NAPSAL ARNOŠT LUSTIG

Nikdy už nikdo nepopíše, co bylo Auschwitz-Birkenau. Tři spisovatelé, kteří je přežili, spáchali sebevraždu. první Tadeusz Borowski, největší talent polské literatury, skoro hned potom, co popsal hrůzy pekla, které vytvořil člověk pro člověka v podmínkách vyspělé technické civilizace. Jean Amery, rakouský humanista a esejista, když shledal, že skutečnosti z Auschwitz-Birkenau zůstanou zdrojem vysvětlení pro mnoho událostí, které teprve přijdou, a Primo Levy, jeden z nejlepších, který se snažil sdělit, co viděl, jen aby shledal, že to je nemožné zprostředkovat. Mnoho lidí, kteří Auschwitz-Birkenau přežili, zešílelo už po válce. Některým, co přežili, se narodili šílené děti. Devět lidí z deseti, co přežili Auschwitz-Birkenau, se od něho každý den bezpečně vzdalují, ale každá noc je beznadějně vrací. Americký velitel jednoho z poválečných táborů pro lidi bez domova nemůže zapomenout na paniku, jaká se zmocnila lidí, co přišli z Auschwitz-Birkenau a neměli kam jít. Mysleli, že se nacisté vracejí, že Auschwitz-Birkenau není za nimi ale s nimi. V nich.

Byl jsem v Auschwitz-Birkenau v roce 1944. Vrátil jsem se tam teď a pojala mě dvojí hrůza. Auschwitz-Birkenau jako muzeum, jako obrovská rezervace lidské surovosti, nevyvoláván v představě ani stín strachu, úzkosti rezignace, jaké v dobách plného provozu této továrny na smrt vyvolávala sebemenší realita. Bez mužů SS, kteří tábor pyšně spravovali a kteří na základě svých zkušeností stavěli podobné lágry po celém Německu a v okupovaných územích Evropy, působí ztichlý tábor, největší, jaký kdy člověk pro člověka postavil, jako tiché pohřebiště. Mrtví nemluví. Země je skoro krásná, porostlá trávou, pokrytá sněhem, paměť, která slouží živým, zrazuje mrtvé. Není v moci živých dát slovo mrtvým. Čas pracuje proti nevinným. Čas si pohrává s tím, co se stalo včera. Čas uvolňuje prostor paměti pro to, co se stane teprve zítra. Představa mrtvých, kterou má člověk, který se prochází po hřbitově, nejsou mrtví, jen jejich povadlý obraz. Celou dobu, co píšu, je mi špatně od žaludku. Není to v silách člověka, kdyby od chvíle, kdy opustil Auschwitz-Birkenau, nemyslel na nic jiného, přivolat nazpět víc než zlomek toho, co bylo, co se stalo, jak tu zemřelo čtyři milióny nevinných. Původnímu městečku Oswiecimi, spojenému s vesnicí Brzezinkou, kousek od Katovic a na skok od Krakova, je už osm set let. Má svoje dějiny, hostilo v rakousko-uherských jezdeckých kasárnách kavalérii: období plynu a plamenů a popela z mrtvých, období krematorií patří včerejšku.

Lidé se snaží žít. Je mi pořád špatně z bezmoci vyjádřit ve slovech slabost paměti. Balzac měl kdysi prohlásit, že zlo, které je příliš velké, nemůže být nikdy potrestáno. Jak si to srovnat s milióny mrtvých, kteří tu naposled viděli slunce, hvězdy a měsíc, s matkami, které naposled viděly své děti? Jak jim alespoň vdechnout posmrtný život, protože každý z nich někdo byl, moje matka, můj otec, můj bratr, má sestra? Kdysi jsem tu byl vězněm. Proč jsem na tom najednou stejně jako někdo,kdo tu nikdy nebyl, kdo nikdy neviděl Auschwitz-Birkenau? Jak přivolat nazpět k životu to, co cítil každý z těch mrtvých? Byl jsem opravdu na rampě, když tu orchestr složený z nejlepších hudebníků okupované Evropy hrál francouzský šlágr J“attendrai těm, co šli do plynu i těm, kdo obsluhovali krematoria, dělníkům v Buna Werke nebo v Auto Union, v odvšivovací stanici? Jednou zpívalo trio německou verzi šlágru těm, co se pokusili o útěk. Komm zurück, ich warte auf dich, denn du bist für, mich all mein Glück…

