Ani jediné slůvko neodvolávám z toho, co jsem při plném vědomí napsal minule, že Američané procházejí právě svou zdrženlivou, skoro až puritánskou periodou. Nahaté ženské a neskrývané projevy milostného vztahu se v televizi či reklamě prostě nevedou – a zdálo se mi, že to tady málokomu schází. Vždyť to také nikdo nikomu nenařídil, nepotřebovali na to zákon, vyplynulo to samo ze sebe, z niterné podstaty. Jaksi ze stavu duše. Že by ale intimno a sexuálno zcela zmizelo z jejich obzoru – to se říci nedá. Amerika miluje své slavné lidi, a miluje je a hovoří o nich s takovou otevřenou a zcela bez skrupulí, že to Evropanovi (potažmo synkovi původem z jihočeského maloměsta) až vyráží dech. Je to tu v jistém smyslu i povinná daň, člověk, který se stal populárním, patří prostě všem. A se vším všudy. Výjimky se nepřipouštějí a krutě se za ně platí – ztrátou zájmu. V žádné jiné zemi světa se třeba nemoci veřejn ě činných osobností ze světa politiky, umění, sportu byznysu neprobírají s věcností tak úděsnou, do všech podrobností včetně výhledových prognóz (a to i tehdy, jde-li o zhoubnou chorobu, zápasí-li ten člověk doslova o život). A smrt? „Měl ji lehkou,“ slyšel jsem z úst jednoho starousedlíka, „prošel velmi dobrým přípravným kurse.“ Kursem…? Zděsil jsem se a vytanulo mi na mysli cosi jako VUML. „No samozřejmě, jsou tu kursy, které člověka ve všech směrech připravují na to, co přijde aby to zvládl důstojně a i s ohledem na své nejbližší.“ Ale o smrti se povídat nechceme. Spíš o jejím protipólu.Totéž, co už bylo řečeno, lze totiž vztáhnout i do jiné oblasti. Protože puritánství -nepuritánství, zdrženlivost – nezdrženlivost, Amerika nezávidí úspěšným jejich úspěšnost (ach bože! – povzdychne si člověk ze středoevropského prostoru), ale přeje sije mít jako pod drobnohledem, chce vědět, co ti její slavní miláčkové a její pýcha, dělají v práci i ve volných chvílích, co jedí, čtou, čím si čistí zuby a do čeho se oblékají navrch i vespod, Amerika si přeje být informovaná, jak si vedou nejen na banketech, při natáčení filmu, během obchodního jednání, kde jde o milióny, ale i na svatbě či u rozvodového soudu, na záchytce pro drogově závislé, v kuchyni, dětském i obývacím pokoji, na zahradě u bazénu – a také, s prominutím, v ložnici. Anebo raději rovnou v posteli. Manželské či jaksi… té druhé. Chtějí to vědět a basta! A když chtějí, musejí se podle všeplatného zákona poptávky a nabídky nají jiní lidé, kteří se budou živit tím, že jim potřebná sdělení v patřičném balení dodají. A tak se milióny Američanů nejen ve stovkách specializovaných a někdy třeba jen lokálně zaměřených časopisů, ale i ve společenských sloupcích seriózních, ba nejserióznějších novin například dozvídají, že… … Demi Moorová, křehká brunetka se sladkým úsměvem, která zazářila v duchařské komedii Jerryho Zuckera Duch (jen v USA přinesl ten film producentům 217 miliónů dolarů, doslova pominutě miluje svého muže, jímž je slavný herec Bruce Willis. A hodlá s ním mít šest dětí.Při svém nedávném těhotenství šokovala veřejnost, když se pro časopis Vanity Fair nechala fotografovat nahá a s viditelným bříškem. Tomuto jejímu „skandálnímu činu“ bylo věnováno 64 rozhlasových relací, skoro 100 televizních programů a půl druhého tisíce novinových zpráv. Demi sepsala i pozoruhodný filmový scénář, kam si napsala na míru ušitou roli Realizaci převzal režisér Alan Rudolph. Prý však tohoto svého rozhodnutí začal litovat, když si hlavní mužský part vynutil Demin manžel Bruce Willis. „Pracovat s nimi znamená dát se do party s párem schizofreniků“, řekl Rudolph. „Jsou z lásky k sobě doslova šílení, a je mi trapné, když po tolika letech jejich manželství je musím honit na plac z koutů, kam zalézají, aby mohli být spolu. Takhle těch šest dětí opravdu zvládnou.“ Paradoxní je, že ve zmíněném filmu je zápletka staví proti sobě – doslova si tu musejí jít po krku. …že jedenapadesátiletá Raque Welchová, zdobená přídomkem eroticky nejdráždivější babičky všech dob, pochází právě obdobím, kdy o ni producenti nejeví zájem. „Nevadí,“ říká Raquel, jej ííž plná postava vyráží mužům dech, „alespoň mám dost času na to, abych se udržovala fit. Chci dokázat, že stárnutí neznamená ztrácet sexuální přitažlivost.“ Novopečenou Američankou se stala někdejší zářící star východoněmeckého krasobruslení Katarina Wittová. Vystupuje v různých ledních revúcích a navíc se ve svých šestadvaceti letech stala úspěšnou podnikatelkou. Život jí však před časem znepříjemnil sexuální zvrhlík, který na ni zaměřil svou pozornost, zasílá jí snímky, dokumentující jeho tělesné proporce a také jí denně telefonoval, činil nemravné návrhy a vyhrožoval násilím, pokud mu nebude po vůli. K jedné ze zaslaných fotografií, na níž byl údajně zobrazen jeho pohlavní orgán, připsal: „Takovému nástroji přece nemůžete odolat. Katarina odolala a požádala o pomoc policii. Šestačtyřicetiletý Harry Veltmann z Westminsteru mohl pak předvést svůj „nástroj“ v docela jiném prostředí: v místním vězení. …popularita může mít někdy velmi zvláštní a nečekané důsledky. Přesvědčil se o tom herec Alec Baldwin ve velice prozaickém okamžiku, když si kupoval v jednom newyorském velkoobchodě rajská jablíčka. Přistoupila k němu mladá dívka velmi přitažlivého zevnějšku a zeptala se ho: „Hele nejsi ty náhodou Alec Baldwin?“ A když hvězda přisvědčila, přistoupila dívka o několik kroků blíže, strhla si hořejší část oblečení a roztomile zašvitořila: „Já jsem Veronika, ale ty mi můžeš říkat Ronnie!“ Jak na to reagoval pan Baldwin, není známo.

MOJMÍR CHALUPA

„Za bezdomovce považujeme toho, kdo nemá trvalé bydliště, kdo nemá prostředky, aby bydlel v podnájmu, v penzionu, kdo přenocuje v charitativních noclehárnách, v parcích, v domech určených k demolici a tak podobně,” vysvětluje mně Genie Nussbergerová ze sociálního odboru senátu, městské vlády třiapůlmilionového Berlína. Prý se počet bezdomovců ve městě dá jen odhadnout na padesát až sedmdesát tisíc, prakticky každý den se mění, bezdomovci přicházejí do Berlína a také hlavně v pošmourných podzimních a zimních měsících, kdy se jako tažní ptáci přesunují do jihoevropsk ých zemí. Univerzitní docentka sociologie Annekatrin Kreutzová je odborníky považována za nejlepší znalkyni života berlínských bezdomovců. Dozvídáme se od ní, že asi dvě třetiny jsou bezdomovci z nouze, z ekonomické bídy. Jde většinou o muže bez jakékoliv pracovní kvalifikace, bez dokončeného základního vzdělání. Převažují mezi nimi cizinci, proti Němcům asi v poměru tři ku jedné.
Ale… „Znám mnohé, kteří se stali bezdomovci z přesvědčení, že mít byt, žít trvale na jednom místě, omezuje vlastně jejich osobní svobodu. Nechtějí mít žádné závazky, povinnosti, je jim protivné podřizovat se nějakému domovnímu řádu. Živí se všelijak, odmítají sociální a charitativní pomoc. Využívají ji jen výjimečně, třeba v zimě obětují pár marek, aby se vyspali v některé ze třiadvaceti městských nocleháren. Jistými specialisty jsou ti, které sama pro sebe charakterizuji jako bezdomovce z radosti z bezdomovectví. Jsou nepřáteli jakéhokoli usedlejšího způsobu života, považují bezdomovectví za jakousi formu zábavného dobrodružství. To nebývají lidé bez základního vzdělání, bez kvalifikace. Některé vám mohu představit, ” řekla docentka Kreutzová. Tak jsme se seznámili s devětačtyřicetiletým Helmutem Siebertem, který na chodník Bismarckovy ulice, jedné z tepen západní části Berlína, kreslil barevnými křídami portréty kolemjdoucích. „Za dobrovolný příspěvek,” zdůraznil ihned a dodal, že když mu ovšem dá někdo méně než pět marek, tak odmítne, protože by to byla urážka jeho umění.Siebert je rodilým Berlíňanem, absolventem střední grafické školy, po ní reklamním grafikem… „Pak jsem měl nějaké trable s manželkou, kterou jsem moc miloval, ale ona vyspávala asi s pěti, možná s deseti jinými chlapy. Vzal jsem si z bytu jen aktovku s pár kousky prádla, krabici s křídami… Během pár měsíců jsem přišel bezdomovectví na chuť. Teď z něj mám vyloženě radost, řekl bych, že jsem už desátý rok profesionálním bezdomovcem. mám v Berlíně na tři desítky míst,kde se dá přenocovat v každé roční době. Co se Berlín spojil, tak se mé ubytovací možnosti ještě rozšířily, v rekreačních oblastech na východě města jsou přímo ideální podmínky pro přespání. Vydělám si kreslením na docela slušnou stravu, na průměrné napití a průměrné cigarety. Mám svobodu penězi k nezaplacení. Co dál? Kdyby bylo nejhůř, tak se o mě některá z té spousty dobročinných berlínských organizací nějak postará. Nikdy v životě se mi nežilo tak radostně, jako v těch uplynulých deseti letech.”
O sedmatřicetiletém tureckém fotografovi Iyzilu Targodaglovi se dá tvrdit, že je mezinárodním bezdomovcem. „Byl jsem jím a jsem v dobrých dvaceti evropských velkoměstech. Berlín je pro nás takřka ideální. Policie nás buzeruje jen výjimečně, rozlehlé parky na přespání jsou přímo v centru, třeba takový Tiergarten, pro fotografa spousta zajímavé práce… Že bych nemusel být bezdomovcem, když si slušně vydělávám – a to si vydělávám! A proč bych měl mít byt, proč bych se měl starat? Proč bych měl platit tolik marek v hotelu? Nejsem chudák, abych přespával v nějaké noclehárně – jsem šťastný, svobodný člověk. Jsem bezdomovec světoobčan s německým pasem… A teď vás zvu paní docentko, i vás, na pořádnou odpolední svačinu. Znáte hospůdku U tří zlatých věžiček? To je místo, kde se setkáváme my, bezdomovci, kteří nepatří mezi bezdomovce z bídy, ale mezi těch – pár šťastných, nadmíru spokojených.
Bezdomovcem z bídy je pětadvacetiletý Kurt Kittner, který na přímou otázku, zda je bezdomovcem, nás poslal do prdele. Když jsme mu nabídli posezení v hospodě a konzumaci piva až do šesti sklenic, navíc klobásu s bramborovým salátem, byl ochoten si popovídat. Podle něj je naprostou hovadinou, aby byl někdo bezdomovcem z přesvědčení, nebo dokonce z radosti z bezdomovectví. Do školy chodil sice celých osm let, ale nemá žádnou kvalifikaci. „Chlastám vod čtrnácti. když se mi netřesou ruce, najdu na pár hodin nějakou fachu. Hodný sestry vod Armády spásy mě už znaj´, polívku a kavalce mám u nich dycky. Kecaj´ že v Berlíně se dá vyžebrat na nějaký lepší živobytí. Když mám na pívo, je mi všecko fuk. Von se vo mou mrtvolu někdo postará…”
Sedmadvacetiletého Heize- Dittricha Mozulského prý stejně naštvalo, když v Berlíně přes rok sháněl práci. Je vyučeným vycpávačem zvířat. Prý mu nabízeli tak nízké mzdy, že ho to uráželo. Prý mu rodiče – u kterých bydlel – vyčítali, že má přehnané požadavky. Prý ať si tedy hledá jiné a lépe placené zaměstnání… Prý, prý, prý… Toto slůvko je v podtextu každé Mozulského věty. Prý je to svinská společnost, když kvalifikovanému člověku nezajistí slušně placenou práci… Prý takových bezdomovců jako on je v Berlíně nejvíce… Prý odešel z domova proto, aby nemusel poslouchat stále nářky svých rodičů…Prý ta bída jednou bezdomovce spojí a pak… Co pak? Mávne rukou, požádá o cigaretu a doporučuje, aychom jednou, snad někdy v pátek večer začátkem října, přišli do Japonské zahrady. Prý se tam bezdomovci poradí, co dělat „v tom bohatým a blahobytným Berlíně proti tý bídě, kterou sme si přece sami nezavinili.” Když jsme docentce Kreutzerové vyprávěli i o našich setkáních s bezdomovci z Prahy, konstatovala, že bezdomovectví je jedním z vážných problémů téměř všech světových velkoměst. „Zjednodušuje se, když se tvrdí, že jde jen o jev výlučně ekonomický, finanční, sociální. Ten je sice podstatný, ale neustále přibývá v Berlíně jako v New Yorku, v Římě jako v Londýně bezdomovců, kteří svým postavením chtějí bojkotovat přecivilizovanou společnost. Dalo by se tvrdit, že jsou dole na dně společnosti, ale oni chtějí ještě níž, na úplné dno – z protestu, ze vzdoru… Je přece zajímavé, že mezi berlínskými bezdomovci je relativně málo kriminálních živlů. Je mezi nimi minimálně dívek a žen, které – řekla bych, že biologicky, genově – jsou proti takové formě protispolečenského protestu. Znám v Berlíně sta bezdomovců, kteří odmítají sociální, charitativní pomoc a prohlašují, že společnost nestojí za nic, že je odepsala. Snažíme se nikoho neodepisovat, nediskriminovat kvůli jeho bezdomovenství. Ale vnucovat pomoc…? To by snad bylo příliš.
Mojmír Chalupa Snímky: Heinz Kluge

MOJMÍR CHALUPA„Za bezdomovce považujeme toho, kdo nemá trvalé bydliště, kdo nemá prostředky, aby bydlel v podnájmu, v penzionu, kdo přenocuje v charitativních noclehárnách, v parcích, v domech určených k demolici a tak podobně,” vysvětluje mně Genie Nussbergerová ze sociálního odboru senátu, městské vlády třiapůlmilionového Berlína. Prý se počet bezdomovců ve městě dá jen odhadnout na padesát až sedmdesát tisíc, prakticky každý den se mění, bezdomovci přicházejí do Berlína a také hlavně v pošmourných podzimních a zimních měsících, kdy se jako tažní ptáci přesunují do jihoevropsk ých zemí. Univerzitní docentka sociologie Annekatrin Kreutzová je odborníky považována za nejlepší znalkyni života berlínských bezdomovců. Dozvídáme se od ní, že asi dvě třetiny jsou bezdomovci z nouze, z ekonomické bídy. Jde většinou o muže bez jakékoliv pracovní kvalifikace, bez dokončeného základního vzdělání. Převažují mezi nimi cizinci, proti Němcům asi v poměru tři ku jedné.Ale… „Znám mnohé, kteří se stali bezdomovci z přesvědčení, že mít byt, žít trvale na jednom místě, omezuje vlastně jejich osobní svobodu. Nechtějí mít žádné závazky, povinnosti, je jim protivné podřizovat se nějakému domovnímu řádu. Živí se všelijak, odmítají sociální a charitativní pomoc. Využívají ji jen výjimečně, třeba v zimě obětují pár marek, aby se vyspali v některé ze třiadvaceti městských nocleháren. Jistými specialisty jsou ti, které sama pro sebe charakterizuji jako bezdomovce z radosti z bezdomovectví. Jsou nepřáteli jakéhokoli usedlejšího způsobu života, považují bezdomovectví za jakousi formu zábavného dobrodružství. To nebývají lidé bez základního vzdělání, bez kvalifikace. Některé vám mohu představit, ” řekla docentka Kreutzová. Tak jsme se seznámili s devětačtyřicetiletým Helmutem Siebertem, který na chodník Bismarckovy ulice, jedné z tepen západní části Berlína, kreslil barevnými křídami portréty kolemjdoucích. „Za dobrovolný příspěvek,” zdůraznil ihned a dodal, že když mu ovšem dá někdo méně než pět marek, tak odmítne, protože by to byla urážka jeho umění.Siebert je rodilým Berlíňanem, absolventem střední grafické školy, po ní reklamním grafikem… „Pak jsem měl nějaké trable s manželkou, kterou jsem moc miloval, ale ona vyspávala asi s pěti, možná s deseti jinými chlapy. Vzal jsem si z bytu jen aktovku s pár kousky prádla, krabici s křídami… Během pár měsíců jsem přišel bezdomovectví na chuť. Teď z něj mám vyloženě radost, řekl bych, že jsem už desátý rok profesionálním bezdomovcem. mám v Berlíně na tři desítky míst,kde se dá přenocovat v každé roční době. Co se Berlín spojil, tak se mé ubytovací možnosti ještě rozšířily, v rekreačních oblastech na východě města jsou přímo ideální podmínky pro přespání. Vydělám si kreslením na docela slušnou stravu, na průměrné napití a průměrné cigarety. Mám svobodu penězi k nezaplacení. Co dál? Kdyby bylo nejhůř, tak se o mě některá z té spousty dobročinných berlínských organizací nějak postará. Nikdy v životě se mi nežilo tak radostně, jako v těch uplynulých deseti letech.”O sedmatřicetiletém tureckém fotografovi Iyzilu Targodaglovi se dá tvrdit, že je mezinárodním bezdomovcem. „Byl jsem jím a jsem v dobrých dvaceti evropských velkoměstech. Berlín je pro nás takřka ideální. Policie nás buzeruje jen výjimečně, rozlehlé parky na přespání jsou přímo v centru, třeba takový Tiergarten, pro fotografa spousta zajímavé práce… Že bych nemusel být bezdomovcem, když si slušně vydělávám – a to si vydělávám! A proč bych měl mít byt, proč bych se měl starat? Proč bych měl platit tolik marek v hotelu? Nejsem chudák, abych přespával v nějaké noclehárně – jsem šťastný, svobodný člověk. Jsem bezdomovec světoobčan s německým pasem… A teď vás zvu paní docentko, i vás, na pořádnou odpolední svačinu. Znáte hospůdku U tří zlatých věžiček? To je místo, kde se setkáváme my, bezdomovci, kteří nepatří mezi bezdomovce z bídy, ale mezi těch – pár šťastných, nadmíru spokojených.Bezdomovcem z bídy je pětadvacetiletý Kurt Kittner, který na přímou otázku, zda je bezdomovcem, nás poslal do prdele. Když jsme mu nabídli posezení v hospodě a konzumaci piva až do šesti sklenic, navíc klobásu s bramborovým salátem, byl ochoten si popovídat. Podle něj je naprostou hovadinou, aby byl někdo bezdomovcem z přesvědčení, nebo dokonce z radosti z bezdomovectví. Do školy chodil sice celých osm let, ale nemá žádnou kvalifikaci. „Chlastám vod čtrnácti. když se mi netřesou ruce, najdu na pár hodin nějakou fachu. Hodný sestry vod Armády spásy mě už znaj´, polívku a kavalce mám u nich dycky. Kecaj´ že v Berlíně se dá vyžebrat na nějaký lepší živobytí. Když mám na pívo, je mi všecko fuk. Von se vo mou mrtvolu někdo postará…”Sedmadvacetiletého Heize- Dittricha Mozulského prý stejně naštvalo, když v Berlíně přes rok sháněl práci. Je vyučeným vycpávačem zvířat. Prý mu nabízeli tak nízké mzdy, že ho to uráželo. Prý mu rodiče – u kterých bydlel – vyčítali, že má přehnané požadavky. Prý ať si tedy hledá jiné a lépe placené zaměstnání… Prý, prý, prý… Toto slůvko je v podtextu každé Mozulského věty. Prý je to svinská společnost, když kvalifikovanému člověku nezajistí slušně placenou práci… Prý takových bezdomovců jako on je v Berlíně nejvíce… Prý odešel z domova proto, aby nemusel poslouchat stále nářky svých rodičů…Prý ta bída jednou bezdomovce spojí a pak… Co pak? Mávne rukou, požádá o cigaretu a doporučuje, aychom jednou, snad někdy v pátek večer začátkem října, přišli do Japonské zahrady. Prý se tam bezdomovci poradí, co dělat „v tom bohatým a blahobytným Berlíně proti tý bídě, kterou sme si přece sami nezavinili.” Když jsme docentce Kreutzerové vyprávěli i o našich setkáních s bezdomovci z Prahy, konstatovala, že bezdomovectví je jedním z vážných problémů téměř všech světových velkoměst. „Zjednodušuje se, když se tvrdí, že jde jen o jev výlučně ekonomický, finanční, sociální. Ten je sice podstatný, ale neustále přibývá v Berlíně jako v New Yorku, v Římě jako v Londýně bezdomovců, kteří svým postavením chtějí bojkotovat přecivilizovanou společnost. Dalo by se tvrdit, že jsou dole na dně společnosti, ale oni chtějí ještě níž, na úplné dno – z protestu, ze vzdoru… Je přece zajímavé, že mezi berlínskými bezdomovci je relativně málo kriminálních živlů. Je mezi nimi minimálně dívek a žen, které – řekla bych, že biologicky, genově – jsou proti takové formě protispolečenského protestu. Znám v Berlíně sta bezdomovců, kteří odmítají sociální, charitativní pomoc a prohlašují, že společnost nestojí za nic, že je odepsala. Snažíme se nikoho neodepisovat, nediskriminovat kvůli jeho bezdomovenství. Ale vnucovat pomoc…? To by snad bylo příliš.Mojmír Chalupa Snímky: Heinz Kluge

RADEK JOHN

Jeli jsme na Srí Lanku čtyři. Režisér a produkční ze Švýcarska, slovenský kameraman a český scénárista. Byli jsme naivní. Věřili jsme, že se nám podaří vydupat ze země metaforický velkofilm inspirovaný pohádkami Hanse Christiana Andersena. Všechno vypadalo růžově. Bolševik nás Čechoslováky pustil prostřednictvím Filmexportu na západ, protože se těšil, že tam vyděláme pár tisíc švýcarských franků a on nám většinu z nich vezme. Švýcarský režisér našel i producenta – ženevského milionáře, otce produkční, která se do režiséra beznadějně zamilovala. A ještě jsme dostaly skvělý typ na levnou, pro natáčení ideální zemi. Co psi přát víc?….

Čeká nás cesta do Trinkomalle, turistickýho střediska na severovýchodním pobřeží Cejlonu. Axman najal mikrobus s magnetofonem. Pustí si kazetu s Rollin Stones. Řítím se městem. Ani rychlost vozu nás však neuchrání před pohledem na otrhané žebráky nocující na licích. „Vypni to, Laky, vypni to,“ ozve se najednou režisér. „To je přece absurdní – podívej na ty lidi a my si tu pouštíme rokenroll…“ Laxmanova nejstarší sestra na nás čeká s večeří. Kopice rýže a maso v nějaké načervenalé omáčce. Masa je tak pro jednoho. Pak ochutnáme. První vyvalí oči naše produkční. Pak vyskakuji od stolu já. Po mně kameraman. Režisér se statečně snaží nedá na sobě nic znát, po tvářích se mu koulejí slzy. V ústech má jako při požáru. Kariová a Chilliová smršť. Sestřička honem přináší vodu. „Dala jsem tam sotva půlku koření, co dávám normálně,“ nechápe. Zapalujeme si cigarety v naději, že jejich kouř otupí bolest vydrancovaných chuťových pohárků. Sestřička zvědavě sleduje každý náš pohyb. „Cigaretu?“ nabízím jí. „Kdepak“ vrtí hlavou. „U vás ženy nekouří?“ uvědomuji si, že celou dobu na Cejlonu jsem neviděl jedinou ženu s cigaretou. „Jenom hvězdy a takové ženy,“ odpovídá odpovídá sestřička. Nechci ji uvádět do rozpaků neptám se, co znamená „takové ženy“. Režisér vytáhl láhev Whisky. Sestřička z nás nepustí oči. Nalévám o skleničku víc a posunkem jí nabízím. Lekne se, vykulí oči. „Ne, já ne…“ Ale vrtá jí hlavou. „Myslíte , že bych mohla v Evropě píjí nejen herečky a takové ženy.“ Natáhne ruku po skleničce, ale pak se znovu zarazí. Se smíchem uteče do kuchyně.

X X X Vyjíždíme brzy ráno. Vesnice kolem Kandy nás překvapí krásnými bílými domky se stinnými verandičkami. „tady se pěstuje čaj,“ vysvětluje Laxman. „Z toho jsem přece jen nějaké příjmy, i když Srí Lanka musí při jeho exportu dodržovat staré nevýhodné obchodní dohody uzavřené kdysi s Anglií.“ Jak sjíždíme z hor kolem Kandy i vesnice mění tvář, až vidíme zase jen staré známé chýše z prken a bláta. Bloudíme po špatně zamčených cestách. Tady už j nejsou zvyklí na to, že po silnicích jezdí auta. Na asfaltu se po celé šířce vozovky v plochách několik desítek metrů čtverečních suší bílý a černý pepř nebo chilli… Uprostřed silnice leží v kopcích rýže, kterou ženy přehazuj í zvláštními lopatkami, aby z ni vítr vyfoukal plevy.

X X X V Trinkomalee jsme nenašli, co jsme hledali. A náš čas se zoufale krátí. Míříme na jih podél pob řeží. Luxusní turistické hotely u moře postupně zmizely, cesta se zúžila. Přijíždíme do další vesnice. Tentokráte rybářské. Pět, šest chýší z palmových listů. Čluny vydlabané z jednoho kmenu stromu. Popraskané začernalé nádobí, místo misek skořápky z kokosu. Hubené děti kolem chýší, ale i na písku pláže ryby všech velikostí. Vysušené na troud v pálícím slunci. Mravenci si pochutnávají na zbytcích masa z jejich popraskan ých břich. Oči ryb jsou vypálené sluncem. V celých hejnech se sem slétají havrani. Vychrtlý pes mlsně obchází okolo. „Sušené ryby jsou, kromě čaje, drahokamů a extrémistů na filmování, důležitý exportní artikl Cejlonu, „ říká nám Radžan. Předpokládám, že zákazníci nevidí, kde a jak se ryby suší. Obklopili nás rybáři. Usmívají se. „foto, foto.“ Režisér se dává vyfotografovat se dvěma z nich. Oba mu šťastně tisknou ruku. Zvou nás do své chýše. Dva rybáři, jejich dvě ženy a šest dětí bydlí v chatrči dvakrát tři metry. Uvnitř není nic než proto že na spaní a svatý obrázek. Kotlík na vaření leží před chýší. Rybáři berou rohože a prostírají je, abychom si sedly. Rozhodli se s námi rozdělit o všechno, co mají. V jejich případě to znamená o vodu ze džbánu stojícího ve stínu palmy. Podávají každému z nás sklenici, i když jejich ženy budou muset, až odjedeme, jít pro novu vodu do studny hodinu odtud. Znovu a znovu nám všichni tisknou ruce. Jakoby byla kdovíjaká událost, že bílý muž je ochoten opětovat stisk jejich dlaně. Jedna vesnice za druhou v tomhle úseku pobřeží, všechny vypadají stejně. Slunce nás vysu šuje skoro stejně jako důležitý exportní artikl Cejlonu. Automobil polyká kilometry a vhodné místo pro filmování nikde. Najednou uzounká asfaltová silnice končí v moři. Vedle je cedule s jízdním řádem ferry boatů – lodí převážejících automobily na druhou stranu laguny. Nemáme času nezbyt. Pozítří nám letí letadlo. Do té doby musíme najít exteriéry a objet tři čtvrtiny pobřeží až do Kolomba.

Za deset minut nám jede podle jízdního řádu loď, radujeme se. Po deseti minutách ani vzdálená tečka na obzoru nenapovídala, že nějaký ferry boat existuje. Dávno jsme vylezli z auta. Přecházíme, mezi jízdním řádem, autem a koncem cesty v moři. Náš čas je zoufale vyměřen odletem letadla. Po hodině čekání jsme nervozitou bez sebe. Za celé dopoledne jsme prohlédli sotva padesát kilometrů pobřeží. Nechceme ani počítat, kolik se kilometrů máme ještě vidět. Ferry boat prostě nejezdí. Prohlížíme mapu. Na úsek 100 kilometrů nás čekají čtyři ferry boaty. Spíš nečekají. Spoléhat na ně by mohlo znamenat, že se tu dočkáme nejspíš tak období dešťů. Jediná možnost: vynechat 150 kilometrů pláží. Zdejší krajinný typ se nám nehodí, je příliš suchý. Objet tuhle část pobřeží třistakilometrovou zajížďku do vnitrozemí a pokračovat v cestě přes noc, dokud nenajdeme místo, které hledáme. Laguna, kterou by měly křižovat ferry boat, je docela pustá Na úzké cestě otáčíme mikrobus. Na dvanáctkrát. K volantu si sedl režisér. Zamračené žene auto šílenou rychlostí silnicí plnou výmolů. Za okénky se míhá vysušený kraj, polonazí vyhubl í vesničané, na zápražích chýší a bláta si skupinky žen a dívek vybírají z dlouhých vlasů vši. Kvílivé brzdění kdykoliv se před námi objeví náklaďák. A prudká akcelerace, když ho mineme. Času ubývá. „Už jsem to pochopil. Jediné silniční pravidlo Cejlonu – uhýbá ten, kdo má slabší sebeovl ádání,“ říká režisér. Vedro v autě je nesnesitelné. Všechno jde pomaleji, jde pomaleji, než jsme si mysleli – Jenom slunce najednou padá z oblohy šílenou rychlostí. Několik minut je obloha zbarvená a tma. Kručí nám v žaludcích. Za celý den nebyl čas na jídlo. Ostatně ani místo, kde se najíst. Restaurant, hlásá hrdý nápis na začouzeným krámkem s židličkami a stolky uvnitř. Jsme v jakémsi městečku přímo uprost řed trhu. Jídlo neudí naši důvěru. Stejně bychom nemohli na ně čekat.

Náš čas je už spočítán na vteřiny. Kupujeme alespoň pití a banány. Zase horká kola. Jde mi to na nervy. Zvlášť, když v zadní části místnosti hučí předpotopní mrazák. Vracím se s rozpálenými lahvemi k prodavači. „Chci studenou kolu. Studenou. – Mrazák!“ Ukazuji. Okamžik na mě všichni hledí nechápavě. „Áaa…“ Bouchl se do čela prodavač, vezme ode mne koly, strčí je do mrazáku a s úsměvem mně nabídne židli, abych si počkal, až se koly vychladí. Takový je Cejlon. Země, kde pro většinu lidí neexistuje čas. Řítíme se tmou. Takovou rychlostí, že několik protijedoucích náklaďáků dobrovolně zarejdovalo do škarpy. Losujeme, kdo má sed ět na levém předním sedadle. Něco takového se dá zažít jen na tobogánu kříženém domem hrázy na Matějské pouti. Pouze produkční neprosí, aby ji někdo vystřídal na přední sedadle mezi režisérem a tím za nás, na koho padne los. Produkční režiséra prostě miluje. Na poslední chvíli se vyhýbáme hroznům lidí před domky vesnic. Po setmění nevidíme na ulici jedinou ženu. Na jednom místě je silnice zatarasená. Dav mužů se tísní pře oknem domku. Uvnitř hraje televize. Celá mužská část vesnice ji smí z venku sledovat společně se šťastlivcem,který si ji mohl koupit. Krajina pustne kilometr za kilometrem. I ta trocha zeleně zmizela. Naplňuje nás to zoufalstvím. Režisérovi stisknuté rty už jsou jen dvě milimetrové čárečky. Projíždíme krajinou plnou ohňů. Ty větší jsou lesní požáry. Přesušená země chytá sama od sebe. Malé ohníčky na obzoru ukazují místa, kde hinduisté spalují své mrtvé. Nad silnicí krouží obrovští netopýři přitahováni světlem našich reflektorů. Co chvíli je třeba prudce přibrzdit, abychom nesrazili některého z nočních dravců sedících na asfaltu. Opice přeskakují přes cestu těsně před autem. Režisér usíná za volantem. Zastaví, nechá se vystřídat naším řidičem, zaleze do zavazadlového prostoru a za pár okamžiků spí . Tak jsme tu jeho jízdu kupodivu přežili. Jedeme nocí, pustou vyprahlou krajinou.

