JOSEF KLÍMA

Když se to tak vezme, jel jsem těch dvanáct set mil z Bostonu do Toronta a zpět vyle štěným autem, vesměs mlhou a deštěm, jen proto, abych si vykoupil jednu dávnou zbabělost. Do Toronta jsem se dostal poprvé už v roce 1986, na základě nějaké prázdninové výměny, jaké se tenkrát pořádaly pod rouškou kontaktu s mezinárodními pokrokovými organizacemi pro mladé lidi, kteří většinou po žádných kontaktech s pokrokovými organizacemi netoužili a chtěli jediné: cestovat. Tehdy jsem byl poprvé velmi blízko tomu, promluvit si s jedním manželským párem, který nás po celá léta zásoboval zakázanými knihami. Párem, symbolizovaným malým mužíčkem od Ivana Steigera, co se kryje proti nepohodě a značkou SIXTY EIGHT PUBLISHERS.

Přecházel jsem po protějším chodníku Davenportu, kde se tenkrát nakladatelství a knihkupectví manželů Škvoreckých nacházelo, strašně jsem toužil vstoupit dovnitř – ale nakonec jsem to nedokázal. Představa estébáckých kamer a nenápadných pozorovatelů v zaparkovaných autech kolem byla silnější. Nebyl jsem ani mladý, ani pokrokový v pravém komunistickém slova smyslu, do Toronta jsem se dostal v podstatě podvodem, ale patrně jsem tam byl správně. Byl jsem uvědomělý. Nikoliv uvědomělý komunista, nýbrž vědomý svého strachu.

Myslíte, že byl ten můj strach tenkrát reálný? Josef Škvorecký: Myslím si, že ne. Za celá ta léta, co naše nakladatelství existovalo jsme neměli jediný signál, že by nás sledovali, že by proti nám připravovali nějakou provokaci. Zdena Salivarová: Neměli ani odkud nás sledovat. Jestli se dobře pamatuju, tak v Davenportu byl naproti kostel, čistírna a jinak nic.

Ale i v Inženýrovi lidských duší píšete, jak za vámi posílají podezřelé návštěvníky z domova. Kdybych tenkrát dokázal ten svůj strach překonat, vlastně bych se ocitl v ještě prekérnější situaci: mohli jste mě považovat za jednoho z těch, kterých jsem se sám bál! J. Š.: Dodnes nevím, jestli ti lidé, které v Inženýrovi popisuju, opravdu pro StB pracovali. Přišel takový dědeček, že má pro mě vzkaz od Vaculíka. Ukázalo se, že celý ten vzkaz spočívá v tom, že mě má pozdravovat. Prý se zná s Vaculíkem ze sauny. Třeba byl jenom zvědavý, chtěl se doma pochlubit známým. Totéž jedna mladá žena. Říkala, že zná mé přátele z disidentu. Znala opravdu všechny, které jsem vyjmenoval. Jen ne ze tří jmen, které jsem si vymyslel… Pokud vím, jediný, komu dělali nějaké potíže při návštěvě u nás, byla Hana Žantovská, matka Michala, co dnes dělá ambasadora ve Washingtonu. Ale možná, že ji nesledovali. Jen věděli, že je naše kamarádka a předpokládali, že nás navštíví, když je v Torontu. Z. S.: Častější byly spíše komické historky. Jako když nás navštívil poprvé Ivan Lendl, těsně předtím než emigroval. Inkognito, zachumlaný až po uši v lyžařské čepici, koupil věci asi za třista dolarů. Vůbec bych ho nepoznala, kdyby na mě ten Čech, co s ním byl, spiklenecky nemrkl: „To je Lendl”. Anebo když přijela do Toronta Česká filharmonie. Chodili celý den ale jeden po druhým potají, já je posílala do skladu, aby si vybrali. Když byl jeden ve skladu a přišel druhý, upozornila jsem ho, že jeden už tam je. Řekl, že radši přijde za půl hodiny – a skutečně přišel. Jinak to byli ale prima lidi. Vysvětlovali mi, jak pašují naše knihy do Čech ve futrálech od nástrojů. Taky jsem neslyšela, že by měli nějaké problémy a přitom by je museli mít, kdyby nás estébáci sledovali.

Měli přece své lidi přímo mezi emigranty. Například seznam tzv. nelegálů, emigrantů, vyslaných do exilu, aby tady po celá léta žili, nebyl dodnes zveřejněn… J. Š.: Je pravda, že jednoho špióna jsem tu dokonce pomohl odhalit. Šlo o nějakého atašé. Tenkrát mi volali ti zdejší tajní úředníci, ptali se mě na něj a říkali, že je v podezření, nedělá-li tu nějakou neplechu. Problém byl v tom, že Gavlas zmizel. Měli jsme mu zavolat na jedno pražské číslo – a on to rovnou vzal! Povídám mu: – Co děláš Gavlas? Dyť tady tě hledá policie!” Něco zamručel a rychle zavěsil. Kanaďani mi pak na revanš, že jsem jim pomohl, sdělili něco důvěrného pro pobavení. Jak byl na návštěvě jeden československý generál, který se o nás zajímal. Tak mu přidělili řidiče, ten ho vozil kolem našeho domu a generál to obhlížel. Asi taky spíš ze zvědavosti, než z nějak ého úmyslu. Já se vůbec domnívám, že byli daleko stupidnější, než jsme si mysleli. Svého času třeba spoustu zdejších exulantů dostala z Itálie takovou zvláštní obálku: byl v ní letáček, na němž se tygr tahal s pelikánem o dolarovou minci. Aby to bylo jasné úplně každému, na tygru bylo napsáno Tigrid a na pelikánovi Pelikán. To zřejmě nějaký estébák dostal geniální myšlenku, rozeslal z Itálie deset tisíc obálek, do Prahy jich nahlásil dvakrát víc a zbytek mu šel do kapsy. Když byl celý stát v rozkladu, nevím, proč by zrovna StB v rozkladu být neměla. A pak nějaký pan Cibulka, vezme jejich seznamy – navíc ještě neověřené – a otiskne je. Já nevím, jestli je tak hloupý nebo tak zlý, ale každopádně udělal té zločinecké organizaci dodatečně největší radost, jakou udělat mohl. Vždyť spousta z těch lidí nebyli žádní kolaboranti, ale oběti. Vím, na co narážíte. Já byl taky smutný, když se v těch seznamech objevila vaše žena. Dovedl jsem si představit, jak vám asi musí být. Žijete tady, stále ještě relativně v izolaci, a nevíte, že v Praze jeden skandál překrývá druhý, že si tam lidi z těch seznamů zdaleka takovou hlavu nedělají. Ba co víc, že se tam dokonce v téže době objevila trička s nápisem JSEM POZITIVNĚ LUSTROVÁN! Kdo žil v totalitě, ví, jak složitá pravda v tomhle směru bývá. Kdyby si náhodou vybrali mě, zavřeli mě do vyšetřovací vazby s nějakými psychopaty, taky bych jim podepsal, co by chtěli… Z. S.: Ale problém je v tom, že spoustu lidí nenutili vůbec k ničemu! Tak jako mě. Jen si mě zvali k pohovorům, dávali mi podepsat protokoly a chtěli, abych jim slíbila, že jim sdělím, dovím-li se o nějaké protistátní činnosti. Což jsem byla stejně ze zákona povinna. Dokonce jsem tenkrát při těch pohovorech pomohla jedné kamarádce. Chtěli vědět, zda se stýká s Jugoslávci – a to tenkrát v padesátých letech byli nepřátelé číslo jedna. „Kdepak Jugoslávci, to jsou Bulhaři, soudruzi” tvrdila jsem jim. A jenom proto mám dneska dostávat anonymní dopisy!? J. Š.: Vám to možná připadá jako zanedbatelná věc, ale my teď pracujeme na takovém sborníku právě o těchhle nespravedlivě očerněných lidech – a tam jsou skutečně lidské tragédie. Jedna sebevra žda, pár nervových zhroucení, lidé vyhození z práce. Třeba takový profesor Jirásek. Světový fyziolog léta budoval za velmi obtížných podmínek špičkový ústav – a když se dočká svobody, když by konečně mohl všechno rozjet naplno, vykopnou ho z vlastní kliniky jen proto, že je na nějakém seznamu! Nebo takový pan Hlaváček. Dcera mu utekla na Západ, začala pracovat pro Svobodnou Evropu a jeho nutili estébáci, aby spolupracoval na jejím únosu. Musel jí psát jimi diktované dopisy, kde ji vyzýval k setkání v Paříži. Na poslední chvíli ji měl napsat, že z Paříže sešlo a že se sejdou v Berlíně. Odtamtud ji chtěli agenti opravdu unést. Jenže pan Hlaváček byl chytrý, měl kontakty ještě z doby české legie a taky psal zároveň dceři prost řednictvím svých známých diplomatů jiné dopisy, kde ji varoval. Takže k téhle operaci nikdy nedošlo. Jenže je dnes na seznamu – oficiálně s nimi přece spolupracoval! Tak je to svinstvo nebo ne? Vždyť já se tam klidně mohl octnout taky!

Vy jste měl taky kontakty s Stb? J. Š.: Já nevím, jestli zrovna s StB, ale s vnitrem ano. Poprvé, když Zdeničku tenkrát nechtěli pouštět se Souborem písní a tanců do ciziny a já se rozhodl, že to napravím. To bylo začátkem šedesátých let, měl jsem za sebou už nějakou tu knížku, láska mě naplnila nezřízenou odvahou a tak jsem se vydal rovnou do toho baráku na Letnou, co se mu říkalo kachlíkárna. „Můžu mluvit s někým, kdo tu má na starosti soubor písní a tanců?” ptal jsem se odvážně hned u vchodu. Po dlouhém čekání přišel nějaký soudruh, odvedl mě do nějaké kancel áře, tam mi vysvětlil, že zásadně nikdo nikoho určitého na starosti nemá a hned vzápětí se zeptal, co mám na srdci. Začal jsem před ním barvitě rozvíjet takový dickensovský příběh, protože Zdena je opravdu klasické proletářské dítě, ptal jsem se ho, jestli to je spravedlivé, že tu ubohou dělnickou dcerku nepouštějí ven. Když jsem byl přesvědčen, že to s jeho komunistickým cítěním hnulo, on jen otevřel velký fascikl, prstem si v něm hledal nějaké místo a řekl: „No dobře. A proč tedy její matka třetího ledna devatenáct set padesát tři prohlásila v masně, že prezident je vůl?” Tak jsem jen pokrčil rameny a zase tiše odešel. Jindy šlo o můj překlad americké knihy „Prezydent krokodýl” od Warrena Willera, kterou pořád nechtěli vydat, protože se jim zdálo, že by mohla narušit naši socialistickou mládež. Jediné řešení bylo, a by k ní napsal předmluvu nějaký spolehlivý a dost vysoce postavený soudruh. Tím byl nějaký doktor filozofie ze sekretariátu tehdejšího ministra vnitra Baráka. Šel jsem k němu pln naděje – byl to sice komunista, ale konečně vzdělaný a jako jeden z mála tehdejších prominentů uměl anglicky – ale dočkal jsem se zklamání: právě proto, že nebyl blbej, pochopil, že by to mohlo jeho postavení ublížit, a odmítl to. Aby mě přece jen alespoň nějak potěšil, nabídl mi, že si můžu vypůjčit něco anglicky psaného z jeho bohatě vybavené erární knihovny. Samozřejmě, že jsem se dva nebo tři tituly půjčil – dostat se tehdy k americké literatuře, to bylo unikum! Až doma jsem zjistil, že v těch knihách jsou různá věnování jako: „Milé neteřince od strýčka George z Chicaga”. Všechny byly zabavené zřejmě při cenzuře pošty. Tenhle zážitek má ještě kuriózní dovětek. Asi dva dny nato doma zazvonili dva nenápadní pánové. Prý jsem se zmínil před tím prominentem, že píšu něco z chuligánského prost ředí a že by mě mohli na pár dní posadit k nějakým chuligánům do kriminálu, abych líp poznal prostředí a jazyk. Velmi uctivě jsem jim poděkoval, že to opravdu není nutné…

Nemstili se po vašem odchodu do exilu na vašich příbuzných? J. Š.: To byly spíš takové dětské msty. Posílal jsem třeba švagrovi jako dárek National Geographic Atlas, ten nemohl považovat za nic závadného ani sebeostražitější kontrolor. A přece ho švagr nedostal. Nejdřív jsem si myslel, že ho ukradl nějaký estébák, ale za pár týdnů se nám atlas vrátil s úřední nálepkou Non admite – nepřípustné. Jenže zase zapracovala ta krásná česká absurdita, která všechny státní pomsty dovede obrátit v opak: kolem té nálepky jakési sympatizující duše připsaly spoustu anonymních povzbuzení: Děláte to dobře! Jen tak dál! a podobně. Dodnes mám ten atlas schovaný. Jindy udělali razii v Náchodě, v mém rodném městě a zadrželi nějaké naše knihy. Bratr Zdeny tehdy dělal taxikáře a rozvážel je. Vyslýchali spoustu lidí, mezi nimi i mého někdejšího učitele angličtiny, ukazovali mu knihy a ptali se ho, jestli je zná. „Ukažte,” řekl ten starý muž a vzal si brýle. „To jsem eště nečet,” kroutil hlavou a v zápětí hned dodal: „To byl můj žák. Mohl bych si to půjčit?” načež ho vyhodili. V podstatě jediná skutečně chytrá akce, kterou Husákův režim vymyslel, byla ta s „upravenci “.

S „upravenci?” J. Š.: Tak se říkalo těm, kteří využili nabídky státu a takzvaně si upravili vztah k bývalé vlasti. Aby mohli navštívit rodiče, přátele… prostě aby si zase pootevřeli ta vrátka, která za sebou při odchodu zaklapli. Bylo to rafinovaně vymyšleno. Kdo chtěl upravit vztah, musel nejdřív žádat o milost, čímž vlastně uznal, že se opravdu dopustil zločinu, když využil svého základního práva odejít, kam se mu zlíbí. Pak musel zaplatit takzvaně za vzdělání. A ne zrovna málo. Čtyři, někdy i deset tisíc dolarů, takže se poměla státní pokladna. Pak ho nechali přijet domů, potěšit se s příbuznými a známými, ale zároveň si sním v nitru pohovořili, snažili se z něj tahat rozumy. A hned mu dali taky najevo, že nebude-li vstřícn ý, může být tahle návštěva první a taky poslední. Což není zrovna příjemná vyhlídka, když už jste podstoupili tolik trablů a zaplatili takové peníze. Tahle taktika exil opravdu rozdělila. „Neupravenci ” přestali „upravencům” důvěřovat, ti se naopak uzavřeli víc do své vlastní komunity, letit é přátelské vztahy se zpřetrhaly a ochladly. Napsal jsme tehdy na tohle téma dokonce divadelní hru BŮH DO DOMU, párkrát jsme ji tady v Torontu i hráli s místními ochotníky. Dost jsem si tím u části emigrantů pohoršil. Právě u „upravenců”. Přitom je to celé absurdní metafora.

Vy si zřejmě v absurditách libujete. Soudě podle vašich knih. J. Š.: Život si v nich libuje. Může být něco absurdnějšího, než když můj plzeňský strýc, kněz, jde vítat na náměstí v květnu čtyřicet pět první americké vojáky, z džípu vyskočí důstojník a začne s mým strýcem plně komunikovat, ačkoliv strýc neumí jediné slovo anglicky?

Ten důstojník byl Čech, ne? J. Š.: Na tom by nebylo nic absurdního. Ten důstojník byl Američan, ale v civilu taky kněz. Takže uviděl muže v sutaně, začal na něj mluvit latinsky! Není stejně absurdní, že chybělo jen maličko a Dubček se mohl narodit jako Američan? Jeho matka totiž emigrovala s rodiči do Chicaga, dokonce tu i otěhotněla, ale pak ji její manžel přemluvil, aby se vrátili: A odvezl ji někam na východ, do Ruska, do uzavřené komunity, kde se mluvilo umělým jazykem. Něco jako esperanto. Málokdo dne s ví, že první cizí jazyk, kterým Dubček mluvil, byl právě tento jazyk. Buď occidental nebo ido se jmenoval. Anebo ještě větší absurdita: Marie Pujmanová a její syn Petr. Talentovaná spisovatelka, za Lidi na křižovatce dostala ještě před válkou Masarykovu cenu. A to tehdy něco znamenalo. Jenže zároveň salonní komunistka, takže za další díl už dostala Gottwaldovu cenu. Bohužel měla smůlu, protože v třetím díle trilogie pochválila Beriju – a než to vyšlo, dvacátý sjezd KSSS odsoudil Berijovi zločiny. Takže nás tenkrát všechny zahnali z redakce do tiskárny, museli jsme celou noc vyřezávat tu stránku žiletkou z už svázaných knih a pečlivě tam vlepovat novou, kde o Berijovi nebyl ani zmínka…

To není tak absurdní. My jsme o dvacet let později museli přes noc vytrhávat z jednoho časopisu šestistranu jen proto, že na jedné sportovní fotografii měl hokejista přelepenou hvězdičku na státním znaku na dresu leukoplastí. Cenzoři dokonce tenkrát objevili, že na rubu jedné Husákovi fotky je křížovka, a když se prosvítí, je Husák jako za mřížemi… J. Š.: To opravdu není tak absurdní. Když jsem já dělal v redakci, objevil zase cenzor stejným způsobem na rubu Leninovy fotografie snímek hořícího Reichstagu, takže z Lenina v plamenech byl taky průser… Ale zpátky k té Marii Pujmanové: v téže době, kdy patřila k vrcholům komunistické nomenklatury, se její syn pokusil zdrhnout přes hranice. Byla to kompletně zorganizovaná provokace StB. Všechny ty mladé nešťastníky zavřeli, nepřátelé lidu a tak podobně. Ona sama se syna veřejně zřekla, ale potají šla za Gottwaldem, klekla si prý před ním na kolena a dosáhla toho, že syna propustili, zatímco všichni jeho kamarádi dostali vysoké tresty.

A co se stalo? Místo, aby byl syn šťastný, jak z toho vyvázl, do konce života už si neodpustil hluboký pocit viny. Ale místo, aby tou vinou zahořkl, tak jako mnozí jiní v obdobné situaci, začal naopak lidem pomáhat. Nebýt jeho, ani my bychom se po ruské okupaci nikdy nedostali ven. Nebylo by naše nakladatelství, nebyly by všechny ty knihy, co lidi tak riskantně pašovali domů do Československa. Petr Pujman nám tenkrát opatřil pasy, což v té době už pro prominenty jako já, nebylo tenkrát snadné. Sám tím hodně riskoval. Škoda, že umřel v poměrně mladém věku: byl to jeden z nejlepších lidí, jakého jsme poznali. Mám s ním, mimochodem spojenou ještě jednu absurdní historku. Na téma, o němž už taky byla řeč. Když tenkrát dělal sekretáře, na tom Svazu spisovatelů, objevil se tam manžel australské spisovatelky Dymphny Curackové, která tu byla na oficiální návštěvě, a ptal se ho, komu co má hlásit, co všechno před ním říkali čeští spisovatelé na Dobříši. Předpokládal automaticky, že když Petr sedí na takovém postu, musí být estébák. Ten chlap byl Australan, aby bylo jasno. Jeho k tomu nikdo nenutil. Pak se bavme o spolupráci s StB.

Nemáte dneska chuť vrátit se? J. Š.: Co já vím, tak se dnes nastálo vracejí jen dva typy emigrantů. Ti, co se tu moc neuchytili – a pak staří. Za stejné peníze, za jaké tady dožili skromně, dožijí se v Čechách jako králové. My stěhujeme do Prahy jenom naše nakladatelství. Respektive knihy, které nám zbyly.

Jak to myslíte? J. Š.: Vydáme poslední tři tituly – mj. i Kunderovu Nesmrtelnost – a zavřeme krám. Emigrantský trh se rozpadl, v Praze dnes vychází všechno a daleko levněji. Není důvod, proč bychom měli dál vydávat. My sami jsme si naštěstí v tučnějších letech něco našetřili, takže na ty poslední tři tituly máme a můžeme si alespoň v klidu psát. A psát máme pořád co.