Měl jsem v orchestru přítele, který hrál předtím v hotelu Esplanade v Praze v Est baru, Otu S…, jehož žena šla do krematoria s jejich třemi chlapečky před jeho očima, zatímco on hrál. Hrál jako v Praze Dinah, Bei mir bist duschön, Stetele Belz. Ten den, kdy ztratil rodinu, hrál Měl žid ženušku, a písničku o svatbě pod nebesy, kde se říká, jak jsou svatebčané veselí, a rodiče nevěsty i ženicha tančí, a taky písničku o neopětované lásce milované dívky k zamilovanému mládenci. Stál jsem tu opravu ve větru, když dva moji kamarádi, starší T. a mladší T., nastoupili v Auschwitz-Birkenau k fotbalovému zápasu s jedenáctkou mužů SS a bylo jim řečeno, že musí hrát co nejlíp, ale nesmějí vyhrát, a za každé zranění, které by způsobili někomu z mužstva soupeře, půjdou do komína, stejně jako vyletí komínem, když budou zraněni sami? Když to přežili, dostali každý po vece německého vojenského komisárku a čtyřkilovou plechovku krvavé vepřové paštiky. Držel jsem staršímu boty a šaty, než dohráli. Bylo to skoro jako doma, dvě jedenáctky, šatny, lajny, hřiště, branky, kulatý míč. Jen, jak napsal potom Tadeausz Borowski, mezi zahajovacím a posledním hvizdem píšťalky rozhodčího, co by kamenem dohodil od hřiště, šlo tři tišíce lidí do plynu.

Byl jsem skutečně v cikánském táboře, který vyčistili muži SS noc a den předtím, než jsme přijeli z Terezína, města, které daroval Adolf Hitler židům, a kde se zachránilo jen pár cikánských dětí, které se zahrabaly do země jako červy a začaly nás kamenovat, jako bychom my byli zavinili smrt jejich rodičů? Mluvil jsem tedy opravdu s dvojčaty, Petrem a Pavlem, na kterých dělal doktor Mengele pokusy a kastroval? Ještě v Terezíně, na pokoji číslo 16, v domě mládeže na L:218 so se vyměnili deset deka cukru za sbírku veršů katolického básníka Otakara Březiny. Když jsem se teď ptal, kde jsou jejich rodiče, odpověděli mi, že vylítli komínem v krematoriu číslo 2, jako by řekli, že odjeli orientexpresem do Istambulu. Pamatuju se na malého René G. z Prahy, který si připadal jako prominent, protože jeho sestra směla sloužit v nevěstinci SS v Auschwitz-Birkenau a mohla mu nosit mléko, chleba a cukr. Věděl, že bude žit tak dlouho, dokud tam jeho sestra bude. A pak plyn a komín a popel. On i jeho sestra, až se opotřebuje.

Chápu, jak je těžké psát o tom 50 let po válce, do čítanek a do učebnic pro děti, které se narodily až dlouho po dnech, kdy nad komandaturou v Auschwitz-Birkenau vlála vlajka s hákovým křížem, znamení slunce a dovr- šení. Někdy bych si přál, aby každý člověk, kdekoli na zeměkouli, jako zkoušku dospělosti, než se ožení, dostane vůdčí list, bude smět volit, musel navštívit na hodinu, na den, na jedinou vteřinu Auschwitz-Birkenau v dobách, kdy se Hitler, Himmler, Eichmann nebo Baldur von Schirach nadýmali pýchou, co tu stvořili díky německým architektům, plánovačům, stavitelům. Navštívit se zárukou, že se mu nic nestane, že jde jen o nahlédnutí do pekla. Věřím, že by obraz světa, v každém člověku, který by to směl vidět, dozrál. Jen ten, kdo by spatřil, jak málo stačí odloupnout z člov ěka, aby byl zase zvíře, může porozum ět světu, do jakého jsme se narodili. Auschwitz-Birkenau je na začátku všech otázek, které nás trápí, a místo odpovědí rodí jen další otázky. Pamatuju se na odpoledne v září 1944, kdy jsem stál v cikánském táboře B 2e, u drátů s vysokým napětím. Kolem se táhly holé polské pláně, lesy. Řídká, průsvitná mlha padla na zemi, na lidi, vnikala do duše. Bylo vidět na krematoria číslo 2 a 3, kde hořeli naši příbuzní. Druhý kouř pocházel z velkých jam, kde hořeli na vlastním tuku mrtví z Maďarska, jež nestačili pálit pece. Z komínů šlehal nachový oheň. Chvílemi plameny zbrunátněly, než přešly v černý čmoud. Všechno páchlo. Z kouře se stával mrak, z něhož jako pomalý černý déšť pršel popel.

