Lahaul, život v himalájském údolí

Lahaul, život v himalájském údolí

24

listopad, 2018

Minulý rok na podzim jsme s přítelem zabalili krosny a vydali se do indického údolí Lahaul. Vydali jsme se do místa, které stěží najdete na mapě, autobus (téměř až) sem jezdí jednou denně z horského letoviska Manali, a to pouze v teplých ročních měsících, než napadne sníh. Pokud se rozhodnete pro tento výlet na podzim jako my, musíte si dát pozor, abyste se stihli včas vrátit. Horské počasí je nevyzpytatelné a může se vám stát, že zde budete muset přečkat celou dlouhou zimu, protože už vás již nikdo neodveze zpět. My jsme pro náš výlet měli pouze pár dní, ale jednou se sem vrátíme, abychom tu dlouhou tuhou zimu, zažili na vlastní kůži.

Lahaul

Cestou necestou

Při svých cestách se snažím vyhýbat turistickým destinacím. Většinu roku jsem v Praze, právě mezi turisty, a tak pro mě není nic lepšího, než trávit volno na klidném a cestovními kancelářemi nezasaženém místě. Jednou nám kamarád řekl, že jeho babička bydlí v horské vesnici v indických himalájích, a že pokud bychom se tam chtěli vydat, můžeme u ní nějakou tu noc přespat, a tak jsme se této nabídky rozhodli využít. Neměli jsme s ním však domluvený žádný termín, nevěděli jsme, zda o nás babička ví a adresa byla specifikována asi něco jako za devatero horami a devatero řekami. Přesto jsme to zkusili. Zabalili jsme spacáky a doufali, že nás nějaká dobrá duše nechá přespat, jelikož jsme moc nevěřili, že babičku v horách skutečně najdeme.

Tato cesta se nakonec stala jedním z mých největších cestovatelských a životních zážitků. Nebyl to můj první výlet do Indie, ale poprvé jsem si vyzoušela skutečný život daleko od civilizace, což se mi ve střední Evropě jen tak nepoštěstí.

Jezdí tady autobus?

V Indii často nevíte, zda je lepší jet autobusem nebo jít pěšky. Rychlost bývá podobná, a tak se vám někdy stane, že se po celodenním únavném kodrcání ocitnete třeba o 20 km dál, než jste svou cestu ráno začali. Tentokrát jsme byli celkem úspěšní a přibližně (v Indii těžko říct) 160 km cesta nám zabrala pouhých 15 hodin. Vyrazili jsme ráno ještě za tmy z Manali doufajíc, že odpoledne budeme v cíli. Avšak jen se rozednilo, tak asi po hodině cesty, kdy autobus vyfuněl první kopeček, se řidič rozhodl, ze je čas na pauzu. Všichni si v místní dhabě objednali chai a chipsy a já se začala obávat, že odpoledne budeme místo v cíli ještě v dhabě.

Cesta byla dlouhá, hlučná, kodrcavá a prašná, ale výhledy za to stály. Nejprve jsme projeli Rothang pass, kam se jezdí indové z jihu navlečeni do lyžařských kombinéz fotit, aby ukázali, že byli na horách, poté jsme potkali filmový štáb z Bollywoodu a nakonec jsme po několika hodinách zastavili na jakémsi hraničním přechodu, kde si mě zapsali spolu s dalšími cizinci.

Kolem čtvrté odpoledne nás autobus vysadil v Keylognu, odkud jsme však potřebovali pokračovat dál. Do naší vesničky už žádný autobus nejel, tak jsme se alespoň trochu přiblížili s tím, že zbytek dojdeme pěšky. A tak jsme se ocitli ve vesnici s názvem Diat. V tu chvíli jsem trochu doufala, že to nebude můj poslední výlet. Název místa znamenal v místní řeči smrt, už jsme měli hlad a netušili jsme, kudy odsud dál. Štěstí se na nás však usmálo, potkali jsme malý nepálský obchůdek, kde jsme dostali chai a nějaké slané dobroty na cestu. Měli jsme štěstí, že byl obchod ještě otevřen. Paní říkala, že je to jejich poslední týden před zimou. Na zimu jezdí domů do Nepálu. Od obchůdku do naší cílové vesnice nám to s batohy na zádech trvalo pár hodin, kdy jsme cestou potkali místní, kteří tuto trasu prý chodí každý den.