Přijíždíme do vesnice. Řidič se vyhýbá dvěma tmavým zaparkovaným autobusům. Už to nám mělo být podezřelé. S posledním domkem vsi končí asfalt. Dále vede jen stezka vyšlapaná dobytkem, ztrácející se kdesi v nizounkých pahorcích. Co jestli jsme zabloudili? Napadá nás ještě. Vylézáme s Laxmanem z auta, abychom se zeptali někoho z domorodců. Psi vyjí. Všude tma, ani živáček. Vyd áváme se na zdařbůh mezi ploty oddělujícími chatrče. Najednou nás upoutává ostré světlo v jednom z dvorů. Podivné shromáždění mlčících lidí při acetylénové lampy. Ženy sedí se zkříženýma nohama a pohledem do prázdna. Muži hrají beze slova karty. Staré ženy a muži se opírají o zeď domku a klimbají. Děti spí na holé zemi. Laxman vyměňuje nesrozumitelné věty s lidmi z vesnice. Najednou se dva odpoutají a jdou s námi k autu. „Co tam dělají všichni ti lidé?“ptám se. „Včera tady zemřelo dítě, odpov ídá Laxman. „Vesnice se shrom áždila před domkem, kde žilo.“ Vesničané otvírají jakousi branku, ukazují nám prázdnou chýši. „Tady můžeme přespat,“ říká Laxman. Nezabloudili jsme. Skutečně tady končí silnice. Pokračuje až dvě stě dvě kilometrů jižněji. Proto tu parkují autobusy. Konečná. Stačí jediný pohled do chýše. „Budeme spát v autě,“ říkáme. Kolik brouků může za noc propadnout střechou z palmového listí, kolik komárů a čert ví jaké havěti může vletět dírami ve stranách. Na netopýra s obrovským rozpětím křídel radši ani nemyslíme. Natož na kobry.

xxx Vstáváme v šest. Ve stejnou dobu vyjíždí také oba autobusy na pravidelné linky. Rozhlížíme se, kde jsme vlastně spali. Ubožejší vesnici jsme ještě neviděli. I krávy v ohradě vystouplá žebra. Žádná z nich není vyšší, než metr deset. Cestou do křoví na toaletu potkáváme skoro celou vesnici. Někteří se už vracejí, někteří teprve míří k nízkému porostu, když se vracíme my. Jen tak zkusmo se vydáme po stezce vyšlapané kravami. Otevře se před námi pohled na písčité duny táhnoucí se několik kilometrů podél oceánu, poušť. Teď už se nás zmocňuje zoufalství. Vracíme se po vlastní stopě, abychom na první křižovatce zahnuli do vnitrozemí na dvěstěkilometrovou vyjížďku k jihu.

BYZNYS JE BYZNYS. Je to jako sen. Na jižním cípu Cejlonu najednou vjíždíme do krajiny, kterou jsme hledali. Do pohádkového království pro náš film. Šťavnatá tropickými lijáky napitá země. Změť palem kroutícím se ke světlu, z pěněné moře. Poskakujeme po pláži jako malí kluci. Vrháme se proti vlnám. Ležíme ne písku uhlazeném příbojem. Domlouváme se s režisérem, které obrazy scénáře musím přišít na tělo tomuhle exteriéru. Kameraman dělá fotky pro producenta. Produkční jedná s majiteli pozemku, bydlícími v nizounkém domku uprostřed kokosového háje o pronájmu na filmování. „Samozřejmě,“ přikyvují. A mnohem víc, než podmínky pronájmu je zajímá, jestli jim uděláme foto. Třeba třicet! Laxman s řidičem se šťastně smějí. „Já byl tak smutnej, když moji přátelé něco potřebovali a já jim nemohl vyhovět…“ vykládá Laxman. „Budeš náš produkční pro Cejlon, „ klepe mu režisér na rameno. A řidič bude při filmování šéfem všech řidičů. A teď rychle do Kolomba, ať stihneme letadlo. Jak jsme byli naivní. Představ, že režisér sežene několik miliónů švýcarských franků na svůj velkofilm se samozřejmě ukázala méně reálná, než jsme si tehdy mysleli. Láska je mocná čarodějka, ale byznys je byznys. Celý projekt se definitivně zhroutil,když se přes Cejlon přehnala bouře války Tamilů proti Sinhálcům. Výsledek? Srí Lanka, země, která se úspěšně rozvíjela a slibovala, že bude politickým rájem tohoto desetiletí, vyděsila skoro všechny turisty tak, že přestali uvažovat o možnosti jet tam na dovolenou. Cejlon je místo „Švýcarska východu „ stal neklidnou problematickou zemí zápasící s chudobou. Šance, které takhle nádherná země měla, zmizely v propadle dějin. Ale Cejlon není první ani poslední země, která dnes svou šanci prohrává.

ROMAN CÍLEK

VŠE SE MUSELO ODEHRÁVAT PODLE SOVĚTSKÉHO SCÉNÁŘE

Vše ve válečném mumraji souvisí se vším: přijeli z Anglie dobrovolně posílit naše jednotky na východní frontě o něco později než se původně předpokládalo, zdržela je totiž invaze spojenců přes kan ál La Manche do Normandie. A tak se stočlenná skupina československých důstojníků dostala k cíli až teď. Až těsně před velkým třeskem, až v okamžicích, kdy sovětští i naši vojáci zahajovali rozsáhlou operaci, jejíž štábní název (karpatsko-dukelská) pronikne do povědomí jaksi ex post, leč rámcový cíl proniknutí přes silně chráněné Karpaty na Slovensko musel při pohledu na mapu pochopit i řadový dělník války. Co jste tehdy cítili, pane plukovníku? „Především touhu se zapojit. Mohli jsme si o způsobech realizace této operace podle vlastních dojmů a našich osobních zkušeností myslet cokoli, ale skutečnost, že se tlak proti ustupujícím Němcům přibližoval k naší republice, pro nás měla maximálně pocitový význam.“ Představme muže, který tyto věty vyslovil. Tomáš Sedláček, přezdívaný přáteli Any, dnes plukovník v záloze, tehdy šestadvacetiletý nadporučík, odchovanec hranické akademie s dělostřeleckou specializací, v Británii navíc k tomu absolvent náročného paravýcviku a přípravy k boji zblízka, byl jedním z té stovky „chlapů z Anglie“, jak se jim potom u sboru občas říkalo, kteří dorazili z relativně už klidnější ostrovní říše na bouřlivé východní válčiště a neměli čas si ani vydechnout a vybalit zavazadla. Slibovali vám, pane plukovníku, účast na frontě. Ale že to půjde tak rychle… „Zbytečně bychom přemýšleli o tom, jestli se nám to líbí či ne.

Náš přesun vyvolala válečná nutnost a tím bylo vše dáno. P osvobození Volyně se mnoho tamních Čechů hlásilo k naší východní jednotce, přidala se k ní i podstatná část slovenské takzvané „rychlé divize“ operující na Krymu, najednou tu prostě byl nadbytek mužstva a kriticky málo důstojníků. A tak došlo prostřednictvím naší londýnské exilové vlády a jejích zmocněnců k dohodě, že někteří českoslovenští důstojníci působící v Anglii posílí své spolubojovníky na druhém konci kontinentu. Nás to čekalo v létě čtyřiačtyřicet. Osmnáctého července jsme odjížděli lodí z Glasgowa, stál jsem na zádi, viděl mizet pevninu ve tmě, myslel jsem na to, co mne čeká – a jestli tuhle zemi, kterou jsem si pro její půvab a zejména pro vlastnosti jejích obyvatel bez přehánění zamiloval, ještě někdy uvidím.“ Že vám to vyjde až po tolika desetiletích, to vás v té nostalgické chvíli jistě ani nenapadlo. „Voják ve válce neuvažuje většinou v tak vzdálených časových kategoriích, spíš mu občas přeběhne myslí, zda přežije nejbližší týdny či měsíce, zda se třeba od léta dožijeme podzimu a vánoc, abych byl konkrétnější: Po složitém putování jsme dorazili do Černovic, kde byla v té době umístěna náhradní jednotka našeho východního sboru.

Rozčlenila nás a mne protože jsem měl za sebou ten speciální paravýcvik v Manchesteru a ještě všelijaké jiné podobné kursy – spolu s několika dalšími přidělili k 2. samostatné paradesantní brigádě pod velením plukovníka Přikryla. Putovali jsme za nimi na nákladních autech a 7. září 1944 dostihli štáb brigády u polského Przemyslu. Na důkladné seznamování se situaci nebyl čas. Štábní kapitán Štěrba, šéf našeho transportu z Anglie, se stal velitelem brigádního dělostřelectva a mne udělali jeho náčelníkem štábu, což zní náramně, ale celý ten štáb se skládal ze dvou lidí. A vše se odehrávalo za pochodu. Útočili jsme do podhůří Karpat.“ Na dukelském směru? „O něco málo východněji, zhruba po linii Przemysl – Sanok. Střídali jsme se v tomto prostoru, kde Němci bránili jako čerti, ztrátami silně zdecimovanou sovětskou jednotku. Naše brigáda měla k dispozici zhruba tři a půl tisíce mužů a svěřili nám v dost nepřehledné situaci úsek o šířce patnácti či šestnácti kilometrů. Žádná letecká podpora, žádná podpora těžkým dělostřelectvem. Každý oficír vám posoudí, zda to bylo snadné či ne. Navzdory tomu všemu jsme se celkem úspěšně drali kupředu, protože většina mužstva parabrigády tvořili na rozdíl od jiných brigád sboru mladí a odolní kluci, měli – jak já říkám – výdrž a šťávu, ale přibývalo samozřejmě také ztrát, padli v těch dnech dokonce i někteří z mých přátel, se kterými jsem před několika dny přicestoval z Anglie. A to jsme ještě měli veliké štěstí, že se náš operační prostor nacházel bokem od hlavních sil sboru, jinak bychom možná dopadli jako 1. a 3. brigáda, kde byly v těch dnech i o něco později ztráty doslova strašlivé.

Sovětské velení v několika případech podcenilo průzkum a hnalo naše vojáky, a jistě i své, doslova na smrt. U nás to bylo trochu jiné, spoléhali jsme víc sami na sebe, ale jako parabrigáda jsme měli zase k dispozici pouze několik džípů a nákladních aut, a tak jsme se tou zhruba devadesátikilometrovou trasou hnali ke Karpatům vlastně pěšky. Okusili jsme zkrátka na vlastní kůži, jak chutná ten příslovečný pěšácký chlebíček…“ Pěšácký ..? Proč byla vlastně tato brigáda nasazena jako pěší? „Snad tisíckrát jsme si tehdy položili tuhle otázku a až mnohem později, kdy už vyšly najevo události třeba kolem povstání ve Varšavě, které nechali Sověti záměrně vykrvácet, jsme mnohé pochopili. Bylo skutečně absurdní, když se speciálně vycvičená brigáda oslabovala při pěším nasazení ve chvíli, kdy nepříliš daleko odtud, na Slovensku, bylo už v plném proudu povstání,které nutně potřebovalo pomoc. Přitom úspěch tohoto vojenského a občanského vzepětí by zase naopak pomohl blížící se frontě, protože by rozkl ížil obranné pozice nepřítele. Tohle vše bylo nad slunce jasné, nicméně náš organizovaný odlet na Slovensko se přes mnohé urgence stále odkládal. Teď už víme, že to byl politický a velmocenský záměr, jehož prosazovatelům byly, jako vždy, lidské životy zcela lhostejné. Stalin nikdy nepodporoval dění, které se neodvíjelo přesně podle sovětského scénáře, a povstání na Slovensku mělo skutečně národní charakter, bylo řízeno slovenskými důstojníky a vlastenci, stoupenci tradic demokratického Československa, byly to události, v nichž Moskvy poslušní místní komunisté – na rozdíl od toho, co se nám po léta vykládalo – hráli jen dílčí roli. To vše rozhodně Stalina a jeho blízké nenaplňovalo nadšením. A tak se podpora povstání prostě brzdila a čekalo se, jak se věci vyvinou. Sověti sice vysazovali na Slovensku své partyzánské organizátory, ale ti plnili především specifické úkoly zaměřené do budoucna. My museli čekat. Generál Rudolf Pernický, můj přítel, který tehdy působil v Itálii na spojenecké základně v Bari, odtud byl později vysazen do protektorátu se skupinou Tungsten, mi po válce řekl, že v Bari Angličané shromažďovali materiál, hlavně zbraně a munici, na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Letecký přesun tohoto materiálu se však neuskutečnil, protože Sověti prohlásili, že Slovensko je v operační oblasti Rudé armády a se zásobováním povstalců si prý poradí sami. Což, jak víme, dopadlo moc mizerně.“

Nakonec však dění ovlivnil všestranný tlak našich lidí, a mlžná i intervence z jiných stran. Dostali jste se přece na Slovensko? „Dostali. Ale dost pozdě, v době, kdy už bylo o osudu povstání vojensky rozhodnuto. Posílili jsme velmi statečnou, ale teď už spíš i zoufalou obranu slovensk ých povstalců, to bylo vše, co se dalo udělat. Ale abych nepředbíhal. Začalo to tím, že nás po vyčerpávajících devíti dnech a devíti nocích úroku narychlo stáhli na polní letiště u Krosna. Jenže jakoby se proti nám všechno spiklo, najednou se vý- razně zhoršilo počasí a plánovan ý přesun se tím narušil. Snad dva týdny jsme tam zbytečně tvrdili. Uskutečnilo se nespočetně zbytečných letů, došlo i ke katastrof ám s mnoha oběťmi. Skupina, k niž jsem patřil, putovala na Slovensko nadvakrát, poprvé jsme se 26. září dostali až nad Sliač, ale mlha nám zabránila v přistání, museli jsme se vrátit na polní letiště u Lvova, podruhé to bylo skoro stejné, ale pilot se naštval, propíchl tu duchnu nad zemí a přistál na letišti Tri Duby. Ocitl jsem se zase doma. Po bezm ála pěti letech. Byl tehdy 7. říjen 1944…“ Symbolické datum. Zhruba v téže době překročili naši vojáci na Dukle československou hranici. Dozvídali jste se něco o průbě- hu karpatsko-dukelské operace? „Jen více či méně zmatené útrž- ky. A jak to tak ve válce bývá, spíš se k nám někdy i dodatečně dostaly ty horší zprávy. Třeba o katastrof álním průšvihu 3. brigády sboru, která při útoku vlezla do pasti, protože v prostoru, kde podle sovětského průzkumu nikdo neměl být, se najednou ocitla divize SS, následoval děsný masakr, doslova jatka, padli i mnozí dobrovolníci,kteří sloužili teprve několik dnů. Překročení hranice bylo jistě významným mezníkem, silnou chvilkou, jakou člověk až do smrti nevmaže z paměti. Přáli jsme to těm našim klukům, vždyť jsme se s nimi tam dole pod Karpaty aspoň kousek svezli a to jejich tvrdé pěšácké řemeslo okusili.“ A co vaše parabrigádana Slovensku? „Nebylo to,co mohlo být. Kdyby nás dopravili do povstání včas, organizovaně a vcelku, představovala by brigáda v dané situaci značnou údernou sílu.Takhle na poslední chvíli a po kouskách s námi jen zacpávali díry zhruba na třech směrech, kterými se tla- čili Němci. Ale i tak jsme aspoň v něčem zcela určitě pomohli, nikdo z nás nebyl na Slovensku zbytečně. Organizoval jsem,jak bylo mým úkolem, dělostřelecké jednotky a doplňoval je za slovensk ých vojáků, protože ztrátami pod Duklou přece jen prořídly naše řady. Dopravili jsme se na Tri Duby kanóny šestasedmdesátky s krátkou hlavní, minomety stodvacítky, protitankové kanóny 45 mm a jednu baterii protiletadlov ých sedmatřicítek. Všechno ve spěchu: vyložit z letadla, smontovat, krátce procvičit doplněnou obsluhu – a rovnou na frontu. Nápor Němců byl úděsný. I kdyby nás bylo desetkrát víc, uživili bychom se tam. Takhle jsme jen lé- tali z místa na místo a snažili se zabránit nejhoršímu. Anebo to nejhorší aspoň oddálit a především snížit ztráty mezi slovenskými voj áky, jimž jsme kryli ústup.“ Až do konce října čtyřiačtyřicet? „Do osmadvacátého. Výročí vzniku republiky jsme si ani nesta čili připomenout, všechno se právě v těch chvílích zřítilo. Padla Bánská Bystrica, zbytky vojenských celků povstalců, a my s nimi, se stahovaly od Donoval do hor,kde to pak byl v krutých zimních podmínkách doslova zá- pas o přežití. Hlad, mráz, nedostate čná výzbroj a výstroj, neustálé výpady německých komand. Nejhorší zima a nejkrutší vánoce mého života – a totéž by vám asi řekli i ostatní. Úlevu přineslo až blížící se předjaří. Spřá- telená rumunská armáda postupovala Pohroním a když se dostala na naší úroveň, sestoupili jsme z hor a přešli frontu. Jedenadvac átého února 1945, to si budu navždy pamatovat. Zařadili jsme se pak ještě k našemu sboru v Kežmarku, prabrigáda se doplnila a přezbrojila na pěší, ale právě když jsme zahájili přesun směrem na západ,na frontu, najednou byl konec. Konec války! Jednou provždy konec bolesti, ztrát, umírání kamarádů, nespravedlnost í – mysleli jsme si a věřili tomu, jako málokdy v životě ně- čemu jinému, Kdybychom nevě- řili,jaký by to všechno předchozí mělo smysl?!“ * * * Patřilo by se teď zeptat: A CO BYLO POTOM, PANE PLUKOVNÍKU? Nezeptáme se. Protože sen, spojený s ukončením bojů, se nenaplnil. Protože major Tomáš Sedláček, v tom čase profesor na vysoké vojenské škole, byl zatčen 21. února 1951 – v den, který mu připomínal okamžiky osvobozen í, prošel mučírnami, pověstn ým „hradčanským domečkem“, skoro rok prožil na samotkách, kde v nekonečných hodinách nečinnosti dumal o všem mož- ném, jen válku si odháněl ze vzpom ínek, na základě zcela vymyšlených obvinění se dostal k soudu, se štěstím vyvázl s trestem doživotního žaláře, vryl si do pam ěti obraz spoluobžalovaného, který mu z okna cely rukou na hrdle ukazoval, že „dostal špagát“ a odvezli ho pak na popravu, pro- šel Pankrácí, Kartouzi, Mírovem, koncentračními tábory, uranovou šachtou na Bytízu… * * * Na provoněné a úly s včelami oživené zahradě v Toušeni nedaleko Prahy, v místech,kde vyrostl, kam se chtěl vrátit a také vždy vracel, a která po celu dobu války a potom kriminálu byla pevným bode, k němuž směřovala magnetick á střelka jeho myšlenek, klademe skoro už pětasedmdesátiletému muži s vypracovanou figurou někdej- šího sokolského borce poslední otázku: -O čem teď nejčastěji přemýš- líte, pan plukovníku? „O svobodě. O tom, že každý, do se dnešní doby dožil, by si přes všechny těžkosti naší sou- časnosti měl uvědomovat to podstatné: že je svobodným člov ěkem. A že je to víc, než jsme vůbec schopni pochopit a vní- mat. A že nespočetně lidem, kte- ří po svobodě v nacistické i komunistické diktatuře toužili a bojovali za ni, nebylo toto štěstí dopřáno.“ Nenapadlo mne tam mezi toušeňskými včelami a ani dodate čně nic, co by se k tomuto noblesnímu názoru dalo dodat. ROMAN CÍLEK

PETR BOŠNAKOV„Chcete do Sarajeva? Tak to vám přeju hodně štěstí,“ sdělila nám sympatická Chorvatka pracující ve štábu OSN v chorvatské metropoli Záhřebu. „Pokud se tam chcete dostat a nemáte srbské povolení, musíte to zkusit přes Rijeku, Split a napojit se tam na konvoj s humanitární pomoci. Nikdo vám ovšem nezaručí bezpečnost, protože se střílí i po konvojích.“ Chvíli jsme se na sebe s Tomášem dívali. Stále byla v platnosti nabídka australského kameramana televizní společnosti ABC Jana Františka Beneše, se kterým jsme se mohli dostat do Bosenského a Slovonského Brodu. Italský kolega Ernesto navrhoval společnou cestu podél Jadranu. Nakonec jsme nemuseli ani hlasovat. Bylo jasné, že se pojede na Sarajevo. Cesta vede přes Rijeku Cesta do Sarajeva, města, které proslulo basketbalisty Bosny Sarajevo, pořádáním olympijských her 1984, ale především už několik měsíců trvajícím váleným konfliktem, které zaplňuje přední stránky novin, vede přes Rojeku. Zde dostáváme na trajekt, se kterým plujeme do Splitu. Máme štěstí. V jídelně totiž narážíme na dvojici rakousk ých novinářů, kterým visí na bundách akreditace OSN. „Jedeme do Sarajeva,“ prohla šuje obdivovatel dobrého vojáka Švejka a českého piva Kelly – Rakušan ve službách věhlasné britské agentury Reuter. „Můžete jet klidně s námi.“ Rádi přijímáme pozvání. Tomáš kmitá do podpalubí pro mapu, v mžiku je zpátky. Ukazujeme cestu, kterou nám ukázali v Záhřebu. „Jet přes Mostar je dnes velmi nebezpečné. Pokud chcete jet s námi, doporučuji vám napojit se na konvoj s humanitární pomocí.Jsou pod záštitou OSN a mají největší šanci se do Sarajeva dostat. „ Souhlasíme a po večeři se jde na palubu. Tomáš navazuje kontakt s chorvatskými gardisty, kteří ač notně posíleni notnou baterií piva (po zavedení chorvatského dináru stojí třetinka slušnějšího piva přes dvě marky) působí dojmem, že se na bosenskou frontu dvakrát netěší. Asi pro to mají důvod. „Do Sarajeva dnes jezdí jenom vojáci a blázni,“ hodnotí optimisticky naši misi chlapec se zkřiveným obličejem, ze kterého se později vyklube Zvonko. „Válčil jsem v Osijeku, Pakraci, Vinkovci, ale nikde to nebylo tak na palici, jako zde v Sarajevu. Aspoň jsme věděli, že bojujeme proti Srbům. V Bosně jsem dostal střepinu a ani jsem nevěděl od koho.“Od chorvatských vojáků, kteří nám poskytují pět tutově zaručených variant kterak se dostat do Sarajeva, se dozvídáme to, co už ostatně známe z domácího tisku a televizních šotů. Ve městě se střílí, padají minometné granáty, umírají lidé. Poté, co byli srbskými odstřelovači zabiti dva kojenci, váznou i konvoje odvážející z města matky s dětmi. pokládám dosti naivní otázku, není-li řešením diplomatická cesta? Dostává se mi následující odpovědi, která názorně ukazuje názory vojáků na diplomacii. „S nějakými dohodami jděte do prdele. Občas se dozvíme, že někde někdo podepsal dohodu o neútočení, ale stejně se střílí dál. My už ničemu nevěříme, ani modrým baretům. Kdyby v Sarajevu nebyli Ukrajinci, nikdo by město neudržel. Ostatní nám jen vyprávějí něco o historických souvislostech, že Srbové vlastně zachránili Balkánský poloostrov před Turky, takže jim musíme být vděční. A to vás novináře platí tak dobře, že sem jezdíte nasazovat krky?“ Červená tvář gardisty mi velí nepolemizovat nad tím, je-li naše minivýprava motivována balíkem, který nás po návratu čeká. Spíše se ubezpečujeme, že jsme v zemi, ve které jsou logické argumenty odstaveny na vedlejší kolej. Je to nebezpečné Chcete-li se ve Splitu dostat člověk do konvoje OSN, musí nejdříve zamířit do tiskového střediska OSN, které sídlí v jednom z hotelů. Ve Splitu mohou o turistickém ruchu hovořit pouze v minulém čísle. Recepce hotelu je přeplněna uprchlíky z Bosny, kteří čekají s kupóny v rukou na snídani. Od nich se dozvídáme, že situace v Sarajevu a Mostaru je katastrofální. Katastrofální je však i situace v hotelu, kterému sen nedostává elektrické energie, ale hlavně pracovní morálka dívenky, která zastupuje tiskové středisko OSN. Přichází asi se třičtvrtěhodinovým zpožděním a na novináře, kteří chtějí jet do Sarajeva se dívá jako na černochy, kteří se rozhodli v bambusových sukýnkách okolo pasu dobýt Severní pól. „Je to velmi nebezpečné,“ sděluje nám dívenka, zatímco skupinka česko-rakouského přátelství propuká v nezřízený řehot. Na to nám slečna vysv ětluje, že konvoje s humanitární pomocí pro Sarajevo vyjíždí z mezinárodního skladiště.Za chvíli jsme na místě a dozvídáme se, že zítra táno vyráží konvoj. Směr Sarajevo. Zatím nám s Tomášem všechno vychází. Všechno řeší Mr. Linden Štěstí nás neopouští ani ráno a má jméno Mr. Linden. Alespoň tak tituluje tohoto vysokého Švéda – šéfa konvoje do Sarajeva – Kelly. Pan Linden nám podává ruku a poté, co zjistí, že zastupujeme obec českých novinářů, se dokonce zasměje. „Tak to vás musím vzít,“ sděluje nám fanda Tre kronor. „V květnu jsem byl u vás v Praze, když jsme získali titul mistrů světa.“ A je to. Jiný názor má však na pana Lindena Tomáš, na kterého, coby zkušenějšího řidiče, připadá čest šoférovat. „Tak to jsem chytil dobrý kšeft,“ ulevuje si redakční kolega. „Ten Švéd mi ukázal vojenskou mapu. Samé hory, jednička, dvojka, čtyřicet kilometrů prachem a kamením.“ Utěšuji Tomáše, že zatímco bude sedět za volantem, zastoupím ho v roli fotoreportéra. Ještě chvíli čekáme. Před nás se řadí konvoj skládajících se ze čtyř švédských a britských kamionů, dvou jeepů s výsostnými znaky OSN. Můžeme vyrazit. Prachem a divočinou Poznali jsme s Tomášem na vlastní kůži, co znamená zdolávat horské stezky vedoucí do Sarajeva, při jízdě, kdy ručička tachometru občas přelezla bájnou hranici třicet kilometrů. Navíc se jede neuvěřitelně prašnou cestou, takže jako vzpomínka z krásných hor nám zůstávají pouze brzdová světla kamionů před námi. Avšak podle názoru ostřílených šoférů se jedná o cestu nezbytnou. „O tu cestu snad nechce ani nikdo bojovat?,“ prohlašuje při jedné ze zastávek řidič anglického kamionu Jerry, když společně ulevujeme močovému měchýři. „Jedu to počtvrté, takže jsem si celkem zvykl. Nejkrásnější ale je, když se jede domů. To už mi prach a veškerej sajrajt na cestě nevadí.“ Jerryho slova potvrzuje i řidič, který má Sarajevo za sebou a jede s kolonou zpátky do Splitu. Má rozzářené oči a přes tik v tváři a strnisko je vidět, že je nevýslovně šťasten. „Když jsme nocovali ve Vit ězu (poslední stanice konvoje před Sarajevem), tak nám všichni říkali, že máme štěstí, protože v Sarajevu je klid. Přijeli jsme a začalo to padat ze všech stran. Vyložili jsme pomoc a mazali zpátky. Když nám pak řekli, že za ty dvě hodiny zařvalo pětadvacet lidí, začaly se mi klepat nohy.V městečku Vitěz se naše cesty s kolonou na jednu noc děli. Spolu s rakouskými novináři chvátáme do Kiseljaku, který se nachází asi 40 kilometrů od Sarajeva a je posledním městem před Sarajevem, kter é kontrolují Chorvati. Jsme jedinými hosty v místním hotelu, možná také proto stojí dvoulůžkový pokoj pouhých dvacet marek. Večeříme v místní restauraci, nakonec končíme v baru. Všichni se navzájem přesvědčujeme o tom, že se vůbec nebojíme – Hodinu po půlnoci se jde spát. Ukrajinská záchrana „Jsou to idioti, kteří neví, proč se vůbec válčí“, sděluje nám časně ráno recepční,který nám jako jediným hostům podniku vaří kávu. „Kdyby v horách měli rozum, mohlo všechno skončit.“ První minuty dne D jedeme směrem k seřadišti konvoje. Kromě starých známých šoférů jsou jeho členy i Ukrajinci z jednotek OSN,jejichž dva obrněné transportéry budou konvoj doprovázet. V duchu blahořečím učitelům ruštiny. Na dlouhé řeči však není čas. Konvoj vyráží, všichni to chtějí mít brzo za sebou. Zařazujeme se na jeho samotný chvost před ukrajinský transportér. Jeho vojáci si nás prohlíží se směsicí obdivu a děsu. Přichází přestávka a my zjišťujeme proč. „Kde máte neprůstřelné vesty,“ ptá se jeden z vojáků, ze kterého se později stává seržant Arkadij. Odpovídáme v tom smyslu, že chceme-li si pořídit neprůstřelné vesty v hodnotě 4 000 DM, museli bychom několik let spořit, tudíž věříme spíše tričkům s krátkým rukávem. Ukrajinec si nás prohlíží a nakonec prohlašuje: „Vleze si k nám.“V mžiku vyskakujeme z vozu a mizíme v útrobách transportéru. Jeho osazenstvo tvoří pět vojáků. Kromě devatenáctiletých mladíků Kuzmy a Miši se jedná o staré páky z Afghánistánu. Zdá se však, že se jim po něm stýská. A tak zatímco Tomáš vyčuhuje z poklopu a fotí, vedu improvizovaný rozhovor. „Válka v Sarajevu nemá žádná pravidla. Člověk neví, jestli po něm střílí Srb, Chorvat nebo muslim. Všichni jsou stejně zákeřní.“ Co je pravdy na tom, že Ukrajinci dostávají ty nejhorší kšefty? „Stěží se dá o něčem hovo- řit jako o nejhorším kšeftu. I když je pravda, že máme nejv ětší ztráty. Za poslední týden jsme přišli o důstojníka, kterého dostal odstřelovač a prapor číka, který najel na minu. Je to ale válka a se ztrátami musí počítat.“ A proč jste vlastně v Sarajevu. Neskrývá se za vaší přítomností zde touha vyléčit se z afgánistánského mindráku? „Voják tady dostane za měsíc 500 dolarů, což je na Ukrajině dvouletý plat. Důstojník 800 dolarů. vojska OSN, cizinecká legie nebo žoldáci jsou vlastně jedinou možností, jak může voják uživit rodinu.“ Náš rozhovor je záhy přerušen. „Serbi,“ šeptají si vojáci a naznačují tím, že jsme v Srby kontrolované zóně. Foťáky rázem mizí v rohu transportéru. Srbský gardista si trochu s nedůvěrou prohlíží naše akreditace, ale po chvilce nás pouští dál. „Řekni svému fotografovi,“ upozorňuje mě Arkadij, „aby slezl dolů. Je tady plno ostřelovačů. Tak to bude až do Sarajeva. „ Průzorníky transportéru si prohlížíme krajinu.Nebýt rozsekaných domů, člověk by ani nevěřil tomu, že se nachází několik kilometrů od města, které má pochybnou čest stát se balkánským Stalingradem. Lidé v ulicích, prádlo visí na šňůrách. Arkadij jako kdyby četl moje myšlenky. „Jsou to hloupí lidé. Mohli se mít dobře, místo toho válčí.“ Ani nemám čas mu odpovědět. Vidím totiž rozbitý dům s nápisem. „Welcome to Sarajevo. „ Jsme na místě. Apokalypsa dnes Ten, kdo si představuje válku jako zákopy, útoky na bodák a tankové bitvy, je obrazem Sarajeva překvapen. Lidé chodí po ulicích, děti žebrají o žvýkačky. Balkánský stereotyp je narušen pouze vybombardovanými domy a tím, že lidé chodí sehnuti a každý nebezpečnější úsek se snaží přeinspirovat. Vozy s humanitární pomocí zastavují u skladu,který vznikl na místě bývalé továrny na cigarety. Po chvíli přijíždí egyptský obrněný transportér,který doprovází jeep. V něm sedí Angličan a celkem sympatická dáma. „Dohlíží na to, aby se všechno zboží dostalo do skladu a nezačalo rabování,“ tvrdí anglický provianťák. „I když nevím, proč sem cpou tolik mouky, když v celém městě funguje jenom jedna pekárna.“ Tomáš mizí v honbě za fotografií, já si oblékám neprůstřelnou vestu a shrben procházím blízkým okolím. Lidé se nechají ochotně zastavit a dělí se se mnou o své zážitky. Namátkou jeden vzorový, jehož autorkou je devětadvacetiletá Snežanka Nikolič: „Manžela mám v armádě, dítě tady ve městě. Jsem lékařka-internistka, ale tady ve městě pom áhám kolegům z OSN: Tlumočím do angličtiny, vypomáhám při zásazích. Jsem lékař, proto nepovažuji za vhodné z města zmizet. mám strach o dvouletou dcerku, ale poté, co Srbové zastřelili doslova dva kojence, které chtěli vyvézt z města, ji nikam nepustím.“ Zatím pokračuje úspěšné vykládání konvoje. Řidiči jsou ale nervózní, protože jedna z Chorvatek, která kontroluje potraviny, se hádá o pytel mouky. „Co nám to chce namluvit“, rozčiluje se snad poprvé Linden. „Že riskujeme krky, abychom sem všechno dovezli a potom, ukradli pytel mouky? Panebože!“ Po zhruba pěti hodinách je náklad vyložen, papíry podepsány a spolu s Ukrajinci se sháníme po Tomášovi, který se někam zatoulal. „To je špatné“, říká Arkadij. „Tady zařvalo hodně novinářů.“ Jeho slova se naštěstí nepotvrzují, protože Tomáš se objevuje na horizontu. Startujeme směrem na Kiseljak. Jsme poslední, proto můžeme sledovat chování řidičů, kteří mají právo říkat si tvrdí chlapi. Je vidět, že jsou nevýslovně šťastní. Ani se jim nedivím.Text: Petr Bošnakov – Sarajevo Foto: Tomáš Tobolka – Sarajevo

