5 rad, jak ušetřit v Malajsii

5 rad, jak ušetřit v Malajsii

3

leden, 2019

Pokud cestujete několik týdnů či měsíců v Jihovýchodní Asii, určitě oceníte vymoženosti, které nabízejí ekonomicky rozvinuté země. Ano, bavíme se o tropické Malajsii. Náboženská federace, kde je dominantní islám a jedna ze 17 největších biodiverzit na celé planetě s mnoha endemity.

Půjčte si motorku

Půjčení motorky je v této zemi v mnohých případech velmi nákladné. Nám se podařilo objevit společnost, která půjčuje motorky na principu tzv. Bike Sharing nebo-li systému sdílení kol. Přes stránku Nakride jsme si půjčili motorku na měsíc, denně jsme zaplatili společnosti 19 ringgitů (necelých 100 korun) včetně pojištění.

Pokud se tedy odvážíte z hlavního města Malajsie odjet na motorce, pak vám tento způsob cestování můžeme jen doporučit. Nejen, že se vám naskytne šance navštívit jeden z největších vodopádů JV Asie Jelawang, ale budete ho mít také celý jen pro sebe. Další výhoda? Značně ušetříte! Litr benzínu totiž stojí 2,2 ringgitu (cca 12 korun). Cesta autobusem vás může vyjít až třikrát dráž, především pokud cestujete ve dvojici.

 Jak ušetřit v Malajsii

 

Zdvižený palec aneb Stopujte

Po měsíci jsme se zbavili motorky a přesedlali na ještě levnější variantu cestování: stopování. Lidé v Malajsii jsou opravdu milí a pokud stopujete na kraji města, zpravidla vás do deseti minut někdo nabere. Z Kuala Lumpuru jsme se tak dostali do města Melaka, odtud do Johor Bahru a pak hurá busem do Singapuru. Odtamtud zpět do KL a nakonec do Cameron Highlands.

Kromě toho, že se vám povede ušetřit balík, prožijete plno super zážitků a dozvíte se mnoho o místní kultuře. Kdyby nebylo stopování, nestrávili bychom čas ve vile Malajského Číňana, jehož maminka je Britka, nemohli bychom zadarmo přespat v apartmánu s bazénem v nejluxusnější části hlavního města. Nebyli bychom součástí zajímavé situace, kdy uprostřed dálnice Malajský Ind zastavil své auto a na 30 minut si „dáchnul“. Stopovat je někdy otravné, ale rozhodně se toho dozvíte mnohem víc, než když budete cestovat místními autobusy.

Stopování v Majalsii 

Ochutnejte místní jídla

Nebojte se skočit do místních stánků. Malajsie je zemí, kde se nemusíte bát jíst na ulici. Vyzkoušejte třeba Nasi Lemak, který koupíte už od 1 ringgitu (5 korun). Je to rýže vařená v kokosovém mléce, s pálivou omáčkou sambal, arašídy, vajíčkem, okurkou a klasicky s ančovičkami (někdy ale také ve dražší variantě s jinou rybou, mořskými plody či kuřetem).

 

Za 20 korun si můžete pochutnat na Laksa rybí polévce se zeleninou. A zaručeně se budete olizovat až za ušima, pokud vyzkoušíte indické Roti Chanai, například s čočkovou omáčkou či sambalem. Její ceny začínají na 5 korunách. Jednou za celý výlet si ale dopřejte také Steamboat. Za ten si sice připlatíte, ale budete se olizovat až za ušima.

Jídlo v Malajsii

 

Nebojte se ptát

Pokud chcete ušetřit na bydlení, nebojte se usilovně hledat a ptát na slevy. Téměř v každém městě jsme usmlouvali 30 ringgitů za dvě postele (v hostelech, ale i soukromých pokojích), někdy dokonce z původních 60 ringittů (více než 300 korun). Ptejte se na webových stránkách, na Facebooku, přes Airbnb, v samotném hotelu/hostelu/homestay, prostě všude, kde vás napadne.

Cestování po Malajsii

Workaway aneb Seznámení s místní kulturou

A jestliže nechcete utratit ani korunu, buďte odvážní a zeptejte se, zda můžete v hostelech s něčím pomoci. My jsme pomáhali v hostelu v Cameron Highlands. Za necelé tři hodiny práce denně jsme dostali postele a jídlo zdarma.