Při západu slunce jsme konečně zaklepali na dveře a otevřela nám vyplašená Maneesha, která si dle mé barvy pleti a foťáku na krku myslela, že jsme novináři.

Místo babičky celá rodina

Nejen, že jsme našli babičku, ale místo babičky nás přivítala celá rodina. Pojmenovali jsme je dle vztahu k našemu kamarádovi, tedy sestřenka Maneesha, maminka, tetička, babička a děda. Občas se tam mihl i někdo neurčitý. A taky Chotu, o něm později. Všichni k nám byli neuvěřitelně milí a nakonec jsme místo krátkého přespání a putování dál, zůstali několik dní a po tu dobu se stali součástí rodiny.

Maneesha s maminkou a tetičkou krátce po našem příjezdu odjely zpět do města, avšak ještě předtím jsme se všechny jako správné ženy oblékly do místního kroje, jehož ozdobou je dle mého klobouk s „pivními tácky“.

Rodina z Lahaulu

V dnešní době děti málokdy na horách zůstanou, a tak se takovou typickou rodinou stává babička s dědou, pomocník Chotu a pasáček Ramu. Lidé v takovýchto podmínkách mají hodně práce, aby obstarali své živobytí a v pozdějším věku už na to těžko stačí sami.

Babička je velice milá duše. Její vrásčitý obličej vám dává přísný výraz, ale jakmile se na ni usmějete, roztaje a úsměv vám vrátí na tisíckrát. V jejích starých očích vidíte jiskřičky. Většinu dne tráví doma u kamen a když zrovna nevaří, tak medituje se svou budhistickou malou. Je hodně přísná na dědu a i když medituje, moc dobře vidí, když on se plíží s lahví domácího likéru. Nemá to ráda, sama alkohol nikdy neokusila.

Děda vypadá, že se babičky trochu bojí. Jednou nám nalil na ochutnání svého koňaku a lahev nakonec skončila u něho pod bundou, aby blížící se babička nevěděla. Děda vstává každé ráno, stejně jako babička, hodně brzy. Vždy vzbudí Chotu, aby šel obstarat krávy a připravit ovce na pastvu, potom si dají velkou snídani, kde nikdy nechybí chapati s teplým mlékem, a vydají se společně do polí obstarat, co je zrovna potřeba. Před zimou je potřeba opravit spadlý plot, a tak děda diriguje a kluci makají. Já jsem též chtěla přiložit ruku k dílu, ale bylo mi řečeno, že jako holka jsem jim k ničemu, zato děda má síly hodně, protože jí Ghí!

Chotu je třináctiletý kluk z Biháru. Byl pro mě ukázkou něčeho, o čem jsem nikdy předtím ani neslyšela. Prý je to běžná věc, kdy chudé rodiny z Biháru posílají své děti pracovat do hor, a tak začala i jeho cesta asi před šesti lety tady. Jako kluk sem přišel za prací, zůstal a už se nechce vrátit domů, má se u Parsheerů dobře, avšak nemá žádné vzdělání. Díky mně viděl poprvé bílého člověka a snad i slyšel poprvé angličtinu. Nikdy jsem neviděla nikoho se tak stydět. Když jsem se na něj usmála, neudržel svůj úsměv a odešel z místnosti. Po pár dnech to bylo lepší a při opravě plotu už si ze mě s ostatními též dělal legraci.

Posledním členem rodiny je pasáček Ramu. U nás večeřel, u sousedů spal. Celý den trávil s ovečkami v kopcích. Jeden den jsme se vydali s ním. Pro mě vždy pasáček byla vysněná práce, a tak jsem si to mohla konečně vyzkoušet. V devět hodin ráno ze všech domů ve vesnici vypustili své ovce, které samy věděly, kterým směrem vyběhnout nad domy a tam na ně všechny čekal Ramu. Měla jsem strach, že mu nebudeme stačit, ale ovce šly pomalu, cestou se pásly a některé dokonce i usínaly, takže jsme je museli budit! Rychlost tedy nebyla problém. Stoupali jsme několik hodin do kopce až k vodopádu, kde se všichni napili a pomalu jsme se zase vraceli zpět. Dny už byly celkem chladné a nahoře foukalo, tak se Ramu vracel každý den zpět, přes léto však chodí na několikadenní cesty daleko do hor, kde s celým stádem přespává.

