Prostupuje naším tělem dennodenně, je bezhlučné a okem nepostřehnutelné, ale představuje neuvěřitelnou sílu – kosmické záření. Letos je to právě sto let, co lidstvo o jeho existenci ví. Objevil ho rakouský vědec Victor Franz Hess 7. srpna 1912 v Čechách a získal za to Nobelovu cenu za fyziku.

Hessův objev se stal podnětem pro tisíce následovníků. Jedna z nejmodernějších observatoří světa, která na konci 20. století vyrostla v Jižní Americe (za účasti českých odborníků), je specializována právě na zkoumání kosmického záření. Přesto se fyzikové shodují, že za uplynulých sto let nezjistili o tomto fenoménu takřka nic nového, a pokud už se nějaký nový poznatek objevil, pak spíše jen přidal další nezodpovězené otázky.

Eiffelovka je malá

O podivné všudypřítomné záření, které ionizuje vzduch a zapříčiňuje například samovolné vybíjení baterií, se vědci zajímali už na konci 19. století. Objev radio¬aktivity z roku 1896 pak odhalil principy takového záření. Hned ale vyvstala další otázka: Kde se ta radioaktivita bere? „Mysleli si, že pochází ze země, ale kdyby to byla pravda a přišli jste do nějaké štoly, tak by tam ta ionizace měla být vyšší, a když vystoupáte někam na kopec, tak by měla být zase nižší. Takže vědci lezli do různých jeskyní, ale zjistili stejné, nebo spíš menší hodnoty. Pak zase šplhali na Eiffelovu věž, která tehdy byla právě dostavěna, ale těch 300 metrů je málo, takže zase žádné průlomové zjištění,“ komentoval počátek cesty ke kosmickému záření známý český fyzik a popularizátor vědy Jiří Grygar. Objevila se další teorie o původu záření, a to že přichází shora. Horkým kandidátem na pozici hlavního zdroje bylo Slunce.

Akademie, lety a zatmění Slunce

Milovník létání, nebo seriózní vědec? To asi vrtalo hlavou mnoha lidem, kteří pozorovali pokusy pětadvacetiletého talentovaného fyzika Victora Hesse. Roku 1911 přesvědčil Císařskou akademii věd ve Vídni, aby financovala jeho lety balonem, při kterých hodlal měřit intenzitu radioaktivity ve vztahu ke vzdálenosti od země. První rok uskutečnil dva starty, následující rok sedm. A nebyla to levná záležitost. Letadla na svůj hlavní rozmach teprve čekala, a balon tak stále představoval jediný skutečně použitelný prostředek k létání. V celé monarchii jich létalo jen několik desítek. Hess využíval servisu c. k. Rakouského aeroklubu a jeho zázemí ve vídeňském Prátru, odkud také startovala většina jeho výzkumných letů. Některé i sám pilotoval. Průběžné výsledky měření však k žádnému objevu nespěly. Vědec byl podle nich maximálně schopen dedukovat, odkud záření nepochází. Zvlášť kvůli tomu totiž zvolil k jednomu startu datum 17. dubna 1912, kdy čekala střední Evropa vzácný úkaz – úplné zatmění Slunce. „Žádný vliv zatmění na průběh záření nebyl pozorován. Pokud má mít záření z části kosmický původ, sotva pochází ze Slunce,“ zaznamenal ve vědecké zprávě publikované roku 1912. Záhy toto tvrzení ještě posílil srovnáváním měření intenzity záření za nočních a denních letů, mezi kterými nenašel rozdíl. Ovšem nic konkrétnějšího naměřená data nedovolovala dedukovat. „Dosahoval jsem při balonovém létání stejně neprůkazných postřehů jako ti pozorovatelé na různých věžích,“ posteskl si.

Za vodíkem

V červnu 1912 měřil bezprostředně nad zemí, ve výšce mezi 280 a 360 metry. Hodnoty intenzity záření poněkud klesaly oproti hodnotám na zemi, ale opět nenaměřil žádné zřetelné proměny, které by jasně prokazovaly, zda je záření zemského, kosmického, či jiného původu. „Následující let by měl být podniknut jako skutečně výškový let,“ zapsal si. Největší výška, které doposud dosáhl, byla 2750 metrů, ovšem běžně se nedostal ani přes dva kilometry. A on potřeboval víc, mnohem víc. Kvůli tomu zamířil do zemí Koruny české. Nikde jinde v monarchii totiž nemohl dostat to, co se mu nabízelo v průmyslové metropoli severních Čech, v Ústí nad Labem. Největší chemička Rakousko-Uherska, tamní Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu, dodala medium, které jako jediné bylo schopné vynést balon do extrémních výšek. Šlo o vodík. V porovnání se svítiplynem, s nímž létal doposud, byl vodík o dost nebezpečnější (vysoce třaskavý), ale měl podstatnou výhodu, obří nosnost. Zároveň byli k dispozici zkušení balonáři, kteří už s ústeckým vodíkem opakovaně létali. Německý vzduchoplavecký spolek z Teplic poskytl Hessovi svůj balon o objemu 1680 krychlových metrů, pojmenovaný Böhmen – tedy Čechy. Start byl stanoven na 7. srpen 1912.

Výšková nemoc

„Naplnění balonu se podařilo už během noci. Byl použit velmi čistý vodík, který dosahuje nosnosti na jeden kubický metr 1,1 kilogramu. Byla naděje, že dosáhneme až 6000 metrů výšky. Na plavbě se podíleli – hauptmann Wilhelm Hoffory jako pilot, E. Wolf jako meteorologický pozorovatel a moje maličkost. Otázka prostoru byla vpravdě povážlivá, neboť pro tři persony a tři tlakové láhve s kyslíkem, lavičky, přístroje a osobní zavazadla se jinak pohodlný balonový koš jevil jako příliš úzký,“ referoval o podmínkách letu Victor Hess v ročence rakouského aeroklubu z roku 1913. Do oblak se balon vznesl přesně v 6.12 ráno někde v prostoru mezi Ústím a Chabařovicemi. Proudění vzduchu unášelo balon směrem do Saska. Státní hranici posádka přeletěla nad Petrovicemi v 7.30. „Jako zátěž jsme si vzali 52 pytlů o váze 800 kilogramů. Část pytlů byla připevněna tak, aby jejich odhození bylo možné odříznutím jediného provázku, neboť ve větších výškách je důležité vyvarovat se každého tělesného vypětí. Po odhození deseti pytlů jsme byli ve výšce 1500 metrů,“ pokračoval vědec a balonář v popisu letu. V 9.15 nad městem Elstra ve východním Sasku dosáhl balon výšky 4000 metrů. „Začínal jsem se cítit nějak unavený, sáhl jsem už po inhalační masce s kyslíkem, abych se přinejmenším udržel svěží pro odečty měření. Zima už byla patrná. V 4200 metrech jsme naměřili 8,5 stupně pod nulou. Ve 4800 začal také meteorolog Wolf dýchat z kyslíkového přístroje. Kyslík jak u něj, tak u mě účinkoval velmi povzbuzujícím způsobem a výrazně nám zvyšoval frekvenci pulsu. V 10.45 jsme dosáhli 5350 metrů. I přes inhalaci kyslíku jsem se cítil velmi slabý, že jsem sotva byl schopen udržet pozornost na odečty dvou přístrojů, odečty třetího jsem propásl. Rozhodl jsem tedy, přestože nám zbývalo ještě dvanáct pytlů se zátěží, sestoupit a pilot Hoffory zatáhl za ventil,“ popsal dramatické chvíle při dosažení maximální výšky. Při sestupu se Hess cítil zmateně ještě do 4000 metrů. Síly mu ubírala výšková nemoc. Projevila se také nevyspalost (vstával v půl čtvrté ráno) a žaludeční nevolnost. Přesto zvládal zaznamenávat měření i při sestupu. Balon Böhmen přistál po šesti hodinách letu na louce u obce Pieskow 50 kilometrů východně od Berlína. „S vědeckými poznatky tohoto letu mohu být velmi spokojen,“ zhodnotil Hess přínos riskantní výpravy.

Pramen z vesmíru

A co tedy Hess změřil tak převratného? Ve výšce mezi 1400 a 2500 metry zaznamenaly jeho přístroje záření přibližně stejně vysoké jako na zemi, pak ale s narůstající výškou začaly u obou aparátů údaje zřetelně stoupat. Ve 3500 metrech se už zvýšily o pětinu oproti hodnotě naměřené na zemi a o další kilometr výš už ukazovaly dokonce dvojnásobek. „Dosavadní pokusy ukázaly, že pozorované záření má velmi komplexní původ. Jeden díl pochází z radioaktivity substance na zemském povrchu, je v povrchových vrstvách a je relativně malý a mění se. Druhý díl, ovlivněný meteorologickými faktory, pochází od radioaktivity substance atmosféry. Mé balonové pozorování ukazuje, že ještě existuje třetí komponent tohoto záření, který se ve výškách zvyšuje a nad zemí prokazuje zvláštní kolísavé intenzity. Zvláště tomu musí věnovat nejvyšší pozornost další výzkum,“ shrnul své poznatky. Z pohledu fyziky to představovalo přelomový objev, ale tehdy pro něj čas ještě nedozrál. Objev oslovil jen malý okruh vědců, ale ani oni, ani sám Hess ještě nemohli rozeznat jeho potenciál pro budoucnost. „Nikdo tehdy neměl tušení, že další výzkum kosmického záření povede k vysokoenergetické a elementární fyzice. Pak je pochopitelné, že Hess obdržel Nobelovu cenu teprve o čtvrt století později, až roku 1936,“ hodnotí dobový ohlas objevu Rudolf Steinmauer, emeritní profesor univerzity v Innsbrucku, který se podrobně věnoval Hessovu odkazu. A jaké je současné využití poznatků o kosmickém záření? Například i obří urychlovač částic, spuštěný v roce 2008 v Ženevě jako laboratoř pro výzkum nových zdrojů energie, můžeme směle označit za jedno z dětí Hessova objevu.

Rekonstrukce letu

Epochální let z roku 1912 patří ve vědeckém kalendáriu k uznávaným datům. V roce 2001 například skupina univerzitních pracovníků z USA uspořádala rekonstrukci letu s horkovzdušným balonem. Podobný podnik, nezávisle na tomto, se uskutečnil o pět let později i u nás. Znovu vzlétl balon s přístroji na měření kosmického záření. V koši seděl Jiří Grygar. Let „ve stopách Victora Hesse“ byl svérázným dárkem studentů k sedmdesátinám nestora české fyziky. Grygar je Hessovým obdivovatelem a shodou okolností se narodil v tom roce, kdy rakouský vědec přebíral Nobelovu cenu. Balon s Jiřím Grygarem nepokořil pětikilometrovou výšku, ale zastavil se na 3,5 kilometru.

„Nebylo to kvůli tomu, že bych se bál, i když líčení zdravotních problémů tehdy daleko mladšího Hesse nepůsobilo zrovna povzbudivě, ale prostě nám větší výšku nepovolili. Dneska jsou předpisy přísnější, nesmíte se připlést do dráhy letadlům,“ poznamenal Hessův český následovník. Údaje naměřené v průběhu letu se shodovaly s těmi, které kdysi přinesla rozhodující ústecká vzduchoplavba. Další balon připomínající, že objevu kosmického záření je letos právě sto let, by měl vzlétnout letos v Ústí nad Labem.

TEXT A FOTO: MICHAL PECHÁNEK

„Tady se můžeš vykoupat,“ povídá Sean. „Tady? Vždyť támhle za zatáčkou je krokodýl jak blázen.“ Sean na mě mrkne zarudlým okem zkouřeného rastamana, po letech na řece musí vědět, o čem mluví, ujišťuji sám sebe. Už z vody vedle lodi se Seana ptám, zda tu krokodýli vážně nejsou. „Ya man, jasně že jsou, ale málo.“

Nehodlal jsem trávit zimu doma a rozhodl se vyrazit opět do Karibiku. Volba tentokrát padla na Jamajku. V průvodcích se dočtete, jak je Jamajka krásná, ale také nebezpečná kvůli drogám a bídě, proto se turistům nedoporučuje vzdalovat se z hotelu, nanejvýš v doprovodu policie. Nějak mi to nesedělo k pohodové hudbě, jíž Jamajka zásobuje celý svět, a tak jsem se rozhodl věc prozkoumat sám.+

Vidět, cítit, prožívat

Po příletu do Mobay (Montego Bay), jak ho místní mile označují, musím překonat určitý šok. Bílého turistu potkáte v centru jen zřídka, což mi prozrazují udivené pohledy místních, když se prodírám davem. Tolik lidí, kteří tu postávají či posedávají v ulicích! Nejde však o po-flakující se lenochy. Oni na ulici zkrátka žijí. Debatují, křičí, hádají se, tančí, kouří marihuanu. Mám pocit, že jsem přišel do obřího hudebního open-air klubu.

Auta permanentně troubí a lidé přecházejí ulici tak, že se prostě překulí přes kapotu nejbližšího auta. Dech toho rytmu je sice magický, ale přesto se ráno vydám k mnohem klidnějšímu místu, k Negrilu. Jako balzám na každý šrám srdce, takový je Negril. Už vím, proč se říká „Doktor Jamajka“. Nekonečné, palčivě bílé pláže, moře hrající všemi odstíny modré, vánek provívající mezi palmami. Spontánně sundám hodinky a uložím je na dno batohu. Tady totiž čas stojí, je jen tichá rajská přítomnost.

