Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2000 / 09

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2000 / 09

Category: 2000 / 09

Ukryti v amazonské džungli na hranici mezi Ekvádorem a Peru, čtrnáct dní cesty rychlou chůzí od nejbližší pozemní komunikace, žijí v izolaci, daleko od civilizace Ačuárové. Patří spolu se Šuáry, Aguaruny a Huambisy do jazykové skupiny Jivaro – nechvalně známých lovců lebek, které před půl stoletím navštívili jako jedni z prvních odvážlivců Hanzelka se Zikmundem (magazín Koktejl, 12/1997). Ačuárové patří mezi ty domorodé kmeny v Jižní Americe, které zatím nejméně přijaly vliv okolního světa. Odlehlost jejich území a válečnická povaha byly pro ně požehnáním – znemožnily přístup těžařským společnostem. Ačuárové žijí na sporné hranici, kde obě sousední země občas válčily a stále je zde napjatá situace. I to je jeden z důvodů, proč je celé jejich území stále nedotčené. Aby tomu tak bylo i nadále, vznikl projekt na ochranu Ačuárů – Kapawi. Jeho úspěchy a nezdary mohou být příkladem pro domorodé kultury celého světa.

LIDÉ PALMY AGUAJE

Je brzy ráno a ospalá metropole Ekvádoru Quito se probouzí k životu. Na obzoru západně od města zlověstně bafá a čoudí sopka Pichincha a já spěchám do hangáru na odlehlém kraji letiště, kde už čeká malá soukromá Cessna, která mě má za Ačuáry dopravit. Přistávací dráha je v džungli krátká, a tak nesmíme překročit hmotnostní limit ani o jediné kilo. Po zvážení všech zavazadel i cestujících čeká pilot už jen na příznivé počasí. Jedna z ženských organizátorů výpravy, Paulina Moreno, neustále mluví vysílačkou s kolegou Paulem, který na nás čeká v džungli. Po třech hodinách konečně hlásí: „Obloha se tady nad džunglí otevřela, mraky a mlha jsou pryč, nyní můžete přiletět. Ale rychle, počasí se mění každou minutu!“

Mechanik roztočí vrtuli a náš železný pták se už vznáší nad Quitem. Vletíme do mraků, které se po chvíli rozestoupí, aby nám odhalily zasněžený kužel vulkánu Cotopaxi. Brzy pak už opět klesáme podél předhůří Kordiller a před námi se otevře fantastický pohled na nedozírný koberec džungle – roviny, která se odsud bez jediného většího kopce táhne téměř čtyři tisíce kilometrů napříč kontinentem až do míst, kde se Amazonka vlévá do Atlantiku. Jako bychom letěli nad zeleným mořem. Barevné odstíny tady však neznamenají přechod z mělčiny na hlubinu, ale představují jednotlivé stromy a druhy vegetace Amazonie. Sledujeme tok řeky Pastaza a jejích přítoků. Ty si v četných meandrech razí cestu džunglí, kde rostou i palmy aguaje, podle kterých se také zdejší obyvatelé nazývají – Achu Shuar – „lidé palmy aguaje“. Chtějí se tak odlišit od svých sousedů Šuárů – Maraya Shuar, neboli „lidí z hor“, s nimiž donedávna vedli neustálé války. Ručička výškoměru pomalu klesá a my se snášíme vstříc náruči džungle. Napětí vzrůstá. Nevidíme totiž žádnou přistávací dráhu. Po půl druhé hodiny dlouhém letu zasvištíme nad korunami stromů, přeletíme řeku a před námi se na poslední chvíli náhle objeví rozblácená přistávací dráha. Tvrdý náraz na měkkou plochu. Letadlo několikrát poskočí a pilot začne zběsile brzdit. Zastaví stroj sotva několik metrů od zelené stěny džungle na konci ranveje, uprostřed ačuárské vesnice Wayusentsa.

KAPAWI

Přivítá nás Ačuár „strýc Walter“ v čelence z tukaního peří a s vážnou tváří pomalovanou vzory používanými při vítání hostů. Sejdeme k řece Capahuari, po které ještě dvě hodiny plujeme na dlouhé motorové kánoi do Kapawi – naší základny, která má stejný název jako projekt na ochranu Ačuárů. „Ten začal v roce 1993 Daniel Kouperman, který v duchu ekoturismu dal dohromady organizace reprezentující Ačuáry – FINAE (Federace ekvádorských Ačuárů) se soukromým investorem a neziskovou organizací The Pachamama Alliance. Společně v srdci teritoria domorodců nechali Ačuáry postavit jejich tradiční stavení určené pro výzkumné a turistické účely. Celé ubytovací zařízení připadne po 15 letech do správy Ačuárům, kteří se postupně učí od Ekvádorců, jak vše spravovat,“ vysvětluje ekvádorský průvodce David. Správce celého Kapawi Paul dodává: „Z 30 zaměstnanců v Kapawi je 7 Ekvádorců a 23 Ačuárů – kromě průvodců pracují jako kuchaři a údržbáři. Dostávají na ekvádorské poměry dost slušný plat. Snažíme se, aby se Ačuárové střídali v Kapawi vždy po dvou letech, aby tak měli postupně všichni šanci se zaučit a vydělat nějaké peníze.“ Kapawi navíc platí 2000 USD ročně a 10 USD za každého turistu organizaci FINAE. Ta prostředky rozdělí mezi ačuárské komunity – trochu více těm, které žijí blíže Kapawi, protože jsou vystaveny většímu dopadu turismu. Komunita pak za přidělené peníze nakoupí například solární panely nebo vysílačku či léky.

WACHIRPAS

Náš zkušený ačuárský lodivod Klemente nahodí motor a společně s průvodcem Davidem a strýcem Walterem, který bude naším prostředníkem a tlumočníkem při jednání s Ačuáry, vyrážíme z Kapawi po proudu řeky Capahuari. Její úzké koryto prochází panenskou džunglí. Za každým zákrutem má pro nás překvapení – tu se na kmeni vyhřívají želvy, tam zase zahlédneme sladkovodního delfína, pak si s námi hrají na schovávanou vydry, z větve nad vodou nás pozoruje opice a v korunách stromů hnízdí chocholatí hoacinové, poletují tukani s mohutným zobákem, vřeští barevní papoušci ara a každou chvíli těsně nad hladinou proletí rybařík. V klidné zátoce na chvíli hodíme do vody udice s masem a brzy vytáhneme dvě velké piraně. Jen jediná chybička při vyndavání zaseklého háčku z úst stačila, aby ryba svými ostrými zuby přejela Davidovi po prstě. Ten hned začal krvácet jako po říznutí žiletkou.

Doplujeme na soutok s řekou Pastazou a ještě chvíli pokračujeme po proudu až do ačuárské vesnice Wachirpas. Walter vyjednává naši návštěvu. „Přijme nás uwishin – šaman,“ špitne a vede nás po kluzkém blátivém břehu pryč od řeky směrem k ačuárskému stavení, kterému se říká jea. Právě se spustil tropický liják, ale my ještě musíme čekat před domem, než nás jeho majitel sám vyzve, abychom vstoupili. „Ačuárská obydlí jsou až 23 metrů dlouhá, 12 metrů široká a 7 metrů vysoká a někdy v nich žije až dvacetičlenná rodina. Velikost stavení ukazuje na to, jak je mocný jeho majitel. Ačuárové chtěli mít vždy hodně žen, dětí a velký dům,“ ukazuje Walter na šamanovo stavení oválného tvaru, které je celé postavené bez jediného hřebíku, pouze z materiálů, které Ačuárové našli v džungli. Na konstrukci střechy použili klády z palem a palmové listí, stěny jsou pak udělané z bambusu bez jediného okna a jen s dvěma úzkými vchody.

U ŠAMANA

„Wiňa jai,“ zdravíme se s šamanem, který nás pozval dovnitř. Vstoupili jsme vchodem do západní – mužské části domu zvané tankamash. Ve středu místnosti rozpoznáváme v šeru muže sedícího na dřevěné sedačce s vysokým opěradlem. Na sobě má plátěné kalhoty a béžové tričko s vyšisovaným nápisem Sport. Zezadu vyjde žena a všem nám přinese nevábně vypadající páchnoucí nápoj čiču. Podobně jako Hanzelka se Zikmundem cítím z té nabízené mělké misky už „na vzdálenost několika kroků nakyslý pach hustého nápoje. Nažloutlá tekutina připomíná vůní směs kvašených okurek a zkysaných brambor… je to nápoj i pokrm v jedné podobě“. Bylo by hrubou neslušností odmítnout, a tak s velkým přemáháním usrkám asi polovinu misky. Po úvodním obřadném přivítání a zdvořilostní konverzaci v ačuárštině – v tom zvláštním melodickém jazyce, kde se od sebe neoddělují slova ani věty – se na mě šaman obrátí: „Odkud jsi a kolik tam u vás žije lidí?“ Když Walter přeloží moji odpověď, šaman jen uznale zabručí: „To je moc, to si nedovedu ani představit. Víte, ještě před třiceti lety jsem žil jen sám s rodinou. Skrývali jsme se v džungli a válčili se sousedními Šuáry i se znepřátelenými rodinami Ačuárů. První ‚cizince‘ jsem potkal, až když jsem se přestěhoval k řece Pastaze. Zde měli základnu vojáci, kteří stráží hranici s Peru. Tehdy jsme si vůbec nerozuměli, a to až do doby, kdy se několik Ačurárů naučilo španělsky. Vlastně jsme si nic ani nevyměňovali – oni měli vlastní jídlo a my také. Výjimkou byla sůl, kterou nám jednou nabídli a my ji používáme dodnes.“ Šaman se na chvíli odmlčí, dá si mohutný doušek čiči, odplivne na obě strany a pokračuje: „Pak přišli misionáři – ti nám řekli, abychom přestali válčit, nastěhovali se do společných vesnic, postavili kostely a školy. Velká část Ačuárů (z celkového počtu asi 4000 – pozn. autora) tak skutečně učinila.“ Co chvíli nám přijde nalít čiču jiná žena či dívka. Opatrně se ptám, jak početná je šamanova rodina. „Myslím, že jsem měl asi 35 dětí, které mi dalo mých pět žen. Tři ženy a mnoho dětí bohužel už zemřely – nejčastěji na uštknutí hadem,“ říká odevzdaně, bez jediného náznaku zármutku.

LÉČENÍ

Všichni Ačuárové znají řadu účinných léčiv. Odvarem z kůry zahánějí průjem a bolesti žaludku, průjem naopak vyvolávají odvarem z kořene guayusa, který působí také zvracení při střevních a žaludečních problémech. Mízu jiného stromu používají na vyhánění škrkavek, a na horečky zase mají odvar z listí. Každá ačuárská žena tedy pěstuje základní léčivé byliny a muži vědí, kde léčivé rostliny v džungli najít. Pokud ovšem někdo onemocní tak, že jej rodina sama nedokáže vyléčit, musí za šamanem. A když ani on na nemoc nestačí? Správce Kapawi Paul vysvětluje: „Ačuárům dáváme západní léky jen v případě, že mají nemoc, kterou nedokáže vyléčit ani šaman. K tomu jdou vždy nejdřív. Pokud jim nepomůže, přijdou za námi. To je hlavně v případech, když se nakazí nemocí od bílých lidí. Zatím měli jen chřipku, kterou dřív neznali a jejich přírodní medicína jim na její léčení nestačí.“

ŽENSKÝ SVĚT

Ve světě Ačuárů je přesně vymezená dělící čára mezi světem mužů a žen. Manželky a dcery žijí ve východní části domu ekent, kde vaří na ohništi, starají se o děti a spí na bambusových rohožích. Venku patří ženám zahrádka u domu. Ačuárové věří, že většina rostlin a zvířat jsou lidé obdaření duší – wakan, a mohou tak ovlivňovat lidské chování. Ženy se proto obrací na nunkui, mytickou matku všech rostlin. Ženy se o rostliny starají jako o své děti a také s nimi rozmlouvají prostřednictvím anent – tajných zpěvů velké poetické síly. Anent nakazuje rostlinám, aby se množily a rychle vyrůstaly. Zpěvy mají zaručit přítomnost matky rostlin nunkui v zahradě, kde ženy obvykle pěstují i více jak sto druhů rostlin. Mezi nimi jsou obvykle banány, sladké brambory, čili papričky, cukrová třtina, ananasy, papája, cibule, fazole, řada léčivých a narkotických či jinak užitečných rostlin, jako je genipa, z níž vyrábí přírodní barvy, kterými si zdobí obličej. V žádné zahrádce nechybí maniok (Manihot esculenta). Právě z něj se dělá nejdůležitější ačuárský nápoj i jídlo nijiamanch. „Maniok nejdříve rozžvýkáme v ústech a pak vyplivneme do hliněné nádoby. Zde ho necháme kvasit a za den je nijiamanch hotový. Pokud připravujeme pití na oslavu, tak necháme nijiamanch kvasit i dva tři dny, abychom si užili více zábavy,“ vysvětluje později Walterova žena, která má s cizinci povoleno mluvit. „Když maniok kvasí několik dní, je to potom pěkně silný alkoholický nápoj. Při oslavách se jím pak opijí všichni včetně dětí téměř do němoty,“ šeptá mi do ucha průvodce David a dodává, „připravit dobrou čiču je opravdovým uměním, ve kterém ženy dokonce i soutěží. Porotou jsou muži z celé vesnice.“ To už přichází opět šamanova žena, která podává nijiamanch – čiču z manioku – předepsaným způsobem: nejdříve špinavou rukou vyndá z nápoje zapomenutá vlákna manioku, pak odvrátí hlavu a vždy podá misku tak, aby nedošlo k očnímu kontaktu mezi ní a hosty.

SVĚT MUŽŮ

Ačuárským mužům patří džungle – tam loví, bojují a milují se se svými ženami. Zvířata, která loví, považují za lidské bytosti. Chovají se k papouškům a opicím jako ke svým švagrům, kteří musí být svedeni tajným zpěvem anent a přilákáni pomocí magického zaříkávání. Lov také vyžaduje souhlas „matky zvířat“ – obávaného ducha, který dohlíží na kořist lovce. Tomu povolí zabít jen zvířata, která nezbytně potřebuje pro obživu své rodiny. Právě kvůli obavě z „matky zvířat“ si Ačuárové uchovali ve svém okolí až do dnešních dnů džungli s dostatkem potravy pro přežití.

„Ano, máme už také střelné zbraně, ale ty používáme jen výjimečně. Obvykle jen v případech vyřizování účtů kvůli ženám. Pokud si k některé z mých žen dovolí nějaký muž něco nepřiměřeného, dojdu do jeho vesnice a zastřelím ho. Na lov zvěře používám vždy foukačku – je lepší a tišší. Na nepřátele ovšem také někdy střílíme jedovatými šípy. Počkáme si na ně na stromě, a když se přiblíží na dostřel, trefíme je jedovatými šípy.“

ŽIVOT LOVCE LEBEK

„Narodil jsem se před 65 lety nedaleko odsud proti proudu řeky. Pocházím z rodiny udatných bojovníků. Sám jsem zabil mnoho nepřátel. Měl jsem devět žen. Jedna zemřela na uštknutí hadem, další mě opustila a jednu jsem sám zabil, protože se vždy dívala po jiných mužích. Teď mám tedy jen šest žen a jsem otcem dvaatřiceti dětí,“ představil se ačuárský náčelník Tsamarin autorovi knihy „Mundos Amazonicos“ a pokračoval ve vyprávění svého životního příběhu, který je typický pro řadu tradičních ačuárských mužů – lovců lebek. „Jak víte, Ačuárové vždy chtějí mít arutam, moc, která dává energii a sílu (podle antropologa Philippe Descola je arutam duch předka, pozn. autora). Abych arutam našel, vydal jsem se na několik dní k řece Capahuari. Vzal jsem si hodně tabáku a omamného natemu. Konečně jsem viděl svůj arutam – přišel v podobě tukana a řekl mi, že zabiji osm lidí. Jenže já jsem pak zabil jen pět. A tak stále nežiji v míru, protože misionáři teď války zakázali, a já jsem starý, už nemůžu mít žádnou smlouvu s arutam. Zabíjení totiž není vůbec lehká věc. Vyžaduje přípravný rituál, který předchází odplatné válce. Nejdříve musím být plný síly, najít svůj arutam. Bez toho do války nemohu jít. Já jsem například zabil svého nepřítele Asamata, protože jedna z mých dcer zemřela na kletbu a šaman mi řekl, kdo ji seslal. Proto jsem se musel pomstít. Shromáždil jsem přátele a vysvětlil důvody vražedné výpravy. Na tu jsem vybral jen ty nejlepší. Šel i jeden mladý muž, který se tak bál, až zvracel – tak jsme ho vzali alespoň jako kuchaře. Všichni jsme si namalovali obličeje tak, aby nikdo neviděl strach na našich tvářích. Došli jsme až k Asamatově domu. V úkrytu jsme čekali na příhodnou chvíli. Ta nastala, když se vydal k řece. Zabil jsem ho zezadu. Všichni jsme pak rychle zmizeli.“

SVĚT SNŮ

Sny mají ve světě Ačuárů klíčový význam. Jejich prostřednictvím se dorozumívají s přírodními bytostmi. Během snění se duše uvolňuje z vazby s tělem a putuje do jiného prostorového rozměru. Tam se potká s jinými dušemi, které obvykle patří bytostem neviditelným, mytologickým, nebo s dušemi rostlin či zvířat – jednoduše dušemi, které nemohou mluvit. Interpretace snů hraje důležitou roli v každodenním životě. Sen kuntukunar je předzvěstí úspěšného lovu, ale sny mesekramprar předpovídají nemoc, rozpory a nešťastné události. Prostřednictvím kuntukunar také posílají zprávy duchové-průvodci, nepřítomní či mrtví příbuzní. Ačuárové proto při západu slunce zpívají anent, volání po dobrých snech.

Duše Ačuárů podnikají také dobrovolné cesty pod vlivem halucinogenních látek, jako je ayahuaca (natem). Pod jejich vlivem jsou šamané schopni vidět v těle jejich pacienta tsentsak, oštěpy, které způsobují nemoc. Pomocí halucinogenních přípravků se šamané spojí se svými asistenty – jaguáry, anakondami a duchy džungle – aby lépe přemohli protivníka.

POHŘEBIŠTĚ V DOMĚ

Jsem na návštěvě u Fernanda Antika, vůdce komunity Wayusa, ležící asi hodinu od Kapawi proti proudu řeky Capahuari. „Časy se rychle mění. To se týká i uzavírání manželství. Vlastní akt zůstal ovšem stejný. Když nastane ten správný čas, muž vstane ve tři ráno a vydá se do jiné vesnice, kde se zeptá otce rodiny, jestli si může vzít jeho dceru. Pokud s ním otec vypije čiču, znamená to, že je dívka provdána. Rozdíl je v tom, že dnes si moji synové dívku vybírají a znají ji často už předtím, než se stane jejich ženou. To můj děda uviděl babičku, a hned byli po svolení jejího otce svoji. Ačuárové se dříve vdávali v 18 letech, i mladší. Teď vyčkávají, dokud nejsou schopni zabezpečit rodinu,“ odmlčí se Fernando a ukáže na svého syna, „podívejte, on se chce nejdříve naučit vše o džungli, rostlinách a zvířatech a teprve pak se oženit. Sám doufám, že to bude brzy, protože žena stárne a je už na čase, aby za ni zastala práci synova manželka. Bohužel je stále těžší ženu najít, protože je ve vesnicích více chlapců než dívek. Navíc syn musí žít ve vesnici své ženy. Kdyby chtěl zůstat ve své vesnici, musel by zaplatit otci své budoucí ženy dva miliony sucre (asi 200 USD, pozn. autora).“

„Mezi Ačuáry se vždy děti musí postarat o své rodiče až do doby, než zemřou. Pak je pochovají přímo v domě, kde s nimi žijí nadále,“ vysvětluje můj nový ačuárský prostředník a tlumočník Ruen Shakai. Trochu netaktně se optám: „V jaké části domu své předky pochováváte?“ Fernando kývne hlavou směrem na jílovitou podlahu pod mýma nohama: „No přece v tankamash – části pro muže a hosty.“

IN NOMINE DEI

„Podobně jako v celé Latinské Americe, byli i misionáři mezi Ačuáry nejinformovanější a nejvlivnější cizinci – závisela na nich i ekvádorská vláda, která si přála Ačuáry integrovat do společnosti,“ píše antropolog Philippe Descola.

„Před příchodem misionářů se Ačuárové schovávali v lese, bojovali mezi sebou. Nyní žijeme v míru. Můžeme v klidu pracovat a máme se lépe. Dříve nebyl ani čas lovit, když jsme museli být stále na stráži před příchodem pomstychtivých bojovníků z jiné rodiny nebo kmene,“ vzpomíná Arias, postarší muž z vesnice Wayusentsa. Život Ačuárů se od příchodu misionářů dramaticky změnil. Už se neskrývají roztroušeni po malých skupinách v džungli. Většina žije v komunitách, kterých je v současnosti asi padesát. Tu největší tvoří 150 lidí, ale v ostatních žije obvykle mnohem méně než sto členů. „Téměř všichni mají tady příjmení Bergas, které jim dal otec Botaso z Itálie,“ upřesňuje David.

Ačuárové byli zvyklí žít v malých komunitách a nejčastěji jen v rodinném kruhu. Navíc stále kočovali, aby si zajistili potřebné množství potravy. Amazonská džungle nemá dostatek jídla pro mnoho lidí žijících na jednom místě, a tak když se Ačuárové usadili ve velkých vesnicích, začali být závislí na přísunu potravy, nebo přinejmenším na modernějších zbraních a náčiní zvenčí. Podobná situace nastala i například na kanadském severu, kde vláda postavila v dobré víře Inuitům (Eskymákům) stálá obydlí, aby brzy zjistila, že bez pomoci Ottawy zemřou původní obyvatelé severu hlady.

„Misionáři změnili zásadním způsobem náš život. Dříve jsme měli mnoho dětí, aby nám pomáhaly. Dnes už jich mají mladé rodiny mnohem méně, protože je musíme šatit a to je drahé – do školy zřízené misionáři už nemohou děti přijít v bederní roušce a potrava se také shání pro více hladových krků stále obtížněji,“ potvrzuje Walter. Ten ostatně žije jako jeden z mála sám. Odstěhoval se z vesnice Kapawi po hádce se svým bratrem. Jeho děti vychovává manželka a do školy docházejí jen občas. Walterova manželka je vzdělaná, a tak i děti už umí mluvit španělsky.

„Teď nás misionáři učí španělštinu a to je dobře,“ přidává se Ariasův soused Washikta. „Jednou mě kousnul jedovatý had a misionáři mě v bezvědomí odvezli letadlem do nemocnice. Když jsem se probudil, neznal nikdo okolo ani slovo v ačuárštině a já neuměl španělsky. Byl to hrozný šok. Dnes si myslím, že se nám španělština může hodit.“

Zdá se, že Ačuárové měli štěstí na dobré misionáře, nebo na ty „špatné“ už zapomněli či si vzpomenout před cizincem nechtějí. V každém případě dřívější zkušenost sousedních Šuárů s misionáři je mnohem smutnější. Jak píší Hanzelka se Zikmundem, tamější misionáři využili domorodce k výnosnému obchodu a některé i nepřímo zotročili. „Takhle se tedy vyrábí štěstí a zdar, takhle vypadá zblízka obraz ‚zanícených a obětavých kněží a mnichů šířících s nasazením života křesťanskou víru mezi divochy!‘ Lidí, kteří – podle tvrzení církve – obětují víře svoje osobní pohodlí, zdraví, životy! Všechno jen proto, aby divocí indiánští pohané z pralesa byli spaseni před věčným zatracením. Všechno in nomine Dei,“ píší čeští cestovatelé v knize „Za lovci lebek“.

KRÁTKÉ VLASY, KRÁTKÝ ROZUM


Ačuárové mají dodnes nakrátko ostříhané vlasy – zvyk z doby, kdy se chtěli podobat bílým. Nyní jsou Ačuárové opět hrdí sami na sebe, již se nestydí za to, že jsou primitivní divoši – jak jim říkali misionáři. Někteří si opět nechávají narůst dlouhé vlasy.

„Když sem v šedesátých letech dorazili první misionáři, Ačuárové si ostříhali vlasy, protože chtěli vypadat stejně jako běloši. Nedávno sem přišli první turisté, kteří si přáli vidět skutečné Ačuáry a jejich původní kulturu. Ačuárové zjistili, že si jich tito bílí lidé nejvíce cení, když jsou sami sebou. Přestali se stydět za to, že jsou – slovy misionářů – ‚primitivní kmen z džungle‘, a začali být hrdí na to, co všechno dovedou,“ říká správce Kapawi Paul. „Návštěvníkům – turistům i vědcům – začali Ačuárové ukazovat své schopnosti a dovednosti. A tak těmito kontakty nejen získávali nové užitečné vědomosti, ale využili a předali své znalosti rostlin a zvířat.“

Ačuárové jsou schopni rozpoznat většinu z 518 druhů ptáků, kteří v okolí Kapawi žijí. Znají také všechny zdejší stromy, rostliny a živé tvory včetně jejich případného léčivého nebo jiného praktického použití. „Už jsem se naučil pojmenovat téměř tři sta druhů ptáků, které v okolí Kapawi žijí, a to ve španělštině, latině i angličtině,“ říká průvodce Ruen, který sám umí kromě ačuárštiny jen trochu španělsky. „Je opravdu fantastický – vidí a identifikuje pouhým okem i ty nejmenší ptáčky, kteří sedí vysoko ve větvích,“ chválí si práci Ruena John a Susan Leopoldovi, ornitologové z Floridy, kteří sami při pozorování opeřenců používají velké dalekohledy. „Ruen se nikdy nezmýlí – je vidět, že zde vyrostl.“ Paul zdůrazňuje: „Ačuárové zjistili, že i oni mohou být bílým lidem užiteční právě díky dovednostem, které si předávají už po generace. Pomalu si uvědomují, že je dobré, aby si zachovali svou původní identitu.“

NEMOCNÝ PASAŽÉR

Paul dostává vysílačkou zprávu, že v jedné ačuárské vesnici je nemocné dítě, které potřebuje odvézt na ošetřovnu do ačuárské vesnice Kapawi u naší stejnojmenné základny. Ve smluvenou hodinu přirážíme u kluzkého jílovitého břehu, kde na nás už čeká ačuárská rodina. Nastoupí rodiče i dvě děti s mnoha zavazadly. Vyrážíme proti proudu, který zvládáme jen díky silnému motoru a zručnosti lodivoda Klemense. Ten zná na Pastaze každou peřej. Po půl hodině dorazíme do Kapawi. Paul pomáhá rodině vystoupit a starostlivě se optá: „Kdo je tady ten marod?“ Následuje ticho, ve kterém si uvědomíme, že jsou všichni zdraví – nikdo nejeví známky vysokých teplot a vysílačkou anoncované kožní nemoci. „Jen se jim nechtělo pádlovat dvě hodiny proti silnému proudu řeky za příbuznými do Kapawi, a tak předstírali nemoc, aby se mohli svézt na lodi,“ cedí naštvaně mezi zuby Paul.

KDO JE VINEN?

Průvodce David k tomu později dodává: „Ačuárové z okolních komunit si už zvykli na naši přítomnost a štědrost. Problém je v tom, že pokaždé když jim dáme například trička, tak chtějí ještě kalhoty. Dostali solární panely na místní nemocnici, a všichni hned žádají rozvod elektřiny do svých chýší roztroušených v džungli. To aby si mohli svítit a poslouchat rádio. Jednoduše chtějí stále víc a nemají nikdy dost. Problém je v tom, že si Ačuárové už zvykli, že dostanou většinu věcí zadarmo. Jen pasivně přijímají, aniž by pro to sami něco aktivně udělali. Chyba je na straně vlády a misionářů. Ačuárové nemohou za to, že zcela přirozeně chtějí mít co nejvíc za co nejmíň práce, když jsme je my běloši zkazili a rozmazlili.“

DUCH JURIJRI

Během mnohaletého pobytu mezi Ačuáry zjistil antropolog Descola, že v jejich myšlenkovém světě existuje duch, kterého se bojí nejvíce – jurijri. Je to bílý, vousatý kanibal oblečený jako dobyvatel. Žije v podzemních městech, kde jsou dálnice s auty a mnoho hluku. „Není obtížné poznat v duchu jurijri metaforu pro změny, které ohrožují Ačuáry neúprosným postupem moderního světa a jeho mechanického kanibalismu,“ píše slavný antropolog Philippe Descola ve své knize „The Spears of Twilight. Life and Death in the Amazon Jungle“, vydané v roce 1996, a ptá se: „jak dlouho ještě bude uzavřen jurijri v paralelním světě, než pronikne na půdu lidí palmy aguaje?“


EKOTURISMUS

Velká část z 350 milionů lidí, kteří tvoří domorodé obyvatelstvo celého světa, žije v odlehlých, těžko přístupných oblastech. O jejich území soupeří řada zájmových skupin, jako jsou stavitelé vodních elektráren, dolů na nerostné suroviny nebo težaři dřeva či misionáři. Jedněmi z posledních dobyvatelů srdcí divochů jsou i ekoturistické společnosti. Mohou být jejich projekty přínosem původním obyvatelům odlehlých koutů Země, nebo je to jen jiný způsob, jak z domorodců vytěžit?

DESETILETÍ DOMORODCŮ

Desetiletí 1995-2004 vyhlásila OSN dekádou domorodých obyvatel. Během této doby by měly Spojené národy, vlády členských zemí, nevládní a jiné organizace zlepšit ochranu lidských práv domorodých obyvatel. Toto přání přichází více jak půl století od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, podle níž jsou všechny lidské bytosti narozeny jako svobodné, sobě rovné v důstojnosti a lidských právech. Ochrana náboženských obřadů, zvyků, rituálů, vlastnictví tradiční půdy, posvátných míst, ústní tradice, práva na sebeurčení či přístupu ke vzdělání ve vlastním jazyce nebo účast na rozhodování o vlastních záležitostech – to vše stále zůstává mnohdy přáním, než realitou, která se především na okrajích civilizace značně liší.

NA OKRAJI CIVILIZACE

„I pro oko člověka bez předsudků jsou okraje civilizace jen zřídkakdy atraktivním místem. Na celém světě se odehrává skutečný hraniční konflikt v těchto jen málo civilizovaných místech,“ píše žák legendárního antropologa Claude Lévi-Strausse, Philippe Descola a pokračuje, „vše začalo více než před stoletím, kdy se hrstka kmenů postavila proti lidem, kteří je chtěli vyhnat z jejich posledních útočišť. Přišli rolníci hledající půdu, pastevci dobytka nebo plantážníci, nadnárodní společnosti hledající naftu, zlato, drahé kameny či vzácná dřeva. Společně v tomto neslavném dobývání vytvořili z hranic civilizace bezútěšná místa.“ Sám Descola pobýval více než dvacet let mezi Ačuáry v místech, která byla za hranicí civilizace. Těch je však stále méně a otázkou je, jak je uchovat. Je tím řešením ekoturismus a v čem spočívá?

VZÁJEMNÝ PROSPĚCH

„Víte, myšlenka Kapawi je dostat do džungle lidi, kteří mají velký zájem o přírodu nebo kulturu Ačuárů. Pobyt tady je sice velmi drahý, ale to je kvůli tomu, že chceme být maximálně ekologičtí – používáme jen solární energii, recyklujeme a odvážíme odpad z džungle letadly, používáme čtyřtaktní motory na lodích, ekologická mýdla a podobně,“ hrdě vysvětluje správce projektu Kapawi Paul a dodává, „děláme pravý ekoturismus – skutečně přátelský k přírodě, kterou chceme zachovat i pro další generace. Je pravda, že za dvacet dolarů na den vás kdejaká cestovka zavede do džungle. Neřeknou vám ale, že z jejich levných motorů kape olej a že nechají odpadky přímo v lese.“

„Pokud se ekoturistické projekty plánují v konzultaci s hostitelskými komunitami, mohou přinést vzájemný prospěch,“ píše v prestižním časopise o domorodých kulturách „Cultural Survival“ Arnaldo Rodriguez a myšlenku rozvádí, „cestovní kancelář získá přístup do vesnic v odlehlých oblastech. Místní lidé dostanou zdroj příjmů z pohoštění a ubytování návštěvníků a staří rádi předávají mladým tradiční znalosti. Hlavním přínosem ekoturismu pro domorodce je ochrana jejich kulturních tradic, životního prostředí, sociálních a náboženských hodnot. Ekoturismus může vylepšit kvalitu života, sebevědomí a blahobyt domorodců.“

KLADY I ZÁPORY

Výkonný ředitel časopisu „Cultural Survival“ Ian McIntosh upozorňuje na rozpor mezi ideálem a realitou: „V ideálním případě by ekoturismus měl zužitkovat zapojení a zkušenosti domorodců jako nedílnou součást cestovního programu tak, aby z toho domorodci měli sami užitek. Ale je to vůbec reálné? Bohužel ve většině případů mají cestovní kanceláře jen málo respektu k původním kulturám: turisté přínášejí mezi domorodce nové nemoci, ničí posvátná místa a narušují chod celých společenství. Pokud bude i nadále takto těženo ze znalostí a kulturní odlišnosti domorodců, uchovají si jejich komunity stávající soudržnost?“ Aby byl ekoturismus úspěšný, musel by fungovat v dokonalém světě. Iniciativa by musela vycházet od samotných domorodců, kteří by sami mohli řídit ekoturistické projekty. I tak by se domorodci nevyhnuli změnám a bylo by jen na nich, zda pod jejich vlivem neztratí svůj tradiční svět. „Ekoturismus může být pro domorodce dobrý v případě, pokud si sami uchovají kontrolu nad svým územím a pokud se bude turistický průmysl vyvíjet ve shodě s jejich představou o budoucnosti,“ uzavírá Ian McIntosh.

ZKLAMANÁ DŮVĚRA

Že i tak zvané ekoturistické návštěvy cizinců mohou mít své stinné stránky, potvrzuje i Ačuár Surikentra: „Jednoho dne k nám do vesnice přišla výprava filmařů. Slíbili nám léky za to, že si nás mohou nafilmovat a nafotit. Nikdy se už neukázali ani neozvali. Zůstaly po nich jen nesplněné sliby. Od té doby cizincům nevěříme a raději se fotit nenecháme.“ „Je to velmi těžké, uhlídat každého návštěvníka, aby se choval vždy eticky,“ přiznává průvodce David, „my všem zdůrazníme, jak mají k domorodcům přistupovat, ale nemůžeme je vždy plně kontrolovat, to nejde. Je smutné, že chyba jediného může znamenat ve vztahu s Ačuáry oslabení toho nejdůležitějšího – vzájemné důvěry. Dnes si prakticky žádná komunita nepřeje focení a je pouze na fotografech, zda si dokáží vytvořit s rodinou osobní vazbu a na jejím základě dostat svolení udělat několik fotografií. Nutit nikoho nelze!“

DŮLEŽITÝ JE RESPEKT

Beatriz Andrade z ekvádorského ministerstva turismu, která na projekt s Ačuáry dohlíží, si ovšem myslí, že ekoturistický projekt Kapawi je v praxi dobrý: „Respektuje práva Ačuárů – nikdo nesmí udělat nic, co si sami nepřejí. Návštěvníci nesmějí Ačuáry fotit, pokud to sami nechtějí, a musí se držet všech jejich zvyků, aby je neurazili. Při návštěvách rodin nemají Ačuárům přímo dávat peníze, dárky nebo sladkosti či školní pera. Pokud mají potřebu komunitě pomoci, předají věci správci Kapawi, který rozhodne o jejich distribuci do komunit a škol. Je také dobré, že při návštěvě ačuárské domácnosti má hostitel vždy právo položit první otázky, a teprve pak se začnou ptát turisté. Setkání dvou kultur tak nemá formu jednostranného výslechu, ale dialogu. Projekt Kapawi je však v tomto ohledu v Ekvádoru bílou vránou mezi společnostmi, kde ekoturismus je jen líbivé slůvko v reklamním letáku,“ poznamenává Andrade a ještě dodává, „jistě, i Kapawi má dopad na život Ačuárů, ale pokud se má Ekvádor rozhodnout, zda dá na území Ačuárů přednost působení těžařské společnosti, nebo ekoturistické organizaci – má z možných alternativ vždy přednost ta ekoturistická.“

PROCES INTEGRACEAčuárové, ale i mnozí další domorodí obyvatelé z celého světa se dnes nacházejí na křižovatce. Čelí nutnosti integrace ve světle mnohdy protichůdných přání, jako je přístup k formálnímu vzdělání versus ztráta vlastní kultury, přání mít lepší zboží versus závislost na peněžním systému. Koho za to vinit? Misionáře, kteří Ačuáry první v 60. letech objevili? Vládu, která poslala Ačuáry do škol, ale zároveň jim vzděláním a znalostí španělštiny dala širší možnosti bojovat za svá práva? Nebo samotné Ačuáry, kteří proces změn přijali? „Kultura je dynamický proces, kde přizpůsobivost může znamenat schopnost předejít vyhynutí,“ zdůrazňuje Arnaldo Rodriguez v časopise „Cultural Survival“ a dodává, „integrace je tedy neodvratná. Otázkou je, jakou formou proběhne.“září 2000

Category: 2000 / 09

Stojí tu vedle sebe. Ještě se navzájem neznají. Přesto od první chvíle dobře vědí, kdo jsou ti druzí. Magda, Marie, Markéta. Lucie, Michal, Mirek. Aleš, Štěpán, Veronika. Honza, Jana, Vojta. Iva, Pavla, Petra.

Pět trojic sedmnácti, osmnáctiletých dívek a mladíků, středoškoláků z různých koutů Čech a Moravy. Studenti, co mají v srdci pořádný kus místa pro přírodu. Finalisté přírodovědecké soutěže Avuanga. A na tři dny také nesmlouvaví soupeři.

Všichni dobře vědí, co čeká vítěze: měsíční expedice u břehů největšího jezera na světě, ruského Bajkalu. Třicet dní v Zabajkalském národním parku – kraji, který si jako jeden z mála koutů světa dodneška ubránil svou čistou a drsnou tvář. Jediném místě na světě, kde žijí sladkovodní tuleni. Uvidí je na vlastní oči. Možná se k nim přiblíží až nadosah. Budou je pozorovat. Po boku ochranářů si osahají, jak vypadá vědecká práce v terénu.

Na Bajkal vyrazí jen jedni. Nejlepší tým.

ZKOUŠKA PSYCHIKY

Když v pátek odpoledne vystupovali ve slovenské Kremnici z vlaku, pořádně nevěděli, čím vším budou muset do nedělního poledne projít. Čišela z nich touha uspět, poprat se o jedinečnou šanci pocítit na vlastní kůži náboj sibiřské divočiny. Měli na to dva dny a dvě noci.

„No, takže ja sa volám Peter Vršanský a mám pre vás prvý úkol. Viete, kam máte ísť?“ ptá se mladý muž, který se škrábe z bílého favoritu s bratislavskou poznávací značkou.

„Na Skalku,“ odpovídá mu někdo.

„Výborne. Tu máte mapy a môžete vyrazit. Batohy vam zoberiem,“ posílá studenty na dvanáctikilometrovou pozdně odpolední túru Peter Vršanský, jeden z organizátorů soutěže, jinak slovenský biolog, spolupracovník magazínu Koktejl a člen společnosti AMBA Project, která se věnuje vědeckým výzkumům a ochranářským pracím na Sibiři a Dálném východě.

Už je to tady, pomyslí si patnáct mladých lidí. Většina z nich si živě vybavuje, že v dopise, který je zval na Skalku, slibovali organizátoři odvoz. Namísto toho je tu nečekaný výšlap.

„Záměr. První zkouška psychiky. Mnozí z nich seděli deset hodin ve vlaku. Museli jsme zjistit, jak zareagují. Vzali to, vyrovnali se s tím myslím dobře,“ hodnotí studenty další z autorů soutěže Zbyněk Pavlačík ze Studia Yorick.

Pak už to jde ráz na ráz. Blesková večeře, pár slov na uvítanou, a z ničeho nic další úkol: „Během deseti minut budete všichni stát před chatou. Oblečte a obujte se tak, aby se vám dobře běželo. Nebude to nic velkého, asi pět kilometrů v lesním terénu. Na konci trasy budete rozdělávat oheň. Jen za pomoci sirek,“ naznačuje Zbyněk Pavlačík.

LESNÍ POCHOUTKA V NOUZI: MRAVENČÍ KUKLY

Kolem desáté večer se setmělým lesem rozléhá dunění patnácti párů nohou. Ženou se po klikaté pěšině, stoupají i klesají, jak jim stezka poručí. Když už nemohou, navzájem se hecují. Občas někdo klopýtne přes kořen nebo kámen. „Pojď, pojď,“ povzbuzuje vysoký mladík dívku, kterou do příkrého stoupání opouštějí síly. Hoch sáhne kamsi za sebe do tmy, tam, kde tuší její ruku.

Jakmile doběhnou do cíle pětikilometrové noční trasy, dostávají další úkol: rozdělat oheň. Sice za pomoci sirek, ale tak, aby vytrvale hořel a zbyly po něm žhavé uhlíky. Michal, Mirek a Lucie – tým rožnovské Střední zemědělské školy – se kvapem rozbíhají pod smrky a tahají odtamtud roští na podpal. Zručně skládají větvičky na základ ohně a škrtají sirkou. Hoří. Teď ještě chvilku počkat, až budou uhlíky, a pak plamen bleskově uhasit a zamaskovat ohniště tak, aby ani zkušený zálesák nepoznal, že tu kdy nějaké bylo. „Dělej, Míro,“ pobízí Michal kamaráda a naznačuje techniku, která by nejrychleji a bez velké námahy uhasila rozdělaný oheň. „Nemám čím,“ slyší Mirkovu odpověď. Oba pokrčí rameny, pousmějí se a volí náhradní řešení – jdou hledat drny trávy a kameny.

Pět trojic středoškoláků jde pomalu z lesa ven.

„Co všecko byste dokázali v lese najít a sníst, kdyby vám už nezbývalo jiné řešení?“ testuje uřícené studenty cestou zpátky Jaro, specialista na přežití v přírodě a v extrémních podmínkách, jinak odborník v ekologické branži, který se zaměřuje na začleňování zemí do Evropské unie právě v oblasti ekologie. Aniž by čekal na odpověď, dodává: „Nejvýživnější jsou mravenci. Když dáte nad mraveniště na několik klacíků tričko tak, abyste vytvořili stín, mravenci budou zmatení a začnou vynášet své kukly nahoru. Pak už stačí jenom kukly posbírat a sníst. Je to to nejvydatnější, co můžete v lese najít.“

HODINY NAD KNIHAMI A NOC VE ŠKOLE

Bajkal. To jméno vyslovili za posledních pár měsíců snad tisíckrát. Nesčetněkrát jej napsali a mnohokrát na něj pomysleli. Když seděli nad knihami a listovali stranami, kde se psalo o jezeře, živé i neživé přírodě okolo něj, lidech, kteří kolem něj kdy prošli nebo tam dosud žijí. Když hledali odpovědi na necelou stovku otázek, jež dávaly dohromady teoretickou část soutěže. Ptaly se nejen po Bajkale, ale také třeba po vodě, žralokovi, nebo třeba Shakespearovi.

Byly to stovky hodin nad komíny knih. Některé jen prolistovali, jiné pročetli tam a zpátky několikrát. A z cesty na Bajkal se postupně začal rýsovat sen, o němž si byli jisti, že jej chtějí naplnit.

„Informace jsme sháněli, kde se dalo. V knihách, na Internetu, u odborníků. Měla jsem doma stovky knih ze všech možných knihoven v zemi. Zapojila jsem i kamarády, kteří studují ve velkých městech, protože v naší knihovně toho příliš nebylo. Knihy pak byly po celém obýváku. Musela jsem si vést speciální seznam, abych nezapomněla, kdy mám kterou z nich vrátit a komu,“ líčí Lucie Grohmanová z Rožnova pod Radhoštěm, jak to u nich doma vypadalo, když dával dohromady odpovědi její tým.

„Dalo nám to dost zabrat. Nečekali jsme, že bude tak těžké sehnat odpovědi na všechny otázky. Rozdělili jsme si je. Když se blížil poslední termín, kdy jsme mohli poslat odpovědi, sedával jsem u počítače každý den do půlnoci. Naši mě od něj odháněli, ať tolik neblázním. Byli z toho dost vykulení – tohle byla první práce, kterou jsem si přinesl ze školy domů,“ dodává její týmový kolega Michal Kafka.

Nebyli sami, kdo finišoval v podobně hektickém tempu. „Dělali jsme na tom od půlky ledna až do poslední chvíle – do začátku dubna. Konečnou verzi jsme dávali dohromady poslední den, kdy jsme mohli práci odeslat. Bylo to asi půl hodiny předtím, než zavírala pošta,“ líčí Jana Menšíková i za své dva kamarády Vojtu a Honzu, co se dělo v týmu z jabloneckého Gymnázia Dr. Randy.

Vyplatilo se. Postoupili mezi pětici nejlepších. Dostali pozvánku na finále do slovenské Kremnice.

NASA: KOMPAS, SIRKY, NEBO RADIOSTANICE?

Závod nočním lesem zvládli všichni. Tím však páteční večer nekončí. Hodinu před půlnocí se týmy znovu scházejí v baru v suterénu, aby seřadily patnáct praktických věcí, jako jsou sirky, pistole, světlice, kompas, kyslíkové bomby, radiostanice či nylonové lano, podle stupně důležitosti a užitku, který by jim přinesly, kdyby ztroskotaly s vesmírnou lodí na Měsíci. Opravdový test americké NASA.

„Proč by mělo být důležité solární topidlo, když máš na sobě skafandr, tedy dokonalý izolant?“ namítá Honza z Jablonce v bouřlivé diskusi.

„A v čem je lepší mít nylonové lano?“ vrací mu otázku Michal z Rožnova.

Debata je ostrá, argumenty věcné a přesvědčivé. „A jsme na osvětlené, nebo odvrácené straně Měsíce?“ vnáší do jejich dialogu další pochyby Iva z mladoboleslavského gymnázia. Patnáct mladých lidí se na chvíli zamyslí. Co je v dané situaci skutečně potřebné?

„A co když se ten skafandr malinko poškodí?“ pokračuje Michal.

„Tak to jsi v háji,“ říká přesvědčeně Honza.

Je po půlnoci. Nejvyšší čas jít do postele – nabrat co nejvíce sil na zítřek.

MEDVĚDÍ STOPA, LUK A ŠKUBÁNKY Z PRÁŠKU

V šest ráno zvoní budík. Snídaně a v sedm odchod na třicetikilometrovou túru po kopcích Kremnických vrchů, směr Harmanecká jaskyňa. Exkurze vápencovým podzemím a rychle zpět.

Je horký červnový den a zpáteční cesta vede místy přímo pod pražícím sluncem. Kopec je nekonečný. Desetiletý Martin, syn jedné z psycholožek, které pomáhají vybrat ten správný tým do bajkalské divočiny, už nemůže. „Pojď, vezmu tě na záda,“ nabízí se jablonecký Honza Antonín a dobrovolně si nakládá na hřbet mnohakilovou zátěž navíc.

Zbývá pár posledních kilometrů. Na prašné cestě někdo objeví medvědí stopu. Není pochyb. Až z toho mírně zamrazí v zádech. Po devítihodinové túře je tu konec: zpátky chata na Skalce. A s ní krátký odpočinek – třicetiminutová pauza. Mobilizace sil. Od pěti startuje turnaj v piškvorkách. Křížky a kolečka, kolečka a křížky.

Psychické vytížení znovu střídá fyzická námaha. Přezout. Jde se zpátky do terénu. První stanoviště: střelba. „Tak ta tam vůbec nešla. No a ta tam taky není, Štěpáne,“ komentuje Aleš výkon svého kamaráda, který se snaží trefit ze vzduchovky do terče. Jsou z toho dohromady pouhé tři body. „Nic moc,“ shodují se Pražané.

Potom zdravověda. „Co uděláte, když vás začne bolet v krku, a nemáte po ruce žádné léky? Máte jen to, co najdete doma,“ ptají se lékaři Jana a Igor Satinští na druhé zastávce.

„Sáhnu po slivovici a po cibuli,“ pálí bez váhání Michal.

U posledního stanoviště doutná ohýnek. Jablonečtí Jana, Honza a Vojta jej museli rozdělat ze žhavých uhlíků, které si donesli ze čtvrté zastávky. Teď na něm mají uvařit škubánky z prášku.

Mezitím jim psycholožky Nina a Dáša kladou pár otázek. „Čeho si na svých kamarádech v týmu nejvíc ceníte a naopak, co se vám na nich nelíbí?“ ptá se Nina.

Honza se zamyslí: „Cením si u Vojty toho, že s sebou vždycky přináší dobrou náladu.“ A Jana pohotově dodává: „Vojta je pro mě psychická opora. S Honzou se zase dá jít do všeho. Úplně. Navíc mi zachránil život. Ale někdy moc filozofuje.“

Když míří do cíle poslední z týmů – Iva, Petra a Pavla z Mladé Boleslavi, je už dávno tma. Hlavou bleskne vzpomínka na stopu medvěda tam na cestě. Pohání to unavené nohy do strmého stoupání. Holky dobře cítí, jak na tom jsou. Tuší, že na Sibiř zřejmě pojedou jiní. Přesto do toho dávají maximum. Jedou nadoraz. Překonávají samy sebe. Dámy, poklona!

A přece ještě není konec. Ztahaní a unavení z toho všeho, co dnes nachodili a naběhali, ještě sedají nad kus papíru. Poslední dnešní zadání. Esej. „Co budeme dělat, když se nedostaneme na Bajkal.“

FINÁLE – KDO UVIDÍ BAJKAL?

Je neděle ráno. Po sobotním výšlapu a kolečku dovedností bolí celé tělo. Na stole je definitivně poslední úkol. Ještě jednou esej, tentokrát o tom, jak studenti viděli právě končící víkendové klání.

A pak už jen finále. Chvíle napjatého očekávání.

Kdo tedy?

„Tým číslo dvě stě čtyřicet pět,“ utne napětí šéf bajkalské expedice Zbyněk Pavlačík.

Jablonečtí Jana, Honza a Vojta nevěří svým uším. Chytají se společně za ruce. „Jo!“ zakřičí si.

„Nevadí, přejeme jim to. I tohle je pro nás úspěch,“ říká Lucka z Rožnova, který zůstal druhý za Jabloneckými jako náhradní tým.

„Vyhráli všichni. Byli skvělí. Do jednoho,“ uzavírá Zdeněk Jakubka z ostravské Vity.

Pomalu balí a jdou na vlak. Už ne pět tříčlenných týmů, ale patnáct mladých lidí, kteří spíše než s ostatními bojovali dva dny sami se sebou. Se svou vůlí a trpělivostí.

Magda, Marie, Markéta, Lucie, Michal, Mirek, Aleš, Štěpán, Veronika, Honza, Jana, Vojta, Iva, Pavla, Petra.


CO JE AVUANGA

Téměř stovka otázek z biologie, ekologie, paleontologie, geologie a kultury, a pak víkendové finále v terénu slovenských Kremnických vrchů, kde čekalo pět nejlepších týmů maximální fyzické i psychické vypětí, test jejich odolnosti, schopnosti rozhodovat se a logicky myslet. Tak vypadala cesta k vítězství v přírodovědecké soutěži Avuanga, kterou pro středoškoláky starší sedmnácti let z celé České republiky připravily společně mezinárodní ochranářská společnost Amba Project, Studio Yorick a ostravské ekologické sdružení Vita. Vítězný tým podnikl měsíční expedici ke břehům sibiřského Bajkalu.

„Chtěli jsme dát šanci mladým schopným lidem, kteří se zajímají o přírodu, aby se podívali do míst, kam by se jinak dostávali jen stěží, a osahali si při tom také vědeckou práci,“ naznačuje smysl projektu Avuanga jeden z jeho autorů Zbyněk Pavlačík ze Studia Yorick.

Do soutěže se přihlásilo celkem více než tři sta třicet tříčlenných týmů, tedy téměř tisícovka středoškoláků. Odpovědi poslala třetina z nich. Odborníci jejich práce zhodnotili a vybrali pět nejlepších trojic, které se utkaly o prvenství na Slovensku.

UKÁZKY Z TÝMOVÝCH PRACÍ

1. ESEJ: CO BUDEME DĚLAT, KDYŽ SE NEDOSTANEME NA BAJKAL?

„Nedostaneme-li se na Bajkal, nohy se nám rozhodně nepodlomí. Stejně jako slunce bude pořád znovu vycházet a zapadat, neustrneme ani my. Přestože se nám skoro před nosem přivřela brána k poznání jednoho báječného místa na Zemi, do budoucna se před námi otevřely mnohé další.“

(Aleš, Veronika a Štěpán, tým č. 237 z Prahy)

2. ESEJ: JAKÝ BYL TENHLE VÍKEND?

„Večerní běh byl ten pravý úvod do extrémních podmínek. Noční cestu pro stříbřitý vrut a škrábání se nahoru sjezdovkou, pravděpodobně černou, urychloval medvěd supící nám v patách.“

(Marie, Marta, Markéta, tým č. 61 z Prahy)

NĚKTERÉ Z TÉMĚŘ STOVKY OTÁZEK, KTERÉ ČEKALY STUDENTY V TEORETICKÉ ČÁSTI

UVEĎTE CO NEJVÍCE ČESKOSLOVENSKÝCH OBJEVŮ SVĚTOVÉHO VÝZNAMU.

„Dalo by se polemizovat nad výrazem ‚světový význam‘, zrovna tak jako nad slovem ‚objev‘. Můžeme se pyšnit mnoha osobnostmi, které ve svém oboru posunuly hranice lidského vědění, zdokonalily nebo aplikovaly nějakou novou metodu, a přesto se jejich přínos nedá označit právě tímto pojmem. Proto nejprve uvádíme víceméně známé vědce a badatele, ‚objevitele‘ v pravém slova smyslu, a teprve v druhé řadě některá česká prvenství mimo obory vědy a techniky.“

(tým č. 237)

PROČ MUSÍ ŽRALOK STÁLE PLAVAT?

„Většina ryb dýchá tak, že přijímá z vody kyslík přímo žábrami, ale žralok musí plavat, aby voda vnikala ústy a žábrami vytékala. Rybám se většinou vyvinul plynový měchýř. Žraloci však patří mezi paryby, které jsou vývojově starší a tento orgán ještě nemají. Z tohoto důvodu je nutné, aby žralok stále pohyboval prsní a ocasní ploutví, které dodávají tělu zdvih a udržují ho v rovině.“

(tým č. 252)

KDO JE AUTOREM CITÁTU: „POUŠŤ SE ROZRŮSTÁ, NENECHEJTE POUŠŤ VYRŮST V DUŠI“?

„Citát pochází z knihy ‚Tak pravil Zarathustra‘, jejímž autorem je německý filosof, básník a klasický filolog Friedrich Nietzsche. Častější překlad tohoto citátu zní: Poušť roste, běda těm, kteří pomáhají poušti růst.“

(tým č. 161)

PRAKTICKÉ ÚKOLY

1. Navštivte společně libovolné místo v přírodě, vyfotografujte ho a popište. Vysvětlete, proč jste si vybrali zrovna toto místo.

4. Pošlete vaši nejpovedenější fotografii z přírody.

Category: 2000 / 09

Bojovat s vlnami, chytat vítr do plachet a naklánět beztak vratké jachty dnes zajímá více Čechů, než si vůbec umíme představit. Ačkoli moře nemáme, námořnická krev koluje v mnohých z nás. Jméno Konkolski už dobře známe, teď si budeme pamatovat ještě pány Křížka a Ducháče a jejich transatlantický výkon… A pak jsou tu stovky bezejmenných suchozemských námořníků, z nichž ti nejlepší zanedlouho odjedou, aby v Chorvatsku změřili své síly na České námořní rallye. Největší závod pro naše jachtaře se bude letos konat už počtvrté. Jak vypadalo loňské klání, šestidenní etapový závod, vám přiblíží následující řádky.


Třetí Česká námořní rallye – Svea Cup 1999. Dvě stě čtyřicet Čechů na chorvatském moři…

ELAN NA MOŘI

Do Sukošanu přijíždí všech čtyřicet šestičlenných posádek, které se zúčastní na jachtách Elan 31/33 šestietapového závodu o celkové délce 130 námořních mil. Bezmála jedenáctimetrové Elany vyžadují malé úvodní úpravy.

„Po poledni vyjíždíme na vodu, chceme někde zakotvit a pořádně očistit dno. Potom ještě trochu trénujeme a porovnáváme rychlost s jinými loděmi, ale slabý vítr to dost znemožňuje,“ píše jedna z posádek do lodního deníku.

První etapa vede ze Sukošanu na ostrov Iž. Start je naplánován na 11.30 a krásné slunečné počasí slibuje skvělý úvodní jachtařský zážitek. Vane vítr jugo o síle 6-10 m/s. Start se podaří až napodruhé, jelikož několik lodí odstartovalo předčasně.

„Ovládni vítr a ovládneš rychlost,“ řekl kdysi Leonardo da Vinci a jeho slova můžeme potvrdit, když se 40 plachetnic vrhne proti vlnám a svou dravostí řeže vodu Neptunovy říše. Velký počet lodí vyžaduje koordinaci celé posádky a sebemenší zaváhání může znamenat ztrátu několika míst. V první části etapy se jede na „zaďák“ (vítr foukající zezadu), a tak se většina lodí snaží vytáhnout spinaker, což je barevná balonová plachta o ploše 75 m². Vzhledem k tomu, že vítr jde v poryvech, je to činnost velmi obtížná. Několika lodím se daří spinaker roztrhnout. Závod končí po 24 mílích u vjezdu do mariny Iž.

Z deníku: „Přemýšlíme, jak stáhnout spinaker. Je utopena první klika (tisícovka v čudu). Nálada je velmi špatná, Janek nadává. Těšíme se na stoupačku (plavba proti větru, pozn. autora), ale ani ta nám nejde a hodně ztrácíme. Utopili jsme i druhou, rezervní kliku, takže všechno musíme dotahovat ručně a upadáme do apatie.“

I v průběhu druhé etapy z ostrova Iž na ostrov Žut je hlášeno několik závad. Roztržená kosatka a na jedné lodi pokažené kormidlo – ta musí být dotažena do mariny motorákem.

Ráno třetího dne, na startu etapy ze Žutu do Piškery, je slunečno a větrno. Dnešní start, stejně jako včerejší, probíhá systémem „gate“. Jedna vylosovaná loď pluje ostře proti větru a za její zádí startuje postupně celá flotila. Vjíždíme do národního parku Kornati, nazývaného Mikronésií Jadranu. Jde o nejhustší ostrovní skupinu celého Středozemí s jedinečnou faunou a flórou. Na ploše 300 km² se tu rozkládá 140 ostrovů, ostrůvků a útesů. Jsou vesměs neobydlené a jedinou stopou po člověku jsou kilometry a kilometry dlouhé kamenné zdi oddělující pastviny pro kornatské kozy. Teď si krásu národního parku užíváme my a zajíždíme do mariny Piškera.

Předpověď meteorologů pro čtvrtou etapu končící ve Vodici se vyplnila na sto procent. Začíná foukat bóra (vítr od pevniny), která přináší deštivé a studené počasí, takže už na startu jsou všichni oblečeni v kombinézách, čepicích a rukavicích. Tato etapa je nejdelší, 34 námořních mil, takže do cíle přijíždějí všichni mokří a promrzlí. Přesto i škaredé počasí s větrem o rychlosti 15 m/s má své kouzlo, zvláště když je po všem a vy si zalezete do teplého spacáku.

KDYŽ SE ROZHODUJE O VÍTĚZI

Do Chorvatska přichází definitivně podzim. Přestože je slunečno, navlékáme co nejvíce vrstev, protože je zima. Start je o nějaký čas odložen, nicméně po jedenácté hodině chtě nechtě musíme. V etapě z Vodice do Betiny nastává nejdramatičtější situace celé rallye, když se u jednoho otočného bodu sjíždí dohromady většina závodících lodí. Přesto systémem start-cíl dojíždí do cíle po 24 mílích jako první loď kapitána Navrátila a již nyní je jasné, že pohár pro vítěze putuje právě k této posádce. Poslední etapa z Betiny do Sukošanu je však v režii jiné posádky: „Dneska bylo jasné, že jedeme pro jedničku. Loď Barbara, na které závodíme, tuto etapu minulý rok vyhrála a fouká mistral, což nám vyhovuje. Start je oproti všem předcházejícím naprosto kouzelný. Vítr je velice slabý, proto všichni na lodích nehybně leží, aby se loď nerozhoupala a neztratila už i tak malinkou rychlost. Volíme taktiku zcela odlišnou od všech ostatních. Děláme dobře, protože se ocitáme na prvním místě a vyhráváme!!!“ Takhle se v deníku raduje loď kapitána Jana Chlupa. Celkově je ale v Svea Cupu rozhodnuto. Je tu druhý slavnostní večer v Sukošanu, smutnější o to, že všechno končí. Nicméně radosti je dost a dost, zvláště pak u posádky kapitána Vladimíra Navrátila, jež přebírá putovní pohár pro vítěze z rukou kapitána loňské vítězné posádky Františka Starého. A závod má ještě jednoho vítěze, byť bez oficiálních vavřínů – Handicap Team, sponzorovaný firmou Siemens, jehož kapitán Vladimír Hanák dovedl svou loď s tělesně postiženými spolubojovníky a kamarády do cíle přes řadu situací, s nimiž měli problémy i jejich zvýhodnění soupeři.


Pozn. redakce: 4. ročník České námořní rallye se pojede jako Mistrovství ČR 7.-14. 10. v Chorvatsku.

Category: 2000 / 09

Autor: Miloš Klohna

V Hamburku se žije rychle. Lidé se tu pouze zastavují, než pokračují dál. Kvasí tu tradice a kultura desítek národů. Bílá, černá i žlutá barva pleti se zde, obklopeny prostředím starého hanzovního města, mísí do nepostižitelných forem a tvoří trochu „jiné“ Německo.

UVNITŘ

Bílý plot se vinul mezi budovami. Dva ostnaté dráty znamenají stopku. Všude výstražné tabule. Za mnou zmizela jedna z desítek celnic ze svobodného přístavu Hamburk do „velkého německého Hamburku“. Vidím už jen otáčející se jeřáb „Afrika Terminalu“, kde se nakládají auta pro černý kontinent.

Svobodný znamená bezcelní. Už v roce 1189 garantoval císař Friedrich Barbarossa místním obyvatelům výjimku z celních povinností a právo provozovat volný obchod na dolním toku Labe až k moři. Peníze tisíců obchodníků a šmelinářů pak umožnily vybudovat z malé osady silné město.

Všechno fungovalo, a proto nebyl důvod na systému něco měnit. I dnes tedy připlouvají lodě se zelenou vlajkou označující jejich neclený náklad. Zboží se pak přeloží a vyrazí bez zbytečných průtahů a poplatků na další cestu.

„Brána do světa“, jak nazývají Hamburčané svůj přístav, leží na 87 km². Práce, které zpřístupnily ústí řeky Labe velkým zaoceánským plavidlům, začaly v roce 1864 a de facto trvají dodnes, protože kanály a doky se pravidelně čistí od nánosů bahna a písku. I od bomb.

„Dál nemůžete,“ upozornil mě policista u celnice. Špéra. Uzavřeny byly vstupy do přístavu a nikdo mi nehodlá říci proč. Zároveň z rádia upozorňuje mužský hlas obyvatele Steinwerderu a St. Pauli, aby raději nevycházeli z domu. Proč, se dozvídám až večer z televize. Jedna z čisticích lodí narazila na nevybuchlou dvoutunovou leteckou pumu. Ještě v roce 2000 tu straší staré nálože – pozůstatky bombardování z druhé světové války.

K volnému moři je to z města ještě sto kilometrů po proudu řeky. Lodě tu tedy kotví v bezpečí před příbojovými vlnami a nepohodou Severního moře. Ve výčtu výhod je i nižší příliv než na moři, pohybující se mezi dvěma až třemi metry. Přesto se odsud život v posledních letech trochu vytratil.

„Dřív nebylo téměř možné s lodí prokličkovat, jak bylo na vodě plno,“ vzpomíná na provoz kapitán jednoho z českých šífů. „Dnes je tu prázdno.“ Na vině je stoupající obliba letecké a automobilové dopravy.

NA BLÁTĚ

Pavučina kanálů prorůstá velkou částí města. Ty jednak propojují severní a jižní Labe, jednak z nich tvoří odbočky a slepá ramena. Niederbaum brücke, Ericus brücke, Pulvert brücke… Slovo most se tu na tabulkách nad mostním zábradlím objevuje dvatisícetřistadvacetjedenkrát. Hamburčané jimi „slepovali“ obydlená místa, až vzniklo velkoměsto.

Kanály nesloužily pouze dopravě. Z některých se brala užitková a pitná voda. Podél Deichstrasse, lemované červenými cihlovými měšťanskými domy, se táhne Mikulášský kanál. Sloužil jako zásobárna užitkové i pitné vody pro tehdejší obyvatele. Zeptal jsem se, jak udrželi vodu v kanále uprostřed zástavby čistou. „Platili strážce kanálu, který hlídal, aby tam někdo nebo něco nespadlo. Třeba zvířata nebo i lidská těla. Sebevrazi a tak. I různé kameny, nábytek a stroje končily dost často ve vodě a bránily plavbě,“ vysvětloval mi Ralf, který mne doprovázel. Přesto se čas od času objevila cholera, jako například v roce 1892, kdy zabila přes osm a půl tisíce lidí. Dívám se přitom dolů na hnědou hladinu. Asi bych se nenapil.

Od devátého století, z něhož pocházejí první zmínky o tehdejším Hammaburgu, bojovali stavitelé s rozlehlými blaty. Tisíce javorových pilotů proto zpevňují půdu pod historickou skladištní čtvrtí Speicherstadt, ale i sídlem městského parlamentu Rathausu. Jen pod touto budovou jich použili čtyři tisíce. Kupodivu stále drží.

Základy ano, ale budovy stojící na nich podléhaly čas od času zničení. V roce 1842 vypukl obrovský požár a polovina Hamburku při něm lehla popelem. Katastrofu ještě horšího rozsahu zažilo město mezi 24.-26. červencem roku 1943, kdy spojenecké bomby připravily o život 50 000 lidí a výstavní domy se proměnily v sutiny. Oběti připomíná od třiačtyřicátého roku neopravená věž chrámu sv. Mikuláše.

Možná právě téhle tragédii vděčí Hamburk za své místy až osmiproudé silnice. Trochu zpohodlnělí obyvatelé je navzdory husté síti metra a příměstských vlaků využívají nadoraz. Ale vzduch je tu téměř čistý. Žádný benzin, žádný smog. Navíc, proč by někdo jel za pět marek hromadnou dopravou, když litr benzinu koupí za marku osmdesát…

Od stánků vane příjemná vůně připravované uzeniny. Projít po Mönckebergstrasse v centru blízko Rathausu musí být pro vegetariána utrpení. Buřty grilované, ohřáté nebo jak si kdo přeje. Bílé, hnědé, tlusté, tenké. Chutnají výborně zřejmě i bezdomovcům a alkoholikům popíjejícím hlavně okolo Gerth-Hauptman-Platzu. Mezi lidmi ženoucími se za tím, co mělo být hotové včera, působí jako malý ostrůvek klidu. Ignorují jak dnešek, tak včerejšek, a pravděpodobně i zítřek.

SEX A HRY

„Nemáš chuť?“ ptá se podle odhadu padesátiletá prostitutka při těle. Její současná akční cena je osmdesát marek. Když vidí můj vlažný zájem, přidává do nabídky ještě něco, co se v „normálních“ podnicích nedělá. Můj odchod provází sprškou nadávek…

St. Pauli je díky nočnímu životu, desítkám hospod, barů, heren a veřejných domů nejznámější hamburskou čtvrtí. Hlavní tepnou je široká ulice Reeperbahn, kde se láska stala zbožím – desítky videokabin s nonstop pornoprogramem, sexshopů a malých bister. Zajímavé je „Cafe Keese“, kde si dívky vybírají společníky pomocí telefonů na stolcích. Hned o několik metrů dál visí obrovský billboard lákající návštěvníky na muzikál Cats, který tu běží nepřetržitě už několik let. U pouličních bister posedávají skupinky mladých s prvními ranními pivy v rukou. Některé podniky navzdory časné hodině fungují. Nebo ještě fungují…

Pravé St. Pauli ovšem začíná v bočních uličkách z Reeperbahnu. Úzké „strasse“ sevřené z obou stran dvou až třípatrovými domy tmavě cihlové barvy zůstávají za světla téměř opuštěné. Trochu živo je pouze nad přístavem okolo Davidstreppe, kde se honí desítky černých afrických dětí. Jejich rodiče obývají pestrobarevně pomalované domy táhnoucí se až k činžákům Finkenstrasse. I když se dost často jedná o nelegální přistěhovalce, požívají tu jakýsi státem tolerovaný status oficiálních imigrantů.

Jak ubývá světla, přibývá lidí. Také chodníky obsadily stovky „klíčnic“, které nabízejí sex v pronajatých kumbálech. Vytvářejí celé živé řetězy. Na prostředníčcích přitom mají navléknutý klíč od svého království.

Malé bordýlky a zábavní podniky jedou až do rána. „Nejtvrdší“ – jak tu všichni tvrdí – policejní jednotka v Hamburku, sídlící na rohu Reeperbahnu a Davidstrasse (ze které je vchod do známé „uličky lásky“), totiž nekontroluje zavírací hodinu. S blížícím se rozbřeskem ceny některých prostitutek klesají. Byla špatná noc.

PROBUZENÍ

Nedělní ráno otvírá nejstarší z hamburských trhů, Fischmarkt. Začátek o páté, konec o pět hodin později. Možná trochu nepraktické, ale tradice je tradice. V mumraji na břehu je ke koupi vše od hodinek přes deštníky a pomeranče až po ryby.

Svítí slunce a odsud do kopce je katedrála sv. Michala. St. Pauli, sv. Michal…, je tu v okolí hodně svatých jmen. Ve čtvrti červených luceren tak napravují realitu pozemského života. Jako by nabízeli odpuštění těm, co zhřešili. Těm, co se opravdu chtějí napravit. Dříve než zhřeší znovu…


HISTORIE HAMBURKU

Na základech dřívější osady se na začátku 9. stol. n. l. v análech objevilo město Hammaburg, sídlo biskupa.