Josef FormánekNikdy bych to do něj neřekl. Ale on, nahrbený prošedivělý střízlík s pěti křížky, židovským jménem a žilkatou tváří, přezdívající si Theo Inca, už ušel 46 tisíc kilometrů za svým snem. Teď je právě na Filipínách anebo taky v obýváku, chcete-li. Právě tam si sním povídám o dalekých cestách, kterých jsou plné všechny jeho knihy umístěné v replice starožitné knihovny. Opatrně zkouším z toho člověka dostat obrovské tajemství, které nakousl v jedné hospodě pod Jizerskými horami, když zjistil že jsem novinář. Už tam jsem se mu totiž musel prokázat všemožnými průkazy. Teď na druhé schůzce jsem měl poznat proč. Jakmile přišla řeč na „velké tajemství“, vytáhl ze stolu v obývacím pokoji cosi úhledně napsaného na stroji. Smlouvu mezi ním a mnou (zpracovanou právníkem), že do doby uveřejnění v našem magazínu jeho tajemství nikomu neprozradím po sankcí 100 000 korun ve prospěch autora, kdybych cokoli z této smlouvy porušil. I když jsme nakonec tuto částku ze smlouvy vyškrtli, tajemství mi přece jen obnažil.„SUN TRAIL INTERCONTINENTAL aneb půl miliónu kilometrů kolem Země“ – stálo v záhlaví štočku. Vnímal jsem velikost okamžiků téhle chvíle. Jak jsem se dozvěděl, byl jsem druhý po newyorském patentním úřadu, komu bylo dovoleno spatřit tento projekt. Nezdržel jsem se první otázky: Vy jste si to opravdu nechal patentovat? Ano, protože je to něco převratného a v komerčním využití, kdy půjde o skutečně milióny, by bylo škoda si nechat tento nápad pro sebe. Z vkladní knížky vybral 60 000 korun a raději to tam poslal. I když kvůli těm penězům za poplatek pak u nás doma bylo horko. Proč cesta za sluncem? SUN TRAIL INTERCONTINENTAL je cesta vedoucí okolo celé naší planety. Vede z Ohnivé země v Jižní Americe přes čtyři kontinenty a 160 zemí k Mysu dobré naděje v Jižní Africe. Až do současnosti nikdo nic podobného nevytvořil, co by se dalo srovnat s touto fantastickou cestou. Je to vlastně druhá sciencefiction v realitě naší zeměkoule. Tato cesta dlouhá 500 000 km vyjadřuje city celého lidstva, žijícího na Zemi. Je to cesta přátelství, dobré vůle a vzájemné úcty. Sun Trail není zkratkou mezi dvěma body na zeměkouli, ale je výpravnou cestou meandrující celým světem, navštěvující přírodní krásy a zázraky, kulturní poklady celého lidstva a jeho dlouhé i dramatické historie. Cesta se tím stává nejkosmopolitnějším objektem na světě, spojující nás s mnoha vrcholnými výtvory všeho lidstva a zázraky přírody. Je to gigantická cesta, největší cesta na zemi, je to cesta cest. A protože obepíná celou zeměkouli je to též trasa s nepřetržitým slunečním svitem.Tak třeba když na americké části cesty svítá, v její evropské části je slunce v nadhlavníku a v japonské části právě zapadá. Proto sluneční mezikontinentální cesta. A také jako symbol výtvoru bájných Inků, jejichž mystickým bohem bylo Slunce a kteří dovedli již před staletími postavit ve vysokohorských podmínkách cesty dlouhé až 5 000 kilometrů. Je místo na Zemi, kam se cesta nedostane? Cesta navštěvuje právě ty nejzajímavější místa na zeměkouli. Je jen málo odlehlých míst, kde nevede. Je to cesta časem, protože se po ní dostanete do doby kamenné na Nové Guineji a současně do supermoderního New Yorku. Fascinuje mě právě ta největší současnost cesty, na níž jsou navlečeny jako korálky na niti přírodní výtvory prvohor, druhohor i třetihor. Výtvory pravěku, lidstva středověku a doby současné L. P. 1993. Zřejmě z vás mluví zkušenost osobních prožitků… Ano, navštívil jsem zatím Itálii, Ghanu, Španělsko, Nepál, Švýcarsko, Rusko, Francii, Nigérii, Německo, Kanadu, Polsko, Bulharsko, USA a Slovensko…Kdy a kde vás napadlo vytvořit SUN TRAIL INTERCONTINENTAL? Počátek myšlenky mi vnukly duševní a psychické krize po evropském domově během mého několikaletého pobytu na severoamerickém kontinentu. Vlastní prvopočátek cesty existuje v době před 23 lety. Za jedné takové touhové krize, kdy jsem se díval na východ přes nekonečný Atlantik směrem k Evropě a kdy se mi jen zjevovala železná vodní nepřekročitelnost oceánu, cestou ke svému obydlí na americkém kontinentě, kráčeje pomalými meditující kroky směrem na západ jsem si najednou vybavil myšlenku, že kdybych minul ono obydlí a šel stále na západ, stále dál a dál po zemi až na Aljašku, přehoupl se přes úzkou Beringovu úžinu a pak šel dále, došel bych vlastně až do Evropy po souši. Z druhé strany. A bylo to tady. Patřím zřejmě do té velké skupiny lidí, které přitahují a lákají dálky, daleké obzory, daleké kraje, dalek é cesty. Takové cesty lákají svou zvláštní magií a mystičností nekonečných dálek a prostorů. Ta myšlenka se mi tak zalíbila, že jsem si s ní stále více a více zahrával, až jsem za několik týdnů načrtl první verzi této cesty. Chystáte se další části této cesty uskutečnit? Mám velké přání některé části Sluneční cesty osobně realizovat, alespoň ty nejzajímavější. A je jich ještě hodně. Dosud se mi to aspoň podařilo na částech cesty v těch zemích, které jak jsem říkal, měl již možnost navštívit. A bylo to vždy vzrušující. Paralelně, řekl bych teoreticky ale i prakticky, realizuji cestu doma způsobem turistick ých pochodů a pěšmo do zaměstnání (12 km – vstávám hodn ě brzy ráno) a zpět. Od začátku roku 1979, od kdy si vedu podrobně záznamy, jsem již ušel 46 000 kilometrů. Jsem právě na Filipínách. Alespoň to člověka udržuje stále fit a navíc se denně intenzívně zajímá o místa, na kterých se právě „vyskytuje“. Jedním z určujících mezníků této cesty jsou lidé, co se vám vybaví, když se řekne slovo člověk?Člověk? To je přece ten tvor, který za tisíciletí své existence vytvořil na Sluneční cestě tolik skvělých a vynikajících architektonick ých, sochařských, malířských, literárních, vědeckých, technick ých a dalších a dalších výtvorů, které mi SUN TRAIL vlastně pomohly vytyčit. Lidé, které na cestě potkávám, jsou většinou přá- telští a ochotni pomoci informací, radou i jinak podle okolností. Chystáte prodat své dílo pro komerční využití? Jaké mož- nosti dílo skýtá? Jisté možnosti jsou. Myslím, že již brzy o nich uslyšíte. Řekl jste zatím někomu o své cestě? Jak reagoval? Ano. Většinou byli nejdříve jaksi vyvedeni z míry, pak je ta spousta toho všeho zasypala. A když se vyhrabali, byli konsternováni existenc í něčeho takového u nás tady na Zemi. Něčeho tak rozsáhlého, plného zajímavostí známých, méně známých a také neznámých, přítomností mnoha překvapení, o kterých nikdy neměli ani tušení, že vůbec existují. Nepovažují vás členové vaší rodiny za blázna? Ano i ne. Občas se přece stává, že zpočátku bláznivý a pošetilý nápad je základem něčeho rozumného a dokonce i úspěšného. Připomeňme si jen nedávné nápady s Rubikovou kostkou, Guinessovou knihou rekordů, minisukněmi a staršími nápady s tiskárnami, automobilem, letadlem, atd., atd… Tato cesta bude zřejmě časem pokračovat, jak se bude lidstvo vyvíjet. Myslíte si, že jednou tato cesta skončí – na místě nějaké katastrofy? Domnívám se, že ne. Skončí až jednou v době, kdy skončí svou zářivou dráhu v čase samotné Slunce, kdy zde na Zemi by nemělo být již nic živého, kdy povrch Země bude pokryt několika desítkami metrů silnou vrstvou modrého zmrzlého vzduchu. Ale to vše by mělo nastat podle poslední předpovědi až za několik miliónů let. A bude vůbec kdo, aby tenhle poslední bod téhle cesty navštívil a kdy a kde to bude? Po dobu těch ještě zbývajících několika miliónů let tu je stále někdo, kdo se na Sluneční cestě bude pohybovat ať vědomky nebo nevědomky. Pokud ovšem do té doby se lidstvo nevyhubí samo.Jaký by byl váš osmý div světa? Mým osmým divem světa je Cap Canaveral – Mys Kennedy na Floridě, který je současně i pozemským divem vesmíru a jeho nekone čných prostor. Tady na každého návštěvníka dýchá vesmír z první ruky. Vzhlížíte k odpalovací rampě 39 A, odkud startovaly všechny posádky programu Apollo na Měsíc. V hale si můžete úplně zblízka prohlédnout skutečnou kosmickou loď Gemini, která kroužila se dvěma astronauty kolem zeměkoule. Vedle stojí kosmická loď Apollo 7, která poprvé obletěla Měsíc se třemi astronauty a vrátila se na Zemi. Ze vzdálenosti několika centimetrů můžete podrobně zkoumat opravdový kámen z Měsíce, který sem byl přivezen astronauty. Z tohoto místa odstartovaly sondy k vnějším planetám sluneční soustavy a které v současné době letí kdesi daleko za naší planetární soustavou hlubinami vesmíru a jsou vzdálené již miliardy kilometrů od nás. Kdybych si chtěl někam vyjet, ale měl bych jen na jednu zahraniční cestu, co byste mi doporučil? Pokud máte rád drsné chlapské dobrodružství, doporučil bych vám několikadenní pěší průchod africkou buší s volně žijící divokou zvěří zakončený turistickým výstupem na téměř šestitisícové Kilimandžáro. Jste-li založením romantik a milujete volnost a ticho, není nic lepšího, než přelet And balónem. Zbožňujete-li vír života, nabízím kosmopolitní Las Vegas, plné casin, heren a barů uprost řed pouště. Poděkoval jsem za tip a uvědomil si, že tenhle krásný blázen, jenž si přezdívá THEO INCA, mě vlastně celou „SUN TRAIL INTERCONTINENTAL „ dal kompletní návod či initeriář dobrodružného poznání až nebude vědět co s časem a penězi. A okamžité uvědomění z teď nabytého povznášejícího pocitu z nespočetných míst co stojí za to vidět a pro jejich poznání žít. Protože ne jeden kraj, země, či národ má co poskytnout. To nejhezčí je možno shlédnout jen z nadhledu, v celku jako mozaiku Země, jejíž barvy se z pohledu vesmíru sjednocují ze spektra v modrou. Kéž by tak nečinily i při své identitě je barvy. A proto dík, možná za šílený nápad – nenápad člověka, kterého fascinuje monstróznost a dokonalost veškerých přírodních a lidských výtvorů či skvostů, jejiž pospojováním tento muž vlastně SUN TRAIL vytyčil. Protože jeho zde nezvěřejněný patentový text plný názvů pozoruhodných míst nelze číst a hledat hloubku v samotných slovech, ale jejich pomocí hledat celé knihy, odkazy. Slova názvů jsou tady totiž zcela zbytečná, jen jejich představy ne. Neměla-li být totiž povrchní, pak by se musela každá zastávka rozepsat minimálně na pár stránkách našeho magazínu. A já nemohu než slíbit, že tuto inspiraci od THEO INCY využijeme.

MGR: VLADIMÍR LIŠKA

Je skutečností, že v rámci celostátního projektu Záře, zaměřeného na evidenci informací o UFO v České republice, máme v současné době shromážděno na 40 výpovědí a zpráv o tzv. blízkých setkáním třetího druhu a dvě sdělení o setkání tzv. čtvrtého druhu, což jsou údajně únosy lidí do UFO. Za půldruhého roku existence tohoto projektu je to počet jistě úctyhodný. I přes bizardnost mnohých svědectví, jsou zde evidovány i případy, jimi ž se chceme podrobněji zab ývat. Není pochyb o tom, že „blízká setkání” jsou nedílnou součástí ufologie a ve světě je hlášeno nemálo případů tohoto typu. Snad nejvýznamnější je případ manželů Hillových, k němuž došlo již v polovině 60. let v USA. Tento případ byl zaj ímavý tím že se po svém údajném únosu do UFO oba podrobili hypnóze, aby vypověděli vědcům i to, na co si nemohli vzpomenout. Výpovědi Betty a Barneye Hillových byli v hypnotickém spánku natolik podobné, že to udivilo i odborníky, přihlížející tomuto experimentu. Betty dokonce nakreslila neumělou mapu hvězdné oblohy, kterou jí jeden z mimozemšťanů v UFO ukázal. Astronomové se nakonec shodli v názoru, že jde o poměrně přesnou skicu Slunce i Země z pohledu ze souhvězdí Zeta Reticuli! Betty Hillová vypověděla dokonce mnohem více, než její muž. Například, i to, že oba byli v UFO podrobeni jakýmsi „lékařským testům”, po nichž pak mimozemšťané na jejich tělem zahladili všechny stopy. Výpov ědi manželů Hillových jsou dodnes přijímány jako svědectví o reálných prožitcích a tím tento případ setkání čtvrtého druhu s následnou paměťovou amnézií obou obětí vešel do dějin ufologie 20. století. U nás je problematika „blízkých setkání” zatím omezena na jejich pouhou evidenci. Jen málokterý případ jsme schopni dále prověřovat, neboť projektu Záře a jejím realizátorům chybí především peníze.

Bližší výzkum některých případů našich „blízkých setkání” by byl jistě žádoucí, ale není jim ze strany odborných kruhů věnována náležitá pozornost. Souvisí to s dosud převažující skepsí i vůči UFO fenoménům jako takovým a „blízké setkání” jsou víceméně považována za výmysly duševně chorých lidí, v lepším případě za jakési zjevení, související s psychotronikou, nebo s dosud neznámými projevy činnosti lidského mozku, tvořícího holografické obrazy (podrobněji viz S. Grof „Za hranice mozku”, Gemma, 1992), nebo halucinacemi. Řadu případů „blízkých setkání” v České i Slovenské republice jsme veřejnosti přiblížili již ve dvou našich publikacích „UFO nad Čechami a Slovenskom” (1993). Naší snahou bylo veřejnost s celou problematikou seznamovat i prostřednictvím televize a v pořadech „Nedělní ráno”, který se setkával s velmi živým ohlasem, ale jeho další pokračování bylo nakonec zastaveno z důvodů, které nám nebyly sděleny. Skutečností však, i přes tyto potíže, zůstává, že případy výskytu UFO i „blízkých setkání” se stále množí. Úroveň i obsah došlých informací je ale mnohdy velmi, velmi diskutabilní…

Tak například jistá skupina osob se kontaktuje v jednom moravském městě s mimozemšťanem který se jim představil jako Olie. Tento „kontakt” je vlastně spiritistickou seancí, jejímž účastníkům Olie odpovídá na řadu dotazů, avšak sdělovaná poselství jsou vesměs nesrozumitelná a postr ádají i logiku výpovědí. Způsob provádění takového „kontaktu” patří mezi pochybný a nekoresponduje s žádnými jinými případy „blízkých setkání” ve světě. Z dokumentu zaslaných „poselství” Olieho alespoň malá ukázka… Otázka: „Kde jste ještě přistáli?” Odpověď: „Slavonice v létě. Láska je naše muka. O EBE se říká hamanoudní dílo.” Otázka: „Z čeho se skládá vaše planeta?” Odpověď: „Z naší řady kámen zofaja. V nás fajn, totiž nemáme ohajdu, ale nemám tolik pídit mimo chůzi.” Otázka: „Kdy vás můžeme uvidět?” Odpověď: „Znenadání, to je ne tolik času. Šaman zpevní sám dumat. ” Otázka: „EBE, napiš něco o mužích!” Odpověď: „Patří mezi cudna. Patřit furt, já tebe miluji. Radit mají u cabli na řetěz rahu. Patří mezi takuha. Jsou nedotvoření tvor.” Otázka: „Chceš něco vzkázat ufologům?” Odpověď: „Dokaž jim tvoji zámitku. Člověk ví, že patří mezi naše vnady. Kariéra fajn, tlak u hada.” Otázka: „Jak jste vytvořili člověka?” Odpověď: „Víš, že oči jsme stvářeli semenem pálením samou řadou zevnitř. Co ven kariéra lupenem. Víra na renara…” atd. Jak čtenář může sám posoudit, podobně vedenými „blízkými setkáními” nemá smyslu vážněji se zabývat. Nesmyslnost údajných poselství Olieho, zaznamenávaná písemně respondenty seance je naprosto zjevná.

Existují však i výpovědi jiné. Následující zaznamenal pan Vlastimil Brůček z Amatérského pozorovacího centra Trnov, spolupracovník projektu Záře… Pan Josef Č. z Liberce je dnes už v důchodu. ale teprve po čtyřiceti letech mlčení se rozhodl, že konečně vypoví příhodu, které se stal očitým svědkem a na kterou po celý svůj život nemohl zapomenout… „Bylo to v r. 1950, mezi 15. a 16. květnem, krátce po ránu. Odjížděli jsme vlakem z Celtova do Vyššího Brodu, když se od jihozápadu přiblížilo sytě zeleně zářící oválné těleso a sledovalo naši jízdu. Občas měnilo barvu do modré a klesalo níž a níž. V dolní části objektu se vysunuly nějaké přistávací nožky a těleso sedlo na nedaleké louce poblíž tratě asi 100 metrů od železniční zastávky Jenín.” „Co se dělo pak?” „Z objektu se vysunulo ven cosi jako dvířka se schůdky a ven vystoupily tři bytosti, přičemž další dvě zůstaly uvnitř tělesa a celé dění sledovaly spoza okének.” „Těleso mělo okénka?” „Ano, zhruba uprostřed bylo 5 okének, jinak celý objekt připomínal dvě obrácené mísy proti sobě o průměru asi 20-25 metrů. Když potom odletěli, zůstal po nich kus propálené země o šířce asi 2 metry.” „Vraťme se ale zpět k přistání tělesa…” „Jak jsem již uvedl, vystoupily z něho 3 postavy. Dva muži a žena. Muži měli černé přiléhavé obleky a černé krátké vlasy, žena měl a oblek růžový a tmavě rezavé krátké vlasy. Všechny postavy měly výšku kolem 180 cm, jakoby zúžená oční víčka, připomínající tak trochu asijský typ. Místo nosů měly jen dva otvory v obličeji a uši mírně prot áhlé dozadu. Když odletěli, všiml jsem si, že zanechali v hlíně stopy o velikosti nohy zhruba 45.” „Takže vy jste stál a díval se na ně s nic jste nepodnikl?” „Ale ano. Postavy se přiblížily asi na vzdálenost 15 metrů a gestem ruky kynuly, abychom šli k nim. Můj kolega, vlakvedoucí pan Bouchal mne zadržel. Mezitím jsem si povšiml že postavy mají na rukou jen 4 prsty a palce jim zřejmě chybí. Občas na nás mluvily jakousi neznámou řečí, vzdáleně připomínající angličtinu, potom zase vietnamštinu, nebo co. Mezit ím se žena vrátila zpět do objektu a po chvíli přinesla nějaký předmět, který položila do trávy. Nato všechny osoby nastoupily do tělesa a odlétly. Chvíli ještě zůstávali nad krajinou, ale potom se nad Vyšším Brodem stočily k jihu nad Rakousko. Ten kontakt trval asi 10 minut.” „A ten předmět, co zůstal v trávě?” „Ano, já se strojvedoucím jsme pro něj došli. Jednalo se o takovou desku z materiálu, připomínajícího naši umělou hmotu. Desky byly asi 3 mm silné. První z nich byla menší, zhruba velikosti formátu A4 a bylo v ní zaznamenáno zvláštní klínové písmo. Snad to bylo nějaké sdělení, kterého jsme bohužel neporozuměli ani později…” „A druhá destička?” „Byla ze stejného materiálu a dala se rozbalit do velikosti zhruba 3×3 metry. Tady byla zakreslena hvězdná obloha a uprostřed bylo umístěno veliké slunce a dokola objekty různé velikosti, snad hvězdy nebo planety, z nichž některé byly zakrou žkované, jiné ne. „Můžete nás s těmito materiály seznámit?” „Bohužel ne, vlastnil jsem je do roku 1958. Mezitím jsem se několikrát stěhoval a potom jsem je už nenašel. Možná, že je má bývalá žena vyhodila, nevím.” „Uvědomujete si ale, že tímto okamžikem vám nemusíme tak docela věřit? Proč jste se již dříve neobrátil na příslušné odborníky a neposkytl jim důkazy?” „Chtěl jsem to udělat, ale v té době byla taková situace, že bych asi skončil někde na psychiatrii a asi by mi nikdo nevěřil. Proto o mém objevu vědělo jen několik nejbližších známých a i oni mi radili. abych nikomu raději nic nesděloval, nebo že se zesměšním. Jste nyní první, kterým toto svědectví poskytuji a já nemám sebemenší důvod lhát. Zda mi uvěříte nebo ne, to nechám prostě na vás.” „Dobře. Bylo zdaleka více svědků. Cestující, kteří jeli s vámi vlakem…” „To ano. Psal o tom i denní tisk. ale nikde nebyla ani zmínka o přistání a kontaktu. Cestující z vlaku, pokud by se přihlásili, někteří ještě žijí, by snad mohli podat svědectví také. Někteří ze strachu tenkrát utekli do vesnice…”

Svědectví pana Č. je velmi zajímavé a patří mezi ta, kterými se projekt Záře bude nadále zabývat. Pan Č. uvádí nejenom spoustu detailů, ale skutečně nemá důvod, proč by si vymýšlel. Vždyť přece existovali i jiní svědkové této události, jak sám uvádí. My se na ně obracíme s výzvou. Pokud najdou odvahu potvrdit svědectví pana Č., ať se obrátí na adresu projektu Záře. Komerčně právní kancelář, JUDr. Ebenová, Na Domovině 651, 142 00 Praha 4, nebo na telefonní číslo (02)8535551, nebo (02)3012713 – pan L. Lenk. Jak je vidět z uvedených dvou ukázek hlášení o „blízkých setkáních”, která k nám docházejí, jejich obsah bývá různý a kvalita výpovědí velmi rozmanitá. Zatím se o těchto podivn ých událostech, které se i u nás staly, příliš nepsalo. Čten áři Koktejlu však budu možnost se s nimi i v budoucnu blíže seznamovat. A poněvadž členové projektu Záře ctí zásadu veřejné informovanosti dost možná, že již v příštím roce vyjde knížka, kde případy mezi námi registrovaných „blízkých” budou všechny. Se zachováním inkognita těch, kdo nacházejí i dnes odvahu nám sdělit, neboť, bohu žel je třeba i dnes v někter ých věcech zachovávat mlčenlivost. Boom kolem UFO v naší zemi konečně se zpožděním nastal, není totiž všemi sledován s pochopením.

