Ptala se EVA VAŇUROVÁ

Theodor Pištěk vystudoval Akademii výtvarných umění v roce 1959. Jeho tvůrčí dráha je bohatá v mnohosti projevů, kterými se vyjadřuje. Od malby se dostal k návrhům kostýmů a odtud ke spolupráci s americkým režisérem českého původu Milošem Formanem. Celovečerní hrané filmy Amadeus a Valmont patří ke skvostům světové kinematografie. Lví podíl na jejich úspěchu měl i Theodor Pištěk, za Amadea ověnčený Oscarem a za Valmonta Cézarem.

Ve styku s kumštem jste byl od dětství, co vás především ovlivnilo, že jste se rozhodl pro studium malířství a nikoli herectví? „K malování jsem inklinoval od malička, nic jiného mne nepřitahovalo. Už jako malé dítě jsem kreslil po každém čistém kousku papíru. Na druhé straně pro mě bylo hotové drama. když jsem měl ve škole přednášet básničku. Učitel é se zcela mylně domnívali, že budu výraznou postavou školních dramatických představení.“

Ale jak se snáší malířství s kariérou automobilového závodníka? „Nevidím v tom nic neslučitelného. Mám kamarády malíře, z nichž jeden hraje vášnivě šachy, druhý chodí rybařit, aniž je to omezuje v práci. Automobilismus je stejný koníček, v němž si odreagovávám stavy, které přicházejí ve zcela normální práci. Nikdy jsem neměl touhu dělat závodění jako povolání. Je to zábava, při které zapomenu na trable a starosti, automobil je pro mě lázeňská pomůcka. Přitom jsem netrpělivě čekal, až mi bude osmnáct, abych si mohl udělat závodní zkoušky a dostal licenci. Auta mě bavila od té doby, co jsem začal vnímat, a později jako kluk jsem znal všechny existující značky a modely. Celé hodiny jsem se díval z okna a sledoval, co projíždí dole na ulici. Řídím už od 16 let, to bylo dávno nutností. Můj táta měl srdeční vadu, sám šoférovat nesměl, a tak jsem mu tímto způsobem sloužil při jeho cestách po českých divadlech.“

A oblíbené značky aut? „Mám jen jednu, Porsche.“ A vaše závodnické priority? „Patřím ještě ke generaci obojživelníků, do doby, kdy závodník jezdil vše – rallye, závody do vrchu, okruhy…, v cestovních vozech i ve formulích. Je jen málo disciplín, které bych minul.“ Jezdit maximální rychlostí vyžaduje stoprocentní zvládnutí vozidla… „Závod sám o sobě není většinou postaven na maximální rychlosti, ale na tom, jak rychle dokážete projíždět danou trať. Což znamená, že musíte prokázat schopnost manipulaces vozidlem – jak umíte řadit, brzdit,projíždět zatáčky. Rovinky nejsou tak dlouhé,aby automobil mohl dosáhnout své maximální rychlosti, důležitější je, jak dokáže akcelerovat. Je to paradox, ale nikdy jsem na závodě nejel tak rachle, jak lze jet na dálnici třeba do Mnichova.

Co s vámi dělá strach? „Strach mám jen z toho, co mohou způsobit ti druzí v každodenním shonu na silnicích. Na závodech se cítíte bezpečněji než v běžném provozu, proto že víte, že jedete ve společnosti vynikajících řidičů, že se na ně můžete spolehnout. Závod na okruhu v Brně je bezpečnější, než nedělní návrat z víkendu.“ A jak jste ve svém životě havaroval? „V civilu jsem naštěstí neměl žádnou takovou vážnou příhodu. Ale při závodě se bez bouraček neobejdete, jedete na maximum toho, co dokážete vy i automobil, a to samozřejmě přináší krizové momenty. Dnešní okruhy jsou ale tak projektované, aby poskytly v případě havárie maximální bezpečnost. Existují tu dostatečné únikové zóny, a tak, i když se ocitnete mimo trať, nekon číte třeba s několika předměty, tragicky. I mně se to stalo, otočil jsem se v Havířově třikrát ve vzduchu a z pěkně poničeného vozu jsem vylezl beze šrámu. Havárií je vidět moc, ale zřídka se stane něco pravdu závažného. Kdybychom změřili procento tragických bouračk v civilu a na závodech, bylo by toto číslo v neprospěch civilního provozu.

Musíte mít nervy ze železa a umět dosáhnout maximálního soustředění? „Pozoruji občas svého kamaráda, když mu při rybaření zabere konečně ryba, jaké ten prožívá psychické stavy. Proti tomu jsou závody nervové sanatorium. „ A co v práci? „Tam je samozřejmě nutná stejná koncentrace a soustředění jako při závodech, ale kupodivu je pro ně těžší zachovat si chladnou hlavu při práci než na závodní dráze. To mluvím o filmov ání, kde často reaguji na stresové situace jako můj přítel rybář. Obdivuji ty lidi, kteří dokáží vše řešit s ledovým klidem, bez rozčilování a dalších prů- vodních jevů, které poškozují nejen nervovou soustavu rozčilují se, ale i jeho image.“

Máte málo času, čemu se právě věnujete? „Mám období, kdy se ateliéru vyhýbám obloukem, a pak taková, že se od plátna nemohu odtrhnout. A právě takové období mám díky bohu teď. Nejsem totiž typ, který může malovat osm hodin den co den a podřizovat se tomu, čemu říká Nourissier ,trestný pobyt v ateliéru´.“ Čtu-li o vašem malířském projevu, tak se dozvídám, že jste procházel celou řadou vývojových stádií – přes kubisticko-expresionistické tendence na počátku 60. let, pak jste podlehl geometricko-prostorové etapě, zabýval jste se tématy jako technika v současném světě… pak přišla metoda fotografického iluzionismu a témata moderního světa… tech-ismů je ve vaší tvorbě, respektive je-li rozškatulkována odborníky, poměrně hodně. A tak se čtenář, dostaneli se na konec odborného článku

Asi je každému kumštýři nejbližší etapa poslední, na čem tedy právě pracujete? „Pracuji na věcech, kterými chci doplnit výstavu, jež se bude konat v létě 1994 v Galerii hlavního města Prahy na Mariánském náměstí.“ Vystavoval jste v posledních deseti letech v USA i po Evropě… „Nevystavuji překotně, jsem toho názoru, že důležitější je jedna nebo dvě významné výstavy než 150 takových biografických údajů.“ Režisér světového jména Miloš Forman si vás vybral za kostýmního výtvarníka.

Jaký je postup při navrhování kostýmů pro film? „Nejdříve musím pochopit, o co ve filmu jde. Musím vstřebat dobu, ve které se příběh odehrává, najít správnou míru stylizace, vlastní pohled a vztah. Je třeba nalézt cesu k režisérovu vidění, protože on je ten člověk, který tahá při natáčení za provázky. Velmi důležité je získat posléze kvalitní spolupracovníky. Bez nich je dobrý výsledek nedosažitelný. Realizaci je třeba věnovat tolik pozornosti, kolik si to vyžaduje. Samotný výtvarný vávrh je nepatrná část toho, co je třeba vykonat. Návrhy je třeba si hlídat od prvého natáčečího dne až do konce. Zhatit dílo se dá nekonečně mnoha způsoby. Špatným střihačem počínaje, přes nedbalou kostymérku nebo herce, který chce sám ovlivnit to, jak bude na plátně vypadat, až po vlastní ledabylost. Musíte být jako ostříž, ale i to je mnohdy málo platné. Nestalo se mi, že bych dodatečně nepřišel na něco, co jsem mohl udělat lépe. Opakuji si stále, že maličkosti tvoří celek.“ Vytvořil jste uniformy stráže Pražského hradu.

Jak jste byl sám spokojen se svou prací a s ohlasem? „Zcela spokojen nejsem, ostatně to nejsem nikdy. Nedokázal jsem dotáhnout do úspěšného konce spolupráci s výrobci. Není také v nách silách změnit Hradní stráž v profesionální úptvar, jako je běžné v zemích s vojenskou tradicí. Pražský hrad má jednotku, v níž jsou chlapci na pár měsíců vojenské služby. Nějakou dobu jim trvá, než k té práci najdou správný přístup, a pak odcházejí zpět do civilu. Jou to extrémně mladí lidé – 18-19 let, kteří ještě nejsou po fyzické stránce definitivně vyvinuti. Výrobce nedokáže pochopit, že nemůže tyto stejnokroje šít podle ustálených kánonů – do konfekčních tabudek se tito chlapci prostě nevejdou, ale jsou ještě extrémně štíhlí v pase, nají štíhly krk, nemajjí vypracovanou muskulaturu. Stejnokroj na výšku pasuje, ale v objemech to nehraje. Tohle výrobce nedokáže pochopit, a je to pramenem mé věčné nespokojenosti. Jsem spokojen, jen když se dívám z dálky, nesmím přijít moc blízko. Moje návrhářská práce nebyla jednoduchá proto, že nemáme vlastní vojenskou historickou tradici. Není z čeho čerpat, jen malý výlet do minulosti nás zavede do rakousko-uherského mocnářství. Neměl jsem k dispozici dobové zázemí, jaké existuje v Británii, Francii, Itálii nebo i v Polsku či Bulharsku. V době napoleonských válek, zlatém věku uniforem, byly naše jednotky pouhou sou- částí rakouských vojsk. Ptáte-li se konečně na ohlas, tam spokojen mohu být. Příznivé reakce zcela jednoznačně převýšily kritické soudy. A co je pro mne nejdůležitější, spokojen byl ten, kdo mi úlohu zadal, pan prezident.“ Podnikání se dnes v naší zemi stalo velmi módní záležitostí.

Jak jste se zapojil vy sám do kvasu v oblasti kinematografie nebo jinde? „Prakticky nijak, patřím k akcionářům společností AB Barrandov a ALFAFILM, ale jako podnikatel jsem nepoužitelný. Aktivně se zapojit nedok ážu, není mi to dáno.“

Mění se naše hlavní věsto, domníváte se, že má šanci se stát ještě větším magnetem pro cizince? „Odpovědět se nedá krátce. Je třeba poskytovat lepší služby pro turisty a otázkou zůstává, zda to s sebou neponese těžké poškození image Prahy. Turistický byznys má svá pravidla, ale ta většinou místu neprospívají. Půdorys klasické Prahy není nafukovací a už dnes jsou překročeny jeho možnosti. Co může mít návštěvník z Malé Strany, Hradčan, nebo Karlova mostu, je-li téměř zadušen houfy lidí a proplétá se mezi stánky se suvenýrovými zlatokopy a kapsářskými specialisty. Pochybuji o tom, že má Praha stát o průvody cizinců a džungli příživníků.Turismus je jistě finanční přínos, ale všechno má své meze. Naši ekonomickou situaci bychom neměli vylepšovat tím, že Prahu zdegradujeme na gotický Disneyland. Naše město má svůj vnitřní život, který, když bude narušen, zanechá po sobě jen pouhou divadení kulisu. Praha, kterou jsem znal, se pomalu ztrácí. Miluji ticho, intimní dialog s městem, jeho zcela výjimečnou a zvláštní atmosféru. Nejraději vzpomínám na letní nedělní dopoledne, kdy město opustili téměř všichni a já byl v ulicích sám. To byly nezapomenutelné okamžiky, v nichž se formoval můj vztah k Praze.“

NAPSAL JAN ŠKVÁRA

Stáli jsme na nábřeží. Byla zima, měli jsme hlad, nohy ušoupané a Callum MacDonald ještě ten den odlétal zpět do Anglie. Zkoušel jsem ho přesvědčit, že bychom se měli podívat ještě do jednoho vetešnictví k Andělu. Ale měl jsem toho taky dost, a tak jsme zapadli do hospody, dali si pivo, něco k jídlu, a to nás trochu osvěžilo, takže jsme tam nakonec šli. Dorazit tam o pár minut dří- ve nebo později, ten archív by nás nikdy nepotkal.” Tak popisuje Jan Kaplan, režisér a dokumentarista, jeden ze svých šťastných okamžiků při hledání materiálů z nacistické okupace pro svou publikaci „Praha ve stínu hákového kříže” (Melantrich). Toho letního dne totiž do smíchovského vetešnictví také zavítala jistá žena. Že doma po pantátovi Netušilovi toho má spousty a že neví, co s tím.

Bylo to opravdu kvalitní, dosud nepublikované a čišela z toho česká nátura. Když se na ty fotografie po padesáti letech dívám, dýchne na mne něco povědomě známého. Zalidněná náměstí, prapory – jenom na těch praporech jsou hákové kříže jaksi navíc. Nebo snímek českého skla ve vitríně (kde je mimochodem na jediné zachycen autor) s nápisem ČISTĚ ARIJSKÝ OBCHOD mi evokuje stolky s nápisy BOHEMIA GLASS, které se vynořily po listopadu u silnic našich příhraničních obcí. Celý soubor jako by byl fotografován někým, koho ovlivnila a zasáhla tzv. česká vlna. Jenže pan Netušil v polovině šedesátých let zemřel a tyto snímky pořídil zcela jistě v době okupace, jak nás o tom přesvědčuje i jeho deník a dokonalá katalogizace snímků. Každý negativ má svoje číslo, a podle čísla je v knize uvedeno datum pořízení, námět, druh negativu, čas, clona, objektiv a několik dalších pozn ámek, kterým rozuměl snad jen pan Netušil.

Ale čemu rozumíme i my, je obsah jeho záběrů. Například snímek poutače z r. 1939 nás upozorňuje, že „OD 26. BŘEZNA JEZDÍME VPRAVO “. Mimochodem, to je také věc, na kterou v žádné učebnici nenarazíte, že toti ž po různých českých vlekl ých diskusích přišli Němci a po čtrnácti dnech se prostě jezdilo vpravo. Jen trochu rozmazaný chodec uprostřed vozovky na snímku pana Netušila jako by nevěděl, co vlastně… A tak dál, a tak dál. Ale také deník pana Netušila stojí za přečtení. Pro ukázku vybíráme dny Květnového povstání: 5. sobota. Dopoledne trikolory a po šesti letech nezvykle jednojazyčné nápisy. Odpoledne první, ještě neumělé barikády a zčerstva na německých spoluobčanech. Je to pocit mohutný, když vedle stojící dostane kouli do ramena nebo když našinec je veřejně stíhán jako Němec. 6. neděle. Barikády proti tankům, ve kterých jsou začleněny předměty surrealisticky různorodé, od vlečňáku po necky. Následkem toho mohutného deště a živé palby je město špatně schůdné. Odpoledne se vyčasilo, i přiletěl bombarďáka osolil rozhlas; ale Strašnice si zaimprovizovaly vlastní vysílání. Američani se udánlivě řítí ku Praze. 7. pondělí.

Svazy generála Pattona sice včera obsadily Plzeň a podle nezaručených zpráv se odpůledne dostaly do Berouna, ale dnes se tu neukázaly. Místo nich přišli Vlasovci; mezi jinými si postavili baterii pod Vidoule a pálíce někam ku Hradu, nabourali střechu sousedovi, svoloč. Střelba velmi čilá, i bombardování vynikaj ících budov z letadel se vyskytuje. Rozhlas praví, že Německo bezpodmínečně kapitulovalo. 8. úterý. Služba především, i vydal se přes barikády do ÚB a došel po četných oklikách do Sokolské, neboť přes veškerou kapitulaci se střílí dál a po Karlově mostě jsem se pohyboval přískoky. Odpoledne jsem to zkoušel přes Břevnov, rovněž marně. K večeru palba polevila, a teprve hlášení rozhlasu, že nepřátelství je definitivně skončeno v dohodě s Germány, střelbu opět oživilo. 9. středa. Ráno to ještě nešlo do ÚB, neb na Klárově rajtovalo několik tanků; i šlo se po Národní, zatím přijeli sojuzníci a je po ftákách. Klid je rušen jen oslavnými pokřiky, bouráním barikád a občasnými šelesty v zahradách, kde se sem tam ještě někdo schovává. Tak tedy skončila válka pro pana Netušila. Ale pan Netušil jistě netušil, že jeho osobní svědectví spatří světlo světa až po celých padesáti letech, aby dalším generacím, jež zažily pouze „bratrskou” okupaci, jako by pomocí stroje času zprostředkovalo chuť a vůni doby našich dědů. Jako na snímku, kde vedle zasaženého protitankového děla již domovník zametá chodník. Válka neválka, život jde dál…

Pozn. redakce: Protože je jisté, že podobných materiálů a předmětů, jež mají nesmírnou cenu pro historiky a dokumentaristy, je po Čechách ještě mnoho, byla založena na popud Jana Kaplana nadace „KRONIKA”, jež má za úkol tyto materiály vyhledávat, shromažďovat a pro další využití třídit a archivovat. Kontaktní adresa nadace je Regula Pragensis, pan Faktor, Jilská 2, 110 00 Praha 1.

Překvapilo mě, že se chtěl sejít už po deváté hodině. Čekal bych, že muž, který rozhodně nechodí „spát se slepicemi”, nebude po ránu tak čerstvý. Přišel jsem o dvacet minut později. „Nevadí mi to, protože jsem doma. Ale kdybych kvůli vám čekal jinde, už bych odešel,” řekl a podíval se na němou televizní obrazovku, kde ze záznamu probíhal tenisový turnaj. Usadili jsme se v bytě, který dříve obýval idol dámských srdcí Oldřich Nový.

Bartoška též nenechává ženy lhostejnými, ale oproti Novému tu žije se svou ženou archeoložkou, dcerou, synem a jezevčíkem. Vyprávěl jsem mu, jak Miloš Forman poklusem spěchal na jeden rozhovor s českým novinářem, a pak se omlouval za dvě minuty, o které se opozdil. Když ho zneklidněný novinář uklidňoval: „Mistře, to je v pořádku,” dočkal se odpovědi: „Přesnost! O tom to je.”

Jiří Bartoška se pousmál: „Já to mám po dědovi Skalickém, který chodil na nádraží o čtvrt hodiny dřív. U sebe bych to nebral jako svou dobrou vlastnost, má to v sobě geneticky zakódováno. Chodím všude dřív,” řekl a podíval se z okna. Mohl mít důvod. Často mu jeho japonský vůz z „české radosti” někdo poškrábe.

Pane Bartoško, vy jste teď na vrcholu. Uvědomujete si to? Co je to, uvědomovat si? Když jsem před devíti lety onemocněl, tak se ve mně cosi zlomilo. Měl jsem rok a půl přemýšlet o věcech, na které jinak čas nemám. Možná to nebylo nemocí, ale překročením čtyřicítky. Možná je to věk, kdy člověk začíná některé věci přehodnocovat. Nemoc má v sobě možná jedno pozitivum. Nemocnému si díky dotyku se smrtí některé věci „zázračně” zjednodušují.

Setkal jste se s tím? Když mně tenkrát praskly vředy, tak jsem málem umřel: našli mě bez tlaku. Potom mi píchli železo, a proto že jsem alergik – což nikdo nemohl tušit -, čtyři hodiny mě dostávali z klinické smrti. Neocitl jsem se v žádném tunelu, neviděl ono světlo ani jsem neslyšel velebnou muziku, pouze jsem si uvědomil, jak je smrt rychlá a milosrdná. Nemluvím o gerontologii, kde lidé na smrt čekají; to musí být strašné, ale pokud smrt přijde, tak jak na mě – ochromily mně plíce a začal jsem se dusit -, dostavila se jenom panika. Krátká panika. Ale máte pravdu, že při  tom přehodnocování života už nejde o jemný pilník, ale o hrubší řez, kdy si člověk ujasní, kam může. Jeho úvahy už nejsou rozptýlené.

Zakazuje vám vaše nemoc alkohol? Díky prasklým vředům jsem dostal asi devět krevních konzerv a infikovali mi žloutenku. Budiž mi ke cti, že jsem pak dva roky nepil. A mile mě překvapilo, že mi to nevadilo. Vadilo mi, že už jsem nevěděl, co mám ve společnosti pít. Říkal jsem si: „Tak kolu už jsem měl, dva džusy taky…” Nepříjemná byla též idiocie lidí, kteří věděli, že nesmím pít a nutili mi panáka s tvrzením, že je to lék. Tahle společnost asi není připravená na to, že někdo nepije. Všichni tady zřejmě chlastají a považují to za normální. Teď piju pivo. Ale fatální drogou jsou pro mě cigára.

A panáka si nedáte? Jo, taky, ale jsem pivař.

Zakázali vám to doktoři? Já k nim nechodím. (Smích.) Po té nemoci jsem byl v lázních s panem profesorem Masopustem a tento geniální biochemik mi řekl: „Pane Bartoško, záleží, jak se cítíte klinicky. Kdyby se udělaly testy celé populaci, zjistilo by se, že sedmnáct procent žije s nabouranými játry. Žijí normální život, protože o tom nevědí.”

Jak se cítíte klinicky? Já jsem po té nemoci nemohl ani dohrát představení. Nabouraná játra způsobují strašnou únavu. Tenkrát mě dávali do invalidního důchodu, ale raději jsem ji podepsal revers a šel jsem dělat. Dnes se cítím dobře.

Vy asi nejste typ, který by si v takových chvílích sahal na dno duše a propadal depresím? Víte, když jsem rok a půl nedělal, neměli jsme skoro žádné úspory – i když herec hrál, měl takovou navoněnou bídu – a někteří lidé se mi ozvali, jestli nepotřebuji peníze. Upozorňoval jsem je, že jim je možná nebudu moci vrátit a oni na to? „O to se nestarej!” Zajímavé poznání. Většinou se slavní lidé v krizi opouštějí. Takže to dno, jaké máte na mysli, jsem asi nepoznal. Pouze jsem se dostal do stadia, kdy už nemáte strach o sebe, ale o své bližní. Pokud vám říkám, že jste na vrcholu, není to tak jednoznačně lichotka. Po vrcholu pyramidy následuje pouze sestup.

Třeba se dostanete na náhorní plošinu, co vy víte. (Smích.) Nejsou jenom takovéto vrcholy. Jsou prvohory, druhohory a ty mají své vrcholy různě zaoblené.

Slyšel jsem, že ve filmu POSLEDNÍ PŘESUN máte životní roli. Také si to myslíte? Za životní roli považuji tu, kterou mám ve filmu MÁ JE POMSTA s Lordanem Zafranovičem. Možná to nedopadne nejlíp, protože když se člověk moc snaží, většinou to nevyjde. Ale pro mě to není zas tak podstatné: důležitý je proces vzniku. Chtěli jsme s Lordanem natočit výpověď člověka na konci století: jedinec s citovou absencí ovládaný médiem versus společnost. Byla by ale škoda, kdyby naše práce nedopadla dobře. Trvala skoro čtyři měsíce a byla dost problematická.

Slyšel jsem, že producentům kvůli tomu vstávaly vlasy na hlavě…? Tady jsou zvyklí šetřit materiálem. Neuvědomují si, že všude na světě je filmový pás nejlacinější položka. U nás bohužel nejdražší. Lordan točil čtyřicet sedm dnů (běžně se točí kolem dvaceti dnů, pozn. aut.), ale já bych to bral skoro jako za pozitivum filmu: nechtěl ho ošidit. Na té práci mě nejvíc fascinovala Lordanova spolupráce s herci: dá vám možnost se spolupodílet, ne film pouze odehrát. Točil jsem s Františkem Vláčilem a s Dušanem Hanákem, ale Zafranovič mě nejvíc konvenoval.

Zajímavé je, že například Ivana Chýlková, která v tomto filmu s vámi hraje, byla ze spolupráce s režisérem trošku posmutnělá. Oni se asi nesešli. Ivana potřebuje obrovskou volnost a Lordan je režisér, který má dost jasnou představu: Jeho mantinely jsou úzké, ale když je pochopíte, dá vám v nich svobodu. Ivana možná potřebuje absolutní svobodu.

Téma jednotlivec versus společnost je zvláště v konci tohoto tisíciletí vyhrocené… Tomu bylo vždycky. Mluvím o tom z toho důvodu, že to provází citovou vyprahlost, okoralost v lidských vztazích a možná že právě tohle může být i váš případ. Myslím, že není. Mám dobré zázemí, mám malého syna a každé nové dítě do rodiny je vlastní renesance: člověk si vzpomíná na básničky, na pohádky. Ale když si vezmete…(pohled na obrazovku) Vidíte ji! Čekám teď na Grafovou. Bude hrát s Novotnou, ale ona ji určitě porazí… Když se díváte na Novu, tak to je obraz doby. Lze říct, že Nova je špatná, ale ta společnost si to vyžaduje, takže se spoluúčastí to není nejlepší. I divadlo se dělá zespoda. Mnichovské divadlo je špatné, protože tam žijí bohatí lidé a ti chtějí divadlo k obrazu svému. V Berlíně nebo v Hamburku je divadlo dobré, protože tam žije zajímavější a barevnější sociální skupina.

Tuhle otázku jsem vám položil, protože jste na mě při různých recepcích působil znuděně až arogantně… Lidé si o mně myslí, že jsem arogantní, ale já si tím vytvářím pouze slupku, aby se ke mně nedostali.

Pamatuji se, jak jste na jednu slavnostní premiéru přišel s košilí přes kalhoty a na ní jste měl sako. Říkal jsem si: takhle vyjadřuje svůj postoj k lidem kolem kumštu. Je to jinak. Tím, jak piju pivo, roste mi břicho a volná košile ho zakryje. To je taky kumšt se dobře oblékat. (Smích.) Ne, mně nechybí citová vyprahlost, mně teď chybí divadlo. Jsem ve věku, kdy jsem líný dělat divadlo, které mě neoslovuje. Divadlo člověka strašně limituje, a proto se už i u nás rozdělují herci na filmové a divadelní. Dříve jsme všichni stíhali všechno. Proto byly tak dobré dabingy, kterých se účastnili špičkoví divadelní herci. Dnes už v dabingu češtinu rolují a mluví jakousi českou angličtinou. Je to hrůza. Vím, že by mě stálé angažmá limitovalo, ale zároveň mi divadlo chybí.

Proč jste se rozešel s Karlem Heřmánkem? Nevyhovoval mi jeho model. Je to škoda, i když taková divadla, jako bylo Divadlo Na provázku, které jsme zakládali s Heřmánkem, Jurou Pecou a Gábinou Wilhelmovou – až později přišel Bolek Polívka s Dášou Bláhovou – mají trvat tak pět šest let. Když to pak trvalo čtyřiadvacet let, poetika se vytrácela. Divadlo Na Zábradlí nebylo sice tak vyhraněné, ale jednou skončit muselo. Za výjimečnost divadel se platí jepičím životem.

Nepoznamenala váš vztah s Karlem Heřmánkem změna doby? Je pravdou, že se o našem divadlu mluvilo jako o divadlu party. A to jsem ztratil. Je to zvláštní, že tím, že nejsme svázáni jevištěm, nemáme čas se sejít. Nevím, jestli je to dobou.

Mrzí vás to? Mrzí mě to. Bylo to opravdu nádherné období. Tím, že jsme byli malé divadlo, nezažil jsem divadelní intriky. Na velké scéně je v každé šatně devět Hamletů. Každý máme pocit, že on by byl ten ideální, ale přitom mnoho z nich si ve velkých rolích ani nevrzne. Musí to být pro ně hrůza: čas hoří a oni jenom odškrtávají tituly, které si kvůli svému fyzičnu už nikdy nezahrají. Na Zábradlí jsme všichni věděli: teď mám malou roli, příště bude větší.

Jste cynik? Cynik jsem, nikoliv arogantní. Helejte, když už jste takovou dobu v téhle branži, snadno se cynikem stanete. Tady nikdy nebyl hvězdný systém, ale oni z vás přesto hvězdu udělali. Ale nedali vám podmínky, abyste jako hvězda žil. Bydlel jsem na Jižním Městě a do práce jsem jezdil metrem. Lidi vás oslovovali, někdo příjemně, někdo nepříjemně, a pokud nemáte na to, abyste si postavil barák se čtyřmetrovými zdmi, za nimiž by se na zahradě proháněli čtyři vlčáci, musíte si vytvořit svět sám pro sebe.

Možná si svou aroganci jenom zdůvodňujete? Je to možné. Mohl byste o sobě říct, že máte rád lidi? Mám rád lidi. Dokonce dokážu vycházet s lidmi všech sociálních struktur. Byl bych raději, kdybych mohl s nimi jednat anonymně: mám profláknutý ksicht.

Říkáte, že máte svou slupku. Jste opravdu tak zranitelný? Máte pocit, že člověk v mém postavení není zranitelný?… Vždyť je to šílené. Trávíte se synem dovolenou u moře a lidé po vás chtějí, abyste se s nimi fotil. Pak se stane, že toho padesátého odbudete a oni té své skupině žalují, že jsem namyšlený frajer.

Vaši kolegové si v tomto smyslu na vás nestěžují? Možná ti, kteří se mnou nekonvenují. Ale co to je kolega? To je taky člověk.