Přišel čas navázat kontakt s místními. Zkouším svůj oblíbený postup – koupím karton se šesti vychlazenými pivy. Sednu si na pláž, významně umístím karton na viditelné místo a otevírám první Red Stripe, překvapivě dobré pivo z místní produkce. Pivo zde není levná záležitost, pro rodinný rozpočet znamená zátěž. Myslím ale, že většině Jamajčanů jejich životní styl vyhovuje, cení si své pohody, chtějí si ji udržet. Odháním několik otravných drogových dealerů tím, že na ně mluvím česky. Po chvíli si všimnu kluka, který po pláži směrem ke mně vede nádherného koně. Moct se tak na něm projet! Jamajčané rádi prezentují svou zemi sloganem „Jamaica – no problem!“. A tak to zkusím. Mladík přijme pozvání na pivo a cigaretku. Jakmile prozradím, že nejsem z USA, vytratí se i sebemenší náznak chladu. Při dalším pivu se zeptám, zda by byl problém se na koni projet. „Jasně, že nebyl, evropský kamaráde, respect!“ odpovídá Jo. Bože, dlouho jsem nebyl v takové euforii jako teď, na hřbetě urostlého koně brodícího se po břicho v nebesky modrém Karibiku! Chce se mi křičet štěstím. Po hodině nerad koně vracím. Jo zatím zvládl vypít zbytek piv a já mám sto chutí koupit mu další. Vysvětlím mu, že na Jamajce chci vidět, cítit, prožívat. A ať to má grády! Jo se zamyslí a povídá: „Měl bys jet za krokodýly. Do Black River. Třeba taky nějakého osedláš!“ Zamrazí mě. Ctil jsem vždy pravdu, že místní lidé nejsou jen poskytovatelé informací, ale zprostředkovatelé znamení. A tohle bylo znamení: Jede se na krokodýly!

Malebná ospalá díra

Samotná cesta do Black River je jedním z nejadrenalinovějších zážitků mého života. Řidiči jezdí ze zásady s plynem na podlaze, bez ustání troubí a předjíždějí v protisměru do zatáčky. Oblíbenou kulturně-sportovní vsuvkou je tu smyk, ovšem nepříliš jistě řízený. Samotné městečko působí klidně a mile. Domky v anglickém koloniálním stylu, presbyteriánský kostelík, upravené staré dámy s titěrnými kloboučky a hlavně… ticho. Když slunce nad oceánem zapadne, jde spát i všechno ostatní, i já. Usínám a myslím na zítřejší setkání s krokodýly.
Informace zjišťuji na recepci stařičkého hotýlku Waterloo, který byl prvním místem na Jamajce, kam byla kvůli návštěvě britské královny zavedena elektřina. Pošlou mě do cestovní kanceláře a tam dostanu prospekt. Mé nadšení citelně opadá. Cena výletu je poměrně vysoká, ale hlavně – loď je určena asi pro dvacet cestujících. Na fotkách jsou usměvaví růžolící turisté s namazanými nosy a velkými fotoaparáty, v ruce skleničky s koktejly. Takhle si ovšem svou cestu za divočinou nepředstavuji.

Půjdu na to tedy jinak. Na kraji města bude rybářská čtvrť. To je ono! Čluny, spousta člunů! Kde jsou loďky, tam jsou kapitáni, s těmi se dá mluvit a domluvit! Dám se do řeči s rybářem, pochválím mu úlovek, a během chvíle je u mě chumel přátelských lidí, s úsměvem přijímají cigarety. Jak tam tak sedíme a kouříme, zeptám se také na krokodýly. Jsou trochu udiveni, proč nechci jet výletní lodí, a já vysvětluji, že se chci dostat ke krokodýlům blízko. Opravdu blízko. Že se jich chci dotknout. Rybáři se rozesmějí na celé kolo a myslí si něco o bláznech. Po chvíli přivedou úžasného člověka. Rybář Sean je starý rastafari se šedými dredy pod pás a v očích se mu blýská život. Budí respekt dřív, než promluví. Jeho oči mluví za něj, i když jsou podlité krví kvůli ostrému sluníčku a množství vykouřené marihuany. Ostatní rybáři Seanovi se smíchem sdělují, že jsem divný a že chci osahávat divoké krokodýly. Čím méně vážně mě berou, tím vážněji mě bere Sean, místní odborník na krokodýly. Zbývá dořešit cenu. Navrhnu částku, která odpovídá čtvrtině ceny výletu turistickou lodí, a Sean odpoví: „Ya man!“ Dohodnuto. Doplníme benzin a vyrazíme.

Koupel s krokodýly

Loďka je vcelku stabilní pramička se silným motorem, což mě uklidňuje. „Určitě nějaké krokodýly uvidíme, i když bývají lepší dny,“ říká Sean, zatímco mi nabízí marihuanu. S díky odmítám, ale Sean zapaluje jednoho špačka od druhého. Kouří nonstop. Jamajka! Vyptává se mě, proč nekouřím ganju (marihuanu). Vyprávím mu své nepěkné zážitky s ní. Pokývá hlavou a spustí: „Jo jo, vy bílí. Na všechno jste experti, ale ganja vás přemůže. Chcete mít všeho moc, tak pěstujete v laboratořích, používáte chemii a jste hamižní. A ona si to pamatuje. A vrací vám to.“ Jenže ten zážitek jsem měl tady, na Jamajce, s místní ganjou. „Pak jsi porušil jedno z pravidel. Musíš mít něco v žaludku, nesmíš pít alkohol spousty hodin před a po, a hlavně – vždycky musíš nabídnout všem, kdo jsou kolem tebe!“ Teď už chápu, proč mi přes neustálé odmítání stále znovu nabízí. Bojí se, že by se na něj zlobila! Také se dozvím, že ganju s tabákem tu kouří jen mladí, aby si zvykli na její účinky. Podivuji se, proč učí kouřit děti. „Víš, život na Jamajce je někdy tvrdý. Ganja nám dává sílu a rozvahu a někdy taky zahání hlad, když není co jíst. Ganju nám dává příroda náhradou za to, co nám bere.“ Poslouchal bych vyprávění starého rasty klidně hodiny.

Vychutnávám si exotiku místa, když tu náhle Sean prudce zahne kamsi do rákosí k popadaným kmenům. Nic zvláštního nevidím. Nechápavě se rozhlížím… a pak mi dojde, že jeden z těch šedých kmenů není kmen! Asi deset metrů před námi je krokodýl, krásný kus. Určitě má aspoň čtyři metry. Začínám fotit a Sean pomalu vede loďku blíž. Jásám, když se ocitnu snad dva metry od krokodýla. Ptám se tiše Seana, co by se stalo, kdybych vypadl z lodi. „Kdo ví?“ zní odpověď. „Krokodýl je nevyzpytatelné zvíře, mohl by tě napadnout.“ Natáhnu směrem ke krokodýlovi ruku a on začne chrčet. Sean startuje motor a odrážíme se od kmenů. „Tenhle by tě možná napadl.“ Moje srdce plesá: Slunil se tam na kmeni a čekal na mě. Začínám se rozkoukávat a najednou vidím krokodýla každou chvíli. Tu vykukuje z vody jedno oko, tam z trávy na břehu čouhá ocas. Ptám se Seana, zda mají lidé s krokodýly nějaké problémy. Odpovídá mi, že místní je mají v úctě, ale občas se stane, že se zmatené mládě dostane do města. Nebo krokodýla poseká lodní šroub. Asi před dvěma roky se stalo, že místní ženu peroucí v řece prádlo napadl krokodýl. „Ale ona byla hloupá! Jde prát k řece, a nedívá se!“ vysvětluje Sean.

Více smrti, více života

„Tady se můžeš vykoupat,“ povídá Sean. „Tady? Vždyť támhle za zatáčkou je krokodýl jak blázen,“ nesouhlasím. Sean mrkne zarudlým okem a pak uklidňujícím hlasem opakuje, že je to tu bezpečné. Po těch letech na řece musí vědět, o čem mluví, ujišťuji sám sebe. Nicméně ještě jednou, tentokrát už z vody vedle lodi, se Seana ptám, zda tu krokodýli vážně nejsou. „Ya man, jasně že jsou, ale málo. V téhle zatáčce není moc ryb.“ Odpověď mě zrovna moc neuklidní a vylézám z vody ven, ale Sean pokračuje: „Klidně se vykoupej, já to budu z lodi hlídat. Když ti ale řeknu, musíš být hodně rychlý a jít ven, až na molo.“ Sean hlídá, kouří marihuanu a hraje si s mým foto¬aparátem, a já zatím vesele skáču z mola. Pak letmo zkontroluji Seana. Stojí zády k řece a marně se snaží ve větru zapálit si další cigáro ganji. V té chvíli mi osvěžení stačí a raději jdu ke břehu. Když mám vody jen po kolena, Sean se otočí zpátky, pomalu vyfoukne a tichým hlasem pronese: „Pojď z vody.“ Otočím se, a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ve vodě se v hloubce mihl stín, je to jen mžik. Je obrovský a je asi metr ode mě. Prchám z vody a přitom slyším: „Neboj, byl to jen takový zvědavý prcek, a byl daleko. Tady nahoře velcí krokodýli nejsou.“

Cestou zpátky už tolik nemluvím. Sean se mě snaží uchlácholit. Prý na stejné místo vozí své vnuky. Vracíme se k městu a najednou vidím spousty stínů pohybujících se podél břehů. Ve chvíli, kdy parkujeme loď v centru Black River, nám ještě zapózuje mládě krokodýla naproti na mostní podezdívce. Hoví si na sluníčku, a asi tři metry nad ním chodí lidi po chodníku. Cestou k hotelu dumám o tom, jestli Sean opravdu nechává své vnuky koupat se s krokodýly. Je mi jasné, že je tu určitý rozdíl v mentalitě. Tady na Jamajce se žije jinak. Lidé tu zkrátka víc umírají, protože víc žijí.

PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MARTIN DLOUHÝ, archiv PETRA VOLDÁNA

Splněný klukovský sen, tak lze definovat zážitek Vladimíra Remka, který jako první a doposud jediný živý Čech vzlétl do vesmíru. Díky němu se Česká republika, dříve Československo, stala třetí zemí na světě, která měla svého zástupce v kosmu. O svých pocitech při výcviku, startu a pobytu na oběžné dráze i věcech čistě pozemských jsme se bavili krátce potom, co se náš kosmonaut stal dědečkem.

Narodil jste se v Českých Budějovicích, ale několikrát jste se stěhovali. Jak vzpomínáte na dětství?

K Českým Budějovicím mám kladný vztah, narodil jsem se tam a strávil počátek svého života. Bydlel jsem tu až do čtvrté třídy. Mělo to pro mě zvláštní kouzlo. V Budějovicích žili rodiče matky a způsob života, jaký vedli, mě přitahoval. Myslím tím hospodářství a domácí zvířectvo. Objevoval jsem skrz to všechno svět a získával některé základní postoje k životu. Babička byla dobrovolná sestra u Červeného kříže a děda dobrovolný hasič. I když jsem byl tehdy malý, cítil jsem tu pospolitost prarodičů s ostatními lidmi. Vnímal jsem jejich snahu dělat něco pro ostatní. Všechno co děda jako hasič dělal, jsem si paradoxně uvědomil až na jeho pohřbu, kam mu přišli vzdát hold i lidé o generaci mladší.

Bylo vaší motivací jít ve stopách otce, pilota? Nebo jste se k letectví a kosmonautice dostal jinou cestou?

V raném dětství byl pro mě otec vzorem, a aby ne, když mi ho i rodina za vzor dávala. Bylo to doma. Otec o svém povolání nějak moc nemluvil, ale čas od času mě vzal na letiště, ukázal mi letadla. Bral mě na letecké dny, při kterých létal jako akrobat. Žili jsme také v letecké komunitě, kde k sobě měli lidé blízko. Ale vztah mezi synem a otcem prochází komplikovaným vývojem, to asi tak má být. V době, kdy jsem se dostal do puberty a klukovské zájmy se tříštily, začala v roce 1957 kosmonautika. Bylo mi třináct a v roce 1961 přišel start Gagarina. Začal jsem se o tohle vše více zajímat, ostatně jako spousta jiných kluků v mém věku. Navíc skoro všichni kosmonauti v SSSR i USA měli původ u vojenských pilotů. Když jsem se po střední škole rozmýšlel, co budu dělat, rozhodl jsem se, že zkusím letecké učiliště a následně leteckou akademii v SSSR. Moskevská akademie leží shodou okolností vedle Hvězdného městečka, což jsem nevěděl. Několikrát jsem tam pak byl na exkurzi, a i to mě motivovalo do budoucnosti.

Měl jste nějaký životní vzor?

Velmi mě ovlivnila knížka sovětského konstruktéra Jakovleva, tvůrce stíhaček Jak. Popisuje v ní svůj životní příběh včetně zážitků z války. A samozřejmě mě zaujal i příběh Gagarina. Bylo mu 27 let, když letěl, a mně v té době bylo 13. Tenkrát to byl veliký rozdíl, ale já už měl dětské naivní představy, že se chci stát kosmonautem jako on. Pak postupem času jsem si říkal, abych se vyrovnal Gagarinovi mi zbývají 4 roky, pak 3 roky, nakonec mi bylo 27 a mě napadlo, že už to nestihnu. (smích)

Jak probíhal váš výcvik a přípravy na cestu do vesmíru?

Součástí výcviku byla teorie, všeobecné základy, ale to jsem znal z akademie. Akorát se to konkretizovalo na určitá zařízení a kosmické stanice. Paralelně též probíhala fyzická příprava a speciální cvičení, které mají člověka připravit na let. Nakonec přišly praktické nácviky na trenažérech.

Podle čeho se vybírali kandidáti na vesmírnou misi?

To je otázka spíše pro ty, kteří výběr organizovali a nesli za něj zodpovědnost. Já jsem tenkrát čerstvě dokončil leteckou akademii a se spoustou členů mého ročníku jsem se dostal do výběru. Pro výběr byla dána určitá prvotní kritéria: věk, znalost jazyka, zdravotní stav, inteligenční schopnosti, motivace, fyzička a zkušenosti. Prostě předpoklady, jež musí daný člověk splňovat. Během výběru se náročnost předpokladů zvyšovala. Nakonec se vygenerovala skupina, která šla před speciální státní komisi ze Sovětského svazu. Vzpomínám, že měla více členů, než bylo nás. (smích) Ze všech vybrali čtyři a poslali je na další testy do Moskvy. Nakonec jsem zůstal já a Oldřich Pelčák.

