Napsal a vyfotografoval JAN SUCHL

Na cestě do vvesnice Tulaggy Killm zastavil Sofram na malé loučce uprostřed tajgy. Vzal z gazíku zelený plastikovy kbelík. Goša popadl tašku. „Piknik,“ řekli. I tady to slovo znají. Sofron obrátil kbelík dnem vzhůru a Goša na něj obratně nakladl hříběcí maso, rozpoprcované kuře a nakrájený chleba. Vedle na zemi se objevila láhev okurek láhev vodky. Goša otevřel vodku, nalil špetku do skleničky a chrstl to na sebe. „Bajanajoi,“ řekl. „Na boha tajgy se nesmí zapomenout, „ připoměl Sofron. I já jsem se rozhodl vycházet s Bajanajem co nejlíp. Učinil jsem ho dobrým duchem všeho svého jakutského putování, všemocným patronem a záštitou. Víra, s jakou jsem se k němu utíkal, se mi vyplatila. Ocenil ji a až na malé vyjímky, kdy se i jemu vymkly věci z jeho všemocných rukou, stál při mně na zemi, na vodě i ve vzduchu. Budiž ti za to neskonalý dík, milý Bajanaji. Některými rysy připomíná našeho Krakonoše: je ochráncem zvířat, květin, stromu a vůbec přírody, k dobrým lidem je štědry a laskavý, na chytráky a chamtivce má svrch. Oproti Krakonošovi je však daleko mocnější a ve srovnání s ním vládne zemi, do níž by se Česká republika vešla asi padesátkrát. Na rozdíl od Krakonoše, který je čistě pohádkového rodu, je Bajanaj původu božského a má svůj počátek v dávné jakutské mytologii.

Staří Jakuti byli lovci, tybáři, pastenci a tkae trocu rolníci. Jejich rdným domem a živitelkou byla tajga, v ní nacházeli život i smrt. Ztraceni v jejích rozlohách, vydáni jí na milost, pot řegovali někoho, kdo, by jim poskytli ochranu proti jejím rozmarům, někoho kdo vy vládl moudře jim i tajze. A tak z mnoha duchů, s nimiž Jakuti žili ve společenství, zaujaknejd ůležitější místo bůh – duch tajgy Bajanaj. Pravoslaví praví jeho význam trochu oslabilo, ale nicméně je přežil a do dnešní doby vešel už víc jako pohádková bytost. Bajanaj je pán tajgy, její hospodář, štědrý dárce všech jejích plod ů. Oojeho přízeň se ucházejí lovci, kteří ho povýšili na svého patrona a ochránce. On rozhoduje o loveck ém úspěchu a štěstí. Proto se každý lovec – a každý Jakut je srdcem lovec – snaží s ním vyjít v dobrém. Bylo by však pošetilé chtít si ho naklonit jen tím, že na něho pohostinsky vzpomeneme trochou nápoje nebo jídla. Být s ním zadobře znamená dodržovat zákony tajgy, zákony přírody. Bajanaj – symbol tajgy, symbol života. A protže slušným lidem přeje, je dobé ho mít i doma pro štěstí. Můžete si ho koupit vyřezaného z mamutí kosti, suroviny, která není v Jakutsku nijak vzácná, anebo jako roztomilého maskota dovedně ušitého z různobarevného sobího zámiše a kožešiny. A když už si ho pořídíte, musíte na něj i doma pomatovat kapkou vodky! Věřte, vyplatí se to.

ABARA = MEDVĚD. Po jakutském zvyku je nejlépe jít na medvěda ve třech. Lovec mesní připustit, aby se jeho pušky dotkla před lovem žena. Stane-li se to, musí požádat jiného muže, který na lov nejde, aby mu pušku podal. Anebo musí rozdělat oheň a třikrát svou zneuctěnou pušku podržet nad plameny. Ráno před lovem se muži jeden druhého ptají: „ Jaký jsi měl sen?” Odpověď buď zní „Dobrý” nebo: „ Špatný.” Za dobrý sen se považuje, dostanete- li dárek nebo dobrou zprávu, nebo když vám někdo nabídne vodku. Vodka je ve snu vůbec dobrým znamením. Ale když se člověk odmítne napít, je to zž špatný sen. V případě, že měl někdo špatný sen. V případě, že měl někdo špatný sen, je lepší odložit lov na druhý den. Bezprostředně před lovem je nutno vykonat obřad na počest Bajanaje. Vaří se kaše z mouky zvaná salamat a tou se bůh tajgy uctí. Lovci přitom pronášení zaklínadlo: „Ať se Bajanaj od nás neodvrací, ať na nás hledí vlídným okem, ať nám dá své zvíře!” Hovoří se šeptem, aby se bajanaj nevyrušil a po celou dobu nesmí o medvědu podnout jediná zmínka ani přímým, ani přeneseným pojmenov áním. Bajanaj také nesnáší, aby se v den lovu nazývala puška puškou a nůž nožem. Když už se o nich musí mluvit, tak jen jako o „rouře” nebo „trubce” a o noži jako o „ostrém”. Poté může lov začít, a jsou-li všechny předchozí zásady dodrženy, dá se předpokládat, že bude úspěšný. Ukryje-li se pronásledovaný medvěd v brlohu, anebo tam sková, vstupuje tam jako první nejmladší lovec, aby ho Bajanaj přijal a byl mu nakloněn.

Vkročí-li tam první nejstarší lovec, je to znamení, že s lovem končí a loučí se s bohem tajgy. Když je medvěd uloven, zapálí lovci oheň a jako dík obětují Bajanaji nedvědí sádlo. Z úlovku se lovec nikdy hlasitě neraduje. Po takzvaném velkém lovu – a tím lov na medvěda, sova nebo losa je – zkříží pok muži na ohni polena a ta překračují, aby se duch zabitého zvířete neurazil a nerozhněval. Teprve potom mohou lovci sami okusit medvědí maso. Vykřikují přitom „Krá, krá, krá!”, aby dali najevo, že medvěda nejí člověk, ale havran. U medvědího úlovku, který je považován za velký úlovek, je nepsaným zákonem pohostit sousedy. Jinak selovec dopouští hříchu a vystavuje nebezpečí, že už nikdy nic neuloví. Je až k nevíře, co všechno musí mít lovec – krom toho, že oládá svou zbraň – na paměti. Pokud se někdy do Jakutska vypravíte, je dobré to vědět.

KORZO NA LODI. Už třetí den se plavím parníkem Irkutsk po Leně do jakutské metropole. Oblíbeným druhem činnosti na lodi je korzování. Šlapete procházkovým krokem po ochozu obepínajícím celou loď, pozorujete cvrkot na vodě a hemžení v přístavech a zastávkách a dáváte se do řeči s lidmi a oni s vámi. „Já jsem Vikin,´” osloví mě mlad ý Rus, který ve mně neomylně pozná Čecha. Tak prý ho, Viktora, pokřtili jeho ostravští kámoši, když tam asi rok praktikoval v jenom závodě. Teď právě směřuje jako nákupčí do Tiksi na Severním ledovém oceánu. Mou pozornost přitahuje Třicátník ve světlešedém obleku, chlapecky štíhly, slámově žlutých vlasů, úzkého obličeje a blankytně modrých očí, připomínající Švéda či Dána. Vídám ho s malou křehkou šikmookou Jakutkou a dvěma dcerkami, jež jsou pozoruhodnými vzorky kombinace obou krví. Zaslechl jsem ho s rodinou mluvit jakutsky, rusky, ale také jakýmsi podivným němedkým dialektem. Ro už je na mou zvědavost trochu moc. Využil jsem příležitosti, když jednou stál sám apřený o zábradlí a díval se zamyšleně do zpěněné brázdy za lodí. Zeptal jsem se ho rusky, jakou že to mluví onou třetí řečí. „Altdeutsch,” řekl. „Proboha, kde jste přišel k staroněmčině?” vylétlo ze mne. „Prapraprarodiče se vystěhovali do Ruska. Bylo těch německých vystěhovalců víc  a já jsem z jejich potomků.” Zkoušíme se domluvit. On mé spisovné němčině rozumí, já jeho altdeutsch jen chatrně. Vracím se radši k ruštině. „Jak jste se zatoulal až do Jakutska? ” „ To by byla dlouhá historie.” V této chvíli nemá očividně chuť o ní mluvit. „A vy jste novinář, spisovatel? ” otáčí rozhovor. Něco na ten způsob.” „Mám na to trochu nos. Donedávna jsem dělal v kultuře.” „A teď?” „Lovec.” A jako by chtěl předejít otázce, která se dala čekat, řekl: „Lákala mě tajga.” „Spokojen?” „Skoro by se dalo říct šťasten. ” „A co žena? Nemá námitky? Nebojí se?” „Nepiju.” Nechápavě se na něho zadívám. „Co pamatuji, přišli u nás o život dva lovci. Zmrzli. Alkohol” Lovec nesmí pít.” Podal mi ruku. „ Však mě navštivte, Žijeme v Olekňoku. Vezmu vás s sebou do tajgy. A budeme mít dost času si popovídat.” Otočil se a dodal: „Ptejte se na Hanse Jensena.” Odcházel pružným lehkým krokem a jeho slámově žlutá hlava zmizela v podpalubí.

BÍLÁ NOC. Blíží se večer. Slunce visí nízko nad obzorem a jeho paprsky vystřelují vodorovně jako ohnivé šípy člov ěku přímo do očí. Jsou pronikavé, dkouhé a tvrdé a vzhají dlouhé, ostře ohraničené stíny. Prostor dostal nezvyklou hloubku. Stromy v tajze se podobají černé mříži, kterou prochází ozanžové světlo. To nezvyklé stmívání, ta prazvláštní hra oslepujících paprsků a jejich tmavých protějšků náhle ustane. Slunce zmizelo za křivkou horizontu a na místě, kde prve stálo, se rozprostřel široký rudý vějíř. Čekám, že se krajina po krátkém zapl ápolání ponoří do šera a pak do tmy. Ale děje se něco docela jiného. Vějíř červánků pobledne, zezlatoví a rozlije se po xelém obzoru. Místo soumraku přibylo světla. Přímo před mýma očima se odehr álo něco neuvěřitelného: odešel den a nenastala noc. Jako by se přetrhl čas. V podivném šerosvitu se pode mnou leskne hladina Indigirky jako zchladlý šedý kov. Nahoře nad městečkem se na jejím širokém toku rozložil narudlý přísvit, dole pod přívtavem je temná a neznatelně splývá s dálavami tajgy a té prazvláštní noci. Vracím se od řeky. Pouliční lampy svítí, ale kdyby nesvítili, nebylo by vidět o nic méně. Snad je tém jen vyjádřeno, že ná být noc. Má být, ale není. Střechy jsou zality stříbrným jasem, ale světlá propast oblohy zeje prázdnotou – po měsíci a hvězdách ani stopy. Na šňůrkách napnutých mezi domy se sučí ryby. Lesknou se jako plátky mědi. Po ulicích chodí lidé, pomalu, nespěchají. Nad řekou se procházejí dvojice. Venku u vchodů si hrají děti. Blíží se půnoc, ale nidko je nevolá domů, ještě na jeho úbočí jného Bílá Hora. Probudí mě osté světlo. Na zdi proti oknu září oranžový pruh. Hodinky ukazuí dvě hodiny. Obléknu se a jdu ven. Městečko je zalito nezvykle žlutým jasem. Nebe a tajga na severovýchodě hoří zlatým ohněm. Slunce, které nakrátko uvázalo za severním pólem, se už zase dere vzhůru. Dělám první snímky a musím pořádně přiclonit. V noci! Za pár dní budu v Tixi žasnout. Kdyt budu v pravou půlnoc fotit – s clonou – opalizující zamrzlý ledov ý oceán.