MOJMÍR CHALUPA

Předznamenání „Mám hrozně ráda ostrovy; pár jich znám. Myslím, že ostrovy jsou zvláštní a krásné a na ostrovech jsou většinou krásní lidé. Hlavně muži. My nejsme ošklivý, ale když jsem se vrátila z Kryptu, tak se mi u nás ze začátku nikdo nelíbil. Myslím, že ostrovy jsou to nejkrásnější, co může být.“ Stella Zázvorková,divadelní, filmová a televizní herečka. „Rád bych se podíval na ostrovy Nového Zélandu.
Prý tam lidé dokáží žít bez spěchu, přehnaných osobních ambicí, zkrátka se těší ze života. Navštívil jsem už sta ostrovů a ostrůvků v mořích a oceánech a poznal jsem na nich, že ostrované jsou většinou lidé upřímní, dobrosrdeční, velmi pracovití. Občas litují, že jsem se nenarodil na ostrově.“ Viktor Koněckij, důstojník ruské civilní plavby a spisovatel. „Kdyby lidstvo žilo na ostrovech a ostrůvcích, bylo by málo válek, méně nepřátelství a nenávisti, zato více soudržnosti, smyslu pro spolupráci a ochoty nezištně pomáhat…“ Sinclair Lewis, americký spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Několik faktů pro orientaci Z každé učebnice zeměpisu se dozvíte, že ostrov je část pevniny vyčnívající nad hladinu, obklopená ze všech stran vodou oceánů, moří, jezer, rybníků, řek. Poučíte se, že ostrovy jsou původu sopečného, nánosového, korálového, že existují ostrovy plovoucí, vynořující se nad hladinu a po čase mizící. Připomenete si v encyklopediích, že největším ostrovem je Grónsko, že v Indonéském souostroví je na 9 000 ostrovů a ostrůvků, ve Filipínském asi o 2 000 méně. Ekonomové zjistili, že ostrované žijí v sultánu Brunei na ostrově Borneu, naopak nejchudšími na ostrůvcích horního toku Amazonky. Bermudy, Havaj, Kanárské ostrovy mají nejvyšší zisky z cestovního ruchu a turistiky…
Nikde se nedozvíte, kolik je na Zemi ostrovů, ostrůvků a ostrůvečků! „Absolutní počet ostrovů je absolutně nezjistitelný. Nejen proto, že se stále nové ostrovy tvoří a jiné zanikají. Také proto, že některé ostrovy nebyly dodnes objeveny, přesně zmapovány. Proto je nezjistitelný počet ostrovů obydlených a neobydlených. Prý obydlených je sotva třetina. Ale z kolika? Naopak víme, že obydlených ostrovů přibývá, že lidé se z pevnin na ostrovy stěhují, dokonce na ty dosud neobydlené utíkají před strašným tlakem přetechnizované civilizace. V posledních letech se stává ostrovanství módou, tvrdím, že módou rozumnou, dokonce báječnou.“ Tolik britský profesor oceánografie James H. Dawey v časopisu People´s Magazine. „Jistě víš, že Finsku se říká Země tisíce jezer. Ve skutečnosti je u nás na pět tisíc jezer a jezírek na nich je hodně přes deset tisíc ostrůvků a ostrůvečků. Trvale je obydleno na tisíc. Na třech tisících ostrůvcích mají lidé víkendové, rekreační domy, chaty, sruby. Dá se nyní tvrdit, že Finové a také Švédové jsou posedlí po ostrovech. Pronajímají si je, kupují, dokonce se u nás ostrůvky směňují jako byty, nebo poštovní zámky,“ tvrdil finský novinář Paavo Kuolmiliemi. A pozval mě na příští léto na svůj ostrůveček na jezeře Joki, které je jen o něco menší, než Máchovo. Novinářův ostrůvek je zatím bezejmenný a finský kolega se rozhodl, že jej pokřtí na – Pivo! Ano, na finském jezírku český název. Proč, není snad nunté po měsíčním pobytu finského novináře v Československu vysvětlovat. Úvahy o ostrovanství V dokumentačním oddělení německého časopisu Aktuelle Touristik shromáždili během jediného roku na tisíc výstřižků ze světového zisku, které se z nejrůznějších hledisek zabývají ostrovanstvím, přesněji dočasným, turistickým, rekreačním ostrovanstvím. Přečteme si některé z nich. „Pracovali jsme deset let bez dovolených, abychom si mohli koupit náš ostrůvek. Má rozlohu něco přes čtverečnou míli, na ní loučka, lesíček, pár skalisek a pramen výborné vody. Pevnina je na dohled, sotva půldruhé námořní míle. Postavili jsme chatičku, časem přibudou desky na získávání proudu ze sluneční energie. Nechceme si hrát na Robinsony Crusoe, ale žít na ostrůvku je nepopsatelně báječné,“ vyprávěli sedmapadesátiletí britští manželé Diana a Leslie Howeovi novinářce z časopisu Scotland´s Review. „Odchody na ostrůvky jsou útěky do tvůrčího klidu“, oznamoval titul kanadského časopisu Chronicle. Dále se psalo, že vývoj směřuje k ostrovanství, protože mnozí lidé, především pracovníci z tvůrčích povolání, jsou přesyceni přehnanými vymoženostmi civilizace.
To neznamená, že chtějí žít zcela odloučeni od světa. Hledají dočasný klid pro svou práci. Zmíněný časopis tvrdí, že na kanadských jezerech a řekách je na pět tisíc ostrůvků, které jejich majitelé dlouhodobě pronajímají. „Není náhodné, že tok od roku přibývá lidí, kteří vyhledávají pro dovolenou, ale i pro delší pobyty malé, někdy dokonce neobydlené ostrůvky. Mnozí vědci tvrdí, že život na ostrovech ovlivňuje v kladném smyslu charakter, postoje a jednání lidí. Ostrov znamená určitou izolaci nejen z hlediska zeměpisného. Žít na ostrově sám či v malém kolektivu znamená také určitou izolaci od sporů politických. Ostrované získávají jistý nadhled nad denními problémy. Je dobré stát se alespoň na nějaký čas ostrovanem,“ napsala francouzská socioložka Agata Michelová v časopisu L´Alternative. Setkání s ostrovany Na Kaninchen Werder, ostrůvečku na Meklenburském jezeře Lalensee, se setkali ostrované z různých koutů světa. Dosud nemají mezinárodní organizaci, pokoušejí se ji však vytvořit. Mezi iniciátory patří také Joseph Schmidt, Němec žijící přes třicet let v Brazílii. Je průvodcem turistů po ostrůvcích na horním toku Amazonky. „Před patnácti lety jsem na motorovém člunu provázel první skupinu Američanů. Byli uchváceni, nadšeni ostrovním světem na divoké a jen těžko přístupné řece. Nyní využívá mých služeb ročně na pět tisíc turistů ze třiceti zemí. Cestovat turisticky po amazonských ostrovech je samozřejmě něco jiného, než na nich žít. Ale právě tou ostrovní turistikou jsem získal téměř tisíc lidí z různých států k trvalejším pobytům na ostrovech a ostrůvcích. Žít na nich není ráj, naopak, podmínky jsou mnohdy ještě primitivní, tvrdé. Zvolili mě za předsedu Svazu ostrovanů horní Amazonky. Naše činnost je velmi praktická konkrétní, věcná. Například doporučujeme výrobcům člunů, jak je stavět, aby byly nejvhodnější pro plavbu na různých úsecích řeky, v úžinách mezi ostrovy, v celé té ostrovní džungli. Pro ostrovní nováčky pořádáme kursy rybolovu, zacházení se zbraněmi místních ostrovních Indiánů. Mám ostrůvek o rozloze necelých pěti čtverečních kilometrů. Koupil jsem ho před dvaceti lety za nevelký balíček bankovek. Postavil jsem si na něm bungalow, přístavní molo, jednoduchou větrnou elektrárničku, mám pramen pitné vody…
Nepotrpím si na přepych. Nedávno mi jeden hamburský rejdař nabízel za můj ostrůveček půl miliónu marek pochopitelně neprodám.“ Kolem švédského pobřeží v Baltském moři a na švédských jezerech žije na sedmi stech ostrůvcích asi pět tisíc lidí. Jedním z nich je čtyřicetiletý montér Bo Jakobson. Vyprávěl: „Přibližně půl roku jsem ve světě na montážích, druhou polovinu žijí na ostrůvku, který jsem si pronajal. Na pevninu to mám motorovým člunem chvilku, ale já tam jedu jen občas navštívit přítelkyni, nakoupit, poklábosit s chlapy v hospodě. Na ostrůvku jsem svým pánem, stoprocentně svobodným člověkem, nikdo mi nepřekáží, nikomu nepřekážím. Co ulovím, to sním. Mám čas přemýšlet o své montéřině, co na ní vylepšit. Když si něco zkouším ve své ostrovní dílně, nikdo mi nekouká na prsty… Být dočasným ostrovanem je nepopsatelně báječný pocit.“ Na setkání ostrovanů bylo nejčastěji slyšet halasného Francouze Jeana Satoryho, majitele realitní kanceláře specializované na prodej a pronájem ostrůvků ve francouzských pobřežních vodách. Tvrdil, že poptávka po ostrůvcích je mnohem větší než nabídka, že jsou lidé ochotni dát statisíce franků za kus skaliska vyčnívajícího nad hladinu…“
Třicetiletá Angličanka Margareta Allisonová nedávno otevřela cestovní kancelář Island Travel Agency. Nabízí relativně laciné pobyty na ostrůvcích v britských pobřežních vodách, na skotských jezerech a anglických řekách. Také samozřejmě finančně náročnější – pobyty na ostrůvcích v Indickém oceánu, u australského pobřeží Britské Kolumbie… „Většina mých klientů netouží po nějakém ostrovním luxusu. Převažuje zájem o ostrovní pobyty ve stylu Robinsona Crusoa. Skupiny rekreačních ostrovanů bývají maximálně dvacetičlenné. Na klasické turistické ostrovy, jako jsou Malorca, Malta, Kypr, Bermudy, zájezdy neorganizuji.“ Je nutný dovětek? Máme i my šanci stát se dočasnými ostrovany? A proč by ne! Chce to také – doufejme už v příštím roce – mít možnost koupit legálně větší množství měny nazývané tvrdá. Pak třeba na viděnou, potencionální čeští ostrované!
Mojmír Chalupa Foto: archív autora

HANA MOCOVÁ

Známé „Nesuď dne před večerem „ jsem si převedla na své – nesu ď lidi přes obrazovku. K tomu mě donutilo setkání s nejednou hvězdou pop-music…
Zjistila jsem například, že Pavel Habera, který na koncertech a v televizi působí velice sympaticky, mi je ve skutečnosti protivný. Naopak zase Michal Penk – léta pro mne prázdný náfuka je příjemný a k povídání zajímavý protějšek.
„O BLÁZNECH“
Michale, vaše LP „O bláznech“ se natáčelo v Bratislavě, že? Jak tam bylo? „Celé tři neděle byly rekordní vedra… Popovídal jsem si ta na oblíbené téma – samostatné Slovensko. Upřímně řečeno, setkal jsem se především s tím, že lidé o tom nechtěli moc mluvit. Někteří říkali, že jim rozdělení připadá nesmyslné, jiní zase , že to s nimi Mečiar myslí dobře, ale Češi nic nechápou… Nezažil jsem žádné extempore, kromě jednoho – naprosto bezvýznamného. Člověk, kterému jsem asi už dávno byl nesympatický, využil politické situace jako záminky k tomu, aby mi to dal najevo. Jinak jsem měl výčitky, snažili se totiž dát najevo, že Češi jsou bezvadní a tak.“

Kde se konkrétně natáčelo? Ve studiu Vaša Patejdla RELAX, v jednom starším domku, který na první pohled vypadá nevábně, ale má výbornou akustiku. Jsem naprosto spokojený se zvukem, jakého se nám podařilo dosáhnout. Dívám se na to střízlivě, protože je absolutně nemožné, aby se někdo z nás zvukově přiblížil světovému standardu.“
Proč? „Protože studia u nás nejsou tak kvalitně vybavená, v porovnání se Západem jde rozdíl do miliónů. Dobré studio je v pražském Rudolfínu, ale sedm tisíc za hodinu si málokdo může dovolit. Když se platí pět set korun, no tak člověk musí očekávat výsledek tomu adekvátní. Proto jsem především sázel na atmosféru v písničkách. Aby každá o něčem vypovídala, měla své fluidum a deska jako celek nějak působila na posluchače. Samozřejmě žádná z těch rychlých skladeb se nedá pouštět na diskotékách vedle špičkové americké produkce. Ale třeba balada „O bláznech“ ano, proto že je pomalá, lidé chtějí rozumět textu a zvuková stránka jde stranou.“
Považujete právě tohle elpíčko za zlom ve své kariéře? „Ne… Tak by se dala nazvat každá moje deska. Jsou to takové tři rozdílné kapitoly. Já totiž nechci mít jednu roli. Některým zpěvákům nebo muzikantům však vyhovuje – mají „nalajnováno“ a jedou… Například – ten je sympaťák , elegán a jede… a takhle natočí padesát desek. To se mi nelíbí. Chci být na každé desce úplně jiný. Takže se nedá říci zlom.“
Asi jsem se zeptala špatně. Je to i po autorské stránce vaše deska – v tom v i d í m ten zlom. „To je pravda. Jedná se o první desku, kde jsem si všechno vytvářel sám, od A až do Z deseti textů je sedm mých současně jsem skladatelem aranžérem i producentem.“
Jak to bylo s předcházejícím LP Sing-Sing? Připadalo mi totiž hrozné. Při hájení mláďátek mi vstávaly vlasy na hlavě. Nebylo pro vás určitým kompromisem zpívat takové písničky? „Tam byl takový problém. Šli jsme nahrávat do studia bez textů. Honza Krůta je tam za námi nosil. Já nepatřím mezi lidi, kteří si přečtou text a hned škrtají, musím se ho vzít domů alespoň na čtrnáct dní, několikrát si to přečíst, poslechnout a říct si – tak tohle je blbost nebo naopak. No a tam ta možnost nebyla. Konkrétně písnička Hájení mláďátek byla myšlena jako recese, bohužel pak vyzněla vážně… Nemyslím si, že deska byla hrozná. Rozhodně jako skladatel jsem, myslím odvedl dobrou práci, po aranžérské stránce. Co se týká textů, pocítil jsem, že nešlo o správnou volbu…“
Vrátíme se do současnosti – proč „O bláznech“? „Z čistě komerčních důvodů. Původně jsem chtěl název, který by specifikoval desku. Ale to se nedá, protože každá písnička je jiná – od jemné balady, přes tvrdší věci, až po smyčce, klavír a dětský sbor. Kdokoliv z jakékoliv generace by si vybral.“
Sagvan Tofi byl režisérem videoklipu vycházejícího u balady „O bláznech“. Proč? „Na to se mě ptá spousta lidí… Prostě mě, kameramana, dramaturgii, produkčního i mého otce, který do toho vložil dost velké peníze přesvědčil, že klip dopadne dobře. Nakonec některým mladým režisérům ukázal – myslím těm, co nosí hlavu v oblacích – že i člověk bez zkušeností může něco dokázat, že to není zase tak složité.
Připravujete koncertní turné? „No…já jsem si vymyslel strašně nákladné věci (světla, scéna, celé pojetí) a nechce se mi z toho slevovat. A to je samozřejmě kámen úrazu, protože musím sehnat peníze. Pokud je seženu, bude a naopak. Důležitý aspekt je prodejnost desky. Vzhledem k tomu, že není klasicky komerční, ale jak jsem říkala, spíš komornější, tak nevím… Když bude alespoň středně komerčně úspěšná a seženu sponzory, příští rok na jaře vyjedu do našich největších měst. Počítám a maximálně s deseti koncerty.“
Povídáme si na agentuře Penk Produktion – ta je jen pro vás? „Zatím zastupuje pouze mé zájmy. Otázka je, jak to bude do budoucna. Chtěl bych se totiž věnovat producenství, přichystat materiál nějakým novým zajímavým lidem, ale nejdřív je musím najít…“
O ŽIVOTĚ
Slyšela jsem, že jste si vzal MISS CHEMIE? ·“Já jsem si ji nevzal, žijeme spolu a máme skoro dvouletého syna Kryštofa. Mám ho strašně rád.“
On už si zahrál v klipu „O bláznech“, ne? „Ano“.
Prý máte enormě drahé auto…, a prý jste byl na dovolené v Africe… „No, já nevím… Jezdím v ryze české voze, a to je škoda Favorit 135 LS. A na dovolené jsem bohužel už dva roky nikde nebyl. Buď není čas nebo peníze…“
Máte doma nějaké zvíře? „Samozřejmě. Tmavohnědého boxera, jmenuje se Sam. Je hodný a miluje děti – až natolik, že venku musí být uvázaný, protože by to chtěl každému dát najevo, což hlavně rodiče příliš nevítají.“
Jaké máte rád lidi? „Ty, kteří jsou v pohodě, nepřetvařují se a žijí tak v normálně, rozumně. Je s nimi vážné, když má být legrace, tak je.“
Znáte sám sebe? „Myslím, že ano. Ale to už jsem si myslel před dvěma roky, pak jsem zjistil, že tomu tak není. Takže vlastně nevím…“
Jakou máte povahu? „Naprosto nevyzpytatelnou…“
Vždycky jsem si myslela, že jste nafoukaný a prázdný. Setkal jste se někdy s takovým názorem? „Setkal a ne jednou. Ono je to tak… osmnáctiletý kluk vyjde na obrazovku, má dlouhé vlasy, výstředně se obléká a celý národ si řekne – Štaidl objevil kluka, on se těm holkám líbí, to bude pěknej blbec. A já jsem navíc dost často dával neskrývaným způsobem najevo, co si o některých lidech myslím. Pamatuji se na jednu aféru v Ústí nad Labem, kvůli článku v bývalém krajském deníku – Průboji. Ta se udála jenom z toho důvodu, že jsem v průběhu svého koncertu okřikl člověka, který do pomalé písničky, i kde jde o atmosféru, začal necitelně bleskat foťákem. Sešel jsem tedy z pódia a řekl mu, že nemá co fotit, když se mě nezeptal. Byl to novinář… Potom vyšel v těch novinách jednostranný článek a mně začaly domů chodit dopisy s výčitkami – proč se chovám takhle a takhle…“
Jak se díváte na fanynky? „Je strašně moc druhů fanynek – jsou dobré, dotěrné, nesnesitelné, pracovité, skalní, které tím žijí… Třeba když jsem byl v nemocnici, tak mi nějaká holka napsala, že kdyby se mi něco stalo, otrávila by se. Ty špatné dovedou být neuvěřitelně nesnesitelné, člověk kolikrát nechápe, kde se to v nich bere!“
Takže o aféry není nouze? „Není, ale nerad o tom mluvím, jednou až budu starší, napíši knihu… (smích)“
Už se na ni těší a za rozhovor děkuje: HANA MOCOVÁ foto: JIŘÍ ANTALOVSKÝ

PROLOG. “Nebyly to sebevraždy, vím, co mluvím,“ to jsou slova může, který se bojí být jmenován. Ten chlap byl víc než neodbytný, BZZZZZ… BZZZZZ…Plesk!… A nic. Létal dál. A bzučel tu svou o sebevraždách, které se nikdy nestaly. Protože to prý – byly… VRAŽDY. Byl lehce pohublý ve tváři,jak toxikomani bývají, a na rukou měl stigmata. Stejná jako mají ti, co si je sami v sebevražedném úmyslu způsobili často pod vlivem psychogenní látky. Tvrdil, že obě dívky znal. Tvrdil, že jejich úmrtí spolu souvisí. Pro policisty ale mezi těmito případy existovala jen jediná spojitost: obě dívky zneužívaly pervitin. Nejlevnější, nejdostupnější a také nejzneužívanější drogu u nás. Tady však spojitost mezi oficiální verzí a slovy muže sedícího proti mně končí.
OFICIÁLNĚ PRVNÍ DÍVKA: Dvacetiletá Doris byla 19.6. 1992 nalezena ve svém ústeckém bytě mrtvá. Diagnoza: otrava svítiplynem. Cizí zavinění nebylo prokázáno, dveře bytu byly zamknuté zevnitř, okna zajištěna. Poslední, o kom se ví, že ji viděl živou, je její bratr. Ten si Dorisino blízké okolí spojuje tuto tragédii s jejím určitým životním zklamáním a nespokojeností. Ostatně se tato dívka užívající pervitin již v minulosti díky své labilitě po neshodách v práci o sebevraždu pokusila.
DRUHÁ DÍVKA: O měsíc později, 15.7. 1992 je vyšetřující orgán ústecké policie nucen zahájit trestní stíhání ve věci ublížení na zdraví s následkem smrti v případě úmrtí čtyřiadvacetileté narkomanky Růženy. K tomu došlo po otravě svítiplynem v bytě jejího známého. Stopy toxických látek se v těle mrtvé nenašly. Zajímavé je, že zatímco Růžena vdechovala smrtící plyn, ve vedlejším pokoji, v témže bytě, se pod vlivem drogy veselilo jedenáct lidí. Zavinění její smrti druhou osobou se však neprokázalo. . Prý si na onen svět pomohla sama. Mrtvou ji našel majitel bytu prý až ráno… Dřív podle své výpovědi do vedlejší místnosti svého bytu od inkriminovaného večera nevkročil.
INTERMEZZO. Mezitím uplynul další měsíc. Zatím nikdo další nezemřel. Muž, který sedí proti mně, mi však tvrdí, že mají následovat další. Více říci je však ochoten až po té, co mu zaplatím. Chvíli váhám a pak solím. I za svíčkovou ve IV. cenové skupině musíte zaplatit patřičný obolus. Rozpovídá se. Ženy prý nezemřely z vlastní vůle, ale v souvislosti s vyřizováním účtu v partě toxikomanů. Zapínám diktafon s první otázkou na rtech.
NEOFICIÁLNĚ. Rozhovor s mužem, který se bál být jmenován. Chtěl jste něco říci… Týká se to úmrtí Doris. Spáchala prý sebevraždu plynem. Našli jí u ní doma v bytě 19. června. Byla už jeden nebo dva dny mrtvá. Znal jsem ji. Jak? Kamarádil jste s ní, spal…? Znal jsem jí krátce. Nevím, jestli je rok dlouhá doba ne bone. Nějakej čas fetovala. Jeden můj známej jí k tomu přived, i když nechtěně. Znala se s jistým Amosem. Je to feťák už asi patnáct let, zloděj, lump, darebák – asi jako každej z týhle sebranky. Vy taky fetujete? Ano. Teda přestávám a zase začínám. Jak kdy. Teď jsem přestal. Snad. Ale k věci: den předtím, než Doris umřela, osmnáctýho, se setkala s Amosem a ten jí na jednom bytě odvařil víc než dva gramy. To je strašně velká dávka. Prostě jí odpálil a hodil ji do pletu. Co je to úlet? To je to, co vás hodí do hodně špatnýho stavu. Když vám prostě někdo něco nakecá a vy tomu uvěříte. To je při šlehnutí normální. Úlet je určitá halucinace, která je skoro hmatatelná. Máte pocit, že to všechno opravdu existuje. Nikdo tam není a vám se přitom zdá, že se bavíte s policajtama, vidíte z okna lidi…
Chcete říci, že vám někdo může schválně namluvit – hele, támhle je to a to -´a vy tomu uvěříte? Určitě tomu. Vždyť už se stalo, že jeden druhého navedl, aby skočil z okna, a ten opravdu vyskočil. Já měl jednou takovej úlet, že jsem byl tři dny zaseklej na jednom bytě a běhal jsem od okna k oknu. Všude byli policajti, vojáci. Viděl jsem je naprosto zřetelně. To byla bomba! Kouk jsem se : támhle jeden, támhle druhej. Tři dny trvalo, než jsem se z toho dostal. Byl to přešleh – silný halucinace. A čím tedy Amos způsobil Doris ten úlet? Konkrétně nevím. Asi tím, že jí dal velkou dávku a měl na ní prostě nepříjemný kecy. Amos jí přešleh už víckrát – dvakrát nebo třikrát. Jednou ji přešleh tak, že ležela na zemi a byla v komatu. No a ten den ji tendebil znovu přešleh a hodil ji do úletu, proto že se jí chtěl zbavit. Ona potom odešla domů a zavřela se ve svým bytě. A člověk, kterej je přešlehlej a hozenej v úletu, tak podnik á věci, který jsou ostatním lidem nelogický. No a těma kecama ji Amos dohnal k sebevraždě…
Utíkala, schovávala se. Dalo by se říct, že sama před sebou. Byla na tom velice špatně. V tu chvíli ani nevěděla,kde je. To, co říkám, je moje teorie. Ona se ani nemusela chtít zabít. . Udělala to třeba, aniž by o tom věděla. To je pravděpodobný. Ale podnět k tomu dal ten Amos, protože ona s ním chodila… Jak jste se dozvěděl, že jí dal podnět on? Vždyť nikdo jiný, než oni dva, tam zřejmě nebyl. Tuhle informaci vám nedám. Tak mi to logicky zdůvodněte. Vím to od člověka, kterej byl při tom v bytě. Jméno vám neřeknu. Prostě vám neřeknu, kdo to byl. Dostala se domů a pustila se plyn. V podstatě ji moh´ říct třeba „skoč z okna“, třeba – a ona by to v tom přešlehu udělala. Těžko říct, co jí řek´. Takže Doris oficiálně spáchala sebevraždu. Ono se to dá hodnotit jako sebevražda, ale kdyby se to bralo až do důsledků, tak by to byla vražda. Doris měla vroubek u jednoho člověka, jménem Godot, a Amos, velikej úleťák, začal mít strach sám o sebe, že by Doris mohla pár lidí, a hlavně jeho, přivést do maléru. Protože on se taky podílí spolu s tím Godotem na kšeftování s tím svinstvem. Vaří, prodává. To je člověk, kterej absolutně nemá zábrany, a proto, aby dostal holku do postele, jí třeba našlehne. Nemá žádný hodnoty. Jemu je jedno, co udělá, jestli někoho zabije…
Proč měla Doris u toho člověka jménem Godot vroubek? věděla o něm, že se rozhodl zabíjet určitý lidi. Jaký lidi? A proč? Ten člověk měl určitej problém. Vykrad svoji bejvalou partnerku, všechno jí rozprodal a oni ho chytili. No a prostě ty lidi, který o tom věděli, proti němu svědčili. Všechno, co jim o něm bylo známo, řekli četníkům. Chtěli ho tak ustřelit. Takže se mu nedivte, že se ve finále rozhodl ty lidi zlikvidovat, proto že za každou šmejdovinu přijde jiná šmejdovina. Kvůli čemu je chtěl zlikvidovat? Prostě je to tak. Je to gang mezi těmahle lidma. Když se nebudou potřebovat, tak jeden druhýho potopí, ustřelí, vykašle se na něho. Neexistuje žádná loajalita , žádné přátelství. Prostě – momentálně tě potřebuju, tak seš můj partner. Když tě lae nepotřebuju, tak tě ustřelím. potopím, zabiju. Využiju, zneužiju. Neexistují žádný pravidla hry. Takže on se už rozhodl. Má ten člověk už někoho na svědomí? Růženu. Ten den vařil Godot a Růža. Ta postavila svou lékovku s čerstvým perníkem na stůl. Ale ta lahvička se ztratila. Myslím, že ji sebral on. A pak jí Godot tedy nechal odjet svou. A bylo jí blbě, udělalo se jí moc špatně. Šla si pak lehnout vedle…do pokoje. Myslím, že tam za ní někdo byl. Víc říkat nebudu. navíc si dala drogu několikrát. No a hodila kecky Takže on jí dal něco silnějšího? Nedal jí silnější. V podstatě by to ani nebylo postihnutelný. Vždyť ona si vlastně odjela svoje pedro, i když je ovšem otázkou, jestli bylo skutečně její. Kdyby si odjela svoje, tak by nezemřela, protože na tom bytě neumřel nikdo jinej než ona. Všichni si dávali to, co tam bylo. V bytě byli asi čtyři lidé, ale jediná Růža umřela. A to si šlehla jistě od Godota. A jestli ji neoddělalo to, tak to byl ten plyn, kterej si ale určitě sama nepustila. Takže si jediná šlehla Godota? Ne, všichni si šlehli od Godota. Ale to se taky dá udělat tím způsobe, že nosíte u sebe tři lahvičky s péčkem. Jednu pro sebe, jednu pro kamaráda a jednu pro nepřátele. A tak si musíte dávat bacha na to, ze který komu nasypete.
Pro nepřátele to je nevyčištěný „péčko“, prostě ten největší sajrajt, největší špína, působí to dobrej nástup, je to příjemný, pak je člověku zle, protože tam je nechanej fosforečnan nebo jód. Prostě nečistý. Taky je třeba možný, že se do toho dá cukr.To funguje jako silnej cukrovkářskej záchvat. Když si vezmeš čistej cukr do žíly smíchaný s péčkem, tak tě to může i zabít. Dá se to zjistit dost těžko. Dá se to poznat, ale musí se na to udělat speciální rozbor. A po určitý době se to už nedá poznat vůbec. Proč se jí to vlastně stalo? Svědčila u toho procesu? Ne, ona svědčila u policajtů. To bylo několik lidí, který se proti němu postavili. Prostě její svědecká výpověď byla závažná. Podle tebe ji tedy kvůli tomu zabil. To je člověk, kterej si nenechá nic líbit. Protože mezi těmahle lidma, do si jednou nechá nasrat na hlavu, tak už prostě nestíhá, ty lidi ho budou v budoucnu ojebávat pořád. A on patří do sorty bouráků. On je frajer. Ne ve špatným slova smyslu, ale je to řízek. Když něco řekne, tak to sedí. Je to bombarďák. Podle mýho mínění bych se já zachoval úplně stejně jako on. Co je ten člověk zač? Dělal karate, no. Měl dokonce nějakej mistrovskej titul. On zkrátka patří do sorty opravdu tvrdej chlapáků. Když se za něj někdo postaví, tak si to pamatuje, pak mu to oplatí. Ale neuznává lidi zákeřný a podlý…
Seděl? Jo. Jak dlouho? To si zjistěte u četníků. Kdybych měl říct přesně dobu, tak to bych kecal. A jak to víte, že chce oddělat další? Vyhlásil, že všichni lidi, který se proti němu postavili, oddělá. Kolik to je celkem lidí? Pravděpodobně šest. Brzo zemře další. Kdo? K tomu vám akorát řeknu, že to je kluk. Že to je člověk mužskýho pohlaví. Za jak dlouho zemře? Mohlo by se to stát během měsíce nebo čtvrt roku. Jak? Nevím. Že s ním bude fetovat a on mu dá nevyčištěný pervitin? Třeba. A proč mi to všechno vyprávíte? Protože potřebuju prachy. Na co? Na co můžu potřebovat prachy? Na jídlo, na spaní nebo na drogy – to už je jedno. Nebo třeba někomu na vrácení. To už je fuk, ne? I kdybych je potřeboval na „péčko“. Ale prachy potřebuju. Ale to jste vůči svým kolegům svině, že jste mi je prozradil. Totální svině. Jste totální svině? Dá se to tak říct. Práskl jsem někoho¨, No snad jo. Zavřou za to někoho? To nevím. Možná ne. Těžko. V životě bych tohle svědectví neřek´ mezi četníkama. A když k něčemu dojde, tak všechno popřu.
OFICIÁLNĚ – NEOFICIÁLNĚ. Rozhovor s policistou,který si nepřál být jmenován. (Odborníkem, jenž se zabývá mapová- ním toxikománie a trestné činnosti s ní souvisej ící na severu Čech) Není náhodou kromě používání pervitinu dalším společným znakem mezi úmrtím obou dívek třeba něčí msta? Těžko říct. Nic takového se neprokázalo, nic tomu nenasvědčuje, žádní svědci o tom nehovoří. Lze při fetování „hodit někoho do úletu“ až tak, že mu něco vsugerujete, podsunete nějakou myšlenku – například, aby vykradl obchod, vraždil nebo spáchal sebevraždu? Může. Může se to stát. Ten člověk ale musí přehnat dávku. Dalo by se toto navádění charakterizovat jako trestný čin? Možné to je. Záleží však na výpovědi svědků, vlastních aktérů a na dalších okolnostech. Je to však těžké prokázat. Většinou je to záležitost mezi čtyřma očima. Jak takový úlet probíhá? Pervitin je vlastně stimulancium, takže někdo, jak jsem slyšel, třeba rozebírá poličky, jiný rádia či televize, a je přesvědčený, že to dá zase dohromady. Další zase chodí po bytě sem a tam, vidí postavy – prostě halucinace. Jsou mezi partami narkomanů hodně časté rozbroje? V každém případě. To se stává zase v souvislosti s drogou. Když ji potřebuje a shání, takt řeba jeden ošidí nebo okrade kamaráda. To není žádná výjimka. Prakticky každý, kdo sežene solutan, jede s vařičem výrobcem na půl. A i ti se navzájem podvádějí. Existují prý tři druhy pervitinu: pro kamaráda, pro nepřítele…
Mezi lidmi, přesněji řečeno mezi toxikomany, se o tom hovoří. nedá se to vyloučit. Takže jejich trestná činnost je velice těžko prokazatelná, kdyby někomu ublížili? Samozřejmě nepoznáte, jestli máte pervitin zředěný cukrem nebo nějakým jiným svinstvem, aby se zvýšila jeho hmotnost a tím na tom ten prodejce vydělal. Ale co kdyby to někdo nedělal pro peníze, ale kvůli tomu, že chce někoho konkrétního zlikvidovat? Jsou třeba někteří narkomani pohřešováni? Můžou být. Pokud je někdo jako pohřešované nahlásí, tak jsou tak vedeni. Ale většinou se o ně blízcí lidé nezajímají, vycházejí z jejich specifického stylu života, měsíc tady, měsíc tam, takže je těžké mít stálý přehled.
X X X Nakonec se mě policista zeptal, na jakém základě jsem pokládal otázky a kde jsem tyto informace získal. Odpověděl jsem, že si onen informátor velmi cenil naší konvertibilní měny. policista se trpce usmál. Takovejch informátorů by se prý našlo, ale nejsou peníze. Vyšel jsem ven z ústecké policejní budovy. Tam stála tři policejní BMW, jejichž nablýskané karoserie házela po uspěchaných lidech veselá prasátka.
JOSEF FORMÁNEK ilustrační foto: archiv autora
P.S.: Jména v této reportáži byla pozměněna, neboť u obou případů nebylo ještě ukončeno vyšetřování.