Během výcviku jste musel shodit 12 kilogramů, jak se vám to povedlo?

Já hubnu celý život, protože již od mládí mám lehce nadváhu. (smích) Prošel jsem výběrem s podmínkou, že ty kila půjdou dolů, protože u raket jsou hmotnostní limity jak na zařízení, tak na posádku. Můj osobní recept je, že jsem začal konečně jíst, ale přestal žrát. Omezil jsem příjem energie a zvýšil její výdej. V Hvězdném městečku jsem si vzal v zimě běžky, krajíček chleba a kousek čokolády, a tři čtyři hodiny jsem běžkoval po lese. Po návratu jsem se jen napil, abych doplnil tekutiny. Jde prostě o to udržovat si určitý režim.

Musel to být silný adrenalinový zážitek, cítit jak se váš Sojuz dává do pohybu a vzlétáte. Můžete popsat své pocity? Na co jste myslel?

Zaujímání polohy v lodi je skoro rituál. Provádějí se poslední kontroly a operace, prověřují se například těsnosti skafandrů a další. Na to je potřeba určitý čas. Posádka vstupuje do lodi, kde se usadí, přibližně dvě a půl hodiny předem. Může se stát, že některé operace je potřeba opakovat, proto je vyměřen rezervní čas. Když vše klape, jak má, tak před samotným startem máte 15 až 20 minut, kdy nemusíte dělat vůbec nic, jen čekáte. V té době přemýšlíte o všem možném. Průběžně slyšíte hlášení: 20 minut do startu, 15. Od desáté minuty se hlásí po jedné minutě. V páté se zapíná klíč na start, něco jako zapalování v autě. V raketě je to zjednodušeně řečeno neodvratitelný program startu. Spouští se samonapájení a vy v posledních pěti minutách cítíte, jako by raketa ožívala. Nakonec 15 sekund před odlepením od země se spouštějí motory na plný tah. Člověk, ale necítí ani tak samotný rozjezd, ale spíše vnímá odpojení od vnější energie, ke kterému dojde s prvním pohybem rakety. V tu chvíli se stupňuje a mísí napětí, adrenalin a emoce. U mě se to projevovalo tak, že se mi objevovaly vzpomínky z dětství a průběh mého života. Než jsme se dostali na oběžnou dráhu, trvalo to asi 530 sekund, a stále jsme slyšeli hlášení „parametry v normě“. Vnímáte každé odpojení palivové nádrže, a když se dostanete na oběžnou dráhu, úplně zmizí přetížení. To se projeví podobně, jako když prudce zabrzdíte v autě. Také vám zhasne světlo, aby se šetřila energie.

Co vám dal pobyt ve vesmíru? Ovlivnil vás nějak?

Myslím, že ano. Je těžké porovnávat, co by bylo, kdyby bylo nebo nebylo. Například mi došlo, že naše Země má konečný rozměr, ne jako na povrchu, kdy vám dálky přijdou nekonečné. Planetu obletíte za 90 minut a některé věci zmizí, to jsem si uvědomil již tenkrát. Nejsou vidět jiné hranice než přírodní, řeky, pobřeží, hory. Veškeré hranice mezi státy či národy si lidé vytvořili sami. Od svého návratu se snažím na věci dívat z nadhledu s jistou perspektivou a z různých úhlů. Je však také otázkou, zda bych toho nebyl schopen i bez té kosmické cesty.

Během výcviku jste prošel i kurzem pro práci se zubní vrtačkou, jak dopadla vaše praxe ve vesmírné stanici?

To je veselá epizoda. Měli jsme letět na stanici Saljut 6, kde na nás čekali kosmonauti Romaněnko a Grečko. Ti tam trávili již třetí měsíc a hlásili na Zem bolesti zubů. Dělalo se vše pro to, aby nemusel být let předčasně ukončen. Předpokládalo se, že jde o nějaký problém s plombovanými zuby, kde stačilo zuby jen otevřít a vyčistit. Takže jsme dostali vrtačku a zkoušeli vrtání, nikoliv však na živém člověku. Když však po setkání na vesmírné stanici zjistili, že mám jen dvoutýdenní kurz z Bajkonuru, přestaly je zuby strachy bolet, nebo to jen zatloukali. (smích)

Zmínil jste, že se dělalo vše proto, aby let nemusel být předčasně ukončen, nastala ještě nějaká nestandardní situace, kdy se tak mohlo stát?

Zainteresovanost na tom, aby let proběhl v pořádku, je neuvěřitelná a myslí se na všechny možnosti. To také vedlo k tomu, že bylo třeba udělat některá závažná rozhodnutí, za která se musela převzít zodpovědnost. Například těsně před naším odletem zemřel Grečkovi otec a po ohnivé diskusi bylo rozhodnuto, že mu to nebude sděleno, dokud je na vesmírné stanici, protože by mohl chtít vrátit se na Zem. Nejhorší asi bylo, že jsme Grečkovi vezli dopis od otce, který mu napsal, než jsme letěli. Grečko věděl, že mu táta něco pošle. Předal jsem mu psaní a dodneška si pamatuji, jak ho rozbaloval. Byl očividně dojatý, protože měl tátu rád, a barvitě nám líčil, jak se těší, až přistane a zase ho uvidí. Já věděl, že jeho táta už není a musel jsem „hrát divadlo“.

Loni letěl do kosmu krteček Zdeňka Milera, vy jste si na oběžnou dráhu vzal figurku Švejka, mělo to nějaký zvláštní význam?

Bral jsem ho jako symbolickou figurku, protože dodnes mám rád Jaroslava Haška. A stále více, obzvláště v dnešní době, si uvědomuji Haškovu genialitu. Zkuste si vytáhnout některé jeho fejetony a budou na dnešní situaci jak dělané. Samotného Švejka jsem četl několikrát. Také jsem byl domluvený s Oldou Pelčákem, že pokud poletí on, tak mého Švejka vezme s sebou a pak mi ho vrátí. Olda Pelčák měl zase panenku ve slováckém lidovém kroji. Když se rozhodlo o tom, kdo poletí, vzal jsem mu ji s sebou. V podstatě můžeme říct, že to byla druhá žena ve vesmíru po Valentině Těreškovové. (smích)

Jaká byla vaše náplň práce na oběžné dráze?

Měli jsme připraveno několik experimentů z oblasti fyziky, medicíny a biologie, i servisní úkony. Většina experimentů byla předpřipravena v Československé akademii věd a Sovětské akademii věd. Pamatuji si na experiment Morava týkající se tavení materiálů ve speciální peci. Řekněme, že z dnešního hlediska náš program může vypadat jako malý, ale tenkrát to bylo jiné. Mimo to šlo také o první zkoušku funkce mezinárodního vesmírného týmu.

Po návratu na Zemi jste vystřídal několik zaměstnání, bylo to proto, že nikdo nevěděl, jak využít kosmonauta na zemi?

U nás nebyly žádné zkušenosti. V obou supervelmocích bylo běžné, že kosmonauti létali opakovaně, ale ne u nás. Názory co dělat byly různé, mnozí chtěli, abych jezdil po besedách. Nepopírám, že se tak nějaký čas dělo, ale já nechtěl skončit jako „starý zbrojnoš“ vyprávějící své zážitky. Také panoval názor, abych přestal létat s letadly, což jsem nechtěl. Zůstal jsem sloužit v armádě. Postupem času jsem pracoval jako ředitel Vojenského muzea letectví a kosmonautiky, obchodní zástupce ČZ Strakonice v Rusku a také jsem působil na velvyslanectví v Moskvě.

Britský fyzik Stephen Hawkins říká, že mimozemský život existuje, ale raději bychom ho neměli chtít poznat, protože by to mohlo mít pro lidstvo katastrofické následky. Co si o tom myslíte?

Jak já osobně chápu svět a vzhledem k těm nekonečným dálkám, miliardám hvězd a planetárních systémů si myslím, proč by život nemohl vzniknout také někde jinde. Druhá otázka je, zda by nás setkání nezahubilo. Ovšem může to být i obráceně, zdali bychom my zvládli zachovat zdárně se rozvíjející odnož jiného života na jiné planetě, pokud bychom se tam dostali, a on by nebyl na naší úrovni. Známe to i z historie, kdy vyspělejší civilizace zničila méně vyspělou. Jako příklad můžeme zmínit setkání Evropanů s původní jihoamerickou kulturou. Nicméně si myslím, že pokud bude některá jiná civilizace opravdu rozvinutá, tak by nám nemělo hrozit žádné nebezpečí. Dalším aspektem je také časové hledisko. Abychom při setkání naší civilizace s jinou nebyli už vyhynulí a nezůstaly po nás pouze statické památky. Měli bychom se více snažit zachovat náš druh pro budoucnost a více se o naši planetu starat, abychom se nezlikvidovali sami.

Váš let do vesmíru byla výjimečná cesta, cestujete rád? Máte nějaké místo, kam jezdíte relaxovat? Jak vlastně trávíte volný čas?

Můj život je neustále spojen s cestováním, ale jde většinou o pracovní cesty. Nedávno jsme s manželkou počítali, že asi třicet let bydlíme v Praze, ale fyzicky jsme tady z toho času byli jen nepatrnou část. Opakovaně jsme žili v zahraničí podle toho, kde jsem měl práci. Ale co se týká relaxačních dovolených, ty nepreferuji. Netvrdím, že jsem nikdy nezažil klasickou dovolenou typu jet do Chorvatska, lehnout si na pláž a za 14 dní zpátky. To však bylo většinou s dětmi. Zkráceně bych to zhodnotil, že cestuji rád, ale s přibývajícím věkem se mi nechce vystavovat adrenalinu, jakým je například spaní pod širákem a radši preferuji cesty, kde něco uvidím a poznám. Také musím přiznat, že mi vyhovuje být na chalupě a něco tam dělat.

Jste novopečeným dědečkem, jak se v této roli cítíte?

Jsem dědečkem a tuto roli teprve uchopuji. V tomto ohledu vzpomínám na jednoho kolegu kosmonauta, který se stal prvním nebo jedním z prvních, kdo letěl do vesmíru jako dědeček. Tehdy bylo běžné, že létali bezdětní nebo čerství otcové. A právě tohoto kolegy se ptali, jaké to je, letět do vesmíru jako dědeček a on odpověděl, že to není takový problém, jako mít za manželku babičku. (smích) Já osobně jsem hrozně rád a vůbec jsem nečekal, jaký to na mě bude mít vliv. Říkám si, že to je nedávno, co jsem měl vlastní děti malé a vše už znám, a najednou zjišťuji, co všechno jsem zapomněl. Pozoruji rodiče, jak jim z nevyspání padají hlavy, a říkám si, že už bych to asi nevydržel. Ale to k tomu asi patří.

Jaké máte plány do budoucna?

Rád bych, aby mi ještě přibylo nějaké vnouče, ale to bohužel neovlivním. (smích) Osobně mám skromný plán, slušně dotáhnout svůj mandát v Europarlamentu končící v roce 2014. Pak mi bude 66 let a já si říkám, že je nejvyšší čas skončit s touto super aktivitou.

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

Jako ve snu jsem si připadala, když jsem objevila zapadlý kout rakouské země plný milých lidí na pomezí s Maďarskem. Neměla jsem tu žádný cíl. Jen jsem se toulala, potkávala se s lidmi a místo si vychutnávala.

Burgenland je nejvýchodnější rakouskou zemí, jejíž území bylo až do konce první světové války předmětem sporů s Uherskem. Název Burgenland čili země hradů dostala pro množství hradů, nacházejících se zejména v jižní části země. Nejznámější je však kvůli Neziderskému jezeru, druhému největšímu stepnímu jezeru v Evropě, které do oblasti každoročně láká tisíce turistů.

V městečku Neusiedl am See jsem zastavila až na molu u Neziderského jezera, kde je přírodní jezerní koupaliště. Modrá obloha bez mráčku, dvacet sedm stupňů, žloutnoucí listy na stromech a pár plavců. Na začátek října dost netypický pohled. Usadila jsem se v restauraci Mole West, abych se tu posilnila husími játry s meruňkovokardamomovým kompotem a bramborovými šiškami s mákem a rebarborou. Do restaurace se dá dojet přímo plachetnicí, což jsem mohla za dobu mé přítomnosti pozorovat několikrát. Všimla jsem si i jednoho nadšence, který se plavil na voru. Jezero má hloubku jen 1,5 metru a v létě je tu voda teplá jako ve vaně. V obří vaně. Od půlky dubna se odtud dá jet po 43 kilometrů dlouhé cyklistické stezce a kochat se mořem kvetoucích třešní. Ty dávaly odjakživa ráz krajině v okolí městečka Breitenbrunn. Tradici tu ctí a tak je tu k dostání třešňová hořčice, šunka zapečená s třešňovou marmeládou nebo krémový med z třešňových květů. Ten dělá mladý včelař, který si na svém vzhledu nechává záležet stejně jako na designu svého medu. Tedy velmi, neboť hezčí skleničku medu jsem jaktěživa neviděla. Druhého nejhezčího muže Rakouska bych čekala v jiné profesi než včelařské, ale musím uznat, že je na něm hezké ještě něco. Jeho zapálení pro práci.

Kde se čápům líbí

Městečko Rust je podle mě tím nejmalebnějším v celé oblasti. Krásné domky v barokně-renesančním stylu v samotném centru zdobí komíny s čapími hnízdy. Oblast je vyhlášená produkcí sladkého vína Ruster Ausbruch. To dělá skvěle i vinařka Heidi Schröck. Usměvavá energická žena mi ukázala na svém vinohradu přezrálé seschlé hrozny, které sice nevypadaly moc vábně, ale chutnaly skvěle. Jako nejšťavnatější hrozinky!