HOST JE HOST. Kapse dogor! (Buď zdráv příteli!) Tak mě v Jakutsku vítali. A já si zvykl odpovídat: Suoch on kapse! (I vy buďte zdrávi!) V jakutském jazyce jde však o mnohem víc než o pouhý pozdrav. V dobách, kdy Jakut žil se svou rodinou v jurtě, které se říká urasa, často na desítky kilometrů vzdálené od nejbližšího souseda, byl pro něho svátek, když se u něho zastavil náhodný lovec nebo pastevec koní či sobů. Slova kapse dogor znamenají zároveň: „Vítej, pověz, co je nového, jak žiješ?” A jestliže byl příchozí neznámý člověk, cizinec, bylo v tom pozdravu i přání: „Vejdi a počínej si tu jako doma, buď mým hostem, buď mým přítelem.” A hostova odpověď suoch en kapse obsahovalai zdvořilé zdráhání a pobídku: Ne, vyprávěj napřed ty a já budu poslouchat. Potkat člověka na obrovských rozlohách jakutské země je dodnes svátek. Třebaže díky letadlům a vrtulníkům se mnohadenní vzdálenosti zkrátiky na pouhé hodiny. Host je host, přestože dnešní Jakuti už něžijí roztroušeně v jurtách, ale ve vesnicích a městech a hosté a náhodní návštěvníci už dávno nejsou výhradními informátory a zprostředkovateli novinek, protože rádiový a televizní signál pokrývá kterékoli místo v tajze a tundře. S jakutským pohostinstvím jsem se setkával na každém kroku, ale co ve skutečnosti obnášejí slova kapse dogor, jsem poznal až později. Bylo to v městečku Černyševskij, které vzniklo jako osada budovatelů Viljujské hydroelektrárny. Ukázali mi ji zvenčí i zevnitř a pak jsme seděli ve veliké prosklené restauraci, obědvali a dívali se širokými okny na zelené hory svírající úzké koryto řeky Viljuj. „Můj bratr vás zve k sobě na návštěvu,” řekl spisovatel Ivan Danilov, který nás provázel a pro něhož cesta s námi do Černyševského byla vítanou příležitostí spatřit po několika letech zase bratra, který tu žil. „Ale to je vyloučené,” namítla průvodkyně Natalja, „máme už dvě hodiny zpoždění a do Lenska nás čeká přes tři sta kilometrů jízdy.” „Aspoň na chvíli,” naléhal Ivan. „Známe ty chvíle,” mračila se Natalja. Zajeli jsme k jednomu domku ve svahu. Vstříct nám vyšel Ivanův bratr se ženou. „Buďte zdrávi, kapse dogor.” Potřásli jsme si rukama. S širokým úsměvem nás zvali dovnitř, stůl už je prostřený. „Nezlobte se, ale teď jsme zrovna poobědvali a za světla musíme být v Lensku,” prohlásila rozhodně Natalja a začala nás pobízet do vozu. Ivan Danilov mlčel. Mlčel i jeho bratr se ženou. Spěšně jsme se rozloučili. „Proč jsi to neřekl ráno,” obrátil jsem se v autě na Ivana, „ nemuseli jsme chodit do restaurace.” Pokrčil jen rameny. Když jsme pak pozdě večer, či spíše už v noci dorazili do Lenska a před spaním jsme si připili sklenkou vodky na zdar příštího dne, poznamenal jsem: „Škoda, že jsme si nemohli s tvým bratrem trochu popovídat. Snad až někdy příště.” Ivan postavil pohárek na stůl, zadíval se na mne pohledem, jaký jsem u něho do té doby neviděl, a řekl: „Příště vás už bratr nepozve.” „Proč?” „Protože Jakut podruhé nepozve toho, kdo jednou jeho pohostinství odmítl.” Útěchou mi mohlo být jen to, že Ivanova bratra sotvakdy v životě uvidím.

Napsali JOSEF KLÍMA a SABINA SLONKOVÁ

V pondělí 3. ledna se v obyčejném domě v Praze 4 odehrálo naprosto neobyčejné drama. Neobyčejné hned ze dvou důvodů: jednak se tu střílelo jak na Divokém západě – a jednak účastníky tohoto dramatu byli výhradně Asiaté. Za čínským manželským párem sem přišel jeden Malajsijec s dalším Číňanem, manželům přispěchala na pomoc skupinka čínských přátel – a pak už hřměly výstřely. Výsledkem byla smrt Malajsijce, zranění jeho čínského druha, jeden Číňan zadržen (a posléze i obviněn z vraždy), další vyhoštěn, třetí propuštěn. Plus řada nalezených zbraní, většinou držených ilegálně. Číňan, který zabíjel, – mužská polovina manželského páru – později prohlásil, že příchozí byli „zlí lidé” a „zlé lidi” je prý možno zastřelit bez problémů…

Číňané se sice začali objevovat v Čechách až jako poslední ze všech národností, o nichž jsme psali v minul ých pokračováních (Rusové, Italové, Jugoslávci), někdy na přelomu let 1991- 92, ale okamžitě je v mnoha směrech předčili. Zatímco ostatní cizokrajné gangy začaly rozpřádat své zájmové sítě v Čechách nepozorovaně a postupně, Číňané sem expandovali modelem, dobře známým a vyzkoušeným z jiných zemí západní civilizace: navenek zřeteln á a dobře viditelná invaze ekonomická (restaurace, obchody s textilem, drobné dílny) – a teprve pod ní naopak naprosto neviditelná a neproniknutelná organizace ilegálních aktivit. Do českého vkusu tak vnikl rys, s nímž se marně potýká i řada vyspělých zemí s daleko lépe fungujícím systémem justice a policie: jak rozlišit usměvavého, zdvořilého, nesmírně pracovitého a spole čensky nepochybně žádoucího čínského podnikatele od nelítostného, krutého a prakticky nepolapitelného čínského gangstera. Zvlášť když v cestě stojí bariéra jazyková, civilizační a v neposlední řadě i identifikační; Číňané dobře vědí, že nám připadají v podstatě všichni stejn í a dovedou toho taky využívat. Co ale vůbec nejvíc komplikovalo a komplikuje pohled pod pokličky čínských restaurací všude tam, kde se rozrostly takovou rychlostí, jako v poslední době v Praze a dalších městech – tak dokonalá a neprostupná organizace zločineckých gangů, že italská mafie nebo cammora se s ní nemohou rovnat.

ZNAMENÍ TRIÁDY. Pro většinu českých diváků je starý čínský klášter Šao-ling jen exotickou rekvizitou z kung-fu filmů. Pro Číňana má hlubší význam – právě z plamenů tohoto legendárního kláštera se totiž zrodila nejznámější čínská tajná společnost: Triády. Založilo je údajně pět mnichů, kterým se z kláštera, zapáleného mandžuskými vojsky, podařilo utéct. Po dobrodružném putování založili ve stejně legendárním Mu-jangu (Městě vrb) tajné společenství stejného jména a poprvé také vyslovili jeho základní heslo: „Fan Čching, Fu Ming!” (Svrhněte mandžuskou dynastii Čching, nastolte čínskou Ming!) Přestože dnes neexistují žádné důkazy o tom, kde (dokonce ani zda!) obě posvátná místa ležela. Triády přežily do současnosti a už od sedmnáctého století vážně znepříjemňovaly život vládnoucím mandžuským vládcům. Když konečně v roce 1911 mandžuská dynastie zanikla, znamenalo to pro tajné společenství sice triumf, ale zároveň i dost vážnou změnu. Jednoduchý politický program ztratil smysl, nicméně velmi pevná ilegální organizace s pravidly a rituály vžitými v několika generacích, zůstala a degenerovala v kriminální gangy. Jen pro ilustraci: staletími krutých represí si Triády vytvořily tak složitý systém komunikace, že se jejich členové dodnes poznávají podle drobných gest, jejichž smysl nezasvěcenému naprosto uniká.

Hostitel například podá hostu šálek čaje palcem a ukazováčkem, zatímco prostředníkem se dotýká dna, při jídle zatřepe prsty a položí na misku rýže zkřížené hůlky. Patří-li host k téže tajné společnosti, místo odpovědi prostě misku odstrčí. Má-li přepadený pocit, že útočníci jsou příslušníky stejného bratrstva, naznačí jim to tím, že si místo obrany začne přemítavě třít obočí prsty pravé ruky. Stejnou roli může hrát nenápadné zatahání za ušní lalůček nebo rychlé zkřížení určitých prstů. Je zřejmé, že při tomto vypracovaném způsobu komunikace a velmi přísných pravidlech jednání zločinecké Triády velmi rychle rozšířily svůj vliv i ve světě, který se chystal k zásadním společenským změnám. Tím spíš, že se jim tento svět s pádem kolonialismu doširoka otevřel. Tajná společenství navíc s prvními migračními vlnami dostala ještě další smysl: nahrazovala novým přistěhovalcům v cizí zemi domov a dodávala jim psychologickou podporu proti pocitu „zůstat sám”. Už v roce 1854, krátce po příchodu prvních čínských přistěhovalců do Ameriky, například soustřeďovala nejsilnější ze zdejších Triád, „Společnost pěti ” (podle pěti oblastí Číny), jen schované pod ctihodnou nálepkou sociálních sdružení, ovládly zakrátko San Francisco natolik, že se v roce 1906 městské úřady rozhodly „Chinatown” jednoduše zbořit. V Singapuru, kde Britové povolili Číňanům dokonce samosprávu, nahradily i policii, urovnávaly spory, vybíraly i daně. Podle policejních odhadů tu dodnes žije asi devět tisíc příslušníků tajných společností, rozdělených do šesti hlavních skupin. Zdánlivá nevýhoda – jazyková a civilizační izolace – se obrátila ve výhodu: všude, kam Číňané začali ve větším počtu expandovat, vytvořili vlastní, velmi dobře prosperující svět, založený na úplně jiných obchodních zásadách, než jaké panovaly o ulici, o blok dál. Bez dokladů, smluv, cla a evidence. Stačilo, aby se jeden Číňan v Singapuru uklonil a převzal od klienta deset tisíc dolarů – a jeho vzdálený příbuzný nebo příslušník stejného společenství vyplatil bez váhání neznámému cizinci stejnou částku v místní měně kdekoli jinde na světě. Bangkokem počínaje a Dillím konče. Je pochopitelné, že dá-li se tímto způsobem transferovat měna, funguje stejný model i u zboží. Jenže tím zbožím mohou být zrovna tak televizory a opékače topinek – jako třeba pašované drahokamy nebo drogy. Nebo jako dnes čím dál častěji – i lidé… 1

30 FIREM V JEDNOM BYTĚ. Když policie loni zadržela v Praze jednoho ilegálního čínského přistěhovalce, zjistila s překvapením, že v jeho třípokojovém bytě je oficiálně zaregistrováno 130 čínských společností. Podobné překvapení policisté zažili i v jedné ze třiceti čínských restaurací, které v Praze vypučely během několika měsíců: v podniku jménem Zlatý lotos oficiálně pracovalo 325 zaměstnanců, ačkoli má sotva jednu místnost o osmi stolech. „Žádná z čínských firem, které jsme odhalili, tady nepodnikala,” tvrdí Miroslava Polová z přistěhovaleckého úřadu. „Využívaly se jen k tomu, aby dostaly víza pro čínské zaměstnance. Ale jakmile sem Číňané přijeli, poslaly je na Západ.” Sen o emigraci do nějaké vyspělé země, který začal před půldruhým stoletím „importem” přičinlivých, neúnavných kuliů na stavbu transamerické Pacifické dráhy, dostal po pádu želené opony v Evropě jinou podobu.

Cílem často dost dobrodružných obchodů se stalo Německo – a kanálem právě průchod zeměmi bývalého komunistického bloku. Zeměmi s dosud nevyvinutou kontrolou přistěhovalců a poměrně volnými hranicemi. A poměrně děravými zákony. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se stala hlavní přestupn í stanicí pro uprchlické proudy z Asie do západní Evropy Budapešť a hlavní převaděčskou trasou hranice mezi Maďarskem a Rakouskem. Jenže loni na jaře Maďaři značně zpřísnili hraniční režim a začali soustřeďovat stovky přistěhovalců do zvláštních středisek, kde potom propukaly nepokoje. Takřka milion lidí se přes hranice do Maďarska vůbec nedostal a přitom neměli ani platné doklady pro cestu jiným kanálem, ani dostatek peněz na návrat domů. Proto se tranzitní centrum pro ilegální imigranty přesunulo do Prahy a organizace „černých” přechodů dostala daleko propracovanější rozměr. Jak uvedl loni v létě – ještě před podepsáním readmisní dohody s Německem – jeden z českých převaděčů v rozhoru se zpravodaji německé agentury ADN: ruská mafie sestavovala už v Moskvě skupiny Asiatů (především Vietnamců a Číňanů), které „dodávala” do Prahy a odtud už šlapali přes „zelenou” hranici do Německa s pomocí místních kontaktů. Podle převaděče stála celá akce jednotlivce kolem 300 marek, přičemž čistý zisk snižoval zhruba o 20 procent fakt, že bylo nutné zahrnout na „výplatní listinu” i některé německé pohraničníky.

