JAN A. KRYSTEK

Sešli jsme se v mém bytě a hned po přivítání bylo zřejmé, že bude o čem si vyprávět. A jak by ne, vždyť naše nejpopulárnější dechovka – „MORAVANKA“, v jejímž čele je Jan Slabák od samého jejího zrodu, oslavuje dvacet let své existence. Nejen, že hraje stále se stejným elánem jako v době, kdy začínala, ale její repertoár je stále bohatší. Vedle dnes již klasických skladeb, které ji proslavily, přináší i zbrusu nové písničky.
Moravanka – to jsou nejenom skuteční profesionálové, ale především hudebníci tělem i duší. Snad právě proto si ani dnes, kdy je přece jenom pro mnohé z nás hlouběji do kapsy, nemusí stěžovat na nezájem posluchačů, na to, že by svá vystoupení dělali před poloprázdnými sály. Když v loňském roce agentura Bohemia Country vyhlásila soutěž „Polka Fest“, byla to právě Moravanka, která a plným právem získala prvenství v národním kole. To v letošním, tentokráte již mezinárodním kole, dokázala obhájit, a tak potvrdila své umělecké kvality, i když to vypadalo, že dny další existence této kapely jsou sečteny. O tom, ale i mnohém dalším si teď budeme vykládat s Janem Slabákem, který má rozhodující podíl na tom, čeho Moravanka dosáhla.
KDY SE VLASTNĚ MORAVANKA POPRVÉ PŘEDSTAVILA POSLUCHAČŮM? Bylo to 8. února 1972, tedy v den, kdy se v rozhlase vysílali naše první nahrávky. Zde je na míst ě uvést, že tyto snímky byly natočeny již v prosinci předcházejícího roku. A proto také rok 1971 beru jako rok zrodu Moravanky. Vše další již šlo rychle za sebou – televizní vystoupení, koncerty atd. Zdeněk Galuška říká. že je to s námi jako s kometou. Zazáří – a rychle zhasne. Naštěstí jeho srovnání nevyšlo a Moravanka, na rozdíl například od ostravských Buřinek,které tehdy také dokázaly upoutat na sebe pozornost, je tu stále a hraje pro potěšení všem, kteří mají rádi folklór a zamilovali si naši dechovku. Když jsem se zamýšlel nad tím, proč Buřinky ale i mnohé další kapely neuspěly pokud jde o uchování přízně svých posluchačů, vycházelo mi jediné přijatelné vysvětlení. Jejich muzika byla podle mého názoru příliš vymyšlená, a proto neměla takovou sílu a přesvědčovat jako to, s čím jsem přišli my a co mělo zázemí v lidových písničkách,které si troufám označit jako věčné. I přesto, že samozřejmě i ony procházejí nejrůznějšími obměnami.
CO VLASTNĚ BYLO PODNĚTEM K VYTVOŘENÍ VLASTNÍ KAPELY? Základní impuls dát dohromady kapelu byl ve mně zřejmě již od mládí, protože jsem vyrůstal v prostředí folklórů, v Klečanech u Kyjova, a tamější muziku a písničky jsem si dokázal uchovat nejenom v paměti, ale především v srdci jako něco nesmírně krásného, nerozlučně spjatého s mým domovem. Když jsem se začal dechovkou zabývat, bylo to v době,kdy působil Valdauf a doznívala éra třicátých let spojená se jmény Vacka, Vejvody, Borovičky, Bláhy a dalších a kdy nastupovala éra swingu a poté beatové muziky. Dechovka šla do pozadí a tvrdilo se, že je to muzika pro staré. Protože jsem však měl opravdový vztah k dechovce a folklóru, říkal jsem si, že není možné tyto krásné písničky jen tak odrovnat, že je zapot řebí udělat něco pro to, aby znovu ožily a rozdávaly radost tak, jako tomu bylo po dlouhá léta předtím. A tak se zrodil nápad vytvořit folklorní dechovku, aniž bych měl tehdy tušení, že se dokáže ta prosadit a mít sílu,které dodnes neubylo.
OVŠEM DNEŠNÍ MORAVANKA, POKUD JDE O SLOŽENÍ, NENÍ JIŽ TOU, S NÍŽ JSTE ZAČÍNAL? Pořád ji tvoří jedenáct muzikantů plus kapelník a zhruba čtyři zpěváci. Dříve, když bylo více peněz, vystupovali s námi například herci, měli jsme konferenciéry a podobně. To dnes odpadlo a nemyslím, že by to bylo znát na úrovni našich pořadů nebo návštěv nosti při našich vystoupeních. Po stránce personální, pokud jde o hudebníky, je samozřejmě rozdíl mezi Moravankou, která začínala před jednadvaceti roky a tou dnešní. Před sedmi lety se utvořila v podstatě nová, omlazená Moravanka. V té původní jsem – pokud šlo o věk – představoval střed. Dnes je mi pomalu padesát a jsem v kapele druhý nejstarší, protože věk ostatních členů Moravanky se pohybuje v průměru kolem třiceti let. Nebudu zastírat skutečnost, že před oněmi sedmi roky došlo vlastně k rozdělení kapely v důsledku nedorozumění, které se mohlo řešit pokojným a zcela jiným způsobem, než odchodem části hudebníků z Moravanky, kdybych byl s důvody neshod včas obeznámen a mohli jsme si vzájemně vyjasnit stanoviska. Po rozchodu zůstali v kapele trumpetisté, jeden tenorista a jeden pozounista. Bylo zapotřebí doplnit prořídlé řady Moravanky, což se díky jménu,které si získala, podařilo bez problémů. Negativní dopad však důvody, které vedly k rozdělení Moravanky, přece jenom měly. Plných pět let jsme byli odkázáni pouze no koncertování před domácím publikem a občasné vystoupení v televizi a slušně se k nám nezachovala ani firma Panton, pro kterou jsme do té doby dělali a jejíž příjmy zajišťovala z podstatné části právě Moravanka.
MÁTE NĚJAKOU OSOBNÍ EVIDENCI, V NÍŽ BY BYLY PODCHYCENY ÚSPĚCHY V DOSAVADNÍ ČINNOSTI MORAVANKY? Popravdě řečeno, žádnou takovou evidenci si nevedu. Myslím si však, že pokud jde o veřejné koncerty, tak i při velmi střízlivém odhadu jich máme za sebou už kolem šesti tisíc. Byl také natočen celovečerní film „Únos Moravanky“ a uskutečnila se řada televizních a rozhlasových vystoupení, jejichž počet bych si nedovolil ani odhadnout. Pokud jde o zahraniční vystupování, dvakr át jsme již byli ve Spojených státech a Kanadě a je zajímavé, že tyto zájezdy patřily k prvním za hranicemi naší vlasti, že jsem vlastně Evropu „přeskočili“ a začínali hned za mořem. Poté již následovala vystoupení před publikem v Německu, Belgii, Polsku, Švýcarsku, Holandsku atd. Velmi vřele naše vystoupení přijímali Holan ďané,které si naše muzika zcela získala. Neméně srdečného přijetí se nám však dostávalo i na Floridě, v Texasu a dalších místech USA, kam jsme našim krajanům přinášeli kus domova, vzpomínku na jejich přátele a blízké i kus jejich vlastního dětství. V roce 1985 při našem nejdelším, několikaměsíčním turné v Německu měla Moravanka již jenom krůček k tomu, aby se stala světovou, nebo alespoň evropskou kapelou. Přišel však léta trvající zákaz vystupování v cizině a jméno, které jsme si u posluchačů získali a neméně důležité kontakty, které jsme navázali, to vše bylo ztraceno. Když se situace po roce 1989 změnila, byli jsme v tomto směru znovu na samém počátku. O tom, že se dobrá věc a kvalita nakonec vždycky prosadí, mne přesvědčuje mimo jiné i to, že se nám ozval jeden z významných hudebníků a vydavatelů v Německu, který projevoval zájem o spolupráci s Moravankou a je připraven zasadit se o všestrannou propagaci. Kdyby se už tehdy našly prostředky na propagaci Moravanky v německé televizi a rozhlase, mohly jí už tehdy zajistit stejnou popularitu, jakou měla u domácího publika. A jsem přesvědčen, že ani ona vynucená pětiletá pauza ve vystupování v zahraničí by ji nedokázala zcela vymazat z paměti německých fanoušků dechovky. Vždyť například v Holandsku, o kterém jsem se zmínil, vzali naši dechovku zcela za svou, a dokonce se našli i tací, kteří se učili česky a zpívali písničky z repertoáru Moravanky naší mateřštinou! S živým ohlasem se česká dechovka setkávala i u Rakušanů, u Němců to již nebylo tak jednoznačné, protože ve srovnání s tím, co jim bylo jako dechovka předkládáno, musela jim ta naše znít příliš divoce. Pojetí dechovky, jak je Němci doma poznali, bylo strašně sladké a sentimentální. A to v takové míře, že i Standovi Procházkovi by ve srovnání s německými interprety dechovky mohlo sedět označení „rokenrolového“ zpěváka.
ČÍM ŽILA A ŽIJE MORAVANKA NYNÍ? Úkolů má stále dost. Před nedávnem jsem dodělal v Bratislavě další naši desku, takže i s ní máme v Československu natočeno již dvacet desek, kterých se jen u nás prodalo tři a půl miliónů kusů. Potom, jak se k nám zachovali v Pantonu, rozhodl jsem se pro další spolupráci s novou pražskou firmou EDIT, s jejímž souhlasem jsem natočil onu zmíněnou desku na Slovensku. A nevěřili byste, jak jsou slovenské písničky příbuzné těm našim, takže Moravákům ani nepřijde, že vlastně poslouchají písničky ze Slovenska. Jinak nás letos ještě čekají vystoupení v Čechách a na Moravě, natáčení videoklipů pro Reflex v Praze a krátce zavítáme i do Rakouska.
ČERPÁTE INSPIRACI PŘI TVORBĚ REPERTOÁRU STÁLE Z BOHATSTVÍ LIDOVÝCH PÍSNÍ? Ani to není bezedné, a tak nyní, pokud jde o repertoár kapely, začíná převládat náš vlastní. Naši hudebníci, kteří čerpali právě z lidových písní svá aranžmá, to, co se nabízelo, již dost přebrali. I když se pochopitelně ještě najdou písně, které stojí za to oživit a milovníkům dechovky připomenout. To vše jsem si uvědomoval a začal se jako autor věnovat rozšíření našeho repertoáru o vlastní skladby. S radostí jsem přivítal to, že jsem ve své ženě nalezl dobrou textařku. Ale i v kapele se najdou hudebníci, schopní udělat dobré aranžmá.
MÁTE V RODINĚ NĚKOHO, KDO BY ČASEM MOHL NAVÁZAT NA VAŠE ÚSPĚCHY? Pokud ano, pak o tom dosud nevím. Máme syna, který měl deset roků. Co se týká hudby, nemohu říci, že by mu byla cizí, ale je to prozatím živý kluk, který má rád všechno, a tak jen stěží lze předvídat, pro co se skutečně zapálí. Začal trochu s hraním na bicí, protože má dobrý rytmus, ale pak se začal věnovat pianu. Hudba jej zaujala, ale o nějakém skutečném nadšení pro ni nelze, alespoň teď, hovořit, Nijak ho do muziky nenutím, protože sám jsem s hudbou začal zcela naráz, když už mi bylo dvanáct let. To jsem se ale skutečně nadchl natolik, že jsem naznal nic jiného než tu trumpetu. Dcera z mého prvního manželství díky níž už mám vnučku, si také dokázala najít vztah k hudbě. Docela hezky zpívá a ráda si zahraje na piano, ale že by se rozhodla pro muzikantskou dráhu, to ne. Myslím, že zejména v této době to nebudou mít muzikanti snadné a kdo nebude patřit skutečně ke špičce nebo nebude alespoň nadprůměrný, tak ať se raději věnuje něčemu jinému.
PRÝ PÍŠETE KNIHU? Podnět k tomu dal jeden vydavatel z Chebu, když se mi asi před rokem po zhlédnutí pořadu „Party u Slabáků“, který připravila brněnská televize, ozval a nabídl mi, abych pro něj sepsal své zážitky s Moravankou. Přestože kvůli termínu, který si stanovil pro dodání rukopisu, nakonec z tohoto počinu sešlo, začal jsem psát a pokračuji v tom i nadále. Až nyní si však uvědomuji, že tuto knihu, alespoň prozatím, nelze dokončit, proto že ani éra Moravanky není dosud uzavřena a dokud bude pokračovat, bude možné i moji knížku obohacovat o nové zážitky.
Rozmlouval: Jan A. Krystek

Adamcová mě zaujala už při rozjezdu OK3 svým působením s Karlem Kasalem, a potom komentováním Her bez hranic. Moc jsem se bavil a třebaže jsem posléze nechápal dopisy pobouřených televizních diváků, kterým se Martina ale pranic nelíbila, a které doslova šokovala, mám radost, že teď už je všechno poněkud jinak. Tak jako tak se Martina na televizní obrazovce zabydlela – uvádí už další pořad Vadí – nevadí, který si dokonce sama vymyslela… Zato ovšem sjednat si s ní schůzku – toť trošku problém. Díky své zaměstnanosti je pořád v jednom kole, díky Hrám bez hranic cestuje po světě. Teď třeba byla párkrát v Kanadě, kde ji pozvali do rozhlasu na základě jejích úspěšných milostných vzkazů na Evropě 2. Ale točila také s Vítem Olmerem jeho poslední film… Nicméně kdo má trpělivost, ten není bez šancí. Může tak nahlédnou nejen do života televizních tváří, ale současně může poznat temperamentní dívku, které nechybí odvaha a průbojnost. A že její „cesta ke slávě“ nebyl jen přímá a hladká, dokládá i její povídání.
