JOSEF FORMÁNEK

Bing… bong… bing… bong… bing… Stejně pravidelně jako teď odskakoval od štvanické antuky žlutý tenisák, narůstaly každý den kulaté sumy na konto muže, který tu se svým synovcem míček honil po kurtu. Ten míček mohl být šťastný, neboť lítal po antuce, po níž šlapaly nohy špičkových tenistů, uhlobaronů, bankéřů, politiků, umělců, milionářů, miliardářů a jiných V. I. Páků. Ale asi tak happy nebyl, nebo byl jen unavený – prostě vletěl do sítě. Zasmál jsem se. „Čemu se smějete? Dejte si pozor, abyste nemusel ještě za ten rozhovor platit. V Americe je to totiž běžný… Jak se to vůbec bude jmenovat? „ Zasmál jsem se podruhé tak mohutně, až se pode mnou vysoká soudcovská židle zachvěla: „Pokrytec Čekan“. Jmenovaný miliardář se samolibě usmál, pomalu se sehnul pro zákeřný žlutý míček…

Nahodil si ho na raketu a silně odpálil. Proto jsem byl rád, když jsem mu tu smeč po čtrnácti dnech, které mne tu nechal čekat na rozhovor, mohl vrátit. Protože, když jste tak dlouho v jeho čekacím předpokoji, mluvíte s jeho lidmi, chodíte s ním na party, tenis, fotbal – musí vás během toho šíleného čekání na Čekana něco pichlavého určitě napadnout.

Dnes se ví, že jste majitelem fotbalového klubu Viktoria Žižkov, firem C+C Company, Intercom, zprivatizovaného Elektroodbytu, restaurací, masen, realit, vlastníkem 30 % ve stáji formuli 1 Larrousse – Lamborghini a vozítka Rolls-roysu. Ale málokdo ví, jak jste začínal. – Já jsem vlastně začal až venku. Tady v republice jsem začal chodit na průmyslovku, ale asi jsem si nevybral správnou školu. Byl jsem sám s maminkou a ta mi v tom moc pomoci nemohla. Takže po dvou letech studia jsem asi sedm měsíců dělal na uranových dolech v Příbrami a pak jsem šel na vojnu. Po ní ještě dva roky na dole, pak jsem si konečně dodělal střední školu a začal chodit na vysokou. Psychologii. To bylo roku osmdesát, kdy jsem odešel do západního Německa. Tam jsem začal od umývání záchodů a nádobí. Až po roce jsem se dostal k prodávání vysavačů, následně prodávání pojistek a pak už to šlo rychle. Ve čtyřiaosmdesátém jsem si založil vlastní firmu, a když jsem ji o čtyři roky později prodal, dělalo pro moji pojišťovnu I.O.M. čtyři a půl tisíce lidí.

Fungovala na klasickém principu? – Ne odspodu, ale odshora. Na principu nabalování sněhové koule. Skládáním koulí odshora vzniká pyramida, vy jste nahoře a máte příjem z každé nové koule a ta z dalších. Zaměstnanci to dělali za provizi. Když vám někdo udělá plot na zahrádce, taky mu za to něco dáte. To není žádná nová věc.

Takže to bylo na systému hry, která se u nás před časem jmenovala „letadlo“, „autobus“, či principu některých rakouských pojišťoven, okolo jejichž podivných praktik u nás se rozpoutala aféra? – To existovalo i v Německu, ale já to nikdy nehrál, protože to byly nesmysly. U mne si lidé koupili kapitálovou pojistku, kde si za prvé spořili peníze a za druhé, když se jim něco stalo, tak měli nárok na vyplácení pojistného. Ovšem musel jsem vyškolit prodavače, respektive vedoucí, kteří se v tom vyznali.

Takže ta pojišťovna byl onen velký úspěch? – Ano. Vydělal jsem spoustu peněz a přidal k tomu i bankovnictví, úvěry, hypotéky. Jenom v Rakousku jsem udělal kolem jedné miliardy šilinků obratu za rok.

Když jste ještě sám prodával vysavače po domech – bál jste se zaklepat? – Nebál, protože jsem člověk odvážný. Člověk se nesmí nechat odradit neúspěchem, když někam jde něco prodat a první zákazník mu řekne, že nechce. Ptal jsem se později prodavačů, kolik neúspěchů by je odradilo. Pak jsem se jich zeptal, kdo to byl Edison a kolik si myslí, že potřeboval pokusů, aby jeho žárovka svítila? Deset tisíc pokusů!

Navštívil byste neúspěšně 9 999 zákazníků? Nejdůležitější je přístup k práci. Dám vám příklad: Jedna italská obuvnická firma pošle dva prodavače do Afriky, aby tam prozkoumali trh. Za nějaký čas volá ten první: „Prosím vás, vemte mě zpátky. Já už tady nechci být. Je tu hrozné vedro, tady nikdo v boty na „zapaření“ nohou nepotřebuje. Ten druhý volá a říká: „Všechny boty ze všech skladů sem, potřebuju je všechny. Tady je takové vedro, že tady potřebuje boty kvůli rozžhavenému písku každý“. A ten to taky vymyslel. To je ten přístup.

Čím své spolupracovníky motivujete? Provizemi? – Nejen provizemi. Takovými příklady. Lidi jsou též schopni udělat daleko víc, když je dobrá atmosféra. Vzít je třeba na večeři, na fotbal, zeptat se jich, co rodina, manželka, děti. Hlavně je nechat vypovídat. Musíte je umět poslouchat. Vcítit se do jejich postavení, do jejich světa.

Podle čeho je vybíráte? – Nejdůležitější je opět jejich pří- stup. Ale pak je spousta průvodních vlastností, které člověk k tomu, aby uspěl, taky potřebuje. A jedině ti, kteří je mají všechny, – houževnatost, ctižádost – jedině ti dokážou nejvíc. Pak jsou lidi, kteří by věděli jak na to, ale zase jim některé z těchto vlastností chybí – nejsou vytrvalí, inteligentní, otevření, přímočaří a upřímní.

Je možné, že vás lidé v té firmě okrádají? Jde vůbec tak velký majetek uhlídat? – Samozřejmě, že to možné do haléře není. Třeba v restauraci nemůžu hlídat číšníka, jestli mi neukradne stovku nebo padesátku. Ale v zásadě ty velké peníze uhlídám.

Jak u vás probíhá normální pracovní den? – Obecně si sjednám schůzky podle potřeby. V pondělí si tu dělám pracovní porady se svými nejbližšími spolupracovníky, na začátku měsíce si uděláme nějakou strategii. Schůzky mi sjednává sekretářka. Někdy se mi také stane, že se dostanu do skluzu, takže na mě tady někdo čeká i hodinu. To není tím, že mi nejsou ti lidé sympatičtí, ale tím, že se něco stane. Nějaký malý zádrhel, který se snažím v klidu vyřešit. Zato impulsivní jsem na tenisovém kurtě, jak jste poznal. V podnik ání to možné není, člověk si všechno musí nejdříve prohovořit, promyslet a pak jednat. Dávat si schůzku s tímto miliardářem před dvanáctou nemá smysl. Do práce dochází nejdřív v půl jedné, ale už dobře naladěn, oblečen a hned od dveří říká sekretářce, co by potřeboval zařídit. Jak jsem se dověděl od sebevědomých, ale zároveň uctivých a loajálních zaměstnanců jeho firmy, nevystřelil si s čekáním jen ze mne. Nechal tu tak čekat např. režiséry a jiné osobnosti. Vratislav Čekan později za příčinu tohoto neuctivého jednání vyd ával svoji úctu k návštěvě, kvůli které nechal čekat tu následující: Prostě prý nemá tu sílu, aby hovor neurvale ukončil.

Umíte využívat svůj čas, kapacitu svého mozku? Nebo cítíte, že máte nějaké mezery? – Kdybych měl využít kapacitu svého mozku, tak bychom tu teď neseděli, protože já bych byl bůhvíkde a bůhvíco. Já ale s tím, co mám, co produkuju, jsem spokojený.

Kolik volného času máte? – Čas nemám. Potřeboval bych, aby měl týden deset dnů a den aby měl aspoň 48 hodin. Ale nejsem asi sám.

Nemáte někdy pocit, že jste svému úspěchu obětoval život? – Já obětoval práci půl života. Nestačil jsem si ani založit rodinu, i když jsem byl třikrát ženatý. Ale snad nejsem ještě tak starý, abych nemohl leccos dohnat. Snažil jsem se vždycky spojit užitečné s příjemným. Třeba jsem dělal semináře v hotelech s pěkným prostředím, jezdil jsem po světě. Mercedesy má nejen z poživačnosti a přepychu, ale i z požitku z jízdy na normálních městských komunikacích, kde ve velmi hustém provozu předjíždí a myškuje. Na mimoměstských silnicích jezdí už vůbec velkou rychlostí, ale s jistotou. Když jel na zápas Viktorky do Vlašimi, uvedl mi muž z jeho ochranky, že na dálnici měl co dělat, aby mu vůbec stačil.

Čím je pro vás sex? – Mám ty věci rád a rád je dělám, ale jednoduché to není. Když se člověk vrací domů někdy o půlnoci a úplně hotový, tak moc tu svou drahou polovičku zřejmě neobšťastní.

Je to pro vás akumulátor nebo povinnost? – Protože mám vedle sebe člověka, který to opravdu nějakým způsobem bere, protože ví, že ho mám rád, je to pro mne spíš ten akumulátor. Bývaly doby, kdy to pro mne byla povinnost. A byly i doby, že jsem na to neměl.

Co uděláte, když se to na vás všechno valí a je to na draka? – Je víc možností. Třeba uspořádám nějakou párty, kam pozvu přátele, nebo si otevřu láhev sám.

Co vás dokáže nejvíce rozčílit a naopak uklidnit? – Rozčílí mne hodně lidská hloupost. Ale i další věci, závist, nepochopení. Bylo to v Německu a je to i tady. Dokážu to rychle rozpoznat a snažím se s blbci nepřijít do styku. Do pohody mě hodí aktivní sport. Nebo jít na ryby, či do lesa s puškou, i když ani po ničem nestřílím, neboť je mi té zvěře líto.

Když jste třeba na rybách, na co myslíte? – No tak pět procent na ryby a „zbytek” zase na práci, což je nebezpečné. Jestli někdo říká, že dokáže u ryb zapomenout na všechno, tak je to lhář. Ale třeba u šachů, tam se odpoutám, protože musím neustále myslet na to, co se děje na šachovnici. Taky u tenisu nebo u fotbalu nemyslím na firmu.

Při zápasech Vratislav Čekan rád sleduje své mužstvo na hostitelských hřištích, přestože mu nadávají do komunistů a dámských přirození, je ledově chladný. Nevím, zda z pocitu bezpečí, když nad ním bdí muž z ochranky, který si na tyto zápasy zve dva nebo tři další kolegy, či snad proto, že ho fotbal ve své podstatě nudí, jak jsem ho ostatně podezříval. Po zápase je obvykle nad věcí a spíš zájemcům o rozhovor naslouchá, než aby mluvil.

O kolik jste v životě nejvíc přišel, kdy a v čem? – No nejvíc málem o člověka, ale o koho, to vám neřeknu. A co se týče peněz, tak to když jsem si koupil mercedesa, který se mi asi za čtyři měsíce znelíbil. Tak jsem ho prodal s prodělkem. Jednou jste řekl, že jste hodně lidem pomohl.

Jak konkrétně? – V Německu svým zaměstnancům řešit jejich problémy. A pak dalším lidem finančně.

Dal jste jim dar? – Dal jsem jim darem peníze… Jen tak? – Ano. Kvůli pocitu? – Ne. Byl to buď přítel, nebo kamarád. Dával jsem a dávat budu třeba žebrákům. I třeba na realizaci snů? – Na realizaci snů – to je složitější. Sem přijde někdo s nějakým nápadem, ale já se s tím musím umět ztotožnit nebo se v tom spolurealizovat.

Dovedete lidem pomoci obecně? – Radou. Ale lidi by si měli dát pozor na dávání dobrých rad. Dobrá rada je třeba dobře míněná, ale většina těch rad je špatná. Málokdo si dovede uvědomit, že radí tomu druhému za sebe, jak by on sám reagoval. Pak se stane, že někomu, kdo má problémy s manželkou, řeknete: Já bych jí rozbil pusu. Jenže ten druhý jí třeba zastřelí. Ta rada musí vyjít z každého člověka sama. Vy ho musíte jen tak uvolnit, aby na to přišel sám.

Kdo a proč se na vás obrací o pomoc? – Píše mi hodně lidí, různé věci, někdy až legrační, ale musel bych tady mít oddělení na odpovídání dopisů, abych na všechny odpověděl. Ale jsem člověk, který se nerad nechává zapírat, takže když mne pozvete na schůzku, snažím se vyhovět.

Přispíváte do některé z nadací? – Přispěl jsem na jedinou nadaci, na českou policii. Nadace by měli mít hlavu a patu a měly by sloužit nějakému opravdovému účelu. Ne jen něco založit, aby se o dotyčném psalo v novinách; ale když nadaci, tak musí fungovat desetiletí, nebo napořád.

Povídá se o vás, že toužíte po politice? – To je nesmysl. Já kdybych vstoupil do politiky, tak s aktivním a jasným programem, ne pucovat zadkem židličky. A co bych udělal jako první, by bylo posílit sociální jistoty. Víte, sice mám rok a půl založenou vlastní stranu, ale nic jsem s tím nepodnikl. Pražská liberální unie se jmenuje.

Jenom pražská? – Mne totiž teď zajímá vlastně jenom Praha. Je to vstupní brána do naší republiky a navíc si na ní mohu ověřit správnost svých případných prvních politických kroků, které by do budoucna mohly jít i mimo Prahu.

Proč byste chtěl jako bohatý člověk posílit zrovna sociální jistoty? – Já mám hodně vyvinuté sociální cítění. Proto že jsem dal z vlastní kapsy třeba tolik peněz na různé podpůrné akce. V tomhle státě, který zaznamenal velký převrat, je momentálně sociální cítění dost špatné. Ono se říká: Když někdo neumí plavat, hoď ho do vody, on se to naučí. To jsou hezké fráze, ale nepasují na každého. Většina těch lidí se nejspíš utopí.

To mě nejde dohromady s tím, jak jste nedávno prohlásil, že byste byl radikálnější než pan Klaus? – Já bych byl radikálnější v tom, co vám teď povídám. To znamená v posílení sociálních jistot. Plno politiků před svou kariérou hodně slíbí a nic… – Já jsem slíbil Viktorii Žižkov, že ji někam dotáhnu a i když to stálo strašný peníze, dotáhl jsem ji někam.

Neděláte to všechno proto, abyste si udělal reklamu? – Kdybych chtěl dělat reklamu svého jména, pozvu si několik novinářů, nechám si vylepit pár fotek a budu sponzorovat dvě nadace a budu slavnej.

Ale není to právě pro vás větší reklama říkat: Podívejte se lidi, já jsem udělal z ničeho něco? – Ale ano. To je jediná dobrá reklama, o kterou vždycky stojím. To nebudu tajit. Někde něco říct a taky to udělat.

Jak vidíte politiku u nás? – Uvnitř je potřeba, aby se stát stabilizoval a zametl před vlastním prahem. Pak bych kritizoval souseda. Protože nejdůležitější je, když máte spokojeného spolupracovníka, manželku. Až potom to k něčemu ve vaší práci vede a funguje to. Já bych chtěl mít spokojené občany, kterým se daří a mají sociální jistoty, kteří vědí, že po dnešku přijde zítřek a ten nebude černý, ale třeba lepší.

Šel byste okolo luxusního autosalónu a o třicet metrů dál by byla vývěska uprchlické stanice, prosící o příspěvek ve výši měsíční splátky vašeho oblíbeného auta – na co byste v té chvíli myslel? – No záleží na tom, jakým způsobem by tam ty lidi vypadali. Samozřejmě kdybych viděl, že jsou na tom zle, tak bych přispěl, nebo jim něco koupil. Už jsem to několikrát provedl. Dal jsem spoustu peněz na akce třeba slepým dětem. Kdybych to měl někam psát, tak by to byla řada, za kterou bych se určitě nemusel stydět. Ale hezčí je pocit, že ty peníze dát můžu a tu reklamu za to mít nemusím.

Můžete mi popsat svou představu Evropy asi za deset let? A Čech? – Čech. To je velice složité, protože žijeme v době, kdy je v trendu se chovat více destruktivn ě než konstruktivně. Státy se slučovaly, tedy – Německo určitě vědělo proč – zato my? Jugoslávie a třeba Sovětský svaz se rozdělujeme. Dneska má problémy i Belgie, Anglie a Španělsko. Vývoj v Evropě bude složitější. Asi bych se nespoléhal na Evropské společenství, ale víc sám na sebe. Jejich společná měnová politika se jim roztříštila, protože ve snaze sjednotit se, vyvstává více rozporů. Přijde doba, kdy se bude muset každý postarat sám o sebe. V naší republice se mnoho lidí bojí toho, že nás ovládne německý kapitál.

Sdílíte tento názor? – Kapitálu by mohlo být víc. My vlastního kapitálu moc nemáme a přitom ho potřebujeme. Cizí investor je všude na světě. Třeba i v Německu. A co? Půlka Frankfurtu například patří Japoncům. Zmínil jste se, že svoji aktivitu, až přijde čas, postupně přesunete do politiky.

Lze tomu rozumět tak, že se s vaším jménem setkáme třeba na prezidentské kandidátce? – Nevím, to přinese příští čas. Ale týkalo by se to politiky, na kterou bych osobně měl. Jestli to bude zrovna prezidentování, to musí posoudit jiní. Zatím mám ale ještě dost času pomýšlet na takovéhle funkce. Snažil bych se ale reprezentovat náš stát na úrovni, abych se nemusel stydět ani já, ani ten stát.

Myslíte, že lze vývoj doprava vrátit zpět? – Myslím, že v té podobě, v jaké tu už probíhal, už ne. Je možné, že by se vývoj mohl nahnout zase směrem doleva, ale jen díky nepřítomnosti sociáln ích jistot. Čehož by někdo opět jako v historii využil k pohybu falešným směrem.

Která zem na světě se vám nejvíce líbí a proč? – Asi Spojené státy. Je to nově vzniklý stát, není tam tolik předsudků. A rasismus? Ten máte všude. Demokracie tam je ve velmi pokročilém stádiu. Je tam směsice ras, národů a někdy se zdá, že ti míšenci se umějí lépe porvat se životem. Vždyť jsou přímočařejší než my, než stará Evropa. Proto nepotřebují tolik nařízení, direktiv a přesto tam je demokracie na vysokém stupni. Někdy to až přehánějí.

S jakým typem lidí si rozumíte? – Spíš s klidnějšími lidmi, inteligentními a zúženou komunikaci mám s hloupými lidmi, nem ám rád choleriky. Slučuje se morálka s velkým majetkem? – Jestliže jej člověk nabyl vlastní prací, tak ano.

Je lepší být pro nějakou situaci chudý? – Ne, je lepší být zdravý, hezký a bohatý, než nemocný, ošklivý a chudý. Když máte nemoc, která se dá operovat jen za dva milióny dolarů, tak je asi lepší být bohatý. No, ale když vás někde přepadne nebo vydírá banda zločinců, tak je nejspíš lepší být chudý.

Na fotbal jezdí svým mercedesem v úpravě cabrio, který koupil i své přítelkyni. Jak jsem zjistil, většina Čekanů (ve firmě dělají čtyři – takový rodinný podnik) jezdí těmito vozy v různých modifikacích, ještě tak maximálně použijí terénní vozítko Opel Frontera.

Co je pro vás svoboda? – I ona má určité mantinely, ale mít možnost dělat to, co chci, co se mi líbí, nebo říci, co chci říct.

Kdybyste se zítra dozvěděl, že jste HIV pozitivní nebo máte jinou smrtelnou nemoc, v čem byste měl pocit dluhu vůči ostatním? – Nejdřív bych se snažil nějakým způsobem z toho dostat. Prostě bojovat proti tomu. A aby ty věci, co tady po mě zůstanou byly nějakým způsobem zabezpečeny. Samozřejmě také moji blízcí.

Čím lze člověku nejvíce ublížit? – No, já nevím… Špatnou radou… Vzít dítě rodičům… Je moc způsobů. Komu jste vy v životě ublížil? – Pokud vím, tak nikomu. Nemáte žádný pocit viny? – Ne.

Jaký jste měl a jaký máte teď vztah ke svým rodičům? – Otce nemám, a k mamince velmi dobrý.

V čem je pro vás smysl života? – Chci mít rodinu, to mi chybí. Jsem jinak spokojený s tím, co mám a smysl života v ničem dalším nehledám. Mimo toho, co bych chtěl, aby tady po mně zůstalo. Nejhezčí zážitek? – Nevzpomínám si.

Chtěl jste být někým jiným, narodit se někde jinde? – Chtěl bych tím, čím jsem teď. Nebo (úsměv)…, kdybych se mohl znova narodit, byl bych rád zpěvákem. Jste popudlivý? – Ne.

Máte ochranku – máte se tedy proč o sebe bát? – Podívejte se, profíci stejně nakonec dostanou, koho budou chtít. To je spíš proti nějakým amatérským úchylům.

Jaký je pro vás jako pro psychologa rozdíl mezi sebevědomím a samolibostí? – Odvážnému štěstí přeje a drzého klepne přes prsty. Co čtete, kteří jsou vaši autoři? – Čtu cizí, ale i české autory. I když v dnešní době na čtení moc času nemám. Já číst knihy, abych v nich prožíval alespoň v duchu něco neskutečného nemusím. Já to žiji. Jsem jako hrdina těch knížek. Chtěl byste kousek života vrátit? – Já jdu pořád dopředu.

Za jakou osobu, věc, čas, pocity byste byl ochoten dát veškerý svůj majetek? – Za záchranu člena rodiny, maminky, sestry. Ale za každého bych ho nedal. Kvůli čemu byste riskoval svoji čest? – Za nic. Riskoval jsem ji, jen když jsem založil firmu, ale naštěstí jsem ji nikdy neztratil.

Kterou svou vlastnost považujete za nejhorší, a kterou za nejlepší? – To je těžké. Občas se dokážu rozčílit. Za nejlepší… Já jsem člověk z normálního prostředí a z normálního světa.

Na co jste myslel, když jste před deseti lety umýval záchody? – Je rozdíl chodit na vysokou školu a mluvit jazykem, být nějakým způsobem integrovaný ve spole čnosti, anebo ve fabrice umývat záchody a vědět, že tam chodí kálet různí gastarbeitři, kteří jsou v Německu na práci. Tak to po nich myjete a v hlavě se vám honí myšlenky, že jste maximálně to, co z těch záchodových mís omýváte. Jo, to byla, pane Formánek doba… No…, myslel jsem na to… vrátit se domů. To byla jediná myšlenka. A taky jsem se málem vrátil.

Proč jste se nevrátil? – Protože mě lidé přemluvili, abych se nevracel. Kdo? Bratr? – Ano, tomu se moc nechtělo. A ještě mě to rozmlouvalo pár přátel, u kterých jsem ze začátku byl. Díky bohu.

Kdyby ty záchody nebyly, byl byste dneska tím, čím jste? – No, to asi taky. Jste hrozně uzavřený, proč? – To už říkaly i moje manželky. Že se ke mně člověk těžko dostává. Nevím. Nějaká špatná zkušenost z mládí? – Nevím. Někdo vás v životě podrazil? – No, já… Hledám odpověď… Asi je to prostředím, určitá ochrana. Prostředím? Ochrana před tímto světem, v tomhle životě? – Hmm… Možná je to lepší, než se moc otvírat.

Kde se dají lépe vydělat peníze? Tady nebo v Německu? – Za určitých okolností asi tady, to je prostředím. Německý člověk má jinou morálku. Myslím si, že bychom se mohli od tohoto národa lecčemu přiučit. Neříkám, že ve všem. Ale třeba v houževnatosti.

Zdědil jste to i vy po svém otci, nebo jste spíš po matce Čech? – Můj otec nebyl Němec. Jeho matka byla sice německého původu, ale on a jeho táta byl Čech. Takže ho nemůžete považovat za Němce, když tam jenom za války studoval. Od obou jsem zdědil možná to pozitivní. Mimo svou práci se dokáže úžasně odreagovat a chovat se jako malé velké dítě, které paličatě a uraženě prosazuje, že umí hrát lépe šachy, neboť je hrál sportovně. Vyzvání k zápasu přijímá a dokonce nabízí možnost zvolení se předmětu sázky. Navrhuji, aby ten, kdo prohraje, musel říkat výherci „Velký vezíre”. Už se těším na jeho obrovské zklamání, že mu v životě nemůže vyjít všechno podle jeho představ a titul spolknu já…

Kdo může být úspěšný? Jakou roli v tom hraje psychologie, věk, škola, okolí, spolupracovníci a obor podnikání? – Sedmdesát pět procent všeho je psychologie, dvacet pět procent je znalost produktu. Čili člověk se musí umět prodat. To je nejdůležitější i v životě. Potom je důležité i samozřejmě okolí. Když nejsou podmínky, tak je těžké něco tvořit, vždyť to víte…

Na co myslíte teď? – Na to, že si půjdu lehnout. Myslíte přece teď?

