Ptal se JIŘÍ MARGOLIUS

Jan Cimický. Lékař. Kandidát věd. Primář P s y c h i a t r i c k é l é č e b n y v   B o h n i c í c h . Prezident české sekce Světové federacefrankofonní psychiatrie. Člen francouzské a italské psychiatrické společnosti. Zahraniční asistent lékařské fakulty v Paříži. Překladatel dramatických děl a poezie z francouzštiny (Anouilh, Prévert, Thomas), autor básnických sbírek (Psychoterapie slov, Stopami dláždění), dvou desítek románů a knih povídek (Poslední návrat, Útěk do klece, Atentáty na de Gaulla.). Klíč k pachateli je první česká detektivka přeložená do francouzštiny. Jeho zatím poslední knihou jsou pařížská zastavení, vyznání lásky a k metropoli nad Seinou.

Je psychiatr suchý patron, nebo má také smysl pro humor? Nad stolem mi visí portrét nestora české psychiatrie profesora Vondráčka. Velikán, a nejen kvůli své dvoumetrové výšce. Oba jsem se narodili ve stejný den, 23. února. Když jsem mu jednou při přednášce blahopřál k narozeninám, pohlédl na mne ze své nebetyčné výše 68  a potěšně pravil – kolego, to je výborné, my jsme RYBY, dožijeme se vysokého věku. Tehdy mu bylo asi pětasedmdesát. Pak dodal: No, kolega Ivan Horvai, ten je taky v únoru. Ale začátkem. A to není vono. Zamyslel se a korunoval svůj projev: ´,Taky už je mrtvej., Obraťme list. Mají duševní choroby příčinnou souvislost se stavem společnosti, s vývojovými etapami, dějinnými událostmi, může psychiatr říct – aha, v tamté zemi přišel k moci nějaký pošuk. To se zase urodí cvoků!?

Pokud je to nějaký diktátor, tak si můžu říct jedno, a nemusím být ani psychiatr” Že se urodí moc mrtvých” Jo. Ale duševní choroby mají pevné základy. V podstatě se nemění. Jsou samy o osobě. An sich. Třeba u schizofrenie se malinko mění jen obsah u perzekučních bludů. Za inkvizice si nemocný fixoval, že je posedlý ďáblem, pak vznikaly další „perzekuční” nástroje – rentgen,telefon, televize, dnes se na nemocné „napojuje” počítač. Změny jsou ohraničeny rámcem technického pokroku. Ale základ se nemění. Vznikají nové odrůdy. Gambleři, workoholici” Pozor, teď mluvíme o duševních chorobách. Ne o poruchách. Profesor Vondráček říkal – když budeme hovořit, formulujme přesně, o čem budeme mluvit. Takže : duševní choroby: okruh schizofrenní, okruh depresivní nebo maniodepresivní. To jsou choroby, které pravděpodobně mají metabolický podklad. Vznikají, aniž by se dal vystopovat nějaký vnější popud, souvislost s prostředím, se společností. To jako cukrovka. Ale není vyloučena, že vyvolávací mechanismus zvnějšku existovat může.

Takže – kde je ten knoflík, na který není radno sahat? Vždycky říkám – neuvědomujeme si jednu zásadní věc. V podobě, v jaké tady sedíme, jsme na světě dobrých padesát, možná pětapadesát tisíc let. Od té doby jsem se nevyvíjeli. Velmi povzbudivé zjištění. K porovnání použijme automobil. Jsme pořád stejný typ auta: máme původní motor, karoserii, používáme stejné pohonné hmoty, olej. Jediné, co se změnilo, je silnice, po které se pohybujeme. A pérování to nevydrží. Kdyby pérování! Do motoru musíme nalévat pohonné hmoty. A když to neudělám, stojím. Nenaleju olej, zadře motor. Nedolévám baterii, vyhasne. Je mrtvá. A my s ní. Občas by nám měl někdo tu smrt připomenout. Třeba proto, abychom rychle ožili. Spousta lidí si tuhle analogii neuvědomí nebo nepřipustí. V tom je nebezpečí. Sousta lidí u nás má dnes pocit – hlavně v podnikatelské sféře – že jim se to stát nemůže. Oni se zadřít v žádném případě nemohou. A najednou se dostanou do situace, kdy už není z čeho brát. Ne peníze, ale sílu. Většina podnikatelů mávne rukou nad faktem, že na západě mají lidé svoje psychology, psychiatry, psychoanalytiky, že si chrání svoje zdraví. Myslí si, že ho žádná zdravotní příhoda nepotká, a tak maká, maká, osmnáct dvacet hodin denně. Jde mu to, má prvního ,melouna, druhého, drahé auto, pak ještě dražší, až se ucho utrhne a z něj” Workoholik. Člověk, který se udře až k sebezničení” Jo. Dělá takhle půl roku, pořád to ještě nějak jde, jede na neviditelné rezervy, necítí, že mu blikají kontrolky, cpe se sebe analgetika, panáky, až jednou doma žena bouchne do stolu a řekne, hele, Františku, už mě štveš. Co já mám z tvých milionů, když s tebou nic není a děti ti říkají strejdo! Takhle jsem si blahobyt nepředstavovala. A co udělá František? Běduje, že to dělá kvůli rodině, vůbec ne kvůli sobě. Naštve se a má dvě možnosti. Buď se ještě víc ponoří do práce a pracuje dvaadvacet hodin a vůbec nechodí domů”

Jak vypadá epilog? V bídnějším případě skončí infarktem, v lepším skončí tady. Nebo místo epilogu nastupuje epitaf”. Nemalujme čerta na zeď. Ale dlužím ještě tu druhou možnost. František vyslechne ženu a kontruje: když si toho nevážíš, zařídím se podle toho. Najde si mladou milenku, ta ho oprašuje – jsi skvělej, jsi king, takových chlapa jsem chtěla! Ješita František bude skákat jako králík, ale bude mít výčitky vůči rodině, začne čas porcovat mezi konkubínu a teplo domova, za půl roku toho milenka začne mít taky akorát dost: když ti žena nerozumí, proč tam pořád lezeš? Dělá mu dusno i ona a Františkovi zbývají zase dvě možnosti. Buď si koupí špagát a oběsí se, nebo tady ráno v půl šesté buší na bránu a prosí, abychom ho pustili dovnitř.

To je teoretický příklad, abych lépe pochopil, nebo jsou skutečně takové případy? Přijďte někdy ráno k bráně. Bává tady živo. Takových lidí přibývá. Většina, díky bohu, se za potíže nestydí, rozhodne se a přijde. Jak pomůžete? Nejen klasickou psychiatrií, ale i jiným způsobem. Třeba akupunkturou. Už ve staré Číně takhle dokázali člověka harmonizovat. Vrátit na zem. Ve staré Číně zřejmě nebyli workoholici. Třeba jo. Pracovití byli odjakživa. Někteří to třeba taky přeháněli. Choroba podle starého orientálního pohledu je vlastně energetická porucha. Vada harmonie. A čínský lékař byl odměňován za to, že pacient neonemocněl! Hlavní byla prevence. Věděl to už Konfucius, a my na to zapomínáme! Tahle moudrost je stará čtyři tisíce let! U nás přijde člověk až v posledním tažení a říká – teď se mnou někdo něco dělejte! A my workoholika učíme nový vzorek chování. Musí vysadit, ale zase ne s prací přestat úplně, tohle je, na tohle se vykašlete, naučíme ho uvolňovat se.

A jde to? Ale vždyť to nás není novinka!b Už dřív jsme měli workoholiky – lidi, co stavěli svépomocí. Na družstevním bytě, na chalupě, vilách, chalupách, bez dovolené, odpočinku, od slunka, otročina o víkendech. Nic nového pod sluncem. Teď se jen nehoní parta na baráku, ale miliony v bance. Stres takového člověka držel pohromadě. Pak dostavěl a sesul se. A měli jsme ho tady. Manažerský syndrom známe už z dob, kdy člověk místo obleků a kufříků nosil montérky a lopatu. Bohužel některým lidem nikdo nevysvětlil, že když jsme trabant, těžko pojedeme rychle jako ferrari. Když se probudím a jsem už po ránu unavený, musím zpozornět: aha, někde mi svítí kontrolka! Ranní únavou to začíná. Večer lehne do postele, a místo aby usnul, hodiny se mu honí hlavou poslední obchodní jednání. Sáhne po prášku. A ráno kolotoč znovu”

Mimochodem, poznáte na první pohled cvoka? Někdy ano. Psychiatrie vede k tomu, abych se díval kolem sebe. Ale abych se pokoušel v metru o diagnózy cestujících, na to mne neužije. Tamhleten má tiky, no a co? To může věštit cokoli. Tik je třeba jeden z hlavních příznaků manažerského syndromu. A nekoordinované pohyby. Chcete osladit kafe a cukr místo do šálku nasypete vedle. Jednou jsem si sypal cukr do popelníku” Tak radši už nebudu jmenovat další příznaky. Poznáte se v nich, a nakonec nepůjdete ani domů. A ten rozhovor napíšete v rámci pracovní terapie.

Dostanete se někdy do situace, kdy si řeknete – proboha, já se snad zblázním?! Ani ne. Ale kdybych vedle práce, kterou mám rád, neměl po ruce ještě své psaní a překládání, což jsou mé uvolňovací ventily, asi bych podobné výkřiky sem tam trousil. Množí se další pacienti – gambleři. Závislost na hracích automatech.

Taky novinka? Ale to už tady taky bylo. Furianti, co prohráli v karbanu statek! Vrchcábníci za středověku! Už tehdy byli falešní hráči. Pak jsou klasici. Třeba Dostojevského Hráč. Na to navazuje, zůstaňme u klasika, třeba Idiot” Jo, to je správný oblouk. Někdo, kde vytrvale hází peníze do jednorukých banditů, až jde domů v trenýrkách, se tak může jevit.- jsou to lidé, kteří čekají u zastávky na autobus. Má přijet za dvacet minut. Nejede. Čekají na další. Zase nepřijede. A ti lidé, místo by se sebrali a šli pěšky, stojí na zastávce dodnes a věří, že autobus musí přijet. Gambleři stojí a čekají na výhru. Nechápou, že jejich autobus s penězi nepřijede. To je psychická drogová závislost.

Nebojí se psychiatr v bláz” pardon, v psychiatrické léčebně? Zajímavé, ještě mě nenapadlo se bát. Asi se nebojím Taky proč? Vždycky jsem chtěl působit na lidi nejen jako doktor, ale třeba i jako autor. Jak se říká – nejen teplým slovem. Taky psaným.

Můžete říci – mí pacienti mi rozumějí? Bylo by to krásné. Snad mohu říci, že rozumím jim. Aspoň se o to snažím. A hodně pacientů se snaží o totéž. Génius průměrnosti. Kniha Dušana Hamšíka o Hitlerovi.

Kdyby tady místo mne seděl na židli ten „frajtr”, jak se o něm posměšně vyjadřoval Hindenburg, jakou byste vyřkl diagnózu? To je těžké. Každý psychiatr může říct, že má určitou představu, ale měl by si ji nechat pro sebe. Říct ji mohu až poté, kdy s tím člověkem promluvím. Musel bych ho vyšetřit. Jinak bych zůstal jen v rovině dohadů. Z toho, co o něm víme, co bylo napsáno, lze sestavit určitou mozaiku. Rozhodně to byl člověk velmi ambiciózní, ctižádostivý, který svým programem a jeho realizací kompenzoval nějaké hluboké vnitřní nedostatky. Tohle jsi můžeme troufnout říct. Za války se v Bohnicích ukrývalo dost lidí, kteří by jinak dlouho venku nepřežili” Jo, byly takové případy. Schovávali se tamhle na „sedmnáctce”. Psychiatrie už tak svádí dost lidí, aby se za ní schovali, když je jim opravdu ouvej.

Je těžké simulovat duševní poruchu? Nevím, jestli zdařile, ale nasimulovat se dá všechno. Herci dokážou duševní poruchy předvést skvěle. Luděk Munzar v Klobouku plném deště. Narkoman, hadrák, na obrazovce feťák, že jsem mu tu roli zobal z ruky.

Existují v dějinách lidstva géniové svého oboru, kteří byli v podstatě – řekněme to rovnou – cvoci? Rovnítko mezi genialitou a šílenstvím dát nelze. Ale mnozí i přes svou chorobu, nebo třeba díky ní, jsou schopni tvořit. A jak! Ota Pavel! Neprozrazujeme žádné lékařské tajemství, sám ve svých knihách psal o tom, „jak se zbláznil”. A jaké to jsou knihy! Skvosty české literatury! A zase naopak, mnozí ve stavu depresí nenapsali ani slovo. Třeba Goethe. Kolik let psal Fausta! Nebo Dobrovský. Když byl v depresi, ničil své rukopisy, které pracně dával dohromady, myl jimi podlahu a když se dostavila mánie, koupil za všechny peníze bonbony a rozdával je dětem. To nebyla dobrodušnost, ale choroba. Proč sáhl Hemingway po kulovnici? Těžko říct. Proč se zabil Jesenin? Majakovskij? Nevíme. I takové slovo zná lékařský slovník. Nepředstírejme, že všemu rozumíme. S kolika nemocemi si víme rady? Vždyť by mi na jejich vyjmenování stačily prsty a rukou.

Jak se psychiatr dostane k literatuře? Nebo snad literát k psychiatrii? Nejdřív byla literatura. Začínal jsem psát už ve dvanácti. Texty k písničkám. A vážím si dodnes Josefa Zímy, který tenkrát, jako pan zpěvák, mi věnoval u klavíru několik hodin a radil, jak to dělat líp.

Je literatura terapií? Jistě. S pacienty děláme kreativní psaní. Vydáváme sborníky literárních prací. Próza, poezie. Některé věci jsou skvělé. Určitě tady máte pár císařů, Napoleonů a králů, jako v každém takovém zařízení.

Co se ale honilo hlavou anglickému herci, kterého za války použili jako Montgomeryho dvojníka a po skončení úkolu dál, už v civilu, káral vojáky, že nezdraví polního maršála, vydával rozkazy a nakonec skončil v blázinci? Byla to role v takovém divadle života. Neměl to lehké, taky mu šlo o kejhák. Němci, kteří si ho pletli, ho mohli oddělat. Emoce se uložily v hlavně mnohem trvanlivěji než jevištní role. Prostě se mu role přenesla do života. To samé jsou učitelky, které doma považují členy rodiny za nezbedné žáčky a div jim nedávají poznámky do žákovské knížky.

Když se naštvu, odehrávají se mi v duši stejné pochody jako u prapředka před padesáti tisíci lety? Vnitřně jsme pořád stejní. Stejné jsou i duševní pochody. Když se naštvete, odehraje se ve vás totéž, co v dávném předchůdci, když netrefil mamuta. Rozdíl je jen v tom, že my máme své netrefené mamuty stokrát denně, on jednou za rok.

Co mám dělat, abych se z těch „mamutů” nezbláznil? Naučit se uvolňovat. Abyste v okamžiku, kdy ho netrefíte, zvládl stres. My používáme své vědomí tak na dvanáct, patnáct procent. Musíme s naučit ta procenta zvýšit. Pak najednou zjistíte, že máte víc času, že dokážete ovládat bolest.

Kdo nebo co ovládá těch pataosmdesát procent mého mozku? Nevím. Takže jsme všichni trochu Sokratové? Víme, že nic nevíme? Jen si to klidně přiznejme! Ani rýmě neumíme zabránit! Natož se vyznat v mozku!

vyfotografoval STEPHANE COMPOINT

V hloubce kráteru jsme jasně rozeznali jezero husté lávy,” říká Jean Louis Etienne, „během prvního pozorování v letech 1972, 1974 a 1990 byla láva oživována vzestupnými pohyby, připomínajícími člověka, který dýchá. Plyny ji vynesly k povrchu, kde se ochladila a pak se ponořila zpět dolů do hlubin. Dnes je stavba kráteru jiná. Změnila s důležitým prudkým vzestupem vodní páry pod velkým tlakem. Čas od času je jezero otřásáno prudkými explozemi vyvrhujícími doběla rozžhavenou lávu. Podle vulkanologa Francoise Le Guerna není magma daleko pod kůrou: „Někdy se červené částečky magmatu objevují na povrchu. Sopka pokračuje ve vylučování plynů. Z výšky kráteru vidíme plyny unikat v mocném výdechu. Zde dýchá Země. Jsme jedineční diváci zběsilosti vulkánu…” VĚZNI POLÁRNÍHO MOŘE Dne 11. Prosince 1993 se Dr. Jean Louise Etienne a jeho posádka vydali na palubě 36metrové lodi Antarctica k Rossovu ostrovu na severozápadním pobřeží Antarktidy. Jejich cílem byl Mount Erebus, stále aktivní sopka, měřící 3 794 metrů, která před dvěma měsíci velmi silně vybuchla. ·   ·   · Erebus byl původně název vlajkové lodi Jamese C. Rosse, který 28. Ledna 1841, po dvaceti dnech navigace v moři, nesoucím jeho jméno, objevil „obrovskou a vysoce kvalitní sopečnou horu”. Její mytologické jména – Erebus – zosobňuje pekelnou temnotu a hrozné klimatické podmínky, které bezpochyby na dlouhou dobu odstrašily další badatele. V roce 1908 byla Shackletonova expedice první, která vystoupla po svazích Mount Erebusu. ·   ·   · „Vstup do Rossova moře byl uzavřen ledovou bariérou,” vypráví jean Louise Etienne, „jarní tání přišlo pozdě. Pokoušeli jsme se uvolnit cestu, ale projet bylo nemožné. Ledová masa vytvořila až dvoumetrový pás a rozlohy ker byly takové, že jsem neměli jinou možnost než čekat, až se led rozlomí. Krajina byla velkolepá. Obklopovalo nás neskutečné světlo, moře se zlatě lesklo… Ale jak dny plynuly, čekání se stávalo únavným. Pak polární moře osvobodilo z ledu americký ropný tanker a italskou loď. Zařadili jsem se za nim do „vlaku”, který se pohyboval průměrnou rychlostí 4-9 uzlů. Byla to nádherná dvanáctihodinová plavba, kdy jsme, zahaleni v mlze, pluli vstříc slunci stojícímu velmi nízko na obzoru. Nakonec se ledový pás rozevřel a uvolnil cestu k Erebusu. V jasném počasí byl vidět asi 120 km severně od Rossova ostrova. Vypadal jako čínský klobouk, celý bílý, převyšující horizont… jak plynul čas, nabýval na velikosti. Brzy jsme viděli kouř, který nás uklidnil, protože znamenal, že sopka je stále aktivní. Nevyli jsme si tím jisti, protože Erebus je tak těžko dosažitelný a tak málo navštěvovaný, že zprávy o něm jsou dosud velmi vzácné.” VÝSTUP NA EREBUS Den vylodění. Antarctica kotví u Rossova ostrova, jen kousek od místa, kde přistál Shackleton v roce 1908. Je to především praktická volba. Ideální situace k vyložení materiálu. Velmi hladký ledový břeh, asi 80 cm silný, rozkládající se do vzdálenosti 500 metrů od pobřeží, chráněný před větrem malým útesem černé vulkanické skály. Večer jedenáct mužů a jediná žena posádky, Helene Rio, čelí své první noci u úpatí sopky s pokorou a vzrušením. Příští den začíná výstup na vrchol Erebusu. Když se materiál naloží na dva sněžné skútry, expedice je připravena vyrazit, ale sopku najednou zasáhne bouře o síle větru 150 km/ hod. Nejdřív je tedy založen tábor. Stany, přikrývky,a potraviny jsou přenášeny při každém přemístění, protože tady vás může obklopit vánice v několika minutách. „Když vás zastihne vánice s větrem o rychlosti 80 km/hod, všechno je bílé – země, vzduch, obloha. Viditelnost není žádná a musíte zůstat na místě a čekat, až se to utiší. Když je vítr příliš silný , organizují se hlídky, které zevnitř přidržují stan, aby ho ochránily před odlétnutím nebo roztržením…” Přesto je při mrazu -30 C° expedice schopna pokračovat po bocích Erebusu. Průvodci vybírají pěšinu bez útesů, ale jak výstup pokračuje, stává se svah strmějším. V posledním koridoru vedoucím k vrcholu průvodci a Erich Rintebach vysekávají v ledovci šikmé zá- řezy podobné schodům, umožňující sněžným skútrům stoupání. A nakonec je tu vrchol s pohledem na kráter… VULKANOLOGOVÉ JÁSAJÍ Unikající plyny uvnitř vulkánu jsou fantastický třírozměrný film. Pro členy expedice to ale neznamen á jen příjemné pocity. Průvodce, pracující na okraji kráteru, přinutily hrozné výbuchy stáhnout se o několik metrů zpět – s děsivým dojmem, že se hora chystá zřítiti pod jejich nohama. Ti, kdo opravdu já- sají, jsou vulkanologové. Jsou přinejmen ším stejně tak aktivní jako Erebus. Měří, berou vzorky, zpracov ávají, rozebírají… Jean Louis Etienne vysvětluje: „Ohodnotili vylučování plynu na 150 tun SO2 dennně, což obnáší 50 tun čisté síry. Studují slo- žení páry a vzduchu v ledových jeskyn ích.” Ale Erebus je velmi zajímavý také z jiných vědeckých hledisek. Expedice proto zahrnovala navíc několik studijních programů, například zabývající se počasím. „Zdá se, že sopka ovládá atmosférický oběžný systém. Když ve výšce nad 2 300 metrů, kde se nacházela expedice, nebyl vítr, mohli jsme pozorovat větry o rychlosti 15-20 uzlů na povrchu moře.” říká Jean Louis Etienne. Satelitn í snímky, vyfotografované v tom okamžiku, ukazují koberec mraků, ze kterého se vynořují jen vrcholky Erebusu a jiné sopky Teroru. Dále vědci zjistili, že komické zářen í je tady 5-6x vyšší než v Evropě. Souběžně proběhl oceánografický program, vedený Dominiquem Taillezem, technicko-výzkumným vědcem CNRS, který zůstal na palubě Antarcticy a zkoumal přístupy k Rossovu moři. Tento text byl psán podle telefonních rozhovorů s Jean Lousiem Etiennnem a informac í v jeho lodním deníku

  PTAL SE JOSEF KLÍMA

Říkají ve společném rozhovoru manželé Viktorie Hradská a Alex Koenigsmark, kteří nedávno oslavili svorně padesátiny.

Sledujeme-li vaše osudy, lze tam nalézt leccos společného, ale daleko víc rozdílů a rozporů. Jak v životní dráze každého z vás, tak při porovnání vás obou. Jak se vlastně takoví lidé mohou dát dohromady? Viktorie: My jsme taky nikdy nepředpokládali, že bychom se dohromady mohli dát. Přestože jsme se pohybovali ve stejných kruzích a znali se navzájem. Nebo možná právě proto. Alex: Já jsem si o Viktorce dlouho nemyslel nic hezkého, byla to pro mě taková ta emancipovaná intelektuálka, co si hraje na chytrou. Až jednou nás na nějaké vernisáži náhodou posadili k sobě, dali jsme se do řeči – a já si s překvapením říkal: Hele, vona neni taková kráva, jak jsem si myslel! No a teď jsme už spolu patnáct let.