Pokud vím, jste nejlépe placeným českým hercem… Nevím. Doufám, že se stane pravidlem, že se nikdo nebude zajímat, kolik kdo vydělává. Dokonce se teď dává do smluv bod, že produkce pomlčí, kolik vám dává a zároveň vy pomlčíte, kolik jste dostal. Už nejsou tabulky, kdy každý dostával stejně, dnes dochází k velké diferenciaci. Peníze mě teď dělají svobodným. Na jednom bijáku mohu vydělat tolik, že nejsem hnaný tím, abych honil další kšeft. Mně se líbilo, když jsem si přečetl, že se Trigtignant Jean-Luis cítil svými rolemi unavený a na dva roky odjel do Afriky. Teď jsem natočil sedm filmů, takže to chápu.

Odjel byste do Afriky? Odjel. V roce 1990 jsem byl chvíli v Jihoafrické republice a ta země se mi zdála být nádherná. Ale teď bych se spokojil i s týdnem obyčejné dovolené. Bohužel, musím připravovat karlovarský festival. A mrzí mě, že jsem musel odříct projekt Jardy Brabce KUŘE MELANCHOLIK, na nějž konečně sehnal peníze… (pohled na obrazovku) Ta Sabatiniová v druhým setu pět jedna vyhrávala – já jsem fanatik, včera jsem do noci sledoval – pak v tiebreaku prohrála sedm šest! Pak pět jedna vedla a zase prohrála sedm šest!!!

Hrajete ještě tenis? Už jsem ho půl roku nehrál. Nemám čas. Možná bych si ho našel, ale je blbý po tak dlouhé době…

Cítil byste se trapně, protože jste z formy? To ne, ale nerad kazím hru. Už jsem líný běhat. Mám vzácný dar: nevadí mi prohrávat. Někdo háže nebo rozbíjí rakety. Třeba Vladimír Dlouhý.

Když jste hrál s Václavem Klausem, kdo vyhrával? On. Protože dělal závodně basket: má to sportovní nasazení posledního fiftýnu. Já ho nemám.

Patří premiér mezi ty, které mrzí nepodařené míče? Strašně. Tenis je pro mne jeden z nejideálněji vymyšlených sportů. Dokonalá hra v počítání a náročná na psychiku. Ve Wimbledonu Novotná s Grafovou prohrála, protože se bála vyhrát. Já se nebojím vyhrávat, ale nevyhrávám. (Smích.)

Co vám nejvíc vadí na českých scénářích? U všech českých scénářů chybí dramaturgie. Postrádám u nich složku, kde bych si přečetl životopis postav, jejich sociální zázemí. Takhle se ocitám někde uprostřed postavy. V POSLEDNÍM PŘESUNU jsou lidé „zvířata”. Žijí v jeskyních, objevují se tam i lidojedi a najednou je tam scéna s třináctiletou holkou a ani náznakem se neobjeví moment, že by chtěli i její tělo. Říkám režisérovi: „Probůh, ať se aspoň jeden z nich po ní kouká a druhý řekne: ,Jestli na ni sáhneš, tak tě zabiju´.” Prostě špetku napětí i morálky, která v nich zůstala. Ne, my jsme na ni všichni hodní, já jí vyprávím pohádku, vytahuji si cigáro, ale pak si uvědomím, že bych neměl… Říkám mu: „Jdi někam, lidi už dávno tohle v sobě ztratili.”

Sledujete u sebe tu dávku cynismu? Já sleduju jenom tu postavu. Vy jste jí chtěl polidštit? Jo, polidštit. Když jsem četl scénář filmu (scénář i režie Kryštof Hanzlík), říkal jsem si, že tam je – možná pro vás zajímavě – spojeno básnictví s cynismem… No právě, že to je přesně tak, jak říkáte. Já jsem hrál v Sanitce atraktivní roli doktora, který umírá. Pak jsem se ocitl ve stejné situaci a zjistil jsem, že smrt je mnohem  prozaičtější: bez gest. Televize je manipulace s  lidmi a vlastně trochu podvod, protože lidé si představovali, že i oni takhle „nádherně” umřou.

V nadaci Karlovy Vary se musíte setkávat s lidmi, se kterými byste se asi nestýkal. Asi vám někteří „lezou dozadku”…? Spíše já lezu jim. (Bez smíchu.) Tušit, co to obnáší, nikdy bych to nedělal. Připadám si jako Quijot, který si dal holičskou misku na hlavu (jde o čestnou neplacenou funkci, pozn. . aut.). Protože nejsem právně ani ekonomicky vzdělaný, tak loni došlo ke zbytečným věcem. Je to alespoň poučení pro letošní ročník.

Dotýká se vás osobně aktivita nadace Zlatý Golem? Bohužel jsme s panem Moskalykem, který 29. ročník spoluvytvářel, pozvali celý svět na třicátý ročník do KarlovýchVarů… Ale všechno zlé je pro něco dobré. Tento spor nám naopak pomohl získat sponzory daleko snadněji.

Proč? Píše se o tom a bude se o tom psát.

Mohl byste jednoduše říct, co stojí za motivací pražského festivalu Zlatý Golem? Kontrola z ministerstva kultury, která posuzovala hospodaření v minulém ročníku v Karlových Varech, pojmenovala tuto hrůzu velice slušně. Třicet procent rozpočtu bylo prohospodařeno. A lidé, kterým jsme neprodloužili smlouvu, si možná řekli, proč bychom je nezkusili prohospodařit na jiném festivalu. V tom vidím jeden z důvodů založení Zlatého Golemu. Tvrdí, že mají peníze a snoubí se tam ambice s uraženou ješitností. Je to, jako když běžíte štafetu, někdo vprostřed trati vám vytrhne kolík a řekne: „My to doběhneme za vás.”

Co když se oba festivaly plus minus povedou? Ta ostuda, kterou jsme si udělali, bude pokračovat dál. Ideální by bylo, kdyby jeden z festivalů skončil fiaskem.

Jak se vám zamlouval postoj ministerstva kultury? Žasnu nad ním. Ministerstvo je jedním ze zřizovatelů nadace Filmový festival Karlovy Vary, a přesto nebylo schopno vysvětlit Golemu: „Ano, přátelé, dělejte si festival, ale mezinárodní festival s tradicí třiceti let je tady jenom jeden.” Oni byli schopni pouze iniciovat schůzky mezi nadacemi.

Čím si to vysvětlujete? Bohužel nevím! Ale je to trošku málo: očekával bych od pana Tigrida zásadní stanovisko.

Zarážející je, že mluvíte o člověku, jehož kulturní činnost se rozvíjela ve Francii, tedy ve státě, který na kulturu přispívá tak, jako žádný jiný? Možná právě absence třiceti let, kdy pan Tigrid žil ve Francii, mu brání pochopit tradici karlovarského festivalu.

Pokud se váš festival povede, budete ho i nadále zaštiťovat? V dané situaci opravdu nevím. Vím, že mi to odebírá spoustu času a že bych měl nějakou satisfakci…? V dané chvíli jsem naštvaný, protože příští rok může dojít k precedensu a vznikne třeba festival Pražské předjaří. A řekne se: to je podnikatelský záměr… (pohled na obrazovku) Hele, Novotná vede jedna nula. Ta Grafová má hrozný frňák, ale má nádherné nohy. Ale Novotná dělá už dvojchyby, to je v…

Když jste byl vážně nemocný, možná jste si i řekl: je to už v… S těmito úvahami se vynořuje téma víry… Já jsem fatálně založený. Nevím, co je pro mě Bůh. Vy jste se ptal, jestli mám rád lidi… Já skutečně věřím v člověka. To je asi Bůh. Jsem pokřtěn a děti jsem pokřtil.

Proč? No protože, probůh, to je rituál. Dítě je pak něčím limitováno. I svatbu jsem měl v kostele. Člověk si může vysvětlit, proč se nenechat pokřtít, má to svou logiku, ale ona vás v určitém stadiu zrazuje. Myslím, že je dobré být něčím svazován., být něčemu zodpovědný. Každou zemi, město, obec poznáváte podle hřbitovů a hospod. Miluji hřbitovy. Ne že bych byl dekadentní, ale hřbitovy povídají o té které lokalitě nejvíc. Pelhřimov je nezaměnitelný třeba s Ústím nad Labem. Do Ústí jezdili lidé na nábor a nemají tu pochované své dědy a pradědy a podle toho mají i ke svému městu vztah. Víte, já Boha v člověku vidím pouze v jeho útlém dětství… Zrovna včera jsem vykládal v této souvislosti historku o jednom prezidentovi Spojených států, kterému zemřel tajemník. Jeho známý k němu poslal muže, o němž byl přesvědčen, že by tajemníkem mohl být. Prezident ho půl hodiny poslouchal, muž odešel a když se známý prezidenta zeptal, jak se mu líbí, prezident mu odpověděl: „Mně se na tom jeho obličeji něco nezdá.” A známý: „Ale za obličej přece nikdo nemůže.” A prezident? „Do třiatřiceti ne, a po třiatřiceti ano.” Vybavte si obličeje našich bývalých funkcionářů. Dušan Hanák natočil krásný dokument OBRAZY STARÉHO SVĚTA o starých lidech. Tam je ten Bůh, jak nikde. A jsou to staří lidé a ne děcka. Staří lidé se podobají dětem. Jistě, protože se ten kruh uzavírá. Nedávno jsem se díval na pořad „Ta našepovaha česká”, kde skupina turistů jela do Benátek. Jednoho člověka tam ranila mrtvice. A oni si odhlasovali, že chtějí vidět Benátky. S tímto umírajícím člověkem tam dojeli, sedm hodin chodili po Benátkách – nezavolali doktora, protože nebyli pojištěni -, vrátili se a tento člověk je dnes nemohoucí. Do dnešního dne se mu nikdo neomluvil. Reportér chodil po těch spolucestujících a nikdo z nich nepochopil, co vlastně udělali. Jediná ženská řekla: „Chovali se jako hovada.” V jejich tvářích vidíte, co jsou za lidi.

Díváte se někdy na svou tvář? Jenom když se holím. Když točím, podívám se, jaké mám oči a podle toho si do nich dám sanorin nebo nedám.

Inspirují vás děti? Herectví je odkrývání archetypů, které máte v břiše a podvědomě je odkrýváte. Herectví čerpá z dětství, ale ne vědomě. Čerpáte z břicha a hlava tomu dává tvar. Měl jsem na mysli dětskou spontaneitu, čistotu v myšlení. Člověk stárne a je stále „špinavější”… Lennon řekl: „Nevěř nikomu, komu je přes třicet.” Nevím, jestli je to hranice dětství, já jsem stále postpubertální.

Kolik je vám vlastně let? Osmačtyřicet let. Dokonce dnes. Takže vám blahopřeji. To je den, kdy má člověk list z kalendáře vytrhnout a hodit ho do uhláku. To už se neoslavuje.

Vy neslavíte své narozeniny? Ale oslavuju. Večer jdeme na kuželky do hotelu Forum. Sejde se nás tam asi patnáct. Tam si dáme pivo, mají utopence, škvarky… A proto že ženě Adélce bude špatně, půjdeme zítra s dětmi na oběd.

Cítím z  vás, že máte šťastné manželství. Velice šťastné. Všude říkám, že Adélu jsem vyhrál ve sportce.

To u herců není běžné? Na mé svatbě byli s manželkami Bolek Polívka, Karel Heřmánek, Zdeněk Dušek. Nikdo z nich už není po kupě.

Často se hovoří o invazi barbarských amerických filmů do lůna kulturní Evropy. Ponechme to, ale řekněte mi, co si myslít o Američanech, o jejich přímočarosti. Oni mají oproti nám obrovskou bezprostřednost. Tvrdí se, že jejich střední školy nestojí za nic. Možná ano, ale ty děti se nestydí. Učitel navodí problém a ony se o něm nebojí mluvit. Říkají třeba bláboly, ale mluví. Já jsem mockrát dělal besedy pro střední školy, kde byl plný sál, ale oni se styděli zeptat. A učitelka řekne: „Tak Nováková, zeptej se!” Nováková vstane a s mrtvýma očima jako zfetovaná se zeptá na napovězenou otázku. Mají v sobě zakódovaný mindrák, že se jim bude někdo smát a nebo jsou zvyklí jednat jenom podle návodu. Evropany limituje jejich historie, v níž je mnoho balastu… Tradice nám svazuje nohy. Angličani jsou nešťastní z toho, že Shakespeara musejí hrát tak, jak to napsal. Ti, co ho překládají, si s ním nakládají podle svého… (pohled na obrazovku) Helejte, už je to čtyři dva. To je v háji. To jsem věděl. Teď je Grafová na podání, takže pokud ho neprolomí… Aut! Dobrý.

Jste hravý? Co je definice hravostí? Hravý člověk je třeba Bolek Polívka. Tak to už je disciplína. To je ten nejčistší extrakt hravosti. Ale zkuste ho ze své hravosti nakopnout do zadku. Zabije vás. Definuje své klaunství jako inklinaci k animálnosti mláděte… Takhle hravý nejsem. (Smích.)

Řekl jste mi, že nosíte košili přes kalhoty kvůli břichu a přesto jste své tělo ve VÁŠNIVÉM BOZKU tak nemilosrdně vystavil kameře. Naštěstí jsem to neviděl. Já sedmdesát procent svých filmů nevidím: přijde mi to jako sebetrýzeň. Jinak bych další filmy ani nemohl točit. V tom filmu to byl problém kameramana: měl si uvědomit, že už prince nehraju, že jsem ve stáji králů a starších pánů. Já se domníval, že to nějak šikovně střihne. Ale vždyť je to jedno. Jenom špatný herec nevydrží dvě hodiny ostudy.

Chtěl byste někdy režírovat film? Každý herec chce v té hierarchii postoupit. Najednou vás ta vaše profese začne urážet.

Uráží i vás? Někdy ano… (pohled na obrazovku). Kolik ta káča hraje?… Hele, tři dva! Kdyby ještě chytla svoje podání…

Napsal: JIŘÍ MARGOLIUS
Je vůbec možné, aby někdo beze stopy zmizel ze světa? Nejdříve probleskly zprávy, že nezvěstných lidí je patnáct. Brzy se jejich počet rozrostl o další dva. Tedy sedmnáct? Nikoli, naše sčítání obětí záhady, proti níž je tajemství bermudského trojúhelníku nevinnou kratochvílí, ještě nekončí. Smutné počítání se zastaví u čísla devatenáct. Přesně tolik lidí zmizelo jednoho květnového dne z pražského dejvického nádraží. Už je nikdo nikdy nespatřil. Stříbřité stužky kolejí svítí v jarním slunci jako blyštivý náhrdelník.
Stromovkou, jejíž stromy se už poznenáhlu oblékají do zeleného kostýmu, jede k Dejvicím osobní vlak směrem ke Kladnu. Na nástupišti čeká jen hrstka cestujících. Ne, nic zvláštního nespatříme, i kdybychom si oči sebevíc namáhali. Lidé nastoupí, vlak se opět hrkavě rozjede, kola brnkají o koleje neměnnou melodií. Přijde průvodčí: jízdenky, prosím. Tehdy také přijel vlak. Devatenáct lidí ale ještě ani v nejmenším netušilo, že jim osud nedopřál zpáteční jízdenku. Ten vlak v žádném jízdním řádu neexistoval. Přijel mimořádně, neboť i doba byla mimořádná. Na nádraží Praha-Dejvice přijel toho dne, 5. května 1945, pancéřovaný lazaretní vlak. Nevezl žádné zraněné a nemocné; pasažérem byla po zuby ozbrojená jednotka wehrmachtu. Praha povstala. Na nádraží visí dlouho ukrývané červenobílé vlajky s modrým klínem. Lidé se ozdobili trikolórami. Někdo třímá nůž, jiný vzduchovku, ba najde se šťastlivec s pistolí za pasem.
„Co se tu slaví?” ptá se překvapeně velitel vlaku. Dostane se mu odpovědi od Karla Hofbauera, přednosty stanice: „Válka skončila!” Odpověď je předčasná, přání je otcem myšlenky. Záhy seznáme, že nelítostný osud ještě nedostihl svou poslední oběť. Ve vlaku jsou většinou Rakušané, navlečení do německých uniforem. S úlevou odevzdávají zbraně. Jsou rádi, že je konec. Většina z několika desítek lidí čeká na své vlaky. Devatenácti z nich už nikdy žádný nepřijede.
Zatím jsme pouze u prologu: lidé se zmocňují zbraní, naženou vojáky do čekárny. První dějství nevysvětlitelné tragédie může začít. O devatenácti lidech se už nic nedozvíme. Nenajdou se ani jejich pozůstatky. Na dosah ruky už voněla svoboda a přece se do jejího příchodu stačila vklínit smrt. Z domova odešel Miloš Leskovec. Je mu devatenáct let. Jaroslav Primas. Václav Procházka. Dva Štikovi – otec a syn. Emanuel Červený nedávno oslavil šestnácté narozeniny. Oblékl si tmavozelené pumpky, modrý svetr se světlým pruhem, přes něj hnědou bundu; ještě není takové teplo. Z domova odchází těsně před polednem. Rodiče ho nabádají, aby si dal pozor. Devatenáct lidí se většinou neznalo. Jen jedno měli společné – sešli se na jednom místě. Na dejvickém nádraží. Nebudeme přikrašlovat skutečnost; ne každý šel bojovat proti Němcům. Někdo čekal na vlak, jiného přivábila zvědavost, další jen bloumali a čekali, až jim někdo dá povel, řekne, co mají dělat, kde vyfasovat zbraně. Opusťme na chvíli dejvický perón, podívejme se nahoru na protější svah. Po pravé ruce máme Prašný most, nalevo křižovatku U Špejchara. Přímo proti nádraží stojí na kopci rozsáhlá budova. Z oken je výtečný rozhled do údol í, nádraží leží jako pod drobnohledem. Tomu, kdo je v oknech po zuby ozbrojen, skýtá výtečný a jistý cíl. Budově se od nepaměti říká Kadetka. Teď, 5. května, je v ní ubytov ána horda zabijáků, záložní jednotka SS divize Das Reich. Velí jí obersturmbannführer Eduard Krüger. Je mu třiatřicet let. V evidenci SS ho najdeme pod pořadovým číslem 53 896. Stranický průkaz NSDAP nese číslo 341 036. Krüger válku přežil, štěstí měli i jeho podřízení – Karl Hauschild, Jacob Deert, Karl Claus, Willi Huber, Paul Holzinger, také Karl Bracht, který velel kasárnám v Kadetce před příchodem Krügerovy hordy. Krüger ještě v sedmdesátých letech bude žít v Osnabrücku, Langestrasse 108.
Po ostatních se slehne země. Hauschild prý byl v květnových dnech zastřelen, ale šlo jen o neov ěřené dohady. Holzingera vypátraly justiční orgány v roce 1970, ale než mohl být souzen, stačil 3. července téhož roku zemřít. V záhadě dejvického nádraží vystupují ještě další osoby. Nedá se o nich říci, že by hrály podružnou roli. Třeba Ferenc Schiszler nebo dr. Karol Petrech. Vypovídali o tom, co se v Kadetce stalo. Můžeme jim ale věřit?
Když Češi odzbrojili vlak a zmocnili se zbraní, esesáci začali střílet z oken. Z bran Kadetky vyrazily tanky. Esesáci obklíčili nádraží. Mezi šedesáti lidmi je Václav Honč, správce blízkého uhelného skladu. Je mu osmatřicet let. Nemá žádnou zbraň, to ho zachrání. Z jeho výpovědi můžeme vystopovat možný důvod zmizení devatenácti lidí: „Mohlo být asi pět odpoledne, když esesáci odvedli několik desítek lidí, včetně mne, nahoru do Kadetky. Na dvoře nás bedlivě prohlédli. Kdo měl nějakou zbraň, třeba jen obyčejný nůž, byl odveden na stranu. Ženy s dětmi byly propu štěny. Každému z mužů se esesáci dívali pozorně do tváře, dá se říct, že si je pozorně prohlíželi. Stranou zbylo asi šestnáct mužů, přesně to nevím, nikoho z nich jsem ani neznal. Nás ostatní odvedli do velké místnosti ve třetím patře. Kolem sedmé večer se směrem do tisk árny, kde byla střelnice, ozvala kulometná střelba a pak jednotlivé rány z pistole. Esesák, který nás střežil, řekl, že muži z té menší skupinky byli zastřeleni. Druhý den nás přivedli na zahradu. Tam jsme kopali jámy. Cestou jsem viděl kalu že krve. Ale ty jámy prý byly pro nějaké mrtvé esesáky. V Kadetce jsme zůstali do 8. května. Asi v osmnáct hodin jsme byli propuštěni.” Ne šestnáct, ale devatenáct lidí, jak ukáže pozdější přesné pátrání, mělo být zastřeleno. Kam ale zmizelo tolik mrtvol? Nezapomeňme na důležitou pasáž z Hončova svědectví o tom, jak si esesáci každého zajatce bedlivě prohlíželi a dívali se mu do tváře! Jeden z svědků, někdejší zaměstnanec vojenské zprávy, vzpomíná: „Esesáci odjeli z Kadetky 8. května večer. Na nákladních autech s sebou vezli několik našich lidí.”
Po osvobození speciální jednotky použily při pátrání v zahradě Kadetky i detektory. Odkryly všechna podivná místa s čerstvě navršenou půdou. Nalezly několik mrtvol, šlo ale o pozůstatky esesáků. Svědectví Václava Honče je zřejmě přesné. Patrně 6. května spolu s ostatními nekopal na zahradě jámy jen pro nic za nic. Ale nikdo z našich lidí v nich neležel” Po osvobození bylo v Praze odkryto několik hromadných hrobů. V žádném neležel nikdo z devatenácti zmizelých. Tři mrtvoly byly nalezeny v Jelením příkopu. František Hájek, účastník bojů o Pražský hrad, vypovídá: „Mrtví byli identifikováni jako dr. Havránek, řidič Ramas a vrátný Vágner.” Nikdo z nich nebyl na dejvickém nádraží ani v Kadetce. Janu Slukovi, bytem v Dlouhé třídě, bylo tehdy osmatřicet let. Doplňuje další kamínky do záhadné mozaiky: „Zbraně, které jsme měli, byly většinou bez nábojů. V Kadetce nás rozdělili na skupinky. Stáli jsme ve třech řad ách se zvednutýma rukama. Mne i řadu dalších vyslýchal esesák Hauschild; měl skleněné oko. Zařadil mě do početnější skupiny, kterou odvedli do místnosti v posledním patře. Byla to zřejmě učebna, všude visely mapy. Hlídal nás jistý Schiszler. Lámaně mluvil slovensky. Dovolil nám pootevřít okno, ze kterého jsem viděl malou skupinku. Byl v ní i Benetka, kterého jsme dobře znal. Měl zavázanou hlavu. Vedl je Hauschild, všichni odcházeli směrem k tiskárně. Pak jsem slyšel výstřely. Neviděl jsem nikoho, že by se vracel. Schiszler mluvil o tom, že byli zastřeleni.” Vraždu devatenácti lidí nikdo na vlastní oči neviděl; nanejvýš slyšel střelbu.
Ale střelba byla v těch květnových dnech v Praze zcela běžným jevem. Jan Sluka po válce hledal s ruskými vojáky hroby svých kamarádů – bezúspěšně. Při konfrontaci s Ferencem Schiszlerem 3. června na 25. policejním revíru v Praze 6 pouze Schiszlera identifikoval. Do protokolu uvedl, že nezvěstné z Kadetky utíkající esesáci odvezli. Nevěděl, jestli živé nebo mrtvé, věděl-li vůbec něco. Pokud devatenáct lidí neopustilo Kadetku, musely by se najít mrtvoly. Němci neměli už čas kopat hroby pro devatenáct lidí. Potřebovali se rychle dostat na západ. V civilních šatech a s cizími doklady by to šlo lehce, bez potíží. Ferenc Schiszler byl 1. srpna 1945 předán k odsunu. Protože byl maďarské národnosti, dalo se po letech předpokládat, že žije v Maďarsku. Tamější vyšetřovací orgány ale zjistily, že žádný Schiszler v evidenci není. Poslé- ze se objevila stopa vedoucí do Rakouska. Schiszler prý bydlí na adrese: Vídeň XII, Gudrunstrasse 16. Na uvedeném místě ale stojí velké vídeňské nádraží! Jan Marvart byl důstojník v záloze, není divu, že má výborn ý postřeh, takřka fotografickou paměť: Byli jsme internováni ve velké místnosti se šesti okny. Na stěně viselo německé heslo Moje čest je věrnost! Vedle portréty Göringa, Himmlera a Heydricha, v popředí stála Hitlerova busta. Bylo nás tam asi třicet. Večer jsem z okna viděl nějaké postavy a za chvíli se ozvala střelba. Druhý den mě nahnali na kopání hrobů. Ne, mrtvoly jsem neviděl.”
Jan Marvart si pamatuje i Karola Petrecha, strážného, který pocházel z Bratislavy a matku měl Němku. Nosil zadrženým cigarety a jídlo, dokonce i šest revolverů, se kterými se měli probít na svobodu, kdyby je Němci chtěli zastřelit. Petrech je informoval i o situaci v bojující Praze. Když se zadržení přesvědčili, že nemá esesácké tetování, slíbili mu po válce pomoc. Rok po válce říká Karol Petrech při výslechu: „Jestli byl někdo ze zadržených zastřelen? Nevím.” Stopy se po něm ztrácejí v Německu, kam přesídlil 15. 1. 1965. V srpnu 1945 se rozhoří jiskérka naděje. Z amerického okupační zóny v Německu posílá depeši československá vojenská mise při velitelství 22. sboru 3. americké armády: „Ze sběrného tábora v Sonthofenu byli 6. srpna odesláni vlakem do Plzně mezi jinými i pohřešovaní Mladý, Grimm, Vávra, Jícha, Guepner, Voráček, Černý, Leskovec, Primas, Benda, Beránek.” Ale do Plzně nikdo z nich nedorazil! Přitom americký důstojník Goworow, sloužící na základně ··· v Mittenwaldu, později potvrzuje, že se pamatuje na transport, v němž byla skupinka československých občanů. Ano, vlak jel ze Sonthofenu do Plzně. Dosvědčuje to i poručík Francis Cantrell, který ve Frankfurtu nad Mohanem podepisoval seznam cestujících. Transport vypravoval další americký poručík McCall. A do třetice poručík, tentokrát jménem Barry. Jeho jediná věta je velmi důležitá: „V Garmisch-Partenkirchenu mnozí, kteří si to přáli, transport opustili.” O něco později, 6. února 1946, se přihlásí s významným svědectvím Václav Vávra. Cestoval zmíněným vlakem z americké zóny. Nikoli, není totožný s pohřešovaným Václavem Vávrou, je to jen shoda jmen. Jeho slova působí jako bomba: „Cestoval jsem asi s dvanácti Čechy, kteří měli doklady se jmény pohřešovan ých osob z Kadetky! Vzpomínám si zejména na Guepnera a Šťástku. Guepner nemluvil dobře česky. Šťástka stále mlčel.” A teď pozor – svědkovi Vávrovi jsou ukázány fotografie pohřešovaných. Třeba někoho pozná. Mezi snímky jsou i tváře Guepnera a Šťástky. Václav Vávra pozorně prohlíží fotografie. Pak omluvně pokrčí rameny: „Je mi líto. Tyto lidi jsem nikdy neviděl.” Hodně cestujících opustilo transport v Ga-Pa. Zřejmě museli mít ke spěchu vážný důvod. Podezřelí museli být kup říkladu „Češi”, kteří neumějí pořádně svoji mateřštinu! Američanům v táboře to v poválečném zmatku možná nevadilo, ale ve vlaku směr Plzeň, jímž se domů vrací spousta Čechů ze všech koutů Evropy, je riziko prozrazení větší. Jak je to jen lehké! Dostat se z tábora na cizí doklady, ujet kus vlakem, na vhodném místě si vystoupit, hlavně aby to bylo ještě před českými hranicemi, honem ke známým, příbuzným, přežít poválečný zmatek, pak se opět, už bez obav, vynořit” Úřady vystaví nové doklady, původní přece „shořely” nebo se v zajetí „ztratily”. Už ne Guepner ani Šťástka, ti už splnili svou úlohu, ze začátku pro jistotu ani ne Jacobs nebo Eduard Krüger. Jiné vysvětlení záhadného zmizení se nenabízí – esesáci potřebovali civil a cizí doklady. Devatenáct lidí z Kadetky mělo jedinou smůlu: svým věznitelům se tu méně, tu více, podobali. S pravděpodobností hraničící s jistotou lze říci, že je esesáci násilím odváželi 8. května v noci na náklaďácích z Kadetky. Kde se svých obětí zbavili, dodnes nevíme. Všechny objevené hroby na ústupové cestě Němců západním směrem byly prozkoumány. Víme, že v souvislosti s jediným hromadným hrobem, kupříkladu ve Střelských Hošticích nebo Třebomyslici, bylo vždy vyslechnuto přes dvacet svědků. Nikdo nic nevěděl.
Nejzazší termín, kdy mohlo být devatenáct lidí z Kadetky odvlečeno, bylo pět hodin ráno 9. května. V té době odjížděl zadní voj jednotky, kterému velel Jacob Deert. Předtím o půlnoci vzaly do zaječích vyšší šarže, mezi nimi i muž s členským průkazem SS č. 53 896, SS obersturmbannführer Eduard Krüger. Víme, že měl štíhlou postavu, obličej podlouhlý, propadlé tváře, tmavohnědé oči i vlasy. Kdo z mužů zadržených na dejvick ém nádraží měl takovou smůlu, že mu byl podobný? Jiří Kostlivý? Josef Benda? Jan Grimm? František Štika st.? František Štika ml.? Václav Procházka? Jaroslav Šťástka? František Beneš? Ladislav Beránek? Ivo Mladý? Josef Jícha? Alexej Guepner? Jiří Černý? Lubomír Benetka? Miroslav Voráček? Jaroslav Primas? Miloš Leskovec? Václav Vávra? Emanuel Červený? Nádraží i dnes stojí na svém místě, stále je odtud dobře vidět velký dům na protějším svahu. Přijede vlak, tentokrát podle jízdního řádu, lidé si nastoupí, dojedou a zase se vrátí. Vlak odjíždí, vagóny se míhají před očima jako defilé vzpomínek, zmizí v dálce a kolem nás zavládne ticho. Nic pozoruhodného tu není. Jen malé nádraží a velký dům na kopci.

