Diamantové město utopené v písku

Články z časopisu

28.

březen 2022

Ještě před sto lety bylo ve městě Kolmanskop pěkně rušno. Děti chodily do školy a život dospělých se točil výhradně kolem průzračných kamínků s duhovým leskem, na kterých se dala vydělat spousta peněz a zajistit si tak luxus i uprostřed pusté a vyprahlé pouště.

Městečko Keetmanshoop

Ocitáme se v jižní části Namibie. Ve městě Keetmanshoop odbočujeme směrem k Atlantskému oceánu, před sebou máme ještě pěkný kus cesty. Poušť okolo nás se zdá být ještě pustější než kdekoliv jinde. Kolem silnice se kupí vysoké hromady světlého okrového písku. Po levé straně místy vykouknou železniční koleje, které v nedávné minulosti spojovaly odlehlé pobřežní město Lüderitz s civilizací

Na kolejích ustavičně písek

S kolejemi tady byl vždy velký problém, aby se po nich dalo jezdit, musel se z nich neustále odmetat písek. Přesto se před nedávnem začala celá kolejová trať opravovat a zvažuje se stavba ochranného tunelu, který by odklízení písku zásadně usnadnil. Tunel by musel být dlouhý dva kilometry, jeho stavba by byla komplikovaná, se složitým odvětráváním. A navíc by stál 14 milionů namibijských dolarů, což je v přepočtu zhruba 28 milionů korun. Jak spor o novou trať dopadne, nikdo neví. Zatím jsou tu nově položené koleje, které jsou v neutěšeně zavátém stavu. Na chvíli zastavíme a projdeme se po několika dunách. Ne moc daleko, protože mezi městem Aus a Lüderitz se nesmí jít od silnice dál než šest metrů. Tato krajina totiž není obyčejnou pouští, jedná se o jedno z nejlepších nalezišť diamantů na světě. Celá oblast, která se jmenuje Diamanten-Sperrgebiet, je obrovská a hledat v ní drahé kameny není lehká práce. On takový nález diamantu by nám stejně moc štěstí nepřinesl, sběr a vývoz surových diamantů je tady přísně zakázán.

Pobřežní město Lüderitz

Konečně jsme ve starém koloniálním městě Lüderitzu na atlantickém pobřeží. Nejdříve se ubytujeme v malém soukromém domečku s vlastní kuchyňkou. A pak na chvíli vyrazíme do ulic. V malém krámku se nám podaří koupit teplý chleba, právě vytažený z trouby. Věřte, že po dnech únavné a nekonečné jízdy a šlapání v pustině jsme nic lepšího nejedli. Na druhý den si vyřizujeme potřebné povolení (fotopermit) pro vstup do nedalekého opuštěného diamantového městečka Kolmanskop, bez něhož nás na jeho území nepustí. Zbytek dne trávíme na poloostrově Lüderitzu. Zkoumáme větrem a mořem bičovaná skaliska, zátoky, ztroskotanou loď, pozorujeme mořské ptáky, obdivujeme starý maják a v samotném městě Lüderitzu barevné koloniální domky. Nahlédneme také do místního kostela na skále, který se chlubí krásnými pestrobarevnými vitrážemi.

Dřevěná lednička v poušti

Na druhý den vstáváme ještě před východem slunce a hned zamíříme do opuštěného města Kolmanskop. Krátce po šesté hodině ranní jsme na místě, slunce právě vychází a halí staré zděné budovy do teplého tónu. Nejdříve procházíme bývalou obchodní ulici a zvědavě nahlížíme do polorozpadlých budov. Skoro všechny místnosti zavál písek, dveře jsou zatarasené, často chybí okna. Dřevěné části domů, krovy i plechové střechy se prolamují pod nápory větru, písku a pod tíhou stáří. V jednom ukázkovém pečlivě ošetřovaném a chráněném domě stojí starý mohutný dřevěný nábytek, skříně, komody, příborník, stoly a židle, šatník, kovové postele. Visí tu i pár kousků oblečení z tehdejší doby. Na psacím stole zalistujeme v knize objednávek, obsahující vesměs obyčejné věci, jako jsou prací prášky, mýdla, hřebíky, různé nářadí, oblečení, látky na povlečení, konzervy s luštěninami, pytle mouky, olej, sardinky … zkrátka vše, co je v podobných končinách potřeba. V kuchyni stojí stará dřevěná lednička, natřená bílým lakem. Do její vrchní odklopné části se vkládaly kusy ledu, ve spodní části s dvířky se pak ukládalo jídlo. V rohu stojí malá železná kamínka, noci bývají v poušti chladné. Zaujala nás pračka značky Miele i se ždímačkou, tedy velký smaltovaný dřez s dvěma ždímacími válci a s páčkou. Na svou dobu byla ždímačka nezvykle moderní, luxusní a v jinak drsném životě přinášela při každodenních pracech příjemnou úlevu. 

