Jak se dostanu k němu do stanu?

Jak se dostanu k němu do stanu?

13

září, 2018

Máme tu jednu cestovatelskou výzvu. Nacházíš se v Indii, v nomádské vesnici v himalájských horách. Chtěl by ses trochu stmelit s místními obyvateli a zároveň se podívat dovnitř do jejich nomádského stanu. Místní ale neumí anglicky a navíc máš v ruce foťák, což z tebe dělá nepřátelského vetřelce. Co uděláš?

a) Nabídnu jim slivovičku, co mám z domu. Alkohol sbližuje.
b) Zazpívam jim místní ladackou píseň Papa thukpa. Hudba sbližuje.
c) Vtrhnu dovnitř. Strach sbližuje.

Naštestí jsi zvolil správně za b). Zazpíváš jim místní písničku o knedlících, začnou se smát (spíš asi tvému zpěvu), ale přidají se taky a hlavně tě pozvou k sobě do stanu na meloun a hrášek. ✔️

(ps. Alkohol už jsi přece dávno vypil a nic nemáš!)

Výprava do nomadské vesnice s Ivou Bittovou u čínských hranic

Návštěva Dalajlamy

Dobrovolnictví v místní škole

Nikol Hajkova

Ahoj! 🙂
Jmenuji se Nikol a před nedávnem jsem si v práci řekla, že stačilo, dala výpověď a teď si tak cestuji po světě.
Jinak nic speciálního :).

Související články

Kréta nejsou jen pláže

Kréta nejsou jen pláže

23

srpen, 2018

Pokud cestujete proto, abyste co nejvíce poznali a zažili, tak je jasné, že nemůžete celých osm dní jen tak ležet na pláži. To se seznámíte maximálně s africkými kluky, kteří se vám snaží prodat doplňky, které naprosto nutně na dovolené potřebujete. Třeba blikající králičí uši. V lepším případě si pokecáte s plážovou masérkou. Pokud zaplatíte 10 euro za masáž.

Obří brýle nebo blikající králičí uši, to musíte mít

Půjčte si auto a poznejte to pravé Řecko.

Půjčte si auto, ani není potřeba přes delegáta. Prostě obejdete pár půjčoven a vyberete si tu nejsympatičtější ve střední cenové hladině. A minimálně dvakrát se zeptejte, jestli máte plné pojištění. Kdyby něco.

Pokud vyrazíte do vnitrozemí Kréty, protože to opravdu stojí za to, pak si neberte nějaké chrlátko typu Hyundai I10, Suzuki Alto nebo Chevrolet Matiz. Sice ušetříte nějaké to euro na půjčovném, ale zapláčete nad spotřebou. Takže aby vám pak nechybělo na suvenýr pro druhou přítelkyni.

Já dnes plánuji trasy na Mapy.cz, protože se ukázalo, že strýček Google je docela mimo mísu. Google vás totiž s naprostým klidem navede na naprosto nesjízdnou cestu, kterou byste prošli maximálně tak pěšky. Otočit se většinou nejde a tak s melodickým pobrukováním: “Do pekla s Googlem, do pekla s Googlem, …”, couváte i několik set metrů. Při sebemenší pochybnosti či nejistotě se ptejte na cestu místních. Kdokoliv vám totiž až neuvěřitelně ochotně pomůže. Proto každých pár kilometrů zastavujeme a ptáme se, jestli jedem správně.

Uprostřed ostrova ve vesničce Nipiditos, cestou k Diově jeskyni, ověřujeme směr na Geraki. Zastavujeme u panímámy v černém, která jen tak postává před domkem.

“Kalimera, Geraki?”, a ukazujeme směrem dopředu. Babička přikyvuje, že ano. V tom přichází mladší členka rodiny, mávajíc rukou stejným směrem: “Ne, Geraki, ne.”, což znamená ano. Vzápětí přibíhá další domorodec a gestikulací naznačuje, že situace není až tak jednoznačná. Pak se všichni tři vášnivě dohadují. V tom přichází nejspíš syn, který umí anglicky a zachraňuje situaci. Říká, že cesta tam sice vede, ale pouze pro traktory a koně. Na telefonu nám ukazuje novou trasu. A říká, že to k jeskyni nestihnem.

“Chcete kafe? Pojďte na kafe. Nebo chcete vodu?”, zve nás srdečně do jejich stoletého domku. Jsme příjemně zaskočeni a odmítáme s tím, že máme málo času. Byla to chyba, která mě dodnes mrzí, protože jsme tu jeskyni stejně nestihli…

V těchto vesničkách vás pohostinnost místních zaskočí

V cestě v horách nejspíše natrefíte na farmáře, kteří patří k nejpomalejšímu druhu. Běžně se vozí v posledních modelech Nissan Navara nebo Toyota Hilux. Na ulici, kde se sotva minete se skútrem, dojedete stokilového farmáře v černém tričku v offroadu, který jede dvacítkou a vůbec ho nevzrušuje, že zdržuje šňůru aut za sebou. Klidně si i zastaví, aby prohodil pár slov s kolegou. Vždyť je to přece on, kdo tady má tři akry s aloe, dvacet akrů olivovníků a hromadu ovcí na pastvinách v horách.

