FRANTIŠEK VONDERKA

První telefonát vzala jeho žena. L. Mňačko je totiž na své rakouské adrese jen velmi těžko k zastižení. Teprve za pár dní se mi podařilo hovořit se samotným Mňačkem. Vysvětluji, proč s ním chci mluvit a o čem a z druhé strany jsem přerušen: „To je zajímavé, přijeďte…” Ptát se na popis cesty v Grosshoffleinu je ovšem zbytečné – místní mě okamžitě směrují k domku na Vídeňské ulici… V přízemí fasujeme kávu a mizíme ve spisovatelově pracovně v prvním patře. A mizíme na několik hodin…
Kdy podle vás zemřel komunismus? Zemřel na leninismus. Kritičtí komunisté, kteří měli odstup k partaji, sice hovoří až o stalinismu, ale ve skutečnosti to začalo už s Leninem.
Lenin podvedl svět. Ovlivnil ho na dlouhé desítky let. A přitom šlo o chiméru, která vycházela ze špatného hodnocení společenské situace, ano, z podvodu. Lenin však získal milióny přívrženců na celém světě…
I vy jste k nim určitě dobu patřil… Ano, i já jsem v určitém období podporoval komunistické myšlenky. Ale pak jsem začal vidět rozpory. Začal jsem pochybovat o svém zdravém rozumu. Ptal jsem se sám sebe, zda nejsem úchylkář, oportunita. Až když toho začalo být příliš hodně, pochopil jsem, že ta chyba není ve mně a rozešel jsem se s komunistickým hnutím. Pomáhal jsem však upevňovat moc komunismu…
Pak jste se stal ovšem jeho tvrdým kritikem a odpůrcem… …Chtěl jsem tak odčinit, co se dalo. Ale křivd, které se staly, je taková spousta, že se nedají napravit. A to je trpký pocit. I proto bude účtování s touto částí dějin velice hořké. Musí se tak však dít podle práva, očista bez právních základů neexistuje. Někteří křiklouni to vidí jinak. Místo odsouzení konkrétních provinění by rádi odsuzovali paušálně. Nezapomeňte, že zlomové časy jsou i časem lůzy a spodiny. Lidí amorálních a defektních a tohle je vždy jejich čas. Dnes už tu máme novou formu zastrašování a zároveň nechuti vypořádat se se skutečnými viníky. Ti nějak zmizeli ze scény… Právě v tom to je. Problém je v tom, že jsme hlavní nositele toho šílenství, které tu bylo, nevolali k právní odpovědnosti. Do toho se nikomu příliš nechce.
A jaký to má podle vás důvod? U některých je to iluze křesťanské velkorysosti. U jiných strach, co kdyby se to přece jen nakonec změnilo. Je to strach naprosto neoprávněný, ale je to v kostech. My žijeme mezi dvěma strach. Ten starý ještě nevyčpěl a ten nový pocit nejistoty z toho, co se na nás valí a jak to s námi dopadne, už námi lomcuje. Diktátorské režimy neumírají přes noc, zanechávají po sobě dlouhodobější dědictví. A strach je jeho součástí. Lidé jako Jakeš, Bilak a další by se prostě měli odpovídat před nestrannýma přísně objektivním soudem. Já bych třeba šel Bilakovi svědčit i jako svědek obhajoby…
Opravdu? Nebyl vždy stejný jako v období normalizace, na počátku šedesátých let udělal i některé dobré věci. Tohle vše by ten soud musel zvážit. Tenhle soud by měl tedy ukázat kořeny a zákulisí toho, co bylo. Takže nejde ani tolik o účtování s konkrétními lidmi, ale o účtování se systémem. Já nežádám žádné kolektivní autodafé.Jen si myslím, že někteří komunističtí předáci by byli velice posloužili naším národům, kdyby řekli – byla to chyba a my na tom všem máme takový a takový podíl viny. To byla jejich šance. Jenže oni se zatím nechtějí vzdát ani privilegií, které si uzurpovali. Považují je za samozřejmost, protestují,když jim chce někdo sáhnout na majetek, který si nakradli. Takhle člověk sám se sebou neúčtuje. Opakuji: potřebujeme morální očistu, bez chuti k ní to nepůjde dál. Ekonomicky se to možná zvedne, ale budou se vytvářet velmi podivné poměry a budeme nadále národem zastrašených lidí, kteří se pokoušejí vegetovat eliminováním pojmů dobra a zla.