V 10. stol. územím prošli Slované a po nich získali vládu nad městem Sasové. O století později opustila saská knížata po dalších útocích Slovanů město, skládající se ze dvou hradů Alsterburg a Neue Burg.

1189 – císař Friedrich Barbarossa věnoval městu daňovou výjimku a právo obchodu na dolním toku Labe od Hamburku k moři.

12. století přineslo zvýšení obchodu, čímž Hamburk získal přední místo mezi hanzovními městy. Na krátkou dobu se stal majetkem Dánů. Ve městě tehdy žilo okolo 1500 obyvatel.

1558 – založení první německé burzy. V té době zde žije přes třináct tisíc obyvatel.

1712 – do města, které přežilo díky vynikajícímu opevnění třicetiletou válku, vstoupil mor. Ten zabil 10 000 z celkového počtu 70 000 obyvatel.

Konec 18. století znamenal úpadek. V roce 1815 vstoupil do Německého spolku jako svobodné hanzovní město. Při velkém požáru roku 1842 lehla polovina města popelem, takže většina výstavby je novějšího data. V roce 1881 pak Hamburk přijal regule celní unie a stal se součástí zóny volného obchodu pokrývající téměř celé severní Německo.

1913 – počet obyvatel se zvýšil na jeden milion.

V roce 1923 tu proběhl komunistický puč Ernsta Thälmanna a ještě do druhé světové války se rozrostl o předměstí Wilhelmsburk, Altona a Wandsbek. Po těžkých spojeneckých náletech v roce 1943 zbyly z padesáti procent města pouze rozvaliny. Přesto se znovu stal obchodním a kulturním centrem současné Spolkové republiky Německo.

Category: 2000 / 09

Hetepiho hrobka se začala vynořovat z písečného zakletí již během prvních hodin výzkumu. Ukázalo se, že koruny jejích zdí byly pouze několik centimetrů pod povrchem pouště. Během prvních dvou dní se potvrdilo, že tato hrobka se již svými rozměry řadí mezi největší stavby svého druhu.

Pyramida panovníka Džosera vítá dnes každého moderního návštěvníka pohřebiště v Sakkáře, jehož počátky se ztrácejí v době, která se zrodila před pěti tisíci lety. Přes šedesát metrů vysoká stavba byla prvním monumentálním kamenným dílem, které ve starověkém Egyptě vzniklo. Do stejné doby se datují i první nádherně zdobené hrobky nejmocnějších hodnostářů staroegyptského státu. Památky z tohoto období egyptské historie jsou velmi ojedinělé, o to větší budí pozornost každý nový objev a nález.

Je toho mnoho, co již egyptologové o staroegyptské civilizaci vědí. Umí číst její písmo, znají její architekturu a umění, snaží se proniknout do tajů jejího náboženství. Nezanedbatelný je v tomto ohledu i přínos českých archeologických vykopávek na lokalitě Abúsír, která se nachází v sousedství Džoserovy pyramidy. Tyto výzkumy v posledních letech odkryly již několik hrobek, nazývaných arabsky mastaby (v překladu „lavice“), jež patřily vysokým hodnostářům egyptského státu žijícím v době, kdy vznikala nejstarší egyptská pyramida. Z těch nejvýznamnějších je možno zmínit hrobku „jediného přítele krále“ Iteje, který měl na starosti zásobování královského paláce a výběr daní pro panovníka po celém tehdejším Egyptě, nebo hrobku hodnostáře Hetepiho, majícího na starosti všechny „královské záležitosti“.

DŽOSER BYL PRVNÍ

První egyptští panovníci byli po nějakou dobu pohřbíváni v jižním Egyptě na lokalitě Abýdos, tradičním náboženském centru starých Egypťanů s mytickým hrobem Usira, vládce podsvětí. Postupně se ale královským pohřebištěm stává na několik století Sakkára, kde na vrcholu kamenného útesu stojí velkolepá Džoserova pyramida.

Stavba kamenného pyramidového komplexu panovníka Džosera byla jedním z vrcholů umu a dovednosti dávných Egypťanů. Již ve starém Egyptě, několik set let před dostavbou pyramidy, se sem vydávali návštěvníci, kteří po sobě zanechali nápisy obdivující krásu a monumentálnost tohoto místa.

Džoserův komplex měl symbolizovat věčný palác, kde se panovník, sám Bůh, setkával po fyzické smrti s ostatními božstvy egyptského panteonu. Božskou povahu panovníka ostatně naznačovalo i jedno z jeho jmen – „Nečerej chet“, neboli panovník „božského těla“. Komplex se nazýval „Osvěžení bohů“. Zde byly také slaveny četné náboženské svátky a tady se pravděpodobně shromažďovali i nejvyšší úředníci a kněží země, aby vzdali zemřelému panovníkovi čest.

Tento výtvor lidského génia je dodnes velkou hádankou. Je totiž souborem mnoha samostatných a navzájem oddělených částí, které sloužily jako místa pro náboženské svátky, byly zde stavby, které měly připomínat sjednocení Horního a Dolního Egypta, chrám pro posmrtný kult panovníka, oltář, na němž bylo obětováno bohu slunce, a mnohé jiné. Komplex je tak rozsáhlý, že dodnes není zcela znám a část z něj je stále pohřbena pod pouštním pískem.

Místo věčného odpočinku panovníka bylo vybudováno jako stupňovitá pyramida, která hluboko v podzemí ukrývala ostatky panovníka. Jeho pohřební komora byla obklopena dalšími vyzdobenými místnostmi, které jsou dnes považovány za model Džoserova pozemského paláce.

DŽOSER, A DÁL NIC…?

Z doby Džosera je toho stále známo jen velmi málo. A není divu. Uběhly tisíce let a spousta památek byla zničena. A ty, které se jakoby zázrakem dochovaly, se skrývají hluboko v poušti, jež od té doby narostla na některých místech až o pět metrů do výšky! Není známo ani místo věčného odpočinku geniálního stavitele tzv. stupňovité pyramidy, Džoserova vysokého hodnostáře, architekta a později i patrona lékařů Imhotepa, jehož sláva a po věky tradovaná moudrost přežily dějiny starověkého Egypta a dochovaly se prakticky dodnes.

A zde začíná příběh novodobé archeologie. Již od počátku století zkoumají týmy archeologů různé oblasti Sakkáry v naději, že přinesou zajímavé objevy z doby legendárního panovníka. A na konci těchto nadějí je většinou i víra, že se třeba podaří nalézt hrob bájného stavitele a architekta nejstarší pyramidy na světě. Vždyť jedno je jisté: Imhotep si sám musel vybudovat překrásnou hrobku nedaleko od svého pána, Džosera.

STAROEGYPTSKÝ „ŽIVOT PO ŽIVOTĚ“

V posledních letech v této oblasti pracuje i Český egyptologický ústav Univerzity Karlovy. Jeho vykopávky v oblasti jižního Abúsíru, v těsné blízkosti Sakkáry a Džoserovy pyramidy, postupně odhalily již několik hrobek vysokých hodnostářů staroegyptského státu z Archaické doby i období Staré říše (tedy doby 30. až 23. stol. př. Kr.). A právě tyto hrobky nám poskytují cenné doklady a poučení o tom, jak tito úředníci žili, jakého se mohli domoci postavení a jak si představovali svůj posmrtný život.

Posmrtná existence byla totiž jedním ze základních myšlenkových pilířů země na Nilu. Egypťané věřili v posmrtný život, v němž hrála jednu z nejdůležitějších rolí právě hrobka. Ta byla považována za příbytek, ve kterém žije duše zemřelého, a posmrtný život vypadal tak, jako na tomto světě. Proto bylo nezbytné hrobku vyzdobit základními symboly a obrazy, které měly zemřelého zachycovat v jeho pozemských úřadech, při oblíbených kratochvílích, s rodinou a také v době obětování jeho duši, a magicky tak zajišťovat předpoklady pro jeho další existenci. Stejně důležité bylo i ukládání náležité pohřební výbavy do pohřebních komor, ukrývajících mnoho metrů pod povrchem země mumifikovaná těla majitelů hrobek. Tyto milodary sestávaly z potravin a nápojů pro ducha majitele hrobky, z kamenných a keramických nádob, skříněk, šatů, toaletních potřeb, a vůbec předmětů, které byly Egypťanům důvěrně známy z jejich každodenního života. Tak měl zesnulý v dosahu vše, co by případně mohl potřebovat ve svém novém, věčném životě.

V nadzemní zdobené místnosti hrobky – kapli – probíhaly zádušní obřady, které měly za cíl komunikaci se zemřelým a zaopatření jeho ducha symbolickými obětinami. Především z těchto důvodů byla stavba hrobky jednou ze základních starostí Egypťana. Jedno z nejstarších naučení dochovaných ze starého Egypta také říká: „Postav si dům v pohřebišti a udělej znamenitým své místo na západě. Pamatuj si, že smrt je pro nás nic, pamatuj si, že oceňujeme život – ale dům smrti je právě pro život!“

PRÁCE V ŽÁRU POUŠTĚ


Pohled do Hetepiho tváře staré bezmála 5000 let.

Mezi posledními objevy z doby nejstaršího stavitele pyramidy vyniká hrobka úředníka jménem Hetepi (jeho jméno může být do češtiny přeloženo jako „ten, který je spokojený“), pocházející z doby kolem 2600 př. Kr., jež byla objevena českými egyptology tuto zimu. Z jeho hrobky se tak můžeme dozvědět nejen, jak přibližně mohla vypadat dodnes – a možná navždy – ztracená Imhotepova hrobka, ale i to, jak si Hetepi představoval a zajistil svůj posmrtný život.

Archeologické práce v egyptské poušti podléhají jistým zákonitostem. Před jakýmkoliv výzkumem musí proběhnout povrchový průzkum, jehož základním cílem je zkoumané místo co nejlépe zmapovat a poznat. Někdy je možno jednotlivé archeologické objekty, především hrobky, rozpoznat pouhým okem, jindy je nutno využít geofyzikálních metod. Teprve potom je možno zvolit určité místo a na něm zahájit archeologický odkryv. Tomu však ještě předchází několik dní, během kterých probíhá příprava na výzkum a najímání pracovních sil, mužů z okolních vesnic. Ti se dělí na tzv. „motyky“ (doslovný překlad z arabštiny), tedy dělníky, kteří pracují s motykami a přímo odkrývají zkoumanou památku, a na „košíky“ – muže, kteří nosí vykopaný písek pryč do pouště. Dětská práce je přísně zakázána. Práce na výzkumu organizují tzv. reisové – „předáci“, kteří si vybírají muže na práci a zajišťují technický chod expedice. V případě české expedice se jedná o rodinu el-Kereti, jejíž členové jsou předáky na vykopávkách v Egyptě více než sto let. Předchůdci Talála a Ahmeda el-Kereti pracovali na výzkumech již v 19. století.

Okamžik, kdy nadejde ráno a motyka se zaboří poprvé do písku pouště, zahajuje již více než dvacet let reis Talál Kereti zvoláním: „Ve jménu Boha milosrdného a slitovného!“ Tím je výzkum považován za zahájený. Začíná se brzy ráno a s výjimkou půlhodinové přestávky na oběd se pokračuje až do dvou hodin.

TAJEMSTVÍ HETEPIHO HROBKY

Hetepiho hrobka se začala vynořovat z písečného zakletí již během prvních hodin výzkumu. Ukázalo se, že koruny jejích zdí byly pouze několik centimetrů pod povrchem pouště. Během prvních dvou dní se potvrdilo, že tato hrobka se již svými rozměry řadí mezi největší stavby svého druhu. Jak se motyky zakousávají stále hlouběji pod povrch pouště, je stále více a více zřejmé, že se jedná o skutečně mimořádné dílo. Vždyť hrobka je místy zachována až do 2,5 metru, tedy téměř do své původní výšky! To je hloubka, kde se zastavují práce. Během prvního týdne bylo možno odhalit nejen celý půdorys hrobky, postavené z cihel a vápencové suti, ale i východní průčelí a vlastní kultovní kapli, kde probíhaly obětní rituály pro ducha zemřelého Hetepiho.

Objev této kaple přinesl mnohá překvapení. Její východní průčelí je pokryto reliéfní výzdobou, která se řadí k vůbec nejstarším dochovaným v Egyptě. Pouze několik dalších se nachází v muzeích v Káhiře, Paříži a Hannoveru. Tentokrát jde ale o památku nalezenou tak, jak ji opustili staří Egypťané. Severní křídlo průčelí kaple zachycuje Hetepiho sedícího u obětního stolu s nakrájenými chleby. Kolem stolu jsou znázorněny další obětiny, které měly být zemřelému v kapli pravidelně obětovány. Nad jeho hlavou jsou ve dvou řádcích tituly, kreslící nám obraz muže žijícího před čtyřmi a půl tisíci lety. Hetepi byl totiž kromě jiného írí íchet nísut, tedy „správce královských věcí“, což v oné době znamenalo, že byl příslušníkem nejvyšší úřednické vrstvy, kterou by bylo možno přirovnat snad k družině středověkého panovníka. Tito hodnostáři byli nejen osobními sluhy panovníka, kteří měli dozor nad jeho hygienou, stravováním a oblékáním, ale rovněž byli páteří staroegyptské administrativy, k níž patřil i Imhotep.

Na jižním líci průčelí kaple byl Hetepi zachycen pouze černou barvou, zřejmě již nezbýval čas tuto část výzdoby dokončit, a tak se zachovala pouze pracovní skica staroegyptského umělce s pomocnými čísly, která udávají proporce jednotlivých částí lidského těla. Hetepi je zde znázorněn vestoje, opíraje se o úřednickou hůl, odznak své moci a autority, a před ním jsou tři z jeho synů. Samotná kaple byla nezdobená a její západní stěna musela být již ve starověku zničena zloději. V podlaze se však zachovaly stopy po dvoukřídlých dveřích, ty západní část kaple uzavíraly. Za nimi se původně musela nacházet nika, na které byla pravděpodobně znázorněna kráčející postava Hetepiho.

Unikátnost objevu spočívá především v tom, že názorně dokládá představu starých Egypťanů o existenci na onom světě. Tato nika společně s dvojkřídlými dveřmi představovaly totiž magickou bránu, spojnici mezi světem živých a mrtvých. Za touto hranicí se zřejmě měl nacházet onen svět, ze kterého se vracela Hetepiho duše nikou skrytou za dveřmi v západní stěně.

PŘÍMO K MUMII

Jedna část výzkumu, ta snadnější, končí. Někteří dělníci jsou propuštěni a zůstávají ti nejschopnější a nejzkušenější. Výzkum nadzemní části hrobky je ukončen a je třeba se pokusit prozkoumat podzemí část s místem pohřbu. To je v Abúsíru vždy spojeno s určitým rizikem, protože zdejší podloží sestává z tzv. tafly, kterou by bylo možno přirovnat k našim jílům. Jakmile je tafla odkryta, začíná vysychat a láme se, což v hluboké šachtě, odkud není úniku, může znamenat značné nebezpečí.

Náš reis si ale věří: „Muš muškila,“ („není problém“) odpovídá a klidně si zapaluje místní cigaretu Kleopatra. K Hetepiho pohřební komoře vede nejprve kamenné schodiště, které se svažuje od severu. Po tomto schodišti kráčel pohřební průvod s tělem zemřelého v den pohřbu. Dnes po něm můžeme do nitra hrobky sestupovat my. Schodiště se po několika metrech mění v hlubokou šachtu. Tady se práce výrazně zpomaluje. Šachtu hloubí pouze tři dělníci s přilbami na hlavě. Nad nimi je rumpál obsluhovaný dalšími deseti muži, kteří tahají košíky naplněné pískem a kameny nahoru. Reis začíná být nervózní, protože je třeba každou chvíli přerušit práce. Stěny šachty se lámou a je zapotřebí neustále dobře vydřevovat. Konečně, přibližně po dvou týdnech trpělivé práce, se dostáváme na dno šachty v hloubce patnácti metrů. Nyní již není kam spěchat. Instalujeme kvalitní elektrické osvětlení a ze dna šachty je nyní každý kus skály vynášen až po pečlivém zakreslení a prohlédnutí.

Krátká, necelé dva metry vysoká chodba vede přímo do pohřební komory. Již první pohled dovnitř naznačuje, že nejsme prvními návštěvníky. Komora ukrývá pouze smutné zbytky původní dřevěné rakve s rozházenými kosterními ostatky Hetepiho a několik zlomků kamenného obětního stolu. Vše ostatní se stalo kořistí zlodějů a vykradačů hrobek.

Přes počáteční zklamání je ale nutné pracovat dál. Komoru je třeba pečlivě zdokumentovat, nafotit, nakreslit, odebrat zbytky toho, co původně bylo pohřební výbavou. Je leden a nad námi řádí pouštní bouře. Práci je třeba několikrát přerušit, protože do šachty se stále sype jemný písek. Na chvíli nás napadá, že tu nemáme co pohledávat a že jsme rozhněvali duše mrtvých. Měli bychom zajít do Hetepiho kaple a zarecitovat jednu z modliteb starých Egypťanů: „Kéž je krásně pohřben ve své hrobce v Západní poušti! Kéž může kráčet po krásných cestách říše mrtvých, po kterých kráčí blahoslavení!“

NADĚJE ARCHEOLOGŮ

Hetepiho hrobka se dodnes tyčí ve své původní velikosti nad abúsírským rybníkem rozkládajícím se na sever od stupňovité pyramidy. Toto místo bylo kdysi hlavní přístupovou cestou do pohřebiště. Každý pohřební průvod hodnostářů Staré říše tedy musel projít kolem nebo se alespoň pohledem setkat s hrobkou.

Zjistit, co vše tehdejší Egypťan mohl v těchto místech vidět, je nyní úkolem českých egyptologů. Poslední objev byl výjimečný, odhalení zdobené hrobky, jedné z nejstarších ve své době. A že byla hrobka v podzemí vykradena? Byl by spíše zázrak, kdyby nebyla. Již nyní je jisté, že byla součástí velkého pohřebiště, jednoho z nejvýznamnějších v Egyptě doby Staré říše. A kdo ví, také je možné, že nedaleko odtud žije svůj věčný život i stavitel Džoserovy pyramidy a spolu s ním další příslušníci panovníkova dvora.


ABÚSÍR

Výzkum pyramidového pohřebiště v Abúsíru Českým egyptologickým ústavem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy začal v r. 1960. Rozsáhlá pohřebiště v Abúsíru pokrývají plochu několika kilometrů čtverečních a zahrnují pyramidy, chrámy, hrobky a jiné objekty pocházející z různých období faraonského Egypta. Abúsír je jedním z pyramidových polí vyrostlých v blízkosti tehdejšího hlavního města Egypta Mitrahíny, na kterém se nalézají pyramidové komplexy několika panovníků 5. dynastie (2465-2323 př. Kr.), a to Sahurea, Neferirkarea, Raneferefa, Niuserrea a snad Šepseskarea.

Výzkumu v Abúsíru předcházela v letech 1960-1965 účast ústavu na mezinárodní akci UNESCO na záchranu núbijských památek ohrožených vodami Asuánské přehrady.

Výzkumy v Abúsíru započaly odkryvem Ptahšepsesovy hrobky. Ptahšepses byl vezírem panovníka Niuserrea a významnou historickou osobností, která sehrála důležitou úlohu v dějinách 5. dynastie. Jeho hrobka je největší dosud objevenou „nekrálovskou“ hrobkou Egypta doby Staré říše.

Na přelomu 70. a 80. let se podařilo objevit pyramidový komplex krále Raneferefa. Tento panovník, známý do té doby pouze z několika málo písemných pramenů, zemřel předčasně a jeho pyramidu a okolní stavby dokončili až jeho nástupci. Výzkum Raneferefovy pyramidy byl završen odkryvem pohřební komory pyramidy r. 1998, kde se podařilo nalézt i části faraonovy mumie a původní pohřební výbavy. Raneferefovy sochy objevené na českých vykopávkách je možno dnes spatřit vystavené v káhirském Egyptském muzeu.

Mezi unikátní objevy světového významu patří také nález velkého šachtového hrobu z 5. stol př. Kr. patřícího významnému kněžskému hodnostáři Iufaaovi (magazín KOKTEJL č. 9/1998). Na dně obrovské 25 metrů hluboké šachty byla nalezena nepoškozená pohřební komora s obřím sarkofágem a původní pohřební výbavou. Stěny komory jsou vyzdobeny náboženskými texty a zobrazeními vztahujícími se k posmrtnému životu starých Egypťanů. V r. 1998 byl za účasti představitelů egyptské vlády a významných světových sdělovacích prostředků vyzvednut Iufaaův neporušený hrob. Na počátku 90. let se těžiště výzkumu posunulo do jižního Abúsíru, kde byly objeveny soukromé hrobky úředníků a kněží ze Staré říše (2575-2134 př. Kr.). Mezi nejvýznamnější patří hrobka Iteje, správce královských sýpek, Kaapera, písaře královského vojska z počátku 5. dynastie, a doposud neznámého vezíra Kara a jeho rodiny ze 6. dynastie. Zatím zcela posledním nálezem je hrobka Hetepiho.

Category: 2000 / 09

Září se letos píše s velkým Z. Z označení měsíce se stal pojem, který v sobě zahrnuje očekávání velkého bugru. Dospělí Pražané váhají, jestli sbalit kufry a děti (ty mají mobilizační prázdniny) a prchnout před tou inzerovanou hrůzou na venkov. Ti ve vývoji – středoškoláci (mají mobilizační prázdniny) se těší na volno a ten bugr. Těší se i novináři, doufají ve své fotky na prvních stranách světového tisku a v prestižních soutěžích. Netěší se policie a vláda. Slíbily totiž sobě i světu, že slet finančníků bezpečnostně zajistí. Před kým? Před rozezlenými odpůrci politiky Mezinárodního měnového fondu (dále MMF) a Světové banky (dále SB) s dlažebními kostkami a zápalnými láhvemi.

DVĚ MOUCHY JEDNOU RANOU

Zviditelnit se a zároveň využít přihlouplé a naduté dědictví předlistopadového režimu – monstrum Paláce kultury – se ještě před dvěma lety zdálo být jako geniální tah. Zdálo se, že souhlas s uspořádáním summitu MMF/SB v Praze je důkazem, že svět nás začal brát vážně. Načechrali jsme si peří a začali s rekonstrukcí dosud poněkud zbytečného skleněného monstra. Na oltář rekonstrukce stánku pro summit zatím padlo pár miliard korun. Návratnost se očekává ze zvýšení kongresové turistiky, zviditelnění se zahraničním firmám pro eventuální investice… a jakési protekce u samotných institucí MMF/SB při posuzování ekonomické použitelnosti České republiky. Tedy takto se to jevilo ještě před dvěma lety. Od té doby se pozice hostů – MMF/SB výrazně zapotácela. Světová kritika na účet právě MMF/SB a podobných organizací narostla. Nyní je Česká republika spíše v roli obětního beránka. Odvážit se uspořádat summit se stalo hrdinskou záležitostí. Je nasnadě, že jakékoli hostitelské místo na světě by bylo provázeno obrovskými protesty, podobnými těm v Seattlu, kde zasedala příbuzná organizace WTO.

Jestliže běžného občana odklepnutí summitu v Praze nechalo v klidu a možná se pouze pozastavil nad finančně náročnou rekonstrukcí Paláce kultury, řadě skupin zabývajících se více světovou ekonomikou naskočila ideologická kopřivka. Patřily k nim nevládní ekologické organizace a hnutí jako Duha, Děti Země i anarchistické a radikální ekologické skupiny.

TERČE

Nikdo včetně největších odpůrců nepopírá původně dobrý úmysl založení MMF a SB. To bylo v roce 1944 a důvodem bylo zamezení světovým krizím. Strašákem byla zejména vzpomínka na vleklou depresi konce 20. a začátku 30. let, která de facto napomohla i nástupu nacionalistických vln v řadě zemí, potažmo zahájení druhé světové války. Mezi 39 zakládajícími zeměmi bylo i Československo, které však kvůli studené válce bylo nuceno v padesátých letech vystoupit. V roce 1990 opět do MMF/SB vstupuje.

K dnešnímu dni mají obě organizace 182 členů a jako stejně zrozená dvojčata mají i podobnou vnitřní strukturu.

Úloha MMF byla zaměřena především na finanční krátkodobou výpomoc zemím s náhlou platební nerovnováhou. Do roku 1971 se MMF staral o systém pevných kurzů, přičemž hodnoty jednotlivých měn byly vztahovány k dolaru, tento potom ke zlatu. Samotná stabilita dolaru (1 unce zlata se rovnala 35 US dolarům) byla ovšem značně ohrožena vleklou válkou ve Vietnamu, a prezident Nixon poté zrušil volnou směnitelnost americké měny.

SB měla posuzovat potřebnost dlouhodobých půjček, a to nejdříve evropským státům zdevastovaným válkou, později, koncem 40. let, se přeorientovala na rozvojové země.

Rozhodování, komu, kolik a za jakých podmínek, je v rukou správních orgánů. Jestliže každá země má stejný počet členů (v MMF dva – většinou guvernér národní banky a jeho zástupce), není tomu tak co do síly jejich hlasů. 18,5% silou veškerého orchestru vládne hlas USA, neboť jako nejbohatší člen přispívá právě tolika procenty finančního příspěvku do kasy MMF. Na dalších místech v síle hlasu jsou ekonomické velmoci jako Japonsko, Francie, Německo a Velká Británie se společnou silou 20 % hlasu. Naproti tomu celá Afrika má 4 % hlasu. Naše republika „vládne“ 0,5 % hlasu.

„Je to podle mého spravedlivé,“ odpovídá ing. Zdeněk Hrubý, vládní zmocněnec pro MMF a SB v Praze, na dotaz, jestli se mu to zdá v pořádku.

Kromě rozložení hlasů na bázi příspěvku, respektive možnosti „koupě“ vlivu na rozhodování, je kritizována samotná činnost obou organizací. Kritika káže, že důsledkem několika projektů financování MMF/SB došlo naopak ke katastrofálnímu prohloubení chudoby ve světě, nepřirozené restrukturalizaci obyvatelstva na úkor domorodých obyvatel, převálcování národních kultur a zvyků amerikanizujícími buldozery, bezohlednosti vůči tradicím zemědělské, řemeslné, eventuálně průmyslové výroby zájmových regionů. Na vrub se přičítá i zničující dopad na životní prostředí. „Zachraňované“ země jsou nuceny pěstovat světově ekonomicky výhodné monokultury či vyvážet suroviny, jejichž těžba ohrožuje přírodní rovnováhu.

Absolutní primát ve výtkách zaujímá už vůbec způsob přidělování financí. Potřebným vybraným zemím jsou poskytovány půjčky, jejichž součástí jsou podmínky, které by zaručily návratnost. Směřují do oblasti státních rozpočtů, kde jsou diktovány škrty v sociální sféře – sociálním zabezpečení, školství, zdravotnictví, kultuře. MMF/SB jako především ekonomické organizace poskytovaly půjčky i diktátorským režimům. Finance spolkli diktátoři, a země se více a více zadlužovaly a chudly.

A navíc… Ve Washingtonu sídlí MMF a SB přes ulici, a vzájemný pohled do oken není zrovna přátelský.

ODSTŘELOVAČI

Střelci, kteří se strefují do dnešní činnosti MMF a SB, jsou trojí.

Nejaktivnější a nejviditelnější skupinou jsou ekologové a sociálně cítící aktivisté, tedy Ulice. Další skupinu tvoří ekonomičtí experti a teoretici světových univerzit, tedy Autority. Do vlastních řad střílí i samotní členové MMF/SB, zejména zástupci zemí třetího světa, tedy Obranáři, co střílí vlastní góly.

ULICE

Jakákoli pouliční diskuse o správnosti fungování MMF a SB byla před pár měsíci nemyslitelná. Diskuse je lepší než dlažební kostka, usoudila vláda ČR, která zdědila – a nerada – roli hostitele. Nad teoretickou možností účasti na reformě MMF/SB formou dialogu zajásali zejména nevládní ekologické organizace, opoziční politické strany a odvážlivec vládní strany ministr životního prostředí Miloš Kužvart.

Dvanáct tisíc zbrusu nově po zuby vyzbrojených policistů, příslušníci hasičských sborů a armádních jednotek budou postaveni proti těm, kteří dialog považují za ztrátu času. Ztrátu, protože po žádné rekonstrukci MMF/SB netouží, chtějí je prostě zrušit. Proklamovanou touhu obou finančních obrů po autorekonstrukci za přispění poradních hlasů z Ulice považují totiž za fintu.

Odpůrcem dialogu v představách řádného občana, podpořených médii, je agresivní chuligán s čírem či jinak zohyzděnou hlavou, v masce přes obličej a dlažební kostkou v ruce… něco jako terorista. Důvodem hodu dlažební kostkou je nuda, touha po zviditelnění, nenávist k okolí, neúcta k majetku druhých… a to ze závisti a vlastních mindráků.

Ve skutečnosti se jedná o široké spektrum lidí různého věku, vzdělání, sociálních poměrů…, a ostatně i té vizáže. Někteří z nich vytvořili platformu vzájemné komunikace, kterou nazvali INPEG (Iniciativa proti ekonomické globalizaci). Zúčastní se jí Československá anarchistická federace, zástupci některých anarchistických skupin, ale i například levicových křesťanů.

ZÁŘIJOVÁ STRAŠIDLA

Jestliže tedy vyloučíme několik oblíbených cílů televizních kamer na protiglobalizačních demonstracích, které splňují mediální model radikála (jde většinou o příslušníky „nádražních“ pankerů), zbývá nám ještě značně heterogenní společenství. I oblast zájmu je mnohostranná, ale více či méně rozložená mezi radikální ekology, anarchisty a autonomy. Dovolím si je souhrnně nazvat Ačkaři. Členové skupin se sdružují na základě společných stanov, skupiny často zahrnují jen několik jedinců. Některé skupiny jsou zaměřeny více na ekologickou problematiku, jiné se soustřeďují na oblast sociální či kulturní. Migrace členů se neodmítá, patří to k věci. Také „politická“ orientace členů nemusí být jednoznačně levostranná. Globální oficiální označení „levicoví extremisté“, navozující afinitu ke komunistickým režimům, je zavádějící. Jediným společným znakem je odmítání soudobé struktury společnosti a vize radikální přeměny bez kompromisních jednání se stávajícími politickými a ekonomickými garniturami. Cílem by měla být sociálně spravedlivější antirasistická společnost s důrazem na kulturní i materiální potřeby jedince a skupin, s respektem především k přírodě a přírodním zákonitostem. Tečka. Forma uskutečnění je u různých skupin různá, a to od formy přímé – odstátněné demokracie (například anarchisté) po budování „sociálního“ státu (například Socialistická solidarita).

Ačkaři dle vnímání ostatních blekotají při odpovědi, jak chtějí té společnosti vlastně dosáhnout a jak by konkrétně měla vypadat. Jim je ale jasno. Zasáhnout radikálním řezem ve chvíli, kdy „to“ ostatním taky dojde. Pak to půjde samo…

???

GLOBALIZACE S OTAZNÍKY

Dne 16. 5. 1998 ještě málokdo tušil, co toto magické slovo znamená. Třeskot skel jídelny McDonald’s a pozdější policejní zásah odstartoval diskusi o tomto fenoménu dnešní společnosti.

„Stěžují si na globalizaci, a přitom používají globalizující prostředky jako Internet a mobily,“ pohoršuje se řádný občan nad výzbrojí Ačkařů. Také jsem se pohoršovala. Nesedělo mi používání prostředků těch druhých pod heslem účel světí prostředky, byť za účelem lepší komunikace a informovanosti.

Už dva roky se skloňuje termín globalizace, kdekdo včetně pana prezidenta Václava Havla se pokouší o definici. Globalizace, ta, co irituje anarchisty, dostala přívlastek ekonomická.

Dva roky pátrám po definici Ačkaře. Zatím vím jen, že Ačkař není pračlověk s kyjem. I když část z nich tak zdáli vypadá.

Vesměs má knihovnu plnou seriózní sociologie a ekonomiky, slovníků všech možných témat a proveniencí, šanonů se vzorně vedenou agendou. Může to být ve squatu či u rodičů doma či v podnájmu.

„Rasistický“ je zejména vůči rasistům, někdy proti policii a politické moci.

Chutná mu – jako „řádnému“ občanovi – pivo či víno, odmítá tvrdé drogy, vesměs odmítá maso a marihuanu. Tedy vesměs. Chodí na demonstrace proti násilí na lidech, zvířatech i rostlinách.

KONEC NÁRODNÍCH STÁTŮ

Vize obou antagonistických stran, tedy nadnárodních spolků a anarchistů, je zrušení dnešních národních států.

Nadnárodní ekonomické společnosti již de facto kumulují státy v jedno velké společenství bez hranic s uniformní obecnou kulturou na základě zón volného obchodu. Geografické hranice se mění jen v cáry na mapě se spojnicemi přístřeší odumírajících celnic. Podpůrným a vzývaným prostředkem je rozvoj elektronické komunikace v ekonomice, respektive obchodu. V tomto scénáři mizí hranice státní, ale prohlubují se hranice sociální. Takový scénář má již svou reálnou podobu v ekonomicky vyspělých zemích Evropy, ovšem některé z nich trochu zlobí (třeba Itálie dlouhou dobu odmítala jídelny McDonald’s na svém teritoriu). Nadnárodní organizace využívají státní aparáty – policii a armádu – jednotlivých členských zemí zejména jako komunikační jednotku či k zajišťování „pořádku“.

Ačkaři a jejich sympatizanti naopak chtějí zejména zrušit hranice sociální. Lidé by se sdružovali jen na základě potřeby podílet se na určité činnosti. Vznikaly by spolky, eventuálně cosi jako odborová seskupení. Řízení a rozhodování by bylo založeno na principech přímé demokracie, kdy by průběžně docházelo k dialogu a zpětné kontrole ze strany voličů. V tomto scénáři se stát jako takový stává nadbytečným, taktéž i jeho geografické hranice. Ačkaři doufají v zachování kulturního dědictví a ekologické rovnováhy v regionu díky užšímu sepětí obyvatel a přímějšímu rozhodování o jejich osudu. Hladina adrenalinu je obecně u Ačkařů bouřlivější, než je standard, ale k lásce k násilí se neradi hlásí.

„Já jsem původně odsuzoval vytloukání výloh ve Vodičkově,“ komentuje Ondřej Slačálek, jeden z nejaktivnějších anarchistů, akci po Global Street Party 1998. „Ale bez toho by se o globalizaci asi vůbec nezačalo mluvit.“

„Násilí je za určitých okolností legitimní,“ tvrdí Jakub Polák, nestor českého anarchismu, a myslí tím násilí vůči soukromému (nikoli osobnímu!) majetku vyžírků a křečkujících nadnárodních institucí. Myslí tím i důrazný dialog s těmi, kteří jsou vůči slovním argumentům hluší.

Na otázku, jestli existovala nějaká modelová společnost vysněného typu, Ačkaři říkají: „Náběh byl jen za španělské revoluce… a pak v ‚zapatistické‘ společnosti dnešního Mexika.“ Obě antagonistické party (nadnárodky i Ačkaři) pitvají termín globalizace… První za účelem transplantace, druzí pohřbu.

Category: 2000 / 09

Píše se dvacátý šestý červen roku tisíc dvě stě čtyřicet osm. Úzkými a ponurými uličkami starobylého města Hameln, po kluzkých dlažebních kostkách prochází podivná postava v červenožlutém rouchu, čepci s vetknutými brky a špičatých botách. S píšťalou od varhan, jak klaun, jak regent, vykonává svou divnou práci. Pan Krysař. Obrysy krys se táhnou daleko za ním. Jako omámené poslušně následují muže až k jižní bráně města, ke břehům vkalné řeky Weser. A za zvuku magické píšťaly skáčou krysy do temné hlubiny.

Gotické město Hameln je konečně zbavené ohavných hlodavců, kteří ztrpčují život vážených měšťanů a roznášejí smrtelné středověké choroby. Krysař odvedl svou práci a jde si k radním pro slíbenou odměnu. Lakotní hamelnští úředníci se však uchylují k odporné lsti. Zbaveni krys, odmítají Krysaře vyplatit. Netuší však, že kouzlo tajemného muže působí i na krysí lidské povahy. Trest je hrozivý. Za chvíli za zvuku píšťaly od varhan táhnou se poslušně za krysařem lakotní radní. Skrz jižní bránu, ke kalným vodám řeky Weser, v níž poslušně jeden za druhým mizí. Ve městě Hameln zůstávají jen bezelstné dětské duše, které krysař odvádí s sebou neznámo kam…

Takhle nějak může znít interpretace středověké legendy o Krysařovi. Legendy, která se vyvíjela a měnila po staletí až k dnešním knižním a muzikálovým podobám. Jaké jsou však výchozí podklady a vědecké hypotézy vysvětlující racionálně tento silný příběh? První zprávy související s legendou Krysaře zaznamenává kronika z Lineburgu, jež vypráví o ztrátě většího množství dětí z města Hameln. Počátek zobrazování postavy Krysaře se prý datuje kolem roku 1300. Dochovaný obrazový materiál pochází ale až z roku 1572, kdy byla vyrobena vitráž s jeho podobou pro hamelnský městský kostel. Faktem je, že funkci krysaře, to znamená člověka, jenž prodával jed na krysy nebo je přímo lovil, zastával muž, který byl raněn ve válce. Někdy je zaznamenáván jako klaun, jindy v podobě lovce, který zbavuje město hlodavců. Nejasné je dosud spojení Krysařovy postavy se ztrátou, nebo odchodem velkého množství dětí z města. Mohlo to být tak, že se tehdy říkalo: „Děti zmizely v době, kdy byl ve městě Krysař,“ a obě informace se snad propojily až legendou. Vědci spekulují o příčině zmizení dětí a dostávají se k několika hypotézám. „Dětmi“ se v té době označovali všichni svobodní, a proto mohlo jít o prosté vystěhování, vystavení nové osady, kde chtěli žít. Hovoří se o lokalitě Ukamark nebo Pomořany. Historické stopy vedou až do daleké Bukurešti, ale část skupiny mohla zůstat v Čechách, protože hrabě, který žil patnáct kilometrů od města Hameln, se později stal biskupem v Olomouci. Další varianty hovoří o tom, že děti onemocněly morem a sto třicet jich bylo proto nuceně vystěhováno za město. Také se objevují texty, které vypráví o pádu dětí do propasti a zavalení hlínou. Velmi zajímavé je lékařské vysvětlení: děti mohly trpět chorobou zvanou tanec svatého Víta. Vždyť zápisky líčí, že za Krysařem děti „vytancovaly“ z města. Možná se děti účastnily křížové výpravy do Jeruzaléma, případně bitvy v roce 1260, kde zahynuly.

Dnes už nedokážeme říci, co se opravdu ve městě Hameln přihodilo, co je mýtus a kolik nezávislých událostí je v soudobém příběhu propojeno. Krysař je symbolem, postavou, na níž se po staletí staví příběh o pýše, lakotě, o dobru a zlu, které je v nás.

Category: 2000 / 09

V Mikronésii, v souostroví Palau omývá modrý oceán ostrov Babelthuap. Na něm stojí hora Ngeraod, na níž podle místních lidí vysoko u mraků sídlí nadpozemská bytost a duchové. A tohle se o nich vypráví…

Duchové žijící na hoře Ngeraod rádi přes noc rybařili. Scházelo jich vždy devět do údolí v čele se zlým lidojedem Tekil malapem. Aby je nikdo nepoznal, nasazovali si soví hlavy.

V malé chatrči blízko řeky bydlel člověk. Vlastnil dlouhý člun, jakých nebylo na ostrově mnoho, a proto si ho duchové vybírali ke svému rybolovu. „Jak je možné, že je moje loďka každého rána mokrá?“ kroutil hlavou člověk. Byl statečný, dokonce neměl strach ani z duchů, a tak se rozhodl počíhat si na výtečníky. Již odpoledne si lehl do loďky. Do uší i nosu si vložil plátky opečeného kokosu, aby ho nebylo cítit.

Za soumraku přišli duchové k lodi. Tekil malap zavětřil člověka na dně člunu a vrhl se k němu. „Tumáš,“ nabídl muž nebojácně kousky pečeného kokosu lidožroutovi. Tomu tak zachutnalo, že se s člověkem spřátelil a pozval ho k návštěvě na horu Ngeraod.

Těsně před svým příbytkem povídal Tekil malap svému hostu: „Až ti bude matka na naši radu nabízet dárek, vem si to, v čem je taro (arónovitá rostlina se škrobnatými hlízami, které váží až šest kilogramů a měří jeden metr, pozn. autora).“

Potom hodovali několik dnů. Nakonec přišla stařena s dárky. Člověk odmítl pohár ze želvího krunýře, ze kterého nikdy neubývalo, i kohouta snášejícího peníze. „Vezmu si to, v čem je taro,“ pravil nakonec. Dostal tedy svitek z posvátného stromu Garamal. Pak zavřel oči, a když je otevřel, stál před svou chatrčí.

Za několik dní uviděl ženy jdoucí k řece. Ptal se, proč jdou pro vodu. „Potřebujeme ji k opláchnutí dítěte, které k ránu zemře,“ odvětily mu ženy. Člověk odpověděl zaklínadlem: „Audogul ma genid!“

Ženy spravily o příhodě náčelníka Saga ra Imula, otce nemocného dítěte. Náčelník si člověka pozval v naději na vyléčení svého syna, ale ten mezitím zemřel. „Přiveď ho k životu, a dostaneš mnoho peněz,“ prosil náčelník člověka. Ten položil na hruď dítěte svitek z hory Ngeraod. Oči mrtvého se otevřely. Žil.

Náčelník zahrnul muže bohatstvím a správa o zázraku se rozkřikla po ostrově. Ale kde jsou peníze a sláva, objevuje se závist. Když se člověk vracel jednoho dne domů, spatřil plameny šlehající ze svého domu. „Můj svitek,“ zanaříkal. „Tady jsem, neboj se o mne,“ ozval se hlas z plamenů. Člověk tedy vytáhl svitek z ohně a lidem řekl: „Svitek patří mně. Nepřestanete-li mně škodit, zahodím ho a nikomu už nepomůže!“ Lidé ho ale neposlechli. Splnil tedy svou hrozbu a udělal, jak řekl. Od toho času chodí smrt bez bázně světem a lidé umírají. Jen strom Garamal je věčný.

Category: 2000 / 09

V roce 1520 nemohl známý mořeplavec Magalhães tušit, jak prospěje propagaci nejjižnějšího a nejvzdálenějšího území Jižní Ameriky, když ho nazve romantickým jménem „Ohňová země“. Ani slovo Patagonie nezní všedně a buďte ujištěni, že společné území Chile a Argentiny nedělá svému tajemnému jménu ostudu. Chilská a argentinská Patagonie byla vždy vytouženým cílem horolezců a vyznavačů prvovýstupů. Odlehlost a nepřístupnost mnoha oblastí se k tomu přímo nabízí. V posledních dvou desetiletích se ale Patagonie spolu s Ohňovou zemí stávají lákadlem i pro „obyčejné“ turisty s báglem na zádech. Jediným problémem těchto krásných a přívětivých zemí je jejich neskutečná rozlehlost. Chile je ale přes svou obrovskou délku jedním z nejmenších států Jižní Ameriky. Rozkládá se vlastně jen na úzkém pruhu západního pobřeží mezi hřebenem Kordiller a Pacifikem v celkové délce neuvěřitelných 4329 km a průměrné šířce pouhých 180 km. Horské masivy přitom zabírají někdy až polovinu tohoto pásu a v podstatě pouze centrální část je tvořena převážně nížinami a patří také mezi nejlidnatější oblasti země. Proto na nás již na letišti v Santiagu de Chile čeká malý „teréňák“, kterým vyrážíme rovnou na jih.

ARGENTINSKÉ STOPOVÁNÍ

Po dálnici č. 5, která místy připomíná naši obyčejnou státní silnici, ovšem s pětinásobným provozem, do rána urazíme první tisícovku kilometrů. V ranním oparu nad vodní hladinou se před námi objevuje nádherný zasněžený kužel sopky Osorno, který leží severně od Ensenady mezi jezery Llanquihue a Todos los Santos. Vrchol vysoký 2661 metrů je ovšem přístupný jen s průvodcem či pro zkušené horolezce a každopádně s vybavením na ledovec – mačky, cepín, lano. Časté a rychlé změny počasí a hluboké ledovcové trhliny skrývají velké nebezpečí.

Jezero Todos los Santos patří mezi nejkrásnější v Chile. Voda jezera má neuvěřitelně zelenou barvu, břehy jsou pokryté hlubokými lesy a jen v severní části narušuje klidnou hladinu několik ostrůvků. Nad přístavem Petrohue na západním břehu se tyčí svahy vulkánu Osorno, který se v celé své kráse zrcadlí na hladině.

Po fantastické snídani na rybím trhu v přístavu Puerto Montt zjišťujeme, že veškeré trajekty na jih jsou již na tři týdny dopředu vyprodány. Volíme tedy pozemní cestu přes Argentinu. Na hranicích nás však uzemní chilský celník, když nám nedovolí vyvézt ze země půjčené auto. Schází nám totiž notářem ověřená půjčovací listina. Jelikož je sobota (notáři pracují až v pondělí) a za majitelem auta do Santiaga a zpět je to přes 2 tisíce km, necháváme auto u hranic a dál vyrážíme stopem.

Stopování je v Argentině velmi rozšířené a populární, zdá se mi však trochu pasivní. Skupinky černě oblečených „čundráků“ jsou ochotny čekat na svezení i několik dnů. Oblékáme se tedy do pestrých triček, schováváme bágly a trochu zintenzivňujeme „žebrání“ o svezení. Výsledek je překvapivý – před užaslými zraky ostatních stopařů odjíždíme už třetím autem. Projíždíme podél nádherného jezera Nahuel Huapi ve stejnojmenném národním parku. I z auta je patrné, že by to chtělo aspoň tři dny. Jedeme dále na jih.

I přes naše stopařské úspěchy nám po čtyři sta kilometrech dochází, že nutně potřebujeme svoje auto. V Esquelu, bohužel už na území Argentiny, kde se ceny pohybují mnohem výše než v Chile, si za šílené peníze půjčujeme malého fiata a necháváme si od majitele půjčovny doporučit další trasu.

HOROLEZECKÝ RÁJ

Najíždíme na slavnou argentinskou Ruta Cuarenta, neboli silnici č. 40. Během 800 kilometrů neuvěřitelně kamenité cesty potkáváme pouze tři auta. Benzin bereme pro jistotu i do plastových lahví od koly, neboť pumpy jsou vzdálené až 300 km. Jako fata morgána nám připadají kanadští manželé cestující na horském dvojkole, kteří již půl roku jedou z Aljašky. Prý jim do Ohňové země zbývají pouhé dva tisíce kilometrů, a pak už jenom zpátky. Občas ani nevěříme svým vykuleným očím, když nám přes cestu přebíhají velcí pštrosi. Při noční jízdě naše světlomety zase přitahují množství přebíhajících zajíců, kdežto lamy vikuně se líně a nenuceně potulují podél silnice.

Ráno nás zastihlo při vjezdu do národního parku Los Glaciares, který zabírá 4459 km² argentinského území v okolí jezera Argentino. Více jak polovina jeho plochy je pokryta ledovci patřícími do velkého ledovcového příkrovu, který se táhne v délce 400 km. Jako první nás u vesničky El Chalten fascinuje panoramatický pohled na dominantní Cerro Fitz Roy. Strmé žulové štíty bývají většinou skryté v mracích, což se samozřejmě přihodilo i nám. I přesto je tento horský masiv světoznámým rájem horolezců a v poslední době i obyčejných baťůžkářů. I tak daleko od domova nás nezaslouženě hřeje u srdíčka, že jsme Češi. V místním obchodě totiž visí na zdi česká (možná ještě československá) vlajka a místní ranger po seznámení vzpomíná na Mirka Šmída a jiné české horolezce. Chvilkami se nebe slitovalo a my jsme mohli s úžasem a bolestí za krkem obdivovat jedny z nejtěžších skalních stěn světa. Při pohledu na stěnu Cerro Torre jen údivem kroutíme hlavou. Pro trekaře jsou tu připravené tři hlavní trasy. Velkou horolezeckou výzvou je samozřejmě stěna Fitz Roy vysoká 3375 metrů. K velmi obtížnému a riskantnímu výstupu je zapotřebí povolení a nefunguje tu žádná záchranná služba. Z chilské strany není k Fitz Roy žádný přístup.

Po třech dnech odpočinku od volantu vyrážíme přes malebné městečko El Calafate k pověstnému ledovci Perito Moreno, který jako jeden z mála přibývá. Díky častému a hojnému sněžení se ledovec pomalu posouvá a na břehu jezera vytváří na 5 kilometrů dlouhou a 80 metrů vysokou stěnu. Nádherně modrá stěna ledu nás na tři hodiny doslova přimrazila. Během té doby se odtrhlo několik asi pětipatrových „činžáků“ ledu a s ohlušujícím rachotem se zřítily do ledovcové řeky. Miliardy kubíků ledu se pomalu posouvají kupředu, aby v této konečné stěně odhalily na okamžik svou krásu.

BRÁNA DO ANTARKTIDY

Odměnou za útrapy na kamenité silnici Ruta Cuarenta je tisícovka krásných a pohodových asfaltových kilometrů do Ohňové země. Chilská část tohoto ostrova je celkem nezajímavá, což nám vynahradila cesta po východním, argentinském pobřeží. Rybaření je zde národním sportem a rybářský lístek naprostou zbytečností.

Ostrov na nejvzdálenějším jihu Jižní Ameriky je rozdělen mezi Argentinu (východní část) a Chile (západní část), mezi nimiž došlo k dohodě ohledně stávající hranice až v 19. století. Jih ostrova je pokryt krásnými jezery, lesy a horami s množstvím rozličných ptáků.

Ohňová země je ze všech stran omývána mořem, Atlantikem na východě, Magelhãesovým průlivem na severu a průlivy Beagle, Gabriel, Magdalena či Cockburn na jihu a západě. Původní indiánské obyvatelstvo již téměř zmizelo a v nejjižnějším městě světa Ushuaia žije pouhých 50 tisíc obyvatel. Jižní část ostrova je národním parkem s množstvím úhořů, lososů, divokých kachen a se 152 druhy ptáků.

Nejjižnější a také nejdražší město Argentiny Ushuaia, zvané také „brána do Antarktidy“, je nyní lehce dostupné díky nové asfaltové silnici z Río Grande. Jeho strmé uličky se svažují k zeleným vodám kanálu Beagle, pojmenovaného po Darwinově lodi, která ho roku 1832 na druhé expedici kapitána Fitzroye proplula.

Zajímavostí města je staré vězení Presidio za námořní základnou a muzeum s expozicí fotografií a indiánských artefaktů, známé také jako „muzeum na konci světa“. Velmi atraktivní jsou výlety na moře, ať už celodenní plavba na katamaranu po průlivu Beagle, nebo kratší rybářské vyjížďky. V létě je také možné plout na ostrov Los Lobos za tuleni. Ushuaia poskytuje také bohaté sportovní vyžití: kromě sportovního areálu na západě města, kde je při zamrznutí laguny i bruslařský okruh, najdeme na svazích Cerro Martial lyžařský areál a množství běžeckých stop. Nejlepší výhled na neopakovatelné panoráma je ze břehů průlivu Beagle. Letní teploty dosahují až 25 °C a v zimě -12 °C. Celkem dobře se zde daří zakrslým břízám a skořicovníkům a můžeme tu potkat vlka, bílou lišku, pumu, nutrii, lamu či nejmenší druh jelena – jelínka pudu, vážícího 9 kilogramů a vysokého 40 centimetrů. Pobřeží parku patří vydrám, tuleňům, tučňákům, albatrosům, rybákům a jiným mořským ptákům. Ve městě jsme narazili i na nabídky výletu až na mys Hoorn na stejnojmenném ostrově. Stojí to ale spoustu peněz.

NEJKRÁSNĚJŠÍ KOUT JIŽNÍ AMERIKY

Konečně otáčíme na sever a přeplutím známého Magalhãesova průlivu opouštíme Ohňovou zemi, abychom po návštěvě malebných městeček Punta Arenas a Puerto Natales dorazili do nejkrásnějšího národního parku Jižní Ameriky – Torres del Paine. Je to další okouzlující ráj horolezců a trekařů. Charakteristickým rysem parku jsou majestátní žulové hory o průměrné výšce 3000 metrů, z nichž nejvyšší je Cerro Paine Grande (3248 m). Centrální část tvoří Torres (věže) a Cuernos (rohy) del Paine, zvláštně tvarované vrcholy přesahující 2600 metrů, jejichž strmé stěny padají přes 1000 metrů do údolí s nádhernými jezery. Severozápad parku je pokryt ledovci Grey, Dickson a Zapata, patřícími k hlavnímu ledovcovému masivu, který vytváří Patagonský ledovcový výběžek.

Tento neuvěřitelně pestrý kus země s dech beroucími výhledy na fantastické vrcholy, ledovcová pole, divoce zbarvená jezera a poklidná zelená údolí byl vyhlášen národním parkem roku 1959 a o 20 let později byl zařazen mezi přírodní rezervace UNESCO. Stále stoupající zájem turistů o tento kraj ovšem s sebou přináší i velká úskalí, zejména v okolí chat a kempů, kde se hromadí odpad.

PO CAMINO AUSTRAL

Již asi pošesté přejíždíme chilsko-argentinskou hranici a obohaceni o další množství razítek se pozvolna vracíme na sever. I na sebemenších hraničních přechodech funguje poměrně slušná byrokracie, o malém pohraničním styku se nám může jen zdát, a ačkoliv zde panuje korektní jednání, je vidět, že sympatiemi mezistátní vztahy nehýří.

U překrásného pohraničního městečka Chile Chico se napojujeme na jednu z nejkouzelnějších silnic světa. Ruta 7, Carretera Longitudinal Austral Presidente Pinochet, častěji označovaná jako Camino Austral, jak se tato kamenitá a šotolinová silnice jmenuje, spojuje množství vesniček dostupných dříve jen lodí nebo letecky. Z Puerto Montt se Camina Austral vine více než 1000 kilometrů mezi Campo de Hielo Norte (severní ledovec Patagonie) a argentinskými hranicemi až do sídla prvních osadníků Cochrane. Silnice není nikde přerušena, přestože jí v cestě stojí několik převozů, které pravděpodobně nikdy nebudou vedeny přes mosty nebo tunelem, protože by se její stavba velmi prodražila.

Počet obyvatel celého regionu (od Puerto Montt až po Villa O’Higgins) nedosahuje ani počtu 80 tisíc a téměř polovina z nich v žije v Coihaique, jediné zaznamenané osadě mezi Puerto Montt a Punta Arenas. Proč tedy Chile investovalo 102 miliony USD do stavby silnice pro tak malý počet obyvatel? Zatímco všeobecné mínění říká, že cílem je rozvoj země, skutečná odpověď je skryta v geopolitických vztazích.

Rychlé dokončení Camino Austral mělo tvrdé důsledky. Do určité míry sice posílilo rozvoj lesnictví, rybolovu a důlního průmyslu, ale většina odvětví více ztratila, než získala. A tak otevření Camino Austral přináší výhody alespoň dobrodružným cestovatelům.

BUENOS DÍAS Vracíme auto a stopem se přibližujeme k našemu prvnímu hraničnímu přechodu, kde nás očekává vypůjčený a prakticky nepoužitý džíp. Cestou do Santiaga ještě projíždíme kousek od nádherné jezerní oblasti a národního parku Villarrica. Zbývá nám jeden den do odletu a my se dopouštíme největší chyby, když navštěvujeme přecpaná a přecivilizovaná přímořská střediska Valparaíso a Viña del Mar. Na plážích je hlava na hlavě, moderní budovy, hluk a chaos – to vše nás po třech týdnech pohody (ale i nepohody) vrací do reality. Takto aklimatizováni se přes Rio vracíme domů, abychom v únoru zase mohli říci: „Buenos días Patagonia.“

Category: 2000 / 09

Po týdnu cestování z hlavního města Mexika konečně přijíždíme na pobřeží poloostrova Yucatan. Ihned po ubytování se v jednoduchých dřevěných chatkách se střechou z palmového listí se nedočkavě noříme do vlažných vod Karibiku. Asi dvěstě metrů od břehu se z písčitého dna tyčí několik korálových hlav. Jejich nepravidelné tvary jsou nahoře zakončené vějíři gorgónií a dalších měkkých korálů, mezi nimiž se proplétají desítky barevných ryb. Vzápětí přímo funím do šnorchlu nadšením. U dna leží mořská želva kareta pravá. Potápíme se k ní a pozorujeme jí ze sotva metrové vzdálenosti. Spokojeně plaveme ke břehu a já ještě netuším, že se opět potvrdilo staré pořekadlo, jenže poněkud upravené. „Náhoda přeje připraveným, z nepřipravených dělá blbce“. Byl jsem tak nedočkavý, že jsem si na první potápění nepřipravil fotoaparát. Vždyť budeme u moře nejméně týden, takže času bude dost. Ale další želvu jsem pak za celý pobyt nepotkal a přišel jsem tak o skvělé záběry…

KORÁLOVÉ LABYRINTY


Pestré společenstvo yucatanského útesu.

Přes první neúspěch jsme pak viděli a nafotografovali řadu dalších krásných útesů, korálů i ryb. Potápěli jsme se na několika místech mexického Yucatanu, hlavně v blízkosti známého mayského střediska Tulum. Útesy místy lemují přímo pobřeží, ale většinou se táhnou ve vzdálenosti 1 – 3 kilometry od břehu, mezi pobřežím a souvislým útesem se pak vyskytují shluky korálových bloků. I když druhové bohatství korálů Karibiku není tak velké jako v indopacifiku, zdejší útesy jsou díky velikosti korálových trsů impozantnější. Větevníci palmoví (Acropora palmata) mají větve dlouhé až tři metry o síle několik desítek centimetrů sahající často až k hladině a vytvářejí neprostupné korálové labyrinty. Jejich příbuzní větevníci parožnatí (Acropora cervicornis) tvoří naopak hustě propletené spleti tenkých větví. Stavby korálů rodů Porites a Agaricia nejsou sice tak členité, ale mají formu kompaktních bloků a věží vysokých několik metrů. Snad nejznámější jsou takzvaní mozkoví koráli (Meandrina meandrites) s povrchem rozbrázděným do formy mozkových závitů. Jejich osamocené koule čnící z písku nebo útesu mohou mít průměr až jeden a půl metru. Všechny tyto druhy korálů patří mezi takzvané pevné nebo kamenné korály z podtřídy šestičetných (Hexacorallia). I když dorůstají tak impozantních rozměrů, jsou to vlastně obří kolonie desetitisíců drobných polypů, kteří jsou schopni vylučovat vápnitou vnější kostru a jsou hlavními staviteli korálových útesů. Pevných korálů je z Karibského moře známo asi 50 druhů a všechny se vyskytují na útesech Yucatanu.

Pevné kostry mají i polypovci z čeledi Milleporidae, kteří ovšem nejsou pravým korálům příbuzní. Jejich kostry jsou nápadné, mají tvar nažloutlých varhánků, řas a jemných vlnitých ornamentů, ale pozor! Jejich krása je ošidná! Velmi drobní polypi mají žahavá vlákna, která při dotyku způsobují nepříjemné popáleniny. Proto dostali populární název „žahavé korály“.

Na porostech pevných korálů, ale i na skalnatém dně a někdy i v písku rostou jiné typy korálnatců, které se řadí do podtřídy osmičetných (Octocorallia). Mají pružné kostry a tvary vějířů (Gorgonia), štětek a ptačích per. Rostou buďto osamoceně, nebo ve shlucích na vrcholech útesů a korálových bloků a někdy tvoří rozsáhlé houštiny. Porosty rohovitek, pérovníků a gorgónií, jak se tito koráli nazývají, tvoří právě v Karibiku významnou a nápadnou součást útesů.

OBYVATELÉ ÚTESŮ

V členitém prostředí korálových útesů samozřejmě žije velké množství bezobratlých živočichů a ryb a potápění na nich je vždy silným zážitkem, zvláště pro středoevropského suchozemce. Stačí si vyhlédnout jen malý kousíček útesu, nebo pár korálových bloků. Dají se tam strávit dlouhé hodiny pozorováním jejich obyvatel a každá chvíle přináší nové pohledy a poznatky. Při studiu útesu na jižním pobřeží ostrova Cozumel bylo na ploše o velikosti pouhých 60 x 40 metrů zjištěno 25 druhů pevných a 9 druhů měkkých korálů a 76 druhů ryb z 27 rodů.

Potápěli jsme se na několika místech, ale nejvíce nás zaujal shluk korálových hlav a bloků, které začínaly na písčině sotva 50 metrů od břehu a táhly se v délce asi 150 metrů. Hloubka jejich paty byla 4 – 6 metrů a na některých místech sahaly téměř k hladině. Protože vlastní souvislý útes byl od nich vzdálený nejméně 300 metrů, staly se tyto bloky přirozeným útočištěm stovek korálových ryb.

Mezi rohovitkami se proháněla hejna mladých rybek různých druhů, malých modrých a šedých sapínů rodu Chromis, větších bílých, černě pruhovaných útesníků a duhově zbarvených pyskounů. Někdy ve skrytu měkkých korálů číhala podivná ryba s ještě podivnějším českým jménem lulanka skvrnitá (Aulostomus maculatus). Tato ryba připomíná mořskou jehlu, je dlouhá i přes půl metru, má štíhlé tělo s podélnými pruhy a často stojí kolmo hlavou dolů, maskována mezi větvemi rohovitek. Na úpatí korálových bloků pomalu plavala hejna až 30 centimetrů velkých ryb rodu Haemulon. Těch je známo z Karibiku asi 12 druhů. Jsou většinou stříbřité s podélnými žlutými pruhy. V korálových dutinách se ukrývaly ryby, které aktivují převážně za soumraku a v noci. Patří mezi ně červenobíle pruhovaní, nebo jednobarevně červení pruhatci a populární ježíci s tělem posetým ostny. V nebezpečí se naplní vodou a stanou se tak ježatými koulemi, na které si každý rozumný dravec nechá zajít chuť.

Pravými skvosty mezi korálovými rybami všech tropických moří jsou klipky a pomci. Karibské klipky žijí většinou v párech a jejich plochá pruhovaná těla tančí čile mezi korály. Mají však ostře omezená teritoria, které si srdnatě brání. Mezi pomci jsou nejkrásnější pomci černí (Pomacanthus paru), neboli andělské ryby. Ti jsou pro mě přímo symbolem Karibiku a jejich obrázky a fotografie nechybí v žádné publikaci o této oblasti a zdobí řadu prospektů. Mají sametově černé tělo a každá šupina je žlutě lemovaná. Jejich mláďata jsou zbarvena odlišně, na černém podkladu září výrazně žluté příčné pruhy. Ještě pestřejší jsou pomci královští (Holcanthus ciliaris) a pomci modří (Hoacanthus isabelita) s těly zářícími jasně modrou, žlutou a purpurovou barvou. Nápadné, takzvaně plakátové zbarvení všech těchto ryb není samoúčelné a pomáhá k vnitrodruhové i mezidruhové komunikaci.

S pestrostí pomců soutěží ploskozubci, zvaní také papouščí ryby. Živí se seškrabáváním řas s korálových trsů a těly polypů. K tomu jim slouží ploché zuby srostlé do podoby papouščího zobáku, kterým jsou schopné drtit výběžky korálů. Jejich chroupání jej slyšet pod vodou na mnoho metrů.

Výčet všech živočichů žijících na útesu by trval ještě dlouho, ale nelze se nezmínit o jeho větších obyvatelích. V blízkosti korálů se často zdržují pověstné barakudy. Mají špatnou pověst, délku až kolem dvou metrů, strnulý nepříjemný pohled a stále pootevřenou tlamu plnou ostrých zubů. Lidé jim ovšem křivdí. Ve skutečnosti není znám ani jeden případ nevyprovokovaného útoku barakudy na člověka. Je to ve skutečnosti plachá ryba, i když může být nepříjemná její zvědavost. Často se nepozorovaně přiblíží zezadu k potápěči a z malé vzdálenosti jej pozoruje. Ale vždy, když jsem se otočil a plaval k ní, mrskla sebou a rychle odplavala na hranici viditelnosti. Potkal jsem jich už při návštěvách Karibského moře desítky, možná stovky, ale díky jejich obezřetnosti nemám ani jeden jejich slušný snímek. Žraloci se na mělčinách v blízkosti útesů zdržují jen vzácně, ale pravidelně je možné potkat jejich příbuzné rejnoky.

KORÁLI V OHROŽENÍ

Při návštěvě korálových útesů Yucatanu jsme si opět uvědomili jejich jedinečnost, ale i zranitelnost. Ekosystém útesů patří totiž k nejohroženějším na Zemi. Udává se, že se jich v různém stupni ohrožení nachází 58 %, v karibské oblasti více než dvě třetiny. Větší část útesů na východním pobřeží Yucatanu je zatím dobře zachovalá a patří mezi nejméně porušené v celé oblasti, ale v blízkosti velkých turistických center na severu poloostrova už odumírají. K ohrožení člověkem se v této oblasti přidává ještě ohrožení přírodním živlem, kterým jsou uragány. Právě severní část jinak neporušených útesů yucatánského systému byla před několika lety postižena silným uragánem. Vítr a silné vlny tehdy ulámaly mohutné větve větevníků na ploše desítek kilometrů čtverečních. S touto pohromou se příroda za nějakou dobu dokáže vypořádat, ovšem škody způsobené člověkem bývají většinou nevratné. Nezbývá než věřit, že rozmach turistiky a dalších civilizačních vlivů na bude pobřeží Yucatanu zavčas regulován a že jeden z největších útesových systémů světa zůstane zachován.


KORÁLOVÉ ÚTESY

Společenstvo korálových útesů, které bývá nazýváno podmořskými zahradami a pro svou rozmanitost a druhové bohatství přirovnáváno k deštným pralesům, není všude na světě stejné. Koráli mohou žít jen v přesně vymezených podmínkách. Potřebují čistou vodu, jejíž teplota neklesá pod 20 °C, poměrně úzké rozmezí obsahu solí a celkově stabilní klimatické podmínky. Vyskytují se tedy jen v tropických a částečně subtropických oblastech, zhruba mezi obratníky. A to ještě jen tam, kde nejsou chladné mořské proudy a velké řeky, které snižují slanost mořské vody a přinášejí usazeniny z vnitrozemí. I přes tato omezení je rozsah útesů obrovský a hlavní oblasti jejich výskytu se dělí na dvě provincie – indopacifickou a karibskou (západoatlantskou). Obě oblasti se navzájem velmi liší.

Indopacifické útesy jsou rozsáhlejší a co se týče druhové rozmanitosti korálů, ryb a dalších živočichů o mnoho pestřejší, než karibské. Ale proč, když podmínky obou oblastí jsou na první pohled podobné? Odpověď musíme hledat v geologické historii, a to v historii poměrně nedávné, i když jsou to stovky tisíc let.

Od začátku období čtvrtohor už byly kontinenty dávno tam, kde dnes a jejich pohyby nebyly z hlediska historie Země příliš významné. Na utváření povrchu země a vzniku a zániku rozsáhlých ekosystémů, zvláště na severní polokouli, se v té době podepsaly hlavně dramatické změny klimatu, které nazýváme doby ledové. Těch bylo za poslední dva miliony let několik. Během ledových dob došlo k ochlazení a rozšíření kontinentálních ledovců daleko k jihu. Ledovce vázaly obrovské množství vody a v důsledku toho poklesla hladina moří a oceánů o desítky až stovky metrů. Navíc se úroveň mírného pásma s chladnými zimami posunula hluboko k jihu. Korálové útesy, které se většinou vyskytují nejvýš do hloubky 30 – 40 m, se vynořily nad hladinu, jiné zanikly vlivem ochlazení. Po roztátí ledovců se zase přechodně snížila slanost moří v blízkosti kontinentů. Koráli v té době přežívali jen v rovníkových oblastech a tam, kam nepříznivé klimatické změny nedosáhly.

Tento proces byl daleko výraznější na západní polokouli. Indopacifická provincie je o mnoho rozsáhlejší, velké řeky ji tolik neovlivňují, v širokém tropickém pásmu Pacifiku s množstvím malých ostrovů byly i v té době stabilní klimatické podmínky a postup ledovců a jejich vliv byl omezen vysokými pohořími centrální Asie. Atlantik byl ovlivněn podstatně víc. V severní Americe se ledovce dostaly jižněji a severní americký kontinent byl již v té době propojen s jižním, a tak oba největší oceány spolu přestaly komunikovat. Velká část korálových společenstev západního Atlantiku zanikla.

Útesotvorní koráli rostou velmi pomalu, nejvýš několik centimetrů ročně. Ale ve vhodných podmínkách jsou schopní za pár tisíc let vytvořit impozantní přírodní útvary. V současné době se na americkém kontinentu korálové útesy vyskytují v téměř souvislém pruhu od jižní Floridy a Baham, přes celý oblouk karibských ostrovů a na pevnině od Yucatanu po Kostariku. Na útesy Malých Antil navazují útesy na pobřeží Venezuely. Tam je jejich pás přerušen vlivem velkých řek, Orinoka a Amazonky a začínají až v jihovýchodní Brazílii.

I když se v karibské provincii vyskytují všechny typy útesů, jejich zastoupení je jiné, než v provincii indopacifické. Pravé atoly jsou vzácné a převládají lemové a tabulové útesy obepínající pobřeží. Vzácnější než v indopacifiku jsou i korálové bariéry, které jsou největšími stavbami vytvořenými živými organismy. Nejdelší a nejsouvislejší útes Karibiku vznikl při východním pobřeží Yucatánu. V jeho jižní části leží belizská bariéra, která je s délkou 240 km nejdelší v karibské provincii a jedna z nejdelších na světě. Začíná u břehů Hondurasu a táhne se ve vzdálenosti 30 – 100 km od pobřeží podél Belize až za hranice Mexika. Tam pokračují útesy ve formě lemů a malých bariér až k ostrovu Cozumel a na severní cíp poloostrova. Celková délka souvislých útesů je přes 500 km.

