Když se řekne Bhútán, mnoho lidí si vybaví pojem hrubé národní štěstí. Když přijde řeč na Izrael, většinu z nás napadnou války a neshody s Palestinou. Někomu přijdou na mysl také Židé v černých hábitech a posvátná místa tří monoteistických náboženství, jež nenechala historie vydechnout. Kolik radosti skrývá tento komplikovaný stát?
V některých zemích je štěstí patrné na první pohled, udeří vás do nosu a drží se vás jako klíště. Izrael je jiný; hutný, tajemný, hluboký i vyprahlý. Štěstí vás tam sice netrkne hned do oka, ale někde v těch tisíciletých zdech tam na vás čeká, až ho objevíte. Cesta k němu bývá složitá, ale za to intenzivní. A spolu s ním k vám přijde celý koktejl emocí, které jsou už věky zakořeněné hluboko ve Svaté zemi.
Ilustrační obrázek
Tento ortodoxní žid zrovna nepospíchal, protože vybíral příspěvky. Hlubší diskusi se mi s ním ale nepodařilo navázat.
Do Izraele jsem se, stejně jako do Bhútánu, vydala dělat svůj doktorský výzkum štěstí a spirituality. Strávila jsem tam jeden semestr a ptala se Židů na jejich život a kulturu. Není to pohodová země a ani tam není pořád veselo; je to ale neskutečně působivé místo, které ve mně zanechalo hluboký dojem. Než jsem tam odjela, hodně lidí si ťukalo na čelo, proč se chystám do rozbouřených blízkovýchodních vod, ale ono nic není tak horké, jak se v médiích uvaří.
Ilustrační obrázek
Tito vojáci se dali se mnou do řeči. I přes drsný zevnějšek na mě působili velmi sympaticky.
V Izraeli jsem bydlela v Herzliji, která sousedí s Tel Avivem. Nezůstávala jsem ale na jednom místě a Svatou zemi jsem procestovala od severu na jih a od východu na západ. Do autonomních oblastí Palestiny, jako je Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu, jsem se s půjčeným autem nedostala a místní lidé mě rovněž před jejich návštěvou varovali kvůli bezpečnostní situaci. Rozhodla jsem se příliš neriskovat a raději prozkoumávala jiné části i tak hodně bohatého, izraelského území.
Ze začátku mě překvapovalo, že jsem i v Tel Avivu nebo Herzliji potkávala řadu muslimů, a vrtalo mi hlavou, jaká jsou pravidla národnostního a územního rozdělení Svaté země. Na toto téma jsem zanedlouho narazila s Židovkou Yael během výzkumného rozhovoru: „V Izraeli žije dvacet procent Arabů a mnoho z nich o sobě tvrdí, že jsou palestinští muslimové. Židé před několika desítkami let začali obývat většinu izraelského území, na kterém zůstali někteří muslimové dál bydlet a neodstěhovali se do zbylých oblastí Palestiny. Obdrželi tak izraelské občanství nebo trvalý pobyt, ale zůstala jim původní palestinská národnost.“
Ilustrační obrázek
Tito židovští bratři jsou prý i nejlepší kamarádi.
Rozdělená jednota
„A co když palestinská máma bydlí na Západním břehu a její syn žije na izraelském židovském území? Je pro ně těžké se potkávat?“ zajímala jsem se.
„V podstatě ano. Muslimové žijící na palestinských územích většinou nemívají izraelské občanství a do naší části mohou vstupovat jen ve zvláštních případech.“
„Jakých třeba?“ skočila jsem Yael do řeči.