Jednou z věcí, která vaše životopisy spojuje, je právě ten rozpor, že jste oba vyšli z kruhů – řekněme z intelektuálních a přitom se z vás alespoň na čas stali vládní úředníci. Vlastně byrokrati, dá-li se to nazvat tím ošklivým slovem? Viktorie: To bylo v tom období, kdy to takhle chodilo běžně. Patřila jsem do party kamarádů, kam chodíval i Petr Pithart, a ten mě po listopadu 1989 požádal, jestli bych tak na dva na tři měsíce nevypomohla na ústředí OF ve Špalíčku. Když jsem tam ty lidi poznala blíž, začala jsem se jich bát stejně jako předtím komunistů. Odmítla jsem třeba brát plat, aby si nikdo nemohl myslet, že se na té revoluční euforii obohacuju – a už jsem kolem sebe slyšela, že mám asi nějaké jiné záměry, asi mocenské. To se jim nejspíš potvrdilo tím, že jsem pak v únoru 1990 odešla s Petrem i na Úřad vlády. Mimochodem – zase bez platu, alespoň v začátku. Prostě jsem viděla, jak je přetížený, jak potřebuje kolem sebe alespoň pár lidí, kterým může věřit; tak jsem kývla. Ale vymínila jsem si, že odejdu hned, jak to bude možné. Kupodivu mě to ale začalo bavit. Najednou jsem pochopila, že to, k čemu cítím celý život averzi, není úřad jako takov ý, ale špatný úřad. Vybudovat dobře fungující úřad, to je vlastně výzva, zajímavý úkol pro šachistu stejně jako pro dramatika. Musíte hledat určitou stavbu, zasazovat do ní postavy, odnaučit se emocionalizovat věci – prostě začala jsem se to učit jako profesi. Když si vezmete, že náš Výbor pro mezinárodní vztahy měl i se šoférem čtrnáct lidí a odvedl stejnou práci jako slovenské ministerstvo, kde jich bylo přes stovku – myslím, že se to docela povedlo.

Alex: U mě to byl podobný poměrně plynulý přechod z divadla na ministerstvo kultury s Milanem Lukešem, když se stal z ředitele Národního divadla ministrem. Přišli jsme, jak jsme si to sami poloironicky formulovali, naplnit novými myšlenkami starý systém. Dnes tomu taky říkám „jedno těhotenství”, protože jsem tam zůstal devět měsíců. Proč jsem nakonec odešel? Kvůli lustračním potížím ne, ty přišly později, když už jsem byl pryč. Odešel jsem nejspíš hlavně proto, že jsem se nikdy nep řestal cítit v první řadě spisovatelem a teprve až potom, jakoby „náhražkově”, ministerským úředníkem. Myslím, že jsem ani nebyl špatný šéf. Jen jsem zjistil, že to, co Viktorku baví, mě vůbec nezajímá. Já mám radši něco konkrétního. Třeba právě divadlo. Viktorie: Je to podobná otázka, jako když se mě lidé mockrát ptali, jak se intelektuál dostane do politiky. Jsou prostě lidi, kteří se zajímají o politiku, až dělají profesí cokoli – a jiní, co se o ni nebudou zajímat nikdy. Celý můj vstup do LDS byl jen formalizací toho, co jsem stejně dělala. Jen jsem předtím nebyla nikde organizovaná, protože jsme vyrostli v systému, který v nás k jakékoli stranické organizaci vybudoval podvědomý odpor. Když přišla ta potřeba identifikovat se s nějakým politickým hnutím, abych mohla účinněji prosazovat to, co jsem si myslela, připadla mi tehdy LDS jako ideální. Názorově blízká – a přitom malá. Ne jako to amorfní OF, které sdružilo lidi naprosto neslučitelně. Přitom ten pozdější konflikt s Emanuelem Mandlerem o vliv v LDS a o její profil pro mě nebyl zdaleka tak významný, jak se jevil v tisku.

Tisk vás zařadil – když se jednalo o rozdělení státu – i mezi hlavní odpůrce tohoto rozdělení. Alex: To je taky zjednodušené. My jsme naopak byli pro co největší samostatnost Slovenska už v době, kdy o nějakém rozdělení ještě nepadlo ani slovo. Navrhovali jsme, aby Slováci dostali ve společném státu v podstatě autonomii. Dodnes si myslím, že to byla správná myšlenka. Kdyby se to udělalo, možná by vůbec k žádnému rozdělení nedošlo, Slováci by neměli ten utkvělý pocit, že se jim diktuje z Prahy. Bohužel spousta lidí z tehdejší politické špičky – ať už se navenek projevovali jakkoli tolerantně – v podvědomí stejně považovala slovenštinu pouze za dialekt češtiny. Z toho vyplývaly velmi necitlivé chyby. Kam například vedla první cesta Václava Havla, když byl zvolen prezidentem? Do Německa! Přitom kdyby se cítil opravdu československým prezidentem, měl by druhý den po svém zvolení pronést v Bratislavě stejnou řeč, jakou pronesl den předtím na Pražském hradě. Prostě dát jasně najevo Slovákům: Já jsem i váš prezident! Nakonec to dopadlo tak, že na Hradě seděl v podstatě jediný Slovák, Milan Kňažko, který se cítil viceprezidentem, ale nikdo jiný ho tak nebral. Mimochodem – to mohl být taky jeden formální krok, který by otupil národnostní alergii: ustavit oficiálně funkci slovenského viceprezidenta. Viktorie: U mě je to s těmi československými vztahy složitější než u Alexe. Ten má spoustu kamarádů, slovenská televize mu pomohla, když měl tady v Čechách takové ty poloviční zákazy. Můj vztah ke Slovensku je navíc osobní. Můj první muž byl Slovák, můj syn z prvního manželství je tudíž Čecho-Slovák, můj dědeček kdysi financoval Masarykovi jeho první volební kampaň na Slovensku a jako vlastenec se cítil Čechem. Z historie téhle větve našeho rodu je nejlíp vidět, jak to tady, ve střední Evropě, s tím rozdělením vlastně chodí. Příbuzní z dědečkovy strany byli bohatí, ale fronta se třikrát přehnala sem tam přes jejich statky – a nezůstalo nic. Všichni to rozkradli bez rozdílu. Nerada bych mluvila v takových těch politických moudrech, ale osobně si mysl ím, že největší chyba byla v tom, že jsme se ztotožnili s federací v tom starém, sovětském duchu. Pak by nedošlo na argumenty, kdo koho kolik stojí. V té době už to bylo špatně, už to nešlo zastavit.

Paradoxy jsou zřejmě součástí vašeho osudu. Když si jen vezmeme, že jste před dvěma roky jako jedna z prvních organizovala evakuaci dětí z válečných míst z bývalé Jugoslávie – a dnes šéfujete společnosti, která vyváží zbraně? Viktorie: Na to se mě dnes ptá kdekdo: Jak to, že ses z pacifistky stala tímhle? Myslím, že to byl omyl, který vypl ývá z tzv. obecných pravd, jako že „zlo by nemělo být”, „krást by se nemělo” a podobně. Ano, nemělo – a přesto zlo je, přesto se krade. Zrovna tak jsme si zdémonizovali zbraně. Ale právě v té Jugoslavii tenkrát jsem si položila základní otázku: Zabila bys? A tenkrát jsem si na ni také poprvé odpověděla: Ano, zabila. V obraně. Protože jinak se odpovídá někde v kavárně, při akademické diskusi – a jinak tam, kde vidíte umírat jenom proto, že není čím se bránit. Jugoslávie byla pro mě v mnohém důležitá, změnila můj názor na některé lidi a na některé věci. Jeli jsme tam tenkrát s několika poslanci navštívit druhou nejv ětší kolonii našich krajanů v zahraničí: šedesát tisíc Čechů a Slováků v Chorvatsku. Jenže sotva jsme přijeli do Zábřehu, řekli nám, že dál nesmíme, že se v okolí Daruvaru bojuje. Kdybych byla chlap, asi bych to respektovala, ale jako ženská, která jakživo nebyla na vojně, jsem si řekla: No a co? To těm krajanům jen tak zamáváme na dálku, právě když nás nejvíc potřebujou? Nakonec Chorvati mě a další čtyři poslance, kteří byli ochotni jet, doprov ázeli obrněnými transportéry a jelo se. Oficiální mezinárodní pozorovatelé tak navštívili frontu mnohem později než česká delegace. Když jsem dorazili, viděla jsem teprve všechnu tu hrůzu a vnímala nebezpečí celé té akce. Ale viděla jsem taky, jak jsou nám lidé vděční za projevy sounáležitosti. Nejvíc mnou otřásla vesnická žena, chorvatská Češka, která si mě vzala stranou a ukazovala mi fotografie a dopisy svého syna. Jugoslávie ho zmobilizovala a on matce v dopisech popisoval, že musí střílet na vlastní vesnici a že mu z toho šedivěj vlasy. Nakonec to nevydržel, dezertoval, chytili ho, obvinili navíc z tajného přenášení zbraní a odsoudili k trestu smrti. Čekal v té době na popravu v srbské vesnici. Strašně to na mě zapůsobilo, dodnes vidím ten venkovský záchodek, kam mě ta žena odvedla, aby nás nikdo neslyšel, fotku toho kluka, který byl stejně starý jako můj syn. Cestovali jsme pak i po jiných státech tehdy ještě kompletní Jugoslávie, a všude nás přijímali na úrovni odpovídající diplomatického protokolu – zástupců pouze jedné republiky federace.

S výjimkou Bělehradu, kde mě zničehonic přijal přímo ministr zahraničí. Vyslechla jsem přednášku, jak mylné je označovat Srby za agresory, jak dobře to ve skutečnosti myslí. Měla jsem jedinou doplňující otázku: případ toho chorvatského chlapce. Ukažte tedy v praxi, jak dobře to myslíte, řekla jsem mu. Je to Čech, dejte mi ho s sebou domů! Žádost ho nejprve zarazila, ale slíbil, že případ prošetří a až se budu vracet z Černé Hory a z Makedonie zpátky přes Bělehrad, dozvíme se víc. Skutečně „zločin” toho chlapce překvalifikovali a trest smrti změnili na vězení. Nakonec to skončilo ještě líp – ten hoch se nedlouho poté opravdu ocitl v Praze. Ale proč o tom mluvím: když jsem později apelovala na vládu, na prezidenta, na parlament, aby zaujali k jugoslávskému konfliktu nějaký jasnější postoj, aby udělali něco konkrétního pro naše krajany – setkala jsem se zase jen s tím nicneříkajícím nadhledem a obecnými pravdami: zlo by nemělo být, krást by se taky nemělo, všechno je složitější. Nikdo nezachránil jedin ý konkrétní lidský život – vyjma dětí, které se nám odtamtud podařilo dostat. Takže ty zbraně opravdu nepřijdou tak nelogické. Vždycky, když člověk něco dělá nebo chystá se dělat, klade si dvě základní otázky: Umím to? Chci to? Samozřejmě, život ho často hodí jinam, než kam by chtěl směřovat, ale nevyhodí ho z jeho základního vlastního pohledu na svět.

Proměnily tyhle životní změny i váš osobní vztah? Viktorie: Samozřejmě. Byli jsme zvyklí žít spolu, to nejzábavnější na našem vztahu bylo absolutní kamarádství; vždycky jsme se strašně těšili, až spolu probereme to, co komu přinesl den. A najednou to bylo pryč. Najednou jsme byli sice dvě lodi, spoutané řetězem, ale ne jedna. Alex: Tu někdejší ideální komunikaci jsme znovu hledali skoro rok. Je veliký rozdíl, když najednou s tím druhým nežijete, ale potkáváte se. A často ani to ne, protože jeden musí vstávat brzo ráno do úřadu a druhý je zvyklý psát dlouho do noci, anebo píše do deseti a pak se jde odrelaxovat do divadelního klubu. Někdy si týden jen dopisujete. Každé téma má pak pro toho druhého jinou emocionální hodnotu, zájem – nezájem, protože do něj tak hluboko nevidí. No a když je to téma ještě ke všemu tajné, takže vám ho ani vysvětlit nemůže. Mně úřadování na ministerstvu kultury, byť krátké, rozhodilo životní rytmus. To je úplně jiný způsob soustřeďování. A i když jsem se vrátil, následovala do značné míry výměna rolí: Viktorie byla ve vládě, v bytě překopávali elektrické napětí a zničili, co se dalo, místo psaní scénáře jsem se dohadoval s řemeslníky, do toho zakládal nadaci na záchranu Komorního divadla, pokoušel se dramaturgovat s sám si vyžehlil kalhoty. Viktorie: Ty jsi někdy žehlil? To je pro mě novinka! Alex: Džíny a kapesníky umím! Právě, ani jsi neměla čas si toho všimnout.

Jak jste prožívali skutečnost, že se Alex navíc objevil v seznamech NN pod krycím jménem Sabina? Viktorie: Zažila jsem už na vládě pár podobných odhalení – a téměř vždycky se nakonec ukázalo, že to jsou nešťastníci, kteří nic špatného neprovedli a přišli k tomu dost jako slepý k houslím. Spíš jsem si říkala, že nás chce někdo vyprovokovat, že nám prostě kamarádíčci chtějí vykolíkovat hřiště a mermomocí nás donutit, abychom hráli cizí hru. Alex: Většina věcí, která se mi v životě stane, vypadá, jako kdybych je sám nepsal, taková groteska s hořkým podtextem. Divadelní skeč Sabina se odehrála následovně, můžete nebo nemusíte mi to věřit, třeba se to jednou – až se otevřou ty mýtické archivy – potvrdí. Od konce sedmdesátých let jsem měl různé potíže kvůli svým hrám, sobě, kvůli tatínkovi, kvůli přátelům, nepodepsal jsem ale ani Chartu ani nic jiného, já se neumí sdružovat, být ve straně, přidat se, prostě jsem solitér, ale postupně se mi zavírala vrátka televize a rozhlasu, a když mě už nemohli pomoct ani Slováci, holt jsem se snažil přes bývalé spolužáky z FAMU a podobně psát ven. To samozřejmě vyvolalo zájem StB, logicky, a jako x jiných si mě párkrát pozvali. No a jednoho dne jsem vstoupil do kanceláře jisté instituce a paní sekretářka, kterou jsem znal léta, mi nadšeně představila syna – stál u stolu. Že syn taky píše, a jestli bych se na jeho dílo nepodíval a neporadil. Syn byl v rozpacích a všecek rudý, byl to totiž jeden z těch dvou estébáků, kteří si mě předtím pozvali. No řekněte, může si dramatik nechat ujít takovou krásnou absurdní, byť diskutabilní příležitost? Mimochodem zcela bez talentu nebyl, jenom jako většina amatérů nedokázal rozlišovat mezi tématem a syžetem. Kdybych měl soudit jen podle toho hocha, fungovala by ta organizace stejně socialisticky jako kterákoliv jiná. Že si vymyslel zrovna Karla Sabinu, je v řádu té historky. Jenže oni si ten občasný dramaturgicko- redaktorský kontakt vedli zřejmě jinak.

A vaši přátelé a známí? Alex: Víte, já se s tím příběhem nikdy netajil, ani předtím ne, nebylo ani proč, a moji kamarádi to vesměs takhle brali. Nicméně – vidět se náhle cizíma očima v odlidštěných seznamech byl dost šok. Byla to moje lehkomyslnost? Byla to jejich hra? Poslední dobou mívám dojem, že dnes hodně zlodějů právě volá: Chyťte zloděje. Padesátka na krku prý někdy způsobí, že člověk začne vidět věci zpětně jinak.

Máte pocit, že vás, jak to vyjádřila Viktorie, život hodil někam jinam? Alex: Ministerstvo byla zajímavá zkušenost, poznal jsem jiný svět a zajímavé lidi, ale dnes si říkám, že jsem té touze „zúčastnit se” neměl podlehnout, měl jsem zůstat na zadku a psát. Je mi sice líto, že se neprosadila jiná verze, jiná koncepce podpory kultury, méně přízemní chápání jejího významu pro identitu malé země, ale nejsem úředník. Viktorie: Já toho mezidobí v politice a ve státní správě nelituju. Chytilo mě to, zajímá mě to. Ale kdybych si dnes mohla vybrat znovu, začala bych raději podnikat. Víte, ta postrevoluční představa, jak něco udělat pro tuhle zemi byla přece jen hodně poplatná socialismu, přeceňovala vliv státní moci, vliv přímé politiky. Možná se dá dokázat mnohem víc „pro tuhle zemi” na soukromém písku. Ovšem u ženy to má ještě jednu podmínku.

Jakou? Viktorie: Kdyby syn neměl v roce 1989 šťastným řízením osudu už po maturitě, nedělala bych ani politiku, ani úřad, ani byznys, nic takového. Do jeho maturity jsem byla – a tak by to bylo znova – hlavně máma.

A jak to berete vy, Alexi, že se z vaší ženy stala manažerka, zatímco vy jste se vrátil ke psaní? Alex: No a co? Myslím, že ji to baví. Nezdá se mi, že bych jí poslal do dolů. U nás to není přece tak, že se Viktorka obětuje, abych já mohl psát cizelovaná čtyřverší. Mám hodně své práce. Pravda, zbraně jdou v tomto světě bohužel dosud na odbyt o něco líp než slova. Ale když už jsme u toho, že v různých obdobích táhne káru vždycky víc jeden partner – moje matka jezdila v padesátých letech v plynárně s jeřábem, aby otec mohl psát. Viktorie: (s úsměvem) Mezi námi – jeho matka je ještě lepší malířka, nežli byl tatínek spisovatel…

Napsal LIBOR MICHALEC

Příběh Berberů začal asi před sedmi tisíci let, kdy přišli na území dnešního Tuniska z jižní a západní Evropy. Později ustupovali, před Římany, Araby a Numiďany stále hlouběji a hlouběji do pouště a zpět do hor, kde zůstali. V sedmém století s počátkem islamizace jejich jazyk pomalu mizel. Nezmizely jeskynní byty, které vytesávali do jílovité půdy. V létě byly chladné a v zimě teplé. Otcové jejich otců možná v jeskyních skutečně bydleli a nevěděli nic o tom, že je možno žít jinak. Nyní oni je jen předvádějí turistům. Turisté hledají jejich životní styl a ten je dnes o tom, jak rychle dostihnout životní styl turistů. Současný příběh berberských troglodytů je o tom, že si uvědomují svou kuriózní existenci a tím i svou zajímavost pro turisty. A nakousnuté jablko poznání chtějí ohryzat až na ohryzek. Chtějí dál, výše, lépe. Chtějí bakšiš za to, že předvádějí sami sebe. Naučili se veřejně prod ávat svou tvář, své zvyky, své tradice.

LES TROGLODYTES. Oblast výskytu „les troglodytes” je na turistické nájezdy připravena dokonale. Ve směru od Gábesu nejdřív místní klučina důrazně přikazuje, abyste zabrzdil u vyhlídky s boudou a namalovaným velbloudem, z druhé strany se silnice točí do troglodytské podzemní restaurace a v třetím a posledn ím směru útočí na turisty už skute čná podzemní obydlí. Země v okruhu desítek kilometrů je provrtána podzemními ložnicemi, skladišti, kuchyněmi a obýváky. Kolmé převisy přímo lákají k vyhloubení jeskyně a Berberové kdysi pochopili, že to je výtečný stavební materiál. Vznikly tak několikapatrové podzemní komplexy včetně hliněných lavic, lůžek, polic, a dokonce i s podzemní mešitou. Jenom chudý hřbitov na svahu dává nahl édnout do minulosti a početnosti obyvatel obce. Mladá žena, která nás zve na prohlídku „svého domu”, je jednou z řady novodobých troglodytských podnikatelů. Také ona pochopila, co je to životní styl a že životních stylů je mnoho. Že je možno živit se předváděním vlastního životního stylu. „Tady se spí,” ukazuje na jeskyni s koberci, vedle předvádí, jak se mezi dvěma kameny primitivně drtí zrní, ve velké jeskyni je skladiště a vedle starého velbloudího sedla elektrický sporák, na kterém ohřívá zdejší specialitu – kávu s vínem. Jeden tuniský dinár /přibližně jeden USD/ přijímá bez zbytečného ostychu. S menšími odchylkami tak vypadá celá vesnice: vstupní brána do podzemí, malý dvorek s ohništěm uprostřed a ze všech stran vchody do podzemních slují. Z několika jeskyní se tyčí televizní antény. Peníze se odhazují do připravené misky. Je to jistě sen každého podnikatele – čistý, nezdaněný příjem. Dřívější troglodyti tak den za dnem předvádějí hru na sebe sama. Při frekvenci turistických autobusů a landroverů představují kdysi nejchudší synové země dnes střední a vyšší podnikatelskou vrstvu Tuniska.

BERBERSKÁ VESNICE. Bloudíme v horských serpentinách nejméně sto kilometrů. Silnice, vyznačené na mapě žlutou čarou, jsou sjízdné pouze terénním vozem, bílé vůbec neexistují a všechny jsou bez ukazatelů směru. Aby se to nepletlo, přibývají zase cesty vůbec na mapě nezakreslené. Počtvrté projíždíme stejnou cestou okolo cedule o oblasti výskytu les troglodytes, počtvrté Matmaťané důrazně přikazují, abychom zastavili, a pak o kus dál přibíráme do auta místního průvodce. Jmenuje se Lofti. O jménu Josef říká, že je typicky berberské. Má kulatý obličej, knírek pod nosem, zvláštní, jakoby stále zamračené rysy tváře. Rukama se opírá o zadní sedačky Citroena, aby bylo jasné, že nemůže nic ukrást. Prý pracuje v turistickém ruchu. Když mu přijde něco zábavné, nesměje se, ale zasyčí. Hodně si od něj slibujeme. Naznačuje, že ve vesnici sám bydlí. Přijíždíme do oné berberské vesnice a pěšky šplh áme úzkými uličkami okolo kamenn ých obydlí až na nejvyšší bod, kde vedle sebe stojí mešita a hospoda. Po žebříčku vylezeme na plochou střechu hospody. Máme pod sebou jako na dlani vesnici, připomínající středověké město, a nekonečnou pustinu. „Big Erg,” říká Lofti. „Sahara. V Matmatě jsou Arabi i Berberové, mluví se tam arabsky i berbersky. Tady jenom Berbeři.” A prstem do vzduchu maluje nesmyslnou cestu, po které máme projet pouští do oázy v Kebili, sto kilometrů odsud. „To projedete v pohodě,” říká jeho mávnutí rukou. Vojenské terénní vozidlo, které pak potkáváme, jede krokem. Navíc tu Lofti nikoho nezná a chce odvézt zpátky do Matmaty. Žádný kamarád, jenom si na nás chtěl vydělat pár dinárů a berberská babka s tetováním na bradě nám na jeho příkaz předvádí svůj životní styl. Když mu za služby, které jsme nechtěli, dáváme dva dináry, tváří se naštvaně.

