Napsal a vyfotografoval: Jan Škvára

Jeden z drsných vtipů ruských vodáků praví, že každý člen výpravy by měl mít s sebou mosaznou destičku, jejíž jedna vyleštěná strana slouží ke zjištění, zda dotyčný dýchá, a v případě, že tomu tak není, má být na druhé straně vyryto: zde zahynul tehdy a tehdy při sjezdu řeky ten a ten. Řeky na území bývalého SSSR jsou těžké dostupné a nebezpečné. My se vydali do Kirgizie a destičku s sebou nikdo neměl.

BUCLATÁ MATYLDA. Jelo nás sedm a osmá stokilová Matylda, plavidlo na první pohled vzbuzující (stejně jako její název) pocit bezpečí a pohody. Tvoří ji samostatné nafukovací válce, které se na břehu řeky svážou, zpevní dřevěnou kostrou, vybaví na místě vyrobenými hřebly (příďové a zadní veslo), celé se to strčí na vodu a jede se. Přesně tak jsme to udělali i my na řece Ču, prvním cíli naší expedice. Jen jsme si pro první den zvolili trochu klidnější úsek řeky, abychom si na sebe s Matyldou zvykli. Bylo to moudré rozhodnutí, protože i když my si její faldy oblíbili téměř okamžitě, Matylda jako správná příslušnice něžného pohlaví s vyšší tonáží se trochu vzpouzí a celý první den na řece odm ítá uskutečňovat kapitánem zamýšlené cvičné manévry. K večeru až dosud poměrně klidný proud řeky sílí, koryto se zužuje mezi hory a my po kratší kolizní situaci konečně přistáváme u tábořiště, sledováni partou dobře se bavících kluků z dětského oddílu vodáků jezdících na nám celkem neznámých katamaranech domácí výroby Geleon. Vede je nestor kirgizského vodáctví, padesátiletý Gennadij Semjonovič Leontěv.

GELEON JE TAKÉ LOĎ. Gennadij je prapodivná směsice sovětského dobrodruha a velmi odpovědného křesťana. Před pěti lety dal ze dne na den výpověď z místa hlavního inženýra závodu, aby se mohl věnovat výchově dětí a stavbě katamaranů. Z jejich prodeje financuje svůj dětský oddíl, který tím, že ve všesvazov ých soutěžích poráží dospělé soupe ře, se zároveň stará o zájem o Leontěvovy Geleony. (Když jsem měl možnost sledovat kluky při tréninku na těchto u nás téměř neznámých lodích, musel jsem před nimi v duchu smeknout.) „Zítra mají přijet klienti, Amerikánci, svezeme je na katamaranech po Ču,“ prozrazuje nám Geňa večer u společného ohně další výdělečnou aktivitu svého oddílu v zemi, kde nejsou leckdy peníze ani na výplaty. Zároveň nastiňuje možnost, že jeden z nás může jet s nimi, aby si prohlédl řeku. Druhý den vyráží náš kapitán Libor se skupinou Američanů na osmimístném katamaranu s dravým názvem Baghíra na průzkum neméně dravé řeky, zbytek mužské posádky vyrábí Matyldě nová hřebla (jsou tu konečně rovné stromy) a dvě naše děvčata umluví třináctileté kluky, kteří zůstali bez velení, aby jim půjčili dvoumístn ý katamaran. Ačkoli domluva zní jenom v tišince za zákrutem, netrvá ani minutu a proti vůli našich vodaček je unáší silný proud řeky i s lodí kamsi dolů, za Američany, do neznámých peřejí. Poprask ustává ve chvíli, kdy Gennadijovi kluci sešplhají po skále k našim dvěma vyděšeným dívkám, které se na poslední chvíli zachytily větví a trávy u břehu. Zoufale vydávají zbytky všech svých sil a perou se s neúprosným proudem. Pacani (jak jim až dosud říkala děvčata) naše slečny vysvobodí a přetraverzují na druhou stranu po vlnách proti proudu tak lehce, že se to nechce ani věřit. „Vsjo normálno, da?“ křikne na ně desetilet ý kluk v kajaku, který celou situaci sleduje z povzdálí a trénuje eskymácké obraty. Večer po návratu z průzkumu Libor hlásí, že jet celou Ču by pro nás byla nejspíš sebevražda. My pro jistotu nehlásíme nic.

JAK JSEM SI SEŠEL ČU Další den Semjonova dětská komanda balí a odjíždí s námi. Na Gennadijovu prosbu se jako fotograf ujímám své role a vystupuji na břeh, abych fotografoval jeden z obtížnějších úseků asi hodinu pod tábořištěm. Bez problémů projíždějí kajaky, Baghíra a dvojka katamarany, pod nebezpečným místem přistávají a Gennadij nastupuje na mé místo na Matyldě, abych si mohl zvěčnit i naše. Projíždí Matylda a já pouštím Pentaxe na motor až do chvíle,kdy mi naše tlustá kamarádka naposledy sekne zádí v zatáčce za rozloučenou. To ještě netuším, že ji dnes vidím na vodě naposledy. Na domluveném místě totiž nikdo není. Jdu silnicí podél řeky dál v naději, že jsme se špatně domluvili. Po dvou a půl hodině chůze mi začne hlodat mozek myšlenka, že jsem Matyldu minul. Začínám uvažovat o cestě zpátky. Spása mi kráčí vstříc, a já nejsem schopen se rozhodnout, jestli je to pacan z Gennadijova oddílu, vypadají na silnici asi stejně nepatřičně jako já, nebo fata morgana. Fata morgana to není, je to Gríša, který mi vypráví,jak Matylda odmítla téměř všude přistát jak na posledním možném místě hodili kluci markovku (to je pytlíček, který je vyplněn smotaným lanem a který se hází tonoucímu), na kterou ve spolupráci s Gennadijem Matyldu chytili. Později mi Geňa říká, že podobným způsobem se jistili v kaňonech na řek ách, kde nelze riskovat. Ten systém spočívá v tom, že nad úsekem, který hrozí převržením a pod kterým nelze přistát, natáhnou přes řeku (na horolezeck é skoby, z nichž jedna je zatlu- čena méně pevně) lano, tzv. strachovku. Když se vor s bagáží, volně jištěný karabinou za strachovku převrhne a stane se tak neovladatelným, méně zatlučená skoba strachovky nevydrží a vor s drahocenným jídlem a suchým oblečením pěkně přistane sám na té straně, kterou si napřed zvolil pevně zatlučenou skobou. Naše plavba po Ču dnes ale končí, dál jsou totiž úseky, na které nás náš kapitán Libor nepustí.

NARYN JE ŘEKA PLNÁ NAHÁČŮ. Naryn je řeka, kterou ruští vodáci klasifikují známkou pět. České vodáctví zná jenom pět stupňů klasifikace divoké vody, přičemž pětka je pro sebevrahy, ruské vodáctví podlé známého příměru vsjo balšoje má stupňů šest. Pravda, nejhorší úseky Narynu, Gudimovské a Semjonovské peřeje jsme dopředu s českou rozvážností upřímně vzdali, a stejně dopadl i Nedostúpnyj kaňon, pod nímž jsme se měli setkat se skupinou vodáků z Moskvy. Ti nedorazili, takže jsme se vydali na řeku sami. Později jsme se dozvěděli, že jim cestu znemožnila kamenná lavina. Matylda se s námi již smířila a sjezd nám nijak nekomplikuje. Voda je o něco chladnější a je zkalená šedým pískem. Cestou potkáváme několik koupajících se lidí, které zdravíme halasným agój. Kirgizští naháči na to reagují tím, že se po zmateném nedohledání trenek usazují do typického cudného podřepu a cení na nás své zlaté zuby. Sjezd Narynu se chýlí ke konci a poslední ráno nás budí stokilový děda na hekajícím koníku, který nám vypráví, jak včera potěrja dóčku, a kdybychom něco viděli, abychom to řekli lidem, kteří docela jistě budou stát na březích řeky. Zřejmě je tu utopení dítěte běžný jev.

KATAMARAN. Genadij nám na začátku slíbil, že nás nechá sjet na Baghíře Ču. Celou. Zkusit sovětskou řeku na sovětském člunu, to jsme si nemohli nechat ujít, Matylda promine. A když jsme se dohodli jen na dvou průvodcích na místa jednoho háčka a také samozřejmě velmi důležitého zadáka, vše bylo vyřešeno, protože já se mohl vézt na lodi jako porcelán. Ruští mužici nevěřícně kroutili hlavou, když jsem jim názorně ukazoval, jak se hodlám vézt a přitom fotografovat, ale Saša, ruský kapitán, nenamítal nic a tím si zpečetil svůj osud. Když jsem totiž zjistil, jak pod mou vahou první spojovací tyč katamaranu naříká, přesunul jsem se na záď. A to stálo ruské vedení velení. Při prvním větším valu mne nárazu smetl vpřed na nic netušícího Sašu, a když jsme, plivajíce vodu z nosu, byl opět v plném lesku na hladině, zjistili jsme, že postrádáme kapit ána. Ten totiž, byl zavěšen na pádle a rovnaje loď, během zlomku vteřiny neměl s lodí cokoli společného a vyplaval deset metrů za námi. Potěrjáli kapitána, nazád! velel by Rus, ale mně spíš velelo svědomí, abych pomohl udržet loď rovně proti vlnám, výhrůžně se vzpínajícím proti naší přídi, než lovit Sašu z vody nebo lovit snímky tonoucího kapitána. Leč Saša, vodák vychovaný Leontěvem a zvyklý si v těžkých situacích pomoci sám, na katamaran doplaval a nechal tak náš sjezd řeky Ču bez mrtvých. Přesto, zřejmě maje na mysli tuto vzpomínku a opět drkotaje zuby zimou, přijal s potěšením jeden z našich gydrokosťúmů, který jsme mu nabídli – nakonec nezůstalo jen u toho jednoho – a já se později ve vlaku domů mohl chlubit, že vím, jak se zbavit ruského velení. Ale teď už opravdu vážně: Kirgizské řeky jsou krásné a já bych se tam chtěl někdy vrátit. A na vodu třeba i pod ruskou komándou.

NAPSAL: Jiří Margolius

Mineš Březejc u Velkého Meziříčí, projdeš lese, někde štrnkne veverka o větev, datel ťukne o kmen svou diagnózu: jinak slyšíš jen – ticho. Ten dojem trvá chvíli, okamžik kratší než mžik, najednou se ocitneš na lesní cestě, rovnou uprostřed nasupených zbrojnošů nottinghamského šerifa, a nedosti na tom, i zbojníků proslulého Robina Hooda, rodem z Loxley. Vypukl boj. Bojovníci disponují pěšími oddíly, taktéž vozatajstvem.

Uprostřed bojové vřavy shledáváme, že jde nejspíš o uchování zásob pitné vody pro Robinovy hochy, a nastojte, i dívky! Zlí šerifovi pohůnci střeží stud ánku, v níž zejmě prýští křišťálově čistá voda, v té se můžeš nejen zhlédnout sám, ale popatřit i na svůj osud. Kdo vyhraje tu lítou řež? Uskočím před bojovou jízdou. Kluk ve vozíku třímá pytlík plný vody, patrně nás považuje za zlotřilé nepřátele a přidá na rychlosti. Pytlík mu padá z ruky, voda se rozstříkne na všechny strany. Kluk se nešťastně dívá na kaluže, jako by se do země vpíjela jeho vlastní krev. Nabídneme se, že mu opatříme novu živou vodu. S nevolí odmítne. Sám se pro ni rozjede.

lll Brněnský Ústav sociální péče pro tělesné postiženou mládež Kociánka byl založen necelý rok po konci první světové války. Jeho duchovním otcem byl učitel Jan Chlup ve spolupráci s MUDr. Rudolfem Jedličkou, zakladatelem proslulého pražského ústavu, a dr. Alice Masarykové. Majitelem ústavu se stal Spolek pro léčbu a výchovu mrzáčků na Moravě a Slezsku. Do vínku si dal všestrannou péči o tělesně postižené s cílem začlenit tyto defektní jedince do života po stránce pracovní a společenské. V té době to byl úkol bohulibý, vyčerpávající, a jak seznáváme po pětasedmdesáti letech, nikdy nekončící.

 lll Ke Kociánce patří i bezbariérové dětské středisko právě tady, za obcí Březejc, utopené v hlubok ých lesích, v nichž potkáš,jak jsme se přesvědčili, zbojníky i z dávných století. Také můžeme méně vzletně říci: Kociánka organizuje letní tábory, psychorehabilitační kursy, rekreační pobyty zdravotně postižených, školní vyučování. Kociánka je zařízení pro denní, týdenní, ba i celoroční pobyt pacientů, postižených neurologickým a ortopedickým onemocněním. Ti zde mohou být prakticky od tří let až do doby, kdy jsou připraveni na různá povolání. Činnost se zaměřuje nejen na postižené děti, ale i na jejich rodiny. Nechybí rehabilitační centrum, léčebně preventivní péče, sociálně právní a výchovně vzdělávací činnost, odborná příprava pro povolání, psychologická a logopedická péče, centrum pomoci rodinám s postiženými dětmi.

 lll RNDr. Petr Vaverka je vedoucím střediska v Březejci. Za chvíli se spolu s námi zúčastní rozhodující bitvy Robinových zbojníků na rozbouřeném vodním roku. Přes bazén je už natažena kláda. Slabší bojovník v boji muže proti muži skončí ve vodě. Bojovat se bude i v nafukovacích člunech. I vedoucí střediska pomáhá připravovat bojiště. Teď má chvíli času. Klid před bouří, chci říci před bitvou. „V drtivé většině jsou tady děti s poúrazovými stavy a s následky DMO. Dětská mozková obrna. A i když mají kromě pohybového aparátu leckdy zasažené i mozkové centrum, jsou většinou vzdělavatelné. Mnohé se dostanou až k maturitě. A v rámci speciálního školství, které donedávna lpělo pouze na „triviu“, rozvíjení psaní, čtení, počítání, chceme výuku rozšířit. Rozjedem rodinnou školu, kde bude místo pro sociální adaptaci, spole čenský rozhled. Jezdíme s dětmi na zájezdy, výlety, byli jsme v Rakousku, chystáme se do Norska“. Školy pro postiženou mládež končí obvykle vzdělávací proces v patnácti letech a-padej! nebo spíš-odjeď! Jenže mladí lidé se mohou rozvíjet třeba až do pětadvaceti let. Vzdělávat. Pak třeba i vydělávat. „Od nás se vracejí domů, k rodinám. Ale většinou se těžko adaptují. Chybí jim kolektiv, denní režim, zaměstnání. Chtějí zpátky, doma leží u televize, jsou bez kamarádů, někteří bez rodičovské péče, jiní se setkají až s přehnanou starostlivostí.“ Často se děti vracejí zpět. A po několika dnech přestanou chřadnout. V létě se jich desítky střídají v Březejci na táboře. Není výjimkou, když sem dítě přijede přes léto dvakrát, ba třikrát. Třeba jen kvůli tomu, aby se zazávodilo na gumovém člunu, svedlo souboj na kládě nad bazénem, odneslo do společných zásob zbojnické družiny svůj díl průzračné vody.

lll Hanka je v Březejci celý rok. Dětská mozková obrna zasáhla tělo, neušetřila ani duši. Hanka má štěstí, je mobilní. Pohybuje se sama. Imponuje mi: přijde, podá ruku, představí se. Oznámí, že má zrovna dnes svátek. Litujeme, že nemáme dárek. Praví, že to nic, můžu to napravit, až bude mít narozeniny. Každý jí dává dnes sladkosti, ale z toho může být cukrovka. Kluci? Na ty má dost času. Radši se dívá na televizi. Pohádky a Vinnetou, to je to pravé! Milovala Horňáka. Ale už nezpívá, David mu to zatrhl. Když se to dověděla, roztrhala vzteky tři pyžama. Ani zašít nešla! Učitelky a vychovatelky jí říkají paní Horňáková, to je legrace, co! Jirko, co myslíš, uživím se někdy? Moc hezky vyšívám. Ujišťuji ji, že zcela určitě. Hanka se spokojeně usměje, vstane, podá ruku, odkolébá se. Ještě nám vesele zamává. Je jí osmnáct.

lll Čtyři koníci se spokojeně pasou. Miláčkem dětí je poník Vasil, toho si přitáhnou i k bazénu, aby se díval na lítou řež Robinových věrných s proradnými rytíři. Hipoterapie je zajímavý lékařský obor. Jízda na koni dětem zvedá psychiku. Lékaři už dnes vědí, že caniterpaie, léčba pomocí zvířat, je účinnější než některé léky. Proto jsou tady i dva malamuti, psí velikáni s dobrotivou duší. V duchu si možná říkají – jaká škoda, že nejsme bernardýni, mohli bychom dětem nosit v soudcích vodu, o kterou bojuj í ze všech sil. Ale děti si v tomhle boji musí živou vodu přinést samy.

lll Tenhle blonďák je Antonín Řeřicha, vedoucí tábora, ajznboňák z vršovického seřaďovacího nádraží, taky předseda celorepublikové Asociace rodičů a přátel tělesně postižených dětí. Je celý zmáčený, do téhle chvíle asistoval u boje o vodu. Proč taky ne, sám si ho vymyslel, do detailu připravil. Asociace má 5 400 členů, postižených dětí 4 800. Antonín Řeřicha je otcem jednoho z nich. Dcerce je jedenáct. Má krásné jméno, Maruška. Táta ho vyslovuje něžně, mazlí se s ním jako skladatel s hebkými tóny. Pak hlas zpevní, je věcný, ani jednou se nezachvěje. „Ve třech měsících dostala Maruška bacil DMO. Že virová nákaza už neexistuje? Ale prosím vás (chvilkový trpký úsměv). Narodila se úplně zdravá, rozumíte! Vyšetření ukázalo něco, co do normálního vývoje nepatřilo. Sekundární pohybové poruchy. Křeče. Ztěžují chůzi. Maruška moc neujde. Po sto metrech dostane křeče. Upadne.“ Maruška je krásná holčička, má dlouhé tmavé vlásky, tvářičku jak obrázek. Chodí normálně, mozek není poškozen. Měla štěstí. Psychika má jen nepatrné zpoždění. Zvláštní školu lehce zvládne. Je to snad tragédie? „Další děti už nemáme. Začal jsem pracovat v Asociaci rodičů. Jestli se nám nějak změnil život? Snad, že mám kvůli tomu předsedování miň času. Vím, co nás čeká. Znám Maruščiny problémy. Ona to ví taky. Nic nás nemůže překvapit.“

lll Nikdo z dětí nechce být zlým šerifovým pochopem. Všichni chtějí pomoct Robinovi. Získat svobodu a volnost. Hra má několik dílů. Jeden z nich – Den v Sherwoodu. Děti si samy připravily zbraně, postavily stany, musely si vařit. Když uzmuly šerifovi zpět část uloupeného pokladu, mohly si za něj v kuchyni nakoupit: brambory, cibuli, salám – a uvařit v kotlíku buřtguláš. Dnes v Sherwoodu, jak jsme se přesvědčili, vyschly prameny. Ve finálové noci půjdou děti, mnohé pojedou, pro poklad. Robin Hood své bojovníky odmění koženými náramky se znakem rodu z Loxley. A kde máte Robina? zajímám se „To budu asi já,“ odtuší Maruščin táta. „Já jsem tady odsouzen k hlavním rolím.“ Vstaneme, vydáme se po stopách řeže za svobodu, štěstí, za živou vodu. Maruška si nese v nádobce svou živou vodu. Už už se chci nabídnout, že jí pomůžu, ale včas se zarazím.

