TEXT: ŠTĚPÁNKA STROUHALOVÁ

Dáma s pošramocenou pověstí leští zašlou krásu starých časů, hrdě vytahuje na světlo nejlepší rodinné stříbro a s pravým francouzským šarmem kombinuje tradiční s moderním. V přípravách na titul Evropské hlavní město kultury v roce 2013 líčí Marseille na své návštěvníky prastaré originály i nové umělecké projekty. Francie má novou první dámu!

O Marseille se dá říct, že prožívá moderní renesanci. Ještě nedávno jsme slýchali narážky na přistěhovalectví, nepořádek a kriminalitu. Ale málokdo třeba ví, kolik má tohle město francouzských nej. A nadto mimořádnou přírodní polohu a přirozený půvab – široký záliv a pobřeží s krásnými skalnatými zátokami a bílými útesy, malé rybářské přístavy a množství pitoreskních čtvrtí s domy úzkými jen na tři okna. Každá z nich má jedinečný charakter, takže se tu cítíte spíše jako ve spoustě malinkých městeček než v jedné velké metropoli. To vše na rozloze dva a půl krát větší než Paříž a s řetězcem vápencových pohoří v zádech.

Mnoha návštěvníkům dříve sloužila jen jako brána při cestách do Provence. Od té doby, co ji TGV spojilo s Paříží, přišla tahle „rebelka“ z jihu opravdu do módy, Pařížané tu začali nakupovat prázdninové byty a hlavní město regionu Provence–Alpes-Côte d’Azur prokouklo k nepoznání. S Prahou ji dnes spojuje přímý let, takže čistá, opravená a o poznání klidnější Marseille je nám nyní také na dosah.

MUŠLE ŠTĚSTÍ

Vieux Port, tedy Starý přístav, je místo, kde všechno začalo už před 2600 lety, když se tu vylodili maloasijští Řekové a založili obchodní kolonii Massalii. Znáte další takové město, kde je místo centrálního náměstí prostě přístav? V Marseille ho obepíná historické centrum ve tvaru podkovy, v přístavu dnes ale kotví už jen jachty a malé rybářské loďky.

Obrázek z každodenního života – před sedmou hodinou přirážejí první rybáři, na modrá prkna začnou vykládat čerstvě nalovené pražmy, mořské ďase, chobotnice, kraby či mořské ježky a houf rybářek rozehrává svůj každodenní spektákl. Ze zasněného rozhlížení mě probere pokřikující vysloužilý námořník s hromádkou malinkých mušliček na otlučené židli. Vypadají jako miniatury lidských uší. „To je nějaká místní specia¬lita?“ ptám se při pohledu na cenovku – kus za jedno euro. „Ale to jsou mušle štěstí, zaručeně se postarají, aby se vám rozmnožily peníze, když si nějakou dáte do portmonky,“ opáčí osmahlý stařík a roztáhne dvojzubý úsměv. Naberu plnou hrst a putuji kolem podkovy přístavu, už tak bohatá prvními dojmy.

CHRÁM PLNÝ PLACHETNIC

Příkrým kopcem šplhám k dominantě zdejší scény na nejvyšší vrch nad městem, k bazilice Notre-Dame-de-la-Garde, ze které žehná zářivě zlatá madona Panna Marie Strážná, ochranný symbol a orien¬tační bod námořníků. Interiér téhle neobyzantské baziliky, kterou vedle svatých zdobí především obrazy s mořskými motivy, důstojnické metály, mapy a modely plachetnic, napovídá, nakolik je pro zdejší život moře zásadní. Chrám s dary vděčných, kteří se tu modlí za dobrý vítr do plachet, voní dálkami a poskytuje i nezvykle tolerantní útočiště otevřené všem církvím, takže se tu vedle sebe modlí katolíci, protestanti i židé. Když do hlavní lodě rozverně napochoduje kapela uniformovaných mariňáků důchodového věku, přemáhá mě neodbytný pocit, že jsem na návštěvě v námořnickém muzeu.

Ze stošedesátimetrového kopce je nejlepší výhled na celé město i na moře poseté loďmi. Sleduji vybělené skály padající přímo do tyrkysové vody, odlesky zachycené v plachtách a surfy rozptýlené jako barevné vážky na hřebenech vln. Život za takové vyhnanství, třeba i na pevnosti If na jednom z nedalekých Frioulských ostrovů, kam Alexandre Dumas umístil hraběte Monte Christa! Ano, Marseille, to je slunce a moře, jednoduché štěstí! Art de vivre!, třeba s chutí pastisu na jazyku a teplým závanem slaného vzduchu nasyceného silicemi černých borovic.

RYBÍ RITUÁL

Jsem zpátky v přístavu a čekám na nejkratší přívoz na světě, který si kdysi oblíbil už zdejší rodák, spisovatel a filmový režisér Marcel Pagnol, při obhlídkách svých lokací. To dnešní moderní plavidlo však pohání solární panely a tak Vieux Port překřížím ekologicky, rychle, levně a přímo k městské radnici, odkud pokračuji nábřežím lemovaném oblíbenými bistry a restauracemi až k vyhlášené boullabaissové instituci Miramare.

Neodolatelně lahodná rybí polévka bouillabaisse, kterou na Marseille snad bez výjimky všichni milují, je původním výtvorem místních rybářů, kteří si po návratu z lovu společně připravovali pokrmy ze svých úlovků. Spíše než dražší ryby, které mohli prodat, vařili v mořské vodě společně s česnekem, fenyklem a rajčaty kostnaté ropušnice, měkkýše či potrhané ryby, které se zachytily v sítích. Vývarem potom zalili kusy ztvrdlého chleba potřeného česnekem a podělili se o ryby. Ta dnešní bouillabaisse se už v mořské vodě nevaří, ale stejně jako dříve se podává vývar s opečeným chlebem, omáčkami rouille a aïoli a s rybami zvlášť na oděleném talíři. S pravou bouillabaisse to ale není vůbec jednoduché a restaurace Miramar (Quai du Port 12), která dokonce pořádá kurzy vaření polévky, se také podílela na sepsání „Charty bouillabaissy“. Ta stanovuje přísná pravidla, jak se má zdejší kultovní pokrm připravovat. „Ryba se na stůl servíruje vcelku a číšník ji porcuje teprve přímo před vámi. A ryb musí být nejméně pět druhů,“ vysvětluje majitel a šéfkuchař Christian Buffa.
Rituál začíná. Než se moje ryby čerstvě připraví, nechají mě nejdřív namlsat pořádné porce hustého rybího vývaru. Přesně za dvacet minut dorazí garcon, který hrdě třímá obrovský podnos se šklebícími se potvorami. „Naše bouillabaisse je ze šesti druhů: ropušnice, štítníka, mořského draka, ďasa, úhoře a pilobřicha, a v polévce najdete i kraby, slávky a brambory, které se musí vařit ve vývaru společně s rybou,“ dodává majitel. Na patře rozpouštím česnekovo šafránové rouille a v dalším talíři tentokrát už pravé bouillabaisse se nořím do hlubokého gurmánského a anatomického průzkumu mořského světa. Chcete-li mít jistotu tradiční polévky, hledejte i na ostatních restauracích pečeť „La charte de la bouillabaisse.“

ČISTĚ VOŇAVÉ DĚDICTVÍ

Savon de Marseille je považováno za nejlepší mýdlo na světě, na generální úklid stejně jako na citlivou pokožku. Když se během křižáckých výprav ve středověku tajemství jeho výroby připisované městu Aleppu v Sýrii přeneslo do Marseille, vzniklo teprve to pravé mýdlo, které používáme jen s menšími úpravami dodnes. V roce 1660 tu mydlinky chrlilo sedm továren s roční produkcí téměř dvaceti tisíc tun a značka Colbert vytvořila produkt v tak bezkonkurenční kvalitě, že se to marseillské stalo nadlouho synonymem pro mýdlo jako takové. Tehdy ovšem mělo zelenou barvu a prodávalo se v pěti či dvacetikilogramových blocích.

Stoupám po hlavním bulváru La Canebière. Ještě pár úzkých ulic doprava a ocitám se v ulici Cours Julien 34 v tradiční mýdlové manufaktuře, kde si může každý prohlédnout, jak tenhle voňavý symbol města vzniká. Savonnerie Marseillaise de la Licorne – hlásá jásavě modrý vývěsní štít a já po namydlené podlaze doslova vklouznu rovnou do starých časů. Než si můj nos stačí zvyknout na ochromující vůně, už mi majitel Serge Bruna nadšeně předvádí celý postup výroby na více než staletých mlecích a míchacích strojích či razidlech. „Zelené mýdlo vzniká přirozenou reakcí sody a olivového oleje, a na mytí pokožky je lepší než to bílé z kokosového oleje, které je zase účinnější na čištění skvrn,“ vysvětluje. I pan Bruna má na prodej původní obrovské mýdlové bloky, ale kromě toho čerstvě voňavé poklady s přísadami levandule, mimózy, medu, zeleného čaje, pomeranče či pastisu. To vše s vysokým (až 72 %) obsahem olivového oleje, stoprocentně ručně vyrobené a také s ručním razítkem.

KŘIŽOVATKA SVOBODY

„Vzhůru děti vlasti, den slávy nadešel!“ Marseille má nový vlastenecký bod – Le Mémorial de la Marseillaise, multimediální muzeum Marseillaisy, které patří k jednomu z projektů Evropské město kultury 2013. Zdá se vám to šílené, věnovat celé muzeum jedné písni? Je to ale autenticky emotivní zážitek a současně poučná story o jednom z nejprestižnějších symbolů Francouzské republiky. Památník vznikl přímo na místě činu, v budově na Thubaneau 25, kde se scházela Společnost přátel ústavy, a kde tato píseň od Rougeta de Lisle z jejich úst zazněla v Marseille poprvé. Marseillané Francouzskou revoluci přijali s nadšením a vyslali šest set dobrovolníků do Paříže na pomoc proti postupující rakouské armádě. Dvacet osm dní pochodovali napříč Francií za zpěvu Marseillaisy, která byla v roce 1795 vyhlášena státní hymnou.

Ve velkoryse pojatém památníku si můžete prostudovat dokumentaci z novin a dobových materiálů, ale především vyslechnout některou ze čtyřiceti verzí písně nazpívané v různých hudebních aranžmá a různými interprety, včetně verze He¬ctora Berlioze, která nejčastěji zaznívá na oficiálních setkáních. Daleko zajímavější je ale například podání Charlese de Gaulla z roku 1959 nebo z úst francouzského zpěváka a bouřliváka Serge Gainsbourga či slavné operní hvězdy Roberto Alagna z Covent Garden. V prostorách bývalé Míčovny pak ožívá památný vlastenecký banket Společnosti přátel ústavy, při kterém se píseň zpívala poprvé. Stojím uprostřed 360° projekce, která zachycuje historické postavy i veškerou emotivní atmosféru, a revoluce kráčí kolem mě, až se najednou stanu součástí pochodu dobrovolníků na Paříž… „Allons enfants de la Patrie, le jour de gloire est arrivé!“

SMRTÍCÍ PÉTANQUE

Přehlídku marseillských specialit můžete nakonec zapít pastisem, který je fenoménem provensálského životního stylu. Jako francouzský národní nápoj se pastis se těší oblibě po celé zemi, ale jeho kolébkou je Marseille, kde mu říkají pastaga. Na trh ho uvedl v roce 1932 Paul Ricard jako náhradu za tehdy zakázaný absint. Nápoj jantarové barvy se ředí studenou vodou pět dílů k jedné, čímž změní odstín na mléčně bílý nádech. S kostkou ledu osvěžující nápoj pro horké dny, ideálně pod platany s pétanquem.

Jméno této hry vychází z výrazu les pieds tanqués, tedy pozice, kdy hráč vrhá kouli bez pohybu nohou. Novodobá forma sportu s dávnými řeckými kořeny zahájila svou slávu první oficiální soutěží v sousedním městečku La Ciotat roku 1910. Ale to bylo dávno po smrtelné partičce pétanque v Marseille roku 1792 s 38 oběťmi, které si hrály s dělovými koulemi v místním klášteře, kde měla armáda uložený střelný prach. Dnes Marseille hostí mistrovství světa, které se každoročně koná v červenci a přitahuje více než dvanáct tisíc hráčů z dvaceti zemí.

Mám neodbytnou touhu vrátit se zpět do výchozího bodu mé marseillské okružní cesty. Na miniaturním balkonku v prvním patře námořnického baru La Caravelle (34, Quai du Port) vychutnávám svůj pastis s nejlepším výhledem na Starý přístav, dívám se na houpání veselých plachetnic a nechávám doznít emotivní zážitky vibrující jako zdejší svobodný kosmopolitní esprit.

TEXT A FOTO: TEREZA ŠÍROVÁ

Jak je mým zvykem, plán cesty vznikl poměrně rychle – přes noc. Pročetla jsem průvodce, udělala si poznámky, zhodnotila časové a finanční možnosti a po dvou hodinách spánku vyrazila na nádraží. Turecké dobrodružství začíná.

Po nekonečných hodinách jízdy vystupuji z autobusu a chvíli se na nádraží rozkoukávám, což nesmí trvat moc dlouho, protože se to nemusí vyplatit. Vždy se vás totiž – jako samotné holky – snaží někdo velmi aktivně ujmout. A to je potom těžké, vymanit se ze zajetí pohostinné, avšak ne vždy žádané pozornosti. Ve města Şanliurfa na jihu Turecka se teploty dají lehce srovnat s našimi červencovými, navzdory tomu, že je teprve březen. Město tepe každodenním životem. Před malými krámky sedí prodavači a pijí čaj z malých skleněných pohárků. Prodavači simitů, typického pečiva, které je k dostání absolutně všude na ulici, vyvolávají trénovaným hlasem: „Simiiiiiiiiit!“ Ženy zahalené v pestrobarevných šátcích vedou své děti ze školy nebo procházejí po hrubě dlážděné hlavní ulici s nákupem z bazaru. Přemýšlím, jestli by mi taky nebylo lépe pod vzdušným šátkem, aby alespoň část slunce zůstala mimo dosah mé světlé kůže. S krosnou na zádech poutám pozornost. Od neskrývaných zvědavých pohledů si jdu odpočinout do stínu parku u mešity, ze které proudí zástupy mužů z polední modlitby, zvané salát. Modlitba muslimů se opakuje pětkrát denně a je jedním z takzvaných pěti pilířů islámu. Dřívější jméno města bylo Urfa. Ještě stále mezi lidmi přežívá stará forma, a především pro starší obyvatele je přirozenější než nové Şanliurfa. Město je jedním z nejstarších na světě. Není divu, když leží v severní části prastaré Mezopotámie. Půl hodiny přešlapuji u budky s názvem Danišma (v turečtině „turistické informace“). Čekám na konec polední pauzy, která tady trvá daleko déle než u nás. Když se nic neděje a dlouho nepřichází nikdo, kdo by mi dal mapu města a nějaké informace, ujímá se mě majitel jedné z přilehlých kaváren. Představuje se jako Mustafa a zavede mě k místní radnici na konci hlavní ulice. Tam mě předá kultivované referentce, která mluví anglicky, a za všeobecného zájmu a pozornosti se dovídám o nejdůležitějších krásách a zajímavostech města. Dostávám mapu města i pravou tureckou kávu. Po vřelém rozloučení vyrážím k nádhernému Balikli Göl (Rybí jezírko), které je součástí nádherného parkového komplexu uprostřed města, přímo pod místní pevností, kde je posvátný pramen a místo s údajným hrobem proroka Abraháma.

VÝLET DO HISTORIE

Ze Şanliurfy využívám dolmuš (minibus) a jedu do Harranu. Po hodině jízdy mě řidič vysadí ve vesnici vypadající jako z 12. století. Nízké domy z hlíny, větve tvořící ploty kolem zahrádek, silnice je asfaltová jen k okraji návsi, dál už jen prašná cesta. Starý osel nese podél rozeklaného plotu starého pána s hlavou zabalenou ve fia¬lovém šátku. S tím fialovým šátkem, to je taková zajímavá věc. Viděla jsem jich tady na jihovýchodě Turecka už spousty. Nejdřív jsem si myslela, že je prostě v módě fialová, ale později jsem se dověděla, že skutečnost je trochu jiná. Kousek od návsi potkávám mladého usměvavého kluka arabských rysů. Představil se jako Salih, je studentem historie na univerzitě v Şanliurfě a prozradil mi spoustu zajímavých věcí o tomto zvláštním místě. Harran je vesnice stará přes šest tisíc let a devadesát procent obyvatel jsou Arabové, kteří zde žijí po mnoho generací. Zajímavý je způsob, jakým vesničané staví svá obydlí, a je velmi specifický právě pro Harran. Domy jsou stavěné z hlíny usušené na slunci. Uhlazené stěny je třeba každý rok opravovat, protože mají tendenci pukat. Dělá se to tak, že rukama namáčenýma v jemném bahně se hladí stěny domu. Takto se nanášejí jednotlivé tenké vrstvy, přičemž každá z nich musí dokonale uschnout na slunci, než se nanese další. K obyvatelstvu mi Salih prozradil, že Arabové tvoří jednu z nejdůležitějších národnostních menšin žijících na území Turecka a jsou k němu loajální, snad jen Kurdové jsou neustále nespokojení. Kdybych nebyla očividná cizinka, nikdy by toto téma jen tak neotevřel – už vůbec ne v této oblasti, kde ještě před dvěma lety v horách zuřily nepřehledné boje o větší autonomii a práva kurdských osad. Konflikt je v současné době udušen a umlčen silou nepřiměřených zákroků turecké armády a sliby, které dala Kurdům vláda v Ankaře. Jsou však tací, pro něž je válka dobrým byznysem, a udržení míru je tak podmíněno neustálým bedlivým dohledem. Nešlo si nevšimnout, jak se můj průvodce i při takto „nevinné“ poznámce obezřetně rozhlíží.

ŠPATNÉ MANŽELSTVÍ

V obchůdku s arabskými oděvy a šátky potkáváme krásnou Arabku Camille (Džamile), oděnou do vínově červené abaye, pošité flitry, takže při chůzi zvonivě šustí. Abaya je tradiční arabský oděv, který se obléká na šaty a pokrývá celé ruce a nohy. Camille má v pase silný kožený opasek a její krásné rovné zuby zdobí široký přátelský úsměv. Kolem hnědých očí obtažených černou tužkou se na snědé pleti tvoří jemné vrásky. Camille nikdy neuměla číst ani psát, protože školu pro dívky otevřeli ve vesnici teprve v roce 2005. Před tím chodili do školy jen chlapci. V sezoně pomáhá svému otci v obchůdku se suvenýry, a tam se od turistů naučila základům šesti jazyků! Lámanou angličtinou nám vypráví, jak jde obchod se šátky a ručními výrobky, o své svatbě ve čtrnácti letech se šestadvacetiletým mužem a také o rozvodu po nějaké době, protože to prý bylo špatné manželství. Rozvod v arabské kultuře!? Ptám se jí, jak je to možné, ale nechce se jí o tom mluvit. Jen naznačí, že manželství zrušil sám její otec, když zjistil, že to není „dobré manželství“. Těžko říct, co to znamená, když manželství „není dobré“. Jedno je jisté. Přestože je Camille velmi krásná, už nikdy se nevdá. A to také proto, že se v otcově obchodě stýká s „příliš mnoho lidmi“. Salih mi po odchodu s lítostí potvrdil, že žádný z místních mužů si ji kvůli tomu nevezme. Když usedám do poslední dolmuše, která dnes jede zpět do města, slunce je už téměř pod obzorem. Je zajímavé, jak se prostě v některých místech světa čas zastaví na tisíce let, aniž by je někdo zakonzervoval do muzea. Po zádech mi běhá mráz, když si uvědomím, že stejné domy u prašných cest, stejné oděvy na upracovaných tělech žen, stejné sňatkové zvyky komunity fungují dnes, stejně jako fungovaly v době, kdy biblický praotec Abrahám trávil v Harranu dny příprav a odpočinku, než se vydal na svou cestu do Sýrie.

TAJEMSTVÍ ŠÁTKŮ

Zvlášť v jihovýchodních oblastech Turecka žije mnoho arabských Turků, etnických Arabů žijících pod tureckými zákony. Žijí tam v komunitách, osadách i urbanizovaní a zcela asimilovaní ve městech. Salih mi řekl, že kurdské řeči o utiskování minorit jsou lži. Arabové mají stejná práva jako etničtí Turci, stejně tak jako všechny ostatní národnostní menšiny v Turecku. Všichni mohou svobodně studovat, žít a najít si práci. Dokonce se mohou stěhovat, kam chtějí. A jak je to s těmi fialovými šátky? Že by nová arabská móda? Kdepak, arabské národy nosily po tisíciletí na hlavách ve všech oblastech světa černobílé šátky, kterými se odlišovaly od ostatních národů a chránily se před vanoucím pískem a ostrým sluncem. Jak mi vysvětlil Salih, potom, co se černobílý šátek stal symbolem kurdských separatistů, začali Arabové v oblastech nejvíce postižených tímto konfliktem nosit fialové šátky s bílými výšivkami.

TEXT: MONIKA OTCOVÁ

Starý McQuillan přijde do baru a objedná si třicetkrát martini. Z každého vyndá olivu, vloží ji do sklenice a martini vypije. Když je se vším hotov, popadne sklenici s olivami a potácí se ven. Barman se ho zeptá: „Pane, co to mělo všechno znamenat?“ McQuillan odpoví: „Co by, stará mě poslala pro olivy.“

Irové jsou hrdí na to, odkud pocházejí, a dokážou to oslavit jako málokterý národ. Je o nich všeobecně známo, že se rádi napijí. Trochu se ale zapomíná na to, že Irové jsou také velice zdvořilí a přívětiví. I vtipy, jejichž cílem je zesměšnit Iry a jejich popíjení neplní ten účel, pro který je hlavně Angličané vymýšlejí. Irové se jim totiž dokážou ze srdce zasmát.

Trojkombinace Irové – alkohol – veselí každý rok dosahuje svého vrcholu 17. března na Den svatého Patrika (v irštině Lá Fhéile Pádraig). Ačkoliv jde o původně náboženský svátek, připomínající úmrtí tohoto světce v roce 461, tak dnes ho Irové vnímají jako symbol své národnosti, hrdosti, tradic a zvyků. A to nejen v Irsku a v Severním Irsku, státním svátkem je i na ostrově Newfoundland a Labradorském poloostrově v Kanadě a na britském Montserratu. Oficiálním národním svátkem Irska byl však tento den prohlášen teprve roku 1903. Možná vás také překvapí, že se původně se svatým Patrikem spojovala modrá barva. Do zelené se Irsko začalo odívat teprve od 17. století a v tuto dobu si také ostrované přivlastnili shamrock, trojlístek, který pak dorostl v jeden ze symbolů celého Irska. Svatý Patrik tuto rostlinku podle pověsti používal, když pohanům vysvětloval trojjedinost Boží. Trojlístek se našívá na oblečení, maluje se na obličej a jeho zelená barva symbolizuje sytě zelené barvy trávníků farmářských půd na Smaragdovém ostrově, jak se Irsku také přezdívá.

ĎÁBEL VE SKLEPĚ

Den svatého Patrika je událostí roku pro malé vísky i velká města. V samotném Dublinu se několikadenní festival pořádá od roku 1996. Irové se v tyto dny světu představují jako kreativní a sofistikovaný národ překypující hrdostí a veselím. Ovšem Den svatého Patrika by nebyl tou pravou irskou oslavou bez nadměrné konzumace alkoholických nápojů. Proč tomu tak je, to vysvětluje pradávná legenda. Ta vypráví, že svatý Patrik si od hospodského objednal whiskey, které však ve sklence bylo mnohem méně, než by mělo. Svatý Patrik se rozhodl, že hospodského naučí lekci o velkorysosti. Řekl mu, že v jeho sklepě se usídlil ďábel, který se živí jeho nečestností a kterého vyžene pouze v případě, když změní postoj k zákazníkům. Po nějaké době se svatý Patrik do hostince vrátil a viděl hostinského, jak zákazníkům sklenice velkoryse přelévá. Spolu s hostinským sešli do sklepa a našli tam vyhublého ďábla, kterého svatý Patrik ihned vykázal. Nato prý prohlásil, že každý by si měl dát na boží hod kapku něčeho tvrdého. Že by právě světcova slova ovlivnila pozitivní vztah Irů k alkoholu? Těžko říct, ostrované by si ke sklence whiskey a piva cestu našli, i kdyby svatý Patrik kázal jen a pouze vodu. „Den svatého Patrika je pro Iry zkrátka jeden z dalších důvodů se sejít a společně oslavovat,” říká můj irský kolega Hugh O’Neill. „Sám se ale oslav už od dětství neúčastním, protože podle mě by měl svátek patřit hlavně rodinám s dětmi.“

VZPOMÍNKA NA KOŘENY

Velkou obavu z oslav mají každoročně organizace zabývající se bojem proti alkoholismu. V irských denících vloni například společnost Drinkaware radila, aby lidé Den svatého Patrika začali řádným jídlem, aby se vyhnuli velkému objemu alkoholu vypitého najednou, a aby druhý den ráno neřídili. Výtržnosti páchané opilci jsou noční můrou také pro organizátory dublinského festivalu i lidi z alkoholového byznysu. „Den svatého Patrika je významnou národní událostí a zároveň jedinečnou příležitostí představit celému světu to nejlepší z Irska. Tisíce návštěvníků přicestují do Irska, aby zažili jedinečnou atmosféru, a my musíme udělat vše proto, aby tuto příležitost nic neposkvrnilo,” prohlásil šéf společnosti The Drinks Industry Group of Ireland Kieran Tobin. Alkohol teče 17. března proudem i mimo Smaragdový ostrov. Každý rok totiž zezelenají také velká města v Kanadě, USA, Austrálii i na Novém Zélandu. Potomci irských přistěhovalců i současní gastarbeiteři v tento den se slzou v oku a s plnou sklenicí vzpomínají na svou krásnou domovinu. Obřích rozměrů pak oslavy dosahují v New Yorku, kde se slavnostního průvodu fungujícího už od roku 1762 účastní až 150 000 lidí, čemuž tleskají dva miliony diváků. Pro některá města však oslavy představují více starostí než radostí. Ve městě Hoboken ve státě New Jersey existuje slavnostní pochod na svatého Patrika od roku 1986. Letos se však výbor pochodu rozhodl slavnost přesunout ze soboty na středu večer. To aby se prý předešlo výtržnostem, protože loni bylo během oslav zatčeno 34 lidí a nahlášeno 296 přestupků. Samo rozhodnutí o přesunu pochodu ale vyvolalo takovou nevoli, že o bezpečnějších oslavách lze úspěšně pochybovat. Pro mnohé je totiž představa pochodu ve tmě a během týdne nejen nesmyslná, ale také urážlivá. Copak si lze takto plnohodnotně vychutnat všechny barvy a chutě tohoto báječného irského svátku?

TEXT A FOTO: TOPI PIGULA

„Ta naše písnička česká…,“ zaznělo z úst řezbáře v Eibentálu. Symboličtější přivítání jsem si v rumunské vesnici osídlené českou menšinou nemohl představit. Drží se tady tradice velikonoční, vánoční i svatební. Právě ta poslední mě čeká.

Podle literárních údajů přišla první skupina českých kolonistů do Rumunska v rozmezí let 1820–1821, další je následovali o tři roky později. Než zhruba 120 až 200 rodin (údaje o přesném roku i počtu lidí se liší) převážně z Plzeňska a Klatovska urazilo na povozech vzdálenost téměř tisíc kilometrů, uběhly dva měsíce. Cesta byla náročná, ale na konci je, podobně jako kolonizátory Divokého západu, čekal příslib nového života. Bylo ale nutné vymýtit les, postavit domy a pojmenovat místo nového domova.

První osady získaly jména po světicích – Svatá Helena má své české obyvatele dodnes, po Svaté Elizabetě zůstaly v krajině už jen nepatrné pozůstatky. Své jméno získali i emigranti, v Rumunsku se jim neřeklo jinak než Pémové, což bylo odvozené od německého slova Böhm.

První osídlenci pracovali pro místního boháče a nájemce rozsáhlých lesů Magyarlyho. Klučil se les, kácely se kvalitní vzrostlé buky, z kouřících milířů se odebíraly dávky dřevěného uhlí. Svou práci tady našli smolaři, kováři, tesaři i zemědělci. Zlom nastal roku 1826, když Magyarly bez varování zastavil všechny práce. Byla to rána pod pás, znamenající že všichni jeho zaměstnanci zůstali v cizí zemi daleko od původního domova zcela bez prostředků. Nezbylo než požádat o přijetí do Vojenské hranice, tedy stát se strážci místní oblasti. Bylo to podobné jako v případě Chodů, kteří odměnou za střežení hranic získali velká privilegia. „Přes Temešvár se žádost dostala k válečné radě ve Vídni, kde byla schválena. Potom byly obě osady administrativně spojeny v jednu hraniční obec se strážnicí a úřady v českém guberniu se ujaly organizování další kolonizace území. Nabídka byla velkorysá – cesta na státní útraty, příspěvek tři koruny na každé dítě a šest korun denně na nutné výdaje, který byl nakonec vyplácen pět let. Dále osvobození od daní a od služeb v zemské obraně na deset let, orná půda, pastviny, místo pro dům se zahradou, zdarma obilí k setí a dřevo pro stavění domů. Sliby vyvolaly takový zájem, až úřady musely zažádat ve Vídni o zákaz vystěhování pro riziko vylidnění některých oblastí,“ píše Václav Culka v práci Hudební život české menšiny v Banátu.

RANNÍ PUTOVÁNÍ

V šesti odlehlých osadách dodnes žije asi tisíc českých obyvatel. Svou kulturní svébytnost, zejména jazyk, náboženství, zvyky a způsob hospodaření, si zachovali dodnes. Mimo jiné i díky tomu, že zachovávali přísnou endogamii – uzavírání sňatků mezi příslušníky téhož etnika. I svatební obřad zde probíhá trochu jinak, než jsme zvyklí v našich končinách.
Je osm hodin ráno a před domem nejstarší družičky už postávají první hosté. Káva z porcelánových hrníčků pomáhá nastartovat organismus, chlapi už v sobě mají první skleničku cujky, což je místní pálenka s obsahem alkoholu okolo 20 %. Během dne jich padne ještě mnoho, ostatně jedna láhev přivázaná ozdobnou mašlí se houpe na holi nejdůležitějšího člověka svatebního průvodu – faktora. Ten má na starosti tak zásadní záležitosti, jako je rozeznání správné nevěsty, zajištění bezproblémového průchodu vesnicí, a dohlíží na řádný chod svatby, jediné místo, kam jeho pravomoci nesahají, je kostel. Nevěsta, kterou v obci všichni znají jako Terezku Veverkovou, bydlí na opačném konci Rovenska. Faktor formuje průvod a za zvuků dechovky se vyráží na první, ale zdaleka ne poslední pochod skrz ves. Mezi účastníky jsou vidět nejen místní kroje, ale i jeden bohatě zdobený hanácký.

VÝKUPNÉ

Nejprve je potřeba s celou slávou vyzvednout ženicha. Na scénu vstupuje další cujka, domácí koláčky i masové jednohubky. Na pochod k domu nevěsty je potřeba se posilnit. Místní vědí, že průvod půjde během chvilky zpátky a tak trpělivě vyčkávají na zápražích svých domků. Hodnotí se kroje, zdraví se návštěvníci, kteří se dlouho neviděli. Ze svatby bude vesnice žít ještě mnoho týdnů. Za zavřenými dveřmi statku je slyšet šumění posledních příprav. Na několikeré rázné zabouchání na dveře zprvu nikdo nereaguje. Průvod se zavlní a když se, zprvu na škvírku, otevřou dveře, začíná faktor vyjednávat. „Dobrý den. Prý tady u vás najdeme nevěstu,“ zkouší to zprvu zcela civilně. „Ale tady žádná není,“ zní očekávaná odpověď. Pak je coby nevěsta faktorovi a ženichovi nabídnuta maminka, tedy budoucí tchyně. Neuspěla, stejně tak jako princeznovsky oděná malá holčička. Ženich Johan Pinkava má jasnou představu a přesně ví, koho chce. Faktor vyjednává a nakonec přejde k uplácení. Jeho láhev putuje ke rtům tatínka nevěsty, kterého teprve tekutý argument přiměje k tomu, aby ukázal tu pravou. Jde se dál a je jasné, že průvod čeká další komplikace. U závory přes cestu drží stráž celé spektrum maškar. Policista, zdravotní sestra a i blíže neidentifikovatelná stvoření. Je jasné, že faktora čeká další vyjednávání, které už z povahy věci musí dopadnou dobře. Tentokrát to ale alkohol nespraví. Maškary si sice zavdají, ale závoru nezvednou. Chtějí peníze, takže faktorovi nezbude nic jiného než sáhnout do kapsy a zaplatit. Je vidět, že s tím sice počítal, ale přece jen v sobě živil jiskřičku naděje, že maškary ukecá.

Banátská svatba má jasná, stoletím prověřená a dodržovaná pravidla. V harmonogramu české svatby v kotlině mezi Krkonošemi, Šumavou a Beskydami už není místo na pokání, prosbu o odpuštění hříchů a poděkování rodičům za to, že svým ratolestem věnovali čas a výchovu. Rumunští Češi žijící v poněkud jiných reáliích na své rodiče nezapomínají. Johan a Terezka poklekli v domu rodičů na polštáře a se sklopenými hlavami odříkali poděkování plné pokory. Atmosféra je nesmírně vážná, nejen budoucí novomanželce se lesknou oči slzami. Na jejich hlavy dopadá svěcená voda z kropáče. Dojati jsou všichni, síla slov i samotná atmosféra všem jasně říká, že dneškem se skutečně něco mění. A nejen pro novomanžele.

ČEŠTINA – RUMUNŠTINA – LATINA

„V kostele je normálně zakázáno fotit, ale v tento opravdu velmi slavnostní den uděláme výjimku. Jen prosím přítomné fotografy, aby během církevního obřadu nepřecházeli. Vyberte si místo a tam zůstaňte. Při pohybu v kostele byste totiž na sebe strhávali pozornost a to je něco, co není žádáno. Byl bych velmi nerad, kdybych musel obřad přerušit,“ varuje nás pan farář mluvící sice česky, ale se silným rumunským přízvukem. Pravidla jsou jasná, modře vymalovaný kostel je poset zlatými hvězdičkami. Úvod ke mši je v češtině, samotné liturgické texty znějí v latině. Těžko říct, kolik z přítomných rozumí tomuto dávno mrtvému jazyku, ale do posledního místečka obsazený kostel tone v naprostém tichu přerušovaném jen libě znějícími slovy, cvakáním závěrek fotoaparátů a občasným šoupnutím podrážky. Manželský slib vrátí řeč zpět do češtiny a nutno říct, že je docela „drsný“. Zříci se kamarádů a zálib je přece jen hodně velká oběť na oltář budoucího manželství. O chvíli později se stávají, alespoň podle církevního práva, Johan a Tereza Pinkavovi právoplatnými manžely s prvním manželským políbením. Civilní obřad je v porovnání s hodinou a půl v kostele už jen pouhopouhou formalitou. Tři stovky hostů pak celou noc tančí, baví se, vzpomínají, plánují.
Svatba Terezky a Johana by mohla být určitým příslibem lepších časů. Ale není. Banát se pomalu vylidňuje. Zatímco v 19. století byl o kolonizaci nebývalý zájem, dnes se situace mění. Mladí odcházejí za lepším živobytím do měst a často i do ciziny. Pokud to jde, snaží se o návrat do své pravlasti. Český Banát objevují turisté, dokonce tam vznikly značené cesty podobné těm z našich luhů a hájů. V krajině vyrůstají vysoké sloupy větrných elektráren a původní tradice berou pomalu, ale jistě za své. Takový je ale vývoj. Mění se celé Rumunsko, nejen šest vesnic, ve kterých se mluví česky.

Je to jako ponořit se do studeného mléka. Ranní mlha letí v chuchvalcích proti přídi člunu. Když do ní zasvítí první sluneční paprsky, promění se v oslňující zlatý závoj. Nevidím dál než na lesknoucí se příď loďky. Plavba do neznáma. Tedy pro mě. Zkušená ruka stopaře Ailtona Lary na kormidle nás spolehlivě vede říčním korytem.

Tropický Pantanal! Slovo tropický se mi přes drkotající zuby vyslovuje dost špatně. Mám na sobě veškeré oblečení, které jsem si přivezl, a skrčený, zabalený do pláštěnky sním o péřové bundě. Není ani patnáct stupňů. To je chladno i pro místní obyvatele této části Brazílie. Oblast, o které nikdo přesně neví, jak je veliká, je nazývána nejkrásnější bažinou světa. Tento unikátní ekosystém o rozloze sto padesát až dvě stě tisíc kilometrů čtverečních je domovem tří set druhů savců a nespočetného množství ptáků. V záplavové oblasti je člun tím nejběžnějším dopravním prostředkem. A pro pátrání po zvířeti, za kterým jsem se do brazilského státu s dobrodružným názvem Mato Grosso vypravil, zcela nepostradatelným. Řeka je neoddělitelnou součástí jeho života, odpočívá na jejích březích, loví v jejích mělčinách a hravě překonává její proud při cestě z jednoho břehu na druhý, protože je i výborným plavcem. Řeč je samozřejmě o jaguárovi, největší kočkovité šelmě amerických kontinentů.

DUCH NEBO ŠELMA?

V období sucha klesají vody v Pantanalu místy až o pět metrů. Odhalují velké písčiny, na kterých lze s velkou dávkou štěstí tohoto silného predátora zahlédnout. Štěstí ale člověk musí jít naproti, tak jsem si pro spolupráci na pátrání po vládci bažin vybral nejlepšího stopaře jaguárů, Ailtona Laru. Čekal na mě už na letišti, aby mě odvezl po rozbité polňačce s hrdým názvem transpantanalská dálnice do kempu na řece.Teď sedí za kormidlem ve svém typickém klobouku ozdobeném uzávěry plechovek od piva. Sleduje pozorně břehy řeky Tres Irmaos.

Z očí mu tečou slzy od studeného vzduchu. Pomalu stoupající slunce odpařuje poslední zbytky mlhy a láká tak kajmany ven z vody na prohřáté písčiny. Kajmani jsou velmi oblíbenou součástí potravy jaguárů. Zabíjejí je prokousnutím lebky. Očima pozorně prozkoumáváme každý metr břehu. Náhle Ailton stočí člun na opačnou stranu. „Co se děje?“ snažím se zjistit příčinu. „Onca,“ použije stopař portugalské slovo a ukáže rukou do pobřežního porostu. Chvíli mi trvá, než rozeznám velké tělo ve stínu rozložitého stromu. Zdá se mi to? Ne, je to pravda. On tam není sám! Zvířata ale zjevně nemají náladu na pózování před fotoaparátem a velmi rychle mizí. Zklamaně se otáčím na Ailtona, který si zapisuje údaje z GPS do starého sešitu. Má tak přehled o počtu pozorování jednotlivých zvířat. „To byl Stařec a Motýlek,“ vysvětluje. „Už jsem je v této oblasti viděl několikrát, ale nikdy spolu. Velký samec dostal jméno podle svého věku a zjizvené tváře a samice podle kresby na čele, která vypadá jako motýl. Vidět ty dva spolu by mohlo znamenat přírůstek do zdejší populace,“ dodává Ailton s nadšením.

KOUPÁNÍ S KAJMANY

Druhý den jsme našli stopy obou koček na opačném břehu. V noci překročily řeku. Počasí se pomalu začalo měnit a každý den bylo o něco tepleji. Ranní chlad rychle vystřídalo úmorné vedro. Často jsme polední hodiny trávili v zakotvené loďce ve stínu velkých stromů. Některé dny jsem měl na jaguáry ¬štěstí, jindy jsem se věnoval fotografování ostatních obyvatel řeky. Snad nejtěžší je zachytit vydru obrovskou. Rodiny těchto vynikajících rybářů jsou neustále v pohybu a nikdy nevíte, kde se příště vynoří. Skupina má velice silné sociální vazby a během lovu se neustále ujišťují, zda jsou ostatní poblíž a v pořádku. Vydávají neuvěřitelné množství rozmanitých zvuků, kterými spolu komunikují. Jejich volání je slyšet daleko, protože je velmi pronikavé. Nejsou to žádní drobečkové, samec může mít až čtyřicet pět kilogramů. Říká se, že rodině vyder se raději vyhne i jaguár. Opačný problém byl s kajmany, ti zase jen nehybně leželi a vyhřívali se. Ovšem jen do té doby, než se k nim člověk dostal příliš blízko. Pokud jsem šel ze břehu, byli hned pryč. Zvolil jsem tedy opačnou taktiku a přibližoval se k nim z vody. Je to poměrně zvláštní pocit, když lezete do řeky plné piraní, abyste se dostali do blízkosti kajmanů. Voda byla příjemně teplá a já se tak mohl pohybovat pomalu, aniž bych riskoval prochladnutí. Odměnou za trpělivost mi bylo poležení na pláži s desítkou těchto vodních ještěrů. Na nejbližšího bych snadno dosáhl rukou. Naprosto mě tolerovali. Snad proto, že jsem přišel z vody.

ŠTĚSTÍ NA KONEC

Pozorování jaguárů byla stále řidší. Ailton to přičítal fázi Měsíce, který se dostával do úplňku. Noci prozářené jeho světlem zvyšovaly aktivitu šelem v těchto hodinách. Ve dne pak byly většinou zalezlé v houštinách. Čas vyhrazený pro můj pobyt v Pantanalu se rychle chýlil ke konci. Můj poslední den na řece pomalu odcházel se zapadajícím sluncem. Projížděli jsme už po několikáté stejnými místy. Nízké světlo čarovalo po březích a mé unavené oči viděly jaguára pod každou větví. Když do listí zafoukal vítr, tančily světla a stíny po písečných plážích. Jakoby se všechno kolem hýbalo. A najednou tam byl. Nebyla to jen hra světla, ale skutečné skvrny na kožichu. Zvedl líně hlavu a podíval se na nás. Za těch pár dní s Ailtonem na vodě jsem se naučil pomáhat při manipulaci s loďkou. Vyhodil jsem kotvu a pod chodidlem pouštěl provaz, na kterém byla uvázána. Dostal jsem tak člun do nejvhodnější pozice k fotografování. Kdyby se zvíře hnulo proti proudu, byl Ailton připravený u motoru. „Viseli“ jsme tak uprostřed proudu asi třicet metrů od jaguárova úkrytu. V duchu jsem ho přemlouval: „Pojď tudy, musíš tudy!“ Zvednul se, zívl, protáhl a vykročil zpod keře přímo proti objektivu. Přešel malou pláž a zmizel. Nádherný obrovský samec. Zapadlo slunce. Ještě chvíli jsem jen seděl a skoro nedýchal. Neměl jsem ani odvahu zkontrolovat snímky na displeji fotoaparátu. „Můžem?“ zeptal se Ailton s úsměvem, který mi připomínal amerického herce Denzela Washingtona. „Myslím, že ano,“ odpověděl jsem od chladicí bedny s pitím. Na zpáteční cestě jsme ještě objevili nádhernou samici. Asi právě přeplavala řeku, protože měla na srsti nalepený písek. Na bažinu se snášel soumrak. Hodně jsme se zdrželi a vraceli se za tmy. Byla fialová. Takovou barvu jsem nikde jinde neviděl. Fialová tma, do které zářil obrovský bílý měsíc.

TEXT A FOTO: PETR ANDREAS

Poloostrov ve tvaru dravého ptáka, lovícího v Černém moři, se může pochlubit tak pestrou historií a vývojem osídlení jako málokterý kout Evropy. Nárokovali si ho a postupně obývali Řekové, Hunové, Byzantinci, Janované, Tataři, Turci či Rusové a je studnicí neuvěřitelného kulturního bohatství.

