TEXT A FOTO: ZDENĚK DIVÍŠEK

„Bezpečnostní situace v Mexiku je v současné době vyhrocena v důsledku eskalace násilí mezi drogovými kartely. Z tohoto důvodu se turistům nedoporučuje cestovat do států na hranicích s USA,“ varuje na svém webu ministerstvo zahraničí. No, to zní jako výzva ne?

Dnes, zpětně, mohu z vlastní zkušenosti říct, že severní Mexiko není zdaleka tak nebezpečné, za jaké se považuje. Tedy pokud se vyhnete příhraničním městům a dodržujete jistá pravidla hry. S přítelkyní jsme procestovali vnitrozemní státy Chihuahua a Durango a z naší cesty si odnesli nezapomenutelné zážitky. Jmenované státy cestovateli nenabídnou ani příjemné pláže, ani mayské pyramidy jako jih země, zato ho provedou zajímavou horskou krajinou s obrovskými kaňony, vesničkami s „drsnými“ domorodci, ranči se skutečnými kovboji a vlijí mu do žil trochu povinného dobrodružství, o němž bude později tak rád nad sklenicí piva vyprávět svým kamarádům.

Zatoužíte-li po cestě do stejných míst, jakými jsme putovali my, obrňte se pořádnou dávkou trpělivosti. Určitě ji oceníte při čekání na sporadicky projíždějící auta, které se může protáhnout i do druhého dne. V horách totiž nenarazíte na žádné autobusy, jež by vám pomohly cestu zkrátit. Zdolání některých dlouhých úseků, pospojovaných jen horskými prašnými silničkami připomínajícími místy spíš vyschlé koryto řeky než cestu, nám tak zabralo i několik dnů. Byly dny, kdy se neobjevilo ani jediné auto. Když už nám ale panenka Marie, jejíž obrázky a sošky jsme potkávali při silnici téměř na každém kilometru, do cesty některé z nebe seslalo, vždy zastavilo. V těchto ztracených drsných končinách neexistuje, že by si lidé vzájemně nepomohli.

PRAVIDLA HRY

Vydrápali jsme se na otevřenou zadní korbu džípu, kde už seděli vesničané nebo byla zaskládaná zbožím z nejbližšího městečka, kukuřičnými klasy, pytli s odpadem či pneumatikami a radostně se kodrcali dále. Zvířený prach nám pronikal do úst i nosu, usazoval se na našich už tak špinavých tělech, ale nestěžovali jsme si. Tyto nepříjemnosti nám byly mnohonásobně vynahrazeny nádhernými horskými sceneriemi a usměvavými tvářemi našich spolucestujících, ze kterých jsme četli zvědavost. „Co tady ti gringové chtějí? Kde se tu vzali?“ Naší chabou španělštinou, skládající se z pár prvních lekcí z učebnice pro samouky, jsme neobratně vysvětlovali, co nás do jejich hor přivádí.

„Ne, opravdu nepašujeme motu,“ jak místní nazývají marihuanu, která se v horách pěstuje ve velkém a je příčinou přestřelek mezi mafiány a vojáky, i mezi drogovými kartely samotnými. Když jsme se prvně střetli na prašné cestičce uprostřed hor s po uši ozbrojenými vojáky usazenými v armádním džípu, měli jsme strach. Z masek na jejich obličejích vystupovaly nic nenaznačující oči a ani stojící voják držící se rukojeti mohutného otočného samopalu, ukotveného na střeše kabiny auta, nás zrovna nepovzbudil. Do vědomí se nám vkrádaly nepříjemné myšlenky o údajné zkorumpovanosti mexické armády i mnohá varování, která jsme posbírali cestou. Většina gringů pohybujících se v horách severního Mexika s objemnými bágly je prý pašeráky marihuany. „Skutečně na nás takto pohlížejí zdejší horalé i vojenské patroly?“ Několikrát se nám opravdu přihodilo, že vesničané na nás pořvávali „mota mota“ a ukazovali na naše baťohy. S vojáky jsme naštěstí žádné problémy neměli. Při každém setkání s nimi jsme sklopili zrak k zemi a snažili se stát neviditelnými.

Od místních jsme byli brzo poučeni, jak poznáme auta mafiánů, kterými se to v horách jenom hemží. Když jsme na cestě mezi vesničkami potkali několik za sebou jedoucích aut s černými neprůhlednými skly, byli jsme si jisti, že máme to potěšení se členy drogového kartelu. Alespoň tak nám je popisovali zdejší domorodci – auta jsou nová, draze vypadající, a o tom, kdo sedí uvnitř, lépe ani nepřemýšlet. Na rady horalů jsme se po setmění raději na cestách nemotali. Zejména v noci se prý převáží po nejméně frekventovaných lesních stezkách marihuana. Po několika týdnech strávených v horách jsme si zvykli. Stačí dodržovat pravidla hry, tedy ta mafiánská.

OŽIVLÝ WESTERN

Z ohybu lesa se po prašné cestičce proti nám vyřítila dvojice mužů na koních a my se nestačili divit. Byli jako vystřižení z nějakého westernu. Na hlavě jim seděla velká bílá sombrera, z rozepjaté vlající kožené bundy s třásněmi vyčuhovala flanelová košile a rozdrbané džíny v pase ukotvené koženým opaskem s blýskavými cvočky a masivní stříbrnou sponou zakrývaly kožené jezdecké kalhoty. I jejich boty s protáhlou špičkou vypadaly stylově. Muži za sebou táhli na lasech dvě vzpínající se telata. Rychle jsme jim uhnuli ke kraji cesty, překvapeně vychrlili pozdrav „Buenos dias“ a ještě dlouho civěli za mizejícími kovboji, sotva viditelnými v oblacích zvířeného prachu.

Část pohoří Sierra Madre, kterou jsme putovali, je doslova poseta rozlehlými ranči. Často jsme potkávali jejich vstupní brány nebo jen narezlé tabule ukazatelů doprovázející nějakou cestu. V hornickém městečku Santa Barbara, hraničícím už se státem Durango, nás v místním baru pozval přiopilý kovboj na rodinný ranč, kde se chystala porážka krav. Samozřejmě jsme si takovou akci nemohli nechat ujít. Dalších několik dnů jsme tak strávili s ním a jeho rodinou na odlehlém ranči, rozprostírajícím se mezi vyprahlými kopci a strmými kaňony. Jedinými dalšími společníky byli už jen kojoti, vyplňující měsíční světlé noci vytím, a malí černí škorpioni ukrývající se pod kameny. Hned jsme se do ranče zamilovali. Jesus, náš nový mexický kamarád, naše nadšení ovšem nesdílel. S jistou nostalgií v hlase nám vyprávěl, jak na ranči kdysi úspěšně hospodařila celá rodina. Okolní travnaté kopce spásala ohromná stáda krav a koní, čítající mnoho set kusů. „Podívej se teď,“ ukázal na několik vychrtlých krav zavřených v ohradě. „Už pět let tady nepršelo. Zvířata nemají co jíst a hynou. Ranč nás už neuživí,“ smutně zakončil své vyprávění.

V posledních letech již na ranči nikdo na stálo nežije. Jesusova rodina si občas na výpomoc najímá jednoho zkušeného kovboje s dospívajícím synem. Oba jsme poznali při naší návštěvě. Obdivně jsme sledovali, jak se jim podařilo během chvíle nahnat z kopců pár zdivočelých koní a zkušeně je chytit do smyčky lasa. Pak s koňmi vyrazili do hor hledat stádo krav s telaty, které se už po několika hodinách tísnilo v ohradách. Ze stáda museli vybrat všechny mladší kusy a označkovat je, aby bylo jasné, že patří právě jejich rodině. Každý ranč míval svoji speciální značku, která byla dokonce evidována na k tomu určeném úřadě. Jesusovým kravám byl odříznut kus pravého ucha ve tvaru trojúhelníku. Našemu kovboji vždy stačil jediný pokus, aby lapil vybrané tele do oka lasa. S pomocí dalšího muže teleti svázali přední i zadní nohy a povalili ho na zem. Označkovat tele byla pro kovboje otázka vteřiny. Při pozdějším porcování zabitých krav jsem už pomáhal i já. Čerstvé krvavé steaky chutnaly jedinečně!

V MĚDĚNÉM KAŇONU

Už několik let nepoužíváme na našich toulkách světem knižní cestovní průvodce. Někdy se držíme mapy, často jedeme tak říkajíc za nosem. Naším cestovatelským motem zůstává ono osvědčené: „I cesta může být cíl.“ Vždyť velká očekávání také znamenají velká zklamání.

Když jsme se neočekávaně ocitli tváří tvář ohromnému Copper Canyonu, v rozlehlém národním parku Barranca del Cobre, úžasem jsme téměř oněměli. Jak jsme se záhy dozvěděli, Copper Canyon patří k jednomu ze třinácti přírodních divů Mexika a je údajně mnohem větší než světoznámý Grand Canyon v USA. Původními obyvateli kaňonu byli indiáni Tarahumarové, kteří jsou věhlasní pro své neuvěřitelné běžecké schopnosti na dlouhé vzdálenosti. Žijí zde dodnes. S rozpaky jsme pozorovali copaté indiánky, které sporadickým turistům prodávaly ručně tkané šály a pletené proutěné koše. Hned mě zaujala jejich barevná načechraná sukně, přes rameno přehozená šála, a především zářící dlouhé froté ponožky v gumových sandálech, které měly vyrobené ze staré pneumatiky.

Sestoupili jsme po vyšlapané indiánské cestičce v lese do útrob kaňonu, kde jsme zjistili, že tradiční život je indiánům stále vlastní. Jejich prťavé domečky z nevypálených cihel, s doškovou, břidlicovou nebo jen igelitem krytou střechou jsou rozházeny v srdci kaňonu. Někteří indiáni dokonce žijí pod skalním převisem v igelitovém přístřešku, přesto to nevypadá, že by si stěžovali. Mexická vláda v posledních letech investuje do zlepšení životních podmínek obyvatel zdejších hor. Otázkou je, zda to vůbec chtějí či potřebují. Mohlo by se stát, že několik století přežívající společenství definitivně vymizí.

Hašlerky mlsáme již pěknou řádku let, ať kulaté, šišaté, balené v ruličkách nebo jednotlivě v „mašličkách“. Pojďme se podívat na to, díky komu se začaly více než před devadesáti lety objevovat na pultech českých obchodů.

Zazvonila jsem před pohledným domkem pana Františka Lhotského s cílem získat informace takříkajíc z první ruky. Tento člověk je totiž synem prvorepublikového továrníka Františka Lhotského, který hašlerky – a nejen je – vyráběl. Přivítal mě příjemný a usměvavý pán, který se v obývacím pokoji ochotně pustil do vyprávění. Vzpomínal, jak se otec vyučil prodavačem v Ledvicích u Duchcova a po čase odešel do Prahy, kde pracoval díky dobrým doporučením u předních lahůdkářských firem, mezi nimiž nechyběl známý Lippert. Po čase se začal živit jako obchodní zástupce firmy National, vyrábějící účtovací pokladny, vydělal slušné peníze, roku 1912 se osamostatnil a investoval do vlastního velkoobchodu s potravinářským zbožím. Vůně prvních cukrovinek, které začal František Lhotský v metropoli vyrábět a mezi nimiž v létě převažovaly oblíbené šuměnky, se začala z jeho vlastní výrobny linout po skončení 1. světové války, a to z dnes přestavěného objektu v Belgické ulici 226/8 (dříve Komenského 226/35). Pravděpodobně v té době se seznámil s vídeňským kolegou, podnikatelem a výrobcem cukrovinek Erichem Kirchsteinem, který mu prý zřejmě nejen předal řadu zkušeností důležitých pro tento obor, ale mimo jiné mu prozradil recept na výrobu bonbonů nazvaných po slavném italském zpěváku Carusovi. Tehdy ovšem budoucí pan továrník dozajista netušil, jak tento recept zasáhne do jeho života.

František Lhotský vyráběl oválné bonbony caruso, které měly podobné obaly jako pozdější hašlerky, jenže byly bez proužků a balené do „mašliček“. Na odbyt však tento artikl příliš nešel, a tak přemýšlel, jak prodejnost zvýšit. Dnem „D“ se stal 13. prosinec roku 1920. Tehdy se totiž setkal v podzemním kabaretu slavného pražského paláce Lucerna rodiny Havlových s Karlem Hašlerem, který měl v té době potíže s hlasivkami a kvůli tomu načas přestal vystupovat. Požádal písničkáře o souhlas s přejmenováním bonbonů caruso na hašlerky a na jeho námitku, že si ho každý bude brát (s dovolením) do huby, mu řekl, ať se na věc podívá z druhé, lepší stránky. Vždyť bude-li jeho jméno napsané na obalech bonbonů prodávaných po celé republice, dostane se mu zcela zdarma té nejlepší reklamy, jakou si může přát. Krátce na to vznikl i slogan: „Hašler kašle, nevadí, hašlerky ho uzdraví.“

Nezbytná reklama

Výrobně cukrovinek přestaly brzy prostory v Belgické ulici stačit, a tak roku 1922 změnila adresu a rok na to pokračovala v michelské ulici Magistrů v rozestavěném dvorním traktu 384/5, který byl zvýšen o dvě patra. Pan továrník postupně přikoupil sousední pozemek, na němž provedl moderní přístavbu, v níž vymezil část pro sklady, kanceláře a byty pro několik úředníků a dalších zaměstnanců; například tu bydlel řidič nákladního vozu, aby byl kdykoliv k dispozici. Dnes tady po firmě Lhotský není ani stopy, protože starší i novější část bývalého továrního objektu byly přestavěny na luxusní byty. František Lhotský nevyráběl pouze hašlerky, bylo mu jasné, že zákazník musí dostávat stále nové a nové výrobky. Na trhu se proto objevovaly dobroty zvané cu-krůů, jejichž základem byly drcené oříšky, dále sladké žvýkací karamely zvané mňam, nakyslý drops jménem pepinky, nazvaný podle operety Pepinka Rejholcová, kterou hrálo Nuselské divadlo, luzínky pojmenované podle Pepinčina partnera Luzínka či čokoládové lahvičky ve tvaru láhví mělnického vína. To vše byly výrobky oblíbené – na rozdíl od mentolových světlezelených brustinek, vyznačujících se příliš výraznou mentolovou chutí, a destinek, jimž dala roku 1919 zdarma své jméno Ema Destinnová; i když šlo o světově známou operní umělkyni, nestala se takovým lákadlem jako lidový písničkář. Panu továrníkovi bylo jasné, že velký podíl na úspěšném podnikání má reklama, proto na ní nešetřil. Ovšem kromě tužek, násadek a podobných běžných reklamních předmětů vsadil na její ne právě obvyklé formy. V pracovně svého hostitele jsem si mohla prohlédnout maketu železničního vagonu se zářící lucerničkou a nápisem „Hašlerky“, který brázdil ve 30. letech minulého století celou republiku a maketu osobního vozu jménem Hašlerka s válcovitou karoserií ve tvaru ruličky hašlerek.

Kolega Vozáb promine

Bylo velkou devizou, že firma měla štěstí na reklamní grafiky, těmi hlavními byli akademičtí malíři František Voborský a Josef Vodrážka. S nimi se pojí další reklamní akce, jejímž protagonistou se stal roku 1929 pan Vozáb. Grafici si jeho jméno vymysleli, neboť byli přesvědčeni, že ve skutečnosti takové příjmení neexistuje; alespoň je neobsahovaly jediné dva tehdejší zdroje, v nichž bylo možno pátrat po existenci jmen: telefonní seznamy a obchodní rejstřík. Vzorem pro vzhled této reklamní postavičky se stal zřejmě pan Jankovec, který souhlasil s tím, aby jeho karikovaná tvář byla používána pro reklamu firmy Lhotský. Jenže jednoho dne se ozval z části Prahy, zvané Kobylisy, skutečný pan Vozáb. Jistý advokát tušící možnost slušného výdělku se ho dotázal, zda k tomu dal písemný souhlas, a když uslyšel zápornou odpověď, zažaloval firmu pro újmu na cti svého klienta, neboť se mu prý přátelé kvůli karikované tváři pana Jankovce posmívali. Nakonec však vše skončilo mimosoudním vyrovnáním. Bohužel veškeré úspěšné snažení Františka Lhotského bylo bezmocné proti poválečnému režimu. Výrobu v michelském objektu komplikoval přídělový systém týkající se zejména cukru, a navíc dne 12. června 1948 byla výměrem ministerstva výživy ve firmě zavedena národní správa. Když se stala „hašlerkárna“ součástí Pražských čokoládoven, byla výroba přenesena do Modřan; dnes se oblíbené hašlerky vyrábějí v Holešově.

TEXT A FOTO: JANA BÉBAROVÁ

Kalifornie je rájem pro turisty. Více než který jiný stát symbolizuje rozmanitost USA. Nekonečné pláže, strmé útesy, nedotčená krajina národních parků, horské štíty či rozlehlé pouště, ale již málokdo by zde čekal též americké dědictví po předcích.

