Martin Loew, český cestovatel a dobrodruh se vydal na divokou cestu napříč Islandem, aby prozkoumal ledovcové oblasti známé pro svoji ohromnou velikost, díky které je můžete zahlédnout až z dalekých Faerských ostrovů.

Cesta za největším ledovcem kontinentální Evropy

Opouštíme dřevem provoněnou jídelničku kempu v Möðrudalur, nejvýše položené obydlené osadě Islandu (469 m n. m.). Loučíme se s posledním ostrůvkem civilizace. Máme před sebou přes sto kilometrů kodrcání šedohnědou pustinou. Na jejím konci nás čeká Kverkjöll, jeden ze severních splazů obřího ledovce Islandu - Vatnajökull.

Vatna znamená v islandštině voda, jökull je islandské slovo pro ledovec. Vatnajökull je největším kontinentálním ledovcem Evropy. Se svými 8100 km2 rozlohy je jen o něco málo menší než celý Středočeský kraj. Kdybyste jej chtěli nasekat na kostky ledu o hraně jednoho kilometru, bylo by jich asi 3100.

A pokud by vás zajímalo, co se skrývá pod ním, museli byste se v jeho nejmocnějším místě provrtat až tisíci metry ledu. Obvod Vatnajökullu lemuje na třicet ledovcových splazů, zakusujících se do okolní krajiny. Za dobrých povětrnostních podmínek jej lze zahlédnout až z 550 km vzdálených Faerských ostrovů, což je i rekord zaznamenaný v Guinnessově knize.

Místo mostů jen divoké brody

Dlouhé čtyři hodiny se zuby nehty držíme cesty, o níž nás paní správcová v kempu ujistila, že ji s naším SUV autem 4 x 4 určitě projedeme. Stopy vyjeté v měsíční krajině se ztrácejí v nedohlednu šedočerného obzoru nasáklého předzvěstí deště. Občas oko rozjasní zdánlivě zapomenutý žlutý rozcestník či výrazně barevný balvan. Pak přicházejí tolik obávané brody. Na téhle silnici moc mostů není.

Pokaždé situaci napřed okukujeme, ale dokud se nezaboříme předkem vozu do říčního koryta, moc moudří stejně nejsme. Voda je ledová a divoká, na předběžný průzkum by se nikdo neodvážil. S napětím a následovnou úlevou nakonec úspěšně překonáme všechny vodní překážky a před námi se zjevuje obří jazyk splazu Kverkjöll.

Nejnádhernější výtvory islandského mrazivého království

Když dorazíme k chatě Sigurðarskáli, na dveřích nás vítá cedulka: „Správce přijde později, ciťte se tu jako doma.” Dveře jsou odemčené, a tak jdeme dál, a opravdu se po náročné cestě cítíme jako doma. Po malém odpočinku ale znovu vyrážíme do terénu. Počasí se mezitím docela solidně vybralo. Neprší, viditelnost slušná, na islandské poměry báječné podmínky! Po krátké, ale náročné chůzi po čelních morénách splazu najednou zíráme do široce rozevřených úst jednoho z nejnádhernějších výtvorů islandského mrazivého království – do jícnu veliké ledovcové jeskyně Kverkjöll.

Pod mocnými příkrovy ledovce Vatnajökull podřimuje celé velmi činné sopečné pohoří. Žhavý magmatický krb blízko zemského povrchu taví led, horké říčky si razí cestu pod masami ledovce a nad hladinou vytvářejí jejich páry pomaličku své umělecké dílo.

S posvátnou úctou nejprve jen nakukuji, pak se i odvažuji opatrně vstoupit do nitra ledového dómu. Klenba vysoká asi 15 m se dovnitř mírně snižuje, křišťálové stěny splétají paprsky vnikajícího světla v jiskřivé hře snad všech odstínů modré. Stíny kreslí měkké tvary oválných linií tajících stěn jeskyně. Krása je to však zrádná.

V každé vteřině se jeskyně nepozorovatelně mění. Obzvláště v létě, kdy nejen geotermální, ale i klimatické podmínky přispívají ke zvýšené aktivitě ledových bloků, je její chování naprosto nepředvídatelné. Neustále slyším tlumené praskání, lupání a dunění. Realita je taková, že celá ta nádhera se vlastně může kdykoliv bez varování zřítit přímo na mě.

Oživlý led

Ledovec a jeho splazy jsou živoucí, celkem neposednou bytostí. Nepředstavitelnou silou tlačí mohutné masy ledu směrem do údolí. Sunou se rychlostí okem nepozorovatelnou, zato naprosto nezadržitelnou. Pomalu tečou vstříc nížinám, kde odtávají a hromadí důkazy svého putování v podobě rozlehlých morénových polí. Obrovské tlaky, teplotní výkyvy i vliv okolního terénu zanechávají v ledovci množství trhlin, dutin, balvanů, štěrku i prachu. Ledovec se neustále proměňuje. Zvláště na konci splazů, kde ledovec vlastně zaniká, tam se neustále drolí, taje a rozpadá. Stejně tak se proto může ve vteřině rozpadnout i celá ledová jeskyně.

Připomínám si četná varování v průvodci i na tabulích v blízkosti jeskyně a raději rychle opouštím tento chrám pomíjivé krásy. K chatě Sigurðarskáli se vracíme akorát na večeři, tentokrát nás vítá již pan správce i nějací otužilí kempisté, co ozdobili jeden ze zdejších umělých trávníčků svým barevným stanem. To my jsme vděčni za trošku pohodlí, tepla a hlavně bezvětří! Mimochodem, ti chudáci měli ráno ze svého stanu osmičku, kterou v jídelně chaty jen těžko narovnávali.