MATEMATICKO-FYZIKÁLNÍ TYP. I když jsem se narodila v Ostravě a mí rodiče pocházejí z Moravy, prožila jsem dětství v Praze. Snad právě proto se u nás mluvilo odjakživa správně česky, a nikoliv pražsky. Děti v Praze se mi pak posmívaly a říkaly, že jsem praštěná, když pořád říkám, mléko, rýže, sýr namísto mlíka, rejže a sejra. Nicméně poletech jsem se to přece jenom naučila, ale pak jsem se to stejně odnaučovala, když jsem zjistila, že to není hezké. člověk se ostatně učí celý život. Nejvíc si z té doby vzpomínám asi na Ledeburskou zahradu, slovanský ostrov a základní školu v Ostravní ulici, která byla jazykově zaměřena. I když mě to bavilo, tak jsem měla z jazyků dvojky a trojky. Je to stejně zvláštní, protože dnes se cizími jazyky nejen domluvím, ale i živím. Ovšem tehdy jsem byla považována za vyloženě matematicko- fyzikální typ. Z těchto předmětů jsem měla jedničky, a dokonce mě to i bavilo. Dneska si však z toho pamatuji pramálo.
EMOTIVNÍ EXHIBICIONISTKA Protože se v naší rodině nenašel nikdo, kdo by dělal to, co s radostí dělám, což znamená hrát, předvádět se, převlíkat se a všelijak blbnout, dělala jsem tyhle věci tak nějak obskurně. Přesto t o naši, oba dva stavební inženýři, věděli, jenomže se říkali, že mě to určitě s pubertou přejde. A tak jsem si říkala, že mě to přejde, pořád jsem čekala, kdy že mě to přejde a ono to nakonec nepřešlo… Já si vždycky myslela, že budu herečkou a strašně moc jsem si přála hrát v divadle nebo televizi. A stěží mě mohlo tenkrát napadnout, že budu jednou dělat to, co dělám třeba ve Hrách bez hranic, což je spíš komentátorská práce. Byla jsem také hodně lidmi přesvědčována, to když jsem ještě dělala s Ivanem Rosslerem Mikrofórum, že bych se měla dát na novinařinu. Jenomže já jsem nerozumná v tom, že když seřazuji fakta, tak je vnímám spíš emotivně než fakticky. Takže ze mě by byla asi špatná novinářka. Mohla bych tak psát o emotivních stavech ženy, dívající se na fotbalové utkání, ale nikoliv o tom, kdo dal komu góly. Ale vlastně dost možná tím, že se má současná profese snoubí s tím dobře vypadat, dobře mluvit, znát jazyky a tak trošku i hrát a sama se vyjadřovat, mi to nakonec sedí a cítím se v tom dobře.
V ZEMI, KDE VČERA ZNAMENALO POZÍTŘÍ. To nebylo tak. Můj otec byl před penzí ředitelem Investiční banky, a pak odjel do Moskvy. Já tady udělala zkoušky na DAMU, ale nakonec jsem se rozhodla, že přece jenom pojedu s ním, že poznám trošku svět. Nakonec proč bych se nepodívala do země, kde včera znamenalo pozítří. Strávila jsem tam tři a půl roku, vystudovala herectví na MCHATu a vůbec to nepokládám za nějakou ztrátu času. Byla jsem tam už za Gorbačova a lhala bych, kdybych tvrdila, že mi tam bylo zle. A třebaže se na mě – když jsem se v roce 1988 vrátila – dívali všichni dost podivně a ještě dnes když se řekne, že někdo vystudoval v Rusku, se každý trošku lekne. Bylo to pro mne zajímavá zkušenost, ale musím přiznat, že jsem na to poněkud pozapomněla, protože už to jsou přece jenom čtyři roky, co jsem zase doma.
JAKÉ JE TO ZADARMO TANCOVAT V DAVU. Začala jsem pak chvíli pracovat v rozhlase, kde jsem četla zprávy, ale odešla jsem a si po dvou měsících. Moc mě to nebavilo. Tehdy se ani ty zprávy nedaly moc číst a také si myslím, že to čtení nebavilo ani mé tehdejší spolupracovníky a šéfy. Obcházela jsem potom všechna pražská divadla, ale nikde mě nezvali. Pochopitelně. Když někam přijdete a řeknete: „Dobrý den, já jsem herečka a umím hrát“, a oni na to: „ No jo, ale my Vás neznáme, nikdy jsem vás neviděli hrát a kde bychom vás mohli vidět…?“ Na to jsem nemohla říct nic jiného než: Nevím, nikde.“ V této době to byla ovšem zoufalá situace a skutečně jsem nevěděla kudy kam. Psal se pořád rok 1988, takže ani vlastní iniciativa či nějaké podnikání nebylo možné. Přesto jsem se ocitla i u bran Divadla S.K.Neumanna, kam jsem vlastně ani moc jít nechtěla, jenomže zrovna tam hledali člověka, který by zadarmo tancoval v davu. A tak jsem si řekla, že budu zadarmo tancovat v davu. Byla to totiž jediná šance, jak se do toho divadla dostat. To ale netušili, že já když se někde chytím, tak se jen tak nepustím. A držela jsem se. Bojovali se mnou dva roky, než se jim podařilo mne uvolnit z angažmá… Bylo to v roce 1990 a já se zase ocitla znovu tam, kde před dvěma lety. Ale nezoufala jsem.
Z PRŮVODCOVSKÉHO DENÍČKU. Vymyslela jsem si totiž, že začnu vyrábět do autobusů cestovních kanceláří popisy cest- kde jak co je. Nejdřív jsem se ale musela státu průvodkyní, což nebyl žádný problém. Dva měsíce jsem jezdila do všech možných zemí a zjistila báječnou věc – že pokud někam přijedete a tváříte se, jak to tam bůhvíjak znáte, tak vám to ty lidi uvěří. Takže když jsem poprvé přijela do Londýna, neváhala jsem provázet naše turisty po všelijakých pamětihodnostech a oni se mě ptali – ale vy býváte v Londýně často? – a já jim na to odpovídala – ano, téměř každá týden… Tím jsem získala obrovskou jistotu a takřka rutinu, podle které jsem pak začala vypracovávat scénáře pro ty své kazety s popisy cest. Měla jsem takovou malou firmičku a kazet jsem vydala celkem sedm.
ŠANCE. Byla to vyloženě náhoda, že jsem natrefila na vznikající OK, a protože tam zrovna potřebovali dabovat revuální pořady stejně jako přírodopisné snímky, řekla jsem si, že to zkusím. A po půl roce jsem se chytla šance. Zjistili, že umím francouzsky a navíc, že jsem také herečka, a tak jsem byla obsazena do publicistických desetiminutovek, které se vysílaly z Výstaviště. Tam jsem se seznámila i s Karlem Kasalem. Dostali jsme za úkol dvojici. Ovšem tehdy ještě nikdo netušil, že je to setkání přímo osudné, a že pomůžeme nám oběma. Začali jsme pak spolu dělat Charlie Talk Show a já jsem potom na základě jazykových schopností dostala nabídku Her bez hranic. To už jsem ale začala na Evropě 2 uvádět rubriku milostné vzkazy a znovu jsem se vrátila po čase i do divadla. Konkrétně tak činím v představeních, které v Praze organizuje paní René Nachtigalová. Je príma vidět lidi, jak vám tleskají, jak se na vás usmívají a vy cítíte ty živé vlny. Předtím jsem si zahrála v jednom mozartovském představení hraběnku Kolowratovou a teď zase hrajeme ve vile America představení o Antonínu Dvořákovi. Přiznám se ale, že ych ráda hrála také a hlavně pro české diváky. Tato představení jsou totiž určena převážně cizincům. Ale třeba se dostaví nějaká šance. Podle mne na ni musí být člověk připraven. I kolem mě občas nějaká proletí, ale jen tak zamává, protože je třeba nad mé schopnosti.

Adamcová mě zaujala už při rozjezdu OK3 svým působením s Karlem Kasalem, a potom komentováním Her bez hranic. Moc jsem se bavil a třebaže jsem posléze nechápal dopisy pobouřených televizních diváků, kterým se Martina ale pranic nelíbila, a které doslova šokovala, mám radost, že teď už je všechno poněkud jinak. Tak jako tak se Martina na televizní obrazovce zabydlela – uvádí už další pořad Vadí – nevadí, který si dokonce sama vymyslela… Zato ovšem sjednat si s ní schůzku – toť trošku problém. Díky své zaměstnanosti je pořád v jednom kole, díky Hrám bez hranic cestuje po světě. Teď třeba byla párkrát v Kanadě, kde ji pozvali do rozhlasu na základě jejích úspěšných milostných vzkazů na Evropě 2. Ale točila také s Vítem Olmerem jeho poslední film… Nicméně kdo má trpělivost, ten není bez šancí. Může tak nahlédnou nejen do života televizních tváří, ale současně může poznat temperamentní dívku, které nechybí odvaha a průbojnost. A že její „cesta ke slávě“ nebyl jen přímá a hladká, dokládá i její povídání.MATEMATICKO-FYZIKÁLNÍ TYP. I když jsem se narodila v Ostravě a mí rodiče pocházejí z Moravy, prožila jsem dětství v Praze. Snad právě proto se u nás mluvilo odjakživa správně česky, a nikoliv pražsky. Děti v Praze se mi pak posmívaly a říkaly, že jsem praštěná, když pořád říkám, mléko, rýže, sýr namísto mlíka, rejže a sejra. Nicméně poletech jsem se to přece jenom naučila, ale pak jsem se to stejně odnaučovala, když jsem zjistila, že to není hezké. člověk se ostatně učí celý život. Nejvíc si z té doby vzpomínám asi na Ledeburskou zahradu, slovanský ostrov a základní školu v Ostravní ulici, která byla jazykově zaměřena. I když mě to bavilo, tak jsem měla z jazyků dvojky a trojky. Je to stejně zvláštní, protože dnes se cizími jazyky nejen domluvím, ale i živím. Ovšem tehdy jsem byla považována za vyloženě matematicko- fyzikální typ. Z těchto předmětů jsem měla jedničky, a dokonce mě to i bavilo. Dneska si však z toho pamatuji pramálo.EMOTIVNÍ EXHIBICIONISTKA Protože se v naší rodině nenašel nikdo, kdo by dělal to, co s radostí dělám, což znamená hrát, předvádět se, převlíkat se a všelijak blbnout, dělala jsem tyhle věci tak nějak obskurně. Přesto t o naši, oba dva stavební inženýři, věděli, jenomže se říkali, že mě to určitě s pubertou přejde. A tak jsem si říkala, že mě to přejde, pořád jsem čekala, kdy že mě to přejde a ono to nakonec nepřešlo… Já si vždycky myslela, že budu herečkou a strašně moc jsem si přála hrát v divadle nebo televizi. A stěží mě mohlo tenkrát napadnout, že budu jednou dělat to, co dělám třeba ve Hrách bez hranic, což je spíš komentátorská práce. Byla jsem také hodně lidmi přesvědčována, to když jsem ještě dělala s Ivanem Rosslerem Mikrofórum, že bych se měla dát na novinařinu. Jenomže já jsem nerozumná v tom, že když seřazuji fakta, tak je vnímám spíš emotivně než fakticky. Takže ze mě by byla asi špatná novinářka. Mohla bych tak psát o emotivních stavech ženy, dívající se na fotbalové utkání, ale nikoliv o tom, kdo dal komu góly. Ale vlastně dost možná tím, že se má současná profese snoubí s tím dobře vypadat, dobře mluvit, znát jazyky a tak trošku i hrát a sama se vyjadřovat, mi to nakonec sedí a cítím se v tom dobře.V ZEMI, KDE VČERA ZNAMENALO POZÍTŘÍ. To nebylo tak. Můj otec byl před penzí ředitelem Investiční banky, a pak odjel do Moskvy. Já tady udělala zkoušky na DAMU, ale nakonec jsem se rozhodla, že přece jenom pojedu s ním, že poznám trošku svět. Nakonec proč bych se nepodívala do země, kde včera znamenalo pozítří. Strávila jsem tam tři a půl roku, vystudovala herectví na MCHATu a vůbec to nepokládám za nějakou ztrátu času. Byla jsem tam už za Gorbačova a lhala bych, kdybych tvrdila, že mi tam bylo zle. A třebaže se na mě – když jsem se v roce 1988 vrátila – dívali všichni dost podivně a ještě dnes když se řekne, že někdo vystudoval v Rusku, se každý trošku lekne. Bylo to pro mne zajímavá zkušenost, ale musím přiznat, že jsem na to poněkud pozapomněla, protože už to jsou přece jenom čtyři roky, co jsem zase doma.JAKÉ JE TO ZADARMO TANCOVAT V DAVU. Začala jsem pak chvíli pracovat v rozhlase, kde jsem četla zprávy, ale odešla jsem a si po dvou měsících. Moc mě to nebavilo. Tehdy se ani ty zprávy nedaly moc číst a také si myslím, že to čtení nebavilo ani mé tehdejší spolupracovníky a šéfy. Obcházela jsem potom všechna pražská divadla, ale nikde mě nezvali. Pochopitelně. Když někam přijdete a řeknete: „Dobrý den, já jsem herečka a umím hrát“, a oni na to: „ No jo, ale my Vás neznáme, nikdy jsem vás neviděli hrát a kde bychom vás mohli vidět…?“ Na to jsem nemohla říct nic jiného než: Nevím, nikde.