V pozdním odpoledni jsem si šla do půjčovny na náměstí pro kolo. Nikde nikdo, jen cedule s telefonem. V telefonu se ozval bodrý chlapík a na dálku mi radil, jaké kolo si mám vybrat a odjet na něm. Nebyla zamčená, ani je nestřežila sedmihlavá saň. Po chvilce už jsem jela podle jezera stezkou lemovanou rákosem a vinicemi a kochala se pohledem na zapadající slunce. Když jsem kolo vracela, majitel bodrého hlasu jen spráskl ruce černé od šmíru: „Holka, ale vždyť ty sis vzala kolo pánský a těžký!“ No a takhle srdečných lidí jsem tu potkala několik. Třeba majitele zapadlého řeznictví, který když zjistil, že jsem step viděla jen z projížďky po silnici, mě nabral do svého vozu a vyrazil se mnou po těch pravých prašných cestách. A tak jsem viděla vzácné bílé osly, chundelatá zabahněná prasátka nebo rohatý stepní skot.

Na kolo jsem sedla i na druhé straně jezera a vyrazila k Lange Lacke. V této oblasti je na čtyřicet slaných jezírek plněných dešťovou vodou. Je to ráj pro ptáky a na podzim tu jsou tisíce divokých hus. Sedla jsem do sedla, šlapala statečně proti větru a vzpomínala, jak jsem rázně zavrhla půjčení elektrického kola. Minula jsem spoustu vyhlídek připomínajících posedy, když se najednou setmělo a ke mně se blížil černý mrak. Proletěl nade mnou tisícikřídlý mrak špačků, s kola jsem sesedla s otevřenou pusou a s očekáváním něčeho hrůzostrašného, ale nic takového se nekonalo. Uzemnila mě ta něžná jemnost třepotání křídel. Nádhera, která se jen těžko k něčemu přirovnává. Ani mě nepřekvapilo, že jsem minula i fotografa – těžkooděnce. Se svým půlmetrovým objektivem číhal na některé z mnoha vzácných ptáků, kterými oblast oplývá.

Na ranní rybaření s Helmutem Schwarzem ve vesnici Oggau jsem se těšila tak, že jsem nemohla dospat. Na malé vratké modré loďce to mělo ty správné grády. Nejdříve bylo třeba proplout několikakilometrovým pásem rákosu, a pak jsem konečně mohla na širém jezeře rozpřáhnout ruce ve větru. Jenom jsem doufala, že nepůjdeme ke dnu jako Titanic. Zkontrolovali jsme sítě, do kterých se chytil sumec, štika i kapr a mohla jsem si sáhnout i na klubko svíjejících se slizkých úhořů. No, vlastně Helmut kontroloval a já zdatně přihlížela a snažila se to na vratké loďce ustát. Po návratu jsme společně posnídali uzeného úhoře i kapra. Ty si sám udí a pomáhá mu maminka, která, jak jsem později zjistila, ryby nejí. Jak to ale může vydržet, když manžel i syn rybaří, je mi dodnes záhadou.

Pro trochu toho šafránu…

Šafrán? V Evropě? Přiznávám, byla jsem tak trochu paf z toho, že se u Neziderského jezera pěstuje vyhlášený šafrán. Dlouhou tradici pěstování oživil před pár lety pan Pinterits. Když jsme spolu seděli nad malými škatulkami a pomocí pinzety porovnávali šafrán místní jemně sušený s méně kvalitním praženým šafránem perským, nestačila jsem žasnout. Chutě byly nesrovnatelné. Kvalitní šafrán dává jídlům nejen barvu, ale i chuť, která u toho mého zatím vždy chyběla. Pan Pinterits mi vyprávěl, že v nekvalitním šafránu najdete při rozboru kousky oranžových bodláků, sušeného masa nebo dokonce cihlový prášek! Vydali jsme se společně na pole, kde už rašily první šafránové krokusy, které kvetou v říjnu a listopadu. Z květu se vytrhnou jen tři červená vlákna, vše se dále ručně přebírá pomocí pinzet. Na jeden gram šafránu je třeba natrhat pět set květů. Není se co divit, že piplavé práci odpovídá i cena. Mimochodem, šafránové speciality můžete ochutnat v restauraci pana Gregoritse ve vesnici Klingenbach. Množství chorvatských jmen napovídá, že se tu mluví stále i chorvatsky. Jeho restaurace pro mě byla malým zjevením. V nevelké místnosti s kachlovými kamny sedí u jednoho stolu štamgasti, kteří mastí karty, u dalšího popíjí místňák pivo, u jiného dělají děti domácí úlohy!

Odolná rajská jablíčka

U městečka Illmitz jsem pátrala po farmě se speciální odrůdou prasat Mangalitza. Bloudila jsem tak dlouho, až jsem dorazila zpět k jezeru. Všechno špatně, pomyslela jsem si, a vtom jsem zjistila, že jsem tady sice špatně, ale v pravý čas. Krásný západ slunce u jezerní hladiny byl opravdu jedinečný. Vedle mě cvakal spouští starší chlápek, který se po krátkém rozhovoru přiznal, že pro radost dělá v důchodu reportáže pro rakouské noviny. Když se dozvěděl, co jsem hledala, vypadlo z něj, že na onu farmu narazil náhodou. Každý jsme sedl do svého vozu a jeli za sebou silničkou, kterou bych spíš nazvala cyklostezkou. Až k prasátkům. Ta byla v tuto chvíli už osvětlena oblohou, na které se slunce vystřídalo s měsícem. Fotit se už nedalo, tak je aspoň škrábu přes plot. Rozloučila jsem se s důchodcovským reportérem, abychom se za hodinu opět šťastnou náhodou setkali ve stejné hospodě. Nad talířem s místními specialitami. Jak jinak než vepřovými.

Vždycky se mi líbí, když si někdo postaví hlavu a dělá věci jinak než většina. Proto mě přitahoval pan Erich Stekovic, který coby vystudovaný učitel netrpí žádnými předsudky, jak se co má nebo nemá pěstovat. Je proslulý pěstováním prastarých druhů ovoce a zeleniny a jen rajčat má na tisíc druhů a stovky odrůd chilli papriček. Ale hlavně svá rajčata nezalévá už osm let, protože jsou odolná a vláhu si prý pomocí dlouhých a hlubokých kořenů sama najdou. A jak taková rajčata chutnají, to jsem se mohla přesvědčit rovnou na poli. Nevím, kdy jsem tak aromatická rajčata jedla. Usměvavý chlápek prostě rebelství nezapře.

Burgenland, a především krajinu kolem Neziderského jezera jsem si zamilovala. Když jsem pomalu jezdila po úzkých cestách, zpívala si přitom, často zastavovala, abych mlčky žasla.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ PETR

Při každé cestě máte dvě možnosti – buď se vydat ve stopách tisíců dalších turistů a cestovatelů, nebo to zkusit jinak. Ukročit bokem od vyšlapaných cest a nahlédnout i za rohy, kam se běžně nedíváme.

Miluju přemisťování z české zimy do tropů. Když vás letadlo vyplivuje na malém letišti v kambodžském hlavním městě Phnompenhu, ani to nevypadá, že od sněhové bouře v Ruzyni vás dělí pouhých pár hodin letu. Horký a provoněný noční vzduch ovane tvář, odfoukne evropské stereotypy a mozek se přešaltuje do jednoduchého cestovatelského režimu. Jedna ze základních činností v zemi je smlouvání o cenu, a tak jsem začal s tréninkem disciplíny u řidiče tuktuku, kterým jsem se nechal odvézt do centra. Šlo to překvapivě lehce a za chvíli jsem svištěl naparáděným vozítkem po hladkém asfaltu. Za jízdy jsem první cigaretou zahájil návštěvu Kambodže.

Guest house, do kterého jsem měl doporučení, se sice nakonec ukázal jako neexistující, ale na 136. ulici je ubytovacích kapacit více než dost. V jednom z hotýlků blízko břehu řeky Tonlesap jsem shodil ze zad krosnu a oddělil nepotřebné věci. Nakonec zůstalo jen pár kousků oblečení a foťák. Ostatní zbytečnosti, podobně jako evropské starosti, jsem zanechal na recepci hotýlku. Byly dvě hodiny po půlnoci, takže program byl jasný – projít si uličky žijící z turistického ruchu, sníst směs rýže a kuřecích vnitřností na posilněnou a hurá na kutě. Druhý den ráno jsem měl totiž namířeno směrem k prastarým khmerským chrámům, do města Siem Reap.

Chrámový blázinec

Druhé největší město Kambodže, Siem Reap, žije téměř výhradně z turistického ruchu kolem slavného chrámu Angkor Vat a desítek dalších památek, které na několik století pohltila džungle a byly znovuobjeveny teprve v minulém století. V samotném městě ležícím asi sedm kilometrů od památek je obrovské množství nabídek ubytování a ceny jsou stlačeny na minimum. Můj pokojík v klidné čtvrti se zahradním bazénem mě vyšel na pouhých šest dolarů. Jako ideální transport mezi chrámy jsem zvolil bicykl holandského typu za dva dolary na den. Radost z láce mi zkazilo jen drahé vstupné do chrámového areálu. Nekřesťanských 40 dolarů na tři dny! U vstupu mě naskenovali a vytiskli vstupenku, která platí v celé desítky kilometrů rozlehlé oblasti. Přesto jsem se na prohlídku těšil. Co ale následovalo, bylo příliš děsivé, a tak jsem klasický maraton nakonec neabsolvoval. Nevstal jsem za úsvitu, abych se postavil na štafl se stovkami Japonců a dalších zmagořených turistů a neudělal snímek s názvem „svítání nad Angor Vatem“. Stejně tak jsem ignoroval chrám Bayon, po kterém se pinožily stovky Asiatů a zcela ho pokryly jako mravenci mraveniště. Svět je malý a turistů příliš. Ti asijští atakují cizí teritoria pro nás zvláštním způsobem. Prioritou je zvěčnění sebe sama na pozadí památek. Jejich nájezdy si pracovně nazývám „metodou psem pomočeného patníku“. Záliba je praktikována jen na těch nejznámějších chrámech, a tak jsem se přesunul na svém hrkajícím bicyklu k vnějšímu okruhu komplexu.

Pár kilometrů od chrámu Bayon, kolem kterého si vozí turisté zadky na hřbetech slonů, byl už klid. Bydlejí tam obyčejní vesničané. Stará Khmerka smažila na ohni banány a kousek vedle mladá domorodka vymačkávala z klacků cukrové třtiny šťávu – můj oblíbený energetický drink. Po takovém občerst¬vení jsem šlapal po prašné cestě jako Armstrong. Narazil jsem na rozestavěný buddhistický chrám dotovaný z amerických fondů. Mladí řemeslníci odlévali reliéfy a sochy, které budou zdobit templ, a děvčata vybarvovala načrtnuté fresky. „Co je tohle?“ zabodl jsem prst k soše, vyšpulené v necudné poloze před chrámem s naturalisticky vybarveným dámským pohlavím. Mladí řemeslníci se lámali smíchy a vysvětlovali, že je to jen dočasná úprava. Později bude tato porno socha přebarvena a stane se bohem Višnu. Starý mnich se na celý výjev zpovzdálí shovívavě usmíval. To je buddhismus podle mého gusta. Nic světského mu není cizí. Kousek dál jsem potkal partu kluků, co šli ze školy. Nabídli se, že mi ukážou ruiny, které nejsou v průvodcích. Nadšeně jsem souhlasil a po třech kilometrech se mezi stromy vyloupl zázrak. Chrám z devátého století, kde jsem byl jen já a jeden klimbající policajt, střežící ruiny před vykradením. Takových chrámů jsou v okolí Siem Reap desítky a musím říci, že jsem si je užil víc než ty, které jsou v průvodcích. Jejich návštěvu si je ale třeba odpracovat delší jízdou na kole.

Dvacet kilometrů od chrámových komplexů leží obrovské jezero Tonlesap, velký zdroj sladkovodních ryb a zásobárna vody. Jeho zvláštností je značná proměnlivost. V období sucha ustoupí jeho vody i o desítky kilometrů a voda odtéká stejnojmennou řekou až do Phnompenhu. V deštivé sezoně se ale Mekong rozvodní natolik, že obrátí proud řeky Tonlesap zpět a napouští jezero. Normální domky by v takové oblasti neobstály, nejstabilnější architekturou jsou dřevěné chýše na mnohametrových kůlech. Půl roku tu žijí lidé na suchu a druhou půlku na vodě. Dalšími variantami jsou domy plovoucí, které se shlukují do vesnic a umělých ostrovů – další turistické atrakce. U břehu kotví obrovské plovoucí školy, školky, krámy i chrámy. Na plovoucí ostrovy se dostanete turistickými loďkami. Ne všude se ale dozvíte, že tady žijí skoro výhradně Vietnamci a turismus tu ovládá vietnamská mafie. Proto jsem zvolil jinou cestu a krosovým terénem se prodral až na konec mola a domluvil se s rybáři na krátké soukromé projížďce. Mohli jsme se plavit jen při břehu, protože mafie si hlídá kšefty, pořád ale lepší než absolvovat turistickou maškarádu.

Lady buch buch

Phnompenh je milionové město s malým centrem, v němž jste za jeden den jako doma. Potřeby turistů se odrážejí v mantře naháněčů, kteří pokřikují: „Tuktuk, motorbike, accomodation, lady buch buch!“ První tři nabídky netřeba rozvádět. Lady buch buch jsou prostitutky nebo tak zvané dočasné společnice, které za peníze a stravu provázejí bílé muže během jejich kambodžské cesty. Turisty oblíbené ulice vypadají za dne docela běžně. S přicházejícím soumrakem se jejich charakter mění a jako mávnutím kouzelného proutku mizí běžné obchůdky i prodejci cukrové třtiny, aby ustoupili malým podnikům s červenými neony. Noc je čas khmerských amazonek, které motají hlavy bílým mužům. Večeřel jsem v jedné z restaurací na 136. ulici a proti mně seděla holka v minisukni. Vedle ní pasák, s nímž se družně bavila a paralelně vyřizovala hovory v angličtině. Zjevně si sjednávala schůzky se štamgasty. A bílí chlapi si Khmerky vyloženě vychvalují. Situace došla tak daleko, že vláda vydala nařízení, které omezuje věk cizinců, kteří si mohou brát zdejší víly. V zemi začaly mladé ženy ubývat. Když zůstane postarší bílý muž v Kambodži, zplodí děti a zemře, jeho khmerská partnerka často nic nezdědí a ocitne se bez zaopatření. Přesto se Kambodža profiluje jako neotřelý ráj sexturismu.