MATMATA. Matmata je troglodytské město. Podzemních restaurací a hotelů je tady hned několik. S podzemními vykachličkovanými WC, elektrickými vypínači, vyčnívajícími ze zdi, a s veškerým turistickým komfortem tříhvězdičkových hotelů – včetně recepčního, pohlednic, večerního show u baru. Také okolo hotelů je čilé podnikatelské prostředí. Jakmile se s někým dáte do hovoru, skončí to u dinárů. Můžete pozorovat kluky se školní brašnou na zádech, kteří se vracejí ze školy už nejméně půl dne, pokud tam vůbec někdy byli. Propletou se turistickou karavanou až k poslednímu členu, kterým bývá zpravidla hlava rodiny. Chytí ho za ruce a obíhají kolem jako satelit tak dlouho, dokud nesáhne do kapsy pro bakšiš. S úžasem pozoruju, že jeden z kluků bakšiš odmítá. Vzápětí ale doluje peníze ze mne, jako by bylo pod jeho úroveň přijímat peníze, vyžebrané někým jiným. Jdeme spolu a oběma nám je jasné, že mě chce zatáhnout do svého podzemního domu. Byl by to dnes už pátý troglodyt, který by se pro nás předváděl. Tvářím se, že nemluvím žádnou z řečí, které na mě zkouší. „Hééj, Kryštof Kolumbus?”  „Gagarin? ” „Tak z jaké země jsi?”

SAHARA TOUR. Na jedné z označených vyhlídek dostihujeme pět terénních turistických Toyot. V každé sedí asi osm turistů. Řídí je distingovaní šoféři v turbanu a plášti, který je k nerozeznání od bedu ínských oděvu z knížek Karla Maye. Na každé zastávce se nechávají ochotn ě fotit do turistických sbírek. Mají to započítané v ceně. Předjíždíme je a vpad áme po silnici do zapadlé vísky, relativn ě stranou od turistického ruchu. Přesto si tu lidé z turistických peněz postavili vedle starých jeskynních bytů moderní domky, připomínající garáže. Troglodytské bytovky teď obývají kozy a ovce, ze zbývajících jsou skladiště. Ze silnice vypadá svah jako děravý ementálský sýr.

HORNÍ A DOLNÍ TUNISKO. „Platy se tu odvíjí od turistického průmyslu,” říká ing. Herynk. Asi padesátiletý inženýr odjel z Čech kvůli nemocnému vnukovi. Slaný mořský vzduch nemocnému potomkovi čistí průdušky a pan Herynk učí na vysoké škole technické a provází turisty. „Nejdřív musí přijet cizinci, kteří mají peníze – od toho se odvíjí celý řetězec přes pokojské, číšníky až po přidružené manufaktury jako prádelny ručníků, půjčovny aut a podobně,” říká. Existuje tu nejpočetnější „chudší střední vrstva”, jejich plat je asi 100 dinárů. To jsou pokojské a pomocné profese. Následují číšníci se 130 TD a řidiči autobusů mají asi 150 TD. Šoféři osobních aut mohou mít až 180 dinárů. O něco lépe se mají úředníci – podle významu a postavení mohou brát až 300 dinárů. To jsou námezdní síly. Ale pak je tu ještě celkem početná vrstva podnikatelů – ti mají klidně 1000 i více dinárů. Je tu i pár milionářů, kteří mají tolik peněz, že se o tom většině z nás ani nezdá. Těm nejchudším stačí k životu jedna bageta namazaná uvnitř harissou – směsí podobnou hořčici nebo kečupu. Nepřemýšlejí příliš o tom, co bude zítra, neplánují. Než by šel takový člověk pracovat, raději bude prodávat třeba ohnuté hřebíky.”

ZEDNÍCI MONASTIRŠTÍ. Patří bezpochyby k těm nejchudším. Pracovali uprostřed turistického ruchu na opravách starodávného islámského ribatu z osmého století klidně a nenuceně. Plesk, přilepila se malta na stěnu bývalého islámského obranného kláštera. S prásknutím se roztočí rumpál, jak zedníci posílají z věže prázdné vědro od malty, aby jim ho v podhradí naplnili novou. Zedníci odtud mají i báječný výhled na mauzoleum bývalého prezidenta Bourghiba. Dvě zelené kupole nechal postavit pro obě manželky – Francouzku i Tunisanku, další pro sestru, a ta největší, z osmnáctikarátového zlata, která prý stála 800 milionů německých marek, je pro samotného exprezidenta. Jinde by asi památky zavřeli po dobu rekonstrukce před turisty na zámek. V monastiru se oba živly bez problémů snáší – zedníci nejsou ani veselejší ani smutnější. Plesk.

DINÁROVÉ KRÁLOVSTVÍ. Stojíme před budovou v maurském stylu, odkud vychází skupina žen zahalených v závojích – zevnit ř se ozývá dětský křik a pláč, ve vzduchu je zvláštní mystická nálada. „To je marabut,” přitočí se k nám osmahlý chlapík v obleku, s kostkovanou arafatovskou utěrkou okolo hlavy. „Tam chodí malé děti na obřízku,” pokračuje v chrlení informací. Chlapci i děvčata, všichni muži, kteří budou jednou chtít na pouť do Mekky, musí nejdřív sem. Muž nás nenechá vydechnout a táhne nás o pár metrů dál, kde už je islámský hřbitov. „Vidíte – deska se dvěma výčnělky je mužský hrob, s žádným je žena. Všechny hlavy směřují k Mekce,” ukazuje na místo, kde se rozprostírají stovky hrobů. „Ty malé jsou dětské. Je to nižší střední vrstva, bohatí mají mramorové.” Vychrlil to všechno ze sebe jedním dechem a zdá se, že chce odejít. „Díky za informace,” povídá přátelsky Pepa. „Dinár,” odvětí Utěrka. „Dám ti jenom drobné,” nasype mu Pepa do dlaně asi 300 milimů, což je přibližně deset českých korun. „Cože? Vy nemáte dinár?” rozčiluje se Utěrka a hodí nám drobné zpátky. Než se vzpamatujeme, vysvětluje už rozdíl mezi ženským a mužským hrobem další skupince ďaurů. Dinár chce holčička, jen tak probíhající kolem, bakšiš chce stařeček za to, že táhne na oslíku káru s trávou, samozřejmě číšník v hotelu, ale i děda za to, že vyfotíte jeho ovce a malý chlapeček v ZOO v Gábesu před vámi utrhne plevel a prodává vám ho taky za dinár. Patrně je 30 korun nejnižší zdejší almužna.

RYBÁŘI Z MAHDIE Vyplouvají na civilizovanou hruď Středozemního moře denně před rozbřeskem. Posádka takového Ge Reuomelo mívá až dvanáct mužů. Vrací se po poledni, vyloží náklad ryb, kapitán pokuřuje vodní dýmku nargilé a posádka popíjí hustý tuniský čaj. Potom suší svršky nasáklé slanou vodou na předním ráhnu. Jdeme nekonečným molem plným desítek zaparkovaných lodí a pod nohama nám křupou zaschlé mřenky. Nahlížíme do kajut v podpalubí tak dlouho, až nás Ahmed zve dál. Má mastné, slanou vodou slepené vlasy, větrem ošlehaný obličej a chtěl by do Čecha na pozvání. Kapitán zatím kouří nargilé, leží v kajutě na matraci a všemu se směje. Ahmed předvádí kapitánský můstek. Na malé obrazovce počítače pozoruje směry podzemních proudů, hloubku dna, směry a sílu rybích tahů, podle čehož spouští sítě. Průměrně vytáhnou z moře 180 až 200 kilo ryb každý den. Všude je cítit olej a moře.

ODYSSEŮV OSTROV. Spolehlivým Citroenem AX z místní půjčovny automobilů brázdíme hlavní silnici, která protíná Tunisko, i malé vedlejší cestičky, plné dvoukoláků se zapřaženými osly. Ubíhá za námi krajiny olivových hájů, zalesněné hory, pohoří Atlas, který překra čujeme civilizované turistické Tunisko směrem k divoké a horké Africe – směrem k Sahaře. Na jihu nahrazují olivovníky datlové palmy, ubývá zeleně a přibývá načervenalé prachovité země. · · ·

Ostrov Džerba, který je rozlohou velký asi jako okres Příbram, je přesně to, co si může turista přát. Ostrůvek natolik malý, aby se dal celý pohodlně prozkoumat, ale zase dostatečně velký k tomu, aby tu žilo i původní obyvatelstvo, které má jiné zvyky a tradice než ti na pevnině. Například nosí cosi jako mexické sombrero. Na plážích s báječnou vodou a narudlým pískem se pravidelně ozývá exotický zpěv muezzina, prochází se tu velbloudi, na kterých se můžete za bakšiš povozit, milion datlových palem a saharské horké větry navozují atmosféru Orientu – a k tomu všemu se dostanete letadlem ze zasněžené Evropy za jedno odpoledne. Ostrov Džerba má své hlavní město, vlastní přístav, trajekt, letiště, je to vlastně stát ve státě. Džerba má dokonce i svůj mýtus, který sahá až k Homérovi. Jak uvádí Homér, Odysseus, vracející se z války, krátce zastavil na Džerbě, tehdy zvané Lotofág, a některým jeho námořníkům tak zachutnaly lotofagové plody, že chtěli zůstat. Odysseus je tedy musel přivázat k lodi. Podle ing. Herynka je vysvětlení prosté – za vším hledej ženu.

HRNČÍŘI. S mapou ostrova se dá cestovat i do turisty neobydlených míst – a zat ímco na poušti překonáváte stokilometrové vzdálenosti, tady je to z hlavního města Houmt Souku do trajektového Agimu 21 kilometrů polopou ští. Pak několik kilometrů do pohádkové vesnice Guellala, která je pověstná svými hrnčíři. Ještě před vjezdem do vsi je předsunutá hlídka, kde na každé plaňce od plotu visí rozk řápnutý hrnec nebo amfora, takže to připomíná hájemství baby Jagy. Navíc je tu obrovská pec na vypalování hrn- čířského zboží, zakopaná v zemi. Hrnčíř má ruce i zástěru špinavé od hlíny, jak právě vstal od kruhu. „Tady se nakládají nevypálené nádoby – obvykle se vejde okolo třicítky,” ukazuje na zemljanku s hliněným stropem, která se přiklápí plechovým poklopem a přikládá se do ní z druhé strany, pod přístřeškem z palmových větví. Trochu vypadá jako česká podom ácku vyrobená udírna, ve které se ale topí palmovou větví. Hrnčíř si opláchne ruce v kádi a pokračuje ve výkladu tam, kde měl začít. Hromadu jemné a mastné načervenalé hlíny přes síto sype do kádě a potom ji ředí na jemnou kašovitou hmotu podle receptu, který si předávají generace od nepaměti. Pak konečně usedneme ke kruhu. Několika fortelnými pohyby nohou roztočí betonové kolo primitivního setrvačníku pod stolem. Chceme koupit konvičku v podobě stylizovaného velblouda. Ať do něj nalijete olej seshora nebo ocet dolním otvorem, nic nevyteče. Nakloníte hubičku – a vytéká vám promísená zálivka na saláty. Zkoušíme o velblouda smlouvat, ale hrnčíř říká hrdě: „Já nejsem obchodník. Zboží prodávám za to, co skutečně stojí.”

BÍLÝ SVĚT. Za Ben Gardane vyrážíme směrem na Tataouine, zadní bránu do Sahary. Krajina se rychle mění z přímořské bujarosti a šťavnatosti do suché, přísné polopouště s naježenými trsy pichlavé trávy. Sahara jako kdyby před sebou tlačila hráz ze solných jezer a hor. V létě šplhají teploty k padesátce, v noci padají až na nulu. Také Tataouine je jiný svět než Turistická Říše. Vládne tu architektura bílých zářivých domů, barvy jsou světlejší, slunce zářivější. Mizí šeď a polostíny a svět se skládá z křiklavých barevných ploch. A všude se staví, protože i to je součást turistického průmyslu. Vystoupali jsme úzkou uličkou s malými krámky přímo v domcích až do zdejší hospody, dědové v červených fezech si tu dávají kalný a silný mátový čaj, z kterého až zatrne v hlavě. Taky obvykle stačí jedno deci na celý večer. Při tom hrají karty, domino, nebo prostě jenom tak tlachají. Když mají žízeň, nechají si od červeně olivrejovaného číšníka přin ést zdarma sklenici vody. Polodivoké kočky se drze potulují po ulicích místo toulavých psů, snad ještě z dob slavného Kartága. Afričtí pohodáři na mopedu jezdí po ulicích tak, že jednu nohu opřou skrčenou o rám, zatímco druhou vykloubí do strany, takže vlastn ě sedí k řidítkům bokem Z výšky města připomínají tisí- ciletá sídla z historických učebnic, bez paneláků a dokonce i bez palmových chatrčí pro chudinu, jen spousta hranat ých domečků, které vypadají jako garáže, vyšňořené ornamenty a občas přikrášlené sloupy. Vždy vzdušné, zářivě bílé a občas s prádlem rozvěšeným na ploché střeše. Uvnitř je třeba jenom udusaná hlína místo podlahy, chlév pro koně nebo osla a velmi skromné místnosti. Ale kdo tam nenahlíží, tomu zůstane v paměti jenom nádhera, určená pro cizinecké oči.

PODMOŘSKÝ SVĚT. Chcete se stát potápěči? Nic není snazšího. V tuniském YACHTING CLUBU v Tabarce na břehu Středozemního moře vás to naučí za dvacet dolarů a pět minut. Dvacetitisícové rybářské městečko Tabarka leží pár kilometrů od alžírských hranic a spíš než Afriku připomíná starou dobrou Evropu. Olivové háje, obyvatelé světlé pleti, dokonce i domy s červenými taškovými střechami. Co je tu zvláštního, jsou bizarní skály, ostře se svažující do moře, a neobyčejně čistá voda. Tahle kombinace společně s podmořskými korály vytváří pravý ráj pro potápěče sportovní i turistické. Potápěčský klub sídlí hned naproti přístavu. V offizu visí na nástěnce rozpis kurzů, ceník a kreslená tabulka delfínů a žraloků. Ve výklenku amfory a starožitnosti, vylovené z moře. Po stěnách zarámované fotografie podmořských ryb, útesů a rostlin. Instruktoři jsou, podobně jako horolezci, spoří a šlachovití chlápci s těly přivyklými odolávat tlakům, které by normálního člověka rozdrtily. Máme trochu obavy, jestli budou volné termíny pro výcvik. Nevadí, že jsme začátečníci. Máme přijít zítra v devět, říká instruktor Hedi. Že jsme se nikdy nepotápěli, nevadí. Jedno potopení s půjčením neoprenu, bomby, a samoz řejmě ploutví a brýlí stojí 20 dinárů. · · ·

Vyjíždíme ráno v devět. Na palubě moderní lodi je ještě instruktor a osm účastníků kurzů podmořského fotografování. Jejich aparáty s vodotěsným bleskem se pohybují v cenových relacích nad sto tisíc korun. Všichni mají za sebou čtyřicet metrů pod vodou. Neopreny jsou vyloveny z velké sportovní kabely a rozložené po palubě, aby vyschly. Krátce poté, co odrážíme od břehu a projedeme zálivem směrem k Alžíru, se potápěčtí mazáci převlékají do neoprenu. Vousatý Francouz si pod něj bere ještě tepláky s kožešinovou vložkou. Loď se kymácí ve vlnách na volném moři, blížíme se k útesům. Vybrané družstvo mizí pod vodou. Natáhnout na sebe neopren jde těžce, je to jako se oblékat do brnění. Navíc i největší kombinéza je o půl metru menší, než bych potřeboval. Kšandy na ramena prostě nepřetáhnu, a tak je mám shrnuté kolem pasu. V zapnuté kombinéze nejde otočit hlavou a musíte se natáčet celým tělem. Hedi začíná lekci teorie: „Plivni do brejlí, abys viděl, tady tu hadičku stiskni zubama, zkus si dýchat, rychle, pomalu – utáhni si ploutve, okolo pasu olověný opasek, teď bombu – a no už skákej do vody.”

Zavřela se za mnou voda, ale pak mě vyplivla na hladinu jako nezvaného suchozemce. V jednom okamžiku vlny smýkají člověkem do všech stran, pod brýle mu nateče voda a ploutve padají z nohou. Když si uvědomím nenormálnost situace – jsem pod vodou, ale dýchám jako na vzduchu – na okamžik málem zpanikařím a vytáhnu náustek z pusy. Instruktor mě za ruku táhne pod vodu k lanu, na kterém kotví loď. Jednou rukou mě drží a druhou ručkuje dolů. Jeho obličej je nalepený těsně vedle mě, obludně zvětšený, zelený a hrůzostrašný. S hrůzou pozoruji zakrnělou vlastní ruku, která se lomem světla jakoby zkrátila o polovinu. Veškerá naše komunikace se omezuje na OK – palcem a ukazováčkem. Po několika metrech hloubky cítím tlak v uších, zacpávám si nos a tlačím, abych uklidnil ušní bubínky. Kdo vydrží deset metrů, vydrží třeba i šedesát, protože tlak dál stoupá jen pomalu. Všude je ticho, slyším jenom bublinky nad sebou a hvízd ání ve vzduchové trubici, které s přibývajícími metry zesiluje. V průzračné vodě pod sebou vidím další potápěče – jako blesk působí poznání, že takhle teď vypadám i já. Pomalu se učím plavat s hlavou šikmo dolů a rukama podél těla, jen lehce kopat nohama v rytmu rybích ploutví. Poprvé nacházím tolik jistoty, abych si dokázal uvědomit krajinu. Proplouváme korálovými útesy, vjíždíme do hejna ryb, které neutíkají, ale přijímají nás mezi sebe – a najednou si uvědomuji tu fantastickou bezstarostnost, jaká existuje deset metrů pod mořskou hladinou. Když si uvědomuji, že jsem se ocitl v jiném vesmíru, kde nevážím ani kilogram a zbaven pozemské tíže se vznáším prostorem, vracíme se zpátky na palubu. · · ·

Odpoledne kráčíme do vody z pevniny jako podivní astronauti od Les Aiguilles, bizarních skalních útvarů u přístavní hráze, které eroze omlela do podoby rozteklého nanuka. Voda je tak čirá, že když se odtud člověk podívá na dno, může dostat závrať. Potápíme se, civilizace tam nahoře mizí a nahrazují ji mořští cejnci a pestrobarevní okouni. Trávníky krátkých zelených řas připomínají obyčejnou českou louku, vysoké žluté řasy i neznateln é podmořské proudění rozechvívá jako lán pšenice. Hedi dělá pod vodou kotrmelec, přetáčí se do stran, šlape vodu, učí nás, jak si na dně vyndat a profouknout náustek s dýchací trubicí, škádlí bílou sépii, která ale svými podivnými píďalkovitými stahy vždycky uteče jen o pár metrů, jako by ji to laškování bavilo. Postupně trávu nahrazují chlupatě sametové porosty, na dně se občas blýskají třpytivě stříbrné prázdné perlorodky, žijí tu škeble, hvězdice a mořské houby. Hedi bere do ruky obávaného mořského ježka a ukazuje, že i když vypadají jako nášlapné miny, když ho vezmete zlehka, neublíží, Z úkrytů pod velkými kameny tu najednou vykukují velcí kanici, hejna zelených, červených nebo modrých pyskounů vypadají nad našimi hlavami jako chvějící se listy osiky. Zažívám zvláštní pocit sucha, která má oblečený potápěč uprostřed moře slané vody. Jenom občas pronikne horká kapka pod skafandr a jako potůček potu je palčivě cítit na své dráze po těle. Jsem nový tvor, který si znovu uvědomuje svou existenci, svou polohu v prostoru, znovu se učí dýchat, dorozumívat, pohybovat. Všechny poznatky, které jsem od narození získával o světě lidí, najednou přestaly platit. Jako kdybych se znovu narodil. Jsem potápěčský učeň.

ŽENY, ZOO A PROSTITUTKY. Po zkušenostech s íránskými a pákistánskými muslimkami potvrzují Tunisanky teorii, že nejpečlivěji se zahalují ženy staré, bachraté a ošklivé, zatímco mladé dívky z celého světa kupodivu chodí provokativně odhalené. Zvláštně pak působí hlavní město Tunis, o stovky let emancipovanější než hornatý sever. Neděle tu probíhá ve znamení všeobecného karnevalu, stovky lidí proudí do zoologické zahrady, namísto plahočení na chalupách nebo zahradách se baví krmením hrochů, pošťuchováním opic a bubnováním na tamtamy. Proudí tu dětské hordy ned ělních zájezdů, svobodné matky, lovící někoho na večer, milenci, tisknoucí se k sobě pod palmou. Přes týden vysedávají na trávnících a kavárenských židličkách okolo ZOO studenti zdejších univerzit. U koly a kafe s mlékem vyplňují testy do předtištěných dotazníků buď francouzštinou nebo arabsky, pokuřují a pracují přitom jen tak mimochodem. A zatím nedaleko odsud v Medíně obchodníci dál odchytávají své turisty. Jakmile zavadíte pohledem, jste jejich a na rozhořčené vrtění hlavou nad jejich směšně přemrštěnou částkou vítězoslavně vykřikují: „Urči si cenu! Urči si cenu!” Prodávají naprosto všechno a v jedné z bočních uliček uvnitř Medíny v dřevěných špeluňkách dokonce i ženská těla.

KARTÁGO. Punské války byly oblíbená látka z dějepisu pro mnoho studentů. Dějiny tehdy ještě prokazatelně tvořili schopní jednotlivci. Kartágo sice nejd řív prohrálo Sicílii, v druhé válce Španělsko a nakonec i sebe samo, ale kdyby se k Hannibalovi při jeho přechodu přes Alpy přidali i barbaři, kdo ví, jak to mohlo s Římem dopadnout? Každopádně byl pětadvacetiletý Hannibal první, kdo otřásl sebejistotou světovládné říše. Na ciferníku planet árních dějin odbila další hodina. Nic na tom nemění fakt, že ze starého Kartága nezůstal kámen na kameni. Ostatně „nové” římské Kartágo dnes není víc než pár ruin, roztroušených v zálivu mezi desítkami vil tuniské smetánky a pečlivě hlídaným prezidentským palácem. U brány každé z památek prodávají „zaručeně pravé” římské olejové lampičky, drobné bronzové mince, hlavičky soch i bronzové figury atletů – ještě nevyčištěné, jak to právě vykopali. Když kupujete archeologické skvosty za pouhý denár, musíte prostě počítat s podvodem. O tom, co je to Tunisko, vypráví tento kus země nejpřesvědčivěji. Římský amfiteátr, Antoniovy lázně, koloseum, národní muzeum a další zbytky Kartága stojí nedaleko přístavu, kam připlouvají evropské lodě se jmény jako Nikolajev a Vjačeslav. Pod Kartágem jsou fénické ruiny a v antickém chrámu hrobka španělských rytířů vedle křesťanské katedrály, dnes islámské mešity, původně stavby africké pouštní říše Numiďanů, patrně kolébky lidstva vůbec. Do toho na tomto tolikrát přeoraném kusu země patří zbytky francouzské kolonizace a němečtí a čeští turisté – dohromady je to nejbláznivější křižovatka civilizací, jakou si lze představit.