No dejme tomu dnešní den, týden, měsíc? – No, myslím na obchody, na to, aby se dařilo. Na mužstvo, které má v neděli těžký zápas v Plzni. Myslím na spoustu věcí. Na to, jak si se svým synovcem zahraji tenis na Štvanici. Mám spoustu myšlenek. A na co skutečně myslíte teď? – Myslel jsem na to, jak vás nějak podvést. Jen tak, jestli na to přijdete. Rád podvádíte ze sportu? – Ano, to jo. Jesle dávám rád i ve fotbalu. Je to taková určitá škodolibost. Ale jen ze srandy. Je to takový doping. Člověk si tím uspokojí takové ty černé vášně, které v nitru každého určitě jsou. Byl jste mezi svými spolužáky oblíbený? – Já si myslím, že ano. No, nezkazil jsem žádnou srandu. Vůbec jsem byl ve škole živé dítě. Ale musel byste se zeptat asi jich. Dva sedí a pracují u mne v kanceláři.

O kolik jste se změnil proti školním rokům? – Já nevím. Člověk na sobě těžko pozoruje. Ale některé ženy, které mne viděly až teď, po dvaceti letech, tvrdily, že jsem se změnil. Jsem teď prý tvrdší, ne už žádný romantický melancholik. To je ten vývoj v Německu, kdy jsem se musel opravdu se životem porvat. Nebyla to žádná sranda. Naivní ideály se vytratily a zůstala tvrdá realita, aby člověk měl opravdu zítra co jíst. Mně se to díky bohu podařilo a měl jsem i trochu štěstí v životě, takže jsem se dostal tam, kde dneska jsem. No, cítím se ve své kůži dobře a jsem spokojený.

Můžete mi vylíčit rozdíl mezi ideály ve škole a ideály, které máte dnes? – Snil jsem dost o světě, proto jsem také do něj šel. Už jsem si hodně ideálů splnil. Mám sice určité ambice, přání, ale abych to nějak honil, to ne…

JOSEF FORMÁNEK
Bing… bong… bing… bong… bing… Stejně pravidelně jako teď odskakoval od štvanické antuky žlutý tenisák, narůstaly každý den kulaté sumy na konto muže, který tu se svým synovcem míček honil po kurtu. Ten míček mohl být šťastný, neboť lítal po antuce, po níž šlapaly nohy špičkových tenistů, uhlobaronů, bankéřů, politiků, umělců, milionářů, miliardářů a jiných V. I. Páků. Ale asi tak happy nebyl, nebo byl jen unavený – prostě vletěl do sítě. Zasmál jsem se. „Čemu se smějete? Dejte si pozor, abyste nemusel ještě za ten rozhovor platit. V Americe je to totiž běžný… Jak se to vůbec bude jmenovat? „ Zasmál jsem se podruhé tak mohutně, až se pode mnou vysoká soudcovská židle zachvěla: „Pokrytec Čekan“. Jmenovaný miliardář se samolibě usmál, pomalu se sehnul pro zákeřný žlutý míček…

Nahodil si ho na raketu a silně odpálil. Proto jsem byl rád, když jsem mu tu smeč po čtrnácti dnech, které mne tu nechal čekat na rozhovor, mohl vrátit. Protože, když jste tak dlouho v jeho čekacím předpokoji, mluvíte s jeho lidmi, chodíte s ním na party, tenis, fotbal – musí vás během toho šíleného čekání na Čekana něco pichlavého určitě napadnout.

Dnes se ví, že jste majitelem fotbalového klubu Viktoria Žižkov, firem C+C Company, Intercom, zprivatizovaného Elektroodbytu, restaurací, masen, realit, vlastníkem 30 % ve stáji formuli 1 Larrousse – Lamborghini a vozítka Rolls-roysu. Ale málokdo ví, jak jste začínal. – Já jsem vlastně začal až venku. Tady v republice jsem začal chodit na průmyslovku, ale asi jsem si nevybral správnou školu. Byl jsem sám s maminkou a ta mi v tom moc pomoci nemohla. Takže po dvou letech studia jsem asi sedm měsíců dělal na uranových dolech v Příbrami a pak jsem šel na vojnu. Po ní ještě dva roky na dole, pak jsem si konečně dodělal střední školu a začal chodit na vysokou. Psychologii. To bylo roku osmdesát, kdy jsem odešel do západního Německa. Tam jsem začal od umývání záchodů a nádobí. Až po roce jsem se dostal k prodávání vysavačů, následně prodávání pojistek a pak už to šlo rychle. Ve čtyřiaosmdesátém jsem si založil vlastní firmu, a když jsem ji o čtyři roky později prodal, dělalo pro moji pojišťovnu I.O.M. čtyři a půl tisíce lidí.

Fungovala na klasickém principu? – Ne odspodu, ale odshora. Na principu nabalování sněhové koule. Skládáním koulí odshora vzniká pyramida, vy jste nahoře a máte příjem z každé nové koule a ta z dalších. Zaměstnanci to dělali za provizi. Když vám někdo udělá plot na zahrádce, taky mu za to něco dáte. To není žádná nová věc.

Takže to bylo na systému hry, která se u nás před časem jmenovala „letadlo“, „autobus“, či principu některých rakouských pojišťoven, okolo jejichž podivných praktik u nás se rozpoutala aféra? – To existovalo i v Německu, ale já to nikdy nehrál, protože to byly nesmysly. U mne si lidé koupili kapitálovou pojistku, kde si za prvé spořili peníze a za druhé, když se jim něco stalo, tak měli nárok na vyplácení pojistného. Ovšem musel jsem vyškolit prodavače, respektive vedoucí, kteří se v tom vyznali.

Takže ta pojišťovna byl onen velký úspěch? – Ano. Vydělal jsem spoustu peněz a přidal k tomu i bankovnictví, úvěry, hypotéky. Jenom v Rakousku jsem udělal kolem jedné miliardy šilinků obratu za rok.

Když jste ještě sám prodával vysavače po domech – bál jste se zaklepat? – Nebál, protože jsem člověk odvážný. Člověk se nesmí nechat odradit neúspěchem, když někam jde něco prodat a první zákazník mu řekne, že nechce. Ptal jsem se později prodavačů, kolik neúspěchů by je odradilo. Pak jsem se jich zeptal, kdo to byl Edison a kolik si myslí, že potřeboval pokusů, aby jeho žárovka svítila? Deset tisíc pokusů!

Navštívil byste neúspěšně 9 999 zákazníků? Nejdůležitější je přístup k práci. Dám vám příklad: Jedna italská obuvnická firma pošle dva prodavače do Afriky, aby tam prozkoumali trh. Za nějaký čas volá ten první: „Prosím vás, vemte mě zpátky. Já už tady nechci být. Je tu hrozné vedro, tady nikdo v boty na „zapaření“ nohou nepotřebuje. Ten druhý volá a říká: „Všechny boty ze všech skladů sem, potřebuju je všechny. Tady je takové vedro, že tady potřebuje boty kvůli rozžhavenému písku každý“. A ten to taky vymyslel. To je ten přístup.

Čím své spolupracovníky motivujete? Provizemi? – Nejen provizemi. Takovými příklady. Lidi jsou též schopni udělat daleko víc, když je dobrá atmosféra. Vzít je třeba na večeři, na fotbal, zeptat se jich, co rodina, manželka, děti. Hlavně je nechat vypovídat. Musíte je umět poslouchat. Vcítit se do jejich postavení, do jejich světa.

Podle čeho je vybíráte? – Nejdůležitější je opět jejich pří- stup. Ale pak je spousta průvodních vlastností, které člověk k tomu, aby uspěl, taky potřebuje. A jedině ti, kteří je mají všechny, – houževnatost, ctižádost – jedině ti dokážou nejvíc. Pak jsou lidi, kteří by věděli jak na to, ale zase jim některé z těchto vlastností chybí – nejsou vytrvalí, inteligentní, otevření, přímočaří a upřímní.

Je možné, že vás lidé v té firmě okrádají? Jde vůbec tak velký majetek uhlídat? – Samozřejmě, že to možné do haléře není. Třeba v restauraci nemůžu hlídat číšníka, jestli mi neukradne stovku nebo padesátku. Ale v zásadě ty velké peníze uhlídám.

Jak u vás probíhá normální pracovní den? – Obecně si sjednám schůzky podle potřeby. V pondělí si tu dělám pracovní porady se svými nejbližšími spolupracovníky, na začátku měsíce si uděláme nějakou strategii. Schůzky mi sjednává sekretářka. Někdy se mi také stane, že se dostanu do skluzu, takže na mě tady někdo čeká i hodinu. To není tím, že mi nejsou ti lidé sympatičtí, ale tím, že se něco stane. Nějaký malý zádrhel, který se snažím v klidu vyřešit. Zato impulsivní jsem na tenisovém kurtě, jak jste poznal. V podnik ání to možné není, člověk si všechno musí nejdříve prohovořit, promyslet a pak jednat. Dávat si schůzku s tímto miliardářem před dvanáctou nemá smysl. Do práce dochází nejdřív v půl jedné, ale už dobře naladěn, oblečen a hned od dveří říká sekretářce, co by potřeboval zařídit. Jak jsem se dověděl od sebevědomých, ale zároveň uctivých a loajálních zaměstnanců jeho firmy, nevystřelil si s čekáním jen ze mne. Nechal tu tak čekat např. režiséry a jiné osobnosti. Vratislav Čekan později za příčinu tohoto neuctivého jednání vyd ával svoji úctu k návštěvě, kvůli které nechal čekat tu následující: Prostě prý nemá tu sílu, aby hovor neurvale ukončil.

Umíte využívat svůj čas, kapacitu svého mozku? Nebo cítíte, že máte nějaké mezery? – Kdybych měl využít kapacitu svého mozku, tak bychom tu teď neseděli, protože já bych byl bůhvíkde a bůhvíco. Já ale s tím, co mám, co produkuju, jsem spokojený.

Kolik volného času máte? – Čas nemám. Potřeboval bych, aby měl týden deset dnů a den aby měl aspoň 48 hodin. Ale nejsem asi sám.

Nemáte někdy pocit, že jste svému úspěchu obětoval život? – Já obětoval práci půl života. Nestačil jsem si ani založit rodinu, i když jsem byl třikrát ženatý. Ale snad nejsem ještě tak starý, abych nemohl leccos dohnat. Snažil jsem se vždycky spojit užitečné s příjemným. Třeba jsem dělal semináře v hotelech s pěkným prostředím, jezdil jsem po světě. Mercedesy má nejen z poživačnosti a přepychu, ale i z požitku z jízdy na normálních městských komunikacích, kde ve velmi hustém provozu předjíždí a myškuje. Na mimoměstských silnicích jezdí už vůbec velkou rychlostí, ale s jistotou. Když jel na zápas Viktorky do Vlašimi, uvedl mi muž z jeho ochranky, že na dálnici měl co dělat, aby mu vůbec stačil.

Čím je pro vás sex? – Mám ty věci rád a rád je dělám, ale jednoduché to není. Když se člověk vrací domů někdy o půlnoci a úplně hotový, tak moc tu svou drahou polovičku zřejmě neobšťastní.

Je to pro vás akumulátor nebo povinnost? – Protože mám vedle sebe člověka, který to opravdu nějakým způsobem bere, protože ví, že ho mám rád, je to pro mne spíš ten akumulátor. Bývaly doby, kdy to pro mne byla povinnost. A byly i doby, že jsem na to neměl.

Co uděláte, když se to na vás všechno valí a je to na draka? – Je víc možností. Třeba uspořádám nějakou párty, kam pozvu přátele, nebo si otevřu láhev sám.

Co vás dokáže nejvíce rozčílit a naopak uklidnit? – Rozčílí mne hodně lidská hloupost. Ale i další věci, závist, nepochopení. Bylo to v Německu a je to i tady. Dokážu to rychle rozpoznat a snažím se s blbci nepřijít do styku. Do pohody mě hodí aktivní sport. Nebo jít na ryby, či do lesa s puškou, i když ani po ničem nestřílím, neboť je mi té zvěře líto.

Když jste třeba na rybách, na co myslíte? – No tak pět procent na ryby a „zbytek” zase na práci, což je nebezpečné. Jestli někdo říká, že dokáže u ryb zapomenout na všechno, tak je to lhář. Ale třeba u šachů, tam se odpoutám, protože musím neustále myslet na to, co se děje na šachovnici. Taky u tenisu nebo u fotbalu nemyslím na firmu.

Při zápasech Vratislav Čekan rád sleduje své mužstvo na hostitelských hřištích, přestože mu nadávají do komunistů a dámských přirození, je ledově chladný. Nevím, zda z pocitu bezpečí, když nad ním bdí muž z ochranky, který si na tyto zápasy zve dva nebo tři další kolegy, či snad proto, že ho fotbal ve své podstatě nudí, jak jsem ho ostatně podezříval. Po zápase je obvykle nad věcí a spíš zájemcům o rozhovor naslouchá, než aby mluvil.

O kolik jste v životě nejvíc přišel, kdy a v čem? – No nejvíc málem o člověka, ale o koho, to vám neřeknu. A co se týče peněz, tak to když jsem si koupil mercedesa, který se mi asi za čtyři měsíce znelíbil. Tak jsem ho prodal s prodělkem. Jednou jste řekl, že jste hodně lidem pomohl.

Jak konkrétně? – V Německu svým zaměstnancům řešit jejich problémy. A pak dalším lidem finančně.

Dal jste jim dar? – Dal jsem jim darem peníze… Jen tak? – Ano. Kvůli pocitu? – Ne. Byl to buď přítel, nebo kamarád. Dával jsem a dávat budu třeba žebrákům. I třeba na realizaci snů? – Na realizaci snů – to je složitější. Sem přijde někdo s nějakým nápadem, ale já se s tím musím umět ztotožnit nebo se v tom spolurealizovat.

Dovedete lidem pomoci obecně? – Radou. Ale lidi by si měli dát pozor na dávání dobrých rad. Dobrá rada je třeba dobře míněná, ale většina těch rad je špatná. Málokdo si dovede uvědomit, že radí tomu druhému za sebe, jak by on sám reagoval. Pak se stane, že někomu, kdo má problémy s manželkou, řeknete: Já bych jí rozbil pusu. Jenže ten druhý jí třeba zastřelí. Ta rada musí vyjít z každého člověka sama. Vy ho musíte jen tak uvolnit, aby na to přišel sám.

Kdo a proč se na vás obrací o pomoc? – Píše mi hodně lidí, různé věci, někdy až legrační, ale musel bych tady mít oddělení na odpovídání dopisů, abych na všechny odpověděl. Ale jsem člověk, který se nerad nechává zapírat, takže když mne pozvete na schůzku, snažím se vyhovět.

Přispíváte do některé z nadací? – Přispěl jsem na jedinou nadaci, na českou policii. Nadace by měli mít hlavu a patu a měly by sloužit nějakému opravdovému účelu. Ne jen něco založit, aby se o dotyčném psalo v novinách; ale když nadaci, tak musí fungovat desetiletí, nebo napořád.

Povídá se o vás, že toužíte po politice? – To je nesmysl. Já kdybych vstoupil do politiky, tak s aktivním a jasným programem, ne pucovat zadkem židličky. A co bych udělal jako první, by bylo posílit sociální jistoty. Víte, sice mám rok a půl založenou vlastní stranu, ale nic jsem s tím nepodnikl. Pražská liberální unie se jmenuje.

Jenom pražská? – Mne totiž teď zajímá vlastně jenom Praha. Je to vstupní brána do naší republiky a navíc si na ní mohu ověřit správnost svých případných prvních politických kroků, které by do budoucna mohly jít i mimo Prahu.

Proč byste chtěl jako bohatý člověk posílit zrovna sociální jistoty? – Já mám hodně vyvinuté sociální cítění. Proto že jsem dal z vlastní kapsy třeba tolik peněz na různé podpůrné akce. V tomhle státě, který zaznamenal velký převrat, je momentálně sociální cítění dost špatné. Ono se říká: Když někdo neumí plavat, hoď ho do vody, on se to naučí. To jsou hezké fráze, ale nepasují na každého. Většina těch lidí se nejspíš utopí.

To mě nejde dohromady s tím, jak jste nedávno prohlásil, že byste byl radikálnější než pan Klaus? – Já bych byl radikálnější v tom, co vám teď povídám. To znamená v posílení sociálních jistot. Plno politiků před svou kariérou hodně slíbí a nic… – Já jsem slíbil Viktorii Žižkov, že ji někam dotáhnu a i když to stálo strašný peníze, dotáhl jsem ji někam.

Neděláte to všechno proto, abyste si udělal reklamu? – Kdybych chtěl dělat reklamu svého jména, pozvu si několik novinářů, nechám si vylepit pár fotek a budu sponzorovat dvě nadace a budu slavnej.

Ale není to právě pro vás větší reklama říkat: Podívejte se lidi, já jsem udělal z ničeho něco? – Ale ano. To je jediná dobrá reklama, o kterou vždycky stojím. To nebudu tajit. Někde něco říct a taky to udělat.

Jak vidíte politiku u nás? – Uvnitř je potřeba, aby se stát stabilizoval a zametl před vlastním prahem. Pak bych kritizoval souseda. Protože nejdůležitější je, když máte spokojeného spolupracovníka, manželku. Až potom to k něčemu ve vaší práci vede a funguje to. Já bych chtěl mít spokojené občany, kterým se daří a mají sociální jistoty, kteří vědí, že po dnešku přijde zítřek a ten nebude černý, ale třeba lepší.

Šel byste okolo luxusního autosalónu a o třicet metrů dál by byla vývěska uprchlické stanice, prosící o příspěvek ve výši měsíční splátky vašeho oblíbeného auta – na co byste v té chvíli myslel? – No záleží na tom, jakým způsobem by tam ty lidi vypadali. Samozřejmě kdybych viděl, že jsou na tom zle, tak bych přispěl, nebo jim něco koupil. Už jsem to několikrát provedl. Dal jsem spoustu peněz na akce třeba slepým dětem. Kdybych to měl někam psát, tak by to byla řada, za kterou bych se určitě nemusel stydět. Ale hezčí je pocit, že ty peníze dát můžu a tu reklamu za to mít nemusím.

Můžete mi popsat svou představu Evropy asi za deset let? A Čech? – Čech. To je velice složité, protože žijeme v době, kdy je v trendu se chovat více destruktivn ě než konstruktivně. Státy se slučovaly, tedy – Německo určitě vědělo proč – zato my? Jugoslávie a třeba Sovětský svaz se rozdělujeme. Dneska má problémy i Belgie, Anglie a Španělsko. Vývoj v Evropě bude složitější. Asi bych se nespoléhal na Evropské společenství, ale víc sám na sebe. Jejich společná měnová politika se jim roztříštila, protože ve snaze sjednotit se, vyvstává více rozporů. Přijde doba, kdy se bude muset každý postarat sám o sebe. V naší republice se mnoho lidí bojí toho, že nás ovládne německý kapitál.

Sdílíte tento názor? – Kapitálu by mohlo být víc. My vlastního kapitálu moc nemáme a přitom ho potřebujeme. Cizí investor je všude na světě. Třeba i v Německu. A co? Půlka Frankfurtu například patří Japoncům. Zmínil jste se, že svoji aktivitu, až přijde čas, postupně přesunete do politiky.

Lze tomu rozumět tak, že se s vaším jménem setkáme třeba na prezidentské kandidátce? – Nevím, to přinese příští čas. Ale týkalo by se to politiky, na kterou bych osobně měl. Jestli to bude zrovna prezidentování, to musí posoudit jiní. Zatím mám ale ještě dost času pomýšlet na takovéhle funkce. Snažil bych se ale reprezentovat náš stát na úrovni, abych se nemusel stydět ani já, ani ten stát.

Myslíte, že lze vývoj doprava vrátit zpět? – Myslím, že v té podobě, v jaké tu už probíhal, už ne. Je možné, že by se vývoj mohl nahnout zase směrem doleva, ale jen díky nepřítomnosti sociáln ích jistot. Čehož by někdo opět jako v historii využil k pohybu falešným směrem.

Která zem na světě se vám nejvíce líbí a proč? – Asi Spojené státy. Je to nově vzniklý stát, není tam tolik předsudků. A rasismus? Ten máte všude. Demokracie tam je ve velmi pokročilém stádiu. Je tam směsice ras, národů a někdy se zdá, že ti míšenci se umějí lépe porvat se životem. Vždyť jsou přímočařejší než my, než stará Evropa. Proto nepotřebují tolik nařízení, direktiv a přesto tam je demokracie na vysokém stupni. Někdy to až přehánějí.

S jakým typem lidí si rozumíte? – Spíš s klidnějšími lidmi, inteligentními a zúženou komunikaci mám s hloupými lidmi, nem ám rád choleriky. Slučuje se morálka s velkým majetkem? – Jestliže jej člověk nabyl vlastní prací, tak ano.

Je lepší být pro nějakou situaci chudý? – Ne, je lepší být zdravý, hezký a bohatý, než nemocný, ošklivý a chudý. Když máte nemoc, která se dá operovat jen za dva milióny dolarů, tak je asi lepší být bohatý. No, ale když vás někde přepadne nebo vydírá banda zločinců, tak je nejspíš lepší být chudý.

Na fotbal jezdí svým mercedesem v úpravě cabrio, který koupil i své přítelkyni. Jak jsem zjistil, většina Čekanů (ve firmě dělají čtyři – takový rodinný podnik) jezdí těmito vozy v různých modifikacích, ještě tak maximálně použijí terénní vozítko Opel Frontera.

Co je pro vás svoboda? – I ona má určité mantinely, ale mít možnost dělat to, co chci, co se mi líbí, nebo říci, co chci říct.

Kdybyste se zítra dozvěděl, že jste HIV pozitivní nebo máte jinou smrtelnou nemoc, v čem byste měl pocit dluhu vůči ostatním? – Nejdřív bych se snažil nějakým způsobem z toho dostat. Prostě bojovat proti tomu. A aby ty věci, co tady po mě zůstanou byly nějakým způsobem zabezpečeny. Samozřejmě také moji blízcí.

Čím lze člověku nejvíce ublížit? – No, já nevím… Špatnou radou… Vzít dítě rodičům… Je moc způsobů. Komu jste vy v životě ublížil? – Pokud vím, tak nikomu. Nemáte žádný pocit viny? – Ne.

Jaký jste měl a jaký máte teď vztah ke svým rodičům? – Otce nemám, a k mamince velmi dobrý.

V čem je pro vás smysl života? – Chci mít rodinu, to mi chybí. Jsem jinak spokojený s tím, co mám a smysl života v ničem dalším nehledám. Mimo toho, co bych chtěl, aby tady po mně zůstalo. Nejhezčí zážitek? – Nevzpomínám si.

Chtěl jste být někým jiným, narodit se někde jinde? – Chtěl bych tím, čím jsem teď. Nebo (úsměv)…, kdybych se mohl znova narodit, byl bych rád zpěvákem. Jste popudlivý? – Ne.

Máte ochranku – máte se tedy proč o sebe bát? – Podívejte se, profíci stejně nakonec dostanou, koho budou chtít. To je spíš proti nějakým amatérským úchylům.

Jaký je pro vás jako pro psychologa rozdíl mezi sebevědomím a samolibostí? – Odvážnému štěstí přeje a drzého klepne přes prsty. Co čtete, kteří jsou vaši autoři? – Čtu cizí, ale i české autory. I když v dnešní době na čtení moc času nemám. Já číst knihy, abych v nich prožíval alespoň v duchu něco neskutečného nemusím. Já to žiji. Jsem jako hrdina těch knížek. Chtěl byste kousek života vrátit? – Já jdu pořád dopředu.

Za jakou osobu, věc, čas, pocity byste byl ochoten dát veškerý svůj majetek? – Za záchranu člena rodiny, maminky, sestry. Ale za každého bych ho nedal. Kvůli čemu byste riskoval svoji čest? – Za nic. Riskoval jsem ji, jen když jsem založil firmu, ale naštěstí jsem ji nikdy neztratil.

Kterou svou vlastnost považujete za nejhorší, a kterou za nejlepší? – To je těžké. Občas se dokážu rozčílit. Za nejlepší… Já jsem člověk z normálního prostředí a z normálního světa.

Na co jste myslel, když jste před deseti lety umýval záchody? – Je rozdíl chodit na vysokou školu a mluvit jazykem, být nějakým způsobem integrovaný ve spole čnosti, anebo ve fabrice umývat záchody a vědět, že tam chodí kálet různí gastarbeitři, kteří jsou v Německu na práci. Tak to po nich myjete a v hlavě se vám honí myšlenky, že jste maximálně to, co z těch záchodových mís omýváte. Jo, to byla, pane Formánek doba… No…, myslel jsem na to… vrátit se domů. To byla jediná myšlenka. A taky jsem se málem vrátil.

Proč jste se nevrátil? – Protože mě lidé přemluvili, abych se nevracel. Kdo? Bratr? – Ano, tomu se moc nechtělo. A ještě mě to rozmlouvalo pár přátel, u kterých jsem ze začátku byl. Díky bohu.

Kdyby ty záchody nebyly, byl byste dneska tím, čím jste? – No, to asi taky. Jste hrozně uzavřený, proč? – To už říkaly i moje manželky. Že se ke mně člověk těžko dostává. Nevím. Nějaká špatná zkušenost z mládí? – Nevím. Někdo vás v životě podrazil? – No, já… Hledám odpověď… Asi je to prostředím, určitá ochrana. Prostředím? Ochrana před tímto světem, v tomhle životě? – Hmm… Možná je to lepší, než se moc otvírat.

Kde se dají lépe vydělat peníze? Tady nebo v Německu? – Za určitých okolností asi tady, to je prostředím. Německý člověk má jinou morálku. Myslím si, že bychom se mohli od tohoto národa lecčemu přiučit. Neříkám, že ve všem. Ale třeba v houževnatosti.