Nejlepší na tom ale bezpochyby bylo, že jsme měli možnost sblížit se s malajsko-čínskou kulturou a náš seznam přátel se rozrostl o novou přítelkyni (čínská sestra Charen). Pochutnali jsme si na večeři v domě sultánova služebnictva, ochutnali vynikající vegetariánský steamboat a v neposlední řadě jsme si já i Milan mohli vyzkoušet vést tradiční čínskou čajovou ceremonii.

workaway v Malajsii 

 

V páru již osm měsíců cestujeme po Asie, s malými batůžky. Obsah batohů tvoří vlastně vše, co v současnosti máme. Zatím jsme byli ve Vietnamu, na Srí Lance a v Indii a teď se nacházíme třetí měsíc v Malajsie. Vše s minimálním měsíčním rozpočtem.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Související články

Lago di Garda – ráj nejenom pro bohaté

Lago di Garda – ráj nejenom pro bohaté

3

prosinec, 2018

Ani letos jsme s přítelem naši milovanou Itálii nemohli vynechat. Na konci září jsme se rozhodli pro jedno z nejoblíbenějších (a také nejdražších) italských míst – slavné Lago di Garda. Nemusíte být však boháčem, abyste tohle nádherné jezero mohli navštívit (ale postarší Němci v luxusních vozech všude kolem Vás donutí si to myslet). My si Itálii užili jako vždy a naše peněženky neutrpěly takové rány.

Náš skromný výlet začal o půlnoci, protože jsme se chtěli vyhnout každodennímu hustému provozu kolem Mnichova (doporučujeme). Auto přetékalo věcmi, které jsme samozřejmě nutně potřebovali (například stan, spacáky a karimatky si Itálii užily jenom v kufru) . Další tašky obsahovaly jídlo, které nebylo určeno jenom na svačinu na cestu. Za prvé bych chtěla podotknout, že italská kuchyně patří k nejchutnějším na světě, ale také něco stojí. O křupavou pizzu, tenoučkou šunku „prošuto koto“ a osvěžující Aperol Spritz jsme se nepřipravili, ale často jsme si vařili sami (pokud je Vás v autě více a nemůžete si dovolit obsadit zadní sedačky, stačí nakoupit jídlo až v italském Intersparu či Lidlu). A za druhé – jsme zkrátka Češi (ale řízky nebyly…na ty zrovna odbornice nejsem, takže jsme si museli vystačit s kuskusem).

Pár desítek kilometrů před jezerem jsme si udělali krátkou zastávku ve městě Trento, kde na nás po delší době dýchla ta úžasná italská atmosféra. Nevím, zda je možné něco takového vůbec popsat, každý by to měl alespoň jednou zažít na vlastní kůži. Miluji ty jejich úzké uličky, kde člověk narazí na roztomilé obchůdky, které buď nabízejí módní oblečení či neodolatelné místní pochoutky. Když Vás bolí nohy (protože chcete vidět více a více takových uliček), můžete zasednout do kaváren, kde Vás nakopne pravé espreso či oblíbený koktejl Aperol (oboje jsme samozřejmě vyzkoušeli a už dávno pochopili, proč se to v Itálii pije po litrech).

Příjezd k jezeru nás po osmihodinové cestě na chvíli probudil, protože jsme byli překvapeni, jak krásné to opravdu je – třpytící se voda v kombinaci s mohutnými horami byly pastvinou pro naše unavené oči. Kolem silnice byly restaurace a kavárny, kde lidé (většinou němečtí důchodci) popíjeli Aperoly, smáli se a užívali si.

Camping Monja v oblasti Brenzone sul Garda uspokojil naše požadavky. Malý dřevěný bungalov obsahoval dostačující kuchyni, vlastní koupelnu a ložnici. Majitelka byla velice příjemná a hned nás zahltila všemožnými výlety, jenž se v okolí daly podniknout. Její anglicky nemluvící maminka mi opět potvrdila, jak se italské ženy umí skvěle udržovat i ve vyšším věku (myslela jsem, že to byla její starší sestra…). Náš kemp měl výbornou polohu – auto jsme museli použít jenom do 60 kilometrů vzdálené Verony.

Hned přes silnici byla plážička, kde jsme se první den po příjezdu osvěžili (bylo 26 stupňů). Připadali jsme si jako v moři, ale voda nebyla slaná a kolem nás pluly kachny! K večeři jsme si udělali těstoviny s tuňákem a byli nad míru spokojeni. Do postele jsme padli brzo a úplně vyčerpáni.

Následující dny nebyly zrovna ve stylu válení se. Odpočívala spíše naše hlava, ale nohy dostávaly pořádně zabrat. Za zmínku stojí všechny naše výlety, protože jsme nevědomky vybrali ty nejkrásnější místa u Lago di Garda.

Malcesine a Hora Monte Baldo

Do šest kilometrů vzdáleného městečka Malcesine, odkud vede lanovka na známou horu Monte Baldo, jsme si vypůjčili městská kola za 15 euro na 24 hodin. Četli jsme, že lanovka je opravdu oblíbená atrakce, na kterou si musíte vystát dlouhou frontu. Pokud se chcete vyhnout dlouhým frontám a jízdence za 22 euro, můžete si to vyšlápnout. Nicméně převýšení 1600 metrů nás trochu odradilo a naše krásná městská kola by to opravdu nezvládla (ve smlouvě jsem dokonce podepisovala, že se o nic takového pokoušet ani nebudeme).