Napsal: JIŘÍ MARGOLIUSNěkdy v létě jsem ho viděl poprvé. Na plovárně u Vltavy, pán v letech. Vůbec sem, na Žluté lázně, chodí většinou lidé, kterým se slunce života klene k západu. Sedne si na židličku u schůdků do ledové Vltavy, nastaví tvář žhnoucím paprskům. Všichni kolem jsou vedrem uondaní až běda, jen on se usmívá, zažil přece mnohem větší pařáky, darmo povídat. Když vstane, udělám mu u schůdků místo, aby mohl opatrně slézt do vody, doma mi říkali, abych starším dával přednost.Tak račte, pane, ucuknu palcem ze šestnáctistupňové řeky. Mávne rukou, díky mladej, já znám jinou cestu, krok dva, odraz, šipka jako od Marka Spitze, co vyhrál v Mnichově sedm zlatých medailí. Jako kafe, řekne s nevolí, když vyleze, člověk se ani neosvěží. Tak zase zítra, dnes mám sraz s kamarády z vojny. To znám, povídám, o veselé vzpomínky není nouze. To znám, povídá i on, taky vzpomínáme, i sranda občas byla. Kde jste sloužil? Povídám, aby řeč nestála. Všude možně, taky u Verdunu, libyjské pouště. Víte, o čem mluvím? Ne. Jakže se to místo jmenuje? Tobruk. Starý pán pomalu dochází. Jeden z těch, před nimiž Rommelovy jednotky zděšeně prchaly, bály se jich jako čert kříže, těch vojáků, kterým se neřeklo jinak, než KRYSY POUŠTĚ. Většina šla z protektorátu „balkánskou” cestou. Slovensko, Maďarsko. Ping-pong na hranicích jako z Remarquových románů. Celníci si uprchlíky přehazovali sem a tam. Dlouhá přestávka v maďarských věznicích. Dál na jih. Jugoslávie. Takhle šli i: plukovník ing. Ladislav Snídal a JUDr. Josef Sommr. (Řekl jsem tehdy skokanovi na plovárně, že bych se s „kluky ” taky rád setkal. Nemusí to být hned celá rota 11. československého pěšího praporu, tedy ti, kteří jsou ještě naživu. Ať vezme dva kamarády jestli jim nebude vadit, že si budou povídat s vojínem v záloze, který navíc hrál ještě na vojně hokej v Dukle. Kapitán Pavel Bor pravil „provedu” a dodržel slovo. Nešel tenkrát „balkánskou” cestou, nýbrž jinudy. Málem se utopil. Ale o tom za chvíli.)Z Jugoslávie do Řecka. Turecko. Z přístavu Mersin Ladislav Snídal míří do Palestiny, k naší jednotce v Jerichu. Josef Sommr si ještě nečichl k válce a už se podruhé narodil. „Von je tady vlastně omylem,” tvrdí nemilosrdně Pavel Bor, vyučený optik a válečník. Omyl spočívá ve zpoždění vlaku. Místopředseda Ústředí svazu čs. studentstva Josef Sommr jede 16. listopadu 1939 na schůzi do Prahy, do Hopfenštokovy ulice, tam, kde gestapo vybere studentské předáky a devět z nich na úsvitu popraví v Ruzyni. „Vlak měl zpoždění a já tu schůzi nestihl.” Tak pryč odtud, přes Maďarsko, chytnou ho, sedm měsíců v base. V červnu 1940 je v Zábřehu. Odvody do naší arm ády na francouzském konzulátu. V Istanbulu vítá syny vlasti konzul Kysilka. Palestina. Tábor As-Sumerya. Pod akvaduktem z říše římské táboří naše jednotka. Výcvik v Gedeře. Jericho. První, co Josef Sommr vidí, jsou Australani. Zpívají si známou melodii, ale s úplně jinými slovy. Je to Škoda lásky. Pavel Bor se plaví na lodi plné židovských uprchlíků. Loď „Milós” zajmou Angličané, odtáhnou ji do Haify, nepovolí vystěhovalcům opustit loď, odmítnou jim vstup do Palestiny. Naloží je na stařičký zámořský parník PATRIA. Směr Mauritius. 25. listopadu otřese lodí výbuch, o který se postarala židovská podzemní organizace HAGANA. Trosečníky musí každá země přijmout! Na břeh zaslíbené i zapovězené země je pouhých sto metrů, ale nálož byla příliš silná. Nebo loď příliš stará? Kdoví. Dvě stě sedmdes át lidí se utopilo. „V podpalubí na mne spadl buben naší kapely. Po horkých rourách jsem se vyšplhal nahoru. Loď se už potápěla. Zul jsem botu. V trenýrkách jsem skočil do vody. (Teď vím, kde se naučil šipky!) Na molu jsem se setkal se svým bratrem.”Internační tábor, pak výcvik v egyptském Agami. Nakonec se všichni tři sejdou v Tobruku. Tobruk, ač v rukou Spojenců, je na pevnině zcela obklíčen. Spojení se světem existuje jen po moři. Přístav sužuje neustálé bombardování. Tobruk je důležitou námořní základnou na cestě k Suezu a Italové jej při výstavbě silně opevnili. Kolem Tobruku je rozhozen vějíř betonových pevností. Ty se teď Spojencům náramně hodí. Naši vojáci v těchto místech prožijí své peklo. Bude trvat dlouho. Od 21. října 1940 do 7. dubna 1942. Z paměti jim nevymizí přímo švejkovské zvolání jednoho z velitelů, kterým pucoval své vojáky:”Holomci, nestřílejte, oni toho taky nechají!” Jo, sešel se v tom pekle kdekdo. Jeden rotmistr s vlastním tchánem. Byl nejstarším vojákem u jednotky, možná v celé Africe; “krysa”. A nejmladší? Přece Königstein, sloužil s Borem v jednom družstvu. „Bylo mu šestnáct.” Četař Michálek si ho vzal s sebou na hlídku. Šel před ním, zaklekl, bác, Königstein přes něj upadl. „On byl šeroslepý a nikomu nic neřekl, abychom si nemysleli, že se bojí…” Ladislav Snídal opatrně rozbaluje trofejní italskou vlajku. Sebral ji na památku z kóty 69. Dívám se pozorně: je potrhaná, posetá nesčíslnými zahnědlými skvrnami. Tak vypadají po mnoha letech stopy krve. Jo, nedivte se, že toho Königsteina odvedli. Stávaly se různé věci. Takovej Tonda Rozin z Bratislavy, naboural auťák, kter ý stál předním, velký a viditelný snad až z Evropy.Viník se omlouval: „Jak ho mám vidět, když mám skleněný voko!” Jo, Tonda, taky už je mrtvej, vzpomínají na kamaráda se smíchem. Pak se přou: tam v Jerichu, jak je četař Kobliha honil na Horu pokušení, byl ten klášter až na vrcholu, nebo někde cestou? Jo, tam, jak pravoslavný Rusín Péťa omylem shodil hlavu „věčné světlo” a pop nekřesťansky řval – tři sta let to tady svítí a ty to zničíš, z kurvy synu! V Jerichu závodili, kdo se dřív dostane do Jeruzaléma za památkami a taky za holkami. Čtyřiačty- řicet kilometrů, výškový rozdíl 1700 metrů. Start v Jerichu 392 metrů pod úrovní moře! Vyhrál někdo z těchhle tří? „Kdepak, na to byl machr Láďa Toušek, co vozil Klapálka. Obrovskej řidič. V Tobruku frčel skrz ostřelovací pásma jako virtuos. Mezi minami jezdil bezchybný slalom, až se chtělo tleskat.” Říkal, že před válkou se bál víc. To když na Matějské pouti jezdil na motorce ve stěně smrti. „Jo, Láďa, taky už je mrtvej.” Na Vánoce jeli někteří do Betléma na půlnoční mši. U vchodu si berou svaté obrázky na památku, otočí je – Made in Czechoslovakia! K večeři řízek, pivo, místo smrčku nějaká břízka nebo bůhvíjaký čerchmantský keř, na něm papírové fábory. V kapli Getsemanské zahrady nejdou na zdi otčenáše ve třech řečech. „… ale zbav nás od zlého, amen”, pomalu vychutnávají česká slova. Pavel Bor si vzal na Jeruzalém extra týden dovolené, aby se vzdělal: „Vlezu do synagogy, ukazujou tam křeslo, na kterém seděl prorok Eliáš. Každej kolem uctivě obchází, málem se na křeslo bojí pohlédnout. A já si do něj desl. Prostě jsem chtěl okoštovat, jak si hověj proroci. Nestačil jsem utíkat!” Poslední květnový den 1941 je prapor odvelen do pouště. Na libyjsko-egyptských hranicích bylo třeba překonat průsmyk a proniknout do Libye. Angličané nejdřív chtěli nasadit naše kluky, ale pak tam šli Novozélanďané. Bylo to hrozné. Prostě se to nepovedlo. Nepřítel se zakousl a nepustil. „Kiwi”, novozélandští hoši, to pekelně odnesli. Tehdejší poručík Ladislav Snídal velel 4. rotě. Přizná, že tehdy bychom mohli dopadnout ještě hůř. „Celá rota byla sestavena z nováčků. V noci jdu na kontrolu stráží. Narazím na Hirschfelda. Na ten dialog do smrti nezapomenu… ” – Máš nabito? – Nemám. – Proč, proboha? – Protože to neumím! Přitom si každý mohl vybrat zbraně, jakých se mu zachtělo. Všude se válely flinty, karabiny, samopaly,kulomety. Tamhle auta, tady zase motorky. Když Anglánovi nejel motocykl, slezl, nechal ho ležet a šel na čaj. Náš kluk ho sebral, opravil a jezdil! I kořistní dělo naši dali do kupy, dokonce i italský tank! Zbrojíř Šebek mohl vystupovat jako kouzelník Don Bosco renomovaném varieté. S Anglány se sázel o deset liber, že rozebere a zase složí jakoukoli flintu. Pavel Bor byl pechvógl. Tolik zbraní kolem na každém metru a on rotnému Šebkovi při kontrole ukáže zrovna šmejd s vydutou hlavní. Ve službě byl varietní umělec pes a provinilec to odskákal. „Já vůl,” běduje po letech. Pak šel, rozhlédl se, shýbl se do písku a vybral si pěknou italskou karabinu. Velitel roty si dodnes pamatuje – ty jsi, Josef, hlídkoval v bunkrech S14 a S 17, tady Pavel v S 19, tomu bunkru se říkalo „Honza”. Josef Sommr upřesňuje: „…čtrnáctka byla dole…” a velitel doplní: „…u silnice.” A všichni vzpomínají na epizodu v Sýrii po kapitulaci Francouzů. To šli naši vojáci k ostraze syrsko-tureckých hranic. Byli nasazeni na nev ýchodnější úsek. Němci měli zájem o průmyslové diamanty z Palestiny a pašovali je tudy do Německa. Tady se válka měnila spíš v detektivku. Krvák měl teprve přijít. Jmenoval se Tobruk. Vojáci fasují boty s gumovou podešví. Stávají se z nich tichošlápci. Jako myšky se v noci 21. října 1941 sunou v Alexandrii na dva torpedoborce – Napier a Healthy. Po první Rommelově ofenzívě se Angličané s Australany zachytili v tom zpropadeně strategickém Tobruku. Jsou tam zásoby potravin, pohonných hmot, studny s vodou, dynama na dov íjení baterií v ponorkách. Teď tam jdou na pomoc naši vojáci. Mořská nemoc zachvátila skoro všechny. Příšerné! Jen pplk. Klapálek a pár dalších vydrželi. Najíst se, ležet, jediný recept. „Důstojníci zvraceli a my blili,” praví suše Pavel Bor, který měl k oficírské hodnosti ještě lán cesty. Cestou podle pobřeží míjejí linii fronty. Na souši zuří dělostřeleck á palba. Plavidla rozrážejí vlny se zhasnutými světly a sténajícím osazenstvem. Ti se mají – říkají závistivě na adresu kamarádů, na které padají šrapnely. Brzy se dočkají. Podle německých náletů si začnou řídit hodinky. Začátek přesně ve čtyři odpoledne! Pár dní v týlu, „blue line”, druh á etapa. Pak hned do první linie. Dvacet kilometrů od přístavu se domovem našich vojáků stávaj í betonové pevnůstky. V poušti padá soumrak jako podťatý. Slunce zmizí a během pár minut není vidět ani na krok. Stráže jsou posíleny. Do prvních linií vojáci dopravují munici, vodu, jídlo. Průzkumné hlídky se vypravují do země nikoho, organizují přepadové akce…. Ladislav Snídal se dnes baví při vzpomínce na průzkum k italským liniím: „Měl jsem s sebou kluka původem z Jugoslávie, uměl dobře italsky. Dostali jsme se k protivníkovi na pár metrů. Italové mazali karty, jiní upravovali okopy a nadávali. Jugoslávec překládal, jako když bičem mrská.VÁŽENÝ ČTENÁŘI, AŽ POTKÁŠ TYTO MUŽE, SMEKNI POMYSLNÝ KLOBOUK. JSOU TO: (ZLEVA) PAVEL BOR, JOSEF SOMMR A LADISLAV SNÍDAL. Úplná paráda. Tam jsme se dověděli věcí! Jenže je pak mohl slyšet jen zpravodajský důstojník. Klukům v rotě, když se ptali, co Taloši povídali, jsem jen říkal – porco lavoro, svinská práce. Ale to není nic proti četaři Frantovi Fantlovi z Brna. To byl borec! Prošel skrz italské linie jako nůž máslem, vůbec o tom nevěděl, akorát z leknutí málem omdlel, když Italy slyšel – za sebou!” Němci z vyvýšeniny Medauuar ovládali velký prostor. S oblibou stříleli i na naše latríny. „Miny,” povídá Pavel Bor, „to bylo peklo. Hlavně ty z minometu, co padají obloukem. Jednou jsem už měl kalhoty dole, když to začalo padat. Panejo, byl jsem ucho, ale v tu ránu jsem uměl přískoky jak na přehlídce!” Nášlapné miny zabily mnoho lidí. U Tobruku minoval kdekdo, kdo měl ruce a nohy, Němci, Italové, mnozí pak o tyhle končetiny při troše smůly sami přišli. Záznamy o minových polích neexistovaly. Označené cestičky mezi číhajícím smrtí vytyčovali ženisté vždy v noci. Měli největší ztráty. Josef Sommr vzpomíná na zakopanou leteckou pumu kolem strategické silnice Derna Road: „My s auty projeli. Pak přišli ženisti a bouchlo to. Roztrhalo je to na kusy. Stáli jsme vedle, bylo to hrozné. Chtěli jsme obvazovat – nebylo co. Jen ruce, nohy, cáry. Naložili jsme je na jedno auto…” U padlých protivníků nacházejí naši vojáci německé noviny, plné úmrtních oznámení. „Za Velkoněmeckou říši položil život náš drahý… na poli cti a slávy…” Našli na bojišti i naše minerálky. Dopis ze Znojma. Máma psala synovi. Jenže ten leží v písku v německé uniformě, oči stejně nevidoucí a mrtvé jako u českého vojáka, kterého kamar ádi právě pohřbívají. A mrtvý kůň opodál jako by na dvounoh é kamarády, co přežili, upíral pohled s nevyřčenou otázkou – proč i já? Jo kluci pamatujete na Tondu? Jak mu doktor u prohlídky říká – kalhoty dolů, a nestačí se divit a třeští zrak – von Tonda je v tý chvíli, jak bych to jen řekl, no chlap v plný parádě, komplet v pozoru. „Co to znamená?” řve doktor. Tonda s nevinným úsměvem: „Když vy se mi, pane majore, tak líbíte!” V dubnu 1942 opouští naše jednotka Tobruk. Třicet dní na moři. Kolem Afriky, směr Anglie. Snídal: letectvo, navigátor na liberatoru. Sommr: I. čs. obrněná brigáda. 30. 4. 1945 končí s generálem Pattonem v Chebu. Bor: taktéž I. čs. obrněná brigáda.Jdou pomalu po vltavském nábřeží, už jsou přece jen krapet v letech. Na první pohled docela běžný pohled. Tři staří pánové jsou krmit racky, někde se posadí na lavičku, pro změnu nasypou holubům a poklábosí o neduzích, které je sužují. Dvěma je už přes osmdesát, jen kapitán Bor je bažant, teprve pětasedmdesát. Ještě se zeptám, co z té tobrucké anabáze bylo nejtěžší. Miny? Nálety? Průzkum v týlu nepřítele? Jaká vzpomínka je ještě dnes děsí? Shodnou se bez sebemenšího zaváhání. Když slyším odpověď, zkoprním. Na lodi cestou z Tobruku dostali čaj z nějaké mizerné vody. „To jsme byli úplně všichni podělaný!”

„S tvorbou akademického malíře Pavla Bergra, ústeckého rodáka z hradu Střekov, jsem se seznámil prostřednictvím jeho kalendáře na rok 1995. Listoval jsem v něm a stránku po stránce jsem pronikal do nádherného světa krásy, tajuplných představ a fantazie. Vstupoval jsem do záhadného labyrintu netušených souvislostí a snů. Jemné křivky ženských linií prudce kontrastují s hlubokými, sytými barvami galaktických explozí, ze kterých se vynořují fragmenty krajin a tajuplných ostrovů. Pocity vzrušení a uvolnění se střídají s naprostým uvolněním, harmonií duše a esoterického klidu. O několik dní později jsem se rozhlížel v malém a útulném ateliéru a rozmlouval s malířem o obrazech. „Freudovy objevy a teorie inspirovaly umělce na počátku století a daly podnět ke vzniku surrealismu.S pokračujícím rozvojem vizuálních médií jako jsou film, fotografie, televize a video, která věrně zobrazují realitu, se mohli umělci odpoutat od skutečnosti a ponořit se do oblasti abstraktních světů podvědomí. Volné zřetězení asociací, emotivní používání barev, svobodné zacházení s tvarem – to je široká paleta moderního malířství. Vnímání a interpretace takových obrazů je velmi subjektivní. Nejen tvary, ale i kompozice barev a jejich intenzita vytvářejí mnohoznačné struktury, ve kterých každý může hledat svá vlastní tajemství.Obraz se tak může stát jakousi projekční plochou pro divákovy vlastní představy a fantazie, odrazem jeho podvědomí – lásek, snů, zklamání a nadějí. Obraz je vlastně zrcadlem našich pocitů. Nás pohled na něj se mění ze dne na den, podle okamžité nálady a stavu naší mysli. Já si také vykládám obrazy po svém. Někdy jim možná nerozumím, jsem laik. „Rozumět se dá třeba fyzice, ale umění je spíše otázka vnímání a cítění.Poezie nepodléhá zákonům logiky. Samozřejmě i v některých obrazech můžeme hledat určitý řád, třeba zákonitosti kompozice, ale jinak je chápání obrazů čistě emocionální záležitost.” Ve vašich obrazech se často objevuje motiv ženy”. „Motiv ženy prolíná dějinami umění bez ohledu na epochy nebo historické souvislosti. Žena je pro umělce droga. a nekonečná inspirace a v mých obrazech zastupuje vlastně krajinu. První naše seznámení se ženou je při narození, i když to vědomě nevnímáme. Řada pocitů je také ženského rodu, například vášeň, nenávist, láska. Malíř má tu výhodu, že může namalovat dívku svých snů, která je ovšem ideálním souhrnem několika žen. Kánon krásy měla už antika a později se přístup ke kráse měnil. Raffaelovy madony vypadají jinak, než plnokrevné dívky Rubensovy nebo štíhle madony od El Greca. Ideál krásy je v každé době jiný a stále se mění. Svým způsobem je odrazem životn í filozofie epochy.” Jak dosahujete neobyčejné hloubky a sytosti barev? „Maluji obrazy postupně, po etapách. Základní podmalba je překrývána průzračnými barevnými vrstvami – lazurami, ty dávají obrazům prostor a hloubku. Obraz tak vzniká v postupném procesu. Poučil jsem se z techniky starých mistrů renesance a baroka, které jsem měl možnost obdivovat v době svého studijního pobytu na „Accademia di belle arti Pietro Vannucci” v italské Perugii. Závěrečný damarový lak dodá barvám sytost a lesk, protože změní lom světla. To se však potom místy odráží, a tak je nutné se na takový obraz dívat z určitého úhlu. Je třeba najít nejen nejlepší pozorovací úhel, ale hledat si svůj emocionální úhel pohledu. Nejen na obrazy.” „Kdo má správný smysl pro náhodu, ten může použít všeho náhodného k určení neznáma. Může hledat osud se stejným štěstím v postavení hvězd jako v zrnkách písku, tahu ptáků a nebo v obrazech.”

Kdo nikdy neměl · nebo alespoň nezatoužil mít · doma nějakého zvířecího mazlíčka? Někomu stačí morče či “obyčejná” želvička ze zverimexu, jiný sní o papouškovi kakadu či aligátorovi. Touha stará jako lidstvo samo. Vždyť už staří Římané… Důkazem nám budiž sám Gaius Octavius Augustus, který podle Pliniových zpráv choval mimo jiné i čtyři sta dvacet tygrů, dvě stě šedesát lvů, dokonce i nosorožce a hrocha. Ale i nákup “obyčejné” želvičky, donedávna za několik desítek korun, může být nelegální. Proč? Napadlo vás někdy ptát se, odkud se vlastně ta želvička v prodejně se zvířaty vzala? Logická odpověď by byla: “Asi od nějakého chovatele”. Jak kdy. V některých případech se jedná o zvířata pašovaná v obrovském množství z bývalé sovětské střední Asie · už předem se počítalo s více než 70% úhynem.

Mimochodem, víte proč je nyní tatáž želvička až o několik set korun dražší? Kdysi výraz feudální moci, dnes často pouhý snobismus umožnil vznik lukrativního obchodního odvětví. Obchodu se zvířaty. Přesněji řečeno s ohroženými druhy zvířat. Neboť vydělat se dá na tom, co není běžně dostupné. A co je vzácné, je drahé. Všichni víme, že Česká republika slouží díky své poloze jako křižovatka cest (nejen) mezi zeměmi Evropy, a to jak bohatými, tak těmi, jejichž ekonomika je ve stavu zásadních změn. Ve shodě s nedostatečnou a vznikající legislativou to umožňuje dravým podnikavcům v obchodě se živou přírodou snadné a lákavé nelegální zisky. Zároveň se u nás tvoří vrstva majetných, z nichž někteří mají potřebu demonstrovat svůj úspěch vlastnictvím exkluzivních druhů zvířat · třeba krokodýla… Situace, která je živnou půdou pro pašování a prodej organismů ohrožených ve své existenci. Velkou hrozbou jsou samozřejmě i chovatelé, kteří potřebují “oživit krev” svého chovu.

U některých velkochovatelů jsou jejich nelegální zdroje zvířat veřejným tajemstvím. A zákon zatím…

CITES · KOHO TO ZAJÍMÁ?

V určité míře je mezinárodní obchod mimořádný komplex ekonomických aktivit. Obchod podporuje miliardový dolarový průmysl zahrnující tisíce druhů organismů, statisíce námořníků a milion účastníků. Každoročně se “díky” pro zvířata tragické nabídce promění deset milionů plazů ve třicet milionů nejrůznějších galanterních výrobků. Osmdesát tisíc sloních klů je zpracováno na dvacet osm milionů výrobků ze slonoviny. Jen USA dovážejí každoročně více než 200 milionů výrobků z volně žijících rostlin a živočichů, v součtu jsou to například stovky milionů v zajetí odchovaných ryb. Od druhé světové války roste technický potenciál nelegálního a přírodu ničícího obchodu v závislosti na rozvoji nových technologií, pronikáním lidí do nových oblastí a zlepšením nových komunikačních možností. Dnes je možné nejen využít skutečně vzácné druhy, ale rapidně a skutečně ve velkém decimovat druhy běžné.

Mezi další škodlivé vlivy mezinárodního obchodu se zvířaty patří ničení a ztráta původních stanovišť nebo naopak neuvážené vysazování exotických druhů atd.

Mnoho vlád a organizací se pochopitelně snaží zamezit rabování přírody. V Československu vstoupila (a nyní se samostatně vztahuje na ČR a SR) 28. května 1992 v platnost Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES), kterou dosud ratifikovala už 131 země. Úmluva byla podepsána 3. března 1973 ve Washingtonu, platit začala od 1. července 1975. Česká republika k ní přistoupila jako 114. země. Jen pro zajímavost · bývalá NDR k ní přistoupila už v roce 1976, Afghánistán r. 1986, Maďarsko r. 1985. Rozvojové země byly ještě pohotovější (Botswana ratifikovala r. 1978, Ekvádor r. 1975, Ghana r. 1976). Pravdou však zůstává, že právě země Afriky a Jižní Ameriky se zásadním způsobem podepisují na nelegálním vývozu ohrožených druhů…

CITES má tři dodatky · seznamy druhů, s nimiž je obchod zcela zakázán (Dodatek 1) či různými způsoby regulován (Dodatek 2 a 3). Přijetí Úmluvy se dostalo u nás do podvědomí minimálně. Ale pozor! Může se týkat i paní, která nás koncem zimy potěší prodejem jarních poslů · sněženka je totiž také “CITESová”!

ZÁKON · BIČ NA HODNÉ?

Velice všeobecně se vývozu zvířat dotýká zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Paragrafy jsou zde natolik obecné, že jejich obejití není žádným velkým problémem. Zákon o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin vešel v platnost 1. dubna 1997. Jeho základní nedostatek je, že prováděcí vyhláška, tedy zákonné opatření, kterým zákon dostává konkrétní podobu, je ještě v připomínkovém řízení… V souladu s Úmluvou musí každý, kdo má zájem vyvézt či dovézt jedince zařazeného v dodatcích CITES, vlastnit tzv. permit CITES, tedy povolení výjimky. Při dovozu musí žádat o udělení dovozního povolení, o něž se žádá na základě předběžného povolení vývozního.

Zisk z pašování a nelegálního prodeje je plně srovnatelný s obchodem s narkotiky. S tím rozdílem, že je nesrovnatelně snazší a sankce jsou nesrovnatelně nižší. V CITES jsou uvedeny tisíce druhů a není v silách celníků být dostatečně kvalifikovanými zoology a botaniky schopnými rozpoznat vzácné druhy od komerčně neatraktivních.

ZLATÉ ČESKÉ RUČIČKY

Koupit některého ze vzácnějších CITESových papoušků není u nás až tak velký problém. Naši chovatelé jsou díky svým úspěšným odchovům známi nejen v Evropě, ale i jinde ve světě. Chovatele “fajnšmekra”, který touží mít něco jiného než “andulku”, může uspokojit něco z pestré nabídky kakadu, arů či amazoňanů. Stačí sledovat inzertní nabídku v příslušných tiskovinách. Některé druhy z CITES I. mají v inzerátech poznámku “odchováno v ČR”. Dobrá, ale odkud pochází rodičovský pár…? Velice výjimečně jsou nabízeny i kusy “papírové”, tedy s jakýmsi průkazem původu. Koneckonců · ne nadarmo se říká, že množství u nás držených jedinců amazoňana kubánského je větší než v jeho karibské domovině. Vzhledem k bývalému soudružskému vztahu nebylo těžké amazoňany vyvézt, čehož využili zejména sovětští vojáci napojení na organizovaný zločin. Legálně Ministerstvo životního prostředí povolilo v roce 1995 vývoz 6926 živočichů, z toho 3962 ptáků a 2007 plazů. Lidé se koneckonců dopouštějí podvodů i za menší částky, než je 20 000 korun, které lze získat za některé druhy jihoamerických papoušků, propašovaných od nás na západ. A naši vysoce cenění dravci z volné přírody…?

JAK RYCHLE JE ZTRÁCÍME?

