Souostroví Špicberky: Severnímu pólu na dohled

Souostroví Špicberky: Severnímu pólu na dohled

23

květen, 2019

Souostroví Svalbard je nejsevernějším trvale obydleným místem na planetě. Nehostinná a holá arktická tundra, kde nerostou žádné stromy a více než polovinu území pokrývají ledovce připomíná jinou planetu. Přesto nebo možná právě proto přitahuje stále více cestovatelů.

Špicberky

Před malým letištěm vítá návštěvníky rozcestník zobrazující vzdálenosti do světových metropolí. K severnímu pólu, vzdálenému 1.300 km, je to ze Špicberk blíže než do Osla. Většina turistů se sem vydává v létě, během polárního dne, kdy slunce více jak 120 dní nezapadne za obzor. I polární noc má však na Špicberkách své kouzlo. Během temných jasných nocí je zde totiž k vidění magická polární záře.

Špicberky

V Longyearbyenu, hlavním městě Špicberk, žije pouhých 2.000 obyvatel. Město je pojmenováno po Američanovi John Munro Longyearovi, jehož společnost zde na začátku 20. staletí začala s těžbou černého uhlí. Ke konci století ale začala být těžba nerentabilní a norská vláda se nedávno rozhodla ukončit operace ve všech svých dolech na souostroví. Na připomínky hornické minulosti Špicberk narazíte ale doslova na každém kroku.

Špicberky

Ve svazích nad městem stojí zchátralý důl 2B, který vyhořel poté, co byl Longyearbyen za 2. světové války napaden německými válečnými loděmi. Oheň se v dole nepodařilo kompletně uhasit až do roku 1962! Vchod do dolu, ve kterém podle místních žije Santa Claus, byl bohužel kvůli hrozícímu zhroucení nedávno uzavřen.

Špicberky

V rámci organizované turistické prohlídky ale můžete navštívit důl číslo 3 a vypravit se až 250 metrů hluboko do nitra hory nebo do jednoho z postranních tunelů, který kdysi sloužil jako úložiště semen. To se později přestěhovalo do nově vystavěné budovy poblíž letiště, kde vznikla Globální semenná banka skladující okolo 1.5 milionu různých semen mnoha hospodářských druhů rostlin pro případ vypuknutí atomové války či jiné globální katastrofy.

špicberky

Jakkoliv se může Longyearbyen zdát maličký, tak ve zdejších měřítkách se to rovná velkoměstu. Najdete zde obchody, restaurace, kavárny nebo bar s trefným názvem Svalbar. Restaurace Huset se dokonce pyšní vinným sklepem s více než 20.000 lahvemi vína a oceněním “Best Award of Excellence” uděleným magazínem Wine Spectator.

Město má také vlastní univerzitu, čokoládovnu, pivovar nebo skleník, ve kterém se pěstuje čerstvá zelenina. Díky své poloze na 78 stupni severní šířky drží většina z městských atrakcí a institucí titul „nejsevernější svého druhu“ na světě.

špicberky

 

Na Špicberkách jsou jen tři trvale osídlená města: správní středisko Longyearbyen a výzkumná stanice v Novém Ålesundu, které patří pod norskou samosprávu a ruské těžařské městečko Barentsburg. Takzvaná Špicberská dohoda z roku 1920 přiznává svrchovanost nad souostrovím norskému království, ale právo využívat zdejší nerostné bohatství mají všichni signatáři dohody včetně Československa. V praxi tohoto práva využívají ale jen Norové a Rusové.

špicberky

V minulosti se těžilo uhlí také v ruském městě Pyramiden, kde byla těžba ukončena v roce 1998 a obyvatelé města byli přepraveni zpět do Ruska. Z Pyramiden se tak stalo město duchů a někdejším domovem zhruba tisícovky horníků se dnes prohání už jen vítr. V letních měsících se sem vydávají výletní lodě a turisté si mohou prohlédnout opuštěné budovy, kde na zaprášených policích stále leží dávno zapomenuté knihy a na okenních parapetech stojí už dvacet let uschlé rostliny.

špicberky

Za dob studené války byl Pyramiden výkladní skříní Sovětského svazu, kam se mohl dostat kdokoliv ze Západu. I proto zde pracovali jen ti nejlepší ze svých oborů, kteří se těšili vysokému životnímu standardu a až sedmkrát vyššímu platu než byl průměr v Sovětském svazu.

Během osmdesátých let nechali Sověti do Pyramiden dokonce přivézt kvalitní zeminu a na rozlehlém “náměstí” nechali vysadit nový trávník, který se každé léto rozzářil svěží zelenou barvou ostře kontrastující s kamenitým okolím těžařského městečka. Dnes ho ale ocení pouze sobi, kteří se sem v létě chodí pást.

špicberky

Kromě divokých sobů jsou Špicberky i přes drsné podnebí a zdánlivou nehostinost domovem několika druhů savců a množství ptáků. V letních měsících, kdy se vše probudí k životu po dlouhé a tmavé zimě, se na Špicberky vrací hejna stěhovavých ptáků. Můžete tu spatřit papuchalky, alkouny, kajky, jespáky a mnoho dalších druhů. Poblíž Longyearbyenu je dokonce umístěna cedule, která turisty varuje před agresivními rybáky a doporučuje jejich útočné nálety zmírnit nošením tyče nebo deštníku nad hlavou.

V červenci a srpnu je také nejlepší období pro pozorování velryb. Jejich lov kdysi patřil k pilířům ostrovní ekonomiky. Historii lovu velryb na Špicberkách spolu s artefakty, které lovci používali si můžete prohlédnout v expozici Svalbardského muzea. Ve vodách v okolí Špicberk je možné spatřit například keporkaky, běluhy nebo plejtváky obrovské, kteří mohou mít délku až třicet metrů!

špicberky

Pravým králem Arktidy je ale bezesporu lední medvěd – jedna z největších a nejkrásnějších šelem této planety. V informacích o Svalbardu se často dočtete, že zde žije více ledních medvědů než lidí, což ale není pravda. Tento údaj hovoří o subpopulaci v Barentsově moři, která zahrnuje i lední medvědy v Zemi Františka Josefa. Lední medvědi se na Svalbardu vyskytují především na severním a východním pobřeží. I přesto čas od času nějaký zavítá do blízkosti města, proto se nedoporučuje pohybovat se za hranicemi města, vyznačenými výstražnými značkami se symbolem medvěda, bez pušky nebo průvodce.