Zdědil jste to i vy po svém otci, nebo jste spíš po matce Čech? – Můj otec nebyl Němec. Jeho matka byla sice německého původu, ale on a jeho táta byl Čech. Takže ho nemůžete považovat za Němce, když tam jenom za války studoval. Od obou jsem zdědil možná to pozitivní. Mimo svou práci se dokáže úžasně odreagovat a chovat se jako malé velké dítě, které paličatě a uraženě prosazuje, že umí hrát lépe šachy, neboť je hrál sportovně. Vyzvání k zápasu přijímá a dokonce nabízí možnost zvolení se předmětu sázky. Navrhuji, aby ten, kdo prohraje, musel říkat výherci „Velký vezíre”. Už se těším na jeho obrovské zklamání, že mu v životě nemůže vyjít všechno podle jeho představ a titul spolknu já…

Kdo může být úspěšný? Jakou roli v tom hraje psychologie, věk, škola, okolí, spolupracovníci a obor podnikání? – Sedmdesát pět procent všeho je psychologie, dvacet pět procent je znalost produktu. Čili člověk se musí umět prodat. To je nejdůležitější i v životě. Potom je důležité i samozřejmě okolí. Když nejsou podmínky, tak je těžké něco tvořit, vždyť to víte…

Na co myslíte teď? – Na to, že si půjdu lehnout. Myslíte přece teď?

No dejme tomu dnešní den, týden, měsíc? – No, myslím na obchody, na to, aby se dařilo. Na mužstvo, které má v neděli těžký zápas v Plzni. Myslím na spoustu věcí. Na to, jak si se svým synovcem zahraji tenis na Štvanici. Mám spoustu myšlenek. A na co skutečně myslíte teď? – Myslel jsem na to, jak vás nějak podvést. Jen tak, jestli na to přijdete. Rád podvádíte ze sportu? – Ano, to jo. Jesle dávám rád i ve fotbalu. Je to taková určitá škodolibost. Ale jen ze srandy. Je to takový doping. Člověk si tím uspokojí takové ty černé vášně, které v nitru každého určitě jsou. Byl jste mezi svými spolužáky oblíbený? – Já si myslím, že ano. No, nezkazil jsem žádnou srandu. Vůbec jsem byl ve škole živé dítě. Ale musel byste se zeptat asi jich. Dva sedí a pracují u mne v kanceláři.

O kolik jste se změnil proti školním rokům? – Já nevím. Člověk na sobě těžko pozoruje. Ale některé ženy, které mne viděly až teď, po dvaceti letech, tvrdily, že jsem se změnil. Jsem teď prý tvrdší, ne už žádný romantický melancholik. To je ten vývoj v Německu, kdy jsem se musel opravdu se životem porvat. Nebyla to žádná sranda. Naivní ideály se vytratily a zůstala tvrdá realita, aby člověk měl opravdu zítra co jíst. Mně se to díky bohu podařilo a měl jsem i trochu štěstí v životě, takže jsem se dostal tam, kde dneska jsem. No, cítím se ve své kůži dobře a jsem spokojený.

Můžete mi vylíčit rozdíl mezi ideály ve škole a ideály, které máte dnes? – Snil jsem dost o světě, proto jsem také do něj šel. Už jsem si hodně ideálů splnil. Mám sice určité ambice, přání, ale abych to nějak honil, to ne…

JOSEF KLÍMA

Jaro roku 1990 byla bezpochyby nejopojnější doba, jaká může novináře potkat. Svěrací kazajka médií definitivně odpadla a nová košilka trhu z přemíry informací ještě nebyla ani střižena. Víry, které hnuly společností, vyhrnuly na povrch tolik léta utajených příběhů a tajemství, že když jsem to o pár měsíců později líčil ve floridských novinách, kde jsem byl na praxi, americkým kolegům, bledli závistí. Řada z nich čekala celý den, až někde bouchne plyn nebo nastane nějaká slušná automobilová srážka, aby měli o čem psát. V té době jsem i začal zpovídat bývalé příslušníky mysteri ózní organizace zvané StB. Tvrdili, že patřili k těm slušnějším – a přestože jsem jim tehdy příliš nedůvěřoval a řadu informací jsem ani nepublikoval v obavě, nekrmí-li mě dezinformacemi – dnes to vypadá, že v zásadě měli pravdu. Krom některých metod, dnes už chronicky známých jsem zjistil i zajímavou věc: že někdy v polovině 80. let dostali zcela zvláštní úkol – pátrat po nacistických pokladech. Respektive po pokladech, které nacisti ukryli v posledních týdnech války, aby nepadly do rukou rychle postupujících spojenců a aby zároveň bylo možné později, – kdyby to politické změny dovolili – znovu vyzvednout. Znělo to tehdy trochu jako pohádka: ještě se neobjevil žádný záhadný Gaensel, který rozhazuje miliony, aby se dostal ke štechovickému tajemství, ještě nikdo nevěděl o žádném urputném Mužíkovi, který krtkuje středními Čechami, aby dosáhl téhož. Nacistické poklady – to tehdy znělo asi jako … asi jako Golem…

Neuvěřitelné bylo, že jak jsem s bývalými příslušníky démonizované instituce hovořil víc a víc, dostával ten Golem konkrétnější a konkrétnější obrysy. Už to nebyla žádná báchorka, založená na nějakém individuálním teoretickém svědectví; nýbrž fakty podložená záležitost. Komunistické ministerstvo vnitra totiž dostalo někdy v první polovině osmdesátých let přísně tajné informace od východoněmecké sestřičky Stasi, že na území středních Čech – by se mohly nějaké nacistické poklady opravdu nacházet. „Nejspíš to vydolovali z nějakýho starýho nácka,” říkali lakonicky mí informátoři a hovořili poměrně přesně o jak émsi seznamu kódovaných lokalit, které nacisté vybrali a připravili ještě dávno před koncem války právě pro podobné účely. Část z tohoto seznamu se podařilo dekódovat a na vybraných místech nalezli tehdejší vnitráci opravdu známky toho, že by tu cosi mohlo být ukryto. Například téměř zarostlé značky na stromech, jež přežily nejméně tři režimy. Nebo vyprávění pamětníků o tom, co se tu za války – a především na jejím konci – dělo. Nebo historické materiály, ať už hrubé mapy starých důlních děl ještě z dob krále Klacka nebo fragmenty „jízdního řádu” speciálního vlaku, který údajně dopravoval z Ruska přes Polsko zcela speciální náklad: údajně proslulou „jantarovou komnatu”. Když si člověk dal dohromady tyhle informace s postupem spojenců v konci války (z východu i ze západu) vypadalo to sice stále ještě fantasticky, ale nijak zvlášť neuvěřitelně. Kdyby někdo, kdo nezadržitelně prohrává válku, chtěl někde něco cenného schovat, zbývaly mu opravdu vlastně jen střední Čechy. Respektive jejich jižní část na Voticku a Benešovsku. Průzkumné práce tehdy v polovině osmdesátých let se dostaly dokonce až do praktického (můžeme klidně říct manuálního), stadia.

Jistý východočeský klášter a dalších pár lokalit ve středních Čechách začali navštěvovat pozoruhodní muži s neméně pozoruhodnou výbavou – geofyzikální aparatury, minohledačky, sbíječky – šťárali, vrtali, kopali a čmuchali, zčásti skrytě, zčásti veřejně, protože tenkrát si mohli dovolit skoro všechno. V onom východočeském klášteře se dokonce prokopali kamsi do skryté místnosti, kde našli hromadu starých kostí a při dalších hledačských pracích je málem zavalila rychle přibývající voda (pravděpodobně z nedalekého rybníka, který nápadně rychle poklesl). Co na nich bylo bizardní: s jakou samozřejmostí zkombinovali tito ochránci režimu, založeného na tzv. vědeckém světovém názoru, metodiku vědeckou s metodikou naprosto metafyzickou, by tehdy přímo kacířskou – s citlivostí senzibilů. „Zpočátku jsme těm jejich virgulím a kyvadýlkům moc nevěřili,” vyprávěli mi. „Ale pak nám pomohli najít dvě staré šlechtické rakve, zazděné v kryptě jednoho kostela, a jeden z nich dokonce dokázal nalézt zlatý prstýnek, který náš kolega úmyslně schoval v lese do ohromné hromady nařezaného dřeva. Mimochodem – schoval ho tak pečlivě, že kdyby mu ho senzibil s virgulí nenašel, nejspíš by tam ten prstýnek byl dodnes.” Byla to práce těžká, dobrodružná a bezpochyby i záslužná (možná nejzáslužnější, kterou kdy tato instituce od padesátých let provozovala), ale bohužel bez větších výsledků. Dokonce i ty vzácné staré rakve, které nalezli, způsobily víc problémů než prospěchu; celé dny a noci hlídali kryptu, do níž se prokopali, aby někdo vzácné památky neukradl, týdny čekali, až se na patřičných místech rozhodne, co s nálezem – a nakonec dostali rozkaz kryptu zase tajně zazdít… Podobně to nakonec dopadlo i s hledáním na ostatních místech. Vyměnil se ministr vnitra, přišel pokyn šetřit jak se dá – a projekt byl zrušen. Přestože hledači argumentovali, že už jsou na správné stopě, že stačí pokračovat v průzkumu možná ještě pár týdnů a první nález se dostaví…

Když dnes čtu o nových formách duševní závislosti, podobných drogové, o nezdrženlivých hráčích, kteří propadli hracím automatům a o workaholicích, kteří se upracovali k padnutí, uvědomuji si, že i tihle muži, aniž by to sami postřehli, propadli časem nutkavé vášni, které už se pravděpodobně nikdy nezbaví. Stejně jako naduživače hracích automatů fascinuje rachotivý vodopád mincí, jejich sebekontrolu naprosto paralyzovala představa zaprášených beden s třpytivým obsahem, čekajících ve tmě kdesi velmi blízko pod jejich nohama. Na rozdíl od profesí, které dosahují cíle postupnými – a dobře viditelnými – kroky, je dřina zlatokopa či hledače opálů víc hrou než prací, protože ke skoku mezi nulou a cílem může dojít v podstatě kdykoli. Třeba hned dnes. Nebo až zítra. Nebo taky nikdy…. ale to si opravdoví hledači poklad ů nepřipouštějí… Jen proto mohli tito v zásadě racionálně založení muži udělat po zrušení oficiálního projektu cosi naprosto neracion álního: pokračovat v hledání na vlastní náklady a ve vlastn ím volném čase. „Obětovali jsme tomu všechny víkendy, přivezli jsme si z ciziny dokonce i speciální detektor, u nás tehdy nedostupný,” vyprávěli. „Dřeli jsme s krumpáčem a s lopatou jak černý, v jedný lokalitě jsme se zkoušeli skrz skálu i prostřílet. Dokonce i pancefaustem, kterej jsme připevnili na takovej velkej strom. Bohužel to nadělalo víc škody na stromě než na skále… Když jsem se s nimi v devadesátém roce na jaře seznámil, bylo jejich soukromé hledání v tomtéž stádiu, jako se ocitlo předtím hledání oficiální. Zhaslo na nedostatku prostředků. Za peníze a úsilí, které do něj vložili, mohl mít každý z nich přinejmenším rodinný domek – a místo toho neměli nic. V téže době jsem se seznámil s jedním Čechoameričanem, který se vrátil přechodně do republiky, aby tu hledal náměty pro jednu nevelkou kalifornskou televizní společnost. Příběh mýtických pokladů ho zaujal stejným způsobem, jako mě: hledačská posedlost je skoro vždy pro autora zajímavější, než to, co se opravdu najde nebo nenajde. Pouze s tím rozdílem, že malý český žurnalista si může dovolit nenajít nic, kdežto americká televize, když už do něčeho vloží peníze, chce vidět, jak se něco reálného tahá ze země. I kdyby to měla být v konečné fázi třeba jen zetlelá nacistická holínka. Čechoameričan – říkejme mu tradičně třeba pan X. – sehnal díky svým kontaktům i nějaké ty peníze, a hledání mohlo začít nanovo; tentokrát za účasti medií, což jsem byl já s blokem a on s kamerou.

JIŘÍ KOPECKÝ

Byly doby, kdy zpěněné hřebeny vln rozhodovaly o tom, kdo bude na Havaji králem. Kdo z ostrovanů se nejdéle udržel na prkně na hřbetech vln, stal se králem této tichomořské říše. Ale běda, když se bůh moře rozhněvá a když ho neuchl ácholí ani soudky kořalky, vylité po starém námořnickém zvyku přes palubu. Když orkán promění vlny ve vodní věže třicet metrů vysoké a tisíce tun těžké, když vlny strhávají lodi do hlubin, podrážejí betonové nohy vrtných ostrovů, rozbíjejí hráze a pohlcují lidi, odnášejí úrodnou půdu a ničí mola a přístavy.

LABORATOŘ PLNÁ VODY. Roku 1825 uveřejnili wittenberští bratří Ernest a Wilhelm Weberové první vědecké práce o pokusech s vlnami. Ze skleněné vany půldruhého metru dlouhé a jen několik centimetrů široké vysávali oba přírodovědci trubičkou vodu a s pleskotem je zase pouštěli zpátky: v nádrži šplouchaly „umělé” vlny. Kromě vody však bratři Weberové používali rtuť i pálenku. Vlny jim samy malovaly své obrysy na pokřídovanou břidlicovou tabulku, bleskurychle zasunutou do nádrže a zase vytaženou. Když pokryli hladinu útržky papíru, mohli jen potvrdit teorii svého kolegy Franze Gerstnera: vodní částečky zasažené nárazem vlny se neodplaví, nýbrž kruhovitě se pohybují na místě, podobně jako klasy vlnícího se obilí: pole se vlní, i když stébla stojí na místě. Už dlouho zkoumají vědci přírodu ve svých laboratořích: v obrovské hale hučí a klape stroj na výrobu vln. Osm hydraulických motorů posunuje mohutnou ocelovou desku proti masám vody, Na začátku kanálu vzdouv á zrcadlově hladkou plochu 1200 koňských sil. A pak se začne vodní hora a za ní řada dalších pohybovat betonovým korytem naplněným osmi milióny litrů vody. Ani ne za minutu dospěje první vlna na konec kanálu, dlouhého 309 metrů. Vzepne se do výšky, její hřeben se jako jazyk přelije dopředu a udeří do pět metrů široké stěny, která má profil hráze. Halou zazní rána jako z děla: to unikl vzduch stlačený mezi vlnou a hrází. „Tento vlnový kanál,” vysvětluje profesor Hans Werner Partenscky z Ústavu vodních a pobřežních staveb v Hannoveru, „je společným zařízením hannoverské univerzity a technické školy v Braunschweigu. A je pravděpodobně největší na celém světě. Tady zkoumáme, co dovedou natropit vlny.” Hráz na konci kanálu je prošpikov ána elektrickými tlakovými senzory, které měří nápor vln a tlak vzduchu. Slabá místa ve skutečných hrázích se totiž v několika okamžicích mohou změnit v trhlinky a končívá to katastrofální záplavou. Partenscky k tomu říká: „Dříve bylo toto nebezpečí značné, protože hráze byly příkré. Plošší a šikmější hráze brání vlnám vzpínat se příliš do výšky.”

KAT LODÍ. Neklidným mořem, které vědci simulují v kanále, nezmítá jen pravidelné harmonické vlnění, jaké pozorovali bratři Weberové. Vlnění oceánu je daleko složitější – je to zmatená směsice men- ších a větších vodních spoust, z nichž některé jsou oblé, jiné však mají špičaté hřebeny. Někdy moře doslova vře, jindy zase vlny brázdí hladinu v širokém záběru. A na mělčině brzdí vodní částečky v jejich koloběhu dno, které je stlačuje do elips. Vlny jsou pak kratší, ale vyšší. Existují různé harmonické vlny, které se – podle měnící se síly a směru větru, podle proudění a teploty, podle tvaru a stavu mořského dna a podle obsahu soli ve vodě – překrývají, a tak vzniká nepravidelné vlnění. V tomto zmatku se můžeme vyznat jen pomocí počtu pravděpodobnosti. V posledních letech dosáhli vědci v tomto směru podivuhodných výsledků: oceánologové dnes dokáží předpovídat, jak se bude moře za toho kterého větru chovat. Podle naměřených hodnot a meteorologických údajů pak počítač zjistí, zda a jak se bude moře čeřit a vzdouvat. Tyto výpočty vědci přezkoušeli v rozsáhlém mezinárodním experimentu: v letech 1969 až 1979 zaznamenávali Američani, Dáni a Holanďané nesčetná měření větru a vln v severním Atlantiku. Vypouštěli meteorologické balóny z výzkumných lodí, z letadel pořizovali radarové snímky a osázeli oblast 30 kilometrů západně od Syltu bójemi plnými měřících přístrojů. Německá družice ERS 1, kterou roku 1987 vynesla raketa Ariane na oběžnou dráhu, měla za úkol sledovat pohyb moře radarem z vesmíru.

Pomocí počítačů rekonstruovali oceánologové i situaci, jaká byla v srpnu 1979 při jachtařských závodech u jihoirského pob řeží, kdy došlo k největší katastrofě plachetnic vůbec a kdy se potopilo 23 jachet a 15 lidí utonulo. Vědci pak dodatečně vypočítali, že vlny dosahovaly výšky až 12 metrů. Dále rekonstruovali i pohyb moře z prosince 1978, kdy severně od Azor zmizela beze stopy tanková loď München s osmadvacetičlennou posádkou. Počítač zjistil, že jednotlivé vlny – až 22 metrů vysoké – byly patrně příčinou zkázy lodi. Dosavadní rekord byl naměřen 7. února 1933 v Tichém oceánu z paluby tankové lodi amerického námořnictva – měřená vlna byla vysoká 34 metry. Výpočty a předpovědi oceánologů jsou velmi důležité. Na základě jejich informací mohou lodní kapitáni zvolit nejvhodnější trasy svých plaveb. Vědci pracují na metodách, jimiž bude možno pomocí počítače vyhledat pro každou loď nejvhodnější směr cesty. Počítač bude brát v úvahu nejen pohyb moře, ale i plavební vlastnosti konkrétní lodi, její náklad a spotřebu pohonných hmot. Předpověď pohybu moře je důležitá i pro velké tankové lodi, které chtějí vplout do některého z přístavů v Severním moři. Když se totiž tankový obr rozkymácí (ve velmi mělkých plavebních drahách už i při poměrně nízkých vlnách), může se jeho trup snadno a velmi rychle rozlomit. Badatelé zabývající se zkoumáním vln však nepomáhají jen nalézt nejvýhodnější směr plavby, ale mohou i dobře poradit, jak má být konstruován lodní trup, jak má být na mořské hladině umístěna vrtná plošina, jak bránit odplavování zeminy z pobřeží i jak řešit řadu dalších problémů.

HROZBA PRO PEVNINU. Vlny však nevyvolává jen síla větru. Také přitažlivost Měsíce zdvihá vodní částečky. A jak Měsíc putuje kolem Země, vlny se dmou – na otevřeném moři činí výškový rozdíl hladiny průměrně půl metru. Jestliže tyto přílivové vlny narazí na mělčinu, vypnou se do výšky. Tak se stává, že některé řeky „tečou proti proudu”, Amazonka například stoup á až o osm metrů a zvýšení její hladiny se projevuje až 800 kilometrů ve vnitrozemí. Přílivové vlny ve francouzské Seině bývaly – dokud je nezkrotily četné jezy – nebezpečné lodní dopravě až do vzdálenosti 100 kilometrů od ústí. Nevypočitatelné jsou vlny, které vznikají v důsledku zemětřesení a otřesy mořského dna. Tyto „cunami”, tedy „velké vlny” dokáží běžet po oceánu i mnoho tisíc kilometrů a při tom pustoší a zabíjejí. Tak nap říklad po výbuchu sopky Krakatau v srpnu 1883 zalila 36 metrů vysoká vlna pobřeží Jávy a Sumatry. O život přišlo tenkrát 36 000 lidí. Koncem čtyřicátých let našeho století byl vybudován mezinárodní varovný systém v Tichém oceánu, který je zvláště ohrožován zemětřeseními. Je to čtyřicet pozorovacích stanic, které sledují a zaznamenávají sílu otřesu půdy a rychlost vln. Když však v roce 1983 v květnu vyvolalo zemětřesení v Japonském moři jednu takovou „cunami”, pro více než sto Japonců přišlo varování pozdě: šest metrů vysoká vlna je zalila. Dokonce i změny tlaku vzduchu mohou „vyrábět” vlny, ne ovšem tak nebezpečné. Vědci zjistili, že například Bodamské jezero – a podobně i vnitrozemské moře jako třeba Baltské – se rozhýbe právě v důsledku kolísání tlaku. Většinou se výška hladiny Bodamského jezera pohybuje jen v rozmezí několika centimetrů. Ale 23. února 1549 se muselo počasí v této oblasti zbláznit: na břehu Kostnice poskakoval vodom ěr čtyřikrát až pětkrát za hodinu až o 60 centimetrů nahoru a dolů. V tomto rytmu vytékal Rýn z moře a zase se do něj vracel a kostnický kronikář Christoph Schulthaiss zaznamenal, že ta událost „velké divení vyvolala”.

KAREL KÝR

Pane velmistře, jaký je účel vaší návštěvy v Praze? Členové našeho řádu musejí delší dobu studovat, projít při svém studiu několika iniciacemi a dostoupí-li určitého stupně, jsou seznámeni s rituály, kterých je používáno v dalších „budovách” škol mystérií, to znamená pronaosu. Účelem mé návštěvy je, abych zřídil v této zemi pronaos. Po čtyři sta let, tedy od Rudolfa II., nebyli u vás rosekruciáni, chrámy ani pro nas. Dlužno poznamenat, že do pronaosu mají přístup jen členové, kteří jsou už na určité výši a ti se naučí první rituály, kterých je používáno při konvokacích do jednotlivých pronaos. Pak ještě přichází kapitula, lóže, velká lóže atd. až se lidé při studiu dostanou jako hosté až do chrámu. Od 30. ledna tedy bude v této zemi první pronaos.

Základem učení rosekruciánů je láska ke všem tvorům. Vaši oponenti ale mohou tvrdit, že je to v rozporu se zákony přírody. Tedy mám na mysli zákon výběru – silnější přežívá. Budou poukazovat na současnou epidemii násilí ve světě. Co vy na to? Jak jsem sám řekl, láska je jedním ze základních pilířů rosekruciánského učení. Někdy je tomu těžko rozumět, ale ta kopa násilí, kterým jsme de facto obklopeni, je důsledkem nesprávného přístupu a také důsledkem toho, že lidé nežijí pravou láskou. K rosekruciánům se většinou hlásí dospělí lidé, často lidé ve zralém věku. Ovšem je známo, že různé schopnosti je nejlépe rozvíjet od dětství.

Jak začít s výchovou k rosekruciánství např. u desetiletého kluka? Ve Velké lóži pro německy mluvící krajiny existuje pro mladé lidi od 12 do 16 let takový mládežnický řád. A v něm se využívají některé principy našeho bratrstva. Jak jsem se přesvědčil, jste schopni ve vaší zemi založit do roka takovou skupinu mladých lidí.

Jak jste se stal rosekruciánem? K řádu jsem se dostal tak, že jsem začal hledat. Pátral jsem po něčem tajemném. Tehdy jsem hledal jako většina lidí. Přímo k řádu rosekruciánů jsem se dostal prost řednictvím své matky. Ta mne upozornila na inzerát, který vyšel v jednom časopise. Že existuje takový a takový řád. přihlásil jsem se a tak začala má cesta v Řádu Růže a Kříže. K tomu bych chtěl ještě dodat, že pro mne bylo vždy důležité žít cestou rosekruci ánů a také v tom životě má velký význam rituál, o kterém budu zítra hovořit. Rituál mně a každému rosekruciánovi dává mnoho. Zahrajeme si na prognostiky.

Kdy zvítězí láska, tedy učení rosekruciánů, nad zlem? Po nějaké obrodě lidstva? A jak to bude dlouho trvat? Stane se to hlavně tehdy, až když bude více lidí přesvědčeno o principu lásky, o tom, že láska zvítězí. Ovšem pod pojmem láska musíme chápat vztah člověka ke svému okolí, např. vztah člověka k rostlinám, přírodě atd. Prostě láska jako světonázor, jako zorný úhel. Jako lidé jsme všichni stejní, naprosto stejní, máme duši, v níž je božská jiskra. Jsme částečka Boha a z toho důvodu jsme si všichni rovni. A proto se máme chovat takovým způsobem, abychom se co nejvíce přibližovali svému Bohu. Na druhé straně všechny povahy, které jsou, to je věc druhá. To je jako kabát na těle. My se na ty lidi nemáme dívat se zlou tváří, ale tak, abychom jim pomohli odbourat tu špatnou vlastnost. Láska vyplývá z toho, co můj přítel, to jsem já. Tedy jsme si všichni rovni. Rosekruciánské učení existuje oficiálně přes tři tisíce let.

Jak se za tuto dlouhou existenci učení rosekruciánů projevilo na duchovním pokroku lidstva? Dá se říci, že učení rosekruciánů bylo rozšiřováno ústně a tradicí a velmi záleželo na tom, jak se k tomu lidé stavěli. Co přidávali sami, např. vlastní názory apod. Učení rosekruciánů se uhnízdilo ve velkém množství lidí, kteří se v tomto světě začali projevovat. Je to velká spousta vědců. umělců, kteří nakonec všeobecně přispívali ke světové kultuře nejen celé Evropy, ale celého světa. Vzpome ňme si třeba na Bacona, Newtona a vašeho Komenského, jehož jméno ponese vaše pronaos. Takto byla nejlépe projevena filozofie rosekruciánů ve světě. Že tito lidé používali rosekruciánských principů v praktickém životě. A sama věda, jak postupuje, tak vychází i z intuice těchto lidí. Čili: chceme-li najít rosekruciány a víme že existují, je třeba jít normálně po společenské kultuře, po umělcích, vědcích a poznáme rosekruciánskou filozofii. V poslední době se setkáváme s negativním postojem svobodných zednářů k rosekruciánům.

