Bylo mi jedenáct. Doma jsme se hodně hádaly, hrozně jsem chtěla jít k tátovi, proto že jsem mámu neměla ráda, ale soud to nedovolil. Přerůstalo mi to přes hlavu, tak jsem doma našla prášky a i když jsem nevěděla co mi to udělá, snědla jsem je. Pak jsem šla normálně do školy, odkud mě pak odvezli rovnou na áro. Když jsem se probudila, nechtěla jsem s nikým mluvit, nikdo mě nezajímal a k mámě už jsem se vrátit nechtěla, protože by to bylo čím dál tím horší. Dostala jsem strach z toho, co bude, tak jsem pak na psychiatrii vypila odlakovač. Chtěla jsem usnout a už se neprobudit. Co vůbec dovede člověka k tomu, aby si sáhl na život? A co k tomu může dovést dítě? Je to porucha pudu sebezáchovy? Nebo hra? Nevědomost? Hloupost? Zoufalství? Co všechno se vlastně skrývá za pokusy dětí a dospívajících vztáhnout ruku na sebe sama? Případy nedokonaných či zmařených sebevražedných pokusů o mnohém vypovídají.Klíčem k jejich hlubšímu poznání je především osobnost jedince a mikroklima rodiny, ze které pochází. Zkušenost, kterou si z rodiny odnášíme, se projeví zejména v hraničních a krizových situacích.Ne každý je pro jejich řešení vybaven, ať už geneticky, biologicky nebo sociálním tréninkem, a tak přichází ke slovu přirozená tendence napodobovat. (Není tak dávný případ, kdy mladá dívka odešla v zimě hluboko do lesa, tak jak to viděla před půl rokem u své matky po hádce s otcem, a málem umrzla.) Dítě je od nejútlejšího věku do dospívání zranitelné, citlivé a mnoha směrech nejisté. Právě proto prožívá složité situace velmi intenzívně. Omezená schopnost zorientovat se v konfliktu má za následek často zkratová řešení. Pohrávání si s myšlenkou na sebevraždu není v pubertálním věku vyjímečné. U děvčat je patrnější větší množství demonstrativních pokusů než u chlapců. Prostředky, které volí, jsou estetičtější, jde hlavně o prášky a plyn. Chlapci svůj úmysl berou daleko vážněji, snad právě proto volí především oběšení, které je pro dokonání jistější. Může k tomu dojít v úplné i rozvrácené rodině, stejně jako v ústavu. V uzavřených zařízeních, jako jsou výchovné ústavy, nápravně výchovné ústavy a dětské domovy, se navíc se sebevražedné tendence objevují především v souvislosti se snahou dostat se z tohoto prostředí do zdravotnického zařízení nebo na psychiatrii. Většinou jde o demonstraci, o náznak negativního vztahu k prostředí, ve kterém jsou nuceni žít, někdy může jít i o jakýsi trest autoritě.Ojedinělé není ani úmyslné zbavení se života u psychicky labilních typů s depresivními tendencemi. „V šestnácti letech jsem se pokusila uškrtit. Byla jsem na útěku z ústavu, chytli mě dali na samotku. Já nemůžu být sama, tak jsem roztrhala prostěradlo a zkusila to, prostě mě to v tu chvíli nebavilo. Mám někdy úlety, že bych si něco udělala, ale teď si říkám, že to byla blbost. Tenkrát jsem si představovala co budou vychovatelé dělat, když  se uškrtím, protože na mě byli naštvaný, že jsem utekla. Taky jsem jednou snědla prášky, který sem propašovala kamarádka, co se chtěla opravdu otrávit, jenže já jsem toho vzala víc, abych se odtud dostala alespoň do nemocnice. Co umřela máma, pořád utíkám a táta mě nezajímá.” Velmi často je dítě dohnáno k takto krizovému jednání v důsledku dlouhotrvající nepohody v mikroklimatu rodiny a stupňujících se konfliktů hlavně s nevlastním rodičem. Nemá kam uniknout, kolikrát nemá ani komu si postěžovat. Slyší třeba od svých vrstevníků ošklivé věci o svých rodičích, které možná ani nechápe, například že otec je pijan. Podvědomě pak svým kamarádům závidí. „Dvakrát jsem to zkusila plánovitě kvůli mámě. Měly jsme doma neshody a já to chtěla skončit, a když mi to nevyšlo, chtěla jsem se podřezat. Nezajímalo mě, co na to budou říkat. Nevadí mi sobě něco dělat. Doktor mi po tý otravě řekl, že mi scházelo jen pár minut, a to mě právě naštvalo, tak jsem se chtěla podřezat.”Vedle konfliktů v rodině stojí v pozadí mnoha sebevražedných pokusů problémy související se školní docházkou. Nejde ani tak o strach ze známek, jako o slepou uličku, ve které se dítě ocitá, když na ně rodiče kladou příliš velké nároky a ono není schopno je zvládnout. Málokterý rodič tuší, jakou katastrofu může vyvolat v hlavě školáka, řekne-li mu například, ať mu s pětkou ani nechodí domů nebo něco podobného. Dalším motivem k sebevraždě může být i šikana, hlavně ve škole, sociální nezařazenost do skupiny, pohlavní zneužívání. Ale zajímavé je, že nebývá sebevražedná tendence u týraných dětí, které svoji případnou agresi neobrací vůči sobě, ale například vůči zvířatům. Čtrnáctiletý chlapec se pokusil o sebevraždu kvůli šikaně. Stalo se to o prázdninách. Dva kluci se domluvili na nejapném žertu. Jeden z nich vyhecoval chlapce, aby ukradl kolo, které ovšem patřilo druhému z nich. Majitel kola pak chodil chlapce vydírat, že vše oznámí na policii. Ten tedy začal doma krást. Bohužel to matka nezjistila včas a o ničem nevěděla, byl velice uzavřený a nesvěřoval se s ničím natož s takovým problémem. Jenže vydírání pokračovalo až do začátku školního roku, kdy už to chlapec nevydržel a pověsil se. Bylo otázkou jen několika minut, že ho někdo včas odřízl. MUDr. Pavel Kozlík, primář dětské psychiatrie Masarykovi nemocnice v Ústí nad Labem, říká: „Někdy ovšem může být důvod k sebepoškození naprosto nepochopitelný. Jednou jsme měli na oddělení dvě dívky, jedna z nich vzala prášky kvůli konfliktům s rodiči, ta druhá ji od toho údajně chtěla odradit tím, že to udělá taky, což je nepochopitelné. Bohužel ta druhá dívka pak na tom byla daleko hůř. Každé sebevražedné chování je nutno považovat za vybočení z normy. Každou příčinu, která by se na první pohled zdála jednoduchá, je třeba podrobit rozboru. Všechny tyto děti by měly mít pomoc psychologa a zůstat nějakou dobu na lůžku na psychiatrickém oddělení, protože se často za banálními příčinami mohou schovávat věci složité, vleklé a pro celou rodinu zásadní.” Pro podstatu věcí je důležité nedopustit, aby si dítě rodiče odvezli z nemocnice hned domů, ale aby si aspoň dva až tři týdny poleželo na psychiatrii.Děti se zkušeností sebevražedného pokusu bychom mohli rozdělit do několika skupin, v první jsou sebevraždy vyloženě účelové a demonstrativní, které se snaží nějakým způsobem získat něco pro sebe, ať už vědomě nebo nevědomě. Pak by byla skupina těch, které se snaží dotlačit své okolí k určitému jednání. Teprve do třetí nejmenší skupiny bychom zařadili děti, které opravdu nemají chuť žít, skutečně chtějí smrt a myslí na ni, ale z nějakého důvodu se to nepovede. Ovšem vůbec nejčastěji dochází ke zkratové reakci. Tři čtvrtiny sebevražd dětí u mladých se přihodily v okamžitém úmyslu. Vždycky se ovšem po takové zkušenosti něco změní, hlavě rodina je v pozoru. Nejedná se ovšem jen o děti opomíjené a zanedbávané. Stal se i případ dívky, která naopak jako by bojovala proti příliš protektivnímu chování vůči sobě a aby upozornila, že už skutečně není mimino, pokusila se o sebevraždu. Počet sebevražd vrcholí každoročně na jaře. Statistické údaje Ministerstva zdravotnictví ČR uvádějí maxima v dubnu.Jaký podíl má na to změna v počasí? Podle názoru meteorologů, biometeorologů a astronomů s tím souvisí snad jen prudké změny aprílového počasí a střídání teplých a studených front. Vlivům geomagnetického pole ani slunečním skvrnám nepřikládají tito odborníci v souvislosti s výskytem sebevražd velký význam. Rovněž postavení hvězd nehraje významnější roli, jak potvrdil předseda Astrologické společnosti České republiky Pavel Turnovský: „Jaro je období, kdy se vrací slunce, ale nemyslím, že by mělo vliv na počet sebevražd. To by znamenalo, že k tomuto činu nejvíce inklinují lidé v znamení Raka, Váh a Kozoroha, což je nesmysl. Osobně se domnívám, že zvýšená přecitlivělost souvisí spíš s únavou a vyčerpáním organismu po zimě.” Je skutečně prokázáno, že po zimním klidu se stupňuje vnitřní sekrece žláz, nervy jsou dráždivější a živější jsou i psychické reakce člověka. Organismus hledá ventil pro uvolnění přebytečných sil a sebevražedné jednání se tím ventilem často stává. Je třeba vzít v úvahu fakt, že většina mladistvých a zejména dětí se odhodlává k sebevražednému pokusu bez opravdového úmyslu zemřít. O sebevraždě totiž hovoříme tehdy, je-li jednajícímu znám fenomén smrti. Vždyť teprve kolem jedenáctého roku se představa dítěte o smrti blíží chápání dospělých. Do té doby ji spíš ztotožňuje s dočasným odchodem, i když třeba nevyhnutelným. To je možné ilustrovat na klasických pohádkách, které počítají s dětmi a neberou smrt jako reálný fakt. (Sněhurka, která je otrávena a znovu obživne, živá a mrtvá voda ze Zlatovlásky, nebo spící Šípková Růženka.)Důležitou roli hraje dětem vzor. Jeli třeba dcera svědkem hysterických a demonstrativních pokusů o sebevraždu své matky, bere to svým způsobem jako hru a klidně se může stát, že ji bude napodobovat. Ročně tři až čtyři děti při takové hře skutečně zemřou. Čtrnáctiletý chlapec s psychopatickými projevy byl v neustálé depresi ze své vizáže. Nejvíce mu vadil křivý nos. Svou fobii neunesl a oběsil se. MUDr. Josef Götz z oddělení soudního lékařství Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem vypráví: „Zažil jsem celou řadu případů sebevražd mladých lidí, ale i malých dětí. Otřesný byl případ osmiletého kloučka, který skrz dveře poslouchal své rodiče, jak se na večírku baví o trestu smrti, oběšení a tak dále. Druhý den ho našli uškrceného na půdě. Chtěl to prostě zkusit, na krk si dal teplou šálku, smyčku si vypodložil polštářkovými šampóny, ale ty pochopitelně vyklouzly, takže zemřel.” Patnáctiletý psychopat, svěřenec výchovného ústavu, měl za sebou celou řadu demonstrativních sebevražedných pokusů, veřejně o tom hovořil, dokonce si to poznamenal i do svého ústavního deníku. Jednoho jara sebevraždu dokonal úmyslným předávkováním toulenem na volné vycházce. Byl nalezen na lavičce v odlehlém parku s hlavou ovázanou igelitem. Ve světě spáchá každý den tisíc lidí sebevraždu. Podle Světové zdravotnické organizace je bývalé Československo na čtvrtém místě v počtu sebevražd ve světě, na čtvrtém místě v počtu dětsk ých sebevražd a na čtvrtém místě je také sebevražda jako příčina úmrtí v Čechách. V roce 1993 zemřelo v České republice v důsledku sebevražd 1917 lidí, z toho 54 dětí a mladých.