Novému systému signalizačních zařízení, které zřídili na své hranici Němci, převaděč příliš nevěřil; podle něj je terén na česko-německé hranici tak komplikovaný a hornatý, že vybudovat skutečně účinné zařízení by stálo neúměrně mnoho peněz. Vzápětí následovaly další kroky, které reagovaly na změněný proud uprchlíků; i Česká republika zostřila imigrační opatření a tisíce běženců se ocitly v nouzi. Nicméně kanál Peking – Moskva – Praha – Západ už existoval a začal fungovat i v takových rozměrech, jakým je například padělání pasů a víz. Česká ekonomika se ostatně – jako první z postkomunistických zemí – jakž takž stabilizovala a začala být zajímavá sama o sobě. Stovky Číňanů, snících o lepším životě v lepším světě, prodělávaly krutou kalvárii: buď se pokusem o ilegální přechod tak zadlužily, že se staly prakticky doživotními vazaly převaděčských gangů – nebo jakýmisi „rukojmími” svých vlastních spoluobčanů. Celá vesnice se třeba složila na jediného muže, který si „koupil” právo vystěhovat se – pochopitelně s tím, že si v cílové zemi otevře firmu, která mu umožní coby „zaměstnance” dostat ven i ostatní…

POKLONA MLUVÍTKU. Zapomeňme na okamžik na své rozhořčení, jak se nám sem nelegálně stěhují Číňani a připomeňme si naopak léta totality, kdy se – ať už úspěšně nebo neúspěšně – snažily vycestovat ilegálně do „svobodného světa” stovky z nás. Ve srovnání s námi žili Číňané v daleko horší, maoistické odrůdě totality, která stála miliony životů a na rozdíl od nás se jí dodnes nezbavili, i když už ztratila svůj masově krutý charakter. Stejně jako my jsme kdysi argumentovali neústupným imigračním úředníkům na západě, že už sám pokus opustit zemi je otevřeným vyjádřením nesouhlasu se společenským řádem, který tu panuje, znamená v drtivé většině příchod čínských uprchlíků jejich bytostnou touhu žít ve svobodné společnosti, kde jsou schopní a ochotní pracovat třeba do úmoru jen pro vizi vlastní – byť i malé – živnosti. Problém je někde jinde; v tom, že tito malí, nesporně schopní a pilní kapitalisté musí vykoupit svůj útěk oddaností a područím gangům vysloveně kriminálním – a že pro ně z tohoto závazku není úniku. Pak i ty nejpočestnější úmysly končí otroctvím bez otázek a čínská restaurace může zrovna tak hostit gurmány jako padělatelskou dílnu. Přičemž zákony, které v této komunitě vládnou, jsou stejně železné a kruté, jako ruka někdejších feudálních pánů.

Všechno zatím nasvědčuje tomu, že čínské živnosti v Čechách slouží víc tomu druhému, než svým proklamovaným aktivitám. Všimněme si jen restaurací: přestože jsou neúnosně drahé a mají minimum hostů, oficiálně prosperují a navíc vznikají další a další. Z čeho jiného by mohly prosperovat, než z praní špinavých peněz a z aktivit, které se nikdy do daňového přiznání nedostanou. Zatímco podle údajů z loňského roku je u nás přihlášeno kolem pěti tisíc Číňanů, oficiální odhady se zmiňují o 20-50 000 těch, kteří tu dlouhodobě přebývají. A ani ti netvoří nějakou homogenní komunitu: zhruba 70 procent z nich hovoří mandarinským dialektem a 30 procent pochází z jižních oblastí, přičemž se mezi sebou domluví pouze psanou formou. Odborníci odhadují, že v Praze nepůsobí víc než deset zločineckých klanů – ale je-li to plus nebo mínus nikdo neví. Tím spíš, že komunikace nevázne jen na jazykové bariéře; ve většině případů, kdy se policie pokusila vyslýchat Číňany, zapletené do nějakého zločinu, pomocí tlumočníka, je první věta, kterou tlumočník uslyší: „Odmítni tlumočit, jinak ti uřízneme hlavu.” Raději pak řekne, že tomuhle dialektu nerozumí…

S jakým dalším artiklem krom převaděčství Číňani v Praze nezákonně podnikají, se rovněž neví. Podařilo se jen zjistit, že zcela ovládli pouliční obchod, provozovaný Vietnamci a že se podílejí i na vydírání. Policisté přepokládají, že obchodují i s drogami, ale dokázat se zatím nic nepodařilo. „Už dnes víme, že tu brzy vznikne i klasická Čínská čtvrť,” tvrdí policejní důstojník, který si nepřeje být jmenován. „Máme informace, že Číňani kupují prostřednictvím Čechů spoustu nemovitostí nebo si od nich pronajímají rozsáhlé prostory jako dílny a sklady, kde zároveň bydlí.” Policie sice zaregistrovala, že jejich hlavním stanem se v poslední době stalo Casino Admirál, ale na víc nemá ani síly, ani schopnosti. Čínský fenomén je kompletně nový a při neochotě oficiálních čínských úřadů jakkoli spolupracovat je jedinou možností – zatím ovšem nereálnou – pozvat do Prahy policejní odborníky z Hong-Kongu. „Objevili jsme i takovou kuriozitu,” usmívá se policejní důstojník. „Na ruzyňském letišti existuje kancelář čínské firmy, kam čas od času přijde Číňan s kufříčkem, promluví do mluvítka u vstupních dveří, ukloní se, položí kufřík a zas odejde. Pak se jen vysune ruka a kufříček vtáhne dovnitř.” Uvědomíme-li si, na jakých základech pracují Triády, je to podobnost jen velmi málo žertovná….

VĚČNÍ ARABOVÉ. Když před dvěma lety nakupovala ženská polovička naší autorské dvojice na Václavském náměstí drogy od arabských dealerů, zdálo se všechno jednoduché: druhý den vyšel v denním tisku článek s poměrně přesnými údaji i konkrétními fotografiemi, většina čtenářů si říkala: „A teď mají Arabové utrum.” Bohužel tomu tak není. Když půjdete po spodní části Václaváku dnes, můžete vidět tytéž tváře jako na fotografiích dva roky starých a dočkáte se od nich i stejného zboží. Marihuana, hašiš, tehdejší pervitin dnes takřka vytlačil heroin…

Kde se tu vzali? Měli tu stejné zázemí jako Rusové a Ukrajinci. Po celá léta probíhal v komunistickém Československu výcvik arabských teroristů, z nichž někteří se podepsali na těch nejkrvavějších zločinech. Libyjci, Syřané, Palestinci – ti všichni se tu učili zákeřně zabíjet a vytvořili si tu i soukromé vazby. Po listopadu ’89, kdy padla stará pravidla a nová ještě nebyla vytvořena, společenského a politického chaosu hbitě využili. Zvlášť ve spojení s Alžířany, kteří zase pro změnu studovali terorismus v bývalé NDR a najednou se stali součástí prosperujícího západního státu. Pro africkou a balkánskou větev narkomafie se otevřel nový kanál – a se stabilizací československé ekonomiky postupně i nový trh. Pověsti o tom, že nabízejí před pražskými školami bonbony s drogou, se sice neprokázaly, nicméně nabídka byla tak levná a dostupná, že nová klientela vznikla velmi rychle. A nejen na spodním konci Václavského náměstí, v přilehlém bufetu Koruna a později, po jeho zavření, dole v metru. I v nejrůznějších pražských klubech a nočních podnicích. Dnes už mají pražští Arabové krom překupnictví drog další výnosnou živnost: nelegální obchod se zbraněmi.

Přes Prahu proudí – z Německa a z Ruska – zásilky povětšinou ručních zbraní pro jugoslávská bojiště. I když oficiálním adresátem bývají malé firmy pro obchod se zbraněmi v západní Evropě. Dokonce i na obchodu s kradenými auty se Arabové začali podílet, vozy, odcizené v Čechách nebo v Německu ovšem neputují do Polska a do bývalého Sovětského svazu – jako v případě bulharských a ruských gangů – nýbrž do Egypta. Proč s tím nikdo nic nedělá, když se to všeobecně ví? Odpověď je v zásadě stejná jako z ostatních zahraničních mafií, které k nám rychle pronikly a snadno se tu zabydlily. Český bezpečnostní systém nebyl vůbec na něco takového připraven, má obrovské starosti i s expanz í domácího zločinu – a pokud se ministerstvo vnitra vůbec v poslední době na zahraniční zločince zaměřuje, pak jen tak tak stihne věnovat pozornost Italům, gangům z bývalého Sovětského svazu a v poslední době se snaží alespoň zmapovat příliv Číňanů. Na Jugoslávce už vůbec nestačí – a Arabové jsou v celé téhle sbírce vlastně tou nejméně zneklidňující komunitou. Problémem vlastně je i zjistit, kolik jich v Čechách celkem žije. Prý kolem deseti tisíc. Prý. Zatím totiž nefunguje ani to základní, co nutně každé oddělení boje proti organizovanému zločinu potřebuje: centrální evidence cizinců.

Napsal JOSEF KLÍMA

Překvapivě rychle utichla aféra kolem Cessny 425, která se po svém letu z Prahy do švýcarského Altenrheinu nakonec nalezla na dně Bodamského jezera. Překvapivě rychle proto, že nález tří těl – obou německých obchodníků a jedné české dívky – případ zdaleka nevyřešil. Naopak, činí jej nyní ještě zajímavějším. Vzhledem k tomu, že jsem se pokusil se soukromou cessnou Martina Kratochvíla let zmizelého stroje zrekonstruovat pro pořad „Na vlastní oči” TV NOVA (reportáž se vysílala 17. února ve 21.15 hod.)  troufám si dokonce tvrdit, že teprve nyní nastal ten správný čas všimnout si okolností, které předtím – buď z nedostatku informací nebo z přemíry dezinformací – zůstaly nepovšimnuty. Dvě věci jsou dnes téměř jisté – i když jedna více a druhá méně: 1) nešlo o nehodu, ale o záměrné přistání na hladině jezera 2) v letadle z Prahy odletělo 5 osob (dva němečtí obchodníci, dvě Češky a pilot) plus pes jménem Asta. Proč není odpověď na druhou otázku jistá stoprocentně? a) Těla dvou osob – pilota a druhé Češky – se nenašla, stejně jako se nenašel pes b) Při pátrání po podrobnostech letu a odbavení na ruzyňském letišti jsme se setkali s nepochopitelnou neochotou odpovídat na konkrétní otázky. Zároveň jsme zjistili, že po tragické události se praxe odbavování a kontroly malých letadel na letišti v Ruzyni radikálně zpřísnila; předtím byla tak tolerantní, že prakticky kdokoli mohl odletět (nebo neodletět) kamkoliv, aniž by to příslušné orgány zaregistrovaly.