V září jsme nekonečné fronty nečekaly, ale zmýlili jsme se. Po nekonečných 2,5 hodinách ve frontě na lanovku na nás konečně došla řada. Do mezistanice jsem výhled zvládla, ale delší a strmější úsek už jsem statečnou nedělala a snažila se schovat do davu, abych neviděla ven (nebylo to těžké…nacpali nás tam skoro 80). Důchodci a školáci byli nadšení a při každém zahoupání nadšené výskali (v tomhle by mě pochopil jenom můj stejně “statečný” táta…).

Ve výšce 1760 metrů nás však čekal neuvěřitelný výhled. Nevím, co jsem čekala, ale tohle opravdu ne. Teplota byla výrazně nižší (12 stupňů), ale i tak jsme na vrcholu strávili skoro dvě hodiny (vlastně tři…protože na lanovku dolu jsme čekali hodinu).

Fotky snad mluví za vše. Takové chvíle nejdou popsat. Naskytne se Vám neuvěřitelný výhled a vy si připadáte opravdu malinkatí. Zapomenete na všechno, co Vás trápí (mě nic velkého netrápí, ale i tak jsem měla v hlavě velké NIC). Objednala jsem si horkou čokoládu s vysokohorskou přirážkou a užívala si každé minuty.

Malcesine také stojí za prozkoumání. Hlavní dominantou je hrad ze 13. století, kam se za 6 euro můžete podívat (za nás ano). Za zmínku také určitě stojí výborná křupavá pizza, na kterou člověk naráží na každém rohu. Litovali bychom, kdybychom si nedali.

 

Výšlap k Prada Alta (celkově 23 kilometrů od kempu a zpátky)

Lago di Garda nabízí hromady pěších výletů. Shodli jsme se na trochu náročnějším výletu a vydali se po značené stezce na “vrcholek” Prada Alta (mysleli jsme si, že se bude jednat o vrcholek s úžasným výhledem, ale zmýlili jsme se…). Převýšení bylo 830 metrů, takže na nás čekal slušný kopeček. Na začátku stezky jsme narazili na starý komplex Campo, který čeká na velkou rekonstrukci (Italové se však nikam neženou). Už tady jsme málem zabočili na špatnou cestu a byli bychom bývali zase sešli dolu. V České republice máme dobře značené stezky, ale v Itálii člověk musí zapojit trochu fantazie (a spojit několik map dohromady).

Po necelých dvou hodinách (italská mapa ukazovala 2 hodiny 30 minut) jsme se objevili na “vršku” (docela jsem nahoru hnala). Nicméně žádný skvostný výhled na nás nečekal. Nahoře byla silnice a Prada Alta představovala vesnici. Tak jsme si dali zaslouženou svačinu s výhledem na novou asfaltku a hledali jinou zpáteční trasu (a zvolili jsme dobře).

Po cestě zpátky jsme se konečně dočkali zasloužených výhledů. Troufala bych si říct, že medvídky Haribo jste s lepším výhledem určitě nejedli (pokud ano, pošlete fotku).

Limone sul Garda

Další výlet – další kilometry na hodinkách. I když jsme si vypomohli lodí, nachodili jsme 21 kilometrů. Ráno (tedy pro Itala je to ráno, ale pro Čecha spíše dopoledne) jsme se opět vydali do Malcesine (šest kilometrů po krásné promenádě).

Nasedli jsme s německými důchodci na loď (zpáteční lístek za 9 euro na osobu) a během 20 minut vystoupili na druhém břehu ve městečku Limone sul Garda. Druhé pobřeží se nepatrně liší – nad Malcesine a naším kempem se rozprostírají pozvolně stoupající hory poseté lesy…ale nad Limone se tyčí strmé holé hory).

Limone už bylo trochu rušnější, ale uličky a promenáda na kouzlu neztrácely. Procházeli jsme se a přáli si, aby se čas trochu zpomalil. Krásné městečko rozhodně stojí za návštěvu a pár kilometrů v něm nachodíte. Až vás budou bolet nohy, zajděte si na lahodnou kávu do místní kavárničky (já rozhodně nepiju kávu každý den, ale v Itálii prostě musíte).

Verona

Návštěva města „milenců“ již vyžadovala auto. Město vypadalo na fotkách senzačně. Tím nechci tvrdit, že by tak nevypadalo i ve skutečnosti, ale městečka u jezera se nám líbila trošičku více. Počasí však bylo na jedničku.