Category: 2000 / 09

„Mnoho jsem viděl a mnoho zažil a zkusil a Bůh sám ví, kam se ještě poději a kde jednou dokončím svou bludnou pouť. Na mé životní dráze nekvetly růže, ale přece nikdy jsem nezoufal. Vzpomínka na mou drahou vlast všude mne provázela a sílila…“ Slova patří, mimo jiné, hledači a brusiči diamantů a zlata, vojákovi, farmáři, ale i sběrači koňského trusu Čeňku Pacltovi.

V jeho rodném listě je zapsaný rok 1813 a město Turnov. Poté co se vyučil mydlářem, zamířil poprvé do zahraničí. Do Rakous. Brzy pochopil, že mydlařina není to pravé, a tak začal s broušením opálů ve Vídni.

Metropoli mocnářství opustil z rodinných důvodů. Stal se totiž zástupcem svého bratra Antonína, který zdědil otcův obchod s diamanty, v polské Varšavě. Ale nedařilo se. Po opakovaných roztržkách se svým bratrem stál v září 1846 na palubě lodi Thomas Benett plující z Antverp do New Yorku. Ani tam mu štěstěna příliš nepřála. Vstoupil tedy do amerického vojska a zapojil se do probíhající americko-mexické války.

„Tato změna mi nemálo prospěla. Pookřál jsem na duchu a nabyl i hmotných prostředků,“ zapsal si do deníku Paclt. Peníze měl. Dokonce i poukázku na 160 akrů půdy za věrné služby v boji proti Mexičanům a Indiánům. Jedno mu ale chybělo. Turnov. A tak na začátku roku 1853 vyrazil přes Londýn a Lipsko do svého rodiště.

„Ale touha po světě, která nedopřávala mi poklidu, zase ve mně procitla a mocí neodolatelnou pudila mne z domova,“ píše Paclt jen po několika měsících strávených v Turnově. Proto stál už v září 1853 u zábradlí parníku Hanson z Brém do New Yorku.

V Novém světě střídavě farmařil a potuloval se. Nakonec vážně onemocněl žlutou zimnicí, a tak mu lékař jako jediný způsob léčby navrhl změnu klimatu. Odjel tedy do Bazílie… Tam se mu nelíbilo, a jelikož jeho nemoc neustupovala, vrátil se zpět do New Yorku.

„Abych se zbavil prožluklé nemoci, která mé životní síly čím dále tím více hubila, odplul jsem dne 1. května 1857 lodí řečenou Maria Banks z New Yorku do Austrálie, kde naše loď přistála na samém sklonku měsíce srpna roku 1857,“ vysvětluje důvod své další cesty Paclt. A jak bylo jeho zvykem, nezdržoval se na jednom místě, ale prošel většinu zlatých nalezišť ve státě Viktoria. Nezbohatl. Nakonec podlehl zprávě hovořící o nových nalezištích zlata v Indii. Odjel do Kalkaty…

Zlato se ukázalo pouhou novinářskou kachnou. A tak se zklamaný a unavený vrátil přes Hongkong do australského Adelaide. Po několika neúspěšných štacích konečně vykopal zlato. Zastesklo se mu opět po Turnově…

„Poněvadž jsem po všecku tu dobu svým bratřím nepsal, domnívali se již, že jsem dávno mrtev. Jak se podivili, když jsem se objevil po tak dlouhé době živ a zdráv pojednou zase v Turnově,“ píše už padesátiletý Paclt na začátku roku 1863.

Nesměl by to být Paclt, aby se usadil. V lednu 1865 už byl zase v Austrálii. A potom následoval Nový Zéland a další hledání zlatého kovu. Nemoc, kterou v Austrálii prodělal, způsobila, že se rozhodl vrátit poznovu do Čech. Tentokrát definitivně v roce 1868.

Maloměstský Turnov mu nevyhovoval, a tak ho vyměnil za Prahu. Zde byl ale pro své politické názory, hlásané zejména po vyhlášených pražských hostincích, terčem zájmu policie. Z Prahy uprchl na poslední chvíli před hrozícím zatčením…

V únoru 1870 přistála jeho loď v jihoafrickém přístavu Port Elizabeth. Na africké půdě hledal Paclt diamanty a málem zemřel v roce 1874 při nehodě ve svém dole u řeky Vaalu, kdy mu zával rozmačkal levou ruku. Udržoval také čilé poštovní styky s domovinou, odkud dostával i některé časopisy – Lumír, Světozor či Slovan, a několikrát se sešel s Dr. Emilem Holubem při jeho afrických cestách. Stárnul a tušil, že už milované Čechy nikdy neuvidí. Bránilo tomu zejména politické ovzduší bývalého mocnářství. A tak tento „hrdý potomek husitů“, jak sám sebe často v dopisech nazýval, zemřel v roce 1887 u svých diamantů – ve stanu, v Keiskammě u řeky Vaalu…

Categories: 2000 / 09, 2000 / 10

Letos 26. prosince to bude 110 let, co krátce před svými devětašedesátými narozeninami zemřel člověk, který světu objevil poklady starověku. Říká se, že nebe přeje vyvoleným, a to platí doslova o Heinrichu Schliemannovi. Jako dítě pastora ze zapadlé německé vísky poblíž polských hranic poslouchal otcem vyprávěné příběhy o trojské válce, které ho zaujaly natolik, že zatoužil dozvědět se víc o slávě starého Řecka a dokázat, že Homérovy příběhy mají pravdivý základ.

Prvním krokem k tomu bylo získat jmění. Snadno se učil řeči, mluvil plynně anglicky, francouzsky, španělsky, holandsky, italsky, portugalsky a naučil se i rusky. Jako dvacetiletý se vydává do Ameriky, která ve čtyřicátých letech 19. století slibovala možnost nabýt velké bohatství. Nechal se najmout na loď do Venezuely. Když se loď za bouře potopila a nahý Schliemann spadl do moře, musel se přidržovat sudu, dokud ho záchranný člun nedopravil k holandským břehům. Tam zjistil, že jeho zavazadlo se všemi věcmi doplavalo neporušené na pláž. Od tohoto osudového zásahu provázelo Schliemanna už jen štěstí. Pozdější majitel kalifornských zlatých dolů, finančník ruských carů a vládce pařížské burzy se teprve ve svých šestačtyřiceti letech začíná zabývat archeologií a studuje řečtinu. V létě 1868 odjíždí s malou výpravou amatérů na ostrov Ithaka hledat palác svého hrdiny Odyssea. Nasbíral tam dost drobných starožitností, aby sám sebe přesvědčil, že našel sídlo Odyssea a jeho věrné Penelopy.

Poté se vydává na pláně Malé Asie – do země, která se dříve nazývala Troas – přesvědčen podle Homérova popisu v Iliadě, že tam přistálo achajské loďstvo. Drží se Homéra a proti názoru několika vědců, kteří vůbec nevěřili v existenci Tróje, se rozhodne 11. října 1871 kopat na jiném místě. A 14. června 1873 nachází Schliemann nejen Tróju, ale i poklad. I když se po jeho smrti prokázalo, že se jedná o poklad trojského krále o tisíc let staršího než Priamos, šlo o největší archeologický nález 19. století. Svým uměleckým stylem se nalezené překrásné skvosty nepodobaly ničemu, co bylo dosud známo. Jen z jedné stříbrné vázy vysypal 8700 zlatých předmětů a všechny byly z 23karátového zlata! Schliemann věnoval celý poklad berlínskému muzeu. Po druhé světové válce byl jako válečná kořist převezen do Moskvy. Rusové teprve v roce 1993 přiznali, že poklad vlastní.

Category: 2000 / 09

V Anglii se sází na všechno. K charakteristice klasického anglického gentlemana patří nejen tvídové sako, vycházková hůl a lulka, ale též vášeň pro sázení. Na jaře vypsali bookmakeři své kurzy na velmi neobvyklý podnik: podaří se expedici DINO 2000, připravené na říjen letošního roku, objevit v bažinaté oblasti Likouala Republiky Kongo legendárního tvora mokele mbembe, připomínajícího svým vzhledem sauropodního dinosaura? Nebylo to poprvé, co přijímali sázky na podobný podnik. Dosud žádný z nich neuspěl. Ale co když se to podaří tentokrát?

NEJSTARŠÍ ZPRÁVY

Zprávy o tomto záhadném živočichu nejsou novodobým výmyslem senzacechtivých novinářů. Objevují se v literatuře již před více než dvěma sty dvaceti lety, v době, kdy o existenci dinosaurů nemělo lidstvo nejmenší tušení. První taková informace byla publikována v roce 1776 v knize abbého Lievaina Bonaventury Proyarta, pojednávající o činnosti francouzských misií ve střední Africe. Kniha nesla dlouhatánský název „Histoire de Loango, Kakondo et Autres Royaumes d’Afrique, Rédigée d’aprés les Memoires des Préfets Apostoliques de la Mission Francoise“. Misionáři nejen popisují celkový vzhled záhadného tvora, o němž jim vyprávěli domorodci, ale uvádějí i to, že jednou při cestě pralesem narazili sami na stopy tohoto zvířete, které dle jejich názoru muselo být opravdu monstrózní. Šlépěje měly obvod devadesát centimetrů a vykazovaly jasné otisky velkých drápů. Nejpodivnější je to, že paleontologové poznali dinosaury až o půl století později a apatosaurus – první ze skupiny sauropodních dinosaurů – byl objeven až sto a jeden rok poté, kdy vyšla kniha abbého Proyarta. Nikdo se tedy při popisu tohoto zvířete nemohl nechat „inspirovat“ známými fakty. A to, že zadní nohy sauropodů byly opatřeny silnými drápy, nevěděli paleontologové ještě ani v polovině dvacátého století. Stačí se jen podívat na Burianovy rekonstrukce z té doby, které maloval pod odborným vedením profesora Augusty.

Zprávy o tomto tajemném tvoru přicházely pak již z Afriky pravidelně. Koncem devatenáctého století přichází A. A. Smith, známější pod přezdívkou Trader Horn, se sdělením, že v bažinaté oblasti Gabonu nazývají domorodci toto zvíře jago-nini nebo amali. Trader Horn sice nikdy záhadného tvora nespatřil, ale na vlastní oči viděl obrovské neznámé stopy. V roce 1913 se setkává se zprávami domorodců o tomto zvířeti v bažinaté oblasti Likouala v dnešní Republice Kongo německý cestovatel kapitán von Stein. Domorodci zde nazývali tohoto živočicha mokele mbembe.

„Domorodci tvrdí, že toto zvíře má hnědošedou barvu,“ píše von Stein, „a hladkou kůži, je velké jako slon, nejméně však jako hroch. Má prý dlouhý a velmi ohebný krk a pouze jediný zub (tím je zřejmě míněn roh na čenichu). Někteří hovoří o dlouhém svalnatém ocasu, podobném ocasu aligátora. Tvrdí, že lodice, které se dostanou do blízkosti tohoto zvířete, jsou ztraceny. Mokele mbembe napadá čluny a zabíjí jejich posádky. Mrtvá těla však nežere. Při hledání potravy vystupuje prý na břeh i za dne. Jeho potrava je výhradně rostlinného původu. Domorodci mi dokonce ukázali rostlinu, kterou se živí nejraději. Je to druh bělokvěté liány s mléčnou šťávou a plody podobnými jablkům. U řeky Ssambo mi ukázali stezku vyšlapanou tímto zvířetem při jeho cestě za potravou. Stezka byla čerstvá a nedaleko byly rostliny výše popsaného druhu.“

V prosinci roku 1919 pořídil nákres tohoto zvířete jistý Walter Winans. Na čenichu zvláštního tvora ční vzhůru lehce stočený roh, z tlamy šlehá rozeklaný jazyk a z každé čelisti trčí dva ostré hadí zuby. Nohy připomínají tlapy lva. Na první pohled je zřejmé, že Winans nekreslil podle vlastního pozorování, ale složil dohromady jednotlivé znaky mokele mbembe podle vyprávění domorodců.

V roce 1938 přináší zprávu o podobném zvířeti v této oblasti von Boxberger. Podle informací, které získal od domorodců, se vyskytuje na soutoku řek Mbam a Sangha a u řeky Ntem.

VÝZKUM NA VĚDECKÉM ZÁKLADĚ

V polovině sedmdesátých let dvacátého století studuje život krokodýlů v Gabonu americký herpetolog Powell. V roce 1976, přesně dvě stě let poté, co vyšla kniha abbého Proyarta, se tu setkává se zprávami o stejném zvířeti nazývaném n’yamala (zřejmě „amali“ Tradera Horna). Po konzultacích s Bernardem Heuvelmansem, pozdějším prezidentem Mezinárodní kryptozoologické společnosti, a profesorem chicagské univerzity Royem Mackalem se Powell v roce 1979 znovu vrací do Gabonu, aby získal více věrohodných zpráv o tomto tajemném tvoru.

Kromě Gabonu a Republiky Kongo se údajně vyskytuje i ve Středoafrické republice, kde ho nazývají diba, songo, bandigui, ngakula-ngu nebo guaneru. Zdá se, že obývá rozsáhlou nepřístupnou bažinatou oblast zasahující do všech uvedených států. Všude ho popisují stejně, jak pokud jde o velikost (asi 12 metrů), tak i co se týče druhu přijímané potravy. Tou nejoblíbenější, jak již bylo řečeno, by měly být plody bělokvěté liány z rodu Landolphia, nazývané domorodci molombo. Na základě ekologické studie uvedené oblasti došel profesor Mackal k závěru, že pokud toto zvíře opravdu existuje, bude se jeho výskyt zřejmě koncentrovat do krajů východně od Gabonu, do dosud neprozkoumané močálovité oblasti mezi řekami Sangha a Ubangi v severní části Republiky Kongo. Jde o obrovskou oblast o rozloze přes 150 000 čtverečních kilometrů.

V roce 1980 vyrazili Mackal s Powellem na novou průzkumnou expedici, která je zavedla do Impfonda, pralesního města na řece Ubangi. Zde se jejich předpoklady potvrdily dalšími zprávami. Výprava dosáhla města Epéna na řece Likouala, jež dala celé této oblasti jméno, a její členové se dověděli, že u nedalekého jezera Telle (oválné jezero o rozměrech asi 5 x 4 km) viděli prý někdy koncem padesátých let rybařící Pygmejové dvě mokele mbembe, z nichž jedno po dlouhém boji zabili. Stalo se to údajně u výtoku moliba Oumé (molibo zde znamená výtok říčního kanálu), spojujícího jezero s řekou Bai, jímž sem obě zvířata pronikla od vzdálenějších močálů. Maso zabitého jedince však nebylo poživatelné, a proto ho nechali na místě. Mackal s Powellem se pak vrátili do USA, aby na základě získaných informací připravili expedici, jejímž cílem bylo proniknout přímo k jezeru Telle.

Hned v následujícím roce se Mackal objevil ve střední Africe znovu – tentokrát v čele dobře organizované expedice. Jejími členy byli Richard Greenwell a James Wilkinson, oba z univerzity státu Arizona, a Marie T. Womack. Velkou pomocí byla i účast amerického baptistického misionáře Eugena Thomase, působícího v Impfondu, který znal dokonale zdejší kraj, vedl po mnoho let pečlivou dokumentaci všech zpráv domorodců o mokele mbembe a již dříve poskytl Mackalovi cenné informace. K výpravě se připojili též zástupce konžského ministerstva vodního a lesního hospodářství zoolog Marcellin Agnagna a tři příslušníci konžské armády k zajištění její bezpečnosti. Původně se měl této cesty zúčastnit i černý Američan Herman Regusters, konzultant NASA v kalifornské laboratoři tryskových motorů, který se však ještě před odletem výpravy rozešel s Mackalem ve zlém a rozhodl se pak zorganizovat expedici vlastní. A tak na podzim roku 1981 operovaly v Republice Kongo dvě americké skupiny, které se však v terénu nikdy nesetkaly.

PRVNÍ EXPEDICE

Rozhodující důkaz však nepřinesl nikdo. Pouze jedna z expedic zahlédla na řece Likouala mohutnou vlnu, vzniklou krátce předtím ponořením nějakého velkého neznámého zvířete (sloni ani hroši zde nežijí), a ve vesnici Dzeke viděla širokou stezku vyšlapanou v porostu, o níž místní domorodý lovec Mongoumela tvrdil, že tudy mokele mbembe chodí na pastvu. Podařilo se jí také získat vzorky plodů bělokvěté liány molombo, které jsou podle domorodců jeho nejoblíbenější potravou. V USA pak byly podrobeny laboratornímu rozboru, pokud jde o jejich nutriční hodnotu.

Začátkem roku 1982 se vláda Republiky Kongo rozhodla vyslat za mokele mbembe vlastní expedici. Vedl ji zoolog Marcellin Agnagna, účastník Mackalovy výpravy z předchozího roku. Zdlouhavé přípravy a finanční problémy ji poněkud pozdržely, takže se vydala na cestu až na jaře 1983. Napřed byl proveden podrobný průzkum v širším povodí řeky Likouala, odkud v minulosti přicházelo nejvíce zpráv. Ve vesnici Edzama došlo údajně čtrnáct dní před připlutím výpravy k nehodě, kdy se mladá dívka jedoucí na kánoi vydlabané z kmene stromu střetla s obrovským zvířetem, které odhodilo její loďku na písčitý břeh. Dívka utrpěla šok, křičela a zmítala se na zemi. Tak byla později nalezena rodiči, kteří se ji vydali hledat. Prohlašovala, že neznámé zvíře mělo dlouhý krk a bylo velké jako čtyři sloni. Ve vesnici Dzeke ukázal lovec Mongoumela Agnagnovi čerstvé stopy, které nebyly údajně starší než čtyři dny, a tvrdil, že během sedmnácti měsíců po Mackalově odjezdu spatřil mokele mbembe celkem třikrát. Kromě plodů molombo se prý záhadný tvor živí i rostlinou nazývanou mabondži.

Pak se již expedice vydala k jezeru Telle. Použila cesty, kterou předtím objevil Regusters, s výchozím bodem ve vesnici Boha. Dne 1. května došlo pak k jednomu z nejdiskutovanějších pozorování v historii kryptozoologie. Agnagna tvrdí, že mokele mbembe viděl v jezeře na vzdálenost asi 240 metrů. Tvor měl obrovský klenutý hřbet, dlouhý, téměř kolmo vzhůru vztyčený krk a malou hlavu. Agnagna sestoupil ze břehu a postupoval mělkou vodou. Zadní část krku stejně jako hřbet byly černé a leskly se na slunci, přední část měla barvu hnědou. Zvíře otáčelo hlavu po vetřelci, jako by sledovalo jeho postup. Pak se ponořilo a nad hladinu vyčníval jen dlouhý krk s malou hlavou. Nakonec zmizelo pod vodou úplně. Agnagna se je pokusil nafilmovat, ale po předchozím filmování pralesních květů měl prý kameru nařízenou na makro rozsah. Než svůj omyl zjistil, došel mu film. Další neměl. Do tábora to byly dva kilometry. Pozorované zvíře sice potom nakreslil, ale jeho zpráva o tom, že mokele mbembe je opravdu přežívajícím sauropodním dinosaurem, vzbudila velmi rozpačité reakce.

Mackal a Greenwell, kteří ho znali z předchozí výpravy, podpořili jeho odbornost a věrohodnost. „Je to poprvé,“ zdůrazňovali, „kdy mokele mbembe pozoroval profesionální zoolog.“ Skeptiků však zůstalo velmi mnoho.

SOUSTŘEDĚNÝ NÁPOR

Zájem světa o tajemství deštného pralesa v kraji Likouala byl probuzen. Na rok 1986 byly připravovány hned tři expedice. Dvě americké (Mackal a Regusters) a jedna anglická, vedená ambiciózním dobrodruhem Billem Gibbonsem. Gibbons byl přesvědčen, že příčinou neúspěchu předchozích výprav byl příliš akademický a nesoustředěný přístup k celému problému. Jako voják britské armády v Belize získal zkušenosti ze života v džungli a hodlal vést celou akci ne jako vědeckou expedici zkoumající podmínky celého ekosystému, ale jako válečnou výpravu s jediným cílem – nezvratně prokázat existenci záhadného zvířete. Mackal poskytl Gibbonsovi veškeré informace a sám se nakonec vlastní expedice vzdal, Regusters nesehnal dostatek finančních prostředků. A tak byl Gibbons se členy své výpravy Operation Congo a Marcellinem Agnagnou po boku nakonec jediným, kdo se v roce 1986 u jezera Telle objevil. Expedice tam strávila několik dní. Nejen však že mokele mbembe ani nezahlédla, ale málem skončila katastrofou. Jen z posledních sil se její účastníci dovlekli do Impfonda, kde se jich ujal misionář Thomas se svou ženou. Gibbons pak z vděčnosti přestoupil na baptistickou víru a nechal se Thomasem pokřtít v řece Ubangi, což byl jediný, byť ne příliš slavný výsledek jeho expedice.


K obrazu z roku 1980 inspirovala malíře Frazettu zpráva o boji Pygmejů s mokele mbembe, čerstvě přinesená Mackalem z Konga.

V roce 1988 se u jezera Telle objevila japonská výprava, ze všech dosavadních nejlépe organizovaná, vybavená nejmodernější technikou. Doprovázel ji Marcellin Agnagna, který se v problematice mokele mbembe vypracoval na uznávaného znalce. Pod vedením Hidevuki Takana ji tvořili samí odborníci – členové Expedičního klubu univerzity Waseda. Včetně domorodých průvodců a nosičů z vesnice Boha se jí zúčastnilo čtyřicet devět mužů. Hladinu jezera křižovaly dva gumové čluny, jejichž posádky měly triedry s velkou rozlišovací schopností, nejmodernější fotoaparáty i videotechniku. Z paluby člunu mapoval dno nehlubokého jezera sonar a hledal obrovské tělo ukryté pod vodou. Průzkum se nezastavil ani v noci, členové expedice sledovali hladinu pomocí dalekohledů na vidění ve tmě. Pátého dubna časně ráno vzbouřili základní tábor dva domorodí průvodci. Tvrdili, že při lovu ryb u západního břehu jezera spatřili ze člunu v mlze ve vzdálenosti asi sedmi metrů hledaného obra. Jeho dlouhý krk čněl vzhůru a mohutné tělo vyčnívalo z vody celou svou horní polovinou. Než se stačili vzdálit, vyrazilo zvíře dokonce hlavou proti nim. Později zažila tříčlenná posádka člunu v říčním průtoku Oumé jinou neobvyklou příhodu. Bylo to nedaleko výtoku Oumé z jezera, kde v padesátých letech zabili údajně jedno mokele mbembe Pygmejové. Voda tu byla velmi kalná a jen asi metr hluboká. Oba břehy kryla hustá vegetace, která se nahoře spojovala, takže se průtokem projíždělo jako v tunelu. Náhle upoutal pozornost výzkumníků praskot lámaných větví. Nějaký předmět udeřil do vody, která vysoko vystříkla. V houštině se na okamžik ukázalo velké šedivé tělo a pak již jen slábnoucí praskot označoval směr, kudy se neznámé zvíře prodíralo. Sloni ani hroši u jezera Telle nežijí.

Další nápor na tajemství záhadného obra byl podniknut v roce 1992. V deštných pralesích v oblasti řeky Likouala se opět objevil Bill Gibbons v čele expedice Operation Congo II. Získal zde nejnovější zprávy od domorodců a vydal se proti toku řeky Bai na sever k jezerům Foulouko a Tibeke, odkud přišly čerstvé informace o spatření mokele mbembe. Tato jezera chybí na většině map a podle místních obyvatel se tu záhadný tvor objevuje dost často. Jeho spatření je prý však otázkou mnohadenní trpělivosti, neboť jde o zvíře velmi ostražité a plaché.

Ve stejném roce byly podniknuty ještě další dvě expedice. Britský cestovatel Redmond O’Hanlon, opět doprovázený Marcellinem Agnagnou, se bezvýsledně pokoušel objevit mokele mbembe u jezera Telle. Krátce po něm tam dorazila i v pořadí druhá japonská výprava. V září 1992 došlo možná k tomu, na co celý svět tak dlouho čekal. Japoncům se podařilo nafilmovat v řídké mlze záhadný předmět, připomínající dno převráceného člunu, na jehož přední straně čnělo vzhůru něco, co vypadalo jako dlouhý krk. Předmět plul napříč jezerem a „krk“ se zřetelně pohyboval a kroutil, takže se v žádném případě nemohlo jednat např. o větev nějakého zlomeného kmene. Prokazatelně to bylo živé. Celková silueta připomínala až nápadně Agnagnův nákres z roku 1983. Kritici však namítají, že se mohlo jednat o domorodý člun se dvěma muži, z nichž ten vpředu v loďce stál, připraven harpunovat oštěpem ryby. Vzhledem k nejasnosti záběru nelze tento názor vyvrátit, a tak hádanka mokele mbembe zůstává stále bez odpovědi.

NENÍ TO BLÁZNOVSTVÍ?

Není to však bláznovství, pátrat na samém konci dvacátého století v rovníkové Africe po přežívajícím sauropodním dinosauru, když přece každé dítě ví, že dinosauři vymřeli již koncem druhohor před 65 miliony let?

Takhle formulovaná otázka mohla být snad více či méně oprávněně položena tak před dvaceti lety, ale dnes již ne. Podle jedné z teorií jsou ptáci potomci dinosaurů a těch dnes žije více než dvakrát tolik druhů (okolo devíti tisíc) než savců (okolo čtyř tisíc). Konec konců ani ti klasičtí velcí dinosauři nevymřeli všichni najednou na konci doby křídové, ale na některých lokalitách v Severní i Jižní Americe, Africe i Indii přežili velmi dlouho, nejméně jeden milion let do třetihor. Nesprovodil je ze světa dopad velkého meteoritu ani kometky. Z povrchu Země se vytráceli postupně, tak jak se měnilo k horšímu jejich životní prostředí. Neúměrné sucho a chlad byly příčinou toho, že nakonec zmizeli z nejznámějších lokalit svého předchozího výskytu. Ale co tam, kde se od konce druhohor jejich životní podmínky nezměnily?

Právě to platí o oblasti deštných pralesů v rovníkové Africe. Dokazuje to studie „Late Cretaceus and Tertiary Vegetation History of Africa“, publikovaná v roce 1978 paleobotaniky D. I. Axelrodem a P. M. Ravenem. Nenastaly tu ani žádné významné horotvorné procesy nebo klimatické změny. Území, na němž se má údajně mokele mbembe vyskytovat, se svou rozlohou rovná Moravě. Je krajem rozsáhlých močálovitých deštných pralesů okolo řeky Likouala a jejích přítoků, oplývajícím mnohem větším bohatstvím zvěře než jakákoliv jiná oblast v Africe. Většina zdejších zvířat nikdy nespatřila člověka. Domorodé osídlení je tu nesmírně řídké. Ten, kdo sem pronikne, musí být připraven snášet neustálé útoky obrovského množství hmyzu, z něhož jsou nejhorší komáři, musí počítat s tím, že každou chvíli objeví na svém těle velkou pijavku až k prasknutí nasátou jeho vlastní krví, musí se smířit s tím, že se bude po celé hodiny brodit až po kolena v houpavém močálu a prodírat se hustě zarostlými houštinami a spletí lián. Musí vzít v úvahu i to, že velké zvíře, které uslyší několik metrů od sebe, zůstane před jeho očima navždy skryto neproniknutelnou zelenou clonou. V takovém prostředí může opravdu žít mnoho neznámých živočichů včetně těch největších.

Sauropodní dinosauři byli jednou z nejúspěšnějších skupin dinosaurů. I když hlavním obdobím jejich rozkvětu byla doba jurská, jedna jejich čeleď (Titanosauridae) žila až do samého konce druhohor (období nejsvrchnější křídy) a některé nálezy z Jižní Ameriky i odjinud svědčí o tom, že přežila i do třetihor. Sauropodi tak patří mezi poslední velké dinosaury, kteří se na Zemi udrželi a přežili mnoho jiných svých příbuzných. Žili na naší planetě okolo 120 milionů let. Není možné, aby někteří z nich vydrželi na příznivých odlehlých lokalitách dalších 65 milionů let až do dnešních dnů? Když stále mezi námi v tak obrovském počtu druhů žijí coelurosauři, mezi něž patřil např. i známý tyranosaurus, proč bychom měli právo na přežití upírat sauropodům?

Netvrdím, že mokele mbembe opravdu existuje nebo že se skutečně jedná o přežívajícího sauropodního dinosaura. To je třeba prokázat. Ale nemyslím si, že je moudré házet všechna ta svědectví hodnověrných lidí, z nichž nejstarší pochází z roku 1776, jen tak za hlavu. Nechci se podobat nejuznávanějším světovým ichtyologům, kteří všichni v roce 1938 jako jeden muž odmítli pozvání profesora Smithe, aby se přijeli do East Londonu podívat na právě ulovenou lalokoploutvou rybu, čerstvě popsanou jako Latimeria chalumnae. Ti moudří pánové věděli předem, že by tam jeli zbytečně. Věděli, že to musí být podvrh, neboť lalokoploutvé ryby vyhynuly před 65 miliony let a nikdo je tedy nemůže lovit živé z moře.

EXPEDICE DINO 2000

Zdá se, že v letošním roce budou uskutečněny nejméně dva vážné pokusy o to, aby hádanka mokele mbembe byla zodpovězena do konce dvacátého století. Prvním z těch, kdo se o to pokusí, bude opět Bill Gibbons. Původně plánoval výpravu Operation Congo III již na loňský rok, odradily ho však občanské nepokoje v Republice Kongo, a tak se rozhodl svou expedici odložit. Vyrazí až letos a zaměří se na prověření nedávných, ale dosud zanedbávaných zpráv o spatření tohoto zvířete v sousedním Gabonu.

Největší pozornost je však soustředěna kolem tří zbrusu nových adeptů na vavříny objevitelů přežívajícího sauropoda. Tři sportovně založení dobrodruzi z Manchestru, Adam Davies, Andy Sanderson a John McDonald, mají již přes své mládí četné zkušenosti z výprav do tropických džunglí. Davies např. mimo jiné pátral i na Sumatře po záhadném hominoidu nazývaném domorodci orang pendek. Na cestu za mokele mbembe se vypravili již v roce 1998, ale vzhledem k nepokojům v oblasti se museli hned na jejím začátku vrátit. To je však neodradilo a jsou pevně přesvědčeni, že letos v říjnu se jim jejich úmysl zdaří. V současné době doplňují poslední účastníky výpravy, aby bylo po odborné stránce zajištěno její vyrovnané složení. Během tříměsíční expedice nazvané DINO 2000 chtějí prozkoumat pět cílových oblastí v okolí jezera Telle a v případě úspěchu pořídit průkazné fotografie a videozáznamy. Chtějí se také pokusit najít kosti jedince zabitého Pygmeji koncem padesátých let u moliba Oumé, což jistě nebude jednoduchý úkol, neboť toto místo zkoumalo již mnoho výprav před nimi a kosti budou zřejmě zapadlé hluboko v bahně.

Všichni tři jsou přesvědčeni, že šance na úspěch jsou sice malé, ale ne beznadějné. „Jde jen o to být ve správnou chvíli na správném místě,“ říkají. Angličtí bookmakeři si ostří tužky a propočítávají kurzy. Vsadíte si na přežívajícího sauropoda ve střední Africe?

Category: 2000 / 09

„Letadlo dorolovalo na konec přistávací dráhy. Byl jsem poprvé v Africe a měli jsme mezipřistání při letu do kamerunského hlavního města Yaoundé. Dveře se otevřely a na mě dýchlo šílené vedro. Doma byl konec listopadu, tady jsme byli všichni do dvou minut úplně propocení. Nahnali nás do kavárničky v hale pro mezipřistání. Těžce jsme se svalili na židle. Bylo nás asi sedmdesát a každý se snažil přivolat číšníka. Ten vyvolený muž se blížil naprosto slimáčím tempem. Šoural se, usmíval se na všechny strany, ale žádné objednávky nebral. Potom si konečně někoho vybral a došel k jeho stolu. Převzal objednávku a tím šíleným pomalým tempem zvolna dorazil k baru. Vzal limonádu, dvě piva a vláčně se vracel… Na nás se samozřejmě tehdy nedostalo, ale to mi nevadilo, protože já jen fascinovaně zíral. Až později mi došlo, že právě v tom okamžiku mi už nebylo pomoci. Tohle je země! Ten má tempo! Nevěřil jsem svým očím. Aby se takhle pohyboval číšník v narvané hospodě, když může vydělat prachy… Hned bylo jasné, že mu vůbec nešlo o peníze. Šlo mu o to, aby měl co nejmíň práce. Tady se mi zalíbilo.“


Zdeněk Vágner

Příjmení Vágner si v republice skoro každý spojí se zoologickou zahradou ve Dvoře Králové. Cítíte se jako pokračovatel v práci svého otce?

Ne, protože sága rodu Vágnerů, nebo jak to chcete nazvat, byla „one man show“. Byla to velká show mého táty. Osobnosti, která tu už není a jež byla základním hybatelem všeho, co se kolem dělo. To, co dnes děláme my, to, co se snažím dělat já s bráchou v Tanzanii, v tom už jedeme jen jedním směrem. Aby sága pokračovala, to by bylo možné jen tehdy, kdyby zoologická zahrada byla zprivatizována, jak měl otec vymyšleno. Pak by se stala jakýmsi svorníkem a každá ruka z rodiny by byla dobrá. No, nepovedlo se a vymýšlet si svoji jinou zoologickou zahradu je nesmysl.

Mají vůbec dnešní zahrady smysl?

Zoologické zahrady… tam už asi nikdo víc nevymyslí. Dnes ztrácejí své původní opodstatnění. Pro nás je najednou daleko snadnější než dřív dostat se do oblastí, kde se chovaná zvířata vyskytují volně. Ovšem, z druhého pohledu, zoologické zahrady neztrácejí význam pro výuku. Tam se děti mohou podívat na zvířata, která v lese za domem neuvidí, ale v učebnicích je mají. Jako nejdůležitější vidím jejich význam v roli světových genových bank, protože ve spoustě zemí, kde nemají vyjasněné ekonomické směřování, ochranu svých přírodních zdrojů, vzdělání, zvířata zmizí proto, že je lidi prostě snědí.

Jak by vypadala ta „vaše“ zoologická zahrada?

Kdyby se otci podařil privatizační projekt se zahradou tady ve Dvoře, která byla vždycky experimentální a je vybudována na chov velkých skupin zvířat, především afrických kopytníků, tak bych se v ní nezabýval chovem malých zvířat, ptáčků atd., na to je spousta jiných zahrad. Já neumím odchovat veverku, ale nosorožce ano, a když už veverku vypiplám, tak za ni dostanu 25 Kč. Zato nosorožec má pro svět ohromnou hodnotu. Je jich málo a tady to umíme dělat. Navíc je to jednoduché zvíře.

Co to znamená?

Jednoduché zvíře je to, které je mírné, klidné od přírody. I v zajetí se pak podobně chová. Například žirafa, antilopa losí, buvol. To jsou zvířata, se kterými se v zajetí dobře pracuje. Opakem jsou ta, kterým říkám raplové. To jsou třeba buvolci, pakoně, malé antilopy – všechno potrhlá zvířata, běžci, jejichž jedinou záchranou před nebezpečím je útěk. Takový buvol má v přírodě jednoho nepřítele. Dokáže ho zabít jenom lev. Na malé antilopy čekají hyeny, hyenovití psi, šakali, leopardi, gepardi… celý zástup nepřátel, a tak jsou nervózní a i v zajetí se pak chovají velmi neklidně.

Spoustě lidí Afrika už po první návštěvě totálně přetvořila jejich životní dráhu. Někteří, třeba Karen Blixenová nebo Ernest Hemingway, se o tom snažili psát. Čím to ale je? Kde se bere ta její tajemná síla?

Je to dáno jejím specifikem. Africká kultura je v podstatě kultura luku a šípu. Teď nemluvím o severní Africe. Mluvím o typické černošské Africe, kde Livingstone a Stanley při cestě do jejího nitra objevovali kmeny, v nichž palice, luk a šíp byly nejmodernějším vynálezem.

Myslím si, že to přetrvává dodnes. Ano, najdete tam ledničky atd., technika funguje, ale normální Afričan k tomu moc nepřijde. Nemluvím ani o jižní Africe, to je druhý extrém. Mám na mysli Afriku, jakou si každý z nás představuje – tisíce zvířat a černoši s rouškou kolem pasu. Myslím na to ohromení a úlevu, když člověk do takové Afriky přijede. Nemusí přemýšlet o tom, že mu bude v noci zima, že bude muset začít topit, že se bude muset nějak zabezpečit na zimu. Každé ráno tam velice přesně vychází slunce a večer přesně zapadá. Rozdíl je deset minut za rok.

Druhá věc – ohromně lehce se zvyká na to, mít kolem sebe několik sluhů. Ti stojí za měsíc tak 10-15 dolarů. To je skutečnost, která není jinde na světě možná. Snad ještě v Asii. Ale ne v Evropě nebo v Americe. V Africe i chytrý člověk, manuálně zručný, co zařídí spoustu věcí, stojí pořád těch 15 dolarů a je na vás, jestli mu dáte víc.

On je strašně spokojený, nají se a zabezpečí rodinu a za to vás obskakuje od rána do večera.

Nemáte dojem, že takovým způsobem života každý trochu zleniví?

Ne, pro mě je to normální, že se o některé věci už nestarám. Vím, že budu mít ráno čaj tak, jako ho mám rád. Potom řeknu, co chci udělat na autech, co opravit, a je to. Ten, kdo to zařizuje, se vrátí z opravny s lístkem, co to stálo, a já už si to tam vyrovnám.

Je to o přizpůsobení africkému stylu života. Když jsem si postavil dům, tak už jsem počítal s africkým podnebím. Obyčejná šoupací okna, co nejvíc do strany, proti mouchám sítě, a tím to hasne. Samozřejmě, protože jsem chytrý Evropan, tak mám dva zdroje vody. Jeden ze státního vodovodu a jeden z vlastního vrtu, protože voda z vodovodu občas neteče. Nevím proč, ale neteče. A když není elektřina, mám vlastní generátor. Jsem technikou zkažený Evropan a vím to. Vím, co tu musím mít. Zařídil jsem si to a mám klidný život v naprosté pohodě, s pěti lidmi, kteří mi ho dělají ještě pohodlnější. Mám lidi do buše, lidi do kuchyně, lidi na úklid. Oni se snaží, aby nikdo nic neukradl, když tu nejsem, i když všechno cenné je se mnou v buši. Oni hlídají a čekají, až se vrátím. Dostanou úkoly na měsíc, co mají udělat, co se může stát, co se nesmí stát, co není tragédie, co tragédie je.

Samozřejmě, bráno úhlem pohledu Středoevropana, je to obtížně pochopitelné – on má někde v Africe sluhy. Tam se ale od bílého cizince očekává, že zaměstná několik místních, a protože nezaměstnanost je tak šílená a výplaty tak malé, člověk by byl blbec, kdyby si ty čtyři nebo pět lidí nezaměstnal. Stejně tu někoho musíte mít, protože byste všechno nestíhal, v těch klimatických podmínkách tam nejde pracovat celý den. A potom, je nebezpečné a podezřelé, když jste úplně sám. Začne to vyvolávat úvahy, že ten člověk je skrblík a něco tam má, anebo něco tají a nechce, aby o tom někdo věděl. A pak už je krůček k uvažování: aha, on tam má něco cenného, je to cvok, nemá sluhy, co kdyby…

Každý, kdo se dostane do Afriky a zůstane tam delší dobu, za to něčím platí. Čím platíte vy?

Asi osmadvacetkrát jsem už měl malárii. To se na mně asi podepíše ve stáří. A v osobním životě? Tady ničeho nelituji. Naopak, v Africe se cítím víc doma. Nějaká touha po Česku? Ne. Strašně rád tady jsem, ale domov – svoji bázi už mám jinde. Do Evropy se rád vracím, ale kdybych umřel v Africe, tak bych si asi spíš přál, aby mě tam i pochovali.

Které zvíře je v buši nejnebezpečnější?

Pokud to zvíře není poraněné, tak více méně není nebezpečné žádné. Člověk je nepřítel všech zvířat a ona to už dnes moc dobře vědí. Je určitá vzdálenost, na kterou vás pustí, a pak odběhnou. Vyklidí pole, protože vědí, že s tím člověkem nebo autem to moc dobré není. Nebezpečné zvíře, i když není postřelené, číhá ve vodě. Tam jsou krokodýli a hroši. Ti jsou skutečně nebezpeční. Na souši pak někdy i sloni. Protože slon neutíká. Proč taky? V některých případech se dokonce přijde přesvědčit, co to tam je za blba. Roztáhne ušiska a přiběhne. Když se na vás řítí několik slonů a už jsou padesát metrů, už jsou čtyřicet metrů, tak si říkáte, sakra mizím, to je nebezpečné. Když je znáte dobře, víte, že se zastaví, ale když je mezi nimi opravdu zlá teta, zlá máma a mají malé mládě, tak je lepší odejít. Jste chytrý, vidíte, že mají mláďata, a mizíte, to je v pořádku. Oni vás jenom trochu proženou a nechají být. Prvotní je starost o mládě. Uhnul jste a je to.

Jak se bílému muži stopuje?

Dnes už si na to musím vzít brýle. Na těžká zvířata, buvola, lva, stačím, ale umět stopovat lehčí zvíře, třeba levharta, a ještě na pevném podkladu, to už se tam musíte narodit. Záleží na každém odvaleném kamínku, ohnutém stéble. Navíc my nemáme tak dobrý zrak a čich. Skvělého stopaře z vás udělá předtucha, musíte umět myslet jako zvíře. Kam zamíří, když je poraněné, co udělá to, které vidíme na obzoru? Zaregistrovalo nás a kam se půjde schovat? Já jsem dobrý na to, co budou zvířata dělat, ale na stopě mi unikají ty malé detaily.

Stopaři skvěle slyší. V buši je ticho a oni řeknou: „Masajové.“ Já se otáčím, kde jsou, a oni: „Tímto směrem.“ Jdeme po sluchu a ujdeme ještě kilometr a půl, než je uvidíme.

Jste prý výborný střelec. Dá se to nacvičit?

Musí tam být trocha talentu a pak u zvířat to je hodně o praxi. Něco jiného je střílet do terče a něco jiného na zvířata. Terč je jasný. V něm je černý puntík, a když trefím, udělám tam dírku a vím, trefa. Na těle zvířete je těch černých puntíků, kde ho dokážu zabít, víc. Jenže zvíře nikdy nestojí tak ideálně, aby to bylo jasné. Musíte si ho umět dát do třetího rozměru a pak ho jakoby natáčet. Vědět, kde jsou plíce, kde je srdce, kde je mozek. Pokud to znáte, máte výhodu. Já jsem vytrénovaný z praxe v zoo. Dost dlouho jsem střílel s uspávacími injekcemi. Tam je balistika střely hrozně mizerná – dělá to oblouček a já musel trefit. Nezapomínejte na psychickou stránku střelby. Jde o nervy, protože je velký rozdíl lovit zvířata u nás, kde nejde o život, a v Africe, kde o život jde. Stačí špatně střelit. Potom už to neřeší klient, ale já. Někdy se to ovšem nepodaří dobře trefit ani mně. Zvíře je v pohybu, na první ránu netrefím, musím dát druhou. Málokdy dám třetí, to už jsem nedal léta letoucí. Ale i to se dá pokazit, a zvíře pak skutečně může naběhnout až na hlaveň.

A co se děje potom?

To už se pak toho moc neděje. Když už je takhle blízko, to už není čas na přebití, a tak se flinty většinou zahazují a utíká se.

Jaké to je?

Ten pocit? Stalo se mi to už několikrát. Speciálně, když jsem dohledával buvoly špatně střelené klientem. Buvol naštěstí nemá moc dobrý zrak. Před ním se schováte za první keř. On proběhne kolem a kouká, kde jste se mu ztratili. Je zraněný, není mu dobře, a tak většinou odběhne. Pokud vás ale vidí těsně před sebou a běží, tak je nejlepší skočit za strom. Když ho obchází, tak se musíte taky jako on pomalu točit kolem kmenu.

Ono se to lehce říká, točit se kolem kmenu, když vás hledá rozzuřené skoro tunové zvíře.

Není to legrace, ale je třeba zachovat klid a zase klid.

Současný lov v Africe… Je to ještě sport, anebo díky používání zbraní velkých ráží už jen bezpečná snobárna?

Ty velké ráže se používaly vždycky. Na určitá zvířata to jinak nejde. Ale ta otázka, jestli je to ještě sport, je správná. Já tvrdím, že záleží na tom, kdo lov provozuje. Záleží na samotných lovcích. Jaká pravidla hry tomu dají. Když to usnadním a nechám zvíře trefit z auta, což je nejjednodušší, tak to se sportem nemá nic společného. Vyjedete ze zatáčky, je tam pár zvířat, jsou vykulená, zjišťují, co se děje, a pak je to opravdu snadné. To je zabití, nic jiného. Když ale na čtyři kilometry v dálce vidíte přes hluboké údolí skupinku pěti buvolích býků a jsou v nepřístupném terénu, vy necháte auto autem a jdete na šoulandu za nimi? Vítr se točí a oni se pohybují. Musíte udělat všechny možné triky světa, abyste se k nim dostali na přiměřenou vzdálenost. Čím je vzdálenost menší, tím jistější je rána, ale zase je víc šancí pro zvíře, že vás ucítí, a může uprchnout. V tom je ten sport, dostat se k tomu zvířeti, aby závěr lovu – výstřel byl jistý a bezpečný.

Někdy se v buši objeví zvíře, které má na jídelníčku převážně lidi.

S lidožravými šelmami jsem se setkal mockrát, protože mě tenhle fenomén zajímá, a tak se je snažím vyhledávat. Příběh většinou začne tak, že místní pastevci – Masajové při obraně svých krav a koz šelmu poraní. Odeženou ji, ale šelma přežije a teď je hendikepovaná. Už nemůže lovit normální metodou, a tak se zaměří na něco snazšího, většinou na děti nebo ženy. Tam, kde se musí daleko pro vodu nebo do školy, a to je někdy i dvacet kilometrů, to má taková šelma jednoduché. Někdo se opozdí, ona zaútočí a pozná, jak strašně jednoduché je zabít člověka a že je to taky maso. Ztratí přirozenou nechuť ke kontaktu s člověkem a postupně je z ní lidožrout. Může to jít i do desítek obětí.

Slon darebák je obdobný případ. Zrodí se tak, že slon napadne políčko primitivních zemědělců. To políčko je otázkou jejich přežití, a oni se jej snaží odehnat. Jde jim o život. Když tu nic nevyroste, nebudou mít co jíst. Brání se. Křičí. Odhánějí jej zapálenými loučemi. Skoro nikdy to nezabírá. Až se někdo osmělí a hodí oštěp. Nedej bože, když trefí. Zasáhne slona kusem železa, ten pronikne někdy velmi hluboko a jemu se to potom špatně hojí. Bolí to. Hnisá. V téhle náladě, když slon znovu potká lidi, tak se mstí. Je to chytré zvíře a ví, kdo mu to udělal. Není tu řídký jev, že slon vpadne do vesnice, a koho dohoní, toho zabije.

Jak to řešili Masajové?

Mají svoji metodu, kterou používají i dnes. Zabijí dvě tři kozy, nacpou je jedem a čekají. Kdokoliv si toho lízne, je okamžitě mrtvý. Žádné zvíře neujde víc než čtyřicet metrů. Tak silné jsou jejich tradiční jedy. Vědí, že šelma jde nejdříve na vnitřnosti. Natřou návnadu hlavně tam a čekají. Když k takovému zvířeti přijdete, tak najdete jednu hyenu tady, tamhle druhou, naproti dva šakaly, vedle pět marabu – vyvrácených ptáků. Všechno, co tam přijde na návnadu, umře. Ale zrovna lidožrout třeba nepřijde. Oni ho nakonec sice dostanou, ale do té doby ještě otráví další dva lvy a tři levharty, spoustu hyen a šakalů. Je to hodně drastická metoda. Tak si myslím, že lepší je ta, kdy přijde profík, který ví, jak na to.

Vy to víte?

Myslím si, že ano.

Byl jste někdy v situaci, že už jste si říkal: Teď je zle, teď už opravdu nevím kudy kam?

Byl a od té doby věřím na šestý smysl. Celou noc jsme čekali s jedním klientem v záseku na lidožravého levharta. Klient byl skvělý střelec, a tak jsem ho vzal s sebou. Noc uběhla. Začalo svítat. Na stromě asi čtyřicet metrů od nás měl zbytek kořisti, kus lidského těla. Objevil se u ní až nad ránem. „Ještě chviličku,“ radil jsem klientovi. Pak levhart něco ucítil a skočil o větev níž. Sedl si na ni jako pes. Celé tělo mu kryl strom. Čouhala jen hlava a ocas. Bedlivě sledoval okolí a postupně se otáčel. Už se díval na zásek, ve kterém jsme leželi. To byla ta správná chvíle. Klient byl ale z lidožrouta přece jenom asi trochu rozrušený, a trefil ho o kousek výš, než měl. Střela, jak jsme později zjistili, mu rozrazila lebku, ale netrefila mozek. Levhart seskočil dolů a byl pryč.

Za chvíli se úplně rozednilo. Klienta jsem nechal s jedním stopařem v záseku a s druhým jsme šli levharta stopovat. Domlouvali jsme se vysílačkami. Hlásili jsme, že máme stopu. Bylo vidět, jak krvácí, že si lehnul, pak pokračoval dál, motal se, zalehnul znova. Šel do kopce nad zásekem, několikrát upadl, převrátil se, a najednou se otočil a začal sestupovat zpátky směrem k záseku. Ke svému stromu. To bylo úplně nelogické. Co tam bude dělat? Do vysílačky jsem hlásil, ať sledují kopec, aby ho mohli vidět. My jsme byli daleko. Půl hodiny za ním. Ze záseku ale pořád nic neviděli a stopa se blížila k nim. To už jsem si říkal: „Hergot, o co mu jde?“ Pak jsme už viděli zásek i strom, na kterém měl kořist. Hlásím: „Vidíš nás?“ Neviděl. „Tak my teď vstaneme,“ protože jsme byli pořád trochu přikrčení. Už jsme byli dvě stě metrů od záseku a stopa šla přímo tam.

Šli jsme dál. Měl jsem kulovnici. Stopař Juma nesl brokovnici. Ruku jsem měl na pojistce. Odjistíte a střílíte. Najednou jsme byli jen sedmdesát metrů od záseku. To už jsem byl hrozně nervózní. Jestli byl levhart někde mezi námi, tak jsme nemohli střílet. Pořád jsem se rozhlížel. Byli jsme o trochu výš nad zásekem, tady by mělo někde být vidět jeho žluté tělo. Nic. Juma pořád vepředu. Já za ním hlídal strany. Najednou mě přepadl strašně nepříjemný pocit. Nevím, proč jsem se otočil. Za námi byl levhart v plném běhu. Nestačil jsem nic. Nepamatuji si nic.

Pak mi to vyprávěli ti ze záseku: „My na vás pořád koukáme a najednou jsme viděli, jak ses otočil, upadl na zadek, rána, a levhart ve vzduchu.“ Vystartoval na mě zezadu. Minuli jsme ho. Byl čtyři metry ode mě, když jsem se dokázal otočit. On už skákal. Nějak jsem upadl a střílel. Dostal to do páteře a v tom okamžiku jsem ho zabil. Levhart mě přeletěl. Juma byl v tom okamžiku metr a půl přede mnou. Lekl se rány a v tom okamžiku mu na záda padl lidožravý levhart. Mrtvý. Kdybych nezareagoval tak, jak jsem to udělal, tak tu nejsem. Tak blízko se ke mně ještě nikdy postřelené zvíře nedostalo. Věřím na šestý smysl.

Nakolik je reálné nebezpečí, že se nejzajímavější oblasti Afriky změní v pustiny bez velkých zvířat?

V Tanzanii rozhodně ne. Tady je například cenzus zvířat. Když se počítáním zjistí, že někde zvířat ubylo, tak se tam zastaví lov. Třeba na tři roky. My profesionální lovci ale nejsme ti ničitelé. To je pořád zažitá představa z dob Buffalo Billa. My nestřílíme samičí zvěř, mláďata. Střílíme jen dospělé samce. A z etického hlediska nestřílíme ani vedoucí samce ve stádech. Samozřejmě mnoho lidí má představy, že my jsme bouchalové, kteří přijedou a střílí na všechno, co se hýbe. Neexistuje! Ten lovec, klient, má licenci na odstřel, za kterou tanzanské vládě tvrdě zaplatí, a je to kontrolováno. První jsem já jako profesionální lovec, který má vládou Tanzanie vystavenou licenci, a když nedodržím předpis a zákon (jakýkoliv) a někdo mě udá, tak licenci ztrácím. A to se s vámi nikdo nebaví. Za tři roky si můžete požádat znova. Dál je tu jejich lesák, který podepisuje všechny papíry. Každá trofej musí být od něj podepsána. On mi může na místě sebrat licenci. On může vykázat lovce okamžitě do 12 hodin z lovícího prostoru. Stačí k tomu malý malér.

Malér znamená co?

Třeba na nás běží pět buvolů. My je nechceme střílet. Klient ale ztratí nervy, dostane „klepec“, já ho neudržím na uzdě a on do nich začne bezhlavě střílet. A můžou to být třeba krávy s telaty. Mou povinností je dát mu hlaveň nahoru a říct: „Klid, oni se zastaví nebo uhnou.“ Nebo jiný případ. Stojí před námi stádo. Pošeptáte klientovi: „Druhé zvíře zleva. Vidíš ho? Fajn. Máš dost času, miř dobře.“ On si protře oči, ale mezitím se zvířata zatočí a vymění, a druhé zleva je teď březí samice. Já musím dávat pozor a říct: „Tak heleď, byl to druhej, a teď je to ten první. Budeš střílet prvního zleva.“ Vůbec to není jednoduché. Třeba u zeber je velice těžké poznat samce a samici na sto metrů. Dívají se na vás. Pod ocas nevidíte. Staré samice jsou často tak velké jako samci. Jedna chyba, a je to na sebrání licence. To se ale stává spíš těm mladším lovcům, kteří chtějí uspokojit klienta hned a za každou cenu. Já když si nejsem jistý, tak to radši stopnu. Vím, že za dvacet minut uvidíme další stádo. Ještě dvacetkrát můžeme ten den lovit zebru, tak proč zrovna tuto, o které si nejsem jistý?

„Ráno před snídaní jsme skolili nosorožce, který se nám ale nelíbil, a tak jsme po snídani skolili druhého,“ volně cituji Ernesta Hemingwaye. Ty časy, které popisuje, jsou sice už dávno pryč, ale nepodepsal se na mizení africké zvěře i on, když o lovu v Africe psal takovým glorifikačním stylem?

Myslím si že ne. Třeba vyhubení nosorožců není věcí lovu a lovců, ale pytláctví. Nějaký Američan dával vládě za odstřel dokonce 500 000 dolarů. Pytlák dostane za roh nosorožce, ze kterého se dělají pilulky na potenci – příšerná pověra, nebo pochvy na obřadní tesáky, 5000 dolarů. Dnes je asi 100 lidí na celém světě, kteří mají zájem nosorožce střelit. Kdysi bylo v Africe 150 000 nosorožců. Stříleli se jenom samci. Ti jsou v poměru jedna ku jedné k samicím. Kdyby se střílelo 100 nosorožců ročně, při populaci, která tu byla, tak je to sranda. Nemůže se nic stát. Lovec zabil toho nosorožce jednou za život. Pytlák jich zabil za rok 20 nebo 30. Nevybíral si. Kosili ho otrávenými šípy, na stezky se kladla lana přivázaná k velikánským stromům. Chytil se a už tam byl přivázaný jako kůň. Oni ho domlátili, vysekali roh, a bylo to. Mluvím o období 1960 do roku 1975. Za těch 15 let dokázali pytláci nosorožčí populaci skoro úplně zlikvidovat. Až na jižní Afriku, kde byla situace trochu specifická. Tam zase vymlátili potravní konkurenty kravám a ovcím – zebru kwagu, antilopu modrou, ale když jim poklesla populace nosorožců, vytvořili zvláštní národní parky a koncentrovali je tam. Během 30 let jim stouply počty na 2500 kusů. Nosorožec, který tu byl na pokraji vyhubení, přežil. Teď je ho tady možné omezeně střílet.

Kdysi jsem viděl v nějakém časopise fotoreportáž, jak strážci parku při objížďce narazili na pytláky. Oni před nimi začali utíkat. Strážci je srazili autem a pak je pro jistotu ještě jednou přejeli. Není to zbytečná krutost?

Vůbec se tomu nedivím. A dokážu si živě představit, jak se to stalo. V parcích je vyhlášen oboustranný boj na život a na smrt. Zákon říká, že pokud je někdo přistižen a je to pytlák se zbraněmi v ruce, tak není co řešit. Ten okamžitý akt je trochu drsný, ale pokud by měli flinty, tak se s nimi opravdu už vůbec nikdo nemazlí.

V Tanzanii je to ještě mírné. V Keni díky tomu, že má hranici se Somálskem, a Somálci jsou známí pytláci s přísunem zbraní z vojenského konfliktu, je to mnohdy ještě nekompromisnější. Pro toho, kdo to fotil, to byl šok, ale když se podívám, jak roste populace Afriky a jak je nemožné se uživit… Pokud někde zabijí antilopu a snědí ji, protože se neurodilo, tak o co jde? Musí se přežít. To by nevadilo. Ale vadí pytláctví. Policajti zastaví cisternu, co jede pro naftu do Dar es-Salaamu. Podívají se dovnitř, a ona je narvaná masem z pytláctví. To je kšeft! A o tyhle pytláky jde. Ne o tu jednu zabitou zebru, ale o tuny masa a slonoviny. Nejsem rasista, ovšem pokud to vedli bílí, tak se snažili neničit. Měli na paměti, jak dopadla Evropa. Snažili se, aby stavy zvěře zůstaly zachovány. Lovili bohatí, lovilo se málo. Co se slovilo, to se zpracovalo. Neexistoval téměř žádný pytlák, který by to dělal na kšeft.

Dalším malérem je dneska takzvané uniformované pytláctví – někteří strážci, vojáci a policajti. Ti mají licenci v podstatě neomezenou. V oblasti jsou třeba kasárna pro 2000 mužů, a jak je uživit? Je jim vyčleněna plocha, kde mohou lovit. Dostali kvótu, ale kdo zkontroluje, o kolik ji přešvihnou? Potom se tu podepisuje zabrání půdy neregulované státem. Snaha je, aby jakákoliv půda ležící ladem měla využití. Vytváří se tlak na zvěř a noví vlastníci půdy ji vyhánějí jinam. Vytvoří se třeba stokilometrový pás nových vesnic, ale přetne se koridor, kde zvěř musí táhnout za vodou. Je tam třeba hora, kterou obcházejí, břeh moře a podobně. Pak samozřejmě vesničanům ničí pole. Nastoupí vojáci se samopaly, kladou se pasti. Co z toho vyplývá? Dobrou šanci na přežití mají dnes už pouze zvířata v národních parcích a v jejich okolí.

Dokážete odhadnout další vývoj stavů zvěře v Africe?

Soustředil bych se na dva státy, kde to znám nejlépe: Keňu a Tanzanii. V Keni se od roku 1976 neloví. Stát z téhle činnosti nic nemá. Na druhé straně tím, že se neloví, že nejsou vyčleněny oblasti, kde by měla být jen zvěř, se farmy dostávají do oblastí, kde by v životě neměly být. Kdyby se tam lovilo, tak to má vyčleněné lovecká společnost, a farmáři se tam nemohou usadit. Lovci také honí pytláky, kdežto usedlík má zájem, aby tam zvířata nebyla. Překážejí mu. Dnes se jeví regulovaný lov jako výhodnější než neregulovaný, zakázaný a spoléhání se čistě na příjmy z turistiky. Podle mě je Tanzanie na daleko lepší cestě, protože je obtížnější pytlačit v Tanzanii než v Keni. Tam to jde vždycky svalit na ochranu farmaření.

Jak zasáhla civilizace za posledních dvacet let Masaje – typické etnikum Tanzanie?

Na první pohled se pořád zdá, že se skoro nic nemění. Je tu pořád jejich odmítavý postoj k civilizaci, ale když si jich začnete všímat pozorněji, tak najednou spatříte Masaje na traktoru nebo v autě. Z oken jim čouhají jejich hole, které nosí pořád s sebou, a někam jedou. Staví se čím dál víc škol. Teď mají dokonce i svého ministra zemědělství a ten se o ně opravdu stará. Mluvím o Masajích, kteří mají přímý styk s civilizací. Ti, co nemají, se i dnes moc nemění. Mezi všechny už dorazila malá rádia a s nimi svahilština, kterou přijímají jako dorozumívací jazyk. Mladí lidé putují do sídelních center. Zůstávají tam delší dobu. Vstřebávají civilizaci – tady to na první pohled znamená kokakolu a pivo v plechovkách. Agresivita prodeje je neskutečná. U cesty je pár chalup, a už tu dostaneš kolu a pivo. Ti chytřejší už jezdí s landrovery daleko do pustiny a zpátky. Obchodují s nápoji. Nazpět vozí kůže. Tak to po cestách proniká i do míst, která jsou na první pohled totální pustinou.

Samozřejmě jsou kraje, kde se to neuchytí, i když je možnost. To jsou místa, která jsou ortodoxně masajská. I oni už ale vidí, že jejich život je sice vynikající, ale někdo se má ještě lépe. Všichni vědí, že když před padesáti lety Masaj onemocněl, tak zemřel. Dnes se ví, kde je nejbližší nemocnice, a oni stojí s nemocným u cesty tak dlouho, až někdo zastaví a dopraví ho tam.

Masajové ale nejsou tvrdým bojovým kmenem s xenofobními projevy?

Těch opravdových bojovníků je v Tanzanii málo a ti si drží cizince drsně od těla. Třeba Wasondžové, kteří žijí mezi jezerem Natron a parkem Serengeti.

Je tomu asi osm let, kdy na jejich území chtěla přenocovat nějaká cestovka. Vynořili se z buše, tiše jako stíny a přišli k nim. Bílí si už stavěli stany a rozdělávali oheň. Suše jim řekli: „To je naše území, tady nekempujte.“ Jenže oni to nebrali vážně, mysleli si, že se nějak dohodnou, že to nebude tak horké. Mysleli si, že je to jako jinde v Tanzanii. Jenže to byli Wasondžové. Setmělo se, a potom najednou ze tmy vyletěly šípy. Jeden trefil jednoho z kempujících lehce do nohy. Všichni se vyděsili, začali balit a rychle mizeli. Zasažený po dvaceti minutách v autě zemřel. Otrava smrtelným jedem. Nebylo z toho žádné vyšetřování. Stačilo říct, kde se to stalo, a každý věděl, že tam neměli co pohledávat.

Máte pocit, že by se mělo Africe pořád pomáhat?

Samozřejmě že se jim bude pomáhat. A má pomáhat. Na spoustu věcí by ale měli přijít sami a nebrat to jako samozřejmost. Není možné nepomáhat, když je v Etiopii hlad. Nemůže se ale stát pravidlem, aby to vypadalo tak, že i když přes den nic nedělám, tak večer stejně dostanu najíst.

Na stole vám leží rukopis knihy. Není to právě ta věc, ve které na práci svého otce navazujete?

To bylo vždycky tátovo velké přání, abych své příběhy sepsal. Dlouho jsem to nechával bez povšimnutí, ale v poslední době mě psaní začalo bavit. Prožil jsem u něj v Africe nádherné dny, kdy jsem nevěděl, jestli je poledne nebo večer. Dnes bych to asi bral za nějaké pokračování, ale rozhodně se zase liším ve všem, co psal otec. On psal vědeckopopulární knihy. Já píšu o tom, co jsem zažil. Mám výhodu, že to nikdo jiný takhle nenapíše, protože by tam musel žít. A ještě tam můžete žít, ale nemusíte mít tak specifickou práci, jakou mám já.


RADY KIMURIHO LOVCŮM

Kimuri býval nejlepším lovcem svého kmene. Padli jsme si do oka a stali se opravdovými přáteli. Kimuri věděl, kdy chci být sám, a poznal, kdy je čas na kus řeči. Jednoho večera mi při čaji u plápolajícího ohně řekl:

„Pane, jsi výborný lovec. Rozumíš přírodě a zvířatům jako málokdo. Jsi odvážný a máš pochopení pro staré lovce. Přijmi proto několik upřímně míněných rad. Mohou se ti při lovu hodit.“

Napil se čaje a pokračoval: „Nikdy nechoď stopovat poraněné zvíře sám, zvlášť je-li to zvíře patřící k velké šestce – slon, nosorožec, hroch, buvol, lev nebo levhart. Čas od času si označ stopní dráhu. Nedívej se jenom po stopách, ale nezapomeň se co chvíli podívat před sebe, do stran a za sebe. Prozkoumej pohledem, sluchem i čichem každou skupinku křovin, zarostlou bažinu nebo vysokou trávu. Měj stále připravenu zbraň. Chovej se tiše a obezřetně. Buď vytrvalý a nespěchej.

Nauč se číst všechna stopní znamení: zlomené stéblo, ohnutou nebo narovnávající se trávu, obrácený kamínek, posunutý list, rozšlápnutý plod, odlomenou větvičku, ztracenou srst, krůpěj krve a stovky dalších.

Snaž se určit závažnost zranění. Důležitá je barva krve a její množství. Světlá, zpěněná krev je z poraněných plic, tmavá, krupičkovatá krev z poraněných jater a jasně červená ze svaloviny. Krev promíchaná s obsahem žaludku svědčí o ráně do břicha. To bývá špatná rána.

Na nástřelu se často najdou úlomky kostí, kousky kůže či srst. Podle tvaru a tvrdosti kostí lze usoudit, kam rána šla. Také podle chování zvířete těsně po výstřelu se dá určit, kam bylo zasaženo. Klesne-li po ráně jako podťaté a nehýbá se, zasáhla střela mozek nebo páteř. Jestliže se za chvíli začne trhavě zvedat, šla rána nejspíš na trn páteře. Rychle střílej znovu. Když se zvíře po ráně vzepne a prudce odbíhá, je to dobrá rána. Trhne-li sebou, rychle odbíhá, pak uhne do strany, zamotá se a běží dál, je to taky dobrá rána – na zadní okraj plic s poraněním jater. Když sebou zvíře trhne, chvíli stojí, začne couvat, složí se a drží hlavu vzhůru – je to dost dobrá rána na játra, ale musíš počkat, až zvíře složí hlavu a zhasne. Pokud zvíře odbíhá po třech, byl to špatný zásah na některou nohu. Střílej rychle znovu. Jestliže se zvíře po ráně nahrbí a pomalu odchází, musíš také znovu střílet – trefil jsi je nejspíš někam do břicha.

Poraněné zvíře nestopuj hned, chvíli tiše počkej. Zvíře neodejde příliš daleko, zalehne, a když je rána těžší, onemocní nebo v klidu uhyne. Dívej se po obloze, supi ti ukáží místo, kde poraněné nebo uhynulé zvíře je.

Při stopování poraněného buvola buď nesmírně opatrný. Projde-li zasažený buvol kolem hustého křoví, často se obloukem vrátí a ukryje se v něm. Nechá stopaře přejít dál a pak na něj zezadu prudce zaútočí. Tak bylo zabito mnoho neopatrných lovců.

Při hledání postřeleného slona se musíš chovat tiše. Jakmile slon zaslechne sebemenší šramot, otočí se a útočí přímo jako valící se balvan. Běda, když lovce dostihne! Zabije ho a zadupe do země.

Velice nebezpečný je poraněný lev a snad ještě horší levhart. Obě šelmy často nechají přijít pronásledovatele na pár kroků a pak téměř neslyšně zaútočí jako blesk. Při jejich dohledávání si mnozí stopaři navlékají na hruď a na břicho kožené pancíře z buvolí kůže.

Na dohledávku nezapomeň vzít lovecký nůž, mačetu, zápalky, trochu vody a jídla a dobrý vázací řemínek. Přesvědč se, jestli máš dost nábojů. A co je hlavní – vezmi s sebou dva či tři nebojácné stopaře, dobré střelce, kteří tě v nebezpečí neopustí.

Rafiki, příteli, pamatuj si moji poslední radu. Kifaro je bwana mkubwa, nosorožec je velký pán, nikoho a ničeho se nebojí. Nejprve zaútočí a teprve potom se podívá.“

Kimuri se odmlčel. V rukou stále držel nedopitý hrnek čaje…

Z knihy Josefa a Zdeňka Vágnerových „Kimuri – Lovecké příběhy a pohádky z Afriky“


ZDENĚK VÁGNER (*1950) – syn Josefa Vágnera, vyučený elektrikář. Poprvé se dostává do Afriky v roce 1970 jako pomocník otce při odchytu a transportech zvířat do tehdejšího Československa. Postupně se účastní dalších pěti expedic. V období 1981-1983 působí prostřednictvím Polytechny u jedné holandské firmy specializované na odchyt a transport divokých zvířat. V letech 1984-1986 pracuje v Namibii. V roce 1987 se natrvalo usazuje v Tanzanii a začíná se živit jako profesionální doprovod zahraničních lovců.Ing. JOSEF VÁGNER (1928-2000) – absolvent lesnické fakulty ČVUT, v období 1965-1983 ředitel Východočeské ZOO ve Dvoře Králové nad Labem. Osobnost, díky které se zahrada stala svým zaměřením – safari zoo s unikátním stádem severní formy bílého afrického nosorožce (dnes už se nevyskytujícího ve volné přírodě) – jedinečnou v celé republice, resp. na světě. Autor populární vědecké literatury o africké zvířeně, „guru“ všech, kteří to s Afrikou mysleli vážně a při hledání cesty k ní zaklepali na jeho dveře.

Category: 2000 / 09

Snad nic na světě Rusové nemilují tak bytostně jako chvíle, kdy se jim podaří zastavit čas, ponořit se do věčnosti a kochat se pocitem svobody a nezávislosti. A právě cesta vlakem po ohromném prostranství, které se již po staletí Rusové snaží nějakým způsobem kolonizovat, jim to alespoň na malou chvíli umožňuje.