Pane doktore, v Koktejlu č. 4 jsem měl otištěn článek „Já jsem tvůj mozek,” který pojednával o Církvi sjednocení. Předal jste mi dopis, v kterém vyslovujete s tímto článkem nesouhlas a upozorňujete mě, že jsem čerpal z jednostranných informací. Vycházel jsem hlavně z prací profesora psychiatrie na Harvardské univerzitě Johna G. Clarka, který se v 60. a 70. letech sektami a kulty zabýval a otiskl o nich několik prací.

Tedy: v čem jsou tyto informace jednostranné? A jaká je vize reverenda Moona? V sedmdesátých letech v Americe vzniklo antikultovní hnutí a někteří jeho intelektuálové publikovali práce s antikultovní filozofií. Mezi ně patří i John G. Clark Jr., který úzce spolupracoval s deprogramátorským hnutím. Clark zašel tak daleko, že trvdil, že členove nějaké sekty jsou podrobeni „myšlenkové kontrole” pouze na základě skutečnosti, že jsou členy této skupiny. Tyto závěry učinil, aniž by tyto členy zkoumal. Tato metoda upoutala pozornost Lékařské a disciplinární komory v Massachusetts, úřadu, který vydává v tomto státu licence. Komise došla k závěru, že pouhé členství v náboženské organizaci nemůže nikdy být dostatečným základem pro diagnózu duševní nemoci. Proti Clarkovi sice nezahájili disciplinární řízení, ale jeho metoda byla zpochybněna. Na druhé straně existuje řada psychologů, sociologů a jiných odborníků, kteří ostře nesouhlasí s filozofií antikultovního hnutí. Mohl bych uvést bibliografii alespoň 64 prací nebo studií autorů, kteří s antikultovní filozofií nesouhlasí. Například německý sociolog W. Kunert uvádí, že jejich práce jsou „metodicky a obsahově” napadnutelné a neprováděly se podle objektivních kritérií. Socioložka Eileen Barkerová, London School of Economics, vypracovala v letech 1976 až 1980 rozsáhlou studii Církve sjednocení ve Velké Británii a USA (E. Barkerová: „The Making of Moonie,” Blackwell, New York, 1984). Ve své práci kritizuje praxi mnoha psychologů, kteří ke svému studiu získávají informace z jediného zdroje – od bývalých členů. „Člověk, který opustil nějaké hnutí – jakékoliv – má pro to určité důvody, jež ho vedou k jednostranně negativnímu hodnocení,” uvádí Barkerová. Antikultovní hnutí, jež svou činností vytváří napětí mezi novými náboženskými hnutími a společností, tyto četné objektivní studie ignoruje. V tom shledávám jednostrannost informací. Vize reverenda Moona je široká. Vytvořit na zemi harmonický svět jedné rodiny s bohem v centru na základě pravé lásky. Této vizi zasvětil celý svůj život. Je to vize člověka, jaký se rodí zřídka. Bráníte se označení sekta.

Ale proč? Sekta je přece náboženská skupina, která se oddělila od církve nebo větší náboženské společnosti. Církev sjednocení se od nikoho neoddělila, naopak všechny její aktivity směřují k jednotě, smíření a harmonii. Používat označení sekta pro Církev sjednocení je nepřesné. Navíc v dnešní společnosti je tento termín profanován negativním zabarvením. V počátku křesťanství byli ranní křesťané označováni za sektáře a házeni lvům. Původní název zní Společenství Ducha Svatého pro sjednocení světového křesťanství. Reverend Moon kvůli náboženství musel opustit Koreu a Církev sjednocení byla pronásledována i v USA.

Proč? Vaše otázka je nepřesná. Reverend Moon nikdy nemusel opustit Koreu kvůli svému náboženství. V roce 1971 přišel do USA na Boží zavolání, aby pomohl Americe čelit hlubokému morálnímu a duchovnímu úpadku, který trvá až do dnešního dne. Pronásledování má jiné důvody. Příslušníci tradičních křesťanských církví v Koreji reverenda Moona odmítli a začali o něm šířit vykonstruované pomluvy. Tyto pomluvy se později rozšířily i do USA i celého světa. Většina nepochopení reverenda Moona a jeho hnutí pramení z nevědomosti. Naše hnutí má hluboký duchovní původ a vzniklo z Božího vnuknutí. Každý průkopník náboženství, včetně Ježíše, byl svými současníky pronásledován. Když lidé pochopí podstatu našeho hnutí, obrácení bude tak dramatické jako obrácení sv. Pavla. Pronásledování a nepřátelství členy našeho hnutí jen posílilo. Každé náboženské hnutí se pronásledováním rychleji rozvíjí. Reverend Moon přišel do Ameriky z několika důvodů. Přišel oživit křesťanského ducha, zapálit nové duchovní hnutí na základě nové duchovní pravdy, zahájit křesťanskou revoluci a obnovit americkou rodinu prostřednictvím morálky. Reverend Moon se zdržuje jak v Koreji, tak i v USA. V pramenech, které jsem měl k dispozici, jsem se dočetl o hromadném sňatku cca 20 tisíc párů. Prameny uváděly, že členové Církve sjednocení poznali svého partnera pár minut před sňatkem, nemohli odmítnout a že poslušnost je jednou z hlavních zásad. Píšete, že tomu tak není.

 Mohl byste mi to objasnit? Účastníci Požehnání, jak v Církvi sjednocení nazýváme obřad vstupu do manželství, znají svého partnera před uzavřením sňatku a mají možnost se rozhodnout, zdali ho přijmou nebo odmítnou, jinak se obřadu nemohou účastnit. Obřad požehnání v Církvi sjednocení má hluboký náboženský a posvátný smysl. Každý, kdo se ho účastní, koná tak na základě svého vlastního svobodného rozhodnutí. Znamená to rozhodnutí žít podle Boží vůle celý život. Výběr a doporučení reverenda Moona nikoho v žádném případě nezprošťuje jeho vlastní zodpovědnosti přijmout nebo odmítnout. Toto doporučení přijmout nemusíme. Osobní rozhodnutí je akceptováno. Účastník má možnost svého partnera odmítnout, aniž by pro něho z toho vyplývaly jakékoli „postihy”. Členové Církve sjednocení mají zvláštní vztah k reverendu Moonovi a bez pochopení tohoto vztahu lze těžko porozumět důvěře, kterou v něj mají. Koneckonců tento způsob výběru partnera je mnohem efektivnější než jakýkoliv jiný: pomocí computeru nebo vlastním výběrem. Neexistuje téměř žádná rozvodovost. V katolické církvi také existují různé obřady, které mají náboženství a posvátný význam (např. svátost manželství). Bez znalosti vnitřního významu je těžké hodnotit nebo odmítnout tyto jevy. V 70. letech v Anglii začaly vycházet články, které pranýřovaly nákladný a luxusní život reverenda Moona.

Je tomu tak? Reverend Moon nic nevlastní pro sebe. Všechen majetek investuje pro svou misii. Církev sjednocení začínala ve velice chudých podmínkách. Prvním kostelem byl domeček postavený z kartónů a bláta. V současnosti žije reverend Moon adekvátně úrovni své misie a aktivitám. Ježíše před 2 000 lety obviňovali z pijanství a obžerství. Z vnějšího hlediska mají lidé vždy rozdílné stanovisko. Reverend Moon sám nežije nákladným životem. Ve skutečnosti jeho životní styl je velice skromný. Nikdy si nedělal starosti s osobním komfortem nebo materiálním postavením. Je skutečností, že církev se stará o jeho způsob života podobně jako katolíci o papeže nebo ostatní církve o své představitele. Je to výraz úcty a respektu.

Odjíždí z naší země mladí lidé z důvodů, aby se plně oddali Církvi sjednocení? Asi tak, jako v katolické církvi odchází do kláštera? Rodiče jedné dívky mi vyprávěli o své dceři, která zmizela někde v Asii. Bohužel, nechtějí být jmenováni. Snad se sami ozvou. Rád bych znal vaše stanovisko. Případ uvedené dívky mi není znám. Pokud rodiče nechtějí být jmenováni, je na tom něco divného. Těžko říci, zda se jedná o členku Církve sjednocení.

Bývalí členové nových náboženských hnutí o těchto církvích nemluví lichotivě. Zmiňují se dokonce o vypírání mozku. Některé moje informace pocházejí od nich. Mohl byste se k tomu vyjádřit? Nepociťuji, že já sám bych měl vymytý mozek. Je pochopitelné, že bývalí členové jakékoliv skupiny mají negativní postoj ke skupině, kterou opustili. Hodnotit nějakou skupinu pouze podle výpovědi bývalých členů je neobjektivní a nevědecké. Konverze z jednoho náboženství do druhého byla v dějinách vždy příčinou kontraverzí a pronásledování a obviňování z bláznovství. Teorie „vymývání mozků” je napadána mnoha sociology, psychology a psychiatry, teology i jinými uznávanými odborníky. Církev sjednocení byla předmětem mnoha studií v Německu i Rakousku. Tyto posudky však nikdy nepotvrdily teorii tzv. „vymývání mozků” (např. Wiener Studie). Antikultovní organizace převzaly terminologii a začaly ji používat na něco zcela jiného. Dnes je nás mozek vypírán reklamou, působením médií apod. My učíme dobrému způsobu života. Naši členové nekouří, nepijí, neužívají drogy, odmítají promiskuitu, snaží se žít pro druhé, pro společnost, pro národ. Je snad tohle vymývání mozků? Zpráva Nancy Ammermanové pro Ministerstvo spravedlnosti v USA uvádí: „Termín – vymývání mozků kulty – byl úplně zdiskreditován v akademické obci a experti, kteří tento termín používají na soudech, byli zdiskreditováni Americkou psychologickou asociací a Americkou sociologickou asociací.”

Jak jsou vychovávány a k čemu jsou vedeny v Církvi sjednocení děti? Naše děti vychováváme k tomu, aby se učily milovat Boha a svého bližního. Učíme je žít pro druhé a milovat každého člověka bez rozdílu barvy pleti. . . Vedeme je k tomu, aby mohly naplnit ideál rodiny a být přínosem pro společnost. Je snad toto vymývání mozků? Vychováváme je k morálním a etickým hodnotám. Ve svém dopise píšete, že členové vaší církve byli v sedmdesátých letech v Československu pronásledováni.

Mohl byste být konkrétnější? První misionářka přišla do Československa v roce 1968. Počátkem 70. let byli členové Církve sjednocení za svou náboženskou činnost vězněni. Tresty se pohybovaly v rozpětí 1-5 let. Jednalo se o mladé lidi. Ve vězení jedna studentka přišla o život. Kolem roku 1977, kdy teprve vznikala Charta 77, tito členové měli většinu vězení už za sebou. Pane doktore, reverend San Mjung Moon vlastní list The Washington Times.

Setkal jsem se s názorem, že ho založili proto, aby se obohatil. Je tomu tak? Dovolte, abych vás opravil. Reverend Moon není vlastníkem deníku The Washington Times. Nejedná se ani o deník Církve sjednocení, jak mnozí oponenti uvádějí. Tento deník přináší zprávy jako kterékoli noviny v USA. Za pět let své existence se The Washington Times stal jedním z nejcitovanějších deníků v USA. Čtenářskou obec tvoří mnohé významné osobnosti veřejného života. Dokonce i prezident Reagan pravidelně čerpal informace z tohoto deníku. Proč vznikl The Washington Times? Dlouhá léta existovaly ve Washingtonu jen jedny noviny – The Washington Post, který pohltil všechny ostatní deníky a je levicově orientován. V době vzniku nebezpečí komunistické expanze a levicové ideologie inicioval reverend Moon založení deníku jako opozici těmto trendům. Druhým důvodem bylo oživení a pozvednutí morálky a duchovních hodnot americké společnosti. Jako novinář dobře víte, že založit noviny vyžaduje ve velké konkurenci i velké kapitálové investice. O zisku tady nemůže být ani řeči.

Napsala: Markéta Kohoutová

Všichni mě varovali. Orient není pro ženskou. Kdo by však mohl říci, tady končí řád a tam začíná chaos? Muslimský svět je trochu jiný než ten náš. Lidé jsou však na celém světě stejní. Někteří se bojí a jiní strach nahánějí. Jedni se smějí a druzí jsou zamračení. Ani všichni Arabové nejsou jen náboženští fanatici. V Maroku se člověk – pokud se vyhne některým místům – nemusí obávat nepříjemností a může lehce podlehnout barevnému těkání muslimského světa. Maroko se sice arabsky řekne Magahreb, což znamená západ, ale pořád je to země, která leží v Africe. Orientální tradice se snoubí s evropskými. Neuvěřitelná bída se střídá s pohádkovým bohatstvím. Ve městech je možné kromě tradičně zahalených žen, které přes tmavé šátky skoro není vidět, potkávat i dívky oblečené podle poslední módy nebo prostě jen v džínách. Po celé zemi jsou podél obvyklých turistick ých tras hotely, kavárničky a vše, co si rozmařilý turista může přát. Kromě toho je tam ještě více toho, čeho si sice nežádá, ale často nakonec koupí. Ve vyhlášených letoviscích mluví všichni všemi jazyky, neboť tržiště je vysokou školou všech Arabů. „Pani, kupte,“ promluvil na mě hnědý klučina, který kromě mnoha jiných jazyků ovládal základní obchodnické obraty i v češtině. Obchod je v této zemi opravdu na prvním místě. Obchoduje se se vším a úplně všude.

V Marakéši jsem podlehla krásně barevným kobercům, ve Fésu kůži, v Safi keramice, v Tiznitu postříbřeným cínovým šperkům, a protože jsem si pečlivě neprostudovala průvodce, čekaly na mě v průsmyku Tizi-n-tichka „zaručeně pravé“ minerály. A to už vůbec nemluvím o nejrůznějších bubíncích, dýkách, čapkách, hrncích a jiných nezbytnostech. Obchodní rituál je totiž něco tak půvabného, že odolat je téměř nemo žné. Všechno začíná naprosto nevinně. Nejlépe prosbou o pomoc nebo jejím nabídnutím. Nemůžete nají nějakou pamětihodnost? Určit ě se v tom okamžiku objeví ochotný Marokánec, který Vás tam dovede. Jenže zkratkou přes obchody všech svých příbuzných a známých. Uličky v medině (staré části města) jsou tak křivolaké, úzké a plné nejrůznějších zákoutí, že jsem brzo nevěděla, kde jsem. Orientovat se lze jen podle vystaveného zboží, které zcela skrývá zvláštní architekturu domů. Neztratit se je malý zázrak. K tomu je třeba připočíst vedro a strašnou spoustu lidí, kteří se na člověka ze všech stran tlačí. Vlastně jsem docela ráda vešla do malého krámku spojeného s dílnou, v níž bylo vid ět zručné řemeslníky při práci, a uvěřila, že mi ani nikdo nic nechce prodat. Majitel se mile usmívá: „Nechcete ochutnat zelený čaj? Napijte se s námi! Opravdu nemusíte nic kupovat. Odkud jste přijeli?“ Během dvouhodinového povídání jsme se jen tak mimochodem dověděla něco o lidech, o městě a v neposlední řadě také o tom, co se v malém obchůdku prodává. Není možné nebýt zvědavý na to, co znamenají motivy na modlitebním koberečku, proč arabská nevěsta dostává jako svatební dar ambrový náhrdelní, odkud poch ázejí tuaregské dýky či jak se v poušti orientovat podle saharského kříže. Člověka prostě musí něco zaujmout, a proto určitě některé z ukazovaného zboží pochválí. To je ovšem jeho konec a z obchůdku odchází s malým balíčkem pod paží.