Ale i pro ty, kteří nepřijeli do Kambodže dělat buch buch, je hlavní město atraktivní. Zpočátku jsem měl problém zapojit se do chaosu na kole nebo přejít silnici. Pak jsem pochopil systém a začal proplouvat. „Kolik si vyděláte měsíčně a jaké místo v Pnompenhu máte nejraději?“ optal jsem se kluků na recepci. „Asi sto dolarů a nejraději chodíme na tržnice.“ Tržnice jsou pupkem města a Phnompenh jich má hned několik. Jsou doslova multifunkčními centry. V jedné části je rybí trh, kde je puch k zalknutí, a hned vedle mají své stánky zlatníci, tavící a zušlechťující drahý kov. Džíny za pět dolarů jsem si zkoušel rovnou na ulici. Kabinky tam prostě nejsou, a tak mi nezbývalo než exhibovat ve slipech mezi nakupujícími. „Cedulku Levi‘s ti tam přišijeme zdarma,“ nabízela se hned prodavačka, když jsem nad koupí váhal. O kus dál visely batohy a krosny North Face. „To jsou jen kopie,“ vítala mě prodavačka na férovku. Sekce mezi plastovými výrobky a zeleninou je pak vyhrazena salonům krásy, kde se slečny nechávají obarvit na zrzavo a upravit do podoby telenovelových krásek. „Hej, kup si pravé perly,“ křičela na mě prodavačka zavalená bílými a černými kulatými skvosty. „Náušnice jen za dvacet dolarů,“ cpala mi do ruky pár perel. „Já ale vím, že stojí dolar,“ blafoval jsem. Nakonec jsme se dohodli na dvou dolarech a oba jsme byli spokojeni. „Jsi ženatý?“ zakřičela ještě na mě, když jsem odcházel. Holt tržnice se vším všudy.

Smeťák

Řidiče tuktuků si můžete najmout na celodenní výlet po Phnompenhu. Za patnáct dolarů uvidíte asi patnáct historických míst a muzeí. Já chtěl vidět jen tři, zato však výživná. V plánu bylo Stung Meanchey (rozuměj smetiště), pak vražedná pole a na závěr pobřeží Mekongu, kam jezdí relaxovat jen místní. Borec se kroutil a nechtělo se mu opouštět zajeté koleje, ale nakonec vyměkl a my mohli vyrazit. Největší smetiště Kambodže je na okraji města. Že se blížíte, poznáte podle sílícího puchu a hustých stok mezi slumy. „Stop, dál nemůžete,“ zkazil mi náladu zachumlaný stařec s vysílačkou u pusy. „Na smetišti pracují i děti a je to nebezpečné. Navíc skládka není nejhezčí obrázek Kambodže, který by sis měl odvézt.“ Znělo to pragmaticky a nesmlouvavě, tak dávám tukaři povel vzad a ten byl rád, že jedna štace odpadla. „Zatoč doprava a kde to půjde zase doprava,“ kočíroval jsem nešťastného řidiče a za chvíli jsme stáli ve slumu mezi borci, kteří recyklují ze smetiště, co se dá. „Tady jsme mezi nejchudšími,“ varoval mě řidič, „buď hrozně moc opatrný, já už dál nejdu ani za nic.“ Připojil jsem se ke třem hezkým holkám, které nesly v ešusech jídlo pracujícím na smetišti. Jako za totáče do fabriky. Pod smetištěm tekla řeka mazlavá a černá jako asfalt. Byla tak hustá a napěchovaná plasty, že ji sběrači přecházeli jako novodobí a zubožení kristové suchou nohou. Do upatlaných tlap drbanů jsem vložil cigarety jako propustku na ostrov odpadků. „Tak běž,“ ukázali mi a já, nevěřící Tomáš, zapochyboval, zda řeku přejdu. Bylo to, jako bych šel po vodním lůžku, ale nakonec to šlo. Následovaly další cigarety borcům a pak mi naznačili, abych šel pryč. Začali se ke mně stahovat drsní týpci, a tak jsem se spakoval ze světa odpadků přes řeku do bezpečí. Slum je proti smetišti civilizace a hned za ním kvete pole lotosů…

Pár set metrů od skládky se rozkládají vražedná pole. Jedno z několika set míst v Kambodži, kde proběhla genocida. Je to tak strašné, že nevím co o tom psát, navíc bylo vše napsáno. Na místě jsem dostal depku. „Víš, že váš král studoval a žil přes deset let v Čechách?“ optal jsem se svého řidiče. „Myslíš, že dělal s vašimi holkami buch buch?“ „Jedem k Mekongu,“ pokusil jsem se zamluvit téma. Pár kilometrů od centra, na břehu veletoku Mekong, jsou hospody nakročené na kůlech nad vodou. Rozdělují je kóje s koberečkem uprostřed, ohraničené hamakami. Tady relaxují obyvatelé Phnompenhu, když si chtějí vyhodit z kopýtka. Podávají se tu převážně dary řeky a moře s rýží a alkohol v kýblích s ledovou tříští. Vše v obrovském množství a na společných talířích. Skupinka alkoholem rozjařených výrostků s lítostí hleděla na mou porcičku a pozvala mě k sobě. Bohužel mi můj řidič oznámil konec tripu. Doslova. Má cesta tu končila a večer mě čekal let domů.

A jaká že je dnešní Kambodža? Většina turistů prosviští touhle zemí v rámci delší cesty třeba z Laosu a Vietnamu. Uvidí jen nejznámější chrámy a pár ulic v Phnompenhu. Stačí ale malý úkrok stranou od vyšlapaných cest a jste v zemi, která je navzdory nedávné genocidě prodchnuta energií a smíchem obyčejných lidí.

Přiřítí se z buše jako vítr. Najednou je jí všude plno. „Sorry, sorrrry,“ zadrnčí v omluvě výrazné afrikánské „r“. Vždycky chodí pozdě, vždycky se jí do cesty něco připlete. Něco obyčejného, třeba sundávat paviány z doškové střechy. Pro Marlice nic zvláštního, byli jí přece i na svatbě…

Za hvězdou televizního kanálu Animal Planet (pořad Sirotci divoké zvěře), Marlice van Vuuren, ochránkyní zvířat a křováckých dětí, jsem se vypravil na její farmu jménem Naankuse. V jazyce Křováků nebo lépe řečeno Sanů to znamená: Bůh nás ochrání.

Mé představy o odměřené celebritě s hvězdnými manýrami rozbila během okamžiku. Za pár minut v její přítomnosti máte pocit, že se znáte léta. A přitom mi to mělo být jasné od začátku. Zvířata žádnou komedii netolerují. Vidí vás hned takové, jakými ve skutečnosti jste. A zvířata jsou její život. Během těch pár dní s ní jsem pochopil, jak velké srdce má tahle dívka z africké farmy. Jen jedna věc mi zůstala záhadou. Kolik má Marlice van Vuuren vlastně rodin…?

Rodina lidská

„U nás doma je to neustálá soutěž,“ snaží se Marlice udržet mladšího syna na klíně, ten ale dává přednost labradorovi ležícímu pod stolem. Ono na tom jablku něco bude… Starší syn se přiřítí se dvěma koblihami v ruce a pusou opatlanou od cukru. „On je spíš bušmen než bílej kluk,“ ukazuje na chlapcovy bosé nohy. „Nechce nosit boty, každé ráno mě přemlouvá, aby nemusel do školy a mohl zmizet někde v buši.“ Taková normální máma. Ovšem jen do chvíle, než se přiřítí malý pavián a začne si na ni dělat nárok. „To je moje máma!“ piští ten malý opičák. „To je naše máma!“ křičí dva malí blonďatí kluci. Aha, tak tady je ta soutěž!

Ve škole postavené pro bušmenské děti za podpory nadace Angeliny Jolie a Brada Pitta se začínám v té lidské rodině pomalu ztrácet. Děti bušmenů jsou jako drobounká ptáčata. Obklopí Marlice a švitoří tím zvláštním jazykem, který připomíná bublání vody, zpěv ptáků a šepot nočního buše. Možná připomíná všechno dohromady. A možná nic z toho. Ničemu mně známému se to nepodobá. Najednou Marlice dvakrát mlaskne, pískne jako probuzený pták a děti se začnou smát. Je přece zcela normální hovořit jazykem své rodiny.

Rodina opičí

„Měla jsem v posteli osmdesát tři paviánů,“ vzpomíná Marlice, než zahlédne můj výraz. „Nééé,“ začne se smát. „Ne najednou. V průběhu deseti let jsem se starala o malé paviány. Dudlík, plínky… Jsou stejný jako lidské děti. Schopní učit se ty samé věci. Ale jen do pěti let, pak se jejich mentální vývoj vydá zcela jiným směrem. Ale jestli chceš, můžeme na procházku s těmi nejmladšími.“ Těžko se odmítá nabídka procházky s paviány. „Bobbjane, come, bobbjane,“ volá Marlice do buše, a zhruba dvacet paviáních výrostků následuje svou adoptivní mámu. V tílku a džínových kraťasech vede svou opičí rodinu korytem potoka. Zvědavé prsty se snaží objevit sladké tajemství jejích kapes. Je vedro. Tak proč chodit, když jsou tu lidské taxíky. Šup. Seraphina sedí na zádech jednoho z dobrovolníků. A za odměnu mu vytvoří na rameni nepříliš voňavé překvapení. Hop. Sedí další pavián na ramenou Marlice. Já jsem v tlupě nový. Ale nakonec to jeden z paviánů zkusí. Nabízí mi dlaň. Tak mu podám svou a hned je na mých ramenou. Jenže si uvědomí, že mě nezná a pro jistotu mě kousne do hlavy. Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. „Ty jsi říkala, že jsi měla paviány na svatbě?“ ptám se Marlice na cestě zpět. „Ano a strašně se tam opili. Ochutnávali víno od hostů a pak se klouzali a zvrhávali všechno, co bylo na stole. Druhý den měli opici jako lidi. Seděli s hlavou v dlaních a bylo jim blbě. Ale měla jsem tam i gepardy, měli mě vézt k oltáři. Jen pastorovi se to moc nelíbilo (smích).“ Opice s opicí a gepardi v kostele. To je ta další rodina.

Rodina kočičí

Vás nedoprovázeli gepardi na svatbě? Nespí s vámi v posteli? Neděláte berany duc, když se vítáte? Tak co vůbec děláte? Tenhle pocit s ní brzy získáte. Costner tančí s vlky, Marlice s gepardy. Jenže to není film. Ta holka je cvok, napadne vás, než zjistíte, že má každý ten taneční krok dopředu připravený. Raz dva tři á dva tři… Tohle je dámská volenka. Pohladit, vytáhnout klíště, obejmout, uhnout kousnutí, škrábnutí, nakrmit, milovat, ztrácet… Ale loučení s těmi, kteří se vracejí tam, kam patří, přeci bolí stejně. Marlice své miláčky vrací africké přírodě.

Nevím, jak moc tahle loučení bolí či těší. Neptal jsem se. Hlídala mi záda, když jsem vleže fotil smečku hyenovitých psů. „Chachacha, chachacha,“ volá smečka, když vytrhne Marlice z ruky dřevěnou hůl. Svítí jí oči. Má to ráda. „Dnes si o tom budou večer vyprávět!“ řehtá se. Že by další rodina?

Když si ráno přijdou surikaty pro vajíčka, přestávám její rodiny počítat. Stejně to nemá konce. „Umíš si představit, že bys žila jinde?“ ptám se při loučení. Její oříškově hnědé oči v té chvíli potemní a já ji vidím prvně vážnou. „Já bych jinde zemřela.“ „Konečně jsem tedy tvé rodiny spočítal. Je jen jedna. Jmenuje se Afrika!“

TEXT: MARTIN DLOUHÝ

Málo co vyvolává tak rozdílné a rozporuplné reakce jako lidská nahota. Pro některé umělce je zdrojem inspirace, často se stává součástí protestů a puritánům či ortodoxním členům církve při pomyšlení na odhalení naskakuje husí kůže. Nahota je vcelku nenásilné a přitom silné upoutání pozornosti. Ukrajinské demonstrantky ukázaly ňadra na protest proti mistrovství světa ve fotbale a soutěži, v níž si měl muž vybírat manželku z jejich země. Modelky se svlékají, aby ochránily kožešinová zvířata, policie po celém světě nahání po stadionech naháče, kteří přes hrozbu vysoké pokuty zpestřují fotbalové zápasy a muslimským světem stále ještě otřásá případ šestnáctileté Egypťanky Aliae Magdy Elmahdy, která na protest proti chování k ženám v arabském světě umístila na svůj blog fotografii, na níž je pouze v červených botách a s mašlí ve vlasech. Nahota je fenomén, a ač mě kdysi jedna zapálená katolička přesvědčovala, že je od toho, aby byla zakrývána, zůstává pro spoustu lidí životním stylem. Pro někoho více, pro někoho méně. Jistě znáte naháče, které Louis de Funès coby četník chytal po plážích Saint-Tropez. První trendy koupání bez plavek k nám přišly patrně z Německa ve dvacátých letech minulého století z pláží chladného Baltu a myšlenkou byl návrat k přírodě a zdraví. První oficiální nudapláž v Československu však vznikla až roku 1985 u jezera Lhota u Staré Boleslavi.