ZEPTAT SE V ČECHÁCH, kdo prohlásil, že jeho stát připomíná „sazeničku mezi dvěma balvany“, bude asi většina lidí hádat Masaryka, Beneše, možná i Havla. Ale byl to zakladatel nepálského státu král Prithvi Narajan Šáh už v 18. století a měl na mysli místo Ruska a Německa Čínu a Indii. Není to mimochodem – jediná podobnost, která nás s Nepálci spojuje. Porovnáme-li s touhle zapadlou zemičkou mapu bývalého Československa, zjistíme, že se od sebe příliš neliší ani rozlohou, ani počtem obyvatel. A pronikneme-li hlouběji do života těchto obyvatel, zjistíme s úžasem, jak blízcí nám jsou i svou mentalitou. Svým smyslem pro humor, svou pracovitostí na jedné straně a rafinovanou snahou přiživit se na bohatých turistech na straně druhé, svou tolerancí a tisíciletou přizpůsobivostí, s jakou vstřebali tak protichůdná náboženství jakými jsou tantrismus, buddhismus, hinduismus i lámismus, a jak tuto směs ochutili svérázným koloritem horských kmenů. Jinak je tu pochopitelně všechno jiné. A to nejen ve vztahu k Čechám či k Evropě, ale i ve vzájemné vztahu různých částí Nepálu. To nejhorší, co tu může cizinec udělat je zevšeobecnění…
MEČ, HROM, RAKETA? Spojuje-li něco Kathmándú, hlavní město Nepálu, s Prahou, pak nejspíš absurdita a bizarnost. V ohražené horské kotlině kathmándského údolí (zhruba čtyřicet km dlouhého a dvacet km širokého) se uschovala díky terénní nepřístupnosti v docela dobré izolaci po staletí. Není snad absurdní už to, že první auto sem museli před půlstoletím donést rozmontované nosi či na svých zádech, aby se nepálský král po smontování mohl projíždět prašnými ulicemi metropole? Není snad ještě absurdnější, že geologové dodnes přesně nevědí, jak tohle podivné údolí v nadmořské výšce Sněžky vlastně vzniklo? Nakonec bude pravdě další nepálské specifikum: legenda. Podle ní tu v dávných dobách bylo jezero. Až když mocná bytost prorazila v horském valu průsmyk Čhóbar – dnes jedinou pozemní spojnici Kathmándú s Indií a tudíž i okolním světem – jezero odteklo. Ovšem legendisté se nemohou shodnout ani v tom, kdo tou mocnou bytostí byl. Podle buddhistů patriarcha Mandžušrí, který rozťal hory plamenným mečem, podle hinduistů bůh Krišna, který je prorazil hromobitím. Dänikän tu ještě moc popularity nezískal – jinak totiž obě legendy nápadně připomínají přistávací manévr mimozemského korábu…
Nicméně ať tak či onak – po jezeru tu zbylo území se všemi předpoklady pro šťastnou, klidnou lidskou existenci a těm, kteří ji tu našli, píše už ve čtvrtém století před Kristem kronikář Kautilyia pochvalu za „krásné a kvalitní vlněné přikrývky, koberce i výrobky s kůží“. A taky za pilnou práci na polích. Málokdo si tu totiž uvědomí, že Káthmándú leží na stejné zeměpisné šířce jako Florida nebo Kuvajt; díky nadmořské výšce je tu prakticky pořád jaro a to ve spojení s úrodnými naplaveninami, jež tu zbyly po mýtickém jezeru, spolehlivě poskytuje dvě úrody ročně. Stejně jako Praha i Káthmándú a jeho údolí se staly po staletí křižovatkou cest a podobně jako v Praze i tady téměř všichni, kdo sem přišli, soutěžili spíš v řemeslné zručnosti a výtvarném umění než ve vojenské síle. Ať už to byli Bengálci z jihu, Tibeťané a Číňané ze severu, Středoasijci z východu – údolí smísilo jako velká díž jejich schopnosti a dovednosti a nazdobilo se jako dorttřemi krásnými městy: největším Káthmándú, menším Patanem a ještě menším Bhaktapurem. Zatímco Káthmándú krášlí v rozích především stúpy – kouzelné sněhobílé chrámy s namalovanýma očima pod zlatými a stříbrnými čepci – Patan je jednou velkou krajkou, vyřezávanou ze dřeva a kamene. A až jednou Bhaktapur – který dnes pomáhají rekonstruovat zahraniční odborníci – povstane z celkové zanedbanosti, možná předčí obě zbývající.
Z DENÍKU CESTOVATELE THEO INCY: Neznalí dopodrobna zdejších poměrů sbíráme též první kulturní zkušenosti. Tak se při návštěvě chrámu se zlatou sochou blaženého Budhy v několikanásobné nadživotní velikosti jsme z úcty sundali čepice z hlav a vzápětí jsme se vášnivě vyplísnění za to, že jsme si naopak nesundali boty. Čepičky si můžeme ponechati. Pashupatinath je architektonickým skvostem soustavy romanticky umístěných v údolí kolem řeky Bagmati. Fotografujeme z různých pohledů a úhlů, každé místo nám poskytuje unikátní obraz. Uprostřed jako královská koruna je posazen hlavní chrám se zlatou střechou. Všimli jsme si, že dav návštěvníků chodí dole podél řeky postranními schody stoupá ke skvostu. Bez nejmenšího zádrhele jsme se ocitli na dvoraně u skvostu. Zlatá a stříbrná stavba oslňuje krásou a my se ohlížíme po takovém místě, abychom dostali celý chrám do objektivu. A k tomu se nám náhodně namanulo i zajímavé popředí. Na dlouhém kamenném obětním stupni, kam věřící házejí rýži a kukuřici, je plno holubů pohotově konzumujících obětiny a pomáhá jim i jedna opice, která se láduje kukuřicí střídavě pravou a levou přední končetinou ve spěšném rytmu, aby stačila holubí převaze. Zaostříme, nastavíme clonu, a ejhle, opice se k nám otočila zády. Ale to by přece nebyl snímek jaký má být. I zahvízdli jsme na neslušnou opici, poslušně se k nám otočila tváří a cvak. Náš kraťoučký hvizd byl nám ale osudným jakožto zvukem v těchto posvátných místech se nikdy nevyskytujícím. Tím jsme na sebe, jako cizí objekty. kterým je sem vstup absolutně odepřen, upozornili jednu z nábožensky horliv ých žen, která se rozkřičela alarmujícím hlasem: Policie! Policie! Policie! A už přibíhá malý snědočerný policajtík s velkým pendrekem. Ihned se sápe po našich fotoaparátech a chce nám je zabrat. Držíme je křečovitě pevně, přitlačené k našim vyplašen ým tělům se zrychleně bušícími srdci. Rozlícen nás vystrkává několik schodů nahoru k přispěchajícímu vysokému církevnímu hodnostáři. Také on by chtěl fotoaparáty. Vidíme, že se situace zvážňuje a ani naše sliby eventuálních nefinančních i finančních darů chrámu nepomáhají. Musíme vyfotit filmy a jakmile vyskočí z navíjecí cívky, policajtík po nich drapne a vysápne je z přístroje. Ramínko zákona zachránilo svoji služební i církevní čest.
BOZI STÁLE FUNKČNÍ. Nelze psát o Kathmándú a nezmínit se o bozích a dé monech, stejně jako nelze projít jeho ulicemi, aniž byste nezakopli o nějaký ten chrám či chrámeček. Často doslova. Rozšklebený kamenný obličej skrývá nenápadný výklenek, před nímž se tísní se svým krámkem prodava č banánů. Před kamennou hlavičkou, jejíž rysy zpola vyhladil čas a déšť, je zdánlivý patník na plácku mezi domy, kolem něhož se honí bosé děti. V křivolakých, úzkých ulič- kách se jen stěží vyhnete podivným skulpturám, na něž vás často na poslední chvíli upozorní kamenné baldachýnky nebo jen křiklavá barva obětních květin. Každý dvorek starých domů v centru Kathmándú nebo Patanu je vlastně takovým svébytným svatostánkem se začernělými dřevořezbami a kamennými zvířaty, jaká nestvořila příroda, nýbrž jen lidská fantazie. Vše očouzené od stovek olejových lampiček a pokryté make-upem slavnostních barev, zase už z části opršel ých. Co na tom, že se tu rozléhá bujný dětský křik. Že se tam klapající pingpongový míček bere odraz i od hrůzostrašným tlam bájných lvů a draků? Všechno sem patří stejně přirozeně k životu – démoni i hra. Stejně tak spojuje život i legendu nepálský unikát – živá bohyně. Děvčátko většinou z rodiny zlatníků či stříbrotepců, které je ve věku kolem čtyř let vybráno, aby ztělesňovalo bohyni Parvatí. Říká se jí Kumarí. Nestačí, že budoucí bohyni prozradí dvaatřicet charakteristických znaků na dětském tělíčku: čeká ji ještě ponurá zkouška v temném chrámu, kde ji kněží straší krvavými býčími hlavami a rejem hrůzostrašných masek, aby zjistili, zda se bude chovat tak, jak se na pravou Kumarí sluší a patří. Teprve pak je přesazena z rodného domu do posvátného paláce a z dětských šatiček do roucha ze šarlatu a zlata. Ale hlavně z volnosti do izolace: nohy Kumarí se nesmí od té chvíle dotknout země, bohyně se nesní zranit, nesmí opustit palác. Vyjma svátku boha Indrym, kdy ji jednou za rok vynesou ven a po tři dny vozí ulicemi, aby se jí nakonec při závěrečné slavnosti poklonil i sám král. Cizinec se musí spokojit s daleko menším projevem boží přízně: podplatit dveřníka, aby se Kumarí alespoň na okam žik zjevila v bohatě vyřezávaném okně paláce. Mě ale lákal jiný kuriózní bůh. Přiznám se, že z donucení.
Dva týdny jsme šlapali po horách, s denními výškovými rozdíly třeba tisíc metrů nahoru, a šest set zase dolů. Od dvacetikilogramové krosny na zádech většinou bolí na takové túře celé tělo. Mě navíc zuby. A dobrý, skutečně dobrý zubař evropského řazení je v Kathmándú vzácný a tudíž i drahý. „Snadná pomoc.” radili mi Nepálci. „Nedaleko malého dvouposchoďového chrámku Ikha Narajan, jednoho z hlavn ích stanovišť rikšarům je Vajša Dév, bůh bolavých zubů. Stačí, když na něj přibiješ hřebíkem drobnou minci – a bude po bolesti. A kdyby ti náhodou bolest šla až do uší, taky žádný problém. Kousek od něj dál najdeš boha bolavých uší…” Našel jsme boha bolavých zubů. Byl to prastarý, už notně ztrouchnivělý kus dřeva, z něhož čas a živly už dávno vyhladily jakousi podobu a jehož povrch pokryly tisíce trpících takřka souvislým „pancířem” přibytých mincí. Ale našel jsem i něco jiného: v přilehlých uličkách obklopovala boha bolavých zubů řada zubařských ordinací. Přece jen má ta víra nějaký materialistický základ, říkal jsem si v duchu. Přece jen se dočkám pomocí z lidských rukou! Dokud jsem do několika těchto ordinací nenahlédl. Všude tentýž obrázek: holé, flekaté, oprýskané zdi, dřevěná holičská křesla z roku raz dva, vrtačka na šlapací pohon a mučící nástroje, které si co do hygieny v ničen nezadaly s vidlemi na hnůj. Nevím, zda bolavý zub nakonec utišila mince, věnovaná dřevěnému bohovi – anebo strach z těchhle dentistických mučíren. Anebo rakší, výborná nepálská slivovice, v níž jsem bolavý zub štědře koupal…
Z DENÍKU CESTOVATELE THEO INCY: Po chaotické jízdě stařičkým rozhrkaným autobusem značky Tata a ještě otřesnější cestě na zaprášené korbě náklaďáku spolu s dalšími čtyřiceti lidmi a jejich zavazadly (zčásti v tropickém vedru, zčásti v tropické bouři, která nám promočí na kost) konečně pro nás začíná to, čemu se zde říká „trekking”. Původem anglický výraz má význam namáhavého postupování kupředu, což v přeneseném slova smyslu má význam zdejší vysokohorské turistiky.
NÉVAR, MAGAR, GURUNG, THAKALI. V Nepálu opravdu neplatí nic obecně. Jiné je kathmándské údolí obydlené plnou patnáctinou obyva tel státu, kde už dnes natahují k nebi své prsty první televizní antény, kde už jsou ulice přecpané automobily a motocykly a kde jsou v průměru tři lékaři na 100 000 obyvatel – zatímco v ostatním Nepálu na totéž množství pouze jeden… Jiná je tropická nížina na jihu, při hranici s Indií, zvaná teraj: domov nesčetných exotických zvířat (od nosorožců až po tygry) potravinová zásobárna celého státu – 90 procent veškeré nepálské rýže se ve dvou ročních sklizních rodí právě tady. Jiné jsou pochopitelné i hory – ale co víc: jiné jsou hory na západě, jiné na východě, někde je dokonce každé údolí jiné než to sousední. Hory, nakrájené do jednotlivých masivů spletitou sítí hlubokých údolí, se jako přirozené izolační vrstvy postaraly o to, že tu přežily v těsné blízkosti původní národy, nárůdky i kmeny, aniž by ztratily cokoli ze své osobitosti. Přizpůsobiví Magarové, stateční Gurungové, kteří prosluli jako vojáci britské armády v obou světových válkách, obchodně zdatní Thakaliové, kontrolující někdejší obchodn í stezky na pomezí Tibetu a Nepálu, početní Tamangové, „obchodníci s koňmi”, jak zní jejich název v překladu z tibetšiny, Tharové, obývající stejně tak jižní svahy Himal áje jako horskou nížinu na jihu či vysokohorští Šerpov é, proslulí horští vůdci. Některé kamínky téhle etnické mozaiky jsou větší – Tamangů je např. kolem 600 000, Tharů 500 000 – jiné co do počtu téměř zanikají. Ale jejich význam nelze měřit početností, vždyť například Newarové, jichž dnes žijí v kathmándském údolí sotva 4000, položili základ celého nepálského státu a lidé z venkova dodnes říkají, když jedou do Údolí: „Jedu do Nepálu.” V Nepálu je opravdu ošidné zevšeobecňovat, zvlášť když tu člověk našlape po horách sotva dvě stovky kilometrů a navíc ještě jen v jediné horské oblasti, mezi osmitisícovkami Annapurnou a Dhaulághirí. Ovšem některá čísla mají přece jen obecnou platnost. K nim patří i údaje ze studie, vydané UNICEFem k Mezinárodnímu roku dítěte. Podle nich v horách umírá dvojnásobek dětí do jednoho roku než v městech, trojnásobek dětí ve věku od jednoho do čtyř let a dvojnásobek dětí od pěti do čtrnácti let. Přičemž mrazí i celonepálský průměr: jednoho roku se tu nedožívá ani každé páté dítě, čtyř let ani každé čtvrté. Průjmová onemocnění (především úplavice), tuberkulóza a virózy mají zásluhu na jedné z nejvyšších dětských úmrtností v celé Asii – a podvýživa umetá ničivé síle chorob cestičku…
Přitom malý Nepálec jí rozhodně více a hodnotněji než malý Ind nebo Bangladéšan. Malý Névar až do svých šesti měsíců. do slavné chvíle prvního „krmení rýží” pije pouze mateřské mléko, pak dostává takzvanou sattu (kuličky z cukru a mouky), později vařenou zeleninu a nakonec přechází na nejběžnější nepálské jídlo dalbhát – rýže s luštěninovou polévkou a různé druhy dušené zeleniny. maso bývá tak jedenkrát týdně, vejce poměrně vzácně a rýžové pivo jen při oslavách. Malý Thákur ze západního Nepálu je na tom o něco líp – průměrná usedlost mívá čtyři až pět krav, a stejný počet koz – a malý Tharu z jižních svahů ještě líp: krom pomeran čů a luštěnin jí i skopové maso, kuřata, raky, ryby. Občas – jako pochutinu – i larvy divokých včel. Snad jen malí Šerpové z vyšších poloh jsou na tom o něco hůř – vedle zeleniny si přilepšují pouze chlebem a mlékem jaků. Ovšem podvýživa se dá kontrolovat, nemusí-li se při ní těžce pracovat – a Nepál je na tom ve statistikách „dětské” práce z asijských zemí daleko nejhůř. Pracuje tu – lépe řečeno musí tu pracovat – každé druhé dítě. Pětkrát víc než v Bangladéši a Pákistánu a osmkrát víc než v Indii… Je ovšem práce a práce. Jinou práci má s prací malý kamelot z Kathmándú a jinou chlapec, který v údolí řeky Kali Gandaki pod Annapurnou orá s buvolem kamenité pol íčko, velké jako kapesník. A ještě jinou práci mají nosiči. Muži, ženy a děti většinou v polorozpadlých teniskách nebo úplně bosí, s chodidly jako podešev, co cupitají po nekonečných kamenitých stezkách s vratkými sloupy beden a kartónů, s kmeny, pod nimiž nejsou málem ani vidět, se svazky elektrických kabelů, které normálně přepravuje vysokozdvižný vozík i s pytli cementu. Dny, týdny, měsíce. To vše uchycen é nikoli na zádech, ale na čelním pásku, měnícím šíji v jednu přepínanou páku… „Každý nosič dostává osm rupií za kilogram nákladu,” vysvětloval mi hostinský v Tukučé pod průsmykem Thorong- La. Unese-li čtyřicet nebo dokonce pětačtyřicet kilogramů, dá se z toho žít.” Nosičství je v horách – vedle zemědělství – opravdu jediným prostředkem obživy. Tady silnice nikdy nebudou – není je kudy postavit – a přitom je pořád co dopravovat. Starají se o to jednak nekonečné karavany mezků (na úzkých stezkách s oblibou remplují cizince k okraji strmých srázů!) ale především lidské muly. Sto kilometrů neustálého klesání a stoupání z Pokhary, kam ještě vede silnice, do Tukuče jim trvá pět dní. Dá se to i – přežít? Statistiky v tomhle moc optimistické nejsou. Zvlášť když kromě malého počtu lékařů tu blokuje skutečnou medicínskou péči i odvěká nedůvěra k nim. V Nepálu odjakživa léčili vaidjové – obdoba indických přírodních léčitelů – a v horách často výhradně šamani. I když moderní psychiatrie už dávno zjistila, že krvavé zvířecí obětí a zaříkávání mohou přinést psychologicky účinnější úlevu trpícímu, než nevraživá tvář českého obvoďáka a jeho stejně nevraživé: „Další, prosím.”
Z DENÍKU CESTOVATELE THEO INCY: Všichni mají přání dosáhnout pro nás, obyčejné nehorolezce, nebetyčné výšky 5416 m překročením průsmyku ThorongLa. Odpoledne navštěvujeme v Manangu přednášku o výškové nemoci, pořádanou Himalájskou záchrannou asociací. Po dni odpočinku opouštíme Manang a po sedmi hodinách jsme u Thorong Phedi (4420 m n. m.), poslední zastávce pod průsmykem. Další ráno vyrážíme už o půl páté. Venku je ještě tma a mráz. Stoupáme podél západní skalní hradby, kde se k nám připojuje dvojice Angličanů s nosičem. Ti však brzy začínají mít potíže. Pán, věku asi třicátníka, kašle více a více, nemůže dýchat, nakonec se hroutí. Nepomáhá ani povzbuzovat jeho prestižní ženy: „Edie, ty jseš přece dobrej, vstávej, jdeme dál!” Nakonec se dohodnou s nosičem, že ho dovede zpět. Nedostatek kyslíku svírá organismus více a více. Dokážeme ujít sotva 30-40 metrů, zastavujeme, opíráme se celou vahou o hůl, zavíráme oči, a dýcháme a dýcháme. Hlemýždí přískokový styl s vysoko frekvenčním dýcháním opakujeme pravidelně několikasetnásobně. Přicházíme k Velkému bodu. Dosahujeme naší rekordní velehorské výše 5416 m. Stojíme mezi dvěmi šestitisícovkami a vehementně si gratulujeme, známí i neznámí, příchozí i odpočívající. Radostí vyhazujeme čepice do výše. Škoda, že s sebou nemáme klobouky, ty bychom si jistě sundali na počest dvou Francouzů, kdy pánovi je úctyhodných 64 let a jeho ženě 62 let. To je výkon! Mezi námi se vyrojil nápad, že číslo 5416 je sice vysoké, ale takových 5444 je lépe zapamatovatelných a je esteti čtější. A již stoupáme na jižní svah hory Yakawa Kang o dalších 28 metrů, abychom tedy zaokrouhlili sumu metrů na 5444. Vrcholu a cíle našeho úsilí je dosaženo, všechny tělesn é, psychické a vnější obavy padly, je lehko, vítězně, rozhostil se dobrý pocit uspokojení a vyrovnanosti, pocit oduševnělosti.
POKROK – NEBO HROZBA? Kolem Gorapani (v překladu „voda pro mezky”) se ve výšce 2800 metrů nad mořem rozklene nejkrásnější nepálské panoráma: sněhobílá Dhanlágilíí Annapurna South a pod nimi kilometry daleko rozkvetlé rododendronové lesy. Teprve tady člověk pochopí, proč se rododendron (nepálsky „laliguran”) stal nepálským národním stromem. Žádné keře z českých parků a zahrad, vzrostlé stromy výše dubů nebo buků, svítící všemi odstíny červeně. Ale z téhle vyhlídky zároveň prosvitnou i jizvy na té jedine čné kráse. Holá, zmrzačená torza stromů, ohlodaná jak rybí kostry. Drobné postavičky, zručně šplhající větvovím, a hromobití seker okamžitě napoví, kdo to způsobil. Rododendronové dřevo je tu jediným stavebním materiálem pro horské chalupy, jediným topivem na zahnání sněhových plískanic i k uvaření dalbhátu. Z nadhledu vám připadá, že živelná dřevorubecká činnosti domorodců nemůže tu kompaktní růžovočervenou masu ohrozit. Že je tu dřeva pro celé generace Nepálců. Jenže je to klam. I zdejší pamětníci vám řeknou, že kraje dnes vyprahlé a kamenité pokrývala stejná vlhká, stinná pokrývka, a statistiky jsou ještě nelítostnější: jen od poloviny šedesátých do poloviny sedmdesátých let Nepál přišel o plnou čtvrtinu svých kdysi bohatých lesů. A devastace se stále zrychluje. Obnažená zem není schopna udržet na strm ých svazích přílivy monsumů, rok co rok odnáší voda tuny zeminy, na jejíž plodnosti závisí obživa vesničanů. A rok co rok osiří v horských vesničkách další domy, protože jejich obyvatelé odešli. Kam? Dolů. Do měst jako Kathmándú nebo Pokhara. Tam přijíždí stále víc a víc turistů, bezstarostných, příjemně vzrušených exotikou Nepálu i vidinou, že vystoupí na jeho hory. Z vesničanů se stávají veksláci a prodavači hašiše, z dětí pouliční žebráci, zlodějíčci, prostitutky. Lidé, kteří zapalují vonné tyčinky u pouličních bůžků a obětují jim rýži, ubývá, zato přibývá těch, kteří se klaní novým bohům. Videorekordéru, motocyklu, radiomagnetofonu, dolaru. Možná je to dobře – s civilizací obvykle chodí ruku v ruce rozhled, vzdělání, lékařská péče a blahobyt, zatlačující podvýživu. Ale přijde i v Nepálu, kde zat ím blahobyt znamená víc co si kdo z turistů urve než skutečné podnikání a rozvoj? Nezbyde po těch půvabných květech zapomenuté kultury taky jen splavený úhor?
Foto: Theo Inca, Jiří Hladík Redakce děkuje za finanční a realizační pomoc při zajištění našeho reportéra během jeho pobytu v Nepálu cestovní kanceláři MANZANA.