ZELENÝ POCHOD Maroko je jednou z nejmladších (od roku 1962) konstitučních monarchií. Ústavu sepsal sám současný pětašedesátiletý král Hassan II. z dynastie Alavitů, která je u moci už třetí století. Poslední panovník má na svou zemi dobrý vliv. Bojuje proti obchodu s drogami, podporuje nejen rozkvět turistiky, ale i průmyslu – především na zpracování sardinek, fosfátů a ropy. Dostal se sice do sporu s Alžírskem, Mauretánií a hlavně do vleklé války se západosaharskou frontou Polisário, která usilovala o osamostatnění kdysi španělské kolonie. Ozbrojený válečný konflikt se však nekonal. Král „jen“ mobilizoval svůj národ k tzv. zelenému pochodu. Odpor proti připojení Západní Sahary k Maroku vyřešil tak, že do této části země začali proudit ze severu nejen lidé, ale i peníze. Dříve to byla velmi chudá pouštní oblast, kde většinu obyvatel tvořili menší a snědí Berbeři a vysocí Tuaregové, kteří se věnují tradičním řemeslům a obchodu se saharskými výrobky a předměty. Nyní se v poušti rodí nová města a rozrůstají staré osady. Práci v nich nacházejí nejen nově příchozí Arabové, ale i původní obyvatelé. Poslední referendum definitivně rozhodlo o nesamostatnosti této části světa. Několika Berberů jsem se ptala, co říkají svému králi a tomu, že jejich země se stala součástí Maroka. Odpovědí mi bylo většinou pokrčení ramen: „Nemáme se špatně.“ „Zelený pochod“ se králi určitě vyplatil. Nejedná se totiž jenom o kus pouště, ale především o bohatá nalezi ště zlata a ropy. Dnes je Západní Sahara opět po téměř dvaceti letech otevřená i pro turisty. Jediným upozorn ěním na doby nedávno minulé je poměrně častá policejní kontrola. Každých pár desítek kilometrů je nutné s místními žandáry, kteří hovoří jen arabsky a francouzsky, vyplnit dlouhé hlášení o tom, kdo jste, kolik mátě dětí, odkud a kam jedete a jak tam budete dlouho. Samozřejm ě se při tom usmívají a ubezpečují. „To je jen z obavy o vaši bezpečnost. Ostatně všude kolem je poušť a co kdybyste náhodou zabloudili?“ Vraceli jsme se sice za pár dní stejnou trasou zpátky, ale nikdo už o nás nevěděl a vše vyplnili znovu. A i v těchto místech už na člověka na každém kroku číhají nedočkaví obchodn íci. Orient opravdu není pro zvědavé ženské.

NAPSAL Jan Šimůnek

Veškeré zmínky o čarodějnictví jsou zpravidla sledovány laickou veřejností s mnohem větším zájmem než jiné aspekty života v minulých dobách. Uvedené jevy mají v očích současného člověka téměř vždy určitý romantický nádech. Jejich hodnocení pak kolísá od naprostého zavržení „pověrčivých tmářů“ až po určitou renesanci magie a okultismus, u nás navíc spojenou s uvolněním pomě-rů po listopadu 1989.

OČAROVÁNÍ. Faktem zůstává, že víra v čarodějnice a očarování byla mezi lidmi hluboko zakořeněná. Alespoň některé její rysy mají univerzální charakter, shodný i u vzdálených etnik. Na počátku některých sérií čarodějnických procesů pak stojí i větší nebo menší počet onemocnění a úmrtí lidí i hospodářských zvířat, jak to máme spolehlivě dokumentováno například u Salemských procesů. Z tohoto důvodu se můžeme pokusit hledat jakýsi „faktor X“, způsobující občasné nemoci a úmrtí; případně některé z obecně rozšířených příznaků „očarování“.

Působení tohoto faktoru by nemělo být omezeno pouze na člověka, protože velice často byly s očarováním spojeny nemoci hospodářských zvířat, někdy i neúroda. Právě v souvislosti se Salemským procesem, z něhož se zachovala kompletn í soudní akta, a navíc je k dispozici mnoho dalších dobových dokumentů, se před časem rozproudila v odborném tisku diskuse. Dobové záznamy umožňují určit strukturu tehdejší potravinové základny i vlivy počasí. Z procesních akt lze zase rekonstruovat události, které procesům předcházely a které je i provázely (M. K. Matossianová, American Scientist č. 4 1982). Osadníci v Nové Anglii pěstovali z obilnin prakticky výhradně žito. To je v tamních podmínkách ještě více než v Evropě napadáno námelovou infekcí (Claviceps purpurea). Protože v tehdejší době nebyl ještě znám vztah mezi příměsí námele v obilných zrnech a nemocemi lidí a zvířat, nebylo obilí nijak od námele čištěno. Námelové toxiny poté přecházely do mouky. Otrava námelem, ergotismus, má dvě formy – vaskulární (cévní) a psychotropní.

První je známa jako „oheň sv. Antonína“ a ve středověku byla tak častá, že se vyplatilo založit zvláštní mnišský řád, pečující o její oběti. Stah tepenných stěn vyvolaný námelov ými toxiny (dodnes se některé z nich užívají v porodnictví nebo např. při léčbě migrény) mohl být tak silný a vytrvalý, že došlo k porušení výživy tkání. Běžně odumíraly k koncové části těla (prsty, ušní boltce, rty, brada, nos), odumírající tkáň se stala semeništěm infekce, takže „maso odpadávalo zaživa z kostí“ (dobové kroniky). Přeživší byli zpravidla znetvořeni a více či méně invalidní. Právě vzhledem k často hromadnému výskytu byla nemoc celá staletí přiřazována k ostatním „morům“. Druhá forma se vyznačuje zejména halucinacemi, hlavně tělovými a sluchovými. Některé z námelových alkaloidů jsou chemicky příbuzné se známým LSD, které se z nich také vyrábí. Právě pocity jako mravenčení a bodání jsou u řady etnik považovány za jistě příznaky očarování. Vzpomeňme v té souvislosti na bodané a jinak trápené voskové figurky; právě ty se často vyskytují v obřadech i u současných anglických čarodějnických spolků. Tyto příznaky „očarování“ také dominují ve svědeckých výpovědích před salemským soudním dvorem.

Rovněž rozložení případů „očarování“ vzhledem k ročním obdobím svěd- čí pro uvedený původ nemocí a úmrtí. Ke vzplanutí epidemie došlo opakovan ě poté, co bylo sklizeno a dáno do spotřeby nové obilí. Námelové alkaloidy jsou sice poměrně stabilní, ale přesto se v obilí přirozeně rozkládají. Jejich nejvyšší koncentrace v něm je vždy po sklizni (kdy se objevovaly nové případy), časem klesne pod nebezpečnou hranici. I struktura souboru „očarovan ých“ podle věku a pohlaví se velice podobá tomu, co známe z dobře dokumentovaných epidemií ergotismu v rozvojových zemích (například Etiop i e v 70. a 80. letech tohoto století). Teorií o účasti námelu alespoň na Salemských pří- padech „očarování“ můžeme podpořit i „literárně“: Relativně nedaleko od Salemu leží Boston, rodiště a bydliště E. A. Poea. Příznaky onemocnění, sugestivně vylíčené v jeho povídce „Maska červené smrti“, velice připomínají vaskulární formu ergotismu, i když trochu „vylepšenou“ v duchu romantismu. Je docela možné, že se Poe při své novinářské práci setkal se záznamy, popisujícími vaskulllární ergotismus, který se zřejmě v okolí čas od času vyskytoval. Všechno se pochopitelně pohybuje na úrovni více či méně důvěryhodných hypotéz. Pitva zemřelých „očarovaných“ není možná, průkaz námelových toxinů (i v náhodně uchovaném vzorku soudobého a místního chleba) rovněž ne. Přesto je podobnost některých příznaků ergotismu a „očarování“ natolik výrazná, že podíl této choroby na vytváření lidových představ je vysoce pravděpodobný.

KRVAVÉ HOSTIE. Rejdění čarodějnic (někdy též Židů a dalších minorit) se mohlo projevovat také tím, že se na hostiích začaly dělat krvavé krůpěje. Budete-li uchovávat jakékoli oplatky, nebo třeba i rohlíky, při mírně snížené teplotě a za vyšší vlhkosti (jak se to často s hostiemi dělo v kostelích), můžete pozorovat podobný jev. Píchání špendlíkem, které se čarodějnicím obvykle připisovalo, není nutné. Může jít o nárůst některých plísní, tvořících načervenalé a hrudkovité kolonie. Nejčastěji však jde o červeně pigmentvané kvasinky (např. rod Rhodotorula), jejichž kolonie se lesknou opravdu jako kapky čerstvé krve. Většinou však při podobných experimentech vše přerostou vláknité plísně, které růst červenavých mikroorganismů zpravidla potlačí. S největší pravděpodobností bylo tedy těmito mikroorganismy kontaminováno už těsto (hostie se dělají z nekvašeného těsta, jinak by divoké kvasinky neobstály vedle kvasinek pekařského droždí) a při nedokonalém propečení mohly alespoň některé životaschopné zárodky přežít.

SEXUÁLNÍ OBLAST. Další chorobné příznaky, přisuzované často čarodějnicím, se týkají sexuální oblasti. Čarodějnice dokázaly vyvolat ztrátu mléka u žen i samic hospodářských zvířat, ovlivnit plodnost mužů i žen a vyvolávat některé nemoci postihující pohlavní ústrojí. I zde můžeme nalézt faktor, vyvolávající některé z častěji popisovaných příznaků. Je jím skupina estrogenn ích mykotoxinů, z nichž nejdůležit ější a nejčastěji se vyskytující je zearalenon. (Estrogeny jsou ženské pohlavní hormony, které produkuje obal zrajícího vajíčka, vyskytují se tedy v ženském organismu hlavně v první polovině menstruačního cyklu mezi koncem krvácení a ovulací. Využívají se v medicíně (přírodní i syntetické) a jsou součástí i některých antikoncepčních tablet. Protože mají také účinky anabolické, lze je použít i k výkrmu dobytka.) Od základní struktury zearalenonu lze odvodit přes čtyřicet možných variant, které se buď reálně vyskytují v přírodě, nebo byly připraveny uměle. Zdrojem zearalenonu jsou plísně rodu Fusarium, žijící na obilí. Lze je běžně vypěstovat z mouky i obilných zrn. Pozorovat je mohou například ti, kdo si nakličují „vegetariánské“ obilí, jako vatovié bílé či narůžovělé chomáčovité kolonie. Naštěstí pouze některé kmeny vytvářejí významná množství tohoto toxinu. Jeho tvorba je také ovlivněna vlhkostí a teplotou. Má-li být vytvářen toxin už v zrnu na poli, je rovněž významným faktorem celkový zdravotní stav obilné kultury a přítomnost stresových faktorů. Plísňové estrogeny v potravě se dávají do souvislosti mimo jiné s nápadně časnou pubertou dívek v některých subtropických a tropických zemích (může však jít i o vlivy dědičné či jiných faktorů prostředí nap říklad teploty). V poslední době je pátrání po nich zvláště intenzivní, protože se estrogenní látky šmahem považují za rakovinotvorné. V někter ých zemích jsou tyto preparáty povoleny jako anabolika při výkrmu dobytka (včetně některých komerčních preparátů odvozených od zearalenonu, tzv. zearalanů), například v USA, jinde, například v Německu, je prodej masa z takto chovaných zvířat striktně zakázán.

U nás jsme měli větší problémy s přirozeně kontaminovaným obilím v roce 1980, kdy některé šarže krmného obilí musely být míchány s nezávadným, aby se koncentrace zearalenonu a příbuzných toxinů dostala pod práh biologického účinku. Na řešení celého problému jsem se tehdy podílel. Účastnil jsem se rovněž šetření u dětí, které měly po systematickém požívání drůbežího masa z velkochovu závažné zdravotní potíže. I zde byl v krmivu prokázán zearalenon a další příbuzné látky. Je však nutno zdůraznit, že šlo o děti zaměstnanců, nakupujících toto maso přednostně a za režijní cenu. Požívali je tedy ve výrazně věším rozsahu než běžná populace. (Hygienické limity jsou stavěny na „průměrného spotřebitele“, čím více se vaše spotřeba od tohoto ideálu liší, tím méně jste chráněni; z tohoto důvodu se například u nás počítají mezi rizikové skupiny z hlediska příjmu některých cizorodých látek vegetariány, ale o tom třeba někdy jindy). Onemocnění s projevovalo u děvčat předškolního a mladšího školního věku nepravidelným krvácením z pochvy a u obou pohlaví růstem poprsí. V zásadě lze očekávat, že podobně postižené děti by se dříve velice rychle staly předmětem zájmu pověrčivých lidí nebo samotné inkvizice. Pokud můžeme odhadnout další účinky zearalenonu a příbuzných látek, jednalo by se asi o následující: U děvčat před pubertou mohou tyto látky spustit předčasně pravou pubertu (se zapojením vazeb hypofýza – pohlavní žlázy, u mladších dívek jde o nepravou pubertu, kdy není tvorba vlastních estrogenu v pohlavních žlázách).

U mužů může dojít k poruchám plodnosti (neprokáže se bez mikroskopick ého vyšetření spermatu), poruchám libida a potence (toto se naopak pozná snadno, často právě podobné nežádoucí změny v sexuální sféře byly připisovány očarování). Ženy jsou relativně chráněny tvorbou vlastních estrogenu. Po překročení určité dávky se mohou projevit poruchy cyklu, neschopnost otěhotnět (případně velmi rané potraty), estrogeny by rovněž mohly vadit při tvorbě mléka (v době kojení se cyklick á činnost vaječníků normálně zastaví). I u samic hospodářských zvířat by mohlo dojít k předčasné zástavě laktace. U nich jsou navíc popsány těžké až smrtelné záněty pochvy, dělohy a mléčných žláz. I podobné veterinární choroby občas figurují v obviněních z čarodějnictví. Můžeme také zmínit domněnku některých autorů, že mužská homosexualita může být alespoň v některých případech vyvolána působením ženských pohlavních hormonů na vyvíjející se mozek, ale zde se spíše uvažuje nedostatečná činnost varlat zárodku, který je normálně před uvedenými vlivy chráněn vlastním testosteronem. Pro zearalenon platí totéž co pro výše zmíněné námelové alkaloidy. Dnes jej už neprokážeme. Bylo by však záhodno se při analýze takových čarodějnických procesů, kde se vyskytovala výše zmíněná obvinění, podívat do soudobých kronik a dalších pramenů na zmínky o počasí, úrodě, nemocech obilí a podobně.

NAPSAL: Jiří Margolius

Sedmiletý hnědák s nohama jako baletka střelhbitě letí výběhem s větrem o závod. Je nadmí ru živý, na rozdíl od svého pána, který před několika týdny byl jednu chvíli až příliš mrtvý. Kůň se jmenuje Vyšehrad, jeho dvounohý kamarád Josef Váňa, muž, který s Vyšehradovým předchůdcem Železníkem, králem mezi skokany, čtyřikrát vyhrál Velkou pardubickou. Vyšehrad má zatím skrovnější bilanci – loni byl na pardubické oranici třetí v Ceně Labe. Chystá se ale k vyšším cílům, taky na Taxis, o kterém zatím neví, jak vypadá a jak hrozit ánsky je vysoký; hotoví se k boji. Když nás míjí u ohrady výběhu, mrkne po očku na člověka, co mu říká. Zaržá, hodí zadkem, hele, člověče, všimni si mě krapet, jestlipak se ti líbím? Pochválíme ho, hodnej, dobrej, to víš, že vidíme. Slyší to, střihne ušima, hodí „kozla“, zadek do výše, a zase uhání. Možná i kvůli tomuhle koni se Josef Váňa vrátil z druhého břehu.

Když někdo přežije svou smrt, obvykle vypráví, stejně jako pan Moody v knize „Život po životě“, že ve chvíli, kdy srdce zmlkne, vidí tunel a na jeho konci zářivé světlo. Žokej tvrdí, že neviděl nic, vůbec si nic nepamatuje, ani to, že v Baden- Badenu běžel nějaký dostih. „Nevybavím si ani odchod z padoku. Jen domluvu s kluky při sedlání Verona. Pak nic.“ Vsadím se, že musel v kritické chvíli místo světla na konci tunelu vidět dočista něco jiného. Jinak by se asi nevrátil. Viděl moudré oči svých koňských kamarádů. Pootočili hlavu a dívali se, jak tenhle velký dostih, závod o život, dopadne. Byl tam Vyšehrad, který by nerad přišel o chvíle, které ho teprve čekají. Veron, ze kterého žokej v tom lázeňském městě spadl, ale přitom opravdu za nic nemůže, proto že je to skvělý kůň. Týden nato přece vyhrál s jiným žokejem v sedle Velkou karlovarskou cenu. Hlavně je tam ale Železník, se Sagarem a Korokem nejslavnější překážkář. Něco jako Hemingway mezi spisovateli nebo Christian Barnard mezi doktory.