Jídlo jsme sice měli přichystané na Čecháčka v batůžku, ale zapečené „pizze-tortille“ z místního trhu jsme odolat nemohli (tímhle získala Verona hodně plusových bodů).

Prošli jsme všechny top místa, která jsem našla na Googlu, ale nejvíce nás zaujala zahrada (Giardino Giusti), která už tak vyhlášená nebyla (nebojím se říct, že by to mohlo vysokým vstupným – 8,5 eura za pár keříků). Zahrada byla upravená a rozsáhlá, takže se člověk mohl projít v hezké přírodě (a téměř sám). Hlavní atrakce, balkón Julie ze slavné hry Romeo a Julie, nás však zklamala. Samotný dům byl úchvatný (jako všechny kolem), ale proudící davy Vás rychle donutí odejít pryč…

Žádný pořádný cyklovýlet jsme neabsolvovali, protože nejsme tak velcí milovníci kol, abychom je tahali do ciziny. Věříme však, že i na kolech se dají kolem jezera podniknout krásné výlety. Cyklistů jsme potkali hodně.

Navštívit Lago di Garda v září, kdy děti už musí chodit do školy, byl výborný nápad. Počasí bylo na výlety ideální (jenom noci už byly chladné) a v jezeře jsme se koupali jenom s hejnem kachen a ne se skupinou německých dětí. Upřímně… nedokážeme si představit, kolik lidí musí o letních prázdninách přijet.

Pokud chcete vlastnit kousek ráje, pořiďte si u jezera Garda apartmán – v létě se můžete koupat a v zimě si vyjet na Monte Baldo a lyžovat (málokdy můžete na jednom místě dělat oboje). A v sezóně samozřejmě pronajímat, protože Lago di Garda je opravdu italský klenot, jenž si získá Vaše srdce a budete se chtít vrátit.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Aneta Požárová

Studuji třetím rokem managment na ČVUT Praze, ale nejvíc mě baví s přítelem cestovat a psát si o tom zápisky. Strávila jsem půl roku na studiu na Taiwanu, ze kterého mám hromadu poznámek, které bych také chtěla sdílet.

 

Související články

Lahaul, život v himalájském údolí

Lahaul, život v himalájském údolí

24

listopad, 2018

Minulý rok na podzim jsme s přítelem zabalili krosny a vydali se do indického údolí Lahaul. Vydali jsme se do místa, které stěží najdete na mapě, autobus (téměř až) sem jezdí jednou denně z horského letoviska Manali, a to pouze v teplých ročních měsících, než napadne sníh. Pokud se rozhodnete pro tento výlet na podzim jako my, musíte si dát pozor, abyste se stihli včas vrátit. Horské počasí je nevyzpytatelné a může se vám stát, že zde budete muset přečkat celou dlouhou zimu, protože už vás již nikdo neodveze zpět. My jsme pro náš výlet měli pouze pár dní, ale jednou se sem vrátíme, abychom tu dlouhou tuhou zimu, zažili na vlastní kůži.

Lahaul

Cestou necestou

Při svých cestách se snažím vyhýbat turistickým destinacím. Většinu roku jsem v Praze, právě mezi turisty, a tak pro mě není nic lepšího, než trávit volno na klidném a cestovními kancelářemi nezasaženém místě. Jednou nám kamarád řekl, že jeho babička bydlí v horské vesnici v indických himalájích, a že pokud bychom se tam chtěli vydat, můžeme u ní nějakou tu noc přespat, a tak jsme se této nabídky rozhodli využít. Neměli jsme s ním však domluvený žádný termín, nevěděli jsme, zda o nás babička ví a adresa byla specifikována asi něco jako za devatero horami a devatero řekami. Přesto jsme to zkusili. Zabalili jsme spacáky a doufali, že nás nějaká dobrá duše nechá přespat, jelikož jsme moc nevěřili, že babičku v horách skutečně najdeme.

Tato cesta se nakonec stala jedním z mých největších cestovatelských a životních zážitků. Nebyl to můj první výlet do Indie, ale poprvé jsem si vyzoušela skutečný život daleko od civilizace, což se mi ve střední Evropě jen tak nepoštěstí.

Jezdí tady autobus?

V Indii často nevíte, zda je lepší jet autobusem nebo jít pěšky. Rychlost bývá podobná, a tak se vám někdy stane, že se po celodenním únavném kodrcání ocitnete třeba o 20 km dál, než jste svou cestu ráno začali. Tentokrát jsme byli celkem úspěšní a přibližně (v Indii těžko říct) 160 km cesta nám zabrala pouhých 15 hodin. Vyrazili jsme ráno ještě za tmy z Manali doufajíc, že odpoledne budeme v cíli. Avšak jen se rozednilo, tak asi po hodině cesty, kdy autobus vyfuněl první kopeček, se řidič rozhodl, ze je čas na pauzu. Všichni si v místní dhabě objednali chai a chipsy a já se začala obávat, že odpoledne budeme místo v cíli ještě v dhabě.