Co říkáte tvrzení, že klíčovým momentem společenské změny byly demonstrace studentů? To, co zaznělo v parlamentu, byl dost diletantský pokus o novou legendu. Policejní pendreky najdete všude v demokratické Evropě. U nás bylo zbito několik studentů a udělal se z toho kardinální příklad potlačujícího totalitního režimu. Jenže potlačení začalo už po únoru 1948 a mělo mnohem brutálnější podoby. I Gottwald, Novotný a Husák se báli. Když jsme s nimi diskutovali – a oni si nás občas zvali, marně jsme se je snažili přesvědčit, že nechceme moc ani pozice, ale jen svobodně psát… Oni nám nevěřili, protože jsme je kritizovali a kdo mne jednou kritizuje, ten mi chce přece zákonitě skočit po požeráku. Tak se to tehdy bralo Oni v nás viděli potenciální nebezpeční pro svoje pozice. V inteligenci viděli, to zač ji vydávala leninská doktrína: prvek, který vlastně neví kam patří, má však určitý vliv, a proto je třeba ho eliminovat na minimum. Ale my jsme necht ěli vládnout! I mně nabízeli různé funkce. Žádnou jsem nevzal a ani nemohl vzít. Věděl jsem, že jakmile přikývnu, tak jsem v tom. V prostředí, které dokázalo změnit i velice talentované a slušné lidi. V prostředí, které nesnášelo kritiku a pravdu… Počkejte, my jsme s nimi během soukromých rozhovorů nejednali zrovna v glazé rukavičkách. Já jsem třeba Novotnému před svědky řekl, ať odstoupí, protože svojí politikou vede stát do strašné krize. A on to akceptoval. Byl proti mně a když vyšla kniha Jak chutná moc, tak se na mne rozzuřil,protože ji vztáhnul i na sebe. Vzkázal jsem mu,že když to na sebe vztahuje, že to je tedy o něm…
A jaký byl tedy Novotný? Budeme muset přehodnotit i některé lidi z těch let. Osobně si nedokážu představit vývoj k roku 1968 bez váhavého Novotného, který byl přístupný i některým argumentům. Nebyl to žádný státník, ale ani démon. Nakonec však odstoupil až pod tlakem. Celkově však šedesátá léta přinesla dost pozitivního a on to trpěl a toleroval. Soptil, ale dokázal akceptovat i jiné názory. Tyhle lidi bylo třeba trkat. Jenže kolem nich bylí lidé, kteří je netrkali a naopak je ujišťovali o jejich genialitě. I tady je třeba vidět jednu z příčin degenerace politické kultury. V okolí, které z těchto funkcionářů udělalo modly. Právě. Papaláši nahoře prostě museli mluvit do všeho a vyjadřovat se třeba k věcem, kterým vůbec nerozuměli. Vím to. Jezdil jsem třeba s Gottwaldem, a tak vím, že to byl v podstatě velice omezený člověk. Ale i on o problémech, o kterých neměl ani šajnu. Podle mého názoru nešlo ani tak o hierarchickou diktaturu osobností, ale spíče o diktaturu nomenklaturních křesel… A v tom, co bylo nejvýše, seděl vždy ten nejlepší… V exilu jsem napsal knížku o soudruhu Prášilovi. Ten se jednou dostal do národního památníku a vidí, že tam stojí sochořadí. Ani jedna ze soch však nemá hlavu. Prášilovi se dostane vysvětlení, že to všichni byli zrádci a že sochy nového nejvyššího vůdce strany se teprve odlévají… Moc a úcta prostě končila odchodem z funkce. Ano, taková je pravda. Ani Gottwald nebyl všemocný, nikdo z nich nebyl všemocný. Když jeli na dovolenou, tak kolektivně, aby proboha nikdo nezůstal doma a neudělal něco v době jejich nepřítomnosti. To je přece strach! Oni byli šiřitelé strachu a ten strach se do nich vrátil jako bumerang. Nakonec z nich bylí lidé, kteří se o sebe nejvíce báli. Proto potlačovali jakýkoli projev kritiky. Protože kritika v partaji byla vlastně totožná s odkráglováním kritizovaného. Mnozí na té šibenici skončili, stali se z nich „zrádci” a lidé tomu věřili. Dokonce i jejich nejbližší. Věřili, že systém špiclování a udávání je jenom výrazem bdělosti režimu.
Co bylo skutečným cílem vytváření podobného ovzduší? Cílevědomá atomizace společnosti. Podle hesla, nevěř ani vlastní ženě. Jen si vzpomeňte na Liz Londonovu, jak žádala trest pro svého muže! Měla z toho doživotní trauma. Nebo mladý Frejka, který žádal trest smrti pro svého otce. Jednou jsem s ním hovořil a on se ptal: Co s tím mám dělat, jak s tím mám žít? Co jsem mu měl proboha odpovědět! A kde se vzala ta obrovská víra v neomylnost strany, v „moudrost” jejich vůdců? Z komunistické strany, z komunistické ideologie se stalo něco na způsob náboženství. S komunisty šla velká spousta lidí, kteří cítili potřebu bezhraniční, bezpodmínečné a ničím nenarušené víry. To bylo stejné opium jako náboženství bigotních katolíků. Byli i bigotní komunisté, nejenom dogmatičtí. A i to bylo jedno z neštěstí té partaje… Totalitní minulost je za námi. Jejím výsledkem jsou trosky. Materiální i duchovní. Lidé znovu hledají opory. Právě teď si musím dát pozor na falešné mesiáše. A velice vnímavě reagovat na všechny hlasy, které dokonce volají po silném muži…
