Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2012 / 03
TEXT: ŠTĚPÁNKA STROUHALOVÁ
Dáma s pošramocenou pověstí leští zašlou krásu starých časů, hrdě vytahuje na světlo nejlepší rodinné stříbro a s pravým francouzským šarmem kombinuje tradiční s moderním. V přípravách na titul Evropské hlavní město kultury v roce 2013 líčí Marseille na své návštěvníky prastaré originály i nové umělecké projekty. Francie má novou první dámu!
O Marseille se dá říct, že prožívá moderní renesanci. Ještě nedávno jsme slýchali narážky na přistěhovalectví, nepořádek a kriminalitu. Ale málokdo třeba ví, kolik má tohle město francouzských nej. A nadto mimořádnou přírodní polohu a přirozený půvab – široký záliv a pobřeží s krásnými skalnatými zátokami a bílými útesy, malé rybářské přístavy a množství pitoreskních čtvrtí s domy úzkými jen na tři okna. Každá z nich má jedinečný charakter, takže se tu cítíte spíše jako ve spoustě malinkých městeček než v jedné velké metropoli. To vše na rozloze dva a půl krát větší než Paříž a s řetězcem vápencových pohoří v zádech.

Mnoha návštěvníkům dříve sloužila jen jako brána při cestách do Provence. Od té doby, co ji TGV spojilo s Paříží, přišla tahle „rebelka“ z jihu opravdu do módy, Pařížané tu začali nakupovat prázdninové byty a hlavní město regionu Provence–Alpes-Côte d’Azur prokouklo k nepoznání. S Prahou ji dnes spojuje přímý let, takže čistá, opravená a o poznání klidnější Marseille je nám nyní také na dosah.
MUŠLE ŠTĚSTÍ
Vieux Port, tedy Starý přístav, je místo, kde všechno začalo už před 2600 lety, když se tu vylodili maloasijští Řekové a založili obchodní kolonii Massalii. Znáte další takové město, kde je místo centrálního náměstí prostě přístav? V Marseille ho obepíná historické centrum ve tvaru podkovy, v přístavu dnes ale kotví už jen jachty a malé rybářské loďky.
Obrázek z každodenního života – před sedmou hodinou přirážejí první rybáři, na modrá prkna začnou vykládat čerstvě nalovené pražmy, mořské ďase, chobotnice, kraby či mořské ježky a houf rybářek rozehrává svůj každodenní spektákl. Ze zasněného rozhlížení mě probere pokřikující vysloužilý námořník s hromádkou malinkých mušliček na otlučené židli. Vypadají jako miniatury lidských uší. „To je nějaká místní specia¬lita?“ ptám se při pohledu na cenovku – kus za jedno euro. „Ale to jsou mušle štěstí, zaručeně se postarají, aby se vám rozmnožily peníze, když si nějakou dáte do portmonky,“ opáčí osmahlý stařík a roztáhne dvojzubý úsměv. Naberu plnou hrst a putuji kolem podkovy přístavu, už tak bohatá prvními dojmy.
CHRÁM PLNÝ PLACHETNIC
Příkrým kopcem šplhám k dominantě zdejší scény na nejvyšší vrch nad městem, k bazilice Notre-Dame-de-la-Garde, ze které žehná zářivě zlatá madona Panna Marie Strážná, ochranný symbol a orien¬tační bod námořníků. Interiér téhle neobyzantské baziliky, kterou vedle svatých zdobí především obrazy s mořskými motivy, důstojnické metály, mapy a modely plachetnic, napovídá, nakolik je pro zdejší život moře zásadní. Chrám s dary vděčných, kteří se tu modlí za dobrý vítr do plachet, voní dálkami a poskytuje i nezvykle tolerantní útočiště otevřené všem církvím, takže se tu vedle sebe modlí katolíci, protestanti i židé. Když do hlavní lodě rozverně napochoduje kapela uniformovaných mariňáků důchodového věku, přemáhá mě neodbytný pocit, že jsem na návštěvě v námořnickém muzeu.
Ze stošedesátimetrového kopce je nejlepší výhled na celé město i na moře poseté loďmi. Sleduji vybělené skály padající přímo do tyrkysové vody, odlesky zachycené v plachtách a surfy rozptýlené jako barevné vážky na hřebenech vln. Život za takové vyhnanství, třeba i na pevnosti If na jednom z nedalekých Frioulských ostrovů, kam Alexandre Dumas umístil hraběte Monte Christa! Ano, Marseille, to je slunce a moře, jednoduché štěstí! Art de vivre!, třeba s chutí pastisu na jazyku a teplým závanem slaného vzduchu nasyceného silicemi černých borovic.

RYBÍ RITUÁL
Jsem zpátky v přístavu a čekám na nejkratší přívoz na světě, který si kdysi oblíbil už zdejší rodák, spisovatel a filmový režisér Marcel Pagnol, při obhlídkách svých lokací. To dnešní moderní plavidlo však pohání solární panely a tak Vieux Port překřížím ekologicky, rychle, levně a přímo k městské radnici, odkud pokračuji nábřežím lemovaném oblíbenými bistry a restauracemi až k vyhlášené boullabaissové instituci Miramare.
Neodolatelně lahodná rybí polévka bouillabaisse, kterou na Marseille snad bez výjimky všichni milují, je původním výtvorem místních rybářů, kteří si po návratu z lovu společně připravovali pokrmy ze svých úlovků. Spíše než dražší ryby, které mohli prodat, vařili v mořské vodě společně s česnekem, fenyklem a rajčaty kostnaté ropušnice, měkkýše či potrhané ryby, které se zachytily v sítích. Vývarem potom zalili kusy ztvrdlého chleba potřeného česnekem a podělili se o ryby. Ta dnešní bouillabaisse se už v mořské vodě nevaří, ale stejně jako dříve se podává vývar s opečeným chlebem, omáčkami rouille a aïoli a s rybami zvlášť na oděleném talíři. S pravou bouillabaisse to ale není vůbec jednoduché a restaurace Miramar (Quai du Port 12), která dokonce pořádá kurzy vaření polévky, se také podílela na sepsání „Charty bouillabaissy“. Ta stanovuje přísná pravidla, jak se má zdejší kultovní pokrm připravovat. „Ryba se na stůl servíruje vcelku a číšník ji porcuje teprve přímo před vámi. A ryb musí být nejméně pět druhů,“ vysvětluje majitel a šéfkuchař Christian Buffa.
Rituál začíná. Než se moje ryby čerstvě připraví, nechají mě nejdřív namlsat pořádné porce hustého rybího vývaru. Přesně za dvacet minut dorazí garcon, který hrdě třímá obrovský podnos se šklebícími se potvorami. „Naše bouillabaisse je ze šesti druhů: ropušnice, štítníka, mořského draka, ďasa, úhoře a pilobřicha, a v polévce najdete i kraby, slávky a brambory, které se musí vařit ve vývaru společně s rybou,“ dodává majitel. Na patře rozpouštím česnekovo šafránové rouille a v dalším talíři tentokrát už pravé bouillabaisse se nořím do hlubokého gurmánského a anatomického průzkumu mořského světa. Chcete-li mít jistotu tradiční polévky, hledejte i na ostatních restauracích pečeť „La charte de la bouillabaisse.“
ČISTĚ VOŇAVÉ DĚDICTVÍ
Savon de Marseille je považováno za nejlepší mýdlo na světě, na generální úklid stejně jako na citlivou pokožku. Když se během křižáckých výprav ve středověku tajemství jeho výroby připisované městu Aleppu v Sýrii přeneslo do Marseille, vzniklo teprve to pravé mýdlo, které používáme jen s menšími úpravami dodnes. V roce 1660 tu mydlinky chrlilo sedm továren s roční produkcí téměř dvaceti tisíc tun a značka Colbert vytvořila produkt v tak bezkonkurenční kvalitě, že se to marseillské stalo nadlouho synonymem pro mýdlo jako takové. Tehdy ovšem mělo zelenou barvu a prodávalo se v pěti či dvacetikilogramových blocích.
Stoupám po hlavním bulváru La Canebière. Ještě pár úzkých ulic doprava a ocitám se v ulici Cours Julien 34 v tradiční mýdlové manufaktuře, kde si může každý prohlédnout, jak tenhle voňavý symbol města vzniká. Savonnerie Marseillaise de la Licorne – hlásá jásavě modrý vývěsní štít a já po namydlené podlaze doslova vklouznu rovnou do starých časů. Než si můj nos stačí zvyknout na ochromující vůně, už mi majitel Serge Bruna nadšeně předvádí celý postup výroby na více než staletých mlecích a míchacích strojích či razidlech. „Zelené mýdlo vzniká přirozenou reakcí sody a olivového oleje, a na mytí pokožky je lepší než to bílé z kokosového oleje, které je zase účinnější na čištění skvrn,“ vysvětluje. I pan Bruna má na prodej původní obrovské mýdlové bloky, ale kromě toho čerstvě voňavé poklady s přísadami levandule, mimózy, medu, zeleného čaje, pomeranče či pastisu. To vše s vysokým (až 72 %) obsahem olivového oleje, stoprocentně ručně vyrobené a také s ručním razítkem.
KŘIŽOVATKA SVOBODY
„Vzhůru děti vlasti, den slávy nadešel!“ Marseille má nový vlastenecký bod – Le Mémorial de la Marseillaise, multimediální muzeum Marseillaisy, které patří k jednomu z projektů Evropské město kultury 2013. Zdá se vám to šílené, věnovat celé muzeum jedné písni? Je to ale autenticky emotivní zážitek a současně poučná story o jednom z nejprestižnějších symbolů Francouzské republiky. Památník vznikl přímo na místě činu, v budově na Thubaneau 25, kde se scházela Společnost přátel ústavy, a kde tato píseň od Rougeta de Lisle z jejich úst zazněla v Marseille poprvé. Marseillané Francouzskou revoluci přijali s nadšením a vyslali šest set dobrovolníků do Paříže na pomoc proti postupující rakouské armádě. Dvacet osm dní pochodovali napříč Francií za zpěvu Marseillaisy, která byla v roce 1795 vyhlášena státní hymnou.
Ve velkoryse pojatém památníku si můžete prostudovat dokumentaci z novin a dobových materiálů, ale především vyslechnout některou ze čtyřiceti verzí písně nazpívané v různých hudebních aranžmá a různými interprety, včetně verze He¬ctora Berlioze, která nejčastěji zaznívá na oficiálních setkáních. Daleko zajímavější je ale například podání Charlese de Gaulla z roku 1959 nebo z úst francouzského zpěváka a bouřliváka Serge Gainsbourga či slavné operní hvězdy Roberto Alagna z Covent Garden. V prostorách bývalé Míčovny pak ožívá památný vlastenecký banket Společnosti přátel ústavy, při kterém se píseň zpívala poprvé. Stojím uprostřed 360° projekce, která zachycuje historické postavy i veškerou emotivní atmosféru, a revoluce kráčí kolem mě, až se najednou stanu součástí pochodu dobrovolníků na Paříž… „Allons enfants de la Patrie, le jour de gloire est arrivé!“
SMRTÍCÍ PÉTANQUE
Přehlídku marseillských specialit můžete nakonec zapít pastisem, který je fenoménem provensálského životního stylu. Jako francouzský národní nápoj se pastis se těší oblibě po celé zemi, ale jeho kolébkou je Marseille, kde mu říkají pastaga. Na trh ho uvedl v roce 1932 Paul Ricard jako náhradu za tehdy zakázaný absint. Nápoj jantarové barvy se ředí studenou vodou pět dílů k jedné, čímž změní odstín na mléčně bílý nádech. S kostkou ledu osvěžující nápoj pro horké dny, ideálně pod platany s pétanquem.
Jméno této hry vychází z výrazu les pieds tanqués, tedy pozice, kdy hráč vrhá kouli bez pohybu nohou. Novodobá forma sportu s dávnými řeckými kořeny zahájila svou slávu první oficiální soutěží v sousedním městečku La Ciotat roku 1910. Ale to bylo dávno po smrtelné partičce pétanque v Marseille roku 1792 s 38 oběťmi, které si hrály s dělovými koulemi v místním klášteře, kde měla armáda uložený střelný prach. Dnes Marseille hostí mistrovství světa, které se každoročně koná v červenci a přitahuje více než dvanáct tisíc hráčů z dvaceti zemí.
Mám neodbytnou touhu vrátit se zpět do výchozího bodu mé marseillské okružní cesty. Na miniaturním balkonku v prvním patře námořnického baru La Caravelle (34, Quai du Port) vychutnávám svůj pastis s nejlepším výhledem na Starý přístav, dívám se na houpání veselých plachetnic a nechávám doznít emotivní zážitky vibrující jako zdejší svobodný kosmopolitní esprit.
TEXT A FOTO: TEREZA ŠÍROVÁ
Jak je mým zvykem, plán cesty vznikl poměrně rychle – přes noc. Pročetla jsem průvodce, udělala si poznámky, zhodnotila časové a finanční možnosti a po dvou hodinách spánku vyrazila na nádraží. Turecké dobrodružství začíná.
Po nekonečných hodinách jízdy vystupuji z autobusu a chvíli se na nádraží rozkoukávám, což nesmí trvat moc dlouho, protože se to nemusí vyplatit. Vždy se vás totiž – jako samotné holky – snaží někdo velmi aktivně ujmout. A to je potom těžké, vymanit se ze zajetí pohostinné, avšak ne vždy žádané pozornosti. Ve města Şanliurfa na jihu Turecka se teploty dají lehce srovnat s našimi červencovými, navzdory tomu, že je teprve březen. Město tepe každodenním životem. Před malými krámky sedí prodavači a pijí čaj z malých skleněných pohárků. Prodavači simitů, typického pečiva, které je k dostání absolutně všude na ulici, vyvolávají trénovaným hlasem: „Simiiiiiiiiit!“ Ženy zahalené v pestrobarevných šátcích vedou své děti ze školy nebo procházejí po hrubě dlážděné hlavní ulici s nákupem z bazaru. Přemýšlím, jestli by mi taky nebylo lépe pod vzdušným šátkem, aby alespoň část slunce zůstala mimo dosah mé světlé kůže. S krosnou na zádech poutám pozornost. Od neskrývaných zvědavých pohledů si jdu odpočinout do stínu parku u mešity, ze které proudí zástupy mužů z polední modlitby, zvané salát. Modlitba muslimů se opakuje pětkrát denně a je jedním z takzvaných pěti pilířů islámu. Dřívější jméno města bylo Urfa. Ještě stále mezi lidmi přežívá stará forma, a především pro starší obyvatele je přirozenější než nové Şanliurfa. Město je jedním z nejstarších na světě. Není divu, když leží v severní části prastaré Mezopotámie. Půl hodiny přešlapuji u budky s názvem Danišma (v turečtině „turistické informace“). Čekám na konec polední pauzy, která tady trvá daleko déle než u nás. Když se nic neděje a dlouho nepřichází nikdo, kdo by mi dal mapu města a nějaké informace, ujímá se mě majitel jedné z přilehlých kaváren. Představuje se jako Mustafa a zavede mě k místní radnici na konci hlavní ulice. Tam mě předá kultivované referentce, která mluví anglicky, a za všeobecného zájmu a pozornosti se dovídám o nejdůležitějších krásách a zajímavostech města. Dostávám mapu města i pravou tureckou kávu. Po vřelém rozloučení vyrážím k nádhernému Balikli Göl (Rybí jezírko), které je součástí nádherného parkového komplexu uprostřed města, přímo pod místní pevností, kde je posvátný pramen a místo s údajným hrobem proroka Abraháma.