Když jsem poprvé požádal Zdeňka Svěráka o rozhovor, řekl mi, ať mu zavolám za půl roku. Po uplynutí této vyčkávací lhůty tedy znovu vytáčím jeho telefonní číslo a snažím se působit tak nadšeně, jak jen to jde: „Tenkrát jsem vám říkal, že jsme jeden z posledních českých časopisů a vy na to, že hrajeme na vaši vlasteneckou strunu!” „To že jsem říkal?” Podivil se, když jsem mu to připomněl. „A jaký rozhovor byste si tak představoval? „Radši delší!” „Hm, já radši kratší,” řekl a já v tom zaslechl ten typický, i když nyní téměř nepostřehnutelný, naivně laskavý tón.
Stále ještě nedokážu rozlišit, nakolik je to stylizace do cimrmanovského image a nakolik tajemství lidového léčitele, ale vždycky se spolehlivě zasměju. Ten úsměv mi vzal vítr z plachet, ale zároveň jako kdyby na druhém břehu díky němu cosi roztálo, a snad proto se podařilo toto interview. Na začátku rozhovoru většinou novináři popisují prostředí, ve kterém zpovídají předmět svého, ale hlavně čtenářského zájmu. Můžete popsat prostředí, kde se právě nacházíte? Je to pokoj v prvním patře s oknem na sever. Říkáme mu počítárna, protože tady je počítač. Už druhým rokem nepíšu na svém starém psacím stroji Wandere, ale na tomto aparátu nové doby. Je to dobrý a hlavně tichý společník. Nikdo neví, že píšu, a nikdo taky nepozná, že nepíšu. V pokoji je se mnou ještě telefon s těžkým sluchátkem z 50. let, knihy, na stěnách fotografie dětí, vnoučat a kamarádů. A ještě plakát na film Obecná škola, kde se Tříska objímá s Šafránkovou, ale není to z její strany objímání, nýbrž ze strachu o syna.
Kdybych byl o 15 let starší, mohl bystě mě potkat v Žatci, jako prvňáka, který se vrací z 5. – tehdy ZDŠ – v Komenského aleji okolo stadiónu Mládí domů ze školy! Představte si, že byste mě viděl jak v samoobsluze kradu bonbóny. Co byste udělal? Pro prvňáky mám slabost, když je vidím domnívám se, že jsou vychovatelní. Proto bych na vás – vlastně na šestiletého tebe – před samoobsluhou počkal a během procházky školní alejí, k níž bych tě donutil, bych k tobě hovořil o zlodějství a poctivosti a o výhodách a nevýhodách obou těchto životních postojů. Chodci by si mysleli, že k sobě patříme a že mě máš rád, když mě držíš za ruku, ale pravda by byla ta, že bych tě za ruku držel já, abys mi neutekl.
Ovlivnil vás nějak Žatec? Pamatujete se na nějaké žatecké kulisy, které by se později promítly v některé z her nebo filmů? V Žatci byl natočen první film podle mého scénáře. Jmenoval se Ladislav a sníh a natočili ho místní filmoví amatéři. Byl o chlapečkovi, který dostal pod stromeček saně, ale Vánoce byly toho roku bez sněhu. Já jsem hrál otce, moje žena maminku. Někdo mi říkal, že se ten film dochoval. Ze Žatce pochází inspirace k televizní hře Případ Platfus. Můj žatecký přítel F. Šimek mi vyprávěl o svém mírném kolegovi, který před kinem Lučan ke svému vlastnímu překvapení uhodil drzého žáka. To se stalo základem hry.
Cimrman vás napadl už v Žatci, jako učitele, nebo později? Až v Praze, kdy jsem pracoval jako redaktor Československého rozhlasu s Jiřím Šebánkem na pořadu Nealkoholická vinárna U pavouka. Cimrman je kolektivní dítě. Má minimálně tři otce: Šebánka, Smoljaka a mne.
Při čtení a poslechu osudů Járy Cimrmana mám pocit, že se zrodil – kromě tradičního českého humoru – tak trochu z nudy stojatých vod jednak školství a jednak celé společnosti. Pamatujete si ten okamžik, kdy jste si uvědomil, že pomocí Járy Cimrmana lze parodovat – promiňte mi ten výraz – celý vesmír? Pamatuji se, že jsme zpočátku brali celou hru na Járu jako nevázanou legraci, která nemá hranic ani břehů. Teprve při práci na seminářích o Mistrově životě a díle nám postupně docházelo, že v Cimrmanově době, tedy na začátku našeho století, se zadělávalo to těsto, z něhož dneska pečeme. Tam mají kořeny vítězství i prohry naší doby.
Je ostatně s podivem, že takový génius jako Jára Cimrman neodhadl jasnozřivě nástup věku osobních počítačů. Nebo jde o mezeru v jeho historiografii? Nesmíte chtít po Cimrmanovi všechno. Byl to jen člověk. Když přijdeme na něco, co nevynalezl či nezdokonalil, jsme rádi – zlidšťuje ho to.
Na co jste myslel v okamžiku, kdy jste začal odpovídat na první otázku? Myslel jsem na to, že jsem se zase nechal vtáhnout do rozhovoru pro časopis, přestože jsem si to zakázal. Má nechuť k rozhovorům pramení z toho, že mám jen jeden život. Co se dalo, to už jsem o něm veřejnosti prozradil, a tudíž se opakuji. Užitečnější než odpovídat na otázky by bylo napsat text pro písničku či začít konečně psát filmový scénář. Ale vždycky se najde novinář, který spojí slušnost s vytrvalostí a touto nejhorší kombinací mě nakonec udolá a já kývnu, aby nevznikl dojem, že jsem náfuka.
Co ještě zůstalo veřejnosti zkryto z pohnutého života Járy Cimrmana? My badatelé nemůžeme vědět, co ještě najdeme. Posledním objevem je hra ZÁSKOK, která dává nahlédnout do zajímavého období Cimrmanova života, kdy jako principál divadelní společnosti putoval po venkově. Jejím uvedením má divadlo Járy Cimrmana na repertoáru 12 komedií.
Proč vás baví zednické práce? Něco hmatatelného vám vzniká pod rukama. Pracuju pořád se slovy. Práce s cihlami je konkrétní, jistá. Bude to tu stát ještě po mé smrti k užitku potomků. Musí se na to myslet, chce to fortel. V hlavě není při mém zedničení místo pro žádné jiné starosti, mám tam jen cihly, maltu, vodováhu.
Které lidské chyby můžete nejspíš odpustit? Nedostatek silné vůle. Proto neumím pořádně žádný cizí jazyk, proto kouřím, proto poskytuji rozhovory.
Vaše motto? Své motto jsem si opsal z deníku Karla Poláčka: Člověk musí tvrdě pracovat a být při tom vesel. Režisér je podle mého ten, okolo koho ve filmu všechno kulminuje.
Čím to, že vy jste inspiroval režiséry jako scénárista, nechal se jimi vést jako herec, ale režisérem se stal až váš syn? A navíc vám podle staršího rozhovoru v Teletipu, všichni říkají pane režisére? Nevím, proč mi říkají pane režisére, když jsem nikdy nic nerežíroval. Jen jednou ochotnické divadlo v Měcholupech u Žatce. Na režisérství musí mít člověk náturu a talent. Zatím jsem v sobě ani jedno neobjevil. Syn Jan má myslím obojí.
Závidíte Honzovi, že se nemusí potýkat s různými schvalovacími orgány, nebo ho spíš litujete, že musí shánět sponzory a natáčet reklamy? I náš život ve stojatých vodách pod dozorem blbů byl život. Vznikaly v něm krásně věci a možné že právě z toho pocitu, že si ho nesmíme nechat zmarnit. Naše děti se na prahu dospělosti dočkaly svobodné doby. Kdy by jim to ze srdce nepřál? Ale i ve svobodné společnosti se dá život zmarnit. Člověk může zblbnout z peněz, z partajní kariéry a z přehršle jiných lákadel. Honza nedělá reklamy jako nutné zlo k vydělávání peněz na něco hodnotnějšího. Jeho ten žánr baví. Mimo jiné se při nich učí úspornosti, obrazové zkratce, účinnosti, což se pak ve „velkém” filmu hodí. Na sponzory má zatím štěstí. Neloudí, jen nabízí práci.
V poslední době se vás na syna ptají stále častěji. Zejména otázka, jak se vám pracovalo s vaším synem, vám prý „leze na nervy”. Ale není to tak trochu plánovaná výměna generací? Svěrák II. přebírá žezlo Svěráka I.? Mně nevadí ta generační střída. S tím se počítá. Honza se kdysi do omrzení potýkal s otázkou jaké to je být synem známého otce. Mne se onehdy jedna mladá redaktorka zeptala, jaký je to pocit, když jsem se díky svému synovi proslavil. Ty otázky jsou hloupé. Každý děláme svou práci. Když syn režíruje otce, je to krásná práce, ovšem za předpokladu, že ji oba dělají dobře. To je celé. Když jste byl s filmem „Obecná škola” na předvádění Oskarů, řekl jste, tuším, že tato pevnost zatím odolává. Od Akumulátoru I se jaksi tiše očekávalo, že by mohl „zabodovat”.
Byl to i váš názor? Tiše očekávat, že něco zaboduje, je naivní. Stejně naivní jak psát či točit film s myšlenkou, že by mohl dostat zlatou sošku jménem Oscar. Že členové Americké filmové akademie shledali naši Obecnou školu hodnou pozoru, bylo pro všechny její tvůrce překvapením. Akumulátor I je podle mého soudu brilantně natočen. Ale to ještě neznamená, že bude někoho za mořem zajímat. Brilantnosti tam mají dost a nemělo by nás překvapit, že ho odzívnou.
Na čem teď pracujete? Na rozhovoru pro ústecký KOKTEJL. Ale zaplaťpámbu končím.

Artha, náš drobný, chlapecky vypadající průvodce, dokončil své krátké vyprávění o setkání s bohem Garudou. Jeho suchá tvář barvy kávy se smetanou vyzařuje nadšení a oči mu září štěst ím. Dlouhý červený sarong se žlutým květinovým vzorem se dotýká jeho kotníků a lehký přímořský vánek tropického dne nadouvá jemnou látku. Mně tečou po zádech čůričky potu a sluncem spálené, loupající se tělo touží po stínu. Není pochyb o tom, že mluví pravdu. Já mu v té chvíli věřím každé slovo. Garuda, půl pták a půl člověk, daroval své jméno indonéské letecké společnosti, která nás jistě a spolehlivě přenesla přes dálavy pevnin i nedozírnosti Indického oceánu, aby nás začátkem prosince vysadila v tropickém ráji, na ostrově bohů, Bali.RANÁJÁNA. Garuda, král ptáků, je ústřední postavou této starodávné legendy, jejíž děj se odvíjí kolem hlavn ích protagonistů tohoto příběhu – Rámy, následníka trůnu, a jeho ženy Síty, kteří byli společně s Rámovým mladším bratrem Lakchamanem díky intrikám krále démonů Rávany nespravedlivě posláni do vyhnanství neproniknutelného pralesa, kde prožili čtrnáct dlouhých let.Během vyhnanství je Síta unesena zlým Rávanou, který po ní marně dlouhá léta toužil a chtěl ji pojmout za manželku. Síta je nešťastná a žije sama v dlouh ém odloučení. Několikrát denně přináší květinové dary, plné slastných vůní, bohům a vládcům větrů a v neustálých modlitbách je žádá o pomoc. „Vládcové všeho nebe a ovzduší, vy mocní celého světa, smilujte se nade mnou. Vy se proháníte volně v hustých lesích i nad nekone čnými hladinami moří. Buďte tak laskaví a uvědomte mého manžele Rámu, ať mně přispěchá na pomoc a vysvobodí mě ze zajetí démona Rávany.” Slzy stékají Sítě po tvářích a únavou se jí zavírají víčka. Bohové větrů však nevyslyšeli její prosby, a tak se Síta se svými prosbami obrátila ke stromům. „Vy stromy důstojné, vysoké, vaše koruny sahají k oblakům, ve vašem stínu uléhám k odpočinku, prosím vás vroucně, pomozte mi. Klečím tu u vašich kořenů a prosím vás o slitování.” Ale stromy jsou němé, neslyší zoufalé prosby a jen tiše šumí ve větru. Jen jemné, lehounké listí dopadá na nebohou Sítu. Ale bohyně pralesa vyslyší její modlitby a smiluje se nad nebohou ženou. V mohutném hněvu silně zatřese všemi stromy a mocné záchvěvy probudí ptáka Garudu, který spí v jejich korunách. Garuda, který spí v jejich korunách. Garuda vysly ší prosbu Síty, vyhledá zlého démona Rávanu a utká se s ním v nelítostné bitvě. Když na místo bitvy dorazí Ráma se svým bratrem a skupinou božských opic vedenou Hanomanem, jejich náčelníka, který dokáže létat jako pták a jehož síla nezná téměř mezí, najdou Garudu smrtelně zraněného a umírajícího. Před svou smrtí Garuda ještě stačí vypovědět, že Síta je stále živá, ale nutně potřebuje pomoc. Ráma, který je převt ělením boha Višnu, vynese odvážného ptáka do nebes a dá mu hlavu muže. Od té doby je Garuda uctíván jako symbol kuráže a odvahy. V konečné bitvě Ráma zabije zlého démona Rávanu s přispění Garudy, který se znenadání snese z čistého nebe. Ráma se po dlouhé době opět setkává se svou ženou a vrací se spokojeně zpět do svého království. Tak skončilo vypr ávění o věrné manželské lásce v příběhu, který má několik verzí. Indickou počínaje a balijským tancem kecak, který dává mnohem prominentnější místo opičímu náčelníkovi Hanomanovi a jeho neohro žené družině, konče.BOHOVÉ A LIDÉ. Jedno je však jisté. Bohové na Bali žijí. Ne jako pofiderní éterické bytosti, ale jsou součástí každodenních rituálů a jejich přítomnost je cítit všude. Bezpočet obětních míst, ve vzdušných otevřených chrámech, na ulicích, nárožích, před každým domem, krámkem i na rýžových polích. Balijský rok má dvě stě deset dnů a tvoří ho šest měsíců pro třiceti pěti dnech. Na Bali se slaví třicet dva celoostrovních náboženských svátků a dalších dvě stě třicet lze napočítat po okolních městech a vesnicích. K tomu připočtěte další neplánované akce, jako jsou narozeniny, svatby nebo úmrtí a zjistíte, že je pořád co slavit. Není dne, abyste nepotkali v ulicích obětní procesí nebo ženy s koši lahodného ovoce a květin, které se nazývají pajegan. Po skončení obřadu si zase ženy jídlo a ovoce odnesou na hlavách do svých příbytků, aby posloužilo jako posvěcená večeře pro celou rodinu. Na obětních oltářích zůstávají pouze květiny. Bohové si z nich však vezmou to nejcennější – vůni. Bohům je podřízeno i balijské rozdělení světa do tří pásem. První se nachází v horách a na jejich vrcholcích a je vyhraženo výlučně bohům, které je nutno uctívat a dávat jim oběti. Druhé pásmo je vyhraženo lidem a je to celé obyvatelné území. Třetí je pod hladinou moří a oceánů a je určeno výhradně zlým démonům. Balijci se moře obávají a nikdy nevynikli jako mořeplavci. Avšak koupání v jezech, řekách nebo zavlažovac ích kanálech jim působí nevídané potěšení a zvláště děti toho dennodenně využívají ke svým hrátkám. I tak si však myslím, že toto pásmové rozdělení je z lidského hlediska velice výhodné a ponechalo nadpřirozeným silám pouze neobyvatelná území a hloubky oceánů. Snad i proto musí lidé neustále dávat bohům a démonům dary, aby se nehněvali a nerozdělili pásma podle svého.PILOVÁNÍ ZUBŮ. Jednou z nejvýznamnějších událostí končícího období dětství je rituál pilování zubů. „Na lidi, kteří nemají opilované špičáky se hledí jako na nečisté. Špičaté zuby jsou znakem divokých zvířat a démonů,” říká Artha. Otevře ústa a v širokém šklebu ukazuje prstem opilované přední zuby. „Na tento ceremoniál jsou pozváni všichni příbuzní a ke slavnostní hostině se shromáždí celá vesnice. Přinášejí se oběti bohům, pořádá se veselice s hudbou a tancem. Je to však záležitost velice nákladná a drahá. Proto se většinou pořádají hromadné obřady. Samotné obrušování provádí kněz, který natře dásně nahnědlou pastou na ztišení bolesti, pak vezme obyčejný pilník a postupně obrousí zuby na potřebnou délku. I když je to zákrok poměrně bolestivý, většina hochů a dívek se snaží své utrpení co nejvíce zakrýt. Jsem rád, že už to mám za sebou,” dopověděl Artha a na tváři se mu objevila kyselá grimasa. „Co na to říkají dentisti?” nadhodím opatrně a v ústech mně přitom zatrne. „Donedávna tu zubaři vůbec nebyli a lidé si pomáhali sami. Při nesnázích používali léky z bylin nebo žvýkali bolet na utišení bolesti. Nyní už máme na ostrově několik zubních lékařů a lidé si pomalu zvykají vyhledávat jejich pomoc. Ale tento obřad pilování zubů je tak hluboce zakořeněný v našich tradicích, že samotní zubaři se vůbec nepokoušejí jej nějakým způsobem ovlivňovat. Já sám jejich služby prozatím nepotřebuji,” usmál se Artha a v jeho ústech se objevily dvě řady perfektně rovných, sněhobílých zubů.KONEC ŽIVOTA „Většina lidí musí po celý života šetřit, aby si mohli zaplatit svou smrt,” vysvětluje Artha při pohledu na malý hřbitůvek ležící podle pod vesnicí. „Úmrtí se nepokládá za něco tragického a lidé při něm netruchlí. Je to čas veselí, zábavy a hostin. Život je pokládán za něco přechodného a jeho konec je třeba oslavit důstojně, radostně a velkoryse. Odchod z tohoto života se provádí kremací a zúčastňují se jí všichni příbuzní, kteří často přijíždějí z dalekého okolí, neboť je jejich povinností zúčastnit se obřadu, i celá vesnice, pro kterou je to důvod k vyjímečné slavnosti.” „Co když je někdo velice chudý a prostě peníze na svou kremaci nemá?” neodpustil jsem si všetečnou otázku. „Pak se takový člověk pohřbí do země, ale není považován za zemřelého, dokud není spálen. Mnohdy jeho rodina musí čekat celá léta, než nahromadí potřebnou sumu. Velice často se provádějí masové kremace. Nebožtíci se vykopou ze země a jejich ostatky se uloží na společnou obětní plošinu. Potom se pořádají veselice, hostiny, tančí se a hrají divadelní představení, občas až do svítání. Teprve pak se uskuteční samotná kremace a plameny pohltí ostatky mrtvých. Když oheň dohoří, pozůstal í seberou popel z pohřebiště, zabalí ho do bílého plátna a rozsypou do proudící řeky. Až nyní je nebožtík pokládán za zemřelého a jeho duše se vysvobodí.” Arthův hlas plný vzrušení dozněl a já z jeho slov vytušil, že se na tu neodvratnou událost docela těší.