Luxus v hromadách písku

V roce 1908 našel při stavbě železnice dělník Zachariáš Lewala v písku první diamant. Zpráva o nalezeném bohatství se brzy roznesla a z přechodného tábora velmi rychle vzniklo město Kolmanskop. Bylo postaveno uprostřed pouště, kde prakticky nebylo nic, žádná voda, žádný déšť, žádná půda, pouze písek, silné písečné bouře, pálivé slunce a nesnesitelné vedro. Přesto v době těžby diamantů město Kolmanskop jen kvetlo a lidé si užívali neobvykle velký luxus. V době své největší slávy tady žilo okolo tří set až čtyř set lidí vesměs německého původu. V diamantových dolech pracovali ale hlavně afričtí dělníci kmene Ovambo, kterých bylo okolo osmi set. Bydleli v nuzných barácích o kus dál mimo město. Obyvatelé města Kolmanskop měli zdarma vodu, okolo dvaceti litrů na osobu na den a k dispozici měli i mléko a led. Bylo tady divadlo, tělocvična, kuželkárna, restaurace, bar, obchody, bazén i kostel. Zkoumáme řeznictví, kde ještě stále trčí železa a háky na maso. Zaujatě hledíme na přístroj vyrábějící led pomocí slané vody. Další budovy sloužily k bydlení svobodným mužům nebo sestřičkám sloužícím v nemocnici. Město Kolmanskop si užíváme nejdříve v rámci vedené výpravy s opravdu znalou průvodkyní, v jejíž tváři se zrcadlí, že toho již hodně zažila. 

Nemocnice s prvním rentgenem

Další dlouhé hodiny, a pak hlavně druhý den zkoumáme město úplně sami, s tím, že za plot mimo město se v žádném případě nesmí. Domovní dveře (tam, kde jsou) máme za sebou ihned pečlivě zavřít. Chodit máme v dlouhých nohavicích a pevných botách a musíme se dívat pořádně pod nohy kvůli písečným zmijím, kterých je tu prý opravdu hodně. Pokračujeme sami dál až k velké zděné a dobře zachované nemocnici stojící o samotě. Vítr si pohrává s oprýskanými dveřmi, panty jemně vržou do pouštního ticha. Napjatě vcházíme po početných schodech dovnitř, nakukujeme do všech koutů, nevynecháme žádný pokoj, ani splachovací záchody. Žasneme nad lepšími prostornými privátními pokoji, které jsou vybaveny i prosluněnou verandou. Nemocnice ve městě Kolmanskop vlastnila také rentgen, první v celé Africe. Rentgen sloužil hlavně na odhalování případných pašeráků diamantů. A o tom, že mnozí z lidí pokušení neodolali, svědčí různé až krkolomné příběhy a mnohé důvtipné pašovací skrýše, které vystavuje přilehlé muzeum. Jak diamantů v místním dolu ubývalo, tak lidé město Kolmanskop postupně opouštěli a vydávali se za slibnějším štěstím jinam. Město bylo nadobro opuštěno v roce 1956, protože byla nalezena ještě lepší naleziště u hraniční řeky Oranje, kde se těží diamanty dosud. Hledá se ve starých vrstvách až dvacet metrů hluboko. Jedná se o nánosy řeky Oranje, která vyplavuje diamanty z oblasti Kimberley v JAR. 

Diamanty, kam se podíváš

Na začátku 20. století se u města Pomona (nyní už také opuštěné diamantové město) našly diamanty v takovém množství, že lidé jen leželi a sbírali diamanty přímo na zemi. V měsíčním světle se diamanty krásně leskly, a tak se sbíralo i v noci. Na padesáti kilometrech čtverečních se během jednoho dne nasbíralo 600 karátů diamantů, tedy 120 gramů. Tohle údolí pak později nazvali Märchental – Pohádkové údolí. Do nejbližšího dnes fungujícího dolu, který je v provozu třicet kilometrů od Kolmanshop, dělníky každý den dopravují autobusem. 