Na vlastní kůži

Jako dítě jsem se hrozně styděl a představa, že by mě někdo zahlédl nahého, mi přišla neuvěřitelně trapná. Hlavně v případě, že by dotyčná osoba patřila k něžnému pohlaví. Ovšem to bylo do té doby, než jsem dovršil patnáctiny. Tehdy mě starší brácha vzal se svou partou na dovolenou na plachetnici a tam přišla první konfrontace s nahotou. Když jsme brázdili vlny Orlické přehrady, tak všichni vystavovali svá těla slunci bez vynechání jakéhokoliv místečka. Tehdy jsem se styděl, ale byl jsem jediný v plavkách, a tak pod tíhou okolností jsem se přizpůsobil. Prvotní ostych přešel rychle, pravděpodobně proto, že jsme na tom byli všichni stejně. Mě ta volnost vzala natolik, že od té doby používám plavky jen v nejkrajnější nutnosti a představa, jak sedím v mokrém kousku oblečení, mi je nepříjemná. Ovšem s koupáním na Adama (či na Evu) jsem začal objevovat i nádherná zákoutí naší republiky. Nuda pláže jsou totiž většinou pláže neoficiální, divoké. Tak jsem se například dostal do Ameriky u Berouna (dnes se tam již z bezpečnostních důvodů nesmí), do lomů v lesích u Lipnice nad Sázavou nebo do zatopené pískovny v Píšťanech u Litoměřic.

Stop úchylákům

V současné době u nás fungují nudisté i naturisté. Nevíte jaký je mezi nimi rozdíl? Nudisté vyznávají koupání a opalování bez plavek, naturisté ve svých aktivitách postoupili dále. Pořádají dálkové pochody, skupinové jízdy na kolech, dovolené, zakládají kempy, skáčou s padákem, dokonce už proběhly i svatební obřady, a to vše bez oblečení. S rozšiřující se komunitou dochází k bojům mezi nudisty a textiláky, jak jsou nazýváni nositelé plavek, o území na březích vodních ploch. Vytlačování naháčů je zdůvodňováno hlavně mravním ohrožením ratolestí. Ovšem nudisté mají své zásady a vyžadují, aby se dodržovaly. V těchto nepsaných pravidlech je mimo jiné zmiňováno, že nuda pláž není určena k fotografování ostatních bez jejich souhlasu, je zakázáno jakékoliv sexuální chování včetně voyerismu. Při nudismu jde o pocit svobody a pohody, nikoliv o prostředek uspokojování úchylek. V případě, že se mezi nudisty objeví někdo, jehož chování neodpovídá zásadám, je mu zpravidla okamžitě naznačeno, že má pláž opustit.

Bez rozdílů

Zajímavá a velice příjemná je komunikace mezi nudisty a naturisty. Ať člověk přijde kamkoliv, vždy je podle hesla „šaty dělají člověka“ zařazen do nějakého společenského žebříčku, přičemž takové zaškatulkování může být i mylné. Má-li na sobě někdo maskáče, nemusí být ještě voják. Na rozdíl od toho ve skupině nahých lidí se toto nestává. Mnohokrát jsem zažil, jak parta lidí, kteří by se na ulici bez zájmu míjeli, se po odložení všech svršků výborně baví. Nahota v tomto ohledu skvěle boří sociální hranice, protože jsou si v danou chvíli všichni rovni. Netvrdím, že by se mělo plošně začít s odhazováním oblečení, ale než někdo začne nudisty zahánět nebo odsuzovat, měl by si jejich pocit vyzkoušet. A kdo ví? Třeba ho to začne bavit.

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ

Myslela jsem si, že bezsrstá rasa psa, zvaná naháči, byla vyšlechtěna proto, aby se mohli zvířetem potěšit alergici. Veliký omyl. Předpokládá se, že se čínský chocholatý pes vyvinul z afrického bezsrstého psa, z něhož Číňané, kteří prý mají miniaturní psíky v oblibě, vyšlechtili psa menšího. Původně bylo toto plemeno známo pod mnoha různými názvy, např. čínský naháč, čínský jedlý pes, čínský lodní pes a čínský královský naháč. Dostávali pojmenování i po místech, kde byli objeveni. V Egyptě byli nazýváni pyramidovým naháčem nebo naháčem z Gízy, v jižní Africe jihoafričtí naháči a v Turecku pak byli větší psíci tohoto plemene pojmenováni jako turečtí naháči. Předpokládá se, že čínští námořníci, plavící se po mořích, měli na palubě psy a s jejich štěňaty obchodovali v přístavech s místními obyvateli. Během epidemie moru, který přišel právě z Číny, se bezsrstí psi brali na paluby lodí, aby lovili hlodavce, přenášející tuto nemoc. Na začátku 16. století španělští cestovatelé nalezli čínské chocholaté psy i v Mexiku a dalších částech Střední a Jižní Ameriky. Během 18. a 19. století potkávali britští a portugalští průzkumníci tyto psy i v Africe a Asii.

Naháč v posteli

Michaela Glossová z Dubí u Teplic si první fenku pořídila v roce 2005 a první vrh odchovala o tři roky později. Správně se jedná o plemeno čínský chocholatý pes, ve spojení se slovem „naháč“ jsou jen plemena peruánský naháč a mexický naháč. Tato dvě plemena jsou na rozdíl od čínského chocholatého psa zcela nahá. Pojmenování plemene čínský chocholatý pes bylo odvozeno právě od jeho typických chocholek na hlavě, ocásku a nožkách. Michaelu Glossovou nejvíce upoutalo to, že svým vzezřením toto plemeno připomíná koníka. Nutno podotknout, že plemeno má dvě variety: bezsrstá (hairless) –pejsek připomínajícího koníka a osrstěná (powder puff neboli labutěnka). „Já jsem si jako prvního jedince pořídila osrstěnou fenku a mým snem bylo odchovat si vlastní bezsrstou fenečku.“

Jakou má tento pejsek povahu?. „Je mazlivý, chytrý, učenlivý a hravý,“ říká Michaela Glossová. „Velmi záleží i na majiteli, jak si pejska vychová. Čínský chocholatý pes s vámi půjde nadšeně na procházku, bude vás rád doprovázet na výlety, dokonce má rád i běh u kola (v mírnějším tempu vzhledem k jejich velikosti) nebo s vámi rád stráví den v posteli. Díky jeho vyšší tělesné teplotě vás v posteli zahřeje. Někdy v ní zaujímá opravdu kuriózní polohy. Mezi nejoblíbenější polohy hlavně štěňátek patří poloha v klubíčku vedle majitelova krku, nebo velmi oblíbená ,šála‘. Ta spočívá v ležení štěněte přes váš krk, i když vás to tak trochu dusí. Není výjimkou, že se probudíte mimo polštář, protože na něm zaujal polohu váš naháček. Úžasně skladní jsou při stanování, kdy se probudíte i se čtyřmi číňánky v jednom spacáku. Natolik milují kontakt se svým majitelem.“

Nejen alergikům

A jak toto plemeno přijímá výcvik? „Ačkoli se jedná o společenské plemeno, výcvik přijímá celkem snadno. Dokonce se nimi dají plnit sportovní zkoušky i běhat agility. Vyloženě jde o přístup majitele. U tohoto plemene je výhoda, že nikdo nečeká sportovní rekordy, takže jakýkoli úspěch je bonus navíc. V poslední době začíná přibývat ,akčních‘ majitelů, kteří se psy cvičí. Čínský chocholatý pes je příjemné malé a skladné plemeno, platí zde nepsané pravidlo – jeden není nikdy dost, a tak má málokdo jen jednoho jedince,“ říká Michaela Glossová. Starost o srst asi bude problém… „Co se týče osrstěné variety, u té je potřeba používat kvalitní šampony a kondicionéry na rozčesávání srsti. Minimálně jednou týdně pročesat pejska. Záleží na typu srsti, některá srst se velmi cuchá a je optimální ji česat alespoň jednou za dva dny. Péče o srst ale není tak náročná jako u jiných dlouhosrstých plemen.“ Je to opravdu plemeno vhodné pro alergiky? „Ano i ne. Toto tvrzení nelze zobecňovat. Záleží na typu alergie. Chce to vyzkoušet delší návštěvu u chovatele. Pokud by se jednalo pouze o alergii na chlupy, pak ano, je to plemeno pro ně vhodné,“ zdůrazňuje chovatelka. Na co si dát při jeho chovu pozor? „Je potřeba být opatrný už při koupi pejska. Rozhodně je lepší vybírat z pejsků s průkazem původu. Mnohdy ceny štěňátek bez průkazu původu nedosahují ani ceny skutečných nákladů. Pak je na místě otázka, kde se ušetřilo? Původ zvířátka znáte pouze štěňátek s průkazem původu. Vzhledem k rozšířenosti plemene již ceny štěňátek s průkazem původu nedosahují výše jako před deseti lety. Není proto problém sehnat štěňátka celkem ve velkém cenovém rozpětí. Při výběru je možno kontaktovat poradkyni chovu, která ráda poradí, kdo má zrovna jaká štěňátka vzhledem k vašemu budoucímu záměru s pejskem.“

TEXT A FOTO: PETR BAMBOUSEK

Přestalo pršet. Hluk přívalového deště vystřídal nesmělý zpěv ptáků. Z lesa na protějším břehu stoupá pára a nad řekou se nese skřehotavý hlas zoborožce. Jsem zvědav, co nás na řece čeká. Vždyť to není ledajaká řeka. Tohle je Kinabatangan.

O řece Kinabatangan se říká, že je pokladnicí biodiverzity jihovýchodní Asie. Kupodivu je to pravda i přesto, že… V 19. století získala nad územím kontrolu britská koruna a hlavním správním městem se stal Sandakan, dnes druhé největší město státu Sabah. Dolní tok řeky Kinabatangan byl od správního města na dosah, a tak proběhly rozsáhlé průzkumy zaměřené na těžbu vzácného dřeva. Na začátku 20. století začalo na severu Bornea masivní odlesňování, které nabralo největší obrátky v 80. a 90. letech. Břehy řeky Kinabatangan samozřejmě nebyly ušetřeny.

Na konci 20. století tlak těžařských společností poněkud ustal. Vystřídal ho ovšem fenomén možná ještě děsivější, totiž pěstování palmy olejné. V současné době se odhaduje, že z Malajsie, Bornea a Sumatry pochází 85 % světové produkce palmového oleje. Nekontrolovaný rozmach palmových plantáží způsobuje vážné omezení životního prostředí pro místní unikátní formy života, které tlaku nedokážou dlouhodobě odolávat. Smutným paradoxem je, že pohnutkou pro vznik palmových plantáží byly ekologické snahy. Palmový olej se měl využívat nejen v potravinářském a kosmetickém průmyslu, ale také jako biopalivo, které je šetrnější k životnímu prostředí. Zhruba 16 % světové produkce palmového oleje končí v zemích Evropské unie. A zatím na druhé straně planety ochranáři přírody vedou nekončící boj o záchranu každého hektaru lesa.

Safari po asijsku

Monzunové období trvá od listopadu do března a přináší velké množství srážek s vrcholem v prosinci a lednu. Denní lijáky nejsou výjimkou. Během dvaceti minut zmizí pod hladinou stezky, po kterých jsme ještě před chvílí šli, a kolem naší ubytovny se vytvořilo malé jezírko. Odpolední výprava na řeku se zdá být ohrožena. Déšť naštěstí ustal stejně náhle, jako začal, a my se můžeme opět nalodit do člunu. Lodivod odrazil od břehu a dvouhodinová cesta po proudu řeky začíná. Během pár minut loď zpomaluje a my se setkáváme se všudypřítomnými makaky dlouhoocasými. Vytvářejí skupiny, čítající i několik desítek jedinců, a krmí se vším, co jim řeka přinese. Pochutnají si na plodech stromů stejně jako na říčních krabech. Proto se s nimi můžeme často setkat přímo u břehu řeky. Tam na ně ovšem číhá skryté nebezpečí. Na hladině se objevily oči krokodýla mořského, který trpělivě čeká na svou kořist. Makakové patří mezi velmi časté oběti. Každý člen v tlupě makaků má své jasně dané úkoly, proto na větvi nad řekou jeden z nich hlídá. Jakmile spatří siluetu krokodýla, okamžitě vydá poplašný signál a opice od břehu rychle mizí. Krokodýl si musí na svou příležitost ještě počkat, a naše loď pokračuje dál.

Podél řeky stojí v pravidelných rozestupech volavky bílé, které zcela ignorují projíždějící loď a soustředí se na rybky mezi kořeny stromů. Krajina v tomto období získává díky čerstvému listí svěží zelenavý odstín, a právě listí je oblíbenou pochoutkou jednoho z nejvíce fascinujících obyvatel břehů řeky, opice jménem kahau nosatý. Lodivod nekompromisně mění směr jízdy a výrazně zpomaluje u stromu, který si skupina nosatých opic vybrala za zdroj dnešní večeře. Kahau nosatý je bornejský endemit a řeka Kinabatangan hostí jednu z největších populací těchto podivných opic.

Tělesnou stavbou nejsou podobní žádnému jinému druhu opic, i když geneticky jsou patrně svázáni s hulmany, kteří v okolí řeky také žijí. Nepřirozeně velký nos samců se vyskytuje v jejich pojmenování snad ve všech jazycích včetně toho latinského. Jen místní název monyet belanda toto přízvisko přímo nenese, ovšem jeho význam (holandská opice) v sobě nese posměšné vyjádření podobnosti s kolonizátory Bornea. Naše loď právě proplouvá kolem stromu, na němž se krmí početná skupina nosatých opic. Po chvíli pozorování jsem si všiml, že na druhém břehu přistál zoborožec bělolící a nabádám lodivoda ke změně směru. Zoborožec trpělivě čekal na přílet samice a naše loď ho nijak nerušila. Pokračujeme po proudu řeky a nad hlavami nám přelétají anhingy a zoborožci čtyř druhů.