JOSEF FORMÁNEK
Z nichž jeden pacient skončil tragicky a druhý přežil… Ne víc než čtyři sta metrů jsou od sebe čarou odděleny byty dvou rodin, kterým se stalo čekání na rychlou lékařskou pomoc osudné. Ať už se jejich příběhy liší a aktéři dopadli různě, stejně je cosi ještě mimo místa bydliště (Ústí nad Labem – Krásné Březno) spojuje. Rozruch kolem stavu lékařské etiky u nás. Současně s ní ale do popředí vystupuje i otázka, zda i my, „obyčejní smrtelníci – v nemocnici vždy v pozici nemohoucího – se umíme k těm, co se nám snaží pomoci, chovat a nebereme-li je vždy a příliš samozřejmě. Neboť i zde si trh brzo nasadí boxerské rukavice a rána, kterou by nám jimi mohl zasadit, by mohla být v budoucnu v souvislosti třeba s pojištěním, až příliš tvrdá. Scénář slibu studentů před udělením titulu „DOKTOR MEDICÍNY”
Promotor: Vážení doktoranti, musíte složit slib, že budete vždy jednat tak, jak to vyžaduje titul, který máte obdržet. …Především, že své vědomosti a svou činnost zaměříte ku prospěchu lidu, že své povinnosti budete konat řádně, svědomitě a ochotně a zejména s plným vědomím své odpovědnosti, … Dále, že budete podle svých možností a podle svého nejlepšího svědomí řídit život zdravých i nemocných vždy jen k jejich prospěchu, že zachováte svůj život a své lékařské umění čisté a bez jakéhokoliv provinění a že budete mít na zřeteli jen dobro člověka, že to, co uvidíte nebo uslyšíte při provádění svého povolání nebo vůbec v životě lidí, co by bylo nutné nezve- řejňovat, nebudete dále rozšiřovat a zachováte v tajnosti… Doktoranti: Slibuji.
PŘÍBĚH Č. 1 Teplý květnový podvečer sedmadvacátého byl pro malou rómskou holčičku Leonku Šivákovou ten poslední, i když to zřejmě nikdo z jejich blízkých netušil. Jen matka na jedenáctiměsíční dceři ten den pozorovala známky nemoci, vysokou teplotu, promodrávání a potíže s dýcháním. A tak už v sedm večer klepe na dveře dětské pohotovosti na ústeckém Bukově. Sloužící doktor V. prý dítě zběžně (a za ironických poznámek) prohlédne a po vyplašených slovech matky předepíše její dceři Paralen v čípkách proti chřipce a doporučí pití čaje. Doma se k půl páté ráno stav Leonky rapidně zhoršuje. Otec Rudolf Šivák vyběhne volat z blízké továrny opět pohotovost, Od toho samého lékaře V. se ve čtvrt na sedm dozví, že mu služba v sedm končí a bylo by proto vhodné spíše navštívit obvodního lékaře, který toho o „své” pacientce ví určitě víc. Těsně před půl sedmou ale matka Priska Sinová nevydrží čekat do osmi hodin, kdy se otevírá obvodní středisko. S Leonkou běží v náručí a nadějí, že tam snad i teď někdo bude, běží do cílové roviny tragédie. Ta vrcholí přímo na středisku, kde si lidé spěchající pro práce šílející Romky s umírající dcerou příliš nevšímají. Volání o pomoc nakonec vyslyší jeden z procházejících, kterému se podaří umělým dýcháním promodralou holčičku na chvíli vzkřísit. Osádka přivolané sanitky však už nemá možnost bojovat dál o její záchranu, protože čas Leonky se zastavuje už ve tři čtvrtě na sedm, tedy přesně o patnáct minut dříve, než má skončit služba lékaři V., a pár sekund před příjezdem záchranky. Slova matky zaznamenal diktafon v nepříliš zařízením činžovním bytě, kde pobíhal o něco málo starší bratr Leonky.
První otázka Prisce Sinové, dotýkající se chování lékaře V., ji vytrhla z nedůvěřivého mlčení: No ten byl hroznej, řekl mi hrubým hlasem „svlékněte ji”. Ani ho nezajímalo, že holka má teploty, aby ji změřil, aby něco udělal, nepodíval se jí ani do krku! Zkrátka nic. A tak mu říkám, „pane doktore, mně se nezdá. Holka si celý den hrála a najednou, z ničeho nic, dostala horečky”. Prý je to u dětí běžné. Ještě jsem mu holku znova ukazovala, „podívejte se na ni, je celá modrá”, ale on na mě: „to neříkejte” ona prej modrá nebude, ona bude černá. Jaké jste měla pocity ve chvíli, když vám tohle řekl? No, v tý chvíli jsem řekla: „Jak to myslíte, že bude černá?” A on že „je prej na dlouhý vysvětlování”. Podíval se jí do očí a řekl: „No, ona má chřipku”. Když měla teploty, tak si ji tam měl nechat, ale on mě s ní poslal domů, i když celá hořela a byla červená. Večer jsem Leonku ještě stihla přebalit. Pak mi začala zvracet, zmodrala mi, byla studená jako kámen, tak asi kolem šesté hodiny vzbudila manžela, aby šel zavolat sanitku, no… Pak už nevím (dívá se do stěny). Můžete mi říct, co vám ten doktor do telefonu sdělil? Manžel: Já jsem se představil do telefonu. Doktor tam nebyl – brala to sestra a já jí řekl potíže dcery, že mě holka málo vnímá. Že má flíčky do fialova, že málo dýchá, že nemůže nabrat dech a dusí se mi. To jsem řekl sestře, která to pak jako řekla doktorovi. Ten mi akorát řekl: „Prosím vás, já končím službu, ale může vám poradit – zajděte si na obvod.” Pořád nechápal. Já si říkal: musím si snad vymýšlet ještě horší věci do telefonu, v jakým je holka stavu, aby přišel? A tak jsem mu ironicky poděkoval a bouchnul telefonem. Šel jsem domů, že ji odvezu v kočárku obvoďákovi. Mezitím to však doma s malou Leonkou její matka Priska Sinová nemohla vydržet: Hodila jsem ji do kočárku a normálně jsem s ní utíkala k dětskýmu lékaři. Ale on tam je od 8.00 hodin a bylo pomalu půl sedmé. Tak jsem celou budovu prošla, volala jsem, křičela jsem o pomoc…: „Zavolejte sanitku! Umírá mi dítě, dělejte něco!” Svítilo se zrovna v lékárně, nějaká paní tam něco dělala, tak jsem začala bouchat na dveře, aby mi otevřela, aby mi trošku pomohla, ale ne… Vůbec se na mě nekoukla, dělala, jako by mě ani neviděla. A co jste křičela? Aby mi pomohla. Říkám: „Pomozte mi, prosím vás, umírá mi dítě”. Jedna paní šla zrovna okolo. Představila se mi jako doktorka z dětskýho. Když mě viděla jak šílím, pozvala mě do čekárny. Byl tam nějakej chlap, vzal ode mě holku a začal jí dělat umělý dýchání. Trošku se probrala. Doktorka mezitím vstala a já jí říkám: „Podívejte se mladá paní, nestůjte tady a zavolejte sanitku, ne”. No a ona honem utíkala do svojí ordinace volat záchranku. Když přijeli, bylo už pozdě. Přišli jsme k nim a ten chlap, co ji zachraňoval ji držel nehybnou v náručí. To mu umřela v náručí? Nevím jestli v náručí, ale spíš až v sanitce, když ji převáželi, protože jí ještě dávali elektrický šoky a injekce. Ale to už byla celá modrá, už nevnímala.
Jaká byla jako dítě? Furt řvala. Řvala, i když byla najedená. Třeba si chvíli hrála a zase řvala. Byla taková divná. To ale asi udělala ta pupeční kýla, na kterou ji operovali už v šesti měsících. Protože v jednou kole furt řvala a já si s ní nevěděla rady, tak jsem šla na dětský středisko, kde mi řekli, že je to běžný projev dítěte. Dítě ale přece nebude brečet, když mu nic není…
DROBNOSTI ČASTO ROZHODUJÍ. Tvrdá slova matky v nás velmi lehko vykreslí minimálně obraz nevhodně cynického, laxního doktora, jenž v podstatě svojí neochotou či pohodlností zabil člověka. Nebýt několika drobností, jež rozkývávají ony pověstné jazýčky vah. K lehčímu pochopení zvyklostí zde sloužících lékařů jsem navštívil záchrannou službu v Ústí nad Labem. MUDr. Dušan Oslej mi tam mimo jiné řekl: „Jen těžko lze svědectví příbuzných nebo rodičů brát stoprocentně, neboť se většinou jedná o iracionální informace”. Na ústecké „záchrance” je též nahrán telefonní hovor otce Rudolfa Šiváka s dispečerkou, který bohužel nevyzněl jako kritické volání o pomoc, na které by záchranka vyjela. Rodič v podstatě začal jen prosbou o radu, neboť dítě je prý studené, kašle a má fialové skvrny a pláče, takže ho dispečerka nechala spojit s MUDr. V., protože už o případu ví. Nikdo asi nezjistí pravé pohnutky a myšlenky lékaře, který otce odkázal na čekat na vyšetření na obvodu a tím vlastně i Leonku na smrt. A jaké pohnutky to byly, jsme se zeptali člověka, který je jediný může skutečně znát. Doktor V. naší návštěvou příliš nadšený nebyl, ale o důvodu, proč otce odkázal na obvod, se nakonec rozhovořil: „Viděl jsem to jako nejlepší řešení, A za tím stojím dodnes. Byl to k tomu opravdu nejodpovědnější přístup… Jakým způsobem jste dítě den předtím než zemřelo, vyšetřil? Běžným způsobem, jako každé dítě. Matka mi akorát udala, že holčička měla zvýšenou teplotu, tak jsem se snažil od ní vyzvědět něco víc. Ale marně, protože inteligence té matky není žádná. To, že má teplotu, to jsem opravdu zjistil, ale jinak bylo dítě úplně v pořádku, čilé, růžové, pulsově kompenzované. Já se snažil najít samozřejmě něco, abych měl důvod třeba eventuálně uvažovat o přijetí dítěte. Nenašel jsem vůbec nic. Prostě běžné vyšetření, bez konfliktů. Matka odešla spokojena. Ráno si ještě otec volá pro radu, že dítě už teplotu nemá, ale že celou noc křičelo a že má nějaké fleky. Tak jsem se snažil zařídit to nejlepší, co jsem mohl. Že bych chtěl, aby to viděl doktor, ke kterému to dítě patří, protože tam snad nějaké údaje v kartotéce jsou. Já jsem nevěděl, jestli to dítě je už v léčení, abych ho nepřiotrávil nějakým lékem, že. Jinak jsem měl samozřejmě zájem mluvit s doktorem, který dítě ošetřuje, takže jsem se s ním spojil ještě ráno a řekl jsem mu, že bych chtěl, aby to dítě přednostně ošetřil, podíval se na ně a pak mi zavolal. A najednou taková rána – volal mi, že to dítě přivezli už asi mrtvé. Co je pravdy na tom, že jste řekl matce, že to dítě modré nebude, ale bude černé? Nevím, jak na to přišla. Skutečně. To je přece zvěrstvo. Nevím, jak si to mám vysvětlit. Samozřejmě jsem to vyšetření nějak komentoval, že je to dítě čiperný, černý, červený – nevím. Máma stála za mými zády, no a jestli opravdu něco slyšela, tak jen že se přeslechla. Potom vám ještě údajně telefonoval otec, že dítě přestává dýchat, že celé zmodralo… Ne, to mi neřekl. Byl to krátký rozhovor – ještě mi poděkoval. Ptal se, jestli jsem dítě vyšetřoval, takže jsem samozřejmě odpověděl a on nějak divně řekl „tak tedy jako my jsme dávali ty čípky, teplotu už teda nemá, ale celou noc nám křičel a teď jí naskákala nějaká vyrážka nebo fleky”. Návštěvu mi nikdo nenavrhoval. Samozřejmě bych ji neodmítl, což je nejjednodušší řešení, protože kdyby mi o něco šlo a bylo tam opravdu něco závažného, tak zavolám záchrance. Kdyby byl potřeba rychlý zásah, tak bych ani nejel svojí sanitkou z pohotovosti. Ten hovor mi dokonce předávala samotn á záchranka se slovy: „Vy jste minulý večer ošetřoval dítě a volá tatínek, my nevíme co chce. Chce prý jen poradit.” Měl jsem se ho ujmout. Díky čemu tedy myslíte, že nastala smrt? No, může to být náhlé úmrtí dítěte, což je ve světě běžná věc. To dítě na něco umřít muselo, i když existuje syndrom náhlého úmrtí – to je pojem, nad kterým se scházejí lékařská sympozia – a neví se proč. Dítě je zdravé, ale může umřít, natož dítě, které je oslabeno určitou podvýživou a třeba banální respirační infekcí. Ta příčina ale zatím není jasná.
Jenže na druhou stranu – zjistěte si jaká je to rodina. Že mají děti umístěny v ústavech. Takže jak se asi starali o tohle dítě, kterému bylo jedenáct měsíců a vážilo asi jen sedm kilogramů, to nevím. Mohli ho taky najít mrtvé, báli se to říct naplno. To je moje domněnka, třeba už to dítě bylo mrtvé a oni opatrně zjišťovali, co a jak. Ale to je přece nesmysl, že by to dítě bylo mrtvé a rodiče to všechno zinscenovali. Vždyť den předtím u vás byli a vy sám říkáte, že to dítě bylo čilé a vitální. Absolutně ne, opravdu. Pro ně bylo nejjednodušší svalit to na někoho jiného, na záchranku. To byla v novinách snůška lží, které mě dost vzaly. Navíc, když je to potom v tisku nějak rasisticky zaměřené. Ale sebemenší pravdy na tom nebylo. Nejlepší diagnóza byla chřipka. * * *
Hledat přímého viníka mezi rodiči je přinejmenším nedůstojným krokem k odstranění skvrny z bílého pláště. Ten paradoxně, díky části jeho nositelů, povýšil do určitého elitářského odstupu, jenž má zřejmě na svědomí onu určitou povýšenost a laxnost. Ale právě ona může při nešťastné souhře náhod i zabíjet. Za zmínku však stojí poznámka lékaře V. dotýkající se rodinných poměrů malé Leonky. Jak uvedl na obranu svého kolegy v regionálním tisku před rasistickým nařčením prim. MUDr. Jaroslav Homola, CSc.: „Zemřelá holčička nebyla do deseti měsíců věku vůbec očkována podle povinného schématu – prostě proto, že rodiče ignorovali pozvánky k preventivním prohlídkám i očkování, a teprve pod hrozbou odnětí přídavků na dítě se dostavili. Dle sdělení obvodního lékaře ani předchozí děti na tom nebyly lépe. Pavel (1987) byl odebrán rodičům pro zanedbávání péče ještě jako kojenec a umístěn do kojeneckého ústavu, Rudolf (1985) a Priska (1984) jsou v dětských domovech a Žaneta (1988) se dokonce již ve čtrnácti dnech věku dostává z obdobných příčin do kojeneckého ústavu… Bohužel, čím je dítě menší, tím rychleji a nepředvídatelněji se jeho stav mění, tím častěji může zemřít náhle v důsledku banálního onemocnění a viník objektivně není nalézán.” Slova primáře MUDr. Jaroslava Homoly, CSc. mi svým způsobem potvrdil při mém dvoudenních pobyt na ústecké záchrance i MUDr. Dušan Oslej: „Každá choroba, každá nemoc má svůj určitý vývoj. Takový klasický případ může být angína. Pacienta uvidíte v deset hodin, podíváte se mu do krku, má to pouze zarudlé a odpoledne ani ne za čtyři hodiny je tam angína se vším všudy a navíc hnisavá. Takže tohleto je těžké posuzovat.”
I další část našeho rozhovoru s doktorem Oslejem se dá použít jako pasáž o lékařské etice nejen v retrospekci události okolo Leonky Šivákové, ale i dalšího případu – Eugen Przywalski – který sice neskončil tak tragicky, ale zato proběhl za daleko zřetelnějších, morálně mínusovějších hodnot. Těch se týkala naše další otázka pro doktora Osleje: Co vám práce zde, přímo na ARO a na záchrance, dala? To je těžké říct. Každý sebemenší úspěch, když člověk přiveze tělo těžce raněného na ARO, když pomůže někoho zachránit, tak to se nedá popsat. To je prostě takový obrovský pocit uspokojení seberealizace – to je těžko popisovat… A co taková druhá strana mince: když se vám něco nepovede a ten člověk zemře? Jak se s tím vyrovnáváte? Nejhůř se člověk vyrovnává s tím, když nemůže pomoci mladému člověku nebo dítěti, kdy opravdu při sebevětší vůli a vědomostech a třeba i technice nelze už pomoct. Já osobně se z toho dostávám vždycky tak dva až tři dny. Co vám pomůže tento stav překonat – zase jít další den do práce? Jednak povinnost. Člověk se tomu prostě nemůže poddat. A to mi pak pomůže překonat nějaký další eventuální neúspěch. Kdybych byl začínající medik a vy byste mi měl říct velice stručně, co znamená v praxi Hippokratova přísaha… Nemyslet na sebe, na čas, na peníze, na nic. Pokud začne lékař myslet na peníze, tak ať raději od toho jde. Medicína je povolání, pro které se člověk musí narodit a pak jí slouží i za málo peněz. I když ty platy u nás jsou opravdu zvlášť po atestaci velmi nízké.
PŘÍBĚH Č. 2 Osmačtyřicetiletému Eugenovi Przywalskému se 7. března ozvaly nové bolesti. Své „staré” důvěrně známé bolesti páteře, doprovázející ho v životě již několik let, to totiž nebyly. A protože je chlap jako hora, odmítal ze začátku k tomu volat doktora. Jelikož se však přesvědčení, že bolesti zmizí, nenaplnilo, a naopak se začaly zintenzívňovat, doběhla jeho manželka Olga Przywalská zatelefonovat na pohotovost. Jaké bylo její překvapení, když dostala bezdůvodně vynadáno, jsme ostatně mohli posoudit sami, neboť se nám podařilo získat od člověka, jenž si nepřeje být jmenován, kazetu s magnetofonovým záznamem telefonického rozhovoru mezi paní Przywalskou a MUDr. P., sloužícího na pohotovosti v Ústí nad Labem ze 7. na 8. března. P: Dobrý večer, tady… MUDr. Dobrý večer. P: Pane doktore, manžel je osm měsíců v marodním stavu, on marodí s páteří. MUDr.: Hmm. P: Ta páteř ho teda bolí, takhle je na lékách, ale od včerejška ho ještě k tomu začalo bolet břicho a dneska od osmi hodin strašně naříká, má strašný bolesti… MUDr.: Kde ho to břicho bolí? P: Celý břicho ho bolí, už dvakrát zvracel, od osmi hodin, já už s ním tady nevím rady. MUDr.: Hmm. Víte co je zvláštní, paní? Já vám teda něco řeknu. Já jsem byl dneska čtyřikrát v Krásným Březně. To je zajímavý. V tom Krásným Březně jsou zřejmě nejnemocnější lidi. Anebo je to tím, že jsou tak blízko, že neustále něco potřebujou. Mně se třeba nestane, že bych odjel do Libouchce, nebo že bych odjel do Petrovic nebo do Zubrnic, prostě, jo, my bysme mohli sloužit jenom pro Krásný Březno. Vážená dámo, já taky musím v sedm hodin ráno do práce, víte. Kdybyste aspoň zavolali v deset večer. Ale tohle je normální sprostota. Já tam přijedu, ale vašeho manžela pěkně sprdnu ještě, s tím počítejte. Dobrou noc. P: Dobrou noc. Jak kontakt „MUDr. P.” s pacientem dál pokračoval, vzpomíná sama Olga Przywalská (46 let): Potom, co mi do telefonu vynadal, přijel nějak krátce po půlnoci. Manžel strašně naříkal, ale on ho ani neprohlídnul, že prý simuluje. Když viděl, že má polskou občanku, tak ho hned zajímalo, jestli je pojištěnej, že ho jinak nemůže ani vyšetřit. Říkám mu: „Muž tady má trvalej pobyt, bydlí tu už devatenáct let, je tady ženatej i pojištěnej. Dal mu tedy injekci proti bolesti v páteři a odjel. Mužův stav se ale nelepšil. Hned ráno jsem volala našeho obvodního lékaře. Byla tam jen sestra. Když jsem jí řekla, že muž zvrací a je mu opravdu špatně, tak mě honem odkázala v devět hodin na záchranku. Podruhé? Jednou jste volala už před půlnocí v neděli… Poprvé v neděli před půlnocí mě spojili s pohotovostí a v pondělí ráno v devět hodin jsem volala na doporučení na záchranku. Ti byli na rozdíl od toho telefonátu s doktorem P. ochotný. Rychle přijeli a odvezli muže okamžitě na vyšetření. Rychle EKG a hned jel na operaci. V nemocnici nás zase sprdli, že jsme zavolali pozdě. Hnisalo mu to asi měsíc, protože už to měl naprasklý. Měl prý jediný štěstí, že ten hnis byl celistvej a tvrdej. Lékaři taky řekli, že ještě takový slepý střevo neviděli. Naštěstí díky tomu se mu ten hnis nerozlil, takže ho zachránili. Jak jste reagovala na informaci, že jste přijeli za pět minut dvanáct, že ho v podstatě zachránili jen díky kompaktnosti hnisu? V pondělí jsem si obtelefonovávala, kdo sloužil na pohotovosti a jak se jmenoval. Zjistila jsem, že ten člověk, co mi do telefonu vytknul, že vůbec volám a potom u manžela slepák vůbec nezjistil, je nějaký MUDr. P. a dělá v Chlumci na obvodě. Tak jsem mu volala do ordinace, že muž, kterého sprdnul, že simuluje, je právě po operaci slepého střeva. Když jsem se ho zeptala, proč ho nechtěl ošetřit a nepoznal slepák – tak víte co mi řekl? Doslova cituji jeho odpověď: „Ty mi, krávo, vyliž prdel” a položil mi telefon. Na to jsem okamžitě dala stížnost, se kterou jsem zašla osobně do polikliniky. Tohle vám opravdu řekl? Opravdu. Zašla jsem si tedy k sekretářce ředitele ústecké polikliniky, protože tam tihle obvodní lékaři, co slouží na pohotovosti, spadají. V té stížnosti, k rukám pana ředitele Bumby, jsem citovala, co mi MUDr. P. večer a ráno do telefonu, i u nás v bytě, řekl. Dostali jsme zpátky odpověď, že teda po prošetření v tom neshledává nic závažnýho. A jestli se nám prý něco nelíbí, on jako ředitele polikliniky, co pod něj spadá tenhle lékař, doporučuje „ jestli v tom vidíte trestnou činnost”, abychom si to podali k soudu.
Jak jste reagovali? Jak? No nedali jsme to nikam. Muž je v marodným stavu s páteří už rok, je spousta jiných starostí… A navíc ta doba, než by ho stejně odsoudili, kdyby ho vůbec odsoudili… Hlavně, že to manžel přežil, měl to ošklivý. V nemocnici říkali, že stačilo málo a už by bylo pozdě. Tak jsem jim to v nemocnici vypověděla, že jsem sanitu volala už z neděle na pondělí o půlnoci a že tenhle lékař P. zkrachoval a my jsme kvůli němu čekali až do rána. Málem na mužovu smrt.
LÉKAŘSKÝ SLOVNÍK. Appendicitis – prudký zánět červu, je nejčastější náhlou příhodou. Jde téměř vždy o zánět infekční… Začne se tvořit serosní až hnisavý výpotek s různým množstvím fibrinu… Pokračující neohraničený perforativní zánět pobřišnice vyvolává takové změny místní i vzdálené…, že bez operace pravidelně končí smrtí. Dif. dg: Chirurgické léčení je spojeno s nejmenším rizikem v samém začátku zánětu a proto je třeba jej poznat co nejdříve, již v prvních hodinách…
PŘÍRUČNÍ SLOVNÍK NAUČNÝ. Morálka – forma společenského vědomí, představující mravní vztahy i jejich odraz v představách a pojmech zakotvených v určitých normách chování lidí… Na rozdíl od práva se morální normy neudržují tím, že by byly vynuceny státem, nýbrž působen ím autority veřejného mínění a návyků i zásad vštěpovaných výchovou. Tato slovníková hesla jsem si pro jistotu vyhledal ve slovnících těsně před návštěvou MUDr. P. v jeho chlumecké ordinaci. Náš příchod a otázky na jeho službu mezi 7. a 8. březnem na pohotovosti ho překvapily a až po chvíli zalovil v paměti: Zhruba nějak kolem půlnoci jsem obdržel telefonát, že manžel paní Przywalské má několik dní trvající bolesti břicha a že žádá o návštěvu. Dost jsem se podivil, že vyžadovali pohotovostní služby, jestliže bolesti břicha trvají už několik dní. Přijel jsem tam, manžel nebyl schopen se prokázat jakýmkoliv dokladem o tom, že má zaplacené pojistné. Byl jsem tedy oprávněn, ba dokonce povinen vybrat částku odpovídající nákladům spojeným s cestou pohotovostní služby. To jsem neučinil. Manžela jsem přesto prohlédl. Vzhledem k tomu, že si manželka stěžovala na mou práci, tak přesný popis nálezu jsem podrobně opsal ze své odpovědi na její stížnost. Co v té odpovědi na stížnost bylo? Rád bych vám ji dal, ale už jsem to zlikvidoval, protože to vždy za několik měsíců vyhazuji. Pacientovi jsem aplikoval injekci s tím, že jsem ho upozornil, že v případě zhoršení stavu se musí dostavit do nemocnice. Udělal jsem mu přesný diagnostický závěr, a tento závěr jsem řádně zapsal do zdravotnické dokumentace na pohotovostní službě. Tím jsem vlastně považoval případ za skončený. Teprve s odstupem několika dnů jsem dostal vzrušený telefonát. Zpočátku jsem vůbec nevěděl, o co se jedná, protože mezitím jsem ošetřil řádově několik set pacientů. Paní mě informovala, že jejímu manželovi bylo následující den po mé návštěvě odoperováno slepé střevo. Mezi mou návštěvou a dobou operace uplynula, jak jsem zjistil doba deset hodin. Potom, co mi toto sdělila, mě začala urážet do telefonu slovy, jako že by to poznal každej debil a jestli jsem doktor nebo jestli jsem prase atd. Za těchto okolností jsem rázným způsobem telefonát ukončil. Myslím si, že vůbec k podobné situaci nemuselo dojít, kdyby řekněme etická úroveň některých lékařů byla na vyšší úrovni, než je. Je velmi smutné, když chirurg oznámí pacientovi, respektive jeho rodinnému příslušníkovi, že byl dopraven do nemocnice v hodině dvanácté, že nebýt jejich práce, určitě by zemřel. Zejména chirurg musí vědět, že appendix je choroba velice zákeřná, která se někdy nosí hodinu, někdy i pět nebo šest hodin, někdy i několik dnů. Shrnu svůj pohled na věc, která mi připomíná trošku nedobrovolně nucenou obhajobu: rodinný příslušník pacienta si vyžádal návštěvu, já jsem tu návštěvu vykonal v daném čase, pacienta jsem řádně vyšetřil, poučil o tom, jak se má zachovat v případě, že se situace nebude lepšit, a tím jsem splnil svůj úkol. Jaký jste aplikoval lék nebo tišící prostředek v injekci, kterou jste podle vás pacienta ošetřil? Já vám nemůžu tyhle věci říkat. Já se chci jen zeptat, jestli… Prosím vás, ale fofr. Já tam mám ještě pacienta a spoustu jiné práce (rozhovor v době polední přestávky) … jestli ta injekce obsahovala lék nebo tišící prostředek. Běžnou spasmolytickou směs.
JAK VYŘIZOVAT STÍŽNOSTI. Nebyla to náhodou látka, která měla snížit bolesti v oblasti páteře? Nebývá zcela běžně aplikována na tento typ bolesti, ale jako pomocný lék se dá použít i v oblasti páteře. Pane doktore, myslíte, že mohou lidé, kteří pot řebují pomoc, za to kde bydlí, jakou řečí mluví, popřípadě jakou mají barvu kůže? Nerozumím vaší otázce. Pro mne není rozhodující, kde bydlí, jakou mají barvu kůže atd., ale jedna jediná věc, jestli jsou pojištěni a schopni se prokázat zaplacenou pojistnou částkou a zda jsou kryti zdravotnickou pojišťovnou. Pokud nejsou, pak bohužel to vyšetření musejí zaplatit a vy nemůžete argumentovat barvou kůže. Ale já tím neargumentuji ve vztahu k zaplacení pojistného, pouze se ptám, jestli při telefonickém rozhovoru, kdy se jistě nebavíte o pojištění, nediskriminujete náhodou pacienta na základě čtvrti, ve které bydlí? A jak reagujete na svou kritiku, neboli: je vhodné místo odpovědi, aby se doktor nechal strhnout k vulgarismu? Ne, já popírám, že bych sprostě nadával. Naopak sprostě nadávala manželka pacienta. Je to tvrzení proti tvrzení. Soudní důkazy jsou telefonáty na záchrance, protože to je autorizovaný magnetofonový pásek. A jsou tam navíc věci, které mohou svědci doložit, čas výjezdu sanitního vozidla, svědecká výpověď řidiče. Můj záznam v pohotovostní knize služby. Ale ne telefonický rozhovor, ale to snad víte. Navíc, já jsem to té paní doporučil, ať se obrátí v případě problémů na nemocnici, takže mám pocit, že byla zanedbána povinná péče z její strany, ne z mojí. Když se vrátím k tomu prvnímu autorizovanému záznamu na záchrance – vy jste té paní… Podivil jsem se jen nad tím, že vyžaduje návštěvu lékaře kolem půlnoci, po několika dnech trvajících bolestí břicha. Já když budu mít několik dní trvající bolesti břicha, tak se obrátím na svého ošetřujícího lékaře a nebudu vyžadovat návštěvu někdy kolem půlnoci. Ta paní ale uvedla, že to nebylo několik dní, ale že ty bolesti začaly už čtyři hodiny před tím, než vám zavolala. No, nakonec, to by se dalo zjistit tím magnetofonovým záznamem. Já tvrdím, že to bylo několik dní. Nicméně, nepadá to vůbec na váhu, protože já jsem na tu návštěvu jel. Okamžitě, hned. Prosím vás, já jsem vám k tomu svůj názor řekl, tím jsme spolu skončili. Jestliže se paní Przywalská domnívá, že jsem způsobil profesionální chybu, jediný, kdo je kompetentní to posoudit, je soud. To je všechno. Nashledanou (otevřel dveře). A vůbec, já si na vás budu stěžovat. Vy se nechováte jako novinář, ale jako vyšetřující soudce.
JAK SE VYŘIZUJÍ STÍŽNOSTI jsme se ptali bývalého ředitele ústecké polikliniky MUDr. Bumby: Vy jste tedy tu stížnost vyřizoval? Já ji nevyřizoval. Já jsem to poslal doktoru P., ať se k té stížnosti vyjádří sám (!) Ne. byl jste pod ní podepsán vy. Ne. Bylo tam vaše jméno, vy jste to podepisoval. Jo, vlastně jo. Už vím, já jsem tu stížnost četl. Ale jak říkám, už si to nepamatuji přesně, ale vím, že jsem to posílal MUDr. P., aby se k tomu vyjádřil. Doktor by asi neměl problémy či svou kritiku řešit sprostými výrazy typu „ty mi krávo vyliž prdel”, nemyslíte? Co on jí řekl, to nevím. A jak ta stížnost dopadla, taky nevím. Já jsem po tom všem až tak nešel, měl jsem tu spoustu dalších problémů. Jinak obecně mohu říct to, že ono někdy diagnostikovat appendicitidu není zase tak úplně jednoduché. Aby se to dalo objektivně posoudit, tak pro vaši informaci pořád existují a budou existovat appendicitidy, které se „prošustrují”, což znamená, že se to nepozná, ale že se to pak operuje třeba, když už jde vlastně o pozdní stav. Ono to není tak jednoduché to sledovat, někdy je to od hodiny k hodině jiné, ten stav se mění. Samozřejmě to jednání jestli bylo takové, jak říkáte, je špatné. Ovšem – já nevím jestli u toho někdo byl, aby to dosvědčil. Je to tvrzení proti tvrzení a to je strašně těžký. Lékař by asi neměl, i když je to asi ne pokaždé jednoduché, zadávat příčinu pro takovou nedůstojnou výměnu názorů s laikem, ne? To je problém lidí a současného presu. A co Hippokratova přísaha? Co ta s tím má společného? Po neveselém rozhovoru s panem exředitelem Bumbou mi jen tak mimoděk sklouzne zrak na stěnu jeho pracovny, kde visí portrét Alberta Schweitzera s jeho citátem: „Člověk patří k člověku – člověk má na člověka právo. Hledej zda se nenajde použití pro tvoji lidskost.” Nezbývá mi sil tyto více či méně silné zážitky komentovat, neboť tento materiál je složen i ze střípků, které v něm obsaženy nejsou. Jako lidé, jenž zneužívají záchranku, aby nemuseli čekat v ordinaci; dny, kdy je záchrance klid až do rána anebo se naopak skoro ani nestíhá načepovat do sanitek benzín; soudružná atmosféra řidičů, lékařů a sester na záchrance; úchylák, který telefonuje a znechucuje dispečerky obscénními představami a blokuje tak linku lidem, jenž jí možná potřebují akutněji. Obdivné pocity, v nichž se míhají obdivuhodní lidé vykonávající práci, kde v podstatě čeká na lidský průšvih, tragédii. Nejsem tak rychlý počtář, abych vypočítal tak složitou rovnici stavu naší společnosti; směšných lékařských a sesterských platů; čerstvých mediků, co nemohou sehnat místo, a lékařů, co si myslí, že ho mají jisté až do penze; nadcházející privatizace zdravotnických zařízení a nového zdravotního pojištění, kde když ho pacienti nemají zaplaceno, můžou od lékařů očekávat pomoc jen v případě akutního ohrožení života. Netroufám si soudit, snad jen zvednout výstražně prst nad těmi, kteří lékařskou etiku porušují a co nehlasitěji poděkovat těm, co svým povolání slouží ostatním lidem.
JOSEF FORMÁNEK