Nemyslíte, že jsou podobné hlasy dány i dopadem šokové terapie v ekonomice? Víte, to co přišlo, muselo přijít. Zbankrotoval totalitní režim a s ním zbankrotoval i každý jedinec. Musíme si uvědomit, že jsme na všechny sociální choroby, které existují a hledáme východiska. Ovšem tržní systém není lékem na všechny neduhy. To je omyl. Radikální reforma, jak ji prosazuj í někteří politici bez ohledu na to, co to dělá s národem, je ohromně nebezpečná. Skrývají se v ní budoucí sociální problémy, které budou mnohem vážnější, než ty dnešní. Nejde jít přes mrtvoly. To by mohly nastat bouřky. A v těch se různým mesiášům opravdu daří… Vzplanuly i národnostní vášně. Já mám ovšem někdy pocit, že nálepku nacionalistů mnohdy dostávají i ti, komu jde o naprosto legitimní národnostní zájmy. To se někdy z české strany stává a já jí to vyčítám. Ti, kdo hovoří o národních zájmech, to opravdu nejsou jen všechno fašisté, antisemité či luďáci. Tohle si myslí i někteří Slováci, ale to není správný pohled. Člověk se musí na věci dívat komplexně, aby pochopil co jde. Kdo to nepochopí, bude jenom dál rozdmýchávat nedorozumění. Z toho netěží jen extrémní nacionalisté na Slovensku. I v Čechách jsou síly, které si myslí „dost bylo Bratislavy”. Jen to nechtějí říkat otevřeně, a tak z rozkolu obviňují Slováky. Víte, nechci tu kvalifikovat osobnost Vladimíra Mečiara. Ovšem to, jak se s ním zacházelo, jak byl sundán z funkce a kdy inspirace přitom přicházela z Prahy, to mnohé Slováky uráželo. Znovu v tom viděli pokus o poručníkování. Víte, Slováci, když hovoří o Češích, tak si také neberou mnohdy servítky před ústa. Dovedou být hrubí i tvrdí. O všech když slyší na svoji adresu kritiku, která není fundovaná, dráždí je to. Stejně by ovšem reagovali i jiní. Mečiarovi měli konkrétně vytýkat, že porušil zákony. Místo toho se argumentovalo tím, že snad byl agentem StB. Možná, že opravdu byl, ale pokud to není dokázáno, tak to v demokracii nemá žádnou platnost. V demokratickém právním státě ovšem také platí, že když někdo vznese obvinění, které nemůže dok ázat, musí jít sám… To je znovu problém zákonů, které zatím nemáme. Potřebujeme moderní zákonodárství. Nikde na světe není dokonalé. Někde je horší, jinde lepší, u nás mizerné. A ani zatím nemůže být jiné. Musíme prostě z ruin vytahat cihly a znovu je klást jednu na druhou. Když někdy poslouchám některé naše politiky, naskakuje mi husí kůže.Všichni se dušují, jací jsou demokraté přitom o demokracii nemají ani potuchy, protože nejsou schopni diskuse. V demokracii se musí nejdříve o všem diskutovat, až pak mohou zákonodárné sbory přijmout svoje rozhodnutí a závěry. To u nás zdaleka ještě nefunguje. Demokracie se prostě nedá nadekretovat, ta se musí zažít. Ovšem i kvůli tomu je nutné zúčtovat s minulostí. Čím dřív, tím líp. Podle práva, aby nedocházelo k extrémům. Václav Havel se o to snaží… Ovšem někdy mám pocit, že i ti co se snaží, podléhají naivnímu idealismu, že lidé jsou dobří, a pro lid nevidí jednotlivce. Ano, lidé jsou dobří, když jsou uspořádané poměry. Když jsou kritické, tak promile zla, které je v nás, v každém z nás dřímá nějaký ďábel, jde nahoru. Jsme teď v určitém směru zvlčilejší než za totality. Teď každá může všechno, tehdy se to mělo jen autorizovaně. Já to ovšem tomu polistopadovému období nevyčítám. Jen konstatuj, že tomu tak je a že to ani jiné být nemohlo.
Co byste chtěl od zdevastované společnosti? Aby hned jednala podle důstojných norem lidskosti? Copak se to dalo čekat od lidí, kteří byli frustrováni, umlčováni, reglementováni a podléhali bezprávnímu systému? To vše do nich také trochu vlezlo, a chvíli potrvá, než se to dostane ven, než to vyčpí. Ale vyčpí to, nebojte se.

PAVEL HRABICA

Poprvé jsem viděl Lenina v létě 1970. Jako malý kluk jsem si odstál asi dvoukilometrovou frontu táhnoucí se takřka od Kamenného mostu, sadem kolem hrobu Neznámého vojína, okolo muzea Vladimíra Iljiče Lenina až na Rudé náměstí. Iljič, jak mu důvěrně říkal sovětský občan, ležel v rakvi přikryté skleněným poklopem. Nevýrazné světlo osvětlovalo jeho nažloutlou tvář. Lidé pomalu procházeli kolem, na tomto svatém místě se nesmíte zastavit, nesmíte mít fotoaparát, tašku, noviny v kapse. Iljič ležel pod příklopem a spal. Mírně vrásčité ruce, zaujaly mne nohy v černých ponožkách… Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem Lenina viděl ještě mnohokrát. Byl už jiný, než jsem si ho pamatoval z dětství. Ležel v sarkofágu přikrytý černým suknem do dvou třetin trupu. Ruce už evidentně nebyly „jeho” – upravované mistry balzamovacího umění. Kůže na hřbetech rukou hladká jako u reklamních figurín ve výlohách. Také uši nepřirozeně „voskové”, tváře silně napudrované. Tehdy jsem pochyboval, jestli to je vůbec ještě on.
