Omán je zemí s bohatou historií, lidé v Ománu žili již v době kamenné a řadí se mezi nejstarší lidská osídlení na světě. A kde je osídlení, tam vzniká řada zajímavých míst. Omán se může pyšnit pěti zápisy do prestižního seznamu dědictví UNESCO, což je specializovaná agentura OSN zaměřená na podporu světového míru a bezpečnosti prostřednictvím mezinárodní spolupráce ve vzdělávání, vědě a kultuře. Pojďme si Ománské místa v UNESCO představit.
Ilustrační obrázek
Bahla Fort in Ad Dakhiliya, Oman
Pevnost Bahla
Též Hisn Tamah, je pevnost poblíž stejnojmenného města Bahla v Ománu. Leží na západním okraji Al-Hadžaru, jihozápadně od Maskatu. Pevnost Bahla byla postavena během 13. a 14. století. V roce 1406, za vlády imáma Machzúma Íbn al-Falláha, se stalo město Bahla hlavním městem a centrem moci dynastie Nabháníů. V roce 1610 byla dobyta a následně zbořena, a tak je v současné době zříceninou. Hliněná hradba pevnosti dosahuje délky 10 kilometrů, na dvou stěnách byla hradba nahrazena moderní silnicí. Do zdí jsou vyřezány ornamenty. Na kraji opevnění stojí dvě mešity, obě poměrně poškozené. V zimních měsících Hadžar sužovaly těžké lijavce, a tak si pevnost z hlíny vynucovala pravidelné opravy, které skončily v 19. století, kdy Omán přišel o své kolonie, a tedy i bohatství. V posledních letech se vláda pokouší o zachování této památky. Na seznam UNESCO se dostala roku 1987.
Ilustrační obrázek
Al Ayn horbky
Archeologická naleziště
Celkově jsou tři, Batu, al-Chutmu a al-Ajnu. Jsou kulturní památkou Ománu, situovanou severozápadně od Bahly a východně od Ibrí, zařazenou na seznamu světového dědictví UNESCO. Na seznam byla památka přidána v roce 1988. Naleziště jsou důkazem o raném osídlení území z doby kamenné. Kamenné ruiny a stavby představují jeden z nejúplnějších a nejzachovalejších souborů lidských sídel a nekropolí z 3. tisíciletí před Kristem na celém světě. Archeologická naleziště zahrnují pohřebiště, hrobky ve formě zapletených úlů dosahující výšky až 8 metrů, zřícené kamenné stavby v Batu a hrobní věže v al-Ajnu. V nejlepším stavu z trojice pohřebišť se nachází právě al-Ajn, možná díky svým nevelkým rozměrům. Ruiny kamenné věže v al-Khutm mají v průměru 20 metrů a zřejmě pocházejí z původní kamenné pevnosti. Bat zahrnuje na stovku hrobů uvnitř palmového háje a také řadu budov bez otvorů, což vede k domněnce, že kromě rituální funkce se využívaly i jako nádrže nebo sila.
Ilustrační obrázek
Starý kadidlový strom v poušti poblíž Salalah
Země kadidla
Kulturní památka Ománu, zapsaná od roku 2000 na seznamu světového dědictví UNESCO. Sestává ze 4 lokalit na kadidlové stezce, která je jednou ze starověkých cest, které sloužily zejména Nabatejcům k transportu zboží z Asie do Evropy. Většinu zboží tvořilo koření, parfémy, sůl (ve starověku měla velmi vysokou cenu kvůli její schopnosti konzervovat jídlo) a také asfalt, který sloužil k utěsňování lodí, a kadidlo, po kterém stezka dostala své jméno. Zahrnuje porosty kadidlovníku ve vádí Dawkah, pozůstatky karavanové pevnosti Shisr a přístavních opevněných obchodních center al-Balid a Khor Rori, které byly důležité pro starověkový a středověkový obchod s touto vonnou pryskyřicí mezi jihem Arabského poloostrova, Mezopotámií, Středomořím, Indií a Čínou.
Ilustrační obrázek
Tradiční zavlažovací systém falaj v horské vesnici Misfat
Zavlažovací systémy Aflaj
Dodnes hojně využívané zavlažovací systémy v severním Ománu, z nichž některé jsou zapsané od roku 2006 na seznamu světového dědictví UNESCO. Tuto kulturní památku tvoří pět závlahových systémů ležících na několika místech Ománu, které zastupují celkové množství 3 000 těchto soustav zavlažování po celé zemi. Počátky užívání Aflaj se datují do roku 500 před Kristem, nicméně archeologické průzkumy dokazují jejich užívání již kolem roku 2500 před Kristem. Voda je sváděna do místa spotřeby otevřenými kanály, popřípadě podzemními tunely. Voda proudila systémem pomocí gravitace, chránily je strážní věže. Rozlišují se 3 různé druhy aflaj: Iddi, Ghaili a Aini.Slovo Aflaj pochází z klasické arabštiny a znamená "rozdělený do částí", neboť systém rozděloval vodu mezi obyvatele a byl jedním ze základních kamenů komunitního soužití obyvatel závislých na přísunu vody pro lidskou potřebu i závlahu zemědělských plodin, především datlových palem.
Ilustrační obrázek
Ruiny hrobky Bibi Maryam ze 13. století v Qalhat, poblíž Sur v severo-východním Ománu
Kalhat
Poslední památkou Ománu se zápisem v UNESCO je starověké město Kalhat. Většina města je rozpadlá s výjimkou malého mauzolea, jehož místní název je Bibi Maryam a části městských hradeb dosahujících v místech až dva metry. Kalhat se stal významným zejména prostřednictvím obchodu. Zboží sem putovalo z Persie, východní Afriky a dokonce i Číny. Město Kalhat vzniklo přibližně v roce 1100 po Kristu. Po staletí bylo druhým nejvýznamnějším městem Hormuzského království a důležitým bodem pro obchod v Indickém oceánu. Roku 1218 bylo vybudováno opevnění, alespoň podle cestovatele Al Majawira, který město navštívil v roce 1230. Od poloviny 13. století začala éra prosperity, během tohoto období Kalhat viděl také cestovatel Marco Polo. Do roku 1278 spadalo přístavní město dynastii Habudi, poté nad ním převzala moc jemenská dynastie z Dafáru. O rozvoj se starali také guvernér Ayaz a jeho žena Bibi Maryam vládnoucí mezi roky 1285 a 1310. Následující 14. století v Kalhatě pobyl ibn Battúta, konkrétně v roce 1330. Koncem 15. století postihlo město zemětřesení. Úpadek města ve prospěch Maskatu začal roku 1507, kdy se Kalhatu zmocnili Portugalci.