PAVEL HRABICA

Počkejte, pomůžu vám… Zavěsil jsem se na pahýl březové větvě. Žena středních let zachumlaná do pracovního oděvu a svetru a tři dívky pižlaly maličkou pilkou nalomenou větev. Jako v Rusku. To, co patří mužům, dělají ženy. Větev povolila a žena poděkovala, Zeptal jsem se, kde jsou na kladné mužský, kteří by tuhle práci nenechali na ženských. Pokrčila rameny. To víte, technické služby Kladna. Přijďte se prý podívat do jejich provozovny. V zimě je tam jako v mrazáku od Gorenje.
Co Zápotocký? Pamatujete ho? – kývl jsem směrem k mostu v Sítné, kde na podstavci stával dělnický prezident a spisovatel. Te¡ď trůní na soklu velký květináč. Žena si setřela piliny z čela a vetru. „Jo, to mi bylo šest let, když umřela. Ale můj děda s ním chodíval na pívo. Protáhla si záda. „Prý. Říkal to…“ Město Kladno. Rudá záře už nad ním nezáří. Struska se na haldy nevylévá. Výroba ocele se omezuje a taky modernizuje. Zato komíny čadí stále. Dýchat se tu dá. Nesmrdí to tu jako například v Mostě, Ústí, Děčíně nebo Ostravě. Ale nesmradlavého svinstva je ve vzduchu dost. Prachu taky…
Mladá žena přejela prstem po parapetu. Zůstal na něm černý šmour. Jako u kamen. „Tady se dýchá docela dobře. Jsme v údolíčku a všechno přes nás přeletí. Tam nahoře,“ kývne směrem k sídlišti, „je to horší. Taky cikánů je tam víc“ oznámil mi na otázku, jak je to tu s rómskou populací. Vedle okna visí na zdi pamětní deska. Je věnována ženě, podle níž je ulice pojmenována. Marie Majerová. Kamarádka Klémy a Tondy. Národní umělkyně. Na desce stojí, že v tomto domku prožívala paní spisovatelka, autorka Havířské balady a Sirény, své dětství a poznávala dělnický život. Datum narození a datum úmrtí. „Ptala jsem se babičky, jestli měla s Majerovou něco společného. Neměla. Naše rodina tu bydlí už dost dlouho. Tu desku sem dali někdy v sedmdesátých letech. Jestli se nás ptali? Dali to sem. Chodívali sem školy, občas nějaký zájezd. I cizinci… „ Sundáte desku? „Proč? A radnici by se to asi nelíbilo…“ Rozloučil jsem se. Cvaknul jsem pár obrázků. Stará cikánka šourající se prašnou ulicí, kde asfalt nikdo nepoložil a už ani nepoloží, se zastavila. „Fotíte te domy? Vyfoťte si i ten můj. Jak je rozbitej. „ Rozbitej? Kdo ho rozbil? „Kdo by? Sám se rozbil.“ Copak se něco rozbije samo? „Samo. Manžel umřel. A ja na střechu nevylézu.“ Zařadila jedničku šouračku a kráčela za svým. Cikánů je v Kladně neúrekom. Snad tisíc hlášených a tři tisíce „na návštěvě u příbuzných“. Černé Kladno – to není jenom synonymum pro uhlí, doly a ocel a dým z komínů. Když se v Kladně setmí, tak je tu na ulicích černo. Lidé po deváté večer raději nos nevystrčí.
Zapředete-li s někým hovor, můžete si být jistý, že dříve či později začne nadávat na cikány. Jak nemaká a berou podporu. Nebo kradou, přepadají. Mladí se často povozí ve „vypůjčeném“ autě. Sem tam někoho vezmou po hlavě. Do zvláštní školy chodí snad jenom jejich děti. Jsou dobře oblečené a živené. Relativně poslušné . Ne všechny děti chodí do školy. Proč taky? Holky buď přijdou do jiného stavu v šestnácti i dříve. Ty, které nepřijdou, ty si jezdí vyd ělávat na Rudnou na parkovi ště kamiónů… Cikánské čtvrti, tam kde kdysi bydlívali havíři a oceláři, pomalu mizí. Část jich zatím vybydluje jeden dům po druhém. Když spálí všechny podlahy a dveře i okna, najdou si další dům. Po nich přicházejí demoliční čety a buldozery. Pak tu vyrostou betonové krabice. Do nich se nastěhují buď bílí nebo tmaví. Symbióza rozporupln á. Na Kladně. Někdo mi spolehliv ě nevysvětlil, proč „na Kladně“. Prostě to tak je. Ve školách hustí učitelky do děti, že správně je v Kladně. Bydl ím v Kladně, jedu do Kladna. Ale jak učitelky, tak i jejich žáci říkají „na Kladně“. Jedu na Kladno. Taky se tu říká „jdu na mandelinku „.Jdu na autobus. Dost se tu krade. Hodně ve sklepích. Taky auta a předev ším kola. I třicet týdně. Krade se jich tolik, že policisté kromě aut zastavují i cyklisty. Hodně se vykrádají prodejny, sklady a trafiky. Krade se na objednávku. Díky tomu jsou ceny některých výrobků nízké. Všechny ty Vizíry, Ariely, Sparty, Petry a další jsou levné. Lidi nadávají, že se krade, ale nízké ceny vyhovují…
Dr. Stanislav Krajník sedí u svého okna v okresním archívu už 38 let. Od čtyřiapadesátého. Nastoupil sem, když už byl Gottwald tok po smrti a Zápotocký tři roky před. Z okna je vidět na radnici. Je hezká a natřená. Na průčelí nápis Léta páně MCCCLXXXXVII – VIII ze základů s pomocí boží vyzdvižen jsem… Nápis přetrval válku i socialismus. Ani prý nebyl překryt heslem. Zato náměstí si užilo. Po první válce bylo Wilsonovo. Pak přišla německá branná moc a udělala z něj Hauptplatz. Po pětačtyřicátém neslo jméno generalissima Stalina. Když Stalin zemřel a byl odhalen, řekli si radní, že není nad název neutrální. Stalo se z něho náměstí Revoluce. Ty byly, jsou a ještě asi pár let budou. Teď z něho udělali náměstí starosty Pavla. Františka Pavla. František Pavel byl kladenský starosta a byl v devětatřicátém roce vyskočen z okna na Špilberku. V odvetu za „teroristický“ čin studenta průmyslovky Jana Smudka. Ten spolu s kamarádem Frantou Petrem zastřelil německého policistu Kniesta, když se vracel z podniku pochybné pověsti, kde seděl s českou dívkou pověsti též nevalné.
Jan Smudek ho zastřelil a prchl. Nejd řív směrem k západní hranici, kde zastřelil další dva Němce, potom to obrátil na východ a přes Maďarsko a Jugoslávii se dostal až do USA a Británie. Pak se dostal k Royal Air Force. Po válce se vrátil jako hrdina a dostal coby národní správce fabriku. Po Únoru vzal nohy na ramena a teď žije v Anglii. Proto Němci „nechali vyskočit“ na Špilberku starostu Pavla z okna… Přesně v roce 1900 stávkovali horníci v celé monarchii. Tedy i kladenští. Coby uzná- vaný univerzitní profesor byl Masaryk pozván, aby pozvedl ducha. Vystoupil s řečí v bývalém hostinci U Jágrů. Pak tu byla pamětní deska: „Bez práce, vás , uhlokopů, by nebyla možná práce duševní…“ Deska přežila v úkrytu léta okupační (německá). Po válce byla vyvěšena a přežila i léta padesátá, šedesátá. Léta sov ětské dočasnosti a československé normalizace nepřežila. Zmizela. Nikdo neví kam. Asi byla přetavena v pluhy… „Pocem, povím ti krásný článek!“ Cikán se dvěma spole čníky na mě kývl. Bylo po ránu. Asi půl sedmé a v hostinci Zorka bylo plno. Pár havířů a automatů, jiní u bufetových stolků do sebe lámali piva a panáky nejrůznějších barev. Ne všichni havíři a ne všichni zaměstnaní. Kafe tu mají za tři osmdesát. Tři Rómové se nechají fotit a povídají, že nemají se Slováky nic společného. Že oni jsou za Češi. Žít jako oni. Dneska tu sedí až do šesti. Otevřeno je od pěti. „Havel, to je takovej náš táta. Na zdraví!“ Dole ve sklepě je nová pivnice. V rámci zahájení provozu každé třetí pivo zdarma. Ale je moc brzo. Pro normální lidi. Pro havíře po noční pozdě. V deset hodin tu sedí černoch a pije světlé české pivo z Krušovic… A napiš tam, že Havel je náš táta! Foť! Sedím v autobuse a jedu do Prahy. Holé lebky vedle mě se baví, jak chcípnul Arab. „Natáhnul brka. Já ho taky vobčas natáhnu. Škoda ho není. Jenže policajti mi přišili výtržnost a ublížení na zdraví. Ale takovej provaz, aby mi sedl na krk ještě neupletli… „ To město Kladno. To černé Kladno. To rudé Kladno. Na jednom plotě je napsáno, že lidi jsou svině…

FRANTIŠEK VONDERKASatan je v módě. Mnozí malí lidé se stávají členy rozličných sekt, které ho vyznávají. Zvýšený zájem o „černé motlitby“ a zaklínání ďábla bychom mohli jednoduše považovat za frašku, hodnou leda tak výsměchu. Mohli, kdyby se tento kult omezil pouze na slova a nepřinášel i smrt… V západní Evropě a USA má podobně pojatý „ďábel“ na kontě ročně téměř sto obětí…Jistě, mnoho z těchto úmrtí má na svědomí nešťastná náhoda. Někteří lidí zem řeli během „vyhánění ďábla“ na selhání srdce, jiní byli však zabiti úmyslně. Jak dokazují některé případy ze Španělska, před smrtí byli krutě mučeni. Koncem sedmdesátých let podepsaly některé satanské sekty v belgickém Bruselu dokonce jakousi spojeneckou smlouvu. V nejnovější době se objevovalo spojení vyznavačů satana a neonacistickými skupinami, které hlásají sociální násilí, s organizacemi, verbujícími žoldáky do 3. světa a také s narkomafií. Nyní vyznavači satana přicházejí i k nám… Okrádání živých Po vlasech českých se také rozmáhá nový druh kriminality, jehož dějištěm jsou právě místa posledního odpočinku. Většinou mladiství zloději se přitom specializují na starší ženy, které při rozjímání nad hrobem svých nejbližších zapomínají na okolní svět.I na tašku s peněženkou a doklady. Zavěsí ji třeba na strom a klidně jdou s konví pro vodu. Na Olšanských hřbitovech měli podobní pachatelé na svědomí několik desítek krádeží. Sotva se je však podařilo dopadnout, začala série jejich následovníků znovu…Okrádání mrtvých. Jak mi řekl vedoucí hřbitovní správy Jaroslav Jakouš, nejde jen o krádeže peněz. Množí se krádeže květin i pomníků, protože i kámen podražil. V Ostravě se hřbitovní banditi specializovali na měděné urny… Na centrálním hřbitově v Karlových Varech,který české ministerstvo kultury vyhlásilo za kulturní památku, neznámí pachatelé řádili několikrát za sebou. Kromě jin ých pamětihodností postupně rozkradli části náhrobků známé hoteliérské rodiny Puppů a podnikatele Mattoniho. Zloději využili stavebn ího ruchu na hřbitově a odmontovali historicky a umělecky cenné lucerny, části zábradlí, kovov é reliéfy a řetězy z barevných kovů… Totéž se děje i na Olšanských hřbitovech v Praze, zejména v jejich staré části. Jsou zde sice hrobky Jungmanna, bratří Mánesů, prvního českého primátora Prahy a dalších národních buditelů z minulého století, ovšem kromě pár turistů sem prakticky nikdo nechodí. Prostředí jako stvořené pro lapky. I tady je vzácná umělecká výzdoba – dokonce od Myslbeka. Správce hřbitova: „Jenom proboha nepiště kde! To by se brzy o těchto vzácnostech na Olšanech mohlo psát také už jenom v minulém čase…“ A jak je možné ukrást kusy náhrobků? „Většinou se tak děje v sobotu a v neděli. Nevím už ani kolikrát jsme našli uražený zámek od spodního vchodu…“*** Za metr čtvereční hřbitovní plochy se nyní i po dvojnásobném zdražení platí 3 až 4 koruny měsíčně, lidem se to podle správce zdá příliš mnoho. A hřbitov chátrá, protože peníze nemá nikdo a pro případné sponzory zřejmě oprava hrobů, byť jde o významné osobnosti našich dějin, není zjevně tím ořechovým z hlediska reklamy… Je tu vlastně stejná situace jako v minulosti, kdy si odpovědnost instituce přehazovaly jedna na druhou. Peníze měli sehnat památkáři, pohřební služba, církev. Nedal nikdo, protože nakonec se stejně rozhodovalo někde úplně jinde. A tak se v rutinu změnili kostel sv. Václava na Vinohradském hřbitově. Ještě v roce 1976 se náklady na jeho opravu odhadovaly na několik set tisíc korun, dnes jenom to, aby budova nespadla, bude podle odhadu Jaroslava Jakou še stát nejméně pět miliónů. Ve zničeném kostele, který by mohl po opravě sloužit jako obřadní síň, je i hrobka rodiny bývalého prezidenta ČSFR Havla… Stav hřbitovů jakkoli to může znít podivně, je jednou z viditelných vizitek vztahu k minulosti a tím také barometrem společenské morálky. Nejde jen o to, že třeba za první republiky u každého pohřebiště bydlel správce a mohl tak kontrolovat, co se na něm děje. O to, že tehdy na hřbitovech – byť třeba i sezóně – našlo zaměstnání neporovnatelné větší množství lidí. hlavním důvodem lepšího stavu byla větší úcta k podobným místům. Dnes ji vyst řídal nezájem a vandalismus…Mrtvola na střeše. Že tomu tak je, dokazuje prohlídka staré části Olšanských hřbitovů. Zejména starých kaplových hrobů,které už nemají majitele, protože buď vymřeli nebo – pokud šlo o bývalé pražské Němce – žijí příbuzní v cizině a o existenci hrobek, které podle tehdejšího zvyku byly zaplaceny na celou dobu existence hřbitova, prostě nevědí… Dnes jsou to většinou ruiny, které hrozí zřícením. Starý režim situaci řešil tím, že některé z nich srovnal se zemí. Po protestech se s bouráním přestalo, vchody do kaplí, kterým už kdysi dávno vandalové rozkopali nebo vytrhli dveře, byly zatlučeny prkny. Ochrana to byla minimální, těm,kdo se přece jen chtěli dostat dovnitř k tomu stačilo velmi málo… Hrobky se staly útočištěm part mladistv ých, milenců, kterým nezbylo na hotel, feťáků, lidí bez domova. Scházeli se v nich ke svým „obřadům“ i satanisté… Loni na střeše jedné z hrobek těsně u hřbitovní zdi objevili mrtvolu narkomana. Nikdo by na ni nepřišel, nebýt náhody, která zavinila, že hrajícím si dětem odlétl za hřbitovní zeď míč…Mrtvola na střeše ležela několik měsíců a byla již ve značném stupni rozkladu. Satana v hrobkách Ačkoli dvacet nejvíce postižených vytipovaných kaplí bylo nakonec zazděno, vše dále pokračuje. Svoje svědectví vydávají nejenom nápisy, oplzlé kresby, symboly satanistů promixované s hákovými kříži, ale i pokusy probourat se do zazděných místností. A hlavně obraz zkázy v kaplových hrobech, na jejichž zazdění nezbyly peníze… Válejí se v nich prázdné lahve od alkoholu i toluenu, prezervativy, vybrakované peněženky. Betonové desky, kryjící vchod do podzemí, jsou odsunuty, dole jsou vidět rozbit é rakve, kolem kterých se válejí kosti… Na malém oltářku v jedné hrobce je uražené torzo Ježíše Krista z náhrobního kříže, pod kterým kdosi rozdělával oheň… Symbolické upálení hlavního symbolu křesťanství… Hráli si tu výrostci na satanisty, nebo se tu konal rituál skutečných vyznavačů satana? Odpověď znají zřejmě jenom účastníci podobných seanci. Ačkoli právě satanské sekty představují nebezpečí pro demokratickou společnost, FBIS se podle dostupných údajů touto tématikou dosud příliš nezabývá a není na ni ani dostatečně personálně vybavena. Alespoň ne natolik, aby byla schopna jiných kroků než evidence případných stop po jejich činnosti. Podle údajů Interpolu se vyznava či satana děli pravděpodobně na dvě skupiny, které navzájem odlišují a také potírají. Jednu skupinu tvoří tzv. luciferisti či prometejci. Základem jejich kultu je řecký mýtus o Prométheovi, který ukradl oheň bohům a dal ho lidem. Hlásají svoji oddanost světlu, rozumu, požitkům a volnosti, přičemž boha a církev považují za hlavní překážku k jejich dosažení. Násilí, které praktikují, má „destabilizovat křesťanský pořádek a připravit příchod ďábla“. Na rozdíl od satanismu, který praktikuje černé modlitby, se luciferismus vrací k pohanství. K rituálům tzv. úplně zasvěcených z některých luciferských sekt patří i lidské oběti a pojídání jejich srdce a dalších orgánů… Satanismus je už od dob středov ěkých čarodějnických sabatů tradi čně spojených se sexem. A ani dnes mu zřejmě AIDS nevadí…V Berlíně například působí sekta Meiga, která hlásá, že energiemi, jež vznikají při orgasmu a jsou transformovány, lze celý svět zabavit nemocí, hladu a nouze. Sexuální orgie jsou velmi často vyvrcholením také satanistických obřadů. Hlavní rituál sekty Luciferovi přátelé,která byla odhalena ve Španělsku, spočíval v pohlavním styku se ženou, která ho řídila… Výlučně ženská skupina Belzebubovy milenky, působící v okolí Valencie, se při svých seancích prý vyžívá v sadomasochistických formách lesbické lásky…Chybějící vnitřnosti. Co dělají lidé, kteří čmárají satanistické symboly na zdi znesvěcených hrobek na pražských Olšanech a jim podobní na jiných místech? Napodobují jenom to, o čem někdy slyšeli a končí jejich vzývání ďábla, pramenící z atmosféry agresivity a pohlavního násilí, ve které mnozí mladí lidé žijí, „pouze“ vandalstvím v hrobkách? Nebo už i u nás znamená symbol obráceného kříže něco mnohem nebezpečnějšího? I u nás byly v poslední době nalezeny oběti zločinců bez vnitřností. To, že chyběly v dodatečně nalezeném hrudníku rozkouskovaného muže ze Želivské nádrže se jejich absence dá možná vysvětlit délkou pobytu ve vodě a nenasytností ryb. U mladé studentky, jejíž rozervané tělo bylo krátce po činu nalezeno v Průhonickém parku, podobné „přirozené“ vysvětlení nepřichází do úvahy. A policie také zatím ani žádné jiné vysvětlení nemá… ´František Vonderka Foto: autor

MIKE CRAMOND

Existují dva Ledovcové národní parky. Jeden z nich je rozlehlý světoznámý park v severních Skalistých horách Montany Druhý je o mnoho menší, méně okázalý a chudší Ledovcový národní park ležící mezim ěsty Revelstokem a Goldenem v Britské Kolumbii v Kanadě. Leží západně od Skalistých hor v jen o něco málo okázalejším pohoří Selkirk.
Je to zhruba 200 mil severozápadně od slovutnějších a více propagovaných parků. Oba tyto parky se však téměř rovnocenně dělí o neslavný primát v počtu osob napadených nebo usmrcených zde domáckými grizzly medvědy. Malcomu Apesletovi z Edmontonu v Albertě bylo 19 let, když nastavil své tělo jako ochranný štít pro svou družku, osmnáctiletou Barbaru, proti náhle zaútočícímu grizzlymu. Listoval jsem anály více než 500 napadení během posledních padesáti let, ale nenašel jsem nic podobného tomuto obětavému hrdinství. Malcom, tichý člověk drobné postavy, ničím nepřipomíná romantického hrdinu ani jako hrdina nevystupuje, ačkoli za statečnost, kterou prokázal při útoku grizzlyho, obdržel několik medailí. Jeho milý úsměv téměř vymazává děsivé stopy medvědího útoku. Barbara, nyní jeho žena a matka dvou dětí o něm říká: „Je to můj čertík!” A právě takový dojem má každý, kdo s ním hovoří. Malcom si často sám dělá legraci ze své průšvihářské povahy, když říká: Ale jo. Užil jsem si spoustu srandy. Nikdy jsem nic špatnýho nezažil, jenom samý voloviny a strašně moc psiny. Kradli jsme starýmu Mc Leonivi melouny. Taky jsme jednou třeba vyzdobili na svátek čarodějnic střechu chlíva pluhama a jinejma vobráběcíma mašinama. Barb to všechno jen trochu moc přehání.” „Je to malej ďábel, jak jsem řekla. Neposlouchejte ho pane Cramond! ” Chcete-li však z Malcolma, nyní milujícího a všeodpouštějícího otce, dostat správnou odpověď, musíte si své otázky dobře promyslet.
Na rozdíl od Barbary, která ostatně také nepůsobí jako hrdinka, jíž ve skutečnosti je, není Malcolm příliš výřečný. Jeho odpovědí na naléhavou otázku bývá často suchý fakt. Když jsem se ho zeptal na jeho zkušenosti s jinými medvědy, začal se smíchem vyprávět: „Byl jsem toho léta kuchařem v motorestu „Northlander”. Kolem se pravidelně courali medvědi. Jedna stará medvědice dokonce tak pravidelně, že by sis podle ní mohl řídit hodinky. Každý večer přesně v sedm žebrat o zbytky a nikdy neměla absenci. Nellie, jedno z našich děvčat, jí říkala Sára. Sára byla Nelliiným miláčkem. Každý večer přinášela Nelli Sáře kus lososa nebo nějakou jinou dobrotu a poplácala ji po hubě jako psa. Nellie nosila nejtlustší brejle, jaký jsem kdy viděl – „jogurtovky ” – a říkala, že i bez nich nevidí ani na špičku nosu. Měla starou Sáru moc ráda a aby si ji nespletla s jiným medvědem, natřela jí kolem krku olejovou barvou. Sára žrala a výrobě tyrkysově modrýho náhrdelníku nevěnovala vůbec žádnou pozornost. Byla prostě jedinečná. Jednou jsem si se Sárou taky užil svoje. Hotelová kuchyně měla obrovskou lednici. Jednou jsem si z ní vytahoval věci na vaření a zjistil jsem, že dveře lednice jsou otev řený. Menším kopancem jsem je zavřel, ale ne na dlouho. Otevřely se tak rychle že málem vyletěly z pantů. Za nima stála Sára. S celým bochníkem chleba v hubě prolétla kolem mě tak rychle, že bys nevěřil. Všechny ostatní bochníky rozházela po zemi. no, to byla psina, no jó! Byla to velká lednice a velký dveře. Chlapče, ta měla sílu!”
Barbara se chechtala se mnou Malcolmovu vyprávění kývala souhlasně hlavou př vzpomínce na komickou scénu. „Bylo to léto hodně medvědu okolo boudy,” vysvětlovala. „Někdy až sedm kusů přehrabávalo smetiště. Jezdili jsme se na ně dívat v noci po směně, dostali se i do popelnic a do plechovek všeho druhu. Nevěřil bys, do jak malé díry se i ti největší z nich dokázali vecpat a dostat se z ní zpátky. Ze začátku se vždy polekali, třeba když se otevřely či zavřely dveře auta nebo se rozsvítila světla. Postupně si zvykli a dokonce přicházeli k autu. My jsme však v takovém případě rychle ujížděli. Ale černá medvědice Sára, ta nikdy nezpůsobila žádnou škodu. Když se chtěla najíst, přišla vždycky až k hotelovým dveřím. Jak Mal říká, byla naším miláčkem. Obzvláště Nellie ji milovala. Zeptal jsem se Barbary, jestli má blízko k přírodě. „Ale ne, vůbec ne. Vystoupila jsem celých sedm mil po té horské stezce k chatě na vrcholu,kde se nám to s Malcomem přihodilo, v městských botkách, vidíš?” Zdvihla velké album. „Na té fotce jsou vidět. Několikrát jsem v nich málem upadla, než jsem se dostala nahoru a pak dolů!” Prstík roční Sherri, jejich dcerušky, ukazoval na barevnou fotografii. Byl to snímek šťastných lidí pořízený den před napadením. Stáli na drsně vyhlížející horské stezce. Na horách v pozadí se jasně rýsovala hranice sněhu hluboko pod místem, kam až vystoupili. Malcom vzal snímek, na kterém se Barbara vskutku pyšnila párem vysoce módních městských botek zjevně určených k chůzi po pohodlných chodnících. Obrátil jsem se k Malcomovi s otázkou: „A co ty, Malcolme, ty jsi jistě v přírodě doma, ně?” „Ani ne. Mám ji rád, ale nejsem žádný skaut. Žil jsme pár let na farmě, taky jsem třikrát trénoval na závody na běžkách u chajdy v průsmyku Balu.” „Musel jsi být v dobré kondici,” poznamenal jsem. „No, nebylo to zas nic moc. Nijak jsem to nepřeháněl. Když jsme šli s Barb, nijak jsme nepospíchali. Už při předešlých výstupech jsem tu viděl tři medvědy. Teď jsme zahlídli grizzlí samici s mláďaty dole pod stezkou.
Zařval jsem na tu potvoru, abych ji dostal na zadní a mohl si ji pořádně prohlédnout dalekohledem. Postavila se až po několika výzvách. Byl to pořádný kus. Pak jsme pokračovali k chatě.” Odmlčel se, a Barbara navázala: „Naštvala jsem se na něj, že takhle řve na grizzlyho. Medvědice s mladými byla asi 400 yardů od nás. Byla jsem ráda, že jsem šli dál. Malcolm mlčel. Zeptal jsem se ho, zda toho prvního října nebylo příliš chladno na výstup na horu vysokou 6500 stop. „Léto bylo suchý a horký. Přes den nebyla zima a v noci jsem přiložil do železňáků v chatě pořádný kus kmene. Jiné dřevo tam nebylo, tak jsem kmen položil kořenem dolů a nechal jsem ho prohřívat z jedné strany roštu.” „V kolik hodin jste druhý den odcházeli z chaty?” „Dost pozdě, asi v půl jedenáct ý. Barb se vůbec nechtělo ze spac áku. Bylo to opravdu chladný ráno. Stalo se to na cestě zpátky dolů, asi pět mil daleko na stezce. Bylo to asi dvě míle od místa, kde jsme předešlý den cestou nahoru viděli starou s mláďaty. Dole pod stezkou jsem zahlídl dvě mláďata. Stará medvědice však již byla asi deset stop od nás a v plném trysku se na nás řítila. utíkali jsme, ale už po třech krocích jsem viděl, že je zle. Odstrčil jsem Barb a vrhl se proti zvířeti. Grizzlí mámami dala ránu packou, až jsem odlétl asi 5 stop. Pak začala hryzat Barb. Vytáhl jsem svůj lovecký nůž a skočil na medvědici kousající Barbaru do zad. Ta nechala Barb, postavila se na zadní a začala do mě mlátit packama. Myslím, že jsem ji asi dvakrát bodl do krku. Dál si pamatuju, že škubala hlavou, zlomila mi zápěstí a můj lovecký nůž letěl vzduchem. Pak mě sevřela a kutáleli jsme se oba dolů z kopce. Hryzala mě celou cestu, dole se pak ještě několikrát zakousla a nechala mě ležet. Dělal jsem, že jsem mrtvý.” Jakmile Mal skončil, vzhlédl jsem k Barb, která hned pokračovala ve vypravování. „Jak odhodila Malcolma, trefila prackou taky mne. Odletěla jsem asi čtyři stopy daleko.Pak se mi zakousla do hrudníku pod ramenem a dalším hryznutím mi utrhla kus ucha a kůži na krku. Malcolm na mne křičel, abych se nehýbala a předstírala, že jsem mrtvá. Nevěděla jsem, co mám dělat. V příštím okamžiku ji začal Malcolm bodat loveckým nožem. Stála na zadních a přehazovala si ho ve svých prackách jako kočka klubko vlny. Přikryla jsem si hlavu. Myslím, že to bylo v tu chvíli, když se začali kutálet dolů z kopce. Později jsem slyšela, jak mě Malcolm volá a ptá se, jestli jsem v pořádku. Nechtěla jsem odpovědět, protože jsem myslela, že je medvědice stále na blízku. Ale byla pryč i se svými mláďaty.
Viděla jsem, že Malcolm je v hrozném stavu. Krvácel po celém těle. Rozběhla jsem se k hotelu.” Byl to děsivý příběh. Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou, když jsme se podíval na její drbnou postavu. „Ale hotel byl ještě dvě a půl míle daleko, Barbaro! Nebyla to pro tebe těžká cesta, když jsi byla tak hrozně pokousaná?” Smutně na mne pohlédla. „Ani jsem si nebyla vědoma, že jsem na tom tak zle. Necítila jsem žádnou bolest, jen v uchu mi stále zněl zvuk drcených kostí. Ještě dlouho potom jsem nemohla poslouchat psy, když hryzali kosti. Ale došla jsem. Několikrát jsem uklouzla a upadla, vypadala jsem hrozně. Jedin é, na co jsem myslela, byl Malcolm, ležící tam na stezce. Bála jsem se, že už je možná mrtvý. Když jsem útok ohlásila v rekreační chatě, poslali pro Malcolma helikoptéru. Oba nás odvezli do nemocnice. Men propustili za čtyři dny. Zůstaly mi jizvy na zádech, ale jsou vidět jenom když nosím bikiny. Malcolm pobyl v nemocnici čtrnáct měsíců a měl jednu operaci za druhou. Ležel nejd řív v Revelstoku a pak v Edmontonu. Stálo to hodně peněz.” „Kolik, Barb?” „Nevím přesně. Několik tisíc dolarů, platil to Malcolm a moji rodiče. Musela jsem pracovat až po porodu. Vláda Alberty s tím nechtěla mít nic společného, protože byl zapsán na nemocenské pojištění svých rodičů, ale pracoval v Britské Kolumbii. Ta s ním také nechtěla nic dělat, neboť ho považovala za občana Alberty. Barb chovala na klíně malou Denu, malá žvýkala vlhký roh hedvábné pokrývky. Náhle vydala krátký zvuk, kterým se dožadovala větší pozornosti. Malcolm ji vzal z Barbařina klína a zatímco ji nesl do svého pohodlného křesla, tvář děcka se rozzářila úsměvem. Hleděl jsem na rodinnou idylku a na jeho zjizvený obličej zjemnělý laskavými slovy, která patřila děcku v jeho náručí.
Přemýšlel jsem o nesmyslném počínání vlád obou zemí, z nichž jedna plývá bohatstvím z těžby nafty, druhá získává bohatství těžbou dřeva i nafty a rybolovem. Obě vlády navíc živí rozsáhlý byrokratický aparát. „Co jsi dělala se všemi těmi účty Barb?” „Protože bylo nad naše síly a možnosti je platit,museli jsme vyhlásit bankrot, abychom tenhle rok měli vůbec z čeho žít.” „Cože, oni vám naúčtovali všechno, Malcolme?” „Většinu”, přikývl.Něco zaplatila Alberta, ale budu potřebovat další operaci k záchraně druhého oka. Nejdřív jsem chtěl, ať mi ho vyjmou. Ale řekli mi, že je ještě možnost ho zachránit. Vidím jím ještě trošku světla, ale nervy jsou v něm poškozené.” Myslím, že v nastálém tichu všichni museli vidět mé zděšení. Co jsem však mohl říci? Malcolm přerušil mlčení. „Potkal jsem na srazu hodnýho kluka, byl to Ind a ten se mě zeptal, proč nenapíši královně a vládám dopis, že musím dát do dražby své zlaté medaile za statečnost.” Zůstal jsem v němém úžasu. Mal zkřivil tvář a pokračoval: „Kdo by je ale asi tak chtěl koupit? ” Byl jsem bez sebe vzteky, a jediné, na co jsem se vzmohl, bylo: „Čert aby vzal všechny ty bastardy! ” „Nevím, asi se domnívají, že to dělají správně. Ale já mám problémy, abych mohl vůbec pracovat Právě zápěstí mám slabé, bylo totiž na´třikrát zlomené a mám v něm šrouby. Už nemohu zvednou stolibrový pytel mouky nebo cukru jako dřív, když jsem vařil. Navíc jsem byl pořád po nemocnicích, měl jsem jednu operaci za druhou, a teď mi necht ějí dát podporu v nezaměstnanosti. Říkají, že jsem nemocný a ne nezaměstnaný.” „Dostáváš vůbec nějaké peníze?” „Za co? od koho?” Na konci své návštěvy jsem jim řekl, že chci navštívit místo jejich napadení. Bude to součást mého zkoumání. Mal mne překvapil svou odpovědí. „Je tam pěkná krajina. Byli jsem tam před dvěma roky. Šli jsme zpátky po stezce.” „Proč jste tam šli?” „Jen jsme se chtěli podívat na místo,kde se to stalo. Znovu jsme si to tam chtěli prohlédnout. Vzali jsme si s sebou labradora a velkého bernardýna.” „Nebylo ti riskantní? Někteří psi mají strach z medvědů”, skočil jsem mu do řeči. Barbara vybuchla: „Ále, tihle dva dokážou medvědy zahnat. Vyrostli venku a medvědů se vůbec nebojí.” Malcolm se jen sebejistě usmíval a řekl: „Zatímco jsme šli po stezce, zahnali černého medvěda až na strom. Držel jsem je na viditelnou vzdálenost vší silou, ale táhli za sebou spíše oni mne. Medvěd nestačil utíkat,” smál se. Barbara měla pravdu. Byl to hrdina a malý čert. Ačkoliv má trápení, trpělivě ho snáší.
Mike Cramond. Překlad: M. Hubáček Foto Erwin Bauer
Připomínáme, že knihu reportáží Mika Cramonda Medvědi zabijáci si můžete objednat u nás, na adrese Koktejlu za 67 Kcs