Cesta byla dlouhá, hlučná, kodrcavá a prašná, ale výhledy za to stály. Nejprve jsme projeli Rothang pass, kam se jezdí indové z jihu navlečeni do lyžařských kombinéz fotit, aby ukázali, že byli na horách, poté jsme potkali filmový štáb z Bollywoodu a nakonec jsme po několika hodinách zastavili na jakémsi hraničním přechodu, kde si mě zapsali spolu s dalšími cizinci.

Kolem čtvrté odpoledne nás autobus vysadil v Keylognu, odkud jsme však potřebovali pokračovat dál. Do naší vesničky už žádný autobus nejel, tak jsme se alespoň trochu přiblížili s tím, že zbytek dojdeme pěšky. A tak jsme se ocitli ve vesnici s názvem Diat. V tu chvíli jsem trochu doufala, že to nebude můj poslední výlet. Název místa znamenal v místní řeči smrt, už jsme měli hlad a netušili jsme, kudy odsud dál. Štěstí se na nás však usmálo, potkali jsme malý nepálský obchůdek, kde jsme dostali chai a nějaké slané dobroty na cestu. Měli jsme štěstí, že byl obchod ještě otevřen. Paní říkala, že je to jejich poslední týden před zimou. Na zimu jezdí domů do Nepálu. Od obchůdku do naší cílové vesnice nám to s batohy na zádech trvalo pár hodin, kdy jsme cestou potkali místní, kteří tuto trasu prý chodí každý den.

Při západu slunce jsme konečně zaklepali na dveře a otevřela nám vyplašená Maneesha, která si dle mé barvy pleti a foťáku na krku myslela, že jsme novináři.

Místo babičky celá rodina

Nejen, že jsme našli babičku, ale místo babičky nás přivítala celá rodina. Pojmenovali jsme je dle vztahu k našemu kamarádovi, tedy sestřenka Maneesha, maminka, tetička, babička a děda. Občas se tam mihl i někdo neurčitý. A taky Chotu, o něm později. Všichni k nám byli neuvěřitelně milí a nakonec jsme místo krátkého přespání a putování dál, zůstali několik dní a po tu dobu se stali součástí rodiny.

Maneesha s maminkou a tetičkou krátce po našem příjezdu odjely zpět do města, avšak ještě předtím jsme se všechny jako správné ženy oblékly do místního kroje, jehož ozdobou je dle mého klobouk s „pivními tácky“.

Rodina z Lahaulu

V dnešní době děti málokdy na horách zůstanou, a tak se takovou typickou rodinou stává babička s dědou, pomocník Chotu a pasáček Ramu. Lidé v takovýchto podmínkách mají hodně práce, aby obstarali své živobytí a v pozdějším věku už na to těžko stačí sami.

Babička je velice milá duše. Její vrásčitý obličej vám dává přísný výraz, ale jakmile se na ni usmějete, roztaje a úsměv vám vrátí na tisíckrát. V jejích starých očích vidíte jiskřičky. Většinu dne tráví doma u kamen a když zrovna nevaří, tak medituje se svou budhistickou malou. Je hodně přísná na dědu a i když medituje, moc dobře vidí, když on se plíží s lahví domácího likéru. Nemá to ráda, sama alkohol nikdy neokusila.

Děda vypadá, že se babičky trochu bojí. Jednou nám nalil na ochutnání svého koňaku a lahev nakonec skončila u něho pod bundou, aby blížící se babička nevěděla. Děda vstává každé ráno, stejně jako babička, hodně brzy. Vždy vzbudí Chotu, aby šel obstarat krávy a připravit ovce na pastvu, potom si dají velkou snídani, kde nikdy nechybí chapati s teplým mlékem, a vydají se společně do polí obstarat, co je zrovna potřeba. Před zimou je potřeba opravit spadlý plot, a tak děda diriguje a kluci makají. Já jsem též chtěla přiložit ruku k dílu, ale bylo mi řečeno, že jako holka jsem jim k ničemu, zato děda má síly hodně, protože jí Ghí!

Chotu je třináctiletý kluk z Biháru. Byl pro mě ukázkou něčeho, o čem jsem nikdy předtím ani neslyšela. Prý je to běžná věc, kdy chudé rodiny z Biháru posílají své děti pracovat do hor, a tak začala i jeho cesta asi před šesti lety tady. Jako kluk sem přišel za prací, zůstal a už se nechce vrátit domů, má se u Parsheerů dobře, avšak nemá žádné vzdělání. Díky mně viděl poprvé bílého člověka a snad i slyšel poprvé angličtinu. Nikdy jsem neviděla nikoho se tak stydět. Když jsem se na něj usmála, neudržel svůj úsměv a odešel z místnosti. Po pár dnech to bylo lepší a při opravě plotu už si ze mě s ostatními též dělal legraci.