Ráno se rozkoukáváme na oděském avtovakzalu, tedy autobusovém nádraží. Řidiči se procházejí před budovou a vykřikují názvy cílových stanic. „Izmail! Izmail! Nikolaiv! Nikolaiv!“ Pár užitečných rad nám česky dává paní, která pracovala v Praze. Vlakové jízdenky jsou na několik dní dopředu zcela vyprodané, do Sevastopolu se pojede autobusem, ale to až večer. „Ja prehral děngi v báre, igráju na gitáre a pojedu do Oděsy na bál“ zazněla mi v duchu hospodská odrhovačka při korzování po milionovém městě a největším ukrajinském přístavu Oděse, kterému dominuje gigantická socha batolete symbolizující kosmopolitnost celého města. Na hlavní Primorski Bulvar vystoupáme po 192 stupních Potěmkinových schodů, které posloužily Sergeji Eizenštejnovi jako kulisy pro slavnou davovou scénu s jedoucím kočárkem po schodišti v filmu Křižník Potěmkin. Bulvárem korzujeme až k Akademickému divadlu opery a baletu, první elektricky osvětlené budově v Oděse. Samotná budova vznikla již roku 1809, avšak o 64 let později vyhořela. Nové divadlo bylo postaveno za dalších deset let. Zajímavostí je, že ho navrhli pánové Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, předlohou jim byla Semperova opera v Drážďanech. S přibývajícím časem jsme obešli v podstatě celé srdce Oděsy a navázali na druhé křídlo Primorského Bulvaru. S tmou se rozsvěcí pouliční osvětlení a k mému údivu dokonce i všechny stromy v aleji. Za dne jsme si nevšiml malých lampiček v mohutných korunách stromů. Nevím, zda to nazvat zkrášlením nebo kýčem, ale rozhodně je to jeden z odlesků místní kultury.

KOMNATY OTDYCHA

Na noc vyjíždíme do Sevastopolu. Od Zakarpatí na jihovýchod se kvalita autobusů zvyšuje, na rozdíl od maršrutky s vytlučenými tlumiči sedíme v luxusním klimatizovaném voze se sedadly v kůži a ukolébává nás pohupování vozu a tlumený ukrajinský popík. Na sevastopolském avtovakzalu se nás ujímá místní chlapík v slámovém kloboučku. Je obchodník a má kontakty ve městě. Po několika neúspěšných telefonátech známým nás odkazuje na pláž za městem, kde si můžeme postavit stan, protože 100 hřiven (asi 210 Kč, kurs byl 2,1 Kč za hřivnu) je prý na nocleh málo. Nevzdáme se ale tak lehko. Na vakzalu se na nás sesypou babušky pronajímající komnaty otdycha, ale když slyší, že se zdržíme jediný den, začnou si nás přehazovat jako horký knedlík. Běžte k támhleté, ne, k támhleté, strhne se malá úsměvná hádka. Za rukáv mne tahá další: „Pojďte ke mně, oba za 250 hřiven.“ „To je dobrá cena,“ přikyvují ostatní. Je rozhodnuto. Nasedáme do maršrutky a jedeme dvacet minut kolem celého zálivu až na prašné panelákové sídliště, které je paradoxně ještě nedostavěné a zároveň už zchátralé. Časem zjistíme, že tento obraz je zde běžný.

MARIŇÁCI

Hlavním lákadlem Sevastopolu je bezesporu ruská černomořská flotila, jež se oproti minulosti (do roku 1994 bylo celé třísettisícové město turistům uzavřeno) proměnila v atrakci. Oslovují nás průvodci, zda se nechceme za úplatu podívat na palubu obřího křižníku. Potkáváme skupinky mladičkých ruských kadetů v námořnických stejnokrojích, vždy v doprovodu důstojníka. Celkově město svou vojenskou historii nezapře a oslovení „tovarišč“ je zde stále běžné. Centrální bulvár s pestrobarevnými stánky se suvenýry však příliš připomíná pouť navzdory tomu, že sortiment je převážně armádně založen. U trhovců není problém sehnat námořnická trička, uniformy, čepice důstojníků, ale také nože, náboje, metály a věřím, že s dobrou ruštinou i nějaké nelegální „poklady“.

FONTÁNA SLZ

S ránem naše cesta vede do Bachčisaraje, někdejšího sídla tatarských chánů, kteří Krym ovládali mezi 15. a 18. stoletím. Dnes oblast skomírá, protože Stalin původní tatarské obyvatelstvo vysídlil do Uzbekistánu, a to se sem od 80. let vrátilo jenom zčásti.

K Bachčisarajské fontáně proslavené tklivou Puškinovou poemou jdeme starobylými dlážděnými uličkami. Labyrintem nás vede klasická žlutá a červená značka, kterou v bohatších časech sponzorovala česká vláda. Míjíme uzavřenou mešitu, synagogu, přicházíme k chánskému dvorci. Bělostná Fontána slz se nachází v hlavním obytném křídle; vystavěl ji polský sochař Omer na památku krutého chána Gireje, který pláčem a steskem po mrtvé polské harémové dívce dokázal, že má srdce. Chánův palác však není jen o jedné fontáně. Například nás zaujal i jeho harém. Průvodce palácem celé skupině dal otázku „Kolik si myslíte, že měl tatarský chán ve svém harému žen?“ Po několika vyřčených číslech, kdy padaly desítky až stovky nám prozradil počet – čtyři. Ovšem i mocného panovníka mohly dámy přijít pěkně draho, jelikož podle starých tatarských zvyků musel nejen každé ženě měřit stejně, tedy pokud koupil zlatý náhrdelník jedné, byl povinen obdarovat i ostatní tři, musel ale také zajistit rodiny všech svých žen.

DVA SYMBOLY

Ranní maršrutka nás přepravila na Jaltu. Zde jsme se během ubytování seznámili s naším sousedem Antonem. Záhy je jasné, proč nás zve do města na koňak. „I very want see Praha!“ Anton nechápe, že pro cestování do zahraničí nepotřebujeme žádný zahr-passport, který ukrajinské úřady vydávají pouze absolventům vojenské služby. Kdybychom ho pozvali, musel by někoho uplatit, říká. Časem opouštíme toto téma a věnujeme se jihu Krymu, který je oblastí s nejhustší koncentrací památek. Jsou tu archeologická naleziště Chersones neboli „Sovětské Pompeje“, byzantské pevnosti, jeskynní kláštery, mešity, synagogy. Zaujal nás Livadijský palác, původně sídlo ruské carské rodiny, kde byla roku 1945 podepsána Jaltská dohoda i neogotický hrádek na skalním ostrohu nad mořem Vlaštovčí hnízdo. Osobně mě však fascinuje pozorovat, jak zde nová doba navazuje na léta minulá. Například promenáda Naberezhnaya v Jaltě s bronzovou sochou Lenina v nadživotní velikosti a vedle ní stojí McDonald’s. Dva ryzí symboly dvou odlišných kultur. Co by si Vladimír Iljič asi pomyslel o nekonečných řadách stánků s kokakolou, směnárnách a luxusních módních buticích? Patrně to, že pokrok se nezastaví před ničím.

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER

Někdejší centrum Velké Moravy můžeme nazvat kolébkou křesťanství v naší zemi. Věrozvěsti ze Soluně doputovali právě sem. Od té doby uplynulo více než tisíc let a život zde stále tepe. Dnes již nejen ve jménu víry, ale též světsky.

Jako správní poutníci jsme si zvolili k nocování jedno z nejvýznamnějších poutních míst v republice – Velehrad, kde působili Cyril a Metoděj, a kde také Metoděj, který 6. dubna roku 885 zemřel, je pravděpodobně pohřben. Hned po příjezdu jsme zamířili do hotelu Mlýn, jenž stojí kousíček od nejstaršího cisterciáckého kláštera na Moravě a byl mi doporučen přáteli. Z Velehradu, který navázal na tradice velkomoravského Veligradu, nás zajímala hlavně bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje, fakt, že je v současnosti v rekonstrukci, nás zamrzel, protože lešení zakrývalo většinu stavby uvnitř i zvenku. Jak jsme zjistili od místních, tak se po městě šušká, že pro rok 2013 ke kulatému výročí 1150 let od příchodu věrozvěstů se připravují velké konference, obrovské svaté přijímání, ale také účast papeže Benedikta XVI. Nebylo by to poprvé, kdy by Velehrad byl poctěn papežskou návštěvou, již v roce 1990 sem přijel Jan Pavel II., který pět let předtím věnoval k výročí 1100 let od smrti svatého Metoděje bazilice růži z čistého zlata, drahocennou ozdobu zhotovovanou výhradně pro papeže nejlepšími zlatníky a znamenající zvláštní vyznamenání za katolického ducha a loajalitu Svatému stolci.

MODRÁ JE DOBRÁ

Od Velehradu přes rybník je to, co by kamenem dohodil do archeoskanzenu Modrá, který dokumentuje život a historii lidí v 9. století. Ač jsme sem dorazili těsně před zavíračkou, stejně zde bylo živo. Návštěvníci sice brány hradiště opustili, ale to dalo větší prostor stálým obyvatelům. Součástí expozice jsou totiž i domácí zvířata, která když zjistila, že davy návštěvníků prořídly a v podstatě jsem tam zůstal sám s kamarádem Markem, začala vířit kolem nás. Takže brzy jsme byli obklopeni nejen kury, ale též vypasenými vietnamskými prasátky. Zvířátka nám pak dělala společnost během celé doby návštěvy a prohlídky skanzenu od opevnění přes sídlištně hospodářskou, náboženskou, mocenskou a kulturní část až po řemeslnický areál. Snad jen na věž a do reprezentačního paláce se s námi nedostala. V paláci nás zaujala expozice velkomoravského pohřbu. Jde o figuríny v dobových oděvech, jejichž největší zajímavostí jsou tváře. Ty patří skutečným lidem pracujícím v archeoskanzenu. A ještě jedna perlička by se k Modré dala říct, celý areál se nachází v místě původního velkomoravského osídlení.

DRUŽBA

Co s načatým večerem? Padla po skvělém jídle ve Mlýně obligátní otázka. Chtěli jsme poznat víc, než se lze dočíst v propagačních materiálech, a proto jsme vyrazili do víru města. Ten pravda v půlce pracovního týdne nebyl nijak velký, ale i tak jsme objevili jednu malou hospůdku, kde byla skupina stejně mladých jako my, a během asi půlhodinky jsme již seděli všichni v družném hovoru u jednoho stolu. „Tak vy chcete poznat Slovácko?“ Ptal se mě jeden z kluků. Kývl jsem, že ano, a rád bych slyšel nějaký tip kam jet. Hned mi vysypal spoustu míst a zdůraznil: „Jsi na Slovácku, tady má každý svoji pálenici, zajeďte si do Vlčnova, tam je celé muzeum lidových pálenic.“ Tento nápad mi připadal fajn, přece jen to je součást místní kultury. „Abych nezapomněl, až tam pojedete, tak si všimněte ve Starém Městě nového rozestavěného kostela Svatého Ducha. Staví se již roky, vždy když farnost získá z milodarů peníze, tak stavba o kousek postoupí. Dělají se veřejné sbírky a dokonce i obcházejí po domech s žádostí o příspěvek. Bohužel peníze nejsou, a tak zatím kostel připomíná fabriku nebo obrovské UFO.“ Dokončil myšlenku jeden ze spolusedících. Během večera jsme také dostali tip na vinné sklepy a barokní perlu v Miloticích.

MUZEUM

S ránem jsme nechali Velehrad za zády a přesunuli jsme se k muzeu lidových pálenic ve Vlčnově, které je v jedné ze stodol vlčnovského areálu památek lidového stavitelství. A již k nám míří náš průvodce muzeem. „Dobrý den, já jsem Pijáček,“ představuje se sympatický vousatý muž. Pijáček průvodcem pálenicemi, to se dobře sešlo, říkám si v duchu. Vcházíme do stodoly a hned vidíme destilátory všech tvarů, po obou stranách je v mezipatře postavený balkon, který expozici ještě rozšiřuje. Celý prostor je vybaven starým kuchyňským nábytkem, nespočtem prázdných láhví a tématickými hesly jako „To je pořád řečí o škodlivosti alkoholu, ale když je nekde nejaká epidémia, tak je to dycky z vody“ nebo „Kdy se pije slivovice? Když je“. Pan Pijáček se také hned rozpovídal o historii pálení, a že na dobrou pálenku jsou nejlepší švestky, protože nejsou příliš náchylné k nahnívání a dají se sklízet až s příchodem prvních mrazíků, tedy v období nejvyšší cukernatosti. „Kde jste sehnali všechny ty destilátory?“ napadá mě otázka, když se rozhlížím po všech těch exponátech. „Původně jsem se je snažil vymámit z lidí, ale ti je nechtěli prozradit. Tak jsme na to šli z druhé strany a navázali spolupráci s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, od kterého jsme získali několik pálenic zabavených policií. Pak přišly i nějaké pálenice darem od sběratelů,“ prozrazuje pan Pijáček, který je zároveň starostou Vlčnova. Procházím mezi přístroji a obdivuji, co všechno člověk nevymyslí pro trochu destilátu, je tu například pálenice ukrytá v pračce nebo koupelnových kamnech. Osobně nás s Markem však pobavila nejmenší pálenice na světě. Vysoká okolo dvaceti centimetrů ve tvaru parního stroje. „Ta přepaluje jen víno, nic jiného se do ní nemůže dát, protože by nešla vyčistit,“ doplňuje naše znalosti pan Pijáček.

PERLA

No, nechtělo se nám odjíždět z Vlčnova, příjemné prostředí zapůsobilo a já zjišťoval, že si mě Slovácko získává víc a víc. Ne nadarmo v roce 2011 vyhrálo soutěž Eden, každoroční ocenění nějaké evropské destinace nejvyšší kvality. Nicméně čas kvapí a nás čeká ještě jedna, zastávka, zámek Milotice, který nám doporučovali kluci na Velehradu. Již v bráně jsme se setkali s kastelánkou Miroslavou Bočkovou. „Vítejte v Miloticích, barokní perle Moravy,“ byla její první slova a hned pokračovala. „Dnes by asi již nikdo nevěřil, že zde byly původně bažiny napájené jedním z ramen řeky Kyjovky.“ Jak jsme se dál dověděli, je milotický zámek s parkem významným kulturním a krajinářským areálem. Jeho největším unikátem je stoprocentně zachovaná kompozice stavby. Pro laika bychom mohli říct, že celý zámek již od dob pozdního baroka nebyl přestavován či upravován a zachoval si ryzí barokní ráz včetně osové linie, tedy že levá i pravá půlka zámku i parku jsou stejné. Během působivého vyprávění paní Bočkové jsme se dozvěděli o nejvýznamnějším rodu vlastnícím zámek, rodu Serenyi, který na Moravě zapustil kořeny již před bitvou na Bílé hoře. Nejvzácnějším exponátem, který zde lze spatřit, je zámecká kaple se stropní freskovou výzdobou od Josefa Ignáce Mildorfera. Mě osobně však zaujala jiná část zámku, a to Kabinet kuriozit, nazývaný někdy Kabinetem hraběnky. Šlechtičny zde trávily svůj volný čas vystřihováním mědirytin a lepením těchto výstřižků na zeď. V současnosti tak salonek vypadá, jako by byl vytapetován tapetou s velice plastickým vzorem. O tom, jak věrohodně mědirytiny působí, nám kastelánka vyprávěla příběh s místní uklízečkou. „Jednou za mnou přišla se slovy, že potřebuje dlouhé štafle. Ptala jsem se na co, a ona že na stropě v salonku je pavučina s pavoukem a ona na něj nedosáhne ani dlouhým koštětem.“ Bystrý čtenář jistě pochopil, že se jednalo o zmíněnou mědirytinu. Ke cti zámecké pracovnice je však třeba říct, že autenticita obrázků je obrovská a záměna pochopitelná.

MILOTICKÉ PÍSNĚ

Ještě před odjezdem jsme strávili nějaký čas v atriu zámku, které mlčky dokumentuje i smutné časy. „Na sloupech si můžete povšimnout záseků šavlí z bojů při nájezdech Tatarů, Turků či Kuruců během třicetileté války,“ vysvětluje kastelánka a pokračuje, „z té doby je též spousta milotických písní s tématy vojny, verbování a vpádů cizích vojáků.“ Působivé vyprávění paní Bočkové a hmatatelná historie kolem nás úplně vtáhla do života v minulých stoletích. Přece jen osobní kontakt dá člověku víc než pouhé čtení informací z knih.

TEXT A FOTO: KRYŠTOF KŘÍŽ

Detroit není zrovna vyhledávanou destinací ve Spojených státech. Město na severu USA je asi tak populární jako Duisburg v Porúří, moravskoslezská Ostrava, Wolverhampton v Anglii nebo Lutych v Belgii. Právě taková města mám v oblibě, zajímá mne jejich skutečný život a syrovost.

Na nádraží Royal Oak na předměstí Detroitu na mě vykřikne statný padesátník černé pleti místní angličtinou s notně rapovanou melodií: „Ty jsi muzikant!“ Nevím, jestli tak vypadám, ale možná, mám delší vlasy, ruksak a přes rameno fotoaparát, a tak říkám, že jsem fotograf z Prahy. „Aha, Evropan, odkud?“ „Čechy.“ „Mluvíš německy?“ „Ja, klar!“ Jaké je mé překvapení, když George najednou z bezprostřední angličtiny, jako bychom se znali dvacet let, přechází do němčiny, v níž precizně až uctivě vyká. „Vím, kde je Praha. Víte, žil jsem v Mnichově, dostal jsem tam práci v BMW, to byla úžasná doba, měl jsem se výborně, pak jsem se ale nechal znovu zlákat vidinou amerického snu do Detroitu. Několik let jsem tady pracoval v automobilce, ale teď jsem už rok bez práce,“ zasněně hledí na nástupiště, kde snad vyhlíží imaginární rychlík do Mnichova. Za deset minut odjíždí vlak do Chicaga. Od roku 2001 opustilo stát Michigan, jehož je Detroit největším městem, téměř půl milionu lidí. Podobný exodus lze snad srovnat jen s hromadnou emigrací občanů NDR přes Československo do NSR na podzim roku 1989. Podobně jako ve východním Německu, kde zůstala některá města téměř bez živé duše, je tomu nyní na mnoha místech v Detroitu. Méně obyvatel opustilo dokonce i New Orleans po ničivém hurikánu Katrina v roce 2005. Dnes má Detroit okolo 700 tisíc obyvatel, před deseti lety měl 951 tisíc a v roce 1950 dokonce 1,8 milionu lidí.

MOTOPARADOX

„Máte kreditní kartu?“ „Tady je VISA debetní karta.“ „Pardon, na debetní kartu auta nepůjčujeme.“ Snažím se jen nemít kreditní kartu, nicméně v první půjčovně v centru Detroitu to nechápou. Recepční mi volá taxi, které přijede do pěti minut. Taxíkář se rozčiluje nad systémem kreditních karet a lomí rukama nad tím, že bohatý zde znamená být více zadlužený. „Kdo má více kreditních karet, ten jede. Copak je lepší být v dluzích až po uši než každý měsíc skončit na nule? Jezdím, abych se uživil já a ne abych živil banky, které nám pořád vnucují své půjčky, které nechci.“ Navrhuje, že mne odveze do sousední půjčovny se žlutým logem, kde jsou prý ještě normální a akceptují i debetní karty. Říkám mu, kam chci odvézt, pokud mi ani zde auto nepůjčí. Taxíkář jen otočí oči v sloup a řekne cenu 40 dolarů. Přesně tolik, možná o něco méně stojí zapůjčení auta na den. Žádné americké automobily ale v půjčovnách v Motor City nejsou, přitom v Detroitu se zrodil Ford, Chrysler, Cadillac, Buick, Chevrolet a další.

Od této chvíle si začínám všímat značek vozů na ulici – Mercedes, BMW, Hyundai, Honda, Daewoo, Volkswagen, MINI, těch typických obrovských amerických aut je čím dál méně. Mezi novějšími je nejvíce zastoupený chrysler, který se ovšem na první pohled od mazdy výrazně neliší. V SUV od GM jezdí hlavně bohaté paní středního věku, ze starších amerických bouráků duní v ulicích hiphop, podnikatelé sedlají mercedesy, studenti jezdí v mini. Uvědomuji si, jak v Německu téměř všichni jezdí výhradně v autech Made in Germany a u nás pořád převažuje Škoda…

Konečně sedím v bílé mazdě, loučím se s taxíkářem, který ochotně čekal, jak dopadne papírování, a vyrážím na silnici, která kvalitou věrně připomíná český asfalt plný děr a výmolů. Jakmile začne silnější déšť, ulice jsou zaplaveny hektolitry vody, nastává povodeň.

OSMÁ MÍLE

Detroit je městem naruby, v tak zvaném downtown panuje bída, deprese, lidé se toulají se sklopenými hlavami prázdnými šedými ulicemi dříve mocného průmyslového města. Obyvatelé převážně černé pleti bezcílně posedávají na patnících, gestikulují na projíždějící auta, nudí se. Sociální rozdíly odpočítávají na cestě z města tzv. Miles. Za osmou mílí začínají bohatší předměstí, pocit bezpečí i míra optimismu a naděje pro tento svět se zvyšuje. Místní rodák a slavný rapper Eminem nazval svůj autobiografický film 8 Mile, tedy Osmá míle. Právě tuto křižovatku Woodward Avenue a Osmé míle nyní přetínám a mířím o několik mílí dál na předměstí Bloomfield Hills, kde sídlí Cranbrook Academy of Art. „Fuck Cranbrook,“ zlostně vykřikuje Eminem v jedné ze svých skladeb, právě tato univerzita je bílému rapperovi trnem v oku. Campus byl postaven na počátku dvacátého století ze sponzorských darů bohatých místních automobilek, studovat se tu dá architektura, design, fotografie a další obory, přednášejí zde profesoři světového věhlasu, nějaký čas tu byl v ateliéru slavný architekt Daniel Liebeskind. Většina studentů procházejících rozlehlým parkem do knihovny či planetária je ze všech koutů světa a Ameriky, jen málo ovšem z Detroitu. Samotná univerzita je jakýmsi „ghettem“, odříznutým od reálného světa, studenti kromě občasných nákupů nemusejí téměř vůbec přijít do styku se skutečným světem, mají zde k dispozici ubytování, studia, ateliéry, učebny, plovárnu, hřiště, zkrátka vše, co potřebují. „Nemůžeš mi v Československu poradit s nějakou prací, chtěl bych učit na univerzitě. Chceme z Ameriky pryč a o Praze jsem toho tolik slyšel, skvělý prý je také Berlín nebo Amsterdam.“ Nadšení z rozhovorů s Evropanem v USA nebere konce, překvapuje mne, že téměř každý ví, kde je Praha, často se dostaneme do rozhovoru o Havlovi, automobilech či filmu. Paradox doby – Američané chtějí do Evropy nebo Asie, Evropané do USA, Asiaté do Evropy nebo Ameriky, všichni se snaží dostat tam, kde právě nejsou, krásná to doba novodobých a často věčně nespokojených nomádů! „Jedu do školy čtyři dny,“ říká Seth, student MFA grafického designu, který na začátku druhého ročníku cestoval ze San Antonia v Texasu, odkud pochází. Najednou rozumím tak odlišnému chápání prostoru v Severní Americe a v Evropě. Detroit se rozpíná v jezerní oblasti na březích jezer Huronského a Erijského. Najednou mi rovněž dochází arogance nás Evropanů na neznalosti Američanů. Vím snad, co je hlavní město Ohia, jak se dostat bez mapy z Detroitu do Nevady? Najednou chápu, jak jsme někdy naivní a očekáváme znalosti o evropském kontinentu, jako bychom byli střed všehomíra. Vzápětí mne zaráží i pobaví mapa světa na stěně kanceláře Fedex, kde uprostřed není Evropa, jak jsme zvyklí, ale Amerika.

DŮM ZA DOLAR

„Nižší ceny máme také, musíš jen zaplatit online přes tuto externí stránku, wifi je tady k dispozici,“ zubí se na recepci v motelu recepční Joan. Každý den tak prodlužuji pobyt v hotelu prostřednictvím webu na svém laptopu a s recepční si vyměňujeme potutelné úsměvy, glosující jak technika způsobuje ironické situace. Recepční nemá téměř co na práci, v supermarketu naproti jsou pokladny pouze s automaty na kreditní karty, prodavačka tak jen občas dohlédne, zda automatika zvládá odbavovat zákazníky bez problémů. „V Detroitu není práce, ale více drog, násilí, z města již zbývají pouze kosti (jako ze snědeného krocana), kdo by chtěl žít ve městě, které nabízí pouze zbytky?“ ptá se řečnicky Paul, který rozdává přes poledne zdarma hot dogy posledním obyvatelům v jedné z vybydlených čtvrtí nedaleko Heidelberg Street. V roce 1986 místní umělec Tyree Guyton dal do pohybu kontroverzní umělecký projekt Heidelberg ve východní části města. Guyton zapojuje místní občany do umění a společně s nimi „zvelebuje“ vybydlené domy zbytky nalezených věcí po lidech, kteří opustili tuto část města. Z oken jednoho z dřevěných domů tak vykukují desítky plyšáků, jinde z hlíny na zahradě trčí růžové horské kolo, na stromech tikají hodiny, domy jsou tečkované pestrobarevnými barvami, na staré obrazovce je nápis God – Bůh, na trávníku trůní archa Noemova. Postapokalyptický pocit je doprovázen nápisem „Kuřte crack zodpovědně“. Projekt je sponzorován nejmenovanou německou automobilkou. Za rohem si můžete koupit dům za dolar nebo třeba za sto. „Je možné, že z Detroitu bude jednou něco podobného jako z východního Berlína, centrum alternativní kultury, umění, hudby, bylo by to skvělé, ale já chci radši do New Yorku, San Francisca nebo Evropy,“ říká Martin, který se v Detroitu narodil, studuje na Cranbrook Academy of Art a těší se, že v květnu pro něj začne nový život na jiném, optimističtějším místě. „V tomto ohledu bych město zcela ponechal přírodě, není proč ho držet, vždyť může zarůst trávou, proč se pokoušet o regeneraci, my Američané jsme zvyklí migrovat, tak proč se snažit uměle něco udržovat…“

TEXT A FOTO: JURAJ KAMAN

Byla to láska na první pohled. Jakmile jsem zahlédl její fotku, věděl jsem, že ji chci poznat blíže. Strávit v její společnosti alespoň týden a vychutnat si ji všemi smysly. Nechtěl jsem však být tuctovým zákazníkem, který si požitky zaplatí. Tušil jsem, že bez peněz si to užiji více. Nemýlil jsem se.

Národní park White Desert je jedním z nejkrásnějších míst jižního Egypta. Není příliš známý. Na rozdíl od mnohem slavnějších pyramid v Gíze, které jsou některými považovány za nejstarší turistickou atrakci světa, je zde turistika téměř v plenkách. Před dvaceti lety sem nevedla ani silnice a dostat se sem z Káhiry znamenalo podstoupit útrapy několikadenní cesty. Nová asfaltová komunikace tuto vzdálenost zkrátila na necelých osm hodin. Kromě turistů přivedla i civilizaci se všemi klady a zápory. Počet návštěvníků, toužících spatřit půvaby tohoto odlehlého kraje, začal na přelomu dvacátého a jednadvacátého století narůstat. Úměrně tomu začal stoupat i počet místních cestovních kanceláří a agentur, nabízejících organizované výlety do pouště. Typický návštěvník tak využívá servis místních podnikatelů z nejbližších oáz Faráfra nebo Baharíja, u kterých si může zakoupit pouštní safari v terénních automobilech, na velbloudech, případně jejich kombinaci. Tyto firmy zprostředkovávají i vyřízení potřebných povolení a formalit. Pohyb turistů po odlehlejších oblastech Egypta je, zejména kvůli aktivitám islámských fundamentalistů, poměrně často omezovaný. Přítomnost ozbrojeného doprovodu bývá někdy nutností už při přesunu z Káhiry.

PŘÍKLADY TÁHNOU

Mnoho místních beduínů, které po staletí živilo zemědělství, získalo díky turistice snadnější a zábavnější způsob obživy. Bohužel s narůstajícím počtem návštěvníků vzrostla i míra znečištění. Na původně panenských místech začaly přibývat odpadky všeho druhu. Plechové konzervy, plastové láhve, papírové obaly, cigaretové nedopalky i zbytky jídla. Naneštěstí většina Egypťanů žije v menší či větší míře obklopena odpadky již od dětství, takže jejich přítomnost nevnímá jako něco negativního, s čím je potřeba bojovat. Zatímco průměrný obyvatel západní či střední Evropy ve své domovině po sobě zpravidla uklízí, nehází smetí kolem sebe a využívá poměrně hojného výskytu odpadkových košů, jejichž obsah končí díky fungujícím službám ve spalovnách nebo na řízených skládkách, v Africe je tento přístup spíše výjimečný. Výjimečný je i pan Aly, jeden z Egypťanů, pocházejících z oázy Faráfra. Řadu let studoval v Rakousku i Německu a čisté životní prostředí evropských zemí se mu zalíbilo natolik, že se podobné rozhodl prosazovat i po návratu domů. Laxní přístup a environmentální ignorantství svých spoluobčanů se rozhodl změnit tím, že jim půjde příkladem. Pokud nechtěl být jako Don Quijote, bojující proti větrným mlýnům, musel pracovat promyšleně. I to ho však v Evropě naučili. Svou kampaň spustil na mnoha frontách. Pomohl vzniku několika neziskových organizací, loboval u politiků, založil spolek Friends of the White Desert. Osobně agitoval, osobně uklízel a stal se i duchovním otcem každoroční akce Úklid pouště, na kterou přijíždějí dobrovolníci z celého světa. Mnozí z nich jsou bývalí klienti cestovky pana Alyho, kteří v minulosti Bílou poušť navštívili jako platící zákazníci. Když v rámci zájezdu nebo pouštního safari viděli, o jak krásné území se jedná a jak velký problém v něm množící se odpadky představují, rozhodli se pomoci. Pomáhají už deset let.

PŘÍJEMNÉ S UŽITEČNÝM

O existenci projektu Úklid pouště jsem se dověděl na internetu, když jsem sondoval nejvhodnější možnost, jak se do Národního parku White Desert dostat. Geologické unikáty přírodní rezervace, která nemá na světě obdoby, jsem do té doby znal pouze z fotografií a vyprávění. Už léta jsem se tam toužil podívat. Věděl jsem, že existuje pár českých cestovních kanceláří, které tam vozí majetné turisty. Představa uhoněného zájezdu, který za nemalé peníze naservíruje pár fotogenických třešniček na dortu, mě však nelákala. Poušť je pro mě poezií a poezie s komercí nejdou dohromady. Individuální pohyb po poušti rovněž nepřipadal do úvahy, zejména kvůli bezpečnostním rizikům. Proto jsem stále doufal, že existuje i další možnost, jak se na vysněná místa dostat a spojit příjemné s užitečným. Když jsem se po několika hodinách brouzdání proklikal na stránky dobrovolnické akce Úklid pouště, věděl jsem, že to je to pravé. Tušil jsem, že zde potkám lidi stejné „krevní skupiny“ a po příletu do Egypta jsem poznal, že jsem se nemýlil.

PONĚKOLIKÁTÉ

Na místo setkání – před budovu Britské rady na nábřeží Nilu – jsem přijel s hodinovým předstihem. Pověstné káhirské zácpy jsem znal už z předchozího pobytu, takže jsem nechtěl riskovat, že by ostatní odjeli beze mě. Postupně jsem se seznamoval s dalšími účastníky projektu, ke kterým patřili nadšenci nejrůznějších národností i věkových skupin. Co mě potěšilo nejvíce, byla skutečnost, že většina z nich zde byla již opakovaně. To bylo pro mě zárukou kvality. Největší město Afriky zůstalo brzy za námi a s ním i veškerý chaos, smog a shon. Osmihodinový přesun pouští nenabízel mnoho krásných scenerií, většinou jen monotónní rovinu, písek a prach. Mnoho lidí si sice Saharu asociuje s majestátem nekonečných písečných dun a romantických přesypů, ale ty ve skutečnosti tvoří jen necelou pětinu jejího povrchu. Z okna jsme je zahlédli pouze výjimečně. Situace se změnila až v závěrečné pětině cesty, za první oázou jménem Baharíja. Z nekonečné roviny se stala mnohakilometrová pláň tmavých sopečných kuželů posetých černou horninou. Působila tajemně, a možná i trochu zlověstně. „Black Desert! Black Desert!“ křičeli mí spolucestující, kteří tudy nejeli poprvé. Po půlhodině jízdy se krajina opět zklidnila a rozzářily ji až útvary za cedulí White Desert. Po příjezdu do Faráfry nás přivítal majitel největší místní agentury a duchovní otec celého projektu – pan Aly. Z klimatizovaného autobusu jsme přesedli na terénní toyoty a vydali se do tábořiště v blízkosti hranic národního parku. Půvabné místo, obklopené několika sněhobílými skalními formacemi, se stalo na pět dalších dnů naším domovem. Kemp byl tvořený soustavou vzdušných beduínských stanů, ve kterých jsme trávili společné chvíle volna, a dvěma desítkami menších stanů, sloužících k přenocování. Mnoho účastníků dávalo přednost spaní pod širákem a někteří z těch, kteří tu byli již poněkolikáté, se na zdejší bezkonkurenčně hvězdnatou oblohu těšili po celý rok. Hned první noc jsem pochopil proč.

RŮSTEM PROTI ZADUŠENÍ

Po jídle, o které bylo postaráno šikovným týmem pana Alyho, jsme se rozdělili do skupinek 4–8 lidí. Každá nasedla do jiného offroadu, dostala sadu pytlů a ochranných rukavic. Auta nás rozvezla na nejrůznější místa rezervace, která potřebovala vyčistit. Jakmile byla jedna lokalita uklizena, přesouvali jsme se na další. Na oběd jsme se vraceli do tábořiště, kde nás už čekala některá z vyhlášených egyptských specialit, uvařená zkušeným týmem Alyho zaměstnanců. Během sezony připravovali místní lahůdky majetným turistům, teď vaří zdarma pro nás – dobrovolníky. Teplota se během poledne vyhoupla přes čtyřicítku, největší žár jsme přečkali v příjemném stínu beduínských stanů. Kolem třetí jsme opět naskočili do vozů a pokračovali ve sběru odpadků a v čištění zanesených pramenů. Je jich zde překvapivě velké množství a jsou poznat již zdálky. Necharakterizují je propadliny, ale vyvýšeniny, vytvořené větrnými násypy písku kolem zeleně v okolí vody. Vegetace musela růst stále výš a výš, aby nebyla zasypána a zadušena pískem, a tak se skutečně vytvořily kopečky, viditelné již z několika kilometrů. Chráněné území Bílé pouště, na kterém operujeme, má rozlohu bezmála čtyři tisíce kilometrů čtverečních. Je nesmírně různorodé a typ krajiny se každou chvíli mění. Každopádně je to prostředí unikátní a vizuálně působivé. Na některých místech připomíná jinou planetu. Mnoho účastníků bylo hodně zcestovalých, a jeden po druhém přiznávali, že se s ničím tak zvláštním, jako je k vidění zde, ještě nesetkali.

ŘEDITEL A TANEČNICE

Z odpoledního úklidu jsme se obvykle vraceli příjemně unaveni těsně před setměním. Po dobré večeři následovala relaxace v mnoha formách. Nejoblíbenější bylo posezení u ohně, u kterého zněly beduínské písně a kolovala vodní dýmka s voňavým tabákem. Poslední večer nás přišel navštívit ředitel národního parku. Velmi se zajímal o naše názory na vylepšení stávající situace v oblasti ochrany místní přírody. Všechny nápady, které z úst účastníků zazněly, si pečlivě zapisoval a slíbil, že je zkusí aplikovat v praxi. Poděkovat nám přišel i starosta Faráfry, který nám nechal vystrojit pompézní hostinu. Několik nocí došlo i na břišní tance v podání káhirských účastnic projektu a na pozorování pouštních lišek, které chodily k tábořišti žebrat o zbytky jídla. Nenápadné úkryty ve skalách a keřících skrývaly i další zvířata, o jejichž přítomnosti nás přesvědčily charakteristické stopy, objevované po ránu v těsném sousedství stanů. Týden nabitý užitečnou prací i zajímavými zážitky utekl jako voda a když jsme se poslední den loučili, bylo mi jasné, proč se sem tolik lidí každoročně vrací.

TEXT A FOTO: RADKA HÁŠOVÁ

Stítek, který vídáme stále častěji, ale hloubku těchto slov už možná nevnímáme. Daleko na indickém severu se mi naskytla příležitost nahlédnout pod „nitky“ výrobků, které se honosí nášivkou Tibetan Handicrafts.

V severní Indii není až tak výjimečné míjet tibetské kolonie. Jedna z těch známějších se nachází v Dekyilingu. V tomto městě ve městě (kolonie se nachází u milionového města Déhrádún) vstupuji do poměrně nenápadné, nízké budovy. Prostory uvnitř jsou tak pro mě velkým překvapením. Vcházím do velkého sálu, kde se nachází přes dvě desítky tkalcovských stavů. „Každý stav je starý přes sto let,“ ujišťuje mě hlavní mistr a ukazuje na dřevěné stroje, které u nás vídáme jen v muzeích.

DOŽIVOTNÍ UPRCHLÍCI

Plně vytížené ženy v tkalcovské dílně sedí za svými stroji. Když se přiblížím, mrknou na můj fotoaparát, pokynou hlavou na pozdrav a s úsměvem na rtech pokračují v práci. V jedné ruce drží dřevěnou tyčku s nití, druhou rukou drhnou dřevěným válečkem nitě způsobně k jednomu místu. Netroufám si říci, kolikrát za minutu provléknou tyčku pečlivě napnutými vlákny. Musím se soustředit, abych zpozorovala, jaký pohyb vlastně vykonávají. S otevřenou pusou tak sleduji barevné pruhy látek stáčející se na klíně každé ženy. Sytost, barevnost, kvalita a pruhovaný vzor patří k typickým znakům výrobků z Dekyilingu, v žádné jiné části Indie nenajdete nic podobného. Uvědomuji si, že ženy v šicích dílnách patří ke šťastnějším, protože i přes pozici uprchlic vykonávají důstojnou práci. Jiné takové štěstí potkat nemusí.

Tibeťané začali utíkat do indického exilu po roce 1959, kdy vypuklo lidové protičínské povstání, přičemž jejich pozice se dodnes příliš nezměnila. Na indické občanství totiž nemají nárok, ani když se v Indii narodili. Dále tak přežívají s cejchem tibetských uprchlíků. Většina z nich vykonává podřadné práce. Nejčastěji pomáhají u staveb vysokohorských cest, ale dělnické práce jim přinášejí zdravotní problémy. Při drcení kamenů kladivem či budování asfaltových koberců dýchají výpary zanášející plíce. Celkovou situaci komplikují i obyvatelé Biháru nebo Nepálu, kterým dají zaměstnavatelé často přednost, protože jsou ochotni pracovat za mzdu ještě nižší. Šicí dílny v Dekyilingu spadají pod fair trade, a tak je zaměstnancům zajištěna důstojná mzda, lišící se podle nákladů na život v dané oblasti, například v Ladaku zaplatíte za vše 2–3krát více než v Dekyilingu, čemuž se přizpůsobila i výplata.

V SRDCI MANUFAKTURY

Z myšlenek mě najednou vytrhne hlasitý ženský smích. Odlepím oko od hledáčku a s hrůzou zjišťuji, že ke slovu se přihlásila má nešikovnost. Po celé délce místnosti je natažen pruh vláken vlny, na jehož konci sedí dvě ženy. Každé vlákno vlněné příze prstem usměrní jedno vedle druhého, aby pak ve stavech nedocházelo ke zbytečnému cuchání. Připravují tak vlasovou osnovu. Já právě stojím, doslova, uprostřed titěrné práce. Přesto to u Tibeťanek vzbuzuje smích. Musím působit jako opravdové evropské telátko. Za přehnaného poklonkování udělám dva kroky stranou a snažím se červenou barvu v obličeji maskovat za fotoaparátem.

Pomalu se z tkalcovské haly přemístím tam, kde všechno začíná. Drátěné koše plné barevné vlny mě ohromí natolik, že málem přehlédnu starší Tibeťanku sedící na zemi. Žena má za úkol rozdělovat dvojitě namotaná klubíčka do jednotlivých vláken. Její práce je materiálem pro vlasovou osnovu. Už podle zvuků linoucích se z další místnosti je mi jasné, že v ní budou pracovat švadleny na šicích strojích. Dojetí přijde hned s prvním pohledem, protože se jedná o stroje šlapací. Připomenu si tak své dětství, kdy má maminka, chtějíc ušetřit každou korunu, vylepšovala nám jeho pomocí šatník. Stejně jako kdysi vidím teď ruční stehování, následující sešití a šmik krejčovskými nůžkami. „Tak tady vznikají tradiční tibetské zástěry, jež zkrášlují šaty většiny Tibeťanek…“ Nejmenší místnost pak slouží jako sklad hotových výrobků. Od koberců, peněženek, pouzder na mobily, přes kabelky až po povlaky na polštáře, vše pečlivě označeno štítkem s nápisem Dekyiling, Tibetan Handicraft, Made in India by Tibetan Refugees. Vyrobeno lidmi, kteří museli ujít dlouhou cestu, aby mohli sedět u tkalcovského stavu a zachraňovat tibetskou kulturu, tradice a vlastní životy. Část výrobků se vyváží do Evropy, velmi často do Švýcarska. V České republice pro tyto uprchlíky zajišťuje pomoc jen jedno občanské sdružení – M.O.S.T. Na webových stránkách sdružení, jehož snahou je stavět můstky, mosty mezi kulturami, ale hlavně mezi lidmi, se v obchůdku dokonce dají pořídit výrobky přímo z Dekyilingu. Třeba, až budete držet v ruce výrobek s tímto nápisem, i vy si představíte starší Tibeťanku rozdělující vlákna příze.

Podle některých pramenů je Přemyslovo orání nikoliv zemědělským úkonem, nýbrž symbolem mužství a pohlavního aktu, zatímco podle jiných šlo o oborávání, tj. vyorání ochranného kruhu, schopného chránit před zlými silami. Za další důvod orání bývá někdy uváděno vymezení národní hranice nebo hranice panství. I když pomineme fakt, že neexistuje jediný důkaz toho, že Přemysl Oráč žil, snadno zjistíme, že každé výše uvedené vysvětlení má svoji slabinu.

U prvního je podivné, že si náš literární hrdina zvolil k onomu symbolu, souvisejícímu s Libuší, právě úhor, neboť tím je pole, které se vyčerpalo a přestalo být úrodné. Co se oborávání týče, praktikovali je zejména kolem vsí naši slovanští předkové již v 8. století, kdy Přemysl Oráč údajně žil. Jenže až do 11. století pokrýval území našeho státu hustý les s výjimkami některých území kolem Labe, Vltavy a Ohře, takže není jisté, že právě u Stadic se již rozkládala pole a úhory (o vesnici nemluvě). Vyznačování hranic můžeme rozhodně vyloučit, neboť až do konce 12. století byla v Čechách za národní hranici považována pomyslná čára vedoucí po okolních horách. A v úvahu nepřipadá ani vymezování panství, v 8. století totiž naši slovanští předkové pečovali o společná pole a společné pastviny. Nevíru v Přemysla a jeho orání podporuje také fakt, že podobné pověsti o údajném zakladateli panovnického rodu mají i další národy – ze slovanských jsou to třeba polští Piastovci a z ostatních germánští Gótové. Podle folkloristů existuje dokonce pro tuto legendu společné indoevropské jádro. O tom, že my jsme „opisovali“ i v jiných případech, svědčí například vyprávění o Šemíkovi, které ve skutečnosti vycházelo z německé legendy o rytíři Wittichovi a jeho koni Schemigovi. To, že Přemysl Oráč nežil ani neoral, by jistě potěšilo krále Václava I. (1205–1253), který prý nebyl ani v nejmenším nadšen představou, že pochází z rodu prostého zemědělce.