Koneckonců ani pplk. Doucha z oboru pro boj proti organizované mu zločinu v rozhovoru pro náš pořad odlet všech uvedených osob sto procentně nepotvrdil. A co je naprosto nepochopitelné: nikdo nechtěl prozradit rasu psa! Jak by sám pes hrál v případu důležitější roli než cestující. Opusťme na okamžik ne jistotu a věnujme se jistotu a věnuj me se jistějším okolnostem. Vyloučili jsme postupně možnost, že cessna během letu z Prahy do Švýcarska vysadila cestující nebo kontraband a pokračovala dál (v noci, při přístrojovém létání by to určitě někdo zaregistroval) i hypotézu, že existovala letadla dvě (na rozdíl od vyloveného letadla v Praze při odletu sice nikdo číslo motoru a další identifikační znaky nekontroloval, nicméně letadel tohoto typu je po Evropě tak málo – zhruba čtyřicet – že jsou všechna evidována.) Otázku, zda cessna po letu z Prahy do jezera spadla nešťastnou shodou okolností nebo záměrně, za nás odpověděli experti: poloha světel i páček na přístrojové desce, jakož i poslední komunikace pilota s dispečerem ve Fridrichshaffenu na německé straně jezera nasvědčovala jednoznačně, že letadlo na vodě přistálo záměrně. Piloti, které jsme zpovídali, potvrdili, že je to sice obtížné, ale při dobrém počasí bylo – proveditelné. Letadlo se dokonce udrží na vodě dost dlouho na to, aby je osádka mohla opustit. Rovněž poškození letounu ( při nouzovém přistání na vodu sedá obvykle na ocas a na křídlo) tuto verzi posiluje. Naskýtá se pochopitelně otázka PROČ; otázka, které se sdělovací prostředky (a nejen české) věnovaly od začátku víc než snáz ověřitelným údajům technického charakteru.

Ale PROČ se jí tak hbitě a intenzivně věnovaly? Na rozdíl od daleko přístupnějších informací z leteckých zdrojů se takřka okamžitě vynoří senzační údaje z obvykle velmi uzavřeného podsvětí. Nejdříve o obchodu s cessiem a o ruské mafii, později dokonce přibyde Čína a z dvou milionů marek je najednou půl miliardy. Přitom že by cessna měla sloužit k transportu radioaktivního materiálu se zdá být velmi nepravděpodobné. Jak nás přesvědčil odborník ve zmíněném pořadu „ Na vlastní oči”: Přeprava by vyžadovala tak masivní kontejner, že by se do letad élka vůbec nevešel – a vzorek je tak malý, že jej lze propašovat jakkoli. Dokonce i v pupeční jamce, jak jsme se dozvěděli. Všechno to vypadá, jako když někdo podstrčí psovi falešnou stopu a pak ho po ní nechá běžet, aby náhodou neběžel po jiné. Á propos: proč tolik tajností právě kolem psa? Jako živý kontejner rozhodně nefungoval; není to proveditelné. Při naší rekonstrukci jsme ale objevili jiné dva zajímavé detaily: že do Prahy cessnou a s pilotem přilétl ještě jeden muž, který se později vrátil normální linkou Lufthansy do Německa – a že letadélko startovalo z Prahy dřív, než se oficiálně uvádí, přičemž poplach kolem jeho zmizení propukl později, k dezinformaci něž bývá v podobných situacích zvykem. Těžko si představit, že evropský systém letové kontroly zmanipuluje nějaký ruský mafián. Tajemný muž (mimochodem dnes už údajně v Německu zatčený) do hypotézy o ruské mafii a nekalých obchodech zapadá; mohl kontraband – ať už to bylo cokoli – převzít a transportovat nenápadně, zatímco let cessny by byl jen větičkou pro případné pronásledovatele.

Mohl také kontraband jenom ověřit. Ale falešný čas odletu i opožděné vyhlášení poplachu v porovnání s touto hypotézou neobstojí; těžko si představit, že evropská systém letové kontroly zmanipuluje k dezinformaci nějaká ruská mafián. Čím dál tím víc se zdá, že při letu cessny nešlo ani tak o to, CO měla převážet, ale o ty, KTERÉ převážela. O inscenovanou nehodu, která okamžitě vzbudí evropskou pozornost – na rozdíl třeba od běžné autohavárie. V tom případě ale MUSEL SPOLUPRACOVAT na přípravě této nehody přinejmenším PILOT. Mimochodem velmi zkušený, s dobrou znalostí jezera a okolí, sám kvalitní potápěč. S největší nadějí na přežití – při přistání na hladinu dokáže nejlépe odhadnout náraz a nejrychleji opustit letadlo – a také dosud nenalezený” Logicky se dostáváme k otázce: s kým pilot spolupracoval? Mohl se pochopitelně dohodnout s cestujícími. Ať už šlo v jejich podivných obchodech o cokoli, nepochybně narazili na velkou – a nejspíš i nebezpečnou – věc. Měli tedy všechny důvody zmizet, nebo zmizení aspoň na čas předstírat. V tom případě je let z chaotické Prahy, kde dostatečně nefungují předpisy, do hlubokého jezera uprost řed proradarované Evropy tím nejlepším plánem. Tři státy, které se u jezera stýkají, potvrdí,že letadlo do jezera skutečně spadlo – a hlubina zaručí, že hned tak nebude vytaženo. Přičemž na hladině může ve tmě čekat člun anebo pasažéry přepraví ke břehu – vzdálenému jen 2 km, jak jsme rovněž zjistili při rekonstrukci – záchranný zodiac, kter ý se nafoukne během dvaceti vteřin. Ale co potom znamená nález mrtvých těl? Jen špatný odhad finální části akce, která byla jinak tak dobře naplánována? A proč má potom jeden z nalezených obchodníků mnohočetné zlomeniny, zatímco ostatní ne? Přičemž je pochybné, že by se z letadla dostal ven i s těmi zlomeninami. Všechno nasvědčuje tomu, že byl pilot domluven – ať už dobrovolně nebo pod nátlakem – s někým jiným. Podivné nesrovnalosti kolem letových údajů napovídají, že to byl někdo mocnější a legitimnější, než mafie. Někdo na úrovni tajných služeb. Šlo o likvidační operaci některé z nich. Která se rozhodla tímto způsobem pohřbít nepohodlné osoby – nebo se obchodníci dostali svou „velkou věcí” do střetu rozdílných zájmů¨, Zdá se, že ten, kdo manipuloval letové údaje, se na plánu podílel – a ten, kdo vypustil informaci o radioaktivním materiálu, měl naopak zájem na rychlém vyzdvižení letadla a ověření, co se vlastně stalo. Dvě záhadné osoby, které čekaly na cessnu v Altenrheinu a které rychle zmizely, když nedolétla, mohly stejně tak očekávat cestující jako havárii; muž, který se vrátil Lufthansou do Německa, mohl být stejně tak komplicem pasa žérů jako „dohližitelem”, že odlet proběhne tak, jak proběhnou má. Každopádně – pomineme-li lehce fantastickou verzi, že mrtvoly někdo dopravil do jezera dodatečně nebo že dokonce nejsou pravé – to vypadá, že pilot pracoval proti cestujícím a že mu šlo v rozhodující chvíli především o vlastní záchranu. Možná i za cenu zápasu s obchodníkem, který přitom utrpěl zranění. Proč se ale pátrání zastavilo dříve, než byl právě pilot nalezen? Proto že splnil úspěšně úkol? Nebo se po něm pátrá – ale potají? Dokud se nenajdou tři zbývající těla – pilotovo, druhé Češky a psa jménem Asta – sotva se v hledání odpovědí dostaneme dál.

Napsal JIŘÍ MARGOLIUS

Co je nejdůležitější pro brankáře? Ing. Modrý, muž s tváří filmového herce, ve své době nejlepší brankář úplně celého světa, se nad novinářovou otázkou nerozmýšlel. „ Do poslední chvíle stát pevně na nohou. Brankář, který padne na kolena, je mrtev.” Neuplyne dlouhá doba a Boža Modrý se dočká nečekaně porážky, aniž by se svým slovům zpronevěřil. Góly padnou mimo led, nikdo v té době nepozná střelce, po ruce nebude ani rozhodčí, který by ho označil. Budou to góly zákeřné, nechytatelné, vymykající se pravidlům, o zákonech ani nemluvě. Protesty nebudou mít cenu. Výsledky přece platí, natož pak ty, které jsou dosaženy mimo kluziště, v ledově chladném prostředí soudní síň. Hokejisté Československa, mistři světa z let 1947 a 1949, miláčkové národa, byli postaveni mimo hru. Poslední buly pak už vhazoval soudce. Jmenoval se Kruk. Na seznamu hokejových rozhodčích té doby byste ho marně hledali. Jeho hřištěm byla pankrácká soudní síň.

Legendárního rozhlasového reportéra Josefa Laufra jsme navštívili v jeho bytě v pražské Řeznické ulici. Zbývalo mu pár měsíců života. Věděl, že je těžce nemocen, nemusel si brát servítky, čekali jsme, že řekne, jak to tenkrát bylo, i kdybychom si poznámky ještě na pár let museli strčit do šuplíku. Byla ještě holt taková doba, určité věci pořád v ofsajdu. Povídali jsme si o prvním rozhlasovém přenosu, tuším, že hrála Slavia s Ferencvárosem, jak zaskočil za onemocnělého kolegu a už u mikrofonu nadosmrti zůstal. Taky o válce, kdy nesměl mezi lidi, k mikrofonu už vůbec ne, z okna od známých se díval na sparťanský trávník, koukal potajmu na fotbal a modlil se aby už byl konec toho velkého zápasu jménem VÁLKA a všechna klání se odbývala jen na zeleném pažitu. Pak jsme se zeptali, jak to bylo tenkrát, v tom padesátém, s hokejisty. Jak to, že je zavřeli. Josef Laufer byl na začátku téhle podivné historie. Od něho se začala odvíjet podivná nit justiční vraždy československého hokeje. Ten člověk na pokraji smrti se ohlédl, ztišil beztak již sotva slyšitelný hlas, jemuž jsme u rádia vždy tak nábožně naslouchali, pak řekl: „Nechte si to pro sebe. O tom, že se do Londýna nepoletí, bylo rozhodnuto už dávno před plávovaným odletem. Jako výmluvu v prvním dějství téhle tragédie použili moji osobu. Vůbec se mnou niko nemluvil. Dočetl jsem se všechno v novinách.” Když jsme se zajímali o jeho názor, kdo mohl hokejisty udat, rozhostilo se malým bytem zprvu ticho. Teprve po chvíli jsme si mohli vrýt do paměti poslední slova Josefa Laufra, která jsme od něj slyšeli: „Myslíte ,šéfa´? Těžko. Víte proč? Celá akce byla už dávno pečlivě připravena na nejvyšších místech.” Záhy Josef Laufer zemřel. Pokud věděl něco, co nám neřekl, odnesl si s sebou tajemství do hrobu. Nastal čas, kdy jsme mohli začít skládat mozaiku ze střípku, které se zdály být nenávratně zaváty prachem času. Byl to případ, který by mohl ztvárnit snad Franz Kafka, a jsme na pochybách, zda by mu někdo uvěřil. Koneckonců Kafka nebyl autorem literatury faktu.

To, co vám předkládáme, je skutečnost neuvěřitelná, nicméně nejskutečnější. SPIS TS L./VL.-47/50: PROLOG.

Je 11. března 1950. Na starém ruzyňském letišti čeká hokejová reprezentace na linku do Londýna. Spolu s hráči a vedením i rozhlasoví reportéři. Do odletu zbývá patn áct minut, když kdosi z vedení výpravy přichází od telefonního aparátu. Hlásí, že víza pro rozhlasové reportéry ještě nejsou. Už na tom nesejde, jestli dotyčný, jehož jméno neznáme, někam vůbec volal, či hrál ochotnickou roli ve frašce, která se záhy znění v tragédii. Jedno je jisté: lhal. Naše vyslanectví ve Velké Británii oznamuje ministerstvu zahraničí v Praze, že víza byla v Londýně udělena. Anglická ambasáda v Praze o tom ví už od večera 10. března. Za nimi dostává depeši deset minut před plánovaným odletem. Ale anglická ambasáda musela naše úřady přece o udělení víz zpravit. Proč si je nikdo nešel vyzvednout? Hráči čekají. Netuší, že místo do Londýna poputují záhy do mnohem nehostinnějších míst. Jinak by si dávali pozor: Kobranov by nelouskal anglickou učebnici (soud to označí jako důkaz o přípravě emigrace), Macelis z Českých Budějovic by nepokřikoval „Kluci, za tu dobu, co tady tvrdneme, už bychom byli v Americe!” (Macelis chtěl uprchnout do USA, o čemž svědčí jeho výrok na letišti). Už je odpoledne a kdekomu je jasné, že hokejisté neodletí. Rozhlas pohotově troubí do éteru bláboly o solidaritě našich hokejistů, kteří na protest proti neudělení víz odmítají odletět bez reportérů.