Kalifornské misie zdaleka nepatří mezi prvoplánově vyhledávané turistické lokace. Může se to však jevit jako paradox, vzhledem k tomu, že se společně s presidii, bývalými vojenskými pevnostmi, které chránily nové kolonie, jedná o nejstarší architektonické památky ve státě. Obzvlášť když vezmeme v úvahu vztah místních lidí k vlastní historii. Řečeno s jistou mírou nadsázky, každá budova starší osmdesáti, devadesáti let se v Kalifornii může pyšnit plaketou označující místo historického zájmu. Více než dvě stovky let staré misijní komplexy se proto vskutku dají vnímat jako rarity, které by neměly ujít pozornosti nikoho, kdo zaslíbenou zemi na západním pobřeží Ameriky navštíví. Pravda, ne všechny misie se dochovaly ve své původní podobě, a na místě řady z nich dnes stojí více či méně věrné repliky, i tak ale svým historickým významem nutí k zastavení. Téměř tisíc kilometrů dlouhou koloniální cestu El Camino Real, na které byl mezi San Diegem a Sonomou řetězec jednadvaceti misií v letech 1769–1823 vybudován španělskými františkánskými misionáři, dnes prakticky kopíruje nejdelší kalifornská dálnice č. 101 (nezřídka lze u cesty spatřit repliku misijního zvonu, která místo historické trasy označuje). Silnice vedoucí po západní části státu a spojující Město andělů s vyhledávanou Bay Area tedy k návštěvě alespoň některé z misií vybízí sama.

CENTRA VZDĚLANOSTI

Misionáři z řádu španělských františkánů přišli v druhé polovině 18. století do dnešní Kalifornie za účelem šíření křesťanské víry a vzdělanosti mezi místními domorodci, ze kterých měli vychovat budoucí občany stále expandujícího španělského koloniálního impéria. Podle původních plánů se z misijních komunit měly během deseti let stát samosprávní města, načež měla být půda zpět navrácena původním obyvatelům. Jak však historie ukázala, tyto cíle se Španělům naplnit nepodařilo. Ani jedna z kalifornských misií nikdy nedosáhla kompletní samosprávy a neobešla se bez byť skromné finanční podpory Španělska. Byli to však zejména konvertovaní indiáni, kteří španělské misionáře zásobovali. Zvláště potom, co v roce 1810 v Mexiku vypukla válka o nezávislost na Španělsku, nemohli se misionáři na subvence ze strany Španělů již déle spoléhat. Zájem o podporu tak vzdálených misií po vítězném roce 1821 neprojevila ani nově ustavená mexická vláda, pod jejíž kontrolu přešly, a proto se uchýlila k jejich sekularizaci. Dekretem z roku 1834 byli mniši zbaveni administrativní kontroly nad misiemi, jež byly uzavřeny a jejich pozemky zabrány. Ačkoliv se proklamovalo, že půda bude navrácena indiánům, nestalo se tak, a namísto toho byla prodávána novým osadníkům. Postupný úpadek misií se začal zastavovat až na sklonku druhé poloviny 19. století, kdy se již na Mexiku nezávislá Kalifornie stala součástí Spojených států amerických (v roce 1850 se stala 31. státem Unie) a kdy byly vyslyšeny hlasy o jejich navrácení katolické církvi.

BOJ PŘÍRODOU

Vepřovicové stavby s masivními zdmi nabílenými vápnem, které podle návrhů samotných mnichů stavěli indiáni, během let své existence podléhaly zkáze, řadu z nich poničila zemětřesení nebo záplavy. Obrovské škody například napáchalo masivní zemětřesení, které otřáslo Kalifornií v prosinci 1812 a jež zničilo kostel v misii San Fernando Rey, kompletně zdevastovalo nově vystavěný kostel v misii San Juan Capistrano, pod jehož troskami zahynuly desítky modlících se indiánů, a taktéž zásadně poničilo misijní komplexy Santa Inés a La Purísima Concepción. Druhá jmenovaná misie nacházející se v Lompoc Valley byla poté dokonce kompletně přestěhována o pár kilometrů na severovýchod. Stěhování misií do vhodnějších lokací ostatně nebylo žádnou výjimkou. Hned první zbudovaná misie v San Diegu se kvůli nedostačujícím zásobám vody a málo úrodné půdě stěhovala již po pěti letech své existence. Rok nato však byla napadena a vydrancována osmi stovkami indiánů a vyhořela až do základů. Páter Luís Jayme byl přitom zmasakrován a stal se tak prvním křesťanským mučedníkem v historii Kalifornie. Kvůli nedostatku úrodné půdy se stěhovala i montereyská misie San Carlos Borroméo. K jejímu přemístění do dnešního Carmelu též přispěly nevyhovující poloha blízko presidia a nepřístojné, surové chování tamních vojáků k indiánům žijícím v misii.

Záplavy, zemětřesení a dokonce také piráti sužovali i misii v Santa Cruz, a to v takové intenzitě, že jí bylo přezdíváno „smolná misie“. V roce 1857 ji nakonec otřesy půdy srovnaly se zemí kompletně. Dnešní kostel, který stojí blok od místa toho původního, je pouze jeho třetinovou replikou. Věrné repliky dnes připomínají i misie San José, jež se paradoxně nachází v dnešním Fremontu, necelých třicet kilometrů na sever od San José, a Soledad, situovanou poblíž městečka Salinas, známého rodiště slavného amerického spisovatele Johna Steinbecka. V roce 2003 zemětřesení téměř zničilo do té doby jednu z nejautentičtěji dochovaných misií, San Miguel Arcángel, která byla jako šestnáctá v pořadí založena v roce 1797 u dnešního Paso Robles. Po třech letech úsilí a práce se ji podařio částečně zpřístupnit, když bylo znovuotevřeno její muzeum. Od roku 2009 je rovněž umožněno zavítat do nově otevřeného kostela a hřbitova.

DNEŠNÍ OSUDY

Požáry a zemětřesení opakovaně nutily k přesouvání misie Santa Clara de Asís, která se stěhovala celkem pětkrát. Dnes stojí v areálu jezuitské univerzity v Santa Claře. Osud některých dalších misií rovněž stojí za zmínku. San Antonio de Padua, zbudovanou jako třetí v pořadí v roce 1771, v současnosti najdete uprostřed vojenského komplexu u Jolonu v Monterey County. Jako jedna z mála misií tak není obklopena městskou zástavbou a je obzvlášť ceněna pro své bohaté archeologické zdroje a kompletní původní vodovodní systém. Naopak zmiňovaná „matka misií“ v San Diegu je dnes poněkud ztracena v tamní rušné dálniční síti. Misie Santa Inés, ležící na okraji dánské vesnice Solvang v proslulé kalifornské vinařské oblasti Santa Ynez Valley, pro změnu vyčnívá mezi větrnými mlýny a kýčovitými domečky, které jsou zmenšenými replikami známých dánských staveb. Svému původnímu účelu už dnes slouží pouze jediná z nich, misie v Santa Barbaře. V řadě misijních kostelů se nicméně pravidelně slouží mše. Většina misijních komplexů se v průběhu 20. století dočkala rekonstrukce. La Purísima Concepción byla dokonce ve 30. letech prohlášena za státní historický park a s rozlohou dvou tisíc akrů (zahrnujících čtyřicet kilometrů turistických stezek) je nejrozsáhlejší rekonstruovanou kalifornskou misií a těší se značné přízni ze strany návštěvníků. Mezi turisticky nejatraktivnější rovněž patří „královna misií“ v Santa Barbaře, která se tyčí v kopcích této rušné riviéry Pacifiku, a s ní i misie v San Juan Capistranu a Carmelu. Právě v těchto třech komplexech byly jako v jediných ze všech jednadvaceti postaveny kamenné kostely.

Zvědavost láká turisty k misii v San Juan Bautista a sanfranciské misii Dolores, které prosluly díky věhlasnému snímku Alfreda Hitchcocka Vertigo (1958), jejž režisér kompletně situoval do svých oblíbených lokalit v Bay Area. V případě misie San Juan Bautista pravděpodobně někoho může zmást, že chybí kostelní věž, kterou tvůrci filmu jen pro efekt uměle vytvořili ve studiu. Kromě toho stojí návštěva městečka San Juan Bautista u dálnice č. 101 mezi Salinas a San José za to už jen kvůli řadě malebných historických budov a kohoutům, kteří zde mají právo volně se procházet po ulicích. Filmoví příznivci by též neměli minout losangeleskou misii San Fernando Rey, jejíž přilehlá zahrada je místem posledního odpočinku populárního amerického komika Boba Hopea (1903–2003) a jeho manželky Dolores (1909–2011).

Proud bílého světla z reflektoru propíchl řídkou ranní tmu. Vzdálené pištění fléten a vibrující temný hukot bubnů mě vytrhly z mrákot. Přímořská ulice se topí v dýmu kadidla, stovky bubeníků pochodují k pláži a v tíživém hlubokém rytmu buší do svých atabaques. Volají královnu moří. Volají Yemanjá.

Čtyři ráno. Reflektory v čele procesí šlehají studenými kužely světla proti nebi nad bahijským zálivem, jako by chtěly tmavá mračna nasáklá deštěm rozsekat na kousky. Rychle jsem vyběhl na ulici. Těžká kořenitá vůně stoupající z kadidelnic silně připomíná hašiš. Bělavý kouř zahaluje postavy průvodu v staroegyptských kostýmech. V čele procesí skáče na kangoo botách obrovitý černoch s vysokým modrobílým chocholem na hlavě. Carlinhos Brown. Nejslavnější muzikant Salvadoru a jeho družina bubeníků z favely – timbaleiros – zahájili každoroční oslavy bohyně Yemanjá. Carlinhos táhne průvod svým mohutným zjevem a mocnými tanečními přískoky k malému domku na pláži, ke svatyni královny slaných vod. Šaman vede svůj lid poklonit se bohům.

Rio Vermelho

Rychle svítá, jako všude v tropech. Špinavě růžové světlo se rozpíjí do řídnoucí tmy nad šedivými vlnami Atlantiku. Na pláži pod nízkým kamenným domkem, templem Yemanjá, se chaoticky motají stovky lidí. Přicházejí ve skupinách i samostatně, s obětními dary i s prázdnýma rukama, oblečeni v tradičním bílém oděvu vyznavačů candomblé i v sepraných fotbalových dresech Flamenga. Černí i bílí, Brazilci i gringové. Yemanjá promlouvá ke všem.

Na rozdíl od většiny rituálních obřadů candomblé, které probíhají v soukromí, v tzv. terreiros, je oslava bohyně Yemanjá veřejná. Přívrženci afrobrazilských náboženských kultů, povo do santo neboli „svatý lid“, se od rozbřesku shromažďují na pláži v Rio Vermelho. Někteří se řadí do dlouhé fronty před templem, aby mohli pokleknout na barevný koberec okvětních lístků růží a krátkou modlitbou projevit oddanost královně moří.

Většina stoupenců Yemanjá však sestupuje rovnou na pláž. Do studeného, mokrého písku se otiskují tisíce bosých chodidel. Rozměrné proutěné koše plné obětin skládají kolem provizorních oltářů na břehu moře. Baianas – ženy v tradičním bílém oděvu ozdobené myriádami barevných korálků – začaly tančit a zpívat. Bílé naškrobené sukně se šustivě roztáčejí v kruhu, bubny tlumeně hypnoticky tepou. Na skalnatých útesech kropí bouřlivé moře dohořívající svíce. Znovu se spustil prudký déšť, ale nikomu to nevadí.

Candomblé

Salvador byl po staletí nejen hlavním městem koloniální Brazílie, ale především důležitým přístavem a obchodním centrem, kam směřovaly portugalské karavely plné černých afrických otroků. Animistické rituály a bohatá mytologie zotročeného kmene Jorubů ze západní Afriky (dnešní Nigérie) se tak staly základním duchovním prostorem, v němž se v otrokářské Brazílii během pozdějších staletí zrodil a vyrostl náboženský kult candomblé.

Stejně jako jeho bratrské synkretické kulty v Novém světě – santería a palo na Kubě, vúdú na Haiti nebo quimbanda a umbanda v jižní Brazílii – i candomblé vzniklo až na základě interakce mezi africkými šamanskými praktikami, evropským katolickým křesťanstvím, spiritismem 19. století a zvyky původních indiánských obyvatel Ameriky. Protože praxe živých obětin a další pohanské zvyky Jorubů byly neslučitelné s katolickou věroukou dominující koloniální Brazílii, otroci pod tlakem přijali křesťanské dogma a zároveň svá původní africká božstva „otiskli“ do obrazů křesťanských světců.

Ačkoliv bylo candomblé po dlouhá staletí pod různými záminkami zakazováno a jeho vyznavači pronásledováni, prožívá kult v současnosti masivní renesanci a rozvoj. Náboženství candomblé a s ním spojená kultura jsou přímo podporovány brazilským státem. Statistiky potvrzují více než dva miliony lidí praktikujících afrobrazilské náboženské kulty. Jen v Salvadoru a blízkém okolí je oficiálně registrováno kolem dvanácti set terreiros.

Polyteistické náboženství candomblé věří v boha stvořitele (Olorun) a spolu s ním uctívá orixás, duchovní síly či božstva, které reprezentují živly (vítr, moře, voda…), přírodní entity (zvířata, rostliny) nebo i emoce (láska, hněv…). Jedním z nejdůležitějších orixů je Yemanjá, bohyně moří a matka všehomíra.

Posednutí

Polední slunce rozpálilo skalnatou pláž Rio Vermelho jako žhavou pec. Do horkého písku se boří chodidla tisíců poutníků, všichni navzájem do sebe vrážíme, pláž je plná k prasknutí. Zmačkané okvětní lístky se míhají v příbojových vlnách, lidé po kolena v moři se modlí, vhazují květiny do bělostných peřin mořské pěny. Uprostřed jednoho z desítek posvátných tanečních kruhů (ronda) zazněl výkřik, který přehlušil i všudypřítomné práskající petardy a hypnotický puls bubnů. Jedna z žen se v křeči svalila do písku. Ostatní zdvihly ruce k moři. Přišla. Poctila je svou přízní. Yemanjá se právě vtělila do jedné z nich. Posedlá žena horečnatě zaryla prsty do písku, třesoucí se tělo se kroutí u bosých nohou ostatních žen, mlátí sebou ze strany na stranu jak chycená ryba. Bez dechu, potopen do dunění atabaques, bez nejmenších pochyb cítím nával té síly, co do ženy pronikla.

Náhle jedním trhnutím tělem vyskočila na nohy. Řinčivě se rozesmála. Vytřeštila oči dokořán, zkrabatila čelo a zařvala bolestným hrdelním řevem. Zlomila se v pase jako zasažená nějakou zbraní a opět upadla do písku. Erupce emocí, jež z ní nespoutaně prýští, se mísí se zrychlujícím tepem bubnů. Hluboký táhlý zpěv probodávají mučivé skřeky. Okolostojící lidé se ještě více semkli do kruhu. Cítím, jak se mě dotýkají tvrdé škrobené sukně. Všichni chtějí být blízko Yemanjá.

Znovu se prudce vymrštila z písku jak luk. Vytrhla jednomu z mužů plechovku s pivem, zdvihla ruku a hluboce se zaklonila. Pěnivé pivo jí stéká po hnědých prsou na břicho a kape do žhavého písku. Zpívá, brečí, směje se, tančí, kroutí svým velkým africkým zadkem v nespoutaném gejzíru emocí. Špinavá od písku, páchnoucí pivem, ale zároveň úžasně krásná a chtivá. Pustila tu sílu ven ze řetězu, aby se projevila, aby vytryskla jak sopka. Silou neuhlazenou.

Orixá

Unaveně jsem si sedl do stínu kamenné zdi, vedle stolku s buzios, věšteckými mušlemi. „Nefoť mě, prosím tě,“ zakrývá si hlavu a vlasy mladá baiana čekající ve frontě na věštbu. Až teď jsem si všiml, že z pod vlasů jí visí cáry na několikrát roztržených ušních lalůčků. Sklonil jsem foťák. „Je to ošklivý,“ klopí žena studem oči. „Vstupuje do mě bytost, která je mužem, takže pokaždý mi strhne náušnice z uší tak, že mi roztrhne lalůčky. Už se to stalo několikrát, nemůžu si pomoct.“ Vyvalil jsem nevěřícně oči: „Ale to si je strhneš vlastníma rukama, ne?“ Žena razantně zakroutila hlavou: „Ne, to nejsem já, to je on, orixá.“

Yemanjá

Krátce po poledni vyjíždějí z pláže v Rio Vermelho na moře první loďky naložené dary pro Yemanjá. Po překonání příbojových vln je čeká několik kilometrů cesty na volné moře, kde svěří vlnám obětní koše pro královnu moří. Yemanjá, bohyně moře, ochránkyně mateřství a matek, bývá zobrazována buď jako mořská víla, nymfa s tělem napůl lidským, napůl rybím a dlouhými vlajícími vlasy, nebo jako krásná princezna povstávající z mořských vln. Ne nadarmo jsou proutěné koše plné marnivých darů: krásné květiny, levandulové parfémy, zrcátka a korály či vonná mýdla. Ti, kdo si žádají její přízně, vkládají do košů papírky s přáními.

Yemanjá (někdy také Iemanjá nebo Yemojá) je zkratkou jorubských slov „Yey Omo Eja“, což znamená „Matka, jejíž děti jsou ryby“. Je jednou z nejdůležitějších entit jorubského panteonu. Někteří ji považují za matku všech orixů a zdroj univerzální životní energie kosmu (axé). Je ochránkyní všech námořníků a cestujících, ale dokáže být hněvivá jak mořská bouře. Ženy ze Salvadoru často tvrdí, že posílají královně moří dary, aby jim nevzala jejich muže, protože všichni rybáři a námořníci jsou v symbolické rovině manželi Yemanjá. Její barvy jsou bílá a světle modrá, jejím číslem je sedmička a zasvěceným dnem sobota. V křesťanské věrouce je jejím protějškem Panna Marie Neposkvrněného početí.