JINÝ SVĚT

Odměnou za hodiny, dny a týdny prožité ve vlaku, za probděné noci ve špinavých čekárnách a za zkoušky trpělivosti u ruských pokladen jsou pro Evropana nádherné zážitky pocházející jakoby z jiného světa. Ze světa, kde cíl cesty najednou není tím nejdůležitějším, čemu je vše podřizováno, tím, co neustále člověka pohání ke spěchu a co způsobuje nepřekonatelnou nervozitu, musí-li třeba jen jeden den navíc strávit na nějakém sibiřském nádraží, protože „biletov nět“. Ze světa, kde tep života lze nahmatat hned pod tenkou kůží všednosti v každém jeho okamžiku, protože pouze tento přítomný okamžik je živý, na rozdíl od minulosti či budoucnosti, které zde prakticky nemají žádnou hodnotu. Proto není kam spěchat, příjezd do cíle našeho putování nám neposkytuje o nic větší příležitost k zajímavým zážitkům, než právě probíhající chvíle v dusné čekárně či v nevětraném vagonu transkontinentálního rychlíku.

Ruský vlak je možná jenom moderní obměnou pravé asijské karavany. Nádraží svým ruchem a hemžením připomínají orientální bazar, samotné vlaky, vybavené lehátky, samovary a vlakovými prodavači všeho možného, pak onu velbloudí karavanu, která si vše potřebné na cestu do nebezpečných hlubin pouští a velehor veze s sebou. I cestující ve vlacích jako by byli stále tíž. Ti, kteří doprovázeli odvážné cestovatele nebo později naše legionáře při cestě na východ: mužici ve vaťácích, sběrači s košíky hub a borůvek, bohatí kupci se svými tlustými ženuškami a s neméně obézními dcerami, městské paničky, vesnické dámy, zasněné studentky, šejdíři, vojáci a seržanti, opilci a bogomilové. A jako tehdy i nyní ve vlacích křižují sem a tam ohromné pláně ruského samoděržaví, a jako tehdy i dnes si během odpočinku na ruských nádražích vyprávějí příběhy z cest a historky z dalekých měst.


Nástup do vlaku, Moskva.

JEDEN DEN IVANA VLAKOVIČE

Celou noc jsem oka nezamhouřil. Zase na mne zbylo jen vrchní lehátko úplně na konci vagonu, kde jsou dveře vedoucí do chodbičky a na záchod, se kterými musí každý silák třísknout. A v Rusku jsou asi samí siláci, kteří nevědí, k čemu se používá klika.

A navíc to vedro. Vlak se přes den rozpálí, chráněn před paprsky slunce jen svou nevalnou rychlostí, a v noci pak sálá teplo do lidských těl, která postupně upadají do kómatu, vydávajíce nejen různé prapodivné zvuky, ale i stejně podivné pachy.

A taky naftaři. Dokud je ve vagonu někdo s lahví vodky v kufru, tak nemohou klidně usnout. Stakany se střídají s okurkami a uzenou rybou, kterou jsme koupili od dědka na stanici. Prý ji včera vylovil z Volhy, ale vypadá spíš, jako by umřela hladem. A když došla vodka ve vagonu, vyběhli naftaři na nástupiště. Odchytli dalšího dědka spiklenecky čekajícího v koutě se síťovkou plnou flašek, a celou ji odkoupili. Jako by nevěděli, že ussurijská vodka je snad to nejhorší pití, které se dá vůbec sehnat.

Koukám na paničky stojící frontu na toaletu. Jako vždycky si ty potvory průvodčí okupují jeden ze dvou záchodů pro sebe. Provést hygienu znamená stát půlhodinovou frontu se slečinkami v teplákách a čekat, až se ošplíchají a nanesou vrstvu rudé rtěnky tam, kde má normální člověk ústa. Bez toho by se asi netrefily do pusy a nemohly by posnídat.

Chvíli uvažuji, co teď. Vodka musí ven, to je jasné, a tak vytahuji z krabičky papirosu, slézám ze své rozhledny dolů do přízemí a prodírám se kolem ženských směrem k záchodku. Nervózně třepou ručníky, nosíky ohrnují směrem k nebi a tváří se, že jsem jen vzduch páchnoucí tabákem a vodkou. Zavírám za nimi dveře a osamocen v prostoru mezi vagony kouřím bělomorku, čurám na mihotající se pražce a pozorně naslouchám jejich pravidelnému bušení. Zpomaluje se, asi zastavíme.

Je půl dvanácté a náš vlak Moskva – Čita zastavil ve vesnici někde na Sibiři. Je čas vyběhnout ven a koupit něco k snědku. Průvodčí z našeho vagonu tvrdí, že budeme stát čtyřicet minut. Sundala schůdky, vypustila nás ven, ale pořád nás sleduje svým ostřížím zrakem, abychom se jí někam nezaběhli.

Procházím se kolem bábulek s kýbli a hrnci zabalenými v šátcích. Odkrývají přede mnou pokličky tak šikovně, aby mne políbila vlhká vůně teplých brambor a kopru. Souhlasím a jedna z nich ve spěchu nabírá brambory do kornoutu smotaného z loňského kalendáře. Přidává ještě dvě velké nakládané okurky a něco kyselých hub. Kupuji taky borůvkový džem a chleba a teprve takto naložen pospíchám k vlaku. Ten se již pomalu rozjíždí a děžura jako starostlivá kvočna nahání své cestující do vagonu a těm s rukama plnýma jídla nebo malých dětí pomáhá při naskakování.

Rozkládám si stoleček u okýnka a pojídám horké brambory s koprem. Koukám, co se děje nového v našem vagonu-noclehárně. Někteří vystoupili, někteří se probudili a jiní opět spí, přikryti dekou a prostěradlem tak, že nelze rozeznat, kdo se pod ním skrývá a je-li ještě živ. Babičky pletou svetry a ponožky, děti navštěvují sousedy a slečny čtou americké romány s narůžovělým obalem i obsahem. Mladíci si ucpali uši sluchátky a pokukují po nově příchozích krasavicích, které se ihned po nalodění spěchají převléct z amerických džín a italských halenek do lesklých tepláků s lampasy. Hluchoněmý prodavač bulvárních tiskovin a obalů na doklady obchází jedno oddělení po druhém a na lehátkách zanechává k nahlédnutí hromádky svého zboží. A ostatní spí nebo jí nebo popíjejí čaj.

Čaj! Nejlepší společník do vlaku, bez něhož by několikadenní cesta vůbec nešla přežít. Čaj spojuje i vytváří Rusko. Okamžik nad kouřící sklenicí je posvátný, boje na všech frontách ustanou, nenávist je zapomenuta, duše stoupá do výšin společně se silnou a horkou vůní a ruský čas na chvíli zastavuje svůj beztak už zpomalený běh. Myšlenky se svobodně rozeběhnou po nekonečném prostoru tajgy za oknem vlaku, aby odtud přinesly, pokud trefí nazpět, náruč vzpomínek, obrazů a představ. V žilách Ruska bezesporu koluje vodka a čaj. Vodka proti smutku a čaj proti bujarému veselí.

A tak lžičku čaje na dně plechového hrnku zalévám vařící vodou z vlakového samovaru stojícího na chodbičce vedle kajuty děžury. Je to podivný živočich, ze kterého vychází několik trubek, teploměr a kohoutek. Topí se v něm dřevěným uhlím, pokud zrovna obsluha nespí či něco neslaví.

Srkám horký nápoj a přes špinavé okno hledím do krajiny. Jedeme již třetí den a krajina nabízí pořád stejné scenerie – březové lesy, močálovité louky, dřevěnice obehnané polorozpadlým plotem a políčka brambor s opodál se pasoucím koněm. Čas za oknem jako by nás odmítal pustit dál, jako by si nás chtěl navěky ponechat zde, uprostřed Sibiře. Kudy jsme projížděli včera, tudy opět pojedeme i dnes, alespoň takový mám pocit, když až do soumraku pozoruji její tvář. Konec a začátek cesty si tady neustále podávají ruce. Cíl cesty nikoho nezajímá, je plný nejistot, otázek a je vzdálen v budoucnosti. Cesta je tím, o co je třeba zápasit, co je nutno žít, jsi-li dost chytrý.

V noci je vedro opravdu nesnesitelné. Vybaluji jídlo, vařím litry čaje. Na chodbičce pokuřuji papirosy a sleduji opilce směřující do prostoru mezi vagony. Ze střechy prolézají děravou gumovou izolací ve spojovačce dva černí pasažéři – prodavači placatých uzených ryb. Každý z nich jich nese pod paží několik a takhle vyzbrojeni obíhají vlak.

Záchod děžura uzavřela, prohlásila, že projíždíme hygienickou zónou. Pod hlavu si dávám erární nasmrádlou matraci, koukám do stropu, potím se, popíjím čaj a mezi zuby loupu slunečnicová semínka, jejichž slupky nonšalantně plivu na zem. Venku za okny vlaku stojí před každým mostem na stráži ženy ve vaťácích s puškou přes rameno. Můj soused, opilý naftař, ukládá ke spánku svou šestnáctiletou dceru a přemlouvá mne, abychom si společně koupili láhev vodky. „Ty pjať tysjač, ja pjať tysjač, i búdět butýlka,“ dýchá mi vodku přímo do tváře. „I búděm žiť, znáješ? A žít, žít se musí, rozumíš?“ Je půl třetí ráno, vlakem sem a tam prochází policejní hlídka, naše děžura uklízí vagon. Rozumím…

RUSKO-ČESKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍČEK POUTNÍKA PO SAMODĚRŽAVÍ

Pro úspěšné putování vlaky, letadly, autobusy, tarantasy (starý ruský kupecký kočár) a všemožnými jinými dopravními prostředky po Rusku je nutno dobře si osvojit několik zásadních ruských termínů. Hesla slovníčku jsou řazena didakticky tak, aby bylo možno jejich prostřednictvím co nejsnáze proniknout do světa, který je jimi popsán i ovládán. Všechny uvedené prvky (ve skutečnosti jich je samozřejmě mnohem více) navzájem neustále interagují a ovlivňují se, ale nikoliv tak, aby cestujícímu zpříjemnily život, nýbrž tak, aby mu během cesty zajistily co nejvíce vzrušujících zážitků.

RUSKO

Rusko je onou oblastí mezi Asií a Evropou, kam se dosud nedaří proniknout ani Asii, ani Evropě. Ruský prostor a jeho rozměry jsou totiž nejlepší obranou před vlivy cizozemců a ruský svéráz, kvasící a klokotající kdesi uprostřed tohoto prostoru, je největším zdrojem ruské hrdosti a síly. Samozřejmě je i zdrojem nepochopení cizozemců.

Pro cestovatele jedoucího od nás směrem na východ začíná Rusko tam, kde lidé odmítají dodržovat jízdní řády dopravních prostředků (a jakékoliv řády vůbec) a raději volí volnost a svobodu neurčitosti. Tu lze nejlépe vyjádřit slovy, kterými Rusové odpovídají na otázku po odjezdu autobusu: „Možná pojede.“ (rusky: „Móžet byť pojédět,“ doslova „Nelze vyloučit, že pojede.“) Nejpřiléhavější substantivum pro Rusko, jeho obyčeje i jeho obyvatele je zřejmě neomezenost. Vše je zde zkrátka neomezené, včetně hlouposti, geniality, nenávisti a přátelství.

Projíždíme-li vlakem napříč Ruskem, musíme i dnes dát za pravdu ruskému historikovi Ključevskému, který před stoletím tvrdil, že dějiny Ruska jsou především dějinami kolonizace ohromného prostranství od hranic s Evropou až po břehy Tichého oceánu. Rusko jako jediná z evropských imperiálních velmocí nemělo zahraniční kolonie, které by mohlo civilizovat, vykořisťovat či terorizovat, a vynahrazuje si to dodnes tím, že kolonizuje samo sebe.

RUSKÁ DUŠE

Rusové zřejmě nosí ve svém srdci dvě duše: duši divokého mongolského jezdce ženoucího se bezohledně nekonečnou stepí, a duši zbožného křesťana toužícího najít únik ze své vlastní divokosti a oddávajícího se stejně divoce askezi a hledání cesty k věčnosti a spáse. Obě polohy své duše prožívají s největší opravdovostí a často až do úplné krajnosti. Dokáží být dokonale zbožnými, stejně tak jako dokonale krutými. A možná jedině u Rusů se tyto dvě krajní polohy snoubí v jakési podivné harmonii, která je ve větší či menší míře přítomna v každém z nich a znalého poutníka již nepřekvapí.

Ruská duše poznává svět především prostřednictvím utrpení, a protože každá duše touží po poznání, milují Rusové utrpení více než jiné národy. Je to pro ně obvyklý způsob existence a opravdu máloco jim stojí za to, aby od sebe odehnali bolest, nepohodlí, smutek nebo trýzeň a tak se vlastně připravili o možnost opravdového poznání. Což si mnozí pozorovatelé chybně vykládají jako nedostatek vůle a odevzdanost, a nikoliv jako sílu ducha a posléze i těla.

Věčnost a utrpení – to jsou základní témata ruské duše. Jako slunce osvětluje měsíc, aniž by se někdy setkaly, tak je ruská duše osvětlena plamenem věčnosti, který jí dodává zvláštního lesku. A utrpení z popálenin takto vzniklých si velice považuje, protože jsou dokladem maximální možné blízkosti svíce.

MÁLENKIJ BYZNYS

Celé Rusko dnes žije a dýchá „málenkim byznysem“, jak se jmenuje tento drobný obchod připomínající období občanské války v roce 1918. Tenkrát s pytli na zádech putovali vlaky z měst na vesnice a zpět takzvaní „mešočnici“ – potulní prodavači a obchodníci, kteří vyměňovali nářadí a součástky získané v továrnách za obilí a jídlo uchráněné venkovem před smrští války. V období divokého vraždění, kdy neexistoval fungující trh, nahrazovali svou mravenčí prací rozvrácený zásobovací systém, a udržovali tak Rusko naživu.

Dnes jako by mešočnici vstali z mrtvých. Lidé, kteří jsou svými příjmy závislí na státě, a těch je dosud většina, často čekají na výplatu nebo důchod až půl roku. A i když výplata přijde, nestačí ani zdaleka pokrýt výdaje nutné na přežití. Lidé žijí z toho, co si vypěstují na svých zahrádkách nebo balkonech, anebo jim nezbývá nic jiného, než postavit se někde na nádraží s taškami zboží, často kradeného přes ploty státních podniků, a proměnit se v mešočniky.

Setkáte se s nimi všude. Hlad je přinutil soukromě podnikat, překonat v sobě od mládí budovaný strach z policejního teroru. Každý z nich vypadá trochu jinak, každý z nich prodává jiné zboží. Jen pohled jejich očí je stejný, něco mezi pohledem žebráka a poutníka. Je z něj cítit, že vědí, co je nouze, bída a zoufalství. A nevědí, co je to naděje. To slovo se v Rusku totiž již delší dobu neužívá.

RUSKÉ ŽENY

Mají na starosti všechny typicky ženské práce: jsou z nich zednice, asfaltérky, zámečnice i slévačky. Snad od dob Petra I., kterému se podařilo vtlouct do hlav mužů pocity hrdosti na uniformu a impérium, jsou to právě ženy, jejichž převážnou zásluhou je v impériu co jíst. Mnohé z nich se netají názorem, že chlap v domácnosti jenom překáží a je zbytečnou zátěží, protože bez něj jde všechno mnohem lépe a snadněji. Je proto jednodušší ho přihlásit na vojenskou akademii nebo rovnou vyhnat z domu. Rusko je poslední baštou skrytého matriarchátu.

LENIN

Bude vás na vašich cestách samoděržavím provázet na každém kroku. Na každém nádraží, před každým sovětem objevíte jeho větší či menší poprsí, sochu, obrázek. Jeho postava je synonymem pro mesiáše a Boha v jednom. Zatímco hodně ze své historie již Rusové pochopili, mýty o Leninovi a jeho „jediné správné“ cestě jsou věčně živé a klaní se jim jak moderní novomanželé pokládající květiny u bronzové sochy, tak účastníci různých ruských válek. A jak je známo, mýty nelze rozumnými argumenty vyvrátit.

Ostatně právě díky Leninově náklonnosti k prolévání krve vlastního národa panuje v této ohromné zemi již osmdesát let takřka nepřetržitý válečný stav, na který si lidé již zvykli a jenž je živen právě mýty. Těmi starými, šikovně obhajovanými, i těmi zcela novými, šikovně krmenými státní propagandou.

TARAKÁNI (ŠVÁBI)

Patří neodmyslitelně k Asii a jsou to skoro úplně neškodní brouci, kteří nade vše milují cestování a vše, co s tím souvisí (jako jsou svačiny, špína, nedostatek teplé vody), a mohli by tudíž být maskotem cest po Rusku. Budou vás, i když často zcela nepozorovaně, provázet v ubytovnách, ve vlacích, v obchodech, na nádražích i v jídelnách. Jsou světloplaší a většinou se dávají na pochod teprve až po setmění, podobně jako vlakoví zlodějíčkové.

OPILEC (PJÁNYJ)

Vyskytuje se všude tam, kam až sahají hranice Ruska. Prochází nezměněn skrz staletí a skrz všechny společenské třídy. Nejčastěji ho potkáte v podobě vlakového či nádražního opilce, který se znenadání vynoří kdovíodkud, aby se do vás zavěsil, opřel, dýchal vodku přímo do tváře a přitom recitoval své vlastní milostné básně o Leninovi. V každém případě hledá parťáka s peněženkou, který mu za to, že jej už nikdy neuvidí, dá na „butýlku vódočky“. Tento slib ovšem nikdy nesplní a svého „vodkodárce“ již neopustí. Univerzální rada, jak se zbavit opilce, neexistuje, osvědčilo se hrát mírně zblblého Američana, jenž neumí ani slovo rusky, a postavit se nevtíravě vedle skupinky bábulek, které, vracejíce se z práce, zrovna probírají nové cenové relace potravin a dotěrného opilce zneškodní lépe a rychleji než policejní hlídka. Jejich smysl pro řád a pořádek je totiž mnohem silnější.

BĚLOMORKY

Supersilné papirosy „pjatovo sorta“ (páté třídy), působící již po třetí cigaretě jako ostrý halucinogen. Je to vhodný dárek pro opilce. Jsou pojmenovány po Bělomořsko-baltském kanále, který stavěli vězni severoruských stalinských táborů nucených prací. Na krabičce papiros je tento kanál, dlážděný kostmi ubitých vězňů, znázorněn. Tyto papirosy kouřil i světoznámý Vlk, který pronásledoval Zajíce.

DĚŽURA (ZŘÍDKA I DĚŽURNYJ)

Děžura je zvláštní a zcela specifický tvor, vyskytující se v Rusku v hojném počtu. To ona ovládá svým pevným hlasem a mírnou (či značnou) nadváhou každé nádraží, každou kancelář či úřad, pokladnu, „kómnatu oddycha“ (nádražní ubytovna), čekárnu, vagon, vlak – to ona ve skutečnosti ovládá Rusko. Na ní záleží, zda cestovatel dostane čaj, jízdenku, ubytování, zda po cestě nezmrzne či se neudusí vedrem, zda mu nepraskne močový měchýř či mu neujede vlak, když shání něco k snědku na nástupišti. Funkce děžury je zjevným pozůstatkem matriarchátu u Slovanů a v chování děžury vůči cizincům právě rysy mateřství naštěstí většinou zcela převládají. Děžura na rozdíl od bábulky vždy zastává nějakou důležitou funkci v aparátu samoděržaví. Obě dvě jsou díky své všeobecné autoritě nejlepší obranou před zloději a opilci.

Funkci děžury může vykonávat i chlap, v tom případě hrozí nebezpečí, že je notorickým opilcem, a jeho činnost pak spočívá pouze ve snaze sehnat co nejvíce vodky a kamarádů k její konzumaci.

BÁBULKA

Bábulka je žena neurčitého věku a obdivuhodné vitality, zabývající se obchodováním na nádražích, nástupištích či přímo ve vlacích. Díky ní pasažéři vlaků po cestě neumřou žízní a hlady, to ona je zásobuje chlebem, cigaretami, kefírem, pirohy s kartoškou nebo s varenijem, blinami (palačinky), napítkom, jájcom, ředkvičkami, maróženym, nádobím, tepláky Adidas, ponožkami, křišťálem, vánočními kolekcemi, vlněnými šátky a vodkou. Většinou číhá na vlak přímo na nástupišti a s připraveným reklamním sloganem na rtech se vrhá na vylézající a lenivě se protahující cestující. Své zboží roznáší ve velkých taškách nebo rozváží naskládané na starém dětském kočárku. Na dně každé tašky s libovolným zbožím se vždy ukrývá pár lahví vodky.

DIRÉKTOR (ČTI ĎIRÉKTOR) TÉŽ STARŠIJ, RUKAVADÍTEĽ

Je to funkce, která zřejmě vzešla z hodnosti náčelníka kmene, a je tudíž všude v Asii hojně rozšířena. Každý chlap, který dosáhne postavení, jež mu umožňuje řídit a rozhodovat o osudech alespoň dvou lidí, se automaticky stává diréktorem, a není již nucen pracovat.

Jeho činnost spočívá v neustálém potřásání si rukou se svými podřízenými, či ještě lépe s jinými diréktory, v kouření zahraničních cigaret, v projížďkách služebním autem a v přijímání či vymáhání dárků a pozorností zpříjemňujících život, jimiž podřízení denně projevují oddanost svému náčelníkovi. Ten po uvedení do funkce již není obyčejným člověkem, stává se příslušníkem nadřazené kasty diréktorů, kteří se vždy vzájemně respektují, při každé příležitosti dávají najevo svůj odstup vůči obyčejným lidem, předbíhají ve frontách, nechávají si nejlepší kousky masa a nejhezčí zajatkyně pro sebe či sobě rovné.

Na cestě po Rusku se nejčastěji setkáváme s diréktorem ve funkci řidiče, děžury, náčelníka policie, náčelníka tajné policie, náčelníka sovětu, náčelníka pasové policie, náčelníka vlaku, nádraží nebo veřejných záchodků.

Diréktoři si vždy vykládají zákony své země ve svůj prospěch, zejména předpisy týkající se různých poplatků, cel a daní. Kolem sebe za účelem jejich vybírání shromažďují houf přitakávačů, kteří dodávají rituálu placení, jež je hlavním zdrojem jejich příjmů, punc legality. Vyžadování stvrzenky je považováno za znevážení osobnosti náčelníka a jeho funkce.

VLAK (PÓJEZD)

Vlak je kulturně-společenská instituce, pohybující se maximální povolenou rychlostí 50 kilometrů v hodině z jedné strany samoděržaví na druhou. Umožňuje obyvatelům Ruska navzájem obcovat, popíjet čaj, odpočinout si od všednosti, uzavírat nové nebo rozbíjet dosavadní manželské svazky či nacházet nové přátele. Ve vlaku skoro vždy vládne příjemné domácké prostředí (výjimkou jsou případy, kdy děžurou je chlap alkoholik), všichni jsou převlečeni z obleků do županů či tepláků, pobíhají po vagonu v trepkách s kouřícími konvicemi čaje, dívky se svůdně rozvalují na lehátkách a zpod přikrývek vystrkují ty části těla, o kterých jsou přesvědčeny, že jsou nejhezčí.

Vlaky se v Rusku dělí podle přepravní rychlosti na „skóryje pojezdá“ (odpovídá našemu rychlíku), které mají číslování od 1 do 149, „skórostnyje“ (náš spěšný) s čísly 151 až 169 a „pasažírskyje“ (ještě o něco pomalejší), číslované od 171 do 699. Našim osobním vlakům odpovídají vlaky „prigoródnyje“, které staví skutečně v každé zastávce, nejsou lehátkové, a jak sám název napovídá, od svého „górodu“ nejezdí na větší vzdálenost než 200 kilometrů. Rychlost vlaku hraje podstatnější roli teprve při větších vzdálenostech. Například po čtyřech dnech jízdy může činit rozdíl mezi vlakem 6 a 188 až 12 hodin.

V dálkových vlacích cestující společně s jízdenkou automaticky obdrží i lůžko či lehátko. V ruských vlacích si můžete ve druhé třídě koupit „plackartu“ a ulehnout na jedno z šesti lehátek umístěných v jakémsi otevřeném oddělení, kterým prochází chodbička, takže celkový vzhled vagonu připomíná spíše noclehárnu a o soukromí je zde nouze. „Óbščij“ vagon je stejného typu, ale cestující nemá zajištěné lehátko a o místa se musí tvrdě bojovat. Je to nejnižší, ale i nejlevnější a nejzajímavější třída dálkových vlaků. Dalším typem je „kupejnyj“ vagon, který již běžně známe i z našich vlaků, kde jednotlivá oddělení lze uzamknout. Zamykání je ovšem pobídkou pro zloděje znalé umění odemknout a vzít.

ČAJ, SAMOVAR, KIPJATÓK

V každém vagonu děžura udržuje oheň v samovaru, ze kterého si cestující bezplatně odebírá kipjatók (vařící voda) a během několikadenní cesty připravuje jednu konvici čaje za druhou. Prázdné šálky od čaje pomáhají odměřovat čas, který se navíc neustále mění podle časových pásem. Často jsou právě šálky jediným důkazem toho, že čas vůbec plyne, protože krajina za oknem je po několik dnů úplně stejná. Čaj rovněž pomáhá nacházet nové přátele, zatímco o vodce je známo, že tato nová přátelství prověřuje.

VODKA (STO GRÁMOV, BUTÝLKA VÓDOČKY)

Je ruským národním nápojem, který léčí všechny nemoci těla i duše pravého Rusa. Podává se ve sklenici o velikosti zavařovačky, protože pouze v tomto množství dokáže neduhy zneškodnit, a pije se zásadně do dna. Ke konzumaci vodky je vždy a všude ta pravá chvíle a místo. S oblibou pijí Rusové vodku z dvoudecových kelímků na kapotě žigulíku ve stepi, tajze či tundře, nebo na lavičce uprostřed města, kterou navíc vyzdobí nakrájeným salámem v umaštěném papíře, okurkami nebo sušenou rybou.

Nejmenší poživatelnou dávkou vodky je v Rusku „sto grámov“ (asi dvě až čtyři deci, podle velikosti dostupné zavařovačky). Jako příloha se „zakúsyvajet“ nasolená rybka, „oguréc“ (nasolená kvašená okurčička) a chléb. Vodka je i základním platidlem, pokud platíte penězi, často je částka přepočítávána na „butýlky vódočky“ a placená suma pak musí odpovídat celočíselnému násobku ceny jedné láhve. Pokud tomu tak není, je obchodní transakce zrušena.

NÁDRAŽÍ (VOGZÁL)

Je často centrem společenského života celého městečka. V jeho budově je umístěna pošta, čekárna, ubytovna, bufety, levná jídelna, igróvyje avtomáty, holič, policie, informace, pokladny, lékárny – zkrátka vše, co může znavený cestující potřebovat. Na ruských nádražích (na rozdíl třeba od našich) ovšem vždy vládne absolutní pořádek, který ve svorné spolupráci udržují milicionéri, tajní, děžury a bábulky.

ZÁCHODKY (TUALÉT)

Mají klasický asijský ráz jak co do funkce, tak co do vzhledu a čistoty. Nejlepším způsobem, jak vykonat na tualétě svou potřebu, je přizpůsobit se asijským zvyklostem a ty evropské zanechat doma. Je nutno vylézt opatrně na mísu opatřenou k tomuto účelu speciálními šlapkami a přidržovat se něčeho, co je zrovna v neustále se kymácejícím vlaku po ruce.

Tualét ve vlaku má oproti těm na nádraží jednu neocenitelnou přednost: poskytuje absolutní soukromí. Veřejné záchodky v Rusku totiž často mají společenský charakter a probírat nejnovější sportovní události a dřepět přitom společně s partnery nad dírou v betonové podlaze je zde věcí zcela běžnou.

CIZINEC (INOSTRÁNEC)

Je v Rusku již od dávných dob zdrojem obdivu, veselí, ale především soucitu, protože je nucen žít v jakési podivné daleké zemi bez ruské sauny, ruských pirohů, pořádných porcí ruské vodky, a navíc se mačká s ostatními jemu podobnými ubožáky na nepatrném prostoru. Zřejmě proto se prostí ruští lidé k cizinci chovají vždy velice vstřícně a s pochopením ho napájejí, krmí, myjí, šlehají březovými proutky a posléze uspí v posteli s duchnou.

Ruský stát má však k cizincům prozaičtější vztah. Je to pro něj výhodný zdroj tolik potřebných cizích měn, za které si diréktoři mohou obstarávat nejnovější modely Mercedesů, a proto mu zdvojnásobuje ceny všude, kde je to jen trochu možné. Občas končí cizinci nedobrovolně i na Sibiři.

ČAS Byl Rusku zcela evidentně vnucen společně s jinými evropskými vynálezy (vlak, domovník, daně, volby) a ještě zde ani zdaleka nezdomácněl. Nikdo z domorodců totiž dost dobře neví, k čemu by asi tak mohl být dobrý. Jediný, kdo si s časem velice dobře rozumí, je vlak, který nikdy nemá zpoždění, a tak je celkem možné, že právě on čas po Rusku rozváží, podobně jako to činí s poštou a cestujícími.

Category: 2000 / 09

Zříceniny jsou vším, co zbylo po jedné z nejbohatších civilizací na jih od Sahary. Evropští kolonizátoři je připisovali králi Šalomounovi a královně ze Sáby. Afričtí „barbaři“ přeci nemohli vytvořit něco takového…

Velké Zimbabwe obklopují záhady už od doby, kdy o něm, pět let před objevením Ameriky, uslyšeli jako první Evropané Portugalci. V lodním deníku stojí: „Za touto zemí se v hloubi kontinentů rozkládá ohromné království a uprostřed nesmírně bohatého kraje zlatých dolů stojí obrovská pevnost postavená z kamenů neobyčejných rozměrů, a to bez vápna nebo jiné látky, která by je držela pohromadě.“

Žulové město vzniklo postupně od dvanáctého do konce čtrnáctého století našeho letopočtu. Nejprve vyrostly stavby na kopci a později opevněné město v údolí. A způsob? Pod bloky kamenů se zapálil oheň, a když se rozpálily, polili je studenou vodou. Výsledkem byly tlusté desky, z nichž se na sucho stavělo. Zříceniny představují jen srdce města obehnaného mohutnou zdí. V době největšího rozkvětu tu totiž podle archeologických nálezů žilo asi patnáct tisíc lidí v okruhu sedmi kilometrů od hranic pevnosti. Okolo roku 1600 ale sebevědomá civilizace z neznámých důvodů zanikla. Velké Zimbabwe tak zůstalo navždy opuštěné.

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 1992 / 10

Category: 1992 / 10

Ani jediné slůvko neodvolávám z toho, co jsem při plném vědomí napsal minule, že Američané procházejí právě svou zdrženlivou, skoro až puritánskou periodou. Nahaté ženské a neskrývané projevy milostného vztahu se v televizi či reklamě prostě nevedou – a zdálo se mi, že to tady málokomu schází. Vždyť to také nikdo nikomu nenařídil, nepotřebovali na to zákon, vyplynulo to samo ze sebe, z niterné podstaty. Jaksi ze stavu duše. Že by ale intimno a sexuálno zcela zmizelo z jejich obzoru – to se říci nedá. Amerika miluje své slavné lidi, a miluje je a hovoří o nich s takovou otevřenou a zcela bez skrupulí, že to Evropanovi (potažmo synkovi původem z jihočeského maloměsta) až vyráží dech. Je to tu v jistém smyslu i povinná daň, člověk, který se stal populárním, patří prostě všem. A se vším všudy. Výjimky se nepřipouštějí a krutě se za ně platí – ztrátou zájmu. V žádné jiné zemi světa se třeba nemoci veřejn ě činných osobností ze světa politiky, umění, sportu byznysu neprobírají s věcností tak úděsnou, do všech podrobností včetně výhledových prognóz (a to i tehdy, jde-li o zhoubnou chorobu, zápasí-li ten člověk doslova o život). A smrt? „Měl ji lehkou,“ slyšel jsem z úst jednoho starousedlíka, „prošel velmi dobrým přípravným kurse.“ Kursem…? Zděsil jsem se a vytanulo mi na mysli cosi jako VUML. „No samozřejmě, jsou tu kursy, které člověka ve všech směrech připravují na to, co přijde aby to zvládl důstojně a i s ohledem na své nejbližší.“ Ale o smrti se povídat nechceme. Spíš o jejím protipólu.Totéž, co už bylo řečeno, lze totiž vztáhnout i do jiné oblasti. Protože puritánství -nepuritánství, zdrženlivost – nezdrženlivost, Amerika nezávidí úspěšným jejich úspěšnost (ach bože! – povzdychne si člověk ze středoevropského prostoru), ale přeje sije mít jako pod drobnohledem, chce vědět, co ti její slavní miláčkové a její pýcha, dělají v práci i ve volných chvílích, co jedí, čtou, čím si čistí zuby a do čeho se oblékají navrch i vespod, Amerika si přeje být informovaná, jak si vedou nejen na banketech, při natáčení filmu, během obchodního jednání, kde jde o milióny, ale i na svatbě či u rozvodového soudu, na záchytce pro drogově závislé, v kuchyni, dětském i obývacím pokoji, na zahradě u bazénu – a také, s prominutím, v ložnici. Anebo raději rovnou v posteli. Manželské či jaksi… té druhé. Chtějí to vědět a basta! A když chtějí, musejí se podle všeplatného zákona poptávky a nabídky nají jiní lidé, kteří se budou živit tím, že jim potřebná sdělení v patřičném balení dodají. A tak se milióny Američanů nejen ve stovkách specializovaných a někdy třeba jen lokálně zaměřených časopisů, ale i ve společenských sloupcích seriózních, ba nejserióznějších novin například dozvídají, že… … Demi Moorová, křehká brunetka se sladkým úsměvem, která zazářila v duchařské komedii Jerryho Zuckera Duch (jen v USA přinesl ten film producentům 217 miliónů dolarů, doslova pominutě miluje svého muže, jímž je slavný herec Bruce Willis. A hodlá s ním mít šest dětí.Při svém nedávném těhotenství šokovala veřejnost, když se pro časopis Vanity Fair nechala fotografovat nahá a s viditelným bříškem. Tomuto jejímu „skandálnímu činu“ bylo věnováno 64 rozhlasových relací, skoro 100 televizních programů a půl druhého tisíce novinových zpráv. Demi sepsala i pozoruhodný filmový scénář, kam si napsala na míru ušitou roli Realizaci převzal režisér Alan Rudolph. Prý však tohoto svého rozhodnutí začal litovat, když si hlavní mužský part vynutil Demin manžel Bruce Willis. „Pracovat s nimi znamená dát se do party s párem schizofreniků“, řekl Rudolph. „Jsou z lásky k sobě doslova šílení, a je mi trapné, když po tolika letech jejich manželství je musím honit na plac z koutů, kam zalézají, aby mohli být spolu. Takhle těch šest dětí opravdu zvládnou.“ Paradoxní je, že ve zmíněném filmu je zápletka staví proti sobě – doslova si tu musejí jít po krku. …že jedenapadesátiletá Raque Welchová, zdobená přídomkem eroticky nejdráždivější babičky všech dob, pochází právě obdobím, kdy o ni producenti nejeví zájem. „Nevadí,“ říká Raquel, jej ííž plná postava vyráží mužům dech, „alespoň mám dost času na to, abych se udržovala fit. Chci dokázat, že stárnutí neznamená ztrácet sexuální přitažlivost.“ Novopečenou Američankou se stala někdejší zářící star východoněmeckého krasobruslení Katarina Wittová. Vystupuje v různých ledních revúcích a navíc se ve svých šestadvaceti letech stala úspěšnou podnikatelkou. Život jí však před časem znepříjemnil sexuální zvrhlík, který na ni zaměřil svou pozornost, zasílá jí snímky, dokumentující jeho tělesné proporce a také jí denně telefonoval, činil nemravné návrhy a vyhrožoval násilím, pokud mu nebude po vůli. K jedné ze zaslaných fotografií, na níž byl údajně zobrazen jeho pohlavní orgán, připsal: „Takovému nástroji přece nemůžete odolat. Katarina odolala a požádala o pomoc policii. Šestačtyřicetiletý Harry Veltmann z Westminsteru mohl pak předvést svůj „nástroj“ v docela jiném prostředí: v místním vězení. …popularita může mít někdy velmi zvláštní a nečekané důsledky. Přesvědčil se o tom herec Alec Baldwin ve velice prozaickém okamžiku, když si kupoval v jednom newyorském velkoobchodě rajská jablíčka. Přistoupila k němu mladá dívka velmi přitažlivého zevnějšku a zeptala se ho: „Hele nejsi ty náhodou Alec Baldwin?“ A když hvězda přisvědčila, přistoupila dívka o několik kroků blíže, strhla si hořejší část oblečení a roztomile zašvitořila: „Já jsem Veronika, ale ty mi můžeš říkat Ronnie!“ Jak na to reagoval pan Baldwin, není známo.

Category: 1992 / 10

MOJMÍR CHALUPA

„Za bezdomovce považujeme toho, kdo nemá trvalé bydliště, kdo nemá prostředky, aby bydlel v podnájmu, v penzionu, kdo přenocuje v charitativních noclehárnách, v parcích, v domech určených k demolici a tak podobně,“ vysvětluje mně Genie Nussbergerová ze sociálního odboru senátu, městské vlády třiapůlmilionového Berlína. Prý se počet bezdomovců ve městě dá jen odhadnout na padesát až sedmdesát tisíc, prakticky každý den se mění, bezdomovci přicházejí do Berlína a také hlavně v pošmourných podzimních a zimních měsících, kdy se jako tažní ptáci přesunují do jihoevropsk ých zemí. Univerzitní docentka sociologie Annekatrin Kreutzová je odborníky považována za nejlepší znalkyni života berlínských bezdomovců. Dozvídáme se od ní, že asi dvě třetiny jsou bezdomovci z nouze, z ekonomické bídy. Jde většinou o muže bez jakékoliv pracovní kvalifikace, bez dokončeného základního vzdělání. Převažují mezi nimi cizinci, proti Němcům asi v poměru tři ku jedné.
Ale… „Znám mnohé, kteří se stali bezdomovci z přesvědčení, že mít byt, žít trvale na jednom místě, omezuje vlastně jejich osobní svobodu. Nechtějí mít žádné závazky, povinnosti, je jim protivné podřizovat se nějakému domovnímu řádu. Živí se všelijak, odmítají sociální a charitativní pomoc. Využívají ji jen výjimečně, třeba v zimě obětují pár marek, aby se vyspali v některé ze třiadvaceti městských nocleháren. Jistými specialisty jsou ti, které sama pro sebe charakterizuji jako bezdomovce z radosti z bezdomovectví. Jsou nepřáteli jakéhokoli usedlejšího způsobu života, považují bezdomovectví za jakousi formu zábavného dobrodružství. To nebývají lidé bez základního vzdělání, bez kvalifikace. Některé vám mohu představit, “ řekla docentka Kreutzová. Tak jsme se seznámili s devětačtyřicetiletým Helmutem Siebertem, který na chodník Bismarckovy ulice, jedné z tepen západní části Berlína, kreslil barevnými křídami portréty kolemjdoucích. „Za dobrovolný příspěvek,“ zdůraznil ihned a dodal, že když mu ovšem dá někdo méně než pět marek, tak odmítne, protože by to byla urážka jeho umění.Siebert je rodilým Berlíňanem, absolventem střední grafické školy, po ní reklamním grafikem… „Pak jsem měl nějaké trable s manželkou, kterou jsem moc miloval, ale ona vyspávala asi s pěti, možná s deseti jinými chlapy. Vzal jsem si z bytu jen aktovku s pár kousky prádla, krabici s křídami… Během pár měsíců jsem přišel bezdomovectví na chuť. Teď z něj mám vyloženě radost, řekl bych, že jsem už desátý rok profesionálním bezdomovcem. mám v Berlíně na tři desítky míst,kde se dá přenocovat v každé roční době. Co se Berlín spojil, tak se mé ubytovací možnosti ještě rozšířily, v rekreačních oblastech na východě města jsou přímo ideální podmínky pro přespání. Vydělám si kreslením na docela slušnou stravu, na průměrné napití a průměrné cigarety. Mám svobodu penězi k nezaplacení. Co dál? Kdyby bylo nejhůř, tak se o mě některá z té spousty dobročinných berlínských organizací nějak postará. Nikdy v životě se mi nežilo tak radostně, jako v těch uplynulých deseti letech.“
O sedmatřicetiletém tureckém fotografovi Iyzilu Targodaglovi se dá tvrdit, že je mezinárodním bezdomovcem. „Byl jsem jím a jsem v dobrých dvaceti evropských velkoměstech. Berlín je pro nás takřka ideální. Policie nás buzeruje jen výjimečně, rozlehlé parky na přespání jsou přímo v centru, třeba takový Tiergarten, pro fotografa spousta zajímavé práce… Že bych nemusel být bezdomovcem, když si slušně vydělávám – a to si vydělávám! A proč bych měl mít byt, proč bych se měl starat? Proč bych měl platit tolik marek v hotelu? Nejsem chudák, abych přespával v nějaké noclehárně – jsem šťastný, svobodný člověk. Jsem bezdomovec světoobčan s německým pasem… A teď vás zvu paní docentko, i vás, na pořádnou odpolední svačinu. Znáte hospůdku U tří zlatých věžiček? To je místo, kde se setkáváme my, bezdomovci, kteří nepatří mezi bezdomovce z bídy, ale mezi těch – pár šťastných, nadmíru spokojených.
Bezdomovcem z bídy je pětadvacetiletý Kurt Kittner, který na přímou otázku, zda je bezdomovcem, nás poslal do prdele. Když jsme mu nabídli posezení v hospodě a konzumaci piva až do šesti sklenic, navíc klobásu s bramborovým salátem, byl ochoten si popovídat. Podle něj je naprostou hovadinou, aby byl někdo bezdomovcem z přesvědčení, nebo dokonce z radosti z bezdomovectví. Do školy chodil sice celých osm let, ale nemá žádnou kvalifikaci. „Chlastám vod čtrnácti. když se mi netřesou ruce, najdu na pár hodin nějakou fachu. Hodný sestry vod Armády spásy mě už znaj´, polívku a kavalce mám u nich dycky. Kecaj´ že v Berlíně se dá vyžebrat na nějaký lepší živobytí. Když mám na pívo, je mi všecko fuk. Von se vo mou mrtvolu někdo postará…“
Sedmadvacetiletého Heize- Dittricha Mozulského prý stejně naštvalo, když v Berlíně přes rok sháněl práci. Je vyučeným vycpávačem zvířat. Prý mu nabízeli tak nízké mzdy, že ho to uráželo. Prý mu rodiče – u kterých bydlel – vyčítali, že má přehnané požadavky. Prý ať si tedy hledá jiné a lépe placené zaměstnání… Prý, prý, prý… Toto slůvko je v podtextu každé Mozulského věty. Prý je to svinská společnost, když kvalifikovanému člověku nezajistí slušně placenou práci… Prý takových bezdomovců jako on je v Berlíně nejvíce… Prý odešel z domova proto, aby nemusel poslouchat stále nářky svých rodičů…Prý ta bída jednou bezdomovce spojí a pak… Co pak? Mávne rukou, požádá o cigaretu a doporučuje, aychom jednou, snad někdy v pátek večer začátkem října, přišli do Japonské zahrady. Prý se tam bezdomovci poradí, co dělat „v tom bohatým a blahobytným Berlíně proti tý bídě, kterou sme si přece sami nezavinili.“ Když jsme docentce Kreutzerové vyprávěli i o našich setkáních s bezdomovci z Prahy, konstatovala, že bezdomovectví je jedním z vážných problémů téměř všech světových velkoměst. „Zjednodušuje se, když se tvrdí, že jde jen o jev výlučně ekonomický, finanční, sociální. Ten je sice podstatný, ale neustále přibývá v Berlíně jako v New Yorku, v Římě jako v Londýně bezdomovců, kteří svým postavením chtějí bojkotovat přecivilizovanou společnost. Dalo by se tvrdit, že jsou dole na dně společnosti, ale oni chtějí ještě níž, na úplné dno – z protestu, ze vzdoru… Je přece zajímavé, že mezi berlínskými bezdomovci je relativně málo kriminálních živlů. Je mezi nimi minimálně dívek a žen, které – řekla bych, že biologicky, genově – jsou proti takové formě protispolečenského protestu. Znám v Berlíně sta bezdomovců, kteří odmítají sociální, charitativní pomoc a prohlašují, že společnost nestojí za nic, že je odepsala. Snažíme se nikoho neodepisovat, nediskriminovat kvůli jeho bezdomovenství. Ale vnucovat pomoc…? To by snad bylo příliš.
Mojmír Chalupa Snímky: Heinz Kluge

Category: 1992 / 10

MOJMÍR CHALUPA„Za bezdomovce považujeme toho, kdo nemá trvalé bydliště, kdo nemá prostředky, aby bydlel v podnájmu, v penzionu, kdo přenocuje v charitativních noclehárnách, v parcích, v domech určených k demolici a tak podobně,“ vysvětluje mně Genie Nussbergerová ze sociálního odboru senátu, městské vlády třiapůlmilionového Berlína. Prý se počet bezdomovců ve městě dá jen odhadnout na padesát až sedmdesát tisíc, prakticky každý den se mění, bezdomovci přicházejí do Berlína a také hlavně v pošmourných podzimních a zimních měsících, kdy se jako tažní ptáci přesunují do jihoevropsk ých zemí. Univerzitní docentka sociologie Annekatrin Kreutzová je odborníky považována za nejlepší znalkyni života berlínských bezdomovců. Dozvídáme se od ní, že asi dvě třetiny jsou bezdomovci z nouze, z ekonomické bídy. Jde většinou o muže bez jakékoliv pracovní kvalifikace, bez dokončeného základního vzdělání. Převažují mezi nimi cizinci, proti Němcům asi v poměru tři ku jedné.Ale… „Znám mnohé, kteří se stali bezdomovci z přesvědčení, že mít byt, žít trvale na jednom místě, omezuje vlastně jejich osobní svobodu. Nechtějí mít žádné závazky, povinnosti, je jim protivné podřizovat se nějakému domovnímu řádu. Živí se všelijak, odmítají sociální a charitativní pomoc. Využívají ji jen výjimečně, třeba v zimě obětují pár marek, aby se vyspali v některé ze třiadvaceti městských nocleháren. Jistými specialisty jsou ti, které sama pro sebe charakterizuji jako bezdomovce z radosti z bezdomovectví. Jsou nepřáteli jakéhokoli usedlejšího způsobu života, považují bezdomovectví za jakousi formu zábavného dobrodružství. To nebývají lidé bez základního vzdělání, bez kvalifikace. Některé vám mohu představit, “ řekla docentka Kreutzová. Tak jsme se seznámili s devětačtyřicetiletým Helmutem Siebertem, který na chodník Bismarckovy ulice, jedné z tepen západní části Berlína, kreslil barevnými křídami portréty kolemjdoucích. „Za dobrovolný příspěvek,“ zdůraznil ihned a dodal, že když mu ovšem dá někdo méně než pět marek, tak odmítne, protože by to byla urážka jeho umění.Siebert je rodilým Berlíňanem, absolventem střední grafické školy, po ní reklamním grafikem… „Pak jsem měl nějaké trable s manželkou, kterou jsem moc miloval, ale ona vyspávala asi s pěti, možná s deseti jinými chlapy. Vzal jsem si z bytu jen aktovku s pár kousky prádla, krabici s křídami… Během pár měsíců jsem přišel bezdomovectví na chuť. Teď z něj mám vyloženě radost, řekl bych, že jsem už desátý rok profesionálním bezdomovcem. mám v Berlíně na tři desítky míst,kde se dá přenocovat v každé roční době. Co se Berlín spojil, tak se mé ubytovací možnosti ještě rozšířily, v rekreačních oblastech na východě města jsou přímo ideální podmínky pro přespání. Vydělám si kreslením na docela slušnou stravu, na průměrné napití a průměrné cigarety. Mám svobodu penězi k nezaplacení. Co dál? Kdyby bylo nejhůř, tak se o mě některá z té spousty dobročinných berlínských organizací nějak postará. Nikdy v životě se mi nežilo tak radostně, jako v těch uplynulých deseti letech.“O sedmatřicetiletém tureckém fotografovi Iyzilu Targodaglovi se dá tvrdit, že je mezinárodním bezdomovcem. „Byl jsem jím a jsem v dobrých dvaceti evropských velkoměstech. Berlín je pro nás takřka ideální. Policie nás buzeruje jen výjimečně, rozlehlé parky na přespání jsou přímo v centru, třeba takový Tiergarten, pro fotografa spousta zajímavé práce… Že bych nemusel být bezdomovcem, když si slušně vydělávám – a to si vydělávám! A proč bych měl mít byt, proč bych se měl starat? Proč bych měl platit tolik marek v hotelu? Nejsem chudák, abych přespával v nějaké noclehárně – jsem šťastný, svobodný člověk. Jsem bezdomovec světoobčan s německým pasem… A teď vás zvu paní docentko, i vás, na pořádnou odpolední svačinu. Znáte hospůdku U tří zlatých věžiček? To je místo, kde se setkáváme my, bezdomovci, kteří nepatří mezi bezdomovce z bídy, ale mezi těch – pár šťastných, nadmíru spokojených.Bezdomovcem z bídy je pětadvacetiletý Kurt Kittner, který na přímou otázku, zda je bezdomovcem, nás poslal do prdele. Když jsme mu nabídli posezení v hospodě a konzumaci piva až do šesti sklenic, navíc klobásu s bramborovým salátem, byl ochoten si popovídat. Podle něj je naprostou hovadinou, aby byl někdo bezdomovcem z přesvědčení, nebo dokonce z radosti z bezdomovectví. Do školy chodil sice celých osm let, ale nemá žádnou kvalifikaci. „Chlastám vod čtrnácti. když se mi netřesou ruce, najdu na pár hodin nějakou fachu. Hodný sestry vod Armády spásy mě už znaj´, polívku a kavalce mám u nich dycky. Kecaj´ že v Berlíně se dá vyžebrat na nějaký lepší živobytí. Když mám na pívo, je mi všecko fuk. Von se vo mou mrtvolu někdo postará…“Sedmadvacetiletého Heize- Dittricha Mozulského prý stejně naštvalo, když v Berlíně přes rok sháněl práci. Je vyučeným vycpávačem zvířat. Prý mu nabízeli tak nízké mzdy, že ho to uráželo. Prý mu rodiče – u kterých bydlel – vyčítali, že má přehnané požadavky. Prý ať si tedy hledá jiné a lépe placené zaměstnání… Prý, prý, prý… Toto slůvko je v podtextu každé Mozulského věty. Prý je to svinská společnost, když kvalifikovanému člověku nezajistí slušně placenou práci… Prý takových bezdomovců jako on je v Berlíně nejvíce… Prý odešel z domova proto, aby nemusel poslouchat stále nářky svých rodičů…Prý ta bída jednou bezdomovce spojí a pak… Co pak? Mávne rukou, požádá o cigaretu a doporučuje, aychom jednou, snad někdy v pátek večer začátkem října, přišli do Japonské zahrady. Prý se tam bezdomovci poradí, co dělat „v tom bohatým a blahobytným Berlíně proti tý bídě, kterou sme si přece sami nezavinili.“ Když jsme docentce Kreutzerové vyprávěli i o našich setkáních s bezdomovci z Prahy, konstatovala, že bezdomovectví je jedním z vážných problémů téměř všech světových velkoměst. „Zjednodušuje se, když se tvrdí, že jde jen o jev výlučně ekonomický, finanční, sociální. Ten je sice podstatný, ale neustále přibývá v Berlíně jako v New Yorku, v Římě jako v Londýně bezdomovců, kteří svým postavením chtějí bojkotovat přecivilizovanou společnost. Dalo by se tvrdit, že jsou dole na dně společnosti, ale oni chtějí ještě níž, na úplné dno – z protestu, ze vzdoru… Je přece zajímavé, že mezi berlínskými bezdomovci je relativně málo kriminálních živlů. Je mezi nimi minimálně dívek a žen, které – řekla bych, že biologicky, genově – jsou proti takové formě protispolečenského protestu. Znám v Berlíně sta bezdomovců, kteří odmítají sociální, charitativní pomoc a prohlašují, že společnost nestojí za nic, že je odepsala. Snažíme se nikoho neodepisovat, nediskriminovat kvůli jeho bezdomovenství. Ale vnucovat pomoc…? To by snad bylo příliš.Mojmír Chalupa Snímky: Heinz Kluge

Category: 1992 / 10

RADEK JOHN

Jeli jsme na Srí Lanku čtyři. Režisér a produkční ze Švýcarska, slovenský kameraman a český scénárista. Byli jsme naivní. Věřili jsme, že se nám podaří vydupat ze země metaforický velkofilm inspirovaný pohádkami Hanse Christiana Andersena. Všechno vypadalo růžově. Bolševik nás Čechoslováky pustil prostřednictvím Filmexportu na západ, protože se těšil, že tam vyděláme pár tisíc švýcarských franků a on nám většinu z nich vezme. Švýcarský režisér našel i producenta – ženevského milionáře, otce produkční, která se do režiséra beznadějně zamilovala. A ještě jsme dostaly skvělý typ na levnou, pro natáčení ideální zemi. Co psi přát víc?….

Čeká nás cesta do Trinkomalle, turistickýho střediska na severovýchodním pobřeží Cejlonu. Axman najal mikrobus s magnetofonem. Pustí si kazetu s Rollin Stones. Řítím se městem. Ani rychlost vozu nás však neuchrání před pohledem na otrhané žebráky nocující na licích. „Vypni to, Laky, vypni to,“ ozve se najednou režisér. „To je přece absurdní – podívej na ty lidi a my si tu pouštíme rokenroll…“ Laxmanova nejstarší sestra na nás čeká s večeří. Kopice rýže a maso v nějaké načervenalé omáčce. Masa je tak pro jednoho. Pak ochutnáme. První vyvalí oči naše produkční. Pak vyskakuji od stolu já. Po mně kameraman. Režisér se statečně snaží nedá na sobě nic znát, po tvářích se mu koulejí slzy. V ústech má jako při požáru. Kariová a Chilliová smršť. Sestřička honem přináší vodu. „Dala jsem tam sotva půlku koření, co dávám normálně,“ nechápe. Zapalujeme si cigarety v naději, že jejich kouř otupí bolest vydrancovaných chuťových pohárků. Sestřička zvědavě sleduje každý náš pohyb. „Cigaretu?“ nabízím jí. „Kdepak“ vrtí hlavou. „U vás ženy nekouří?“ uvědomuji si, že celou dobu na Cejlonu jsem neviděl jedinou ženu s cigaretou. „Jenom hvězdy a takové ženy,“ odpovídá odpovídá sestřička. Nechci ji uvádět do rozpaků neptám se, co znamená „takové ženy“. Režisér vytáhl láhev Whisky. Sestřička z nás nepustí oči. Nalévám o skleničku víc a posunkem jí nabízím. Lekne se, vykulí oči. „Ne, já ne…“ Ale vrtá jí hlavou. „Myslíte , že bych mohla v Evropě píjí nejen herečky a takové ženy.“ Natáhne ruku po skleničce, ale pak se znovu zarazí. Se smíchem uteče do kuchyně.

X X X Vyjíždíme brzy ráno. Vesnice kolem Kandy nás překvapí krásnými bílými domky se stinnými verandičkami. „tady se pěstuje čaj,“ vysvětluje Laxman. „Z toho jsem přece jen nějaké příjmy, i když Srí Lanka musí při jeho exportu dodržovat staré nevýhodné obchodní dohody uzavřené kdysi s Anglií.“ Jak sjíždíme z hor kolem Kandy i vesnice mění tvář, až vidíme zase jen staré známé chýše z prken a bláta. Bloudíme po špatně zamčených cestách. Tady už j nejsou zvyklí na to, že po silnicích jezdí auta. Na asfaltu se po celé šířce vozovky v plochách několik desítek metrů čtverečních suší bílý a černý pepř nebo chilli… Uprostřed silnice leží v kopcích rýže, kterou ženy přehazuj í zvláštními lopatkami, aby z ni vítr vyfoukal plevy.

X X X V Trinkomalee jsme nenašli, co jsme hledali. A náš čas se zoufale krátí. Míříme na jih podél pob řeží. Luxusní turistické hotely u moře postupně zmizely, cesta se zúžila. Přijíždíme do další vesnice. Tentokráte rybářské. Pět, šest chýší z palmových listů. Čluny vydlabané z jednoho kmenu stromu. Popraskané začernalé nádobí, místo misek skořápky z kokosu. Hubené děti kolem chýší, ale i na písku pláže ryby všech velikostí. Vysušené na troud v pálícím slunci. Mravenci si pochutnávají na zbytcích masa z jejich popraskan ých břich. Oči ryb jsou vypálené sluncem. V celých hejnech se sem slétají havrani. Vychrtlý pes mlsně obchází okolo. „Sušené ryby jsou, kromě čaje, drahokamů a extrémistů na filmování, důležitý exportní artikl Cejlonu, „ říká nám Radžan. Předpokládám, že zákazníci nevidí, kde a jak se ryby suší. Obklopili nás rybáři. Usmívají se. „foto, foto.“ Režisér se dává vyfotografovat se dvěma z nich. Oba mu šťastně tisknou ruku. Zvou nás do své chýše. Dva rybáři, jejich dvě ženy a šest dětí bydlí v chatrči dvakrát tři metry. Uvnitř není nic než proto že na spaní a svatý obrázek. Kotlík na vaření leží před chýší. Rybáři berou rohože a prostírají je, abychom si sedly. Rozhodli se s námi rozdělit o všechno, co mají. V jejich případě to znamená o vodu ze džbánu stojícího ve stínu palmy. Podávají každému z nás sklenici, i když jejich ženy budou muset, až odjedeme, jít pro novu vodu do studny hodinu odtud. Znovu a znovu nám všichni tisknou ruce. Jakoby byla kdovíjaká událost, že bílý muž je ochoten opětovat stisk jejich dlaně. Jedna vesnice za druhou v tomhle úseku pobřeží, všechny vypadají stejně. Slunce nás vysu šuje skoro stejně jako důležitý exportní artikl Cejlonu. Automobil polyká kilometry a vhodné místo pro filmování nikde. Najednou uzounká asfaltová silnice končí v moři. Vedle je cedule s jízdním řádem ferry boatů – lodí převážejících automobily na druhou stranu laguny. Nemáme času nezbyt. Pozítří nám letí letadlo. Do té doby musíme najít exteriéry a objet tři čtvrtiny pobřeží až do Kolomba.

Za deset minut nám jede podle jízdního řádu loď, radujeme se. Po deseti minutách ani vzdálená tečka na obzoru nenapovídala, že nějaký ferry boat existuje. Dávno jsme vylezli z auta. Přecházíme, mezi jízdním řádem, autem a koncem cesty v moři. Náš čas je zoufale vyměřen odletem letadla. Po hodině čekání jsme nervozitou bez sebe. Za celé dopoledne jsme prohlédli sotva padesát kilometrů pobřeží. Nechceme ani počítat, kolik se kilometrů máme ještě vidět. Ferry boat prostě nejezdí. Prohlížíme mapu. Na úsek 100 kilometrů nás čekají čtyři ferry boaty. Spíš nečekají. Spoléhat na ně by mohlo znamenat, že se tu dočkáme nejspíš tak období dešťů. Jediná možnost: vynechat 150 kilometrů pláží. Zdejší krajinný typ se nám nehodí, je příliš suchý. Objet tuhle část pobřeží třistakilometrovou zajížďku do vnitrozemí a pokračovat v cestě přes noc, dokud nenajdeme místo, které hledáme. Laguna, kterou by měly křižovat ferry boat, je docela pustá Na úzké cestě otáčíme mikrobus. Na dvanáctkrát. K volantu si sedl režisér. Zamračené žene auto šílenou rychlostí silnicí plnou výmolů. Za okénky se míhá vysušený kraj, polonazí vyhubl í vesničané, na zápražích chýší a bláta si skupinky žen a dívek vybírají z dlouhých vlasů vši. Kvílivé brzdění kdykoliv se před námi objeví náklaďák. A prudká akcelerace, když ho mineme. Času ubývá. „Už jsem to pochopil. Jediné silniční pravidlo Cejlonu – uhýbá ten, kdo má slabší sebeovl ádání,“ říká režisér. Vedro v autě je nesnesitelné. Všechno jde pomaleji, jde pomaleji, než jsme si mysleli – Jenom slunce najednou padá z oblohy šílenou rychlostí. Několik minut je obloha zbarvená a tma. Kručí nám v žaludcích. Za celý den nebyl čas na jídlo. Ostatně ani místo, kde se najíst. Restaurant, hlásá hrdý nápis na začouzeným krámkem s židličkami a stolky uvnitř. Jsme v jakémsi městečku přímo uprost řed trhu. Jídlo neudí naši důvěru. Stejně bychom nemohli na ně čekat.

Náš čas je už spočítán na vteřiny. Kupujeme alespoň pití a banány. Zase horká kola. Jde mi to na nervy. Zvlášť, když v zadní části místnosti hučí předpotopní mrazák. Vracím se s rozpálenými lahvemi k prodavači. „Chci studenou kolu. Studenou. – Mrazák!“ Ukazuji. Okamžik na mě všichni hledí nechápavě. „Áaa…“ Bouchl se do čela prodavač, vezme ode mne koly, strčí je do mrazáku a s úsměvem mně nabídne židli, abych si počkal, až se koly vychladí. Takový je Cejlon. Země, kde pro většinu lidí neexistuje čas. Řítíme se tmou. Takovou rychlostí, že několik protijedoucích náklaďáků dobrovolně zarejdovalo do škarpy. Losujeme, kdo má sed ět na levém předním sedadle. Něco takového se dá zažít jen na tobogánu kříženém domem hrázy na Matějské pouti. Pouze produkční neprosí, aby ji někdo vystřídal na přední sedadle mezi režisérem a tím za nás, na koho padne los. Produkční režiséra prostě miluje. Na poslední chvíli se vyhýbáme hroznům lidí před domky vesnic. Po setmění nevidíme na ulici jedinou ženu. Na jednom místě je silnice zatarasená. Dav mužů se tísní pře oknem domku. Uvnitř hraje televize. Celá mužská část vesnice ji smí z venku sledovat společně se šťastlivcem,který si ji mohl koupit. Krajina pustne kilometr za kilometrem. I ta trocha zeleně zmizela. Naplňuje nás to zoufalstvím. Režisérovi stisknuté rty už jsou jen dvě milimetrové čárečky. Projíždíme krajinou plnou ohňů. Ty větší jsou lesní požáry. Přesušená země chytá sama od sebe. Malé ohníčky na obzoru ukazují místa, kde hinduisté spalují své mrtvé. Nad silnicí krouží obrovští netopýři přitahováni světlem našich reflektorů. Co chvíli je třeba prudce přibrzdit, abychom nesrazili některého z nočních dravců sedících na asfaltu. Opice přeskakují přes cestu těsně před autem. Režisér usíná za volantem. Zastaví, nechá se vystřídat naším řidičem, zaleze do zavazadlového prostoru a za pár okamžiků spí . Tak jsme tu jeho jízdu kupodivu přežili. Jedeme nocí, pustou vyprahlou krajinou.

Přijíždíme do vesnice. Řidič se vyhýbá dvěma tmavým zaparkovaným autobusům. Už to nám mělo být podezřelé. S posledním domkem vsi končí asfalt. Dále vede jen stezka vyšlapaná dobytkem, ztrácející se kdesi v nizounkých pahorcích. Co jestli jsme zabloudili? Napadá nás ještě. Vylézáme s Laxmanem z auta, abychom se zeptali někoho z domorodců. Psi vyjí. Všude tma, ani živáček. Vyd áváme se na zdařbůh mezi ploty oddělujícími chatrče. Najednou nás upoutává ostré světlo v jednom z dvorů. Podivné shromáždění mlčících lidí při acetylénové lampy. Ženy sedí se zkříženýma nohama a pohledem do prázdna. Muži hrají beze slova karty. Staré ženy a muži se opírají o zeď domku a klimbají. Děti spí na holé zemi. Laxman vyměňuje nesrozumitelné věty s lidmi z vesnice. Najednou se dva odpoutají a jdou s námi k autu. „Co tam dělají všichni ti lidé?“ptám se. „Včera tady zemřelo dítě, odpov ídá Laxman. „Vesnice se shrom áždila před domkem, kde žilo.“ Vesničané otvírají jakousi branku, ukazují nám prázdnou chýši. „Tady můžeme přespat,“ říká Laxman. Nezabloudili jsme. Skutečně tady končí silnice. Pokračuje až dvě stě dvě kilometrů jižněji. Proto tu parkují autobusy. Konečná. Stačí jediný pohled do chýše. „Budeme spát v autě,“ říkáme. Kolik brouků může za noc propadnout střechou z palmového listí, kolik komárů a čert ví jaké havěti může vletět dírami ve stranách. Na netopýra s obrovským rozpětím křídel radši ani nemyslíme. Natož na kobry.

xxx Vstáváme v šest. Ve stejnou dobu vyjíždí také oba autobusy na pravidelné linky. Rozhlížíme se, kde jsme vlastně spali. Ubožejší vesnici jsme ještě neviděli. I krávy v ohradě vystouplá žebra. Žádná z nich není vyšší, než metr deset. Cestou do křoví na toaletu potkáváme skoro celou vesnici. Někteří se už vracejí, někteří teprve míří k nízkému porostu, když se vracíme my. Jen tak zkusmo se vydáme po stezce vyšlapané kravami. Otevře se před námi pohled na písčité duny táhnoucí se několik kilometrů podél oceánu, poušť. Teď už se nás zmocňuje zoufalství. Vracíme se po vlastní stopě, abychom na první křižovatce zahnuli do vnitrozemí na dvěstěkilometrovou vyjížďku k jihu.

BYZNYS JE BYZNYS. Je to jako sen. Na jižním cípu Cejlonu najednou vjíždíme do krajiny, kterou jsme hledali. Do pohádkového království pro náš film. Šťavnatá tropickými lijáky napitá země. Změť palem kroutícím se ke světlu, z pěněné moře. Poskakujeme po pláži jako malí kluci. Vrháme se proti vlnám. Ležíme ne písku uhlazeném příbojem. Domlouváme se s režisérem, které obrazy scénáře musím přišít na tělo tomuhle exteriéru. Kameraman dělá fotky pro producenta. Produkční jedná s majiteli pozemku, bydlícími v nizounkém domku uprostřed kokosového háje o pronájmu na filmování. „Samozřejmě,“ přikyvují. A mnohem víc, než podmínky pronájmu je zajímá, jestli jim uděláme foto. Třeba třicet! Laxman s řidičem se šťastně smějí. „Já byl tak smutnej, když moji přátelé něco potřebovali a já jim nemohl vyhovět…“ vykládá Laxman. „Budeš náš produkční pro Cejlon, „ klepe mu režisér na rameno. A řidič bude při filmování šéfem všech řidičů. A teď rychle do Kolomba, ať stihneme letadlo. Jak jsme byli naivní. Představ, že režisér sežene několik miliónů švýcarských franků na svůj velkofilm se samozřejmě ukázala méně reálná, než jsme si tehdy mysleli. Láska je mocná čarodějka, ale byznys je byznys. Celý projekt se definitivně zhroutil,když se přes Cejlon přehnala bouře války Tamilů proti Sinhálcům. Výsledek? Srí Lanka, země, která se úspěšně rozvíjela a slibovala, že bude politickým rájem tohoto desetiletí, vyděsila skoro všechny turisty tak, že přestali uvažovat o možnosti jet tam na dovolenou. Cejlon je místo „Švýcarska východu „ stal neklidnou problematickou zemí zápasící s chudobou. Šance, které takhle nádherná země měla, zmizely v propadle dějin. Ale Cejlon není první ani poslední země, která dnes svou šanci prohrává.

Category: 1992 / 10

ROMAN CÍLEK

VŠE SE MUSELO ODEHRÁVAT PODLE SOVĚTSKÉHO SCÉNÁŘE

Vše ve válečném mumraji souvisí se vším: přijeli z Anglie dobrovolně posílit naše jednotky na východní frontě o něco později než se původně předpokládalo, zdržela je totiž invaze spojenců přes kan ál La Manche do Normandie. A tak se stočlenná skupina československých důstojníků dostala k cíli až teď. Až těsně před velkým třeskem, až v okamžicích, kdy sovětští i naši vojáci zahajovali rozsáhlou operaci, jejíž štábní název (karpatsko-dukelská) pronikne do povědomí jaksi ex post, leč rámcový cíl proniknutí přes silně chráněné Karpaty na Slovensko musel při pohledu na mapu pochopit i řadový dělník války. Co jste tehdy cítili, pane plukovníku? „Především touhu se zapojit. Mohli jsme si o způsobech realizace této operace podle vlastních dojmů a našich osobních zkušeností myslet cokoli, ale skutečnost, že se tlak proti ustupujícím Němcům přibližoval k naší republice, pro nás měla maximálně pocitový význam.“ Představme muže, který tyto věty vyslovil. Tomáš Sedláček, přezdívaný přáteli Any, dnes plukovník v záloze, tehdy šestadvacetiletý nadporučík, odchovanec hranické akademie s dělostřeleckou specializací, v Británii navíc k tomu absolvent náročného paravýcviku a přípravy k boji zblízka, byl jedním z té stovky „chlapů z Anglie“, jak se jim potom u sboru občas říkalo, kteří dorazili z relativně už klidnější ostrovní říše na bouřlivé východní válčiště a neměli čas si ani vydechnout a vybalit zavazadla. Slibovali vám, pane plukovníku, účast na frontě. Ale že to půjde tak rychle… „Zbytečně bychom přemýšleli o tom, jestli se nám to líbí či ne.