špicberky

O aktivity s průvodcem tu ale není nouze v jakémkoliv ročním období. Špicberky se transformovaly z ekonomiky založené na těžbě uhlí na destinaci lákající dobrodružné turisty. Během polární noci, kdy okolní krajina namodrale září v měsíčním svitu a teploty klesají hluboko pod bod mrazu se můžete prohánět na sněžném skútru nebo se psím spřežení a vyhlížet zelené závoje polární záře. V letních měsících můžete za svitu půlnočního slunce kajakovat ve fjordech nebo se vypravit na plachetnici okolo ledovcových splazů a pozorovat velryby, tuleně nebo lední medvědy v jejich přirozeném prostředí.

špicberky

Radka Staňková

Radka Staňková se před sedmi lety vypravila na studentský pobyt Erasmus do Norska odkud se zapomněla vrátit. Společně s přítelem žije v deštivém Trondheimu v konvertované dodávce, se kterou se na konci roku chystají vyrazit na cestu z Chile na Aljašku. O svých cestách píše na stránkách realcamplife.com, kde naleznete mimo jiné i mnoho praktických tipů ohledně cestování do Norska nebo na Island.

Na kole Starým kontinentem

Na kole Starým kontinentem

17

květen, 2019

Moment, kdy si uvědomíte, že nic není samozřejmost, mění vše.

Nápis, originálně v Němčině, napsaný jen tak na chodníku míjím v severní části části Magdeburgu. Citát se sice výstižně trefuje do moji vnitřní motivace, jinak jsem ale ani ne v půlce své sebedestruktivní cyklopoutě skrz Evropu a zmačkanej jak sáček od sekaný. A (ne)stíhám Alenu, člověka stojící za celým nápadem, který nakonec skutečně mění hodně.

Nápad na cykloexpedici jsem nosil v hlavě asi rok. Citil jsem potřebu pozvednout svůj outdoorovej pohyb na další úrověn a bicycle touring alias pedálové bezdomovectví onen schůdek představoval. Do té doby jsem na kole ale nikdy neseděl víc jak dva dny v kuse a k pojmům švih či kudla jsem byl dlouhodobě hrdě rezistentní.

S Alčou jsme se dali dohromady přes internet, sladili představy a po počátečních sympatiích jsme v červnu 2018 odletěli i s demontovanými koly do estonského Tallinnu. Když jsem si jej po přistání složil a vyjel z letiště, cejtil jsem svobodu. Tenhle pocit ve mě ostatně mohutně rezonoval po celou dobu. Jako bike touringem nepolíbené, za ruku nevzaté děti nadšeně sbíráme první, na východ, ujeté kilometry, ať už jsou kolem nejvyššího přirozeně vzniklého estonského vodopádu Jägala, nebo nejrozsáhlejším národním parkem Lahemaa se spoustou hlubokých zálivů zakrajující se do Finského zálivu. Vliv nejvýchodnější severské země je tu patrný jak z názvů vesniček, tak z klidného přímořského způsobu života. Jízdou při pobřeží se dostáváme až k Rusku, konkrétně do městečka Narva. Dál už to bez víza nejde, proto zakázanou koupelí v hraniční oblasti a přespáním na paintballovém hřišti startujeme naši mnohaměsíční evropskou odyseu s cílem v Portugalsku.

Na kole

© vytvořeno aplikací Google Earth

 

Pobaltí – pohádka pro větruodolné

S mohutnou podporou protivětru navštěvujeme hraniční jezero Peipsi, čtvrté největší v Evropě a odtud konečně začínáme šlapat výrazně západnějším směrem. Paide, Rapla, Haapsalu. Projetá města mění svoji tvář, naše šokované žaludky objevují spásný estonský tvaroh, spíme ve stanu, nebo ještě častěji v opuštěných staveních a já poprvé začínám vnímat onen flow – neustávající tok rozdílných podnětů nutící můj mozek vnímat okolní skutečnosti tak trochu hlouběji a hlavně celistvě.

Na kole

Jedny z nejvýraznějších oblastí Estonska jsou jeho ostrovy. Z Haapsalu se trajektem dostáváme na první z nich – Hiiumaa. Z hlavy už nikdy nevyženu atmosféru na Tahkuna cape, severnímu cípu věnovanému tragédii trajektu Estonia v roce 1994. Nachází se zde maják s nakloněnou zvoničkou s odlitky tváří dětí. Oslavný selfie ryk tiším hned jak mi to celé dojde. Také se ochotně adaptujeme na systém HUTů – státem spravovaných přístřešků umožnující komfortní přespání. Mnohdy jsme na taková, nápaditě umístěná, místa dojížděli až se slunce západem. Vždycky se to ovšem našim pohybem trýzněným tělům vyplatilo. A když už nám ostrovní život přišel až moc harmonickej, ozvláštnili jsme si jej výbuchem pláště v momentě, kdy se nejbližší cykloservis nacházel až v Kuressare – hlavním měste jiného estonského ostrova. Saaremaa je skutečně nádherná. Zdejší národní parky a místa zahrnují množství chráněných lokalit s vysokými útesy, unikátními rostlinami nebo třeba devět částečně zatopených kráterů po meteoritech. Zpět na pevninu se dostáváme přes pštrosí ostrov Muhu, kde se na zdejší farmě krátce těšíme i z ne opeřených, na talíři servírovaných, živočišných druhů.

Na kole

Jako pohybově nadaní si cestu do lotyšské Rigy protahujeme národní park Gaujas přezdívaný Livonské Švýcarsko a užíváme si všechna ta skromná nej, kterými oblast oplývá. Na druhou stranu, tuhle nálepku v Lotyšsku ochotně dostanete i za rozměry, které by v i Čechách skutečně ohromily jen málokoho. Osmdesát metrů kopcovitého převýšení a trochu větší jeskyně. Tak další, prosím! Riga, největší baltské město, už je ovšem plnokrevnou noční zastávkou, stejně tak známé letovisko Jurmala, beztak delší než pověstný Lovosice. Jako pachově zajímaví bezdomovci se také nadšeně vrháme do zdejších vln a místo opuštíme přesně v momentě, kdy nás přestává bavit. Tak ostatně přistupujem ke všem nablýskaným zákoutím. A pořád spíme nadivoko.

na kole

Další z výraznějších zastávek je město Klaipeda v Litvě. Kvůli ostřejšímu počasí, zkoušíme couchsurfing a seznamuje se tak s italem Claudiem a ukrajincem Andrijem, ten nám při návštěvě jeho země doporučuje zakoupit samopal AK-47. Prej je to hezkej a cenově dostupnej suvenýr. Mnohem zajímavější je, že se z Klaipedy trajektem dostáváme na poloostrov Kuršiu nerija táhnoucí se až ke Kaliningradské oblasti. Pro nás to znamená další krásnou cyklopasáž skrz živé písečné duny dodělující lagunu Kuršského zálivu od Baltského moře. Při absenci víza musíme z malebný rybářský vesničky Nida vzít jeden z nejdražších trajektů ku překonané vodní vzdálenosti a z pevninského Venté začínáme obchvat přísně hlídanýho ruskýho území.