Farmáři ve svých off-roadech jsou tady páni

Pokud už budete mít auto, tak vaše mažoretka určitě bude chtít na nějakou tu “romantickou” pláž. Jakože tam budete skoro sami a v hlavách samé chlupaté myšlenky. Jedna z takových je Voulisma na severním pobřeží v nejužší části Kréty, u městečka Istro. Speciálně její východní strana s malým zálivem ve skále. Místní vám takových pláží doporučí několik, ale naprostá většina je romantická asi jako pražské metro ve všední den.

Malý záliv u pláže Voulisma u městečka Istro

I cestovat autobusem může být zážitek.

Autobusáci patří naopak mezi nejrychlejší druhy. Netušíte, kde všude se dá vjet s autobusem. Na Krétě snad kromě místní dopravy v Herakliónu, jezdí pouze velké a vysoké autobusy. Všechny mají samozřejmě klimatizaci aby jim tam turisté v tom horku nezdechli. Hlavní myšlenka autobusové dopravy je: rychle nabrat cestující, rychle je dopravit tam kam chtějí a řidič na vás nemá čas. Jelikož se ne všude dá koupit jízdenka předem na pokladně, tak mají v autobuse průvodčí. Musíte přesně vědět, na jakou zastávku jedete a umět to správně vyslovit. Pokud nevíte nebo vám nerozumí, dostanete jízdenku odhadem, nejspíše na konečnou. Nemají čas se vybavovat s turisty, když potřebují probrat důležité záležitosti s řidičem, popřípadě s někým známým.

Přístavní pevnost v Heraklionu

Autobusem se pohodlně dostanete do hlavního města Kréty Heraklionu za pár euro. Přístav, pevnost, historické části města a nějaká ta místní pochoutka na zahrádce stojí za návštěvu. Obzvlášť Knossos byste neměli minout. Doma si můžete sáhnout na kousky zdiva, které postavil člověk před 900 lety. Tady na Krétě se dotýkáte zbytků budov, které jsou staré více jak 3 000 let. Za těch 15 euro za vstup to určitě stojí. Autobusy s velkým nápisem Knossos jezdí každých 15 až 20 minut z hlavního nádraží až na místo za nějakých 1,20 euro. A to samé zpátky.

Kdo neviděl Knossos, jako by na Krétě nebyl

Jízdní řády jsou nejspíše pouze „orientační“. Jako že by něco mělo jet, ale ještě se uvidí. S hloučkem turistů v Heraklionu čekáme na nádraží na autobus číslo 79, který má odjezd 19:15, protože je to tak napsáno na velké informační tabuli. Pak asi někdo z povolaných zjistil, že autobus číslo 79 nedorazí, proto rozhlasem vyhlásí, že místo něho pojede bus číslo 41. Všichni se tedy přesuneme k přistavené jednačtyřicítce. Řidič vášnivě při nástupu škube jízdenky a na nastupující pokřikuje: “Halo friend, quickly, quickly!”. A pak všichni odjíždíme přesně v 19:10 …

Někdy borci spěchají až moc

Zmiňované ceny platily v roce 2017, dnes budou nejspíše o něco vyšší. To ale nic nemění na tom, že byste se měli sbalit a vyrazit na Krétu. Anebo na nějaký jiný řecký ostrov.

Peter Wolker

Mnohaleté sezení u počítače by mě dříve nebo později zabilo. Proto jsem se vrhnul do cestování. Nejdříve po horách, pak i po Evropě.
A neskutečně mě to baví. Fakt.

Související články

Cesta domů z Erasmu na kole aneb co se naučíte, když jste celý měsíc sami

Cesta domů z Erasmu na kole aneb co se naučíte, když jste celý měsíc sami

19

červenec, 2018

Jsem od mala hodně ambiciózní, sebekritická, chci dělat věci správně, neustále na sobě makat, rozvíjet se a posouvat a zároveň jsem silák, s kterým jen tak něco nezacloumá. Naštěstí mám v sobě ale i čerta, co na tohle kašle, chce zažít dobrodružství, řídit se aktuální náladou radši než rozumným plánem a jen tak blbnout.

Tahle kombinace mě dostala až ke studiu v Rovaniemi – finském městě na polárním kruhu, kde žije víc sobů než lidí a taky Santa Claus. Prozíravě jsem z ČR odletěla jen s jednosměrnou letenkou, takže nápadu na návrat na kole pak nestálo skoro nic v cestě. Pár kratších dovolených na kole už jsem za sebou měla, ale vždycky ve dvou a maximálně na necelé dva týdny.