TEXT A FOTO: Robert Mikoláš (Český rozhlas)

Čeští misionáři, vyhnanci i emigranti z osmašedesátého. Ti všichni našli nový domov na jihu černého kontinentu, tisíce kilometrů od původní vlasti. Mnozí z nich se také nesmazatelně zapsali do dějin Jihoafrické republiky.

Karel August Pácalt, narozen 1773, zemřel 1818,“ říká mi starší žena na verandě přízemního domu. Na klíně má rozevřenou publikaci věnovanou všem duchovním, kteří v Pacaltsdorpu vedli křesťanskou komunitu. A kniha začíná právě životopisem člověka, který se nesmazatelně zapsal nejen do srdcí místních obyvatel:

„Reverend Pacalt navázal přátelské vztahy s představitelem holandských protestantů z nedalekého města George. Během své mise v Hoogekraalu pak vybudoval vůbec první evangelickou kongregaci 200 až 300 věřících. Byli mezi nimi jak Hotentoti, tak i otroci, svobodní občané či farmáři a tomuto ,božímu‘ muži jezdili naslouchat i běloši ze širokého okolí, na volských povozech či koních,” pokračuje vyprávění o slavném Čechovi.

Pácaltovo město

Nyní bych měl uvést několik vysvětlivek. Už samotné jméno Pácalt. Místní ho zcela pochopitelně vyslovují jako Pakalt. Dorp v afrikánštině znamená „město“, odtud tedy název „Pácaltovo město“. Hotentoti jsou zase příslušníci původního etnika Kojkojnů. Holanďané jim ale kvůli jejich nesrozumitelnému, mlaskavému jazyku začali říkat Hotentoti.

Naše další povídání najednou přerušilo vyzvánění z nedalekého kostela. A zatímco se jasné tóny rozléhaly nad místními patrovými domky a rozlehlými korunami všudypřítomných stromů, začal jsem pátrat v paměti, kde jinde ve světě existuje město pojmenované po nějakém Čechovi.

Po usilovném namáhání mozkových závitů mne napadlo Montecarlo. Samozřejmě to italské, nikoli onen kasinový ráj v Monackém knížectví. Montecarlo ležící na Apeninském poloostrově založil český král a římský císař Karel IV. a na tamním hradě se ve znaku dodnes tyčí český lev. V Africe však jediným místem nesoucím jméno nějakého Čecha je právě jihoafrický Pacaltsdorp. Ani slavný cestovatel Holub, ani Hanzelka se Zikmundem se této pocty nedočkali.

Z dalšího přemýšlení mne vytrhl hlas mého průvodce. O chvíli později už kráčím po dřevěných schodech až na vrchol věže s typickým cimbuřím, známým spíše z evropských hradů: „Pacalt hrál důležitou roli ve zdejší komunitě. Vždy v neděli ráno pod támhletím stromem začínala jeho kázání, kdy vyprávěl příběhy z Bible a vštěpoval nám křesťanské principy a hodnoty. Místní ale zároveň učil, jak hospodařit, jak stavět domy, apod. Vděčíme mu opravdu za mnohé,“ říká mi pan Winston, zatímco mi rukou ukazuje na slavný, třista let starý, majestátně působící strom Trichilia dregeana z čeledi medokeřovitých.

Podle památečních bohoslužeb pod svými rozložitými větvemi navíc získal přezdívku „Strom setkávání“.

První „slova Boží“ začal Karel Pácalt, český rodák, který se původně vyučil zbrojnictví ve Vídni a až poté studoval na misijních školách v Berlíně a anglickém Gosportu, kázat v roce 1809. Už o čtyři roky později ale začal budovat jednolodní kamenný kostel.
Pacaltsdorp mám pod sebou doslova jako na dlani. Nejde o žádné velkoměsto, bydlí v něm jen asi 18 tisíc lidí žijících převážně v malých domcích. Působí ale mírumilovně a poklidnou atmosféru dotváří i varhanní hudba, linoucí se z kostela dostavěného až po Pácaltově smrti, konkrétně v roce 1825. Karel Pácalt se alespoň dožil okamžiku, kdy se nad obcí rozezněl zvon, který si nechal poslat z rodné země:

„Víte, proč ho měl rád? Protože nesvolával jen k bohoslužbám, ale zároveň pomáhal lidem najít ztracenou cestu v buši. Měl tak vlastně stejnou funkci jako maják pro námořníky,“ vysvětluje pan Vincent. Pozoruji hlavní ulici zvanou, jak jinak, Misijní, po které zrovna přecházejí desítky kluků a holek. Právě jim totiž skončila škola. A i když od založení místního kostela uplyne příští rok už dvě stě let, všechny děti i dnes vědí, kdo to byl Pácalt, resp. Pakalt:

„Každou práci, kterou započal ve službě Boží, vykonával s celým srdcem a úspěšně,“ je vyryto na jeho náhrobku. A právě proto lidé z Hoogekraalu přejmenovali svou obec na počest Karla Augusta Pácalta, na Pacaltsdorp.

Moravské vinice u mysu Agulhas

Konečně nechávám za sebou prašnou cestu a vjíždím na asfaltku. A krátce na to se přede mnou vyloupne malebná obec, vypadající spíše jako nějaká vesnice z jihu Čech nebo Moravy. Navíc obklopená vinicemi. Nacházím se ovšem jen malý kousek od nejjižnějšího cípu Afriky, mysu Agulhas (Střelkový mys).

„Naše církev vznikla v roce 1447 na území Českého státu a odtamtud její členové odešli do německého Herrnhutu, což znamená v překladu místo, které střeží Bůh. V 18. století se pak někteří z nich vypravili do jižní Afriky“, vypráví mi o chvíli později správkyně muzea v Elimu. Samozřejmě jí prominu malou chybičku, Jednotu bratrskou totiž založil bratr Řehoř v Kunvaldě v roce 1457, ale to na skutečnosti, že zemi zaslíbenou našli Moravští bratři, tedy členové evangelické církve, která je součástí Jednoty bratrské, až na druhém konci světa, nic nemění.

„Pokračovali tady ve způsobu života, na který byli zvyklí v Německu i v Českém království. Jako první do jižní Afriky dorazil Georg ¬Schmidt, tedy Jiří Šmíd, začal mezi místními obyvateli šířit křesťanskou víru a díky tomu získal přezdívku „apoštol Hotentotů“. Pak byly zakládány i samotné osady Moravských bratří, nejprve Genadendal a v roce 1824 byl vybudován i Elim,“ pokračuje má průvodkyně, zatímco mi ukazuje vystavené předměty.

Dobové fotografie, oblečení, vybavení domácnosti, porcelán pocházející ještě z Čech, i zemědělské náčiní. To vše za doprovodu tradiční hudby: „Usadili se právě tady, protože všude jinde už bylo dost přelidněno. A rozhodující byla i přítomnost vody, kterou našli díky rostoucím palmám. Zakladatelem osady Elim, nazvané podle Bible, pak byl Hans Peter Halbeck.“

To už zase stojím venku, kochám se zděnými, většinou podlouhlými přízemními domky s doškovými střechami, až najednou zaslechnu šplouchání vody. Otočím se a o kus dál spatřím náhon ženoucí vodu na mlýnské kolo: „Je vůbec největším dřevěným kolem v celé JAR. Funguje už téměř sto let, samozřejmě bylo restaurováno, a protože zápasíme s nedostatkem vody, hlavně v období sucha, chceme ho v budoucnu rekonstruovat,“ ukazuje mi jeden z mužských obyvatel Elimu.

Doškové střechy, domky se štíty ve stylu selského baroka, vodní mlýn i všudypřítomné vinice. Jako by sem, na jih Afriky, někdo mávnutím kouzelného proutku přenesl klasickou vesnici z jižní Moravy či jižních Čech. V Elimu dnes žije na 1300 lidí živících se hlavně zemědělstvím, farmařením či pěstováním unikátních rostlin využívaných pro jejich léčivé účinky.

Mezi sebou mluví převážně afrikánsky. Jazyk svých předků tedy nikdo z nich už neovládá, původní zvyky, např. svatební, si ale udržují stále, stejně jako kontakty s Moravou. A zcela typické je v Elimu dodnes i to naše koukání sousedovi až do talíře: „Když někdo z místních ještě před zavedením elektřiny chodil po vesnici, ostatní hned věděli, o koho jde. Prostě ho rozeznali podle chůze. A stejně tak neexistovalo žádné tajemství. Už ráno ti každý dokázal říci, kde jsi uplynulou noc byl a cos tam dělal,“ říká se smíchem správce opraveného mlýna.

V každém případě v neděli směřovaly kroky všech pouze na jediné místo, do kostela: „Jak můžeš vidět, není tu žádný krucifix, na stěnách nevisí obrazy a ani na oknech se nenacházejí žádná vyobrazení. Moravští bratři věří, že kříž je pouze v tvém srdci,“ vysvětluje. Samotný kostel je celý bílý, zvenku i zevnitř, což symbolizuje čistotu. Ostatně takoví, tedy upřímní, otevření a usměvaví jsou i zdejší obyvatelé.

Pták se zobákem jako člun. Lev, kterého seslali bohové. Ďáblovi psi, otesánek z Filipín… Úžasných tvorů je plná planeta. Vyvolávají obdiv, strach, nadšení i odpor. Jaká jsou ale setkání s takovými zvířaty, když se vzdálenost mezi vámi nechá měřit na centimetry?

Příď kanoe vydlabané z kmene stromu tiše proráží vodní rostliny. Plujeme úzkým kanálem mezi porostem papyru v bažině Mabamba v jižní části Ugandy. Pro výšku a hustotu porostu není vidět dál než na dva metry. Loďka se pohybuje naprosto bez hluku, a je tak ideálním dopravním prostředkem k pozorování bohaté populace ptactva. Mám pocit, že když natáhnu ruku, dotknu se malého drahokamu na stéble rákosu – drobný ledňáček modropláštíkový je druhým nejmenším zástupcem svého druhu. Já ale hledám většího zástupce ptačí říše. Tvora, který jako by přežil z dávnověku. Když okolní porost začne řídnout, objeví se ten mohutný pták několik desítek metrů od kánoe. Soustředěný na lov. Rozevřená křídla o rozpětí dvou a půl metru stíní hladinu a pták viděl kořist. Náhle rychle vyrazí a vzápětí drží v zobáku, který připomíná člun, velkou sumcovitou rybu. Člunozobec africký. Nadšený z té úchvatné podívané nemám ani tušení, že o pár let později budu moci obdivovat modrošedého ptáka jen z pár centimetrů v expozici pražské zoologické zahrady.

Dar bohů a vykradač hrobů

Už to bude téměř sto let, kdy je spatřili poprvé. Museli působit jako přízraky. Bílí lvi z oblasti Timbavati v Jihoafrické republice. Domorodci o nich vypráví, že jsou darem boha Slunce. Tyto šelmy nejsou albíni, ale endemickou raritou zmíněné oblasti. Vědci tvrdí, že taková šelma nemůže kvůli svému zbarvení přežít ve volné přírodě, přestože to nebylo nikdy dostatečně testováno. Vědci vždycky vědí všechno nejlíp, ale kde se tedy vzala světle okrová kočka? A jak je možné, že poslední pozorování ve volné přírodě bylo o padesát šest let později než první? Že by bohové byli tak rozhazovační? Dnes bílé lvy ve volné přírodě nenajdeme. Jedním z míst, kde se snaží o jejich rozmnožení, je Mama Tau v JAR. Zde jsem měl možnost setkat se s prvním bílým samcem narozeným v této stanici. Seděl jsem v otevřeném džípu a od lva mě dělilo jen několik centimetrů vzduchu. Díval jsem se upřeně do modrošedých očí a měl pocit jako v hypnóze. Jako lvíče dostal jméno Sebaka, což v domorodém jazyce severního Sotha znamená šance. Ten večer jsem držel na klíně čtyřměsíční lvíče, potomka Sebaky. Cucalo mi prst a vrnělo. Takový lví andílek. My lidé už to tak máme. Co se nám líbí, je božské, a to, co je tajemné a neznámé, patří na tu druhou stranu. Stranu temnoty. Snad proto vznikly legendy o vykradači hrobů, tajemné šelmě ostrova u břehu Afriky, madagaskarské fose. Nikdo si s ní neví moc rady. Má blíže k cibetkám nebo ke kočkám? Nebo k něčemu úplně jinému? Nevíš-li, do které čeledi tvora zařadit, vytvoř čeleď novou. A tak vznikly madagaskarské šelmy. Když jsem vstupoval do výběhu fosího samce v ústecké zoo, měl jsem zvláštní pocity. Fosy jsou vynikající lovci, kteří perfektně šplhají a jejich největší část jídelníčku tvoří lemuři. To si člověk vše může načíst, ale jak se bude šelma chovat, když si k ní lehnete do výběhu, už vám nikdo neprozradí. Neměl jsem ponětí, co vyjadřuje podivné kvokání. Nervozita, agrese, spokojenost? Nakonec si fosa lehla naproti mně, zakřenila se a dlouze zívla. V té chvíli už nebyla tajemným vykradačem hrobů, ale tvorem vychutnávajícím si poslední paprsky podzimního slunce.

Znamení lovce

Ve zvířecí říši je mnoho druhů, kteří se živí požíráním těch druhých. Technik lovu je bezpočet. Jeden se střemhlav vrhá za kořistí a druhý nehybně vyčkává, dokud mu sama nevleze do tlamy. Podíváte-li se na krokodýla, je vám na pohled jasné, že je to tvor, který nebude jemně uždibovat pampelišky. To malý filipínský skřítek má kamufláž roztomilého plyšáka. Díky ní je také skoro na vyhynutí. Když jsem měl před lety možnost spolupracovat na projektu Tarsius, viděl jsem jeho neuvěřitelné proměny. Nártoun filipínský se ve vteřině mění na nenasytného predátora. Snažil jsem se zjistit, kolik je schopen spořádat za noc, ale spolehlivá informace vlastně není. Prý kolem deseti cvrčků, říká jeden bývalý filipínský pytlák. Mně během patnácti minut fotografování sežral pět kobylek. To je, jako kdybyste snědli pět krocanů na posezení… Nártoun získává svou kořist rychlým skokem. Lidským okem není možné ten pohyb registrovat. Rychlosti při lovu používá i nejrychlejší savec světa – gepard. Údaje o jeho maximální rychlosti se různí a pohybují se mezi 110–120 km/h. Organismus tuto zátěž vydrží jen krátce, a pak se přehřívá. Proto musí gepard dostihnout kořist během krátké chvíle. Byl jsem na procházce v buši se samicí Kiki a je nádherné sledovat každý její pohyb. Té elegantní krásy máte touhu se dotýkat. Asi proto byli gepardi chováni v zajetí už ve starém Egyptě. Ochočení lovci pak lovili pro své pány. Pro žádného pána nikdy nelovil a nejspíš nikdy nebude nejefektivnější lovec Afriky – pes hyenový. O tom, že se opravdu ochočit nedá, jsem se přesvědčil při fotografování v Namibii. Pracoval jsem se smečkou dospělých psů, které odchovala na lahvi Marlice van Vuurenová. Chtěl jsem zachytit smečku z pohledu kořisti. Vstoupil jsem do obrovského výběhu, hlídán dvěma Sany. Psi nás v okamžiku obklopili a jejich tlak každou chvíli sílil. Dokonale reagovali na každý náš chybný pohyb. Ležel jsem na zemi a zcela spoléhal na své dva ochránce a jejich hole. Když jsem si chtěl ulevit od kamenů tlačících do žeber, pootočil jsem se a spatřil jednoho z psů těsně u své nohy. Využíval útoku ostatních psů pro svůj manévr. Tehdy jsem pochopil, proč je někdo kdysi nazval ďáblovými psy. Inteligence, rychlost a dokonalá strategie. Tak vypadá nejlepší lovec planety.

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Člověk míní, život mění. Měla to být cesta v páru. Přišel ale rozchod. Nerad měním své plány, a tak jsem vyrazil sám. A dobře jsem udělal. Makedonie je hrdá, vášnivá a překvapivá jako správná žena.

Země Alexandra Velikého mě zprvu nelákala, ale když jsem se o ní dozvěděl víc, změnil jsem názor. Území v srdci Balkánského poloostrova zdobí hory vysoké přes dva tisíce metrů, klenotem je i Ohridské jezero, které patří mezi čtyři nejstarší jezera světa. Podobu dnešní Makedonie ovlivnilo Srbsko, Řecko a Turecko a dnešní kulturní koktejl dotvářejí muslimové a pravoslavní křesťané, kteří tu vedle sebe žijí.

Po krátké zastávce ve Skopje, hlavním městě Makedonie, kde se narodila matka Tereza, jsem doputoval ke křišťálovým vodám Ohridu. Na periferii stejnojmenného města jsem si v kempu postavil stan a vydal se za poznáním. Dostat se do historického centra Ohridu můžete po silnici nebo lodí. Já jsem zaplatil jezernímu taxíkáři a prožil příjemnou plavbu, během níž jsem minul i vilu na břehu, postavenou pro maršála Tita, kterou dodnes využívají makedonští mocipáni. Z tohoto důvodu je vila pečlivě střežena, jak mi prozradil můj dopravce, a tak není radno se k ní přibližovat. Před pár lety si to jeden turista neuvědomil a připlaval na dostřel ostrahy, bohužel pro něj to byla poslední věc, kterou v životě udělal. Prezidentovi bodyguardi byli důslední a nebožáka poslali ke dnu. Ale třeba mě ten chlap jen strašil, aby řeč nestála, než vystoupím. Což se po necelé půlhodince plavby stalo a já se ocitl na břehu přímo v ohridském přístavu. První zmínka o osadě původně pojmenované Lychnidos pochází ze 4. století před Kristem, kdy ji dobyl Filip II. Makedonský, ovšem pro nás je spíš zajímavé spojení se sv. Metodějem a sv. Cyrilem. Světci Kliment Ohridský a Naum, žáci Cyrila a Metoděje, kteří byli spolu s nimi v 9. století vyhnáni knížetem Svatoplukem z Velké Moravy, založili na březích jezera kláštery. Kliment přímo v Ohridu a Naum nedaleko, u pramene říčky Černý Drim.

Slepé vojsko

U Klimentova kláštera vznikla i literární škola, díky které se z Ohridu stalo nejvýznamnější centrum slovanské kultury a vzdělanosti v Evropě. V současnosti zde probíhají rozsáhlé vykopávky. Za zmínku stojí také původní pevnost cara Samuela I. nedaleko od zmiňovaného kláštera. Car Samuel I. se dostal k moci roku 997 a během své vlády získal zpět ztracená území, čímž udělal z bulharského státu opět velmoc Balkánu. Bohužel s jeho postupujícím věkem se karta obrátila a pozice jeho říše začala upadat. Poslední ránu mu zasadil byzantský císař Basileios II., když po vyhrané bitvě u Belasice nechal oslepit celé Samuelovo vojsko, čítající 14 000 mužů, a poslal mu ho pěšky zpět. Tehdy Basileios II. dostal přezdívku Bulharobijec, když Samuel spatřil své vojsko, ranila ho mrtvice, na jejíž následky do dvou dnů zemřel.

S blížícím se podvečerem a nasycen historií sestupuji zpět do centra nasytit se čistě světsky. Nejsem sice u mořského pobřeží, ale panuje zde atmosféra Středomoří. Přes den na ulicích mnoho lidí nepotkáte, fungují převážně zařízení pro turisty, ovšem s příchodem noci vše ožívá. Ulice se naplní lidmi včetně dětí, zahradní restaurace praskají ve švech, přibývá pouličních prodejců se suvenýry a rozjíždí se i malý lunapark na břehu Ohridu. Našel jsem jeden z posledních volných stolků na hlavní třídě sv. Klimenta Ohridského a večer jsem završil u národního jídla, tavče gravče, což jsou zapečené fazole, dal si výborné červené víno vranac a ochutnal jsem i místní mastiku (anýzový likér podobný řeckému ouzu).

Náhodné setkání

Přestože je Ohrid úžasný, po několika dnech nasávání místního genia loci jsem si chtěl pobyt zpestřit horskou túrou. Od přátel v Česku jsem věděl, že výstup na vrch Pelister, ležící za horským hřebenem Galičica, který obepíná jezero od východu, je náročnou, ale příjemně dobrodružnou jednodenní túrou. Jako pán svého času a svých plánů jsem se vydal na cestu. Cílem bylo úpatí Pelistru s malou horskou chatou Kopanky, kam se lze dopravit z blízkého města Bitola. Neměl jsem ještě tušení, co všechno mě tam čeká. V podvečer jsem dorazil na místo a zjistil, že se mnou k chatě míří dalších pět lidí. Nevěnoval jsem jim zvláštní pozornost do té doby, než jsme se sešli na recepci v Kopankách. „Máme obsazeno, včera přijel zájezd a dnes se vrátili z vrcholu,“ oznámil nám malý asi padesátiletý Makedonec s postavou připomínající tučňáka.

Pro nikoho to nebyla příjemná zpráva, nicméně já se tak seznámil s čtyřčlennou partou outdoorových nadšenců z Francie a dívkou, shodou okolností z Česka, která stejně jako já přijela poznávat Balkán na vlastní pěst. Společným cílem bylo sehnat jakékoliv ubytování na blížící se noc. Když jsme se shodli, že bivakovat můžeme společně, provozovatel ubytovny nám oznámil, že jeden pokoj by byl. Pro šest a ne úplně komfortní, ale to nám nevadilo a za pár minut jsme již rozbalovali ležení. Na prostoru čtyři krát šest metrů se tísnilo šest lůžek, přičemž jedno byla manželská postel, my ale byli spokojeni, že nemusíme venku stavět stany. Každý z Francouzů si zabral jedno ležení a na mě s Naďkou, jak se rodačka ze severu Moravy jmenovala, zbylo dvojlůžko. Večer probíhal v duchu českofrancouzského přátelství a koštování pravé slivovice s pravým pastisem. Kombinace švestek a anýzu je vskutku zvláštní, ale na rozpoutání konverzace to stačilo.

Nakonec jsme příjemně zmoženi zalehli, netušil jsem však, že noc ještě nekončí. Než jsme usnuli, povedlo se mi lehce se dotknout Naďčiny ruky, samozřejmě náhodou, ovšem nečekal jsem pozitivní zpětnou vazbu. Nonverbální komunikací bylo řečeno vše, ale prostředí nepřálo intimním aktivitám. Navíc šustivý spacák není zařízen na změny poloh v utajení, nakonec však příroda zvítězila nad naším rozumem, a když jsme se ráno vypravovali na Pelister, věděli jsme s Naďou, že v dosažení vrcholu jsme Francouze předběhli již v základním táboře.

Spojení cest

Cesta na Pelister se nazývá Rocky Trail, česky bychom řekli skalnatá trasa, která svému jménu dělá čest. Vede přímo po hřebeni, ovšem místo pěšin skáčete z balvanu na balvan. Důkazem, že držíme správný směr, byla červená značka (objevovala se tu a tam) a vrchol Pelistru, který na nás občas vykoukl mezi mraky z výšky 2601 metrů. Francouzi se od nás odtrhli a nabrali tempo, které jsme s Naďkou nechtěli držet. Dohodli jsme se s nimi na srazu u nahoře stojícího vysílače. Trasa nebyla ani tak dlouhá jako náročná, naštěstí jsme se podporovali, takže výstup pěkně ubíhal. Nakonec jsme stanuli v cíli, Francouzi se radovali, že dosáhli vrcholu o hodinu dříve než my, což jsme jim nevyvraceli, věděli jsme své. Po odpočinku a malém obědě nastal čas na sestup, bohužel stejnou trasou – po balvanech. Cesta zpět byla o dost bolestnější. Po pár stovkách metrů jsem cítil každý doskok, ale nakonec jsme cestu završili bez úrazu. Náročná trasa nám dala dost prostoru blíž se poznat, s Naďou jsme tak zhodnotili, že by mohlo být fajn, kdybychom spolu prožili zbytek cesty. Posledních pár dní v Makedonii jsme strávili v průzračných vodách Ohridu, nechali na sebe dýchnout sílu věků místních klášterů, rozmazlovali se balkánskou kuchyní a nejen jí. V životě je však méně happy endů než v amerických filmech, a tak jsme se po návratu již s Naďkou neviděli. Ale tahle single cesta byla dobrá volba.

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Lucho, asi padesátiletý vyzáblý Guatemalec s bezzubými ústy, zapíchl bidlo do žlutavých vln řeky. Raft naložený zbožím se ztěžka odrazil. Za pár minut dorazí, stejně jako stovky pašeráků, imigrantů a sezonních dělníků na druhý břeh. Do Mexika.