Vostrý je to hned ve vesničce Minija, kde se přes soustavu kanálů dostáváme stopnutou pramicí a motorovým člunem. Alča zas a znova rozdala trochu pozitivních vibrací a ušetřila nám tak nějaké kilometry. Zhruba hodně. V tomhle je výjimečná. Naoplátku nechávají na naše pedály na člunech pár vzpomínkových rýh. Fair enough.

na kole

V Polsku zajíždíme ke známým válečným objektům Mamerki u mazurských jezer, kde, podobně jako později na Westernplatte nebo u Dunkerku, člověk okamžitě cejtí jak velký příběhy našich ne-tolik-vzdálenejch dějin se tu vlastně psaly. Pro nás, tehdejší školní hvězdy nižší svítivosti, ideální forma výuky. Trajekt z Fromborgu do Krynice Morské nás posílá za Viselský záliv a odtud je už do Gdaňsku coby prázdnou cyklobrašnou dohodil. V jednom z nejkrásnějších evropských měst užíváme památek a posléze i nezvyklého suvenýru a zatímco nám tetovací inkoust na lýtkách pomalu zasychá, svištíme už poloostrovem Hel, na jehož západní části pozvolna končí první, témeř tři tisíce kilometrů dlouhá, část celýho putování. Začínají mi totiž chodit zprávy, zdali se ještě někdy vrátím do práce.
Jako malej kluk, hltající knížky od Jaroslava Foglara, jsem si takovou cestu vysnil. Mnohem později si ji k sobě i přitáhnul. A teď by měla skončit už v necelé polovině?

Za snem a za duhou

Oprávněné výčitky svého nadřízeného umlčuji ještě týž den podanou výpovědí. Touha dokončit celou cestu až k Atlantiku je silnější než cokoliv jiného a i když bych dokázal nagenerovat spousty zdařilých výmluv, před sebou samým bych si odklad „na později“ obhájit nedokázal. To už by se mnou zůstalo. Cyklobobříka (a mnohdy i vlka) jsem tedy v červenci úspěšně ulovil, proto se do polské Gdynie vracím hned, jak pracovní okovy trochu povolí, jen s málo organizačně-technickými změnami. Nelze si ovšem nevšimnout, že už je vlastně tak trochu podzim. Tuším, že to bude o hodně těžší. Jsem připravenej?

Polský Balt mezitím nejspíš začal hostit natáčení nových dílu seriálu The Walking Dead, veškeré zdejší kulisy už totiž mají patřičně liduprázdnou atmosféru. Bavím se tedy alespoň vymyšlením nových vulgarismů mířících ke stavu pískostezek v jinak překrásném Słowińskem Parku Narodowem a každý večer, když zalézám do spacáku, sním o horké vaně s tryskou. Taky na mapách pravidelně kontroluju Alču, která se mezitím stihla přibrzit infikovaným klíštětem a hlavně prací v amsterdamské palačinkárně. Chceme si padnout do náruče před Paříží a poté přes Santiago de Compostela pokračovat až na Gibraltar. Jízda jako z filmů od bratrů Scottových.

Do Německa se dostávám hranicí u města Swinoujscie. Vím to, protože kousek za ní spadla teplota o patnáct stupňů. Poprvé a rozhodně ne naposledy se rychle seznamuji se systémem all you can wear, kdy mám na sobě všechno oblečení, které mám s sebou. Promoklý bloudím malou německou vesnicí a cítím povýšenou přítomnost několika párů očí pozorující mě ze svých honosných verand. Zoufalý po tmě beru za kliku korby odstrčené Avie a… dneska budu spát v suchu! Jsem klikař. Doslova. Trudné ovšem zůstává počasí a hlavně silný jihozápadní vítr, který zásadně rozhoduje, kudy skutečně jedu. Památky prominou. Cikcak jízdou v duchu hesla eat, ilegal sleep, cycle, repeat se po mnoha dnech dostávám až k Dortmundu, kde mám domluvené spaní u známých z Nového Zélandu. Sprchuju se přibližně nekonečně dlouho. Podobně dlouhý časový úsek mi zabírá i snídaně druhý den.

na kole

Do Belgie přejíždím přes hraniční přechod Aachen a hned první večer před městečkem Herve je to na plácačku s osudem, který mi, už prošitému jako ovčí deka, do cesty postavil přepravní kontajner s gaučem uvnitř. Podobně spásnou chvíli zažívám ještě mnohem dál v sychravém Ochamps. Tentokrát je to suchá komůrka se zásuvkou a složeným betlémem vedle kostela. Za blikotu dobíjející powerbanky vzpomínám na bohatej život své babičky, která měla ten den pohřeb. Nejsou tomu vlastně ještě ani tři týdny od druhého startu a už z dálky koukám na katedrálu v Remeši. Je nádherná. Asi jedu kudlu nebo spíš mikováckou rybičku. Podzimu navzdory.

LIFE IS A PORN… CAMINO!

S Alenkou se skutečně potkáváme u Paříže v Meaux. Je to jako z filmu. Podobně jako opojný pocit svobody v Tallinnu, moment, kdy jsem vjel na náměstí a ona tam skutečně byla, z hlavy už nevyženu. Sice mi hned ochotně připomene, že s tímhle vzezřením to podle People mezi 100 nejpřitažlivějších cyklistů nejspíš nedopadne, i tak mě později spolehlivě veze zpod noční Eiffelovky až do vzdáleného kempu na popruhu, když mě zradil ořech zadního náboje. Zažij město jinak, neboco. Vlastně trochu jiná je i Alena. Stala se zní zkušená cyklomatadorka, pepřákem si dochucující večerní těstoviny a není pro mně najednou vůbec jednoduchý ji na týhle, už svatojakubský, cestě stačit. Jsem vyteklej a v půlce zlomenej. Prý ale musíme jet, někde v dáli šlapou kluci s skvělým Instagramem. Dylanovo “behind every beautiful thing there’s some kind of pain” začíná platit víc, než kdy jindy.