VÝLET DO HISTORIE
Ze Şanliurfy využívám dolmuš (minibus) a jedu do Harranu. Po hodině jízdy mě řidič vysadí ve vesnici vypadající jako z 12. století. Nízké domy z hlíny, větve tvořící ploty kolem zahrádek, silnice je asfaltová jen k okraji návsi, dál už jen prašná cesta. Starý osel nese podél rozeklaného plotu starého pána s hlavou zabalenou ve fia¬lovém šátku. S tím fialovým šátkem, to je taková zajímavá věc. Viděla jsem jich tady na jihovýchodě Turecka už spousty. Nejdřív jsem si myslela, že je prostě v módě fialová, ale později jsem se dověděla, že skutečnost je trochu jiná. Kousek od návsi potkávám mladého usměvavého kluka arabských rysů. Představil se jako Salih, je studentem historie na univerzitě v Şanliurfě a prozradil mi spoustu zajímavých věcí o tomto zvláštním místě. Harran je vesnice stará přes šest tisíc let a devadesát procent obyvatel jsou Arabové, kteří zde žijí po mnoho generací. Zajímavý je způsob, jakým vesničané staví svá obydlí, a je velmi specifický právě pro Harran. Domy jsou stavěné z hlíny usušené na slunci. Uhlazené stěny je třeba každý rok opravovat, protože mají tendenci pukat. Dělá se to tak, že rukama namáčenýma v jemném bahně se hladí stěny domu. Takto se nanášejí jednotlivé tenké vrstvy, přičemž každá z nich musí dokonale uschnout na slunci, než se nanese další. K obyvatelstvu mi Salih prozradil, že Arabové tvoří jednu z nejdůležitějších národnostních menšin žijících na území Turecka a jsou k němu loajální, snad jen Kurdové jsou neustále nespokojení. Kdybych nebyla očividná cizinka, nikdy by toto téma jen tak neotevřel – už vůbec ne v této oblasti, kde ještě před dvěma lety v horách zuřily nepřehledné boje o větší autonomii a práva kurdských osad. Konflikt je v současné době udušen a umlčen silou nepřiměřených zákroků turecké armády a sliby, které dala Kurdům vláda v Ankaře. Jsou však tací, pro něž je válka dobrým byznysem, a udržení míru je tak podmíněno neustálým bedlivým dohledem. Nešlo si nevšimnout, jak se můj průvodce i při takto „nevinné“ poznámce obezřetně rozhlíží.

ŠPATNÉ MANŽELSTVÍ
V obchůdku s arabskými oděvy a šátky potkáváme krásnou Arabku Camille (Džamile), oděnou do vínově červené abaye, pošité flitry, takže při chůzi zvonivě šustí. Abaya je tradiční arabský oděv, který se obléká na šaty a pokrývá celé ruce a nohy. Camille má v pase silný kožený opasek a její krásné rovné zuby zdobí široký přátelský úsměv. Kolem hnědých očí obtažených černou tužkou se na snědé pleti tvoří jemné vrásky. Camille nikdy neuměla číst ani psát, protože školu pro dívky otevřeli ve vesnici teprve v roce 2005. Před tím chodili do školy jen chlapci. V sezoně pomáhá svému otci v obchůdku se suvenýry, a tam se od turistů naučila základům šesti jazyků! Lámanou angličtinou nám vypráví, jak jde obchod se šátky a ručními výrobky, o své svatbě ve čtrnácti letech se šestadvacetiletým mužem a také o rozvodu po nějaké době, protože to prý bylo špatné manželství. Rozvod v arabské kultuře!? Ptám se jí, jak je to možné, ale nechce se jí o tom mluvit. Jen naznačí, že manželství zrušil sám její otec, když zjistil, že to není „dobré manželství“. Těžko říct, co to znamená, když manželství „není dobré“. Jedno je jisté. Přestože je Camille velmi krásná, už nikdy se nevdá. A to také proto, že se v otcově obchodě stýká s „příliš mnoho lidmi“. Salih mi po odchodu s lítostí potvrdil, že žádný z místních mužů si ji kvůli tomu nevezme. Když usedám do poslední dolmuše, která dnes jede zpět do města, slunce je už téměř pod obzorem. Je zajímavé, jak se prostě v některých místech světa čas zastaví na tisíce let, aniž by je někdo zakonzervoval do muzea. Po zádech mi běhá mráz, když si uvědomím, že stejné domy u prašných cest, stejné oděvy na upracovaných tělech žen, stejné sňatkové zvyky komunity fungují dnes, stejně jako fungovaly v době, kdy biblický praotec Abrahám trávil v Harranu dny příprav a odpočinku, než se vydal na svou cestu do Sýrie.
TAJEMSTVÍ ŠÁTKŮ
Zvlášť v jihovýchodních oblastech Turecka žije mnoho arabských Turků, etnických Arabů žijících pod tureckými zákony. Žijí tam v komunitách, osadách i urbanizovaní a zcela asimilovaní ve městech. Salih mi řekl, že kurdské řeči o utiskování minorit jsou lži. Arabové mají stejná práva jako etničtí Turci, stejně tak jako všechny ostatní národnostní menšiny v Turecku. Všichni mohou svobodně studovat, žít a najít si práci. Dokonce se mohou stěhovat, kam chtějí. A jak je to s těmi fialovými šátky? Že by nová arabská móda? Kdepak, arabské národy nosily po tisíciletí na hlavách ve všech oblastech světa černobílé šátky, kterými se odlišovaly od ostatních národů a chránily se před vanoucím pískem a ostrým sluncem. Jak mi vysvětlil Salih, potom, co se černobílý šátek stal symbolem kurdských separatistů, začali Arabové v oblastech nejvíce postižených tímto konfliktem nosit fialové šátky s bílými výšivkami.
TEXT: MONIKA OTCOVÁ
Starý McQuillan přijde do baru a objedná si třicetkrát martini. Z každého vyndá olivu, vloží ji do sklenice a martini vypije. Když je se vším hotov, popadne sklenici s olivami a potácí se ven. Barman se ho zeptá: „Pane, co to mělo všechno znamenat?“ McQuillan odpoví: „Co by, stará mě poslala pro olivy.“
Irové jsou hrdí na to, odkud pocházejí, a dokážou to oslavit jako málokterý národ. Je o nich všeobecně známo, že se rádi napijí. Trochu se ale zapomíná na to, že Irové jsou také velice zdvořilí a přívětiví. I vtipy, jejichž cílem je zesměšnit Iry a jejich popíjení neplní ten účel, pro který je hlavně Angličané vymýšlejí. Irové se jim totiž dokážou ze srdce zasmát.
Trojkombinace Irové – alkohol – veselí každý rok dosahuje svého vrcholu 17. března na Den svatého Patrika (v irštině Lá Fhéile Pádraig). Ačkoliv jde o původně náboženský svátek, připomínající úmrtí tohoto světce v roce 461, tak dnes ho Irové vnímají jako symbol své národnosti, hrdosti, tradic a zvyků. A to nejen v Irsku a v Severním Irsku, státním svátkem je i na ostrově Newfoundland a Labradorském poloostrově v Kanadě a na britském Montserratu. Oficiálním národním svátkem Irska byl však tento den prohlášen teprve roku 1903. Možná vás také překvapí, že se původně se svatým Patrikem spojovala modrá barva. Do zelené se Irsko začalo odívat teprve od 17. století a v tuto dobu si také ostrované přivlastnili shamrock, trojlístek, který pak dorostl v jeden ze symbolů celého Irska. Svatý Patrik tuto rostlinku podle pověsti používal, když pohanům vysvětloval trojjedinost Boží. Trojlístek se našívá na oblečení, maluje se na obličej a jeho zelená barva symbolizuje sytě zelené barvy trávníků farmářských půd na Smaragdovém ostrově, jak se Irsku také přezdívá.

ĎÁBEL VE SKLEPĚ
Den svatého Patrika je událostí roku pro malé vísky i velká města. V samotném Dublinu se několikadenní festival pořádá od roku 1996. Irové se v tyto dny světu představují jako kreativní a sofistikovaný národ překypující hrdostí a veselím. Ovšem Den svatého Patrika by nebyl tou pravou irskou oslavou bez nadměrné konzumace alkoholických nápojů. Proč tomu tak je, to vysvětluje pradávná legenda. Ta vypráví, že svatý Patrik si od hospodského objednal whiskey, které však ve sklence bylo mnohem méně, než by mělo. Svatý Patrik se rozhodl, že hospodského naučí lekci o velkorysosti. Řekl mu, že v jeho sklepě se usídlil ďábel, který se živí jeho nečestností a kterého vyžene pouze v případě, když změní postoj k zákazníkům. Po nějaké době se svatý Patrik do hostince vrátil a viděl hostinského, jak zákazníkům sklenice velkoryse přelévá. Spolu s hostinským sešli do sklepa a našli tam vyhublého ďábla, kterého svatý Patrik ihned vykázal. Nato prý prohlásil, že každý by si měl dát na boží hod kapku něčeho tvrdého. Že by právě světcova slova ovlivnila pozitivní vztah Irů k alkoholu? Těžko říct, ostrované by si ke sklence whiskey a piva cestu našli, i kdyby svatý Patrik kázal jen a pouze vodu. „Den svatého Patrika je pro Iry zkrátka jeden z dalších důvodů se sejít a společně oslavovat,” říká můj irský kolega Hugh O’Neill. „Sám se ale oslav už od dětství neúčastním, protože podle mě by měl svátek patřit hlavně rodinám s dětmi.“
VZPOMÍNKA NA KOŘENY
Velkou obavu z oslav mají každoročně organizace zabývající se bojem proti alkoholismu. V irských denících vloni například společnost Drinkaware radila, aby lidé Den svatého Patrika začali řádným jídlem, aby se vyhnuli velkému objemu alkoholu vypitého najednou, a aby druhý den ráno neřídili. Výtržnosti páchané opilci jsou noční můrou také pro organizátory dublinského festivalu i lidi z alkoholového byznysu. „Den svatého Patrika je významnou národní událostí a zároveň jedinečnou příležitostí představit celému světu to nejlepší z Irska. Tisíce návštěvníků přicestují do Irska, aby zažili jedinečnou atmosféru, a my musíme udělat vše proto, aby tuto příležitost nic neposkvrnilo,” prohlásil šéf společnosti The Drinks Industry Group of Ireland Kieran Tobin. Alkohol teče 17. března proudem i mimo Smaragdový ostrov. Každý rok totiž zezelenají také velká města v Kanadě, USA, Austrálii i na Novém Zélandu. Potomci irských přistěhovalců i současní gastarbeiteři v tento den se slzou v oku a s plnou sklenicí vzpomínají na svou krásnou domovinu. Obřích rozměrů pak oslavy dosahují v New Yorku, kde se slavnostního průvodu fungujícího už od roku 1762 účastní až 150 000 lidí, čemuž tleskají dva miliony diváků. Pro některá města však oslavy představují více starostí než radostí. Ve městě Hoboken ve státě New Jersey existuje slavnostní pochod na svatého Patrika od roku 1986. Letos se však výbor pochodu rozhodl slavnost přesunout ze soboty na středu večer. To aby se prý předešlo výtržnostem, protože loni bylo během oslav zatčeno 34 lidí a nahlášeno 296 přestupků. Samo rozhodnutí o přesunu pochodu ale vyvolalo takovou nevoli, že o bezpečnějších oslavách lze úspěšně pochybovat. Pro mnohé je totiž představa pochodu ve tmě a během týdne nejen nesmyslná, ale také urážlivá. Copak si lze takto plnohodnotně vychutnat všechny barvy a chutě tohoto báječného irského svátku?
TEXT A FOTO: TOPI PIGULA
„Ta naše písnička česká…,“ zaznělo z úst řezbáře v Eibentálu. Symboličtější přivítání jsem si v rumunské vesnici osídlené českou menšinou nemohl představit. Drží se tady tradice velikonoční, vánoční i svatební. Právě ta poslední mě čeká.
Podle literárních údajů přišla první skupina českých kolonistů do Rumunska v rozmezí let 1820–1821, další je následovali o tři roky později. Než zhruba 120 až 200 rodin (údaje o přesném roku i počtu lidí se liší) převážně z Plzeňska a Klatovska urazilo na povozech vzdálenost téměř tisíc kilometrů, uběhly dva měsíce. Cesta byla náročná, ale na konci je, podobně jako kolonizátory Divokého západu, čekal příslib nového života. Bylo ale nutné vymýtit les, postavit domy a pojmenovat místo nového domova.
První osady získaly jména po světicích – Svatá Helena má své české obyvatele dodnes, po Svaté Elizabetě zůstaly v krajině už jen nepatrné pozůstatky. Své jméno získali i emigranti, v Rumunsku se jim neřeklo jinak než Pémové, což bylo odvozené od německého slova Böhm.
První osídlenci pracovali pro místního boháče a nájemce rozsáhlých lesů Magyarlyho. Klučil se les, kácely se kvalitní vzrostlé buky, z kouřících milířů se odebíraly dávky dřevěného uhlí. Svou práci tady našli smolaři, kováři, tesaři i zemědělci. Zlom nastal roku 1826, když Magyarly bez varování zastavil všechny práce. Byla to rána pod pás, znamenající že všichni jeho zaměstnanci zůstali v cizí zemi daleko od původního domova zcela bez prostředků. Nezbylo než požádat o přijetí do Vojenské hranice, tedy stát se strážci místní oblasti. Bylo to podobné jako v případě Chodů, kteří odměnou za střežení hranic získali velká privilegia. „Přes Temešvár se žádost dostala k válečné radě ve Vídni, kde byla schválena. Potom byly obě osady administrativně spojeny v jednu hraniční obec se strážnicí a úřady v českém guberniu se ujaly organizování další kolonizace území. Nabídka byla velkorysá – cesta na státní útraty, příspěvek tři koruny na každé dítě a šest korun denně na nutné výdaje, který byl nakonec vyplácen pět let. Dále osvobození od daní a od služeb v zemské obraně na deset let, orná půda, pastviny, místo pro dům se zahradou, zdarma obilí k setí a dřevo pro stavění domů. Sliby vyvolaly takový zájem, až úřady musely zažádat ve Vídni o zákaz vystěhování pro riziko vylidnění některých oblastí,“ píše Václav Culka v práci Hudební život české menšiny v Banátu.