POSLEDNÍ PIVO Kousek od zadního vchodu do Národního divadla je hospoda U Herclíků. Tady se hokejisté scházejí po návratu z letiště. Jsou zde štamgasty. Podniku říkají Zlatá hospůdka. Šéfuje jí Mojmír Ujčík. Jeho bratr Zdeněk je obráncem Sparty. Všichni reprezentanti zde nejsou. Někteří, hlavně mimopražští, odjeli domů. Není tady ani Vladimír Záborský, i když to sem nemá daleko; bydlí na Letné. Je jediným, kdo nebude zatčen a odsouzen. Někteří hráči jsou v náladě. Popíjejí, vyprávějí vtipy, zpívají. Několikrát opakují tu svou Červenobílý, to se mně líbí. Ani tahle písnička neujde pozornosti soudu. Náhle vstoupí dva muži. Objednají si pivo. Jen usrknou a osloví brankáře Červeného. Nechtějí si přiťuknout: vyzvou ho, pak i ostatní, aby šli s nimi. Jsme v hospodě, není tedy divu, že přijde ke slovu rvačka. Koho by takový vtip nenamíchl! Roziňák dětinsky pokřikuje: „Kdo jste? Na vás se můžeme akorát”. Jeden z mužů zapíská. Po zvuku píšťalky jsou hokejisté zvyklí přerušit hru. I teď se přestanou prát. Rozhlížejí se.

Hospoda je najednou plná podivných mužů. Cvakají pouta. Zlatko Červený ještě stačí jednoho praštit do nosu. Nádavkem dostane paragraf útoku na veřejného činitele. Hospodskému teprve teď bleskne hlavou vzpomínka na dva nenápadné pány, kteří už brzy odpoledne, dávno předtím, než hokejist é odjeli z letiště, špacírovali sem a tam po protějším chodníku. Občas nakoukli do hospody. Ujčíkovi říkali, že čekají na zubaře z protějšího domu. Večer v Bartolomějské je zuby přestaly bolet. Jeden z nich vytáhl pistoli: „Když se hneš, vysypu to do tebe!” Ráno: fotografování delikventů. Otisky prstů. Výslechy. Zdá se, že jde do tuhého, i když otázky jsou nav ýsost groteskní. Kdy jste začal s hokejem? Kdo první mluvil o emigraci? Nic nevědí. Kroutí hlavou. Ale kruh je uzavřen, smyčka utažena. Však se přiznáte! Znáte kapitána Boweho? Co víte o bývalém hráči LTC Praha Batesoví? Ne, na hráčích nebylo použito fyzického nátlaku. Vše se děje zdánlivě korektně, v mezích zákona. Sem tam trochu řevu, výhrůžky. Ta to asi chodí všude na světě. Ale nikde nezavírají pro nic za nic hokejisty! V zápisu o zatčení Zlatka Červeného čteme: doličné věci – kufr s prádlem, dvě tužky, plnící pero, tlumok, hokejové chrániče. Zatčeného prohlédl: 3700. V přítomnosti:386. Ano, na všechno jsou svědci. A kde nebudou, tam si je soudci vymyslí. Ještě se o tom přesvědčíme.

DĚKUJI PŘEDEM. Hokejisté ve vojenské službě jsou vězněni vojenskými orgány v proslulém „domečku” na Hradčanech. Vládne v něm zrůda jménem Pergl, známá pod přízviskem Suchá lípa. Vojín Josef Jirka, nástupce Boži Modrého v brance, píše 28. Červa 1950 úpěnlivý dopis. Adres átem je ministr Václav Kopecký, dobrý přítel sportovců, prostě lidumil. Drželi jsme ten dopis po letech v ruce, byl přiložen ke spisu. Nikdy nedošel k adresátovi. Je ulo- žen ve žluté obálce, na modté dvoukorunov é známce je Švabinského portrét Julia Fučíka. Červená tuž- ka načmárala na dopis: Přiložit ke spisům! „Vážený pane ministře, prosím vás, zdali byste mi mohl pomoci. Jsem syn chudé české mámy která nás vychovala a dala všem dětem řemeslo. Úpím čtyři měsíce v kobce, kam jsem se dostal úplně nevinně”. Pane ministře, hrozí mi zde tuberkulóza. Tímto končím a děkuji předem”. Čtyři měsíce v kobce. Syn české mámy Josef Jirka dostane šest let.

VÁCLAV KOPECKÝ „TO NIC, HOŠI!” Rozsudky jsou nečekané. Ing. Modrý 15 let, Bubník 14 let, Konopásek 12 let, Kobranov 10 let, Jirka 6 let, Červený 3 roky, Ujčík 3 roky, Macelis 2 roky, Hajný 1 rok, Španinger a Stock po 8 měsících. Drtivá většina je zbavena občanských práv. Soud přihodí i konfiskaci majetku a peněžité tresty. Veřejnost nemá k přelíčení přístup. Prý by mohly být poškozeny zájmy státu. Vrátný příbuzným oznámí u brány, že je zavřeno. Dovnitř se nepouští. Hlavně se nepouští ven. Stanislav Konopásek nám po letech řekne, že už se nemohl udržet a zeptal se prokurátora dr. Bureše, proč není vyslýchán Vladimír Zábrodský. Prokurátor zahřímá: „Mlčte, odpovídejte na otázky!” V prosinci 1948 hrál LTC Praha na Spenglerově poháru v Davosu, Zábrodský oznámil, že má v případě emigrace pro celé mužstvo nabídku hrát v anglické profesionální lize. Někdo souhlasil, jiní byli proti. Spíš to brali jako recesi. Hlasovali. Výsledek ukázal směrovku – jede se domů! Po návratu přece jen dostali strach, a tak šli za ministrem Kopeckým. Celou klukovinu mu vysypali. Soudruh ministr se smál: „To nic, hoši, hlavně že jste tady. Už o tom nebudeme mluvit!” Soud připomíná grotesku. Roziňák je obviněn, že přemlouval novice Stocka k emigraci výrokem: „Jsi z nás nejmladší, ne abys tam zůstal!” Ing. Bohumil Modrý, který neměl nikam letět a nebyl ani ve Zlaté hospůdce, je obviněn ze styků s Kokošíkem. Kdo je Kokošík? Nikdo o něm jakživ neslyšel. To ale nevadí. Modrý měl téhle imaginární postavě dát v roce 1949 pět tisíc Kč, aby ho převedla přes hranice! Modrý, který mohl při nesčetných dalších výjezdech zůstat venku, jak a kdy se mu zachtělo! Kokošík se za celou dobu odnikud nevynoří! Konopáska navštívili před časem dva muži a nabízeli mu možnost ilegáln ího opuštění země. Konopásek nebyl padlý na hlavu a vše hlásil Bezpečnosti. U soudu se vynořila jen první část příběhu: dva neznámí muži!

SVĚDEK Z POVOLÁNÍ. Žádní svědci obhajoby nejsou připuštěni. Obžaloba si ale může vybírat. Má k dispozici i písemné svě- decké výpovědi. Jednu z nich podepsal Josef Vondráček 6. října 1950. Málem to nestihl – soud se konal 5.-6. října. Vondráček se ani neobtěžuje do Prahy, je totiž v base. Výpověď učinil v Hradci Králové. V cele v Bartolomějské prý poznal Konopáska, který mu okamžitě oznámil, že celé mužstvo chtělo zůstat v Anglii. Vondráček se dále ptá, zda hokejista nezná fotbalové(!) funkcionáře Fadrhonce a Valouška. Konopásek ovšem ani na okamžik nezaváhá: „Jistě ti dva nám pomáhali připravovat útěk!” V závěru Vondráček neopomene prohlásit, že podle rozhovoru se utvrdil v názoru, že jediný Zábrodský má pokrokové názory a nesympatizuje se Západem. Obhájce Karel Kupka žádá předvedení svědka Vondráčka. Soud návrhu nevyhoví. Po letech se o podivného svědka zajímáme, máme ale smůlu. Ústřední evidence obyvatel sděluje, že zemřel 30. května 1967. Vondráček totiž figuruje jako svědek i u procesu se Slánským a spol. Jeho jméno se objevuje i v  jiných přelíčeních. Všude byl, vše znal, s každým hovořil. Svědek z profese, jinak nelze Vondráčka označit.

SOUDCE NIC NEVĚDĚL? Posudky z bydliště jsou statečné. Rozhodně obžalovaným nepřitěžují. Modrý měl velmi dobrou pověst, Stock oblíben pro přímou a poctivou povahu, Jirka je dělnického původu, čestný muž. Tohle ovšem předsedu senátu JUDr. Kruka zajímá asi jako stav dešťových srážek na Sahaře. Po letech nám ovšem říká: „Desítky let jsem se snažil soudit čestně a bez porušení zákona. Dnes vím, že se některé procesy připravovaly nečestně a podvodně. Jenže my dostali na stůl zpracovanou a hotovou věc. Soudilo se podle Vyšinského doktríny, přiznání byl důkaz. Dávám vám slovo, kdybych věděl, že je to zinscenov áno, dal bych ruce pryč. Víte, ti hokejisté byli velmi neklidní, veselí, musel jsem je napomínat”? Proč tohle dodává? Jako důkaz o vině? Nebo pro zasmání? Věru, málo bylo k smíchu v tomhle případě, bylo-li vůbec něco. Zajděme ke druhé straně. Co na to říkal Roziňákův obhájce JUDr. Vladimír Lindner? „Soudce Kruk byl znám svou přísností, často nepřipouštěl návrhy obhajoby, ani svědky. V procesu byly vyloženě lživé výpovědi provokatérů, ale jak jsme to měli dokázat, když senát naše skutkové a právní výhody Vůbec nebral v potaz? Ti hoši byli nevinní. Modrý do toho spadl proto, že byl inženýr.” JUDr. Lindner byl 4. června 1951 zatčen. Odhalil u soudu několik provokatérů. Pro hokejisty žádal zproštění viny. Za rok je následoval. Když jsme se loučili, řekl: „Máte mé slovo: rozsudky pro hokejisty byly napsány předem a podstrčeny do spisů.”

JIRKA SE ŽENÍ, ROZIŇÁK ŠEVCUJE .Dva dny před Štědrým dnem Nejvyšší soud zamítá odvolání. Hokejisté jsou rozváženi z Pankráce do různých věznic jako brambory z velkoskladu. Prokurátor nelení ani po procesu. Gustavu Bubníkovi zabavuje dopisy od rodiny, v nichž mu píše, jak dopadl tenisový turnaj na Štvanici a že Zátopek překonal světový rekord. Snoubenka brankáře Jirky je v osmém měsíci těhotenství. Přikládá potvrzení lékařky Marie Korbelové a 13. října 1950 žádá o povolení sňatku. Prezident soudu Volf postupuje žádost 2. prosince státnímu prokurátorovi. O pět dní později se prokuratura usnáší, že nemá námitek. Sňatek se musí konat ve věznici s vyloučením veřejnosti. Povolení dostává žadatelka 20. prosince. Koncem února 1951 je zamítnuta žádost o milost. Podali ji Macelis, Bubník. Konopásek a novomanžel Jirka. Macelisův otec, povoláním závozník, píše 7. ledna 1951 na předsednictvo vlády dopis, jenž je tam o dva dny registrován pod číslem 10 0298. Otec sděluje, že nevěří ve vinu svého syna, který v revoluci bojoval se zbraní v ruce. V závěru prosí, zda by mohl vidět rozsudek. Jiří Macelis, reprezentant, bojovník z Květnového povstání, bude podmínečně propuštěn 17. listopadu 1951. Předseda odvolacího senátu JUDr. Křepela se při potvrzení ortelu první instance zakoktával a potil. Na chodbě pak Roziňákovi a Bubníkovi šeptem řekl, že vše bylo předem připravené, nedalo se nic dělat, tresty jsou výsměchem spravedlnosti. Omlouvá se, ale hokejistům je to platné asi jako opalovací krém v Grónsku. Když jsme JUDr. Křepelu po letech vyhledali, řekl: „Měl jsem k těm klukům sympatie, byli to mistři světa, ale na stůl mi položili spis, kde stálo, že chtěli zůstat venku a ve Švýcarsku se tím netajili.” Ale vždyť to řekli Kopeckému. „To je novinka, nikdo o tom nemluvil. Rozsudky byly předem dané. Já se v roce 1957 zasazoval o rehabilitace, ministr spravedlnosti mně pak můj postup vytkl a o dva roky později jsem musel od soudu odejít.” Na Borech dostávali šedesát deka chleba na dva dny. Polévka k večeři se servírovala do ešusu a v půldruhé odpoledne. Bachaři nutili sportovce k desítkám dřepů. Roziňák se dostal na Mírov. Poznal protektorátní ministry, naučil se ševcovat. Mnozí se setkali v uranových dolech. Někteří už měli za sebou amnestii z roku 1951. Stála za to: předseda senátu dr. Rudý ubral Konopáskovi z dvanácti let jeden rok, Roziňákovi změnil trest z deseti let na devět, Bubníkovi ze čtrnácti na třináct!