na kole

Jediná smysluplná cesta je šlapat dopředu. Když přestanete, z kola spadnete. Ve Fontainebleau na dálku rozpačitě obdivujeme věhlasný zámek a naopak zcela upřímně spousty krásných míst k boulderování. Následná města Orleáns, Tours, Poitiers či Bourdeaux jsou sice trochu přes kopírák, hlavně všechny ty wow katedrály se zdají být spíchnutý podle stejnýho gotickýho mustru, pořád ale zůstávají místy, kde ty hodiny a dny ze svého života trávit prostě chcete. Naší cestou se to navíc nádherně spojuje v jeden architektonický celek. Unikátní je naopak nejvyšší, po zadku sjízdná, evropská duna Dune du Pilat. Vlastně celá jízda Akvitanii podél pobřeží je tím nejhezčím, co mi Francie nabídla. Vítej Atlantiku, konečně zas pořádný umyvadlo!

na kole

V Saint-Jean-Pied-de-Port kupujeme peregrínský kredenciál a připravujeme se na Pyreneje a Camino Francés. Ještě nervózně vtipkuju na téma elektrokol a fyziologických roztoků. S moji nynější vizáží Chrise Hemswortha po deseti letech na tvrdých drogách je to spíš jen kostrbatá snaha, jak naší svižnou jízdu trochu přibrzdit. Když pálíte svíčku z obou stran, svoji daň si to, dříve či později, hold vyžádá. Mezitím mi Alča rázně oznamuje, že chce jet sama. Nechci ji pouštět, ale chápu jí. Je trochu rychlejší, naprosto samostatná a solo varianta dává mnohdy vzniknout intezivnějšímu zážitku. Na(ne)štěstí se touhle tužbou odstartoval kolotoč bizardních defektů a fyzických indispozic, kdy je nakonec ráda, že jsem pořád poblíž.

A já jsem to tak udělal, abych byl.

Zejména v momentě, kdy se u města Astorga otrávila vodou a celou noc rozdávala žaludeční radost ve velkém. Spali sme tehdy na docela tmavým, opuštěným místě a bez mrknutí vyčerpanýho oka jsem přes kopec jezdil pro vodu. Ono víte, pod dlouhodobou únavou ožívají vaše temný stránky a vy jim nesmíte dát ze sebe napít. Nezažil jsem všechno na světě, ani jsem neujel všechny míle, ale věděl jsem, že i teď musím bejt jak skála. I teď, když už jsem vevnitř hořel. Tady se totiž rozhoduje, jakej skutečně jste. V týhle krutý vyřazovací hře nakonec dostávám imunitu na zbytek cesty.

na kole

Nabírám na rychlosti a peregrínský kredenciál razítky vyplňuji o poznání bezproblémověji než svého času vysokoškolský index. I přes moji počáteční rezervovanost, je Camino rozhodně mohutnej upgrade naší cesty. Nezvykle silně vnímám osudy, strachy a motivace ostatních lidí. Zatímco vykopávám dveře opuštěného zemědělského stavení, abych v trucu strávil noc odděleně, Alča potkává pána, co nese popel vlastní ženy, aby se s ní naposledy rozloučil, dále je tu chlapík, který celou cestu běží a doma mu umírá táta, nástěnky v Alberguech (ubytovnách pro poutníky) jsou plné fotografií a příběhů o setkáních nejrůznějších lidí… Je toho hodně. Ať se může zdát samotné Santiago komerční a od turistů olezlý město, samotná pouť k němu je skromným mistrovským počinem, na jehož konci, před katedrálou, jsem si vybral vlhčí chvilku. Nebo mi konečně začal roztávat sníh, co jsem cestou na řasy posbíral. I takové počasí jsme koneckonců zažili. Viď, Ponferrado?

na kole

Na kole

Nevynecháváme ani Finisterru, konec světa a nejzápadnější bod pevninskýho Španělska. Nultej kilometr svatojakubský cesty. Začíná mi docházet, kolik už jsem toho ujeli a že jednou, docela brzo, bude vlastně konec týhle návykový sebedestrukce. Pro podobný úvahy mám teď i ideální podmínky. Prudká bouře náš přišpendlila na pobřeží, takže jsem nás ubytoval v cizí kůlně s motorovým člunem. Dva dny trávíme ve tmě a vlhku na lodi. Terapie tmou. Dušek by měl radost. Jinak je to jako z Bible. Jen čekáme, kdy okolní voda stoupne natolik a my na naší arše prostě odplujeme.

Na kole

Duchovno Camina Portugal už není tak slzavé, naopak se mi smrskává na zemitá poznání, že zde musí prostitutky nosit reflexní vesty, i heroin je legální a před každým zrcadlem úzkostlivě kontroluju svoje ustupující bicepsy. Taky máme s Alčou ještě jednu dvoudenní krizi, kterou zaháním vzkazem z pomerančů rovnou na silnici. Je přelom listopadu a prosince a začínají nejhezčí dny celý cesty.

na kole

Čím víc dáte, tím víc dostanete. Pokud nic, tenhle mechanismus se jeví pořád jako funkční. Kdyby mě v Německu neždímal vítr jako citrón, necejtil všechny ty tuhý, odtažitý chvíle, nikdy bych si slunce, tepla či okolních granátovejch jablek tolik nevážil. A taky naší znovu nalezený parťácký harmonie. Tý hlavně.

na kole

na kole

Největší evropský vlny v Nazaré, třiceti kilometrovej průjezd pláží za Matalascaňas sjízdnej jen za odlivu, prvotřídní squaty přímo na pobřežích, útesy, pláže, Tarifa a… Gibraltar. Poslední, desátá země je hodně důstojnou tečkou. Pohledem do zlomyslných očí jedné ze zdejších opic na Gibraltar Rock zakončuju svoji pouť za poznáním o mechanismech našeho světa a hlavně sebe samého. V Malaze večer před odletem se mi to celé v hlavě ještě přehrává jako film. Ne izolovanej výčet navštívenejch insta-friendly míst, ale jako živej pulsující záznam. Jako cesta. V kostele zapalujeme svíčku. Cejtím vděk a požehnání. Byli to dva lidi, dvě kola, ale i třeba desítky aut, co nás minuly o míň jak metr.

na kole

Ta těžší cesta

Na své cestě jsem celkem ujel zhruba 8700 kilometrů. Natěžko a nadivoko. Alena ještě o pár set víc. Ze všech číselnejch údajů je tenhle ovšem ten míň zajímavej. Zmiňuju jej hlavně lidem, kteří pravidelně na silnicích tráví svůj čas, aby měli alespoň nějakou představu. Stejně nechápou. Ostatně to už ani já, kdykoliv se jedu na chvíli projet.

