Pokud chcete vidět moderní velkoměsto a zároveň proniknout do tradiční japonské kultury, kombinace Ósaka - Kjóto je trefa do černého. Z jednoho města do druhého se dá rychlovlakem shinkansen dostat za neuvěřitelných patnáct minut a člověk má tak trošku pocit, jakoby se díky té rychlosti dostal do jiného časoprostoru.
Ósaka, která leží na břehu Ósaka Bay je s 2,7 miliony obyvatel třetím největším městem Japonska a funguje jako finanční centrum země. Doménami města jsou moderní architektura, bujarý noční život a rozmanitá scéna restaurací. Food kritici Michael Booth a Francois Simon označili Ósaku za hlavní město jídla a sami obyvatelé města mají rčení, že “zatímco Kjóťané se finančně ruinují rozhazováním za oblečení, Ósakany přivádí na mizinu utrácení za jídlo”. Mezi regionální speciality patří okonomiyaki (smažená placka z pšeničné mouky, plněná např. zelím), takoyaki (snack v podobě kuliček plněných většinou kousky chobotnice), nudle udon, či tradiční oshizushi (lisované sushi). Zejména prvně jmenované jídlo doporučuju k ochutnání, coby vegetarián jsem byl nadšen!
Ilustrační obrázek
Hrad v srdci velkoměsta
A co že je v Ósace k vidění? Připomínkou minulosti je majestátní pětipatrový Ósacký hrad, díky významné roli v během sjednocování Japonska v šestnáctém století jedna z nejdůležitějších japonských památek vůbec. Hrad, který nechal v roce 1585 postavit mocný feudál a politik Toyotomi Hideyoshi, byl ve své době největší stavbou v celém Japonsku, a i když dnes v džungli betonových mrakodrapů poněkud zapadá, stále se jedná o impozantní stavbu. Hrad je obehnán vodním příkopem a masivními hradbami (najdeme zde i stotřicetitunový jednolitý balvan), součástí areálu je i několik bran, věží a zahrad, kde je hlavně v období kvetoucích sakur hlava na hlavě. V Ósace si ale přijdou na své hlavně milovníci urbanismu. Už od výše zmíněného hradu má člověk výhled na panorama tvořené k nebi se natahujícími mrakodrapy, ale ještě líp se na ně pochopitelně dívá pěkně z výšky. Vyhlídek je k dispozici spousta, mezi nejpopulárnější patří Umeda Sky Building nebo Abeno Harukas, s tři sta metry nejvyšší stavba v celém Japonsku. Obě zmíněné vyhlídkové terasy byly v době mojí návštěvy v půlce března kvůli koronavirové epidemii zavřené, takže jsem musel vzít zavděk věží Tsutenkaku, která dosahuje “jen” třetinové výšky Abeno Harukas.
Ilustrační obrázek
Světla velkoměsta
Tsutenkaku krásně zapadá do živé čtvrti Shinsekai, která hlavně po setmění ožívá blikajícími neony a světly poutačů všudypřítomných barů, bister, obchůdků a heren. Ty vás vrátí v čase zpět do osmdesátých a devadesátých let, kdy SuperMario a Mortal Kombat hltali hráči na nekvalitních televizních obrazovkách po celém světě. A pokud vám vyhládne, skočte si na místní delikatesu zvanou kushikatsu, což jsou smažené masové nebo zeleninové špízy. Noční život Ósaky pulzuje také v křiklavě barevném distriktu Dotonbori, který je oblíbeným místem pro poflakující se omladinu. Na stejnojmenném kanálu, který protéká čtvrtí jako hlavní tepna, se zrcadlí masivní obrazovky s extravagantními reklamami, včetně oblíbeného “Glica, běžícího muže”, kterého zde nainstalovali coby reklamu na cukrátko už v roce 1935, a který se postupem času stal jedním ze symbolů Ósaky.
Padesát nebo patnáct
Nasedám na vlak ze stanice Kyobashi, který mě za 50 minut (a 400 jenů, tedy cca 80 korun) doveze až téměř k hostelu v Kjótu, nedaleko stanice Sanjo. Pokud si před cestou do Japonska zakoupíte Japan Rail Pass, který vyjde na nějakých 5800 korun na týden a díky kterému můžete neomezeně využívat rychlovlaky, skočte na shinkansen. Ten vyjíždí ze stanice Shin-Ósaka a na čtyřicet kilometrů vzdálenou hlavní stanici v Kjótu vás doveze za čtvrt hodiny. Ósaka a Kjóto prakticky tvoří jednu velkou megalopoli, po celou cestu nevyjedeme ze zástavby. Mrakodrapy střídá periferie s malými prostými domky, a čím jsme blíž Kjótu, tím se vynořuje víc tradičních dřevěných staveb, včetně prvních malých chrámů. Není divu – Kjóto se stalo na konci osmého století sídlem japonských císařů a hlavním městem bylo až do roku 1869. V současnosti je považováno za kulturní a turistické centrum Japonska. Moje první kroky po pohození těžkého batohu na hostelu nemohou vést nikam jinam než do čtvrti Gion, kterou mám pět minut pěšky. Gion je vůbec nejpopulárnější turistický cíl v celém Kjótu. A není divu – šarm úzkých křivolakých uliček, které lemují nízké dřevěné domečky, z nichž většina historicky sloužila jako ochaya (doslova čajový dům), je neodolatelný.