RANNÍ PUTOVÁNÍ
V šesti odlehlých osadách dodnes žije asi tisíc českých obyvatel. Svou kulturní svébytnost, zejména jazyk, náboženství, zvyky a způsob hospodaření, si zachovali dodnes. Mimo jiné i díky tomu, že zachovávali přísnou endogamii – uzavírání sňatků mezi příslušníky téhož etnika. I svatební obřad zde probíhá trochu jinak, než jsme zvyklí v našich končinách.
Je osm hodin ráno a před domem nejstarší družičky už postávají první hosté. Káva z porcelánových hrníčků pomáhá nastartovat organismus, chlapi už v sobě mají první skleničku cujky, což je místní pálenka s obsahem alkoholu okolo 20 %. Během dne jich padne ještě mnoho, ostatně jedna láhev přivázaná ozdobnou mašlí se houpe na holi nejdůležitějšího člověka svatebního průvodu – faktora. Ten má na starosti tak zásadní záležitosti, jako je rozeznání správné nevěsty, zajištění bezproblémového průchodu vesnicí, a dohlíží na řádný chod svatby, jediné místo, kam jeho pravomoci nesahají, je kostel. Nevěsta, kterou v obci všichni znají jako Terezku Veverkovou, bydlí na opačném konci Rovenska. Faktor formuje průvod a za zvuků dechovky se vyráží na první, ale zdaleka ne poslední pochod skrz ves. Mezi účastníky jsou vidět nejen místní kroje, ale i jeden bohatě zdobený hanácký.
VÝKUPNÉ
Nejprve je potřeba s celou slávou vyzvednout ženicha. Na scénu vstupuje další cujka, domácí koláčky i masové jednohubky. Na pochod k domu nevěsty je potřeba se posilnit. Místní vědí, že průvod půjde během chvilky zpátky a tak trpělivě vyčkávají na zápražích svých domků. Hodnotí se kroje, zdraví se návštěvníci, kteří se dlouho neviděli. Ze svatby bude vesnice žít ještě mnoho týdnů. Za zavřenými dveřmi statku je slyšet šumění posledních příprav. Na několikeré rázné zabouchání na dveře zprvu nikdo nereaguje. Průvod se zavlní a když se, zprvu na škvírku, otevřou dveře, začíná faktor vyjednávat. „Dobrý den. Prý tady u vás najdeme nevěstu,“ zkouší to zprvu zcela civilně. „Ale tady žádná není,“ zní očekávaná odpověď. Pak je coby nevěsta faktorovi a ženichovi nabídnuta maminka, tedy budoucí tchyně. Neuspěla, stejně tak jako princeznovsky oděná malá holčička. Ženich Johan Pinkava má jasnou představu a přesně ví, koho chce. Faktor vyjednává a nakonec přejde k uplácení. Jeho láhev putuje ke rtům tatínka nevěsty, kterého teprve tekutý argument přiměje k tomu, aby ukázal tu pravou. Jde se dál a je jasné, že průvod čeká další komplikace. U závory přes cestu drží stráž celé spektrum maškar. Policista, zdravotní sestra a i blíže neidentifikovatelná stvoření. Je jasné, že faktora čeká další vyjednávání, které už z povahy věci musí dopadnou dobře. Tentokrát to ale alkohol nespraví. Maškary si sice zavdají, ale závoru nezvednou. Chtějí peníze, takže faktorovi nezbude nic jiného než sáhnout do kapsy a zaplatit. Je vidět, že s tím sice počítal, ale přece jen v sobě živil jiskřičku naděje, že maškary ukecá.
Banátská svatba má jasná, stoletím prověřená a dodržovaná pravidla. V harmonogramu české svatby v kotlině mezi Krkonošemi, Šumavou a Beskydami už není místo na pokání, prosbu o odpuštění hříchů a poděkování rodičům za to, že svým ratolestem věnovali čas a výchovu. Rumunští Češi žijící v poněkud jiných reáliích na své rodiče nezapomínají. Johan a Terezka poklekli v domu rodičů na polštáře a se sklopenými hlavami odříkali poděkování plné pokory. Atmosféra je nesmírně vážná, nejen budoucí novomanželce se lesknou oči slzami. Na jejich hlavy dopadá svěcená voda z kropáče. Dojati jsou všichni, síla slov i samotná atmosféra všem jasně říká, že dneškem se skutečně něco mění. A nejen pro novomanžele.

ČEŠTINA – RUMUNŠTINA – LATINA
„V kostele je normálně zakázáno fotit, ale v tento opravdu velmi slavnostní den uděláme výjimku. Jen prosím přítomné fotografy, aby během církevního obřadu nepřecházeli. Vyberte si místo a tam zůstaňte. Při pohybu v kostele byste totiž na sebe strhávali pozornost a to je něco, co není žádáno. Byl bych velmi nerad, kdybych musel obřad přerušit,“ varuje nás pan farář mluvící sice česky, ale se silným rumunským přízvukem. Pravidla jsou jasná, modře vymalovaný kostel je poset zlatými hvězdičkami. Úvod ke mši je v češtině, samotné liturgické texty znějí v latině. Těžko říct, kolik z přítomných rozumí tomuto dávno mrtvému jazyku, ale do posledního místečka obsazený kostel tone v naprostém tichu přerušovaném jen libě znějícími slovy, cvakáním závěrek fotoaparátů a občasným šoupnutím podrážky. Manželský slib vrátí řeč zpět do češtiny a nutno říct, že je docela „drsný“. Zříci se kamarádů a zálib je přece jen hodně velká oběť na oltář budoucího manželství. O chvíli později se stávají, alespoň podle církevního práva, Johan a Tereza Pinkavovi právoplatnými manžely s prvním manželským políbením. Civilní obřad je v porovnání s hodinou a půl v kostele už jen pouhopouhou formalitou. Tři stovky hostů pak celou noc tančí, baví se, vzpomínají, plánují.
Svatba Terezky a Johana by mohla být určitým příslibem lepších časů. Ale není. Banát se pomalu vylidňuje. Zatímco v 19. století byl o kolonizaci nebývalý zájem, dnes se situace mění. Mladí odcházejí za lepším živobytím do měst a často i do ciziny. Pokud to jde, snaží se o návrat do své pravlasti. Český Banát objevují turisté, dokonce tam vznikly značené cesty podobné těm z našich luhů a hájů. V krajině vyrůstají vysoké sloupy větrných elektráren a původní tradice berou pomalu, ale jistě za své. Takový je ale vývoj. Mění se celé Rumunsko, nejen šest vesnic, ve kterých se mluví česky.
Je to jako ponořit se do studeného mléka. Ranní mlha letí v chuchvalcích proti přídi člunu. Když do ní zasvítí první sluneční paprsky, promění se v oslňující zlatý závoj. Nevidím dál než na lesknoucí se příď loďky. Plavba do neznáma. Tedy pro mě. Zkušená ruka stopaře Ailtona Lary na kormidle nás spolehlivě vede říčním korytem.
Tropický Pantanal! Slovo tropický se mi přes drkotající zuby vyslovuje dost špatně. Mám na sobě veškeré oblečení, které jsem si přivezl, a skrčený, zabalený do pláštěnky sním o péřové bundě. Není ani patnáct stupňů. To je chladno i pro místní obyvatele této části Brazílie. Oblast, o které nikdo přesně neví, jak je veliká, je nazývána nejkrásnější bažinou světa. Tento unikátní ekosystém o rozloze sto padesát až dvě stě tisíc kilometrů čtverečních je domovem tří set druhů savců a nespočetného množství ptáků. V záplavové oblasti je člun tím nejběžnějším dopravním prostředkem. A pro pátrání po zvířeti, za kterým jsem se do brazilského státu s dobrodružným názvem Mato Grosso vypravil, zcela nepostradatelným. Řeka je neoddělitelnou součástí jeho života, odpočívá na jejích březích, loví v jejích mělčinách a hravě překonává její proud při cestě z jednoho břehu na druhý, protože je i výborným plavcem. Řeč je samozřejmě o jaguárovi, největší kočkovité šelmě amerických kontinentů.

DUCH NEBO ŠELMA?
V období sucha klesají vody v Pantanalu místy až o pět metrů. Odhalují velké písčiny, na kterých lze s velkou dávkou štěstí tohoto silného predátora zahlédnout. Štěstí ale člověk musí jít naproti, tak jsem si pro spolupráci na pátrání po vládci bažin vybral nejlepšího stopaře jaguárů, Ailtona Laru. Čekal na mě už na letišti, aby mě odvezl po rozbité polňačce s hrdým názvem transpantanalská dálnice do kempu na řece.Teď sedí za kormidlem ve svém typickém klobouku ozdobeném uzávěry plechovek od piva. Sleduje pozorně břehy řeky Tres Irmaos.
Z očí mu tečou slzy od studeného vzduchu. Pomalu stoupající slunce odpařuje poslední zbytky mlhy a láká tak kajmany ven z vody na prohřáté písčiny. Kajmani jsou velmi oblíbenou součástí potravy jaguárů. Zabíjejí je prokousnutím lebky. Očima pozorně prozkoumáváme každý metr břehu. Náhle Ailton stočí člun na opačnou stranu. „Co se děje?“ snažím se zjistit příčinu. „Onca,“ použije stopař portugalské slovo a ukáže rukou do pobřežního porostu. Chvíli mi trvá, než rozeznám velké tělo ve stínu rozložitého stromu. Zdá se mi to? Ne, je to pravda. On tam není sám! Zvířata ale zjevně nemají náladu na pózování před fotoaparátem a velmi rychle mizí. Zklamaně se otáčím na Ailtona, který si zapisuje údaje z GPS do starého sešitu. Má tak přehled o počtu pozorování jednotlivých zvířat. „To byl Stařec a Motýlek,“ vysvětluje. „Už jsem je v této oblasti viděl několikrát, ale nikdy spolu. Velký samec dostal jméno podle svého věku a zjizvené tváře a samice podle kresby na čele, která vypadá jako motýl. Vidět ty dva spolu by mohlo znamenat přírůstek do zdejší populace,“ dodává Ailton s nadšením.

KOUPÁNÍ S KAJMANY
Druhý den jsme našli stopy obou koček na opačném břehu. V noci překročily řeku. Počasí se pomalu začalo měnit a každý den bylo o něco tepleji. Ranní chlad rychle vystřídalo úmorné vedro. Často jsme polední hodiny trávili v zakotvené loďce ve stínu velkých stromů. Některé dny jsem měl na jaguáry ¬štěstí, jindy jsem se věnoval fotografování ostatních obyvatel řeky. Snad nejtěžší je zachytit vydru obrovskou. Rodiny těchto vynikajících rybářů jsou neustále v pohybu a nikdy nevíte, kde se příště vynoří. Skupina má velice silné sociální vazby a během lovu se neustále ujišťují, zda jsou ostatní poblíž a v pořádku. Vydávají neuvěřitelné množství rozmanitých zvuků, kterými spolu komunikují. Jejich volání je slyšet daleko, protože je velmi pronikavé. Nejsou to žádní drobečkové, samec může mít až čtyřicet pět kilogramů. Říká se, že rodině vyder se raději vyhne i jaguár. Opačný problém byl s kajmany, ti zase jen nehybně leželi a vyhřívali se. Ovšem jen do té doby, než se k nim člověk dostal příliš blízko. Pokud jsem šel ze břehu, byli hned pryč. Zvolil jsem tedy opačnou taktiku a přibližoval se k nim z vody. Je to poměrně zvláštní pocit, když lezete do řeky plné piraní, abyste se dostali do blízkosti kajmanů. Voda byla příjemně teplá a já se tak mohl pohybovat pomalu, aniž bych riskoval prochladnutí. Odměnou za trpělivost mi bylo poležení na pláži s desítkou těchto vodních ještěrů. Na nejbližšího bych snadno dosáhl rukou. Naprosto mě tolerovali. Snad proto, že jsem přišel z vody.
ŠTĚSTÍ NA KONEC
Pozorování jaguárů byla stále řidší. Ailton to přičítal fázi Měsíce, který se dostával do úplňku. Noci prozářené jeho světlem zvyšovaly aktivitu šelem v těchto hodinách. Ve dne pak byly většinou zalezlé v houštinách. Čas vyhrazený pro můj pobyt v Pantanalu se rychle chýlil ke konci. Můj poslední den na řece pomalu odcházel se zapadajícím sluncem. Projížděli jsme už po několikáté stejnými místy. Nízké světlo čarovalo po březích a mé unavené oči viděly jaguára pod každou větví. Když do listí zafoukal vítr, tančily světla a stíny po písečných plážích. Jakoby se všechno kolem hýbalo. A najednou tam byl. Nebyla to jen hra světla, ale skutečné skvrny na kožichu. Zvedl líně hlavu a podíval se na nás. Za těch pár dní s Ailtonem na vodě jsem se naučil pomáhat při manipulaci s loďkou. Vyhodil jsem kotvu a pod chodidlem pouštěl provaz, na kterém byla uvázána. Dostal jsem tak člun do nejvhodnější pozice k fotografování. Kdyby se zvíře hnulo proti proudu, byl Ailton připravený u motoru. „Viseli“ jsme tak uprostřed proudu asi třicet metrů od jaguárova úkrytu. V duchu jsem ho přemlouval: „Pojď tudy, musíš tudy!“ Zvednul se, zívl, protáhl a vykročil zpod keře přímo proti objektivu. Přešel malou pláž a zmizel. Nádherný obrovský samec. Zapadlo slunce. Ještě chvíli jsem jen seděl a skoro nedýchal. Neměl jsem ani odvahu zkontrolovat snímky na displeji fotoaparátu. „Můžem?“ zeptal se Ailton s úsměvem, který mi připomínal amerického herce Denzela Washingtona. „Myslím, že ano,“ odpověděl jsem od chladicí bedny s pitím. Na zpáteční cestě jsme ještě objevili nádhernou samici. Asi právě přeplavala řeku, protože měla na srsti nalepený písek. Na bažinu se snášel soumrak. Hodně jsme se zdrželi a vraceli se za tmy. Byla fialová. Takovou barvu jsem nikde jinde neviděl. Fialová tma, do které zářil obrovský bílý měsíc.
TEXT A FOTO: PETR ANDREAS
Poloostrov ve tvaru dravého ptáka, lovícího v Černém moři, se může pochlubit tak pestrou historií a vývojem osídlení jako málokterý kout Evropy. Nárokovali si ho a postupně obývali Řekové, Hunové, Byzantinci, Janované, Tataři, Turci či Rusové a je studnicí neuvěřitelného kulturního bohatství.
Ráno se rozkoukáváme na oděském avtovakzalu, tedy autobusovém nádraží. Řidiči se procházejí před budovou a vykřikují názvy cílových stanic. „Izmail! Izmail! Nikolaiv! Nikolaiv!“ Pár užitečných rad nám česky dává paní, která pracovala v Praze. Vlakové jízdenky jsou na několik dní dopředu zcela vyprodané, do Sevastopolu se pojede autobusem, ale to až večer. „Ja prehral děngi v báre, igráju na gitáre a pojedu do Oděsy na bál“ zazněla mi v duchu hospodská odrhovačka při korzování po milionovém městě a největším ukrajinském přístavu Oděse, kterému dominuje gigantická socha batolete symbolizující kosmopolitnost celého města. Na hlavní Primorski Bulvar vystoupáme po 192 stupních Potěmkinových schodů, které posloužily Sergeji Eizenštejnovi jako kulisy pro slavnou davovou scénu s jedoucím kočárkem po schodišti v filmu Křižník Potěmkin. Bulvárem korzujeme až k Akademickému divadlu opery a baletu, první elektricky osvětlené budově v Oděse. Samotná budova vznikla již roku 1809, avšak o 64 let později vyhořela. Nové divadlo bylo postaveno za dalších deset let. Zajímavostí je, že ho navrhli pánové Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, předlohou jim byla Semperova opera v Drážďanech. S přibývajícím časem jsme obešli v podstatě celé srdce Oděsy a navázali na druhé křídlo Primorského Bulvaru. S tmou se rozsvěcí pouliční osvětlení a k mému údivu dokonce i všechny stromy v aleji. Za dne jsme si nevšiml malých lampiček v mohutných korunách stromů. Nevím, zda to nazvat zkrášlením nebo kýčem, ale rozhodně je to jeden z odlesků místní kultury.

