SAFARI: S Afrikou v srdci

Lidé a příroda

24

únor, 2020

„Safari!“ zaznělo táborem a karavana nosičů vyrazila vstříc neznámým dobrodružstvím. Ano, má to nádech minulosti, romantiky a dobrodružství. Jenže když vám přijde lev do táborové kuchyně, je jedno, že od podobného zvolání uplynuly stovky let. Srdce se vám rozbuší a máte pocit, že vám vystřelí z hrudi. Ten hluboký temný zvuk. Zahraje vám na strunu prvotního strachu. Řev lva. Děsivě nádherný. Když jste blízko, máte pocit, že rezonuje celá zem, že se vám chvěje půda pod nohama. Stojíte uprostřed africké noci a víte, že jste naživu. Žádný z podobných momentů se nedá zaplatit. Nikde na světě nezažijete nic podobného. Afrika si vás vezme. Neptá se! Už jste její…

Práce na reportáži o Marlice van Vuuren, hvězdě Animal Planet, byla naprosto skvělá. Měl jsem možnost se dostat i do blízkosti jejích mazlíčků.

Petr Slavik

Mladý samec hasí žízeň po vydatné večeři. Lví smečky se v oblasti Savuti specializují na lov velkých býložravců. Tentokrát byl kořistí mladý slon.

Jedním z nejkrásnějších a také nejbarevnějších ptáků afriky je mandelík fialovoprsý. Když dosedne na zem, rozprostře svá nádherně modrá křídla. V té chvíli připomíná motýla.

Nádherný mohutný samec lva o fotografování příliš nestál. Se svým bratrem hledali smečku, kterou by mohli násilím převzít.

Levhartí samec. Je až k nevíře, jak snadné je ho přehlédnout.

V buši se člověk musí smířit, že ho stále sledují nějaké oči. V tomto případě jde o asi roční lvíče.

OČIMA AUTORA PETRA SLAVÍKA

Na jižní Luangwě v Zambii jsem prvně slyšel ticho. Já vím, řeknete si blbost. Jak někdo může slyšet ticho. Mladá lvice zabila. A když dosedl prach, bylo ticho. Jakoby celá buš vzdala čest zabitému zvířeti. Stál jsem tehdy na kapotě džípu a díval se do těch žlutých očí smrti. Byla nádherná a bylo to naše po-prvé. Večer mi stopař řekl: „Dnes prvně zabíjela.“ Nevím, jak to věděl, ale věřil jsem mu. Chtěl jsem věřit. Bylo to přece naše poprvé. Jen mé a té lvice. Jezdím do Afriky osmnáct let a pamatuji si každou vůni, každé stéblo trávy, křik orla nebo noční volání sovy. Luangwa mi dala slony na recepci, mého prvního levharta z očí do očí a vůni suché šalvěje. Tu vůni mám pod polštářem. Alespoň si to myslím. Když je evropsky šedivo, myslím na písčité břehy Luangwy. Na hnízdící karmínové vlhy, létající drahokamy. Na levhartí královnu tehdy v noci. Na rozzlobené hrochy a slony, kterých se skoro můžete dotknout. A na ticho, které už navždy bude mé a jedné mladé lvice. Tak jsem se rozhodl vrátit na jedno z nejlepších míst na safari v Africe. Jestli máte chuť, pojeďte se mnou. Možná tam na vás čeká vaše osobní ticho…

Foto a text: Petr Slavík, www.petrslavik.cz

Pin It on Pinterest

Shares
Share This