na kole

Tím nejpodstatnějším zůstává čas. Skoro pět měsíců šlapání, které spolu s intenzitou, dalo vzniknou hodně poctivýmu zážitku. V hlavě mám desítky uloženejch vzpomínek, zafrejmovanejch obrázků, které se, díky dlouhodobě okysličenému mozku a zostřeným smyslům, uložily někam skutečně hluboko. Jsou to zdánlivě obyčejný věci. Čáp, který se kousek ode mne rozlítával a chvilku jsme se pohybovali stejnou rychlostí, Francouzi dávající mi sborně high five na cyklostezce, všechny ty temný místa, kde jsme spali, desítky západů slunce, rozličný vůně, Alena… Tyhle flashbacky mám teď denně. Zároveň představujou určitý stigma, jejíž tíži si v sobě ponesu nejspíš až do doby, kdy znovu sednu na kolo a rozjedu se vstříc přítomnýmu okamžiku. A možná ani to ne, všichni víme, jak je to s těmi prvními láskami.

na kole

Ať byla Alena na cestě jakkoliv tvrdá a ne zrovna empatická co se týče bolístek druhejch, přál bych každýmu, aby, při ohlídnutí se přes rameno, někoho takovýho za sebou měl. Někoho, kdo vás tlačí bejt lepší člověk. Aspoň na chvíli. Ubylo by prosezenejch židlí, zaseknutejch gramofonovejch desek a na jistotu ukopanejch situací. U mne tomu tak bylo.

na kole

A dávno už vím, že kdyby nebyla taková, jaká je, nikdy ji nepotkám a dost možná ani celou trasu neujedu. Ne v takové intenzitě. Můj vnitřní oheň mě sice tlačil za neustále se měnící se horizont, ale tou nejsilnější motivací byla holka ze severu s blonďatými copy statečně se řítící horskými serpentýnami v provincii León. Dala mi jedny z nejhezčích životních chvil nebo jich byla přímou součástí. A ty roztržité, živelné vlastností ji, někde hluboko, vlastně trochu závidím.

na kole

Člověk v životě posere dost věcí. Zkrátka to tak je. Některé výzvy zůstanou nevyslyšeny, jindy jen napůl sešlápnutej plyn. I když mám na sebe vcelku přísný měřítka, zdaleka ne vždycky sem si vybral těžší cestu. Nejspíš proto jsem tentokrát neměl žádný plán B, ani jinou ochrannou síť. Byla to šance udělat něco jinak. Naplno. A jo, vím, že teď mluvím o něčem tak obyčejným jako je šlapání na kole. Ostatně periodický otáčivý pohyb cykloklik i mě dlouho nedával valnýho smyslu.

Vlastně až do června minulýho roku.

Ondřej Ježek

Vandrácký narcis, stydlivý úchyl, skromný ješita, vřelý sobec, upřímný pokrytec, rozpustilý melancholik, fanoušek divnověcí, propocených trik a lidských příběhů.

Dobrodružství v Himalájích aneb na Annapurnu a zpátky v softshellce

Dobrodružství v Himalájích aneb na Annapurnu a zpátky v softshellce

3

květen, 2019

V Nepálu se nacházejí nevyšší hory světa Himaláje. To z Nepálu právem dělá zemi pyšnící se titulem královny hor. Naším cílem bylo vyjít do základního táboru Annapurny, a to pokud možno za co nejméně peněz.

Původně jsme si myslely, že pokud bychom se chtěly vydat do Himalájí, musely bychom si s sebou přibalit minimálně pohorky, péřovou bundu a spoustu dalších potřebných věcí, pro které jsme neměly místo. A tak jsme na malou chvíli dospěly k závěru, že do Himalájí výlet podnikat nebudeme a spokojíme se s výlety a cestováním po Nepálu.

Andrea Kavlíková Annapurna

Čím déle jsme v Nepálu byly, tím více nám v hlavách hlodal nápad, zda by výlet do hor nebyl přece jen možný, i s naším chabým vybavením. Po konzultaci s našimi nepálskými přáteli a lidmi, co trek podnikli, bylo jasno, do Himalájí půjdeme. Tento trek měl trvat zhruba osm dní a dle toho, co říkali ostatní, bychom ho měly být schopné zvládnout. Věci se daly rychle do pohybu. Během dvou týdnů jsme si vyřídily timsy a permity (doklady, potřebné ke vstupu do Himálají). Zarezervovaly si jízdenku do Pokhary, což je město, které je vstupní branou do Himalájí a odkud vyrážejí všichni trekeři do různých koutů těchto hor. A stejně tak jsme vyrazily i my.

Andrea Kavlíková v Nepálu

Od průměrných trekerů nás však nedělilo jen naše ne zrovna ideální vybavení, ale také to, že jsme s sebou neměly žádného šerpu, který by nám nesl naše zavazadla. To by nebylo ještě tak výjimečné. Neměly jsme ale ani guida, které by nás vedl horským terénem a staral se nám o ubytování, což už výjimečné rozhodně bylo. Jediné, co jsme měly, byla mapa vyznačující cestu do základního tábora Annapurny a obrovské odhodlání.

Annapurna

První dny probíhaly nad očekávání dobře. V mapě se nám podařilo zorientovat a dokonce jsme neměly ani problém s tím si vždy k večeru najít ubytování, z čehož jsme původně měly obavy. Čím déle jsme HIMALÁJEMI šly, tím více jsme měly možností setkávat se s trekery z různých koutů světa. Kromě zajímavých rozhovorů s nimi se nám často stávalo, že jsme měli jedno společné téma a tím byla obava z výškové nemoci. V Himalájích není ničím výjimečné, že člověk přes den vystoupá hodně výškových metrů a jeho tělo se nestíhá na novou výšku tak rychle přizpůsobit. Projevuje se to například točením hlavy, nevolností a v takové chvíli je nejlepší volbou sestoupit o nějaký ten kus níž a počkat než se tělo na novou výšku aklimatizuje.

Naše první dny v Himalájích probíhaly dobře. Čím jsme však byly výš, tím znatelněji jsme pociťovaly absenci péřové bundy. Tuto situaci jsme řešily tím, že jsme se snažily jít, co nejdéle to šlo, protože při chůzi v Himalájích člověk zimou rozhodně netrpí. Zima přicházela v momentě, kdy jsme se ubytovaly. Čím výše jsme byly, tím byla zima větší a snad právě tohle nás dohnalo k našemu rozhodnutí.