Přál jsem si jako všichni, aby se zvedl vítr, nebo aby se země začala otáčet opačným směrem. Popel měl hořkou chuť. Také plyn měl hořkou vůni mandlí. Byl to jiný popel, než z uhlí nebo páleného dříví, hadrů nebo papíru. Sypal se na nás, němý, hluchý a neúprosný popel, v němž se dal tušit lidský dech, křik nebo pláč. Stál jsem u betonového sloupku s bílým porcelánovými izolátory a vnímal jsem to, jako když má člověk halucinaci, zdá se to skutečné. Hlavou mi šel nápěv ze Straussova Netopýra. Pár dní předtím jsem to viděli s tatínkem v kabaretu na půdě hasičského domu v Terezíně. Teď bylo z tatínka mýdlo. Popel. Dým s příchutí kostí. Mlha, jako labutí křídla, černala a píseň a nebe a popel mi splývaly. Křivka melodie a pletenec slov, jež náhle nabyla nového smyslu: Glücklich ist, wer vergisst, was schon nicht zu ändern ist. Zpíval jsem. Před sčítáním vězňů mě kamarádi odt áhli zpátky na barák, abych se dožil alespoň příštího dne. To bylo přesně to, co chtěli muži SS od těch, co ještě v Auschwitz-Birkenau žili. Aby se cítili šílení a osamělí, ztracený a bezmocní, jako v hrůzném snu. Aby absurdní viděli jako normální a normální jako absurdní. Ale osamělost s mrtvými je ještě lepší než osamělost živých. Někdy jsem chodil k betonovému sloupku a drátům, jako když člověk chodí na hřbitov. Až na to, že naši mrtví nemají hroby. Mohl jsem jen chytat do dlaně popel nebo se dívat na komín, který ve dne v noci kouřil. Tak jsem jednou zase stál u drátů a viděl stádečko žen, docela nahých. Byl říjen, foukal studený vítr. Ženy si nesly pod paží boty a uzlík svršků. Byly dohola ostříhané. Posledních dvacet žen mělo na sobě průhledné košile. Všechny byly bosé. Byl to Frauenkonzentrazionslager (FKL), na dohled z našeho tábora. Ale to byly jen původní výstřelky hlavní smysl tábora byl zabít milióny lidí.

Nikdo by se neměl divit, že se zdá skoro neuvěřitelné připustit existenci světa, v němž svědomí znamená slabost nebo zločin, ale co říci tváří v Auschwitz- Birkenau o lidech, kteří označují toto mistrovské dílo nejodhodlanějších mužů SS, vrcholu jejich kariéry, za židovskou lež, podobné jako „Sionské protokoly“ chtěly přimět svět, aby uvěřil, že čtvrt procenta jeho obyvatel chce ovládnout všechny země, národy, kontinenty? Pamatuju se, jak jsem v září 1944 projel branou na rampu v Auschwitz- Birkenau. Cítil jsem, co asi pociťuje zvíře při zatmění slunce nebo když hoří les anebo přichází zemětřesení. Během několika minut byly už děti pod patnáct, ženy a muži nad čtyřicet, nemocní, lidé s brýlemi a šedovlastí, v koupelnách, kde místo vody padal z kropiček Cyklón B. Za půl hodiny šlehal z komínů krematoria číslo 2 a 3 mastný oheň, pak kouř, z něhož čpěl pach lidských kostí, jako když se vaří klíh nebo mýdlo. Matky, které čekali, se musely dívat, jak házejí jejich nemluvňata do pece jako slepice. Na koupelně stálo: Lázně věčného zapomenutí. Jak to, že se tak velká země, která porazila Francii za několik dnů, bála židovských nebo cikánských dětí? Svět odvahy soucitu přátelství zmizel, aby udělal místo novému světu mužů SS, zbabělosti, která musela zmenšit ostatní rasy, aby ve vlastních očích povyrostla. Všichni, kdo nemohli nebo nevypadali, jako že nebudou moci dlouho pracovat, šli do plynu. Na bráně stálo Arbeit mach frei. Tenkrát jsem se nemohl zbavit myšlenky, že když se z tatínka stalo mýdlo, popel a ozvěna Netopýra od Johanna Strausse, bylo by snad lepší, kdyby se to stalo i z matky. ´

Abych se nemusel dívat, jak jde bosa po bahnité říjnové zemi, po rozplihlém vodnatém sněhu. Díval jsem se na zkřehlé ženy, jednu po druhé, zda mezi nimi není moje matka. Měl jsem radost, když jsem probral pohledem ty nahé ženy a nebyla tam, a pak ženy v košilích a nešla ani mezi nimi, zbývaly už jen dvě poslední – a předposlední byla matka. Byl jsem rád, že mě neviděla. Nedívala se nikam, ani na cestu. Bylo mi smutno, že nešla do koupelen věčného zapomenutí, protože byla zdravá a silná a mohla pracovat v německé letecké tov árně a nosit kameny v lomech, třebaže to byla výjimka, protože byla šedovlasá a než jí ukradly šaty a boty a prádlo a ostříhali vlasy, byla krásná. Zase mě začaly přitahovat dráty. Stačil dotek. Nechtěl jsem si představit, co matku čeká, nakonec zase mučení, plyn, oheň. Čekal jsem, než zmizela, zakutána do mlhy. Nazítří jsem se probudil s uklidňující myšlenkou, že zmrzla dřív, než došla na konec pláně mezi dráty. Než procitl můj nový den. Padal sníh s deštěm. Chuchvalce chladu se otíraly o zemi. Pohřbil jsem v duchu také matku v té písni, v níž je šťasten člověk, který zapomene na to, co nelze změnit. Necht ěl jsem, aby byla se mnou, až budu zase tak strašně sám. Myslel jsem na ni, když věšeli v Auschwitz-Birkenau ženy, které propašovaly z Buna Werke zápalné šňůry a pomohly židovským mužům ze Sonderkommanda vyhodit do povětří krematorium číslo 4. Rabín, který mi vzal kousek chleba, když myslel, že už nežiju, mi potom řekl, že v Auschwitz-Birkenau každý žije a umírá sám.