Napsal: Gert Coetzee

Je to podivné procesí. Ti čtyři černoši už jsou velmi daleko od svého kraalu (vesnice). Kráčejí v napjatém tichu a všichni se při chůzi opírají o hůl. Dívají se upřeně před sebe. S pocestnými neprohodí slovo, ani neodpovídají na pozdravy. Ranní slunce pomalu stoupá po africké obloze a délka stínů Lebombo Mountains se neustále zkracuje. Unavení poutníci potkávají na své cestě stále méně lidí, až nakonec není s kým se setkat. Muži opouští vyšlapanou pěšinu a pokračují v údolí ve stínu stromů, přilehlých kopců. Sluneční svit jen zřídka proniká listnatou střechou. Kmeny stromů a kameny jsou vlhké a chladné.

Konečně se dostávají k cíli své cesty. Vchod do jeskyně vypadá tmavý a nebezpečný. Muži podřepávají, nebo si klekají, skrývají své hlavy a vyčkávají. Uvnitř jeskyně je očekává šamanka, která již dlouhou dobu ví o příchod u skupinky. Leží na zádech na kamenné desce uprostřed překvapivě velké sluje. Její tvář je pokryta bizarní maskou a bílé korálky jsou vpleteny do copánků jejích vlasů. Zápěstí a kotníky jsou dekorovány bílými korálkovými náramky. Mohutný bílý náhrdelník nestačí na zakrytí staré vysušené pokožky. Ze širokého opasku visí sukénka z opičích ocásků a zvířecích kůží. Její prsa jsou plochá a vrásčitá. Na pravém rameni je zavěšen isiphondo (šamanský roh) a na levém iselwa (dýně). V levé, zmrzačené ruce drží umthsoba (tlustý bič, vyrobený ze zvířecího ocasu) s dlouhým držadlem. Slabý proužek dýmu z doutnajícího ohniště nestačí k potlačení vlhkosti. Malé praménky vody stékají po stěnách. Pronikavý zápach naplňuje ovzduší. Pochází z obrovitého koše, naplněného už tlející travou v zadní části sluje. Je tu přítmí a jen slabý, chřestivý zvuk doléhá k uším. Tráva v koši se začíná pohybovat a had tlustý jako paže muže, pomalu natahuje své mohutné tělo, klouže přes obrubu a mizí v temné škvíře. Je zřejmé, že je v jeskyni doma. Šamanka najednou propukne do trhavého, nekontrolovaného smíchu. Její celé tělo se spontánně otřásá. Po chvíli se probudí ze svého transu. Spojení s duchy, kteří jí řekli vše o předcházejících lidech, bylo navázáno. Její zjevení ve vchodu jeskyně vystraší čekající skupinu. Šamanka je napjatá a tancuje divoce, jakoby v návalu zuřivosti. Pojednou z ničeho nic skončí, krátce pohlédne na čekající a bez jakéhokoliv pozdravu ukáže na jednoho z nich. Její zvláštní psychická síla jí umožnila ukázat na toho pravého člověka. „Vstaň a pojď se mnou dovnitř,” říká mu bez vzrušení. Uvnitř mu nařídí, aby se posadil. Konzultace začíná.

Šamanka však nepokládá žádné otázky. Nad hlavu zvedá svůj zvířecí bič a zděšeným hlasem křičí. „Vumani! Něco strašlivého se ti přihodilo.” Pacient tiše naříká a na znamení souhlasu ukrývá svou hlavu mezi koleny. Najednou šamanka změní svůj hlas do mužského barytonu a zahřmí jako tropická bouře. Bič padá na zem. „Ty jsi ke mně přišel, abys zjistil nepřítele, který ti posílá ďábelská znamení! Že je to tak?” Pacient intenzivně kývá hlavou ze strany na stranu a sténá. „Phosa ngasemva.” (Máš pravdu!) Šamanka vyndá dolosse (šamanské kosti) z dýně, zatřese v dlaních a zkušeným pohybem je hází na udusanou zem. Osm kostí, čtyři bílé, čtyři černé a dva prasečí tesáky vytvoří na zemi zajímavý vzor. Šamanka padne na kolena a pečlivě jej pozoruje. Zjevně nespokojena vyskakuje znovu na chodidla. Nabírá rukou bílý prášek z kalbasu (hliněného hrnku) a hází ho na doutnající dřevěné uhlí. Po několik sekund se nic neděje. Pak se zableskne a hustý, štiplavý kouř vyráží z ohniště. V mraku kouře lze spatřit tvář muže. „Duchové promluvili. Pohleď! Tohle je ten, co zavinil tvou nemoc,” naříká šamanka a prohrabává ohniště. Nešťastný a chvějící se muž ji sleduje skrz zkřížené prsty svých rukou a v souhlasu přitakává. „Khanye la mama watyholwa.” (Máš pravdu, matko.) Kouř pomalu mizí, napětí opadá. Teď, když šamanka zjistila původ nemoci, zbývá jen připravit lék, který vysvobodí oběť od zlého začarování. Šamanka vezme inkredimenty z hliněných hrnečků a po pronesení čarovného zaklínadla je pomalu mezi kameny drtí na jemný prášek. Lék obsahuje stonky rostlin, části zvířat, hadů a hmyzu. Dává pacientovi okamžitě první dávku s sebou domů štědrou zásobu. Nemocný musí denně vypít jeden šálek léku a zbytkem si musí omýt celé tělo. Pacient dobře ví, že šamanka ho osobně navštíví za několik týdnů v jeho kraalu a dokončí léčbu. Teprve potom bude požadovat odměnu. Muž se vrací ke svým čekajícím druhům a všichni společně se vydávají na zpáteční cestu. · · ·

Tento neobyčejný a dramatický příběh pouze ilustruje západní představy, předsudky a neporozumění tradičnímu africkému léčitelství. Fakta ovšem mohou být občas podivuhodnější než fikce. V západní kultuře není vyhraněná hranice proto to, co je skutečnost a co fantazie v životě černé Afriky. Jihoafričtí běloši vědí a sem tam o tom i žertují, že černí obyvatelé této země občas zavěsí své postele, aby se nedotýkaly země, a tak zabránili Tokoloušovi (skřítek v legendách jižní Afriky) v tom, aby se vyšplhal na ni, když spí. Všichni jsme pravděpodobně slyšeli o šamanských vraždách a magickém prokletí voodoo, které pronásleduje své oběti. Ale bližší pohled na tuto problematiku nám odhalí mnohem víc, než je vidět pouhým okem. V mnoha afrických zemích existuje tendence napojit tradiční léčitelství na státní zdravotní systém Pan Credo Mutwa, pravděpodobně nejznámější jihoafrický sangoma (šaman) a prezident Jihoafrické Dingana Association, to pokládá za velmi důležité. Integrace tradičního léčitelství a moderního lékařství by mohla ve velké míře pomoci tisícům trpícím. Lidé černé Afriky nemohou do nekonečna čekat, až bude všude dostatek moderně vzdělaných lékařů a sester, kteří by prováděli tak naléhavě potřebnou zdravotní péči. Pro ty, kteří nemají potuchy o tradičním léčitelství je to pouze svět mystiky, ve kterém lze jen těžko rozeznat imaginární hranici mezi čarodějnictvím a skutečnou léčbou a tím, jakou roli v něm hraje duchovno. Co je Sangoma a Inyanga? Dělá skutečně tradiční léčitelství něco pro zdraví lidí a má svoje místo v moderní lékařské vědě? Jak se zdá, máme více otázek než odpovědí. Největší problém je proniknout do myšlenkového procesu a porozumění symbolismu lidí černé Afriky. Vnímání a zkušenosti jsou velice často v rozporu. Reakce a pocity jsou mylně vykládány. Šamanstvím je často pohrdáno jako s pouhou pověrou a není rozpoznána hluboce zakořeněná víra, která v sobě nese ohromnou sílu i v naší moderní éře urbanizace. · · ·

Uprostřed Pretorie, ve středu města, mezi obchodem prosperujícího zlatníka a čistírnou oděvů je vtlačen malý krámek. Ručně malovaná, neumělá písmena na vývěsní ceduli hlásají: „Africká šamanka”. Uvnitř je malá místnost s dřevěnou podlahou a regály naplněné až po strop stovkami lahviček. Dvě černošky mě vítají ve dveřích a v překvapení se chichotají tomu, že jejich zákazník je běloch. Velice brzy poznávám, že ani jedna z nich není šamanka, kterou hledám. Ta odjela dnes ráno na několik dní do Bethalu asi 300 km od Pretorie nakoupit nové zásoby léčivých bylin. Jsou to její žákyně a starají se o obchod v době její nepřítomnosti. „Přijďte příští týden,” švitoří svorně. „To už bude zpátky.” A tak se také stalo. Při mé příští návštěvě mé vítá žena zřejmé inteligence, s nakažlivým úsměvem, oslnivě bílými zuby, které doslova září v jako uhel černé tváři. Mluví afrikánsky, anglicky a dalšími sedmi jazyky černé Afriky. Jmenuje se Esther Mahlangu. Narodila se v oblasti Pietersburgu, kde na farmě prožila dětství. V úžasu se na ni dívám. Tak tohle je Sangoma (šamanka). Opatrovnice zděděných starodávných moudrostí. Úslužně mě začíná zasvěcovat do svých znalostí. „Mnohé odvary a tresti jsou rodinné léky všeobecně známé lidem Afriky. Avšak některé léky mohou být připraveny pouze tradičním léčitelem Inyanga nebo šamanem Sangoma. Sangoma má stejné znalosti medicíny jako Inyanga, ale navíc po svých předcích zdědil jasnozřivost a pouze on je schopný komunikovat s duchy předků, může rozeznat čarodějnictví a najít ztracené duše.” Podle vás tedy Sangoma a Inyanga nejsou kouzelníci ani čarodějové? „Samozřejmě, že nejsou. My věříme tomu, že čarodějové byli vytvořeni se zlem v srdci. Ubližují lidem úplně bezdůvodně tím, že v domě nemocného rozhazují škodlivé trávy, pálí vlasy a nehty.

Nás všechny mate to, že léčitel je srovnáván s čarodějem. To nám všem škodí. Například já jsem schopna léčit jakoukoliv nemoc. Od bolení žaludku po nešťastnou lásku, rakovinu nebo AIDS. Ale aby to pro vás bylo pochopitelné, musíte se nejdříve seznámit a porozumět tradičnímu africkému přístupu k nemoci a léčení. Bůh je stvořitel a spasitel lidské rasy. Duchové nám vysvětlují osudy jednotlivých lidí. Zvířata, rostliny a další věci vytváří fyzické prostředí, ve kterém žijeme a které nám umožňuje naší existenci. My s tímto prostředím vytváříme mystický vztah. Duchové mají přístup k násilí nebo síle, která se prolíná celým vesmírem, jemuž vládne Bůh jako tvůrce a ochránce. Pouze málo lidí, například kněží nebo šamani, jsou schopni manipulovat s těmito silami pro dobro nebo zlo celé společnosti. Po fyzické smrti každý člověk pokračuje ve své existenci v prostoru času, ve kterém žije, a je si vědom svého bytí. Na jeho odchod z tohoto světa vzpomínají jeho příbuzní a přátelé, kteří ho znali a kteří ho přežili. My věříme, že se zjevuje nejstaršímu členu rodiny a jeho zjevení je příčinami krizí, nemocí a smrtí v rodině. Když však poslední člověk, který ho znal, zemře, ten o kterém jsme mluvili, přestane existovat a stane se tak na věky mrtvým. Ten, který je tedy „žijící mrtvý”, je fyzicky nepřítomen, ale žije dál ve vzpomínkách těch, kteří ho znali, a je živý ve světě duchů.” Pomalu to začínám chápat, zatím co Esther pokračuje ve svém monologu. „A tak každá nemoc nebo onemocnění má svou příčinu, kterou musíme určit. Podle tradiční víry musí být vysvětleno ne pouze jak, ale i proč se choroba vyskytla. Tradiční léčitel tudíž musí objevit příčinu nemoci. Musí být schopný obnovit pořádek a klidný běh kmenového života, který byl narušen zhoubnými faktory. Z tohoto hlediska musí přezkoumat všechny důvody, které mohly ovlivnit život jedince i jeho rodiny. Léčba není ovšem limitována jenom na lidi. Domácí zvířata, dobytek, prasata, ovce, kozy a koně jsou také ošetřovány.” Tak dobře. Předpokládejme, že příčina nemoci byla stanovena. Řekněte, jakým způsobem bude nemoc léčena. „Máte pravdu. Zlo musí být nejdříve fyzicky vypuzeno z pacientova těla. Projímadla a klystýry jsou používány k vyčištění ještě předtím, než pacient obdrží léky. Léky pro lidi černé Afriky, kteří žijí tradičním způsobem, pochází především z rostlin, kořenu, bobulí, kůry stromů a listí. Pouze malá část jich pochází ze zvířecích zdrojů. Například kousek krokodýlí kůže smíchaný se srstí baboona dokáže obnovit mužskou potenci.” Jak vidím, ne každý se může stát šamanem. „Nikdo se nestává šamanem podle vlastního přání. Každý, kdo se jím stane, musí prožít záhrobní setkání s duchem svého předka. Jako tomu bylo v mém případě. Potom, co můj otec, který byl také Sangoma, zemřel, jsem se cítila velice špatně. Občas jsem se chovala jako osoba postižená amokem. Nekontrolovatelně jsem plakala, zmítala se na zemi, trhala si šaty a občas jsem i upadla do bezvědomí. Naštěstí si mí příbuzní uvědomili, že v sobě nosím ducha svého otce, který mně tím naznačoval, abych se stala také Sangoma. Moji přátelé pozvali známého léčitele, který rozeznal, že můj stav nebyl zapříčiněn duševní ani fyzickou nemocí, ale byl to signál, abych šla ve stopách svého otce. Byla jsem dána doopatrování k proslulému šamanovi a stala se jeho žačkou.

Stranili jsme se jakéhokoliv společenství, protože disciplína v našem povolání je velice přísná. Je zde mnoho taboo, pozorování a rituálů. Den po dni jsem následovala svého učitele na jeho každodenních pochůzkách. Sbírali jsme léčivé rostliny a on mně vždy popsal každou rostlinu, řekl mně její jméno, kde se nachází a vysvětlil mi, k čemu ji používat. První dva roky učení jsem byla víceméně pouhým pozorovatelem během vyšetření pacientů. Po této zkušební době jsem dělala předběžné zkoušky, ale teprve v šestém roce učení jsem začala navštěvovat pacienty samostatně. A to jen proto, že už jsem neměla žádné problémy, se kterými bych byla nucena jít za svým učitelem.” Siyabonga. Děkuji za rozhovor. · · ·

Informace, kterou jsem obdržel, dokazuje alespoň jednu věc. Tradiční léčitelství je realitou jižní Afriky. To je dále potvrzeno skutečností, že Jihoafrická Dingaka Association a Africká Společnost léčivých rostlin má nejméně 20 000 členů. Za poznámku ovšem stojí, že asi pouhých 10 % léčitelů je zaregistrováno v těchto organizacích, což znamená, že v zemi je alespoň 200 tisíc léčitelů. Obě organizace dávají průkazy členství a jsou řízeny detailními a přísnými pravidly. V zemi je velký počet malých škol, které byly založeny léčiteli, kteří mají povolení učit další adepty. Uvažuje se o vybudování skutečných škol, na kterých by studenti získali po 2-3 letech kvalifikaci k léčení mentálních chorob. Dalším požadavkem léčitelů je vybudování sítě nemocnic, která by sloužila jejich praxi. Role tradičního léčitelství v moderní medicíně je západní společností intenzivně diskutována. Jsou na ni tři názory. Za prvé: Jakákoliv spolupráce mezi moderní medicínou a léčitelstvím by měla být zakázána. Za druhé: Je nutný nový model zdravotní péče, který by zahrnoval prvky léčitelství v moderní medicíně. Za třetí: Léčitelství by mělo být v plném rozsahu napojeno na zdravotní systém země. Doktoři džungle nás na krátké cestě vzali přímo do srdce mystiky tradičního léčitelství. Sangoma a Inyanga nám vyprávěli své příběhy a podělili se s námi o část svých tajemství. Univerzitní lékaři mají své pro i proti integraci léčitelů do moderní zdravotnické péče. Psychiatři se snaží poodhalit některá tajemství tradičního léčitelství a využít takto získané znalosti pro léčení duševně nemocných pacientů. A lékaři džungle? Ti balancují na úzké lince, která dělí rozum od pověry.

Ptal se ROSTISLAV SARVAŠ

Nekorunovaný král české ho filmu” Mistr masových scén.. Muž, který zklamal” Klasik českého filmu” Oslavovaný a zatracovaný” Mistr převleků” Rasputin z Barrandova” To jsou střely novinářů snažících se strefit do terče: osobnosti režiséra Otakara Vávry (28. 2. 1911). Ten se však zasažen necítí. Jeho pragmatismus je neprůstřelný a jeho energie se i přes úctyhodných třiaosmdesát let zdá být neutuchající. Za svůj život napsal desítky scénářů a natočil přes 40 celovečerních filmů. A to doufá, že ještě neřekl poslední slovo.

A Vávrova činnost ve zkratce? Jedna z hlavních postav při znárodňování filmu. Zakladatel nejproslulejší filmové školy na světě – FAMU, kde se za vlády jedné strany jako v jediné našel určitý prostor pro svobodu tvorby. Režisér, který svou práci vždy přizpůsobil režimu, a přesto dokázal svou výukou strhnout a vychovat rebely jako byl Jiří Menzel, Miloš Forman, Juraj Jakubisko, Věra Chytilová. „Kníže nonkonformismu “, Jan Němec, dokonce prohlásil: „Naši největší režiséři byli Vávra a Frič.” Vávrův um chameleonství je obnažen například v etické disproporci filmů Kladivo na čarodějnice a Osvobození Prahy. Počátkem sedmdesátých let byl Vávra odvolán z funkce prorektora i vedoucího katedry FAMU a štítem KSČ dosazení pánové: Sequens, Balík a Kachlík, dávali již národnímu umělci najevo, že oni dobu chápou ještě lépe. Vávra však o pár let později podruhé získává státní cenu Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého i Víta Nejedlého. A na FAMU je oproti nim dodnes. ·

Jsme na půdě FAMU, pojďme nejdříve hovořit o ní. Už v roce 1937 jste spolu s Jindřichem Honzlem vypracovávali statut filmové školy. Z čeho jste vycházeli? Touto myšlenkou jsme se zabývali už od roku 1935, protože levá kulturní fronta vyvíjela tlak, aby náš film byl inteligentnější, aby ho dělali vzdělaní lidé, nejlépe se speciálním vzděláním. Už v roce 1934 jsem v Masarykově lidovýchovném ústavu přednášel o stavbě scénáře. Mnoho spisovatelů se tenkrát chtělo dozvědět, jak se píše scénář. Tehdy vám bylo čtyřiadvacet let. V tomto věku přednášet vyžaduje velkou dávku sebevědomí. Já jsem už v roce 1931 napsal scénář Maryši pro E. F. Buriana. Původně ji chtěl financovat producent Osvobozeného divadla pan Háša, ale ten pak zkrachoval, a tak scénář později koupila malá brněnská firma Beda Heller film. Režie se za šest let ujal Josef Rovenský. Mé sebevědomí pramení zejména z mé povahy. Už na škole jsem rád něco organizoval a při výročích jsem většinou přednášel básně. Huga francouzsky, Schillera německy, nečinilo mi to žádné potíže. Pravdou je, že úroveň střední školy tehdy byla vysoká a součástí výuky byla řečnická cvičení v češtině. Každých čtrnáct dní jsem referoval o nejnovějším románu, o poslední divadelní a filmové premiéře. Mluvil jsem dvacet minut bez papíru, takže na tom jsem si vypěstoval cit pro stavbu a shrnování pojmů.

Ovlivnilo vás v tomto smyslu i rodinné zázemí? Otec mi zemřel v mých sedmi letech. Byl bankovním ředitelem, měl i kumštýřské sklony: v Benátkách se učil zpívat z Enricem Carusem, ale víceméně jsem se v tomto směru vychoval sám. Svůj první scénář jsem napsal ve svých dvaceti letech.

Baladu o očích topičových? Ta se nerealizovala, mám na mysli právě Maryšu. Můj první realizovaný celove černí scénář bylo Jedenácté přikázání, který jsem napsal s E. A. Longenem, jenž uměl výtečně psát lidové dialogy.

Jaký jste v té době dostal honorář? Maximum bylo patnáct tisíc. Tenkrát to bylo obráceně: autorská práva byla mnohem vyšší než honoráře. Tantiémy existovaly až po válce, po zestátnění filmu.

Vycházel jste při psaní stanov z předpokladu, že se film bude muset znárodnit? Začali jsem na to myslet v klubu umělců v Mánesu už od roku 1935. Zejména Levá fronta, do které patřit Vladislav Vančura, profesor Jan Mukařovský, Jindřich Honzl a František Papoušek. Založili jsme Československou filmovou společnost a řekli si, že je zapotřebí udělat i filmovou školu, která by zejména ze spisovatelů udělala filmové profesionály. Stanovy jsme vypracovali, ale přišla nacistická okupace, takže jsme museli počkat. Trošku se nám do toho pletl J. A. Baťa, který projevil zájem něco podobného financovat, ale když jsem ho s Janem Drdou navštívili, pochopili jsme, že by chtěl filmy hlavně o sobě. Například nám navrhl, abychom natočili film o Karlovi Čtvrtém, ale tak, aby každý z filmu pochopil, že se dívá na dnešního Baťu. Jak se na vás tenkrát tvářil majitel Barrandova Miloš Havel, když jste mu s Janem Drdou nadhodili, že se film bude znárodňovat. To bylo někdy ve válce a ještě v legraci. Seděli jsme u něj ve vile po ně jaké premiéře a Drda mu tenkrát řekl: „Miloši, nedá se nic dělat, ale my tě zestátníme.” On zaráčkoval: „Ó, prrosím, ale pak vám honorráře budou urrčovat státní úředníci. A to budete koukat.”