Historie kolem severního pólu Dne 6. dubna 1909 dobyl Robert Peary severní pól. Nadšený se vrátil do Ameriky, kde čekal, že ho budou oslavovat jako vítěze. Ale oslavy se nekonaly. Na výsluní slávy už byl lékař Frederick Cook. Dobyl údajně tento zeměpisný bod 21. dubna 1908. Zpráva zastihla Pearyho jako úder blesku. Třiadvacet roků práce, osm polárních expedic…
To všechno mělo být nadarmo? V dramatické roztržce označil Cooka za podvodníka – a nakonec získal převahu.- V poslední době se však množí hlasy zkušených polárních badatelů, kteří žádají spravedlnost pro Cooka. Řada z nich podle výzkumů a srovnání přichází k závěru, že Cookovy údaje nemohou být vymyšleny. Kdo byl první? Dobytí arktického souostroví je historií porážek a draze vykoupených bojů člověka proti chladu arktické noci, historií jeho nekonečné touhy poznat neznámé. Tuto historii psali Američané, Angličané, Rusové, Norové, Rakušané i Němci. Přicházeli do Arktidy, kde nejeden zaplatil za svou opovážlivost vlastním životem. Cílem většiny polárních expedic na přelomu našeho století byl jediný bod: severní pól.
A začala o něj skutečná bitva. Kdo tam vztyčí jako první vlajku své země? Jedním z fanatiků severního pólu byl i Američan Robert Peary, který pokládal sám sebe za vyvoleného. To je zapotřebí vědět, aby člověk pochopil, jak mohlo dojít k ojedinělému skandálu v historii arktického výzkumu: k boji dvou badatelů. Peary v něm necouvl ani před ne příliš čestnými způsoby a jeho přívrženci se nezastavili ani před falšováním faktů. Cílem jejich útoku byl Frederick Albert Cook. Americký lékař a polární badatel, který už před Pearym dobyl severní pól. ale musel tam přezimovat, takže zprávu o tomto úspěchu mohl odeslat až v září 1909. Peary obvinil Cooka z hanebného podvodu a vědeckého gangsterismu. Cook přes třicet let bojoval o uznání a dobré jméno, o něž v tomto boji přišel. Před několika lety, osmdesát roků po této události, se rozplynula umělá mlha vytvořená tehdy tiskem, a mnozí vědci začali žádat spravedlnost pro mrtvého Cooka. Cookova expedice Muž, který financoval výpravu, se jmenoval John Bradley. Proto také Cook pojmenoval svou loď tímto jménem. Roku 1907 s ní vyplul na moře. Jeho cílem byla eskymácká osada na severozápadním pobřeží Grónska. Tam strávil arktickou zimu. Devatenáctého dubna 1908 se vydal na cestu západním směrem s 11 muži a 11 spřeženími, v nichž bylo 103 psů. Postupně se rozloučil s většinou svého mužstva, zůstali u něho dva Eskymáci a 26 polárních psů. Cook věděl, že na oba Eskymáky se mlže spolehnout. Se svými znalostmi a zkušenostmi byli pro něho něco jako arktická životní pojistka.
Cesta na sever byla vražedná. Sněhové vichřice, prudké mrazy, zákeřné praskliny v ledu, vysoké ledovce. Každý krok byl utrpením. V posledních březnových dnech si však trojice povšimla náznaků pevniny. Do svého deníku, který nesl nápis „Moje dobytí severního pólu” si Cook napsal: „Nemohli jsme zjistit, zda to jsou ostrovy, nebo masiv pevniny. Na dolním konci se to podobalo ostrovu Axel Heiberg s horami a údolími. Výšku pobřeží, které bylo pokryto tenkou vrstvou ledu, jsem odhadoval na tisíc stop.” Cook nazval tyto ostrovy také jménem Bradleye. Led jim však každý den stále více ztrpčoval život, denní dávky potravin se zmenšovaly, mráz ubíral mužům sílu. Po dvou měsících úmorné pouti 21. dubna 1908 se před výpravou otevřela zvlněná ledová plocha. Frederick A. Cook stanul na severním pólu. Pak nastoupil zpáteční cestu. Počasí se zhoršilo, led začal tát. Když se muži dostali k pevnině, husté mraky jim tři týdny bránily určit přesné místo. Až 23. června, když Cook mohl stanovit souřadnice, zjistil, že je mořský proud zahnal na západ od ostrova Axel Heiberg. V mlze a vánici se Cook dostal ještě před vypuknutím arktické zimy k mysu Sparbo na Devonských ostrovech. Na ostrov Axel Heiberg, kde měla výprava sklad potravin, mohl Cook jen se závistí vzpomínat. Život mu zachránilo lovecké umění Eskymáků. Až v únoru 1909 – po polární noci – se badatel vrátil na základnu Annoatok. Chtěl se vyhnout jakémukoliv riziku a svoje zápisky odevzdal lovci H. Withneyovi, který zimoval na Annoatoku.
Začátkem jara odešel Cook jižním směrem, aby se první lodí vrátil do civilizovaného světa. 1. září 1909 telegrafoval ze Shetlandských ostrovů do světa: „21. dubna 1908 jsem dosáhl severního pólu.” Expedice Pearyho V únoru roku 1909, tedy téměř rok po Cookovi, se vydal na cestu do „studeného pekla” země Peary. Byl to zkušený polární badatel. Výpravu tvořilo pět skupin skládajících se z 26 mužů, mezi nimiž bylo 7 Američanů. 140 psů tahalo 26 párů lyží. Peary šetřil svoje síly a do boje o získání severního pólu zasáhl teprve tehdy, když už mu byl cíl na dosah ruky. Útok na severní pól ještě nikdy nepodnikla tak dokonale vyzbrojená expedice. Když u mysu Columbia ještě jednou překontrolovali výzbroj, vydala se skupina 1. března k pólu. Cestu lemovaly chatrče a sklady potravin, určené pro zpáteční cestu. Ale Arktida stále připravuje překvapení. Při teplotě minus 50 stupňů se dřevo tříštilo jako sklo. Čím dál postupovali na sever, tím byl a cesta obtížnější. Dvacátého března dosáhl Peary 85. stupně a 23 minut severní šířky, druhý den si poznamenal: 86 stupňů, 38 minut… Za ním šla ještě záchranná skupina, které velel R. Barlett, kapitán lodi Roosewelt. Od svého přítele Barletta se Peary oddělil 30. března 1909. Severní pól byl již na dosah ruky a Pearymu se nechtělo dělit s někým o těžce vybojovanou slávu. Ponechal si jenom sluhu, černocha Jensona, a pět Eskymáků. Od severního pólu ho dělilo už jen šest kilometrů…
Dne šestého dubna 1909 stanul v cíli. Zůstal na místě třicet hodin. Pak se vydal na zpáteční cestu. Už 23. dubna dosáhl mysu Columbia a po dvou dnech se lodí Rooswelt vrátil do USA. 6. září překvapil svým telegramem: „Dobyl jsem severní pól. Peary.” Kdo bude první? Cook se jenom krátce radoval ze svého štěstí, že je nejoslavovanějším člověkem na světě. Pak na něho Peary vystřelil první jedovatou kulku. Peary, kterého hnala trochu marnivost, nemohl spolknout, že někdo jiný před ním severní pól překonal. Nemocný zklamáním se pustil do boje. Obvinil Cooka z podvodu. Ten se o tom dozvěděl v Kodani, kam připlul z Grónska na své lodi. Spěchal do Spojených států. Peary od něho požadoval důkazy, že byl na mysu Svartevoeg, který leží na severním pobřeží ostrova Axel Heiberg. Peary tam zanechal kamenný sloup se záznamem a zkoušel Cooka, co na něm bylo napsáno. Cook však tuto kamennou pyramidu nenašel (Roku 1914 ji nalezl Pearyho pomocník W. McMillan, ale na jiném místě). Ale i bez tohoto záznamu Artic Club uvěřil, že se Cookova skupina zdržovala na mysu Svartevoeg. První Pearyho útok tedy byl odražen, ale jeho styl a způsob byly charakteristické pro další historii sporu o prvenství. Tak například muži z Pearyho skupiny vyslýchali Eskymáky, kteří doprovázeli Cooka na severní pól. Právě tak se chovali k Withneyovi, kterému Cook svěřil svůj deník. Když se Withney v srpnu 1909 se svými věcmi objevil na palubě lodi Roosewelt, aby se vrátil, Peary ho vyzval: „Dejte mi čestné slovo gentlemana, že neberete s sebou nic, co by patřilo dr. Cookovi.” Withney se dostal do křížové palby. Po tomto přivítání ukryl všechno, co mu Cook svěřil na tajném místě na břehu, ale v přítomnosti R. Barletta, kapitána lodi Roosewelt a Pearyho důvěrníka.
V roce 1910 se v grónských vodách objevil parník Bootik. Na palubě lodi byli Bradley, který financoval Cookovu polární výpravu, a několik dalších osob, kteří chtěli najít Cookovy materiály. Čtvrtého srpna loď zakotvila u Annoatoku. Poznámky však nalezeny nebyly. Z toho Cookovi přívrženci usoudili, že byly ukradeny. V zrcadle dnešních poznatků se dá přesně určit, zda Cook byl na severním pólu či ne. Nejsilnějším mezi mnoha argumenty je popis tvorby některých ledovců, jejichž charakter se podařilo teprve nedávno prozkoumat. Cookova cesta na severní pól byla pro vědu velmi cenná. Poprvé se mu podařilo popsat celou řadu úkazů, které vědci neznali. Proč však byly jeho zásluhy tak dlouho a tvrdošíjně odmítány? Příčiny jsou pravděpodobně v tom, že Peary se více hodil do pózy vítěze, svým původem, statky, úspěchy v armádě… Víc vyhovoval představám tehdejší americké společnosti o hrdinovi. Proto musel Cook padnout. Ale Cookovy zásluhy o vědu žádají jeho dobrého jména. Uveďme alespoň dva názory kompetentních vědců z posledních let. John Fletcher, vedoucí americké polární stanice na ledovém ostrově T 3: „Nedovedu si představit, že by Cook lhal. Za žádných okolností si nemohl své údaje vymyslet,” Ruský výzkumník A. F. Trjašnikov: „Je vyloučeno, že si člověk, který nebyl v Arktidě, mohl vymyslet a popsat nejrůznější přírodní důkazy, charakteristické pro tato místa.” A hlas mnoha světových vědců: „Zásluhy Fredericka Alberta Cooka jako polárního badatele vyžadují historickou spravedlnost.”

Foto: Jan Škvára
„Přišel jsem poprvé před týdnem,” říká osmnáctiletý kluk, který je mi blízký právě proto, že jako jediný tady má ještě dlouhé vlasy. „V pátek jsem tu byl poprvé, zrovna byl prasádam, přivítali mě jako hosta a dali mi najíst. Když jsem přišel v práci do závodky, to bylo hned – mladej, mazej na konec. V pondělí jsem se odtud vrátil a dal v práci výpověď. Rodičům se to moc nelíbí.” Ptám se, jestli se také nechá ostříhat. Říká, že ano. Shání se po Bhagavadgítě, důvěrně řečeno Gítě. Asi tu už zůstane.
Podobných osudů je na jediné české farmě hnutí Haré Kršna okolo třicítky. Všichni mají jedno společné – nechce se jim žít ve světě Arnoldů Schvarzeneggerů, Coca-Coly, hamburgerů a tisíce dalších drobností. Ty jsi tu poprvé?” Odhaduje mě správně jeden oddaný z Kršnova Dvoru v Chotýšanech u Benešova. O farmách Haré Kršna jsem toho přečetl už spoustu. Teze, historii, pravidla. Ale nikde jsem se nedočetl, jací lidé tu vlastně žijí. A proč. Co je tu tak výjimečného, že jim asketický život ve zchátralém zemědělském stavení dokáže nahradit milión nenápadných půvabů civilizace? Dokáží mi odpovědět ti převážně mladí muži v oranžovém nebo bílém dhótí, co po mě zvědavě otáčejí oholené hlavy s copánkem? Nebo snad dívky a ženy zahalené v sárí? Je odpověď na tuto otázku ukryta v neustálém opakování mahamantry Hare Kršna, kterou každý musí denně odříkat skoro tisíc sedmsetkrát a proto se celým stavením ze všech stran ozývá jakési drnčení? Hrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr
Oddaný mě vede po ošlapaných dřevěných schodech a když zjistí, že jsem novinář, na okamžik se zarazí. „Nebudete o nás psát, že máme vymyté mozky?” Mám jim říkat, že budu psát to, co si budu myslet? Prasádam Stoupáme po sešlapaných dřevěných schodech a Vašek, mladý muž, který mě asi dostal úkolem, mě ubytuje v ášramu naproti chrámu. V ášramu není nic, kromě dřevěné podlahy, rozpálených kamen a několika skříní, které ji přepažují na dvě části. Pod oknem leží ještě papírová bedna se svršky a křížem místností se napínají prádelní šňůry. Přišel jsem včas na večeři a pohostinný Vašek mi z proskleného kredence podává talíř, lžíci a sklenici. Pak zase po dřevěných schodech před kuchyň a zařadit se do fronty na večerní pokrm, neboli prasádam. Zdejší kuchař jej připravuje pro potěšení Boha, neboli žaludku.
Když je navařeno, postaví vzorky jídla nejdřív na oltář před Kršnu a přeříkáním manter jídlo obětuje. Vzduch stále silněji voní po vařeném hrachu. Vašek si do lesklého kovového poháru nechal nalít mléko, přisypat cukr a vzal si chlebové placky čapátí. Já si vybírám kopeček rýže s hrachovou omáčkou. Prasádam přijímáme v ášramu na dřevěné podlaze. Přiznám se, že raději než Kršnu prasádamem bych potěšil vlastní žaludek párkem a s hořčicí. Pak ještě opláchnout tělo kýblem vody ve sprchovém koutě, vyčurat na dřevěném záchodě, kde se používá voda místo toaletního papíru a v devět hodin usínám na podlaze zachumlaný do vypůjčeného spacáku. „Tak co venku, násilí, viď?” navozuje téma Ládík, který mě už dlouho pozoruje ze svého místa u kamen. Říkám, že je to hrozné, a ptám se, jak se sem dostal. „Já jsem byl mezi těma, co v roce 1990 drželi na Václaváku hladovku, aby odstoupili komunisti,” říká. „Oni se o nás potom postarali, dali nám najíst… Ale já jsem jen takový šudra, zedník, já filosofii moc nerozumím. Někdo je tu už po půl roce oduševnělý a mě to nic neříká.” Taky přiznává, že občas se odtud na dva-tři dny vypaří a pak se zase vrátí. „Chtělo by to častěji pouštět video,” říká. „Máme nahrávky indických obřadů!” „Proč tu vlastně jsi” „To víš, hledám…pořád hledám Boha. Ale zedníka tu potřebujou, to jsou samí inženýrci a tak…”
Kršnovo časné ráno. Vstáváme velmi časně – ve tři hodiny, neboť nejlepší je džapovat s ostatními oddanými ve vyhrazeném čase v chrámové místnosti mezi čtvrtou a sedmou. Podle zdejšího harmonogramu je třeba, aby do mangala-arátí (4,30 hod.) byly zabaleny všechny spacáky, sebrány šaty ze stolu a vytřená podlaha. Jenom Láďa spokojeně vychrupuje až do snídaně. Oddaní se v rámci hygieny v improvizované koupelce polévají kbelíkem s vodou a poté si na těle označují tilakem dvanáct bodů. Tilak je jíl z řeky Gangu a tělo je chrám Boha. Bůh sídlí v srdci a znamení na těle jsou ozdoby chrámu. Mžourám rozespale očima a při vstupu do chrámu zase zapomenu vyzout pantofle, na což mě okamžitě upozorňují. Oddaní stojí čelem k chrámu, zahalenému závěsem, a já se nenápadně šourám do kouta. Náhle se něco děje a všichni v mžiku padají obličejem na zem. Aha, závěs před chrámem se rozhrnul. Obřad trvá přibližně hodinu, chlapec vpředu udává bubínkem rytmus, podle kterého se ostatní pohupují, a řekl bych, že nenápadně sílí, hlasitost i rychlost. Jakýsi pomocník nás všechny obchází s ohněm, nad kterým si ohříváme ruce a pak je přitiskneme k čelu. Potom dvěma prsty uštědří na hlavu pár kapek vody a na závěr potře hřbet pravé ruky vonnou tyčinkou. Po skončení obřadu si oddaní berou čentovací pytlíky a vracejí se do chrámu. Sedím na spacáku v ášrámu, zapisuju si poznámky a v uších mi jako ozvěna zní známé „Haré Kršna, Haré Haré..” a v tom se Láďa vrací z umývárny. „Měl bys vstávat dřív.” domlouvá mu za dveřmi příjemný dívčí hlas. „To nemá cenu, když já nic necítím,” zkouší starou písničku. „To si jen namlouváš. Všechno přijde časem. Myslíš, že nám se také pokaždé chce? Ale to je nějaká láska k Pánu, když mu neprokážeš službu, kterou on si přeje?” „Když já na tu filosofii nejsem,” povídá Ládík. Co bude po smrti? Ptám se Ládi, co znamenají ty prastaře znějící slova, kterými se tu všichni častují. „Když někdo přijde do hnutí, je to bhakta,” vysvětluje Láďa, ale hned nato znejistí: „Já tomu vlastně ani nerozumím, to se zeptej zasvěcených.” Jeden mládenec v bílém dhótí naštěstí prochází kolem. „Prahbů?” volá hned Láďa. „Ano?” „Pojď něco vysvětlit novinářovi.” „Prahbů je něco jako pane,” říká mládenec moravským dialektem a dívá se přitom do země. „Zasvěcený, oddaný, dostává jméno ze sanskrtu a vždy je za ním přípona dás – služebník.” „Tvoje jméno?” „Ještě nejsem zasvěcený,” říká, jakoby se omlouval. „Já jsem Pepa.” „Myslíš, že zasvěcený dokáže nahlédnout do koloběhu svých předešlých životů?” „Naše životy si nemůžeme pamatovat, protože ani v tomto životě si nepamatujeme vše, a protože v okamžiku smrti všechno zapomínáme. Kdybychom si pamatovali, bylo by to velké utrpení. Třeba už jen narození je dost velké utrpení.” „Jak se z člověka stane zasvěcený?” „Měl by půl roku navštěvovat chrám, dodržovat pravidla a džapovat – to znamená 16×108 denně vyslovit mahamantru Hare Kršna, Hare Kršna, Hare Hare, Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare. Pak musí vyhledat duchovního učitele, uctívá ho, a dostane zasvěcení.”
Mohutné zadutí lastury svolává k džapě a oddaní s čentovacím pytlíkem, ve kterém je 108 kuliček z tulasy odchází do chrámu. Na ranní přednášku, nebo jak to nazvat, jde mimořádně i Láďa. Sympatický mladý muž suverénně vypráví o tom, jak se učil v Indii od svého gurua. Sedíme tiše v chrámu na molitanových podložkách a okouzleně nasloucháme. Když cítí příliš vznosný patos, dokáže ho zlehčit vtipem, vykládá srozumitelně, reaguje pružně a přesně. Docela klidně by mohl být úspěšným manažerem, politikem nebo sportovcem. Kršna tomu chtěl, že se stal brahmanem. „Ti, kteří jsou tu poprvé, často pokládají tak nesmyslné otázky jako například proč Bůh dopustí takové věci jako jsou války, že?” říká brahmán a mám pocit, že šilhá po Láďovi. „Samozřejmě mu můžeme odpovědět: Co je Bohu do toho, že jsou války? To je záležitost lidí.” Poslouchám a pozoruji Láďu. Už dlouho se vrtí na své molitanové sedačce a najednou vstává a odchází. Ale až Láďovi brahman vytknul, že vstávání uprostřed obřadu je rušivé a nepříjemné. Láďa má prostě smůlu. Loučím se narychlo ještě před obědem, ovládán neukojitelnou touhou na párek s hořčicí. „A přijeď zase někdy,” volá za mnou Láďa. „To víš, můžeš se tu najíst zadarmo.”