Delirio tropical

Ve své nynější formě viděl Salvador slavnost Yemanjá poprvé v roce 1923. Tehdy rybáři se po dlouhých měsících bez úlovku rozhodli poprosit o přízeň bohyni moře a uspořádali na její počest slavnost. Po téměř sto letech je dnešní festival unikátním mixem afrobrazilských religiózních rituálů a odpolední, již značně sekulární spářky. Ve všech ulicích v Rio Vermelho se bezuzdně paří a tancuje, z barů duní axé a forró, atmosféra si v ničem nezadá s populárním divokým karnevalem. Ostatně, během noci následující po slavnosti bylo při pouličních šarvátkách zabito 17 lidí.

Amoreiros

Baianas náhle utichly ve svém družném rozhovoru a rozestoupily se. Starý prošedivělý muž snědé pleti, oblečený do tradičního bílého oděvu, vstoupil do tmavé místnosti bez oken. Mlčky a dlouze obhlédl koše plné květin a rozměrné barevné panenky rozestavěné na studené podlaze templu. Obrátil se k zástupu věřících a po tváři mu beze slova přeběhl lehký úsměv. Lidé se klaní, někteří mu líbají ruce. Lidio je trpělivě otcovsky hladí po ramenou. Z modrošedých očí mu sálá jakýsi zvláštní, hypnotický klid. Lidio je babalorixá, nejvyšší autorita candomblé – kněz chcete-li – v místní komunitě v Amoreiras.

Vesnice na ostrově Itaparica, asi hodinu plavby přes bahijský záliv Všech svatých, slaví den Yemanjá až druhý den po slavnosti v Salvadoru. Na rozdíl od divoké atmosféry v Rio Vermelho, je procesí v Amoreiras mnohem tišší, hlubší, skoro by se chtělo říci duchovnější. Kolem třetí odpoledne, za nesnesitelného horka, se poprvé ozvaly atabaques. Zprvu pomalým, jen prsty na blánu vyťukávaným rytmem se rozproudily oslavy Yemanjá. Jeden z Lidiových druhů položil na zem před templem dvě misky s rýží a džbán vody. Baianas, obalené několika vrstvami svých bělostnými sukní jako cibule, začaly zpívat píseň v jazyce jorubá a roztančily se v kruhu kolem obětin.

Po další hodině si tanečnice postupně poskládaly na ramena barevné panenky a obětní koše. Využil jsem krátké pauzy v rituálu a oslovil jednoho z blízkých Lidiovi. „A koho a proč si Yemanjá vybere, aby do něj vstoupila?“ vyhrkl jsem otázku, která mi nejvíc vrtala hlavou. Tlouštík Georginho mě přejel káravým pohledem: „Můžeš dělat, co chceš, jakou silou chceš, dávat jim oběti, nadbíhat jim, ale stejně ti to nebude platný, protože jedině oni, orixás, si rozhodnou kdy a skrze koho se nám projeví.“

Cachoeira

Kamenné nábřeží řeky Paraguaçu je obtěžkáno hrozny zvědavců. Pozdní odpolední slunce se opírá do kalného proudu řeky protínající městečko Cachoeira ve vnitrozemí Bahii. Tady to prý kdysi začalo. Tady, v ospalém koloniálním městysu se zašlou slávou, se údajně candomblé zrodilo.

Baianas s květinovými koši na hlavách se ztěžka proplétají rozdivočelým davem k nástupnímu molu. Zase se všichni vzájemně dotýkáme. Vzduchem se rozstřikují tisíce kapének parfémů, zpocené paže posunují květinové dary do útrob dřevěných člunů. Vyskočil jsem na záď vedle kormidla. Asi dvacetimetrový hluboký člun, naplněný po okraj květinami a zhruba padesátkou lidí v bílém, odrazil od mola. Příď rozčísla hnědé olejnaté vlny a zamířila silným tahem proti proudu doprostřed široké řeky. Ženy začaly zpívat. Bubny se rozezněly nad utíkající vlnami a naplnily vzduch souvislým hlubokým duněním.

Jedna z žen najednou zcepeněla. Tělem jí proběhla vlna a ona se bezvládně zhroutila na dno lodi.

„Yemanjá! Yemanjá! Přichází k nám!“ zakřičel kdosi.

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: archiv

Ale snad i to má smysl, když někdo podlehne klukovské touze po dobrodružství a nevykoná sice nic pro vědu, ale přibližuje lidem vzdálený svět. Slova cestovatele, spisovatele, reportéra, fotografa, zapáleného skauta, propagátora motorismu i vlastence bez svatozáře. František Alexander Elstner procestoval kus světa a kam se dostal, tam šířil slávu českého automobilismu. Mezi peóny v Argentině, beduíny na Sahaře i „nafoukanými“ Američany, kteří se domnívali, že na vozy z Detroitu nikdo nedosáhne.

CESTA ZA KLUKOVSKÝM SNEM

Narodíte se do vážené pražské rodiny na počátku minulého století a svoji životní dráhu máte určenou předem. Nejen tím, že kulisu vašeho dětství tvoří bohaté Vinohrady, ale vy sám vyrůstáte v měšťanském domě, který postavil váš otec. Přáním rodičů je, abyste vystudoval práva a stal se váženým občanem…

Zpočátku to vypadalo, že František vizi svých rodičů naplní. Studoval reálné gymnázium a připravoval se na maturitu. V sedmnácti však školu přerušil a odjel jako člen protityfové brigády Mezinárodního červeného kříže na Podkarpatskou Rus, do bohem zapomenuté oblasti. Touha po dobrodružství? Touha pomáhat? Těžko říci. Rodiče mu ovšem na cestu nepožehnali. František se ale vrátil zdravý, gymnázium dokončil a pustil se do studia práv. Nakonec si udělal nástavbu pro učitele s odůvodněním, že bude mít dlouhé prázdniny a bude se věnovat svým nesčetným aktivitám.

Mladý učitel měl dvě životní vášně – motorismus a psaní. Ovšem cesta autem či motocyklem musí mít nějaký cíl a pro psaní je dobré mít téma. Záhy si tedy přidal další, v pořadí třetí koníček – cestování. Dlužno říci, že Frank (tak si začíná říkat), byl při svém mládí zběhlý a věděl jak na věc. Jako šestnáctiletý přispíval do časopisu Motor Revue a byl zakládajícím členem Ligy československých motoristů a Aero Car Clubu. Automobiloví „bossové“ v tehdejším Československu již tenkrát museli předpokládat, že vyjdou-li mladému dobrodruhovi vstříc, mohlo by se jim to vyplatit. První velkou cestu uskutečnil se svou ženou a přítelem Vratislavem Židlickým do tehdejší Jugoslávie. Vedení firmy Aero chtělo prověřit kvality modelu Aero 500 (říkalo se jí aerovka „cililink“) a trasa přes Alpy se zdála pro tento účel nejvhodnější. Cestou budili pozornost, obyvatelé Jugoslávie je přemlouvali, aby doma pověděli o krásách jejich země, aby se Češi a Slováci naučili jezdit k Jadranu. První velká cesta byla jen malým testem, dlouhým „pouhých“ 3300 kilometrů. Zatěžkávací zkoušku v náročných podmínkách však vydržel nejen český automobil, ale i manželství Evy a Franka.

„Někteří lidé říkají, že manželství je trestem za vzájemnou důvěru. Mám s tím lepší zkušenosti. Moje žena byla druhým řidičem, pilotem a kameramanem našich sedmi dalekých jízd a projeli jsme tak Afrikou, Evropou, Severní, Střední a Jižní Amerikou. Když neřídila vůz, měla na klíně psací stroj a psala palubní deník, když se nebavila s prezidenty autoklubů a váženými vyslanci, opékala maso na ohni. Je to nejlepší přítel, jakého mám, proto jí někdy neříkám ani moje drahá, ani milostivá paní, ale stručně česky Pepíku,“ vzpomínal F. A. Elstner.

TŘEMI AEROVKAMI DO AFRIKY

„Máte v pořádku vozy? Jsou takové malé, nevydrží. Nechci vás děsit, sem k nám to ještě jde, níž je hůř,“ vybízel velitel libyjské pevnosti Bú Nghem pocestné k odpočinku (tenkrát Libyi okupovala italská armáda). Hlavním důvodem byla přítomnost plavovlasé krasavice, paní Evy, jejíž zjev se tak lišil od beduínských dívek. Ostatních pět mužských členů expedice rádo svolilo. Večer se převlékli do slavnostního tropiko smokingu, paní Eva do pařížského kostýmku. K podobným účelům sebou vozili společenské oblečení, aby mohli Československo co nejlépe reprezentovat.

Pak je již čekala čtrnáct tisíc kilometrů dlouhá cesta severní Afrikou, kde poprvé testovali, jak se aerovky o obsahu 660 cm3 „poperou“ se saharským pískem. Zpočátku to šlo těžko, musel vypomoci vojenský šestikolový traktor a vojáci. Šestice cestovatelů si na úmorné cestě pomáhá suchým humorem, z nichž některé projevy připomínají pasáže z her Járy Cimrmana. Vyprávějí si o studeném pivu v sedmdesáti stupních na slunci, velebí krásu chladných vln Vltavy a podléhají vlivu fata morgany v podobě velkých jezer a palmových hájů… Na jednom úseku, dlouhém 1600 kilometrů, bylo jen šest studní, denně museli ujet 400 až 500 kilometrů – poušť nepoušť.

O rok později touto oblastí projede další expedice, která musela být pro obyvatele severní Afriky šokující. Legendární česká automobilová závodnice Eliška Junková totiž Frankovi vnukla zajímavou myšlenku – proč by část výpravy nemohly tvořit ženy? Stalo se. Čtyři modrá Aera 1000 na černém kontinentu vozila šest významných českých motoristek, jen jedna osádka byla mužská. Celkem se ujelo 17 600 kilometrů a příslušnice něžného pohlaví si dovedly poradit v každé situaci. Však je také v Praze při návratu uvítaly davy fanoušků.
V roce 1935 svět obletěla zpráva, že se objevila legendární Nessie v jezeře Loch Ness. Dobrá záminka pro Franka, aby vyzkoušel elegantní bílé Aero 30 a do Anglie a Skotska uspořádal výlet dlouhý 7500 kilometrů. Pak se rozloučil s aerovkami a pro svou další cestu volí škodovku.

Z NEW YORKU DO MEXIKA

Na silvestra roku 1935 Eva s Frankem plánují novou trasu, tentokrát po Americe a Mexiku, Eva chce vidět Popocatépetl. Tentokrát je poveze Škoda Popular a expedice dostane jméno 100 dní v malém voze. Ujedou pětadvacet tisíc kilometrů, zdá se to mnoho, ale Frank k tomu výstižně poznamenává: „Lidé chtějí rekordy. Nepřejí si, aby někdo zmizel trvale, musí se co nejrychleji vrátit, aby se jim zavděčil.“ V Mladé Boleslavi zatím připravují jejich vůz. Automechanici mají radost, že potom, co seřídí ventily, zapalování a karburaci, se jen dívají, jak dílo jede do světa.

Před branami Severní Ameriky má Frank pocit, že slavná socha Svobody šilhá na Long Island, kde shromažďuje přistěhovalecká policie podezřelé cizince, kteří by mohli ohrozit další vývoj Spojených států, nevěří lidem z východu. Již tenkrát se před cestou u nás vyplňovali na amerických konzulátech dotazníky, ve kterých se zjišťovalo, zda cizinec nechce v jejich zemi provést násilný převrat, teroristický čin, není-li anarchista…

Na Manhattanu se zatím shromažďuje dav lidí zkoumající českou škodovku. Vůz z Evropy tu ještě nikdo neviděl. Pomocníkem na cestách „Nového světa“ se našim cestovatelům stává Americká automobilová asociace, která pevnou rukou svazuje pohodlí, bezpečnost a rychlost milionů lidí, jezdících po silnicích USA. Osádka Škody Popular je vybavena prospekty, mapami, cestovními plány, odznakem AAA a odbornou radou, aby se nepřeceňovali. Co na tom, že naši cestovatelé mají v kolech alpské průsmyky i saharský písek. Zde musejí složit řidičskou zkoušku, aby dostali pojistku povinného ručení.

V autodílně v Nashville bylo třeba zajistit nový trn do hřídelky zapalování Vertex. Majitel nabízí velmi levně použitý americký vůz. Frank ho odmítá s tím, že nevlastní ropné vrty a uzemňuje ho tvrzením, že k němu dojel z New Yorku s českou škodovkou za deset dolarů i s olejem. Později tuto situaci vtipně glosuje: „Majitel měl asi skotské předky, protože úplně zezelenal závistí.“

TANGO ARGENTINO

„Tu mladou pumu byste si měli koupit,“ radil manželům Elstnerovým jeden z místních při jejich jihoamerické cestě. „Hodíte jí pár banánů nebo kuře a můžete ji při svých cestopisných přednáškách ukazovat.“ Frankovi se však zdálo, že ta potvora hodně sežere. „Tak byste ji pustil ven,“ nedal se vyvést z konceptu pokušitel. „Však ona si nachytá.“ Ještě dlouho si Frank představoval, že má doma takovou šelmu a každé ráno ji vypouští do pražských ulic, aby si „nachytala“. Autorem originálního nápadu byl svérázný společník Francisko Lhota. Kožešník českého původu, který údajně doprovázel cestovatele A. V. Friče, hledal v Peru poklady conquistadorů, lovil corbiny (smuha kalifornská) v Pacifiku, prošel celé Mato Grosso, amigo, který byl, dle svého tvrzení, vynálezcem a propagátorem přenosných skládacích postelí. Hodlal je vyzkoušet, a proto se doslova a přes odpor své české manželky Mařenky vnutil jako třetí člen expedice a stal se neocenitelným rádcem, pomocníkem i tlumočníkem.

Cestu Jižní Amerikou stihli absolvovat se škodovkou těsně předtím, než vypukla druhá světová válka. Trasa měřila i s lodní a leteckou dopravou 36 tisíc kilometrů. Při návratu se konal v Paříži mezinárodní autosalon a velká výstavní plocha pro tatry a škodovky zůstala neobsazena. České firmy už tam své naleštěné vozy dopravit nemohly. Dostalo se tam jen jedno – špinavé a zaprášené z jihoamerické cesty – Škoda Popular. Frank a Eva své auto museli při návratu domů ve spěchu nechat v Bordeaux, kde ho našla tamní policie. Francouzi ho zavezli na autosalon, kapotu zakryli československou státní vlajkou a smuteční rouškou. Tak byl vzdán hold českému automobilovému průmyslu i českému cestovateli, který byl znám pod přezdívkou Lovec kilometrů.

Roku 1947 podnikl Elstner osmou dálkovou jízdu napříč Afrikou. Šedesát pět dní potřeboval nejmenší československý vůz Aero-Minor ke zdolání náročné trasy (viz infografika). Elstnerovými souputníky na této cestě, při níž dosáhl světového rekordu, byli jeho syn René a třetí manželka Anna. Pro ni se tato jízda stala málem osudnou. Kvůli malárii upadla na několik dní do bezvědomí, ale cestu dokončila. „V písčitých úsecích nesmíte zastavit, i když se sunete na jedničku sebemenší rychlostí. Sta kilometrů sledujete koleje předchůdců. Jen znalec rozezná stáří těchto stop. Lidé z pouště mají kompas v mozku, řídí se ptačím instinktem zděděným po otcích,“ vzpomínal Elstner na svou poslední exotickou cestu, kterou mu režim umožnil.

Navenek zákeřní a neúprosní zabijáci, ve vlastní smečce však ta nejsolidárnější zvířata s úžasným vztahem k vlastním mláďatům.Vyfotografovat psy hyenovité je však někdy velmi obtížné.

Z letadla vypadala krajina kolem řeky Kwando jako rovná plocha bez vyššího porostu: zvěří vyšlapané cesty propojující modrá jezírka, ve kterých se líně povalovali hroši; stáda slonů viditelná i z výšky 800 metrů, ve které jsme se nad pevnou zemí pohybovali v malých cessnách. Oblaka prachu zvířeného vylekanými impalami se spojovala v šedou skvrnu, na jejímž hrotu skákaly desítky hnědých kopytníků. Úchvatný pohled na otevřenou krajinu sliboval nádherné fotografování v ráji zvířat. Plánovali jsme sledovat asi dvacetičlennou smečku psů hyenovitých, která území obývá, a nemohli jsme se dočkat, až dosedneme na pevnou zem.

Pohled z jedoucího auta byl však úplně jiný. Vzrostlé stromy a husté křoviny buše se zdály nepřekonatelnou překážkou. Měkký povrch a hluboké písčité brázdy byly pro naše vozidla jako brzdné retardéry. Mnohem pohodlnější bylo ježdění po vyšlapaných hroších stezkách než po cestách, kde už nějaké vozidlo projelo. Auta, na kterých jsme se pohybovali, byla vyrobena na zakázku pro místní terén. Záměrně píšu „na autech“ a nikoliv „v autech“, protože to má své opodstatnění. Zelená monstra se vyhýbala stromům, ale vzrostlé křoviny zlehka mizely pod koly a pancéřováním tohoto dopravního prostředku. Vedlejší účinky na naši tělesnou schránku byly velice citelné. Měl jsem pocit, že auta byla mimo jiné vyrobena s cílem návštěvníky co nejvíce zmrzačit. Létající fotografové, držící se pevně svých 500mm objektivů, se vznášeli většinu času půl metru nad sedadly pekelného stroje. Naopak místní stopař, který seděl na sedačce upevněné na levém předním blatníku, se tvářil jako by jel po nově opravené D1. Asi má tam vpředu zemská přitažlivost trochu jiná pravidla.