Ukazuje se, že naši občané se stávají stejně náruživými cestovateli jako Němci, Rakušani a Holanďané. Podle předběžných údajů převrší částka valut nakoupených našimi turisty dvojnásobek objemu roku 1993. V roce 1994 vycestovalo do zahraničí 45,8 miliónů občanů České republiky, tedy každý z nás včetně kojenců průměrně čtyřikrát. Podle průzkumu firmy IBRS plánuje pro rok 1995 letní dovolenou v České republice 30 % respondentů, což je o 11 % méně než vloni. BYZNYS ZVANÝ TURISTICKÝ. „Turistika je jedním z nejvýznamnějších zdrojů našich devizových příjmů.” uvědomuje si paní Bukovanská z cestovní kanceláře Bravo Tour. Lze jen dodat, že k roku 2000 se předpokládá, že turistika bude vykazovat nejvyšší příjmy ze všech hospodářských odvětví. Příliv deviz z turistiky představuje u nás asi 14 % hodnoty vývozu zboží, což je u průmyslově vyspělých států poměr zcela ojedinělý. Tak mohutný tok peněz svádí dozajista k nepravostem. Proto byly k ochraně spolehlivých cestovních kancel áří a jejich zákazníků založeny Asociace českých soukromých cestovní kanceláří a Asociace cestovních kanceláří České republiky, která v současn é době sdružuje 155 členů, z toho 141 cestovních kanceláří a 14 přidružených organizací. Důkazem toho, že asociace skutečně dbá na svou pověst, je i fakt, že letos bylo ukončeno členství 12 cestovním kancelářím. Jedním z nástrojů ochrany zákazníka a dobrého jména českých cestovek bude i Garanční fond. Všichni jsme jistě zaznamenali loňské problémy s ubytov áním našich turistů v Chorvatsku. Podobným situacím by měl fond zamezovat, a to například formou náhradních pobytů.DO TEPLÝCH KRAJŮ míří stále více našich turistů. Láká nás moře, teplo a levné jižní víno. Stejně jako naši dědečkové a babičky nav štěvujeme pobřeží Jadranu, máme rádi hlavně Istrii a Dalmácii. V CHORVATSKU bylo v loňském létě celkem 371 000 návštěvníků z Čech a Moravy a strávili v tamnějších hotelech a kempech celkem 2 800 000 nocí. Ovšem v souvislosti s loňskými průšvihy chuť užívat si sluníčko právě v Chorvatsku poněkud opadla. Je to způsobeno jistě i téměř 30% nárůstem cen a očekávaným odchodem jednotek UNPROFOR, kterým se chorvatská va. Na první místo se pro léto 1995 tedy dostává ITÁLIE. Marná sláva, je to přece jen nejbližší moře a lákavějších nabídek typu Mallorca, Kanárské ostrovy či nejmódnější Bali nemůže využívat každý. Většina českých cestovatelů hodlá totiž věnovat na svou dovolenou částku pohybující se mezi pěti a osmi tisíci. Od začátku kalendářního roku například v kanceláří Bravo Tour, kter á se na jižní země specializuje, projevilo o Itálii zájem 84 % klientů.POZOR, ZLODĚJI! K jižním zemím obecně lze konstatovat, že mají relativně levné potraviny a drahé nejrůznější silniční poplatky a benzín. O peníze nemusíme ovšem na jižních cestách přicházet jenom tak, že je utratíme. Především Itálie a Španělsko jsou země s vysokou turistickou kriminalitou. Nejrůznějším kapsářům kvete pšenka hlavně tam, kde hodně vzděláníchtivých turistů postává v hloučcích před památkami. Každého logicky napadne, že peníze by měl mít na jednom místě, že by je měl mít uschované pod oděvem a že vůbec nejlepší jsou šeky. Překvapivě se tím, ale téměř nikdo neřídí, a tak naše ambasády každoročně obléhají stovky zoufalých turistů. Do zahraničí bychom měli vyrážet s vědomím, že nám velvyslanectví v případě ztráty koupěschopnosti zpátečních jízdenek nepomohou, jedinou pomoc lze očekávat od příbuzných, kteří zůstali doma. A třeba v Římě, kde jsou takov ých nešťastníků desítky denně, se na ambasádu vůbec nedostaneme. „Jeden náš klient šel s velkou bankovkou koupit pohlednici a vracel se s plnou hrstí drobných. Toho si všimla čilá tmavší dívenka a nabídla mu, že mu bude věštit z ruky. Vyvěštila mu značnou částku…,” usmívá se nad naivitou některých turistů pan Lhota a doporučuje: „Nenechávejte auto parkovat osamoceně, a když už je to nutné, vyndejte z něj všechny cenné věci. Nejlepší je otevřít i prázdný kastlík, čímž zloděje upozorníte na to, že je zbytečné rozbíjet okénko vozu, protože tam skutečně nic nemáte.”NEBEZPEČNÉ HORKO. Dalším „jižním” nebezpečím je pro našince to, za čím tam v podstatě jede – vedro. V západních zemích je dnes trend navštěvovat horké země na jaře a na podzim, kdy je tam klima nesrovnatelně příjemnější a turistů méně. Podle zkušeností pana Bukovského z Bravo Touru si výhody takového cestování začíná uvědomovat stále více lidí, ovšem jde to pomalu. Zatím si užíváme na jihu úžehu a průjmů, v pravé poledne, kdy i místní zvyklí na horko užívají siestu někde v chládku, se honíme po Koloseu, kolabujeme v přehřátých autech a vůbec se všemožně trápíme, abychom ve večer, kdy na jihu život začíná znaveně usnuli.NA SEVER ZA ROMANTIKOU. Severské země na příliv českých turistů teprve čekají, ovšem už nyní si romantick é české duše uvědomují ohromnou výhodu těchto krajin. V Norsku a Švédsku totiž můžeme tábořit prakticky volně, v překrásných přírodních zákoutí. Ovšem vyjma národních parků a území jinak chráněných. Podle slov pana Lhoty už stačilo několik českých turistů, kteří země navštívili, ztropit ostudu, když nerespektovali tyto řídké zákazy, které se nyní díky nám zmnožily. Severské země jsou vlídné k řidičům a všem, kteří se pohybují po tamnějších cestách a silni ích. Na dálnicích se vybírají jen málo nebo vůbec žádná mýta a levný je i benzín a nafta. Co ušetříme na cestách, to projíme, pokud se nevybavíme dostatečným množstvím konzerv, což v tomto případě dělají cestovatelé ze zemí západně od naší hranice. Ceny potravin jsou nejvyšší v Evropě. Rozloučit se také můžeme s představou, že na dovolené budeme popíjet – například ve Švédsku je alkohol extrémně drahý a koupit se dá jen ve specializovaných obchodech s omezenou otevřenou dobou. Dobrodužnější povahy jistě nezasko čí velmi proměnlivé počasí, vždy ve Skandinávii se vaří počasí pro celou Evropu. Často tu prší, ačkoli ani krásné počasí tu není vyjímkou. V červnu a červenci za polárním kruhem slunce nezapadá.ALPSKÁ DOBRODRUŽSTVÍ. pro Čechy až příliš často nedopadají dobře. Na vině je přeceňování sama sebe, tak i chabé české výzbroje. Zatímco západní turisté podléhají druhému extrému a na vycházky do okolí alpských městeček se vyzbrojují cepíny a ledovcovými skobami předních světových výrobců, české rodinky s dětmi se v teniskách courají po ledovcích. Říká se tomu „hazardérství” a každý rok má na svědomí kolik českých životů. Alpy nás nelákají jen k letní turistice, ale hlavně a především tam jezdíme na pořádnou „lyžovačku”, nesrovnatelnou s naší zemí, co se týče podmínek a bohužel až nepříjemně srovnatelnou, co se týče cen. Nejraději jezdíme do Rakouska a naše předražená zimní střediska, dlouhé fronty na vleky a pokulhávající servis zřejmě zapříčinily 23% nárůst zájmu o rakouské Alpy ve srovnání s rokem 1993.POZOR NA ISLÁM… měli bychom si říci, pokud hodláme poznat některou z islámských zemí. Mezi ty nejhojněji navštěvované patří Maroko, Tunisko, Egypt, Alžír a Turecko a některým našim takycestovatelům to dojde až ve chvíli, kdy je vyhodí z mešity, protože nemají dlouhé kalhoty. Extrémní islám dokonce zapovídá i odhalování loktů. V islámských zemích nás sice neokradou, neboť korán staví krádež téměř na úroveň vraždě, ale při obchodování často proděláme daleko více. Obchodování s cílem co nejvíce obrat zákazníka je metodou, jak nekrást a obohatit se. Dalším nebezpečím číhajícím na ubohé Středoevropany jsou mikrobi, poněkud odlišné od těch našich. Muslimové sice dbají na hygienu, ovšem to, co je pro ně neškodné, nám způsobuje řadu potíží, proti nimž je jediná obrana, důsledně dbát na to, abychom nepili nepřevařenou vodu z pochybných zdrojů, což je všechna voda kromě té z krámu v plastikových lahvích. V těchto státech můžeme nakoupit spoustu levné zeleniny a ovoce, dejme však přednost tomu, které se dá loupat. S výjimkou melounů: „Nekupujte melouny. Ve snaze co nejvíce trhnout je místní obchodníci napouštějí injekční stříkačkou vodou, aby byly co nejtěžší. Odkud taková voda pochází, netěžké si představit, ” opět z cestovatelského soudku pana Lhoty. Ten také upozorňuje na tzv. „hustlery”, což jsou speciální maročtí okrádači. Až se k vám přitočí dobře oblečený mladý muž, poví vám, že si chce procvičit anglickou konverzaci a dvě hodiny s vámi bude courat po městě nedivte se, že po vás pak bude chtít své průvodcovské služby slušně zaplatit. A neutečete mu, protože za rohem bude jistě čekat pár kamarádů, aby podpořili oprávněný mladíkův nárok.AKTIVNÍ DOVOLENÁ je způsob trávení volného času stále více se deroucí do popředí zájmu. Pomalu začínáme opouštět léta zakořeněnou představu o tom, že nejlepší dovolená je taková, kdy se vyvalíme u moře, necháme se opalovat a po týdnu jedeme spálení domů. Chceme zážitky silné, extrémní, takové na které budeme rok vzpomínat. Na dovolené chceme poznat i sami sebe. Právě proto jezdíme na raft, na kolo, létáme paraglingem, balónem, rogalem, trekujeme po vysokých horách. Jaroslav Lhota z cestovní kanceláře, která se zabývá právě takovou činností a která letos vyveze něco ke čtyřem tisícům zákazníků, k tomu říká: „Takové zájezdy jsou určeny naprosto všem, člověk skutečně nemusí být sportovec, nemusí být vodák na to aby mohl raftovat. Jediné co musí mít, je chuť trochu se překonat, chtít zmoknout, vykoupat sem nebát se sáhnout si ke spodku svých schopností.”