Věda dosud popsala zhruba 1,75 milionu organismů, z nichž valnou většinu (asi milion) tvoří hmyz. Údaje různých odborníků o celkovém množství organismů obývajících společně s námi naši planetu, se liší. Od 10 do 100 milionů druhů. Každý z nich je nenahraditelná jednotka, samostatně existující genetická informace, která je neopakovatelná a lidstvo zatím žádný, ani ten nejlépe prozkoumaný druh, nedokáže zpětně sestavit. Přestože jsou denně popisovány nové druhy, a to zejména z tropických oblastí, úbytek druhů je rychlejší. Často uváděný údaj, že denně ztrácíme jeden druh savce, ptáka či rostliny, zajímavým způsobem vyvrací harvardský biolog Edward O. Wilson, jenž se dopočítal roční ztráty druhů v tropické oblasti 50 000. To by znamenalo 140 druhů denně, 140 druhů každých čtyřiadvacet hodin! Během života na Zemi vždycky docházelo a neustále dochází k vymírání druhů, ale rychlost ničení života, na které se v současné době podílí člověk, je nesrovnatelná s čímkoli, co se tady dělo během několika málo miliard let existence živých forem na Zemi. Na prvním místě je ničení a poškozování ekosystémů a na druhém je soubor komerčních aktivit, který veškeré formy živé existence, od souboru genů octomilky po ekosystémy tropických pralesů, mění na čísla v bankovních výpisech. U nás sice není kult užívání medvědí žluči či tygřích kostí, přesto však naši občané dokáží republiku slušně zostudit.

Dánský výkonný orgán informoval, že dne 9. 10. 1995 byl dánskými celníky zadržen jistý český občan, který pašoval do Dánska větší množství živých plazů. Uschoval je ve dveřích svého automobilu. Celkem bylo zabaveno 17 trnorepů (CITES II), 20 želv zelenavých (CITES II), 3 anakondy žluté (CITES II), jeden kruhochvost (CITES II), 17 chameleonů jemejských (CITES II) a tři plazi Eumedes schnederi (není CITES). Čech byl pokutován částkou 44 600 DKK, kterou však nemohl zaplatit, a byl vyhoštěn z Dánska. Pokutovaný se odvolal k vyšší instanci s tím, že plazy získal v Polsku a ne v ČR, takže by neměl být pokutován podle zákona platného v ČR. Své tvrzení však nebyl schopen dokladovat věcnými důkazy. (Ministerstvo životního prostředí ČR, CITES Česká republika · 4. výroční zpráva)

CO DODAT? Na rozdíl od USA není u nás ilegální obchod s ohroženými druhy, ať už živými jedinci nebo výrobky z nich, považován za závažnou trestnou činnost. V praxi to znamená, že orgány státní správy nemohou zabavit pašované nebo v rozporu se zákonem držené rostliny či živočichy ani v případě lidí, o nichž se všeobecně ví, že získali desítky milionů černým obchodem s ohroženými druhy. Ale i potom, co se podaří zajistit CITES chráněné rostliny nebo zvířata mimo obydlí jejich vlastníka, není docela vyhráno. A tak se čeští pašeráci a překupníci zvířat a rostlin evropského nebo světového formátu dále schovávají za Listinu základních práv a svobod a dokonale využívají ultraliberalismus některých politiků a politických stran. Přitom legislativa přijatá v USA za prezidenta Reagana, jehož lze jen těžko označit za levicového, považuje ilegální obchod s ohroženými druhy za federální trestný čin a staví jej tak na úroveň únosu dítěte. Federální úřad pro vyšetřování (FBI) zřídil zvláštní vyšetřovací skupinu tajných agentů, pronikajících do sítě amerického obchodu s ohroženými organismy stejně jako do světa “klasického” organizovaného zločinu. Americký zákon o ochraně druhů dokonce umožňuje, aby prezident USA uvalil na zboží státu, jenž se významně podílí na světovém obchodu s určitým druhem do té míry, že jej existenčně ohrožuje, silnou obchodní přirážku a další ekonomická opatření.

NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA
JANA PATKOVÁ
Na svatou Helenu dopravil škuner roku 1815 Napoleona a bylo to na doživotí. Na jinou Svatou Helenu dopravily dějinné vory jen o málo let později české osadníky. Za to, že se dali zvábit vidinou vlastního pole či snadnějšího živobytí, měli do konce svých dnů bojovat s nedostatkem vody. Tahle Svatá Helena leží v rumunském Banátě, na samé hranici se Srbskem, na náhorní plošině nad korytem Dunaje.

Je poměrně mladá, hrdá a uzavřená. Není na první pohled přitažlivá, ale je stvořená k lásce na celý život. Má ráda modrou a bílou, protože to jsou jasné, otevřené a upřímné barvy. Helenští to neměli na doživotí, mají to na celé generace.

HELENA JE HRDÁ na to, co dokázala, na to, že vůbec žije. Oblast je to krasová, odhadujeme, že půda tu musí být samý šutr a velmi mělká. „Někde je i hlubší,” s nezdolným optimismem nemátá Lojza. Na Heleně se narodil, pak žil nějaký čas v Moldavě, kde si našel svoji Andu. „Odešli jsme z města zpátky k našim, bylo to pro nás všechno drahé. Máme se líp než dole, chtěl bych jenom přistavět ještě jednu místnost…” naráží Lojza na to, že s manželkou a dvěmi dětmi žije v jedné místnosti. V tom pokojíčku jsou dvě postele, kamna, stůl a televize. Ta je puštěná čtyřiadvacet hodin denně a kdo má chvilku času, věnuje ho jí. S neskrývanou radostí vzpomíná babička na dobu, kdy běžel seriál Arabela. Léto rovná se práce na poli. Spí se tři čtyři hodinky denně, ovšem pokud nejde v televizi oblíbený program, to se pak třeba nespí vůbec. Šestičlenná rodina je téměř soběstačná, krávy, prasata, slepice a králíci jsou až do své smrti jejími váženými členy. Salabovic si na svém poli vypěstují své obilí, to si sami semelou, sami si z mouky upečou chleba a také si ho sami sní. Z toho chleba pak čerpají víru v sebe sama, proto se na údolní Rumuny koukají tak trochu svrchu.

HELENA JE TVRDÁ ke všem svým. Třikrát denně vyjíždí duba – něco mezi náklaďákem a autobusem – s helenskými muži dolů. Ženy zůstávají doma a předčasně stárnou. Zachumlané v nezbytném šátku, těžko rozeznáte dvacetiletou nevěstu od padesátileté babičky. Tu ovšem odhadujete nejméně na sedmdes át. Chci vidět helenský kroj a babička Salabovic nedá jinak, než že si ho musím zkusit. A tak mě balí do nekonečného počtu sukní, spodniček a zástěr, až mi konečně přidá dobr ých dvacet kilogramů. Štíhlost s tu nenosí: „Když je nějaký děvče tak hubený jako ty,” usmívám se, to už mi skutečně dlouho nikdo neřekl, „musí si sukně pořádně zřasit, aby to aspoň trochu vypadalo, že má velké boky. Jinak by si jí nikdo nenamlouval. ” U Salabovic rodiny je nepoměr dost markantní, děda i Lojza jsou šlachovití, hubení, proti svým manželkám hotové sušinky. Po Silvestru už chápu výhody takového stavu věcí: dědeček se vrací po ranní bohoslužbě celý našišato, nohy i jazyk se mu pletou. Aby alkoholickými výpary nezamořil kuchyň, přehodí si ho babička přes rameno a odnáší ho do pokoje mladých. Helenští pálí hodně dobré slivovice, ale pijí s mírou. Opice si nemohou dovolit, protože krávy – nebo cokoli jiného – za ně nikdo nepodojí. Čestnou výjimkou jsou svátky a zabíjačky, kdy se podává zrádná hořká kořalka. Lojzův bratranec zabíjí a my se cestou ptáme, zda přijde řezník. „Všichni jsme řezníci,” nechápavě se řechtá Lojza a my pak s hrůzou sledujeme počínání pětičlenné „řeznické” party. Neboh ému prasátku pižlají krční tepnu dobrých pět minut, povzbuzováni radami a připomínkami svých žen. Vegetariánům z naší party vstávají hrůzou vlasy na hlavě a Lojza udiveně kroutí hlavou: „Když to Pánbůh dopustil…”

HELENSKÁ VÍRA v Boha je věcí stejně samozřejmou, jako její češství. Každé jídlo začíná dlouhou modlitbou, jindy tolerantní otec Lojza rozdává pohlavky malému Dolfimu pokaždé, když se na svou modlitbičku nesoust ředí. Ve vesnici je katolický a baptistický kostel, ani jeden si na návštěvnost nemůže stěžovat. O Svatoštěpánské mši pan kazatel hřímá do přeplněných kostelních lavic: „Zvláště vás, hříšné, bych chtěl na tomto místě vídat,častěji, nejen o velkých svátcích!” My se usmíváme a ti, kter ých se to týká, provinile sklánějí hlavy. Vesnický chorál necvi čených hlasů začíná zpívat známé české koledy, zpěv je ale nezvykle táhlý a se smutnými „kudrlinkami” při přechodu z vysokých do nízkých tónů. Děti pláčou, padají jim bonbóny, samy padají svým matkám z klína a ty jsou při zpěvu nebývale krásné. Pak kostel zaplní helenští mrtví – donekonečna předříkávaná jejich jména spolu s modlitbou jim mají zajistit klidné odpočinutí daleko od původní vlasti. Mše k našemu překvapení nekončí svatým přijímáním a teprve později se dozvídáme, že pan farář nebyl žádný farář, ale modlič, který prošel spe ciálním kursem a teď může za skakovat za skutečného kněze, který svou obrovskou farnost nikdy nestíhá obejít. Josef Pek je oním modličem, stejně jako místním kronikářem, samozvaným předsedou a vůbec osobou číslo jedna. Když chcete něco vědět, běžte za ním, bylo nám řečeno, takže ho jdeme vyzpovídat, jakže to bylo se slavnými helenskými pohřby. „Byl takový zvyk na Heleně, že kdo nesl rakev s nebožtíkem, dostal od pozůstalých při této příležitosti šátek. Jenže pak se chtěl každý chytit rakve aspoň chvilku, aby ten šátek dostal a příbuzní měli moc velkou spotřebu šátků. Tak se to odbouralo a rakev povinně veze kravský potah.” Jak hezké, jak české!

ZAPADLÍ VLASTENCI hluboko v rumunském okolí to mají čím dál těžší. Občas si některý český synek přivede jako nevěstu rumunskou cérečku a jejich děti už jsou s češtinou na štíru. To je i případ Lojzových dětí, Bětky a Dolfiho. „strmečku stveej, ovoce dvej, umyj se, ustrj se, je Štědrej den…,” s námahou slabikuje jedinou českou větu, kterou zná, pětiletý Dolfi. Jejich rumunská matka česky rozumí, mluvit však odmítá. A tak všechno visí na babičce, která neúnavně vypr ví jednu českou pohádku za druhou. Do čtvrté třídy sice na Heleně probíhá vyučování v češtině, celé další vzdělání se ale děje v rumunštině, pokud se vůbec děje. Nejsou české knihy, čeští učitelé jsou přímo nedostatkoví. A vůbec nejvíc teď pravověrné Čechy štvou Rumuni z Pescari, vesnice při Dunaji. Pescarský mužský dorost je totiž nejdrzejší a díky kšeftov ání s naftou nejbohatší v celém okolí. Každý večer přijíždějí na Helenu údolní adolescenti v terénních vozech značky Dacia, plaší poklidné obyvatele a jejich krávy a koně zuřivým troubením a co je nejhorší, odvážejí si česká děvčata. Někdy k chvilkovému pobavení, jindy do svých nových domů natrvalo. Zatímco doposud bylo pro obyvatele všech českých vesnic v Banátě hlavním kritériem při výběru partnera jeho češství, nyní národnostní hrdost lehce přehluší cinkot německých marek. A jak se zdá, ani přísní helenští otcov é nemají se svými zákazy šanci. Odjíždíme z Heleny se smíšenými pocity. S Andou jsme se pokoušeli příst, abychom nakonec zničili jak vlastní prsty, tak ovčí vlnu, jejich děti jsme nadchli tužkou, papírem a kouzly, které s tím lze předvádět. Dýchly na nás nikdy nepoznané časy babičky paní Němcové, jenomže my tu byli na prázdninách a oni tu žijí. A nestěžují si. Kdo chce ochutnat čerstvě nadojené mléko nebo pocit volného plynutí času, nechť se za krajany na Svatou Helenu vydá, ale kdo tu chce žít natrvalo, ať si to důkladně rozmyslí. Protože umět se o sebe dokonale postarat, to už pro našince není žádná legrace. I když jsme také Češi.

NAPSAL: KAREL KÝR

Představte si, že nás vodili a svazovali ocelovým lanem. Několikrát jsem to v roce 1990 předváděl naší televizi, ale ta to pak nepustila. Ta plazma lidí byla degradována na nejnižší biologickou buňku, aby se v lidech co nejvíce potla čilo lidství. Když jsem přišel do dolů, všiml jsem si jedné zajímavosti, která se mi pak stala osudnou. Naše republika má jednu raritu – máme čtyři sta let staré uranové doly. Samozřejmě, že se tehdy nedoloval uran, ale stříbro. Ovšem uran tam byl. Ve starých štolách vyrůstaly zajímavé mikrobiologické útvary. Plísně, které dosahovaly gigantických rozměrů. Zaujalo mě to a pořád jsem hloubal o tom, jak může být život v tak nepříznivých podmínkách, jaký tam vybujel, a dokonce v tak obrovských formách.

Když jsem se později dostal do vězeňské nemocnice – i když to byl příslušník SNB – byl velmi lidský a chtěl po mně, abych v tom špitále vybudoval biochemickou laborato ř. Samozřejmě, že jsem to přivítal, protože jsem chtěl zjišťovat, jak působí radioaktivita na vězně. Byl jsem přesvědčen, že se jednou dostaneme na svobodu a bude se to přetřásat. Ovšem ne v té formě, v jaké se to děje dnes, ale v takové mezinárodní cause prošetřování lidských práv. V roce 1993 jsem o tom přednášel ve Štrasburku v Evropské radě, kde jsem jim vylíčil, v jakých podmínkách jsme na Jáchymově fárali. Do té doby se o tom na této půdě žádný náš politik nezmínil.

BŮH KRESLÍ ROVNĚ I KŘIVÝMI ČARAMI znělo motto oznámení MUDr. Miloše Adámka, které rozesílal v prosinci 1994 svým přátelům a známým. Sděluje v něm, že více než po čtvrt století osobní diskriminace a perzekuce mohl na přímé doporu čení J. Magnificence rektora KU obhájit svoji kandidátskou práci na téma „Vliv malých dávek ionizačního zařízení na organismy po velmi dlouhou dobu expozice v přirozené radioaktivní lokalitě.” MUDr. Miloš Adámek se narodil v Praze-Vršovicích 16. 6. 1920. V současné době pracuje jako lékař vězňů, je členem ACAT, Křesťanské společnosti se sídlem v Paříži, která sleduje na celém světě osudy politických vězňů a je zaměřena především proti jejich týrání. Otec dr. M. Adámka byl malíř. Jak to, že se jeho syn stal lékařem? „Jako malý kluk jsem také maloval, ale medicína mě natolik zaujala, že jsem ji na začátku války začal studovat, a pak jsem samoz řejmě pokračoval po revoluci. Ale vzhledem k tomu, že jsem byl víceméně odpůrcem komunistického režimu a členem mládežnické organizace národních socialistů, studium mi na dva roky zarazili. Mezitím mě v roce 1951 zatkli a Státním soudem jsem byl odsouzen na patnáct let. Za velezradu a špionáž. Což byly paragrafy, které se v té době dávaly všem politickým vězňům.”

URANOVÉ DOLY NA VLASTNÍ KŮŽI. Doktor Adámek si z této „palety ” odseděl devět let. Většinou je prožil v tzv. „Jáchymovském pekle”, ale krátkou dobu pobyl v Leopoldově, kde se setkal se všemi našimi význačnými církevními představiteli. Jeho práce o radioaktivních plísních a studie o vlivu radioaktivity ale vznikla v Jáchymově. Když přišel do jáchymovských dolů, fáral jako normální vězeň-horník. Tamní hornická práce byla velmi těžká, nehledě na to, že vězni přišli od soudu z Pankráce pohublí, neboť tam dostávali špatnou stravu. Na Nikolaji rozhodně nebylo příznivé prostředí pro vědeckou práci či výzkum, přesto se plísně staly pro doktora Adámka osudovou věcí. Náčelník vězeňské nemocnice mu povolil práci v laboratoři, kterou tam vybudoval s malým kolektivem vězňů, víceméně studentů. Zabýval se vlivem radiace na lidský organismus. Problematiku plísní zpracovávali v rámci daných možností. Miloš Adámek v padesátých letech sice nebyl žádný mykolog, ale myslel si, že by se mohl najít nový producent antibiotika. Plísně byly nesmírně zajímavé. Vyrůstaly v mechovitých vatovitých váčcích, ale když se daly na živnou půdu, na které se pěstují, tak se rozrostlo deset až patnáct kmenů.

TÝM AMNESTOVANÝCH VĚDCŮ. Když byl v roce 1960 propuštěn na amnestii prezidenta Novotného na základě této práce mohl dostudovat, i když to nebyla procházka růžovým sadem: „Práci o plísních jsem samozřejmě sepsal, ale z ministerstva mi ji vrátili, a když jsem se tázal, zda ji mohu publikovat, tak mi jeden estébácký činitel řekl: ,Publikovat to můžete, ale nikdo to nevytiskne.´Ale přesto se našel jeden hrdina. Byl to dr. Miroslav Holub, který byl redaktorem ve Vesmíru, a ten mi poprvé otiskl článek ,Biologické vlastnosti plísní z uranových dolů´. Pak se to začalo řítit jako lavina, protože se toho chytla Akademie věd, dali tento výzkum do programu, ale mne a mé přátele z toho samozřejmě ,vyšoupli´. Nebrali nás vůbec v úvahu. Jeden z mých kolegů měl známého v Brně na krajském výboru, zmínil se mu o tom a ten dotyčný to zase vyprávěl někomu na ÚV v Praze. Tehdy byl tajemníkem pro školství Kautský, který byl později velvyslancem v Belgii. A ten řekl že na výzkumu budou pracovat ti, kteří na to přišli – tedy já s tím minikolektivem. Díky tomu, když jsem žádal, zda bych mohl dostudovat, mi to umožnili. Dali mi velmi tvrdé podmínky, ale zvládl jsem to a za rok a půl jsem zpromoval a dostal jsem se do Státního plánovacího úřadu, kde mi nabídli, abych pokračoval na výzkumu plísní už na vědecké bázi, s dotacemi a dali mi místo v Uranovém průmyslu v Příbrami, kde byly na tehdejší dobu velice dobré podmínky.

V Příbrami jsem dospěl k některým poznatkům, které do té doby nebyly ve světě známy. Například, že plísně v  sobě koncentrují radioaktivní materiál v tak vehementní míře, že jejich raadioaktivita převyšovala desetkrát až stokrát radioaktivitu podloží, na kterém vyrůstaly. Později se minitým, který pracoval na tomto výzkumu, rozdělil na dvě části. Část týmu se vrhla na problém, zda by se dal uran koncentrovat z rudy pomocí plísní. Bylo by to daleko levnější než drahé iontoměřiče, se kterými se to později dělalo. Toto odvětví doktora Adámka tolik nelákalo, problém ho zajímal po medicínské stránce. Zjistil, že vzdušné prostředí uranových šachet je prosyceno plísní, které jsou radioaktivní. A horník je dýchá! Šlo o takzvanou vnitřní kontaminaci. Neškodil ani tolik uranový prach, který horníci vykašlou, ale plísně, specifické onemocn ění některých horníků. Doktor Adámek dále přišel na to – co oficiálně objevili nedávno – že hlavním činitelem je radon, který se plícemi dostává do krve a tam mění některé biofyziologické vlastnosti plazmy. „Neváže se na hemoglobin, ale mění svými vlastnostmi bioelektrický potenciál plazmy.” Doktor Miloš Adámek k tomu dále dodává: „Přednášel jsem o tom v Mnichově, kde jsem se seznámil s hlavním ředitelem farmaceutické firmy MUCOLS. Tam separoval určitý druh enzymů, které používali k léčbě určitých nádorových onemocnění. Firma MUCOLS a doktor Ransberger mně tyto separáty nabídli zdarma – jestli bych je nevyzkoušel. Měli řadu vitamínových preparátů, které byly jejich výrobním tajemstvím. Byly v emulzní formě a vstřebávaly se hned do lymfy v žaludku.”

OD NORMALIZACE K PARLAMENTU. Tyto enzymy, které se dnes staly šlágrem, používal dr. Adámek již v roce 1968. Preparát byl velmi drahý, doktor Adámek jich tehdy dostal za sto tisíc marek a všechny rozdal horníkům. Všem to prospělo, a když dr. Adámka v roce 1970 vyhodili po vstupu vojsk z výzkumu, horníci psali prezidentu Husákovi, aby jim ho vrátil, protože jim dával zdarma léky, které jim velmi pomohly. A nejen proto. „Jenomže tehdy, jak jsem našel ve svém kádrovém materiálu, Husák osobně napsal: ,Zamítám!´ Zatím MUDr. Miloš Adámek přednášel o výzkumu plísní v Paříži, ve Vídni, Bukurešti, ovšem u nás byl tento výzkum a osoba dr. Adámka drženy pod pokličkou. Byl persona non garta… Velké potíže měl také s publikováním. V roce 1970 přihlásil kandidátskou práci, ale tehdejší děkan lékařské fakulty profesor Baláš to zatrhl a napsal, že tuto práci obhajovat nemůže. Teprve za čtvrt století obhájil tuto práci všemi hlasy a když v auditoriu řekl za jakých strašných podmínek v uranových dolech skutečně pracoval, nikdo tomu nechtěl věřit. V té době už aktivně působil v politice: „Dříve horníkům v uranových dolech říkali, že mají celoživotní zaměstnání. Teprve když jsem se roku 1990 vrátil, prosazoval jsem objektivní pohled. Byl jsem zvolen do parlamentu, do komise pro horníky. Prosazoval jsem jejich zájmy a bojoval za ně. Aby byl stanoven limit sedmi let práce v uranových dolech.

Dále aby měli tzv. RADIOAKTIVNÍ SMĚS PLÍSNÍ Z URANOVÝCH DOLŮ stavovský důchod od 50 let a aby nefárali učni od 16 do 21 let. Dva požadavky jsem prosadil, ale ten limit sedmi let ne. Většina horníků fárá dále. Už v roce 1968 jsem říkal, že problém lze vyřešit připojištěním. Tím, co je teď. V té době měli horníci velké platy, připojištění by si zaplatili rádi, a když by se pak rekvalifikovalo, tak by jim to na tři až pět let rekvalifikace stačilo. Nebyli by škodní za to, že pracovali v dolech. Když jsem si dopisoval s profesorem Schiagerem, přednostou střediska v Colradu, tak mi napsal, že o plísních nemají ani ponětí. Napsal jsem mu o tom podrobněji, uvedl některé poznatky, jak reaguje organismus na vliv malých dávek ionizačního záření po velmi dlouhou dobu. Odepsal mi: ,My tento probl ém nemáme, protože u nás jsou horníci na uranu zaměstnaní dva roky, a pak musí jít ven.´ Rozdělil jsem to na několik etap a zjistil, že po sedmi letech se obranný systém organismu vyčerpá. Nebo jinak: kaž- dý organismus má schopnost se brá- nit proti jakékoli škodlivině. Některý více, jiný méně. Ale musí k tomu mít čas a prostředky. Jiná odezva organismu je, když vybuchne puma, člověk je ozářen velkou dávkou. V tom případě organismus nemá čas, aby zastavil reaktivní systémy. Buď zahyne, nebo se zastaví. Při práci v uranových dolech čas má, postaví si své obranné systémy. Ovšem ty se po sedmi letech vyčerpají a horník musí ven. To jsem stanovil, ale neprosadil.”

 HODNÉ A ZLÉ PLÍSNĚ. Nedá se říct, že by o plísních nikdo nevěděl. Staří horníci – zvláště Němci, kteří v uranových dolech fárali, je znali a rozdělovali je na hodné a zlé plísně. Zlé plísně jim dělaly hroznou „paseku” na kůži. Na jáchymovském hřbitově zjistíte, že tito lidé umírali ve čtyřiceti letech. Neměli potřebnou obranu a neměli možnost se bránit účinkům radiace a radonu. A jak je to s radioaktivními plísněmi dnes? „Zatím se moc neprosadilo. Stále bojuji. Tak např. v roce 1990 jsem byl pozván na Moravu, do vesničky Rožná, kde se svážel radioaktivní materiál. Zoufalí obyvatelé mě pozvali potom, kdy se dozvěděli, že se zastávám horníků a snažím se pro ně prosadit lepší podmínky a hlavně ochranu. Když jsem přijel, zděsil jsem se. Byla tam halda radioaktivních odpadů, kalů. Bez jakéhokoli zabezpečení, ochrany, rozprašovalo se to do blízké vesničky, teletníku… Hrozné! Tak jsem řekl: ,Tak přes to dejte alespoň fólie, udělejte ohrady!´Udělali toho málo, dali tam ceduli Vstup zakázán. Ptáte se, kde je Rožná? U Velkého Meziříčí. Je tam důl Dolní Rožínka, kde se ještě doluje uran. Jednou jsem tam byl s Bleskem a podruhé s jinou redakcí. Napsali o tom a byli umlčeni. Já se nebál. Když jsem s něčím vylezl, vyrabovali mi auto. Co se mnou? Jsem starší pán, na mně už nezáleží. Chci jen, aby lidé, kteří tam žijí, měli důstojné bydlení. Navrhl jsem deset bodů, deset požadavků, které by ti lidi měli dostat. Odškodnění, stavovský důchod, dvakrát ročně rekreaci k moři nebo do hor… prostě aby měli nějakou satisfakci za to, že jim tam zdevastovali půdu. Je to boj na život a na smrt. Nemyslete si, že když s něčím takovým přijdete, že vás uvítají. Naopak! Chtějí vás zranit, zničit, degradovat… Představte si, že nám v roce 1991 Němci nabídli vitamíny, enzymy, prostřednictvím doktora Ransbergera, a naši je odmítli, nepřijali to. Je pravdou, že tyto preparáty se u nás dostanou oficiálně, ale jsou drahé. A doktor Ransberger by je dal zadarmo…” Co k tomu dodat? Bez komentáře!

A moc je nežeň, aby ti stačili,  volá paní Klímová, vedoucí pošty ve Stachách u Vimperka, na svého syna v pošťácké uniformě. „Půjdu tak, abychom se ještě dneska vrátili,” mávne rukou vysoký, štíhlý listonoš a dlouhými kroky vyráží na svůj pravidelný víc než dvacetikilometrový okruh. Přes rameno má starou koženou brašnu plnou dopisů, kterou nosil i jeho otec pošťák, stejně tak jako dědeček a pradědeček. Máme co dělat, abychom mu po šumavských kopcích stačili – já, fotografka Jana a pes Čert. Pět pošťáků ze Stach našlape denně na sto kilometrů. My vyrážíme s Bořivojem Klímou na Javorník, který leží v nadmořské výšce asi jeden kilometr. Dřív, když ještě stály noviny pár halířů, zacházeli pošťáci na každou sebeodlehlejší samotu, neboť děti, žijící kdesi ve městě, objedn ávaly svým starým rodičům tisk, aby k nim aspoň někdo denně zašel a zkontroloval, zda jsou v pořádku. Dnes už na samotách žije lidí čím dál méně, ale i tak je pošťák pro mnohé z  nich nejen doručovatelem, ale i přítelem, zpovědníkem a hromosvodem .

ZA LESEM JE ÚBISLAV. Šumava nám vykouzlila krásný jarní den jako z pohádky, na kopcích se sice ještě povalovaly sněhové čepice, studený vítr zalézal až na kůži, ale sluníčko se na nás teple smálo a hřálo do tváří. Ze silnice ze Stach jsme zabočili na lesní cestu obklopenou mohutn ými stromy, vyvrácenými pařezy a dravým jarním potokoem. „Za lesem je vesnice Úbislav, teď už tam nežije ani sto lidí, z většiny stavení se staly chalupy pro Pražáky. My jim říkáme šumavští Pražáci, protože většinou pocházejí odsud,” říká celkem málomluvný Bořivoj a štráduje si to dál lesní cestou. „A proč nejezdíte autem, nebo na motorce?” „My vlastně ani nesmíme. Mně to nevadí, já chodím rád pěšky, ale je fakt, že když třeba v zimě přivezou poštu do Stach až v jedenáct, vezmu svoje auto, aby lidi nedostali noviny a dopisy až odpoledne.” V Úbilslavi Bořivoje Klímu všichni znají a zdálky ho zdraví, dokonce i psi. Vesnické voříšky a vlčáky si pamatuje pošťák i podle jména, dokonce i kdo jsou jeho rodiče. Někteří ho vítají radostným štěkotem a vrtěním ocásku, jiní zuřivě brání domovní branku. Pan listonoš je rád, že máme s sebou Čerta, aspoň ho úbislavští pejsci neotravují a on může v klidu roznášet dopisy a vybírat místní schránku.

NA SAMOTĚ U LESA .„Některé samoty jsou i kilometr za vesnicí, musím k ní dojít a zase se vrátit zpět,” vypráví pan Bořivoj cestou na Králův mlýn, který takovou samotou je. V zimě se sem ani jinak než pěšky dostat nedá. „Máš s sebou dneska posilu?” Pokřikuje na pošťáka jeden z vesničanů, když se vracíme ze mlýna. „Jo, budou roznášet místo mě, ve dvou, aby se nebály,” směje se pan Bořivoj a dodává směrem k nám. „To zase bude zítra řečí a vyptávání.”