„Ježíšmarjá, Železník!“ vzdychne žokej a je v tom zvolání všechno – úcta, pokora, obdiv; kdyby měl na hlavě v té chvíli čapku, určitě by ji smekl. Skokům tohohle koně se slušelo přihlížet ve smokinku a v glazé rukavičkách. Takový to byl zážitek! „Nemůžu ho srovnat se žádn ým koněm, který mi prošel rukama. Železník byl génius. Takov ých po světě moc neběhalo a neběhá!“ Železník dožívá svůj slavný život. Je mu šestnáct, před časem si zlomil nohu. Pro koně je to těžké zranění, ale Železník už zase létá ve výběhu, řádí jako tajfun. Požívá úcty, dostává se mu privilegií, lidi mu přilepšují, sem tam podstrčí pamlsek. „Vyšehrad by ho mohl nahradit. Je mladý, ctižádostivý. Vůbec mu nevadí vrozená vada, jedno kopyto velké a ploché, druhé do špalíčku. Jen si vzpomeňte na Koroka, jaký to byl invalida! Vyšehrad si porouchal i šlachový aparát, ale už je to dobré.“ Skvěle skáče. Ale v rovince mu chyběly síly. Těžce dýchal, lapal po kyslíku jako astmatik a taky jím trochu byl. Věhlasný doktor Kiesling na badenské klinice Vyšehrada prohlédl, uznale pokýval hlavou, jo, Herr Váňa, tohle je pan kůň, s tím ještě uděláte díru do světa, plíce má zdravé, jen je háklivý na prach, zanáší mu dýchací cesty, mein Gott, musíme ho dostat do richtiku. „Podstoupil speciální kúru, vitaminy, pečlivě namíchané granulované krmivo, futr jak se patří, dostal sérii injekcí, prostě prominentní pacient. Už vypadá, že je dobrej!“

Kdo je v téhle chvíli zdravější? Vyšehrad? Josef Váňa, od jehož těžkého úrazu uplynuly sotva dva měsíce a člověk by spíš očekával zhrouceného muže na vozíku nebo dokonce čerstvě navršený rov? Jenže Váňovi cestou k výběhu sotva stačím, zadýchávám se jako Vyšehrad před pár týdny, jenže to jsou cigarety a tady žádné granulované krmivo nepomůže. „Zdravější je asi Vyšehrad. Není u nás lepší skokan! Dech se mu zlepšil, mám ho v práci na plné pecky. Jen ho hlídám, aby byl zdravý. Jenže se musí naučit, co Železník – neplýtvat silami, na překážkách vydávat jen tolik sil, kolik musí. Zatím se chce předvádět v rekordních výškách.“ V Baden-Badenu, jako v každém slovutném lázeňském středisku, je kasino. Černá, červená. Sudá, lichá. Dámy v toaletách, páni ve smokincích, pokoušejí štěstí. Hrají jako o život. Konec sázek, dámy a pánové! Kulička s roztáčí. Na jakém čísle, na jaké barvě se zastaví? Váňovi na velké dostihové ruletě, kousek od kasina, padla nula. Všechno bere bank. Konec hry. padá z Verona, ostatní koně se přes něj převalí. Kulička se na chvíli zastaví na černé barvě. Černá je konec nadějí. Pak už jen světlo na konci tunelu. Ale kdo má to štěstí, že může o chvílích na druhém břehu ještě vyprávět.

„Kolize? Moje chyba? Náhoda? Nevím. Stokrát jsem si pouštěl videozáznam. Zepředu, zezadu. Nerozluštím to. Byl to pech. Před odskokem Veronovi zkřížil trať zadek německého koně. Veron asi o něj škrtl. Byli jsme dost vpředu, to byla vlastně smůla. Jak jsem ležel, padl na mne velký francouzský kůň, pak další, pěkně mě masakrovali.“ Nějak si nemohu uvědomit, že mluvím s člověkem, který byl mrtev. Ten pád se odehrál v neděli. Josefu Váňovi se zastavilo srdce. Ležel na zemi. Někde kolem běželi koně, a on je nevnímal. Doktor z první pomoci měl po ruce defibrilátor. Ihned jej nasadil, zapnul proud. Elektrický šok srdíčko nahodil. Zase začalo bít, slabě, ale přece. Na místní klinice mají špičkové vybavení. Schopné chirurgy. Dostali do rukou pacienta, který, ač o sobě nevěděl, chtěl se rvát o život ze všech sil. Běžel svůj největší dostih. A vyhrál ho! Za dva dny se probudil. Myslel, že se zbláznil a ocitl se v nějaké centrifuze pro kosmonauty. Lítací lůžko s ním točilo na všechny strany. To kvůli prokrvení, pořádnému okysličení. Aby se zraněným plícím ulevilo. Jednu píci měl po operaci, druhá ho čekala. „Ptal jsem se sestry, kolik je hodin. Německy. Věděl jsem jen, že jsem v Německu a v nějaké dostihu asi spadl. Pak jsem zase upadl do kómatu.“ Tři dny dýchaly za Josefa Váňu přístroje. Ve čtvrtek prohlásila staniční sestra, hezká jako obrázek, že ten člověk vstal z mrtvých a mohl by dýchat sám. Jenže měl v sobě čtyři litry sražené krve, a když je nedostane ven, může to být ještě všelijaké. „Tak jsem jim ty čtyři litry přes noc vykašlal a uklidnil je.“ Mluví klidně, nevzrušeně, jako by se vyléčil z banální chřipky. Přitom měl kromě nesčíslných zhmožděnin urvanou plíci, která se namotala kolem srdce jako smrtící bandáž. Tvrdil doktorům, že za sedmnáct dní po úrazu pojede s Vyšehradem kvalifikaci na Velkou. Řekli mu, že bude rád, když za půl roku sleze z vozíku. „Ukážu vám výstřižky z novin, že jsem vyhrál!“ Když to řekl, začali ho nenápadně hlídat. A uvažovali o rentgenu hlavy. Teď z Berlína poslal do Baden- Badenu pohled. Ještě jednou poděkoval za péči. Omlouval se, že byl až třetí. Prý to brzy napraví.

Povídáme si o siru Lesteru Pigotovi, králi mezi žokeji. Anglická královna ho povýšila do šlechtického stavu, protože koně jsou v Anglii bezmála posvátní a ti, co na nich umějí jezdit ze všech nejlíp, jsou ctěni jako hrdinové impéria. Pigotovi je málem šedesát a pořád jezdí jako Bůh. Nedávno jednu sobotu spadl, bleskově se sbalil do klubíčka jako ježek, když zavětří nebezpečí, koně ho minuli, snad z úcty před věhlasným sirem, ale starý pán přece jen utrpěl otřes mozku. Odvezla ho sanitka rovnou z dráhy. Přesně za týden stál na startu v Newmarketu a vyhrál hlavní dostih. „S Pigotem jsem jezdil v jedné stáji v Baden-Badenu. On roviny, já překážky. Říkali, že je morous, nemluva, ale není to pravda. Vypili jsme spolu pár sklenek šampusu a báječně se bavili. Je génius. Má od Boha dáno. K tomu vůli a dřinu. Kouří silné doutníky a za odpoledně odjezdí šest dostihů!“ Snad i Josef Váňa má od Boha nadělenou plnou ošatku talentu. Koně viděl poprvé v šestnácti, i když od malička jezdil na všem, co mělo čtyři nohy, od prasat po krávy. Po vojně od koní odešel a vrátil se až v devětadvaceti. Teď se vrátil ke svým milovaným koním podruhé. „Dolaďuji formu, hlídám si váhu.“ Váží dvaašedesát, to by bylo docela ideální. Dopoledne ovoce, šťávy, večer zeleninu, kousek masa. Pivo? „To jsem ještě nepil!“ praví udiveně. Jako zákusek si místo sladkého dá detektivku od Dicka Francise. Zná je všechny, který koňák by je nečetl! Už od půlky vždycky ví, jak to dopadne. „Po ránu taky jezdím na kole.“ Kolik? „Nic moc. Ještě nejsem fit. Třicet kilometrů. Nepřeháním to!“

Loni neměl štěstí na koně. Velkou pardubickou jel s Barokem, průměrným koníkem. Jenže Barok se chtěl vytáhnout, dobře přešel Malou vodu, žokej už věřil, že Taxis lupnou, ale ztřeštěný ruský jezdec celému klubku rozházel kurz, na poslední chvíli šel Barok bokem a to pak doskok neustojíte ani za nic. „Dobrý kůň musí sto metrů před překážkou sám vědět, co s ní udělá. Já jen diriguju tempo. Není čas se s ním vybavovat.“ Vyšehrad tohle ví. Nemá rád, když mu někdo mluví do jeho koňské duše. Je trochu jako člověk. Umanutý, trochu ješitný. Zase běží kolem nás. Hodí očkem jako zamilovaný student po hezké holce. Tak co, líbím se vám? „Dobrý, Viki!“ pochválí ho muž, který přežil svoji smrt. Vyšehrad střihne ušima, odfrkne a zase běží jako o život. „Když si ho nevšímáme, tak se chlubí.“ Pochlubit se chtěl před lety i šimlík Vašek. Zchroml a lidi ho léčili v potoku, chladili mu nohy, které už byly opotřebované a usk ákané, s Vaškem se už nedalo nic dělat, holt musí na jatka, ale ještě předtím ho necháme odběhnout dostih v jednom městečku, nic moc, takový poťák, splnění posledního odsouzencova přání. „Vašek utíkal tak, že tři sta metr ů před cílem měl obrovský náskok. A najednou padl jako podťatý. Puklo mu srdce.“ Holt, tak je to. Každý se musí o svůj život bít jako lev. Nebo jako kůň? Někomu to vyjde. Josef Váňa o tom právě vyprávěl. Přivolá Vyšehrada, vezme jej za ohlávku, svižným tempem odcházejí z výběhu. sotva jim stačím, ale jinak je vše jak má být. Oběma se dobře dýchá.

Že cesta nebude nudná, jsem zjistil hned poté, co jsme se propletli pobíhajícími řidiči, prodavači a nahaněči a vyjeli na hlavní silnici směřující jižním směrem. Proti nám se valili des ítky automobilů a autobusů všech značek a velikostí. Nešlo však o tradi ční dopravní zácpu, která v Bejrůtu trvá od úsvitu dlouho do noci.Všechna vozidla, která nás míjela, byla totiž doslova obalena lidmi zahalenými do zelených vlajek a transparentů hnutí Amal, kteří buď seděli na střeše náklaďáku,nebo viseli z oken funkční trosky předpotopní limuzíny. Vlajky a portréty šíitských vůdců zakrývaly ta místa karoserií, která ještě prosvítala mezi těly – mnohdy se umělcova ruka nevyhnula ani reflektorům. Řidič jako by tušil, jako otázky se mi honily hlavou, mně na ně také hned odpověděl: „To jsou šíité z jihu. Dneska stávkují a jedou demonstrovat do Baalbeku.“ Na ten den totiž připadlo patnácté výročí únosu šíitského imáma Músy Sadra, který zmizel za dosud neobjasněných okolností během své návštěvy Libye. Tisíce libanonských šíitů tedy každoročně směřují do údolí Bekaa, aby uctili jeho památku. Přestože jel řidič zjevně na hranici technických možností auta, na naší rychlosti to nebylo příliš znát. Kromě halasící kolony jedoucí nejen v protisměrném, ale občas i v našem jízdním pruhu, jsme se museli vyhýbat výmolům, kterých je ve vozovce – i přes důležitost komunikace – požehnaně. Nejvíce však provoz brzdily vojensk é hlídky, které jsme míjeli snad každých pět minut. U nich jsou totiž řidiči nuceni zpomalit, aby ozbrojenci mohli lépe prověřit tváře cestujících. Vedle pravidelné libanonské armády se na této činnosti podílejí i vojáci syrští. Host nejvyššími místy pozvaný, nikoli však celým národem přijímaný. Zatímco jedni přítomnost třiceti tisíc Syřanů v zemi považují za nezbytnost, bez níž by země opět upadla do válečného šílenství, jiní jsou opačného mínění a hovoří o okupaci. Rozmanitost názorů se projevuje i na syrských kontrolních stanovištích. Někteří řidiči projíždějí kolem zátarasů z pytlů s pískem, z nichž vyčnívají vlajky a portréty rozesmáté hlavy Sýrie, s přátelskými úsměvy a radostně kynou zachmuřeným hlídkám. Jiní ani příliš neskrývají, že k nabubřelým vetřelcům cítí úplně opačné pocity, což případně doplní i na půl vyslovenou poznámkou. Řidič našeho taxíku naštěstí patřil ke druhé skupině obyvatel, a tak se nabízelo další téma hovoru na naší úmorné cestě.SÚRSKÉ ZASTAVENÍ. Za cíl cesty jsem si vytkl území pod vojenskou správou OSN, a tak mě první kroky vedly na dopravní základnu jednotek UNIFIL, jak zní anglická zkratka mírových sborů v Libanonu. Blankytně modrá vlajka světové organizace se třepotala v těsné blízkosti malebného přístavu. Přestože velitelství UNIFIL je umístěno v Nakuře, ležící jen tři kilometry od izraelských hranic, mluvčí, mající na starost novináře a jejich pohyb po spravovan ém území, sídlí právě na dopravní základně. Od něho jsem se dozvěděl podrobnosti o mezinárodních jednotkách a v jeho kanceláři se mne také ujal řidič, který mne měl odvézt na základnu bataliónu z Fidži. Bez doprovodu bych uvízl již na prvním stanovišti modrých přileb, které kontrolují nejen pohyb místních obyvatel, ale i případných zvědavců z ciziny. Volných chvil před odjezdem na horkou půdu, na niž se nedávno po celý týden snášel déšť izraelských granátů a raket, jsem využil k podrobnější pohlídce Súru. Kromě vojsk OSN, na která si již místní lidé za šestnáct let zvykli, se tu prakticky nevyskytují cizinci, a tak jsem v temných uličkách tržiště vzbuzoval až nepřiměřenou pozornost. Vlhké horko a pach prodávaných ryb a masa, oprýskané zdi sešlých budov, sem tam zpestřené protiizraelským plakátem. Fotografie dětí roztahaných izraelskými granáty doprovázené hesly proti imperialistické a sionistické hrozbě ve světě. V té hrůze, kterou byli – a vlastně ještě jsou – místní lidé po dlouhá léta obklopeni, nemá život bezvýznamného cizince z neznámé země valnější cenu. V jedné z bočních uliček jsem potkal dvojici mladíků, z nichž jeden třímal v ruce nečekaně povědomou zbraň. Zjevně se nudící výrostci procházeli uličkami se vzduchovkou Slavia – proto tolik krys, zmítajících se ve smrtelných křečích pod nohama chodců. V jedné z panelových budov, k nimž jsem po chvilce chůze městem došel, sídlí místní pobočka Mezinárodního červeného kříže. Kromě zdejších šíitských muslimů a sunitů, k nimž patří zejména palestinští uprchlíci, je v Súru i poměrn ě velká křesťanská komunita. Připomíná ji několik kaplí a kostelů a také budova arcibiskupství maronitské církve „pro Súr a Svatou zemi“. Červený kříž, mající v islámskýách zemích obdobu zvanou Červen ý půlměsíc, tu tedy není nedopatřením. Nejvíce práce nastává v době bojů mezi Izraelci a Hizbaláhem, kdy zdejším obyvatelům nezbývá než sbalit nejnutnější a po tisících se vydat na sever, do bezpečí. Je to ostatně taktika Izraele. Co jiného než záplava nešťastníků na bejrútských předměstích může pohnout libanonskou vládou, aby zabránila využívání svého území jako základny k útokům proti židovskému státu.VÝLET DO TICHOMOŘÍ. Major Kaurasi mne osobně přivítal hned po příjezdu na základnu. Jelikož je velitelem celého fidžijského praporu, rozhodně bych to nečekal. Svoji úlohu ale nejspíš sehrálo to, že ostraha základny věnovala průzkumu totožnosti mé vlastní i mého průvodce ze Súru více času, než se sluší a patří. Jak se ale zdálo, nebýt té počáteční mrzutosti, asi bych byl o mnoho zajímavých informací chudší. Tento pošedivělý muž je totiž jedním z těch Fidžanů, kteří využili již první příležitosti v roce 1978 a vydali se na mírovou misi do zámoří. Leccos tak pamatuje – nejen stahování izraelské armády a osadníků ze Sinajského poloostrova a boje mírových sborů OSN s palestinskými povstalci v Libanonu. Jakmile se ujistil, odkud jsem, ihned si vzpomněl i na Československé aerolinie, které podvakráte zajišťovaly přepravu vojáků a materiálu mezi Fidži a Izraelem. Přestože je major Kaurasi původním povoláním učitel angličtiny a dějepisu na základní škole, radikální životní změny prý nelituje. V malé ostrovní zemi je služba v mezinárodních jednotk ách velmi prestižní záležitostí. Na Blízkém východě slouží jak profesionální příslušníci fidžijské armády, tak i záložníci. S neskrývanou pýchou mi major prozradil, že vloni patřil mezi jeho podřízené i jeden z jeho synů. Israel Dakunmatu, který se na dva dny stal mým průvodcem po Fidžany střeženém území, usoudil, že exkurze bude mít význam teprve tehdy, budu-li znát co možná nejvíce jeho kolegů.Během procházky objektem kasáren mi představil několik rozesmátých tváří. Byť jsem se je snažil rozeznat sebevíc, měl jsem pocit, že potkáváme stále téhož muže. Protože jsem Israela nechtěl zarmoutit poukazem na zbytečnost jeho počínání, raději než podle tváří jsem si dobré Mikronésany ukládal do paměti podle rozmanitých výložek. Zdejší kasárny se příliš neliší od těch našich. Řadové domky, společné umývárny, strážní věže, autopark. V nemocnici, kterou má téměř sedmisethlavá posádka k dispozici, jsem potkal několik místních Arabů. Jak mi vysvětlil Israel, jde většinou o civilní pomocný personál a také o tlumočníky. Ti jsou u jednotky zaměstnáni z více důvodů. Jednak jsou v nemocnici ošetřováni Libanonci, kteří žijí na území kontrolovaném fidžijským batalionem, jednak dochází čas od času k situacím, při nichž je přítomnost domorodého tlumočníka jedinou přehradou rozjitřeným vášním. První, co mne napadlo při pohledu na vyrovnané řady židlí, které zaplňovaly celou místnost, bylo, že mne Israel zavedl do jakési posluchárny. Teprve poté, co jsem se v přítmí rozkoukal, jsem v čele sálu rozpoznal kazatelnu a polní podobu oltáře. Tady se den co den schází k večerní motlitbě drtivá většina vojáků – tedy těch, kteří právě neslouží na některém z kontrolních stanovišť rozesetých po kraji. Vlastně není důvod, proč by se měli lišit od svých krajanů. K římskokatolické církvi se na fižijském souostroví hlásí většina obyvatel. O tom, že bohoslužba i fidžijský jazyk mají své kouzlo, jsem se mohl přesvědčit sám. Israel mne totiž pozval, abych celý večer absolvoval s ním. A on v kostele nemůže chybět. Když jsem spatřil vojáka ledabyle opřeného o obrněný transportér, kterak kovovou tyčí buší do dna bytelné ocelové nádoby, neměl jsem odvahu ani nahlédnou do originálního moždíře, ani se zeptat, co bude výsledkem této zajímavé činnosti. Pro jistotu jsem se Israele nezeptal ani na účel plachet napnutých nízko nad zemí na několika místech v táboře.Obě záhady se samy vysvětlily po večeři. Následujícího dne se část mužstva vracela do vlasti, a tak jsem se mohl zúčastnit jedné z rozlučkových party. Večerní „dýchánky“ se sice konají stále, onoho večera však byly poznamenány zvláštní nostalgickou atmosférou. Spolu s Israelem jsme se usadili mezi tucet jeho druhů, kteří se již tísnili pod jednou z khaki plachet. V tom okamžiku mi snědá ruka podala kokosovou skořápku plnou šedé kalné tekutiny. Vzápětí jsem „byl doma“: tichomořský nápoj na čtyři – káva! Než jsem nádobku přiložil ke rtům, ozvalo se sborově tlumené bula! Že by na zdraví? Se sebezapřením až do dna vyprázdněnou skořápku jsem vrátil hostiteli, aby ji obratem naplnil hořkou kapalinou z plastového škopku a podal dalšímu. Bula bula Israel mi ukázal kusy dřeva, které si vojáci nechávají k výrobě kávy posílat z domova. Po jejich rozemletí v onom tajemném moždíři se drobné třísky smísí s vodou, přecedí přes plátno – a může se nalévat. Stačí přivřít oči, zapomenout na škopek na nádobí a člověk se rázem ocitne desítky tisíc kilometrů odsud. Ona nakonec ta káva není tak špatná. Na projížďku terénní toyotou jsme se vydali tři – ozbrojený strážný, který se k nám přidal, měl bdít nad naší bezpečností. Křižovali jsme vyprahlou pahorkatinou po vymleté asfaltové stužce, sem tam ozdobené betonovou vesničkou.K mému překvapení jsme ale míjeli i mnoho honosných a jistě drahých vil. V oblasti, kde nemine snad týden bez dělostřeleckých nebo leteckých útoků, bych je rozhodně neočekával. Israel by sice z titulu své funkce měl být v arabsko – izraelském konfliktu nestrann ý, avšak náklonnost k místním obyvatelům se ani nepokoušel zastřít. O armádě židovského státu ani jejím spojenci, takzvané Jiholibanonské armádě, toho sice mnoho nenamluvil, trasa jízdy, kterou vybral, byla ale všeříkající. Projížděli jsme vesnicemi se smuteční výzdobou kolem polorozbořených domů, jež se jen nedávno staly terčem izraelských střel. Bezradnost, smutek a pocit pokoření, které tady pramení, jsou důvodem, proč právě z této oblasti mohou být odpalov ány kaťuše, jež ničí pro změnu izraelsk á města a kibuci. Na organizaci Hizbaláh, která odsud vede svůj boj, se tu pohlíží jako na osvobozeneckou armádu, nikoli jako na teroristy. „Jižní Libanon je třeba osvobodit od izraelských okupantů a jejich přisluhovačů,“ sice nezní libozvučně, v mnoha obměnách jsem ale tuto větu slyšel od místních lidí snad desetkrát. Pro mé hostitele se boje znesvářených stran již dávno staly rutinou. Zaznamenávají veškeré útoky, porušení dohod a rezolucí přijatých Radou bezpečnosti OSN. V případě ohrožení se stahují z pozorovacích věží do podzemních krytů, vybavených potravinami a materiálem na několik dní. Z granátů a střel, které dopadnou v blízkosti jejich stanovišť nebo přímo na něm, vznikají výstavky nebo přívěsky na klíče. Bez trochy nadhledu a snad i cynismu by tu ale jen stěží vydrželi. A to platí navzdory existenci pomníčků jejich druhům, které se každoročně rozrůstají o několik jmen.NÁVRAT DO REALITY. Po průjezdu oblastmi spravovanými příslušníky dalších exotických národů – Nepálu a Ghany, jsem se opět přiblížil rodnému kontinentu. Především tím, s jakou profesionalitou mne mluvčí finského praporu zahrnul mapami, čísly a dalšími informacemi. Avšak i evropská krmě přijde – po týdnech ochutnávek orientálních specialit – k duhu. Jenom pravou finskou saunu, kterou mají vojáci k dispozici, bych v tomhle horku odmítl. Rozdíl v práci Fidžanů, které jsem toho rána opustil, a finů byl patrný na první pohled. Ještě předchozího večera jsem měl díky neprůstřelné vestě, do níž jsem byl navlečen, pocit neustálého mrazení v zádech. Teprve tady jsem však měl možnost slyše dunění houfnic a byl jsem nucen nasoukat se do obrněného vozidla. Můj průvodce – přátelský Ari-Pekka – sice usoudil, že střelba se ozývá z norského sektoru, po chvíli však změnil názor. To už jsme ale ujížděli zpět do vnitrozemí, kde je přece jenom bezpečněji – zvláště pro novináře. V duchu jsem se zaradoval, že jsme se stačili podívat k řece Litání, která je severní hranicí působnosti jednotek UNIFIL. Díky tomu, že část Finy kontrolovaného území je obsazena i Jiholibanonskou, respektive izraelskou arm ádou, nabídl se mi z jejího břehu pohled i na druhou stranu barikády. Dívat se směrem k izraelské pevnosti mi Ari-Pekka povolil jen na krátký okamžik. Jeho věta: „Člověk nikdy neví, kdo má na protilehlém kopci prst na spoušti,“ mi celkem snadno utkvěla v paměti, takže jsem rád respektoval i další doporučení znalce místních poměrů.