„Co já vím, tak sem můžou, když potřebují třeba ošetřit. Palestinské nemocnice jsou v hrozném stavu, takže dokonce i obyvatelé Gazy jezdí na medicínské zákroky do Tel Avivu. Jsme prostě mnohem vyspělejší a lidé tu také mají lepší platy, což souvisí s další možností, jak se sem mohou chudí obyvatelé Palestiny dostat – řada z nich sem jezdí za prací několik hodin denně.“
„To tady nemají nějaké ubytovny?“
„Ne, ráno přejedou hranice oploceného Západního břehu, projdou kontrolou a pokračují do naší části Izraele, kde pracují až do večera, kdy je autobus sveze zase zpět do Palestiny. Pravidla jsou tu docela přísná. Jinak to ale nejde, pokud si nechceme zavařit na větší problémy.“
„V souvislosti s vaší zemí mě napadají různé spojitosti, ale mír to opravdu není. Myslíš si, že tímto způsobem uvažování dojdete k většímu klidu?“
„Podívej se, je to komplikované. Na počátku byla Svatá země židovská, pak ji dlouhou dobu obývali Palestinci, a v roce 1948 jsme sem opět přišli my. Každý z nás si hájí to svoje, a oběma stranám jde o to samé. Jsme taková rozdělená jednota.“
„Máš nějaké muslimské kamarády?“
„Přátelím se spíš se Židy; Palestinci by mi vůbec nevadili, kdyby po nás z Gazy nestříleli rakety. Jsou vůči nám agresivní, tak se musíme bránit a hájit si svou zemi. Kdybychom byli mírní a vlídní, mohlo by se stát, že o naše území přijdeme. A to se nesmí přihodit.“
„Jste docela patrioti, že?“ napadlo mě, když jsem Yael se zaujetím poslouchala.
„Na svůj původ je hrdá většina Židů. Dlouhé věky jsme žili v exilu, kde jsme trpěli. Teď máme konečně svoji zemi, o kterou už nechceme znovu přijít. Dělíme se o ni s Palestinci a měli bychom se navzájem snažit respektovat. Třeba v Tel Avivu nebo Herzliji žije spousta muslimů, kteří pracují v lékárnách nebo nemocnicích, kde se přátelí s Židy. Všichni jsme lidé a měli bychom táhnout za jeden provaz.“
„Proč je tolik Palestinců farmaceutů a doktorů?“ vyzvídala jsem.
„To je jednoduchý. My Židé, ať už ortodoxní věřící nebo ateisti, jsme hrdí na naši kulturu a důležité svátky, třeba Jom kipur slavíme úplně všichni. Nikdo ten den nepracuje, nefunguje doprava a v provozu jsou jenom nemocnice. Kdyby tu s námi nežili muslimové, neměl by tam kdo pracovat.“
Přemýšlela jsem nad tím, jak uchopit komplikované izraelsko-palestinské vztahy, ale nemohla jsem přijít na žádné řešení. Jakýkoliv úhel pohledu se mi zdá pravdivý a všichni Židé i muslimové, co jsem v Izraeli potkala, mi přišli moc fajn. Většina Palestinců a Židů, s kterými jsem se bavila, byla otevřená míru a přátelství s druhou stranou. Že by problém byl pouze umělým konstruktem, a ne žitou skutečností? Asi jak u koho.
Ilustrační obrázek
Chrámová hora je nejposvátnějším místem judaismu a třetím nejposvátnějším místem islámu.
Dobré a špatné národy
Na pláži v Herzliji jsem jednou potkala Žida s dalekohledem. Vypadal u toho hodně zadumaně, a tak jsem se ho zeptala, co pozoruje.
„Dívám se na naši vojenskou loď, hlídá izraelské pobřeží před nepřáteli.“
„Těch se asi hodně bojíte, že?“
„Jsme ostrovem v rozbouřeném moři. S žádnými sousedy se nekamarádíme, a musíme tak být pořád ve střehu. Nejhorší jsou ale muslimové.“
„Proč? S řadou z nich jsem se bavila a byli milí.“
„Kdepak. Chovají se neurvale. Například včera v noci nám tady na pláži zdemolovali odpadkové koše a nechali po sobě spoustu střepů. Ráno jsme tu spoušť museli uklízet. Dělají to celkem pravidelně a pokaždé v nějaký židovský svátek. Asi nemají nic jiného na práci než vandalismus,“ odpovídal rozhořčený Žid.