Jako by svět byl jen potápějící se loď, kde každý slyší ozvěnu: Zachraň se, kdo můžeš. Každý na vlastní pěst. Po nás potopa. Leželi jsme na betonu v baráku číslo 21 a můj kamarád Jiří Fischl, který zemřel pár týdnů po válce už v pražské nemocnici, mě utěšoval, že můj tatínek třeba žije. Nejsou to krematoria, jsou to tunely, tisíce lidí jimi denně vcházejí a vycházejí někde na odvrácené straně, z komínů šlehá oheň, protože pálí staré hadry, které Zimní pomoc nemůže použít. Nazítří šel do komína jeho desetiletý bratr Milan. Byl žid jen po otci, matka byla křesťanka. Ptal se mě, co si myslím. Odpověděl jsem mu, jako on mně včera. Mám věřit, že Němci zabíjejí děti, jako by to byli vojáci? Mohou to být, továrny. Němci pálí haraburdí, aby nám nahnali strach. Nacisté srovnávali židovské muže a ženy a děti s hvězdným prachem, který nemá co dělat na planetě Zemi, ale skladovali do posledního gramu tuny zlata ze zubních můstků a tuny vlasů, z nich se vyráběly pokrývky, sítě a kombinézy pro posádky v německých ponorkách. Vyráběli z našich kostí mýdlo a parfémy, jimiž se krášlily německé ženy v zázemí. Zlato, peníze a drahé kamení, ukradené čtyřem miliónům vězňů v Auschwitz-Birkenau za pár let jeho existence, mluví spíš o zločinu loupeže než o výsadnosti čisté rasy. Za každého člov ěka, kterého přepravil vlaky, dostala říšská dráha zaplaceno, právě tak jako za protézy, zlaté zuby, kožichy, rukavice, střevíce, spodní prádlo, které odvážely nákladní vlaky ve dne v noci nazpět do Německa, kde je vykupovaly německé instituce. Každou tunu, každý metrický cent, každé kilo. Nic nepřišlo v Auschwitz-Birkenau nazmar, kromě života lidí. Muži SS byli odměňováni a vyznamenávání za tvrdost, káráni za nejmenší projev soucitu.

Sadismus povýšilo Německo v Auschwitz-Birkenau na státní ekonomie. Všechno se pečlivě zanášelo, propočítávalo, kontrolovalo, platilo a účtovalo. V Auschwitz-Birkenau a v kontrolních střediscích Třetí říše byly celé legie po- čtářů, písařů, účetních, revizorů. Nacisté vytvořili systém, v němž museli židovští muži nahánět své matky, otce a bratry a sestry do podzemních koupelen a pálit jejich mrtvá těla, i když výsadu vhazovat Cyklón B firmy Degesh do Lázní věčného zapomenutí měli jen muži SS. Znám dva z těch židovských mužů osobně, přežili nějakým zázrakem nebo nedopatřením. Nikdo by neměl sílu vypovědět, co viděli. Mluvil jsem s Meilechem Bukim, který pracoval v Sonderkommandu. Slyšel denně v podzemních koupelnách, jak muži SS vyzývali příchozí, aby se svlékli, nebáli se že se budou koupat. Šipky ukazovaly K desinfekci. Říkali jim, že budou pracovat. Německo potřebuje práci. Arbeit mach frei. Pak si brali do čepic SS snubní prstýnky od chudších, šperky od majetnějších obětí a hodinky od všech, co je měli. Jednoho dne zaslechl Buki v koupelně svoje jméno. Viděl svého mladšího bratra Josefa. Prosil o vodu. Ptal se, co bude. Meilech mu to nemohl říct. Běžel k muži SS, který měl v koupelnách službu. Řekl, že přišel jeho malý bratr. Bude zaplynován a spálen za pět minut. Smí mu dát trochu vody? Dostal povolení a vzal si od židovského kuchaře v kuchyni SS hrníček vody. Doběhl nazpět a viděl, že bratr je už v plynové komoře. Podal vodu prvnímu člověku u vchodu a požádal ho, aby ji dal bratrovi. Měli všichni žízeň. Každý upil trochu. K bratrovi se voda nedostala. Křičel za Josefem, že stejný osud očekává i jeho, všechny. Kdoví, jestli ho bratr slyšel? Za deset minut vezli popel jeho bratra spolu s popelem ostatních deset kilometrů od Auschwitz-Birkenau, kde jiné židovské komando lovilo ženy pro SS kapry a vybíralo vajíčka z hnízd racků, kteří se tu usídlili v rákosí. Ničeho se muži SS v koupelnách neb áli tolik, jako paniky.