Písečná bouře

Pokračujeme v našem průzkumu opuštěného diamantového města. Zpočátku jemný vítr neustále zesiluje. Schováváme veškerou techniku do batohu a míříme do velkých vil postavených na svahu. Dům, kde svého času bydlel architekt, byl opravdu skvostný. Dvě patra, několik prostorných pokojů, impozantní dřevěné schodiště. Potom se vydáme do dalšího krásného dvoupatrového domu, kde bydlel správce domů. Jako poslední zkoumáme ještě jeden poměrně zachovalý dům správce dolu. Notnou chvíli čekáme, jestli se vítr uklidní, ale asi bychom čekali marně. Po nějaké chvíli opouštíme bojové pole a vydáváme se zpět k autu. Vítr se do nás vší silou opírá, písečná zrníčka štípou ve tvářích, vlasy máme plné písku. Konečně nasedneme do auta a v relativním bezpečí pozorujeme divoké běsnění neutuchající písečné bouře. Na silnici se tvoří písečné jazyky, a tak se po chvíli raději vracíme zpátky do města Lüderitzu.

Na druhý den bezvětří

Město Kolmanskop nás definitivně dostalo. A tak se do opuštěného diamantového města vydáváme s celodenním permitem i na druhý den. Je nádherně, slunce svítí, nad námi temně modrá obloha, ani stéblo trávy se nehne. Uděláme druhé rozšířené kolečko, projdeme obchody, vily, dům pokladníka, učitele, inženýra, ale také rodinné domky, které jsou již v hodně špatném stavu. Dojdeme až na konec města, kde stojí krásná zděná škola s velkými zasklenými okny. Ve škole obdivujeme čtyři velké třídy a prostorné chodby. Tady jistě chodily děti rády do školy, pomyslíme si. 

Po celý den hledáme ve městě Kolmanskop ty nejlepší motivy, písečné závěje, oprýskané zdi, vybledlé malby, nejtajnější zákoutí, průsvity. Tam najdeme zapomenutou vanu, tam oprýskané umyvadlo, zasypané dveře nebo kus postele. Dáváme pozor, kam šlapeme, však víte, jsou tady písečné zmije. A po velmi náročném dni, plazení v písku, prolézání mezi popadanými prkny zajdeme zase na vynikající ústřice. Město Kolmanskop se pomalu rozpadá, mizí pod tíhou písku a jednoho dne zmizí úplně. Možná zůstane pár otesaných kůlů a desek, kameny a zbytky betonu, ale to bude asi všechno. A tam kdesi směrem k řece Oranje jsou podobná pulsující města, kde lidé hledají třpytivé kamínky, za které se velmi dobře platí. Města či městečka většina lidí již léta neopustila. Jednoho dne, až se diamanty u ústí Oranje vytěží, se lidé otočí ke svým domům zády a opět vzniknou další města duchů.

Vše můžete zažít při živém promítaní! Neváhejte a najdětě si svůj termín! Termíny promítání

Kateřina a Miloš MOTANI jsou velmi známá cestovatelská dvojice. Oba se narodili v České republice.
Miloš se věnuje fotografování naplno již od základní školy. Miloš má uzavřené vysokoškolské vzdělání získané studiem na VUT v Brně.
Kateřina se od dětství zabývá různými výtvarnými směry, v době dospívání začíná i psát. Na vysoké škole studuje obor biologie a chemie. V zahraničí se věnuje autodidakticky velmi intenzivně biologii, geologii, výtvarným směrům, fotografování a publistice.

FOTOGRAFIE překvapují nejen vysokou technickou kvalitou, ale hlavně svou neopakovatelnou atmosférou, zachycující pomíjivé okamžiky hry světel a stínů, které příroda nabízí.
Tematicky se Kateřina a Miloš MOTANI zaměřují především na oblasti pouští a polopouští, dále pak na americký a africký kontinent a evropské státy. Přitahuje je také hodně asie a orient. Vyhledávají s oblibou zapadlé vesnice, ale i pulzující zajímavá města.

Kateřina & Miloš MOTANI s velkým úspěchem promítají pro školy. Děti jejich dynamická pásma plná příběhů a neobyčejných setkání se zvířaty milují. Učitelé jsou také velmi nadšení.

Pro více informací www.motani.cz

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Pin It on Pinterest

Shares
Share This