Ne, není to tak, že archeolog přijede do pouště, tady kopne, tamhle zase zavrtá a na denní světlo se z trezoru žhavého písku vyřinou na světlo tisíciletí ukrývané poklady. Bylo by to příliš jednoduché. „Jezdím s expedicemi skoro celý život, už od roku 1935, jen v Egyptě jsem byl nesčíselněkrát, a objevy světového významu? Daly by se spočítat na prstech rukou!”Profesor dr. ing. architekt Miroslav Korecký je vědcem navýsost světového významu. Jeho jméno skloňují odborné publikace na úplně celém světě ve všech existujících pádech. Přesto: není to tak, že „tady kopne, tamhle zavrtá”… Také už proto, že profesor Korecký, člověk, kterému už táhne na stovku a přesto se nemůže dočkat, až vyrazí na další expedici, není archeolog. „Jsem teoretik architektury, chcete-li architektolog. Mým oborem je architektonika.Dám vám návrh: co kdybychom si povídali o egyptologii architektury?” „Umíte číst hieroglyfy? zajímám se úvodem. S nevolí zavrtí hlavou. „Proč bych to dělal? Tím se zabývá nápisová egyptologie, odborníci úplně jiného druhu. Nikdy jsem se nepletl jiným do řemesla. Kdyby to tak člověk dělal celá tisíciletí, nemuseli bychom o mnoha důkazech lidského umu dnes jen číst a nacházet trosky.” To málo, co se zachovalo, o čem snad jen matně tušíme, že by mohlo ještě ležet hluboko pod nánosem pouštního písku a sklovitými plástvemi nilského bahna, pomohl přivést zpět na svět české vědec. S ohledem na jeho věk se úvodem zeptám, jak mu slouží zdraví. „Nemám čas na takové věci myslet. Šedesát let studuji denně šestnáct hodin. Vím, že jsem si jen zničil oči, to nic. Kdybych se nechtěl opakovat, řekl bych: vím, že nic nevím!” Pak začne vyprávět z jeho hlasu žhne pouštní písek, slyšíte závan větříku, opírajícího se do vysoké plachty feluky, sporé nilské kocábky, cítíte dotek vápencového sloupu, který profesor identifikoval pod pískem v Abú- síru jižně od Gízy, sdílíte nadšení, sdílíte nadšení vytrysklé ve chvíli, kdy objevil zbytky Jižního chrámu v Táfě.Kdysi si v Anglii lámaly s profesorem Mellowanem společně hlavu, zda v Jerichu, prvním městě v historii člověka, které před jedenácti tisíci lety už mělo přes dva tisíce obyvatel, nemohl vládnout matriarchát. „Přišla jeho manželka, pozorně naslouchala našemu hovoru a podivila se, že už v tom městě z dávné předkeramick é kultury měli chrám, obydlí nesou známky architektury, příbytky mají zaklenut é prostory, stály tam městské hradby se sedm metrů širokými a tři metry hlubokými příkopy. Řekla, že je to úplná detektivka a ať ji omluvíme, že si musí něco napsat. Řekl jsem, že má pravdu; člověk při svých expedicích za stopami dávných časů zažije napínavé historky, které se snad nedají ani napsat.  Profesorova žena se usmála. „Myslíte?” řekla a odešla do své pracovny. Jmenovala se Agata Christie. Byl u toho, když v roce 1961 kvůli stavbě nové asuánské přehrady bylo nanejvýš nutné rozebrat slavný chrám Abú Simbel a přenést ho západním směrem o dvě stě metrů dál! Hladina Nilu se zvýšila o sedmdesát centimetrů a obří chrám, vytesaný v pískovci, by byl na věky pohřben pod neproniknutelnou hladinou. Pozoruhodný zázrak nad africkým veletokem, na hranic ích mezi Egyptem a Súdánem, zasvěcený před 3300 lety Ramsesu II., se podařilo zachránit, stejně jako vedlejší menší chrám, postavený pro Ramsesovu manželku Nefertari. Detektivka o Jižním chrámu může · · · začít. Píše se rok 1961. · · ·Vědělo se jen žalostně málo: staroegyptský chrám z ptolemaiovské starověké éry tady u malé vesnice Táfy kdysi skutečně stál. Dnes, kam oko dohlédne, jsou široko daleko jen naplaveniny ztvrdlého nilského bahna. „Představte si prostor velký jako dvě Letenské pláně. Tady byl někde Jižný chrám. Vědělo se o něm ještě v devaten áctém století, kdy si ho domorodci rozebrali. Ale základy někde musely zůstat.” Kde? Hluboko, v mnohametrové hloubce, pod bahnitým nánosem dvou Letenských plání. „Musíme určit, kde chrám je!” řekl profesor Korecký neochvějně. „A víme vůbec, že existuje?” namítali pochybovači. Mnozí takyodborníci seděli celé dny pod slunečníky a tloukli špačky, zatímco profesor křižoval bahnitou pláň jako škuner rozbouřené moře, a dumal, odkud začít. „Musel jsem lokalizovat místo, kde se chrám nachází. Vůbec nikdo nepočítal s tím, že se najde. Bahno bylo tvrdé jako sklo. Nebylo možné na tak rozsáhlém prostoru kopat a spoléhat se na náhodu. Zkusíme to tady…nic? tak třeba tamhle… Najatí domorodí kopáči by nám brzy utekli. Při takové neefektivní metodě bych tam mohl být dodnes. Ale my museli spěchat. Nil každým dnem stoupal.  Profesor si vzpomněl na staré daguerrotypie. V roce 1894 přece v těchto místech pořizovat snímky slavný fotograf Du Camp. Po jeho boku stál jeho společník Gustave Flaubert, ano, proslulý spisovatel, autor Madame Bovaryové.Kromě nich zde byl i architekt Teynard. „Expedice, které kopaly před námi, nenašly vůbec nic. Spoléhaly na náhodu, tady jedna sonda, tamhle druhá. Řekl jsem si, že když budu mít štěstí, na starých daguaerrotypiích by mohl být Jižní chrám zachycen. Táfa je malá vesnice jižně od Asuánu. Předchozí zimu tady sice ve snesiteln ém počasí, zato na jiném úkolu pracovali Američané. Češi nastoupili v létě. Vedro v těchto místech si Středoevropan neumí představit ani v nejbujnějším snu. Ve stínu bylo 55 stupňů! Na profesora Koreckého vůbec nepůsobilo; neměl čas ho vnímat. Úporně se snaží najít správný klíč k zakleté komnatě. Pak už by stačilo otevřít zámek a pohlédnout za znovuobjevený zázrak dávného lidského umu. „Vzpomněl jsem si, že na světě existuje jen několik exemplářů publikací s Teynardovými snímky. V Káhiře je německý institut, tam by mohl jeden výtisk být! Rozjel jsem se tam. Tu knihu jsem našel! Zalistoval jsem a najednou strnul: na daguerrotypii vidím Jižní chrám!” Tohle je ovšem jen úvodní kapitola detektivky psané v poušti. Protože profesorovi z Prahy nejde v té chvíli o chrám, ale o vztah zobrazeného objektu k pozadí. „Už předem jsem věděl, že jestli na snímku, o němž jsem nepochybovat, že ho objevím, bude rozpoznatelné pozadí, určím místo, odkud byl snímek pořízen. Pak už monument najdu!” Na písečné duny nemohl spoléhat, ty mění svůj tvar a jejich snímky z minulého století by měly hodnotu nekryt ého šeku. Měl štěstí: na snímku našel to, co potřeboval ke spásnému výpočtu: „Pozadí snímku tvořily skály. Nubijsk ý vápenec se při přechodu přes Nil mísil s pískovcem z jižný strany. Obry s skal získal zvláštní strukturu. Výčnělky jsem měl před sebou jako na dlani, ostré, zřetelné. Proměnily se mi v body A až E. Nechal jsem si udělat podle daguerrotypie diapozitiv. Zhotovil jsem si měřítko. Mohl jsem začít počítat. A:B:C:D…V té chvíli jsem se už v myšlenkách dotýkal chrámového zdiva… Pobíhal pro rozsáhlé pláni s měřítkem v ruce sem a tam. Naši kopáči uvyklí na běžné výzkumné prostory s výkopy a sondami, udiveně kroutili hlavou. Říkali si, že ten český profesor má asi úpal. Nikdy něco takového neviděli. Konečně profesor Korecký vypočítal místo, kde stála kdysi kamera. Pak už zbývalo jen ukázat na místo, pod nimž by měly být zbytky Jižního chrámu. „Tady! Na tomto místě kopejte!” řekl pevným hlasem. „Ale nervy jsem měl napjaté jako tětivu luku. Kopáči začali hloubit sondy. V řadě za sebou, husím pochodem jako pilní mravenci, vynášeli v koších uschlé ztvrdlé bahno. Jeden den, dva, tři… Někteří škarohlídi, povalující se celé dny pod slunečníky, se už nechali slyšet, že tomu Koreckému doma ukážou, zač je toho loket. Takhle rozhazovat státní prost ředky! Ale ještě ten den k večeru jsem našel první střepy!” „Střepy znamenají štěstí,” dovolím si tiše podotknout. „V tomhle případě to platilo dvojnásobně! Střepy byly neklamným důkazem, že jsme se ocitli na kulturní vrstvě. Chvíli poté jsem narazil na velký pískovcový kvádr! To jsem už věděl, že jsme se chytli.” Při dalším kopání se objevila linie zdi, lomící se v devadesátistupňovém úhlu směrem k Nilu. Šestý den se ze ztvrdlého bahna vyloupla prahová část vstupu do chrámového nádvoří. „Chrám byl nevelký rozsahem, otevřený směrem k Nilu přesně podle zvyku všech tehdejších architektur.”Kromě základového zdiva se našel pískovcový fragment symbolu slunce, zdobícího kdysi chrámové dveře. Profesor jej něžně, s úctou, uchopil a dlouze, mlčky si jej prohlížel. Neměl čas vnímat, že mu na hlavu praží skutečně žhavé slunce. Zdálo se mu, že ten úlomek k němu vysílá paprsky mnohem zářivější a životodárnější… Na místo objevu se okamžitě dostavil generální ředitel egyptského archeologického výzkumu dr. Mochtar. Gratulace nebraly konce. „Věda se dočkala světového objevu díky vašemu inteligentnímu přístupu!” složil dr. Mochtar kompliment českému vědci. Po letech se zajímám, na co profesor v těch dnech myslel? Věřil své hypotéze? „Ve vědě nemůžete nic vědět předem. Můžete mít intuici. A jí se držet, nebo ji po chvíli odhodit jako nepotřebnou zátěž. Hodně se mi toho honilo hlavou. Jakýmsi podprahovým vědomím jsem ale tušil, že jsem zvolil správný přístup. Ano, celou dobu jsem byl silně vzrušen. Ale věřte, v naprostém klidu nikdy nikdo nic neobjevil.” Kdy jste si definitivně oddechl? „Když kopáči mohli konečně vylézt ven. Nil začal stoupat a podmokřoval stěny několikametrového výkopu. Kdyby se tunové vrstvy sesuly, šlo by o životy. Ještě chvíli a museli bychom práce zastavit. Už by mi nešlo o světový objev, ale o lidi.”O dalším světovém objevu profesora Koreckého mluví dodnes odborný svět s nejvyšším uznáním, píše se o něm v prominentních publikacích i učebnicích. Jedním z prvních, kdo českému vědci gratuloval byl ředitel sekce egyptologie Britského muzea v Londýně dr. Edwards. Prezident archeologicko-egyptologické sekce Harvardu oznámil, že Koreckého kniha Objevy pod pyramidami bude zařazena jako učebnice do postgraduálního studia Harvardské univerzity. Zlatým hřebem knihy je kromě detektivky o Jižním chrámu i kapitola o unikátním objevu jednoho sloupu. „Byl to na světě první objev. Co je na něm tak zvláštního? Ten sloup je osmistvolý!” Drahná léta ho fascinovalo vědomí, že lidská tvorba se od ostatních živočichů liší i tím, že člověk umí nad sebou zdvihnout strop! „Jen lidský mozek vymyslel podporu. První dřevěné sloupy pocházejí ze západní Anatolye v Turecku. Tam stál první patrový dům už před takřka 8000 lety. Ale mně šlo o sloupy kamenné. V páté faraónské dynastii už v Egyptě existovaly šestistvolé, ale to ještě nebyly dokonalé podpory. Zkuste šesti stvolům opsat čtverec, nedokážete to, nejde to. U osmi stvolů už ano. Chtěl jsem takovou podporu najít, elementární prvek lidsk ého budování, důvtipu.” Našel ho v Abúsíru u Gízy, pár kilometrů od velkých egyptských pyramid, při velkém výkopu Ptahšepsesovy mastaby, což je něco jako méně honosn á pyramida. Měli na ni nárok vezíři jako právě Ptahšepses. „Ve čtyřmetrové hloubce ležel v písku obrovský šestimetrový sloup. Byl naprosto dokonalý. Odkryl jsem písečnou vrstvu a viděl jsem, že se mi právě splnil velký sen. Hlavice sloupu byla osmistvolá. Našel jsem dílo, jehož starověký tvůrce už věděl hodně, ne-li vše o vázanosti na proporcionální zákonitosti architektury! Velikost nálezu potvrdil i profesor ar. Lauer, slavný objevitel díla prvního jmenovaného architekta světa Imphotepa z počátku 3. dynastie.” „Na co jste v té chvíli myslel?” „Že bych chtěl stisknout ruku tomu dávnému architektovi.” odtuší profesor Korecký, pilíř světové architektoniky, neřku-li sloup. (Pozn. red. – zapůjčené diapozitivy prof. Koreckého jsou z jeho chystané knihy „Nubie Nilu propadlá”.)