Ukázalo by se – jako se ukázalo několikrát – že nejsou ani na vrcholu své slávy tak silní, jak se navzájem přesvědčovali a jak chtěli, aby je viděl svět. Ve chvíli, kdy beznaděje byla jasnější, než naděje, se z obětních ber ánků stávali divocí tygři – židovští muži a zdivočelé tygřice – židovské matky. V Auschwitz-Birkenau zabíjeli nacisti s lidmi i myšlenku člověka, jak ji znali lidé po tisíce let až do této chvíle. Odstraňovali svět, kde dobro je odměněno a zlo potrestáno. V Mein Kampf odmítl Hitler myšlenku svědomí jako židovský vynález, který mrzačí mysl právě tak, jako obřízka mrzačí tělo. Když dokázal obětovat nejlepší německou krev, jak řekl, proč by se ostýchal prolévat krev nepřátel? Příroda je krutá, říkal Hitler, proto může být taky krutý. Snil o německé mládeži, z jejichž zraků se bude dívat dravec. Líheň německých dravců byla v Auschwitz-Birkenau. Tady vyváděli starší dravci mladé, učili je rvát a zvykat si na krev, na syrové maso. Pamatuju se na den, který mi připadal jako zázrak. Odj ížděl jsem jako otrok za jedno jídlo denně pracovat do německé muničky Hassag, dříve Hugo Schneider Aktiengessellschaft, hrnce a kuchyňské nádobí, teď panzerfaust 1 a 2. Aussenkommando Meuselwitz bei Leipzig, mateřský tábor Buchendwald. Bylo to 28. října 1944. Byl slunný den. Mladý muž SS, který měl hlídku v mém vagóně a jel s námi až do vnitrozemí, měl modré, ocelov ě tvrdé oči, plavé vlasy a v koutcích úst výraz nevole. Měl jsem za to, že nevole platí nám. Byl vychovaný dívat se na nás, jako se dívá čistotný člověk na nechutný hmyz. Ale nevole mladého vojáka SS platila Auschwitz-Birkenau, které opouštěl stejně rád jako my. Řekl mi, abych si sedl vedle něho, pak se mě zeptal, jak dlouho jsem tu byl. Aniž čekal na mou odpověď, řekl mi, že ve srovnání s ním vím jen zlomek toho, co je Auschwitz-Birkenau. V jeho tváři bylo mnoho druhů únavy. Únava člověka, který hodně pracuje, což v Auschwitz-Birkenau znamenalo hodně zabíjet. Únava člověka, který mnoho nocí už dobře nespal, nebo i když ležel v posteli nemohl usnout.

A konečně únava člověka, pro něhož se stal život přítěží, něco, co se mu zhnusilo, protože se z něho ztratily smysl i krása, hodnota i rovnováha, a mezi zbabělostí a odvahou zmizela hranice. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ho litoval. Většinou byli muži SS chladnokrevní vrazi. Vyznali se ve svém řemesle. Slovo soucit patřilo do jejich slovníku stejně zřídka, jako slepé patrony do jejich zbraní. Neměl, ke komu by mluvil. Nebyl to trik. Nebyl to rozmar. Nebyla to chvilkov á záležitost. Řekl, že odjíždíme z pekla – oba, já i on. Prohlásil, že jakmile doraz í transport na místo určení, požádá vedení SS o přeložení. To znamenalo východní frontu. Pro muže SS v ustupuj ící německé armádě skoro jistou smrt, které dával přednost před zajetím, v němž trest za to, co SS udělala v Rusku a Polsku, by hrozivě blízko smrti. Kdyby vedení SS jeho žádosti o přeložen í nevyhovělo, měl poslední alternativu, zabít se sám. Za žádnou cenu, jak řekl, nepůjde sloužit do Auschwitz-Birkenau. Věděli jsme oba, že v Auschwitz- Birkenau se dějí věci, které nelze vyslovit, i kdyby je člověk líčil roky, staletí, ani pak je nepřiblíží těm, co tam nebyli, i ti, co tam byli, jim nikdy neporozuměli. Mám jeho tvář dodnes před sebou. Jedeme ve vagóně, projíždíme branou, kde stojí Arbeit macht frei a víme, že vyjíždíme z pekla, kde posledním slovem je oheň a popel. Říká mi němčinou, které jsem se naučil rozumět, že kdyby řekl svému otci, co jako dělal v Auschwitz- Birkenau, nepromluvil by s ním jako Němec do smrti slovo. Kdyby to řekl matce, zabila by se, jako se chce zabít sám. Kdyby to řekl babičce nebo dědečkovi, kteří s nimi žijí v jedné domácnosti, zemřeli by hanbou. Nebyl o moc starší než já. Bylo mi sedmnáct, šlo mi na osmnáctý a viděl jsem, co by mohl vidět jen člověk, který by žil tisíce let. Radil jsem mu, jak spáchat sebevraždu. Nalít trochu vody do hlavně, vložit si ústí laufu do úst a stisknout spoušť. Myslím na mladého německého muže v čisté uniformě SS na cestě z Auschwitz-Birkenau, jako by to bylo svědomí Německa. Nechtěl bych nikoho urazit. Vím, že v Německu byli za války lidé, s nimiž bych chtěl být bratr.

