TEXT A FOTO: ARTHUR F. SNIEGON

Většina území Gabonu je člověkem netknutá. Za to vděčí tato africká země nepatrné hustotě zalidnění (pouhých pět obyvatel na kilometr čtvereční), a také tomu, že to největší bohatství se zatím ještě ukrývá pod zemí. Cestování po Gabonu je proto jako projížďka zeleným rájem.

V přístavu Port Gentil, ekonomické metropoli Gabonu, se rozednívá a nás odváží polorozpadlý taxík kamsi na předměstí do přístavu. Odbočujeme z hlavní cesty, asfalt končí, a my se ocitáme v labyrintu probouzejících se stánků, opuštěných skladišť a na břeh vytažených vraků nákladních lodí. Po pár minutách kličkování a nezbytného troubení jsme v přístavu. Bahnitopísčitá pláž se jen hemží cestujícími, křičícími prodavači čehokoliv a netrpělivými posádkami lodí. V Africe se vyplouvá až ve chvíli, kdy je dopravní prostředek naplněn k prasknutí. Gabon není výjimkou. Na chatrnou, asi patnáct metrů dlouhou dřevěnou pirogu je napříč rozmístěno skoro dvacet fošen k sezení, na každé se usadí pět šest lidí. Tísníme se na levoboku, ždímáme nohavice (nastoupit se nedalo jinak, než skočit po pás do vody a pak se vyškrábat na palubu), a k tomu nám z nedalekého rádia na břehu vyhrává poslední hit gabonské popové divy Patience Dabany, bývalé manželky nedávno zesnulého prezidenta Omara Bongo. Loď je plná, a tak když po dvaceti minutách naskočí motor, vyplouváme.
Z nejzápadnějšího mysu země zamířila překvapivě rychlá piroga na jihovýchod. Na obzoru se rýsuje gigantická vrtná plošina, brzy nás ale obklopil zelený prales. Trasa plavby do městečka Omboué vede překrásným bludištěm řek, temně černými meandry i brakickými lagunami, kterými je gabonské pobřeží poseto.

Nad hlavami se nám neustále míhala hejna papoušků žako, bíločerní orlosupi palmoví a jednou jsme zahlédli i orla jasnohlasého. Zdaleka nejhojnějším ptactvem tu ale byly pestrobarevné vlhy. Všechen ten rej nám dával zapomenout na palčivou bolest pozadí z dlouhého sezení a mačkání se s ostatními cestujícími. Půldenní plavba byla jen jednou přerušena krátkou zastávkou. Hop do bláta na břehu, a už jsme si to všichni svorně šinuli do křoví, ženy na jednu, muži na druhou stranu. Když přišel boční vítr a na cestující začala stříkat voda, přehodil se přes celou loď igelit. Rázem bylo jako ve skleníku! Za těchto horkých chvil jsme se sblížili se dvěma sestrami, které nám byly v příštích dnech milými hostitelkami i průvodkyněmi okolím Omboué.

NA BAHNÍKA MAČETOU

Následujícího dne jsme přijali jejich pozvání na oběd, který se podával na dvorku u chatrného stavení. Sestry nás patrně nechtěly usadit v nuzných podmínkách domku z prken a vlnitého plechu. Nebe bylo pro Gabon tak typicky zatažené a našinec by se mohl obávat, že z něho začne co nevidět pršet. Domorodci nás ale ubezpečovali, že v letním období sucha nespadne přímo na rovníku ani kapka. Výtečný oběd sestávající z kuřecích krků, ryb a vařených plantains – velkých zelených banánů – jsme nedojedli úplně, aby něco zbylo i na děti, pro které je takováto hostina svátkem. A skutečně, jen co jsme poděkovali, pustily se do zbylých porcí a za chvíli nezbylo nic.

Odpoledne se šlo rybařit. Vyzbrojeni několika pruty z řapíků raphií a mačetami jsme došli na travnatou plochu, kde se černala zapáchající louže s břehy zarostlými trnitým neřádstvem. Potlačil jsem v sobě vědomosti ze zkoušky z parazitologie, vyzul sandály a hurá po kolena do bláta. Zprvu jsem společně s děvčaty zkoušel štěstí na udici. Jako návnada posloužily proužky z oranžových semen palmy olejné a za hodinu jsem měl na kontě, ač rybářský zelenáč, pět tilápií, přičemž ostatní nanejvýš jednu. Od té chvíle jsem se mohl honosit přízviskem pêcheur – rybář. Mého tátu Pavla holky už dávno titulovaly familiárním papa Paul.

Po chvíli jsem šel asistovat klukům, kteří u břehu dobývali rukama i mačetami sumečky a kraby z bláta. Ryby navlékali za žábry na klacík. Náhle se nám pod nohama začalo kroutit něco velkého. Bosí hoši uskočili a začali do bláta zuřivě mlátit mačetou. V úhořovitém stvoření jsem poznal bahníka. Legendární dvojdyšná ryba, která dokáže ve slizovitém pouzdře v bahně přečkat až čtyři roky bez vody a během té doby dýchá vzdušný kyslík. To jí však nebylo nic platné proti čepeli mačety. Jeden mladík nakonec ozubenou podlouhlou rybu sťal a ještě téhož večera ji prodal za v přepočtu 40 Kč.

PRALESEM NA KOLE

Dozvěděli jsme se, že v jediném hotýlku v Omboué je možnost zapůjčit si kola. Měli jsme v plánu prozkoumat atlantické pobřeží s proslulými bílými plážemi. Správce hotelu se dušoval, že hned brzy ráno budou kola připravena k zapůjčení. Byla, ale nakonec jsme stejně vyjeli k polednímu. Když totiž správce s asi půlhodinovým zpožděním dorazil a hrdě nám předvedl kolový park o osmi kusech, na první pohled nám bylo jasné, že ani jedno kolo není pojízdné. Následovaly hodiny dotahování brzdných lanek a zoufalé hledání pumpičky (není problém, bratři, někde tady určitě musí být) vyřešil až kompresor v autodílně na opačném konci městečka. Nakonec jsme vybrali dvě kola, která se nám podařilo jakž takž zprovoznit, a vyrazili jsme do neznáma.

Pralesem vedla poměrně široká cesta a na bílý písečný podklad byla navezena červená hlína, po které se jede podstatně lépe. Silnici tu nevytvořily dřevařské firmy, jak jsme si mysleli, ale jednalo se o spojnici k ropnému vrtu. Protože se lidé v Gabonu zajímají o obrovská bohatství pod zemí (hlavně ropu a rudy), nechávají zatím přírodní poklady na povrchu v klidu. Díky tomu působil prales i kousek od cesty nesmírně živě. Písečné náspy mezi cestou a pralesem byly doslova rozryty šlépějemi slonů a buvolů. Zpoza hradby zeleně nás každou chvíli překvapily výkřiky opic a kdoví, možná i lidoopů – v oblasti žijí jak gorily, tak i šimpanzi. Prales se mozaikovitě střídal s plochami travnaté savany, která v krátkém období sucha přímo zářila zlatým nádechem, a z hustého stébloví se ozývalo volání ibisů hadegaš.

Po pětadvaceti kilometrech se prales otevřel a před námi byl oceán. Chladný, rozbouřený, lemovaný nedozírnou bílou pláží. Byli jsme nedaleko severní hranice národního parku Loango. Právě odtud pocházejí ony „kýčovité“ fotky slonů a hrochů buď na bělostných plážích, nebo dovádějících v příboji. Gabonské pláže platí také za jedny z nejvýznamnějších pro rozmnožování mořských želv. A v zimním období se pořádají plavby na otevřený oceán za keporkaky, kterými se to tu jen hemží.

Poplatky v parku Loango jsou velmi vysoké, a tak jsme se spokojili se soukromým prozkoumáváním pobřeží. Jemný písek pláže byl místy natolik pevný, že jsme se po něm mohli prohánět na kolech. Nocovat pod širákem na pláži jsme se kvůli slonům neodvážili, a tak jsme rozbili tábor v jedné chátrající boudě nedaleko pláže, a už nalehko se na kolech vydali po pláži na sever. Nebýt desítek překrásných ulit zavinutců a mnoha různých lastur, nic by nám nebránilo jet na sever rychle a bez zastávky. Po pravici ubíhal prales, po levici oceán, před koly tisíce krabů s očima na stopkách. Ujeli jsme přes dvacet kilometrů. Zpáteční cesta už ale nebyla tak jednoduchá. Během chvíle totiž písek vlivem přílivu rozbředl. Do tábora jsme z větší části pěšky dorazili jen tak tak. Slunce už se nořilo do vln Atlantiku, což na rovníku znamená jediné – do patnácti minut je tma jako v pytli.

ZOO JAKO VÝKRMNA

O dva dny později jsme vrátili kola a na rychlém člunu jsme vyrazili zpět do Port Gentil. Těsně před soumrakem ale došlo palivo. Dvě ženy na palubě začaly být dost vyděšené, neboť pobřeží bylo přes kilometr daleko. Vážnou situaci jsme nakonec vyřešili my dva. Z palivové nádrže k našemu vařiči jsme do kanystru přelili pár deci zbylého benzinu a na něj šťastně dojeli až do přístavu. V Port Gentil jsme se opět nezdrželi dlouho. Africký venkov toho totiž většinou může nabídnout daleko více než město. Jedno zastavení jsme si ale přeci jen neodpustili – místní zoo. Pomyšlení na zoologické zvláštnosti ale už při vstupu rozptýlilo zoufale nízké vstupné v hodnotě asi 4 Kč. Chovanci expozic tomu odpovídali, ve většině velkolepě pojatých výběhů a voliér se tísnily desítky růžových čuníků, v zakalených rybníčcích se brouzdaly pižmovky a kurovití tu měli dokonce dva zástupce – slepice a krůty. Dojem, že se spíš jedná o výkrmnu hospodářských zvířat, vyvrátilo až smutné setkání s osamocenou gorilou a několika šimpanzi, kteří se mačkali v zaneřáděných klecích a když nás zahlédli, natahovali naším směrem své mozolnaté dlaně. Při odchodu jsme věnovali na zlepšení životních podmínek zvířat několik bankovek a vstoupili do botanické zahrady, do které odkudsi přitékalo viditelně více peněz.

LIDOOP NA TALÍŘI

Gabonský venkov působí, ostatně jako celá země, značně ospale. Práce tu nikdy nebylo mnoho, v posledních letech je jí s omezením těžby dřeva ještě méně a rozhodnutí vlády k větší ochraně lesa místní lidé jen pramálo chápou. Les zůstává na většině území lesem. Velkoplošné plantáže se tu ke smutku většiny domorodců také nezakládají. Pokud se tady něco pěstuje, pak jen pro vlastní potřebu a nejbližší okolí. Navštívili jsme plantáže ananasů, banánů i manioku a vždy se jednalo o drobná rodinná políčka nedaleko silnice.

Jestliže ale lidem na vesnici chybí něco více než stálý příjem, tak je to maso. Snazší a rychlejší než chov slepic či koz je lov v pralese. U cesty jsme se setkali s vystavenými úlovky krys, dikobrazů, cibetek, malých antilop či divokých prasat. Všechny tyto druhy jsme také časem okusili a zjistili, že při dobré přípravě (na omáčce z mangových jader či arašídů) nechutnají vůbec špatně. Většinou se tato zvířata chytají do drátěných ok, připevněných k ohnutému stromku. Naopak opice a někdy dokonce i lidoopi se loví pomocí pušek. Nabídka primátů je tu neobyčejně bohatá, lovci střílejí po všem, co se v pralese hne, bez ohledu na vzácnost druhu. Cena ulovené vzrostlé opice se pohybuje v přepočtu kolem sta korun, za tu cenu na venkově seženete třeba pět plechovek sardinek.

Prales zatím na místní působí klamným dojmem, že má všeho dost, a podle toho vypadají ceny. Ve vesnicích jsme spatřili také mnoho opičích sirotků, kteří během lovu přišli o matku a čeká je nejistá budoucnost. Dokud to jsou roztomilá mláďata, drží je lidé jako domácí mazlíčky, ale co si asi vesničané počnou s dospělým třicetikilovým samcem mandrila, který má špičáky jako levhart? S ulovenými šimpanzi nebo gorilami jsme se sice nesetkali, ale i přes přísný postih nejsou případy lovu lidoopů neznámé. Tyto vzácné úlovky většinou končí v drahých restauracích ve velkých městech, kde je jejich konzumace považována místními boháči a naivními turisty za známku společenské prestiže.

Do Gabonu jsme se vrátili o měsíc později a rovníkový stát nás opět přivítal stejně zamračenou oblohou jako jindy. Nízká šedá oblaka propouštěla sluneční paprsky jen zřídka, pralesy byly díky tomu ještě tmavší a lidé ještě černější. Obé působí při absenci českých (a téměř i anglických) informací o této zemi dosti tajemně a láká lidi, kteří rádi objevují nepoznané. A takových přijíždí do Gabonu zatím stále málo.

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: MAREK WÁGNER

Krátký ponor do starověkého Egypta mi dal pocítit obdiv k velkoleposti a zároveň uměřenosti, důstojnosti i smyslu pro věčnost. Kdežto rozhovor se světoznámým vědcem Miroslavem Vernerem, který témuž věnoval desetiletí, ve mně vyvolával pocity trapnosti a cítil jsem se ztracen jak „toulající rok“ ze starého egyptského kalendáře (po uplynutí 1460 egyptských kalendářních roků se vždy jeden rok ztratil, takže se jeden přidal a hned byl rok 1461). Snad nebudu čekat na svůj návrat tak dlouho. Dnes jde všechno rychleji. Šíleně rychleji…

Jaké to je, žít svůj život zkoumáním nejstarší lidské civilizace, která se vyvíjela nejdelší dobu?

Je to dobrodružství, které vám skýtá věda, ať už se odehrává v laboratořích nebo při vykopávkách v poušti. Bádání nad starobylostí egyptské civilizace přináší navíc vzrušující pocity.

Napadlo vás při vaší práci, jakou roli hraje v dějinách lidstva náhoda?

Nepochybně náhodou bylo, že zlomky papyrusového archivu, který je pro naši práci při vykopávkách v Abúsíru cenným zdrojem informací, našli zloději. Náhoda jistě byla, že tyto papyry nezničili nebo je nerozházeli jako hnojivo na svá pole.

A jak se k vám papyry dostaly?

Není náhodou, že si tito negramotní feláhové uvědomili, že tyto zlomečky – křehké jako pavučina – se zbytky písma možná mají nějakou hodnotu. Proto se domluvili s překupníky památek a nakonec se touto cestou dostaly do velkých světových muzeí. Prostě série náhod, na které narazíte i při samotném zkoumání dějin.

Co nového vlastně v dějinách lidstva příchodem Egypta začalo?

Egypt nebyl tak výlučný, byl jedním z ohnisek. Pro mě a tým našeho ústavu je zkoumání nejstarších dějin egyptské civilizace neustále otevřeným příběhem. V posledních dvaceti letech je stále zřejmější, že při jejím vzniku sehrálo významnou úlohu nejen ono okřídlené Herodotovo „Egypt je darem Nilu“, tedy že se zrodil v nilském údolí, ale i sama poušť, Sahara. Díky dnešní technice získáváme nové poznatky, které nás opravňují k závěru, že teprve interakcí obyvatel východní Sahary, kteří se v důsledku ekologického stresu stahovali ke zdrojům vody…

Máte na mysli vysychání jezer, kvůli kterému se z pouští museli stěhovat za obživou?

Ano, v první polovině holocénu, po skončení vlhčího podnebí a nástupu sucha, se tito obyvatelé východní Sahary, tedy egyptské Západní pouště začali cestami oáz stahovat k Nilu. A právě v místech, kde tyto pouštní cesty ústily do nilského údolí, vznikla nejstarší civilizační ohniska. Tento proces vyvrcholil v průběhu čtvrtého tisíciletí před Kristem.

Dá se stručně říct, co starověký Egypt dal lidské civilizaci? Tedy kromě papyru.

Například písmo, zavodňovací systémy, organizaci práce na velkých stavbách, překrásné svébytné umění… Obyvatelé pouští přinesli do nilského údolí významné kulty zvířat a také hluboký vztah k megalitům – stavbám z obrovských kamenných bloků. Naopak obyvatelé nilského údolí přispěli zemědělskou výrobou, různými řemesly. Z toho se rodila nejstarší civilizace. Egypt je ale pouze jedním ohniskem, druhým je Úrodný půlměsíc, který je v některých ohledech dokonce kousek před Egyptem. V nejstarších královských hrobech dynastie 0 v Abydu, která bezprostředně předcházela sjednocení Egypta, jsme k našemu překvapení objevili klínopisné značky na importovaném zboží z Předního východu.

Písmo tvoří slova, a ta slouží ke sdělení jisté informace. Informace posunují dějiny. Nezdá se vám, že dnešní doba doslova devalvuje význam slova?

Vámi zmíněná devalvace slova, kterou tak často v současnosti prožíváme v té hrozné mnohomluvnosti kdekoho a v té hrozné bezcennosti co do obsahu sdělení, ta souvisí s tím, že nad slovem nabývá významu obraz. A obraz se asi stává tím rozhodujícím komunikačním mediem. Obraz však hrál svou velikou roli už ve starém Egyptě.

Ostatně hieroglyfické písmo částečně pracuje s obrazem…

Znalost tohoto písma byla omezena na úzký okruh lidí, kteří mu byli schopni porozumět a uměli jím mezi sebou komunikovat.

Vypomohu si větou od Ramesse II: „Tyto chrámy tady stojí pro tebe, má nejdražší Nefertari, a navždy budou připomínat tvou krásu a přívětivost.“ Egyptští faraonové a patrně i jiní tehdejší muži měli oproti jiným civilizacím výjimečný vztah k ženám. Čím si to vysvětlujete?

Nesporně. Žena měla ve starém Egyptě rovnocenné postavení s mužem. Alespoň z hlediska právního. Dokládají to tehdejší smlouvy, ale i krásná literatura nebo milostná poezie. V praxi to bylo asi složitější. Ramesse II. svou manželku nesmírně miloval, i když měl od patnácti let obrovský harém. Nefe¬¬rtari byla o trošku starší než on a sehrála v jeho životě významnou roli. Dokonce na jednom místě nechal napsat, že je tou ženou, pro kterou slunce svítí. Když ji nechal zobrazit na průčelí takzvaného Malého chrámu v Abú Simbelu, tak jako sobě rovnou, stejně velikou.

Nemohu se zbavit dojmu, že v tom hraje roli křehkost až zženštilost faraonů…

Ano, jejich obrazy navozují představu subtilních lidí, a taky se říká, že měli holubičí povahy. Z hlediska antropologického byli směs – africký prvek se v nich v nemalé míře projevoval. Jenomže egyptský umělecký kánon, specifický způsob zobrazování lidí, byl velmi zidealizovaný. Jenom tu a tam jím prosvítají prvky drsné reality. Například portréty faraonů ze Střední říše nám představují unavené starce…

Ale nikdy to nebyli žádní „mačo“, jak si je vypodobňovali Řekové a Římané…

Ale i tací byli, třeba Thutmose III., který žil v době 18. dynastie. Byl to jeden z největších válečníků egyptských dějin. Jako dítě žil ve stínu své macechy, ambiciózní královny Hatšepsut, která se ve spojení s kněžstvem boha Amona prohlásila faraonem a dosedla jako jedna z mála žen na egyptský trůn.
Vida, už vím, kde začala nezdravá ženská emancipace…

Hatšepsut byla do té míry ctižádostivá, že nezletilého legitimního následníka trůnu vědomě upozadila.

Pokud se nemýlím, pyramidy stavěli otroci a války vedli najatí válečníci ze severu…

Až v pozdějších dobách najímali Egypťané řecké a jiné žoldnéře. Nejprve pracovní sílu na stavbách pyramid zastávali Egypťané. Bylo to hlavně v době, kdy byli uvolněni ze zemědělských prací, neboť v dlouhém období nilských záplav se po třetinu roku nemohli věnovat svým polím. Zejména za Nové říše přicházelo z dobyvačných válek do Egypta nejen obrovské množství pokladů a kořisti, ale také tisíce zajatců, kteří se stali levnou pracovní silou.

Jaké bylo myšlení zemědělců a řemeslníků? Jak vnímali své tradice, přítomnost i budoucnost? Pokud na to měli vůbec čas.

Obyčejný Egypťan byl především rolník a dělal to samé co dnešní feláh. Staral se o své políčko. Musel se uživit a zaplatit daně, které mu byly vyměřeny. Každodenní rytmus jeho života byl spjat se zemědělským cyklem.

Vnímal tehdejší božstva, nebo to bylo výsadou vyšších tříd?

Nepochybně uctíval božstva, ale jeho vztah k nim byl odlišný od náboženských představ vzdělanějších Egypťanů, natož kněží.

Takže se v podstatě nijak neodlišoval od dnešního egyptského rolníka?

V zásadě ne. Snad jen svým skromnějším příbytkem, byla to hliněná chýše se střechou z rákosí nebo z palmových větví, kde možná v koutku měl nějaký fetiš či symbol božstva, možná památku na své zemřelé předky.

Řekl bych, že Egypťané byli prvním a možná nepřekonaným vzorem pro budoucí korupci…

(úsměv) Korupce je stará asi jako lidstvo samo a pokud byli Egypťané nejstarší civilizací, tak v tom máte pravdu. Existují písemné doklady na různé formy uplácení.

A vykrádání hrobů jim zůstává dodnes…

To je v Egyptě stará osvědčená tradice. Mezi dochovanými písemnými doklady existují procesy s vykradači hrobů. Často to byli lidé, kteří hroby přímo stavěli a už během stavby, kdy ukládali poklady do pohřebních komor, je vlastně kradli. Tyto doklady máme i z našich vykopávek v Abúsíru. Velké procesy s vykradači hrobů z doby Nové říše se odehrávaly v chrámu bohyně pravdy Maat v karnackém chrámovém okrsku. Později se v arabském středověku stalo vykrádání hrobů dokonce státní politikou. Organizované vykrádání hrobů bylo důležitým zdrojem příjmů pro státní pokladnu.

Vy byste se bez strážců při dnešních vykopávkách asi neobešli…

(úsměv) Můžu uvést několik měsíců staré události z první fáze současné egyptské revoluce. Na jaře naši koncesi postihly krádeže vesničanů z okolí. Nepochybně mezi nimi byli dělníci, kteří pracují na našich vykopávkách.

Vy jste před rokem vydal knihu Chrám světa. Z toho je zřejmé, jak na starověký Egypt nahlížíte. Inspirovala vás k tomu věta z proroctví boha Herma Trismegista, egyptského boha Thovta: „Vše co se děje a pohybuje na nebi, se také děje a koná zde na zemi. Egypt je chrámem celého světa.“ Opravdu si myslíte, že starověký Egypt byl chrámem světa?

Už ve starověku byl Egypt pro mnohé učence chrámem světa, zdrojem veškerého poznání, zejména esoterického. Ti, kdo chtěli být zasvěceni do moudrosti s velkým M, přicházeli do Egypta a tam hledali osvícení a zasvěcení do tajných pravd. Tento rys, který se s egyptskou civilizací nese už od pozdního starověku, do určité míry existuje dodnes. Můžete se s ním setkat u alchymistů, esoteriků a s některými prvky i u svobodných zednářů.

Alchymie, esoterika, svobodní zednáři, předpokládám, že tohle je pro vědce pavěda, která jde mimo vás…?

Chápete to správně.

Egyptské chrámy… Nejdříve byly umístěné v jeskyních, pak se stavěly z rákosu, ze dřeva a postupně se prosazovaly impozantní důmyslné kamenné stavby. Co je vám bližší z hlediska spirituality? Jeskyňka nebo kamenný chrám?

Odpověď není úplně jednoduchá. Na poušti můžete prožít spiritualitu hlouběji než v honosném chrámu, ale i ten chrám je ve starém Egyptě konstruovaný tak, aby člověka k hluboké spiritualitě vedl.

Egyptské chrámy byly stavěny jako metaforická zhmotnění počátečního pahorku, který se vynořil při vzniku světa z pravodstva a na němž bůh stvořitel započal své dílo. Chrámy bylo zapotřebí chránit proti silám chaosu a zla. Jaký charakter měl tenkrát chaos a zlo?

Dovedu se vžít do chaosu, jak ho prožíval starověký Egypťan. Dnešní člověk prožívá chaos, stres, kterému je vystavený vlastně neustále, ale jinak. Pro starověkého Egypťana byl chaos vše, co ho obklopovalo a čemu nerozuměl, vše, co považoval za ohrožující…

A bylo mu to neznámé. My dnešní chaos máme denně před očima.

Dnes si různá nebezpečí, která nás obklopují, dokážeme představit a pojmenovat. Ale to nic nemění na skutečnosti, že nás stresují jako toho starověkého Egypťana. A pokud jde o zlo, dobře ho znali, personifikovali si ho, dokázali si ho představit a vypodobnit ztělesněním prapočátečního, nejhoršího a největšího zla, což byl prahad, který se jmenoval Apop. Ten byl úhlavním a věčným, tedy nezničitelným nepřítelem boha Réa, boha slunce – životodárné síly, na níž závisel život celého světa. Tento věčný zápas dobra a zla se táhne celými dějinami starého Egypta.

Na průčelí pylonů pozdějších chrámů bylo znázorněné zničení zla – faraon třímá v ruce kamenný mlat a chystá se jím rozbít hlavu klečícím svázaným zajatcům. Faraon ztělesňoval řád, který byl dán bohy. Jak si tak krutý řád vysvětlit?

To už mluvíme o chrámech z doby Nové říše. Na průčelí pylonů vstupní brány je zpodoben faraon, jak třímá mlat a drží za vlasy skupinu zajatců, kteří mají tváře různých národů, které Egypt ohrožovaly – Asiat, Berber, černoch… a jedním úderem jim všem naráz rozbíjí hlavu.

To je poněkud jiné zlo, než o kterém jste před chvílí mluvil…

Je to opět personifikované vnější zlo Egypta. Jde o tak zvané apotropaikum – odstrašování zla, které hrozilo i chrámu. Říká se tím: „Toto je nedotknutelné místo! Sem zlo nemá přístup!“ Faraon se zde představuje jako garant řádu, který byl Egyptu dán bohy při stvoření světa.

Mrzelo mě, jak snadno egyptští králové a kněží přijali řeckou kulturu a tu svou zavrhli. Přitom starořečtí učenci jezdili do Egypta čerpat moudrost, ale Řekové a později Římané pokládali Egypťany za primitivní…

Ono to bylo oboustranné. Ptolemaiovci, kteří se v Egyptě ujali vlády po dobytí země Alexandrem Velikým, usilovali o splynutí řecké a egyptské civilizace a vytvoření jednotné nové civilizace. Vznikla tak nová božstva, jako třeba Serapis, která k tomu měla napomoci. Nicméně obě kultury si od sebe udržovaly odstup. Řekové dali Egyptu mnoho tím, že třeba zavedli efektivní administrativu nebo pěstování nových zemědělských plodin, zefektivnili vybírání daní a mnohé další. Egypt se stal zdrojem inspirace pro mnoho řeckých filozofů, matematiků, geografů…Ale oba tyto světy se na sebe dívaly s určitým despektem. Řekové a později Římané třeba nemohli pochopit, jak mohou Egypťané uctívat zvířata, a tak i vzdělané Egypťany považovali za barbary.

Kladu si otázku, proč vlastně tahle krásná říše zanikla, a mám na ni jednoduchou odpověď: trvala čtyři tisíce let, a to vlastně žádná civilizace nemůže vydržet.

Vývoj se v čase urychluje a také se stává stále komplexnějším, složitějším. V této souvislosti bych vám mohl doporučit knihu Kolapsy, jejímž spolueditorem je můj kolega, profesor Miroslav Bárta.

Většina Egypťanů asi není hrdá na odkaz starověkého Egypta. Muslimům se příčí staroegyptská zpodobnění polonahých mužů a žen…

Ten vztah je složitý. Bohužel závisí na úrovni vzdělání. Egypťané mají mnoho vzdělaných lidí i špičkové vědce, ale většina, až tři čtvrtiny populace, jsou lidé bídného až žádného vzdělání. Postoj fanatických islamistů je vůči staroegyptským památkám nevraživý. Projevuje se třeba poškozováním faraonských soch nebo jejich kopií vystavených na náměstích.