Náš přesun vyvolala válečná nutnost a tím bylo vše dáno. P osvobození Volyně se mnoho tamních Čechů hlásilo k naší východní jednotce, přidala se k ní i podstatná část slovenské takzvané „rychlé divize“ operující na Krymu, najednou tu prostě byl nadbytek mužstva a kriticky málo důstojníků. A tak došlo prostřednictvím naší londýnské exilové vlády a jejích zmocněnců k dohodě, že někteří českoslovenští důstojníci působící v Anglii posílí své spolubojovníky na druhém konci kontinentu. Nás to čekalo v létě čtyřiačtyřicet. Osmnáctého července jsme odjížděli lodí z Glasgowa, stál jsem na zádi, viděl mizet pevninu ve tmě, myslel jsem na to, co mne čeká – a jestli tuhle zemi, kterou jsem si pro její půvab a zejména pro vlastnosti jejích obyvatel bez přehánění zamiloval, ještě někdy uvidím.“ Že vám to vyjde až po tolika desetiletích, to vás v té nostalgické chvíli jistě ani nenapadlo. „Voják ve válce neuvažuje většinou v tak vzdálených časových kategoriích, spíš mu občas přeběhne myslí, zda přežije nejbližší týdny či měsíce, zda se třeba od léta dožijeme podzimu a vánoc, abych byl konkrétnější: Po složitém putování jsme dorazili do Černovic, kde byla v té době umístěna náhradní jednotka našeho východního sboru.

Rozčlenila nás a mne protože jsem měl za sebou ten speciální paravýcvik v Manchesteru a ještě všelijaké jiné podobné kursy – spolu s několika dalšími přidělili k 2. samostatné paradesantní brigádě pod velením plukovníka Přikryla. Putovali jsme za nimi na nákladních autech a 7. září 1944 dostihli štáb brigády u polského Przemyslu. Na důkladné seznamování se situaci nebyl čas. Štábní kapitán Štěrba, šéf našeho transportu z Anglie, se stal velitelem brigádního dělostřelectva a mne udělali jeho náčelníkem štábu, což zní náramně, ale celý ten štáb se skládal ze dvou lidí. A vše se odehrávalo za pochodu. Útočili jsme do podhůří Karpat.“ Na dukelském směru? „O něco málo východněji, zhruba po linii Przemysl – Sanok. Střídali jsme se v tomto prostoru, kde Němci bránili jako čerti, ztrátami silně zdecimovanou sovětskou jednotku. Naše brigáda měla k dispozici zhruba tři a půl tisíce mužů a svěřili nám v dost nepřehledné situaci úsek o šířce patnácti či šestnácti kilometrů. Žádná letecká podpora, žádná podpora těžkým dělostřelectvem. Každý oficír vám posoudí, zda to bylo snadné či ne. Navzdory tomu všemu jsme se celkem úspěšně drali kupředu, protože většina mužstva parabrigády tvořili na rozdíl od jiných brigád sboru mladí a odolní kluci, měli – jak já říkám – výdrž a šťávu, ale přibývalo samozřejmě také ztrát, padli v těch dnech dokonce i někteří z mých přátel, se kterými jsem před několika dny přicestoval z Anglie. A to jsme ještě měli veliké štěstí, že se náš operační prostor nacházel bokem od hlavních sil sboru, jinak bychom možná dopadli jako 1. a 3. brigáda, kde byly v těch dnech i o něco později ztráty doslova strašlivé.

Sovětské velení v několika případech podcenilo průzkum a hnalo naše vojáky, a jistě i své, doslova na smrt. U nás to bylo trochu jiné, spoléhali jsme víc sami na sebe, ale jako parabrigáda jsme měli zase k dispozici pouze několik džípů a nákladních aut, a tak jsme se tou zhruba devadesátikilometrovou trasou hnali ke Karpatům vlastně pěšky. Okusili jsme zkrátka na vlastní kůži, jak chutná ten příslovečný pěšácký chlebíček…“ Pěšácký ..? Proč byla vlastně tato brigáda nasazena jako pěší? „Snad tisíckrát jsme si tehdy položili tuhle otázku a až mnohem později, kdy už vyšly najevo události třeba kolem povstání ve Varšavě, které nechali Sověti záměrně vykrvácet, jsme mnohé pochopili. Bylo skutečně absurdní, když se speciálně vycvičená brigáda oslabovala při pěším nasazení ve chvíli, kdy nepříliš daleko odtud, na Slovensku, bylo už v plném proudu povstání,které nutně potřebovalo pomoc. Přitom úspěch tohoto vojenského a občanského vzepětí by zase naopak pomohl blížící se frontě, protože by rozkl ížil obranné pozice nepřítele. Tohle vše bylo nad slunce jasné, nicméně náš organizovaný odlet na Slovensko se přes mnohé urgence stále odkládal. Teď už víme, že to byl politický a velmocenský záměr, jehož prosazovatelům byly, jako vždy, lidské životy zcela lhostejné. Stalin nikdy nepodporoval dění, které se neodvíjelo přesně podle sovětského scénáře, a povstání na Slovensku mělo skutečně národní charakter, bylo řízeno slovenskými důstojníky a vlastenci, stoupenci tradic demokratického Československa, byly to události, v nichž Moskvy poslušní místní komunisté – na rozdíl od toho, co se nám po léta vykládalo – hráli jen dílčí roli. To vše rozhodně Stalina a jeho blízké nenaplňovalo nadšením. A tak se podpora povstání prostě brzdila a čekalo se, jak se věci vyvinou. Sověti sice vysazovali na Slovensku své partyzánské organizátory, ale ti plnili především specifické úkoly zaměřené do budoucna. My museli čekat. Generál Rudolf Pernický, můj přítel, který tehdy působil v Itálii na spojenecké základně v Bari, odtud byl později vysazen do protektorátu se skupinou Tungsten, mi po válce řekl, že v Bari Angličané shromažďovali materiál, hlavně zbraně a munici, na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Letecký přesun tohoto materiálu se však neuskutečnil, protože Sověti prohlásili, že Slovensko je v operační oblasti Rudé armády a se zásobováním povstalců si prý poradí sami. Což, jak víme, dopadlo moc mizerně.“

Nakonec však dění ovlivnil všestranný tlak našich lidí, a mlžná i intervence z jiných stran. Dostali jste se přece na Slovensko? „Dostali. Ale dost pozdě, v době, kdy už bylo o osudu povstání vojensky rozhodnuto. Posílili jsme velmi statečnou, ale teď už spíš i zoufalou obranu slovensk ých povstalců, to bylo vše, co se dalo udělat. Ale abych nepředbíhal. Začalo to tím, že nás po vyčerpávajících devíti dnech a devíti nocích úroku narychlo stáhli na polní letiště u Krosna. Jenže jakoby se proti nám všechno spiklo, najednou se vý- razně zhoršilo počasí a plánovan ý přesun se tím narušil. Snad dva týdny jsme tam zbytečně tvrdili. Uskutečnilo se nespočetně zbytečných letů, došlo i ke katastrof ám s mnoha oběťmi. Skupina, k niž jsem patřil, putovala na Slovensko nadvakrát, poprvé jsme se 26. září dostali až nad Sliač, ale mlha nám zabránila v přistání, museli jsme se vrátit na polní letiště u Lvova, podruhé to bylo skoro stejné, ale pilot se naštval, propíchl tu duchnu nad zemí a přistál na letišti Tri Duby. Ocitl jsem se zase doma. Po bezm ála pěti letech. Byl tehdy 7. říjen 1944…“ Symbolické datum. Zhruba v téže době překročili naši vojáci na Dukle československou hranici. Dozvídali jste se něco o průbě- hu karpatsko-dukelské operace? „Jen více či méně zmatené útrž- ky. A jak to tak ve válce bývá, spíš se k nám někdy i dodatečně dostaly ty horší zprávy. Třeba o katastrof álním průšvihu 3. brigády sboru, která při útoku vlezla do pasti, protože v prostoru, kde podle sovětského průzkumu nikdo neměl být, se najednou ocitla divize SS, následoval děsný masakr, doslova jatka, padli i mnozí dobrovolníci,kteří sloužili teprve několik dnů. Překročení hranice bylo jistě významným mezníkem, silnou chvilkou, jakou člověk až do smrti nevmaže z paměti. Přáli jsme to těm našim klukům, vždyť jsme se s nimi tam dole pod Karpaty aspoň kousek svezli a to jejich tvrdé pěšácké řemeslo okusili.“ A co vaše parabrigádana Slovensku? „Nebylo to,co mohlo být. Kdyby nás dopravili do povstání včas, organizovaně a vcelku, představovala by brigáda v dané situaci značnou údernou sílu.Takhle na poslední chvíli a po kouskách s námi jen zacpávali díry zhruba na třech směrech, kterými se tla- čili Němci. Ale i tak jsme aspoň v něčem zcela určitě pomohli, nikdo z nás nebyl na Slovensku zbytečně. Organizoval jsem,jak bylo mým úkolem, dělostřelecké jednotky a doplňoval je za slovensk ých vojáků, protože ztrátami pod Duklou přece jen prořídly naše řady. Dopravili jsme se na Tri Duby kanóny šestasedmdesátky s krátkou hlavní, minomety stodvacítky, protitankové kanóny 45 mm a jednu baterii protiletadlov ých sedmatřicítek. Všechno ve spěchu: vyložit z letadla, smontovat, krátce procvičit doplněnou obsluhu – a rovnou na frontu. Nápor Němců byl úděsný. I kdyby nás bylo desetkrát víc, uživili bychom se tam. Takhle jsme jen lé- tali z místa na místo a snažili se zabránit nejhoršímu. Anebo to nejhorší aspoň oddálit a především snížit ztráty mezi slovenskými voj áky, jimž jsme kryli ústup.“ Až do konce října čtyřiačtyřicet? „Do osmadvacátého. Výročí vzniku republiky jsme si ani nesta čili připomenout, všechno se právě v těch chvílích zřítilo. Padla Bánská Bystrica, zbytky vojenských celků povstalců, a my s nimi, se stahovaly od Donoval do hor,kde to pak byl v krutých zimních podmínkách doslova zá- pas o přežití. Hlad, mráz, nedostate čná výzbroj a výstroj, neustálé výpady německých komand. Nejhorší zima a nejkrutší vánoce mého života – a totéž by vám asi řekli i ostatní. Úlevu přineslo až blížící se předjaří. Spřá- telená rumunská armáda postupovala Pohroním a když se dostala na naší úroveň, sestoupili jsme z hor a přešli frontu. Jedenadvac átého února 1945, to si budu navždy pamatovat. Zařadili jsme se pak ještě k našemu sboru v Kežmarku, prabrigáda se doplnila a přezbrojila na pěší, ale právě když jsme zahájili přesun směrem na západ,na frontu, najednou byl konec. Konec války! Jednou provždy konec bolesti, ztrát, umírání kamarádů, nespravedlnost í – mysleli jsme si a věřili tomu, jako málokdy v životě ně- čemu jinému, Kdybychom nevě- řili,jaký by to všechno předchozí mělo smysl?!“ * * * Patřilo by se teď zeptat: A CO BYLO POTOM, PANE PLUKOVNÍKU? Nezeptáme se. Protože sen, spojený s ukončením bojů, se nenaplnil. Protože major Tomáš Sedláček, v tom čase profesor na vysoké vojenské škole, byl zatčen 21. února 1951 – v den, který mu připomínal okamžiky osvobozen í, prošel mučírnami, pověstn ým „hradčanským domečkem“, skoro rok prožil na samotkách, kde v nekonečných hodinách nečinnosti dumal o všem mož- ném, jen válku si odháněl ze vzpom ínek, na základě zcela vymyšlených obvinění se dostal k soudu, se štěstím vyvázl s trestem doživotního žaláře, vryl si do pam ěti obraz spoluobžalovaného, který mu z okna cely rukou na hrdle ukazoval, že „dostal špagát“ a odvezli ho pak na popravu, pro- šel Pankrácí, Kartouzi, Mírovem, koncentračními tábory, uranovou šachtou na Bytízu… * * * Na provoněné a úly s včelami oživené zahradě v Toušeni nedaleko Prahy, v místech,kde vyrostl, kam se chtěl vrátit a také vždy vracel, a která po celu dobu války a potom kriminálu byla pevným bode, k němuž směřovala magnetick á střelka jeho myšlenek, klademe skoro už pětasedmdesátiletému muži s vypracovanou figurou někdej- šího sokolského borce poslední otázku: -O čem teď nejčastěji přemýš- líte, pan plukovníku? „O svobodě. O tom, že každý, do se dnešní doby dožil, by si přes všechny těžkosti naší sou- časnosti měl uvědomovat to podstatné: že je svobodným člov ěkem. A že je to víc, než jsme vůbec schopni pochopit a vní- mat. A že nespočetně lidem, kte- ří po svobodě v nacistické i komunistické diktatuře toužili a bojovali za ni, nebylo toto štěstí dopřáno.“ Nenapadlo mne tam mezi toušeňskými včelami a ani dodate čně nic, co by se k tomuto noblesnímu názoru dalo dodat. ROMAN CÍLEK

Category: 1992 / 10

PETR BOŠNAKOV„Chcete do Sarajeva? Tak to vám přeju hodně štěstí,“ sdělila nám sympatická Chorvatka pracující ve štábu OSN v chorvatské metropoli Záhřebu. „Pokud se tam chcete dostat a nemáte srbské povolení, musíte to zkusit přes Rijeku, Split a napojit se tam na konvoj s humanitární pomoci. Nikdo vám ovšem nezaručí bezpečnost, protože se střílí i po konvojích.“ Chvíli jsme se na sebe s Tomášem dívali. Stále byla v platnosti nabídka australského kameramana televizní společnosti ABC Jana Františka Beneše, se kterým jsme se mohli dostat do Bosenského a Slovonského Brodu. Italský kolega Ernesto navrhoval společnou cestu podél Jadranu. Nakonec jsme nemuseli ani hlasovat. Bylo jasné, že se pojede na Sarajevo. Cesta vede přes Rijeku Cesta do Sarajeva, města, které proslulo basketbalisty Bosny Sarajevo, pořádáním olympijských her 1984, ale především už několik měsíců trvajícím váleným konfliktem, které zaplňuje přední stránky novin, vede přes Rojeku. Zde dostáváme na trajekt, se kterým plujeme do Splitu. Máme štěstí. V jídelně totiž narážíme na dvojici rakousk ých novinářů, kterým visí na bundách akreditace OSN. „Jedeme do Sarajeva,“ prohla šuje obdivovatel dobrého vojáka Švejka a českého piva Kelly – Rakušan ve službách věhlasné britské agentury Reuter. „Můžete jet klidně s námi.“ Rádi přijímáme pozvání. Tomáš kmitá do podpalubí pro mapu, v mžiku je zpátky. Ukazujeme cestu, kterou nám ukázali v Záhřebu. „Jet přes Mostar je dnes velmi nebezpečné. Pokud chcete jet s námi, doporučuji vám napojit se na konvoj s humanitární pomocí.Jsou pod záštitou OSN a mají největší šanci se do Sarajeva dostat. „ Souhlasíme a po večeři se jde na palubu. Tomáš navazuje kontakt s chorvatskými gardisty, kteří ač notně posíleni notnou baterií piva (po zavedení chorvatského dináru stojí třetinka slušnějšího piva přes dvě marky) působí dojmem, že se na bosenskou frontu dvakrát netěší. Asi pro to mají důvod. „Do Sarajeva dnes jezdí jenom vojáci a blázni,“ hodnotí optimisticky naši misi chlapec se zkřiveným obličejem, ze kterého se později vyklube Zvonko. „Válčil jsem v Osijeku, Pakraci, Vinkovci, ale nikde to nebylo tak na palici, jako zde v Sarajevu. Aspoň jsme věděli, že bojujeme proti Srbům. V Bosně jsem dostal střepinu a ani jsem nevěděl od koho.“Od chorvatských vojáků, kteří nám poskytují pět tutově zaručených variant kterak se dostat do Sarajeva, se dozvídáme to, co už ostatně známe z domácího tisku a televizních šotů. Ve městě se střílí, padají minometné granáty, umírají lidé. Poté, co byli srbskými odstřelovači zabiti dva kojenci, váznou i konvoje odvážející z města matky s dětmi. pokládám dosti naivní otázku, není-li řešením diplomatická cesta? Dostává se mi následující odpovědi, která názorně ukazuje názory vojáků na diplomacii. „S nějakými dohodami jděte do prdele. Občas se dozvíme, že někde někdo podepsal dohodu o neútočení, ale stejně se střílí dál. My už ničemu nevěříme, ani modrým baretům. Kdyby v Sarajevu nebyli Ukrajinci, nikdo by město neudržel. Ostatní nám jen vyprávějí něco o historických souvislostech, že Srbové vlastně zachránili Balkánský poloostrov před Turky, takže jim musíme být vděční. A to vás novináře platí tak dobře, že sem jezdíte nasazovat krky?“ Červená tvář gardisty mi velí nepolemizovat nad tím, je-li naše minivýprava motivována balíkem, který nás po návratu čeká. Spíše se ubezpečujeme, že jsme v zemi, ve které jsou logické argumenty odstaveny na vedlejší kolej. Je to nebezpečné Chcete-li se ve Splitu dostat člověk do konvoje OSN, musí nejdříve zamířit do tiskového střediska OSN, které sídlí v jednom z hotelů. Ve Splitu mohou o turistickém ruchu hovořit pouze v minulém čísle. Recepce hotelu je přeplněna uprchlíky z Bosny, kteří čekají s kupóny v rukou na snídani. Od nich se dozvídáme, že situace v Sarajevu a Mostaru je katastrofální. Katastrofální je však i situace v hotelu, kterému sen nedostává elektrické energie, ale hlavně pracovní morálka dívenky, která zastupuje tiskové středisko OSN. Přichází asi se třičtvrtěhodinovým zpožděním a na novináře, kteří chtějí jet do Sarajeva se dívá jako na černochy, kteří se rozhodli v bambusových sukýnkách okolo pasu dobýt Severní pól. „Je to velmi nebezpečné,“ sděluje nám dívenka, zatímco skupinka česko-rakouského přátelství propuká v nezřízený řehot. Na to nám slečna vysv ětluje, že konvoje s humanitární pomocí pro Sarajevo vyjíždí z mezinárodního skladiště.Za chvíli jsme na místě a dozvídáme se, že zítra táno vyráží konvoj. Směr Sarajevo. Zatím nám s Tomášem všechno vychází. Všechno řeší Mr. Linden Štěstí nás neopouští ani ráno a má jméno Mr. Linden. Alespoň tak tituluje tohoto vysokého Švéda – šéfa konvoje do Sarajeva – Kelly. Pan Linden nám podává ruku a poté, co zjistí, že zastupujeme obec českých novinářů, se dokonce zasměje. „Tak to vás musím vzít,“ sděluje nám fanda Tre kronor. „V květnu jsem byl u vás v Praze, když jsme získali titul mistrů světa.“ A je to. Jiný názor má však na pana Lindena Tomáš, na kterého, coby zkušenějšího řidiče, připadá čest šoférovat. „Tak to jsem chytil dobrý kšeft,“ ulevuje si redakční kolega. „Ten Švéd mi ukázal vojenskou mapu. Samé hory, jednička, dvojka, čtyřicet kilometrů prachem a kamením.“ Utěšuji Tomáše, že zatímco bude sedět za volantem, zastoupím ho v roli fotoreportéra. Ještě chvíli čekáme. Před nás se řadí konvoj skládajících se ze čtyř švédských a britských kamionů, dvou jeepů s výsostnými znaky OSN. Můžeme vyrazit. Prachem a divočinou Poznali jsme s Tomášem na vlastní kůži, co znamená zdolávat horské stezky vedoucí do Sarajeva, při jízdě, kdy ručička tachometru občas přelezla bájnou hranici třicet kilometrů. Navíc se jede neuvěřitelně prašnou cestou, takže jako vzpomínka z krásných hor nám zůstávají pouze brzdová světla kamionů před námi. Avšak podle názoru ostřílených šoférů se jedná o cestu nezbytnou. „O tu cestu snad nechce ani nikdo bojovat?,“ prohlašuje při jedné ze zastávek řidič anglického kamionu Jerry, když společně ulevujeme močovému měchýři. „Jedu to počtvrté, takže jsem si celkem zvykl. Nejkrásnější ale je, když se jede domů. To už mi prach a veškerej sajrajt na cestě nevadí.“ Jerryho slova potvrzuje i řidič, který má Sarajevo za sebou a jede s kolonou zpátky do Splitu. Má rozzářené oči a přes tik v tváři a strnisko je vidět, že je nevýslovně šťasten. „Když jsme nocovali ve Vit ězu (poslední stanice konvoje před Sarajevem), tak nám všichni říkali, že máme štěstí, protože v Sarajevu je klid. Přijeli jsme a začalo to padat ze všech stran. Vyložili jsme pomoc a mazali zpátky. Když nám pak řekli, že za ty dvě hodiny zařvalo pětadvacet lidí, začaly se mi klepat nohy.V městečku Vitěz se naše cesty s kolonou na jednu noc děli. Spolu s rakouskými novináři chvátáme do Kiseljaku, který se nachází asi 40 kilometrů od Sarajeva a je posledním městem před Sarajevem, kter é kontrolují Chorvati. Jsme jedinými hosty v místním hotelu, možná také proto stojí dvoulůžkový pokoj pouhých dvacet marek. Večeříme v místní restauraci, nakonec končíme v baru. Všichni se navzájem přesvědčujeme o tom, že se vůbec nebojíme – Hodinu po půlnoci se jde spát. Ukrajinská záchrana „Jsou to idioti, kteří neví, proč se vůbec válčí“, sděluje nám časně ráno recepční,který nám jako jediným hostům podniku vaří kávu. „Kdyby v horách měli rozum, mohlo všechno skončit.“ První minuty dne D jedeme směrem k seřadišti konvoje. Kromě starých známých šoférů jsou jeho členy i Ukrajinci z jednotek OSN,jejichž dva obrněné transportéry budou konvoj doprovázet. V duchu blahořečím učitelům ruštiny. Na dlouhé řeči však není čas. Konvoj vyráží, všichni to chtějí mít brzo za sebou. Zařazujeme se na jeho samotný chvost před ukrajinský transportér. Jeho vojáci si nás prohlíží se směsicí obdivu a děsu. Přichází přestávka a my zjišťujeme proč. „Kde máte neprůstřelné vesty,“ ptá se jeden z vojáků, ze kterého se později stává seržant Arkadij. Odpovídáme v tom smyslu, že chceme-li si pořídit neprůstřelné vesty v hodnotě 4 000 DM, museli bychom několik let spořit, tudíž věříme spíše tričkům s krátkým rukávem. Ukrajinec si nás prohlíží a nakonec prohlašuje: „Vleze si k nám.“V mžiku vyskakujeme z vozu a mizíme v útrobách transportéru. Jeho osazenstvo tvoří pět vojáků. Kromě devatenáctiletých mladíků Kuzmy a Miši se jedná o staré páky z Afghánistánu. Zdá se však, že se jim po něm stýská. A tak zatímco Tomáš vyčuhuje z poklopu a fotí, vedu improvizovaný rozhovor. „Válka v Sarajevu nemá žádná pravidla. Člověk neví, jestli po něm střílí Srb, Chorvat nebo muslim. Všichni jsou stejně zákeřní.“ Co je pravdy na tom, že Ukrajinci dostávají ty nejhorší kšefty? „Stěží se dá o něčem hovo- řit jako o nejhorším kšeftu. I když je pravda, že máme nejv ětší ztráty. Za poslední týden jsme přišli o důstojníka, kterého dostal odstřelovač a prapor číka, který najel na minu. Je to ale válka a se ztrátami musí počítat.“ A proč jste vlastně v Sarajevu. Neskrývá se za vaší přítomností zde touha vyléčit se z afgánistánského mindráku? „Voják tady dostane za měsíc 500 dolarů, což je na Ukrajině dvouletý plat. Důstojník 800 dolarů. vojska OSN, cizinecká legie nebo žoldáci jsou vlastně jedinou možností, jak může voják uživit rodinu.“ Náš rozhovor je záhy přerušen. „Serbi,“ šeptají si vojáci a naznačují tím, že jsme v Srby kontrolované zóně. Foťáky rázem mizí v rohu transportéru. Srbský gardista si trochu s nedůvěrou prohlíží naše akreditace, ale po chvilce nás pouští dál. „Řekni svému fotografovi,“ upozorňuje mě Arkadij, „aby slezl dolů. Je tady plno ostřelovačů. Tak to bude až do Sarajeva. „ Průzorníky transportéru si prohlížíme krajinu.Nebýt rozsekaných domů, člověk by ani nevěřil tomu, že se nachází několik kilometrů od města, které má pochybnou čest stát se balkánským Stalingradem. Lidé v ulicích, prádlo visí na šňůrách. Arkadij jako kdyby četl moje myšlenky. „Jsou to hloupí lidé. Mohli se mít dobře, místo toho válčí.“ Ani nemám čas mu odpovědět. Vidím totiž rozbitý dům s nápisem. „Welcome to Sarajevo. „ Jsme na místě. Apokalypsa dnes Ten, kdo si představuje válku jako zákopy, útoky na bodák a tankové bitvy, je obrazem Sarajeva překvapen. Lidé chodí po ulicích, děti žebrají o žvýkačky. Balkánský stereotyp je narušen pouze vybombardovanými domy a tím, že lidé chodí sehnuti a každý nebezpečnější úsek se snaží přeinspirovat. Vozy s humanitární pomocí zastavují u skladu,který vznikl na místě bývalé továrny na cigarety. Po chvíli přijíždí egyptský obrněný transportér,který doprovází jeep. V něm sedí Angličan a celkem sympatická dáma. „Dohlíží na to, aby se všechno zboží dostalo do skladu a nezačalo rabování,“ tvrdí anglický provianťák. „I když nevím, proč sem cpou tolik mouky, když v celém městě funguje jenom jedna pekárna.“ Tomáš mizí v honbě za fotografií, já si oblékám neprůstřelnou vestu a shrben procházím blízkým okolím. Lidé se nechají ochotně zastavit a dělí se se mnou o své zážitky. Namátkou jeden vzorový, jehož autorkou je devětadvacetiletá Snežanka Nikolič: „Manžela mám v armádě, dítě tady ve městě. Jsem lékařka-internistka, ale tady ve městě pom áhám kolegům z OSN: Tlumočím do angličtiny, vypomáhám při zásazích. Jsem lékař, proto nepovažuji za vhodné z města zmizet. mám strach o dvouletou dcerku, ale poté, co Srbové zastřelili doslova dva kojence, které chtěli vyvézt z města, ji nikam nepustím.“ Zatím pokračuje úspěšné vykládání konvoje. Řidiči jsou ale nervózní, protože jedna z Chorvatek, která kontroluje potraviny, se hádá o pytel mouky. „Co nám to chce namluvit“, rozčiluje se snad poprvé Linden. „Že riskujeme krky, abychom sem všechno dovezli a potom, ukradli pytel mouky? Panebože!“ Po zhruba pěti hodinách je náklad vyložen, papíry podepsány a spolu s Ukrajinci se sháníme po Tomášovi, který se někam zatoulal. „To je špatné“, říká Arkadij. „Tady zařvalo hodně novinářů.“ Jeho slova se naštěstí nepotvrzují, protože Tomáš se objevuje na horizontu. Startujeme směrem na Kiseljak. Jsme poslední, proto můžeme sledovat chování řidičů, kteří mají právo říkat si tvrdí chlapi. Je vidět, že jsou nevýslovně šťastní. Ani se jim nedivím.Text: Petr Bošnakov – Sarajevo Foto: Tomáš Tobolka – Sarajevo

Category: 1992 / 10

MOJMÍR CHALUPA

Předznamenání „Mám hrozně ráda ostrovy; pár jich znám. Myslím, že ostrovy jsou zvláštní a krásné a na ostrovech jsou většinou krásní lidé. Hlavně muži. My nejsme ošklivý, ale když jsem se vrátila z Kryptu, tak se mi u nás ze začátku nikdo nelíbil. Myslím, že ostrovy jsou to nejkrásnější, co může být.“ Stella Zázvorková,divadelní, filmová a televizní herečka. „Rád bych se podíval na ostrovy Nového Zélandu.
Prý tam lidé dokáží žít bez spěchu, přehnaných osobních ambicí, zkrátka se těší ze života. Navštívil jsem už sta ostrovů a ostrůvků v mořích a oceánech a poznal jsem na nich, že ostrované jsou většinou lidé upřímní, dobrosrdeční, velmi pracovití. Občas litují, že jsem se nenarodil na ostrově.“ Viktor Koněckij, důstojník ruské civilní plavby a spisovatel. „Kdyby lidstvo žilo na ostrovech a ostrůvcích, bylo by málo válek, méně nepřátelství a nenávisti, zato více soudržnosti, smyslu pro spolupráci a ochoty nezištně pomáhat…“ Sinclair Lewis, americký spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Několik faktů pro orientaci Z každé učebnice zeměpisu se dozvíte, že ostrov je část pevniny vyčnívající nad hladinu, obklopená ze všech stran vodou oceánů, moří, jezer, rybníků, řek. Poučíte se, že ostrovy jsou původu sopečného, nánosového, korálového, že existují ostrovy plovoucí, vynořující se nad hladinu a po čase mizící. Připomenete si v encyklopediích, že největším ostrovem je Grónsko, že v Indonéském souostroví je na 9 000 ostrovů a ostrůvků, ve Filipínském asi o 2 000 méně. Ekonomové zjistili, že ostrované žijí v sultánu Brunei na ostrově Borneu, naopak nejchudšími na ostrůvcích horního toku Amazonky. Bermudy, Havaj, Kanárské ostrovy mají nejvyšší zisky z cestovního ruchu a turistiky…
Nikde se nedozvíte, kolik je na Zemi ostrovů, ostrůvků a ostrůvečků! „Absolutní počet ostrovů je absolutně nezjistitelný. Nejen proto, že se stále nové ostrovy tvoří a jiné zanikají. Také proto, že některé ostrovy nebyly dodnes objeveny, přesně zmapovány. Proto je nezjistitelný počet ostrovů obydlených a neobydlených. Prý obydlených je sotva třetina. Ale z kolika? Naopak víme, že obydlených ostrovů přibývá, že lidé se z pevnin na ostrovy stěhují, dokonce na ty dosud neobydlené utíkají před strašným tlakem přetechnizované civilizace. V posledních letech se stává ostrovanství módou, tvrdím, že módou rozumnou, dokonce báječnou.“ Tolik britský profesor oceánografie James H. Dawey v časopisu People´s Magazine. „Jistě víš, že Finsku se říká Země tisíce jezer. Ve skutečnosti je u nás na pět tisíc jezer a jezírek na nich je hodně přes deset tisíc ostrůvků a ostrůvečků. Trvale je obydleno na tisíc. Na třech tisících ostrůvcích mají lidé víkendové, rekreační domy, chaty, sruby. Dá se nyní tvrdit, že Finové a také Švédové jsou posedlí po ostrovech. Pronajímají si je, kupují, dokonce se u nás ostrůvky směňují jako byty, nebo poštovní zámky,“ tvrdil finský novinář Paavo Kuolmiliemi. A pozval mě na příští léto na svůj ostrůveček na jezeře Joki, které je jen o něco menší, než Máchovo. Novinářův ostrůvek je zatím bezejmenný a finský kolega se rozhodl, že jej pokřtí na – Pivo! Ano, na finském jezírku český název. Proč, není snad nunté po měsíčním pobytu finského novináře v Československu vysvětlovat. Úvahy o ostrovanství V dokumentačním oddělení německého časopisu Aktuelle Touristik shromáždili během jediného roku na tisíc výstřižků ze světového zisku, které se z nejrůznějších hledisek zabývají ostrovanstvím, přesněji dočasným, turistickým, rekreačním ostrovanstvím. Přečteme si některé z nich. „Pracovali jsme deset let bez dovolených, abychom si mohli koupit náš ostrůvek. Má rozlohu něco přes čtverečnou míli, na ní loučka, lesíček, pár skalisek a pramen výborné vody. Pevnina je na dohled, sotva půldruhé námořní míle. Postavili jsme chatičku, časem přibudou desky na získávání proudu ze sluneční energie. Nechceme si hrát na Robinsony Crusoe, ale žít na ostrůvku je nepopsatelně báječné,“ vyprávěli sedmapadesátiletí britští manželé Diana a Leslie Howeovi novinářce z časopisu Scotland´s Review. „Odchody na ostrůvky jsou útěky do tvůrčího klidu“, oznamoval titul kanadského časopisu Chronicle. Dále se psalo, že vývoj směřuje k ostrovanství, protože mnozí lidé, především pracovníci z tvůrčích povolání, jsou přesyceni přehnanými vymoženostmi civilizace.
To neznamená, že chtějí žít zcela odloučeni od světa. Hledají dočasný klid pro svou práci. Zmíněný časopis tvrdí, že na kanadských jezerech a řekách je na pět tisíc ostrůvků, které jejich majitelé dlouhodobě pronajímají. „Není náhodné, že tok od roku přibývá lidí, kteří vyhledávají pro dovolenou, ale i pro delší pobyty malé, někdy dokonce neobydlené ostrůvky. Mnozí vědci tvrdí, že život na ostrovech ovlivňuje v kladném smyslu charakter, postoje a jednání lidí. Ostrov znamená určitou izolaci nejen z hlediska zeměpisného. Žít na ostrově sám či v malém kolektivu znamená také určitou izolaci od sporů politických. Ostrované získávají jistý nadhled nad denními problémy. Je dobré stát se alespoň na nějaký čas ostrovanem,“ napsala francouzská socioložka Agata Michelová v časopisu L´Alternative. Setkání s ostrovany Na Kaninchen Werder, ostrůvečku na Meklenburském jezeře Lalensee, se setkali ostrované z různých koutů světa. Dosud nemají mezinárodní organizaci, pokoušejí se ji však vytvořit. Mezi iniciátory patří také Joseph Schmidt, Němec žijící přes třicet let v Brazílii. Je průvodcem turistů po ostrůvcích na horním toku Amazonky. „Před patnácti lety jsem na motorovém člunu provázel první skupinu Američanů. Byli uchváceni, nadšeni ostrovním světem na divoké a jen těžko přístupné řece. Nyní využívá mých služeb ročně na pět tisíc turistů ze třiceti zemí. Cestovat turisticky po amazonských ostrovech je samozřejmě něco jiného, než na nich žít. Ale právě tou ostrovní turistikou jsem získal téměř tisíc lidí z různých států k trvalejším pobytům na ostrovech a ostrůvcích. Žít na nich není ráj, naopak, podmínky jsou mnohdy ještě primitivní, tvrdé. Zvolili mě za předsedu Svazu ostrovanů horní Amazonky. Naše činnost je velmi praktická konkrétní, věcná. Například doporučujeme výrobcům člunů, jak je stavět, aby byly nejvhodnější pro plavbu na různých úsecích řeky, v úžinách mezi ostrovy, v celé té ostrovní džungli. Pro ostrovní nováčky pořádáme kursy rybolovu, zacházení se zbraněmi místních ostrovních Indiánů. Mám ostrůvek o rozloze necelých pěti čtverečních kilometrů. Koupil jsem ho před dvaceti lety za nevelký balíček bankovek. Postavil jsem si na něm bungalow, přístavní molo, jednoduchou větrnou elektrárničku, mám pramen pitné vody…
Nepotrpím si na přepych. Nedávno mi jeden hamburský rejdař nabízel za můj ostrůveček půl miliónu marek pochopitelně neprodám.“ Kolem švédského pobřeží v Baltském moři a na švédských jezerech žije na sedmi stech ostrůvcích asi pět tisíc lidí. Jedním z nich je čtyřicetiletý montér Bo Jakobson. Vyprávěl: „Přibližně půl roku jsem ve světě na montážích, druhou polovinu žijí na ostrůvku, který jsem si pronajal. Na pevninu to mám motorovým člunem chvilku, ale já tam jedu jen občas navštívit přítelkyni, nakoupit, poklábosit s chlapy v hospodě. Na ostrůvku jsem svým pánem, stoprocentně svobodným člověkem, nikdo mi nepřekáží, nikomu nepřekážím. Co ulovím, to sním. Mám čas přemýšlet o své montéřině, co na ní vylepšit. Když si něco zkouším ve své ostrovní dílně, nikdo mi nekouká na prsty… Být dočasným ostrovanem je nepopsatelně báječný pocit.“ Na setkání ostrovanů bylo nejčastěji slyšet halasného Francouze Jeana Satoryho, majitele realitní kanceláře specializované na prodej a pronájem ostrůvků ve francouzských pobřežních vodách. Tvrdil, že poptávka po ostrůvcích je mnohem větší než nabídka, že jsou lidé ochotni dát statisíce franků za kus skaliska vyčnívajícího nad hladinu…“
Třicetiletá Angličanka Margareta Allisonová nedávno otevřela cestovní kancelář Island Travel Agency. Nabízí relativně laciné pobyty na ostrůvcích v britských pobřežních vodách, na skotských jezerech a anglických řekách. Také samozřejmě finančně náročnější – pobyty na ostrůvcích v Indickém oceánu, u australského pobřeží Britské Kolumbie… „Většina mých klientů netouží po nějakém ostrovním luxusu. Převažuje zájem o ostrovní pobyty ve stylu Robinsona Crusoa. Skupiny rekreačních ostrovanů bývají maximálně dvacetičlenné. Na klasické turistické ostrovy, jako jsou Malorca, Malta, Kypr, Bermudy, zájezdy neorganizuji.“ Je nutný dovětek? Máme i my šanci stát se dočasnými ostrovany? A proč by ne! Chce to také – doufejme už v příštím roce – mít možnost koupit legálně větší množství měny nazývané tvrdá. Pak třeba na viděnou, potencionální čeští ostrované!
Mojmír Chalupa Foto: archív autora

Category: 1992 / 10

HANA MOCOVÁ

Známé „Nesuď dne před večerem „ jsem si převedla na své – nesu ď lidi přes obrazovku. K tomu mě donutilo setkání s nejednou hvězdou pop-music…
Zjistila jsem například, že Pavel Habera, který na koncertech a v televizi působí velice sympaticky, mi je ve skutečnosti protivný. Naopak zase Michal Penk – léta pro mne prázdný náfuka je příjemný a k povídání zajímavý protějšek.
„O BLÁZNECH“
Michale, vaše LP „O bláznech“ se natáčelo v Bratislavě, že? Jak tam bylo? „Celé tři neděle byly rekordní vedra… Popovídal jsem si ta na oblíbené téma – samostatné Slovensko. Upřímně řečeno, setkal jsem se především s tím, že lidé o tom nechtěli moc mluvit. Někteří říkali, že jim rozdělení připadá nesmyslné, jiní zase , že to s nimi Mečiar myslí dobře, ale Češi nic nechápou… Nezažil jsem žádné extempore, kromě jednoho – naprosto bezvýznamného. Člověk, kterému jsem asi už dávno byl nesympatický, využil politické situace jako záminky k tomu, aby mi to dal najevo. Jinak jsem měl výčitky, snažili se totiž dát najevo, že Češi jsou bezvadní a tak.“

Kde se konkrétně natáčelo? Ve studiu Vaša Patejdla RELAX, v jednom starším domku, který na první pohled vypadá nevábně, ale má výbornou akustiku. Jsem naprosto spokojený se zvukem, jakého se nám podařilo dosáhnout. Dívám se na to střízlivě, protože je absolutně nemožné, aby se někdo z nás zvukově přiblížil světovému standardu.“
Proč? „Protože studia u nás nejsou tak kvalitně vybavená, v porovnání se Západem jde rozdíl do miliónů. Dobré studio je v pražském Rudolfínu, ale sedm tisíc za hodinu si málokdo může dovolit. Když se platí pět set korun, no tak člověk musí očekávat výsledek tomu adekvátní. Proto jsem především sázel na atmosféru v písničkách. Aby každá o něčem vypovídala, měla své fluidum a deska jako celek nějak působila na posluchače. Samozřejmě žádná z těch rychlých skladeb se nedá pouštět na diskotékách vedle špičkové americké produkce. Ale třeba balada „O bláznech“ ano, proto že je pomalá, lidé chtějí rozumět textu a zvuková stránka jde stranou.“
Považujete právě tohle elpíčko za zlom ve své kariéře? „Ne… Tak by se dala nazvat každá moje deska. Jsou to takové tři rozdílné kapitoly. Já totiž nechci mít jednu roli. Některým zpěvákům nebo muzikantům však vyhovuje – mají „nalajnováno“ a jedou… Například – ten je sympaťák , elegán a jede… a takhle natočí padesát desek. To se mi nelíbí. Chci být na každé desce úplně jiný. Takže se nedá říci zlom.“
Asi jsem se zeptala špatně. Je to i po autorské stránce vaše deska – v tom v i d í m ten zlom. „To je pravda. Jedná se o první desku, kde jsem si všechno vytvářel sám, od A až do Z deseti textů je sedm mých současně jsem skladatelem aranžérem i producentem.“
Jak to bylo s předcházejícím LP Sing-Sing? Připadalo mi totiž hrozné. Při hájení mláďátek mi vstávaly vlasy na hlavě. Nebylo pro vás určitým kompromisem zpívat takové písničky? „Tam byl takový problém. Šli jsme nahrávat do studia bez textů. Honza Krůta je tam za námi nosil. Já nepatřím mezi lidi, kteří si přečtou text a hned škrtají, musím se ho vzít domů alespoň na čtrnáct dní, několikrát si to přečíst, poslechnout a říct si – tak tohle je blbost nebo naopak. No a tam ta možnost nebyla. Konkrétně písnička Hájení mláďátek byla myšlena jako recese, bohužel pak vyzněla vážně… Nemyslím si, že deska byla hrozná. Rozhodně jako skladatel jsem, myslím odvedl dobrou práci, po aranžérské stránce. Co se týká textů, pocítil jsem, že nešlo o správnou volbu…“
Vrátíme se do současnosti – proč „O bláznech“? „Z čistě komerčních důvodů. Původně jsem chtěl název, který by specifikoval desku. Ale to se nedá, protože každá písnička je jiná – od jemné balady, přes tvrdší věci, až po smyčce, klavír a dětský sbor. Kdokoliv z jakékoliv generace by si vybral.“
Sagvan Tofi byl režisérem videoklipu vycházejícího u balady „O bláznech“. Proč? „Na to se mě ptá spousta lidí… Prostě mě, kameramana, dramaturgii, produkčního i mého otce, který do toho vložil dost velké peníze přesvědčil, že klip dopadne dobře. Nakonec některým mladým režisérům ukázal – myslím těm, co nosí hlavu v oblacích – že i člověk bez zkušeností může něco dokázat, že to není zase tak složité.
Připravujete koncertní turné? „No…já jsem si vymyslel strašně nákladné věci (světla, scéna, celé pojetí) a nechce se mi z toho slevovat. A to je samozřejmě kámen úrazu, protože musím sehnat peníze. Pokud je seženu, bude a naopak. Důležitý aspekt je prodejnost desky. Vzhledem k tomu, že není klasicky komerční, ale jak jsem říkala, spíš komornější, tak nevím… Když bude alespoň středně komerčně úspěšná a seženu sponzory, příští rok na jaře vyjedu do našich největších měst. Počítám a maximálně s deseti koncerty.“
Povídáme si na agentuře Penk Produktion – ta je jen pro vás? „Zatím zastupuje pouze mé zájmy. Otázka je, jak to bude do budoucna. Chtěl bych se totiž věnovat producenství, přichystat materiál nějakým novým zajímavým lidem, ale nejdřív je musím najít…“
O ŽIVOTĚ
Slyšela jsem, že jste si vzal MISS CHEMIE? ·“Já jsem si ji nevzal, žijeme spolu a máme skoro dvouletého syna Kryštofa. Mám ho strašně rád.“
On už si zahrál v klipu „O bláznech“, ne? „Ano“.
Prý máte enormě drahé auto…, a prý jste byl na dovolené v Africe… „No, já nevím… Jezdím v ryze české voze, a to je škoda Favorit 135 LS. A na dovolené jsem bohužel už dva roky nikde nebyl. Buď není čas nebo peníze…“
Máte doma nějaké zvíře? „Samozřejmě. Tmavohnědého boxera, jmenuje se Sam. Je hodný a miluje děti – až natolik, že venku musí být uvázaný, protože by to chtěl každému dát najevo, což hlavně rodiče příliš nevítají.“
Jaké máte rád lidi? „Ty, kteří jsou v pohodě, nepřetvařují se a žijí tak v normálně, rozumně. Je s nimi vážné, když má být legrace, tak je.“
Znáte sám sebe? „Myslím, že ano. Ale to už jsem si myslel před dvěma roky, pak jsem zjistil, že tomu tak není. Takže vlastně nevím…“
Jakou máte povahu? „Naprosto nevyzpytatelnou…“
Vždycky jsem si myslela, že jste nafoukaný a prázdný. Setkal jste se někdy s takovým názorem? „Setkal a ne jednou. Ono je to tak… osmnáctiletý kluk vyjde na obrazovku, má dlouhé vlasy, výstředně se obléká a celý národ si řekne – Štaidl objevil kluka, on se těm holkám líbí, to bude pěknej blbec. A já jsem navíc dost často dával neskrývaným způsobem najevo, co si o některých lidech myslím. Pamatuji se na jednu aféru v Ústí nad Labem, kvůli článku v bývalém krajském deníku – Průboji. Ta se udála jenom z toho důvodu, že jsem v průběhu svého koncertu okřikl člověka, který do pomalé písničky, i kde jde o atmosféru, začal necitelně bleskat foťákem. Sešel jsem tedy z pódia a řekl mu, že nemá co fotit, když se mě nezeptal. Byl to novinář… Potom vyšel v těch novinách jednostranný článek a mně začaly domů chodit dopisy s výčitkami – proč se chovám takhle a takhle…“
Jak se díváte na fanynky? „Je strašně moc druhů fanynek – jsou dobré, dotěrné, nesnesitelné, pracovité, skalní, které tím žijí… Třeba když jsem byl v nemocnici, tak mi nějaká holka napsala, že kdyby se mi něco stalo, otrávila by se. Ty špatné dovedou být neuvěřitelně nesnesitelné, člověk kolikrát nechápe, kde se to v nich bere!“
Takže o aféry není nouze? „Není, ale nerad o tom mluvím, jednou až budu starší, napíši knihu… (smích)“
Už se na ni těší a za rozhovor děkuje: HANA MOCOVÁ foto: JIŘÍ ANTALOVSKÝ

Category: 1992 / 10

PROLOG. „Nebyly to sebevraždy, vím, co mluvím,“ to jsou slova může, který se bojí být jmenován. Ten chlap byl víc než neodbytný, BZZZZZ… BZZZZZ…Plesk!… A nic. Létal dál. A bzučel tu svou o sebevraždách, které se nikdy nestaly. Protože to prý – byly… VRAŽDY. Byl lehce pohublý ve tváři,jak toxikomani bývají, a na rukou měl stigmata. Stejná jako mají ti, co si je sami v sebevražedném úmyslu způsobili často pod vlivem psychogenní látky. Tvrdil, že obě dívky znal. Tvrdil, že jejich úmrtí spolu souvisí. Pro policisty ale mezi těmito případy existovala jen jediná spojitost: obě dívky zneužívaly pervitin. Nejlevnější, nejdostupnější a také nejzneužívanější drogu u nás. Tady však spojitost mezi oficiální verzí a slovy muže sedícího proti mně končí.
OFICIÁLNĚ PRVNÍ DÍVKA: Dvacetiletá Doris byla 19.6. 1992 nalezena ve svém ústeckém bytě mrtvá. Diagnoza: otrava svítiplynem. Cizí zavinění nebylo prokázáno, dveře bytu byly zamknuté zevnitř, okna zajištěna. Poslední, o kom se ví, že ji viděl živou, je její bratr. Ten si Dorisino blízké okolí spojuje tuto tragédii s jejím určitým životním zklamáním a nespokojeností. Ostatně se tato dívka užívající pervitin již v minulosti díky své labilitě po neshodách v práci o sebevraždu pokusila.
DRUHÁ DÍVKA: O měsíc později, 15.7. 1992 je vyšetřující orgán ústecké policie nucen zahájit trestní stíhání ve věci ublížení na zdraví s následkem smrti v případě úmrtí čtyřiadvacetileté narkomanky Růženy. K tomu došlo po otravě svítiplynem v bytě jejího známého. Stopy toxických látek se v těle mrtvé nenašly. Zajímavé je, že zatímco Růžena vdechovala smrtící plyn, ve vedlejším pokoji, v témže bytě, se pod vlivem drogy veselilo jedenáct lidí. Zavinění její smrti druhou osobou se však neprokázalo. . Prý si na onen svět pomohla sama. Mrtvou ji našel majitel bytu prý až ráno… Dřív podle své výpovědi do vedlejší místnosti svého bytu od inkriminovaného večera nevkročil.
INTERMEZZO. Mezitím uplynul další měsíc. Zatím nikdo další nezemřel. Muž, který sedí proti mně, mi však tvrdí, že mají následovat další. Více říci je však ochoten až po té, co mu zaplatím. Chvíli váhám a pak solím. I za svíčkovou ve IV. cenové skupině musíte zaplatit patřičný obolus. Rozpovídá se. Ženy prý nezemřely z vlastní vůle, ale v souvislosti s vyřizováním účtu v partě toxikomanů. Zapínám diktafon s první otázkou na rtech.
NEOFICIÁLNĚ. Rozhovor s mužem, který se bál být jmenován. Chtěl jste něco říci… Týká se to úmrtí Doris. Spáchala prý sebevraždu plynem. Našli jí u ní doma v bytě 19. června. Byla už jeden nebo dva dny mrtvá. Znal jsem ji. Jak? Kamarádil jste s ní, spal…? Znal jsem jí krátce. Nevím, jestli je rok dlouhá doba ne bone. Nějakej čas fetovala. Jeden můj známej jí k tomu přived, i když nechtěně. Znala se s jistým Amosem. Je to feťák už asi patnáct let, zloděj, lump, darebák – asi jako každej z týhle sebranky. Vy taky fetujete? Ano. Teda přestávám a zase začínám. Jak kdy. Teď jsem přestal. Snad. Ale k věci: den předtím, než Doris umřela, osmnáctýho, se setkala s Amosem a ten jí na jednom bytě odvařil víc než dva gramy. To je strašně velká dávka. Prostě jí odpálil a hodil ji do pletu. Co je to úlet? To je to, co vás hodí do hodně špatnýho stavu. Když vám prostě někdo něco nakecá a vy tomu uvěříte. To je při šlehnutí normální. Úlet je určitá halucinace, která je skoro hmatatelná. Máte pocit, že to všechno opravdu existuje. Nikdo tam není a vám se přitom zdá, že se bavíte s policajtama, vidíte z okna lidi…
Chcete říci, že vám někdo může schválně namluvit – hele, támhle je to a to -´a vy tomu uvěříte? Určitě tomu. Vždyť už se stalo, že jeden druhého navedl, aby skočil z okna, a ten opravdu vyskočil. Já měl jednou takovej úlet, že jsem byl tři dny zaseklej na jednom bytě a běhal jsem od okna k oknu. Všude byli policajti, vojáci. Viděl jsem je naprosto zřetelně. To byla bomba! Kouk jsem se : támhle jeden, támhle druhej. Tři dny trvalo, než jsem se z toho dostal. Byl to přešleh – silný halucinace. A čím tedy Amos způsobil Doris ten úlet? Konkrétně nevím. Asi tím, že jí dal velkou dávku a měl na ní prostě nepříjemný kecy. Amos jí přešleh už víckrát – dvakrát nebo třikrát. Jednou ji přešleh tak, že ležela na zemi a byla v komatu. No a ten den ji tendebil znovu přešleh a hodil ji do úletu, proto že se jí chtěl zbavit. Ona potom odešla domů a zavřela se ve svým bytě. A člověk, kterej je přešlehlej a hozenej v úletu, tak podnik á věci, který jsou ostatním lidem nelogický. No a těma kecama ji Amos dohnal k sebevraždě…
Utíkala, schovávala se. Dalo by se říct, že sama před sebou. Byla na tom velice špatně. V tu chvíli ani nevěděla,kde je. To, co říkám, je moje teorie. Ona se ani nemusela chtít zabít. . Udělala to třeba, aniž by o tom věděla. To je pravděpodobný. Ale podnět k tomu dal ten Amos, protože ona s ním chodila… Jak jste se dozvěděl, že jí dal podnět on? Vždyť nikdo jiný, než oni dva, tam zřejmě nebyl. Tuhle informaci vám nedám. Tak mi to logicky zdůvodněte. Vím to od člověka, kterej byl při tom v bytě. Jméno vám neřeknu. Prostě vám neřeknu, kdo to byl. Dostala se domů a pustila se plyn. V podstatě ji moh´ říct třeba „skoč z okna“, třeba – a ona by to v tom přešlehu udělala. Těžko říct, co jí řek´. Takže Doris oficiálně spáchala sebevraždu. Ono se to dá hodnotit jako sebevražda, ale kdyby se to bralo až do důsledků, tak by to byla vražda. Doris měla vroubek u jednoho člověka, jménem Godot, a Amos, velikej úleťák, začal mít strach sám o sebe, že by Doris mohla pár lidí, a hlavně jeho, přivést do maléru. Protože on se taky podílí spolu s tím Godotem na kšeftování s tím svinstvem. Vaří, prodává. To je člověk, kterej absolutně nemá zábrany, a proto, aby dostal holku do postele, jí třeba našlehne. Nemá žádný hodnoty. Jemu je jedno, co udělá, jestli někoho zabije…
Proč měla Doris u toho člověka jménem Godot vroubek? věděla o něm, že se rozhodl zabíjet určitý lidi. Jaký lidi? A proč? Ten člověk měl určitej problém. Vykrad svoji bejvalou partnerku, všechno jí rozprodal a oni ho chytili. No a prostě ty lidi, který o tom věděli, proti němu svědčili. Všechno, co jim o něm bylo známo, řekli četníkům. Chtěli ho tak ustřelit. Takže se mu nedivte, že se ve finále rozhodl ty lidi zlikvidovat, proto že za každou šmejdovinu přijde jiná šmejdovina. Kvůli čemu je chtěl zlikvidovat? Prostě je to tak. Je to gang mezi těmahle lidma. Když se nebudou potřebovat, tak jeden druhýho potopí, ustřelí, vykašle se na něho. Neexistuje žádná loajalita , žádné přátelství. Prostě – momentálně tě potřebuju, tak seš můj partner. Když tě lae nepotřebuju, tak tě ustřelím. potopím, zabiju. Využiju, zneužiju. Neexistují žádný pravidla hry. Takže on se už rozhodl. Má ten člověk už někoho na svědomí? Růženu. Ten den vařil Godot a Růža. Ta postavila svou lékovku s čerstvým perníkem na stůl. Ale ta lahvička se ztratila. Myslím, že ji sebral on. A pak jí Godot tedy nechal odjet svou. A bylo jí blbě, udělalo se jí moc špatně. Šla si pak lehnout vedle…do pokoje. Myslím, že tam za ní někdo byl. Víc říkat nebudu. navíc si dala drogu několikrát. No a hodila kecky Takže on jí dal něco silnějšího? Nedal jí silnější. V podstatě by to ani nebylo postihnutelný. Vždyť ona si vlastně odjela svoje pedro, i když je ovšem otázkou, jestli bylo skutečně její. Kdyby si odjela svoje, tak by nezemřela, protože na tom bytě neumřel nikdo jinej než ona. Všichni si dávali to, co tam bylo. V bytě byli asi čtyři lidé, ale jediná Růža umřela. A to si šlehla jistě od Godota. A jestli ji neoddělalo to, tak to byl ten plyn, kterej si ale určitě sama nepustila. Takže si jediná šlehla Godota? Ne, všichni si šlehli od Godota. Ale to se taky dá udělat tím způsobe, že nosíte u sebe tři lahvičky s péčkem. Jednu pro sebe, jednu pro kamaráda a jednu pro nepřátele. A tak si musíte dávat bacha na to, ze který komu nasypete.
Pro nepřátele to je nevyčištěný „péčko“, prostě ten největší sajrajt, největší špína, působí to dobrej nástup, je to příjemný, pak je člověku zle, protože tam je nechanej fosforečnan nebo jód. Prostě nečistý. Taky je třeba možný, že se do toho dá cukr.To funguje jako silnej cukrovkářskej záchvat. Když si vezmeš čistej cukr do žíly smíchaný s péčkem, tak tě to může i zabít. Dá se to zjistit dost těžko. Dá se to poznat, ale musí se na to udělat speciální rozbor. A po určitý době se to už nedá poznat vůbec. Proč se jí to vlastně stalo? Svědčila u toho procesu? Ne, ona svědčila u policajtů. To bylo několik lidí, který se proti němu postavili. Prostě její svědecká výpověď byla závažná. Podle tebe ji tedy kvůli tomu zabil. To je člověk, kterej si nenechá nic líbit. Protože mezi těmahle lidma, do si jednou nechá nasrat na hlavu, tak už prostě nestíhá, ty lidi ho budou v budoucnu ojebávat pořád. A on patří do sorty bouráků. On je frajer. Ne ve špatným slova smyslu, ale je to řízek. Když něco řekne, tak to sedí. Je to bombarďák. Podle mýho mínění bych se já zachoval úplně stejně jako on. Co je ten člověk zač? Dělal karate, no. Měl dokonce nějakej mistrovskej titul. On zkrátka patří do sorty opravdu tvrdej chlapáků. Když se za něj někdo postaví, tak si to pamatuje, pak mu to oplatí. Ale neuznává lidi zákeřný a podlý…
Seděl? Jo. Jak dlouho? To si zjistěte u četníků. Kdybych měl říct přesně dobu, tak to bych kecal. A jak to víte, že chce oddělat další? Vyhlásil, že všichni lidi, který se proti němu postavili, oddělá. Kolik to je celkem lidí? Pravděpodobně šest. Brzo zemře další. Kdo? K tomu vám akorát řeknu, že to je kluk. Že to je člověk mužskýho pohlaví. Za jak dlouho zemře? Mohlo by se to stát během měsíce nebo čtvrt roku. Jak? Nevím. Že s ním bude fetovat a on mu dá nevyčištěný pervitin? Třeba. A proč mi to všechno vyprávíte? Protože potřebuju prachy. Na co? Na co můžu potřebovat prachy? Na jídlo, na spaní nebo na drogy – to už je jedno. Nebo třeba někomu na vrácení. To už je fuk, ne? I kdybych je potřeboval na „péčko“. Ale prachy potřebuju. Ale to jste vůči svým kolegům svině, že jste mi je prozradil. Totální svině. Jste totální svině? Dá se to tak říct. Práskl jsem někoho¨, No snad jo. Zavřou za to někoho? To nevím. Možná ne. Těžko. V životě bych tohle svědectví neřek´ mezi četníkama. A když k něčemu dojde, tak všechno popřu.
OFICIÁLNĚ – NEOFICIÁLNĚ. Rozhovor s policistou,který si nepřál být jmenován. (Odborníkem, jenž se zabývá mapová- ním toxikománie a trestné činnosti s ní souvisej ící na severu Čech) Není náhodou kromě používání pervitinu dalším společným znakem mezi úmrtím obou dívek třeba něčí msta? Těžko říct. Nic takového se neprokázalo, nic tomu nenasvědčuje, žádní svědci o tom nehovoří. Lze při fetování „hodit někoho do úletu“ až tak, že mu něco vsugerujete, podsunete nějakou myšlenku – například, aby vykradl obchod, vraždil nebo spáchal sebevraždu? Může. Může se to stát. Ten člověk ale musí přehnat dávku. Dalo by se toto navádění charakterizovat jako trestný čin? Možné to je. Záleží však na výpovědi svědků, vlastních aktérů a na dalších okolnostech. Je to však těžké prokázat. Většinou je to záležitost mezi čtyřma očima. Jak takový úlet probíhá? Pervitin je vlastně stimulancium, takže někdo, jak jsem slyšel, třeba rozebírá poličky, jiný rádia či televize, a je přesvědčený, že to dá zase dohromady. Další zase chodí po bytě sem a tam, vidí postavy – prostě halucinace. Jsou mezi partami narkomanů hodně časté rozbroje? V každém případě. To se stává zase v souvislosti s drogou. Když ji potřebuje a shání, takt řeba jeden ošidí nebo okrade kamaráda. To není žádná výjimka. Prakticky každý, kdo sežene solutan, jede s vařičem výrobcem na půl. A i ti se navzájem podvádějí. Existují prý tři druhy pervitinu: pro kamaráda, pro nepřítele…
Mezi lidmi, přesněji řečeno mezi toxikomany, se o tom hovoří. nedá se to vyloučit. Takže jejich trestná činnost je velice těžko prokazatelná, kdyby někomu ublížili? Samozřejmě nepoznáte, jestli máte pervitin zředěný cukrem nebo nějakým jiným svinstvem, aby se zvýšila jeho hmotnost a tím na tom ten prodejce vydělal. Ale co kdyby to někdo nedělal pro peníze, ale kvůli tomu, že chce někoho konkrétního zlikvidovat? Jsou třeba někteří narkomani pohřešováni? Můžou být. Pokud je někdo jako pohřešované nahlásí, tak jsou tak vedeni. Ale většinou se o ně blízcí lidé nezajímají, vycházejí z jejich specifického stylu života, měsíc tady, měsíc tam, takže je těžké mít stálý přehled.
X X X Nakonec se mě policista zeptal, na jakém základě jsem pokládal otázky a kde jsem tyto informace získal. Odpověděl jsem, že si onen informátor velmi cenil naší konvertibilní měny. policista se trpce usmál. Takovejch informátorů by se prý našlo, ale nejsou peníze. Vyšel jsem ven z ústecké policejní budovy. Tam stála tři policejní BMW, jejichž nablýskané karoserie házela po uspěchaných lidech veselá prasátka.
JOSEF FORMÁNEK ilustrační foto: archiv autora
P.S.: Jména v této reportáži byla pozměněna, neboť u obou případů nebylo ještě ukončeno vyšetřování.