A koukali jste? A to jsem koukali. Byly desetkrát menší. Za první republiky spisovatelé jako Karel Čapek, František Langer a Ignát Hermann dostávali za autorská práva až 100 000 korun. To byly už velké peníze, dnes asi v hodnotě 500 000. Honorář režiséra se pohyboval od 40 000 do 100 000 korun.

Změnily se tyto částky za protektorátu? Byly stejné, jenomže ty koruny nebyly z první republiky.

Odrazily se malé odměny ve výkonu herců po zestátnění filmu? Po převratu byli herci rádi, že mají zajištěnou práci. Měli méně peněz, ale zato stálý plat. Dnešní herci si též zvykli na stálejší přísun peněz, takže často je stresuje jednorázové odměňování: je sice mnohem větší, ale herci nevědí, jak dlouho s ním musí vydržet.

Chcete tím říct, že tenkrát někteří herci tuto změnu uvítali? Myslím, že všichni. Když se dívám na filmy natočené za Hitlera, často mě udivuje, že z tváří herců čtu velký entuziazmus, hravost a radost z hraní.

Jsou to jedny z našich nejpůvabnějších snímků. Nebo se mýlím? Když je válka, lidé nechtějí být smutní. Jejich fantazie produkuje mnohem humornější vtipy než v době míru. Všimněte si, že dnes nikdo nedovede napsat dobrý scénář, natož vtipný. Mluvím o tom i z toho důvodu, že pro vás i pro Martina Friče to bylo nejplodnější období. Například v roce 1940 jste natočil tři celovečerní filmy.

Čím si to vysvětlujete? Nesmíte opominout, že jsem byl mlad ý a chtěl jsem pracovat. Nemohl jsem si říct: teď přestanu a začnu až po válce. To bych nic neuměl. To je problém dnešních disidentů. Za komunistů se ve své práci nijak nevyvíjeli, takže teď, když mohou tvořit, většinou se vykazuje, že málo umí.

Vy jste po úspěchu Cechu panen kutnohorských (1938) odmítl nabídku od společnosti Metro-Goldwyn- Mayer. Proč? Tam byste se nemohl rozvíjet? Jistě, ale nechtěl jsem tam být poslední. Nejprve jsem chtěl být první doma.

Jak jste v protektorátu obcházeli cenzuru? Musíte si dávat pozor na každé slovo. Ve válce jsem se to dobře naučil a to se mi pak hodilo i po ní. To je celé.

Chcete tím říct, že se tím dá vysvětlit i váš morální postoj, který se přizpůsobil každé době? Co je to morálka?” Nechat se upálit jako jan Hus?” Jít do vězení za své přesvědčení? Mít pocit čistého svědomí. Nezpronevěřit se svému kumštu i určitým lidským hodnotám, mezi než patří například osobní čest. To čisté svědomí jsem vždy měl. Hlavně když jsem filmoval. Kdosi napsal: Martin Frič přinesl do filmu cit, temperament, svěží zrak, zatímco Vávra organizaci, systematičnost a disciplínu.

Frič byl opravdu jiný než vy: měl deprese, propadal alkoholu” Jak jste spolu vycházeli? Byli jste přátelé? Byli jsme přátelé, i když umělecky jsem byl proti němu. Přesto jsem pro něj napsal řadu scénářů. Nabízel mi deset tisíc měsíčně, když nebudu režírovat a budu pouze pro něj psát.

Vy jste nepsal původní tvorbu, ale adaptace. Dalo by se konstatovat, že nemáte velkou fantazii, ale schopnost – jak jste sám už uvedl – věci shrnout a logicky pojmout. Většinou jsem opravdu psal adaptace. Nejlepší snad byla Cech panen kutnohorských (ze dvou povídek Viléma Mrštíka), na které jsem spolupracoval se Zdeňkem Štěpánkem. Především jsem tenkrát chtěl, aby se náš film zlikvidoval, a já věděl, že zas tak dobrý nejsem.

Točil jste s mnoha skvělými herci: Zdeňek Štěpánek, Jan Pivec, Karel Höger, Oldřich Nový, Hugo Haas” Pokuste se ke každému jménu připojit nějakou vzpomínku nebo krátkou charakteristiku. Zdeňek Štěpánek: byl to český tragéd a pravý nástupce Vojana. Jeho herecký rejstřík byl velmi široký: od komiky po tragiku. Než začal hrát, měl za sebou jako ruský legionář anabázi. Jako kavalerista projel na koni do Vladistoku, obsazoval magistrálu a přes Egypt se vracel zpátky. V Egyptě se dozvěděl o Vojanově smrti, takže ho nikdy neviděl na jevišti, a to ho strašně mrzelo. Divadlu se naučil především v Kyjevě, kde se dal k nějaké šmíře v ruském zajetí. Hned, jak se vrátil, stal se hvězdou. Kromě talentu měl za sebou těžké životní zkušenosti. Nebyl to pouze herec interpret. Živel, především krásný chlap: Redford tehdejší doby, nádherně se pohyboval. Měl pevné, silné a přesto múzické ruce. Masarykova ruka na portrétu od Švabinského je dělána podle Štěpánkovy ruky. A žádný mladý herec nebyl tak disciplinovaný jako on.¨

 Přestože poměrně dost tíhl k alkoholu? Víte, on byl z „chmelu”. Jeho tatínek byl nejprve majitelem pivovaru a pak ředitelem lihovaru. K němu to jaksi patřilo. I když byl opilý, vždycky mu to myslelo. Z Ruska si ovšem přivezl „chandru”:ruský nekonečný smutek. Když ho to přepadlo, měl kvartál: zmizel a pil. Pak zas pracoval a sklenky se nedotkl. Byl velký kumštýř, kterého alkohol nikdy neskolil. Jan Pivec: Byl výtečný, hlavně když zestárl. Jako mladý byl pouze talent. Oldřich Nový: Především operetní herec. Velmi oblíbený. Jeho hra byla zcela zjednodušená a hodila se do komedií. Původně se snažil napodobit Chevaliera, ovšem Nový neměl ten světový formát. Karel Höger: Jeden z nejlepších milovníků, jakého jsme kdy měli. Nesmírně disciplinovaný, moderní herec. Posluchači na FAMU si ho nemohli vynachválit: uměl jim vysvětlit, že s hercem musí mluvit jeho řečí. Ve filmu byl pro svůj civilní projev lepší než na divadle. Opak Štěpánka. Nebyl živelný, naopak měl každé gesto pečlivě promyšlené. Uměl se naprosto ovládat. Zdeněk Štěpánek byl intuitivní herec, Höger racionální. U Štěpánka byl nejlepší první záběr, u Högera třetí. Myslím, že jsme lepšího herce neměli. Hugo Haas: Začal v herectví civilismus. Seznámil mě s okruhem lidí od Ferdinanda Peroutky po Karla Čapka, což byli civilní, moderní lidé. Čapek celý život pracoval na tom, aby z hovorové mluvy udělal literární řeč. Mezi nimi je totiž v češtině propast. „To je tím, že jsme tři sta let trpěli,” jak říkával ministr František Soukup. Ten přerušený vývoj způsobil, že se literární čeština velmi vzdálila hovorové, a právě ve filmu je obtížné hovorovou češtinu podat kultivovaně. Tohle umění filmového dialogu jsem se naučil u Hugo Haase. Naučil mě také, jak se dělá anekdota. Spolu jsme psali veselohry pro Friče. Každou scénu jsme větu po větě pilovali tak dlouho, až se nedalo změnit ani přesunout žádné slovo.

Co myslíte, že Karlu Čapkovi více ublížilo: závist a slepota „čecháčků”, nebo blížící se nacismus? V té době (duben 1938) jsem s ním pracoval na filmu Tonka Šibenice. Jemu se tenkrát zhroutil svět. Najednou viděl, že všechny demokracie krachují proti totalitním systémům. Emigrovat nechtěl, nehledě k tomu, že J. G. Wells, přeseda Pen klubu, jehož byl Čapek tajemníkem, tady tenkrát byl, a přesto ho nepozval: britský občan nechtěl mít s nacisty potíže. Osobně jsem přesvědčen, že Čapek už neměl vůli žít. Úmyslně nastydl: věděl, že to nepřežije.

Velmi nešťastnou roli v protektoriátu sehrála Lída Baarová (vztah s Goeblesem), kterou jste tehdy proslavil Panenstvím a Dívkou v modrém. Jak jste ji tenkrát vnímal a jak byste ji dnes s odstupem charakterizoval? Za okupace jsem ji ještě prosadil do Turbíny, přestože už měla zákaz. Co se týče jejího vztahu s Goeblesem, já to tak neberu. Zvláště u herců. Mandlová měla všechno propočítané, a proto jí to velice často v osobním životě nevyšlo, zatímco Baarová snadno muže získávala, protože byla mnohem ženštější, ale o to víc zranitelnější. Představte si situaci, kdy jde nalíčená po chodbě a míjí Hitlera. Ten se za ní otočí a pozve ji na večeři. Aby nebyli ve dvou, přizve Goeblese. Ten se do ní zamiluje a ona ztratí hlavu.

Chcete tím říct, že Goebles byl tak přitažlivý? Goebles byl člověk, který musel mít každý den jinou ženu. Byla to geniální zrůda: malý, jednu nohu „kopyto “, jednu ruku kratší a k tomu nádherný hlas. Měl asi pět doktorátů. Takto deformovaní muži – i hrbatí – mívají ty nejkrásnější ženy.

Mezi vaše žáky patřila i vaše nynější životní družka, zdatná televizní režisérka, Jitka Němcová. Za svůj dlouhý život jste poznal mnoho žen. Jaké vlastnosti si u nich nejvíce ceníte a které se nejvíce hrozíte? Když je žena čistě ženskou, bývá hloupá, a to nesnáším. Čím je chytřejší, tím více má mužských prvků. Pokud najde rovnováhu, bývá přitažlivá, ale takových je opravdu málo. Co mě však na vadí, je, že jsou často náchylné k frigiditě. Nevěřil byste jak často vám to sehrají.

Setkal jste se s tím u známých hereček? Ano. Mandlová byl zrovna tento případ. Za první republiky se točily filmy za osm až deset dní. Výpravně náročný film Cech panen kutnohorských jste natočil za 14 dní.

Dnes už to asi není možné”? Ne. Husitská trilogie mě stála dvacet pět milionů. Dnes by takový film stál možná sto milionů, ale hlavně nevěřím, že by se dal dohromady. Pro mnoho herců se kvůli věrohodnosti tkaly brokátové, sametové, plátěné látky. Neoblíkal jsem je do vypůjčených hadrových divadelních kostýmů, v detailu tohle všechno kamera vidí. Dnes je to utopie. Často dochází k tomu, že dnešní filmové společnosti přislíbené peníze nevyplatí. Znám případ (zrovna se týká historického filmu), kdy člověk, který měl na starost výpravu, nemůže své vydělané peníze získat. A hroutí se nejen jeho živnost, ale i těch, které zaměstnal.

 Znáte takové případy z minulosti? To je strašné. Tohle se stávalo za němého filmu a teprve od třicátých let to odbourával Slavínský a Frič. Já jsem na tom pracoval už systematicky. Právě proto se i uvažovalo o zestátnění kinematografie, protože už tenkrát nám vycházelo, že český kvalitní inteligentní film si na sebe nevydělá. Nemám na mysli megalomanský projekt, ale pečlivou průpravu: měsíc zkoušek a malý počet záběrů denně. Já jsem se učil u Pabsta Duviviera a ti neudělali víc než pět záběrů denně. Český film prý tenkrát držela venkovská kina. Bylo to dáno tématikou (veselohry o hodných továrnících, kteří si občas zamilovali chudou dívku).

Je možné na to nějak navázat? Ne. Jednak tenkrát neexistovala televize a Slavínský dokázal takovou veselohru natočit za tři čtvrtě milionu. A většinu spolkly honoráře. Když hrál Vlasta Burian, dostával sto tisíc korun. Štěpánek dostal pouze čtyřicet. Nerozhodovala kvalita, ale popularita.

Možná i proto komunisté na Buriana pak tolik zanevřeli? To bylo tím, že heiloval. Ale on to tak nebral. Nezapomeňte, že on vyšel z Rakousko-Uherska a když pak přišli Němci, domníval se, že to tak stejně musí být, že rozpad rakouské monarchie byl omyl a naše republika nepovedený experiment. A nebyl v tom sám. Ještě i teď se lidé bojí. Ne toho, že by nás Němci přepadli, ale že nás třeba koupí.

Při našem prvním rozhovoru v roce 1990 jste mi nechtěl povědět celou pravdu o svých zkušenostech z Ruska. Řekl jste, že se stále bojíte. Trvá to dodnes? Nejsem si Rusy docela jistý, ale strach nemám. Zažil jsem s nimi dost zvláštní situace. Při jednom natáčení jsem měl za poradce nějakého generála, dvojnásobného hrdinu Sovětského svazu, který už šel do důchodu. Obědval s námi v hospodě na malém rynku a po dvou vodkách se bil do prsou a strašně se rozčiloval: „Já mám u sebe plán, co budu obsazovat ve Francii a teď mě dávají do penze. Jak já k tomu přijdu!” Oni měli skutečně v plánu obsadit celou Evropu. Rusové jsou ochotni trpět, umírat, ale nejsou ochotni pracovat. A proto se nejlépe cítí v uniformě. A když jsou v uniformě, musí bojovat. To je velmi jednoduchý oříšek, a proto z nich jde strach. Mluvíme-li o strachu, vybavuje se mi film Kladivo na čarodějnice. Na tématu vás zaujala metoda, jak přimět člověka k přiznání a zmanipulovat ho tak, že pro sebe žádá trest smrti.

Cítil jste se někdy zmanipulován? Ano, samozřejmě. Snažil jsem se tomu uhýbat, protože jsem ty mechanismy velmi dobře znal. Všichni byli zmanipulovaní. Ti, kteří tvrdí že ne, si to jenom namlouvají. Vaše trilogie Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy je často hodnocena jako vaše zrada vůči své tvorbě.

Pociťujete nad tím lítost nebo na to máte pro sebe logické vysvětlení? Žádnou lítost necítím. Vím, proč jsem do dělal: Tlačili na mě, abych udělal současný námět, a to jsem nechtěl. Sáhnul jsem tedy po válce, a to nemohli odmítnout. Lákalo mě to, protože jsem nikdy válečný film nedělal. V tom filmu není nic nepravdivého. Ve francouzské televizi Dny zrady sklidily velký úspěch. Protestoval pouze syn ministra Boneta. Ředitel televize ho vyzval k živé diskuzi a v ní byl přemožen doloženými argumenty.

Ve vašem životě asi není okamžik, kterého byste vyloženě litoval? Ke všemu jsem se postavil takovým způsobem, abych se něčemu naučil. A toho nemohu litovat. V minulém roce odmítali někteří studenti na vše přednášky chodit. Právě kvůli vaší minulosti.

Rozuměl jste jim? Mrzelo vás to? Já o tom vůbec nevím. Ačkoli měli mnohokrát příležitost mi to dát najevo. Mimochodem, studenti nedávno tajně hodnotili své profesory a já jsem z toho vyšel s průměrem 1,3, což bylo druhé nejlepší hodnocení. Jinak oni samozřejmě nemohou pochopit tlaky, mezi kterými jsem musel pracovat. Nedokáží si to ani představit.

Studenti vám mohli mít za zlé, že jste o těch zločinných mechanismech komunistické moci dobře věděl, a přesto jste ze strany nevystoupil? Vystoupit ze strany znamenalo přestat točit. Kdybych tam byl nevstoupil, bylo to něco jiného. Představte si, kdyby někdo vystoupil z nacistické partaje. Šel by rovnou do koncentráku. Když Emil Burian vyšel po válce z koncentráku, tak pro něho každý, kdo nebyl zavřený, byl vlastně kolaborant. Dnes bych tom měl dobré, kdyby mě bývali věznili. A kdyby mě popravili, to by bylo vůbec nejlepší. Ale na to já nebyl zvědavý. Tak dopadnou lidé, kteří nemají silné nervy. A já silné nervy mám.

V souvislosti s vašimi „dobrými nervy” se hovoří i o vašem vyznamenání moravskou orlicí”. To roztrušovali lidé, kteří mě chtěli poškodit.

Nemají na mysli národní cenu, kterou jste dostal v roce 1941, tedy za protektorátu? Je to možné, ale já jsem odmítl točit německý film a takovou cenu bych mohl dostat pouze za něj. Měl jsem sice už smlouvu, ale nechal jsem ji propadnout a vrátil jsem zálohu. Dva německé filmy u nás nato čil Frič. Pro pedagoga je důležitý citlivý přístup k začátečníkům. Vy jste začínal, přestože jste důsledný pragmatik, abstraktním krátkým filmem Světlo proniká tmou.

Je touha po abstrakci příznačná pro začínající talenty? Asi ano. Dnešní posluchači by točili samé emoce. Ačkoli je přesvědčujeme, že hraný film musí mít děj a ten děj dramatickou stavbu, tak to považují za něco, co jich není hodno. Já své studenty učím, aby uměli vyprávět příběh.

Vy jste FAMU spoluzakládal a můžete být na ni právem hrdý. Bývalý děkan František Daniel, jak říkáte: „Sebral naše učební osnovy a zmizel do USA, kde s nimi slavil značný úspěch.” Cítil jste se patrně okradený. Cítíte to dodnes? Bylo to sprosté. Vím totiž, jak k tomu došlo. V roce 1968 byla FAMU vyhlášena filmovou školou s nejlepším systémem výuky na světě a na to se k nám dostavili delegáti z několika světových filmových škol. S těmi se Daniel dal dohromady, usilovně se učil anglicky, tajně prodal nábytek a jako děkan a předseda KSČ nám nařídil, abychom mu všichni odevzdali učební osnovy. Pak je sbalil a odvezl do Ameriky. Čas na jeho činu nic nezměnil. V době největší slávy FAMU tu vévodila pitoreskní postava s bílou šálou, rektor: Antonín Brousil. Mám pocit, jako by figura tohoto ražení nyní škole chyběla. To jistě. Brousil byl absolutní fanda. On tady žil a umřel. Měl talent na jazyky: hovořil pěti řečmi, rád komunikoval, a tím školu dostával do povědomí světa. Byl to sice narcis se svými zlozvyky, ale škole byl oddán. Taková osoba se vyskytuje málokdy. Dnes vůbec chybí osobnosti. Nejsou ani mezi herci.

Máte alespoň nějakého oblíbence ze současných herců? Odešel Rudolf Hrušínský, Josef Kemr je nemocný, takže když se jdete dnes podívat do Stavovského divadla, tak nevíte, proč tam hrajou.

Komu z mladých režisérů věštíte velkou budoucnost? Já jejich tvorbu neznám.

Vy jste neviděl třeba Svěrákův Akumulátor? Ne.

Mohu znát váš názor na odchod bývalého ředitele Barrandova Václava Marhoula? Udělal špinavou práci, kterou měl udělat, a pak šel. My jsme v poslední době neměli štěstí na ředitele Barrandova.

Přestože se u nás točí – na evropské poměry – mnoho projektů, je český film v krizi. Máte na to logické vysvětlení? Nemáme žádnou koncepci. Náklady stouply do neúnosných výšek, a nemohou se tedy při žádném filmu vrátit. Potřebuje to svůj čas. Až koruna získá větší hodnotu, až náklady klesnou, až se toho částečně účastní stát. Musí tu vzniknout několik filmových firem, které budou schopny stále produkovat. Cesta není v hledání náhodných milionářů. Myšlenka znárodnění byla, aby i americký film vydával na český film. Stát dotoval film už od třicátých let: dobré scénáře dostávaly až třetinu výrobních nákladů. Pokud nato číme třicet filmů ročně, mohou z nich být čtyři nadprůměrné.

 Ale točit tolik filmů ročně je v Evropě nemožné? Pokud jich děláte méně, nemáte zázemí té celé práce. I v řemeslnících. Stavěč se naučí stavět kulisy za deset let. Tak malý stát si vlastně kinematografii nemůže dovolit, a přesto jsme měli vždycky tu zvláštnost, že se tu od začátku kinematografie točily filmy.

A co cesta koprodukcí? To byl u nás vždy malér. Koproducent mluvil do dramaturgie a český film s německou dramaturgií nedáte dohromady. Většinou pak vznikne zrůda. V souvislosti se znárodněním jste velmi často psal o Juliu Fučíkovi. Jednu dobu prý byl politick ým dramaturgem osvobozeného divadla.

Znal jste se s ním? Ano, znal jsem ho.

Jak se smiřujete s verzí: Fučík kolaborant? Po válce jsem něco takového slyšel od jednoho pána filmu, který měl v ruce nějaké materiály z vnitra, ale já je neviděl.

Máte na mysli Kamila Pixu? Ano. Podívejte, já Fučíka opravdu znal. Byl to absolutně charakterní člověk. Navíc krásný a vzdělaný člověk, přesvědčením idealistický komunista. Měl obrovský sexapel, a přestože byl komunista, všechny ženské z hradu, od ministrů, na něj trpěly. Využíval toho: získával od nich nejčerstvější zprávy a ty hned uveřejňoval v Haló novinách.

Jak se vám dnes jeví Jiřina Švorcová? Ta oproti vám svou stranu neopustila a vehementně své ideály hájí. Je vám jí líto nebo je vám v tom sympatická? Víte, ona odmalička vyrůstala jako svazačka. Pak si ji dokonce vytipovali StB. Brežněv si ji oblíbil, a tak se dostávala výš a výš. Rozhodně však neztratila charakter: za svým přesvědčením stojí. Ještě před válkou jste řekl, že film vás omámil novým objevením světa, novým rytmem a novou skutečností. Film za tu dobu předvedl řadu možností své etiky a estetiky.

Máte z tohoto pohledu nějakou představu o jeho budoucnosti? Já filmu věřím. Je dítě tohoto století a já jím byl vychován. Naučil se za tu krátkou dobu mnoho: dostal se už téměř na úroveň literatury se všemi jejími experimenty. Věřím tedy v jeho budoucnost. Možná se po zmatku tohoto století, které mi připomíná obrazy Hieronyma Bosche, bude zjednodušovat.

„Ze všech umění je pro nás nejdůležitější film,” řekl Lenin. Chápal to správně? Lenin se domníval, že je to dobrý nástroj, jak negramotným masám vysvětlit jak a co mají dělat. Měl na mysli vědecko-populární film, hraný film ho nezajímal. Když Stalin viděl, co Pudovkin nebo Ezenštejn s hraným filmem dokáží, ihned je zlikvidoval. Evropa tančila valčík nebyla nejlepší tečka za vaší tvorbou. Před třemi lety jste mi řekl, že máte v úmyslu natočit Kafkův Proces. Ten jste propásl.