PROKURÁTOR A VYŠETŘOVATEL. Od soudu brzy odešel i prokurátor dr. Bureš. Našli jsme ho po letech v ostravských dolech jako podnikového právníka. „Nebylo mi to celé po chuti. Už v roce 1952 jsem chtěl odejít, o rok později jsem žádal znovu, nechtěli mi vyhovět, nakonec ale se mnou zavedli disciplinární řízení a šel jsem. Pět let jsem pracoval v dolech, kopal jsem uhlí, teprve pak jem si polepšil.” O dr. Burešovi se říkalo, že hodně pil. Chtěl utišit svědomí? Jak se ale vlastně dostal k případu hokejistů? „Z příkazu nadřízeného, dr. Zieglera.” Kdo navrhoval rozsudky? To je přece věcí prokurátora! „Před vypracováním žaloby si mě zavolali na ÚV KSČ a tam mi dali najevo, že žádné ohledy nejsou na místě. Ptal jsem se, jestli by v případě mistrů světa přece jen nemohlo být bráno v úvahu mírnější hledisko, ale se zlou jsem se potázal. Mám žalovat a přísně soudit. A víte, kdo mi to řekl? Tehdejší tajemník Jiří Hendrych! ” Pátráme dál. V polovině stoupání Holečkovy ulice na Smíchově je menší podnik. Pracoval v něm někdejší hlavní vyšetřovatel hokejového případu J. Jandus. Víme o něm, že tuhle práci dělal všehovšudy dva roky. Když prý nechtěl užívat nezákonné metody, nazvali ho slabochem, Rok pak kopal uran v Jáchymově. „ Přijeli pro mne v noci do modřanského bytu. V Bartolomějské mi řekli, že povedu vyšetřování hokejistů. Hráči museli být sledováni operativou už dříve. V průběhu vyšetřování,kdy se začínalo jen hospodskou výtržností, jsem jako na běžícím pásu dostával materiály o tom, co kdo kdy dělal, s kým se stýkal, kam telefonoval. Boža Modrý? Ten byl předveden až později, když se objevilo jméno kapitána Boweho. Šéfové chtěli sebrat i Modrého ženu, dvě děti měly přijít do ústavu. Naštěstí se rodině nic nestalo. Paní Modré jsem během vyšetřování umožňoval s manželem krátké schůzky, o nichž nesměl nikdo vědět. Také Kobranovovi a jeho sestře. Kdo vlastně prahl po odsouzení hokejistů? Na ÚV KSČ jsme museli psát průběžné zprávy. Krajský náčelník byl volán k ministru Kopeckému. Když se vrátil, tlumočil jeho slova o tom, že musí padnout nejvyšší tresty. Když jsem se dozvěděl výši rozsudk ů, nevěřil jsem svým očím. Bylo to hrozné.” Kapitán reprezentace, velký šéf vyšel ze všeho bez škrábnutí” Osobně jsem Vladimíra Zábrodského vyslýchal. Vším prý byli vinni hráči. On je vedl k tomu, aby se ze Švýcarska vrátili domů. Oni tvrdili, že s nápadem zůstat venku přišel on. Nevím, co bych víc řekl. Neumím si vysvětlit, že se z toho beztrestně dostal.

EPILOG: BEZ HOKEJE NEMOHU ŽÍT. Otázek, na něž neumíme odpov ědět, zbývá i po tolika letech víc než dost. Kdo chtěl odstranit mistry světa z ledu za mříže? Proč vízová fraška na letišti? Proč byl hostinec hlídán dlouho před příchodem hráčů? Kdo věděl, že se tam sejdou? Pouze někdo z nich. Jak se do mlýnských kamenů dostal ing. Modrý? Nebyl na letišti, nebyl v hospodě, nebyl v nominaci. Proč soud nepřipustil jedinou zmínku o Zábrodském? Kdo vložil do spisu rozsudky dávno před skočením procesu? A také: proč se chtěla tehdejší moc zbavit jedné z mála chloub, která jim spadla po Únoru do klína – mistrů světa? Rozum zůstává stát nad nepochopitelným výsměchem: v poslední fázi vězení, poté, co je připravili o zdraví, dovolili žalářníci poslat hokejistům brusle, postříkat dvůr, postavit prkenné mantinely a zahrát si hokej! Nikdo z nich se už nestal mistrem světa. Ing. Bohumil Modrý, muž s tváří filmového herce, nejlepší brankář světa, umíral na leukémii z jáchymovských dolů. „Bez hokeje nemohu žít,” řekl přátelům, kteří ho přišli navštívit. Bylo jich málo. Mnozí se ještě báli. Občas zašel na „zimák” nebo na přírodní led, podívat se, jak válejí mladí kluci. Brankářům neopomněl poradit, aby do poslední chvíle stáli pevně na nohou. A brzy nato zemřel.

Ptal se ROSTISLAV SARVAŠ

“Jedině tehdy, díváte-li se na svět v průběhu století jako na bláznivý rej, kde se tu a tam projeví zdravý rozum, můžete ocenit jeho zábavnou stránku. Potom se totiž ukáže, že ve veškerém úsilí člověka zavést na této zeměkouli jako modus operanti zdravý rozum jsou to právě blázni, kteří nesou tíhu dne.” Tímto citátem začíná světoznámý anglický herec Herbert Lom svou knihu Dr. Guillotin. O zakoupení filmových práv projevilo zájem několik společností; s touto myšlenkou si pohrál i Miloš Forman: „Knihu jsem dočetl, ale nejdřív ji musím pořádně strávit,” obezřetně autorovi zatelefonoval z New Yorku. Po několika týdnech mu herec původním jménem Herbert Charles Angelo Kuchacevich po chorvatských předcích z Dolomit pro jistotu posla pilulky na trávení. Často jsem litoval, že jsem herec. Často. Je to nebezpečné povolání. Ovšem skutečné nebezpečí jsem naposledy pocítil v Hollywoodu při zemětřesení. Ve čtyři hodiny ráno mě to vyhodilo z hotelové postele. První co mě napadlo: v Anglii je válka! Nemohl jsem nikam utéct, všude bylo roztříštěné sklo. Bál jsem se toho, že se bojím, a přitom nevím čeho.

Pane Lome, neustále se omlouváte za svou češtinu, avšak vaše výslovnost skvěle čelí skutečnosti, že jste 55 let mimo svou vlast. Rodiče jsem po válce přestěhoval k sobě do Londýna a po vpádu sovětských vojsk přestala být věrná Praze i má sestra. S rodinou jsem mluvil pouze česky. Při zhlédnutí premiéry svého filmu Syn Růžového pantera jste se poprvé setkal s reakcemi českých diváků.

Jsou odlišné od diváků třeba v Anglii? V tom kině se mi čeští diváci zdáli být docela vděční. Večer jsem zhlédl váš nový film Akumulátor. Moc se mi líbil: poetický, originální, šarmantní a trochu bláznivý. Čekal jsem to mnohem horší. Když jsem s velmi pěknými pocity vyšel z kina ven, zaskočila mě reakce dvou mladých Čechů: „Mohlo to být lepší.” Zda to je typická reakce českého diváka, nevím. V tomto filmu hrála vaše kolegyně z Anglie Edita Brychtová. Zaujaly mě její pocity po dokončení její práce v Čechách: „Při natáčení filmu na Západě trochu hyne kumšt. Tady se více točí od srdce.”

Ptám se vás: je to správná cesta k filmu nebo náš omyl? Editu Brychtovou dobře znám; jako malou holku jsem ji choval na klíně. Doposud měla zkušenosti pouze s komerčními filmy, protože v Anglii se prakticky jiné nevyrábějí. Proto se jí líbilo, že filmovému štábu šlo především o umění, nežli o byznys. To chápu. Ten film je tak umělecký, že by se v Anglii neprosadil. Pokud jde o váš dotaz, zda komerce či srdce umělce, nabízí se u tohoto složitého problému spíše otázka: Co je to komerční? Dílo, které se přizpůsobuje vkusu diváka. Někteří filmaři nedovedou být komerční, aniž by přestali být v rámci svých možností umělečtí. Fellini se stal komerční hvězdou, protože byl výsostně umělecký. Jenže to bylo dané dobou. Ano, ale dnes tu máme Stevena Spielberga. On se nikomu nepřizpůsobuje, on takový je. Je přesvědčen, že dělá umění. Každý záběr ho zajímá a sestříhá ho tak, jak nejlépe umí. Češi si zvykli nazývat komerčním vše, na co chodí miliony lidí.

Chcete tím říct, že my slovo komerční chápeme oproti Západu příliš pejorativně? Ano. Mám dojem, že by se český film, jako například zmíněný Akumulátor, mohl stát poměrně snadno komerčním, kdyby byl i v Čechách trochu zralejší, kdyby si mladí režiséři z vynaložené peníze na place nedělali, co je právě napadne, a přistupovali vůči vynaloženým nákladům trochu zodpovědněji. Určitě na to mají.

Chcete tím říct, že by ve filmu měl být znát vliv producenta? To je pro naše režiséry „strašák ze Západu.” To neznamená, že producent toho ví víc než režisér. Vůbec ne. Tento přístup by měl být zakódován především v režisérovi, který miluje své publikum. Dám příklad, který tomu zdánlivě odporuje. Ingmar Bergman. Točil filmy, kde se ho samotní herci ptali: „Promiňte, Mistře, co mají znamenat ti trpaslíci?” Odpovídal jim, „Nezlobte se, já to nevím, mně ty trpaslíci připomínají mé mládí, a proto tam jsou. Neptejte se mě na to dál.” A přesto ty trpaslíky ukázal tak, že diváky zaujaly: nenudily je. Ovšem mnoho dnešních mladých filmařů je natolik pohlcena vlastním soukromím, že jejich výtvor přestává být umění a je nudný. Postrádá profesionální nadhled: rozum ějí tomu pouze oni. A to je málo.

Máte podobná kritéria při svém hereckém projevu? Podívejte, herec je jenom malá součást filmu. Já, jako divadlem vyškolený herec, jsem si vědom, že na můj výkon reaguje obecenstvo. V naší branži režisér svému herci příliš roli nevysvětluje. To je vzácné. My pracujeme v samotě. Režisér nám dá přečíst scénář, na place určí technické pokyny a to, jak roli pojmout, nechává na herci: spoléhá na jeho empatii a zkušenosti. Pokud mě režisér nutí do něčeho, co v roli necítím, pak předstírám, že můj výkon je režisérův nápad. Jistě v kinech sleduje, čemu se diváci smějí a kdy jsou dojatí.

Podřizujete tomu i svou kreaci? Zvláště když hraju komedie.

Jaký význam pro vás mají agenti? Agenti jsou kapitola sama pro sebe. Dostávají deset procent z našich honorářů. Neúspěšní agenti herce nenávidí, protože se nemohou zbavit dojmu, že herec bere devadesát procent jejich gáže. Agenti jsou v podstatě paraziti. Za svůj život jsem měl čtyři agenty a jeden byl horší než druhý. Proto jsem jich měl tak málo. Jsou agenti, kteří mají pět klientů, a jsou tací, kteří jich mají šest set. Ti, co se starají jen o hvězdy, jsou dopředu informováni, co by si jejich živitel přál hrát, a dělají vše pro to, aby mu takovou roli našli. Herec se nesmí prodávat sám.