Znepokojuje vás to, nebo jde jen o krátkou epizodu, příznačnou pro každou revoluci?

Je to varující, sleduji to s obavami. Doufám, že budoucí egyptská vláda bude respektovat realitu a nezavleče Egypt do středověku po vzoru Tálibánu.
A jaký vztah má patnáct procent egyptských křesťanů ke starověkému Egyptu?

Památky samozřejmě neničí, ale bohužel i pro ně je někdy faraonský Egypt pohanský Egypt.

Mayové ukončili svůj kalendář k prosinci 2012, média spekulují o konci světa. Najdeme i v historii starověkého Egypta podobný mezník?

Nic takového nebylo, ale když člověk vidí, co se děje kolem nás, tak ať už v roce dvanáct nebo patnáct… Možná k nějakému kolapsu spějeme (úsměv).

TEXT A FOTO: VLADIMÍR ŠOLTYS

„To je můj včelín,“ říká pyšně náš hostitel. Ten první mi v zimě odnesl medvěd!“ Medvěd? Jsme přece ve městě! „To nic není. Sousedovi ulovila puma psa přímo na zahradě…“

Sedíme na verandě rodinného domu v Canmore, městečko usazené v klínu Skalnatých hor máme jako na dlani. Údolí řeky Bow ho utápí v záplavě paprsků, když slunce zapadá za jeden z vrcholů horského masivu Mt. Rundle. Kanadské babí léto je stejně přívětivé jako to naše. Usrkáváme ze širokých sklenic skotskou single malt whisky, jsme návštěva z daleké domoviny, a tak si užíváme čechokanadské pohostinnosti. Pár metrů od domu je pečlivě narovnaná hranice dřeva. Ne na topení, tady se topí levným zemním plynem. Dřevo je na letní opékání steaků a v podstatě čehokoliv, co se opéci dá, jak už je na tomto kontinentu zvykem.

MOŘE HOR

Rozloha místní krajiny je nezměrná. Podstatnou část kanadských Skalnatých hor na pomezí Alberty a Britské Kolumbie tvoří přírodní parky. V oblasti, kterou jsme navštívili, se rozkládá Banff, nejstarší národní park Kanady. Byl založen roku 1885, po Yellowstonském národním parku v USA je i druhým nejstarším národním parkem v Severní Americe. Najdeme zde jak místa přeplněná turisty, tak i odlehlá zákoutí, kde potkáte spíše medvěda nežli člověka.

Rozhodně není odlehlé Louisino jezero, na jehož břehu se tyčí monumentální rekreační stavba podobná moskevskému Kremlu, jen o málo menší. Stavitelský moloch tu nostalgicky vzpomíná na zlatou éru masových rekreací 60. let, známou např. z filmu „Hříšný tanec“. Autem dojedete až k zelenomodré hladině ledovcového jezera s pohádkovou vyhlídkou na ledovec stékající po úbočí třítisícových vrcholů. Úchvatnou fotografii pořídíte, aniž byste museli vystoupit z auta. Na davy turistů zde čekají takové atrakce, jako projížďka v koňském sedle okolo jezera, půjčovna kanoí na jezeře, vycházka s průvodcem a komplex wellness programů „kremelského“ hotelu. Kanaďané a Američané obvykle využívají turistických lákadel, na rozdíl od japonských a čínských turistů, kteří zde převládají a kteří jim příliš neholdují. Obvykle se spokojí s procházkou okolo jezera, udělají nějaké fotografie a honem se vydají za další pamětihodností.

Po krátké procházce s davy návštěvníků se vydáváme do hor, hledat odlehlejší místa. Autem popojíždíme asi dvacet kilometrů do vedlejšího údolí. Parkujeme se spoustou dalších aut na místě zvaném Moraine Lake. Celé hluboké údolí nese název Ten Peaks Valley – Údolí deseti vrcholů. Cesta k vrcholu místní dominanty Mt. Temple však zeje prázdnotou. Jen kousek za informačním střediskem nás zastavuje ranger, strážce národního parku. Upozorňuje na zvýšený výskyt medvědů. Medvědi se krmí před zimou a za potravou se vydávají i do blízkosti lidí. Máme štěstí, že jdeme v pětičlenné skupině. Na další poutníky k vrcholu bychom museli čekat, kdyby nás bylo méně než čtyři. Cesta nás zavádí doprostřed kanadského podzimu. Žluté listí osik a oranžové jehličí opadávajících modřínů vytvářejí pohádkové scenerie, orámované již čerstvým sněhem. Výstup by se dal přirovnat k výšlapu na tatranské Rysy, je jen asi dvakrát delší a o tisíc metrů výš. Odměnou je panorama, jaké na jiném místě neuvidíte. Šířka horského masivu dosahuje napomezí Alberty a Britské Kolumbie více než sto kilometrů!

ZEMĚ DIVOKÉ RŮŽE

Alberta je čtvrtým největším státem kanadské unie. Romanticky sama sebe označuje jako „zemi divoké růže“. Její západní hranici s Britskou Kolumbií tvoří nekonečné bludiště hlubokých údolí, zaledněných hor a divokých řek – kanadských Rocky Mountains. Od obzoru k obzoru se tyčí vrcholky dvou a třítisícových vrcholů, z nichž některé dodnes nemají jméno. Do konce života bychom nestihli navštívit všechna nádherná zákoutí. Kromě národního parku Banff jsou zde další. Jako perly jsou na náhrdelníku řek Bow a Athabasca navlečeny národní parky Kootenay, Yoho, Glacier, Jasper a Mount Robson Provincial Park.

Národní parky Yoho (v překladu z jazyka kmene Kríků „bázeň“ nebo „úcta“) a Glacier byly vyhlášeny jen o rok později než jejich předchůdce z Banffu. Nacházejí se v něm nejrozlehlejší ledovcová pole v kanadských Skalnatých horách. Ač podzim, na ledovcích leží vrstvička čerstvého sněhu. V ní a ještě hluboko do ledovce jsou zaryty stopy mamutích výletních autobusů. Kola každé z těch potvor měří v průměru 2,5 metru. S trochou opovržení odmítáme tuto kratochvíli. Ještě teď mě to bolí za všechny ledovce, když si vybavím „jizvy“ od pneumatik na jejich povrchu. Podél příjezdové silnice jsou patníčky s letopočtem. Dobrý kilometr od čela ledovce leží ten s letopočtem 1908. Až sem sahalo čelo ledovce v tomto roce. Je sice po sezoně, ale asijští turisté červenobílé autobusové trakery plní utěšeně stále. Po přenocování na parkovišti se ještě před východem slunce vydáváme k vodopádům na řece Athabasca v národním parku Jasper. Zdaleka nejsme první. Hned tři autobusy turistů na místě – samoty se ani zde obávat nemusíme. Výkřiky údivu zanikají v hukotu tisíců kubíků bíle zpěněné vody řítící se do chřtánu černočerných skal. Voda se řine takovou rychlostí, že nad skalní průrvou, do které padá, se neustále vznáší mlžný opar. Mezi turisty pobíhají čipmankové – zemní veverky. Moc dobře vědí, že návštěvníci pro ně vždycky najdou něco dobrého.

DIVOČINA VŠUDE OKOLO

Člun se nepatrně pohupuje po hladině rozlehlého ledovcového jezera, jehož voda se v zapadajícím slunci barví sytě bílo modře. Tmavá zeleň douglasek, jež orámovala břehy jezera, se směrem k zasněženým třítisícovým vrcholkům mění do modra. Z houštiny zeravů nad tyrkysovou vodou se znenadání pomalým houpavým krokem vybatolí černá chlupatá koule. Člun jako by zde nebyl a jako bychom tu nebyli ani my. Medvěd kolébavě dojde až k hladině. Voda se nezdá být vodou, ale spíše namodralým mlékem. Zvíře zavětří směrem k druhému břehu jezera, vzdálenému asi tři sta metrů. Napije se několika doušky a celá se ponoří do horské koupele. Pouze těkavé oči prozrazují, že naši přítomnost bere alespoň trochu na vědomí. Když míjí okraj našeho člunu ve vzdálenosti snad čtyř metrů, mám pocit, že cítím závan dechu z jeho nozder. Mít jen trochu delší ruku, pohladím si jeho huňatý černý kožich. Na druhém břehu pečlivě vyklepe vodu z chlupů a stejně rychle jak se objevil, tak také zmizí. Moje první kanadské setkání s medvědem.

V samém centru měst jsou kontejnery zabezpečené proti medvědům. Přitom věhlasný grizzly se nepovažuje za tolik nebezpečného jako černý medvěd, kterého můžete potkat daleko častěji. Jednoho z rangerů, který se hned potom, co jsme na něho promluvili, ptal na naši domovinu, jsme se dotázali, co dělat při setkání s medvědem. Jeho odpověď byla hodna odpovědi z delfské věštírny: „Medvěd umí rychle běhat, vysoko šplhat a vytrvale plavat. Takže, před medvědem neutíkejte, nešplhejte, ani neplavte! Nebylo by vám to nic platné.“ Není nad to poradit se u odborníků. „Kolik máte u vás medvědů,“ zajímal se. Nechtěl jsem, abychom si uřízli ve světě ostudu, tak jsem ze sebe vyrazil smyšlené číslo: „Dvacet!“ Bez mrknutí odvětil: „My sto tisíc!“

Pro našince je neuvěřitelné vidět, v jak těsném soužití zde žijí divoká zvířata a lidé. Nutno podotknout, že zvířata jsou téměř ve všech ohledech zvýhodňována. Koneckonců, kdo by měl mít víc rozumu? Zvíře nebo člověk? Zajít si do lesa zaběhat? Šílíte? Před několika lety byl v okolí Calgary, pouhých 100 km od Canmore, kde se mimo jiné konala zimní olympiáda, zaznamenán případ, kdy si puma vyčíhala běžce na lyžích a po dvacetikilometrovém sledování si ho ulovila k večeři. Náš hostitel nám vyprávěl, že v jeho firmě pracoval člověk, který se dlouhým nožem ubránil napadení pumy. Chybělo mu jedno oko a prodělal asi dvanáct plastických operací hlavy. Ne, o riziku setkání s divokými zvířaty zde nikdo nepochybuje.

KŮROVEC PO KANADSKU

Náš pojízdný dům na čtyřech pneumatikách od General Motors není žádný rychlík. S motorem o obsahu pět a půl litru je to sice malý autobus, ale naše cestování po Kanadě obnáší nekonečné hodiny a dny strávené za volantem, obzvlášť, když jsme za 14 dní museli stihnout urazit okolo čtyř tisíc kilometrů. 
„Pozor na karibu příštích 30 km“, „Příští benzinová pumpa za 160 km“, „Nebezpečí střetu s losem příštích 20 km“, „Nebezpečí záplavové vlny“, „Lavinové pásmo – možnost uzavření silnice“. To jsou varování pro řidiče, která u nás neuvidíte. Nicméně varování, na která jste alespoň upozorněni. To, že po následujících 690 km nebude k dispozici signál mobilní sítě zjistíte, až když tu vzdálenost ujedete. Pro Středoevropana jiný svět.

Daleko děsivěji na nás ale působí měsíční krajina s torzy uschlých kmenů stromů, rozprostírající se stovky kilometrů podél silnice z Jasperu do Vancouveru. Šumavská epizoda je ve srovnání s kanadskou pouhou kapičkou oproti oceánu zrezavělých a nastojato uschlých douglasek. Původcem této kalamity je malý brouk zavlečený z Číny. Stejně jako u nás, i v Kanadě se vedou diskuse o tom, jakým způsobem a zda vůbec proti broukovi zasahovat. O jedné věci se zde ale nediskutuje. Na žádném chráněném území se člověk do věcí přírody neplete.

DOBŘÍ DUCHOVÉ

„Dobrý den, jak se dnes máte? Venku je ale krásně, viďte!“ To nejsou slova, která v Kanadě můžete slyšet jen při setkání se svým známým. Takhle vás uvítá i pokladní v kdejakém supermarketu. A jakmile uslyší cizí akcent, dodá ještě: „Mohu vám ještě nějak pomoci?“ Při návštěvě podobného obchodu platíme jako obvykle kartou. Vše proběhne hladce, s pokladní si popřejeme hezký den. Odcházíme k autu, které je asi tři sta metrů od marketu. Téměř u auta nás dohoní slečna pokladní. V ruce drží dvoudolar a s nestrojenou lítostí v hlase se omlouvá, že nám omylem napočítala dvě bagety místo jedné. A tady nám vrací peníz. Dvoudolar jí necháváme jako spropitné a dlouze hloubáme, ve kterém českém obchoďáku by se nám mohlo stát něco podobného? Lidé jsou tu evidentně spokojení a je to na nich vidět. Už jen to jednoduché pravidlo čtyř značek STOP na křižovatce nutí každého k tomu, aby se s těmi ostatními prostě domluvil. Jede vždy ten, který přijel dřív. Lidé jsou tu spokojení, proto si mohou dovolit ten luxus být na sebe milí? Nebo je to proto, že je jich tu méně na jeden kilometr čtvereční a tolik do sebe nenarážejí, jako my v Evropě? Kdo ví, možná tu mysl lidí dodnes chlácholí dobří duchové, kteří provázeli již původní indiánské obyvatele zdejších hor.

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Šlechtična každým coulem, říkají si jistě mnozí návštěvníci zámku Líčkov na Žatecku, když poprvé spatří paní Marii Brázdovou, zdejší zámeckou paní, někdejší manželku akademického malíře Oskara Brázdy, který na závěr svého studia získal zlatou medaili za malbu a stipendium do Říma, kterou mu osobně předal v roce 1911 císař František Josef I. Oskar Brázda je též autorem hesla „Chmel je naše zelené zlato“. Propagační plakát s motivem zeměkoule obtočené věncem z chmelových šišek pochází z jeho dílny a je k vidění na líčkovském zámku. Vlídné vystupování, pohostinnost, živý projev a elán by mohli ženě narozené v roce 1926 závidět mnozí mladší. Marie se však nenarodila v jedné ze zdejších komnat a v žilách jí nekoluje ani kapka modré krve. Nikdy na vlastní kůži nezakusila zdejší idylické časy před válkou, kdy sem přijížděly známé osobnosti – T. G. Masaryk, Edvard Beneš, ale i členové švédské královské rodiny. Mihla se zde jen, když jako dcera zdejšího sadaře na zámek přinášela čerstvé ovoce. S Oskarem Brázdou, Okim, jak mu stále láskyplně říká, zažila dobu poválečnou, plnou ústrků, ponižování a upadajícího zájmu o Mistrovo pozoruhodné dílo.

HNÍZDO GESTAPA

Zámek Líčkov vstal jako bájný Fénix z pomyslného popela hned třikrát. Poprvé to bylo po první světové válce, kdy ho zcela zdevastovaný v roce 1925 i přilehlými polnostmi, chmelnicí a lesem koupil Oskar Brázda. Hodlal zde začít nový život se svou tehdejší ženou, švédskou šlechtičnou Amelií Posse, se kterou dokonce svými kontakty podporovali vznik samostatného Československa, přátelili se s Masarykem, Benešem a Štefánikem.

Citlivě zrekonstruovaný zámek se po pár letech stal umělecko-historickým skvostem. To však Oskaru Brázdovi nestačilo. Uvědomoval si, že musí být i dobrým hospodářem, proto neváhal pustit se do studia střední zemědělské školy v Roudnici nad Labem. Dál i pilně tvořil svá díla a opravdovým triumfem byla v roce 1930 jeho velká reprezentativní výstava v pražském Obecním domě. On i jeho choť Amelie pomáhali i politickým uprchlíkům z nacistického Německa, na což Otakar doplatil hned po okupaci. Byl internován na Dobříši (manželka, se kterou se předtím rozvedl, při záboru Sudet odjela se syny do Švédska) a zámek na Líčkově se stal působištěm gestapa. Po válce našel Oskar svůj majetek opět v zuboženém stavu a dal svoji energii i finance na jeho opravení. V té době se zahleděl do devatenáctileté Mařenky Weissové a vyřkl pro oba osudná slova: „Ty bys mi mohla stát modelem.“ Marie se zdráhala. Měla totiž v živé paměti, jak jeho někdejší modelku Bětušku vesnické drbny pomlouvaly. Mistr totiž nemaloval ženy jen oblečené… Nakonec svolila a oba se do sebe zamilovali.

PARTNERKA I INSPIRACE

Nyní by mohl zazvonit zvonec a být pohádky konec. Jenže v životě to bývá jinak. Přišel rok osmačtyřicátý a s ním komise složená z nových pravověrných. Ta Oskarovi oznámila, že přestává být majitelem lesa, polí a chmelnice, a vše přechází do vlastnictví státního statku. Moc těžkou hlavu si z toho nedělal a suše konstatoval: „Tak budu nyní více malovat, Mařenko.“ Jenže neuplynul ani měsíc a noví mocipáni si troufli i na zámek a vyměřili mu i milionářskou dávku. Byli však natolik „velkorysí“, že zde nechali Oskara s Marií bydlet. Ovšemže ne v zámeckých pokojích. Přisoudili jim „přiměřený“ byt v přízemí. Po zámeckých schodech dupali rozjívení chmeloví brigádníci, kteří zde byli ubytováni a po kterých ovšem vždy Marie spoušť pečlivě uklidila. Čtyřicet let „starostlivé péče“ státu na Líčkově tedy potřetí zanechalo následky. Oskar se bohužel roku 1989 nedožil, zemřel jedenáct let předtím v požehnaných devadesáti letech. Dostalo se mu před smrtí zadostiučinění, v září roku 1977 byl oceněn čestným titulem Zasloužilý umělec (zemřel 19. prosince). Marii nastaly po roce 1989 další starosti. Rozhodla se zámek opět zprovoznit a s energií sobě vlastní zde instalovala expozici z Mistrových děl. Což se jí povedlo, návštěvníci zámku jsou zdejším prostředím nadšeni. A že vše ještě není dovedeno k dokonalosti? „To bych musela žít tři sta let.“

KRÁVA Z KONĚ

„Vy jste byla ale krásná,“ vyhrkla jsem spontánně při pohledu na Brázdova díla, kde je zobrazena. Paní Brázdová se usměje. Jistě nejsem první, kdo takto reaguje. Tělo antické sochy s dokonalými proporcemi, oduševnělá tvář (která jí zůstala). Mistr nemaloval svoji představu, dobové fotografie Marie to dokazují. „Víte, já tu na zámku žiji asi nejdéle, je to už pětašedesát let,“ říká. „Oki mi sliboval že spolu budeme cestovat po světě, že mi ukáže všechna místa, která zná. Určitá naděje byla až v roce 1968. Měli jsme namířeno do Cannes, moc jsme se těšili, ale Oki měl tenkrát problém s okem, a to bylo zrovna v době, kdy jsme měli zažádáno o výjezd. Nevyšlo to, hlavně, že se vyléčil a mohl dál malovat…“ Prohlížíme si expozici děl Oskara Brázdy. Synovec paní Marie Milan Umlauf nás upozorňuje na nejzajímavější obrazy, mezi které patří například Rubensovy Bakchanálie. Nejsou originálem, ale kopií ze štětce Oskara Brázdy. Tak povedenou, že byla ve třicátých letech prohlášena ve Švédsku při výstavě za nejdokonalejší. Zajímavá je i historie opony žateckého divadla. Mistr zhotovil návrh obrazu dočesné chmele. Ústřední postavou původně byla dívka na koni. Ovšem opět ideologický „omyl“. Na přání vyšších míst musel koně přemalovat na krávu s rohy ozdobenými věncem. Tehdejší umělečtí hodnotitelé nemohli totiž skousnout koně jako symbol „nové“ dočesné. Kráva, na které sedí sličná dívka, tak vypadá jak z amerického rodea, což asi nikomu z mocných tenkrát nedošlo. Součástí expozice jsou i dobové fotografie Tomáše Garrigua Masaryka. Ty na koni nebo za prezidentským stolcem známe všichni. Ale vidět ho v plavkách, jak dovádí s Brázdovými kluky na pláži, to se snad poštěstí jen na líčkovském zámku.

JEN VELKÉ VĚCI

Paní Marie si letos u příležitosti svátku svaté Anny splnila svůj dlouholetý sen. Darovala zrestaurované kapličce v Líčkově, věnované této patronce, nový zvon. Když byla malá, zvonil prý třikrát denně. Při slavnosti poděkovala zvonaři Petru Rudolfu Manouškovi, který jej zhotovil, a připomněla památku všech líčkovských občanů, bohatých i chudých, kteří při jeho zvuku kdysi klekali a modlili se. Čechů i Němců, kteří ve zdejších bývalých Sudetech žili v pospolitosti, dokud je politika a válka nerozdělily. Marie Brázdová je dobrý psycholog. Vyznává totiž krédo, nezabývat se podružnostmi, jen velké věci jsou prý důležité. Jako pro jejího životního druha, který se svou múzou Marií prožil společností možná méně oceňovanou, ale bezesporu krásnou část svého života.

Viděli jsme je už z dálky. Majestátní jehlany uprostřed pouště, sebevědomě strnulé a netečné k událostem, dějům a lidem míjejícím jejich posvátný klid. Před tisíci lety stejně jako dnes. Opomenuté pyramidy v súdánském Meroe, v zemi desetiletí odevzdané válce.

Poušť. Romantická na plakátech z dakarské rallye, možná ještě během dvoudenního safari. Pro nás svůj zromantizovaný půvab ztratila. Vystřídal jej hluboký respekt a ocenění tak obyčejných věcí, jako je voda nebo dostatek nafty v nádrži. Měli jsme za sebou pět set kilometrů cesty pouští, zapadání v písku a stravující strach, že tam uprostřed té obrovské země bídně zhyneme a neštěkne po nás ani pes.

Na to, že jsme jako afričtí zelenáči byli v Súdánu teprve pár dní, jsme toho zažili až moc. Až moc na to, abychom si nyní zpátky v civilizaci nevážili krásného rovného černého asfaltu. Bylo nám jedno, že silnice, která spojuje Chartúm s pouštním městem Atbara, je dílem samotného ďábla – Usámy bin Ládina. Dej mu ¬Alláh věčnou slávu, myslím, že bychom mu tam tehdy dokázali od srdce poděkovat bez ohledu na to, že bin Ládinovi mudžahedíni silnici stavěli hlavně proto, aby usnadnili tok některých hodně nehezkých věcí. Cestování někdy dokáže hodnotami zběsile zamíchat.

Měli jsme vlastně štěstí. Súdán se v době naší návštěvy nacházel ve stavu jakéhosi dočasného míru, alespoň v krajích, kde jsme se pohybovali. Kdesi na jihu stále zuřil bratrovražedný boj, ale člověk se v tak veliké zemi jako je Súdán může lehce tvářit, že se ho to vlastně netýká. Alespoň checkpointy, ty věčně obávané partičky strážců pořádku, se tak tvářit dokázaly, a my s nimi. Jenže tohle všechno mohlo být pyramidám jedno. Mohly se jen shovívavě dívat na lidské snažení a zápolení. I na toho tlustého plechového hada, který se plazil nedaleko a jehož útrobami protékalo černé zlato, příčina mnoha konfliktů. Sláva je tak pomíjivá! Kdysi se bojovalo kvůli sloním klům, dnes pro ropu. „Ach, vy lidé,“ jako by pyramidy říkaly, „vždycky si najdete důvod, proč se nenávidět.“ Kolem tancují písečné bouře, pro které není vidět slunce, takže celá krajina tone v šedivém hávu. Jak se nám tu zastesklo po zeleni jarních luk Českého středohoří! Můžeme jen tušit, že na druhé straně pouště teče Nil, životodárný a stejně netečný jako pyramidy, k němuž chodí ženy s prádlem dnes stejně jako včera a stejně jako před tisícem let.

ANIČKA VS. POUŠŤ

Zadrncání prvních kamenů nás vytrhlo z cestovatelského snění. Opět neradi opouštíme asfalt, protože pyramidy trůní daleko v poušti. Tedy přesněji mezi pátým a šestým nilským kataraktem (peřejemi), přibližně sto kilometrů od hlavního města Chartúmu. Jejich geometricky dokonalé špičky ustupovaly do mlhy a házely nekonečné kilometry písku pod kola jednoho zeleného landroveru, jehož jméno znělo tak neexpedičně, jako když maminka upeče buchty – Anička. Na její střeše se kymácel stan, písty skučely v nerovném zápase s všudypřítomnými zrnky písku, ale Anička se prokousávala statečně dál. A najednou jsme tam byli.

Impozantní, tajemné, vábící. Pyramidy v Meroe, jedné ze tří lokalit, kde se v Súdánu pyramidy nacházejí. Je jich celkem 223, tedy dvakrát více než v Egyptě. Škarohlídi tvrdí, že kvantita tady převyšuje kvalitu a že to je jediný důvod, proč byly zapsány na seznam UNESCO. Teď nás uvítaly první z nich. Jako ochránci se dokonalé jehlany tyčily nad vesničkou, jejíž hliněné domečky působily jako malí Davídkové ve stínů Goliášů. Vesnice to byla pustá, jen stádo bělostných velbloudů přežvykovalo netečně nad posledním drnem tuhé trávy utopeným v písku. Ale už o kousek dál se objevila studna a kolem ní chumel dětí. Do hlubiny házely plastové kbelíky přivázané na laně a pak trpělivě ručkovaly, aby z temnoty vytáhly pár cákanců životodárné tekutiny. Úmorná a nekonečná práce. Dětem to však nijak nevadilo. Smály se a pošťuchovaly a my jsme si vzpomněli na jednoho člověka, který v Africe hloubil studny. Vyprávěl, že kdysi v Alžírsku udělali studnu, aby místní nemuseli chodit několik kilometrů k řece. Byla to velká sláva a všichni byli šťastní. Když se po nějakém čase vrátil na inspekci, zjistil, že studna nefunguje a místní chodí opět daleko k řece. Nabídl jim, že studnu opraví. Šéf vesnice mu ale sdělil, že už studnu nechtějí, že budou raději zase chodit k řece, protože když k té řece chodit přestali, přestali se také spolu vídat a povídat si a že to mělo špatný vliv na vztahy mezi lidmi.

JEDNA NÁVŠTĚVA TÝDNĚ

U pyramid stála budka a také kadibudka, obé dojemný pokus o turistickou infrastrukturu. Ve stínu budky leželo několik zachumlaných postav. Chtěli jsme dovnitř, ale muselo se čekat na správce. Písek navíc bodal do objektivů a slunce vymlelo všechny barvy, takže bylo moudřejší sednout si a po vzoru pospávajících mužů čekat. Na co tam ale čekali oni? „Na turisty. Návštěv je hodně. To víte, lidé z ambasád, zahraniční pracovníci…“ posteskl si muž. „Kolik návštěv?“ „Hodně. Tak jedna za týden,“ vyřkl to závratné číslo a dodal „Nechcete se projet na velbloudu?“

Vlastně to dávalo smysl. Mají sedět tady nebo doma? Horko je všude stejně. Když se v poledne přesune stín, přejdou na opačnou stranu domku a je to. Nemusí pršet, stačí když kape. A kápnutí, jak už víme, má v poušti velkou hodnotu.

„Nechcete náramek? Pantofle? Řetízek?“ utrousil muž, spíš z povinnosti než ze skutečného zájmu.

A tak jsme čekali. Čekání, jedna z nejdůležitějších dovedností pro přežití v Africe. Tady nám ji zpestřovalo sluníčko, které se pralo s Aničkou o tu trochu stínu. Anička nebyla tak velká jako domek a domek zase okupovali velbloudáři, takže stín brzy došel a my jsme teprve ocenili hodnotu stromů v krajině, kde stromy chyběly. Široko daleko nebyl jediný, ani uschlá akácie, vůbec nic, jen nekonečná poušť. A to přesto, že geograficky jsme se nacházeli v pásmu sahelu, tedy teprve v předpokoji samotné pouště, takže by tu mělo být jakési polozeleno, učeně se tomu říká semiaridní oblast. Slovo sahel pochází z arabštiny, kde znamená okraj, velký počátek a zároveň velký konec. Tenhle „konec“ se ale zakusuje čím dál jižněji, poušť se roztahuje a bere dobytku pastvu a lidem živobytí. Ale nebylo tomu tak vždy. Na místech, kde stojíme, se hustou džunglí proháněli divocí lvi – však nám o tom pyramidy ještě povyprávějí.