“ V této době to byla ovšem zoufalá situace a skutečně jsem nevěděla kudy kam. Psal se pořád rok 1988, takže ani vlastní iniciativa či nějaké podnikání nebylo možné. Přesto jsem se ocitla i u bran Divadla S.K.Neumanna, kam jsem vlastně ani moc jít nechtěla, jenomže zrovna tam hledali člověka, který by zadarmo tancoval v davu. A tak jsem si řekla, že budu zadarmo tancovat v davu. Byla to totiž jediná šance, jak se do toho divadla dostat. To ale netušili, že já když se někde chytím, tak se jen tak nepustím. A držela jsem se. Bojovali se mnou dva roky, než se jim podařilo mne uvolnit z angažmá… Bylo to v roce 1990 a já se zase ocitla znovu tam, kde před dvěma lety. Ale nezoufala jsem.Z PRŮVODCOVSKÉHO DENÍČKU. Vymyslela jsem si totiž, že začnu vyrábět do autobusů cestovních kanceláří popisy cest- kde jak co je. Nejdřív jsem se ale musela státu průvodkyní, což nebyl žádný problém. Dva měsíce jsem jezdila do všech možných zemí a zjistila báječnou věc – že pokud někam přijedete a tváříte se, jak to tam bůhvíjak znáte, tak vám to ty lidi uvěří. Takže když jsem poprvé přijela do Londýna, neváhala jsem provázet naše turisty po všelijakých pamětihodnostech a oni se mě ptali – ale vy býváte v Londýně často? – a já jim na to odpovídala – ano, téměř každá týden… Tím jsem získala obrovskou jistotu a takřka rutinu, podle které jsem pak začala vypracovávat scénáře pro ty své kazety s popisy cest. Měla jsem takovou malou firmičku a kazet jsem vydala celkem sedm.ŠANCE. Byla to vyloženě náhoda, že jsem natrefila na vznikající OK, a protože tam zrovna potřebovali dabovat revuální pořady stejně jako přírodopisné snímky, řekla jsem si, že to zkusím. A po půl roce jsem se chytla šance. Zjistili, že umím francouzsky a navíc, že jsem také herečka, a tak jsem byla obsazena do publicistických desetiminutovek, které se vysílaly z Výstaviště. Tam jsem se seznámila i s Karlem Kasalem. Dostali jsme za úkol dvojici. Ovšem tehdy ještě nikdo netušil, že je to setkání přímo osudné, a že pomůžeme nám oběma. Začali jsme pak spolu dělat Charlie Talk Show a já jsem potom na základě jazykových schopností dostala nabídku Her bez hranic. To už jsem ale začala na Evropě 2 uvádět rubriku milostné vzkazy a znovu jsem se vrátila po čase i do divadla. Konkrétně tak činím v představeních, které v Praze organizuje paní René Nachtigalová. Je príma vidět lidi, jak vám tleskají, jak se na vás usmívají a vy cítíte ty živé vlny. Předtím jsem si zahrála v jednom mozartovském představení hraběnku Kolowratovou a teď zase hrajeme ve vile America představení o Antonínu Dvořákovi. Přiznám se ale, že ych ráda hrála také a hlavně pro české diváky. Tato představení jsou totiž určena převážně cizincům. Ale třeba se dostaví nějaká šance. Podle mne na ni musí být člověk připraven. I kolem mě občas nějaká proletí, ale jen tak zamává, protože je třeba nad mé schopnosti.Zaznamenal ROBERT ROHÁL Fotografoval ROBERT VANO

NEJLEPŠÍ SEZÓNA Znám jednoho blázna. On o sobě tvrdí, že jim není. Až ho potk áte, tak mu to nevěřte. V tom dokáže lhát jako když tiskne… Kdysi mi kdosi vyčítal, že o něm neumím napsat objektivně. Neumím Když odloží své berle a sedne si za volant svého závodního SUZUKI SWIFT, tak skoro létá. Je to pták. V devatenácti , v roce 1978, si na své motokrosové Jawě dvě stě padesát zlomí páteř a léčí se. Dlouho. Měsíc, dva, tři, rok, dva roky. Pak si tajně vypůjčí od své- ho švagra škodovku a jede s ní okresní přebor v závodech do vrchu. Když to nejde na dvou kolech, tak to půjde na čtyřech. No a pak ho jedno takový oškliv ý podzimní ráno roku 1992 potkám a on mi řekne: „Tak jsem jel svoji nejlepší sezónu. Skončil jsem celkově čtvrtý.“ Ptám se kde. „Na mistrovství ČSFR, jak na okruzích, tak v závodech do vrchu. „ Zvu ho do baru na skleničku a k mikrofonu s představou senza čního rozhovoru o něm, o zá- kulisí, pocitech. Ale on mluví jen věcně o závodech, a jak padne otázka na jeho osobu, tak mlčí. VLADIMÍR DOUBEK je totiž takovej klidnej, tichej blázen – Jen do motorů. -no schválně: Proč jezdíš? Protože to je pěkný. (No, nezabili byste ho?) Stojí tě ten pěkný pocit moc peněz? Zhruba jsou náklady jen na jeden závod do vrchu, když nepo- čítám auto, pět tisíc. Za první místo je odměna 500 Kčs. Kradeš nebo šmelíš auta, abys na to měl? Půjčuji si. Splatím jedno auto a už chci lepší. Tak to starý prod ám a dopůjčím si na nový. Furt mám dluhy. Chtělo by to nějaký- ho manažera, který by se staral, komu a za kolik budu vozit reklamu na svým závoďáků. To tvoje čtvrté místo v obou disciplínách ve třídě „A“ je cennější ještě o to, že jsi začátek sezóny jel se slab- ším vozem ve třídě „N“… Ten mi totiž před havířovským okruhem vypověděl službu. A tak jsem koupil nový vůz stejné znač- ky SUZUKI-SWIFT, závodě upraven ý v Belgii do skupiny „A“. Ve stejné době jsem si k tomu autu pořídil i super holku. A člověče, ta holka má pro mě stejnou cenu jako to auto! A jaké to bylo přesednutí do silnější třídy? To nechtěj ani povídat… Jo, ale ty se ptáš na auto… (smích). Obrovský příjemné překvapení. V závodu mistrovství republiky do vrchu s mezinárodní účastí v Ústí nad Orlicí jsem v silné konkurenci skončil hned na nečekan é třetí místo. Potom přišel v létě další závod do vrchu v krásné přírodě okolo Dobšiné u Popradu na velice rychlé trati, kterou mám rád, i když jsem se tam už málem viděl v korunách stromů pod srázem. Tam jsem skončil druhý. To pro mě byla bomba. A pak uprostřed léta jsem na mosteckém autodromu v opravdu narvaném závodě obsadil „jen“ páté místo, ale zase nechal za sebou několikanásobn é mistry republiky a reprezentanty jako Tomáška, Bolda a třeba i Kvajzara. Ä co auto, šlapalo? No jo i ne. Když byl ve dnech 1. až 2. srpna vypsán na autodromu Most při prvním závodu taha čů v Československu doplňkový závod automobilů bez rozdílu tříd do objemu 1600 ccm, tak jsem se svojí třináctistovkovou suzukou dojel druhý. Ale jen tak tak, protože poslední kolo a půl jsem doplachtil na prázdném předním kole. A navíc se mi i vysypal pár metrů před cílem diferenci ál. Ale musím to zaklepat – náskok, který jsem si před jezdcem za mnou vytvořil, na udržení pozice stačil. A co smůla v téhle sezóně? Přišla na předposledním závodu do vrchu 27. září v Bratislavě, kdy jsem na kopci Baba lehce zav áhal při řazení a řadil natřikrát. No a tak mě o 4 desetiny sekundy předstihl švýcarský jezdec Fink jezdící s naší licencí. Tím mi uteklo vlastně o pouhé dva body celkov é třetí pořadí v závodech do vrchu. Ty dva body jsem pak neurval ani na začátku října v Berouně a tak mě to 4. místo zůstalo. Kdyby se ti v Berouně zjevil černočerný ďábel a slíbil ti vítězství a o příčku lepší vý- sledek v celkové kvalifikaci, co by jsi mu byl ochoten kvůli tomu upsat, obětovat? Nic, ani půl volantu, ani kousek sebe, nikoho, protože to už by nebylo moje vítězství, ale ví- tězství nikoho a k ničemu. Já to chci dokázat sám, jinak to nemá pro mě ani takovouhle cenu. A ukázal přitom na zbytek nedopit é koly. No a chtěje pak s ním, dělat senzační rozhovor… Josef Formánek Foto: archiv

Proč vteřiny života? Kdyby si chtěl někdo někdy povídat o jeho celém životě, vzniklo by bezmála dílo takových rozměrů, jakým je například Ottův naučný slovník. Proč Kája Saudek? Třeba je příjemné povídat si v jeho šedě vymalovaném ateliéru plném krásných obrazů nad hrnkem dobrého čaje…
ZAPOMNĚLI?! (známe se již nějakých dvacet let – od mých osmi – on o tom nic nemůže vědět – před tolika lety jsem se spoustou dalších hltal jeho kreslené seriály v Mladém světě, ve Čtení pod lavicí a v řadě dalších časopisů) Třeba takový tradiční časopis jakým je Mladý svět, s kterým jsem léta spolupracoval, si už na mě nevzpomene, ačkoliv by mohli udělat reprint například Lipse Tulliana po tolika letech. A vůbec by jim to nevadilo, protože dnes už je generace po pětadvaceti letech úplně jiná. Škoda… trochu to člověka po těch letech zamrzí. Zato si na mě vzpomněl NEI Report a tak šířím sexuální osvětu. Dobře si s nima rozumím… a vlastně proč ne!? Zatímco do Pivního kurýru nedělám proto, že bych holdoval tolik pivu, ale kvůli člověku, který pro mě minulých pětadvacet let něco udělal a já mu dnes tu jeho dobrotu vlastně vracím. Proto ilustruji Pivní kurýr, který je jinak myslím jen pro pivaře….
MAJOR ZEMAN Zatímco rodiče hltali díl po dílu Majora Zemana v televizi, vnikl tento kriminalista i na stránky dětského časopisu Pionýrská stezka – v televizi měl dílů třicet – v comicsové podobě nepřežil déle než čtyři pokračování… Právě šéfredaktor pan Jelínek a můj kamarád kdysi vymyslel, abych dělal Majora Zemana jako naprosto neotřesitelné téma pro Pionýrskou stezku. Ze začátku to bylo dobré, ale po čase jakýsi cenzor z ministerstva vnitra „Ober” Müller to zakázal – údajně proto, že se v tom kresleném Majoru Zemanovi střílí. No a dnes ho dělám jako poslední případ Majora Zemana pro Reflex. Prostě tam přišli na nápad, že když jsem s tím před tolika lety začal v Pionýrsk é stezce, tak bych ho taky měl dodělat… Lidové noviny o tom napsaly, že ten třicátý první díl Majora Zemana by si ti herci za trest a také pro zábavu širokého publika měli zahrát.
NĚCO TOMU CHYBÍ. (Vždycky jsem se těšil na jeho seriály, plakáty, kresby… – bylo v nich něco navíc – byly plné skrytých, ale i zcela otevřených dloubanců do žeber vážných, morálních, ale vždy těch důležitých…) Já jsem se snažil v novém Majoru Zemanovi dělat od začátku svoje špunkrnágle, ale šéfredaktor si vymínil, aby to bylo smrtelně vážné, což jistě mnoho mých příznivců těžko neslo. Začalo se to tvářit jako komunistický comics, který by mohl klidně vycházet s podmínkou ministerstva vnitra tenkrát. No ke konci (nemám to ani zapotřebí) jsem to už nemohl vydržet a začal jsem dělat obvyklé šprýmy. Takže nějakej pohublej voják je vlastně Arnold Schwarzenegger a aby to bylo ještě víc moje – je zelenej celej. Nejen tedy uniforma, ale i obli- čej. Takže v pokračování, která vyjdou koncem roku už by mělo být čtenářům dojít, že jde o jednu velkou srandu. PENÍZE (… !!! – ???) Já už si dneska nemůžu ve svých letech dovolit dělat práci, kterou bych nedostal uhrazenou. Jednou jsem na pevný smlouvy, na kterých nechyběla ani razítka, udělal jednomu podvodníkovi práci.Ta mě stála několik měsíců úmorné práce a on si pro ni ani nepřišel, natož aby zaplatil. A to je právě problém dnešních vydavatelů – nejsou peníze.
VYDAVATELÉ. (Comics se stal tvrdým chlebem – má svá přísná pravidla – po revoluci se dalo malovat 24 hodin denně a stejně by to bylo málo a dnes hledáte práci málem i na dvacet minut denně…) Ještě před půl rokem byla situace jiná, ale teď došly peníze, jak se zdá, většině. A já se bojím, že to bude nějakou dobu trvat. Někteří výtvarníci skončili příšerně. Najednou zůstali bez práce. Já práci mám. Mám NEI Report a ten naštěstí nevypadá, že by se položil. Ale bohužel pro některé výtvarníky nastal naprostý konec a oni jsou zděšeni. Protože dnes už nejsou žádné fondy. Dnes už opravdu každý sám za sebe. Je to hrozná doba. Já jsem to přežil a můj bratr ještě líp. Nebo to vypadá, že to přežiju. Musí to být strašné pro člověka, kterej je pilnej a pracovitej a rád by pracoval a ona ta práce odnikud nepřichází. Dříve měla nakladatelství s výtvarníky dlouholetý smlouvy. Dneska jsou na obálkách knih buď převzaté obrázky ze západu, nebo jsou tam mazanice pravděpodobně některých členů rodiny toho vydavatele. Nechci teď vzpomínat s nějakou dojemnou vděčností na minulý režim, ale to by skutečně žádná umělecká komise neschválila. To nejsou ani kýče, to jsou pokusy o nějakou kresbu, která anatomicky nesouhlasí. To je strašná podívaná. Vevnitř to neposoudím, asi ty původní dívčí románky v sobě mají určitý sentiment, když to ženy po celém světě kupují, ale ty obálky jsou hrozný.