Category: 1992 / 10

PAVEL HRABICA

Počkejte, pomůžu vám… Zavěsil jsem se na pahýl březové větvě. Žena středních let zachumlaná do pracovního oděvu a svetru a tři dívky pižlaly maličkou pilkou nalomenou větev. Jako v Rusku. To, co patří mužům, dělají ženy. Větev povolila a žena poděkovala, Zeptal jsem se, kde jsou na kladné mužský, kteří by tuhle práci nenechali na ženských. Pokrčila rameny. To víte, technické služby Kladna. Přijďte se prý podívat do jejich provozovny. V zimě je tam jako v mrazáku od Gorenje.
Co Zápotocký? Pamatujete ho? – kývl jsem směrem k mostu v Sítné, kde na podstavci stával dělnický prezident a spisovatel. Te¡ď trůní na soklu velký květináč. Žena si setřela piliny z čela a vetru. „Jo, to mi bylo šest let, když umřela. Ale můj děda s ním chodíval na pívo. Protáhla si záda. „Prý. Říkal to…“ Město Kladno. Rudá záře už nad ním nezáří. Struska se na haldy nevylévá. Výroba ocele se omezuje a taky modernizuje. Zato komíny čadí stále. Dýchat se tu dá. Nesmrdí to tu jako například v Mostě, Ústí, Děčíně nebo Ostravě. Ale nesmradlavého svinstva je ve vzduchu dost. Prachu taky…
Mladá žena přejela prstem po parapetu. Zůstal na něm černý šmour. Jako u kamen. „Tady se dýchá docela dobře. Jsme v údolíčku a všechno přes nás přeletí. Tam nahoře,“ kývne směrem k sídlišti, „je to horší. Taky cikánů je tam víc“ oznámil mi na otázku, jak je to tu s rómskou populací. Vedle okna visí na zdi pamětní deska. Je věnována ženě, podle níž je ulice pojmenována. Marie Majerová. Kamarádka Klémy a Tondy. Národní umělkyně. Na desce stojí, že v tomto domku prožívala paní spisovatelka, autorka Havířské balady a Sirény, své dětství a poznávala dělnický život. Datum narození a datum úmrtí. „Ptala jsem se babičky, jestli měla s Majerovou něco společného. Neměla. Naše rodina tu bydlí už dost dlouho. Tu desku sem dali někdy v sedmdesátých letech. Jestli se nás ptali? Dali to sem. Chodívali sem školy, občas nějaký zájezd. I cizinci… „ Sundáte desku? „Proč? A radnici by se to asi nelíbilo…“ Rozloučil jsem se. Cvaknul jsem pár obrázků. Stará cikánka šourající se prašnou ulicí, kde asfalt nikdo nepoložil a už ani nepoloží, se zastavila. „Fotíte te domy? Vyfoťte si i ten můj. Jak je rozbitej. „ Rozbitej? Kdo ho rozbil? „Kdo by? Sám se rozbil.“ Copak se něco rozbije samo? „Samo. Manžel umřel. A ja na střechu nevylézu.“ Zařadila jedničku šouračku a kráčela za svým. Cikánů je v Kladně neúrekom. Snad tisíc hlášených a tři tisíce „na návštěvě u příbuzných“. Černé Kladno – to není jenom synonymum pro uhlí, doly a ocel a dým z komínů. Když se v Kladně setmí, tak je tu na ulicích černo. Lidé po deváté večer raději nos nevystrčí.
Zapředete-li s někým hovor, můžete si být jistý, že dříve či později začne nadávat na cikány. Jak nemaká a berou podporu. Nebo kradou, přepadají. Mladí se často povozí ve „vypůjčeném“ autě. Sem tam někoho vezmou po hlavě. Do zvláštní školy chodí snad jenom jejich děti. Jsou dobře oblečené a živené. Relativně poslušné . Ne všechny děti chodí do školy. Proč taky? Holky buď přijdou do jiného stavu v šestnácti i dříve. Ty, které nepřijdou, ty si jezdí vyd ělávat na Rudnou na parkovi ště kamiónů… Cikánské čtvrti, tam kde kdysi bydlívali havíři a oceláři, pomalu mizí. Část jich zatím vybydluje jeden dům po druhém. Když spálí všechny podlahy a dveře i okna, najdou si další dům. Po nich přicházejí demoliční čety a buldozery. Pak tu vyrostou betonové krabice. Do nich se nastěhují buď bílí nebo tmaví. Symbióza rozporupln á. Na Kladně. Někdo mi spolehliv ě nevysvětlil, proč „na Kladně“. Prostě to tak je. Ve školách hustí učitelky do děti, že správně je v Kladně. Bydl ím v Kladně, jedu do Kladna. Ale jak učitelky, tak i jejich žáci říkají „na Kladně“. Jedu na Kladno. Taky se tu říká „jdu na mandelinku „.Jdu na autobus. Dost se tu krade. Hodně ve sklepích. Taky auta a předev ším kola. I třicet týdně. Krade se jich tolik, že policisté kromě aut zastavují i cyklisty. Hodně se vykrádají prodejny, sklady a trafiky. Krade se na objednávku. Díky tomu jsou ceny některých výrobků nízké. Všechny ty Vizíry, Ariely, Sparty, Petry a další jsou levné. Lidi nadávají, že se krade, ale nízké ceny vyhovují…
Dr. Stanislav Krajník sedí u svého okna v okresním archívu už 38 let. Od čtyřiapadesátého. Nastoupil sem, když už byl Gottwald tok po smrti a Zápotocký tři roky před. Z okna je vidět na radnici. Je hezká a natřená. Na průčelí nápis Léta páně MCCCLXXXXVII – VIII ze základů s pomocí boží vyzdvižen jsem… Nápis přetrval válku i socialismus. Ani prý nebyl překryt heslem. Zato náměstí si užilo. Po první válce bylo Wilsonovo. Pak přišla německá branná moc a udělala z něj Hauptplatz. Po pětačtyřicátém neslo jméno generalissima Stalina. Když Stalin zemřel a byl odhalen, řekli si radní, že není nad název neutrální. Stalo se z něho náměstí Revoluce. Ty byly, jsou a ještě asi pár let budou. Teď z něho udělali náměstí starosty Pavla. Františka Pavla. František Pavel byl kladenský starosta a byl v devětatřicátém roce vyskočen z okna na Špilberku. V odvetu za „teroristický“ čin studenta průmyslovky Jana Smudka. Ten spolu s kamarádem Frantou Petrem zastřelil německého policistu Kniesta, když se vracel z podniku pochybné pověsti, kde seděl s českou dívkou pověsti též nevalné.
Jan Smudek ho zastřelil a prchl. Nejd řív směrem k západní hranici, kde zastřelil další dva Němce, potom to obrátil na východ a přes Maďarsko a Jugoslávii se dostal až do USA a Británie. Pak se dostal k Royal Air Force. Po válce se vrátil jako hrdina a dostal coby národní správce fabriku. Po Únoru vzal nohy na ramena a teď žije v Anglii. Proto Němci „nechali vyskočit“ na Špilberku starostu Pavla z okna… Přesně v roce 1900 stávkovali horníci v celé monarchii. Tedy i kladenští. Coby uzná- vaný univerzitní profesor byl Masaryk pozván, aby pozvedl ducha. Vystoupil s řečí v bývalém hostinci U Jágrů. Pak tu byla pamětní deska: „Bez práce, vás , uhlokopů, by nebyla možná práce duševní…“ Deska přežila v úkrytu léta okupační (německá). Po válce byla vyvěšena a přežila i léta padesátá, šedesátá. Léta sov ětské dočasnosti a československé normalizace nepřežila. Zmizela. Nikdo neví kam. Asi byla přetavena v pluhy… „Pocem, povím ti krásný článek!“ Cikán se dvěma spole čníky na mě kývl. Bylo po ránu. Asi půl sedmé a v hostinci Zorka bylo plno. Pár havířů a automatů, jiní u bufetových stolků do sebe lámali piva a panáky nejrůznějších barev. Ne všichni havíři a ne všichni zaměstnaní. Kafe tu mají za tři osmdesát. Tři Rómové se nechají fotit a povídají, že nemají se Slováky nic společného. Že oni jsou za Češi. Žít jako oni. Dneska tu sedí až do šesti. Otevřeno je od pěti. „Havel, to je takovej náš táta. Na zdraví!“ Dole ve sklepě je nová pivnice. V rámci zahájení provozu každé třetí pivo zdarma. Ale je moc brzo. Pro normální lidi. Pro havíře po noční pozdě. V deset hodin tu sedí černoch a pije světlé české pivo z Krušovic… A napiš tam, že Havel je náš táta! Foť! Sedím v autobuse a jedu do Prahy. Holé lebky vedle mě se baví, jak chcípnul Arab. „Natáhnul brka. Já ho taky vobčas natáhnu. Škoda ho není. Jenže policajti mi přišili výtržnost a ublížení na zdraví. Ale takovej provaz, aby mi sedl na krk ještě neupletli… „ To město Kladno. To černé Kladno. To rudé Kladno. Na jednom plotě je napsáno, že lidi jsou svině…

Category: 1992 / 10

FRANTIŠEK VONDERKASatan je v módě. Mnozí malí lidé se stávají členy rozličných sekt, které ho vyznávají. Zvýšený zájem o „černé motlitby“ a zaklínání ďábla bychom mohli jednoduše považovat za frašku, hodnou leda tak výsměchu. Mohli, kdyby se tento kult omezil pouze na slova a nepřinášel i smrt… V západní Evropě a USA má podobně pojatý „ďábel“ na kontě ročně téměř sto obětí…Jistě, mnoho z těchto úmrtí má na svědomí nešťastná náhoda. Někteří lidí zem řeli během „vyhánění ďábla“ na selhání srdce, jiní byli však zabiti úmyslně. Jak dokazují některé případy ze Španělska, před smrtí byli krutě mučeni. Koncem sedmdesátých let podepsaly některé satanské sekty v belgickém Bruselu dokonce jakousi spojeneckou smlouvu. V nejnovější době se objevovalo spojení vyznavačů satana a neonacistickými skupinami, které hlásají sociální násilí, s organizacemi, verbujícími žoldáky do 3. světa a také s narkomafií. Nyní vyznavači satana přicházejí i k nám… Okrádání živých Po vlasech českých se také rozmáhá nový druh kriminality, jehož dějištěm jsou právě místa posledního odpočinku. Většinou mladiství zloději se přitom specializují na starší ženy, které při rozjímání nad hrobem svých nejbližších zapomínají na okolní svět.I na tašku s peněženkou a doklady. Zavěsí ji třeba na strom a klidně jdou s konví pro vodu. Na Olšanských hřbitovech měli podobní pachatelé na svědomí několik desítek krádeží. Sotva se je však podařilo dopadnout, začala série jejich následovníků znovu…Okrádání mrtvých. Jak mi řekl vedoucí hřbitovní správy Jaroslav Jakouš, nejde jen o krádeže peněz. Množí se krádeže květin i pomníků, protože i kámen podražil. V Ostravě se hřbitovní banditi specializovali na měděné urny… Na centrálním hřbitově v Karlových Varech,který české ministerstvo kultury vyhlásilo za kulturní památku, neznámí pachatelé řádili několikrát za sebou. Kromě jin ých pamětihodností postupně rozkradli části náhrobků známé hoteliérské rodiny Puppů a podnikatele Mattoniho. Zloději využili stavebn ího ruchu na hřbitově a odmontovali historicky a umělecky cenné lucerny, části zábradlí, kovov é reliéfy a řetězy z barevných kovů… Totéž se děje i na Olšanských hřbitovech v Praze, zejména v jejich staré části. Jsou zde sice hrobky Jungmanna, bratří Mánesů, prvního českého primátora Prahy a dalších národních buditelů z minulého století, ovšem kromě pár turistů sem prakticky nikdo nechodí. Prostředí jako stvořené pro lapky. I tady je vzácná umělecká výzdoba – dokonce od Myslbeka. Správce hřbitova: „Jenom proboha nepiště kde! To by se brzy o těchto vzácnostech na Olšanech mohlo psát také už jenom v minulém čase…“ A jak je možné ukrást kusy náhrobků? „Většinou se tak děje v sobotu a v neděli. Nevím už ani kolikrát jsme našli uražený zámek od spodního vchodu…“*** Za metr čtvereční hřbitovní plochy se nyní i po dvojnásobném zdražení platí 3 až 4 koruny měsíčně, lidem se to podle správce zdá příliš mnoho. A hřbitov chátrá, protože peníze nemá nikdo a pro případné sponzory zřejmě oprava hrobů, byť jde o významné osobnosti našich dějin, není zjevně tím ořechovým z hlediska reklamy… Je tu vlastně stejná situace jako v minulosti, kdy si odpovědnost instituce přehazovaly jedna na druhou. Peníze měli sehnat památkáři, pohřební služba, církev. Nedal nikdo, protože nakonec se stejně rozhodovalo někde úplně jinde. A tak se v rutinu změnili kostel sv. Václava na Vinohradském hřbitově. Ještě v roce 1976 se náklady na jeho opravu odhadovaly na několik set tisíc korun, dnes jenom to, aby budova nespadla, bude podle odhadu Jaroslava Jakou še stát nejméně pět miliónů. Ve zničeném kostele, který by mohl po opravě sloužit jako obřadní síň, je i hrobka rodiny bývalého prezidenta ČSFR Havla… Stav hřbitovů jakkoli to může znít podivně, je jednou z viditelných vizitek vztahu k minulosti a tím také barometrem společenské morálky. Nejde jen o to, že třeba za první republiky u každého pohřebiště bydlel správce a mohl tak kontrolovat, co se na něm děje. O to, že tehdy na hřbitovech – byť třeba i sezóně – našlo zaměstnání neporovnatelné větší množství lidí. hlavním důvodem lepšího stavu byla větší úcta k podobným místům. Dnes ji vyst řídal nezájem a vandalismus…Mrtvola na střeše. Že tomu tak je, dokazuje prohlídka staré části Olšanských hřbitovů. Zejména starých kaplových hrobů,které už nemají majitele, protože buď vymřeli nebo – pokud šlo o bývalé pražské Němce – žijí příbuzní v cizině a o existenci hrobek, které podle tehdejšího zvyku byly zaplaceny na celou dobu existence hřbitova, prostě nevědí… Dnes jsou to většinou ruiny, které hrozí zřícením. Starý režim situaci řešil tím, že některé z nich srovnal se zemí. Po protestech se s bouráním přestalo, vchody do kaplí, kterým už kdysi dávno vandalové rozkopali nebo vytrhli dveře, byly zatlučeny prkny. Ochrana to byla minimální, těm,kdo se přece jen chtěli dostat dovnitř k tomu stačilo velmi málo… Hrobky se staly útočištěm part mladistv ých, milenců, kterým nezbylo na hotel, feťáků, lidí bez domova. Scházeli se v nich ke svým „obřadům“ i satanisté… Loni na střeše jedné z hrobek těsně u hřbitovní zdi objevili mrtvolu narkomana. Nikdo by na ni nepřišel, nebýt náhody, která zavinila, že hrajícím si dětem odlétl za hřbitovní zeď míč…Mrtvola na střeše ležela několik měsíců a byla již ve značném stupni rozkladu. Satana v hrobkách Ačkoli dvacet nejvíce postižených vytipovaných kaplí bylo nakonec zazděno, vše dále pokračuje. Svoje svědectví vydávají nejenom nápisy, oplzlé kresby, symboly satanistů promixované s hákovými kříži, ale i pokusy probourat se do zazděných místností. A hlavně obraz zkázy v kaplových hrobech, na jejichž zazdění nezbyly peníze… Válejí se v nich prázdné lahve od alkoholu i toluenu, prezervativy, vybrakované peněženky. Betonové desky, kryjící vchod do podzemí, jsou odsunuty, dole jsou vidět rozbit é rakve, kolem kterých se válejí kosti… Na malém oltářku v jedné hrobce je uražené torzo Ježíše Krista z náhrobního kříže, pod kterým kdosi rozdělával oheň… Symbolické upálení hlavního symbolu křesťanství… Hráli si tu výrostci na satanisty, nebo se tu konal rituál skutečných vyznavačů satana? Odpověď znají zřejmě jenom účastníci podobných seanci. Ačkoli právě satanské sekty představují nebezpečí pro demokratickou společnost, FBIS se podle dostupných údajů touto tématikou dosud příliš nezabývá a není na ni ani dostatečně personálně vybavena. Alespoň ne natolik, aby byla schopna jiných kroků než evidence případných stop po jejich činnosti. Podle údajů Interpolu se vyznava či satana děli pravděpodobně na dvě skupiny, které navzájem odlišují a také potírají. Jednu skupinu tvoří tzv. luciferisti či prometejci. Základem jejich kultu je řecký mýtus o Prométheovi, který ukradl oheň bohům a dal ho lidem. Hlásají svoji oddanost světlu, rozumu, požitkům a volnosti, přičemž boha a církev považují za hlavní překážku k jejich dosažení. Násilí, které praktikují, má „destabilizovat křesťanský pořádek a připravit příchod ďábla“. Na rozdíl od satanismu, který praktikuje černé modlitby, se luciferismus vrací k pohanství. K rituálům tzv. úplně zasvěcených z některých luciferských sekt patří i lidské oběti a pojídání jejich srdce a dalších orgánů… Satanismus je už od dob středov ěkých čarodějnických sabatů tradi čně spojených se sexem. A ani dnes mu zřejmě AIDS nevadí…V Berlíně například působí sekta Meiga, která hlásá, že energiemi, jež vznikají při orgasmu a jsou transformovány, lze celý svět zabavit nemocí, hladu a nouze. Sexuální orgie jsou velmi často vyvrcholením také satanistických obřadů. Hlavní rituál sekty Luciferovi přátelé,která byla odhalena ve Španělsku, spočíval v pohlavním styku se ženou, která ho řídila… Výlučně ženská skupina Belzebubovy milenky, působící v okolí Valencie, se při svých seancích prý vyžívá v sadomasochistických formách lesbické lásky…Chybějící vnitřnosti. Co dělají lidé, kteří čmárají satanistické symboly na zdi znesvěcených hrobek na pražských Olšanech a jim podobní na jiných místech? Napodobují jenom to, o čem někdy slyšeli a končí jejich vzývání ďábla, pramenící z atmosféry agresivity a pohlavního násilí, ve které mnozí mladí lidé žijí, „pouze“ vandalstvím v hrobkách? Nebo už i u nás znamená symbol obráceného kříže něco mnohem nebezpečnějšího? I u nás byly v poslední době nalezeny oběti zločinců bez vnitřností. To, že chyběly v dodatečně nalezeném hrudníku rozkouskovaného muže ze Želivské nádrže se jejich absence dá možná vysvětlit délkou pobytu ve vodě a nenasytností ryb. U mladé studentky, jejíž rozervané tělo bylo krátce po činu nalezeno v Průhonickém parku, podobné „přirozené“ vysvětlení nepřichází do úvahy. A policie také zatím ani žádné jiné vysvětlení nemá… ´František Vonderka Foto: autor

Category: 1992 / 10

MIKE CRAMOND

Existují dva Ledovcové národní parky. Jeden z nich je rozlehlý světoznámý park v severních Skalistých horách Montany Druhý je o mnoho menší, méně okázalý a chudší Ledovcový národní park ležící mezim ěsty Revelstokem a Goldenem v Britské Kolumbii v Kanadě. Leží západně od Skalistých hor v jen o něco málo okázalejším pohoří Selkirk.
Je to zhruba 200 mil severozápadně od slovutnějších a více propagovaných parků. Oba tyto parky se však téměř rovnocenně dělí o neslavný primát v počtu osob napadených nebo usmrcených zde domáckými grizzly medvědy. Malcomu Apesletovi z Edmontonu v Albertě bylo 19 let, když nastavil své tělo jako ochranný štít pro svou družku, osmnáctiletou Barbaru, proti náhle zaútočícímu grizzlymu. Listoval jsem anály více než 500 napadení během posledních padesáti let, ale nenašel jsem nic podobného tomuto obětavému hrdinství. Malcom, tichý člověk drobné postavy, ničím nepřipomíná romantického hrdinu ani jako hrdina nevystupuje, ačkoli za statečnost, kterou prokázal při útoku grizzlyho, obdržel několik medailí. Jeho milý úsměv téměř vymazává děsivé stopy medvědího útoku. Barbara, nyní jeho žena a matka dvou dětí o něm říká: „Je to můj čertík!“ A právě takový dojem má každý, kdo s ním hovoří. Malcom si často sám dělá legraci ze své průšvihářské povahy, když říká: Ale jo. Užil jsem si spoustu srandy. Nikdy jsem nic špatnýho nezažil, jenom samý voloviny a strašně moc psiny. Kradli jsme starýmu Mc Leonivi melouny. Taky jsme jednou třeba vyzdobili na svátek čarodějnic střechu chlíva pluhama a jinejma vobráběcíma mašinama. Barb to všechno jen trochu moc přehání.“ „Je to malej ďábel, jak jsem řekla. Neposlouchejte ho pane Cramond! “ Chcete-li však z Malcolma, nyní milujícího a všeodpouštějícího otce, dostat správnou odpověď, musíte si své otázky dobře promyslet.
Na rozdíl od Barbary, která ostatně také nepůsobí jako hrdinka, jíž ve skutečnosti je, není Malcolm příliš výřečný. Jeho odpovědí na naléhavou otázku bývá často suchý fakt. Když jsem se ho zeptal na jeho zkušenosti s jinými medvědy, začal se smíchem vyprávět: „Byl jsem toho léta kuchařem v motorestu „Northlander“. Kolem se pravidelně courali medvědi. Jedna stará medvědice dokonce tak pravidelně, že by sis podle ní mohl řídit hodinky. Každý večer přesně v sedm žebrat o zbytky a nikdy neměla absenci. Nellie, jedno z našich děvčat, jí říkala Sára. Sára byla Nelliiným miláčkem. Každý večer přinášela Nelli Sáře kus lososa nebo nějakou jinou dobrotu a poplácala ji po hubě jako psa. Nellie nosila nejtlustší brejle, jaký jsem kdy viděl – „jogurtovky “ – a říkala, že i bez nich nevidí ani na špičku nosu. Měla starou Sáru moc ráda a aby si ji nespletla s jiným medvědem, natřela jí kolem krku olejovou barvou. Sára žrala a výrobě tyrkysově modrýho náhrdelníku nevěnovala vůbec žádnou pozornost. Byla prostě jedinečná. Jednou jsem si se Sárou taky užil svoje. Hotelová kuchyně měla obrovskou lednici. Jednou jsem si z ní vytahoval věci na vaření a zjistil jsem, že dveře lednice jsou otev řený. Menším kopancem jsem je zavřel, ale ne na dlouho. Otevřely se tak rychle že málem vyletěly z pantů. Za nima stála Sára. S celým bochníkem chleba v hubě prolétla kolem mě tak rychle, že bys nevěřil. Všechny ostatní bochníky rozházela po zemi. no, to byla psina, no jó! Byla to velká lednice a velký dveře. Chlapče, ta měla sílu!“
Barbara se chechtala se mnou Malcolmovu vyprávění kývala souhlasně hlavou př vzpomínce na komickou scénu. „Bylo to léto hodně medvědu okolo boudy,“ vysvětlovala. „Někdy až sedm kusů přehrabávalo smetiště. Jezdili jsme se na ně dívat v noci po směně, dostali se i do popelnic a do plechovek všeho druhu. Nevěřil bys, do jak malé díry se i ti největší z nich dokázali vecpat a dostat se z ní zpátky. Ze začátku se vždy polekali, třeba když se otevřely či zavřely dveře auta nebo se rozsvítila světla. Postupně si zvykli a dokonce přicházeli k autu. My jsme však v takovém případě rychle ujížděli. Ale černá medvědice Sára, ta nikdy nezpůsobila žádnou škodu. Když se chtěla najíst, přišla vždycky až k hotelovým dveřím. Jak Mal říká, byla naším miláčkem. Obzvláště Nellie ji milovala. Zeptal jsem se Barbary, jestli má blízko k přírodě. „Ale ne, vůbec ne. Vystoupila jsem celých sedm mil po té horské stezce k chatě na vrcholu,kde se nám to s Malcomem přihodilo, v městských botkách, vidíš?“ Zdvihla velké album. „Na té fotce jsou vidět. Několikrát jsem v nich málem upadla, než jsem se dostala nahoru a pak dolů!“ Prstík roční Sherri, jejich dcerušky, ukazoval na barevnou fotografii. Byl to snímek šťastných lidí pořízený den před napadením. Stáli na drsně vyhlížející horské stezce. Na horách v pozadí se jasně rýsovala hranice sněhu hluboko pod místem, kam až vystoupili. Malcom vzal snímek, na kterém se Barbara vskutku pyšnila párem vysoce módních městských botek zjevně určených k chůzi po pohodlných chodnících. Obrátil jsem se k Malcomovi s otázkou: „A co ty, Malcolme, ty jsi jistě v přírodě doma, ně?“ „Ani ne. Mám ji rád, ale nejsem žádný skaut. Žil jsme pár let na farmě, taky jsem třikrát trénoval na závody na běžkách u chajdy v průsmyku Balu.“ „Musel jsi být v dobré kondici,“ poznamenal jsem. „No, nebylo to zas nic moc. Nijak jsem to nepřeháněl. Když jsme šli s Barb, nijak jsme nepospíchali. Už při předešlých výstupech jsem tu viděl tři medvědy. Teď jsme zahlídli grizzlí samici s mláďaty dole pod stezkou.
Zařval jsem na tu potvoru, abych ji dostal na zadní a mohl si ji pořádně prohlédnout dalekohledem. Postavila se až po několika výzvách. Byl to pořádný kus. Pak jsme pokračovali k chatě.“ Odmlčel se, a Barbara navázala: „Naštvala jsem se na něj, že takhle řve na grizzlyho. Medvědice s mladými byla asi 400 yardů od nás. Byla jsem ráda, že jsem šli dál. Malcolm mlčel. Zeptal jsem se ho, zda toho prvního října nebylo příliš chladno na výstup na horu vysokou 6500 stop. „Léto bylo suchý a horký. Přes den nebyla zima a v noci jsem přiložil do železňáků v chatě pořádný kus kmene. Jiné dřevo tam nebylo, tak jsem kmen položil kořenem dolů a nechal jsem ho prohřívat z jedné strany roštu.“ „V kolik hodin jste druhý den odcházeli z chaty?“ „Dost pozdě, asi v půl jedenáct ý. Barb se vůbec nechtělo ze spac áku. Bylo to opravdu chladný ráno. Stalo se to na cestě zpátky dolů, asi pět mil daleko na stezce. Bylo to asi dvě míle od místa, kde jsme předešlý den cestou nahoru viděli starou s mláďaty. Dole pod stezkou jsem zahlídl dvě mláďata. Stará medvědice však již byla asi deset stop od nás a v plném trysku se na nás řítila. utíkali jsme, ale už po třech krocích jsem viděl, že je zle. Odstrčil jsem Barb a vrhl se proti zvířeti. Grizzlí mámami dala ránu packou, až jsem odlétl asi 5 stop. Pak začala hryzat Barb. Vytáhl jsem svůj lovecký nůž a skočil na medvědici kousající Barbaru do zad. Ta nechala Barb, postavila se na zadní a začala do mě mlátit packama. Myslím, že jsem ji asi dvakrát bodl do krku. Dál si pamatuju, že škubala hlavou, zlomila mi zápěstí a můj lovecký nůž letěl vzduchem. Pak mě sevřela a kutáleli jsme se oba dolů z kopce. Hryzala mě celou cestu, dole se pak ještě několikrát zakousla a nechala mě ležet. Dělal jsem, že jsem mrtvý.“ Jakmile Mal skončil, vzhlédl jsem k Barb, která hned pokračovala ve vypravování. „Jak odhodila Malcolma, trefila prackou taky mne. Odletěla jsem asi čtyři stopy daleko.Pak se mi zakousla do hrudníku pod ramenem a dalším hryznutím mi utrhla kus ucha a kůži na krku. Malcolm na mne křičel, abych se nehýbala a předstírala, že jsem mrtvá. Nevěděla jsem, co mám dělat. V příštím okamžiku ji začal Malcolm bodat loveckým nožem. Stála na zadních a přehazovala si ho ve svých prackách jako kočka klubko vlny. Přikryla jsem si hlavu. Myslím, že to bylo v tu chvíli, když se začali kutálet dolů z kopce. Později jsem slyšela, jak mě Malcolm volá a ptá se, jestli jsem v pořádku. Nechtěla jsem odpovědět, protože jsem myslela, že je medvědice stále na blízku. Ale byla pryč i se svými mláďaty.
Viděla jsem, že Malcolm je v hrozném stavu. Krvácel po celém těle. Rozběhla jsem se k hotelu.“ Byl to děsivý příběh. Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou, když jsme se podíval na její drbnou postavu. „Ale hotel byl ještě dvě a půl míle daleko, Barbaro! Nebyla to pro tebe těžká cesta, když jsi byla tak hrozně pokousaná?“ Smutně na mne pohlédla. „Ani jsem si nebyla vědoma, že jsem na tom tak zle. Necítila jsem žádnou bolest, jen v uchu mi stále zněl zvuk drcených kostí. Ještě dlouho potom jsem nemohla poslouchat psy, když hryzali kosti. Ale došla jsem. Několikrát jsem uklouzla a upadla, vypadala jsem hrozně. Jedin é, na co jsem myslela, byl Malcolm, ležící tam na stezce. Bála jsem se, že už je možná mrtvý. Když jsem útok ohlásila v rekreační chatě, poslali pro Malcolma helikoptéru. Oba nás odvezli do nemocnice. Men propustili za čtyři dny. Zůstaly mi jizvy na zádech, ale jsou vidět jenom když nosím bikiny. Malcolm pobyl v nemocnici čtrnáct měsíců a měl jednu operaci za druhou. Ležel nejd řív v Revelstoku a pak v Edmontonu. Stálo to hodně peněz.“ „Kolik, Barb?“ „Nevím přesně. Několik tisíc dolarů, platil to Malcolm a moji rodiče. Musela jsem pracovat až po porodu. Vláda Alberty s tím nechtěla mít nic společného, protože byl zapsán na nemocenské pojištění svých rodičů, ale pracoval v Britské Kolumbii. Ta s ním také nechtěla nic dělat, neboť ho považovala za občana Alberty. Barb chovala na klíně malou Denu, malá žvýkala vlhký roh hedvábné pokrývky. Náhle vydala krátký zvuk, kterým se dožadovala větší pozornosti. Malcolm ji vzal z Barbařina klína a zatímco ji nesl do svého pohodlného křesla, tvář děcka se rozzářila úsměvem. Hleděl jsem na rodinnou idylku a na jeho zjizvený obličej zjemnělý laskavými slovy, která patřila děcku v jeho náručí.
Přemýšlel jsem o nesmyslném počínání vlád obou zemí, z nichž jedna plývá bohatstvím z těžby nafty, druhá získává bohatství těžbou dřeva i nafty a rybolovem. Obě vlády navíc živí rozsáhlý byrokratický aparát. „Co jsi dělala se všemi těmi účty Barb?“ „Protože bylo nad naše síly a možnosti je platit,museli jsme vyhlásit bankrot, abychom tenhle rok měli vůbec z čeho žít.“ „Cože, oni vám naúčtovali všechno, Malcolme?“ „Většinu“, přikývl.Něco zaplatila Alberta, ale budu potřebovat další operaci k záchraně druhého oka. Nejdřív jsem chtěl, ať mi ho vyjmou. Ale řekli mi, že je ještě možnost ho zachránit. Vidím jím ještě trošku světla, ale nervy jsou v něm poškozené.“ Myslím, že v nastálém tichu všichni museli vidět mé zděšení. Co jsem však mohl říci? Malcolm přerušil mlčení. „Potkal jsem na srazu hodnýho kluka, byl to Ind a ten se mě zeptal, proč nenapíši královně a vládám dopis, že musím dát do dražby své zlaté medaile za statečnost.“ Zůstal jsem v němém úžasu. Mal zkřivil tvář a pokračoval: „Kdo by je ale asi tak chtěl koupit? “ Byl jsem bez sebe vzteky, a jediné, na co jsem se vzmohl, bylo: „Čert aby vzal všechny ty bastardy! “ „Nevím, asi se domnívají, že to dělají správně. Ale já mám problémy, abych mohl vůbec pracovat Právě zápěstí mám slabé, bylo totiž na´třikrát zlomené a mám v něm šrouby. Už nemohu zvednou stolibrový pytel mouky nebo cukru jako dřív, když jsem vařil. Navíc jsem byl pořád po nemocnicích, měl jsem jednu operaci za druhou, a teď mi necht ějí dát podporu v nezaměstnanosti. Říkají, že jsem nemocný a ne nezaměstnaný.“ „Dostáváš vůbec nějaké peníze?“ „Za co? od koho?“ Na konci své návštěvy jsem jim řekl, že chci navštívit místo jejich napadení. Bude to součást mého zkoumání. Mal mne překvapil svou odpovědí. „Je tam pěkná krajina. Byli jsem tam před dvěma roky. Šli jsme zpátky po stezce.“ „Proč jste tam šli?“ „Jen jsme se chtěli podívat na místo,kde se to stalo. Znovu jsme si to tam chtěli prohlédnout. Vzali jsme si s sebou labradora a velkého bernardýna.“ „Nebylo ti riskantní? Někteří psi mají strach z medvědů“, skočil jsem mu do řeči. Barbara vybuchla: „Ále, tihle dva dokážou medvědy zahnat. Vyrostli venku a medvědů se vůbec nebojí.“ Malcolm se jen sebejistě usmíval a řekl: „Zatímco jsme šli po stezce, zahnali černého medvěda až na strom. Držel jsem je na viditelnou vzdálenost vší silou, ale táhli za sebou spíše oni mne. Medvěd nestačil utíkat,“ smál se. Barbara měla pravdu. Byl to hrdina a malý čert. Ačkoliv má trápení, trpělivě ho snáší.
Mike Cramond. Překlad: M. Hubáček Foto Erwin Bauer
Připomínáme, že knihu reportáží Mika Cramonda Medvědi zabijáci si můžete objednat u nás, na adrese Koktejlu za 67 Kcs

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2013 / 05

Category: 2013 / 05

TEXT A FOTO: Robert Mikoláš (Český rozhlas)

Čeští misionáři, vyhnanci i emigranti z osmašedesátého. Ti všichni našli nový domov na jihu černého kontinentu, tisíce kilometrů od původní vlasti. Mnozí z nich se také nesmazatelně zapsali do dějin Jihoafrické republiky.

Karel August Pácalt, narozen 1773, zemřel 1818,“ říká mi starší žena na verandě přízemního domu. Na klíně má rozevřenou publikaci věnovanou všem duchovním, kteří v Pacaltsdorpu vedli křesťanskou komunitu. A kniha začíná právě životopisem člověka, který se nesmazatelně zapsal nejen do srdcí místních obyvatel:

„Reverend Pacalt navázal přátelské vztahy s představitelem holandských protestantů z nedalekého města George. Během své mise v Hoogekraalu pak vybudoval vůbec první evangelickou kongregaci 200 až 300 věřících. Byli mezi nimi jak Hotentoti, tak i otroci, svobodní občané či farmáři a tomuto ,božímu‘ muži jezdili naslouchat i běloši ze širokého okolí, na volských povozech či koních,” pokračuje vyprávění o slavném Čechovi.

ko1305 jar bl img 9327 5

Pácaltovo město

Nyní bych měl uvést několik vysvětlivek. Už samotné jméno Pácalt. Místní ho zcela pochopitelně vyslovují jako Pakalt. Dorp v afrikánštině znamená „město“, odtud tedy název „Pácaltovo město“. Hotentoti jsou zase příslušníci původního etnika Kojkojnů. Holanďané jim ale kvůli jejich nesrozumitelnému, mlaskavému jazyku začali říkat Hotentoti.

Naše další povídání najednou přerušilo vyzvánění z nedalekého kostela. A zatímco se jasné tóny rozléhaly nad místními patrovými domky a rozlehlými korunami všudypřítomných stromů, začal jsem pátrat v paměti, kde jinde ve světě existuje město pojmenované po nějakém Čechovi.

Po usilovném namáhání mozkových závitů mne napadlo Montecarlo. Samozřejmě to italské, nikoli onen kasinový ráj v Monackém knížectví. Montecarlo ležící na Apeninském poloostrově založil český král a římský císař Karel IV. a na tamním hradě se ve znaku dodnes tyčí český lev. V Africe však jediným místem nesoucím jméno nějakého Čecha je právě jihoafrický Pacaltsdorp. Ani slavný cestovatel Holub, ani Hanzelka se Zikmundem se této pocty nedočkali.

Z dalšího přemýšlení mne vytrhl hlas mého průvodce. O chvíli později už kráčím po dřevěných schodech až na vrchol věže s typickým cimbuřím, známým spíše z evropských hradů: „Pacalt hrál důležitou roli ve zdejší komunitě. Vždy v neděli ráno pod támhletím stromem začínala jeho kázání, kdy vyprávěl příběhy z Bible a vštěpoval nám křesťanské principy a hodnoty. Místní ale zároveň učil, jak hospodařit, jak stavět domy, apod. Vděčíme mu opravdu za mnohé,“ říká mi pan Winston, zatímco mi rukou ukazuje na slavný, třista let starý, majestátně působící strom Trichilia dregeana z čeledi medokeřovitých.

Podle památečních bohoslužeb pod svými rozložitými větvemi navíc získal přezdívku „Strom setkávání“.

První „slova Boží“ začal Karel Pácalt, český rodák, který se původně vyučil zbrojnictví ve Vídni a až poté studoval na misijních školách v Berlíně a anglickém Gosportu, kázat v roce 1809. Už o čtyři roky později ale začal budovat jednolodní kamenný kostel.
Pacaltsdorp mám pod sebou doslova jako na dlani. Nejde o žádné velkoměsto, bydlí v něm jen asi 18 tisíc lidí žijících převážně v malých domcích. Působí ale mírumilovně a poklidnou atmosféru dotváří i varhanní hudba, linoucí se z kostela dostavěného až po Pácaltově smrti, konkrétně v roce 1825. Karel Pácalt se alespoň dožil okamžiku, kdy se nad obcí rozezněl zvon, který si nechal poslat z rodné země:

„Víte, proč ho měl rád? Protože nesvolával jen k bohoslužbám, ale zároveň pomáhal lidem najít ztracenou cestu v buši. Měl tak vlastně stejnou funkci jako maják pro námořníky,“ vysvětluje pan Vincent. Pozoruji hlavní ulici zvanou, jak jinak, Misijní, po které zrovna přecházejí desítky kluků a holek. Právě jim totiž skončila škola. A i když od založení místního kostela uplyne příští rok už dvě stě let, všechny děti i dnes vědí, kdo to byl Pácalt, resp. Pakalt:

„Každou práci, kterou započal ve službě Boží, vykonával s celým srdcem a úspěšně,“ je vyryto na jeho náhrobku. A právě proto lidé z Hoogekraalu přejmenovali svou obec na počest Karla Augusta Pácalta, na Pacaltsdorp.

ko1305 jar bl img 9327 4

Moravské vinice u mysu Agulhas

Konečně nechávám za sebou prašnou cestu a vjíždím na asfaltku. A krátce na to se přede mnou vyloupne malebná obec, vypadající spíše jako nějaká vesnice z jihu Čech nebo Moravy. Navíc obklopená vinicemi. Nacházím se ovšem jen malý kousek od nejjižnějšího cípu Afriky, mysu Agulhas (Střelkový mys).

„Naše církev vznikla v roce 1447 na území Českého státu a odtamtud její členové odešli do německého Herrnhutu, což znamená v překladu místo, které střeží Bůh. V 18. století se pak někteří z nich vypravili do jižní Afriky“, vypráví mi o chvíli později správkyně muzea v Elimu. Samozřejmě jí prominu malou chybičku, Jednotu bratrskou totiž založil bratr Řehoř v Kunvaldě v roce 1457, ale to na skutečnosti, že zemi zaslíbenou našli Moravští bratři, tedy členové evangelické církve, která je součástí Jednoty bratrské, až na druhém konci světa, nic nemění.

„Pokračovali tady ve způsobu života, na který byli zvyklí v Německu i v Českém království. Jako první do jižní Afriky dorazil Georg ¬Schmidt, tedy Jiří Šmíd, začal mezi místními obyvateli šířit křesťanskou víru a díky tomu získal přezdívku „apoštol Hotentotů“. Pak byly zakládány i samotné osady Moravských bratří, nejprve Genadendal a v roce 1824 byl vybudován i Elim,“ pokračuje má průvodkyně, zatímco mi ukazuje vystavené předměty.

Dobové fotografie, oblečení, vybavení domácnosti, porcelán pocházející ještě z Čech, i zemědělské náčiní. To vše za doprovodu tradiční hudby: „Usadili se právě tady, protože všude jinde už bylo dost přelidněno. A rozhodující byla i přítomnost vody, kterou našli díky rostoucím palmám. Zakladatelem osady Elim, nazvané podle Bible, pak byl Hans Peter Halbeck.“

To už zase stojím venku, kochám se zděnými, většinou podlouhlými přízemními domky s doškovými střechami, až najednou zaslechnu šplouchání vody. Otočím se a o kus dál spatřím náhon ženoucí vodu na mlýnské kolo: „Je vůbec největším dřevěným kolem v celé JAR. Funguje už téměř sto let, samozřejmě bylo restaurováno, a protože zápasíme s nedostatkem vody, hlavně v období sucha, chceme ho v budoucnu rekonstruovat,“ ukazuje mi jeden z mužských obyvatel Elimu.

Doškové střechy, domky se štíty ve stylu selského baroka, vodní mlýn i všudypřítomné vinice. Jako by sem, na jih Afriky, někdo mávnutím kouzelného proutku přenesl klasickou vesnici z jižní Moravy či jižních Čech. V Elimu dnes žije na 1300 lidí živících se hlavně zemědělstvím, farmařením či pěstováním unikátních rostlin využívaných pro jejich léčivé účinky.

Mezi sebou mluví převážně afrikánsky. Jazyk svých předků tedy nikdo z nich už neovládá, původní zvyky, např. svatební, si ale udržují stále, stejně jako kontakty s Moravou. A zcela typické je v Elimu dodnes i to naše koukání sousedovi až do talíře: „Když někdo z místních ještě před zavedením elektřiny chodil po vesnici, ostatní hned věděli, o koho jde. Prostě ho rozeznali podle chůze. A stejně tak neexistovalo žádné tajemství. Už ráno ti každý dokázal říci, kde jsi uplynulou noc byl a cos tam dělal,“ říká se smíchem správce opraveného mlýna.

V každém případě v neděli směřovaly kroky všech pouze na jediné místo, do kostela: „Jak můžeš vidět, není tu žádný krucifix, na stěnách nevisí obrazy a ani na oknech se nenacházejí žádná vyobrazení. Moravští bratři věří, že kříž je pouze v tvém srdci,“ vysvětluje. Samotný kostel je celý bílý, zvenku i zevnitř, což symbolizuje čistotu. Ostatně takoví, tedy upřímní, otevření a usměvaví jsou i zdejší obyvatelé.

Category: 2013 / 05

Pták se zobákem jako člun. Lev, kterého seslali bohové. Ďáblovi psi, otesánek z Filipín… Úžasných tvorů je plná planeta. Vyvolávají obdiv, strach, nadšení i odpor. Jaká jsou ale setkání s takovými zvířaty, když se vzdálenost mezi vámi nechá měřit na centimetry?

Příď kanoe vydlabané z kmene stromu tiše proráží vodní rostliny. Plujeme úzkým kanálem mezi porostem papyru v bažině Mabamba v jižní části Ugandy. Pro výšku a hustotu porostu není vidět dál než na dva metry. Loďka se pohybuje naprosto bez hluku, a je tak ideálním dopravním prostředkem k pozorování bohaté populace ptactva. Mám pocit, že když natáhnu ruku, dotknu se malého drahokamu na stéble rákosu – drobný ledňáček modropláštíkový je druhým nejmenším zástupcem svého druhu. Já ale hledám většího zástupce ptačí říše. Tvora, který jako by přežil z dávnověku. Když okolní porost začne řídnout, objeví se ten mohutný pták několik desítek metrů od kánoe. Soustředěný na lov. Rozevřená křídla o rozpětí dvou a půl metru stíní hladinu a pták viděl kořist. Náhle rychle vyrazí a vzápětí drží v zobáku, který připomíná člun, velkou sumcovitou rybu. Člunozobec africký. Nadšený z té úchvatné podívané nemám ani tušení, že o pár let později budu moci obdivovat modrošedého ptáka jen z pár centimetrů v expozici pražské zoologické zahrady.

ko1305 wildlife varan 5

Dar bohů a vykradač hrobů

Už to bude téměř sto let, kdy je spatřili poprvé. Museli působit jako přízraky. Bílí lvi z oblasti Timbavati v Jihoafrické republice. Domorodci o nich vypráví, že jsou darem boha Slunce. Tyto šelmy nejsou albíni, ale endemickou raritou zmíněné oblasti. Vědci tvrdí, že taková šelma nemůže kvůli svému zbarvení přežít ve volné přírodě, přestože to nebylo nikdy dostatečně testováno. Vědci vždycky vědí všechno nejlíp, ale kde se tedy vzala světle okrová kočka? A jak je možné, že poslední pozorování ve volné přírodě bylo o padesát šest let později než první? Že by bohové byli tak rozhazovační? Dnes bílé lvy ve volné přírodě nenajdeme. Jedním z míst, kde se snaží o jejich rozmnožení, je Mama Tau v JAR. Zde jsem měl možnost setkat se s prvním bílým samcem narozeným v této stanici. Seděl jsem v otevřeném džípu a od lva mě dělilo jen několik centimetrů vzduchu. Díval jsem se upřeně do modrošedých očí a měl pocit jako v hypnóze. Jako lvíče dostal jméno Sebaka, což v domorodém jazyce severního Sotha znamená šance. Ten večer jsem držel na klíně čtyřměsíční lvíče, potomka Sebaky. Cucalo mi prst a vrnělo. Takový lví andílek. My lidé už to tak máme. Co se nám líbí, je božské, a to, co je tajemné a neznámé, patří na tu druhou stranu. Stranu temnoty. Snad proto vznikly legendy o vykradači hrobů, tajemné šelmě ostrova u břehu Afriky, madagaskarské fose. Nikdo si s ní neví moc rady. Má blíže k cibetkám nebo ke kočkám? Nebo k něčemu úplně jinému? Nevíš-li, do které čeledi tvora zařadit, vytvoř čeleď novou. A tak vznikly madagaskarské šelmy. Když jsem vstupoval do výběhu fosího samce v ústecké zoo, měl jsem zvláštní pocity. Fosy jsou vynikající lovci, kteří perfektně šplhají a jejich největší část jídelníčku tvoří lemuři. To si člověk vše může načíst, ale jak se bude šelma chovat, když si k ní lehnete do výběhu, už vám nikdo neprozradí. Neměl jsem ponětí, co vyjadřuje podivné kvokání. Nervozita, agrese, spokojenost? Nakonec si fosa lehla naproti mně, zakřenila se a dlouze zívla. V té chvíli už nebyla tajemným vykradačem hrobů, ale tvorem vychutnávajícím si poslední paprsky podzimního slunce.

ko1305 wildlife fosa

Znamení lovce

Ve zvířecí říši je mnoho druhů, kteří se živí požíráním těch druhých. Technik lovu je bezpočet. Jeden se střemhlav vrhá za kořistí a druhý nehybně vyčkává, dokud mu sama nevleze do tlamy. Podíváte-li se na krokodýla, je vám na pohled jasné, že je to tvor, který nebude jemně uždibovat pampelišky. To malý filipínský skřítek má kamufláž roztomilého plyšáka. Díky ní je také skoro na vyhynutí. Když jsem měl před lety možnost spolupracovat na projektu Tarsius, viděl jsem jeho neuvěřitelné proměny. Nártoun filipínský se ve vteřině mění na nenasytného predátora. Snažil jsem se zjistit, kolik je schopen spořádat za noc, ale spolehlivá informace vlastně není. Prý kolem deseti cvrčků, říká jeden bývalý filipínský pytlák. Mně během patnácti minut fotografování sežral pět kobylek. To je, jako kdybyste snědli pět krocanů na posezení… Nártoun získává svou kořist rychlým skokem. Lidským okem není možné ten pohyb registrovat. Rychlosti při lovu používá i nejrychlejší savec světa – gepard. Údaje o jeho maximální rychlosti se různí a pohybují se mezi 110–120 km/h. Organismus tuto zátěž vydrží jen krátce, a pak se přehřívá. Proto musí gepard dostihnout kořist během krátké chvíle. Byl jsem na procházce v buši se samicí Kiki a je nádherné sledovat každý její pohyb. Té elegantní krásy máte touhu se dotýkat. Asi proto byli gepardi chováni v zajetí už ve starém Egyptě. Ochočení lovci pak lovili pro své pány. Pro žádného pána nikdy nelovil a nejspíš nikdy nebude nejefektivnější lovec Afriky – pes hyenový. O tom, že se opravdu ochočit nedá, jsem se přesvědčil při fotografování v Namibii. Pracoval jsem se smečkou dospělých psů, které odchovala na lahvi Marlice van Vuurenová. Chtěl jsem zachytit smečku z pohledu kořisti. Vstoupil jsem do obrovského výběhu, hlídán dvěma Sany. Psi nás v okamžiku obklopili a jejich tlak každou chvíli sílil. Dokonale reagovali na každý náš chybný pohyb. Ležel jsem na zemi a zcela spoléhal na své dva ochránce a jejich hole. Když jsem si chtěl ulevit od kamenů tlačících do žeber, pootočil jsem se a spatřil jednoho z psů těsně u své nohy. Využíval útoku ostatních psů pro svůj manévr. Tehdy jsem pochopil, proč je někdo kdysi nazval ďáblovými psy. Inteligence, rychlost a dokonalá strategie. Tak vypadá nejlepší lovec planety.

Category: 2013 / 05

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Člověk míní, život mění. Měla to být cesta v páru. Přišel ale rozchod. Nerad měním své plány, a tak jsem vyrazil sám. A dobře jsem udělal. Makedonie je hrdá, vášnivá a překvapivá jako správná žena.

Země Alexandra Velikého mě zprvu nelákala, ale když jsem se o ní dozvěděl víc, změnil jsem názor. Území v srdci Balkánského poloostrova zdobí hory vysoké přes dva tisíce metrů, klenotem je i Ohridské jezero, které patří mezi čtyři nejstarší jezera světa. Podobu dnešní Makedonie ovlivnilo Srbsko, Řecko a Turecko a dnešní kulturní koktejl dotvářejí muslimové a pravoslavní křesťané, kteří tu vedle sebe žijí.

ko1305 makedonie dl 4

Po krátké zastávce ve Skopje, hlavním městě Makedonie, kde se narodila matka Tereza, jsem doputoval ke křišťálovým vodám Ohridu. Na periferii stejnojmenného města jsem si v kempu postavil stan a vydal se za poznáním. Dostat se do historického centra Ohridu můžete po silnici nebo lodí. Já jsem zaplatil jezernímu taxíkáři a prožil příjemnou plavbu, během níž jsem minul i vilu na břehu, postavenou pro maršála Tita, kterou dodnes využívají makedonští mocipáni. Z tohoto důvodu je vila pečlivě střežena, jak mi prozradil můj dopravce, a tak není radno se k ní přibližovat. Před pár lety si to jeden turista neuvědomil a připlaval na dostřel ostrahy, bohužel pro něj to byla poslední věc, kterou v životě udělal. Prezidentovi bodyguardi byli důslední a nebožáka poslali ke dnu. Ale třeba mě ten chlap jen strašil, aby řeč nestála, než vystoupím. Což se po necelé půlhodince plavby stalo a já se ocitl na břehu přímo v ohridském přístavu. První zmínka o osadě původně pojmenované Lychnidos pochází ze 4. století před Kristem, kdy ji dobyl Filip II. Makedonský, ovšem pro nás je spíš zajímavé spojení se sv. Metodějem a sv. Cyrilem. Světci Kliment Ohridský a Naum, žáci Cyrila a Metoděje, kteří byli spolu s nimi v 9. století vyhnáni knížetem Svatoplukem z Velké Moravy, založili na březích jezera kláštery. Kliment přímo v Ohridu a Naum nedaleko, u pramene říčky Černý Drim.

Slepé vojsko

U Klimentova kláštera vznikla i literární škola, díky které se z Ohridu stalo nejvýznamnější centrum slovanské kultury a vzdělanosti v Evropě. V současnosti zde probíhají rozsáhlé vykopávky. Za zmínku stojí také původní pevnost cara Samuela I. nedaleko od zmiňovaného kláštera. Car Samuel I. se dostal k moci roku 997 a během své vlády získal zpět ztracená území, čímž udělal z bulharského státu opět velmoc Balkánu. Bohužel s jeho postupujícím věkem se karta obrátila a pozice jeho říše začala upadat. Poslední ránu mu zasadil byzantský císař Basileios II., když po vyhrané bitvě u Belasice nechal oslepit celé Samuelovo vojsko, čítající 14 000 mužů, a poslal mu ho pěšky zpět. Tehdy Basileios II. dostal přezdívku Bulharobijec, když Samuel spatřil své vojsko, ranila ho mrtvice, na jejíž následky do dvou dnů zemřel.

S blížícím se podvečerem a nasycen historií sestupuji zpět do centra nasytit se čistě světsky. Nejsem sice u mořského pobřeží, ale panuje zde atmosféra Středomoří. Přes den na ulicích mnoho lidí nepotkáte, fungují převážně zařízení pro turisty, ovšem s příchodem noci vše ožívá. Ulice se naplní lidmi včetně dětí, zahradní restaurace praskají ve švech, přibývá pouličních prodejců se suvenýry a rozjíždí se i malý lunapark na břehu Ohridu. Našel jsem jeden z posledních volných stolků na hlavní třídě sv. Klimenta Ohridského a večer jsem završil u národního jídla, tavče gravče, což jsou zapečené fazole, dal si výborné červené víno vranac a ochutnal jsem i místní mastiku (anýzový likér podobný řeckému ouzu).

ko1305 makedonie dl 6

Náhodné setkání

Přestože je Ohrid úžasný, po několika dnech nasávání místního genia loci jsem si chtěl pobyt zpestřit horskou túrou. Od přátel v Česku jsem věděl, že výstup na vrch Pelister, ležící za horským hřebenem Galičica, který obepíná jezero od východu, je náročnou, ale příjemně dobrodružnou jednodenní túrou. Jako pán svého času a svých plánů jsem se vydal na cestu. Cílem bylo úpatí Pelistru s malou horskou chatou Kopanky, kam se lze dopravit z blízkého města Bitola. Neměl jsem ještě tušení, co všechno mě tam čeká. V podvečer jsem dorazil na místo a zjistil, že se mnou k chatě míří dalších pět lidí. Nevěnoval jsem jim zvláštní pozornost do té doby, než jsme se sešli na recepci v Kopankách. „Máme obsazeno, včera přijel zájezd a dnes se vrátili z vrcholu,“ oznámil nám malý asi padesátiletý Makedonec s postavou připomínající tučňáka.

Pro nikoho to nebyla příjemná zpráva, nicméně já se tak seznámil s čtyřčlennou partou outdoorových nadšenců z Francie a dívkou, shodou okolností z Česka, která stejně jako já přijela poznávat Balkán na vlastní pěst. Společným cílem bylo sehnat jakékoliv ubytování na blížící se noc. Když jsme se shodli, že bivakovat můžeme společně, provozovatel ubytovny nám oznámil, že jeden pokoj by byl. Pro šest a ne úplně komfortní, ale to nám nevadilo a za pár minut jsme již rozbalovali ležení. Na prostoru čtyři krát šest metrů se tísnilo šest lůžek, přičemž jedno byla manželská postel, my ale byli spokojeni, že nemusíme venku stavět stany. Každý z Francouzů si zabral jedno ležení a na mě s Naďkou, jak se rodačka ze severu Moravy jmenovala, zbylo dvojlůžko. Večer probíhal v duchu českofrancouzského přátelství a koštování pravé slivovice s pravým pastisem. Kombinace švestek a anýzu je vskutku zvláštní, ale na rozpoutání konverzace to stačilo.

Nakonec jsme příjemně zmoženi zalehli, netušil jsem však, že noc ještě nekončí. Než jsme usnuli, povedlo se mi lehce se dotknout Naďčiny ruky, samozřejmě náhodou, ovšem nečekal jsem pozitivní zpětnou vazbu. Nonverbální komunikací bylo řečeno vše, ale prostředí nepřálo intimním aktivitám. Navíc šustivý spacák není zařízen na změny poloh v utajení, nakonec však příroda zvítězila nad naším rozumem, a když jsme se ráno vypravovali na Pelister, věděli jsme s Naďou, že v dosažení vrcholu jsme Francouze předběhli již v základním táboře.

Spojení cest

Cesta na Pelister se nazývá Rocky Trail, česky bychom řekli skalnatá trasa, která svému jménu dělá čest. Vede přímo po hřebeni, ovšem místo pěšin skáčete z balvanu na balvan. Důkazem, že držíme správný směr, byla červená značka (objevovala se tu a tam) a vrchol Pelistru, který na nás občas vykoukl mezi mraky z výšky 2601 metrů. Francouzi se od nás odtrhli a nabrali tempo, které jsme s Naďkou nechtěli držet. Dohodli jsme se s nimi na srazu u nahoře stojícího vysílače. Trasa nebyla ani tak dlouhá jako náročná, naštěstí jsme se podporovali, takže výstup pěkně ubíhal. Nakonec jsme stanuli v cíli, Francouzi se radovali, že dosáhli vrcholu o hodinu dříve než my, což jsme jim nevyvraceli, věděli jsme své. Po odpočinku a malém obědě nastal čas na sestup, bohužel stejnou trasou – po balvanech. Cesta zpět byla o dost bolestnější. Po pár stovkách metrů jsem cítil každý doskok, ale nakonec jsme cestu završili bez úrazu. Náročná trasa nám dala dost prostoru blíž se poznat, s Naďou jsme tak zhodnotili, že by mohlo být fajn, kdybychom spolu prožili zbytek cesty. Posledních pár dní v Makedonii jsme strávili v průzračných vodách Ohridu, nechali na sebe dýchnout sílu věků místních klášterů, rozmazlovali se balkánskou kuchyní a nejen jí. V životě je však méně happy endů než v amerických filmech, a tak jsme se po návratu již s Naďkou neviděli. Ale tahle single cesta byla dobrá volba.

Category: 2013 / 05

TEXT A FOTO: Jan Sochor

Lucho, asi padesátiletý vyzáblý Guatemalec s bezzubými ústy, zapíchl bidlo do žlutavých vln řeky. Raft naložený zbožím se ztěžka odrazil. Za pár minut dorazí, stejně jako stovky pašeráků, imigrantů a sezonních dělníků na druhý břeh. Do Mexika.

Řeka Suchiate, tvořící přirozenou hranici mezi jihomexickým státem Chiapas a Guatemalou, je jedním z nejdůležitějších ilegálních dopravních uzlů Střední Ameriky. V mexickém podsvětí bývá často označována „Tijuanou jihu“. Prakticky nekontrolovaná, řídce obydlená pralesní zóna mezi oběma státy poskytuje ideální podmínky pro volný pohyb lidí, zboží, drog, benzinu či jakéhokoli jiného kontrabandu.

ko1305-mexiko bl illegal-1

Převozníka Lucha, stejně jako dalších několik tisíc obyvatel na obou stranách hranice, živí výhradně transport kontrabandu. Zboží plyne v malých objemech, díky čemuž mu na hranicích neřekne nikdo jinak než „mravenčí byznys“ (contrabando hormiga). Provoz je vysoce organizovaný, převozníci pracují ve skupinách (cooperativas) a každý den se střídají – jeden den jezdí Mexičani, druhý den Guatemalci. Rozvažeči pašovaného zboží na nákladních cyklotříkolkách dokonce platí za průjezd jakési malé mýtné do městské pokladny.

Ilegální, ale nutné?

Odhady mexických úřadů uvádějí, že jen ve městě Ciudad Hidalgo vytváří pohraniční černý trh asi 5000 přímých pracovních míst a několik tisíc nepřímých. „Takhle to bylo odjakživa a my to nemůžeme změnit“, uvedl Rubén Méndez, starosta guatemalské vesnice Ayutla, v místním tisku, s odkazem na dlouholeté ekonomické strádání regionu. Černý trh totiž bují na mexicko-guatemalské hranici již zhruba třicet let. Pokud by úřady zasáhly, způsobily by tím sociální kolaps – tisíce lidí v obou státech by se naráz ocitly bez zdroje obživy. To žádná politická garnitura neriskne.

Cámaras – vratké rafty stlučené z několika prken přivázaných k traktorovým duším – převážejí během dne tuny potravin (konzervy, cukr, rýže, fazole, vajíčka), dále oblečení, toaletní potřeby a benzín. Z Mexika se každý den propašuje do Guatemaly asi milion litrů benzinu. Mexický benzin je díky státní dotaci asi o 30 % levnější než v Guatemale. Přes noc na odlehlejších místech proudí z Guatemaly do Mexika pozemní zásilky jihoamerického kokainu, který míří na severoamerický trh. Pašování zboží je odjakživa vnímáno mezi lidmi na hranici příznivě, protože rovnoměrně rozděluje hubené zisky pro celou komunitu. Naproti tomu drogový byznys je ovládán úzkou skupinou místních gangů napojených na mexické kartely a nevratně drolí tradiční fungovaní indiánských komunit na obou stranách zelené hranice.

ko1305-mexiko bl illegal-2

Za americkým snem

Vedle zboží je řeka Suchiate tranzitním místem pro statisíce převážně středoamerických běženců. Mladíci z Hondurasu, El Salvadoru a Guatemaly utíkají z neutěšených poměrů svých zemí za americkým snem. Podle údajů CNDH (Národní komise pro lidská práva v Mexiku) jich projde přes jižní hranici Mexika asi půl milionu ročně, z nichž skoro polovina míří na sever do Spojených států. Lucho a jeho parťáci je za 10 quetzalů (25 korun) převezou přes řeku z Guatemaly do Mexika, kde je pak dále čeká několik tisíc kilometrů dlouhá mise, při níž čelí mexické policii, drogovým kartelům, které si z jejich unášení udělali byznys, nehostinným pouštím severního Mexika a nakonec zdi na jižní hranici USA.

Ilegální toky zboží a lidí přes hranice Mexika, Guatemaly a sousedního Belize kontroluje a organizuje mexický drogový kartel Los Zetas. Původně elitní jednotka mexické armády, která v drogových válkách přešla na druhou stranu barikády, během krátkého času téměř kompletně ovládla jižní hranici Mexika. Zkorumpovaní státní úředníci a členové místních pašeráckých skupin dostávají svůj podíl ze zisku a udržují tak status quo. Na jejich obranu je třeba zmínit, že jim ostatně nic jiného nezbývá – Los Zetas prosluli krutostí a bezhlavá torza mučených těl, která se často houpou na mexických dálničních mostech, jsou jednoznačnou zprávou pro ty, kdo by chtěli odporovat zájmům kartelu.

I přes složitou situaci zahájilo Mexiko na konci minulého roku výstavbu několika navazujících pohraničních zdí kopírujících řečiště Suchiate. Před sedmi lety, kdy krajem prošel ničivý hurikán Stan, se řeka vylila z břehů a způsobila značné ztráty v zemědělství a na majetku. Oficiálním důvodem pro stavbu zdi je tedy ochrana proti živlům, nicméně mnozí upozorňují, že hlavním cílem zdi, podobně jako v případě zdi podél Rio Grande na hranici USA a Mexika, je především zastavit nekonečný proud „nedokumentovaných“ imigrantů směřujících na sever.

Category: 2013 / 05

TEXT: Eva Palátová, FOTO: Eva Palátová, Petr Přemyslovský

Osm tisíc kilometrů dlouhý transkontinentální pochoďák pěti andskými státy přinesl nejednu kuriozitku. Třešinkou na dortu pak bylo zdolání hory, která má blíže ke Slunci nežli samotný Everest. K pokoření šestitisícovky také došlo kuriózně – na kole.

Pojmy jsou relativní věc a jak se zdá, každé „nej“ se dá nějak posbírat, záleží, odkud se měří. Ten, kdo by počítal suše, prostě jen na počty metrů, přišel by k chilskému Ojos del Salado (6887 m n. m.). Na Hawaii to spočítali „mokře“, ponořili se k bodu nula na dno oceánu a vyhlásili tamní Mauna Lou za sopku o hraně 10 000 metrů (měřeno od mořského dna)! (Výška sopky je 4165 m n. m. při poctivém měření.) Tak takhle se „podvodně“ získávají „nej“! Vlastně kdybychom změřili Sněžku třeba od Pluta, máme největší stožár v celém vesmíru!

V soutěžích národní pýchy zní vyšší čísla lépe, ale nebylo by to dostatečně české, abychom si nevypátrali svoje vlastní nápaditější nej! Držela jsem je zatím v tajnosti, abych své kamarády překvapila. Koneckonců ani naše trasa neměla běžnou startovní čáru – rovník, zato měla dost pošetilý cíl – jižní cíp jihoamerického kontinentu.

Čaj bublal, tajná ekvádorská horská mapa vystrčila růžek z batůžku a hlásila se ke slovu: „Holky a kluci, dávám k odsouhlasení nejvyšší výzvu na trase – vulkán, jenž sahá nejblíže ke slunci, mystický Chimborazo (6310 m n. m.) a také vulkán, do jehož kráteru první sestoupil náš krajan – mohutný Cotopaxi (5897 m n. m.). Je nás pět: tři chlapi, dvě dívky, v poměru sil se zdá, že se tam střídavě nějak vystrkáme. Diskuse?“ Nebyla. Jsou prostě kouzelné věci v životě, co zrovna musíte udělat…

Magistrála vulkánů

Když přírodovědec, cestovatel Alexander von Humboldt v roce 1802 tu hitparádu ekvádorských vulkánů uviděl, nazval 325 km dlouhé údolí od Latacungy až po Ambato „the Avenue of the Volcanoes“ (Magistrála vulkánů). Lépe se trefit nemohl. V čem se ale zmýlil, bylo to, že si při pokusu o zdolání Chimboraza myslel, že pronikl takřka na vrchol nejvyšší hory světa. Mount Everest byl změřen až dobrých padesát let potom.

Kam oko dohlédne, tam je majestátní kužel zahalen dýmem… Vůbec nejvyšším vulkánem Ekvádoru býval El Altar (5320 m n. m.), kdyby při výbuchu nepřišel o špici. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Bez čepice vyfasoval dnes již vyhaslý Altar jiné přízvisko – nejkrásnější hora Ekvádoru! Bohužel také nejnepřístupnější. Ze vzduchu El Altar připomíná botu, jako kdyby sem šlápl nějaký naštvaný ohnivý muž. A sopečných mužů tudy prošlo asi celé vojsko, výčet sopečných velikánů na obzoru pokračuje: Cayanbe (5790 m n. m.), Antisana (5704 m n. m.), Illiniza Sur (5263 m n. m.), Carihuairazo (5020 m n. m.), Sangay (5230 m n. m.)…
Jestliže celá řada ekvádorských sopek má v kolonce „poslední výbuch“ uklidňující informaci „pleistocén“, stejně dlouhá řada sopek tam má výhružně údaj „letos“. Všechny pak trumfuje velmi činná Tungurahua (5016 m n. m.), která má v kolonce heslo „pořád“. Poslední velmi vážné zemětřesení způsobila Tungurahua v roce 1949, kdy zničila celá města: Ambato a Riobambu. Novou Riobambu postavili o 24 kilometrů dál, protože už byla srovnaná se zemí vícekrát. Zatímco Ambato bylo odvážně obnoveno na původním místě, ještě mu nepopadaly domky tolikrát jako Riobambě, aby si přesun zasloužilo. Tungurahua plive oheň den co den, kvůli ní se uzavírají silnice a člověk aby se kodrcal po objížďkách, kdykoliv si oprsklá sopka prskne… Holt je to ostrá ženská! Umí se otřást silou i deseti stupňů Richterovy stupnice, takže objížďky se veskrze doporučují respektovat. Zde v Ekvádoru vám doslova hoří za zadkem!

Lávové pyramidy

Nemám ráda sousloví „dobýt horu“, přece vás hora buď pustí, nebo nepustí, ale drobný hec je vždycky zdravý. Právě Cotopaxi je jasným „svůdníkem“. Do kráteru hory vysoké skoro šest tisíc metrů, kdesi na druhém konci zeměkoule, poprvé sestoupil Čech Béďa Mlčoch, a má tu také právoplatnou ceduličku! Stalo se tak až v roce 1972. O jeden mladý život později zkoušíme to samé…

Jsou dvě možnosti, jak se doma vytahovat, že jste na Cotopaxi byli. Buď si zahrajete na „chodí pešek okolo“ a na slavném treku „Cotopaxi circuit“ obkroužíte horu během asi šesti dní. Pak budete mít horu na fotkách zepředu i zezadu a jako naschvál bude vypadat z obou úplně stejně. Ten samý kužel. To už je taková slabá stránka vulkánů – nevrásnily. Anebo se vydáte přímo vzhůru! Nejkratší cestou je to tři dny rovnou k oblakům bez započítání aklimatizace. Ovšem v realitě se tam nemusíte nikdy dostat, protože pod vrcholem číhá malá zrada. My byli při smyslech a chtěli jsme to vzít skromně pěšky okolo. Ovšem, když už jsme viděli kužel zleva i zprava, smysly jsme ztratili a vzali to vzhůru. Živly se však proti nám malinko spikly. Už druhou noc si na nás otvírala hubu puma, a ač si vlastně jen tak řvala kdesi v dáli za stanem, nebyla to nejklidnější ukolébavka na dobrou noc. Víte, jak řve puma? Jako kdyby za keřem celou noc škrtili dětský tábor. Navíc je puma silně neukázněná, nedodržuje večerku a začíná se ozývat v jedenáct v noci.

Cotopaxi mělo záhadný striktní režim. Kromě tmy v šest a pumy v jedenáct pršelo pravidelně osm hodin denního času. Déšť přicházel přesně jako švýcarské hodinky. Samotný kužel vulkánu se fintivě ukazoval pouze v ukrutně brzký ranní okamžik, pak zatáhl záclonky a do večera byly slyšet jenom burácející laviny. „Jen aby nám nějaká lavina neshrnula kšilt,“ huhlal bubák vedle mě z ponča a rovnal si kapuci. Srdnatě jsme stoupali, když tu nějakého dobráka napadlo, že si v necelých pěti tisících nad mořem uvaříme rýži. Cokoliv se takhle vysoko už docela špatně vaří, natož rýže, ale ve skupině musíte rovnoměrně ustupovat i blbým nápadům. Říká se tomu tolerance nebo „ať je klid“. Myslím, že po dobu vaření rýže se stačilo setmít i rozednít a zbytek času jsme se zabavili rovnáním lávových pyramid nad vším naším jídlem kolem stanů, protože přišel nezvaný host – drzá liška hladová. Tak jsme s ránem opustili naše suťové tábořiště, proti všem zásadám správného trampíka, v úplně jinačím stavu, než jsme tábořiště našli. Egypt hadr! Všude byly pyramidy větší než v Gíze. Ještěže neumíme španělsky, určitě bychom se nazítří dočetli, že Mayové žili šťastně a spokojeně i pod Cotopaxi… Měli tam mega hrobky a někdo je vyžral.

Konečně nastal den D! Došli jsme do chaty pod vrcholem. Z refugia José Ribas (4880 m n. m.) už se musí jen s mačkami a cepínem. Ten jsme neměli a mlsně jsme v chajdě dva dny koukali, kdopak nám je půjčí? Bohužel Švýcaři a Němci si nás prohlíželi, jako bychom jim chtěli sebrat mačky, a tak se náš prvovýstup na vrchol zašprajcnul na sněhovém poli pod vrcholem. Co naplat, vybrázdili jsme ho slavnostně pěti drahami od pytlů a pěti sněhuláky. Nedotáhli jsme to tak daleko jako hrdý krajan Béďa, na druhou stranu, jestli ta nekonečná panoramata nad ledovou špičkou jsou ještě hezčí než ta pod ledovou špičkou, pak už by tu krásu světa z této výšky člověk taky nemusel unést. Docela milý sportovní děda, co stál vedle mne, s východem slunce zíral na magistrálu vulkánů širého kraje u našich nohou, hlesl jediné slůvko: „Heaven.“ (nebe) Víc říct nedokázal. My také ne.

Na kole, na býku, na Chimborazu

Není asi hezčí symbolické tečky za Ekvádorem než tečky jménem Chimborazo – hory, jež sahá nejblíže ke slunci. Měří-li se to od středu země, sahá Chimborazo dále do vesmíru než Mount Everest. Je to dáno elipsoidem naší planety a polohou Chimboraza blízko rovníku. A když za kulatým sluníčkem, tak na kulatém kole! Víte, jak dlouho se pak frčí z šestitisícovky dolů? Celý den! Vědci dlouho považovali vulkán za vyhaslý, ovšem když se mu před několika lety šťourali Švýcaři v geologickém podloží, objevili lávu 7000 metrů pod vrcholem, tak si „vyhaslý“ vulkán Chimborazo vydobyl zpět odborný název „spící“ a museli jsme kolem něj našlapovat i na tom kole potichoučku, aby se nedejbože takovýhle kolohnát neprobudil… Ukázalo se, že největší překážkou nebudou ani tak hluboké lávové rozvaliny, jako spíš rovné pláně, kde na nás číhala věru nečekaná překážka. „Pozor – býci na obzoru!“ Přece jen jsme v oblasti se silnou tradicí býčích zápasů. A jestliže červená barva oblečení se náramně hodí do vysokých hor, aby vás když tak lépe našli, tak zde jsme nad barvou naší smělé výstroje zaváhali. Nicméně dovídáme se od místního chlapce, že býk ze zdejší ohrady by vlastně na červenou neměl reagovat, poněvadž k agresivitě na tuto barvu bývá vyprovokován až v aréně.

Co jsme viděli na nejvyšším kopci s výhledem na celý vesmír? Chviličku jsme byli mrzutí, že přes tu vesmírnou mlhovinu neuvidíme ani vesmír, ani zemi, ale bůh hory byl na nás laskavý. Jedno z nejvzácnějších zvířat planety, jež jsme nepotkali na celičkém vandru napříč Jižní Amerikou, si nás přišlo prohlédnout z očí do očí. Právě na Chimborazu se nachází veliký přírodní park na divoký odchov vikuní. Tato křehká zvířata jsou nejohroženějšími divokým druhem lam a jen tady jsou v bezpečí, neboť pumy už zkrátka nepřejdou dlouhé pásmo hor s minimem potravy, aby se dostaly až sem, vikuním na kožich. Vikuňka je zvíře nesmírně odolné, dokonce vydrží až tři dny putovat a nepít. Přitom nemá žádné hrby jako velbloud a už vůbec ne nějaký robokopský vzhled. Naopak, je štíhlá jako laň a vystrašená jako koloušek. Jediné, co dělá – neustále zdrhá. Vlastně jsme se s vikuňkou tak trochu navzájem lekli. Ona v mlze nečekala kolo, já v mlze nečekala zvíře. A pak že mlha vadí v pozorování zvířat. Dnes se stala mým kouzelným pláštěm na kouzelném místě.

Category: 2013 / 05

Ačkoliv Mikulášovicemi, městečkem v Českém Švýcarsku nedaleko německých hranic protéká pouze malý potůček, pochází odsud nejznámější rybička, kterou Češi a Slováci znají. Ovšem marně byste ji hledali v místních vodách, leda by ji tam někdo ztratil. Mikulášovická továrna Mikov je totiž stovky let vyhlášená výrobou nožů a jejich rybička je originál, který si získal nejen dětská srdce několika generací. Nahlédneme-li do historie, zjistíme, že nožíři a výrobci nůžek sídlili v Mikulášovicích již v 18. století a svou šikovností byli v Evropě známi. Nožířství bylo vážené a mikulášovičtí mistři vyráběli nejen nože všech tvarů, ale též bodné a sečné zbraně nebo břitvy.

Šikovného obchodníka Ignaze Röslera úspěšnost mikulášovických nožířů přivedla v roce 1794 k myšlence založit první místní továrnu na výrobu nožů. Nejprve zaměstnával okolo stovky pracovníků, ale během prvních dvaceti pěti let se tento počet zdvojnásobil. To svědčilo o hospodářské úspěšnosti podniku, který v té době byl „pouze“ vesnickou fabrikou, Mikulášovice byly na město povýšeny až o skoro sto let později Františkem Josefem I. Jak šel čas, byla většina občanů Mikulášovic a blízkých obcí s výrobou nožů provázána buď přímo, nebo nějakou činností ve fabrice. Díky tomu se pro Mikulášovice začal vžívat název „český Solingen“ podle německého města v Severním Porýní – Vestfálsku, které též proslulo výrobou nožů a které bylo za druhé světové války totálně vybombardováno.

ko1305 tema znameni ryb nuz dl

Rösler a Maixner

Největšího rozkvětu zaznamenali mikulášovičtí před a po první světové válce, během druhé světové války pak zabrala továrnu Třetí říše a výroba směřovala k armádním účelům. Po válce zde vznikly dva národní podniky, Koh-i-noor a Sandrik, které byly r. 1955 sloučeny pod názvem MIKOV. Název je zkratkou z Mikulášovické kovovýroby. Takto vydržela tradice nožířů prosperovat až do současnosti. Dnes je podnik v soukromém vlastnictví, ale stále šíří dobré jméno nožířského řemesla. Nás ovšem bude zajímat období okolo první světové války, kdy se součástí nožířské firmy pana Röslera stala i firma Jana Maixnera. Dodnes se přesně neví, zda byl nožířem či pouze obchodníkem s nožířským zbožím, protože neexistují doklady, které by dokládaly pravdu. Jedna věc je ale jistá, Jan Maixner prodával břitvy a v jeho firemním logu byla ryba. Můžete namítnout, že pokud byly břitvy označeny vyraženým logem, dá se předpokládat, že šlo o logo výrobce. Bohužel to není nezvratitelný důkaz. Za první republiky bylo běžné při odběru většího množství zboží od nožířů ze Solingenu označit zboží logem na přání odběratele. Jan Maixner měl patrně velký obrat u některého ze solingenských nožířů a krabičky s jeho zbožím s rybičkou v logu měly označení pro distribuci z Mikulášovic a také z Kolozsváru. To je maďarský název rumunského města Kluž, které bylo do roku 1947 obsazeno Maďary, a dnes patří opět Rumunsku. Dá se tedy předpokládat, že zásoboval břitvami nejen holiče na našem území, ale též na území dnešního Maďarska a Rumunska. Nyní již tedy víme, jak se motiv ryby dostal k továrníku Ignazi Röslerovi, ale od symbolu k legendární kudličce je cesta zahalená tajemstvím. Jak jsem zjistil přímo v Mikově, přesné datum vyrobení první rybičky není známo a jen se může odhadovat na nějakých osmdesát až sto let. S největší pravděpodobností ji vytvořil na koleně po práci některý z dělníků. Zda to bylo jen tak pro radost nebo jako pocta Janu Maixnerovi, to se dnes už nedovíme, jisté však je, že střenky nestandardního tvaru se po nějaký čas vyráběly. Ve starých katalozích tak kromě rybičky můžeme objevit například autíčko nebo vepříka, ovšem ostatní motivy do dnešních dní nepřežily.

ko1305 tema znameni ryb nuz dl 5

Kořeny

V současnosti prožívá nabroušená rybička vzkříšení. Ač se zdálo, že tento nožík, vyráběný z plechu a který kdysi stával pár korun, rychle rezavěl, rozpadal se a snad každý malý uličník ho měl v kapse, upadne v zapomnění, opak je pravdou. V současnosti klasická rybička dostala nový háv. Střenka již není z plechu, ale zinku, čepelka z nerezavějící oceli a nikdo, kdo po ní zatouží ať z nostalgie nebo jiného důvodu, nemusí investovat ani sto korun. Tedy pokud touží po klasice. Má-li však zájemce vyšší mety, dá se pořídit rybička stříbrná nebo pozlacená z mosazi. Opravdu zlatou rybičkou je ta z osmnáctikarátového zlata s českým granátem v oku, s čepelkou z damascenské oceli. Kdyby dnes Ignaz Rösler viděl, jak jeho první podnik prosperuje, jistě by zaplesal. Úmyslně píšu první podnik, někteří členové rodiny továrníka Röslera šli v jeho stopách. Potomci jeho potomků založili nožířskou firmu, která se zabývala výrobou zavíracích nožů, jaké dodnes Mikov produkuje. Zprvu sídlili ve Vídni, ale časem se část společnosti oddělila a přesídlila do Švýcarska. Bystří již jistě tuší, firma potomků zakladatele Mikovu dodnes funguje, a to pod světově proslulou značkou Victorinox. Ale nože z Mikulášovic jsou o 90 let starší.