NA PYRAMIDY VÝBUŠNINOU

Večer konečně nastal náš čas. Dorazil správce. Zaplatili jsme, obešli symbolickou dřevěnou závoru a octli se přímo u pyramid. Nebyli jsme nikdy u egyptských obrů, ale pyramidy v Meroe jsou prý daleko menší. Jejich základna je zřídkakdy delší než deset metrů, na výšku měří maximálně padesát. Také úhel, který svírají se zemí, je jiný. Núbijské pyramidy jsou daleko kosejší, postavené v sedmdesátistupňovém úhlu, zatímco jejich egyptské vzory svírají úhel pouze pětačtyřicetistupňový. Pro nás tak jako tak představovaly setkání s jiným a krásným světem. Nechaly nás brouzdat se mezi nimi, obdivovat jejich dokonalé tvary a přesně usazené kamenné kvádry. To vše v mlčícím tichu pouště, samojediní na celé planetě, jen my a ony. Kdepak nějaké závody o velikost; tohle je jejich konkurenční výhoda. Tohle je jejich kouzlo. Samota ve stínu prastarých velikánů. Potom přišla písečná metelice a my se schovali dovnitř jedné z nich – zvenku mohutné, avšak uvnitř překvapivě malinké. Měla zbořený vršek, a tak se kolem ní nakupila hromada kamenů, které se tu postupně obracely v prach a dávaly tak hrozivě reálnou tvář jedné omleté biblické metafoře. Tuto pyramidu ale naštěstí nepotkal osud jiných, kterým lidé na ulomené špičce vymodelovali cementovou čepici. Byla to na pohled zoufalá snaha, jak zabránit jejich dalšímu úpadku, ale byla po staletích nezájmu alespoň nějaká.

Zhroucení pyramid neměly na svědomí jen živly a nezájem o jejich uchování. Na jejich stavu se neblaze podepsalo také mnoho vykradačů, mezi nimi nade všechny vyniká jedno jméno – Giuseppe Ferlini. Tento Ital začal jejich ničení v roce 1834 a ve své touze po pokladu neváhal pyramidám odstřelovat špičky třaskavinou. Popravil jich na čtyři desítky. Zajímavé ale je i to, jak příběh pokračuje dál. Ke své smůle našel poklad pouze v jedné z nich, v hrobce královny Amanišaketo. Zato to byl poklad tak drahocenný a řemeslně dokonalý, že jej potenciální evropští kupci považovali za falzum. Nevěřili, že by tak nádherné pečetní prsteny, náhrdelníky a amulety z nejjemněji vypracovaného zlata mohly pocházet odkudsi z černé Afriky. Ferlini zuřil a nakonec musel poklad prodat pod cenou. Dnes ho lidé obdivují v muzeích v Mnichově a Berlíně.

NA JIHU JE VÁLKA

V bezskrupulózním jednání následovali Ferliniho další dobrodruzi, takže než se ke slovu, tedy spíše k činu dostali v roce 1902 první oficiální archeologové, byly pyramidy v drtivé většině vykradené.

Dnes už ale zase uvnitř vládne klid, jak se na staré pohřební komory sluší. Vědomí toku času na nás promlouvalo ze všech stran. Hieroglyfy, které jediné přežily nájezdnické časy, vyprávěly o starých králích a jejich velkých skutcích, o divokých bitvách a krásných otrokyních.

Venku stále zuřila písečná bouře, a tak jsme se posadili na udusanou zem. Prohlíželi jsme si ty obrázky připomínající divokou historii Núbie. Dnes je tu poušť, ale kdysi bylo Meroe živoucím městem. Dvacet pět tisíc lidí, to už je na starověk mimořádné číslo. Vykopávky odhalily široké bulváry, chrámy a přístaviště. Téměř tisíc let, od 6. století př. n. l. až do 4. století n. l., se zde nacházela kvetoucí říše Kúš. Zelenaly se tu lesy plné zvěře a dřeva. Byl tu dostatek nerostných surovin, třeba železa, které se odsud vyváželo do celé Afriky. Za rozkvětem říše ale stála hlavně její poloha, stala se průsečíkem obchodních tras napojených na Nil a Rudé moře. Jeden čas se dokonce cítila tak silná, že se pokusila dobýt Egypt, což se jí podařilo a jako 25. dynastie jej ovládla. Sláva netrvala dlouho, ale do tváře Núbie se zapsala na dlouhá tisíciletí, a to právě pyramidami inspirovanými egyptskými hrobkami.

Prohlíželi jsme si hieroglyfy, které jediné k nám mohly promlouvat, protože vlastní meroejské písmo nebylo nikdy rozluštěno. A upadali jsme do prapodivné melancholie uprostřed energie obrovitého hrobu obepnutého pouští, kde právě zuřila ohromující bouře. Prohlíželi jsme si obrazy lvů se zdviženými prackami, kteří se chystali rozsápat svou oběť; kdysi, když ještě byla Sahara zelená a pásli se tu nosorožci a procházely tudy karavany, vládli této zemi lvi. A hieroglyfy vyprávěly tu dávnou pravdu, že se klaníme tomu, čeho se bojíme – lidský král se klaněl tomu zvířecímu (krajtě s hlavou lva), který se na opadajícím zdivu zvedal z lotosového květu, univerzálního symbolu nekonečného života. Severní zeď pokrývaly symboly míru a prosperity, zatímco zeď hledící jih ukazovala válku a chaos.

Venku bouřil písek, ale v pyramidě byl klid. Dostavilo se bezčasí a staří králové v něm odpovídali mlčením. Obdivovali jsme historii jejich země a oni si mysleli své o její budoucnosti. Věděli příliš dobře, co znamená věčnost. Nějaký čas nato se Súdán rozdělil na dvě země…

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUČERA

Největší jihokavkazský dobytčí trh v Kabali je branou do mnohonárodnostního světa, který se v posledních třech stech letech zrodil na východním okraji Gruzie v oblasti Lagodechi. Zatímco v některých oblastech Gruzie zuřilo etnické násilí, zde panovala harmonie.

Silný kůň se pozná jednoduše, když vytáhne ze škarpy plně naložený dvoukolák. Na trhu u východogruzínské vesnice Kabali v lagodešském okrese se to ale podaří skoro každému. Chovatelé koní sem totiž každou neděli vodí ty nejlepší, které mají. Za takového koně tu dostanou i 1200 lari, tedy asi 12 tisíc korun. Na místní poměry je to hodně, ale zájemci se najdou. Vždyť tady na trojmezí Gruzie, Ruska a Ázerbájdžánu kůň stále ještě zastane více práce než traktor nebo automobil. Muž s černými vlasy a divokým pohledem mi hrozí pěstí, když si všimne objektivu, který na něho míří. Právě probíhá obchod, chce koupit jednoho z těch koňů zapřažených do povozu a nepřeje si, aby ho při tom někdo pozoroval. Má teď jediný cíl, vyjednat co možná nejlepší cenu. Za několik minut se licitace o ceně přiblíží rvačce. Emoce temperamentních Kavkazanů jsou vyšponované k prasknutí.

“To jsou Ázerbájdžánci, těch je tu nejvíc. Nepřijíždějí však ze sousedního Ázerbájdžánu, žijí tady po generace, stejně jako Rusové, Arméni, Osetové, Dagestánci a další. O Gruzíncích nemluvě, vždyť jsme stále v Gruzii,“ říká mi Akaki Mčedlišvili, který pracuje v nedalekém okresním městě Lagodechi na radnici jako vedoucí odboru kultury, sportu a vzdělávání. Trh u vesnice Kabali v alazaňské nížině je největším svého druhu nejen v Gruzii, ale i na celém jižním Kavkaze. Koná se každou neděli už nejméně třicet let, a to i v zimě. Podle ročního období se jen liší sortiment nabízeného zboží. Začátek je v pět hodin ráno a konec okolo čtvrté odpoledne. Přijíždějí sem prodejci z celé Gruzie. „Dnes je tady kolem pěti tisíc lidí. S trochou nadsázky lze říci, že ten, kdo chce vidět celou Gruzii na jednom místě, ať přijede do Kabali na trh. Může zde pohovořit se všemi národnostmi, které v Gruzii žijí,“ usmívá se Mčedlišvili. A do jisté míry má pravdu. Místní trh je zmenšeninou toho, čím je lagodešský okres typický. Do současnosti si udržel podobu kavkazského babylonu, kde vedle sebe více či méně spokojeně žijí různé národy a kultury.

OD KAŽDÉHO TROCHU

Lagodešský okres byl nepřetržitě osídlen od mladší doby kamenné až do 17. století. Celá oblast patří z hlediska archeologických nálezů k nejbohatším a nejzajímavějším v celé Gruzii. Ve 3. století před n. l. si ji podmanila Kavkazská Albánie, později byla připojena k východogruzínskému království a všechny kmeny postupně Gruzínci asimilovali. V lagodešském okrese dokonce existuje vesnice, kterou obývají Udinové. Za vznik mnohonárodnostní společnosti v oblasti může paradoxně jedna z největších katastrof v historii Kavkazu. V první polovině 17. století došlo při jednom z četných tažení perského šáha z dynastie Safíovců Abbáse I. Velikého do Kachetie k přesídlení většiny obyvatel do dnešního Íránu. Na vylidněné území začali přicházet obyvatelé ze všech částí Gruzie – Lazové, Mingrelové, Osetové, Imeretinci, Abchazové a další. Přiliv etnicky různorodého obyvatelstva pak pokračoval i v 19. století. Tehdy byla východní Kachetie známá v carském Rusku pod názvem teplá Sibiř. Režim tam posílal do vyhnanství své kritiky a odpůrce, hlavně Ukrajince a Poláky. Další významnou ingrediencí lagodešského etnického guláše jsou Dagestánci, kteří ale na rozdíl od jiných udržují jako původní obyvatelé Kavkazu vztahy s východní Kachetií přinejmenším tisíc let. „V horách v Dagestánu se žije obtížně, proto sem některé rodiny přesídlily. Jiní obyvatelé Dagestánu sem chodili za obchodem. V době Sovětského svazu tady často nakoupili zboží a v Dagestánu ho prodávali,“ vysvětluje Mčedlišvili.

Mnohonárodnostní společnost v lagodešské oblasti byla na první pohled jako stvořená k tomu, aby se stala na počátku 90. let, kdy se jižním Kavkazem hnala vlna národnostního uvědomění a etnických válek, dalším ohniskem třenic. V Gruzii propukly etnické konflikty v jižní Osetii a v Abcházii. „Tady ale žádné problémy nebyly. Etnické konflikty jsou dílem politiků, nikoli prostých lidí,“ upozorňuje Mčedlišvili. Lagodešská oblast se od ostatních regionů, které rozvrátily etnické konflikty, liší. Region nikdy nezískal autonomii a třeba na rozdíl od Abchazů v Abcházii neměla žádná z místních etnik významné ukotvení v historii místa a hlavně ambice stát se vůdčí silou. Žádná ze složek multietnické společnosti tady necítila frustraci ze svého postavení ve společnosti a nikomu nebylo na úkor ostatních odepíráno právo na sebeurčení. Dalším důležitým faktorem bylo, že lagodešský okres ležel vždy spíše na přehlížené periferii země a v porovnání například s bohatou černomořskou Adžárií u hranic s Tureckem a Abcházií, kde má dodnes Rusko vojenské základny, byl nepoměrně chudší, a kromě toho se tam nesoustředil zájem režiséra kavkazských konfliktů z počátku 90. let – Moskvy.

Je okolo desáté dopoledne a na trhu u Kabali to žije jako v úlu. Slyším gruzínštinu, ázerbájdžánštinu, ruštinu, cítím vůni orientálního koření, ale i zápach zvířecích výkalů. Všímám si lidí. Jsou různí, liší se barvou očí, tváří, temperamentem, ale i oblečením. Kromě koní tu lze koupit krocany, ovce, krávy, ale také maso a textil z Turecka i z nedalekého Íránu. Každý druh zboží má své předem vyhrazené místo. Koně jsou k dostání na okraji pozemku, tam, kde začíná pole s kukuřicí. Hned vedle přes potok prodejci nabízejí krávy a ovce. O kus dál jsou pod střechou z igelitu a plechu schovaní před nepřízní počasí prodavači textilu, domácích potřeb všeho druhu, ale i řezníci s čerstvým masem. Mezi tím vším Ázerbájdžánky s typickými pestrobarevnými šátky na hlavách a s pusou plnou zlatých zubů prodávají slepice, krocany, kachny i zeleninu. Otevřené kufry zrezivělých aut většinou sovětské výroby, které slouží jako prodejní pulty, jsou nacpané tetelící se drůbeží. Nad hlavami lidí a zvířat tuším hradbu Kavkazu, která se zvedá nedaleko odtud. Mraky jsou ale příliš nízko, než aby se Kavkaz předvedl ve své kráse.

TURISTICKÁ BUDOUCNOST

Cesta ze Tbilisi do Lagodechi trvá autem slabé tři hodiny. Je to nudné provinční městečko, či spíše větší vesnice, postavená kolem hlavní silnice do Ázerbájdžánu. Státní hranice je z centra vzdálená necelých pět kilometrů. Po rozbité silnici často projíždějí turecké kamiony, které míří ke Kaspickému moři do Baku. Ulice jsou kolmé k hlavnímu silničnímu tahu městem a souběžně šplhají na sever po stráni vzhůru k hranici lesa, kde začíná Lagodešská přírodní rezervace. Lagodechi tvoří většinou rodinné jednopatrové domky se zahradami plnými subtropické zeleně. V centru je jen několik restaurací, dva předražené hotely a pár obchodů, najde se tu však i ubytování v soukromí. V posledních letech sem přijíždí stále více turistů ze zahraničí, hlavním turistickým lákadlem je přírodní rezervace, která má ředitelství v nově postaveném komplexu budov u horního okraje města. Je tam i impozantní vstup, který připomíná vstup do zoo či botanické zahrady. Málokdo z přijíždějících turistů nemá ani ponětí, co se v oblasti v posledních tři sta letech stalo. S pohnutou historií kraje vznik rezervace do určité míry souvisí. Do vyhnanství tam bylo za carského Ruska posláno i mnoho zástupců inteligence. Iniciátorem založení chráněného území na sever od Lagodechi byl jeden z nich, polský amatérský přírodovědec Ludwik Mlokosiewicz, který už v roce 1903 jako první vznesl požadavek před radou petrohradské akademie věd na založení státní rezervace. Později, v roce 1912 jeho hlas padl na úrodnou půdu a na 3500 hektarů bylo chráněné území vyhlášeno. Jedná se o nejstarší přírodní rezervaci na území bývalého Sovětského svazu.

Šota Eriašvili se v kavkazském pralese zjevil znenadání jako přízrak. Prostě tu najednou byl. V ruce drží hůl, na nohou má rifle, letité kožené pohorky a před nepřízní počasí ho chrání obnošená šusťáková bunda. Kolem radostně pobíhá pes, jeho věrný druh na toulkách přírodou. V lagodecšské rezervaci, která se rozprostírá na úbočích hlavního kavkazského hřebene, je jako doma. Bez řečí se ke mně připojil. „Jestli chcete, dovedu vás k místu, kde byla ještě na jaře lávka přes horský potok. Určitě míříte k vodopádu. Teď tam není nic, jen hromady dřeva, které přinesla v srpnu náhlá povodeň. Ukážu vám místo, kde budete mít nejlepší šanci řeku přejít. Jdu také tím směrem, abych omrkl, jestli tam není vhodné dřevo na zátop na zimu,“ říká pětašedesátiletý muž, který třicet let pracoval v rezervaci jako hlavní zoolog. Bylo to ještě v době Sovětského svazu. V rezervaci jsou čtyři značené turistické trasy různých obtížností. Rezervace má rozlohu přes 22 tisíc hektarů, nejnižší bod je přibližně v nadmořské výšce 400 metrů nad mořem a nejvyšší ve výšce 3500 metrů nad mořem. „V lese jsem strávil většinu svého života. Od dětství poznávám místní přírodu a hory. Jde o fascinující kraj, žije tu mnoho endemických živočišných druhů typických pro Kavkaz, jako třeba dagestánský tur, tetřev a mnoho dalších,“ zapomněl se Šota Eriašvili a začíná přednášku ze zoologie Kavkazu. Ještě před několika lety se sám vydával na několikadenní toulky lagodešskou rezervací. V horách pozoroval a fotografoval přírodu.

NOVÁ GENERACE

„Dříve byla příroda v lepší kondici než dnes a i peněz na ochranu přírody bylo více. Mladým, kteří teď rezervaci řídí, chybí kontakt s přírodou. Moje generace byla pořád v lesích, znali jsme každý kámen,“ ukazuje Eriašvili do míst, kde se ostře zvedá stráň, kterou pokrývá kavkazský prales. Často si musíme pořádně zajít, přes pěšinu leží popadané kmeny a větve staletých stromů.

K nastupující generaci ochránců rezervace patří Natia Šalvašvili, která pracuje na ředitelství rezervace v Lagodechi. Není ji ještě ani třicet let. Stojíme v hale moderní budovy ředitelství, kde je multimediální expozice o historii a současnosti rezervace. „Letos jsme napočítali asi 20 tisíc návštěvníků, loni to bylo asi 15 tisíc. Každým rokem jich přibývá. Nejčastěji se jedná o Izraelce, Poláky a návštěvníky z německy hovořících zemí. Věřím, že příští rok jich přijede ještě více. Máme jim co nabídnout. Turistický ruch je pro lagodešský okres cestou k prosperitě,“ říká Šalvašvili.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Řinčení zvonců, běsnivý tanec a hrůzu nahánějící podivné postavy v kožešinových oblecích. Psi se ukrývají v boudách, zato lidé radostně tančí s tradičními maškarami. Taková je nálada, když do vesnice dorazí kukeri.

Zimní Bulharsko je jako putování do pohádky. Cesta do Rodop nabízí neopakovatelně malebnou a ospalou atmosféru. Sněhová nadílka se ještě drží v kopcích, mráz ukazuje svoji sílu a vesnice daleko v horách připomínají období zimního spánku. I když na začátku března je už cítit blížící se jaro, zima se své vlády ještě nevzdala. Bělostnými domky s typickými kamennými střechami nalepenými v hlubokém údolí kolem zákrutů říčky Ladši připomíná prastará vesnice Široka Lăka hada. Tady se s železnou pravidelností odehrává každým rokem divadlo, kdy masky kukeri ovládnou kraj a všudypřítomné veselí probudí obyvatele ze zimního období.

MASKY NASADIT

Dostat se sem může být stejně těžké, jako najít střechu nad hlavou. V místní knihovně se o mne naštěstí postarali a pomohli mi najít ubytování na posledním místě v celé vesnici. Na samotě vysoko ve stráni, kam se nikomu kromě majitelů nechtělo. Během slavností kukeri jsou všude spousty hostů a chalupy praskají ve švech. I když vesnice zprvu vypadá jako zapomenuté místo, je to jen zdání, v létě sem proudí davy turistů za vyhlášenou architekturou, čemuž odpovídá i řada hostinců.

Ještě za tmy před východem slunce se začínají scházet mladí muži obtíženi zvonci a maskami v obecní knihovně, kde v prvním patře dosti pamatující budovy vzniká improvizované seřadiště a šatna v jednom. Samozřejmě u toho nechybí rakije. Během přípitků je vybrán vůdce, který řídí celý obřad. Někdy bývá označen začerněním tváře, nenasazuje si tedy masku jako ostatní, jindy má se zvony zavěšený velký falus jako symbol života a znovuzrození. Vůdce kukeri často vede průvod k bezdětným párům, aby návštěvou maškar představujících božstvo plodnosti získali magickou moc k narození potomků. Jenže to předbíhám, protože kluci se musejí nejprve připravit na náročný den. Místnost je plná kouře z cigaret, tady značně oblíbených, vůně rakije zase prozrazuje, jak se pravý horal připravuje na velkou událost. Zdejší masky jsou velkolepé kožešinové kukly, které nahánějí hrůzu ještě před nasazením. Na první pohled se nedají zaměnit s jinými. Kukly na hlavu vyrábějí z kozí kůže s červeně zvýrazněnýma očima a pusou, doplňkem je červená šavle, nezbytná k tanci. Před obecní budovou už postávají místní pat¬rioti, kteří hecují kluky s maskami a s velkým zápalem mi vyprávějí, jak vše podle tradice probíhá.

Jakmile se vyřítí první z masek před budovu, oznamuje začátek velké slavnosti a radosti v jednom. Masky se rojí na návsi a divoce tančí, stejně jako staříci, kteří se vrátili ve vzpomínkách k mládí. Každé volné místo ve vsi obsazují stánkaři, kteří budují improvizované prodejny se vším možným. Od pletených rukavic po tradiční kroje, knihy, alkohol, až po vycpanou lišku v kamizole nebo se zástěrou a podnosem jako číšnice. Něco takového jsem v životě neviděl. Už za hodinu byl tento netradiční suvenýr pryč. Do toho všeho se line vůně z grilů, kde se připravují různá masa stejně jako oblíbené karbanátky kjufte a kebabče.

ZLÍ DUCHOVÉ, PRYČ!

A co vlastně mají kukeri vyjadřovat? Tento původní zvyk představuje vyhánění zlých duchů lidmi v hrozivých kostýmech se zvonci. Masky mohou být všelijaké podle fantazie, i když nejčastější kukeri jsou masky zvířat vytvořené z ovčích a kozích kůží. Neodmyslitelnou součástí vybavení jsou věnce zvonců, zavěšené u pasu, kterými masky řinčí a zahánějí zlé duchy, ale také oznamují svůj příchod. Divokým tancem mají venkovanům zajistit úrodu v následujícím roce a také spokojenost a zdraví. To se neobejde bez divokého vyzvánění zvonců a zběsilého tančení v kruzích. Správně by měli chodit jen v noci, aby je nezastihlo slunce, ale to už dnes není pravidlem. Během obchůzky zkontrolují a obejdou celou vesnici, potom se shromáždí na návsi, kde se veselí a většinou všechny roztančí. I když kukeri, nebo také kukove, survakari, startsi, babugeri, dzhamailari či kamilari najdete jen v Bulharsku, podobné zvyky patří i k Rumunsku a Srbsku, jen masky potkáte odlišné. Původ rituálu je ale stejný, přičítá se starověkým Thrákům. Tento karneval se podobá našim masopustům s tím rozdílem, že masky chodí už od Vánoc nebo také po Novém roce, který se zde slaví o silvestru nebo podle pravoslavného kalendáře 6. ledna. V zapadlých místech se tento rituál dochoval v dávné formě, můžete ho zažít i během celé zimy, před půstem, případně i o Velikonocích. Například v Razlogu, Sandanski, Perniku a Petrichi je uvidíte o silvestru a 1. ledna. Setkat se s těmito postavami můžete i na velkém zimním festivalu masek, který se koná v Perniku vždy v druhé polovině ledna. Doposud to bývalo každý sudý rok, ale v poslední době jsou k vidění zástupy masek každoročně. Sám jsem kukeri viděl i během letních slavností a všech možných velkých oslav, například v údolí růží, kde byli součástí karnevalového průvodu. I když tady jim nebylo co závidět, protože masky skotačily se stejným zápalem jako v zimě, jen mužům pod kožešinami bylo během červnových dnů horko. Každá vesnice má úplně jiné kostýmy a podle oblastí zjistíte velkou odlišnost mezi maskami. Udělat si představu a vidět ty nejzajímavější variace je možné právě v Široké Lăce, kam se o prvním víkendu v březnu sjíždějí kukeri z celého Bulharska.

KDO SE BOJÍ…

Když někde narazíte na masky, které dnes chodí po dědinách i ve dne, neváhejte a zastavte se, protože zažijete velkolepé divadlo. Na první pohled masky budí strach, při tradičním představení pod širým nebem ale zažijete spoustu legrace. Někdy spatříte ženicha a nevěstu, kteří stanou před oltářem, jindy těhotné postavy, které na místě hned porodí. To má vyjadřovat plodnost a také blížící se jaro, které přináší práci na polích, tedy dostatek všeho a bohatou úrodu. Tyto pohanské rituály jsou zasvěceny také bohu Dionýsovi, tedy hodokvasu a nevázané zábavě, přesto mají svá pravidla, která se dodržují všude stejná. Tady v Široké Lăce mají právo prvního vystoupení domácí masky, a ty toho náležitě využívají celé dopoledne, kdy divoce tančí na návsi a rozjařeně putují vsí. Mezitím se scházejí další maškary neuvěřitelných motivů a velikostí. Co je spojuje, je odvaha, s jakou jsou tyto jedinečné originály vytvořeny. Je totiž ctí, aby si každý připravil svoji masku, která se může dědit po generace z otce na syna. Ukázkou jsou nedaleko potoka na zemi ležící dračí hlavy. O kus dál nasazují masku neidentifikovatelného stvoření se šesti rohy, vůdce smečky, případně Krakonoš, který má v puse hada a na klobouku vzlétající labuť. Naopak masky zvířat jsou čitelné, a tak krávu, medvěda nebo koně pozná každý. Mladí muži si pomalu chystají kožešiny, okolo řinčí zvonce a hudebníci v krojích ladí nástroje. Po pár přípitcích se všichni pomalu dostávají do ráže, malí kluci divoce tančí v kruhu s rolničkami a dospělé osazenstvo tleská a poskakuje s nimi do rytmu. To je však jen generálka, protože houfy masek se představí až velkolepým průvodem přes celou ves, který se zájmem sledují lidé z celého okolí, pro které přivítat jaro a zároveň vyhnat zlé síly z myšlenek je výjimečnou událostí. Tento den je dnem veselí. Někdy slavnost kukeri vyjde na stejné datum jako svátek „Baba Marta“, oslavy příchodu jara. Slaví se 1. března, kdy se symbolicky vymetá zima, domácnosti se naklidí a lidé se obdarovávají talismany zvanými martenice. Jsou vyrobeny z červenobílé vlny se střapci. Obdarovaní by je měli nosit, dokud nespatří prvního čápa nebo pučící keř. Na něj by se měla martenice pověsit. Někdy jsou celé keře a stromy hlavně v okolí pravoslavných klášterů doslova obsypány těmito talismany. V Bulharsku se dodnes dodržuje a uctívá mnoho rituálů, které mají své kořeny v době dávno předkřesťanské, navzdory velkému množství svatých a velkému vlivu pravoslaví.

PUSŤTE JE DÁL

Tanečníci kukeri při své pouti po staveních žehnají všem domácnostem. V tu chvíli jsou účastníky nejen majitelé domů, ale také všichni fandové a zvědavci. Masky mají právo vstoupit kamkoliv, pokud by hospodář nesvolil, mohlo by se mu to vymstít. Masky vezmou takový dům útokem a během chvíle ho dokážou vyplenit. To se nestává často, každý se na masky těší. Samozřejmostí je občerstvení, nejstarší muž by měl dát víno a paní domu chléb. Oboje symbolizuje krev a tělo oběti potřebné k získání plodnosti a požehnání pro celou rodinu. Každá návštěva končí před domem, kde se celé osazenstvo včetně kukeri spojí za ruce a v magickém kruhu zatančí tanec horo. Kruh je už z pohanských dob symbolem sluneční energie. Vše má svůj smysl, stejně jako předvádění sexuálního spojení muže a ženy, které si masky náležitě užívají. Samozřejmě kukeri dostávají dary ve formě jídla a vína, které spořádají spolu se všemi účastníky rituálu. Jenže v Široké Lăce je koncentrace masek čítajících několik stovek tak velká, že po jejich návštěvě by v domácnostech nezbylo nic k snědku. Spíše by to vypadalo jako po nájezdu divokých tatarských hord. Proto tady průvod chodí jen symbolicky přes ves a vše vrcholí na návsi, kde se za velkého zájmu obyvatel představují všechny masky snad ze všech koutů Bulharska. Každý je překvapen neuvěřitelnou krásou a fantazií, která stvořila neopakovatelné masky. Bujaré veselí propukne vždy na konci promenády, kdy se návštěvníci spolu s maskami chytí za ruce a protančí celou noc.

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

Patří tenhle kus země Evropě, nebo už Africe? Těžko říct. Geologicky si na něj sice dělá nárok starý kontinent, když se ale procházíte po zdejší krajině nebo v ulicích prastaré Mdiny, připadáte si jako na severu Afriky.