Život v Lahaulu pro evropany

My se stále za něčím honíme, v Lahaulu se život zastavil. Lehla jsem si do trávy, hrála si se stéblem, když jsem viděla své špinavé ruce. Ruce, které mi před chvílí olízal osel, já s nimi pak jedla sušenky a taky jsem mu jednu dala. Naši by řekli: „Ty prase!“. No aspoň mi je ten osel trošku umyl. Já si tam totiž ruce moc nemyla. Nemají tam tekoucí vodu. Většinou jsme ráno dostali trochu v kbelíku, opláchli si obličej a vyčistili zuby. No a kromě rána tady s vodou do styku moc nepřijdete, pokud ji zrovna nepijete, což též není časté. Spíše jsme pili čaj, samozřejmě slazený s mlékem. No a nebo mléko, přímo od kravičky, každý den k snídani.

Musím říct, že na to, jaké mají podmínky, je to asi nejčistší dům, jaký jsem v Indii viděla. Dokonce i ten suchý záchod! Vedou tam troje dveře (večer jsem se trochu bála), kdy uprostřed je taková předsíň, kde si přezujete pantofle, abyste dovnitř nevstupovali v papučích, co máte na doma. Díra je celkem malá v zemi (tak akorát) a všechno padá dolů pod dům. Vedle díry je hromada hlíny smíchaná s kozími bobky a lopata, tím se to zahazuje. Taky tam mají krabici s natrhanými novinami, což je zatím nejvyšší stupeň toaletního papíru, jaký se mi v Indii doposud naskytl.

Když se díváte z dálky, vypadá ten jejich jako obyčejný život kohokoliv jiného, ale já vidím jakési opovržení životem po poznání, odkud Chotu přišel do hor. Stejně tak vidím moudrost za babiččinými vráskami a víru za dědovou těžkou prací a nad tím vším lásku k jejich rodině. A to vše mění jejich život v neobyčejný. Jsem neskutečně šťastná, že jsem toto mohla zažít.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Veronika Součková

Veronika miluje psaní svých myšlenek, cestovatelských zážitků a nových příběhů. Většinou však píše v angličtině a své články sdílí na novém blogu Thinking4inking.

 

Žít ze dne na den

Žít ze dne na den

22
října, 2018
Už půl roku žijeme ze dne na den s minimálním rozpočtem. Téměř každé ráno zabalíme celé naše současné jmění (pár kousků oblečení, základní hygiena, počítač, doklady) do malých, třiceti litrových, batůžků. A zrovna dnes se probouzíme v další asijské zemi. Malajsii.

leave2find

Vietnam a bolavý zadek

Naše cesta začala ve Vietnamu, kde jsme strávili 3 týdny. Výlet začal ztrátou zavazadla na letišti. Díky tomu jsme ale získali možnost žít několik dní v domě umělce Manha, který nám ukázal barevnou stránku Vietnamu: místní trhy.

Výsledkem této výstavy barev byla skvělá večeře, která se skládala ze závitků, tofu s rajčaty s cibulkou, vodního špenátu Rau Dang Bien Xao Toi a součástí všeho byla vynikající rýže, která se kompletně liší od té naší a kterou můžete jíst vlastně i samotnou.

Většinu času jsme následně procestovali na skútru a odměnou za bolavý zadek nám byl především krásný výhled na vietnamské hory v provinciích Ha Giang, Cao Bằng, Bắc Kạn. Bydlení v levných hostelech jsme občas vyměnili za kempování ve stanu.

Vietnam

Hlídání domu na Srí Lance

Cestování po Vietnamu bylo velmi krátké, důvod byl jediný. Měli jsme hlídat dům na Srí Lance, konkrétně v malé surfařské vesničce s názvem Gurubebila. K tomuto ne vždy snadnému úkolu jsme se zavázali na celé 4 měsíce, což nebyla pro lidi s toulavými botami, jako jsme my, dobrá volba.

Své slovo jsme ale dodrželi a odměnou nám byla skvělá a levná srílanská kuchyně. Vynikající vegetariánské „rice and curry“, které vás zapálí na jazyku, dostanete v přepočtu za 15 korun. Nemluvě o tom, že vám nakládají na talíř jídlo až do okamžiku, kdy už nebudete mít dost.

