Měděné eldorádo

Články z časopisu

7.

prosince 2020

„Mám tam celou měděnou horu! Přímo ze země tu trčí tolik mědi, že ten kopec vypadá jak svěže zelená ovčí pastvina v Irsku, když jasně svítí slunce.“ Těmito slovy popisoval svůj nález v pohoří Wrangell na Aljašce prospektor Jack Smith mladému důlnímu inženýrovi Stephenu Birchovi v roce 1900. A nepřeháněl…

O bohatství ukrytém daleko v horách mezi ledovci svědčily hojné nánosy mědi na březích řeky Copper River. Ostatně své jméno „Měděná“ dostala řeka podle nánosů již od zdejších indiánů dávno před výpravami bílých prospektorů. I ruští osadníci, kteří pronikli na Aljašku jako první běloši, se o zdejší měď zajímali. Stejně jako Američané, když v roce 1867 Aljašku od Ruska koupili. O ruské přítomnosti v této oblasti svědčí i fakt, že náčelník indiánů žijících kolem Měděné řeky se jmenoval Nikolaj. Za Nikolajem se vypravilo postupně několik výprav amerických geologů a prospektorů. Ta první z roku 1884 však byla neúspěšná. Nedokázala se dostat do vnitrozemí přes rozlehlou a divokou deltu Měděné řeky, která bývá během léta značně rozvodněná, protože je napájena vodou z tajících ledovců. Expedice nadporučíka Abercrombieho byla neuvěřitelně statečná, ale jejich pokus byl marný. Během dvou měsíců neustálého boje o přežití dokázali urazit pouhých 30 km, takže nakonec výpravu vzdali.

Náčelník Nikolaj

Další expedice vyrazila pod vedením podporučíka Allena následujícího roku brzy z jara. Poučeni předchozí výpravou, rozhodli se překonat deltu Měděné řeky, dokud ještě bude zamrzlá. Vyrazili s doprovodem tří místních indiánů. Na kánoe naložili saně, a jakmile se řekou dostali k ledu, pokračovali po něm. Dále sledovali tok řeky Chitiny a koncem dubna 1885 dorazili do hlavní indiánské vesnice na řece Nizina, kde se setkali s náčelníkem Nikolajem. Ten jim sice o žíle měděné rudy v okolních horách vyprávěl, avšak pro obrovské množství sněhu bylo místo zcela nedostupné. Rok poté bylo objeveno zlato na Klondiku. Po vypuknutí legendární zlaté horečky v Dawsonu se veškerá pozornost prospektorů zaměřila právě tam a ložiska mědi zůstala stranou zájmu. Jen co zlatá horečka skončila, začali se krajem náčelníka Nikolaje opět potulovat dobrodruzi, geologové i prospektoři. Největší objevitelské štěstí měli Jack „Tarantule“ Smith a Clarence Warner. Ti v srpnu 1900 putovali kolem východního okraje ledovce Kennicott, když tu v horách nad sebou spatřili rozlehlé jasně zelené stráně. Podle legendy se prý nejprve domnívali, že se jedná o louky s čerstvou trávou a měli radost, že se jejich koně konečně vydatně napasou. Když ovšem na tyto „louky“ došli, našli jen obrovské měděné útesy! Bonanza!

Unikátní Bonanza

Smith a Warner si na své bonanze vytyčili objevitelské claimy a vrátili se do města pro přátele, aby jim nález ukázali. Ti si vedle prvotního naleziště vytyčili další claimy, čímž si společně zajistili právo na těžbu horniny v pásu delším než jedna míle podél měděné žíly. Založili společnost jedenácti partnerů a vrátili se do města Valdez. Vzorky horniny dovezené z jejich naleziště obsahovaly až 70 % mědi. Šlo o prakticky čistý chalkozin, česky měděný leštěnec, Cu2S. Štěstí měl i důlní inženýr Stephen Birch, který zrovna přijel z New Yorku, aby ve Valdezu na Aljašce hledal investiční příležitosti pro své movité přátele, rodinu Havemeyerových. Zprávy o měděné bonanze u ledovce Kennicott jej velmi zaujaly. A když zjistil, že jeden z jedenácti partnerů nově vzniklé společnosti nutně potřebuje hotovost, neváhal a jeho podíl odkoupil. Birch byl mladý, energický a odhodlaný muž. Osobně se vypravil na bonanzu, aby místo nálezu ohledal a posoudil. Od té chvíle se nevzdal myšlenky, že převezme kompletní kontrolu nad touto jedinečnou lokalitou, ukrývající jedno z nejbohatších nalezišť mědi na světě.