Už vás nějaký agent podvedl? Jsem už natolik zkušený herec, že bych spíše okradl já jeho. Dohodil bych si roli, aniž by o tom věděl. Ale to se mi nevyplatí. Agent mi sice moc práce neopatří, ovšem stará se o kontrakty, o splnění smlouvy (kontroluje účty v bance), což herci nepřísluší. Agenti mají velkou moc. Hollywoodu dnes vládnou oni. To, že herci nyní dostávají milionové honoráře, je zásluhou především agentů. Filmová studia na jejich požadavky musela přistoupit. I vy jako novinář, pokud jste na volné noze, byste měl mít agenta, který by tento rozhovor mohl nabídnout více časopisům do několika zemí. Návrat Růžového pantera se natáčel čtyři měsíce.

To je poněkud dlouhá doba, nemyslíte? Vy jste to nemohl zpozorovat, ale z toho filmu bylo vystřiženo nejméně půl hodiny. Šlo o velký americký projekt, který stál asi pětadvacet milionů dolarů. V Anglii se vyrábí filmy tak do čtyř milionů dolarů; doba natáčení je tedy kratší: tři až čtyři týdny stejně jako tady. To se pak počítá každá minuta. Například nás štáb čítal asi dvě stě lidí, takže jsem se někdy (točilo se v Anglii, Jordánsku, jižní Francii) nemohli ubytovat v jednom hotelu, ale třeba ve třech.

Raději pracujete v zemi, kde žijete, nebo v Americe? Američané pochopitelně mnohem lépe platí. Největší disciplína vládne právě v Americe, kde se film stal průmyslem. V Anglii je pouze několik jednotlivců, kteří točí film. Za jeden rok se v ní podaří zrealizovat nejvýše čtyři filmové projekty, takže Anglie je na tom hůře než Česká republika. Filmový průmysl u nás ztroskotal. Konzervativní vláda se o film nestará. Nejen, že finančně nepřispívá, ale neposkytuje v tomto ohledu ani daňové úlevy, takže angličtí filmaři musí shánět peníze mimo svou zemi. Před dvaceti lety tomu tak však nebylo: hrál jsem v mnoha báječných anglických filmech, které produkoval anglický filmový průmysl. Režisér Blake Ewards si vás poprvé vybral k roli komisaře Dreyfuse, protože prý vypadáte jako zločinec, a přesto působíte komicky.

Ve svém životě inklinujete spíše k tragice nebo ke komice? V životě nejsem žádný komik, spíše jsem vážný. Dlouholetého představitele Růžového pantera Petera Sellerse často přepadaly deprese.

Jak se to u něj projevovalo? Sellers se s nikým nebavil, seděl a mlčel; trpěl představou, že ho lidé nemají rádi. Po dokončení filmu se vyznačoval snahou každého člena štábu nějak obdarovat. Jednou, když nás bylo asi stopadesát, koupil stopadesát zlatých zapalovačů. Daroval je i nekuřákům. Nechtěl si nás tím koupit, chtěl se nějak odvděčit. Byl to takový introvertní blázen. Často se hádal s režisérem Edwardsem a já jim pak někdy dělal (nebyl jsem v tom jediný) prostředníka. Hrdost jim nedovolovala, aby se navzájem oslovovali. Trvalo to několik měsíců a pro celý štáb se to stávalo neúnosným. Se Sellersem jsme byli dobří přátelé, prožil jsem s ním všechny rozvody, a nebylo jich málo. Stal jsem se svědkem i jeho obrovské lásky se Sophií Lorenovou. Neustále mě s tím otravoval, takže jsem ho často utěšoval tvrzením, že Sophie bez něho nemůže žít. Potřeboval to slyšet: zřejmě si namlouval, že ona ho miluje víc než on ji. Ale jak víte, většina dobrých komiků jsou založením smutní lidé nemají důvod být veselí, a proto mají takový talent lidi rozesmát.

Vy se také díváte na svět se smutkem? Ano, vždyť ten náš svět je samá katastrofa. Podívejte se na Jugoslávii, Irsko, Rusko… Žít v tomhle světě není žádné velké štěstí. Aby v něm člověk vydržel, musí se koncentrovat na pozitivní věci, v mém případě na práci. Já neberu vážně filmový průmysl, ale vážně beru herectví.

To se ovšem často dostáváte do rozporů…? Vždy jsem byl v rozporu.

Není herec tak trochu schizofrenik? To ano, ale pokud mám jistou inteligenci, dovedu se do určité míry ubránit: nepodlehnu například slávě. Mickey Maus nebo pes Rin tin tin jsou také slavní. Já si ze své slávy nic nedělám, jsem spíše vážný v tom směru, že musím svou roli dobře odehrát i v případě, kdy film není prvotřídní. Jak se projevila vaše vážnost, když za vámi během natáčení Vojny a mír přišli skuteční italští oficíři s úmyslem stisknout ruku skutečnému Napoleonovi. Protože nepodávali ruku mně, ale Napoleonovi, připadal jsem si pouze jako malý herec z Londýna na najatém koni. V tu chvíli nebyl slavný Herbert Lom, nýbrž Napoleon Bonaparte. Při představování jsem musel předstírat osobnost starou sto padesát let a v takové situaci člověk opravdu nemá daleko k vámi zmíněné schizofrenii. Každý herec si půjčuje ze svého charakteru, každý herec je skromný člověk a zároveň megaloman. Jeden z největších anglických herců Ali Guiness mi jeden den tvrdil: „Já zjišťuji, že jsem nezvolil správné povolání, nedělám to dobře. Jiní to umějí mnohem líp.” Druhý den jsem ho potkal a on hned: „Mám takovej dojem, že jsem největší herec tohoto století.” Takové pocity strávit je velmi komplikované.

Můj první dojem z vás byl: Tenhle člověk se až příliš oddal své profesi. Možná by potřeboval ještě jeden život na své soukromí. Mýlil jsem se? To je zajímavý postřeh, ale nesmíte zapomínat, že herec i v soukromí svým způsobem prožívá životy lidí, které hraje. Když jsem si zahrál barbarského krále Siamského, prožíval jsem, co je to být králem, mít osmdesát žen a sto dvacet dětí. Ale přesto vás asi zklamu, poněvadž jsem se naopak nevěnoval herectví, jak bych asi měl. Svou energii jsem rozdělil do mnoha činností: byl jsem farmářem, malířem, spisovatelem a otcem svých dětí. Kdyby nedocházelo k mému častému rozptýlení, mám dojem, že bych dosáhl větší slávy.

Kdo se stane géniem? … Člověk, který se dokáže koncentrovat na jednu věc a nic jiného ho nezajímá. Tvrdil jste, že pokud herec hraje na jevišti dva roky stejnou roli, ztrácí ji.

Mohl byste to upřesnit? Váš výkon se zautomatizuje, váš mozek běží jako robot: přestanete logicky uvažovat, takže jakmile ztratíte text, nevíte jak dál.

Pronásledují vás takové sny? Ano, jsou hrozné, Proto mám také raději film, kde se mohu přeřeknout a nic se nestane.

Nebyl váš soukromý život herectvím nepříznivě poznamenán? Určitě. Jedno manželství jsem jím rozbil. Nedovolil jsem své ženě, aby mě nějak rušila. Je to důležité: herec, když vstupuje každý večer na jeviště, a hraje před dvoutisícovým publikem, nesmí být deprimován. Ztrácí pak sebevědomí a to je pro jeho výkon nejdůležitější. Pokud vás soužití s ženou dělá nejistým, nemůžete vstoupit na jeviště. Proto tolik herců pije, chtějí zapomenout.

Vy jste s alkoholem problém neměl? Zabránil jsem tomu tím, že jsem rozbil veškeré společenské svazky, které k tomu sváděly. To se týká i manželství. Na farmě jsem měl krávy, ovce a slepice a bavil se pouze s lidmi, kteří vydělávají za rok to co já vydělám za jeden den.

Do druhého manželství jste šel již poučenější? Myslel jsem si to. Moje druhá paní byla Slovenka. Vy jste tady prodělali sametovou revoluci, sametový rozchod se Slovenskem, kdežto můj rozchod s druhou manželkou byl semtexový.

Třetí manželství vám asi už nehrozí… Ne (pobavený smích). Mladší přítelkyni si však neodpírám.

Máte ve svém věku ještě nějaký sen v oblasti herectví? Rád bych ještě zahrál nějakou pěnou roli v českém filmu. Pomyslel jste někdy na režii? Vždyť jsem chtěl být režisérem, jenže vždy jsem vydával tolik peněz, že jsem si nikdy nemohl dovolit uvolnit se na dva roky a začít jako režisér za žádný plat. To mi bylo proti srsti. Měl jsem několik nabídek, ale v poslední okamžik jsem od nich ustoupil.

Nelitujete toho? Lituji. Měl jsem to udělat tak před dvaceti lety. Teď už jsem na to starý. Režisér potřebuje šestkrát víc energie než herec. Který herec na vás udělal největší dojem. Hrál jste s Claudií Cardinalovou, poznal jste i Gretu Garbo, když vedle vás seděla na jednom večírku, „bojoval” jste proti Vinnetouovi a Old Shatterhandovi…. Nikdy jsem neporozuměl tomu, že Karel May byl v Československu tak populární. Moc rád jsem točil s Shirley McLaine. Je to vtipná herečka a zajímavý člověk. Je mi sympatická ve své politické zainteresovanosti. Poznal jsem mnoho herců, a tak bych se musel podívat na seznam svých filmů, abych vám mohl lépe odpovědět.

Pamatujete si na spolupráci s českými režiséry, jako byli Vladimír Slavínský (Žena pod křížem – 1937) a Václav Wasserman (Boží mlýny – 1937/ 8)? Na ten druhý film jsem úplně zapomněl.

Cítíte se šťastný? Ano, pokud se nepodívám do novin. A pokud se podíváte na stránky svého života? Dobře to dopadlo. Moje tři děti nebraly nikdy drogy, nerozvádějí se jako já, daly mi šest vnoučat, nemají AIDS a nikdo z nich není herec. Slyšel jsem, že Švýcaři projevili zájem zfilmovat váš román Dr. Guillotino.

Chtěl byste v něm i hrát? Kdybych měl o pětadvacet let méně, zahrál bych si ho, nyní bych si však přál lepšího herce, než jsem já.

A kdyby vám opět byla nabídnuta role režiséra, neváhal byste? Ne. Ihned bych ji přijal. Takže, přece jen… Teď jste mě trochu nachytal, ale tohle je jiná situace: režíroval bych svou vlastní věc, a to je přece jen něco jiného než režie cizí látky. Domníval jsem se, že scénář napíše někdo jiný, ale včera mi ze Švýcarska telefonovali, aby se psaní zúčastnil.

Možná, že váš sen zní: režie doktora Guillotina? Možná. Co děláte ve svém volném čase? Nejsem takový podivím jako třeba americký komik Walther Mathau. Jednou jsem položil jeho synovi stejnou otázku jako vy mně. Zamyslel se a pak odpověděl: „Rád zametá na zahradě listí.” Já rád kupuji umění. Teď jsem si u vás koupil plastiku od sochaře Břetislava Bendy.

Měl byste nějakou radu pro začínající herce? Aby se nedívali na peníze, ale aby pracovali s dobrými lidmi, od kterých by se mohli něco naučit. Mezi umělci vydělali největší peníze ti, kteří se o ně nezajímali.