Modrá planeta – skvost sluneční soustavy – je milióny let přetvářena ničivými i tvořivými pří rodními silami. Voda, vzduch, teplo a život kreslí nové a nové obrazy světa. Člověk začal zasahovat svým štětcem teprve nedávno. Nutnost a později i touha po bohatství ho často vedly k zákroků necitlivým, avšak díky odolnosti, regeneraci a přizpůsobivosti přírody zůstává na naší Zemi mnoho zákoutí nádherných a jedinečných. Patří mezi ně i nejjižnější hradba Alp, horský masiv, jehož název souvisí s materií, ze které je vytvořen – Dolomity.Samotná tvář tohoto pohoří ukazuje, jak dramatický musel být jeho vznik a vývoj. Abychom mohli sledovat celé to dějství od začátku, musíme se přenést o 225 miliónů let zpátky, na počátek období, které mělo velký význam ve vývoji života na Zemi, neboť v něm došlo k prudkému rozvoji živočichů na souši. Nese název druhohory. Kdyby byla možnost podívat se na družicový snímek Země z této doby, každý by se jistě podivil, co je to za divný svět. Všechny dnes známé světadíly totiž byly spojeny v jednom velkém kontinentu, což dokazuje jejich dnešní rozmístění a tvar.Nejsvrchnější obal naší planety – zemská kůra – není jednotlivý, ale skládá se z několika různě velkých, takzvaných litosférických desek, které jako obrovské kry plavou na polotekuté vrstvě – plášti. Jejich pohyb vedl k rozpraskání dávného kontinentu a vzájemnému vzdalování jeho součástí. Nepředstavitelné masy hmoty do sebe narážely, vzájemně se podsouvaly a díky těmto kolizím za doprovodu sopečných výbuchů a zemětřesení vznikaly nová pohoří. Zatímco na souši se proháněli první dinosauři, africký kontinent začal narážet na Evropu. Její část byla ovšem zaplavena mořem a nespočetné množství vápnitých schránek a skeletů odumřelých živočichů se stalo základem pro vznik vápenců a dolomitů.Poklidná sedimentace na ledové dno oceánu však kontrastovala s nastávajícím peklem, které probíhalo mnohem hlouběji v důsledku srážky dvou gigantů. Za nesmírných tlaků se kůra postupně deformovala. Do čerstvých trhlin pronikalo žhavé magma. Žádná hornina nevydr žela tyto podmínky. Na časové ose přibývají milióny let a na dně oceánu se vrství metry budoucích vápenců. A zároveň se na rozhraní Afriky a Evropy pomalu, ale nezadržitelně zvedá velk ý kus země. Moře začíná ustupovat rostoucí horské klenbě. Druhohory jsou u konce. Vymírají veleještěři, pravděpodobně po srážce naší planety s obrovským meteoritem, která je pomyslnou tečkou za další důležitou érou Země. A na její severní polokouli se tyčí nově zrozené pohoří – Alpy. Součástí Alp se staly i zvrásněné vrstvy mladých mořských usazenin – vápenců a dolomitů. Ty jsou dodnes neúnavně vystavovány proces ům zvětrávání. Déšť, mráz, vítr činnost řek, ledovců či vegetace – to vše se podílí na modelování krajiny. Protože vápence jsou ve vodě rozpustnější než dolomity, docházelo k rychlejšímu odnosu vápenců, zatímco dolomitové partie se obnažovaly. Tak pomalu, další desítky miliónů let, vznikalo jedno z mnoha podivuhodných míst na naší planetě. Díky poměrně vysoké soudružnosti horniny získaly Dolomity svou dnešní tvář, jejíž prom ěny jsou až zarážející. Několik set metrů vysoké skalní věže a jehly v Alpách jsou srovnatelné s podobnými útvary v Patagonii a svým seskupením často připomínají skalní města v Arizoně či Utahu. Vodopády, horská jezera a řídká vegetace dokreslují ráz krajiny. Není tedy divu, že zvláště krásné části tohoto přírodního ráje člověk prohlásil národními parky. Oblasti, jako Tre Cime di Lavaredo – tři vysoké skalní hroty těsně u sebe, Marmolada, která je s nadmořskou výškou 3342 metrů nejvyšší horou pohoří, nebo národní parky Puez či Fannes, lákají mnoho turistů i horolezců. Řada horských stezek není náročná a jejich umístění odkrývá překrásné panoramatick é výhledy i pro méně fyzicky disponované milovníky přírody.

Barikáda u mostu přes Vltavu. Poblíž sovětského tanku, který sem v doprovodu terénního vozu právě dorazil, se setkali dva muži. Oba měli na sobě zaprášenou generálskou uniformu, a i když jejich stejnokroje byly rozdílné, ti dva se objali a poblahopřáli si k vítězství, na jeho ž počest se v těch chvílích začínalo tančit po celém světě. Jeden z těch dvou generálů o čtyřiadvacet měsíců později napíše: „… Mám za to, že pražská revoluce své poslání splnila na sto procent. Mohla by naše branná a válečná historie postrádat onoho závěrečného aktu barikády ve dnech 5. až 6. května 1945? Ne, nemohla, je to naše chlouba, ozdoba a radost…Jistě, mnohé se mohlo udělat lépe, jak v přípravě, tak v provedení. Ale revoluce, to je především určitý chaos, a tak mnoho věcí, které se zdají s odstupem nepochopitelné, byly v tu dobu zcela logické. Zlí dodateční kritikové měli možnost ukázat, jak se to dělá dokonaleji…Pod článek se podepsal Karel Kutlvašr. Člověk s pestrou škálou životních osudů, na něž lze nahlížet z toho či onoho zorného úhlu. Očima citu i očima faktů. Rodák z Havlíčkobrodska. V první světové válce starodružiník – legionář. Voják zraněný v legendární bitvě u Zborova, kde na pohled od něho padl i jeho bratr. Účastník legionářských bojů s bolševiky při zauralské magistrále. A o bezmála tři desetiletí později, v Květnovém povstání, velitel vojenských jednotek České národní rady, muž, jenž se 9. května 1945, na závěr bojů, setkal u jednoho z pražských mostů s generálem Rybalkem, komandýrem sovětských tankistů.Tři roky poté, v únorových dnech, nabídne divizní generál Kutlvašr prezidentu dr. Edvardu Benešovi, že pokud by toho bylo třeba, je připraven v čele svěřených jednotek zasáhnout ve prospěch hlavy státu a demokratického vývoje v zemi, pokusit se včas a bez krveprolití odzbrojit Lidové milice a vrátit jejich zbraně tam, kam patří. Byl odmítnut, republika svou při o budoucnost na celá desetiletí prohrála a generál Karel Kutlvašr, milovaný, vážený i neodpustitelně nenáviděný, se bude moci těšit ze svobody již jen ani ne tři čtvrtě roku. Protože pouze vznešený a moudrý vítěz se dokáže obejít bez pomsty.Jak to bylo po osvobození, paní Jelizaveto Kutlvašrová? Manžela vyznamenali, vítal v Praze prezidenta Beneše, zúčastnil se přehlídek, ale pak se jednou vrá- til z jednání u ministra národní obrany Svobody velmi smutný: byl s okamžitou platností propuštěn do výslužby. V devětačtyřiceti letech! Trápil se, kouřil sto cigaret denně, nemohl spát. V šestatřicátém roce… prý to zařídil prezident Beneš… ho přece jen vzali znovu do služby a poslali ho do Plzně jako velitele sboru. Odtud přešel do Brna. Jenže to už zase začínaly potíže. Jednou jsem za ním jela do Brna a cestou ze mě tahal rozumy nějaký podplukovník od Reicina, náčelníka kontrarozvědky. Jindy mu snad sám Reicin přímo vlezl do stolu a prohlížel zásuvky. To už se blížil únor 1948? Počátkem té krize manžel několikrát narychlo přiletěl do Prahy a žádal o přijetí u prezidenta republiky, mluvil o nějakých zbraních, které se ilegálně převážejí do komunistických sekretariátů a do továren. Nevím, jestli ho dr. Beneš přijal či spolu jen mluvili telefonem nebo přes nějakého prostředníka. Krátce po sestavení nové vlády jsem odjeli na desetidenní dovolenou do Špindlerova Mlýna. Vydržel tam jen několik hodin. Řekl mi: „Je ve mně nějaké tušení.” Odjel a druhého dne byl zbaven funkcí a přeložen do výslužby. Už natrvalo… A 18. prosince 1948 ho zatkli. Sedm chlapů přijelo. Teprve za čtvrt roku mi povolili první návštěvu na Pankráci. Pak mne pozvali až na čtení rozsudku. To byl strašný den, ten 16. květen 1949. Vše se divně vleklo, několikrát nás vyhnali ze soudní síně – že se prý musí prohlédnout, nejsou-li tam nějaké pumy. Před budovou stále přijížděla a odjížděla osobní auta.Nesnesitelné napětí. Nakonec předseda soudu rozsudek nad třinácti či čtrnácti obžalovanými přečetl. Myslela jsem, že omdlím radostí, když jsem zaslechla, že manžel dostal doživotí. Jen doživotí! Těsně vedle mne vykřikli však hrůzou paní Bacílková a paní Kovaříčková, jimž odsoudili na smrt syny. Umím si jejich pocity představit a dodnes mne ta vzpomínka trýzní. „Co chcete, pane, slyšet? Od manželky, které z nepochopitelných důvodů odvedli na popraviště jediné dítě a ještě se musela trápit vědomím, že to její dítě před smrtí strašlivě trpělo?! Veliký a zlý podvod to byl. Mého syna, studenta práv Borise Kovaříčka, člena vymyšlené odbojov é skupiny, kterou údajně vedl generál Kutlvašr, při vyšetřování tak zbili na chodidlech, že se ani nemohl zúčastnit povinné procházky na dvoře kriminálu. A tak ho tam položili na zem , ostatní vězni chodili kolem něj v kruhu a on jen volal: ´Namláceno, podepsáno!´ Druhý mlad ík z té skupiny, rovněž student – právník Karel Bacílek, měl obličej opuchlý od ran a vyražené zuby. Takhle se připravovala obžaloba. Kladli jim na vinu až nepochopitelné věci, které se nikdy nestaly. Podle toho také vypadal proces. V duchu jsem proklela paní Brožovou, jednu ze soudních přísedících, která se vyslovila v tom smyslu, že všichni obžalovaní by patřili na šibenici. Nakonec to nejkrutěji dopadlo jen na tři. Na ty dva mladé chlapce studenty a na důstojníka Hrušku. Každá máma si umí představit, že jsem se až zalkla, když jsem to z úst předsedy senátu dr. Metličky vyslechla. Trest smrti…!Dodnes nevím jak jsem se ze soudní síně dostala domů. Manžela to úplně zničilo, zhoršila se mu choroba a bylo jasné, že již nebude dlouho žít, což se pak také splnilo. Napsala jsem prosebné dopisy prezidentu Gottwaldovi, jeho ženě Martě, ministrovi Čepičkovi. Nikdo z nich mi neodpověděl. Třiadvacátého května 1949 navečer nám zástupce sdělil, že rozsudek byl v plném rozsahu potvrzen, ujistil nás však, že do výkonu trestu musí uplynout určitá zákonná lhůta, a že podá žádost o milost. Téhož dne přišel však k nám do bytu uniformovaný muž z Pankráce se vzkazem, že smíme použít dobrodiní zákona a jít se rozloučit se synem. Prý bude ráno popraven. V zoufalství jsem na něho křičela, že to snad ani není možné, že i ten lotr Hitler dodržoval zákonnou lhůtu k provedení rozsudku. A tak jsme strávili poslední noc se svým jediným synem v cele smrti. Boris byl klidný, anebo se tak před námi alespoň stavěl. Než ho dozorce okřikl, stačil nám říct, že smrt je pro něho lehčí než mučení, kterému byl vystaven.” (Ella Kovaříková) Pankrác, Mírov, Opava, Ostrava, Leopoldov, Ruzyň. Tam všude jste paní Kutlvašrová, jezdila na občas povolené návštěvy. Až o jedenáct let později vám vrátila muže amnestie…Pustili ho z Ruzyně 10. května 1960. Dělal potom hlídače na výstavách v Jízdárně, nakonec si našel místo nočního strážného v nuselském pivovaru. Druhého září 1961 šel na prohlídku k profesoru Niederlemu do nemocnice v Motole. Profesor ho přivítal a poslal s asistentem napřed. Ve dveřích místnosti, kde ho měli vyšetřit, se manžel zapotácel a padl do rukou asistenta kráčejícího za ním. Než mohli cokoli udělat, zemřel. Infarkt. Už třetí, dva ho postihly ve vězení, ale o tom mi neřekl, abych si ned ělala starosti. A představte si, že – aniž by to tušil – umřel v náručí člověka, jehož táta dělal mému manželovi pobočníku u 1. pluku v ruských legiích. Ten lékař se jmenoval MUDr. Vladimír Endt. A jeho otec František byl svědkem našeho seznámení k Kansku na Sibiři v devatenáctém roce. Kruh se uzavřel. Další kapitola rehabilitace: O co konkrétně jste se pane Hloušku, v návrhu na obnovu trestního řízení opíral? Změřil jsem se mimo jiné na výpovědi svědkyň Uhlířové a Králové, někdejších zaměstnankyň 5. oddělení MNO, které potvrdily, že tamní podplukovník Richard Mysík celou věc společně s Hruškou, placeným agentem – provokátorem, připravil a řídil. Ilegální letáky, které přitěžovaly údajné protistátní skupině PRAVDA VÍTĚZÍ, se koncipovaly a tiskly přímo na jednom z odloučených pracovišť 5. oddělení, z téhož zdroje pocházely vysílačky pro skupinu.Jaký to vše mělo smysl? dohnat na lavici obžalovaných ty, kteří s poúnorovým režimem nesouhlasili, a především halasným procesem a výstražným rozsudkem zastrašit veřejnost, v tom případě zejména vojáky z povolání, zatlačit je do úzkostné pasivity, probudit v nich obavy o život. Kdy se konalo obdobné trestn é řízení? V květnu 1968. To ovšem vyšly najevo také další skutečnosti. Vdova po generálu Karlovi Kutlvašrovi mne upozornila na sestru popraven ého studenta Karla Bacílka a z její výpovědi jsme se dozvěděli, jak vyhl ížely počátky vzniku fingované protistátní skupiny. Podplukovník Josef Hruška se totiž náhodou sezn ámil s otcem onoho studenta, s Karlem Bacílkem starším, a dozvěděl se od něho, že jeho syn byl po únorových událostech vyakčněn z právnické fakulty. Josefa Hrušku asi napadlo, že tady na něho čeká živá půda pro vytvoření ilegální buňky, s níž by si mohl libovolně manipulovat. Na to navazoval výslech paní Uhlířové, která vyprávěla, jak o tom všem informoval Mysíka a nabídl mu, že by se do této věci pustil. Podplukovník Mysík souhlasil. A tak Josefa Hrušku, který až patologicky toužil stát se jednou gener álem, začal splétat smyčku, ve které nakonec uvízl za hrdlo i on sám. Jak se k téhle skupině dostal generál Kutlvašr? Chtěli prostě své akci dodat lesku, dostat do čela známou vojenskou osobnost. A tak přišla asi řeč na generála Kutlvašra, se kterým měla vedoucí komunistická garnitura nevyřízené účty už kvůli jeho postojům v květnu 1945 i v únoru 1948, nezapomněli mu ani jeho účast v protibolševickém vystoupení našich legionářů. Podplukovník Hruška zřejmě v tomhle směru dostal plné požehnání…Hájil se Hruška, že jednal na pokyn 5. oddělení? Myslím, že takhle otevřeně by se to vyslovit neodvážil, na to by krutě doplatil. Ze spisů však vyplývá, že naléhavě žádal o svědectví podplukovníka Richarda Mysíka. S tím souvisí svědectví tehdejšího předsedy Státního soudu plukovníka JUDr. Metličky, který vypověděl, že podplukovník Mysík nevyhověl Hruškově prosbě a nedostavil se k soudu, aby podal svědecké dobrozdání. Místo něho přišel podplukovník Suchomel, oznámil, že Mysík je služebně mimo Prahu a několika dokumenty pak dokazoval Hruškovo nespornou vinu. O něco později Metličku uprostřed jednání povolali do pracovny prezidenta státního soudu dr. Huga Richtera. Tady se Metlička ke svému překvapení sešel s Mysíkem, který kategoricky prohlásil, že Hruškovi nemá soud věřit ani slovo – že je to „dabler”, který sice občas pracoval i pro 5. oddělení, ale současně se ze zištných osobních důvodů dopouštěl rozsáhlé protistátní činnosti a všelijakých dalších zločinů. Jasně z toho vyplynulo, že se požaduje trest smrti. Reicinovi lidé tedy hodily Hrušku přes palubu… Umlčeli ho, protože příliš mnoho věděl a stával se tím nebezpečný. Provokatér splnil další ze svých úkolů a šel na popraviště i se svými oběťmi. Bylo jen souhrou náhod, že čtvrtou šibenici nepřipravili pro generála Kutlvašra a dali mu „jen” doživotí. Mylně si mysleli, že se tím váhy jeho osobnosti navždy zbaví.