Měli jsme také neuvěřitelné štěstí, že jsme zažili „Big girl party“, oslavu dívky, která dostala své první měsíčky. Celé to bylo provázeno rituály a velká oslava, ke které muselo dojít při správné konstalaci hvězd, by mohla strčit snad veškeré české oslavy do kapsy. Zúčastnilo se jí totiž necelých 300 lidí, téměř celá vesnice. Součástí byl tanec při hlasité hudbě až do rána, množství jídla, pití a vše opět za doprovodu místních rituálů.

Srí Lanka

Rozporuplnost Indie

Často se říká, že Indii musíte buď milovat, nebo nenávidět. Nebo prostě jen nevíte, co si o ní máte myslet, protože jste plní rozporů. Země plná barev s milými lidmi, krásnou přírodou a majestátními památkami. Na druhé straně tu ale najdete odpad snad na každém místě, znečištěné řeky, rozvírající se nůžky mezi chudými a bohatými a všudypřítomný zápach.

Během pěti týdnů jsme měli šanci navštívit velká města i malé vesničky, jíst na ulici i v chatrči matky pěti roztomilých indických holčiček, vidět posvátné řeky, které jsou tak znečištěné, že v nich po stovky kilometrů nenajdete žádný život… O rozporuplnosti Indie bychom prostě mohli vyprávět hodiny… teď už nás ale čekají krásy Malajsie. A která země bude další? To nevíme, to záleží na tom, které letenky budou nejlevnější. Přeci jen se snažíme vyžít s minimálním měsíčním rozpočtem.

Indie

Tereza & Milan (leave2find)

V páru již půl roku cestujeme po Asii, s malými batůžky. Obsah batohů tvoří vlastně vše, co v současnosti máme. Zatím jsme byli ve Vietnamu, na Srí Lance a v Indii a dnes letíme do Malajsie. Vše s minimálním měsíčním rozpočtem.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Do Mexika za papoušky

Do Mexika za papoušky

10

října, 2018

2 hodiny šlapání do kopce za papoušky Ara militaris

Je odpoledne 29. července 2018 a my právě míříme do vesničky Santa María de los Cocos v mexickém státě Querétaro. Po odbočení z hlavní cesty nás čeká ještě 30km klikaté lesní cesty. Po 10km končí asfalt a zbylých 20km po štěrkové cestě nám trvá necelé 2 hodiny. Do vesničky přijíždíme v podvečer. Tvoří ji vlastně jen několik desítek domků posetých po okolních kopcích oddělených kukuřičnými políčky. Je až s podivem, na jakých svazích, jsou některá pole umístěna.

Brána byla zamčená a nikde nikdo

Zastavujeme před ekocentrem, které spravuje místní Ejido, což je forma zemědělského družstva. Brána je ale zamčená a nikde nikdo. Naproti v obchůdku se ptáme naší lámanou španělštinou, kde najdeme někoho z ekocentra. Paní odpovídá, ať počkáme 5 minut a posílá syna na motorce někam do vesnice. Za pár minut je motorka zpátky a syn prodavačky za sebou veze pracovníka ekocentra.

Důvod, proč jsme zavítali právě sem je ten, že se v blízkosti vesničky nachází Sótano del Barro, druhá největší vertikální jeskyně na světě, a v ní hnízdí kolonie papoušků Ara militaris (Ara vojenský). V místním ekocentru si můžete najmout průvodce, který Vás vezme k propasti, ze které ráno po východu slunce vylétávají papoušci za krmením. Návštěva bez průvodce není možná.

Brána do ekocentra

Brána do ekocentra

Noc nebyla zrovna podle našich představ

S Fernandem, pracovníkem ekocentra, se domlouváme, že vyrazíme ve 4 ráno. V centru je možné se i ubytovat v jednoduchých pokojích. Nám ale stačí místo na parkování, protože spíme v autě. Fernando nás tedy pouští za bránu a po večeři jdeme brzy spát, abychom to zítra zvládli.

Noc nebyla zrovna podle našich představ. Ve vesničce je na rozdíl ode dne, v noci docela živo, a tak jsme byli několikrát probuzeni štěkáním psů. Těch je zde opravdu požehnaně a když se kolem třetí ráno konečně trochu uklidnili, začali pro změnu kokrhat kohouti a na kopci hlasitě hýkat osel. Ale to patří k cestování.