Je známo, že podle Karla IV. měly prostý původ přemyslovského rodu připomínat láptě a lýková brašna. Tomu, že si je naši předkové vyráběli z lýka již v 8. století, můžeme věřit; jejich zhotovení prý zvládly i větší děti. Připomínat však mohly maximálně to, že obyvatelé naší země byli venkovany (do 13. století u nás neexistovala města), a na prosté a zámožné se začali dělit teprve v 9. století.

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

Podle některých pramenů je Přemyslovo orání nikoliv zemědělským úkonem, nýbrž symbolem mužství a pohlavního aktu, zatímco podle jiných šlo o oborávání, tj. vyorání ochranného kruhu, schopného chránit před zlými silami. Za další důvod orání bývá někdy uváděno vymezení národní hranice nebo hranice panství. I když pomineme fakt, že neexistuje jediný důkaz toho, že Přemysl Oráč žil, snadno zjistíme, že každé výše uvedené vysvětlení má svoji slabinu.

U prvního je podivné, že si náš literární hrdina zvolil k onomu symbolu, souvisejícímu s Libuší, právě úhor, neboť tím je pole, které se vyčerpalo a přestalo být úrodné. Co se oborávání týče, praktikovali je zejména kolem vsí naši slovanští předkové již v 8. století, kdy Přemysl Oráč údajně žil. Jenže až do 11. století pokrýval území našeho státu hustý les s výjimkami některých území kolem Labe, Vltavy a Ohře, takže není jisté, že právě u Stadic se již rozkládala pole a úhory (o vesnici nemluvě). Vyznačování hranic můžeme rozhodně vyloučit, neboť až do konce 12. století byla v Čechách za národní hranici považována pomyslná čára vedoucí po okolních horách. A v úvahu nepřipadá ani vymezování panství, v 8. století totiž naši slovanští předkové pečovali o společná pole a společné pastviny. Nevíru v Přemysla a jeho orání podporuje také fakt, že podobné pověsti o údajném zakladateli panovnického rodu mají i další národy – ze slovanských jsou to třeba polští Piastovci a z ostatních germánští Gótové. Podle folkloristů existuje dokonce pro tuto legendu společné indoevropské jádro. O tom, že my jsme „opisovali“ i v jiných případech, svědčí například vyprávění o Šemíkovi, které ve skutečnosti vycházelo z německé legendy o rytíři Wittichovi a jeho koni Schemigovi. To, že Přemysl Oráč nežil ani neoral, by jistě potěšilo krále Václava I. (1205–1253), který prý nebyl ani v nejmenším nadšen představou, že pochází z rodu prostého zemědělce.

Je známo, že podle Karla IV. měly prostý původ přemyslovského rodu připomínat láptě a lýková brašna. Tomu, že si je naši předkové vyráběli z lýka již v 8. století, můžeme věřit; jejich zhotovení prý zvládly i větší děti. Připomínat však mohly maximálně to, že obyvatelé naší země byli venkovany (do 13. století u nás neexistovala města), a na prosté a zámožné se začali dělit teprve v 9. století.

TEXT: KATEŘINA SVOBODOVÁ, FOTO: PETR TEUCHNER

Kdy jste naposledy slyšeli o Hondurasu? Nemůžete si vzpomenout? Není divu, tato nenápadná středoamerická země totiž není pro světová média tím pravým soustem k přežvykování. Možná však brzy bude. To až se provalí, odkud berou prostí vesničané prostředky na bezstarostný život.

Už několik dní jsme se ve městě Trujillo nechávali kolébat rytmem reggae, cpali se chlebem s vůní kokosu a usrkávali kokosové mléko. Nic ale netrvá věčně a my jsme se museli rozhodnout, kam dál. Na severu Hondurasu nás pohltí korálové Karibské moře. Na jihu na nás čeká hornaté vnitrozemí, na západě velkoměsta plná nadržených kovbojů. A co východ, co nás čeká tam? Nikdo nevěděl, a tak jsme vyrazili.

Každé ráno přijedou na rušné tržiště desítky terénních aut a začne boj o pasažéry. Vyhádali jsme si to nejlevnější auto, což ale představovalo sezení na pytlích na otevřené korbě. Čekala nás dlouhá cesta na „konec světa“. Ten jsme ale nenašli. Za každým koncem se totiž hned objevil další. Pak ale konečně přišel ten nejnekoncovatější kousek země Latinské Ameriky – La Mosquitia na samém severovýchodě Hondurasu.

VESNICE PLNÁ PALÁCŮ

Slunce pražilo, prach se vířil s narůstající rychlostí auta. Cesta se střídala s pobřežím a naše pozadí nadskakovala jako na kolotoči. Občas nás téměř spláchla vlna z Karibského moře. Mávali jsme rybářům na loďkách, dětem ve vesnicích, až jsme dorazili tam, kde cesta končí. Auto nás vyplivlo, otočilo se a zanechalo za sebou jen mračna prachu. Slunce běželo lehkým poklusem k západu, a tak jsme se rozhodli využít pohostinnosti vesnice Palacio na druhém břehu řeky. Hotely nás ale odmítaly, azyl v kostele nenabídli a nemocnice měla plno. Skončili jsme tedy u řeky v dřevěné boudě, která se pohupovala pouze na třech kůlech. Bylo nutné našlapovat s jemností.

Jméno Palacio neboli palác přesně vystihovalo ráz vesnice. Jeden palác za druhým! Obrovské domy se zahradou, terasou s květinami a párem parkujících motorek. Pootevřené dveře odhalovaly něco pohádkového, pro tento kout světa téměř nepředstavitelného. Uvnitř zářila plazmová televize, moderní sedací souprava, mahagonová podlaha. Na břehu před domem se válely lodě různých velikostí, láhve od piva a nedopalky cigaret. Tady lidé netrpí nedostatkem.

Místní ženy a děti lenivě se houpající v hamakách ve stínu prostorné terasy pokyvovaly naším směrem hlavami. Muži pokuřovali na zápraží s pocitem, že není kam spěchat. Čas tu plynul podivně pomalu. Proč neokopávají zahrady nebo nechytají ryby? Proč všichni jen líně sedí u domu? Že by se tady nepracovalo? Že by právě tady bylo ono království, kde pečení holubi létají přímo do pusy?

ŠEPTÁNÍ S KNĚZEM

Pokračovali jsme v exkurzi, ale najednou jako bychom překročili imaginární hranici. Místo paláců na nás zívaly dřevěné domky bez oken, lavor na umývání nádobí a ušmudlané děti na zápraží. Zbytek rybářské sítě na břehu naznačoval, že tady se přeci jen trochu pracuje. Vraceli jsme se zpět kolem nově postavené nemocnice o od kostela na nás mával kněz ne zrovna středoamerického vzezření. Když zpoza dveří vykoukla skupinka blonďatých dětí, bylo jasné, že nejsou zdejší. Posadili jsme se pohodlně ke kávě a poslouchali příběh zdejších zbohatlíků. Šeptali jsme a nahlas usrkávali horký nápoj. Místní pohádka se nevykřikuje do světa, je delikátní a má hodnotu života. Kněz za každou větou polykal jedno slovo, nechtěl ho ani cedit přes zuby. Už po cestě vesnicí nám to docházelo, teď bylo vše jasné.

Palacio jsme opustili nočním lodním taxíkem, který nás zavezl lagunou dál do vnitra La Mosquitie. Rozlehlá oblast džungle zasahuje až do Nikaraguy a směrem na jih ji protíná nespočet řek ústících do Karibského moře. Představujete si obrovské pláně nedotčených pralesů a nekonečné pobřeží lemované kokosovými palmami? Pokud jste jen nahlédli z okýnka letadla, uchovejte si pohled v mysli. Ostatním musím přiblížit realitu, která je smutnější, než si myslíte. Vypalování palmových polí je tu nejčastějším jevem, pak kácení, kácení a kácení, na stavby, na prodej, na vývoz. Kolem domů, ale hlavně na plážích se válí hromady odpadků. Znečišťování lagun a řek každodenním praním tun špinavého prádla pravděpodobně nemá až takový dosah, ale lovení zvěře vypalováním lesů je neodpustitelné. Byli jsme svědky chytání iguan, kdy nám za zády hořelo celé pobřeží.

JAK SE STÁT BARONEM

Naše další zastávka patřila vesnici Rais Ta-Belén. Pohybovali jsme se na území mezi Karibským mořem a Lagunou de Brus nedaleko řeky Plátano. Je to pruh země od laguny k pláži široký asi kilometr. Jak kouzelné – osvěžíte se v laguně a za pár minut už relaxujete u moře, kde vás ovane karibský vánek. Prošli jsme vesnicí a pokračovali rovnou za nosem k dalšímu konci světa. Cesta necesta, bláto nebláto, voda či sucho. Míjeli jsme další vesnice s dřevěnými domky, kostely i hřbitůvky. Dospělí se před domy líně váleli v hamakách, stařešinové vysedávali v houpacích křeslech a děti na sebe pokřikovaly při baseballu. Nebyla cítit žádná svátečnost, ale všednost normálního dne. Kdyby toto byla náplň mého života, unudila bych se k smrti.

Za pár hodin jsme dorazili k širokému ústí řeky. Pěší cesta se dovinula ke břehu s dřevěnou pramicí a umolousanými dětmi. Převezly nás za jednu minci k náčelníkovi vesnice, která nesla jméno řeky Rio Plátano. Všechny dívky a ženy praly kopy prádla, které pak sušily rozložené na trávě na břehu. Děti si užívaly koupel v řece. Představený vesnice s námi prodiskutoval možnosti dalšího posunu, které se však zúžily natolik, že jsme se rozhodli v naší misi hlouběji do srdce La Mosquitie nepokračovat. Cesta se jevila časově, ale především finančně téměř nedostupná. Škoda jen, že neuvidíme víc konců světa. Vraceli jsme se trochu frustrovaně po pláži Karibského moře. Tak tohle je ten úžasně romantický Karibik? Vyplavené odpadky, kusy dřeva, zakalená voda a spousta dotěrného hmyzu?

Na cestě do civilizace jsme udělali ještě zastávku. Byli jsme natěšeni na dobrovolnický program určený pomoci želvám obrovským. Běželi jsme omrknout pláž a najít si na večer výhodnou pozici na pozorování. Ale místo želv jsme potkali zdejšího barona, upovídaného chlapíka plného energie a chuti živě diskutovat s kolemjdoucími. Když zjistil, že jsme z Evropy, kde strávil několik let (samozřejmě za účelem získání pasu EU), otevřel nám všechny své dveře dokořán. S nelibostí jsme si museli pochutnat na iguaní polévce. Pak nám dopřál projížďku zánovní lodí po rozbouřené laguně a nakonec nás čekal večer u jeho bratra v přepychovém domě u televize, hlučné hudby a brečících dětí. Dostali jsme dost podrobný návod, jak se stát drogovým baronem a mít absolutně bezstarostný život. Tak a už je to venku. Tady jsou drogy doma. Ano, La Mosquitia je překladištěm tisíců pečlivě zabalených balíčků. Je to přestupní stanice na cestě z Kolumbie. Přistávají tu soukromá letadla i nákladní lodě přeplněné drahým práškem. Někteří místní do toho spadnou a závislost je dožene na dno. Jiní využijí příležitosti a stanou se bezstarostnými sběrateli dolarů. Nemusejí ráno vstávat do práce či na rybolov. Nestrachují se, že nebude na chleba. Žijí život naplno. 
Byla jsem svědkem takto naplněného štěstí. Nevím, jak dlouho to může vydržet, kdy přetečou hranice korupce nebo trpělivost politiků. Ale dokud se z peněz dotují místní školy, kostely a nemocnice, vláda oči přivře vždy. Na chvíli jsem se zasnila. Byl to krásný sen o bohatství a štěstí za cenu strachu a probdělých nocí, kdy se ucho drogového džbánu utrhne.

Trochu v sobě zahrnuje vážnost byznysmena, nezbytný egocentrismus, ale víc si v jeho přítomnosti užíváte hravost muzikanta, a humor cestovatele, kterému i altruismus není cizí. Ptám se ho na děti, které má s první manželkou Magdalenou Kocábovou. „Už jsou to staré tramvaje,“ říká s úsměvem, který více méně ovládá jeho mimiku. „Lucii je třicet a Dominice dvaatřicet. Představte si, Dominika vystudovala v Americe MBA, má skvělý džob, teď dodělala psychologii a chystá se vydělávat míň, ale být spokojená a šťastná. „Já bych jí to nedoporučoval, a zároveň se z toho raduju,“ dodá s hravým i zamyšleným úsměvem, a já si uvědomuji, že tahle věta dnešního Martina Kratochvíla hodně vystihuje.

Vaše první cesty se odehrávaly o prázdninách, kdy jste jezdil do Anglie a spal v příkopu. Ještě si vybavujete pocity, které vás v té době jímaly?

Velice dobře, protože to byl můj první dotyk se Západem. Měl jsem v kapse dvě libry a vydržel jsem tam skoro tři měsíce. Tehdy jsem pochopil, jak to s čundráky ve světě je. Moje máma mi totiž říkala: „Tam nemůžeš jít s ruksakem, už se tam nenosí, musíš si vzít tašku! A slušně se obléknout, jinak tě nikdo nevezme stopem!“ Nosit tašku přes město byla pěkná blbost, protože jsem měl hned vytahaný ruce, a bágly tam nosil kdekdo. Několik škarp bylo pro mě opravdu kruciálních. Pocity byly hrozné – zima, totální osamocení.

Ale na deprese bych vás netipoval?

Tím já moc netrpím. Při další škarpě mi ale šlo doslova o život. Vracel jsem se v říjnu, pršelo a já jsem se někde u rozestavěné dálnice v Německu schoval do šalunku na betonový most. Přikryl jsem se prkny z bednění a lepenkou a doufal, že do rána v pohodě přečkám. Ráno slyším hrozné troubení, řev strojů, a nade mnou visí kubík betonu v kontejneru, který se měl právě vysypat do toho šalunku. Na poslední chvíli jsem vyskočil ven. Jinak bych byl dodnes zabetonovaný někde u Karlsruhe.

Vaše první velká cesta vedla do Bostonu, kde jste v roce 1976–7 studoval na Berklee College of Music. Co vám Nový svět o sobě nového řekl?

To je dobře postavená otázka, protože teprve tam jsem si uvědomil, odkud vlastně jsem. V té době jsem chtěl hrát jako černošský pianista. Najednou slyším: „Vy jste z té země Antonína Dvořáka, který nás to tady naučil? Od vás je i Janáček?“ Začal jsem chápat, že nemůžu hrát jako černoch, ale musím se vrátit ke svým kořenům. Teprve s tímto odstupem jsem se dokázal podívat na svou zem a pochopit své vazby k ní a k Evropě vůbec.

Čím vás Amerika v té době nejvíce zaujala?

Tím, čím mě bere dodnes. Nedovedu to přesně verbálně pojmenovat, ale mám pocit, že ta společnost je zdravá a má neustále motivaci. Není to tak, že chvilku bude dobře a pak bude průser. Nebude průser! Nebo možná jen dočasný, ale zase se z toho dostanou. Já jsem vůči Americe takový optimista, že mám část úspor v dolarech, přestože tahle měna na tom není teď nejlépe. Mám prostě instinktivní, nepopsatelný pocit, že je to zdravá země.

Amerika vždy měla potřebu třímat v rukou kormidlo světa. Nyní už po něm sahá Čína. Jak se na to díváte z tohoto pohledu?

To máte pravdu. Faktem je, že nemůže vydržet být tím četníkem světa nadosmrti. Jejich finance jsou, dá se říct, v rozvratu, například proti Řecku jsou mnohonásobně víc zadlužené. Člověk by si to měl uvědomit, ale na druhou stranu je tu mé přesvědčení, instinkt, skoro až víra, že to tam nemůže krachnout.

Je to víra v kapitalismus, jako ve správný mechanismus každé společnosti?

Možná. Jednak je tam vyspělý společenský systém a jednak ta směs lidí všech možných národností a etnických skupin, kteří už jen tím, že se naučili spolu žít, podali velký výkon. Dokázali, že si umějí své věci uspořádat.

Ještě se vrátím k tomu příkopu. „Myslím si, že lepší obraz o tom, kde člověk je, má z příkopu. Ve vyšších patrech je také zábava, také se tam člověk ledasco dozví, ale je to jen částečný obraz o tom, jak se žije.“ To jsou vaše věty. U úspěšného milionáře, který má akcie na americké burze a léta žije v luxusním sídle, to skoro zavání pokrytectvím…

Především v té škarpě víc zažijete, víc se o životě dozvíte. V těch vrchních patrech mrakodrapu je to na jedno brdo, velká nuda. Potkáváte tam lidi, kteří jsou neskutečně chudí duchem. Jsou skvělí ve svém oboru, ale o šíři světa nevědí vůbec nic. A dokonce mají tendenci zaměňovat své excelové tabulky s realitou. Oni si myslí, že to je ten pravý svět, ale bytí je, jak víme, úplně někde jinde.

Vy jste v roce 1991 stál u zrodu Golem clubu, klubu podnikatelů, jehož jste dnes předsedou. Členy jsou podnikatelé, politici a představitelé společenského života. (Ročně se platí 35 tisíc členský příspěvek, pozn. red.). Chápu vaši motivaci po roce 1989, kdy bylo vše v plenkách, ale jaká je dnes?

Identita našeho klubu se hodně mění. Už se nesnaží mluvit do duše politikům a podnikatelům, tahle image usíná a Golem se postupně mění v takový intelektuální, debatní klub. A to mě, musím říct, nikdy nepřestane bavit. Vystudoval jsem filozofii, což jsem v poslední době v sobě trochu potlačoval, takže si to dnes tímhle způsobem i vynahrazuji. A nejsem v tom klubu sám, kdo jej tak pojímá. Je to taková naše libůstka.

Často trávíte čas v civilizací nedotčených krajích. Zajímá vás stále stejně současná politika, která provází i současnou ekonomiku?

Zajímá mě to stále stejně, člověk je přece jen zoon politikon (tvor společenský), jak říkali Řekové.

Neodpustím si Čapkův bonmot: „Není jenom docela jasno, mínil-li tím Aristoteles, že člověk je podivné zvíře, které dělá politiku, nebo že člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře.“

Podle mne je člověk svým způsobem zvíře, které se, bohužel, bez politiky neobejde. K vaší otázce mám ovšem teorii, která přesahuje rámec této otázky. Ekonomie je jen jistý úhel pohledu na realitu. Zredukovaný pohled, a teď bych musel vysvětlovat Descartovu teorii přes jeho res extensa a res cogitans, ale pokusím se to zjednodušit. V ekonomii musí dojít k matematizaci, kvantifikaci, tedy k redukci bytí, aby si člověk mohl vysvětlovat život ekonomickými parametry. Ale ono to tak není, život sám o sobě je mnohem plnější a ekonomika nám každým dnem předvádí, že se děje pravý opak toho, co predikuje.

A dnešní provázanost ekonomie s politikou?

To je jasné, tou politikou to jen pokračuje. Stejný princip.

Váš podnikatelský duch se nezapře ani v tom, že si na své cesty vyděláváte tím, že z nich jako režisér, scénárista a kameraman produkujete pro Českou televizi dokumenty. 

Začalo to mým focením. Byl jsem těmi fotkami z Nepálu, z Asie, z Himálaje tak okouzlený – byl to tenkrát pro mě naprostý kulturní šok, že jsem to chtěl pořád někomu vyprávět. Tak jsem to příště raději natočil. A když už jsem to natočil a dal si s tím takovou práci, chtěl jsem to zužitkovat.

Co vás na vašich cestách nejvíc fascinuje? Někde jste řekl, že tam za týden prožijete tolik, jako tady za tři roky. Je v tom i něco jiného?

Je to tak, fascinuje mě obrovská intenzita toho prožitku – všechno je hustší, extrémnější. Potkáte nebezpečí a rovnou jde o život. Všechno je to ve fortissimech, hudebně vyjádřeno, nic tam není pro mě všedního. Existencialisti psali, že hlavní životní zážitky jsou se ženskými v posteli a při smrtelném nebezpečí. Při tom lezení v Nepálu, po Himálaji, je tam skoro všechno. Kromě těch ženských (smích).

Vy jste při výstupu na horu Šiša Pangma prožil svou „smrt“. Co prvního vás napadlo?

Víte, že ne, žádné pocity. V takové chvíli vás mozek skoro opustí. Kamarádi jako Rakoncaj mi radili: „Sčítej a odčítej, abys udržel mozek v pohotovosti!“ Mně to moc nepomohlo, byl jsem prostě mimo. Zajímavé je, že víc vydržíte fyzicky než psychicky. Donutíte se spíše šlapat dál, než uhlídat vědomí toho všeho, co v tu chvíli děláte.

Co konkrétního se vlastně stalo?

Spadl jsem s deskovou lavinou a sjel jsem dolů. Lavina sjížděla ze slunného vrcholu a zastavila se na místě, kde už slunce nebylo – přimrzla se. Jak jsem se zpátky dostal do svého stanu, vůbec nevím. Totální výpadek. Když mě kluci, kteří slezli z vrcholu, pak našli, říkali, že jsem je vůbec nechtěl do stanu pustit.

Dokážete si to vysvětlit?

Netuším, snad aby mi ho neprotrhali, opravdu nevím.

Zajímalo by mě, jestli takový pragmatik jako jste vy měl chvíle, kdy komusi poděkoval za to, že přežil?

No jo, to děkuji dodnes (smích). Občas si ale říkám: škoda, že jsem těch pár metrů nevyšlapal. Byl jsem opravdu kousek od vrcholku (Šiša Pangma je výškou 8027 m čtrnáctou nejvyšší horou světa, nachází se v jižní části Tibetu. Pozn. red.) A pak si říkám zaplať pánbůh, že žiju.

Vy si na mystiku, kterou tyto krajiny mnohým skýtají, asi moc nepotrpíte?

Jsem křesťan se sympatiemi k buddhismu, takže mystika, kterou tyto hory skýtají, mě přitahuje i motivuje.

Jak vás Himálaj obohatil v muzice?

To je zvláštní kapitola. Já jsem z toho vytěžil řadu desek a těžím z toho vesele dál. V téhle Asii je to tak – všechno je jinak. I postavení hudby je od našeho naprosto odlišné. Podle mého názoru je to i správnější. Hned vysvětlím proč. Hudba není jen o pódiu a publiku, je to spíše atmosféra, prostředí… Tamější hudba plní původní rituální funkci. To znamená, že oslavujete ráno, odpoledne, večer, oslavujete narození i smrt. Hudbou se tam neustále něco oslavuje, takže neustále slyšíte nějaké píšťaly i zpěv. To je ten prapůvodní smysl hudby – je rituální. Není to hudba nějak nafintěná, jako máme my, je ryzí a vypovídá o základní lidské radosti – oni prostě potřebují svůj rituál prožít.

Možná jste teď trochu v rozporuplné situaci: jako evropský muzikant chcete, aby se prodávalo co nejvíc nosičů, a přitom víte, že poslání hudby je někde jinde…

Je to tak. Přichází útlum v gramofonovém průmyslu, a společnosti, které živí, zachvátila panika, protože výnosy stále klesají, všichni si můžou zadarmo kopírovat z internetu – v podstatě se hudba krade. Já na to teď říkám – i když to mám z hlavy svého profesora z Berklee, který můj názor inspiroval – že je to dobře. Hudba teď slouží určitým komunitám. Každý si v garáži může udělat své cédéčko, nepotřebuje k tomu žádné vydavatele, vůbec nic, a oslovuje tu nejbližší komunitu, která kolem něho je.

To je smutná zpráva pro Supraphon, který jste donedávna vlastnil.

Smutná zpráva pro Supraphon, dobrá zpráva pro hudbu.

Napadlo vás, že ty papírky, které lidem dnes dávají takový smysl, nemají zas takovou cenu?

V západním Nepálu najdete místa, kde se ty papírky nepoužívají a existuje tam výměnný obchod. A ti lidé ty papírky rozhodně nepostrádají. Ale jinak tam peníze ze všech stran víc a víc pronikají.

Vaše žena vás na všech cestách provází. Jaké to je, mít ji stále v patách?

Víte, my máme jiný modus života doma a jiný na horách. Je tam méně hygieny a méně komunikace, ale já s ní rád jezdím. Ona má páru a ve všem stačí, je v jádru tvrdá. Vím, že to není typické, většinou žena bývá při takové túře břemenem kolem krku.

Vy si vlastně dokážete plnit sny. Máte své studio, svůj dům, jachtu, mladou ženu, tři zdravé děti, pilotujete soukromé letadlo a jezdíte do hor. To se podaří jednomu ze sta tisíc, takže se zeptám – jaké to je?

Myslím, že to není o moc jiný, než to bývalo, když jsem nic takového neměl. Bonus je asi ta krásná svoboda, že mohu vyrazit, kam se mi zachce. Od narození jsem tvořivý člověk, stále musím něco dělat, takže si vážím, že si mohu sám vyprodukovat film a nemusím někde somrovat u producentů. Zaplatím si to, a pak se uvidí. Větší hodnota, než kterou máte na mysli, je možnost vyvázat se z téhle společnosti. Spousta lidí, která vydělává obrovské prachy, nepředstavitelné i pro mne, tuhle svobodu a volnost nemá.

Vaše krédo je, že všechno jde, když se chce. Nenapadlo vás někdy, že tohle je přáno jen vyvoleným?

V té Americe jsem se o tom přesvědčil… No vidím na vás, že jsem vás nepřesvědčil.

Na světě je v této chvíli skoro miliarda lidí, kteří by si přáli pouze ukojit svůj hlad a není jim to umožněno…

Nemůžete to brát tak doslova, ale, myslím, že je to hezké krédo.

Znepokojuje vás, že se čím dál víc zvětšuje propastný rozdíl mezi chudými a bohatými?

Na to mohu říct, že jsem oproti vám i ostatním viděl chudobu takřka neuvěřitelnou. Lidi se dvěma hlavami, s nádory, děti, které jedly krysy… Nedovedete si to ani představit. Tuhle jsem o tom mluvil s Ivanem Mládkem, který mi tvrdil, že největší chudobu zažijete v amerických ghetech. Uprostřed svobodomyslné země, kde když se chce, je všechno možné, najednou vidíte enklávy, kde to možné není.

Dnešní svět s počtem sedmi miliard lidí ovládají asi tři procenta lidí. Myslíte, že se s tím dá něco dělat, nebo je to v podstatě normální?

My zápaďáci si myslíme, že máme recept, jak Afričanům pomoct. Ta tři procenta lidí tvoří takové přebytky, že jsou skoro schopni uživit ten zbytek, nebo jim alespoň pomoci jinou formou…

Takže vám to připadá normální…

Asi to normální není, ale tak k tomu historie došla.

Chcete tím říct, že v historii vždy řídilo malé procento zbytek světa…

Většinou to tak bylo. Pravdou je, že teď se ty nůžky víc otevírají.

Ještě vás mrzí, že se vám nepodařil jeden sen – získat licenci na televizi?

Teď už ne, už jsem z toho venku (smích).

Zvířata nám pomáhají od počátku lidských dějin. Vlčí předkové dnešních psů lovili s člověkem už v době kamenné, dnes jim však vyrůstá překvapivá konkurence. V lidských službách se ocitají například krysy. Tvor, který způsobil jednu z největších epidemií moru v Evropě, nyní zachraňuje lidské životy. Krysy obrovské z Afriky dokážou něco, co člověk určitě nezvládne. Najít zahrabanou nášlapnou minu jen tak po čichu. Mohly by tím zachránit až dvacet tisíc lidských životů, které kvůli minám ročně vyhasnou. V tomto pátrání předčí dokonce i elektronické detektory kovů, protože na rozdíl od nich umějí vyhledávat také plastické trhaviny. Některé krysy jsou dokonce lepší než speciálně vycvičení psi a mohou se pochlubit mezinárodním osvědčením, které to potvrzuje. Ve srovnání se psy navíc mají hned několik výhod. Pomocníci s hlodáky jsou odolní proti tropickým chorobám a nejsou tak vázaní na svého pána, takže mohou bez problémů spolupracovat s různými lidmi. Na rozdíl od špičkově vycvičeného psa, který může vyjít i na půl milionu korun, jsou také řádově levnější a pracují za půl banánu. Na spuštění nášlapné miny většinou stačí hmotnost pouhých pěti kilogramů, takže psovodi neustále riskují, že jejich cenní pomocníci skončí v oblacích. Krysy vážící sotva dvě kila však mohou po minovém poli běhat zcela bezpečně.

OTÁZKA CVIKU

Podle typu výcviku dokážou šikovní hlodavci určit nejen polohu miny, ale také člověka s tuberkulózou. Pro milionové chudinské slumy Afriky je to skvělá zpráva. S téměř devadesátiprocentní úspěšností jsou sice krysy o něco méně přesné než výsledky z laboratoře, zato však pracují ďábelskou rychlostí. Prozkoumání čtyřiceti vzorků, které by laborantům zabralo celý den, zvládne chlupatý diagnostik za slabých deset minut. Miny se však v přírodě nevyskytují, takže se krysy musejí nejdřív naučit, že mají vyčenichávat zrovna je a nic jiného. Trvá jim to téměř rok a trenéři při výcviku používají metodu pozitivního posilování. Když hlodavec najde správný předmět, ozve se zvuk oznamující úspěšné splnění úkolu a po něm následuje sladká odměna. Krysy pak hledají miny s nadšením, které v nich vzbuzuje chuť na šťavnatý pamlsek. Podobný vztah jako v Africe mezi krysami a trenéry funguje i u nás. Za zdmi pražské zoo pracuje odborník, který si za své schopnosti přivezl hned tři mezinárodní ocenění. Metodou pozitivního posilování odnaučuje doktor František Šusta lední medvědy zlozvykům a učí koně Převalského, aby bez odporu přecházeli z jednoho výběhu do druhého. Po pouhém týdnu tréninku jeden z pražských lemurů nejen dobrovolně leze do přepravní bedny, ale navíc za sebou vlastnoručně zavírá mřížovaná dvířka. Během tréninku přitom neexistuje žádné trestání. Jen možnost získat příjemnou odměnu. Vzájemný vztah doktora Šusty a jeho svěřenců tedy připomíná spíš symbiotická partnerství nejrůznějších tvorů, ze kterých mají užitek obě strany a kterých v přírodě funguje bezpočet.

GÉNIUS S CHAPADLY

Živočichové nás svými dovednostmi asi nepřestanou překvapovat nikdy. Od chobotnic skrývajících se mezi kameny na mořském dně by asi překonávání inteligenčních rekordů čekal jen málokdo. Jestli jste však tohoto hlavonožce potkali při koupání na dovolené, měli jste tu čest s největším mozkem podmořského světa. Chobotnice mají skutečně v poměru k tělu mozek větší než třeba ptáci a zdá se, že jeho poloviny jsou podobně specializované jako u nás. Hlavonožec totiž při zkoumání okolí upřednostňuje jedno ze svých očí a používá některá z osmi chapadel opakovaně k určitým činnostem. Chová se tedy podobně jako lidští praváci či leváci. Inteligentní měkkýši navíc projevují určité rysy osobnosti. Při setkání se stejnou situací někteří ustupují, zatímco jiní podnět zvědavě zkoumají. Svou inteligenci však chobotnice naplno ukázaly až při vědeckých pokusech. Nejenže rozlišují geometrická tělesa, jako jsou koule či válce, ale také si získané vědomosti pamatují. Bez problémů otevírají zašroubované sklenice, aby se dostaly k potravě uvnitř, a manipulují s průhlednými přepážkami v akváriích. Dokážou se učit i tím, že pozorují chování zkušenějších chobotnic, a dokonce si hrají. Jedna chobotnice objevila, že když strčí malou plastovou lodičku do proudu bublin ze vzduchovacího zařízení, hračka stoupá k hladině. Okamžitě se začala chovat jako osmiruký kluk a nadšeně proháněla lodičku akváriem celé odpoledne, aniž by z toho měla jakýkoli hmatatelný užitek. Vědci protZvířecí akademieo přirovnávají inteligenci chobotnic ke kočkám, psům nebo krysám. V budoucnosti se tedy může stát, že pro nás budou pomocníci s osmi chapadly plnit nacvičené úkoly přímo ve slaném živlu.

TEXT: Lucie Radová

Na začátku byl úmysl napsat článek o nejšťastnějších státech světa. Postupně z něj začal vznikat příspěvek o nejvíce nešťastných zemích naší planety. Nic však není černobílé. A dá se štěstí vůbec změřit?

Kostarika, Belize, El Salvador, Panama, Nikaragua, Guatemala a Honduras. Kromě toho, že všechny tyto země leží ve Střední Americe, mají ještě jedno společné. Minulý rok se dostaly do první třináctky nejšťastnějších států světa vzhledem ke svým zdrojům. Pro mnohé velmi překvapivé výsledky přinesl britský think tank New Economics Foundation (NEF). K závěrům došel prostřednictvím svého indexu šťastné planety (The Happy Planet Index). Štěstí se podle britských výzkumníků dá vypočítat prostřednictvím třech ukazatelů: ekologické stopy země, předpokládaného věku dožití a pocitu pohody občanů. Nejšťastnější zemí světa se tak stala Kostarika. A Střední Amerika pak podle všeho nejšťastnějším územím naší planety.

Střední Amerika je, co se rozlohy týče, o něco menší než Francie. Není proto zas takové překvapení, že se celý region umístil v podobné části žebříčku. Co tedy všechny státy Střední Ameriky spojuje? Na první pohled je to nádherná příroda, podobná historie a pozitivní přístup k životu. A také dopravní prostředek, který nikde jinde nenajdete.

Milovaný i nenáviděný

„Takže, vítej ve Střední Americe,“ říkám Danovi na zaprášeném guatemalském nádraží. Ještě před chvílí jsme si vezli zadnice v mexickém autobuse, jehož pohodlí a prostor na nohy by mexickému cestujícímu záviděl každý Evropan. Teď však stojíme před chicken busem, pravým dopravním prostředkem Střední Ameriky. Už k nám míří pilot vozidla, upocený Guatemalčan, jehož hlava mi končí přesně v úrovni prsou. Bere nám věci a hází je na střechu autobusu. Čeká nás s ním padesát kilometrů a sedm hodin cesty. 
Chicken (kuřecí) bus je žlutý školní autobus, který už z nějakého důvodu nemůže vozit školáky v USA. Svůj druhý život začíná ve Střední Americe jako meziměstský i dálkový spoj. Ty samé autobusy, co byly pro své stáří nebo poruchu v Severní Americe vyřazeny z provozu, tu denně převážejí stovky lidí. Řidiči se s vozy příliš nemazlí, nedělá jim problém v nich přebrodit menší řeku nebo přeskákat prašnou cestu plnou výmolů.

Přezdívku „chicken“ si podle některých vysloužil díky tomu, že se v něm přepravuje také drůbež. Podle mě je to však spíše z toho důvodu, že se do něj vejde nekonečno pasažérů. Bez nadsázky. Na sedadle pro dva normální americké žáky do věku patnácti let zde sedí pětičlenná rodina. Když už jsou plné sedačky, stojí se v uličce, často jen na jedné noze. Napěchovaný autobus tak připomíná klecový chov brojlerů.

Pokud byste měli hodně času a trpělivosti, můžete s chicken busem projet Střední Ameriku od Guatemaly po Panamu. A právě v Panamě narazíte na ty nejbarevnější autobusy v nejrůznějším tematickém provedení. Na kapotách busů nejčastěji uvidíte výjevy z Ježíšova života nebo propagaci jehovistů.

Kuřecí bus má pro turistu obrovskou hodnotu. Pokud s ním vydrží cestovat i delší cesty (za což už považuji i našich 50 km a sedm hodin), dostane se celkem dobře pod povrch středoamerického života. Třeba zjistí, že i když místní lidé mají málo nebo spíš nic, nikdy neodmítnou bezdomovce, falešně zpívajícího kytaristu nebo nadávajícího kněze, kteří čas od času za jízdy žebrají. Přestože místní mají právo chicken bus nenávidět, nestěžují si. A tak je to i v jejich všedním životě. I když mají právo nenávidět své zkorumpované politiky, všudypřítomnou chudobu a kriminalitu, nestěžují si.

Pura Vida!

„Kostarika – a potažmo Střední Amerika mají něco, co jsem jinde neviděla a co je i v České republice raritou. A tím jsou dvě věci – velká skromnost a pozitivní přístup k životu,“ říká Veronika Vacková, která v Kostarice studovala a žije už tři roky. „Kostaričané bydlí v malých jednopatrových mnohogeneračních domcích (tzn. 3–4 generace) s celou rodinou (zhruba deset a více příbuzných). Mají jen nezbytný nábytek a dekorace, nakupují jen ty nejzákladnější potraviny a i šance na cestování jsou u takové střední třídy malé.“ I přes to prý nikdy nepotkala nešťastného Kostaričana. Národní heslo Pura Vida!, často používané jako pozdrav, je v přímém překladu ryzí život a znamená něco jako všechno je v pořádku, všechno je OK. To velice dobře vyjadřuje kostarický přístup k životu – nemáme moc, ale dostatek a žijeme si dobře. Zároveň tento optimismus není součástí etikety a není to ani do určité míry ten povrchní optimismus, jaký můžeme pozorovat například v USA. Tady je velice organický, a co více, nakažlivý! Ráno vyjdu na ulici a všichni se na mě usmívají, pozdravíme se, prohodíme „Pura Vida!“ a člověku najednou nic nechybí. Je spokojený a rád tam, kde je,“ dodává čtyřiadvacetiletá rodačka z Olomouce, která se prozatím usadila v malém domečku na předměstí hlavního města Kostariky.

Stačí úsměv?

Úsměv a optimistická mysl jsou pro Střední Ameriku typické. Stačí to však ke štěstí? „Možná u Kostariky a Panamy,“ hodnotí výsledky výzkumu historik a iberoamerikanista Josef Opatrný. Ze své pozice však Guatemalu, El Salvador, Belize a Honduras v první třináctce akceptovat nemůže. Naráží především na velké sociální rozdíly uvnitř těchto zemí a vleklé občanské války v minulosti. Připomíná také současné problémy s narkoobchodem a vysokou zločinností. „S výjimkou Belize to jsou státy, které mají snad nejkrvavější minulost nebo i přítomnost z celé Latinské Ameriky. Hlavně tedy Guatemala. Začátkem šedesátých let minulého století tam začala občanská válka a trvala až do roku 1996. Nejenže si vyžádala na dvě až tři stovky tisíc obětí, ale také po sobě zanechala rozvrácené rodiny, chudobu a kriminalitu. Političtí představitelé zatím nejsou schopni téměř žádný problém vyřešit. Samostatnou kapitolou jsou dívky, které byly za války znásilněny vojáky. Dnes mají už dospělé děti, které většinou nikdy nepoznaly rodinu a lidský život pro ně nemá žádnou cenu,“ shrnuje stručně profesor Opatrný.

Komplikovaná historie a nestabilita země se podepisuje i na současné společnosti. Všechny čtyři státy se objevují v první desítce zemí s nejvyšší mírou násilných smrtí. Honduras je v tomto směru nejhorší. Na sto tisíc obyvatel zde násilnou smrtí umírá 82 lidí (v Česku to jsou necelé dvě osoby). Ale i v ostatních středoamerických státech musíte na sebe dávat velký pozor. Že něco není v pořádku, to je poznat hned na první pohled. Například v hlavním městě Kostariky, v San José, nenajdete jedinou budovu, rodinný nebo činžovní dům bez vysokého plotu a žiletkového ostnatého drátu. Veronika to zná také z vlastní zkušenosti: „Je tady spousta kriminality a násilí. Jak doma, tak na ulici. Každá budova má vysoké mříže, ostnatý nebo dokonce elektrický drát, deset psů a vrátného. V San José jsem nedávno viděla na jednom domě napsáno: ‚Představte si, jak by naše město vypadalo bez mříží.‘ Pro všechny je to hodně těžko představitelné.“

Dá se štěstí měřit?

„Z indexu šťastné planety se naprosto vytratily životy konkrétních lidí. Nezahrnout do takového výzkumu všechny hrůzy, se kterými se tito lidé potýkali a potýkají, nevzít v potaz taková fakta, jako že přišli o celé rodiny, byli svědky vraždění svých blízkých, byli mučeni a strádali hladem, mi opravdu přijde vůči těm chudákům jako naprostý výsměch,“ komentuje zprávu indexu šťastné planety Josef Opatrný.

Výzkumníci z britského think tanku jsou si toho vědomi. Svůj postup však obhajují tím, že nejhorší omezování lidských práv nebo největší chudoba se většinou týká jen úzké skupiny lidí, která výsledky výzkumu nemůže natolik ovlivnit. „Stejně jako HDP maskuje nerovnosti v příjmech v rámci dané země, tak i průměrný pocit pohody občanů maskuje nerovnosti v pocitu štěstí,“ zastává se metodiky Saamah Abdallah, jeden z hlavních autorů zprávy. „Předpokládáme, že když se lidí zeptáte, jak celkově vnímají svůj život, budou schopni zhodnotit všechny aspekty dohromady a rozhodnout, co je pro ně samotné důležité. Může se pak také stát, že někdo s vysokou životní úrovní bude mít nízký pocit pohody, protože například nemá dostatek času na svou rodinu.“ Podle Abdallaha však z výsledků výzkumu vyplývá mnohem zajímavější věc: „Když jsme dříve hledali model úspěšného rozvoje a vývoje společnosti, často jsme si mysleli, že bychom se měli dívat na bohaté státy, jako je například USA. To je samozřejmě naprosto nemožné. Za prvé bychom potřebovali téměř pět planet, abychom všichni mohli žít jako Spojené státy americké. Za druhé náš index jasně dokazuje, že můžeme být šťastní, ba dokonce mnohem šťastnější a neničit tolik planetu.“

„Věřím, že každé místo má tu moc ve vás vyvolat určité povahové rysy nebo určitý typ chování. Z těch míst, kde jsem bydlela, se mi nejvíce líbil ten člověk, kterým jsem byla v Kostarice – skromnější, otevřenější, vřelejší k ostatním, nematerialistická, vlastně šťastnější…“ vysvětluje Veronika své rozhodnutí přestěhovat se do Střední Ameriky a prozatím opustit Česko a USA, kde žila. 
Projela jsem Guatemalu, Nikaraguu, Kostariku a Panamu. V chicken busu a s úsměvem na tváři. Na rozdíl od Veroniky bych se ale do Střední Ameriky nemohla odstěhovat. Vím, že bych tam nebyla šťastnější. Od místních se však máme hodně co učit. Začít můžeme třeba tím, že budeme méně vyrábět. A více se usmívat.

PTALA SE: Michaela Košťálová, FOTO: Miroslav Nebeský

Nemá ráda války, bídu, komunisty a dršťkovou polévku. A to je asi tak všechno. Jinak Běla Jensen, elegantní dáma s jiskrou v oku, působí, jako by se snad nad ničím nermoutila. Ještě jsem nepotkala člověka, ze kterého by vyzařovalo tolik optimismu! Ostatně, k úsměvu má důvod, humanitární hnutí na vlastních nohou – Stonožka, které založila, je dnes známé, získalo řadu cen a především pomohlo. Stonožka vybavila desítky nemocnic v Česku; do bývalé Jugoslávie poslala pět sanitek, pořídila školní výbavu tisícům dětí z Iráku i Afghánistánu; v Opařanech postavila farmu pro zooterapii… Vždycky to ale nebylo jednoduché. Běla Jensen studovala s Janem Palachem, a jak říká, když bylo „po tom“, nezvládla vyjít na Václavák. V roce 1969 emigrovala do Norska a už se nevrátila, přestože tam kariéru začala jako obsluha na benzínce. V roce 2012 ji diváci České televize a posluchači Českého rozhlasu zvolili vítězkou ankety Zahraniční Čech roku 2012.

V době emigrace jste byla komunistickou vládou odsouzena k odnětí svobody. Začátky v Norsku pro vás musely být opravdu těžké, že?