Lesní muži

Náhle loď prudce zpomalila a blížíme se ke stromu, kterému dominuje jediné zvíře: orangutan. Na rozdíl od makaků a kahaů žijí orangutani spíše samotářsky. Skupinky tvoří převážně samice s mláďaty, která se u matky zdržují okolo pěti let. Adolescentní samci pak opouštějí bezpečí mateřské náruče a žijí odloučeně. Pohlavně dospívají v 15 letech, kdy také vyhledávají samici ke spáření. Orangutani jsou mimořádně inteligentní tvorové. Při hledání potravy se neomylně vracejí ke stromům, které právě mají plody, a to i v případě, že jde o strom plodící jen jednou za pět let. Je zřejmé, proč dostali právě jméno orang-utan (lesní muž). Vzhledem k odlesňování klesla během posledního století orangutaní populace o devadesát procent!

Při několika výpravách na řece jsme měli štěstí, podařilo se nám spatřit jak dospělého, tak mladého samce, a dokonce i samici s mládětem. Ne vždy je ovšem na projížďce po řece tak živo. Na jedné výpravě byl lodivod dokonce tak zoufalý, že nenaplní dychtivá očekávání turistů čekajících na setkání se zvířaty, že po půl hodině marného pátrání strhl loď prudce stranou a řítil se k protějšímu břehu. Po přistání u kmene vysokého stromu, ukázal do spleti větví a prohlásil: „Toto je veverka.“ Rozpačité pohledy posádky lodi ovšem rozptýlila zpráva z druhé lodi, vracející se z opačného směru. Lodivodové si chvíli velmi živě povídali v domorodém jazyce, pak jsme se dozvěděli novinu, která plně zastínila úsměvnou epizodu s veverkou: „Dvacet minut jízdy odsud se pohybuje stádo slonů!“

Sloní trpaslík

Bylo rozhodnuto, i za cenu velmi pozdního návratu vyrážíme za dalším endemitem – slonem bornejským. Nedávné studie DNA ukazují, že populace slonů žijících na Borneu je samostatným poddruhem slona indického. Vzrůstem je mnohem menší (anglický název „pygmy“ označuje „trpasličí“), má kulatější hlavu a proporcionálně větší uši. Odhaduje se, že celková populace na Borneu dosahuje okolo 2000 exemplářů, přičemž většina z nich se zdržuje na území mimo hranice formálně vyhlášených chráněných území. Jsou tak pod velkým tlakem neustálého zmenšování přirozeného prostředí. Studie, které dokazují jejich bornejský původ, pomáhají biologům ukázat nutnost ochrany těchto oblastí. Dolní tok řeky Kinabatangan je domovem populace, jež čítá okolo 150 slonů a pravidelně migruje po obou březích řeky. Naše loď se pomalu přiblížila ke břehu a my je poprvé spatřili. Skupinka slonů hodovala na porostech obří pobřežní trávy. Zůstali jsme s nimi až do setmění, kdy nás lodivod přemluvil k návratu do ubytovny. S těžkým srdcem jsme souhlasili, přestože jsme tušili, že v následujících dnech je už nepotkáme. Pomalu se snesla noc a my už zcela po tmě vystupujeme z lodi. Končí den na řece Kinabatangan. Žezlo přebírá noc a s ní přichází zcela jiná tvář okolí řeky – ožívá království hmyzu. O tom třeba někdy jindy.

TEXT A FOTO: JIŘÍ KOLBABA

Jediné místo na Zemi, které si žádný člověk dosud nezabral. A jediné, kde má také příroda navrch. Krásná a tajemná Antarktida nabízí svá tajemství, ale jen pokud k ní přistupujete s náležitým respektem.

Po přistání v Buenos Aires vše proběhlo jihoamericky zdlouhavě, ale zdárně. Vystoupil jsem před budovu letiště a polilo mě neskutečné horko, teplota dosahovala 36 stupňů. V Praze jsem nastupoval při extrémních minusových teplotách a letěl jsem přece do Antarktidy. Kalhoty z trojvrstvého gore-texu, poctivá péřovka a vysoké hřejivé boty od Merrellu… Stačil jen nepatrný pohyb a už ze mě lilo. Po mnoha zmatcích a hodinovém zpoždění jsem nakonec s Aerolíneas Argentinas přeletěl do Río Gallegos, hlavního města provincie Santa Cruz.

Velmi brzy jsem se zorientoval a za pár desítek minut už povlékal postel v jakýchsi předpotopních kasárnách přímo na letišti. Zprvu to vypadalo divně, ale měl jsem informace, že tady je někdo, kdo zná někoho, jenž prozradí někoho, kdo mi pomůže při plánované cestě na Antarktidu. A skutečně, druhý den jsem se sešel se sympatickým kapitánem Alonsem a vše jsme do detailu domluvili. Přelet vojenským speciálem Herkules do Antarktidy byl naplánován za několik dní, a tak jsem volný čas využil pro cestování po argentinské a chilské Patagonii.

Krásné divadlo se odehrává jen 80 kilometrů od základny. Tam se do Canal de los Témpanos – Kanálu ledových ker – denně s ohromným rámusem noří tuny pohádkově namodralého ledu z ledovce Perito Moreno, jednoho z největších přírodních skvostů světa. Jediného ledovce, který neubývá, naopak prokazatelně roste. Strávil jsem tam tři dny a skoro se od něj ani nehnul. V přítomnosti tak nadpozemské přírodní krásy mi zase po nějaké době bylo absolutně skvěle. Abych mohl fotit až do pozdního večera a od časného rána, přespal jsem vždy ve voze. Myslel jsem si, že jsem na odloučeném místě docela sám, ale to jen do té doby, než jsem si všiml strašidelných stínů. Sporadicky vykukující měsíc mi odhalil, že kolem vozu se vytrvale potulují urostlé lišky. Jistě o mně věděly a přišly mi prostě dát dobrou noc. Tak jak se na slušné lišky na konci světa (byl jsem nedaleko oblasti, která má přívlastek Fin del Mundo) sluší.

Po návratu zpět do kasáren se v rozhovorech stále více objevovala slova Antarktida, Herkules a Marambio. Nic konkrétního se ale nedělo. Byl jsem před „gumovým“ časem, vojenskou logikou této jednotky, ale hlavně před vrtkavým počasím již dříve varován, takže jsem to bral docela se stoickým klidem. Utíkal den za dnem a pátý den ráno jsem náhle dostal rozkaz sbalit rychle zavazadlo a připravit se na odlet letadla. No, byl to spíše pokyn – jsem přece jen civil. Sen se začal naplňovat.

V ledovém světě

Vojenské letadlo Hercules C-130 mi připomnělo silnou scénu z filmu Vlasy. Dokonce jsem se šel podívat, zdali má vzadu mohutnou sklápěcí rampu, po které vpochodovali do útrob obra vojáci, odvedení do války ve Vietnamu. Nastupoval jsem téměř obřadně. Vyvrcholením bylo pozvání do kokpitu a seznámení s kapitánem. Směl jsem tam dokonce zůstat i při přistání na ranveji argentinské stanice Marambio. Známá antarktická základna na ostrově Seymour se měla stát na pár hodin přestupní stanicí. Vše však nakonec bylo úplně jinak. Antarktida je naprosto ojedinělé místo. Tady neplatí pravidla, podle kterých lidé žijí. Vše je zde řízeno přírodními zákonitostmi a mechanismy. Člověk je na veškeré rozmary Antarktidy krátký. Jakékoliv podcenění přírodních sil a přecenění těch vlastních vedlo v minulosti již mnohokrát k nevyhnutelným katastrofám. Antarktida jich zná stovky.

A tak, i když jsem měl na Marambiu zůstat jen pár hodin a pokračovat dál na českou vědeckou stanici Johanna Gregora Mendela na ostrově Jamese Rosse, strávil jsem zde – jediný cizinec – s argentinskými vědci, vojáky a podpůrným personálem víc jak dva týdny. Nejdříve bouřlivé počasí, téměř stokilometrový vítr strhával do vodorovného letu sníh i jemný písek, později pro nedostatek leteckého benzinu nemohly helikoptéry vzlétnout. Nebyl jsem jediný, kdo na zásobovací loď netrpělivě čekal. Dozvěděl jsem se, že na stanici došel cukr, ale co horšího, nebylo už maté, tradiční argentinská obdoba čaje. Závislost Argentinců na tomto národním nápoji je tak silná, že by to časem, umocněno izolací stanice, mohlo značně zvyšovat nervozitu mužstva.

Čas jsem tedy využil pro dobrodružné výpady okolo stanice. Musel jsem být opatrný. Je zaznamenáno mnoho případů, kdy lidé ztratili v bouři cestu a umrzli třeba jen pár desítek metrů od cíle. V extrémních podmínkách jsem testoval fotografické vybavení, oblečení a nakonec i sám sebe. Stále víc a víc jsem se skláněl před duchem a bojovností všech polárních objevitelů, badatelů a dobrodruhů, kteří se nesmazatelně zapsali do historie objevování ledového kontinentu. Denně jsem si připadal jako na jiné planetě. Mnohokrát jsem skončil v tak neprůchodném terénu, že jsem ani nevěřil, že projdu. V takových místech, víc než kde jinde, mě neustále napadalo, že našlapuji na půdu, kterou ještě nikdy přede mnou nikdo svou nohou neoznačkoval. Nevím, mám-li z toho mít radost, nebo si to spíš vyčítat. Směs vzrušujících pocitů objevitele i provinění, že svou přítomností definitivně ničím panenskost zdejší krajiny.

Také jsem „objevil“ neuvěřitelně rozlehlé lokality s pozůstatky prehistorického podmořského světa. Miliony, a to rozhodně nepřeháním, fosilií různých druhů mořských mušlí a ulit tu ležely navrstveny s kousky zkamenělých korálů. Nikdy bych si nedovedl představit, že něco takového uvidím. Důkazy, že Antarktida, než našla tuto svoji zeměpisnou šířku a došla mohutného zalednění, prošla v prehistorii různými fázemi a geologickými změnami. Vždyť v období křídy – před 144 až 64 miliony let – se po této části někdejšího prakontinentu Gondwana proháněli dinosauři a vačnatci tudy migrovali mezi Jižní Amerikou a Austrálií.

Přelet nad českým hnízdem

Denně jsem s vedením základny vyjednával přepravu ke krajanům. Dokonce jsem již několikrát čekal se záchrannou vestou v leteckém terminálu vojenské základny Marambio, ale vždy nakonec z letu sešlo. Až jednou… Bylo pěkné počasí. Okamžitě po vzletu helikoptéry jsem se pustil do překotného focení všeho, co jsem z okénka zahlédl. Najednou rána… a chvíli jsem nevěděl, „která bije“. V hlavě prázdno, ruce také prázdné (aparát mi spadl na podlahu stroje), v očích krev. Stalo se neuvěřitelné, vojenské helikoptéře se za letu utrhly dveře a snesly se do hlubin Wedellova moře! Při pádu mě ještě stačily zranit v obličeji, na noze a ruce. Zranění to nebyla příliš vážná, ale krev v obličeji a na žluté záchranné vestě pilota i posádku značně vyděsila. Ihned stroj naklonili tak, abych nevypadl, a obě helikoptéry se vracely na základnu. Mrazivý vítr mě ale brzo probral. Snad podvědomě, ale docela bezprostředně po incidentu jsem sebral z podlahy fotoaparát a pokračoval ve snímání. Teď už pěkně bez rušivého skla – sen každého fotografa. Slibovali mi, že po ošetření a montáži nových dveří ještě tentýž den odletím. Dokonce i novou vestu mi uvázali. Po několika hodinách bohužel rozhodli jinak. Musel jsem na stanici Marambio vydržet ještě další týden.

Večer na základně proběhl docela zvláštně. Chlapi nosili pití a chtěli si se mnou připít na zdraví. Mluvilo se o štěstí v neštěstí. Kdyby ty dveře odletěly do rotoru, tak jsme se poroučeli do mrazivé vody i my. Přežít takový pád by ještě nemuselo znamenat, že je vyhráno. V ledové vodě Antarktidy vydrží lidský organismus při životě maximálně dvě minuty. I to je jeden z důvodů, proč argentinští orli létají vždy ve dvojici. Nikdo z důstojníků a pilotů Fuerza Aérea prý nic podobného nepamatuje. Incident se řešil až v ústředí leteckých sil v Buenos Aires. Byl jsem tak trochu hrdina i škůdce – někteří mě podezírali, že jsem to udělal kvůli lepším fotkám. Později mi došlo, že pokud bych neměl před obličejem aparát, mohl jsem být zraněn daleko víc. Kovová sluneční clona dostala takovou ránu hranou, že se neuvěřitelně zdeformovala. Zranění na obočí a na nose mi způsobila až zadní plochá stěna kamery.
Z toho plyne jednoznačné poučení: „Foťte, prospívá to životu a zdraví!“

Na čtvrtý pokus se sen konečně naplnil. Ani ne po hodině letu jsem se přiblížil k severnímu výběžku Ulu Peninsula. Přes okénko helikoptéry vypadala česká stanice Johanna Gregora Mendela v porovnání s Marambiem daleko upraveněji, komorně a mile. Pilot udělal velký oblouk nad stanicí a měkce přistál. Seskočil jsem ze stroje a v hluboké úkloně se přiblížil k hlavní budově vytoužené základny. Předklonit jsem se musel. Velí to předpis, jak z helikoptéry správně vystupovat. Byla v tom ale i symbolika. Právě se mi splnil letitý sen.

Polární Benátky

Základna stojí na břehu, jen několik desítek metrů od průlivu prince Gustava. Téměř osm kilometrů daleko se tyčí Red Island a horizont lemuje dynamicky členěné východní pobřeží Antarktického poloostrova. Scenerie tvořená ledovcovými splazy, skalnatými nunataky a pásy tmavých hornin. Nalevo Bibby Hill, napravo Cape Lachman. Ty už ale jsou na „našem“ ostrově Jamese Rosse. A mezi tím neuvěřitelně dynamický provoz, připomínající gondoly v Benátkách ve vrcholné sezoně. Ty gondoly však byly z různě barevného a různě starého pevninského i mořského ledu. V závislosti na směru větru a vodních proudů se přemisťovaly na mořské hladině všemi směry.