KOMNATY OTDYCHA
Na noc vyjíždíme do Sevastopolu. Od Zakarpatí na jihovýchod se kvalita autobusů zvyšuje, na rozdíl od maršrutky s vytlučenými tlumiči sedíme v luxusním klimatizovaném voze se sedadly v kůži a ukolébává nás pohupování vozu a tlumený ukrajinský popík. Na sevastopolském avtovakzalu se nás ujímá místní chlapík v slámovém kloboučku. Je obchodník a má kontakty ve městě. Po několika neúspěšných telefonátech známým nás odkazuje na pláž za městem, kde si můžeme postavit stan, protože 100 hřiven (asi 210 Kč, kurs byl 2,1 Kč za hřivnu) je prý na nocleh málo. Nevzdáme se ale tak lehko. Na vakzalu se na nás sesypou babušky pronajímající komnaty otdycha, ale když slyší, že se zdržíme jediný den, začnou si nás přehazovat jako horký knedlík. Běžte k támhleté, ne, k támhleté, strhne se malá úsměvná hádka. Za rukáv mne tahá další: „Pojďte ke mně, oba za 250 hřiven.“ „To je dobrá cena,“ přikyvují ostatní. Je rozhodnuto. Nasedáme do maršrutky a jedeme dvacet minut kolem celého zálivu až na prašné panelákové sídliště, které je paradoxně ještě nedostavěné a zároveň už zchátralé. Časem zjistíme, že tento obraz je zde běžný.
MARIŇÁCI
Hlavním lákadlem Sevastopolu je bezesporu ruská černomořská flotila, jež se oproti minulosti (do roku 1994 bylo celé třísettisícové město turistům uzavřeno) proměnila v atrakci. Oslovují nás průvodci, zda se nechceme za úplatu podívat na palubu obřího křižníku. Potkáváme skupinky mladičkých ruských kadetů v námořnických stejnokrojích, vždy v doprovodu důstojníka. Celkově město svou vojenskou historii nezapře a oslovení „tovarišč“ je zde stále běžné. Centrální bulvár s pestrobarevnými stánky se suvenýry však příliš připomíná pouť navzdory tomu, že sortiment je převážně armádně založen. U trhovců není problém sehnat námořnická trička, uniformy, čepice důstojníků, ale také nože, náboje, metály a věřím, že s dobrou ruštinou i nějaké nelegální „poklady“.
FONTÁNA SLZ
S ránem naše cesta vede do Bachčisaraje, někdejšího sídla tatarských chánů, kteří Krym ovládali mezi 15. a 18. stoletím. Dnes oblast skomírá, protože Stalin původní tatarské obyvatelstvo vysídlil do Uzbekistánu, a to se sem od 80. let vrátilo jenom zčásti.

K Bachčisarajské fontáně proslavené tklivou Puškinovou poemou jdeme starobylými dlážděnými uličkami. Labyrintem nás vede klasická žlutá a červená značka, kterou v bohatších časech sponzorovala česká vláda. Míjíme uzavřenou mešitu, synagogu, přicházíme k chánskému dvorci. Bělostná Fontána slz se nachází v hlavním obytném křídle; vystavěl ji polský sochař Omer na památku krutého chána Gireje, který pláčem a steskem po mrtvé polské harémové dívce dokázal, že má srdce. Chánův palác však není jen o jedné fontáně. Například nás zaujal i jeho harém. Průvodce palácem celé skupině dal otázku „Kolik si myslíte, že měl tatarský chán ve svém harému žen?“ Po několika vyřčených číslech, kdy padaly desítky až stovky nám prozradil počet – čtyři. Ovšem i mocného panovníka mohly dámy přijít pěkně draho, jelikož podle starých tatarských zvyků musel nejen každé ženě měřit stejně, tedy pokud koupil zlatý náhrdelník jedné, byl povinen obdarovat i ostatní tři, musel ale také zajistit rodiny všech svých žen.
DVA SYMBOLY
Ranní maršrutka nás přepravila na Jaltu. Zde jsme se během ubytování seznámili s naším sousedem Antonem. Záhy je jasné, proč nás zve do města na koňak. „I very want see Praha!“ Anton nechápe, že pro cestování do zahraničí nepotřebujeme žádný zahr-passport, který ukrajinské úřady vydávají pouze absolventům vojenské služby. Kdybychom ho pozvali, musel by někoho uplatit, říká. Časem opouštíme toto téma a věnujeme se jihu Krymu, který je oblastí s nejhustší koncentrací památek. Jsou tu archeologická naleziště Chersones neboli „Sovětské Pompeje“, byzantské pevnosti, jeskynní kláštery, mešity, synagogy. Zaujal nás Livadijský palác, původně sídlo ruské carské rodiny, kde byla roku 1945 podepsána Jaltská dohoda i neogotický hrádek na skalním ostrohu nad mořem Vlaštovčí hnízdo. Osobně mě však fascinuje pozorovat, jak zde nová doba navazuje na léta minulá. Například promenáda Naberezhnaya v Jaltě s bronzovou sochou Lenina v nadživotní velikosti a vedle ní stojí McDonald’s. Dva ryzí symboly dvou odlišných kultur. Co by si Vladimír Iljič asi pomyslel o nekonečných řadách stánků s kokakolou, směnárnách a luxusních módních buticích? Patrně to, že pokrok se nezastaví před ničím.
TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER
Někdejší centrum Velké Moravy můžeme nazvat kolébkou křesťanství v naší zemi. Věrozvěsti ze Soluně doputovali právě sem. Od té doby uplynulo více než tisíc let a život zde stále tepe. Dnes již nejen ve jménu víry, ale též světsky.
Jako správní poutníci jsme si zvolili k nocování jedno z nejvýznamnějších poutních míst v republice – Velehrad, kde působili Cyril a Metoděj, a kde také Metoděj, který 6. dubna roku 885 zemřel, je pravděpodobně pohřben. Hned po příjezdu jsme zamířili do hotelu Mlýn, jenž stojí kousíček od nejstaršího cisterciáckého kláštera na Moravě a byl mi doporučen přáteli. Z Velehradu, který navázal na tradice velkomoravského Veligradu, nás zajímala hlavně bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje, fakt, že je v současnosti v rekonstrukci, nás zamrzel, protože lešení zakrývalo většinu stavby uvnitř i zvenku. Jak jsme zjistili od místních, tak se po městě šušká, že pro rok 2013 ke kulatému výročí 1150 let od příchodu věrozvěstů se připravují velké konference, obrovské svaté přijímání, ale také účast papeže Benedikta XVI. Nebylo by to poprvé, kdy by Velehrad byl poctěn papežskou návštěvou, již v roce 1990 sem přijel Jan Pavel II., který pět let předtím věnoval k výročí 1100 let od smrti svatého Metoděje bazilice růži z čistého zlata, drahocennou ozdobu zhotovovanou výhradně pro papeže nejlepšími zlatníky a znamenající zvláštní vyznamenání za katolického ducha a loajalitu Svatému stolci.

MODRÁ JE DOBRÁ
Od Velehradu přes rybník je to, co by kamenem dohodil do archeoskanzenu Modrá, který dokumentuje život a historii lidí v 9. století. Ač jsme sem dorazili těsně před zavíračkou, stejně zde bylo živo. Návštěvníci sice brány hradiště opustili, ale to dalo větší prostor stálým obyvatelům. Součástí expozice jsou totiž i domácí zvířata, která když zjistila, že davy návštěvníků prořídly a v podstatě jsem tam zůstal sám s kamarádem Markem, začala vířit kolem nás. Takže brzy jsme byli obklopeni nejen kury, ale též vypasenými vietnamskými prasátky. Zvířátka nám pak dělala společnost během celé doby návštěvy a prohlídky skanzenu od opevnění přes sídlištně hospodářskou, náboženskou, mocenskou a kulturní část až po řemeslnický areál. Snad jen na věž a do reprezentačního paláce se s námi nedostala. V paláci nás zaujala expozice velkomoravského pohřbu. Jde o figuríny v dobových oděvech, jejichž největší zajímavostí jsou tváře. Ty patří skutečným lidem pracujícím v archeoskanzenu. A ještě jedna perlička by se k Modré dala říct, celý areál se nachází v místě původního velkomoravského osídlení.
DRUŽBA
Co s načatým večerem? Padla po skvělém jídle ve Mlýně obligátní otázka. Chtěli jsme poznat víc, než se lze dočíst v propagačních materiálech, a proto jsme vyrazili do víru města. Ten pravda v půlce pracovního týdne nebyl nijak velký, ale i tak jsme objevili jednu malou hospůdku, kde byla skupina stejně mladých jako my, a během asi půlhodinky jsme již seděli všichni v družném hovoru u jednoho stolu. „Tak vy chcete poznat Slovácko?“ Ptal se mě jeden z kluků. Kývl jsem, že ano, a rád bych slyšel nějaký tip kam jet. Hned mi vysypal spoustu míst a zdůraznil: „Jsi na Slovácku, tady má každý svoji pálenici, zajeďte si do Vlčnova, tam je celé muzeum lidových pálenic.“ Tento nápad mi připadal fajn, přece jen to je součást místní kultury. „Abych nezapomněl, až tam pojedete, tak si všimněte ve Starém Městě nového rozestavěného kostela Svatého Ducha. Staví se již roky, vždy když farnost získá z milodarů peníze, tak stavba o kousek postoupí. Dělají se veřejné sbírky a dokonce i obcházejí po domech s žádostí o příspěvek. Bohužel peníze nejsou, a tak zatím kostel připomíná fabriku nebo obrovské UFO.“ Dokončil myšlenku jeden ze spolusedících. Během večera jsme také dostali tip na vinné sklepy a barokní perlu v Miloticích.
MUZEUM
S ránem jsme nechali Velehrad za zády a přesunuli jsme se k muzeu lidových pálenic ve Vlčnově, které je v jedné ze stodol vlčnovského areálu památek lidového stavitelství. A již k nám míří náš průvodce muzeem. „Dobrý den, já jsem Pijáček,“ představuje se sympatický vousatý muž. Pijáček průvodcem pálenicemi, to se dobře sešlo, říkám si v duchu. Vcházíme do stodoly a hned vidíme destilátory všech tvarů, po obou stranách je v mezipatře postavený balkon, který expozici ještě rozšiřuje. Celý prostor je vybaven starým kuchyňským nábytkem, nespočtem prázdných láhví a tématickými hesly jako „To je pořád řečí o škodlivosti alkoholu, ale když je nekde nejaká epidémia, tak je to dycky z vody“ nebo „Kdy se pije slivovice? Když je“. Pan Pijáček se také hned rozpovídal o historii pálení, a že na dobrou pálenku jsou nejlepší švestky, protože nejsou příliš náchylné k nahnívání a dají se sklízet až s příchodem prvních mrazíků, tedy v období nejvyšší cukernatosti. „Kde jste sehnali všechny ty destilátory?“ napadá mě otázka, když se rozhlížím po všech těch exponátech. „Původně jsem se je snažil vymámit z lidí, ale ti je nechtěli prozradit. Tak jsme na to šli z druhé strany a navázali spolupráci s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, od kterého jsme získali několik pálenic zabavených policií. Pak přišly i nějaké pálenice darem od sběratelů,“ prozrazuje pan Pijáček, který je zároveň starostou Vlčnova. Procházím mezi přístroji a obdivuji, co všechno člověk nevymyslí pro trochu destilátu, je tu například pálenice ukrytá v pračce nebo koupelnových kamnech. Osobně nás s Markem však pobavila nejmenší pálenice na světě. Vysoká okolo dvaceti centimetrů ve tvaru parního stroje. „Ta přepaluje jen víno, nic jiného se do ní nemůže dát, protože by nešla vyčistit,“ doplňuje naše znalosti pan Pijáček.

PERLA
No, nechtělo se nám odjíždět z Vlčnova, příjemné prostředí zapůsobilo a já zjišťoval, že si mě Slovácko získává víc a víc. Ne nadarmo v roce 2011 vyhrálo soutěž Eden, každoroční ocenění nějaké evropské destinace nejvyšší kvality. Nicméně čas kvapí a nás čeká ještě jedna, zastávka, zámek Milotice, který nám doporučovali kluci na Velehradu. Již v bráně jsme se setkali s kastelánkou Miroslavou Bočkovou. „Vítejte v Miloticích, barokní perle Moravy,“ byla její první slova a hned pokračovala. „Dnes by asi již nikdo nevěřil, že zde byly původně bažiny napájené jedním z ramen řeky Kyjovky.“ Jak jsme se dál dověděli, je milotický zámek s parkem významným kulturním a krajinářským areálem. Jeho největším unikátem je stoprocentně zachovaná kompozice stavby. Pro laika bychom mohli říct, že celý zámek již od dob pozdního baroka nebyl přestavován či upravován a zachoval si ryzí barokní ráz včetně osové linie, tedy že levá i pravá půlka zámku i parku jsou stejné. Během působivého vyprávění paní Bočkové jsme se dozvěděli o nejvýznamnějším rodu vlastnícím zámek, rodu Serenyi, který na Moravě zapustil kořeny již před bitvou na Bílé hoře. Nejvzácnějším exponátem, který zde lze spatřit, je zámecká kaple se stropní freskovou výzdobou od Josefa Ignáce Mildorfera. Mě osobně však zaujala jiná část zámku, a to Kabinet kuriozit, nazývaný někdy Kabinetem hraběnky. Šlechtičny zde trávily svůj volný čas vystřihováním mědirytin a lepením těchto výstřižků na zeď. V současnosti tak salonek vypadá, jako by byl vytapetován tapetou s velice plastickým vzorem. O tom, jak věrohodně mědirytiny působí, nám kastelánka vyprávěla příběh s místní uklízečkou. „Jednou za mnou přišla se slovy, že potřebuje dlouhé štafle. Ptala jsem se na co, a ona že na stropě v salonku je pavučina s pavoukem a ona na něj nedosáhne ani dlouhým koštětem.“ Bystrý čtenář jistě pochopil, že se jednalo o zmíněnou mědirytinu. Ke cti zámecké pracovnice je však třeba říct, že autenticita obrázků je obrovská a záměna pochopitelná.
MILOTICKÉ PÍSNĚ
Ještě před odjezdem jsme strávili nějaký čas v atriu zámku, které mlčky dokumentuje i smutné časy. „Na sloupech si můžete povšimnout záseků šavlí z bojů při nájezdech Tatarů, Turků či Kuruců během třicetileté války,“ vysvětluje kastelánka a pokračuje, „z té doby je též spousta milotických písní s tématy vojny, verbování a vpádů cizích vojáků.“ Působivé vyprávění paní Bočkové a hmatatelná historie kolem nás úplně vtáhla do života v minulých stoletích. Přece jen osobní kontakt dá člověku víc než pouhé čtení informací z knih.
TEXT A FOTO: KRYŠTOF KŘÍŽ
Detroit není zrovna vyhledávanou destinací ve Spojených státech. Město na severu USA je asi tak populární jako Duisburg v Porúří, moravskoslezská Ostrava, Wolverhampton v Anglii nebo Lutych v Belgii. Právě taková města mám v oblibě, zajímá mne jejich skutečný život a syrovost.
Na nádraží Royal Oak na předměstí Detroitu na mě vykřikne statný padesátník černé pleti místní angličtinou s notně rapovanou melodií: „Ty jsi muzikant!“ Nevím, jestli tak vypadám, ale možná, mám delší vlasy, ruksak a přes rameno fotoaparát, a tak říkám, že jsem fotograf z Prahy. „Aha, Evropan, odkud?“ „Čechy.“ „Mluvíš německy?“ „Ja, klar!“ Jaké je mé překvapení, když George najednou z bezprostřední angličtiny, jako bychom se znali dvacet let, přechází do němčiny, v níž precizně až uctivě vyká. „Vím, kde je Praha. Víte, žil jsem v Mnichově, dostal jsem tam práci v BMW, to byla úžasná doba, měl jsem se výborně, pak jsem se ale nechal znovu zlákat vidinou amerického snu do Detroitu. Několik let jsem tady pracoval v automobilce, ale teď jsem už rok bez práce,“ zasněně hledí na nástupiště, kde snad vyhlíží imaginární rychlík do Mnichova. Za deset minut odjíždí vlak do Chicaga. Od roku 2001 opustilo stát Michigan, jehož je Detroit největším městem, téměř půl milionu lidí. Podobný exodus lze snad srovnat jen s hromadnou emigrací občanů NDR přes Československo do NSR na podzim roku 1989. Podobně jako ve východním Německu, kde zůstala některá města téměř bez živé duše, je tomu nyní na mnoha místech v Detroitu. Méně obyvatel opustilo dokonce i New Orleans po ničivém hurikánu Katrina v roce 2005. Dnes má Detroit okolo 700 tisíc obyvatel, před deseti lety měl 951 tisíc a v roce 1950 dokonce 1,8 milionu lidí.