Máte nějaký nový záměr? Mám námět, který se týká vraždy jednoho významného politika, který se u nás snažil zachránit alespoň kousek demokracie. Mluvíte o Janu Masarykovi? To nechci prozradit. Ale on mi na to stejně nikdo nedá peníze. Už se k tomu schylovalo ale ta firma je pak raději dala na fotbal.

Znal jste se s J. A. Baťou. Zkoušel jste zajít za jeho synovcem Tomášem? Zkoušel. Nedal. Pokud vím, dal na pomník svého otce ve Zlíně.

Máte nějaké základní krédo pro začínajícího režiséra? Aby vyjádřil sebe a dobu, ve které žije.

Zeptám se jinak. Mám vystudovanou FAMU velkou potřebu realizovat se filmem? Co pro to mám udělat? To je mi vás líto. Na příštích deset let určitě.

Napsal: Jiří Kopecký

Podstata blesku byla dlouho neznámá. Mocné burácení hromu a oslepující záře blesku se staly objektem nejrůznějších pověr. Ve starořeckých bájích se tvrdí, že hlavní bůh, hromovládce Zeus, hází ve hněvu na Zemi ohnivé střely – blesky. Staří Slované měli zase boha hromu Peruna (podnes se zachovalo slovo „parom”). Ve skutečnosti jsou pro vznik bouřkového mraku a pak ohnivé čáry blesku potřeba nejen obrovské přírodní síly, ale i důležité fyzikální procesy. · · ·

Až v 18. století se zjistilo, že blesk je vlastně silná elektrická jiskra, která vzniká vyrovnáváním kladných a záporných elektrických nábojů uvnitř mraků, mezi mraky nebo mezi mraky a zemským povrchem. První to dokázal v roce 1752 americký vědec Benjamin Franklin. · · ·

Na Zemi vzniká asi 100 blesků každou sekundu a vidíme je proto, že vzduch se v dráze elektrických výbojů – kanálu blesku – při teplotě 25 až 30 tisíc stupňů Celsia rozžhavuje do oslepujícího, růžově fialového světla. Podle vnější podoby bývají blesky rozmanité. Nejčastěji se vyskytují čárové blesky s početným rozvětvením, které připomínají řeku s menšími přítoky, znázorněnou na zeměpisné mapě. Jejich průměrná délka je zpravidla 2 až 3 kilometry, ale mimořádně i 15 a více kilometrů.

Plošný blesk se projevuje jako záblesk elektrického světla v mracích. Jeví se nám formou vzplanutí oblaku v celém objemu. Toto osvětlení je v podstatě jiné, než osvětlení způsobené odrazovým světlem od vzdáleného a přímo neviditelného čárového blesku. Nejméně se vyskytuje kulový blesk. Podobá se nejčastěji kouli, jeho svítící část mívá v průměru 10-20 centimetrů, v ojedinělých případech dosahuje velikosti fotbalového míče. Objevuje se obyčejně po silném výboji čárového blesku. Trvá od zlomku sekundy do několika minut. Nejčastěji se pohybuje v ovzduší, někdy však pronikne i do domů otevřenými dveřmi, oknem nebo komínem. Vydává bzučivý nebo syčivý zvuk. V blízkosti země se pohybuje nejčastěji rychlostí 2-3 metry za sekundu. Někdy se dvakrát až třikrát zdvihne do výšky několika centimetrů až metrů a současně se pohybuje vodorovně. Proto na první pohled dělá dojem, jako by skákal. Cesta kulového blesku se obyčejně shoduje se směrem větru, v domech „cestuje” ve směru průvanu. Narazí-li na nějakou překážku, často vybuchuje a způsobuje škody. V opačném případě mizí se slabým praskotem. Za sebou zanechává ostrý, štiplavý zápach a dýmový opar. Kulový blesk mívá nejčastěji červenou, modrou nebo bílou barvu. Na příčinu jeho vzniku existuje několik teorií. Vědci se ponejvíce přiklánějí k té, že kulový blesk je výsledkem elektrického výboje mimořádně velké energie a síly. · · ·

Bouřky a s nimi spojené průtrže mračen a krupobití zanechávají každým rokem mnoho stop po své ničivé činnosti. Proto lidé již odedávna hledali způsoby ochrany proti škodlivým účinkům tohoto jevu počasí. · · · Mezi nejstarší romantické způsoby boje proti bouřkám patří zvonění. Nejdříve se používalo jako varování před blížící se živelní pohromou, později mělo zabránit vzniku bouřky. Předpokládalo se, že zvukové vlny šířené do okolí naruší chvěním vzduchu vznik bouřek. Byla to ochrana celkem bezvýznamná, protože tato energie byla jen nepatrná proti té, která vyvolává bouřky. Podstatnějších úspěchů nebylo dosaženo ani modernějším střílením do bouřkových mraků, a to jak pomocí speciálně zhotovených děl, tak použitím různých trhavin, které vynášely do oblaků gumové balony plněné lehkými plyny. V modernějších metodách boje proti intenzivnějším bouřkám a krupobití se používají chemické prostředky. V takových případech nejde o zamezení vzniku bouřky, ale pouze o urychlení přírodních pochodů v bouřkových mracích. Tím se mají likvidovat bouřky a krupobití například nad horskými oblastmi. Chemické látky, urychlující narůstání ledových částic, vynášejí do bouřkových mraků rakety. Člověk dosud ještě nezná spolehlivou cestu k zabránění vzniku bouřky. K takovému zásahu by bylo třeba dodat do ovzduší obrovskou tepelnou energii, která by byla schopna zabránit srážení vodních par, a tím i vzniku bouřkových mraků.

Napsal JIŘÍ MARGOLIUS

Až nahoře, pod střechou Národního muzea, v malé pracovně, patřící specializovanému pracovišti „Antropologický výzkum historických osobností a vývoje člověka”, držím v ruce lebku. „Nepusťte ji,” praví vědec světového jména. „Kdo je to?” zajímám se. „Ladislav Pohrobek.” Tak jsem se seznámil nejen s českým králem, ale hlavně s profesorem MUDr. Emanuelem Vlčkem, DrSc., jehož rukama prošel bezpočet panovnických ostatků i jiných zvěčnělých celebrit. · ·  „Přijďte” zavolal po letech. „Co máte, pane profesore?” hořím zvědavostí. „Pražského arcibiskupa”. Jana Očka? Nebo Arnošta z Pardubic, současníka Otce vlasti? Ten je ale přece pohřben v polském Kladsku. Vím jen, že jeho náhrobek je jako nový, neporušený. Náš, vlastně profesorův arcibiskup, leží v troskách zpráchnivělé rakve. A má početnou společnost. Ale to se teprve mám dozvědět. „Kterého?” „Patnáctého,” zní odpověď. „Matouše Ferdinanda Sobka z Bílenberka.”

Hbitě nahledám potřebné údaje. Narozen 19. 9. 1618 v Rajhradě na Moravě. Zemřel 29. 4. 1675 v Praze. Arcibiskup byl pohřben v broumovském klášterním kostele svatého Vojtěcha. To víme bezpečně. Ale po pozůstatcích Matouše Ferdinanda Sobka jako by se v poslední době země slehla. Teprve nedávno byl při kostelních úpravách pod novou kapitulní síní objevena krypta. V ní ležely pozůstatky mnoha lidí. Je možné, aby mezi nimi spočíval patnáctý arcibiskup pražský? Na místo nálezu je povolán, inu, kdo jiný než profesor Emanuel Vlček. Dnes mi o tom vypráví povýtce nevzrušivě, poklidně, jako by mi sděloval, jak v houfu cizinc ů našel starého známého. „Vyzvedli jsme veškerý materiál. Šlo o pozůstatky asi třiceti jedinců. Sobek musel být mezi nimi. Ostatky „jedinců” musí profesor pečlivě vytřídit, pak se teprve pokusit o identifikaci nezvěstného arcibiskupa. V den, kdy opět šplhám do úzké pracovny pod kopulí Národního muzea, dokončuje Emanuel Vlček závěrečnou zprávu. „Je to on?” zajímám se netrpělivě. Usměje se. „Nepospíchejte, času dost.” U muže, jehož pracovní záběr je vymezen bezpočtem staletí, je to zcela případná odpověď. · · ·

Ferdinand Zoubek (teprve poté Sobek a ještě později „z Bílenberka”) byl synem klášterního purkrabího. V Broumově vstoupil do benediktinského kláštera. Patřil k nejlepším studentům, věnoval se i hudbě. Po vysvěcení: kněz v Broumově a Polici. Pak převorem v Rajhradě, v roce 1649 opatem u sv. Mikuláše v Praze na Starém Městě. Císař Leopold I. ho jmenuje členem tajné rady a povyšuje do šlechtického stavu. Sobek se stává nejen pražským arcibiskupem, ale i prvním královéhradeckým biskupem. Leopold I. musel mít pro něho obzvláštní slabost: jmenuje Sobka do funkce čtyři roky před zřízením hradecké diecéze a jeho počin, jak se sluší, stvrzuje i papež. Sobek byl přítelem českého jazyka a „vlastenec přemilý”. Schválil vydávání českých knih, v r. 1669 například Dědictví sv. Václava. Zemřel 29. 4. 1675 v Praze. Pohřben, jak již řečeno, v Broumově, kde kdysi začínal svoji církevní dráhu. Jeho srdce bylo dle vlastního přání uloženo ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta. · · ·

Známe Sobkovu závěť. Nemusí nás zajímat, komu, co a kolik odkázal. Důležitější je v této chvíli arcibiskupovo přání, jak má být naloženo s jeho tělem: srdce vyjmout, uložit ve Svatováclavské kapli. Vskutku: v devatenáctém století je pod podlahou kaple nalezena schránka se zetlelým srdcem. Dnes je uložena ve sbírkách Pražského hradu. Další přání patnáctého arcibiskupa: zbylé orgány uložit ve skříňce do krypty mikulášského kostela. Víme, čím bylo toto přání motivováno: v kryptě je pochována jeho matka, aspoň zčásti chce tedy spočinout vedle ní. Poslední žádost významného sluhy Božího: mumifikované tělo uložit do kostela sv. Vojtěcha v Broumově. Tak se i stalo a kdekdo znal místo Sobkova odpočinku” Avšak v roce 1941 byla hrobka zrušena, pozůstatky vloženy do rakve a přeneseny. Kam? Stopy jsou mlhavé, mizí, byla přece válka, Broumov ležel v Sudetech, patřil k Hitlerově říši. Co je komu po nějakém fráterovi, který navíc propagoval jazyk méněcenného národa. Nechme hovořit profesora Vlčka.

„V kryptě jsme nalezli zbytky rakve. Vůbec nebyla barokní, i dřevo bylo novější, navrchu přibitý kříž, zevnitř plechová destička se Sobkovým jménem a zbytkem bílenberského znaku.” Není tedy pochyb o tom, že v těchto prostorách leží Matouš Ferdinand Sobek  z Bílenberku, patnáctý arcibiskup pražský, jehož nazírání na svět vyvěralo z české kultury, spolužák Bohuslava Balbína, zastánce renesance češství. Rakev s destičkou ale nestačí jako nevyvratitelný důkaz. Kolem jejích zbytků leží třicet „jedinců”. Většinou kněží, kteří se shromažďovali po Bílé hoře v Broumově k emigraci (hle, opět jeden ze všedních případů dějin této země), z nichž mnozí už nestačili opustit vlast a našli v ní místo posledního odpočinku. Jen jeden z třiceti je ten pravý. Arcibiskup pražský. Který? Samozřejmě, že pro spolehlivou identifikaci musí vědec přistoupit k analýze, pozůstatky kompletně vyšetřit pomocí nejmodernějších metod. „Musel jsem zajistit demografická data. Určit pohlaví a věk, abychom mohli porovnávat se známým chronologickým věkem.” Spolehlivě pomůže i zkoumání chrupu. Ano, šlo o pozůstatky muže, stáří padesát sedm let. To by souhlasilo. Co bylo příčino smrti? „To nevíme. Zjistili jsme ale, že arcibiskup trpěl dnou. Ruce, nohy, prakticky celá kostra byla zasažena touto nepříjemnou chorobou. Nejvíc byly postiženy lokty a hřbety nohou, jeden výrůstek vedle druhého. Řeknu vám – ta nemoc ho musela strašně sužovat.”

Dnes může věda trochu rouhavě téhle chorobě vzdát hold. Díky jí a jejím průvodním jevům mohl profesor Vlček mnohem snadněji vytřídit pozůstatky. Kosti s výrůstky patří Sobkovi. Zbylým devětadvaceti „jedincům” můžeme sice věnovat tichou vzpomínku, avšak v této chvíli nás nezajímají. „Jako podpůrný důkaz máme k dispozici Sobkovy dopisy, v nichž si na dnu stěžuje. Snaží se dokonce o chorobě vtipkovat. Na jiném místě naproti tomu odevzdaně píše – s tím se nedá nic dělat.” To bylo ovšem v 17. století. A dnes? Co můžeme proti této chorobě dělat? „Pořád nic. Nanejvýš bolesti trochu tišit.” K prokázání autenticity ovšem ani dopisy nestačí, i když už můžeme hovořit o pravděpodobnosti hrani čící takřka s jistotou. „Existují Sobkovy dobové portréty. Superprojekce lebky do obrazů mluví nade vší pochybnost.” Superprojekcí prokázal profesor pravost lebek Přemyslovců, Ladislava Pohrobka – který mi málem kdysi spadl na podlahu – k identifikaci pozůstatků Karla Hynka Máchy posloužil i filigránský básníkův autoportrét. · · ·

Před časem přizval výkvět světových antropologů profesora Vlčka ke spolupráci na zkoumání údajné Mozartovy lebky. Její superprojekce do skladatelova portrétu od malířky Stockové z roku 1789 padla jako ulitá, ale nedosti na tomto: profesor Vlček na čelní kosti, na plošce nad nadočnicovými oblouky a čelními hrboly zjistil podivné zvlnění povrchu kosti. Vzniklo pravděpodobně trvalými tahy vláken čelního svalu jako důsledek stálého svrašťování čela. S největší pravděpodobností byl Mozart krátkozraký a o brýle ani nezavadil. A navíc: na levé kosti temenní a spánkové je takřka sedmdesátimilimetrová trhlina. Mohl ji způsobit úder nebo pád na levý spánek. Víme, že Mozart v útlém věku vypadl z kočáru, když ho jeho otec vezl k jedné z hudebních produkcí. Zranění způsobilo hematom, jehož zbytky mohly vyvolávat temporální spánkovou epilepsii. To je vysvětlení Mozartova nezvyklého chování, výbuchů veselosti, vzteku, vulgárních poznámek a nehorázných vtipů. Hudební myšlení naštěstí zasaženo nebylo. Ale tento patologický nález takřka stoprocentně stvrzuje pravost Mozartovy lebky. · · ·

Vraťme se do 17. století k patnáctému arcibiskupu pražskému. „Sobek měl mohutně vyvinuté žvýkací svaly s maximálními úpony. Musel kousat velkou silou. Úprava spánkového svalu byla nezvyklá – sval místo oblouku stoupal strmě vzhůru.” Jak byl ten muž vysoký? „159 – 160 centimetrů.” A chrup? „Velmi dobrý. Chyběly mu jen dvě stoličky, o které přišel ještě zaživa.” Chodil tedy k zubaři? „Stačil ranhojič s kleštěmi. Chyběl ještě jeden zub. Ten se ztratil ale až po smrti.” Pozůstatky byly – až na stopy po nepříjemné chorobě – dobře zachovány. „Zkoumání čelistí prokázalo ještě jednu anomálii. Vrozenou cystu. Ale ta nebyla zhoubná a nedělala zřejmě potíže. Jinak žádný nález. Čelní dutiny měl krásně čisté,” libuje si profesor. Hubený zrovna nebyl. Koneckonců portréty ukazují na milovníka chutné krmě. „Kdyby dobře nejedl, neměl by dnu,” konstatuje suše antropolog. A my můžeme dodat, že tím pádem by na kostech nebyly výrůstky a věda mohla utřít nos. · · ·

Pozůstatky patří arcibiskupovi. Prokazují to všechny dostupné vědecké metody. Důkazem je i další následek dny. „Žeberní chrupavky byly tak zkostnatělé, že vytvořily krunýř. První žebra jsou připojena k hrudní kosti. Tělo se bránilo zánětu zvápenat ěním na kloubních chrupavkách a pouzdrech.” A jinak? „Jinak byl zdráv. Jediné, co mu muselo dělat potíže, bylo klekání.” Tento úkon je u kněze, o arcibiskupovi ani nemluvě, denním chlebem. „Klouby ho strašně bolely. Jako bych ho viděl – muselo ho to otravovat, ” zasní se profesor do minulosti a vůbec mi v té chvíli nepřipadá vědecky přísně, stroze, ba co dím – zkostnatěle.

Napsal: Karel Kýr

Když se Američané dohodli s Rusy, že Prahu osvobodí Rudá armáda, byl osud mnoha emigrantů z bývalého Sovětského svazu zpečetěn. S armádou přišlo také NKVD, zvláště proslulý oddíl „Smerš”. Pamětníci ho přirovnávají k německým Jagdkommandům (stíhacím oddílům). Pracovníci pátracího oddílu „Smerš” byli lovci lidí – u nás se specializovali na emigranty ze Sovětského svazu. Bohužel, někteří lidé si dnes tento oddíl pletou s komisí, která vyhledávala válečné zločince. Není tomu tak. Smerš pátral po bělogvardějcích a po bývalých občanech Sovětského svazu. Emigrovat ze země zářných zítřků se považovalo za zločin. Příslušníci pátracího oddílu „Smerš” přijeli se seznamy těchto „zločinců” a systematicky je zatýkali. · · ·

Jak známo, v Rusku byly nedávno uvolněny některé materiály NKVD. Magazínu Koktejl se podařilo získat protokoly o zadržení a výsleších prezidenta samotné Karpatské Ukrajiny Augustina Vološina, který byl zatčen v Praze 15. května 1945. V protokolu zadržení (z 15.5. 1945), který je psán rukou, je uvedeno: „Já pracovník vojenské části polní pošta 43850 – kapitán Šibajlov za přítomnosti seržanta Suvorova jsem provedl zatčení občana Vološina Augustina Ivanoviče, žijícího v městě Praha v ulici Pod lipkami č. 12. Při zatčení bylo zabaveno kruhové razítko s nápisem Předsednictvo vlády Podkarpatské Rusi.” 24. května 1945 byl Vološin vyslýchán už v Moskvě vyšetřovatelem pátracího oddílu „Smerš” majorem Vajndorfem. Co tak hrozného Vološin provedl? · · ·

Augustin Vološin sám v protokolech vypovídá, že se narodil roku 1874 a že jeho otec byl až do své smrti knězem řecko-katolické církve na Zakarpatské Ukrajině. V roce 1892 Vološin ukončil v Užhorodě osmitřídní klasické gymnázium. Po té jel do Budapešti, kde na univerzitě vstoupil na bohosloveckou fakultu, ale roku 1893 se vrátil do Užhorodu a nastoupil na bohosloveckou akademii, kterou ukončil v roce 1896. Roku 1896 se přestěhoval do Budapešti, kde nastoupil na fyzikálně-matematickou fakultu Vyšší pedagogické školy, kterou ukončil roku 1900. Po jejím absolvov ání se Vološin vrátil do Užhorodu, kde nastoupil do učitelského semináře jako profesor fyzikálně matematických věd. V roce 1916 byl jmenován ředitelem výše uvedeného učitelského semináře a současně se zabýval profesorskou činností v oblasti pedagogických věd. Pří výslechu, 24. května 1945, řekl v Moskvě Volo šin vyšetřovateli pátracího oddílu „Smerš” majoru Vajndorfovi: „Ve funkci ředitele učitelského semináře jsem byl do září 1938. Této práce jsem zanechal proto, že jsem byl v tomto období jmenován premiérem a později prezidentem Zakarpatské Ukrajiny. Tuto vládní funkci jsem zastával do 15. března 1939 – do okupace Zakarpatské Ukrajiny maďarskými vojsky.”

V roce 1896, po ukončení bohoslovecké akademie v Užhorodě, se Vološin oženil s dcerou profesora gymnázia Irinou Ivanovnou Petrikovou. V roce 1936 mu žena zemřela. Děti neměli. Vološin měl tři sestry. Později u Vološina žila v Praze jeho čtyřiadvacetiletá neteř, která studovala na pražské konzervatoři. Pří výslechu padla otázka, co Vološin dělal po tom, kdy Zakarpatská Ukrajina byla okupována maďarskými vojsky. Podrobně vylíčil svoji cestu do Prahy přes Rumunsko, Jugoslávii a Berlín. Do Prahy přijel v květnu 1939 a nastoupil na Ukrajinský pedagogický institut jako vedoucí katedry pedagogiky. Zde pracoval až do roku 1945, do příchodu Rudé armády.

Z PROTOKOLU VÝSLECHU 5. ČERVNA 1945. Otázka: Jaká byla vaše činnost po mnichovské dohodě? Odpověď: Po mnichovské dohodě byl přijat zákon o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi a v prvních říjnových dnech roku 1938 byla vytvořena vláda, premiérem se stal Andrej Brody. Tato vláda existovala do 26. října 1938, kdy Brody dělal vše pro to, aby Podkarpatská Rus byla připojena k Maďarsku. 26. října 1938 mě tehdejší premiér Československa Syrový jmenoval prezidentem Podkarpatské Rusi. V únoru 1939, kdy byl prezidentem Československa Hácha a premiérem Beran, byla moje vláda doplněna Čechem Prchalem. 15. března 1939, se souhlasem Háchy a Berana, byla vyhlášena samostatná Karpatská Ukrajina a já jsem byl jmenován jejím prezidentem. Otázka: V předcházejících odpovědích jste se zmínil, že po příjezdu do Prahy roku 1939 vy i členové samostatné Karpatské Ukrajiny jste se do května 1945 nezabývali politikou. Odpovídá to skutečnosti? Odpověď: Ne, neodpovídá to skutečnosti. Já i ostatní členové vlády samostatné Karpatské Ukrajiny jsme se zabývali politickou činností a to tak, že jsme napsali memorandum ministru zahraničí fašistického Německa Ribbentropovi. Otázka: Kdy, jaký mělo dosah, v jaké souvislosti a jakým způsobem jste toto memorandum poslali? Odpověď: V tomto memorandu jsme vystoupili proti Sovětskému svazu a žádali jsme do fašistického Německa, aby nedopustilo další expanzi ze strany SSSR, protože v té době sovětská vojska vstoupila do západní Ukrajiny a přiblížila se k hranicím Karpatské Ukrajiny. My, členové vlády samostatné Karpatské Ukrajiny, jsme byli svým přesvědčením nepřáteli Sovětského svazu a nechtěli jsme, aby vstoupil na území Karpatské Ukrajiny.