Je vlastně s podivem, že tato malá zemička nedaleko Sicílie vůbec funguje, a že každý rok uživí přes čtyři sta tisíc obyvatel a milion turistů. Považte – Malta má minimální zásoby sladké vody (podle OSN nejmenší na světě), zemědělské půdy i přírodních zdrojů. Musí dovážet nejen potraviny, ale i fosilní paliva pro výrobu elektřiny. Stačila by krátká blokáda a Malťané by byli na kolenou. Anebo ne? Kdepak, zdání v tomto případě klame. Pevnosti jsou totiž tak odolné, jak jsou statečná srdce jejich obránců. A na ty měla Malta štěstí.

Ostrovy Malta, Gozo a maličké Comino kdysi nebyly tak vyprahlé jako dnes. Lesní porost ale vzal za své už v době fénického osídlení, a hlavně největší ostrov Malta zůstal nevlídně suchý. Poloha uprostřed Středozemního moře ale ze souostroví učinila už ve starověku velestrategické místo, a i v dalších staletích se zájmy mocností ze všech světových stran střetávaly právě tady. Napětí vyvrcholilo v 16. století. V roce 1630 Maltu získali rytíři sv. Jana, kteří ustoupili obrovské osmanské přesile a opustili své sídlo na Rhodu. Jak se ale ukázalo, šlo o dar danajský, protože v roce 1565 přirazila ke břehům Malty flotila sto devadesáti osmanských lodí s celkem osmačtyřiceti tisíci vojáky. V té době už byla ale města silně opevněná, a tak pětistovka maltézských rytířů s podporou dalších křesťanských vojáků (celkem šest tisíc mužů) blokádě odolávala. Když konečně po čtyřech měsících připluly ze Španělska posily, Osmané se stáhli.

FRONTY IMIGRANTŮ

Význam souostroví po této blokádě ještě vzrostl, stejně tak se ocitl na výsluní i sám maltézský řád. V zálivu na severu Malty se začala budovat nová pevnost, která dostala jméno po velmistrovi řádu Jeanu Parisotovi de la Valette a která by Osmany od dalšího obléhání odradila. A to se i podařilo. Turci se už ke břehům Malty nevrátili, ale atmosféra staré rytířské pevnosti Vallettě zůstala. Úzké a navzájem kolmé uličky křižují kamenné město, jen místo rytířů s křížem na prsou po nich korzují skupinky zpocených turistů hledajících mezi vysokými domy úlevu před sluncem a v zálivu se místo osmanských galér ježí stěžně drahých jachet. Pohled z mohutných hradeb Valletty na novější města, která ji obklopují, stojí za tu chvíli na přímém slunci.

Mnohem působivější je ale samotný pohled na Vallettu z břehů zálivu. Třeba z města Sliema, obchodního centra celé Malty. Šestitisícová Valletta sice zůstává hlavním městem celého státečku se sídlem prezidenta a parlamentu, fakticky ale patří turistům, kteří tu mohou obdivovat nespočet památek a muzeí a odpočívat v zapadlých kavárnách. Za branami Valletty se do nedohledna rozprostírají další a mnohem větší města, oddělená od sebe jen cedulemi s jejich jmény. Život v nich plyne rychlostí přímo úměrnou denní době a stupňům Celsia, z lidí je cítit středomořský klid. Výjimkou jsou Afričané čekající ve frontách před imigračními úřady. Někteří jsou vyplašení, jiní odevzdaní – celé měsíce cestovali přes Saharu, pak po moři za vidinou lepšího života a teď skončí v detenčním táboře, kde se bude třeba celé roky rozhodovat o tom, jestli získají status uprchlíka nebo zamíří zpět do Afriky. Uprchlíci nemají zájem o Maltu, chtějí do Itálie a potom dál na sever. A Malta nemá zájem o ně, je už sama o sobě přelidněná a na zhruba tři tisíce lidí převážně z Afrického rohu, kteří každý rok k jejím břehům připlují, nemá kapacity. Už léta se Malta jako nárazníková země dohaduje s Evropskou unií o tom, jak by si členské státy měly uprchlíky rozdělovat, kdo by měl střežit jižní hranici Unie a kdo má být zodpovědný za záchranu stovek lidí z chatrných plavidel. Řešení je ale v nedohlednu a averze místních lidí vůči uprchlíkům vzrůstá.

HNÍZDO PLNÉ VOS

Jako turisté ale máte málo příležitostí k tomu, abyste se zabývali běžnými problémy obyčejných Malťanů. Budete se naopak setkávat s příjemnou vstřícností. Lidé vám rádi doporučí restauraci, kde vám naservírují zaručeně maltské dobroty (nepřekonatelné jsou místní olivy, rajčata, artyčoky, měkký ovčí a kozí sýr G.bejna, masu dominuje králík v mnoha variantách), každý s ochotou poradí, jakou památku nevynechat nebo jak se dostat veřejnou dopravou na druhý konec ostrova. Anebo s vámi jen přátelsky prohodí pár zdvořilostních frází. Prosluněnému souostroví sice vládne roztomilá hatmatilka, zvláštní semitská řeč s výraznými prvky arabštiny, italštiny a angličtiny, právě angličtinou se ale domluvíte takřka všude. Je druhým úředním jazykem a mimo jiné i živou vzpomínkou na další velice krvavou blokádu, jejíž sedmdesátileté výročí si budou Malťané letos připomínat.

Svou nejtěžší zkouškou novodobé historie prošla Malta v roce 1942, kdy také získala pověst nepotopitelné letadlové lodi. Souostroví v té době už skoro sto padesát let spravovali Britové, kteří si sice byli vědomi jeho zásadní polohy pro kontrolu většiny Středozemí, ale poněkud zapomněli na odpovídající výzbroj. Prvním útokům Mussoliniho letectva v roce 1940 odolávalo jen několik zastaralých strojů, z nichž největšího věhlasu dosáhla trojice dvojplošníků Gloster Gladiator. Tyto stroje sváděly vzdušné souboje s přesilou modernějších ledadel tak úspěšně, že jejich piloti i dvojplošníky vešli do dějin. Lidé letounům dali příznačná jména – Víra, Naděje a Láska.

Teprve pak Britové dodali na ostrovy větší palebnou sílu nejen k obraně Malty, ale i k útokům, hlavně na nepřátelské námořní konvoje. Mussolinimu brzy došel dech, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Aby jednotky Afrikakorpsu bezpečně překonaly žhavé vody Středozemního moře, vzala maltské hnízdo útokem Luftwaffe. Německé stíhačky i bombardéry kosily spojenecké letouny přímo na zemi, jejich cílem byly však také konvoje, zásobující Maltu municí, palivem a potravinami. Spojenci ale Němcům opláceli stejnou mincí, a to tak úspěšně, že v půli roku 1942 dorazilo k africkým břehům pouze čtyřicet procent všech zásobovacích lodí, které vypluly z italských přístavů. Ostatní byly potopeny.

KŘÍŽ JAKO POKLONA

Nálety Luftwaffe na Maltu zesílily na neúnosnou mez. Pamětníci vzpomínají, že v některé dny nebylo možné od sebe odlišit jednotlivé vlny náletů. Přicházely jeden za druhým. Německé bombardéry tentokrát už cílily nejen na maltská letiště a další vojenské objekty, ale i na města. Jen díky tomu, že základním stavebním materiálem při jejich budování byl kámen, nelehla těžce zkoušená maltská sídla popelem.

Ve střelnici se proměnilo i okolí ostrovů a Malta se brzy dostala do kritické situace, kdy docházelo střelivo a nafta, ale hlavně jídlo a pitná voda. Lidé byli na pokraji vyhladovění, což by znamenalo jediné – bílou vlajku nad Vallettou. Spojencům by pak ztráta nepotopitelné letadlové lodi přinesla také konec kontroly nad celým Středozemním mořem. Blokádu se proto pokusilo prolomit několik zásobovacích konvojů, snaha pak vyvrcholila v srpnu 1942 při operaci Pedestal. Tehdy se na moři rozhořela bitva, kterou sice spojenci prohráli – přišli o letadlovou loď a dva křižníky, další válečné lodě byly poškozeny – ovšem několika zásobovacím lodím se přeci jen podařilo do přístavu Grand Harbour ve vyhladovělé Vallettě doplout a Malťany tak povzbudit k dalším bojům. Němci pak od dalších pokusů o podmanění Malty upustili a své síly soustředily na jiná místa Středozemí.

Nezvyklé odhodlání Malťanů přečkat ty největší útrapy ocenil ještě před operací Pedestal anglický král Jiří VI., když je vyznamenal Jiřího křížem. Osobně pak obyvatelům souostroví poděkoval po skončení bojů o Maltu v roce 1943. Obdiv byl na místě – zničeno bylo na třicet tisíc budov a nálety nepřežilo přes 1300 civilistů, přesto Malťané boj nevzdali.

Toto hrdinství je od té doby vepsáno nejen v srdcích Malťanů, ale i na jejich vlajce v podobě Jiřího kříže v levém horním rohu. Myslete na to, když budete s obyvateli tohoto státečku mluvit. Zdejší nevelcí podsadití muži a štíhlé ženy jsou totiž tak hrdí na svůj státeček, že by za něj neváhali prolít svou vzácnou krev, ve které se mísí středomořský temperament s anglickým nadhledem.

„Nechcete vidět Bolivijský ráj?“ oslovila nás perfektní angličtinou mladá dívka před turistickou kanceláří v centru La Pazu. No, ráj bych vidět chtěl, jak by ne. Jenže jak se ukázalo, tak představy o ráji se mohou v různých částech světa docela lišit.

Asi čtyři sta kilometrů na sever od La Pazu leží uprostřed divočiny městečko Rurrenabaque, které slouží jako základna pro výlety do džungle či pampy, a to je ten slíbený „Bolivia´s paradise“. O výletu do přírody s pozorováním zvířat jsme tak jako tak při pobytu v Bolívii uvažovali, tak jsme se nechali snadno přemluvit.

Do Rurrenabaque vede pozemní cesta, tzv. higway notre, ale to je klasická jihoamerická jungle road a čtyři stovky kilometrů zdolává nepříliš pohodlný autobus osmnáct hodin. Většina turistů tedy volí pro cestu alespoň jedním směrem letadlo. Cena je sice vyšší, ale let trvá jen padesát minut. Poskytuje nádherný výhled nejprve na La Paz a okolní náhorní plošinu, hřeben And a pak na nedozírné zelené moře pralesa. Shora to opravdu vypadá jako ráj.

PROJÍŽĎKA OHNĚM

Už v letadle jsme cítili kouř a po přistání na miniaturním letišti byl ve vzduchu všude. Na začátku října tu totiž vrcholí období sucha a farmáři vypalují pampu, aby se s příchodem dešťů opět zazelenala. Po příletu nás tedy čekala spíš iluze pekla. Bylo horko, všude byly vidět velké ohně a ve vzduchu se vířil prach a dým ze spálenišť. Po příletu se nás ujal průvodce – usměvavý čtyřicátník Roberto. Naši skupinu tvořil kromě nás, čtyř kamarádů z Čech, ještě chilský manželský pár se čtyřletým synem Frankem. Všichni jsme se naskládali do džípu a jeli asi tři hodiny vyprahlou pampou, kde se podél cesty potulovaly na kost vyhublé krávy a prchaly před ohni. Chvílemi jsme projížděli přímo středem požáru a po obou stranách hliněné cesty cítili ten žár. „Nebojte, program na řece a v ecolodgi bude spektakulární,“ uklidňoval nás Roberto, když viděl naše nejisté pohledy. Tak jsme si ráj opravdu nepředstavovali.

Ecolodge si můžete představit jako nenáročné ubytování, které vychází z filozofie takzvaného zodpovědného cestování. Přítomnost turistů by neměla narušovat ani životní prostředí, ani společenství místních obyvatel. Naším cílem byla řeka Yacuma, po které jsme se měli plavit právě do ecolodge, kde měl být na dvě noci náš domov. Těšili jsme se na to, jak budeme během plavby pozorovat divoká zvířata. Brzy jsme zahlédli prvního kajmana. Nadšení pro divoká zvířata z nás trochu vyprchalo, když jsme zjistili, že kvůli suchu je málo vody a loď bude potřeba místy tlačit. Všichni jsme nevěřícně koukali do kalné vody, kde se hemžili dvoumetroví kajmani a dle letáčku i pirani, které jsme měli lovit druhý den. Doufali jsme jen, že si z nás průvodce střílí. Myslel to ale vážně a do vody skočil jako první. Za chvíli za ním museli i ostatní muži, protože jinak by se loď nehnula z místa. Bahnité dno s kořeny a horká voda nebyly nic moc, ale byli jsme ujištěni, že kajmani na nás nebudou útočit, protože jsme pro ně moc velká kořist. Někteří ale vypadali, že by nás spořádat dokázali, a trochu jsem Roberta podezíral, že prostě jenom potřebuje, abychom tlačili.

Brzy jsme vypozorovali, že kde je mělčina, tam je kajmanů méně. Přestali jsme se bát. Pirani také neútočí jen tak – museli bychom mít na nohách krvavé šrámy. Kromě všudypřítomných kajmanů jsme viděli ještě spoustu kapybar, želv a několik druhů opic. Období sucha má i své výhody, můžete pozorovat například zvířata, která se stáhnou k vodě a jsou příliš unavená, než aby se bála. Za sucha tu chybí také komáři, kteří jsou tu prý v období dešťů velkým problémem.

„ECO“LODGE PO BOLIVIJSKU

Z plánované tříhodinové plavby se stala úmorná pětihodinová akce, která skončila až za tmy. Ecolodge na Yacumě byl shluk dřevěných budek na pětimetrových kůlech nad zemí, přičemž během období dešťů prý dosahuje voda až k podlaze. Budky jsou propojené chodníčky a nechybí tu ani záchod a sprcha s vodou ze studny. Elektřina z agregátu funguje jen pár hodin večer, stejně tak i lednička. V jedné z chatek byla i jídelna, kde místní kuchařka vytvářela skvělé pokrmy. Kvůli nedostatku chlazení byly většinou zeleninové, ale bylo i maso. Raději jsme po způsobu uskladnění nikdy nepátrali. Bohužel místní strava a horké podnebí zapůsobily na mě i na kamaráda Tomáše a část pobytu jsme pak strávili na záchodě a s horečkou k tomu.

Druhý den jsme měli na programu hledání anakondy, ve vypálené pampě jsme však našli jen svlečené obří kůže. Oheň se šíří na obrovském prostoru a zvířata tím evidentně trpí. Našli jsme zuboženého mravenečníka, který hladověl, protože termitiště v okolí byla vypálená. S ekologií si tu vůbec lidé hlavu příliš nelámou, například přímo za ecolodgem jsme viděli, že na ohníčku pálí PET láhve. Odpoledne jsme lovili pirani na kapybaří maso a opravdu jsme jich několik chytili. Žijí tu malé, ale zoubky mají pěkně ostré. Všechny jsme pouštěli zpět do vody. Poslední den bylo na programu plavání s růžovými sladkovodními delfíny, které ale už absolvovali jen dva z nás. My s Tomášem jsme se mohli zdržovat jen v blízkosti záchodů. Cesta lodí a autem zpět do Rurrenabaque už pro nás v horečkách byla opět spíše peklem.

ČESKÁ STOPA V RÁJI

Po příjezdu do Rurrenabaque jsme se rozhodli ještě jeden den zůstat a před namáhavou cestou do La Pazu autobusem se trochu vzchopit a doléčit střevní potíže. Při procházce po hlavní třídě jsme si všimli rozcestníku, kde byla mezi obvyklými cíli i Praha. To jistě nemůže být samo sebou, blesklo nám hlavou, když tu ulicí prochází Evropanka tlačící kočárek. „Ahoj, kamarádi,“ hned se k nám hlásila Češka Tereza Hodková, která tu žije již pět let. Její spojení s domovem je limitované, za čtyři krajany byla opravdu ráda a pozvala nás k sobě. V Mogli-Jungle Agency, kterou vlastní spolu s indiánským manželem, jsme si popovídali u čaje.

Pochází z Dobříše, před pěti lety se tu zastavila na výlet a už tady zůstala. Vzala si indiánského průvodce, po čase si s ním a jeho bratrem otevřela agenturu a podnikají dosud. Dozvěděli jsme se od ní spoustu zajímavých věcí o životě v Bolívii. Její malý měsíční synek například ještě nemá jméno a dostane ho, teprve až přijde čas, žádný spěch. Její manžel je synem prvního indiánského průvodce z okolí – Lazara Navy Muchaira, který vedl záchranou misi na záchranu Izraelce Yossiho Ghinsberga. Ten se ztratil v džungli v okolí řeky Tuichi a po svém nalezení napsal o svých útrapách knihu „Back from the jungle“, která se stala v Izraeli bestselerem. Z Izraele se začaly do Bolívie hrnout davy turistů, toužící zažít hrdinovy útrapy a z provinčního Rurrenabaque se stalo turistické místo. Dnes tu má Tereza nejen rodinu a fungující byznys, ale postavila si i dům, kde žije i se dvěma dcerami svého muže z předchozího manželství. Do Čech se už moc nedostane, naposledy tam byla před třemi lety i s manželem. Jen občas sem přijedou nějací Češi, prý jen párkrát do roka. Má se zde relativně dobře, když se byznysu daří, mohla by letět i na zimu do Evropy, a má ve vrcholné sezoně asi čtyřicet zaměstnanců.

Výlet do pampy bych nikdy nenazval cestou do ráje, ten je v mých představách mnohem jemnějším místem. Může to být ale ráj v bolivijském měřítku. A ten tu například Tereza z Dobříše zřejmě našla.

Těžba síry? Vždy jsem si představovala těžké stroje, zavrtávající se do hlubin země. Jaké však bylo mé rozčarování, když jsem stála tváří v tvář realitě. Žádné stroje, žádná technika. Jen zdrcující lidská práce.

Je pět hodin ráno a my směřujeme zhruba tříkilometrovou stezkou na vrchol indonéské sopky Kawah Ijen. Ještě to netušíme, ale před námi je jeden z nejsilnějších zážitků pobytu v Indonésii. Chystáme se navštívit sirné doly. Leccos už jsme o nich slyšeli, ale vlastnímu zážitku se nic nevyrovná. Síru, nebo také pekelný kámen, jak se nerostu přezdívá, tu dolují muži holýma rukama přímo ze srdce vulkanického kráteru. Jedinými ochrannými pomůckami, dá-li se tomu tak honosně říkat, jsou jim holínky a kus tkaniny, kterým se chrání před vdechováním jedovatých par. O odborech tu nikdo nikdy neslyšel, vše je na vlastní riziko a zodpovědnost. Práce je to ale dobře placená, a tak se k dolům denně vydává na třicet mužů z okolních vesnic.

PŘÍRODNÍ POSILOVNA

Cestou nahoru na vrchol kráteru už potkáváme několik mužů, kteří proti nám sestupují s plným nákladem. Zatímco my sotva mžouráme po brzkém budíčku, oni už jsou v plném pracovním nasazení. Stihli naložit první várku a odnášejí koše spojené bambusovou tyčí plné sirných bloků k odvozu. Nepůsobí to nijak těžce. Zvlášť, když se na nás nosiči ještě usmívají a za pochodu nám nabízejí sirné krápníky a odlitky ve tvaru želviček jakožto suvenýry. Opak je ale pravdou. Vystoupáme k chýši, u které je umístěna váha a kde nosiči alespoň na chvíli odpočívají. Pánské osazenstvo naší skupiny zkouší plné koše zvednout. S vypětím všech sil končí všichni už po pár vteřinách. Jak by také ne, když náklad váží od 70 do 100 kilogramů, jak nám později dosvědčuje i vahař. Přitom, jak místní muži působí drobným dojmem, člověk ani nechápe, kde se v nich všechna ta síla bere. Lze si ale povšimnout, že náročná práce si na jejich tělech přeci jenom vybírá svou daň. Každý z těžařů má na ramenou a za krkem otlačené obrovské mozoly a leckterý i zlomenou klíční kost. A to ještě netušíme, jaké podmínky panují přímo v dole. Nejprve ale musíme vyjít na vršek kráteru.

Jak se blížíme k vrcholu, pociťujeme sirný zápach. Z vrcholu sopky (2368 m n. m.) je dech beroucí výhled na tyrkysově modré jezero uvnitř. Sytě žluté břehy ze sirných usazenin krásně kontrastují s vodní hladinou a nad jezerem se vznáší sirný kouř ze sopečných průduchů. Škoda, že voda v něm je směs deště a sirných výparů a je extrémně kyselá. O pár temp si totiž vysloveně říká. Musíme si ale nechat zajít chuť. Od okraje kráteru je to ještě 200 výškových metrů dolů dovnitř kaldery. Jeden z dělníků se chopil příležitosti a ujal se nás jako průvodce. Odměna v podobě cigaret a několika málo tisícovek indonéských rupií je pro něho příjemným a podstatně snazším přilepšením. Nasměroval nás na úzkou stezičku, po které v zástupu jeden za druhým pomalu klopýtáme dolů. Uhýbáme přitom nosičům, kteří spěchají se svým nákladem k váze, aby se stihli ještě alespoň jednou vrátit. Většinou za den zvládnou odnést dva náklady. Denně si tak můžou přijít na 12–16 dolarů. Na indonéské poměry slušný výdělek. Rozhodně větší, než by si vydělali prací v rýžových polích.

Čím hlouběji do kráteru se dostáváme, tím intenzivnějšího zážitku se dostává i našim nosům. Pach síry je sice podobný rozbitému pukavci, ale v takovéhle koncentraci je téměř k nevydržení. Za pouhý pukavec bychom byli vděčni. Směs vzduchu, vodní páry a všudypřítomného oxidu uhličitého a siřičitého nepříjemně pálí v očích, škrábe v krku a na hrudi. Rouška nerouška, je třeba mít se na pozoru před větrem, sledovat, kam mají oblaka dýmu zamířeno a včas zadržet dech. Přímý nádech sirných výparů není nic, o co by člověk zrovna stál. Hlavně se nerozkašlat! To jste potom v pasti. Čím víc lapáte po dechu, tím víc plynu do sebe dostáváte a tím horší je se ze situace vzpamatovat. Dělníci mají pro tyto případy okolo úst omotané šátky. Většina z nich ale zvládá při pobytu mezi agresivními plyny kouřit cigaretu. Několik málo roušek jsme přivezli i pro dělníky. Rozdáváme jim je, ale vidíme, že je to pouze slabá, téměř bezvýznamná pomoc. Cigarety udělaly sice menší službu, ale o to větší radost. Místní vyhlášené kreteky, cigarety s příměsí hřebíčku, jsou prý vhodné pro léčbu astmatu. Snad si tím alespoň trochu kompenzují množství jedu, které se jim denně dostává do plic.

ŽLUTÁ KAM SE PODÍVÁŠ

Dole v kráteru vládne opravdové sirné peklo. Plyny prudce vzlínají ze země a usazují se na všem kolem. Okolní skaliska jsou doslova potažená sytě žlutým povlakem. Připadáme si trochu jako v jiném světě. Navzdory všem těm tvrdým podmínkám to tu vypadá trochu jako v pohádce. „Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet,“ chtělo by se říct při pohledu na mléčně neprůhledné páry, které hora ze svého nitra chrlí. Asi na nás už doléhá síla kontrastu krásné krajiny a nelidských pracovních podmínek. Vzduch se zde už pomalu nedá dýchat a nám všem ustavičně slzí oči. Chce se nám pryč. Ale ještě musíme prozkoumat, jak to tu dole chodí. Páry syčící všude kolem se lidská ruka pokusila zkrotit ke svému prospěchu a užitku, a tak jsou sváděny do ocelových rour, kde kondenzují. Z nich pak s mohutným syčením horkého dýmu na zem vytéká rudá kapalina. Při kontaktu se zemí postupně chladne a mění se v sytě žlutou krystalickou formu. Přímo tváří v tvář sirným výparům nastupuje dělník s kovovou tyčí a kutá těžké sirné bloky ze země. Není to lehký úkol. Zle se mu dýchá a jeho vlasy, obočí i řasy jsou plné usazených žlutých krystalků. Opodál už přihlížejí nosiči a cennou surovinu úsporně rovnají do svých košů. O práci mají ještě nějakou dobu postaráno, neboť hora vychrlí každý den na deset tun čisté síry, přitom vytěžit dělníci zvládnou zhruba 4–6 tun. Vyhlídky ale nejsou nic moc – síra jim sice dává obživu, ale podstatně zkracuje jejich životy.

KŘEHKÝ SUVENÝR

Cestou zpět si povšimneme muže, který horkou síru nabírá a pomalu ji vlévá do sudu s vodou. Zastavujeme a sledujeme, co vytváří, a překvapení nás nemine – vyrábí malé sirné krápníky, suvenýry. Stejným způsobem, jako se u nás o Štědrém dnu dle tradic odlévá olovo. Tak jako všude jinde ve světě, i tady pochopili, že turista je snadnějším a snad i příjemnějším způsobem výdělku, a tak se snaží utrhnout i svůj kousek krajíce. Nikdo jim to nemá za zlé a křehký krápník kupujeme v přepočtu za 15 korun a za hovoru o tom, jak se vlastně máme v Čechách fajn a že ani naši šéfové nejsou tak docela špatní a nakonec toho po nás ani tolik nechtějí, se vydáváme stejnou pěšinou zpátky nahoru.

TEXT A FOTO: ONDŘEJ KOLMAN

“Rozhodně si s sebou neberte žádné cennosti. Ráda bych vás požádala, abyste tu nechal své nacionále a já je předám kolegovi, který bude mít službu po mně. Nechte tu popřípadě váš pas, předali bychom ho policii, pokud byste se do večera nevrátil. Teď je to opravdu nebezpečné, doba je vyhrocená.“
Jsem v samém srdci Balkánu v jihobulharském městě Plovdiv. Momentální situace není růžová. V nedalekém městě Katunitsa korumpoval podle všeobecného mínění i vyjádření médií tamní cikánský král politiky penězi pocházejícími z prostituce a nelegální výroby alkoholu tak dlouho, až byl takřka nedotknutelný. Ucho se ovšem utrhlo, když jeho řidič svým vozem doslova rozdrtil mladíka, kterému král před tím vyhrožoval smrtí. Rozlícený dav etnických Bulharů jeho sídlo vypálil a dlouhodobá frustrace z korupce a neuspokojivě řešené neřešitelnosti cikánské otázky se projevila demonstracemi fotbalových hooligans i „normálních“ Bulharů. V krásném historickém městě Plovdiv je čtvrť Stolipinovo – největší romské ghetto na světě, čítající 45 000 lidí. Je to svět žijící podle svých pravidel a sám pro sebe, město ve městě, stát ve státě. A tam právě teď jedu taxíkem.

DO CENTRA DĚNÍ

Vystupuji na hlavním bulváru, který je pomyslnou hranicí mezi Plovdivem a Stolipinovo. První, co vás udeří do nosu, je vůně prachu, kouře z ohnišť a typické neidentifikovatelné směsi všeho možného, kterou se vyznačují všechna ghetta. Postupuji opatrně. „Cikáni jsou zlí, okradou tě, jsou tam drogy a prostituce, nemůžeš od nich čekat nic dobrýho, nejsou to lidi jako my,“ slyším v hlavě souhrnnou charakteristiku pronesenou jedním Bulharem. Ještě netuším, jak moc se k těm slovům budu v myšlenkách vracet. A pak přichází náhlý útok. Horda malých dětí mě obklopí a s rozesmátými obličeji na mě pokřikují cosi. Krčím rameny a usmívám se, vytahuji foťák, což je přivádí do extáze. Začínám fotit a ukazuji jim jejich podoby v digitálu – osvědčená to technika z podobných míst jiných kontinentů. Šťastný jekot mi rezonuje v ušních bubíncích, špinavé ruce mě tahají za rukáv, dotýkají se obličeje a usmolené tváře se derou blíž k foťáku. Dostávám se do víru havraních vlasů, rozesmátých špinavých tváří a zářících očí, hledících na mě šťastně zpod černých obočí. 
Najednou se ozve chraplavý řev. Nad klubkem cikáňat se objeví navztekaná tvář s černým knírem a nejméně čtyřdenním strništěm. Potetované ruce se míhají v zuřivých gestech nad námi a cikáňata s jekotem uhýbají. Postarší cikán na mě řve, moje bulharština se utkává s jeho angličtinou. Sázím nakonec na dvě slova – Americano a journalist. To zabírá. Tvář se rozjasňuje a já se mu v duchu omlouvám za zavádějící geografický údaj.