Pověstí o výměně pravého Lenina za voskovou figurínu jsem slýchával hodně. Ve třicátých letech a pak v sedmdesátých letech za Brežněva se zase vyprávělo, že specialisté z balzamovacího týmu jezdí po Veliké zemi a shánějí po nemocničních márnicích nebožtíky podobné Leninovi, neb ten skutečný se rozpadá, a tak čas od času vymění „„provizorním.” Nebo že ho vyměnili už napořád, pravého Lenina už dávno zpopelnili a pohřbili na neznámém místě… Dosti srandy. Pokusme se na problém Lenina a mauzolea podívat vážně. Na prvním Sjezdu lidových poslanců SSSR, 2. června 1989 vystoupil na tribunu Sjezdového paláce v Kremlu spisovatel Jurij Jarjakin. Jeho tehdejší vystoupení se do našeho tisku samozřejmě nedostalo. Co řekl Karjakin? „Přátelé mi radili, abych to neříkal, ale já jinak nemohu. Už v dětství jsem se dozvěděl o jedné nepříliš známé a námi zapomenuté skutečnosti. Sám Lenin chtěl být pochován vedle hrobu své matky na Volkovském hřbitově v Petrohradě. Naděžda Konstantinovna i Marie Iljična, jeho sestra si to přirozeně přály také. Ani jeho, ani je neuposlechli. Stalo se, co se stalo. Bylo přerušeno jedno lidské přání. Není to mauzoleum leninské, ale stalinské. Zatímco dole ležel zesnulý, nahoře na ochozu chodil vrah v holínkách s měkkou podrážkou. A pak si ještě lehl vedle něho. Po Rudém náměstí jezdí tanky při přehlídkách, tělo se rozpadá a umělci a lékaři se stále snaží držet podobu velikého člověka…” Jeden z amerických sovětologů kdysi napsal, že o balzamování vůdce ruských bolševiků uvažovalo politbyro této strany již v roce 1923, tedy v období, kdy Lenin pobýval ochrnutý Gorkách pod Moskvou. O této variantě jednala však jenom část politbyra.
O tom, že bude Leninovo tělo uchováno na věčnost, anebo na dlouhá desetiletí, se nepřímo psalo již v prvních dnech po Leninově skonu. Uchování revolučního vůdce se dotkl ve své řeči při oficiáln ím pohřbu na Rudém náměstí Stalin, hovořili o tom Leninovi blízcí spolupracovníci Kameněv i Zinověv. I samotné odložení oficiálního státního rozloučení s Leninem o jeden den – na 27. ledna 1924 signalizovalo, že se něco děje. Důvodem bylo rozhodnutí vytvořit takovou hrobku, kam by měli přístup i ti, kteří se na pohřeb nemohli dostavit. Tehdy se definitivně zrodila myšlenka úplného balzamování. Původní mauzoleum tvořila jen primitivní dřevěná stavbička nad vlastním hrobem s průhledem na rakev s ostatky. Ještě v roce 1924 bylo započato se stavbou mauzolea dřevěného s malým ochozem v levé části. Bylo to v době, kdy Rudé náměstí nevylo ještě dlážděné. Dřevěná stavba vydržela do konce dvacátých let, kdy začala „grandiózní” přestavba hlavního města, která zahrnovala nejen výstavbu metra, ale i nového, kamenného mauzolea i dláždění Rudého náměstí. Spolu s mauzoleem existoval i početný tým lékařů. Zpočátku se o tělo V.I. Lenina staral především doktor Vorbjov a Zbarsij, postupem času se vytvořil početný tým. Na začátku třicátých let, jak se upevňovala Stalinova moc, se výrazně zpřísnil režim v mauzoleu. Byly vydány speciální průkazy, jmenován velitel mauzolea, lékaři měli přístup k tělu jenom za doprovodu vojáků z NKVD. Byla vybudována chodba z Kremlu přímo do mauzolea – při příchodu na ochoz procházeli státníci vždy kolem balzamovaného těla. Postupem času zde zřídili malou místnost – bufet, kam se chodili Leninovi nástupci i zahraniční hosté během mrazivých manifestací občerstvovat.
Dnes už není neznámá válečná epizoda odsunu Vladimíra Iljiče do Tambova. V souvislosti s možným obsazením Moskvy německými vojsky byl na Stalinův příkaz připraven speciální vlak. Zvláštní rakev, zařízení umožňující udržovat stálou teplotu a vlhkost, kterou měl trup v mauzoleu. To vše se od léta 1941 do léta 1945 přesunulo na jihovýchod od Moskvy. Po celou dobu stála před mauzoleem čestná stráž, aby si obyvatelé Moskvy i nadále mysleli, že velký Iljič je s nimi. Že však v Tambově mají „tajného návštěvníka” se po malém městě brzo rozneslo a jak mi říkala babička mého kamaráda z Moskvy, jinak rodáka z Tambova, chodívala se občas podívat „nenápadně” na nádraží, kde stál speciální vlak na vedlejší koleji… V roce 1953 ulehl vedle Lenina jeho žák – jak se s oblibou nazýval – Josif Vissarionovič Stalin. Vydržel do roku 1961, kdy byl odtud vynesen po kritice na XXII. sjezdu KSSS. Byl pohřben vedle mauzolea a leží tam dodnes. Lenin zůstal opět sám. Jedna událost je však do teď zahalená rouškou tajemství. Začátkem sedmdesátého roku byl jednomu kolektivu Všesvazového uměleckého sdružení v Moskvě dán příkaz, aby všeho nechal a věnoval se přísně tajnému státnímu poslání. Protože se nikdy nic neutají dokonale, začali se do dílen tohoto kolektivu trousit jejich kolegové. Viděli, že tu vzniká maketa, sádrový model rakve jedna ku jedné. Pracovníci jej zhotovili podle výkresů, který dodali úředníci ministerstva kultury. co všechny udivilo, byla tloušťka budoucího stěn sarkofágu – padesát milimetrů.