Posledním členem rodiny je pasáček Ramu. U nás večeřel, u sousedů spal. Celý den trávil s ovečkami v kopcích. Jeden den jsme se vydali s ním. Pro mě vždy pasáček byla vysněná práce, a tak jsem si to mohla konečně vyzkoušet. V devět hodin ráno ze všech domů ve vesnici vypustili své ovce, které samy věděly, kterým směrem vyběhnout nad domy a tam na ně všechny čekal Ramu. Měla jsem strach, že mu nebudeme stačit, ale ovce šly pomalu, cestou se pásly a některé dokonce i usínaly, takže jsme je museli budit! Rychlost tedy nebyla problém. Stoupali jsme několik hodin do kopce až k vodopádu, kde se všichni napili a pomalu jsme se zase vraceli zpět. Dny už byly celkem chladné a nahoře foukalo, tak se Ramu vracel každý den zpět, přes léto však chodí na několikadenní cesty daleko do hor, kde s celým stádem přespává.

Život v Lahaulu pro evropany

My se stále za něčím honíme, v Lahaulu se život zastavil. Lehla jsem si do trávy, hrála si se stéblem, když jsem viděla své špinavé ruce. Ruce, které mi před chvílí olízal osel, já s nimi pak jedla sušenky a taky jsem mu jednu dala. Naši by řekli: „Ty prase!“. No aspoň mi je ten osel trošku umyl. Já si tam totiž ruce moc nemyla. Nemají tam tekoucí vodu. Většinou jsme ráno dostali trochu v kbelíku, opláchli si obličej a vyčistili zuby. No a kromě rána tady s vodou do styku moc nepřijdete, pokud ji zrovna nepijete, což též není časté. Spíše jsme pili čaj, samozřejmě slazený s mlékem. No a nebo mléko, přímo od kravičky, každý den k snídani.

Musím říct, že na to, jaké mají podmínky, je to asi nejčistší dům, jaký jsem v Indii viděla. Dokonce i ten suchý záchod! Vedou tam troje dveře (večer jsem se trochu bála), kdy uprostřed je taková předsíň, kde si přezujete pantofle, abyste dovnitř nevstupovali v papučích, co máte na doma. Díra je celkem malá v zemi (tak akorát) a všechno padá dolů pod dům. Vedle díry je hromada hlíny smíchaná s kozími bobky a lopata, tím se to zahazuje. Taky tam mají krabici s natrhanými novinami, což je zatím nejvyšší stupeň toaletního papíru, jaký se mi v Indii doposud naskytl.

Když se díváte z dálky, vypadá ten jejich jako obyčejný život kohokoliv jiného, ale já vidím jakési opovržení životem po poznání, odkud Chotu přišel do hor. Stejně tak vidím moudrost za babiččinými vráskami a víru za dědovou těžkou prací a nad tím vším lásku k jejich rodině. A to vše mění jejich život v neobyčejný. Jsem neskutečně šťastná, že jsem toto mohla zažít.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Veronika Součková

Veronika miluje psaní svých myšlenek, cestovatelských zážitků a nových příběhů. Většinou však píše v angličtině a své články sdílí na novém blogu Thinking4inking.

 

Související články

Žít ze dne na den

Žít ze dne na den

22

října, 2018

Už půl roku žijeme ze dne na den s minimálním rozpočtem. Téměř každé ráno zabalíme celé naše současné jmění (pár kousků oblečení, základní hygiena, počítač, doklady) do malých, třiceti litrových, batůžků. A zrovna dnes se probouzíme v další asijské zemi. Malajsii.

leave2find

Vietnam a bolavý zadek

Naše cesta začala ve Vietnamu, kde jsme strávili 3 týdny. Výlet začal ztrátou zavazadla na letišti. Díky tomu jsme ale získali možnost žít několik dní v domě umělce Manha, který nám ukázal barevnou stránku Vietnamu: místní trhy.

Výsledkem této výstavy barev byla skvělá večeře, která se skládala ze závitků, tofu s rajčaty s cibulkou, vodního špenátu Rau Dang Bien Xao Toi a součástí všeho byla vynikající rýže, která se kompletně liší od té naší a kterou můžete jíst vlastně i samotnou.

Většinu času jsme následně procestovali na skútru a odměnou za bolavý zadek nám byl především krásný výhled na vietnamské hory v provinciích Ha Giang, Cao Bằng, Bắc Kạn. Bydlení v levných hostelech jsme občas vyměnili za kempování ve stanu.