NA KOPCI JE JAVORNÍK. Táhlým a prudkým kopcem po blátivé cestě drastickým tempem stoupáme na Javorník. Horalský pošťák do vršku neustále zrychluje, nemám jedinou šanci mu stačit, ve spáncích mi tepe krev zběsilou rychlostí, po zádech se valí čůrky potu a při dýchání si připadám jako bernardýn. Zastavujeme u něčeho velice podivného a neuvěřitelného. Uprostřed stráně, dalo by se říct uprostřed pustiny, stojí něco jako domek. Totiž kdysi to možná býval domek, dnes je to polorozbořená barabizna pokrytá stovkami plechů, které záplatovaly střechu tak dlouho, až z ní nakonec nezbylo vůbec nic. Celé „království” hlídají čtyři štěkací bestie. Dodnes tu prý bydlí podivínská babka, která z chaloupky snad ani nevychází ven. Cesta nahoru do vísky Javorník s dvěma hospodami, hotelem, ozdravovnou a státem chráněnou kapličkou trvá ještě půl hodiny.

 POŠTA JAKO DOMA. Na poštu ve Stachách se vracíme po čtyřech hodinách, kolem jedné. Ani jsme pošťáka Bořivoje moc nezdržely. Jen v zimě mu cesta trvá o hodinu až dvě víc. „K nám na poštu chodí lidi skoro jako domů. I když máme přes poledne zavřeno, klepou na okno. V sobotu zvoní u nás doma, že maj na poště balík, ale nestihli ho v pátek vyzvednout. Kolikrát přijdou třeba s hrstí dokladů, včetně rodného listu a očkovacího průkazu, a chtějí, abychom jim vyplnili formulář na vybrání peněz nebo poštovní průvodku,” říká poštmistrová Klímová. „Největší potíž je se starousedlíky. Jedna stará paní sem chodí téměř denně pro důchod a všude si stěžuje, že jí ho nedáváme. Jednou sem zase přišla o den dřív, zrovna jsme tu měli inspektora. Řekla jsem jí, že se už jenom jednou vyspí a důchod tu bude mít. Babka šla domů, schrupla si a odpoledne nám tu ztropila povyk, že už se vyspala a chce teda ten důchod. A takových příhod bych vám mohla vyprávět desítky. Tady se nic neutají, protože se všichni z okolí dobře znají.” Je česká pošta drahá nebo levná? Je rychlá nebo pomalá? Je moderní nebo zastaralá? Dobrá informovanost veřejnosti o poště je důležitá, ale právě dnes si její představitelé přejí, aby poštu a její problémy dobře znali vládní úředníci pracující na novele poštovního zákona a na něj navazujících podzákonných norem a především poslanci, kteří budou rozhodovat. Lidé mají ve zvyku soudit, diskutovat i kritizovat. Najde se opravdu jen zřídka téma, událost nebo historický moment naší současnosti, ke kterému by veřejnost nezaujala nějaký postoj. A většina spíš negativní. Také o české poště panuje veřejné mínění, že je spíš drahá, spíš pomalá a spíš zastaralá. Ale jak je tomu ve skutečnosti?

DRAHÁ NEBO LEVNÁ? Pošty a telekomunikace zastřešovala dříve jedna organizace – Spoje. Zatímco telekomunikace byly tou složkou, co vydělávala, správa pošt vykazovala miliardové ztráty. Existence tak mnohotvarého tělesa, jakým Spoje byly, by však v dnešních podmínkách nebyla možná. Jak si ale pošty stojí po separaci? Jak se „uživí”? „Kdybychom přistoupili k separaci o rok dřív, nevydělali bychom si z vlastních tržeb ani na provozní náklady a nevykazovali bychom roční ztrátu asi 2,5 miliardy korun,” řekl ing. Jan Přibyl, ředitel státního podniku Česká pošta. „Dnes jsme ale finančně soběstační, zejména díky zvýšení poštovních tarifů o 180 procent.” Změna poštovních sazeb zásadně nezvýšila příjmy pošty. To, co vkládaly do pošty telekomunikace po změně l3 let starých poštovních tarifů, platí přímo zákazník. Z hlediska pošty nula od nuly pošla. O ceně služby bude zákazník asi vždy prodavači tvrdit, že je příliš vysoká, zatímco obchodník bude předstírat, že na ni doplácí. V tržní společnosti může takový zákazník mávnout rukou a jít jinam. Ovšem jiné je to u monopolního podniku, jakým je právě Česká pošta. V takovém případě je třeba nalézt fungující regulátor cen. V socialistickém Československu diktoval ceny místo trhu zvláštní úřad, a tak docházelo velmi často k disproporcím. Není divu, že pro řadového občana je střetnutí s cenami v tržním mechanismu do jisté míry šokem. Ještě dnes je však u nás známka na obyčejný dopis šestkrát levnější než litr benzínu. Navíc německá pošta, když už jsem se o ní zmínila, získává každoročně státní dotace, zatímco česká musí hospodařit za své.

RYCHLÁ NEBO POMALÁ ?Na celém území naší republiky stály v říjnu 1993 pověřené osoby, vhodily do poštovní schránky celkem 21 551 dopisů s předem domluvenými adresami, zmáčkly pomyslné stopky a čekaly, kdy bude dopis doručen. Zaměstnanci pošty o celé akci samozřejmě nevěděli, aby nemohlo dojít ke zkreslení či manipulaci. Pro ně bylo doručení těchto dopisů běžnou a každodenní rutinou.Celou akci organizovala nezávislá agentura, která také ručí za spolehlivost měření. Česká pošta má podle poštovního řádu doručit listovní zásilky do druhého dne po dni podání. V tomto prvním nezávislém měření takto doručila 94,91 % .Ve většině zemí Evropské unie je ovšem požadovaný standard dodání hned následující den po dni podání – a v tomto termínu doručila Česká pošta jen 66,31 % zásilek. V průběhu roku 1994 už probíhalo nezávislé měření prakticky nepřetržitě a soub ěžně byla uskutečněna řada konkrétních opatření, díky jimž bylo dosaženo ročního průměru dodání 79,4 % zásilek následuj ící den a 17,1 % druhý den po podání. V prvním čtvrtletí 1995 byly výsledky dokonce ještě lepší – 87,9 % a 11,2 %. Zvážíme-li však, že se u nás ročně doručí kolem 700 miliónů psaní, je každé procento zásilek doručených po limitu pěkná kupa a desetina zásilek doručených později než první den po podání ještě větší – kdyby si jen jedno procento adresátů stěžovalo na zpoždění zásilky, nestačila by pošta na stížnosti odpovídat. Buďme však realisté. (Nejlepší odpovědí bude nejsp íš srovnání s vyspělými zeměmi. V zemích evropské dvanáctky externí měření uvádějí, že ve skute čnosti je následující den po podání doručeno ve Velké Británii, která patří k nejlepším poštám na světě, 92,4 % psaní 1. Třídy (to je rychlejší kategorie zásilek), zatímco psaní 2. Třídy se doru- čí v 98,4 % případů do tří dnů. Ale i v 1. Třídě se v termínu doručí mezi sousedními oblastmi jen 93,1 % a na vzdálenost menší než sto mil jen 88,4 % zásilek. Nejhorší evropské výsledky se pohybují mezi 17 % a 50 % (Itálie,Španělsko, Francie) zásilek doručených následující den po podání.) I když si Česká pošta nestojí v Evropě nejhůře, mělo by však být její ctižádostí přiblížit se těm nejlepším.

MODERNÍ NEBO ZASTARALÁ? Modernizace poštovní správy však není otázkou několika měsíců, ale let. Avšak pracuje se na tom. Do konce minulého roku bylo komplexně automatizováno 124 pošt a 1115 přepážkami, do konce letošního roku to bude už na 300 pošt. K výraznému technickému pokroku dochází v inovaci systému zpracování listovních zásilek. Třídírna nové generace byla vybudována v Malešicích, kam se svážejí zásilky z celé Prahy a z větších center středních Čech. Ale o tom podrobněji …

POŠTOVNÍ REFORMA. V Británii počátkem sedmdesátých let a v Nizozemí koncem let osmdesátých vznikly ze státních pošt akciové společnosti sice ve výlučném vlastnictví státu, avšak fungující jako kterákoli jiná komerční organizace. Také Česká pošta se o podobnou reformu snaží. Jejím základním principem je tedy, jak už bylo naznačeno, odd ělení pošty od státu a vytvoření života schopné obchodní společnosti. Zpočátku bude určitě jediným vlastníkem stát, aby mohly veškeré zisky v nejbližších letech putovat zpět na modernizaci podniku, jak je tomu prakticky ve všech korporatizovaných poštách. V současné době se v mnoha provozních a obchodních detailech rozhoduje složitým legislativním postupem, což samozřejmě není příliš pružné. Toto téma je u nás dnes velmi aktuální, protože na vládní úrovni se dnes připravuje nový zákon o poštovních službách a dochází ke střetu dvou protikladných koncepcí: – na jedné straně zastánci moderního pojetí pošty jako komerčního podniku – na druhé straně straníci silného státu řídícího poštu. Snad si tato druhá strana ani neuvědomuje, že bojuje za rekonstituci poštovního modelu vnucen ého poště v padesátých letech podle vzoru sovětské svjazi. Spousta nezodpovězených otázek je také kolem monopolního charakteru pošty, který je mimochodem běžný téměř všude ve světě. Proč se tolik brání konkurenci? Česká pošta disponuje takzvanou poštovní výhradou, kterou jsou před konkurencí chráněny obyčejné listovní zásilky do 1 000 gramů, všechny ostatní produkty může nabízet i konkurence. Zat ímco poště jsou však tyto produkty věcně i cenově regulovány, konkurence má zcela volné ruce: některé může nabízet jen ve městech, kde nižší náklady umožňují nižší cenu, u jiných zase může díky vyšší ceně služby poskytnout zákazníkovi vyšší komfort. A v tom je právě „zakopaný pes”. Zatímco pošta má povinnost pokrýt službou celé území naší republiky, drobní soukromníci si pochopitelně budou vybírat pouze výnosné regiony velkých měst či hustě osídlených oblastí. Ale co třeba ztrátová vesnice? Pošta by tak přišla o většinu míst, na kterých může získávat, a tak by musela místa s malým osídlením zabezpečit neúnosným zdražením svých služeb, aby vůbec přežila.

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL:

JIŘÍ VILÍMEK

Bylo poklidné nedělní odpoledne, 31. května 1970. Zemětřesení, které tehdy „udeřilo” na Peru, se navždy zapsalo do paměti těch, kteří se zachránili. Ale nikdo z lidí, se kterými jsme se v Yungay o této katastrofě dali do řeči, o ní nechtěl mnoho mluvit. Tak silné byly dosud zážitky. Co se tehdy vlastně stalo?

TRAGICKÝ DEN. Zemětřesení způsobilo, že část severního vrcholu Huascaránu se odlomila a spolu se sněhem a ledem spadla na nížeji položený ledovec. Tlakem sníh a led roztál a vzniklá tekutá hmota, která cestou navíc strhávala morénový materiál a zvětraliny, se vřítila do údolí říčky Ranrahircy. Samo o sobě by to ještě nebyla katastrofa tak veliká, neboť po obdobné „lavině” z roku 1962 v ohrožené oblasti již mnoho lidí nebydlelo, ale tenkrát se část směsi bahna a kamení přehoupla přes zhruba 150 m vysoký hřbítek, který až dosud město Yungay spolehlivě chránil. Příčinu toho dnes s jistotou těžko určit – snad byla tentokrát hmota tekutější. Ke skalnímu a ledovému řícení došlo totiž odpoledne v době, kdy led měl nejvyšší možnou teplotu a tudíž i nejsnáze roztál. Anebo se na katastrofě podepsala skutečnost, že bahna a kamení bylo tak obrovské množství, že se dolní část údolí Ranrahircy, která je poměrně úzká, ucpala a zbytek materiálu si našel cestu i přes poměrně strmý boční svah?

LAVINOVÉ JEZERO. V Tádžikistánu došlo kdysi k obdobné katastrofě (ještě za dob Stalina). Rovněž po zemětřesení se odlomila část skalního masívu a zřítila se do údolí. Horniny i půda byly tehdy doslova přesyceny vodou, neboť otřes ům předcházely třídenní deště. Přesto má dnes oblast, kde se materiál usadil, úplně jiný charakter než v Peru. Místo ploché planiny zůstaly v Tádžikistánu horniny s půdou nahrnuty v mohutných valech, mezi nimiž se dodatečně nahromadila voda. Ze srovnání plyne, že materiál, který sjel ze svahu Huascaránu musel být tak bohatě nasycen vodou z toztátého ledovce, že dokázal vytvořit plochu rovnou téměř jako hladina jezera. Dodatečně voda vyschla, nánosy se zhutnily a dnes tvoří pevnou kůru, ze které vyčnívají jen několikatunové balvany, které kdysi „plavaly” na povrchu. Dvacetitisícové město Yungay bylo doslova pohřbeno, přežilo jen na tři tisíce obyvatel (většinou těch, kteří byli v osudnou chvíli mimo město). Útěkem na nejbližší kopec nad městem se zachránil jen málokdo.

PŘEŽIL A VYPOVÍDÁ. V hlavním městě Peru Limě jsme se setkali s člověkem (pan Mateo Casaverde), který se shodou okolnost í v době zemětřesení v Yungay nacházel. Vzhledem k tomu, že je povoláním geofyzik, byl tehdy z hlediska své profese tak říkajíc na pravém místě. Jeho svědectví obletělo svět: „Když jsme jeli kolem hřbitova, auto se začalo otřásat. Ještě dříve, než jsem zastavil, uvědomil jsem si, že prožíváme zemětřesení. Ihned jsme vyběhli z auta a rozhlíželi se po následcích otřesů kolem nás – viděl jsem několik poškozených domků a malý most. Odhaduji, že otřesy trvaly tak půl až třičtvrtě minuty, než se začaly zklidňovat. V tu chvíli jsem uslyšel hrozný hluk přicházející od Huascaránu. Když jsem se podíval vzhůru, zpozoroval jsem něco jako obrovský mrak prachu a vypadalo to, že se ze severního vrcholu odtrhly skály a led. Moje první myšlenka byla dát se na útěk k vrcholku kopce, na kterém stál hřbitov, asi 150 až 200 metrů daleko. Dal jsem se do běhu a zjistil jsem, že nejsem sám. Mnoho dalších z Yungay již bylo na cestě. Asi v půli cesty na kopec žena mého přítele, které jsem zde doprovázel, upadla. Vrátil jsem se jí pomoci.” Dále popisuje M. Casaverde, jak vypadala hmota valící se dolů údolím: „Odhadoval jsem, že vlna měla alespoň 80 metrů výšky. Stovky lidí dole v Yungay pobíhaly nejrůznějšími směry. Doběhl jsem ke hřbitovu pod vrcholem kopce právě v okamžiku, kdy proud dosáhl úpatí a strhl by mne také.” Na závěr, po několika hrůzných detailech, které tehdy zažil na vlastní oči, uvádí, že napo čítal jen 92 lidí, kteří stačili včas na kopec doběhnout.

ZŮSTALO JEN PÁR PALEM. Rychlost tohoto smrtícího proudu, který se nezastavil před žádnou lidskou stavbou a ničil vše na cestě, se odhaduje až na 300 km/ hod (i když v tomto místě se údaje často velmi liší). Část laviny, která opustila údolí říčky Ranrahircy a překonala hřbítek nad Yungay, se rozlila do šířky. Tím se do určité míry zmenšila její rychlost, nicméně i tak dokázala kompletně zničit kvetoucí město. Po katastrofě vyčnívalo jen pár palem a zbytky jedné zdi. Mocnost (tj. tloušťka) usazenin, které dnes na troskách města leží, se odhaduje v průměru na 10 m. Toho roku zahynulo při zemětřesení v Peru přes 50 tisíc lidí, podle některých údajů až 80 tisíc (údaje se opět značně liší, neboť v horských oblastech se jedná pouze o odhady). Neštěstí nepostihlo jen pohoří Cordilleru Blancu či sousední Cordilleru Negru, ale široký pruh země až k pobřeží Tichého oceánu, pod jehož hladinou se nal ézalo ohnisko zemětřesení…

STÁLE ŽIVÁ PŮDA POD NOHAMA. Andy, které se táhnou jako páteř celým jihoamerickým kontinentem, vděčí za svůj vznik a výšku střetu dvou obrovských desek zemské kůry – jedné tvořící vlastní kontinent a druhé tichooceánské. Tyto mohutné bloky mají snahu pohybovat se. Místy se jejich švy rozestupují a k povrchu vystupuje magma, jinde zase na sebe bloky narážejí. A právě tento model, kdy se dvě desky pohybují proti sobě, platí pro západní okraj Jižní Ameriky, přičemž deska oceánská se zanořuje do hloubky pod pevninskou. Tím vzniká magmatická tavenina, která se dere na povrch – a máme tu jihoamerick é sopky. Třením dvou sousedních bloků o sebe vzniká energie, která se do určité míry hromadí, nebo ť horniny jsou částečně plastické. Nicméně po překro čení určité meze dojde k jednorázovému a rychlému uvolnění, deska praskne v nejslabším místě či se bloky pohnou již existujícím rozhraní, a tím vlastně vzniká zemětřesení. A tak není ani v Peru nouze o projevy vnitřní aktivity Země. Jenom v údolí Santy došlo ve 20. století k 16 významným přírodním katastrofám. Většinou se jednalo o záplavy či sesuvy, a to nejen po zemětřeseních, ale i po silných deštích.

Tabulka vybraných zemětřesení 20. stol. s hodnotou magnitudo (M) větší než osm (M charakterizuje množství uvolněné energie při zemětřesení.) rok místo magnitudo (M) počet obětí 1906 USA 8,3 700 1906 Ekvádor 8,9 1 000 1920 Čína 8,5 200 000 1923 Japonsko 8,3 143 000 1939 Chile 8,3 23 000 1964 Aljaška 8,4 115 1970 Peru 7,8 66 800 1976 Čína 8,0 655 000 1985 Mexiko 8,1 5 600 1994 Kurilské o. 8,1 8

I letmý pohled na tabulku vybraných zemětřesení 20. století napoví, že ne vždy musí být otřesy půdy, při kterých se uvolní nejvíce energie, nejtragičtější. Záleží na tom, jak je daná oblast zalidněna, ale i na dalších faktorech – např. na hloubce ohniska, na horninovém podloží či třeba na rychlosti záchranných prací. V Peru byla situace ztížena tím, že zemětřesení zasáhlo horskou oblast, kde vede údolími často jen jedna silnice. A pokud ta byla zavalena sesuvem, což je častý průvodce zemětřesení, zůstal zbytek údolí odříznut od světa. Při záchranných pracích byla nasazena armáda i pomoc ze zahraničí, ale i tak přicházela často pozdě. Uvádí se dokonce, že pod Huascaránem se do ovzduší dostalo takové množství prachu, že vrtulníky nemohly přistávat.

PO LETECH … I dnes, po dvaceti pěti letech, naleznete v krajině pod Huascaránem stále řadu stop. Svah nad zničeným městem je poset mohutnými balvany. Ty menší skončily v zídkách mezi poli, či jsou nakupeny na hromadách, neboť půdy není nazbyt a nemůže zůstat ležet ladem. Trvale zde bydlí lidé jen výjimečně – respektují zákony přírody a nejsou nepoučitelní. Nové Yangay vyrostlo na západ od planiny, která je vlastně největším hřbitovem široko daleko. Život v Yungay ale dnes již opět kvete a nabývá původního významu. Je totiž pravda, že příroda čas od času připraví zdejším obyvatelům doslova peklo, ale na druhé straně jsou zde poměrně příhodné životní podmínky, např. dostatek vláhy a tepla, který umožňuje více sklizní ročně, což o všech oblastech Peru zdaleka nelze říci.