U příležitosti Sudetoněmeckého sjezdu probíhajícího v Bavorsku koncem května prohlásil v Norimberku vedoucí představitel bavorského „landsman šaftu” Franz Neubauer, že „jakákoli náhrada škod Čechům, kteří se stali obětí německé okupace, by znamenala provokaci, jestliže by se současně nedostalo odškodnění také sudetským Němcům”. Motto „odsoudit vyhnání, respektovat právo na domov” ukončilo tuto událost a shromáž- dění více než 100 000 lidí. Představitelé německé a bavorské vlády vyjádřili ve svých projevech podporu přímým rozhovorům reprezentací České republiky a sudetských Němců, v nichž by se jednalo o sudetoněmeckých nároc ích na náhradu škod za majetek, který byl zkonfiskován v roce 1945, kdy bylo z Československa vyhnáno 2,9 miliónů Němců. Český premiér Václav Klaus však požadavek na uskutečnění takových rozhovorů odmítl. Podle jeho názoru by bylo vhodnější jednat s českými organizacemi, jednotlivými osobami, politiky. Proti rozhovorům se také staví jak Sociální demokraté (ČSSD), tak Liberální strana národně sociáln í (LSNS). Rezolutně odmítají srovnávat vystěhování německého obyvatelstva ze sudetoněmeckých oblastí na jedné straně a „evakuace českých Židů” na straně druhé představitelé bývalých vězňů koncentračního tábora v Terezíně, tzv. Terezínské iniciativy: „Nám se zdá slovo náhrada kruté”, můžeme číst v oficiální zprávě publikované touto iniciativou, „čím nám chcete nahradit umučené otce a matky, bratry a sestry, naše děti, 270 000 umučených a usmrcených Židů z Československa?” Zatímco požadavky představitelů německé a bavorské vlády a oficiální zpráva Terezínské iniciativy se těší pozornosti široké veřejnosti již delší dobu před výročním 44. Sudetoněmeckým sjezdem, vede tichý a konkrétní boj o získání majetku svých prarodičů Michal Klepetář. Domov Elišky a Otty Klepetářových v Karlových Varech, srdci „Sudetsk é země”, byl této rodině zabaven vlastně dvakrát. Poprvé byl v roce 1941 zkonfiskován ve prospěch Třetí říše, podruhé v roce 1951 komunistickým režimem. I dnes se snaží vnukovi Klepetářových Michalovi zabránit v získ ání majetku, protože bohužel jeho babička neuměla mluvit česky bez ciz ího přízvuku. Lázeňské středisko, kam přicházeli za léčivými minerálními prameny po celá staletí evropští monarchové, aristokraté, kulturní osobnosti od Goetha po Bacha, bylo i domovem Elišky a Otty Klepetářových. Otto, stavebn í inženýr, založil první české gymnázium v Karlových Varech a daroval zemi a městu fotbalový stadión. Eliška se narodila a vyrůstala v témže malém městě, v údolí kolem řeky Teplá. Do roku 1941 žila se svým mužem a synem Michalem u své matky Jenny Luhl, která v roce 1884 koupila spolu s Eliščiným otcem Gustavem tříposchoďový barokní dům a terasové zahrady. Uhlazenému způsobu života „středních vrstev”, koncertům na Poštovn ím dvoře, obědům v elegantní Puppově hotelu, večerům v Divadle Vítězslava Nezvala i procházkám parkovou promenádou učinila rázný konec nacistická anexe. V roce 1941 umírá Jenny na následky zranění, která utrpěla při nacistických výsleších. Otto, Eliška i Michal byli odsouzeni k těžkým pracím v Terezíně, rodinný majetek připadl Německé říší a v roce 1944 byl Michal z Terezína deportován do Osvětimi, ke speciálnímu nacistick ému komandu Paula Rudzicka a jeho ženy Angely. Jakkoli to zní neuvěřitelně, Otto, Eliška a Michal přežili pracovní tá- bory a vrátili se do svého domova v Karlových Varech. Očekávali, že jejich vlastnická práva budou obnovena, jak sliboval prezidentský dekret z 25. října 1945. V roce 1946 československý parlament konečně schválil zákon č. 128. Zněl: „Jakákoli změna vlastnictví majetku movitého i nemovitého, veřejného i soukromého je neplatná, jestliže k ní došlo po 28. říjnu 1938 pod tlakem okupace nebo národnostní, rasové či politické persekuce.” Stejně jako tomu bylo u mnoha dalších žadatelů, nemohl se případ Klepetářov ých dostat před soud dříve, než byl nastolen komunistický režim v únoru 1948. V roce 1951 soud rozhodl v jejich prospěch, ale komunistický režim předal případ k vyššímu soudu. Odvolací soud odmítl nároky Klepetářov ých s tím, že Eliška nebyla schopna podat osvědčení o „důvěryhodnosti”. V připomínce k restitučnímu aktu z roku 1946 bylo řečeno, že majetek zůstává v rukou státu pouze v případě, je-li nárok vznesen osobou, kterou československé zákony neuznávají za důvěryhodnou. Dodatek k tomuto zákonu, schválený v dubnu 1948 vysvětluje, že persekuce osob vznášejí- cích příslušné nároky není považována za důkaz jejich důvěryhodností. Pro Židy, jakými byli mj. i Klepetářovi, bylo obtížné získat osvědčení o důvěryhodnosti, neboť si před válkou formálně nestanovili českou nebo slovenskou národnost. Během sčítání lidu v roce 1930 byla Jenny Luth právě na návštěvě u své druhé dcery Lusie v Egyptě, a tak nebyla připočítá- na k obyvatelům s českou národností. Proto její dcera Eliška, ačkoli se narodila a vyrůstala v Karlových Varech a přežila nacistické „tábory smrti ”, neměla potřebný důkaz české národnosti. Překážkou byl nápadný ně- mecký akcent v její češtině. Soud případ uzavřel s tím, že již samotný německý akcent je dostatečným důkazem, který ukazuje, že Eliška je osobou nedůvěryhodnou a jako taková není oprávněna vznášet nárok na vlastnick á práva. Členové rodiny Klepetářových, kteří tehdy žili v Karlových Varech, již zemřeli. Nyní však vede spor se státem o získání onoho tříposchoďového barokního domu s terasovými zahradami v parkové promenádě Michal (vnuk Elišky a Otty Klepetářových). 21. února 1991 schválilo Federální shromáždění zákon o postkomunistických restitucích, na základě kterého by se provádělo uznání nároků na navrácení majetku konfiskovaného stá- tem v období od 21. února 1948 do 1. ledna 1990, jestliže jeho odnětí bylo v rozporu se základními principy „demokracie a respektování lidských práv, jak je to uvedeno v Chartě OSN, Deklaraci lidských práv a všech následuj ících mezinárodních dohod týkajících se občanských práv”. Nebyl zde tedy zahrnut případ rodiny Klepetářových, neboť majetek jim byl „oficiálně” odňat Třetí říší v roce 1941. M. Klepetář předložil svůj požadavek k Federálnímu soudu, prezidentovi, premiérovi, předsedovi České národní rady, federálnímu ministrovi zahrani čních věcí a generálnímu prokurátorovi. Ačkoliv Rostislav Senjuk, bývalý člen Federálního shromáždění, nezná podrobně všechny okolnosti případu, je přesvědčen, že Klepetář je v právu, a že majetek jeho rodiny by mu měl být navrácen. Senjuk navrhoval původní restituční zákon z roku 1991 a také dva opomíjené dodatky, neboť také jejich přijetí do zákona je důležité pro případy „dvojího odnětí majetku” jako například u Klepetářov ých a stovky dalších podobných . „Jde zcela o odlišnou záležitost, než je tomu u maďarských a sudetských Němců,” řekl Senjuk. „Židovské instituce jsou odlišné, neboť navrácení majetku bylo nařízeno mezinárodními dohodami.” Michal Klepetář je rozhodnut předat svoji žádost Evropskému soudu lidských práv, neboť co se týče jeho šancí na úspěch u českého parlamentu a soudu, ztrácí optimismus. Je přesvědčen, že některé autority jsou předem zaujaty proti takovým případům, jako je ten jeho. Bývalý nejvyšší Federální soudní dvůr mu údajně sdělil, že v „řešení vlastnických nároků se nemůžeme vracet až k Bílé hoře do roku 1620).” Klepetář je znepokojen tím, že část jejich bývalého rodinného majetku v Karlových Varech byla loni vydražena v aukci, což bylo v rozporu s příkazem soudu, který zakazoval prodej majetku do doby, než budou nároky vyřízeny. Terasová zahrada Klepetářových prarodičů byla totiž protiprávně prodána se sousedním domem. A vrcholem ironie – zdá se, že čeští občané, kteří ji koupili, zastupují zájmy arabských lékařů, kteří si tu chtějí otevřít soukromou kliniku.

Radek John

Uprostřed vilové čtvrti v Praze 6 je v zahrádce s pečlivě sestříhaným trávníkem a kvetoucími růžemi patrový domek. Vedle branky do zahrady najdete mosaznou tabulku EFECT REALITY S.R.O., nad ní mnohem menšími písmeny a na papíře přelepeném průhlednou fólií nápis PARTNER SERVIS. Firma PARTNER SERVIS zadává pravidelně do časopisu Mladý svět a deníku Blesk inzerát následujícího znění: „HALO SLEČNY, DÁMY! Hledáte solventního německého nebo evropského partnera? Rádi vám pomůžeme. Obraťte se na naši seznamovací agenturu, kde obdržíte bližší informace. Zprostředkování zdarma.“

Co se za touto nabídkou skrývá? Sedím v přízemí vilky zařízení novým čisťounkým kancelářským nábytkem se dvěma příjemnými dívkami, které zalo žily seznamovací agenturu, a s maminkou jedné z nich, která ze stejné místnosti řídí realitní kancelář. Na to, že jde o rodinný podnik narazíte při každé druhé otázce. „Kdo přišel na nápad založit seznamovací agenturu?“ ptám se dvacetileté Patricije Prantnerové. „Vlastně dědeček. Byl průvodcem zájezdů na hony, které pro cizince organizoval Čedok. Spřátelil se přitom s jedním Němcem z Bavorska, který v sedmdesáti čtyřech letech ovdověl a mezi řečí řekl dědečkovi, že hledá partnerku. Babička měla shodou okolností kamarádku, která také ovdověla, tak ty dva dali do hromady.“ „A pak byla svatba?“ „Samozřejmě. Babiččině kamarádce bylo tehdy šedesát sedm let. Tři roky žila s novým manželem v Německu. Nedávno umřel, tak si tady babiččina kamarádka byla pro další dotazník. Se svým německým partnerem byla velice spokojená, tak chce od nás dalšího.“ „Nápad to byl tedy dědečkův. Kdy jste agenturu založili?“ „Letos v březnu. Maminka žila se svým německým manželem deset let v jeho vlasti, takže pomohla celou věc zorganizovat na německé straně. V podstatě dáváme inzeráty do německých novin, máme kanceláře ve Frankfurtu, Němečtí zájemci o české ženy a dívky platí všechny výlohy, proto až dosud mohl být náš servis pro Čechy bezplatný.“ „Jak jste úspěšní?“ „Nemůžeme si stěžovat. Na inzeráty, které jsme podali v České republice nám odpovědělo zatím šestset šestnáct žen. Těm jsme obratem poslali dotazník, ve kterém žadatelka má vyplnit základní údaje o sobě včetně dosaženého vzdělání, zaměstnání, vlastních zájmů.

Ptáme se samozřejmě také jestli má děti, jestli zná cizí jazyk a jaký, a ovšem jestli kouří a pije – tam má možnost vybírat ze tří variant: abstinentka, příležitostně, hodně. Nakonec se ptáme na představu o partnerovi. Jaké má mít vzdělání, zájmy, jestli nevadí, pokud má dítě ve vlastní péči.“ „Kolik klientek vám poslalo takto vyplněný dotazník zpátky? „ „Zatím dvě stě. Denně ovšem docházejí další dotazníky. Kromě dotazníku má každý zájemce přiložit také fotografii celé postavy, případně videokazetu. Někdo si pochopitelně dá na těch fotkách záležet, nepošle jen tak fotku do občanky. Pak mu to může trvat samozřejmě déle.“ „Potom dáte, předpokládám, dohromady údaje a požadavky mužů z Německa s požadavky českých žen.“ „Ano. Když počítač vyhodnotí vhodného partnera, je na něm, jestli chce přijet do Prahy – pak se první schůzka uskuteční v naší kanceláři. Pokud je tak zaměstnán, že chce, aby za ním potencion ální partnerka přijela do Německa, platí jí všechny náklady za cestu. V takovém případě naši klientku většinou maminka veze svým mercedesem do Frankfurtu, potencionální partner předem zajistí důstojné ubytování a diety pro svou potencionální partnerku. Potom jí dáme čas, aby se upravila.

První schůzka se uskuteční v naší frankfurtské kanceláři. Další den je většinou vyhrazen na prohlídku města, třetí den odpoledne se vracíme do Prahy. Co si v rámci tohoto programu oba potencionální partneři domluví, je už jejich věc. Jsou to svobodní dospělí lidé.“ „Kolik žen jste takhle vyvezli do Německa?“ „Do této doby kolem dvaceti.“ „Předpokládám, že je ještě příliš brzy ptát se, kolik z toho bylo svateb.“ „Zatím dostáváme spíš třeba pohlednice ze společných dovolen ých našich klientů, ale svatby u řady z nich určitě přijdou.“ „Takže dědečkův nápad byl geniální a seznamovací agentura se úspěšně rozvíjí?“ „Určitě. Sám dědeček, když se pohádá s babičkou, říká: „Už toho mám dost, dejte mi taky jeden dotazník. – To samozřejmě žertuje, ale když přijde sem a vidí, jak se agentura rozvíjí, je spokojený.“ „Všechno tedy vypadá růžově. – Jaké máte další podnikatelské plány?“ „Velké. Nově jsme otevřeli kancelář pro Anglii v Londýně, chceme velmi brzy otevřít kanceláře ve Francii, v Itálii, ve Švýcarsku a v Chicagu ve Spojených státech, kde je silná kolonie českých vystěhovalců, takže zájem o příslušnice našeho národa tam určitě bude. Kromě toho začneme nabízet zprostředkování seznámení i v této republice. Navíc jsme zjistili, že zájem o seznámení našim prostřednictvím i čeští chlapci a muži. Rozšiřujeme proto služby i pro ně. V nových inzerátech už nebude jenom HALO SLEČNY, DÁMY, ale také PÁNI. Chceme být jednou největší seznamovací agenturou v této zemi. – Samozřejmě, že tyhle plány si žádají investice, proto jsme bohužel nuceni zavést poplatek za zprostředkování i pro občany České republiky. Bude to ovšem jenom sto padesát korun. – V jedné konkurenční seznamce chtějí za zprostředkování kontaktu do ciziny předem pět tisíc korun. Něco takového bychom považovali za neseriózní.“ „Dá se už na základě německých dotazníků říct z jakých sociálních vrstev jsou němečtí muži stojící o české partnerky? „ „Především jsme naprosto seriózní seznamovací agenturou. Nehledáme a nevysíláme do Německa barové tanečnice nebo dokonce ještě něco horšího.

Němečtí klienti jsou většinou obchodníci, podnikatelé, velmi zaneprázdnění lidé, kteří prostě nemají čas hledat si partnerku a navíc si myslí, že v nočních podnicích v Německu by partnerku, jakou si představují, stejně nenašli. Jsou většinou velmi dobře zajištění, často rozvedení a zklamaní z německých žen. Dávají přednost české partnerce, od které očekávají, že bude méně emancipovaná než Němka, více je ocení, bude umět dobře vařit – české kuchařky mají v Německu vesměs výbornou pověst – a bude jí záležet na rodině. Německým zájemcům o české ženy většinou více než pětatřicet let.“ „Kolik je vašemu nejstaršímu německému klientovi?“ „Osmdesát. Chtěl přiměřeně starou partnerku. Ptali jsme se ho, co to znamená, jestli sedmdesátiletou nebo šedesátiletou. On nám odpověděl, že si pro sebe představuje ženu tak do padesáti let. S tímto mužem se napřed v Německu sejdeme, abychom zjistili, jestli jeho nároky odpovídají realitě.“ „Kolik let je vašemu nejmladšímu klientovi?“ „Rozhodli jsme se. že budeme sloužit pouze klientům, kteří už přesáhli hranici plnoletosti. Takže ty, kteří jsou mladší osmnácti let – jde většinou o české dívky – zdvořile odmítáme. Nechceme mít problémy s rodiči, kteří by samozřejmě mohli být proti tomu, že se jejich neplnoletá dcera chce vdávat do ciziny.“ „A jak byste charakterizovala české zájemkyně o vdavky s cizincem?“ „Především znovu opakuji, nejde jenom o zájemkyně. Přestože jsme v inzerátu oslovovali dámy a slečny, ze třiceti procent nám odpovídali muži. Žádali nás, abychom seznámení do ciziny zprost ředkovali i jim.“ „Přece jen je ale jaksi dáno tradicí, že muž rodinu zajišťuje, takže nesolventnost partnerky ve vztahu je samozřejmostí, než to, že by muže živila německá žena.“ „Ale i to se samozřejmě někdy děje. V Německu existují ženy, které si rády zaplatí společníka třeba na dovolenou, aby nejely samy. Totéž se ovšem objevuje i v požadavcích německých klientů, kteří chtějí na cesty pro změnu společnici.“ „Přesto – nemáte pocit, že od českého muže je nabídka k sňatku do ciziny jaksi větší vypočítavostí než od ženy?“ „Je to možné. Také nám někteří vyplňují do dotazníku, že na věku partnerky jaksi nezáleží.“ „Z jakých sociálních vrstev se rekrutují vaše české klientky? „ „Jsou to většinou středoškolačky, částečně i vysokoškolačky požadující potom často stejné vzdělání i od muže. Řada klientek je rozvedených a tedy zřejmě zklamaných z českých mužů, některé mají dítě. Naší nejstarší klientce je sedmdesát tři let. Máme tady i starší paní, která je vysokoškolačka, umí dobře německy a nepřeje si seznámení s partnerem. Chce po nás, abychom jí našli přítelkyni. Píše, že ovšem není žádná lesbička, prostě chce překonávat samotu přátelstvím se ženou. Představuje si, že by mohla navštěvovat svou německou přítelkyni a naopak zvát ji na oplátku na návštěvy do Prahy, trávit společně dovolené a tak dále. I té se pokusíme vyjít vstříc.“ „Jak často se přece jenom nějaká ta barová tanečnice ne-li něco horšího splete a zkouší najít klienty přes vaši agenturu? „ „Výjimečně. Máme tady jednu dvacetiletou dívku, která k dotazníku poslala poněkud vyzývavější fotografie. Píše ovšem, že stojí o partnera do pětačtyřiceti let.

Pokud najdeme Němce, jehož představa bude odpovídat tomu, co ta dívka nabízí, pokusíme se vyhovět i jí. – Jistě se mezi našimi klientkami objevují i lehkomyslné dívky. Například nám přijde dotazník od klientky, které je právě osmnáct, je svobodná a už má dítě. Nebo jiná osmnáctiletá nám píše, že by jí vyhovoval muž do pětapadesáti let. Ale zase: Nám nepřísluší někoho soudit. Hledáme partnery našim klientkám podle jejich požadavků a partnerky zahraničním klientům podle jejich požadavků. Nic víc, nic míň.“ „Jak často si česká dívka představuje, že její partner bude německý milionář?“ „Jeden takový dotazník přišel, ale to si spíš někdo dělal legraci. „ „Vaši klienti vám o sobě sdělují citlivá data. Jak je chráníte před zneužitím?“ „Všichni, kdo se nám svěří, si mohou být jisti, že údaje o nich neukážeme nikomu nepovolanému. Musíme být diskrétní i proto, že občas například hledá partnera třeba žena, která je stále ještě vdaná, ale v manželství nespokojená. I naši klienti musí na počátku spolupráce podepsat prohlášení, že informace o potencionálním partnerovi nebo partnerce nepředají žádné třetí osobě.“ „Je vám dvacet let, použily byste služeb své agentury, abyste našly partnera?“ „Já stálého partnera mám. Ale kdybych ho neměla, proč ne. Zatím se nám hlásí většinou velice solidní muži.“ „Co jste chtěly v životě dělat, než jste se pustily do tohoto druhu podnikání?“ „Ještě stále jsme studentky právnické fakulty. Teď jsme úspěšně skončily druhý ročník. Seznamovací agenturou si přivyděláváme na studia. Dneska si koupíte dvě učebnice a tisíc korun je pryč.“ „Nabízíte služby své agentury i spolužačkám a spolužákům na právnické fakultě?“ „Zatím jsme se to styděli dělat, ale příští školní rok s tím určitě začneme. Jde o seriózní seznamovací agenturu, není proč tajit, co děláme.“ „Budete tedy v budoucnu právničky nebo seznamovací agentky?“ „Kdo ví? Tohle nás baví, je to zajímavá práce, každý den se těšíme, až pošta přinese další dotazníky.

Stíháme to i při studiu s jediným zaměstnancem, který vyřizuje telefony a rozesílá dotazníky našim klientům. Jestli se agentura rozroste jak chceme, vždycky můžeme přijmout další zaměstnance.“ Pokud jste vážení čtenáři dočetli až sem, někteří z vás jsou teď jistě pobouřeni morálním stavem národa po jeho čtyřicetilet é devastaci. Někteří pokyvují hlavami: hle, konec století s jeho excesy. Někteří naopak nechápavě vrtí hlavou nad čím se kdo chce pozastavovat, když český národ má konečně svobodu a užívá si jí? Realista ovšem jistě chápe, že za vším je jednoduché ekonomické pravidlo: čím méně se této zemi bude dařit exportovat průmyslové a zemědělské výrobky, tím více budou její občané exportovat sami sebe. Asi jenom vyrovnání životní úrovně občanů České republiky s životní úrovní jejich západních sousedů by omezilo exodus občanů této země směrem, kterým dnes hledí většina z nás. To platí jak pro únik mozků, kterého jsme denně svědky například ve vědeckých kruzích, tak pro případy prodaných nevěst a teď i ženichů. Jde už pouze o to, jestli k vyrovnání životní úrovně v celé Evropě, tedy i střední, může vůbec někdy dojít a v případě že ano, jestli už nebude pozdě. Jestli v té době už nebudou nejhez čí dívky, stejně jako nejchytřejší vědci a specialisté dávno za kopečky, čímž by genetický potenciál národa mohl být oslaben až k hranici ztráty konkurenceschopnosti.