Proč? Dá se říci, že v minulosti existoval jakýsi konkurenční boj mezi svobodnými zednáři a rosekruciány. Co se týká řádu Růže a Kříže, řád rosekruciánů zaujímá tolerantn í postoj k řádu svobodných zednářů. V Německu členové Řádu Růže a Kříže vyu žívají společné prostory s řádem svobodných zednářů. Mezi rosekruciány a svobodnými zednáři existuje generální rozdíl. A sice v tom, že rosekruciáni jsou školeni, soustavně studují rosekruciánské principy a dodržují rituál. Máme velmi mnoho členů, kteří jsou rosekruciány a současně i členy svobodných zednářů. Od těchto členů, o kterých jsem hovořil, se často i dovídáme, že členové řádu svobodných zednářů touží po esoterických vědomostech, tedy studiu esoterických principů, s kterými s nesetkáváme u svobodných zednářů. Dá se říci, co se týká situace v Německu, že k svobodným zedn ářům patří starší lidé. Kolem padesátky, šedesátky, kdežto k rosekruciánům se hlásí mladí lidé kolem dvaceti pětadvaceti roků. U nás v Německu je řád svobodných zednářů trochu přestárlý.

Co tedy učí rosekruciáni? Řád Růže a Kříže neusiluje o nějakou změnu společnosti, ale učí člověka ponořit se do vlastního nitra a poznávat základní zákonitosti. Aby se člověk osvobodil a byl schopen činit dobro z vlastní vůle. Aby působil pozitivně na své okolí.

Na sklonku roku 1989 mimo mnoho jiných společností požádal o registraci i Star ý Mystický Řád Růže a Kříže, latinsky nazvaný Antiquus mysticum ordo rosae cruis, zkráceně AMORC, všeobecně známý pod pojmenováním rosekruciáni. Bratrstvo růže a kříže bylo u nás v posledních desetiletích málo známé, snad z povšechných předválečných spisů z Lešehradových nebo Weinfurtrových a v naší době z Jitra kouzelníků, kde jsou však informace o tomto bratrstvu nepřesné a zavádějící. Po bělohorské katastrofě totiž došlo u nás k úplné likvidaci bratrstva a k emigraci jejich členů s Českými bratry, jejichž filozofie byla velmi blízká. Základy učení rosekruciánů pochází z faraónských škol mystérií v Egyptě, když byly zpřístupněny za Amenhotepa III. a hlavně jeho nástupce Amenhotepa IV. pro široký okruh zájemců.Rosekruciánské legendy vyprávějí o přenesení původního učení z Atlantidy a odtud se prý šířilo do Asie a přes severní Afriku a Španělsko do našich zemí. Tvořila je různá společenství, jejichž členy byli největší filozofové Řecka a i vzdálenějších krajin. Údajně byl členem Essenských terapeutů ve svém mládí i Ježíš Kristus. Všechna náboženství světa mají tak původ v tradici rozšiřované filozofií těchto starověkých společenství, které vlivem kosmického zákona o cyklech přetrvaly věky až do nynější doby. Památky po rosekruciánech v Evropě jsou zvěčnělé zejména ve stavbách z 12. století, kdy veškeré, tehdy postavené gotické katedrály skrývají mnoho rosekruciánských symbolů. Středověk byl dlouhým obdobím pronásledování tzv. kacířů, kteří se přesto scházeli ve společenstvích různých názvů jako např. tajná chemická společnost. Němečtí přátelé Boha, Společnost pro studium božské moudrosti apod. Současné jméno bratrstva vzniklo počátkem sedmnáctého století, kdy v Heidelbergu vyšlo několik dosud velmi populárních rosekruciánských spisů a kdy se symbolicky otevřel hrob údajného zakladatele bratrstva Christiana Rosenkreutze. Pronásledování členů bratrstva po dlouhá staletí je také jedním z důvodů, proč nevycházely rosekruciánské knihy a proč s jejich filozofie šířila pouze dobře organizovanou tradicí. Přesto aktivita rosekruciánů stále rostla a největšího rozmachu dosáhla kromě XVII. století i na počátku století dvacátého, kdy vrcholná jurisdikce přešla do USA. Organizaci, která zahrnuje již kolem sto zemí světa, spravuje imperátor ve spolupráci s velmistry jednotlivých Velkých lóží, rozdělených podle jazykových oblastí. Těch je v současné době dvanáct a v posledních letech se přenáší aktivita rosekruciánů i do východní Evropy. V bývalém Československu je její organizace nejrozšířenější.Co nám AMORC přináší? Každá esoterická společnost je monistická, protože učí, že vše odchází z Jednoho a k Jednomu se vrací. Ono jedno je duch, který se projevuje dvojitě jako energie a vědomí, jakožto polarizovaný děj. Člověk nestojí pouze mezi sloupy Physis a Psyche díky dědičnosti a prostředí. Nelze mu rozumět bez úvahy o jeho osobnosti, která je schopna a určena k sebezdokonalování. A proto je člověk zodpovědný za své konání a další rozvoj. A nám tedy umožňuje poznání principů makrokosmu, které jsou totožné s pravidly mikrokosmu – člověka. Jak nahoře, ta i dole. Poznání těchto pravidel a hlavně jednání podle nich vytváří harmonii materie a ducha. Prosazování vlastní vůle, odchylující se od principů, vyvolává karmické následky. „Boží mlýny melou pomalu a jistě”. A to bez ohledu na skutečnost, zda jsou nám pravidla známa či nikoli. Rosekruciáni se velmi často vyjadřují v symbolech, z nichž pro život nejdůležitější je trojúhelník jeho aktivita a růže a kříž jakožto symbol učení, cesty a cílů. Je to rozvinutý kubický kámen, který se stává zlatým křížem, v němž rozkvétá jediná rudá růže, schopnost, věnovaná službě společenství. Poznání kosmických sil a jejich pou žívání dodává člověku sílu, potřebnou pro lepší smysluplný život na této pozemské úrovni. Plnění tohoto cíle je mnohostranně nazýváno rozvinutím opravdové osobnosti, odložení Ega. Je to cesta sebepoznání, k němuž se každý rosekrucián předem zavazuje. Na konci cesty stojí vysoký mystický stav sokratovského nevědění. Rosekruciáni učí, že poznáním sebe sama dospívá člověk k vážnosti vůči ostatním lidem a tvorům, neboť poznává naprostou totožnost jejich duše prozářenou jiskrou Boží. Podle rosekruciánů je rozličnost charakterů vytvářena pouze působením individuálního těla a stává se proto jako menší či větší choroba vlastností hodnou naší pomoci. Proto rosekruciáni tvrdí: „Miluj bližního svého jako sebe samého” a „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem”. Dle učení rosekruciánů je člověk tvor duální, který dychtí po harmonii těla a duše. Čím větší porozumění kosmických zákonů, tím větší klid a harmonie. Světlo, život a láska na tomto světě – dle rosekruciánů – pomáhají k dosažení těchto tužeb, a proto nejhlavnější povinností vyspělého rosekruci ána je jeho pozitivní myšlení a konání a s jejich pomocí důvěra a pomoc druhým. Ubližovat druhým – nejen lidem, ale i tvorům a rostlinám – znamená ubližovat sobě. Rosekruciáni učí, že celá příroda je součástí kosmu a člověka. Probuzený člověk cítí jednotu s přírodou a jeho zodpovědnost vůči ní, protože netouží po sobeckém využívání svěřených schopností, ale chce sloužit v zájmu chápání dobra všem. Pokročilý rosekrucián je povinen přezkoumávat pomocí svých rozvinutých schopností každou informaci, kterou získává přes své smysly. Říká se, že rosekrucián ví, zatímco ostatní mohou pouze věřit. Rosekruciáni jsou přesvědčeni o tom, že i nevyslovené myšlenky mají svou sílu, kterou můžeme ubližovat. Čistota pozitivního myšlení je proto další snahou rosekruciána. Vše negativní tedy boří, ale působí zpětně k jeho původci. Pro koho je učení rosekruciánů určeno? Prý pro každého, kdo cítí, že spotřební spole čnost ho odvádí od skutečného života a vede ho ke stereotypu pomíjivého plnění povrchních přání. Tedy pro každého, kdo se chce zdokonalit a rozvíjet své schopnosti podle ideálů, s nimiž se objevil na tomto světě.

JAN ŠKVÁRA

Jednou se jeden střelec stal obětí loupežného přepadení. Lupič mu strhl z ramene tašku a utíkal s lupem pryč. Náš oloupený položil kufřík, otevřel jej, vyndal malor ážní terčovou pistoli a jeden jediný náboj. S naprostým klidem zaujal střeleckou pozici, zasunul náboj a zařval: „Stůj, nebo střelím!” Nezbeda samozřejmě neposlechl. Následoval nádech, výdech, pečlivé zamíření a výstřel, který vzdalujícího se zlodějíčka složil. S prost řeleným stehnem. Tuto sedmilhářskou historku jsem nedávno zaslechl na Evropském šampionátu mezi sportovními střelci. Protože sportovní střelba se podobá spíše šachovému utkání než jakémukoli jinému sportu, je velmi důležitý klidný naturel střelce a duševní příprava leckdy připomíná spíše meditaci…

Jenže tahle povídačka kromě krásné pointy má ještě jednu dimenzi. Má mít každý z nás právo hájit sebe a své okolí způsobem, který uzná za vhodný nebo se má důvěřivě svěřit do péče státu? Má stát svěřit občanovi do rukou zbraň a tím i určitou odpovědnost a nést určité riziko z nepřiměřeného násilí? Zpráva z tisku: Šest z deseti amerických žáků ve věku od 10 do 19 let se netají tím, že si mohou snadno opatřit střelnou zbraň. Vyplývá to z průzkumů Harrisova ústavu, ve kterém odpov ídalo 2 500 mladých Američanů. Podle průzkumu 15 % těchto dětí mělo v posledních třiceti dnech střelnou zbraň v ruce a 4 % ji nosila s sebou do školy. 35 % dotázaných se obává, že nedosáhnou zralého věku, proto že budou zastřeleni. Amerika je Amerika.

Přesto je ale fakt, že americká spole čnost, ač vyrůstala z plenek „silnější pěsti” a „rychlejších koltů”, je dnes nositelkou samoregulačních demokratických principů. My jsme na opačném konci. Hovoří pan D., prodejce zbraní: „Přišla k nám do krámu a řekla: – Půjčte mi pistoli. Tady vám nechám dvacet tisíc, jen mi ji nabijte a řekněte, jak se s tím zachází. Za hodinu vám ji vrátím a ty peníze si můžete nechat. – Vzal jsem jí dozadu a vysvětlil jí, že to nejde. Úplně se sesypala: – Pobodali mi kluka, je ve špitále. Já vím, kdo to udělal, policajti to vědí taky a těm darebákům se asi nic nestane. – Kluk měřil metr devadesát, začal se strkat někde na zastávce se čtyřmi snědými, myslel si, že ho ta výška ochrání a než se stačil otočit, měl čtyřikrát kudlu v zádech.

NEDOSTATKY ZÁKONA .Současný zákon o zbraních a střelivu umožňuje ozbrojit se pro osobní ochranu. Celá ta věc má ale dva háčky: Povolení k nákupu střelné zbraně uděluje okresní policejní ředitel. Může, ale pokud neshledá důvod, také nemusí. Paradoxně tak dochází k situaci, že v okresech známých vysokou kriminalitou je získání zbrojního průkazu velmi nesnadné. Opět jednu historku za všechny: Za panem D., prodejcem zbraní, přišel těsně před zavírací dobou jakýsi mladý muž. Ukázal na pistoli za skleněnou vitrínou a řekl: „Koupím tuhle pistoli.” „Máte nákupní povolení?” „Nemám.” „Tak bohužel,” odvětil prodejce a začal za pultem zametat na lopatku hromádku smetí. Přitom po očku pozoroval mladíka. Ten si s čímsi hrál na pultu a šourav ými úkroky postupoval k panu D. „A je zle,” pomyslel si prodejce a narovnal se, aby měl možnost obrany. Podíval se mladíkovi na ruce a nev ěřil svým očím: Nebyla tam žádná bouchačka ani nůž, ale štůsek tisícikorun, které mladík rovnal do řad jako žolíky: „Je jich dvě stě padesát a jsou vaše, když mi tu pistoli necháte.” „Poslyšte,” nenechal se vyvést z míry pan D., „buď si seženete povolení, nebo těch papírků tady necháte desetkrát víc, abych měl z čeho žít, až mi vezmou koncesi.” Tak by mohla historka končit. Jenže ani ne za dva měsíce se onen mladík objevil v krámku znovu. Tentokr át nabízel zbraň k výkupu. Perkusní revolver. A víte za kolik? Za pět tisíc… Druhý závažný nedostatek současného zákona o zbraních a střelivu je ten, že kdokoli legálně nabyde střelnou zbraň, může ji nosit nabitou i na veřejnosti kdykoli připravenou k výstřelu. Zpráva z tisku: Novopečený držitel zbraně, padesátiletý V. K. se chtěl pochlubit své známé pistolí CZ 6,35 vz. 45. kterou ned ávno zakoupil. Po vzoru filmových hvězd začal při kafi točit pistolí okolo prstu a prostřelil si hlavu. Byl na místě mrtev.

ŘEDITEL POLICIE, KTERÝ NEPOVOLUJE. Odpovídá ředitel okresní správy Policie ČR v Ústí nad Labem, pan Valeš: – Jak si představujete nový zákon o zbraních? -Úplně volné držení zbraní nemůže být. Žadatel musí splňovat určité podmínky a musí být rozdíl mezi držením a nošením. To současný zákon nerozlišuje. A to je největší problém. Ochranky tu chodí jako kovbojové, kolty zavěšeny proklatě nízko. Kdekdo je tu okšírovanej pistolí, to v cizině neuvidíte – Soukromé bezpečnostní služby ale mívají zbraně na hromadný zbrojní průkaz (Majitelem zbraní je organizace nebo podnik)? – Není to pravidlem. Je tu ještě soukromá bezpečnostní služba, která má soukromé zbrojní průkazy. – Vám vyhovuje hromadný zbroják? – Jistě. Pro soukromé BS jednoznačně. Pro kontrolu. Musí být námi povolené ukládání, náboje a bezpečnost, kniha výdeje zbraní. Pohyb zbraně musí být evidovaný. Při vydávání HZP musí mimo jiné žadatel předložit i seznam osob, kterým zbraň může půjčovat. A ty si my můžeme prověřit v rejstříku trestů, ale i na magistrátu (přestupky, výtržnictví, opilství atd.) – Máte tedy možnost uhlídat, aby zbraně nepřišly do rukou lidem nepovolaným? – Několikanásobně vyšší než u soukromého zbrojního pasu.

Na HZP musíme dělat ze zákona kontroly nejméně jedenkrát ročně. My děláme dvě až tři, víc nestačíme. U soukromé zbraně si můžeme pozvat majitele jednou za tři roky. – Jestliže omezíme vydávání legálních zbraní, nebojíte se černého trhu se zbraněmi? – Já neříkám, že ne. Jenže černý trh existoval a existovat bude, ať děláme co děláme. Ale ten tu rozšiřují převážně cizí státní příslušníci. – Mohou cizí státní příslušníci obdržet povolení k nákupu střelné zbraně? – Teoreticky by mohli. Je tu spousta lidí, kteří u nás žijí patnáct dvacet let, pro ně je rejstřík veden v Brně. Jinak, pokud by se jednalo o Němce, tak nějaké ty možnosti k ověření způsobilosti také máme. Jsou to ale neoficiální dohody se Spolkovou policií. U Itala nebo Jugoslávce se nedozvíme nic. – Vraťme se k eventuálnímu rozlišení držení a nošení zbraně. – K držení zbraně by se měl minimálně vyjádřit ošetřující lékař, když už ne psychiatr. Zda žadatel není alkoholik, narkoman, nebo tak. Ale rozhodně nepovolit držení tak, jako se to povoluje dnes. – Kolik trestných činů bylo u vás spácháno legálně drženou zbraní? – Je to ročně čtyři až pět případů. A ti ji pochopitelně už nemají. – Co to bylo za případy? – Máme tu i případ klasifikovaný jako loupež. Ale většinou je to neopatrná manipulace ve spojení s alkoholem, Silvestry atd. Lidé nemají dostatek sebekázně. – A ta loupež? – Bývalý manžel vymáhal na druhovi bývalé manželky video a televizi s tasenou zbraní. Samozřejmě bez právního nároku: „Ustřelím ti hlavu, jestli mi to nedáš!” Ten mu to samozřejmě dal. Právně kvalifikované jako ozbrojená loupež. – Kdyby nový druh manželky legálně vlastnil zbraň, mohl by se účinně bránit a bývalého manžela třeba i zastřelit? – To je otázka, teoreticky ano. Jenže posuzovalo by se to jako nutná obrana? Vždyť mu šlo jen o video a televizi. Nutná obrana někdy vypadá jako oko za oko, zub za zub. V právní teorii je obrana přiměřená tehdy, jestliže odvrací přímo hrozící nebezpe čí. – Co je přímo hrozící nebezpečí u střelné zbraně? – … Okamžik zmáčknut í spouště… Jinak se to stanovit nedá. – A co když se zjistí, že útočníkova zbraň nebyla nabitá? – Je nepodstatné, jestli je nabitá. Obránce mohl předpokládat, že útočník vytáhl zbraň proto, aby ji použil. Pan Valeš vystřílí sto až dvě stě ran za rok. Zatím použít zbraň nemusel, vždy to šlo vyřešit jiným donucovacím prostředkem. „Záleží na okolnostech, ale doufám, že co budu sloužit, ji nebudu muset použít.

POSLANEC BY ZAKÁZAL Názory ještě více vyhraněné má doc. PhDr. Jiří Machalík, CSc. – poslanec Parlamentu ČR. – V této republice je podle mého názoru příliš mnoho zbraní, které jsou k dispozici lidem, jejichž morální, ale i kvalifikační vlastnosti jdou naprosto nedostačující. Podíváme-li se do novin, tak vlastně denně dochází k vraždám střelnými zbraněmi. Já bych zavedl co nejpřísnější režim vydávání zbraní. – Pokud bude rozlišeno držení a nošení zbraně, na držení se váš názor vztahuje také? – Když jsem držitelem zbraně, kdo mne bude kontrolovat, jestli ji nenosím? Já bych na toto rozlišení nešel. – Takže myslíte, že je státní aparát schopen zabezpečit občanům bezpečí? – No. musí být přijaty takové zákony, aby mohly státní orgány bezpeční zajistit. Nezlobte se ne mne, ale jestli si někdo myslí, že je bezpečný, když má doma pistoli, tak je to podle názoru jeho životní omyl. Jestliže já, jako zločinec, budu chtít někomu vykrást byt a budu vědět, že má doma zbraň, tak musím uvažovat o variantě, že se s touto zbraní setkám. Budu tedy muset být na tuto skutečnost připraven. Já za sebe jsem tvrdě proti tomu, aby se zbraně vydávaly systémem, který dnes existuje. Z tisku: U některých občanů se nedávno objevil na tváři úsměv, když slyšeli zprávu o policistovi v Lovosicích, který na pachatele vystřílel celý zásobník, ale netrefil se…

Naopak bezbranného policistu začala násilník pronásledovat. Zneškodnil ho až teprve druhý policista, který po něm vystřelil z 25 m. První ranou se prý také netrefil… – Domníváte se tedy, že když se uvolní držení zbraní, tak to vyvolá vyzbrojení podsvětí? – Byl bych skutečně rád, kdybych neměl pravdu, ale opravdu si to myslím. – Nemyslíte si, že možnost držet zbraň člověku pomůže? Třeba už jen ten psychologický faktor? – Myslím si, že snaha ozbrojovat se je odrazem touhy být silnější než ten druhý, Bojím se, že jestli si někdo potřebuje tím, že drží pistoli léčit mindrák slabosti, tak je o to nebezpečnější. – Touhu vlastnit pistoli ale asi nezakážete… – To je problém dnes už tak rozvinutý, že je velmi složitě řešitelný. V této společnosti je příliš mnoho zbraní, které jsou drženy ilegálně. – Vyřešila by to zbrojní amnestie? – Pokusil bych se o to. Například vládní, nebo prezidentský dekret asi v tom smyslu, že každý, kdo do třiceti dnů odevzdá zbraň, kterou má doma nelegálně (například ať ji stát od něj odkoupí) a může ji třeba odevzdat anonymně, nevystavuje se trestnímu stíhání na nedovolené ozbrojování. A po této lhůtě bych dal deset let za ilegální držení zbraně. Prostě musíme hledat všechny cesty, abychom: 1. Snížili na nejnižší možnou míru počet legálních a samozřejmě i černých zbraní. 2. Vytvořili mechanismy, které výrazným způsobem zpřísní možnost legálního držení zbraně. 3. Značně ztvrdili postih za ilegáln í držení zbraně. – To jsou ale všechno restrikční věci? – Já vím, ale v této fázi si myslím, že dobré slovo… je hrozně málo. Křivka zločinnosti roste enormním způsobem a my bychom měli přijmout všechna dostupná opatření, abychom ji zastavili. Protože pokud se nám to nepovede, objeví se potřeba lidí ozbrojovat se, nějak se bránit. A vznikne začarovaný kruh, který nemůže vést k ničemu dobrému. – Je tu ale protiargument: Podíl trestných činů, spáchaných legální zbraní, je to asi jedno procento. – Tak ale budeme čekat, až dosáhne padesáti procent! Zbraň patří do rukou lidem připraveným a proškoleným, nikoliv amatérům. – Nedávno jsem narazil na případ člena SBS, který si při pochůzce v muzeu prostřelil nohu. Takže profesionál? – Vždyť ale, kdo se do civilních služeb bere? – Jestliže je veden na hromadném zbrojním pasu, tak se dá předpokládat, že …

– Systém hromadných zbrojních průkazů je jeden z největších nesmyslů. Jednoznačně zrušit. Jestliže někdo dostane hromadný zbroják na padesát pistolí, kdo mi zaručí, že založím bezpečnostní službu plnou kvalifikovaných připravených lidí a ne gangsterskou tlupu, která se bude pod touto firmou skrývat? – Takže zaměstnanec civilní bezpečností služby není profesion ál? – Ani z hlediska zákona není profesionál a neměl by mít právo nosit zbraň na základě nějakého hromadného povolení. Jestliže by to ale byl člověk, který skládá kvalifikační zkoušky, psychologick é testy atd., nechť dostane zbraň na základě osobního povolen í. Psychologické testy jsou nezbytné. Tuto problematiku je třeba co nejrychleji řešit, ale komplexně. Od toho „pardonu” na třicet dnů – kdo vrátí zbraň, bude odkoupena – až po tvrdé represívní opatření pro ty, kteří nebudou tento princip respektovat. – A co říkáte na použití zbraně panem Stodůlkou? (JUDr. Stodůlka je také poslanec, navíc držitel zbrojního průkazu. Jednou pozdě večer spěchal na vlak na Hlavní nádraží přes tzv. Sherwood-park před nádražím. Tam se bavili dva potetovaní ostří hoši tím, že kolemjdoucí olupovali o drobnosti, občas i zmlátili. Ani Z. Stodůlka neunikl pozornosti těchto výtečníků. V momentě, kdy již byl držen pod krkem tetovanou rukou, vytáhl zbraň a vystřelil do vzduchu. Tedy ne, že by se snad útočník lekl, teprve teď to pro něj začala být legrace: „No, jen si vystřel, tak dělej, zastřel mě!” Milý poslanec začal uvažovat, co nyní. Nenechat si zbraň vzít a přitom neublížit… Naštěstí výstřel zalarmoval polici a do minuty přijely čtyři služební automobily.) – Myslíte, že mu zbraň pomohla? Slyšel jste o tom? – Slyšel. Víte, já jsem za celý život, včetně vojny, střílel jen jednou jedinkrát a to jsem musel. A asi proto neumím na tuto otázku odpovědět. Nedovedu si za sebe představit, že bych proti člověku měl nastavit zbraň.

JAK JE TO VE SVĚTĚ. Nejvíce zbraní mezi občany je v USA a mají tam také nejvyšší kriminalitu. V Japonsku naopak „… nikdo nesmí držet střelnou zbraň nebo meč”. A kriminalita je tam jedna z nejnižších na světě. Že by měli odpůrci zbraní pravdu? Pojďme dál. Ve Švýcarsku nebo v Izraeli je automatická zbraň nebo samopal téměř v každé domácnosti (mají tak organizován branný systém) a v obou zemích je kriminalita velmi nízká. Přitom vojenské nebo útočné (střílející dávkou) zbraně, jsou ve většinou ostatních zemí zákonem zakázány. V Rakousku, Německu, Velké Británii, Itálii, Belgii, Finsku, nebo ve Španělsku se osvědčily oddělené instituty držení a nošení zbraně. Nošení zbraně většinou povoluje policie nebo jiný státní orgán a váže se na výkon takového povolání, které nošení zbraně (mít ji kdykoliv na veřejném místě nabitou u sebe) přímo vyžaduje. Naproti tomu držením se rozumí její přechovávání v obydlí, podniku nebo na vlastním pozemku, včetně možnosti přenést ji nenabitou třeba na střelnici. Na držení zbraně vzniká občanovi nárok po splnění poměrně volných kritérií – plnoletost, čistý rejstřík, atd. … Ostatně země ES chystají sjednocení platných předpisů, týkajících se zbraní všeobecně. Doporučení Rady Evropy již z roku 1984 navrhuje rozdělit zbraně do čtyř kategorií: – Zbraně zakázané – zbraně automatické, zbraně maskované jako jiný předmět a střelivo s výbušnou nebo zápalnou střelou. – Zbraně podléhající povolení úřadů (krátké palné zbraně). – Zbraně podléhající evidenci, ale nikoliv povolení – dlouhé zbraně s drážkovanou hlavní – Ostatní, nepodléhající žádným regulativům – brokovnice, plynovky a další zbraně omezené účinnosti.