MOTOPARADOX
„Máte kreditní kartu?“ „Tady je VISA debetní karta.“ „Pardon, na debetní kartu auta nepůjčujeme.“ Snažím se jen nemít kreditní kartu, nicméně v první půjčovně v centru Detroitu to nechápou. Recepční mi volá taxi, které přijede do pěti minut. Taxíkář se rozčiluje nad systémem kreditních karet a lomí rukama nad tím, že bohatý zde znamená být více zadlužený. „Kdo má více kreditních karet, ten jede. Copak je lepší být v dluzích až po uši než každý měsíc skončit na nule? Jezdím, abych se uživil já a ne abych živil banky, které nám pořád vnucují své půjčky, které nechci.“ Navrhuje, že mne odveze do sousední půjčovny se žlutým logem, kde jsou prý ještě normální a akceptují i debetní karty. Říkám mu, kam chci odvézt, pokud mi ani zde auto nepůjčí. Taxíkář jen otočí oči v sloup a řekne cenu 40 dolarů. Přesně tolik, možná o něco méně stojí zapůjčení auta na den. Žádné americké automobily ale v půjčovnách v Motor City nejsou, přitom v Detroitu se zrodil Ford, Chrysler, Cadillac, Buick, Chevrolet a další.
Od této chvíle si začínám všímat značek vozů na ulici – Mercedes, BMW, Hyundai, Honda, Daewoo, Volkswagen, MINI, těch typických obrovských amerických aut je čím dál méně. Mezi novějšími je nejvíce zastoupený chrysler, který se ovšem na první pohled od mazdy výrazně neliší. V SUV od GM jezdí hlavně bohaté paní středního věku, ze starších amerických bouráků duní v ulicích hiphop, podnikatelé sedlají mercedesy, studenti jezdí v mini. Uvědomuji si, jak v Německu téměř všichni jezdí výhradně v autech Made in Germany a u nás pořád převažuje Škoda…
Konečně sedím v bílé mazdě, loučím se s taxíkářem, který ochotně čekal, jak dopadne papírování, a vyrážím na silnici, která kvalitou věrně připomíná český asfalt plný děr a výmolů. Jakmile začne silnější déšť, ulice jsou zaplaveny hektolitry vody, nastává povodeň.

OSMÁ MÍLE
Detroit je městem naruby, v tak zvaném downtown panuje bída, deprese, lidé se toulají se sklopenými hlavami prázdnými šedými ulicemi dříve mocného průmyslového města. Obyvatelé převážně černé pleti bezcílně posedávají na patnících, gestikulují na projíždějící auta, nudí se. Sociální rozdíly odpočítávají na cestě z města tzv. Miles. Za osmou mílí začínají bohatší předměstí, pocit bezpečí i míra optimismu a naděje pro tento svět se zvyšuje. Místní rodák a slavný rapper Eminem nazval svůj autobiografický film 8 Mile, tedy Osmá míle. Právě tuto křižovatku Woodward Avenue a Osmé míle nyní přetínám a mířím o několik mílí dál na předměstí Bloomfield Hills, kde sídlí Cranbrook Academy of Art. „Fuck Cranbrook,“ zlostně vykřikuje Eminem v jedné ze svých skladeb, právě tato univerzita je bílému rapperovi trnem v oku. Campus byl postaven na počátku dvacátého století ze sponzorských darů bohatých místních automobilek, studovat se tu dá architektura, design, fotografie a další obory, přednášejí zde profesoři světového věhlasu, nějaký čas tu byl v ateliéru slavný architekt Daniel Liebeskind. Většina studentů procházejících rozlehlým parkem do knihovny či planetária je ze všech koutů světa a Ameriky, jen málo ovšem z Detroitu. Samotná univerzita je jakýmsi „ghettem“, odříznutým od reálného světa, studenti kromě občasných nákupů nemusejí téměř vůbec přijít do styku se skutečným světem, mají zde k dispozici ubytování, studia, ateliéry, učebny, plovárnu, hřiště, zkrátka vše, co potřebují. „Nemůžeš mi v Československu poradit s nějakou prací, chtěl bych učit na univerzitě. Chceme z Ameriky pryč a o Praze jsem toho tolik slyšel, skvělý prý je také Berlín nebo Amsterdam.“ Nadšení z rozhovorů s Evropanem v USA nebere konce, překvapuje mne, že téměř každý ví, kde je Praha, často se dostaneme do rozhovoru o Havlovi, automobilech či filmu. Paradox doby – Američané chtějí do Evropy nebo Asie, Evropané do USA, Asiaté do Evropy nebo Ameriky, všichni se snaží dostat tam, kde právě nejsou, krásná to doba novodobých a často věčně nespokojených nomádů! „Jedu do školy čtyři dny,“ říká Seth, student MFA grafického designu, který na začátku druhého ročníku cestoval ze San Antonia v Texasu, odkud pochází. Najednou rozumím tak odlišnému chápání prostoru v Severní Americe a v Evropě. Detroit se rozpíná v jezerní oblasti na březích jezer Huronského a Erijského. Najednou mi rovněž dochází arogance nás Evropanů na neznalosti Američanů. Vím snad, co je hlavní město Ohia, jak se dostat bez mapy z Detroitu do Nevady? Najednou chápu, jak jsme někdy naivní a očekáváme znalosti o evropském kontinentu, jako bychom byli střed všehomíra. Vzápětí mne zaráží i pobaví mapa světa na stěně kanceláře Fedex, kde uprostřed není Evropa, jak jsme zvyklí, ale Amerika.
DŮM ZA DOLAR
„Nižší ceny máme také, musíš jen zaplatit online přes tuto externí stránku, wifi je tady k dispozici,“ zubí se na recepci v motelu recepční Joan. Každý den tak prodlužuji pobyt v hotelu prostřednictvím webu na svém laptopu a s recepční si vyměňujeme potutelné úsměvy, glosující jak technika způsobuje ironické situace. Recepční nemá téměř co na práci, v supermarketu naproti jsou pokladny pouze s automaty na kreditní karty, prodavačka tak jen občas dohlédne, zda automatika zvládá odbavovat zákazníky bez problémů. „V Detroitu není práce, ale více drog, násilí, z města již zbývají pouze kosti (jako ze snědeného krocana), kdo by chtěl žít ve městě, které nabízí pouze zbytky?“ ptá se řečnicky Paul, který rozdává přes poledne zdarma hot dogy posledním obyvatelům v jedné z vybydlených čtvrtí nedaleko Heidelberg Street. V roce 1986 místní umělec Tyree Guyton dal do pohybu kontroverzní umělecký projekt Heidelberg ve východní části města. Guyton zapojuje místní občany do umění a společně s nimi „zvelebuje“ vybydlené domy zbytky nalezených věcí po lidech, kteří opustili tuto část města. Z oken jednoho z dřevěných domů tak vykukují desítky plyšáků, jinde z hlíny na zahradě trčí růžové horské kolo, na stromech tikají hodiny, domy jsou tečkované pestrobarevnými barvami, na staré obrazovce je nápis God – Bůh, na trávníku trůní archa Noemova. Postapokalyptický pocit je doprovázen nápisem „Kuřte crack zodpovědně“. Projekt je sponzorován nejmenovanou německou automobilkou. Za rohem si můžete koupit dům za dolar nebo třeba za sto. „Je možné, že z Detroitu bude jednou něco podobného jako z východního Berlína, centrum alternativní kultury, umění, hudby, bylo by to skvělé, ale já chci radši do New Yorku, San Francisca nebo Evropy,“ říká Martin, který se v Detroitu narodil, studuje na Cranbrook Academy of Art a těší se, že v květnu pro něj začne nový život na jiném, optimističtějším místě. „V tomto ohledu bych město zcela ponechal přírodě, není proč ho držet, vždyť může zarůst trávou, proč se pokoušet o regeneraci, my Američané jsme zvyklí migrovat, tak proč se snažit uměle něco udržovat…“
TEXT A FOTO: JURAJ KAMAN
Byla to láska na první pohled. Jakmile jsem zahlédl její fotku, věděl jsem, že ji chci poznat blíže. Strávit v její společnosti alespoň týden a vychutnat si ji všemi smysly. Nechtěl jsem však být tuctovým zákazníkem, který si požitky zaplatí. Tušil jsem, že bez peněz si to užiji více. Nemýlil jsem se.
Národní park White Desert je jedním z nejkrásnějších míst jižního Egypta. Není příliš známý. Na rozdíl od mnohem slavnějších pyramid v Gíze, které jsou některými považovány za nejstarší turistickou atrakci světa, je zde turistika téměř v plenkách. Před dvaceti lety sem nevedla ani silnice a dostat se sem z Káhiry znamenalo podstoupit útrapy několikadenní cesty. Nová asfaltová komunikace tuto vzdálenost zkrátila na necelých osm hodin. Kromě turistů přivedla i civilizaci se všemi klady a zápory. Počet návštěvníků, toužících spatřit půvaby tohoto odlehlého kraje, začal na přelomu dvacátého a jednadvacátého století narůstat. Úměrně tomu začal stoupat i počet místních cestovních kanceláří a agentur, nabízejících organizované výlety do pouště. Typický návštěvník tak využívá servis místních podnikatelů z nejbližších oáz Faráfra nebo Baharíja, u kterých si může zakoupit pouštní safari v terénních automobilech, na velbloudech, případně jejich kombinaci. Tyto firmy zprostředkovávají i vyřízení potřebných povolení a formalit. Pohyb turistů po odlehlejších oblastech Egypta je, zejména kvůli aktivitám islámských fundamentalistů, poměrně často omezovaný. Přítomnost ozbrojeného doprovodu bývá někdy nutností už při přesunu z Káhiry.

PŘÍKLADY TÁHNOU
Mnoho místních beduínů, které po staletí živilo zemědělství, získalo díky turistice snadnější a zábavnější způsob obživy. Bohužel s narůstajícím počtem návštěvníků vzrostla i míra znečištění. Na původně panenských místech začaly přibývat odpadky všeho druhu. Plechové konzervy, plastové láhve, papírové obaly, cigaretové nedopalky i zbytky jídla. Naneštěstí většina Egypťanů žije v menší či větší míře obklopena odpadky již od dětství, takže jejich přítomnost nevnímá jako něco negativního, s čím je potřeba bojovat. Zatímco průměrný obyvatel západní či střední Evropy ve své domovině po sobě zpravidla uklízí, nehází smetí kolem sebe a využívá poměrně hojného výskytu odpadkových košů, jejichž obsah končí díky fungujícím službám ve spalovnách nebo na řízených skládkách, v Africe je tento přístup spíše výjimečný. Výjimečný je i pan Aly, jeden z Egypťanů, pocházejících z oázy Faráfra. Řadu let studoval v Rakousku i Německu a čisté životní prostředí evropských zemí se mu zalíbilo natolik, že se podobné rozhodl prosazovat i po návratu domů. Laxní přístup a environmentální ignorantství svých spoluobčanů se rozhodl změnit tím, že jim půjde příkladem. Pokud nechtěl být jako Don Quijote, bojující proti větrným mlýnům, musel pracovat promyšleně. I to ho však v Evropě naučili. Svou kampaň spustil na mnoha frontách. Pomohl vzniku několika neziskových organizací, loboval u politiků, založil spolek Friends of the White Desert. Osobně agitoval, osobně uklízel a stal se i duchovním otcem každoroční akce Úklid pouště, na kterou přijíždějí dobrovolníci z celého světa. Mnozí z nich jsou bývalí klienti cestovky pana Alyho, kteří v minulosti Bílou poušť navštívili jako platící zákazníci. Když v rámci zájezdu nebo pouštního safari viděli, o jak krásné území se jedná a jak velký problém v něm množící se odpadky představují, rozhodli se pomoci. Pomáhají už deset let.
PŘÍJEMNÉ S UŽITEČNÝM
O existenci projektu Úklid pouště jsem se dověděl na internetu, když jsem sondoval nejvhodnější možnost, jak se do Národního parku White Desert dostat. Geologické unikáty přírodní rezervace, která nemá na světě obdoby, jsem do té doby znal pouze z fotografií a vyprávění. Už léta jsem se tam toužil podívat. Věděl jsem, že existuje pár českých cestovních kanceláří, které tam vozí majetné turisty. Představa uhoněného zájezdu, který za nemalé peníze naservíruje pár fotogenických třešniček na dortu, mě však nelákala. Poušť je pro mě poezií a poezie s komercí nejdou dohromady. Individuální pohyb po poušti rovněž nepřipadal do úvahy, zejména kvůli bezpečnostním rizikům. Proto jsem stále doufal, že existuje i další možnost, jak se na vysněná místa dostat a spojit příjemné s užitečným. Když jsem se po několika hodinách brouzdání proklikal na stránky dobrovolnické akce Úklid pouště, věděl jsem, že to je to pravé. Tušil jsem, že zde potkám lidi stejné „krevní skupiny“ a po příletu do Egypta jsem poznal, že jsem se nemýlil.