Řeka Suchiate, tvořící přirozenou hranici mezi jihomexickým státem Chiapas a Guatemalou, je jedním z nejdůležitějších ilegálních dopravních uzlů Střední Ameriky. V mexickém podsvětí bývá často označována „Tijuanou jihu“. Prakticky nekontrolovaná, řídce obydlená pralesní zóna mezi oběma státy poskytuje ideální podmínky pro volný pohyb lidí, zboží, drog, benzinu či jakéhokoli jiného kontrabandu.

Převozníka Lucha, stejně jako dalších několik tisíc obyvatel na obou stranách hranice, živí výhradně transport kontrabandu. Zboží plyne v malých objemech, díky čemuž mu na hranicích neřekne nikdo jinak než „mravenčí byznys“ (contrabando hormiga). Provoz je vysoce organizovaný, převozníci pracují ve skupinách (cooperativas) a každý den se střídají – jeden den jezdí Mexičani, druhý den Guatemalci. Rozvažeči pašovaného zboží na nákladních cyklotříkolkách dokonce platí za průjezd jakési malé mýtné do městské pokladny.

Ilegální, ale nutné?

Odhady mexických úřadů uvádějí, že jen ve městě Ciudad Hidalgo vytváří pohraniční černý trh asi 5000 přímých pracovních míst a několik tisíc nepřímých. „Takhle to bylo odjakživa a my to nemůžeme změnit“, uvedl Rubén Méndez, starosta guatemalské vesnice Ayutla, v místním tisku, s odkazem na dlouholeté ekonomické strádání regionu. Černý trh totiž bují na mexicko-guatemalské hranici již zhruba třicet let. Pokud by úřady zasáhly, způsobily by tím sociální kolaps – tisíce lidí v obou státech by se naráz ocitly bez zdroje obživy. To žádná politická garnitura neriskne.

Cámaras – vratké rafty stlučené z několika prken přivázaných k traktorovým duším – převážejí během dne tuny potravin (konzervy, cukr, rýže, fazole, vajíčka), dále oblečení, toaletní potřeby a benzín. Z Mexika se každý den propašuje do Guatemaly asi milion litrů benzinu. Mexický benzin je díky státní dotaci asi o 30 % levnější než v Guatemale. Přes noc na odlehlejších místech proudí z Guatemaly do Mexika pozemní zásilky jihoamerického kokainu, který míří na severoamerický trh. Pašování zboží je odjakživa vnímáno mezi lidmi na hranici příznivě, protože rovnoměrně rozděluje hubené zisky pro celou komunitu. Naproti tomu drogový byznys je ovládán úzkou skupinou místních gangů napojených na mexické kartely a nevratně drolí tradiční fungovaní indiánských komunit na obou stranách zelené hranice.

Za americkým snem

Vedle zboží je řeka Suchiate tranzitním místem pro statisíce převážně středoamerických běženců. Mladíci z Hondurasu, El Salvadoru a Guatemaly utíkají z neutěšených poměrů svých zemí za americkým snem. Podle údajů CNDH (Národní komise pro lidská práva v Mexiku) jich projde přes jižní hranici Mexika asi půl milionu ročně, z nichž skoro polovina míří na sever do Spojených států. Lucho a jeho parťáci je za 10 quetzalů (25 korun) převezou přes řeku z Guatemaly do Mexika, kde je pak dále čeká několik tisíc kilometrů dlouhá mise, při níž čelí mexické policii, drogovým kartelům, které si z jejich unášení udělali byznys, nehostinným pouštím severního Mexika a nakonec zdi na jižní hranici USA.

Ilegální toky zboží a lidí přes hranice Mexika, Guatemaly a sousedního Belize kontroluje a organizuje mexický drogový kartel Los Zetas. Původně elitní jednotka mexické armády, která v drogových válkách přešla na druhou stranu barikády, během krátkého času téměř kompletně ovládla jižní hranici Mexika. Zkorumpovaní státní úředníci a členové místních pašeráckých skupin dostávají svůj podíl ze zisku a udržují tak status quo. Na jejich obranu je třeba zmínit, že jim ostatně nic jiného nezbývá – Los Zetas prosluli krutostí a bezhlavá torza mučených těl, která se často houpou na mexických dálničních mostech, jsou jednoznačnou zprávou pro ty, kdo by chtěli odporovat zájmům kartelu.

I přes složitou situaci zahájilo Mexiko na konci minulého roku výstavbu několika navazujících pohraničních zdí kopírujících řečiště Suchiate. Před sedmi lety, kdy krajem prošel ničivý hurikán Stan, se řeka vylila z břehů a způsobila značné ztráty v zemědělství a na majetku. Oficiálním důvodem pro stavbu zdi je tedy ochrana proti živlům, nicméně mnozí upozorňují, že hlavním cílem zdi, podobně jako v případě zdi podél Rio Grande na hranici USA a Mexika, je především zastavit nekonečný proud „nedokumentovaných“ imigrantů směřujících na sever.

TEXT: Eva Palátová, FOTO: Eva Palátová, Petr Přemyslovský

Osm tisíc kilometrů dlouhý transkontinentální pochoďák pěti andskými státy přinesl nejednu kuriozitku. Třešinkou na dortu pak bylo zdolání hory, která má blíže ke Slunci nežli samotný Everest. K pokoření šestitisícovky také došlo kuriózně – na kole.

Pojmy jsou relativní věc a jak se zdá, každé „nej“ se dá nějak posbírat, záleží, odkud se měří. Ten, kdo by počítal suše, prostě jen na počty metrů, přišel by k chilskému Ojos del Salado (6887 m n. m.). Na Hawaii to spočítali „mokře“, ponořili se k bodu nula na dno oceánu a vyhlásili tamní Mauna Lou za sopku o hraně 10 000 metrů (měřeno od mořského dna)! (Výška sopky je 4165 m n. m. při poctivém měření.) Tak takhle se „podvodně“ získávají „nej“! Vlastně kdybychom změřili Sněžku třeba od Pluta, máme největší stožár v celém vesmíru!

V soutěžích národní pýchy zní vyšší čísla lépe, ale nebylo by to dostatečně české, abychom si nevypátrali svoje vlastní nápaditější nej! Držela jsem je zatím v tajnosti, abych své kamarády překvapila. Koneckonců ani naše trasa neměla běžnou startovní čáru – rovník, zato měla dost pošetilý cíl – jižní cíp jihoamerického kontinentu.

Čaj bublal, tajná ekvádorská horská mapa vystrčila růžek z batůžku a hlásila se ke slovu: „Holky a kluci, dávám k odsouhlasení nejvyšší výzvu na trase – vulkán, jenž sahá nejblíže ke slunci, mystický Chimborazo (6310 m n. m.) a také vulkán, do jehož kráteru první sestoupil náš krajan – mohutný Cotopaxi (5897 m n. m.). Je nás pět: tři chlapi, dvě dívky, v poměru sil se zdá, že se tam střídavě nějak vystrkáme. Diskuse?“ Nebyla. Jsou prostě kouzelné věci v životě, co zrovna musíte udělat…

Magistrála vulkánů

Když přírodovědec, cestovatel Alexander von Humboldt v roce 1802 tu hitparádu ekvádorských vulkánů uviděl, nazval 325 km dlouhé údolí od Latacungy až po Ambato „the Avenue of the Volcanoes“ (Magistrála vulkánů). Lépe se trefit nemohl. V čem se ale zmýlil, bylo to, že si při pokusu o zdolání Chimboraza myslel, že pronikl takřka na vrchol nejvyšší hory světa. Mount Everest byl změřen až dobrých padesát let potom.

Kam oko dohlédne, tam je majestátní kužel zahalen dýmem… Vůbec nejvyšším vulkánem Ekvádoru býval El Altar (5320 m n. m.), kdyby při výbuchu nepřišel o špici. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Bez čepice vyfasoval dnes již vyhaslý Altar jiné přízvisko – nejkrásnější hora Ekvádoru! Bohužel také nejnepřístupnější. Ze vzduchu El Altar připomíná botu, jako kdyby sem šlápl nějaký naštvaný ohnivý muž. A sopečných mužů tudy prošlo asi celé vojsko, výčet sopečných velikánů na obzoru pokračuje: Cayanbe (5790 m n. m.), Antisana (5704 m n. m.), Illiniza Sur (5263 m n. m.), Carihuairazo (5020 m n. m.), Sangay (5230 m n. m.)…
Jestliže celá řada ekvádorských sopek má v kolonce „poslední výbuch“ uklidňující informaci „pleistocén“, stejně dlouhá řada sopek tam má výhružně údaj „letos“. Všechny pak trumfuje velmi činná Tungurahua (5016 m n. m.), která má v kolonce heslo „pořád“. Poslední velmi vážné zemětřesení způsobila Tungurahua v roce 1949, kdy zničila celá města: Ambato a Riobambu. Novou Riobambu postavili o 24 kilometrů dál, protože už byla srovnaná se zemí vícekrát. Zatímco Ambato bylo odvážně obnoveno na původním místě, ještě mu nepopadaly domky tolikrát jako Riobambě, aby si přesun zasloužilo. Tungurahua plive oheň den co den, kvůli ní se uzavírají silnice a člověk aby se kodrcal po objížďkách, kdykoliv si oprsklá sopka prskne… Holt je to ostrá ženská! Umí se otřást silou i deseti stupňů Richterovy stupnice, takže objížďky se veskrze doporučují respektovat. Zde v Ekvádoru vám doslova hoří za zadkem!

Lávové pyramidy

Nemám ráda sousloví „dobýt horu“, přece vás hora buď pustí, nebo nepustí, ale drobný hec je vždycky zdravý. Právě Cotopaxi je jasným „svůdníkem“. Do kráteru hory vysoké skoro šest tisíc metrů, kdesi na druhém konci zeměkoule, poprvé sestoupil Čech Béďa Mlčoch, a má tu také právoplatnou ceduličku! Stalo se tak až v roce 1972. O jeden mladý život později zkoušíme to samé…

Jsou dvě možnosti, jak se doma vytahovat, že jste na Cotopaxi byli. Buď si zahrajete na „chodí pešek okolo“ a na slavném treku „Cotopaxi circuit“ obkroužíte horu během asi šesti dní. Pak budete mít horu na fotkách zepředu i zezadu a jako naschvál bude vypadat z obou úplně stejně. Ten samý kužel. To už je taková slabá stránka vulkánů – nevrásnily. Anebo se vydáte přímo vzhůru! Nejkratší cestou je to tři dny rovnou k oblakům bez započítání aklimatizace. Ovšem v realitě se tam nemusíte nikdy dostat, protože pod vrcholem číhá malá zrada. My byli při smyslech a chtěli jsme to vzít skromně pěšky okolo. Ovšem, když už jsme viděli kužel zleva i zprava, smysly jsme ztratili a vzali to vzhůru. Živly se však proti nám malinko spikly. Už druhou noc si na nás otvírala hubu puma, a ač si vlastně jen tak řvala kdesi v dáli za stanem, nebyla to nejklidnější ukolébavka na dobrou noc. Víte, jak řve puma? Jako kdyby za keřem celou noc škrtili dětský tábor. Navíc je puma silně neukázněná, nedodržuje večerku a začíná se ozývat v jedenáct v noci.

Cotopaxi mělo záhadný striktní režim. Kromě tmy v šest a pumy v jedenáct pršelo pravidelně osm hodin denního času. Déšť přicházel přesně jako švýcarské hodinky. Samotný kužel vulkánu se fintivě ukazoval pouze v ukrutně brzký ranní okamžik, pak zatáhl záclonky a do večera byly slyšet jenom burácející laviny. „Jen aby nám nějaká lavina neshrnula kšilt,“ huhlal bubák vedle mě z ponča a rovnal si kapuci. Srdnatě jsme stoupali, když tu nějakého dobráka napadlo, že si v necelých pěti tisících nad mořem uvaříme rýži. Cokoliv se takhle vysoko už docela špatně vaří, natož rýže, ale ve skupině musíte rovnoměrně ustupovat i blbým nápadům. Říká se tomu tolerance nebo „ať je klid“. Myslím, že po dobu vaření rýže se stačilo setmít i rozednít a zbytek času jsme se zabavili rovnáním lávových pyramid nad vším naším jídlem kolem stanů, protože přišel nezvaný host – drzá liška hladová. Tak jsme s ránem opustili naše suťové tábořiště, proti všem zásadám správného trampíka, v úplně jinačím stavu, než jsme tábořiště našli. Egypt hadr! Všude byly pyramidy větší než v Gíze. Ještěže neumíme španělsky, určitě bychom se nazítří dočetli, že Mayové žili šťastně a spokojeně i pod Cotopaxi… Měli tam mega hrobky a někdo je vyžral.

Konečně nastal den D! Došli jsme do chaty pod vrcholem. Z refugia José Ribas (4880 m n. m.) už se musí jen s mačkami a cepínem. Ten jsme neměli a mlsně jsme v chajdě dva dny koukali, kdopak nám je půjčí? Bohužel Švýcaři a Němci si nás prohlíželi, jako bychom jim chtěli sebrat mačky, a tak se náš prvovýstup na vrchol zašprajcnul na sněhovém poli pod vrcholem. Co naplat, vybrázdili jsme ho slavnostně pěti drahami od pytlů a pěti sněhuláky. Nedotáhli jsme to tak daleko jako hrdý krajan Béďa, na druhou stranu, jestli ta nekonečná panoramata nad ledovou špičkou jsou ještě hezčí než ta pod ledovou špičkou, pak už by tu krásu světa z této výšky člověk taky nemusel unést. Docela milý sportovní děda, co stál vedle mne, s východem slunce zíral na magistrálu vulkánů širého kraje u našich nohou, hlesl jediné slůvko: „Heaven.“ (nebe) Víc říct nedokázal. My také ne.

Na kole, na býku, na Chimborazu

Není asi hezčí symbolické tečky za Ekvádorem než tečky jménem Chimborazo – hory, jež sahá nejblíže ke slunci. Měří-li se to od středu země, sahá Chimborazo dále do vesmíru než Mount Everest. Je to dáno elipsoidem naší planety a polohou Chimboraza blízko rovníku. A když za kulatým sluníčkem, tak na kulatém kole! Víte, jak dlouho se pak frčí z šestitisícovky dolů? Celý den! Vědci dlouho považovali vulkán za vyhaslý, ovšem když se mu před několika lety šťourali Švýcaři v geologickém podloží, objevili lávu 7000 metrů pod vrcholem, tak si „vyhaslý“ vulkán Chimborazo vydobyl zpět odborný název „spící“ a museli jsme kolem něj našlapovat i na tom kole potichoučku, aby se nedejbože takovýhle kolohnát neprobudil… Ukázalo se, že největší překážkou nebudou ani tak hluboké lávové rozvaliny, jako spíš rovné pláně, kde na nás číhala věru nečekaná překážka. „Pozor – býci na obzoru!“ Přece jen jsme v oblasti se silnou tradicí býčích zápasů. A jestliže červená barva oblečení se náramně hodí do vysokých hor, aby vás když tak lépe našli, tak zde jsme nad barvou naší smělé výstroje zaváhali. Nicméně dovídáme se od místního chlapce, že býk ze zdejší ohrady by vlastně na červenou neměl reagovat, poněvadž k agresivitě na tuto barvu bývá vyprovokován až v aréně.

Co jsme viděli na nejvyšším kopci s výhledem na celý vesmír? Chviličku jsme byli mrzutí, že přes tu vesmírnou mlhovinu neuvidíme ani vesmír, ani zemi, ale bůh hory byl na nás laskavý. Jedno z nejvzácnějších zvířat planety, jež jsme nepotkali na celičkém vandru napříč Jižní Amerikou, si nás přišlo prohlédnout z očí do očí. Právě na Chimborazu se nachází veliký přírodní park na divoký odchov vikuní. Tato křehká zvířata jsou nejohroženějšími divokým druhem lam a jen tady jsou v bezpečí, neboť pumy už zkrátka nepřejdou dlouhé pásmo hor s minimem potravy, aby se dostaly až sem, vikuním na kožich. Vikuňka je zvíře nesmírně odolné, dokonce vydrží až tři dny putovat a nepít. Přitom nemá žádné hrby jako velbloud a už vůbec ne nějaký robokopský vzhled. Naopak, je štíhlá jako laň a vystrašená jako koloušek. Jediné, co dělá – neustále zdrhá. Vlastně jsme se s vikuňkou tak trochu navzájem lekli. Ona v mlze nečekala kolo, já v mlze nečekala zvíře. A pak že mlha vadí v pozorování zvířat. Dnes se stala mým kouzelným pláštěm na kouzelném místě.

Ačkoliv Mikulášovicemi, městečkem v Českém Švýcarsku nedaleko německých hranic protéká pouze malý potůček, pochází odsud nejznámější rybička, kterou Češi a Slováci znají. Ovšem marně byste ji hledali v místních vodách, leda by ji tam někdo ztratil. Mikulášovická továrna Mikov je totiž stovky let vyhlášená výrobou nožů a jejich rybička je originál, který si získal nejen dětská srdce několika generací. Nahlédneme-li do historie, zjistíme, že nožíři a výrobci nůžek sídlili v Mikulášovicích již v 18. století a svou šikovností byli v Evropě známi. Nožířství bylo vážené a mikulášovičtí mistři vyráběli nejen nože všech tvarů, ale též bodné a sečné zbraně nebo břitvy.

Šikovného obchodníka Ignaze Röslera úspěšnost mikulášovických nožířů přivedla v roce 1794 k myšlence založit první místní továrnu na výrobu nožů. Nejprve zaměstnával okolo stovky pracovníků, ale během prvních dvaceti pěti let se tento počet zdvojnásobil. To svědčilo o hospodářské úspěšnosti podniku, který v té době byl „pouze“ vesnickou fabrikou, Mikulášovice byly na město povýšeny až o skoro sto let později Františkem Josefem I. Jak šel čas, byla většina občanů Mikulášovic a blízkých obcí s výrobou nožů provázána buď přímo, nebo nějakou činností ve fabrice. Díky tomu se pro Mikulášovice začal vžívat název „český Solingen“ podle německého města v Severním Porýní – Vestfálsku, které též proslulo výrobou nožů a které bylo za druhé světové války totálně vybombardováno.

Rösler a Maixner

Největšího rozkvětu zaznamenali mikulášovičtí před a po první světové válce, během druhé světové války pak zabrala továrnu Třetí říše a výroba směřovala k armádním účelům. Po válce zde vznikly dva národní podniky, Koh-i-noor a Sandrik, které byly r. 1955 sloučeny pod názvem MIKOV. Název je zkratkou z Mikulášovické kovovýroby. Takto vydržela tradice nožířů prosperovat až do současnosti. Dnes je podnik v soukromém vlastnictví, ale stále šíří dobré jméno nožířského řemesla. Nás ovšem bude zajímat období okolo první světové války, kdy se součástí nožířské firmy pana Röslera stala i firma Jana Maixnera. Dodnes se přesně neví, zda byl nožířem či pouze obchodníkem s nožířským zbožím, protože neexistují doklady, které by dokládaly pravdu. Jedna věc je ale jistá, Jan Maixner prodával břitvy a v jeho firemním logu byla ryba. Můžete namítnout, že pokud byly břitvy označeny vyraženým logem, dá se předpokládat, že šlo o logo výrobce. Bohužel to není nezvratitelný důkaz. Za první republiky bylo běžné při odběru většího množství zboží od nožířů ze Solingenu označit zboží logem na přání odběratele. Jan Maixner měl patrně velký obrat u některého ze solingenských nožířů a krabičky s jeho zbožím s rybičkou v logu měly označení pro distribuci z Mikulášovic a také z Kolozsváru. To je maďarský název rumunského města Kluž, které bylo do roku 1947 obsazeno Maďary, a dnes patří opět Rumunsku. Dá se tedy předpokládat, že zásoboval břitvami nejen holiče na našem území, ale též na území dnešního Maďarska a Rumunska. Nyní již tedy víme, jak se motiv ryby dostal k továrníku Ignazi Röslerovi, ale od symbolu k legendární kudličce je cesta zahalená tajemstvím. Jak jsem zjistil přímo v Mikově, přesné datum vyrobení první rybičky není známo a jen se může odhadovat na nějakých osmdesát až sto let. S největší pravděpodobností ji vytvořil na koleně po práci některý z dělníků. Zda to bylo jen tak pro radost nebo jako pocta Janu Maixnerovi, to se dnes už nedovíme, jisté však je, že střenky nestandardního tvaru se po nějaký čas vyráběly. Ve starých katalozích tak kromě rybičky můžeme objevit například autíčko nebo vepříka, ovšem ostatní motivy do dnešních dní nepřežily.

Kořeny

V současnosti prožívá nabroušená rybička vzkříšení. Ač se zdálo, že tento nožík, vyráběný z plechu a který kdysi stával pár korun, rychle rezavěl, rozpadal se a snad každý malý uličník ho měl v kapse, upadne v zapomnění, opak je pravdou. V současnosti klasická rybička dostala nový háv. Střenka již není z plechu, ale zinku, čepelka z nerezavějící oceli a nikdo, kdo po ní zatouží ať z nostalgie nebo jiného důvodu, nemusí investovat ani sto korun. Tedy pokud touží po klasice. Má-li však zájemce vyšší mety, dá se pořídit rybička stříbrná nebo pozlacená z mosazi. Opravdu zlatou rybičkou je ta z osmnáctikarátového zlata s českým granátem v oku, s čepelkou z damascenské oceli. Kdyby dnes Ignaz Rösler viděl, jak jeho první podnik prosperuje, jistě by zaplesal. Úmyslně píšu první podnik, někteří členové rodiny továrníka Röslera šli v jeho stopách. Potomci jeho potomků založili nožířskou firmu, která se zabývala výrobou zavíracích nožů, jaké dodnes Mikov produkuje. Zprvu sídlili ve Vídni, ale časem se část společnosti oddělila a přesídlila do Švýcarska. Bystří již jistě tuší, firma potomků zakladatele Mikovu dodnes funguje, a to pod světově proslulou značkou Victorinox. Ale nože z Mikulášovic jsou o 90 let starší.

se: Rudolf Švaříček, Foto: archiv lidé&hory

Rakouský horolezec Peter Habeler patří mezi žijící legendy tohoto náročného sportu, přesto o něm zatím moc českých čtenářů neví. Má přitom za sebou například společný výstup s Reinholdem Messnerem na vrchol Mt. Everestu bez kyslíku. U příležitosti jeho 70. narozenin mu v češtině nedávno vyšla kniha Cílem je vrchol.

Každý máme své cíle v životě jinak. Opravdu jsou pro tebe vrcholy tím hlavním?

To je složitá otázka. Hory samozřejmě stojí v čele, ale jsou i další priority. Rodina. Zůstat zdravý, nezranit se, což je pro horolezce velmi obtížné. Zůstat výkonný, a to i do vyššího věku. Potom také dělat stále něco nového, zajímavého. Zůstat bdělý a otevřený. A cestovat, dokud to jde. Hrozně rád se seznamuji s novými lidmi, rád se setkávám se starými přáteli a získávám nové.

Vyzařuje z tebe obrovská skromnost. Kde se bere? Čím se dobíjíš?

Jsem z malé rodiny, mám jen jednoho bratra. Můj otec zemřel velice brzy, už v osmi jsem byl polosirotek. Ale měl jsem skvělou mámu, do života mi dala hrozně moc. Byla velice skromná, i naše živobytí bylo takové. Prostě jsme jedli, prostě jsme bydleli. Máma mě ale především nechala jít mou vlastní cestou. Druhá věc je, že jsem měl skvělé učitele. Bylo obrovské štěstí, že jsem narážel na skvělé lidi, a to je vždycky požehnání. To se skutečně nepoštěstí každému. Takže jsem se vždy snažil zůstat oběma nohama na zemi. Radoval jsem se z vlastních úspěchů, ale stejnou měrou i z cizích. Snažil jsem se myslet pozitivně, což mi vydrželo dodnes.

V lezeckém tandemu je důležité, jak je kdo dobrý sportovně a lezecky, ale jde i o další energii a nápady. Kdyby nebylo protnutí s Messnerem, pustil by ses někdy do tak velkých pokusů, jako je Everest bez kyslíku?

My jsme lezli těžké věci i předtím, než jsem potkal Messnera. Třeba na pilíř Freney jsem lezl bez něj, to mezi námi ještě nebyl. A potom to bylo úžasné vzájemné působení. Musím říct, že Mes¬sner byl drzý. On prostě střílel vysoko. Volil si vysoké cíle. Já vůbec nevím, to musím přiznat, zda bych měl bez Mes-snera tu odvahu pustit se do takového projektu, jako byl Everest. Messner k nám přišel později, my už jsme byli docela kovaní lezci, když on se k nám přidal, ale nesmírně rychle se vyvíjel, a pak už jsme si nekladli tu otázku, jestli jo nebo ne, bylo to samozřejmé.

Je pěkné, když se lidé umějí vzájemně obohacovat. Které vlastnosti si na Messnerovi nejvíce vážíš?

Nikdo z nás není úplně jednoduchý člověk a každý máme své stránky, kulaté i hranaté. Mohu ho hodnotit za dobu, kdy jsme spolu lezli a hodně toho podnikali. Víte, dobré stránky vidíte na člověku pouze tehdy, když se vám samotnému zrovna moc nedaří. Pak se ty dobré stránky mohou projevit. A musím říci, že když se mi zrovna nedařilo, tak on byl ten, který mě vždy podržel, pomohl. Tak třeba pod tou severozápadní stěnou v táboře na 6000 metrech mě strašně bolela hlava, bylo mi zle a on byl člověk, který mi s naprostou samozřejmostí tehdy vařil. Staral se o to, abych dostal prášky na bolení hlavy. Prostě mě dokázal vždy podržet, když mi bylo zle. To samozřejmě neplatí jen o Messnerovi. Například i o Marcelu Rüedim, o kterém se dočtete v mé knížce. On bohužel posléze, rok po té naší expedici, zemřel, ale byl to také člověk, který dokázal podržet, když mi bylo zle. A já si myslím, že tohle je strašně důležitá lidská vlastnost, které je potřeba si vážit, a já jsem si jí vždy cenil.

Výjimečné osobnosti mají výjimečné vlastnosti. Jaké bylo tvoje soužití s Reinholdem Messnerem v těch nekonečných týdnech, měsících, kdy jste byli spolu zavření ve stanu. Expedice trvá dlouho, zažívají se různé okamžiky…

Abych byl upřímný, my jsme si obvykle dopřáli ten luxus mít dva stany, i když byly maličké. Samozřejmě znám, jaké to bylo na velkých expedicích s těmi velkými. Má to své kouzlo být pospolu ve velkém stanu, ale na takových expedicích, jaké jsme měli my, se moc nemluví. Měli jsme společný cíl, chtěli jsme se společně dostat nahoru, a tomu jsme podřídili úplně vše. No, a fungovalo to. Taky šlo o to, že jsme nikdy nebyli na sebe vzájemně protivní, nebo si nedělali naschvály. Na našich expedicích jsme také navíc nebyli úplně sami, potkávali jsme i jiné horolezce. Celkově bych to shrnul asi tak, že jsme se snažili do toho lesa volat hezky, protože platí, že jak se do lesa volá, tak se zpátky ozývá.

Největším znalcem Everestu byl ve své době šerpa Babu Čiri, který byl desetkrát na vrcholu, ale při svém jedenáctém výstupu se zřítil do trhliny a zmizel v místě poměrně nenáročném.

Co se týče Babu Čiriho, tak pokud vím, on zemřel, když se ze svého stanu chtěl dostat do jiného stanu za naprosto banálních okolností. Já jsem ho znal stejně dobře, jako si ho znal ty. A musím říci, že to bylo neuvěřitelné. Je to určitý fenomén, že mnozí výborní, špičkoví horolezci nakonec najdou smrt v nějakém lehkém terénu. Člověk si nesmí říct: „Á, teď už je to lehké, teď už o nic nejde.“ Protože pak se úplně nejsnáze stane, že tam najde smrt. Je potřeba si uvědomit, že před takovouto smrtí nikdo není ochráněn. To se může stát každému, to se mohlo stát klidně i mně. Člověk si nesmí dovolit povolit v pozornosti a brát věci na lehkou váhu.

Vy jste byli první, kdo šel bez kyslíku. Jaké to byly pocity, když jste šli novátorsky do „neznáma“?

V našem expedičním týmu byli dva úžasní doktoři, se kterými jsme delší čas spolupracovali. Pro nás bylo důležité, že nám řekli, „když půjdete rychle, na lehko a počasí bude spolupracovat, tak to dokážete“. A také pro nás bylo důležité, že jsme tak úplně nevěděli, co se nám může stát a jaké jsou různé podoby neúspěchu, od výškové nemoci přes otok mozku po otok plic. Měli jsme takovou tu pozitivní drzost, že jsme si řekli „tohle vše do podrobností snad ani nemusíme vědět“. Musíte tam jít s tím, že když to nepůjde, tak se otočíte. Žádné přehnané hrdinství.

Jaká byla poslední noc a finální myšlenky? Měli jste strach?

Samozřejmě, že tam nějaký byl, ale především v základním táboře. Nejvíce je přítomný, když jsi pasivní. Když ležíš ve stanu, venku je zima, fičí tam vichr, tak to člověka přepadne. Nesmí se tomu ale poddat. Věděli jsme, že šerpové už někdy v 50. letech byli i nad jižním sedlem. Podobně Angličané před námi. Náš logický závěr byl jednoduchý – když půjdeme nalehko, bez velké zátěže, máme spíše než kdokoli jiný šanci se nahoru v pořádku dostat. Zkusme se na to podívat i z jiné strany. Podívejte se na všechny ty náctileté mladé skokany na lyžích, kteří dnes drze, ale elegantně skáčou ze všech možných evropských můstků. Já vím, to je to mládí, které mají, ale zároveň je tam i ta drzost. Takové to „já si troufnu“. Mají za sebou skvělou přípravu a dobrého trenéra, který jim řekne: „Ty to teď dokážeš.“ Stejné to bylo u nás.

V Antarktidě jsme po úspěšném výstupu na nejvyšší horu Mt. Vinson mířili na další, obtížnější vrchol. K ránu jsem se ve stanu probudil a slyšel cizí hlas: „Nechoď do toho, je to zabiják.“ Pověrčivost, osudy a znamení… Věříš na podobné věci?

Myslím, že jsme všichni tak trochu pověrčiví. Snad každý má nějaké ošklivé sny nebo ošklivé noční můry, včetně mě. V Nepálu se mi jednou před výstupem stalo, že spadla hvězda a já jsem si řekl: „Jo, tam vylezu, to dokážu.“ A nakonec jsem tam nevylezl. Takže zase takový význam tomu nepřikládám. Podle mě je nesmírně důležité, aby byl člověk připravený a sebevědomý, a aby si dokázal uvědomit vlastní schopnosti. Hory požadují opatrnost. Vyžadují od člověka disciplínu. Mnozí lidé si myslí, že na horách je obrovská volnost oproti městu. Myslí si, že na horách si mohou dělat, co chtějí, ale tak to vůbec není. Právě v horách je nutná disciplína, vše zvažovat. Samozřejmě, že i já dám na intuici. Když člověk cítí, že není jeho den, tak zůstane dole a nahoru nejde.

Nepál je země buddhismu, hinduismu a dalších duchovních proudů. Jak to máš s božstvy, bohy a vším „tam nahoře“. V co věříš?

K tomu musím říci, že jsem katolík. Někdy horší, někdy lepší. Lepší zejména tehdy, když jsem na tom spíše hůře, a horší, když jsem na tom dobře, to se moc nemodlím. Co se týče buddhismu, ten já mám rád, protože to je náboženství, které zcela odmítá válku a násilí. Opravdu mi imponuje tolerance budd¬hismu i hinduismu. To, že odmítají nátlak na ostatní. Jsem katolík, pokřtěný, vychovaný v katolické víře, ale vedle toho mám malé sošky Buddhy, kteří u mě doma mají místo vedle Krista. V tomto kontextu bych rád doplnil ještě jednu věc. Mnozí z vás možná znají ten fenomén, že když je člověk opravdu na hranici svých možností a sil, tak pak někdo přijde, pak se něco objeví, kdo člověku pomůže. Na osmi tisících tento fenomén je, popsali ho i jiní horolezci. Kdo byl na osmi tisících, ten si jistě dokáže představit, anebo to i zažil, že tam s tebou prostě někdo je. Nějaká imaginární postava. A já jsem přesvědčen o tom, že je to jakýsi anděl strážný, který člověku pomůže, že je tam s ním.