PRODEJCE REALISTA. Tyto a jiné informace ale nadávají jednoznačnou odpověď. Ozbrojit nebo neozbrojit řadového občana? Zeptal jsem se i nejmenovaného prodejce zbraní a loveckých potřeb, který je zároveň provozovatelem civilní bezpečnostní služby, zda současný zákon o zbraních a střelivu neumožňuje nekontrolovatelný nástup hromadného ozbrojování: – Mluvíte jako náš okresní ředitel policie. Ale v tomto případě nejde o nekontrolovatelné držení zbraně. Pokud dostanete nákupní povolení, nejedná se o nekontrolované ozbrojování. Ale to jsme řekli A. Teď si řekněme B: Kolik lidí má zbraň nelegálně a prst se jim ohýbá rychleji? Přitom téměř každej chlap, když dostane zbraň, tak se cítí silný. Okamžitě mu narostou ramena, vytahuje se s tím atd… Prostě nikdo není schopen předem říct, co s ním ta zbraň provede (psychologové tvrdí, že to poznají, ale já si myslím, že ani oni ne). Navíc málokterý člověk, který si přijde koupit pistoli, má alespoň trochu ponětí o tom, co ta jeho zbraň umí v cíli udělat. – No a co školení, předcházející vydání osvědčení o způsobilosti? – Školení dělají střelci, kteří na to mají licenci. Licence uděluje Živnostenský úřad magistrátu. Já jsem toto školení také dělal před lety a probírali jsme vždy použití zbraně z hlediska zákona, ale i způsobené škody. A to já mám dnes za zlé lidem, kteří ověřují způsobilost, že za vším hledají jen prašivý peníze. Aby to bylo co nejlevnější, nechá vás vystřelit z „Margolina” (malorážní terčová pistole), Ne, že bych chtěl snižovat nebezpečnost malorážných zbraní, ale zákazník by si měl osahat zbraň,, o kterou má zájem. Nebo alespoň konstrukčně a typově podobnou. Takhle si nikdo nedovede představit, co s sebou vlastně bude nosit. – A co bezpečnostní agentury, ty vědí, jako použít zbraň? – My pokud nemusíme, do služby vůbec zbraně nebereme. Jenže některý zákazník nás tlačí k tomu, abychom ozbrojeni byli. Myslím, že i když budeme chrastit bouchačkou, nabitá asi nebude.. nenechám si přece kvůli nějakýmu plašanovi, co zazmatkuje, sebrat licenci… – Vlastně bezpečnostní agentury jsou před zákonem osoby soukromé. Policista musí před výstřelem varovat… – Ano, jistě, to civilista nemusí. Ale jak policista, tak soukromá osoba musí dodržovat zákon a zákon mluví o nutné obraně a jejich následcích. – Jenže mě se zdá, že příslušník policie má daleko striktnější povinnosti při použití zbraně, než řadový občan? – Fajn, já vám položím protiotázku. Setká se občan s tolika darebákama, jako policista? – Právě proto! Policista je v rizikové situaci daleko častěji a přesto má předpisy daleko přísnější, než občan, který přijde do krizové situace poprvé v životě a není na ni vytrénovaný. – Proč třeba angličtí policisté chodí neozbrojeni? Protože když tam někdo sáhne na policajta, strhne se takový tóčo, že je to jeho konec. U nás? Když střelej policajta, tak má ještě průšvih z toho, že vytáhl zbraň. Kde se může stát, že podřežou pět vězeňských dozorců a vězeň sedí dál vysmátej na doživotí?

 Vždyť v Německu nebo v Americe by pomalu museli zavřít každýho policajta . Prostě není účinná represe. Když paní Burešová tvrdila, že život smí vzít jen Pánbůh – tak jen u nás roste 150-200 pánů bohů ročně. A o zbraň si dneska může zažádat každý. I když nevidím důvod, když splňuje základní podmínky, proč by ji neměl dostat. Ale jak jsem řekl, nikdo neví, co to s ním udělá. Nejhorší na tom je, že dneska si pořizují zbraně lidi – řekněme rádoby podnikatelé. Další jsou lidé, kteří, když je vidím, tak bych jim zbraň radši neprodal. Ne, že by někoho zabili, ale proto, že by v první řadě zabili sebe. Někteří lidé se prostě nenaučí normálně používat a řídit automobil. Zrovna tak, jako se někdo nenaučí zaházet bezpečně se zbraní. – Jenže to přece není důvod, abychom „někomu” zbraň odepřeli… – Jistě, protože když jí nedostanete, tak co uděláte? Budete hledat jinej způsob. Budete se chránit jinak (klacek, plyn nebo tak). Jenže spousta lidí chce bouchačku, a tak si ji pořídí ilegálně. Slyšel jsem od jednoho potencionálního zákazníka: Když mi ji policajti nedají, půjdu na teplickou burzu a tam si ji koupím. Nedávno tomuhle zákazníkovi totiž chlapík nabízel z polootev řené tašky plné pistolí jeden kus 6,35 mm za čtyři tisíce. Vedle policajta, který stál samozřejmě zády. U mne koupíte 6,35 mm zbrojovku za 3 700 korun. Takže lidi, kteří chtějí mít boucha čku, si jí pořídí velice snadno. Já jsem tedy příznivcem toho: Chceš mít bouchačku? Nejsi cvok? Nejsi alkoholik? Tak ji dostane š. Ale musíš dodržovat zákon a zdravý rozum. Legální držení je totiž určitá psychologick á brzda. Nemůžeš si totiž jen tak mýrnix-týrnix zmačknout spoušť. Vždyť oni vědí, že mám tu a tu ráži a poznat, z které hlavně vyšel projektil, to umějí s naprostou jistotou. – Takže povolit? – Když není problém mít legálně zbraň, tak má policie šanci, když se něco semele. Černé zbraně, to je průšvih. Dnes se tu pohybuje plno lidí, kteří jsou ozbrojeni nejen pistolema, ale i samopalem. Dobře, já říkám: Jsem pro, aby se zbraně silně omezily, ale pak musí nastoupit státní moc, aby nastolila pocit bezpečí. neříkám bezpečnost, protože tu nemůže zajistit nikdo, ale alespoň pocit vlastního bezpečí.

Každý vám s jistotou potvrdí, že je lepší mít hladu zbraní legálních, než jen samý nelegální. Víte, mluví se stále častěji o malém právním vědomí občanů. Podle mého názoru je třeba mít především rozumnou legislativu bez extrémů. A nejen to, je třeba posilovat vážnost a autoritu policie a ostatních orgánů, činných v trestním řízení a ne naopak. Ale to už je jiná písnička. Zdá se, že všichni víme, co chceme. především, abychom se cítili bezpečně. Jenže ono „jak?” není jen tak jednoduché. A střelné zbraně jsou jen malým výsekem z celé problematiky. Nepsal jsem o jiných obranných prostředcích, jako jsou plynové pistole (kdokoliv ji máte, vystavujete se nebezpečí trestního stíhání), spreje s různým účinkem, elektrické obušky nebo Flashbally… Nepsal jsem o trestním právu a soudní praxi… Nepsal jsem o obecních policistech a neexistujících šatlavách… Tak alespoň ještě jednu sedmilhářskou historku na konec: Kdysi v malém městečku ve Spojených státech docházelo týden co týden k ozbrojenému přepadení místní banky. Přes veškeré snahy šerifa všechny pokusy o vypátrání a dopadení pachatele zůstávaly bez výsledků. A tak se místní radní rozhodli a vydali vyhlášku: Každý muž starší 21 let musí být na veřejnosti ozbrojen. Od té doby místní banka nezaznamenala ani jedno přepadení.

VÁCLAV UPÍR KREJČÍ
Stalo se to, když to člověk nejméně čeká. Přišla smrt. A tak co teď budete číst, je ten úplně POSLEDNÍ ROZHOVOR ANTONÍNA STRÝČKA JEDLIČKY. Seděl jsem se Strýčkem Jedličkou v jedné třeboňské zahradní restauraci. Od rána jsme čekali až na nás přijde řada na natáčení filmu Divoké pivo. Jedlička vyprávěl, nenechal nikoho na pokoji, byl samá kulišárna. Mně se to líbilo.

Čekal jsem jenom, až bude ta nejvhodnější chvíle. Když přišla, odešli jsme stranou, aby nikdo Strýčka nerozptyloval, a já pustil magnetofon, aby nahrál řeči, vzpomínky, fóry Antonína Strýčka Jedličky, divadelního a filmového herce, který zároveň o sobě mohl prohlásit, že je: režisér, autor řady knížek, imitátor, klaun, autor „kulišáckých” mystifikací, nositel Řádu dětského úsměvu, laureát Haškovy Lipnice, proslulý hlavně jako veliký recesista a hlavně sběratel všeho neskutečného, bláznivého: hrací motýlek na krk, rtěnka jako pánské přirození, proslavené prdící polštářky, prkénko na WC hrající státní hymnu a podobně. Několikrát jsem se se Strýčkem Jedličkou v životě uměleckém potkal. Na jevišti i mimo něj. Vždy sršel humorem.

Tak sršte humorem Strýčku… Mám jednu příhodu s Ládíčkem Menšíků. My jsme měli takovou hru. Když já ho uvidím první a zakřičím, tak on bude ten den za nás oba platit útratu a naopak. Ale já za Láďu platil rád, pro mě to byla pocta… Jezdím leta do Luhačovic, proto mám ještě ten hlas (a zachrochtal a zapískal). A najednou přijde ve Společenském domě ke mně číšník a povídá: „Pane Jedlička, je tady pan Menšík.” A tak jsem za ním šel. Tenkrát už byl na tom bledě, těžce dýchal: „Tondo, tady je kotel, tady se snad udusím.” A já povídám, tak jdi do tý zlatý vany, to ti pomůže, tam jsou ty perličky, to tě nadzvedne a budeš mít bublinky všude, i na něm. A on pohotově odpověděl: „No Tondo, tam jsem byl a sestra povídá „svlékněte se pane Menšík. Tak jsem se svlékl, ale jen do trenek a užuž jsem chtěl do tý vany vlézt a ona na mě: pane Menšík, i ty trenky dolů… A tak jsem ji poslechl a lezl tam úplně nahatej, to víš, ale aby mě neviděla, a ona se vůbec nekoukala, ta jich musela vidět. A pak už se nikdo nekoukal, a tak jsem se tam roztáhnul a najednou koukám, tam bylo okýnko a tím na mě koukalo takovejch děvčat…, tak abych nevypadal blbě, tak male, tak jsem si ho trošku při … zvětšil… híá,“ smál se tím svým smíchem.

To, co mi všechno povídáte, to asi bude napsané ve vašich knihách, že? Ne, tohle, co jsem ti řekl, tam opravdu není! Ale to, jak jste se přes Kulišáka dostal do Národního divadla, to jo!? Ano, to už jsem psal, ale jedna příhoda tam není. Vejražka mi řekl: „Tondo, já ti svěřím roli, když už seš tím slavným Strejčkem, já vím, to je krásný dělat pro děti. Ty to umíš, ale víš, už si z toho vypadl, budeš muset chodit do zkoušek, Tak chceš hrát roli učitele?… V Našich furiantech?” Já povídám chci…. samozřejmě, že jsem zkoušek nechodil. Tak mi Vejražka pohrozil, a když zjistil, že nechodím dál, roli zalternoval. Na alternaci vzal Veldu a Nesvadbu. A nakonec jsem si jenom střihnul větu, „Pantáto, pantáto, v našich bramborách leží zajíc jako pytel!” No a na scéně tenkrát byli: národní umělec Vejražka, národní umělec Z. Štěpánek, a pak jsem tam vletěl já. No a tos měl vidět, co dělaly děti: „Hele Strejda, hele Jedlička,” a smály se a bylo po hraní. A tak mě přestali obsazovat. A i v televizi mi to režiséři říkali: „Tondo, rádi bychom tě obsadili, ale nejde to, ty se mi objevíš na plátně a lidi se budou smát. Ty ten film rozboříš…” No, tak to můžu potvrdit… to u mě režiséři tvrdí také! Tak jste zůstal u dětí? No jó! Já mám děti rád, ale teď už pro ně taky moc nehraju, jsem přece jenom už starší. Ale do těch filmů mě stejně moc neobsazujou. Protože já jsem prý starej a vypadám mladě a taky už mladej nejsem. To je na nic, ti řeknu.

Ale zvířátka napodobujete dál, ne? Pro rozhlas, film a televizi? Jo, napodobuji, to je jasný… Ale víš, že si snad všichni myslí, že když dělám prase, chrochtám víš… či napodobuji třeba papouška, že musím být blbec. A kolikrát jsou překvapený, co je ve mně citu. A že třeba profesor F. Kožík mé knihy lektoruje. A pak mění názor. Jak se jmenuje vaše poslední knížka? Poslední pan Kulišák a prostořeká múza. Když nakladatelství Lunarion zjistilo, že bych takovou knížku jednou chtěl napsat, zajásalo, a hned že musím psát a strašně na mě posp íchali, známe to, „Již včera bylo pozdě” a já psal.

Píšete na stroji? Né, to já neumím a nějak nechci. Já píšu tužkou a ještě vleže. A až mě bolej záda, tak toho nechám a chodím jako omámenej. Procvičím se a píšu dál. A knížka byla napsaná. Odevzdal jsem ji a teď tam leží, a že prý se to do tiskárny dostane tak za půl roku. Nedá se nepovšimnout, že ve vašich letech jste na tom velmi dobře, jste plný energie.

Jak to děláte? Jo zdravý, já jsem po mrtvičce, člověče. A to se mi přihodilo na jevišti. Já chrochtám, dělám papouška a najednou huhňám, prskám a nic ze mě neleze. Ta jedna strana ztuhla v jeden škleb. Odvezli mě do nemocnice: „Pane Jedlička, copak? Udělejte nám papouška,” a já ho s tím šklebem dělám a oni se smáli, mysleli si, že je to nějaký nový zvíře. A pak přišel primář a řekl: „Ježíšmarjá, ani se nehněte, pane Jedlička!” A já pak dlouho cvičil, trénoval, rehabilitoval. Nejhorší pocit tam dole. Ale dneska to musím zaklepat, dneska už je to dobrý. A hlavně se udržuju tenisem, posiluju, šáhni na ty svaly… No vidíš, ukaž, takový ty nemáš. A hodně mi pomáhá hrát pro děti. Ale hlavně doporučuji všem i tobě, ale tobě ani nemusím, viď. To ty víš… že? Pohlavním životem se musí žít!

Kolik je vám let? Sedmdesát a k mým sedmdesátinám mi natočila televize „Portrét A. Jedličky”. Je to medajlonek s detektivní zápletkou a taky se tam ke mně a o mně vyjadřují různí slavní. Pan Sovák vám ovšem ten věk nevěřil! No. Jenže on měl havárii a ten život s Menšíkem žili moc rychle, a to se někde projevit musí, říkal: „Jedličko, tobě je padesát, ty skáčeš jako mladík!” „Ne, není, Jirko!” „A kolik je ti šedesát?” „Já jsem o tři roky mladší než ty!” „Kruci, vždyť ty seš ještě kluk a já dědek nad hrobem.”

Říká se, že máte hodně originálů od F. Tichého? Jo Tichý! Ten si mě vždycky poslal pro kafe, ale nikdy mi ne něj nedal. Já tenkrát byl ještě hodně mladej a peníze jsem žádný neměl. To kafe stálo 80 haléřů a já měl kolikrát jen tu korunu. To víš, jak mě to štvalo. No a on mi za to nakreslil obrázek na ubrousek. Já jsem si v duchu říkal, na to ti dědku kašlu, co já s tím, když nemám prachy. Netušil jsem, hlupák, co mně tenkrát dává! A tak dneska vděčím mamince, že mi ty ubrousky schovávala, které bych asi jinak vyhazoval. Pro mě tenkrát neměly žádnou cenu, já chtěl peníze. A tak jsem za kafe získal originály Františka Tichého. Vy jste takový srandista, řekněte ještě něco. Režisér Macháček taky vždycky chtěl, abych vyprávěl nějakou srandu. Tak to jsem měl v souboru dva kluky. Oba byli stejně staří, ale jeden vypadal o 15 let starší a druhý o 15 let mladší. Já je navedl, aby šli společně do drogerie a: „Dobrý den,” povídá ten starší, „prosil bych zubní pastu a ochranu!” Ta paní zrudla, to bylo tenkrát tabu a ten mladší dodal: „Tatí, kup mi taky prezervativ!” A táta se ho zeptal: „To potřebuješ pro sebe?” A ta prodavačka omdlela a Macháček řval smíchy a těšil se zase na další srandovní příhody… Jako teď ty (smích).

A s jakými všelijakými slavnými režiséry jste ještě spolupracoval kromě pana Macháčka? Jareš, Bezdíček, Pražský, Podhorský, Kvapil, Bor a další, těch bylo… No a dnes? To jsi mi připomněl, že mě před rokem a půl někdo volá: „Pane Jedlička, chci, aby jste hrál ve Vojcevě v Labyrintu… ” A já myslel, že si ze mě někdo dělá legraci, tak to položím, ale za chvíli volá znovu. Byl to mladičký režisér P: Lébl a vznikla z toho spolupráce. A i když jsem čtyřicet let nestál na jevišti a nehrál v těžkém kuse v klasické hře, nakonec jsem to vzal. Ale já jsem si ten scénář přečetl a já tomu vůbec nerozuměl, to byla taková moderní bláznivá bláznivina. A já roli pojal taky tak, praštěně, zvukově šíleně a toho domovníka hraju úplně blbýho. A tenhle režisér P. Lébl mně také režíroval ten můj medajlonek pro televizi. A teď mi znova volal, to už jsem mu nepoložil (smích), že mě chce do Našich furiantů, které by se měly hrát Na zábradlí…

To bude taky tak bláznivé, a koho tam máte hrát? Dědečka Dubskýho. A když řeknu, že muziku píše kapela YOYOBAND, která má na jevišti i hrát, tak to asi norm ální nebude a mě nezbývá než vás pozvat a to srdečně… Pak jsem tento rozhovor poslal jak bylo předem ujednáno na adresu pana Jedličky k autorizování. Nastalo období nervozity, jak to pan Jedlička přijme. Inu, něco jiného je řečené a úplně jiné to pak vypadá napsané. 15. 8. mi zvoní telefon: „Ahoj Upíre, tak volám…”

Nastalo několik vět a otázek na téma sex a život kolem něho. Kdo Jedličku neznal, nepochopí. A dostali jsme se k rozhovoru, kvůli kterému volal. Hodinu probíral, hodinu jsme si vlastně povídali o všem možném, pravda těch škrtů tam bylo jako šafránu, tedy velmi maloučko. Rozloučili jsme se s tím, že ho ještě přijedu vyfotit. A to bylo naposledy, kdy jsem ho slyšel. Strýček Jedlička totiž v sobotu 28. 8. 1993 ZEMŘEL. Zemřel díky své největší životní lásce, díky tenisu. Na turnaji herců v Houšťce najednou ztuhl a zřejmě jen on cítil, že už se nikdy při svých imitacích neusměje. Strýčku, pšt, já budu první, který bude propagovat, aby vzniklo muzeum vašich nasbíraných neskutečností, ptákovin, recesí atd. Přece taková letitá a skvělá sbírka nemůže přijít do nepovolaných rukou.

RADEK JOHN

Odpovídá major JUDr. Karel Adamec, vedoucí oddělení vražd pražské kriminální policie. Jak se změnil charakter vražd v Praze po listopadu 1989? Vraždy klasické, které jsme vyšetřovali před listopadem, to znamená vraždy se sexuálními motivy, vraždy kvůli majetku, vraždy jako výsledek rodinných hádek zůstaly zhruba ve stejném množství jako kdysi. Přibyly nám ovšem vraždy, na které jsme nebyli zvyklý. V daleko větší míře v nich figurují cizinci. Ať už jako oběti nebo pachatelé. Největší nárůst v současné době zaznamenáváme u vražd podnikatelů a podnikateli v uvozovkách. Začněme cizinci.

Příslušníci, kterých národů jsou dnes v Praze nejčastěji vrahy a obětmi? Jde především o migrující obyvatelstvo z východu: Bývalé Jugoslávie, Rusy, Bulhary, Číňany. Vietnamci v našich statistikách dnes naopak figurují velice málo. Jejich trestná činnost ustoupila do pozadí. Nejbrutálnější jsou bezesporu Číňani. Ti si neberou servítky. Používají mačety, mučení, prostředky, na které jsem nebyli dosud zvyklí. V případě, že se nám podaří zadržet třeba čínské zločince máme navíc obrovské problémy.

Jaké? Například při zjišťování totožnosti. Pro nás vypadají skoro všichni Číňané podobně. Koluje mezi nimi obrovské množství pasů. V čínských pasech nejsou očíslované stránky, takže není takový problém pasy falšovat. Dodat stránku s fotkou do čistého pasu, v němž není vytištěno, například, že se jedná o osobu nežádoucí na našem území. Komunikace s policejními orgány v Číně neexistuje. Marně jsme se o ni pokoušeli. Vůbec tedy často nevíme ani jak se zadržený Číňan jmenuje, natož co má za sebou za kriminální činnost. Nulová komunikace s námi je bohužel dnes typická i pro jiné země, například bývalou Jugoslávii, kde mají úplně jiné starosti než spolupracovat s pražskou policií na nějakém případu vraždy. Těžko se lze domluvit i s Ruskem a Ukrajinou. Ve většině případů si tu ale zločinci ze zemí, které jste jmenoval vyřizují spíš účty mezi sebou než s českými občany… To je pravda. Ale máme tady už i případy vzájemného napadení gangů Číňanů a Vietnamců, Rusů a Jugoslávců. Neboli soupeřící bandy se perou o sféry vlivu. Národ dnes nejvíc vzrušují vraždy podnikatelů.

Mají nějaké společné znaky? Spousta podnikatelů nemá ve svém podnikání čisté svědomí. Používají nejrůznější finty, na které mohou doplatit oni sami i jiní lidé. Ať už věřitelé nebo dlužníci. Ve většině případů zavražděných podnikatelů se zpočátku jednalo o vymáhání splátek. Prudce narostl samozřejmě také počet loupežných vražd nebo pokusů vražd. O někom se proslechne, že má nějaký větší majetek a dnes jsou lidé, kteří pro dvacetikorunu udělají téměř všechno. Jdou za podnikatelem klidně do jeho bytu nebo ho zavraždí v terénu – při obchodních schůzkách, jednáním, transakcích. Existují lidé, kteří si domluví schůzku v autě, kvůli takříkajíc výhodné směně dolarů nebo marek. Čím výhodnější je kurz, tím vyšší pravděpodobnost, že z toho auta už nevylezou živí. A nemusí to být na vysloveně opuštěném místě. Vraždí se dnes i na ulici. Viz, vražda na Praze 8 – zastřelení podnikatelky a postřelení jejího manžela na ulici na cestě z bytu k jejich autu takřka v pravé poledne.

To je případ, který jste objasnili prakticky okamžitě a hned druhý den jste také zatkli vraha. Zřejmě váš největší úspěch v tomto roce. Určitě. Byl to první prokázaný případ nájemného vraha v Praze. Šlo o českého občana. Suma, kterou měl za vraždu dostat byla poměrně vysoká. – Půl miliónu. Do té doby se v podsvětí říkalo, že vraha si jde koupit za padesát tisíc i za méně. To bylo dáno zřejmě výší očekávaného zisku u těch dvou vražd. – 39 milionů. Objednavatel vraždy si ovšem vybral menšího profesionála než myslel. Nájemnému vrahovi se nepodařilo zavraždit i manžela podnikatelky.

A kdyby usmrtil oba manžele? Manželé uzavřeli s objednavatelem vraždy jakousi předkupní smlouvu o prodeji nemovitosti právě za těch třicet devět miliónů. Kdyby byli oba manželé prodávající nemovitost mrtví, tvrdil by, že jim dávno peníze dal. Doufám, že by nakonec stejně s touhle transakcí neuspěl. Každopádně velké peníze dnes některým lidem kalí rozum.

Co mají společného případy, kdy se v Praze střílí na ulicích. Oběťmi těchto vražd jsou ze tří čtvrtin čeští podnikatelé, zbytek cizinci. – Například nedávné zastřelení Jugoslávce v Anglické ulici a v lednu napadení Rusa. Ještě před tím byl v Karlově ulici zastřelen Rus, ale to nebylo kvůli majetku. Šlo o spor dvou skupin o sféru vlivu v okolí Karlova mostu. Dvě konkurenční party prodejců ruských čepic, jedna podpořená Rusy, druhá našimi obchodníky bojovaly o místo na slunci. V té vraždě figurovali i čeští skini. Ale ti byli najatí jenom jako pěšáci. Vyšetřování těchto případů je samozřejmě velmi komplikované. Kdo přežívá útok na ulici má strach vypovídat. Většinou zná vraha a neprozradí ho. Dokud svědek musí vypovídat před soudem, je známa jeho totožnost, ztrácíme šanci, že nám něco řekne. Záleží na parlamentu jak rychle zákon na ochranu svědka přijme. Pak naše úspěšnost, která je mimochodem na evropský průměr stále dobrá, ještě zvýší.