Annapurna

Zhruba 1000 výškových metrů před vrcholem jsme zvažovaly, do které vesnice budeme směřovat. Vzhledem k tomu, že ani jedna z nás v tu chvíli nepociťovala krom zimy, způsobené tím, že jsme se asi na hodinku zastavily, žádné motání hlavy, či nevolnost. Dospěly jsme k závěru, že budeme pokračovat a vystoupáme ještě o jednu vesnici výš, na rozdíl od ostatních trekerů, kteří z respektu k výškové nemoci pro ten den výstup ukončili.

Andrea Kavlíková

Zhruba po půl hodině stoupání jsme výškovou nemoc pocítily i my. Střídavě se nám točila hlava. Pomáhalo se na chvíli zastavit, pořádně se napít a soustředit se na dýchání. Problém je, že když člověk pocítí výškovou nemoc, pije mnohem více tekutin než normálně. A vzhledem k naší

vybavenosti na tomhle treku nebyla ani situace s vodou žádnou výjimkou. Netrvalo dlouho a byly jsme bez ní. Pochopitelně jsme začaly polemizovat nad možností sestupu. V tu chvíli se vynořil šerpa kráčející horskou pěšinou směrem dolů. Zeptaly jsme se ho, jak daleko to je ještě do další vesnice a jeho odpověď nás mile překvapila. Vesnice by měla být už jen zhruba půl hodiny chůze. A protože já i kamarádka jsme tvrdohlavé a vidina sestupu dolů a následovného znovu stoupání všech těch kopců, které jsme musely pracně zdolat, pro nás byla odpuzující. Rozhodly jsme se, že půl hodiny chůze ještě vydržíme.

Annapurna

Jak naivní jsme byly, když jsme si myslely, že půl hodina chůze pro ostříleného horského šerpu by mohla znamenat stejný časový úsek i pro nás. Zhruba po hodině dalšího stoupání jsem začala mít opravdu strach. Občasné točení hlavy se proměnilo na palčivou bolest, k tomu se přidaly pocity slabosti s občasnými mžitky před očima, takže si člověk nebyl jistý, kdy to s ním sekne. V tomto momentu začnete přemýšlet nad tím jak hloupé, naivní a nezodpovědné vaše chování bylo. Štěstěna ten den stála na naší straně a cestou jsme narazily na vodopád, ze kterého jsme si mohly doplnit vodu do filtračních lahví, pořádně se napít a z posledních sil dokončit stoupání do oné vesnice. Nikdy nezapomenu na tu radost, když jsem kdesi v dálce zahlédla mlhavá světla vesnice Machapuchare.

Annapurna

Dál už vše probíhalo dobře. Do rána si naše těla alespoň částečně přivykla na novou výšku a my mohly úspěšně dokončit celou naší výpravu zdoláním základního táboru Annapurna basecamp.

Co nezapomenout na ABC (Annapurna base camp):

· Timsy, permity – doklady potřebné pro vstup do Himalájí (lze vyřídit v Káthmandú nebo Pokhaře)

· Powerbanka, čelovka, opalovací krém, sluneční brýle – s nižším stupněm sluneční propustnosti, sáček soli – na pijavice

· Pevné, pohodlné boty (lze to zvládnout i bez pohorek), funkční prádlo, čepice, lehčí bunda na chůzi, na stání ideálně péřovka, pláštěnka, žabky či pantofle

· Lékárnička – obvazy, náplasti, desinfekce, lékařské pásky, kompresní obvaz, léky proti průjmu, aspirin, ibuprofen

· Jídlo a pití je možné kupovat v horských chatách, které potkáváte cestou. S rostoucí výškou však rostou i ceny. Je možné si zakoupit horkou vodu, takže přibalit s sebou instantní polévku, ovesnou kaši, čaj, kávu či sušenky není od věci

· Voda – lze kupovat či doplňovat během cesty – pokud se rozhodnete doplňovat, přibalte si filtrační láhev či tablety

· Hotovost – v žádné chatě se nedalo platit kartou

Andrea Kavlíková

Jmenuji se Andera a jsem závislá, …závislá na cestování. Mimo to jsem studentka oboru pedagogika volného času a minulý rok jsem se spolužačkou využila možnosti zahraniční stáže a společně jsme se vydaly objevovat krásy Nepálu, o které bych se prostřednictvím tohoto článku ráda podělila.

Florida – nad očekávání zajímavá destinace!

Florida – nad očekávání zajímavá destinace!

3

duben, 2019

Na Floridě nenajdete pouze věže pobřežních hlídek na překrásných plážích, Kennedyho vesmírné středisko či hejna pelikánů. Zažít můžete i projížďku na kole v těsné blízkosti volně žijících aligátorů, ochutnat kubánskou kulturu, okukovat mořské panny, a ještě mnohem více. Přiznávám se, moje prvotní mínění o Floridě bylo značně zkreslené. Neslibovala jsem si žádné velké dobrodružství. O to větší překvapení na mě čekalo…

Na začátku září jsem se vydala do nejjižnější části pevninských Spojených států amerických. Rozloha Floridy zabírá dvakrát více místa než Česká republika a řadí se na 22. místo největšího státu USA. Kromě již zmiňovaných pláží, výborného jídla, barev a zajímavé fauny nabízí i nevšední mix kultur (silný vliv Latinské Ameriky). Navíc z ČR a okolí lze vcelku často sehnat letenky směr Miami ve výhodné akci.

vyhlidka na Everglades NP

Jako před téměř každou cestou jsem začala s vyhledáváním a sortováním informací a snažila se najít odpovědi na základní otázky. V tomto případě zněly například: Co nesmím minout? Kde lze realizovat výlet za aligátory? Kam na nejkrásnější pláže? Jak se zachovat během hurikánu? …naštěstí informace k poslední otázce jsem vyhledávala zbytečně (hurikán Irma udeřil až celé dva dny po mém odletu do Čech).

Florida představuje pikantní přehlídku zajímavostí…

Aligátoři v bažinách

V první řadě jsem rozhodně neočekávala, že mi někdo umožní jezdit po Národním parku Everglades na vypůjčeném kole a budu moci pozorovat aligátory ze vzdálenosti asi tří metrů. Tuto podívanou lze realizovat z Shark Valley Visitor Center, které se nachází autem slabou hodinku od Miami. Kromě setkání s aligátory jsem během projížďky potkala spoustu obrovských i menších vodních ptáků, želvy, a naopak v tuto dobu neotravovali komáři.

aligator

V bažinách jsem se ještě chvíli zdržela a využila možnosti projet se (nebo spíše proletět) na airboat. Vznášedlo s obřím větrákem v zadní části lodi, který vydává opravdu hlasitý zvuk, ale hlavně umožňuje lehké lodi efektně smykovat po vodní hladině. Projížďka sama o sobě představovala zábavný zážitek, jen se člověk musí opravdu dobře držet…a když kapitán malého vznášedla najednou zastavil uprostřed bažin daleko od pevniny, nebyl to ten nejpříjemnější pocit… Chvilku po utichnutí „větráku“ jsme pomalu začali opět vnímat zvuky a náš kapitán se rozvyprávěl o místní fauně i flóře. Během výkladu se snažil nalákat některé z aligátorů blíže k lodi. Což se ukázalo, byl úkol vcelku triviální. Vytáhl z kapsy bílo-růžové maršmelouny a během necelých dvou minut se blížil první mladý aligátoří páreček…A jak se k tomuto zážitku dostat? Stačí vyjet z Evrglades Národního parku (tam jsou tyto lodě zakázané, aby nerušily zvířata) a na silnici číslo 41 zastavit u jedné z mnoha a mnoha cedulí lákající na tuto atrakci.