Popřála jsem mu spoustu radosti a šla se radši zchladit do vody. Když jsem vylezla ven, viděla jsem, jak nějakému dítěti uletěl nafukovací rukáv. Vyběhla jsem za ním a za chvíli ho polapila. Rozhlížela jsem se, komu ho mám vrátit, ale nikdo se o něj nehlásil. Místo toho ke mně došla postarší Židovka s druhým rukávem.
„Chytla jsem ho stejně jako vy a teď marně hledám majitele,“ usmívala se na mě.
Daly jsme se do hovoru a na nafukovací pomůcky skoro zapomněly. Popisovala jsem ženě svůj výzkum štěstí a spirituality a ptala se jí, jak je v Izraeli spokojená.
„Jsem ráda za svůj život a za to, kde žiju. V podstatě mám dojem, že všichni chceme být ve Svaté zemi šťastní a většinou se nám to daří. Tady v Herzliji máme několikrát týdně živou
muziku, kam my důchodci chodíme rádi tančit a hodně se tam spolu nasmějeme. Problém je válka, která nám občas zkazí radost. Mám z ní hrozný strach. Zažila jsem už hodně raketových útoků. Naštěstí máme veřejnou signalizaci, která nás upozorní v případě blížící se rakety. Někteří na to mají i mobilní aplikaci. “
„To se pak utíkáte schovat do úkrytu, že?“
„Zas tak pospíchat nemusíme, pokud teda nemíříme do nějakého veřejného krytu. Každá domácnost má v dnešní době jeden pokoj postavený jako protiraketový kryt, který má hodně tlusté zdi a dveře. Stačí se schovat tam. Ale někteří blázni radši vylezou na střechu a dívají se na odstřelování raket. Hloupé, že?“
„Hmm,“ zamručela jsem namísto souhlasu.
„Jakmile je po útoku, strach v našich hlavách zmizí, opět se radujeme a na to, co se dělo předchozí den, rychle zapomeneme. To je náš způsob, jak se vyrovnat s nekonečnými obavami a být šťastní,“ pokračovala Židovka.
V tu chvíli k nám doběhla arabská matka s plačícím dítětem a vytrhla nás z hovoru. „Vy máte naše rukávky!“ zvolala, „uletěly nám a už pěkně dlouho je hledáme “Rozpačitě jsme jí je podaly, chlapeček najednou přestal křičet a místo toho se začal hlasitě chichotat. „Moc děkujeme za pomoc,“ usmála se na nás muslimka.
Když odcházeli, její syn se na nás otáčel a mával na rozloučenou. My jsme mu radostně pozdrav oplácely.
„Není špatných a dobrých národů,“ shrnula náš hovor Židovka, a tím vlastně vystihla úplně všechno.
Ilustrační obrázek
Ilustrační obrázek
CESTY ZA ŠTĚSTÍM od Kristýny Tronečkové
Kristýna vystudovala Psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde dále pokračuje v doktorském programu. Na Masarykově univerzitě dokončila i své druhé studium Žurnalistiky na Fakultě sociálních studií. Tyto dva obory se jí také daří propojovat. Dosud vyšly její knihy CESTY ZA ŠTĚSTÍM A CESTY ZA ŠTĚSTÍM 2. Ve druhé knize se od Bhútánu, Izraele a Islandu posunula k další dynamické trojici – Norsku, Arménii a Číně. Propojením kapitol o štěstí s těmi zážitkovými vzniká koktejl namíchaný z ingrediencí vlastních dané kultuře a jejích prožitků s lidmi. Už na podzim 2023 se můžete těšit na třetí knihu! Více o knihách najdete na www.cestyzastestim.cz.
Kristýna je též psycholožka a psychoterapeutka. Své klienty vede v rámci psychoterapií a online programů k pozitivnímu způsobu života. Více na www.epsychologie.cz.