Sama na cestě jen se svým kolem jsem v červenci 2017 strávila 31 dní, ujela 2409 km, až jsem se uprostřed Polska srazila s autem, zlomila si zápěstí a zbytek cesty do Prahy dojela vlakem. Ten měsíc prověřil všechno, co jsem napsala v první větě, doslova až na dřeň.

Co jsem se tedy cestou naučila?

#1 Rozhodně ne opravit přehazovačku. Ne všechno se dá okoukat z YouTube, aspoň v mém případě.

#2 Neomylně rozpoznávat místa s dobrým přístupem k elektrické zásuvce. Protože vybitý mobil s navigací v oblasti, ke které nemám detailní mapu, se může snadno stát peklem na zemi. Na kole dvojnásob zamrzí každý kilometr navíc.

#3 Přijmout štědrou pomoc od lidí, kterým to nemám možnost nijak vrátit či oplatit, a být s tím v pohodě. Však to zase někdy pošlu dál nějak jinak, uklidňovala jsem se.

#4 Nestěžovat si. Když je člověk sám, některé pocity se rozjíždějí do obřích rozměrů. Ve dvou je stěžování si na nepohodlí, píchání v koleni nebo na cokoliv jiného něčím, co utužuje vztah a vlastně dělá cestování speciálním a výjimečným zážitkem, na který pak rádi vzpomínáme. Nikdy by mě nenapadlo, jak moc jinak tohle funguje, jakmile je člověk daleko od domova sám. Byť jen jediné slovo postěžování si totiž v hlavě zapíná odpověď “za to si ale můžeš jen a jen sama, kočičko”. Za ten pocit sebetrýzně rozhodně remcání nestojí. Raději to buď hned začít řešit, nebo se s tím nějak smířit. Třeba i s tím, že jsem už čtyři dny neměla sprchu, zmokla jsem až na kost, přes noc samozřejmě nic neuschlo a já se do toho ráno znechuceně se smíchem soukám.

#5 Užívat si ty nejobyčejnější chvíle. Z cestovatelských blogů lze nabýt dojmu, že cestování je nekonečná série zajímavých míst, lidí a příhod. Světe div se, není tomu tak. Když jedete na kole, zákonitě několik hodin denně prostě jen šlapete do pedálů a přitom se nic extra neděje. Při průjezdu severem Finska jsem první tři dny nemluvila s nikým déle než minutu. A už mi běželo hlavou, že jsem asi špatný cestovatel, když se neseznamuju s lidmi a nemám kopec zajímavých historek. Přitom je to úlet. Nevím, proč pořád potřebuju mít nebo zažívat něco nej. Naštěstí jsem odolala cukání koupit si sluchátka a postupně jsem se naučila hledat rozptýlení v malých drobnostech a mít se dobře jen tak sama se sebou.

#6 Rozpoznávat různé druhy mraků a předvídat krátkodobě počasí. Při večerním rozhodování “stan vs. širák” není prostor pro chyby. Obecně jsem se naučila fungovat v těsnějším spojení s přírodou. Až tak moc, že jakmile jsem odjela z finského polárního dne a bílých nocí v Pobaltí, byly moje vnitřní hodiny úplně zmatené. Pár dní mi trvalo, než jsem si zvykla, že to, jak na severu vypadal večer, najednou vidím na obloze už odpoledne. A že tím pádem nemusím stresovat, že nestíhám (na hodinky jsem totiž koukala minimálně a postupně se začala víc řídit prostě jen světlem).

#7 Důvěřovat světu. Protože bez toho bych na cestě nemohla vydržet ani den. Pamatuju si, jak jsme s kamarádkou při společné cyklo dovolené po Maďarsku vytřeštěně zíraly na nezodpovědnost člověka, který nechal naložené kolo před obchoďákem a šel si nakoupit jako by se nechumelilo. Teď jsem tímhle člověkem byla já. Donucená být v pohodě s tím, že nemám svoje věci pod kontrolou. Kolo není krosna, to si s sebou dovnitř nevezmete. Přestala jsem ho zamykat asi po týdnu (upřímně – chudák, koho by napadlo ukrást ten můj tank) a při nakupování jsem si v klidu nechávala mobil v zásuvce u vchodu. Jak je možné být v klidu v tak velké nejistotě? Podle mě se člověk dokáže naučit vnímat problémy spíš jako začátek dobrodružství, navíc cestování na vlastní pěst je skvělý trénink jakékoliv improvizace, ať máte plán cesty sebelepší. A tak ve mě pomalu zmizel strach z toho, co všechno by se propánajána mohlo stát. Jakmile hlava přestane vyrábět tragické scénáře a naopak se začne těšit na další nestandardní situace, je to hodně velká pohoda.