Ve 4 hodiny ráno jsme se před ekocentrem potkali s Fernandem a k našemu překvapení jsme zjistili, že nebude našim průvodcem on, ale Luis. Asi 50-ti letý šlachovitý chlapík v kovbojském klobouku, košili a riflích.

Začali jsme stoupat do kopce nad vesnici. Měsíc byl skoro v úplňku, a tak jsme si ani nemuseli moc svítit. Asi po 2 hodinách chůze a převýšení kolem 1000m jsme stanuli na okraji propasti. Byla stále tma a Luis nám naštěstí ukázal, že jsme u okraje opravdu strmé skalní stěny. Tady jsme se usadili a čekali než se začne rozednívat. Chvíli po nás dorazil ještě jeden pár mexických turistů s průvodcem a tak nás tam bylo celkem 6.

s pruvodci

S Fernandem, pracovníkem ekocentra a Luisem, naším průvodcem

Z jeskyně se ozývaly skřeky připomínající řev paviánů

Asi po 20-ti minutách čekání se s prvními slunečními paprsky z hloubky jeskyně začaly ozývat skřeky připomínající řev paviánů. To vždy trvalo několik minut a opět utichlo. Později jsme v hloubce pod námi, stále ještě za šera, začali rozeznávat siluety létajících papoušků. Naštěstí jsme si s sebou vzali dalekohled. I když mají papoušci rozpětí křídel okolo 1m, i tak nám v hloubce nepřipadali o moc větší než holub. Většinou létali v párech, ale občas vzlétlo i hejno o dvaceti a více kusech a zase si posedali na okolní vegetaci. Kvůli jejich dobrému maskování bylo obtížné vidět je sedící na stromech i s pomocí dalekohledu.

Když slunce vyšlo úplně, začali první papoušci opouštět jeskyni. Tehdy jsme konečně mohli vidět jejich barvy, které tvoří kombinace zelené, modré a žluté s malou červenou ploškou nad zobákem. Za jejich letu jsme ale byli schopni rozeznat nejvíce zelenou a modrou. Byl to opravdu zajímavý zážitek. I když jsme je bohužel neviděli příliš zblízka a nepodařilo se je žádného detailně vyfotit, i tak bylo možné odhadnout jejich skutečnou velikost.

ranni vyslap

Dalekohled se opravdu hodil

Průvodce nás cestou dolů několikrát opustil

Pozorovali jsme tuhle leteckou show dohromady asi 2 hodiny. Průvodce Luis říkal, že jsme mohli vidět asi 50 – 60 papoušků. Sestup dolů už nebyl tak náročný a konečně jsme mohli vidět krajinu, kterou jsme za tmy procházeli nahoru. Luis si několikrát odskočil ze stezky hledat svoje muly, které mu před několika dny utekly a my jsme se kochali krásnými výhledy na zelené kopce pohoří Sierra Gorda. Asi kolem 10. hodiny jsme byli opět před ekocentrem. Rozloučili jsme se s Luisem i s Fernandem a odjeli jsme se spokojeným pocitem, že jsme viděli a zažili něco ne až tak běžného.

Sótano del Barro

Sótano del Barro, druhá největší vertikální jeskyně na světě. Ještě za šera

Málo známá zajímavost

Tuto zajímavost jsme nenašli v nabídce žádné z cestovních kanceláří v okolních městech. My jsme se o ní dozvěděli z cestovatelské aplikace, kterou používají lidé, kteří většinou cestují na vlastní pěst a drží se dále od masových turistických atrakcí. To je na jednu stranu dobře, ale na druhou je pěkné podpořit místní věc, o kterou se starají místní lidé. Když budou mít pravidelný příjem z toho, že budou turistům papoušky ukazovat, tak nikoho snad nenapadne je třeba odchytávat. Protože cena jednoho papouška Ara militaris se pohybuje okolo 1000 amerických dolarů. A počty volně žijících jedinců tohoto ohroženého druhu se bohužel stále snižují.

Martina Tekelová & Mira Štěpán

Martina Tekelová a Mira Štěpán (M&M on the road) strávili poslední 4 roky na severu Britské Kolumbie prací v lesnictví, které oba v Brně vystudovali. Začátkem února 2018 vyrazili z Kanady na cestu po Střední Americe. Pokud chcete sledovat jejich putování, můžete na Facebooku nebo Instagramu.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Jak se dostanu k němu do stanu?