Je čtvrtek a vzhledem k nepřesné formulaci faxu nás dr. Alena Oberfalzerová, vedoucí oddělení mon golistiky v Ústavu Dálného východu FF UK v Praze, čeká na nádraží v Ulánbátaru každý den už od pondělí. Je po dešti a po nebi se válí nádherná oblaka, příznačná pro rozlehlá kontinentální území. Celé Mongolsko je náhorní plošinou velikosti tří Francií, jehož základní výška činí 1600 m nad mořem. Od října do května zde téměř neexistuj í srážky (asi 2 %), zato letní měsíce dostává země řádnou zálivku, snad náhradou za mrazy, které ji ve zbytku roku sužují.
Odjíždíme dvěma taxíky naplněnými bagáží a filmovou technikou z nádraží a během jízdy pozorujeme, jak se i v bezpečí uvnitř „hradeb” města bez pouliční kanalizace projevuje přírodní živel, který na mělkém písčitém podloží nemá kam vsáknout. Ze severních kopců, kam ještě zasahují nedozírná juroviště („jurta” je ruský název pro kočovnický stan správně nazývaný „ger”), strhly proudy vody tuny země, které se valily spontánně vytvořenými koryty, vedoucími nejprve podél zpevněných prašných cest, posléze je proměnily v řeky. Z hluboké louže na úpatí vyčnívá kabina nákladního automobilu, okolo bezradně postává řidič a hlouček přihlížejících. Centrální Suchbátarovo náměstí se v jedné ze svých polovin, v místě jednosměrné dopravní tepny spojující východo-západní tah městem se severo-jižním, stalo řečištěm. Automobily hrdě proplouvají, zato chodci marně postávají a popocházejí podél břehu. Venkovský mladík v tmavě modrém délu a vysokých jezdeckých holínkách se odhodlá vykročit, ale ještě není ani v jedné třetině a ocitá se ve vodě až po kolena. Pozastaví se, a pak se už mnohem prudšími pohyby, bez nutnosti dbát okrajů svých bot, dostane na druhou stranu…
ABSTRAKTNÍ UMĚNÍ NA PERSKÉM KOBERCI. Po týdnu stráveném v kupé se nám i maličký byl Alenina přítele Ligdena, nacházející se v panelákové zástavbě ruského typu tvořící centrum města, jeví jako prostorný budoár. Obestírají jej plakáty předpotopních ještěrů, kteří se ně dostali po velkém objevu lokalit zachovalých pozůstatků těchto obrů v jihozápadní Gobi před několika lety. Makroklimatické podmínky zůstaly v této části země po tisíciletí relativně neměnné a stejně jako například v Arizoně umožnily zbytkům tělesných schrán přetrvat. Výzkum dodnes vede Ligdenův otec, slavný antropolog Barsbold. V bytě se najde i jeho fotografie a řada jeho knih, stejně tak jako fotografie a knihy Ligdenova děda, mongolského „Masaryka” Rinčena. Nositelem vzdělanosti byly od šestnáctého století, kdy byl do Mongolska uveden tibetský lámaismus, četné kláštery. Ještě ve dvacátých letech, když touto zemí projížděli švédští cestovatelé Hedin a Haslund, existovalo více než 800 těchto center, pomocí nichž se také udržovalo mocenské spojení s centrálním Örgö (mongolsky „palác”), pozdější Urgou (poruštěný termín) a dnes Ulánbátarem (mongolsky „rudý hrdina”). Kolem třicátých let došlo po řadě oklešťujících kroků k definitivní akci již sebejistého bolševického režimu: více než 700 těchto klášterů bylo pomocí vojenské techniky fyzicky zlikvidov áno a jejich osazenstvo čítající několik tisíc lámů vyvražděno. Vzdělanost se odstěhovala už jen na univerzity. Od svobodných voleb v roce 1990 se však kláštery znovu obnovují… Ve třicátých letech také byla profesorem Damdinsürenem vynalezena transkripce mongolštiny do azbuky a započal spor o písmo, ve kterém přirozeně nešlo pouze o soustavu znaků,ale o celou písemnou tradici národa, od níž by se jej tímto krokem poda řilo vzdálit, upadla by do „nečitelna ”. Právě stranu obhájců tradiční- ho mongolského písma vedl temperamentn í vědec, spisovatel a dramatik Rinčen. Tato zásadní polemika se táhla několik let, ale vzhledem k politickým zájmům Moskvy byl výsledek nabíledni. Rinčen nakonec strávil několik let ve vězení. Dnes jsou v celém Mongolsku obnovovány nápisy, prozatím v obou písmech, a malí školáčci se již znovu učí písmu svých předků. Plni nových zážitků a úvah jsme se vrhli k deníkům a já kone čně mohl zakoupit plnící pero a inkoust, když jsem své milované zapomněl v Praze. Tento detail se záhy stal příčinou – na geografické poměry zcela nebudhistického – výkřiku, který se vydral z úst Aleny, když se vrátila z vyřizování venku: „Ježíšmarj ááá!” Ligdenův perský koberec s přirozeně převládajícím červeným ornamentem byl obohacen o tyrkysově modrou dominantu. Dalších deset hodin postupně všichni členové expedice ARAT ´94 strávili kolegiálně na kolenou (marnou) snahou vrátit koberci původní vzhled…
JAK (NE)OBEJÍT KOSMICKÉ SÍLY. Náš odjezd na místo natáčení k rodině žijící asi 800 km jižně od Ulánbátaru se rychle blížil. Jeden ze sedmi synů (a čtyř dcer) rozv ětvené rodiny, Batsuur, se měl zajištěným automobilem vydat s námi. Spěšně dokončoval nezbytn é přípravy na páteční cestu, neboť sobotu a úterý považují Mongolové za zcela nežádoucí den pro započetí dlouhých cest. Modrobílá latvia vyhlížela sympaticky, nicméně při představě jízdy stepí a pouští podvědomě vyvstávaly určité pochybnosti. V pozdní páteční odpoledne se jako koráb naložený po okraj dala s námi na palubě do kolébavého pohybu. Po několika kilometrech, ještě před hranicí města, Batsuur zastavil a oznámil poruchu na těsnění válce, kterou bude možné opravit až druhý den. Překvapila nás snadnost s jakou náhle připustil posun odjezdu na sobotu. Později se ukázalo, že páteční stran byl pouze zastírací manévrem vůči vesmírným silám; naše cesta započala vlastně již v pátek. Následující události jako by však této domněnce nedaly za pravdu. Sobotní ráno nás přivítalo temně zataženým nebem a kolem dvanácté začalo hustě pršet. Město obestřela bouřka. Po asi třech hodinách déšť ustal a my zpozorovali postup mračen k jihu. Po dalších třech hodinách se zjevil nervózní Batsuur a dal pokyn k opětovnému nalodění. Směrem na východ a západ od Ulánbátaru vedou asfaltové silnice, směrem na sever a jih železnice, v jejíž blízkosti se táhnou koly vyjeté několikeré pásy, které tvoří hlavní automobilovou tepnu. Asfalt končí pár desítek kilometrů za městem a tam také začíná řidičova zkouška, neboť zejména tehdy, postupuje-li před jedoucím vozem bouřka zkrápějící povrch, záleží víc než by se zdálo, jakou z asi deseti možných drah zvolí. A každá drobná chyba znamená zapadnout a cesta trvající dle předpokladu jeden den se (v našem případě) protahuje na čtyři. Obrovské zily, které tudy nezřídka projíždějí, mají v takové době nepřekonatelnou výhodu vysokých kol, ale jejich cesta trvá paradoxně nejdéle, neboť osádka vždycky obětavě zastaví a lany pomáhá vyprošťovat ztroskotaná menší vozidla.
HOST DO GERU, BŮH DO GERU Mezní radost z návštěvy, který u nás představuje pojem „slovanská pohostinnost”, posouvá se v Mongolsku k nevídanému extrému. Bylo možné přesvědčit se o tom již během cesty napříč stepí a Gobi. Několikrát jsme zastavili u rodin žijících momentálně blízko frekventovaného tahu. Vedle kvašeného kobylího mléka (kumys) airaku, téměř všude hostí kolujícím pohárkem mléčné vodky archi (asi 20% destilát z kvašeného mléka), nebo i vodky normální, na stolku v geru paní nabízí upravené cagan idee – v podstatě sýrové výrobky ze všech druhů mléka – které je vedle masa životním základem stravy Mongolů. „To už jste druzí cizinci v posledních dnech…” pravila na uvítanou pastevkyně, která nás všechny záhy uložila ve svém geru. „Je to snad týden, co tady jely dvě Francouzky na kolech. Vůbec nemluvily mongolsky, měly jenom napsaný papírek, že jedou z Ruska do Pekingu a jestli si mohou vedle našeho ajlu (ajl = rodina, domov, skupina gerů) postavit stan. Tak tady přespaly a ráno zase pokračovaly…” Také my jsme přespali a druhý den opět pokračovali…
HLEDÁNÍ DOMOVA. Přes zimní období přebývají pastevci na zimovištích, která jsou v blízkosti nejmenších správních center – somonů. V době letnění se rodiny pohybují za svými stády zpravidla v teritoriu somonu. Přesnější místo vědí většinou na správě somonu či okolní pastevci. Návrat k rodině, či cílená návštěva kočovnického ajlu vůbec, však v každém případě znamená nejprve hledání v krajině. Byl večer čtvrtého dne a my se nacházeli podle Batsuurových informací asi deset kilometrů od rodiny – našeho cíle. Zapadající slunce vyrýsovalo kontury hornat ého hřebenu, který vystupoval z ploché pouštní krajiny a my se mu mohli obdivovat tím spíše, že auto zapadlo pro změnu do písečné duny na jeho úpatí. To jsme ještě netušili, že se nám pohled v následujících dnech s každým ránem, neboť náš cíl byl skutečně blízko. Setmělo se a po šťastném vyváznutí z písku motor svým poškytáváním ohlašoval pokračování cesty. Po pár stech metrech se z něj však vyvalil dým a Batsuur záhy lokalizoval prázdný chladič coby původce. Poté, co jsme již absolvovali zlomenou hřídel diferenciálu, píchnuté kolo a zadržené brzdové čelisti, zůstali všichni zcela klidní. Sama poušť nabízí v danou chvíli poutníkům to, co právě potřebují. Již na předchozích zast ávkách jsme si ověřili, že není problém nalézt drát správné tloušťky, je-li skutečně potřeba, či natrefit na uhelný důl, ve kterém jsou autogenem schopni napravit i takovou nep říjemnost, jakou byla ona zlomená hřídel. Světelná signalizace do prostoru před námi nevedla k žádné odezvě. Oba Mongolové cítící již blízkost domova však znervózněli. Vydat se pěšky pro pomoc kvůli vlkům nepřipustili, a tak napnuli svůj improvizační instinkt zděděný a tradovaný po předcích. Nejprve se do chladi če přestěhoval obsah zbytků tekutin z lahví od Dobré vody a poté, co jej rozžhavené vnitřnosti motoru rychle proměnily v páru, položil Batsuur zoufalou otázku: „Komu se chce na záchod…” Naše vyschlá těla však odmítla vzdát se byť jediné kapky, a tak v prostoru záhy bleskla spásná myšlenka. Následovala téměř archeologická operace, která vedla skrze bagáž na samé dno skladovacího prostoru, kde spočíval kanystr s motorovým olejem. Pouhé čtyři litry stačily, aby chladič zachladil, motor radostně zaburácel a my dosáhli po necelých pěti kilometrech svého cíle.
ZÁHADA ČTVRTÉHO GERU. Základ Batsuurova rodinného ajlu tvoří tři gery. V jednom pobývají jeho rodiče, dvaasedmdes átiletý patriarcha, adža Džaminsuren a jeho o několik mladší žena Dulam žav. Spolu s nimi tam žijí dvě nejmladší dcery a Batsuurovy sestry Dašžav zvaná všemi Daša a Otgonceceg, nazývaný Ogi. V druhém geru žije starší dcera Rincenchant, kter á přišla o muže, její šestnáctiletý syn Suche a jeho dvě mladší sestry. Třetí ger je kuchyně a sklad potravin. Maso však visí také vlevo i vpravo od dveří obytných gerů, zvláštní proudění vzduchu mezi dveřmi a vrchlíkem působí, že se nezkazí. Zejména přes léto se však celý ajl zaplní návštěvami příbuzných, takže v jednom geru spí včetně dětí až patn áct lidí. Tento stanov ý způsob života vede k neobyčejné toleranci a návykům tiché, ale přirozené komunikace, která umožňuje všem obyvatelům najít v malém prostoru svůj způsob intimity. V blízkosti gerů je mezi kůly napnuté lano, u kterého je stání pro koně a poblíž jsou také uvázaná hříbata, velblouďata, telata a do dřevěné ohrádky se pro dobu dojení uzavírají též kůzlata. K nim se samice vracejí od stáda pasoucího se až kilometry daleko na skrovném porostu pouště. Pastevci je podojí, nechají napojit mladé a samice se za nářku mláďat vracejí ke svému stádu. Letošní léto bylo dosti vlhké, takže rodina během našeho – víc než měsíčního – pobytu nestěhovala. Tráva pro dobytek stačila v asi dvacetikilometrovém okruhu kočoviště přirozeně dorůst… Opodál trojice gerů byl vztyčen ještě čtvrtý, největší, a tam jsme se usadili my. Čtyři svobodní muži, jedna vdaná a jedná svobodná žena. Kombinace, nad kterou se Mongolové neustále podivovali nebo usmívali. Ger tvoří jádro složené z pletivových čtvercových segmentů po odvodu (od pěti do dvanácti, podle velikostí), které jsou podél celého obvodu obaleny vrstvou látky a plsti a celý ger přykrývá pevná celta, zapřená na stropě o radiálně se sbíhající dřevěné výztuže.
V deštivém období mívá ger ještě další, nepromokavou vrstvu. Kruhovítý vrchlík je přikryt tlustou čtvercovou „záklopkou”, která je na všech čtyřech koncích přivázána provazy k podstavě. Pokud neprší, je stále z poloviny odtažena tudy se také prostrkuje komín malé pícky na argal – dobytčí trus, které se vaří. Zpráva o početném přírůstku „naší” rodiny se brzy rozkřikla po kraji, a tak jsme občas hostili zvědavé návštěvy z okolních ajlů, čímž jsme také hasili nemenší vlastní zvědavost. Nejvíce jsme však milovali návštěvy náhodné, které se u nás zastavily jako u prvního z gerů, když jejich cesta vedla ze severovýchodu. Mongolové se vyznačují neobyčejn ým ovládáním svých emocí. K etiketě patří zachování klidné tváře i v psychicky extrémních situacích. K takovým mohla do jisté míry patřit i chvíle, kdy dva poutníci na koních sestoupí k návštěvě geru a uvnitř je přivítá pohled na bizarní rodinu Evropanů. Ti je uhostí po mongolském způsobu a přítomná žena s nimi rozmlouvá dokonalou mongolštinou, při zasvěceném přikyvov ání všech ostatních. Po nezbytném úvodním rituálu sestávajícím z otázek po cestě, počasí a stádech („Jak se vám letní?”) jim vysvětlí cestu k rodině, kterou hledají, a která momentálně sídlí asi o osm kilometrů dál. Všichni jim pak bez náznaku neobvyklé situace pokynou na rozloučenou.Tak probíhala naše druhá náhodná návštěva, na kterou jsme se připravili při spatření jezdců na horizontu za poledního žáru, kdy Mongolové neodolají stanovému stínu. Dalším prvkem kočovnické etikety je nesmírná diskrétnost, takže pokud během krátkého rozhovoru nepřišla řeč na téma pobytu zde z naší strany, návštěvníci se nezeptali.
MAGIE SLOVA. Jména, která dávali Mongolové svým dětem, byla tradičně tibetská a většinou je podle astrologických souvislostí uděloval láma. Od kulturní revoluce v roce 1911 se vyskytují nejčastěji jména přímo z mongolštiny. Členové „naší” rodiny nosí oba druhy jmen. Sestry mají častěji jména tibetská: Rincenchant, Janžmaa, Dašžav a bratři jména mongolská, mající společný přívlastek „bat” , což znamen á v mongolštině „pevný, dobrý”. Jméno Batsuur tak vyjadřuje „pevný základ”, jeho bratr Batbaatar se vlastně jmenuje „dobrý hrdina “, Batnasan „pevně uzrálý” a podobně. Jména obecně jsou však spjata častěji s přírodou: Altan Namar „zlatý podzim”, Altan Ceceg „zlatý kvítek” a podobně. Děti svá celoživotní jména tradičně dostávají až kolem svých tří let, do té doby mají často pouze jména dočasná, která slouží k zaplašení pozornosti zlých duchů od dítěte. Jména znějí proto jako „ošklivec”, „škaredý” a podobně. Právě z tohoto důvodu rodina nejlépe ocení zmínku o svém malém dítěti: „To je ale ošklivé dítě.” U celoživotních jmen však dochází k další komplikaci: chlapci někdy dostávají dívčí jména a naopak, podle toho, jak mnoho potřebují z té druhé složky síly, jež tvoří svět. Když děvčátko neprospívá, dostane chlapecké jméno, pokud je chlapec příliš divoký, dostane jméno dívčí, aby mohl snázeji dosáhnout rovnováhy.
DĚTI. Mongolové nadevšechno milují děti. Kromě dětí Rincenchant, které žijí u rodiny trvale, byla v době našeho příjezdu celá horda dalších, od maličkých až po patnáctileté, užívající si prázdnin u příbuzných. Mongolské děti jezd í na koni už od svých tří čtyř let. V pastevecké rodině mají navíc řadu povinností, které se různí s věkem. Asi do šesti let mají naprostou volnost, jsou královskými dětmi. Nemají žádná omezení, a to platí až do té míry, že jsou zanechány zakoušení světa na vlastní kůži. Když takové dítě ručičkou sahá do pepře a záhy ji olizuje, když se drápe na nepatřičné místo, matka je pouze důrazně napomene a dá najevo možné důsledky. Pokud se prcek přesto „spálí” a brečí, nikdo jej nekonejší. Tak svobodně zakouší hranice světa a své existence. Od asi šesti let začínají přibývat povinnosti. Během pobytu na zimovišti začíná docházka do školy v nejbližším somonu a v létě práce pro rodinu. Starší děti ráno vstávají nejdřív, dojdou pro jízdní koně, které se pasou blízko gerů a vydávají se hledat stáda, která se přes noc vzdálila za pastvou. Celý den pak tráví kolem stád, když je potřeba, ošetřují případná zranění, napájejí dobytek u studny, od které je ajl vždycky vzdálen několik kilometrů kvůli možnému znečištění. Menší děti nebo ženy přes den sbírají suché oddenky saxaulu a argal (dobytčí trus), se kterým se topí. Dětem od šesti let výše povinností přibývá a zároveň ubývá práv. K největšímu vytížení a „bezpráví” dochází mezi 15. a 20. rokem, tedy v době, kdy v člověku dospívá mnoho energie, která potřebuje inspiraci a uplatnění. Toto je pozoruhodné také vůči našemu kontextu, neboť právě v tomto věkovém rozmezí se v západní civilizaci mnoho v dětech „láme”.
PODZIM S koncem léta opouštějí ajl všichni příbuzní a zůstává jenom „jádro” rodiny. Obloha nad pouští se zcela projasní, a teprve nyní chápeme, že i za nesnesitelně parných dnů byla zastřena atmosférickými parami. Hvězdné nebe se vyostřuje do neuvěřitelných hloubek a Vladimír (jinak též dr. Urbánek a filozof) v nočním úžasu vyslovuje svou kantovskou parafrázi: „Kdyby Kant viděl hvězdné nebe nad Gobi, zapomněl by na mravní zákon v sobě…” Babička s Rincenchant ušily z velikého kusu hrubého nepromokavého plátna nový svrchník pro ochranu proti podzimním dešťům, které se ještě přeženou, než zavládne dlouhá zima bez mráčku. V plátěných pytlích je na tuto dobu připravena spousta arulu – na slunci usušeného tvarohu ze všech druhů mléka. Noci jsou už chladné. Jedno ráno se už koz ám nepodaří ani oblíbený kousek vypití vody z našich necek s namočeným prádlem, když přes noc voda zamrzla. Rodina se chystá k poslednímu překočování před odchodem na zimoviště. Adža pobafává ze své – typicky mongolské – fajfky, kterou má zpravidla zastrčenou v jedné z kožených jezdeckých bot. Chodí kolébavou chůzí člověka odrostlého na koni kolem gerů a rozdává příkazy. Hned však sám sedá na koně a vyráží ke stádům. S urgou – dlouhou tyčí se smyčkou k chytání koní – vyvstává obraz Dona Quijota. Čím víc o této vizuální podobnosti přemýšlím, tím se mi tento evropský symbol muže s kopím útočícího proti větrným mlýnům i jiným přesahuj ícím nástrahám jeví jako skutečná paralela k životnímu způsobu těchto lidí. Setrvávají u svého tradičního životního stylu navzdory okolní expanzi civilizace, která zachvacuje svou hypnotickou silou médií již i mongolská města. V tomto bodě má náš film paradoxně povahu čehosi, co se přelévá přes křehkou hranici z jedné reality do druhé. Vyvstává zvláštní absurdita faktu filmování.
Babička za námi naběračkou vylévá mléko do větru, pro šťastnou cestu, pro šťastný návrat. Návrat. Náš pohled je po statickém zakotvení v poušti opět vystaven ubíhající krajině, stepi, Zabajkalí, Sibiře, Ruska, Ukrajiny, Slovenska, Čech. Čím blíže domů, jako by se ztrácel onen pocit svobodné rozlehlosti v nedozírných pouštích a stepích, čím blíže domů, hranic přibývá a tyto hranice vždycky vymezují také hranice mezi lidmi. Svět kočovníků je světem bez hranic a touto svou otevřeností vůči čemukoli, co přijde, je zároveň světem nesmírné tolerance a skutečné svobody. V tom je zcela unikátní, v tom jako by spočívalo jeho poselství. Po celou dobu s námi putoval cestopis švédského cestovatele Henninga Haslunda, který při svých cestách Mongolska ve 20. letech zapsal slova jednoho z posledních duchovních vůdců Mongolů – lámy Töin, která zároveň cítím jako nejhlubší esenci vlastní zkušenosti s touto nádhernou zemí: „Naše velike nebezpečí spočívá v přesazení způsobu života sousedních národů do stepí, neboť ten zženšťuje náš lid. Jediným požadavkem Mongolovým je dobrý kůň a volná step pod božím nebem, a kočovný život předků je jeho blahem. Za nejodlehlejšími hranicemi našich sousedů žijí jiní národové, kteří také hynou ve snaze po marném pozemském zisku, ale oni pocítí potřebu vysvobození mnohem dříve, než naši sousedé. Vrátí se, aby hledali jiskru prapůvodu; budou ji hledat v přírodě a naleznou ji mezi našimi stády.” Autor je členem Klubu Svena Hedina, který svou činností usiluje o zachování kulturní rozmanitosti a hlásí se k myšlence trvale udržitelného rozvoje. Na léto 1995 připravuje KSH expedici k pastevcům sobů v severním Mongolsku, o níž se dočtete opět v některém z čísel magazínu KOKTEJL.
Expedice ARAT ´94 a natáčení dokumentu „Rodina v poušti” se uskutečnily pod patronací DOCfilmu Praha a nebyly by možné bez zájmu a pochopení institucí, kterým náleží poděkování: Ústav Dálného východu UK, Slovenská televízia Bratislava, Syrečkárna Letohrad-Orlice, A.W. Brno, Ekostyl Praha, Gemma Brno, Agentura Lumar, Spolek milců čaje Praha a další instituce a jednotlivci, jež pomohli.

PTALA SE MARTINA HLADÍKOVÁ
Zavzpomínejte na doby začátku spolupráce s Jirkou Grossmannem – alespoň co nebude v chystané knížce „Návštěvní den u Jiřího Grossmanna”. Neměli jsme žádný program, představu, jaké dělat divadlo. Milovali jsme grotesky, Vlastu Buriana, Osvobozený divadlo a hlavně jsme chtěli rozdávat srandu. Velice mě pak potěšilo, když jsem se později seznámil s Janem Werichem a on říkal totéž o začátcích s Voskovcem. Taková divadla, která nejdříve sepíšou záměr a dramaturgii a vytisknou své poslání, to je blbost. Napřed musí být skutek, a pak teprve jej může někdo zhodnotit. Proto mě podobnost s V+W v tomto ohledu naplňovala hrdostí.
Jaký vlastně byl Jiří Grossmann? Čím jste si byli tak blízcí? Především v názoru na humor. Rozesmály nás stejné situace, události. Jeden domýšlel nápad druhého, byli jsme ochotni každou blbost rozvíjet a rádi jsme improvizovali. Ovšem v podstatě byl každý z nás jiný. Jirka uměl společensky pít, měl rád víno. Já nepiju skoro vůbec. Na rozdíl ode mě kouřil. Mně to vadí. Ale náš společný názor přispěl k napsání povídky „Jak jsem se učil kouřit”.
Kdo tomu dal víc – kuřák nebo nekuřák? Každý z nás stejnou měrou. Na těch povídkách je krásné, že dneska už těžko určím, kterou větu vymyslel Jirka a kterou já. Zatímco s dalšími pozdějšími partnery vím skoro přesně, jaký je podíl každého z nás. S Grossmannem jsme byli jako jeden. Už méně se věnoval sportu, ale zas mě strhnul k fandovství fotbalu. Chodili jsme spolu na Slavii, a když střelila gól, volali jsme – Cíl, cíl! – Nebo přehlídl-li rozhodčí ruku, křičeli jsme – Úd, úd! – zkrátka, i když byl velkým fandou fotbalu, nebyl jako ti dnešní kluci s vlajkama, kteří se tam chodí jen porvat. Jirka tam chodil kvůli kráse sportu a noblesní recesi. Vymýšleli jsme fóry, které nikoho nezraňovaly, netekla krev, neházely se plechovky. Bylo v tom nadšení i radost ze života.
Měly vaše společné povídky ryze smyšlený obsah anebo v nich bylo i něco ze života? U každé to bylo jiné. Konkrétně „Jak jsem se učil kouřit” vycházela z vlastních zkušeností s kouřením rákosových doutníků. Nebo „Můj první mejdan” – šli jsme jednou kolem otevřeného okna, ze kterého padaly láhve a jedna dívka brečela u dveří, protože se nemohla dostat dovnitř. Pro ten randál neslyšeli zvonek. Domnívali jsme se, že nahoře běží maturitní večírek, ovšem vyvedla nás rychle z omylu udivující odpovědí: – Ne, končíme devítku. – Vyděsilo nás to natolik, že jsme sedli a napsali povídku.
Spoluprací s Jiřím Grossmannem jste si, zdá se, nasadil vysokou laťku. Těžké srovnání pro každého vašeho nového partnera. Fakt je, že v případě dalších partnerů jde už spíše o domluvenou spolupráci. Spontánnější nastává v případě Uršuly Klukové nebo se Zuzanou Bubílkovou. Sice jsem bývalým povoláním učitel, ale jsem už hodně opotřebovaný. Snažil jsem se hodně členů svého divadla ovlivnit, působit na ně směrem ke kázni nebo píli. Už to nemám zapotřebí. Ono pomyslné hodinové pérko ve mně se jaksi přetáhlo a chci už pracovat jen s lidmi, kteří chtějí se mnou spolupracovat rádi. Chci souzvuk duší při práci. Ale z nikoho ho nebudu dolovat, to prostě musí přijít samo. Tak jako se to stalo v případě spolupráce s paní Bubílkovou. S ní jsem začal spolupracovat vlastně náhodou. Každou neděli se spolu v pravé poledne na vlnách radia F1 zamýšlíme vážně, ale předev ším nevážně nad politikou. Je to práce, která dost souvisí s improvizací, a to mě baví. 28. února jsme se Zuzanou Bubílkovou poprvé uvedli v přímém přenosu na ČT z Divadla Jiřího Grossmanna pořad „S politiky netančím”. Do tří dnů jsme měli dostat od vedení ČT odpověď, zda se tento pořad bude vysílat dál. Začal kolotoč jednání. Náš program rozhodně vzbudil pozornost. Najednou se nevědělo, co s ním. Satira je vlastně vždycky nepohodlná. A pak jsme znenadání od ČT dostali smlouvu na pět dalších pokračování pro letošní rok. O pořad projevila totiž zájem i televize Nova. A tak si dávám otázku, zda více než demokracie nezajišťuje svobodu slova konkurence. Pravdou ovšem je, že právě demokracie dovoluje konkurenci.
Po několika letech vstupem do Semaforu jste definitivně zanechal učitelování? Silně mě ovlivnil skauting a výchova Jaroslava Foglara. Vždycky mě bavila výchovná práce s dětmi. Proto mi pedagogická fakulta nakonec nebyla ani proti mysli. Ostatně i divadlo a literární činnost mě začaly bavit už ve skautu. Na pedagogickou fakultu jsem šel jen proto, že ani jeden z mých rodičů nebyl ve straně, což ovlivnilo mé nepřijetí na filozofii, či práva, jak jsem původně chtěl. Studoval jsem češtinu a dějepis, což jsem ostatně chtěl i na filozofii. K doplnění „trojkombinace” jsem si vybral mezi ruštinou a výtvarnou výchovou pochopitelně to druhé. Tehdy nás učil i Cyril Bouda.
Zůstalo ve vás něco z doby učitelování? Poznamenává ještě dnes vaši práci? Rád na ty doby vzpomínám a myslím, že něco ve mně zůstalo. Asi budu stále lidem z jeviště i trošku kázat, ale přitom se to budu vždycky snažit odlehčit legrací. Učitelům děsně fandím, je to nedoceněné povolání. Přál bych jim hodně peněz, dlouhé prázdniny a aby na školách působilo více mužů. Je to strašně těžké povolání a bude stále těžší.
Jaké bylo, alespoň stručně, období před, během a po Semaforu? Období v Semaforu nebudu hodnotit. To je téma na disertační práci. Stručně řečeno: v roce 1990 pan Suchý podlehl určitému názoru svých „spolupracovníků” a rozhodl se, že bude v Semaforu sám. Požádal nás proto, abychom odešli. Okamžitě jsem to vzal na vědomí, jen jsem se ho zeptal kdy, jak a za jak dlouho. Jestli měl nějaký spor s druhou skupinou kolem Josefa Dvořáka, to je jejich věc. Fakt je, že jsem z důvodu našeho odchodu využil nápadu, který jsem měl už před pěti lety a založil DIF centrum spojením divadla a filmu. Nejsem tak dnes tlačen hrát třicetkrát měsíčně. Lze to regulovat – nehraju-li, promítá se film. Což je úplně ideální spojení. Jsem vlastně šťastný, že došlo k rozchodu a můžeme se dnes s panem Suchým dívat zpříma do očí. Byl u nás v divadle na „Křížovém výslechu” stejně tak, projeví-li zájem, rád zas přijdu do jeho programu. Každý jsme na svém, ostatně mám za to, že více souborů v jednom divadle je skutečně určitá abnormalita.
Jaký je vlastně váš vztah k novinářům? Jsou to také jenom lidé. Proto i oni mají své chyby. Dneska vychází mnoho tiskovin. Bohužel kvalitních novinářů je méně než nabízených tiskovin, což se projevuje na výsledku. Může sranda, humor dopomoci ke „zdravému světu”? Samozřejmě. Humor je proces očištění, lék na duši. Proto dělám to, co dělám. Rád vidím rozesmáté a spokojené lidi. Každý potřebuje euforii. Někdo si ji dopřává třeba úspěchem v profesi, jiný cigaretou. I ta je doping, asi dneska nejpřirozenější a nejméně škodlivý. Alkohol už je horší. Ale někdo euforii získává drogou, což je už tragédie. Euforii potřebuju ke svému životu také a získávám ji v době volna sportem. Proběhnu se po lese nebo se projedu na kole a každý mi může vlézt na záda. Jsem šťastný. Pak si sednu a náhle jdou na mě deprese, protože si přečtu noviny nebo se dívám na televizi. Potřebuji tudíž další euforii a tu získávám při pohledu na rozesmátého diváka. Proto právě nejraději hraju divadlo. Je tam legrace. Sám sobě vyrábím euforii a tu zas předávám lidem. Jejich smích mi vrací optimismus. Vzájemně si předáváme energii, dobíjíme baterky. V hledišti i na jevišti. Proto už méně rád hraju v televizi, a když už, tak chci hrát přenosy z divadla nebo alespoň před nějakým „živým” obecenstvem. Jen málokdy mě uvidíte hrát bez diváků. Říkat vtipy do studia bez lidí, to mě děsí. Proto už ani nefilmuju. Filmoval bych jedině, kdybych získal partu lidí dělajících film podle mých představ. Komedie se má dělat rychle, má být levná a předem nazkoušená. Prostě tak, jak je dělal Vlasta Burian. Napsat scénář podle her odehraných na divadle třeba třistakrát, a pak to nafilmovat a potěšit tak další tisíce, možná statisíce diváků. Ale abych někde půl roku točil podle nevyzkoušeného scénáře, neprověřeného praxí, s tím, aby jedinou starostí bylo, jestli mi něco nečouhá z kapes a abych dobře vypadal, to u mě není humor. Takhle nemůžu točit komedii.
Kdyby se vám v divadle sešli všichni, co takříkajíc hýbou světem a tak neradi se smějí (snad proto jsou všechny problémy daleko vážnější, než by jim příslušelo) a jejichž činy plní neúsměvnými články stránky denního tisku, co byste jim řekl? Hrozně rád bych je tam měl, ale asi by se tam těžko všichni vešli. Je jich rozhodně víc než 450, což u nás v divadle znamená vyprodáno. Snažil bych se je rozesmát, ale před tím bych jim dal kázání. Řekl bych jim, co si o nich myslím. Největší neštěstí pro svět jsou totiž zamindrákovaní a zfrustrovaní lidé. A pokud se dostanou do politiky, tak je to pro stát i pro svět tragédie. Nechtěl bych, aby to vypadalo, že cítím nenávist k politikům, když dělám politickou satiru. Politika je služba a nesmírně si vážím mužů v politice typu Jana Masaryka, kteří mají smysl pro humor, jsou obrovsky lidský, mají sociální cítění a nejsou zamindrákovaní. Totiž jakákoliv úchylka u chlapa, směrem třeba k nadměrnému děvkaři či na druhé straně, že jim TO nefunguje, je chybná. Chlap musí být zdravej jako chlap. To je první předpoklad, aby mohl být dobrým politikem. Protože nemá mindrák. No a pak by měl mít smysl pro humor, který člověka povznáší a polidšťuje. Snad jednou budou světoví politici osvícení prozřetelností nebo vyšší mocí a spojí síly, aby téhle planetě vrátili pravé bohatství: čistou vodu, čistý vzduch, zdravou přírodu a zdravé slunce, pod kterým můžete chodit. A pokud toto v dohledné době nenastane – a nechci si hrát na falešného proroka – tuším katastrofu.
Stal se humor, resp. smysl pro humor, vaším měřítkem hodnocení lidí? Raději mám lidi se smyslem pro humor, ale uznávám, že třeba ve vědecké kategorii jsou lidé – kterých si nesmírně cením! – zaujati svými problémy a pohybující se ve sférách, kterým ani nerozumím a rozumět nechci, už proto, že mám z matematiky, fyziky a chemie svým způsobem hrůzu. Ovšem i mezi nimi jsou výjimky. Mám rád například současného papeže. Člověk velice vytříbených názorů. Jednou jsem četl, jak při cestě letadlem, když se roznášelo šampaňské, se ho letuška ptala: „Svatý otče, dáte si také?” A on odpověděl: „Nemůžu, šéf je blízko!” Perfektní reakce na situaci. U papeže prostě výjimečný smysl pro humor. Okamžitě jsem si ho oblíbil. O to více se nyní pídím po jeho myšlenkách.
Co máte kromě divadla a psaní nejraději? Volný čas, ale mám ho nesmírně málo. Odjíždím na chalupu, kde jsem nesmírně šťastný. Rád bych obrátil poměr sil MĚSTO v. PŘÍRODA a žil tam trvale. Pak bych měl snad více času na psaní a do Prahy odjížděl pouze hrát. Přírodu potřebuju k životu. Moje dcera prohlašuje: Táta jak vidí dva stromy, hned mezi ně vlítne! Jsem skutečně fanatik do přírody, město mě neuspokojuje. Za tři dny jsem v něm už neklidný a trávit tu volný čas? To ne, musím ven, do lesů, do hor. Čím výš, tím líp.

V samém srdci Asie, v místech, kam nás zavedly kořeny lidstva, leží autonomní oblast Sin-ťiang. Je obydlena především muslimy euroasijského původu. K největším národnostním menšinám patří Ujguři a Kazaši hovořící kurdotatarskými jazyky. Společně s Tibetem je Sin-ťiang jedinou oblastí Číny, kde byli Číňané ještě donedávna v menšině. Obě oblasti spojuje snaha získat nezávislost.

Podle náboženských, kulturních, geografických i historických hledisek patří tedy Sin-ťiang do střední Asie. Politicky je však dirigován z Pekingu. Čína se otevřela světu v osmdesátých letech, ale většina Sin-ťiangu zůstala uzavřena. Říše středu si tehdy totiž stále udržovala množství zbraní na sovětské hranici. S rozpadem SSSR v roce 1991 se uvolnily vztahy Číňanů vůči nově nezávislým sousedům. Světu pak povolili objevit i Sin-ťiang · oblast, která si díky čínské “ochraně” zachovala původní styl života, stále podobný tomu, který spatřil Marco Polo, když tudy ve 13. století putoval…

Ujgursko

PO KOLEJÍCH DO MINULOSTI

Třetí den se řítí krajinou vlak vypravený z pekingského Západního nádraží. Stačil z jihu minout poušť Gobi, projet ruinami nejzazšího cípu Velké čínské zdi a nyní se mu za okny už mnoho hodin vlní duny Taklimakánské pouště. Duny z okrově zabarveného písku, mizící někde za horizontem, mění dramaticky svoji barvu podle toho, jak na ně právě dopadají sluneční paprsky. Někde jižně od tratě, u jezera Lob Nur, připravují Číňané jeden ze svých “zaručeně posledních” jaderných pokusů. Jsou tam také pečlivě utajované trestanecké tábory, které údajně stále fungují za obdobně strašných podmínek jako sovětské gulagy. Na severu se vytrvale pohybují hrby několika velbloudů. Ti dělají stopy v rozpáleném písku právě v místech, kudy po tisíce let vedla Hedvábná stezka. Ta dostala jméno podle kdysi nejběžnějšího nákladu karavan · čínského hedvábí.