Hotový model sarkofágu potom zmizel přes noc a nikdo se nedozvěděl kam. Po nějaké době předal ředitel institutu zaměstnancům, podílejícím se na „tajném úkolu”, odměnu třicet rublů pro každého a diplom za úspěšné splnění státního úkolu SL-70. Tehdy okamžitě rozšifrovali zkratku SL-70: sarkofág Lenina z roku 1970. Byl to navíc rok stého výročí Lenina. oslav a utrácení prémií se nezúčastnil jenom brigadýr kolektivu. Přišel až následujícího dne a vyprávěl, co zažil. Byl den předtím pozván do Kremlu, kde ho vedli jakousi chodbou do podzemí. Ve Větší místnosti stály dva sarkofágy. Jeden zcela nový a brigadýr poznal, že byl odlitý podle jejich makety. Na vlastní oči viděl padesátimilimetrové sklo. Neprůstřelné sklo odlévané v jednom speciálním leningradském závodě. Do místnosti postupně přicházeli lidé, většinou vojáci, vysokých hodností. Byli zde i vysoce postavení členové KSSS, ale jejich jména brigadýr neprozradil. Během hovoru přistoupil k brigadýrovi jeden z důstojníků a dovedl inženýra stranou, k druhému sarkofágu. Brigadýr poznal, že se jedná o původní sarkofág. Co ho však šokovalo – povrch sarkofágu byl poškozen střelami, snad ze samopalu a také výbuchem granátu… Celistvost sarkofágu však narušena nebyla. Těžko odhadovat, jestli byl starý sarkofág podroben zkoušce odolnosti, nebo jestli byl na mrtvého Lenina spáchán atentát. Jak by se střelec s dlouhou zbraní a granátem dostal až k Leninovi, když každý z průchozích je pečlivě hlídán orlími zraky strážců? To jsou dodnes nezodpovězené otázky…
Lenin spí na Rudém náměstí do dnešních dnů. V Rusku není co jíst, ale k jeho hrobu stále stojí fronta. Tak, jak se táhl mnohakilometrový zástup za Leninovu rakví z Gorek do Moskvy v lednu 1924, tak dnes čekají lidé, aby spatřili vůdce ruské revoluce. Mauzoleum muselo vzniknout. Rusko nemohlo žít bez cara a boha. Už za Leninova života řečníval on sám na Rudém náměstí při výročích revoluce pod svým portrétem. Po jeho smrti potřeboval Stalin boha, jehož existencí by zaštiťoval své zločiny. Ale proč ho Rusko potřebuje dnes? Místo na Volkovském hřbitově v Petrohradě čeká…

JOSEF FORMÁNEK

Chtěl jsem s tím člověkem už delší dobu mluvit, proto že se o něm povídalo lecos. Zeptat se ho třeba co je pravdy na tom, že prohrál v ústeckém casinu statisícové částky. Nějak k tomu ale vždy z různých důvodů nedošlo. Až mě jednou zastavil pan Slepčik sám: „Novináři, něco pro tebe mám… Budeš v tom mít všechno: podsvětí, drogy i konkurenční boj, vyřizování účtů.” A já na to kývnul, proto že to znělo víc než lákavě. Vymínil jsem si jen dvě podmínky: přinesu i názor z druhé strany a nebudu celou záležitost komentovat.
Myslím si totiž, že i holé výpovědi zúčastněných stačí na to, aby si čtenář udělal představu o poměrech v Ústí nad Labem sám, protože není hlupák. Navíc nemáme v redakci minimax ani jiné hasící prostředky, a tak si myslím, že se v tomto případě komentáře rád zdržím, neb bych nechtěl, abychom vyho řeli…
JEDNA STRANA. Vypovídá pan Elemír Slepčik, majitel baru MTT na ústecké tržnici: Včera 5. května odpoledne přišlo sem do mojí restaurace asi tak dvacet sportovně oblečených chlapů a bylo vidět, že sem nepřišli na oběd či se pobavit. Z čeho tak soudíte? Měli u sebe elektrický obušky. Až potom jsem viděli, že mají i střelný zbraně, pistole. Tři z nich zamířili ke mně a mému bratrovi, že si to s námi přišli vyřídit. My jsme teda věděli, o co se jedná, protože můj bratr měl den předtím v noční vinárně SAVOY nějaký problémy s ochrankou HOT LINE. Jakého rázu? (Do hovoru se zapojuje Rudolf Slepčik): Přišel jsem tam v šest hodin ráno z diskotéky ve „Vaně” v lehce napitým stavu, ale choval jsem se slušně. Asi v sedm ráno jsem chtěl zavolat ženě, aby o mě neměla strach, že jsem naživu a nemám žádný problémy. A tak jsem o telefon slušně požádal servírku. Jenže, zatímco mluvím se svojí ženou, přišel kluk z tý ochranky. Řekl mi, že jsem si tady naposled zavolal. Začali jsme do sebe blbě šťouchat. Na konec jich na mě vyrukovalo víc. Málem mě zmlátili, kdyby tam nebyli známí kluci. Zeptal jsem se jich, kvůli čemu dělaj takovej bordel. A jeden z nich na to řekl: „Lidi vás nemají rádi a cikáni sem mají vstup zakázán. My jsme tu od toho, abychom vás sem nepouštěli. A kór vás Slepičky. Vy tady mlátíte nevinný lidi, točíte zbraně a drogy!” Já jsem byl napitej, ale vím, co jsem mu odpověděl: Přijď zítra na tržnici, tam si o tom popovídáme – o tý mafii a o těch věcech, o kterých by se nemělo povídat na ulici. Tak oni potom druhý den přišli. E.S.: Ale větší parta než jsme čekali. My jsme mysleli, že přijdou jenom jejich šéfové a v klidu poobědváme a domluvíme se.