#8 Být sobecká a umět si vymezit svůj prostor. Protože jsem zjistila, jak moc v pohodě a šťastná dokážu být, jakmile se do něčeho nenutím jen proto, že se to ode mě očekává nebo protože se to tak obvykle dělá. Největší finta je v tom, že v tu chvíli není v okruhu pár set kilometrů nikdo, kdo by mi chtěl do věcí kecat, ale hlavně nikdo, před kým mám podvědomou potřebu obhajovat se, proč něco dělám zrovna tak, jak to v tu chvíli dělám. Kromě absence blízkých lze tuhle dovednost taky trénovat na lidech, se kterými se každý den cestou potkávám. Usmát se na cizího chlapa? Dát se do řeči s cizím člověkem a probírat osobní věci? Nechat se pozvat na jídlo? Jít spát k úplně cizím lidem? Jak reagovat na kompliment? Na všechny otázky jsem si bez váhání odpověděla ano, jen u té poslední jsem jasnou odpověď nenašla doteď. Když jsem ji položila v online fóru sólo cestujících žen, byla jsem reakcemi dost zaražená. Většina z nich nabádala k hodně velké opatrnosti, ideálně se na cizí muže raději ani neusmívat, jinak si koleduju o průser. No nevím, já chci být na lidi prostě hodná bez nějakého filtru a tohle se mi nezdá jako cesta pro mě. Mnohem důležitější mi přijde umět se s cizím mužem chovat sebevědomě, naučit se rychle odhadnout situaci a přizpůsobovat jí míru ostražitosti, takže se nakonec v absolutní většinu případů můžete na kohokoliv dál usmívat svýma krásnýma očima a nedostat se tím automaticky do průseru. Díky tomu se mi podařilo velmi elegantně a hlavně vlídně vybruslit z prekérní situace s jedním dost nátlakovým Turkem. Tohle se naučit mi přijde mnohem užitečnější, než se pořád bát a zkoumat, kde mi hrozí jaké nebezpečí a vyhýbat se mu.

#9 Připadat si výjimečně. Nebo ne? Schválně jsem nakonec zvolila trasy mimo velká města plná turistů. Na vesnici je mnohem snazší dostat se blíž k lidem a navíc se stáváte skutečnou kuriozitou. Ten pocit, kdy jedu na naloženém kole a lidé mi obdivně mávají nebo na mě volají, miluju. Stejně tak když se dávám do řeči s náhodnými lidmi a vzájemně si sdělujeme svoje životní příběhy. Úplně nejšťastnější na cestě jsem, jakmile mám pocit, že někoho aspoň maličkato inspiruju. Proto si nikdy nedomlouvám ubytování přes různé cestovatelské platformy, ale improvizuji to přímo na místě. Připadám si tak víc výjimečná a hlavně stoupá šance, že se potkám s lidmi, kterým opravdu můžu přinést nebo ukázat něco nového. Téhle své potřebě říkám komplex výjimečnosti a myslím, že se týká mnoha cestovatelů, byť si jej ne všichni uvědomují. To že jsem ujela něco na kole a párkrát si u toho postavila stan ze mě přece žádného nadčlověka nedělá. A rozhodně to neznamená, že jsem teď odborník na svět a na život, i když se tak na těchto řádcích tvářím.

#10 Naslouchat sama sobě. Takhle moc jsem o sebe nikdy nepečovala. S vědomím toho, jak dlouhou cestu ještě před sebou mám, jsem neustále vnímala, jak se mám a jestli nějaká část mě nepotřebuje ulevit. Na výletech na kole jsem dřív dost často trpěla jak zvíře. Ale tady jsem poprvé v životě přizpůsobovala každou vteřinu všechno jen sobě a najednou zírám, jak moc toho za den dokážu ujet a vlastně to není až taková fuška. Jen na sebe prostě zbytečně netlačím. Třeba ani takovým detailem, jako je budík. Moje tělo přece samo nejlíp ví, jak moc si potřebuje odpočinout. A hlava sice může naplánovat, v kolik vstaneme, ale ona pak do těch pedálů šlapat nebude. Takže sorry jako.