Pracovala jsem pro norskou televizi a připravovala dabing Rumcajse, což bylo tvrdé, protože Norové nemají cit pro vodníky, neznají je! (smích) Ale ne, vážně, opravdu to nebylo jednoduché, ze začátku jsem dělala uklízečku a pomáhala na benzínce, abych se uživila. Na jeden hrozný moment si vzpomínám. Vždycky mě bude mrzet, že jsem poslechla, když mi někdo doporučil, abych zkusila zajít do česko-norského spolku, že by mi tam mohli pomoct najít práci. Viděla jsem tam na zemi ležet o zeď opřené české kluky, mohlo jim být tak mezi osmnácti a dvaceti, seděli a čekali, kdo pro ně co udělá. V tu chvíli jsem cítila strašlivý stud – a už se tam nevrátila. Považovala jsem Čechy za flexibilní národ, že jsme ochotni pracovat. Já žebrat prostě nemohla!

Na podobném principu stojí i hnutí Stonožka, žádné sbírky nepořádáte. Jak se tedy dostáváte k penězům?

V současnosti spolupracujeme se školami a jejich učiteli z celé České republiky. To oni vydělávají peníze, které pak Stonožce posílají: malují a prodávají vánoční přáníčka, pečou perníky a vydají kuchařku, hrabou listí, uspořádají koncert… Tak to vlastně i začalo, po revoluci mě požádali, abych v Norsku sehnala peníze na jednu českou nemocnici. Chtěla jsem pomoct, ale zároveň jsem si neuměla představit, že budu chodit s kasičkou v ruce nebo někoho přemlouvat ke sponzoringu. Tak jsem to vyřešila tak, že naše děti malovaly a já to v Norsku prodávala. Učíme děti „you can make a difference“ (můžeš udělat rozdíl): vysvětlujeme jim, že můžou udělat zázrak; nevědí, ke komu se jejich přání dostane a koho zaujme… Nejlepší „stonožkové školy“ neznají šikanu – na to jsem hrdá. Děti tam vědí, že když mají dvacku, můžou si za ni koupit zmrzlinu anebo poslat -sedmnáct chlebů do Afghánistánu.

V té souvislosti mě napadá, váš byt je krásně zařízený, skoro až luxusně. Když víte, jak se někde ve světě žije, jak se s tímto srovnáváte?

Když jsem se poprvé vrátila z válečné oblasti, nemohla jsem si hodně dlouho ani koupit kafe. Dneska je pro mě domov tím bezpečným místem, kde načerpávám sílu. Potřebuji mít kolem sebe hodně krásy, abych vydržela dál „bojovat“. Kdyby lidé věděli, jak důležitá je krása, nebyla by nikde válka. Před Irákem jsem si v bytě nádherně uklidila. Už po zkušenosti z Balkánu jsem věděla, že se budu muset dlouho koupat a poslouchat Beethovena, abych se vzpamatovala. Také mi hodně pomáhá hudba. Totálně nenávidím bídu, to je příšerná věc.

Jaký máte vztah k penězům? V jednom rozhovoru jste se o nich vyjádřila dost negativně, ale nějak mi to k vašim názorům nesedí…

Jestli někdo někde napsal, že já jsem proti penězům, tak to blafoval! Já kapitalismus zbožňuju a v Norsku jsem – dobrovolně, nemyslím za plat – pracovala pro pravici, považovala jsem to za svoji morální povinnost. Kdyby lidi věděli, co všechno dobrého můžou udělat peníze, co může udělat dvacet korun! Pro mě jsou peníze spousta dobra, můžou změnit život tolika lidem, když se správně použijí. Mám takové heslo, že dokud má žena na kartáček na zuby, Chanel No. 5 a mercedes, tak zvládne ten zbytek. Vždycky, když jsem byla na dně, tak jsem se uklidňovala tím, že mám pořád aspoň tu třetinu. Na druhou stranu nechci říct, že štěstí stavím na penězích. Pracovala jsem na čtyřech kontinentech a nepotkala jsem člověka, který by byl sobec a zároveň šťastný. Věřím, že čím víc se dává, tím víc se dostává. Vždycky v životě mi to vyšlo, že dobro přitahuje dobro a zlo zase zlo.

Vy sama po celou dobu pracujete pro Stonožku jako dobrovolník, plat jste si nebrala. Čím se vlastně živíte?

Teď už mi Stonožka zabírá víceméně všechen čas, pracuji jen podle potřeby. Dříve jsem dělala všechno možné, hlavně poradkyni v oblasti lidských zdrojů. Nejsem jediná, kdo práci pro Stonožku dělá bezplatně, všichni jsme dobrovolníci!

Vraťme se k vašim začátkům, jak jste se seznámila s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem?

To je taková legrační historka! Když jsme vymysleli, že bude Stonožka, a že pomůžeme z Norska té české nemocnici, ale nebudeme žebrat, přemýšlela jsem, jak to propagovat. Pomáhal mi norský kněz Sverre Smebye – ten mě i oddával – a on chtěl, aby byl Havel patronem. Já byla naivní jako houpací kůň, chtěla jsem, abychom to dokázali sami a pro něj by to jako bylo překvapení, znali jsme se totiž trochu už předtím z odboje. Nakonec jsem tedy za ním jela, a to šlo přes Schwarzenberga. Povídám mu: „Pane kníže, já se strašně omlouvám, ale náš kněz, on je členem Helsingfors comitee, nevím, jestli ji znáte…“ a v tom kolem padlo dlouhé hrobové ticho. Potom kníže Schwarzenberg řekl: „Já jsem jejím prezidentem.“ To bylo faux pas!

Spolupracujete s více významnými muži, třeba generály Šíbou, Štefkou… Jak se mírumilovná Stonožka dostala k armádě?

Já si naši spolupráci s armádou nemůžu vynachválit, je to úžasné! S vojáky jsem nikdy nic neměla, to právě až Stonožka. V létě 1999 jsme se sešli s generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem a slíbili mu, že stonožkové děti pošlou jednu sanitku na Balkán. Děti svůj slib splnily několikrát. Místo na jednu sanitku vydělaly na čtyři. A pak přišel ten problém, o kterém nikdo z nás nepřemýšlel – jak se vlastně vozí sanitky nebo vůbec cokoliv do zemí, kde je válka, jak se vlastně člověk má pohybovat v zemi, která je zaminovaná? Pane Bože, vždyť já o tom vůbec nic nevěděla!

Jak jste to vyřešila; pomohla armáda?

Ano. Jela jsem tenkrát na generální štáb a to pro mě bylo příšerné, protože s vojáky jsem se vážně vůbec nestýkala. Nejdřív chtěli občanku, a tu já nemám, jenom norský pas. Vzali mě do kanceláře a já byla nervózní. Věděla jsem, že mám padesát minut a v těch se rozhodne, jestli mi pomůžou, anebo tam ty sanitky nedostaneme. Za tu hodinu jsem se nezastavila a chrlila na ně jedno přes druhé. Až když jsem odešla, zaslechla jsem přes dveře generála Šíbu: „To je příšerná baba!“ (smích). Za tři týdny mi v Oslo volal podplukovník Lysina, že za mnou přijede. A jak je člověk zblblej z komunismu, já se bála a čekala kontrolu – povolala jsem na pomoc všechny přátele a vygruntovali jsme byt, jak předtím nikdy nebyl a potom už také ne. Pak jsem se samozřejmě dověděla, že to nebylo kvůli žádné kontrole, ale že byl prostě na kongresu v Oslu, tak využil situace. A od té doby máme s armádou skvělou spolupráci. Ale Šíba si ze mě vystřeluje pořád, třeba když jsme letěli letadlem, strašil mě, že já bez hodnosti nemám pod sedadlem padák. (smích)

Nemáte českou občanku, zato máte norský pas. Na druhou stranu Stonožka je z velké části česká. Jak se vy sama cítíte?

Já mám dnes obojí občanství. Myslím, že jsem privilegovaná, že dobře znám obě země a z každé si můžu brát něco. Češi jsou úžasný národ! Česká republika je velmi vyspělá, jen jí chybí kontinuita. Nikdo tu vlastně neví, jak má správně fungovat demokracie, je to totiž tak dlouho, co tu opravdu byla. Těch čtyřicet let napáchalo hodně škody a nikdo si už pořádně nepamatuje, jak je to správně.

A co Norsko a Norové, jací jsou?

To je také úžasný národ!

Je vůbec nějaký národ, který vám úžasný nepřipadá?

Určitě. Ty, které válčí. K zemím, kde je válka, obzvlášť občanská, nemám respekt. Je to hrůza, že v době faxů a mobilů spolu stále nedokážeme pořádně komunikovat.

Co je tedy úžasné na Česku a Norsku?

My Češi máme úžasnou kulturu, však jenom ty staré domy v Praze, to nemají nikde jinde na světě! Co se tady dokázalo za posledních dvaadvacet let, je neuvěřitelné. Pořád existuje nějaká chiméra, že lidé z bývalého Západu se mají líp, že jsou vyspělejší. Ale podívejte se na Spojené státy, co tam je bídy – skutečná Amerika není to, co lidé znají z televize. Je tam přes dvacet milionů nezaměstnaných; stačí sjet z hlavních cest a byla byste překvapená, co uvidíte. Ve Velké Británii jsou dva miliony analfabetů. Školství v Česku je nejlepší. Před dvaceti lety jsem si přála, aby české děti měly možnosti jako norské děti – teď je to naopak.
Norové jsou čestní a pozitivní. Já sama bývala trochu negativistka, ale to mě přešlo poté, co jsem se podívala do válečných zón. My Norové také cítíme zodpovědnost sami za sebe, nestane se tam, že by někdo řekl „vláda nezařídila tohle nebo tamto“. Přála bych si, aby si Češi uvědomili, jak se máme dobře. Znám „houmlesáka“, co má autíčko! My se řídíme Kennedyho heslem: „Neptej se, co může tvá zem udělat pro tebe. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zem.“ V Česku se tím lidé moc neřídí.

Co ještě se vám na Češích nelíbí; co byste vzkázala nebo doporučila?

Co mě nejvíc trápí, je jak tu pořád bojuji s negativismem. Nejsem schopná lidem vysvětlit, jak se mají dobře. Koneckonců i někteří učitelé stonožkových škol – to jsou úžasní, skvělí lidé, kterých si moc vážím – a přitom když přijdu s nápadem, i od nich se někdy dočkám „ale“. Já se řídím heslem, že buď vím, jak problém řešit, anebo neříkám nic. Samozřejmě nemám nic proti kritice, ale musí být konstruktivní; takové to nadávání a bědování je k ničemu. Jednou jsem se zdržela v Praze v centru, měla jsem trochu času, a tak si zašla na pedikúru. Vedle mě seděly dvě dámy, povídaly si a v jednom kuse si na něco stěžovaly. Tak jsem to nevydržela a řekla jim, ať si všímají té vší krásy kolem, že já si to tu fotím a obrázky pak ukazuju v Norsku a USA, že se Čechami „chlubím“.

Komunismus napáchal hodně zla, v Češích jakoby negace už byla zakořeněná.

Je to tak a musím se přiznat, že někdy mám v tomhle ohledu dost problém komunikovat s lidmi nad padesát. Jako kdyby si mysleli, že v tom osmdesátém devátém „zazvoní klíčema“ a ono už to všechno bude fajn. Ale tak to není, člověk se musí zapojit. V Norsku každý něco pro společnost dělá, třeba vypomáhá v domově důchodců, cokoli. Je to mé heslo – „Noblesa zavazuje.“ Pokud ji mám, je má morální povinnost dělat něco navíc, mimo placenou práci a starost o vlastní problémy. Stačí maličkosti. Protože když je těch maličkostí hodně, tak se změní v úžasnou sílu, která změní náš svět.

TEXT: Marika Predná, FOTO: Zdenek Lněnička

Uháníme z Phonsavanu na zaprášené motorce po štěrkové cestě vedoucí kolem proslulé Planiny džbánů. Je poledne a úmorné vedro jen stěží zmírňuje jemný vánek pronikající pod naše košile. V dáli se tyčí zelené krasové kopečky a všude kolem nás se rozprostírá suchá planina plná obrovských kulatých kráterů. Sem tam se objeví nějaký další motorista, ale jinak jsme tu jen my a díry v zemi připomínající krátery po meteoritech. Po pár desítkách kilometrů dojedeme do malé vesničky s názvem Ban Napia, kde nás místní lidé s úsměvem zvou do svých domovů. Ukazují nám řemeslo, kterým se zde živí – přeměňují objekty sloužící k zabíjení v předměty, pomocí nichž se lze nasytit.

Originální nápad

Laos je nejvíce bombardovanou zemí v historii lidstva. Během tajné války v letech 1964–1973 shodily Spojené státy na hornatá území na severu země přes dva miliony tun bomb. To je více, než vážily všechny bomby svržené během druhé světové války dohromady. Bombardováním se snažily Spojené státy zlikvidovat laoskou vládu, která Severnímu Vietnamu nechávala na svém území prostor pro zásobování jihu po Ho Či Minově stezce. Většina obětí byli nevinní civilisté. Zdejší lidé se s následky tohoto zbytečného jednostranného konfliktu vypořádávají dodnes. Jejich rodiče a prarodiče byli nuceni žít v podzemních jeskyních a svá pole obdělávat po nocích, kdy jim nad hlavami nelétala nebezpečná letadla shazující ničivá překvapení. Zvuky letounů byly realitou každodenního života. Ani dnes, téměř 40 let po ukončení bombardování, nenacházejí lidé klid. Třicet procent min po shození neexplodovalo a na následky náhodných výbuchů zemře v současnosti v Laosu v průměru jeden člověk denně. Obzvlášť citlivou skupinou jsou děti, miny si častou spletou s hračkami. Kvůli všudypřítomnosti nevybuchlé munice navíc obyvatelé nemohou obdělávat půdu, a krajina tak chvílemi připomíná scény z katastrofického filmu – zanedbaná a zarostlá území posetá velkými trhlinami po již vybuchlých minách, raketami, granáty a kovovými pouzdry, která po nich zbyla.

Vesničané z Ban Napia před 30 lety začali prázdná pouzdra sbírat a využívat je k výrobě lžic. „Továrny” na jejich výrobu mají přímo na svých zahradách. Skládají se z pece, stoličky, nakoupeného šrotu, několika kovových pomůcek a páru šikovných rukou, které promění smrtící zbraň v užitečný nástroj. Jak taková výroba probíhá? Nejdříve se vhodí velké kovové části do ohně, aby se tak oddělil hliník od ostatních kovů, jako je ocel apod. Hliník je pak roztaven v peci a sběračkou se nalije malým otvorem do speciálních forem. Dvoudílné uzavíratelné formy si lidé ve vesničce vyrábějí sami ze dřeva, a uvnitř je vytvarována lžíce pro přesné rozlití roztaveného aluminia. Nádoby se mohou otevřít a lžíce vyjmout již po minutě. Pro snadnější manipulaci s hotovou lžící výrobce potře vnitřek formy směsí prachu a vody ještě před vlitím roztaveného hliníku. Formu lze téměř ihned po vyjmutí lžíce znovu použít. V současnosti je v Ban Napia do výroby zapojeno více než třináct rodin, jež jsou schopny vyprodukovat přes 150 000 lžic ročně.

Nebezpečná práce

Projekt má samozřejmě své kritiky. Mezi nejsilnější argumenty patří fakt, že výroba lžic vybízí chudé a zranitelné komunity ke sběru válečného odpadu, což je vysoce nebezpečná aktivita. Za kilogram šrotu lze dostat až 15 000 kipů (35 Kč), a to jsou v Laosu velmi dobré peníze. Lidé při sběru často nemají dostatečné informace a školení k náročnému procesu sběru materiálu, proto velmi často dochází k fatálním nehodám. Některé z min americké, ruské, čínské, ale třeba i československé výroby vybouchnou přímo pod jejich nohama.

Jedním z důvodů, proč se do dění ve vesnici v posledních letech zapojilo několik neziskových organizací, je zvýšení bezpečnosti. Kromě toho mají za cíl i zajistit dostupnost elektřiny pro vesničany a rozvoj nových příležitostí obživy. V rámci ochrany životního prostředí nabádají dále rodiny k optimalizaci využití pecí pomocí minimalizace spotřeby dřeva. Mezi jejich další cíle patří rozvoj sortimentu zboží vyráběného z aluminia. V současnosti jsou k dispozici také formy na náramky, jídelní hůlky, klíčenky a různé amulety. Neziskové organizace též chtějí zvýšit povědomí o produkci v zahraničí a rozšiřovat distribuční kanály dále na světové trhy. Již dnes je možné koupit některé z produktů vesničky třeba v New Yorku.

Bomby mají v oblasti severovýchodního Laosu jednu velmi důležitou funkci. Místní lidé je využívají v architektuře. Typický dům menšinových kmenů, jako je například Hmong, je postaven na vysokých dřevěných kůlech. Důvodem je ochrana proti záplavám v deštivých obdobích monzunů a také ochrana proti hmyzu. Bomby shozené na Laos dosahují někdy délky až tří metrů, jsou tedy velmi vhodnou a stabilní podpěrou domů a nahrazují tak dřevěné kůly rychle podléhající rozkladu. Kromě toho využívají lidé bomby jako odkládací poličky, dekoraci na svých zahrádkách a některé jejich součásti slouží jako pomůcky při vaření či pečení ve stylu barbecue.

Zaminovaná země

Severolaoskou krajinou se bohužel člověk nemůže volně procházet tak, jak jsme na to zvyklí třeba z českých lesů. Za vážně kontaminované válečnou municí je považováno 10 z 18 provincií země. Odhaduje se, že v současnosti se nachází v Laosu více než 65 milionů nevybuchlých bomb. Pokud se člověk například v okolí Phonsavanu chce vydat na procházku, měl by se pohybovat pouze mezi vyznačenými značkami od organizace Mines Advisory Group (MAG), která se již desítky let stará o očišťování terénu od tzv. UXO (unexploded ordnance) – nevybuchlých min. Červeno-bílé značky oddělují území, která byla prozkoumána důkladně i pod zemí od těch, která byla ošetřena pouze povrchově, a kde tedy potenciálně hrozí výbuch. Doposud se organizaci MAG podařilo odstranit více než milion neodpálených min, což odpovídá 23 000 hektarů laoského území. Práce je technicky extrémně náročná a nebezpečná. Spousta agentů při průzkumech přišla o některou končetinu, nebo v tom horším případě i o život. MAG odhaduje, že ke kompletnímu očištění laoského území od min bude při současném tempu potřebovat minimálně 150 let.

Dnes, téměř čtyři desetiletí po ukončení války v Indočíně, je Vietnam rychle se rozvíjející zemí. To je dáno především postojem jeho obyvatel bez předsudků k obchodu, turismu i technologickému vývoji. Oproti tomu menší státy, jako je Laos a Kambodža, stojí v jeho stínu. Lidé těchto zemí jsou mnohem méně průbojní. Navíc svět jako by je ani nebral v potaz v souvislosti s brutálním konfliktem. Laos byl oficiálně prohlášen za neutrální zemi, a přesto se ty nejkrvavější scény odehrály právě na jeho území. Vietnam ani USA nerespektovaly jeho neutralitu a využily poddajnosti jeho lidí ke svým vlastním válečným cílům. Krvavé scény se v Laosu odehrávají dodnes. S přítomností zahraničních neziskových organizací pomalu narůstá návštěvnost severolaoských vesniček, jako je Ban Napia, a zvyšuje se tak informovanost o rozsáhlosti škod způsobených americkým bombardováním. Místní obyvatelé sami často mají strach projít se dál za svou vesnici. Na spoustě míst jim hrozí, že natrefí na nějakou z nášlapných min. Jejich denním chlebem je z nouze ctnost. Dokud z území nejsou odstraněny miny, nemohou obdělávat svá pole a pěstovat na nich rýži a jiné plodiny, což by za normálních okolností zřejmě dělali. V září 2011 byl rozšířen Ottawský pakt (Ottawa Treaty), oficiálně známý jako Úmluva o zákazu užívání, skladování, výroby a umísťování nášlapných min, na stávajících 161 signatářů. USA ho doposud nepodepsaly.

TEXT: Viktória Bajaníková, FOTO: Wei Liu

Do tmy se ozývají údery gongu a já pospíchám do třetího patra chrámu, kde začínají ranní modlitby. Holohlaví mniši přicházejí majestátním krokem, vždy se třikrát pokloní a sednou si nejblíže k pozlaceným sochám Buddhy. Čeká mě rychlokurz vnitřní očisty.

Soul je plný spěchajících lidí, nákupních center, obchodů amerických značek a reklam na plastické chirurgy. „Chtěla bys teď jít nakupovat?“ ptají se mě korejské kamarádky snad po tisící, a pokaždé jsou překvapeny, že odpovídám ne. Pro ně je normální trávit každý víkend v centru v Myeong-dong, nákupní mece Soulu, ale mě jako cizince zajímají i jiné aspekty korejské kultury.

Poprosila jsem tedy kamarádku Nayoung, jestli mi nezařídí noc v klášteře neboli „temple stay“, o které se píše snad ve všech průvodcích po Koreji. Po několika pokusech, kdy nás odmítli s tím, že v požadované dny program nedělají, nemluví anglicky (ačkoli na svém webu uváděli něco jiného) nebo rekonstruují chrám, jsme se konečně dopracovaly k tomu, že přijali naši rezervaci mailem v chrámu Hwagyesa. Rodiče Nayoung uznale pokývali hlavou, že je to tam pěkné, a tak jsem se s čínskou kamarádkou Wei vydala na noc do kláštera.

Hwagyesa leží na kraji Soulu tam, kde už končí nákupní centra a začínají zalesněné kopce. Z centra města se sem dostanete metrem přibližně za čtyřicet pět minut. Potom, co jsme opustily metro, jsme si ještě musely vzít taxík. Řidiči jsme ukázaly lísteček, kde jsme měly v korejštině napsaný cíl naší cesty, a za pár minut jsme už stály před branami kláštera. Delší cesta ale stála za to.

Hwagyesa je velký komplex skrytý v blízkosti lesa a potoka. Kromě nás si naplánovali strávit noc u mnichů ještě osamocený korejský chlapec, americký manželský pár v podobě sympatického černocha a malé blondýnky, dále mladý Španěl, kterého provází stydlivá Korejka, a nakonec jsem tu já a Wei. A samozřejmě, nelze opomenout naši průvodkyni, která je sice asijského vzhledu, ale přízvukem i původem ve skutečnosti z Ameriky. Různorodá společnost. „Běžte si prohlédnout své pokoje, klíče najdete na zárubni nad dveřmi. Prosím, zamkněte si pokoj, klíče ale neodnášejte, vraťte je zase zpátky nad dveře,“ dostáváme instrukce od průvodkyně. Tento způsob zabezpečení je námětem k zamyšlení, ale uděláme to tak, jak nám bylo řečeno. Pokoj je bez oken a bez nábytku. Na zemi jsou nachystané polštáře, tenké matrace a deky na přikrytí. Nic luxusní, ale pro „nalezení svého skutečného Já“, což je uvedeno jako součást našeho pobytu, jako stvořené. Ostatně, podle programu jsme už ve čtyři hodiny ráno měly být na modlitbách v chrámu, takže jsme neplánovaly dlouho v pokoji zůstávat. Oblékáme si hnědé dlouhé kalhoty a vestu, nevzhledné a hrubé kusy oblečení, člověk se ale hned cítí povznesenější nad svými běžnými starostmi. „Prosím, noste je po celou dobu, co v chrámu budete,“ zdůrazňuje nám průvodkyně. „Taky je vhodné mít zde oblečené ponožky. Bosé nohy nejsou uctivé.“

Hledání pravého Já

Začínáme prohlídkou chrámu a jeho okolí, pak se vydáváme na túru na blízkou horu. „Neměli byste příliš mluvit s ostatními, raději se obraťte do svého nitra nebo vnímejte okolí, les, jeho zvuky. Soustřeďte se na hledání sebe sama,“ instruuje nás klidným hlasem naše průvodkyně, která v klášteře sice bydlí, ale jeptiškou není. Po prvních dvaceti minutách poměrně strmého stoupání se zastaví a ptá se: „Tak co, už někdo z vás našel sám sebe?“ Odpovídá jí jen náš udýchaný smích. Po hodině odpočíváme na vrcholku kopce, odkud je pěkný výhled na lesy a velkou část Soulu. Řekla bych, že dokonce hezčí než ze slavné Soul Tower, atrakce uprostřed města. Lituji, že jsem si v rámci hledání svého pravého Já nevzala fotoaparát. Podle programu by měla následovat meditace v lesích, ale bohužel den předtím pršelo, takže skály jsou mokré a nemůžeme si na ně pohodlně sednout. Meditace nás tedy čeká až při návratu do chrámu. Hodinu trávíme v podkrovní místnosti s usměvavou holohlavou jeptiškou, která nám lámavou angličtinou potichu říká instrukce k meditaci. Snažím se vyprázdnit si mysl, ale slyším každý zvuk z otevřeného okna a myslím na to, že mi mravenčí v noze, bolí mě záda a co asi budeme dělat druhý den. Zřejmě bych nebyla dobrá jeptiška. Naštěstí střídáme sezení s chůzí po místnosti, za což jsou nám bezpochyby vděčné naše západní nohy, nezvyklé být dlouho v tureckém sedu. Oběd, večeře i snídaně tvoří jen vegetariánské pokrmy, na výběr je polévka, rýže, zelenina, ovoce, houby a tofu. „Můžete si naložit, kolik jen chcete, ale prosím, potravinami neplýtvejte,“ povzbuzuje nás k jídlu průvodkyně. Po jídle si každý umyje nádobí venku na terase, asi deset metrů od lesa. Spát jdeme už o půl desáté. Přikrývám se dekou a přemýšlím, kdy jsem naposledy šla do postele tak brzy. Už to budou léta. Trochu se bojím, že neusnu, protože běžně chodím spát o půlnoci, ale překvapivě za pár minut jsem už v říši snů. Svižná procházka v horách udělala své.

Před čtvrtou nás budí klepání na dveře. Zároveň se začínají ozývat gongy, které svolávají na ranní modlitby. Rychle se oblékám a myju, přičemž počítám, kolik úderů gongu se má ještě ozvat, než začnou modlitby. Vcházím do chrámu, dívám se na pozlacené sochy Buddhy a mnichy přicházející na modlitby. Překvapivě se tam objevují i věřící, které obdivuji, vstávat před čtvrtou kvůli ranním modlitbám chce silnou vůli. Klečím a marně hledám ve zpěvníku ten správný řádek, abych se mohla přidat. Moje znalosti korejštiny nejsou dostatečné a slova mnichů nezní jako něco známého. Dívám se tedy jenom zamyšleně ven a užívám si teplou noc před svítáním. Po snídani následuje dobrovolná práce, což je zametání listí z cesty hned vedle chrámu. Uprostřed léta působí tato činnost mírně absurdně, ale cítím se alespoň jako postava z knížek o zen-buddhismu, které mám doma.

Kurz správných rozhodnutí

Nejlepší zážitek pobytu v chrámu přichází nakonec. Sto osm poklon v chrámu, ale ne ledajakých. Při každé pokloně člověk položí nejen kolena, ale i ruce a čelo až na zem. Modlení provází anglický hlas z reproduktorů, který nás informuje, proč se nyní klaníme. Kvůli sobectví, neúctě, nedostatku soucitu… Seznam se zdá být nekonečný. Už v polovině si pomyslím, že mniši musejí mít vytrénovaná stehna jako maratonci. Manželský pár z Ameriky už některé poklony vynechává, neboť to, co zpočátku vypadalo jako směšná rozcvička, je po polovině hotové posilování v šíleném tempu. Po skončení poklon se cítím skvěle. Sice chodím dolů po schodech s menšími problémy, ale monotónnost tohoto cvičení má něco do sebe. Následuje ceremonie pití čaje s mnichem, se kterým diskutujeme o budd¬hismu, jeho motivaci pro vstup do kláštera a dozvídáme se praktický účel poklon. „Koho čeká důležité životní rozhodnutí, udělá až dva tisíce takových poklon. Samozřejmě s krátkými přestávkami. To pak trvá i celý den, ale člověku se nakonec vyjasní mysl a zjistí, která možnost je správná,“ pokyvuje hlavou postarší mnich a já si dávám závazek, že to někdy v budoucnu zkusím. Když jsme vypily čaj, snědly koláčky i s talířky (byly jedlé), nastal čas rozloučit se s chrámem, který byl na jednu noc naším přechodným bydlištěm. Jen neochotně si balím věci a vyplňuji dotazník o svém pobytu. Loučím se s jeptiškou, která s námi meditovala, a vidím, že drží v ruce smartphone, ostatně jako všichni Korejci. Všimne si mého pohledu a usmívá se: „To víte, ani chrámu se technologie nevyhýbají.“

Poté, co se nad námi zavřou vlny, se ocitáme v tichém světě, který prosvěcují jen sluneční paprsky. Klesáme pod hladinu oceánu do barevné říše plné života. Všude víří spousty malých ploutviček, jako by nás obyvatelé moře vítali ve svém království.

V rozhovoru nám dva rybáři na písečné pláži Indického oceánu potvrdili výbornou viditelnost. Všichni jsme se po pár letech těšili na opětovné potopení do oblíbených mosambických vod. A navíc, když se k natěšení ještě přidá pozitivní zpráva, že je skvělá voda, radost se zdvojnásobí.

Člun už sviští k nejproslulejšímu místu Kokosové zátoky, Green Trees, a já se nestačím divit, co se na pískovém pobřeží portugalské kolonie změnilo. Několik chatrčí z palmového listí přerostlo v obrovské rezorty, čítající několik desítek budov. Některé budovy ale už nebyly postaveny jen z dřevěných kůlů a nemají střechy z vyschlého listí kokosovníku. Mají zděné stěny bíle omítnuté a plechové střechy. Vidíme tu také modře, žlutě a ty větší vzadu i červeně natřené stavby.

V pozadí domů vyrostly vysílače několika mobilních operátorů a vedle nich tisícilitrové nádrže s vodou, aby uspokojily turistu se svým denním množstvím spotřebované vody. Všudypřítomné cesty lemují pařezy starých palem, které musely ustoupit výstavbě. Těch pár menších palem zatím neohrožuje svými uzrálými kokosy přecházejícího návštěvníka a nepřivodí mu jejich pádem smrtelný úraz. Pádem kokosu přichází ročně na celém světě okolo stovky lidí o život. Ovšem civilizační nároky mění i další a mnohem významnější místa než nějaký bohem přehlížený Mosambik. Vždyť ani já jsem nepřicestoval po stech dnech útrapné cesty s párem volů a neprosekával si cestu pralesem. Přijel jsem pěkně v pohodlí džípu a po asfaltové cestě, každým rokem s lepším povrchem. Trochu mě ale u srdíčka zabolí, protože mám rád staré věci takové, jaké byly dříve a jak jsem si je oblíbil. I když vím, že vývoj a rozvoj si jdou ruku v ruce a nezapomínají ani na „Tím nejvyšším“ opomíjený Mosambik.

Zelené stromy

Kvůli právě hlášené skvělé viditelnosti jsme se rozhodli pro ten nejhlubší ponor, který tu znám. Green Trees, nebo též Zelené stromy, začíná v dvaceti osmi metrech a končí ve třiceti pěti. Ponor nejhlubší, ale taky nejkratší. Sotva se potápěč zabydlí a začne obdivovat na tuto hloubku nečekané množství života, striktní čas ponor ukončí. Většinu roku je celý útes ukrytý v mlze planktonu a špíny, ale dnes je velká šance jej zažít trochu v jiném světle.

Oči se mi rozzářily radostí, když už z patnácti metrů rozeznávám první „zelené stromy“. Nečekaný jev a známka skvělé viditelnosti. Prozradí je stovky oranžových bradáčů, kteří je využívají jako svou domovinu. Mohutné a křehké zelené korály dosahují běžně úctyhodných rozměrů. Dvou až třímetrové porosty dominují tomuto útesu a slouží jako úkryt nejen pro ony zlaté rybky, ale i pro mnohem větší obyvatele. Chrochtalové, chňapalové, pyskouni vykukují ze stromoví a košatých větví korálů a bedlivě střeží své zrovna získané místečko před nenechavými sousedy. Kdykoliv se přiblíží některý z predátorů, jakým je zrovna ohnivý perutýn, zuřivě jej napadnou. I když on sám by se nejraději někde zaklínil, aby si v klidu zdříml po nočním lovu. Dlouze a táhle zívne. Vyšpulí tlamičku a pomalu ji vtáhne zpět. Ještě se nakonec otřepe, jako kdyby mu do úst vplul kus nechtěného planktonu. Sapíni bázlivě vykukují z malých děr a jakmile se nad jejich hlavami mihne stín jiné ryby, mizí. Naopak rudě bílí štětičkovci kypí odvahou. Jsou zapřeni svými ploutvičkami mezi dvěma korály a snad se i nikoho nebojí. Jako nafouknutý míč mrská legračně ploutvemi malý ježík.

Možná potřebuje jen postrčit, aby se ukryl. Jinou větev okupuje malá žlutotlamá muréna a vztekle štěká na okolí. Z druhé strany je mnohem majestátnější tvor stejného druhu. Muréna jávská nepatří mezi obry, kteří obývají tento útes, ale i tak je poněkud přerostlá na to, aby se vklínila mezi křehké zelené větve korálu. Má možná jen metr a půl, ale chrání svůj zelený pokojík jako o život. Dokonce kanic, který nemá žádnou šanci se vklínit mezi větve, se kolébá u samotného kořene stromu a nervózně se nafukuje a pohybuje rychle žábrami.

Město pod hladinou

Tak nějak sem nezapadá nažloutlá jehlovka – trumpetka, která výrazně září nad tmavě zeleným stromem a vznáší se hlavou dolů, jako by patřila do jiného světa. Proud ji občas posune některým směrem a ona jen ledabyle převrátí hřbet, aby se tak více přizpůsobila a svezla. I když zelený činžovní dům působí na první pohled jako symbiózou sladěná idylka soužití, opak je pravdou. Každý bojuje o kousek bezpečného místa. V otevřené vodě je příliš mnoho nepřátel a jinak chudý útes moc ochrany nenabízí. Korálové městečko poskytuje jediné možné místo, kde se urychleně zašít před hladovou rybou.

Žel, tak jak už tomu bývá, toto místo také objevili zdejší rybáři, a dnes se spíše jen přeme, kdo dřív. Zřejmě rybáři vypozorovali cesty potápěčů a potom je následovali, aby tak z korálového atolu vylovili všechny velké ryby. Či potápěči po vzoru domorodců kopírovali proslulá loviště. Jak to bylo se už asi nedovíme. Jen ryb ubývá. Je nemožné i tak zdatným lovcům s harpunami, jakými jsou místní obyvatelé, potopit se do těchto hloubek jen na nádech, pokročili v technice i tady a využívají sítě. Donedávna byla síť výdobytek jen bohatých klanů a spíše jedinců. Dnes začíná být velmi populární a běžně rozšířená. Její potrhané a neúspěšně vytažené kusy, které uvízly na ostrých výčnělcích korálů, nacházíme denně pod vodou. Zelené stromy jsou místy překryty již porostlými sítěmi a kusy lan jsou navždy omotány na útesech. Provazy a sítě z konopí byly postupem času vyměněny za odolnější nylonové materiály, které se tak lehce nerozkládají.

Zelené stromy svým způsobem mohutní a rostou. Žel čím dál tím více nánosem umělého materiálu

Někdy se cestovateli zdá, že divočina už mu není dost odlehlá, poušť vyprahlá a hory vysoké. Možná by potřeboval facku, která ho vrátí zpátky na zem. Jenže kdo mu ji dá? Když to nejméně čeká, udělá to sama příroda.

Painted Hills Unit je přírodní skvost, ukrytý ve východním Oregonu. Nevyniká žádnou zvláštní pompou, není přehnaně velký, přesto je to ale místo, na které musíte myslet ještě dlouho po odjezdu. Vrátil jsem se sem již potřetí, abych se zase oddal magii těchto pruhovaných kopců. Na Painted Hills je zajímavý již samotný příjezd. Začněme však poněkud zeširoka. Oregon je stát vyhlášený svou zelení, kde množství srážek od Pacifiku zavlažuje zemi, a proto se zde daří farmaření. Určitě to platí pro většinu obyvatel, žijících v západní části státu kolem dálnice 5, vedoucí z Mexika do Kanady. Na ní také leží největší město státu Portland. Území na východ od Kaskádového pohoří, které dálnice vzdáleně kopíruje, je ale obydlené jen spoře a je všechno, jen ne zelené.

Hory, o které se západní srážky zarážejí, vytvářejí na východě deštný stín. Stačí pak zajet za sopku Mt. Hood a člověk se z hloubi zelených lesů objeví ve vyschlé stepní krajině. Teploty stoupají na třicet stupňů, tráva má vysušeně žlutou barvu a slunce zde svítí tři sta dnů v roce. Flóra se většinou kvalifikuje jen na trávy, zakrslé borovice a divoké květiny. Zvířat je tu o poznání více, ale nedělejte si iluze, že jich uvidíte hodně. Snad jen dravci kroužící vysoko na nebi jsou zaručení. Tak vypadá obrázek krajiny východního Oregonu.

Změny klimatu

A teď jeďte takovouto krajinou necelé tři hodiny, velkou část z toho po Kolumbijské náhorní plošině tvořené čedičovými vyvřelinami. Okolo sebe budete mít žluté a tmavé kopce a kopečky, až přijedete k nenápadné ceduli John Day Fossil Beds. Zahnete po úzké cestě údolíčkem, ještě jedna zatáčka a z ničeho nic jsou tu. Bez jakéhokoliv náznaku, bez žádných doprovodných efektů se vynoří první homole, na nichž jako by se vyřádil šílený malíř. Navíc homole oblé a vypadající jak odlité do nějaké ohromné formy. Neohromuje však jejich velikost, ty největší mají snad jen sto metrů. Co zaráží, je dokonalá hra barev. Hořčičně žlutá, cihlově červená, zlatá, sněhobílá a vedle toho šedočerné zdobení. Některé jsou oddělené jak podle pravítka, jiné se prolínají a připomínají rozmáchlé tahy gigantickým štětcem. Celá scenerie pak vypadá jako z jiné planety. Jako by něco tak unikátního a delikátního současně nemohlo ani být vytvořené přírodou. Opak je ale pravdou a během několika krátkých výšlapů se z informačních cedulí dozvíte, jak to bylo s neobyčejnou geologickou stavbou Painted Hills. Na zlomu jury a křídy byl položen základ sopečnými výbuchy a později změnami v klimatu. Krajina se několikrát změnila, jednu dobu byla na hony vzdálená dnešní poušti. Tekla tu mohutná řeka a bujná tropická vegetace dávala potravu a život spoustě zvěře. Další změny přineslo mísení popelového prachu, hlín, minerálů, rostlinného materiálu a jeho ukládání do vrstev. Každá vrstva má dnes jinou konzistenci, nejčastější červená a žlutá jsou formovány do kuliček, které vypadají jak polystyren. Ty jsou tvořeny lateritem, jílovcem a pískovcem. Naopak nepravidelnou tmavou dekoraci má na svědomí hnědé uhlí, které se s každým deštěm rozpouští po úbočí kopců. Zbytek barevné palety tvoří prachovce a břidlice.

Zvěř v břidlici

Barevné homole nejsou součástí parku se jménem John Day Fossil Beds náhodou. Fosilie pravěkých zvířat a rostlin jsou tu totiž časté, většinou jsou uložené ve vrstvě břidlice. Bohaté nálezy dokazují, že tady kdysi žili šavlozubí tygři, primitivní koně, tapíři nebo nosorožci. I obyčejný turista může zkusit svoje štěstí a hledat na místě zvaném Leaf Hill úlomky zkamenělého listí. Na ostatní kopce je ale vstup zakázán. Povrch erodovaných kopců je totiž křehký a lidské stopy by na něm způsobily nevratnou škodu. Painted Hills je místo zastrčené, které navštíví jen málokdo. Neohromí jako Grand Canyon, nikdy u něj nebudou turistické hotely jako u australského Uluru, jeho fotky na pohledech a kalendářích se nestanou významným obchodním artiklem. Kopce si stihnete v pohodě prohlédnout za pár hodin. Možná, že si ale uvědomíte, že i malé může být unikátní. Možná že tu najdete ztracenou pokoru z objevování a novou chuť do cestování.

Evropská oáza v Indickém oceánu. Nadosah Afriky, ale přesto na území Evropské unie. Je docela fajn, že právě z tohoto ostrova Francouzi při dekolonizačním úprku z Afriky neutekli.

Toulal jsem se kolem kráterů všech možných sopek na Havajských ostrovech, ve Francouzské Polynésii, na Novém Zélandu, ale ke kráterům ostrova Réunion se mi moc nechtělo. Kdo by se také chtěl toulat po rudém prachu, kde každou škvírou funí bílý kouř a každou geologickou vteřinu, tedy co pár let, vyletí tuny lávy, popela a kouře k nebesům?

Ovšem francouzský hote-liér, v jehož zařízení nocujeme, je zjevně nadšený z hostů z République tchèque, přisedá večer k naší partě a pro návštěvu kráterů nadšeně horuje. „Musíte jít brzy ráno. Potom vítr foukne do kráteru mraky nebo začne lít a je konec,“ pokyvuje s vážnou tváří. „To je pak vidět tak na půl metru a musíte jít v předklonu, abyste v žádném případě neodbočili od bíle natřených kamenů. Jsou jen třicet centimetrů od sebe a vyvedou vás z kráteru,“ zlověstně kulí oči. „Když odbočíte a zabloudíte, můžete klidně i zmrznout. Kráter je obrovský…,“ gestikuluje rukama ve snaze nastínit velikost. Jistě, fajn, říkám si v duchu. Tam mě tedy určitě dostanete, ale aby se neřeklo, předstírám zájem jako hrom. Nicméně naši přátelé, nadšení informacemi, se rozhodli v pět ráno vyrazit, aby tam hned za svítání byli. Ale pátá hodina ranní je pro sovu jako já totéž, co pro tygra pozvání na salát. Z časného vstávání uhýbám „…když má být hezky, tak bude i v deset, má-li být špatně, bude i v šest.“ Navíc mi přijde, že zítra to na hezké počasí nevypadá.

Mrazivá romantika

Druhý den večer se setkáváme. Přátelé mají kruhy pod očima, jsou nevyspalí, zmrzlí, utahaní. „Ještě teď se klepu zimou,“ říká Iva. „Sotva jsme vlezli do kráteru, navalila se tam bílá tma a začalo lejt. Navíc zima jak v Grónsku o Vánocích! Půjdeme dál, říkal Zdeněk, to přejde. Ale nepřešlo a návrat z kráteru bylo šílené martyrium, které nikomu nepřeji…,“ otřásá se při vzpomínce na tu romantiku. S novým ránem vyrážíme my z vesničky Bourg-Murat směrem k největšímu komplexu sopek ostrova, doplněnému celou řadou bočních a vedlejších kráterů. Je deset, nebe vymetené a slunce tam, kde má být. Silnička se kroutí stále vzhůru, až přijedeme k hraně kráteru Nez de Boeuf (2136 m n. m.). Koukám jako blázen. Cesta mizí dolů do kráteru a o kilometr dál z něj zase vystupuje na druhé straně. Co když to zrovna bouchne, říkám si v duchu. Asi proto tady už není asfalt, ale samý výmol v ujetém sopečném prachu. Je to zvláštní pocit, být na dně sopečného kráteru a ještě si to po něm šněrovat autem. Z bublajících megapecí kdesi pod námi unikají škvírami v zemi páry a kouř. Hoteliér nás včera ujišťoval, že tady stejný kráter nikdy nebouchne dvakrát. Erupce si prý vždy najde nějaké nové místo. Tak se malinko utěšuji a doufám, že poprvé nenastane déjà vu. Naštěstí se nic nestalo a po nějakém čase dosahujeme v úctyhodné výšce 2311 m n. m. na Pass de Bellecombe, což je pro naše vozidlo konečná stanice.