PONĚKOLIKÁTÉ
Na místo setkání – před budovu Britské rady na nábřeží Nilu – jsem přijel s hodinovým předstihem. Pověstné káhirské zácpy jsem znal už z předchozího pobytu, takže jsem nechtěl riskovat, že by ostatní odjeli beze mě. Postupně jsem se seznamoval s dalšími účastníky projektu, ke kterým patřili nadšenci nejrůznějších národností i věkových skupin. Co mě potěšilo nejvíce, byla skutečnost, že většina z nich zde byla již opakovaně. To bylo pro mě zárukou kvality. Největší město Afriky zůstalo brzy za námi a s ním i veškerý chaos, smog a shon. Osmihodinový přesun pouští nenabízel mnoho krásných scenerií, většinou jen monotónní rovinu, písek a prach. Mnoho lidí si sice Saharu asociuje s majestátem nekonečných písečných dun a romantických přesypů, ale ty ve skutečnosti tvoří jen necelou pětinu jejího povrchu. Z okna jsme je zahlédli pouze výjimečně. Situace se změnila až v závěrečné pětině cesty, za první oázou jménem Baharíja. Z nekonečné roviny se stala mnohakilometrová pláň tmavých sopečných kuželů posetých černou horninou. Působila tajemně, a možná i trochu zlověstně. „Black Desert! Black Desert!“ křičeli mí spolucestující, kteří tudy nejeli poprvé. Po půlhodině jízdy se krajina opět zklidnila a rozzářily ji až útvary za cedulí White Desert. Po příjezdu do Faráfry nás přivítal majitel největší místní agentury a duchovní otec celého projektu – pan Aly. Z klimatizovaného autobusu jsme přesedli na terénní toyoty a vydali se do tábořiště v blízkosti hranic národního parku. Půvabné místo, obklopené několika sněhobílými skalními formacemi, se stalo na pět dalších dnů naším domovem. Kemp byl tvořený soustavou vzdušných beduínských stanů, ve kterých jsme trávili společné chvíle volna, a dvěma desítkami menších stanů, sloužících k přenocování. Mnoho účastníků dávalo přednost spaní pod širákem a někteří z těch, kteří tu byli již poněkolikáté, se na zdejší bezkonkurenčně hvězdnatou oblohu těšili po celý rok. Hned první noc jsem pochopil proč.
RŮSTEM PROTI ZADUŠENÍ
Po jídle, o které bylo postaráno šikovným týmem pana Alyho, jsme se rozdělili do skupinek 4–8 lidí. Každá nasedla do jiného offroadu, dostala sadu pytlů a ochranných rukavic. Auta nás rozvezla na nejrůznější místa rezervace, která potřebovala vyčistit. Jakmile byla jedna lokalita uklizena, přesouvali jsme se na další. Na oběd jsme se vraceli do tábořiště, kde nás už čekala některá z vyhlášených egyptských specialit, uvařená zkušeným týmem Alyho zaměstnanců. Během sezony připravovali místní lahůdky majetným turistům, teď vaří zdarma pro nás – dobrovolníky. Teplota se během poledne vyhoupla přes čtyřicítku, největší žár jsme přečkali v příjemném stínu beduínských stanů. Kolem třetí jsme opět naskočili do vozů a pokračovali ve sběru odpadků a v čištění zanesených pramenů. Je jich zde překvapivě velké množství a jsou poznat již zdálky. Necharakterizují je propadliny, ale vyvýšeniny, vytvořené větrnými násypy písku kolem zeleně v okolí vody. Vegetace musela růst stále výš a výš, aby nebyla zasypána a zadušena pískem, a tak se skutečně vytvořily kopečky, viditelné již z několika kilometrů. Chráněné území Bílé pouště, na kterém operujeme, má rozlohu bezmála čtyři tisíce kilometrů čtverečních. Je nesmírně různorodé a typ krajiny se každou chvíli mění. Každopádně je to prostředí unikátní a vizuálně působivé. Na některých místech připomíná jinou planetu. Mnoho účastníků bylo hodně zcestovalých, a jeden po druhém přiznávali, že se s ničím tak zvláštním, jako je k vidění zde, ještě nesetkali.
ŘEDITEL A TANEČNICE
Z odpoledního úklidu jsme se obvykle vraceli příjemně unaveni těsně před setměním. Po dobré večeři následovala relaxace v mnoha formách. Nejoblíbenější bylo posezení u ohně, u kterého zněly beduínské písně a kolovala vodní dýmka s voňavým tabákem. Poslední večer nás přišel navštívit ředitel národního parku. Velmi se zajímal o naše názory na vylepšení stávající situace v oblasti ochrany místní přírody. Všechny nápady, které z úst účastníků zazněly, si pečlivě zapisoval a slíbil, že je zkusí aplikovat v praxi. Poděkovat nám přišel i starosta Faráfry, který nám nechal vystrojit pompézní hostinu. Několik nocí došlo i na břišní tance v podání káhirských účastnic projektu a na pozorování pouštních lišek, které chodily k tábořišti žebrat o zbytky jídla. Nenápadné úkryty ve skalách a keřících skrývaly i další zvířata, o jejichž přítomnosti nás přesvědčily charakteristické stopy, objevované po ránu v těsném sousedství stanů. Týden nabitý užitečnou prací i zajímavými zážitky utekl jako voda a když jsme se poslední den loučili, bylo mi jasné, proč se sem tolik lidí každoročně vrací.
TEXT A FOTO: RADKA HÁŠOVÁ
Stítek, který vídáme stále častěji, ale hloubku těchto slov už možná nevnímáme. Daleko na indickém severu se mi naskytla příležitost nahlédnout pod „nitky“ výrobků, které se honosí nášivkou Tibetan Handicrafts.
V severní Indii není až tak výjimečné míjet tibetské kolonie. Jedna z těch známějších se nachází v Dekyilingu. V tomto městě ve městě (kolonie se nachází u milionového města Déhrádún) vstupuji do poměrně nenápadné, nízké budovy. Prostory uvnitř jsou tak pro mě velkým překvapením. Vcházím do velkého sálu, kde se nachází přes dvě desítky tkalcovských stavů. „Každý stav je starý přes sto let,“ ujišťuje mě hlavní mistr a ukazuje na dřevěné stroje, které u nás vídáme jen v muzeích.

DOŽIVOTNÍ UPRCHLÍCI
Plně vytížené ženy v tkalcovské dílně sedí za svými stroji. Když se přiblížím, mrknou na můj fotoaparát, pokynou hlavou na pozdrav a s úsměvem na rtech pokračují v práci. V jedné ruce drží dřevěnou tyčku s nití, druhou rukou drhnou dřevěným válečkem nitě způsobně k jednomu místu. Netroufám si říci, kolikrát za minutu provléknou tyčku pečlivě napnutými vlákny. Musím se soustředit, abych zpozorovala, jaký pohyb vlastně vykonávají. S otevřenou pusou tak sleduji barevné pruhy látek stáčející se na klíně každé ženy. Sytost, barevnost, kvalita a pruhovaný vzor patří k typickým znakům výrobků z Dekyilingu, v žádné jiné části Indie nenajdete nic podobného. Uvědomuji si, že ženy v šicích dílnách patří ke šťastnějším, protože i přes pozici uprchlic vykonávají důstojnou práci. Jiné takové štěstí potkat nemusí.
Tibeťané začali utíkat do indického exilu po roce 1959, kdy vypuklo lidové protičínské povstání, přičemž jejich pozice se dodnes příliš nezměnila. Na indické občanství totiž nemají nárok, ani když se v Indii narodili. Dále tak přežívají s cejchem tibetských uprchlíků. Většina z nich vykonává podřadné práce. Nejčastěji pomáhají u staveb vysokohorských cest, ale dělnické práce jim přinášejí zdravotní problémy. Při drcení kamenů kladivem či budování asfaltových koberců dýchají výpary zanášející plíce. Celkovou situaci komplikují i obyvatelé Biháru nebo Nepálu, kterým dají zaměstnavatelé často přednost, protože jsou ochotni pracovat za mzdu ještě nižší. Šicí dílny v Dekyilingu spadají pod fair trade, a tak je zaměstnancům zajištěna důstojná mzda, lišící se podle nákladů na život v dané oblasti, například v Ladaku zaplatíte za vše 2–3krát více než v Dekyilingu, čemuž se přizpůsobila i výplata.
V SRDCI MANUFAKTURY
Z myšlenek mě najednou vytrhne hlasitý ženský smích. Odlepím oko od hledáčku a s hrůzou zjišťuji, že ke slovu se přihlásila má nešikovnost. Po celé délce místnosti je natažen pruh vláken vlny, na jehož konci sedí dvě ženy. Každé vlákno vlněné příze prstem usměrní jedno vedle druhého, aby pak ve stavech nedocházelo ke zbytečnému cuchání. Připravují tak vlasovou osnovu. Já právě stojím, doslova, uprostřed titěrné práce. Přesto to u Tibeťanek vzbuzuje smích. Musím působit jako opravdové evropské telátko. Za přehnaného poklonkování udělám dva kroky stranou a snažím se červenou barvu v obličeji maskovat za fotoaparátem.

Pomalu se z tkalcovské haly přemístím tam, kde všechno začíná. Drátěné koše plné barevné vlny mě ohromí natolik, že málem přehlédnu starší Tibeťanku sedící na zemi. Žena má za úkol rozdělovat dvojitě namotaná klubíčka do jednotlivých vláken. Její práce je materiálem pro vlasovou osnovu. Už podle zvuků linoucích se z další místnosti je mi jasné, že v ní budou pracovat švadleny na šicích strojích. Dojetí přijde hned s prvním pohledem, protože se jedná o stroje šlapací. Připomenu si tak své dětství, kdy má maminka, chtějíc ušetřit každou korunu, vylepšovala nám jeho pomocí šatník. Stejně jako kdysi vidím teď ruční stehování, následující sešití a šmik krejčovskými nůžkami. „Tak tady vznikají tradiční tibetské zástěry, jež zkrášlují šaty většiny Tibeťanek…“ Nejmenší místnost pak slouží jako sklad hotových výrobků. Od koberců, peněženek, pouzder na mobily, přes kabelky až po povlaky na polštáře, vše pečlivě označeno štítkem s nápisem Dekyiling, Tibetan Handicraft, Made in India by Tibetan Refugees. Vyrobeno lidmi, kteří museli ujít dlouhou cestu, aby mohli sedět u tkalcovského stavu a zachraňovat tibetskou kulturu, tradice a vlastní životy. Část výrobků se vyváží do Evropy, velmi často do Švýcarska. V České republice pro tyto uprchlíky zajišťuje pomoc jen jedno občanské sdružení – M.O.S.T. Na webových stránkách sdružení, jehož snahou je stavět můstky, mosty mezi kulturami, ale hlavně mezi lidmi, se v obchůdku dokonce dají pořídit výrobky přímo z Dekyilingu. Třeba, až budete držet v ruce výrobek s tímto nápisem, i vy si představíte starší Tibeťanku rozdělující vlákna příze.
Podle některých pramenů je Přemyslovo orání nikoliv zemědělským úkonem, nýbrž symbolem mužství a pohlavního aktu, zatímco podle jiných šlo o oborávání, tj. vyorání ochranného kruhu, schopného chránit před zlými silami. Za další důvod orání bývá někdy uváděno vymezení národní hranice nebo hranice panství. I když pomineme fakt, že neexistuje jediný důkaz toho, že Přemysl Oráč žil, snadno zjistíme, že každé výše uvedené vysvětlení má svoji slabinu.

U prvního je podivné, že si náš literární hrdina zvolil k onomu symbolu, souvisejícímu s Libuší, právě úhor, neboť tím je pole, které se vyčerpalo a přestalo být úrodné. Co se oborávání týče, praktikovali je zejména kolem vsí naši slovanští předkové již v 8. století, kdy Přemysl Oráč údajně žil. Jenže až do 11. století pokrýval území našeho státu hustý les s výjimkami některých území kolem Labe, Vltavy a Ohře, takže není jisté, že právě u Stadic se již rozkládala pole a úhory (o vesnici nemluvě). Vyznačování hranic můžeme rozhodně vyloučit, neboť až do konce 12. století byla v Čechách za národní hranici považována pomyslná čára vedoucí po okolních horách. A v úvahu nepřipadá ani vymezování panství, v 8. století totiž naši slovanští předkové pečovali o společná pole a společné pastviny. Nevíru v Přemysla a jeho orání podporuje také fakt, že podobné pověsti o údajném zakladateli panovnického rodu mají i další národy – ze slovanských jsou to třeba polští Piastovci a z ostatních germánští Gótové. Podle folkloristů existuje dokonce pro tuto legendu společné indoevropské jádro. O tom, že my jsme „opisovali“ i v jiných případech, svědčí například vyprávění o Šemíkovi, které ve skutečnosti vycházelo z německé legendy o rytíři Wittichovi a jeho koni Schemigovi. To, že Přemysl Oráč nežil ani neoral, by jistě potěšilo krále Václava I. (1205–1253), který prý nebyl ani v nejmenším nadšen představou, že pochází z rodu prostého zemědělce.
Je známo, že podle Karla IV. měly prostý původ přemyslovského rodu připomínat láptě a lýková brašna. Tomu, že si je naši předkové vyráběli z lýka již v 8. století, můžeme věřit; jejich zhotovení prý zvládly i větší děti. Připomínat však mohly maximálně to, že obyvatelé naší země byli venkovany (do 13. století u nás neexistovala města), a na prosté a zámožné se začali dělit teprve v 9. století.
TEXT: STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ
Podle některých pramenů je Přemyslovo orání nikoliv zemědělským úkonem, nýbrž symbolem mužství a pohlavního aktu, zatímco podle jiných šlo o oborávání, tj. vyorání ochranného kruhu, schopného chránit před zlými silami. Za další důvod orání bývá někdy uváděno vymezení národní hranice nebo hranice panství. I když pomineme fakt, že neexistuje jediný důkaz toho, že Přemysl Oráč žil, snadno zjistíme, že každé výše uvedené vysvětlení má svoji slabinu.