#11 Bojovat se svým démonem. Samota ze mě vytáhla to nejlepší a zároveň to nejhorší. Posledních pár let jsem na sebe byla hrdá za to, jak moc aktivně řídím svůj život, snažím se ovlivňovat okolí, zakládám studentské spolky, vymýšlím vlastní projekty a kde jen to jde, přebírám zodpovědnost a vedení. Myslela jsem si, že to je znakem mé vnitřní nezávislosti. Ani prd. Nikdy mi nedošlo, jak moc jsem závislá na obdivu. Jak moc mě vnitřně ovlivňují názory ostatních. Jak je pro mě těžké vyrovnat se s tím, když nenaplňuju očekávání druhých. Začalo to obyčejným komentářem “tak to už můžeš rovnou ujet 100” v reakci na mou zprávu, že mám denní průměr 80 km. Proč mi sakra tolik vadí, co někdo jen tak plácnul do větru, když o mně v příští minutě ani neví? Největší peklo ale přišlo, když se mi v Estonsku rozbil nosič na brašny. Celá konstrukce se ohnula a začala mi tlačit do blatníku, takže kolo krásně brzdilo a nešlo s tím nic udělat. Do nejbližší vesnice jsem v tomhle stavu urvala něco přes 20 km asi tak poloviční rychlostí, než jsem byla zvyklá. Peklo pekel. V hlavě mi běžela nekonečná hádka s mými nejbližšími, kterou nešlo žádným způsobem vypnout. O tom, že se cestou špatně starám o kolo, že moc pozdě vstávám, že nepravidelně jím, že jezdím i přes poledne, kdy je vedro, že jezdím v dešti atd. atd. Byla jsem na sebe děsně naštvaná, co za žumpu se mi to honí hlavou. A podobných momentů, jen okolo jiných témat, se začalo objevovat víc a víc. Třeba když jsem najednou projížděla zeměmi, o kterých jsem nic nevěděla a neměla jsem energii, čas ani chuť na to zjišťovat něco víc, zase ve mě začal hlodat červík, že to je přece špatně, promarněná příležitost a kdo ví co všechno. Až moc tlaků na mou malou hlavu, o kterých ani pořádně nevím, jak se tam dostaly. Většinu z těch věcí mi totiž za celou cestu nikdo neřekl. Takhle přísná a zlá jsem na sebe byla jen a jen já sama. Nepříjemnost, ale aspoň mi díky tomu začalo docházet, jaké tlaky a přikázání si v sobě nosím a nakolik mi ztěžují život. První krok k tomu je začít vypínat.

#12 Umět se vzdát a nesnažit se bojovat. Když jsem seděla na silnici před autem, co mě srazilo, vzteky odhodila přilbu a koukala na svoje rozbité kolo, byla jsem pořád skálopevně přesvědčená, že do pár hodin budu zase zpátky v sedle. Stejně tak když mi nasazovali sádru. Aspoň na hranice, přece to nevzdám, když už jsem tak blízko cíli. Snad tisíckrát jsem v životě slyšela “všechno jde, když se chce”, ale o tom, že dokázat vzdát svůj sen je víc než v pohodě, bohužel ne. Kamarád mi do telefonu vyprávěl něco o horolezcích, co se dokážou vzdát těsně pod vrcholem životního výstupu, ale já se jen chechtala. To není můj případ, já to přece dokážu! Jenže pak jsem už dvě hodiny seděla v policejním autě a začala cítit, jak moc mě všechno bolí. Pokračovat v cestě by byl až moc velký risk, vždyť pořádně ani netuším, co s tou rukou vlastně mám. Tiše jsem zašeptala, že teda asi radši pojedu domů a při těch slovech se mi v hrudi rozlila obrovská bolest. Asi nejtěžší rozhodnutí v životě. Spolkla jsem slzu a radši se začala smát. Věděla jsem, že jsem se rozhodla správně, ale stejně to strašně bolelo. Proč já? Proč teď? Proč zrovna v den, který byl od rána tak skvělý a já byla plná energie a nadšení? Nechápala jsem. Vyrovnat se s touhle zkouškou mi trvalo několik měsíců. Moc tomu nepomohlo to, že při příjezdu do ČR jsem nasadila masku veselého hrdiny a všechny tyhle nepříjemné pocity se snažila někam schovat. Ale díky tomu aspoň vím, jak moc nebezpečné je snažit se potlačit nepříjemné emoce, protože ono to dřív nebo později stejně někde vyleze.

#13 Odpustit a nechat něco jen tak plynout. Ten člověk, co mě srazil, byl po celém měsíci první, kdo na mě byl zlý. Vůbec mi nedošlo, v jak velké bublině jsem do té chvíle byla. Sprostě na mě křičel, zatímco jsem ležela zaseklá pod jeho autem, nadával mi, že má kvůli mně prasklý blatník, přemlouval mě, ať za žádnou cenu nejdu k doktorovi a když pak se mnou policie groteskně sepisovala protokol v polštině (já jim rozuměla, ale oni mně prakticky vůbec), kecal do toho a říkal jim věci, které nebyly pravda. To už jsem nevydržela a po několika hodinách diplomatických úsměvů a obranného smíchu jsem na něj přímo před policajty začala řvát, ať drží hubu a že mu teda pěkně děkuju jak mi po**al celou cestu. A v tu chvíli mi došlo, že tohle nechci. Že tohle do mojí cesty, při které jedu na jedné krásné vlně se sebou i se světem, nepatří. Rozum by rozhodl přesně naopak, to mi doma vštěpovali dost jasně, jak je zásadní nenechat se odbýt a urvat ze všeho maximum pro sebe. Ale tady jsem byla jen já sama. Poprosila jsem policii, ať toho pána pošlou domů. Jeho výpověď už sepsaná byla a teď tu čekal jen na mě, až mě zaveze do cykloopravny a pak k sobě domů, abych neměla žádné zbytečné výdaje navíc. Rozhodla jsem se, že mi žádné peníze nestojí za to strávit byť jen minutu v blízkosti někoho, kdo to se mnou nemyslí dobře. I když by jedna část mě moc chtěla, aby aspoň nějak musel odčinit to, co mi udělal. Pro svou nenávist a pomstu ale často nedokážeme vidět to, co je doopravdy důležité. Naše vlastní pohoda a štěstí. A to nám žádná hádka ani morální vítězství nad druhým dlouhodobě nepřinese. Čili jsem si na toho pána ani nevzala kontakt, nechala ho poslat pryč a opravu kola i hotel si zaplatila sama a byla jsem spokojená. Pár měsíců poté mi domů přišel rozsudek, podle kterého ani jeden z nás nepochybil a s tím se případ uzavírá. Kdybych do toho ryla, mohla bych mu způsobit dost nepříjemností a možná i vytřískat nějaký ten zlotý. Přece jen jsem měla sádru 11 týdnů, to už je slušné ublížení na zdraví. Raději jsem to ale vzala jako zkoušku toho, jak se dokážu vyrovnat s pocity nespravedlnosti a ublíženosti. A nakolik dokážu odpustit někomu, kdo je spojený s jednou z nejintenzivnějších bolestí v mém životě.