Jak se dostanu k němu do stanu?

13

září, 2018

Máme tu jednu cestovatelskou výzvu. Nacházíš se v Indii, v nomádské vesnici v himalájských horách. Chtěl by ses trochu stmelit s místními obyvateli a zároveň se podívat dovnitř do jejich nomádského stanu. Místní ale neumí anglicky a navíc máš v ruce foťák, což z tebe dělá nepřátelského vetřelce. Co uděláš?

a) Nabídnu jim slivovičku, co mám z domu. Alkohol sbližuje.
b) Zazpívam jim místní ladackou píseň Papa thukpa. Hudba sbližuje.
c) Vtrhnu dovnitř. Strach sbližuje.

Naštestí jsi zvolil správně za b). Zazpíváš jim místní písničku o knedlících, začnou se smát (spíš asi tvému zpěvu), ale přidají se taky a hlavně tě pozvou k sobě do stanu na meloun a hrášek. ✔️

(ps. Alkohol už jsi přece dávno vypil a nic nemáš!)

Výprava do nomadské vesnice s Ivou Bittovou u čínských hranic

Návštěva Dalajlamy

Dobrovolnictví v místní škole

Nikol Hajkova

Ahoj! 🙂
Jmenuji se Nikol a před nedávnem jsem si v práci řekla, že stačilo, dala výpověď a teď si tak cestuji po světě.
Jinak nic speciálního :).

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Kréta nejsou jen pláže

Kréta nejsou jen pláže

23

srpen, 2018

Pokud cestujete proto, abyste co nejvíce poznali a zažili, tak je jasné, že nemůžete celých osm dní jen tak ležet na pláži. To se seznámíte maximálně s africkými kluky, kteří se vám snaží prodat doplňky, které naprosto nutně na dovolené potřebujete. Třeba blikající králičí uši. V lepším případě si pokecáte s plážovou masérkou. Pokud zaplatíte 10 euro za masáž.

Obří brýle nebo blikající králičí uši, to musíte mít

Půjčte si auto a poznejte to pravé Řecko.

Půjčte si auto, ani není potřeba přes delegáta. Prostě obejdete pár půjčoven a vyberete si tu nejsympatičtější ve střední cenové hladině. A minimálně dvakrát se zeptejte, jestli máte plné pojištění. Kdyby něco.

Pokud vyrazíte do vnitrozemí Kréty, protože to opravdu stojí za to, pak si neberte nějaké chrlátko typu Hyundai I10, Suzuki Alto nebo Chevrolet Matiz. Sice ušetříte nějaké to euro na půjčovném, ale zapláčete nad spotřebou. Takže aby vám pak nechybělo na suvenýr pro druhou přítelkyni.

Já dnes plánuji trasy na Mapy.cz, protože se ukázalo, že strýček Google je docela mimo mísu. Google vás totiž s naprostým klidem navede na naprosto nesjízdnou cestu, kterou byste prošli maximálně tak pěšky. Otočit se většinou nejde a tak s melodickým pobrukováním: “Do pekla s Googlem, do pekla s Googlem, …”, couváte i několik set metrů. Při sebemenší pochybnosti či nejistotě se ptejte na cestu místních. Kdokoliv vám totiž až neuvěřitelně ochotně pomůže. Proto každých pár kilometrů zastavujeme a ptáme se, jestli jedem správně.

Uprostřed ostrova ve vesničce Nipiditos, cestou k Diově jeskyni, ověřujeme směr na Geraki. Zastavujeme u panímámy v černém, která jen tak postává před domkem.

“Kalimera, Geraki?”, a ukazujeme směrem dopředu. Babička přikyvuje, že ano. V tom přichází mladší členka rodiny, mávajíc rukou stejným směrem: “Ne, Geraki, ne.”, což znamená ano. Vzápětí přibíhá další domorodec a gestikulací naznačuje, že situace není až tak jednoznačná. Pak se všichni tři vášnivě dohadují. V tom přichází nejspíš syn, který umí anglicky a zachraňuje situaci. Říká, že cesta tam sice vede, ale pouze pro traktory a koně. Na telefonu nám ukazuje novou trasu. A říká, že to k jeskyni nestihnem.