Category: 2013 / 05

se: Rudolf Švaříček, Foto: archiv lidé&hory

Rakouský horolezec Peter Habeler patří mezi žijící legendy tohoto náročného sportu, přesto o něm zatím moc českých čtenářů neví. Má přitom za sebou například společný výstup s Reinholdem Messnerem na vrchol Mt. Everestu bez kyslíku. U příležitosti jeho 70. narozenin mu v češtině nedávno vyšla kniha Cílem je vrchol.

Každý máme své cíle v životě jinak. Opravdu jsou pro tebe vrcholy tím hlavním?

To je složitá otázka. Hory samozřejmě stojí v čele, ale jsou i další priority. Rodina. Zůstat zdravý, nezranit se, což je pro horolezce velmi obtížné. Zůstat výkonný, a to i do vyššího věku. Potom také dělat stále něco nového, zajímavého. Zůstat bdělý a otevřený. A cestovat, dokud to jde. Hrozně rád se seznamuji s novými lidmi, rád se setkávám se starými přáteli a získávám nové.

Vyzařuje z tebe obrovská skromnost. Kde se bere? Čím se dobíjíš?

Jsem z malé rodiny, mám jen jednoho bratra. Můj otec zemřel velice brzy, už v osmi jsem byl polosirotek. Ale měl jsem skvělou mámu, do života mi dala hrozně moc. Byla velice skromná, i naše živobytí bylo takové. Prostě jsme jedli, prostě jsme bydleli. Máma mě ale především nechala jít mou vlastní cestou. Druhá věc je, že jsem měl skvělé učitele. Bylo obrovské štěstí, že jsem narážel na skvělé lidi, a to je vždycky požehnání. To se skutečně nepoštěstí každému. Takže jsem se vždy snažil zůstat oběma nohama na zemi. Radoval jsem se z vlastních úspěchů, ale stejnou měrou i z cizích. Snažil jsem se myslet pozitivně, což mi vydrželo dodnes.

ko1305 rozhovor habeler 11

V lezeckém tandemu je důležité, jak je kdo dobrý sportovně a lezecky, ale jde i o další energii a nápady. Kdyby nebylo protnutí s Messnerem, pustil by ses někdy do tak velkých pokusů, jako je Everest bez kyslíku?

My jsme lezli těžké věci i předtím, než jsem potkal Messnera. Třeba na pilíř Freney jsem lezl bez něj, to mezi námi ještě nebyl. A potom to bylo úžasné vzájemné působení. Musím říct, že Mes¬sner byl drzý. On prostě střílel vysoko. Volil si vysoké cíle. Já vůbec nevím, to musím přiznat, zda bych měl bez Mes-snera tu odvahu pustit se do takového projektu, jako byl Everest. Messner k nám přišel později, my už jsme byli docela kovaní lezci, když on se k nám přidal, ale nesmírně rychle se vyvíjel, a pak už jsme si nekladli tu otázku, jestli jo nebo ne, bylo to samozřejmé.

Je pěkné, když se lidé umějí vzájemně obohacovat. Které vlastnosti si na Messnerovi nejvíce vážíš?

Nikdo z nás není úplně jednoduchý člověk a každý máme své stránky, kulaté i hranaté. Mohu ho hodnotit za dobu, kdy jsme spolu lezli a hodně toho podnikali. Víte, dobré stránky vidíte na člověku pouze tehdy, když se vám samotnému zrovna moc nedaří. Pak se ty dobré stránky mohou projevit. A musím říci, že když se mi zrovna nedařilo, tak on byl ten, který mě vždy podržel, pomohl. Tak třeba pod tou severozápadní stěnou v táboře na 6000 metrech mě strašně bolela hlava, bylo mi zle a on byl člověk, který mi s naprostou samozřejmostí tehdy vařil. Staral se o to, abych dostal prášky na bolení hlavy. Prostě mě dokázal vždy podržet, když mi bylo zle. To samozřejmě neplatí jen o Messnerovi. Například i o Marcelu Rüedim, o kterém se dočtete v mé knížce. On bohužel posléze, rok po té naší expedici, zemřel, ale byl to také člověk, který dokázal podržet, když mi bylo zle. A já si myslím, že tohle je strašně důležitá lidská vlastnost, které je potřeba si vážit, a já jsem si jí vždy cenil.

Výjimečné osobnosti mají výjimečné vlastnosti. Jaké bylo tvoje soužití s Reinholdem Messnerem v těch nekonečných týdnech, měsících, kdy jste byli spolu zavření ve stanu. Expedice trvá dlouho, zažívají se různé okamžiky…

Abych byl upřímný, my jsme si obvykle dopřáli ten luxus mít dva stany, i když byly maličké. Samozřejmě znám, jaké to bylo na velkých expedicích s těmi velkými. Má to své kouzlo být pospolu ve velkém stanu, ale na takových expedicích, jaké jsme měli my, se moc nemluví. Měli jsme společný cíl, chtěli jsme se společně dostat nahoru, a tomu jsme podřídili úplně vše. No, a fungovalo to. Taky šlo o to, že jsme nikdy nebyli na sebe vzájemně protivní, nebo si nedělali naschvály. Na našich expedicích jsme také navíc nebyli úplně sami, potkávali jsme i jiné horolezce. Celkově bych to shrnul asi tak, že jsme se snažili do toho lesa volat hezky, protože platí, že jak se do lesa volá, tak se zpátky ozývá.

Největším znalcem Everestu byl ve své době šerpa Babu Čiri, který byl desetkrát na vrcholu, ale při svém jedenáctém výstupu se zřítil do trhliny a zmizel v místě poměrně nenáročném.

Co se týče Babu Čiriho, tak pokud vím, on zemřel, když se ze svého stanu chtěl dostat do jiného stanu za naprosto banálních okolností. Já jsem ho znal stejně dobře, jako si ho znal ty. A musím říci, že to bylo neuvěřitelné. Je to určitý fenomén, že mnozí výborní, špičkoví horolezci nakonec najdou smrt v nějakém lehkém terénu. Člověk si nesmí říct: „Á, teď už je to lehké, teď už o nic nejde.“ Protože pak se úplně nejsnáze stane, že tam najde smrt. Je potřeba si uvědomit, že před takovouto smrtí nikdo není ochráněn. To se může stát každému, to se mohlo stát klidně i mně. Člověk si nesmí dovolit povolit v pozornosti a brát věci na lehkou váhu.

ko1305 rozhovor habeler 6

Vy jste byli první, kdo šel bez kyslíku. Jaké to byly pocity, když jste šli novátorsky do „neznáma“?

V našem expedičním týmu byli dva úžasní doktoři, se kterými jsme delší čas spolupracovali. Pro nás bylo důležité, že nám řekli, „když půjdete rychle, na lehko a počasí bude spolupracovat, tak to dokážete“. A také pro nás bylo důležité, že jsme tak úplně nevěděli, co se nám může stát a jaké jsou různé podoby neúspěchu, od výškové nemoci přes otok mozku po otok plic. Měli jsme takovou tu pozitivní drzost, že jsme si řekli „tohle vše do podrobností snad ani nemusíme vědět“. Musíte tam jít s tím, že když to nepůjde, tak se otočíte. Žádné přehnané hrdinství.

Jaká byla poslední noc a finální myšlenky? Měli jste strach?

Samozřejmě, že tam nějaký byl, ale především v základním táboře. Nejvíce je přítomný, když jsi pasivní. Když ležíš ve stanu, venku je zima, fičí tam vichr, tak to člověka přepadne. Nesmí se tomu ale poddat. Věděli jsme, že šerpové už někdy v 50. letech byli i nad jižním sedlem. Podobně Angličané před námi. Náš logický závěr byl jednoduchý – když půjdeme nalehko, bez velké zátěže, máme spíše než kdokoli jiný šanci se nahoru v pořádku dostat. Zkusme se na to podívat i z jiné strany. Podívejte se na všechny ty náctileté mladé skokany na lyžích, kteří dnes drze, ale elegantně skáčou ze všech možných evropských můstků. Já vím, to je to mládí, které mají, ale zároveň je tam i ta drzost. Takové to „já si troufnu“. Mají za sebou skvělou přípravu a dobrého trenéra, který jim řekne: „Ty to teď dokážeš.“ Stejné to bylo u nás.

V Antarktidě jsme po úspěšném výstupu na nejvyšší horu Mt. Vinson mířili na další, obtížnější vrchol. K ránu jsem se ve stanu probudil a slyšel cizí hlas: „Nechoď do toho, je to zabiják.“ Pověrčivost, osudy a znamení… Věříš na podobné věci?

Myslím, že jsme všichni tak trochu pověrčiví. Snad každý má nějaké ošklivé sny nebo ošklivé noční můry, včetně mě. V Nepálu se mi jednou před výstupem stalo, že spadla hvězda a já jsem si řekl: „Jo, tam vylezu, to dokážu.“ A nakonec jsem tam nevylezl. Takže zase takový význam tomu nepřikládám. Podle mě je nesmírně důležité, aby byl člověk připravený a sebevědomý, a aby si dokázal uvědomit vlastní schopnosti. Hory požadují opatrnost. Vyžadují od člověka disciplínu. Mnozí lidé si myslí, že na horách je obrovská volnost oproti městu. Myslí si, že na horách si mohou dělat, co chtějí, ale tak to vůbec není. Právě v horách je nutná disciplína, vše zvažovat. Samozřejmě, že i já dám na intuici. Když člověk cítí, že není jeho den, tak zůstane dole a nahoru nejde.

Nepál je země buddhismu, hinduismu a dalších duchovních proudů. Jak to máš s božstvy, bohy a vším „tam nahoře“. V co věříš?

K tomu musím říci, že jsem katolík. Někdy horší, někdy lepší. Lepší zejména tehdy, když jsem na tom spíše hůře, a horší, když jsem na tom dobře, to se moc nemodlím. Co se týče buddhismu, ten já mám rád, protože to je náboženství, které zcela odmítá válku a násilí. Opravdu mi imponuje tolerance budd¬hismu i hinduismu. To, že odmítají nátlak na ostatní. Jsem katolík, pokřtěný, vychovaný v katolické víře, ale vedle toho mám malé sošky Buddhy, kteří u mě doma mají místo vedle Krista. V tomto kontextu bych rád doplnil ještě jednu věc. Mnozí z vás možná znají ten fenomén, že když je člověk opravdu na hranici svých možností a sil, tak pak někdo přijde, pak se něco objeví, kdo člověku pomůže. Na osmi tisících tento fenomén je, popsali ho i jiní horolezci. Kdo byl na osmi tisících, ten si jistě dokáže představit, anebo to i zažil, že tam s tebou prostě někdo je. Nějaká imaginární postava. A já jsem přesvědčen o tom, že je to jakýsi anděl strážný, který člověku pomůže, že je tam s ním.

Jak velkou roli sehrály v tvém životě ženy? Ovlivňují motivaci k vrcholům?

Na to vůbec není snadné odpovědět. Já jsem měl to štěstí, že jsem se v horách s ženami potkával, ne, že by byly s námi v expedici, ale lezly s námi. Ať už to bylo na K2, Nanga Parbat, a třikrát jsem se potkal s týmem čtyř skvělých polských horolezkyň. Byly to úžasné, silné ženské. Nosily stejně těžké bágly jako Messner. Navíc se říká, že ženy jsou v horách lepší než muži, protože ženský organismus se horám dokáže lépe přizpůsobit. Ženy jednoduše k životu mužů patří, protože kde bychom my muži bez žen jinak byli.

Má člověk v těch vypjatých chvílích i čas na zábavu?

Jistě, tenhle znáš? Potkají se dva yettiové a jeden se ptá toho druhého: „Ty, poslyš, existuje ten Messner vůbec?“

Peter Habeler
• *22. července 1942. Peter Habeler a Reinhold Messner v 70. a 80. letech minulého století výrazně ovlivnili vývoj sportovního horolezectví. V roce 1974 jako proslulý „dream team“ společně jako první přelezli severní stěnu Eigeru za méně než 10 hodin. O rok později vystoupili poprvé v historii alpským stylem na osmitisícovku – tedy bez použití lan, výškových táborů a bez pomoci nosičů. A roku 1978 zdolali jako první lidé vrchol nejvyšší hory světa Mount Everestu bez použití umělého kyslíku. Poté se jejich cesty rozdělily.

Category: 2013 / 05

TEXT: Stanislava Jarolímková

I když za křesťanský znak bývá považován kříž, tím prvním a nejrozšířenějším se stala ryba. Důvodů, proč tomu tak bylo, mohlo být několik, ale jisté je jen to, že si ho sami křesťané nevymysleli. Rybu jako symbol uctívali již pohané. Nejstarší egyptské a babylonské příběhy o dvou nebeských rybářích ji spojovaly s asyrsko-fénickým kultem mořské rybí bohyně Atargatis. Ta přišla na svět z vejce, které nalezly v Eufratu dvě ryby, vykoulely je na břeh a zde je několik dní zahřívala holubice. V chrámech, kde byla Atargatis oslavována spolu se svým synem-rybou jménem Ichtys, bývaly velké bazény, v nichž plavaly posvátné ryby, jichž se nikdo nesměl dotknout, a rituálně se zde pojídalo maso „obyčejných“ ryb. Dalším rybím pohanským bohem byl například napůl muž a napůl ryba, jenž se jmenoval Dagon a jehož mitru tvořila rybí hlava.

ko1305 tema znameni ryb symbol 1

Ježíš nebyl křesťan

Křesťané byli stoupenci Ježíše. Sedm let poté, co byl v Jeruzalémě ukřižován, tedy v roce 40 n. l., si „nedaleko“ – v syrské Antiochii (ležící na severovýchodním břehu Středozemního moře) zřídili svoji první obec, podstupovali křest a podle něj si dali jméno. Z toho je patrné, že židovský muž Ježíš neměl ani tušení, že se stane protagonistou náboženství odštěpeného z judaismu. V Antiochii bylo také rozhodnuto, že křesťané nejsou povinni podstupovat obřízku, jíž se Židé od dob Abrahama odlišovali od příslušníků ostatních národů. Výraz „křesťanství“ prý poprvé vyslovil syrský biskup Ignác z Antiochie, který žil na počátku 2. století po Kristu. Vysvětlení, proč si vyznavači křesťanství zvolili za svůj symbol právě rybu, existuje povícero. Možná prý tím chtěli připomínat, že Ježíš zahájil svoji činnost na západním břehu Galilejského jezera bohatého na ryby, či to má připomínat fakt, že Ježíš preferoval zdravou výživu, v níž dominovala zelenina, ovoce, ječný chléb a – jak lze předpokládat – i rybí maso. (Židé měli dovoleno jíst z vodních živočichů vše, co mělo ploutve či plováky, šupiny nebo skořápky, tedy jak ryby, které lovili, tak ty, které nasolené či sušené dováželi z Egypta.) Vyloučit nelze ani to, že křesťané chtěli tímto způsobem zdůraznit svoji odlišnost od Židů a pohanů, neboť vycházeli z toho, že při potopě světa to byly právě ryby, které tuto přírodní katastrofu v pohodě přežili.

Výraz ryba se opakoval v kázáních, coby symbol ji začali pilně znázorňovat i umělci (namalovali-li tři propletené ryby v trojúhelníku, šlo o symbol sv. Trojice) a nepřekvapí nás, že pronikla také do bible. V evangeliu sv. Matouše 4/19 se praví: „I dí jim: Pojďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí“. Dalšími odkazy na ryby v bibli jsou například přirovnání dělení lidí na ty, kteří se dostanou do nebe a ty, kteří propadnou peklu, k práci rybářů třídících nový úlovek, doporučení Ježíše v souvislosti s placením chrámových daní, aby Petr šel k moři, nahodil udici, a „tu rybu, kteráž nejprve uvázne, vezmi, a otevra ústa její, nalezneš groš. Ten vezma, dej jim za mne i za sebe“. Nebo motiv zázračného rybolovu (Šimon si Ježíši stěžoval, že nedokázali za celou noc nic ulovit, on mu poradil, aby poodjeli kousek od břehu a rozprostřeli své sítě a „když to učinili, zahrnuli množství veliké ryb, tak že se trhala síť jejich“). Ryba figuruje také v apokryfním příběhu Tobiáše, který za pomoci archanděla Rafaela ulovil velkou rybu, jejíž žluč použil jako lék pro nemocné oči svého otce, což bylo téma zpracované mnoha umělci. Dalším oblíbeným motivem se stal známý příběh Jonáše, jehož spolkla a nakonec opět vyvrhla velryba, což je pojímáno jako obdoba Ježíšova zmrtvýchvstání.

ko1305 tema znameni ryb symbol  blog.rome-guide.it

Kreslení do hlíny

V římských katakombách byl od poloviny 2. století křest znázorňován na nástěnných malbách jako rybolov, postupně se objevovalo vyobrazení Ježíše přítomného ve křticí vodě v podobě ryby a křesťanům se začalo říkat „rybičky“, protože se křtem „rodili“ ve vodě. Jazykem prvních křesťanů byla řečtina, v řečtině tedy vznikl kryptogram „ichthys“ – řecky ryba – který se vysvětloval jako „Iésús Christós Theú Huiós Sótér“ („Ježíš Kristus Boží syn Spasitel“).

Když se dva lidé setkali a jeden nakreslil do hlíny obrys horní poloviny těla tohoto vodního živočicha a druhý přikreslil spodní, věděli, že jsou jedné víry. Co se pronásledování křesťanů týče, dopouštěli se ho pouze někteří psychicky nemocní římští císaři. Zvláštní vztah k nim měl Konstantin I. Veliký, sice mu coby milovníkovi masité stravy vadilo jejich převažující vegetariánství, ale roku 313 vydal edikt milánský, jímž právně uznal křesťanské obce a křesťanství označil za tolerované náboženství. A co nám z rybího symbolu zůstalo dodnes? Že ke štědrovečerní večeři jídáme většinou rybí polévku a kapra. Naši předkové ho nejčastěji připravovali načerno, ale také namodro, s kysanou smetanou, marinovaného, v rosolu či smaženého, obloženého bramborovým salátem, nebo podávaného s křenem či zavařeným ovocem.

Category: 2013 / 05

TEXT: Stanislava Jarolímková

„Podivín, skrz naskrz podivín! On myslí jinak, žije jinak a činí vše jinak než ostatní. On je neúnavný, důsledný, praktický, obětovný, všestranný, vysoce vzdělaný, pro vše nadšený – hotový podivín!“ napsal o Vojtovi Náprstkovi Jan Neruda. A nemýlil se.

Vojta Náprstek se narodil se v Praze 17. dubna roku 1826 jako druhý syn Anny (1788–1873) a sládka, vyučeného pivovarníka Antonína Fingerhuta (1775–1832); na matrice mu přeložili do němčiny české jméno Náprstek. Dostal jméno Adalbert a zanedlouho se s rodiči a bratrem Ferdinandem (1824–1887) přestěhoval na Betlémské náměstí do domu U Halánků čp. 269/1, kde byla vyhlášená vinopalna a pivovar vařící pivo pro výčep i prodej přes ulici. Roku 1832 maminka sice podruhé ovdověla a zůstala na syny i firmu sama, ale byla nesmírně pracovitá a rázná, a tak obojí zvládala.

Adalbert se jí vzepřel poprvé tehdy, když se jednalo o jeho vysokoškolské vzdělání. Zatímco bratr poslušně nastoupil na pražskou techniku, obor pivovarnictví, on snil o tom, že se stane orientalistou. Dokonce se prý učil arménsky a později plánoval, že pojede „přes Tichý oceán do Asie. Zemí čínskou, Mongolů, kirgizských kozáků po hranice ruské, na Astrachaň, přes Černé moře do Istanbulu atd.“. Jenže maminka byla zásadně proti; prý kdo to kdy viděl, aby se člen rodiny vlastnící známou pražskou firmu toulal kdesi v divočině.

ko1305 cr naprstek

Vídeňské extempore

Adalbert Fingerhut se tedy s povzdechem zapsal na práva, což si „osladil“ alespoň tím, že je šel roku 1846 studovat do Vídně, aby byl z dosahu dalších matčiných zákazů a příkazů. S pilností to ovšem rozhodně nepřeháněl, takže si snadno našel mj. čas na články, které psal do Pražských novin vydávaných K. Havlíčkem Borovským. To stojí za zmínku zejména proto, že je podepisoval šifrou W. nebo W. N., protože od studií důsledně používal český překlad svého jména, pod nímž ho známe dodnes (i když jejich oficiální změny se dočkal teprve roku 1880).

Čas mu zbyl i na to, aby se v roce 1848 zapletl do vídeňského a českého politického dění, takže na něj byl vydán zatykač, což ho přimělo k rozhodnutí odplout do Ameriky. Kvůli tomu se zadlužil, proto poslal domů před odplutím z Hamburku 17. října 1848 třicetistránkový dopis, v němž se snažil vše vysvětlit. Mj. napsal: „Předrahá panímámo! … Ne pro dobrodružství, ne pro vyražení se tam ubírám. K jakému ohromnému prospěchu pro mne Amerika bude, o tom doufám budu moci brzo Vám zprávy podat … nepochybuji, že se mi podaří vše to dobré, které se tam naučím, vše to šlechetné, které si osvojím, domů, do vlasti své přenésti.“

Americké stýskání

V New Yorku vystoupil na břeh krátce před Vánocemi roku 1848. Živil se jako pouliční prodavač, lepič obálek, dělník na stavbě kostela nebo pomocník truhláře. V roce 1849 založil První českoslovanský spolek, jenž měl především pomáhat přistěhovalcům. V polovině června roku 1850 se usadil severně od Chicaga, v městečku Milwaukee (stát Wisconsin), kde si zřídil německé knihkupectví a čítárnu; i když měl šanci obstát, protože tu žilo mnoho Němců, pro jistotu nabízel i dechové nástroje, parfémy, mýdla, papírnické zboží a dětské hračky.

V témže roce ho čekala další nepříjemnost, související s tím, že do Ameriky s ním odjela jeho přítelkyně, modistka Katynka Krákorová (1827–1888), dcera pražského kavárníka. Seznámili se roku 1847 ve Vídni, kde se zkoušela uchytit jako herečka, kamenem úrazu bylo to, že se v dopisech domů podepisovala Náprstková. Matka dala Náprstkovi na vybranou, buď se s Katy rozejde, nebo z domu U Halánků nedostane ani krejcar. Po dvou letech se tento problém vyřešil rozchodem těch dvou, a Vojta začal dostávat finanční příspěvky, které využil k vydávání novin Milwaukee Flugblätter. Když se v roce 1856 zúčastnil výpravy vládního zmocněnce k indiánům kmene Dakota v Minnesotě, uvědomil si, že by mohl pražskému muzeu pomoci sbírat zajímavé exponáty. Vyzval v novinách k darům, a nakonec poslal domů 356 knih, 800 periodik, 130 indiánských předmětů, 212 minerálů a mnoho hmyzu, ptáků a plazů. Přestože Náprstka jeho americké aktivity těšily, začal se mu do pocitu dobře vykonané práce vkrádat stesk po domově.

Muzeum malé…

Maminka o synově stesku věděla, a tak zahájila již roku 1853 přípravy na jeho návrat. Nejprve složila na pražském policejním ředitelství 300 zlatých coby poděkování za to, že 18. února téhož roku přežil František Josef I. ve Vídni atentát, o rok později nechala na dnešní Národní vztyčit při panovníkově příjezdu do Prahy slavobránu a nakonec přiměla syna, aby se oficiálně omluvil za své „osmačtyřicátnické“ přečiny a ujistil císaře svou věrností. Teprve pak směl Vojta zamířit domů. Když procházel vraty domu U Halánků, ukazoval kalendář datum 25. února roku 1858.

V roce 1862 se s pražskými vlastenci vydal na světovou výstavu do Londýna, kde se dohodli, že by Praze prospělo průmyslové muzeum. Náprstek nakoupil předměty pro školy i domácnost, a když navzdory jeho předpokladu o nic z toho neprojevilo zájem Národní muzeum, vystavoval je na Střeleckém ostrově. Ledničky, pračky, žehličky, Papinův hrnec a další předměty Prahu sice uchvátily, ale umístit je musel v domě U Halánků, v němž se v té době už pivo nevařilo, a který se stal významným pražským českým kulturním a společenským centrem. Přál si zde vytvořit České průmyslové mu¬zeum určené především pro potřeby řemeslníků a malých živnostníků. Veřejnosti bylo poprvé zpřístupněno roku 1874. Do domu U Halánků se musela vejít i Náprstkova knihovna, která měla již roku 1865 úctyhodných 4500 svazků.

ko1305 cr naprstek dog

…a muzeum velké

Bylo ale jasné, že dosavadní prostory nebudou pro exponáty stačit, a tak poklepal Fr. L. Rieger 17. dubna roku 1876, v den padesátých Náprstkových narozenin, na základní kámen k nové třípatrové muzejní budově. V ní byl v letech 1888–1893 umístěn mj. jeden unikátní exponát – kostra plejtváka myšoka mylně nazývaného velryba, která tu čekala na dokončení nové budovy Národního muzea (dnes zvané historická) na Václavském náměstí. Před stěhováním kostry Náprstek uspořádal v jejím hrudním koši hostinu, při níž se podávalo velrybí maso, které však údajně nikomu nechutnalo.

Další etapa historie muzea založeného V. Náprstkem začala potom, co po jeho smrti bylo zřejmé, že etnografické předměty početně převažují zvláště zásluhou darů cestovatelů a Čechů žijících v zahraničí. S ohledem na stupňující se obtížnou finanční situaci nadace a tím i muzea je předalo 3. května roku 1932 do správy státu pod novým názvem Náprstkovo muzeum všeobecného národopisu.

Za druhé světové války provedl německý, okupanty dosazený ředitel svévolně zásadní změnu charakteru tohoto muzea přičleněného počátkem roku 1943 k Národnímu muzeu. Všechny průmyslové exponáty a technická zařízení předal Národnímu technickému muzeu, sbírku uměleckých a umělecko-řemeslných předmětů přemístil do historicko-archeologického oddělení Národního muzea a Umělecko-průmyslového muzea a exponáty etnografické týkající se slovanských evropských zemí pro změnu daroval Národopisnému oddělení Národního muzea. Na Betlémském náměstí tak zůstaly pouze exponáty související s mimoevropskými kulturami, které muzeu darovali především krajané či cestovatelé jako E. Holub, E. S. Vráz, A. V. Frič, J. Kořenský či J. Hloucha. Byl proto roku 1962 přijat nový název Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur.

Náprstek a ženy

Modrooký Vojta se příslušnicím slabého pohlaví rozhodně nevyhýbal, ale při schůzkách se je snažil především „vést k výšinám“ a předával jim alespoň část svých znalostí, doporučoval vhodnou četbu a vysvětloval význam emancipace. Tím však slečny pokaždé zklamal, protože ony v něm viděly nikoliv svého učitele a rádce, ale především dobrou partii. Ve Vídni se sice zamiloval do zmíněné Katynky Krákorové, ale jeho manželkou se nakonec stala Pepička neboli Josefa Křížková (1838–1907), jedna z dcer sladovnického mistra od Halánků. Sblížili se, když jí bylo dvacet let a po čtyřech letech se prvně políbili. Zpočátku svůj vztah tajili, ale po čase se Vojta maminky zeptal, jestli by si mohl Pepičku vzít. Požehnání nedostal, oženil se teprve 25. února roku 1875, dva roky po smrti paní Anny; bylo mu devětačtyřicet let a nevěsta byla o dvanáct let mladší.

O paní Náprstkové se hovoří jako o vzoru skromnosti, takže zřejmě nebyla právě zářným příkladem emancipované ženy. Lidé si jí však vážili, protože se věnovala charitě, spoluzakládala kuchařskou dívčí školu a vychovala pět adoptovaných osiřelých dívek.

Emancipace vpřed

Vojta Náprstek se jako jeden z mála začal věnovat postavení žen ve společnosti. Od roku 1862 pořádal přednášky, na nichž mj. přesvědčoval české dívky a paní, aby byly emancipované jako Američanky. Tvrdil, že ženy jsou stejně schopné jako muži, mají-li vytvořené potřebné podmínky, mohou být jejich rovnocennými spolupracovnicemi a podle jeho názoru by neměly pečovat jen o domácnost a rodinu. Dokonce prohlásil, že jedna bezdětná učitelka, starající se o několik desítek dětí, je schopna vykonat pro společnost mnohdy více než matka vychovávající „pouze“ dvě vlastní děti. Byl to on, kdo informoval o amerických zařízeních pro předškoláčky, a tím inspiroval k založení první pražské školky.

Logickým vyústěním Náprstkových snah se stalo roku 1865 založení klubu, jenž si dal název Americký klub dám (ono dlouhé „á“ není překlep). Do něj se mohla přihlásit každá Češka, která oslavila šestnácté narozeniny a kterou doporučily jiné dvě členky. Ženy si ho vedly samy a mohly se tu věnovat řadě oborů – od medicíny a historie přes umění a psychologii až po techniku a politiku. Přednášeli zde čeští vědci (mj. J. E. Purkyně), spisovatelé (J. V. Sládek, J. Zeyer či J. Vrchlický) i cestovatelé (například J. Kořenský) a samozřejmě také členky klubu. Dveře sálu, v němž se přednášky konaly, měly pouze v horní části okénko, takže muži do něj neviděli, ale mohli naslouchat tomu, o čem se v místnosti mluví. Za dvacet let tu proběhlo 575 přednášek, které vyslechlo téměř 27 000 posluchaček. Spolu s Vojtou Náprstkem napomohly ženy z klubu i rozšíření vánočního stromečku, protože zaváděly jeho stavění a zdobení v sirotčincích, útulcích a v nemocnicích.

Sečteno a podtrženo

Výčet Náprstkových aktivit je úctyhodně dlouhý. Propagoval například obecní vodovod s filtrovanou vltavskou vodou, elektrické pouliční osvětlení Křižíkovými obloukovými lampami, zavádění plynu do domácností na vaření, elektrickou tramvaj, založení zoo, vybudování pražského krematoria, pro hasiče žádal parní stříkačku, podporoval těsnopis a kritizoval ženské vlečky, protože vířily prach. Prosadil, aby ženy s kočárky a invalidé na vozíčcích se mohli pohybovat po chodnících, na¬vrhl litinové zdobené mříže chránící kořeny stromů rostoucích na chodnících, sháněl peníze na stavbu Národního muzea i na dostavbu katedrály sv. Víta, podporoval postavení petřínské rozhledny, byl čestným členem Českého klubu velocipedistů a Českého spolku pro pěstování moruší a pomáhal Elišce Krásnohorské založit Minervu – první dívčí gymnázium v celém Rakousku-Uhersku. Od roku 1873 byl členem obecních starších při pražské městské radě a v letech 1881 až 1892 byl zároveň městským radním.

Ve své knihovně přijímal řadu osobností českého národního života, angažoval se v zemském sněmu, stal se předsedou spolku pro postavení pomníku Jana Husa, byl vrchním rozhodčím při závodech velocipedistů a veslařů, prvním předsedou Klubu českých turistů, založeného roku 1888, a zapojil se do příprav Všeobecné zemské jubilejní výstavy konané v roce 1891. Při jakési příležitosti pronesl: „Srdce moje nechápe nutnost zla, proto bych rád přinesl všechnu oběť, kterou však též od každého požaduji, aby bída, chudoba a nevědomost zmizely z povrchu země.“ Vojta Náprstek zemřel uprostřed příprav na Národopisnou výstavu dne 2. září roku 1894, tři dny po záchvatu mrtvice; poslední chvíle prožil v tichu, protože chodník i ulice kolem domu byly vystlány slámou. Jeho ostatky doprovodily tisíce Pražanů na Nádraží státní dráhy (dnešní hlavní nádraží), odkud je rodina dopravila – jak si přál – ke kremaci do saské Gothy. Na urně s jeho popelem, uložené v domě U Halánků, jsou vyryta slova Julia Zeyera: „Co z těla zbylo, snadně se vejde v nádobu malou, srdce jeho veliké přece však nosilo v sobě celý svět.“

Category: 2013 / 05

Head-Smashed-In Buffalo Jump (v češtině přibližně „skok, kde si bizoni rozbíjeli hlavy“) je název proslulého bizoního skoku v kanadské provincii Alberta, asi 180 kilometrů od Calgary. Tento sráz byl dlouhou dobu používán indiánským kmenem Černonožců k lovu bizonů. Na severoamerických pláních jsou desítky podobných míst, avšak toto patří k největším, nejdéle používaným a nejlépe zachovalým. Proto bylo v roce 1981 zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO.

ko1305 kanada bizoni alfred jacob miller - hunting buffalo

Bizoní skoky byly nejrozšířenější indiánskou metodou hromadného lovu těchto fascinujících zvířat. Šlo o tradiční podzimní hony, při kterých se indiáni zásobili masem na zimu. Princip lovu spočíval v nahnání celého stáda k okraji srázu, odkud zvířata padala z výšky do údolí. Aby bylo možné nahnat masu zvířat požadovaným směrem, bylo nejprve třeba postavit koridor, kterým se zvířata hnala ke srázu. Koridory sestávaly ze dvou řad kamenných mohyl a hatí, svazků větví zapíchaných do země. V blízkosti srázu byly hatě hustší, směrem od srázu stále řidší. Koridor mohl být dlouhý i několik kilometrů a směrem ke srázu se zužoval.

Úkolem lovců bylo nasměrovat prchající stádo bizonů do koridoru. Toho lovci dosáhli šikovným manévrováním. Nebylo těžké dostat stádo do pohybu požadovaným směrem, bizoni se dají snadno vyplašit, vyžadovalo to však velké množství lovců a koordinovanou činnost.

Promyšlený plán

Obvykle si pár indiánů obléklo masky vlků. Ti měli za úkol bizony vyplašit. Další lovec byl použit jako návnada. Na hlavu si oblékl bizoní masku včetně rohů a přes záda si přehodil bizoní kůži. Imitoval tak bizoní mládě. Jeho úkol byl nelehký – navést prchající stádo ke srázu. Musel stát tak daleko od bizoního stáda, aby jej bizoni zpozorovali a následovali jej. Bizoní zrak je slabý, rozeznává pouze pohyb. Naproti tomu mají výborný čich, dokážou větřit až na vzdálenost dvou kilometrů a trávu ucítí pod třiceticentimetrovou pokrývkou sněhu. Ačkoli vypadají těžkopádně, ve cvalu dosahují rychlosti až 50 kilometrů za hodinu. Tímto tempem jsou schopni běžet půl hodiny i déle. Proto indián hrající návnadu nesměl stát ani příliš blízko. To by ho bizoni doběhli a ušlapali.

Jakmile dosáhlo stádo koridoru z mohyl a hatí, snažili se lovci zvýšit rychlost prchajícího stáda na maximum. Těsně u srázu se musel lovec v bizoní masce schovat za některou z kamenných mohyl. Aby zvířata v koridoru nezměnila nečekaně směr, skrývali se za kamennými mohylami lovci, kteří mávali oštěpy a plášti, aby zvířata udrželi v požadovaném směru. Když první bizoni zjistili, že cesta končí srázem, bylo již pozdě, zezadu se na ně tlačila další masa zvířat. Nebylo úniku, huňatí obři padali do jisté náruče smrti. Zvířený prach se smísil s pachem krve. Někteří umírali hned po pádu, jiní byli doráženi čekajícími muži. Lebeční kosti praskaly pod nárazy kamenných seker. Za pár minut leželo pod skálou několik desítek bezvládných těl. Všichni indiáni se okamžitě pustili do práce. Bylo třeba zvířata stáhnout z kůže, vyjmout vnitřnosti a jazyky. Pomocí ostrých kamenů se maso porcovalo, těla bizonů se pod rukama lovců rychle měnila v bílé kostry. Z každého týpí se v pozdním odpoledni linula vůně bizoní pečínky. Tradiční lov skončil, zbytky masa se usušily a tím byly přípravy na zimu završeny.

ko1305 kanada bizoni shutterstock 72927787

Hromadný hrob

Nejznámějším bizoním skokem je právě „Head-Smashed-In“. Sráz je široký asi tři sta metrů a v nejvyšším bodě jeho výška nad údolím, rozprostírajícím se pod srázem, dosahuje asi deseti metrů. Důležité je, že leží po směru větru. Bizony tak neznervózňoval pach smrti, který se odtamtud linul. Kořeny jeho využívání sahají do doby před šesti tisíci lety. Podle historiků zde tímto způsobem ukončilo svůj život několik desítek tisíc zvířat. Indiáni nechávali na úpatí srázu po krvavých jatkách ležet zbylé kosterní pozůstatky, které místy vytvořily až desetimetrovou vrstvu. Bizoní skok jako techniku přestali indiáni používat někdy během 19. století poté, co získali koně a změnili způsob lovu.

Dnes jsou podobné lokality neocenitelným zdrojem pro archeologický průzkum, obzvláště proto, že vrhají světlo na vývoj výroby a používání tehdejších nástrojů. Výkladové centrum, skvěle zasazené do této římsy, vypráví příběh místa, které po několik tisíciletí k lovu bizonů sloužilo. Uvnitř centra jsou v sedmi patrech výborné expozice, které poskytují obsáhlý výklad technik používání skoku a jeho materiálního i duchovního významu. Z nejvyšší terasy budovy vede po vrcholu srázu stezka, z níž je krásný výhled na prérie na východě a na terén na západě, který lovci tak zkušeně využívali, aby stáda bizonů nahnali do zkázy.

I dnes se v okolí bizoního skoku pár set kusů pase. Indiáni z kmene Pieganů, což je jeden z černonožských kmenů, je už neloví. Místo toho provádějí turisty po návštěvnickém centru a vysvětlují historii kmene a způsob lovu. Sami tomuto místu říkají itsipa-sikkih kinih-kootsiya-opi, což znamená „místo, kde byla rozmačkána lebka“. Při jednom honu tu totiž došlo k tragédii, kdy padající bizon rozdrtil hlavu mladého bojovníka pod skálou.

Category: 2013 / 05

TEXT A FOTO: Martin Dlouhý

Nelekejte se, vážení čtenáři, že se vám budeme snažit pod hlavičkou Koktejlu podstrčit nějaký neuvěřitelný recept na vaření. Zelí je přezdívka vzniklá mezi přáteli Petra Zelenky, předního českého akvaristy a rybáře, který se v tomto oboru pohybuje více než třicet let. Ve své akvaristické dílně vyšlechtil rybí princezny s barevnými závoji, které znají chovatelé u nás i v zahraničí.

ko1305 tema znameni ryb akvarista dl 3

Od ptáků k rybám

Nevím, kdy jsme se s Petrem Zelenkou setkali poprvé, ale bude to jistě jedna dekáda, tenkrát to pro mě byl jen obyčejný chlap s ustupujícími vlasy a šíleným plnovousem. Až má akvaristicky založená kamarádka mě upozornila na jeho vášně věnované šupinám. Zvědavost mě tak přivedla do jednoho sklepa v Ústí nad Labem, který svou teplotou a vlhkostí připomínal amazonský prales. Jakmile jsem sestoupil do podzemí, pochopil jsem, proč mě Zelí přivítal jen v kraťasech, triku a pantoflích. Rybičky zkrátka potřebují konstantní teplotu šplhající ke třiceti stupňům. „Jak jsi se vlastně dostal k akvaristice?“ ptám se poté, co jsem se aklimatizoval na všeobjímající teplo.

Jeho odpověď „já měl vždycky nějaké zvíře“ mě nepřekvapila tolik jako fakt, že začínal na drobném i nedrobném ptactvu. „Bydlel jsem celé dětství na vesnici, narodil jsem se v Libčevsi u Loun, a tam jsem choval straky, vrány a dokonce jsem měl i sovu.“ „Nicméně od ptáků k rybám to je skok, nebo ne?“ vyzvídám. „Neměl jsem jen ornitologické zájmy, táhlo mě to i k vodě. Nejprve jsme dělali klukoviny s udičkou pytlačkou, a když jsem trošku vyrostl, tak jsem své rybářské aktivity zlegalizoval. Navíc kromě chytání na rybnících a řekách mě začalo bavit chovat barevné rybičky v akváriu.“ To se nakonec Zelímu stalo i osudem. Po vystudování chemie a podstoupení základní vojenské služby nastoupil v Ústí nad Labem do místní chemičky. Ovšem celkově bylo zaměstnání jen nutné zlo k přežití, Zelího srdce již od osmdesátých let tlouklo ve sklepě, kde pozvolna přibývala akvária a množili se šupinatí tvorečkové. Jeho vášeň se však nezastavila pouze u chovu, ale byla s přibývající praxí povýšena.

Genetická laboratoř

Závojnatost je v přírodě negativní anomálie, rybičky s ploutvemi obdařenými závojem jsou nápadnější a pomalejší. To z nich dělá snadné cíle predátorů, kteří takové zvíře nekompromisně eliminují. Případný závojnatý pár by byl neplodný. V tomto jsou zákony džungle neúprosné. Ovšem pokud se objeví závojnatá rybka v domácím akváriu, je vše jinak. Těší nás je pozorovat a je příjemné se návštěvám pochlubit takovou rybí princeznou, která honosně proplouvá akváriem. Ovšem pochlubit se závojnatou rybičkou, kterou má málokdo, je o poznání hřejivější pocit. Tím se dostáváme zpátky do teplého sklepa a zároveň genetické laboratoře Petra Zelenky. Zde po letech pokusů a křížení vzniklo šest nových druhů akvarijních rybiček. Zprvopočátku šlo o neonky, běžné rybičky, ovšem Zelí je povýšil a křížením je obdaroval závojem. Tento počin se nakonec dostal i za hranice nejen Česka, ale dokonce Evropy. Ve Spojených státech býval chov závojnatých neonek, ovšem nebyl dostatečně odolný a během let zanikl. Až díky Zelímu se tato akvarijní rybička vrátila do USA, navíc v odolnějším chovu. Tři druhy neonek v závoji jsou pouze polovičním úspěchem. Zelí oblékl do závoje též ancistrusy (krunýřníky). Nevíte, jak tato rybička vypadá? Pokud navštívíte akvaristický obchod, tak vězte, že to jsou ty rybičky „přicuclé“ ke sklu akvária, požírající řasy tvořící se na vnitřní stěně. Dnes se tak můžete pokochat nejen závojnatým klasickým ancistrusem, tmavým bíle kropenatým, ale též ancistrusem zlatým nebo dokonce červeným. Nemohl jsem si odpustit zvědavou otázku. „Můžeš mi prozradit, jak to děláš, pokud to není tajné?“ Zelí ani nehnul brvou a bez okolků mi začal vysvětlovat princip křížení, vědom si toho, že realizaci stejně neprovedu, protože jde o postup vcelku zdlouhavý. „Celá magie je ve spojení příbuzných rybek. Podívej, vezmu závojnatou rybičku samce a přidám k němu jinou barevnou mutaci bez závoje. Samozřejmě holku, jinak by tam kluci mohli hrát maximálně karty. Po spáření vznikne nějaká populace, ale ta ještě není ta pravá. Dále je potřeba vybrat holky z toho nového vrhu a podstrčit je k jejich otci k druhému spáření. Druhá generace pak vychází v požadovaném efektu závojnatosti a správné barvě.“

ko1305 tema znameni ryb akvarista dl 2

Akvarista rybářem

Jak to Zelí vyprávěl, měl jsem dojem, že jde o jednoduchou záležitost, nicméně pouze pro ostříleného akvaristu, jakým Zelí bezesporu je. Navíc celý proces trvá rok u neonek, u krunýřníků je doba jednou taková. Předpokládám, že při mém pokusu o stejný počin bych měl místo akvária s rybičkami v závoji spoustu tvorečků plavoucích naznak. Ještě než jsem sklep plný bublajících akvárek opustil, vzpomněl jsem si, že Zelí je náruživý rybář. „Zelí, ty jako rybář akvarista, nevadí ti pojídat ryby? Rychlá odpověď „vůbec ne“ svědčila, že i akvarista může být bez výčitek vášnivým rybářem. Navíc jsem měl to štěstí něco z rybích pokrmů od Zelího ochutnat, a nikdy jsem neměl rybu lépe upravenou. A bylo jedno, zda se jednalo o pečenáče, rybí karbanátky, saláty z jiker, uzené ryby nebo rybí guláš. Pokaždé bylo navýsost jasné, že ryby se Zelím jsou nejlepší.

Category: 2013 / 05

TEXT: Jaroslav Petr

Světovou úrodu kávových bobů ohrožuje nebezpečná plíseň. Na svém tažení světem devastuje plantáže ve Střední a Jižní Americe. Zastaví ji genetici?

Ranní sluníčko si razí cestu hustými korunami stromů a dopadá na listy kávovníků zkropené rosou. Cecilio Ramón ale tuhle krásu nevnímá. Ustaraně prochází plantáží. Tu a tam sáhne do koruny keře a bedlivě prohlíží jeho listy. Když zahlédne světlou skvrnu, přeběhne mu mráz po zádech. „Roya,“ zašeptá zdrceně. To slovo vrhá černý stín na plantáž i na živobytí Ceciliovy rodiny. Cizopasná rez druhu Hemileia vastatrix – španělsky „roya“ – napadne nejprve listy na přízemních větvích. Světlé kruhové skvrnky se začnou roztahovat a list nakonec uschne a upadne. Z kávovníku zůstanou holé větve. Nejhůře postižené jsou mladé výhonky na konci větví. Právě na nich by se zakládala úroda příští rok.

ko1305 kava bl wikipediea hemileia vastatrix

Nejhorší kávová krize

Ramón je jedním z třiasedmdesáti tisíc drobných kostarických pěstitelů kávy. Svou troškou do mlýna přispívá k půldruhému milionu šedesátikilových žoků, které se každoročně naplní na kostarických plantážích kvalitními kávovými zrny. V následující sezoně nemůže Cecilio Ramón očekávat víc než polovičku obvyklé sklizně. Kávovníkové keře rzi většinou nepodlehnou. Úroda je ale bídná. Rez Hemileia vastatrix řádí na kávovníkových plantážích Mexika a Střední Ameriky už čtyři desetiletí. Současná krize je ale zdaleka nejhorší. Kostarický parlament přijal počátkem roku 2013 zákon, který vládě dovoluje financovat boj proti kávovníkové rzi. Další země Střední Ameriky přijímají obdobná krizová opatření. Až nejbližší čas ukáže, zda a jak tyto akce zaberou.

Dědictví po Ludvíku XIV.

Kávovníkovou rez Hemileia vastatrix objevili britští přírodovědci na planě rostoucích kávovnících v Keni v roce 1861. Podezření, že choroba může zkomplikovat pěstování kávovníku, se potvrdilo už o osm let později, když rez napadla plantáže na Šrí Lance a rozšířila se i do dalších pěstitelských oblastí na Sumatře a Jávě. Kávovníky tehdy na tento „mor“ bezmála vymřely. Počátky pěstování cejlonského čaje spadají právě do doby „kávovníkové krize“, protože pěstitelé viděli v čajovníku náhražku za ztracený obchod s kávou. Ve 20. letech minulého století ničila rez plantáže na rozsáhlých územích Afriky i Asie. V roce 1970 se ukázalo, že stačila zdomácnět i v americké baště kávy – v Brazílii. V té době odvozovaly všechny kávovníky rostoucí od Brazílie až po Mexiko svůj původ od jediného keře pěstovaného v roce 1713 ve skleníku francouzského Krále Slunce – Ludvíka XIV. Jihoamerické kávovníky byly geneticky „jednobarevné“ a nevyskytovaly se mezi nimi rostliny, které by dokázaly chorobě vzdorovat. To šíření ničivé rzi významně napomohlo.

Rez vrací úder

Kostaričtí pěstitelé se strachovali o své plantáže už v roce 1989, když se na tamějších kávovnících prudce rozmohla „roya“. Nikaragujské kávovníky čelily obdobné devastaci v roce 1995. Nákazu se ale podařilo zvládnout a pěstitelé věřili, že rez je jednou pro vždy vyřešený problém. Účinné ochranné postřiky, změny v péči o keře a v hospodaření na plantážích stavěly spolu s dalšími opatřeními zárodkům rzi do cesty na první pohled neprůstřelnou barieru. Pěstitelé kávovníků ukolébaní úspěchem polevili v ostražitosti a výsledkem je nejhorší katastrofa v dějinách produkce kávy na americkém kontinentě.

ko1305 kava bl louis xiv

Cesta z krize je zřejmá. Podobně jako v jiných zemích musí i středoameričtí pěstitelé přejít na odrůdy kávovníku, které jsou vůči rzi odolné. Keňa už drží odolnými odrůdami rez pod kontrolou. Také kolumbijští majitelé plantáží si díky nim zajistili klidnější spaní. Ještě před několika roky museli stříkat ochrannými chemikáliemi více než polovinu ploch. Dnes se perou se rzí zhruba na desetině všech plantáží.

Obavy z genového inženýrství

Šlechtění odolných kávovníků je zdlouhavá a nevděčná práce. Každá oblast má své vlastní kávovníky, které dávají v tamějších podmínkách dobrou a kvalitní úrodu. Kávovníky odolné ke rzi ale mívají horší zrna a často zaostávají i ve výnosech. Křížení původních kávovníků, náchylných k chorobě, s cizími odolnými kávovníky tak připomíná balancování na ostří břitvy. Noví kříženci by měli od rodičovských rostlin získat vždy to lepší. Zdaleka ne vždycky se to ale povede.

Genetici znají asi desítku genů, které dokážou kávovník proti rzi celkem spolehlivě obrnit. Pro genové inženýry by nebylo těžké tyto geny vnést do dědičné informace vynikajících odrůd a zajistit jim odolnost. Mnozí spotřebitelé by však takovou geneticky modifikovanou kávu odmítali. A tak nezbývá, než se poprat se rzí hezky postaru.

Pokud se to nepodaří, může se stát šálek kávy luxusním zbožím, za které si budeme muset připlatit. V mnohem horší situaci by se však ocitl Cecilio Ramón a další pěstitelé. Pokud by kávovník rzi podlehl, přišli by o jediný zdroj obživy.

Category: 2013 / 05

Nebe plné hvězd od obzoru k obzoru, oheň rozdělaný na písku pod skálou. Na ohni konvička se zeleným čajem, který je silný, sladký a slévá se do skleničky z velké výšky, aby vypěnil. Spacák si na noc rozkládám do písku na okraj vyschlého řečiště a sleduji Jižní kříž.

Sopečné pohoří Atakor, kde v noci klesla teplota na -2 °C, je součástí oblasti Hoggar (Ahaggar) a jedinou přístupnou oblastí pro turisty v jižním Alžíru. A to jen na zvláštní povolení a s tuaregskými průvodci. Vine se tudy jediná cesta, dlouhá asi 250 km, také kolem hory Assekrem, vysoké 2780 m, s poustevnou Charlese de Foucaulda. Nenechte se mýlit různými názvy pro stejná pohoří, každý autor map nebo průvodce používá jiné názvy. Našimi průvodci jsou Tuareg Kasem jako šéf a řidič a kuchař Žabbaren, který je původem z rodu otroků, kteří dříve sloužili Tuaregům.

ko1305 alzirsko dl 3

Tuaregové pocházejí původně z Berberů, do střední Sahary přišli asi před pěti sty lety ze severu, odkud byli vytlačeni Araby, a žili výhradně nomádským životem. Dělí se na řadu klanů, které spolu v minulosti různě válčily. Tuaregové neuznávali moderní hranice Libye, Alžírska ani ostatních zemí a volně putovali pouštěmi středu Sahary. Jejich jazykem je tamašek, dialekt berberštiny, a kabylština. Po založení samostatného alžírského státu přišli o většinu svých rodových práv a z jejich otroků, které si vodili z jihu Sahary, se často stali úředníci alžírské správy, a tak dnes bývalí otroci vládnou Tuaregům. Stejná situace nastala v dalších státech, které zabraly tuaregská území – Niger, Mali, Libye. Pošlapání jejich tradičních hodnot, útlak ze strany vlády, ignorování jejich práv na území, kde jsou značné zásoby uranu a ropy, které vlády vytěžují, přivedlo Tuaregy až k touze po samostatném státě. Řada Tuaregů se přiklání k muslimskému náboženství, došlo i ke spojení s islámskými extrémisty, s jejichž pomocí v loňském roce založili samostatný stát Azawad. Naštěstí Tuaregové velmi rychle pochopili, že extrémní islamismus je špatný, na podzim 2012 ukončili spolupráci s extrémisty a přiklonili se raději zpět k místním vládám. V lednu 2013 pak následovala intervence francouzských vojsk v Mali a boj o vytlačení extrémistů. Pouštěmi jižního Alžíru vedou pašerácké stezky a toto rozlehlé území je velmi obtížně kontrolovatelné. To umožňuje extrémistům, dříve vedeným Mochtárem Belmochtárem, proslulým jednookým velitelem vojenských jednotek extrémistů, zabitým počátkem března v Mali, pašovat pouští levné cigarety z Nigeru na sever a naopak z Libye, která válkou ztratila kontrolu nad zásobami zbraní, vyzbrojovat bojové skupiny. Ty jsou pak hrozbou pro všechny cizince v Alžíru a vůbec v celé oblasti, protože mají na svědomí řadu únosů.

Poklad Sahary

Přes obrovská lávová pole, po pěšince mezi černými kameny se nese malá karavana čtyř velbloudů. To Tuaregové jedou od svých stád do města pro zásoby. Stáda mají v okolí guelty. Mezi lávovými poli je tu bývalý říční kaňon, na dně jsou jezírka s vodou, která mizí až v nejparnějším létě. To je v této oblasti jediný zdroj vody pro stádečka koz, které tu Tuaregové pasou. Čím se tady ta stáda koz živí, to nechápu. Kolem obrovských čedičových skalních suků, které zbyly z původních sopek, stoupáme stále výše až do tábora pod horou Assekrem. Ve výšce asi 2500 m n. m. je tu postavený kamenný dům – útočiště. Teď před ledovým větrem a v létě před žárem. Jsme zde z jediného důvodu, a tím je vidět západ a východ slunce v pohoří Atakor, což je považováno za největší zážitek z celé Sahary. Z vrcholu hory Assekrem se otevírá pohled na celé pohoří. Je to jako Tolkienův Mordor. Zapadajícím sluncem zalitá torza sopek jsou zlatá a jejich vrcholky jsou vidět až k obzoru. V dálce je vidět pohoří Tassili N´Ajjer, Tedefest a Garet el Djenoun – hora Džinů. Po mrazivé noci, kdy teplota ve větru spadla až k -7 °C, se ještě za tmy šplháme znova na vrchol. Slunce vykouklo přesně za nejvyššími skalními suky a jeho zlaté paprsky znovu nasvítily celou scenerii.

Folklor

Tuaregové se v mnohém odlišují od původních Berberů ze severu a od Arabů vůbec. Už třeba jen svým vysokým vzrůstem a hrdým držením těla. Tuaregské ženy, pověstné svou krásou, nenosí šátky přes obličej. Šátek šéš nosí výhradně muži. A na rozdíl od severu nenosí krátký, ale pořádně dlouhý, šestimetrový pruh látky. Ten mají pečlivě omotaný kolem celé hlavy a zejména kolem úst. V minulosti věřili, že ústy se mohou do člověka dostat zlí duchové. Tuaregské společenství se diametrálně odlišovalo od ostatních v severní Africe – bylo založeno na matriarchální linii. Řada Tuaregů dnes pod tlakem okolí konvertovala k islámu. Jejich víra je ale pohodová, z islámu si vzali dobrá pravidla a ta nepohodlná nebo nesmyslná prostě ignorují. Například se nevzdávají alkoholu. Silným zvykem, čehož si všimne každý cestovatel provázený Tuaregy je, že drží polední siestu. Přes polední spánek nejede vlak, je posvátný a neoddiskutovatelný. Jejich zajímavým rysem je též udržování pořádku. Nejen naši průvodci všechny odpadky spalovali, ale i kolem tuaregských vesnic je, na rozdíl od arabských, čisto. Po dalším putování lávovými poli, místy protkanými vyschlými řečišti s akáciemi a pasoucími se velbloudy, přijíždíme ke skále s prehistorickými rytinami. Vytvořili je obyvatelé Sahary před 10 000 lety i v sousedních pohořích Tassili a Acacus. Rytiny jsou důkazem, že Sahara byla v té době zelená a plná zvěře. Nejvíce mě zaujal slon v pohybu. Naprosto stejná, jen větší a zrcadlově obrácená rytina je v pohoří Acacus v Libyi. Oba sloni mají nakročeno a prehistorický autor vytvořil velmi dynamický dojem. Jen se obávám, že s ohledem na téměř válečný stav už ani jednoho z těchto slonů nikdy neuvidím. Na skalním útesu jsou další obrázky – žirafy, buvoli, koně, gazely, krávy. A na samém vrcholku, kam se šplháme přes vratké balvany, jsou lidské postavy s kulatými hlavami. Takové, jaké Dänikena inspirovaly k teoriím o mimozemšťanech.

ko1305 alzirsko dl 4

Prehistorických rytin a maleb je v celé oblasti Hoggaru spousta. Bohužel jsou často poničeny islamisty, mají odsekané celé hlavy. A objevily se i případy, že byl odseknut celý kus kamene a rytina putovala do soukromé sbírky.

Doprovod

Cestu zpět nám zkomplikovala intervence v Mali. Francouzi tu na žádost vlády zasáhli proti extrémním islamistům. Ti nezaváhali a na oplátku obsadili alžírské plynárenské zařízení v In Aménas – 700 zajatých civilistů, při ne zrovna dobře provedené osvobozovací operaci bylo 30 cizinců zabito. A tak jsme cestovali tři dny na sever v doprovodu osmi vojáků se samopaly, kteří si nás po 200 km na check-pointech předávali. Město Timimoun na okraji Velkého západního Ergu jsme navštívili krátce a pod dozorem. Nutno podotknout, že nepřetržitý dozor vojáků byl sice nepříjemný, ale vše měli perfektně zorganizované a na dalším check-pointu vždy čekala připravená další jednotka. Tato situace, tedy permanentní nebezpečí teroristického útoku nebo únosu tak z jinak překrásné země, jakou Alžírsko je, dělá destinaci, které by bylo patrně lépe se vyhnout. Bohužel.

Category: 2013 / 05

TEXT: Zdeněk Micka

Na náhorní plošině uprostřed Arménie stojí v kruhu desítky vztyčených balvanů. Některé z nich jsou v horní části skrz naskrz provrtané. Tento unikátní detail odlišuje největší megalitickou památku v Zakavkazsku od podobných míst jinde ve světě.

Planina za městem Sisian je zapadákovem i na arménské poměry. Před sedmi tisíci lety zde však vzkvétala civilizace, která po sobě zanechala celkem dvěstě dvacet tři menhiry, z nichž některé měří až tři metry a váží kolem deseti tun. Většina z nich stále stojí, jen některé menší monolity už jsou povalené nebo poškozené erozí. Celkem čtyřiaosmdesát kamenných stél mělo v horní části kulatý otvor o průměru 5–10 centimetrů. Děravé kameny byly pochopitelně náchylnější na poškození, takže se jich dochovala v původním stavu sotva polovina. Arméni z okolí říkají tomuto místu Zorats Karer (Kamenní vojáci). Azeři, kteří zde žili ještě před válkou v 90. letech, je nazývali Ghodhun Dash, což znamená v překladu to samé. Běžně se používá také jméno Karahunj (Zpívající kameny).

ko1305 armenie   8 00540

Obětní oltář

Prorezavělý moskvič statečně poskakuje po hrbolaté cestě. Čekám, že se mi popraskané přední sklo každou chvíli vysype na klín. Arménský děda za volantem mé obavy nesdílí a radostně do něj buší prstem, když ukazuje na obzoru první vztyčené kameny. „Jako děti jsme si sem chodili hrát na schovávanou,“ říká školní ruštinou. Procházíme se po historickém areálu. Monolity pokryté barevnými lišejníky trčí všude, kam oko dohlédne. Nejmohutnější kruh sestává asi ze čtyřiceti kamenů bez otvorů. Odtud vedou dvě křídla severním a jižním směrem. Severní řada sestává z osmdesáti kamenů (původně jich devětačtyřicet mělo otvory) a je dlouhá asi sto třicet metrů. Jižní alej tvoří sedmdesát kamenů (původně jich šestadvacet mělo otvory), a je o málo kratší. Uprostřed centrálního kruhu nacházíme jakousi nízkou čtvercovou stavbu s plochými kameny místo střechy. Připomíná obrovský oltář. Tady byly patrně v pohanských dobách přinášeny krvavé oběti bohům. A kdo ví, zda šlo jen o zvířata… Fantazie povzbuzená mystickou atmosférou i morbidními zážitky z nedávných návštěv arménských kostelů, před kterými místní popové dodnes zařezávají ovce a kozy, pracuje naplno. Zorats Karer je magické místo. Není divu, že mnoho badatelů při jeho návštěvě ztratilo chladnou hlavu a pustilo se na tenký led spekulativních teorií.

Astronomická observatoř

Nejdále zašel asi arménský profesor Paris Herouni (1933–2008), jehož životní náplní se stalo sbírání důkazů o tom, že je Zorats Karer nejstarší astronomickou observatoří světa. Zaměřil se pochopitelně na tajemné díry v kamenech, kterým Arméni říkají „antsk“ (oční otvor, kukátko). A k překvapení všech našel spoustu dokladů o tom, jaká tělesa jimi dávní stavitelé pozorovali. Brzy také navázal plodnou spolupráci s nadšenci pro megalitické památky z celého světa. Společně s nimi pak začal místo skutečných záhad řešit i bizarní spekulace o propojení všech pravěkých stavitelů. Podobnosti hledal nejen v architektuře prehistorických objektů, ale i jejich názvech.

Například jméno Stonehenge je podle jeho tvrzení vlastně totožné s názvem Karahunj, který pro arménské megality použil již ve 13. století kronikář Stepanos Orbelian. Arménské slovo kara znamená totéž co anglicky stone, totiž kámen. Výraz hunj nemá ekvivalent v moderní arménštině, stejně jako je tomu u henge v angličtině. Paris Herouni však samozřejmě nepochyboval, že obě slova mají stejný význam, má i několik možností, co znamenají, přemýšlí a kombinuje… A pak se hned vrhá na další problém, vždyť jistě není náhoda, že Carnac, největší megalitická památka ve Francii, má ve svém názvu arménské slovo „kar“!

Parlament versus archeologie

Jako všichni záhadologové přistoupil Herouni ke zkoumání památky Zorat Karer metodicky chybně, totiž s přesvědčením, že jde o astronomickou observatoř a je to jen třeba dokázat. Jeho čilá publikační a „osvětová“ činnost však přinesla výsledky. O astronomickém účelu se dnes píše v souvislosti s monolity Karahunj prakticky ve všech knihách a turistických průvodcích. A nejen to! Podle rozhodnutí arménského parlamentu z roku 2004 se tato historická lokalita oficiálně jmenuje Karahunj (Carahunge) Observatory, (Rozhodnutí vlády č. 1095-n, 29. červenec 2004). Arménští politici si prostě svou nejstarší astronomickou observatoř světa odhlasovali a vůbec nepřihlédli ke stanovisku archeologů, kteří na místě mnohokrát pracovali.

Asi nejdůkladnější průzkum Karahunj provedl tým archeologů z Mnichovské univerzity (Institut für Vorderasiatische Archäologie). Podle závěrů, které vědci publikovali v roce 2000, nemá Zorats Karer nic společného se Stonehenge a ani nesloužil jako astronomická observatoř. Vykopávky přinesly zjištění, že jde o rozsáhlé pohřebiště kultury střední doby bronzové a doby železné.

ko1305 armenie shutterstock 2267442 limpopo

Záhada nevyřešena

Procházíme mezi balvany a hledáme ty děravé, abychom se sami přesvědčili, kam jsou otvory nasměrovány. Z okolní pláně přichází několik sympatických pastevců, které upoutala přítomnost cizinců. Podle jejich svérázného tvrzení jsou děravé kameny náhrobky žen, ty ostatní patří mužům. Říkají nám také, že je místní lidé kdysi využívali k uvazování domácích zvířat.

Zjišťujeme, že žádná z děr nemíří k obloze. Otvory mají překvapivě pravidelný tvar, jsou velmi umně zhotovené. Zdá se, že jejich tvůrce musel použít nějaký gigantický vrták, aby dosáhl ve velmi tvrdém materiálu této kvality. Nejčastěji se v této souvislosti mluví o nástrojích z obsidiánu, neboť toto sopečné sklo sloužilo v Arménské vysočině k výrobě nástrojů od neolitu. Zajímavé je, že kamenné stély kromě „kukátek“ nenesou jiné stopy opracování.

Archeologové pro záhadné otvory nenašli žádné jednoznačné vysvětlení. Ale uvedli, že balvany byly kdysi spojeny hliněnou zdí v mohutnou hradbu. Díry tedy mohly mít funkci pouhých okýnek, a proto také míří do okolního terénu a ne k nebi.

Podle některých indicií, například nízkého stupně zvětrání, byly otvory do kamenných bloků vytvořeny až dodatečně, a nepocházejí tedy od původních stavitelů. Jejich účel tak patrně neměl nic společného s prvotním posláním svatyně.

Dům boží

Důkladný archeologický průzkum nepřinesl nic, z čeho by šlo usuzovat, že Karahunj sloužilo jako observatoř pro určování polohy Slunce, Měsíce a planet. Dokonce není možné prokázat ani tvrzení, že by některé kameny sloužily např. jen k určování místa východu slunce během roku. Za prvé krajina vypadala před tisíci lety úplně jinak. Za druhé, ať už budeme přímkou spojovat jakékoli body, bude vždy výsledek nejistý. Neboť ani nevíme, co stavitelé megalitů považovali za východ slunce. Byl to první paprsek světla? Nebo chvíle, kdy už byl celý kotouč nad obzorem? Rozdílná odpověď znamená i podstatný rozdíl v azimutu. Stejně je tomu i se západem slunce a pohyby Měsíce. To vše sice zmnožuje možnosti pro nadšence, jako je Paris Herouni, ale nemá žádnou cenu pro seriózní vědu.

Karahunj bylo pouze dávným pohřebištěm, kultovním místem, které sloužilo jako most mezi světem živých a mrtvých. Archeologové v souvislosti s megality na celém světě často připomínají, že populární paleoastronomický výklad kamenných kruhů není prakticky nijak doložen ani v historii, ani z etnografických analogií. Tato místa sloužila obvykle k pohřebním a náboženským rituálům. Již ve Starém zákoně říká Jákob: „Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím.“

Category: 2013 / 05

TEXT A FOTO: Ivan Brezina (magazín Maxim)

Tibetské svitkové malby zvané thangky jsou jedním z nejhezčích projevů himálajské kultury. Dnes jsou pro Tibeťany jedním ze způsobů, jak přežít v exilu.

Poprvé jsem je spatřil kdysi dávno v nepálské Pókhaře. Barevné obrazy visely ve stáncích tibetských utečenců. Na první pohled mě zaujaly zneklidňující složitostí, které jsem tehdy nerozuměl. Po několika cestách do Asie, když už jsem se začal trochu orientovat v zákoutích mahájánového buddhismu, jsem se za thangkami vypravil do indické Dharamsaly. Kromě tibetské exilové vlády tu totiž sídlí i Tibetský výtvarný institut.

ko1305 indie bl img 9634 1

Letitý trénink

Staleté umění malby náboženských obrazů sledujeme v malém ateliéru, ale malíři si nás nevšímají. Sklánějí se nad stojany, zcela zabráni do díla. Není v tom neuctivost – malování thangkek je podobně hluboká koncentrace, jako třeba modlitba. Až mám trochu pocit, že focením ruším. „Pokud chcete být skutečným mistrem, musíte malbu studovat nejméně dvacet let,“ vypráví náš průvodce. „Nejde totiž jen o samotné malování, ale hlavně o detailní znalosti buddhistické filozofie a ikonografie.“

Studentů tu sedí několik desítek. A přitom se už zdálo, že tohle umění zmizí. Mladou exilovou tibetskou generaci thangky nezajímaly. Připadaly jí příliš zdlouhavé, pracné a „zastaralé“. Staří učitelé postupně umírali a už to vypadalo, že své znalosti nestihnou předat. Pak ale thangky objevili turisté a stal se z nich vyhledávaný suvenýr. Jen málo cizinců ví, že thangky nejsou čistě tibetské. Představují konglomerát celé řady historických a kulturních vlivů. Snad za to může tibetský král Songtsän Gampo, který podle tradice zavedl v zemi v 6. století mahájánový buddhismus. Oženil se s nepálskou princeznou Bhrikuti, jež si s sebou z domova přinesla srolované obrázky Avalókitéšvary a dalších původně nepálských božstev. V nové vlasti tím podnítila velký zájem o nepálské umění. Aby mohlo být snadněji dopravováno z Káthmándú do Lhasy, vymysleli nepálští umělci někdy v 9. století nový typ rolované malby, která se stala zárodkem pozdějších tibetských thangkek.