#14 Žít beze svědků. Jednou mě cestou napadlo, že vlastně nemám žádný důkaz o tom, že jsem to skutečně dokázala. Že jsem půlku cesty nejela vlakem nebo tak něco. Snažila jsem se omezit počet Facebookových příspěvků na minimum, fotky z cesty jsem sdílela až po několika týdnech a se zveřejněním svého deníku váhám ještě teď, rok poté. Na jednu stranu chci, aby ještě někdo další věděl, co se mi cestou stalo, na druhou stranu to trochu popírá princip toho všeho. Pro mě totiž nebylo až tak moc těžké zvládat samotu cestou, mnohem těžší je to pak po návratu domů. Teprve v tu chvíli na mě samota dolehla v plném rozsahu, protože to všechno, co se stalo, je jedině v mé hlavě a není nikdo, s kým bych mohla jít na kafe a společně si zavzpomínat, jaké to cestou bylo. Nechci moc vyprávět historky z cesty, protože je jich až příliš a je těžké mezi nimi vybrat. Tak jsem si postupně zvyklá na to, že to všechno bylo jen pro mě.

Jedna věc je, co se člověk cestou naučí a co všechno si uvědomí o sobě a o světě, druhá věc je ale nakolik dokážu a chci tohle všechno přenést do svého fungování doma. To je takové dobrodružství samo o sobě, když pak člověk konfrontuje svoje nové názory a zvyky s tím, co je ve společnosti považováno za normální. A tak je velký kus umění taky v tom dokázat být pokorný vůči věcem, proti kterým se najednou začnu vymezovat. Cestování učí toleranci, otevřené mysli a dalším hezkým věcem, ale snadno pak může při návratu domů působit tak trochu opak. Proto se snažím dávat si pozor na to, abych ostatní nemoralizovala svou novou životní filozofií. Každopádně vyjet někam dál úplně sám je zážitek, který rozhodně stojí za to. A i když dokáže se životem trochu zamávat, je to něco, co je určitě fajn si aspoň jednou vyzkoušet.

Veronika Kynclová

Veronika pracuje na volné noze jako HR konzultant, lektor programů pro školní kolektivy (pracuje například se třídami, kde se vyskytuje šikana) a učí hru na housle. V současné době vytváří projekt hudební zkušebny Melogee.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Související články

Zdokumentoval jsem tvrdý život v Náhorním Karabachu

Zdokumentoval jsem tvrdý život v Náhorním Karabachu

Náhorní Karabach na první pohled nemá logiku. Obýván je převážně Armény, ale mezinárodně je uznáván jako součást Ázerbájdžánu. Vstup je možný pouze dvěma cestami – obě vedou z Arménie. Víza uděluje ambasáda Republiky Náhorní Karabach sídlící v Jerevanu, ale jakmile je máte v pasu, zavřeli jste si dveře do Ázerbájdžánu. Ani název této enklávy není zcela přímočarý; jedná se o složeninu rusko-perského „Nagorno Kara-bakh“, což lze přeložit jako „horská černá zahrada“.

Cestou do Karabachu se zastavuji ve staré škole vesnice Halidzor. Návštěvu a focení mi tu domluvil Voloďa, s kterým jsem včera večer popíjel v jedné hospodě v nedalekém Gorisu. Sliboval, že škola bude velmi opotřebovaná, tedy fotogenická, ale že se na hodině dějepisu propadnu skrze parkety, to jsem nečekal. I palubovka v tělocvičně je tak ztrouchnivělá a záplatovaná, že mám strach se pohnout. Ne však děti, které zde bez obav a se vší divokostí hrají basketbal, fotbal a házenou zároveň – ani se nestačily převléci. Jako průvodce po škole se mne ujímá s cigaretou v ruce učitel Igor a hned po vyučování mne zve k sobě domů.