Nad pekelnou dílnou

Parkoviště je v bezprostřední blízkosti hrany obrovitého kráteru Le Volcan, jehož jeden z vrcholů leží ve výšce 2632 m n. m. a druhý, Piton de la Fournaise, jen o malinko níž – 2510 m n. m. Z Pass de Bellecombe začínají fascinující, ale dost obtížné pěší treky sopkami, včetně možnosti sestoupit po schodech do kráteru. Turistické mapy podrobně popisují i delší pěší túry. Od 2 hodin až třeba do 10–14 hodin. Samozřejmě je nutné mít i štěstí ve formě slunečného počasí s dobrou viditelností. Na nestálost počasí kolem vrcholů sopek a jeho náhlé změny i s téměř nulovou viditelností a pádem teploty k nule včera doplatili naši přátelé. Během několika minut zde může být naprosto dokonalá „bílá tma“. Nevyplácí se proto vůbec odbočovat od značených tras.

O kom se mluvívá, nedaleko bývá, náhle vidím proti nám jít naše přátele. „Ty máš teda kliku, člověče,“ odtuší Zdeněk. „Je jedenáct a takováhle nádhera.“ Odpovídám s úsměvem a tónem ryzí české škodolibosti: „Když má být hezky, tak je i v jedenáct.“ Přátelé skřivani odjíždějí a já se pouštím do polemik o pro a proti cestě do kráteru. Zmiňuji své obtížné dýchání a hlavně mraky počínající se valit od moře přes hrany kráteru. Manželka protestuje, že je to ode mě zase nějaká výmluva v rámci pohodlnosti. Má pravdu. Nechce se mi lézt do jámy lvové a zažít to samé, co naši přátelé včera. Sotva také sedneme do auta s přáním odjezdu, vyvalí se za zadním oknem bílá tma. Mažu silničkou po výmolech, jak to jenom jde, ale hustá mlha se nás drží jako klíště. Naše vítězství přichází v nižších patrech úbočí sopky, kde jako když mávnete kouzelným proutkem se hororový mlžný opar zastaví a zůstává za námi, aby ukryl Le Volcan neproniknutelným baldachýnem ohromných bílých chuchvalců.

Splněná mise

Ovšem Réunion nejsou jenom krátery. Když je opustíte, pohltí vás neskutečná příroda. Na zpáteční cestě z mlžného pekla se kochám krásnou oblastí kolem Église Saint-Martin s vysokými vodopády a políčky citrusů. K nejkrásnějším místům ostrova patří vodopády Takamaka a ryzí kreolské městečko Cilaos. Naše mise do nitra Réunionu je splněna a spolu s drahou polovičkou si říkáme, že by nebyl špatný nápad zajet se z chladného zamlženého vulkánu zrelaxovat na nedaleký ostrov Mauricius s pohádkovými plážemi a mořem barvy smaragdu. Inu, i dobrodruzi si někdy rádi vychutnají pohodlí.

TEXT A FOTO: Tomáš Trefný

Pracují tak, aby nebyli vidět oni, ale jejich práce. Tu ale nezasvěcený člověk nepostřehne. Jako duchové se pohybují po letištích, abychom my cestovatelé mohli bezpečně dorazit do svého cíle.

Na služebně zásahové jednotky cizinecké policie letiště Václava Havla v Praze zvoní telefon. „Oddělení mobilního zásahu, praporčík Celulák.“ „Tady operační středisko policie letiště Ruzyně, v 10.30 přistane na B 12 let Moskva RU 0473, Boeing 737, kapitán označil na palubě tři podnapilé osoby ohrožující cestující, připravte se.“ „Rozumím, konec.“ Skupina vyzvedává zbraně z trezoru, startuje vozidla a za pár minut je již připravena na místě, kam bylo letadlo navedeno.

To je hrubý nástin práce jednotky, která skryta před zraky cestujících hlídá klid leteckého provozu. Klientela zásahové jednotky Policie ČR pražského letiště Václava Havla by se dala charakterizovat asi takto. Businessman odlétající na dlouhý let za uzavřením obchodního jednání a v prostoru cestujících ho po nasednutí obtěžuje opilec na vedlejším sedadle, rodina odlétající na dovolenou za poznáním Londýna, ale rychle neodletí, protože si vybrala let plný hlučných rowdies, dobrodruh cestující na druhý konec světa, jehož let přeruší mezipřistání v Praze, protože na palubě se zřejmě nachází výbušnina, představitel cizího státu přilétající na mezinárodní návštěvu, která je vyhodnocena jako možné bezpečnostní riziko. Též pomáhají při doprovodu cenných zásilek a prvotních úkolech při únosu letadel či teroristických aktech na letišti. Na druhou stranu ne jen ojediněle dochází k úsměvným situacím, kdy jednotku zvedne operační důstojník například kvůli cestujícímu, který si na palubě zapálil a nedbá pokynu letušky.

Ochrana cestujících je jednou z mnoha činností, kterou oddělení mobilního zásahu vykonává. Ze stanoviště na ploše mezi letadly je schopna ve velmi krátkém čase pokrýt kterékoliv místo, pokud je třeba řešit problém, který z hlediska vybavení a vycvičenosti není vhodný pro standardní hlídky cizinecké policie. Rozdílem je například vybavení prostředky balistické ochrany – vestou a přilbou, zásahovou pyrotechnikou, samozřejmostí je vyzbrojení samopalem HK MP5 a pistolí Glock 17. Odstřelovač je navíc vyzbrojen odstřelovací puškou SAKO TR G22.

Mezi nejvýznamnější akce v posledním období patří zadržení mezinárodně hledaného člena státních složek USA ve spolupráci s americkou DEA (Národní úřad pro kontrolu obchodu s drogami), zadržení frontmana americké rockové kapely či zákrok proti uprchlíkům z letounu na ploše. Nemalou měrou zasahuje do výkonu služby i výcvik. Fyzická příprava, střelecká příprava, sebeobrana, pořádání kurzů zákroků v letadle „Aircraft“ pro celou řadu jednotek a jednotlivců z řad policie a Armády ČR se shledává s velkým zájmen.

Sniper

Součástí skupiny, která zajišťuje nepřetržitou 24hodinovou službu na letišti, je i odstřelovač. Ten je posilou, když dojde k velmi závažným trestným činům, týmy odstřelovačů pak zajišťují přílety významných návštěv ze strategických míst na letišti, a to pozorováním a permanentní připraveností zbraně k zákroku. Výkonu služby samozřejmě odpovídá i výcvik. Speciální výcvik střelby skrze sklo, navýšené hodiny střelecké přípravy nebo kurzy a soutěže pořádané holešovskou policejní školou zajišťují profesionální úroveň. Zúčastnili jsme se jedné cvičné akce simulující ochranu VIP osoby, která má za několik málo hodin nečekaně dorazit na schůzku s čelními představiteli státu. „Ahoj, já jsem praporčík (říkejme mu třeba Jirka),“ představil se nám vyšší muž sportovní postavy v kukle, „pojďte za mnou.“ Po výstupu na předsunuté stanoviště jsme mohli jen stěží popadnout dech. Jirka nám představil pozorovatele, se kterým odstřelovač spolupracuje. Ten obstarává komunikaci s velícím důstojníkem, obsluhuje optické přístroje a poskytuje potřebné údaje odstřelovači. Následuje vyndání pušky z obalu, kontrola optiky a jejího nastavení, kontrola munice pro případ zákroku, příprava dalekohledu do stativu nebo termovizního zařízení – to je jen málo z úkonů, které jsme měli šanci vidět.

,,Odstřelovač není jen střelec, musí být i dobrý a citlivý pozorovatel, který se nesmí nechat ovlivnit okolními vlivy, zejména počasím,“ prohlásil Jirka a zabalil se do bundy – tušil, že nás ještě nemine dlouhé čekání. Po hodině pozorovatel hlásí do vysílačky: ,,OPL 1, OPL 1, v prostoru DO 55 se pohybuje osoba popisem odpovídající pachateli, ozbrojená dlouhou zbraní.“ „OPL 30, OPL 30, zelená, zelená…“ zní rychlá odpověď. Vzápětí třeskne výstřel. Jirka svůj úkol splnil na výtečnou. Později nám osvětlil, že povel zelená je mezinárodně uznávaný v komunikaci pro odstřelovače jako povolení ke střelbě. Přesto tento povel nesnímá z odstřelovače tíhu břemene zodpovědnosti, ten vždy a bez výjimky musí postupovat dle zákona. Až budete jedním ze 12 000 000 cestujících, odbavených ročně při překračování vzdušné hranice státu z letiště Václava Havla, vzpomeňte si, že vaši bezpečnost kdesi v útrobách terminálů hlídají profesionálové.

TEXT: Tomáš Nídr

U Maracaiba, které je největší vodní plochou Latinské Ameriky, začal před stoletím venezuelský ropný boom. Následkem neustálé těžby je však ekologická katastrofa, kterou vláda bohorovně přehlíží.

Chci se v hotelu v devět večer celý zpocený osprchovat, ale z kohoutku nevypadne ani kapka. Zajdu na recepci, jestli mi mohou vyměnit pokoj, ale obsluha se tváří nechápavě. To přece ví každý, že tady v Maracaibu je voda na příděl. Přitom leží na břehu největšího jezera Jižní Ameriky. Jenže to je tak znečištěné, že se tekutina pro 1,5 milionu obyvatel druhého největšího města Venezuely nemůže pustit do sítě bez nutného ošetření, k čemuž ale chybí dostatek čističek.

Fotograf Jimmy Pirela ze zpravodajského serveru Diario Contraste mi na notebooku předvádí snímky, které pořídil ze vzduchu v červnu 2010 a nazval je Jizvy jezera. Další už nemohl nafotit, protože lety nad vodní plochou byly zakázány. Režim socialisty Huga Cháveze, který ve vlasti buduje socialismus 21. století, o důkazy svého nekompetentního hospodaření nestojí. Fotografie vypadají jak abstraktní malby. Jenže nazelenalé skvrny se mastně nerozpínají na plátnech, ale po hladině. Vyčítavě připomínají, že právě v Maracaibu před stoletím začal ropný boom, který republice plní trezory. Ovšem za cenu devastace životního prostředí. 

Úniky všeho druhu

Tady se celosvětově poprvé sála ropa ze dna. Vrtů je tu kolem 2500, takže shluky těžebních plošin na Pirelových fotografiích z helikoptéry vypadají jako kovové Benátky. Za desítky let prací Maracaibo plnily další a další roury, aby na povrch vyvedly drahocennou látku. Jenže o jejich údržbu se nikdo pořádně nestaral. „Jezero je plné prorezlých trubek. Jako mísa zkažených makaronů,“ přirovnává Gustavo Carrazquel, předseda organizace Modří ekologové. Podle jeho informací má potrubí celkovou délku 20 tisíc kilometrů.

Oficiální číslo to není. Není jak ho získat, protože státní ropné společnosti PDVSA, která je v zemi drtivě dominantním naftařem, mistrovsky hraje part mrtvého brouka. Tiskový mluvčí PDVSA Alfredo Carquez sice po telefonu slibuje, že mi sežene zodpovědnou osobu, která mě vezme na těžební plošinu a zodpoví všechny dotazy, ale přes opakované urgence zůstává jen u planých slibů. Nezbude, než se spolehnout na úniky. Ty informační jsou pro PDVSA stejně typické jako ty z rozklížených rour.

Jednotlivě to nejsou havárie obrovského rozsahu jako třeba ta, co postihla nedávno Mexický záliv. Ale trvalé úniky byť jen kapek (podle Carrazquela se měsíčně objeví 15 nových případů) se spojí v permanentní katastrofu, kterou stát bohorovně zanedbává. „Přitom peníze jsou. Barel se kupuje za více než 100 dolarů. Stačilo by, aby se z každého barelu dal na záchranu přírody jeden dolar,“ vzdychá Pirela s tím, že Venezuela z půdy vytáhne přes 2,5 milionů barelů denně.

Jenže autoritářský prezident Hugo Chávez, který si díky požehnaně vysokým cenám ropy může dovolit kupovat voličskou popularitu rozhazovačnou sociální politikou, ekologické cítění nemá. I proto, že poškozování životního prostředí jako velký problém nevnímají ani občané. „Velké globální společnosti jsou pod daleko větším tlakem, protože podnikají po celém světě a necitlivá těžba třeba v Africe jim může kvůli kampaním aktivistů způsobit problémy na druhé straně planety,“ vysvětluje předseda organizace Živá Země Alejandro Luy, proč management přeci jen lokálního podniku PDVSA může nad nehodami v klidu mávnout rukou. Poznamenává, že teoreticky má Venezuela velmi dobré zákonodárství na ochranu přírody, ale v praxi je vše jinak. „Když PDVSA způsobí další znečištění, je jejím nejaktivnějším obráncem před tiskem ministerstvo životního prostředí,“ říká s hořkým úsměvem.

Slané, špinavé, zaplevelené

Jenže kdyby ropa představovala jediný problém jezera, bylo by to ještě dobré. Jenže je tu řada dalších. Zaprvé slanost. Ač se tato plocha kvůli své sladké vodě označuje setrvale jako jezero, fakticky se jedná o záliv, který už v době objevení byl úzkým kanálem propojen s Karibským mořem. Ten je však kvůli lepšímu přístupu nákladních lodí postupně rozšiřován a prohlubován, což vede k pronikání moře do vnitrozemí a tedy ke stále větší koncentraci soli a ohrožení živočichů, především v severních částech 13 210 kilometrů čtverečních rozlehlé zátoky (pokud ji tak budeme označovat, připadne titul největšího jihoamerického jezera na Titicaca). 
Kolem Maracaiba žijí miliony lidí, kteří si z něj udělali odpadkový koš, a oblast se rovněž intenzivně zemědělsky využívá. Splašky z polností i domácností míří téměř bez čištění do vody. „Jen město Maracaibo by potřebovalo vzhledem ke své velikosti 34 čističek, ale má jen tři, a z toho dvě nefunkční,“ tvrdí aktivista Carrazquel. Výsledkem toho všeho je, že v jezeře se vykoupe jen ten, kdo chce riskovat minimálně kožní onemocnění. Ve vedru, které region po celý rok restuje, je to frustrující vědomí.

Poslední rána, která na jezero dopadla, se jmenuje okřehek. Je to plevel, který roste na hladině a zabírá dnes už patnáct procent její výměry. Zbylým živočichům, které ještě nezahubily další rány, bere tento zelený koberec přístup ke světlu a tedy i ke kyslíku, protože řasám není umožněna fotosyntéza. Vědci dosud nepřišli na to, proč se mu tak daří. Jedna teorie uvádí, že je to kvůli prostředkům, které se házejí do vody kvůli neutralizaci ropných skvrn, nebo kvůli naplaveným umělým hnojivům, kterými zdejší na svých farmách nijak nešetří.

„Jednou vítr navál tu trávu ke břehu města, kde začala odumírat. Byl to pekelný zápach,“ vzpomíná fotograf Pirela. Jenže vlády (ať už ta Chávezova v Caracasu nebo ta regionální, dlouho v rukou opozice) si jen zacpaly nos a neudělaly nic. Dosud jediný účinný způsob, jak se plevele zbavit, je vytrhat ho. Jenže Venezuela si pořídila jen jeden speciální kombajn, který podle Modrých ekologů už delší čas kvůli poruše pouze stojí v docích. Zbývá tak pouze manuální likvidace pomocí mačet, což je kvůli její marnosti práce vhodná pro Sisyfa, pokud by si chtěl dát změnu od svého balvanu. Jestli to tak půjde dál, zaroste Maracaibo tak, že už se nebude muset přemýšlet, jestli říkat jezero nebo záliv. Slovo močál bude nejvýstižnější.

TEXT A FOTO: Jiří Sladký

Jalovcové hory jsou plné roklí a kaňonů. Ale jsou taky rájem zvěře. Kdysi šáhův lovecký revír, dnes takřka neznámá rezervace divočiny v jedné z nejodlehlejších částí Íránu.

Íránská ochranářská tradice má historickou obdobu v královských lovištích, jakýchsi „oborách“. Ještě v 70. letech minulého století znamenala ochrana fauny v uznaných rezervacích neomezené lovecké možnosti pro panovníka, jeho široký dvůr a zahraniční návštěvy. Islámská revoluce přinesla pro stav zvěře další ránu. Mezi obyvatele se dostala spousta zbraní a střeliva – touha napodobit svrženého šáha byla víc než lákavá. Nenávratně zaniklo mnoho útočišť velkých sudokopytníků. Až v posledních letech stavy divokých zvířat začínají stoupat a díky introdukci (z biologického a ekologického hlediska se jedná o vysazení druhu na místo mimo lokalitu výskytu) se rozšiřuje i počet jejich útočišť. Takovým je i národní park Tendooreh (čti tendure) v jedné z nejodlehlejších částí Íránu – v pohoří Kopet Dag. Z původní malé rezervace založené šáhem je po čtyřech desetiletích rozlehlá oblast o 700 km².

Skalní labyrint plný stád

Tendur znamená v kurdštině pec. Spleť úzkých skalnatých hřbetů a hřebínků se stržemi a roklemi nejspíš lidem připomínala soustavu pecí, vyhloubených otvorů z hlíny, v jakých tu dodnes připravují placky. Krajina je tady skutečně víc než zvláštní. Kaňony jakoby pokropené křivolakými korunami jalovců nepřipomínají ale les, nanejvýš řídkou lesostep. Na svazích nadchne návštěvníka záplava tulipánů, mečíků, kosatců, sternbergií a dalších bylin, které vyrůstají z cibulek. Dávno není poznat, že se tu dřív hojně páslo. Na loukách uprostřed kotlin, mezi vysokými svícny divizen a trnitými polokoulemi astragalů a kamenných mechů se to hemží stovkami syslů a křečků.

Na území parku vznikly ideální podmínky pro uchování celé řady vzácných živočichů. Může za to morfologie, dvoutisícová nadmořská výška a stepní klima. Lidská sídla tu nenajdete, a protože pastevectví je silně omezeno skoro na celé výměře parku, můžete tady potkat endemické kozorožce, antilopy, vidět orly a supy plachtící nad krajinou, ale také stohlavá stáda divočáků. Na přemnožení těchto zvířat nese vinu striktně uplatňovaný zákaz konzumace vepřového. Dalším cenným obyvatelem hor je arakal, druh horské ovce podobné muflonu (Ovis orientalis), snad jeho předek. Stáda tu dosahují největší početnosti v Íránu, berani jsou nejtěžší a mají nejdelší rohy. 

Na výspě Persie

Většinu obyvatel zdejšího kraje netvoří Peršané, ale Kurdové. V 17. století je sem odsunul šáh Abbás I. V době rozkvětu středověké Persie měli strážit neklidnou hranici proti obávaným Turkmenům. Desítky tisíc Kurdů se nedobrovolně vydaly z opačného konce říše a už tady zůstaly. Spolu s afšárskými Turky, Turkmeny a perskou menšinou vytvářejí pestrou etnickou směs tohoto cípu Íránu. Zvlášť vzdálená pohoří jsou doménou minorit, často ještě nomádů.

Za poslední vesnicí se odvážně vlní nekonečné serpentiny, z nichž se otevírá pohled na chaotický reliéf: neproniknutelnou změť desítek strmých dolin, souběžné srázy a útesy z vrstevnatého vápence. Vrásné pohoří Kopet Dag zde na šířku přesahuje 100 km. Tady končilo území perských šáhů, dnešní Írán, za divokým horstvem se otvíralo území mytologického a odedávna nepřátelského Turánu (dnešní Turkmenistán a navazující pustiny střední Asie), s nímž bylo podle legend souzeno Íráncům svádět odvěký zápas.

Ohně proti levhartům

Na okraj tak nedostupného místa nás vyvrhl autobus náboženského kroužku, rozjaření muži odříkali chronologii imámů a k tomu neméně bravurně české fotbalisty. Zapalte si oheň, dopřáli nám poslední rady – proti vlkům a levhartům a taky na pár hrnků čaje, abychom vydrželi krutou horskou noc. Plameny z diviznových stvolů, jediného dosažitelného topiva, šlehají dlouho do noci. Široko daleko jsme tu jediní lidé. Na skalní římse vytuším stádo antilop. Dlouho postojí v pozoru než zmizí za srázem. Co krouží nad námi, bude zřejmě orel královský, hned několik ptáků rozpřáhlo obří křídla nad ztichlou horskou dolinou. Ale to nejdramatičtější setkání s divočinou zažijeme časně ráno. Stádo divokých prasat. Desítky šedých zvířat se postaví kolmo ke mně, už už se rozběhnou, ale naštěstí se otočí, přeběhnou mělké sedlo a zmizí v údolí.

Íránský pól mrazu

Probudíme se do silného mrazu, přestože je začátek května. Drobné lístky divokého jetele jsou zmrzlé na kost a obalené jinovatkou. Tak nás přivítalo jedno z nejchladnějších míst Íránu. Mrazy tu pravidelně vytrvají dlouho do jara a v zimě není až tak výjimečných –30. Při pohledu na mapu je jasné proč. Přestože jsme na stejné rovnoběžce jako jižní Středomoří, asijský kontinent zmůže hodně. Mrazivý vzduch ze Sibiře se občas přelije přes pohraniční hory a zasáhne hluboko do vnitrozemí iránského severovýchodu. Naopak v létě převažují větry od jihu, až na výjimky nezaprší a přes den běžně panují čtyřicetistupňová vedra.

Poslední nomádi

Zanedlouho po úsvitu narazíme na možná poslední zdejší nomády. Navzdory zákazu se toulají v horách, které jim upřeli. Jejich doménou jsou navazující hřbety celého táhlého pohoří, ale čas od času kočují i v samém jádru národního parku. Tak trochu se souhlasem místních úřadů. Kdo by je chytal, když během dne a noci jsou se stádem schopni přesunu o dobrých třicet čtyřicet kilometrů. Už z dálky vidíme na svahu roztřesené vějíře dýmu. To pastevci pálí suché astragaly, aby se aspoň na chvíli zahřáli. Za chvíli stojí před námi. Muži utiší hrozivá psiska s obojky plnými hřebů, to aby se navzájem neporvala.

Stisky rukou, pozdravy i poptávání. Chošrož! Podle jazyka nejde o Turky ani Turkmeny. Také vzezření, nápadný nos a široký knír jsou stopou, která vede ke Kurdům. Snad před námi stojí potomci těch původních hraničářů. Pravice u srdce a přátelské úsměvy zakrývají jistě vrozenou bojovnost horalů. Dvojice tmavých mužů má vše s sebou, na oslech. Nikdy předem nevědí, kde se vyspí, ani kdy podojí. Zítra stejně jako včera potáhnou krajinou, srázy a dolinami Kopet Dagu, s vaky a hromadou houní, pastevci tuláci a s nimi pár stovek ovcí.

Jen o pár hodin dál už za neviditelnou hranicí parku potkáme početnější skupinu. Kurdští kočovníci přijíždějí na letní pastvu. Starý traktůrek pamatuje ještě šáha, ale slouží jako neocenitelný pomocník. Pobere stany a všechno vybavení. Jen ovce musejí po svých, i když i ty už někde svážejí do hor náklaďáky. Tihle pastevci patří k jinému klanu než tuláci vysoko v kopcích. Na zimu usedlí na turkmenských rovinách, hned vedle polí s obilím, čtyři měsíce pak tráví na svěží pastvě dvě stě kilometrů na východ. Jen na týden dva se část mužů vrací začátkem léta do vsi, sklidit a uskladnit dozrávající pšenici.

TEXT A FOTO: David Těšínský

Dostal jsem se k tomu vlastně náhodou. Může za to zřejmě Jerry, třicetiletý grafik, kterého stejně jako mě zajímají neobyčejné životy lidí. Společně jsme v Malakce, malajském městě se skoro milionem obyvatel, pátrali po vietnamské komunitě, která loví, zabíjí a jí bezdomovecké psy. Po pár dnech jsme konečně narazili na člověka, který nás vzal za svým známým, jehož rodina se na tuto nelegální akci chystala.

Abychom si rozuměli, v samotném Vietnamu je zabíjení a pojídání psů tolerované. Problém nastává u vietnamských komunit v sousedních státech, třeba právě v Malajsii, kde se podobnými činy pohybujete už za hranicemi zákona. Vietnamci jedí psy tradičně už od narození, patří to k jejich kultuře, zvykům. Psi se běžně jedí jak ve Vietnamu, tak třeba v Číně a místní přistěhovalci z Vietnamu v Malajsii nedělají výjimky, přestože to tady je velice riskantní. V Malajsii sice na první pohled vládne harmonie, ale na druhou stranu tu je běžný trest smrti anebo dlouhodobé vězení. Přesto to přehlížejí. Sice si dávají pozor, ale i tak se konají tato psí jatka jen několik metrů od míst, kde žije spousta lidí, kde jsou obchody atd. „Bezpečí“ jim zajišťuje oheň. Kdyby šel náhodou někdo kolem, mrtvého psa rychle pokryjí listím a větvemi a hodí do plamenů. Nikdo se pak už nezajímá, co to vlastně na dvoře domu hoří.

Podobné akce se konají zhruba jednou za čtrnáct dní. Sejde se při nich celá širší rodina s přáteli, já byl v kolektivu zhruba dvaceti lidí. Několik dní před jejím konáním nastražili past na psa, kterého pak přemístili do boudy u místa, kde se sezení konalo. Pak konečně nastal den D, který začal drobným dramatem. Vietnamci očividně při pohledu na můj foťák znervózněli a začali se bát. Vzduchem létala drsná slova, pár lidí mávalo sekáčky a noži nad hlavou ve vzájemné hádce. Nakonec se však situace uklidnila a dobré vibrace vyhrály, přestože to pro mě byl dost těžký moment. Mohlo se tedy začít.

Nejdříve psa jeden člověk udeřil několikrát holí do hlavy, aby ho omráčil. Již ve spolupráci s druhým ho potom pověsil na hák a podřízl mu krk. Tam visel, dokud nevykrvácel. Mrtvého psa dali na chvíli na oheň, aby se mu spálila srst. Toto torzo pak stáhli, vyvrhli a naporcovali. Z takto připravených surovin připravili hned několik jídel, která nedočkavě nanosili na zem ve velké místnosti. V onen dlouho vyhlížený večer si už nikdo na odpolední drama nevzpomněl. Všichni se spolu bavili, pili rýžovou směs s pivem, brandy či tequilou nebo whisky, a to až do doby, než upadli do tvrdého alkoholického spánku.

Rozvrzaný vlak se skřípavě sune po vlnitých kolejích vzhůru do vrchu. Když to dál nahoru nejde, chvíli se postojí, kousek vycouvá a zkusí se to znovu. Však ono to půjde. Není kam spěchat. Na jediný osobní vlak na Madagaskaru jeho cestující počkají s nekonečnou trpělivostí jakkoliv dlouho.

Železniční trať FCE, směřující z přístavu Manakara na východním pobřeží Madagaskaru do města Fianarantsoa v centrálních horách, již něco pamatuje. Byla postavena v dobách francouzské kolonie, v letech 1926 až 1936, jenže ani tehdy vlastně nebyla nová. Historickou kuriozitou je totiž to, že kolejnice a pražce použité při stavbě FCE byly ukořistěny Němcům po první světové válce a odeslány Francouzy z Evropy na Madagaskar. Dodnes se tu jezdí po kolejích, po kterých drncaly vlaky v dalekém Alsasku již v roce 1894!

Připočteme-li k věku železnice i složitý horský terén, kudy trať vede, poškozována častými a rozsáhlými sesuvy půdy, musíme dospět k závěru, že stojíme před malým zázrakem. Tuto 163 km dlouhou železnici drží při životě snad jen ne¬otřesitelná síla vůle zdejších obyvatel. Na provozu trati závisí živobytí až sta tisíc Malgašů, kteří tudy přepravují své produkty na trh, případně poskytují služby cestujícím. V okolí železnice se život zcela řídí jízdním řádem. Ten je sice zřídkakdy dodržen, ale to na Madagaskaru rozhází maximálně hrstku evropských turistů, kteří se sem vydají za netradičním dobrodružstvím.

Dlouhé čekání

Vzhled nádraží ve stanici Tolongoina odpovídal jeho věku a deštivému tropickému klimatu. Odtud musí trať nastoupat ještě přes 700 výškových metrů, aby po 62 km dovedla vlaky s cestujícími do horského města Fianarantsoa. V mnohahodinovém čekání na nezvěstný vlak si domorodci vedli velmi dobře. Mnozí posedávali v klidu pod stříškou nádražní budovy, tvářili se rezignovaně, někteří i pospávali. Trošku mi ten výjev připomínal naše vánoční jesličky. Koneckonců, i zde panoval svatý klid, protože vlak nejel a nejel. Jen místo mudrců z východu jsme sem doputovali my, cestovatelé ze severu.

Na náměstí před nádražím však panoval čilý ruch. Místní lidé pobíhali deštěm sem a tam, přinášejíce a opět odnášejíce z nádraží všelijaký proviant. Mezi nimi v blátě ťapkaly strakaté husy, nikterak se nevzrušující ani deštěm, ani lidmi. Vlakem často cestují celé rodiny. Když vezou na trh do města svoji úrodu manioku napěchovanou v rozpadajícím se pytli, berou děti s sebou. O ty nejmladší by se neměl doma kdo postarat, ty jen malinko starší jsou zase vítanými pomocníky. Pro místní děti jsme my, turisté z Evropy, představovali výjimečné povyražení. Evidentně se nestává příliš často, aby se v jejich městečku objevil nějaký vaza (malgašsky běloch). A zatímco nás čekání na vlak již po třech hodinách přestávalo bavit, děti to s námi bavilo čím dál tím víc. Kontakt byl opravdu bezprostřední.

Na místní poměry velmi přepychová nádražní jídelna v Tolongoině nabízela pestrou nabídku jídel pro cestující. Základ každého pokrmu tvořila tak jako všude na Madagaskaru rýže, ke které jste si mohli vybrat kuřecí, hovězí i vepřové maso se šťávou nebo jen zeleninovou omáčku či vejce. Malé kuličky jsou malgašským chlebem – trošku jako naše kobližky. Nádražní budovu v čase očekávaného příjezdu vlaku obklíčilo početné družstvo potulných prodejců občerstvení. Jakoby každý, kdo v Tolongoině umí vařit, přinesl aspoň jednu porci. Jenže s narůstajícím zpožděním vlaku jídlo přestalo vypadat čerstvě a odloženo na nejrůznějších místech se těšilo spíše jen pozornosti much.

Boj o místo

Jakmile se ve stanici objevil vytoužený vlak, letargie všech čekajících byla okamžitě pryč. Všichni popadli svá zavazadla a vzali útokem nástupiště. Bylo jasné, že začíná boj o místa. Souprava čítala všeho všudy tři vagony a přijela evidentně plně obsazena. Kam se všichni vejdou? A kam se vejdeme my? Ještě než vlak dobrzdil, domorodí cestující začali dovnitř ládovat své pytle. Cpali je do vagonů dveřmi i okny a vzápětí se cpali za nimi, ačkoliv ti cestující, kteří právě přijeli, se proti všem snažili cpát z vlaku ven.
Spolu s cestujícími vlak obklíčili již dávno připravení prodejci jídla. Co na tom, že pokrmy během dlouhého zpoždění už ztratily pel čerstvosti. Podle zájmu cestujících jsme pochopili, že ve vlaku tu tráví obzvláště dobře. Za pouhou třičtvrtěhodinku bylo všechno jídlo prodáno, koupeno a snědeno, všichni cestující nacpáni tam, kde to jen bylo možné, a vlak se s mohutným houkáním vydal na další cestu. Ale nijak naspěch neměl, našich 41 km projel v klidu, za nějaké tři a půl hodiny.

My jsme se nakonec nacpali do vagonu první třídy. Ne že bychom toužili po nějakém luxusu, ostatně viditelný rozdíl mezi třídami ve vlaku nebyl, ale byl to jediný vagon, do kterého jsme se dokázali vmáčknout. Vzrušující bylo, když se po setmění ukázalo, že ve vagonu nesvítí ani jediná žárovka, a my se ocitli v absolutní tmě. Inu, první třída…

TEXT: Petr Mašek, FOTO: Petr Kalač

Karl May ji ve svém románu Ve stínu pádišáha popsal jako nebezpečnou, hemžící se nelítostnými hrdlořezy a krvelačnými medvědy. Procestovali jsme ji od severu k jihu a troufli si i tam, kam Mayův superman Kara ben Nemsí.

Už dřív jsme chtěli tuto nespravedlivě opomíjenou a obávanou zemi navštívit, porovnat fikci Karla Maye (který tam nikdy nebyl) se současnou realitou. Některé Mayovy popisy jsou trefné, na cestě po Albánii jsme našli mnoho míst, jež jsou jak vystřižená z Mayových románů.

Domorodci

„Škipetar je vůči cizinci právě tak uzavřený, vážný a nepřátelský, jako je i jeho země. Jsou to lidé silní, šlachovití a pružní, jejich vážné tváře mají tvrdé neúprosné rysy, jejich chladné, odmítavé oči ladí se vzezřením jejich hor. Jsou nedůvěřiví, podezírají i jeden druhého…“

Tajuplný horský národ se ukázal v tom nejlepším světle. Téměř každý, s kým jsme se byli schopni domluvit, nám zdůrazňoval, že Albánci (Škipetaři) jsou muslimové, katolíci i pravoslavní a běžné jsou i sňatky vyznavačů různých konfesí. Náboženskou tolerantnost ostatně zmiňuje už Ottův slovník naučný.

Vrcholem tolerance je pak muslimský řád bektašijů, který vedle Koránu uznává i Bibli, bere si poučení z budd¬hismu a jeho vyznavači se nebrání ani pití rakije.

Je nepochopitelné, jak si mohl komunistický diktátor Enver Hodža myslet, že vytvoří z Albánců první ateistický národ. Jeho přesvědčovací metody, tj. vězení pro kněze a imámy, buldozery na mešity a kostely, zjevně neuspěly.

Dnešní Albánci nejsou nedůvěřiví, rádi si popovídají s cizinci. Po celou dobu jsme se nesetkali s jediným pokusem nás ošidit, natož přepadnout či oloupit. Pravda, občas nás před svými spoluobčany varovali taxíkáři, ale ti nás strašili proto, aby z nás udělali své zákazníky.

Hory

„Jeli jsme mezi příkrými kopci, nad nimiž se jako hroziví obři tyčily temné skalní masivy… Bylo slyšet temné šumění korun vysokých stromů, vrhajících fantastické stíny na naši cestu.“

Hory tvoří většinu země. V nižších polohách žijí pastevci ovcí, ve vyšších nikdo, ale postupně do nich pronikají turisté, především Češi a Nizozemci. Horami prochází i většina silnic, vinou se po úbočích. Pod nimi zejí ukrutně „temné, hrozivé, studené propasti“ a silnice jsou lemovány pomníčky těch, co se zřítili dolů. Řidiči pak rádi ukazují místa, kde prý nedávno spadl autobus… Na těchto cestách, někde zatarasených spadlým kamením, nás občas až mrazilo.

V horách nenajdete značené cesty. Turistický ruch se trochu probouzí na severu v pohoří Prokletije, ve vesnici Theth. Tam někde také končí stopy české výpravy, která se ztratila v roce 2001. Nikdo nikdy nezjistil, co se s těmi třemi lidmi stalo, ovšem v albánských horách je tak snadné zabloudit! Po několika dnech bez vody – prameny jsou velmi vzácné – člověk zemře vyčerpáním.
Vedle zmíněného Prokletije na severu lze doporučit „Moker gore“ nad Podgradcem u Ohridského jezera, a rodící se horskou turistickou základnu na jihovýchodě ve městě Leskovik. Neuvěřitelnou kuriozitou je tzv. „Modré oko“, mocný pramen, který vyvěrá pod malou skálou a takto, z bodu nula, okamžitě tvoří řeku, po které je možné se plavit na lodi. Jeho barva je neskutečně modromodrá.

Doprava

„Nasedl jsem. Ríhovi stačilo slůvko ,kawam!‘ – rychle – a letěl jako šíp. Za minutu jsem byl v soutěsce. Vraník uháněl mezi skalami jako vítr. Ještě minutu a ještě jednu…“

Kara Ben Nemsí se po zemi Škipetarů pohyboval na svém nepřekonatelném koni Ríhovi. Dnes se tady na koních necestuje, ale veřejná doprava je v Albánii naprosto dokonalá.

Páteří dopravního systému jsou minibusy pro 12–15 lidí (podle potřeby ale i pro víc). Ty jezdí celý den po jedné trase z města do města a nabírají cestující na každém rohu. Stačí jen mávnout. Minibusy jsou přijatelně levné a snesitelně nepohodlné. Rychlost, se kterou jsme přesedali z jednoho minibusu do druhého, kamarád srovnával s tím, jak baron Prášil přeskakoval z jedné dělové koule na druhou.

Síť minibusů doplňují autobusové linky, u těch ovšem bývá trochu obtížné zjistit, kdy jedou. Zastavují stejně jako minibusy, tedy prakticky všude.

Stejně se chovají i vnitrozemní lodě, např. na cestě po Bílém Drinu. Zastavují u pobřežních kamenů, na kterých čekají cestující. Tato cesta nádherným kaňonem je díky dokumentárnímu filmu oblíbená. Je ovšem nutné upozornit, že třeba v době, kdy jsme tato místa navštívili my, nejezdil po vodě slibovaný trajekt schopný převážet dopravní prostředky, což zklamalo řadu českých motorkářů, kteří se tak vydali na zbytečnou cestu.

Památky

„Na nejvyšším pahorku stojí polorozbořený zámek. Město vytvořilo vlastně několik vesnic, které se spojily, a domy jsou tu většinou ze dřeva.“

Tak popisuje Karl May město Skadar na východním konci Skadarského jezera. Zmíněný zámek je rozsáhlý hrad. Domy dnes nejsou ze dřeva, Skadar je moderní město.

Největšími perlami mezi albánskými památkami jsou ovšem dvě místa zapsaná na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO – Butrint a Gjirokastër.

Butrint leží na jihu a vystavěli ho Řekové ve 2. a 3. století před Kristem. Přišlo však mocné zemětřesení, vpád Benátčanů, vzestup podzemních vod a epidemie. Město bylo opuštěno a skryla ho vegetace. Dnes se můžete procházet mezi ruinami a obdivovat zbytky lázní, divadla, několika chrámů a mnoha dalších budov. Na prohlídku si vyhraďte nejméně tři hodiny. Po skončení působivé procházky se ještě můžete osvěžit v jezeře.

Gjirokastëru se zcela právem říká „Kamenné město“. Kameny jsou tu použity nejen jako zdivo, ale také jako střešní krytina prakticky všech domů v historickém centru.

Městu vévodí hrad a nedaleko rodného domu Envera Hodži stojí za návštěvu dům rodiny Skënduli. Ten je vybaven důmyslným obranným systémem a je také nádhernou architektonickou památkou s autentickým vybavením a krásnou výzdobou. Provází v něm sám majitel, potomek kdysi bohatého rodu. Na některých místech v domě jsme se neubránili představě Kara ben Nemsího sedícího u kávy a vodní dýmky.

Stravování

„Jídlo bylo znamenité. Měli jsme pořádnou mísu rybí polévky, že by lepší neuvařili v Praze ani ve Vídni. Pak následoval obrovský kapoun nadívaný fíky a rozdrcenými ořechy, pečené kůzle a tučný pilav s rozinkami a mandlemi. Jako zákusek bylo ovoce a cukroví…“

Takovou hostinu jsme tedy nezažili, ale nechali jsme se (za 5 eur na osobu) pohostit v domácím prostředí a můžeme také potvrdit, že jídlo bylo znamenité.

V Albánii najdete bezpočet kavárniček, ve kterých se popíjí maličká, ale ukrutně silná kávička, je možné si objednat koňak a pivo, ale jídla se nedočkáte. Ve větších městech se najdou restaurace s jídlem, ale asi jsme měli smůlu, nijak nás neuchvátilo.

Lze ovšem doporučit městská tržiště, kde lacino nakoupíte chutné domácí sýry, nakládané olivy mnoha druhů v různých nálevech a také místní specialitu, grilovanou beraní hlavu.

Zbraně

„Byla tam celá sbírka pušek, čakanů a dýk. To tedy bylo skladiště zbraní, jehož existenci jsme tušili. V jámě bylo také několik velkých kusů olova, plechové krabice naplněné roznětkami, hromádka křesacích kamenů a soudek s prachem.“

Albánii se někdy přezdívá „země kalašnikovů“. V době občanských nepokojů v 90. letech 20. století se zbraně z armádních skladů dostaly mezi obyvatele, kde už zůstaly. Přesto jsme střelbu ze samopalu slyšeli jen jednou, v noci v kamenolomu.

V Albánii se na každém kroku setkáváme s malými betonovými Enverovými bunkry.

Tiše chátrají a nikdo se o ně nezajímá. Ve skladištích zbraní rezivějí stovky velkých námořních min, torpéda a protiletecké kulomety.

Zvířata

„Zvíře udělalo půlobrat ke mně, otevřelo chřtán a vyrazilo dlouhý vzteklý řev. Ucítil jsem jeho horký, smrdutý dech. Bleskurychlý obrat – medvěd po mně chňapl, ale hrábl jen do vzduchu, protože jsem již nestál za ním, nýbrž po jeho pravé straně. Levou rukou jsem ho uchopil za srst na šíji, pravou jsem se ze široka rozpřáhl a vrazil mu dvakrát nůž až po násadu mezi žebra…“

Ne, na medvědy ani na vlky jsme nenarazili. Nejčetnějšími zvířaty jsou na Balkáně tradičně psi. Lze je rozdělit do dvou kategorií: toulaví a ovčáčtí.

První kategorie se poutník nemusí bát. Tito psi bývají spíše plaší, nevytvářejí smečky a neútočí, protože dobře vědí, jak zdejší dokážou zacházet s klackem nebo kamenem. Ovčáčtí psi jsou nebezpečnější, tedy pokud uděláte chybu. Psi mají za úkol chránit svěřené stádo a hbitě reagují na jeho ohrožení. Platí tu: ke stádu se nepřibližovat, při setkání ustoupit, psům dát najevo, že se jich nebojíte (klacek v ruce).

Na jihu žijí četné želvy, které dokážou člověka postrašit, protože se velmi hlučně prodírají houštím a vytvářejí tím hluk jako malý divočák. Místní je někdy grilují.

Všudypřítomné jsou samozřejmě cikády, v horách žijí četní tesaříci, včetně vzácného tesaříka alpského, v nížinách páchníci a zlatohlávci, na loukách poskakují tisíce kobylek a nad nimi létají nádherní motýli. Respekt budí až čtyři centimetry velké černožluté žahalky obrovské.

Pospěšte si!

Albánie je země, kterou stojí za to navštívit, ať jste založením vandrák a milovník horských výšlapů, nebo plážový typ. Na pobřeží totiž závratným tempem rostou moderní hotely a penziony čekající na turisty. Navštivte Albánii, dokud její osobité kouzlo není pokažené turistickým průmyslem!

TEXT: Jaroslav Petr, FoTo: MZM

Člověk a pes spolu žijí už 30 000 let. Na obou to zanechalo nesmazatelné stopy. Dnes žije na světě asi 400 milionů psů nejrůznějších plemen. Maličkými jorkšírskými teriéry nebo čivavami počínaje a buldoky, dogami či bernardýny konče. Všichni jsou to zdomácnělí vlci, i když na mnoha z nich to na první pohled není příliš patrné. Moderní genetické analýzy pohřbily mylné představy o tom, že v krvi některých psů koluje šakalí krev. Není pochyb o tom, že jediným předkem psů je vlk. Jenže kde a kdy lidé domestikovali vlky?