„CIKÁNI JSOU ZLÍ“

Chlap odhání cikáňata a zve mě, abych s ním šel dovnitř ghetta. Když se koukám na modrou chobotnici vinoucí se mu po předloktí, která ukazuje horkým vzduchem směrem do prašné uličky vedoucí do útrob ghetta, zvažuji svoje šance. Ale sázím na klubko dětí, které mě neustále obklopuje, a kupuji si přízeň dospělých jejich šťastným smíchem. Cikán mluví francouzsky, což je u mě jazyk neoblíbený, ale pomocí všech končetin se domluvíme. Procházíme kolem lepenic, počmáraných zchátralých zdí, vychrtlých koček, prašivých psů a špinavých lidí. Čekám, co bude následovat. „Posaď se,“ vybízí mě, „tady je teď situace zlá, Bulhaři nás chodí mlátit, mají zbraně, klacky, nože. Bojíme se. Přitom není práce, není práce. Dřív jsme mohli pracovat, ale teď nás nikde nechtějí. Je to špatný, špatný.“ Neodvažuji se ptát, jak moc pracovat chtějí a navíc by to bylo asi zbytečné. Na druhou stranu uznávám, že tihle lidé nemají s cikánským bilionářem a zkorumpovanými politiky asi moc co dělat.

„Americano, Americano,“ pokřikuje na ostatní cikány pomenší chlapík, který mi nabízí, že mi ukáže ghetto seshora. Táhne mě do stavení, o jehož bytelnosti lze úspěšně pochybovat i bez detailnější znalosti statiky. Jdeme nahoru po hrubých schodech uzounkou chodbou a pak po dřevěných výš a výš až na střechu. Tam mi kolem hlavy zavíří křídla a k nebi se vznese hejno holubů. Cikán se šťastně usměje a ukazuje skromným gestem na svou pýchu. „Ne práce, tak holubi,“ vysvětluje mi. Otočí snědou tvář směrem k slunci, zapíská a zamává, hejno zakrouží, opíše ještě jeden oblouk, perutě nám měkce zašustí kolem uší a holubi usedají poslušně kolem něj. V šikmých paprscích slunce vidím mírné oči zářící štěstím.

„OKRADOU TĚ“

Po střešní eskapádě, kdy jsem se objektivem neúspěšné pokoušel obsáhnout ghetto z ptačí perspektivy, se prodírám dolů. Tam na mě čeká můj další průvodce a zároveň tělesný strážce – asi desetiletý tlustý klučina, o jehož znalosti místních zvyklostí a lidí ani na chvíli nepochybuji. „Hošla, hošla,“ řve na mě můj průvodce a táhne mě někam, kde je slyšet vřeštivé píšťaly a buben. Dostávám se přímo do středu ghetta. Tady mě zase přepadají pochyby, protože hudebníky a dům, kde se slaví, obklopuje menší dav cikánů a atmosféra je přinejmenším dost hlučná. Všichni mě hned obklopí. „My no žitanos, my musulmanos! Kapíši, andrsténd, no žitanos!“ řve mi do obličeje neoholená cikánská tvář. Vehementně přikyvuji. Nedá se odbýt a řve na mě ještě výhrůžněji, snažím se ho kýváním uklidnit. „No kapíši? Musulmanos!“ najednou chápu – vzhledem k tomu, že jsme v Bulharsku, tak kýváním vyjadřuji nesouhlas. Vehementně tedy vrtím hlavou a konečně ho uklidňuji. Nejsem si ale jistý, jestli tu můžu fotit. Hrozný řev, jekot píšťal, do toho buben, vedro, prach a pot mnoha lidí. Nerad bych tady skončil nějakou urážkou obřadu. Najednou si mě všimne postarší muž ve sněhobílé košili. Zřejmě dva jeho synové mě vezmou za ruce a usadí ke stolu. Místo lynče dostávám plný talíř kouřícího jídla a k tomu láhev kokakoly. Hudebníci nasměrují pekelný jekot směrem ke mně a je teď na mně, abych ukázal, jak mi chutná. Bylo by urážkou jejich pohostinnost odmítnout. Když jim posléze děkuji a s rukou na srdci naznačuji štěstí nevěstě, nefalšovaně se radují a doprovázejí mě až na ulici.

„NEČEKEJ NIC DOBRÝHO“

Po veselce se už procházím ghettem podstatně volněji, doprovázen mým tlustým kamarádem. Pokud na mě děti příliš dotírají, dospělí na ně začnou křičet s tak zlobnými výrazy, že se děti na dvě vteřiny rozutečou. Ale ve dvou vteřinách jsem jimi obklopen znova. Myslím, že v podobně sisyfovském duchu se táhne celá zdejší výchova. Takhle se dostávám spletitými uličkami zase zpět k mému holubáři. Usedám značně unaven a špinavý na stoličku. „Máš žízeň?“ ptá se mě posunky postarší cikánka nevšedně krásných očí. Pokrčím rameny. Zmizí ve svém krámku a podá mi zdejší limonádu. Vypiju ji a dostávám další. Pak zmizí v domovních dveřích a přináší mi domácí buchtu. „Jen jez, nám neubude,“ naznačuje mi posuňky. Zvedám se a vytahuji peněženku. Žena rázně odmítá. Tohle však není „naše“ zdvořilé gesto mající udělat slušnosti zadost, aby pak následovalo přijetí. Žena odmítá pevně, nevezme ani cent. Uvědomuji si, že na rozdíl od všemožných zemí rozmanitých kontinentů tady po mně za celý den nechtěl nikdo ani korunu, ani euro, ani leva. Stačil jim prostý respekt, který jsem jim nečekaně přinesl.

„NEJSOU TO LIDI JAKO MY“

Sedím v dohasínajících paprscích slunce, jím a koukám na ty lidi. Já na plastové židli, naproti před barevnou špinavou zdí usoplené neposedné děti, ona žena a dvě stařeny v pestrých šátcích. Jejich hluboké tmavé oči se na mě dívají přátelsky jako na něco zvláštního, co zavítalo do jejich světa. Pokud k nim zavítá většinová společnost, tak spíš s baseballovou pálkou nebo v podobě policistů. Na jedné straně pracující většina, na druhé líná menšina, na jedné straně majetkem zotročení jedni, na straně druhé svobodní druzí.

Podívám se do očí ženy, která mě hostí ze svého krámku. „Můj syn umírá,“ pronese najednou do ticha. „Je mu dvacet čtyři,“ a její výraz jako by se zbortil dovnitř. V jejích očích se objevila slza, jen jediná, ale zaplnila celý krámek, ulici, rozběhla se ghettem, překročila jeho hranice a zaplavila celou zem – všechny cesty, po kterých kdy tento národ kočoval, všechny stepi, všechna pole, strniště i lesy. Byl v ní odvěký žal a radost těchto lidí, všechny táborové ohně, kradené slepice, rvačky, lásky, hvězdy i žaláře, byl tam vítr v havraních vlasech, radost z divoké jízdy, odevzdanost osudu i hrdá výzva, všechen zločin, vášeň, strach i trest. Tahle jediná slza mě pak provázela do pozdních nočních hodin. Nešla setřít hřbetem špinavé ruky, ale zůstávala dál a v jejím třpytu se zrcadlily hvězdy, vzdálené a chladné k lidské touze po svobodě, chladné k nemožnému soužití různého, netečné k mrtvým synům těch i oněch, zůstala se mnou, až se černočerná tma lidské beznaděje rozplynula v sametové hloubce černých cikánských očí.

Díky velkofilmu Pán prstenů se stal symbolem přírodního ráje. Jaká je ale realita? Po 80 milionech let izolace, která umožnila specifický vývoj, ztrácí Nový Zéland svoji výjimečnost. Viníkem nevratných změn je v první řadě člověk.

Pozor jed! Zákaz vstupu psů. Nenechte své děti volně pobíhat, hlásá rudá cedule pod lebkou se zkříženými hnáty před vstupem na veřejnou stezku richmondského lesa na Jižním ostrově Nového Zélandu v provincii Marlborough. Takové uvítání čeká návštěvníky většiny lesů a národních parků tohoto ostrovního státu. Jedovatá a vysoce toxická látka 1080, jejíž je Nový Zéland největším uživatelem, má hubit ty obyvatele lesů, kteří jsou zde noví, ale hubí i ty původní. Jde o krysy, kuny, lasičky a zejména vačice. Tito savci se dostali na Nový Zéland na lodích spolu s evropskými imigranty. Ti si s sebou chtěli přivézt zvířata, z nichž měli užitek. Například vačice zde byly vysazeny kvůli kožešině, jenomže jejich počet se dávno zcela vymkl kontrole a dnes jich zde žije odhadem 50 až 70 milionů, to je přibližně 13krát více než lidí. Mimo rostliny a úrodu farmářů si rády dají i ptačí vejce. „Velice ohrožují jak původní lesy, tak i ptáky. Boj s nimi je velice náročný. Dokážou zlikvidovat celý les během krátké chvíle,“ říká Keith Wood ze státního Úřadu pro ochranu přírody DOC (Department of conservation). Vláda s vačicemi bojuje už dlouhá léta a ročně to stojí státní rozpočet přes sto milionů dolarů. Vačice zde nemají přirozeného nepřítele, proto proti nim bojují chemikáliemi. Zejména zmiňovanou látkou 1080, která je v podobě malých kousků shazována z letadel. To se však setkalo s velkým strachem a odporem místních obyvatel. „Nevěděli jsme, co to udělá s vodami, půdou, a zda nebude zabíjet i jiné živočichy,“ shrnuje farmář Kevin Little. V 70. letech opravdu 1080 otrávil mnoho ptáků, což je dnes omezeno jeho opatrnějším používáním. „Technologie se zlepšila, jedovaté kousky jsou máčené ve skořici, což láká vačice a odrazuje ptáky. Na velikost jednoho domu se shazují tři kousky,“ vysvětluje Keith. Pokud ale cereální kostku sežere pes, zahyne, stejně jako třeba jelen.

HUBITELÉ

Jediní původní savci Nového Zélandu jsou netopýři, z nichž dodnes přežili jen tři druhy, všem však hrozí vyhynutí. Ještě v 19. století byly všude tisícové kolonie netopýrů, počátkem 20. století jich zbylo pár set a dnes jde o záchranu každého jedince. Na vině je zejména těžba dřeva a přivezení savci jako kuny a vačice. Ohroženi jsou však i ptáci. Některé druhy ptáků, zejména těch lesních, přitom žijí pouze na Novém Zélandu. Jako první zmizely a nadále mizí ty druhy, které neumějí létat. Na Novém Zélandu, který se vyvíjel 80 milionů let samostatně, daleko od dalších pevnin, vznikla unikátní příroda a ostrovy obývali zejména ptáci. Ti zde neměli přirozeného nepřítele, mnoho z nich proto nikdy nezačalo létat, na zemi byli zcela v bezpečí. Jediným a nejhorším nepřítelem se pro ně stal až člověk. Už Maoři, obývající Nový Zéland od 13. století, zcela vyhubili populaci velkého ptáka zvaného moa, který nikde jinde na světě nežije. Jeho jediným dnes žijícím příbuzným je pták kivi, podle něhož si sami Novozélanďané říkají. I tomuto nelétajícímu opeřenci však hrozí vyhynutí. Jedinou jistotou, kde ho na Zélandu uvidíte, je tak zoologická zahrada. „Psi i kočky, i když domestikovaní, mají své původní instinkty, které jim velí lovit zvířata, a tak jsou velkou hrozbou pro ptáky. Příkladem může být pes, jenž zabloudil ve Waitangi lese. Během šesti týdnů zabil více než 500 ptáků kivi,“ říká Ailsa Howard z organizace Forest and Bird. Na Nový Zéland připlula s Evropany i další zvířata, jako například prasata, jeleni, srnci či zajíci. Právě zajíci, jsou spolu s vačicemi považováni za jedny z největších postrachů nejen pro les, ale i zemědělce, kterým likvidují úrodu. „Střílet zajíce je naší povinností. Pušku má doma téměř každý farmář. Já jsem svého prvního zajíce zastřelil, když mi bylo osm let,“ říká dnes dvacetiletý Joshua Barker z města Seddon. Chcete-li na Zélandu vyrazit na lov, nepotřebujete žádné speciální povolení. Taková volnost má však mnohdy i tragické důsledky. Letos lovci u města Dunedin zastřelili devatenáctiletou dívku, která se potmě vracela v kempu ze sprch do stanu. „Viděli jsme něco se hýbat za křovím, tak jsme vystřelili,“ vysvětlovali mladíci, kteří si ovšem nevšimli, že za křovím je oficiální kemp.

SKOPOVÁ PŘESILA

O Novém Zélandu se většinou píše a mluví jako o zemi krásné přírody a krásných zelených kopců posetých desetitisíci oveček. Z okna projíždějícího auta se vám opravdu tento pohled naskytne. Podle statistik ministerstva zemědělství dnes na Novém Zélandu žije 39,2 milionů ovcí, což je desetkrát více než lidí. Jehněčí stále patří mezi hlavní vývozní artikly a hraje velkou roli v ekonomice této ostrovní země. Na paty ovcím však šlape chov skotu, jehož počet už přesáhl hranici 15 milionů kusů a podílí se významně na produkci metanu, který ovlivňuje globální oteplování. Roste nejen poptávka po hovězím, ale i po mléčných produktech. Nový Zéland patří mezi největší producenty mléka na světě. Takové obrovské množství dobytka ale potřebuje veliké množství pastvin, neboť zůstává venku celoročně. Přikrmování novozélandští farmáři téměř neznají. Holé zelené kopečky zde první imigranti však neviděli. Tenkrát, před 200 lety, bylo 80 % země pokryto původními lesy, a tak aby se měl dobytek kde pást, bylo třeba se stromů zbavit. Dnes původní lesy pokrývají podle ministerstva životního prostředí 24 % území Nového Zélandu, 20 % lesů bylo osázeno uměle pro těžbu dřeva nepůvodními dřevinami jako smrk či borovice. Většina původních lesů byla přeměněna v národní parky a spadá pod správu a ochranu Úřadu konzervace DOC. Pod nějaký stupeň státní ochrany spadá zhruba 30 % území Nového Zélandu. Ochranu však stěžuje to, že více než polovina půdy je v soukromém vlastnictví. Není výjimkou, že jedna rodina vlastní několik tisíc hektarů půdy včetně hor.

Mnoha Novozélanďanům však osud jejich přírody není lhostejný, a tak zde s ochranou přírody začali už kolem roku 1920. Průkopníkem byl kapitán Val Sanderson, který po návratu z první světové války navštívil svůj rodný ostrov Kapiti a zjistil, že les, kde si jako kluk hrával a pozoroval ptáky, zmizel. Na místě lesa byly pastviny, na kterých se pásly tisíce ovcí a krav. Lesy a původní vegetace byly ve velkém vypalovány a nahrazovány pastvinami. Ty dnes pokrývají téměř polovinu území Nového Zélandu. Val Sanderson nelenil a založil organizaci Forest and bird a pustil se do ochrany původních druhů rostlin a ptáků. Dnes má tato organizace 70 000 členů. Mezi současné projekty organizace patří i zakládání míst, kde se lidé musejí chovat šetrně k původní, divoké přírodě. Lidé žijící na takovém území nesmějí například mít doma kočky či psy nebo pěstovat nepůvodní rostliny.

Z VELRYBÁŘE FARMÁŘEM

Ochranáři na Novém Zélandu však nemají ruce plné práce jen s ochranou lesů. Chránit je potřeba i řeky, jezera a pobřeží. Právě ve vodách omývajících ostrovy Nového Zélandu žije mnoho živočichů, kterým také hrozí vyhynutí. Nejvíce pozornosti dostávají samozřejmě ty turisticky atraktivní, například velryby, lachtani, tučňáci či mroži. Před příchodem Evropanů zde tito živočichové kralovali. Jako první padli ziskuchtivým Evropanům, Australanům a Američanům za oběť lachtani, mroži a velryby. Při lovu zvířat pomáhali i původní Maoři. První pobřežní velrybářská stanice byla založena v roce 1826 a další rychle přibývaly. Při zpracování ulovených zvířat šlo zejména o velrybí tuk a kosti, po nichž byla obrovská poptávka. Už koncem 19. století však počet velryb poklesl natolik, že mnoho velrybářů začalo raději farmařit. Lov velryb na Novém Zélandu oficiálně skončil až v roce 1960. Nyní ochranáři bojují o život každého jedince. Dnes je počet zvířat několik set. Jejich pozorování je velkým turistickým byznysem. Například za pozorování velryb z letadla dáte zhruba 2500 korun.

TEXT: MARKÉTA KUTILOVÁ

Díky velkofilmu Pán prstenů se stal symbolem přírodního ráje. Jaká je ale realita? Po 80 milionech let izolace, která umožnila specifický vývoj, ztrácí Nový Zéland svoji výjimečnost. Viníkem nevratných změn je v první řadě člověk.

Pozor jed! Zákaz vstupu psů. Nenechte své děti volně pobíhat, hlásá rudá cedule pod lebkou se zkříženými hnáty před vstupem na veřejnou stezku richmondského lesa na Jižním ostrově Nového Zélandu v provincii Marlborough. Takové uvítání čeká návštěvníky většiny lesů a národních parků tohoto ostrovního státu. Jedovatá a vysoce toxická látka 1080, jejíž je Nový Zéland největším uživatelem, má hubit ty obyvatele lesů, kteří jsou zde noví, ale hubí i ty původní. Jde o krysy, kuny, lasičky a zejména vačice. Tito savci se dostali na Nový Zéland na lodích spolu s evropskými imigranty. Ti si s sebou chtěli přivézt zvířata, z nichž měli užitek. Například vačice zde byly vysazeny kvůli kožešině, jenomže jejich počet se dávno zcela vymkl kontrole a dnes jich zde žije odhadem 50 až 70 milionů, to je přibližně 13krát více než lidí. Mimo rostliny a úrodu farmářů si rády dají i ptačí vejce. „Velice ohrožují jak původní lesy, tak i ptáky. Boj s nimi je velice náročný. Dokážou zlikvidovat celý les během krátké chvíle,“ říká Keith Wood ze státního Úřadu pro ochranu přírody DOC (Department of conservation). Vláda s vačicemi bojuje už dlouhá léta a ročně to stojí státní rozpočet přes sto milionů dolarů. Vačice zde nemají přirozeného nepřítele, proto proti nim bojují chemikáliemi. Zejména zmiňovanou látkou 1080, která je v podobě malých kousků shazována z letadel. To se však setkalo s velkým strachem a odporem místních obyvatel. „Nevěděli jsme, co to udělá s vodami, půdou, a zda nebude zabíjet i jiné živočichy,“ shrnuje farmář Kevin Little. V 70. letech opravdu 1080 otrávil mnoho ptáků, což je dnes omezeno jeho opatrnějším používáním. „Technologie se zlepšila, jedovaté kousky jsou máčené ve skořici, což láká vačice a odrazuje ptáky. Na velikost jednoho domu se shazují tři kousky,“ vysvětluje Keith. Pokud ale cereální kostku sežere pes, zahyne, stejně jako třeba jelen.

HUBITELÉ

Jediní původní savci Nového Zélandu jsou netopýři, z nichž dodnes přežili jen tři druhy, všem však hrozí vyhynutí. Ještě v 19. století byly všude tisícové kolonie netopýrů, počátkem 20. století jich zbylo pár set a dnes jde o záchranu každého jedince. Na vině je zejména těžba dřeva a přivezení savci jako kuny a vačice. Ohroženi jsou však i ptáci. Některé druhy ptáků, zejména těch lesních, přitom žijí pouze na Novém Zélandu. Jako první zmizely a nadále mizí ty druhy, které neumějí létat. Na Novém Zélandu, který se vyvíjel 80 milionů let samostatně, daleko od dalších pevnin, vznikla unikátní příroda a ostrovy obývali zejména ptáci. Ti zde neměli přirozeného nepřítele, mnoho z nich proto nikdy nezačalo létat, na zemi byli zcela v bezpečí. Jediným a nejhorším nepřítelem se pro ně stal až člověk. Už Maoři, obývající Nový Zéland od 13. století, zcela vyhubili populaci velkého ptáka zvaného moa, který nikde jinde na světě nežije. Jeho jediným dnes žijícím příbuzným je pták kivi, podle něhož si sami Novozélanďané říkají. I tomuto nelétajícímu opeřenci však hrozí vyhynutí. Jedinou jistotou, kde ho na Zélandu uvidíte, je tak zoologická zahrada. „Psi i kočky, i když domestikovaní, mají své původní instinkty, které jim velí lovit zvířata, a tak jsou velkou hrozbou pro ptáky. Příkladem může být pes, jenž zabloudil ve Waitangi lese. Během šesti týdnů zabil více než 500 ptáků kivi,“ říká Ailsa Howard z organizace Forest and Bird. Na Nový Zéland připlula s Evropany i další zvířata, jako například prasata, jeleni, srnci či zajíci. Právě zajíci, jsou spolu s vačicemi považováni za jedny z největších postrachů nejen pro les, ale i zemědělce, kterým likvidují úrodu. „Střílet zajíce je naší povinností. Pušku má doma téměř každý farmář. Já jsem svého prvního zajíce zastřelil, když mi bylo osm let,“ říká dnes dvacetiletý Joshua Barker z města Seddon. Chcete-li na Zélandu vyrazit na lov, nepotřebujete žádné speciální povolení. Taková volnost má však mnohdy i tragické důsledky. Letos lovci u města Dunedin zastřelili devatenáctiletou dívku, která se potmě vracela v kempu ze sprch do stanu. „Viděli jsme něco se hýbat za křovím, tak jsme vystřelili,“ vysvětlovali mladíci, kteří si ovšem nevšimli, že za křovím je oficiální kemp.

SKOPOVÁ PŘESILA

O Novém Zélandu se většinou píše a mluví jako o zemi krásné přírody a krásných zelených kopců posetých desetitisíci oveček. Z okna projíždějícího auta se vám opravdu tento pohled naskytne. Podle statistik ministerstva zemědělství dnes na Novém Zélandu žije 39,2 milionů ovcí, což je desetkrát více než lidí. Jehněčí stále patří mezi hlavní vývozní artikly a hraje velkou roli v ekonomice této ostrovní země. Na paty ovcím však šlape chov skotu, jehož počet už přesáhl hranici 15 milionů kusů a podílí se významně na produkci metanu, který ovlivňuje globální oteplování. Roste nejen poptávka po hovězím, ale i po mléčných produktech. Nový Zéland patří mezi největší producenty mléka na světě. Takové obrovské množství dobytka ale potřebuje veliké množství pastvin, neboť zůstává venku celoročně. Přikrmování novozélandští farmáři téměř neznají. Holé zelené kopečky zde první imigranti však neviděli. Tenkrát, před 200 lety, bylo 80 % země pokryto původními lesy, a tak aby se měl dobytek kde pást, bylo třeba se stromů zbavit. Dnes původní lesy pokrývají podle ministerstva životního prostředí 24 % území Nového Zélandu, 20 % lesů bylo osázeno uměle pro těžbu dřeva nepůvodními dřevinami jako smrk či borovice. Většina původních lesů byla přeměněna v národní parky a spadá pod správu a ochranu Úřadu konzervace DOC. Pod nějaký stupeň státní ochrany spadá zhruba 30 % území Nového Zélandu. Ochranu však stěžuje to, že více než polovina půdy je v soukromém vlastnictví. Není výjimkou, že jedna rodina vlastní několik tisíc hektarů půdy včetně hor.

Mnoha Novozélanďanům však osud jejich přírody není lhostejný, a tak zde s ochranou přírody začali už kolem roku 1920. Průkopníkem byl kapitán Val Sanderson, který po návratu z první světové války navštívil svůj rodný ostrov Kapiti a zjistil, že les, kde si jako kluk hrával a pozoroval ptáky, zmizel. Na místě lesa byly pastviny, na kterých se pásly tisíce ovcí a krav. Lesy a původní vegetace byly ve velkém vypalovány a nahrazovány pastvinami. Ty dnes pokrývají téměř polovinu území Nového Zélandu. Val Sanderson nelenil a založil organizaci Forest and bird a pustil se do ochrany původních druhů rostlin a ptáků. Dnes má tato organizace 70 000 členů. Mezi současné projekty organizace patří i zakládání míst, kde se lidé musejí chovat šetrně k původní, divoké přírodě. Lidé žijící na takovém území nesmějí například mít doma kočky či psy nebo pěstovat nepůvodní rostliny.

Z VELRYBÁŘE FARMÁŘEM

Ochranáři na Novém Zélandu však nemají ruce plné práce jen s ochranou lesů. Chránit je potřeba i řeky, jezera a pobřeží. Právě ve vodách omývajících ostrovy Nového Zélandu žije mnoho živočichů, kterým také hrozí vyhynutí. Nejvíce pozornosti dostávají samozřejmě ty turisticky atraktivní, například velryby, lachtani, tučňáci či mroži. Před příchodem Evropanů zde tito živočichové kralovali. Jako první padli ziskuchtivým Evropanům, Australanům a Američanům za oběť lachtani, mroži a velryby. Při lovu zvířat pomáhali i původní Maoři. První pobřežní velrybářská stanice byla založena v roce 1826 a další rychle přibývaly. Při zpracování ulovených zvířat šlo zejména o velrybí tuk a kosti, po nichž byla obrovská poptávka. Už koncem 19. století však počet velryb poklesl natolik, že mnoho velrybářů začalo raději farmařit. Lov velryb na Novém Zélandu oficiálně skončil až v roce 1960. Nyní ochranáři bojují o život každého jedince. Dnes je počet zvířat několik set. Jejich pozorování je velkým turistickým byznysem. Například za pozorování velryb z letadla dáte zhruba 2500 korun.

TEXT A FOTO: Jan Svatoš

Jako střípek africké pouště vypadá z výšky Dune du Pyla. Právě ve francouzské Akvitánii narazíte zcela nečekaně na nejvyšší písečnou dunu v Evropě. Zatímco cestovatelům skýtá možnost pořídit unikátní snímky, vědcům dělá vrásky, jak její expanzi do vnitrozemí zastavit.

Dune du Pyla se nachází na pobřeží francouzského Atlantiku poblíž zálivu Arcachon, zhruba 60 km jižně od vinařské metropole Bordeaux v srdci d´Artagnanova Gaskoňska (re¬gion Akvitánie). Kromě červeného vína, které miloval i čtvrtý ze tří mušketýrů, je tento kraj proslulý také mezi geology. Na ploše desítek kilometrů čtverečních se nachází neuvěřitelné množství písečných dun – podle poslední statistiky Francouzského geografického institutu (FGI) to je 47 dun, které dosahují výšky 70–100 metrů, 350 dun o výšce 50 až 70 metrů a 710 relativně malých dun o maximální výšce 50 metrů. Celkem je v regionu neuvěřitelný počet 1500 dun!

Královnou písečných krásek je však bez pochyb Dune du Pyla. Ta mimochodem figuruje zcela zaslouženě i v evropské variantě seznamu „7 Natural Wonders of the World“, do něhož byly zahrnuty nejcennější a nejunikátnější přírodní útvary starého kontinentu. Je široká neuvěřitelných 2700 metrů a se svou výškou 107 metrů by zcela bez problémů „polkla“ téměř dvě petřínské rozhledny. Vlastní písečnou dunu tvoří převážně zrnka křemičitého písku o průměrné velikosti zhruba 0,35 mm, podle posledních výpočtů má písečný útvar dohromady objem přes 60 mi¬lionů metrů krychlových eolického (navátého) písku – což je přibližně deset Máchových jezer. Gaskoňský kraj unikátnímu přírodnímu výtvoru daroval i jméno: Slovo pyla pochází z gaskoňského pilhar, které znamená hromada či kupa – nepříliš nápadité, za to ale zcela vystihující ráz zdejší krajiny. Gaskoňskou „Saharu“ geologové rozdělují na dvě různorodé části. Velké vnitrozemské pláně Les Landes de Gascogne tvoří písečná vřesoviště a slatiny. Nejčastěji se tu vyskytují parabolické duny a písečné hřbety. Druhou část představuje oblast pobřežních písečných dun, která zasahuje až 8 km do vnitrozemí atlantického pobřeží a rozprostírá se od ústí Gironde až po Biarritz, což je 230 km.