Nahorni_karabach

Na zápraží sedí jeho otec, ověšený metály z druhé světové války, díky kterým pobírá relativně vysokou penzi asi dvou tisíc korun měsíčně. Největší poklad je ale ukryt za domem – palírna vodky. Neuvěřitelně amatérská destilační aparatura, počínající přírodním ohništěm pod visícím kotlem, s rezavými rourami vedoucími nádrží s vodou (chlazení), a na konci světe div se odkapává v pravidelném rytmu letošní úroda. V Arménii jsem brzy pochopil, že vymlouvat se na řízení motorového vozidla nemá smysl, a tak ještě než vyrazím do zákrut Náhorního Karabachu, koštuji výbornou pálenku.

Dej si s námi

Neutuchající pohraniční potyčky a hádky o politickou kontrolu této těžko uchopitelné oblasti znamenají, že Náhorní Karabach není právě vyhledávanou dovolenkářskou oblastí. A přitom má krajina o velikosti Královéhradeckého kraje tolik k nabídnutí: horské kláštery, archeologická naleziště, přírodní scenerie, ale hlavně příležitost na chvilku se vrátit v čase a na vlastní oči pozorovat život, o jakém nám vyprávěli prarodiče. V pozdním odpoledni stoupám do hor Černé zahrady, tu a tam zastavím, abych mohl obdivovat nádhernou krajinu pod zapadajícím sluncem.

Za tmy přijíždím do Šuši, prvního karabašského městečka o pár tisících obyvatel. Válka zničila osmdesát procent budov a město se ani po dvaceti letech z následků neotřepalo. Bloudím tmavými ulicemi a zastavuji až u nově zrekonstruované křesťanské katedrály sv. Krista Spasitele s nevyslovitelným jménem Gazančecoc, jediné osvětlené stavby široko daleko. V blízké restauraci spořádám šašlik a sháním nocleh. Nejlepší to prý bude u Saro Sarjana. Všichni jej znají a on zná všechny. Zná také ministra zahraničí, Karena Mirzojana, který mi udělí povolení navštívit město duchů Agdam.

Nahorni_karabach

V Stěpanakertu, hlavním městě Náhorního Karabachu, procházím šedé ulice a s díky odmítám bezpočet pozvání na stakan (nebo alespoň stakančik). Na periferii města nacházím dětský domov. Ředitelka Nonna Musajeljan mě provází jako kastelánka po hradu a na chodbách s krásně pomalovanými zdmi mě seznamuje s usměvavými schovanci. Děti chodí do vedlejší školy a Nonna se jim snaží kompenzovat ztrátu rodičů výlety, hrami nebo divadlem. Po dovršení 18 let musejí děti domov opustit, ale všechny dostanou od vlády do začátku byt a práci.

Nemocnice, která zažila válku

Nemocnice ve Stěpanakertu, stará stalinovská stavba, tu stojí od roku 1936. Při nedělní návštěvě se ptám, kde najdu hlavního lékaře. Doktor Atajan se mě ujímá a bere mne na vizitu po všech odděleních starého špitálu. Rozpukané zdi, popraskané omítky a rozdrolená dlažba na zemi připomínají všechno, jenom ne nemocnici. Ponurá atmosféra tmavých chodeb se ale nepromítá do mysli zdejšího personálu ani pacientů. Všichni jsou nesmírně vstřícní a ochotní, pacienti sice nechápou, co tu dělám, ale když jim vysvětluji reportérskou misi, děkují za můj zájem – „spasibo za vnimánije“.

koupit casopis koktejl
koupit casopis koktejl

„Máme tu výborné lékaře,“ říkají jednohlasně. „A krásné sestřičky,“ dodávají. Musím souhlasit.

Doktor Atajan, vážený pán kolem sedmdesátky, mi během vizity vypráví, jak nemocnice fungovala za války. „Pracovali jsme prvně zde a operovali podle toho, kde se právě střílelo, jestli zleva nebo zprava. Potom jsme museli do sklepa, a nakonec nás přestěhovali do budovy prezidenta.“ Bezpočet děr po kulkách na fasádě nemocnice potvrzuje svědectví. V těsném sousedství se právě dokončuje novostavba moderní nemocnice, sponzorovaná mecenáši z Ruska i západu. Pacienty tak snad v brzké době čeká důstojné prostředí.

Nahorni_karabach

Svět bez života

Navečer pokračuji k největšímu městu duchů na světě Agdamu, symbolu utrpení a nenávisti dvou národů. Všechny domy jsou rozstřílené, pouze mešita Juma stojící uprostřed trosek byla běsnění ušetřena. Z věže jejího minaretu se dívám na hrůzné následky válečného konfliktu, připomínající jadernou katastrofu. Křížem krážem projíždím po zaprášených cestách kdysi živého města a nemohu se ubránit směsici smutku, strachu a zoufalství. Před válkou zde žilo na padesát tisíc obyvatel, dnes mi cestu tu a tam zkříží pouze opuštěný pes.