O primát „psí kolébky“ se uchází hned několik míst. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že si člověk ochočil vlka na území dnešní Číny. Podle jiných expertů se tento významný moment lidských dějin odehrál na Blízkém východě. Nejnovější výzkumy však ukazují, že domestikace vlka proběhla v Evropě. Dlouho převládal názor, že se psy žijeme společně deset, nejvýše patnáct tisíciletí. Teď se ukazuje, že soužití psů a lidí trvá dvakrát déle. Náznaky toho byly už v archeologických nálezech, ale řada vědců jim nevěřila. První psi se nápadně podobali vlkům. Z pravěkých koster se proto nedá vždycky s jistotou určit, zda patřily vlkům nebo psům.

Pravěké psí pohřby

Jedny z přesvědčivých důkazů o domestikaci psa objevili archeologové v tábořišti lovců mamutů z Předmostí u Přerova. Právě tato lokalita je unikátní z hlediska výzkumu civilizace lovců mamutů. Moravské zemské muzeum získalo grant k tématu – vztah mezi lidmi a psovitými šelmami a spolu s belgickými odborníky analyzuje objevený materiál. Našli tam tři lebky, jejichž anatomické proporce se od vlčích lebek významně liší – mají kratší čenich a širší mozkovnu. Patřily psům, kteří vzhledem připomínali dnešní sibiřské husky, ale byli mnohem větší. Vážili kolem 40 kg a v kohoutku dorůstali výšky možná i 70 cm. Zhruba před 27 000 roky pomáhali tito psi pravěkým lovcům tahat a nosit těžké náklady, např. ulovenou zvěř nebo dřevo na oheň. Neměli jednoduchý život, o čemž svědčí zlomené zuby v čelistech.

Lidi poutala k těmto zvířatům silná citová vazba, což dokazuje mamutí kost, kterou měl jeden z pohřbených psů strčenou v tlamě. Zřejmě to byla potrava na cestu na onen svět. O tom, že těla mrtvých psů nebyla ponechána sama napospas osudu, vypovídají i otvory proražené do mozkovny psích lebek. Belgická archeoložka Mietje Germonpréová razantně odmítá možnost, že pravěcí lidé otevřeli psí lebky, aby jedli psí mozek. „Tihle lidé měli dostatek vysoce kvalitního mamutího masa a krmili s ním i své psy. Pokud otevřeli psí lebku, pak šlo zřejmě o rituál, jaký dnes známe od některých severských národů. Tito lidé věří, že v hlavě sídlí duch nebo duše. Prorážejí do lebek mrtvých zvířat otvor, aby ducha či duši osvobodili z mrtvého těla,“ argumentuje Mietje Germonpréová.

Co prozradila DNA pravěkých psů

Nedávný výzkum genetiků dal Miet­je Germonpréové za pravdu. Vědcům se podařilo izolovat dědičnou informaci z kostí a zubů deseti vlků a osmi psů. Někteří žili před tisícem let, kosti dalších byla staré až 36 000 roků. Analýzy staré psí a vlčí DNA přinesly nejedno překvapivé odhalení. Dědičná informace dnešních psů má blíže k pravěkým vlkům než k vlkům, kteří přežili do dnešních dní. To znamená, že přímí potomci vlků, které pravěcí lidé domestikovali, už nežijí. Buď vymřeli, nebo jsme je vyhubili. Pes, jehož DNA se při analýzách nejméně lišila od vlčí dědičné informace, žil před 14 500 roky na území dnešního Švýcarska. To znamená, že „psí kolébka“ neležela ani v Číně, ani na Blízkém východě, ale v Evropě.

Z rozdílů mezi psí a vlčí DNA vědci určili, že domestikace mohla proběhnout už před 32 000 roků. To je po archeologických nálezech další hřebík do rakve teorií spojujících domestikaci psa s prvními zemědělci. Před třiceti tisíciletími se lidé stále ještě živili lovem a sběrem. Zemědělství bylo hudbou budoucnosti.

Někteří vědci jsou přesvědčeni, že domestikace psa zasáhla významně i do evoluce člověka. Lidé, kteří si ochočili vlky a začali chovat psy, získali nad svými konkurenty významnou výhodu. Díky ní jsme se posledních třicet tisíciletí vyvíjeli jako chovatelé psů pestré škály plemen a naučili se využívat tato zvířata pro nejrůznější účely. Chov psů se promítl i do náboženských kultů a poznamenal lidskou kulturu. Svědectví o těsném soužití člověka se psy nacházíme i v těch nejstarších uměleckých dílech. Například Homér v Iliadě popisuje Achilleova nejvěrnějšího přítele Patrokla jako vlastníka devíti psů, s nimiž starořecký Řek jedl u jednoho stolu.

Mají nás přečtené

Dlouhé soužití s člověkem je na psovi jasně patrné. Zdaleka nejde jen o to, že psí plemena jsou ve srovnání s plemeny jiných domácích zvířat bezkonkurenčně nejrozmanitější. Pravěcí lidé se často ocitali v situa­cích, kdy úspěch či dokonce přežití záleželo na rychlé domluvě. Zdaleka se to netýkalo jen členů lovecké tlupy. Často bylo důležité, aby na signál reagovali rychle a přesně i psi. Člověk si proto vybíral pro další chov taková zvířata, která byla v tomto ohledu nadanější. Postupem času vyšlechtil ze svých čtyřnohých přátel pomocníky, kteří ho dokonale chápali. 
Pes získal vrozenou schopnost „číst“ úmysly člověka. Pochopí, co znamená, když člověk na něco ukáže rukou. Nepotřebuje k tomu žádný výcvik. S touhle schopností se rodí. Na pokyn rukou reagují už šest týdnů stará štěňata, zatímco vlčata toto gesto lidské ruky ignorují. Ukázání rukou nechápou dokonce ani šimpanzi. Pro psa je důležité, aby s ním člověk před pokynem rukou navázal kontakt očima. Pak zvíře ví, že gesto je určené jemu, a zařídí se podle něj.

Pes vyniká i reakcemi na lidskou řeč. Pes Rico (border kolie), vycvičený německými vědci, rozlišoval dvě stovky slov. Na povel našel mezi hračkami nejen správný předmět, například klíč nebo kostku, ale uměl ze dvou stejných předmětů vybrat menší nebo větší. Rico uspěl i při pokusu, kdy mu vědci mezi známé předměty přidali věc, s kterou se dosud nesetkal. Vědci pak požádali psa, aby novou věc přinesl, a to slovem, které nikdy předtím neslyšel. Rico si dal dohromady, že neznámé slovo patří k novému předmětu, a úlohu zdárně vyřešil. Při plnění tohoto úkolu podával pes výkony srovnatelné s tříletými dětmi.

Pes chápe z výrazu lidského obličeje naše emoce. Vědci otevírali krabice s úsměvem nebo se znechuceným výrazem ve tváři a psi si byli rozdílu zjevně vědomi. Většinou se rozhodli blíže prozkoumat krabici, kterou člověk otvíral s úsměvem. Pes zvládl i nelehký úkol, který lze shrnout slovy „vím, že víš“. Zákaz konzumace lákavého pamlsku dodržují psi mnohem poctivěji, když jsou pod přímým dohledem. Pokud se v pokusné místnosti zhasne a zavládne tma, pes pochopí, že ho nikdo nevidí, a pokusí se zákaz přestoupit. Pes pochopí, že ho jeho pán nevidí, dokonce i tehdy, když člověk jenom zavře oči. Také v tomto ohledu pes překonává většinu zvířat.

Psí kompas

I když psi zdomácněním získali celou řadu nových vlastností, zachovali si překvapivě hodně i z dědictví po vlcích. Úžas vzbuzuje jejich orientační smysl. Dobře známé jsou příběhy psů, kteří byli odvezeni daleko od svých majitelů, a přesto se k nim po strastiplné cestě dokázali vrátit. Vlci mají lovecký areál běžně kolem sta kilometrů čtverečních a dokonalá orientace je pro ně životně důležitá. Řídí se zřejmě i vnitřním kompasem podle magnetického pole Země.

O tom, že psi vnitřní kompas neztratili, svědčí výsledky výzkumu vědců z České zemědělské univerzity v Praze a jejich německých kolegů z Universität Duisburg-Essen. Psí schopnost vnímat magnetické pole se prozradí při močení a kálení. Zvířata se při této činnosti staví tak, aby osa jejich těla mířila směrem sever–jih. Aby se tato slabost pro zemský magnetismus projevila, musí mít pes naprostou volnost. Nesmí být například na vodítku a musí se pohybovat v terénu, který mu není důvěrně známý. I pak existuje z pravidla jedna významná výjimka, která v první fázi málem zavedla pátrání po psím kompasu do slepé uličky. První analýzy dat prokázaly orientaci těla psů při močení a kálení podle siločar magnetického pole jen asi ve třetině pozorování. Ve zbývajících přídech se psi svým vnitřním kompasem neřídili.

Pak si ale vědci uvědomili, že magnetické pole je poměrně často narušené. Kolísá jeho intenzita, mění se směr siločar. Výzkumníci proto porovnali zvlášť data získaná v době, kdy bylo magnetické pole Země stabilní, a v době, kdy došlo k jeho narušení. Výsledky nových analýz byly překvapivé. Při stabilním magnetickém poli se psi při močení a kálení stavěli hlavou k jihu nebo k severu. Při narušeném magnetickém poli nebrali na směr jeho siločar ohledy. Odhalení výrazné reakce psů na poměrně malé změny v magnetickém poli patří k největším překvapením, jež studie českých a německých zoologů přinesla.

„Můžeme si to představit, jako když se člověk na výletě zastaví a podívá se do mapy. Pokud je mapa v daném místě nečitelná, je orientace podle ní nemožná,“ vysvětlují autoři studie. Podobně, jako se člověk nesnaží najít cestu podle nečitelné mapy, nepokoušejí se ani psi orientovat podle narušeného magnetického pole. Záhadou zůstává biologická podstata psího kompasu. Vědci zatím jen spekulují, zda psi vnímají magnetické pole některým ze svých smyslů – zda je například vidí, slyší, cítí nebo nahmatají. Nelze ale ani vyloučit možnost, že pes vnímá magnetické pole podvědomě, a že je mu poloha těla ve směru siločar magnetického pole jednoduše příjemnější než jakékoli jiné postavení.

TEXT A FOTO: Bohumil Brejžek, Foto: Jungfraubahnen

Jízda na Jungfraujoch, nejvýše položenou železniční stanici v Evropě, je pro mnohé návštěvníky Švýcarska vrcholem jejich pobytu. Japonci dostávají tento výlet jako odměnu za celoživotní práci. Tento projekt by nevznikl bez odvahy mužů, kteří si sáhli na dno svých fyzických sil a kteří si cestu na vrchol doslova prorazili.

Výše položená železnice v Evropě neexistuje. S její stavbou bylo započato v roce 1896 z iniciativy curyšského průmyslníka Adolfa Guyer-Zellera, který si při horolezecké výpravě v roce 1893 předsevzal, že nádherné zasněžené velikány přiblíží všem. Od počátku věřil, že obrovská investice, kterou si trať vyžádá, přinese zisk. A přestože původně plánovaných 10 milionů franků se vyšplhalo až na 15 milionů, ve svém odhadu se nemýlil. Železnice vydělává od prvního roku uvedení do provozu, každý rok až dodnes, zcela bez dotací. Povolení dostal jen zásluhou stotisícfrankového daru na observatoř Jungfraujoch (nejvýše položenou meteorologickou stanici v Evropě), nicméně stavba mohla začít. Ale ještě předtím musel kromě nezbytného shánění kapitálu a vypracování detailního projektu pokusem na dobrovolnících, vynášených na nosítkách ze Zermattu až do výšky 3750 m v sedle pod Breithornem prokázat, že rychlé překonání převýšení nepoškodí zdraví cestujících. Stavba měla trvat dvanáct let, nízké teploty a nevlídné počasí ji však prodloužily o další čtyři. A to přesto, že se na ní pracovalo 24 hodin denně 365 dní v roce, nikdy předtím se však nestavělo v takových podmínkách. U stanice Eigergletscher stály dělnické baráky a pro zimní období, kdy nebylo možné sestoupit do údolí, i obrovská spižírna, vysekaná do ledu, se zásobami pro stovku mužů – 12 tun mouky, 4 tuny masa, 2 tuny brambor pro švýcarské a tuna špaget pro italské dělníky, 3000 vajec, 1500 litrů vína, 400 kilogramů kávy, 50 tisíc doutníků a cigaret. Pro vaření, vytápění a kování nástrojů bylo k dispozici 30 tun uhlí.

Tvrdá dřina

Podle Zellerova projektu měla trať ve stanici Kleine Scheidegg navázat na již existující železnici a dál vést převážně tunelem, čímž by nepoškodila okolní přírodu. V mezistanicích počítal s panoramatickými výhledy, aby si návštěvníci mohli krásu hor dostatečně vychutnat. Zeller přišel rovněž s nápadem stavět dráhu po etapách a i během pokračující výstavby vozit cestující do právě zprovozněné nejvyšší stanice. Stavba se tak částečně samofinancovala z výnosů jízdného. Ruční ražení 7122 m dlouhého tunelu jen pomocí dlát, pneumatických vrtaček a dynamitu bylo stavbou neskutečně náročnou, na hranici tehdejších technických i fyzických možností. Tunel vede ve stoupání až 25 % uvnitř hory Eiger asi 40 metrů od její kolmé severní stěny a později stoosmdesátistupňovým obloukem přechází do masivu hory Mönch. Z tunelu byly na několika místech vyraženy štoly kolmé na osu trati, kterými se vyvážela vytěžená skála. Za osmihodinovou pracovní dobu dostávali dělníci čtyři a půl franku a minéři pět. Po prozatímní mezistanici Rotstock, jíž dnes soupravy projíždějí a lze ji poznat jen podle krátkodobě menšího sklonu vozu během jízdy, bylo v roce 1903 dosaženo stanice Eigerwand a o dva roky později první vlaky dorazily do stanice Eismeer. Ta se stala na několik let i stanicí konečnou, když výstavba musela být kvůli finančním problémům na dva roky zastavena. Konečné podzemní stanice Jungfraujoch pak bylo dosaženo až o devět let později, než se původně plánovalo – v roce 1912, přičemž původní záměr prodloužení dráhy až na samotný vrchol Jungfrau se nakonec nikdy neuskutečnil. Na hoře není dostatek místa, aby se tam dalo vybudovat nádraží a turistické prostory. Trať byla slavnostně otevřena v den švýcarského státního svátku 1. srpna 1912, bohužel samotný Zeller se dokončení svého snu nedožil, zemřel v roce 1899 na zápal plic a ve stavbě pak pokračovali jeho dědicové.

Tunely v masivu

Na Jungfraujoch je dobré vyrazit hned ráno. Nejen proto, že na první dva spoje dostanete slevu, ale především pro nádherné panorama, které se před vámi bude odkrývat a jež si budete moci v klidu vychutnat v nepřeplněných vlacích, neboť většina ostatních turistů vyrazí až kolem deváté. Rezervujte si celý den, i vzhledem k ceně jízdenky by byla škoda jet nahoru pouze na otočku. Dvouapůlhodinová cesta začíná obvykle na nádraží Interlaken Ost, ležícím 657 metrů nad mořem. Připravte se, že pojedete celkem třemi vlaky. První, modrožlutá souprava Berner Oberland Bahn s normálním rozchodem vás během třiceti minut dopraví do Lauterbrunnenu, kde přestoupíte do žlutozelených barev vláčku Wengeralpbahn s rozchodem osmdesát centimetrů vedoucích do Kleine Scheidegg. Zubačka tvrdošíjně stoupá stráněmi a tunely nad Lauterbrunnenem a jeho „údolím vodopádů“. Všude, kam jen oko dohlédne, se nacházejí staré dřevěné domky a nádherná horská krajina. Ve stanici Kleine Scheidegg, nacházející se v sedle mezi údolími Lautebrunnenu a Grindelwaldu ve výšce 2061 metrů, to hlavní teprve začíná. Sbíhají se zde dvě železnice, ta z Lauterbrunnenu, kterou jste přijeli, a druhá z Grindelwaldu, kterou doporučuji využít pro zpáteční cestu. Během poslední a nejzajímavější části cesty červenožlutou zubačkou Jungfrau Bahn je třeba překonat převýšení 1400 metrů. Po dvou úvodních kilometrech vjede souprava za stanicí Eigergletscher do tunelu, vyraženého v masivu Eigeru a Mönchu, v němž pak zůstane plných deset kilometrů. Cestu krátí promítání videa na velkoplošných obrazovkách o historii i současnosti dráhy. Dvakrát vlak na pět minut zastaví, abyste mohli vystoupit a velkými prosklenými panoramatickými okny ve skále se podívat z bezprostřední blízkosti na zasněžené velikány a ledovec Aletsch. Po zastávkách v mezistanicích Eigerwand a Eismeer vlak zdolá i poslední úsek a po dvaapadesáti minutách vjede do cíle cesty, na nejvýše položené nádraží v Evropě Jungfraujoch, nacházející se ve výšce 3454 metrů. Jedná se vlastně o komplex nádraží, restaurací, obchodů a ledového paláce, zakopaných do skály a ledu. Švýcaři se tímto místem rádi chlubí, a mají proč. Budova byla zapsána na Seznam UNESCO a dráha k ní patří mezi technické skvosty Evropy.

Sfinga s hvězdárnou

Většina turistů spěchá po příjezdu k super­rychlému výtahu, který je během pár vteřin vyveze ještě o dalších 108 metrů výš k meteorologické stanici a astronomické observatoři na skálu nazývanou Sphinx – Sfinga. Observatoř je tu už od třicátých let, ale teprve v roce 1996 byla rozšířena o hypermoderní vyhlídkovou terasu se zasklenou i otevřenou částí s výhledem na všechny strany, jaký se vám naskytne pravděpodobně jednou za život – na sever na Kleine Scheidegg, na jih na mohutný splaz ledovce Aletsch a po stranách na štíty Mönchu, Eigeru a Jungfrau, někdy se v dálce zatřpytí i hladina Thunského jezera. Pohled na okolní vrcholy a ledovec patří bezpochyby mezi nejsilnější zážitky. Obrovské číslice 3571 vás nenechají na pochybách, že jste opravdu na Top of Europe, vrcholu Evropy, jak bývá toto místo také nazýváno. Když se vrátíte zpátky, zjistíte, že s přibývající denní hodinou roste i počet návštěvníků, zase ale ne příliš, neboť denní limit je omezen na pět tisíc. Výborný zážitek je též ledový palác, který dvacet metrů pod povrchem ledovce vykutali v roce 1934 na ploše tisíc metrů čtverečních dva místní horští vůdci – z ledu jsou vytesaní tučňáci, medvědi, postavy lidí, přičemž decentní osvětlení dává výtvorům nádherný namodralý nádech. Jeskyně plná ledu paradoxně hraje nemalou roli při vytápění návštěvnického centra s restauracemi a obchody. Aby totiž ledovec vydržel davy lidí, jež projdou jeho útrobami, musí se odvádět přebytečné teplo z jeskyně. Není ho málo, každý člověk prý přinese do jeskyně 50 wattů tepelné energie. A návštěvníků jsou tisíce, 365 dní v roce… Celý energetický systém se tedy obejde bez topení, radiátory najdete jen ve staré budově vědecké observatoře. V novém turistickém objektu Top of Europe z roku 1987 není ani jediný, vystačí si tu s energií ze slunce zachycenou na speciálních obřích oknech s úchvatným výhledem na ledovec Aletsch a s odpadním teplem z kuchyní i davu turistů. Schválně si na okna v restauraci sáhněte, citelně hřejí i za oblačného počasí. Právě díky moderním technickým vymoženostem ve spojení s magií alpských vrcholů je návštěva Jungfraujoch nezapomenutelným zážitkem.

Místa nepoznamenaná turismem vždy vyzařují více energie. V severním Iráku, v údolí leží mezi zelenými kopci Láliš, nejposvátnější město tajemných jezídů.

Posvátná města odpradávna přitahují pozornost lidí a jedním z takových míst je nepochybně irácký Láliš. Pro většinu lidí je Láliš velkou neznámou, ale pokud jeho název vyslovíte před jezídem, rozzáří se mu oči a srdce mu začne bít rychleji. Na celém světě bychom pro jezuídy nenašli posvátnější místo, proto je snem každého z nich alespoň jednou v životě se jím projít. Svět jezídů je plný tajemných rituálů, amuletů a příběhů. Nejvíce jezídů žije v severním Iráku, ale najdeme je roztroušené i v sousední Sýrii, Turecku, či dokonce Arménii a v západní Evropě. Velmi dlouho, téměř až do 20. století, byli uzavření před vnějším světem a jen velmi těžko se k nim někdo dostal. Časy se však změnily a Láliš se otevřel světu, aby se lidé seznámili s jeho náboženstvím a způsobem života.

Za sebou necháváme Dohúk a všude kolem se rozprostřela prázdná rovina plná kamenů a zvířeného prachu. Šofér Karim, mladý zavalitý Kurd, se více než řízení motorového vozidla věnuje tanci, zpěvu a tleskání do rytmu kurdských melodií. „Proč chcete navštívit jezídy?“ Nedokáže pochopit naše nadšení vidět Láliš. Podle Karima z nich nevychází nic dobrého a uctívají ďábla. Bohužel není jediným, kdo si to o této komunitě myslí. Objevují se první vesničky, kterým dominují malé pyramidové stavby. Právě ty jsou svatyněmi či hrobkami jezídů obývajících tuto oblast. Začínají se zvedat kopce nádherně potažené zelenou barvou a mezi nimi se táhne údolí s dalšími pyramidami. Zde již dlouhá staletí spočívá posvátný Láliš. Výběr tohoto místa nebyl ani zdaleka náhodný. Starý příběh mluví o tom, jak Bůh stvořil anděly, posadil je na loď a poslal na zem. Velmi dlouho brázdili oceány, ale v té době ještě neexistovala pevnina, kde by zakotvili. Bůh se rozhodl hodit do vody kámen, aby mohli přistát, a tímto legendárním místem se stalo údolí, ve kterém jsme se nyní ocitli.

Zázračný pramen

Vstup do městečka hlídá po zuby ozbrojená ochranka, která až po kontrole zvedá závoru a umožní nám pokračovat dál. V posledních letech se situace jezídů natolik zhoršila, že útoky na jejich komunitu jsou téměř na spadnutí. Ocitli jsme se uprostřed Láliše jako zjevení, cítíme desítky očí, které pozorují každý náš krok. Na první pohled zde žijí lidé v krásné symbióze s přírodou. Nad městečkem se rozprostírají hory, obklopují ho keře, stromy a posvátný olivový háj. O chvilku později se k nám přidá skupina domácích jezídů a nabídne se, že nás provedou svým posvátným městem. Alí, vůdce několikačlenné skupinky, nám vypráví o místních zajímavostech. Jezídi mají Láliš v takové úctě, že nikdo z nich se zde neopovažuje kráčet v botách. Nejen uvnitř svatyně či doma, ale i venku po chodnících, udusaných hliněných cestičkách a trávě. Všichni do jednoho jsou bosí, aby náhodou neznevážili svou svatou zem.

Stoupáme nahoru k menší svatyni, odkud se otevře dech beroucí pohled na celé údolí. „Nedaleko stojí bílý kámen Šilar Gach, který označoval poutníkům, že dorazili do cíle,“ ukazuje Alí směrem na kopec nad městečkem. „Jakmile poutníci, přicházející do Láliše, uvidí bílý kámen, políbí ho na znak úcty,“ vysvětluje. Před Lálišem se vlní říčka Pirát Síla, oddělovala svět od posvátného údolí. Zde se poutníci rituálně opláchli v řece, zuli se a mohli pak pokračovat dále. Směřovali k „bílému prameni“ Kánija Spí, který má podle nich kouzelnou moc. „Každý jezíd by měl být pokřtěn vodou z tohoto pramene,“ pokračuje ve vyprávění Alí a kostrbatě překládá dodatky svých přátel z kurdštiny. Nezáleží na tom, zda se těla dotknou kapky vody v útlém dětství nebo na sklonku života. Mnoho starších jezídů sem přichází dokonce z Evropy s rodinou, aby pokřtili nejen děti, ale i sebe. Nic netradičního není, ani pokud přijdou k prameni lidé i s mrtvým členem rodiny. Stačí pár kapek z pramene a brána do ráje se začne otevírat.

Tawûsê Melek

Na každém rohu je do zdi vyhloubený výklenek zčernalý od sazí. „Večer do nich přineseme olejové lampy, svíčky. Plamínky nám svítí na cestu. Olej do lamp získáváme lisováním oliv z posvátného háje,“ objasňuje Alí, když vidí, jak hledíme na vypálená místa. V noci má Láliš nádherně tajemnou atmosféru. Oranžověžluté plameny, tajemné náboženství a hvězdná obloha, pryč od civilizace musí být balzámem pro duši. Noví přátelé se nám snaží objasnit taje jezídské hudby. „Tato je kurdská a tato druhá jezídská,“ ukazuje Chalíl, který se ujal role průvodce v jezídském hudebním světě. Pro nás je jezídská hudba bohužel k nerozeznání od té kurdské, která vyhrává dennodenně v celém severním Iráku.

Dominantou celého městečka je pyramidová hrobka šejcha Adího ibn Mustafy, zakladatele jezídského náboženství. Narodil se v roce 1070 v libanonském údolí Biká a mluví se o něm jako o jednom z potomků umájjovského chalífy Marvána ibn al-Hakama . Pro jezídy má neskutečný význam a považují ho za převtělení Anděla Páva. Melek Taus (kurdsky Tawuse Melek), známý jako Anděl Páv, je ústřední postavou jezídského náboženství a duchovních představ. Stvořil ho bůh společně s ostatními anděly v průběhu sedmi dní, ale Anděl Páv se stal jeho zástupcem na zemi a podle jezídů to byl právě on, kdo vytvořil slunce, měsíc i hvězdy. Anděl Páv slíbil bohu, že se nebude nikomu jinému klanět, ba dokonce ani Adamovi. V jezídských představách vyhnal Adama z ráje, aby prostřednictvím něj stvořil lidi. Vyhnal ho i proto, že se mu nelíbila představa, že by měl žít v ráji člověk vytvořený z vody, hlíny a vzduchu, zatímco jeho stvořil bůh ze světla a perel.

Nejposvátnější místo

V centru Láliše je kamenné náměstí, v jehož středu roste starý mohutný strom. „Strom je zde již tisíc let,“ hrdě říká chlapec, který se k nám přidal. Kdysi v těchto místech byla Tržnice mystického poznání, ale dnes zeje prázdnotou a zůstaly po ní jen prázdné výklenky, ve kterých si občas posedí domácí. Z náměstí se vstupuje takzvanou Knížecí bránou Deri Mír do nejposvátnějšího místa celého Láliše, do hrobky šejcha Adího bin Mustafy. Nad hlavou se vyjímá reliéf s Andělem Pávem. Nelze si nevšimnout i dlouhého černého hada vytesaného přímo do stěny. Pro tajemné jezídy je dalším symbolem vztahujícím se k příběhu o Noemově arše. „Noe při své plavbě zakotvil v Láliši a had zacpal vlastním tělem díru v lodi, aby mohla dále pokračovat,“ přiblížil nám Alí jeden z mnoha příběhů, které zde stále žijí. Sedm světel u vchodu poukazuje na sedm andělů. „Nešlapte na kameny!“ ozve se hrubší mužský hlas zpovzdálí, když se chystáme vstoupit do svatyně. Je třeba si dát pozor, aby člověk nepoložil nohu na vysoký práh vedoucí do svatyně. Každý jezíd si před ním totiž klekne, políbí ho a překročí, až potom se ocitne vevnitř. Za malým nádvořím, kde se ve stínu setkalo několik starších mužů, je samotná hrobka. Z místa lze cítit posvátnou atmosféru, kde se člověk bojí i jen zašeptat nějaké slovo. Šejch Adí už za svého života strávil sedm let v ráji, což z něj dělá neobyčejného člověka. Když se z ráje vrátil, kázal v kurdštině, a odtud vzniklo tvrzení, že kurdština je řečí andělů přímo v ráji. V přítmí spočívá několik sarkofágů, pramen vyložený kamennými deskami a hedvábné šátky uvázané kolem sloupů. Každý, kdo sem zavítá, udělá na šátku pro štěstí uzel, dokud se uzel nerozplete, poutník je stále přítomen v Láliši, i když je od něj vzdálen už stovky kilometrů.

Rozlučka s jezídy

Na nádvoří svatyně šejcha Adího odpočívají staří muži u šálku čaje. Ženy v barevných šatech perou v nedalekém pramenu prádlo a kolem nich se rošťácky honí malé děti. Každý večer se na nádvoří setkávají nejstarší obyvatelé, aby prodiskutovali uplynulý den, dohodli se na potřebných věcech a případně vyřešili spory mezi lidmi. Nemůže sem přijít jen tak leckdo, protože jezídská společnost je rozdělena na kasty.

Určitě to jezídové neměli lehké, zachovat si po staletí své rituály a tradice ve světě obklopeném islámem. Jezídská představa Anděla Páva se dokonce shoduje s islámskými představami o ďáblu či satanovi. I proto si je muslimové zvykli označovat jako vyznavače ďábla. Samotní jezídi takové označení popírají a dokonce věří, že ďábel neexistuje. Vyslovit v jejich blízkosti jeho jméno v arabštině či kurdštině je pro ně hluboká urážka. Kdo tak udělá, nikdy nepocítí jak chutná ráj. Pokud toto slovo jezíd nikdy nevysloví, tak má napůl vyhráno. Věří v převtělování a každý z nich má na rameni dobrého i zlého anděla sepisujícího skutky.

„V posledních letech se stali jezídi terčem několika útoků, proto máme strach. I z toho důvodu střeží vstup do města ozbrojená ochranka. Muslimové si myslí, že uctíváme špatné věci, a tím pádem musíme být zlí lidé, ale opak je pravdou,“ rozpovídá se Alí, když se zajímáme o dnešní život. „My si tu žijeme klidně jako naši předkové, ale mnoho našich lidí přišlo o život rukou vrahů.“

Je fascinující být na místě, jakým je Láliš. Vypadá jako svět, o kterém si lidé mysleli, že už dávno neexistuje, ale přece dokázal v tomto zeleném údolí přežít. Jako by z každého člověka vyzařovala tajemství stará několik století. Nosí je v sobě zakořeněná a jen pomaličku se dostávají na povrch. Odjíždíme z Láliše a rozloučit se s námi přišlo několik lidí, abychom měli šťastnou cestu. Symbolicky zavřískal i jeden z pávů, které chovají přímo v centru městečka. Možná to byl právě Anděl Páv, který se přišel podívat, jak se daří jeho jezídům.

Je sebevědomá žena, které je pomoc těm, kteří ji potřebují, smyslem života. V současnosti její nadační fond Asante Kenya staví pět škol v Africe a též se stará o dívky, které uprchly před rituálem ženské obřízky. Své aktivity bere jako poslání, ale nejradši by byla, aby takovýchto projektů nebylo zapotřebí.

V mládí jste pomáhala u jeptišek nemohoucím dětem, napadlo vás někdy vstoupit do kláštera, stát se jeptiškou a pomáhat lidem v rámci církve?

Nikdy jsem nad tím takhle ani neuvažovala. Sice je pravdou, že k františkánkám jsem se dostala přes křesťanské skauty, kam jsem se sama přihlásila, ale spíš to byl krok uvědomění či hledání sebe sama. Určitě to nebylo z popudu začít kariéru v církvi a dát se na cestu jeptišky, to rozhodně ne.

Váš otec je ze Súdánu, vídáte se?

S tátou jsme se opět setkali, když mi bylo asi 31 let. Naposledy jsem ho viděla, když jsem chodila do první třídy. Mezi tím jsme v kontaktu vlastně nebyli. Před těmi pár lety jsme ho se sestrou začaly cíleně hledat, potřebovaly jsme si nějak vyřešit naše osobní životní kruhy. Od té doby jsme průběžně v kontaktu, i když sporadicky. Otec byl totiž donedávna těžký alkoholik, který po závažné operaci nohy přestal pít, a dokonce se opět stal silně věřícím. Navíc mu v důsledku jeho alkoholismu před pár měsíci popraskaly žaludeční vředy a musel opět na operaci. Komunikace s tátou je náročnější, táta je hrozně nekompatibilní s celým uspořádáním našeho světa, abych to řekla kulantně. Přesto teď už vím, že nás má svým způsobem rád. Nicméně naše vazby jsou složitější. Momentálně jsme nejvíce v kontaktu se sestrou jeho druhé ženy, která je navíc naše sestřenice asi z desátého kolena, protože se Sudánci často sezdávají v širších rodinách.

Měla jste někdy problém v ČR s nějakou formou rasismu?

Ano, měla, v dětství. Teď už tedy ne. Bydlely jsme na takovém odlehlém sídlišti, které mělo novou a starou část, a my tam byly se sestrou jediné tmavé. Řekněme, že to bylo složité, zažila jsem i útoky. Spíš si to uvědomuji zpětně, když se nad tím zamyslím. Přece jen dětská mysl spoustu negativních reakcí ani nepochopí, navíc vytěsní.

Hodně se v současné české společnosti probírá nevraživost Čechů k Romům, v čem si myslíte, že je zde největší problém?

Primárně bych neříkala, který problém je největší, protože problémů je celá řada. To by bylo na celý samostatný rozhovor. Špatné přístupy jsou na obou stranách a nebylo by fér na takhle malém prostoru jednoslovně říkat, čí vina je zásadnější. Pokud to ale přeci jen zploštím, situace okolo Romů se více než 20 let okolo neřešila, zametala pod koberec, problémy se přelívaly z města do města. Nyní často pověst předchází činy a snadno se používá vnuknutá nenávist k manipulování s lidmi. A můžeme to vztáhnout na neonacistu nebo vychytralého politika. Osobně si myslím, že sami Romové by hrozně rádi vysvětlili, že jejich obraz v očích lidí ničí malé skupiny v jejich společenství, za které se sami stydí. Krásným příkladem je projekt Gypsy Spirit, který oceňuje pozitivní projekty v soužití majority s romskou menšinou. Když vidíte všechny ty organizace, jednotlivce, zástupce měst a obcí i vrcholné politiky, kteří se rozhodli přestat negativně myslet a začít něco dělat, dojde vám, že často je otázka změny jen v jednoduchém přístupu: Když se chce, tak to jde. A že by se rozhodně všichni Romové neměli házet do jednoho pytle. Oni o gadžích také neříkají, že jsme jeden tunelář vedle druhého.

Jak jste se rozhodla, že se budete angažovat v neziskovém sektoru a prostě pomáhat?

Ani přesně nevím, ale je to pravděpodobně dáno mou výchovou a také uspořádáním každého jednotlivého člověka. Částečně mě vychovávala babička s dědou, kteří ještě žili v té vesnické sousedské pospolitosti. Je to trošku model solidárního komunitního života, který v paneláku nepoznáte. Nikdy jsme neřešili, zda někomu, kdo pomoc potřeboval, vyjít nebo nevyjít vstříc. Prostě se to udělalo. Když ale slovo pomoc vztáhnu na neziskový sektor, naježí se mi chlupy. Snažím se nepomáhat, ale spolupracovat. Protože jen spolupráce obohacuje i můj život, a to mě nabíjí.

Myslíte, že jako poloviční Afričanka máte větší úspěchy v Česku ve vaší činnosti?

Myslím, že barvou kůže to není. Dříve jsem se setkávála s postojem – no jo, to ona chce pomáhat svým. Vždyt my máme spoustu potřebných v Čechách. Spíš na mě v začátcích koukali jako na blázna. Když jsem začínala jako koordinátorka projektu adopce na dálku, v Česku byl systém tohoto projektu prakticky neznámý. Dnes je to již jiné, a řekněme, že je trendy mít adoptované dítě na dálku a přispívat mu na život. Což je v důsledku samozřejmě správně. Spousta lidí mi taky nevěřila, že to myslím vážně, že peníze například nezneužiju.

Kdo se v současnosti pouští do adopcí na dálku? Jsou to celebrity, bohatí podnikatelé či obyčejní lidé?

Řekla bych, že dnes už to není záležitost jen celebrit, ale každého, kdo chce. Setkala jsem se například s klukem ze sociálně slabé rodiny, který si denně šetřil 20 korun podle tehdejšího sloganu adopce Stačí dvacet korun denně a můžete změnit život. Do adopce se pouští i lidé, kteří na tom nejsou dvakrát dobře, ale vědí, že děti jinde jsou na tom stokrát hůř.

Jakých výsledků dosahuje váš nadační fond Asante Kenya, pomáhající dětem v Africe s těžkým životním osudem?

V současnosti máme rozestavěných pět škol a podporujeme školáky, kteří by jinak neměli šanci se na studia vůbec dostat. Zřídili jsme počítačovou učebnu pro děti ze slumů e-afric@Cyber Café, otevřeli jsme internátní třídu pro dívky utíkající před rituálem ženské obřízky. V Čechách spoluzřizujeme charitativní e-shop se šperky z Afriky Imana.cz. Asante Kenya pracuje na dobrovolnické bázi, nemáme žádné zaměstnace, pro naše výdaje sháníme partnery nebo si vše platíme z vlastních kapes. Výdělky z našich českých foundraisingových aktivit tak putují přímo na keňské projekty. V současnosti kvůli krizi je méně prostředků, ale nevzdáváme se. Na druhou stranu je pro mne povzbuzující, že Afričané dokážou ocenit i zájem. Vědomí toho, že na druhé straně zeměkoule je někdo, koho zajímají jejich problémy. Že pomoc nepřijde třeba za den, týden, měsíc, ale časem. Je to pro ně motivací, aby pokračovali dál.

V březnu, přesně od 7. 3. do 3. 4. 2014, proběhne výstava fotografií Radka Borovky, která bude završena aukcí podporující váš projekt. Jak a k čemu bude výtěžek aukce využit?

Výtěžek půjde na zmiňovaný projekt, který pomáhá dívkám utíkajícím před ženskou obřízkou. Dívky, které rituál odmítnou, jsou zavrženy celou rodinou i komunitou a musejí ji opustit. Jsou pak bezprizorní a končí na ulici, navíc si uvědomme, že jde o nedospělé dívky. My se je snažíme „posbírat“, dát jim střechu nad hlavou, jídlo, nějaké vzdělání a vrátit je do života. Na školu jsme neměli sílu ani prostředky, protože dívky zpravidla nejsou ve stejném věku a neumějí jinak než masajsky, z tohoto důvodu pro ně nejde použít ani místní studijní osnovy, které jsou ve svahilštině a angličtině. Snažili jsme se je nejprve vyučit kadeřnicemi nebo švadlenkami. Nicméně nyní se snažíme upgradovat to, co již samy umějí, a to je šperkařství. Zřídili jsme v místě šperkařskou dílnu, která již rok funguje. Dokonce už na projekt odjely předávat zkušenosti dvě dobrovolnice z Česka, včetně akademické malířky Gizely Šabókové. Základem projektu jsou rok, rok a půl dlouhé kursy. Mají za cíl obohatit dívkám jejich tradiční řemeslo o jiné postupy zpracování šperků, které by jim umožnily být více konkurence schopné na místním pracovním trhu a podpořit jejich postupnou ekonomickou samostatnost. Bohužel projekt je velmi drahý, dívkám hradíme úplně všechno. Ubytování, ošacení, jídlo, pomůcky pro práci, platy zaměstnanců, no prostě vše.

Slyšel jsem názory lidí působících například v Lékařích bez hranic, že nejlepší pomoc pro Afriku je nechat lidi, aby se naučili o sebe starat sami, místo neustálé humanitární pomoci. Jaký je váš názor?

Z principu s tímto souhlasím, podle mého názoru je tu ovšem velké ALE. Afrika, a vůbec rozvojové státy, jsou černým svědomím celého světa. Před nějakými třemi sty lety bílí lidé narušili Afričanům jejich životní řád, postavili je do situace, která byla maximálně v rozporu s jejich způsobem života. Kolonizátoři jim vzali jejich náboženství, kulturu a násilně aplikovali svoji. Prostě jim jejich svět ve velmi krátké době převrátili o 180 stupňů. Bez historického kontextu, bez průmyslové, kulturní ale třeba i sexuální revoluce. Politická a hospodářská emancipace po odchodu kolonizačních států nebyla postavena na silných morálních pilířích. Prostě kdo má, bere. Tak, jak je to zase v přírodních kulturách evolučně přirozené. A tak se začaly neúprosně rozvírat nůžky mezi sociálními vrstvami. Jenže to je pro změnu nepřijatelné pro nás, protože my vnímáme roli státu také jako solidární a sociální. Proto je humanitární pomoc přirozenou, ale také zodopovědnou reakcí západního světa. Navíc je v dnešním globalizovaném světě velmi krátkozraké nevšímat si nepokojů a problémů třetího světa, protože je v důsledku budeme stejně řešit i my. Ať už mluvíme o jejich dopadech například na světovou ekonomiku, nebo zhoršující se situaci migrantů.

Čeho byste nejvíce chtěla v budoucnu dosáhnout v rámci svých aktivit?

Abych své aktivity nemusela vůbec dělat, aby vše fungovalo tak jak má, a nadačních projektů nebylo již třeba. Což je řečeno s velkou nadsázkou, ale bylo by to fajn.

V jednom rozhovoru jste uvedla, že se ve vaší rodině dědí matriarchát, jste i vy dominantní jako vaše babička?

To by byla spíš otázka na Michala (Michal Kocáb), který by s vámi asi souhlasil. (smích) Když jsem byla malá, hrozně jsme s babičkou bojovaly kvůli jejímu tvrdému přístupu k životu. Všichni z rodiny mi říkají, že jsem jako ona, což já v tomto kontextu samozřejmě nerada slyším. Náš matriarchát je ale také daný tím, že jsme v domácnosti byly samé ženy. Takže jsem byla vychovávána v tom, že není mužských a ženských prací, a že co si neudělám sama, to nemám. Obecně mám problém vnímat muže jako automatickou autoritu, potřebuji partnera.

O tokajském vínu se hovoří jako o elixíru věčné mladosti. I to byl důvod, proč si ho hojně dopřávali duchovní, císaři, králové a ruští caři, kteří měli ve svých sklepech vzácné staré ročníky tokajského.

Tokajské víno se stalo oblíbeným nápojem cara Petra Velikého a carevny Kateřiny II. Mezi obdivovatele tokajského vína patřili i Voltaire, Oliver Cromwell, Napoleon a francouzský král Ludvík XIV., kterému pravidelně posílal tokajské sedmihradský kníže a vůdce neúspěšného protihabsburského uherského povstání František Rákoczi II. V té době dostalo tokajské označení Vinum regum – rex vinorum, tedy Víno králů – král vín. Už tehdy se vědělo, že tento „dar bohů“ léčí chudokrevnost, malátnost a nervové choroby, zkrátka příznivě působí na zdraví konzumenta. Byl proto označován jako lék „Universalis vera medicina“. V rozmezí let 1563–1830 bylo v Bratislavě korunováno jedenáct uherských králů, mezi nimi v roce 1741 i Marie Terezie. Na všech korunovacích se pil královský mok pocházející z oblasti Malej Tŕne. A bylo to právě tokajské, které pomohlo Marii Terezii otevřít dveře k papeži. Několikrát marně usilovala o audienci u Svatého otce, pak ale tato moudrá panovnice pochopila, jakou diplomatickou moc má tokajské víno, a poslala do Vatikánu povoz s několika soudky. Zlatý mok zapůsobil a Svatý otec se k daru vyjádřil: „Ať je požehnaná zem, která tě zrodila, ať je požehnaná žena, jež tě poslala, a ať jsem požehnaný já, jenž tě piju“.

První tokajské víno

Kronikář a hofmistr v jedné osobě Lacko Sepeši Mate byl v roce 1630 nucený kvůli obavám z vojenského útoku na město Kráľovský Chlmec odložit sběr hroznů až na konec listopadu. Oddálení sběru způsobilo zcibébování bobulí. Vínem, které z nich vyrobil, pak o Velikonocích překvapil manželku svého pána Zuzanu Lórantffyovou, vdovu po knížeti Jurajovi Rákoczim I. Té tokajský výběr tak zachutnal, že ho přikázala vyrábět v co největším množství „pro potěšení těla i duše“. Události pak nabraly rychlý spád. V roce 1655 byl vydaný zákon o tokajské oblasti, v němž se nařizovalo povinné vybírání cibéb z vinných hroznů. Tím byl i z právního hlediska položen základní kámen výroby tokajských výběrových vín.