Air Boats

Nejkrásnější pláže Floridy?

Přestože Miami Beach lemují výškové budovy, překvapivě atmosféra zde panuje pohodová a řekla bych i nekonzumní (pláže nejsou přeplněné). K celkovému dojmu značně napomáhají dřevěné barevné věže pobřežní hlídky, které jsme měli možnost vídat (spolu s Davidem Hasselhoffem) ve stejnojmenném seriálu Pobřežní hlídka. Nejen na Miami beach, ale i na ostatních pláží Floridy uvidíte lidi spíše slunící se, než koupající… Jeden z důvodů hledejte ve vyšším výskytu žraloků. USA se opakovaně objevuje na prvních místech v celosvětovém žebříčku útoků. Pod drobnohledem zjistíme, že z celých Spojených států první místo bezkonkurenčně náleží právě Floridě.

Naples Beach

Obecně pláže západního pobřeží nabízejí klidnější vody, méně žraloků, a naopak hejna pelikánů. Na Napleas Beach lze dokonce pozorovat i mořské panny (tak se přezdívá kapustňákům – pro mě trochu nepochopitelné přirovnání, ale vysvětlení hledejte v historii…). Na nejbělejší písek jsem narazila na ospalé Siesta Key Beach. Kromě poklidné pláže mě překvapila malebnost stejnojmenného městečka a jeho barevnost. To, že jsou pomalované fasády, obří květináče, chodníky a téměř vše, co pomalovat lze, ve mně evokuje pocit hravosti nejen tohoto města, ale ostatně i celé Floridy.

Naples Beach1

Na vítěze nejkrásnější pláže bych rozhodně nominovala Cocoa Beach, která se nachází jen malý kousek od stanice NASA (Cape Canaveral Air Force Station), ze které se prozkoumával vesmír. Opět jsem zde narazila na bílý písek a ocenila jsem zejména možné variace – buď si najdete klidné místečko a nebudete téměř nikým rušeni, nebo popojdete o kousek dál a vychutnáte si koktejly v hlučném baru. A pokud chcete mít tu nejvýhodnější pozici, domácké prostředí a ubytovat se přímo u pláže, doporučuji Sea Aire Motel.

Fort Lauderdale

Přestože jsem milovníkem pláží spíše klidných, bez nadměrného počtu návštěvníků, překvapení mě čekalo ve Fort Lauderdale. Narazila jsem zde na hrubý žlutý písek, který spolu s temně modrozelenou vodou (rychlý sešup) vytvářel nezvyklý kontrast. Tuto oázu hledejte na východním pobřeží pouhých 50 km severně od Miami. Jedná o rušné město, kde klid hledat ani nechcete. Ruch dodává Fort Lauderdale ten správný takt. Tepající ulice, všudypřítomní turisté i místní, vynikající jídlo složené zejména z mořských plodů. Z kvanta restaurací, které se zde nacházejí, jmenuji pouze jednu. Mnozí asi tuší, že Bubba Gump Shrimp Co. restaurace vznikla na základě inspirace filmem Forest Gump. Krevety zde servírují opravdu doslova k sežrání…

Fort Lauderdale1

Národní poklad Spojených států

Že bych rychle otáčela svůj názoru o 360° se mi jen tak nestává. Neříkám, že časem ne, ale během asi pěti minut? To se mi ale podařilo v jedné známé městské části Miami s výstižným názvem Little Havana. Po příjezdu se mě okamžitě zmocnil pocit instinktivního úprku. To není to stejné město, které se táhne okolo Miami Beach. Nejmocnější část zážitku spočívá právě ve skoku z moderního, relativně úhledného města sem…na místo bývalé spojky mezi Kubou a Floridou a dříve také místo neřesti a drogových obchodů. Projížděla jsem okolo takových staveb a maleb, které až naháněly hrůzu a zvažovala, zda vůbec někde zaparkovat nebo se raději otočit směr bezpečněji vyhlížející místa Miami. Pochůzkoví policisté také na dojmu nepřidali. Ale nakonec jsem to nevzdala a zastavila v jedné z bočních úzkých uliček, jež lemují původní činžáky. Cíl výletu představovalo vyhlášené Calle Ocho Plaza a část ulice Southwest 8th Street.

Little Havana

Kromě kubánských přistěhovalců zde narazíte na další imigranty ze Střední a Jižní Ameriky, a naopak zde nepotkáte téměř žádné původní obyvatele USA (samozřejmně mám na mysli ty „méně“ původní než Indiány). Počítejte, že anglicky se zde moc nedomluvíte, španělština naprosto dominuje.

Little Havana 1

A proč se Little Havana řadí mezi nejzajímavější místa Floridy a během pěti minut si získala i mě? Hned na úvod jsem absolvovala ochutnávku výborné kubánské kávy, která se v tomto místě považuje za vyhlášenou. Silná chuť i aroma podtrhuje temně černá barva. Nesmělo chybět pouliční občerstvení s tradičními pokrmy (zejména maso, které se nejčastěji nakládá v pomerančové či citrónové marinádě). Kubánské doutníky lze koupit na ulici stejně snadno jako noviny. Ale jelikož si v kouření nelibuji, tak jejich kvalitu posoudit nemohu, ovšem odvážím se tvrdit, že budou dost silné… Ulice zdobí mimo jiné obrovští barevní kohouti v nadživotních velikostí a barevně pomalované fasády domů.

Atmosféru dokresluje živá hudba vycházející z mnoha barů. Přestože bylo jedenáct dopoledne, entuziastický zvuk saxofonů mě nenásilně dotáhl na drink Cuba Libre. Skvělé na tomto baru (a jemu podobných) bylo, že můžete sedět i opodál na ulici a stále máte pocit, že jste v centru dění. Kapela hraje z útrob baru do ulic, drinky se roznášejí do širšího okolí, lidé se shlukují a občas i pohupují do pozitivně nabité hudby.