V protokolech se mluví také o tom, že vláda Karpatské Ukrajiny jeden čas uvažovala o připojení ke Slovensku. Jak je vidět z usnesení (Moskva 20. června 1945), které podepsal major Vajndorf, Vološinovi a jeho vládě se jako zločin přisuzuje, že sestavili memorandum ministrovi zahraničních věcí Ribbentropovi, dopis Hitlerovi, řadu provolání a jiné dokumenty. A to stálo Vološina život. Koncem června 1945 byl umučen v moskevském vězení Lefortovo. Dlužno připomenout, že v době zatčení Vološina nebyla Zakarpatská Ukrajina územím Sovětského svazu. Tedy Vološin byl československým občanem. Mnoho čtenářů, kteří si přečetli předcházející řádky, si řekne: „No jo, zapletl se s Němci!” Což je zkreslený pohled. Tehdejší Zakarpatská Rus neměla přímé zkušenosti s Němci, Německo pokládali za kulturní národ. Zato měla zkušenosti s tehdejším Sovětských svazem. V sousední Ukrajině probíhaly uměle vyvolané hladomory. Byl to děs. Proto se dá pochopit, proč hledali záchranu u Německa a v jedné chvíli uvažovali o spojení se Slovenskem. Člověka maně napadne otázka: „Nebyl větším zločinem pakt o neútočení mezi Stalinem a Hitlerem? Ten přece stál velké množství životů. Za jeden ze „zločinných” dokumentů, který byl sepsán ukrajinsky 19. srpna 1944 v Praze, byla považována Vološinova politická závěť.

PTALA SE NAĎA ROVDENOVÁJmenuje se Kristian Kodet (1948). Je vnuk sochaře Emanuela Kodeta, syn sochaře Jana Kodeta a bratr herce Jiřího Kodeta a herečky Evelýny Steimarové. Je malíř. Vyrostl v Praze a jižních Čechách, studoval v Bruselu, 1966 emigroval do Švýcarska, 1968 se vrátil, 1979 emigroval do USA. Udělal tam kariéru a už je zase zpátky.Jak jste k tomu přišel, že je z vás malíř? Víte, můj otec celý život od rána do večera dělal sochy. To mě jako dítě fascinovalo. A abych doma nenasvinil hlínou, tak jsem si čmáral. A začalo mě děsně bavit míchání a ladění barev. A taky, můj otec došel v sochařství k takový zkratce, že já kdybych dělal sochy, tak bych dělal snad už jenom rovný plochy. Byl bych zase svým otcem. V šestnácti jsem šel z domova, ale to pouto bylo tak silné, že jsem se pořád vracel. Táta pro mne znamenal a znamená, i když už nežije, strašně moc. Nejenom jako kumštýř.Co jste maloval? Kříže. Měli jsme statek v jižních Čechách – tam ve vesnici stál kostelík a při něm kříže, a já najednou objevil, že jak mě fascinovaly tátovy sochy, tak mě fascinujou kříže. To mi bylo patnáct. A otec z toho šílel. To bylo v nejhorší době – začátkem šedesátých let. Později to začalo být i o vztahu muže a ženy, to napětí a turbulence, s čím se taky táta dlouho potýkal.Co říkal táta vašim obrazům? No táta. On mně v životě nepochválil. Že se vám povedl obraz, je strašně nicotný. A v tom mě neuvěřitelně srážel. Říkám: „Táto, co ty na to?” A on: „No, dobrý, no. Tak až jich budeš mít devatenáct, tak by se třeba dvanáct dalo vybrat.” Jako kluk jsem z toho mohl zešílet. Na druhou stranu měl radost, když jsem měl úspěch, nebo když o tom někdo dobře mluvil. Je to všechno tragédie, protože jako se táta nemohl starat o oprášení dědečka, tak já si teď kradu čas pro svoje malování. Začínám znova, přijel jsem před dvěma a půl roky. Když jsem emigroval, o všechno jsem přišel. Teď jsem se vrátil, a to bydlení a ateliér, renovuju chalupu na Lužnici – za tu dobu strašně zpustly. A oprášit celoživotní sochařské dílo otce a dědečka je nadlidská věc. Každý to ode mne čeká. Dávám to dohromady, ale nejde se do toho ponořit. Je to tak strašná a i nákladná věc!Jak to bylo s vaším studiem? Studoval jste taky v Praze? Ne. Dvakrát jsem se tady nedostal na Akademii. Ti profesoři byli všechno tátovi „přátelé”. Bylo mi doporučeno, ať počkám, že mám ještě čas. Já jsem to totiž zkoušel v patnácti, šestnácti poprvé. A shodou okolností táta měl výstavu v Belgii a já jsem jel s ním. Tam jsem se dozvěděl, že jsou zkoušky na Královskou akademii v Bruselu, a tak jsem tam jel a dělal jsem si legraci, že to neudělám A už jsem tam zůstal.Co si myslíte o Americe? Lidé mají důvody myslet si, že Američané jsou naivní. Záleží, jak ji poznáte. Někdo vám ji ukáže takovou a vy si myslíte, že takov á je, a někdo vám ji ukáže jinou. Jsou taky místa jako třeba New York – zajdete na roh, a je to úplně o něčem jiným. Nemám rád, když někdo posuzuje podle nějakých kritérií, podle turistů´. Čecha v cizině poznáte, že pije z kašny, protože nemá na limonádu, ale to nic neříká o české kultuře! To samý Američani tady. Jedí hamburgry, pijou coca-colu, žerou rukama, s odpuštěním, ale proto nemůžeme říct, že jsou Američani nekulturní. Ale sem se sype tolik braku! No jo. Ale jak se tady promítaj hrozný filmy, tak najdete taky filmy skutečného formátu. Amerika je křižovatka a konečná nejchytřejších lidí na světě. New York! Ty muzea! A ty aukce! A galerie! Co byla kdysi Paříž, to je dnes New York v takovém rozsahu, že je to neuvěřitelný.Slyšela jsem názor, že to, čím byla kdysi Paříž a čím se pak stal New York, tím by mohla být v budoucnu Praha. Tady je rozdíl, že oni jsou neuvěřitelně profesionální. To mi tady trošičku chybí. Chceme být světoví za tři koruny padesát. V Americe lidi práci neberou jako otroctví. Jsou strašní fanatici. Doktoři z Ameriky jdou operovat někam do války a dělají to zadarmo. Viděl jsem to zblízka a nenechám na ně dopustit. Tady se třeba nepřipouští, že by někdo byl bohatej ze svý profese. Když má někdo peníze, tak je buďto nakrad, nebo něco není v pořádku. Tady lidi nerespektujou, že když jste dobrej, tak za to dostanete slušně zaplacíno.Že prý jste v tý Americe dost zlobil. Přijel jsem tam na sebe upozornit, chtěl jsem, aby si lidi všimli, co dělám, takže jsem musel zlobit. Snažil jsem se pořád vystavovat, zvali jsme sběratele na obrázky, byl jsem hektickej, chtěl jsem, aby se to už konečně hejbalo. Dnes bych taky všechno dělal jinak, ale po bitvě je každý generál. Pak jsem se dostal mezi takovou doktorskou society. Oni tam doktoři vydělávají dost peněz a hodně sbíraj umění a mají k němu vztah. Taky je v tom snobství, samozřejmě.Co si myslíte o snobství? Snobství nemusí být zlé. Když to má ten, tak já to musím mít taky, ale třeba jim to jednou taky něco řekne, nebo to uvidí jinej člověk. Já se přiznám, rád vydělávám peníze. To je to, co mi tady bylo za zlý. V Americe máte podhoubí. Dostanete se do určitých vrstev a hrajete si s nima jakože: „Na tohle nemáte!” a oni vám chtějí dokázat, že na to mají, a prodáte obraz za protihodnotu, která vám umožní, abyste v klidu dělal další obrazy. A to mě hrozně bavilo.Když to není tajemství, za kolik jste prodával? No, když už jsem odjížděl, ale ten přepočet je nesmyslnej. Považují mě tady za drahýho malíře a prodávám za čtvrtinu. Ke konci jsem v Americe prodával za tři až pět tisíc dolarů obraz, což tady… Dnes už ani nejde o peníze. Těší mě, když je o to zájem. A jsou určitý věci, který neprodám.Kdo od vás kupuje v Čechách? Zase většinou cizinci. Těší mě, když jsou to sběratelé. Měl jsem taky výstavu a přišli mladí lidi, kteří neměli peníze, a řekli, že to musejí mít a že to budou splácet. A to mě hrozně těšilo. Výstava tří generací Kodetů probíhá do 21. srpna v galerii Svatého Marka v soběslavském kostele. Ptala se Naďa Rovdenová vyfotografoval Kamil Rodinger

Napsal JIŘÍ MARGOLIUS

Přijel jsem na rande. Nečekala na mne žádná krasavice, ale nešť. Za mnou ne nápadný dům, na dvoře několik aut, přes řeku, co bys kamenem dohodil, se klene most. Není to ledasjaká řekla. Zbožňoval ji Smetana, napsal jí milostný dopis notovými značkami. Také Vladislav Vančura jí vyznal lásku. Tamhle na druhém břehu kraloval říčním lázním plavčík Antonín Důra a květnatým jazykem glosoval způsob nadcházejícího léta. Léto je rozmarné i dnes. Jako by neznámá ruka zatáhla oblohu neprody šnou roletou. Dusno k zalknutí. Hlavatky, které se prý prohánějí pod Vranskou přehradou, ani padoustve na Slapech, nejsou určitě ve své šupinaté kůži. A lidé? „Deka,” ohodnotí počasí řidič Karel Hájek. Šestý smysl mu napovídá, že chvíle, kdy volkswagen passat s naříkavým kvílením sirény vyrazí ze dvora jako splašený kůň, je na dosah ruky: „Dnes budou haprovat srdíčka.” Dojde si po pár schodech dopít kávu. Za pár minut by se k ní už nedostal. MUDr. Josef Martinča listuje u stolu v odborném časopise.

Před chvílí jsme se vrátili z prvního výjezdu. Staršího diabetika postihlo hypoglykemické kóma. Částečné bezvědomí, porucha koordinace, silné pocení. Glukometr ukázal to, co lékař odhadl ve chvíli, kdy se sklonil nad pacientem: nízká hladina cukru v krvi. Pomůže roztok glukózy do žíly. Stav se rychle upraví. Pacient komunikuje. Ještě pro jistotu EKG, abychom vyloučili kardiální příčinu. Srdce je v pořádku. Za pár minut si může na základně doktor Matinča dočíst kapitolu. Možná právě v této chvíli vychází ve Všenorech z obchodu starší paní. Manžel nese tašku s nákupem, baví se o tom, jaké je dnes hromské počasí, ďas aby to spral, pomalu se nedá dýchat. Dojdou k domku, žena se zapotácí. „Je mi nějak zle.” Muž si všimne prudce bušící krční tepny. Jakoby naléhavě tloukla na neviditelné dveře a volala o pomoc. Manžel uchopí ruku, nahmatá tep. Připadá mu jako obsazovací signál v telefonu: naléhavý, překotný. Snad se, proboha, srdce nechce předčasně dovolat na druhý břeh, kam čas, neúprosný převozník, s každým jednou přepluje? Proč ale pospíchat? Muž vstane, jde zavolat pomoc.

PATNÁCT MINUT A DOST. Záchranná služba Asociace samaritánů České republiky Praha-západ byla u nás první nestátní záchrankou. Dva roky ji provozuje sdružení občanů. Šéfuje ji internista a zkušený praktik MUDr. Štěpán Binko. Bydlí v Radotíně, kousek od domku, kde žil Ota Pavel a jeho povedený tatínek. Samozřejmě, že doktor taky rybaří. To on mi vykládal o hlavatkách pod přehradou, taky o tom, že si místo drahých prutů slovutné značky Shakespeare raději vezme český prut TOKOZ nebo SONA a vydá se na Slapy za padoustvemi, a když pámbu dopustí , i nějaký candát sedne na vějičku. „Většinou hodím vlasec bez návnady a jen tak sedím a koukám do vody.” Ve vodě se dá číst jako ve velké napínavé knize. A také, co si budeme namlouvat, pohled na klidnou vodu, tolik se lišící od vzbouřených vln života kolem nás, konejší duši, která denně zachraňuje života, ale často potkává i smrt. „Jezdíme systémem „rendezvous“. Na základně jsou ve službě dva doktoři s malými vozy rychlé lékařské pomoci, RLP. S nimi vždy řidič a záchranář. „Malé auto vlastně pendluje mezi velkými vozy rychlé zdravotnické pomoci, uzpůsobenými k převozu pacientů, v něm je řidič a záchranář.” Netuším, že se za chvíli o výhodách tohohle systému, o souhře dvou vozů ani nemluvě, přesvědčím na vlastní kůži. Jízda s Karlem Hájkem za nemocným srdcem vyžaduje kus odvahy, srdce na pravém místě. Podle zákona musí být záchranka u pacienta do patnácti minut od oznámení případu. Okres Praha-západ má olbřímí rozměr, silničky úzké, mnohá místa těžko přístupná, devadesát tisíc obyvatel, v sezoně takřka dvojnásobek. Kdyby všechny vozy vyjížděly ze zbraslavské základny, nevešly by se mnohdy do limitu. Na mapě svítí šest červených bodů. Stanoviště velkých vozů RZP: Velké Přílepy. Rudná. Řevnice. Davle. Jílové. Zbraslav. Na Slapech je ještě motorový člun: v sezoně dvakrát denně křižuje přehradu. Z břehu mávne člověk s vymknutým kotníkem, člun přirazí, posádka ordinuje. Když vyjde vůz s doktorem, vysílačka za ním pošle velké auto, které je nejblíž cíli. Nejvýhodnější stanoviště od Všenor je v Řevnicích. Odtamtud za chvíli vyrazí ford. Dojede takřka současně s námi.

ZA DOKTOREM JEDE RYCHLÍK. Zdravotní sestry jsou vesměs „bratři”. Šéfuje jim Jirka Kabát. Z rukávu sype nejčastější případy začínající sezony: srdeční selhání, mozkové příhody. A autonehody. Po zimě vyrážejí sváteční jezdci a dělají na silnici paseku. Dispečerka přijme výzvu. Autonehoda Vestec. Většinou je volající rozrušen: nikdo z něho nedostane souvislou větu. Záchranka pořádně neví, na co vlastně vyráží. Je na dispečerce, aby rozhodla, kdo pojede. Za malým vozem s doktorem podle stavu pacienta posílá i „rychlík”. Oznámí případ policii. Dá hlášení hasičům. Ze Zbraslavi vyjíždí i zásahové vozidlo T 613. Má ho na starosti vedoucí operačního střediska, ing. Josef Bílek. V autě má hydraulické nůžky, motorovou pilu, zvedací vak, který posune osm a půl tuny do půlmetrové výšky, nasávací podušky na kyseliny, další technická hejblátka. „Nedávno jsme pilou vyřezávali řidiče. Byl v autě zaklíněn padlými stromy.” Na místě havárie musí zjistit, jestli neunikají nebezpečné látky. Zasahující posádka nesmí být ohrožena. Nikdo si nemůže vzít na svědomí, že by k jednomu pacientovi přibylo pět dalších.

Jaké má pocity, když vidí ošklivou bouračku s těžkým zraněním? „V té chvíli není na pocity čas. Přijeli jsme poskytnout pomoc!” začne se mi v hlavně vybavovat vše, co jsem před chvíli viděl. Ale snažím se to setřást. Za pár minut přece mohu vyjíždět znovu” MUDr. Binko dnes nemá službu. Jede do Prahy jednat o instalaci dalších sloupů nouzového volání. Na rozpisu služeb si mohou ředitelovo jméno několikrát přečíst. Nejlépe se cítí v oranžové kombinéze se žlutým pruhem, s kufříkem první pomoci v ruce, kdykoli hotov k zásahu. Teď má taky výjezd, pravda, v obleku a s kufříkem, v němž nejsou léky, nýbrž doklady. „Sloupy nouzového volání už máme v Černošicích a Mníšku, další chystáme. Fungují i na solární baterii a člověk se dovolá nejen k nám, ale i na policii a k hasičům.” Děti je občas zneužívají. „Pích jsem kolo, přijeďte mi spravit duši!” nic k popukání, ale pořád lepší než dospělá jedovatá slina, kterou za chvíli po našem voze, jedoucím o život, plivne na zbraslavském náměstí dospělý člověk a s inteligentní tváří, nabytou patrně nějakým nedopatřením: „Jděte do p…” Když se něco semele na hranicích Prahy a okresu, nikdo neměří, jestli má pacient hlavu v Praze a nohy už za „čárou”, hlava je státní záchranky, nohy patří samaritánům” když Praha nemá volný vůz, jede Zbraslav. A naopak. Zasahuje ten, kdo je nejblíž, mnohdy obě záchranky v úzké spolupráci. Jak je to s předávání pacienta? Otázka, která v poslední době zvyšovala zájem čtenářů a adrenalin příslušným úředníkům. Co na to ředitel „samaritánů”?

MÁM ODŘENÉ UŠI. „Co bylo, či nebylo – no comment. Fakt je, že když dáte v autě pacienta na rouru (dýchací přístroj – pozn. aut.), musíte mít zajištěn příjem v takovém zařízení, kde dejchák funguje. A držet pacienta na přístroji tak dlouho, dokud není ten nemocniční volný.” Záchranky se snaží, aby nedocházelo k zádrhelům. Vozy diriguje dispečink, uvědomuje špitály. Ale stane se, že někdy vezou pacienta do Příbrami, Kolína do Hořovic. „Vezete v autě „bouračku” a drncáte se hodiny. To je masáž na nervy! Záchranka by potřebovala svoji nemocnici, úrazovku, jako v Brně. Takhle jsme jako cizinecká legie. Pořád jezdíme a nikde nemáme domovské právo!” Kilometr jezdí vozem Š 1203 za devět korun. Taxík za dvanáct. Devět kaček pro záchranku je pro duši ekonoma horor. „V Německu pojišťovna uhrazuje všechny provozní náklady. Stát hradí investice. Já mám od toho, co dostanu od pojišťovny na provoz, doslova odřené uši. A přitom musím mít v provozu šest velkých aut a dvě malá, abych dodržel zákon – do patnácti minut u pacienta.”

TICHO PŘED BOUŘKOU Vejdu na dispečink, je tu jako v úle, telefony drnčí, vysílačka chraplá jako Armstrong blahé paměti, dispečerka Ivana Müllerová v jednom kole. Kolik je výjezdů ze den? „Někdy se to sype jedno za druhým. Třeba i třicet.” Co bylo dnes? „Srdeční nevolnost. Dítě se slepákem. Hypoglykemické kóma. Převoz schizofrenika do ústavu. Trochu zlobil, teď už je hodnej. Jinak zatím nic. Je ticho.” Před bouřkou? „Je dusno. Čekám, že každou chvíli zazvoní nějaké srdce.” Rozhovor přeruší zvonění linky tísňov ého volání. „Záchranná služba, dobrý den.” Po chvíli zvedne oči, kývne hlavou. Nemýlila se. Je to tady.

SVĚDECTVÍ DĚTSKÝCH OČÍ. Sedím v pohotovostních přízemních prostorech. Vlevo kuchyňka, vpravo odpočívárna, uprostřed místnost se stolem, pár židlí, televizor. Schody vedou přímo na dvůr, k autům. Na obrazovce běží vzpoínka na Emana Fialu. Zatím se ještě směju. Doktor Martinča je internista, věnoval se sportovnímu lékařství. Bavíme se o dopingu, odsuzujeme bobule, ale oba víme, marná sláva, když do sportu vtrhly velké peníze, lidi si pro ně budou huntovat život, i kdyby o něj měli přijít” „Teď jsou většinou havárie. A infarkty. Na bouračky je nepříjemný pohled. Nervy? už jsem si zvykl. Ale otrlý nejsem. Potíže má pacient. Já je mít nesmím. Ale, popravdě ře- čeno, chvíli to vždy trvá, než se přes ty maléry přenesu.” Nejhorší je, když má před sebou dítě. Dítě vyvolá vždy větší soucit. Je bezbranné. „Dětské oči vypovídají o bolesti víc než dospělé.” Nejsmutnější tečku udělá doktor ve chvíli, kdy musí u havárie nechat přinést černý plastikový vak” „To patří taky k profesi. Bohužel.” Z okna vidím řidiče Hájka. Po posledním výjezdu kontroluje vybavení passatu. Vše je v pořádku. EKG, defibrilátor, odsávačka, „dejchák”, kufry s léky, zvlášť pro děti a dospělé, vidím i límce na fixaci krční páteře. V lednici se chladí sérum proti uštknutí. V autě za normální teploty by ztratilo účinnost. Tenhle malý přístroj? Glukometr, před hodinou jsme ho použili. „Chcete? Změřím vám cukr!” nabízí se řidič, mající – jak jinak- kurz první pomoci. Už nezbude čas. Nedozvím, jak jsem na tom ohledně hladiny cukru v krvi. Snad jindy. Doufám, že mě kvůli tomu nepovezou velkým autem RZP. Řidiči jsou různí. Někdy je to o nervy. Mnozí na sirénu a maják vůbec nereagují. Pletou se do cesty. Neuhnou. Nejhorší jsou pátky a neděle. Po silnicích plují sváteční jezdci a počínají si jako kapitán Titaniku při závodu o Modrou stuhu. „Dnes je klid, takovej divnej. Tlak se mění, strašná deka.” Opakuje s jistotou televizního rosničkáře, co každý den přeje mír v duši. „Počkejte si, bude to srdce!”