Dodnes ale nebylo prokázáno, podle čeho dostal slavný mok své jméno. Jedna verze říká, že podle názvu maďarského vrchu Tokaji Hegy a pod ním ležícího města Tokaje, druhá zase oponuje, že se jmenuje po oblasti u slovenského Cejkova, jíž se říká Tokajské vrchy. Ať je však původ názvu jakýkoliv, jedno je jisté. Tokajská vinařská oblast se nachází na jihozápadních výběžcích Zemplínských vrchů. Na území Slovenska zasahuje z Maďarska a svou rozlohou 907 hektarů je nejmenší vinařskou oblastí nejen na Slovensku, ale i ve světě. Je jednou z pěti světových oblastí, kde se mohou pěstovat hrozny na výrobu přírodně sladkých vín. Do slovenské tokajské oblasti patří obce Bara, Čerhov, Černochov, Malá Tŕňa, Slovenské Nové Mesto, Veľká Tŕňa a Viničky. Zatímco v Maďarsku Tokajská oblast tvoří ucelené území, na Slovensku jsou cenné vulkanické horniny útržkovitě rozptýlené v katastrech jednotlivých obcí. V Malé Tŕni byla v roce 1924 založena výzkumná stanice, na základě jejíchž výsledků byl r. 1959 vydán zákon O rozvoji tokajské vinohradníckej oblasti na Slovensku. Podle něj jsou základem výroby tokajských vín staletími vyzkoušené odrůdy vína – Furmint, Lipovina a Muškát žlutý, a spolu s nimi nově schválená odrůda Zeta, jež musí být použity v stanoveném poměru. Vinohradníci před začátkem sběru hroznů žádají kontrolní úřad o osvědčení jejich původu, množství, cukernatosti a celkového stavu. Hrozny musí být zdravé, nepoškozené, výlučně z odrůd stanovených zákonem a vypěstovaných v tokajské oblasti. Zaměstnanec kontrolního úřadu provede inspekci vinohradu v den započetí sběru a na základě jeho zjištění pak vydá úřad osvědčení o hroznech. Jejich výnos z jednoho hektaru vinohradu přitom nesmí přesáhnout 9500 kilogramů. Pokud by vinohradník překročil nejvyšší hektarový výnos, musel by celé množství úrody z vinařského roku uvést na trh pod označením jakostní tiché víno.

Spor s Maďarskem

Slovenští výrobci tokajského mohou i nadále používat na láhvích označení Tokaj. Rozhodl o tom v roce 2012 soudní dvůr Evropské unie, když zamítl žalobu Maďarska vůči Evropské komisi, kterou Budapešť podala proti zápisu této značky do evropského registru chráněných zeměpisných označení vín E-Bacchus pro slovenské vinaře. Tím byl ukončen dlouholetý spor mezi oběma zeměmi, jehož genezi lze datovat do roku 1965, kdy maďarská strana poprvé na otevřeném mezinárodním fóru protestovala proti exportu tokajského vína z Československa do sousedního Rakouska. Přitom však maďarští politici pozapomněli na uherský zákon o víně a vinohradnictví z roku 1908, v němž černé na bílém stojí, že do tokajské oblasti jsou zařazené katastry obcí Malá Tŕňa, Čerhov, Slovenské Nové Mesto, Viničky, Veľká Bara a Černochov. Uvedené obce byly a jsou na slovenském území. Také erb tokajských vinohradníků svědčí o tom, že již v roce 1904 byla oblast mezi Bodrogem a Tisou oficiálně vyhlášena za vinařskou oblast Tokaj. Neobjektivnost maďarské strany se projevovala rovněž v požadavku, aby množství vína z maďarských vinic s rozlohou přes pět tisíc hektarů bylo zachované na úrovni produkce mimořádně příznivého roku 2000, a produkce slovenského tokaje by nepřesáhla vyrobené hektolitry z roku 1908.

Na specifické a jedinečné chuti tokajského vína má svůj podíl nejen vydatné slunečné záření, ale také půda sopečného původu, na níž se vinná réva pěstuje. Důležitou roli hraje počasí, ideální je dlouhý a slunečný podzim. Ráno se vinohrady musí koupat v mlze, neboť právě voda z říjnových ranních mlh obaluje bobule, jež potom pod paprsky slunce praskají a vytvářejí podmínky pro život ušlechtilé plísně Botrytis cinerea. Ta je vysuší a zůstanou cibéby – hrozinky, v nichž se koncentrují cukry a vytvářejí ojedinělé aromatické vjemy. Bez cibéb se prostě kvalitní tokajské nedá vyrobit.

O putnu víc

Putňová tokajská vína mohou být tří, čtyř a pětiputňová, speciálním případem je pak víno šestiputňové. Kdysi se na Slovensku vyrábělo i dvouputňové, oficiálně však nebylo nikdy uznáno. Putnovost vína závisí od počtu puten cibéb, jež se na výrobu použijí. Putna je dřevěná nádoba, do níž se sbírají cibéby – do jedné se jich vejde 22 až 25 kilogramů. Při výrobě klasického putňového vína se několik puten cibéb zalije jedním gönczským sudem (136 litrů) suchého vína nebo moštu. Soudky z dubového nebo akátového dřeva se nesmí naplnit až po okraj, aby zůstal prostor pro kvalitní oxidaci. Tokajské výběry potom zrají alespoň tři roky, z toho nejméně dva roky v dřevěných sudech.

Za skutečného krále mezi tokajskými víny je považováno pětiputňové víno, jež je v chuti medové až karamelové, přičemž v ústech zůstává chuť sušeného ovoce, hlavně hrozinek. Obsahuje minimálně 120 g/l zbytkového cukru a výborně se hodí k husí pečeni či slaným sýrům. Výjimečné víno, jež by se mělo popíjet skutečně při vzácných příležitostech. Při ještě vzácnějších a neopakovatelných příležitostech by se mělo podávat víno šestiputňové, které by mělo zrát alespoň 10 až 15 let v láhvi. V jeho chuti se mísí aroma černé kávy s hořkou čokoládou, přecházející do aroma růží s medovým nádechem. Obsah zbytkového cukru je v tomto případě minimálně 150 g/l. Aby tokajská vína získala svoji komplexnost a typickou „chlebovinku“, musejí dozrávat v malých dubových soudcích v hlubokých tufových sklepech. Bez zrání v tokajském sklepě není tokajské tokajským. Sklep i ze zákona patří k výrobě tokajských výběrových vín. Sláva tokajských sklepů nezaostává za slávou tokajských výběrů, většina z nich pochází ještě z dob tureckých válek v 16. a 17. století, kdy sloužily místním obyvatelům jako úkryty před vojáky. Ve sklepech neomezeně vládne černá plíseň Cladosporium cellare žijící z výparů vína a alkoholu v krásné symbióze s tokajským vínem. Teplota tady bývá kolem deseti stupňů při relativní vlhkosti až devadesáti procent. Jsou však sklepy, jejichž historie se začala psát teprve nedávno, a přesto v nich zrají znamenitá vína. Platí to zejména o sklepu známého vinohradníka a vinaře Jara Ostrožoviče z Velké Tŕňi, v jehož ručně kopaném sklepu v sopečné vyvřelině – tufu, v hloubce třinácti metrů je uskladněné mladé tokajské víno, aby se v malých 136 litrových gönczských sudech po letech zrání zakulatilo na sladký tří až šestiputňový tokaj. 

Tokajská vinná cesta

Jaro Ostrožovič patří k největším a nejvíce oceňovaným tokajským vinařům, ale v celé oblasti je řada dalších rodinných pěstitelů tokajského vína. „Otevřeli jsme i vlastní obecní vinařský dům. Škoda jen, že v okolí není víc atrakcí, v tom nás Maďaři už předběhli, umějí to dělat,“ říká starostka Malé Tŕňi Monika Rakacká. Situaci se snaží zlepšit i sdružení Tokajská vínna cesta, jež vzniklo na podporu rozvoje turismu a kultury v oblasti. Tokajská vínna cesta spojuje tokajské obce, pěstitele a výrobce vína, kulturní i historické památky, vinotéky, vinárny, poskytovatele stravovacích a ubytovacích služeb, cestovní kanceláře, řemeslníky či sdružení podílející se na rozvoji vinařské oblastiTokaj. Ti všichni se chtějí zasadit, aby se návštěva této oblasti se starými vinnými sklepy, v nichž je možné ochutnat pravá tokajská vína, stala zážitkem, na který se nezapomíná.

Díky své poloze mezi Svanetským hřebenem a hlavním zaledněným kavkazským hřebenem se na gruzínské straně Kavkazu zachovala svérázná kultura národu Svanů. Nepoddajných, neústupných, drsných a mysteriózních jako zdejší horská příroda.

Letní slunce silně pálí. Prudce stoupáme po rozkvetlých pastvinách směrem k bájné hoře Ušba. Tato 4700 metrů vysoká pyramida, neboli „kavkazský Matterhorn“, se při pohledu ze třítisícového sedla Guli obnažuje v plné své kráse. Tyčí se nad ostatní hřebeny dělící Gruzii od Ruské federace. Okolo špičatého dvojvrcholu krouží malý rudý mrak. Strmé žulové stěny Ušby jsou oříškem i pro zkušené horolezce a mají na svědomí smrt několika desítek z nich.

Mnoho cestovatelů tvrdí, že Svanetie už není, co bývala. Ano, mají pravdu. Nyní zde můžete bezproblémově cestovat. Po krvavých nepokojích v 90. letech bylo mezi lidmi velké množství zbraní a přepadení cizinců nebylo vůbec vzácné. Partyzánské ozbrojené bandy, místní mafii i donedávna praktikovanou krevní mstu se podařilo bývalému gruzínskému prezidentu Michailu Saakašvilimu ze Svanetie vymýtit. V horách mezi kavkazskými ledovci a idylickými vesničkami je opět bezpečno.

Došlo zde i k výrazné a polemizované modernizaci. Ta měla otevřít Svanetii západním turistům a také jejich financím. Cesta jedinou přístupovou trasou do hor po nové silnici z města Zugdidi, ležícího u hranic s problematickou Abcházií, již starou maršrutou (sdíleným minibusem) netrvá osm hodin, ale jen tři. Hlavní centrum Svanetie – třítisícové městečko Mestie, prošlo během posledních let výraznou přestavbou. Moderní náměstí až nápadně připomíná uhlazená centra městeček, jaká známe z Alp. Sem ale architektonicky absolutně nepatří. V okolí města dokonce vyrostly lyžařské sjezdovky a staré letiště bylo zmodernizováno. Většina nových domů však zeje prázdnotou.

Stačí ale odbočit z hlavního údolí řeky Inguri, které je páteří celé Svanetie, a v kterémkoliv bočním údolí se žije jako za starých časů. Mezi pasoucím se dobytkem sestupujeme do vesnice Mazeri v údolí Dolra. Na kamenité návsi se nás pod statným stromem ujímá vrásčitý děd Míša. Zve nás ke svým příbuzným domů. Okamžitě jsou na stole dvě sklenky s domácím jogurtem a talíř s chačapuri – pečenými plackami plněnými sýrem. Otec rodiny se ve vojenských maskáčích chystá na pohraniční hlídku. Zatímco sedlá koně, jeho asi tříletý vnuk si pohrává s letitým kalašnikovem. „Můžete přespat u nás na dvorku,“ odpovídá voják na otázku, kde bychom si mohli za vesnicí postavit stan. Je tam latrína, tekoucí voda i improvizovaná zásuvka s elektřinou, tedy vše, co momentálně potřebujeme.

Milované stolování

Prší, jdeme jedlovým pralesem s bujnou vegetací a půlmetrovými lopuchy. Zdejší hory jsou mimo skromné stezky neprostupné. Kvůli nedalekému Černému moři tady není o srážky nouze. S námahou se přehoupneme přes další horské sedlo a ve vedlejším údolí nás vítá pán ve středních letech – Geerliani Vagneri. Na verandě jeho dvoupatrového domu se schází snad deset členů rodiny. „Rodina je pro nás důležitá, je to otázka cti,“ praví, a na důkaz k nám po schodech přikulhává stařenka o holi, jeho matka. Královsky nás hostí. Hrnec vařených fazolí, zeleninový salát, chačapuri, chléb i víno. Gruzínci milují stolování. Dle tradic vždy při rodinné či přátelské sešlosti pronáší dlouhé přípitky nejváženější z mužů, takzvaný tamada: „Na mír, protože bez míru by vás ani nás nebylo.“ „A na víru, protože …“ a tak dále pokračují emočně nabité proslovy. „Na ženy a na lásku …“ připíjí se dalšími sklenicemi vína. V dobách praktikování krevní msty plnil tamada funkci důležitého prostředníka mezi znesvářenými rodinami. Pro Gruzínce platí, že host přichází od Boha. Díky tomu se mluví o pověstné gruzínské pohostinnosti. Bábuška večer u kamen spřádá ovčí vlnu a nabízí k ochutnání „svanskou žvýkačku“. Je to pravděpodobně obyčejná pryskyřice ze stromů. Vůbec nejde ze zubů dolů. Ráno nám na cestu přibalí i pytlík s nazelenalou, lehce pikantní „svanskou solí“. Při odchodu, po společném focení a velkém děkování nás ale babka zaráží nečekanou otázkou, zda bychom nemohli za jídlo a příjemné ubytování něco zaplatit. Jsme trochu v rozpacích. Situaci ale chápeme a dáváme rodině každý po 20 lari (asi 250 Kč), což je tu běžná cena. V Gruzii jsou ceny téměř jako u nás, ale platy jsou zde několikanásobně nižší. „To, co vyděláš u vás za měsíc, tady máš za rok,“ pravil starý Svan. Zatímco Gruzínci ve městech s velkými ideály vzhlížejí k Evropské Unii, ekonomická situace na venkově je velmi bídná.

„Stověžaté“ Ušguli

Díky obranným kamenným věžím, které jsou pro zdejší horské vesnice typické, Svanové úspěšně vzdorovali častým loupeživým nájezdům. Při nebezpečí se celé rodiny ukryly se zásobami vody a potravin do opevněných věží, dokázaly se tak nepřátelům bránit i několik měsíců. Přestože Gruzii historicky sužovala jedna krvavá válka za druhou, Svanetii se nepodařilo dobýt ani expanzivním Mongolům. Několik hodin se kodrcáme po špatné horské cestě do pomyslného srdce regionu. Skupina nedobytných vesnic Ušguli tvoří opravdu zapadlou památku UNESCO. Dále je silnice sjízdná jen pro nejtěžší automobilové kalibry, obyčejný džíp tady končí. Jsme ve výšce 2200 metrů nad mořem a pod bílým štítem nejvyšší hory Gruzie – pětitisícovou Šcharou žije okolo 70 rodin. Během tuhých zim je oblast kvůli velkým nadílkám sněhu několik měsíců odříznutá od světa. Kamenné věže, které se tyčí vzhůru k nebi, dávají místu melancholický středověký charakter. Ty nejstarší věže pocházejí již z 10. až 12. století. Udává se, že ve Svanetii stojí 175 různě zachovalých věží. Snad nejpůsobivější scenerie celého gruzínského Kavkazu. Kolem nás se volně pasou krávy a prasata, mezi domy se člověk boří po kotníky do směsi bahna a zvířecího trusu. Shrbená babka dojí kravku u polorozpadlého domku. Staří Svanové v tradičních vlněných čepičkách opodál debatují. Mají vlastní jazyk, který nemá psanou formu. Svanové udržují i tradici hlubokých hrdelních zpěvů a skupinových tanců. Odhaduje se, že národ Svanů čítá mezi 20 až 30 tisíci horalů.

Pravoslavná Kvirikoba

Přichází datum 28. července, kdy se na vrchu Kala koná nejvýznamnější pravoslavný svátek celé oblasti – Kvirikoba, známý též jako Lagurka. Se svítáním vyrážíme ke kostelíku svatého Kvirike z 11. století. Právě včas! Muži táhnou do prudkého kopce barel vína a obřího býka, který bude obětován. Lehce prší. Jsme součástí davu mířícího vzhůru. Jako každý rok se postupně u kostelíku scházejí desítky a později stovky Svanů. Většina z nich nese něco na společnou hostinu, chléb, placky, ovečku či kozu, víno nebo pálenku.

Okolo kamenného kostelíku hoří řady tenkých svíček. Prastaré svanské kostely po staletí uchovávají vzácné umělecké a kulturní památky. Ženy se šátky, celé v černém, jsou vdovy, jejichž muži padli při ozbrojených konfliktech. Několikrát se rozezvoní zvon a začíná pravoslavná mše. Dav věřících se postupně vystřídá uvnitř malinkého kostela. Ukrývá nejslavnější svanskou ikonu, znázorňující ukřižování Krista. Do Gruzie přišlo křesťanství jako do jedné z prvních zemí na světě. Gruzínská církev se hlásí k ortodoxnímu pravoslaví. Starší kněz s plnovousem po prsa a s křížem v ruce se na mě usmívá a gestikuluje: „Jen počkejte, odpoledne budeme jíst a pít takto!“ předvádí středověkou hostinu.

Za hlasitého mečení kozy ji muži táhnout do ústraní, na zemi již leží zabitá ovce. Koza visí za nohy hlavou dolů na jednoduché dřevěné konstrukci. Když podřízli ovci hrdlo, krev vystříkla do všech směrů. Mám ji na oblečení, na foťáku, na objektivu. Velkého býka již také porcují. Prší stále silněji. Ve velké boudě bez oken se už topí pod kotlem. Velké kusy masa ze všech zabitých ovcí, koz i býka se vaří dohromady. Atmosféra jako z pekla. Obří středověký kotel je tak veliký, že by se tam vešlo několik hříšníků pospolu. Vzhledem k nevlídnému počasí se kolem kotle mačkají spousty zmoklých Svanů a další se tlačí dovnitř.

Zatímco se maso z obětovaných zvířat vaří na ohni, v okolí kostela probíhají mezi mladými muži soutěže ve zvedání a vrhu balvanů přes hlavu. Obří žulový valoun váží určitě sto kilo. Za velkého úsilí se daří jen několika silákům balvan přes hlavu přehodit. Podobným zvykem je zvedání zvonu, který se zavěsí za ramena pomocí dvou kovových uch. Cílem je zvon zvednout a rozeznít pouze vlastní silou. Muži zabírají ze všech sil, nakonec se některým přece podaří zazvonit. Maso v kotli je hotové. Vidlemi se vytáhne několik kusů, hodí se na stůl a posolí se. Začíná opravdová Kvirikoba. „Jezte, pijte, hodujte!“ Chléb i placky chačapuri se trhají rukama, z demižonů se nalévá víno do všemožných nádob. Nejednou u mě přistane uříznutá pet láhev s dobře půllitrem vína. „Pij, pij!“ Žvýkáme tuhé maso, ruce umaštěné po lokty. Národ Svanů začíná zpívat. Prostor pod střechou je přecpaný k prasknutí. Víno i zlověstná pálenka čača tečou proudem. I taková stále je ona „zmodernizovaná“ Svanetie.

TEXT A FOTO: Pavel Kubát

Řekli jste si někdy „pojď udělat něco šíleného“? Už od Laosu nám ta myšlenka vrtala hlavou – projet celý Vietnam na motorce. Byli bychom pány svého času a dostali se mimo turistické trasy. A tak nás čeká čtyři tisíce kilometrů, kdy půjde o život.

Co se dopravy týče, je Vietnam riziková země. Řídí tady úplně všichni – od dětí po důchodce, od postižených po opilé, a většina z nich nemá řidičák. Navíc, já nejsem motorkář. Mám sice řidičák na auto i motorku, ale s praxí je to nevalné. V autě jsem ujel padesát tisíc kilometrů, na motorce možná jeden. Jeden kilometr. Kromě toho Vietnam neuznává mezinárodní řidičské průkazy, takže i když máte snahu neporušit zákon, ve Vietnamu není možné řídit legálně. A vzhledem k tomu, že nemáte platný řidičák, tak pro vás neplatí žádné pojištění. Cokoli se stane, jde na váš účet! Nakonec jsme se rozhodli a to riziko čtyř tisíc kilometrů na sebe vzali. Jak řekl náš kamarád: „Don’t forget to do something crazy.“ Tak dobře. „Let’s go crazy.“
Půjčili jsme si na měsíc starou motorku Honda Win 125 za tři sta dolarů a vyrazili na cestu. Začátek byl křest ohněm. Žádná příprava, žádná instruktáž. Jsi v centru Saigonu, tady máš motorku a šťastnou cestu. Prvních 250 kilometrů jsme absolvovali po místní „dálnici“ A1. V podstatě je to obyčejná silnice se širším odstavným pruhem. Jeli jsme neuvěřitelných šest hodin, protože je zde povoleno jet maximálně šedesátkou. Což dodržuje většina dopravních prostředků, s výjimkou malých autobusů a dodávek. Řidiči těchto vozidel jezdí jako šílení. I když protijedoucí motorka nemá kam uhnout, tihle blázni se v plné rychlosti pouštějí do předjíždění, blikají a troubí. Protijedoucí motorky tak musejí často uhýbat i za krajnici, případně zastavit. Platí surová zásada – uhni tomu, kdo je větší.

Vítr ve vlasech

Další den dorážíme do městečka Müi Né na pobřeží Jihočínského moře. Většinu cesty, téměř sto kilometrů, jsme kolem sebe neměli nic jiného než domy. Vše je tu spojené do obrovského komplexu, který nikde nezačíná a nikde nekončí. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Sto kilometrů zástavby bez kousku přírody. O pár dní později zažíváme opačný paradox. Cesta se klikatí kolem liduprázdných písčitých pláží na jedné straně a oranžově zbarvených písečných dun na straně druhé. Nádhera. Představte si to, sluníčko svítí, krásné okolí, prázdná silnice, liduprázdno, vy na motorce, vítr ve vlasech a pak… Motorce v zatáčce na štěrku ujíždí zadní kolo. Oba sjíždíme s motorkou k zemi, Lucka padá na mě a já po levé noze dřu kamenitou vozovku. Po metru nebo dvou se zastavujeme. Zadní kolo motorky se točí dál. Trvá to jen vteřinu. Jen vteřinu, ve které se příjemný okamžik mění na noční můru. Máme štěstí, kromě pár odřenin se ani jednomu nic nestalo. Naše věci jsou jenom zaprášené a motorka…

Rozbilo se pár plastikových krabiček, tachometr je na maděru, chce to trošku narovnat řadicí páku (na což je ideální velký kámen), ale jinak… Po chvilce byla motorka schopna nastartovat a nakonec, po základním ošetření, schopna dovézt nás i do dnešního cíle – stále devadesát kilometrů vzdáleného. Na cestě občas potkáváme skútry s takovými náklady, které by se těžko nacpaly i do přívěsného vozíku. Paní, která veze celé smíšené zboží narvané metr a půl do výšky, řidič s „bradlem“, na kterém je zavěšeno snad sto pytlíků s vodou, v nichž plavou akvarijní rybičky, nebo pojízdná kupa sena, kde řidič není vidět ani z jedné strany. Je to neuvěřitelné, co jsou lidé schopni dostat na jeden skútr.

Pomáhat a chránit

Před dvěma týdny jsme vyjeli hodně nalehko. Žádná příprava, žádné oblečení, žádné náhradní díly. Jen víra, že vše bude v pohodě a že případné komplikace se nějak vyřeší. Nemáme žádné oblečení na motorku a v případě, že se s ní něco stane, jsme plně odkázáni na domorodce. Navíc o motorkách vůbec nic nevíme. Přesto, nebo právě proto si tu jízdu vážně užívám. Byl to skvělý nápad. Poznáváme Vietnam mnohem lépe a důkladněji, než kdybychom se po něm přesunovali autobusy. Už podruhé nás staví policie. Když nás zastavili poprvé, měl jsem nahnáno. Chtěli vidět technický průkaz a následovně i ten řidičský. Jak se začali ptát po něm, myslel jsem, že je jasno. Můj řidičák tady platný není, takže buď se spokojí s úplatkem, nebo nám motorku rovnou zabaví. Nestalo se. Na můj deset let starý řidičák dlouho koukali a pak řekli, že můžeme jet. Dnes nás stavěli znovu. Možná jsem jel o pár kilometrů rychleji, ale vážně jen pár. Ve chvíli, kdy jsme si sundali helmy a bylo nám vidět do tváří, „příslušník“ odešel a přišel jiný, který nám pouze pokynul, že můžeme jet. Před několika lety totiž vznikl ve Vietnamu nový zákon, který zakazuje policistům bezdůvodně „obtěžovat“ turisty. Byla to reakce vlády na cílené zastavování a pokutování turistů policisty. Ti se pak nechávali uplácet, aby je znovu pustili. Asi to funguje. Policista pokyvuje ať jedu dál, stírám pot z čela a znovu startuji motorku.

Cesta do hotelu

Rozhodli jsme se pro trošku „hardcore“ trasu. Hned za městem se relativně pěkná asfaltka mění na skákavou silničku plnou kamení a hlubokých děr. Postupujeme pomalu. Za hodinu a půl jenom patnáct kilometrů, rychleji to nejde. Je to náročné jak psychicky, tak fyzicky. Projíždíme bahnem, občas vodou a hlavně pořád skáčeme, jak na kolotoči. To, co tady vidíme, jsme ve Vietnamu dosud neviděli. Je to skutečně to, co lidé touží vidět na vlastní oči, působí to jako namalované obrazy a ne jako realita. Lidé tu žijí mimo civilizaci a kromě používání mobilů a motorek se toho tady pravděpodobně za sto let moc nezměnilo. Tradiční šaty žen, muži kouřící dýmky a nahé děti hrající si v kalužinách. Většinou nás po cestě zdraví pouze děti a dospělí se jen usmívají. Tady nás zdraví všichni. Je to tu totiž naprostá vzácnost vidět cizince.

Cesta dává zabrat nám i motorce. Rozsáhlé deště způsobily sesuvy půdy, a my musíme několikrát motorku za pomoci domorodců přenášet přes koryta řek, jindy brodíme. Na několika místech sesuvy zavalují cestu a nánosy bahna se prakticky nedají projet. Strmý útes jen několik desítek centimetrů od vyjeté stopy nás nechal na pochybách, jestli máme vůbec pokračovat. Motorka po absolvování cesty, mnoha prudkých skocích a brzdění má silnou osmičku na zadním kole a tou dře o blatník. Nedá se nic dělat, není čas na nějakou opravu. S blížící se tmou jedeme, jak rychle nám to motorka i náš pud sebezáchovy dovoluje. Naše světlo bohužel svítí strašně slabě. Více se rozsvítí, jenom když přidávám plyn. Ale my sestupujeme do hlubokého údolí a přidávat plyn by se rovnalo koledování si o hodně ošklivou havárku. Jedu naprosto v rozporu s pravidly jízdy. Držím spojku, ať motor šlape na prázdno, u toho přidávám plyn, aby světlo co nejvíce svítilo, a do toho mačkám brzdu, protože motor se zmáčknutou spojkou samozřejmě nebrzdí. Když špatně vidím, přidávám plyn a motor kvílí naprázdno. Ale světlo svítí a já vidím, co mám před sebou. Po nekonečném klesání se dostáváme do údolí a v dálce svítí neonový nápis „hotel“. Dorazili jsme.

Loučení na čáře

Druhý den motorka tak vrávorá, že není možné jet. Zastavujeme a tlačíme motorku do nejbližšího obydlí, což je jakési kontrolní stanoviště stavu řeky. Moc se tu nenadřou. Dáváme se s nimi do hovoru a posunky se domlouváme, jestli neznají nějakého opraváře. Jeden přikyvuje a společně nasedáme na jeho skútr. Dojedeme do špinavé dřevěné chaloupky a můj „parťák“ vysvětluje muži uvnitř, že je třeba vyměnit disk i brzdu a pak znovu vyplést drátky. Muž odjíždí pro náhradní díly. My tak máme spoustu času, sedáme si všichni kolem stolečku a pokoušíme se o konverzaci. Chvilku nám pomáhá slovník, jindy posunky. Dostáváme čaj, který je zvykem nabídnout každému hostu, a následuje i vietnamská dýmka. Samozřejmě neodmítám, nasazuji metr dlouhou tubu na ústa, zapaluji chuchvalec tabáku na druhé straně a zhluboka vdechuji. Je to dobré. A hodně silné. Čistý tabák, žádná chemie z cigaret. Muži se smějí mému výrazu a pokašlávání. Je to opravdu rychlá silná dávka nikotinu. Po čtyřech hodinách se opravář vrací i s kolem. Můžeme jet. Po pěti týdnech a několika tisících kilometrech se dostáváme na hranice s Čínou. Tady naše společné putování s motorkou končí. Během tří dnů by se měla vlakem dostat ke svému původnímu majiteli. Na jednu stranu je mi to líto. Zvykli jsme si na ni a díky ní jsme zažili Vietnam tak, jak bychom ho jinak neměli šanci vidět. Na druhou stranu jsem rád, že je to vše za námi – přežili jsme. Zapaluji tak pomyslnou vítěznou cigaretu a dávám si na tu naši hondičku jedno pivo. Sbohem, holka, a šťastnou ­cestu!

Měla se dožít pouhých šesti měsíců, ale letos oslaví padesáté šesté narozeniny a září novotou více než kdy jindy. Prazvláštní konstrukce Atomium si získala srdce několika generací Belgičanů, kteří z ní hned vedle čurajícího panáčka a mastných hranolek udělali symbol Belgie.

Pokud vám Atomium něco připomíná a zároveň vám na něm něco nehraje, pak jste ve škole dávali obzvláště dobrý pozor. Poprvé jste se s ním mohli setkat v hodinách chemie. Atomium totiž není nic jiného než 165miliardkrát zvětšený model základní buňky krystalové mřížky železa. Tedy ne Atomia, které si tak trochu vymyslel jeho tvůrce André Waterkeyn. „André si všiml, že atomy železa se v přírodě samy organizují do pravidelných krychlových struktur. Z této soustavy vzal devět atomů a vytvořil unikátní tvar budovy. Představitelé města ho žádali, aby svůj projekt, reprezentující Belgii na EXPO 58, přejmenoval na Belgický pavilon, Crystallium nebo Ferrium. André však chtěl, aby jeho dílo mělo hlubší smysl. Věřil, že atomová energie může být použita nejen pro výrobu atomových bomb, ale i pro mírové účely,“ říká Inge van Eycken, usměvavá průvodkyně v Atomiu.
EXPO 1958 byla první velkou světovou výstavou po druhé světové válce a měla obrovský úspěch. Za šest měsíců trvání veletrhu navštívilo akci na 41,5 milionů návštěvníků. Cílem každé z 47 zúčastněných zemí bylo být mnohem lepší než ty ostatní, být nejlepší. Výpravné pavilony USA a SSSR se předbíhaly v tom, který více oslní. Belgická sekce zabírala celou třetinu ze dvou kilometrů čtverečních plochy. Nejvyšší ocenění – Zlatou hvězdu – za nejlepší pavilon si ovšem odneslo Československo, navštívilo jej na šest milionů návštěvníků. Během výstavy se stal velmi oblíbený, získal dokonce nejvyšší hodnocení ze všech exponátů světové výstavy. Belgický tisk o něm psal: „Je to gastronomická pohádka tisíce a jedné noci, přenesená z Prahy.“ Budovu proslavené restaurace dnes naleznete v pražském parku na Letné. Návštěvníkům ale bohužel není přístupná, od roku 2001 zde sídlí kanceláře.

Symbol Belgie

Jeho studená konstrukce mě nikdy nelákala, ani z fotografií, ani když jsem poprvé stála přímo pod ním. Stačilo, ale udělat pár kroků navíc. Vejít do prvního „atomu“ a v jedné vteřině jsem byla ohromena a doslova jsem se přesunula do časů velké slávy EXPO 58. Šest z devíti koulí Atomia jsou přístupné veřejnosti. Jednotlivé části Atomia jsou propojeny tubusy. V tom hlavním, který vede z přízemí až do nejvyššího patra, pendluje výtah – ve své době nejrychlejší v Evropě. Každá úroveň Atomia má svůj vlastní obsah. V první patře je umístěna skvělá stálá výstava plná modelů pavilonů a dobových suvenýrů z veletrhu. V nejvyšší části se nachází restaurace, ze které je úžasný výhled na město. „Největší zážitek si ovšem z Atomia mohou odnést děti. Jeden z atomů je určen pouze pro školy. Pro děti je připravený program včetně přespání v jedné ze speciálně upravených koulí. Termíny máme ovšem zarezervované rok dopředu,“ doplňuje výčet aktivit Inge.

Ne vždy to ovšem vypadalo s Atomiem tak optimisticky. V osmdesátých letech se začalo pomalu rozpadat. Jednotlivé hliníkové pláty se drolily, počasí a holubi udělali své. „Museli jsme se rozhodnout, zda najdeme peníze na opravu nebo Atomium pro vždy zničíme. Naštěstí vůle zachránit dnes už historický objekt byla mnohem větší a mezi roky 2004 a 2005 prošel jeden ze symbolů Belgie rozsáhlou rekonstrukcí,“ popisuje situaci Inge. Na opravách dokonce i trochu vydělali. Hliníkové pláty z koulí vybrousili, opatřili logem a prodávali fanouškům: „Celkem jsme prodali na 1300 kusů, každý za 1000 eur. Spousta lidí je nyní má jako dekoraci v obýváku nebo místo stolu na zahradě,“ říká má průvodkyně.

Na začátku roku 2013 americká televizní stanice CNN označila Atomium za nejvíce bizarní budovu Evropy. „Na to jsme samozřejmě velmi hrdí. V takové konkurenci to je obrovských úspěch a jsme velmi rádi, že zrovna Atomium je to nejpodivnější,“ směje se Inge.

Mysteriózní Svanetie – Na severu Gruzie žije v horách hrdý národ Svanů s jedinečnými zvyky i architekturou.

Rozpletená záhada – Český amatérský objevitel Jiří Sonnek přišel s hypotézou, která možná rozluštila záhadné obrazce na planině Nazca.

Trek u Krokodýla Dundee – Jak může dopadnout tříměsíční cesta australskou divočinou? Budete pokousáni, otráveni či sežráni?

Příroda

Ve tváři řeky Columbia – Úrodné břehy Columbie byly po tisíce let centrem života indiánských obyvatel.

Křídla Anděla Páva – Tajemné jezídy někteří považují za uctívače Satana. Jaká je pravda?

Téma – Psí život

30 000 let přátelství – Dlouhé soužití psa a člověka zanechalo na obou nesmazatelné stopy.

Poslední rikšové Kalkaty – Ve většině zemí světa jsou rikši už jen atrakce pro turisty. Ne tak v Indii.

Předplatné

Okna do Afriky – V povědomí lidí je Afrika zapsaná jako místo sucha, nemocí a trápení. Ovšem pravda je jiná, o poznání pozitivnější.

Rozhovor – Lejla Abbasová – Kráska s africkými kořeny je nejen modelkou a moderátorkou, ale hlavně samaritánkou tělem i duší.

Historie a archeologie

Horská dráha – Bez odvahy a hlavně drsné práce mužů, kteří si v horách sáhli na dno svých sil, by na Jungfraujoch vlak nejel.

Pevnost víry – Mohutný klášterní komplex na severu Ruska přečkal nejedno obléhání.

Magie cibéb – Tokajská vinařská oblast se neřídí státní hranicí, což je pro vinaře z Maďarska doslova trnem v oku.

Na dvou kolech – Často jen díky bláznivým nápadům se člověk dostane na místa, kam by se nedostal, pokud by se držel při zemi.

Lovci zelených pokladů – Jestli si myslíte, že práce botanika je pouze lisování květin do herbářů, tak se mýlíte.

Věda a technika

Nejpodivnější stavba – Atomium původně reprezentovalo Belgii na výstavě EXPO 58, dnes dohlíží na celý Brusel.

TEXT: Michal Kratochvíl, foto: Olga Afanasjeva

Ve třináctém století trpěl celý západní svět pod ničivými nájezdy Mongolů. Valili se přes Polsko, Uhry a Balkán a zanechávali za sebou zpustošenou zemi. Jistě není náhoda, že právě v této době vznikla na ruském severu oáza pravoslavné víry a ruského patriotismu.

Teprve po smrti rodičů si dvacetiletý mladík Bartoloměj splnil svůj sen a stal se mnichem. Společně se svým starším bratrem Stefanem vzali sekery a vydali se do lesů na sever od Moskvy, kde se blízko Radoněže usadili na břehu řeky Končury. Zde roku 1337 vlastními silami postavili nevelký kostelík zasvěcený Svaté Trojici. Stefan však nevydržel drsný asketický způsob života a vrátil se do moskevského kláštera. Po odchodu bratra Stefana přijal Bartoloměj jméno Sergij na počest mučedníka svatého Sergia a pohroužil se do samoty. Za nějakou dobu se kolem něj soustředili další mniši. Sergij chtěl, aby všichni žili ze své vlastní práce. Sám šel mnichům příkladem. Vlastníma rukama postavil několik cel pro mnichy, mlel zrno, pekl chleba a nosil vodu od pramenu. Epifanij Moudrý, jeho učeň a pozdější autor jeho prvního životopisu, o něm napsal, že sloužil slovu Kristovu „jako hotový otrok“. Zavedl také stanovy každodenního mnišského života, které se v pravoslavných klášterech používají dodnes. Klášter Sv. Trojice v lesích se stal brzy známým a počet původních dvanácti mnichů začal rychle narůstat.

Ruské knížectví mezitím leželo v rozvalinách. Mongolsko-tatarská vojska zpustošila Kyjev a vypálila všechna významnější města jižní a střední Rusi. Ruská knížata podléhala nejen ponižování, ale hlavně tvrdé poslušnosti. Kromě zničujících ekonomických sankcí to znamenalo odvádět své poddané jako rekruty do tatarské armády a snášet kruté tresty za sebemenší odpor. Mongolové se rychle zorientovali i na politické scéně, díky propagandě a podplácení přiváděli obyvatelstvo na svoji stranu a chytře podporovali rozbroje mezi znepřátelenými rody. Rus upadala do čím dál většího chaosu. Této říši, kterou založil vnuk Čingischána a podmanila si celé Rusko, se začalo později říkat Zlatá horda.

Lživládci

Ve 14. století hrál již klášter významnou úlohu také právě v boji proti mongolským vetřelcům. Sám Sergij Radoněžský se velmi zasazoval o usmíření znesvářených ruských rodů a bojarů. V roce 1380 dokonce udělil moskevskému knížeti Dmitriji Donskému požehnání před bitvou na Kulikovském poli a předpověděl vítězství nad Mongoly, kterého ruská vojska nakonec opravdu dosáhla. Po této události chovali Sergije a jeho klášter ve zvláštní úctě. Sergijev Posad (rusky Сергиев Посад), jak se později toto místo s přilehlým městečkem začalo nazývat, se stal duchovní i vojenskou oporou moskevských panovníků, centrem ruského patriotismu a ne­ochvějné pravoslavné víry. Jako takový se však dostal do hledáčku Mongolů. Roku 1408, deset let po smrti Sergije Radoněžského, zničil a vyplenil klášter mongolský chán Edigej. Nemohl však již zastavit úpadek Zlaté hordy ani rozkvět ruského severu.

Následujících 200 let bylo ve znamení klidu a rozmachu kláštera. Roku 1422 na místě starého dřevěného kostela a hrobu svatého Sergije vybudovali zděnou katedrálu zasvěcenou Svaté Trojici, nejstarší dodnes stojící budovu v klášteře. Na stavbě z velké části pracovali srbští mniši, kteří ze Srbska utekli před osmanskými Turky po prohrané bitvě na Kosově poli. Na výzdobě chrámu se také podílel Andrej Rublev, nejvýznamnější malíř pravoslavných fresek a ikonopisec. Zde také vznikla jeho nejslavnější ikona Trojice, věnovaná právě Trojicko-sergijevské lávře. Od roku 1450 se již do kláštera podnikaly poutní cesty a po celé Rusi šly zvěsti o zázračných uzdraveních u hrobu Sergije Radoněžského.

Smrt cara Ivana Hrozného roku 1584 začala dlouhý řetěz bojů o carský trůn a jedno z nejvíce pohnutých období ruských dějin – tzv. Smutu neboli vládu samozvanců. Ta trvala až do nástupu dynastie Romanovců roku 1613. Ivanův slabomyslný syn Fjodor spíše nevládl, než vládl, a po velmi podezřelé sebevraždě druhého syna Dmitrije (údajně si sám prořízl krk při epileptickém záchvatu) se tak na příštích sedm let stal carem Boris Godunov, švagr Ivana Hrozného. A protože pochybné sebevraždě zmizelého Dmitrije nikdo moc nevěřil, objevovali se samozvanci, tvrdící o sobě, že právě oni jsou ztraceným Dmitrijem, synem cara Ivana Hrozného a nástupníkem trůnu.

První z nich, takzvaný Lžidimitrij I., přitáhl roku 1605 do Moskvy s polsko-litevským vojskem a nechal se korunovat na cara. Nový vládce a jeho chování však vzbuzovali v Rusku rozporuplné pocity. Lžidimitrij I. dosazoval do vedoucích státních pozic polské šlechtice, nikdy nechodil do bani (ruská sauna), jeho původ nebyl dokázán, místo rukama jedl vidličkou a po sňatku s polskou kněžnou, která se nepokrytě hlásila ke katolicismu, došla pravoslavným bojarům trpělivost. Zosnovali převrat a zabili ho. Jeho tělo zakopali za hradby, následovně kvůli pověrčivosti opět vykopali a spálili na Rudém náměstí. Jeho popelem nabili dělo a vystřelili ostatky Lžidimitrije na západ, odkud z Polska přišel.

Další samozvanec, Lžidimitrij II., se o pár let později tak vehementně domáhal carského trůnu, až mu kromě nespokojených ruských aristokratů a sedláků uvěřili i Poláci, kteří ho v jeho tažení proti Moskvě opět vojensky podporovali. Lžidimitrij II. s polským vojskem brzy opanoval celou západní část moskevského panství. Obkroužil Moskvu a jeho pohled se obrátil na ruský sever, jádro celé Rusi.

V obležení

V těch dobách byl již klášter Sergijev Posad důležitým církevním centrem a jednou z hlavních ruských pevností. Opevněn dvanácti širokými věžemi a bílou hradbou vysokou až čtrnáct metrů zářil do kraje. Ze střílen mířilo přes sto děl, na cimbuří byly také umístěny metací obranné stroje. Lžidimitrij II. chtěl obsazením kláštera zcela zablokovat Moskvu z východu a získat pod kontrolu severovýchodní oblasti Rusi. Jeho vojska v čele s polským hejtmanem přitáhla roku 1608 s cílem srovnat pevnost se zemí. Jeho první útoky však zkrachovaly. Obléhání se táhlo. Obránci však začínali strádat nedostatkem vitaminu C a kurdějemi. Již v únoru umíralo průměrně patnáct lidí za den. Do kláštera se nicméně podařilo proniknout malé zásobovací koloně. Kruté obléhání pokračovalo a stav obránců se stále zhoršoval.

Polský hejtman Jan Sapieha měl díky posile z Tušina a oddílu německých žoldnéřů na své straně již 12 000 bojovníků. Proti třítisícovce obránců podnikal jeden výpad za druhým. 7. srpna 1609 byla situace kritická – obránci se z posledních sil připravovali na další a možná poslední odražení útoku. Velitel obrany kníže Dolgorukov-Rošča dal vynést zbytky střelného prachu a postavil všechny bojeschopné vojáky a sedláky na hradby, ale vyhlídky byly mizivé – mohl je zachránit pouze zázrak.