O čem? R.S.: O tom, proč na nás začali najednou házet, že jsme organizovaná mafie a naše rodina šéfuje podsvětí, že řídíme prodej drog, zbraní a jinejch obchodů. Ale oni si to spíš chtěli se mnou a bratrem rozdat na place. Mysleli, že místo italský restaurace s biliárem a hernou je tu aréna. Obšancovali se zbraněma celej bar i vchod a nikoho nepouštěli dovnitř, že prej se to nejdřív vyřeší. Byl tady děsnej bordel, panika, do toho hysterický výkřiky o pomoc. A jak se to mlelo, tak tam v nějakém rozporu náhodou vypadla tomu chlapíkovi z tý ochranky HOT LINE na zem pistole. Mladší brácha mu ji vytrhl a on zase jemu. Jak lidi viděli tu pistoli, tak ztuhli a dostali strach. Zákazníci si mysleli, že přišlo nějaký přepadový komando vybírat oplatky za ochranu. Až přivolaný policajti, tzv. Rychlá rota, zjistili, že ta pistole je nabitá. Furt se to nějak mlelo. Chaos. Lidi utíkali ven, ale dveře byly zatarasený. A tak policajti zavolali ještě jednu hlídku. K našemu stolu přichází Dana Dančová, servírka: Připadalo mi to jako vyložená provokace. Vůbec nechtěli o ničem jednat nebo se dohodnout. Jako když přijde dvacet ozbrojených chlapů, tak není co řešit. Číšník Pánský: Měl jsem strach. Jak se mám potom v Ústí cejtit bezpečně, když mají takovýhle lidé licence na ochranky a zbraně? Myslím, že by se takovým lidem měla licence odebrat. E.S.: I já měl strach. Byla z nich cítit nenávist. Nenávist? E.S.: Jo, vůči mně, vůči rodině, že jsme prostě za totality víc obchodovali, než se obchodovat mělo. Dneska ale obchoduje každej třetí člověk. Různě – na tržnici, s kamiónama, maj´ vlastní podniky. ale za totality obchodovali na černo jenom jedinci. Já neříkám… Já jsem taky obchodoval, měl jsem některé obchody, vydělal jsem si ňáký peníze. Ale dneska tenhle druh obchodu už není. Je demokracie a zmizelo to. Dneska je celej ten systém obchodu jinej. Ta práce, co byla dřív, už není. Ale zůstalo mi jméno z tý totality a lidi se prostě zvykli, že tenkrát jsem byl jako představitel černých obchodů. Prostě měli za něco…
Za koho? Za šéfa, za krále? E.S: No, já se za krále nemám. Ale lidi ze mě krále udělali. Sami lidi, protože ta lidská fantazie je nekonečná. Jenže ta dnešní doba je úplně jiná. Já třeba dneska slyším, že chci koupit hotel Vladimir nebo restauraci Merkur nebo já nevím – hrad Střekov. Kde já bych na to vzal? No, neříkám, špatně si nežiju. Mám třeba drahý auto, ale to mám proto, protože se rád v drahým autě vozím. Je to moje záliba. Jsou lidi, že maj´ záliby sbírat obrazy nebo známky a taky v tom maj´majetek, Já mám majetek v tom autě, ale v ničem nic víc. Nemám žádný vklady, nemám žádný úspory, konta nemám. Mám jen tady tu tržnici, tuhletu restauraci s bratrem a jsme rádi, že jsme něco dokázali a začínáme žít normálním životem, že jo. Když jsme tržnici přebírali, tak tady byl hrozně velkej dluh a teď se nám ho podařilo stáhnout. A vypadá to, že to funguje. Ale ty lidi z ochranky, když sem přišli, tak nám zase udělali špatný jméno. Protože po Ústí se nemluví o tom, že přišlo dvacet gangsterů nebo ozbrojených lidí, Čechů, vyřídit si účty, ale že tady zase jenom poprali cikáni.
DRUHÁ STRANA S šéfem ochranky HOT LINE jsem se sešel v sympatickém prostředí jeho ústeckého Fitnes Centra. Václav Vimmr vypovídá: V současném stavu události se nebudu k celé věci vyjadřovat, neboť druhý den potom se mnou mluvil pan Puršl a pan Elemír Slepčik v tom smyslu, že na nás budou podávat trestní oznámení. Ale nevím, jestli proti naší firmě anebo fyzickým osobám. K incidentu se vyjádřím až po jeho uzavření kompetentními orgány. Jenom chci říci, že průběh „sřetu” se udál jinak, než je prezentováno veřejností. A budeme se snažit to dokázat. Můj osobní názor je, že nějaká zášť k Slepčíkům nebo dokonce válka či msta je z naší strany holý nesmysl. Každá však musí uznat, že firma provádějících službu obyvatelstvu (a to ochrana majetku je) musí respektovat přání zákazníka. A ten, když se rozhodne, že se do jeho restaurace Savoy určitý typ lidí nepustí z obavy snížení úrovně jeho zařízení, tak já jsem povinen jeho přání podle platné smlouvy respektovat. A proč o tom mluvím? Protože zrovna tak, jako se pan Slepčik – majitel veřejného baru MTT – ohradil proti přítomnosti zaměstnanců naší firmy v jeho podniku toho 5. května, ohrazuje se majitel restaurace Savoy proti Slepčíkům.