Jak velkou roli sehrály v tvém životě ženy? Ovlivňují motivaci k vrcholům?

Na to vůbec není snadné odpovědět. Já jsem měl to štěstí, že jsem se v horách s ženami potkával, ne, že by byly s námi v expedici, ale lezly s námi. Ať už to bylo na K2, Nanga Parbat, a třikrát jsem se potkal s týmem čtyř skvělých polských horolezkyň. Byly to úžasné, silné ženské. Nosily stejně těžké bágly jako Messner. Navíc se říká, že ženy jsou v horách lepší než muži, protože ženský organismus se horám dokáže lépe přizpůsobit. Ženy jednoduše k životu mužů patří, protože kde bychom my muži bez žen jinak byli.

Má člověk v těch vypjatých chvílích i čas na zábavu?

Jistě, tenhle znáš? Potkají se dva yettiové a jeden se ptá toho druhého: „Ty, poslyš, existuje ten Messner vůbec?“

Peter Habeler
• *22. července 1942. Peter Habeler a Reinhold Messner v 70. a 80. letech minulého století výrazně ovlivnili vývoj sportovního horolezectví. V roce 1974 jako proslulý „dream team“ společně jako první přelezli severní stěnu Eigeru za méně než 10 hodin. O rok později vystoupili poprvé v historii alpským stylem na osmitisícovku – tedy bez použití lan, výškových táborů a bez pomoci nosičů. A roku 1978 zdolali jako první lidé vrchol nejvyšší hory světa Mount Everestu bez použití umělého kyslíku. Poté se jejich cesty rozdělily.

TEXT: Stanislava Jarolímková

I když za křesťanský znak bývá považován kříž, tím prvním a nejrozšířenějším se stala ryba. Důvodů, proč tomu tak bylo, mohlo být několik, ale jisté je jen to, že si ho sami křesťané nevymysleli. Rybu jako symbol uctívali již pohané. Nejstarší egyptské a babylonské příběhy o dvou nebeských rybářích ji spojovaly s asyrsko-fénickým kultem mořské rybí bohyně Atargatis. Ta přišla na svět z vejce, které nalezly v Eufratu dvě ryby, vykoulely je na břeh a zde je několik dní zahřívala holubice. V chrámech, kde byla Atargatis oslavována spolu se svým synem-rybou jménem Ichtys, bývaly velké bazény, v nichž plavaly posvátné ryby, jichž se nikdo nesměl dotknout, a rituálně se zde pojídalo maso „obyčejných“ ryb. Dalším rybím pohanským bohem byl například napůl muž a napůl ryba, jenž se jmenoval Dagon a jehož mitru tvořila rybí hlava.

Ježíš nebyl křesťan

Křesťané byli stoupenci Ježíše. Sedm let poté, co byl v Jeruzalémě ukřižován, tedy v roce 40 n. l., si „nedaleko“ – v syrské Antiochii (ležící na severovýchodním břehu Středozemního moře) zřídili svoji první obec, podstupovali křest a podle něj si dali jméno. Z toho je patrné, že židovský muž Ježíš neměl ani tušení, že se stane protagonistou náboženství odštěpeného z judaismu. V Antiochii bylo také rozhodnuto, že křesťané nejsou povinni podstupovat obřízku, jíž se Židé od dob Abrahama odlišovali od příslušníků ostatních národů. Výraz „křesťanství“ prý poprvé vyslovil syrský biskup Ignác z Antiochie, který žil na počátku 2. století po Kristu. Vysvětlení, proč si vyznavači křesťanství zvolili za svůj symbol právě rybu, existuje povícero. Možná prý tím chtěli připomínat, že Ježíš zahájil svoji činnost na západním břehu Galilejského jezera bohatého na ryby, či to má připomínat fakt, že Ježíš preferoval zdravou výživu, v níž dominovala zelenina, ovoce, ječný chléb a – jak lze předpokládat – i rybí maso. (Židé měli dovoleno jíst z vodních živočichů vše, co mělo ploutve či plováky, šupiny nebo skořápky, tedy jak ryby, které lovili, tak ty, které nasolené či sušené dováželi z Egypta.) Vyloučit nelze ani to, že křesťané chtěli tímto způsobem zdůraznit svoji odlišnost od Židů a pohanů, neboť vycházeli z toho, že při potopě světa to byly právě ryby, které tuto přírodní katastrofu v pohodě přežili.

Výraz ryba se opakoval v kázáních, coby symbol ji začali pilně znázorňovat i umělci (namalovali-li tři propletené ryby v trojúhelníku, šlo o symbol sv. Trojice) a nepřekvapí nás, že pronikla také do bible. V evangeliu sv. Matouše 4/19 se praví: „I dí jim: Pojďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí“. Dalšími odkazy na ryby v bibli jsou například přirovnání dělení lidí na ty, kteří se dostanou do nebe a ty, kteří propadnou peklu, k práci rybářů třídících nový úlovek, doporučení Ježíše v souvislosti s placením chrámových daní, aby Petr šel k moři, nahodil udici, a „tu rybu, kteráž nejprve uvázne, vezmi, a otevra ústa její, nalezneš groš. Ten vezma, dej jim za mne i za sebe“. Nebo motiv zázračného rybolovu (Šimon si Ježíši stěžoval, že nedokázali za celou noc nic ulovit, on mu poradil, aby poodjeli kousek od břehu a rozprostřeli své sítě a „když to učinili, zahrnuli množství veliké ryb, tak že se trhala síť jejich“). Ryba figuruje také v apokryfním příběhu Tobiáše, který za pomoci archanděla Rafaela ulovil velkou rybu, jejíž žluč použil jako lék pro nemocné oči svého otce, což bylo téma zpracované mnoha umělci. Dalším oblíbeným motivem se stal známý příběh Jonáše, jehož spolkla a nakonec opět vyvrhla velryba, což je pojímáno jako obdoba Ježíšova zmrtvýchvstání.

Kreslení do hlíny

V římských katakombách byl od poloviny 2. století křest znázorňován na nástěnných malbách jako rybolov, postupně se objevovalo vyobrazení Ježíše přítomného ve křticí vodě v podobě ryby a křesťanům se začalo říkat „rybičky“, protože se křtem „rodili“ ve vodě. Jazykem prvních křesťanů byla řečtina, v řečtině tedy vznikl kryptogram „ichthys“ – řecky ryba – který se vysvětloval jako „Iésús Christós Theú Huiós Sótér“ („Ježíš Kristus Boží syn Spasitel“).

Když se dva lidé setkali a jeden nakreslil do hlíny obrys horní poloviny těla tohoto vodního živočicha a druhý přikreslil spodní, věděli, že jsou jedné víry. Co se pronásledování křesťanů týče, dopouštěli se ho pouze někteří psychicky nemocní římští císaři. Zvláštní vztah k nim měl Konstantin I. Veliký, sice mu coby milovníkovi masité stravy vadilo jejich převažující vegetariánství, ale roku 313 vydal edikt milánský, jímž právně uznal křesťanské obce a křesťanství označil za tolerované náboženství. A co nám z rybího symbolu zůstalo dodnes? Že ke štědrovečerní večeři jídáme většinou rybí polévku a kapra. Naši předkové ho nejčastěji připravovali načerno, ale také namodro, s kysanou smetanou, marinovaného, v rosolu či smaženého, obloženého bramborovým salátem, nebo podávaného s křenem či zavařeným ovocem.

TEXT: Stanislava Jarolímková

„Podivín, skrz naskrz podivín! On myslí jinak, žije jinak a činí vše jinak než ostatní. On je neúnavný, důsledný, praktický, obětovný, všestranný, vysoce vzdělaný, pro vše nadšený – hotový podivín!“ napsal o Vojtovi Náprstkovi Jan Neruda. A nemýlil se.

Vojta Náprstek se narodil se v Praze 17. dubna roku 1826 jako druhý syn Anny (1788–1873) a sládka, vyučeného pivovarníka Antonína Fingerhuta (1775–1832); na matrice mu přeložili do němčiny české jméno Náprstek. Dostal jméno Adalbert a zanedlouho se s rodiči a bratrem Ferdinandem (1824–1887) přestěhoval na Betlémské náměstí do domu U Halánků čp. 269/1, kde byla vyhlášená vinopalna a pivovar vařící pivo pro výčep i prodej přes ulici. Roku 1832 maminka sice podruhé ovdověla a zůstala na syny i firmu sama, ale byla nesmírně pracovitá a rázná, a tak obojí zvládala.

Adalbert se jí vzepřel poprvé tehdy, když se jednalo o jeho vysokoškolské vzdělání. Zatímco bratr poslušně nastoupil na pražskou techniku, obor pivovarnictví, on snil o tom, že se stane orientalistou. Dokonce se prý učil arménsky a později plánoval, že pojede „přes Tichý oceán do Asie. Zemí čínskou, Mongolů, kirgizských kozáků po hranice ruské, na Astrachaň, přes Černé moře do Istanbulu atd.“. Jenže maminka byla zásadně proti; prý kdo to kdy viděl, aby se člen rodiny vlastnící známou pražskou firmu toulal kdesi v divočině.

Vídeňské extempore

Adalbert Fingerhut se tedy s povzdechem zapsal na práva, což si „osladil“ alespoň tím, že je šel roku 1846 studovat do Vídně, aby byl z dosahu dalších matčiných zákazů a příkazů. S pilností to ovšem rozhodně nepřeháněl, takže si snadno našel mj. čas na články, které psal do Pražských novin vydávaných K. Havlíčkem Borovským. To stojí za zmínku zejména proto, že je podepisoval šifrou W. nebo W. N., protože od studií důsledně používal český překlad svého jména, pod nímž ho známe dodnes (i když jejich oficiální změny se dočkal teprve roku 1880).

Čas mu zbyl i na to, aby se v roce 1848 zapletl do vídeňského a českého politického dění, takže na něj byl vydán zatykač, což ho přimělo k rozhodnutí odplout do Ameriky. Kvůli tomu se zadlužil, proto poslal domů před odplutím z Hamburku 17. října 1848 třicetistránkový dopis, v němž se snažil vše vysvětlit. Mj. napsal: „Předrahá panímámo! … Ne pro dobrodružství, ne pro vyražení se tam ubírám. K jakému ohromnému prospěchu pro mne Amerika bude, o tom doufám budu moci brzo Vám zprávy podat … nepochybuji, že se mi podaří vše to dobré, které se tam naučím, vše to šlechetné, které si osvojím, domů, do vlasti své přenésti.“

Americké stýskání

V New Yorku vystoupil na břeh krátce před Vánocemi roku 1848. Živil se jako pouliční prodavač, lepič obálek, dělník na stavbě kostela nebo pomocník truhláře. V roce 1849 založil První českoslovanský spolek, jenž měl především pomáhat přistěhovalcům. V polovině června roku 1850 se usadil severně od Chicaga, v městečku Milwaukee (stát Wisconsin), kde si zřídil německé knihkupectví a čítárnu; i když měl šanci obstát, protože tu žilo mnoho Němců, pro jistotu nabízel i dechové nástroje, parfémy, mýdla, papírnické zboží a dětské hračky.

V témže roce ho čekala další nepříjemnost, související s tím, že do Ameriky s ním odjela jeho přítelkyně, modistka Katynka Krákorová (1827–1888), dcera pražského kavárníka. Seznámili se roku 1847 ve Vídni, kde se zkoušela uchytit jako herečka, kamenem úrazu bylo to, že se v dopisech domů podepisovala Náprstková. Matka dala Náprstkovi na vybranou, buď se s Katy rozejde, nebo z domu U Halánků nedostane ani krejcar. Po dvou letech se tento problém vyřešil rozchodem těch dvou, a Vojta začal dostávat finanční příspěvky, které využil k vydávání novin Milwaukee Flugblätter. Když se v roce 1856 zúčastnil výpravy vládního zmocněnce k indiánům kmene Dakota v Minnesotě, uvědomil si, že by mohl pražskému muzeu pomoci sbírat zajímavé exponáty. Vyzval v novinách k darům, a nakonec poslal domů 356 knih, 800 periodik, 130 indiánských předmětů, 212 minerálů a mnoho hmyzu, ptáků a plazů. Přestože Náprstka jeho americké aktivity těšily, začal se mu do pocitu dobře vykonané práce vkrádat stesk po domově.

Muzeum malé…

Maminka o synově stesku věděla, a tak zahájila již roku 1853 přípravy na jeho návrat. Nejprve složila na pražském policejním ředitelství 300 zlatých coby poděkování za to, že 18. února téhož roku přežil František Josef I. ve Vídni atentát, o rok později nechala na dnešní Národní vztyčit při panovníkově příjezdu do Prahy slavobránu a nakonec přiměla syna, aby se oficiálně omluvil za své „osmačtyřicátnické“ přečiny a ujistil císaře svou věrností. Teprve pak směl Vojta zamířit domů. Když procházel vraty domu U Halánků, ukazoval kalendář datum 25. února roku 1858.

V roce 1862 se s pražskými vlastenci vydal na světovou výstavu do Londýna, kde se dohodli, že by Praze prospělo průmyslové muzeum. Náprstek nakoupil předměty pro školy i domácnost, a když navzdory jeho předpokladu o nic z toho neprojevilo zájem Národní muzeum, vystavoval je na Střeleckém ostrově. Ledničky, pračky, žehličky, Papinův hrnec a další předměty Prahu sice uchvátily, ale umístit je musel v domě U Halánků, v němž se v té době už pivo nevařilo, a který se stal významným pražským českým kulturním a společenským centrem. Přál si zde vytvořit České průmyslové mu¬zeum určené především pro potřeby řemeslníků a malých živnostníků. Veřejnosti bylo poprvé zpřístupněno roku 1874. Do domu U Halánků se musela vejít i Náprstkova knihovna, která měla již roku 1865 úctyhodných 4500 svazků.

…a muzeum velké

Bylo ale jasné, že dosavadní prostory nebudou pro exponáty stačit, a tak poklepal Fr. L. Rieger 17. dubna roku 1876, v den padesátých Náprstkových narozenin, na základní kámen k nové třípatrové muzejní budově. V ní byl v letech 1888–1893 umístěn mj. jeden unikátní exponát – kostra plejtváka myšoka mylně nazývaného velryba, která tu čekala na dokončení nové budovy Národního muzea (dnes zvané historická) na Václavském náměstí. Před stěhováním kostry Náprstek uspořádal v jejím hrudním koši hostinu, při níž se podávalo velrybí maso, které však údajně nikomu nechutnalo.

Další etapa historie muzea založeného V. Náprstkem začala potom, co po jeho smrti bylo zřejmé, že etnografické předměty početně převažují zvláště zásluhou darů cestovatelů a Čechů žijících v zahraničí. S ohledem na stupňující se obtížnou finanční situaci nadace a tím i muzea je předalo 3. května roku 1932 do správy státu pod novým názvem Náprstkovo muzeum všeobecného národopisu.

Za druhé světové války provedl německý, okupanty dosazený ředitel svévolně zásadní změnu charakteru tohoto muzea přičleněného počátkem roku 1943 k Národnímu muzeu. Všechny průmyslové exponáty a technická zařízení předal Národnímu technickému muzeu, sbírku uměleckých a umělecko-řemeslných předmětů přemístil do historicko-archeologického oddělení Národního muzea a Umělecko-průmyslového muzea a exponáty etnografické týkající se slovanských evropských zemí pro změnu daroval Národopisnému oddělení Národního muzea. Na Betlémském náměstí tak zůstaly pouze exponáty související s mimoevropskými kulturami, které muzeu darovali především krajané či cestovatelé jako E. Holub, E. S. Vráz, A. V. Frič, J. Kořenský či J. Hloucha. Byl proto roku 1962 přijat nový název Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur.

Náprstek a ženy

Modrooký Vojta se příslušnicím slabého pohlaví rozhodně nevyhýbal, ale při schůzkách se je snažil především „vést k výšinám“ a předával jim alespoň část svých znalostí, doporučoval vhodnou četbu a vysvětloval význam emancipace. Tím však slečny pokaždé zklamal, protože ony v něm viděly nikoliv svého učitele a rádce, ale především dobrou partii. Ve Vídni se sice zamiloval do zmíněné Katynky Krákorové, ale jeho manželkou se nakonec stala Pepička neboli Josefa Křížková (1838–1907), jedna z dcer sladovnického mistra od Halánků. Sblížili se, když jí bylo dvacet let a po čtyřech letech se prvně políbili. Zpočátku svůj vztah tajili, ale po čase se Vojta maminky zeptal, jestli by si mohl Pepičku vzít. Požehnání nedostal, oženil se teprve 25. února roku 1875, dva roky po smrti paní Anny; bylo mu devětačtyřicet let a nevěsta byla o dvanáct let mladší.

O paní Náprstkové se hovoří jako o vzoru skromnosti, takže zřejmě nebyla právě zářným příkladem emancipované ženy. Lidé si jí však vážili, protože se věnovala charitě, spoluzakládala kuchařskou dívčí školu a vychovala pět adoptovaných osiřelých dívek.

Emancipace vpřed

Vojta Náprstek se jako jeden z mála začal věnovat postavení žen ve společnosti. Od roku 1862 pořádal přednášky, na nichž mj. přesvědčoval české dívky a paní, aby byly emancipované jako Američanky. Tvrdil, že ženy jsou stejně schopné jako muži, mají-li vytvořené potřebné podmínky, mohou být jejich rovnocennými spolupracovnicemi a podle jeho názoru by neměly pečovat jen o domácnost a rodinu. Dokonce prohlásil, že jedna bezdětná učitelka, starající se o několik desítek dětí, je schopna vykonat pro společnost mnohdy více než matka vychovávající „pouze“ dvě vlastní děti. Byl to on, kdo informoval o amerických zařízeních pro předškoláčky, a tím inspiroval k založení první pražské školky.

Logickým vyústěním Náprstkových snah se stalo roku 1865 založení klubu, jenž si dal název Americký klub dám (ono dlouhé „á“ není překlep). Do něj se mohla přihlásit každá Češka, která oslavila šestnácté narozeniny a kterou doporučily jiné dvě členky. Ženy si ho vedly samy a mohly se tu věnovat řadě oborů – od medicíny a historie přes umění a psychologii až po techniku a politiku. Přednášeli zde čeští vědci (mj. J. E. Purkyně), spisovatelé (J. V. Sládek, J. Zeyer či J. Vrchlický) i cestovatelé (například J. Kořenský) a samozřejmě také členky klubu. Dveře sálu, v němž se přednášky konaly, měly pouze v horní části okénko, takže muži do něj neviděli, ale mohli naslouchat tomu, o čem se v místnosti mluví. Za dvacet let tu proběhlo 575 přednášek, které vyslechlo téměř 27 000 posluchaček. Spolu s Vojtou Náprstkem napomohly ženy z klubu i rozšíření vánočního stromečku, protože zaváděly jeho stavění a zdobení v sirotčincích, útulcích a v nemocnicích.

Sečteno a podtrženo

Výčet Náprstkových aktivit je úctyhodně dlouhý. Propagoval například obecní vodovod s filtrovanou vltavskou vodou, elektrické pouliční osvětlení Křižíkovými obloukovými lampami, zavádění plynu do domácností na vaření, elektrickou tramvaj, založení zoo, vybudování pražského krematoria, pro hasiče žádal parní stříkačku, podporoval těsnopis a kritizoval ženské vlečky, protože vířily prach. Prosadil, aby ženy s kočárky a invalidé na vozíčcích se mohli pohybovat po chodnících, na¬vrhl litinové zdobené mříže chránící kořeny stromů rostoucích na chodnících, sháněl peníze na stavbu Národního muzea i na dostavbu katedrály sv. Víta, podporoval postavení petřínské rozhledny, byl čestným členem Českého klubu velocipedistů a Českého spolku pro pěstování moruší a pomáhal Elišce Krásnohorské založit Minervu – první dívčí gymnázium v celém Rakousku-Uhersku. Od roku 1873 byl členem obecních starších při pražské městské radě a v letech 1881 až 1892 byl zároveň městským radním.

Ve své knihovně přijímal řadu osobností českého národního života, angažoval se v zemském sněmu, stal se předsedou spolku pro postavení pomníku Jana Husa, byl vrchním rozhodčím při závodech velocipedistů a veslařů, prvním předsedou Klubu českých turistů, založeného roku 1888, a zapojil se do příprav Všeobecné zemské jubilejní výstavy konané v roce 1891. Při jakési příležitosti pronesl: „Srdce moje nechápe nutnost zla, proto bych rád přinesl všechnu oběť, kterou však též od každého požaduji, aby bída, chudoba a nevědomost zmizely z povrchu země.“ Vojta Náprstek zemřel uprostřed příprav na Národopisnou výstavu dne 2. září roku 1894, tři dny po záchvatu mrtvice; poslední chvíle prožil v tichu, protože chodník i ulice kolem domu byly vystlány slámou. Jeho ostatky doprovodily tisíce Pražanů na Nádraží státní dráhy (dnešní hlavní nádraží), odkud je rodina dopravila – jak si přál – ke kremaci do saské Gothy. Na urně s jeho popelem, uložené v domě U Halánků, jsou vyryta slova Julia Zeyera: „Co z těla zbylo, snadně se vejde v nádobu malou, srdce jeho veliké přece však nosilo v sobě celý svět.“

Head-Smashed-In Buffalo Jump (v češtině přibližně „skok, kde si bizoni rozbíjeli hlavy“) je název proslulého bizoního skoku v kanadské provincii Alberta, asi 180 kilometrů od Calgary. Tento sráz byl dlouhou dobu používán indiánským kmenem Černonožců k lovu bizonů. Na severoamerických pláních jsou desítky podobných míst, avšak toto patří k největším, nejdéle používaným a nejlépe zachovalým. Proto bylo v roce 1981 zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO.

Bizoní skoky byly nejrozšířenější indiánskou metodou hromadného lovu těchto fascinujících zvířat. Šlo o tradiční podzimní hony, při kterých se indiáni zásobili masem na zimu. Princip lovu spočíval v nahnání celého stáda k okraji srázu, odkud zvířata padala z výšky do údolí. Aby bylo možné nahnat masu zvířat požadovaným směrem, bylo nejprve třeba postavit koridor, kterým se zvířata hnala ke srázu. Koridory sestávaly ze dvou řad kamenných mohyl a hatí, svazků větví zapíchaných do země. V blízkosti srázu byly hatě hustší, směrem od srázu stále řidší. Koridor mohl být dlouhý i několik kilometrů a směrem ke srázu se zužoval.

Úkolem lovců bylo nasměrovat prchající stádo bizonů do koridoru. Toho lovci dosáhli šikovným manévrováním. Nebylo těžké dostat stádo do pohybu požadovaným směrem, bizoni se dají snadno vyplašit, vyžadovalo to však velké množství lovců a koordinovanou činnost.

Promyšlený plán

Obvykle si pár indiánů obléklo masky vlků. Ti měli za úkol bizony vyplašit. Další lovec byl použit jako návnada. Na hlavu si oblékl bizoní masku včetně rohů a přes záda si přehodil bizoní kůži. Imitoval tak bizoní mládě. Jeho úkol byl nelehký – navést prchající stádo ke srázu. Musel stát tak daleko od bizoního stáda, aby jej bizoni zpozorovali a následovali jej. Bizoní zrak je slabý, rozeznává pouze pohyb. Naproti tomu mají výborný čich, dokážou větřit až na vzdálenost dvou kilometrů a trávu ucítí pod třiceticentimetrovou pokrývkou sněhu. Ačkoli vypadají těžkopádně, ve cvalu dosahují rychlosti až 50 kilometrů za hodinu. Tímto tempem jsou schopni běžet půl hodiny i déle. Proto indián hrající návnadu nesměl stát ani příliš blízko. To by ho bizoni doběhli a ušlapali.

Jakmile dosáhlo stádo koridoru z mohyl a hatí, snažili se lovci zvýšit rychlost prchajícího stáda na maximum. Těsně u srázu se musel lovec v bizoní masce schovat za některou z kamenných mohyl. Aby zvířata v koridoru nezměnila nečekaně směr, skrývali se za kamennými mohylami lovci, kteří mávali oštěpy a plášti, aby zvířata udrželi v požadovaném směru. Když první bizoni zjistili, že cesta končí srázem, bylo již pozdě, zezadu se na ně tlačila další masa zvířat. Nebylo úniku, huňatí obři padali do jisté náruče smrti. Zvířený prach se smísil s pachem krve. Někteří umírali hned po pádu, jiní byli doráženi čekajícími muži. Lebeční kosti praskaly pod nárazy kamenných seker. Za pár minut leželo pod skálou několik desítek bezvládných těl. Všichni indiáni se okamžitě pustili do práce. Bylo třeba zvířata stáhnout z kůže, vyjmout vnitřnosti a jazyky. Pomocí ostrých kamenů se maso porcovalo, těla bizonů se pod rukama lovců rychle měnila v bílé kostry. Z každého týpí se v pozdním odpoledni linula vůně bizoní pečínky. Tradiční lov skončil, zbytky masa se usušily a tím byly přípravy na zimu završeny.

Hromadný hrob

Nejznámějším bizoním skokem je právě „Head-Smashed-In“. Sráz je široký asi tři sta metrů a v nejvyšším bodě jeho výška nad údolím, rozprostírajícím se pod srázem, dosahuje asi deseti metrů. Důležité je, že leží po směru větru. Bizony tak neznervózňoval pach smrti, který se odtamtud linul. Kořeny jeho využívání sahají do doby před šesti tisíci lety. Podle historiků zde tímto způsobem ukončilo svůj život několik desítek tisíc zvířat. Indiáni nechávali na úpatí srázu po krvavých jatkách ležet zbylé kosterní pozůstatky, které místy vytvořily až desetimetrovou vrstvu. Bizoní skok jako techniku přestali indiáni používat někdy během 19. století poté, co získali koně a změnili způsob lovu.

Dnes jsou podobné lokality neocenitelným zdrojem pro archeologický průzkum, obzvláště proto, že vrhají světlo na vývoj výroby a používání tehdejších nástrojů. Výkladové centrum, skvěle zasazené do této římsy, vypráví příběh místa, které po několik tisíciletí k lovu bizonů sloužilo. Uvnitř centra jsou v sedmi patrech výborné expozice, které poskytují obsáhlý výklad technik používání skoku a jeho materiálního i duchovního významu. Z nejvyšší terasy budovy vede po vrcholu srázu stezka, z níž je krásný výhled na prérie na východě a na terén na západě, který lovci tak zkušeně využívali, aby stáda bizonů nahnali do zkázy.

I dnes se v okolí bizoního skoku pár set kusů pase. Indiáni z kmene Pieganů, což je jeden z černonožských kmenů, je už neloví. Místo toho provádějí turisty po návštěvnickém centru a vysvětlují historii kmene a způsob lovu. Sami tomuto místu říkají itsipa-sikkih kinih-kootsiya-opi, což znamená „místo, kde byla rozmačkána lebka“. Při jednom honu tu totiž došlo k tragédii, kdy padající bizon rozdrtil hlavu mladého bojovníka pod skálou.

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Nelekejte se, vážení čtenáři, že se vám budeme snažit pod hlavičkou Koktejlu podstrčit nějaký neuvěřitelný recept na vaření. Zelí je přezdívka vzniklá mezi přáteli Petra Zelenky, předního českého akvaristy a rybáře, který se v tomto oboru pohybuje více než třicet let. Ve své akvaristické dílně vyšlechtil rybí princezny s barevnými závoji, které znají chovatelé u nás i v zahraničí.

Od ptáků k rybám

Nevím, kdy jsme se s Petrem Zelenkou setkali poprvé, ale bude to jistě jedna dekáda, tenkrát to pro mě byl jen obyčejný chlap s ustupujícími vlasy a šíleným plnovousem. Až má akvaristicky založená kamarádka mě upozornila na jeho vášně věnované šupinám. Zvědavost mě tak přivedla do jednoho sklepa v Ústí nad Labem, který svou teplotou a vlhkostí připomínal amazonský prales. Jakmile jsem sestoupil do podzemí, pochopil jsem, proč mě Zelí přivítal jen v kraťasech, triku a pantoflích. Rybičky zkrátka potřebují konstantní teplotu šplhající ke třiceti stupňům. „Jak jsi se vlastně dostal k akvaristice?“ ptám se poté, co jsem se aklimatizoval na všeobjímající teplo.

Jeho odpověď „já měl vždycky nějaké zvíře“ mě nepřekvapila tolik jako fakt, že začínal na drobném i nedrobném ptactvu. „Bydlel jsem celé dětství na vesnici, narodil jsem se v Libčevsi u Loun, a tam jsem choval straky, vrány a dokonce jsem měl i sovu.“ „Nicméně od ptáků k rybám to je skok, nebo ne?“ vyzvídám. „Neměl jsem jen ornitologické zájmy, táhlo mě to i k vodě. Nejprve jsme dělali klukoviny s udičkou pytlačkou, a když jsem trošku vyrostl, tak jsem své rybářské aktivity zlegalizoval. Navíc kromě chytání na rybnících a řekách mě začalo bavit chovat barevné rybičky v akváriu.“ To se nakonec Zelímu stalo i osudem. Po vystudování chemie a podstoupení základní vojenské služby nastoupil v Ústí nad Labem do místní chemičky. Ovšem celkově bylo zaměstnání jen nutné zlo k přežití, Zelího srdce již od osmdesátých let tlouklo ve sklepě, kde pozvolna přibývala akvária a množili se šupinatí tvorečkové. Jeho vášeň se však nezastavila pouze u chovu, ale byla s přibývající praxí povýšena.

Genetická laboratoř

Závojnatost je v přírodě negativní anomálie, rybičky s ploutvemi obdařenými závojem jsou nápadnější a pomalejší. To z nich dělá snadné cíle predátorů, kteří takové zvíře nekompromisně eliminují. Případný závojnatý pár by byl neplodný. V tomto jsou zákony džungle neúprosné. Ovšem pokud se objeví závojnatá rybka v domácím akváriu, je vše jinak. Těší nás je pozorovat a je příjemné se návštěvám pochlubit takovou rybí princeznou, která honosně proplouvá akváriem. Ovšem pochlubit se závojnatou rybičkou, kterou má málokdo, je o poznání hřejivější pocit. Tím se dostáváme zpátky do teplého sklepa a zároveň genetické laboratoře Petra Zelenky. Zde po letech pokusů a křížení vzniklo šest nových druhů akvarijních rybiček. Zprvopočátku šlo o neonky, běžné rybičky, ovšem Zelí je povýšil a křížením je obdaroval závojem. Tento počin se nakonec dostal i za hranice nejen Česka, ale dokonce Evropy. Ve Spojených státech býval chov závojnatých neonek, ovšem nebyl dostatečně odolný a během let zanikl. Až díky Zelímu se tato akvarijní rybička vrátila do USA, navíc v odolnějším chovu. Tři druhy neonek v závoji jsou pouze polovičním úspěchem. Zelí oblékl do závoje též ancistrusy (krunýřníky). Nevíte, jak tato rybička vypadá? Pokud navštívíte akvaristický obchod, tak vězte, že to jsou ty rybičky „přicuclé“ ke sklu akvária, požírající řasy tvořící se na vnitřní stěně. Dnes se tak můžete pokochat nejen závojnatým klasickým ancistrusem, tmavým bíle kropenatým, ale též ancistrusem zlatým nebo dokonce červeným. Nemohl jsem si odpustit zvědavou otázku. „Můžeš mi prozradit, jak to děláš, pokud to není tajné?“ Zelí ani nehnul brvou a bez okolků mi začal vysvětlovat princip křížení, vědom si toho, že realizaci stejně neprovedu, protože jde o postup vcelku zdlouhavý. „Celá magie je ve spojení příbuzných rybek. Podívej, vezmu závojnatou rybičku samce a přidám k němu jinou barevnou mutaci bez závoje. Samozřejmě holku, jinak by tam kluci mohli hrát maximálně karty. Po spáření vznikne nějaká populace, ale ta ještě není ta pravá. Dále je potřeba vybrat holky z toho nového vrhu a podstrčit je k jejich otci k druhému spáření. Druhá generace pak vychází v požadovaném efektu závojnatosti a správné barvě.“

Akvarista rybářem

Jak to Zelí vyprávěl, měl jsem dojem, že jde o jednoduchou záležitost, nicméně pouze pro ostříleného akvaristu, jakým Zelí bezesporu je. Navíc celý proces trvá rok u neonek, u krunýřníků je doba jednou taková. Předpokládám, že při mém pokusu o stejný počin bych měl místo akvária s rybičkami v závoji spoustu tvorečků plavoucích naznak. Ještě než jsem sklep plný bublajících akvárek opustil, vzpomněl jsem si, že Zelí je náruživý rybář. „Zelí, ty jako rybář akvarista, nevadí ti pojídat ryby? Rychlá odpověď „vůbec ne“ svědčila, že i akvarista může být bez výčitek vášnivým rybářem. Navíc jsem měl to štěstí něco z rybích pokrmů od Zelího ochutnat, a nikdy jsem neměl rybu lépe upravenou. A bylo jedno, zda se jednalo o pečenáče, rybí karbanátky, saláty z jiker, uzené ryby nebo rybí guláš. Pokaždé bylo navýsost jasné, že ryby se Zelím jsou nejlepší.