NAPSAL RADEK JOHNVZESTUP A PÁD ČESKÉHO FINANČNÍHO MAGNÁTA BOHATÝ SI VZAL UROZENOU  – to byl palcový titulek velmi čtených českých novin, když fotbalová Slavia podepsala na konci roku 1993 smlouvu s firmou Wika a s investiční společností PPF, známou sloganem „Vždycky něco navíc“, v níž měla Wika kapitálový podíl. Podlé této smlouvy se generální ředitel Wiky, čtyřiatřicetiletý ing. Milan Vinkler, stal prezidentem společnosti SK Slavia – fotbal, s. r. o., Wika měla do čtyř dnů doložit hotově dvacet milionů korun, PPF vložilo dalších dvacet milionů formou know-how. Wika měla krýt po dobu patnácti let roční rozpočet fotbalového oddílu Slavia Praha, celkem minimálně tři sta milionů korun. (Někteří sportovní novináři uváděli ještě mnohem vyšší sumy.) Samozřejmě ve smlouvě byla protiinflační pojistka – roční platby měly být zvyšovány podle toho, jak se bude znehodnocovat česká koruna.Kdo je ing. Milan Vinkler, jeden ze zakladatelů firmy Wika, a na čem dokázal vydělat tolik, že si mohl koupit Slavii, ptali se rázem všichni, kdo o tomto fotbalovém sňatku z rozumu četli. První informace, kter é novináři získali, byly, že společnost s ručením omezeným Wika vlastní mimo jiné síť hotelů, průmyslové podniky, velkoobchod s mraženým zbožím, vyvíjí řadu dalších aktivit, v Německu založila dceřinou firmu WEG Holding Frankfurt. V jednom z novinových rozhovorů na konci roku 1993 ing. Milan Vinkler říká: „Pro nás byl startovní čarou rok 1990 a 1991 a malá privatizace. Začínali jsme s malými penězi, spíše s úsporami. Byla to ale jen otázka promyšleného obchodního záměru a intenzivní práce. Pracujeme sedm dní v týdnu a čtrnáct hodin denně. Tři roky intenzivní práce nám dnes dávají pocit osobní jistoty, že dokážeme, že umíme a jsme dynamičtí v rozhodování. A myslím, že se nám naše práce podaří. My pracujeme jen s českým kapitálem, jsme společnost ze sta procent v českých bukách a chceme, aby to tak zůstalo a my vytvořili vlivnou českou firmu, srovnatelnou s těmi, jež přicházejí ze zahraničí. Zatím jsme zjistili, že doma nikdo není prorokem. V zahraničí nás totiž berou více a vytvářejí nám lepší podm ínky než u nás. Snažíme se proto také lépe etablovat v zahraničí a obracet se s finančními prostředky zase sem. Nyní se pohybujeme neust ále na trase Frankfurt-Praha-Teplice- Moskva;°což je dosti náročné. Vyskytla se řada spekulací, zda jsou naše peníze čisté, a tak míváme u nás jednou až dvakrát měsíčně hloubkovou kontrolu. Naše jméno prostě provokuje, ale na druhou stranu máme jistotu, že je vše v pořádku.”DLUHY Z MALÉ PRIVATIZACE. O půl roku dříve než ing. Milan Vinkler vyřkl výše uvedené sebevědomé tvrzení, vzniká v sekci vnitřního obchodu na Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR návrh materi álu pro poradu ekonomických ministrů, snažící se řešit díru v zákoně o malé privatizaci, která připravila stát, tedy nás všechny, o sumu, jež se v té době pohybovala kolem jedné miliardy korun. Podle zákona o malé privatizaci měl totiž vydražitel do třiceti dnů zaplatit vydra ženou jednotku i zásoby v ní uskladněné. Pokud ve lhůtě nezaplatil cenu zásob uložených ve vydra žené jednotce, nestalo se vůbec nic! Výsledek? Řada vydražitelů nezaplatila a nehodlá nikdy zásoby zaplatit. Ze zisku z jejich prodeje naopak financovali nákup dalších objektů v dražbách. Šlo tedy o úmyslné a beztrestné porušování pravidel malé privatizace. Proti nikomu z vydražitelů, kteří neplacením zásob získali v některých případech i padesát milionů korun, nebylo zahájeno trestní stíhání, přestože by mohlo jít přinejmenším o neoprávněné užívání cizího majetku se škodou značného rozsahu. V materiálu, připravovaného na ministerstvu průmyslu a obchodu, byla pro příklad uváděna jménem největších dlužníků za zásoby převzaté v malé privatizaci a konkrétní sumy, které na nezaplacených zásobách dluží. Na jednom z čelných míst tu figurovalo jméno ing. Milan Vinkler, Wika,s. r. o.OBCHODNÍ POLITIKA. Když jsem v únoru roku 1994 materiál z ministerstva průmyslu získal ze zdroje, který si nepřeje být jmenován, požádal jsem okamžitě ing. Milana Vinklera, opředeného v té době v tisku aureolou jednoho z nejúspěšnějších podnikatelů v této zemi, o schůzku. Sešli jsme se v pražské kanceláři firmy Wika, aby mi ing. Milan Vinkler vysvětli, proč a jak se firma Wika stala dlužníkem za nezaplacené zásoby z malé privatizace. Řekl tehdy doslova: Vinkler: „problematika dlužníků, to je složitý problém, a já to můžu defonovat z pohledu naší firmy Wika tím způsobem, že my máme závazky ve výši šestnácti, dvaceti milionů korun, to se samozřejmě pohybuje, protože máme dceřiné firmy a je to v neustálém dynamickém pohybu, ale naše pohledávky jsou asi dvě stě šedesát milionů korun, tedy desetkrát vyšší. To nám způsobuje určité problémy ve vztahu k bankám i k našim věřitelům z malé privatizace. „ „Nicméně využíváte díry v zákoně o malé privatizaci. Jak dlouho to tak hodláte dělat?“ ptal jsem se. Vinkler: „Drtivou část závazků, které vznikly nezaplacením zásob z vydražených jednotek jsme vyřešili během jednoho, dvou let osobními jednáními. Zůstalo jen několik věcí, které nebyly dořešeny, pokud jsme například převzali zásoby, kter é byly poškozeny nebo neseděly inventurní seznamy. Došlo k několika soudům. Když jsme se stali trochu většími, někteří věřitelé vystoupili s argumenty? Okamžitě to zaplatíte nebo vás zveřejníme a už nebrali ohled na to, že tam jsou nějaké nevyjasněné aspekty.Nakonec jsme tedy v několika uplynulých dnech naše dluhy srovnali, protože si nemůžeme dovolit v této chvíli negativní ohlas.“ „Nebyla vaše metoda získávání kapitálu pomocí neplacení způsob ve vydražených jednotkách přinejmenším neetická?“ Vinkler: „V procesu privatizace vám nikdo nepomůže a v podstatě musíte použít všech prostředků, které máte k dispozici. Samozřejmě, že i vydražené zásoby byl určitý úvěr, který vám někdo nějakým způsobem poskytl. Pochopitelně si za to účtoval určité penále z prodlení, takže to byl úvěr s úroky, o který v případě, že ta firma není pouze jenom nastavená, to znamená nehodlá zbankrotovat, věřitel nepřijde. V našem případě si myslím, že něco takového jako bankrot nehrozí, naopak máme s celou řadou podniků, od nichž jsme získali vydražené provozní jednotky, dobré kontakty a vždycky jsme se dokázali nějakým způsobem domluvit. – Ona někdy firma je v problému, potřebuje třeba zainvestovat nákup nového hotelu nebo výrobního provozu, takže na nějakou dobu musíme kumulovat prostředky, navíc nám taky někdo dlužil, takže bylo problematické dát k nějakému termínu peníze dohromady. Ale šlo pouze o otázku práce s penězi. Pokud nám banky dávaly úvěr za dvacet až dvaadvacet procent s jednatřiceti nebo dokonce pěta čtyřiceti procenty sankčního úroku, v tu chvíli pro podnikatele je úvěr formou nezaplacení zásob i s osmnáctiprocentn ím penále daleko výhodnější. Šlo tedy o určitou peněžní politiku. Ale pokud by byl býval vstřícnější přístup bank, nemuselo k tomu docházet.“DOBRÁ POVĚST. Kupónová privatizace jela na plné obrátky, jedním z fondů, který nejmasivněji inzeroval, byl právě PPF, v němž měla Wika kapitálový podíl. Už z tohoto důvodu jsem nabyl přesvědčení, že dluhy z malé privatizace Wika opravdu urychleně vyrovná, když už pro nic jiného, tedy proto, aby nedělala fondu PPF ostudu. proto jsem se v reportáži věnoval spíš dlužníkům, kteří nezaplatili (dle mých informací) a nehodlali zaplatit a ing. Milana Vinklera vynechal. Na jaře roku 1994 se ovšem ing. Milan Vinkler rozešel se spoluzakladatelem společnosti Wika Petrem Kellnerem, který podle svých vlastních slov z prosince roku 1993 „vede PPF“. Wika údajně přestala mít s investiční společností PPF cokoli společného. V létě roku 1994 přestala mít cokoli společného i se Slavií. V polovině června roku 1994 byl ing. Milan Vinkler, ředitel Wiky a bývalý člen představenstva investiční společnosti PPF, obviněn, že zfalšoval směnku na čtyři sta šedesát milionů korun. Od té doby je ve vyšetřovací vazbě. Podle policejního vyšetřovatele prý Milan Vinkler zfalšoval směnku tak, že vzal pravou směnku na šedesát milionů korun a před šedesátku připsal čtyřku, z čehož rázem vzniklo čtyři sta šedesát milionů. Dosud blíže nespecifikovaný zahraniční příjemce směnky tvrdí, že ji podepsal pouze s vyplněnou číselnou částkou, nikoli slovní, protože oba podnikatelé měli mezi sebou údajně dobré vzájemné vztahy. Ing. Milan Vinkler naopak tvrdí, že částka byla vyplněna i slovy. Pak by ovšem směnku nešlo zfalšovat.KDE JE PRAVDA? Zdroj, který si nepřeje být jmenován, mi prozradil, že v případě zahraničního podnikatele se jedná o Libanonce podnikajícího v České republice. Pokud je to pravda, i u tohoto podnikatele jsem shodu okolností v únoru 1994 byl, protože také jeho jméno bylo zapsáno v materiálu Ministerstva průmyslu a obchodu na seznamu dlužníků za zásoby z provozních jednotek vydražených v malé privatizaci. Při našem rozhovoru tedy padlo také jméno ing. Milana Vinklera. Libanonsky podnikatel se o něm nevyjadřoval jako člověk, který mu věří natolik, že by podepsal směnku pouze s číselným, nikoli slovním údajem. Ing. Milan Vinkler z vyšetřovací vazby prostřednictvím svého advokáta vysvětluje, že zahraniční podnikatel si měl od firmy Wika vypůjčit na obchod se železným šrotem dvě stě šedesát milionů korun a z uvedené obchodní transakce měla mít Wika zisk dvě stě milionů. Proto podle něho byla sepsána směnka na čtyři sta šedesát milionů. Zahraniční podnikatel naopak údajně nejdříve tvrdil, že si půjčil šedesát milionů, později prý přiznal, že částka činila sto deset milionů, což je stále ještě o sto padesát milionů méně, než tvrdí ing. Milan Vinkler. Ať je pravdivé tvrzení jednoho nebo druhého protivníka v tomto sporu, celá situace poměrně přesně ukazuje, co obnáší v této zemi být finančním magnátem. Jak ostré jsou boje o stovky milionů a jaké chvaty se přitom používají. Pokud by pravda byla na straně libanonského podnikatele, není třeba komentáře. Pokud má pravdu ing. Milan Vinkler, zbývá otázka: co je to za obchod s kovovým šrotem, který přináší skoro stoprocentní zisk, když z půjčených dvě stě šedesáti milionů měl být profit firmy Wika dvě stě milionů: Takovéhle zisky snad jde očekávat od obchodu s drogami nebo se zbraněmi. Ale s kovovým šrotem?PROČ SE TÍM ZABÝVAT? Aféra kolem firmy Wika a ing. Milana Vinklera provokuje základní otázky: Jak právní stát je náš „právní stát“, který v samém začátku malé privatizace vytvořil zákon zvýhodňující spekulanty a neplatiče před všemi, kteří poctivě platí dluhy? Jak mohli vůbec obstát v konkurenci podnikatelů s ostřejšími lokty ti, kteří se snažili své dluhy poctivě splatit, jak jim pravidla malé privatizace ukládala. A jaké typy obchodů vedou k majetk ům, které se vymykají představám běžných smrtelníků? Jak v této zemi vytvořit prostředí, v němž by se miliony vydělávaly poctivou usilovnou prací, tvorbou hodnot,, spíš než podvody? P. S.: Podle zdrojů blízkých policejnímu vyšetřovateli jsou dnes prý v případu firmy Wika prošetřovány další sporné dluhopisy, prošetřuje se údajně podezření z další trestné činnosti. Společnost Wika prý přibližně od března neplatí některé faktury, a proto byl údajně k ústeckému odchodnímu soudu podán návrh na prohlášení konkurzu. Společnost Wika byla prý navíc vystěhována ze svého bývalého sídla pro neplacení nájemného. Když jsem ing. Milana Vinklera sháněl v únoru tohoto roku, měl jsem šest telefonních čísel, na kterých byl v různé denní doby k zastižení. Během několika týdnů, kdy jsem připravoval materiál o ing. Milanu Vinklerovi tentokrát, ani na jednom z těchto telefonních čísel nešlo ověřit jakékoliv informace o společnosti Wika.