KONKURENCE. (Pulty novinových stánků zaplňují desítky dovezených comicsů – Kačerem Donaldem počínaje – přes Asterixe – a želvami NINJA konče – kde jsou ty príma Kájovy comicsy – Muriel, Lips, Tullian, Černý Filip, Dívčí válka a řada dalších) Naši výtvarníci jsou drazí. Před dvaceti léty se za stranu comicsu platilo 1200,- (pozn. autora: cena za stranu comicsu zůstala dnes stejná anebo se dokonce snížila). Sám jsem to poprvé zažil v roce 1967 v časopise STUDENT. To byly obrovské peníze. V podstatě plat dělníka za celý měsíc. Tehdy se říkávalo – To chce klid a plat dva tisíce měsíčně. Ty tehdy neměli pomalu ani ředitelé. A pak se zjistilo, že práva k otištění i různých pěkných francouzských, polských, maďarských celostránkových comicsů (třeba známého Asterixe) jsou k mání za 150 korun. To proto, že jejich vydavatelé mají syndikáty po celém světě a můžou to prodávat lacino. Našeho výtvarníka by ovšem jen těžko prosazovali. Například jsem při návštěvě USA navštívil jednu galerii. Vystavovali tam naši špičkoví grafici – BORN, ANDRLE… Bylo to přímo v B. R. Hollywood. Že by tam ale americká smetánka jezdila a obdivovala pilnost našich výtvarníků – tak to vůbec ne. Naprostý nezájem. Když tam za den přišlo asi deset lidí, tak to bylo hodně. Smutná, ale naprosto reální realita. PŘÁNÍ každý má nějaké. Já bych si přál, aby naši výtvarníci, kteří znají dobře svoje řemeslo – byli povoláni – a odvedli svoji práci. Aby ta doba hodně rychle přišla a my měli knížky zase ilustrovaný s láskou. DOBA MINULÁ. Před mnoha a mnoha lety Káju Saudka oslovil mladíček, kterému se povedlo v těch dávných dobách získat registraci na firmu POP FAN KLUB – firmu, která sdružila mladé lidi okolo hudby, plakátů, comicsu a naděje. Jak to dopadlo si dovede každý představit sám…

AUTOR PAVEL HRABICA
V roce 1993 uplyne 60 let od záhadné vraždy pražské prostitutky Mrtvol bylo v dějinách Československa hodně. Ale žádná z nich asi nevyvolala tolik diskusí a dohadů, jako Otylie Vranská. Její rozřezané tělo bylo nalezeno druhý zářijový den roku 1933 ve dvou kufrech.
V jedno ráno na bratislavském nádraží ve vlaku z Prahy, v druhém týž den, taky ve vlaku z Prahy, ovšem v Košicích. V bratislavské zásilce našli staniční zřízenci hlavu a nohy, v košické zase trup a ruce. Vrah pražské prostitutky nebyl do dnešního dne vypátrán. Kriminalisté si dodnes lámou hlavu, kde udělali chybu. Někteří tvrdí, že kolem objevení kufrů bylo naděláno příliš humbuku a rozruch dovolil vrahovi, aby včas zahladil stopy. Základním problémem tehdy bylo, že policie netušila, čí tělo jí vlastně leží na pitevním stole. Proto byla v budově policie v Bartolomějské vystavena fotografie odříznuté hlavy a kufry, v nichž bylo rozčtvrcené tělo uschováno. Celý týden se pak stejná fotografie promítala v kinech před hlavním představením, neboť policie doufala, že se přihlásí někdo, kdo neznámou pozná. Proč právě v Praze? Protože kriminalisté usuzovali, že oba kufry byly naloženy do obou vlaků právě v Praze. Na „výstavu” proudily několik dní zástupy Pražanů a sjížděli se návštěvníci i mimopražští. V okamžiku, kdy byla totožnost mrtvé zjištěna – byla jí Otylie Vranská, Slovenka, živící se v hlavním městě prostitucí – návštěvy takřka ustaly.
Policisté konstatovali, že více než zájem pomoci při pátrání přitahovala návštěvníky morbidní podívaná. Polední list, tehdy relativně populární deník bulv árního zaměření vypsal pětitisícovou odměnu za poskytnutí informace vedoucí na stopu pachatele. Současně s tím vyzvala policie veřejnost, aby byla nápomocna v pátrání a poskytla každou, byť zdánlivě bezvýznamnou informaci. Veřejnost ji poskytla. Ve formě stovek anonymních dopisů, které chodily ještě třicet let po vraždě… Vražda Otylie Vranské je jedním z nevyřešených pomníčků československé kriminalistiky. O necelých dvacet let později se policie setkala s obdobným případem – rozřezaným tělem úřednice Černíkové. Psal se rok 1951. Protože případ neprov ázela publicita v tisku (v úvahu je nutné vzít i politickou atmosféru té doby), byl vrah za nedlouho vypátrán. Kufry Otylie Vranské však dodnes čekají na toho, kdo je uložil do vlaku. O literární „odhalení” se od té doby pokoušeli mnozí. Někteří seriózně, někteří si při pátrání po vrahovi léčili své neukojené detektivně sledovací mindráky. Je však pravdou, že tento případ bude asi na věky „vděčným” tématem. Jak pro spisovatele literatury faktu, tak pro detektivkáře.

Trabant – 1) dříve osobní stráže nebo ochranného sboru panovníka či šlechtice, pěší voják, později ozbrojen ý člen městské moci. 2) noshled, služebník nebo náhončí. 3) v astronomii označení družice. 4) AUTO Ten, kdo 7. listopadu zavítal do areálu mosteckého autodromu, určit ě neprohloupil. Měl jedinečnou mož- nost stát se spolu s dalšími deseti tisíci návštěvníky svědkem velkolep é podívané, která nemá v dějinách automobilového sportu obdoby. Organiz átoři soutěže: časopis Koktejl, Radio Evropa 2 – Most, Autodrom Most a Autocentrum Důlce vsadili na správnou kartu, když se chopili pří- pravy této neopakovatelné akce. A o co vlastně šlo? No přece o tu nejbl áznivější a nejzábavnější soutěž, jakou areál autodromu zažil a která návštěvností předčila ostatní závody této sezóny. Přesně ve stylu známé- ho závodu 24 hodin Le Mans zde prob ěhla její československá obdoba 24 minut Le Most aneb Konec trabantů v Čechách, obohacená oproti origin álu o spoustu zábavy, dobrých písni ček a především o nezapomenutelnou legraci. * * * „Audiatur et altera pars!“ – Budiž slyšena i druhá strana. Kdo je vandalem, dopouští se vandalství. A jen vandalstvím a ničím jiným je nutno označit celou akci, uspořádanou na mosteckém autodromu dne 7. listopadu 1992. Její iniciátoři si patrně vůbec neuvědomili, že tím přímo dá- vají návod živlům, kteří se před ni- čím nezastaví, aby svévolně ničili majetek svých spoluobčanů. Duchovn ím otcům celého tohoto pochybn ého „divadla“ patrně není známo, že majiteli Trabantů jsou lidé, kteří si je koupili ze svých úspor získan ých poctivou prací. * * * Dobrá reklama, slibující jako jezdce závodních vozů ty nejznámější osobnosti kulturního života, přilákala na autodrom Most už v ranních hodinách stovky návštěvníků a jejich počet se neustále zvyšoval. Ti, kdo přišli dlouho před začátkem vlastního závodu, se ale rozhodně nenudili. Vždyť kdy se obyčejnému smrteln íkovi podaří důkladně si prohl édnout připravené vozy ještě v depu a nahlédnout do všech zmatk ů, které nevyhnutelné vznikají před rozjezdem. A tak měli diváci možnost nejenom si prohlédnout soutěžící vozy, mezi nimiž rozhodně vynikaly takové skvosty jako slušivé černé vládní vozidlo Ulbrichtchajka v provedení kabriolet, trabant v závodní úpravě Monopost, nebo rafinovaně vyzdobené pohřební vozidlo mosteckého divadla s ponurými funebráky, ale také na vlastní oči vidět nervozitu jezdců, z nichž mnozí, jak se sami přiznali, seděli v trabantech poprvé a měli určité problémy s jejich ovládáním. Už při tréninkové jízdě se některá vozítka rozjížděla více než váhavě a mnozí jezdci vyjeli až po dlouhém přemlouvání svěřených trabantů. To mohl dosvědčit i televizní moderátor Jan Rosák, který při domluvě vsadil na tvrdší prostředky a během chvilky se mu podařilo něco neuvěřiteln ého: zavařil u vozu České spořitelny motor. Zdálo se, že pro tento trabant už závod definitivně skončil, ale přítomní mechanici prokázali svojí profesionalitu a za necelou hodinu už pod kapotou vrčel motor nový. Zdálo se, že výrobci z bývalé NDR nepočítali ani s objemem Pavla Brumera, který se dlouho do auta nemohl dostat a zlé jazyky dokonce tvrdí, že nakonec řídil auto ze zadního sedadla, poučen sledováním populárn ího filmu Policejní akademie. * * * Je politováníhodné, že lidé veřejnosti známí, například z televize, se propůjčili k této „duchaplné“ podí- vané, ti ostatní, jejichž jména téměř nic neříkají, se zřejmě domnívají, že tímto způsobem získají na osobní popularit ě. Primitivní nebo zmanipulovan ý jedinec bude mít podnět ke kaž- dodennímu ohrožování trabantů, kterému přece dala vzor plejáda zná- mých osobností. Nejsem přesvědčen, jedná-li se v tomto mosteckém pří- padě o moudrý humor (s důrazem na obě slova). * * * Další součástí dne plného zábavy bylo vystoupení hudebních skupin, které svou rozmanitostí dokázaly uspokojit příznivce snad jakéhokoliv hudebního směru. Zá- jemci o cizokrajnou hudbu naslouchali teskně znějícím melodiím Indi- ánů z bolívijské skupiny Punchay a příznivci klasického bigbítu určitě uvítali. Knedlíky Brothers, které jim pod vedením neúnavného moderá- tora celé akce, Josefa Náhlovského, zahráli několik zlatých hitů sedmdes átých let. ovšem se zcela současný- mi texty. Další z učinkujících, teplick á punková kapela USB, neměla bohužel v hledišti příliš příznivců a tak reakce na její produkci byla pon ěkud vlažná. Aby hudby nebylo pří- liš, zařadili pořadatelé před koncert Fešáků ještě pokus o překonání svě- tového rekordu ve skoku trabantem do dálky, ze kterého se ovšem vyklubal „odvod“ a módní přehlídku firmy Hasso, při které nejedno oko té silnější části diváků se zalíbením spočinulo na lepých tvarech modelek z módní agentury AAA. Po vystoupen í Fešáků, které přesně padlo do noty dobře se bavícím návštěvní- ků, byl zahájen zlatý hřeb programu, závod 24 minut Le Most. Na startovní čáře se seřadilo osmn áct silných vozů, a posádky stojící za mantinely netrpělivě očekávaly povel ke startu. Když dlouho očeká- vaný okamžik konečně nastal, uká- zalo se, že ani tréninková jízda neodhalila všechny vady vozů a tak někteří závodníci vyráželi ve svých neposluš- ných trabantech se značným zpož- děním. Hned po startu se ukázalo, že každá posádka si svůj podíl na závodech představuje poněkud jinak. Zat ímco někteří vyrazili prudce kup ředu s cílem být první, jiní se rozhodli pojmout závod jako velkolepou frašku. Experty v tomto oboru se stala posádka trabantu pivovaru Velké Březno ve složení Upír Krejčí a poručík VB Pešek, kteří si to sice hnali kupředu sotva dvacetikilometrovou rychlostí, ale tím co všechno se svým vozem prováděli, by určitě vyhráli cenu Sympatie diváků, kdyby se nějaká udělovala. Avšak ani o dramatické chvíle nebyla na autodromu nouze. Šéfredaktor Koktejlu Josef Formánek ve firemn ím voze prokázal, že trabant je silný a nebezpečný vůz, když při honi čce s vozem Royal Bakard, řízen ým profesionálním jezdcem vozů LIAZ Kakrdou, havaroval a skončil se zlomeným kolem Blíže stojící div áci uskakovali a ti vzdálenější jásali. Ostatní vozy se ale nezadržitelně řítili kupředu. Dobře si vedl i trabant Spolchemie Ústí nad Labem, kde Josef Náhlovský vytvořil spolu s Miss Monokini Štrymplovou jedinou smí- šenou posádku na trati. V uhánějícím voze došlo k menšímu zádrhelu a Josef Náhlovský si s galantností sobě vlastní nechal zařazovat rychlosti od své spolujezdkyn ě, aby se vůbec rozjel. Po čty- řech kolech očekávala posádky vý- měna řidičů v dvojici a především pak občerstvení. Jak jinak, než netradi ční. Slibovanou kachnu s dvaceti knedlíky sice nikdo jíst nemusel, ale i ty pokrmy, které si závodníci vylosovali, stály za to. Jeden z nejrychlejších jezdců Jan Ros ák, se potýkal s dvěma tatrankami pomazanými hořčicí a sýrem. I ostatn í si ale rozhodně pochutnali a chvá- la patřila především rohlíku s olomouckými syrečky, okurkami a šlehačkou. Někteří závodníci se prý dokonce snažili neúspěšně získat recepty, aby si v případě, že nevyhraj í, odnesli alespoň nějakou cenu. Po dalších čtyřech kolech s povinnou konzumací láhve piva pak závod končil. Při vyhlašování vítězů Josef Náhlovský dlouho divá- ky týral a prodlužoval zveřejnění jmen, snad proto, že první místo obsadila posádka Semelka – Salava, kterým byl nucen přenechat své obl íbené válečné vozidlo Auroru v pestrých maskovacích barvách a s kulometem připevněným na stře- še. Druhé místo získal zpočátku tež- ce zkoušený vůz České spořitelny řízený Janem Rosákem a panem Brázdou, ekonomem Spořitelny. Třetí příč- ka pak patřila pánům Kesslerovi a Malému, nutícím k rychlému pohybu trabanta v barvách Autcentra Důlce. Sotva však závodníci obsadili stupínek vítězů, Josef Náhlovský z pozice moderátora zrušil všechny výsledky a prohlásil za úplného a nezvratného vítěze závodu