Napsal JOSEF SLOUP

Pan Sagasser už zemřel, odpověděla věcně paní Thomová z městského úřadu v Peci pod Sněžkou na mou otázku po člověku, který by ještě pamatoval staré, zašlé časy. „Zbyly po něm jenom Sagaserovy boudy, ale tam už žádný pamětník nežije. Najdu vám někoho jiného.” Vezme do ruky mapu města a okolí, několik lejster z kartotéky obyvatel a ukazováčkem projíždí řady jmen. Po chvíli povídá. „Ve Velké Úpě žije pan Thamm. Ten by mohl odpovědět na vaše otázky. Je sice německé národnosti a nemluví moc dobře česky, ale to by snad nevadilo.”

Zapisuji si adresu a paní Thomová mi na mapě ukazuje směr a přibližně místo, kde pan Tham bydlí. Jedno z nejznámějších a nejhojněji nav štěvovaných středisek naší republiky. Celoročně. Ale zima tu má svůj neopakovateln ý půvab. Tisíce lyžařů ze všech koutů Čech, Moravy ale i Slovenska a Německa se sjíždí do desítek hotelů, penziónů a chat v jejím okolí strávit nezapomenutelné zážitky na zdejších sjezdovkách.

Nový odbavovací systém SKIDATA a vydávání magnetických, plastických karet umožňuje mnohem rychlejší odbavení a za hodinu provozu zvládnou u všech zdejších turniketů až 7000 lyžařů. Obtížnost sjezdovek se pohybuje od lehkých až po středně náročné. Některé délkou přes 1000 m a převýšení přes 300 m. Pro milovníky běžek je tu nespočet výborných terénů k celodenn ímu lyžování. A tak si jistě všichni přijdou na své. Nejhorším problémem jsou dopravní zácpy a v určitých termínech nedostatek ubytování. Léta jsou ovšem také překrásná. Uprostřed hor v čistém ovzduší si turisté mohou vybrat některou z mnoha turistických tras, lanovkových výletů na naši nejvyšší horu Sněžku, nebo načerpání nových sil na některé chatě nebo boudě. Je jedna hodina po poledni já vcházím opět do davů lidí a hlasité směsice jazyků, ve které absolutně převládá němčina. Postavy lyžařů v pestrých kombinézách namáhavě kráčejí ve svých těžkých neforemných botách a mísí se se skupinkami lelkujících zájezdových turistů. Dlouhá kolona osobních automobilů a autobusů se bezmocně zastavila. Sem tam projede ulicí pásové vozidlo Horské služby, jejíž řidiči se bravurně proplétávají mezi davy chodců a zaparkovanými auty.

Konečně vycházím z města. Po pravé straně silnice, uprostřed betonového koryta, se prodírá polozamrzlá řeka Úpa mezi ohromnými obnaženými balvany. Paprsky slunce občas protrhnou šedou, olověnou oblohu a ozáří chalupy na zasněžených svazích. Po slabé půlhodince se ocitám na okraj Velké Úpy. Vcházím do několika hotelů a restaurací a ptám se po panu Thammovi. Odpovědí mladého personálu jsou jen pokrčená ramena. Až v obchodě s potravinami dostávám od muže středního věku trochu nadějnou odpověď týkající se čísla popisného 211. „Zkuste to u splavu. V těch místech by to někde mělo být.” Obcházím čísla 207, 208, 209. Jsou to restaurace a penzióny, ale ani tam nikdo o existenci pana Thamma a čísla popisného 211 nemá ani potuchy. Vydávám se nazdařbůh do strmého kopce, kde vidím vysoko ve svahu dvě osamělá obydlí. Z první chalupy se nekouří, a tak pokračuji ke druhé, která se zdá být obydlena.

Jen se modlím, aby to byla ona a pan Thamm byl doma. Zpocený klepu na dveře zeleného, bílými ornamenty pomalovaného stavení. Po chvíli se ve dveřích objeví ne Krakonoš nebo vetchý stařec, ale čiperný starší muž, ze kterého číší síla a elán. Domlouváme se a pan Thamm mě zve na kávu do malinké, prostě zařízené kuchyňky. Usrkáváme horký nápoj a po několika úvodních formalitách se pan Jan Tham rozpovídá o svém životě. „Narodil jsem se v místě zvaném Černokostelecká bouda. Měli jsme tam barák a já jsem strávil v horách, kromě několika let po válce, kdy jsem pracoval u sedláka v Hradci Králové, celý svůj život. Když jsem v padesátých letech koupil tuhle chalupu, pracoval jsem jako domovník v hotelu Excelsior. Do práce jsem to měl kousek.” To jste chodil každý den nahoru a dolů? „Někdy dvakrát, třikrát denně. Na oběd jsem chodil domů. Občas na nákup, nebo něco zařídit. No, nadřeli jsme se někdy jako hovada. Když jsem třeba tady přistavoval chlévy pro domácí zvířectvo, nosil jsem všechen materiál na zádech. Elektřinu nám zavedli až v roce 1967. Koks tahám nahoru pořád ještě po putnách. Ale nikdy jsem toho nelitoval. Je tu krásně. V zimě i v létě.” A co turisté? Ti vám nevadí? Dříve jich tu tolik asi nebývalo? Dívám se z okna na stužku silnice hluboko pod námi a kolony vozidel směřující do hor. „Ale co tě nemá! Turistů tady bylo odjakživa plno. Místní lidé jsou na ně zvyklí a nevadí jim. Vždyť to patří k životu. Oni nás vlastně živí. Jenom těch aut tu kdysi tolik nebývalo. A když člověk žije v kopci jako já, tak se s nimi stejně moc nevidí. Já jsem tu spokojený.”