Ilustrační obrázek
Gejša není lehká děva
Tato čtvrť je jedna z posledních v Japonsku, kde je stále možné spatřit skutečnou gejšu. Ve zmíněných ochaya se totiž nepodával čaj, ale šlo o vysoce exkluzivní zařízení, ve kterých gejši bavily zámožné hosty. Nutno podotknout, že nešlo o žádnou chlípnou zábavu – tradiční gejši byly (a stále jsou) velmi vzdělané ženy, které ovládají hru na hudební nástroje, umí tančit nebo hrát tradiční společenské hry. Dnes už toto “řemeslo” bohužel upadá, avšak stále úplně nevymizelo. Ochaya a také machiya, tradiční městské dřevěné domky, se v Gionu postupně přeměnily v čajovny, bary, restaurace a krámky, které dnes slouží hlavně jako lákadlo pro turisty. Ti nejčastěji míří do ulice Hanami-koji, která je vyhlášená svými restauracemi, a na jejímž konci září sytě oranžová, 1350 let stará svatyně Yasaka. Rušno je také o několik bloků dál v uličkách rozbíhajících se od ikonické stejnojmenné pagody Yasaka, která je magnetem pro Instagramery. Od ní už to není daleko k buddhistickému chrámu Kiyomizu-dera, který byl založen v roce 778, avšak jeho nynější podoba pochází z roku 1633. Zajímavé je na něm především to, že na masivní dřevostavbu a jeho rozlehlou verandu, kterou podpírají v kopci stojící obří sloupy, nepoužili konstruktéři jediný hřebík!
Rýže a lišky
Přesouváme se o něco jižněji, abychom omrkli svatyni Fushimi Inari, důležité místo pro starodávné japonské náboženství šintó. Svatyně má prastarý původ – na svém místě stála už před ustanovením Kjóta coby hlavního města Japonska je tou vůbec nejdůležitější z několika tisíců svatyň dedikovaných Inari, šintoistickému bohu rýže. Celým areálem mě doprovázejí také stovky menších či větších soch lišek, které jsou podle legendy osobními posly boha Inari. Fushimi Inari je ale slavná hlavně díky tisícům rumělkových bran torii, které jako jeden dlouhý had zastřešují síť trailů, jež se vinou od hlavních budov komplexu až na posvátnou horu Inari (výšlap nahoru a zpět zabere cca dvě hodiny). Každá z jednotlivých bran má svého sponzora (ať už jednotlivce, nebo firmu), jehož jméno je vyryto na zadní straně torii. Výše příspěvku se pohybuje od 400 tisíc jenů za menší bránu, až po miliony jenů za velké.
Dalším místem, jehož návštěvnost nepochybně znásobila popularita na Instagramu, je bambusová háj Arashiyama. Díky fotkám na zmíněné sociální síti může člověk snadno nabýt dojmu, že jde o kus ráje na zemi – procházet se vysokým zelenkavým bambusovým porostem, poslouchat jeho téměř neslyšné šumění a jen tak si meditovat, to by šlo. Realita je bohužel trošku jinde, protože přes den se budete možná akorát tak brodit skrz stovky turistů, kteří se budou snažit udělat fotku bez ostatních lidí, což je samozřejmě utopie. Já jsem proto vyrazil na místo brzy ráno, takže kolem sedmé už jsem měl nafoceno, načež se začaly trousit první skupinky průzkumníků. Meditaci už jsem proto úplně nestihl. Okolí bambusového lesa toho ale nabízí víc. I když jsme stále v Kjótu, vypadá to tu jako na poklidné vesničce s malebnými domky a spoustou zeleně. Asi patnáct minut chůze odsud najdeme zenový budhistický chrám Tenryu-ji, který obklopují bujné zahrady a prudké kopce poseté jehličnany. Pokud se vydáte směrem k řece Katsura a přejdete přes dlouhý most, můžete uniknout vysoké koncetraci homo sapiens do parku Kameyama-koen.
Ilustrační obrázek
Opice a onseny
Tento park se rozkládá na zalesněném kopci, na jehož vrcholu je otevřená vyhlídka na Kjóto a okolní hory, a je unikátní v tom, že zde můžete potkat “volně” se pohybující opice. Konkrétně jde o vzácný druh japonských makaků, kterým se přezdívá také “sněžné opice”. Jde totiž o nejseverněji žijící primáty (pokud nepočítáme člověka samozřejmě), kteří se adaptovali na chladné podnebí a sníh. Populární jsou například fotky japonských makaků, kterak relaxují v onsenu (termálním pramenu) na severu kolem Nagana. V parku Kameyama si však je třeba dávat pozor a například se opicím nedívat přímo do očí nebo si před nimi nedřepnout, protože to mohou vnímat jako projev agresivity a zaútočit na vás! Kopce obklopující Kjóto se mi zalíbily, a tak jsem se vydal ještě trošku dál z města, abych podnikl nějaký menší trek. Cesta vedla vlakem na sever, konkrétně k další posvátné hoře Kurama. Na ni vede nenáročný, ale celkem strmý trek z malebné osady Kibune (které doporučuju věnovat alespoň na hoďku pozornost) až do vesnice Kurama po horou. Hlavní atrakcí je tady chrám Kurama-dera, který je spojován s budhistickou sektou Tendai, anebo velký zvon, který může každý návštěvník rozeznít beranidlem.
Ósaku, Kjóto a okolí bylo možné prozkoumávat klidně měsíc. Nedaleko leží další populární města jako Nara, Hirošima, Kóbe nebo další posvátná hora Koyasan. Vydat se můžete i do odlehlejších rurálních oblastí a navštívit třeba tradiční japonskou vesnici Miyama Kayabuki nebo rybářskou osadu Ine. Můj původní plán byl také vyrazit na poloostrov Wakayama a podniknout duchovní pouť zvanou Kumano Kodo, ale bohužel jistý virus byl proti. Tak snad příště!
Text a foto: Daniel Hromada