Neúprosní lovci

O psech hyenovitých, často nazývaných podle knihy Huga a Jane van Lawick-Goodallových „nevinné bestie“, je znám zvláště jejich drastický způsob lovu. Smečka psů uštvanou a vystresovanou kořist požírá prakticky zaživa. Povalená oběť umírá v šoku během krátké chvilky, poté co celá smečka psů rozsápe její břicho i s vnitřnostmi. Právě tento hrůzný způsob lovu se stal hlavní příčinou jejich vybíjení lovci až do stavu, kdy se řadí mezi velice ohrožené druhy. Opakem krvelačnosti lovu je jejich způsob chování ve smečce. Solidarita v dělení kořisti, respektování postavení jednotlivců a vzorná péče o mláďata. Neméně zajímavé jsou zdravící rituály, kterými se zvířata častují po každém probuzení a před každým lovem. Vzájemné olizování a zvukové projevy upevňují soudržnost celé smečky.

Psy jsme našli kolem desáté hodiny dopoledne, pravděpodobně právě po lovu. Ti nejmladší se ještě proháněli se zbytky kostí neidentifikovatelného zvířete. Kousali se, kňučeli a nevydrželi ani chvilku na jednom místě. Staří odpočívali s plnými břichy ve stínu pod keři. Od našich najatých stopařů jsme se dozvěděli, že budou s největší pravděpodobností spát až do páté hodiny odpoledne. Pak teprve začínají přípravy na další lov. V klidu jsme nafotili dostatečné množství snímků hrajících si mlaďochů a vyrazili jsme zpět do kempu. Čtyřicetistupňová vedra unavovala i nás a polední žár je lepší trávit někde ve stínu mimo dosah žhnoucích slunečních paprsků. Kolem půl páté jsme se na místo siesty psů hyenovitých vrátili a skutečně tam panoval naprostý klid. Všichni psi leželi v poloze na boku ve stínu, roztroušeni na ploše asi 100 x 100 metrů. Jen nepřirozeně rychlý pohyb hrudníku dával znát, že žijí. Asi po hodině čekání se „mládež“ začala postupně probouzet. Všichni se vítali, jako by se neviděli dlouhá léta. Radostné okusování a kňučení mladých dlouho nechávalo staré v klidu. Pohyb a dovádění mladých kusů se postupně zvyšovalo, přidávali se další a další. Někteří se vzdálili se vztyčenými čenichy až sto metrů od smečky. Narůstající nervozita byla jasně patrná. Vítacím rituálem postupně ožila celá smečka. Zvukové projevy svědčily o předávání posledních instrukcí před útokem.

Bleskový útok

Mezi mladými byl nejaktivnější pes, kulhající na levou přední nohu. Překvapilo nás, jaký měl ve smečce respekt. Určitě byl zraněn v nějakém předchozím lovu, protože s vrozenou vadou by si těžko získal takovou autoritu. Pro nás fotografy byl také nejfotogeničtější. Měl jsem pocit, že to byl právě on, kdo dal ten první impuls k útoku. Možná jen vyprovokoval alfa samici, ale smečka se tryskem vydala do buše. Naše auta samozřejmě za nimi. Foťáky a stativy jsme se snažili držet „zuby nehty“. Celá osádka včetně stopaře se za kovovou konstrukcí vyhýbala švihajícím větvím. Nevnímali jsme nic jiného, než běžící smečku před námi. Na hojení ran bude dost času večer. Teď bylo prvořadým úkolem neztratit psy. Velice brzo jsme zjistili, co bylo příčinou rychlého útoku. Mladé prase bradavičnaté těsně před naším vozidlem zmizelo v noře vyhloubené do termitiště. Oblak zvednutého prachu, vyceněné žluté tesáky a vystrašené oči. Takový byl náš pohled do tmavé nory. Nervózní psi běhali kolem. Rychle jsme sebrali po podlaze rozházenou foto techniku. Naše místo bylo výborné pro fotografování a štěstí přeje přeci připraveným. Bude něco následovat, nebo je dobojováno? Notnou chvíli se nervozita dala krájet, ale pak psi další boj vzdali a pospíchali za ostatními do buše. Dost nás to překvapilo a trochu i zklamalo. Proč na prase v noře nezaútočili? Stopař, který nás autem doprovázel ale potvrdil, že je pro psy mnohem jednodušší najít jinou oběť, než se zabývat složitou a nejistou kořistí. K našemu údivu prase z nory asi po dvou minutách odběhlo na druhou stranu než psi. Jako by se vůbec nic nedělo. Tak krátká doba už ale stačila k tomu, aby smečka dala o sobě zase vědět. Okamžitě jsme vyrazili k místu, kde byl projev psů nejhlučnější. To, že byl tentokrát lov úspěšný, jsme poznali jen podle těžko stravitelné hlavy mláděte impaly. Ta už stejně jako ranní úlovek sloužila k šarvátkám těch nejmladších psů. Zbytek smečky se zakrvenými hlavami už jen opět polehává v okolí a tráví. Trochu nás mrzí, že jsme byli tak blízko k atraktivním snímkům lovu psů hyenovitých, ale divoké přírodě se poručit nedá. Bohudík.

Adrenalinová jízda

Psi jsou výborní stopaři, a to naši průvodci na vozidlech dobře vědí. Stačí se držet jednoho opozdilce a ten vás k celé smečce dovede. Je až neuvěřitelné, jak si zkušení řidiči v tomto složitém terénu vedli. Zastaví vozidlo, vypnou motor, chvilku poslouchají. Pak zelené obludy vyrazí. V šeru nebylo vidět nic kromě obrysů stromů a hustý buš. Když ale řidiči zastavili, psi tam skutečně byli. Jak to jen dělají? Takovouto adrenalinovou jízdou jsme dorazili asi po hodině sledování k malému jezírku. Psi lačně pili po předchozím hodování. Někteří se ponoření až do půli těla váleli v černém bahně. Chování psů je po lovu úplně jiné než před ním. Ze zvířat vyzařoval klid, pohoda. Pomalým krokem se shromáždila celá smečka a za soumraku se vydala hledat vhodné místo k přenocování.

Ač jsme psy hledali i následující dny, už jsme je nenašli. I tak nám zdejší stopaři blahopřáli k tomu, že jsme si společnost psů hyenovitých mohli užít. Mnoho předchozích expedic takové štěstí jako my nemělo.

TEXT A FOTO: ZDENĚK PRŮŠA

V roce 1511 přikázala španělská královna kolonizaci Kuby a první městem se stala Baracoa. Královna si předsevzala, že bude ve všem první, a tak se také stalo. Poprvé se zde vylodil Kolumbus, stojí tu první kostel na Kubě, Baracoa je nejvýchodnějším městem, nejdeštivější oblastí a protékají tudy největší řeky ostrova Duaba a Toa.

KOLUMBOVA HORA

Každého, kdo tento doposud nepříliš turismem zasažený kus země navštíví, ohromí El Yunque. Jedná se o stolovou horu ležící asi sedm kilometrů od Baracoy, která je součástí pohoří Sierra del Purial. Její název v překladu znamená kovadlina, protože El Yunque tvarem opravdu připomíná známý kovářský nástroj. Od místních se dozvídáme, že horu pojmenoval Kryštof Kolumbus, který na ni ale nikdy nevylezl.

Výstup jsme měli naplánovaný na druhý den po příjezdu. Od rána nám ale počasí nepřálo a nebylo tedy jisté, zda se výprava uskuteční. V takovém nečase nebylo možné dostat se autobusem pod horu, využili jsme proto možnost objednat si postsovětské nákladní vozy UAZ, které nás ráno vyzvedly. Pro místní jde o klasický způsob přepravy, pro skupinku Středoevropanů o zážitek projet se v otevřené korbě náklaďáku. Cestou jsme s úžasem pozorovali deštěm nasáklou krajinu pozvolně odkrývající vrchol našeho cíle. Vozy nás bezpečně dovezly až ke stanici správců parku, kteří nás vřele přijali a přidělili nám průvodce. Samotná hora není příliš vysoká (575 m n. m.), ale z důvodu neustálého deště vzbuzuje u mnohých obavy. Po cestě k řece míjíme na první pohled osamělé domky místních obyvatel, kteří nás hned pozvali na horkou čokoládu a pečené banány. Střídavě pršelo a hladina řeky byla na běžné poměry nebývale vysoká, přesto se ale náš průvodce rozhodl, že řeku přebrodíme a pokusíme se o zdolání vrcholu. Do plavek se nikomu nechtělo, ale oproti ledové rozbouřené vodě to byla hračka. Když už většina s vypětím všech sil překonala nástrahy divokých peřejí, průvodce se nabídl, že zbytek skupiny převeze na voru.

KDYŽ LIJE JAKO Z KONVE

Na druhém břehu se většina snažila převléct do něčeho suchého, což během chvíle ztratilo smysl, neboť začalo hustě pršet. „Nočník Kuby“ se této oblasti neříká náhodou, než dosáhneme vrcholu a vrátíme se zpět, zastihne nás prudký liják více než pětkrát. V dané situaci se jako nejlepší způsob zahřátí zdála láhev rumu od jednoho z našich členů, který si ji přibalil z čisté jasnozřivosti. Během pár minut jsme všichni připraveni zdolat El Yunque. Procházíme porostem překypujícím životem, barvami a vůněmi, i když jsme na Kubě v době vegetačního klidu (leden–únor, pozn. redakce). Nejvíce zastoupené jsou různé druhy kakaovníků, kokosových palem a kávovníků té nejvyšší kvality. Správce parku nás stručně informuje o místní fauně a flóře. Ochutnáváme syrové boby kakaa, které jsou vítanou pochoutkou místních sběračů plodů. Z všudypřítomné vegetace jsme všichni pookřáli a získali energii pro nejtěžší části dobývání hory. Největší překážkou se během pár kroků stalo bahno vytvořené vydatným deštěm. Kluzká a mazlavá hmota v kombinaci s nemotornými Evropany udělala své. S úžasem sledujeme našeho průvodce, který překážky zdolává bez problémů a s lehkostí jaguára překonává El Yunque. Na cestě málem přehlídneme malinkaté přístřešky vyrobené z listů palem a pár klacíků pro sběrače plodů, které krásně splývají s přírodou. Je až s podivem, že tak křehká stavba vydrží i vydatné deště. Asi ve druhé třetině cesty míjíme ceduli upozorňující nás, že právě vcházíme do nejpřísněji chráněné oblasti hory, kam ani místní sběrači nemohou. Rozmáčená červenozem (její barva je způsobena obsahem různých kovů, pozn. redakce) se začíná prolínat s ostrými balvany vápence, jehož ostré okraje vytvořil během staletí pravidelný déšť. Od této chvíle spojení deště a studeného větru značně znepříjemňuje naše poslední kroky k vrcholu. Závěrečná část už je čisté lezení po hoře, kde si každý vyzkouší své limity. Odměna je však sladká. Na vrcholu nás vítá bronzová busta generála Macea, jednoho z hrdinů kubánské historie. Další zajímavostí a lahůdkou pro všechny botaniky je devět endemických palem. Tyto tvarem pozoruhodné rostliny nerostou nikde jinde na Zemi, pouze při vrcholu této krásné hory. Hlavní atrakcí je ovšem překrásný výhled na celou oblast, na majestátně se vinoucí řeky Duaba a Toa, na Baracou obklopenou z jedné strany ostrovem a z druhé nekončícím mořem. To vše pod dohledem vznešené a nedostupné El Yunque.

LESNÍ KIOSEK

Cestou zpět každý člen výpravy jen tiše mlčí a vychutnává si poslední chvíle na tomto krásném místě. Přibližně v polovině El Yunque zastavujeme v malém přístřešku sběračů plodů. V nabídce tohoto lesního kiosku jsou opravdové lahůdky: kokos, karambola, pomeranče, grepy, banány. Lahodná chuť zdejšího ovoce se ani v nejmenším nepřibližuje sterilním chutím ovoce prodávaného v našich končinách. Osvěženi dary přírody pokračujeme k úpatí hory, kde naše dobrodružství započalo. V obtížných úsecích se můžeme přichytávat zábradlí vytvořeného z bambusu. Průvodce nás poučuje, že je určeno turistům ke snadnějšímu zdolání hory. Nechceme ani domýšlet, jak časem bude tato panenská krajina vypadat, až ji objeví turisté…

Čeká nás ještě přebrodění studené řeky Duaby. Na druhém břehu nás už vítají místní, ti kteří nás pozvali na kakao a pečené banány. Zdejší pohostinnost nezná hranic. Teď už nás čeká jen návrat do tábora správců parku, nástup na korby starých Uazů a zpět do města. Ráno opouštíme západní provincii Guantánamo. Kraj, kde se v pohoří Sierra del Purial ukrývá Baracoa. Město, jež bylo do roku 1960 odříznuto od zbytku ostrova, protože zde nebyly vybudované silnice. Právě proto ho turisté ještě nestihli zkazit, obyvatelé zůstali přirození a příroda nedotčená. I přesto, že je tato oblast z celé Kuby nejchudší, na stále energických domorodcích jejich trápení nepoznáte.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Vydat se do přírody a nepotkat živáčka dá v Evropě pěknou práci. Zavítáte-li při svých toulkách do Švédska, je tu místo, kde se to splní každému.

Fascinující příroda a víceméně opuštěné oblasti národního parku Langfjallet přitahují dobrodruhy, ale také ty, co milují samotu uprostřed divočiny. Už jen příjezd po úzké, místy rozbité silničce, jedné z mála přístupových cest, představuje mimořádnou jízdu hlubokými lesy. Každý řidič musí být obezřetný, protože cestu obzvláště brzy ráno a večer křižují sobi a losi. Takové setkání je fascinujícím zážitkem, zvířata bez jakéhokoliv strachu zastaví a zvědavě na vás zírají, kde jste se tu vzali. Cíl cesty, chata Grövelsjön, je opravdu poslední výspou civilizace v tomto divokém kraji. Tady můžete nakoupit potraviny, dovybavit se a také získat poslední informace. Odsud už každý musí jen po svých, žádná auta, ale pouze klikatící se značené stezky pro turisty. Hned za chatou chápu, proč Švédi nosí na batozích gumovky, terén je dosti podmáčený a cesta spíše připomíná brodění potokem. Zato po chvíli mizí zakrslé keříky, během stoupání končí pás lesa a střídá ho rozlehlá tundra se zelenými kopci na obzoru. Tady člověk putuje mlčky se svými myšlenkami a horizont se vůbec nechce přiblížit, jen občas poutníka vytrhnou z poklidu kamenní mužíci značící cestu. Na první pohled nepatrné kopečky se zničehonic zvedají do výše a člověk najednou zjišťuje, že to bude docela záběr vystoupat nahoru. Cestou potkávám popásající se stádo sobů, podle průvodce jsou domestikovaní, v létě je zde mají místní Samové na pastvě. Není divu, protože pláň plná mechů a lišejníků je pro tato zvířata opravdovým prostřeným stolem. Hora Storvätteshogna, vysoká 1204 metrů nad mořem, nabízí skvělý výhled a také překvapivě na samotném vrcholu jezero. Odsud se jen klesá do rozlehlých lesů nebo skalnatějších partií, které jsou už v sousedním Norsku.

Mnohá jezera oblasti Langfjallet jsou stále napájena častými dešti a táním sněhu, proto je nutné počítat s dobrým vybavením pro pobyt v mokřinách. Když už překonáte bažinky a mokřiny, případně les se zakrslými stromy, jsou vítanou změnou k odpočinku určené dřevěné sruby. Většina jich je připravena pro toho, kdo potřebuje přístřeší. Uvnitř jsou jednoduché palandy, potraviny, lékárna a někdy i vysílačka pro případ nouze. Naopak jinde lákají k přespání jednoduché přístřešky s ohništi a připraveným dřevem, tedy absolutní luxus. K dokonalé výbavě noclehu nechybí ani toaleta s polystyrenovým prkýnkem a toaletním papírem, skvělý komfort uprostřed divoké přírody. Přenocovat ve Švédsku se smí podle prastarého práva Allemansrätten kdekoliv, tedy alespoň 50 metrů od obydlí. Při pobytu na soukromém pozemku je dobré se domluvit s majitelem. V národním parku se proto nikdo nebude rozčilovat a dávat vám pokuty, pokud se budete chovat ohleduplně a místo po vašem noclehu zůstane stejné jako před vaším příchodem.

V ZAJETÍ KOMÁRŮ

Na území parku vede řada trekových cest, značených červenými cákanci na kamenech nebo na stromech. Někdy to ale dá pořádnou fušku takovou stezku neztratit. Mnohé lišejníky mají totiž úplně stejnou barvu. Vydáte-li se po stopě místy skoro nepatrné stezky, budete mít pocit, že značkař chtěl projít snad všechna nejmokřejší a nejdivočejší místa. Kdybste si náhodou mysleli, že někoho potkáte, tak to je omyl, protože pravý Švéd tráví dovolenou především o samotě. Tedy odjede na svoji chatu a tam se věnuje i bez rodiny poklidnému pobytu a užívání si přírody. Takového jsme potkali hned u prvního srubu, nebyl moc rád, tady uprostřed ticha. Největším lákadlem v parku je systém jezer napájených mnoha potoky a říčkami z norské části parku. Z nich se pak divoce dere řeka Storan, která svými meandry s mnoha peřejemi představuje opravdový severský ráj. Jen mokřady v okolí řeky docela znesnadňují pohyb, proto jsou na mnoha místech jednoduché lávky z prken. Zastavit se k odpočinku může být někdy přímo peklem, ihned se ocitáte v roli oběti, kterou napadají komáři a také mušky milující oční víčka. Tady jsou krátké šortky a rukávy nevýhodou a síťka na obličeji je zbožným přáním. Existují dvě varianty, jak se zbavit nepříjemného hmyzu, nevylézat ze stanu nebo sedět u čmoudícího ohně. To dokážou i lidé s nejlepší výbavou, kteří před cestou navštívili sportovní obchod, kousance jsou přece jenom větší hrozbou oproti jiskrám. Jeden z místních mi radil, že je vhodné vypít láhev whisky a pak už je to člověku všechno úplně jedno.