ÚSTA ZÁKONA. Kpt. Josef Cikán, tiskový mluvčí Policie OŘ ČR: Že k nějakému incidentu v restauraci na tržišti došlo, víme a základě telefonického oznámení jednoho pracovníka tohoto podniku. Z toho důvodu byly na místo vyslány dvě motorizované hlídky oddělení hlídkové služby policie tzv. „Rychlá rota”. V okamžiku jejich příchodu do restaurace byl již klid, nedošlo k žádnému zranění ani poškození majetku, i když atmosféra mezi oběma skupinami nebyla v tu chvíli příliš přátelská. Nebýt rychlého příjezdu policistů, asi by byly ná-sledky tohoto střetu rozhodně velmi vážné… Nikdo z přítomných nejevil zájem o provedení opatření. Je o tomto incidentu proveden zápis? Ne, není. Nikdo neučinil žádné oficiální oznámení, ze kterého by byla policie povinna vést šetření. * * * Vlastně se nic nestalo. Ale pššš… Slyšíte? Evropa se vším všudy přichází. Zatím po špičkách.

OSEF FORMÁNEKChtěl jsem s tím člověkem už delší dobu mluvit, proto že se o něm povídalo lecos. Zeptat se ho třeba co je pravdy na tom, že prohrál v ústeckém casinu statisícové částky. Nějak k tomu ale vždy z různých důvodů nedošlo. Až mě jednou zastavil pan Slepčik sám: „Novináři, něco pro tebe mám… Budeš v tom mít všechno: podsvětí, drogy i konkurenční boj, vyřizování účtů.” A já na to kývnul, proto že to znělo víc než lákavě. Vymínil jsem si jen dvě podmínky: přinesu i názor z druhé strany a nebudu celou záležitost komentovat.Myslím si totiž, že i holé výpovědi zúčastněných stačí na to, aby si čtenář udělal představu o poměrech v Ústí nad Labem sám, protože není hlupák. Navíc nemáme v redakci minimax ani jiné hasící prostředky, a tak si myslím, že se v tomto případě komentáře rád zdržím, neb bych nechtěl, abychom vyho řeli…JEDNA STRANA. Vypovídá pan Elemír Slepčik, majitel baru MTT na ústecké tržnici: Včera 5. května odpoledne přišlo sem do mojí restaurace asi tak dvacet sportovně oblečených chlapů a bylo vidět, že sem nepřišli na oběd či se pobavit. Z čeho tak soudíte? Měli u sebe elektrický obušky. Až potom jsem viděli, že mají i střelný zbraně, pistole. Tři z nich zamířili ke mně a mému bratrovi, že si to s námi přišli vyřídit. My jsme teda věděli, o co se jedná, protože můj bratr měl den předtím v noční vinárně SAVOY nějaký problémy s ochrankou HOT LINE. Jakého rázu? (Do hovoru se zapojuje Rudolf Slepčik): Přišel jsem tam v šest hodin ráno z diskotéky ve „Vaně” v lehce napitým stavu, ale choval jsem se slušně. Asi v sedm ráno jsem chtěl zavolat ženě, aby o mě neměla strach, že jsem naživu a nemám žádný problémy. A tak jsem o telefon slušně požádal servírku. Jenže, zatímco mluvím se svojí ženou, přišel kluk z tý ochranky. Řekl mi, že jsem si tady naposled zavolal. Začali jsme do sebe blbě šťouchat. Na konec jich na mě vyrukovalo víc. Málem mě zmlátili, kdyby tam nebyli známí kluci. Zeptal jsem se jich, kvůli čemu dělaj takovej bordel. A jeden z nich na to řekl: „Lidi vás nemají rádi a cikáni sem mají vstup zakázán. My jsme tu od toho, abychom vás sem nepouštěli. A kór vás Slepičky. Vy tady mlátíte nevinný lidi, točíte zbraně a drogy!” Já jsem byl napitej, ale vím, co jsem mu odpověděl: Přijď zítra na tržnici, tam si o tom popovídáme – o tý mafii a o těch věcech, o kterých by se nemělo povídat na ulici. Tak oni potom druhý den přišli. E.S.: Ale větší parta než jsme čekali. My jsme mysleli, že přijdou jenom jejich šéfové a v klidu poobědváme a domluvíme se.O čem? R.S.: O tom, proč na nás začali najednou házet, že jsme organizovaná mafie a naše rodina šéfuje podsvětí, že řídíme prodej drog, zbraní a jinejch obchodů. Ale oni si to spíš chtěli se mnou a bratrem rozdat na place. Mysleli, že místo italský restaurace s biliárem a hernou je tu aréna. Obšancovali se zbraněma celej bar i vchod a nikoho nepouštěli dovnitř, že prej se to nejdřív vyřeší. Byl tady děsnej bordel, panika, do toho hysterický výkřiky o pomoc. A jak se to mlelo, tak tam v nějakém rozporu náhodou vypadla tomu chlapíkovi z tý ochranky HOT LINE na zem pistole. Mladší brácha mu ji vytrhl a on zase jemu. Jak lidi viděli tu pistoli, tak ztuhli a dostali strach. Zákazníci si mysleli, že přišlo nějaký přepadový komando vybírat oplatky za ochranu. Až přivolaný policajti, tzv. Rychlá rota, zjistili, že ta pistole je nabitá. Furt se to nějak mlelo. Chaos. Lidi utíkali ven, ale dveře byly zatarasený. A