Boba našel až kamarád. Mrtvého. Prostě zmrzl, říkali mi v Marble Headu, malém městečku na pobřeží amerického státu Massachusietts. „Aby taky ne, když se rozhodl, že uprchne před civilizací do lesů ve Vermontu, všichni mu to rozmlouvali. Nebyl nejmladší, padesátka na krku. Malíř, zvyklý pracovat spíš duševně než fyzicky – copak někdo takový může strávit zimu sám v horách, v dřevěném srubu, kde není elektrika ani topení, natož telefon? Ale Bob byl tvrdohlavý, snil o tom, jak samota povzbudí jeho kreativitu, co všechno za tu zimu namaluje. Později při rekonstrukci se ukázalo, že si nešťastnou náhodou zlomil nohu a už nedokázal ani rozdělat oheň v krbu.” Městečko Putney si máchá nohy ve vírech řeky Connecticut, která je tu asi tak mohutná jako Labe v Ústí a plazí se vzhůru po lesnatých kopcích až do výše Krkonoš na míle daleko. Kdo by chtěl soudit velikost Putney jen od silnice, zapamatoval by si ho nejspíš jen jako shluk dřevěných, různobarevně natřených domů, v nichž převládá bílá a cihlově červená, obvyklý sněhobílý prst kostelní věže, vztyčený k nebi a general store s americky vesele pomalovaným štítem. Ba ještě spíš – nezapamatoval by si Putney vůbec, protože podobných městeček je v Nové Anglii jako much.Velikost Putney se ale od silnice posuzovat nedá. Ani v geografickém, ani duchovním slova smyslu. Putney – to je totiž především nekonečná síť lesních cest a cestiček sem tam křížených volně zurčícím potůčkem, sem tam zbrázděných pozůstatky jarního tání v podobě naneseného kamení a popadaných větví. Hodiny a hodiny lze bloudit lesnatým labyrintem, z něhož se tu a tam vynoří jelen, tu a tam automobil, překonávající strmé stoupání či krkolomnou zatáčku, tu a tam cedule Nevstupovat – Soukromý pozemek a tu a tam opuštěný dům. Čím se tady stovky lidí, roztroušených po nekonečných kopcích mohou živit? Napadne člověka okamžitě. Lovem? V přírodě, která je v Americe tak přísně chráněna? Zemědělstvím? Když by ty lesní enklávy neuživily ani poctivou českou slepici? Obyvatelé těch osamělých usedlostí tvoří druhou, duchovní velikost Putney. Když koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let proběhla Amerikou jedna z těch obvyklých amerických módních vln, která se jmenovala Back to the Earth neboli volně přeloženo – zpět k přírodě, vydaly se tisíce lidí z měst, často i z celými rodinami, právě sem, do Vermontu. Do osmi či devíti oblastí, podobných Putney. Do oblastí, kde příroda zůstala ještě relativně nepoznamenána civilizací a přitom půda ještě relativně levná. Někteří zůstali nastálo, jiní se vrátili po čase zpět. Ať už proto, že je – odpočinuté pár lety v izolaci – civilizace zase přilákala nebo proto, že jednodu še zjistili, že sem nepatří. Ale gravitace Vermontu – a zvláště Putney – lákala další a další, takže dnes tu těchhle uprchlíků žije z necelých tří tisíc obyvatel Putney dobrá třetina. Dá se říci, že tu je dnes na počet obyvatelů jedna z největších mimoměstských koncentrací profesorů, muzikantů, malířů, spisovatelů a intelektuálů vůbec v celých Spojených Státech. Místní starousedlíci jim přezdívají „Flatlanders”, neboli „Lidé z pobřežních nížin”, oni zase místním přezdívají nepříliš lichotivě „Vermonsters”. Jak spolu navzájem vycházejí? Co sem přišli hledat? Před čím utekli? Co tu našli nebo nenašli? Nedopadnou jako malíř Bob z Marble Headu před pěti lety? Lze vůbec ještě dnes najít v Americe, tak supercivilizované, nějakou skutečnou izolaci?Steve je to, čemu se říká v Čechách „bidlo”. Přes dva metry vysoký, chlapecký pavoučí nohy a ruce, které jaksi nepadnou k mužnému tělu, chlapecky plachý úsměv pod prošedivělým knírem, prořídlé šedivé vlasy. Jackie, jeho žena, vedle něj vypadá drobounce, přestože normálně je to normální americká ženská, která dovede ovládnout kuchyň stejně energicky jako zvládla své tři, dnes už dospělé, děti. „Byl jsem profesorem na jedné soukromé univerzitě, ale v druhé polovině sedmdesátých let to začalo jít se školou z kopce,” vypráví Steve. „Dali mi výpověď a nakonec školu zavřeli úplně. Měl jsem ženu a tři děti, tak jsem se rozhodl, že se budu živit manuálně. Říkal jsem si: Kominík, to je takové hezké povolání. Komínů mají lidi spoustu, čistit je taky potřebují pořád, tak úpadek nehrozí.” Fotografie, které ukazuje, jsou klasickým obrazem jeho nikdy zcela nedospělé duše. Mikrobus s nápisem Chimney doctor (Doktor komínů), cylindr a žaket jak z dob Dickense. Trochu recese, ale taky spousta práce: Steve na střeše vysokého novoanglického domu, Steve za komínem radnice, Steve a jeho parta. „Měl jsem štěstí: tenkrát ještě nebylo potřeba ke kominickému povolání mít licenci a potvrzení o vyučení. Když jsem se o deset let později končil, už to bylo jiné.” Desítky intelektuálů změnily po roce 1968 povolání v Československu. Na rozdíl od Steva ho ale změnit museli, – a veřejnost to taky přijala. Ale v Americe, tak rozškatulkované? Společensky, třídně, vztahově? „Nebral jsem to jako nějaké ponížení – a mí kolegové ze školy taky ne,” vypráví Steve. „Naopak – můj sociální život se stal možná bohatší než předtím, kdy jsem se s nimi stýkal jen v zaměstnání.” Ač to Steve nezmíní ani slovem, člověku chtě nechtě přichází na mysl při jeho vyprávění Saroyanova Lidská komedie, tak jsou on i Jackie nas áklí tím dávno zmizelým laskavým zájmem o osudy ostatních.Právě to je možná spojnice všech těch jejich atypických životních změn, právě to je možná skutečný – a nejspíš i neuvědomělý – důvod, proč po desetileté kominické periodě dnes prožívají už šestý rok jako majitelé malého domáckého penziónku nedaleko Putney. „Už když jsem čistil komíny, zjistil jsem s překvapením, kolik tu žije osamělých lidí se zvláštními osudy,” vypráví Steve. „Manželky, které utekly z domovů po často velmi drastických manželských zkušenostech, děti z bohatých rodin, které musely utéct někam, kde je nikdo nezná, aby mohly začít žít opravdu svůj vlastní život, založený pouze na vlastních schopnostech, bývalí alkoholici, kteří utekli před zaběhnutými stereotypy a zaběhnutými známostmi. ” A Jackie dodává: „Tady například rozvedená žena může být tím, co chce. Dole,” kývá přes borovice kamsi daleko na jihovýchod, kde horečnatě pulzuje Boston, New York a další města amerického východu, „dole ji prostředí nutí, aby se ztotožnila s určitým typem, aby se prostě chovala, jak se obecně od rozvedené ženy očekává, že se chovat bude.” Když se jich ptám, dají-li se zdejší „uprchlíci od civilizace” rozdělit do nějakých kategorií, krčí rameny: „To je různé.” A vyprávějí o profesorovi ze Seattlu, který se sem odstěhoval, když na jeho škole zastřelili učitele, o keramikovi, který z pobřežního New Havenu, který se jednoho dne rozhodl, že začne úplně jinde a teprve tady se stal úspěšným, i o mladém bubeníkovi z velmi bohaté rodiny (otec viceprezident velké televizní spole čnosti), který po studiích opustil blahobyt a vypravil se sem žít v jediné místnosti bez teplé vody a se sporákem na dřevo a stal se tu ošetřovatelem jabloní. Ač syn televizního magnáta (nebo možná právě proto) nemá dodnes televizi. Což je velmi netypické v Americe, ale velmi typické pro Ameri čany, kteří žijí tady. A protože každá izolace láká krom individuálních snílků i vizionáře abychom tak řekli kolektivní, zmíní Steve s Jackie jednak zemědělské družstvo, které tu léta – nepříliš úspěšně – existovalo, a jednak katolický klášter, který tu existuje dodnes. Vzhledem k tomu, že toutéž dobou jsou média plná hořící farmy v texaském Wacu, kde našlo dobrovolně nedobrovolnou smrt víc než sedmdesát fanatických vyznavačů Davida Koreshe, jsou putneyské lesy co se týče vizionářských výstřelků až neuvěřitelně střízlivé a klidné. „Nemáte strach ze zločinců, když tu většina lidí žije tak o samotě?” ptám se pak. „Ani ne”, kroutí hlavou Steve. „Je tu sice víc vražd na obyvatele než třeba v New Yorku, ale to jen proto, že tu žije tak málo lidí. Co pamatuju, tak tu za poslední léta bylo jen jedno skutečné přepadení. Zločinci sice odstřihli osaměle žijícímu muži telefon, aby nemohl přivolat policii, ale když na ně vytáhl pistoli, utekli.” „Zločin – to je především město,” dodává Jackie. „A městští gangsteři se venkova bojí. Jsou moc na ráně a nevyznají se tu. Před časem se tu dokonce dva lumpové, co vyloupili v městě banku, ztratili, Jednoduše na útěku zabloudili.” Večeře ve starosvětské jídelně při svíčkách a ohni z krbu, zdvořilá domácká tahanice ve stejně domácké kuchyni, kdo bude mýt při společ- né sklence nádobí a kdo utírat, pak Steve vytáhne staré housle a při rozhrkaném piáně hrajeme irské a moravské lidovky, cigareta na dobrou noc pod šumícími jehličnany u zurčícího potoka – prostě pohoda, v níž by člověk dokázal dožít život v klidu a ve vnitřní harmonii. Ovšem ne tak Steve s Jackie – což je rovněž typické. Pro ně dva – i pro mnohé ze zdejších obyvatel. „Momentálně uvažujeme o tom, že tenhle penziónek prodáme a odjedeme na rok na dva vyučovat angličtinu,” říkají a potutelně se usmívají. „Kam? No přece k vám. Byli jsme v Československu před rokem, ještě před rozdělením, a moc se nám tam líbilo. Co myslíte – kde by nás víc potřebovali? V Praze nebo Bratislavě?” Suzi žije na konci světa. Alespoň to tak vypadá, když její letitý golf překoná všechny lesní výmoly a krkolomné serpentiny. – Dál prostě cesta už nevede. Louka jak z disneyovek se svažuje k zalesněným hřebenům jak z indiánek, po nichž by člověk snad mohl přeskákat jak potok po kamenech, tak jsou v průzračném vzduchu blízko, a nad nimi se tyčí na kamenné podezdívce srub z kovbojky. I Suzi vypadá trochu jako z kovbojky: ošlehaná tvář, štíhlé, houževnaté tělo, ruce, které se dovedou poradit se sekerou, když je třeba. Ovšem to neznamená dennodenně, drsná dřevěná stavba skrývá uvnitř telefon, fax, moderní mikrovlnnou troubu (zabudovanou s americkým vkusem v komíně z neomítnutých cihel) a olejové topení na budíka. A když ráno vyhlížím jelena, který sem prý pravidelně chodí korzovat, objevím za chalupou satelitní mísu, otočenou do korun stromů. (Suzi tvrdí, že je na rozhlasový příjem, protože televizor vedle velkého kamenného krbu už dávno nefunguje a ani ho tu nikdo nepostrádá). Suzi je hned několikanásobná „utěkářka” od civilizace. Původně měla velmi dobré místo u firmy Polaroid v Bostonu, ale když v roce 1983 dokončila studium politologie na univerzitě v Cambridgi, rozhodla se už do světa velkého byznysu a velkých měst nevrátit. Prodala v Bostonu dům, odešla za svým manželem Larrym do Putney a koupili tu spolu zemědělskou farmu. S padesáti ovcemi a skutečnou nádenickou, manuální dřinou. Místo, které si našla v místních novinách, jí vynášelo pětkrát méně než někdejší zaměstnavatel Polaroid, ale za to se zdálo, že konečně nalezla, co hledala. Včetně syna, adoptovaného a přivezeného z Indie. Jenže když začalo zhruba před dvěma lety v Americe sílit feministické hnutí, zjistila Suzi, že ani takhle není šťastná. Heterosexuální soužití s tichým a hodným Larrym vystřídaly lesbické vztahy a nakonec i další etapa útěku – z farmy dole v Putney až sem na hřebeny, do tohohle vypůjčeného srubu. Život od slunka do slunka, jehož východy a západy řídí rytmus spánku a bdění, jogínské meditace a nepříliš výnosná, zato však intenzívně prožívaná publikační činnost. Převážně pro feministické magazíny a převážně zaměřená na metody přírodní léčby. Indický synek má tak dva střídavé domovy: jeden dole v městečku u otce a druhý nahoře.

Boba našel až kamarád. Mrtvého. Prostě zmrzl, říkali mi v Marble Headu, malém městečku na pobřeží amerického státu Massachusietts. „Aby taky ne, když se rozhodl, že uprchne před civilizací do lesů ve Vermontu, všichni mu to rozmlouvali. Nebyl nejmladší, padesátka na krku. Malíř, zvyklý pracovat spíš duševně než fyzicky – copak někdo takový může strávit zimu sám v horách, v dřevěném srubu, kde není elektrika ani topení, natož telefon? Ale Bob byl tvrdohlavý, snil o tom, jak samota povzbudí jeho kreativitu, co všechno za tu zimu namaluje. Později při rekonstrukci se ukázalo, že si nešťastnou náhodou zlomil nohu a už nedokázal ani rozdělat oheň v krbu.” Městečko Putney si máchá nohy ve vírech řeky Connecticut, která je tu asi tak mohutná jako Labe v Ústí a plazí se vzhůru po lesnatých kopcích až do výše Krkonoš na míle daleko. Kdo by chtěl soudit velikost Putney jen od silnice, zapamatoval by si ho nejspíš jen jako shluk dřevěných, různobarevně natřených domů, v nichž převládá bílá a cihlově červená, obvyklý sněhobílý prst kostelní věže, vztyčený k nebi a general store s americky vesele pomalovaným štítem. Ba ještě spíš – nezapamatoval by si Putney vůbec, protože podobných městeček je v Nové Anglii jako much.
Velikost Putney se ale od silnice posuzovat nedá. Ani v geografickém, ani duchovním slova smyslu. Putney – to je totiž především nekonečná síť lesních cest a cestiček sem tam křížených volně zurčícím potůčkem, sem tam zbrázděných pozůstatky jarního tání v podobě naneseného kamení a popadaných větví. Hodiny a hodiny lze bloudit lesnatým labyrintem, z něhož se tu a tam vynoří jelen, tu a tam automobil, překonávající strmé stoupání či krkolomnou zatáčku, tu a tam cedule Nevstupovat – Soukromý pozemek a tu a tam opuštěný dům. Čím se tady stovky lidí, roztroušených po nekonečných kopcích mohou živit? Napadne člověka okamžitě. Lovem? V přírodě, která je v Americe tak přísně chráněna? Zemědělstvím? Když by ty lesní enklávy neuživily ani poctivou českou slepici? Obyvatelé těch osamělých usedlostí tvoří druhou, duchovní velikost Putney. Když koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let proběhla Amerikou jedna z těch obvyklých amerických módních vln, která se jmenovala Back to the Earth neboli volně přeloženo – zpět k přírodě, vydaly se tisíce lidí z měst, často i z celými rodinami, právě sem, do Vermontu. Do osmi či devíti oblastí, podobných Putney. Do oblastí, kde příroda zůstala ještě relativně nepoznamenána civilizací a přitom půda ještě relativně levná. Někteří zůstali nastálo, jiní se vrátili po čase zpět. Ať už proto, že je – odpočinuté pár lety v izolaci – civilizace zase přilákala nebo proto, že jednodu še zjistili, že sem nepatří. Ale gravitace Vermontu – a zvláště Putney – lákala další a další, takže dnes tu těchhle uprchlíků žije z necelých tří tisíc obyvatel Putney dobrá třetina. Dá se říci, že tu je dnes na počet obyvatelů jedna z největších mimoměstských koncentrací profesorů, muzikantů, malířů, spisovatelů a intelektuálů vůbec v celých Spojených Státech. Místní starousedlíci jim přezdívají „Flatlanders”, neboli „Lidé z pobřežních nížin”, oni zase místním přezdívají nepříliš lichotivě „Vermonsters”. Jak spolu navzájem vycházejí? Co sem přišli hledat? Před čím utekli? Co tu našli nebo nenašli? Nedopadnou jako malíř Bob z Marble Headu před pěti lety? Lze vůbec ještě dnes najít v Americe, tak supercivilizované, nějakou skutečnou izolaci?
Steve je to, čemu se říká v Čechách „bidlo”. Přes dva metry vysoký, chlapecký pavoučí nohy a ruce, které jaksi nepadnou k mužnému tělu, chlapecky plachý úsměv pod prošedivělým knírem, prořídlé šedivé vlasy. Jackie, jeho žena, vedle něj vypadá drobounce, přestože normálně je to normální americká ženská, která dovede ovládnout kuchyň stejně energicky jako zvládla své tři, dnes už dospělé, děti. „Byl jsem profesorem na jedné soukromé univerzitě, ale v druhé polovině sedmdesátých let to začalo jít se školou z kopce,” vypráví Steve. „Dali mi výpověď a nakonec školu zavřeli úplně. Měl jsem ženu a tři děti, tak jsem se rozhodl, že se budu živit manuálně. Říkal jsem si: Kominík, to je takové hezké povolání. Komínů mají lidi spoustu, čistit je taky potřebují pořád, tak úpadek nehrozí.” Fotografie, které ukazuje, jsou klasickým obrazem jeho nikdy zcela nedospělé duše. Mikrobus s nápisem Chimney doctor (Doktor komínů), cylindr a žaket jak z dob Dickense. Trochu recese, ale taky spousta práce: Steve na střeše vysokého novoanglického domu, Steve za komínem radnice, Steve a jeho parta. „Měl jsem štěstí: tenkrát ještě nebylo potřeba ke kominickému povolání mít licenci a potvrzení o vyučení. Když jsem se o deset let později končil, už to bylo jiné.” Desítky intelektuálů změnily po roce 1968 povolání v Československu. Na rozdíl od Steva ho ale změnit museli, – a veřejnost to taky přijala. Ale v Americe, tak rozškatulkované? Společensky, třídně, vztahově? „Nebral jsem to jako nějaké ponížení – a mí kolegové ze školy taky ne,” vypráví Steve. „Naopak – můj sociální život se stal možná bohatší než předtím, kdy jsem se s nimi stýkal jen v zaměstnání.” Ač to Steve nezmíní ani slovem, člověku chtě nechtě přichází na mysl při jeho vyprávění Saroyanova Lidská komedie, tak jsou on i Jackie nas áklí tím dávno zmizelým laskavým zájmem o osudy ostatních.
Právě to je možná spojnice všech těch jejich atypických životních změn, právě to je možná skutečný – a nejspíš i neuvědomělý – důvod, proč po desetileté kominické periodě dnes prožívají už šestý rok jako majitelé malého domáckého penziónku nedaleko Putney. „Už když jsem čistil komíny, zjistil jsem s překvapením, kolik tu žije osamělých lidí se zvláštními osudy,” vypráví Steve. „Manželky, které utekly z domovů po často velmi drastických manželských zkušenostech, děti z bohatých rodin, které musely utéct někam, kde je nikdo nezná, aby mohly začít žít opravdu svůj vlastní život, založený pouze na vlastních schopnostech, bývalí alkoholici, kteří utekli před zaběhnutými stereotypy a zaběhnutými známostmi. ” A Jackie dodává: „Tady například rozvedená žena může být tím, co chce. Dole,” kývá přes borovice kamsi daleko na jihovýchod, kde horečnatě pulzuje Boston, New York a další města amerického východu, „dole ji prostředí nutí, aby se ztotožnila s určitým typem, aby se prostě chovala, jak se obecně od rozvedené ženy očekává, že se chovat bude.” Když se jich ptám, dají-li se zdejší „uprchlíci od civilizace” rozdělit do nějakých kategorií, krčí rameny: „To je různé.” A vyprávějí o profesorovi ze Seattlu, který se sem odstěhoval, když na jeho škole zastřelili učitele, o keramikovi, který z pobřežního New Havenu, který se jednoho dne rozhodl, že začne úplně jinde a teprve tady se stal úspěšným, i o mladém bubeníkovi z velmi bohaté rodiny (otec viceprezident velké televizní spole čnosti), který po studiích opustil blahobyt a vypravil se sem žít v jediné místnosti bez teplé vody a se sporákem na dřevo a stal se tu ošetřovatelem jabloní. Ač syn televizního magnáta (nebo možná právě proto) nemá dodnes televizi. Což je velmi netypické v Americe, ale velmi typické pro Ameri čany, kteří žijí tady. A protože každá izolace láká krom individuálních snílků i vizionáře abychom tak řekli kolektivní, zmíní Steve s Jackie jednak zemědělské družstvo, které tu léta – nepříliš úspěšně – existovalo, a jednak katolický klášter, který tu existuje dodnes. Vzhledem k tomu, že toutéž dobou jsou média plná hořící farmy v texaském Wacu, kde našlo dobrovolně nedobrovolnou smrt víc než sedmdesát fanatických vyznavačů Davida Koreshe, jsou putneyské lesy co se týče vizionářských výstřelků až neuvěřitelně střízlivé a klidné. „Nemáte strach ze zločinců, když tu většina lidí žije tak o samotě?” ptám se pak. „Ani ne”, kroutí hlavou Steve. „Je tu sice víc vražd na obyvatele než třeba v New Yorku, ale to jen proto, že tu žije tak málo lidí. Co pamatuju, tak tu za poslední léta bylo jen jedno skutečné přepadení. Zločinci sice odstřihli osaměle žijícímu muži telefon, aby nemohl přivolat policii, ale když na ně vytáhl pistoli, utekli.” „Zločin – to je především město,” dodává Jackie. „A městští gangsteři se venkova bojí. Jsou moc na ráně a nevyznají se tu. Před časem se tu dokonce dva lumpové, co vyloupili v městě banku, ztratili, Jednoduše na útěku zabloudili.” Večeře ve starosvětské jídelně při svíčkách a ohni z krbu, zdvořilá domácká tahanice ve stejně domácké kuchyni, kdo bude mýt při společ- né sklence nádobí a kdo utírat, pak Steve vytáhne staré housle a při rozhrkaném piáně hrajeme irské a moravské lidovky, cigareta na dobrou noc pod šumícími jehličnany u zurčícího potoka – prostě pohoda, v níž by člověk dokázal dožít život v klidu a ve vnitřní harmonii. Ovšem ne tak Steve s Jackie – což je rovněž typické. Pro ně dva – i pro mnohé ze zdejších obyvatel. „Momentálně uvažujeme o tom, že tenhle penziónek prodáme a odjedeme na rok na dva vyučovat angličtinu,” říkají a potutelně se usmívají. „Kam? No přece k vám. Byli jsme v Československu před rokem, ještě před rozdělením, a moc se nám tam líbilo. Co myslíte – kde by nás víc potřebovali? V Praze nebo Bratislavě?” Suzi žije na konci světa. Alespoň to tak vypadá, když její letitý golf překoná všechny lesní výmoly a krkolomné serpentiny. – Dál prostě cesta už nevede. Louka jak z disneyovek se svažuje k zalesněným hřebenům jak z indiánek, po nichž by člověk snad mohl přeskákat jak potok po kamenech, tak jsou v průzračném vzduchu blízko, a nad nimi se tyčí na kamenné podezdívce srub z kovbojky. I Suzi vypadá trochu jako z kovbojky: ošlehaná tvář, štíhlé, houževnaté tělo, ruce, které se dovedou poradit se sekerou, když je třeba. Ovšem to neznamená dennodenně, drsná dřevěná stavba skrývá uvnitř telefon, fax, moderní mikrovlnnou troubu (zabudovanou s americkým vkusem v komíně z neomítnutých cihel) a olejové topení na budíka. A když ráno vyhlížím jelena, který sem prý pravidelně chodí korzovat, objevím za chalupou satelitní mísu, otočenou do korun stromů. (Suzi tvrdí, že je na rozhlasový příjem, protože televizor vedle velkého kamenného krbu už dávno nefunguje a ani ho tu nikdo nepostrádá). Suzi je hned několikanásobná „utěkářka” od civilizace. Původně měla velmi dobré místo u firmy Polaroid v Bostonu, ale když v roce 1983 dokončila studium politologie na univerzitě v Cambridgi, rozhodla se už do světa velkého byznysu a velkých měst nevrátit. Prodala v Bostonu dům, odešla za svým manželem Larrym do Putney a koupili tu spolu zemědělskou farmu. S padesáti ovcemi a skutečnou nádenickou, manuální dřinou. Místo, které si našla v místních novinách, jí vynášelo pětkrát méně než někdejší zaměstnavatel Polaroid, ale za to se zdálo, že konečně nalezla, co hledala. Včetně syna, adoptovaného a přivezeného z Indie. Jenže když začalo zhruba před dvěma lety v Americe sílit feministické hnutí, zjistila Suzi, že ani takhle není šťastná. Heterosexuální soužití s tichým a hodným Larrym vystřídaly lesbické vztahy a nakonec i další etapa útěku – z farmy dole v Putney až sem na hřebeny, do tohohle vypůjčeného srubu. Život od slunka do slunka, jehož východy a západy řídí rytmus spánku a bdění, jogínské meditace a nepříliš výnosná, zato však intenzívně prožívaná publikační činnost. Převážně pro feministické magazíny a převážně zaměřená na metody přírodní léčby. Indický synek má tak dva střídavé domovy: jeden dole v městečku u otce a druhý nahoře.