A tak se také stalo. Plán útočníků byl tak komplexní, až se překomplikoval – připravovali se udeřit na klášter v noci ze všech čtyř stran. Signály výstřelů děl zahájily útok, v temnotě noci však vznikla panika a němečtí žoldnéři napadli vlastní sbor tušinských, které si spletli s obránci. To zmátlo i polské útočníky, kteří si mysleli, že obránci sami vyrážejí z pevnosti do protiútoku a také obrátili děla na tušinské. Tato událost se stala momentem zvratu. Vícenárodní armády útočníků se po drtivém neúspěchu pohádaly a jejich tábor se pozvolna rozpadal. Hejtman Sapieha nechal okolo pevnosti menší posádku udržovat blokádu kláštera. Sám odjel se zbytkem vojska vstříc sbírající se ruské armádě, která ho drtivě porazila v bitvě na Karinském poli. Na začátku roku 1610 tak po 16 měsících obléhání opustily klášter i poslední zbytky polského vojska a smutně odtáhly zpět na Tušino. Výhra měla dalekosáhlý vliv na bojového ducha obyvatelstva Rusi.

Nejuctívanější

Roku 1744 se Sergijev Posad stal tzv. lávrou (mimořádně důležitý klášter, podléhající přímo patriarchovi) a rozrostl se. K Trojicko-sergijevské lávře tak na konci 18. století patřilo přes sto tisíc „duší“ rolníků, tiskárna, hostince, drobné obchody a konírny. Klášter čile obchodoval se zrním, solí a výrobky každodenního života, jako třeba s hračkami. O sto let později žilo v klášteře již přes čtyři sta mnichů. Po bolševické revoluci byl klášter uzavřen a provoz v něm byl alespoň částečně obnoven až po skončení druhé světové války.

Kromě historické a duchovní roviny je klášter významný i širokou skladbou architektury – najdeme zde stavby od pozdního středověku, včetně zachovalého opevnění z konce 16. století. Stojí zde celkem třináct různých kostelů. Jádro kláštera tvoří již zmíněná katedrála Svaté Trojice zasvěcená svatému Nikonu, který klášter znovu vybudoval po mongolském vpádu. Uspenský chrám ze 16. století byl postaven po vzoru stejnojmenného chrámu z moskevského Kremlu.

Zajímavou ukázku ruského baroka tvoří chrám Smolenské Matky Boží. Nad klášter se také tyčí 88 m vysoká barokní zvonice, nejvyšší v celém Rusku. Svého chrámu se dočkal i Sergij Radoněžský, kostel zasvěcený jeho jménu stojí hned za novou klášterní jídelnou. 
Sergij Radoněžský se stal jedním z nejuctívanějších pravoslavných světců a v soutěži o největšího Rusa státního televizního kanálu Rusko se umístil v první padesátce osobností. Jeho Trojicko-sergijevská lávra je zapsaná v Seznamu světového dědictví UNESCO.

TEXT A FOTO: Petr Hruška

Kalkata byla dlouho synonymem bídy a utrpení indického subkontinentu. Většina ze třinácti milionů obyvatel donedávna žila pod hranicí chudoby, často v chatrných a přelidněných příbytcích příměstských slumů. Dnes se rozpínající megalopole zoufale snaží dohnat modernizující se Mumbaí a Bengalúru, těžící z indické ekonomiky. Kalkatské ulice se mění k nepoznání. Z omšelých čajoven jsou internetové kavárny, ze zchátralých koloniálních budov klimatizované obchodní domy a mladí Indové dávají před žvýkáním betelu přednost štěbetání do mobilů. Neznalého návštěvníka však zarazí pohled na vyhublé, často bosé muže, běhající úzkými ulicemi s dřevěnými dvojkolkami, kteří jako by už nepatřili do 21. století.

V několika málo zemích jsou dnes lidmi tahané rikši už jen turistickou atrakcí. V japonském Kjótu pózují s turisty před středověkými chrámy a v americkém Atlantic City mladí studenti rozvážejí návštěvníky v rikšách po blýskavých kasinech. V Kalkatě však dodnes slouží posledních několik tisíc dvojkolých rikš jako každodenní dopravní prostředek. Od úsvitu čekají na první zákazníky kolem rušných tržišť, vozí děti do škol a večer dopravují domů rodiny a mladé páry z kin a restaurací.

Niteš je na nohou od pěti ráno. Ve své noclehárně rychle posnídá čaj a sklenici satua pani, vydatného kašovitého koktejlu z cizrny, mouky, cibule, chilli a vody, dochuceného černou solí a citronem. Před úsvitem už čeká na tržišti a svým hliníkovým zvonkem, nezbytným pomocníkem každého rikši, láká své první zákazníky. „V tuhle dobu se dá vydělat nejvíc, ale člověk se dost nadře,“ vysvětluje a pokukuje přitom po davu nakupujících. Za pár minut už do své rikši nakládá proutěné koše se zeleninou a jejich obtloustlého majitele, který je za nimi na úzkém sedátku sotva vidět. Ve svých jednapadesáti letech vypadá se šedivými vlasy a strhanými rysy o dost starší. Divím se, jak může takový náklad svým na kost vyhublým tělem vůbec utáhnout, ale po několika vrávoravých krocích už poklusem mizí v hemžícím se davu.

Niteš je mezi rikšáky na rušném Barabazaru respektovanou osobností. Po kalkatských ulicích už běhá přes třicet pět let, což je nadlidský výkon. Jako většina svých kolegů sem přišel z Biháru, nejchudšího z dvaadvaceti indických svazových států, ležícího na severu u hranice s Nepálem. Vesničané jsou často po generace zadluženi bohatým zamindárům, statkářům vlastnícím pole, na kterých musí od rána do večera dřít. Zaměstnání ve městě je pro mnoho rodin jedinou zdánlivou nadějí, jak se vymotat z koloběhu nekonečných dluhů. Muži proto odcházejí za vidinou lépe placené práce do měst a co mohou, to ze svých výdělků posílají svým rodinám na venkov. Jejich pobyt se zpravidla protáhne na dlouhé roky a návrat k rodině se rychle vzdaluje. Někteří najdou práci v jedné ze stovek továren na předměstích, jako nakladači balíků u řeky Hooghly, sběrači odpadu, nebo začnou nekonečný běh mezi dřevěnými madly rikši.

RIKŠÁCKÁ POLITIKA

Slovo rikša pochází z japonštiny a doslova znamená vozidlo tažené člověkem. Rikši se poprvé objevily v Japonsku na konci 18. století, ale do Indie se dostaly až o sto let později. V Kalkatě je začali používat čínští námezdní dělníci pro přepravu zboží. Roku 1914 zažádali o povolení k přepravě lidí a od té doby jsou nedílnou součástí bengálské metropole. Číňany brzy vystřídali chudí imigranti z indického venkova a zatímco v ostatních asijských městech začali rikšové rychle mizet, v Kalkatě se jejich počet zněkolikanásobil. V roce 1939 stanovili vládnoucí Britové jejich limit na šest tisíc. Od indické nezávislosti v roce 1947 se přestala vydávat povolení nutná k jejich provozování, ale kvůli kombinaci chudoby, dopravních zácp a zákazu větších cyklorikš v centru města se počet lidmi tahaných rikš ve městě vyšplhal na odhadovaných čtyřicet až šedesát tisíc. A protože většina z nich působila nelegálně bez licence, jejich provozovatelé se stali oblíbeným terčem policistů. Rikša bez povolení buď musel zaplatit úplatek, nebo mu dvojkolku zabavili. K tomu navíc často dostal od strážců zákona pár ran dřevěnou holí.

V posledních několika letech začali rikšové z ulic tiše mizet. Policie zabavila a zničila všechny rikši, které neměly platnou licenci, až zbylo jen těch šest tisíc povolených britskou koloniální vládou. Pod kritikou organizací pro lidská práva se vládnoucí Komunistická strana Západního Bengálska nakonec snažila zbavit i těch posledních a roku 1996 je zakázala úplně. Argumentovala jasným faktem, že jde o krutou a zastaralou formu vykořisťovatelské dopravy, nehodnou důstojné moderní společnosti. Rikšové však mají i své dobře fungující odbory, které se proti vládnímu zákazu okamžitě odvolaly s tím, že sebrat živobytí nejchudším obyvatelům města není zrovna spravedlivé a komunistické rozhodnutí. K tomu přidaly argumenty o nelidských pracovních podmínkách v dolech, kde vláda nabídla rikšům náhradní zaměstnání. Spor se nakonec utopil v byrokratických bitvách a rikšům bylo nakonec povoleno dále provozovat svou živnost, i když mají zákaz provozu na rušnějších hlavních ulicích. Alespoň do té doby než se další vláda pokusí vše zrušit.

DOMA V NOCLEHÁRNĚ

Krišna Kumar je hrdým majitelem sto třiceti rikš a zaměstnavatelem asi dvojnásobného počtu jejich „tahačů“, což jej řadí mezi respektované střední podnikatele. Sám začínal s prázdnou kapsou a těžká dřina jeho svěřenců mu není cizí. Od svých deseti let si vydělával jako prodavač čaje na nádraží. Tam později přišel k práci pomocníka řidiče městského autobusu a jako prodavač lístků si za několik let celodenní práce bez jediného dne volna našetřil na dvě rikši. Jednu sám tahal a druhou pronajímal. Za ušetřené peníze nakupoval další dvoukolky, a po letech dřiny začal žít z práce jiných. Dnes má pro svou flotilu rikš rozlehlou garáž s opravnou, zaměstnávající čtyři mechaniky, a s noclehárnou pro tahače.

Protože většina rikšů pochází z venkova, nebo nikdy neměli svůj vlastní dům či rodinu, noclehárna je často jejich jediným domovem. Někteří musejí spát na ulici, zkroucení na sedadlech svého vozítka. Zaměstnavatel, který dá svým tahounům střechu nad hlavou, se tak těší vděku a respektu. Krišna od nich vybírá dvacet rupií měsíčně. Za to dostanou postel v rozlehlé noclehárně, kde spí dalších dvacet až třicet jejich kolegů. Veškerý svůj majetek mají uzamčen ve starých kufřících naskládaných u vchodu. 

V přilehlé opravárně se dávají dohromady Kumarovy poničené rikši. Kola se od vynálezu tohoto vozítka téměř vůbec nezměnila, dodnes se používají dřevěná se železnou obručí namísto gumy. Ze dřeva je i takřka celý zbytek rikši, a tak práce jejich mechanika spíše připomíná tesařinu. Oprava sestává z nekončících výměn všech součástek, někdy se sestrojí úplně nová rikša a ze staré se převezme jen kovový plátek s číslem licence.

DEN V ŽIVOTĚ RIKŠI

Takřka všichni rikšové si svá vozítka denně pronajímají. Nová rikša stojí až patnáct tisíc rupií (asi deset tisíc korun), což je pro přistěhovalce z venkova nebo jakéhokoliv zoufalce ochotného živit se tímto způsobem, závratná suma. Navíc se dnes bez licence ani legálně provozovat nedá. Platí tak majiteli rikši zhruba dvacet rupií za denní pronájem, a co si vydělají, to si nechají. Den si zpravidla rozdělují na dvě směny a kolem poledne se střídají. Ti vytrvalejší však pracují celý den, často až šestnáct hodin denně. Jejich výdělky se pohybují v průměru od padesáti do dvou set rupií denně, ale žádný den není stejný. Ze svého výdělku však většina z nich podporuje mnohočlenné rodiny na vesnici, takže jim na vlastní živobytí nakonec moc nezbude. Stálí klienti, jako obchodníci, kteří musejí brzy zrána na trh, nebo rodiče, kteří pro své děti potřebují každodenní dopravu do školy, jsou snem každého začátečníka a zárukou alespoň minimálního stálého příjmu.

Staří rikšové si často vydělají o dost méně než jejich mladší a zdatnější kolegové. Rychlost a síla je důležitým faktorem, zákazníci si často vybírají jen ty, kteří s nimi poběží poklusem, nebo budou schopni odtáhnout těžký náklad. Ti starší navíc málokdy vydrží víc než osmihodinovou směnu a stále častější nemoci se také podepíšou na jejich výkonnosti.

Těžká práce na ulicích Kalkaty se však podepíše na každém a rikšové často rychleji zestárnou a umírají předčasnou smrtí. Obávanou nemocí je tzv. červená horečka, podle toho, že postižený vykašlává krev. Jde o zákeřnou formu tuberkulózy, které napomáhá kombinace znečištěného vzduchu, těžké tělesné námahy a klimatických extrémů. Asi polovina rikšů běhá po ulicích naboso, což kromě prochladnutých nohou v zimě vede k častým zraněním.

DOBY DEŠŤŮ A NESPLNĚNÝCH NÁVRATŮ

Poslední večer v Kalkatě sedím s Nitešem na rohu Park Street, jedné z hlavních ulic v centru, na níž jsou rikši zakázány. Popíjíme čaj s kardamomem z hliněných šálků a Niteš pozoruje husté mraky nad městem. „Už by měl každým dnem přijít,“ předvídá zasněně, „už má zpoždění.“ Monzun, pohroma i spása indického subkontinentu. Na letních monzunových deštích závisí živobytí milionů farmářů a potažmo i zdraví celé národní ekonomiky. V červnových čtyřicetistupňových vedrech je příchod prvních dešťů horečně očekávanou událostí, již doprovázejí snad nejradostnější oslavy roku. 
Brzy však přijde vystřízlivění v podobě záplav a zatopených ulic, kdy se lidé někdy musejí brodit po pás v bahnité vodě. A to jsou žně pro všechny rikšáky. V neprůjezdných ulicích jsou jejich dvojkolky často jediným pojízdným dopravním prostředkem. O práci tedy není nouze a většina z nich si pak za odvoz počítá více než v suché sezoně. Až dvojnásobné výdělky si však často vyberou svou daň. „ Co přinese monzun, to si vezme doktor,“ vysvětluje Niteš. Celý den ve špinavé vodě se podepíše na už tak chatrném zdraví i těch nejotrlejších tahounů. Infekce, bakterie ve znečištěné vodě a častá zranění pak mnohým na několik měsíců zkalí radost z tučných výdělků. Zůstat ležet a léčit se si však může dovolit málokdo. Většina nemocí se odbyde návštěvou levného lékaře a polykáním předepsaných prášků, i těžší nemoci se často přechodí. Pokud člověk vydrží.

„Když jsem do Kalkaty přišel poprvé od nás z vesnice, celý den jsem stál tady na Park Street a koukal na auta. Do té doby jsem tolik aut najednou nikdy neviděl,“ svěřuje se Niteš při pohledu na rušnou ulici. „Když jsem pak dostal práci, slíbil jsem si, že si tady na jedno vydělám a přijedu zpátky k rodině jako král. Teď už bych se vrátil i s prázdnýma rukama. Možná po tomhle monzunu, až ještě něco našetřím. Možná. Ale to už si říkám asi posledních deset let,“ dodává nakonec s unaveným úsměvem. Dobře ví, jak to ve městě chodí. Smutným faktem je, že většina rikšů přichází do města s vidinou dočasné práce a rychlého výdělku, aby se pak mohli vrátit na venkov, splatit dluhy, zaplatit dcerám svatební věno a snad i koupit kus pole. Ale zpátky domů se vrátí jen málokdo.

Planina Nazca je suchá a zdánlivě neobyvatelná. Kdo by toužil na takovém místě žít? Co by jedl a jakou práci by dělal? Paradoxně se právě tady nacházejí nejrozsáhlejší geoglyfy světa. Otázkou je proč. Hypotéza Jiřího Sonnka možná přináší definitivní odpověď.

Lineární obrazce vyryté do zemského povrchu se jako paprsky slunce rozcházejí do všech světových stran. Některé jsou kilometry dlouhé, a přesto rovné. Jiné jsou širší a kratší a připomínají hřiště nebo letiště. Další zas pláň křižují způsobem cik-cak, kroutí se jako píďalka nebo odbíhají z jednoho bodu a jinou cestou se pak zas k němu vracejí. Geoglyfů je tolik, že se i vzájemně překrývají novější přes starší. Nejznámější a nejnavštěvovanější obrazce jsou ty symbolicky znázorňující zvířata, postavy či předměty z běžného života. Přestože víme, že lidé zdejší krajinu využívali po celou dobu osídlení oblasti – od kultury Paracas, přes kulturu Nazca až po říši Inků, nedochovaly se žádné zprávy, které by nám prozradily smysl a důvod existence těchto obrazců. Hypotéz je k dispozici celá řada.

Vzkaz pro nebesa?

Původně se předpokládalo, že oblast má především kultovní význam. Symbolické geoglyfy mohly znázorňovat obří kalendář nebo vzkaz bohům, plochá místa zas možná byla shromaždišti věřících pro vykonávání náboženských slavností. Tato domněnka byla založena na tom, že obrazce jsou viditelné jen z nebe, ale to není pravda. Stačí drobná vyvýšenina a geoglyfy vidíme jak na dlani.

Také se předpokládalo, že obrazce mají astronomickou orientaci, která je typická pro řadu kultovních památek po celém kontinentu. Paul Kosok vyfotografoval západ slunce o slunovratu ve směru jedné linie (paprsku), jak byl vidět z místa s křížením (paprskového centra) na malém kopečku, kde měl Kosok piknik. Ve zdokonalování hypotézy pokračovala německá matematička a archeoložka Maria Reicheová, a i dnes existují zastánci astronomického významu geoglyfů. Ani ten však u většiny linií nebyl prokázán.

Vysvětlením, které získalo velkou popularitu a přineslo oblasti turistický ruch, se stala hypotéza Ericha von Dänikena, který ve své knize označil plošiny za možné přistávací dráhy mimozemšťanů. Pojmenováním některých obrazců své výmysly ještě podpořil. Například postava mávající na pozdrav vesmírným korábům, všeobecně známá jako astronaut, je ve skutečnosti obyčejný rybář na voru, vytahující z moře svou síť, jak před lety prokázal Jaroslav Klokočník.

Reálnější se zdá vysvětlení amerického amatérského badatele Davida Johnsona. Ten už léta prochází pampu, proutkaří, hledá a nalézá zdroje podzemní vody. Zjistil, že orientace a umístění řady obrazců, hlavně trojúhelníků, často souhlasí se zvodněnými územími a místy bývalých sídlišť. Věda oficiálně jeho postup neuznává, ale pro místní obyvatele je hrdinou. Nachází v poušti vodu tam, kde by ji nikdo nečekal.
Praktické využití

Řada z nás hledá odpovědi na složité otázky v duchovnu. Duchovní odpověď je stručná, srozumitelná a univerzální. I pro staré civilizace byl jistě duchovní život velmi důležitý, ale jinak vlastně podobný jako ten náš. Většina dne byla docela obyčejná, naplněná prací, rodinným životem a odpočinkem. Proč tedy nevěřit, že důvod vzniku obrazců na Nazce je jednoduchý a účelný? Předně si musíme uvědomit, že zdejší zemský povrch je naprosto specifický. Pod svrchní tmavší vrstvou, tzv. pouštním nátěrem, je světlý pískovcový podklad. Je tu také enormní sucho. Řada geoglyfů tak v minulosti mohla vzniknout zcela mimochodem, prostým vyšlapáním – např. cesty spojující lidská sídliště. Druhým důležitým faktem je, že oblast není a nebyla příliš zemědělsky využitelná. Možná ale právě to byl důvod, proč se sem tvůrci obrazců uchýlili. Možná pro svou činnost potřebovali velkou, zhruba rovnou plochu nedaleko moře, která nebyla zemědělskou půdou.

Snad už se teď sami sebe ptáte, co že to mohlo být za činnost. Tázal se tak i pan Jiří Sonnek, český cestovatel a amatérský badatel: „Nazkánská záhada mi dlouho nedala spát, protože dostupná vysvětlení postrádala technicky přijatelná řešení. Když jsem si pomocí Google Earth poprvé prohlížel pampu s obrazci, převážně úzkými trojúhelníky, vybavila se mi ve vzpomínce výroba provazů, jak ji praktikovala jedna tibetská rodinka vysoko v nepálských horách: Na hřebeni horské louky měli asi padesát metrů dlouhý a jeden metr široký pás zbavený drnů a uhrabaný do rovné plochy. Z drnů byla po obvodu vyskládaná nízká zídka, která připravené ploše poskytovala závětří. Otec se synem roztahovali upředenou přízi ze srsti jaků mezi kolíky zaraženými do země na obou koncích upraveného pracoviště. Otec měl v ruce dřevěnou destičku s klikou, pomocí které stáčel jednotlivá vlákna. Ta byla čtyři. Několik metrů před sebou měl připravené další kolíky, ke kterým již stočená vlákna přivazoval a ta pak znovu stáčel opačným směrem dohromady do výsledného provazu. Práce jim šla hezky od ruky. Bohužel jsem byl v té době chudobný turista a musel jsem šetřit záběry na drahém diapozitivním filmu. Žádné fotky jsem proto k dnešní velké lítosti nepořídil. Nápad s výrobou provazů na planině Nazca už mne ale neopustil.

Prostudoval jsem ruční výrobu provazů a také jsem ji osobně vyzkoušel. Při podrobném průzkumu terénu na družicových snímcích jsem si navíc všiml několika méně známých symbolů, připomínajících provaznické pomůcky. Podle jednoho z nich jsem vyrobil stáčedlo a podle dalších přípravky na rovnoměrné ukládání pramenů provazu. Stáčení provazů jsem pak s výbornými výsledky několikrát zopakoval na své zahradě. Zjistil jsem, o kolik se provaz stáčením zkracuje, a také závislost zkrácení na jeho průměru. Podle toho teď mohu odvozovat délky a průměry vyráběných provazů na jednotlivých pracovištích. Metodou starých Nazcánců se dá s trochou zručnosti vyrobit asi deset metrů provazu za hodinu, přičemž k obsluze některých pracovišť stačí jen dva lidé. Vyrobený provaz je perfektní.“

Flotila Inků

Archeologické nálezy bývají senzací, ale o tradičním provaznictví se málo mluví. Všechny civilizace na celém světě se přitom v běžném životě bez provazů neobešly a neobejdou. Provazy se ve starém Peru používaly při stavbě domů, tradičních visutých mostů či na svazování nákladů a vorů při přepravě zboží. Všechny mumie z nazkánských pohřebišť jsou omotané provazy. Ale především, bez provazů nemohla existovat námořní doprava ani rybolov.

Thor Heyerdahl ve své knize uvádí, že když roku 1526 dobyvatel Francisco Pizarro na své cestě podél jihoamerického pobřeží vyplul z Panamské šíje, jeho výprava se na moři setkala s jiným plachetním plavidlem téměř stejné velikosti. Byl to velký balzový vor s posádkou dvaceti lidí a těžkým nákladem sušených ryb. Klády voru byly svázané silnými provazy z henequenu (druhu agáve). Vor měl také velmi dobré lanoví, pevnější než lanoví španělské. Když se Španělé přiblížili k pobřeží, spatřili celou flotilu takových vorů. Z kroniky Inky Garcilasa víme, že v době dobytí Peru (1521) tvořilo rybaření na širém moři, dálkový námořní obchod a přeprava nákladů nedílnou součást ekonomického systému Inků. Balzových vorů se užívalo k transportu a obchodu do míst vzdálených i tisíce kilometrů.

Kroniky dále zaznamenávají, že incký král Túpac Yupanqui (vládl 1471–1493) nařídil zhotovit pro svou výpravu k pacifickým ostrovům vory pro dvacet tisíc mužů. Při průměrném počtu čtyřiceti mužů na jeden vor bylo tedy nutno zhotovit v krátkém časovém období provazy k výrobě pěti set vorů. Na ty je potřeba odhadem asi tisíc kilometrů provazů.

Obrazec jako značka

Pokud připustíme, že geometrické a lineární obrazce planiny Nazca mohou být stopy po manufakturách vyrábějících v průběhu věků potřebný sortiment provazů a sítí, čím pak byly obrazy se zvířecími motivy a různými symboly? Ty přece musely vzniknout pod taktovkou dávných umělců zcela záměrně. Koneckonců, proč ne? Každý podnik přece potřeboval své logo, způsob označení svých výrobků i vyklizeného pracovního místa. Tuto myšlenku podporuje zřetelné propojení ploch symbolických obrazců s pracovním prostorem. Například kolibřík je s pracovištěm propojen špičkou zobáku a pavouk zase nohou. Symbol ryby, rybáře s rybou v síti, delfína, žraloka, kosatky a stočeného lana se pro výrobce provazů jako logo přímo nabízí. Pavouk zase mohl značit výrobce těch nejjemnějších rybářských sítí, podobně jako kolibřík, který při stavbě hnízda nezřídka pavoučí sítě využívá.

Problém, jak mohli lidé tak rozlehlé kresby technicky zvládnout, je už jen malicherný. Stačilo jim to, co měli stále po ruce – provazy. Návrhy v malém měřítku byly záměrně stylizovány do jednoduchých tvarů nepřerušené čáry tak, aby je bylo možno ve zvoleném měřítku přenést přímo na zemský povrch. K tomu posloužil silnější provaz položený na zem. Ten mohl být z vyvýšeného místa (například z přenosné trojnožky nebo štaflí) shlédnut a srovnán dle pokynů pozorovatele do patřičné polohy. Teprve pak byla z jedné strany provazu odhrnuta tmavá povrchová vrstva. K vytyčení geometrických pracovních ploch stačilo na zem položené provazy jenom napnout.

Sonnkova hypotéza působí důvěryhodně, uvážíme-li, že elegantním a ověřitelným způsobem vysvětluje přítomnost řady geoglyfů na pampě. Zároveň neodporuje tradičním hypotézám, takže multifunkční využití geoglyfů vychází zcela logicky jako kompromisní řešení. Přesto zatím nebyla vědeckou komunitou přijata. Anglická verze rukopisu byla několikrát zaslána do odborných zahraničních časopisů, ovšem zatím zcela bez úspěchu. Zamítavá stanoviska recenzentů byla více účelová než objektivní, s evidentní snahou zamést logické vysvětlení pod koberec. Krvavé náboženské rituály a mimozemská přistání jsou totiž ve společnosti stále populárnější než technické úvahy a zdravý selský rozum. Co teprve kdyby nějaký český amatér z venkova přišel s lepším řešením než slovutný archeolog, běhající po pampě celý svůj udýchaný život. Mimochodem, indiánský jazyk kečua má pro „provaz“ libozvučné slovo „wasca“ či „huasca“. To se docela slovu Nazca podobá, že?

Zajímá vás více? Přečtěte si knihu Astronomicko-historické otazníky Mezoameriky a Peru, ve které jsou popsány staré i soudobé teorie včetně té Sonnkovy.

Učebnice jsou vůči Austrálii tuze zákeřné: 8 z 10 nejjedovatějších hadů světa, pavouci, štíři, krokodýli, žraloci a příšera nejstrašnější – paranoia. Všechno špatně! Kde vězí zakopaný pes? Kde vězí zavrtaný had? A opravdu budete v Západní Austrálii pokousáni, spolykáni a sežráni?

Je mnoho pratvorů, kteří v chabém stínu australských kaktusů přežili vlastní vymření. Půlka je smrtelně jedovatá a půlka vás jen ohromí a ochromí. To je nějaký renonc v evoluci? Zní to absurdně, ale je to podmínka zachování života. Naděje přežití na tak chudé, žárem spalované zemi je zoufalá, proto tolik jedu a dravosti, protože šance něco ulovit musí být stoprocentní, jde-li kořist okolo jednou za půl roku. Tak třeba krokodýl dokáže přežít bez jediného sousta několik měsíců! Když se dvěma cyklistům porouchalo kolo v severním krokodýlím rajonu a závodníci strávili celé dva dny a dvě noci na stromě, než příšerku přešla mlsná na dvě chřadnoucí kostry na větvi. Na druhou stranu je fajn, že Západní Austrálie nemá smrtelně jedovaté pavouky. Pouze redbacka, ten je maličký a zabíjí jen slabší jedince, brnkačka.

Redback je národní mazel! Objeví-li doma Australan jeho pavučinku, drobeček je hýčkán, ukazován návštěvám a všeobecně zdrojem náramného veselí. Redback je extrémně plachý, stydlínek, jež vyhledává úkryt, ne vás! A ti hadi? I naše první krůčky australskou přírodou vypadaly, jako když pustíte koníkovi pod nohy užovku. Kůň se všeho mihotavého strašně bojí a nejraději by chodil vzduchem. Hadi ale vždy utečou. Časem nám otrnulo, že jsme se odvážili stlát si pod širákem. Můj smysl pro škodolibost mi nedal, a jen co jsme se všichni zazipovali, začala jsem vyprávět pohádku na dobrou noc – historky o hadech, co v noci v chladnoucí poušti hledají teplo a zalézají do spacáků vyhřívaných lidským tělem…

Po mé pohádce už mi z druhého konce naší přírodní ložnice záhadně nepřišla jediná vzácná kolující láhev vína. Všichni usnuli, jen já nemohla spát, a začala jsem se bát. Je to asi tak, že vyplašit hada lehké je, ale vystrnadit brouka z hlavy, to už taková hračka není. Platí jediné: jen co zavážete oči malé fobii, objevíte velkou Austrálii. Velké velryby, velký oceán, velké možnosti, velké sny.

Ututlané tajemství

Podstatnou část Západní Austrálie tvoří tzv. „outback“ nebo-li vyprahlé vnitrozemí. Kdyby existovala soutěž „nejvlezlejší živočich planety“, vyhrála by to australská moucha z outbacku. Když vás najde, nikdy vás už neopustí! Zkrátka muší láska až za hrob. Ovšem za váš! Nikoliv její! Australskou mouchu považuji za nejdůmyslněji ututlané tajemství australského odboru turismu. Počítejte se mnou jednoduchou úlohu: v Austrálii žije 140 milionů ovcí a 24 milionů krav. Jeden kus dobytka utrousí za den pět až deset kusů trusu. Na jeden kus trusu se v jedné sekundě snese 50 much. Kolik kusů much se snese na člověka, který se vyskytl jako jediný na okolních 500 hektarech? Vlastně, raději to nechtějte vědět…

Australská moucha je v místním parnu odsouzená k doživotní dehydrataci, a víte, kolik vody skrývá vaše dutina nosní, ústní či ušní? Intenzita, s jakou se veličina moucha na n-tou pokouší o vaši tělesnou kapalinu, popírá veškeré zákony pudu sebezáchovy mouchy. Respektive – moucha ho nemá. Existuje rozdíl mezi mouchou českou a australskou. Na mávnutí česká uletí. Australská se od maminky nestihla naučit, že na mávání má zvednout podvozek. „Chytrost“ australské mouchy ve vnitrozemí příroda vykompenzovala flákačsky – počtem. Bez moskytiéry na hlavu v outbacku (vnitrozemí) ani ránu. „Much je v Austrálii opravdu very much!“

Austrálie vs. Evropa

Tato tajemství nám měla být však teprve odhalena. A jak to vše začalo? Slovy „Bibbulmun Track“. „Bi blu bla, co?“ ozval se přítel. „No tak dobře, říkají mu Bib Trek, lepší? A tam jedeme.“ „Proč?“ „Protože má 1000 kilometrů!“ Ticho. Následovně oponující ševelení a jeli jsme. Úplně přesně nemá Bib Trek 1000 km, ale jen 961. Za tři měsíce jste zpátky. Cesta plyne napříč jednou z nejkrásnějších částí Austrálie – svěžím jihozápadem státu Západní Austrálie, přesněji z Kalamundy (periferie hlavního města Perthu) do Albany (osada na jižním pobřeží Západní Austrálie). Jméno Bibbulmun dostal dle původních domorodců, zvaných v tomto kraji Noongar people. Značky treku střeží jejich posvátný symbol – had Wagyl, jenž chrání poutníka. Trek vede místy, kudy putovali domorodci za potravou, za vodou, za obyčejným potkáváním se. Krajina se mění pomalu. Znamená to, že se nic neděje? Je to asi tak, že je-li člověk na Austrálii při „nudném“ treku naštvaný, je to do té doby, dokud hledá v Austrálii Evropu. V jisté chvíli však každému poutníků v hlavě zacinká, a pak? Odevzdá se nekonečnosti rozměru, který ho přesahuje. Naučí se mít rád ty maličké radosti kolem, které dosud rád mít neuměl a na nichž život stojí. Bib Trek je nejkrásnější zjara (září a říjen), kdy koberce „wildflowers“ (divokých kytek) mají dost vláhy, aby ukázaly své pusinky světu. Zde nejsou hory, ze kterých by se řečišti řítily vody a plnily jezera, zde nepadají vodopády, nestříkají gejzíry, nebublají termální prameny. A přesto je tu život. Vzácný a křehký. Prťavé kytky, obří stromy. Jednoduchost. Vše. A to stačí. Je tu míň a je tu mnohem víc. Nevysvětlíš, nezažiješ-li. 

Ohnivzdorné stromy

„Tady se zastavíme! Páni, tolik mušliček! Vždyť tady není ani písek, ani oblázky! Já se propadám v samých buclatých ulitách! Být šnekem, věším stavební spoření na hřebík!“

Plácáme se v mušlích jak strýček Skrblík v dolarech a vůbec se nám odtud nechce. Místo má zvláštní energii. Nepustí vás jenom tak. Za námi mohutný černý strmý štít, před námi Jižní oceán, a my dva v lázni mušlí. A jak se nám tak spirálky zarývají do kůže, objevil se stařík jako z pohádky. V ruce neměl hůl, ale knížku. Chvíli koukal do ní, chvíli okolo, chvíli na nás. Pak nám sdělil to, co vykoukal: „Nacházíte se ve svatyni domorodců. V místě, kde se desítky tisíc let scházeli poutníci, aby uctili svátost Země.“ Cink, a byl pryč. Podél treku rostou gigantické stromy, které jsou trochu kouzelné. Karri a tingle stromy, typické pro jihozápadní Austrálii, vytvářejí hradby tyčící se do 100 m. Věk, počítaný lidmi na roky, ony počítají na stovky let. Jejich droboučké zhuštěné letokruhy téměř nelze lidským okem číst. Ptáte se, jak mohly přežít požáry? Jsou ohni odolné. Oheň spálí jen dutinu stromu. Ovšem všechno potřebné k životu velikána se nachází ve vnějších partiích kmenu. A tak po požáru připomíná tingle prales takový malý velký hobitín. Široké kmeny, v nich černá díra a uvnitř prostorný domeček. Oheň tu za ta léta prošel již každým koutem. A hoří a ohrožuje stále. 
Další večerní přístřešek nás vítal. A hle, další poutníci. Respektive dva čiperní penzisti z Canberry. Dědula s družkou, co si tak na důchod jezdí po světě. V nohách mají poutní treky čítající až 1800 km v jednom zátahu. Jediné následky – jejich tvář čítá asi stokrát víc usměvavých vrásek. Není to báječná inspirace na důchod?

TEXT A FOTO: Martin Loew

V dubnu 1788 vyplul britský kapitán John Meares na jih podél západního pobřeží Spojených států. S vidinou nových obchodů hledal ústí řeky Columbia. V husté mlze však vody obřího toku minul. Usoudil, že řeka zkrátka neexistuje, a na paměť zmařené výpravy nazval severní výběžek ústí mysem Zklamání (Cape Disappointment).

Zhruba před 17 miliony let si řeka Columbia začala formovat koryto. V něm pak proudila, dokud se jí před asi 2 miliony let nepostavila do cesty gigantická překážka – vznikající sopečné Kaskádové pohoří. V souboji vody s horami dlouho nebylo vítěze. Koncem poslední doby ledové se protrhla hráz obřího ledovcového jezera Missoula na horním toku řeky a průtok rovnající se třinácti Amazonkám vysoustružil v pohoří až 1200 metrů hluboký kaňon, symbol vítězného tažení Columbie.

Úrodné břehy Columbie a sopečné svahy Kaskádového pohoří byly po tisíce let centrem života indiánských obyvatel. Kmeny Činúk, Sahaptin, Sinixt, Jakima, Umatilla a mnohé další se těšily z hojných sklizní a bohatství ryb, zejména lososů. Každoroční tah obrovských hejn ryb proti proudu se stalo symbolem životního stylu původních indiánů. Podél toku se vinuly nejdůležitější cesty mezi náhorními plošinami a nížinami u pobřeží. Tudy se odpradávna putovalo za obchody, přáteli, láskami i sny. Slavnosti, obřady a kmenová setkání se odehrávaly v mystických krajinách vodopádů, skalních ostrohů a strmých útesů. Řeka byla uctívána a chráněna, stovky mýtů a legend se dosud vznášejí nad majestátní krajinou.

Tvrdá konkurence

Do poklidného kraje přivedlo 18. století bílé cizince lačnící po nových příležitostech k zisku a majetku. Pro domorodé obyvatele byl ale kontakt s nově příchozími devastující. Většina indiánské populace byla během několika desítek let smetena epidemiemi neštovic, zápalu plic či syfilisu. Zbývající indiány pak zdecimovaly četné války, a dokonce jim byla odňata také většina jejich půdy. Podél řeky začaly vyrůstat průmyslové rybí konzervárny, které během 25 let stihly zredukovat populace lososů na pouhý zlomek původního stavu.

Kolem roku 1850 byla Columbia pulsující dopravní tepnou, hemžící se rozmanitými plavidly. Po hladině se převážely zemědělské plodiny, dobytek, ale také zlato, putující dalekou cestou z dolů v Montaně až do San Francisca v Kalifornii. Peřeje a říční prahy kaňonu Columbie přirozeně dělily tok na dolní a střední část. Oběma v té době kralovaly šarmantní kolesové parníky, aby si některý z těchto krasavců probojoval cestu vzhůru do střední části, musel být riskantně a namáhavě tažen lany ze břehu proti proudu. V bezpečí klidného toku pak mohl bezstarostně plout po mnoho sezon. S příchodem železnice se přikradly pro řeku těžké časy. Nakládka a vykládka parníků byla zdlouhavá a drahá, konkurovat ocelovému oři bylo prakticky nemožné. Kdysi hrdí vládci vln byli zatlačováni a ze středního toku mizeli.

Říční sjezd

Ústup lodní dopravy byl mnohdy provázen dramatickými činy. V květnu 1888 padlo rozhodnutí převézt odstavený kolesový parník Hassalo po proudu dolů do Portlandu. Zkušený kapitán James W. Troup přijal úkol projet deset kilometrů dlouhý divoký kaňon s extrémním převýšením jako jakýkoliv jiný rozkaz. Z blízka i daleka se v ten den sjely davy zvědavců a v momentě, kdy Hassalo pohnul kolesy vstříc dobrodružství, mačkalo se na březích Columbie na 3000 diváků. Sledovat 49 metrů dlouhý kolos však mohly davy pouhých 30 vteřin, než zmizel v říčním zákrutu. Poté parník v rekordních sedmi minutách překonal rychlostí 93 km/h pěnící kaskády, vyvázl jen s několika škrábanci. Podobné husarské kousky se však věčně nekonaly. Kaňon brzy po tom protnulo kamenné zdymadlo. I jeho osud byl však zanedlouho zpečetěn. V roce 1937 kaňon zaplnily vody přehrady Bonneville, vybudované přímo v kaňonu. Kaplanovy turbíny vířící v útrobách přehrady denně zásobují elektřinou na půl milionu domácností. Součástí projektu je i unikátní, svého času největší jednokomorové zdymadlo na světě. Umožňuje pohodlnou navigaci lodní dopravy, ale ta se již po tolika úderech nikdy pořádně nevzpamatovala.

Pro vodní svět znamenala přehrada doslova pohromu. Hejna migrujících pstruhů, lososů a jeseterů, následující své tisícileté instinkty, byla bezmocně odříznuta od svých trdlišť. Naštěstí společnost spravující přehradu přispěchala s řešením a přistavila rybí přechody: několikaúrovňový systém nízkých jezů, jež mohou budoucí rybí rodiče přeskákat stejně jako přírodní peřeje. Díky nim se v dnešní době oblast pod přechody stává během léta magnetem pro turisty. Koncentrace ryb je zde totiž unikátní a v přehradě Bonneville mají dokonce vybudované okno, kterým můžete nahlédnout pod hladinu a pozorovat táhnoucí lososy. Je úžasné vidět, s jakou vervou se ryby dokážou poprat s prudkým proudem.

První asfaltová

Kaňon i jeho okolí od věků protkávají pavučiny pěšin a stezek. S rozvojem automobilismu na počátku 20. století však potřeba krajinu přizpůsobit dopravním trendům přinesla další změnu. Právě zde byla naplánována první asfaltová silnice na severozápadě USA. Během tahanic o určení trasy silnice se dostala do popředí zájmu hora Shellrock nad levým břehem řeky. Dosud představovala nepřekonatelnou bariéru a nyní stála v cestě i rodícímu se projektu. Oswald West, tehdejší guvernér Oregonu, vyřešil situaci svérázně. Na stavbu kritického úseku nasadil do práce vězně a dokázal, že nic není nemožné.

Prvotní stavební plány vytvořil geniální inženýr a krajinný architekt Samuel C. Lancaster, inspirován švýcarskou Axenstrasse, lemující Lucernské jezero. Stěžejní myšlenkou bylo zpřístupnit lidem nádheru vodopádů, kaňonů, útesů a hor, a teprve druhotně následovala funkce dopravní spojnice. Vznikala tak vlastně první vyhlídková silnice v USA. Postupně vybudovali skvost pozemního inženýrství s důmyslným odvodňovacím systémem, speciálně konstruovanými mosty a viadukty, navíc s povrchem z patentované, velmi odolné živičné směsi. Silnice překonává mnohá převýšení a uzoučká místa, občas si razí cestu přímo skalou. Jedinečný tunel Mitchell Point byl vydolován v čedičovém útesu 29 metrů nad hladinou řeky a pěti vyraženými okny dopřával motoristům fantastické výhledy do kaňonu na výletní parníčky či zasněžené čepice majestátních vulkánů Mount Adams a Mount St. Helens.

S léty doprava houstla, nákladní vozidla se zvětšovala. Už ve 30. letech nestačila silnice kapacitou a musela ustoupit nové, velkorysé, typicky americké dálnici. Téměř paralelní mezistátní tepna I-84 s sebou smetla i kdysi slavný tunel a mnohé staré úseky s jejich kouzlem. Zhruba 60 kilometrů historické silnice však stále nabízí turistům přístup k desítkám pěších tras a bezpočtu zákoutí ohromujících svou krásou.

Voda z nebe

Snad nejznámějším turistickým lákadlem dnešního kaňonu řeky Columbia jsou vodopády Multnomah. Jejich ledově studené křišťálové vody se řítí z útesu, aby se v hloubce 165 metrů roztříštily na miliony kapek, znovu se spojily v mělkém jezírku a divoce se vrhly druhým střemhlavým skokem dalších 21 metrů na samé dno údolí. Návštěvníci mohou zblízka sledovat toto dramatické vodní divadlo díky betonovému mostku, jenž se klene vysoko nad spodní kaskádou. Pohled na drtící sílu horního vodopádu i do hlubin propasti pod ním se navždy zapíše každému příchozímu do paměti. 
Díky historické silnici, již kolem vodopádů postavili již v roce 1915, se tu pomyslné dveře netrhnou. Jedna horda zvědavých turistů střídá druhou. Po absolvování asi 50 metrů dlouhé „túry“ z parkoviště a po ohromujícím zážitku z mohutných vodopádů je však třeba se řádně osvěžit. K tomu již od dvacátých let minulého století slouží Multnomah Falls Lodge, postavená mezi parkovištěm a vodopády. V blízkém okolí se mohou milovníci přírody kochat dalšími působivými vodopády, například Oneonta nebo Elowah. Ty jsou ale na americké poměry pečlivě „skryty“. Je k nim potřeba dojít stoupáním od parkoviště, do čehož se prakticky nikdo z amerických turistů nepustí.

Stačilo nějakých 150 let a břehy řeky Columbie se změnily k nepoznání. Způsob života i tradice zanikly se svými kmeny, řeka zkrotla a bývalými pustinami se nese nekončící hluk motorů. Moderní doba přináší současníkům netušené možnosti objevování přírodních krás, odpočinku a inspirace. Bohatství i půvab krajiny kolem řeky jsou z velké části zachovány a dlouho potrvá, než řeka vydá svá nedotčená tajemství.