Vietnam

Hlídání domu na Srí Lance

Cestování po Vietnamu bylo velmi krátké, důvod byl jediný. Měli jsme hlídat dům na Srí Lance, konkrétně v malé surfařské vesničce s názvem Gurubebila. K tomuto ne vždy snadnému úkolu jsme se zavázali na celé 4 měsíce, což nebyla pro lidi s toulavými botami, jako jsme my, dobrá volba.

Své slovo jsme ale dodrželi a odměnou nám byla skvělá a levná srílanská kuchyně. Vynikající vegetariánské „rice and curry“, které vás zapálí na jazyku, dostanete v přepočtu za 15 korun. Nemluvě o tom, že vám nakládají na talíř jídlo až do okamžiku, kdy už nebudete mít dost.

Měli jsme také neuvěřitelné štěstí, že jsme zažili „Big girl party“, oslavu dívky, která dostala své první měsíčky. Celé to bylo provázeno rituály a velká oslava, ke které muselo dojít při správné konstalaci hvězd, by mohla strčit snad veškeré české oslavy do kapsy. Zúčastnilo se jí totiž necelých 300 lidí, téměř celá vesnice. Součástí byl tanec při hlasité hudbě až do rána, množství jídla, pití a vše opět za doprovodu místních rituálů.

Srí Lanka

Rozporuplnost Indie

Často se říká, že Indii musíte buď milovat, nebo nenávidět. Nebo prostě jen nevíte, co si o ní máte myslet, protože jste plní rozporů. Země plná barev s milými lidmi, krásnou přírodou a majestátními památkami. Na druhé straně tu ale najdete odpad snad na každém místě, znečištěné řeky, rozvírající se nůžky mezi chudými a bohatými a všudypřítomný zápach.

Během pěti týdnů jsme měli šanci navštívit velká města i malé vesničky, jíst na ulici i v chatrči matky pěti roztomilých indických holčiček, vidět posvátné řeky, které jsou tak znečištěné, že v nich po stovky kilometrů nenajdete žádný život… O rozporuplnosti Indie bychom prostě mohli vyprávět hodiny… teď už nás ale čekají krásy Malajsie. A která země bude další? To nevíme, to záleží na tom, které letenky budou nejlevnější. Přeci jen se snažíme vyžít s minimálním měsíčním rozpočtem.

Indie

Tereza & Milan (leave2find)

V páru již půl roku cestujeme po Asii, s malými batůžky. Obsah batohů tvoří vlastně vše, co v současnosti máme. Zatím jsme byli ve Vietnamu, na Srí Lance a v Indii a dnes letíme do Malajsie. Vše s minimálním měsíčním rozpočtem.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Související články

Do Mexika za papoušky

Do Mexika za papoušky

10

října, 2018

2 hodiny šlapání do kopce za papoušky Ara militaris

Je odpoledne 29. července 2018 a my právě míříme do vesničky Santa María de los Cocos v mexickém státě Querétaro. Po odbočení z hlavní cesty nás čeká ještě 30km klikaté lesní cesty. Po 10km končí asfalt a zbylých 20km po štěrkové cestě nám trvá necelé 2 hodiny. Do vesničky přijíždíme v podvečer. Tvoří ji vlastně jen několik desítek domků posetých po okolních kopcích oddělených kukuřičnými políčky. Je až s podivem, na jakých svazích, jsou některá pole umístěna.

Brána byla zamčená a nikde nikdo

Zastavujeme před ekocentrem, které spravuje místní Ejido, což je forma zemědělského družstva. Brána je ale zamčená a nikde nikdo. Naproti v obchůdku se ptáme naší lámanou španělštinou, kde najdeme někoho z ekocentra. Paní odpovídá, ať počkáme 5 minut a posílá syna na motorce někam do vesnice. Za pár minut je motorka zpátky a syn prodavačky za sebou veze pracovníka ekocentra.

Důvod, proč jsme zavítali právě sem je ten, že se v blízkosti vesničky nachází Sótano del Barro, druhá největší vertikální jeskyně na světě, a v ní hnízdí kolonie papoušků Ara militaris (Ara vojenský). V místním ekocentru si můžete najmout průvodce, který Vás vezme k propasti, ze které ráno po východu slunce vylétávají papoušci za krmením. Návštěva bez průvodce není možná.

Brána do ekocentra

Brána do ekocentra

Noc nebyla zrovna podle našich představ

S Fernandem, pracovníkem ekocentra, se domlouváme, že vyrazíme ve 4 ráno. V centru je možné se i ubytovat v jednoduchých pokojích. Nám ale stačí místo na parkování, protože spíme v autě. Fernando nás tedy pouští za bránu a po večeři jdeme brzy spát, abychom to zítra zvládli.