Kolikrát se letos v Praze vraždilo střelnou zbraní na ulici? Sedmkrát, osmkrát. Počítám jenom případy kvalifikované jako vraždy nebo pokusy vražd. Ne to co je kvalifikováno jakou loupež nebo ublížení na zdraví, když není prokázáno, že pachatel chtěl člověka usmrtit. Pokud vyšetřujeme vraždu na ulici, často nám svědci řeknou: Jo ono se tady včera střílelo, ale je to tu běžné. Tady se střílí pořád.

Kolik vás na oddělení vražd vlastně pracuje? Bohužel méně než třicet. Do května tohoto roku nás ovšem bylo jenom patnáct. Jednak tedy počet vražd prudce roste, jednak počet objasn ěných vražd přece jen klesá. Před listopadem 1989 byla jiná situace. Tehdy šlo hlavně, jak říkají někteří cynici, o takzvaně domácí zabijačky. Ty se objasňovaly velice dobře. Ve srovnání s dnešními vraždami dokonce snadno. Nepotýkali jsme se ještě s cizineckým a obchodnicko-podnikatelsk ým prvkem. Dnes máte nájemné střelce, cizince, vyřizov ání účtů mezi gangy a podobně. Objasňování třeba vražd na ulici je mnohem těžší. Nájemní střelci dnes mohou být i z ciziny a okamžitě po vraždě zmizí z republiky. Na dálnici na výjezdu z Prahy se loni v červnu našel bývalý Jugoslávec zastřelený v jeho oplu. Vrah prostřelil sedadlo, trefil oběť do hlavy. Pachatelé byli dva Bulhaři, chytli je nakonec na naši žádost v Maďarsku. Tam nešlo o nájemné střelce, ale o vyřizování účtů mezi občany bývalé Jugoslávie a konkuren ční bulharskou bandou zlodějů aut a pašeráků. Pak už jsme věděli, kdo jsou vrazi, znali jsme jejich zvyky, tušili jsme, kam asi pojedou. Požádali jsme Maďary o spolupráci a dali jim tip, kde vrahy najdou.

Takže s Maďarskem spolupráce na rozdíl od zemí ležících více na východ nebo na jih funguje? Funguje lépe než třeba s Ruskem, hůře než s Rakouskem, Německem, Itálií.

Dá se říci, kdo je dnes v této zemi v největším nebezpečí vraždy? Nejrizikovějším povoláním je pravděpodobně podnikatel. Pak je rizikové být bohatý. Hlavně jsou ale v nebezpečí ti, kteří se namočili do nějakých špinavějších kšeftů. Často to začne třeba půjčkou, kterou pak nemá podnikatel z čeho splatit. Pak jsou klasické rizikové skupiny. Například homosexuálové se bohužel poměrně často stávají oběťmi loupežné vraždy. Ne že by je nějak masově vraždili jiné homosexuálové. Mnohem nebezpečnější jsou homoprostituti. Ti, kteří si vyd ělávají na živobytí tím, že se prodávají homosexuálům. Ti jsou v touze po penězích často schopni všeho. Dva čeští homoprostituti například vyjeli do Holandska s cílem vydělávat si tam na živobytí v nočních klubech. Velice rychle získali kontakty na holandské homosexuály, s několika se skamarádili. V klubech je ale nechali dělat jen krátkou dobu. Kluci tedy potřebovali peníze a rozhodli se je získat tak, že jednoho holandského přítele zabijí. Nevěděli ovšem, že v bytě bude na návštěvě ještě jeden muž. Ten přiběhl ze zadního pokoje poté, co slyšel křik zavražděného. Dva čeští homoprostituti tedy ubodali i druhého muže. Ukradli kolem sedmi tisíc guldenů. Něco z toho utratili za letenku. Pak se jeden před druhým skrýval, protože se bál, že se ho chce zbavit jako nepohodlného svědka. Časté jsou také vraždy v podsvětí, když se nepohodnou partneři. Například dva bývalí spoluvězni, oba prošli mnohaletým žalářem, se sešli v bytě na Praze 8. Dostali se do sporu kvůli ženské. Začali se prát, nechali toho. Asi po týdnu se v tomtéž bytě dostali do sporu znovu kvůli půjčce dvouset korun. Ten první umlátil a ukopal svého spoluvězně k smrti. Kdysi byla v Praze i epidemie napadení taxikářů. To v poslední době naštěstí opadlo.

Zřejmě už taxikáři nevozí u sebe sumy, které by byly pro vrahy zajímavé? Dneska se přece vraždí pro statisíce a miliony. Jistě už nejsou tak ekonomicky zajímaví jako kdysi. – I když jsou zoufalci, kteří vraždí pro pětku. Na Smíchově jsme měli případ kluka, který oslavoval osmnácté narozeniny. Neměl na útratu. Řekl kamarádům: Jdu sehnat peníze. Stopnul taxíka. Nechal se odvézt na Prahu 6 do postranní ulice, tam taxikáře probodl, vzal mu peníze a jel zaplatit útratu. Pachatel měl štěstí. V době vraždy mu chybělo tři čtvrtě hodiny do dovršení osmnácti let. Byl tedy stíhán jako mladistvý, takže dostal poloviční trest.

Kolik máte případů, kdy majitel bytu přišel domů a nachytal bytové zloděje, kteří ho zavraždili? Víme o dvou. Myslíme si ale, že mezi neobjasněnými vraždami jsou další tohoto typu. Na Vinohradech máme objasněnou vraždu: Majitelku bytu vykradli třikrát za sebou. Potřetí, když tam byli v noci, dělala majitelka bytu že spí, ale prozradila se – podívala se po nich jedním okem. Dali jí beranici na hlavu a utloukli ji. Sekyrka se pak našla ve světlíku domu. Na Praze deset se vrátila majitelka bytu ve vile z dovolené v Jugoslávii dřív než původně plánovala. Našla v bytě zloděje, tak přišla o život.

Tak dnes vypadá typická pražská vražda? Podnikatel, který začínal v tržnici, prodával videa. Vydělal peníze, zaměstnal ve svých krámcích několik lidí. Vydělal ještě víc, začal dovážet auta z Belgie. Shromáždil poměrně slušný majetek. Jednoho dne k němu přišla do bytu návštěva. Když jsme ho našli my, byl prostřílený. Chyběly jenom peníze. Poměrně značná suma. Nebo: Šlechtična polského původu bydlela na Praze 8. Zbylo jí z minulých let pár kousků zlata a několik obrázků. Jejich prodejem si přilepšovala k důchodu. Přišla k ní do bytu cikánka, která se nabídla, že jí bude pomáhat. Občas jí přinesla nákup a zároveň si obhlédla, co by se dalo v bytě ukrást a zpeněžit. Cikánka vešla do kontaktu s recidivistou a dala mu tip na loupež v bytě. Kriminálníkovi se do té akce příliš nechtělo. Bál se, že s jeho trestním rejstříkem by v případě odhalení šel na dlouhou dobu do vězení. Zaangažoval do věci svého nevlastního nezletilého syna. Domluvili se na loupeži, nikoli na vraždě. Syn měl všechno přesně popsané, dostal dokonce plánek bytu, který mu nakreslila cikánka.Vzal si na to paruku. Dostal se dovnitř pod záminkou, že je opravář topení. Začal opravovat topení, pak zaútočil na majitelku bytu s tím, že ji sváže a ona mu musí prozradit, kde je zlato. Šlechtična pochopitelně nechtěla nic říct. Snažil se to z ní vymlátit. Nakonec ji udeřil několikrát do krku smrtícím karatistickým úderem. Paní umřela. Nezletilý vrah našel nějaké šperky. Cikánka s nevlastním otcem čekali v autě před bytem až bude dílo dokonáno. Ukořistěné věci začali prodávat po svých známých. Pak jsme je stahovali z Příbramska, Litoměřicka a některé dokonce z Milána. Vrahy jsme našli asi po čtrnácti dnech. Nikdo nechtěl mluvit. Otec a cikánka neřekli ani slovo. Až nevlastní syn, kterého jsme polapili v jeho úkrytu na kopci, kde spal pod igelitem, promluvil. Před soudem ale svou výpověď odvolal a všichni tři odmítli vypovídat. Přestože k dispozici byla řada výpovědí svědků, kterým trojice prodávala šperky, byl mladiství odsouzen pouze na čtyři roky stejně jako oba organizátoři té loupeže.

Setkáváte se s mladistvými vrahy víc než před listopadem 89? Bohužel ano. Vrahové jsou někdy překvapivě mladí a jejich brutalita je přitom šokující. Co byste řekl například případu příbramské bandy: Dvě dívky se nakontaktovaly na starou opuštěnou ženu, pomáhaly jí, okoukly co má v bytě. Daly se dohromady s kluky z Příbrami. Dohodli se, že byt vykradou. Dva kluci čekali venku, dívky šly dovnitř, protože majitelka je znala a měla k nim důvěru. Kluky by do bytu zřejmě nepustila. Dívky chtěli po majitelce bytu peníze. Ta jim je odmítla dát. Mladší z dívek, které ještě nebylo osmnáct vzala nůž a začala majitelku bytu bodat. Druhá dívka jí řekla: Neblbni, ta kudla je malá. Šla do kuchyně, vzala dlouhý kuchyňský nůž a majitelku ubodala sama. Klukům, kteří čekali dole se to zdálo dlouhé, tak pískali a křičeli na dívky do oken domu: Dělejte, skončete to!

Možná nárůst zločinnosti má po listopadu 89 na svědomí i to, že dnes spousta zejména mladých lidí nezvládá ten pocit, že jsou chudí, když kolem sebe vidí bohaté? Je to pro ně novinka na rozdíl od západních dětí, které si na svou situaci zvykají už od narození. Určitě to hraje významnou úlohu. Mnozí cítí to, že nemají peníze, jako osobní křivdu a za každou cenu se je budou snažit získat.

Která neobjasněná vražda vás nejvíce trápí? Největší starost mám s vraždou strážného v obchodním domě Krone. To je případ, který vzbudil spoustu rozruchu. Chtěli bychom ho úspěšně vyřešit. Několikrát jsme měli pocit, že jsme u konce, ale vždycky to splasklo. Teď ovšem máme několik velmi nadějných stop. Věřím, že se nám vraha nakonec najít podaří. Ještě tu příliš nezačaly vraždy prostitutek jako v jiných západních zemích. Naštěstí. V Praze jsme měli vloni jen jednu vraždu prostitutky, ale to nebylo kvůli jejímu povolání. Vrahem nebyl člověk, který by nenáviděl tohle řemeslo. Došlo pouze k nešťastnému kontaktu se zákazníkem. Vrah byl mladý kluk, který si prostitutku vzal do bytu. Ona po něm chtěla potom moc peněz. Vyhrožovala, že když jí je nedá, oznámí to na policii, že ji znásilnil. Ten mladík psychicky nevydržel a zabil ji. Shodou okolností tuhle dívku jsme znali. Vystupovala jako jeden z korunních svědků při vraždě Jugoslávce na dálnici. Jeden měsíc jsme ji tu měli jako svědka, další měsíc jako mrtvolu.

Jak jste dokázali odhalit jejího vraha? Trochu známe prostředí, v kterém se tyhle dívky pohybují. Ony o sobě přibližně vědí s kým se která kontaktovala a s kým odešla.

Dávají si na to pozor, aby se dopracovaly jakési kolektivní bezpečnosti? Ne. Nepřipouštějí si, že by se něco takového mohlo stát právě jim. Abychom přece jen skončili nějak optimisticky: Sexuální maniaci vraždící ženy v Praze jako by po listopadu 1989 přestali existovat. Máme tady několik vražd spáchaných v letech 1990-1991. Jednalo se o dívky, které se bavily někde ve vinárně, vrah jel pak za nimi, našel si nějaké opuštěné místo. Po vrahovi či vrazích pátráme velmi intenzívně. Ověřovali jsme si alibi obrovského kvanta lidí, kteří mohli teoreticky přicházet v úvahu. Po roce a půl od vraždy se nám podařilo vypátrat dvojici kluků, která byla ve vinárně s jednou ze zavražděných dívek. Ukázalo se, že ani to nejsou pachatelé. Tohle je případ, kvůli němuž nám za poslední dobu prošlo rukama nejvíce lidí. Dnes už jejich počty jdou do tisíců.

Už také dochází k exportu našich vrahů do zahraničí? Výjimečně. Italský podnikatel si vzal za ženu českou dívku. Ta se vrátila do vlasti na najala si tři recidivisty. Požádala je, aby zabili jejího manžela za tři sta tisíc. Trojice zločinců si obstarala pistoli. Dívka jim přesně popsala manželovy zvyky, kde se pohybuje a podobně. Počkali si na něj na silnici, když se vracel z práce domů. Pravděpodobně ho stopli s mapou v ruce. Předstírali, že jsou turisté, chtěli, aby jim ukázal cestu. Pak ho v autě zastřelili, tělo ukryli pod silniční můstek. Všichni tři byli po návratu do vlasti dopadeni.

A co byla letos v Praze – dá-li se to tak nazvat – nejkurióznější vražda? Vražda kvůli náboženskému přesvědčení. Cizinec, starší ročník, přijel na návštěvu k příbuzné ze třetího kolena – ročník 1901. Ona byla zarytá katolička, on bezvěrec. Vzal při sporu láhev a rozbil ji o hlavu dvaadevadesátileté babičce. Pak ji ještě podřezal střepem láhve. Cizinec byl asi šedesátiletý. V zahraničí ho několikrát léčili na psychiatrii.

NELLY RASMUSSENOVÁ

Saně zabrzdily několik set metrů od lovce, který trpělivě vyčkával nad otvorem v ledu, až se přiblíží tuleň. Ze saní vystoupil muž a pomalým, nejistým krokem se blížil k ledovci. Měl strach. Mnohokrát slyšel, že tito lidé, divocí a útoční, bez rozpaků dokážou zabít, zvláště cizince. Když se muž přiblížil na několik kroků, lovec se náhle prudce otočil, a třímaje v rukou nůž, stál připraven v obranném postoji. Bílý muž se zastavil a pokoušel se slovy lovce ujistit, že přichází s dobrými úmysly. Ten reagoval jen syčením. Musel přece vydávat nějaké zvuky, nem ůže tváří v tvář duchovi stát němý. A že tu před ním stojí duch, o tom nepochyboval. Saně, ve kterých přijel, viděl lovec poprvé v životě a právě tak to podivné oblečení…

Navíc dotyčný nerozpřáhl ruce na znamení, že přichází v míru a že neschovává žádný nůž. Ne, to nemůže být nikdo jiný, než duch. Ještě si ho však vyzkouší. Vytáhl kousek tuku a váhavě ho podával té divné bytosti. A co se nestalo! Bytost si tuk nejen vzala, ale strčila si ho do úst. Jí ho! Tak to nemůže být duch. Vždyť duchové přece tuk nejedí! Lovec se uklidnil, a protože slovům muže celkem rozuměl, začal mluvit také. Nakonec si cizince ještě ohmatal, aby se ujistil, že opravdu nemá nůž ani jinou zbraň.

Asi tak proběhlo v roce 1910 první setkání tříčlenné výpravy, vedené kanadským etnografem Wilhjalmurem Stefanssonem, s Nagyutormiuty – s lidmi „karibího paroží” z Viktoriina ostrova, kteří se dosud, krom ě svých sousedů, nesetkali s žádnými jinými lidmi. Stefansson chtěl dokázat, že tento ostrov je obydlen, ač zprávy do té doby tvrdily opak. Do svého deníku si tehdy zapsal: „Tento první den mezi Eskymáky z Delphin-Union průlivu je dnem, na který nikdy nezapomenu a vždy se k němu budu ve vzpomínkách vracet se vzrušením. Mezi těmito Eskymáky a obyvateli New Yorku, kteří ve stejném čase obývali stejnou zemi.

Ležel kulturní vývoj deseti tisíc let. Tady nás obklopoval život doby kamenné, odehrával se přímo před našima očima. Jejich řeč se jen málo lišila od řeči Eskymáků z Mackenzie, a tak jsme si bez potíží rozuměli. Po delším pobytu mezi nimi jsem pochopil, že pokud jde o základní ctnosti, vyrovnají se těm nejlepším Evropanům. Tito lidé doby kamenn é se téměř neliší od tebe, ode mne, od našich přátel. To, co my nazýváme křesťanské ctnosti, co buddhista nazývá buddhistické ctnosti, oni ovládají ve všech hlavních formách. Stěží ovšem budou odpovídat obrazu, který si o lidech doby kamenné udělal kabinetní učenec. Tito druhové mamutů respektuj í dokonce nám dobře známý zákon: Co nechceš, aby činili tobě, to nečiň druhým. Ve styku s těmito původními lidmi ztratil pro mne význam pojem „divoši”. Dospěl jsem k přesvědčení, že lidská povaha, zůstává v zásadě stále stejn á. A to v obou dimenzích, v prostoru i času.”

PO PÁR DESÍTKÁCH LET – ŠOKUJÍCÍ SOUČASNOST. S fotoaparátem vyrážím ven na obhlídku. Ostrý vzduch mě přinutí okamžitě si vzít rukavice a čepici. Náhle kolem mne profrčí podivný přízrak. Představte si, že o tomhle kraji čtete jako o ledové pustině, kam se všechno musí dovážet lodí, a to jednou do roka, a najednou se před vámi zjeví stroj, který byste nejspíš zařadili do vozítek budoucnosti, tedy pokud se zrovna nepídíte po dopravních novinkách. Tříkolá obludka s jasně červenou karosérií, jejíž mohutné protektorové pneumatiky zastiňují drobná řídítka a sedátko, na němž sedí osoba známá víc z představ či náhodných obrázků: černovlasá žena v bílém kabátci, z jehož kapuce lemované kožešinou zvědavě vykukuje černá kebulka. Člověk přece jen není připraven na takové kontrasty. Barevná televize, videokazety, splachovací záchod, tříkolka Yamaha a žena v tradi čním amautiku (ženském oděvu s velkou kapucí) s dítětem na zádech suverénně projíždějící po udusané cestě mezi příbytky na kůlech. Zima, vítr, zbytky ulovených tuleňů a za dva měsíce led na celých dalších devět měsíců. Můj domorodý spolubydlící vstává obvykle, není-li zrovna na lovu, až kolem desáté, nějakou dobu se povaluje na pohovce a pak někam zmizí. Práci nemá. Jako většina lidí zde. Není tu totiž příležitost a většina obyvatel žije ze státní podpory. Pro člověka z „normálních” podmínek je to těžko pochopitelná situace. Věčně zmrzlá půda, zima, led, okolní moře zamrzlé devět měsíců v roce. Začí- nejte tu s nějakým průmyslem či rybolovem.

Co tedy dělat? Eskymáci se sice snaží, ale není snadné ze dne na den úplně změnit smysl života. Zvlášť když byli po staletí zvyklí obstarávat si potravu pouze lovem. Snažila jsem se spočítat stálé a pravidelné pracovní možnosti. Dvoučlenná posádka naftové cisterny, denně projíždějící osadou a naplňující nádrže na stěnách domků. Nikdo nemusí být doma, cisterna prostě přijede, doplní naftu a jede dál. Státní dotace. Ohromné válcovité nádrže na okraji osady jsou jednou do roka naplňovány z tankové lodi, která během srpna, v období volného moře, navštíví všechny osady v Arktidě. V někter ých osadách ani nemají nádrže a na pobřeží jsou připraveny řady barelů. Dalšími stálými zaměstnanci jsou dva muži, kteří jezdí s cisternou vody. Každá osada má ve své blízkosti nádrž v zemi, jakýsi bazén nebo jezírko, v němž se led pravidelně proráží a odkud se čerpá pitná voda. Domácí nádrže jsou umístěny uvnitř domů, pečlivě izolovan é proti mrazu, s přívodem, který je přístupný zvenku. Na každý domek vychází plnění vodou dvakrát v týdnu. Často se stane, že zásoba dojde dřív, než přijede cisterna, a potom je rodina třeba dva dny bez vody. Taková věc nikomu nevadí, ale mě zaskočila. Nádrže v domech jsou sice dostatečně velké, ale nikdo vodou nešetří. Šetřit není v povaze tohoto severského národa. Neznají to. Když mají automatické pračky, proč by neprali třeba několikrát denně? Zvlášť, když je kde sušit. To byla ta ohromná skříň v předsíni u mých hostitelů. Samozřejmě, že takovou sušičku nemá každý, ale Lena má přece práci, a to dobře placenou. Může si dovolit technick é vymoženosti. Musí ovšem také platit vyšší činži ve státem dodaném domku – jako všichni, kteří mají to štěstí a pracují. Platí se podle výše platu. Ti, co berou jen státn í podporu, platí pouhých dvaatřicet dolarů měsíčně, pokud bydlí v domku.

Jsou však i tací, kteří o domek nestojí a bydlí v podlouhlých stanech pokrytých bílou plachtovinou, ale takové rodiny jsem tu poznala jen tři. Další pravidelný příjem má posádka nákladního auta odvážející odpadky. Před každým domkem se povaluj í velké černé igelitové pytle, dostatečně pevné, aby udržely obsah jakéhokoli druhu. Pytle se vozí na skládku ve skalách kousek za osadou. Nedopídila jsem se, zda za několik let přijede táž velká státní loď a odpadky naloží a odveze, neboť zde, v mrazivém prostředí, se nic nerozkl ádá, nic nehnije, ani hmyz tu není a nemůže tak přispět k likvidaci zbytků. Všechno tu vydrží desítky, stovky let. Skladují se tu i pytle s fekáliemi ze suchých záchodů, kterými jsou opatřeny všechny ty malé montované domky. V posledních letech si zakládají Eskymáci vlastní družstva, kde dostanete věci, které obchody Hudson’s Bay Company neprodávají. Různé typy nožů, nářadí, oděvů, které užívali v dřívějších dobách. Také určité druhy potravin, které ani Hudson’s Bay dodávat nemůže. Tulení, mroží, lososí maso i maso karibú. V některých osadách si takové družstvo pořídilo i velkou mrazírnu, aby mohlo v době lovu uchovávat větší zásoby. Tady v Pangnirtungu zatím maso neprodávají. Možná proto, že si tu vymysleli ještě jiné možnosti výdělku, a navíc všechna loviště jsou odtud příliš daleko. Pro Pangnirtungské je zlatým dolem národní park. V budově místní správy pracuje jen pár bělochů, ostatní jsou místní. Mohou také prodávat turistům, i když těch tu zas není tolik, třeba tesané sošky z měkkého steatitu, pro který si zajíždějí na určitá místa. V létě člunem, v zimě na skidoo, sněžných skútrech. Ty tu vlastní skoro všichni. V Pangnirtungu také dobře prosperuje tkalcovská dílna, kterou vede jedna běloška z jihu: překrásné závěsné obrazy jsou však ryze eskym ácké. A konečně je tu škola, chlouba místního principála, kter ý, ač běloch, působí v Arktidě již přes dvacet let. V Pangnirtungu samém osm let. Nadšenec a dobrý člověk. Náhoda mi ho přihrála do cesty.