PTAL SE ROSTISLAV SARVAŠ

Agnieszka Hollandová šokovala filmový svět svým odvážně a neotřele pojatým snímkem EVROPA, EVROPA. Jeho ojedinělost umocňovala zdůrazněná skutečnost, že nešlo o smyšlenou událost. Příběh žida, jenž si ve válce zachránil život tím, že svou rasu zapřel a vstoupil do Hitlerjugend, nemohl projít bez rozporných reakcí. V drtivé většině však převládaly příznivé ohlasy. Režisérka vyhrocený lidský osud skvěle využila k různým analogiím postihujícím rozpolcenost a vlastně i nepostižitelnost charakteru Evropy.

Režisérka vůbec ráda provokuje a možná proto jsem o ní slyšel tolik protichůdných názorů. Hodinu, kterou jsem s ní na festivalu v Karlových Varech těsně před odjezdem poseděl, mohu snadno okomentovat: setkání se svéráznou ženou, jejíž ironie a nezaměnitelná osobitost si mne zvláštním způsobem podmanila. Agnieszka Hollandová (1948) studovala na katedře režie na pražské FAMU (1967 – 71). Po studiu se věnovala divadelní režii v Krakově. Asistovala Krizstofu Zannusimu u jeho filmu ILUMINACE.

Působila v televizi, její velký vzor Andrzej Wajda ji pomohl prosadit se jako filmová scenáristka i režisérka. Od roku 1981 žije a pracuje v zahraničí, hlavně ve Francii. Vybraná filmografie: PROVINČNÍ HERCI (1978), OSAMĚLÁ ŽENA (1981), ZABÍT KNĚZE (1982), HOŘKÁ SKLIZEŇ (1984), A EVROPA, EVROPA (1989), LARGO DESOLATO (TV – 1989), OLIVIER OLIVIER (1991), TAJEMNÁ ZAHRADA (1993).

Paní Hollandová, jaké vzpomínky se spojují s vaším studiem na Filmové fakultě v Praze? Dobré. Vedla jsem příjemný noční život, vstávala jsem ve tři hodiny odpoledne a chodila jsem pouze na semináře a projekce. Ta škola byla pro mne přínosná, proto že v té době se v českém filmu mnoho dělo. Praha byla tokovým divadlem zajímavých kulturních i politických událostí. Kultura v ní byla neobyčejně bohatá.

Jak jste vycházela s českou „novou vlnou“ – Menzlem, Chytilovou, Němcem…? Já jsem je v podstatě neznala. Skončili před mým nástupem a mezi školou a touhle generací filmařů nebyl nijak výrazný styk. Jediný, kdo z velkých filmařů nové vlny na škole působil a kterého jsem velmi milovala, byl Evald Schorm. Byl pro mne velmi důležitý a jeho první dva filmy (KAŽDÝ DEN ODVAHU, NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA) na mě udělaly obrovský dojem.

Ptám se na vaše vzpomínky z toho důvodu, jelikož jsem byl informován, že jste s vedením FAMU i se studenty příliš dobře nevycházela. Měla jste být dokonce i vyhoštěna…? Nevyhostili mě, ale pravdou je, že mě vaše policie zatkla a já jsem ve vězení strávila asi šest týdnů. Měla jsem politický proces, který se táhl několik let. Musím však říct, že se profesoři FAMU zachovali dost odvážně. Byla jsem zat čena ve čtvrtém ročníku v roce 1970, kdy normalizace už postupovala velice rychle. Mohli mě ze školy vyloučit jako nepřítele lidu, ale oni se postarali o to, abych mohla co nejdříve absolvovat. Jako „absolveťák“ mně vzali ateliérové cvičení z třetího ročníku a já pak rychle napsala nějakou teoretickou práci a odjela domů. Můj spolužák Vlasta Venclík byl za svého NEZVANÉHO HOSTA vyhozen. Toho se nepodařilo udržet, kdežto já měla snad štěstí, že jsem Polka. Elmar Klos a dokonce i Otakar Vávra, který není zrovna moje parketa, se zachovali velmi slušně.

Neměla jste s českými studenty osobní konflikty? Z ohlasů o vás jsem získal dojem, že máte talent dělat si nepřátele…? Naopak jsem tu měla hodně přátel. Byla jsem člověk dost nekonformní a vždycky jsem říkala, co si myslím. Třeba se to všem nel íbilo, ale že bych tu měla nepřá- tele, to si nepamatuji. Obdobné poznámky jsem vyslechl i v souvislosti s vaším filmem EVROPA, EVROPA… Prosím vás, když natočíte film o něčem, za čím si stojíte, nemůže se líbit všem. Dokonce když jsem teď natočila pohádku, někteří mi zazlívají, že jsem neudělala něco jiného. Ale EVROPA, EVROPA se promítala všude ve světě s obrovským úspěchem. Nelíbila se pochopitelně určité vrstvě Němců. Kde jste získala námět pro tento film? Přivedl mě k němu můj producent z předchozího filmu HOŘKÁ SKLIZEŇ, za který jsem byla nominov ána na Oscara. Byl to takový polský žid žijící v Německu a seznámil mě s člověkem, který tento příběh osobně prožil. Ještě než se pustil do knihy, napsal svůj příběh asi na třicet stránek a podle něj jsem zpracovala scénář. Chtěla jsem, aby téma o holocaustu mělo jiný tón, aby mělo přídech trošku filozofické pohádky, trošku comicsu a trošku české historky.

Co vás na tom příběhu nejvíc lákalo? Bohatství otázek, které téma s sebou nese. Co znamená být Evropanem? Co znamená být židem? Co znamená být svobodným člověkem? Jaký je rozdíl mezi zločinem a nevinností? Do jaké míry si člověk může zvolit svůj osud a do jaké míry je manipulovaný okolnostmi? Jaký je rozdíl mezi nacismem a komunismem?… Některé otázky se mě týkaly osobně, jiné mě zajímaly z filozofického pohledu. Nejvíc se mi líbil paradox, že identita člověka a jeho židovství spočívá na malém kousku kůže jeho přirození, které ho odlišuje od ostatních. A to mu například zachraňuje duši. Ambivalentní vztah mezi duší a kouskem penisu se mi zdál dost zajímavý a originální. Vy určitě ráda provokujete. Zvolila jste téma i přístup k němu, který to dopředu zaručoval… Upřímně řečno, bála jsem se, že židé film špatně přijmou.

Byla jste svou obavou nějak omezována? Omezována patrně ne, ale brala jsem to v určitých sekvencích na zřetel. Nechtěla jsem udělat nějakou fintu, o které by se mohlo tvrdit, že je antisemitsky laděná. Jednak jsem položidovka a jednak mi to je proti srsti. Spíše mi šlo o zbourání určitého klišé – utkvělé představy, že židovský osud je pouze nevinná oběť a umučený hrdina. Chtěla jsem ukázat, že jejich osud je mnohem složitější.

Nacházíte nějaký zásadní rozdíl mezi židem a nežidem? Právě že ne. Myslím si, že rozdíl je v osudu. Nemyslím si, že židé jsou lepší nebo horší.

Nejste asi zastáncem názoru, že se židé oproti ostatním lidem velmi dobře orientují v obchodu, ve filmu a zejména v showbyznysu? Nastupuje něco jako pozitivní selekce. Aby žid mohl prorazit ve světě, musí vyvinout více činnosti a ukázat více vytrvalosti než člověk, který není cizí v zemi, kde žije. Problém židů sídlí v tom, že se vždy pohybovali v diaspoře, a proto museli pokaždé prokazovat, že jsou lepší. Něco podobného se dnes děje s postavením žen nebo černochů. Stále náročnější situace vyžadující více aktivity je stále do větší aktivity nutí. Antisemitismus z hlediska ekonomického (nikoli náboženského) dnes v Americe už neexistuje. Najednou se ukazuje, že místa, která tradičně zaujímali židé (univerzity, vědecké výzkumné ústavy…), protože vždy byli nejlepší, dnes zaujímají Číňané i jiní žlutí. Židé se už stali establishmentem a už z nich ta výbojnost mizí. Nejsem příliš marxista, ale skutečně si nemyslím, že by židé byli od přírody a genů ti vyvolení. Byl to předev ším jejich osud, který jim dal podmínky k jejich průbojnosti a kompaktibilitě. Ve vašem filmu chybí scéna, kdy se skutečná postava žida už ve stáří setkává se svými bývalými členy Hitlerjugend.

Byla to cenzura zvenčí? V Paříži jsem s první verzí filmu udělala soukromou projekci, na kterou jsme s francouzskou producentkou pozvaly určitý vzorek obecenstva. Projekce dopadla dobře, ale já jsem spokojená nebyla. Když po roce a půl práce zhlédnete film na plátně, zjistíte, že vaše představa byla jiná. Vidíte ho jinýma očima, a to vám dává jinou inspiraci. Zdál se mi příliš dlouhý a těžkopádný. Ustřihla jsem z něho dvacet minut. U té scény, o které mluvíte, došlo i k určité autocenzuře. Potvrdilo se mi, že jí mnoho lidí nerozumí. Byla příliš krátká, musela bych ji doplnit vysvětlováním a tím bych ztratila tempo. Skutečný hrdina se po čtyřiceti letech vrací do Německa mezi bývalé přátele nacisty. Oni se na něho těší, a mají radost i tehdy, když se dozvědí, že je oklamal zatajením svého židovstv í. Nakonec se všichni opíjejí pivem a začínají zpívat hitlerovské písničky jako „Die Fahne hoch“. Ve skutečnosti mi ten pán vyprávěl, jak se příšerně styděl, ale zároveň měl slzy v očích, protože ho to svým způsobem dojalo: byl to návrat mládí. Takovou scénu by každý nepochopil. Též jsem nechtěla tomu člověku ublížit. Bála jsem se, že ho lidé špatně pochopí. Při samotném natáčení prý k určité tragédii došlo. Vznikla v jedné rodině mezi bratry, z nichž jeden měl slíbenou hlavn í roli, a nakonec ji dostal ten druhý… To se stává. Hledala jsem herce, který by byl schopen zahrát kluka od třinácti do dvaceti let. Nejdřív jsem zkoušela staršího bratra, kterého jsem znala si tři roky před natáčením. Jenže on mi za tu dobu zestárl. Šíleně o tu roli stál, a tak mi zatelefonoval do Paříže, že jeho bratr není sice herec, ale je mu podobný. Představoval si to takhle: mladší bratr bude hrát v části, kdy je hrdina mladší a on kdy je starší. Udělala jsem s nimi zkoušky, a ukázalo se, že ten starší je starý na každou část role, kdežto mladší bratr ji může zahrát celou. Starší, který byl herec a viděl v roli velkou příležitost ve své kariéře, se cítil dotčen. Nejméně měsíc to byli Kain a Abel.

Máte ráda židovský humor? Mám ráda určitý druh židovské citlivosti a židovského vnímání světa, které je trochu paradoxní a ironické. Ano, to je mi blízké. Myslím si, že v Americe jsou mé filmy dobře přijímané, protože tahle citlivost je součástí americké kultury. Proto se v Americe i dobře cítím. Ve vašem projevu je často přítomna sympatická irone. Je to vaše obrana, Prosím, chvilku o tom přemýšlejte! Možná… Mám pochopitelně sklon i k určité sentimentalitě a jako správná Polka mám sklon nejen ke grotesknímu vidění světa, ale též k patetickému a snažím se to vždy zlomit. A ta ironie k tomu slouží. Ale nechtěla bych všechno obracet na srandu.

Obvinil vás už někdo z cynismu? Občas ve společenských situacích, kdy si neodpustím příliš vyhraněné fóry třeba o smrti někoho a tak…

Máte ráda černý humor? To mám. Řekla jste to tak procítěně… Mám ho opravdu ráda. Někdy ho dovedu až do meze únosnosti.

Pro francouzskou televizi jste natočila LARGO DESOLATO od Václava Havla. Lidem, se kterými jsem o tom mluvil, se zdálo, že jste tu hru nepochopil právě proto, že v ní není přítomen humor. Vy ten dojem nemáte? Já si myslím, že to bylo docela vtipné. Je tam právě černý humor. Ne a la „hogo fogo Homolka“, ale spíše nutkání se smát z vlastní mrtvoly. Je v tom zoufalství, ale též smích. A z toho, co jsem v adaptacích Havla viděla, mám dojem, že jsem trefila havlovský tón lépe než ostatní.

Václav Havel vám prý řekl, že jste to natočila lépe, než on napsal…? On byl milý… Víte, to není přece srandovní hra. I když má mnoho vtipných momentů. Mně se zdá, že je v ní šíleně upřímný. Určitým způsobem v ní předvídal svou budoucnost. Proto jsem film skončila ironickou nadsázkou: Kopřiva se dívá ještě jednou skrz klíčovou dírku a vidí Havla jako prezidenta. Myslím si, že ambivalence hrdiny pokračuje nyní v Havlově osudu, když tím prezidentem je.

Jak se stavíte k nedávnému trendu, kdy se z umělců z „podzemí“ stávali vysocí političtí funkcionáři? Myslím si, že svět se vůbec potýká s krizí politiků. I profesionální politici ze Západu, kteří jsou na to z generace na generaci připraveni, selhali. Nejsou osobnosti. Je to zkorumpovaná třída. Pocit strachu, že tihle politici jsou příliš průměrní, lidští a neodolní je tak silný, že se začíná pochybovat o samotné instituci tradiční demokratické společnosti. Jsme v okamžiku, kdy se všechno přehodnocuje. Když se díváte na tot ální zkorumpovanost politické třídy Francouzů a Italů, tak někdo takový, který si své politické postavení vybojoval na základě mravního jednání, se zdá být určitou šancí. Osobně si myslím, že Havla je škoda. Myslím si, že je lepší spisovatel než prezident, zvlášť v tomto politickém kontextu, ve kterém je spíše takovým estetickým alibi. Musí za to platit: svým způsobem ztrácí charisma, které si dlouhými roky svých postojů vybojoval. Tím, že post prezidenta podruhé vzal, aniž by to bylo pro národ nutné, tak podléhám dojmu, že mu to trošku zachutnalo. Ta funkce možná snědla tolik času a jeho mozku, že má najednou strach se jí zbavit. Třeba se mýlím, já jsem s ním dlouho nemluvila.

Na festivalu jste se mohla setkat s články českých filmových kritiků. Českou kritiku jistě pamatujete z doby, kdy jste tu studovala. Jak se vám líbí jejich úroveň dnes? Pokud mohu soudit z toho, co jsem ve vašich filmových časopisech četla, zdálo se mi to profesionálně špatné. Je tu také hodně lidí, kteří se během pětadvaceti let svým způsobem kompromitovali politickým i intelektuálním konformismem, a já jim třeba nevěřím. A nečtu je. Takový kritik nemůže jen koupit a prodat, ale musí svým životem cosi dokázat. Neříkám, že musí být hrdina, ale nemůže psát věci na objednávku. Veliká část té starší kritiky tohle dělá.

Nepřipadá vám kritik jako člověk, který má komplex z nedostatku vlastního tvůrčího procesu, a tak si alespoň smlsne na jedovatém hodnocení? Pochopitelně se to stává, ale nemusí to tak být. Když jsem začala číst americkou kritiku, byla jsem překvapená, jak je profesionálně na výši a kolik chytrých a profesionálně píšících lidí se zaměstnává filmem. Pochopila jsem, že je to logické, protože film má ve Spojených státech podstatnou společenskou roli, a proto novináři zaobírající se filmovou kritikou nestojí na okraji svého řemesla, ale patří k těm nejlepším. Hodnota kritiky je závislá na hodnotě filmu v dané společnosti. V Čechách to trošku vypadá, že pokud člověk nemá na nic jiného, stává se filmovým kritikem. Vaše filmy se vyznačovaly určitou útočností snad až negativní energií.

Nechtěla jste se filmovou pohádkou TAJEMNÁ ZAHRADA tak trochu očistit? Ano, to určitě. Nabyla jsem dojmu, že jsem přišla k nějaké stěně, a musela jsem na nějakou dobu přestat. A když jste mluvil o té provokaci, byla to vlastně ode mne též provokace. Obdobně jako OSAMĚLÁ ŽENA, kterou jsem točila v kontextu Polska osmdesátých let. Byl to absolutní opak všech těch solidárních filmů o vyhrané revoluci, kdy i Wajda natočil něco jako optimisticky realistický socialismus. Mě to šíleně popudilo. Jednak jsem cítila, že katastrofa Polska se teprve blíží, že to všechno je jakási podminovan á krize a že ani revoluce neřeší podstatné existenciální a lidské problémy. Najednou se obyčejní lidé ocitli v naprosté samotě a kumštýři běželi s politiky a dělnickou třídou dopředu. OSAMĚLÁ ŽENA byl nejčernější film, jaký jsem kdy udělala, a kolegové na ni reagovali s velkými rozpaky. TAJEMNÁ ZAHRADA je provokace úplně z jiného břehu. Vytýkají mi na ní kýčovitý konec.