Rekordní unikáty

Výstup na klasické pouštní duny není z hlediska rozmanitosti výhledu příliš motivující – většinou totiž nabízí jen další duny a nekonečné moře písku. Hrdý Evropan však může s klidným srdcem prohlašovat, že vyhlídkou z Dune du Pyla by zcela určitě nepohrdl ani ošlehaný beduín odchovaný pouští. K výstupu na vrchol můžete zvolit buď turistické schody, nebo se vydat zdolat dunu na vlastní pěst po nezpevněném a pěkně strmém písečném svahu. Zatímco v prvním případě tu musíte být brzy ráno, abyste se vyhnuli záplavám turistů, druhou variantu můžete praktikovat po celý den, avšak s vědomím, že kvůli neustálému propadání vám cesta zabere třikrát tolik času, a že po jejím zdolání budete mít písek skutečně všude, včetně objektivu fotoaparátu. Na vrcholku však rychle zapomenete na všechna příkoří, která Dune du Pyla přichystala svým vyzývatelům. Ať se rozhlédnete napravo nebo nalevo, spatříte jen moře a moře – zatímco na západě to opravdové azurově modré, tak na východě tmavozelené, táhnoucí se až k horizontu. V těsné blízkosti duny se totiž nachází další přírodní rekordní unikát – největší borový les v Evropě. Ten tu však nebyl odjakživa, v 19. století ho začali uměle vysazovat místní lidé, kteří bojovali proti expanzi písečného masivu. Různorodost výhledů tak trochu prozrazuje, že duna je na jednu stranu vítanou a chráněnou přírodní pozoruhodností a turistickou atrakcí, na straně druhé časovanou bombou, kterou by většina místních obyvatel viděla ráda zakonzervovanou v již neměnném stavu. Minulost však opakovaně prokázala, že písečný obr není v žádném případě v zimním spánku ani v netečné letargii, ale neustále se přemisťuje a rozrůstá směrem k obydlenému vnitrozemí.

Nenasytné písky

Dune du Pyla patří mezi eolické písečné útvary, kterýmžto termínem geologové označují objekty vytvarované a vzniklé působením větru. Tvar dun i umístění vůči světovým stranám může pozornému divákovi prozradit, jaké větry v dané lokalitě převládají, a jaké síly je utvářejí. Písečných dun (česky přesypů) existuje celá řada – některé jsou charakteristické i tím, že je může pokrývat souvislá vegetace, která je pomáhá udržovat ve stálejší formě. Dune du Pyla však spadá do kategorie dynamicky se rozvíjejících dun, které osázet stromy nejde. Proto byl borový les vysázen především tam, kam duna zatím ještě nedosáhla. Problémem však zůstává skutečnost, že ani vzrostlé borovice nejsou v horizontu roků pro dunu žádnou překážkou – ta totiž každoročně pohltí sousto 8000 metrů čtverečních lesa. V roce 1987 písečný sesuv dokonce pohřbil i silnici. Duna pozřela také již 20 soukromých pozemků a nemá problém nechat zmizet i lidská obydlí – Francouzi mají stále na paměti rok 1936, kdy tekutý písek zcela spolkl luxusní vilu, kterou si zde vystavěla podnikatelská smetánka z Bordeaux. Podle prognózy do roku 2040 zmizí pod pískem další asfaltky a také kemp. Vědci se zatím marně snaží přijít na způsob, jak postup duny zastavit: Staví se palisády a každoročně se ručně vysazují alespoň traviny druhu kamýš písečný (Ammophila arenaria), která díky rychlému růstu dokáže jako jedna z mála dunu zpevnit. Zda to bude sisyfovská práce, ukáže teprve čas. Podle geologických čítanek tento typ dun bude totiž existovat tak dlouho, dokud ji bude čím a jak krmit. A protože je v moři dost písku a západní větry svůj směr jen tak nezmění, nevypadá z tohoto hlediska situace příliš růžově.

Mladá zástupkyně

Odpovědi na budoucí problémy se odjakživa vyplácí nalézat v podobných situacích, které se odehrály v minulosti. Stejnou strategii má i Francouzský geografický institut (FGI), který celou oblast zkoumá více než sto let. Za vznikem Dune du Pyla stojí extrémní písečná sedimentace a následující eroze, způsobená západními větry. Z leteckých snímků je patrné, jak se v moři před dunou vytváří písečný práh. Když dojde k odlivu a začne foukat vítr, písek je okamžitě transportován na návětrnou stranu duny. Tímto procesem se pobřežní linie celé oblasti neustále posouvá směrem do vnitrozemí rychlostí 8 m za rok. Od roku 1863 do roku 1981 podle vědeckých měření postoupila o celý jeden kilometr. Většinu návštěvníků překvapí, že akvitánská „první dáma“ mezi dunami je poměrně mladou zástupkyní svého druhu. Zrodila se teprve mezi 18. a 19. stoletím. Dalším překvapením zůstává skutečnost, že Dune du Pyla není čistě přírodního původu – tedy budeme-li slovem „přírodní“ chápat „bez zásahu člověka“. Existence duny a její extrémní velikost se totiž váže na výstavbu kanálu Arcachon Bay South Channel jižně od zálivu Arcachon, který nejenže uvolnil velká úložiště písku, ale ještě je transportoval do područí budoucí duny. Kumulující se zásoby písku se pak působením příboje, který je na atlantickém pobřeží pověstný svou intenzitou, přesunuly do těsného sousedství pobřeží. Změna v zaběhnutém režimu na sebe nenechala dlouho čekat – erozivní činnost nejdříve „rozebrala“ předchůdkyni současné duny Dune de la Grave (vysokou zhruba 80 m). Ta byla na počátku 19. století osázena borovicemi, a sice hned z několika důvodů, jednak zpevňovaly okolní půdu a bránily její erozi, borové dřevo se pak využilo k prodeji a ze stromů se získávala pryskyřice. Jenže kupící se písek zlikvidoval borový les včetně mladých semenáčů na závětrné straně, a nezpevněné podloží pak umožnilo jeho spanilou pouť na východ. V letech 1826–1922 rodící se Dune du Pyla směrem do vnitrozemí takto ¬zerodovala území o délce půl kilometru!

Adrenalin i geologie

Dune du Pyla je každopádně vzrušující podívanou, kterou byste si v tomto regionu neměli nechat ujít. Málokde na světě se nabízí možnost okusit chůzi v písečné duně a už za hodinu uhasit žízeň lahodným červeným vínem v některém z vinných sklepů v Bordeaux. Dune du Pyla je suverénně jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí kraje a láká jak sportovce, tak i milovníky přírody. Výlety za paraglidingem nebo lyžováním na písku se tu těší stejné oblibě, jako výlety do geologické minulosti. Výzkum totiž nedávno odhalil zajímavá fakta o původu celé akvitánské „Sahary“ – z obnažených půdních horizontů vědci zjistili, že k „vítězství“ písku nad krajinou došlo už v době 3500 let před Kristem. Do té doby pokrýval pobřeží vlhký les. Dodnes jsou na západní návětrné straně vidět zbytky starých půdních horizontů (tzv. paleosolů). Jedná se o černé ztvrdlé pásy hornin, které kdysi tvořily vrcholky předešlých písečných útvarů. Že je celý útvar nejen nestálý, ale i zranitelný, se ukázalo v lednu roku 2009, kdy na dunu udeřil cyklon silou větru o rychlosti 175 km/h a vážně ji poničil. Nyní je ale opět v plné své kráse a láká všechny ke zdolání.

Smutek nemá konce, štěstí ano,“ zpívá básník, a tomu odpovídá i pohled na hřbitovy karnevalové fantazie. Odpočívají tu sochy lidí, draků, jednorožců a bájných zvířat.

„Tristeza não tem fim, felicidade sim…“ zpívá Vinicius de Moraes ve své nesmrtelné písni A Felicidade z roku 1956. „Smutek nemá konce, štěstí ano…“ Nikdo nedokázal říci o brazilském karnevalu tolik pravdy, jako tento legendární básník bossa novy řekl několika řádky svého písňového textu.

Poetinha, básničkář, jak Viniciovi říkali jeho současníci, v několika málo prostých slovech vykreslil marnivou a prchavou podstatu každoročního světoznámého spektáklu, který na pět dní pohltí nejen Rio de Janeiro, nýbrž celou Brazílii. „Štěstí je jako pírko – které vítr lehce nese vzduchem – má však krátký život – touží po větru bez konce…“

Štěstí do středy

Karneval se svými kořeny v pohanských kultech byl odjakživa především oslavou pozemské pomíjivosti. Čím více se vše blýská, čím více je zlatých tretek, barevných pštrosích per a krásných svůdných žen na fantaskních alegorických vozech, tím více karneval vzkazuje všem: Štěstí (a felicidade), radost a veselí netrvají věčně, existují jen pro tento okamžik, pro pět dní karnevalu, pro pět dní bez hranic. Přijde Popeleční středa, poslední den karnevalu, a všechno bude pryč.

Rozloučení s masem a s kostýmy

Kostýmy (fantasías) pro nejkrásnější tanečnice, stojící na vrcholech vozů, či rozložité obleky z peří pro královny v čele procesí mají běžně cenu až desítek tisíc korun. A přesto: Všechny kostýmy se po skončení karnevalu vrátí zpět do dílen, a tam se rozstříhají, rozeberou a rozlepí tak, aby už nikdy nemohlo být v karnevalovém procesí použito stejné dílo. „Karneval doslova znamená ‚rozloučení s masem‘. Stejně tak se rozloučíme s kostýmy,“ řekla kdysi Allison Brown, jedna z královen karnevalu.

S alegorickými vozy je to stejné. Ty nejrozměrnější se rozloží hned, jakmile projedou sambódromo, sedmisetmetrovou pistu z bílého betonu. Jejich jepičí život tak trvá zhruba hodinu deset, což je čas, který školy samby dostanou na to, aby dráhou projely. Rozložené díly vozů se odtáhnou do dílen, kde se rozmontují tak, aby se použité materiály (vesměs laminát, polystyrén a guma) daly recyklovat, a třeba hned příští rok tyto zbytky použijí při modelování nové fantazie.

Skulptury a další části alegorických vozů, pro které není žádné okamžité využití, se většinou pohodí na hromadu kdesi v temných koutech karnevalových dílen nebo na montážních dvorech před nimi. Tady, na hřbitovech karnevalové fantazie, odpočívají sochy lidí, draků, jednorožců a bájných zvířat. S každým dalším deštěm rezivějí, s každým dalším horkým tropickým dnem se postupně rozpadají v prach.

Snad proto, aby nám připomněly slova písně Vinicia de Moraes: „Štěstí chudobného – je jako velká iluze karnevalu – celý rok úmorné práce – aby se na malý okamžik stal králem či pirátem – a všechno skončí Popeleční středou…“

TEXT A FOTO: Alexandra Synac

Už při pohledu z letadla dolů na tu hornatou krásu posetou tisíci jezer, která v odpoledním sluníčku zářila jako safíry na zeleném sametu, se to ve mně zachvělo. Místo jako stvořené pro Tolkienovu fantazii nebo pro Spielbergův Jurský park.

Poslouchám Tonyho, který nám právě poskytl auto ze své půjčovny: „Myslím, že s ní budete spokojeni. Ale držte ji pod devadesátkou.“ Starší podsaditý pán s onošeným kloboukem na hlavě spokojeně poplácal karavan po kapotě a předal nám klíče. „Pršet by dneska už nemělo, tak ji nechte ještě chvíli vyvětrat, ale jinak všechno v pohodě.“ Naše cíle byly jasné – vidět ježuru, tasmánského čerta, ptakopyska, vombata, takzvanou „borovici huon (Lagarostrobos franklinii) patřící mezi nohoplodovité (Podocarpaceae) a místní druh cypřiše (Athrotaxis selaginoides), zvaný „borovice King Billy“, případně cokoliv jiného endemického, čím se tento bezdůvodně opomíjený ostrov může pyšnit.

Tasmánie nezklamala ani v jednom. Od prvního dne jsme si připadali, jako bychom se ocitli v nějakém cizím, paralelním světě. Hlavní město Hobart se s námi rozloučilo pohádkovým západem slunce, zrcadlícím se v malebné zátoce s mnoha hornatými ostrůvky až někam za horizont. Snažili jsme se co nejdřív opustit civilizaci a najít vhodné místo k načerpání sil v nejčistějším vzduchu na této planetě. Všechno neuvěřitelně vonělo. Snad proto, že před pár hodinami sprchlo a sluníčko svými posledními paprsky smířlivě hladilo každý eukalyptový list.

Nezkrocená divočina

Každý den nás budilo něco jiného. První to byly šílené divoké slepice, které si z nedalekého lesíka vyšly na louku na snídani. Jindy se uřvaní papoušci snažili roztrhnout náš odpadkový koš, pověšený na zrcátku, ubučené krávy, malí roztomilí klokani, zde nazývaní wallabies, poklidně chroupající jarní, ještě sluncem nespálenou trávu, či tasmánský žabí sborový zpěv připomínající ten cikánský z Verdiho Trubadúra. Nejlépe se ovšem vstávalo se smějícími se ledňáky obrovskými (Dacelo novaeguineae). Jejich pozitivní nálada byla příjemně nakažlivá. Tasmánie ale měla v rukávu další trumfy. Sáhnout si na křehké, několik staletí staré a nikde jinde se nevyskytující „borovice huon“, které jen zázrakem v minulém století nevykáceli stavitelé lodí, je těžké popsat. V paměti mi navždy zůstanou hluboké pralesy národních parků Mount Field a Hartz Mountains na jihu a jihovýchodě, které se podobají nepropustným začarovaným pralesům v Tolkienově Pánu prstenů. Člověk tu každou chvíli čekal, zda na něj zpoza několikametrových kapradin a mechem porostlých statných eukalyptů nevyskočí dinosaurus nebo alespoň zlomyslný skřet.

Národní park Franklin-Gordon Wild Rivers, v němž se uprostřed panenské přírody skrývají běsnící řeky s několika impozantními vodopády, nám učaroval. Také ledovci dramaticky vytvarovaný národní park Cradle Mountain–Lake St. Clair nezklamal, hlavně co se fauny týče. Nedivím se, že dvacet procent státu je na Seznamu světového dědictví UNESCO. Tasmánie je synonymem nezkrocené divočiny. Nepropustné hory, bouřlivé řeky a ospalá jezera, věkovité lesy bez začátku a konce, překypující vzácnou, často endemickou faunou i flórou, která v kontinentální Austrálii vyhynula nebo je v ohrožení, to vše je zde na dosah. Jak by taky ne, na konci poslední doby ledové Tasmánii zvýšená hladina Jižního oceánu oddělila od Austrálie a posledních 13 000 let se na ní život vyvíjel v poklidné, ničím nerušené izolaci. Tasmánští domorodci tu žili 34 000 let v absolutní harmonii s krajinou. Až teprve holandský cestovatel a námořník Abel Tasman roku 1642 poprvé zanesl do map jihovýchodní pobřeží ostrova. To už se skoro 300 let vyučovalo na Karlově univerzitě. Trvalo ovšem dalších 200 let, než se první Evropané usadili pod impozantní Mt. Wellington a založili tím druhé nejstarší město Austrálie, dnešní Hobart.

Tasmagie

Je trošku zázrak, že zdejší divočina nedopadla pod sekerami a puškami bílých stejně, jako domorodí Tasmánci, dnes už je naštěstí volání divočiny silnější než obchodní zisky. A tak jsme si z našeho seznamu mohli s vnitřním uspokojením odškrtnout plaché medvídkovité vombaty, vačici, drobné klokany rudoboké (Thylogale billardierii) i klokany Bennetovy. Krásní žlutoocasí černí a bílí kakaduové, rosely i plaší ledňáci často zdobili už tak impozantní, mechem porostlé stromy. Našeho černého čerta, co na nás k večeru pár sekund vystrašeně koukal, když se snažil přejít přes cestu, považujeme za vrchol štěstí. Dokonce jsme zahlédli i hejno velryb jižních s mládětem, jak pokojně proplouvaly vodami okolo úchvatného pobřeží Národního parku Freycinet. Nakonec jsme cestu skončili opět u Tonyho. „Tak co, neříkal jsem vám, že budete spokojeni?“ Tony, rozvalený za stolem ve svém kanclíku, s neodlučným kloboukem akubra na hlavě, asi pozná spokojeného zákazníka, ještě než mu projde dveřmi. Odvezl nás ještě na letiště, kde jsme se rozloučili „příští rok zase na viděnou.“ Spokojeně poplácáme kapotu jeho vozu a mlčky sledujeme, jak Tony odjíždí. To už ale oba v duchu plánujeme, jak se do Van Diemenovy země, jak Tasmánii původně její objevitel pojmenoval, podíváme zase příště.

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

V Mexiku se kvůli násilnostem drogové války rozmáhá kult Santa Muerte. Církev o světici s kosou nechce ani slyšet a snaží se, aby ji Mexičané pustili z hlavy.

Smrtka v červeném se mocně rozmachuje kosou, její kolegyně v černém vztahuje pařát na celou planetu, další má rudou kápi a sedí na trůně jako král. Ta největší měří metr, kolem krku má „dolary“ s lebkovými motivy a mezi prstními kůstkami vonnou tyčinku. Pouliční prodejce Israel v centru mexické metropole nabízí ke koupi Smrt. Svatou Smrt neboli Santa Muerte.

„Ta v černém tě ochrání, ta v červeném vyřeší tvoje milostné potíže, zelená ti dá dobré zdraví, žlutá zařídí peníze, modrá úspěchy ve studiu a v práci, fialová převrátí negativní v pozitivní,“ jmenuje, jak si amulety mezi sebe rozdělily práci. A která se prodává nejlépe?

„Tahle! Funguje na všechno,“ bere do ruky kostlivkyni, jejíž plášť hraje všemi barvami, jako kdyby si sem odskočila z alegorického vozu z průvodu za práva gayů.

Když si za peníze, které v přepočtu odpovídají asi 15 korunám, koupím jednu smrťáckou samolepku, Israel se mi smutně svěří, že obchody vůbec nejdou. Ač je už poledne, jsem prý toho dne prvním zákazníkem. Možná vás napadne, že se není co divit, když nabízí tak bizarní zboží. On však není žádný výstředník, spíše se jen přiživuje na kultu, který se v posledním dvacetiletí v zemi neobyčejně rozmohl. Kde se kult vzal, to katolík Israel netuší, ale už čtyři roky se k Santa Muerte poctivě modlí. I za to, aby měl lepší odbyt.

Indiánka i Evropanka

„Je pravděpodobné, že vychází z in¬diánských náboženství, v nichž smrt hrála velkou roli. Ale nejsou pro to žádné vědecké důkazy. Indiáni ji zobrazovali jako postavu, ze které pomalu odpadává maso. Ovšem podoba Santa Muerte vychází zcela z evropské tradice,“ říká nám žurnalista a vysokoškolský učitel Juan Ambrosio, který o Santa Muerte napsal knihu, a přitom odkazuje na kosu, knihu, sovu, černou kočku a další doprovodné čarodějnické atributy. Navíc něco podobného mají i v Argentině, kam vliv Aztéků rozhodně nezasahoval. „Když jsem v 90. letech hledal nějaké informace pro svůj článek do novin, zjistil jsem, že o tématu neexistuje žádná literatura. Tak jsem se rozhodl, že ji napíšu sám,“ vysvětluje.

Podle jeho rešerší se první psané zmínky o Santa Muerte objevují v 17. století, ale naprosto okrajově. První rozmach nastal za krvavých časů mexické revoluce, kdy se k ní modlily především ženy z nižších vrstev. Buď proto, aby jim zajistila, že se jejich milovaný vrátí z boje, nebo proto, aby jim sehnala nového partnera poté, co si vzala toho původního. Ty drsnější pak žádaly svatou Smrt, aby se nějak vypořádala s jejich sokyní v lásce. Roli svérázného amora si svatá Smrt ponechává dodnes. „Zůstává stále spíše světicí pro ženy. Ty ji považují za stejně silnou, jako je Bůh, jenže s některými požadavky by se na Stvořitele zkrátka styděly obrátit,“ dodává Ambrosio.

Světice z galerky

Jedno zobrazení Santa Muerte, které se také přezdívá Bílá paní nebo Bílá dívka, měli v Zacatecasu v kostele. Měla ochraňovat horníky před smrtí v dole. Další byla ve svatostáncích v Hidalgu a Oaxace. Byl to jen lokální kult, který kromě místních nikoho moc nevzrušoval, i když je pravda, že u oltáříku svaté Smrti se hromadilo více květin než naproti u Panny Marie. Dlouhodobě tady Smrt platila za ochránkyni lidí z galerky, zlodějů, prostitutek, pasáků, ale také naopak policistů či vojáků. S rozmachem násilí, které Mexiko zachvátilo kvůli drogové válce státu proti kartelům a mafií proti sobě navzájem, se právě tento aspekt dostal do popředí.

„Když se v domě nějakého zatčeného kápa objeví oltář svaté Smrti, hned o tom média široce informují, jako by za jeho činy mohla. Ale když se tam najde oltář Panny Marie, nestojí to nikomu ani za zmínku,“ brání čtyřicátník Ambrosio kostěnou světici před automaticky negativním pohledem.

Smrtící melodie

Že se mezi mafiány její kult pevně uchytil, dosvědčuje i hudebník Mario Castelo Quintero z města Sinaloa, který pro bosse nejsilnější zločinecké organizace v zemi skládá písničky o jejich „hrdinských“ činech. „Zatímco starší chtějí, aby do textu zahrnul Jesúse Malverdeho (lidmi kanonizovaný „Jánošík“ z přelomu 19. a 20. století – pozn. aut.), mladší ročníky jednoznačně upřednostňují Santa Muerte,“ říká oplácaný třicátník v červené baseballové čepici.

V Mexiku, kde kostlivec láká na oběd do restaurace a kde jsou o Dušičkách lebky z cukru tradiční mlskou pro děti, není divu, že Santa Muerte získala na popularitě v době, kdy tradiční světci už jsou tak nějak opotřebovaní a lidé pátrají po něčem novém, k čemu by mohli upnout svou víru. Dlouho však trvalo, než její obliba začala být veřejně zřejmá. „Dříve její přívrženci schovávali její amulety pod oblečením, dnes je okatě předvádějí na odiv,“ komentuje to Ambrosio. Uchytila se především v chudších vrstvách, movití Mexičané se o jejích přívržencích vyjadřují s neskrývaným opovržením.

Polibek pro moji holčičku

Za to, že svatá Smrt vystoupila z podsvětí, může Enriqueta Romerová, která v roce 2000 průlomově umístila oltář s jejími obrazy a sochami před svůj dům v chudé čtvrti Tepito. Vynesla ji na světlo, protože jí to v těžké životní situaci slíbila. Co konkrétně pro ni Santa Muerte udělala, to si ovšem šedesátnice s bílým melírem a výrazným zlatým zubem nechává pro sebe.

Při prvním pohledu to tu vypadá jako u květinářství, protože růže, karafiáty a další řezané rostliny přetékají z chodníku až do silnice. Jenže květy se odsud neodnášejí. Naopak se tu nechávají jako obětiny pro svatou Smrt, která se tu objevuje v tak temných podobách, že i ta nejdrsnější metalová skupina by si ji mohla dát na přebal svého cédéčka.

Enriqueta Romerová o Santa Muerte mluví rozněžněně jako o „své holčičce“ a před pózováním pro fotografii jí přes sklo posílá vzdušný polibek. Udělala si z ní byznys. Na odbyt jdou především tlusté svíčky s lebkou. „Já ji miluju. Modlím se k ní, aby se starala o mne, o mou rodinu, o všechny, kdo se k ní modlí, i o ty, kteří to nedělají,“ vypráví ta lehce zmatená paní. (Mimochodem, ten den je oblečena ve stejných barvách jako její „holčička“ ve vitríně, již každý měsíc převléká do jiných šatů.) To, že Smrtku za svou ochránkyni považují mafiáni, vůbec neřeší: „Je třeba věřit ve všechny, v Ježíše, v Marii i ve svatou Smrt. Stejně je nad vším Bůh, a ten si nás u posledního soudu přebere.“

Fotogenická svatá

Úspěchu oltáře z ulice Alfería si všiml i kněz David Romo Guillén z letničního kostela o pár bloků dále, a hned kostel předělal tak, že je zasvěcený Santa Muerte. To je naprosto bizarní, protože jeho religiózní směr existenci světců odmítá. Na tento očividný nesoulad se však Roma nemohu zeptat. Sedí totiž ve vězení za praní špinavých peněz získaných z únosů. Duchovní dostal trest 66 let odnětí svobody, ovšem brání se vysvětlením, že vysoký obnos považoval za běžný dar od farníků ve prospěch jeho svatostánku, který leží ve špinavé části metropole jen 15 minut chůze od katedrály na centrálním náměstí Zócalo.

V žádné katedrále neuvidíte tolik Ježíšů, jako je tady k vidění Smrtek. Jsou obklopené květinami a lidé před nimi klečí v dlouhých modlitbách, při nichž drmolí své modlitby. Ty se řídí texty lehce pozměněných katolických modlitebních knížek, takže věřící nikdy nezapomenou žádat o milost i Boha, Krista a Bohorodičku.

Jedné soše dali prosebníci do rukou lízátko, jiné zas jablko i s cenovkou. Dále má na jídelníčku pivo, kolu, čokoládovou tyčinku a jednu zapálenou cigaretu. Snad jen náhodou pod jedním obrazem podřimuje černá kočka.

Jako cynický ateista dávám Santa Muerte titul nejfotogeničtější světice. Zatímco ty ostatní vždy unyle hledí k nebi, Smrtka se šklebí. Ve tváři má drsný výsměch nám všem, kteří máme před sebou kariéru nebožtíků.

Vatikán ji nechce

Ambrosio podezřívá Roma, že mu svatostánek se střechou z vlnitého plechu byl malý a chtěl se na kultu obohatit. Dokonce prý neúspěšně žádal o uznání kultu jako nové církve. Aby si dodal na důležitosti, opakoval, že Santa Muerte má v Mexiku dva miliony příznivců. Protože neexistují jiné údaje, objevuje se od té doby toto ničím nepodložené číslo ve všech článcích o svaté Smrti, včetně toho nejvlivnějšího na Wikipedii. Skutečný počet nikdo nezná.

„Před deseti lety se zdálo, že její obliba poroste do nekonečna. Nyní ale trend stagnuje,“ říká Ambrosio s tím, že věřící si nikdy nepřáli odtrhnout se od katolické církve.

Nicméně Vatikán po Romově vystoupení už měl Santa Muerte dost a prohlásil ji za ďáblův výtvor. Dokonce nařídil, aby z výše zmíněných kostelů farníci odstranili její škodlivá zobrazení, která tam bez velkého zájmu o ně byla po staletí. Někteří katolíci pak přinášeli obětiny ke křížům, aby si u Krista vyprosili milost za to, že si s ní zadali. Definitivně pohřbívat Smrtku by však bylo více než předčasné.

TEXT A FOTO: David Těšínský

Jedna země a dva světy. Japonsko je pokrokový stát, ale jakou cenu má místo na špici? Lidští roboti pracují od úsvitu do soumraku, na odpočinek není čas. Také zde žijí lidé bez práce a bez domova, kteří se narozdíl od nich ještě nezapomněli smát.

Zivot japonského businessmana je stereotypní a suchý. Probudí se okolo páté ranní, pak vyrazí do práce, nastoupí do přeplněného vlaku s přestupy na přelidněných stanicích a pozdě večer ho čeká stejně úmorná cesta zpět. Není divu, že tito živí roboti rádi svůj každodenní stres po práci spláchnou v místních hospodách (izakaya) a mnohdy pak ani netrefí domů.

Po ulicích se běžně povalují opilí manažeři ještě v oblecích s kravatou a kufříkem. Průměrný japonský businessman nevydělává velké peníze, proto raději místo taxíka hledá alternativní způsoby noclehu, jako je fastfood. Útočiště nachází v „manga kavárně“ či jakékoliv jiné internetové kavárně, otevřené 24 hodin denně. Oblíbeným místem je i McDonald´s. Častým zvykem pro rychlé „odstresování“ je také návštěva heren nebo čtení mangy (kreslených tištěných komiksů) v nejbližším marketu při pauze na oběd nebo večer po práci.