Spící sopky čekají na své probuzení

Druhý den je obloha jak vymetená, o to veseleji vyrážíme dál. Krajinou opět sopečnou, několika brody, podél lávového proudu až do míst, kde se rýsuje impozantní stratovulkán Askja. Tato sopka v odlehlé části islandské Vysočiny nepoutala žádnou lidskou pozornost až do března 1875.

Pak najednou vyvrhla tolik popela, že způsobila vydatnou vlnu migrace Islanďanů na kontinent. Zejména ve východních fjordech byl spad popela tak mocný, že vyhubil celá stáda dobytka a otrávil půdu na mnoho let. Poslední, zdaleka ne tak ničivá erupce proběhla v roce 1961. Nicméně v uplynulých letech mají vědci docela napilno s bedlivým sledováním změn, ohlašujících opět se probouzející sopečnou aktivitu.

Němečtí vědci, které pohltilo jezero

Askja znamená v islandštině kaldera, čili veliký kráter. A kalderu má Askja pořádnou! Kam oko dohlédne, rozlévá se temně modrá hladina jezera Öskjuvatn, lemovaná strmými, až padesát metrů vysokými srázy kráteru. Po svém zrodu v onom roce 1875 připomínalo jezero spíše vroucí kotlík, dnes je většinu roku zamrzlé. Na první pohled mírumilovné vodní pláně ukrývají i tragická tajemství.

V létě roku 1907 vypluli dva němečtí vědci v malém člunu na průzkumnou plavbu po jezeře. Z výpravy se však nikdy nevrátili a veškeré jejich stopy zmizely. Novodobé teorie předpokládají, že náhlý otřes v této seismicky aktivní oblasti mohl způsobit masivní sesuv hornin do jezera a následná obří, až padesátimetrová vlna mohla stáhnout loďku i s posádkou do hlubin.

Daleko neškodněji vyhlíží ve srovnání s jezerem Öskjuvatn jeho droboučký bratříček Víti, ačkoliv to jméno znamená v islandštině „peklo“. Nachází se na dně malého sousedního kráteru. Mléčně modrozelená voda je údajně vyhřátá a znalci tu slibují jedinečný koupací zážitek.

Extrémní koupel

Nadšeně kráčíme vzhůru do kaldery Askji. Cesta není technicky náročná, pokud se ovšem absolvuje za přívětivých podmínek. Za orkánu, který právě zuří, se jinak mírný svah mění v dobývání osmitisícovky. Riskujeme tu odlet čehokoliv, co není pevně přivázáno, včetně subtilnějších členů výpravy. Pouštím se do několika téměř marných fotografických pokusů zachytit nádheru kráteru. Dobře mířené poryvy a mé promrzlé prsty však vůbec nespolupracují.

Vydáváme se tedy do předpokládaného závětří dolů k jezírku Víti. Závětří se příliš nekoná, ale přeci jen již tolik nelapáme po dechu. Celé jezírko je lemováno dokonalými ukázkami svahových osypů, tedy kužílků, tvořených úlomky lávy, vyrvanými z okolních stěn společnou silou větru, vody, teplotních rozmarů a následovně gravitace. Jen doufáme, že některý z těch osypů se teď nesesype na nás.

V jezeru se vesele cachtá skupinka Islanďanů, evidentně zvyklých extrémním podmínkám svého kraje. Voda může mít něco maloučko přes dvacet stupňů, vzduch lehce nad nulou a k tomu ten vichr! Ani čepici bych nesundal! A tu vidím, jak jeden z členů naší expedice odhodlaně odhazuje svršky a pak i spodky a noří se do té vlažné namodralé polévky! Výstup z vody pak oceňujeme coby počin hrdinský a náramně obveselující.

Dračí strž

Do nedalekého kaňonu Drekagil se dostáváme těsně před setměním. Voda si zde prorazila cestu masivními lávovými příkrovy a hlubokým zářezem odhalila kousek sopečné historie krajiny. Drekagil lze přeložit z islandštiny jako Dračí strž. A rokle opravdu dělá čest svému jménu – máme pocit, jako bychom procházeli přímo do dračí sluje. Skály obroušené počasím do bizarních tvarů vytvářejí fantaskní obrazce, nejrůznějšími odstíny šedi občas probleskne pozůstatek sněhového jazyka a mezi příkrými stěnami se každý krok rozléhá stísněnou ozvěnou. Místo hrozivé obludy burácí však na konci kaňonu mocný vodopád.

Odtud se vracíme podél říčky dolů. Skáču přes proud na protější břeh, když tu náhle – zrada! Propadám se po kotníky do ledové vody. Kolem mě se na hladině řeky pohupují žluté kameny. Plovoucí kameny? Ano! Okraje řeky jsou tvořeny naplaveninami sopečné pemzy – pěnovité a lehoučké hmoty, jediné plovoucí horniny, která existuje. To, co vypadalo jako břeh, je jen hladina pokrytá pemzou. Velmi záludné.

Naštěstí se nám již další katastrofy vyhýbají a během kodrcání k dalšímu nocovišti chápeme, proč byla oblast Askji vybrána jako tréninkové místo astronautů programu Apollo před jejich misemi na Měsíc. Vážíme si toho, že jsme mohli na pár dní vstoupit do srdce říše zrozené z ledu a ohně a na krátký okamžik pocítit úžas, obdiv a úctu k silám, jež tvoří i ničí zároveň.