Potkal jsem v muničce mistra, který ke mně přišel, když nás nikdo neviděl, pohladil mě po hlavě a řekl, že budu jeho syn. Jednoho syna ztratil při náletu štuk na Londýn, druhého v Rusku u Volhy a třetí byl na ústupu z Ruska smrtelně zraněn, a zemřel až v mateřské zemi. Každý člověk, který mi v Německu důvěřoval, mi připadal buď šílený nebo jsem ho podezříval; nebo jsem si kladl otázku, co všechno se mu muselo stát, než změkl a zlidštěl. Musel to cítit; reagoval jsem jako zvíře, které chce pohladit neznámá lidsk á ruka. Hluché k lidským motivům. Byla to nedůvěra, kterou ve mně vypěstovalo Německo. Žily ve mně nápisy na koupelnách, ujištění mužů SS, že se jdeme koupat, jen abychom se rychle svlékli a zavázali si boty tkaničkami k sobě, abychom své věci snadněji našli. Mistr mi nosil chleba. Někdy, když viděl, že se dělím se svými druhy ho nosil víc. Ale na mladého muže SS myslím jinak, skoro tak, jako někdy uvažuju o sobě, o tom, co mělo, má a bude mít v mém životě smysl. Byl bych rád, kdyby žil. Přál bych si slyšet, co říká své ženě, svým rodičům, svým dětem. Rád bych věděl, jak zemřel, jestli bylo jeho osudem zemřít. Někdy zavřu oči uprostřed jasného dne a vidím stíny. Nejsou to stíny. Jsou to shrbené postavy mužů a žen, dětí a starců. Je to rampa v Auschwitz-Birkenau. Koupelny, kde stojí německy Desinfekce. Jdou do plynu. To je Německo ve mně. I když bych si přál mít Německo tak rád, jako je měla moje matka, která mluvila jeho jazykem, než se jí Německo vtělilo do Auschwitz-Birkenau. To je Německo ve mně, které může obohatit rodinu národů stejně tak, jako ji mohlo ochudit. Za dva tisíce let existence Německa v Evropě, než se z divochů stali lidé, vtiskli Němci nesmazatelné svoje stopy do mapy a dějin Evropy. Vdechli duši své kultury do prostoru, v němž všichni žijeme, jak když včela opyluje květ, z něhož teprve vyroste květina, jablko, strom. Za dvan áct let nacismu zastínili svou minulost natolik, že bude trvat dva tisíce let, než se rovnováha vrátí, kde byla, než si Němci pustili k tělu Hitlera a z Hitlera se stalo Německo a z Německa Auschwitz-Birkenau..

NAPSALY JANA MICHALCOVÁ, TAMARA WÖLFELOVÁ

Až vylezu z tohohle ústavu postavím se na hlavu a celej stát rozkradu, od Aše k Popradu za prachy koupím si péčko a všechno ho vyjedu v rakvi do spalovny pojedu já už jiná nebudu bubububu… Jitka a Tereza, Kostomlaty pod Milešovkou Obě jsou z Prahy. Obě mají milující rodiče. Obě jsou velmi mladé a pohledné. Obě mají IQ přes 120. Přesto skončily mimo zákon. Přesto prošly psychiatrickou léčebnou. Přesto se fatální souhrou náhod sešly ve stejném diagnostickém ústavu a ve stejném výchovném zařízení. Spojila je droga.

VYPRÁVÍ JITKA. To bylo ten den předtím, než jsem se úplně zbláznila,“ vypráví drobná plavovláska Jitka. Sedíme na lavičce před nádražím a kouříme. „Byla jsem rozjetá už několikátej den. Schovávala jsem se mezi keři a myslela si, že tam jsou moji kamarádi. Mluvila jsem s nima a oni mi odpovídali. Nějaký muž, co vypadal jako smrt, mě chtěl odvést. Prosila jsem ho, že tu chci ještě zůstat. Podvědomě jsem musela vědět, že půjdu do ústavu, protože jsem se se všema loučila. Domů jsem přišla úplně vysmažená. Tvrdila jsem našim, že jdou za mnou policajti, aby jim uvařili kafe. Tak mě odvezli.

NA SLUNCI A NA KAMPĚ. „Neměla jsem si dávat, ale to říkám vdycky až potom,“ vzdychla si útlá, plavovlasá dívka Jitka a típla do trávy zbytek cigarety ubalené z marihuany – „trávy“. Ležíme na louce na Kampě a vyhříváme se na sluníčku, protože Jitka tu bývá se svým přítelem Richardem skoro každý den až do večera. Dnes souhlasila s tím, abych jí dělala společnost. Slíbila, že mi ukáže, co obyčejně dělá, kde si kupovala drogy, kde bydlela, když utekla z domova, kam se chodí bavit, kam utrácet čas, neboť nikde nepracuje. „Zkoušela jsem dělat prodavačku, ale vyhodili mě, že mám špatný přístup k zákazníkům. Mámě jsem slíbila, že si něco najdu, ale moc mě to nebaví. Richard mi snad pomůže.“ Kam chodíte, když chcete být s Richardem sami? „Jako úplně sami? K němu domů, do kanálu. On tam bydlí, je tam teplo, sucho, když se zhasne svíčka a tiká budík, je to jako v normálním pokoji. Chceme si ale pořídit podnájem. Jestli začnu pracovat, budem na něj mít. A taky aby se k nám mohla nastěhovat kámoška Tereza, co je ještě v Kostomlatech, až ji pustěj.“ Co by sis chtěla do toho podnájmu koupit? „Postel a televizi, na tu se dívám pořád, na všechno, co tam hrajou.“ Co tě baví? „Všechno, třeba ten seriál Beverly Hills.“ O čem si povídáte? „Většinou o drogách.“ Na co se těšíš? „Na nic.“ Pokrčila rameny, natáhla se do trávy ve své černé sukni a šedivém tílku, přes hlavu si přetáhla černý vytahaný svetr a usnula.