U prvního je podivné, že si náš literární hrdina zvolil k onomu symbolu, souvisejícímu s Libuší, právě úhor, neboť tím je pole, které se vyčerpalo a přestalo být úrodné. Co se oborávání týče, praktikovali je zejména kolem vsí naši slovanští předkové již v 8. století, kdy Přemysl Oráč údajně žil. Jenže až do 11. století pokrýval území našeho státu hustý les s výjimkami některých území kolem Labe, Vltavy a Ohře, takže není jisté, že právě u Stadic se již rozkládala pole a úhory (o vesnici nemluvě). Vyznačování hranic můžeme rozhodně vyloučit, neboť až do konce 12. století byla v Čechách za národní hranici považována pomyslná čára vedoucí po okolních horách. A v úvahu nepřipadá ani vymezování panství, v 8. století totiž naši slovanští předkové pečovali o společná pole a společné pastviny. Nevíru v Přemysla a jeho orání podporuje také fakt, že podobné pověsti o údajném zakladateli panovnického rodu mají i další národy – ze slovanských jsou to třeba polští Piastovci a z ostatních germánští Gótové. Podle folkloristů existuje dokonce pro tuto legendu společné indoevropské jádro. O tom, že my jsme „opisovali“ i v jiných případech, svědčí například vyprávění o Šemíkovi, které ve skutečnosti vycházelo z německé legendy o rytíři Wittichovi a jeho koni Schemigovi. To, že Přemysl Oráč nežil ani neoral, by jistě potěšilo krále Václava I. (1205–1253), který prý nebyl ani v nejmenším nadšen představou, že pochází z rodu prostého zemědělce.
Je známo, že podle Karla IV. měly prostý původ přemyslovského rodu připomínat láptě a lýková brašna. Tomu, že si je naši předkové vyráběli z lýka již v 8. století, můžeme věřit; jejich zhotovení prý zvládly i větší děti. Připomínat však mohly maximálně to, že obyvatelé naší země byli venkovany (do 13. století u nás neexistovala města), a na prosté a zámožné se začali dělit teprve v 9. století.
TEXT: KATEŘINA SVOBODOVÁ, FOTO: PETR TEUCHNER
Kdy jste naposledy slyšeli o Hondurasu? Nemůžete si vzpomenout? Není divu, tato nenápadná středoamerická země totiž není pro světová média tím pravým soustem k přežvykování. Možná však brzy bude. To až se provalí, odkud berou prostí vesničané prostředky na bezstarostný život.
Už několik dní jsme se ve městě Trujillo nechávali kolébat rytmem reggae, cpali se chlebem s vůní kokosu a usrkávali kokosové mléko. Nic ale netrvá věčně a my jsme se museli rozhodnout, kam dál. Na severu Hondurasu nás pohltí korálové Karibské moře. Na jihu na nás čeká hornaté vnitrozemí, na západě velkoměsta plná nadržených kovbojů. A co východ, co nás čeká tam? Nikdo nevěděl, a tak jsme vyrazili.
Každé ráno přijedou na rušné tržiště desítky terénních aut a začne boj o pasažéry. Vyhádali jsme si to nejlevnější auto, což ale představovalo sezení na pytlích na otevřené korbě. Čekala nás dlouhá cesta na „konec světa“. Ten jsme ale nenašli. Za každým koncem se totiž hned objevil další. Pak ale konečně přišel ten nejnekoncovatější kousek země Latinské Ameriky – La Mosquitia na samém severovýchodě Hondurasu.


VESNICE PLNÁ PALÁCŮ
Slunce pražilo, prach se vířil s narůstající rychlostí auta. Cesta se střídala s pobřežím a naše pozadí nadskakovala jako na kolotoči. Občas nás téměř spláchla vlna z Karibského moře. Mávali jsme rybářům na loďkách, dětem ve vesnicích, až jsme dorazili tam, kde cesta končí. Auto nás vyplivlo, otočilo se a zanechalo za sebou jen mračna prachu. Slunce běželo lehkým poklusem k západu, a tak jsme se rozhodli využít pohostinnosti vesnice Palacio na druhém břehu řeky. Hotely nás ale odmítaly, azyl v kostele nenabídli a nemocnice měla plno. Skončili jsme tedy u řeky v dřevěné boudě, která se pohupovala pouze na třech kůlech. Bylo nutné našlapovat s jemností.
Jméno Palacio neboli palác přesně vystihovalo ráz vesnice. Jeden palác za druhým! Obrovské domy se zahradou, terasou s květinami a párem parkujících motorek. Pootevřené dveře odhalovaly něco pohádkového, pro tento kout světa téměř nepředstavitelného. Uvnitř zářila plazmová televize, moderní sedací souprava, mahagonová podlaha. Na břehu před domem se válely lodě různých velikostí, láhve od piva a nedopalky cigaret. Tady lidé netrpí nedostatkem.
Místní ženy a děti lenivě se houpající v hamakách ve stínu prostorné terasy pokyvovaly naším směrem hlavami. Muži pokuřovali na zápraží s pocitem, že není kam spěchat. Čas tu plynul podivně pomalu. Proč neokopávají zahrady nebo nechytají ryby? Proč všichni jen líně sedí u domu? Že by se tady nepracovalo? Že by právě tady bylo ono království, kde pečení holubi létají přímo do pusy?
ŠEPTÁNÍ S KNĚZEM
Pokračovali jsme v exkurzi, ale najednou jako bychom překročili imaginární hranici. Místo paláců na nás zívaly dřevěné domky bez oken, lavor na umývání nádobí a ušmudlané děti na zápraží. Zbytek rybářské sítě na břehu naznačoval, že tady se přeci jen trochu pracuje. Vraceli jsme se zpět kolem nově postavené nemocnice o od kostela na nás mával kněz ne zrovna středoamerického vzezření. Když zpoza dveří vykoukla skupinka blonďatých dětí, bylo jasné, že nejsou zdejší. Posadili jsme se pohodlně ke kávě a poslouchali příběh zdejších zbohatlíků. Šeptali jsme a nahlas usrkávali horký nápoj. Místní pohádka se nevykřikuje do světa, je delikátní a má hodnotu života. Kněz za každou větou polykal jedno slovo, nechtěl ho ani cedit přes zuby. Už po cestě vesnicí nám to docházelo, teď bylo vše jasné.
Palacio jsme opustili nočním lodním taxíkem, který nás zavezl lagunou dál do vnitra La Mosquitie. Rozlehlá oblast džungle zasahuje až do Nikaraguy a směrem na jih ji protíná nespočet řek ústících do Karibského moře. Představujete si obrovské pláně nedotčených pralesů a nekonečné pobřeží lemované kokosovými palmami? Pokud jste jen nahlédli z okýnka letadla, uchovejte si pohled v mysli. Ostatním musím přiblížit realitu, která je smutnější, než si myslíte. Vypalování palmových polí je tu nejčastějším jevem, pak kácení, kácení a kácení, na stavby, na prodej, na vývoz. Kolem domů, ale hlavně na plážích se válí hromady odpadků. Znečišťování lagun a řek každodenním praním tun špinavého prádla pravděpodobně nemá až takový dosah, ale lovení zvěře vypalováním lesů je neodpustitelné. Byli jsme svědky chytání iguan, kdy nám za zády hořelo celé pobřeží.
JAK SE STÁT BARONEM
Naše další zastávka patřila vesnici Rais Ta-Belén. Pohybovali jsme se na území mezi Karibským mořem a Lagunou de Brus nedaleko řeky Plátano. Je to pruh země od laguny k pláži široký asi kilometr. Jak kouzelné – osvěžíte se v laguně a za pár minut už relaxujete u moře, kde vás ovane karibský vánek. Prošli jsme vesnicí a pokračovali rovnou za nosem k dalšímu konci světa. Cesta necesta, bláto nebláto, voda či sucho. Míjeli jsme další vesnice s dřevěnými domky, kostely i hřbitůvky. Dospělí se před domy líně váleli v hamakách, stařešinové vysedávali v houpacích křeslech a děti na sebe pokřikovaly při baseballu. Nebyla cítit žádná svátečnost, ale všednost normálního dne. Kdyby toto byla náplň mého života, unudila bych se k smrti.


Za pár hodin jsme dorazili k širokému ústí řeky. Pěší cesta se dovinula ke břehu s dřevěnou pramicí a umolousanými dětmi. Převezly nás za jednu minci k náčelníkovi vesnice, která nesla jméno řeky Rio Plátano. Všechny dívky a ženy praly kopy prádla, které pak sušily rozložené na trávě na břehu. Děti si užívaly koupel v řece. Představený vesnice s námi prodiskutoval možnosti dalšího posunu, které se však zúžily natolik, že jsme se rozhodli v naší misi hlouběji do srdce La Mosquitie nepokračovat. Cesta se jevila časově, ale především finančně téměř nedostupná. Škoda jen, že neuvidíme víc konců světa. Vraceli jsme se trochu frustrovaně po pláži Karibského moře. Tak tohle je ten úžasně romantický Karibik? Vyplavené odpadky, kusy dřeva, zakalená voda a spousta dotěrného hmyzu?
Na cestě do civilizace jsme udělali ještě zastávku. Byli jsme natěšeni na dobrovolnický program určený pomoci želvám obrovským. Běželi jsme omrknout pláž a najít si na večer výhodnou pozici na pozorování. Ale místo želv jsme potkali zdejšího barona, upovídaného chlapíka plného energie a chuti živě diskutovat s kolemjdoucími. Když zjistil, že jsme z Evropy, kde strávil několik let (samozřejmě za účelem získání pasu EU), otevřel nám všechny své dveře dokořán. S nelibostí jsme si museli pochutnat na iguaní polévce. Pak nám dopřál projížďku zánovní lodí po rozbouřené laguně a nakonec nás čekal večer u jeho bratra v přepychovém domě u televize, hlučné hudby a brečících dětí. Dostali jsme dost podrobný návod, jak se stát drogovým baronem a mít absolutně bezstarostný život. Tak a už je to venku. Tady jsou drogy doma. Ano, La Mosquitia je překladištěm tisíců pečlivě zabalených balíčků. Je to přestupní stanice na cestě z Kolumbie. Přistávají tu soukromá letadla i nákladní lodě přeplněné drahým práškem. Někteří místní do toho spadnou a závislost je dožene na dno. Jiní využijí příležitosti a stanou se bezstarostnými sběrateli dolarů. Nemusejí ráno vstávat do práce či na rybolov. Nestrachují se, že nebude na chleba. Žijí život naplno.
Byla jsem svědkem takto naplněného štěstí. Nevím, jak dlouho to může vydržet, kdy přetečou hranice korupce nebo trpělivost politiků. Ale dokud se z peněz dotují místní školy, kostely a nemocnice, vláda oči přivře vždy. Na chvíli jsem se zasnila. Byl to krásný sen o bohatství a štěstí za cenu strachu a probdělých nocí, kdy se ucho drogového džbánu utrhne.
Trochu v sobě zahrnuje vážnost byznysmena, nezbytný egocentrismus, ale víc si v jeho přítomnosti užíváte hravost muzikanta, a humor cestovatele, kterému i altruismus není cizí. Ptám se ho na děti, které má s první manželkou Magdalenou Kocábovou. „Už jsou to staré tramvaje,“ říká s úsměvem, který více méně ovládá jeho mimiku. „Lucii je třicet a Dominice dvaatřicet. Představte si, Dominika vystudovala v Americe MBA, má skvělý džob, teď dodělala psychologii a chystá se vydělávat míň, ale být spokojená a šťastná. „Já bych jí to nedoporučoval, a zároveň se z toho raduju,“ dodá s hravým i zamyšleným úsměvem, a já si uvědomuji, že tahle věta dnešního Martina Kratochvíla hodně vystihuje.
Vaše první cesty se odehrávaly o prázdninách, kdy jste jezdil do Anglie a spal v příkopu. Ještě si vybavujete pocity, které vás v té době jímaly?
Velice dobře, protože to byl můj první dotyk se Západem. Měl jsem v kapse dvě libry a vydržel jsem tam skoro tři měsíce. Tehdy jsem pochopil, jak to s čundráky ve světě je. Moje máma mi totiž říkala: „Tam nemůžeš jít s ruksakem, už se tam nenosí, musíš si vzít tašku! A slušně se obléknout, jinak tě nikdo nevezme stopem!“ Nosit tašku přes město byla pěkná blbost, protože jsem měl hned vytahaný ruce, a bágly tam nosil kdekdo. Několik škarp bylo pro mě opravdu kruciálních. Pocity byly hrozné – zima, totální osamocení.
Ale na deprese bych vás netipoval?
Tím já moc netrpím. Při další škarpě mi ale šlo doslova o život. Vracel jsem se v říjnu, pršelo a já jsem se někde u rozestavěné dálnice v Německu schoval do šalunku na betonový most. Přikryl jsem se prkny z bednění a lepenkou a doufal, že do rána v pohodě přečkám. Ráno slyším hrozné troubení, řev strojů, a nade mnou visí kubík betonu v kontejneru, který se měl právě vysypat do toho šalunku. Na poslední chvíli jsem vyskočil ven. Jinak bych byl dodnes zabetonovaný někde u Karlsruhe.