SUPERMARKET V LESE

Zdejší lesy jsou pravým rájem. Pořád je na co se dívat, velké borovice, majestátní smrky i osiky dotvářejí pravý severský les. Tady v údolí nejsou stromy tak bičovány větrem jako nahoře pod vrcholem, kde zakrslé dřeviny bojují o holé přežití. Našinec asi bude překvapen množstvím hub, občas to připomíná plantáž, křemenáče, kozáky hned vedle cesty. Vysvětlení je jednoduché, Švédi houby nesbírají. Pravý houbař proto může být zklamán, není nutné se prodírat lesem a bedlivě hledat, stačí se jen sehnout a sbírat. Stejně jako pro borůvky, brusinky a morušky (ostružiník moruška). Morušky, oranžovo červené plody připomínající maliny, se často používají do marmelád a jsou velice oblíbeným lesním ovocem. Tady hlady nikdo neumře.

RÁJ RYBÁŘŮ

Jezera Hävlingen, Grövelsjön a Rogen jsou oblíbeným rájem pro rybáře, kteří je považují za jedno z nejlepších míst ve Švédsku k lovu ryb. Tráví tady celou dovolenou, často o samotě, přespávají ve srubech a splňují si tak svoji představu vytouženého odpočinku při rybolovu. Není se čemu divit, průzračně čisté řeky a jezera jsou domovem spousty druhů ryb, chytit se v nich dá pstruh, lipan, candát i štika. Oblíbenou večeři si tak může vylovit každý. Ve sladkovodních vodách potřebujete sice pro lov ryb povolenku, ale je i několik míst ve Švédsku, jako jsou jezera Vänern, Vättern, Hjälmaren, Storsjön, kde můžete lovit bez ní. A pak je tu rozsáhlé mořské pobřeží, kde se smí lovit bez omezení.

SETKÁNÍ S KRÁLEM

Kdo se vydá do divoké přírody, musí počítat nejen s nepřízní počasí, ale také neobvyklými příhodami. Pravým nefalšovaným králem severských lesů je los. Setkat se s tímto mohutným zvířetem je opravdový zážitek. Šlapali jsme stále ve vodě a v duchu nadávali, proč tu vlastně jsme, trmácíme se daleko od domova kdesi v zapomenutém cípu Evropy. Před námi se pomalu rozestupoval les v louku a sotva jsme na ni vyšli, upoutal nás majestátní los, který si nás stejně zvědavě prohlížel. Pak jako pravý král odkráčel do lesa bez jakéhokoliv strachu. Trvalo to jen pár minut, ale takové setkání tváří v tvář zůstane navždy uchováno v paměti. Díky nepřístupnosti a zachovalé přírodě považuji národní park Langfjallet za opravdovou poslední divočinu Evropy. Můžete zde chodit třeba i měsíc a pořád budete mít co objevovat.

TEXT A FOTO: PETR ZOUHAR

Demonstranti si to asi představovali jinak. Mysleli si, že stejně jako v Egyptě nebo Tunisku dojde v zemi k rychlým změnám, po kterých volají. Místo toho se už přes rok zmítá Sýrie v konfliktu podobném občanské válce. Která strana je blíže k vítězství?

Psal se srpen 2010 a my jsme odpočívali na malé syrské pláži v Ras Al Basitu nedaleko tureckých hranic. Kousek vedle nás opravoval svou loďku opálený padesátník. K našemu překvapení nás vzápětí oslovil německy. Vrátil se do Sýrie po čtyřicetileté zkušenosti z Evropy, v Darmstadtu učil Turky jazyky. Plánoval si v rybářské osadě užít klidného stáří. K večeru se v přístavu objevil i mladý pekař Ibrahim a jeho kamarád. I oni uvítali příležitost poklábosit si se zahraniční návštěvou. Přes týden se vždy věnovali malému krámku v nedalekém městě Latákii, víkendy trávili u rodičů na venkově. V noci nebo časně ráno sbalili harpuny, baterky, sítě, ploutve, šnorchly a velký nafukovací kruh a s touto výbavou pak dlouhé hodiny křižovali pobřežní vody, chytali ryby a korýše. Pozvali nás také do hor, kde žije manželka jednoho z mladíků. Pod starým fíkovníkem jsme seděli u čaje a opunciových plodů. V Latákii jsme se pak rozloučili bez výměny kontaktů, protože Ibrahim neměl přístup k internetu. Naposledy jsme mu zamávali z autobusu.

Půl roku po naší návštěvě vyšli mladí sunnitští muslimové na jihu země do ulic a pořádkové složky proti nim tvrdě zakročily. Naděje části Syřanů na naplnění ideálů arabského jara se nerealizovaly jednoduše. Armádou byla 14. srpna 2011 napadena i Latákie. Vláda prohlašovala, že usiluje pouze o zneškodnění teroristických skupin, prostředky, které k tomu použila, byly ale hrozivé. Do města pálily i syrské válečné lodě z moře. Hlášeno bylo asi 25 mrtvých. Snad byli oba naši přátelé tou dobou ve své zátoce nebo u svých rodin v horách. Možná se připojili k tisícům uprchlíků mířících do blízkého Turecka. Co se to stalo se zemí, která se v době naší návštěvy jevila tak klidná? A jak si teď asi vedou další naši známí, které jsme na své cestě potkali?

U REBELANTSKÉ ŘEKY

Hamá bývalo poklidné město (byť po Halabu, Damašku a Himsu čtvrté největší v Sýrii), u kterého by nikdo nehádal, čím vším si už v historii prošlo a čím si ještě bude muset projít. Po staletí rušil poklid maloměsta jen pravidelný klapot vodních kol norias, s jejichž pomocí do koryt akvaduktů čerpali měšťané vodu ze stále hlouběji zaříznuté řeky al-Así (Orontes). Díky těmto důmyslným konstrukcím pak byly pole i mešity zásobeny říční vodou, aniž by k tomu bylo nutno vynakládat nějakou práci. Dvacáté století však přineslo do města vodovod a vodní kola postupně ztratila svůj smysl. Místní si svá kola ale nadále hýčkají a chlubí se jimi i na své padesátilibrové bankovce. Přesto však zdejší obyvatelé s režimem strany Baas nikdy příliš nesympatizovali. Opoziční nálady prostě mají v krvi. I starověká Orontes, protékající městem, si vysloužila novodobé jméno Nahr al-Así (tedy něco jako „rebelující řeka“), protože proti všem zdejším zvyklostem teče od jihu k severu.

Závažnější problémy ale vládě vždy působili zdejší věřící. Sýrie je dnes nadmíru světským státem, kde sunnitská většina žije pohromadě s četnými menšími muslimskými sektami i křesťanskými církvemi. Náboženství bylo z politiky vykázáno. Jak by tomu také mohlo být jinak, když v čele země už více než čtyřicet let stojí rodina Asadů, náležející k menšině alávitů? Ovšem ne všichni občané jsou s takovým stavem spokojeni. Muslimské bratrstvo považovalo vládu strany Baas za pošlapání tradic islámu. Na počátku 80. let proto zorganizovalo revoltu se střediskem právě v Hamá. Háfiz al-Asad, otec současného prezidenta, tehdy neváhal nechat celé město vybombardovat. Oběti na životech se vyšplhaly do tisíců.

Hamá však povstala z popela a letitá čerpadla se opět stala místem setkávání. V čase vyprahlého ramadánu skotačili na nábřežích děti i dospělí. Nechávali se dřevěnými koly vynést do výše a pak opět položit do vln. My jsme se zde seznámili s cukrářem Amerem. V jeho obchůdku na hlavním náměstí jsme ochutnávali místní speciality. Po klidných dnech ale přišlo loňské léto. Půl roku trvající protesty proti Asadovi mladšímu dosáhly s příchodem dalšího ramadánu vrcholu. Nový prezident Bašár al-Asad se rozhodl ukázat, že za otcem v ničem nezaostává a Hamá patří k místům, která to pocítila nejsilněji. Město tak opět doplatilo na svou pozici centra odporu. Řádění vojáků padly na přelomu loňského července a srpna za oběť stovky protestujících. Tanky rozdrtily barikády i jejich obránce. Doufejme, že mezi nimi nebyl cukrář Amer. Jeho obchůdek na promenádě těžko zůstal stát bez poškození. Ženy a děti z Hamá se prý stáhly na venkov do bezpečí, snad tedy i Amerova rodina vyvázla jen se škodami na majetku.

JENOM KLID!

Bylo by ale chybou předpokládat, že v Sýrii proti sobě stojí jen bezbranný lid a nemilosrdná státní moc. V odporu k prezidentovi nejsou občané zdaleka jednotní. Když jsme se na své cestě zastavili v Halabu, u místní mešity nás oslovil zdejší obchodník Waddah. Během ramadánu bývá v uličkách tamějšího svérázného bazaru po setmění mrtvo. Se západem slunce se všichni ve svých domovech dávají do jídla a pití. Jen službu konající policisté musejí svůj piknik pořádat na ulici. Waddah nerad večeří sám, a proto nás pozval do svého útulného krámku. Navlékl nás do beduínských hábitů a nad mísami hummusu, masa s cizrnou a halbských pistácií se pak zajímal o naše plány. Na rozdíl od většiny ostatních lidí v Sýrii nedělá angličtina obchodníkům vážnější problémy, takže jsme mohli diskutovat o všem možném. Při rozlévání vína a ředění araku tak nakonec padla i otázka na politický režim. Waddah mávl rukou. „Žije se tu dobře. Za starého prezidenta to byla jiná, ale jeho syn je rozumný člověk.“

Waddah nebyl jediný, kdo novému diktátorovi důvěřoval. Prezident má londýnské školy, manželku narozenou v Británii a původně měl být očním lékařem. Nebýt smrti staršího bratra, nikdy by na otcův prezidentský úřad nedosáhl. V Syřanech musel budit naděje a sympatie. Ve skutečnosti však bylo nesmělé „damašské jaro“, klíčící po jeho nástupu v roce 2000, opět rychle udušeno. Bašár sice po čase stáhl syrské intervenční jednotky ze sousedního Libanonu, ale vůči Izraeli zůstal nesmířlivý. A zrušit skoro padesát let platící výjimečný stav byl přinucen až současným povstáním.

Aleppo zůstalo poněkud stranou hlavních protestů. S Waddahem jsme stále ve spojení přes email. Krámek musel zavřít, protože do Sýrie teď nějaký čas bohatí turisté nezavítají. Během uplynulého roku Waddah párkrát vycestoval do Istanbulu, kde se marně snažil odprodat několik vzácných ikon. Na povstalce má tedy řádný vztek. V Halabu se vůbec většina obyvatel prezidenta spíše zastává. V říjnu 2011 se na hlavním náměstí shromáždila obrovská masa Halabanů k doposud vůbec největší demonstraci na podporu režimu. Největší syrské město vzbouřencům nepřeje. Ti, kdo mají co ztratit, se revolučních otřesů pochopitelně obávají.

VE VÍRU REVOLUCE

Oproti protestům Muslimského bratrstva v 80. letech tentokrát vzbouřenci nevolají po náboženských hodnotách, ale protestují proti korupci a represivnímu režimu. Přesto však většinu demonstrantů tvoří sunnitští muslimové, což vyvolává obavy příslušníků některých náboženských menšin. V ulicích se objevují protikřesťanská a protialávitská hesla. Není náhodou, že většina arabských států vyslovuje podporu svým protestujícím souvěrcům. Sekularizovaná státní moc se tak může opřít jen o hlas šíitských zemí, tedy íránské teokracie a libanonského hnutí Hizballáh. Syrský režim zatím organizuje manifestace oddaných a povstalce prohlašuje za teroristy a agenty islamistických organizací. Zůstat stranou je stále těžší. Neutrální obyvatelstvo slouží oběma stranám jako rukojmí.

V každém městě přitom existuje nějaká křesťanská komunita. Nejvíce pravoslavných je soustředěno v horách damašské provincie při libanonské hranici. Jen kousek od metropole leží vesnička Malula, jedno z mála míst, kde stále ještě zaznívá biblická aramejština. Modravé domečky stojí přitisknuté ke skalnímu masivu, ze kterého po setmění září do údolí neonové kříže. V místě, kde se kdysi před svatou Teklou údajně rozevřela skála, aby mohla uniknout neznabožským pronásledovatelům, stojí dnes konvent. Sestry zde pečují o sirotky a za úplatu i o pocestné. Zůstanou stranou protestů, i když vidí, k čemu dochází pár desítek kilometrů od nich? Ochrání je hory stejně jako svatou Teklu? Uvěří jeptišky Asadovým prohlášením o hrstce zahraničních sabotérů? Dostanou se k nim přes cenzurovaný internet zprávy západních médií? U sousedního kláštera v městečku Sednaya nás oslovila mladá Josefína. Pozvala nás do domu své rodiny. Byla hrdá na to, že může rodičům tlumočit, co cizinci povídají. Pochlubila se svým vysvědčením a ukázala nám i učebnice. Jedna z nejlepších studentek v okrese! Rodina se zajímala o náš vztah k Bohu. Babička nemohla pochopit, co je to ten ateismus, tolik populární tam u nás. Přinesla nám proto starou arabskou bibli a strkala nám ji s odůvodněním, že je v ní napsáno všechno. S díky jsme museli odmítnout. Třeba rodina z knihy ještě bude moci načerpat útěchu. Josefíně jsme jen s námahou vysvětlili, kde Česká republika leží. Cesta do Evropy, alespoň krátká, je však jejím cílem. Současná situace v zemi nevypadá pro její sny příliš příznivě.

NEPŘÁTELÉ VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ

V době naší návštěvy Sednayi zrovna probíhalo natáčení. Všude se povalovali komparzisti v izraelských uniformách s Davidovou hvězdou na baretech. Mohli jsme sledovat natáčení scény, v níž se tlustý syrský velitel v arabském šátku na něčem domlouvá s pravoslavným popem. Že by historický film o tom, jak se všechna syrská náboženství navzájem spojila proti agresivním Izraelcům? Jevilo se nám to pravděpodobné – vztahy se židovským státem jsou po celá desetiletí více než napjaté. Otec i syn Asadové jsou znázorňováni po celé zemi na velkých billboardech se syrskou i palestinskou vlajkou. Izrael také stále okupuje kdysi syrské území Golanských výšin. A běda turistovi, který by zkoušel přejít syrské hranice s izraelským razítkem v pase! V dramatických dějinách Sýrie představuje tvrdá vláda klanu Asadů oázu relativního klidu. Alávité, sunnité, drúzové i řada křesťanských vyznání žila poslední desetiletí pospolu, aniž by docházelo k výraznějším třenicím. Co drželo národ pohromadě? Krvavé represe? Příklad sousedního donedávna válkou zmítaného Libanonu? Strach z izraelské armády? Tatíček al-Asad? A co se s touto jednotou stane, když bude současné tažení proti diktátorovi úspěšné? Snad si Sýrie brzy oddychne. Držme jí palce, vykračuje právě do neznáma.

Kapitáne, tady ti ho vedu, haleká na bývalého obránce české fotbalové reprezentace Tomáše Ujfalušiho jeden ze spoluhráčů, když mě v tréninkovém centru nejslavnějšího tureckého klubu Galatasaray Istanbul vede k rozhovoru. Dlouhovlasý bek se zarostlou tváří, který se v každém mužstvu stane vůdčí postavou kabiny, mu s úsměvem odpovídá v angličtině, ze které přejdou do španělštiny. Po telefonu Tomáš ještě německy poprosí svého šoféra kvůli našemu interview o trpělivost. Cestování na zápasy po celé Evropě z našeho nejlepšího obránce posledního desetiletí učinilo polyglota.

Do kolika zemí jste se s fotbalem dostal?

V Evropě si troufám říct, že do každé.

Když jedete na pohárový zápas, je tam prostor, aby si fotbalista vyrazil s fotoaparátem za pamětihodnostmi?

Vůbec ne. Vše je přesně zorganizované. Z letiště se jede rovnou do hotelu, tam tak hodina a půl na oddech, pak na předzápasový trénink a pak jídlo. Někdy se jezdí den dopředu a to pak dopoledne čas je. Většinou ale nedojde ani k té procházce, protože ubytování je kvůli tréninkovým hřištím mimo město, takže hráči tráví volný čas spíše na pokojích.

Cestujete v pozici celebrit. Má to nějaké výhody třeba na letišti?

Létáme speciálem, takže odbavení je jen pro nás. Snáze se projde i bezpečnostní kontrolou, protože většinou jednu bránu otevřou výhradně pro tým. Ale asi pětkrát se mi v případě našeho vítězství nad domácím mužstvem stalo, že policie naschvál prohlížela všechny tašky a zdržovala nás. V Turecku nám nic takového nehrozí. Fotbalisty vůbec neřeší a klidně nás nechají projít, ať pípáme nebo ne.

Během své kariéry jste bydlel ve čtyřech zajímavých městech: Hamburku, Florencii, Madridu a Istanbulu. Které z nich vás nejvíce zaujalo?