TEXT: Jaroslav Petr

Světovou úrodu kávových bobů ohrožuje nebezpečná plíseň. Na svém tažení světem devastuje plantáže ve Střední a Jižní Americe. Zastaví ji genetici?

Ranní sluníčko si razí cestu hustými korunami stromů a dopadá na listy kávovníků zkropené rosou. Cecilio Ramón ale tuhle krásu nevnímá. Ustaraně prochází plantáží. Tu a tam sáhne do koruny keře a bedlivě prohlíží jeho listy. Když zahlédne světlou skvrnu, přeběhne mu mráz po zádech. „Roya,“ zašeptá zdrceně. To slovo vrhá černý stín na plantáž i na živobytí Ceciliovy rodiny. Cizopasná rez druhu Hemileia vastatrix – španělsky „roya“ – napadne nejprve listy na přízemních větvích. Světlé kruhové skvrnky se začnou roztahovat a list nakonec uschne a upadne. Z kávovníku zůstanou holé větve. Nejhůře postižené jsou mladé výhonky na konci větví. Právě na nich by se zakládala úroda příští rok.

Nejhorší kávová krize

Ramón je jedním z třiasedmdesáti tisíc drobných kostarických pěstitelů kávy. Svou troškou do mlýna přispívá k půldruhému milionu šedesátikilových žoků, které se každoročně naplní na kostarických plantážích kvalitními kávovými zrny. V následující sezoně nemůže Cecilio Ramón očekávat víc než polovičku obvyklé sklizně. Kávovníkové keře rzi většinou nepodlehnou. Úroda je ale bídná. Rez Hemileia vastatrix řádí na kávovníkových plantážích Mexika a Střední Ameriky už čtyři desetiletí. Současná krize je ale zdaleka nejhorší. Kostarický parlament přijal počátkem roku 2013 zákon, který vládě dovoluje financovat boj proti kávovníkové rzi. Další země Střední Ameriky přijímají obdobná krizová opatření. Až nejbližší čas ukáže, zda a jak tyto akce zaberou.

Dědictví po Ludvíku XIV.

Kávovníkovou rez Hemileia vastatrix objevili britští přírodovědci na planě rostoucích kávovnících v Keni v roce 1861. Podezření, že choroba může zkomplikovat pěstování kávovníku, se potvrdilo už o osm let později, když rez napadla plantáže na Šrí Lance a rozšířila se i do dalších pěstitelských oblastí na Sumatře a Jávě. Kávovníky tehdy na tento „mor“ bezmála vymřely. Počátky pěstování cejlonského čaje spadají právě do doby „kávovníkové krize“, protože pěstitelé viděli v čajovníku náhražku za ztracený obchod s kávou. Ve 20. letech minulého století ničila rez plantáže na rozsáhlých územích Afriky i Asie. V roce 1970 se ukázalo, že stačila zdomácnět i v americké baště kávy – v Brazílii. V té době odvozovaly všechny kávovníky rostoucí od Brazílie až po Mexiko svůj původ od jediného keře pěstovaného v roce 1713 ve skleníku francouzského Krále Slunce – Ludvíka XIV. Jihoamerické kávovníky byly geneticky „jednobarevné“ a nevyskytovaly se mezi nimi rostliny, které by dokázaly chorobě vzdorovat. To šíření ničivé rzi významně napomohlo.

Rez vrací úder

Kostaričtí pěstitelé se strachovali o své plantáže už v roce 1989, když se na tamějších kávovnících prudce rozmohla „roya“. Nikaragujské kávovníky čelily obdobné devastaci v roce 1995. Nákazu se ale podařilo zvládnout a pěstitelé věřili, že rez je jednou pro vždy vyřešený problém. Účinné ochranné postřiky, změny v péči o keře a v hospodaření na plantážích stavěly spolu s dalšími opatřeními zárodkům rzi do cesty na první pohled neprůstřelnou barieru. Pěstitelé kávovníků ukolébaní úspěchem polevili v ostražitosti a výsledkem je nejhorší katastrofa v dějinách produkce kávy na americkém kontinentě.

Cesta z krize je zřejmá. Podobně jako v jiných zemích musí i středoameričtí pěstitelé přejít na odrůdy kávovníku, které jsou vůči rzi odolné. Keňa už drží odolnými odrůdami rez pod kontrolou. Také kolumbijští majitelé plantáží si díky nim zajistili klidnější spaní. Ještě před několika roky museli stříkat ochrannými chemikáliemi více než polovinu ploch. Dnes se perou se rzí zhruba na desetině všech plantáží.

Obavy z genového inženýrství

Šlechtění odolných kávovníků je zdlouhavá a nevděčná práce. Každá oblast má své vlastní kávovníky, které dávají v tamějších podmínkách dobrou a kvalitní úrodu. Kávovníky odolné ke rzi ale mívají horší zrna a často zaostávají i ve výnosech. Křížení původních kávovníků, náchylných k chorobě, s cizími odolnými kávovníky tak připomíná balancování na ostří břitvy. Noví kříženci by měli od rodičovských rostlin získat vždy to lepší. Zdaleka ne vždycky se to ale povede.

Genetici znají asi desítku genů, které dokážou kávovník proti rzi celkem spolehlivě obrnit. Pro genové inženýry by nebylo těžké tyto geny vnést do dědičné informace vynikajících odrůd a zajistit jim odolnost. Mnozí spotřebitelé by však takovou geneticky modifikovanou kávu odmítali. A tak nezbývá, než se poprat se rzí hezky postaru.

Pokud se to nepodaří, může se stát šálek kávy luxusním zbožím, za které si budeme muset připlatit. V mnohem horší situaci by se však ocitl Cecilio Ramón a další pěstitelé. Pokud by kávovník rzi podlehl, přišli by o jediný zdroj obživy.

Nebe plné hvězd od obzoru k obzoru, oheň rozdělaný na písku pod skálou. Na ohni konvička se zeleným čajem, který je silný, sladký a slévá se do skleničky z velké výšky, aby vypěnil. Spacák si na noc rozkládám do písku na okraj vyschlého řečiště a sleduji Jižní kříž.

Sopečné pohoří Atakor, kde v noci klesla teplota na -2 °C, je součástí oblasti Hoggar (Ahaggar) a jedinou přístupnou oblastí pro turisty v jižním Alžíru. A to jen na zvláštní povolení a s tuaregskými průvodci. Vine se tudy jediná cesta, dlouhá asi 250 km, také kolem hory Assekrem, vysoké 2780 m, s poustevnou Charlese de Foucaulda. Nenechte se mýlit různými názvy pro stejná pohoří, každý autor map nebo průvodce používá jiné názvy. Našimi průvodci jsou Tuareg Kasem jako šéf a řidič a kuchař Žabbaren, který je původem z rodu otroků, kteří dříve sloužili Tuaregům.

Tuaregové pocházejí původně z Berberů, do střední Sahary přišli asi před pěti sty lety ze severu, odkud byli vytlačeni Araby, a žili výhradně nomádským životem. Dělí se na řadu klanů, které spolu v minulosti různě válčily. Tuaregové neuznávali moderní hranice Libye, Alžírska ani ostatních zemí a volně putovali pouštěmi středu Sahary. Jejich jazykem je tamašek, dialekt berberštiny, a kabylština. Po založení samostatného alžírského státu přišli o většinu svých rodových práv a z jejich otroků, které si vodili z jihu Sahary, se často stali úředníci alžírské správy, a tak dnes bývalí otroci vládnou Tuaregům. Stejná situace nastala v dalších státech, které zabraly tuaregská území – Niger, Mali, Libye. Pošlapání jejich tradičních hodnot, útlak ze strany vlády, ignorování jejich práv na území, kde jsou značné zásoby uranu a ropy, které vlády vytěžují, přivedlo Tuaregy až k touze po samostatném státě. Řada Tuaregů se přiklání k muslimskému náboženství, došlo i ke spojení s islámskými extrémisty, s jejichž pomocí v loňském roce založili samostatný stát Azawad. Naštěstí Tuaregové velmi rychle pochopili, že extrémní islamismus je špatný, na podzim 2012 ukončili spolupráci s extrémisty a přiklonili se raději zpět k místním vládám. V lednu 2013 pak následovala intervence francouzských vojsk v Mali a boj o vytlačení extrémistů. Pouštěmi jižního Alžíru vedou pašerácké stezky a toto rozlehlé území je velmi obtížně kontrolovatelné. To umožňuje extrémistům, dříve vedeným Mochtárem Belmochtárem, proslulým jednookým velitelem vojenských jednotek extrémistů, zabitým počátkem března v Mali, pašovat pouští levné cigarety z Nigeru na sever a naopak z Libye, která válkou ztratila kontrolu nad zásobami zbraní, vyzbrojovat bojové skupiny. Ty jsou pak hrozbou pro všechny cizince v Alžíru a vůbec v celé oblasti, protože mají na svědomí řadu únosů.

Poklad Sahary

Přes obrovská lávová pole, po pěšince mezi černými kameny se nese malá karavana čtyř velbloudů. To Tuaregové jedou od svých stád do města pro zásoby. Stáda mají v okolí guelty. Mezi lávovými poli je tu bývalý říční kaňon, na dně jsou jezírka s vodou, která mizí až v nejparnějším létě. To je v této oblasti jediný zdroj vody pro stádečka koz, které tu Tuaregové pasou. Čím se tady ta stáda koz živí, to nechápu. Kolem obrovských čedičových skalních suků, které zbyly z původních sopek, stoupáme stále výše až do tábora pod horou Assekrem. Ve výšce asi 2500 m n. m. je tu postavený kamenný dům – útočiště. Teď před ledovým větrem a v létě před žárem. Jsme zde z jediného důvodu, a tím je vidět západ a východ slunce v pohoří Atakor, což je považováno za největší zážitek z celé Sahary. Z vrcholu hory Assekrem se otevírá pohled na celé pohoří. Je to jako Tolkienův Mordor. Zapadajícím sluncem zalitá torza sopek jsou zlatá a jejich vrcholky jsou vidět až k obzoru. V dálce je vidět pohoří Tassili N´Ajjer, Tedefest a Garet el Djenoun – hora Džinů. Po mrazivé noci, kdy teplota ve větru spadla až k -7 °C, se ještě za tmy šplháme znova na vrchol. Slunce vykouklo přesně za nejvyššími skalními suky a jeho zlaté paprsky znovu nasvítily celou scenerii.

Folklor

Tuaregové se v mnohém odlišují od původních Berberů ze severu a od Arabů vůbec. Už třeba jen svým vysokým vzrůstem a hrdým držením těla. Tuaregské ženy, pověstné svou krásou, nenosí šátky přes obličej. Šátek šéš nosí výhradně muži. A na rozdíl od severu nenosí krátký, ale pořádně dlouhý, šestimetrový pruh látky. Ten mají pečlivě omotaný kolem celé hlavy a zejména kolem úst. V minulosti věřili, že ústy se mohou do člověka dostat zlí duchové. Tuaregské společenství se diametrálně odlišovalo od ostatních v severní Africe – bylo založeno na matriarchální linii. Řada Tuaregů dnes pod tlakem okolí konvertovala k islámu. Jejich víra je ale pohodová, z islámu si vzali dobrá pravidla a ta nepohodlná nebo nesmyslná prostě ignorují. Například se nevzdávají alkoholu. Silným zvykem, čehož si všimne každý cestovatel provázený Tuaregy je, že drží polední siestu. Přes polední spánek nejede vlak, je posvátný a neoddiskutovatelný. Jejich zajímavým rysem je též udržování pořádku. Nejen naši průvodci všechny odpadky spalovali, ale i kolem tuaregských vesnic je, na rozdíl od arabských, čisto. Po dalším putování lávovými poli, místy protkanými vyschlými řečišti s akáciemi a pasoucími se velbloudy, přijíždíme ke skále s prehistorickými rytinami. Vytvořili je obyvatelé Sahary před 10 000 lety i v sousedních pohořích Tassili a Acacus. Rytiny jsou důkazem, že Sahara byla v té době zelená a plná zvěře. Nejvíce mě zaujal slon v pohybu. Naprosto stejná, jen větší a zrcadlově obrácená rytina je v pohoří Acacus v Libyi. Oba sloni mají nakročeno a prehistorický autor vytvořil velmi dynamický dojem. Jen se obávám, že s ohledem na téměř válečný stav už ani jednoho z těchto slonů nikdy neuvidím. Na skalním útesu jsou další obrázky – žirafy, buvoli, koně, gazely, krávy. A na samém vrcholku, kam se šplháme přes vratké balvany, jsou lidské postavy s kulatými hlavami. Takové, jaké Dänikena inspirovaly k teoriím o mimozemšťanech.

Prehistorických rytin a maleb je v celé oblasti Hoggaru spousta. Bohužel jsou často poničeny islamisty, mají odsekané celé hlavy. A objevily se i případy, že byl odseknut celý kus kamene a rytina putovala do soukromé sbírky.

Doprovod

Cestu zpět nám zkomplikovala intervence v Mali. Francouzi tu na žádost vlády zasáhli proti extrémním islamistům. Ti nezaváhali a na oplátku obsadili alžírské plynárenské zařízení v In Aménas – 700 zajatých civilistů, při ne zrovna dobře provedené osvobozovací operaci bylo 30 cizinců zabito. A tak jsme cestovali tři dny na sever v doprovodu osmi vojáků se samopaly, kteří si nás po 200 km na check-pointech předávali. Město Timimoun na okraji Velkého západního Ergu jsme navštívili krátce a pod dozorem. Nutno podotknout, že nepřetržitý dozor vojáků byl sice nepříjemný, ale vše měli perfektně zorganizované a na dalším check-pointu vždy čekala připravená další jednotka. Tato situace, tedy permanentní nebezpečí teroristického útoku nebo únosu tak z jinak překrásné země, jakou Alžírsko je, dělá destinaci, které by bylo patrně lépe se vyhnout. Bohužel.

TEXT: Zdeněk Micka

Na náhorní plošině uprostřed Arménie stojí v kruhu desítky vztyčených balvanů. Některé z nich jsou v horní části skrz naskrz provrtané. Tento unikátní detail odlišuje největší megalitickou památku v Zakavkazsku od podobných míst jinde ve světě.

Planina za městem Sisian je zapadákovem i na arménské poměry. Před sedmi tisíci lety zde však vzkvétala civilizace, která po sobě zanechala celkem dvěstě dvacet tři menhiry, z nichž některé měří až tři metry a váží kolem deseti tun. Většina z nich stále stojí, jen některé menší monolity už jsou povalené nebo poškozené erozí. Celkem čtyřiaosmdesát kamenných stél mělo v horní části kulatý otvor o průměru 5–10 centimetrů. Děravé kameny byly pochopitelně náchylnější na poškození, takže se jich dochovala v původním stavu sotva polovina. Arméni z okolí říkají tomuto místu Zorats Karer (Kamenní vojáci). Azeři, kteří zde žili ještě před válkou v 90. letech, je nazývali Ghodhun Dash, což znamená v překladu to samé. Běžně se používá také jméno Karahunj (Zpívající kameny).

Obětní oltář

Prorezavělý moskvič statečně poskakuje po hrbolaté cestě. Čekám, že se mi popraskané přední sklo každou chvíli vysype na klín. Arménský děda za volantem mé obavy nesdílí a radostně do něj buší prstem, když ukazuje na obzoru první vztyčené kameny. „Jako děti jsme si sem chodili hrát na schovávanou,“ říká školní ruštinou. Procházíme se po historickém areálu. Monolity pokryté barevnými lišejníky trčí všude, kam oko dohlédne. Nejmohutnější kruh sestává asi ze čtyřiceti kamenů bez otvorů. Odtud vedou dvě křídla severním a jižním směrem. Severní řada sestává z osmdesáti kamenů (původně jich devětačtyřicet mělo otvory) a je dlouhá asi sto třicet metrů. Jižní alej tvoří sedmdesát kamenů (původně jich šestadvacet mělo otvory), a je o málo kratší. Uprostřed centrálního kruhu nacházíme jakousi nízkou čtvercovou stavbu s plochými kameny místo střechy. Připomíná obrovský oltář. Tady byly patrně v pohanských dobách přinášeny krvavé oběti bohům. A kdo ví, zda šlo jen o zvířata… Fantazie povzbuzená mystickou atmosférou i morbidními zážitky z nedávných návštěv arménských kostelů, před kterými místní popové dodnes zařezávají ovce a kozy, pracuje naplno. Zorats Karer je magické místo. Není divu, že mnoho badatelů při jeho návštěvě ztratilo chladnou hlavu a pustilo se na tenký led spekulativních teorií.

Astronomická observatoř

Nejdále zašel asi arménský profesor Paris Herouni (1933–2008), jehož životní náplní se stalo sbírání důkazů o tom, že je Zorats Karer nejstarší astronomickou observatoří světa. Zaměřil se pochopitelně na tajemné díry v kamenech, kterým Arméni říkají „antsk“ (oční otvor, kukátko). A k překvapení všech našel spoustu dokladů o tom, jaká tělesa jimi dávní stavitelé pozorovali. Brzy také navázal plodnou spolupráci s nadšenci pro megalitické památky z celého světa. Společně s nimi pak začal místo skutečných záhad řešit i bizarní spekulace o propojení všech pravěkých stavitelů. Podobnosti hledal nejen v architektuře prehistorických objektů, ale i jejich názvech.

Například jméno Stonehenge je podle jeho tvrzení vlastně totožné s názvem Karahunj, který pro arménské megality použil již ve 13. století kronikář Stepanos Orbelian. Arménské slovo kara znamená totéž co anglicky stone, totiž kámen. Výraz hunj nemá ekvivalent v moderní arménštině, stejně jako je tomu u henge v angličtině. Paris Herouni však samozřejmě nepochyboval, že obě slova mají stejný význam, má i několik možností, co znamenají, přemýšlí a kombinuje… A pak se hned vrhá na další problém, vždyť jistě není náhoda, že Carnac, největší megalitická památka ve Francii, má ve svém názvu arménské slovo „kar“!

Parlament versus archeologie

Jako všichni záhadologové přistoupil Herouni ke zkoumání památky Zorat Karer metodicky chybně, totiž s přesvědčením, že jde o astronomickou observatoř a je to jen třeba dokázat. Jeho čilá publikační a „osvětová“ činnost však přinesla výsledky. O astronomickém účelu se dnes píše v souvislosti s monolity Karahunj prakticky ve všech knihách a turistických průvodcích. A nejen to! Podle rozhodnutí arménského parlamentu z roku 2004 se tato historická lokalita oficiálně jmenuje Karahunj (Carahunge) Observatory, (Rozhodnutí vlády č. 1095-n, 29. červenec 2004). Arménští politici si prostě svou nejstarší astronomickou observatoř světa odhlasovali a vůbec nepřihlédli ke stanovisku archeologů, kteří na místě mnohokrát pracovali.

Asi nejdůkladnější průzkum Karahunj provedl tým archeologů z Mnichovské univerzity (Institut für Vorderasiatische Archäologie). Podle závěrů, které vědci publikovali v roce 2000, nemá Zorats Karer nic společného se Stonehenge a ani nesloužil jako astronomická observatoř. Vykopávky přinesly zjištění, že jde o rozsáhlé pohřebiště kultury střední doby bronzové a doby železné.

Záhada nevyřešena

Procházíme mezi balvany a hledáme ty děravé, abychom se sami přesvědčili, kam jsou otvory nasměrovány. Z okolní pláně přichází několik sympatických pastevců, které upoutala přítomnost cizinců. Podle jejich svérázného tvrzení jsou děravé kameny náhrobky žen, ty ostatní patří mužům. Říkají nám také, že je místní lidé kdysi využívali k uvazování domácích zvířat.

Zjišťujeme, že žádná z děr nemíří k obloze. Otvory mají překvapivě pravidelný tvar, jsou velmi umně zhotovené. Zdá se, že jejich tvůrce musel použít nějaký gigantický vrták, aby dosáhl ve velmi tvrdém materiálu této kvality. Nejčastěji se v této souvislosti mluví o nástrojích z obsidiánu, neboť toto sopečné sklo sloužilo v Arménské vysočině k výrobě nástrojů od neolitu. Zajímavé je, že kamenné stély kromě „kukátek“ nenesou jiné stopy opracování.

Archeologové pro záhadné otvory nenašli žádné jednoznačné vysvětlení. Ale uvedli, že balvany byly kdysi spojeny hliněnou zdí v mohutnou hradbu. Díry tedy mohly mít funkci pouhých okýnek, a proto také míří do okolního terénu a ne k nebi.

Podle některých indicií, například nízkého stupně zvětrání, byly otvory do kamenných bloků vytvořeny až dodatečně, a nepocházejí tedy od původních stavitelů. Jejich účel tak patrně neměl nic společného s prvotním posláním svatyně.

Dům boží

Důkladný archeologický průzkum nepřinesl nic, z čeho by šlo usuzovat, že Karahunj sloužilo jako observatoř pro určování polohy Slunce, Měsíce a planet. Dokonce není možné prokázat ani tvrzení, že by některé kameny sloužily např. jen k určování místa východu slunce během roku. Za prvé krajina vypadala před tisíci lety úplně jinak. Za druhé, ať už budeme přímkou spojovat jakékoli body, bude vždy výsledek nejistý. Neboť ani nevíme, co stavitelé megalitů považovali za východ slunce. Byl to první paprsek světla? Nebo chvíle, kdy už byl celý kotouč nad obzorem? Rozdílná odpověď znamená i podstatný rozdíl v azimutu. Stejně je tomu i se západem slunce a pohyby Měsíce. To vše sice zmnožuje možnosti pro nadšence, jako je Paris Herouni, ale nemá žádnou cenu pro seriózní vědu.

Karahunj bylo pouze dávným pohřebištěm, kultovním místem, které sloužilo jako most mezi světem živých a mrtvých. Archeologové v souvislosti s megality na celém světě často připomínají, že populární paleoastronomický výklad kamenných kruhů není prakticky nijak doložen ani v historii, ani z etnografických analogií. Tato místa sloužila obvykle k pohřebním a náboženským rituálům. Již ve Starém zákoně říká Jákob: „Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím.“

TEXT A FOTO: Ivan Brezina (magazín Maxim)

Tibetské svitkové malby zvané thangky jsou jedním z nejhezčích projevů himálajské kultury. Dnes jsou pro Tibeťany jedním ze způsobů, jak přežít v exilu.

Poprvé jsem je spatřil kdysi dávno v nepálské Pókhaře. Barevné obrazy visely ve stáncích tibetských utečenců. Na první pohled mě zaujaly zneklidňující složitostí, které jsem tehdy nerozuměl. Po několika cestách do Asie, když už jsem se začal trochu orientovat v zákoutích mahájánového buddhismu, jsem se za thangkami vypravil do indické Dharamsaly. Kromě tibetské exilové vlády tu totiž sídlí i Tibetský výtvarný institut.

Letitý trénink

Staleté umění malby náboženských obrazů sledujeme v malém ateliéru, ale malíři si nás nevšímají. Sklánějí se nad stojany, zcela zabráni do díla. Není v tom neuctivost – malování thangkek je podobně hluboká koncentrace, jako třeba modlitba. Až mám trochu pocit, že focením ruším. „Pokud chcete být skutečným mistrem, musíte malbu studovat nejméně dvacet let,“ vypráví náš průvodce. „Nejde totiž jen o samotné malování, ale hlavně o detailní znalosti buddhistické filozofie a ikonografie.“

Studentů tu sedí několik desítek. A přitom se už zdálo, že tohle umění zmizí. Mladou exilovou tibetskou generaci thangky nezajímaly. Připadaly jí příliš zdlouhavé, pracné a „zastaralé“. Staří učitelé postupně umírali a už to vypadalo, že své znalosti nestihnou předat. Pak ale thangky objevili turisté a stal se z nich vyhledávaný suvenýr. Jen málo cizinců ví, že thangky nejsou čistě tibetské. Představují konglomerát celé řady historických a kulturních vlivů. Snad za to může tibetský král Songtsän Gampo, který podle tradice zavedl v zemi v 6. století mahájánový buddhismus. Oženil se s nepálskou princeznou Bhrikuti, jež si s sebou z domova přinesla srolované obrázky Avalókitéšvary a dalších původně nepálských božstev. V nové vlasti tím podnítila velký zájem o nepálské umění. Aby mohlo být snadněji dopravováno z Káthmándú do Lhasy, vymysleli nepálští umělci někdy v 9. století nový typ rolované malby, která se stala zárodkem pozdějších tibetských thangkek.

Na jačím hřbetě

V 7.–12. století se nový styl skladných obrazů rozvinul a ustálil, jako by byl ušit na míru potulným buddhistickým mnichům, kteří často cestovali velmi daleko a ve špatném počasí. Dnes s sebou nepotáhnete desítky těžkých knih ani rozměrná plátna v rámech, ale čtečku nebo paměťovou kartu. Kdysi putovaly „obrazové informace“ srolovány na hřbetech jaků nebo na zádech nosičů. Když mniši dorazili na místo, postavili stany, rozvinuli thangky a začali místní lidi učit. Dnes je jen nahradili turisti a dávná funkce „přenosnosti“ přežila v jiném kontextu. Koupenou thangku srolujete kolem dřevěné tyčinky, na kterou se zavěšuje, strčíte do báglu a je to. Druhá vlna šíření thangkek šla v opačném směru – ze severu na jih. Po čínském přepadení Tibetu v říjnu 1950 okupanti zničili většinu klášterů. Cenné historické malby pálili po tisících jako „modlářský přežitek“. S miliony tibetských uprchlíků utíkali i malíři, kteří pak založili nové dílny a školy v Nepálu a severní Indii.

Tři jedy mysli

Thangkek existuje celá řada. Některé zobrazují mahájánové světce bódhisattvy. Každý z nich má řadu atributů, podle kterých ho na malbě snadno poznáte. Tak třeba Maňdžušrí drží v ruce plamenný meč, symbol jeho schopnosti „utínat“ nevědomost. Častým námětem je také mandala – barevný kruhový diagram s řadou barevných úrovní, který bývá vysvětlován jako „posvátný prostor“ nebo „symbolický plán reality“. Nebo souložící božská dvojice Šivy a Šaktí, která ale nevyjadřuje nic necudného. Jde o symbol tantrického spojení dvou základních kosmických principů, které jsou díky „božskému sexu“ v dokonalé harmonii. Dalším rozšířeným motivem na thangkách je bhavačakra, „kolo samsáry“, zobrazující cyklickou existenci lidské duše v šesti různých světech. V závislosti na našich činech (a tedy na karmě, kterou si tím vytváříme) se můžete v příštím životě narodit jako cokoli od boha, poloboha, člověka, zvířete či hladového ducha, až po bytost uvrženou do pekla. Thangka tím říká: Rozhodnutí o naší budoucnosti je jen na nás! Často ale obsahuje obraz Měsíce jako symbol možnosti uniknout z koloběhu neustálých zrození a smrtí a osvobodit se. Zobrazuje i symboly tří „jedů mysli“, které nám v tom brání: prase (nevědomost), hada (žádostivost) a ptáka (hněv). Kolem nich se mihotají plameny jako symboly nestálosti a věčné změny našeho světa, v němž nelze vybudovat nic trvalého.

Jedno z přirovnání říká: Thangka je jako mapa pro toho, kdo hledá cestu sám do sebe. A mapa musí být přesná, protože jinak byste zabloudili. Kompozice postav je proto přesně dána, stejně jako jejich velikosti, postoje a gesta. Obličeje mají předurčené proporce, ruce a nohy musejí směřovat do předepsaných úhlů. Vzpomeňte na romaneto Jakuba Arbesa Svatý Xaverius, podle něhož je prý v jednom z obrazů v pražském chrámu svatého Mikuláše zakomponován plán cesty k pokladu. Najde ho jen ten, kdo rozšifruje hádanku, danou matematickými poměry motivů obrazu. Kdyby malíř thangky přesně dané koordináty pozměnil, obraz by „nefungoval“. Jeho složitá symbolika by se vytratila. Thangky se dají různě „číst“. Nabízejí odlišné interpretace, a to jak v konkrétní, tak i v abstraktní rovině. Zatímco někdo vezme obraz doslova a spatří na něm děsivé bytosti, jiný uvidí symboly různých stavů lidské mysli. Pro nás ze západu představují thangky rébus právě proto, že nerozumíme skrytým významům osob a předmětů, které jsou v nich zašifrovány. Detaily správně „přečte“ jen zasvěcený.

Kopírování kopií kopie

Základem thangky je hedvábné nebo bavlněné plátno, které se natře směsí křídy a klihu z jačích kostí. Vznikne tak podklad, na kterém malba dobře drží. Na bílou plochu se pak napíšou mantry – posvátné slabiky s esoterickým významem, které každé thangkce dávají její „duchovní sílu“. Očím ale zůstávají skryty. Po přetření další vrstvou podkladové směsi a jejím důkladném zaschnutí se předkreslí motiv, který se pak postupně vybarvuje. Dřív se k tomu používala přírodní barviva, spojená přírodním latexem džarmou. Dnes je většinou nahrazují trvanlivější tempery. Nepředstavujte si ale omalovánky – zvlášť složité thangky, na kterých je pečlivě propracovaný každý detail, vznikají celé měsíce. Nedivte se, že za ně zaplatíte stovky dolarů. Na nejdražších thangkách najdete i čtyřiadvacetikarátové zlato. Na thangky se nesmíme dívat očima západní teorie umění. Neexistuje tu totiž žádný koncept umělecké originality a nejsou tu ani velcí tvůrci, jejichž jména by všichni znali. Malíři thangkek jsou anonymní „kopírovači“ předem daných námětů, kteří musejí na kreativitu zapomenout. Nahrazuje ji maximální přesnost kopírování.

Thangky plní mnoho funkcí. Turisté ze západu v nich vidí jen umělecký výtvor. Ale proč ne? Když vám doma na zdi visí nádherná malba, nemusíte bádat nad jejími esoterickými významy. V Tibetu thangky sloužily i jako výukové pomůcky, s jejichž pomocí mniši seznamovali vesničany se základními principy učení buddhismu. Během svátků se dokonce dřív z klášterů vynášely i obrovské mnohametrové thangky, které fungovaly jako svérázné propagační „billboardy“.Thangka může být i pomůckou k meditaci. Když si před ni sednete a myšlenkově se „vnoříte“ do obrazu, můžete se nejen zklidnit, ale i ztotožnit s některou z postav. Pokud si vyberete bódhisattvu Čänräziga, umožní vám to stát se na chvíli „Velkým slitovníkem“, což vám pomůže zbavit se nenávisti a hněvu. V Tibetu jsou thangky uctívány jako posvátné objekty. Pokud vám visí na zdi, vašemu domovu to prý přinese požehnání a ochrání vás to před zlem. Věřte tomu, pokud chcete.