Vaše první velká cesta vedla do Bostonu, kde jste v roce 1976–7 studoval na Berklee College of Music. Co vám Nový svět o sobě nového řekl?
To je dobře postavená otázka, protože teprve tam jsem si uvědomil, odkud vlastně jsem. V té době jsem chtěl hrát jako černošský pianista. Najednou slyším: „Vy jste z té země Antonína Dvořáka, který nás to tady naučil? Od vás je i Janáček?“ Začal jsem chápat, že nemůžu hrát jako černoch, ale musím se vrátit ke svým kořenům. Teprve s tímto odstupem jsem se dokázal podívat na svou zem a pochopit své vazby k ní a k Evropě vůbec.
Čím vás Amerika v té době nejvíce zaujala?
Tím, čím mě bere dodnes. Nedovedu to přesně verbálně pojmenovat, ale mám pocit, že ta společnost je zdravá a má neustále motivaci. Není to tak, že chvilku bude dobře a pak bude průser. Nebude průser! Nebo možná jen dočasný, ale zase se z toho dostanou. Já jsem vůči Americe takový optimista, že mám část úspor v dolarech, přestože tahle měna na tom není teď nejlépe. Mám prostě instinktivní, nepopsatelný pocit, že je to zdravá země.
Amerika vždy měla potřebu třímat v rukou kormidlo světa. Nyní už po něm sahá Čína. Jak se na to díváte z tohoto pohledu?
To máte pravdu. Faktem je, že nemůže vydržet být tím četníkem světa nadosmrti. Jejich finance jsou, dá se říct, v rozvratu, například proti Řecku jsou mnohonásobně víc zadlužené. Člověk by si to měl uvědomit, ale na druhou stranu je tu mé přesvědčení, instinkt, skoro až víra, že to tam nemůže krachnout.
Je to víra v kapitalismus, jako ve správný mechanismus každé společnosti?
Možná. Jednak je tam vyspělý společenský systém a jednak ta směs lidí všech možných národností a etnických skupin, kteří už jen tím, že se naučili spolu žít, podali velký výkon. Dokázali, že si umějí své věci uspořádat.
Ještě se vrátím k tomu příkopu. „Myslím si, že lepší obraz o tom, kde člověk je, má z příkopu. Ve vyšších patrech je také zábava, také se tam člověk ledasco dozví, ale je to jen částečný obraz o tom, jak se žije.“ To jsou vaše věty. U úspěšného milionáře, který má akcie na americké burze a léta žije v luxusním sídle, to skoro zavání pokrytectvím…
Především v té škarpě víc zažijete, víc se o životě dozvíte. V těch vrchních patrech mrakodrapu je to na jedno brdo, velká nuda. Potkáváte tam lidi, kteří jsou neskutečně chudí duchem. Jsou skvělí ve svém oboru, ale o šíři světa nevědí vůbec nic. A dokonce mají tendenci zaměňovat své excelové tabulky s realitou. Oni si myslí, že to je ten pravý svět, ale bytí je, jak víme, úplně někde jinde.
Vy jste v roce 1991 stál u zrodu Golem clubu, klubu podnikatelů, jehož jste dnes předsedou. Členy jsou podnikatelé, politici a představitelé společenského života. (Ročně se platí 35 tisíc členský příspěvek, pozn. red.). Chápu vaši motivaci po roce 1989, kdy bylo vše v plenkách, ale jaká je dnes?
Identita našeho klubu se hodně mění. Už se nesnaží mluvit do duše politikům a podnikatelům, tahle image usíná a Golem se postupně mění v takový intelektuální, debatní klub. A to mě, musím říct, nikdy nepřestane bavit. Vystudoval jsem filozofii, což jsem v poslední době v sobě trochu potlačoval, takže si to dnes tímhle způsobem i vynahrazuji. A nejsem v tom klubu sám, kdo jej tak pojímá. Je to taková naše libůstka.
Často trávíte čas v civilizací nedotčených krajích. Zajímá vás stále stejně současná politika, která provází i současnou ekonomiku?
Zajímá mě to stále stejně, člověk je přece jen zoon politikon (tvor společenský), jak říkali Řekové.
Neodpustím si Čapkův bonmot: „Není jenom docela jasno, mínil-li tím Aristoteles, že člověk je podivné zvíře, které dělá politiku, nebo že člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře.“
Podle mne je člověk svým způsobem zvíře, které se, bohužel, bez politiky neobejde. K vaší otázce mám ovšem teorii, která přesahuje rámec této otázky. Ekonomie je jen jistý úhel pohledu na realitu. Zredukovaný pohled, a teď bych musel vysvětlovat Descartovu teorii přes jeho res extensa a res cogitans, ale pokusím se to zjednodušit. V ekonomii musí dojít k matematizaci, kvantifikaci, tedy k redukci bytí, aby si člověk mohl vysvětlovat život ekonomickými parametry. Ale ono to tak není, život sám o sobě je mnohem plnější a ekonomika nám každým dnem předvádí, že se děje pravý opak toho, co predikuje.
A dnešní provázanost ekonomie s politikou?
To je jasné, tou politikou to jen pokračuje. Stejný princip.
Váš podnikatelský duch se nezapře ani v tom, že si na své cesty vyděláváte tím, že z nich jako režisér, scénárista a kameraman produkujete pro Českou televizi dokumenty.
Začalo to mým focením. Byl jsem těmi fotkami z Nepálu, z Asie, z Himálaje tak okouzlený – byl to tenkrát pro mě naprostý kulturní šok, že jsem to chtěl pořád někomu vyprávět. Tak jsem to příště raději natočil. A když už jsem to natočil a dal si s tím takovou práci, chtěl jsem to zužitkovat.
Co vás na vašich cestách nejvíc fascinuje? Někde jste řekl, že tam za týden prožijete tolik, jako tady za tři roky. Je v tom i něco jiného?
Je to tak, fascinuje mě obrovská intenzita toho prožitku – všechno je hustší, extrémnější. Potkáte nebezpečí a rovnou jde o život. Všechno je to ve fortissimech, hudebně vyjádřeno, nic tam není pro mě všedního. Existencialisti psali, že hlavní životní zážitky jsou se ženskými v posteli a při smrtelném nebezpečí. Při tom lezení v Nepálu, po Himálaji, je tam skoro všechno. Kromě těch ženských (smích).
Vy jste při výstupu na horu Šiša Pangma prožil svou „smrt“. Co prvního vás napadlo?
Víte, že ne, žádné pocity. V takové chvíli vás mozek skoro opustí. Kamarádi jako Rakoncaj mi radili: „Sčítej a odčítej, abys udržel mozek v pohotovosti!“ Mně to moc nepomohlo, byl jsem prostě mimo. Zajímavé je, že víc vydržíte fyzicky než psychicky. Donutíte se spíše šlapat dál, než uhlídat vědomí toho všeho, co v tu chvíli děláte.
Co konkrétního se vlastně stalo?
Spadl jsem s deskovou lavinou a sjel jsem dolů. Lavina sjížděla ze slunného vrcholu a zastavila se na místě, kde už slunce nebylo – přimrzla se. Jak jsem se zpátky dostal do svého stanu, vůbec nevím. Totální výpadek. Když mě kluci, kteří slezli z vrcholu, pak našli, říkali, že jsem je vůbec nechtěl do stanu pustit.
Dokážete si to vysvětlit?
Netuším, snad aby mi ho neprotrhali, opravdu nevím.
Zajímalo by mě, jestli takový pragmatik jako jste vy měl chvíle, kdy komusi poděkoval za to, že přežil?
No jo, to děkuji dodnes (smích). Občas si ale říkám: škoda, že jsem těch pár metrů nevyšlapal. Byl jsem opravdu kousek od vrcholku (Šiša Pangma je výškou 8027 m čtrnáctou nejvyšší horou světa, nachází se v jižní části Tibetu. Pozn. red.) A pak si říkám zaplať pánbůh, že žiju.
Vy si na mystiku, kterou tyto krajiny mnohým skýtají, asi moc nepotrpíte?
Jsem křesťan se sympatiemi k buddhismu, takže mystika, kterou tyto hory skýtají, mě přitahuje i motivuje.
Jak vás Himálaj obohatil v muzice?
To je zvláštní kapitola. Já jsem z toho vytěžil řadu desek a těžím z toho vesele dál. V téhle Asii je to tak – všechno je jinak. I postavení hudby je od našeho naprosto odlišné. Podle mého názoru je to i správnější. Hned vysvětlím proč. Hudba není jen o pódiu a publiku, je to spíše atmosféra, prostředí… Tamější hudba plní původní rituální funkci. To znamená, že oslavujete ráno, odpoledne, večer, oslavujete narození i smrt. Hudbou se tam neustále něco oslavuje, takže neustále slyšíte nějaké píšťaly i zpěv. To je ten prapůvodní smysl hudby – je rituální. Není to hudba nějak nafintěná, jako máme my, je ryzí a vypovídá o základní lidské radosti – oni prostě potřebují svůj rituál prožít.
Možná jste teď trochu v rozporuplné situaci: jako evropský muzikant chcete, aby se prodávalo co nejvíc nosičů, a přitom víte, že poslání hudby je někde jinde…
Je to tak. Přichází útlum v gramofonovém průmyslu, a společnosti, které živí, zachvátila panika, protože výnosy stále klesají, všichni si můžou zadarmo kopírovat z internetu – v podstatě se hudba krade. Já na to teď říkám – i když to mám z hlavy svého profesora z Berklee, který můj názor inspiroval – že je to dobře. Hudba teď slouží určitým komunitám. Každý si v garáži může udělat své cédéčko, nepotřebuje k tomu žádné vydavatele, vůbec nic, a oslovuje tu nejbližší komunitu, která kolem něho je.
To je smutná zpráva pro Supraphon, který jste donedávna vlastnil.
Smutná zpráva pro Supraphon, dobrá zpráva pro hudbu.
Napadlo vás, že ty papírky, které lidem dnes dávají takový smysl, nemají zas takovou cenu?
V západním Nepálu najdete místa, kde se ty papírky nepoužívají a existuje tam výměnný obchod. A ti lidé ty papírky rozhodně nepostrádají. Ale jinak tam peníze ze všech stran víc a víc pronikají.
Vaše žena vás na všech cestách provází. Jaké to je, mít ji stále v patách?
Víte, my máme jiný modus života doma a jiný na horách. Je tam méně hygieny a méně komunikace, ale já s ní rád jezdím. Ona má páru a ve všem stačí, je v jádru tvrdá. Vím, že to není typické, většinou žena bývá při takové túře břemenem kolem krku.
Vy si vlastně dokážete plnit sny. Máte své studio, svůj dům, jachtu, mladou ženu, tři zdravé děti, pilotujete soukromé letadlo a jezdíte do hor. To se podaří jednomu ze sta tisíc, takže se zeptám – jaké to je?
Myslím, že to není o moc jiný, než to bývalo, když jsem nic takového neměl. Bonus je asi ta krásná svoboda, že mohu vyrazit, kam se mi zachce. Od narození jsem tvořivý člověk, stále musím něco dělat, takže si vážím, že si mohu sám vyprodukovat film a nemusím někde somrovat u producentů. Zaplatím si to, a pak se uvidí. Větší hodnota, než kterou máte na mysli, je možnost vyvázat se z téhle společnosti. Spousta lidí, která vydělává obrovské prachy, nepředstavitelné i pro mne, tuhle svobodu a volnost nemá.
Vaše krédo je, že všechno jde, když se chce. Nenapadlo vás někdy, že tohle je přáno jen vyvoleným?
V té Americe jsem se o tom přesvědčil… No vidím na vás, že jsem vás nepřesvědčil.
Na světě je v této chvíli skoro miliarda lidí, kteří by si přáli pouze ukojit svůj hlad a není jim to umožněno…
Nemůžete to brát tak doslova, ale, myslím, že je to hezké krédo.
Znepokojuje vás, že se čím dál víc zvětšuje propastný rozdíl mezi chudými a bohatými?
Na to mohu říct, že jsem oproti vám i ostatním viděl chudobu takřka neuvěřitelnou. Lidi se dvěma hlavami, s nádory, děti, které jedly krysy… Nedovedete si to ani představit. Tuhle jsem o tom mluvil s Ivanem Mládkem, který mi tvrdil, že největší chudobu zažijete v amerických ghetech. Uprostřed svobodomyslné země, kde když se chce, je všechno možné, najednou vidíte enklávy, kde to možné není.
Dnešní svět s počtem sedmi miliard lidí ovládají asi tři procenta lidí. Myslíte, že se s tím dá něco dělat, nebo je to v podstatě normální?
My zápaďáci si myslíme, že máme recept, jak Afričanům pomoct. Ta tři procenta lidí tvoří takové přebytky, že jsou skoro schopni uživit ten zbytek, nebo jim alespoň pomoci jinou formou…
Takže vám to připadá normální…
Asi to normální není, ale tak k tomu historie došla.
Chcete tím říct, že v historii vždy řídilo malé procento zbytek světa…
Většinou to tak bylo. Pravdou je, že teď se ty nůžky víc otevírají.
Ještě vás mrzí, že se vám nepodařil jeden sen – získat licenci na televizi?
Teď už ne, už jsem z toho venku (smích).
Zvířata nám pomáhají od počátku lidských dějin. Vlčí předkové dnešních psů lovili s člověkem už v době kamenné, dnes jim však vyrůstá překvapivá konkurence. V lidských službách se ocitají například krysy. Tvor, který způsobil jednu z největších epidemií moru v Evropě, nyní zachraňuje lidské životy. Krysy obrovské z Afriky dokážou něco, co člověk určitě nezvládne. Najít zahrabanou nášlapnou minu jen tak po čichu. Mohly by tím zachránit až dvacet tisíc lidských životů, které kvůli minám ročně vyhasnou. V tomto pátrání předčí dokonce i elektronické detektory kovů, protože na rozdíl od nich umějí vyhledávat také plastické trhaviny. Některé krysy jsou dokonce lepší než speciálně vycvičení psi a mohou se pochlubit mezinárodním osvědčením, které to potvrzuje. Ve srovnání se psy navíc mají hned několik výhod. Pomocníci s hlodáky jsou odolní proti tropickým chorobám a nejsou tak vázaní na svého pána, takže mohou bez problémů spolupracovat s různými lidmi. Na rozdíl od špičkově vycvičeného psa, který může vyjít i na půl milionu korun, jsou také řádově levnější a pracují za půl banánu. Na spuštění nášlapné miny většinou stačí hmotnost pouhých pěti kilogramů, takže psovodi neustále riskují, že jejich cenní pomocníci skončí v oblacích. Krysy vážící sotva dvě kila však mohou po minovém poli běhat zcela bezpečně.


OTÁZKA CVIKU
Podle typu výcviku dokážou šikovní hlodavci určit nejen polohu miny, ale také člověka s tuberkulózou. Pro milionové chudinské slumy Afriky je to skvělá zpráva. S téměř devadesátiprocentní úspěšností jsou sice krysy o něco méně přesné než výsledky z laboratoře, zato však pracují ďábelskou rychlostí. Prozkoumání čtyřiceti vzorků, které by laborantům zabralo celý den, zvládne chlupatý diagnostik za slabých deset minut. Miny se však v přírodě nevyskytují, takže se krysy musejí nejdřív naučit, že mají vyčenichávat zrovna je a nic jiného. Trvá jim to téměř rok a trenéři při výcviku používají metodu pozitivního posilování. Když hlodavec najde správný předmět, ozve se zvuk oznamující úspěšné splnění úkolu a po něm následuje sladká odměna. Krysy pak hledají miny s nadšením, které v nich vzbuzuje chuť na šťavnatý pamlsek. Podobný vztah jako v Africe mezi krysami a trenéry funguje i u nás. Za zdmi pražské zoo pracuje odborník, který si za své schopnosti přivezl hned tři mezinárodní ocenění. Metodou pozitivního posilování odnaučuje doktor František Šusta lední medvědy zlozvykům a učí koně Převalského, aby bez odporu přecházeli z jednoho výběhu do druhého. Po pouhém týdnu tréninku jeden z pražských lemurů nejen dobrovolně leze do přepravní bedny, ale navíc za sebou vlastnoručně zavírá mřížovaná dvířka. Během tréninku přitom neexistuje žádné trestání. Jen možnost získat příjemnou odměnu. Vzájemný vztah doktora Šusty a jeho svěřenců tedy připomíná spíš symbiotická partnerství nejrůznějších tvorů, ze kterých mají užitek obě strany a kterých v přírodě funguje bezpočet.
GÉNIUS S CHAPADLY
Živočichové nás svými dovednostmi asi nepřestanou překvapovat nikdy. Od chobotnic skrývajících se mezi kameny na mořském dně by asi překonávání inteligenčních rekordů čekal jen málokdo. Jestli jste však tohoto hlavonožce potkali při koupání na dovolené, měli jste tu čest s největším mozkem podmořského světa. Chobotnice mají skutečně v poměru k tělu mozek větší než třeba ptáci a zdá se, že jeho poloviny jsou podobně specializované jako u nás. Hlavonožec totiž při zkoumání okolí upřednostňuje jedno ze svých očí a používá některá z osmi chapadel opakovaně k určitým činnostem. Chová se tedy podobně jako lidští praváci či leváci. Inteligentní měkkýši navíc projevují určité rysy osobnosti. Při setkání se stejnou situací někteří ustupují, zatímco jiní podnět zvědavě zkoumají. Svou inteligenci však chobotnice naplno ukázaly až při vědeckých pokusech. Nejenže rozlišují geometrická tělesa, jako jsou koule či válce, ale také si získané vědomosti pamatují. Bez problémů otevírají zašroubované sklenice, aby se dostaly k potravě uvnitř, a manipulují s průhlednými přepážkami v akváriích. Dokážou se učit i tím, že pozorují chování zkušenějších chobotnic, a dokonce si hrají. Jedna chobotnice objevila, že když strčí malou plastovou lodičku do proudu bublin ze vzduchovacího zařízení, hračka stoupá k hladině. Okamžitě se začala chovat jako osmiruký kluk a nadšeně proháněla lodičku akváriem celé odpoledne, aniž by z toho měla jakýkoli hmatatelný užitek. Vědci protZvířecí akademieo přirovnávají inteligenci chobotnic ke kočkám, psům nebo krysám. V budoucnosti se tedy může stát, že pro nás budou pomocníci s osmi chapadly plnit nacvičené úkoly přímo ve slaném živlu.