Napsal KAREL KÝR

Tento rok vyhlásila OSN Rokem rodiny. Obyčejně pod slovem rodina myslíme rodinu, kterou mnozí považovali za základní buňku státu. Ale nějak zapomínáme na rodinu v širším pojetí, na rodinu celosvětovou. Tam je situace ostudná, zvláště situace dětí. Na Světovém summitu o dětech mnozí významní světoví činitelé mluvili o dětech a jejich budoucnosti optimisticky. Ovšem slova se mluví. Pět měsíců po summitu se mnoho zemí podílelo na jedné z nejnákladnějších válek (stála 61 miliard dolarů). Byla to válka, která byla pro životní prostředí nejzhoubnější. Mnoho lidí opustilo domovy, světové agentury uváděly, že zahynuly tisíce lidí. V jednom období to byly stovky lidí každý den. Následkem vyhladovění, klimatických podmínek, nemocí a podvýživy. V osmi případech z deseti to byly ženy a děti. Na celém Světovém summitu o dětech mi nejvíce vadil fakt, že delegáti se mnoho nezabývali tím, proč vznikla současná neutěšená situace, v které jsou děti nuceny žít. Prohlásili jen, že tuto situaci už není možné snášet. Zato vydali „Plán opatření”. Který mimo jiné ukazuje, jak lze do roku 2000 dosáhnout následujících cílů: Úmrtnost dětí ve věku do pěti let snížit na třetinu ve srovnání s rokem 1990. Těžkou a střední podvýživu dětí ve věku do pěti let snížit na polovinu ve srovnání s rokem1990. Zajistit všem přístup k nezávadné pitné vodě a k sociálnímu zařízení s odvozem odpadu. Zajistit ochranu dětí v mimořádně obtížných podmínkách, zvláště ozbrojených konfliktech. Dodatečně náklady program ů, jejichž cílem je zabránit v devadesátých ledech úmrtí 50 miliónů dětí, se odhadují na 2,5 miliardy dolarů.

UNICEF (Dětský fond OSN) uvítal poslední den summitu jako „ snad nejvýznamnější den pro děti na celém světě.” Michail Gorbačov hodnotil celkovou atmosféru slovy: „Lidstvo nemůže tolerovat, že každý rok umírají milióny dětí.” Po summitu, kterého se zúčastnily přední politické osobnosti ze 159 zemí. James Grand, výkonný ředitel UNICEF, nadšeně prohlásil: „Nejvyšší představitelé zemí a vlád udělali vlastně první krok k zajištění blahobytu všech lidí – blahobytu ,dospělých dětí´, stejně jako dětí samotných – to je hlavní cíl rozvoje směrem k novému světovému řádu.” Každý víme, že dějiny diplomatických jednání jsou dějinami nesplněných slibů. Ale v následujícím roce skutečně většina zemí vypracovala celostátní prány pro uskutečnění záměrů summitu. Proto ředitel Grand mohl říci: „Vyhlídka, že v roce 2000 budou všechny děti zdravé, je velmi realistická.” A jaká je situace dnes? Statistika uvádí, že každý den umírá 40 tisíc dětí do věku pěti let. Za rok to je 14 600 000 dětí. Úděsné číslo, když si člověk uvědomí, že je to přibližně populace našeho státu. Této situaci se říká „němý případ nouze” nebo „tichá katastrofa,” protože de facto uniká pozornosti světa. Zmínili jsme se o tom, že dodatečné náklady programů, jejichž cíle je zabránit v devadesátých letech úmrtí dětí, se odhaduje na 2,5 miliardy dolarů. Je to mnoho peněz. Ve světovém měřítku to tak moc není. Ale nechme zase promluvit čísla statistiky. Americké společnosti vydávaly donedávna za rok 2,5 miliardy na reklamu cigaret.

Za jediný den se vydá ve světě 2,5 miliardy na zbrojení. OSN v současné době střízlivě odhaduje výdaje na zbrojení na jeden bilion dolarů ročně. Tato částka převyšuje roční důchod chudé poloviny lidstva. Převedení pouhých pěti procent této částky by stačilo k tomu, aby se rychleji dosáhlo cílů summitu. Cena jednoho vojenského tryskového letadla F/A-18 by pokryla výdaje na očkovací vakcíny pro 400 miliónů dětí. Mladý voják v jedné africké zemi, kterému je deset let, pomáhá při práci na zátarasu. Na rameni mu visí samopal, volný čas tráví kouřením marihuany. Dvanáctiletý chlapec v Indii namáhavě pracuje 11 hodin denně, rozbíjí totiž kameny v lomu. Vydělává 85 amerických centů denně. Desetiletá dívka v Bangkoku se prodává v nevěstinci. Není tomu proto, že by chtěla. Její otec ji prodal za 400 dolarů. 

DĚTI A VÁLKA .Dříve bylo ve válce nejvíce obětí mezi vojáky. S tím už je konec. Od druhé světové války bylo v různých konfliktech z dvaceti milionů zraněných osmdesát procent civilistů. Statistiky také zaznamenaly, že v jednom období 80. Let umíralo v Africe díky takovým konfliktům každou hodinu 25 dětí. A dále: mnoho dětí bylo zabito, zraněno, opuštěno, nespočet dětí osiřelo, nebo se dokonce staly rukojmími. „Miliony dětí vyrůstají v uprchlických táborech, kde je potla čena jejich identita národní pří- slušnost, kde nemají dostatek vhodné potravy, zdravotnické péče a vzdělání.” Nehledě na to, že mnohé děti (zvláště ve třetím světě) nemají mož- nost získat přiměřené vzdělání, aby se mohly zařadit do společnosti. Děti nejsou jen obětmi války. Otřesné je, že mnohé jsou také voj áky. Podle statistik bylo v posledních letech odvedeno do armády 200 tisíc mladistvých pod 15 let, kteří byli vyzbrojeni a cvičili se v zabíjení. Mnoho z těchto „vojáků” přišlo o život, nebo byli těžce zraněni jen proto, že uposlechli rozkaz, aby otevřeli průchod minovým polem.

VYKOŘISŤOVÁNÍ DĚTÍ A DĚTSKÁ PROSTITUCE V rozvojových zemích nutí chudoba rodiče k tomu, že prodávají děti za směšnou cenu. Aby zabránili hladovění nebo splatili dluh. Některé z těchto dětí jsou nuceny k otrocké práci v ubohých malých dílnách nebo k prostituci. Jiné děti prodají zprostředkovatelé nebo západní agentury za 10 tisíc k adopci. Další skvrnou je dětská prostituce, která stoupá. Jen v Brazílii podle odhadu prostituuje asi 500 tisíc mladistvých. Bují také dětská pornografie, která je podporována snadno dostupným videozařízením. „Jedním z nejhorších vedlejších účinků AIDS je vzrůst dětské prostituce. ” To je závěr zprávy OSN (z r. 1992) o lidských právech , jak sdělila agentura Associadedes Press ze Ženevy. Autor této zprávy Vivit Muntarbhon, profesor práv z Thajska říká: „Počet dětí, které jsou v devíti nebo v deseti letech donuceny k prostituci, denně roste. Zdá se, že stále více zákazníků vyhledává dětské prostitutky, nejraději panny, protože se domnívají, že se tímto způsobem ochrání před nemocí AIDS. Ironií však je, že v několika asijských zemích mnoho dětských prostitutek v sobě virus AIDS nosí. Rodiče k tomuto ponižujícímu „řemeslu ” nutí jak chlapce, tak dívky, častěji ovšem dívky.

DĚTI A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ. Každý dobře víme, že stále horší životní prostředí nejvíce působí na děti, které jsou nejvíce vnímavé. Děti do tří let v poměru k dospělým vdechují při spánku dvakrát tolik vzduchu a tím také dvakrát tolik znečištění. Protože tyto děti ještě nemají zcela vyvinuté ledviny, játra a enzymatické systémy, nejsou schopny odstranit znečišťující látky tak dobře jako dospělí. Ve správě UNICEF se píše: „Dětem škodí mnohem více než dospělým přísady olova v benzínu a plyny, jako jsou oxid uhelnatý, oxidy dusíku a oxid siřičitý. Jejich citlivost k těmto látkám se přímo pod ílí na smrti více než 4,2 miliónů dětí ve věku do pěti let, které umírají v rozvojových zemích na respirační onemocnění. Mnohé z těch, které přežijí, trpí po zbytek života respiračními chorobami.” „Ve srovnání s dospělými jsou děti citlivější na nesprávný způsob výživy. Na dětech podléhá fakt, že v mnoha zemích mizejí lesy, že se rozrůstají pouště. Vyčerpaná zemědělská půda eroduje, což vede k tomu, že je nižší úroda a tím pádem stále méně a méně potravy. Jen v samotné Africe je kolem 39 miliónů dětí, jejichž vývoj je ochromen v důsledku nedostatečné výživy. K těmto problémům je třeba přičíst nedostatek kvalitní vody. V rozvojových zemích má jen polovina dětí možnost pít čistou vodu a ještě méně jich má přístup k sociálnímu zařízení s odvozem odpadu.

PODVÝŽIVA DĚTÍ. Většina z nás z filmu a televize zná snímky strádajících dětí s těly kostlivců a nafouklými bříšky. S očima dospělých, které jsou upřeny do prázdna. To je jen špička ledovce, kterou podvýživa představuje. V rozvojových zemích jde spát o hladu kolem 177 miliónů dětí. Tedy jedno dítě ze tří. A počet těchto dětí stoupá. Podvýživa brání dětem v plném rozvoji duševních a tělesných schopností. Podvyživené děti mají chatrné zdraví, mdlé oči bez lesku, a jsou apatické. Ve srovn ání s dobře živenými dětmi se hůře učí a méně si hrají. Jsou také náchylnější k infekcí, což je v rozvojových zemích hlavní příčina asi třetiny ze 14 miliónů úmrtí dětí ročně. „Moderní věda vyvinula léky proti nemocem a umožňuje, aby se vyprodukoval dostatek potravy pro každého na Zemi. K odstranění podv ýživy však neexistuje rychlý prostředek. Nelze i odstranit dodávkami potravy ani vitaminovými tabletami. Její kořeny tkví v bídě, všeobecně rozšířené lhostejnosti, znečištěné vodě, hygienicky nepřijatelných podmínkách a v nedostatku zemědělské půdy v chudých oblastech.”

CHOROBY A DĚTI. Podle zprávy UNICEF´s State of the World´s Children 1990 denně umírá kolem osmi tisíc dětí, protože nebyly očkovány proti takovým chorob ám jako jsou spalničky a černý kašel. Dalších sedm tisíc dětí umírá každý den proto, že rodiče se neumí vypořádat s dehydratací, která vzniká při průjmech. A dalších sedm tisíc dětí umírá každý den díky tomu, že při respiračních infekcích nedostaly antibiotika v ceně jednoho dolaru. Mnoho let existují léky a léčebné postupy, kterými můžeme předcházet mnoha nemocem, které byly kdysi metlou lidstva. Dnes dokážeme tyto nemoci léčit. Paradoxem je, že k milionům lidí, kteří tyto léky potřebují, se nedostaly. V důsledku toho v posledních dvaceti letech zemřelo jen na průjmová a respirační onemocnění kolem sta milionů dětí. Ve výše uvedené zprávě se píše: „Je to, jako bychom konečně našli způsob jak léčit rakovinu, ale potom ho následujících dvacet let nepoužívali.” I když je situace neradostná, něco se už podniklo.

UNICEF a WHO (Světová zdravotnická organizace) zorganizovali mohutnou očkovací kampaň. Ve zprávě z roku 1991 se píše, že osmdesát procent dětí světa bylo očkováno proti šesti chorobám – spalničkám, tetanu, záškrtu, dětské obrně, tuberkulóze a černému kašli – proti kterým jsou vakcíny dostupné. Se souběžnou snahou zvládnout průjmová onemocnění se tak každoročně zachránilo několik mladých životů. Problémem je také AIDS. Odborníci se dokonce obávají, že tato nová nemoc zvrátí pokrok, který se uskutečnil pro záchranu afrických dětí v posledním desetiletí. Odborníci se domnívají, že v průběhu devadesátých let by mohlo zemřít na AIDS v samotné Africe kolem 2,7 milionů dětí, protože jejich rodiče zemřou na AIDS. A co říci na závěr? Národy jsou schopny dosáhnout cílů, které vytyčil summit. Lidé na to mají peníze, poznání i techniku. Otázkou je, zda to národy, diky rozbrojům mezi sebou, udělají.