Víš, že tady v Praze jsou lidi, kteří mají byty a spí na nádraží? řekl mi jeden známý, který je už devět let v plném důchodu s játry, ale přesto si každý den nějaké to pivko neodpustí. „A proč by to dělali?“ „Pronajímají je.“ „Víkendoví bezdomovci? O tom pochybuji. Kdo je z Prahy, může spát u známého… A navíc venku je teplo a dá se spát i pod širákem. Přes Třešňovku k Hrdlořezům, tam všude se dá spát. Navíc je tam opuštěná maringotka.“ „Fakt ti nekecám. Pronajímají to, přes den popíjí a tak nemají čas něco hledat. Noc prospí na lavičce a ráno v šest si mohou dát v kiosku lahváče.“
Vypravil jsem se na libeňské nádraží a zeptal jsem se na víkendového bezdomovce příslušníků ozbrojené ostrahy. „Asi je to pravda,“ řekl. A kdyby jenom to. Byl tady jeden, který prodal garsonku za třicet tisíc, ožral se tady a ještě týž večer mu prachy ukradli.“ Jméno okradeného jsem neznal, ale podrobně ho popsal. Začal jsem po něm pídit. Za tři dny jsem ho našel v jedné vyhlášené libeňské hospodě. Přisedl jsem si a bez obalu jsem se ho na to zeptal. „Policajt?“ „Ne, novinář,“ odpověděl jsem. „Dám si velkého ruma,“ řekl muž. „Dobře, dáme si rum,“ řekl jsem. Při druhé rundě se muž rozpovídal. „Musel jsem tu garsonku střelit,“ řekl. „Jinak by mě vylili.“ „Tomu nerozumím,“ řekl jsem. „Dlužil jsem dvanáct tisíc na nájemném. Kupec ten dluh zaplatil a ještě vysázel třicet talířů na dřevo.“ „Prý vás o ty prachy okradli,“ řekl jsem. „Jo, protože jsem vůl,“ řekl muž. „Třicet tisíc jsem snad v životě neviděl. Vožral jsem se jako prase a usnul na lavičce. Perfektně mě vyšacovali. Nenechali mi ani doklady.“ „Ale jak jste si to představoval, bez bytu…“ Muž mávl rukou, napil se rumu, zapil to pivem a řekl: „Prosím vás, to by nebyl problém. Přespávat jsem mohl u nějak ého známého a kdyby to nevyšlo, venku už bylo teplo. Měl jsem třicet papírů, z práce mne nemusela bolet hlava. Nehledě na to, že se přes léto na různých stavbách dá jako brigádník dobře uživit. Chlapi vydělávají kolem pěti stovek denně.“ „Ale jak jste si to představoval s bytem?“ zeptal jsem se. „Z toho jsem si vrásky nedělal,“ řekl muž. „Je mi pětatřicet, takže mám ještě šanci. Chytl bych nějakou buchtu s kvartýrem. Třeba na Proseku je každá druhá rozvedená. Tedy tady by žádné problémy nebyly.“ „Ale co budete dělat teď? Prachy pryč, byt v čudu…!“ „Nějak to dopadne,“ řekl muž. „Na brigádách si vydělám a tutově zavadím o nějakou ženskou.“ Poručil jsem mu ještě panáka a opustil hospodu. Asi za týden jsem narazil ještě na zajímavější případ. Dotyčný muž byl ochoten se rozpovídat jen tehdy, když neuvedu jeho jméno ani zaměstnání. Kvůli bezpečnosti. Budeme mu říkat Jirka. Jirkovi je pětačtyřicet. Je svobodný. Po rodičích má docela slušný byt 2+1. Vždy žil dva až čtyři roky s nějakou ženou. Teď je sám. Podnik ho poslal pracovat mimo Prahu, domů jezdil jednou za týden, někdy za čtrnáct dnů. Říkal mi, že jeho poslední žena si do jeho bytu vodila chlapy. Tak se rozešli. Jednou si k němu ve vinárně přisedl muž kolem padesátky. Jeho společnicí byla asi třicetiletá žena. Muž poručil kvalitní pití a když byl Jirka z alkoholu naměkko, spustil: „Prý máte přes týden volný byt.“ „To mám, proč se ptáte?“ zeptal se Jirka. „Vyděláváte si v práci přes sedm tisíc?“ otázal se muž. „Někdy,“ odpověděl Jirka. „Mohli bychom vám nabídnout pět set marek měsíčně.“ Přes to, že měl Jirka už trochu v hlavě, bleskově si přepočítal sumu na koruny. Pak se zeptal: „Za co?“ „Za to, že pronajmete po dobu své nepřítomnosti byt naší agentuře. Do konce tohoto roku. Pro naše přespolní zákazníky. Domů byste jezdil jednou za tři neděle. Tam máte kde spát. Do konce roku vám to hodí pěknou sumu.“ „Možná by to šlo,“ řekl Jirka. „V tom případě bychom potřebovali byt vidět,“ řekl muž. „Když se dohodneme, dám vám pět set marek hned.“ Byt se muži i ženě líbil. Jirka nakonec souhlasil. Měl týden před výplatou. Domluvili se, kdy Jirka přijede a že klíč bude mít ve schránce. Jednou však přijel neohlášen. Dveře mu otevřela neznámá žena. Domů se však nedostal. Dověděl se, že „agentura“ se vší pravděpodobností pronajímá jeho byt prostitutkám a jejich zákazníkům. Chvíli se dobýval do svého bytu, ale pak to vzdal. Šel na pivo. Večer, když šel z hospody, mu zastoupili cestu tři udělaní chlapi. Jeden z nich řekl: „Chlapečku, teď se ti ještě nic nestane. Porušil jsi dohodu. Jestli se to ještě jednou stane, přijdeš k úrazu. K moc těžkému úrazu.“ Muž ho po těchto slovech praštil pěstí do zad. Jirka klesl na kolena. Nad ním se ozvalo: „Pamatuj si to chlapečku! Ještě jednou porušíš dohodu a místo mařen budeš mít smůlu, velkou smůlu.“
Jirka teď jezdí do Prahy jednou za měsíc. Vyfasuje peníze a začíná mít strach. Jestli se vůbec příští rok do svého bytu dostane. U Jirkova bytu jsem prodlel dvě noci. První noc ve dvě po půlnoci přijel taxík a vystoupila žena s mužem. Okna v Jirkově bytu se rozsvítila. Druhou noc přijel taxík až ve tři po půlnoci. Vystoupila jiná žena a jiný muž. Okna v Jirkově bytě se zase rozsvítila. Objel jsem si všechna větší nádraží v Praze. Ptal jsem se osožáků a policistů, zda při kontrolách nenarazili na lidi, kteří mají trvalý pobyt v Praze. Na Wilsonovo nádraží chodí k ránu hlavně kněžky lásky z Perlovky. Jestliže policie při kontrole narazí na někoho, kdo má trvalé bydliště v Praze, tak je obyčejně opilý. Těžko by kdo dokazoval, že byt pronajal. Je ale jisté, že v Praze vznikla nová sociální kategorie: lidé, kteří pronajímají cizincům celý byt na sobotu a ned ěli. Na víkend odjedou na chatu a pokud ji nemají, pod stan. Byty nepronajímají vždy na černo. Narazil jsem na rodiny, které takto pronajímají celý byt legálně, přes nějakou cestovku, takže z toho příjmu mají zaplaceny i daně. Většinou se ale přece jen pronajímá načerno. A tak v našem hlavním městě každou sobotu a neděli máme Pražany, kteří jsou v těchto dnech dobrovolnými bezdomovci. Hlavně že roste valutové konto v bance.

Josef Klíma

Dělali jsme spolu rozhovor snad čtyřikrát ještě v době, kdy byl federálním ministrem vnitra. Rozhovor nikdy nepublikovaný, protože vždycky jsme narazili na nějaké okruhy otázek, od kterých nás odvolal stísněný čas a které jsme si slíbili prodiskutovat příště. A příště bylo zase něco nového: Mošnov, Leopoldov, lustrace… a zase jsme se dostali tam, kde je čas diktátorem. Pak on přestal být ministrem, zmizel kamsi do země, která se pro nás stala cizinou – a příležitosti vidět se ještě ubylo. Málem jsme se setkali na procesu s iniciátory vzpoury v Leopoldově; jeho se snažili obvinit, že vzpouru nepřímo podnítil, mě posléze z šíření poplašné zprávy, když jsem se v sérii reportáží zmiňoval o možnosti, že při ozbrojeném zásahu zahynulo víc vězňů než uváděla oficiální zpráva.

Mimochodem – tu údajnou poplašnou zprávu jsem tehdy nechal okomentovat právě federálního ministra vnitra Langoše…

Kam jste zmizel od té doby, co jste přestal být ministrem? Řekl jsem si, že je na čase, abych získal jakýsi odstup od politiky. Jedině tak si člověk může ujasnit, co se dělo, jaký význam to mělo, jakou roli v tom sám hrál. Prostě získat jiný pohled na politické dění, než když je uvnitř. Vrátil jsem se do Bratislavy, odstoupil jsem z politických funkcí, stal jsem se zaměstnancem jedné soukromé firmy a s politikou mě vlastně dnes spojuje hlavně nadace, kterou jsem založil. Centrum pro dokumentaci zločinů komunismu.

Slovenský parlament ale nepřijal obdobný zákon o zločinnosti komunistického režimu jako parlament český… Nepřijal, ale bude ho muset přijmout. Dříve nebo později. Tvrzení, že každý z nás vlastně nese určitý díl viny na uplynulé době, ohromně nahrálo těm největším viníkům. Vina se jaksi rozptýlila, stala se vinou kolektivní a připravila půdu pro to otřepané rčení o tlusté čáře za minulostí a o tom, že nejlepší je zapomenout. Jenže já jsem čím dál víc přesvědčen o tom, že odpovědnost se nesmí rozptýlit. Jistě, nelze ji svalovat kompletně na jednotlivce, ale na druhé straně je ani nelze rozložit na miliony. Kolektivní historie se skládá z tisíců individuálních příběhů, křivd a zločinů a já jsem si jist, že lze přesně vystopovat určitou vrstvu lidí, kteří nesou hlavní vinu. Řekněme, že jich jsou řádově tisíce, ale jsou to konkrétní lidé. A lze na ně ukázat v konkrétních případech. To je smysl centra.

Je tak velký úkol realizovatelný? Věřím, že je. Pochopil jsem, že doba čistého altruismu už skončila a daří se mi sehnat i určité peníze na skutečně profesionální činnost. Chceme na to jít ze tří stran: orální, vyprávěná historie, analýza dobových médií a studium archívů. Našel jsem už spolupracovn íky. Například Trnavská univerzita je projektu docela nakloněna.

Nezhorší to ještě víc její pozici? Vždyť právě ona se stala před časem hlavním terčem současné slovenské vlády… Ten konflikt neskončil, jen jaksi doutná. Univerzita funguje, vláda, která pochopila, že tuhle válku nevyhraje, se sice tváří jako by se své snahy dostat univerzitu pod kontrolu vzdala, ale zkouší to jinak, méně nápadně. Nedávno například navrhla slovenským církevním hodnostářům založení oficiální katolické univerzity. Zdánlivě vstřícný krok – dokud si člověk neuvědomí všechny souvislosti, jako je například změna statutu a tudíž i nové akademické volby. A nový prostor pro manipulaci. Církev naštěstí tuhle snahu prokoukla; všichni biskupové byli proti…

Zúčastnil jsem se besedy o akademických svobodách na Trnavské univerzitě před rokem, v době, kdy byl spor nejvyhrocenější, a byl jsem překvapen svěžím, odhodlaným duchem, který tam tehdy mezi studenty obecně vládl… Ten duch tam zůstal. I kdyby se dnes přece jen vládě podařilo univerzitu zavřít nebo zmanipulovat, studenty, kteří tam tohle všechno zažili, už nikdo nezdeformuje. Konflikt kolem Trnavské univerzity byl základním střetem staré, zkorumpované společnosti s duchem demokracie a svobody. Ba co víc – byl to i střet první svobodné univerzity s ostatními slovenskými univerzitami, které jedou stále ještě ve starých komunistických kolejích a jsou pod kontrolou starých komunistických partiček.

Vzpomínám si, jak jsme se – ještě v době vašeho ministrování – bavili o tom, co bychom dělali, kdyby se komunisté vrátili k moci. Jak jsem žertoval o tom, že nejdůležitější je mít natankovanou plnou nádrž, aby se člověk dostal do Rozvadova – a vy jste říkal, že v tom případě byste se naopak vrátil na Slovensko – a začal znova jako disident. Necítíte nějaké náznaky, že ta situace už nastala? Pokud máte na mysli politické tlaky nebo snahu o revanš, pak ne. Snaha zdiskreditovat mě při procesu s leopoldovskými vězni byla směšná a neměla naději na úspěch. Spíš mi chtěl někdo na pár hodin znepříjemnit život. O něco vážnější to bylo v procesu s mužem jménem Slovák…

To byl ten člověk, který se vydával za pracovníka ministerstva vnitra a přitom vraždil ženy? … a přitom se odvolával na to, že já jsem o tom vědě! Celé je to velmi absurdní. Toho člověka jsem poprvé potkal v roce 1990, kdy jsem ještě s dvěma kolegy čekal na bratislavském nádraží na předsedu vyšetřovací komise leopoldovské vzpoury Bakiču. Slovák se tak ke mně přitočil, tvrdil, že se známe z doby, kdy já jsem docházel do Leopoldova a že ho momentálně propustili na podmínku. Vyprávěl mi zmatenou historku o tom, že ho jako machra na elektroniku požádali nějací lidé, aby sestrojil nějaké velmi podezřelé elektronické zařízení. Působil naprosto nedůvěryhodně a pomateně. Podruhé mě vyhledal o něco později v Praze v parlamentě a tvrdil, že má magnetofonové pásky, které mě kompromitují z podněcování vzpoury v Leopoldově. Řekl jsem mu: Fajn, jestli máte nějaké pásky, můžeme si je poslechnout. Začal se vymlouvat, že on je u sebe nemá, že je má kamarád, pak se ještě vrátil, tvrdil, že kamaráda mezitím okradli a nakonec z něj vylezlo, že potřebuje půjčit peníze, aby se dostal domů do Bratislavy. Potřetí mi volal domů, na číslo, které moc lidí neznalo, říkal, že má s sebou nějaké důkazy a také vzorky z nějaké velké akce, která by mě mohla zajímat. Dal jsem mu číslo na příslušné operační středisko a zároveň jsem je informoval. Později jsem se dozvěděl, že tam Slovák opravdu zavolal, že se jeho případu chytla federální policie a posléze i FBIS. Vyšetřovatelé, kteří mě pak navštívili, měli oči na stopkách: Slovák, který už byl mezitím ve vazbě, jim dával typy na nějakou chatu, kterou ale nebyl schopen z videozáznamu rozpoznat, hovořil o třech mrtvých a nakonec se ty mrtvoly začaly i nacházet… Podával jsem svědeckou výpověď, svědčil jsem i u procesu, ale nevím, jak to nakonec dopadlo. Slovák operoval před senátem s jakousi tajnou akcí vnitra, dokonce předložil předsedovi senátu jakýsi kódovaný záznam na čtverečkovém papíru, který nikdo nebyl schopen rozluštit. Ani on sám. Mě nikdo nic neprokázal – ostatně ani nebylo co – ale bylo to celé velmi nepříjemné a já si uvědomil, jak nebezpečné je podobná setkání podcenit. Přitom takových zmatených lidí za mnou chodilo na ministerstvo víc…

Máte dnes, s odstupem, pocit, že i jiné věci, které jste jako ministr dělal, jste měl dělat jinak? Já vzal tenkrát tu funkci jako solitér. Jako jediný člověk, na němž se byli všichni ochotni shodnout. VPN, křesťan, Slovák, nekomunista. Nijak jsem na ní nelpěl a nijak jsem z ní nezbohatl. Měl jsem Škodu 105 – a mám ji dodnes. Vzhledem k tomu, že jsem k této funkci ani nebyl nijak kvalifikován – pracoval jsem na akademii věd – musel jsem se od začátku řídit především intuicí. Kupodivu zjišťuji, že v zásadních věcech mě nezklamala.

Ani v takových, jako byla třeba aféra kolem zásahu na letišti v Mošnově? Ani na Mošnov jsem dodnes nezměnil názor. Mošnov byl koneckonc ů velkým poučením, že podobné akce potřebují lepší přípravu a že při nich není možná spolupráce policie s armádou. Vojácká rozhodnost – mám-li se vyjádřit jemně – tehdy sehrála velkou roli. Já osobně bych býval zasáhl raději o den později, ale po prověření všech informací.

Existovalo něco, co jste třeba tehdy – vázán svou funkcí – říci nemohl a dnes už můžete? Vždycky jsem se snažil říct všechno na rovinu. Pokud jsem přece jen něco nevyslovil naplno, nepřevažoval přitom slib mlčenlivosti vyplývající ze zákona, ale spíš politické vnímání.

Co konkrétně? Dodnes ve mě zůstal problém: ústavní slib vůči federální ústavě. Nedokázal jsem dostatečně vnímat důsledky ústavního slibu na rozpad Československa. Dodnes nemám jistotu, zda jsem neměl z pozice své funkce víc jednat proti snahám o rozpad federace…

Ale ten rozpad byl přece legální, ne? Byl výsledkem legálních voleb? Otázka je, zda je legalita totéž co legitimace… Myslíte tedy, že může existovat legální nelegimita nebo naopak nelegální legimita? Nemá smysl, abychom zabředávali do intelektuálských slovních hříček. Určité náznaky, související s rozpadem federace, se objevovaly už před volbami. ale neměly viditelné obrysy. Svou roli nesehrála ani generální prokuratura, ani ústavní soud, a proto se dnes zamýšlím nad tou otázkou, kdy má člověk jednat z vlastního rozhodnutí a kdy čekat na podněty…

Máte na mysli Slovenskou národní stranu? Nebo Matici slovenskou? Nebo Světový kongres Slováků a jeho působení z ciziny? Nechci to specifikovat. Dnes už to ani nemá cenu.

Myslíte, že ta nerozhodnost a určitá intelektuálská váhavost má zásluhu i na volebním neúspěchu vaší strany? VPN bylo velmi heterogenním hnutím, střetávalo se v něm množství různých názorů. Domnívám se, že jsme doplatili především na nedostatečnou jasnost v postojích a na neschopnost tyto postoje důsledně osvětlit veřejnosti. Lidé potřebují rozhodnost a tohle Mečiar dobře využil. Vždycky jasně formuluje: „toto je dobré, toto je zlé, toto je třeba!“ I když se mýlí, i když je nucen vzápětí tvrdit přesný opak, lidem tahle jistota imponuje.

Jak hodnotíte současný slovenský vývoj? Nevěřím, že dojde k nějakým katastrofám. Co mi nejvíc vadí, je všeobecná neúcta k právu. Dnes už si nejsem jist, že lidé tenkrát cinkali klíči pro rovnost před zákonem. Ta skutečnost, že někteří byli privilegovaní, se do nich za ta desetiletí zažrala příliš hluboko. S neúctou k právu pak souvisí i nezávaznost závazků. Uzavírají se smlouvy, které nic neznamenají, ba dokonce některé už přímo s úmyslem porušit je a zneužít. To už není jen problém politický a etický, to brání i vzniku normálně fungujícího trhu.

Jak chcete produkovat, nakupovat nebo prodávat, když nemáte jistotu, že ten druhý zaplatí nebo že dodá, co písemně slíbil? Proto je potřeba potrestat i zločiny, které by byly jinak promlčené. Aby se všem jasně ukázalo: tohle je zločin a tohle je zločinec. Nechystáte se napsat paměti? Paměti porevolučního ministra vnitra by mohly být zajímavé… Nechystám. Vedli jsme teď takové ranní hovory s Františkem Šebejem, bývalým poslancem FS, dokonce jsme si je nahrávali na magnetofon, ale to, co z toho vzniklo, směřuje do budoucna. Je to vlastně rozvedených deset základních tezí nové konzervativní strany.

Co obsahují? To bych musel citovat celý ten elaborát. Ale mluví se v nich například o tom, že jedinou studnicí poznání se svobodná univerzita, jedinou studnicí morálky a etiky tradiční rodina a nezávislá náboženská společenství věřících, jedinou studnicí prosperity volná tržní ekonomika a svobodné vlastnictví… prostě podobné věci.

Kdysi jste mi řekl, že jedno své životní období – léta mezi vaším osmnáctým a třiadvacátým rokem – považujete za jakýsi omyl. Že všechny ty věci, které jste tehdy dělal – kouřil marijánku, honil holky, flámoval po hospodách – vlastně zrazovaly vaše životní principy. Nebojíte se, že i to své ministrování budete jednou takhle brát? Já bych tak dramaticky nekomentoval ani to období mezi osmnácti a třiadvaceti. Byla to prostě doba, kdy jsem šel jinudy než předtím a potom. Ale byla asi nutná, abych poznal jinou stránku tohohle světa a získal zkušenosti. Zakouřil jsem si třeba marijánku – a poznal jsem, že mě to nezajímá, že tam není dál co zkoumat. Čím se to období liší od ostatních, byla určitá nevázanost. Nezávaznost vztahů, činů, nezávaznost života. Byl to život bez záměrů. To o době, kdy jsem byl ministrem, říci nemohu. Ta se odehrávala v rámci životních principů, k nimž jsem se dopracoval a podle nichž jsem se také řídil. Věděl jsem, že to, co dělám, má význam – a myslím si to dodnes.