Potýkáte se často s depresemi? Často ne, ale občas ano. To víte, bojuji…

Bráníte se jim třeba i takovým filmem jako je TAJEMNÁ ZAHRADA? Pokud dělám film, nikdy ta deprese není taková, abych ji nemohla zvládnout. Pocit zodpovědnosti ji přebíjí. Jinak jsem takový depresivní maniak jako většina lidí, kteří dělají film.

Hraje v tom roli vaše častá změna pobytu? Jste Polka, žijete ve Francii, točíte v Americe, v Anglii, v Německu. Myslím, že ne. Kde se cítíte nejhůř? Asi v Německu. Tam bych žít nemohla. nejlíp mi je pochopitelně v Polsku, ale i v Čechách, nebo ve Francii, i když nemám moc ráda Francouze. V Americe se cítím dobře, protože mě tam milují. Mám ráda Anglii. To jste dala najevo i ve svém posledním filmu.

Jste nyní přesvědčená, že by si středoevropské státy měly z Anglie brát příklad? Na to lze těžko odpovědět. Anglie má určitou hravou důstojnost a má mnoho seriózních a zodpovědných lidí. Osobně si myslím, že anglická kinematografie je jedinou kinematografií v Evropě, která má nějaký smysl. Tvůrci anglických filmů riskují a nekoukají se jenom na vlastní pupek. Mě šíleně znervózňuje egocentrismus evropských filmařů.

Spolupracujete raději s muži nebo s ženami? Nedělám v tom zásadní rozdíl, ale v poslední době spíše se ženami. Muži jsou skvělí tak do osmadvaceti až třiceti let. Pak jsou nesnesitelní. Jsou slabí, zamindrákovaní, ale kolem šedesátky začínají být zase fajn.

Neobvinili vás někteří muži z feminismu? Oni snadno poznají, že zas taková feministka nejsem. Ženy jsou na tom teď lépe než muži. Nají více energie. Myslím si, že v nejbližší době bude matriarchát. Tak během deseti let.

Jak jste na to přišla? Vysvětluji si to revoluční změnou společenských poměrů, která silně zachvěla mužskou identitou a mužským pocitem sebevědomí, což je svázáno s vývojem moderní průmyslové společnosti a s nezaměstnaností. Nezaměstnanost je nedramatičtější jev dnešního života a žádný politik si s ní neví rady.

A žena si s ní vědět rady bude? Pro ženy je tahle situace snazší, protože má jiné přirozené funkce: třeba mateřství. Muž tradičně hrál roli lovce a najednou se ukazuje, že ji nezvládá, že ji může snadno ztratit. Selhává pak nejen sexuálně, ale i v roli otce. S režisérem Zafranovičem jsem nedávno hovořila o tom, že jugoslávská válka je válka zoufalých mužů. V postkomunistických zemích současné změny proběhly během několika týdnů, kdežto ve vyspělých zemích trvaly desítky let. Proto například na Balkáně nebo na Kavkaze pro muže být „mačo“ znamená něco šíleně podstatného. Nemohou zastávat roli lovců tak hrají roli bojovníků.

Všiml jsem si, že válka některé vlastně velmi vzrušuje. Oblékají se jako „Rambo“, doslova svým vzrušením září. Ano, používají převleky, ale co je horší: zároveň používají znásilňování ženy jako zbraň. Nikoliv z přirozené potřeby. To dříve nebylo prosté ženy jsou dnes oproti mužům mnohem silnější. Nyní se filmu čím dál víc zmocňují silné mezinárodní koncerny, které nemají s filmem nic společného.

Myslíte, že to do budoucna ohrožuje i tvůrčí svobodu? Bude to horší a horší. Napadá vás, jak z toho ven? Poslyšte, já si myslím, že to musí souviset s celkovou evolucí. Nezaměstnanost nezmizí. Nabízí se dvě možnosti: buďto bude válka, anebo dojde k úplnému přehodnocení společnosti jako takové. Například od zemědělce se bude požadovat, aby produkoval pouze brambory, ale aby se staral o krajinu, aby byl zahradníkem. Něco nového se prostě musí stát. Pokud se nic nestane, jsme ve srabu.

Mluvíte o magické hranici roku 2 000? Mnoho proroků a astrologů změny po tomto přelomu tisíciletí předvídalo. Nevím, jestli to bude rok 2000 nebo 2020. Dvacáté století též začalo s dvacetiletým zpožděním první světovou válkou.

Nezdá se vám, že v budoucnosti bude existovat pouze americký film, který bude mít pobočky ve Francii, v Polsku, v Čechách? Vypadá to tak. Dnes není v tomto oboru žádná svoboda. Pokud jste silný a průbojný, můžete si vybojovat maličké odbočky svobody. V Evropě je svoboda, ale nejsou tu peníze ani myšlenky. Svoboda bez peněz, to je takové…

A co divák? Řekla jste, že chodí na depresivní filmy, zanadává si, ale pak jde na ně znovu. Projevuje tím jistý sadomasochismus. Je zblblý. Lidé jsou slabí a zbabělí a nechají se snadno zmanipulovat. Nedocházelo by k tomu, kdyby se člověku ukázaly hodnoty, které jsou proti stávajícím výrazným protikladem. Nechodili by jenom na americké šunty, kdyby evropské kino bylo autentické a kvalitní. Vina není jenom v americkém systému, kde vládnou peníze. Evropští filmaři jsou dnes sobečtí. Vzpomeňte na filmy Felliniho, Bergmanna, Pasoliniho a Wajdu. To jsme přece chodili na evropské filmy. Byla jiná doba a tehdy neměla tak širokou působnost televize. Ano, je to tím těžší, ale televize je jenom médium. Záleží na tom, co v ní je.

Ale neříkejte mi, že pokud uděláte něco krásného, podstatného a odvážného, že divák do kina nepřijde? Mimochodem, cítíte se úspěšná? Nojo, úspěšná se cítím. Mám radost, když si lidé mé filmy pamatují, cestují za nimi a prožijí s nimi trochu času. A to je úspěch. Navíc si tím vydělávám peníze.

Bylo by pro vás největším oceněním udělení Oscara? Oscara bych pochopitelně chtěla. Už jsem ho skoro dostala za EVROPA, EVROPA, ale zblblí Němci ho nepřihlásili. Oscar vám poskytne určitou svobodu, protože vám pak dovolí natočit riskantnější projekt. Ten okamžik, když vám Oscara předávají, je jistě příjemný, ale není to podstatné.

Je to vnější důkaz, že vás mají rádi? Je pro vás důležitější pochvala kritiků nebo vám jde výhradně o to, aby váš film vidělo co nejvíce lidí? Je několik kritiků, jejichž recenze jsou pro mne důležité: ty pokaždé čtu, ale nejvíc mi záleží na reakcích obyčejných lidí.

ZAZNAMENALA:

Martina Hladíková

Její usměvavá opálená tvář nás už z dálky vítá u vrátek řevnického domečku. V duchu vzpomínám na naše poslední setkání před sedmi lety. Už v té době byl o její knížky mezi čtenáři obrovský zájem (každý „vzácný“ výtisk šel tak říkajíc z ruky do ruky), ačkoliv se nakladatelé „do Vaňkový“ zrovna nehrnuli. Proč asi? Dnes se situace poněkud změnila. Během posledních čtyř let proběhly prakticky všechny reedice jejích historických románů, včetně – po všech stránkách lišící se – prvotiny „Mostů přes propast času“, přičemž se nyní musí naopak vyrovnávat se vzrůstajícími požadavky pánů nakladatelů.

Vrtkavá je přízeň mocných, ale její knížky si našly svoji cestu ke čtenářově srdci už dávno. Předloni v listopadu jsem byla v Himalájích. Od tří hodin odpoledne už byla tma a více méně nebylo co dělat. Zalezla jsem si proto do spacáku, schovala se i s hlavou a namlouvala si na diktafon svou poslední věc „Roky před úsvitem“ (třetí část trilogie; První muž království, Rab z Tabštejna; vykreslující postavu jednoho z nejzajímavějších českých vladařů, toulavého krále Jana Lucemburského – pozn. autorky).

Občas si tak říkám: ježišmarjá, proč já to dělám, vždyť bych si mohla žít tak jednoduše a netrápit se nad takovýma věcma. Třeba TO by vás právě nebavilo… Nevím, prostě se už nedá nic dělat. Už jsem se jednou na to dala, tak dokud to půjde, musím pokračovat.

Na křídlech fantazie cestujete spolu se svými čtenáři časem – i prostorem. Ráda taky cestujete po světě? Nikdy jsem vlastně odsud nevytáhla paty. Do svých šedesáti let jsem seděla tady v tom „bolševickým zapadákově“ zavřená. Ale řeknu ti, že něco na tom je. Normálně, kdybych cestovala od dvaceti, tak by mě to dneska už asi nebavilo. Ale teď si vezmu batoh na záda a jedu. Před šesti lety jsem pěšky „zcárala“ celé Řecko a to bylo cosi tak nádherného! A ač mi bylo už jednašedesát, spala jsem po různých hotelech a neustále jsem se tam stýkala s mladými lidmi.

Inspirují vás vaše cesty po světě, a vůbec vaše záliba v cestování, při psaní knížek? Musím říct, že jsem to nějak ještě nevyužila. A nenapadlo vás to třeba? No tak jistě, ale stále mám co dělat jiného. Až jednou nebudu vědět co psát, tak možná sepíšu své cestovní zážitky. Vaše romány se čtou jako detektivka, se stejným zaujetím, vzrušením a napětím. Čtenáři předkládáte hotový příběh ovšem zároveň ho nutíte, aby o věcech i přemýšlel.

Jak vlastně hledáte a sbíráte potřebné prameny? Dobrým zdrojem jsou dopisy, pokud byly zachovány, a listiny. Samozřejmě je k tomu potřeba znát aspoň primitivně latinsky a německy. V případě Lucemburků také francouzsky. Někdy narážím na nové údaje, které nejsou zajímavé pro historiky, ale nepostradatelné pro romanopisce. Hlavním vodítkem jsou však velké monografie, třeba České dějiny, které před válkou vycházely u Laichtra. U Lucemburků byly pro mě neocenitelným zdrojem zas knihy Jiřího Spěváčka. Zkrátak, pídím se po detailech, na kterých pak vystavím příběhy, které se mohly stát a třeba staly.

Máte ráda detektivky? Určitě. I když mě jejich čtení nějak přestalo bavit už dávno. Kdysi jsem je ráda četla, ale nakonec se mi stala taková věc při čtení jedné z nich. Byla jsem asi v polovině a někdo se mě ptal, jak to dopadne. Podívala jsem se na jméno autora a podle toho jsem přesně odhadla, kdo je vrah.

Kdo četl a zná vaše romány, ví, že Vaňková je vždycky něčím nová – ač jde třeba jen o „pouhou“ reedici. Ale máte připraveného něco opravdu nového, co tu ještě ve vašem podání nebylo? Mám zajímavé téma, které jsem si ve skutečnosti nevymyslela já – dal mi ho před lety Adolf Branald. Zkrátka přinesl novinový výstřižek a povídá: „Nechceš se na to podívat, já na ty ženský moc nejsem. Než to napíše někdo blbě!“ (čímž mě naprosto uzemnil). V té době jsem ovšem dopisovala přemyslovskou sérii, ale říkala jsem si, že to určitě nenechám plavat, ačkoli jde o téma jdoucí naprosto proti všemu mému přesvědčení. Vždycky jsem totiž říkala, že se nikdy nevypravím do 19. století, protože je tam už příliš pramenů a že bych se v tom utopila. Tušila jsem samozřejmě dobře.

O čem to bude? Jde o příběh ženy z devatenáctého století, ženy, se kterou Vojta Náprstek utekl do Ameriky. Jeho rodina se ji ovšem pokusila vyškrtat z jeho života i historie. Ve všech jeho denících jsou stránky, které se jí týkaly, vynechané (oni je totiž kompletně přepsali!). Ale některé maličkosti jim přece jenom unikly. Dále mám k dispozici Náprstkův deník z předchozí doby, který neupravovali, protože ji tehdy ještě neznal. Je to neobyčejně zajímavá ženská. S Náprstkem odjela do Ameriky v osmačtyřicátém roce (ovšem o století dříve). Je to tak strašlivě aktuální a zajímavé, jak je historie stejná. Všechny problémy, které máme jako národ dnes na všechny strany (s Němci, Slováky, Poláky), prostě všechno to už tehdy existovalo. Navíc mě začala svrbět ještě jedna věc; začal mne svádět život Karla Sabiny. Takže když už jsem se nakonec ocitla v tom devatenáctém století, tak se asi potom vrhnu ještě na něj.

Skončila jste prakticky ve čtrnáctém století a rázem přeskočila – navzdory všem svým zásadám – rovnýma nohama pět set let. Ano. Mohla jsem, ba měla, ke Karlu IV. připsat ještě dva díly, ale mně se už do nich nechtělo. Nejdříve jsem hrozně dlouho nebyla schopná se do něj dostat, a když už se mi to podařilo, tak jsem shledala, že naprosto nechci s ním spoluprožívat takové horory, jako když mu umře Anna Svídnická. Prostě nechci. Ostatně domnívám se, že co jsem napsala, je docela slušné zakončení. Letos vyšel znovu (již po třetí) Král železný, král zlatý a Zlá léta, a v Nezávislém novináři vydají na podzim reedici Stříbrného jednorožce. A příští rok bude Šulc vydávat Dědice a Žebráka.

S takovým zájmem můžete být konečně spokojena, ne? Určitě. Ale trh by toho už asi více neunesl a víc bych ani nechtěla. Jsem poučena případem Ivana Klímy, který, když se obrátil čas, a každý mu vydal knihu, se nakonec v povědomí čtenářů zapsal jako „ležák“. Přitom Klíma je opravdu vynikající spisovatel. Konečně jsme se dočkali i reedice vašeho jediného vědeckofantastického románu Mosty přes propast času. Prý jste ještě začala psát jejich pokračování a pak toho nechala. Proč? Původně jsem měla v úmyslu udělat z nich pentalogii, ale nevím. Spíš by měly zůstat tak, jak jsou. Ovšem mám v šuplíku ještě jednu věc – sci-fi. Jmenuje se to Genesis, což znalcům Starého zákona praví vše. Já nemůžu psát normální sci-fi. V Mostech mi o to ani tak nešlo, jako spíš o pohled na historii jinýma očima než historických současníků. Neříkám, že ti lidé byli psychologicky jiní. Byli nemlich stejný jako dnešní, jenom nevěděli, že je možné létat. A právě v Mostech jsem se na historii chtěla kapku kouknout očima znalýma. Navíc, na rozdíl od ostatních románů jsem je psala jakoby z boží inspirace, a vůbec jsem – podotýkám – nevěděla, o čem to bude. Je to zkrátka první kniha, a tak je to pochopitelné. Měla jsem jiný přístup k věcem, dnes bych už takhle psát nemohla. V svých knížkách (nejen v této) dáváte člověku obrovskou šanci a naději. Žádná z nich vlastně nekončí absolutním Koncem.

Jak to dokážete? Jsem zatvrzelý optimista. Kdybych nebyla optimista, tak bych asi nepsala. Nemám ráda katastrofickké knihy (bohužel často se vyskytují právě ve sci-fi). Chtěla bych lidem ukázat, že toho zmaru a zkázy máme ve svém životě tolik, že by přece jen mělo lidstvo směřovat k něčemu lepšímu. Díky svým Mostům jste se – obrazně řečeno – zařadila spíše mezi spisovatele „humanisty“, jako Verne, Čapek. Přitom mi scifisti vyčítají (stejně jako mi jiní totéž vyčítali u historických románů), že jde o žánry svého druhu osobité, a tak žádná psychologie zkrátka do toho nepatří! Ani do sci-fi ani do historie – TAK TEDY KAM???

Přála byste si, aby ono jednadvacáté či dvaadvacáté století skončilo obdobně jako v Mostech? Ale NIC nekončí. To je teprve začátek!

 Začala jste psát až ve zralém věku, přesto své postavy líčíte tak mladě. Píšete o mladých lidech mladýma očima. Co vás vlastně na mládí nejvíce fascinuje, čím vás inspiruje? To, že je ještě všechno baví. Nedá se nic dělat – mládí je budoucnost (je to sice fráze – ale pravdivá). Když už se člověk propracuje k vyššímu věku a postavení, tak začne být opatrný. Jedině mladí lidé jsou schopní nasadit se úplně, u starých už jen výjimečně. Píšete v prvé řadě pro sebe? Jistě, já se při tom upřímně bavím! Nejvíce pak právě při situacích – takříkajíc – nejvíce lidských. Ale poslední dobou mě pomalu opouští ten pocit krásna při psaní, jako že píšu něco geniálního. Pak sice zjistím, že to je ke čtení, ale během samotného psaní už ten povznášející pocit nemám. Mnoho spisovatelů vykresluje své postavy bez života. zatím co z každé vaší život naopak přímo čiší. Já se dokonce i ty nesympatické postavy snažím nějak pochopit. Tohle je důvod, proč já nemůžu nikdy psát historii nedávnou, nebo z doby války, protože tam jsou třeba typy gestapáků – bytostí, které já nejsem schopná pochopit ale vůbec. Nedovedu si představit, co se v nich mohlo dít. Takže o nich nemůžu psát. Na to má fantazie prostě nestačí. Rozuměj, dovedu si představit všelijaké fanatiky, ale neumím si představit chlapa, který zcela chladnokrevně vezme za nožičky malé dítě a praští s ním a roztříští mu hlavu.