vůz Koktejlu, který vyhrál, protože vůbec nedojel. Vítězné posádky si ale z práva veta nic nedělaly a diváky kolem nich skropila sprška šampaň- ského jak se na pořádný závod slu- ší. * * * Mostecká akce již zřejmě nese svoje otrávené ovoce. Dne 10. listopadu 1992 se na nás obrátil o pomoc náš člen, jemuž byl poškozen jeho Trabant neznámou osobou chod ící po kapotě vozidla, jinému byly zničeny stírače včetně pákového mechanismu, jedna z našich členek našla rozbité vnější zrcátko. Příznivci konce Trabantů se skutečně mohou radovat ze své „záslužné“ prá- ce. Již dnes – v době přirozeného dožívání trabantů – se devastující síly části mládeže i dospělých soustře- ďují na „hrdinské činy“ poškozování trabantů, které jsou ještě funkční. Jedná se o kriminální činnost mnohdy těžce poškozující majitele, neboť nové součástky se platí v převodu marky na koruny a jsou velmi drahé. * * * Následovalo to, kvůli čemu sem stovky návštěvníků přinesli své kytary. Pořadatelé splnili svůj slib a rozhodli se jednoho trabanta rozbít na trsátka. Obětováno bylo auto pivovaru Velké Březno a muži v přilbách a s kladivy v rukou dok ázaly, že firma Narimex si dokáže poradit se vším. Na zdemolované auto se vrhly stovky diváků se zářícíma očima si odnášeli trsátka všech tvarů a velikostí. Když pak byla ozná- mena dražba jednoho z vozů, dav ztichl a napjatě sledoval, jakou cenu může mít vítězný trabant závodu. Částka rychle šplhala nahoru a brzy se rozhodovalo už jen mezi dvěma vážnými zájemci o koupi válečné Aurory. Jedním z nich nebyl nikdo jiný než zpěvák a také účastník zá- vodu Dalibor Janda, který však odpadl při pouhých dvou tisících korun ách. Zdá se, že ani populární zpě- váci nemají na růžích ustláno a tíží je finanční problémy jako obyčejné smrtelníky. Majitelem se tak stal jiný milovník raritek, který vůz získal za cenu 2. 010,- Kčs a výčitek manželky vedle sebe. Další dvě auta, věnovan á Radiem Evropa 2 – Most a panem Kučerou, přezdívaným „Franto Emigranto“. si pak mohli odvézt dva vylosovaní diváci, kteří se zúčastnili soutěže vyhlášené Radiem Most. Všichni tři čestní majitelé silných vozů zahraniční výroby byli okamžit ě vyrovnáni před jakýmkoliv pokusem odjet s trabanty ze závodiště, protože policejní hlídky nemají pochopen í pro vozy bez značek a technick ého průkazu. Za stále krásného počasí,které akci neuvěřitelně přálo, se pak div áci pomalu rozcházeli s pocitem, že nemusí litovat své neúčasti na skute čném závodě Le Mans, protože všechno už mohli vidět zde v Mostě. P.S. A kdo se stal skutečným ví- tězem celého závodu? Nehledě na zmatky kolem vyhlašování výsledků, to nakonec vyhrálo oddělení ARO mostecké nemocnice, kterému byl výtěžek celé této humanitární akce věnován. V článku byly použity úryvky dopisu pana JUDr. Svátka, jednatele TRABANT KLUBU-PRAHA Petr Brandtner Marek Fujdiak

Musíme přiznat, že na demonstraci Sládkových republikánů, ohlášenou na 28. října u příležitosti uctění památky vzniku Československa, jsme se docela těšili. Důkladně poučeni pozornou četbou týdeníku Republika, jsme v očekávání mnohatisícových zá- stupů nespokojených obyvatel z celé vlasti vyrazili na místo, kde masa smete zrádce národa, na Václavsk é náměstí. 11.30. Blížíme se k centru dění. Kupodivu nikde nepotkává- me proudy lidí, netrpělivě spěchaj ících podpořit zachování společného státu a vyjádřit svou nevůli vládě. Za to je na každém kroku vidět, že představitelé města se konečně začínají starat o dlouho jim vytýkanou bezpečnost na ulicích. Nejméně každých sto metr ů míjíme skupinky policistů a kaž- dé třetí auto se může pochlubit nápaditým, zeleno-bílým nátěre. Při pohledu na tu záplavu urostlých strážců pořádku už zprávy o nedostatku policistů v Praze nebereme tak vážně. 11.40. Konečně jsme na míst ě. Letný pohled na plakátek vytr- žený z Republiky nám bere veškerou naději, že těch několik tisíc lidí, obklopujících sochu svat ého Václava,je jen předvoj mohutn é republikánské armády, který tu na svého miláčka čeká už od včerej ška. Jme tu přesně a snad jen nepříznivé počasí zabránilo občan ům přijít vyjevit svou podporu společnému státu. Tak jsme to alespo ň zaslechli z rozhovoru dvou postarších manželů spěchajících ke Koni. Prodíráme se blíž k řečnickému pultu a zjišťujeme, že síly jsou spravedlivě vyrovnané. Zhruba třetinu čekajících tvoří skalní republikáni, druhou jejich odpůrci a náhodní turisté, o zbytek se dělí všudy přítomní novináři s policisty. 11.50. Podařilo se nám protla- čit se jen do třetí řady od podstavce sochy. Uši nám trhá lidová písnič- ka v podání kapely v trošku ošuntělých krojích a na improvizovan ém pódiu se stále ni neděje. Jak ási korpulentní žena s moravským přízvukem se zmocnila fotografie svého idolu a vroucn ě ji líbá. Muž vedle ní jí s pravou republikánskou galantností drží obrovskou kytici, kterou má pro svého miláčka nachystanou. Naslouch áme pozorně rozhovorům kolem sebe a dozvídáme se spoustu zajímavostí. Na to, že Sládek bude příštím prezidentem, jsme už připraveni četbou, ale sdělení, že je vyslán samotným Bohem, aby spasil tuto zem, nám poněkud vyráží dech. Najednou zástup zneklidní a proběhne jím vzrušené zachvě- ní. Domníváme se, že hlavně osoba dne už je tady, ale výkřik: „Támhle jsou ty svině z Kantůrkovo televize!“ nám otev ře oči. Vzápětí se směrem ke kame ře zdvihne les hrozících pěstí a my dáváme televiznímu štábu zapravdu v tom, že po zkušenostech z Ústí nad Labem si raději vybrali bezpečnější místo na balkóně v jednom z přilehlých domů. 12.00. Rozhlížíme se kolem sebe a čteme si nápisy na transparentech. Hesla nejsou pro současnou vládu nijak příznivá, ale na to, proč jsou si nápisy tak podobn é. Vzápětí je ale záhada rozluště- na. Jeden z organizátorů se chápe mikrofonu a vyzývá opozdilce, aby si k němu přišli pro transparenty. Vzápětí se nad zástupem objevuje nové heslo: „Košice jsou pro Sládka „. Konečně se něco začíná dít. Na schod vstupuje dívka a recituje srdceryvnou vlasteneckou báseň tak procítěně, že by zahanbila i svazáky z Puškinova památníku. 12.10. Obklopená špalírem ochranky, konečně přichází dlouho očekávaná postava. Příchod Miroslava Sládka je přivítán nadšeným skandováním, místy však přehlušeným nespokojeným pískotem a výbuchy dělobuchů. Lidé se znepokojeně ohlížejí a pátraj í po původcích toho znesvěcení. Odhalení narušitelů šokující. Asi stočlenná skupina skinheadů, dosud širokou veřejností považovan ých za Sládkovi nejvěrnější, vykřikuje zcela jiná hesla, než by si republikáni od nich přáli slyšet. Nez ůstává jen u slov a vzduchem lé- tají vajíčka, před kterými Sládek jen s obtížemi uhýbá, aniž by však z tváře ztratil svůj pověstný úsměv. Nad náměstím se rozléhá jeho hlas, který vyzývá nespokojence, aby vyklidili prostor, nebo si to s nimi vyřídí sám. Statečnost idolu, obklopeného neprodyšným zástupem ochranky a pořadatelů, rozpoutává v republikánech bojovnost. Podporování početnými policisty se vrhají na skiny. V rukou se jim objevují nože, lahvi čky se slzným plynem a dokonce jedna plynová pistole. Přesila vítě- zí a narušitelé jsou vytlačeni z náměstí. Na místě zůstává jen zkrvavený republikán, kterého kdosi ze skinů přesvědčil, že plynov á pistole se na demonstracích nemá používat. Vrávoravý krok a slzící, zarudlé oči několika skinů svědčí o tom, že republikáni si vzali slova svého vůdce o zachování pořádku náramně k srdci. 12.20. Urychleně doháníme pok řikující skiny, kteří se shromažďují v boční ulici a ptáme se jich na pří- činu nenadálého protestu. Zatím jsme žili v zajetí představy, že právě oni jsou tím nejpevnějším pilířem Sládkovy politiky a to, co se právě na náměstí odehrálo, otřáslo naší orientací v politickém dění. „Je to bolševik! Židáckej komouš! Ať si táhne za Slovákama!“ Z výkřiků mladíků v zelených a černých bund ách a s vyholenými hlavami zjiš- ťujeme, že hlavní věc, kterou nemohou republikánům odpustit, je právě jejich postoj k rozdělení státu a společné zájmy s Levým blokem. Z dalšího rozhovoru vysvítá, že skini, ač neradi, v současné době podporují politiku vlády a premiéra Klause. „Není to sice to, co bychom chtěli, ale aspoň to jsou pravičá- ci.“Snažíme se vyzvědět další podrobnosti, ale potyčka o kus dál nám v tom brání. Starší paní v dlouhém kabátě se neopatrně zastala skinů a klidila za to vděk v podobě silné rány od mohutného republikána ve věku, kdy normální člověk už přenechává rvačky mladším roční- kům. Skini nezaváhají ani na okam žik a vyrážejí ženě na pomoc. Fanatik už určitě lituje, že raději nezůstal doma. Opět zasahují policist é v černém a vůbec nevypadají na to, že jsou ochotni přiznat skin ům nějaké zásluhy za obranu napaden é. „Tady to nemá cenu! Jdeme pryč!“ volá jeden z mladíků na ostatn í a skini se řadí do průvodů,který míří pryč z náměstí. V čele houfu pyšně vlaje pestrá jižanská vlajka. Nejprve se domníváme, že to radik ály opravdu omrzelo, ale když okliku zamíříme zase k Václaváku, začínáme chápat plán skinů. Dostat se ke Sládkovi z druhé strany. Policisté čekají i tady. Obstupují v loučcích skiny, používají svou nejobl íbenější metodu: žádají občansk é průkazy a kontrolují a kontrolují. 12.30. Úplně prolustrovaným skinům se konečně daří proniknout dolů do metra a radí se, co dál. Ale strážci pořádku už jsou zase tady a opět občanky opouště- jí kapsy. Vzápětí se hala prosvětlí záblesky fotoaparátů a tvrdí muži v uniformách ztrácejí trpělivost. Vrhají se k novinářům a slibují ty nejtěžší trety, jestli se někdy ještě zableskne. Jejich pokřik: „Dva metry ode mě!“ nám ještě dlouho bude znít v uších. Když je v hale dvakr át tolik policistů než skinů, mlad íky to už opravdu přestává bavit a mizí dolů na nástupiště. Dobře rostlý republikán se ještě snaží o zatčení nakrátko ostříhaných opozdilců, ale policisté si už ničeho nevšímají a poklidně kouří po dobře vykonané práci, přímo pod nápisem, který tuto činnost v metu zakazuje. Máme také chuť na cigaretu, ale chybí nám odvaha a uniforma. 12.40. Dole se nic zajímavého už neděje, a tak vystupujeme opět na náměstí. Z ampliónů se i nad ále line zvučný hlas vůdce republik ánů a kritizuje snad všechno, co ve státě existuje. Zdá se ale, že řady jeho příznivců už značně pro- řídly. Pískot protivníků snadno přehlu ší ovace věrných. Miroslav Sládek se ale nenechá nepřízní zastrašit a slibuje v případě. nutnosti i desetihodinový projev. Před touto hrozbou prchá z náměstí další skupina jeho příznivců. Prod íráme se semknutými houfy lidí a v záchvatu zdravého rozumu se naše peněženky stěhují z kalhot do náprsních kapes. Podle sdělení pana Sládka jsou sice republikáni výkvět národa, ale po spatření ně- kolika pochybných týpků okouně- jících v davu, raději sázíme na jistotu. Odcházíme pryč. 13.40. Po dvou hodinách jsme opět na místě činu. Lidí znatelně ubylo, ale republikánského vůdce to stále od monotónního projevu neodradilo. Stále ještě svým fanou škům vysvětluje, co všechno se musí ho neprodleně změnit, abychom si žili jako v ráji. Ještě tu chybí pověstné: „Poručíme větru, dešti…“. ale vzhledem k tomu, že právě začíná pršet, by to nebyl asi nejvhodnější politický tah. Prodí- ráme se zase o kousek blíže a nar ážíme na skupinku schlíplých anarchistů. Stojí tu, se splihlými kohouty na hlavách, mezi houfem skandujících republikánů a hvízdaj ících zastánců současné vlády a nešťastně čekají, až budou moci vyjádřit svůj protest tak, aby nepadli do noty ani jedné ze znesvá- řených stran. Je nám jich líto. Skini jim už dnes vyfoukli příležitost k rázné akci. Náměstím se neustále rozléhají vemlouvavá slova z reproduktorů, a tak se začí- náme bát, že Sládek se rozhodl hrozbu o deseti hodinách projevu uskutečnit. Raději zase odchází- me, ale ještě dlouho slyšíme všude kolem sebe hlas, hřímající hrozby na vládní politiky zaprodané zahrani čnímu kapitálu, protože republik áni ve svatém nadšení ozvu- čili i všechny postranní ulice. 21.40. Vytřeštěně sedíme před televizí a s vyvalenýma očima sledujeme hlasatelku na obrazovce, která nám s milým úsměvem ve tváři sděluje, že podle komuniké SPR-RSČ se dnešní demonstrace na podporu zachování společné- ho státu zúčastnilo neuvěřitelných padesát tisíc občanů. Příště už rad ěji nikam nepůjdeme. Člověk alespo ň neztratí iluze.