tak policajti zavolali ještě jednu hlídku. K našemu stolu přichází Dana Dančová, servírka: Připadalo mi to jako vyložená provokace. Vůbec nechtěli o ničem jednat nebo se dohodnout. Jako když přijde dvacet ozbrojených chlapů, tak není co řešit. Číšník Pánský: Měl jsem strach. Jak se mám potom v Ústí cejtit bezpečně, když mají takovýhle lidé licence na ochranky a zbraně? Myslím, že by se takovým lidem měla licence odebrat. E.S.: I já měl strach. Byla z nich cítit nenávist. Nenávist? E.S.: Jo, vůči mně, vůči rodině, že jsme prostě za totality víc obchodovali, než se obchodovat mělo. Dneska ale obchoduje každej třetí člověk. Různě – na tržnici, s kamiónama, maj´ vlastní podniky. ale za totality obchodovali na černo jenom jedinci. Já neříkám… Já jsem taky obchodoval, měl jsem některé obchody, vydělal jsem si ňáký peníze. Ale dneska tenhle druh obchodu už není. Je demokracie a zmizelo to. Dneska je celej ten systém obchodu jinej. Ta práce, co byla dřív, už není. Ale zůstalo mi jméno z tý totality a lidi se prostě zvykli, že tenkrát jsem byl jako představitel černých obchodů. Prostě měli za něco…Za koho? Za šéfa, za krále? E.S: No, já se za krále nemám. Ale lidi ze mě krále udělali. Sami lidi, protože ta lidská fantazie je nekonečná. Jenže ta dnešní doba je úplně jiná. Já třeba dneska slyším, že chci koupit hotel Vladimir nebo restauraci Merkur nebo já nevím – hrad Střekov. Kde já bych na to vzal? No, neříkám, špatně si nežiju. Mám třeba drahý auto, ale to mám proto, protože se rád v drahým autě vozím. Je to moje záliba. Jsou lidi, že maj´ záliby sbírat obrazy nebo známky a taky v tom maj´majetek, Já mám majetek v tom autě, ale v ničem nic víc. Nemám žádný vklady, nemám žádný úspory, konta nemám. Mám jen tady tu tržnici, tuhletu restauraci s bratrem a jsme rádi, že jsme něco dokázali a začínáme žít normálním životem, že jo. Když jsme tržnici přebírali, tak tady byl hrozně velkej dluh a teď se nám ho podařilo stáhnout. A vypadá to, že to funguje. Ale ty lidi z ochranky, když sem přišli, tak nám zase udělali špatný jméno. Protože po Ústí se nemluví o tom, že přišlo dvacet gangsterů nebo ozbrojených lidí, Čechů, vyřídit si účty, ale že tady zase jenom poprali cikáni.DRUHÁ STRANA S šéfem ochranky HOT LINE jsem se sešel v sympatickém prostředí jeho ústeckého Fitnes Centra. Václav Vimmr vypovídá: V současném stavu události se nebudu k celé věci vyjadřovat, neboť druhý den potom se mnou mluvil pan Puršl a pan Elemír Slepčik v tom smyslu, že na nás budou podávat trestní oznámení. Ale nevím, jestli proti naší firmě anebo fyzickým osobám. K incidentu se vyjádřím až po jeho uzavření kompetentními orgány. Jenom chci říci, že průběh „sřetu” se udál jinak, než je prezentováno veřejností. A budeme se snažit to dokázat. Můj osobní názor je, že nějaká zášť k Slepčíkům nebo dokonce válka či msta je z naší strany holý nesmysl. Každá však musí uznat, že firma provádějících službu obyvatelstvu (a to ochrana majetku je) musí respektovat přání zákazníka. A ten, když se rozhodne, že se do jeho restaurace Savoy určitý typ lidí nepustí z obavy snížení úrovně jeho zařízení, tak já jsem povinen jeho přání podle platné smlouvy respektovat. A proč o tom mluvím? Protože zrovna tak, jako se pan Slepčik – majitel veřejného baru MTT – ohradil proti přítomnosti zaměstnanců naší firmy v jeho podniku toho 5. května, ohrazuje se majitel restaurace Savoy proti Slepčíkům.ÚSTA ZÁKONA. Kpt. Josef Cikán, tiskový mluvčí Policie OŘ ČR: Že k nějakému incidentu v restauraci na tržišti došlo, víme a základě telefonického oznámení jednoho pracovníka tohoto podniku. Z toho důvodu byly na místo vyslány dvě motorizované hlídky oddělení hlídkové služby policie tzv. „Rychlá rota”. V okamžiku jejich příchodu do restaurace byl již klid, nedošlo k žádnému zranění ani poškození majetku, i když atmosféra mezi oběma skupinami nebyla v tu chvíli příliš přátelská. Nebýt rychlého příjezdu policistů, asi by byly ná-sledky tohoto střetu rozhodně velmi vážné… Nikdo z přítomných nejevil zájem o provedení opatření. Je o tomto incidentu proveden zápis? Ne, není. Nikdo neučinil žádné oficiální oznámení, ze kterého by byla policie povinna vést šetření. * * * Vlastně se nic nestalo. Ale pššš… Slyšíte? Evropa se vším všudy přichází. Zatím po špičkách.Josef Formánek foto: Aleš Nápravník