Noc nebyla zrovna podle našich představ. Ve vesničce je na rozdíl ode dne, v noci docela živo, a tak jsme byli několikrát probuzeni štěkáním psů. Těch je zde opravdu požehnaně a když se kolem třetí ráno konečně trochu uklidnili, začali pro změnu kokrhat kohouti a na kopci hlasitě hýkat osel. Ale to patří k cestování.

Ve 4 hodiny ráno jsme se před ekocentrem potkali s Fernandem a k našemu překvapení jsme zjistili, že nebude našim průvodcem on, ale Luis. Asi 50-ti letý šlachovitý chlapík v kovbojském klobouku, košili a riflích.

Začali jsme stoupat do kopce nad vesnici. Měsíc byl skoro v úplňku, a tak jsme si ani nemuseli moc svítit. Asi po 2 hodinách chůze a převýšení kolem 1000m jsme stanuli na okraji propasti. Byla stále tma a Luis nám naštěstí ukázal, že jsme u okraje opravdu strmé skalní stěny. Tady jsme se usadili a čekali než se začne rozednívat. Chvíli po nás dorazil ještě jeden pár mexických turistů s průvodcem a tak nás tam bylo celkem 6.

s pruvodci

S Fernandem, pracovníkem ekocentra a Luisem, naším průvodcem

Z jeskyně se ozývaly skřeky připomínající řev paviánů

Asi po 20-ti minutách čekání se s prvními slunečními paprsky z hloubky jeskyně začaly ozývat skřeky připomínající řev paviánů. To vždy trvalo několik minut a opět utichlo. Později jsme v hloubce pod námi, stále ještě za šera, začali rozeznávat siluety létajících papoušků. Naštěstí jsme si s sebou vzali dalekohled. I když mají papoušci rozpětí křídel okolo 1m, i tak nám v hloubce nepřipadali o moc větší než holub. Většinou létali v párech, ale občas vzlétlo i hejno o dvaceti a více kusech a zase si posedali na okolní vegetaci. Kvůli jejich dobrému maskování bylo obtížné vidět je sedící na stromech i s pomocí dalekohledu.

Když slunce vyšlo úplně, začali první papoušci opouštět jeskyni. Tehdy jsme konečně mohli vidět jejich barvy, které tvoří kombinace zelené, modré a žluté s malou červenou ploškou nad zobákem. Za jejich letu jsme ale byli schopni rozeznat nejvíce zelenou a modrou. Byl to opravdu zajímavý zážitek. I když jsme je bohužel neviděli příliš zblízka a nepodařilo se je žádného detailně vyfotit, i tak bylo možné odhadnout jejich skutečnou velikost.

ranni vyslap

Dalekohled se opravdu hodil

Průvodce nás cestou dolů několikrát opustil

Pozorovali jsme tuhle leteckou show dohromady asi 2 hodiny. Průvodce Luis říkal, že jsme mohli vidět asi 50 – 60 papoušků. Sestup dolů už nebyl tak náročný a konečně jsme mohli vidět krajinu, kterou jsme za tmy procházeli nahoru. Luis si několikrát odskočil ze stezky hledat svoje muly, které mu před několika dny utekly a my jsme se kochali krásnými výhledy na zelené kopce pohoří Sierra Gorda. Asi kolem 10. hodiny jsme byli opět před ekocentrem. Rozloučili jsme se s Luisem i s Fernandem a odjeli jsme se spokojeným pocitem, že jsme viděli a zažili něco ne až tak běžného.

Sótano del Barro

Sótano del Barro, druhá největší vertikální jeskyně na světě. Ještě za šera

Málo známá zajímavost

Tuto zajímavost jsme nenašli v nabídce žádné z cestovních kanceláří v okolních městech. My jsme se o ní dozvěděli z cestovatelské aplikace, kterou používají lidé, kteří většinou cestují na vlastní pěst a drží se dále od masových turistických atrakcí. To je na jednu stranu dobře, ale na druhou je pěkné podpořit místní věc, o kterou se starají místní lidé. Když budou mít pravidelný příjem z toho, že budou turistům papoušky ukazovat, tak nikoho snad nenapadne je třeba odchytávat. Protože cena jednoho papouška Ara militaris se pohybuje okolo 1000 amerických dolarů. A počty volně žijících jedinců tohoto ohroženého druhu se bohužel stále snižují.

Martina Tekelová & Mira Štěpán

Martina Tekelová a Mira Štěpán (M&M on the road) strávili poslední 4 roky na severu Britské Kolumbie prací v lesnictví, které oba v Brně vystudovali. Začátkem února 2018 vyrazili z Kanady na cestu po Střední Americe. Pokud chcete sledovat jejich putování, můžete na Facebooku nebo Instagramu.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Související články