Ani demonstrantům ani policii nešlo o koně. „Upozornění pro trenéry a majitele, kteří postrádají koně padlé v hlavním dostihu. Při policejním zásahu se několik koní dostalo mimo areál závodi ště. Budou asi už ve Svítkov ě.“ Hlášení místního rozhlasu o přestávce před posledním dostihem kupodivu nevyvolalo mezi návštěvníky 102. Velké pardubické steeplechase žádn ý větší rozruch. Ten den se toho stalo tolik, že už jen má- lokoho udivilo, že koně za stovky tisíc korun pobíhají bez dozoru po okolí. Konstatová- ní, že se ta moudrá zvířata už asi nemohla na lidské blbnutí koukat a raději se sama vydala do svítkovských maštalí, bylo naopak uklidňující. O tom, že se letos v Pardubicích něco stane, se mezi dostihovou veřejností mluvilo už dlouho. Během roku se o Taxisu a dostizích občaspsalo z různých pohledů. Ně- kteří kolegové mínili, že je to vlastně vraždění koní, Taxisův příkop by měl být upraven, ostatní překážky také a vůbec by se to celé mělo zvážit. Nejv ětším problémem se zdálo dobré organizační zajištění Velk é, tak aby se tento závod, sice nejtěžší v Evropě, ale stále přeci jen provinční, dostal na skute čně evropskou úroveň a nesl městu, novému majiteli závodi ště slávu a asi také nějaké ty peníze. Pro ten úkol se podařilo najít agenturu Century a vypadalo to, že je všem starostem konec, vzlášť když se objevil tak velký sponzor, jako je Martell. Do Pardubic jsem přijel se skupinkou svých známých ko- ňaků v neděli jedenáctého října dopoledne. V centru jsme viděli první čtyři anarchisty. Vymustrovan í v černém, občas nějaký ten klikyhák na bundě, tvářili se odhodlaně. A to bylo všechno. Jinak ani jedna anarchistick á noha. Ve městě i na závodišti sice spousta mladých lidí, ale kdo by poznal, jestli jsou to kluci a holky z jezdeckých oddílů nebo zamaskovaní demonstranti. Nebyli jsme ani u vchodu poctěni protestním let ákem jako někteří jiní návštěvn íci Velké, nikde v hledišti nikdo nemával nějakými transparenty, ani se nás nesnažil přesvědčovat, že jsme se přijeli podívat na vraždy. Až by člověk málem nabyl přesvědčení, že se snad ani nic nestane. Navíc počerní policisté, ně- kolikero druhů černých šerifů a různě označených pořadatel ů budilo dojem, že jsou na všechno připraveni. To buzení samozřejmě spočívalo ve spoustě změn a zákazů,které dřív na Velké nebyly a teď byli diváci najednou upozorňováni, že tudy v žádném případě chodit nesmějí a tady stát už vů- bec ne a ten pendrek nemám pro srandu, koukejte padat nebo uvid íte. Jedním slovem buzerace. Skupina policistů přímo u Taxisu tomu všemu dodávala punc nedobytnosti. Vydrželo to až do sedmého (hlavního) dostihu. Přitom během rámcových dostihů byly situace, které mohly vést ochránce koní a odpůrce dostihů byly situace, které mohly vést ochránce koní a odpůrce dostihů v jednom k velmi ostrým protestům. Hned první dostih jim mohl dát pádné argumenty. Horkým favoritem Seagram – Kladrubské ceny byla sedmiletá hnědka Mallente. Stá- jová družka Železníka vydělala státnímu statku Světlá Hora za poslední dva roky 67 900 korun. Pro jezdce Václavíka byl ten dostih jenom rozcvičkou na Velkou, kde měl jet velmi nadějného Gemera. Kurs na Mallente byl tak nízký, že se na ni ani nevyplatilo sázet. Všechny předpoklady se po většinu 3 600 metrů dlouhého závodu vyplňovaly. Mallente se držela vpředu, ukázkově skákala, o jejím vítězství nikdo nepochyboval. Osudnou se jí stala čtrnáctá překážka Bulfinch je takov ý lichoběžníkový kopeček, naho ře má malý živý plot, po šikmých stranách vždy dvě dřev ěná břevna, celkem je tři metry dlouhý a metr vysoký. Tedy žádn ý Taxis. Mallente jej najížděla jako druhá nebo třetí, kůň, který skákal před ní, zavadil o jedno břevno, to se vymrštilo a přerazilo Mallenta přední nohu. Ostatn í koně se rychle přehnali a u překážky, která je mimochodem v dobrém dohledu většiny divá- ků, zůstala zmrzačená kobylka, jezdec,který si při pádu zlomil zá- pěstí a několik bezradných pořadatel ů. Mallente prožívala poslední okamžiky svého života. Poskakovala po třech od kolena jí zbytek nohy vlál jako kus hadru. Dlouho, až příliš dlouho. trvalo její trápení. Sledoval jsem tu nepříjemnou událost od posledn í překážky na začátku cílové rovinky, kde se schází parta bývalých učňů kladrubského jezdeck ého učiliště. Výrobky,které lidé od koní pronesli na adresu pořadatelů, neschopných rychle a přitom ohleduplně ukončit trag édii Mallente,jsou nepublikovateln é. Na čekání na veterinářskou Avii jsem neměl žaludek. Demonstranty stále ještě nebylo vidět. Dali o sobě vědět chvíli před hlavním dostihem. Vyběhli na dráhu a mazali k Taxisu. Dvacet, možná třicet mladých lidí bě- želo po zeleném pažite, kde se za pár minut měli prohánět koně. Policisté už na ně čekali, a bylo jasné, že to pro ně bude snadná kořist. Policisté už na ně čekali, a bylo jasné, že to pro ně bude snadn á kořist. Pár ran obušky, ještě se někdo pokoušel kličkovat, a už je vedli. Vypouštěli je dvířky právě u poslední proutěnky. Holky šly většinou klidně, někteří kluci sebou trochu cukali. Mezi diváky se ně snesl proud výčitek a nadá- vek – „Vy že máte rádi koně? Tak běžte dělat seno,“ volal na ně jeden už postarší rajťák, občas se v davu mihla i nějaká pěst. „Jestli jsou jen trošku chytří, zkusí to za chvíli znova,“ komentoval to jeden z přihlížejících.Byla to prorock á slova. Jak se zanedlouho ukázalo, policisté a pořadatelé nebyli připraveni zabránit vniknut í demonstrantů na dráhu. Navíc ani nevěděli, kde se pohybuj í a odkud „zaútočí“. Druhá vlna přelezla živý plot, když už byli koně na dráze a zrovna se připravovali na zkušební skok. Asi dvě stě demonstrantů se vřítilo do zá- vodiště v několika proudech. Jeden vyrazil z okraje hlediště za tribunami, druhý přímo zprost řed, třetí se hnal zezadu. Několik destíek policistů a černých šerifů soustředěných u Taxisu muselo bezmocně čekat, až k nim doběhnou. Pořadatelé rozestaven í u překážek se je snažili zastavit marně. Ani na to nestačili. Viděl jsem paní od červeného kří- že, jak srdnatě čelila sama jednomu proudu – oháněla se brašnou doleva doprava, ale nikdo ji nevě- noval pozornost. U Taxisu došlo k prudkým srážkám, demonstranti si sedali na zem – bylo mezi nimi hodně Němců, Holanďanů a občanů dalších civilizovaných zemí,kde prý je protestování vsed ě obvyklé. Policisté se však nezdr žovali jejich odnášením a prostě do nich začali bušit. Reakce publika byly mnohem rozho řčenější. Zvlášť,když se jednomu z vyváděných uvolnil od pasu asi dva metry dlouhý silný řetěz, sesypalo se na něj několik lidí. Mlátit ho ale nemuseli. Černý šerif, který ho vedl,jej pro jistotu se- řezal sám. Bití byli i novináři, o tom se víc než o koních dost psalo v denním tisku. Zřejmě ve chví- li odhalené neschopnosti neunesli někteří policisté tíhu toho, že by jejich fiasko mělo být ještě vyfotografováno. Průběh hlavního dostihu Martelll Velké pardubické steeplechase byl v televizi vysílán několikr át. Kamery zaznamenaly i poslední třetí vpád demonstrant ů na závodiště,kdy se spolu s policisty honili po trávě přímo pod nohama koní najíždějících na Taxis. K jeho sto padesát centimetr ů vysokému živému plotu přib ěhlo závodní pole rozházené, bez dostatečné rychlosti a podle toho to také dopadlo. Dál pokračovalo asi šest koní a diváci začali zahazovat tikety znějící na číslo čtyři. Železník sice nenajel na Taxis nijak optimálně, ale skočil ho docela dobře. Za ním však narazil na jedinou francouzskou zástupkyni klisnu Hartiche a ztratil jezdce. Asi už toho měl dost a tak odběhl pryč – možná do Svítkova. Žokej Váňa prostál celý zbytek závodu u Taxisu, shrbený a osamělý. Po dostihu odcházel přes cílovou rovinku. lidé na něj mávali, ale on je asi nevnímal. Poslední Železníkovu Pardubickou si určitě představoval jinak. I když se Taxis tentokrát obe- šel bez obětí, Pardubická byla poslední i pro šestiletého Váha, který se zranil někde za lesíkem a musel být utracen. Nejasný byl i osud Francouzky Hartiche, která byla po pádu na Taxisu nasednuta, ale v průběhu dostihu narazila hlavou do plechové tabule (?!) a s otřesem mozku skončila ve veterinární nemocnici. Demonstranty vyváděli ze závodiště až do konce programu. Oslavovalo se vlastně jen u vítězů. Quirinus ze Senice v sedle s Jaroslavem Brečkou jel skvěle, přes Taxis skočili s velikou rezervou a v poslední třetině závodu dali všem najevo, že už si vítězství nedají vzít. Kdo si vsadil na velké pořadí Quirinus, Viana a Rhodé pouh ých deset korun, bral něco přes dvanáct tisíc. A takhle spokojen ých lidí bylo tentokrát v Pardubicích málo. Podplukovn ík František Kubát, který velel policejním jednotkám na závodišti označoval chování svých kolegů za zcela oprávně- né. Pro zabránění vstupu lidí na závodišti by prý potřeboval tři motostřelecké pluky. Asi už dlouho nebyl na vojně. O tom, že selhala především taktika ochrany závodiště před „naru- šiteli pořádku“ se nezmínil. Mluvčí Nadace Animals SOS Petr Bergman po dostizích prohl ásil, že koně jsou lidmi poni- žováni a vykořišťováni pro sport. Dostihový kůň je podle něj totéž co dojná kráva, kterou příslušníci tohoto hnutí také odmítají. Při zpáteční cestě začali moji známí vypočítávat, kolik jezdeck ých klubů a oddílů muselo již pro nedostatek peněz ukončit nebo omezit svoji činnost. Nemluvili o tom jen tak… Počet koní, kteří se z těchto důvodů dostali předčasně na jatka několikrát převýšil množ- ství zvířat utracených po zran ění při dostizích. Kamil Reic

Oxfordský strážník č. 5648 hromově kýchl a pečlivě si utřel nos do kapesníku – v té chvíli bouchla zátka od levné- ho šampaňského (Salisbury French Wine) a Dave, vlasatý tramp, rozlil nabublané víno do plechových hrníčků. Tahle report áž začala na policejní stanici, kde mi inspektor v obleku řekl: „Problém Oxfordu jsou lidi bez domova. Trams, ya know?“ Později jsem v Univerzitn ím parku poznal Davea a jeho kamarády. Měli barevné potrhan é šaty a copánky slepené z umaštěných vlasů, seděli v parku na zemi a kouřili trá- vu nebo hašiš. Z kazeťáku poslouchali Pogues. „Tam říkají voloviny. Shit,“ řekl Dave a mávl rukou k policejní stanici. „být homeless je průšvih. Je to zamotanej kruh. Když nemáš práci, nemáš byt, trvalou adresu, nezavadíš o práci, you got it? Rozumíš?“ Namítl jsem cosi o státních ubytovnách pro bezdomovce. „Shit,“ opakoval nezdvořile Dave. A potom – přesně v téhle chvíli začíná moje report áž – sundal svůj černý kab át, podal mi ho a ukázal na ošklivou budovu vzdálenou asi dvě stě metrů. „Kdo to nezkusil, ví houby. Fuckin´shit.“ Dave si ubalil cigaretu a spokojeně zašlukoval. Možná to nepopisuju úplně přesně, ale takhle nějak to bylo. * * * Z Luther Street vypadala Noclehárna jako nedobytná pevnost, s vysokými okny a masivními zdmi. Zaklepal jsem u vchodu na malé zamřížované okno a z betonového hradu na mě vyhlédla ženská tvář. Řekl jsem, že hledám nocleh. „I´m lookin´ for fuckin´ sleep, ya know?