ŠKOLA JAKO JINDE. Sama jsme měla možnost jedno dopoledne sledovat průběh vyučování. V jednom rohu třídy chumel dětí s bílou učitelkou a vykládající si, co vše se dá měřit metrem, co centimetrem, co se dá počítat na kilometry. V druhém koutě sedí na podlaze další žena a má kolem sebe jiný chumel, který si pravděpodobně vykládá totéž, protože děti vítězoslavně zvedají tužky, knížky, rozpřahují ruce, ukazují prsty a přitom plynně brebentí. Postávám tiše u dveří a závidím dětem prostornou místnost, která připomíná víc sál na karneval než třídu. Ze stropu, na stěnách i na lampách visí všelijací panáci, koule, hvězdy, písmena i zvířata, v barvách tak pestrých a zářivých, až přecházejí oči. V jiné třídě jsem našla všechny děti na zemi. Lezly po čtyřech mezi ohromnými čtvrtkami a snažily se na nich zobrazit své představy o světě rukama, štětcem, tužkami, vším, čím se dalo. Zdejší škola se mi začíná líbit. Od čtvrté třídy je vyučování pouze v angličtině. Pro děti to není tak velký problém, protože od té doby, co se mohou dívat na televizi, tedy od roku 1981, kdy je signál přenášen satelitem, sledují všechny kanadské programy v angličtině. Nedá se říct, že by ti nejmladší dávali přednost televizi před hraním venku, to jsem pozorovala až u těch starších. Nicméně televize jim vnáší do hlavy i pěkný zmatek. Způsob jejich myšlení, vztahů a vazeb na rodinu a ke společnosti je tu docela jiný než na jaký jsme zvyklí my. Eskymácká přirozenost, skromnost a ohleduplnost a najednou samé fígle a proradnost z televize. Jak si to vše dát dohromady a přitom zůstat sám sebou ve své rodině, ve svém společenství. Někdo se s tím nedokáže vyrovnat. Je tu dokonce dost případ ů sebevražd mladých, zvláště těch, kteří musejí žít mimo rodinné přístřeší. Mnoho jich také propadá alkoholu, na který jejich tělo není zvyklé. Je to zde jeden z problémů číslo jedna…

ÚTĚKY NA SEVER – ZA ŽIVOTEM PŘEDKŮ. Zvoní! Jako na celém světě. Chodby vyzdobené ohromn ými barevnými fotografiemi, plakáty a mapami se zaplňují. Je čtvrt na jedenáct a začíná velká půlhodinov á přestávka, kdy se všichni řítí ven. Ještě na táhnout boty, které jsou narovnané pod věšáky poblíž hlavních dveří. A venku začíná čutání, volejbal, házená. Míčů je tu několik. Pro ty menší prolézačky, přelézačky dřevěné a kovové, a hlavně spousta pohybu. Učitelé se chodí protáhnout ven také. V poledne odcházejí všichni na dvě hodiny domů, ti nejmenší se už po obědě do školy nevracejí. V poledne také nastává povinně čištění zubů v umývárnách. Ve zdejším kraji nebylo nikdy zvykem si čistit zuby, až civilizace se svými sladkostmi přinesla i tuto nutnost. Doma k tomu děti vedeny být nemohou, protože tu nikdy tenhle návyk nebyl, a tak výuku musí převzít škola. Škola toho má vůbec dost, a nemyslím tím jen školu zdejší. S pravidelnou výukou se začalo v padesátých letech. Eskymáci dobrovolně přicházeli ze svých roztroušených táborů, aby jejich děti mohly navštěvovat školu. Tedy samozřejmě nejen proto, i kvůli zdravotnické službě a možnosti nákupu. A když už začali děti posílat do školy, vzdali se i ostatní odpovědnosti a přestali je učit i věcem se školou nesouvisejícím. Těm tradičním. Lovu, rybolovu, jak postavit sněhové iglú a dalším dovednostem nezbytn ým pro život v Arktidě. Na to zas nebyla připravená škola. A tak bohužel právě současná mladá generace neumí téměř nic. Jen pár jednotlivců chce studovat dál v Ottawě. Ti ostatní zůstávají doma, protože se jim městský život nelíbí. Také úroveň jejich znalostí neodpovídá úrovni stejně star ých žáků z jihu, zaměstnání na jihu by těžko sháněli. Kolik otců učilo synky stavět kajaky a umjaky – velké čluny? Proč? Existují přece dřevěné a laminátové čluny. Zato pokud jde o způsob lovu, to ještě nejeden otec své zkušenosti nasbírané po generace předal potomkům. „Škola teď neběží naplno, schází nám tu víc než třetina žáků,” podotýká ředitel, který mě pyšně provádí po všech třídách, dílnách, laboratořích. „Už ale normálně začala, ne?” zajímá mě. „Ano, dávno, ale teď je právě období lovu karibú a dobrá třetina dětí je s rodiči. Nejméně na tři týdny.” Taková činnost by se mi taky zamlouvala. „Je to pro ně lepší, když se to naučí. Rodiče si je začali brát s sebou teprve před dvěma, třema lety. Taky se už stalo, že se celé rodiny odstěhovaly zase zpátky do původních táborů a do osady přijedou tak jednou dvakrát za půl roku,” vysvětluje mi ředitel.

Proč tam utíkají? Za sebedůvěrou, která je jim po generace vštěpována stejně jako bezstarostný vztah k životu. S tím prý překonají všechno. Úsměv, vlídnost a velkorysost. V tom cizím světě, tam by byli všem leda pro smích. Takové vlastnosti do současného světa nepatří, působí tam hloupě a směšně. „Vidí to a mnozí si to začínají uvědomovat. Proto se někteří stěhují zas zpátky. Škola neškola.!” Pro ředitele prosperující školy je největší chloubou její řemeslnick á dílna. Desetiletí kluci, ale i starší či mladší tu s nadšením oživují skoro zapomenuté umění jak postavit pravý eskymácký kajak. Naštěstí tu existuje ještě pár mužů.

CESTOPIS kteří nezapomněli svou dřívější dovednost, a navíc je těší, že ji mají komu ukazovat. Své děti to neučili, že by teď jejich vnuci měli o to větší zájem? Že by díky těm nejmladším došli toho velkého všeobecného uspokojení, kdy člověk předává své zkušenosti, učí novou generaci a vzápětí vidí i výsledky? Oné radosti z rozdávání? Je tu i prostorná místnost pro malé švadlenky. Se sevřenými rty tu soustředěně stříhají barevné hadříky, zápolí s malou dírkou jehly. Nemotorné prstíky vyrábějí miniaturní plstěné botičky, palčáky a hadrové panáčky. Takovou výuku zvládnou eskymácké učitelky hravě. Ve vyšších třídách učí však již jen učitelé z jihu. Zatím se dají na prstech spočítat Eskymáci, kteří dokončili na jihu vzdělání, opravňující k výuce na vyšších stupních. Na devadesát volných míst v celých Severozápadních teritoriích se přihlásilo tři tisíce zájemců o učitelská místa. Jsou to mladí lidé, kteří právě dokončili studium. Běloši. Převážně z nového Skotska a z Newfoundlandu. Alespoň tady v Pangu. Většina z nich uvažuje, že tu zůstanou dva roky, třeba i čtyři. Stává se však, že je drsné podmínky Severu natolik uchvátí, že z plánovaných dvou, čtyř let je osm, deset i dvacet let.

ARKTICKÁ IMAGINACE Zamířila jsem k plochým balvanům nakupeným nad vodou a tam jsem si lehla na záda a dala se unášet těmi neustále se měnícími růžovými seskupeními. Polární záře! Růžová barva se pomalu vytrácela, až nakonec zbyly jen tvary bílé. A já ležela a ležela až se mi z představ toho všeho nade mnou zatočila hlava. Ten pocit jsem znala již z dřívějška, stačila mi k tomu jasná obloha s mléčnou dráhou v Jizerských horách. Raději jsem vstala a vydala se zpět do osady. Ticho občas prořízlo zaštěkání psů, kteří reagují na nočního chodce. Naštěstí jsou všichni přivázan í. Jen štěňata běhají volně, ale teď tvrdě spí. Jeden zvuk mi však v nočním tichu připadá nepřirozený. Co chvíli se ozývá pravidelné ťukání. Domů se mi ještě nechce a tak jdu po zvuku Už stojím sotva krok od něho, ale muž ani nevzhlédne. Tichým přitlumeným hlasem zdravím, abych nezrušila kouzlo, které vane z celé scény. Muž je oblečený v modrém džínovém kompletu , mezi koleny drží kus tmavého kamene, na němž se už zřetelně rýsuje tvar postavy, a kladívkem lehce ťuká do dlátka. Kousky kamene odlétávají a padají kolem. Podle úštěpků a kamenného prachu odhaduji, že tu již nějakou tu hodinku sedí. Na hlavě má kšiltovku, na levé ruce pletenou rukavici, aby mu prsty úplně nezkřehly. Je asi pět stupňů pod nulou, devět hodin večer, 20. září. Jsem na 66. stupni severní šířky, na druhé polokouli, tedy v pravé a nefalšované arktické oblasti, a vedle mne sedí muž s malou elektrickou lampičkou a pilně pracuje. Začal kolem šesté večer a zítra kolem dev áté ráno bude hotov. Muž se jmenuje Norman. Není to jeho první soška. Musí si pospíšit, musí vydělat peníze. Vyřezávat sošky se učil od otce. Ten dělal ale jen menší kousky, zato Norman už zkoušel i přes půl metru vysoké. Kámen je ale drahý – tři dolary za kilogram toho šedočerného, který lze koupit v družstvu. Nejlepší je však černý nebo zelený kámen, dají se krásně ohladit a vyleštit. Vyskytují se někde mezi Cape Dorsetem a Lake Harbourem. V létě tam jezdí celé rodiny i s dětmi na člunech, aby využili krátkého období, kdy se kámen dá dobře kopat. Svá dílka prodává zdejšímu družstvu, ale někdy hotové sošky vozí do Frobisheru, kde je může prodat výhodněji. Přijde tam taky víc lidí z jihu. „Kreslíte si nápad předem?” ptám se zvědavě. „Ne. Nekreslím. Mám ho v hlavě, a pak, je to v tom kameni. Tady v tom byl lovec,” odpovídá trochu nejistou angličtinou. „A proč děláte až večer, kdy si musíte svítit, a v zimě venku?” Sama jsem už celá prokřehlá, a nejsem venku tak dlouho. „Dřív jsem nemohl, byl jsem na lovu. Na lovu tuleňů. Škoda, že mám tak práce a nemůžu jen dělat sošky. A venku jsem proto, abych uvnitř nenadělal. Z broušení jde moc prachu. ” Nakonec říká, že už bude končit, abych přišla ráno, kdy bude v práci pokračovat. Ráno byl z postavičky typický Eskymák v tradičním loveckém oděvu z kůže karibú.

 ESKYMÁCI – JEDLÍCI SYROVÉHO MASA? Mohla bych dostat taky kousek těch klobás?” Zeptala jsem se a všichni kolem stolu se rozesmáli. „Jistě, ale to jsou intestines,” poučuje mě Rebeka, sestra Leny, a strká si onu záhadnou, trochu zahnutou trubičku do úst. Závistivě se dívám, s jakým požitkem všichni kolem mne ukusují právě tuhle pochoutku, a cítím se trochu ošizená. Rebeka, dříve než mi naloží na talíř, mi názorně předvádí původ klobásek. Ukazuje si na břicho a za všeobecného veselí vysvětluje, že to zašmodrchan é má v břiše tuleň. Všichni teď netrpělivě čekají na mou reakci. „Ano, chci to, vždyť to jíte také.” A už se mi na talíři sešlo klobásek hned několik. Nožem a vidličkou bych asi neuspěla. odhaduji pružný odpor dutinky s dvojitou stěnou. Mezi zuby to lehce křupne a já čekám hroznou rybí chuť. Nic. Koušu a žvýkám usilovněji, až teď ucítím trochu rybinu, ale jen docela nepatrně. Vlna zvědavosti opadla a malá Lusy se začíná domáhat také trubičky pro sebe. Již dříve jsem si říkala, že zdejší lidé přestali jíst to, co jídali kdysi. Všude se rozmáhá vařené hovězí nebo kuře na všechny způsoby. Svět za chvíli nebude znát nic jiného než kuřata. Tulení „střívka” jako předkrm mě doslova potěšila. „Chcete taky tulení maso?” ptá se Rebeka. Souhlasně přikývnu a babička Metuq mi dává na talíř pár kousků. Maso je tmavé, fialovočervené. Přílohu už si beru sama. Rýži kari, sem tam s karotkou, v kastrolu zvlášť sterilovaný hrášek a v jiném kukuřičné pyré. Přílohy jsou z konzervy. Vůbec většina potravin je tu z prášku nebo z konzervy. I mléko. Na kuchyňském stike neustále stojí krabice se sušeným mlékem, na níž se děti vždycky po příchodu ze školy vrhnou. Jen malá Lusy si ho ještě neumí udělat sama. Za jeden litr obyčejného tekutého mléka se tu v krámě platí tři dolary. Když jsem někdy přinesla domů jedno velké jablko – za devadesát centů, děti byly celé bez sebe radostí. Teď náhodou loď dovezla nějaké ovoce. Dříve tu nikdy nebylo a vitamíny se tělo doplňovalo ze syrové kůže velryb a ze syrových vnitřností. Vždyť pojmenování tohoto severského národa – ESKYMO – pochází od jejich indiánských sousedů, což v překladu znamená – jedlíci syrového masa. Určité části zvířat, jsou-li konzumovány za syrova, obsahují totiž tolik vitamínu C jako citrusové plody. Proto Eskymáci nikdy netrpěli kurdějemi, které kosily první bělochy v arktických oblastech. Naštěstí si dopřávají těchto zdrojů doposud, i když v mnohem menší míře.

NA LOVU TULEŇŮ. Třeba dnes je Jeremy, nejmladší syn babičky Metuq, opět na lovu. Upřímně řečeno, nedovedla jsem si Jeremyho představit při žádné práci, protože vždycky, když jsem ho viděla, se buď povaloval na pohovce dole v obývací místnosti, nebo ležel na zemi a sledoval nějaký film z videokazety ve svém pokoji nahoře. Tentokrát mě však překvapil. Ležel zrovna líně na pohovce, když zazvonil telefon. Možná i spal. Než vstal, než došel k telefonu, než ho zvedl, uplynula celá věčnost. Pak řekl do sluchátka pár slov a jako by do něho vjel život. Začal se pohybovat tak rychle, že než jsem se nadála, byl již oblečen a připravený vyrazit. Zavolal mu totiž jeho švagr, že pojednou na lov tuleňů. Zúčastnit se lovu tuleně bylo mé tajné přání. Když jsem se o tom poprvé zmínila, nesetkala jsem se s žádnou odezvou. Podruhé mi Jeremy sdělil, že by to musel projednat se svým švagrem, kterému patří člun. A pak se dlouho nedělo nic. Muži přestali vyjíždět: doba nejvyššího přílivu totiž nebyla příhodná. Museli počkat, až druhý přiliv bude ještě za světla. Teď již pár dnů opět vyráželi, ale já stále zůstávala doma. Až konečně přišel ten den. A to tak nečekaně, že jsem se nejen nestačila pořádně obléct, ale nevzala jsem s sebou ani fotoaparát, který nocím vždycky na rameni. Ráno jsem se zrovna vracela z krámu s novou zásobou filmů, když jsem potkala Jeremyho, který přinášel poslední kanystr do člunu. Jeho švagr něco kutil v kabince. „Vezmete mě taky někdy s sebou?” naléhala jsem. Jeremy prohodil pár slov se švagrem. „Můžete jet hned.” Nezbývalo než rovnou naskočit na loďku, protože Jeremy už uvolňoval lano zpod kamenů. Bez snídaně, bez apar átu, s plnou kapsou filmů bez obligátní zásoby špeku. Tři velké kanystry benzinu, jedna velká papírová krabice, jejíž obsah byl pro mně zatím tajemstvím, plechový kufřík s lihovým vařičem a kanystr pitné vody. Až na benzin bylo vše zasunuto v přední zastřešené půlce člunu, kde na dvou úzkých prknech odpočívaly dvě pušky a hromádka sítí s velkými oky. A taky velice nemluvný švagr Etulu.

Zpočátku jsem pluli poměrně rychle, Oba muži stáli vedle sebe a beze slova hleděli na hladinu před sebou. Moře bylo klidné, dokonce i vítr se usadil. Ani jsem nepostřehla, kdy si Etulu připravil pušku. Držel ji v rukou a lokty byl opřen o střechu kabiny. Hladinu pozoroval pouze pohybem očí, hlavu téměř neotáčel. Míjeli jsme malé skalnaté ostrůvky, z nichž s ostrým křikem vzlétala hejna racků. Jeremy zmírnil rychlost a připravil si pušku. Padl první výstřel. Etulu rychle odhodil pušku a sáhl po řízení. Přidal rychlost. Než jsem se stačila zorientovat, kolébalo se vedle našeho levého boku tulení tělo. Rychlý pohyb sítě a vzápětí se octlo na dně člunu. Oba muži hned zaklekli a v mžiku byla kůže na břiše rozříznuta. Etulu byl asi o deset let starší než a na jeho zručnosti to bylo vidět. Vnitřnosti pak hodili zpět do moře. Ani maso se prý pro lidi nehodí, i když dříve tomu asi bylo jinak. Teď se loví tento druh pouze pro kůži, nákupčí z Hudson´s Bay za ni zaplatí 20 dolarů. Kůže už byla složen v silném igelitovém pytli na zádi a muži opět zaujali své pozice. Celá akce byla hotova ve dvaceti minutách, zbylo po mí jen pár krvavých skvrn na dalším velkém igelitovém pytli. Snažila jsem se dávat lepší pozor, abych tuleně před střelbou aspoň zahlédla. Podařilo se mi to však jen jednou, a to byl tuleň opravdu blízko. Výstřelů padlo hodně, ale jen pět jich bylo úspěšných. Nicméně úlovek pěti tuleňů jejiž velmi slušný. Během toho dne jsem si na vlastní oči ověřila, co to je ona příslovečná eskymácká trpělivost. Stál bez hnutí hodiny a hodiny a čekat, až se někde na hladině objeví nepatrný výčnělek, který není větrem zvedmutou vlnou ale čumákem nadechujícího se tuleně. Asi po pěti hodin ách si muži udělali pauzu. Zajeli k nejbližšímu kamenit ému břehu a vynesli ven vařič a papírovou krabici. Konečně mám příležitost aspoň trochu pomoci, když už jim překážím ve člun Z krabice se vynořila konev na čaj s plecháčky a velké kolo jakéhosi plochého chleba či koláče. Nebylo to ani jedno ani druhé, ale bannock, nekva šený chléb, a opravdu zasytil. Každý jsme vypili dva hrnky čaje, vykouřili pár cigaret a já se trochu protáhla. Během odpoledne byla ještě jedna přestávka, ale na břeh jsme už nevystoupili. Horký čaj mi v té zimě přišel velice vhod. Vraceli jsme se až za soumraku.

 Za celou tu dobu padlo jen pár slov, musela jsem si spíš domýšlet, než se vyptávat. Večer jsem již jako obvykle seděla ve svém koutku u okna, lila do sebe jeden vroucí čaj za druhým, pozorovala běh domácnosti a poslouchala trhavý tok jejich jazyka – inuktitutu. Dneska bylo co vypr ávět. Je to starý indiánský zvyk líčit a probírat všechny zážitky po návratu z lovu. Teď už Jeremy nebyl tak zamlklý. Etulu jistě doma vypráví také. Dost dlouho mi trvalo, než jsem si zapamatovala pro mne důležitou větu – „tukisingitunga” což znamená nerozumím. Všichni ovšem byli nadšeni mou výslovností. Chápu, že Angličanům či Francouzům to může dělat potíže, ale čeština je jazyk velice ohebný a na výslovnost velmi náročný. Později jsem si rozšířila slovník ještě i „kujanamé” – děkuji, které jsem musela v jiném místě zapomenout a nahradit ho slovem „nakumé”. Dialekty tu mají také. Ale větě „ovanga atera Nelly” rozuměli všichni všude a děti na mne křičely na oplátku, jak se jmenují ony. Do konce mě děti naučily napsat to jejich písmem. Tak bleskurychle bych to ale nikdy napsat nesvedla. Se jmény, tedy se systémem jmen, jsem dlouho měla potíže. Pochopit, proč někteří používají dvě, někteří jedno, nebo střídají dvě jména, nebo se pokaždé píší jinak, bylo nad mé síly. Oficiálně získali obyvatelé Severu příjmení až v roce 1970. Předtím měli poměrně dlouhou dobu jenom čísla, taky oficiálně. První číslo označovalo oblast či osadu, kde žijí, a další již přímo osobu. Dokonce i někteří zdejší běloši – ale ti by se dali spočítat na prstech jedné ruky – vyměnili svá jména za čísla. Byli to ti, kteří se zdejším prostředím natolik srostlí, že je tu považovali za domácí. Překvapilo mě, když jsem zjistila, že eskymácké písmo, připomínající jednoduché obrázky, vymyslel jistý anglický misionář v druhé polovině minulého století jménem R. E. Peck.

Je to těsnopisu trochu podobný systém obrázků či znaků, které reprezentují různé hlásky a slabiky v eskymáčtině. Do té doby se všechny mýty, legendy a pověsti udržovaly jen ústním podáním. Vyprávění starých mýtů bylo také nejčastější zábavou Eskymáků, dokud do jejich života nezasáhla televize. Dnes lze mnohé uchovat i na papíře. Díky tomu se některé jejich pověsti rozšířily i na jihu. „To je škoda, že tu nebudeš v zimě,” posteskla si Pudloo. „Proč právě v zimě?” „To je tu daleko víc legrace.” Nedovedla jsem si představit, že by tu právě v zimě mělo být veseleji. „To jezdíme často na výlety na skútrech a někde si uděláme piknik. Zima nám není. Kdepak! Hrajeme různé hry, pak chytáme ryby. Potom se zase zahřejeme čajem a k tomu jíme bannock, Je to moc prima. Vracíme se za několik dní, Na jaře taky sbíráme kachní vejce.” „Co s nimi potom děláte?” „Jíme je přece. Hned na místě,” diví se Pudloo mé otázce. „Jen tak syrová?” „Syrová, ale taky pečená nebo vařená, ale nejlepší jsou snad mražená.” Pudloo se olizuje při představě takové pochoutky. Když jsem se Pudloo zeptala, jaké hry hrají, vychrlila na mě tolik her, že jsem si je jen stěží zapamatovala. Od přetahování lanem přes zvedání těžkých předmětů nad hlavu, kdy ostatní stojí v kruhu a fandí. Existují hry jen pro muže, které vyžadují sílu, a naopak zase pro ženy, při nichž mohou předvést svou zručnost. Muži třeba musí zvedat barel s patnácti galony benzinu a udržet ho určitý čas nad hlavou. Zaujala mě také hra na orla, kdy tři muži nesou za rozpažené ruce a napjaté nohy soutěžícího, který musí celou dobu mít tělo v rovině, což vyžaduje velkou fyzickou sílu. Často se také soupeří v tom, kdo nakopne předmět umístěný co nejvýš. Při hře zvané „jigging” zas vyhrává ten, který v určitém čase chytí nejvíc ryb. Ženy ještě soutěží v rozdělávání ohně a vaření čaje, Vyhrává ta, která za nejkratší čas připraví šálek dobr ého čaje nebo vyčistí a uvaří rybu. Taky čištění a napínání tulení kůže je oblíbenou soutěžní disciplínou. Počítá se nejen čas, ale i způsob provedení.

Dříve se tyto hry hrály vždy v období nějakých slavností, kdy se sešlo víc lidí, například při vyprovázení slunce a opět při jeho návratu. Po příchodu bělochů se lidé začali scházet na Vánoce a Velikonoce. Později, když děti začaly chodit do škol, se na tradiční hry a tance trochu zapomnělo, ale od sedmdesátých let se opět začaly pěstovat. To všechno jsou hry, které se hrají venku, ale existuje mnoho her, které se hrají uvnitř. Nejoblíbenější je tradiční hra s provázkem, podobná našemu „přebírání”. U Eskymáků to však znamená vytvářet z provázků spojeného mezi prsty různé obrazce. Třeba karíbů, tuleně, velrybu, lovce a spoustu dalších. Další tradiční hrou bylo „ajegaung”, při němž se musí na špičatou špičku napíchnout předmět přivázány k tyčce provázkem. V předmětu je několik děr různé velikosti. U nás známe podobnou hru s balónkem či kuličkou, ale zde to byly předměty z mrožoviny či kameny rozličných tvarů, většinou zobrazují medvěda, velrybu či tuleně. Díry byly vyvrtány v nohou, hlavě a bocích zvířete. A protože předmět neměl pravideln ý tvar, vyžadovala hra zručnost, odhad a cvik. Bezpo čet her bylo také s kamínky, jejich chytáním a udržením ve vzduchu. mezi Eskymáky byly vždycky velmi oblíbené hazardní hry. Právě teď je tu, především mezi mladými, nejvíce rozšířena karetní hra „patik”. Zda se hrála i dříve, se mi nepodařilo zjistit, ale karty hrají Eskymáci hodně dlouhou dobu. Hraje se s jednou sadou žolíkových karet. Rozdá se po pěti kartách a vedle zbylé- ho balíku se jedna otočí. Cílem je dosáhnout pár, trojku nebo postupku v jedné barvě. Před líznutím se vždy jedna karta odhodí. Při dosažení páru, trojky, či postupky neboli „patik” se vždy zatleská volnou rukou na ruku držící kartu, které se pak vyloží na stůl. Vyhrává se celý vklad. Vklady mohou být různě vysoké, podle dohody hrajících, třeba i 50 dolarů. Říkávali nám, že máme pracovat nikoli proto, abychom věci shromažďovali, ale proto, abychom nalezli způsob, jak déle žít. radost s materiálních věcí je totéž jako být šťastný pouze jeden den. Avšak pocit štěstí z toho, že jste dobrým příbuzným a že máte dostatek jídla trvá věčně…

INUITSKÁ moudrost. Rok 1958 byl pro mnoho eskymáckých skupin tragický, byl to totiž rok hladu. V tom roce však migrující stáda karibú netáhla svou obvyklou cestou. Eskymáci zoufale hledali zvěř, aby přeži li těch několik kritických měsíců. Stalo se třeba, že nejstar ší člen jedné rodiny musel zůstat sám ve stanu, proto že byl příliš slabý, aby se mohl vydat za zvěří. Měl pušku s jedním nábojem, kterým se mu podařilo zastřelit kura sněžného. Jinou potravu neměl a nevěděl, jak dlouho zůstane sám. Ostatní odešli z tábora hledat karibú. Po nějaké době se vláda o hladomoru dozvěděla a vyslala letadlo se zásobami pro hladovějící. Dopravili jim tak jídlo, kůže karibú a náboje. Díky tomu se onen starý muž, který zůstal sám ve stanu v tundře zachránil. Lidé, kteří si tohle všechno zažili, vám při vzpomínce neřeknou víc než: „Hladovění není příjemné.” Jejich obdivuhodná schopnost sebeovládání jim ani nedovoluje vyjádřit víc, i kdyby v té době přišli o všechny nové nejbližší. Takový postoj vyplývá z přesvědčení, že mrzutý, rozladěný a špatně naložený člověk může silou svých špatných myšlenek druhým ublížit, z víry, že silná myšlenka může způsobit smrt nebo nemoc. A tak se tito lidé všemožně snaží uspokojovat přání druhých bez emocí, aby se v nich nehromadila nespokojenost a oni pak neškodili ostatním. Jen dětem se povolují a tolerují špatné nálady. Ale děti aspoň dříve své rodiče poslouchaly. Co řekli rodiče, platilo. Na to si vzpomíná Pitseolak, která se znepokojuje – a nejen ona – nad dnešní mládeží: „Dříve byly děti za souhlas rodičům vděčné a nesouhlas respektovali. Dnes neposlouchaj í vůbec. Lidé se stali horšími od té doby, co žijí v jednom místě dohromady. Ráda třeba bydlím v tepl ém domě. Ale zase si vzpomínám, že dříve jsme byli zdravější. Já jsem nikdy nebyla nemocná, ani žádné z mých dětí. Ale teď v posledních letech jsem nemocná téměř stále. Každý rok teď snáším hůř.” Dříve děti respektovaly autoritu rodičů, dokonce i po svém sňatku. Respektovaly jejich věk, neboť jen věkem a dlouhou zkušeností lidé získávali určité přednosti. Dnes se situace obrátila a všichni z toho mají hrůzu. Rodiče vědí, že nemohou dětem poroučet, co mají dělat, protože děti chodí do škol, kde se učí věcem, které rodiče neznají. Proto pokusy rodičů zachránit svou autoritu a tím i budoucnost často vycházejí naplano. I to je důvod proč za dalších pár let budeme příslušníky tohoto severského národa možná identifikovat jen podle jejich barvy kůže, protáhlých očí a o jejich zvycích a podivném jazyku se dočteme jen ze zaprášených knih.