“Chcete kafe? Pojďte na kafe. Nebo chcete vodu?”, zve nás srdečně do jejich stoletého domku. Jsme příjemně zaskočeni a odmítáme s tím, že máme málo času. Byla to chyba, která mě dodnes mrzí, protože jsme tu jeskyni stejně nestihli…

V těchto vesničkách vás pohostinnost místních zaskočí

V cestě v horách nejspíše natrefíte na farmáře, kteří patří k nejpomalejšímu druhu. Běžně se vozí v posledních modelech Nissan Navara nebo Toyota Hilux. Na ulici, kde se sotva minete se skútrem, dojedete stokilového farmáře v černém tričku v offroadu, který jede dvacítkou a vůbec ho nevzrušuje, že zdržuje šňůru aut za sebou. Klidně si i zastaví, aby prohodil pár slov s kolegou. Vždyť je to přece on, kdo tady má tři akry s aloe, dvacet akrů olivovníků a hromadu ovcí na pastvinách v horách.

Farmáři ve svých off-roadech jsou tady páni

Pokud už budete mít auto, tak vaše mažoretka určitě bude chtít na nějakou tu “romantickou” pláž. Jakože tam budete skoro sami a v hlavách samé chlupaté myšlenky. Jedna z takových je Voulisma na severním pobřeží v nejužší části Kréty, u městečka Istro. Speciálně její východní strana s malým zálivem ve skále. Místní vám takových pláží doporučí několik, ale naprostá většina je romantická asi jako pražské metro ve všední den.

Malý záliv u pláže Voulisma u městečka Istro

I cestovat autobusem může být zážitek.

Autobusáci patří naopak mezi nejrychlejší druhy. Netušíte, kde všude se dá vjet s autobusem. Na Krétě snad kromě místní dopravy v Herakliónu, jezdí pouze velké a vysoké autobusy. Všechny mají samozřejmě klimatizaci aby jim tam turisté v tom horku nezdechli. Hlavní myšlenka autobusové dopravy je: rychle nabrat cestující, rychle je dopravit tam kam chtějí a řidič na vás nemá čas. Jelikož se ne všude dá koupit jízdenka předem na pokladně, tak mají v autobuse průvodčí. Musíte přesně vědět, na jakou zastávku jedete a umět to správně vyslovit. Pokud nevíte nebo vám nerozumí, dostanete jízdenku odhadem, nejspíše na konečnou. Nemají čas se vybavovat s turisty, když potřebují probrat důležité záležitosti s řidičem, popřípadě s někým známým.

Přístavní pevnost v Heraklionu

Autobusem se pohodlně dostanete do hlavního města Kréty Heraklionu za pár euro. Přístav, pevnost, historické části města a nějaká ta místní pochoutka na zahrádce stojí za návštěvu. Obzvlášť Knossos byste neměli minout. Doma si můžete sáhnout na kousky zdiva, které postavil člověk před 900 lety. Tady na Krétě se dotýkáte zbytků budov, které jsou staré více jak 3 000 let. Za těch 15 euro za vstup to určitě stojí. Autobusy s velkým nápisem Knossos jezdí každých 15 až 20 minut z hlavního nádraží až na místo za nějakých 1,20 euro. A to samé zpátky.

Kdo neviděl Knossos, jako by na Krétě nebyl

Jízdní řády jsou nejspíše pouze „orientační“. Jako že by něco mělo jet, ale ještě se uvidí. S hloučkem turistů v Heraklionu čekáme na nádraží na autobus číslo 79, který má odjezd 19:15, protože je to tak napsáno na velké informační tabuli. Pak asi někdo z povolaných zjistil, že autobus číslo 79 nedorazí, proto rozhlasem vyhlásí, že místo něho pojede bus číslo 41. Všichni se tedy přesuneme k přistavené jednačtyřicítce. Řidič vášnivě při nástupu škube jízdenky a na nastupující pokřikuje: “Halo friend, quickly, quickly!”. A pak všichni odjíždíme přesně v 19:10 …

Někdy borci spěchají až moc

Zmiňované ceny platily v roce 2017, dnes budou nejspíše o něco vyšší. To ale nic nemění na tom, že byste se měli sbalit a vyrazit na Krétu. Anebo na nějaký jiný řecký ostrov.

Peter Wolker

Mnohaleté sezení u počítače by mě dříve nebo později zabilo. Proto jsem se vrhnul do cestování. Nejdříve po horách, pak i po Evropě.
A neskutečně mě to baví. Fakt.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!