Práce vysává

„V Japonsku je velice obtížné prosadit jakoukoliv zásadní změnu,“ řekl mi 66letý pán ze Severní Koreje, který žije v Japonsku již dlouho. Když jsme se poznali blíže, tak mi sdělil: „Ty jsi moc citlivý na to, abys tady vydržel s těmi roboty. Mnoho lidí se tu cítí hodně osamoceně a je normální nemít žádné kamarády.“

Každý člověk si i v Japonsku může najít svoji cestu ke štěstí, záleží, jestli štěstím je pro něj zrovna jediné volné pracovní místo v železné budově mezi mraky s nikdy nekončící pracovní dobou. Nezřídka nějaký ten businessman ukončí svůj život skokem pod vlak nebo z okna.

Klidné stáří

Opakem lidských robotů z Tokia jsou bezdomovci z Ósaky. Prožil jsem s nimi ve slumu Kamagasaki celé tři dny. Proběhlo mezi námi neuvěřitelné porozumění beze slov, já neuměl japonsky, oni zase anglicky, přesto jsme se spřátelili. Padesátníci bez práce a bez domova přesto působili, že jsou se svou životní situací smířeni. Se svými penězi vyjdou tak akorát, a přesto se předháněli, kdo mi koupí pivo. Sami kouří, pijí pivo a saké, hrají na kytary, tančí. Mají klid v duši, ten jsem u robotů z Tokia nenašel.

TEXT A FOTO: Vlastibor Čermák

„Cože, on používá bioplyn? Tady v Tanzanii?“ „Ano, už několik let,“ odpovídá průvodce. Zvědavost mě zavedla na venkov, kde panuje černočerná tma, než ji rozřízne světlo z místní farmy.

Byli jsme v centrální Tanzanii již několik dní, a i když tu elektřina byla, často vypadávala, a to i přesto, že za ni lidé platili nemalé peníze. Nespolehlivost dodávek elektrického proudu znepříjemňovala život těm, kdo elektřinu zavedenou měli, a její cena (především cena zavedení) zase odradila ty, kdo po ní zatím jen toužili.

Bioplyn by tak spoustě lidí žijících mimo městskou aglomeraci mohl umožnit splnění dlouhodobého snu, mít kvalitní světlo i po setmění. Příchod tmy je v Tanzanii přesný jak švýcarské hodinky, po celý rok nastává kolem půl sedmé, země totiž leží přímo na rovníku. Tma je tu černočerná, zvláště tady na venkově. Skutečnost, že ulice většinou nejsou osvětlené, není pro chodce zrovna příjemná. Na druhou stranu to ovšem znamená minimální světelný smog a překrásnou hvězdnou oblohu. Hvězdy se tady zdají tak blízko, že se jich chcete dotknout.

Bio farmář

„Myslíte, že by nám to mohl ukázat?“ ptám se okamžitě, protože takovou příležitost si nechci nechat ujít. „Můžeme tam zajít hned a zeptat se ho přímo. Nasedáme do pronajatého auta a vyrážíme. Zprvu jedeme po prašné cestě mezi domky nejrůznějších velikostí a kličkujeme mezi dětmi, chodci, slepicemi a kozami. Když vyjedeme z Manyoni, dostáváme se na kvalitní asfaltovou silnici. Domy postupně mizí a místo nich se objevují pastviny, políčka či neupravený porost, tu a tam roztroušená stavení. Po několika minutách jízdy u jednoho zastavíme. Majitele najdeme za domem, zrovna pracuje na poli, i když je mu kolem šedesáti, je stále plný energie a síly. Nezanedbává ani svůj zevnějšek: jeho tvář je hladce oholená, jen na bradě má šedivé strniště.

„Shikamoo,“ zdravíme svahilsky. Je to výraz, který je pozdravem a zároveň projevem úcty. „Marahaba. Co vás sem přivádí?“ Krátce vysvětlíme, proč jsme přišli, a ptáme se, zda by nám ukázal svůj bioplynový systém. Po tváři mu přelétne úsměv. „Samozřejmě. Pojďte se podívat,“ říká. Opře motyku o strom a vede nás k domu. „Je to tu vlastně díky mému synovci. Jednou byl v Dodomě, zrovna když tam nějaká neziskovka předváděla bioplynovou technologii. Zaujalo ho to a pozval je, aby přijeli udělat tu prezentaci i tady. Oslovilo to pak i mě, a tak jsme si to tady zařídili.“ „A funguje to?“ „Přijďte v noci a uvidíte! Ale teď pojďte dál, ukážu vám, jak je to udělané.“

Bez zápachu

Bioplyn byl zavedený do třech místností: obývacího pokoje, studovny a kuchyně. V obýváku a ve studovně se používal na svícení, v kuchyni na vaření. Dům měl ještě další dvě místnosti, ale kvůli menší kapacitě nádrže tam přívody zavedeny nebyly. Samotná nádrž se nacházela na levé straně domu. Betonová, umístěná v podzemí. Obsah nádrže tvořily výkaly skotu i lidí. Dokud jsme neotevřeli poklop, necítili jsme žádný zápach. Má zvědavost stoupala. „Jak to svítí? Dají se při tom světle dělat domácí práce? Dá se při něm číst? A co ten plynový vařič v kuchyni, je efektivní? Věděl jsem, že odpovědi na tyhle otázky se dozvím, až přijedeme podruhé, v noci.

Zdravice po africku

Nemohl jsem se dočkat, až se setmí. Na farmu jsme dorazili poté, co už tma byla tak hustá, že by se dala krájet. Když jsme přijížděli, nikoho jsem neviděl, ale jen co jsme vystoupili, podle hlasů bylo jasné, že na nás čeká hned několik lidí. Následovaly pozdravy ve svahilštině a africké potřásání rukou. Říkám africké, protože v Africe, tedy alespoň v té východní, podání ruky není jen zvyk, ale téměř obřad. Ruce se podají a… drží. To může trvat několik sekund, minutu nebo i déle. Záleží na tom, jestli se pouze pozdravíte, anebo hned po pozdravu začnete konverzaci. A řekl bych, že také na tom, jak moc je ten, s kým se zdravíte, rád, že vás vidí. Když už má konečně dojít k puštění rukou, ani to se neděje překotně rychle. Pomalu se sjede dlaní po dlani druhé a zdravící se chvíli drží za konečky prstů. Toto je obvykle konec, ale ne vždycky. V některých případech se prsty pustí, ale ještě se jimi pěkně luskne.

Žádné plýtvání

Čekali tu na nás farmář, jeho žena, jejich asi osmiletý syn a také synovec, ten, který s myšlenkou používat bioplyn přišel jako první. Jakmile jsme vstoupili do domu, všiml jsem si, že na druhém konci chodby je vidět tlumené světlo. Vycházelo z obývacího pokoje. Tam na nás čekal další člověk, zdejší stařešina. Doslechl se, že máme v noci přijít, a rozhodl se také zúčastnit. Opět následovalo vítání, pak jsme se usadili a začali si vykládat o všem možném. A samozřejmě, jakmile se naskytla příležitost, stočil jsem řeč na bioplyn.

„Nesvítí to moc silně…“ „Svítí, podívej,“ řekl farmář a pootočil knoflíkem lampy zavěšené ze stropu. Bylo to, jako kdyby se ranní šero náhle změnilo v jasné odpoledne. „Nepustil jsem to naplno, protože zásoba plynu je omezená. Zatím se nám nestalo, že by to pro naši běžnou spotřebu nestačilo, ale ani tak neplýtváme.“ „Můžete mi ukázat i ty další místnosti?“ byl jsem zvědavý. „Samozřejmě, pojďme.“ Temnou chodbou jsme prošli až na druhý konec domu. „Tohle je naše kuchyň,“ řekl farmář a vedl mě do menší místnosti, kterou jsem v té tmě spíše tušil, než viděl. Farmář se nad něčím sklonil, škrtl zápalkou, něčím pohnul, lehce to zasyčelo, a pak už jsem jen viděl modrozelený plamen plynového sporáku. Ve stejnou chvíli jsem také ucítil nevábný zápach, který však rychle zmizel.
„Tady vaříme.“ „A světlo?“ „Zavedli jsme to sem pouze do vařiče.“ „A jak to, že když jsme byli v obýváku, necítil jsem vůbec žádný zápach?“ „Ten zápach je cítit pouze tu chvilku od otevření plynu do zapálení. Když už to hoří, necítíš vůbec nic.“ „Takže kdyby někdo omylem nechal otevřený ventil, asi bych si toho rychle všiml, že?“ „Přesně tak,“ zasmáli jsme se všichni při té představě. Vařič jsme vypnuli a zamířili do další místnosti. Někdo nás ale předběhl. Byla to jeho žena se synem. Pomáhala mu s domácími úkoly, a tak tu lampa běžela naplno. V místnosti byl pouze stůl, nějaké krabice na zemi a na stole a v rohu police. Nechtěli jsme vyrušovat, a tak jsme jen nakoukli a šli zpátky. Světlo už bylo opět ztlumené a diskuse ve svahilštině běžela na plné obrátky.

Zrádná bludička

Když jsem pozdě v noci odemkl dveře svého pokoje, automaticky jsem nahmatal knoflík vypínače a zmáčkl. Vypínač cvakl, ale světlo se nerozsvítilo. Ach, ta elektřina! Ještě štěstí, že mám v batohu čelovku. Nahmatal jsem ji a zapnul. Objevila se bludička, která během několika vteřin zhasla. Posadil jsem se na postel a potmě si sundal boty, svlékl kalhoty, oblékl si čisté tričko a zalehl do postele. Zítra ráno musím koupit monočlánky.

Těžko říci, co mne k tomuto cestovateli tak přitahuje. Jeho životní příběh, pohled na svět či možná sdílená síla prožitku. Když se to vše skloubí s krásou Viktoriiných vodopádů, je o dokonalý africký zážitek postaráno.

Poprvé jsem u Viktoriiných vodopádů stanula v roce 1997. V místní, skoro autentické dědině jsem si nechala provést věštbu z kostí. Byla velmi stručná, celý život se sem budete vracet, řekl místní věštec v roli šamana, a můj průvodce se tomu smál. Já ne. V letech 2005 až 2008 jsem v Zimbabwe pracovala a žila, a teď se tam z různých důvodů neustále vracím. K Viktoriiným vodopádům pak speciálně kvůli Emilu Holubovi. Letos to bylo již po dvaadvacáté.

Městečko Victoria Falls se stále ještě nemůže vyrovnat se špatnou pověstí, kterou Zimbabwe utržilo během posledních voleb, a to i přesto, že má velmi dobrou úroveň služeb a podniká zde i řada cizinců, kteří nešetří nápady, jen aby přilákali platící hosty. Možná, že i to je jeden z důvodů, proč se ve městě moc nepěstuje hrdost na vlastní historii, a za nejdůležitější se považuje fakt, že Viktoriiny vodopády jsou co by kamenem dohodil, a pokud se chtějí trochu blýsknout před turistou, dodají jméno Davida Livingstona, který je pro Evropany objevil. To, že zde byl i nějaký Holub, pak neví skoro nikdo. Snažím se to už dlouhá léta napravit.

První pokus

Místní galerista, kterého znám léta, a k němuž se uchyluji sama první ráno pobytu, mi se smíchem nabízí, zda si letos nechci raději prohlédnout Mosi-oa-Tunya (jak se vodopádům v místním jazyce říká). Ty tu prý byly tisíce let před Davidem. Pokračujeme v rozmarném tónu, a když se vytasím s balíkem pohlednic první mapy vodopádů, ani si je nemusí pořádně prohlížet. Před lety navštívil mou výstavu a odhalení Holubovy sochy ve městě Livingstone, a tak ví, co jsem donesla. Ještě zkouším, co vydrží, a rychle na něj chrlím, že sem k vodopádům Emil dorazil v září 1875 v doprovodu George Westbeeche a zdržel se u nich čtyři dny. I to mu však stačilo na to, aby zakreslil jednotlivé katarakty a jejich okolí. Jeho ručně kreslená mapa Slapů Viktoriiných, jak je nazýval, byla poprvé publikována v Grahamstownu v roce 1879. Uznale kývá hlavou, Yes Maria, a z připraveného balíku, jako znalec (mě i místních poměrů) si bere největší díl.

Potěšena jeho zájmem obcházím v horku ještě další místní instituce – informační centrum, poštu, obchůdky na hlavní třídě a jen asi dva hotely. V místním horku si většina zdejších krasavic nemůže stěžovat na spoustu práce, a tak se věnuje své manikúře, případně vyhlížejí vhodný doprovod na večerní disko. Pohlednice ukládají do poloprázdných stojánků s grácií, ovšem s vlažným zájmem. Po poledni mám poctivě obšlápnuté celé centrum městečka, vyjma nejstaršího honosného hotelu Victoria, jehož management mi laskavě sdělil v předchozí mailové korespondenci, že má přednáška v jejich prostorách je vítána, pokud uhradím za pronájem sálu 5000 dolarů a zajistím si patřičné obecenstvo. Takto velkorysou nabídku jsem nepřijala a hrdost mi nedovolila, abych tam vkročila zaprášená a v obyčejném klobouku, takže má návštěva tohoto viktoriánského hotelu se tentokrát nekoná.

Místo toho jsem se vrátila zpět do lodge pro Pavlu a Štěpánku (dobrovolnice, které mi pomáhají v Tengenenge), abych je zavedla na vodopády ještě toto odpoledne, neboť stmívání chceme prožít na spojovacím mostě společně s kamarádem Petrem, který se k nám blíží ze Zambie. Pokud jde o oblečení, doporučuji ze zkušenosti dvoje. Na sebe plavky a pak košili, kraťasy a protékací boty. Vstupné je proti loňsku pro cizince opět o deset amerických dolarů vyšší, ovšem jako bonus můžeme zhlédnout před vstupem skupinu tanečníků, která zpívá válečnické písně a má skvělý doprovod na bubny. Ovšem chvilka zastavení u nich také znamená, že nás obklopí i místní prodejci všeho možného a začíná nekonečný dialog:

„Budeš potřebovat pláštěnku.“ „Nebudu, mám plavky.“ „Je to dlouhá cesta, budeš mít žízeň.“ „Znám to tam, mám s sebou vodu.“ „Teď se tady platí americkými dolary, ale já mám ty staré, zimbabwské, miliony, triliony.“ „Mám těch zimbabwských plné kapsy.“ „Nevěřím…“ Konec tohoto duchaplného rozhovoru ukončí až několik balíčků bilionových bankovek z mých zásob, za které si beru pět jeho trilionových. Ani jednu stranu tento směnný obchod nebolel, a tak se vzájemně loučíme s úsměvem.

Do vodního světa

V hlavní expozici o historii vodopádů za branou se nic nezměnilo a zasahovat do ní nemohu. Jsou tu posledních pět let stále stejné panely s daty vstupu prvních misionářů, geologický průřez a velmi cenné informace o stavu vody na Zambezi v jednotlivých ročních obdobích. A konečně i nová nabídka, dá se rezervovat i prohlídka vodopádů za úplňku. Škoda, že tu jsme jen na tři dny. Zato zdejší krámek s turistickým zbožím mne nesmírně těší. Vládne mu milá energická žena, která rozšířila nabídku i o knihy, takže beru do ruky tu, co pojednává o stavbě spojovacího mostu mezi vodopády, listuji ve výpravné publikaci o Zambezi (v italštině), dívám se do encyklopedie endemických rostlin v angličtině a němčině. A zatímco si kamarádky pečlivě poznamenávají data z panelů, probírám s tou dámou pobyt Emila Holuba na vodopádech. Byť se na rovinu přiznává, že o něm ještě neslyšela, dojímá ji i skutečnost, že podruhé sem vzal i svou mladičkou ženu, co měla ty půvabné dlouhé šaty (jak se řekne anglicky honzík, ta mašle na zadku, si ne a ne vzpomenout) a slunečník. Nakonec přebírá nejen pohlednice, ale i mapu jeho cest, kterou mám z předchozích výstav, a pečlivě si zaznamenává i názvy jeho knih v angličtině, tedy těch publikací, které jsme v předchozích letech vydali na ambasádě v Harare. Neměl by pro ni být takový problém je v knihovně najít.

Skoro dvouhodinová procházka podél hrany vodopádů začíná nad horním kataraktem, kde si srovnám Holubovu mapu a odkud se pomalu přesunujeme od vodopádu k vodopádu. Ze čtrnácti jich splývá dohromady momentálně asi třetina. Sama udělám jen pár snímků duhy v první průrvě (tam je totiž vždy) a přestávám fotit u hlavního vodopádu, to už jsem stejně celá mokrá a můj jednoduchý aparát by nemusel mé pokusy vydržet. Děvčata se ještě snaží, po každé sérii ukládají foťáky do igelitových sáčků, ale v hustém deštném pralese v druhé třetině cesty to také vzdávají. Odpolední slunce nás ještě prohřeje u zátoky Batoka, kde končí zimbabwská část vodopádů a kde máme nádherný pohled na spojovací most. Při krátkém odpočinku a ždímání mi volá Petr ze Zambie, že dorazí na most za necelé dvě hodiny, a tak se rychle vracíme zpět, abychom mohly přejít hranici.

Na celnici je lenivý provoz. Sympatickému mladíkovi v uniformě za přepážkou vysvětluji, že si nechceme obstarávat víza, neboť jdeme na most jen předat Holubovy pohlednice kamarádovi (a zatajuji, že jsem si objednala pro nás pivo). Dívá se mi do tváře, nadzvedávám klobouk, a on listuje mým skoro novým pasem (mám tam za dva poslední roky jen africká víza – tři zimbabwská, čtyři keňská a jedno senegalské), nakonec si vyžádá slib, že se nejpozději za dvě hodiny vrátíme. Pak bouchne na papírek razítko, a když mi ho vzápětí odeberou u plotu před vstupem na most, jen letmo zahlédnu u jeho podpisu poznámku: „Tři kusy.“ Na dotaz kamarádky, jak se vrátíme zpět, se tvářím nechápavě a lakonicky odpovídám, že stejnou cestou.

Setkání s Petrem je jako vždy milé, svého času bodoval i zamýšlenou česko-slovenskou lodge v Livingstone, známe se léta. Probereme tedy nejžhavější novinky z obou stran a při západu slunce si připijeme na počest Emila Holuba. Podařilo se nám být u vodopádů jen pár dní po 110. výročí jeho úmrtí. Petr balí do batohu zbytek pohlednic, bez problémů je předá v livingstonském muzeu. A já si skoro za tmy promýšlím scénář nové holubovské výstavy, tentokrát v Čechách. Když dorazíme k celnici ze zambijské strany, ten sympatický celník jen pokyne rukou a prohodí „Fajn, že jsi zpět.“

TEXT A FOTO: Jiří Škoda

Co kdybych vám řekl, že hned za našimi hranicemi se nachází krajina pohádek, která zatím uniká pozornosti většiny českých turistů?

Co v Německu? Ať před cestou, nebo po ní, všichni se mě ptali úplně stejně. Příroda, lidé, památky? Reakce většinou nechápavé. Přestože průzkumy veřejného mínění říkají, že se vztahy Čechů a Němců rok od roku lepší, v mém okolí to není moc znát. Občas někdo chválí výhodné nákupy nebo působivou atmosféru drážďanských vánočních trhů, ale stejně je rád, když může konzumovat oblíbené potraviny, sice polepené německými etiketami, pěkně doma v české kotlině. Je to zvláštní, když si uvědomíme, jak mnoho společného s našimi velkými sousedy máme.

Za sedmero horami

Začít můžeme třeba u nejranějších vzpomínek. V dětství jsme slýchávali pohádky o zlých a hodných králích, o přeshraničních vdavkách, o drobných šarvátkách, při kterých jednotliví mocipáni bojovali o svá drobná území. Když se však podíváme na mapu středověkých Čech, brzy si uvědomíme, že zde se děj těchto příběhů pravděpodobně neodehrával. Stopy po podobných událostech najdeme mnohem snadněji právě v sousedním Německu, které bylo ještě před 150 lety rozdrobeno na desítky malých území, království, knížectví a svobodných měst s vlastními vládci, tak jak to známe z dětských příběhů.

Skvěle je to vidět třeba ve spolkové zemi Porýní-Falc, kam jsem zamířil při své mými přáteli nepochopené cestě. Řeka Rýn byla již od pravěku evropskou tepnou, podél které probíhal obchod, cesty i válečné výpravy. Každý mocichtivý člověk v této oblasti se snažil zajistit si k řece přístup a dát ostatním najevo, že je to právě on, kdo zde hraje prim. Krajinu podél řeky, zejména podél středního toku, si můžete představit jako hustě koncentrovanou přehlídku těch nejkrásnějších a nejimpozantnějších historických staveb. Nejlépe je uvidíte z paluby některé z četných výletních lodí, které se po řece plaví. Začít můžete třeba v městečku St. Goar ležícím jen pár kilometrů proti proudu od města Koblenz, kde se do Rýna vlévá významná řeka Mosela, přinášející vodu od města Trevíru. Pokud poplujete proti proudu (což doporučuji), proplujete nejdříve kolem skály zvané Lorelei. Jedná se o nejužší místo Rýna mezi hranicí Švýcarska a ústím do moře. Proud je zde prudký a spolu se skalisky pod hladinou komplikuje lodní dopravu. V historii zde došlo k mnoha nehodám lodí. Podle legendy má všechny na svědomí stejnojmenná víla, která láká námořníky blíž ke skále, podobně jako to dělají sirény z řecké mytologie.

Hned za skálou proplujete časem. Na obou březích řeky začnou jako houby po dešti vyskakovat na skalách mohutné hrady, pod nimi krásná starobylá městečka. A když píšu mohutné, myslím mohutné. Jen ty největší z Čech by se s nimi daly srovnávat, ale počtem by nás ty rýnské naprosto převálcovaly. Nejlepší je, že jsou všechny krásně opravené a z velké většiny přístupné. V některých stále žijí lidé, jiné jsou přebudovány na luxusní hotely či restaurace a zbytek stále slouží reprezentačním účelům.

Zpátky do minulosti

Chybu neuděláte, když vystoupíte na břeh. Jak jsem se již zmínil, většina měst si dosud uchovala atmosféru dob dávno minulých. Stále v nich můžete najít zbytky opevnění, projít se po hradbách a proplétat se úzkými středověkými uličkami. Vysoké hrázděné stavby s mile křivými stěnami na vás budou působit, jako kdyby vám chtěly něco sdělit. Příběhy ze své historie, osudy svých majitelů. Stará pošta, celnice, skladiště, trh… Připadal jsem si po chvíli jako v nějaké fantasy počítačové hře, ovšem s daleko lépe modelovaným prostředím.

Pokud vás omrzí kameny a dřevo okolních staveb, doporučuji navštívit některou z místních restaurací. Německo si s kvalitní gastronomií jistě mnoho lidí nespojuje, přinejlepším nás napadne eintopf, případně některá z parodií z pořadu Česká soda. Je to ale chyba. Ačkoli jsem velkým fanouškem historie a krajina kolem Rýna na mě měla vliv přímo fantastický, většina vzpomínek se váže ke gastronomickým zážitkům.

Ve většině restaurací vám nabídnou pokrmy z místních produktů. Což trochu naznačuje, že velká většina jich bude mít něco společného s rybami. Nemusíte se ale bát, že byste nedostali nic jiného. Místní restauratéři se opravdu snaží, a tak se stále více podniků objevuje na seznamech známých gastronomických speciálů. Navíc ačkoli se celá oblast nachází v té bohatší části Německa, ani pro našince tu není extrémně draho. Na závěr pak přichází logická tečka. Kde jinde ochutnat rýnský ryzlink, než právě zde? Nabídnou vám ho v každé restauraci. Pokud ale chcete oblast poznat trochu lépe, doporučuji se rozjet na venkov a vyhledat nějaké menší vinařství. Místní producenti vám rádi a ochotně vysvětlí, v čem spočívají přednosti tohoto lahodného nápoje, a pokud byste náhodou váhali, dají vám ochutnat hned z několika posledních sklizní. Odjíždí se pak o to obtížněji.

Co tedy dělat v Německu, vracím se k původní otázce. Je toho mnoho. Pokud jste milovník přírody, historie a dobrého jídla, určitě se nespletete, když naše západní sousedy navštívíte. Určitě vás, stejně jako mě, v mnohém překvapí.

Kráčíme přes sluncem rozžhavenou černou planinu. Kam oko dohlédne, obklopuje nás jen zkamenělé moře rozbouřených lávových vln se stříbřitě lesklým povrchem. V dálce před námi se uprostřed kamenné pustiny rýsuje ostrov zeleného života – kipuka Royal Gardens.

Havajský vulkanický národní park na ostrově Hawaii chrání jednu z nejdynamičtěji se měnících krajin na světě. Co tu vidíme dnes, už zítra nemusí existovat. Nacházíme se na svazích sopky Kilauea, jedné z nejaktivnějších sopek naší planety, která během posledních sta let vykazuje prakticky nepřetržitou aktivitu. V jejím rozlehlém vrcholovém kráteru Halemaumau ještě na začátku 20. století bublalo jezero žhavé lávy. To v roce 1924 zmizelo při explozivní erupci, po které se sopečná aktivita na vrcholu sopky na čas zklidnila. Mezitím však Kilauea o své aktivitě dává opakovaně lidem vědět, dokonce poslední čtyři roky se Halemaumau opět probouzí a poodkrývá svůj kotel žhavé lávy.

Není divu, že obyvatelé Hawaii věří, že právě v kráteru Halemaumau sídlí bohyně Pele. Mocná Pele vládne tvořivé i ničivé síle vulkánů, je bohyní sopečného ohně, blesků i větru. Pro původní obyvatele Havajských ostrovů je Pele uznávanou autoritou, se kterou je třeba vycházet zadobře. Proto jí také často nosí ke kráteru všelijaké obětiny – květy, jídlo i jiné drobnosti.

Pravý důvod neobyčejné sopečné aktivity Havajského souostroví, vlastně přímo důvod jeho existence leží hluboko pod tichooceánským dnem. V hlubinách zemského pláště se tu nachází takzvaná horká skvrna, anglicky „hotspot“. Představme si ji jako hrnec žhavého magmatu, které se pomalu protavuje zemskou kůrou vzhůru. Z moře se tak vynořují obrovské vulkány a vznikají ostrovy. A protože se pacifická zemská deska pomalu posunuje k západu, starší ostrovy s deskou odjíždějí a na jejich původním místě nad horkou skvrnou vznikají nové. Tak vznikl celý řetězec Havajských ostrovů.

Royal Gardens, tedy „Královské zahrady“, byly velkým, ale špatně plánovaným developerským projektem pocházejícím z 50. let dvacátého století. Uprostřed deštných lesů na jihovýchodních svazích sopky Kilauea, v těsném sousedství národního parku, tu za podpory státu byla vybudována rozsáhlá síť ulic, spojující na 1500 stavebních parcel. Díky mohutné reklamní kampani na americké pevnině se pozemky prodávaly, aniž by kdo přemýšlel o riziku, jaké sopka za ploty zdejších zahrad představuje.

Odříznutí

Na začátku 80. let se aktivita Ki¬lauey přesunula mimo vrchol, do tzv. východní riftové zóny. Riftovou zónu lze popsat jako jakousi mohutnou puklinu ve svahu sopky, podél které se mohou objevovat boční erupce. Jedna taková erupce nastala 3. ledna 1983 pouhých pět kilometrů od horního okraje Royal Gardens. Madam Pele připravila lidem spektakulární představení. Ze země začala tryskat téměř pět set metrů vysoká fontána žhavé lávy, která vytvořila nový sopečný kužel, později nazvaný podle vymřelého endemického ptáka Puu Oo. Z této nově zrozené malé sopky pak láva stékala jako rudá ohňová řeka ze svahu dolů. Pohled to byl jistě impozantní, ale pro obyvatele Královských zahrad až příliš bezprostřední.

