Cítím, jak se blíží další vlna. „Ready?,“ ptá se instruktor. „Yes,“ vyhrknu odpověď i když opak je pravdou. Přitáhnout levou nohu, rychle se postavit, udržet balanc. Jednoduché úkony, které mi po téměř dvou hodinách surfování dávají dost zabrat. Tento pokus, stejně jako spousta dalších, končí pádem do oceánu. Namožené svaly cítím ještě tři dny poté při vhazování pohledů do schránky v Lisabonu.

Startujeme v Portu

Naše cesta za Atlantikem a nespočtem typických koláčků pastéis de nata začala v Portu. Ve městě, o kterém jsem několikrát od přátel slyšela, že je jedno z nejkrásnějších v Evropě. Pokud bych mu nějaký superlativ s předponou nej měla přiřadit já, byla by to jednoznačně nejhezčí pobočka McDonald’s na Liberdade Square. Epesní interiér ve stylu Art Deco se zrcadly, vitrážemi a velkými křišťálovými lustry jako by totiž vypadl spíše z filmu Velký Gatsby.

Jídlo, jídlo a zase jídlo

Ve fastfoodovém řetězci jsme se ale nestravovaly. Chtěly jsme se projíst a propít typickou portugalskou kuchyní. Pastel de nata, francesinha, bacalhau com natas, bolinhos de bacalhau, portské víno, piva Sagres a Super Bock, pálenka ginja. Portugalských specialit je tolik, že kdybychom měly ochutnat všechno, sedíme v některé z restaurací ještě teď. Pravdou ale je, že na plné čáře zvítězily koláčky pastéis de nata, konkrétně ty z pekárny Manteigaria. Na otázku „Jdeme na pastel?“ jsme zásadně odpovídaly ano. Dát si teplé křupavé těsto s náplní ze žloutků posypané skořicí byl dobrý nápad za každé situace. Klidně i o půlnoci.

Koho láka surf?

Pivo jsme ocenily hlavně po surfování. Tuto aktivitu jsem měla na bucket listu už dlouho a ani mě nenapadlo, že bych ji mohla vyzkoušet už letos. Letenky do Portugalska jsem si totiž kupovala pouhých pět dní před odletem a ze dne na den jsem zrušila všechny povinnosti, které mě v Praze v daném termínu čekaly. Žijeme jenom jednou, ne? Ve filmech vypadá surfování lehce, já miluji vodu, a navíc umím na snowboardu. „To půjde hladce,“ naivně jsem si myslela ještě při soukání se do neoprenu. Bylo to náročné. Hodně. Na druhou stranu jako bych v sobě objevila novou vášeň. Pocit, který jsem už dlouho necítila. Výzva. Něco nového. Něco, kvůli čemu se chci na pobřeží této země vrátit co nejdříve.

Myslely jsme si, že surfujeme v Portu. Až další den nám taxikář řekl, že pláž Praia de Matosinhos patří k jinému městu. „Tak proto tam to metro jelo tak dlouho,“ pomyslela jsem si. I když slovo metro je pro dopravu v Portu dost relativní pojem. Sůl a vítr ve vlasech, šumění vln Atlantiku, paprsky sluníčka šimrající na tváři, příjemná únava a spousta smíchu. Tuto vzpomínku na Porto mám vlastně nejraději. Město jako takové mě totiž tolik nenadchlo.

Most Ponte Dom Luís I

Jeho dominantou je jednoznačně železný dvoupodlažní most Ponte Dom Luís I, jenž spojuje dva břehy řeky Douro. Na jednom se nachází mimo jiné také nábřeží Ribeira připomínající pražskou náplavku. Domy pyšnící se typickou portugalskou mozaikou, živá hudba, nespočet restaurací. Na druhém břehu pak proslulé Jardim di Moro, ve kterých jsme s výhledem na dechberoucí západ slunce jeden z večerů zakončily.

Kopcovité Porto

V Portu je sice všechno do kopce, občas náročnější procházku ale oživuje street art. Tu králík místo rohu domu, tam pomalovaný štít. Nejedná se však o žádné nahodilé vandalství, nýbrž o opravdové umění, které s rázem města hezky hraje. Ve stejném duchu nás přivítal i Lisabon. „Hele, obří pelikáni na domě,“ prohodím. A zase nahoru a dolů. Neustále. Nám to ale nevadilo. Jednou jsme kopeček dokonce i vyběhly, abychom stihly výhled na přijíždějící tramvaj. A odměna? Řidič si se smíchem sundal roušku a s vyplazeným jazykem nám zapózoval na fotku.

Most Ponte 25 de Abril

Také v portugalském hlavním městě je jedním z nepřehlédnutelných symbolů most, a to Ponte 25 de Abril. Pod jeho pilíři se v lisabonské části nachází oáza umělců, lokálních tvůrců a podniků s názvem LxFactory. Poté, co jsme si zde vychutnaly kafe a pokochaly se krásnými výrobky, jsme zamířily na autobus, který nás po mostě převezl na druhý břeh k městečku Almada. Právě odtud na portugalskou metropoli dohlíží socha Krista neboli Cristo Rei. Okouzlující scenerie nám vyrazila dech.

Belémská věž - památka UNESCO?

Podél řeky Tajo až k jejímu ústí do oceánu vede promenáda, na které nelze minout muzeum MAAT a Památník objevitelů. Naše kroky mířily až k Belémské věži. Jak nám místní kamarádka Adriana prozradila, v této stejnojmenné čtvrti, ve které se nachází i klášter, vznikly námi tak oblíbené pastéis de nata. Mniši totiž používali ke škrobení oděvů bílky vajíček a z velkého množství žloutků se rozhodli začít péct dezerty.

Kouzelný Lisabon

Lisabon toho ve svém srdci skrývá mnohem více. Náměstí Praça do Comércio s vítězným obloukem, výtah Santa Justa, náměstí Rossio se zvlněnou dlažbou, růžovou uličku Rua Nova do Carvalho nebo třeba oceanárium. V této metropoli se ale nachází také spousta neznámých malebných míst, která na objevení teprve čekají.

Hlavní město nás přijalo tak vřele, že se nám nechtělo s ním loučit. Brunch v Nicolau Café. Všudypřítomní pouliční zpěváci. Na mapě vyznačená neexistující zastávka metra. Taxikář, který s námi jel jako o život. „Obrigado,“ učila nás se smíchem říkat číšnice. Tak teda obrigado Portugalsko. Díky za tolik vzpomínek. Slibuji, že se vrátím.

Vendula na cestách

Miluji život v kufru a objevování světa. Bez dobré kávy nedám ani ránu a své cesty mám často spojené s dobrou (občas i špatnou) hudbou. V mezičase studuji žurnalistiku se zaměřením na sport na Univerzitě Karlově.