Je dokonce oficiálně uznáno, že Little Havana představuje něco speciálního a neobvyklého. V roce 2015 ji organizace National Trust for Historic Preservation’s zařadila mezi jedenáct nejohroženějších míst USA a v roce 2017 stejná organizace vyhlásila tento kousek Kuby na Floridě národním pokladem.

Jeden typ na závěr:

Floridu můžete navštívit víceméně po celý rok. Jižní část se charakterizuje teplejším podnebím, a to i v období zimy (teploty nad 20 °C). Pokud se chcete vyhnout hurikánům, nejezděte sem v měsíci září, kdy jejich sezóna vrcholí.

Jana Kaplanová

Touha po neustálém poznávání a objevování mě dohnala až k cestování. Jmenuji se Jana a svou první velkou cestu jsem realizovala ve svých osmnácti a od té doby se to se mnou veze (KolemZemě).

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

R(e)ady na cestu

R(e)ady na cestu

31

leden, 2019

“A dávejte na sebe pozor!”, řekla maminka.

Rady, co si tu přečtěte, nebudou nabádat k přílišné opatrnosti, takže pro jistotu připomínám – maminky se mají vždycky poslouchat.

Ale nejdřív se na tu cestu musíme vydat, takže první rada.

Je to snazší, než se zdá, nebojte se.

Rozhodnout se pro dlouhou cestu, ať už po Asii, Africe nebo rovnou kolem světa, vyžaduje odvahu a pevnou vůli. A tu pevnou vůli zmiňuji hned na začátku, protože to bude potřeba nejen při vyřizování víz a shánění financí, ale i při přesvědčování rodiny, že třeba jít pěšky přes Ameriku nebo vycestovat bez jasného itineráře není šílenost. Takže je potřeba opravdu chtít a nevzdávat se.

Druhá rada – nemusíte být milionáři ani čekat na zlaté dědictví.

My jsme se na cestu kolem světa vydaly po roce šetření. Šlo to prosím pěkně i s platem učitelky. Stačí se vážně soustředit na to, co chcete, a pak si tu kávu raději udělat doma, než po cestě koupit v kavárně. Jídlo se taky dá vařit levně, do práce se dá jezdit na kole, a to oblečení se nemusí měnit každý měsíc (nebo rok). Prodat věci, které člověk může postrádat je také dobrý způsob získání financí. Fantazii se meze nekladou, máte-li rádi média, jistě se dá za sponzoring spolupracovat na dálku blogem, videem či fotografiemi. Ale dá se to i bez toho, ve svobodě.

Třetí rada – i číňan bude rozumět řeči těla.

Jazyková bariéra je zbytečnou obavou. Samozřejmě znalost místního jazyka otevírá mnohé dveře, jenže kdo se má všechny ty řeči naučit? Angličtina je super, ale na malém ostrově na Filipínách je stejně platná jako hokejka bez puku. Nakonec jsme si ale stejně nejlépe popovídaly s lidmi, kteří neuměli žádnou řeč, kterou umíme my. Úsměv a otevřené srdce jsou bohatší než slovník.

Čtvrtá rada – život na cestě je často levnější než doma.

Asie sama o sobě láká vynikajícím jídlem za hubičku. Ubytování může být královské za docela slušnou cenu, nebo si prostě vystačíte s postelí v hostelu a je to za pět dolarů. Cestovat v autobuse pro turisty zní možná jako nejsnazší varianta, ale to pravé ořechové čeká v rachotině nacpané místními lidmi, kteří stojí za to, abyste se s nimi poznali. Na střeše koza, pod sedadlem slepice, vedle Vás babička s bezzubým úsměvem a cena pár haléřů. Nakonec Vám to bude v Evropě chybět.

Cesta z letiště nemusí být noční můrou. Stačí se rychle prodrat tuktukáři či taxikáři a najít lokální bus. Sice často netušíte, kam Vás doveze, ale vždycky se najde dobrá duše, co poradí.

Jedete do drahé země? Třeba Aljaška či Kanada do toho rozhodně patří – ale dá se využít dobrovolnické práce za stravu a ubytování, celé odpoledne a víkendy jsou pak volné pro objevování okolí.

A doprava v takových zemích? Nebojte se stopování – je to jeden z nejúžasnějších způsobů jak cestovat zdarma a ještě poznat zajímavé lidi. Nejednou jsme kromě svezení dostaly i oběd.

Pátá rada – jeďte na lehko.

Zapomeňte na to, že potřebujete pět triček a dvoje kalhoty. Po jednom kusu to bohatě stačí a největší odměnou je pak lehká chůze s malým batohem, který můžete mít všude s sebou.

V Asii si pak klidně koupíte tričko za dolar, až Vás omrzí nosit stejný outfit celý měsíc.

Šestá rada – prožijte místní život.

Jezte zajímavé jídlo z ulice, jděte za hranice turismu a setkejte se s místními lidmi, vyzkoušejte něco nového… a hlavně si plňte sny. Cestovat levně je dobrá věc, dá se žít opravdu minimálně – třeba procestovat celý svět po deset měsíců za 150 tisíc. Věřte mi, zkusila jsem to. Ale cestovat jen pro ušetření každé koruny a zapomenout na své sny, to by ztrácelo význam. Takže, chtěli jste se někdy potápět, svézt se psím spřežením, ochutnat pavouka…? Udělejte to! Sice to třeba zahází s rozpočtem, ale splníte si alespoň jeden sen, a to je k nezaplacení.

 

Sedmá rada – už dočtěte a vyražte 🙂 Are you ready?

Před deseti měsíci jsem s kamarádkou sbalila batoh a vydala se na cestu kolem světa. Naše cesta vedla od mrznoucí Čínské zdi a slavení čínského nového roku v Hongkongu přes téměř opuštěný ostrov na Filipínách, přátelský Vietnam, kulinářské Thajsko, historií prodchnutou Kambodžu, moderní Singapore, přes kávové Bali, světadíl protinožců, pohádkový Nový Zéland až k hranici Mexika, odkud jsme šly pěšky do Kanady, proletěly se na divokou Aljašku a teď zakončujeme cestu zasněženou Kanadou.
Cestujeme jak to jde, stopem, pěšky, skútrem a naše destinace vybírají nabízené lowcost lety. Bydlíme ve stanu, autě, pod hvězdami, v hamace, u lidí i v hostelech. Ukulele je náš nejlepší parťák a otvírá nám i zavřené dveře.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!