Na jačím hřbetě

V 7.–12. století se nový styl skladných obrazů rozvinul a ustálil, jako by byl ušit na míru potulným buddhistickým mnichům, kteří často cestovali velmi daleko a ve špatném počasí. Dnes s sebou nepotáhnete desítky těžkých knih ani rozměrná plátna v rámech, ale čtečku nebo paměťovou kartu. Kdysi putovaly „obrazové informace“ srolovány na hřbetech jaků nebo na zádech nosičů. Když mniši dorazili na místo, postavili stany, rozvinuli thangky a začali místní lidi učit. Dnes je jen nahradili turisti a dávná funkce „přenosnosti“ přežila v jiném kontextu. Koupenou thangku srolujete kolem dřevěné tyčinky, na kterou se zavěšuje, strčíte do báglu a je to. Druhá vlna šíření thangkek šla v opačném směru – ze severu na jih. Po čínském přepadení Tibetu v říjnu 1950 okupanti zničili většinu klášterů. Cenné historické malby pálili po tisících jako „modlářský přežitek“. S miliony tibetských uprchlíků utíkali i malíři, kteří pak založili nové dílny a školy v Nepálu a severní Indii.

ko1305 indie bl img 9634 2

Tři jedy mysli

Thangkek existuje celá řada. Některé zobrazují mahájánové světce bódhisattvy. Každý z nich má řadu atributů, podle kterých ho na malbě snadno poznáte. Tak třeba Maňdžušrí drží v ruce plamenný meč, symbol jeho schopnosti „utínat“ nevědomost. Častým námětem je také mandala – barevný kruhový diagram s řadou barevných úrovní, který bývá vysvětlován jako „posvátný prostor“ nebo „symbolický plán reality“. Nebo souložící božská dvojice Šivy a Šaktí, která ale nevyjadřuje nic necudného. Jde o symbol tantrického spojení dvou základních kosmických principů, které jsou díky „božskému sexu“ v dokonalé harmonii. Dalším rozšířeným motivem na thangkách je bhavačakra, „kolo samsáry“, zobrazující cyklickou existenci lidské duše v šesti různých světech. V závislosti na našich činech (a tedy na karmě, kterou si tím vytváříme) se můžete v příštím životě narodit jako cokoli od boha, poloboha, člověka, zvířete či hladového ducha, až po bytost uvrženou do pekla. Thangka tím říká: Rozhodnutí o naší budoucnosti je jen na nás! Často ale obsahuje obraz Měsíce jako symbol možnosti uniknout z koloběhu neustálých zrození a smrtí a osvobodit se. Zobrazuje i symboly tří „jedů mysli“, které nám v tom brání: prase (nevědomost), hada (žádostivost) a ptáka (hněv). Kolem nich se mihotají plameny jako symboly nestálosti a věčné změny našeho světa, v němž nelze vybudovat nic trvalého.

Jedno z přirovnání říká: Thangka je jako mapa pro toho, kdo hledá cestu sám do sebe. A mapa musí být přesná, protože jinak byste zabloudili. Kompozice postav je proto přesně dána, stejně jako jejich velikosti, postoje a gesta. Obličeje mají předurčené proporce, ruce a nohy musejí směřovat do předepsaných úhlů. Vzpomeňte na romaneto Jakuba Arbesa Svatý Xaverius, podle něhož je prý v jednom z obrazů v pražském chrámu svatého Mikuláše zakomponován plán cesty k pokladu. Najde ho jen ten, kdo rozšifruje hádanku, danou matematickými poměry motivů obrazu. Kdyby malíř thangky přesně dané koordináty pozměnil, obraz by „nefungoval“. Jeho složitá symbolika by se vytratila. Thangky se dají různě „číst“. Nabízejí odlišné interpretace, a to jak v konkrétní, tak i v abstraktní rovině. Zatímco někdo vezme obraz doslova a spatří na něm děsivé bytosti, jiný uvidí symboly různých stavů lidské mysli. Pro nás ze západu představují thangky rébus právě proto, že nerozumíme skrytým významům osob a předmětů, které jsou v nich zašifrovány. Detaily správně „přečte“ jen zasvěcený.

Kopírování kopií kopie

Základem thangky je hedvábné nebo bavlněné plátno, které se natře směsí křídy a klihu z jačích kostí. Vznikne tak podklad, na kterém malba dobře drží. Na bílou plochu se pak napíšou mantry – posvátné slabiky s esoterickým významem, které každé thangkce dávají její „duchovní sílu“. Očím ale zůstávají skryty. Po přetření další vrstvou podkladové směsi a jejím důkladném zaschnutí se předkreslí motiv, který se pak postupně vybarvuje. Dřív se k tomu používala přírodní barviva, spojená přírodním latexem džarmou. Dnes je většinou nahrazují trvanlivější tempery. Nepředstavujte si ale omalovánky – zvlášť složité thangky, na kterých je pečlivě propracovaný každý detail, vznikají celé měsíce. Nedivte se, že za ně zaplatíte stovky dolarů. Na nejdražších thangkách najdete i čtyřiadvacetikarátové zlato. Na thangky se nesmíme dívat očima západní teorie umění. Neexistuje tu totiž žádný koncept umělecké originality a nejsou tu ani velcí tvůrci, jejichž jména by všichni znali. Malíři thangkek jsou anonymní „kopírovači“ předem daných námětů, kteří musejí na kreativitu zapomenout. Nahrazuje ji maximální přesnost kopírování.

Thangky plní mnoho funkcí. Turisté ze západu v nich vidí jen umělecký výtvor. Ale proč ne? Když vám doma na zdi visí nádherná malba, nemusíte bádat nad jejími esoterickými významy. V Tibetu thangky sloužily i jako výukové pomůcky, s jejichž pomocí mniši seznamovali vesničany se základními principy učení buddhismu. Během svátků se dokonce dřív z klášterů vynášely i obrovské mnohametrové thangky, které fungovaly jako svérázné propagační „billboardy“.Thangka může být i pomůckou k meditaci. Když si před ni sednete a myšlenkově se „vnoříte“ do obrazu, můžete se nejen zklidnit, ale i ztotožnit s některou z postav. Pokud si vyberete bódhisattvu Čänräziga, umožní vám to stát se na chvíli „Velkým slitovníkem“, což vám pomůže zbavit se nenávisti a hněvu. V Tibetu jsou thangky uctívány jako posvátné objekty. Pokud vám visí na zdi, vašemu domovu to prý přinese požehnání a ochrání vás to před zlem. Věřte tomu, pokud chcete.

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2013 / 01

Category: 2013 / 01

Národní park Corcovado je podle některých zdrojů nejbohatší místo na Zemi z hlediska biodiverzity. Mezi tisíci zde žijícími druhy je i můj favorit – tapír. Podle všeho se potuluje všude kolem, zbývá tedy si na něj chvilku počkat.

Kostarika je v rámci ostatních zemí Střední Ameriky ve zvláštním postavení. Dlouhodobě se profiluje jako ideální turistická destinace, která je především bezpečná. Ve srovnání s ostatními zeměmi nabízejícími podobné klima a přírodu, ale také dopady občanských válek v podobě násilností a operujících drogových kartelů, je to unikum. Dá se říci, že Kostarika je přírodní klenot, na který se turisté slétají jako kolibříci na květ. Na mnoha místech ale máte pocit, že těch kolibříků je více, než kolik jich je schopné kvítko napojit. Takový národní park Manuel Antonio musí být dokonce aspoň den v týdnu zavřený, prý aby si zvířata odpočinula od davů. Národní park Corcovado na odlehlém poloostrově Osa je ale odlišná story.

ko1301 kostarika shutterstock 42719857 vladimir melnik

Jsou čtyři ráno a my se probouzíme v baráku o dvou místnostech uprostřed města Puerto Jiménez. Spíme v posteli našeho průvodce Vilmara. Bez přikrývky a s větrákem naplno, i tak bylo celou noc dusné vedro. Vilmar si pudruje nohy a nazouvá holínky, potom dělá gallo pinto (rýži s fazolemi) a z mrazáku bere vodu na cestu. Ještě potmě cestou na ranní autobus Vilmar postaví pár poražených popelnic a hodí do nich odpadky: „Vše pro Kostariku,“ směje se. Asi po půl hodině jízdy zastavujeme v La Palma, kde už na nás čeká místní borec s teréňákem, který nás bere na začátek parku. Krajina je pěkná, víceméně sledujeme tok řeky Rincón, kterou asi dvacetkrát přejíždíme. Během jízdy máme poslední příležitost prohlídnout si krajinu v celku, od stanice Los Patos se už jede uprostřed džungle. Prales tvoří hustou zelenou hradbu, sem tam se tyčí k nebi bílý strom ceiba neboli vlnovec. Vilmar nám vysvětluje, že Rio Rincón je vlastně hranice národního parku, za ní už žijí indiáni z kmene Guaymi, kteří ovšem do Corcovada soustavně pronikají a ilegálně tam loví. K lovu používají psy a jde jim hlavně o prasata pekari a tapíry. Původně přišli z nedaleké Panamy, ale dnes už jsou tu domácí.

Na stopě

Zbystřil jsem, když Vilmar zmínil tapíry. Už v nějakých deseti letech, kdy jsem hltal romány Františka Flose nebo Emilia Salgariho, se mi sbíhaly sliny při představě tapíří pečínky. Vyzvídám tedy, jestli nějaké tapíry uvidíme. „No problem,“ holedbá se náš průvodce. Když vycházíme, je okolo sedmé ranní a už je takové vedro, že jsem během půl hodiny mokrý. Prvními zvířaty, která potkáme, jsou pekari bělobradí. Jedná se o dvanáctičlennou skupinu, která nás sleduje z hustého porostu. Statný samec má dobrých čtyřicet kilo a vyráží výhružné zvuky podobné prudkému funění. „Máme štěstí, že jich není víc,“ říká Vilmar, „když zaútočí, nezbývá než vylézt na strom.“ Stezka je slušně značená, ani sami bychom se neztratili, nicméně průvodce máme z jiného důvodu. „Slyšíte?“ ptá se co chvíli Vilmar a za chvíli nám již ukazuje kamsi do stromů. Jeho vycvičeným smyslům jen tak něco neunikne. Pohotově má vždy po ruce dalekohled a ilustrovanou knihu se zvířaty Kostariky.

Stezka stoupá přes mírné kopečky hustým a vlhkým porostem, druhá část je již rovinatá a stromy vyšší, což nám zlepšuje výhled. Každou půlhodinu zastavujeme a dychtivě chlemtáme vodu, Vilmar nám k tomu přidává historku z období dešťů. Tenkrát musel se dvěma klienty několik dní nouzově bivakovat na kopečku o průměru pěti metrů, to když stoupající voda udělala z džungle jedno velké jezero. Hned z něho tahám rozumy na téma jak přežít v pralese, načež dostáváme obšírný výklad, z které palmy je chutný salát či jaké zvíře se dá lehce chytit. Chvíli bloumá kolem, načež na nás křičí z roští: „Dáte si vodu nebo radši mléko?“ Koukám jako blázen, když mačetou usekne jednu z lián, které tu všude visí, a opravdu během chvilky z ní začne kapat průzračná voda. „A mléko?“ nenechám se oblbnout. Vilmar nasekne jiný strom, na němž se vyrojí několik kapek bílé, trochu lepkavé tekutiny. Chuťově to má sice k mléku daleko, nicméně indiánky tím prý krmí nemluvňata, když nemají dost mléka.

ko1301 kostarika tapir

Stanice La Sirena, kam odpoledne přicházíme, je téměř na pobřeží Pacifiku. S pláží ji spojuje průsek v džungli sloužící jako přistávací dráha pro malá vrtulová letadla, která sem dopravují přírodovědce a turisty na jednodenní návštěvy. Všichni ostatní sem musejí po svých a limity parku jsou přísné – čtyřicet lidí může kempovat ve stanech, dvacet spí na palandách. Tím správa parku kontroluje počet turistů, stejně jako systémem rezervací, bez kterých do parku nikoho nepustí. Vilmar nám říká, že existuje silné lobby, které chce park privatizovat, okolo vystavět luxusní turistické rezorty, že však místní zatím všechno blokují. Tvrdí, že vláda na lidi dá, například když se lidi dohodnou proti pokácení třeba jen jediného stromu, tak zůstane stát.

Právě tady, na samé hranici pralesa, jdeme na obhlídku bahnisek, kde přes den odpočívají tapíři. Opravdu, za chvíli narazíme na čtyřprsté stopy tohoto lichokopytníka. Samotný tapír Bairdův však nikde, jen rozválené bahno. „Byli tu nejméně čtyři,“ ukazuje Vilmar na změť stop, „ale žádné strachy, než odejdu, ještě jich uvidíte spousty.“ Nevadí, počkáme.

Gigolo v pralese

Svěřuju se mu se svým plánem napsat o Corcovadu článek a od té doby se Vilmar snaží dvakrát tolik. Pokaždé, když něco objeví, huláká na mě: „Mike, go picture!“ nebo „Camera action!“ a strká mě s foťákem dopředu. A že je co fotit! S tím, jak silná je tu koncentrace zvířat, si připadám jako v zoologické zahradě. Ani nemusím hledat, stačí se chvíli nehýbat a jen počkat, co se zrovna objeví. Jaké je naše nadšení, když se v korunách stromu ukáže velká tlupa kotulů rudohřbetých, kteří jsou nejmenší ze čtyř druhů opic, vyskytujících se v parku. Včera v noci jsme zase slyšeli vřešťana pláštíkového. To je ovšem macek, je téměř třikrát větší než kotul. Zde jsme již věděli, o co jde, ale když se poprvé rozezněl jeho řev nad hladinou mexického jezera Miramar, mysleli jsme, že jde minimálně o jaguára. Jeho skřeky jsou slyšet na vzdálenost i několika kilometrů. Většinou vřeští za rozbřesku a soumraku, ale občas i přes den, když je vyrušený.

Potkáváme další skupinky návštěvníků, kteří nám vzrušeně vyprávějí, že před chvílí, jen pár metrů od nich, viděli tapíří krávu s teletem. Ihned tam míříme, ale opět s křížkem po funuse. Nezbývá než počkat, jestli se nevrátí. Během toho nám Vilmar vysvětluje, že nejzajímavějšími živočichy podle něj nejsou ani velcí predátoři, ani hejna papoušků, ale mravenci. „Mravenci?“ nechce se mi věřit. Přeci jen mám po pobytu v Austrálii s těmihle šestinohými bestiemi špatnou zkušenost. Místní mravenci sice nevypadají krvelačně, ale přesto jsou zvláštní. Přetínají kolikrát lidskou stezku v jakýchsi zelených dálnicích. Zelení ale nejsou mravenci, ale kusy listů, které uskřípnou, a pak si je na zádech nosí do mraveniště. Tam je jiní mravenci rozkoušou a vzniklou kaší „hnojí“ svoje plantáže podzemní houby. O tu se stará zase další skupina, která ji mechanicky i chemicky udržuje zdravou, načež houba slouží jako potrava pro celou kolonii. Opět se zde ukazuje geniální dělba práce, jíž jsou mravenci proslulí. „No, nejsou snad lepší než všichni tapíři?“ ptá se nadšeně Vilmar.

Asi o tom něco ví, je to muž tisíce dovedností a učí ve škole přírodopis. Vedle toho ale i angličtinu, navigaci a námořní vědu, navíc je pilot a potápěč. Padesátiletý Vilmar má ale nejraději prales: „Já se tady narodil,“ říká a jen si nejsem jistý, jak konkrétně to myslí. Kromě džungle má ale evidentně slabost i pro ženy. V současnosti má čtyři přítelkyně. Jednu v San José, dvě v La Palma a poslední v Puerto Jiménez. Té je šestnáct a je to jeho studentka. Věk prý není problém: „Je to ještě dítě, nebere vztah vážně, chce si jen hrát.“ V Kostarice je prý vysoká promiskuita normální. „Je to kvůli tomu, že vláda nadržuje ženám, takže je prostě musíš jen použít a odhodit do popelnice. Použít, odhodit, použít, odhodit,“ a názorně gestikuluje, jak to myslí.

Na vlastní pěst

Snažím se získat co nejlepší záběry ptáků a malých savců, ale focení v džungli je opravdu frustrující. Husté koruny stromů blokují většinu světla a místo zvířat mi neustále vycházejí rozmázlé fleky nebo vysoký barevný šum. Bez stativu to nepůjde. Lepší je jen setkání s lenochodem tříprstým, ten vypadá, jako by v sobě měl zabudovaný stabilizátor obrazu. Další skupina lidí a další zvěsti o tapírech. Zkoušíme je hledat na jiném místě, ale dopadá to obdobně jako prve. Vilmar má dnes navečer odejít (dá si noční pochod džunglí) a ukázat nám tapíry již bere jako otázku průvodcovské cti. Prolézáme další „spolehlivá“ místa, ale marně, později se musíme s naším kostarickým gigolem rozloučit. Vilmar je možná trochu svéráz, jehož názory by asi v politicky korektní Evropě neuspěly, ale je to správný chlap a díky němu jsme toho z parku vytěžili maximum. Teď už musíme hledat sami.

Kolem La Sirena trávíme další den, vycházky za zvěří prokládáme vzrušenými debatami s ostatními návštěvníky. Kaž­dý se předhání s tím, co viděl. Dozvíme se, že minulou noc byli tapíři uprostřed stanice. Zatímco jsme spali, v poklidu se procházeli po trávníku kolem stanů. Proklatě! Jediné, co jsme z nich dosud viděli, je hromada trusu. Následující den opouštíme základnu a po pobřeží míříme asi dvacet kilometrů do osady Carate. Musíme si dát trochu pozor na krokodýly a hodně velký pozor na příliv. Krokodýli jsou v řekách, které musíme přebrodit, nicméně překážka je to jen psychologická, neměli by být nebezpeční. Zato příliv by nám mohl zahrát skočnou při procházení podél skalnatých útesů. Následující přebíhání u skal pak závisí na správném načasování mezer mezi vlnami. Samozřejmě, že do bot nám nateče až u té úplně poslední vlny. I přes akční vložku je ale cesta krásná. Z jedné strany hustá džungle plná palem, na druhé pláže a Pacifik. Nad hlavou nám létají pelikáni a papoušci z rodu ara. Většinou je vidíme letět v párech vysoko na nebi, vydávají u toho hlasité skřeky. Červenomodrožlutí a téměř metr velcí ptáci se mohou chlubit stejně výraznou vizáží jako rodina tukanů, které potkáme o něco dále. Tito ptáci, kteří upoutají výraznou kresbou velkého zobáku, patří k nejčastěji zobrazovaným tématům pohlednic. Jak ara, tak tukan by určitě skórovali vysoko v žebříčku nejkrásnějších ptáků světa. 
Kousek před příchodem do cíle nacházíme na pláži další stopy tapírů a já tuším, že tohoto tvora vypadajícího jako tele s useknutým sloním chobotem už neuvidíme. Pomalu se s tou myšlenkou smiřuji. Corcovado se ale blýsklo tak rozmanitou faunou, že, tapír netapír, jsem zdejší přírodou unesen. Na rozdíl od ostatních národních parků, které jsme ve Střední Americe navštívili, tady zvířata nezůstala jen na stránkách turistických průvodců, ale nezasažena nadměrným turismem žijí ve svém přirozeném prostředí. Za čtyři dny jsme viděli víc zvířat než jindy za půl roku. Hady, opice, mravenečníky, ohromné zastoupení pernatců, motýlů nebo ještěrů. Jenom ti tapíři…

Category: 2013 / 01

Do zítřejšího rána obrostou všechny stromy, co jich v havířské kolonii stojí, jitrnicemi a jelítky a v potoce poteče místo vody pivo. Taková přání se však splnila jen Pandrholovi, a navíc jen v pohádce. Nebo že by něco podobného bylo možné?

Věřte, že je na světě město, kde z kašny na náměstí neteče voda, ale jalovcová. Není to sice stále, jen jeden den v roce a k tomu ještě pouhých třicet minut, ale takové místo skutečně existuje. Nachází se v belgických Flandrech. O Hasseltu, provinčním městě na severovýchodě Belgie se sedm­desáti tisíci obyvateli se proto s nadsázkou říká, že je nejbohatším městem v Belgii, kde zlato teče proudem. Tím zlatem je míněn právě jalovcový jenever, který se ve zdejších palírnách vyrábí. Dříve byl nespočet palíren, nyní zůstaly pouze tři největší.

ko1301 belgie flandry 793

Jenever neboli holandský gin, jak se mu k nelibosti Vlámů, kteří svůj národní nápoj pijí už skoro půl tisíciletí, také říká, nese svůj název po bylině, jejíž latinský název zní juniperus, z čehož se později vyvinul název jenever. Vznikl náhodou, když se profesor medicíny Franciscus de La Boie na univerzitě v Leidenu, známý spíše jako doktor Sylvius, pokoušel vytvořit lék na žaludeční a ledvinové problémy. Do obilného destilátu přimíchal extrakt z jalovcových bobulí, další bylinky a koření. Vzniklý nápoj jeho pa­cientům, a nejen jim, zachutnal a začalo se s masovou výrobou. Populární byl i jako posilující lék, který měl chránit proti černému moru.

Jenever se vyrábí tak, že se do obilného destilátu vyrobeného vždy z třetiny žita, pšenice a ječmene přidávají kuličky jalovce, podle jednotlivých druhů také koriandr, anýz, muškát, puškvorec, kmín i citronová a pomerančová kůra. Vzniká aromatičtější gin, jenever. Existují dva základní druhy: jonge – mladý a oude – starý. Rozdíl mezi nimi není ve stáří, ale v chuti a barvě. Starý – oude jenever je světle až tmavě žlutý, má silnou chuť blížící se koňaku a whisce, což lze přičíst jeho zrání v sudech, zatímco mladý – jonge jenever je bezbarvý a má chuť spíše neutrální. Svým způsobem jenever odrážel v minulosti i místní ekonomickou situaci, v dobrých časech jej vyráběli z obilí, v horších z melasy.

Pít i z kašny

Každoročně třetí říjnový víkend vypukne v Hasseltu oslava, jaká nemá obdoby. Koná se Slavnost jalovcové, na niž se sjíždějí Vlámové ze širokého okolí i návštěvníci ze zahraničí. Není jich málo, jejich počet se pohybuje vždy nad sto tisíc, sehnat zde v té době ubytování je prakticky nemožné. Po městě vyrostou stánky, v nichž jsou k ochutnání místní gastronomické speciality a hlavně nejrůznější varianty jeneveru. Do plastového kelímku vám nalijí ten, na který si ukážete. A většinou zadarmo, platí se až za koupenou láhev. Jak taková slavnost vypadá? Každý rok má stejný ráz. Začíná na radnici za zvuku slavnostních fanfár, kdy Bratrstvo jalovcové, tvořené převážně městskými radními a akademickými funkcionáři oblečenými do slavnostních úborů, hodnotí uplynulý rok a přijímá nové členy, což je první důvod k napití. Letos jsme popíjeli dlouho, skoro půl hodiny, a takto náležitě posilněni jsme se odebrali do nedalekého muzea, kde se na nádvoří konala veřejná ochutnávka destilátu, který se pálí speciálně pro tuto příležitost – v roce 2012 již po dvaašedesáté.

Ten nejočekávanější okamžik nastal ale až o něco později, v půl páté odpoledne. „Nechť se voda promění v jalovcovou,“ prohlásil jeden ze členů Bratrstva a zazvonil zvoncem. A skutečně, z fontánek na náměstí, Borrelvrouwke – představující dívku s láhví, a Borrelmanneke – představující mužíčka jedoucího na prasatech, přestala téct voda a nahradil ji jenever! Sice o pět procent slabší, ale přesto výborný. Škoda, že tekl jen půl hodiny, přesto to byl zážitek a i mně, stejně jako většině ostatních, se za tu dobu podařilo několikrát naplnit kelímek až po okraj. Pít přímo z kašny, navíc gratis, to se mi už asi nikdy nepodaří… Jak jsem se později dozvěděl, vyteklo takto šedesát litrů jeneveru.

ko1301 belgie flandry 606

Poté propuklo nevázané veselí, kterému jsem snadno propadl i já. Na náměstích hráli hudebníci a flašinetáři, vystupovali pouliční herci spolu s kejklíři a všude panovala dobrá nálada. Ve stáncích byly k ochutnání místní gastronomické speciality a hlavně nejrůznější varianty jeneveru. Pokud byste si chtěli patřičně užít sobotní večer, pak bych vám doporučil nastoupit za deset eur do jedné z historických minitramvají a vydat se objevovat starobylé hospůdky, v nichž se jalovcová nalévá už stovky let. Nenajdete v nich sice 225 druhů, tolik prý se jich ve Flandrech pálí, ale ani ty, které mají, nelze všechny ochutnat. Určitě neodoláte a dáte si také něco typického k jídlu, čímž myslím bohatý výběr pokrmů připravených na jeneveru. Ten prý nejlépe chutná s kyselým herinkem, což mohu potvrdit. Hasseltští se i letos radovali plné dva dny, kdy také bylo volně přístupné Národní muzeum jeneveru, bývalá palírna ze 17. století, jedna z mnoha, které v této části Flander v 19. století velmi dobře prosperovaly. Mohli jsme tady ochutnat jenever vypálený na stále funkčním původním destilačním zařízení, produkce je však ohraničená, ročně se vyrobí pouze tisíc litrů. Prohlídku mohu jen doporučit, nejenže se seznámíte s historií a výrobním postupem výroby, ale vrátíte se zpět do minulosti při pohledu na nejrůznější vývěsní štíty, velké plechové reklamní tabule, láhve, sklenice a sbírku etiket. K prohlídce samozřejmě patří i ochutnávka na závěr v místním baru.

Vrchní, prchni

Zlatým hřebem ovšem není prohlídka palírny, ale slavnost Běh číšníků, kteří s úderem třetí hodiny nedělní vyběhli na trať dlouhou 4350 metrů s tácem obsahujícím láhev a vrchovatě nalité skleničky jeneveru.Závodníků byla necelá stovka, číšníci i číšnice, i když ty byly v menšině. Na sobě měli nejrůznější úbory – od klasických až po různé recesistické. Dvakrát běželi od přístavu do centra ulicemi města bouřlivě pozdravováni přihlížejícími. Vítěz tohoto kuriózního závodu dostal neobvyklou odměnu – v lahvích tolik jalovcové, kolik sám vážil. Navíc získal i tradiční pohár, ten byl určen také nejrychlejší ženě a nejrychlejšímu seniorovi. 
V souvislosti s během není nouze o různé události, tak jako tomu bylo třeba před třemi lety, kdy jeden z běžců z hotelu Holliday Inn po skončení závodu poklekl před svou přítelkyní Veronikou na kolena a se slovy: „Vezmeš si mne?“ ji požádal o ruku! Když dojatá Veronika řekla své „ano“, navlékl­ jí za bouřlivého potlesku přihlížejících zásnubní prsten.

Pokud byste chtěli i vy zkusit své štěstí a umění, nic vám v tom nebrání, přihlásit se můžete už nyní mailem na adrese toerisme@hasselt.be a vyrazit do Flander.

Category: 2013 / 01

Existuje jedna část zeměkoule, která je pro mnohé lidi přímo synonymem fyzické lásky. Touto oblastí je zcela nesporně Polynésie. Ony rajské ostrovy v Jižních mořích – Tahiti, Markézy, Tuamotské atoly a mnohé jiné. Sám si vzpomínám, že vůbec první cestopis, který jsem o těchto polynéských zemích jako osmiletý kluk četl, se jmenoval „Ostrovy lásky“. Kniha vyprávěla zejména o Tahiti. To mimochodem zajisté nebyla vhodná četba pro žáka 3. třídy obecné školy. Ale přesto, a právě kvůli té mé první „polynéské knížce“, si rovnici „Polynésie rovná se Ostrovy lásky“ pamatuji až dodnes. Jako v případech jiných generalizací leží pravda i tentokráte někde uprostřed. Ano – obyvatelé Polynésie se rádi a intenzivně milují. Ale nejenom oni. A nejenom na Tahiti. Za příklad toho, jak to tedy na těchto „ostrovech milování“ skutečně chodí, jsem si zvolil jednu polynéskou zemi – mnohem méně známou i mnohem méně popularizovanou knihami podobnými onomu mému dětskému cestopisu – Samou. A to i proto, že jsem mohl v průběhu třiceti let Plavecké ostrovy – Samou desetkrát navštívit – poprvé v polovině šedesátých let, a naposledy před několika lety, kdy jsem pobýval na svém nejoblíbenějším a pro mě nejkrásnějším samojském ostrově Tutuile.

ko1301 tema samoa otvirak shutterstock 34286980

Například Samoa

Tichomořské souostroví Samoa leží velice blízko míst, která rozděluje 180. poledník. Tuto jedinou zemi rozdělují však ještě vedví hranice politické. Západní část souostroví – oficiálně „Malotutó atasi o Samoa i Sisifo“ – je dnes nezávislým státem, vlastně teprve druhou zemí Polynésanů, která získala plnou politickou suverenitu. Východní ostrovy Samoy jsou součástí Spojených států amerických, mají ovšem rozsáhlou vlastní samosprávu a díky své příslušnosti k USA dnes pro země Oceánie mimořádně vysokou životní úroveň. Už i proto, že ležely stranou hlavních cest vedoucích Tichým oceánem, si samojské ostrovy a jejich obyvatelé – polynéští Samojci – zachovaly mnohé rysy své původní kultury a svého sociálního systému. V něm hrají stále rozhodující roli „velkorodiny“ – samojsky aiga – a jejich hlavy – mataiové. Ti také, a s nimi i vyšší náčelníci, hrají až dodnes rozhodující roli v politickém životě tohoto prvního polynéského státu Samoa i Sisifo. A jenom oni zasedají v samojském parlamentu, jehož zvláštní budova, napodobující tradiční oválné chýše Samojců, zvané fale, je jedním z nejzajímavějších bodů poloostrova Mulinu’u na ostrově Upolu. Na tomto historickém území, kterému Samojci říkají Malae, nestojí však jen parlament, ale i památník nezávislosti a také Tiafau – vznešené hrobky nejvyšších samojských náčelníků. V jejich sousedství se tu zdvíhá i památník oslavující příchod křesťanství na tyto dříve „pohanské“ ostrovy.

Čest a sláva panenství

Mulinu’u je tedy pro Samojce jakýmsi Václavským náměstím kombinovaným s Hradčany a Vyšehradem v jednom. Tady se odehrávaly nejdůležitější události novodobých dějin Samoy, tady se i dnes konají všechny velké státní i lidové slavnosti. Právě zde jsem také tehdy, v polovině 60. let, na jakési „manifestaci“ potkal dívku velice skvostně oblečenou. Hlavu jí zdobila tuiga – skutečný samojský diadém, vytvořený z lidských vlasů vybělených korálovým vápnem, barevných ptačích per, nejrůznějších mušliček a dokonce i několika zrcátek. Dnes už se lidový oděv Plaveckých ostrovů (jak své zemi Samojci také říkají) velice přizpůsobil evropské, americké, nebo ještě spíš novozélandské módě. Tím víc mě tato dívka upoutala svým oblečením. Zaujalo mě však i její důstojné, doslova aristokratické chování. Od apijského přítele, který mě do Mulinu’u doprovázel, jsem se dozvěděl, že tato „mladá dáma“ je taupo své vesnice. Slovo taupo bývá do angličtiny často překládáno jako Village Virgin, doslova tedy „obecní panna“. Neboli – a to zní přece jen lépe – „Panna obce“. Každá vesnice musela, alespoň dříve, mít svou taupo.

Dívka, kterou náčelníci takto vyvýšili, získala rázem velice významné postavení. Obec jí zpravidla vybudovala vznešenější chýši, taupo jídala nejlepší pokrmy, takové, jaké byly vyhrazeny jen náčelníkům. A získala pak – jako jediná žena v obci – postavení rovné úloze mataiů. Navíc přijímala ve vesnici cizí návštěvníky, připravovala pro ně obřadně svatý ceremoniální nápoj kavu a tančila pro ně. Taupo, tato vesnická princezna, měla dokonce vlastní dvůr, do nějž přijímala méně vznešené vrstevnice. A měla také služky, nejkrásnější šat, všechno, co si jen může samojská dívka přát. Neměla jen jediné: muže, milence. Zatímco všechny ostatní dívky, všechny její vrstevnice vedly úplně svobodný, bohatý a značně pestrý pohlavní život, střežili panenství taupo nejen její rodiče, nejen matai, ale i k tomu účelu zvláště vybrané starší ženy, které taupo neustále provázely. Neposkvrněné panenství taupo bylo pýchou, ctí celé obce. A zatímco členky princezniny družiny vyhledávali jejich mužští obyvatelé zcela nezakrytě, neopovážil se žádný chlapec ze vsi učinit taupo jakýkoli návrh. Panna obce se směla provdat jen za vznešeného muže z cizí vesnice. Takový sňatek zpravidla smlouvali náčelníci. Na vlastní přání nevěsty nikdo nebral zřetel. Protože největší ozdobou panny obce bylo přirozeně její panenství, musela taupo před sňatkem osvědčit svou čistotu. Deflorace, čili zkouška panenství, byla tehdy konána zcela veřejně ve vesnici ženicha. Běda však, kdyby se ukázalo, že taupo už před sňatkem poznala muže! Ženy z její aigy by dívku, která tak hrozným způsobem poskvrnila dobré jméno jejich velké rodiny, jejich obce, ukamenovaly k smrti.

ko1301 tema samoa samoan taupou girl 1896

Učitelé sexu

Nevím samozřejmě, zdali ona, jedna z posledních skutečných taupo, kterou jsem tehdy, před třiceti roky, potkal na samojském poloostrově Mulinu’u, byla opravdu pannou. To vážně nevím. A přirozeně mě ani nenapadlo to ověřovat. V každém případě však tato nádherně vyzdobená samojská krasavice byla příkladem toho, jaký význam – i dnes – obyvatelé jižních moří přikládají sexu, a jak rozdílně se na to, co se týká pohlavních styků, dívají. Na Samoi, ale i jinde na těchto „ostrovech lásky“, jsem nabyl dojmu, že sexuální znalosti, umění dobrého milování, si má osvojovat jen žena. Zdejší muži – tak se mi alespoň zdálo – se jakoby s těmito erotickými znalostmi už rodili. Vysvětloval jsem si tuto představu tím, že žena přichází na svět jako panna. Zcela neposkvrněná, a tedy – jaksi logicky – nezkušená. A je tedy povinností mužů zbavit ženu nejen panenství, ale zejména této nežádoucí nezkušenosti ve věcech sexu. A jak znám ze svých cest po Latinské Americe nesmírně rozšířený ideál muže, kterým je být macho, tak, jak se mi zdá, má být macho i každý správný Samoánec.

Muž, či macho?

Muž – tak se mi alespoň zdá – má v samojské společnosti tomuto umění milování vyučovat. Sexuálními učiteli samojských dívek jsou často výrazně starší, eroticky zkušení muži. Velice obvyklé je také to, co my bychom považovali za krvesmilstvo, totiž to, že samojské dívce často první praktické lekce sexu uděluje její vlastní strýc. Pohlavním stykům mezi blízkými pokrevními příbuznými napomáhá vlastně i ona sociální organizace Samoánců. V aize velkorodině, kde žije pohromadě v jediném domě a v jedné společné „ložnici“ často až padesát lidí, a jíž stojí v čele jako skutečný samovládce matai, který má veškerá neomezená práva – se přirozeně někdy stává, že tento vůdce velkorodiny využije svého postavení a nutí ke styku své ženské příbuzné, někdy i vlastní dcery. Takové chování ale samojská společnost zásadně odsuzuje.

Učiteli pohlavního života mohou být však na Samoi i muži mladší. Zejména ti, jež moji samojští informátoři nazývali manaia. Mana je v představách Polynésanů jakási nadpřirozená síla, energie, kterou však nejsou všichni lidé obdařeni ve stejně velké míře. Tato „osobní výše many“ se mohla projevovat u mladého muže i mimořádnou erotickou výkonností a značnou rafinovaností v milostných hrách. Zvláště zdatní anebo mimořádnou erotickou fantazií nadaní manaiové se těšili u samojských dívek velké úctě a oblibě. Za odměnu za dobré sexuální služby dostávali manaiové od svých partnerek bílé rohože. Pohlavní schopnosti těchto kvalifikovaných milenců potom posuzovala samojská společnost podle počtu rohoží, které manaia dokázal od svých „zákaznic“ shromáždit. Až dodnes vzpomínají místní Polynésané ve svých písních na některé zvláště zdatné „shromažďovatele rohoží“. Samojský manaia musel být tedy ve věcech sexu nejenom zběhlý, ale zejména velice výkonný. Jeho povinností nebylo jenom panny deflorovat, ale i nadále zatím málo zkušené dívky eroticky vzdělávat. Poněvadž – jak mi Polynésané říkali – žena ztrátou panenské blány ještě neztrácí neznalost.

Category: 2013 / 01

Jestliže je ostrov Madagaskar pokladnicí přírodního bohatství, potom národní park Tsingy de Bemeraha představuje klenot v této pokladnici. Skalami opevněný ráj endemických živočichů i rostlin. Vše, co tu vidíte, nejspíš nespatříte nikde jinde na světě.
Tsingy. Ze vzduchu vypadají jako nekonečné zástupy ostrých kopí, které domorodci zapíchali hroty směrem k nebi v hustých řadách vedle sebe. Ze země připomínají gotické katedrály s tisíci špičatými věžemi, omšelými staletími prudkých lijáků. Když vstoupíte dovnitř, ocitnete se v zakletém zámku šedivých vysokých zdí a nedobytných hradeb, v jejichž uličkách se okamžitě a navždy ztratíte.

ko1301 madagaskar tsingy t d08772

Cesta do národního parku Tsingy de Bemeraha na západě Madagaskaru nám z hlavního města Antananarivo trvá tři dny. Protloukáme se horami, savanami i pobřežní vlhkou oblastí. Máme štěstí, naše terénní auto nikde nadlouho nezapadlo. Je začátek června a cesty jsou po skončení období dešťů již poměrně vyschlé. Dvě velké řeky – Tsiribihina a Manambolo – překonáváme pomocí primitivního přívozu. Dvě kánoe spojené prkennou deskou, na kterou najíždějí auta.

Hned za řekou Manambolo leží malá vesnička Bekopaka, vstupní brána do národního parku. Navečer zdejší lidé sedí před svými prostými domečky a vaří si v kotlících na dřevěném uhlí rýži. Náves se halí do bílého dýmu. Děti přibíhají loudit bonbony, ale my pokračujeme do „centra“ Bekopaky. Zde jsou domky o něco větší, prašná cesta o něco zpevněnější a je tu také několik maličkých obchůdků, kde toho ovšem moc nemají. Kousek za vsí je jednoduchý tábor s bungalovy pro turisty, naše příští základna.

Ačkoliv národní park a přírodní rezervace Tsingy de Bemeraha je od roku 1990 zapsán na věhlasném Seznamu světového dědictví UNESCO, nestala se z něj vzhledem k jeho odlehlosti davová turistická atrakce. Naopak, přístup k návštěvníkům je tu velmi individuální. Národní park zaměstnává své vlastní průvodce, a každý zájemce o návštěvu rezervace si povinně musí jednoho z nich najmout. Průvodci jsou však zkušení, někteří hovoří vyjma francouzštiny i anglicky či německy a program vaší návštěvy s vámi nejprve podrobně rozeberou.

Co nás čeká? Ponoříme se do labyrintu skal, které reprezentují pozoruhodný a vzácný geologický fenomén. Mohutné vrstvy jurského vápence tu byly vlivem vodní eroze postupně přetvořeny do unikátního krasového systému. Vznikly soustavy dlouhých a rovnoběžných soutěsek, rozdělených až 100 m vysokými, jako nůž ostrými skalními hroty. Je jen několik málo míst na světě, kde podobné útvary v takovém rozsahu najdeme. Celá oblast je kvůli ostrým skalám natolik neprostupná, že zůstává do značné míry neprobádaná. Tsingy představují skutečnou pevnost, která dokonale střeží své unikátní přírodní bohatství. Stále jsou tu objevovány nové druhy rostlin, hmyzu, plazů a dokonce i savců.

ko1301 madagaskar tsingy t d08720

Sněhobílý lemur

Vedeni naším průvodcem vstupujeme do úzké soutěsky mezi dvěma vysokými svislými stěnami. Kdesi shora visí jako lana dlouhé kořeny. Země pod nohama je blátivá, vzduch relativně chladivý. Projdeme úzkou skalní branou jako vystřiženou z gotického hradu a staneme na širším a světlejším náměstíčku. Tady dokonce roste pár stromů, jejichž koruny jsou však momentálně bez listí. A to je naše štěstí. Na větvi nad námi si totiž na slunci hoví jeden ze zdejších lemurů, sifaka Deckenův. Nevšímá si nás. Díky své barvě vypadá, jako by patřil spíše někam do polárních oblastí. Bílá srst jej ale ve skutečnosti chrání před intenzivním slunečním žárem, který panuje na vrcholcích stromů i skal. Tenhle sifaka je velký skokan, stromy i ostré skály jsou jeho rejdištěm. Skáče z místa na místo jako natažený na pérko. Na zem příliš často neslézá, ani chodit neumí. I po zemi pak poskakuje jako gumový. Jeho pohyb připomíná nějaký veselý a skočný tanec.

Nesmíme však ukazovat nataženým prstem. Tohle u nás oblíbené gesto je v Tsingách tabu, malgašsky fady, čili zakázané. Místní Malgaši považují Tsingy za posvátnou oblast, sídlo duchů. A duchové se nemají dráždit tím, že se na ně ukazuje nataženým prstem. Proto se snažíme ukazovat prstem ohnutým, vlastně jen natažením paže se zaťatou pěstí. Ale moc nám to nejde. Asi se dostatečně nebojíme zdejších duchů.

Postupně zjišťujeme, že v Tsingách je velmi rozmanité životní prostředí i ve vertikálním směru. Na vrcholcích skal je minimum půdy. Rostou tu jen nejodolnější druhy, které dokážou vydržet sluneční výheň jako v peci. Nejčastější jsou prapodivná kaktusovitá pachypodia s drobnými lístky na špici nebo nevelké aloe. Mezi horkými kameny šmejdí ještěrky za hmyzem. O něco níže – ve stěnách soutěsek mezi skalami – je chladněji a temněji. Ve skalních výklencích tu pospávají zavěšeni velcí kaloni. Nejbujnější život nacházíme pochopitelně na dně soutěsek. Je tu nejvíce vláhy i půdy. Potkáváme obří pavouky, šneky i záhadné chameleony. Podzemí Tsing navíc ukrývá rozsáhlé, často zatopené jeskynní systémy, kde žijí ryby, krabi a občas sem údajně zavítá i krokodýl. V národním parku žije celkem jedenáct druhů lemurů, ale také zvláštní madagaskarská dravá šelma fosa (Cryptoprocta ferox). Vypadá jako prapodivná kočka a je úhlavním nepřítelem lemurů, kteří tvoří hlavní složku jejího jídelníčku. Ale je velmi plachá a ve spleti skal se snadno ukryje. Fosu se nám spatřit nepodaří. Aby si návštěvníci národního parku mohli prohlédnout zblízka aspoň malou část ostrých hrotů Tsing, byly tu vybudovány dva prohlídkové okruhy. Vzdáleně připomínají ty, které známe třeba ze Slovenského ráje. Na větším z okruhů nám průvodce půjčuje dokonce horolezecké sedáky s jistícími karabinami. Brzy zjišťujeme, že toto bezpečnostní opatření je více než na místě.

Cinkající kameny

K obědu jsme usedli pod velký skalní převis. U jídla kolem nás zvědavě hopkuje krásně zbarvená kukalka velká (Coua gigas). Je sice příbuzná kukačce, ale svým chováním nám připomíná spíše velkou a exotickou slepici. V hloubi skály pod převisem je ukryta malá jeskyně, respektive úzká chodba, kterou se s funěním proplížíme skrz skalní stěnu do vedlejší soutěsky. Odtud začíná náš výstup na vrcholky ostrých věží. Stoupáme po malých stupačkách, našroubovaných v kolmé stěně, pomalu vzhůru. Jistíme se karabinami na laně. No vida, ani jsem si nemyslel, že se ze mě někdy stane horolezec. Největším rizikem při pohybu jsou tu samotné skály. Jejich hrany jsou tak ostré, že se jich nelze chytit. Pro poučení mi stačí jedna chvíle nepozornosti, kdy jsem poklekl­ na malou římsu. Naštěstí zůstává jen u rozříznutých kalhot. Některé skály jsou silné jen několik centimetrů a představují vlastně zvlněné kamenné desky. Když na ně poklepeme, znějí jako zvon. Však nám také průvodce vysvětluje, že název skal „Tsingy“ pochází právě od tohoto zvuku. Zdejší skály „tsingají“.

Pod námi zůstává několik desítek metrů hluboká propast, obklopená ostrými kamennými hroty. Trochu jako díra do pekel. Lépe se neohlížet. Vystupujeme na malou dřevěnou plošinu, zaklíněnou mezi vrcholky skal. Výhled na skalní město nám bere dech. Fantazie tvarů, kterými příroda vyzdobila vrcholky Tsing nezná mezí. Chápeme, že skály chrání tuto krajinu nejen před vydrancováním člověkem, ale brání ji i před zákeřnými požáry, které tu a tam sužují okolní území. Vše tady vypadá v dokonalé harmonii. Přesto nejsou Tsingy nezranitelné. V posledních letech se projevují první příznaky lokálních změn klimatu a posunu tradičních vegetačních období. Příčinou může být rozsáhlé odlesňování v okolí národního parku. Většinu krajiny zde člověk svými neuváženými zásahy už zcela změnil. Místo původních lesů se tu prostírají rozsáhlé vyprahlé savany. I sousední Tsingy teď dostávají menší přísun vláhy a jejich křehká biologická rovnováha je ohrožena.

Sestupujeme z vyhlídkové plošiny dolů a musíme si přiznat, že Tsingy nás ohromily. Svou velikostí, unikátností i nepřístupností. Doufáme, že se tato přírodní pevnost dokáže vyrovnat se všemi nástrahami, které ji v budoucnu čekají. Doufáme, že Tsingy zůstanou ještě dlouho nedotknutelným královstvím skákajících lemurů.

Category: 2013 / 01

Dav hučí, zatímco se žokejové řadí podle vylosovaného pořadí na start. Celé náměstí zmlkne, a pak ticho prořízne ohlušující výstřel, palio začíná.

Dvakrát do roka ožije italská Siena dostihovým nadšením a náměstí Piazza del Campo zaplaví na třicet tisíc fanoušků. Za vstup se tady neplatí. Náměstí se ale nedá nafouknout, a tak ti, co chtějí palio vidět, se tu shromažďují už od tří od rána, i když hlavní závod začíná v sedm večer. Italové jsou však národ podnikavý. S trochou štěstí se lze domluvit a palio sledovat z některého balkonu soukromého bytu. Získáte dobrý výhled i příležitost fotografovat. Zadarmo to ale není, připravte si zhruba čtyři sta eur.

ko1301 italie il palio - stred 794.jpg

Závod palio, při němž se na koních jezdí bez sedla, je nejdramatičtější náboženskou oslavou v Itálii. První závod se koná vždy 2. 7. na svátek navštívení Panny Marie a na počest Madony di Provenzana a druhý 16. 8. na počest Nanebevzetí Panny Marie. Samotný dostih zahrnuje tři kola kolem náměstí Piazza del Campo, celý závod trvá přibližně devadesát sekund, ale na přípravách se pracuje měsíce a nácvik zabere čtyři dny. Historicky se dá palio doložit už ve 13. století, ovšem tenkrát se závod nekonal na náměstí jako dnes, ale jezdilo se ulicemi města. Současnou podobu dostal závod až roku 1656, z původní verze zůstala jen odměna pro vítěze, tou je vyšívaná standarta zvaná pallium.

Přípravy

V den D se před obědem vylosuje deset koní, kteří jsou přiděleni deseti čtvrtím (contrade) z přihlášených ­sedmnácti. Do závodu je automaticky zařazeno sedm čtvrtí, které se neúčastnily v tomto měsíci předchozího roku, další tři jsou vybrány losem. Zbylým čtvrtím nezbývá nic jiného než se pokusit zúčastnit se dalšího palia. Útěchou jim může být možnost doprovázet vůz zvaný carroccio vezoucí palio.

Říká se, že právě při této cestě vznikají machinace spojené s dostihem. Rivalita mezi účastníky a contrádami je obrovská. Vznikají tajné dohody, uplácí se a údajně se dopují koně. Řevnivost je taková, že koně i jezdci se před závodem pečlivě hlídají, aby nedošlo k jejich únosu. Večer prvního dne nácviku, který trvá čtyři dny, začíná prvním ze šesti zkušebních dostihů, které mají prověřit kondici koně i žokeje. Pokud se ukáže, že jezdec je špatně připraven, může být do rána před paliem vyměněn, kůň ovšem musí zůstat. Zkušební dostihy se konají ráno a v podvečer, když není velké horko. Pořadí koní na startu je určeno podle čísel, které dostali při úvodním losování. Den před hlavním dostihem probíhá generální zkouška, jejíž součástí je trénink nástupu a kontrola výstroje. Hned po ní se koná slavnostní večeře pod širým nebem na počest soutěžících, účastní se jí i hlavní představitelé čtvrtí.

ko1301 italie m. rohana shutterstock 14218435

Je odstartováno

Tuto historickou událost neopomíjí ani církev, hned z rána v den dostihu v kapli před budovou magistrátu slouží arcibiskup za všechny žokeje mši „La Messa del Fantino“. Ve tři hodiny odpoledne následuje požehnání samotným žokejům a koním, které kněz končí obřadním přáním: „Běž a vrať se jako vítěz!“ Pak se účastníci oblékají do svých kostýmů. Starobylý průvod vstupuje na náměstí a je to opravdu velkolepá podívaná. První jde kapela v modré barvě, za ní lukostřelci, zbrojnoši, bubeníci a představitelé řemeslnických cechů. Žokejové jsou oblečeni v barvách své contrády a nesou její zástavy. Po příchodu na náměstí se před Palazzo Pubblico vztyčí zástava celého závodu a na dráhu vbíhají závodní koně se svými jezdci. Davem to zahučí a žokejové se řadí podle vylosovaného pořadí na start. Pak celé náměstí ztichne a napětí prořízne ohlušující výstřel, palio začíná. Deset koní ucítí bodnutí do boků a vyrazí na devadesátisekundový trysk třikrát okolo náměstí. Fanoušci fascinovaně povzbuzují své favority, kteří bojují jako o život. V polovině druhého kola dochází ke kolizi, kůň na druhé pozici padá a kvůli němu i dalších pět včetně jezdců. Někteří se ztrácejí mezi kopyty, jiní jsou vymrštěni na hrazení. Závod však pokračuje a do cíle se řítí zbylí čtyři koně. Dav burácí, fanoušci jsou jako v transu. Po třetím kole druhý výstřel ukončuje závod. Přihlížející šílejí a ti nejtemperamentnější se jako v extázi doslova vrhají pod kopyta vítězného koně. Organizátoři se snaží co nejrychleji dostat ke svým jezdcům a zvířatům, aby předešli případným úrazům. Zfanatizovaný dav z vítězné contrady se směje i pláče štěstím, každý si chce potřást rukou se žokejem nebo se ho alespoň dotknout. Nakonec jej berou na ramena a nosí ho po dráze. Nadšení je o to větší, že žokej ze čtvrti Montone dokázal vyhrát po více než dvaceti letech. Přebírá standartu palio a všichni odcházejí slavit.

Přes sedm století si obyvatelé Sieny dokázali udržet tradici, jíž se nemůže pochlubit žádné jiné město v Itálii. Palio je přetrvávajícím ztělesněním rivality i kultury národa, který se nestydí za svou historii a dokáže se z ní těšit i ve 21. století. Barevné adrenalinové divadlo oslavující rychlou jízdu koní a odvahu žokejů. A co nejvíce potěší vítěze je fakt, že může uspořádat bez postihu bujarý večírek ve čtvrti, která prohrála.

Category: 2013 / 01

Buková hora u Ústí nad Labem, Bukovec v samém jádru Jizerských hor, Malý a Velký Buk v Lužických horách nebo také Bučina na Šumavě. Bukové lesy se už po celá staletí zapisují do místopisu naší krajiny.

Buky v minulosti představovaly jednu z nejvíce zastoupených dřevin našich lesů. Po ústupu doby ledové před přibližně 12 000 lety se začal středoevropský les výrazně měnit. Severské tundry a ustupující ledovce postupně zarůstaly nejprve náletovými dřevinami, jako jsou břízy a lísky, za kterými rychle následovaly další listnaté dřeviny. Smrky se naopak stahovaly do vyšších horských poloh. V nížinách smrk nemohl konkurovat listnatým stromů, které během dlouhého, teplého léta měly mnohem větší přírůstky. Krajina střední Evropy byla zalesněna prakticky celoplošně. Jehličnany představovaly jen pětinu stromového porostu.

ko1301 cr prales 0778 11

Výraznější vliv člověka se začal projevovat přibližně 500 let před n. l. Ve středověku již byla převážná část nížinných lesů přeměněna na pole a louky. Lesy na okrajích hor byly využívány jako zdroj dřeva. Zde se netěžilo holosečí, ale „toulavým“ způsobem, probírkou. Vybíraly se ty nejlepší, nejkvalitnější stromy. Již počátkem 16. století začínala být těžba z důvodu nadměrné zátěže lesa úředně omezována a v 17. století se přesunula až do vyšších poloh hor. Koncem století osmnáctého došlo v Rakousku, ale v podstatě i v celé západní a střední Evropě, k energetické krizi. Spolu s nárůstem obyvatelstva se zvýšila poptávka po palivovém a stavební dřevu. Původní lesy prakticky zmizely. To je patrné i z krajinomalby té doby – holá krajina s roztroušenými ojedinělými stromy nebo shluky stromů. Souvislé lesy zůstaly pouze v nejvyšších partiích hor a v těžko přístupných terénech. Celkové zalesnění kleslo na přibližně 8 % plochy. Les přestal plnit svou funkci ochrany půdy. Výrazně se zvýšila míra eroze a vyplavování živin.

Další ránou právě pro bukové lesy na hřebenech hor byly sklárny. Skláři potřebovali dvě věci: surovinu na výrobu skla a dřevo jako palivo do pecí. Dřeva bylo potřeba mnohem více, proto skláři táhli za dřevem do horských lesů, např. na Šumavu a do Jizerských hor. Snadnost přísunu dřeva byla natolik zásadní, že když v nebližším okolí došlo k vymýcení lesa, sklárna byla zbourána a postavena o kus dál. Dřevo buků a některých dalších druhů stromů bylo mimoto nutné pro získávání tavné soli – potaše. K ústupu skláren do nížin došlo až v 19. století, kdy se v pecích přešlo na topení plynem.

Lesy se začaly pomalu zotavovat. Či spíše – původní listnaté dřeviny byly uměle nahrazeny rychle rostoucím smrkem. Kde došlo k erozi a snížení obsahu živin natolik výrazně, že nebylo možné pěstovat jiné stromy, byly vysazovány borovice. Tím se podařilo v průběhu 19. století obnovit stav lesů na přibližně 1/3 plochy. Na této úrovni jsme se udrželi dodnes. Skladba dřevin se ale výrazně změnila. Na prvním místě je smrk (40 %), následován borovicí (26 %) a až za nimi je přirozeně se vyskytující buk (18 %) a dub (8 %).
Vzrostlé bukové lesy se vyznačují absencí středního, keřového patra. To je způsobeno listím buků. Jednak koruny těchto stromů jsou natolik husté, že v době plného rozvinutí listů proniká k zemi jen velmi málo světla. Druhým důvodem je pomalé tlení bukového listí, semena tudíž mají v půdě velmi ztížený přístup k živinám a vodě. K obnovování lesa dochází, až když nejstarší stromy začnou odumírat a k povrchu pronikne více světla. Ne příliš výrazně zastoupenou květenu lze v bukových lesích pozorovat především z jara, dokud se listy stromů plně nerozvinou a nevytvoří příšeří. Jarní aspekt má tudíž ještě možnost rychle vykvést a vyprodukovat další generaci.

ko1301 cr prales 0659 09

V současné době je možné bukové lesy obdivovat spíše na méně přístupných místech, kde se lesní hospodářství nevyplácí. Velká část těchto porostů se těší zákonné ochraně. Příkladem může být Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, Národní přírodní rezervace Malý a Velký Bezděz nebo Studenec a přírodní rezervace Klíč v Lužických horách, Národní přírodní rezervace Salajka a Mionší v Beskydech a dlouhá řada dalších. Zmíněné Lužické hory a okolí Máchova jezera s Bezdězem jsou typickými ukázkami hospodářských jehličnatých monokultur v oblastech dobře přístupných a bukových porostů na strmých stráních kopců. Právě Bezděz, ale i Borný přímo nad Máchovým jezerem vyrůstají z moře borových monokultur. V Lužických horách je převážná část hřebene mezi Studencem a Jedlovou pokryta smrkovým lesem. A opět nejstrmější, často suťové partie četných vrcholů mají les listnatý s hlavním zastoupením buků.

Les na těchto místech roste s menšími zásahy člověka, čímž získává na své přirozenosti a kráse. Mizí uniformita, přibývá překážek. Nenajdete zde řady stejně starých stromů, zato při procházce mimo cestu se občas nelze řídit Tyršovým: „Přelez, přeskoč, nepodlez!” O obcházení naštěstí pan Tyrš nemluvil… Některé stářím popraskané kmeny neobejmou ani dva dospělí, zato jsou zdobené choroši i jinými dřevokaznými houbami. Ke kráse bukového lesa přispívá kořenový systém těchto stromů, který má srdčitý tvar. Kořeny rostou hodně do šířky. Stojí-li buk už několik století na stráni, jeho mohutný kořenový systém je postupně odplavováním svrchní vrstvy půdy obnažován a vytváří zajímavé propletence na povrchu, symbolizující i jejich složitou historii.

Category: 2013 / 01

Radiotelegrafická zpráva z ostrova Midway: „Bouře od jihu. Déšť. Silné poryvy větru. Zábradlí na návětrné straně pod vodou. Lůžka mokrá. Stěží udržujeme kurs. Mám se báječně. Přál bych vám, abyste byli na mém místě.“

Tuto zprávu dostali přátelé cestovatele Richarda Halliburtona 24. března roku 1939. Ani tváří v tvář hrozící katastrofě neztrácel tento dobrodruh, autor velepopulárních cestopisů, svůj pověstný smysl pro humor. Čínská loď s ptákem fénixem na zádi jako symbolem štěstí, se kterou se 5. března roku 1939 vydal z Hongkongu, aby proplul Tichým oceánem a mohl tak „vpadnout do Ameriky na čínské džunce“, navždy zmizela. A s ní i Richard Halliburton, nejznámější zapomenutá legenda.

ko1301 tema halliburton dally-and-halliburton

Smělý a romantický

Byl rockovou hvězdou své doby, člověkem, jenž nedbal společenských konvencí a prostě žil. Jeho cestopisy, které vycházely v milionových nákladech, inspirovaly tisíce lidí. Zdolal Matterhorn, proplul Panamský kanál, jako první nafotil letecké snímky Everestu, bojoval s piráty v Macau, nechal se uvěznit na Ďábelských ostrovech, které až později proslavil Charrièrův román Motýlek, jako Hannibal přešel se slonem Alpy, v Mexiku se vrhl do jednadvacet metrů hluboké Studny smrti (po vzoru obětí Mayů), nechal se naverbovat do francouzské legie… Podnikl řadu dalších kousků, které mu vynesly přezdívku Smělý Dick nebo Romantický Richard. Ve své době byl hvězdou, které zářila stejně, jako ta slavného letce Lindbergha. Tak proč dnes o Richardu Halliburtonovi víme tak málo, jestli vůbec něco?

Narodil se 9. ledna roku 1900 v americkém Tennessee. Studium na prestižní Princetonské univerzitě ho předurčovalo k úspěšné kariéře, jenže Richardovou touhou bylo zažívat dobrodružství. Jako dvacetiletý se vydal na malé obchodní lodi Ipswich z New Yorku do Hamburku s pár dolary v kapse. O patnáct let později mu jeho nakladatel nabídl: „Jeďte, kam se vám zachce, a pište o tom, o čem se vám zamane.“

Greenhorn na Matterhornu

Vystoupit na švýcarský štít, který byl proslulý početnými oběťmi, to byla pro dvacetiletého mladíka bez předchozích horolezeckých zkušeností pořádná drzost. Jeden z horských vůdců – Adolf – zjišťoval, zda on a jeho přítel Irvine mají „nějaké kopečky“ již za sebou. „Prozradit mu, že naším jediným doporučením k přijetí do cechu alpinistů je umění stoupat po schodech, jsme si netroufli,“ píše Halliburton. „Spoustu,“ zalhali unisono a vypočítali všechny zdolané vrcholy od Palisád k Popocatépetlu. Horským vůdcům, kteří se uvolili je doprovázet, muselo být divné, že nemají žádné horolezecké vybavení, a záhy měli možnost se přesvědčit, že ani žádné zkušenosti. „Ochráncům našich kroků na ledovci netrvalo dlouho, aby zjistili, že nejsme žádní kamzíci, za něž jsme se vydávali v Zermattu,“ glosuje vtipně Halliburton. Při překonávání jednoho těžkého útesu se totiž uvolnil balvan, který Richard prý užil jako oporu pro ruce, v okamžiku, kdy na něj šplhal. Ztratil okamžitě pevnou půdu pod nohama a začal se sněhovou a kamenitou lavinou klouzat dolů po jednolitém zledovatělém pravém úbočí hory. Lano se napjalo a on prý visel v povětří jako pytel brambor. Převážně zásluhou vůdcova tahacího úsilí se mohl vyprostit. Posledních třicet metrů připomínalo rozviklané štafle s vysoko navátým prašanem, do něhož se při každém kroku bořili po lýtka. „Jsme na místě, gratuluji,“ řekl údajně horský vůdce Adolf. Richardu Halliburtonovi se splnil první cestovatelský sen. Jeho přítel Irvine se prý na vrcholu zasnil a dlouze se zadíval do dvoutisícimetrové prohlubně. Richard čekal nějaký hlubokomyslný proslov, ale dočkal se těchto slov: „Po všech těch letech vykládání a snění konečně doopravdy doplivnu na dva kilometry.“

S Elizabeth přes Alpy

Ne, nešlo o přítelkyni, i když v jistém slova smyslu ano. Takto pojmenovali v pařížské zoo samici slona indického, která s ním absolvovala náročnou cestu přes Svatobernardský průsmyk. Halliburton si totiž usmyslel, že se vydá po vzoru Hannibala na hřbetě tlustokožce přes Alpy. Slonice s ním útrapy nelehkého výstupu absolvovala, i když jí řídký vzduch velehor nedělal dobře. Před cestou se však musela odnaučit strachu z jedoucích a troubících aut. Kartaginský generál v roce 218 př. Kr. tyto starosti neměl, ovšem je známo, že většina slonů výpravu nepřežila. Navíc se jednalo o slona afrického, který dosahuje nepoměrně větší hmotnosti než jeho bratranec – slon indický. Halliburtonovy výpravy se zúčastnil cvičitel Elizabeth Louis Harel, který plnil úlohu sloního provianťáka a asistenta. Richard Halliburton píše, že sotva pustil v Paříži do světa zprávu, že hodlá překročit na hřbetě slona Alpy průsmykem Velký svatý Bernard, stal se terčem těžkopádné kritiky trudnomyslných historiků. Ti prohlásili, že trasa, kterou vybral, se neshoduje s trasou Hannibalovou. Ten by si ji jistě nevybral, když měl přímo před nosem Malého svatého Bernarda a průsmyk Monteceniský.

ko1301 tema halliburton richard halliburton histor

Samozřejmě, že muž cestující na slonu vyvolával velikou senzaci. Vždyť mezi švýcarskými horaly bylo jen málo těch, kteří vůbec měli možnost někdy předtím slona vidět. Zchvácená Elizabeth s oběma poutníky dorazila do kláštera svatého Bernarda z posledních sil, ale podle Halliburtonova popisu si svůj triumf na místě vychutnala a předvedla mnichům a obyvatelům vesnice pár kousků, jejichž zlatým hřbetem byla hudební produkce s foukací harmonikou. Zamýšlený triumfální pochod na Řím se však nekonal. Elizabethiny tlapy byly přeci jen dost uchozené, a navíc průvodce Harel naboural doprovodný vůz a vážně se zranil. Halliburton se pustil do bilance své výpravy – přišel o ošetřovatele, šoféra, vůz a bagáž, a slon nebyl schopný provozu. Proklel tedy věk motorů, který jim prý otrávil každý kilometr cesty – hrozbu, „o níž se velkému Kartaginci ani nesnilo“. Závěrečný triumf v Turíně, který „sponzorovala“ továrna Fiat, byl však dostatečnou náplastí na prožité útrapy. Dokonaleji prý nemohl kapitulovat ani sám Řím.

Ostrov hrůzy

Spinalonga je ostrůvek u pobřeží severozápadní Kréty. Zdejší pevnost ze 6. století byla součástí benátského opevnění severního pobřeží ostrova, kdy chránila zejména přístav Elounda. Tehdy se jmenovala Kalidon, a i když od roku 1954 nese opět oficiálně toto jméno, všichni ji nadále nazývají Spinalonga (italsky „dlouhý trn“). Zvláštní kapitola dějin Spinalongy se začala psát v roce 1903, kdy byla určena jako poslední útočiště pro nakažené leprou. Tehdy se ještě lidé domnívali, že lepra je vysoce nakažlivá, a tak bez milosti posílali nemocné z dosahu civilizace. Richard Halliburton měl odvahu ostrůvek navštívit, ale sám přiznává, že potom, co do těchto prokletých míst vstoupil, ho tlačila noční můra ještě dlouhou dobu.

„Jsem nečistý, nečistý! zní zoufalý pokřik malomocných po východních zemích už od dob prehistorických. Nikdo takto postižené nepolitoval, nikdy jim nikdo nepomohl a všechny bez rozdílu vyháněli za hradby města. Pokud se k nim nic netušící cizinec příliš přiblížil, museli ho varovat, že jsou nedotknutelní, nečistí,“ píše Halliburton. Za léta existence zdejšího leprosária se prý nepokusil o útěk ani jeden z nakažených. Veslice, na kterých by se dostali na Krétu, byly pod přísnou kontrolou, a plavat by museli skoro kilometr. I kdyby se přeci jen někomu podařilo uprchnout, příbuzní by ho okamžitě poslali zpátky. Halliburton si všímá, že nikdo z nemocných netrpí hladem nebo zimou. Jen steskem po svých blízkých. S jedním z obyvatel Spinalongy se dal do řeči. Dotyčný studoval práva a těšil se dobrému zdraví, než mu na obličeji vyrazily napuchlé skvrny a začaly tuhnout klouby. Když se dozvěděl krutou diagnózu, dostal šok, na který prý div nezemřel. Na Spinalongu se ovšem nechal dopravit bez odporu. Nepřipustil, aby ho kdokoli z rodiny navštívil, protože kdyby viděli, s jakými příšerami musí žít, všichni by si zoufali.

Co mělo zůstat skryto

Jako každá výrazná osobnost měl i Halliburton svoje kritiky, vyčítali mu především megalomanství a velké ego. V kuloárech se také špitalo o jeho homosexualitě, Smělý Dick, který neměl strach ani z lidojedů na Borneu, se zjevně obával, jak by veřejnost přijala jeho sexuální orientaci. Nijak ho to ale neodradilo, aby si žil po svém. V jeho třinácté komnatě bychom našli Ramóna Novarra, Mexičana, jenž dobyl Hollywood v rolích milovníků, a další lásky… Halliburton totiž miloval život a byl nenapravitelný romantik. „Romantika – to je to pravé. Lačním po romantice moří a dalekých přístavů a cizokrajných úsměvů… Musím využít svého mládí, pokud je ještě mám, a podléhat pokušení, než mě přibývající léta a pocit odpovědnosti zbaví kuráže.“ Než ho přibývající léta a pocit odpovědnosti zbaví kuráže… bohužel i bohudík se tak nestalo.

Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2014 / 07 – 08

Category: 2014 / 07 – 08

Zaostřeno

Soumrak pirátů – Jsou všichni Somálci piráti? Jak se k tomuto problému Somálsko staví a kde je příčina pirátství?

Odhalený Súdán – Země černých faraonů

Rozeklaný Lofoten – Pokud pro nějaké místo na světě sedí přízvisko „drsný sever“, jsou to Lofoty.

Magický Rejvíz – Zjistěte s námi, co se skrývá pod hladinou Velkého mechového jezírka.

Svaté břehy – Pobřeží řeky Gangy lemují gháty. Nevíte, co to je? Místo setkání života a smrti.

Život sádhua – Tráví život v modlitbách, při tom pije čaj a kouří. Setkání s ním je však osvěžení mysli.

Vanilková jízda – Na Madagaskaru je výjimečná nejen příroda, ale také infrastruktura.

Věda a technika

Téma – Cesta do pravěku

Unikát z dávnověku – Na Mydlovarsku byl učiněn objev, který nemá v Česku obdoby.

Pan fantasta – Cestování do minulosti Země má většina z nás spojené s dílem Karla Zemana.

Vykopejte si svého mamuta – V amerických Hot Springs si můžete sami hrát na archeology.

Historie a archeologie

Oslavy ticha – Po bujaré noci přichází tichý den. Na Bali to je však jednou za rok povinně.

Předplatné

Jsme to, co jíme? – Podepsali se na našich osobnostních charakteristikách zemědělské plodiny?

Příroda

Rozhovor – Muž, který sází stromy – Ernestu Vunanovi není lhostejný osud kamerunských pralesů.

Kvíz

Zpovědnice – Dva roky prázdnin

Z prostitutky kadeřnicí – Mladé ženy ve Rwandě hledají lepší budoucnost.

Létající drahokamy – Na jeden měsíc v roce ožívá pražská botanická zahrada zářivými barvami.

Českomayská oáza – Někdo si pořídí chalupu v českém pohraničí, jiný na mexické pláži.