RANDE VE VŠENORECH. Skáčeme do Hájkova passatu. Vpředu vedle řidiče doktor Martinča, vzadu já a zdravotní „sestra”, vlastně bratr. Siréna zavyje táhlým poryvem, na nebezpečných místech, hlavně před křižovatkami, přechází do přerušovaného tónu; zní jako hlasitý a zrychlený srdeční tep. Do kopce slavné tratě Zbraslav-Jíloviště snad překonáváme traťový rekord. Řítíme se úzkými vlásenkami s bezpočatem zatáček. Zelená škodovka se vůbec neobtěžuje zajet ke krajnici, šněruje si to prostředkem a záchranka jí může být ukradená. Nadskakuji vzteky, posádka je v klidu. Všední případ. Kdyby se řidič rozčilova, brzy by nás škrábali ze stromu. Dispečerka hlásí, že posílá velký vůz ze stanoviště Řevnice. Potvrzujeme příjem. Ze zatáčky na úzké okresce se vynoří těžký tahač. Není kam uhnout, vpravo je les. Kdyby krajní stromy měly vousy, náš volkswagen by je hladce vyholil. Ve hře byly centimetry a nanejvýš lak dveří. Ve Všenorech jde o víc. Obcí prolétneme jako blesk. Řidič jede najisto, jako by tuhle adresu trénoval pětkrát týdně. Když je po všem, zeptám se, jestli k tém paní už někdy jel. Dnes poprvé. Řekne udiveně. Cesta trvala dvanáct minut. Manžel na nás mává od vrátek. Lékař se záchranářem vejdou do pokoje. Žena je při vědomí, leží na gauči, tvář popelavě šedou. Vidím splašeně bijící krční tepnu. Doktor Martinča natahuje do stříkačky z ampule zklidňující látku. Záchranář zkušeně připravuje baňku s infuzí. Pacientka komunikuje, mluví zesláblým hlasem. Doktor ji zevrubně musí vyšetřit. Když dojde na odkládání svrchního oděvu, otočím se, jdu zpět do přední místnosti. Manžel mě asi považuje za dalšího doktora, nic mu nevymlouvám, snažím se ho přivést na klidnější myšlenky – je to tím tlakem, určitě nic vážného, asi vám paní budeme muset převézt do nemocnice, aby ji komplexně vyšetřili. Kývá hlavou, ano nebude to nic vážného, i když žena se jako malá léčila se srdcem v dětské nemocni na Karlově náměstí. Mluví dost hlasitě, vím, že doktor Martinča vedle slyší, nebudu mu to muset opakovat. Před domem už je velký vůz RZP z Řevnic, řidič se záchranářem naloží pacientku na nosítka, doktor Martinča pojede s ní, ještě mi řekne – je to vysoký pulz, dvě stě třicet za minutu, to je dost, aplikoval jsem léky na zklidnění srdce. EKG neukázal zatím nic znepokojujícího.

A ještě hlášení dispečerce na základnu: Tady šedestáka, jedeme do nemocnice Třebotov. Rendez-vous dvou aut ještě nekončí. Passat, teď už bez lékaře, dělá fordu s pacientkou pilota, vodiče, razí a uklízí cestu, za dobřichovickým mostem zablokuje křižovatku, aby velký vůz mohl klidně projet, pak se před něj bleskově prosmykne a uhání dál. Za pár minut jsme u vchodu do nemocnice. Ve dveřích už čeká personál s vozíkem. Dispečrka na Zbraslavi odvedla dobrou práci. · · ·

Od odjezdu do návratu na základnu uplynula hodina. Vystoupím z auta, protáhnu se. Tudy po břehu řeky chodíval na procházky zbraslavský doktor Vladislav Vančura, tamhle opodál ordinoval, pacienti mu nosívali buchty a zabíjačku, až jednou přišli divní lidé, kožené kabáty, v ruce místo výslužky pistole. Přivřu oči. Na druhém břehu jako bych cítil ROZMARNÉ LÉTO a na nataženém laně viděl provazochodce Arnoštka, autorův symbol života. Z té dálky se lano zdá tenké jako vlasec. Náhle si uvědomíš, naléhavěji než kde jinde, za zády tísňový telefon a chrapot vysílačky, vlevo sanitka, vpravo sanitka, že dřív než se naděješ, život může viset na vlásku.

Napsal JOSEF KLÍMA

„TĚLO CHCE ŽÍT DOPŘEDU, PROTO RADĚJI HÁDÁM BUDOUCNOST NEŽ MINULOST” Je mu padesát, a když ho člověk vidí bez převleku, rozhodně by nehádal, že tenhle podsaditý, od pohledu silný muž by se zabýval něčím tak metafyzickým, jako je věštění a jasnovidnost. S převleky ostatně skončil už před dvěma lety. V roce 1990 si na Žofínském ostrově v Praze otevřel první oficiální věštírnu na území republiky a po dva roky, vždy dvakrát týdně, v salonku zdejší restaurace hádal každému, kdo přišel, co ho čeká. Z ruky i z karet: prostě tak, jak to známe ze starých knih: I převlek měl jak ze starých knih: paruku jako staroanglický soudce, přilepené vousy, volný hábit s astrologickými znameními. Ne snad, že by chtěl vypadat tajemně a maticky. Problém byl v tom, že tenhle muž je původním povoláním prozaick ý stavař a tehdy měl pod sebou 150 zaměstnanců. Obával se, že by jeho důvěra touto – pro mnoho lidí pošetilou – vedlejší činností nijak nevzrostla, a tak se raději rozhodl pro inkognito. I co se jména týče: s převlekem se obyčejný pan S. měnil v magického Hanuse Kismeta. Magii nakonec přemohly docela prozaické peníze: když si spočetl příjmy a vydání – včetně nájmu za salonek – zjistil, že se to nerentuje. Od té doby vykonává tuhle zvláštní činnost jen jako koníčka na přilepšenou – a výhradně korespondenčně. Celkem už odpověden na 5 000 dopisů. Když mi je ukazoval a zpozoroval, že se tvářím pochybovačně, sám navrhl: „Vyberte si pár adres nebo telefonních čísel a ověřte si, jestli jsem si je nepsal sám a do jaké míry byly moje předpovědi úspěšné..”

TELEPATIE VERSUS KARTOMANIE Jednoho dne přišel dopis z Brna. V něm bylo stručné oznámení a žádost následující formulace: „Prosím pomozte! Jsem zoufalá matka, ztratila se mi dcera, stáří 30 let, matkou dvou nezletilých dětí. Odešla pře 14 dny ráno do práce a od té doby je nezvěstná, Pátrací relace v TV nepřinesla výsledek. Je živá, nebo mrtvá? Posílám její fotku. Podpis obou rodičů.” Takový druh korespondence na vás vytváří v podstatě nátlak a zároveň velkou zodpovědnost. Nelze jej odmítnout. Po prostudování fotky a části písma jsem došel k závěru, že se jedná o psychicky velmi labilní osobu, která něco podobného již provedla dříve. V tomto smyslu jsem odepsal s tím, že mi mohli rodiče dát více informací, a ne je zatajovat. Dále jsem jim napsal, že dcera žije, ale odcestovala do zahraničí v rámci poslání sekty, ve které je zapojena. Další korespondence nepokračovala. Po měsíci přišel do věštírny na Žofín mezi ostatními klienty také muž kolem 35 let. Provedl jsem chiromantii a kartomanii a řekl jsem mu, že ženu, která se ztratila, najde do dvou dnů a vše bude normální. Také jsem poznal, že je inženýr a musí se starat o dvě děti i o ženu, která je občas nezpůsobilá. Muž byl velmi překvapen. Potvrdil, že vše souhlasí a říká, že je manžel oné ztracené ženy, o které psali její rodiče před měsícem. Skutečně se z manželkou zkontaktoval a přivezl ji ze zahraničí. Byl velmi spokojen a jeho radost byla pro mne více než honorář. (Z mimipříběhů Hanuse Kismeta)

Asi jsem to trochu zdědil po babičce a po matce, které se obě o předpoví- dání dost zajímaly. Matka mi dokonce nechala vypracovat horoskop. Když jsem se to někdy v jedenácti letech dozvěděl, smál jsem se tomu: ale čím jsem byl starší, tím víc jsem zjišťoval, jak se astrologické předpovědi potvrzuj í. Zároveň jsem se sám začínal dál víc zajímat o psychologii, snažil jsem se uhodnout, kdo má jaký charakter. Dokonce i budoucnost jsem hádal. Mám čtyři sourozence: začínal jsem tedy na nich – a ono se to kupodivu potvrzovalo. Myslel jsem si, že je to tím, že je dobře znám, jenže postupně mi to začínalo vycházet i u cizích. Kdyby mi to bývaly umožnily kádrové předpoklady, asi bych nejspíš vystudoval psychologii. Takhle se mou profesí stala stavařina a k poznání lidské duše jsem se dostával jinou cestou: přes knihy o vykládání karet, přes chiromantii (čili věštění z ruky), později mě začalo zajímat i lidské písmo, grafologie. A nakonec samozřejmě celá esoterika: uzavřený svět tajných věd. Ono to všechno vypadá strašně mysticky, ale já jsem založením spíš člověk střízlivý: dodnes se domnívám, že všechno to má v podstatě vysvětliteln ý princip, jenom naše smysly nejsou tak vyspělé, abychom to dovedli označit a pojmenovat. Každý člověk prostě zanechá v prostoru nějakou stopu , silnější nebo slabší, a některým lidem prostě jakýmsi řízením osudu příroda přidělila větší citlivost číst tyto stopy než ostatním … Ta stopa kupodivu nemizí asi časem, ani úmrtím: proto také, když se mě někdo obrátí, abych našel pohřešovaného člověka, nehraje pro mé hledání roli, je-li ten, koho hledám, ještě naživu nebo už po smrti. Dokonce ani jak dlouho už je po smrti. Nevidím tělo. Pokud něco najdu – a dá se po letech říct, že už nacházím dost spolehlivě – pak najdu tu stopu .. nebo jak se pojmenovat” Když jsem se hned na začátku roku 1990 ucházel o licenci na předpovídání budoucnosti a jasnovidectví, úředník, který přijímal mou žádost se smál. „Sám vám to, ale jenom když to, co uhodnete mně, bude aspoň z poloviny pravda,” žertoval. Strefil jsem se na 70 procent”

VLASTNÍ ZKUŠENOST. Jednou se manželka vypravila s kolegy z práce na oslavu narozenin dalšího spolupracovníka. Kolem 22.00hodiny mi volala telefonem domů, zda bych pro ni nepřijel autem. Povídám: Nezlob se, vypil jsem při televizi dvě piva, nepojedu nikam, vezmi si taxíka. Po další konverzaci jsem ji na rozloučenou znovu upozornil, aby nesedala do jiného dopravního prostředku, než je taxík. Řekla mi, že je blízko stanice tramvaje a řijede tedy linkou 52 do 1/2 hod. tím jsme rozhovor ukončili. Domů se vrátila kolem druhé hodiny ráno mírně potlučena. Spolupracovnice, která měla poblíž auto, se rozhodla, že všechny odveze, neboť skoro nic nepila. Cesta dopadla, jak jsem předvídal. Auto zničeno, cestující pouze lehce potlučeni. Než se dostavila policie a než vysvětlili šokovanému manželovi řidičky, že už vlastně auto nemá, uplynuly čtyři hodiny. Žena byla zvědavá na moji reakci. Komentoval jsem to slovy: Máš mě poslouchat! (Z minipříběhů Hanuse Kismeta) Když člověk začne předpovídat jiným, zabývá se pochopitelně víc cizími životy než svým. Neznamená to ale, že by tahle schopnost, dar, nebo jak to mám nazývat, neovlivňovala jeho vlastní život a životy nebližších. Jak dlouho budu žít, to jsem si nikdy nevykládal: ten starý horoskop, který mi tenkrát matka nechala vypracovat, tvrdí, že se dožiju devětaosmdesáti, a je to tak laskavá předpověď, že jí každý rád uvěří. Někdy to pomáhá i překonat strach.

Předpověděl jsem například svého času synovi, když byl na vojně, že mu ujede vlak, potká kamaráda, zraní se a bude v nemocnici. Když se to pak skutečně všechno takhle odehrálo, bylo to sice velmi nepříjemné, ale strach jsem neměl. Věděl jsem, že to nakonec dobře dopadne. Problém je, že i když předpověď znám, stejně realitu nemůžu ovlivnit. Přijde tzv. špatný den, vím, že bych si měl dávat pozor, protože na mě číhá řada drobných trablů, a stejně nedodržím nějaký dopravní předpis, stejně mě policajti chytnou a dostanu pokutu. Nebo setkání: vzpomenu si zčistajasna na nějakého člověka, neviděl jsem ho třeba léta – a do dvou tří dnů ho potkám. Přitom třeba zjistím, že už kdysi dávno emigroval, žije v zahraničí a teď přijel náhodou na pár dnů po bůhvíjak dlouhé době. A nemusí to být ani příjemné setkání; někdy je naopak velmi nepříjemné. Radím lidem v různých věcech, v osobních i pracovních, ale sám sobě často poradit nedovedu. Po listopadu ’98 jsem například – stejně jako řad dalších – začal podnikat. V mém oboru – ve stavebnictví. Založil jsem si vlastní firmu. Kdybych předem věděl, jaké problémy to přinese, asi bych to neudělal. Měl jsem třeba rozpracovanou zakázku, fasádu na jedné velké pražské budově, ale jednoho dne přišel za mými dělníky chlápek, řekl jim, že je už delší čas pozoruje, jak dobře dělají a nabídl jim okamžitě práci v Německu za lepší peníze. Měli sice vůči mně trochu výčitky, ale nakonec stejně po dvou dnech odešli. Zakázka rozdělaná, hrozilo mi, že zaplatím větší penále než bude odměna za práci.

Rozjel jsem se tedy po Praze a udělal jsem to podobně. Našel jsem partu fasádníků, kteří dělali dobře, a nabídl jim, aby šli ke mně. Vzhledem k tomu, že pracovali pro státní podnik, bylo to, co jsem jim nabídl, dvakrát tolik, než to co brali normálně; i když jsem jim dal totéž, co těm předchozím. Státní odnik tím neutrpěl jako já, chodili totiž ke mně pracovat po pracovní době a o víkendech. Nakonec jsme fasádu dodělali s týdenním zpožděním, takže penále vyrovnalo v podstatě odměnu. Nevydělal jsem – ale ani neprodělal. Firmu jsem pak při nejbližší příležitosti přenechal jednomu kolegovi” Teď mi naopak vychází jedna optimistická předpověď. Před časem, když jsem nevěděl, kterým směrem dál, mi karty řekly, že se stanu vedoucím pracovníkem a finančně si polepším. Všiml jsem si inzerátu na jeden konkurz v zahraniční společnosti – a nakonec jsem ten konkurz i vyhrál. Zase budu mít pod sebou víc než stovku zaměstnanců. ..

 CIZINEC Na seanci přišla žena kolem čtyřicítky. Prozkoumal jsem její čáry na ruce a řekl jí, že v současné době po předchozím zklamání a ukončení partnerských a citových vazeb ji čeká perspektivnější citový život a velké zklidnění. Budou se však vyskytovat ještě zdravotní obtíže, které mají původ v dřívějších nesnázích a souvisejí s psychikou. Dále to vypadalo na seznámení s cizincem přibližně stejného věku. Po skončení seance byl tato žena velmi skeptická a evidentně podrážděná. Řekla mi, že jsem si toho muže vymyslel, protože ona je na světě úplně sama, v zahraničí nikoho nezná a nikam nepojede. Tak proč by se jí motal do cesty nějaký cizí chlap? Řekl jsem, že předpověď platí na dobu tří měsíců, ať se nezlobí, ale kary nelžou a vše, co jsem jí poodhalil, se vyplní. Byla dost nesvá a odešla. Brzy jsem na celou věc zapomněl. Ani ne za týden, v době, kdy jsem předpovídal jinému klientovi, vtrhla do místnosti nějaká žena. Byl jsem ponořen do myšlenek a v přítmí jsem vůbec neviděl, kdo vstupuje. Žena se vrhla k mé židli a snažila se mi políbit ruku. Byl jsem z toho poněkud zaskočen, stejně jako klient sedící proti mně. Teprve teď jsem poznal návštěvnici z minulého týdne. Velmi se omlouvala a děkovala, že všechno, co jsem jí předpověděl se splnilo již za dva dny. Šla něco v pracovní době vyřizovat, na přechodu zastavilo auto a nějaký Němec se jí bezradně vyptával na cestu. Vysvětlila mu, kudy jet, ba dokonce jej dovedla k domu, kde měl nechat vzkaz. On ji na oplátku pozval na kávu, pak i na oběd a přitom se dozvěděla, že Prahou pouze projíždí. Hned vzápětí pokračoval do Vídně.

Nicméně oba si za těch pár pohromadě strávených hodin tak padli do oka, že po cizincově návratu z Vídně se setkali znovu, a dokonce spolu strávili víkend. Žena, celá šťastná, mi hned v podělí přiběhla poděkovat. Tahle epizoda mě potěšila hne ze dvou důvodů. Jednak že karty nelžou a že jsou ještě slušní lidé, kteří se dokážou omluvit, když se zmýlí. (Z minipříběhů Hanuse Kismeta) Někdy se mě lidé ptají, jestli bych jim prozradil i to, že je čeká blízká smrt. Co se mých předpovědí týče, musela by se taková předpověď objevit v kartách, nikoli v ruce, která je časově méně přesná. Naštěstí jsem se ještě do podobné situace nedostal, ale pokud by k tomu došlo, asi bych to naplno neřekl. I když umím předpovídat s přesností na devadesát procent – co kdybych se náhodou zmýlil? Dovedu si představit, jak by se takový člověk cítil a jaké katastrofické následky by to mohlo vyvolat. Předpovídám někdy i celospolečenské změny – například s válkou v Perském zálivu jsem se strefil poměrně přesně – ale drtivá většina předpovědí se týká osobních věcí. I když jsou třeba s celospolečenskými procesy nějak propojeny, jako v případě vysokého činovníka JZD Slušovice, který se mě před časem ptal na budoucnost podniku. Ani tam jsem se s budoucností příliš nezmýlil: předpověděl jsem přesun aktivit do zahraničí. To jsem ovšem ještě nemohl tušit, že tím zahraničím bude – Bratislava”

Obracejí se na mě různí lidé – od lékařů a pilotů až po řidiče kamionů a babičky z venkova – čtu jim z karet, z ruky a v poslední době z písma různé příběhy. Tragické, smutné i veselé, ale nejrozkošnější zážitek mám stejně s jednou důchodkyní, která za mnou přišla ještě v době, kdy jsem měl věštírnu na Žofíně. Žena hodně přes šedesát let – a přesto se mi do její předpovědi pořád pletla svatba. Už jsem to nevydržel a řekl jsem jí to. Lehce se zapýřila pak se přiznala: „To je to hlavní, proč jsem za vámi přišla. Jenom jsem se vám to styděla říct.” Ukázalo se, že po letech, když žila osaměle jako vdova, poznala stejně starého muže a teď se chtějí vzít. A hned ho také přitáhla do salonku – čekal totiž venku. Objevil se takový pravý vesnický červenolící strejda se sukovicí, už na dálku z něj příjemně táhla slivovice, a hned od dveří mi povídá. „Já vám nevěřím, sám bych normálně nepřišel, ale jinak bych s tou mou bábou nevydržel!” Když jsem mu vykládal z ruky, seděl ještě poměrně klidně, ale sotva došlo na výklad karet, začal se ošívat, vyndal lahvičku, ještě jednou se posílil a pak povídá: „Do čerta, nikdy bych nevěřil, že toto je možné. Vždyť vy o mně všechno víte!” Odcházeli spokojeni a věřím, že jsou spokojeni dodnes. Karty jim alespoň předpovídaly spokojenou společnou budoucnosti…

LESBA. Žena něco kolem třiceti let: usadila se, dala mi ruku a čekala na vývoj. Vzal jsem její ruku do svých, dal pod světlo a vzal si lupu, abych lépe viděl papilární čáry. V oblasti Měsíčního vrchu a následně i stolu se neukazovaly žádné čáry, které by nasvědčovaly partnerským vtahům a citovému vývoji k mužům. Rovněž Venušin pahorek mi ukazoval atypické šrafov ání a zaujatost proti mužskému pohlaví. Došel jsem tedy k závěru, že uvedená žena má ráda opět jenom ženy, je tedy lesba. Byl jsem trochu na vahách, zda a jak jí to mám říci, ale protože jsem věděl, že otevřenost u lidí s jinou psychickou dispozicí se velmi cení, řekl jsem jí to. Byl a zřejmě potěšena mými schopnostmi, protože se ke své lásce k ženám naprosto otevřeně přiznala a byla ráda, že jsem ji nezklamal svými schopnostmi, neboť, jak mi dodatečně řekla, chtěly si mne dvě přítelkyně stejného zaměření vyzkoušet. Ta druhá později od svého záměru stoupila. Při výkladu karet se vše naprosto zřejmě potvrdilo. Všude byly samé vztahy k ženám, ale také velmi dobré organizační předpoklady. Řekla mi, že je v této skupině žen něco jako předsedkyně organizuje veškerá setkání i program. Jinak to byla velmi kultivovaná a přirozená žena, která se naprosto harmonicky doplňuje a duševně čerpá sílu od stejně zaměřených přítelkyň, což jí dává dostatek prostoru vykonávat i zodpovědnou profesi. Samozřejmě se stala mou trvalou klientkou a je ráda, že našla další možnost jak ventilovat bez přetvářky své problémy vůči mužům. (Z minipříběhů Hanuse Kismeta) Po celá desetiletí totality se sice pod tlakem materialismu o jasnovidectví a předpovídání budoucnosti nahlas mluvit nesmělo, nicméně pár jedinců si tím stejně přivydělávalo.

 Vždyť za první republiky mělo tohle odvětví celkem slušnou konjunkturu a touha lidí dozvědět se, co je čeká, je věčná. Tu žádný systém nepotlačí. I já mám ostatně jméno po jedné staré dámě s podobnou schopností. Poznal jsem ji ještě jako kluk, bydlela v sousedství, a po létech, kdy už jsem dělal stavaře, jsem se s ní náhodně setkal znovu. Obchá- zel jsem tehdy pražské domy v rámci stavebních kontrol. Bylo to milé setkání – ta dáma mě už v dětství zaujala svým zvláštním mystickým vzhledem – ale hlavně jsem si v jejím bytě povšiml fotografií známých kulturních osobností. Zpěváků, herců a podobně. Dali jsme se do hovoru a ona se mi svěřila, že už před válkou předpovídala budoucnost a že ji teď dál lidé navštěvují, i když potají. Byli mezi nimi i umělci, s nimiž se státní moc chlubila. Ta žena mi tenkrát moc pomohla. Radou i některými knihami, k nimž bych se jinak asi obtížně dostával. Když jsem později – už dávno po její smrti – hledal nějaký pseudonym, vzpomněl jsem si na ni. I ona se jmenovala Kismet. Když jsem se po pádu totality dostal na metafyzický kongres do Francie, pochopil jsem, že v zemích se svobodným rozvojem už vstoupila i do tak nevědecké činnosti věda a technika. Zvlášť termografické počítače mě fascinovaly. Klient vloží ruku na snímač, aparát udělá termografický obrázek a počítač okamžitě vyhodnotí podle zabarvení různ ých částí ruky, jaké má zákazník zdravotní potíže. Tady by se tím bohužel člověk neuživil. Přístroj je na naše poměry drahý a Češi si nelibují v předpovídání tak jako třeba Francouzi, kde to patří k běžnému životnímu stylu. Jsou sice zvědaví, ale zaplatit nechtějí. Oni vůbec Francouzi jsou v tomhle výjimkou. Němci si taky moc předpovídat nenechají, Italové taky ne – A Španělé? Ti by vás rovnou zastřelili, kdyby se jim nějaká předpověď nelíbila”