Naštěstí tu mnoho lidí nežilo. Ze všech pozemků byla zastavěna sotva desetina. Přesto v prvních dvou letech erupce bylo lávou z kráteru Puu Oo zničeno 16 domů a skoro pětina celé městské čtvrti zmizela pohřbena pod vrstvou lávy až deset metrů mocnou. Zkáza přicházela pomalu, ale vytrvale, stejně jako vytrvale pokračovala erupce. V dalších letech byly postupně zaplavovány další a další parcely i domy, v roce 1987 byly Royal Gardens odříznuty lávou od zbytku světa. Stala se z nich kipuka, což je havajský výraz pro ostrov vegetace uprostřed čerstvých lávových proudů.

Ještě do roku 2000 zdejší nejvytrvalejší obyvatelé udržovali v rámci možností příjezdovou cestu pomocí buldozerů, ale i ta byla nakonec pohřbena do lávy. Od té doby se do Royal Gardens lze dostat pouze pěšky přes hrbolatou lávu nebo vrtulníkem. My se do kipuky Royal Gardens vypravili pěšky. Auto jsme zaparkovali kousek za vesnicí Kalapana na jihovýchodním pobřeží ostrova Hawaii. Kalapana bývala rybářskou vesnicí, ale nakonec ani ona neunikla vulkanickým živlům. V roce 1990 prakticky celou vesnici pohřbila láva, ušetřeno zůstalo jen pár domů. Ačkoliv osud tohoto kusu země je stále neklidný, lidé tu evidentně mají pro strach uděláno a své domy si houževnatě obnovují i na čerstvých a holých vrstvách vyvřelé lávy. Má to svůj důvod. Láva rychle zvětrává, mění se na velmi úrodnou půdu a ve vlhkém tropickém klimatu se pak daří nejen bujné lesní vegetaci, ale i tropickému ovoci. Políčka s papájou tu rostou jako houby po dešti.

Ukrytý prales

Nás čeká náročný a riskantní pochod po nedávno ztuhlých lávových proudech. Slunce stoupá a černá skála pod nohama se rozehřívá jako plotna kamen. Dostatek vody v batohu je pro takový výlet nezbytností. Stejně tak pevná a odolná obuv. Vydáváme se napříč otevřenou plání tvořenou ztuhlými proudy lávy zvané pahoehoe (provazová láva). To je druh lávy při havajských erupcích velmi častý. Je to láva, která za horka teče v hladkých proudech a jak chladne, její konzistence připomíná med. S klesající teplotou ztuhne nejprve jako kůže tenký povrch proudu, zatímco pod ním se stále tekutá láva ještě pohybuje. Tak se již zatuhlá „kůže“ proudu deformuje mnoha vráskami, přehýbá se, napíná, praská a bortí, nafukují se v ní bubliny, hromadí se ve vytlačovaných kopcích, či se znovu roztaví pod novou horkou lávou. Jakmile přísun čerstvé lávy ze sopky skončí, vše ztuhne a lávové útvary zkamení jako by prostřed svého pohybu zamrzly.

Celou cestu ke kipuce užasle obdivujeme nadpozemskou fantazii bohyně Pele, se kterou vytváří všechny ty fantastické tvary. Připadáme si jako na výstavě abstraktních sochařských děl a nadšeně objevujeme stále nové exponáty. Zároveň však musíme velmi obezřetně vážit každý krok a dobře volit cestu. Čerstvé lávové proudy mají značně křehký a nestabilní povrch. Těsně pod povrchem se mohou ukrývat i dost velké dutiny – ztuhlé bubliny. Probořit se do takové bubliny představuje velké riziko. Zdejší čedičová láva je složením velmi podobná sklu a praskliny v ní mají hrany ostré stejně jako skleněné střepy. Nikdo si nechceme pořezat nohy, a tak jdeme opatrně, našlapujeme jako šelmy na lovu.

Po dvou hodinách přicházíme k vegetaci a brzy nalezneme i první vyasfaltovanou ulici. Vede odnikud nikam, tedy přesněji z lávy do lávy. Z obou stran ji už značně pohlcuje vegetace. Okolní parcely připomínají prales. Jen dopravní značky u silnice a džunglí prorostlý rezavý vrak auta naznačují minulost této zvláštní Královské zahrady. Zkoumáme zbytky opuštěného světa na svahu sopky. Postupně objevujeme několik rozpadajících se dřevěných domků a v jejich okolí pozůstatky kdysi šlechtěných zahrad. U jednoho domu roste pár kokosových palem. Máme štěstí, pod jednou z nich se válí zralé kokosy. Není snadné se do nich dostat, ale nečekaná svačina je výtečná!

Pan vytrvalý

Přes některé ulice se převalil několik metrů mocný lávový proud. Při jeho přelézání si nedokážeme představit, jak se ke svým domům dostávali zdejší poslední obyvatelé. Dnes již jsou Royal Gardens neobydlené, ale vůbec poslední rezident – jedenašedesátiletý Jack Thompson – byl evakuován vrtulníkem teprve na začátku března 2012. Den poté jeho dům zachvátila bohyně Pele. Jack se pro svou odolnost a vytrvalost stal na Hawaii slavnou osobností. Ve svém domě dokázal odolávat sopečným živlům téměř třicet let! Poslední čtyři roky tu byl již jen osamoceným vlkem. Vždyť jeho poslední soused musel z Royal Gardens odejít již v roce 2008. Jack chodil do civilizace jen pěšky přes nám již dobře známé a špatně schůdné lávové proudy. Tu a tam za ním přilétal vrtulník se zvědavými turisty, kteří chtěli na vlastní oči poznat dům a život lávového samotáře.

Erupce v kráteru Puu Oo je nejdelší zaznamenanou nepřetržitou erupcí na světě. Letos slaví 30. narozeniny! Období lávových fontán již dávno skončilo, ale žhavá láva nadále vytéká na zemský povrch a pomalu stéká po svazích sopky do moře, kde za mohutných explozí vzniklé páry tuhne a trvale tak zvětšuje americké území ostrova Hawaii. Nepodařilo se nám však žhavou lávu zahlédnout. Většina se jí totiž pohybuje podzemními tunely, do kterých se kdysi zapouzdřily lávové řeky. Možná je to tak lepší. Láva proudící pod zemí se nikde nerozlévá a nikoho neohrožuje. Jen stoupající pára na pobřeží pod sopkou je důkazem, že Pele tu dosud neřekla své poslední slovo.

Nic nenasvědčuje tomu, že erupce Puu Oo v blízké době skončí. Royal Gardens si již téměř zcela uzurpovala zpět do svého království bohyně Pele a vypadá to, že na nich bude ještě nějakou dobu pracovat, aby dílo dokončila. Možná, že ve chvíli, kdy čtete tento článek, jsou Královské zahrady již definitivně vymazány z mapy našeho světa. Dříve nebo později je ovšem Pele zase opustí, lávu pokryje během let hustá vegetace a cyklus zániku a zrodu se uzavře.

Je to Pacifik s jemnou příchutí Francie. Servíruje přírodní delikatesy, které lákají turisty i těžaře. Nová Kaledonie chutná sladce i hořce. Je největším zámořským územím Francie, ovšem domorodí Kanakové se s touto příslušností nesmířili dodnes.
Při cestě po Nové Kaledonii se nedá zabloudit. Země má tvar dlouhé nudle. Pět set kilometrů na délku a padesát na šířku. Roku 1774 sem připlul James Cook, objevil tu ostrovy, které mu připomínaly Skotsko a pojmenoval je Nová Kaledonie (Římané při své expanzi dali Skotsku název Caledonia). O sto let později si tuto část Černých ostrovů – Melanésie přisvojila Francie a začala sem vysílat trestance. Z trestanců se postupně stali farmáři, kteří domorodé Kanaky zotročili. Vřelé kanacko-francouzské vztahy tu nepanují dodnes. Přestože na severu východního pobřeží Francouzi téměř nežijí, několikrát mě svezli stopem. Většinou stejně jako já projížděli touto oblastí poprvé. „Ještě nedávno tohle nebylo pro Francouze bezpečné,“ vysvětluje mi za jízdy Jenevieve. Tato mladá kanacká dívka jela se svým francouzským přítelem Fabienem na dovolenou. Využívám její znalosti angličtiny a ptám se na „černo-bílé“ vztahy a nedávnou historii země.

Kněz bojovníkem

Nová Kaledonie se v 80. a částečně i v 90. letech zmítala v obrovských nepokojích. Kanacká nesmiřitelnost s francouzskou kolonizací se stupňovala, až vyústila v boj o nezávislost. Krev v žilách místních obyvatel po generace tiše bublala. Nakonec se vztahy vyostřily, až se na scéně objevil Jean-Marie Tjibaou. Tento původem kněz sjednotil všechny kanacké kmeny a stal se lídrem celonárodního hnutí za nezávislost. Tjibaou pochopil, že Francouze neporazí v ozbrojeném boji, a začal se zástupci kolonizátorské země vyjednávat. Chtěl zabránit dalšímu prolévání krve, ale prolil svou vlastní. Tjibaouův nenásilný odpor se nelíbil radikálům, kteří ho v roce 1989 zastřelili. Nikomu se už od té doby nepodařilo Kanaky sjednotit. Svého úsilí vymanit se z kontroly Francie se nevzdali, ovšem barikády už dnes nikde nestojí. „Obě strany se sice respektují, ale bratrské pouto navázáno není,“ pokračuje ve svém vyprávění Jenevieve. „To, že mám za partnera Francouze, moji příbuzní netolerují,“ ukončuje tuhle kapitolu, když přijíždíme do oblasti Linderalique.

Hned u pobřeží trčí do výše ostré jehlany skal. Jsou tak spektakulární, že jedna skála se dostala na zadní stranu pětistovky CFP franků (franků francouzských kolonií v Tichém oceánu). Za přílivu se voda dostane až k patám trčícího masivu. Domluvili jsme se, že zde budeme společně kempovat. Fabien postavil stan a já šel pro dřevo. K večeři jsme měli smažené vepřové s nudlemi a večer u ohně mě Jenevieve zasvětila do kanacké kultury a tradic.

Něco za něco

Oproti Francouzům mám tu výhodu, že se mohu v klidu vypravit i do kmenových osad, aniž bych se musel bát nějakého konfliktu. Ten by sice už dnes neměl hrozit ani Francouzům, ale vřelého přijetí se jim nemusí dostat všude. A nutno říci, že Kanakové jsou velice srdeční lidé. Nebylo vzácností, že mě pozvali domů na čaj či kávu, nebo mi věnovali na cestu nějaké ovoce. Ale ještě jsem nenavštívil žádnou izolovanou kmenovou komunitu. „Tohle podléhá určitým pravidlům, která by se měla respektovat,“ pokračuje u otevřeného vínka Jenevieve. „Není možné se svévolně pohybovat v jejich osadě, aniž by návštěvník absolvoval takzvaný kutum.“ V překladu to znamená něco jako výměna. Šéfovi vesnice se předá tradiční batikovaný šátek či dlouhý pruh látky, do něhož se může zabalit ještě nějaká drobnost. Za toto se nabízejícímu dostane oficiálního přijetí do vesnice. Po dvou hodinách jsme se zvedli od ohně, který už byl vlastně jen hromádkou žhavých uhlíků. Hodil jsem do nich větší kus dřeva a šel roztáhnout matraci pod nedaleký strom na okraji písečné pláže. Usínalo se krásně. Po společné snídani jsem se s tímto sympatickým smíšeným párem rozloučil a vydal se pěšky dál.

Než jsem Hienghene opustil, pořídil jsem si potřebný kus batikované látky, jaký se používá pro kutum. Jako první jsem navštívil kmenovou osadu Néssapoué. Ani ne po hodině cesty od odbočky při pobřeží jsem vstoupil do osady. Naučenou větou žádám prvního osadníka, aby mne dovedl k šéfovi vesnice. Po menších komunikačních zádrhelech jsem předveden k jeho zástupci. Šéf je pryč. A muž číslo dvě v hierarchii kmene mluví trochu anglicky. Stojíme před „domem setkání“, kde sděluji účel své návštěvy s žádostí o přijetí. V batikovaném plátnu předávám ještě přibalený balíček tabáku a maličký obnos peněz. Rituálu přihlíží hrstka lidí. Dostává se mi oficiálního přijetí jménem celé osady. A oficiální ceremonie se rychle mění v přátelské uvítání. Matyas mě zběžně seznámil s chodem kmene a dal najevo, že se můžu všude volně pohybovat. Zajímal jsem se o místo, kde bych mohl jednu noc kempovat. „Ty nemáš stan?“ ptá se po nějaké době Matyas. „To jsi měl říci hned, můžeš spát v mém domě.“ „A jsi zván také k večeři,“ říká už po společné kávě.

Domácnost po kanacku

Tradiční kanacké obydlí tvoří nízká, dnes už většinou zděná kruhová nebo čtvercová základna. Vysoká jehlanovitá či kuželovitá střecha se skládá z hrubé vrstvy palmových listů nebo stébel travin. Na špici je zapasován malý vyřezávaný totem. U některých obydlí před nízkými vchodovými dveřmi visí již zmiňované tradiční batikované plátno. To se občas také objevuje místo závěsu v oknech, či jen tvoří dekoraci příbytku. Kanakové většinou mají více „domů“. Protože se jedná o stavby o jedné místnosti, bývá ten sousední menší koupelnou, prádelnou a toaletou. Kuchyňka je také většinou zvlášť, ale někdy se jedná jen o zastřešený kuchyňský kout. Tady v osadě se však jídlo připravovalo společně pro celý kmen. Na dvou podložených kolejnicích seděly obrovské hrnce, pod nimiž se topilo. Část žen čistila zeleninu, jiné ji vařily nebo smažily. Smažily se i šproty a sardinky. K jídlu se jako příloha používají sladké brambory a taro. Tato hlíza se považuje za brambory vlhkých tropů. Večeřeli jsme v otevřeném „sálu“ onoho „přístřeší setkání“. Setkání mě potěšilo. Neměl jsem dojem, že bych někomu vadil, naopak. Kdo uměl pár slov anglicky, zkoušel si je procvičit. Já jsem svou slovní zásobu víceméně vyčerpal hned po pozdravu. Úsměv z tváří však zmizel, když jsem opatrně začal hovor na téma kolonizace. Tahle otázka je pro Kanaky velmi citlivá. „Kdysi zde Francouzi zřídili trestanecké kolonie. Přišli farmáři a začali zabírat půdu pro svůj dobytek. Nakonec zabrali celou zemi,“ říkají s tónem nesmiřitelnosti. „Neustále bojujeme za nezávislost, ale pro arogantní Francii jsme jen hrstka rebelujících povstalců!“ Je cítit, jak jimi začínají vibrovat emoce. Nebylo to šťastné téma.

Pod tlakem

Pod vlivem stupňujícího se tlaku vrátila Francie v roce 1999 Nové Kaledonii částečnou autonomii. Navíc všichni obyvatelé dostanou v referendu možnost vyjádřit se, zda chtějí zůstat pod správou Francie; datum bylo strategicky určeno až na rok 2015 (s tím, že to může být i později). V současnosti žije v zemi 230 000 obyvatel. Už teď ale téměř polovinu tvoří Francouzi, a ti stále přibývají. Vytvářejí se různé projekty a vznikají nová pracovní místa. Francie věří, že do tohoto data bude poměr Francouzů vyšší.
A proč se Francie nechce této malé, vzdálené ostrovní země vzdát? Důvody jsou pochopitelné. Nová Kaledonie je bohatá na nerosty. Ve velkém se tu těží kobalt a hlavně nikl, nalézá se tady asi třetina jeho celosvětových zásob! Pro případnou možnost, že by se po referendu měla Nová Kaledonie stát nezávislým státem, byla roku 2010 vedle francouzské trikolory zavedena druhá státní vlajka. Aby Francouzi snížili tlak Kanaků, zavedli jim automaticky i francouzské občanství. Zlé jazyky tvrdí, že to je hlavně proto, aby mohli do referenda v klidu vytěžit co nejvíce niklu. Nerosty se nalézají těsně pod povrchem a snadno se těží. A tady je zakopán pes. Hrozí zde obrovská ekologická devastace. V minulosti bylo přes sedmdesát procent povrchu pokryto pralesem. Dnes je zalesněno už jen něco málo přes dvacet procent. Kde les nevykáceli farmáři pro pastviny, tam stromy odstraňují těžaři. Na odpověď, jestli se budoucnosti podaří napravit křivdy minulosti, si Kanakové budou muset ještě počkat. Potkal jsem však i Francouze, kteří si dokážou představit život v Kaledonii i bez toho, že by byla francouzskou provincií. Kanakové naopak vědí, že bez Francouzů by se jejich nerostné bohatství získávalo hůř. A otázka, jestli by Kanakům nebylo bez těžby niklu (a Francouzů) přece jen lépe, je už teď zbytečná…

Ptal se: Martin Dlouhý, Foto: Martin Dlouhý, archiv Jana Pirka

Vlak, kterým vyrážím na domluvený rozhovor, se rozjíždí a v tu chvíli mi zvoní mobil. „Dobrý den, tady IKEM, sekretariát profesora Pirka. Nemohl byste přijet dříve, pan profesor má naléhavý případ a půjde na sál,“ ozve se z něho. Po příjezdu do Prahy běžím z vlaku do metra, pak na autobus a v běhu dorážím i do IKEMu, kde mi sekretářka sdělí, že musím počkat, než skončí první operace. Asi po půl hodině čekání pan profesor Jan Pirk, světová kapacita kardiochirurgie, přichází. Čiší z něj klid a vyrovnanost, ač je ve stresu i časovém skluzu, protože mu na sál právě přivážejí nového pacienta.

Jaké bylo vaše dětství?

Měl jsem krásné dětství, byli jsme tři sourozenci, dvě sestry a já. Já byl nejstarší. Rodiče žili hlavně pro rodinu, takže nám připravili skvělý vstup do života. A zážitků z mládí mám spoustu, dokonce jsem o tom napsal i knihu Srdce a srdíčka Jana Pirka, kde jsou mé zážitky popsány. Ale nedá se říci, že by některý byl ten největší. Každopádně rád vzpomínám na vesničku Konojedy, kde jsme trávili dovolené, jezdili s rodiči pod stan a při žních jsme také pomáhali zemědělcům na polích. Tenkrát to ještě byli soukromí zemědělci.

Jak probíhala doba studia?

Nejprve byly tři roky na gymnáziu. Následující studia na fakultě pak probíhala ve dvou etapách. První čtyři roky jsem byl svobodný, studovali jsme tak, abychom studovali, ale hlavně si užívali života, jak to studenti dělávají. Chodili jsme na pivo, za holkami, sportovali jsme. Pak jsem se oženil a narodilo se nám dítě, to byla druhá etapa. Takže poslední dva roky jsem se hodně učil, abych měl prospěchové stipendium a mohl přispívat na rodinu.

Jste velký sportovec, ještě běháte maratony?

Běhám, pozvolna se připravuji na novou sezonu. Ale nyní je spíše běžková sezona. (Rozhovor se uskutečnil v půlce prosince. Pozn. redakce) Nicméně nejradši mám dlouhé běhy mimo dráhu, a také běžky a triatlon. Když jsem byl ve škole, tak jsem provozoval pozemní hokej za pražskou Slavii, ale u tohoto sportu hodně trpí ruce, a když děláte medicínu, tak je potřebujete mít zdravé, proto jsem pozemního hokeje nechal. Ovšem skrz tento sport jsem začal cestovat. Když jsme byli mistry republiky nebo aspoň do třetího místa, byla možnost jednou ročně vyjet na utkání na Západ. Takže jsme ve velice nuzných poměrech projeli za „totáče“ celou Evropu.

Co vás nejvíce táhne ke sportu?

Je staré sokolské heslo, nebo ho možná Tyrš odněkud převzal „Ve zdravém těle, zdravý duch“. Víte, když chci, aby mi to myslelo a abych mohl fyzicky náročnou práci tady zvládat, musím být fit. Navíc se při sportu vyplavují endorfiny, hormony dobré nálady, takže mě to baví. Možná také hodně dělá to, že pocházím ze sokolské rodiny z maminčiny strany.

Slyšel jsem, že rád cestujete a klidně vyrazíte s báglem na zádech. Co vás k cestování táhne?

Tak s báglem na zádech už ne, to bylo dřív. Jezdili jsme i na vodu a dělali jsme s přáteli léta letoucí jachting. Také jsme jezdili s dětmi pod stan, ale dnes, ve svém věku už jezdím po penzionech a hotelech.

Kde jste všude byl?

Ono bude jednodušší říci, kde jsem nebyl. (smích) Jak jsem se zmiňoval, Evropu jsem sjezdil už za „totáče“ s pozemním hokejem, po otevření hranic jsme veškeré finance, co se daly postrádat, věnovali na cestování. Takže když to shrneme, nebyl jsem na Novém Zélandu, jinak prakticky všude.

Je nějaké místo, kam byste se chtěl ještě vrátit? Máte nějakou srdeční destinaci?

Rád bych si do navštívených míst doplnil ten Nový Zéland. A pokud mám zmínit, kam se rád vracím, tak rozhodně Maledivy. Když si potřebujeme odpočinout, tak Maledivy jsou takový kouzelný kout světa na relax a jezdím tam jednou za dva roky. Většinou ovšem cestujeme za poznáním, naposled jsme s přáteli jeli okruh Vietnam, Korea, Filipíny. Kdybych měl zmínit srdeční destinaci v rámci poznání, tak rozhodně Peru, to nás opravdu uchvátilo.

Říká se, že lékaři jsou nejhorší pacienti, co si o tom myslíte? Jak je to u vás?

Není to pravda. Nejsou špatní pacienti, já tu mám shodou okolností zrovna tři. My jsme kdysi dělali průzkum výskytu komplikací u pacientů doktorů v porovnání s nemedicínskými pa¬cienty, a není v tom žádný rozdíl. Myslím, že jediný rozdíl je, že když dojde ke komplikacím u kolegy doktora, tak se to více vryje do paměti.

Máte rád červené víno, doporučil byste ho i na krevní tlak?

Tak na krevní tlak určitě ne, to s tím nemá nic společného. Má to blahodárný vliv proti rozvoji aterosklerózy. Ovšem víno se nepije na krev, víno se pije na chuť, k jídlu a meditování. Ale jinak mám rád nejen červené, ale i bílé a růžové.

Přejdeme-li k vaší profesi. Uskutečnil jste náhradu srdce dvěma pumpami. Kam až si myslíte, že v tomto ohledu může pokrok zajít?

Dělat prognózy do budoucnosti je velice ošidná věc. Mechanická čerpadla místo srdce v budoucnu do jisté míry nahradí v rámci transplantací srdce jako takové.

Domníváte se, že by v budoucnu bylo možné, aby člověk s nepoškozeným mozkem fungoval jen s umělými orgány?

Tak v současnosti již funguje ledvina a srdce, ale orgánů má člověk daleko víc. Například umělá játra ještě neexistují. Jak jsem říkal, pokrok jde dopředu, ale je ošidné říkat, co bude.

Jak na vás dopadla smrt pana Halíka, který žil 200 dní s vámi voperovanými pumpami?

Na nás na všechny, nejen na mě, to dopadlo smutně. Byl to moc příjemný člověk a za tu dobu, co tu byl, jsme se spřátelili. Jako by byl jeden z nás. Dokonce ti, co mohli, šli na poslední rozloučení.

Jaká je vaše největší motivace k zachraňování životů?

Tak mě to baví. (smích)

Vzpomínáte si na svou první operaci?

Myslíte operaci srdce nebo první operaci vůbec? První operace byla v Nymburce, kde jsem začínal, a byla to triviální operace na loketním kloubu. První srdeční byla na jaře 1983 a šlo o defekt mezisíňové přepážky. Je to taková jednoduchá operace srdce a dopadla dobře.

Operace jsou jednodušší a náročnější, je nějaká, kterou děláte s větším respektem?

Každou dělám s maximálním respektem, protože i z triviálního zákroku se může vinou nepředpokládané komplikace stát těžký případ. Tudíž ke každé operaci přistupuji s respektem.

Jaká byla vaše nejdelší operace?

Tak to nevím, já jsem to nikdy neměřil. Některé jsou kratší, některé delší, můžou trvat osm i deset hodin, ale takhle dlouhé operace jsou již výjimečné.

Pokaždé se nevyhrává, jaké to je, když ztratíte pacienta? Dá se na něco takového vůbec zvyknout?

Vždy je to velmi smutné, ale také se to odvíjí od toho, jaký to je pa¬cient. Jsou lidé, kteří sem přijdou s takovými obtížemi, a tak nemocní, že již nemohou žít. Spí v sedě, nezavážou si tkaničky u bot, zadýchají se při jídle a podobně. Probereme s nimi možnosti operace a třeba jim předem říkám, že riziko operace je 60% neúspěšnost. A ten člověk většinou prostě řekne „podívejte, mně je to jedno, já už takto žít nemůžu“. Na základě toho se dohodneme, do té operace jdeme, a pokud nepřežije, tak jsme počítali my i on s tím, že se to může stát.

Jaký máte názor na eutanázii?

Podívejte, já nechápu, proč nás doktory do něčeho takového zatahují. Pokud si svobodně lidé eutanázii odhlasují, ať vznikne instituce, která se jí bude zaobírat, a mně osobně to nebude vadit. My jako lékaři jsme přísahali na něco jiného, my nepřísahali na to, že budeme lidi zabíjet, ale léčit je. Tak proč by to měli dělat doktoři, ať to dělá někdo jiný.

Říkáte, že ač jde vývoj kardiochirurgie dopředu, tak vždy stojí na šikovných rukou chirurga. Myslíte, že v budoucnosti bude možno operovat pomocí stroje?

Určitě ne.

Jste čtvrtá generace lékařů, nemrzí vás, že vaši synové nejdou ve vašich stopách?

Popravdě ze začátku mě to trochu mrzelo, ale pak jsem si uvědomil, že jde o jejich život a že jsou spokojení, tak jak to mají. A to je pro mě to nejdůležitější.

A co vnoučata?

Samozřejmě bych se rád dožil toho, že aspoň některé začne studovat medicínu, ale nedělám si naděje, že bych se dožil toho, že dostudují. Ale byl bych rád.

Máte zálibu v motorkách, obrážíte i motorkářské srazy?

Ano, motorky mám rád, ale veterány. Ty moderní stroje mi nic neříkají, ale ty staré motorky, to je krása. Moje nejstarší je z roku 1932 a stále jezdí, přijde mi, že moderní stroje jezdí pár let, a pak končí. Tohle je poctivá práce našich předků, kterou je třeba chránit a schraňovat, protože staré věci již nepřibývají, pouze mizí. Máme také velorex, takže než klasické srazy spíše obrážíme srazy těchto tříkolek, nebo jezdíme jen po výletech.

Preferoval byste velorex nebo klasickou motorku?

To nemůžu říct ani tak, ani tak. Obojí má své kouzlo, třeba na ježdění po Praze je nejlepší motorka, skútr, zatímco s velorexem už jedete jako s autem. Ale zase když jedete ve velorexu s partnerem, tak si sedíte vedle sebe a přijde mi to zábavnější a pohodlnější. Obzvláště, když prší. Je to unikátní stroj, když jedete, tak se na vás všichni smějí, nikdo vám neudělá žádnou řidičskou sprosťárnu.

Přirovnáváte život k barevné vitráži, ve které necháváte rozzářit vždy jiné sklíčko. Jaká sklíčka byste ještě chtěl ve svém životě rozsvítit?

Snažím se je rozsvěcet všechny pořád. Ještě jsem nenarazil na žádné, které bych nerozzářil. To ale neznamená, že bych skončil, nebo že jsem spokojený. Ona ta sklíčka potřebují čas od času vyleštit. Nedávno v Kazachstánu jsem například po dlouhé době jezdil na koni.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Pět vnoučat a to, jaká je celá má rodina. Víte, děti a jejich děti jsou jediná věc, která po vás na světě zůstane. Vše ostatní je pomíjivé. A pokud bych tu otázku vzal na pracovní úroveň, tak rozhodně vybudování tohoto týmu zde v IKEMu.

Existuje něco, z čeho máte strach, čeho se bojíte?

Mrzí mě, že se asi blíží konec mé profesní kariéry, konec sportování, protože člověk holt nebude fyzicky schopen. To je asi jediné, co závidím mladým lidem, tu spoustu aktivního pohybu, co mají před sebou. Nemám z toho vysloveně strach, ale vrtá mi to v hlavě.