Na města jsem měl opravdu štěstí. Největší zima byla v Hamburku, ale tehdy mi to ještě nevadilo. Nejvíce se mi líbila Florencie. Nejspíše proto, že jsem ještě v Česku jako mladík toužil nastupovat v Itálii. Navíc je to krásné, nepříliš velké město, bydlel jsem přímo v centru. Zůstal jsem tam čtyři roky, a dokonce přemýšlel, že bych tam kariéru skončil. Ale pak jsme se s klubem nedohodli, a tak jsem šel dál.

Čím si vás Florencie získala?

Lidmi, kteří jsou tam hrozně otevření a přátelští, což jsem z Česka ani z Německa neznal. Žil jsem tam bez rodiny (Ujfaluši je rozvedený otec jedné dcery – pozn. autora), díky čemuž jsem mohl více vyrážet. Ve Florencii mám nyní více známých než v Česku. Od nás jsem odešel ve 22 letech, a mimo fotbal mi zůstali jen spolužáci ze základky z Rýmařova, které vidím jednou za rok, a pár kamarádů v Praze. Když mám volno, tak jezdím na přeskáčku domů a do Itálie.

Usídlíte se tam, až přijde konec kariéry?

Ten už se docela blíží… Kdybych si měl vybrat místo, kde žít mimo naši republiku, tak by to byla Florencie nebo její okolí. Ale v Česku se mi líbí, i když jsem v něm poslední léta tolik času nestrávil.

Podívejme se na vaše další štace. Co pro vás znamenal Madrid?

Ve Španělsku, kde jsem s klubem dosáhl největších úspěchů, jsem byl bez kamarádů. Žil jsem typický fotbalový život, nic než tréninky a zápasy. Dostal jsem se totiž do věku, kdy tělo tu porci 50 až 60 zápasů za rok už pořádně cítí a nemá chuť dělat nic jiného.

Za nejkvalitnější soutěž planety je považována anglická liga. Na ostrovech jste nikdy nechtěl hrát?

Chtěl, v mládí to byl vedle Itálie můj sen. Dokonce jsem měl nabídku z Liverpoolu. Když jsem nastupoval ve Florencii, někdo mi volal z neznámého čísla. Představil se jako Rafael Benítez, tehdejší trenér Liverpoolu, a začal mě italsky lanařit. Normálně jsme v takovém případě kontaktováni přes naše agenty, takže jsem si myslel, že to je nějaký vtípek spoluhráčů. Ale nešel jsem tam, protože tou dobou už jsem byl skoro dohodnut na přestupu do Madridu, a navíc už mě rozmazlilo počasí ve Středomoří, Anglii bych tedy asi nepřežil.

Poslední přestup jste udělal do Turecka, jehož liga má v Česku nízkou reputaci jako soutěž, kam se fotbalisté chodí zašít na konec kariéry.

Co si budeme nalhávat, ono to tak je. Kvalita sice není nejhorší, ale na nejlepší soutěže to zdaleka nemá. Život je tu pěkný, ale trochu bláznivý. Kdyby v Istanbulu žilo o nějakých deset milionů lidí méně, bylo by to ještě lepší. Moje první zkušenost s Istanbulem byla, když mě Bari (další hráč Galatasaray Milan Baroš, pozn. autora) vzal na večeři. Z jeho domu do restaurace to je asi 45 kilometrů, ale jeli jsme to kvůli zácpě dvě a půl hodiny. Tak jsem se rozhodl nechodit na večeře.

Jak se řeší jazyková bariéra, když fotbalista přijde do země, jejíž jazyk nezná? V klubu vám dají nějaké konkrétní pokyny, jak se řeč naučit?

Nechají to na vás, přeci jen už jste dospělý člověk, který ví, jestli ten jazyk bude potřebovat. Jen v Hamburku jsem chodil do kurzu a pak jsem měl učitelku, která mi dávala lekce doma. S němčinou jsem měl výhodu, protože jsem se ji učil už na střední.

A co další jazyky?

Anglicky jsem se naučil z učebnice pro samouky, koukáním na filmy v originále a čtením novin a knížek s pomocí slovníku. Její znalost mi pak pomohla po přestupu do Florencie, protože spoluhráči z Japonska, Dánska a Nigérie tak také hovořili a třeba mi něco vysvětlili. A u toho jsem se snažil pochytit italštinu. Po třech měsících jsem už byl schopen nějak komunikovat a zlepšoval se díky kontaktům s italskými kamarády. Podobnou španělštinu jsem se pak naučil velice snadno. Teď ještě něco udělat s ruštinou, kterou jsem měl kdysi na základce.

Když má trenér mezi svými svěřenci Japonce, Čecha, Dána, Afričany, bandu Italů a chce jim předestřít taktiku, jak to probíhá?

V Německu před deseti lety, kdy ještě ligy nebyly tak internacionální jako nyní, jsme byli společně s Márou a Fukym (Marek Heinz a Milan Fukal, pozn. autora) jedinými cizinci, takže se vše odehrálo v němčině. Nás si pak vzal trenér stranou a nějak nám to spíše nakreslil. Až tady v Turecku to funguje tak, že s trenérem stále chodí tlumočník, který všechno překládá do angličtiny a španělštiny.

Jak jste na tom s turečtinou?

Kdyby tu nebyl Bari, tak myslím, že bych se něco naučil, ale takhle mluvím příliš s ním.

Jak moc pomáhají čeští spoluhráči při začlenění nováčka do týmu?

Mně nejvíce pomohli Mára a Fuky v prvním angažmá, které pro mě bylo nové úplně ve všem. Pomohli mi sehnat bydlení či přeložit nějaké věci. Člověk věděl, že má za kým zajít, s kým si dát pivo a poklábosit, když se třeba nedaří. Později už mi vůbec nevadilo nastupovat tam, kde Češi nebyli. Jsem docela samotář. V Itálii jsem žil bez manželky a dcery. Je to sice strašné říct, ale mně vyhovovalo vidět je jednou za tři týdny a soustředit se na fotbal.

Kopaná je kvůli mužům různých barev pleti plakátovou reklamou proti rasismu. Přesto, neobjeví se uvnitř kolektivu rasová nebo náboženská nesnášenlivost?

Ne, nic takového jsem nezažil. Ale ne vždycky byl v mužstvu opravdu týmový duch. Například v Hamburku si každý jel sám na sebe a kvůli tomu při tréninku spousta hráčů dělala zákeřné fauly. Rozhodně jsme nebyli jako rodina. Sice to zní jako klišé, ale ono je to potřeba, abyste soupeře mohli převálcovat.

A zažil jste takovou rodinu?

Ve Florencii to bylo neskutečné. Každé dva týdny jsme všichni chodili na společné večeře. Sešla se dobrá parta i trenér, který takové akce podporoval. Pak ta vzájemná pohoda, kdy všichni táhli za jeden provaz, byla vidět i na hřišti. V Madridu, kde se kabina dělila na Španěly, Jihoameričany a zbytek světa to zas bylo úplně opačně. Společná večeře byla za tři roky mého působení jen třikrát, a z toho dvakrát, když jsme získali pohár.

Za kariéru jste potkal spoustu fotbalistů, ale v klubech se hrozně točí, zbude něco z těchto přátelství?

Jeden spoluhráč z Hamburku má v jeho vedení nějakou funkci, a tak mě zval na exhibici. Jiný se mě před svou nedávnou cestou do Prahy ptal esemeskou na nějaké tipy. Jednomu Srbovi, se kterým jsem nastupoval v Itálii, půjdu na svatbu, občas si napíšu s Dánem Jørgensenem nebo Rumunem Mutuem. S některými spoluhráči z Madridu jsem v kontaktu přes twitter.

V týmu je 25 a více hráčů, ale na soupisku se jich vejde jen jedenáct. Je možné, aby mezi spoluhráči, kteří jsou si zároveň konkurenty, vzniklo opravdové přátelství?

Všechno záleží na jednotlivcích. Někteří ale to, že nehrají, nedokážou dobře snášet a dávají to všem najevo.

Stane se někdy, že by někdo z kolektivu pozval zbytek týmu k sobě domů na party?

Sezona je dlouhá a po ní jsou všichni rádi, že mohou za svými blízkými. Nemají náladu vidět ty, se kterými tráví jedenáct měsíců v roce. Ale sám se o nějaké akce snažím. Loni za mnou byli dva Španělé, ale je to tím, že Praha je krásné město. Kdybych je pozval do Ostravy, tak by asi nepřiletěli.

A tady v Istanbulu byste mě mohl provést po hlavních památkách?

To ne. Vyrazil jsem jen na Velký bazar, ale to bylo hrozné. Kvůli dlouhým vlasům a vousům mě hned poznali a všichni se mě chtěli dotknout.

Je vám někdy slavná tvář na obtíž i u nás?

Myslím, že u nás mě teď zrovna nemají rádi, když jsem se vykašlal na reprezentaci. V Česku proto radši nechodím nikam, jen zavolám kamarádům v Praze a jdeme si někam v klidu sednout. Lidi hned komentují, když mě někde vidí dát si pivo nebo panáka. Pak může dojít ke strkanicím a já takové věci nemám rád.

Nic podobného se vám v zahraničí nepřihodilo?

Ne. Třeba Itálie byla v tomto velmi liberální. Dát si víno je normální, veřejně kouřilo sedmdesát procent mančaftu. Ale v Česku se na alkohol a cigarety v rukou sportovců kouká jinak, což jsme si zavinili i my sami.

Předpokládám, že v Česku jste byl jako kapitán národního výběru známější než v Itálii, kde jste byl obráncem průměrného ligového družstva.

V Itálii i Španělsku si vás lidi zapamatují a nemusí vůbec být fanoušci vašeho klubu. Rozdíl je v tom, že v Česku mě sice poznají, ale nikdo nepřijde, nepozdraví, nepochválí za výkon. To Italové nebo Španělé to běžně dělají a je to docela příjemné. Nepřemýšlejí tolik jako my, jestli se něco smí nebo ne.

K cestování také patří zkoušení cizích jídel. Máte volnost, nebo v tomto ohledu trenéři své svěřence limitují?

V Turecku máme naprostou volnost. Zato v Itálii nám dělali drsné testy na obsah tuku každé dva týdny, vážili nás před tréninkem i po něm. Člověk si na to zvykne a mělo to pozitiva, že jsem zjistil, s jakou hmotností se cítím nejlépe. Dnes už to nepotřebuji, protože už vím, která váha je pro mě ideální.

Která kuchyně vám chutná nejvíce?

Jednoznačně italská. Španělská ani turecká mi nevyhovují, ale když člověk bydlí v metropolích, tak není problém si nějakou kvalitní italskou restauraci najít. Českou kuchyni si dávám, jen když jsem doma. Svíčkovou, guláš, a na to naše dobré pivo.

Nyní hrajete v muslimské zemi. Projevuje se víra nějakým způsobem například na trénincích?

Jen v pátek, kdy máme trénink dříve, aby stihli polední modlitbu.

A postí se Turci při ramadánu?

Hráči ne, protože by nemohli trénovat. Ale všichni lidé okolo to dodržují. A kluci z týmu mi říkali, že až skončí s kariérou, tak se také budou postit.

S vaším bratrancem Robinem jste aktivní v projektu Fotbal pro rozvoj, který se snaží prostřednictvím sportu informovat české žáky o životních podmínkách jejich vrstevníků v keňských slumech. Proč jste se do toho pustil? Abyste pomohl příbuznému?

Asi ano. Když jsem byl na jednom reprezentačním srazu, tak za mnou Rob přišel na hotel s fotkami z Keni, kde na stáži pomáhal organizovat fotbalovou soutěž pro africké děti. Je to otřesné, v čem žijí, a hned mě to chytlo. Sám jsem o ničem takovém neuvažoval, a když už mě někdo oslovil a ten někdo byl můj bratranec, tak jsem si řekl – proč ne?

V čem spočívá váš přínos?

Afričtí žáci přijíždějí do Česka vždy v červnu, aby tu sehráli pár zápasů a pak si promluvili s českými studenty. Já se s nimi snažím odkopat jeden dva turnaje. S keňským brankářem Dennisem si píšu přes facebook, svého syna dokonce pojmenoval Ujfa. Takže je to pro mě radost, ale je pravda, že toho moc nedělám, jen občas něco koupím. Ale spíše je tam důležitá moje tvář pro média.

Byl jste se v Keni sám podívat?

Všechno už bylo domluvené, ale když jsem šel za madridským doktorem kvůli očkování, tak mi to zakázal kvůli obavě o mé zdraví.

Plánujete v tomto projektu dělat něco více?

Dokud budu hrát, zůstane to na této bázi. Ale určitě se tam chci podívat. A nejen tam. Po konci kariéry budu mít na cestování dost času, i když moc dlouho by mě to nebavilo.

Už víte, co budete dělat, až skončíte s profesionálním fotbalem?

Chtěl bych pomáhat svému manažerovi Daliborovi Lacinovi a stát se hráčským agentem. V té práci mi pomůže, že udržuji vztahy se všemi svými kluby a také spoluhráči. Třeba v Uruguayi či Portugalsku mají svoje fotbalové školy, takže bychom mohli udělat dobrý byznys.

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

Náhodou jsem potkala baristku (specialistka na přípravu kávy) roku, náhodou mě ten den pozvala do kavárny na přednášku jednoho z nejlepších panamských pěstitelů kávy. Náhodou jsem ten večer měla čas a náhodou mě energický farmář pozval do jeho země. Mimochodem, na náhody nevěřím.

Jak dovedou být noci v hlavním městě Panama žhavé, jsem poznala krátce po svém příletu. Odehrávalo se to asi takto: přistání ve 22.15 hod., prohlídka starého města ve 23.30 hod., v baru Plaita místní pivo, velmi hlasitá hudba a já na parketu v 1.00 hod., pozdní večeře v podobě vyhlášeného kuřecího vývaru ve 2.30 hod., buenas noches ve 3.30 hod. Netřeba myslím dodávat, že jsem v závěru svého pobytu trpěla chronickým spacím deficitem. Nutno podotknout, že v Panamě neexistuje něco jako noční klid, proto buďte připraveni na dunivou hudbu i ve tři v noci. Panama přetéká mrakodrapy a na první pohled byste si město klidně mohli splést s nějakým americkým protějškem. Je tu ale rozhodně co zdokonalovat, například vystavět kanalizaci, která by z části města nedělala smrdutou stoku. V části starého města, které bylo zapsáno na seznam UNESCO, na mě dýchla koloniální architektura a já jsem zapomněla na moderní dobu. Z mnohých domů tady zůstaly jen fasády podpírané pilíři, zdi jsou často pomalované a občas se na mě zvědavě z balkonu podívá neposedný ušatý tmavovlasý kluk. Setkáte se tu i s policisty vypadajícími jako vojáci (Panama však armádu nemá), kteří tu usměrňují dopravu v blízkosti prezidentského paláce. Minout jsem nemohla ani prodavače takzvané hoblované zmrzliny. Z obřího kvádru muž hbitě nahobluje led, dá ho do papírového kornoutu, zalije ovocným sirupem, třtinovou melasou a kondenzovaným mlékem. Doprostřed zapíchne brčko, neboť tato přeslazená zmrzlina se cucá.

NOC S PAPOUŠKEM

Blíží se poledne, je lepkavé vedro s třiceti stupni, a já vyrážím na tržiště Mercado de Abastos. Je dost velké, má krytou i venkovní část a nakoupit tady může hospodyně i zásobovač z velké restaurace. Všechny suroviny samozřejmě pocházejí z okolí, žádné zboží není z dovozu. Očichávám velké svazky koriandru, který tady mají i v dlouholisté variantě. Opodál jsou stánky ananasové a zrovna tu probíhá vykládání zboží z dodávky. Muž se zlatými zuby mi mezi házením stíhá i posílat vzduchem pusu. Z trhu si odnáším kromě jiného také domácí chilli omáčku, kterou byly naplněné vypité láhve od třtinové pálenky. Prostě kolorit. Když večer dorážíme na pobřeží poloostrova Azuero, zjišťujeme, že sehnat ubytování v těchto místech je téměř nemožné. Vyhlídnuté jsme měli pozoruhodné místo La Plaita v lese na pobřeží, kde nám v nouzi ochotně nabídli k přespání houpací sítě na pláži. Mimochodem na houpací sítě tu narazíte téměř všude jako na pozůstatek po indiánech, kteří hamaky používali pro spaní, aby byli ve výšce chráněni před dravou zvěří. Nechat si ošplouchávat kotníky mořem o půlnoci a pozorovat se zakloněnou hlavou oblohu s tou nejzářivější mléčnou dráhou bylo nezapomenutelné. Stejně nezapomenutelné bylo probuzení za úsvitu hrůzu nahánějícími zvířecími zvuky ze vzbouzejícího se lesa a pozorování hemžení po písku, kde měli napilno malí krabi. Vše korunovala snídaně pod stromy, ze kterých nás zvědavě pozorovaly opice, naše tortilly se odvážili ochutnat dva velcí papoušci.