Vlak projíždí oázou, kde je znacích nakreslen název místa · v čínských znacích, ale i v arabštině. Dvojjazyčný nápis je v Číně unikátním jevem. Jedna z mála výsad, které nebyly lidem nečínského původu v Sin-ťiangu odebrány. Míjíme skupinku železničních dělníků, kterým slunce vypaluje mozky. Ochladit se mohou pouze pohledem na bílé čepice pět kilometrů vysokých hor, které se na obzoru vypínají z pouště tak neskutečně, jako špatně nakreslené filmové kulisy.

Po sedmdesáti čtyřech hodinách zaskřípějí brzdy na nádraží v Urumči, hlavním městě Sin-ťiangu. Název provinční metropole znamená v mongolštině “krásná pastvina”. Většina lidí se shoduje v názoru, že svým nově vystavěným moderním jádrem patří mezi nejošklivější města ČLR.

Opouštíme vagon jako bychom právě vystupovali ze stroje času, jenž nás přenesl o mnoho staletí dozadu. Muslimský svět na nás dýchne jako opilá půvabná dáma. Zamrazí, ale touha po poznání žene vpřed. Je tu horko a sucho. Velmi jemný písek pokrývá vše živé i neživé. Drobný pouštní prach je i ve vzduchu, a tak se dostane do plic i očí.

muslimský hřbitov je zarostlý trním a bodláčím; mezi chomáči suché trávy jsou vykopané díry pro příští nebožtíky

Moderní část města je doménou Číňanů. S cílem dojít k původním obyvatelům následujeme osla poslušně táhnoucího dřevěnou káru, na níž důstojně sedí snědý Ujgur s vypelichanou sněhobílou protáhlou bradkou. Překročíme trať a vnoříme se do muslimské čtvrti. Jako bychom proklouzli škvírou v železné oponě mezi dvěma světy. Ten čínský se žene vpřed. Ujgurský zatím tvrdohlavě odmítá nechat se strhnout vlnou čínské formy kapitalismu a modernizace. Za zády nám zůstane vzletně optimistická architektura podle “čínskopotěmkinovského” vzoru a pohltí nás úzké uličky s domy, kde se na kopulovitých střechách blyští charakteristické půlměsíce. Za kopcem se pak k obloze vypínají hned dvě mešity.

ČERSTVÉ KOZÍ HLAVY A VŮNĚ CHLEBA

Pár velkých modrých očí si nás zkoumavě prohlíží a ani my nemůžeme od toho zlatovlasého kloučka odvrátit naši pozornost. Přímo se nabízí myšlenka, zda nebyl unesen, koupen nebo někým tady zanechán. Ve skutečnosti asi patří některé rodině Kazachů. Jejich děti občas připomínají typické plavovlasé Švédy s modrýma očima. Drtivá většina obyvatel čtvrti jsou ale Ujguři. Ti se pyšní tmavýma uhrančivýma očima. Není divu, že už jimi dokázali omámit srdce kdejaké něžné tváře, mnohé Evropanky a Američanky nevyjímaje.

Zdejší svatební obřad nasvědčuje tomu, že si místní ženy o svazku manželském nic nenamlouvají · na rozdíl od naivních dívek přicházejících ze Západu a hledajících v Orientu štěstí v domnění, že změní tisícileté tradice. Od pradávna je tu nevěsta v den svatby u rodičů, kteří jí společně s příbuznými dávají věno a dary do života. V momentě, kdy se rozrazí dveře a v nich stojí její nastávající, propukne nevěsta v pláč. Celým tělem se brání, jako by ji muž, jenž ji táhne vší silou z domu, právě stahoval do velké černé díry, z níž není návratu. Vstupem do svazku manželského totiž žena téměř přeruší kontakt s rodiči a je po většinu času uvázána u plotny v domě svého manžela. Přesně takto se odehrála muslimská svatba v jedné oáza nedaleko Urumči. Zde, jako v celé ujgurské autonomní oblasti, je výklad pasáží koránu hovořících o příslušnicích něžného (méněcenného) pohlaví uplatňován daleko benevolentněji než například ve striktním šiítském Íránu. Muslimové v Sin-ťiangu se hlásí k sunnitskému islámskému směru.

Zatímco děti prohánějí po kamenité cestě odhozený ráfek od kola, muži se vracejí domů z trhu v Urumči a ženy už přikládají pod kotle na kamenných ohništích a shánějí kozy. Ty se pasou na nedalekém hřbitově, zarostlém trním, bodláky a chomáči suché trávy, jíž ještě nespálilo neúprosné slunce na troud. Cvrkot ulice pozorují starci, kteří se na zápražích svých domů z hlíny a cihel snaží nabrat do věkem sešlých těl poslední hřejivé paprsky dřív, než přijde studená noc.

sklizeň obilí

“Jmenuji se Muftí. Je mi osmnáct let a letos začnu studovat angličtinu na univerzitě v Urumči,” hodí pyšně hlavou k městu (a zároveň vyčerpává svoji anglickou slovní zásobu) chlapec, který na místní poměry vypadá neobyčejně inteligentně. Pak už naše komunikace upadá v dorozumívání pomocí rukou, nohou a všech obličejových svalů. Umět tak turecky, tak si s Muftím docela dobře popovídám. Okolo chlapce se shromáždilo několik jeho bratrů. Ten nejmenší třímá v ruce knihu, o jejímž obsahu se nedá pochybovat. V momentě, kdy zjistí, že je pozorován, odběhne korán schovat, jako myš, která nechce, aby se někdo dotkl jejího milovaného sýra.

Chlapci jsou velmi zvídaví. Prohlížejí si barevné obrázky v našem průvodci, zasvěceně zkoumají obráceně uchopenou mapu a do oka jim padne i fotoaparát. Tyto, pro ně pozoruhodné věci se jim tak zalíbí, že s nimi začnou pomalu odcházet. S překvapením, až dotčeně, je pak vracejí zpět, když pochopí, že nebyly míněny jako dárky. “Ghoš,” říká Muftí na rozloučenou a opět se vrací ke své hlavní činnosti · důležitému nicnedělání. Vyhneme se stádu krav, jež se valí mezi dvěma hliněnými domy a s údivem projdeme okolo “prodejny” s kozími kopyty. V prachu jich tam leží dobrá stovka. Hned o dva domy dál se naskýtá ještě nechutnější pohled do “výlohy”. K mání jsou čerstvě sťaté hlavy z týchž zvířat. Krev pomalu zasychá a vsakuje se do jemného prachu na kraji cesty. Některé hlavy vypadají, jako by se smály od ucha k uchu, ale při pohledu z očí do očí se jejich grimasa a vyceněné zuby jeví spíše jako smrtelná křeč. Jatka jsou tradičně pod taktovkou hlavy rodiny. Muž si po uváženém výběru sedne obkročmo vyhlédnutému zvířeti za krk a svoji povinnost vyřídí obratným pohybem dlouhého nabroušeného nože za srdcedrásajícího kvikotu oběti. Teď majitel pyšně obchází bývalé stádo · celkem pětapadesát kusů. Se zvláštním potěšením třídí hlavy podle záhadného klíče na hromádky po pěti. Bílé zuby mu radostně svítí, protože tyto pěkné kousky půjdou jistě dobře na odbyt.

tradiční příbytky zdejších obyvatel – JURTY

Vůně pečiva se odněkud line tak intenzivně, že se začnou ihned sbíhat sliny na jazyku. Výroba místního chleba je po staletí neměnným rituálem. Z uhněteného těsta vytvoří pekař se zvláštním citem placku a do středu vytlačí vzor charakteristický svými ornamenty pro jeho podnik. Přidá sezamová semínka a lehce pokropí vodou. Pak s chlebem zmizí půlkou těla do sálající trouby a přilípne těsto na stranu kopulovitého komíny, kudy sálá horký vzduch z doutnajícího uhlí. Za několik minut je gride nan · ujgurský kulatý chléb · dozlatova opečen. Čerstvý je křupavý a má typickou příchuť cibule a místního koření. S každým kousnutím vzrůstá můj obdiv k ujgurské civilizaci. Je ovšem pravda, že po několika hodinách už chutná tato pochoutka jako kus podrážky.

LÉKAŘ JE PŘECE JEN LEPŠÍ NEŽ KOVÁŘ

Červený kříž na bílém prostěradle se zavlní a zpoza plenty, která tu visí místo dveří, se z hliněného domu vybelhá, podepřen dvěma klacky, muž se zafačovanou nohou. Venkovní světlo na moment dopadne do místnosti zaplněné lidmi čekajícími na ošetření u místního lékaře. Ten je “odborníkem” v tolika oborech, že by je západní lékař nestačil vyjmenovat dříve, než “místní šaman” odstraní pacientovi kaz zubní vrtačkou poháněnou šlapáním. Lékařské zákroky místního všeuměla jsou zřejmě stále kvalifikovanější a určitě méně bolestivé než ošetření, které by mohl poskytnout pacientům místní kovář.

za jediný den poklesla teplota o 25 stupňů; čerstvý sníh ohlásil, že je čas vydat se do údolí

Časy se rychle mění. Sin-ťiang byl ještě donedávna srovnatelný s Tibetem. Tam je negramotnost asi sedmdesát procent a průměrný příjem oproti ostatním čínským provinciím pouze třetinový. Jen dva lidé z tisíce v Říši středu prošli vysokoškolským vzděláním. V Sin-ťiangu je jich jistě ještě daleko méně. Muftí je jednou z mála výjimek, jichž ovšem stále přibývá. Na pastviny přijíždějí · často na koních · státní učitelé a povídají dětem kočovných pastevců o tom, jak vypadá svět za vyšlapanými kozími stezkami. Několik dětí projde zkouškou z mandarínské čínštiny, která jim otevře cestu k vyššímu vzdělání. Ti nejchytřejší se stávají například lékaři, aby mohli pomáhat svým lidem. “Moje děti zůstaly v nížině, kde chodí do školy a hlídají stavení, kam se vrátím s ovcemi na zimu, až tady v horách napadne sníh,” říká Khakhar, který před jurtou spokojeně nadechuje horský vzduch. V žilách mu pulzuje kočovná krev a už se nezmění. Zato u svých dětí si už není jist, zda budou chtít hnát stádo až k jezeru Tiarči, ležícímu ve výšce přes dva tisíce metrů nad mořem. Kazach ví, že někteří příslušníci národnostních menšin už si našli místa ve městě, kde vydělávají daleko více než on svým kočovným životním stylem. Usazují se v domech, kam jim čínská vláda zavádí elektřinu. Peking věří, že zpohodlní, usadí se a budou intenzivněji využívat půdu a z výtěžků platit daně. Modernizaci jsou obvykle přístupnější rodiny žijící blíže u silnice. Ty, které kočují hlouběji v horách nebo mají jurty usazené na travnatých pláních daleko od civilizace, žijí stále v minulosti.

CO TU ZNAMENÁ AUTONOMIE?

Již podruhé nuceně stavíme po několika hlasitých ranách v motoru. Máme za sebou tři hodiny jízdy ke snad nejzapadlejšímu místu zeměkoule · Altaji. Ta leží osm set kilometrů za vyprahlou kamenitou pouští na sever od Urumči, v horách, kde se setkává mongolská, ruská a kazašská hranice. Řidič se nevzrušeně prohrábne v motoru velkým železným klíčem a usoudí, že dříve než se pustí do složité opravy, musí posilnit svůj hladový žaludek. Stejně dlouho jako vydatná hodinová večeře trvá oprava motoru. Potom nás všechny nervózně nažene dovnitř a zasedne za volant. Načež mu dojde, že už padla tma a bylo by vhodné namontovat světla. Ta najde po chvíli, zašroubuje a odzkouší. Po třech hodinách “vítězoslavně” vyjíždíme. Pro přesnost je třeba říci, že s většinou místních lidí to ani nehne. Dobu jízdy vám nikdo nesdělí, a když, je nutné vynásobit ji dvěma až třemi · záleží na tom, zda budete stavět most přes vyschlou řeku nebo se jen modlit, aby řidič neodklepl cigaretu do nádrže, ale jen vedle ní. Z úsporných důvodů jsou sedadla naskládána co nejblíže za sebe a nelze je sklopit. Kazaši, kteří vezou z Urumči do svých vesnic rýži, stavební materiál a pracovní nástroje, sedí vzpřímeně a zapalují si jednu za druhou. Cigarety jsou velmi levné (balíček v přepočtu tak šest korun) a pojem rakovina plic sem ještě nedorazil. Nikotinové chuchvalce se hromadí u stropu.

Všechna sedadla jsou plná, obsazená muži. Mezi nimi jsou pouze dvě ženy, které zřejmě pracují v Urumči a jedou navštívit příbuzné. Jinak je jejich místo v kuchyni. “Cezuo, cezuo!” domáhá se moje česká kamarádka zastávky na toaletu, když po pěti hodinách jízdy pochopí, že řidič zastaví až když se rozbije motor a že disciplinované Kazašky se samy neozvou. Za posměšných poznámek ušatých staříků vítězně vybíhá udělat loužičku na kraj cesty.

Svítání na poušti, jež se pomalu mění na nedozírně širokou náhorní planinu, je odměnou za naše celonoční trmácení. Na obzoru jsou roztroušeny kazašské jurty a po plošině se honí desítky stínů nejšťastnějších a nejsvobodnějších koní na světě.

devítiposchoďová pagoda stojící nad Ilonovým Urumči, správním centrem provincie

Jako všechna impéria se i Čína začíná na okrajích trhat. Případ Tibetu je světu známý, ale není v zemi ojedinělý. Ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang · tak zní celý název vzdálené západní provincie, který v čínštině znamená “nová hranice” · Peking nazývá kvůli ropným rezervám Čínskou Kalifornií. Název napovídá, že by oblast mohla požívat určité výsady jako například vlastní samosprávu a jistou míru nezávislosti. Opak je pravdou. Po vítězství čínských komunistů v občanské válce v roce 1949 zrušil Peking její několikaletý pokus o samostatný vývoj v republice Východní Turkestán. Ujgury, kteří se pyšní tři tisíce let dlouhou historií, začal násilně asimilovat do čínského národa. Ženy byly nuceny k potratům a sterilizacím po přivedení prvního potomka na svět. Úřady na ně tlačily, aby si braly za muže Číňany Chan. Tak jsou běžně označováni Číňané · největší etnická skupina v zemi, tvořící devadesát procent obyvatelstva. Číňané Chan byli od roku 1949 přesouváni vládou do Sin-ťiangu. Tvořili tu tehdy necelá čtyři procenta populace. Jejich počet vzrostl do současnosti více než desetkrát a dnes tady v podstatě tvoří většinu.

Podle zákona musí být guvernérem Sin-ťiangu Ujgur. Ten ale musí mluvit oficiálním jazykem, tedy čínštinou. Řídí důmyslnou strukturu prefektur, měst a obcí. Všechny správní jednotky jsou pod dohledem Číňanů Chan · komunistů, řídících chod každé malé vísky. Všechna místa ve státní správě i veřejných službách zastávají Číňané Chan. Co tedy slovo “autonomie” v názvu provincie znamená? Zatímco čínština je oficiální jazyk, mohou Ujguři a příslušníci dalších dvanácti národnostních menšin používat své jazyky v novinách a rádiu. Zatímco Číňané Chan mohou mít pouze jedno dítě, ostatní národnosti žijící ve městech mohou zplodit děti dvě, na venkově dokonce tři. Tato velkoryse prázdná gesta Pekingu Ujgury neuspokojila a mnoho let se stále bouří. Policisté zadrželi už tisíce lidí spojených s odbojem. Mezi nimi byl i imán · náboženský vůdce, jeden z nejváženějších lidí. Při různých vzpourách organizovaných při příležitosti významných výročí byly zabity už desítky lidí. Číňané jsou zde tiše nenáviděni. S renesancí islámu stoupá i militantní separatistická nálada v oblasti. Armáda zatím všechny nepokoje potlačila. Pokud se impérium začne rozpadat, bude Sin-ťiang jistě mezi prvními osamostatněnými. Říše středu je se svými pětapadesáti národnostními menšinami poslední velké mnohonárodnostní impérium světa. Sin-ťiang by z tohoto zorného úhlu neměl stát na okraji zájmu světové veřejnosti. Jak soudí někteří pozorovatelé · pokud by totiž využil případnou slabost centrální vlády a dominovým efektem popostrčil dřímající regionalismus ostatních čínských provincií, mohl by způsobit i · zatím nepravděpodobný · rozpad říše a s tím zřejmě spojenou vlnu migrace či chaosu.

pouliční ujgurská masna; v prachu na zemi se válí čerstvě usekaná kozí kopítka

“Uzbekové mají Uzbekistán, Kazaši zase Kazachstán, ale tady jsme pořád v Číně. Pokud se ukáže, že je zde mnoho nafty, bude si nás chtít Peking ještě více udržet,” říká Kazach Rašid a dodává: “Muslimští separatisté budou usilovat o odtržení ještě více, protože se budou cítit Čínou okrádáni o své přírodní bohatství.” Zmlkne, protože je lepší o politice raději nemluvit. Oči mi sjedou na jeho hodinky. Čína se rozprostírá v několika časových pásmech, přesto Peking vynucuje, aby se všichni řídili podle centrálního času. V Sin-ťiangu lidé tvrdohlavě udržují čas o dvě hodiny pozadu · tedy přirozeně podle sluníčka · a Rašidovy hodinky nejsou výjimkou.

JAK SE ÚŘEDNÍK VYSPÍ…

“Da, da, gavarju ně mnogo pa rusky,” rozhazuje rukama muž, který jediný z přítomných jevil známky inteligence, když jsme se po dvaceti hodinách jízdy vypotáceli v Altaji z autobusu. I otrhaný běloch v zaprášených kalhotách je zde symbolem bohatství. Pro muže jsme znamenali jedinou šanci na zbohatnutí, protože bílé tváře jsou zde stejně neobvyklé jako dobře placená místa. K našemu zděšení nás zavezl k velkému hotelu, který ten den otevřeli pro čínské turisty. Peking se zřejmě rozhodl vybudovat svým kádrům oddychové středisko, a proto zde postavil i přistávací dráhu. V Altaji dnes kromě malé ujgurské čtvrti bydlí pouze Číňané. Kazaši žijí v horách daleko za městem. “Právě jsem prošel kurzem ruštiny v Urumči,” chlubí se svými mimořádnými schopnostmi mladý recepční v hotelu. Pak nám ukáže, kde najít finančně dostupné ubytování. “International research center,” hlásí nápis na sešlém pětipatrovém domě, který svou fádní komunistickou architekturou působí v údolí jako pěst na oko. Mladá hubená nehezká Číňanka ve špinavé blůze a vysokých podpatcích, na nichž neumí chodit, si nás přihlouple prohlíží a nemůže pochopit, co zde děláme. Nakonec nás ubytuje každého zvlášť, protože tu nesmí lidé opačného pohlaví sdílet jeden pokoj. Před několika lety v Číně běžná praxe, která se nyní vytrácí. Jenže Altaj zůstává mezi posledními výspami tradičního puritánství v zemi.

Po zuřivé hádce usmlouváme cenu asi na třetinu toho, co si původně slibovala, že z nás sedře za ten holý pokoj s padající omítkou, rozviklanou postelí a jediným umyvadlem nuceně sdíleným se všemi, každý večer pod obraz zpitými spolubydlícími. Znechuceni opouštíme budovu, kde i přes nadějný anglický nápis nehovoří nikdo jinak než místním dialektem čínštiny.

typická muslimská stavba v ujgurské čtvrti v Urumči

Libozvučná kazašská píseň spontánně a radostně plyne z úst manželského páru, který nás vzal kus za Altají do staré terénní rachotiny směřující do hor. Cesta je špatná. Kazach dupe na plyn jak to jde, aby se mu vozidlo nezastavilo pod kopcem. Časem se loučíme a vyrážíme proti proudu bystřiny. Děti pasou krávy, muži sklízí pomocí téměř muzeálního traktoru obilí, ženy prosívají zrno a slámu váží do snopů, které pak skládají na dvorku do výšky tak, aby po těch vnějších stekla voda a uvnitř zůstalo krmení pro zvířata suché. Na kamenných zídkách se suší trus, v zimě používaný na topení. “Naskoč si,” pobídne mě rukou Kazach jedoucí okolo na koni. Nemotorně se hrabu na zvíře. Oř na podobné neohrabance není zvyklý, a tak končím na zemi. Kazach s kloboukem World Cup se jen usměje a odcválá způsobem, jako by se na koni už narodil.

Zatímco hospodyňky už připravily rodinám skopové s chlebem a všichni sedí v teple místností obložených ručně šitými koberci, stopujeme první (a zároveň poslední) náklaďák s hlínou, skáčeme na korbu a odjíždíme se vyspat do “International research center”.

Platnost mého víza se neúprosně chýlí ke konci. To mě přinutilo poznat důkladněji policejní stanici v Altaji. Na stole korpulentní čínské policistky jsou zapíchnuty dvě vlaječky · obě rudé, jedna má v rohu velkou a čtyři malé žluté hvězdy, druhá trochu neaktuálně srp a kladivo. Symbol toho, že rusko-čínské přátelství je, alespoň navenek, opět tak vřelé jako kdysi. Žena kamsi neochotně telefonuje a naznačuje, že si mám záležitost vyřídit v Urumči. Každý tady raději prohlašuje, že není kompetentní pro cokoli, jen aby nemusel nést zodpovědnost. Úsměv je nejlepší zbraň, jak strnulý model státní správy alespoň na moment nabourat. Se zájmem ukazuji na fotografie dětí a manžela. Asi po hodině dáma rozmrzne a vytáhne razítko, které prodlouží můj pobyt o pětadvacet dní. Za namáhavý výkon platím 25 juanů (asi 85 korun). Někde musí cizinci čekat na “štempl” několik dnů a platí daleko více. Jinde to mají zdarma a bez průtahů. Záleží na libovůli policisty. Těžko říct, zda například tato všemocná úřednice vstává správnou nohou také v den, kdy vyřizuje záležitosti příslušníků místních národnostních menšin.

Napsala: Martina Hladíková

Pane režisére, rád bych se vám pokusil vyhovět… třeba to svedu, navrhuje v nadějném očekávání Zdeněk. „Dostal jsem dobré reference na nějakého kaskadéra, který se jmenuje… moment, pánové… jo, Petr Kvapil. Není to někdo z vás?” ptá se, jako by neslyšel Zdeňka, postarší režisér. „To jsem já,” ozve se po chvíli váhavě Petr. „Myslel jsem si to… za ta léta, co svou práci dělám, dokážu odhadnout, co v kom je,” usměje se samolibě režisér. „Vám se prý ještě nestalo, že byste nějakou akci odmítl třeba ze strachu, ale kdyby jo, řekněte mi to laskavě včas, všichni jsme nahraditelní, pánové! Dokonce i já. Ač to říkám nerad,” dodává, zatímco si stoupne vedle Petra na okraj šachty…

Pády z oken, komínů a nevím odkud ještě (do papírových krabic), hospodské rvačky, nejrůznější souboje, přestřelky, honičky v autech, bláznivé jízdy na kapotách aut, skoky z letadel, úniky z  ohně i rozbouřených vod… těžko by se dal jedn ím dechem vyjmenovat rejstřík všech kousků filmových kaskadérů. Ostatně jejich paleta se rozšiřuje film od filmu a člověk nikdy neví, co nového si režiséři vymyslí. Každopádně kam člověk-herec nemůže (nesmí, či nechce) nastrčí kaskadéra-dubléra. Více ve stínu než na výsluní slávy – jsou spíše jakousi šedivou eminencí filmového byznysu.

Co by však byl film bez napětí, nebezpečných scén a akcí? Vždyť i pravá česká hospodská rvačka by se neobešla bez asistence kaskadérů. Přece se nenechají sami herci fackovat jako gumoví panáci jen pro potěchu nenasytného diváckého oka… Koneckonců i věhlasné hvězdy akčních filmů pracují „v páru”, protože jejich muskulatura je pro producenty tolik cenná, že nemohou riskovat jejich poškození. Líbezné hvězdy stříbrného plátnazasv  mnohýchsituacíchraději „nastrčí dubl”, než aby dávaly na odiv, co má být očím nadšených fanoušků skryto. „Koneckonců ani legendy o slavných hercích, jako Belmondo, nejsou zas tak pravdivé. I on měl svého dubléra, dobře placeného nejen za výkony, ale i za mlčení. Ale to je dobře. Film je ve své podstatě mámení, pohádka, iluze pro diváka a ten ji chce mít dokonalou a krásnou. Takže se musí udělat všechno pro to, aby to tak vypadalo. Možná bych mohl skočit z okna, ale nejspíš by to dopadlo špatně. Musí to proto udělat někdo, kdo to umí, za mě. Zkrátka jsou to bezvadní kluci…” pochvaluje si herec Martin Dejdar.

Inu možná by mohlo někomu připadat nepatřičné odhalování roušky zakrývající intimní místa filmového života. Jací vlastně jsou a proč to dělají? „V Kmotrovi je jedna krásná věta: ,Každý máme jeden úděl!´ Prostě kaskadérství je hobby, záliba, poslání a někdy i povolání. Ale takových je více… Prostě jsou chlapi, kteří si zvolí koníček takříkajíc na ,hraně nože´. Baví je to, žijí tím, zdokonalují se jako každý sportovec, který chce vyniknout a sáhnout po zlatě. Všichni, kteří vědí, co je to riskovat život, mají v sobě něco zvláštního, na rozdíl od normálních lidí. Jsou féroví a z každého kroku, pohybu, činu cítíte, že proti vám stojí chlap. Kaskadérství není jen dokazování si, určitě je v tom hazard, ale je to hlavně koníček pro tvrdé chlapy. A asi každý tvrdý chlap má něco takového dělat.” Tvrdí režisér Martin Hollý. Za hrobového ticha, že by byl slyšet i špendlík cinknout, rozehrává se před našima očima neuvěřitelné divadlo na otevřené scéně, s kulisou nádherné scenérie Hříměždického lomu. S přibližujícím se hukotem auta, nabírajícím potřebnou rychlost na šedesátimetrové rampě, tuhne krav v žilách. Na vrcholu dvanáctimetrové skály se objevil červený vůz s živým člověkem na kapotě. V plné rychlosti vzlétl a ve štábu filmařů i početného diváckého obecenstva nastalo zděšení. Řada z nás (včetně režiséra) instinktivně zavírá oči, takže rozhodující okamžik zlomu letu auta v pád do hlubiny zatopeného lomu zná pouze z vyprávění.

V tomto momentu je kaskadér nepochopitelným způsobem doslova katapultován od kapoty. Následné šplouchnutí vrací jako ozvěnou ještě druhé. …Petr se po chvíli vynořil a přesně podle scénáře se zmaten ě rozhlíží po hladině… Brr! Tohle je opravdu jen pro silné nervy. Kdyby se včas neodrazil, zabil by se!” chytá se za hlavu režisér. Jeho slova mi zní v uších ve chvíli, kdy je zcela zdemolovaný vůz vytahov án z vody. Ovšem daleko větší „překvapení” pro mě bylo, když z vody namísto kaskadéra Petra Jákla vylovili jeho kolegu Jiřího Kubu. Tak to tu ještě nebylo, aby profesionální kaskadér měl svůj záskok! Vysvětlení je však prosté: režisér mu to prostě zakázal, protože případné zranění představitele hlavní role by prakticky zlikvidovalo celý film. „Ale nijak se za to nestydím. Sice jsem do poslední chvíle bojoval, abych celou akci mohl udělat sám, ale důvody jsem musel uznat. S jistými obavami mi režisér nakonec dovolil natočit celou akci před vlastním pádem,” vysvětluje po skončení nejnáročnějšího záběru jeho spokojený autor. Každopádně takový kousek každý (kaskadér) ocení. Povolání kaskadér je pro většinu z nás čímsi na hranici rozumu a lidských sil. Podíváme-li se však zblízka, může být jistým zklamáním zjištění, nakolik je jejich práce prozaičtější a daleka nahodilému hazardérství skupinky šílenců. Čím více efektivní je akce zvedající diváka ze židle a nutící ho zatínat pěsti či zakrývat oči, tím spíše jde ve skutečnosti „jen” o perfektně provedený, předem několikrát nazkoušený, připravený a zajištěný „sportovní” výkon, při němž má každý své místo. Krok po kroku, pohyb za pohybem dovedený až k dokonalosti a maximální bezpečnosti.