Havemeyerovi Birchovi plně důvěřovali a on mohl za jejich peníze postupně vykoupit všechny ostatní podíly původních jedenácti vlastníků. Za každý zaplatili 25 000 dolarů. Vznikla nová společnost, jejímž prezidentem byl pan Havemayer a managerem právě Stephen Birch Teď bylo třeba vyřešit zásadní otázku: jak měď z těchto odlehlých končin v horách mezi ledovci dostat na trh a prodat? Jedinou možnou variantou byla zřejmě stavba železnice do některého z námořních přístavů. Ovšem ve zdejších podmínkách údolí pravidelně se rozvodňujících ledovcových řek a častých sesuvů půdy se realizace stavby jevila astronomicky nákladná, ne-li zcela nemožná. Nemluvě o otázkách provozu v dlouhém zimním období, kdy bývá celý kraj zasypán několikametrovou vrstvou sněhu. O tak nejistém projektu nechtěla spousta skeptiků ani slyšet.

Nemůže jezdit a nikdy nebude

Naštěstí se panu Havemayerovi podařilo přesvědčit další investory, že projekt je reálný a má velký potenciál zisku. Na podzim roku 1907 najali toho nejzkušenějšího stavitele železnic. Pan Michael J. Heney měl za sebou stavbu legendární White Pass & Yukon Railroad, která vedla podobně obtížným aljašským terénem. Nová třistakilometrová železnice „Copper River & Northwestern Railway“ se začala budovat na jaře 1908, aby spojila vznikající důlní městečko Kennecott s přístavem Cordova. Stavba byla ještě náročnější, než se očekávalo. Budovalo se i v krutých zimních mrazech. Některé mosty byly projektovány už s tím, že se budou muset každý rok postavit znovu poté, co je smete jarní povodeň. Označení názvu železnice CR & NW se stalo terčem skeptických vtipálků, kteří zkratku vysvětlovali slovy „Can‘t Run & Never Will”, čili „Nemůže jezdit a nikdy nebude“. Přes všechny potíže byla železnice po necelých čtyřech letech dokončena. Stála 23 milionů dolarů a její stálá údržba zaměstnávala několik stovek mužů. Průjezdnost trati v zimních měsících zajišťovaly v té době největší rotační sněhové frézy světa.

Kov za všechny peníze

Stephen Birch ovšem ve vedení důlní společnosti nezaváhal a neztratil ani okamžik v situaci, kdy ceny mědi na trhu stále stoupaly. Zatímco se stavěla železnice, on budoval samotné doly a jejich zázemí. Pomocí koňských sil a saní transportoval k nalezištím neuvěřitelné množství materiálu. Když byla železnice na podzim roku 1911 dokončena, v Kennecottu už stála obří továrna s drtičkou a třídičkou vytěžené rudy, elektrárna, ubikace pro dělníky a další vybavení. Po svazích okolních hor se táhly kilometry lanových drah, které ve vědrech svážely rudu z jednotlivých dolů. Pouhých deset dní po dokončení železnice odjel z Kennecottu první vlak, odvážející měď za čtvrt milionu dolarů.