MGR. VLADIMÍR LIŠKA I. ÚVAHY. Již delší čas je v centru pozornosti našich hromadných sdělovacích prostředků záhada tzv. štěchovického pokladu. Hlavními protagonisty této záhadologické aféry jsou dva lidé – cizí státní příslušník pan Gaensel a náš hledač pokladů pan Mužík. Oba si na lokalitě Hradišťko, poblíž štěchovické vodní nádrže, vybudovali svá „zlatokopecká” stanoviště, oba se tváří tajuplně, ale zároveň i sebejistě, oba do svých podniků investují nemalé částky. Zdá se ale postupem času, že mohutnější kapitálová základna je na straně pana Gaensela, kterému jde údajně jen a jen o vyzvednutí zlata, obrazů a dalších cenností, zakopaných zde nacisty na sklonku druhé světové války. Pana Mužíka naopak zase zajímá údajný archiv německých tajných služeb a gestapa, který prý byl tady na Hradištku zakopán. Tak znějí alespoň oficiální výroky obou konkurenčních hledačů. Dnes už asi jen málokdo pochybuje o tom, že na inkriminovaném místě u Štěchovic neexistují žádné podzemní štoly, v nichž se skrývá již téměř půlstoletí tajemství, které se stalo námětem mnoha teoretických úvah. Po provedených předběžných sondážích byla lokalizace těchto štol potvrzena. Že jsou zaminované, nebo jinak zajištěné před nezvanými hosty, je více než pravděpodobné, a tak celý podnik skrývá i jistá bezpečnostní rizika.Vždyť co kdyby nějaký neodborný zásah vedl například k naru šení štěchovické přehradní nádrže, nebo její hráze? Nacisté byli známí svou důkladností při jištění míst, která pro ně měla strategický význam. Tuto ne zrovna nepravděpodobnou domněnku potvrdil i nedávný potápěčský průzkum, jenž prokázal, že jedna ze štol vskutku zřejmě ústí pod vodou v blízkosti přehradní hráze a je velmi dobře zamaskován. Před několika měsíci proběhla v jednom českém deníku pon ěkud ironizující poznámka, že by nikoho nepřekvapilo, kdyby u Štěchovic bylo ve štolách ukryté UFO. Vedle oficiálních proklamací o štěchovickém archívu, či pokladu, vyzněla tato poznámka spíše jako bagatelizování celého podniku pánů Mužíka a Gaensela. A však pozor! Již 25. 8. se objevuje v tisku názor, že by se u Štěchovic mohla skrývat i nějaká technická dokumentace vynálezů, na nichž němečtí vědci za války tak intenzívně pracovali. Poznámka o UFO se tak rázem dostává do nové polohy. Ono by to nakonec skutečně mohlo být. Archiv… poklad…, ale co když jsou něčí zájmy kolem Štěchovic docela jiné. Kolik finančních prostředků bude u Štěchovic vlastně ještě proinvestováno a kolik již bylo? Tisíce, statisíce, milióny? Je pan Gaensel jen opravdu amatérským nadšencem jako pan Mužík, či pouze nastrčenou figurou konsorcia mnohem vlivnějšího a mocnějšího, jehož pravý zájem o štěchovický poklad zatím vůbec neznáme? V televizi pan Gaensel nedávno prohlásil, že klidně počká třeba dva roky, než svou zlatokopeckou akci rozjede. Má tedy dost času. Dost na to, aby dál investoval, dost na to, aby se mu vyplatilo čekat. Čekat… ale na co? Jde v téhle hře, v níž náš stát zatím bohužel prim nehraje, jde v této hře opravdu jen o to, co se oficiálně proklamuje – tedy o poklady a archiv? Osobně si myslím, že zásah státu do celé causy Štěchovice bude nutný.Vždyť přikročí-li se k zahájení odkryvu tajemného štěchovického podzemí, půjde o nemalou investici. Půjde i o spolupráci s odborníky – geology, pyrotechniky, speleology aj. Docela určitě by se měla zapojit do celé akce i armáda. Jinými slovy, nebude to jednoduchý podnik, má-li štěchovické podzemí vydat to, co v něm opravdu je. A síly dvou nynějších hledačů se mi v těchto souvislostech zdají být až příliš slabé. I kdyby náhodou na něco narazili v tomto prostoru, nebude to zdaleka vše. Pomoci může jedině plošný odkryv štol a veliké, veliké finance. Možná je pan Gaensel za sebou má. Jeho osoba směřuje k zahraničním mecenášům a ti zřejmě dobře vědí, o co v celé záležitosti opravdu jde. Nemusí jít jenom o zlato, obrazy, či gestapácký archiv, ale také o vědu a techniku. Vý- zkumy, které nacisté nedokončili a jejichž tajemství zůstalo na území bývalého protektorátu. Neboť on byl vskutku poslední evropskou baštou nacismu, kam bylo možné před postupuj ícími spojenci a sovětskou armádou ukrýt to nejcennější z nejcennějšího pro budoucnost – projekty, výpočty, objevy špičkových technologií v zárodečném, zatím ještě nerozvinutém stadiu, jejichž význam byl však doslova epochální. Možná by po některých takových nálezech sáhl leckterý dnešní koncern, neboť jejich hodnota může být nevy číslitelná. Otázkou je, zda právě tato hypotéza není tou trefou do černého. Trefou do celé podstaty štěchovického problému. Pak by ale náš stát neměl zůstat stranou dění, ale být pečlivým pozorovatelem i strážcem toho, co Hradištko jednoho dne snad vydá…II. A FAKTA Před dvěma roky jsem měl možnost hovořit v souvislosti s UFO fenomény s mužem, který byl za války zaměstnán v podniku Avia. Tehdy mi potvrdil, že se zde skutečně na počátku roku 1945 vyráběly nějaké součástky k prototypu nového německého letadla bez křídel, které mělo tvar disku. Celý projekt byl ale tajný a dozor nad ním měli příslušníci SS. V čele stáli nějací nacističtí experti, ale jména si už nepamatoval. Můj známý mi tehdy rovněž sdělil, že viděl i nějakou dokumentaci tohoto letounu v jednom německém technickém časopise a že první zkoušky v Německu proběhly úspěšně. Šlo o nějaký princip využívání silného elektromagnetického, jímž se rušilo působení zemské gravitace. Teoreticky se stroj mohl prý pohybovat až rychlostí 2 000 km/hod., což bylo na tehdejší dobu naprosto převratné. Bohužel, o několik měsíců později tento můj známý zemřel… Celý problém rozvinul kdysi dr. Ludvík Souček ve svém sci-fi románu „Případ Jantarové komnaty”, Souček byl obratn ým mystifikátorem reality, ale i on na leccos musel při svém pátrání narazit a svoje poznatky do tohoto literárního díla geniálně začlenil. Z oněch střípků Součkem uvedených faktů lze složit velmi zajímavou mozaiku a snad ji lecčíms doplnit. Podle všeho, světoznámý německý fyzik Albert Einstein již někdy kolem r. 1927 napsal velmi významnou teoretickou práci o jednotném působení elektrických a magnetických polí. Šlo údajně o stejně převratný objev, jakým byla jeho teorie relativity, která Einsteinovo jméno proslavila na celém světě. Veliký fyzik sice pak emigroval před nacisty do USA, ale to nemění nic na faktu, že jeho základní výpočty a vzorce, týkající se působení elektromagnetických polí již byly hotové. Zda se dostala jeho práce nacistům později do rukou sice nevíme, ale je známo, že ji Einstein zničil až v r. 1947 poté, co svět nabral obrátky k jadernému vyzbrojování. Dost možná, že jeho objev vzájemně působících elektrických a magnetick ých polí měl nemenší význam jako celá nukleární fyzika, které se stal Einstein zakladatelem.V této souvislosti se objevují občas hypotézy o podivném americkém experimentu, který byl realizován za druhé světové války a vešel do dějin vědy jako Philadelphia Experiment. Einsteinova teorie jednotného elektromagnetického pole prý předpokládala, že pomocí silných pulzací může dojít k praktické teleportaci jakéhokoli předmětu z jednoho místa na druhé. Toto silně pulzující elektromagnetické pole jaksi „zneviditelnilo” daný objekt, který mohl zmizet a objevit se v čase i prostoru zcela na jiném místě. Některé pověsti tvrdí, že se poprvé uskutečnil podobný pokus na americké lodi Eldridge v námořním přístavu ve Filadelfii v říjnu r. 1943 a posádka ho šeredně odnesla. Říká se, že mnozí námořníci zešíleli a jiné utrpěli těžké psychické šoky s trvalými následky. Samotná teleportace lodi trvala sice jen pár sekund, ale byla údajně úspěšná. Loď se ocitla náhle v jiném časoprostoru a pak se vrátila zpět. To, že Němci vyvíjeli na sklonku války diskový letoun na podobném principu působení elektromagnetických sil, je dnes již dostatečně prokázáno. Princip pohonu se také zdá nasvědčovat tomu, že některé výchozí premisy Einsteinova objevu byly tedy známé i nacistům. Takové superletadlo mohlo snad ještě zvrátit některé válečné operace, ale nacisté už naštěstí k dokončení podobných výzkumů neměli čas. Nákresy na konstrukci tohoto leteckého elektromagnetick ého impulzívního motoru, včetně příslušných výpočtů však r. 1945 už musely existovat, vždyť prototyp letadla byl již před dokončením, pokud už nebyl hotov. Dokonce, jak uvádí dr. Souček, byla v samotné Avii vybudována oválná betonová plocha, zdánlivě tehdy bezúčelná. Tato stavba mohl mít jediný účel. Šlo o přistávací plochu pro vertikálně startující a přistávající létající stroj! Ale 14. února spojenecká letadla provedla nálet na Prahu.Teď už ani protektorát nebyl pro podobné utajené nacistické výzkumy bezpečný. Ještě téhož dne večer jednotky SS Avii vyklidily. Zůstali v ní pouze němečtí odborn íci. Co se asi toho večera v Avii dělo, nevíme. Jisté je jen to, jak dr. Souček dokládá, že ti, kdo tajné práce v Avii řídili, na sedm hodin zmizeli autem neznámo kam. Není až tak nepravděpodobné, že souběžně s utajenými výzkumy nacistů v Avii, probíhaly již i přípravné práce na štol ách u Štěchovic. Dost možná, že právě nálet spojenců rychlost prací na Hradištku znásobil. Snad právě za účelem ukrytí toho, co by Němci z protektorátu již nestihli odvézt. Ono toti ž nebylo ani kam. Všude jinde byli buď Rusové, nebo spojenci. Možná měly štěchovické štoly sloužit opravdu i pro ukrytí dokumentace tajného diskovitého letadla, na němž vědecká elita nacistické říše bez přestání intenzívně pracovala. Hitler se tou dobou chytal už kdejakého stébla. Zní to možná fantasticky, ale tato domněnka se ve spojitosti se štěchovickým tajemstvím vyloučit nedá. Tím spíše, že prosakovaly zvěsti o tom, že letadlo bude brzy schopné dos áhnout rychlosti až 4 000 km/hod. Zdá se tedy, že pohon prototypu byl někdy v únoru 1945 před dokončením.Vyráběl se snad tento pohon opravdu v pražské Avii? Čeští technici nemuseli vůbec nic tušit. Mohlo jít o oddělené montáže částí tohoto pohonu a němečtí experti zde byli od toho, aby celý nakonec zkompletovali. A samozřejmě i odzkoušeli. Snad šlo opravdu o vynález, který mohl změnit svět, ale beze stopy zmizel. Není pochyb o tom, že jeho objevení by snad Štěchovice tím místem, kde byly jednotlivé části tajného německého superletadla demontovány a s jeho technickou dokumentací i uloženy? Kdo ví, možné je všechno. Dr. Souček ale upozorňoval ještě na jedno neméně významné místo v Čechách. Šlo o tajnou podzemní továrnu Flugzeugwerke Eger G.m.b.H. poblíž Chebu. Továrna byla sice na povrchu vybombardována, ale v podzemí se nacházela obří osmipatrová továrna, jedna z největších, kterou nacisté na obsazených územích vybudovali. Její vlečky byly uzpůsobené tak, aby dokázaly přepravovat až stotunové náklady.K čemu však by byla Němcům výroba tak těžkých dílů? Pro normální německá letadla jistě ne, ačkoli to zde nalezené zbytky dokumentů dokladovaly. Bližší jejich zkoumání však potvrdilo, že tyto dokumenty byly pořízeny ve spěchu a neúplně. Zkrátka šlo o kamufláž k oklamání těch, kdo dokumenty najdou. Toto tajné pracoviště na sklonku války nacisté důkladně zničili. Jednotlivá patra byla zaplavena podzemní vodou. Průzkum této lokality už dnes možný není. Nad bývalou továrnou je už novodobá zástavba. To vše jsou fakta. Fakta, potvrzující, že právě území býval ého protektorátu se na přelomu let 1944/45 stalo dějištěm nějakých supertajných nacistických technických projektů. A zřejmě nešlo o projekty lecjaké. Dodnes se například neví s jistotou, zda Němci také nezačali vyvíjet jadernou zbraň. Se zpožděním, ale přece…Ačkoli většina odborníků soudí, že nikoli, neboť to nacisté prostě nestihli, malé zrnko podezření zůstává. Existence diskovitého superletounu je však nejenom podezřením, ale dnes již takřka jistotou. Hitler se ještě těsně před smrtí přece chvástal tím, že brzy bude mít k dispozici další nové superzbraně, vedle svých nedokonalých raket V1 a V2.Že by šlo jen o blábol válečného fanatika, kterému již zvonila poslední hrana? Pochybuji… Štěchovické Hradištko tak může ve svých útrobách skrývat leccos z toho, co zatím pouze tušíme. Pak by se i veliká investice vyplatila. Nakonec… i ona zmínka o UFO nemusí být tak nadsazená. Šlo o německé UFO. Šlo o stroj, jehož technologie může mít i dnes ještě obrovský význam pro toho, kdo by získal potřebnou technickou dokumentaci. Pak mohou být ve hře i miliardy. Suma sumárum, sledujme causu kolem Štěchovic se stálou pozorností. Může v ní jít i o zcela překvapivé věci.

LIBOR MICHALEC

Nehostinná místnost pobytového střediska pro utečence, kteří již mají status politického uprchlíka. Pokoj zhruba třikrát tři metry, po stranách tři válendy, uprostřed stůl a na něm zažloutlé číslo Blesku, slánka z umělohmotného obalu od Ramy a balík ohmatan ých karet. Na vodorovné trubce ústředního topení se suší spousta dětského prádelka. Na chodbě dvouplotýnkový vařič. Tak už dva roky žije Bulharka turecké národnosti Anélie Mitkovová se třemi dětmi. Nejstaršímu Iljovi je šest let, nejmladší Dželjan osmnáct měsíců. Za 1 300 Kč mateřské…

Útěk. Historie začíná v září před dvěma roky v Bulharsku, blízko tureckých hranic. Manželé Mitkovovi žijí v Bulharsku, národnosti jsou turecké a víry muslimské. Mají mezinárodní pas a podle Anélie Mitkovové to je důvod, proč nemohou sehnat práci. Přemýšlejí o tom, jak žít. Dvě děti, třetí na cestě. Vzpomínají, jak Anéliin otec vyprávěl o Čechách. Nějaký čas tam žil. „Moc dobře je tam,” říká. Nakonec se rozhodují. Protože legálně odejít ze země nelze, utíkají. Příběh jako vystřižený ze špionážního románu. Manžel, těhotná žena, dvouleté a čtyřleté děcko ujíždějí tirákem, zahrabáni kamsi do nákladu hadrů a látek. Na hranicích okamžik napětí, zaplatili řidiči tisíc marek a celníci je prostě nesmí odhalit. Tenkrát si Anélie Mitkovová mohla klidně oddechnout. Dopadlo to dobře. Zatím.

V Čechách. Adresa, kterou si vezli z Bulharska, zklamala. Hlásí se na Červeném kříži v Brně. Odtud putují po klasické uprchické štaci – do záchytného tábora v Červeném Újezdě. Zůstávají asi dvacet dní a po otevření uprchlického tábora v Trmicích se stěhují sem. Když později trmický tábor zavírají, stěhují se zpět do Červeného Újezdu. Konečně tu dostávají status politického uprchlíka a tím se zároveň musí z tábora, který je pouze pro uprchlíky, podruhé stěhovat. Tentokrát do pobytového střediska ministerstva vnitra v Úžíně. A ještě něco: v březnu roku 1992 se v nemocnici v Ústí nad Labem narodila nejmladší dcerka Dzeljan. Krize O tom, že muž má v muslimském světě zcela jiné postavení než v emancipované Evropě se všeobecně ví. V evropských uprchlických táborech nezůstává v muslimského životního stylu kámen na kameni. Na jednom patře žijí desítky cizích mužů z celého světa. Několikrát denně se Mitkovova žena, která by podle muslimských zvyků měla chodit zahalená od hlavy až k patě, setkává ve společné kuchyňce s Vietnamci, Angolany, Turky – – – .

Celý jeho svět se hroutí. Navíc nemůže sehnat práci. Zpočátku si krátí čas u hracích automatů a za chvíli propadá hráčské vášni. Také se občas stýká s místními ženami, které se okolo uprchlických středisek vyskytují. Když jednoho dne zjistí, že má kapavku, musí to pro něj být šok. Vzal si do hlavy, že má AIDS a že ho nakazila manželka, která mu zákeřný mikrob dala špičkou kávové lžičky do kávy, kterou pak vypil. Den ode dne je to s ním horší. Nic, nejí, pláče a říká, že umře. Jednoho dne vzal ženě peníze a v náhlém amoku ji ohrožoval dvaceticentimetrov ým kuchyňským nožem. Vzápětí přivolané policii jeho žena říká, že se vše urovnalo, protože nemá chuť to rozpitvávat. Přibližně ve stejné době manžel dostává pozvánku k psychiatrovi a zároveň oznámení z úřadu práce, že má nastoupit jako sanitář. Potom se ztratí. Zmizí z jejího života. Podle toho, že přídavky na děti, které byly psány na něj, stále někdo vybírá, předpokládá se, že žije kdesi v Čechách s jinou ženou. Magie Paní Mitkovová nám ukazuje pečlivě srolovaný papírek, na kterém je cosi arabsky napsáno. Zhruba na jaře to její muž přinesl zašité v košili asi v místech, kde obvykle bývá náprsní kapsa. „Prý si stěžoval příbuzným doma v Bulharsku a oni mu takto přikázali, že má ženu se třemi dětmi opustit. Co přesně znamená ta podivná věcička a proč se nosí zašitá v košili se mu nepodařilo zjistit. V kraji, kde se narodila, se prý tímto způsobem může dát příkaz člověka zabít. Těžko říci, jestli jsme pravý smysl papírku neodhalili spíše pro bariéru rozdílných jazyků nebo rozdílných kultur. Papírový moták s kouskem modrého hadříku zůstává tajemstvím.

Co dál? Uprchlické tábory jsou dimenzované pro dospělé lidi, kteří nemají žádné zvláštní nároky a dokáží se o sebe postarat. Ale co s třemi malými dětmi? Ubytovna stojí o samotě, kilometr za městem a jen pouhý běžný každodenní nákup pro Anélii Mitkovovou znamená, že děti musejí zůstat několik hodin bez dozoru. Nemluvím o návštěvě lékaře nebo úřadů. Děti pobíhají okolo kuchyňského nože, kterým ji kdysi ohrožoval manžel. Snadno mohou na chodbě zavadit o rozpálený vařič. Skoro zázrakem se zatím nic nestalo. Anélie si vzpomn ěla na bratra v Německu a dopisem ho požádala o pomoc. Neozval se. neví ani, jestli ho dostal. Začala uvažovat i o návratu do Bulharska. Na Cizinecké policii v Ústí nad Labem požádala o zrušení statusu uprchlíka. Uvedla, že je to z finančních důvodů. Nemá z čeho žít. Domnívala se, že jedině tak může dostat na bulharsk é ambasádě v Praze vízum ke zpáteční cestě. Když svůj status politického uprchlíka zrušila, přišla jí zpráva od sestry jejího manžela. Ať se nevrací, jinak ji doma zabijou. I z jiných zdrojů se dozvěděla, že jelikož utekla z Bulharska ilegálně, mohou jí vzít děti a ji zavřít. Nakonec zažádala zpět o status uprchlíka. Na odboru sociálního zabezpečení v Ústí nad Labem o jejím případě vědí. Jediné, v čem je možné v současné době pomoci, je soudní cestou získat předběžné rozhodnutí, že děti jsou svěřeny do její péče. Rodičovské přídavky přestane vybírat manžel a konečně najdou pravého adresáta. Ale rýsuje se další problém. Nejstarší Ilja by měl jít do školy. Jak to zařídit? A co dál?

JAN ŠKVÁRAPřed pěti lety jsem slyšel od jednoho příslušníka totalitní policie větu, která charakterizovala stav tehdejší společnosti: „V naší republice není člověka, kterého bychom nemohli zavřít, každý u nás nějaký ten paragraf přestoupil.” Tato věta mi hluboko utkvěla v paměti. Od té doby se ale mnohé změnilo. Změnil se režim a změnily se i samotné věznice. V lednu 1990 prezident vyhlásil jednu z nejrozsáhlejších amnestií v Čechách. Věznice se vyprázdnili a hýblo se i normou (ze 2,5 m2 na 3,5 m2 na jednoho vězně). To znamená, že se o 30 % snížily i kapacity věznic. Žacléř a Libkovice (každá cca pro 100 vězňů) byly zrušeny a „Hotel Korálek” (nejmodernější česká věznice pro cca 600 osob v Minkovicích, kde jen zařízení elektr. ostrahy stálo tři miliony korun) rovněž vzal za své, ač byl otevřen v roce 1989. Jak to tedy vypadá ve věznicích dnes?Rozdělení kapacit po jednotlivých ústavech a stavy vězňů ke dni 9. 9. 1993: Z tabulky vyplývá, že věznice v Ostravě, Brně či Litoměřicích, kam jsou umísťováni především obvinění (vazby), praskají ve švech a dodržet normovaný prostor pro jednoho vězně v těchto věznicích zřejmě bude problém. Jasně to dokumentuje přetíženost justičních a policejních orgánů. Nelze se tedy divit, že mnoho delikventů je vyšetřováno na svobodě, i když je orgánům jasné, že budou páchat trestnou činnost dál. A jak to vypadá s psychikou obviněných ve vazbě? Sebepoškozování v ústavu pro výkon vazby VS ČR Brno: Výrazný pokles sebepoškozování je jistě potěšující, ale rozbor tohoto jevu je nesmírně složitý. Lze se však domnívat, že poklesla snaha „upozornit na sebe”, a možná, že k tomu přispívá i to, že psychicky nejslabší jedinci „uklouzli” po amnestii nejdříve a tudíž nejsou ve vazbě, ale již ve výkonu trestu. Nejpalčivější problém současného vězeňství u nás: pracovní nasazení odsouzených I když pracovní nasazení dnes není povinné, je pro odsouzené vhodné jak pro návrat do normálního života, tak ke splácení eventuálních dluhů, o nákladech na věznění ani nemluvě. Možná Vás bude zajímat, že vězni, který pracuje, je strháváno asi 1 600 Kč měsíčně na úhradu stravy, ubytování, topení atd. Pokud nepracuje, výdaje jdou ze státního rozpočtu. Jestliže dříve byly věznice silně výdělečné, dnes jsou dotovány. Podniků, které by chtěly zaměstnávat vězně, je velmi málo. To ostatně potvrzují i prázdné výrobní prostory a kapacity nap říklad ve Valdicích… A ještě jednu perličku nakonec: 31. 12. 1992 byl stav obviněných (ve vazbě) 5 515 osob, což je o 11 % vyšší stav než na konci roku 199. V tomto počtu nejvíce vzrostl podíl cizích státních příslušníků – o plných 110 %, což je víc než dvojnásobek oproti Silvestru 1991.