U PATY VULKÁNU

Boquete je městečko položené na úpatí sopky Barú a zároveň nejvyšší hory Panamy (3474 m n. m.), ze které dohlédnete na obě pobřeží. Městečko bylo založeno teprve v roce 1911 kvůli rekreaci významnějších amerických i evropských stavitelů Panamského průplavu. Unikátnost zdejší oblasti pochopíte, když v zahradách spatříte mrštné kolibříky nebo v lese dlouhoocasého kvesala. Samozřejmostí jsou zde i orchideje a planě rostoucí kaly. Neustálý boj dvou klimat (často lze vidět nad kráterem soupeřící mraky přicházející z obou pobřeží) způsobuje časté mrholení, a tak tu docela často uvidíte duhu. Přidá-li se k tomu bohatá sopečná půda a optimální výška 1000–1700 m nad mořem, jsou to podmínky jak dělané pro pěstování jedné z nejlepších káv na světě – kávové farmy jsou rozeseté po úpatí vulkánu. Kodrcám se po strmé kamenné cestě džípem s Graciano Cruzem, s farmářem, co za všechno může a co mě nápadem na cestu do Panamy nakazil. Na jeho farmě Emporio se seznamuji s indiánskou rodinou, která farmu obhospodařuje. Indiáni kmene Gnöbes mají totiž znalosti pěstování kávy po generace zažité a jsou proto nejlepšími sběrači. Indiánky tu nosí tradiční barevné šaty, ale muže i děti uvidíte v normálním oblečení. Překvapuje mě, že kávovníky nejsou vysázeny v řadách jako vinná réva u nás, ale rostou různě v citrusovém lese, který jim poskytuje stín. Je před sklizní a keře s výškou asi 2,5 metru jsou obsypané bobulemi. Ochutnávám své první hořkosladké kávové třešně, jak se bobulím říká. V době zralosti jsou červené nebo žluté, uvnitř jsou vždy dvě kávová zrnka. Zrna nebo bobule se tu suší na tzv. afrických postelích – na kůlech je natažené pletivo, na němž zrna na slunci schnou a zároveň mohou dýchat. Zrna se musejí několikrát denně prohrabávat, aby nezačala kvasit. Vše se tady dělá samozřejmě ručně.

BOHOVÉ VE VLNÁCH

Zatímco na pacifickém pobřeží je léto (30 stupňů), na karibském pobřeží je zima (15 stupňů) a prší. Sice se to vzpírá mé logice, protože obě pobřeží jsou od sebe vzdálená asi jen 200 km, ale přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži. Město Bocas del Toro se nachází na stejnojmenném souostroví u karibského pobřeží, je plné pestré směsi černošských obyvatel a polonahých svalnatých bělošských surfařů (turistů). V ulicích uvidíte lidi jezdit na kole i mladíky s rastafariánskými pletenými čepicemi na skateboardech. Na pláži se ze mě stává šílený fotoreportér, dokumentující surfaře ve vlnách. Mimo jiné se tu dozvídám, že správný surfař v noci paří a brzo ráno surfuje. Kdy spí, to nevím. Vím však, že nejlepší diskotéka je přímo na vodním molu v baru Barco Hundido. Vyzkoušela jsem tu salsu, merengue, kalypso nebo rozkolíbané reggae. Prostě shrnu to takto: hříšný tanec hadr. Při cestě z ostrovů brzdíme u indiánských chatrčí. Ráda bych viděla kakaovník. Malý černovlasý kluk mě bere za ruku a vede mě blátivou cestou až ke stromu, na kterém visí pár žlutých oválných plodů. Usekává jeden kakaový plod a podává mi ho. Uvnitř se skrývají bílým slizem obalené „oblázky“, které za veselí houfu dětí ochutnávám. Brrrr! Hořké kyselé cosi, které má na míle daleko k lahodné chuti čokolády. I když jsou indiáni chudí, zůstávají pohostinní, o tom jsem se mohla přesvědčit, když mi nabídli právě upečené a ještě teplé chlebové placky s kokosem. Mimochodem, v Panamě dodnes žije pět indiánských menšin, přitom právě indiáni jsou původními obyvateli země. Žijí v ráji a ani o tom nevědí.

Ve venezuelské Méridě mají údolí, které jako by příroda stvořila na objednávku paraglidistů. Vzdušné proudy vytvářejí prostředí pro možnost celoročního plachtění.

Kdybych měl místo tebe v tandemu Huga Cháveze, tak bych s kluzákem jinak hýbal, abych ho pořádně vystrašil. Až by z toho zvracel,“ holedbá se Will, když se v poklidném tempu vznášíme na padákovém kluzáku a vychutnáváme si, jak v zapadajícím slunci barvy kaňonu pod námi přecházejí od oranžové přes růžovou až do šedivé . Město Mérida je centrum adrenalinového turismu. Atrakcí číslo jedna byla jízda po nejdelší soustavě lanovek světa, která zájemce vyvezla z 1577 metrů do nadmořské výšky 4045 metrů. Jenže bohužel už je od roku 2008 zavřená kvůli potřebné renovaci a doba předpokládaných oprav se liší podle toho, koho se tážete. Každopádně než se znovu lanovka otevře, ještě to řadu měsíců či let potrvá.

Možná proto je v Méridě méně turistů, než je obvyklé, a o ně v nespočetných agenturách probíhá boj nasazením co nejnižších cen. Turistům se nabízejí treky po horách, raftování, jízda na koních, bungee jumping či safari v jihoamerických savanách. A pak samozřejmě tandemový paragliding, který se dá usmlouvat na padesát dolarů.

Will, můj paraglidový pilot, mě a další dva turisty vyzvedává krátce po obědě, který si na jeho doporučení dávám jen velmi lehký. Přeci jen není dopředu jasné, jak na vzdušnou atrakci budou reagovat začátečníkovy útroby. Jedeme asi půl hodiny do vesnice Las Gonzáles pro vybavení a cestou mi instruktor vychvaluje kluzákové padáky české výroby, které podle jeho soudu patří k tomu nejlepšímu. 

ČEKÁNÍ NA DOBRÝ VÍTR

Poté, co dorazíme na startovací svah, se piloti pohodlně roztáhnou v trávě. Jen na okraj srázu zarazí tyčku s větrným rukávem, který se bez přestání nadouvá. Není kam spěchat. „Nejlepší podmínky jsou ve chvíli, kdy slunce začne klesat. Už tolik neohřívá vzduch, a ten pak rychle stoupá nahoru. Při západu je vítr pomalejší a paragliding klidnější,“ vysvětluje specifika vzdušného proudění Willův kamarád Gerardo s tím, že takovéto vyčkávání na nejlepší vítr je možné, jen když se u cestovky objedná málo zájemců. „Když je turistů hodně, udělám klidně i deset letů za den,“ dodává Gerardo. Nás paraglidingové panice ale siesta v trávě spíše znervózňuje, a tak si zatím fotíme nejvyšší horu Venezuely Pico Bolívar, ale rádi bychom se už do toho pustili. Konečně začínají rozbalovat na pasece naše fidlátka. Čechrají kluzák a kontrolují, zda šňůrky k jeho ovládání nejsou zamotané, což by mohlo mít fatální následky. Will mi podává helmu a navléká výstroj, utahuje ji jak koni ohlávku a pak za ni zatáhne, až se jeden z popruhů zařízne v rozkroku. „Tohle pocítíš, až nás vítr potáhne nahoru.“ Mám k zadku přikurtovanou rozměrnou sedačku, a i ostatní debutanti vypadají, jako kdyby šli na maškarní ples za Ferdu Mravence. „Hlavně si na ni sedni, až když už budeme ve vzduchu. Na můj pokyn,“ pokračuje důrazně v teoretickém zasvěcení před startem Will. „Poběžíme až na okraj srázu a tam už si nás vítr nazvedne,“ říká ve chvíli, kdy k mé výstroji připojuje tu svou. Více instrukcí není třeba. Vítr a on se postarají o zbytek.

KROUŽIT JAKO PTÁK

Ostatní tandemy už jsou ve vzduchu, a tak si je navlečen do popruhů fotografuji. „Až budeš fotit tam nahoře, nekoukej se na displej. Už se mi párkrát stalo, že se klientům z rychlého střídání pohledů do prostoru a na obrazovku zatočila hlava,“ varuje Will.
Konečně se rozbíháme a já zapomínám, že bych se před startem měl bát. Už jsme pár metrů nad povrchem a Will mi dává pokyn, že svou váhu mohu složit do sesle. Kroužíme nad krajinou a dvacítka lidí, která vyjela na vyhlídku podívat se na start paraglidistů, nám mává, půda se točí pod nohama. Pod sebou vidím cestu, po které jsme vyjeli. Mnohem hlouběji řeku, u níž budeme přistávat. Will občas udělá prudkou otočku a rychlým klesáním si to míří k zemi. Jako dravec, který v ornici zbystřil hlodavce. Ale než keře pod námi mají šanci přiblížit se na riskantní vzdálenost, zatáhá Will za šňůrky tak, že si to zase zamíříme do výšin.

Ač si to vůbec neuvědomuji, držím se křečovitě popruhů kluzáku, jako bych se bál, že bez mého sevření odletí do oblak jak heliem napuštěný balonek. Teprve po Willově upozornění stisk povolím a uvolním se.

Je to úžasná pohoda. Připadám si jak na gigantickém a zpomaleném řetízkovém kolotoči. Sedím si jako pán, kochám se výhledem na Andy a rozmlouvám s Willem o tom, jak probíhají soutěže v paraglidingu a jak získat licenci k samostatnému létání. V polovině půlhodinového plachtění si uvědomím, že při teorii jsem se nedozvěděl jak přistát. „To je lehké. Až se bude blížit povrch, musíš začít kmitat nohama, jako bys kráčel. Já budu dělat to samé. A přistaneme bez problémů.“ Zní to prostě, ale překvapivě realizace není oproti škarohlídským představám nijak složitá. Je to jako vystoupit z tramvaje. Ale Chávez by to jistě tak jednoduché neměl, i když jako bývalý armádní výsadkář si na tvrdá přistání přivykl.

Zaostřeno

Otáčení kostí – Na Madagaskaru mají bizarní rituál – jednou za pár let vykopou ostatky svých předků, aby si s nimi zatančili.

Mistři tkalci – Člověk dodnes nedokázal napodobit tkalcovské umění pavouků.

Sladká nuda – Tropický ráj může být pro Středoevropana po čase velmi nudný. Stojí za návštěvu?

Nebe nad Méridou – Stačí správný vítr, pak jen napnout paraglide a teplý vzduch vynese člověka k vrcholkům And.

Symbióza letců – Mít křídla a létat s orly v horských výšinách nemusí být jen planá touha. V podhůří Himálaje to jde.

Věda a technika

Rozhovor – Sir James Mancham

Téma – Tvořit i bořit

Příliš drsný byznys – Boj proti pytlákům, kteří zabíjejí nosorožce kvůli rohům, možná dospěl k zajímavému milníku.

Aktivisti ze Dvora – Nosorožci převezení do Afriky ze Dvora Králové si zahrají ve filmu.

Oběd u Sikhů – V této jídelně se denně nají desetitisíce lidí. Přiložíte ruku k dílu?

Rýžový svět – Život většiny Javájanců se odehrává po kotníky ve vodě, přesto si však zachovávají pozitivní pohled na svět.

Příroda

Noc pohanů – Letní slunovrat je v Litvě jednou z největších událostí.

O čem se mluví – A+B+B+A = ABBA

Pouť za zjevením – Jednou za rok padne celé Mexiko na kolena, důvodem je svátek Panny Marie Guadalupské.

Historie a archeologie

Dáma v přestrojení – Alexandra David-Néelová se rozhodla navštívit Tibet v době, kdy ženy neměly takřka žádná práva.

Zpověď Marie Imbrové – V Zimbabwe bych chtěla žít

Stopy v písku – Největší písečný ostrov světa je místo, do kterého dříve či později zapadne každý návštěvník.

Rady od Radové

Na hraně – I jednoduchý výlet se může změnit v osudový zážitek, pokud podceníte základní pravidla cest.

Obyvatelé Madagaskaru věří v sílu mocných duchů, přinášejí jim obětiny a uctívají je rituály. Věří, že smrt není koncem. Je pro ně ctí stát se předkem, jehož ostatky jsou exhumovány při bizarním pohřebním rituálu – famadihana. Toto slovo neříkejte nahlas.

Setkat se s famadihanou není nic lehkého. K obřadu dochází rok až sedm let po úmrtí člověka. Madagaskarské zákony stanovují, že se smí vykonávat pouze v nejteplejších měsících v roce, od června do září. Pro Malgaše je famadihana oblíbenou ceremonií. Představuje pro ně však i velmi intimní součást jejich životů. Účast cizinců je proto bez souhlasu rodiny pořádající obřad zapovězena. Rodina, čas i místo, kde by se mohla famadihana konat, je pro nás jedna velká neznámá. Nemám sebemenší představu o tom, jak tohoto setkání, které jsme si před odjezdem na Madagaskar stanovili za hlavní cíl naší cesty, dosáhneme. V tuto chvíli mně a mým spolucestovatelům Adamovi a Mirkovi nezbývá nic jiného než usilovně hledat, ptát se, věřit a přát si. Tajemné madagaskarské síly nás třeba vyslyší a pomohou nám naplnit cíl naší v pořadí již druhé expedice na Madagaskar.

Dnešní madagaskarské ráno je stejně slunečné a teplé jako všechna předešlá. Projíždíme centrální vysočinou. Ubíhající vyprahlou a rudou krajinu pozoruji z okna pronajatého automobilu. Míjíme četné erozivní rýhy, chudá malgašská stavení, stáda zebu a skupinky chodců. Sem tam ze suché trávy vyčnívají tradiční pestře zdobené hrobky. Směřujeme k jednomu z mnoha námi vybraných míst. Plna dojmů z dní strávených v této neobyčejné zemi a především z předchozího veselého setkání s lemury kata, přemýšlím, co nám asi přinese další prosluněné ráno naší dvouměsíční expedice. Ani na chvíli by mě nenapadlo, že se naše dnešní plány neočekávaně změní. Změní tak, že do národního parku Ankarafantsika dnes nedojedeme.

CO SE TO DĚJE?

Jak jsem se za necelých osm týdnů tady přesvědčila, čas i život na Madagaskaru plyne příjemně klidným, pomalým a přátelským tempem. Podivuji se proto skupině několika desítek lidí, která se náhle objevila v dáli na horizontu dlouhé rovinky. Pulzující dav poskakujících lidí se s živelnou silou malgašských rytmů přibližuje směrem k nám. Zastavujeme, naše velká čtyřkolka není dostatečně silným důvodem k tomu, aby rozvášněný dav uvolnil cestu. Ve vzduchu cítím tajemné napětí. Najednou jako by spolu se všemi těmi rozdivočelými Malgaši, kteří již v tuto chvíli energicky probíhají kolem našeho auta, čas ubíhal nepředstavitelnou rychlostí. Vše se během okamžiku odehrává v tempu pro zdejší život nevídaném. „Co se to tu děje?“ ptám se s nevěřícím výrazem nejen sama sebe, ale i Adama a Mirka.

Živelný tanec, tradiční hudba, malgašské rytmy, veselý a hlasitý zpěv strhává Malgaše do transu. V čele elektrizujícího davu se do rytmu pohupuje usměvavá dívka mávající nad veselou skupinou madagaskarskou vlaječkou. Lidé za ní vesele poskakují s rukama nad hlavami. Tleskají, kroutí boky do rytmu hudby a nevnímají svět kolem sebe. V tuto chvíli si všímáme i středobodu zájmu rozveselených lidí. Je jím dřevěný box potažený tradičním lamba. Pestře zdobená látka, kterou tu ženy nosí jako sukni a muži si ji omotávají kolem ramen pro zahřátí, může mít na Madagaskaru opravdu všestranné využití. Dnes slouží jako zdobný přebal rakve.
Síla a energie lidí ve mně vyvolává stále silnější napětí, vzrušení, zvědavost. My, vaza, jak nám Malgaši říkají, jsme svědky něčeho neobyčejného. Nedá mi to. Vystupuji z auta. Vše nasvědčuje tomu, že to, co se tu na jedné obyčejné silnici odehrává, je famadihana. Francouzsky ani malgašsky neumím. Vyjma „oui“, „bonjour“, „merci“ a pár konverzačních frází jsou mé komunikační možnosti dosti omezené. Přesto pokládám upocené malgašské ženě, která vedle mě vesele křepčí, jednoduchou a pro nás dost zásadní otázku: „Famadihana?” Rozveselená žena, sympatický mladík, udýchaný stařec i usměvavé děti otázce zřejmě rozumějí, leč po jejím vyřčení přichází namísto odpovědi vždy stejný stydlivý výraz. Všechny ty odvrácené pohledy, které následují, mi nedávají ani náznak toho, zda jsou mé předpoklady správné.

ZAKÁZANÉ SLOVO

„Slovo famadihana je v průběhu obřadu fady, tedy tabu, nesmí se vyslovit.“ Vysvětluje mi narychlo Adam. Zakázaných slov a činností, tzv. fady, je na Madagaskaru celá řada. Koho by napadlo, že se to bude týkat i tohoto pro nás důležitého slova. V tu chvíli mě kdosi tahá za rukáv. Jasným pohledem, srozumitelným kývnutím hlavy mi nakonec famadihanu potvrzuje postarší velmi milá dáma. Madagaskar a sám život je prostě neuvěřitelný!

Na všech cestách vždy ctíme tradice, zákonitosti a etiketu místních obyvatel. Ani dnešek není výjimkou. Za zeptání ale člověk nic nedá. Rukama nohama, bohužel jinak to nejde, se s přátelskými členy rodiny Beandapových domlouváme, zda by naše přítomnost byla možná. K této fascinující oslavě jsme po chvíli velmi vřele přizváni. S radostí, vděčností a úctou rodinu obdarováváme láhví místního výborného rumu. Spokojenost je tak na obou stranách.

Famadihana začíná snem v němž nebožtík navštíví některého z členů své rodiny a vysloví přání, že je ten pravý čas vykonat s jeho ostatky tento důležitý rituál. Lucův před rokem zesnulý dědeček si pro famadihanu vybral právě dnešek. Časně z rána proto rodina vykopala jeho ostatky z rodinné hrobky. Hlavním a nejdůležitějším rituálem v průběhu celé famadihany je očista ostatků zemřelého a jeho převlečení do nového roucha. Sám název této ceremonie v překladu znamená „otáčení kostí“. Kvalitu nového roucha udává majetek, který nebožtík za života vlastnil, a společenské postavení, které měl ve vesnici. V některých částech ostrova se pro tento účel používá pouze speciální bílé látky utkané z pevných vláken pavouků Nephila madagascariensis.