Oproti situacím, svou jednoduchostí až svádějí diváka k následování, které bývají naopak skutečným dramatem, často bez nároku na opravu a při nichž jakákoli chyba či zaváhání může znamenat prohru v sázce s osudem. „Kaskadéři? To je taková zvláštní čeleď, zvláštní odrůda lidí, hlavně proto, že jsou to strašní haj…vé, kteří nenechají na člověku nit suchou. A hlavně jsou to ,vykusovači rolí´. Jak říká Jandák: ,Skromnost je blbost.´Kdo něco umí, tak na to má být pyšný a tihle kluci toho umějí hodně, tak si myslím, že mají být na co pyšní,” míní herec Pavel Nový. A Martin Dejdar dodává: „Jsou to blázni, banda magorů. Šílenci, kteří snad vůbec ani nemají pud sebezáchovy! Na některé scény odcházím. Říkám si: na to se nebudu prostě vůbec dívat…”

V thrilleru z prostředí českých filmových kaskadérů „Cesta peklem”, se na pozadí špičkových akčních scén odehrává hluboce lidský příběh hlavního hrdiny Petra Kvapila, který se po tragédii dostává až na samé psychické dno.Kamarádi z kaskadérské party se rozhodnou svému příteli pomoci z obtíží a nastraží na něj fintu, která však nešťastnou náhodou přeroste v opravdové drama. „Kaskadéři hlavně umějí držet slovo. Někdy jde tak trošku o život, tak to ani jinak nejde. Tohle je film s profesionály a o profesionálech. I hasiči jsou další velcí profíci, kteří ukázali, že umějí svý řemeslo a hlavně dokonale zapadli do toho filmu. A jestli jsem měl strach? Když tam jsou ti kluci, kteří to umějí, máte skoro stoprocentní jistotu, že se nic nestane. To bych musel něco ,zdrbat´ a zachovat se jako amatér, pak by možná mohlo k něčemu dojít. Jinak ne. Tady je hlavně nezřízená sranda, prozradil mi na dotočné Pavel Nový. Když jsem se poprvé sešla s jedním z našich nejlepších kaskadérů Petrem Jáklem – autorem scénáře, spoluproducentem a zároveň představitelem hlavní role připravovaného prvního filmu svého druhu u nás – několikaměsíční maratón natáčení právě vrcholil. Po jedné, mírně řečeno, náročnější akci v hořící hale staré továrny jsem se zašla do maringotky zeptat, jak se taková scéna vlastně rodí a jestli je vážně tak příšerně nebezpečná, jak na první pohled vypadá. „Jeden je závislý na druhým, takže selhání jednoho může ohrozit zdraví a život druhého. Do jakékoli nebezpečné akce jde pak kaskadér raději sám, aby záběr dopadl dobře a nikomu se nic nestalo.”

 Filmový kaskadéři prý nemají rádi, když jim herci „fušují” do řemesla… „Ale to nám nevadí, naopak. Líbí se nám jejich snažení a rádi se na ně díváme. Problematičtější je, má-li kousek provést kaskadér spolu s hercem. Hodně tam pak záleží na souhře. Když jsme kdysi točili s Ozerovem, měl jsem za úkol jet na motorce vzadu jako spolujezdec. Šofér měl střihnout pravoúhlou zatáčku a já, v roli fašisty, měl z ní sletět. Chtěl jsem, aby ji řídil také kaskadér, jenomže šlo o rozehranou roli a ten ruský herec byl bývalý motocyklový závodník, tak to mohlo dopadnout dobře. Jenomže, když se to zkoušelo, jel tak rychle, až jsem málem opravdu vylít už při první zkoušce. Režisér mu pochopitelně vytkl, že jsem vypadnul ze záběru a že mě mohl zabít. Ovšem nedal si říct. Oznámil jsem mu, pojede-li jako šílenec, tak ho vezmu s sebou. Ale nebral mě vážně. Takže, když jsme vletěli do zatáčky, nedalo se dělat nic jiného, než dodržet slovo. Motorka vylítla a skončila ve výloze nedaleké kavárny. Režisér mi nakonec k mému překvapení povídá: ,Maladěc, právilno sdělal!´ Vztah mezi herci a kaskadéry je ale vesměs vynikající. Vzájemně se respektujeme, což je nejdůležitější. Herec ví, co potřebuju a já zas, co potřebuje on. Hlavně abych mu nezkazil záběr.” „Vždycky jsem ve filmu měl něco, kde jsem je potřeboval,” dodává režisér Martin Hollý. „Hodně věcí uhrají, protože se stále pohybují mezi herci a nemají trému. Nejsou amatéři, i když někteří jsou holt špatní herci. Myslím si ale, že Petr Jákl v hlavní roli vyšel. Není už jen ,pouhý´kaskadér, má své soukromí, svou tragédii, což už je těžké uhrát.”

DUŠE KASKADÉRA. Dovedu si představit, co se děje v člověku v okamžiku startovního výstřelu, kdy má před sebou svůj životní závod. Kdy týdny a měsíce příprav a tvrdé dřiny v tělocvičně má nyní zúročit a podat maximální výkon. A hlavně porazit soupeře a vyhrát. Tak asi tyto pocity prožívá kaskadér, když má jít na plac. „Mockrát se stalo, že jsem tím chtěl seknout. V okamžiku rozhodování, zda vzít nabízenou akci. Jsem v podstatě na sebe hrdý, že jsem vlastn ě nikdy neodmítl. Když už jste se rozhodli, že do toho jdete, nastává doba příprav a psychické koncentrace. A pak dochází k nejhoršímu, kdy na místě čekáte v šatně, až pro vás přijdou. Což je nejhroznější okamžik. Pak už stojíte před kamerou a čekáte na slůvko ,AKCE!´ V tu chvíli se zbavuji všech pocitů, je to jako startovní výstřel. Od toho momentu mi strach přestává svazovat nohy. Velkou roli tu hraje odpovědnost.” V krizových situacích, které mohou ostatně nastat i běžně v životě, třeba při autonehodě, člověku proběhne najednou před očima celý život… „Moc si toho ze svého raného mládí nepamatuji – asi jako každý člověk, ale musím říct, že teď už vím skoro všechno. Při akci, kdy jsem padal do výtahové šachty, mi po dobu letu čtyřmi poschodími dírou malého výtahu proběhl myslí za tak krátkou chvíli snad celý život. I takové detaily, které si člověk ani pamatovat nemůže.” Je to asi jako vstoupit do manželství se závodníkem formule1.

Veronika Jeníková si jako filmová manželka kaskadéra vyzkoušela, co jejich skutečné manželky denně prožívají. „Dosud jsem s nimi neměla žádné zkušenosti. A po tomto filmu mohu říct, že jsou to správní chlapi, skromní lidé a sportovci tělem i duchem. Kaskadérku bych rozhodně dělat nemohla, ale mám k nim obdiv. A to jsou mezi nimi i ženy! Ovšem ve skutečném životě to musí být opravdu těžké.” Což potvrdila i manželka jednoho z nich, když jsme si povídali o údělu být ženou kaskadéra. „Když jsem si ho brala, věděla jsem, koho si beru, ale až postupem času se musím stále více vyrovnávat s pocitem strachu, kdy mi zavolají, že je v nemocnici, že se něco stalo. Ale on už jiný nebude. Snad i proto jsem si ho brala. Člověk se s tím musí naučit žít, ale opravdu to není jednoduché.” „Moje žena si se mnou hodně užila ještě během sportovní éry, kdy mě chodila navštěvovat po nemocnicích,” přiznává Petr Jákl. „Ovšem kaskadérskou profesi jsem, seč to šlo, před ní dlouho utajoval. A pak, když při odjezdu z domova na těžkou akci člověk vidí své malé děti, pocítí to.” Pro většinu z nich je tato práce pokračováním sportu. Je to totéž i když v jiných podmínkách a dokázat, co jiní nedokáží – jako ve sportu porazit soupeře. To je to, co člověka asi nejvíc láká. Někteří herci o kaskadérech prohlašují, že snad ani nemají pud sebezáchovy… „Každý normální člověk má strach. Je to přirozená lidská vlastnost a u kaskadéra je výhoda, že ho dokáže překonat. Kdyby neměl strach, byl by hazardér, který by mohl podcenit možné nebezpečí a asi by neměl dlouhou životnost.”

Jak to tak poslouchám a pozoruji, napadá mě, kde je vlastně hranice mezi kaskadérem a hazardérem? „Rozdíl je to obrovský! Hazardér riskuje vlastně jen pro svoji kratochvíli, bez hlubšího poslání. Kaskadérský kousek je vždycky něčemu prospěšný, protože lidé se chtějí dívat na filmy a chtějí tam vidět i nebezpečné situace. K tomu jsou zapotřebí lidé, kteří to natočí. Kdežto hazardér provádí svoje kousky bez logiky a smyslu a víceméně není tak dokonale připraven, aby si to mohl bezpečně troufnout.” Samozřejmě je zde procento nepředvídatelných událostí a okamžiků, při nichž se teprve projeví dobrý kaskadér. V setinách okamžiků se pak musí rozhodnout a reagovat tak, aby je zvládl bez úhony a v očekávaném efektu. Mnohdy jde o náročné a drastické situace. Co v takovou chvíli rozhoduje nejvíc: zdravý rozum nebo intuice? „V pohybových záležitostech rozhoduje to, jak je natrénován, jak dokáže ovládat svoje tělo. Musí mít tvořivé pohybové schopnosti, které jsou ovšem vedeny rozumem a intelektem. Zas se ale nemůže začít rozmýšlet, co a jak dál. Nemá čas, musí být jako automat. Každopádně akci od akce získává zkušenosti, i když žádná není stejná. To je na tom to pěkný. Nikdy nevstoupíš do stejné vody… i v případě, že děláte stejnou akci.” Hlavně musí vždy dopředu zvážit, je-li vůbec akce proveditelná a má-li na to! Odmítnout se člov ěk rozhodne jedině v případě, že usoudí, že je neproveditelná. Zdravý rozum je rozhodující. „Ale nerad dělám se zvířaty, proto- že je mám rád a ona za to nemůžou, že lidi jsou blbci.”

I kaskadér musí hrát. Snad mnoho neprozradím, uvedu-li, že v případě zmiňovaného filmu se herci museli vesměs chovat jako kaskadéři, zatímco profesioná kaskadér byl tentokrát v roli herce. Každý z toho svého musel dát tomu druhému. „Myslím, že pro ně to bylo stejně obtížné, jako pro mě. A zase jsme se o kus sobě přiblížili. Podobné situace jsem už vlastně taky někdy prožil, takže sžití s rolí bylo pro mě jednoduché. I v případě tragédie, ke které dochází, přesto, že zrovna takovou jsem nezažil. Opravdu jsem měl slzy v očích,” vzpomíná Petr Jákl. „Ale musí tam být i trošku humoru. Když se člověk zasměje, tak vážné a smutné věci daleko lépe vyzní. Akční film typu ,bum-bum-ustřelený hlavy´, to není ono,” dodává jeho filmový kolega Martin Dejdar. Stará tovární hala už svou ponurostí jako by vybízela filmové tvůrce k využití její kulisy pro dramatické scény. Několik mužů tu pobíhá v montérkách, v rukách tajuplné balíčky, drátky a další předměty, ne náhodou připomínající pyrotechnické nádobíčko. Technici rozestavují filmové kamery na určená bezpečná místa a dohadují se vysílačkou s režisérem a kameramanem. Po chvíli je divadelní scéna připravena, všichni na svých místech, hlavní aktéři jsou v tuto chvíli nikoli herci… Režisér filmu „Cesta peklem” Martin Hollý si prohlédl několik amerických filmů o kaskadérech, kde jsou i podobné scény. „Na jejich natočení jsem měl šest dní, zatímco například ve filmu ,Oheň´je závěrečná scéna boje s ohněm (podobná té naší), na níž měli Američané dva a půl měsíce! Takže tak trošku rozdíl. Chybí nám pochopitelně takové technické vybavení, ale jak naši kaskadéři, pyrotechnici i profesionální hasiči, kteří na tom dělali, se zhostili mnohých záběrů na výbornou. To mě na tom nejvíce těší. Museli jsme vytěžit z minima maximum.”

 Napadá mě, jestli se vůbec dá v našich podmínkách akční film natočit? „Dá! I s podmínkami a materiálem, který máme. Protože všichni zúčastnění byli vysoce profesionální. Takže u nás se dá dělat ledacos. Jsou pochopitelně pot řeba peníze, ale všechno jde.” Velmi jsem bojoval, aby hlavní roli hrál právě Petr Jákl, prostě jsou tam scény, které nemůže dělat herec, protože na to zkrátka nemá. A spojit kaskadérství s hereckým výkonem bylo pro mě nejp řitažlivější. Poprvé v životě měl režisér díky producentovi k dispozici dostatek materiálu, což takový film potřeboval. Vskutku husarským kouskem však bylo natočit celý film včetně všech akčních scén v šibeničním termínu třiceti dnů. Dá se říci, že se stal takový malý zázrak, jehož premiéra proběhne 25. května. Za dveřmi maskérny jsou slyšet hlasy. Pavel Nový tu rozhořčeně přesvědčuje Petra, aby tu akci nechal jemu, že by ji raději neměl dělat. Než jsem se rozhodla zaklepat, předběhl mě jeden z kaskadérů a vstoupil do diskuse. „Přece na to, Pavle, nemáš! Co blázníš, Petr je profesionál a ty jenom…! ” Ale ti dva jako by neslyšeli a už to vypadalo, že Petr nakonec opravdu ustoupí. Přes jeho domluvy a lamentování Pavel s Petrem nerušeně dokončili dialog a když už zoufalý Petrův parťák rezignoval, obrátil se k němu Petr s nevinným úsměvem. „Ale my si tu přece jen zkoušíme další scénu…” zchladil rozčíleného kamaráda. Následný výbuch veselí jen potvrdil jeho slova, až zmatený kolega pochopil a couvnul. Točit s nimi ··· opravdu není lehké

Potkával jsem běžence, kteří mě míjeli s udivenými pohledy, neboť dost dobře nechápali, proč chci dobrovolně tam, odkud oni utíkají. Zastavovali své oslíky naložené horami ranců a peřin a varovali mě před cestou k Mardakertu. Okolní vesnice jsou prý každý den několikrát bombardované a ostřelované. „Azeři nikoho nešetří. Zařezávají staříky, znásilňují ženy, zabíjejí malé děti. Vraždí a loupí, zapalují domy.”
Hlas jim přeskakuje a je v něm cítit zloba těch, co mi to říkají. Jako by se domáhali souhlasu a že i já musím odsoudit tohle nelidské konání. Válka činí z lidí netvory. „Jdeme do Stěpanakertu. Ve školách tam žijou uprchlíci z mardakertského okresu. Jestli to vyjde, půjdeme dále. Až do Goris, kde mám dvojrodného bratra. A dcera se vdala před třemi roky do Jerevanu. My máme kam jít. Půjdeme ke svým, nebudeme nikde u cizích. Ale jsou lidé, co nemají nikoho.” Stará žena s rukou obalenou šátkem vypráví tiše, jako by se styděla za to, že opouští kraj, kde se narodila a vychovala své děti, kde jsou pochováni její rodiče.
„Oba synové mi tu zůstali. Bojují, aby Azeři nedostali ani metr naší země. Přišli nás zadávit, ale my je zaženeme. Karabšci se nikdy nebáli přesily. ” S těmito slovy udeří stojícího osla proutkem a ten se pomalu rozejde. Ženu doprovází maladá dívka s copem dlouhým až k pasu. Stála celou dobu kousek ode mne a pozorovala nás velikýma očima skrz husté řasy, aniž k nám obrátila hlavu. Arménské dívky jsou krásné, příliš krásné na to, aby jim krása vydržela dlouho. Stárnou rychle, starostmi o rodinu a těžkou prací na vesnici. Při odchodu se nenápadně otáčí, protože dlouhovlasých blonďáků po Náhorním Karabachu zase tolik neběhá.
BOJE O MARDAKERT. Do vesnice Kysapat mi zbývá pár set metrů. V okolí už žijí jenom vojáci, protože civilní obyvatelé odtud utekli, sotva se Azeři dostali do okresního města Mardakertu a boje se přesunuly blíže k vesnicím. Podél cesty leží rozházené věci – deky, peřiny, ošacení, otevřené kufry s košilemi, příbory, rozevřená fotoalba a vysypané fotografie, které už jejich majitelé nesta čili zařadit. Prohlížím si rodinné snímky a hledím do tváří neznámých lidí, kteří tenkrát v ateliéru nevěděli, že budou muset utíkat ze svých domovů. Nikdo se neusmívá, fotoateliér Ararat je patrně zaměřen na vážné fotografie. Nedaleko cesty, uprostřed mladých stromků, je zbudovaný přístřešek ze spleteného proutí a dek. Na zemi vystlané suchým listím leží poměrně čisté matrace přikryté pestrobarevnou dekou. Přes noc zůstanu tady. Do vesnice je pár kroků a střelba, která se co chvíli odráží z okolních kopců, mi jasně říká, že zítra budu u cíle. Ani dneska se nebudu mýt, protože žádn ý potok tu blízko neteče a vydat se do lesa, kde se před pár dny přelévala fronta, také neriskuji. Umřít na mině se mi dvakrát nechce,navíc mi ve škole chybí zkouška z neverbální komunikace, a tuhle studijní povinnost za sebou mít zkrátka musím. V Náhorním Karabachu jsou tepl é noci plné komárů, kteří nestydat ě útočí na lidi zmožené únavou. Převaluji se na matraci s šátkem přes obličej a nechce se mi spát. Střelba v kopcích se ozývá už pouze ojediněle, poslední granáty z dalekonosného gradu vybuchovaly asi před hodinou. Po nedaleké silnici projelo neosvětlen é nákladní auto. Vojáci, kteří jedou do první linie. Čerstvé posily, náklad munice a jídla.
ARPENIK OVSEPJANOVÁ šestadvacetiletá učitelka ruštiny z vesnice Domrlu v mardakertsk ém okrese, bude s oběma dcerkami a matkou opouštět vesnici mezi posledn ími. Její muž Kamo s bratrem odešli z vesnice do hor před čtrnácti dny a od té doby je neviděla. „Vrátí se ti, sokolík, vrátí,” konejší stará žena Arpenik a vzdychá, když vybuchující granáty otřásají vzduchem nebo když kulometná palba štěká v nedalekých kopcích. Syna jí zabili před rokem. Nikdo přesně neví, jestli to byli ruští vojáci nebo příslušníci ázerb ájdžánského bezpečnostního oddílu, ale jeho tělo se jednou ráno objevilo na silnici s rozstříleným trupem. Na hřbitově teprve minulý měsíc vztyčili nový kříž, protože ten se podle tradice dává na hrob až rok po pohřbu. Včera se vrátil do vesnice soused Suren, zarostlý, špinavý a unavený. Přišel pro kabáty a nějaké deky. Noci na kopcích bývají chladné a při stráži člověk promrzne razdva, když ještě navícnesmí kouřit. „Odejděte z vesnice co nejdříve,” říkal, když bral ze sklepa pětilitrovou sklenici vodky. „Azeři jsou přes kopec a nikdo neví, kdy se jim podaří dostat se sem. Je jich hodně, svoloč jedna,” mračí se a nalévá si do špinavé sklenkyvodku. Hodí jidosebe, otřesipusu špinavým rukávem a vyloví z baňky naložené rajče, aby domácí vodku zajedl. O Ovsepjanovinicneví. Jejichoddílhlídá druhou sopku, jak říkají zdejším kopcům. Arpenik se rozhodla, že zítra opustí dům a odejdou do Stěpanakertu.
VÁLKA BEZ VÍTĚZŮ. V roce 1988, namlsáni euforií glasnosti, žádají Karabašci připojení k Arménské republice, protože autonomie v rámci Ázerbájdžánu, trvající od počátku dvacátých let našeho století, karabašským Arménům zcela samozřejmě nevyhovuje. A v Karabachu jich žijí čtyři pětiny obyvatelstva. Ázerbájdžán nesouhlasí, a tak začíná válka, která s různě dlouhými obdobími příměří trvá dosud. Mezinárodní organizace, OSN i KBSE, nedokázaly přispět k mírovému urovnání sporu a dnešní situace neukazuje přijatelné řešen í konfliktu pro obě strany. Karabašci se už pod vládu Ázerbájdžánu nevrátí – mrtvých už bylo příliš mnoho, snad každá rodina o někoho přišla, a národní arménská hrdost podobnému kroku brání. Sedmimiliónový Ázerbájdžán, který ani po sedmi letech nedokázal dostat na kolena stopades átitisícový Karabach, by vzdáním se nároku přiznal prohru. A to je nepřípustné už kvůli prestiži. V Ázerbájdžánu se mění prezidenti, obviňováni z toho, že přivedli zemi tam, kde je. Karabašci vyčkávají, bude-li jejich otázka vyřešena. Sami se zbraněmi v rukou, vyhlášením Náhorně karabašské republiky v roce 1991 a obnovováním hospod ářského chodu země dělají vše pro to, aby se spor definitivně rozhodl a oni získali očekávanou samostatnost a svobodu. Do roku 1992 bojovali Karabašci v pololegálních oddílech, které kontrolovaly území, z nichž vojáci pocházeli. Teprve po třech letech vznikla oficiální armáda, v čele s ministrem obrany Seržikem Sarkisjanem. Dokázala Ázerbájdžán zastavit a kromě dvou severních okresů – Šaumjanského a Mardakertského – kontroluje celou zemi. Během války pak Arméni obsadili příhraniční ázerbájdžánské oblasti, odkud Azeři ostřelovali jejich vesnice a města, včetně Stěpanakertu. Přenesením bojů na ázerbájdžánské území získali nálepku agrosorů,ale svou zem zabezpečili před ostřelováním z dalekonosných zbraní. Mnoho běženců se mohlo vrátit zpátky, opravit své domy a začít znovu obdělávat půdu.
ARPENIK ODCHÁZÍ. Arpenik Ovsepjanová ten večer připravila všechna zavazadla, aby brzo ráno vyrazily do Stěpanakertu. Ve vesnici zůstalo posledních patnáct lidí, kteří odmítli odejít. „Kam bychom šli,” směje se bezzubými ústy starý Sagatel Arucunjan. „Tady jsme se narodili, tady taky umřeme. Koho by zajímal starej dědek?” Šestiletá Tatchevik a osmiletá Iraina Ovsepjanovy spaly spolu s babičku na jedné posteli, na té, kde se babička i Arpenik narodily. Na stole ležely připravené pasy občanů Sovětského svazu, Ázerbájdžánské svazové republiky. Arpenik Ovsepjanová se nebála o svůj život ani uplatnění. Ve Stěpanakertu bydlí sestra, která na ni čeká. Co na tom, že ve třech pokojích jich bude bydlet dvanáct. Čtrnáct dnů neviděla muže, který si myslí, že už z vesnice dávno odešly. Odejdou zítra.
SMRT NEPOSLUŠNÉHO NORIKA. Seděl jsem na štábu v Dromboně, nad velitelem štábu visela veliká fotografie zamračeného muže s knírkem. Před rokem ve vesnici Aračadzor mě jeho vojáci zatkli, proto že na povolení k práci ve vojenské linii bylo razítko sice karabašského vedení, nicméně ještě se starým nápisem Autonomní oblast Ázerbájd žánské republiky. Jeli jsme pak s Norikem, jak se velitel jmenoval, na štáb do Stěpanakertu. Seržik Sarkisjan mě poznal, takže jsem ušel trestu, připravenému pro zvědy. Norik byl schopný velitel, který udržel několik vesnic v Mardakertském okrese, když všechny ostatní už padly Azerům do rukou. A prakticky celý okres dobyl zpátky. Až na Mardakert, o němž se říká, že ho tehdej ší vedení vydalo Azerům bez jediného výstřelu. „Norik padl,” řekl velitel, který kontroloval mé povolení. „Zabili ho Azeři, byl to dobrý velitel.” Do místnosti vstoupil asi dvanáctiletý kluk, aby přiložil do kamen. Zábil, ázerbájdžánský zajatec, má se prý u nich dobře a posluhování se mu líbí. Potom přivedli zběha, který se skrýval ve vesnici, aby nemusel bojovat. Sundali mu pouta z naběhlých rukou. Jeho arménštině jsem nerozumněl, ale měl strach, který z něj čišel. Spolu s ním přišel i sedmnáctiletý kluk, který se naopak dobrovolně hlásil na frontu. Potom se velitel vrátil zpátky k Norikovi. Neměl jsem důvod nevěřit tomu, co říkal. O několik dní později jsem se setkal s lidmi jeho bývalého oddílu. „Už dneska se rozehrála hra o to, kdo ve svobodné republice u moci,” říká kulhající Artur. O smrti svého velitele vypráví následovně: „Norik se vracel z porady velitelů u ministra obrany. Měl s ním jet zpátky i jeho bratr, ale Norik mu řekl, aby raději zůstal ve Stěpankertu. Asi už něco tušil a necht ěl, aby do toho spadl i jeho bratr. Jeli na noc. Asi dvacet kilometrů za Stěpanakertem je zastavili ozbrojení muži a museli vystoupit. Oba – Norika Norika i jeho šoféra – rozstříleli z automatů. Museli to být Arménci, protože žádný Azer by se nedostal tak hluboko na naše území. Norik byl dobrý velitel. Dobrý voják, ale neposlouchal. Kdyby mu řekli, aby ustoupil, neustoupil by. Bojoval by do posledního dechu. Neposlouchal rozkazy, proto musel zemřít. Norik byl typ člověka, který se jim nehodil do představ o budoucnosti. Dneska ti k tomu nikdo nic neřekne, ale až bude po válce, určitě se dozvíš, jak to bylo. Jak a proč zem řel on i druzí, o jejichž smrti se dneska mlčí.”
ARPENIČINA VOLBA. Arpenik Ovsepjanová otevřela oči, protože měla pocit, že jí někdo pozoruje. V místnosti stáli muži v uniformě a Arpenik věděla, že jsou to Azeři. V té chvíli slyšela křik obou dcer z postele, ale všechno, co dělala, bylo marné. Prováděli s ní tuze špatné věci, a když se jí jednou svezl šátek z očí, viděla, jak ve vedlejší místnosti leží matka s rozbitou hlavou. Obě dcery neustále křičely a plakaly. Když bylo po všem, řekli: „Pustíme tě. A můžeš s sebou vzít jednu dceru. Druhou nám tady necháš.” Arpenik tomu nevěřila, protože to nemohla být pravda. Osmiletou Irinu a šestiletou Tatchevik vojaci surově drželi a smáli se, jak plakaly a chvěly se strachem. Nedovolili matce, aby si odvedla obě. Buď Irinu nebo Tatchevik. Buď starší, nebo mladší. Jednu zachrání, druhou obětuje. Pro jednu život, druhou usmrtí. Obě zachránit nemůže. Marně nabízela sebe za život obou dětí. V uších jí štěkal smích spokojených vojáků, kteří se bavili rozhodováním trýzněné ženy. Jednu dceru zachrání, druhou zabije. Obě zachránit nemůže. Rozhodni se, které své dítě zachráníš, a které obětuješ.
PŘÍBĚHY O KARABACHU. Nemohl jsem spát. Ležel jsem na matraci, poslouchal ojedinělou střelbu v kopcích a přemýšlel, s kým se zítra potkám. Karabašští vojáci jsou otevřen í a pohostinní k novinářům, proto- že vědí, že prostřednictvím nich se ostatní země dozvědí o jejich boji za samostatnost. Převaloval jsem se. Pak jsem to ucítil. Pocit něčeho nevyslovitelného, co tu pojednou naplnilo veškerý prostor narychlo vytvořeného přístřešku, pocit, který mě uchopil, uchopil zevnitř a rozbušil srdce. Posadil jsem se a všiml si, jak zpoza spleten ých větví prosvítá měsíční noc. Cítil jsem energii, která mě obklopovala a já se jí nedokázal bránit. Cítil jsem strach, který jsem neměl já, ale který tu byl a který mě obklopoval, který mi lezl do kostí a naplňoval mě až po okraj. Byl jsem naplňován cizím strachem, který mě uchvacoval a tlačil do kouta, aniž bych se mohl bránit. Než mi došlo, že musím okamžitě ven, byl jsem několikrát ztlučen, aniž bych ucítil ránu. Potácel jsem se z přístřešku a tím okamžikem jsem cítil, jak strach zůstává tam za mnou. Strach, obavy, hrůza, bolest, beznaděj, to všechno mě chytalo za nohu, když jsem po kolenu lezl ven. Sahaly po mně a já jim unikal po čtyřech, zpocený a s bušícím srdcem. Bál jsem se strachu, který jsem do té doby nepoznal. Venku jsem se opřel o kmen stromu, seděl, zhluboka vdechoval chladný vzduch, a kdybych měl cigarety, kouřil bych jednu za druhou. Strach zůstal tam uvnitř a zůstalo cosi, s čím jsem se dlouho nedokázal vyrovnat. Druhého dne mě přijali do jednoho oddílu, kterému velel pětadvacetiletý Rus Artur, a který operoval mezi vesnicemi Kysapat, Domrlu, skoro na dohled od Mardakerta. Na strážních postech, mezi čekáním na nepřítele, mi vojáci vyprávěli řadu příběhů, které se tu odehrály v posledních týdnech. Vyprávěli mi o čtrnáctiletém chlapci, který odmítl utéci s rodiči do Jerevanu a zůstal tu, aby bránil svou zem. Vyprávěli mi o veliteli, který šlápl na minu, jež vybuchne po zvednutí nohy, a když to zjistil, odehnal pryč své kamarády, aby nezahynuli s ním. Vyprávěli mi to, abych věděl, kde jsem a s jakými lidmi jsem se tu mohl setkat. A také mi vyprávěli o ženě, která zešílela a bydlela s dcerkou pár set metrů odtud nedaleko silnice, v přístřešku zhotoveném z proutí.