Když zrovna nepíšete, necestujete, či vás neobtěžují kolektoři a nakladatelé, odkud nabíráte energii a sílu, která pak na nás čtenáře tolik vyzařuje z vašich knížek? Ráno vstanu, a když je zima, vezmu si sekeru a prosekám si led na bazénu za domem a vlezu do něj. A když je teplo, tak nechám sekeru doma. Pak hodinu cvičím jógu. Potom se pokouším pracovat (když mě nechají a když mi to jde). Odpoledne jdu na zahrádku, popřípadě na procházku, podvečer si neuměle zahraju na piano, večer se kouknu na zprávy a snažím se jít brzo spát, protože co neudělám ráno, neudělám vůbec. Když mě to popadlo, napsala jsem i přes dvacet stránek denně. To jsem psala durch celý den i dlouho do noci. Ale nemůžu začít večer.

Stává se vám, že vás probudí naléhavé nutkání něco si napsat, poznamenat? Jo, taky. Ale naopak, taky se mi stává, že když se třeba takhle válím v pelechu a nechce se mi vstávat a chci si něco vymýšlet, tak mi to najednou nejde a myslím a místo toho na všelijaké hlouposti. Je to různý.

Co závěrem? Vždycky padne otázka, kterou nenávidím, protože na ni neznám odpověď. To když se mě někdo zeptá, kterou ze svých postav mám nejraději. Nejraději mám vždycky ty, o kterých zrovna píšu. Ale když se potom podívám zpátky, říkám si, že je to křivda zase na jiných. Nedá se to takhle vůbec říct. Nejraději mám život, a to není postava. To je stav.

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL: JOSEF SLOUP

Nevíš, kde mám náušnice, Mirku? Takhle přeci nemohu jít ven,“ lamentuje Jarda, pobíhající po pokoji jen tak ve spodním prádle, v marné snaze nalézt nezbytnou ozdobu ženské krásy. Umyté vlasy stočené vysoko na hlavě zakrývá omotaný froté ručník ve formě turbanu. Několik dlouhých praménků vlasů mu padá na ramena. „Víš, které myslím? Ty velké kulaté, co jsem měl včera na sobě.“ Mirek zvedne hlavu, přestane si pilovat nehty a začne se také rozhlížet kolem sebe. „Tak si vezmi tyhle,“ ukazuje na pár stříbrných náušnic povalujících se na malém stolku vedle černobílé televize. „Ty jsou moc malé a stejně mně nesluší,“ říká zklamaně Jarda a rezignovaně si sedá v kuchyni před rozbité zrcadlo. Do ruky vezme tubu nahnědlého Dermacolu a vytlačí na dlaň dlouhý proužek krému. Ukazováčkem nanáší na tvář naučeným pohybem silnou vrstvu líčidla, které prsty pečlivě roztírá a zahlazuje tak tmavý nádech po obolených vousech. Mirek mezitím dokončil svou manikúru a začal na upravené nehty aplikovat tmavočervený lak. Jeho pohyby jsou rychlé a účelné, založené na mnoholeté praxi. Není v nich ani stopa zaváhaní. Jako uhel černé, dlouhé vlasy mu padají do čela. Po skončení díla zvedne oči od práce, zatřepe rukou, aby lak rychle oschl a s uspokojením prohodí: „Víš, strašně mě baví lakovat si nehty, líčit se, česat se, hezky se oblékat.“ Se zalíbením se podívá do zrcadla a rukou upraví neposlušné vlasy. Na jeho nalíčené dívčí tváři se objeví spokojený úsměv.

l l l Miroslava F. jsem poznal asi před rokem . Fotil jsem tehdy kněžky lásky a on byl jednou z nich. V tu chvíli jsem neměl ani ponětí, že je to chlapec. To jsem se dozvěděl až později. Pak už jsem jen splétal nitky, abych se s ním opět setkal a mohl ho fotografovat. S jeho pomocí jsem se seznámil i s Jaroslavem G. Jejich osud je velice podobný.

SEBEPOZNÁNÍ. „Něco se se mnou začalo dít, když mně bylo asi osm, devět let,“ začíná nesměle hovořit Mirek. „Cítil jsem, že se mnou cosi není v pořádku. Už předtím jsem si hrával s panenkami, nikdo však tomu nevěnoval zvláštní pozornost. Teď jsem však měl ve své dětské dušičce strašný zmatek. Začali se mně líbit kluci a já jsem strávil hodiny před zrcadlem. Tajně jsem bral matce šminky, a když nebyla doma, líčil jsem se a maloval. Zkoušel jsem si její náušnice i oblečení. Ve škole jsem nezapadl do kolektivu a spolužáci vytušili, že jsem jaksi jiný. Moc jsem si s nimi nerozuměl. V té době jsem poznal mnoho zlých a bezohledných dětí. Uzavřel jsem se ještě více do sebe. později jsem začal chodit v dívčích šatech a rodiče to hrozně sebralo. Hádky nebraly konce, obviňování a scény byly na denním pořádku. Dávali mně to pořád za vinu. Pak si pro změnu dělali sami výčitky, jak mě vychovali. Neustále chtěli, abych s tím přestal, ale nešlo to. Nebylo to k vydržen í a v patnácti letech jsem odešel z domova. Žil jsem pak s jedním mnohem starším mužem podobného osudu. Pouze jsme spolu bydleli, žádný vztah z toho nikdy nevznikl. On byl totiž strašně zženštilý a to mě odpuzovalo. Nyní, po mnoha letech jsem se opět vrátil domů. Rodiče se s tím už smířili. Hodně mi v tom pomohl doktor Mališ“ Mirek se zamyšleně odmlčel a k hovoru se připojil Jarda. „Se mnou to bylo podobné, ale na druhou stranu v mnohém úplně jiné. Od deseti let jsem se stranil kluků, proto že jsme neměli společné zájmy. Mnohokrát na mě volali, abych s nimi šel hrát fotbal, ale vůbec mě to nelákalo. Vždy jsem zčervenal, styděl jsem se. Asi ve dvanácti letech jsem se zamiloval do svého spolužáka. Hrozně jsem se tím trápil. Psal jsem mu anonymně milostná psaníčka. Nakonec to prasklo a byl jsem pro posměch celé škole. Děti na mě pokřikovaly ´buzerante´. Stal jsem se vyvržencem a přemýšlel jsem o sebevraždě. Učitelé však byli velice tolerantní a to mně hodně pomohlo. Doma s tím byly samozřejmě také problémy. Nakonec se naši rozvedli a já zůstal s otcem a mladšími bratry. Veškerý chod domácnosti zůstal na mých bedrech, protože otec hodně pil. Vypravoval jsem bratry do školy, vařil jsem, pral a uklízel. Vykon ával jsem tak vlastně funkci matky a nijak mně to nevadilo. Začal jsem pomalu žít jako žena a od svých šestnácti let jsem tak už chodil i oblečený. Avšak všichni v mém okolí mě odsuzovali, a tak jsem se rozhodl, že se přizpůsobím. Našel jsem si dívku, a dokonce jsme spolu nějakou dobu žili. Ona o mně všechno věděla a nevadlo jí to. Po celou tu dobu, co jsem s ní byl, jsem se držel jako chlap. Když se to však dozvěděli její rodiče, byl všemu konec. Ten rozchod mě hodně sebral a já už jsem dál nemohl žít v přetvářce. Rozhodl jsem se, že se stanu ženou. Začal jsem dokonce brát hormonální léčbu. Začaly mně růst prsa, měl jsem už jedni čky. Ale někdy v té době jsem měl průšvih a šel jsem sedět. Nechci o tom povídat, už je to za mnou. Ve vězení se v léčbě nepokračovalo a vše se vrátilo opět do starých kolejí. Po návratu z basy jsem už neměl odvahu jít za lékařem. Promarnil jsem tak spoustu času. Hodně mě to teď mrzí. Nyní jsem opět v situaci, kdy jsem odhodlán stát se ženou. Už jsem se s tím vnitřně vyrovnal. Já v současné době chodím na veřejnosti stejně jen jako ona. Všichni lidé tady to o mně vědí. Už mi to nevad í a netrápím se tím. Dokonce se cítím polichocen, když se za mnou otočí nějaký muž, který mě nezná. Většina lidí mě prostě bere takového, jaký jsem. Nemusím se přetvařovat. Někteří z nich mně sami říkají, proč už konečně nejdu na tu operaci. Já jsem sice bisexuál,jestli se to dá tak nazvat, ale ta žensk á strana ve mně rozhodně převažuje. Přitahují mě výhradně muži, ale v krajním případě jsem schopen se pomilovat i se ženou. Je to však pro mne jen sexuální záležitost. Lásku k nim necítím.

CESTA ZA PŘEMĚNOU. Primář MUDr. Bohumil Mališ, se kterým jsem hovořil na jeho psychiatrické klinice v Děčíně, formuloval problémy transsexuálů takto: „Takových lidí je v naší populaci mizivé procento. Ale žijí mezi námi, a tak na ně musíme brát ohled. To, co se s nimi stalo, není jejich vina. Je to věc genů. Příroda si s námi pořád pohrává. Někteří z nich se trápí po celý život. Mnozí ani nejsou schopni vyhledat odbornou pomoc. Problém však není jen se samotnými pacienty. Je důležité do dělat v celkovém měřítku. Často musíme léčit celou rodinu, která to ve většin ě případů těžce nese. Osočování, výčitky svědomí a nepochopení vedou často k rozpadu rodiny. Mnozí se s tím nedokáží smířit. Život to není pro nikoho lehký. Rodiče se mnohdy v těchto případech zříkají svých dětí. Pokud jde o tu operaci, je nejdůležitější, aby člověk, který ji hodlá podstoupit, si ujasnil svůj názor, aby toho třeba v budoucnosti nelitoval. Musí se to v něm vykrystalizovat. Proto se také čeká s operací až do dvaceti tří let, když už je vývoj člověka ukončen. Každý zájemce by se ovšem měl nejdříve podrobit hormonální léčbě. Ta sama o sobě trvá léta. Může se s ní začít dříve. Tomu, kdo skutečně chce, jít za svým cílem, to může hodně pomoci. Není ovšem možné přijít do ordinace a chtít se změnit na ženu, nebo v opačném případě na muže. To musí být dlouhodobá záležitost. Nejlepší je spolupráce s ošetřujícím lékařem nebo specialistou psychiatrem. Samotnou operaci pak musí ještě posoudit komise několika odborníků. Ti, co ji podstoupí, pak většinou žijí šťastným životem. “

NA ŠTACI „Já jsem šťastný,“ říká Mirek, „když jsem někde mezi lidmi, jako jsem já, kteří mě neodsuzují, neposmívají se, nenadávají. Tak moc jich zase není. Ale na příklad policajti jsou velice tolerantní. Nikdy od nich neslyšíme hrubé slovo nebo výsměch, který nám často dávají najevo lidé z takzvané lepší společnosti. My se prodáváme, já chodím na štaci společně s ostatními děvčaty. K ženám žádný vztah nemám. Zkoušel jsem se s nimi milovat, ale nešlo to. Já když jdu s mužem, tak si vůbec nepřipadám jako homosexuál. Prožívám to jako žena, protože jsem žena. Ne pouze ve svém srdce nebo duši. Já tak dokonce i vypadám. Stalo se však to, že jsem se narodil s mužským pohlavím. Nechodím na štaci ani tak pro peníze jako pro to milování. Jinou lásku jsem doposud nepoznal. Někdy dokonce jdu s někým jen tak, když se mi líbí. S děvčaty jsou na štaci občas problémy a dochází k nehezkým situacím. Někdy si zákazník vybere mě, protože jsem atraktivní. Závidí mi, že mám větší úspěch. Ony to těžce nesou. Ale jen tehdy, když už dlouho nikoho neměly. Samozřejmě jsou v tom prachy. Prozradí na mě, kdo jsem, a já pak musím utíkat. Většinou si však rozumíme. Teď to raději říkám zákazníkům předem. Mnohým to nevadí, ba právě naopak je to více vzrušuje. Já zákazníka uspokojím vždycky, ale jen málokdy se stane, že on uspokojí také mě. Nevím, co je to láska. Toužím po ní.“

OPERACE. K samotné operaci se vyjádřil MUDr. Jan Rus, odborník na slovo vzatý, provozující plastickou chirurgii v Ústí nad Labem a mající dlouholeté zkušenosti v tomto oboru. „Pacienti, kteří k nám přicházejí, už mají doporučení od komise odborníků, psychiatrů a sexuologu. My sami s nimi máme jen jakousi smlouvu o dílo a rozhodujeme pouze o technick ých aspektech operace. Je zajímavé, že převážná část těchto lidí se rekrutuje z žen, které touží stát se muži. Je jich asi čtyřikrát více než v opačném případě. Když k nám přijdou, je už zařízena i změna jména na neutrální, například Jindra Blažků, což může být jak muž, tak i žena. Největší problém pro nás ze začátku byl, kam s pacienty po operaci. pak jsme to vyřešili tak, že ženy, které se stávaly muži, jsme dávali na mužské oddělení a obráceně. Když jsme asi před patnácti lety začínali, byli tito lidé absolutně bezprizorní a nikdo neměl zájem se těmito operacemi zabývat. Po poradách se sexuology a psychiatry jsme došli k názoru, že pro pacienty je nejdůležitější sexuálně uspokojit svou partnerku. Ovšem mužský pohlavní úd je velice složitý orgán a slouží jak k močení, tak i rozmnožování. Museli jsme tedy udělat úd, který by byl funkční, ale zároveň pacientům nepřekážel. Udělat takový úd, který by byl erektibilní a pak se scvrkl prozatím nedokážeme. Další problém byl s mužským močením – tedy ve stoje. Vyřešit to, je velice technicky složitá záležitost a má nesmírné množství možných komplikací. V současné době zůstává vývod močové trubice na stávajícím místě. Tyto lidé tedy močí jako ženy. Po poradách s odborníky jsme těmto lidem nabídli úd, se kterým budou moci souložit. Ten úd je polotuhý a uvnitř je kůží vystlaná, na obě strany otevřená úzká dutina, do které se oni sami před souloží zavedou vodič. To je vlastně taková tyčinka na zpevnění. Někteří z nich však tvrdí, že to ani není nutné. Dále je možné. pokud to pacient vyžaduje implantovat umělá varlata tím samým způsobem, jako se implantují prsy ženám. I když výron semene v těchto případech neexistuje, je přesto možné dosáhnou psychicky sexuálního vyvrcholení, a navíc zůstává klitorialelní erotogenní zóna. Tito lidé jsou velice spokojeni se svým nabytým mužstvím. Samotná operace probíhá vždy v několika etapách. V první fázi se ženám nejdříve odstraňují prsa. To nám doporučují sexuologové jako první krok, jelikož to je něco, co tyto lidi nejvíce sužuje. Dále se odstraňují vaječníky, aby se zabránilo působení ženských hormonů, děloha, kvůli likvidaci menstruačního krvácení a zruší se stěny pochvy. Zůstanou vlastně jen nefunkční stydké pysky. Tuto operaci provádějí gynekologové. V další fázi operace se přistupuje k samotnému vytvarování penisu, které se provádí tak, že se vyřízne pruh kůže a podkoží z břišní oblasti. Stěny se sešijí do válce a přikryjí kůží seříznutou plošně ze stehna. Vznikne válec spojený s tělem u pupku a v oblasti ochlupení. V Konečné fázi operací se horní stopka válce odřízne a vytvaruje se žalud. Po zhojení je člověk schopen sexuálního styku. Přeměna muže v ženu je také složitá operace, předev ším uvnitř, kde se musí oddělit mužská prostata od konečníku. Potom si musím udělat dutinu na pochvu, k jejímuž vystlání se použije kůže penisu po odstranění topořivých těles a žaludu. Močová trubice se pak vyvede na obvyklém místě. Ten člověk je pak schopen močit jako žena. Pacienti jsou i přes uvedené nedokonalosti přeměny sexuálně uspokojeni, protože se splnila jejich touha po tom mít tělo toho druhého pohlaví, kterým se cítí. Prováděli jsme do loň-ska tak 3-4 operace do roka. Délka operací a pobyt v nemocnici je individuální a pohybuje se dohromady v rozmezí čtyř až šesti týdnů.”

 ŽIVOTNÍ KRÉDO „Já se nepokládám za homosexuála. Jsem žena zakletá do mužského těla. Nidko nedokáže úplně pochopit, co je to za život. Strašně toužím být ženou se vším všudy. Chtěla bych mít muže, kterému bych se mohla věnovat, rodinu, o kterou bych pečovala.“ Mirek znenadání začal hovořit v ženské osobě. „Myslíš, že bys to dokázala?“ zeptal jsem se s úplnou samozřejmostí dívky sedící naproti mně. „Jsem si tím jistá. Vím, že nebudu moci mít vlastn í dítě. Jsou však i jiné možnosti. Třeba adopce. Starala bych se o rodinu, jak nejlépe bych uměla. Určitě bych byla dobrou matkou. Už se nemohu dočkat, až mně bude dvacet tři let a budu moci jít na operaci.“

lll Seznámil jsem se s lidmi, jejichž životy jsou obestřeny rouškou tajemství a záhad. Minulá společnost jimi vždy opovrhovala, a tak většinou žili v přetvářce a izolaci. Mnozí teprve nyní začínají realizovat dávné sny a touhy. My sami se v údivu občas díváme na rarity a zvláštnosti. Je v tom dětský úžas, ale i hluboké mrazení v zádech. Cesta za pochopen ím a akceptováním však bude ještě dlouhá a těžká.