Vzhledem k tomu, že se můj příjezd na „Mendela“ značně zpozdil, bylo jasné, že dlouho zde nepobudu. Stanice se musí vždy v první půli března zazimovat a vědci se přesunou zpět do svých domovských pracovišť a univerzit. Snažil jsem se využít každé minuty. Focení okolo stanice jsem prokládal cestami na místa, kde jednotliví badatelé či týmy mají své pokusné plochy a měřicí přístroje, kde sbírají další a další materiál ke zkoumání a porovnávání. Po večerech vědci hodnotili data z přístrojů nebo prováděli první analýzy získaných vzorků. Většina vědecké práce čeká je i jejich kolegy vždy až po návratu domů.

Nezapomenutelná byla zejména rána. Odliv odhalil až téměř 300 metrů mořského dna a já se mohl vydat přímo mezi ty úchvatné kulisy, které tam různě poházeny zůstaly „zaparkovány“ až do dalšího přílivu. Chladné bloky ledu spolehlivě zrychlovaly tepovou frekvenci a tím rozehřívaly tělo. Menší připomínaly auto, větší spíš tramvaj, a ty největší byly velké jako fotbalové hřiště. Každodenní úchvatné divadlo nabízelo pozornému divákovi tak silný estetický zážitek, že se od něj – zejména v prvních hodinách a dnech – téměř nešlo odtrhnout. Během pár treků po okolí jsem k tomu ještě zaznamenal velmi zvláštní barvy hornin a sedimentů. Pozoruhodné byly geologické struktury, často modelované sopečnou činností. Na nich se místy objevovala druhově bohatá, i když drobná vegetace v podobě různě barevných mechů a lišejníků. Odledněný severní cíp ostrova Jamese Rosse je pro vědce badatelským rájem. Děkuji odpovědným odborníkům z brněnské Masarykovy univerzity, společnosti Czechoslovak Ocean Shipping, letošnímu týmu vědců ze stanice Johanna Gregora Mendela, důstojníkům a pilotům Fuerza Aérea za to, že jsem zde mohl být. Antarktida je kontinent oslepující krásy.

TEXT: JANA VLKOVÁ

Místa, kde před stovkami let tekla proudem krev, jsou dnes pro nás kronikou dob dávno minulých. Tato země je protkána antickými památkami a návštěva někdejšího Kartága se tak stává cestou nejen na sever Afriky, ale též napříč věky.

Času je bohužel málo, a tak jsem procházela jen ty nejznámější pozůstatky antických staveb, respektive celých měst. Jsem vetešnice a čím jsou věci starší, tím větší vzrušení ve mne vyvolávají. Tuniské vnitrozemí mě dokázalo rozechvět snadno. Města jsou obrovská, někdy zcela opuštěná, jindy posazená do krásných panoramat předhůří Atlasu. Během své návštěvy jsem se naplno nabažila a přesto mi ještě spousta věcí zůstala skryta. Má cesta začala v Tunisu. Zdejší vykopávky mě zcela nadchly, a to jsem ještě nevěděla, co mě dále čeká. Naleziště v hlavním městě, které nebylo mým nejdůležitějším cílem, nebyla nic v porovnání s tím, co jsem teprve měla vidět. Ještě téhož dne jsem se přesunula do nedalekého města Oudna. Ve vyprahlé krajině se skrývá amfiteátr, kapitol a kdesi kousek dál jsou ještě lázně a cisterny. Nikde nikdo, jen pár zpocených dělníků se věnovalo rekonstrukcím. Zarazilo mě, že zde nebylo parkoviště ani pokladny. Informace pro zvídavé návštěvníky jsem našla na informačních cedulích. Všude byl klid, nerušeně jsem nasávala zdejšího genia loci a poprvé zažila intenzivní pocit blízkosti dob dávno minulých, který se mi zde ještě mnohokrát vrátil. Například hned v blízkém městě Thuburbo Majus, kde dříve žili Berbeři a pak Punové, což historik pozná podle nepravidelného půdorysu ulic. Mně tuto skutečnost musel objasnit průvodce. Města, která Římané postavili později, mívají velmi pravidelnou pravoúhlou síť ulic. Obyvatelé Thuburbo Majus byli bohatí, žili z obchodu, z pěstování obilí, a na vrcholu rozkvětu prý město čítalo deset tisíc lidí, což nebylo na tu dobu zanedbatelné číslo.

Dva klenoty

S novým dnem na mě čekaly dvě historické perly Tuniska, Sbeitla v samém srdci země a Haidra nedaleko alžírských hranic. Údajně nejzachovalejší místní antické město Sbeitla nás uvítá vítězným obloukem. Na rozdíl od ostatních měst má tady každý z bohů známé trojice Jupiter, Juno a Minerva vlastní chrám. Většinou se všichni tři museli spokojit s jedinou stavbou, i když byla největší a nevýznamnější. Fascinovalo mě spojení stavebních stylů, s antikou se tu mísily křesťanské náplavy. Marně jsem se snažila najít půdorysy všech šesti kostelů ze 4. století, používali je pravověrní křesťané i heretici donatisté (křesťanské fundamentální hnutí). Nakonec můj pohled sklouzl na úžasné baptisterium, jehož nádržka se třemi titěrnými schůdky má dodnes zachovalou mozaiku.

Vrcholem naší cesty je město Hai¬dra. Silnice se sem klikatí mezi oblými vápencovými kopečky, které sem tam obrůstají piniové lesy. Kousek na sever se vypíná monumentální vápencový suk, který tvoří nesmírně fotogenickou stolovou horu nazvanou po králi Jugurthovi. Město bylo založeno jako trvalý tábor Augustovy 3. legie, nejspíš na základech vesnice, někdy na přelomu letopočtu. Prvními obyvateli byli váleční veteráni, díky stragegické poloze osady na významné cestě byl jejich život zde pohodový a klidný. Tady jsem si opravdu dosyta užila onoho tajemného pocitu, že kam šlápnu, tam mám pod nohou něco mystického. Z Haidry je dnes patrná obrovská čtvercová citadela, kterou vystavěli byzantští vládci potom, co si vybojovali město na Vandalech.

Veřejný dům a latrína

Závěr mé cesty patřil dvojici Dougga a Bulla Regia. Dougga je dobře zajištěnou památkou, k níž se sjíždějí i autobusy se školními výlety nebo s poznávacími zájezdy. O návštěvníky nemá nouzi, ale vykopávky jsou tak velké, že všechny zvládnou hravě pohltit, aniž by vznikaly nějaké návaly. Toto antické město má především geniální polohu. Z úbočí malého pahorku shlížela místní elita na úrodná pole v údolí a svůj čas trávila návštěvami divadla, lázní a jinými kratochvílemi. Tak se to alespoň píše na informačních tabulích. Město mělo v době svého největšího rozkvětu asi pět tisíc obyvatel. Vzhledem k tomu, že k jeho zániku nedošlo vypleněním ale nejspíše degenerací obyvatelstva, tak se nám dochovalo vcelku velice zachovalé. Dougga se pyšní dvěma unikátními a také ¬nejnavštěvovanějšími atrakcemi. Tou první je ¬nevěstinec, což byla jediná patrová budova ve městě. Efektivní provoz zajišťoval vchod s recepcí a pokladnou, oddělený od provozovny a diskrétního východu na druhé straně. Tou druhou jsou exkluzivní latríny umístěné uvnitř města. Ty pro plebs byly na okraji, v místech, kde byste dnes třeba hledali druhý vstup do Douggy.

Bulla Regia je dosud jediné známé antické naleziště, kde jsou domy zakopané pod zemí. Takové umístění mělo prostý důvod, lidem bylo horko, a tak bydleli ve sklepech. Podobně jako již dříve Berbeři ve svých jeskyních. Domy ovšem měly všechno, co se od luxusních římských domů očekávalo.

Stopa antiky dál na západ ještě pokračovala, ale můj čas v této zemi se bohužel chýlil ke konci. Tudíž, ač nerada, musela jsem svou cestu stočit od podhůří Atlasu a vydat se ze zavátých měst zpět na letiště, kde se má, jistě ne poslední, návštěva Tuniska završila.

TEXT A FOTO: PETR TŮMA

Posvátné místo indiánského kmene Siouxů. Little Bighorn a gigantické hlavy pěti prezidentů vytesané v Mount Rushmore… Klasika, když poznáváte Spojené státy. Ale dá se to ještě vylepšit. Třeba když projíždíte Jižní Dakotou na stroji, který váží přes 400 kilo, a zvuk čtyřtaktního dvouválce připomíná blížící se bouřku…

Všude kolem byly harleje. Jako by se doposud ubíhající filmový pás náhle zasekl v jediném záběru. Lidé se zastavili, dívají se i batolata v kočárcích. Bezstarostná jízda bikerů výhradně na strojích legendární značky Harley-Davidson měla jako cíl městečko Sturgis. Běžně ho obývá nějakých 15 000 obyvatel, ale ti všichni odjedou první týden v srpnu na dovolenou, neboť vědí, že se na jejich hlavní ulici budou dít věci… Jako kobylky ji zasypou hordy motorkářů, a sjede se jich tam přes půl milionu! Největší podobné srazy v Evropě, ty na Faaker See nebo Faru, jsou proti tomu akcičky okresního formátu.

Born To Be Wild

Malý boeing společnosti United Airlines na trase z Chicaga do Severní Dakoty se otřásal turbulencemi výbuchů smíchu. Černošská letuška se očividně zhlédla ve Whoopi Goldbergové a rytmicky „přerapovala“ kapitánovo hlášení, kde se nachází „emergency exit“ a jak a kdy se připoutat. Dokumentarista by z toho udělal super biják, už proto, že letadlo bylo přecpáno týpky oblečenými v kůži, s lebkami vytetovanými na pažích. Připomínalo to úvodní sekvenci z „trestaneckého“ snímku Con Air, jen prostorem neduněl song Sweet Home Alabama od Lynyrd Skynyrd (kapely, která o tři stěžejní členy přišla v roce 1977 při leteckém neštěstí). Přistání kupodivu proběhlo normálně, ostatně v Jižní Dakotě nemají u letiště poutač na Hard Rock Cafe, který by šlo sundat křídlem. Okolní prérie tvoří skvělou kulisu pro velkou jízdu a největší setkání strojů s iniciálami H-D. Navíc je v tomto americkém státě povoleno jezdit bez helmy. Kdo by se v ní proto pařil? A kdo by se dobrovolně potil v bundě vycpané chrániči? Všechno to šlo dolů – motorkáři vizuálně okořenili silnice tím, že na strojích seděli jen v plavkách a brýlích. Vynikla tak svalnatá, byť trochu pupkatá těla, ramena přes celá záda, za která by se nemusel stydět ani Schwarzenegger. A také tetování. Vévodily mu lebky, zkřížené hnáty a vůbec poslové ďábla. Hutné riffy nesmrtelné rockové vypalovačky a neoficiální hymny všech bikerů Born To Be Wild od kapely Steppenwolf prosytily vzduch.

Žízeň je veliká

Je třeba ji hasit. Naštěstí je dost piva. Čepují dívčiny v tangách, připomínající modelku Marisu Millerovou, vnadnou blondýnku, jež si zapózovala v reklamě na Harley-Davidson V-Rod Muscle. Bělostné tělo obtažené černou kůží a ležící na černé mašině dokázalo patřičně povzbudit chlapskou představivost, jak ukázal následný prodej tohoto modelu motorky.

Konzumace piva bývá ve Sturgisu závratná, a to i přesto, že ta americky slabá zrzavá voda vychází na čtyři dolary. Za další bankovku, kterou dívkám vsunete za podvazkový pás, na vás děvčata udělají sexy pukrle a poodhalí, co skrývají pod podprsenkou! Jaksepatří si toho užívali jak postarší Georgové Washingtonové vyobrazení na jednodolarovkách, tak neutrálně se tvářící policisté. Ti děvčata naoko pozatýkají, aby je vzápětí pustili „na podmínku“. A domluvili jim, že bude vše OK, když si alespoň přelepí bradavky kovovým čtvrťákem, „kvótrem“.
Většina z harlejářů i prodavaček občerstvení tu uznávala zásadu Ralpha „Sonnyho“ Bargera, nejslavnějšího pekelného anděla, který kdysi řekl: „Chovejte se ke mně slušně, a budu s vámi jednat ještě líp. Ale naložte se mnou špatně, a pochopíte, že existuje další stupeň od výrazu hůř…“ A tak mi pouze jeden chlápek na přímo řekl: „Buď tu fotku hned smažeš, nebo ti to cvakátko přede všema rozdupu!“

Pohodoví divočáci

Co se odehrávalo po setmění s tím, jak přibývalo piv a ubývalo paprsků žhavého slunce, to nejlépe ukazují fotografie. Ale bez zajímavosti nejsou ani čísla:

Na Sturgis Rally se na svých strojích objevilo během jediného týdne více než 500 000 fanoušků značky Harley-Davidson. Občerstvovali se a nakupovali zboží u 900 stánků, u kterých vyprodukovali 600 tun odpadků. A také utratili přes 12 milionů dolarů! Za padesát „bucků“ si v místních drive-in kaplích řeklo své „Yes, I Do“ na 140 párů; žen „nahoře bez“ jsem za dva dny viděl více než ve všech amerických filmech za celý život.

Ovšem zdaleka nejpříjemnější bylo zjištění, že ti všichni lidé kolem, připomínající klony vousáčů ze ZZ Top, jsou v pohodě. Stejně jako jízda na harleji, který vrní a zespodu hřeje, a tím připomíná jízdu v koňském sedle. Neženete se dvoustovkou vleže po dálnici, místo toho se rozhlížíte kolem, užíváte si vítr ve vlasech, doteky slunce, volnost, v lepším případě i cestu jen tak, bez cíle.