STAROST O NEBOŽTÍKY

Pečlivá a kvalitní péče o zemřelé je velmi důležitou částí života Malgašů. Jejich rodinná pouta jsou silná a všichni věří, že jejich předci jsou s nimi i po smrti. Neopečovávaný nebožtík je pro rodinu hrozbou. Často rodinu straší nebo dokonce na ni sesílá neštěstí a nemoci. Chudé malgašské rodiny proto raději investují do famadihany nemalé obnosy.

Mrtvý dědeček si v tento slavnostní den přál nejen nové roucho, důležitou částí famadihany je také znovusetkání s rodinou a přáteli. Nebožtíka na jeho dnešní cestě doprovází energický zpěv rituálních písní a bujaré veselí. Společně s početnou skupinou domorodců procházíme vesnicí. Dědeček se musí podívat, co se tu za dobu jeho nepřítomnosti událo nového, zjistit všechny novinky i místní klepy, poveselit se se starými známými a především si užít setkání s rodinou. Po několika hodinách obcházení vesnice a všech přátel se s rodinou i nebožtíkem přesouváme k malému domku u silnice. Na jeho dvorku propukají bujaré oslavy k uctění předka. Veselí podpořené pivem a kořalkou je v tuto chvíli opojné, teplo v pravé poledne však nesnesitelné.

PROTŘEPAT RAKEV

Malgaši a zcela jistě i ti dávno zemřelí milují smích, zábavu a tanec. Na dvorku Lucova domu nám to dokazují se vší parádou. Zpěvy střídá pro mě až nesnesitelně hlasitá veselá reprodukovaná hudba. Elektrický proud přivádí do staré stereo soupravy zapůjčený generátor, který svým charakteristickým vrčením přispívá k celé bláznivé atmosféře. Nestačím se divit, co se před mýma očima odehrává. Všichni včetně nebožtíka tančí. Rakev se na vlnách ze vztyčených lidských rukou pohupuje nad hlavami přítomných. Přiznám se, že v tuto chvíli jsem z pohledu Středoevropanky lehce v šoku. Tanečníci bez jakéhokoliv studu a zábran s rakví divoce pohazují a do rytmu hudby na ni poklepávají. Všichni mrtvému dědečkovi dopřávají zaslouženého rozveselení. Od bosých nohou stoupá prach z rudé půdy, který živočišně tancující skupinu halí do rudého oblaku. Přítomní se smějí a neuvěřitelně smyslně radují. Zjišťuji, že i na mé tváři se rýsuje úsměv od ucha k uchu.

Vážený razana se musí v průběhu famadihany sejít se všemi příbuznými. Výjimkou proto nejsou ani ti, kteří se na ceremonii z nějakého důvodu dostavit nemohou. Famadihana prostě a jednoduše přijede k nim. A to doslova. Rodina si objedná dodávku zajišťující přepravu mezi vesnicemi, tzv. taxi brouser. Sveze se samozřejmě i nebožtík. Jeho místo je vedle zavazadel na střeše vozu. Náklad je kompletní, když je k rakvi připevněna madagaskarská vlaječka. Někteří movitější Malgaši své mrtvé předky v minulosti přepravovali i místní leteckou dopravou. Na mnoha letištích tak jsou prý dodnes k vidění cedule, které upozorňují na zákaz cestování s mrtvolami. Po Madagaskaru však cestujeme autem, žádnou takovou cedulku jsem tu neviděla. Musím však dodat, že po poznání Madagaskaru o jejich existenci nemám sebemenší pochyb.

Famadihana je oblíbená nejen z úcty k tradici, ale také proto, že se během oslav podává spousta jídla a pití. Na dvorku za Lucovým domem se nad rozdělaným ohněm vaří jak jinak než hovězí. Zasytit žaludky více než sto padesáti lidí není vůbec nic snadného. Zapotřebí je tedy pořádná kuchyně. Malé hrnce tak při této události spolehlivě zastoupí třeba dvěstělitrový plechový barel, přesně takový, do kterého se u nás dává motorový olej. K masu se tradičně podává všemi oblíbená malgašská rýže. Hudba utichá. Střídá ji cinkavý zvuk lžic a smaltovaných misek. Dle místních zvyklostí nejprve jedí muži, po nich ženy a nakonec děti. Z úcty a vděčnosti k rodině přijímáme misku i my. Radši ani nepřemýšlím nad tím, co vše v onom barelu kdy bylo nebo snad dokonce jakým způsobem jej místní před vařením očistili. Nutno dodat, že hovězí chutná docela dobře. S večeří rodina samozřejmě nezapomněla ani na váženého dědečka.

Kraj od kraje se jednotlivé zvyky v rámci famadihany odlišují. Základ rituálu je ale po celém ostrově v podstatě stejný. S koncem dnešního divokého dne nastává čas odnést ostatky zpět do rodinné hrobky. Procházíme vyprahlou madagaskarskou savanou. Krajinou se již opět line energický zpěv rituálních písní. Slunce pomalu zapadá a jeho stále ještě zářivé paprsky halí okolní krajinu do zlatavého pláště. Rodina Beandapových, jejich známí a sousedé směřují k jedinému cíli – hrobce předků. Na této poslední cestě doprovázíme váženého nebožtíka i my tři. Jeden z mnoha příběhů planety Země – pohřební rituál famadihana, se blíží ke svému vyvrcholení. Zbývá už jen poslední, uložit mrtvého předka zpět k odpočinku.

Famadihana skončila. Její energie ve mně ale zůstane ještě hodně dlouho. Cestou zpět k autu mi hlavou probíhá tisíce myšlenek. Jak odlišný může být pohled na smrt a mrtvé. Jak hezké vztahy plné lásky, péče, radosti a úcty mají lidé na chudém Madagaskaru. Vzpomínám také na mé obavy, zda famadihanu vůbec spatříme a děkuji všem Malgašům, kteří nám umožnili být součástí fascinujícího obřadu. Jsem šťastná, že se naše velké přání naplnilo. Když si totiž člověk něco opravdově přeje, splní se mu to. Nejen na Madagaskaru.

Také si občas říkáte, jaké by to bylo utéci ode všeho na pustý ostrov? Možná jste si zkoušeli udělat seznam věcí, které byste si na takový ostrov vzali, nebo výběr knížek, které byste mohli číst stále dokola. Otázkou však zůstává, jak dlouho by vás to bavilo.

Myšlenky na útěk z města se mi honily hlavou, když mě a dalších sedm lidí nakládal statný borec do terénního auta v pět ráno u hostelu Luna’s Castle v Panamě. Jeli jsme do přístavu, odkud nás lodě dovezou na ostrovy Guna Yala, které omývá Atlantský oceán. Ostrovy jsou populárním místem pro zastávku lidí plavících se do Kolumbie. Kromě letadla zůstává totiž lodní doprava jedinou možností, jak překonat prales v Dariénu. Právě tam totiž chybí poslední článek panamerické dálnice vedoucí z Aljašky do Argentiny. Teoretická možnost přejít po souši sice existuje, nicméně se kvůli ozbrojeným pašerákům a kolumbijským rebelům nedoporučuje, navíc prales je zde opravdu maximálně neprůchodný. Ostrovy Guna Yala (nazývané též San Blás) se tak s rozvojem turistiky staly jednou z perel Panamy.

STAČÍ SI VYBRAT

Naše auto se proplétá mezi mrakodrapy hlavního města a směřuje k severovýchodu. Záhy vjíždíme do pralesa a kvalita cesty se začíná stále méně podobat civilizované silnici. Asfalt mizí, jedeme nahoru a dolů jak na houpačce, krajina kolem je ovšem nádherná. Ač bychom to dali i s normálním autem, v období dešťů se určitě náhon na všechna čtyři kola vyplatí. Zastavujeme v přístavu Cartí, což je v podstatě udusaný plácek s několika boudami, kde je čilý ruch. Ihned nás zkasírují indiáni o přístavní taxu a následně probíhá transfer do laminátových lodí, podle toho, kdo na který ostrov jede. Já se svou polovičkou míříme na ostrov Naranjo Chico (názvy jsou trochu zavádějící, protože skoro každý z necelých padesáti obydlených ostrovů má název domorodý, současně španělský a pro turisty i anglický). Kromě nás jsou na palubě ještě dva indiáni, kteří ovšem nejsou ani zdaleka oblečeni „tradičně“. Kraťasy, zrcadlové brýle, svaly a celkově vizáž gigolů se líbí hlavně mé přítelkyni, já zase kvituji to, že jsou nad věcí a bez problému mi odpovídají na zvídavé dotazy. Po chvilce plavby se z moře začínají vynořovat první z celkově asi čtyř set ostrůvků. Skoro přízračně se objeví tenoučký proužek písku, z něhož jako z jehelníčku ční hustý porost kokosových palem. Některé porosty jsou větší, jiné pouze o několika palmách, všechny ale vypadají jako trsy mechu vystupující z vody. Nejprve si dáme jedno mezipřistání u ostrova obydleného pouze místními. Tam jsou jak chatrče z proutí a dřeva, tak i zděná budova. Borci říkají, že jde o školu. Zatímco vykládají zásoby, já sleduji asi desetiletou holčičku, která z nízkého mola prostě vysype koš s odpadky do vody. Žádná křeč, ostatní ji lhostejně sledují. Vzpomenu si, jak jsem někde slyšel, že nejhorší věcí pro domorodé národy jsou jednorázové obaly.

Ještě deset minut plavby pod zamračeným nebem a jsme na ostrově. Je to jeden z těch větších. Stejně ho však přejdeme příčně za minutu a podélně za méně než pět! Kromě několika cabaňas, které jsou určeny pro turisty, jsou tu také chatrče místních, a dokonce i luxus v podobě obchodu, kde se dá koupit nějaké jídlo, pití, alkohol, cigarety, baterie a opalovací krém. Nic víc tu turisté stejně nepotřebují. Komu by nestačilo moře vůkol, tomu je k dispozici i lehce zakrytá sprcha napájená dešťovou vodou. Elektřinu produkuje generátor a je k dispozici asi dvě hodiny denně. To všechno nám vysvětluje Manuel provádějící prohlídku a ukazuje, kam si můžeme píchnout stan. Důležité je hlavně ho nepostavit pod palmou. Čas od času je slyšet tupý náraz, když do písku spadne zralý kokos. Určitě bych ho nechtěl chytit do hlavy.

Stejně jako třeba v Guatemale jsou i tady indiáni oblečeni v relativně západním střihu na rozdíl od indiánek, které dodržují tradice. Pestré sukně (saburet), ještě barevnější haleny (dulemor), červenožluté šátky (musue) a nepřehlédnutelné náramky z barevných korálků (winni) ovinuté kolem rukou i nohou. Korálky jsou umně navlečené a vytvářejí zajímavé geometrické tvary. Hlavně starší ženy mají i zlaté kruhy v nose (olasu) a některé i tetování. Co nás navíc zaráží, je krátký sestřih jejich havraních vlasů. Na patku. S tím by se nemusely stydět ani v Evropě. Později se dozvídám, že jde o rituální sestřih při přechodu z dětství do dospělosti, kruh v nose je zase známkou manželství.

(NE)NÁROČNÝ PROGRAM

Co se dá na tak malém ostrově dělat? Relaxovat. Za tím jsme především přijeli. Náš výlet mezi Kuny je totiž tečkou za půlročním cestováním po Střední Americe, a tak si to hodláme užít. Houpací sítě jsou rozvěšené mezi palmami, písečné pláže lemují skoro polovinu ostrova a nedaleké korálové útesy jsou výtečnou možností pro šnorchlování. Taháme tedy svoje vybavení a skáčeme do relativně klidného moře. A že je na co se dívat! Samotné korály se mění podle toho, jak moc do hloubky jdeme, kolem plavou trubkotlamky a jehlice, hejna korálových ryb, pod kamenem narazíme na obřího humra. Ve větší hloubce dokonce uvidím skupinu asi deseti krakatic, a byť to jsou evidentně teprve holátka, mám co dělat, abych jim alespoň chvíli stačil. K vidění je i mořský had, sumýši nebo jakási vodní stonožka, prostě pod vodou se rozhodně nenudím. Po půldruhé hodině mi však jaksepatří vyhládne, takže mi přijde oběd, zahrnutý v našem „all inclusive“ kempování více než vhod. Svolávání k němu je stylové – Manuel zatroubí na obrovskou ulitu. Podává se – jak jinak – ryba, k tomu rýže a salát. Alespoň máme možnost seznámit se s ostatními návštěvníky ostrova. Je jich tam ještě osm a až na jednu výjimku jde o samé Izraelce. Ti jsou vůbec častými hosty na San Blás, potažmo v Panamě obecně. Po chvíli klábosení se dozvídám, že jsou všichni po povinné vojenské službě, a stejně jako my to mají jako sladkou tečku po cestování. Oproti nám se do Panamy ale dostali od jihu, zakončení na ostrovech Guna Yala je prý izraelskou tradicí. Víceméně jsou tu ale sami pro sebe, moc se s námi nesocializují.

Prohlídka ostrova nám nepřinesla nic, co bychom už neznali. Na plážích jsou vytažené laminátové čluny, případně tradičnější verze vydlabané z jednoho kusu kmene, uprostřed ostrova jsou zase hromádky sklizených kokosů. Indiánka nám za dolar (oficiální panamská měna spolu s jejich balboa) jeden obratně oseká mačetou od tvrdé vláknité skořápky. Bílá dřeň je opravdu sladká, šťavnatá a překvapivě zasytí. Kromě návštěvy obchodu v chatrči se dají peníze utratit ještě za nákup korálků, které vám navíc i omotají okolo ruky. Koupit se dají i mola, což jsou v podstatě přední a zadní části halen. Jejich výroba trvá v rozmezí týdnů až měsíců a vznikají vrstvením různobarevných látek, jejich prostříháváním do geometrických tvarů a naprosto pečlivým entlováním. Mola se dají koupit i na pevnině a jsou jakýmsi symbolem kultury Kunů, a tím pádem populárním turistickým artiklem. Ceny jsou odvislé od náročnosti a mohou se vyšplhat až do stovek dolarů. Kromě řemeslných výrobků musíte zaplatit i za fotografii domorodců, holt byznys je byznys. Jak se později dozvídáme, Guna Yala jsou na trase lodí pašujících kokain z Kolumbie a k mání je tedy i bílý prášek. Ostatně, moře prý občas vyplaví celé balíky s drogami, které do něho pašeráci před pobřežní hlídkou hodí.

MEZI KOKOSY

Ostrovy Guna Yala jsou přesně takové, jak si představujete život v ráji. Sladké nicnedělání a válení se na pláži, čerstvé plody moře servírované dvakrát denně a bohatý podvodní život. Připočtěte k tomu krásné počasí, panoramata jako z pohádky a přátelské, byť poměrně obchodně založené domorodce. Pokud budete chtít, každý den vás vezmou na prohlídku jiného ostrova. Na San Blás je téměř čtyři sta ostrovů, a pokud vás tedy zláká totální robinsonáda, nechte se vysadit na ostrově jen a jen pro vás. Kunové to za bakšiš rádi zařídí. Počítejte ale s tím, že veškeré jídlo a především vodu si musíte vzít s sebou. My jsme vystřídali pár ostrovů, víceméně se lehce lišily velikostí, počtem domorodců, případně dovedností kuchaře. Někde tak bylo k jídlu kuře, jinde skvělý humr, které chytají do košů, většinou ryba, vše ale za velice rozumné peníze. Na ostrově Iguana jsem se spřáhl s jedním Němcem, který byl právě po ruce, a s Kuny jsme si dali beach volejbal. Přecenili jsme ale svoje schopnosti. Mohlo nás napadnout, že borci, kteří žijí celou dobu vedle napnuté sítě, nebudou žádná ořezávátka. Když jsme po půldruhé hodině dohráli, písek jsem měl skoro všude, naše skóre bylo tristní a na rozdíl od Kunů jsme taktak lapali po dechu. Ti se jen smáli a vyrazili na ryby. Poměrně fascinovaně jsem hleděl, jak na malé loďce vybavené primitivní plachtou vyrážejí na otevřené moře a po chvíli mizí za obzorem. Stabilní mi jejich plavidlo nepřipadalo ani náhodou, a ačkoliv bylo moře poměrně klidné, z dohledu pevné země bych se na takové loďce nevzdálil.
A jaká je tedy odpověď na otázku z úvodu? Aby člověk mohl absolutně vypnout, nepotřebuje pětihvězdičkové rezorty a klanící se služebnictvo. Stačí mu proužek písku a polootevřená chatrč s jednoduchou postelí, nad opulentní hostiny povýší prostou stravu z toho, co dá moře. Atrakce aquaparků rád vymění za šnorchlování na korálových útesech a dobrá knížka bude lepší než pozlátka turistických barů. Jediná otázka visící ve vzduchu je, jak dlouho by to vydržel. Dovolím si tvrdit, že pro Středoevropana je takový život natolik exotický, že by to dlouho nezvládl. Já jsem toho měl po necelém týdnu právě tak akorát. Pro Kuny je to ovšem něco jiného. Narodili se tu a na rozdíl od mnoha jiných domorodců, kterým turismus deformoval kulturu, jsou stále národem žijícím víceméně autenticky. Naštěstí jsou to spíš oni, kdo využívají turisty, než aby tomu bylo naopak. Snad to tak zůstane.