PIZZA. Sedíme v jedné z mnoha pražských pizzerií, žluté stolky a židličky připomínají dětskou stavebnici tvoří moderně neutrální interiér, vyleštěné dlaždice nás chladí do nohou, záchod je zamčený. „Tady se scházejí feťáci i dealeři, někdy tu ani jiný lidi nebývaj,“ vysvětluje mi Jitka. Zvláštní vždycky jsem si myslela, že narkomani se scházejí spíš v klubech a putykách. Šéf se na nás dívá nevraživě, usedáme k jednomu ze stolku – Jitka, její přítel Richard, jeho přítel Honza a já – šéf nám neochotně vaří čaj s mlékem. „Ten je teda vysmaženej,“ ukazuje Jitka na podivínského mladíka, který se neustále motá, hekticky pohybuje rukama i celým tělem a zmateně přendává špinavý pytel přes ramena. „Nechceš si dát na záchodě?“ Naklání se ke mně důvěrně a šustí stokorunou. Tolik stojí jedna dávka. „Tady jsem se před měsícem seznámila s Richardem,“ vypráví Jitka, „byla jsem rozjetá a z vybydlenýho baráku, kde jsme spávali s kámošema, nás vybrali policajti. Přišla jsem sem do pizzy a ptala se, kde bych mohla přespat a Richard mi nabídl, abych šla bydlet k nim do kanálu. Šéf kolem nás nenápadně krouží a stále se vyptává, jestli si ještě něco dáme nebo radši půjdeme: „Děte si to dávat někam jinam, to musíte chodit zrovna sem?“ „Vždyť nic neděláme,“ Protestuje Honza, který nic nebere, ale šéf je nesmlouvavý. „Teď jsem dal opravit záchod, byl hroznej, okno rozbitý. Nepřeju si, abyste sem chodili.“ „Házej nás všechny do jednoho pytle, ty, co si vezmou občas, a ty co fetujou pořád,“ krčí rameny Richard a zvedá se. „Já, kdybych měla hospodu, tak by mi feťáci nevadili,“ pronesla ještě Jitka, ale přesto s námi v klidu odchází na náměstí Republiky.

DROGY. „Poprvé jsem to zkusila v šestnácti doma. Byla jsem nemocná a přišel mě navštívit jeden kamarád. Zrovna si u nás šlehnul a nabízel mi, jestli to nechci zkusit. Ale namíchal mi jen slabou dávku, aby se mi nic nestalo. Čekala jsem nějaký halucinace, ale nic jsem necejtila. Teď už si šlehnu jen tak občas, víkendově. Posledně jsem to vydržela už tři tejdny.“ A věříš si, že se z toho někdy dostaneš? „Já myslím, že už jsem se z toho dostala.”

PRODAVAČI. „Sem stačí přijít a během pěti minut mám, co potřebuju.“ Vcházíme na náměstí Republiky a Jitka jen lakonicky ukazuje: „Tohle je feťák, tohle dealer a tohle taky feťák.“ Kupujeme si pivo a usedáme v zakouřený hospodě s výrazně intenzivní muzikou a hlučně veselými hosty. Jsou čtyři odpoledne a dealeři se začínají scházet. Je to všude kolem nás. Naproti u stolu se naklání jeden mladík k jinému, něco mu šeptá a podává mu zmuchlanou stokorunu. Ten druhý mu pod rukou předá malý balíček, menší než sáček cukru. První spěšně odchází, druhý nenápadně mizí. Vedle mě jiný mladý muž podobně inkasuje a prodává. Přitom na stole zručně vyklepává cigarety, míchá tabák s „trávou“ a rozdává. „Dřív se tu rozdávala tráva zadarmo, teď stojí jedna cigareta třicet korun.“ Kde jsi na ty drogy brala pořád peníze? „Vždycky se někde sehnaly. Taky jsem často chodila s dealerama a měla jsem dávku zadarmo.“ Ve vzduchu se mísí pach hospody s „vůní trávy“, všichni kolem mě si před ávají ubalenou cigaretu, mladé dívky, kluci, muži, čtyři Vietnamci, jeden černoch. A další peníze mizí v kapsách dealerů a další feťáci dostávají své dávky. „Jednou jsem celou noc chodila po Praze a hledala po zemi peníze. Schýbala jsem se po každém papírku, protože jsem byla přesvědčená, že je to bankovka. Ale nic jsem nenašla. Teď na Republiku moc nechodím a s partou se radši nevídám. Richardovi se to moc nelíbí. Dá si se mnou jenom občas, když ho přemluvím.“