PTAL SE ROSTISLAV SARVAŠ VYFOTOGRAFOVAL MILOŠ J. KOHOUT
Přijel v černém porsche trochu později. Omluvil se a řekl: „Ocitl jsem se v samém jícnu pekla lidské zloby a vůbec nevím proč!” Usadili jsme se v jeho malém pronajatém bytě, a pak mě s dobře potlačovaným zoufalstv ím seznamoval se svým „novým příběhem”. Jeho právník tvrdí, že se za celou svou praxi s něčím podobným nesetkal.
„Myslím si, že je to ojedinělý případ v našem soudnictví vůbec. Od této chvíle na mně stín podezření vždy bude. Už mi ho nikdo nevymaže,” řekl mi na závěr mladý muž, jehož extrovertní vzhled mu někdy přináší nemalé potíže, a dodal: „Kdybych to udělal, řekl bych vám to.” „Opravdu?” divil jsem se. „Opravdu,” řekl bez mrknutí oka. Nevím proč, ale věřil jsem mu.
Filipe, máte teď v sobě strach? Každý člověk, který se setká s něčím neviditelným, neznámým, s něčím, co ho ohrožuje na životě, má strach.
Jste připraven na proces? Uvědomuji si, že sympatie veřejnosti i orgánů činných v trestním řízení jsou vždy na straně dítěte. A bojovat proti dítěti je pro mě něco neuvěřitelného. I když inteligence dětí se často velmi podceňuje. Často se říká „vždyť je to ještě kluk, holka”, ale děti díky současnému přívalu informací bývají někdy i dál než někteří dospělí. Všechno pozorně sledují, vytvářejí neuvěřitelné kombinace, a protože ještě nejsou zatížené problémy dospělých, jejich přístup k věcem je překvapivý. Pokud točím s dětmi (v reklamě i ve filmu), tak i s těmi sebemenšími jednám jakoby s dospělými: nešišlám na ně, mluvím s nimi jako rovný s rovným, nedělám z nich blbečky, protože oni jimi nejsou, a ony mě také akceptují. Jsou opravdu podceňované někdy dokáží vymyslet i ten nejďábelštější plán, viz nedávný případ vraždy rodičů, na které si syn najal své kamarády. Já jsem teď v pekle a nevím čeho!
Napadá vás, že byste opravdu mohl skončit v kriminálu? Napadá. Vím, že na světě je možné všechno. Jakákoliv absurdita a anomálie se může stát normálností. Kolik bylo justičních omylů… Člověk o tom jenom čte, vidí to v televizi a je přesvědčen, že jemu se to může stát. Jednou jsem se potopil do Rudého moře a spatřil žraloka tři metry od sebe. Najednou tu bylo něco, o čem si člověk myslí, že ho to nikdy nepotká. Viděl jsem pár metrů od sebe dravce, na kterého jsem se vždy díval jenom v televizi a chroustal přitom buráky. V případě naprosté neschopnosti justice, zaujatosti, síly lží a nezji štění objektivních faktů mohu dopadnout tak, jak říkáte. Ale je to přece absolutně nemožné: jsem obviněn z naprosté lži!
Lidé se asi domnívají, že se vám líbí mladé holky. Vaše partnerka Anna Geislerová byla poměrně mladá. Aňa byla hlavně můj osud, to nemá s mladými holkami co dělat. Bylo to pro nás oba důležité osobní i profesionální setkání. Naopak, když kolem mne takové patnáctileté, šestnáctileté procházejí a začnou se z ničeho nic hihotat, tak se mi vhání adrenalin do hlavy. Nechápu tenhle projev neuvěřitelné blbosti. Jsou mi nepříjemné, protože se chovají naprosto neovladatelně a jsou schopné všeho.
Změnil se díky této situaci váš pohled na určité věci? Určitě mě to změní a určitě to je jeden ze zlomových okamžiků mého života. Nevím, jestli k dobrému nebo ke špatnému. Budu daleko více obezřetnější, uzavřenější, nebudu dávat v šanc své soukromí, své myšlenky, budu si zatraceně dávat pozor, s kým se bavím, s kým se nechávám fotografovat.
S fotografováním jste mi připomněl naše první setkání. Bylo kvůli mému podtitulku „Vždy jsem byl za ním druhý” pod fotografií, na které se nevraživě díváte na Jana Svěráka. Chtěl jste po mně písemnou omluvu a já vám vysvětloval, abyste se takovými neškodnými vtípky nezabýval, protože nejvíc za vás mluví vaše práce. Zkuste si vzpomenout, co jste tenkrát pociťoval? Vztek. Nechápal jsem, proč by se v kultuře měl někdo dostávat na druhé nebo třetí místo. Já jsem prostě jiný než Svěrák.
Jak byste se choval ve stejné situaci dnes? Máte pravdu, byl jsem daleko víc vztahovačnější než dnes. V létě jsem prošel osobní krizí, kdy jsem se z absolutního dna své psychiky vyhrabal k tomu, že jsem do konce roku připravil a natočil celovečerní film VÁLKA BAREV.
Neunáhlil jste se? Unáhlené to nebylo, prostě se to ve mně nakumulovalo a najednou vytrysklo. Film nemusíte připravovat pět let, aby se podařil – stejně to může být kravina – důležité je, jestli je váš záměr dobrý. Pokud mám na film tak málo času, musím vyvinout mnohonásobnou psychickou i fyzickou energii. Byla to absolutní koncentrace mých sil. Díky tomuto filmu jsem se dostal ze dna zpátky na hladinu.
Co se odehrávalo na vašem dně? Absolutní beznaděj z mé filmové budoucnosti. Neustálé oddalování mého projektu GOLEM, kterého se nikdo pořádně nechopil (teď už je to lepší), nemohl jsem na něj získat autorská práva. Do toho začal Honza Svěrák točit JÍZDU, kde hrála Aňa Geislerová a vlastně ten příběh dost protkal příběhem, který jsem s Aňou prožil. A v tu chvíli jsem si říkal: „To jsem ale blbej, že to nenapadlo natočit mě.”
Chcete tím říct, že se Jan Svěrák inspiroval skutečností? Ve filmu je skutečně obsažen náš vztah, tedy spíše jeho filozofie: je to jeden z jeho stavebních kamenů. Jenže si toho všiml Honza a ne já. K letní krizi patřil i rozchod s Aňou, takže jsem kromě krize tvůrčí měl i citovou. Musel jsem sebrat veškerou svoji sílu a za pomoci Zdenka Zelenky jsem napsal VÁLKU BAREV. Mám celovečerák a už mám zase na čem stavět.
O čem to je? Svým způsobem jsem zúročil své poslední čtyři roky. Je to taková pocitová detektivka.
Využil jste i váš vztah s Aňou? Využíval jsem různých zkušeností: s lítáním i s tím zvláštním vztahem s Aňou. Já strašně nerad vysvětluju, proč jsem něco natočil. Chtěl jsem si zkusit detektivní žánr, ale chopit se ho trochu jinak. Pak jsem se zamýšlel co je symbolem doby. Zaujala mě povrchnost, necitlivost a odtažitost lidí. „Techno” způsobilo, že místo aby se párovali, tak se jeden o druhého nezajímá a raději jsou sami. Násilí a smrt je na denním pořádku a bereme to jako chleba s máslem. Téma osamocenosti. I na večírku, kde je tisíc lidí, můžete cítit neuvěřitelnou osamělost, stísněnost.
Víte, čím to je? Ne. Třeba tím, že tato doba je velmi egocentrická. Velkému egocentrikovi je odepřen dar spoluprožívání… Já nevím, každý je svým způsobem egocentrik. Tahle doba je trošku obhroublá, bez romantiky, trošku bez filozofie a bez jakéhokoli stylu. Všechno se dává dohromady z toho, co tady bylo. To ale nemá nic společného s mým osobním pocitem, který je de facto osamělost a individualismus, ke kterému jsem dospěl po zkušenostech už z dětství.
Myslíte si, že vás herectví, které postihlo už vaše dětství, v tomto smyslu poznamenalo? Samozřejmě. Abych vám řekl pravdu, já na své dětství nerad vzpomínám. Dítě svou popularitu a šum kolem něj nezvládá: pocit středu světla, pocit proher ve věku, kdy žádnou lidskou prohru nemáte pocítit. Při herectví dítě tuto prohru prožije třeba při konkursech nebo ve škole, když se na vás dívají jako na někoho jiného. Kolektiv ve třídě se vás straní jenom proto, že hrajete ve filmu.
Při prvním setkání jste ve mně zanechal pocit jakési úpornosti jako by vám chyběla lehkost… Možná to byly dozvuky vašeho dětství. Možná tu hraje roli, že jsem nevyrůstal v harmonickém prostředí. To vám dává ostrahu: díváte se, jak se kdo na vás tváří, co po vás chce, jestli vám může ublížit nebo ne. Už od útlého dětství mi na vlastní kůži bylo dáno pocítit projevy lidské závisti a zloby a určité patologie. Zaskočily mě situace, které člověk řeší třeba až v osmnácti nebo devatenácti letech.
Mohl byste tu patologii upřesnit? Patologie falešného přátelství, patologie… Vidím na vás, že vás vyloženě mrzí, že nenacházíte slova… No jasně. Když čtu rozhovory a vidím, jak někdo chytře odpoví: má to hlavu a patu, a já si říkám „to je chytrej chlap”, a když se mě zeptáte na takovou věc, tak jsem bezradný. Patologie má tolik podob!
Neskýtá vlastně „umění dvacátého století” patologii v lidských vztazích? Vyvíjí se strašně rychle, kdežto jeho stvořitel nikoliv. Film je hra s lidskými city. A někdy nebezpečná. Je to zvláštní profese. Vemte si třeba postavení filmových hvězd v Hollywoodu. To přece není normální…? To není. Samozřejmě, že lidi kolem filmu tvoří takovou absurdní společnost a myslím, že už to dokonale popsal Karel Čapek: Lidi od filmu, lidi u filmu. Ty vztahy jsou neobvyklé, většinou krátkodobé a nemusí jít jenom o vztah mezi režisérem a herečkou nebo klapkou a zvukařem, souvisí to vždy s právě točeným filmem. Zeptejte se mě raději na konkrétní věci, tohle jsou filozofické úvahy, o kterých se asi nedovedu dobře vyjadřovat.
Já se domnívám, že film a věci kolem něj jsou pro vás hodně konkrétní realita. Řeknu vám jednu věc: jsem ve zvláštní pozici, jsem teď stále v ostraze proti lidské zlobě. Dokážu ji z pohledu vycítit. Myslím, že tenhle dar – fluidum cítit lidskou povahu – je pro režiséra nezbytný. Jinak bych ani neuměl herci vysvětlit roli. Pronásleduje mě pocit, že musím neustále dokazovat, že něco umím, že nejsem jenom floutek, kterého potkávají na různých recepcích a který jezdí v rychlých autech. Mě tohle nestačí. Já vypadám, tak jak vypadám a chci dělat to, co dělám nejlíp.
Vy asi víte, že jste líbivý typ. Využíváte toho nebo vám to naopak překáží? Neznamená, že když je někdo, jak říkáte líbivý, že musí být blbý a povrchní. To je to zdání, které nehodlám akceptovat. Lidé žijí v domnění, že svět holek je moje náboženství. Vůbec netuší o světě, který ve mně je. Navíc já u holek neměl úspěch, protože jsem do konce gymnázia vypadal jako chlapeček. Marek Vašut, Lukáš Vaculík, Pavel Kříž už odmala vypadali trošku jako chlapi, kdežto já byl celý život druhý nejmenší ve třídě. Je to velmi krátká doba, co bych mohl říct, že mám nějaký úspěch mezi dívkami. A stále se ve mně chlap s dítětem tříští.
Pokud máte na mysli vaši hravost, tak ta bývá sympatická. Jsem hravý, ale rozhodně nejsem typ agenta 007, typ vyrovnaného symbolu mužství. A ani jím být nechci.
Jste raději s mladšími nebo se staršími lidmi? S mladšími se nestýkám. Všichni mí spolupracovníci jsou většinou starší než já.
A pokud jde o zábavu? Pokud se chci bavit, jdu s kamarádem na panáka, na tenis, s holkou do kina, ale že bych chodil do nějaké stálé hospody s partou, to ne.
Postrádáte ji? Ne. Já mám naštěstí kolem sebe spoustu dobrých lidí, na které se mohu stoprocentně spolehnout.
Opravdu? To může říct málokdo. Mám jich dost.
Před chvílí jste mi řekl, že se cítíte osamocený. Člověk je osamocen v tom, že hledá svoji identitu na této planetě, v této zemi, ve svém povolání. Já mám kamarády, ale nezatěžuju je svými problémy. Pokud máte možnost se opřít o partnerku, tak nejste sám: dá vám cit, který pro svůj život potřebujete. Absence tohoto citu mě dělá dlouho osamoceným. Teď už je to snad jinak.
Jste introvertní typ? Jsem, ale vypadám jako extrovert. To je ten rozpor, který nedokáže nikdo pochopit. Hodně vás to rozčiluje? Rozčiluje, a musím říct, že kvůli tomu začnu zásadně měnit svůj život. Už nechci být veřejný majetek, který si každý kdykoliv ofotografuje a napíše si o něm, co chce. Ale slova jsou slova a záběry jsou záběry. A za mne budou vždy hovořit záběry. To je to, co ve mně opravdu je.
Ve filmu REQUIEM PRO PANENKU, kde hrajete jednu z hlavních rolí, mohl někdo u vás vystopovat jistou zahleděnost do sebe. Na to už jsem alergický úplně. Za prvé jsem tu roli neměl hrát, došlo k tomu týden před natáčením z organizačních a technických důvodů. Kdyby to hrál kdokoli jiný, tak bych ho stylizoval stejně. Nikdy jsem neslyšel výtku, že se například Milan Štaindler ukazuje a vytahuje před kamerou. Je to totiž nesmysl. Kdežto když to udělám já, tak si všichni myslí, že se obsadím proto, abych se ukazoval.
Lidé se třeba domnívají, že máte nějaký komplex… Mám spoustu komplexů. Oni mohou být často motorem k činnosti… Bez komplexu by vůbec nebyl, jak správně říkáte, hnací motor. Nebylo by co překonávat. Pokud se cítíte dokonalý, tak jste dokonalý blbec. Nemáte motiv. Všechno je jen překonávání vlastních mindráků, jedině tak se dá dostat na vrchol. Ale musíte ty své mindráky vidět a umět se s nimi utkat.
S komplexy souvisí i ješitnost. Ta může též stimulovat, ale i brzdit. Jak jste na tom s ní? Každý jsme ješitný a u filmu obzvlášť. Člověk musí být zamindrákovaný, ješitný, egocentrický, ale záleží vždy jen na míře. Vy s ješitností problémy nemáte? Jsem jenom háklivý na útok na moji osobu. Útok na základě vnějších povrchních pocitů nesnáším. Ale já si tady filozofuji, a přitom jsem v hrozné depresi. Povídám si s vámi, a přitom jsem obviněn ze zločinu, který se trestá stejně jako vražda. Konstelace nějakých lidí mě chce zničit. Lidsky.
Vy byste mě asi nejraději poslal pryč, co? Slíbil jsem vám to, jinak… Pochopte, v tuto chvíli jsem obviněn ze zločinu, jehož sazba je osm let. Naprosto nevinně. Jsou na mě vymyšlené neuvěřitelné lži a já vůbec nevím proč. Člověk si v takových situacích říká: není to boží trest? Samozřejmě, hned mě to napadlo. Je to trest za moji třicetiletou bezstarostnost. Každý člověk si vztahuje, že ten bůh se zaobírá zrovna jím, ale když jdete na podstatu věci, tak pozemské tresty nemají logiky. Proč je v Bosně zastřelené pětileté dítě? Co udělalo? To nemá opodstatnění. Pozemské tresty nemají myslím pravidla ani systém.
A co osud? Rána osudu to v každém případě je, ale za co?… Vždyť jsem de facto ještě nic světoborného neudělal, abych se mohl cítit, že jsem v absolutní špičce a teď teda dostanu zásah do krku. Já jsem na cestě: na první třetině žebříčku „nahoru”.
Možná se za pět let sejdeme a vy mi řeknete: „Zaplať pánbůh, že se mi něco takového stalo.” Je to možné. Je to pro mě největší šok, zklamání pocit křivdy, jaký jsem doposud měl. Pokud tuhle překážku překonám, určitě to bude k dobru.
Jak se vám líbily filmy PULP FICTION a TAKOVÍ NORMÁLNÍ ZABIJÁCI? PULP FICTION mě nijak zvlášť neoslovil, přišel mi samoúčelný, a nějak mě to nudilo. Mám rád Davida Lynche, ale tahle inspirace jím byla nedotažená. V Zabijácích je dokonale úderně vystižena dnešní absurdita mezilidských vztahů, absence citu, vlastně jeho nepotřebnost a vítězství materialismu a násilí.
Nejsou právě Zabijáci tímhle samoúčelní? Pro primitiva je to návod k zabíjení, pro normálního člověka je to nastavení zrcadla. Lidé, co tam vystupují jsme my. My sledujeme televizi a násilí v ní akceptujeme, my se díváme na pořady typu Tabu, proto že chceme vidět úchylárny. My jsme ti úchylové a o nás je ten film. Nejhorší na tom filmu je pravděpodobnost.
Víte, z čeho mají lidé nejvíc strach?… Z pravdy. Ta je nejvíc děsí. Jen ti nejodvážnější na světě říkají pravdu a propagují pravdu. To umí málokdo.
Jak se vám líbil film úplně opačného ražení – FOREST GUMP? V něm je zdůrazněna síla lidskosti. To je jeden z nejhezčích filmů, kter ý jsem v životě viděl. V tom filmu je všechno.
Napadlo vás, že tam je dokonale využitý americký sentiment: rafinovaně si hraje s našimi city, aniž by se nám naše pocity sdílely. Mohlo jít o kalkul: lidé už chtě- jí vidět filmy s pozitivním dopadem. Jestli to dělal záměrně, tak to dělal dobře. Dobrý režisér musí vědět, co nás rozbrečí, co se nás dotkne v tom vlastně spočívá prokletí režisérů: celý život si hrají s cizími pocity.
Máte dobrý pocit z vašeho dokončeného filmu VÁLKA BAREV? Mám opravdu dobrý pocit. Je to to jediné, co mě drží nad vodou.
Říká vám něco český humor, česká poetika? Tohle dělá originalitu naší kinematografie a dělají to například Jiří Menzel, Jan Svěrák nebo Milan Štaindler.
Vás česká „povaha” nijak neinspiruje? VÁLKA BAREV se vůbec nevztahuje k české mentalitě, zajímají mě odkrytá dna lidské psychiky, která není limitována hranicemi národů. Pokouším se zachytit mentalitu jednoho člověka, nikoli národa.
Nejsou to nebezpečné ambice? To, co bývá na českých filmech cenné, bývá to „české”. To je možné, ale s těmi závěry nekalkuluju, točím to, co mi sedí.
Říká vám něco vlastenectví? Jsem vždy dojatý, když na sportovních kolbištích získáme nějaké medaile. Zní hymna a mně to vhání slzy do očí. Vlastenectví je krásná věc, když se nepřehání.
Vy asi necítíte sounáležitost se svými kolegy, která jitřila období „české nové vlny”? My nějakou vlnu nevědomě vytváříme anebo ji nevytváříme. Kdybyste se zeptal v šedesátých letech Chytilové nebo Formana, jestli právě vytvářejí nějakou novou vlnu, nebudou vědět, o čem mluvíte.
Ale byla tam sounáležitost. Oni si vzájemně chodili i do střižen a radili se… Máte pravdu, dneska je naprostý individualismus. Už na FAMU jsem si od nikoho nechtěl nechat koukat do karet. Na FAMU byla velká rivalita a tu jsem si donesl i do další práce.
Rivalita je teď symbolem doby. Jeden z filmových producentů mi vyprávěl, jak vám nabízeli režii jedné reklamy a vy jste si řekl dvakrát větší sumu než agentura počítala. Bylo vám jedno, zda vám zakázka unikne. To je zaujalo a vyhověli vám. Jaký máte vztah k penězům. Barva peněz. Nemám ve zvyku říkat horentní sumy, abych práci nedostal. Mám prostě svou cenu. Je občas dosti vysoká, ale taky to dělám dobře. Předminul ý rok jsem na reklamách vidělal tolik, až jsem si říkal: „K čemu mi to je? Vždyť nic nechci! Nic nepotřebuju.” S penězi to mám teď vyjasněné: chci mít dobré auto, na benzín, na nájem, nechci být zatížený majetkem. Moje existence tu není kvůli nějakým natištěným papírům. Peníze potřebuju, ale nejdu do výšin, které by mě zničily. Pracuju v umělecké oblasti a svou mysl musím mít volnou na umělecké ztvárnění. Jakmile se mi tam vklíní peníze, odeberou mi prostor a svobodomyslnost a nadhled. Peníze jsou u mě na třetím místě.
Na prvním je co? Na prvním místě je možnost točit. Na druhém je mé citové uplatnění s lidmi, které mám rád. Většinou lidé dávají na první místo zdraví. Zdraví nemůžete ovlivnit. Tohle byl žebříček zdravého člověka.
Radek John mi vyprávěl, jak jste kvůli svému auto nemohl spát, protože jste měl strach, aby vám ho neukradli. To přece není úměrná cena…? To bylo s mým volkswagenem corado. Měl jsem tak dobré auto poprvé v životě. Druhý den po koupi jsem nemohl usnout: neustále mě pronásledovala fobie, že mi ho chce někdo ukrást. Pak se kouknu z okna a vidím, že mi ho opravdu někdo krade. Jenom ve slipech a bosý jsem v listopadu vyskočil z okna – bydlel jsem v přízemí – a vyrušil tři kluky. Jeden z nich už startoval. To auto jsem neměl pojištěné a představovalo můj veškerý majetek. Vůbec jsem neměl strach, šel jsem bránit jediné co mám. Přestože kluci měli v rukou tyče a mohli mě zabít, raději utekli. Byl to zvláštní okamžik: Najednou ve skutečnosti vidím, co jsem si představoval. Zděsil jsem se. Ale teď vám ukážu auto, ve kterém závodím (formule opel lotus, pozn. autora).
Uměl byste pojmenovat, co vám rychlá jízda přináší? Baví mě technika jízdy a překon ávání strachu na závodišti. To je, jako když projdete peklem. Straš- ně se toho bojím, a přesto to absolvuju. A když dojedu, tak jsem úplně vyčištěn. I když vím, že nemohu nikdy vyhrát, protože závodím s profesionály, dojíždím s pocity vítěze.
Rád riskujete? Risk je jediný silný prožitek. Bez rizika se nedostanete dál než ostatní. To platí i pro umění. Hraje tu taky roli jen obyčejná chlapská hravost, chuť po závodění, jde o jakousi simulaci souboje. Myslím, že mi to sekundárně pomáhá v rozhodov ání v určitých věcech, které se závody nesouvisejí.
Riskujete i ve svém novém filmu? Riskuji jím všechno. Ten film musí být prostě dobrý.