Po soumraku zaznamenávám v jednom stavení světlo. Projíždím pomalu kolem a ze dvora na mě nevěřícně koukají tři chlapi, schovaní mezi pytli s ovocem. Ernest, Boris a Michal tady právě zpracovávají sklizeň granátových jablek, popíjejí vodku a mezi jednotlivými stakany (už jsem říkal, že auto tu není omluvenka?) mi vyprávějí svoje příběhy.

Cestou na jih Karabachu projíždím několik vesnic, abych se znovu a znovu ujišťoval o neskutečné pohostinnosti zdejších obyvatel. Za celou cestu se mi dostává bezpočet pozvání do domácnosti, více šašliku, než dokážu spořádat, a vodky více, než mohu strávit. Raya a Voloďa Gryginovi, oba osmdesátníci, mě hned po vystoupení z vozu v obci Karmir Šuka zvou na kávu, a nakonec i na oběd. Oprýskaná železná vrata před jejich domem jsou proděravěná kulkami ze samopalů.

Nahorni_karabach

Voloďa mi na zahradě ukazuje, kde všude za války dopadaly granáty, vypráví o svých synech a dceři, kteří všichni bojovali v blízkých horách. Bylo jim tehdy asi 17 let. „Až příště pojedeš kolem, vstup bez klepání, dveře nikdy nezamykám,“ shrnuje v jedné větě mentalitu zdejších lidí.

Oběd mezi troskami domů

Vesnice jsou často rozstřílené a zřídkakdy opravované, trosky postupně zarůstají zelení. Nejmodernějšími stavbami tak jsou památníky podél silnic. Z jednoho domku vesnice Togh na mě mává mladík a zve mě na oběd – už druhý během pár hodin. Odmítnout by tu bylo krajně nezdvořilé, a tak vstupuji do domu, jednoho z mála, který má střechu. Maminka Vera navařila, jako by mě čekala – šašlik, chalva, baklava, sýry, marmelády a samozřejmě pálenka. Vše je domácí produkce – do obchodu je tu daleko a nakupovat není za co; lidé tak spoléhají sami na sebe.

Vera mi oknem ukazuje na trosky sousedního domu. Bydleli v něm Ázerbájdžánci a žili tu v pokoji; jako sousedé spolu slavili, radovali se, chodili do kostela i do hospody. Ale válka vše změnila, Ázerbájdžánci odsud odešli, či jak i někteří Arméni přiznávají, byli vyhnáni, a zbyly po nich jenom trosky domů.

koupit casopis koktejl
koupit casopis koktejl

Samé otázky

Vydávám se na sever podél ázerbájdžánské hranice – Askeran, Tigranakert, Martakert. Dvacet let po konfliktu jsou stopy války vidět na každém kroku: převrácená torza tanků a další vojenské techniky, zničené domy, na polích zákopy a prázdné nábojnice. Jsem na dohled od stále žhavé linie. V ulicích je více uniformovaných než civilních občanů. Jen co v Martakertu opustím automobil, abych udělal pár snímků rozstříleného kulturního centra, je u mne uniformovaný voják s nekončící řadou otázek. Co tu fotíš? Pro koho to fotíš? Co s těmi fotkami budeš dělat? Proč? Proč? Proč?

Nahorni_karabach

Naštěstí se začíná zajímat o můj kompas připevněný na poutku kalhot. Raději mu ho věnuji, abych zachránil fotky na kartě, nasedám do auta a odjíždím. Za vesnicí na cestě potkávám evidentního bezdomovce Štěpána, nabízím mu odvoz a vyslechnutí jeho příběhu. Štěpán mi nastiňuje pohled z druhé strany hranice; jako Armén žil v Ázerbájdžánu, odkud byl za války vyhnán. Vypráví mi, jak bojoval za svobodný Karabach, kolikrát byl raněn, ale protože přišel z Ázerbájdžánu, vláda jej označila za potenciálního teroristu. Dodnes nedostal ani byt, ani penzi, bydlí v domově důchodců a toulá se po vesnici.

Zpět do Arménie se vydávám přes horský průsmyk Sotk a ochutnávám, co znamená karabašský offroad. Asfalt zprvu potrhaný, posléze žádný, jenom díry, bláto, kamení a ve vyšších polohách první letošní sníh. V horském sedle naposled vystupuji z auta a pohledem se loučím s Náhorním Karabachem. Večerní opar halí „Černou zahradu“ do bílého závoje a zjemňuje kontury krajiny. Napadá mne v tu chvíli, že tím symbolizuje vnímání Karabachu okolním světem – jakkoliv krásný, přesto mlhavý, nejasný, nečitelný, těžko pochopitelný.

Autor: František Štaud

koupit casopis koktejl
koupit casopis koktejl