“ „V sedm večer, řekla žena a mříž zaklapla. V okně, které se zavřelo, se slunci odrážel svět a také já: neoholená tvář, v batohu na zádech spací pytel a černý kabát, který mi půjčil Dave. Vyšel jsem na zaprášené prostranství. Ve stínu nocleh árny se krčil malý nuzný domek s cedulkou Luther Street Surgery na dveřích. Doktor chudých, pouliční lékař. Vešel jsem do čekárny: byla to nehezk á místnost,kde na polstrovan ých židlích seděli tři lidé. Z hromádky brožurek na stole jsem si vzal jednu, jmenovala se Ochrana před AIDS pro drogově závislé, a vyšel ven. Podzimní slunce hřálo slab ě. Byly čtyři hodiny. Sedl jsem si na polorozpadlou zídku a naděl se, co budu dělat. Z ordinace vyšel po chvíli muž a zamířil ke mně. Mohlo mu být čtyřicet, vousatý a oby- čejně oblečený, se čtvercovou pletenou čapkou na hlavě. „Hej, kamaráde, dej mi třicet pencí,“ požádal bezelstně a přátelsky se usmál. „Nemám ani penny, promi ň,“ řekl jsem a ukázal na spací pytel na zádech, a pak n a siluetu Noclehárny. „Tak to jo, kamaráde, to je jasný,“ řekl chápavě. Otevřel pak velkou sportovní kabelu, která byla plná prezervativů Durex Extra Safe, a podal mi dvě krabičky. Zdráhal jsem se. „Vem si to kamaráde. Dneska nikdy nevíš, v jaký posteli skončíš,“ poučil mě. Vzal jsem si prezervativy a dal je do kapsy kabátu. Slušně jsem poděkoval. Zvážněl. „Je moc nebezpeč- ný šoustat bez toho, kamará- de!“ Potom se znovu usmál: „Musíš si se mnou připít, friend! „ Připili jsme si levnou whiskou. Řekl mi, že se jmenuje Luke, a pak odešel i s kabelou plnou Durex Extra Safe prezervativ ů a já ho už nikdy neviděl. Na chvíli jsem bloumal kolem Noclehárny a nakonec, unavený, jsem si sedl na malý kousek trávníku. Bylo mi smutno. Připadal jsem si ztracený – snad to bylo tím kabátem, kter ý mi půjčil Dave, tuláckým kabátem bez domova, snad černá silueta Noclehárny jako by pohltila všechno jisté, všechno jako by přestalo existovat a já neměl v celém světě nic než černý kabát a spací pytel. A pak stín Nocléhárny pohltil i mě, na malém kousku trávníku uprostřed Oxfordu. * * * Probudily mě zvony kostela Christ Church. Ležel jsem na trávě, kde jsem spal skoro tři hodiny, bylo osm, zima a tma. Naštěstí Daevův kabát byl solidn í, s filcem okolo zad, a já nebyl prochladlý a cítil se dob- ře. Napil jsem se ze své láhve Salisbury´s Scotch Whisky a vydal se k Noclehárně. Když jsem stál u vchodu, u cedulky Night Shelter, byl jsem nervózní a trochu se i bál, a pak jsem vešel dovnitř. Ve vrátnici seděla hezká a usměvavá dívka. Připadal jsem si špinavý a bylo mi hloupě. Řekl jsem jí jméno, které jsem si vymyslel, a čekal, co bude. Problém byl v tom, že jako cizinec s obyčejným vízem jsem nemohl nic čekat. Cena jednoho noclehu a dvou jídel, včetně večeře a snídaně, je v Noclehárně osm liber a čty- řicet pět pencí. Nezaměstnan ým připlácí oxfordská radnice sedm liber. Ti, kteří nemají žádné peníze, tu spí docela zadarmo. Já však, jestli jsem chtěl zů- stat, jsem měl zaplatit osm a půl liber. Ti, kteří nemají žádn é peníze, tu spí docela zadarmo. „Nemám ani penny,“ řekl jsem dívce. Pokrčila rameny. I´ve got no fuckin´p! Pokrčila rameny. Nešťastně jsem řekl: „Je mi zima, nemůžu spát na ulici.“ „Jak dlouho potřebuješ zů- stat?“ zeptala se. Měl jsem naději. „Jen jednu noc. Jedu do Walesu.“ „O.K.“ nakonec souhlasila. Dostal jsem postel, která byla čistě povlečená a na dobr ém místě: v rohu místnosti. Zevnitř se Noclehárna zdála mnohem menší, se čtyřmi lož- nicemi, sprchou a záchody, jí- delnou a místností s televizí, celkem tak pro padesát nebo šedesát lidí. Soused na další posteli, vzdálené jen čtyřicet centimetr ů, mě nedůvěřivě sledoval. Abych si ho naklonil, nabídl jsem mu cigaretu. (Dave mi poradil: „Nevadí, že nekouříš, cigáro bys s sebou měl mít. Za dvě cigá- ra přemluvíš v Noclehárně Jacka Rozparovače, aby tě nerozp áral.“) Muž ji vykouřil, vajgla odhodil na mou postel a usnul. Pod ávala se večeře: pečené kuře s hranolky, s hráškem a fazolemi. Jídelna mi připomněla žákovská léta, školní jídelnu: bílé bakelitové stoly, výdejní okénko a na zdech nástěnky. Jídelna v Noclehárně byla však plná cigaretového kouře a opilého huhlání. U mého stolu seděl starý, rozcuchaný muž: jedl hltavě a po bradě mu stékala rajčatová šťáva. Jídlo bylo dobré, kupodivu možná lepší než v leckterém hostinci ve měst ě. Po večeři jsem bloudil chvíli po Noclehárně. Byli zde lidé, které jsem potkal předtím mnohokr át v Oxfordu v ulicích, jenže tam se smáli a vypadali spokojeně, tady jako by byli vyměnění, lapení do pasti Nocleh árny, ostražití stále a vůči každému. Ponížení darovanou večeří, láhví whisky, kterou jim u vchodu zabavili, i vypínači na zámek. V půl desáté se strhla u vchodu hádka a později rvač- ka. Přijela policie. V jedenáct jsem si lehl do postele, rozhodnutý spát, ale byl to nuzný spánek, trhaný opileckým křikem a rámusem, který neustával a neustal až do rána. Ve čtyři hodiny jsem, mysl ím, pochopil Daveovu větu: „Noclehárna, to je nejhorší místo na světě.“ Ráno jsem nečekal na sní- dani a odešel tak brzy, jak jen to bylo možné. V ranním slunci Noclehárně nevypadala ani trochu zlověstně. * * * Když jsem přišel domů. Dave seděl v křesle a spal, proti sobě zapnutou televizi. Byly zrovna ranní zprávy. Udělala jsem šest topinek a uvařil čaj, pak ho vzbudil a sní- dali jsme. Stručně jsem mu vylíčil uplynulou noc. Dave řekl: „Noclehárna může být fajn, když člověk má hlad, potřebuješ hodně peněz. Ty musíš vydělat. Práci ale nedostane š, když nemáš kde bydlet. In deep shits, ya know?“ „To už jsi říkal,“ poznamenal jsem unaveně. Really? Vrátil jsem mu jeho černý kabát, přidal skoro plnou krabi čku cigaret a svoji připíjecí láhev. Zeptal jsem se ho, kam jede teď, a on řekl, že nejspíš do Londýna, protože se blíží zima a on si musí najít něco solidnějšího. Pak odešel, já ho asi za čtrnáct dní viděl v centru Oxfordu, ale byl opil ý a už jsme spolu nemluvili. Vykoupal jsem se, oholil a vzal si čistou košili a znovu, tentokr át jen na návštěvu, se vydal do Noclehárny. Cítil jsem se všelijak, když jsem ťukal znovu na zamřížovan é okénko. Dívka, na které jsem včera vyloudil bezplatný nocleh, se i dnes usmívala. Omluvil jsem se a nabídl, že dodate čně zaplatím. Naštěstí odm ítla. Ředitel Noclehárny Paddy O´Hanlon mě pozval k sobě do kanceláře, malé místnosti s velkým nepořádkem. Na stole byl osobní počítač. Paddy vypadal, jako by do Nocleh árny ani nepatřil: elegantní čtyřicátník ve světlém obleku s kravatou, spíš obchodník ze City nebo diplomat. „Takže vy se zajímáte o Nocleh árnu,“ řekl a zavolal na sekret ářku, aby nám uvařila kávu. Krátce jsem mu vylíčil svou noc v Noclehárně. „Nemáme žádná omezení, přijmeme každého, kdo přijde: ať je opilá, nebo pod drogami. Skoro čtyřicet procent jsou mentálně postižení. Proto je Noclehárna taková, jaká je. Nedá se však nic dělat, i tihle lidé potřebují jíst a spát,“ řekl Paddy. Vydali jsme se po Noclehárn ě, teď zde bylo ticho a klid, všichni odešli a ložnice se zdá- ly útulné. Na chodbě zametal uklízeč a pískal se Hey Jude. „Noclehárna je otevřená od sedmi večer do osmi ráno. Pod ávají se dvě jídla: snídaně – ale to je anglická snídaně, rozum íte? – a večeře. Jídlo chutn á báječně. Souhlasíte?“ Přikývl jsem. „Kromě toho jsou k dispozici sprchy a je možné nechat si vyprat špinavé prá- dlo.“ „A peníze?“ zeptal jsem se. „Cena noclehu se vším všudy je osm liber a čtyřicet penc í, nebo pro ty, kterým přispí- vá městská správa (Oxford City Council), jen libru a čtyřicet pět pencí. To oficiálně. Když někdo nemá ani penny, jako třeba vy, přijmeme ho zadarmo. Nikoho nevyhodíme na ulici.“ „Je Noclehárna bohatá?“ „Vůbec ne“, řekl Paddy a zavedl mě zpátky do kanceláře. Ukázal mi výroční zprávu. V ní stojí: „Loni Noclehárna poskytla 15092 noclehů. To je v průměru 41,4 příchozích na jednu noc. Výdaje na lůžko a noc: 12,12 libry. Noclehárna je závislá na finanční podpoře městské správy a na dobročinn ých darech.“ „Stane se, že někoho odmítnete? „ „Nikoli z kapacitních důvod ů. Místa máme poměrně dost, počet lůžek můžeme zvy- šovat třeba pokládáním matrac í na zem. Rekord je v Noclehárně osmdesát lidí. Občas někomu vstup zakážeme, „za trest“, když se tu dopust í násilí nebo výjimečné hrubosti.“ I to se v Noclehárně stává. Složení příchozích je (podle vý- zkumu ze 4. srpna 1990): 21 procent alkoholiků, 38 procent mentálně postižených a 41 procent ostatních. Personál se skládá ze šestn ácti lidí: ředitele, zástupce, sekretářky a sociální pracovnice. Jedenácti profesionáln ích pečovatelů: ti připravují léky a pomáhají těm, kteří pomoc potřebují. Posádku dopl- ňuje uklizeč. „V osm ráno Nocleh árnu zavřeme, uklízí se a připravujeme další noc. Každý den, i o svátcích a o vánocích. Už devět let. Každý rok je to horší, ale lidi nahoře to nezají- má, řekl Paddy. Úzkým oknem svítilo do kanceláře slunce. Bylo už skoro poledne. Paddy uvařil čaj, seděli jsme a povídali si. Přemýšlel jsem, na co bych se ještě zeptal, ale nic mě nenapadlo. Snad jen: „Je to těžké sehnat tak pů- vabnou dívku do vrátnice?“ Paddy se usmál a trochu pyšně řekl: „Nepříliš. Angli- čanky jsou všechny velmi hezk é.“ „Aha“, řekl jsem a rozloučil se. Když jsem odcházela, dívka, která seděla ve vrátnici, se mračila a byla ošklivá jako noc. Spravilo mi to náladu. * * * Je to známý příběh: Alenka se propadla do králičí nory, zničehonic padala a nevěděla kam, padala dlouho a dlouho, velmi hluboko. Až do Říše divů. Dívka, o které budu psát, se nejmenovala Alenka, ale Jill. Jill seděla na schodech kostela Panny Marie, v zelené parce a džínách, hezká blonďatá Jill, podobná Zlatovlásce. Na kolenou měla položený skicák a kreslila do něj černou křídou. Usmívala se. (S Jill mě seznámil Dave na jedné homelesácké party v Univerzitním parku.) Bylo poledne a já šel po Abingdon Road směrem do města. Ulice byla plná lidí, turist ů a také studentů, byl konec září a začínal školní rok. Jill seděla na druhé straně ulice, před kostelem. Když mě viděla, zamávala, abych šel k ní. Měl jsem radost, že jsem ji potkal. Její prsty byly celé černé od křídy,kterou kreslila, černé šmouhy měla na tvářích i na šatech. Jill je devatenáct roků. Je dětská a zároveň dospělá. Je těžké se v hezké Hill vyznat. Dva roky se toulá s přáteli a s trampy po Anglii. Dva roky nebyla doma. Podala mi skicák: na kaž- dém obrázku, neuměle nakreslen á, byla malá, možná pětiletá holčička s dlouhými vlasy, pokaždé jinak: holčička a velryba, holčička a mrakodrap, a tak dál, celkem patnáct čtvrtek papíru. „To je Alenka.“ řekla Jill. Ve starém domě jen kousek odtud vymýšlel před dvěma sty lety reverend C.L. Dodgson osudy malé Alenky, jak je pro- žila v podivném světě za zrcadlem. Oxford je Alenčino město. Jill pověděla: „Neměla jsem co dělat, tak jsem si koupila skicák a křídy, sedla si tu a malovala. Už mě to nebaví.“ Zaklapla skicák. Pozval sem Jill na oběd. (Zbyly mně od výplaty nějaké peníze – šli jsme do čínské čajovny, kde se vaší levně a dob- ře.) Řekl jsem jí, že jsem spal na dnešek v Noclehárně. Překvapilo ji to, zeptala se, jestli mě vyhodili z práce. Ne, odpově- děl jsem. Noclehárna mě zají- má, proto jsem tam spal. To se jí moc nelíbilo, řekla: „Nocleh árna není divadlo, aby tam někdo chodil za zábavou. Nocleh árna je moc vážný a smutný místo.