Pro fotografa je setkání s Fidelem Castrem něčím tak mimořádným, jako chůze po Měsíci. Naše vnitřní vzrušení vzrůstá s dobou, po kterou ček áme na ten velký okamžik. A tak, abychom si ukrátili čas, rozhodujeme se prohlédnout si Havanu. Noční život tohoto města, popisovaný takovými spisovateli jako byl Hemingway, ztratil trochu ze své sladké a opojné atmosféry, tvořené hudbou, tancem, rumem a sexem. Město je zahalené hustými oblaky kouře z doutníků. Ale slavnostní opar je iluzí: od té doby, co bylo placení dolary legalizováno, jsou ti, co mají dostatek americké měny na utrácení, novými vládci města. Například evropští a mexičtí turisté jsou vytouženými zákazníky pro havanské krásky noci.

Pro ostatní obyvatele je život jedním dlouhým řetězcem problémů: prázdné police v potravinářských prodejnách a lékárnách, výpadky v dodávkách vody a elektřiny. Tisíce Kubánců si zvolilo cestu do exilu, riskujíce své životy na chatrných vorech, zatím co ti, kteří zůstali, neztratili nic ze své štědrosti a vřelosti. · · · Je noc, stejná jako jiné havanské noci, pro všechny, mimo nás…

O půlnoci přichází dychtivě očekávaný vzkaz. Očekává nás v Paláci revoluce. Přes svých 68 let je Fidel stále pozoruhodně impozantní osobností, jak svou postavou a hrd ým držením těla, tak svým projevem. Během hodiny jsme probrali většinu nejpalčivějších otázek, na které „Velký vůdce” odpověděl svým dobře známým způsobem. Odmítá, aby Kuba byla hodnocena dle svého hospodářského nezdaru. „Revoluce přinesla úžasné výhody.” Na nedávný mohutný exodus je možno pohlížet jako na část rozsáhlé vlny emigrace: „Přirozený přesun z chudých zemí do bohatých, podobný jako je emigrace Mexičanů do Spojených států nebo příliv obyvatel severní Afriky do Francie.” Pokud se týká dalších sporných otázek, Kuba nemá žádné politické vězně: „Kontrarevolucionář ve vězení není politickým vězněm”, ani neexistuje mučení v místních věznicích. Změna režimu nepřichází v úvahu… ačkoli Fidel Castro připouští, že „Kuba udělala určité chyby”, obzvláště tím, že země žila dlouhá léta nad poměry, díky sovětské pomoci.

Pokud se týká jeho osobní budoucnosti, je trochu více rezervovaný. „Nikdo nežije věčně. Já sám osobně nejsem nijak důležitý… Revolucionář nikdy neodchází na odpočinek, já bych ale nyní chtěl mít čas na četbu, psaní, na věci, které jsem až doposud nemohl dělat…” Ale Castro ještě neskončil. Trvá na tom, abychom se příští den zúčastnili jeho návštěvy v renovované čtvrti Havany. „Přijďte o půl čtvrté odpoledne, nezapomeňte!” Castro přijíždí v otevřeném džípu s nepočetnou osobní ochranou. Od poslední kubánské krize už neužívá konvoj obrněných mercedesů a znovu začal užívat titul velitel. Dav, jenž čeká, aby ho pozdravil, ho vítá před tím, než Castro vykoná „prohlídku” nově zřízených sálů muzea, zastavuje se místy, aby prohodil pár slov s pracovníky muzea. O půl šesté odpoledne jsme připraveni udělat ten slavný portrét na skalním útesu. Kupodivu tento proslulý muž připouští svou ostýchavost: „Vždy jsem odmítal pózovat fotografům – pociťuji strach z kamery!” Za půl hodiny jsme hotovi a Fidel Castro nás zve na sklenku do Paláce revoluce.

Hovoří zvláště o svém nedávném rozhodnutí rozdat tisíce darů, které obdržel během minulých 35 let – s dvěma vyjímkami: „Chystali se také odnést sošku bohyně hojnosti, darovanou indiány Chivos, ale v tu chvíli mne napadlo, že vzhledem k situaci v naší zemi bude lépe, když zůstane v mé kanceláři. Ponechal jsem si také obrázek Panny Marie, dárek od Matky Terezy, které jsem poslal kubánské jeptišky…” Když jsme se dostali k náboženství, Castro pokračuje v hovoru o papeži: „Statečný muž, ale fundamentalista. ” Jednou z věcí, která ho trápí: „Proč líbá zemi všude, kam jen přijede? Země je všude stejná, jak v Římě, tak v Africe nebo Americe… A je to nehygienické líbat zemi, po kter é před chvílí přešli čety vojáků!” Změna námětu rozhovoru: Fidel je dychtivý čtenář – právě čte knihu o životním prostředí napsanou Al Gorem a Paměti Lady Thatcherové. Jeho oblíbenými spisovateli jsou Neruda, García Márquez, a samozřejmě jeho přítel Hemingway. Když nám umožnil pohled do svého soukromí, Castro končí rozhovor jakýmsi epitafem: „Nepochybně se dostanu do pekla. Ale společníky mi tam budou Marx, Engels a Lenin… a vy, kapitalisti, přijdete také do pekla, obzvláště takoví, jako vy, kteří užívají života plnými doušky!”

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL MICHAL ČERNÝ

Po hodině cesty motorovou jachtou jsem zakotvil na okraji útesu, který prosvítal pouhý metr pod modrozelenou hladinou Rudého moře. Spokojený egyptský kormidelník vycenil bílé zuby v širokém úsměvu a německá instruktorka potápění se zlatým přívěškem ve tvaru chobotnice na krku podávala stručné informace svým svěřencům. „Nacházíme se na potápěčské lokalitě číslo devatenáct, právě uprost řed mezi ostrovem Giftůn a pevninou Lokalita se z jednoho velkého korálového bloku, to je ten u kterého kotvíme a ze dvou menších bloků. Hloubka dna je v devíti až dvanácti metrech, Kolem korálových bloků je bohatý život, jsou tu hojn í perutýni, murény a někdy jsou vidět i žraloci. Potom se potápěči začínají oblékat do neoprénových obleků a připravovat si svoji výstroj. Já problémy s oblékáním a přípravou nemám. Chystám se jen na potápění na nádech, v potápěčském žargonu „na hubu”. Američané pro tento způsob našli příhodný název „skin diving”, což by se dalo volně přeložit jako potápění na vlastní kůži.

Potápěč při něm musí sice plavat spíš na hladině a pro pobyt pod vodou má jen tolik času, nakolik mu stačí vzduch v plicích, ale na druhou stranu cítí víc než potápěč s kompletní výzbrojí sounáležitost s mořem, každou kapku vody kolem sebe, cítí se být ne tím kdo se vetřel do Neptunovy říše s pomocí technických vymožeností, ale tím, kdo je i když nedokonalou součástkou této říše. Oblékám si jen základní výstroj to jest potápěčskou masku, ploutve a šnorchl. Beru do ruky fotoaparát, kterým hodlám zachytit alespoň kousek neskutečně pestrého života a skáču do vody následován manželkou. Po několika tempech se nám otvírá pohled na oslnivě barevnou zahradu korálů nejrůznějších tvarů a barev, mezi nimiž se proplétají hejna ryb. Ten obraz se dá srovnat snad jen z dětským snem, nebo s halucinací narkomana. Plavu nad okrajem útesu a kochám se tou nádherou. Pode mnou se objevuje rejnok, jeden z nejkrásnějších, jaké jsem kdy viděl. Je žlutošedý po celém těle má okrouhlé, nebesky modré skvrny. Připravuji si fotoaparát. Hluboký nádech, rychlé zanoření a pár prudkých pohybů ploutví a už se vznáším v hloubce asi osmi metrů přímo nad rejnokem. Mačkám spoušť. Jednou, dvakrát. Ale rejnok nečeká a elegantně odplouvá a ukrývá se pod malým korálovým blokem. Rychle nad hladinu. Potápím se znova a nahlížím pod korál. Nevěřím svým očím. Rejnok tam je, ale ne sám. Leží na těle prapodivné ryby. Tato ryba s vědeckým názvem Platicephalus udycus má ploché, až jeden metr dlouhé tělo poseté výrůstky, široké vějířovité ploutve, vystouplé oči a obrovskou tlamu, která zabírá téměř čtvrtinu těla. Německy a anglicky se proto jmenuje v překladu krokodýlí ryba. Tentokrát jsem úspěšnější a pořizuji v klidu další záběry.