V Kennecottu se pracovalo denně na tři směny a v nejsilnějších dnech se vytěžilo až 900 tun horniny. Těžba a zpracování rudy zaměstnávaly celkem na 600 lidí, jejichž život často sestával pouze z práce, jídla a spánku. Zdejší dřina však byla odměňována vyšším platem než jinde. Hornické městečko Kennecott se rozrůstalo a jeho vybavení vylepšovalo. Hlavním centrem a jasnou dominantou vždy byla a dodnes zůstává obrovská červená budova, která se kaskádovitě tyčí do výšky 14 pater na svahu nad ledovcem. Právě to byla centrální továrna na drcení a koncentraci vytěžené horniny. Na její horní konec přijížděly lanovkou vědra s horninou a na jejím dolním konci se nakládaly vagony měděnou rudou. Ty odtud odjížděly železnicí do Cordovy, kde se ruda překládala na lodě a po moři pokračovala do hutí v Tacomě ve státě Washington.

Zasloužený odpočinek

V Kennecottu postupně vyrostla řada dalších dřevěných budov: škola, obchod, zubařská ordinace, mlékárna či dokonce nemocnice. Ta byla mimochodem jedinou bíle natřenou budovou v celém městě. Všechny ostatní stavby byly červené, protože červený nátěr byl tehdy nejlevnější. Bílá barva však nebyla jedinou výsadou zdejší nemocnice. Na svou dobu to byl skvěle vybavený ústav, kde nechyběl dokonce rentgen, tehdy vůbec první na celé Aljašce. Pro vzácné chvíle odpočinku vznikl v Kennecottu i tenisový kurt, fotbalové hřiště, a především velký společenský sál zvaný Recreation Hall. Zde se příležitostně konaly taneční zábavy nebo koncerty, ve středu a v neděli se tady promítaly filmy, v zimě se tu hrával basketbal. Nejoblíbenější však byly v tomto sále společné oslavy Vánoc. Ostatně Vánoce byly jedním ze dvou vzácných dní v roce, kdy důl i továrna zcela zastavily provoz a všichni zaměstnanci měli volno. Ve společenském sále ozdobili vánoční stromek, děti připravily svoje vánoční vystoupení, a pak jim dárky rozdával nefalšovaný Santa Claus.

Na druhý volný den v roce pak museli všichni více jak půl roku čekat. Byl jím Den nezávislosti – 4. červenec. To se tradičně všichni obyvatelé Kennecottu vypravili do sousedního městečka McCarthy, kde se konaly různé sportovní soutěže. Vrcholem byl prestižní baseballový zápas mezi družstvy Kennecottu a McCarthy o prémii 200 dolarů, kterou sponzorovala důlní firma. Ve stáncích se prodávala zmrzlina a často i načerno pálená whisky. Zatímco v hornickém Kennecottu vládla přísná firemní morálka s mnoha pravidly včetně zákazu alkoholu, vedlejší nezávislé McCarthy bylo městem svobody se všemi nástrahami tehdejší civilizace. Byly zde saloony, herny, hotely, obchody. Sídlil tu fotograf, a dokonce tady vycházely dvoje noviny!

Vše má své dno

Bohužel ani v dolech Kennecottu nebyly zásoby mědi bezedné. S klesající cenou mědi ve třicátých letech 20. století se těžba již nepříliš bohaté horniny přestávala vyplácet. Firma Kennecott Copper Corporation provozující důl to dávno věděla, a tak již ve dvacátých letech investovala své zisky do dalších dolů v Severní Americe a v Chile. Plánované ukončení provozu přišlo koncem roku 1938. Úplně posledním dnem byl 23. prosinec, kdy všichni zaměstnanci dostali slavnostní večeři s pečeným krocanem, a také obdrželi slušnou propouštěcí výplatu. Odjel poslední vlak a doly zůstaly opuštěné. Během 20. století byla železnice CR & NW přebudována na kamenitou silničku, po které lze dnes dojet až před městečko McCarthy. Do Kennecottu je pak možné pokračovat pěšky, v létě případně zdejším minibusem. Samotný areál dolů a budov je v majetku amerických národních parků (NPS), které se postupně starají o jeho záchranu, konzervaci a bezpečné zpřístupnění veřejnosti. Ani dnes není snadné se sem dostat. Stojí to ale za to.

Text a foto: Martin Loew

Pin It on Pinterest

Shares
Share This