“ Měla pravdu. Jedli jsme koláč plněný masem a zeleninou, s rajčatovým salátem, a poli kolu. Seděli jsme venku u malého stoku a podali si. „Máma mě vykopla z domova, bylo mně sedmn áct, řekla, že už mě dál nebude živit a ať se o sebe starám sama. Bydleli jsme v Nailsworthu, na západním pobřeží, kousek od Gloucestoru. Tam jsem dva měsíce pracovala ve skladu, byla to hrozn á práce, nemohla jsem to vydržet a na jaře jsem pak ujela do Londýna, bydlela u kamar ádky, ale jen dva týdny, pak mi její kluk řekl, že jsem jim na obtíž, a já odešla.“ „A potom?“ zeptal jsem se. Pokrčila rameny. „Neměla jsem kam jít. Od Armády spá- sy jsem dostala spacák, spala v ubytovnách a noclehárnách. V létě, když bylo teplo – a loni bylo moc horký léto – jsem ojela z Londýna, dva měsíce jezdila po severní Anglii a po Skotsku, bylo to nádherný a bezstarostný. Na podzim jsem se vrátila do Londýna, bála jsem se, čekala mě první zima v ulicích, v zimě není možný jít do parku a jen tak sedět na trávě, někdy i celý týdny prší nebo mrzne, zima je moc zlá, proto jsem měla strach. Nakonec se to dalo vydržet. V Londýně je hodně trampů jako já, stejně starých, známe se a pomáháme si. Dni jsme trávili spolu, spali v noclehárnách pro mladý a někdy sehnali i něco lepšího, občas i byr.“ „A peníze?“ „Když žiješ jako tramp, nepot řebuješ moc peněz. Jídlo dostaneš, na pití a cigára se vždycky něco sežene. Horší je to s oblečením: co pro homeless dávají, většinou za moc nestoj í. Na pořádný šaty jsem nem ěla, takže když jsem něco potřebovala, šla jsem do obchodu, staré hadry nechala na ramínku a odešla.“ Říkala to samozřejmě s nevinným úsměvem. Hezk á Jill. To není moc fér, krást,“ řekl jsem. „Je tisíc a jedna věc, který jsou mnohem míň fér než tohle. Je fér, že nemám kam mít? Že nemám kde spát? V obchodě jsou lidi, který hlí- dají, a když tě chytnou jdeš do basy. To je hra, která má pravidla, můžeš vyhrát, nebo prohr át. Ale jaký pravidla jsou pro homeless? Když nemáš kde bydlet, hraješ hru, kterou mů- žeš jen prohrát. Nic jinýho. Rozumíš?“ Nerozčilovala se. Nebyla zap álená třídní bojovnice. Smála se a pohazovala dlouhými blon- ďatými vlasy. „Zimu jsem přečkala fajn, na tři týdny jsem dostala dokonce džob, v hospodě v Kensingtonu. Pak jsem se ale ošklivě zapletla, trvalo to čtvrt roku, ale o tom nebudu mluvit, nikdy v životě o tom nechci mluvit.“ Věděl jsem, měla nějaké problémy s drogami. Nevyptá- val jsem se. Dopili jsme a šli se projít do parku za kostelem Panny Marie, ten park se jmenuje Christ Church Meadow a je to veliká zelená louka. Ve velké ohradě se tam pásly krávy. Šli jsme kolem kanálu, který spojuje Temži a Cherwell. Bylo chladno. Zeptal jsem se, jestli dnes spí v Noclehárně. Ne, řekla, ještě nikdy nespala v Noclehárně, spí přece ve Sklepě. „Ve Sklepě?“ nechápal jsem a poprvé se dozvěděl o oxfordsk é ubytovně pro mladé homeless. Sklep je noclehárna u Magdalenina mostu, starého a kamenn ého, vzdáleného jen malý kousek od středu Oxfordu. Ředitel Mark Dowhurst mi později řekl: „Otevřeli jsme na jaře 1990, předtím jsme vlastnili jen malou a nehezkou místnost ve skutečném sklepě, proto ten název. Dneska můžeme ubytovat patnáct lidí mladších dvaceti let, otevřeno je od dev íti večer do tři čtvrtě na som ráno. Nabízíme lehkou večeři a k snídani tousty a čaj. To včechno je zadarmo, za trampy platí plnou cenu městská správa. V průměru tu spí jeden áct až dvanáct lidí, z toho bývají dvě dívky. Někdy jsme plní a musíme odmítat. Neplat í: kdo dřív přijde, ten dřív mele. Posuzujeme, kdo nocleh potřebuje víc. Snažíme se, aby nikdo nezůstával déle, než opravdu musí. Po dvou týdnech zveme trampa na rozhovor, po měsící musí definitivn ě odejít. Chceme, aby se kaž- dý pokusil normálně žít. Noclehárna není řešení: je to náhradní život, bez smyslu a východiska, na cestě, která vede jen dolů.“ Večer jsem se s Jill prošel po Oxfordu. V osm odešla do Sklepa a já domů, s absurdním pocitem viny, že mám kde spát. Viděli jsme se ještě několikrát. Když jsem z Oxfordu odjížděl, dal jsem jí jako dárek ilustrovanou kníž- ku o Alence. Možná jsem jí chtěl poděkovat, že mě vzala do svého světa za zrcadlem, do podivné říše divů, kde se padá dlouho a hluboko. Spíše jsem však chtěl přeplatil svou bezmoc pomocí ji zpátky

Je osm ráno. Stojím na bráně a čekám na první povolance. Za chvíli se objevuje skupinka pěti kliků. V ruce svírají povolávací rozkazy. Držím k nim řeč: „Tak vás tady vítám, páni milionáři! Každej mi dáte jedno cigáro, ať mám zatím co kouřit!“ Nakonec se spokojuji jen se třemi cigaretami. Lepší něco, nežli nic. Neodpouštím si poznámku, že slovo „nemáme“ mě nap říště nebude zajímat. Ať hledají, kde hledají… Mladý voják musí být kouzelník, nebo snad ne? Odvádím nováčky na klub. Tady je příjem a hned na rotu. Už čekají holiči se strojky. Velitel instruuje lazebníky, ať jedou na třícentimetrový předpis. My stojíme zase na svém – i tihle mladí pěkně s milimetrovým zástřihem. Jako kdysi my! Výsledkem je půlcentimetrový kompromis. Mladí dostávají tepláky, pantofle. Taky mýdlo, na kter ém je vyrytá jednička a šest nul – symbol jejich „nekoneč- ného“ pobytu v zeleném. Odkl ádají civil, a balí do pytle a posílají domů. Poddůstojníci je odvádějí do sprch. Kotelna topí jako o život, ale naschvál teplá voda „není“. Musí jim stačit ledov á sprcha. Stěžují si, nadá- vají. Je jim to houby platné. Po příchodu na rotu je nech ávám stát na chodbě. Až se vrátí všichni, mohou jít na cimry. Jejich postele se prohýbají pod tíhou výstroje. Jeden mlad ý lamentuje, kam to všechno naskládá. Radím mu: „Máš velkou a malou skříňku. Já mám sice dvě velké, ale tobě musí stačit tohle. Pamatuj, že to bude v komínku!“ Pak jim vysvětluji pravidla hry. Chceš opustit rotu? Zahlásíš se mazákovi. Chceš se na rotu vrátit! Zase se zahlásíš! Naučíš se zařazovat! Na m maskáčích budeš mít vzorná křídla. Jsi pták! Žádné supračenky jako my. Žádné záložky! Odpoledne kontrolují skříňky. Většina skříněk, pracně skládaných několik hodin, se ocitá na podlaze. Nelíbí se mi to či ono. Všechno od začátku. Nakonec se tahle procedura opakuje pětkrát. A to není kone čný výsledek nic moc. První večer dávám zapomenout mladým na nějaké osobn é volno. Přivykám své družstvo !ptačímu! životu. Jednoho odesílám do kuchyně. Mám chuť na topinky a smažen á vajíčka. Druhý mi leští kanady. Třetí se vydal shánět cigarety. Už zase nemám co kouřit. Je to nepsaný zákon – mlad í se starají o mazáky. Na to si musí rychle zvyknout. Úsluhy jako součást vojny. Sahara, bufet – základní pojmy, které se musí každý mladý naučit, když má jeho mazák žízeň a hald. Musí vědět, co mám nejrad ěji. Bez vyptávání musí vytu šit, na co mám chuť, jaké cigarety miluji… RÁNO , POLEDNE, VEČER Jsem vzhůru před šestou, abych si vychutnal ptačí budí- ček. Vyháním mladé ze spacá- ků. Rozespalí se oblékají do tepláků. Složit spacáky do zá- krytu. Umýt se. Deset minut musí stačit. Nástup na rozcvič- ku. Někteří nestíhají. Nevadí. Budou bez televize. S klukama se domlouvá- me, jak dát mladým do těla. Čeká je půlhodina kliků, dřep ů, žabáků. V několika kolech. Na závěr kilometrový běh. Na rotě rychle převléct do maskáčů a uklízet. Když mám dojem, že jsou hotoví, odvádím je na ranní prohlídku a pak na snídani. V osm hodin naháním mladé do autobusů a jedeme na cvičák. Zakopávat se. Na rozehřátí opičí dráha. Trochu bláta, pořadové. Po poledni se vracíme do kasina. Cestou někteří usínají únavou. Nemají však šanci prospat se. Chodím mezi sedadly a budím je. Na rotě čistí zbraně. Věci znovu do skříněk. Ne každé- mu se to povede, takže si to zopakuje. Potom honem do sprch. Jako na potvoru zase neteče teplá voda. Ať si zvykaj í! Na večeři jsou všichni opět jako ze škatulky. Měli by mít nárok na osobní volno. Jedno je nárok, potřeby života druh é. Mám pro ně připravenou „barevnou hudbu“ – převléká- ní z pyžama do tepláků, z tepláků do montérek, z montérek do pyžama… Kdo nestíhá, opakuje do zblbnutí. Při večerních rajónech osobně míchám v kýblu mazlavou pěnu. Celou rotu nechá- vám drhnout kartáčema. Pěna je tak hustá, že za deset minut zasychá a jde jen ztěžka odstranit. Po večerní kontrole posílám několik nováčků znovu se oholit. Holili se naposledy ráno a jejich chmýří se mi vůbec nelí- bí. Pak jednoho vybírám. Má tu čest, že může nad košem roztrhat šatnový bloček a mým číslem a „radostně“ zvolat: „Hurá, hurá, hurá! Zítra máme zase o jeden den méně. Ať žijí mazáci!“ PŘED PŘÍSAHOU Pět ráno. Chodbou zní „POPLÁÁÁCH“. Kolem je absolutní tma. Mladí zakopávají. Většina z nich neví, co se děje, kolik je hodin. Hrnou se ke skříň- kám. Honem do maskáčů, sbalit velkou polní a pro samopal. Jejich zmatek se mě netý- ká. O poplachu jako správný mazák vím už čtyřiadvacet hodin, Mám sbaleno a pasu se na jejich zděšení. Buzeruji opozdilce i ty, kteří stíhají. Nesmějí získat pocit, že jsou dobří. Mladý si nedal bacha a já mu nepozorovaně beru samopal. Máš smůlu, mladej. Už ho nedostane š, ale na nástupu se bez něj nesmíš objevit! Ber kde ber! Dalšímu jsem zabavil v nestřeženém okamžiku poln í lopatku. Konečně zaregistroval ztrátu. Oni majitel samopalu přicházejí s prosíkem. Za příslib tvrdých Sparet jim všechno vracím. Na střelnici nás čekají ostré střelby. Ještě před střelbou vyhodnocuji poplach. Nejsem spokojen… Budem nacvičovat v osobním volnu. Před střelbou upozorňuji, že kdo netrefí terč, může se na rotě těšit na padesát kliků za každou ránu mimo. Kdo zrovna nestřílí, ten si nacvičuje běh a plazení v plynové masce. Běh je, samoz řejmě, vytrvalostní. Na rotě čistí zbraně a ne- šťastníci dělají kliky. Hezky naleštit kanady. Zítra je čeká přísaha. Slavnostní okamžik. Dávám jim instrukce. Dokdy smějí být venku po přísaze, jak se mají chovat. A že nesmějí zapomenout na své mazáky… PŘÍSAHA Budíček je výjimečně v sedm. Mladí se poprvé obl ékají do vycházkové uniformy. Obouvají vzorně vyleštěné kanady. Po snídani fasují zbran ě. Před odchodem je znovu upozorňuji, že až se vrátí z vycházky, tak budu mít ur- čitě hlad a žízeň. Vedeme je ven, kde se řadí za tribunou. Na ní budou čestn í hosté a velké „gumy“. Celá ta trapárna trvá asi dvacet minut. Mladí se vracejí na rotu. Odevzdávají zbraně a čeká je slavnostní oběd. Na buzeráku se zatím houfují rodi če, příbuzní, milenky. Čekaj í na své „milionáře.“ Ti přicházejí s novými propustkov ými a vojenskými knížkami. Do příštího dne mají volno. Odešel poslední a na rotě zavládlo podivné ticho. Nikdo tu neběhá, nemám na koho křičet: „Ptáci, pohyb, pohyb, ať vám neshoří židle pod prdel í!“ Divný klid vydrží jen do nedělního podvečera. Mladí se vracejí z první vycházky. Křiku je méně. Mazáci si rozebí- rají své mladé. Pozorují, co dobrého jim ptáci donesli. Co dobrého maminky navařily. Musím své družstvo pochválit. Hora jídla ale taky víno, slivovice, cigarety. Pojedl jsem, popil, pokouřil ameriky. Od synáčka pana podnikatele. Tady mu je jeho movitý tatínek houby platnej… Spát se jde hodně po půlnoci. Ptáci vyprávějí zážitky s rodiči a holkami… Ráno začíná jejich opravdov ý život. Žádná bariéra přijímače. Rovnýma nohama mezi všechny mazáky a supr áky. Přijímač byl jenom malou přípravou na Velké dobrodružství. To skončí až s příchodem dalších mlad ých. Jenomže to já už v téhle pakárně nebudu a bude mi to úplně jedno! Daniel Mareš