K – CENTRUM. „Jak se jmenuješ a co bereš?“ Uvítá nás studentka Markéta, která tu spolu s dalšími pracuje. Vaří čaj, kafe, polévku, povídá si s těmi, co tu hledají pomoc. S feťáky, kteří se snaží abstinovat, nebo kteří nemají na jídlo, nebo kteří potřebují pomoc po svých prvních kontaktech s drogou. Mohou si tu vym ěnit stříkačky, jehly, dostat prostředky pro bezpečný sex. „Sem jsem se chodila najíst, když jsem utekla z domova a neměla jsem žádný peníze,“ říká Jitka, nalévá si džus a zapaluje x-tou cigaretu. Někteří ji tu od vidění znají – mladík, co zkouší abstinovat, nebo starší vousatý chlapík, co se klepe zimou a kapsy má plné jehel. „Tady kousek je ten prázdnej barák, kde jsem měsíc bydlela,“ zapaluje si Jitka další cigaretu.

SQATERKOU. Jdeme po ulici, je ještě docela světlo, když Jitka z ničeho nic vrazí loktem do jednoho rozbitého okna vybydleného domu asi tak metr nad zemí a vleze dovnitř. Nezbývá mi, než se vysápat za ní. Rozmláceným a špinav ým schodištěm se probojujeme do druhého patra. Na jednom zbytku dveří je barvou nadepsaná vizitka: „Sqat life“. „Bylo to tu upravenější,“ přehrabuje se Jitka špičkou boty v hromadě odpadků, zbytků léků, krámů a suti, „válendy jsme si sem natahali z vedlejšího baráku. Bylo to docela dobrý až na tu zimu.“

VYPRÁVÍ TEREZA. Ráno na Silvestra pro mě Jitka přijela domů. Měla jsem dovolenku,“ vypráví Tereza, která je stále díky své nezletilosti ve výchovném ústavu. „Když jsme vyšly ze dveří, hned se mě  ptala, kolik mám peněz. Stovku. Já taky stovku. Rozesmály jsme se : Co s nima? Šly jsme směrem k jednomu klubu a náhodou jsme potkaly jednoho kamaráda a obě najednou jsme se ho zeptaly: Máš něco? Řek, ať jdeme s ním. Zaved nás do bytu, kde byl bordel, kterej jsem v bytě nikdy neviděla. Asi deset centimetr ů podestýlky na zemi. Hrozný. Ale šlehly jsme si. Jitka vypadala jako kačer Donald a stejně se šklebila. Měly jsme být doma do jedný a já chtěla zavolat, že přijdu v šest. Jitce byly rodiče ukradený. Asi v pět jsme odešly z toho baráku. Já jsem jela domů a tam jsem si ještě šlehla péčko, co mi zbylo. Jitka se tam vrátila. Pořád něco hledala, pak sebou sekla a přišla až ve dvě odpoledne druhej den. Naši poznali, že jsem sjetá a odvezli mě zpátky do ústavu.”

OD ZMRZLINY K PÉČKU „Když jsem byla malinká, bylo všechno úplně dobrý. Máma nechodila do práce, byla se mnou do 11 let doma. Když mi bylo těch jedenáct, šli jsme na Kampu na zmrzlinu. Pak se naši šli někam podívat a já se dala do řeči s lidma, co tam seděli. Hrozně se mi líbili, hlavně ty, co byli zvláštnější. Tak jsem tam chodila každej den a začala kouřit trávu. Pak jsem ňákej čas brala tripy – to mi bylo asi třináct, ale potom k nám začala chodit kamarádka a jeden kluk, brali jsme spolu péčko. Nechodila jsme domů, přestala jsem chodit do školy. Jednou jsem si dala hodně všeho dohromady a bylo mi hrozně. Šla jsem do pizzerie a tam jsem ňák vytuhla. Viděla jsem, jak se na mě všichni škleběj, skláněj se nade mnou, přijeli tam doktoři, taxíky se postupně rozsvěcovaly, furt šli všichni po mně. Měla jsem pořád hroznej strach, že mi někdo něco udělá. Kámošce jsem řekla, ať za mnou neleze, že vím, že něco chystá. Pak jsem jela domů, ale celou cestu se mi zdálo, že mě někdo sleduje. Doma jsem bouchala na dveře, ale nikdo mi neotevřel. Slyšela jsem, jak si povídají: Jé, zase Tereza. Jéžišmarjá, ta zase musí vypadat. Pustíme ji dovnitř? To je jasný, že ji nepustíme. Utekla jsem teda nejdřív za babičkou, ale otevřela mi teta, kterou nesnáším, tak jsem utekla k nám na půdu do baráku. Chtěla jsem se tam zabít – prostě si píchnout vzduch, ale usnula jsem… čtyři dny nato přišla sociálka, a pak už to šlo: diagnosťák, ústav, blázinec, ústav, útěky do Prahy. Pak jsem sekala dobrotu, jezdila jsem domů každej tejden na dovolenku, ale vždycky jsem si něco dala.

ŠLEHNOUT SI UŽ JENOM OBČAS „Jitka skončila v nemocnici. Selhaly jí játra. Slíbily jsme si, že když se uvidíme sjetý na Republice, že můžeme jedna druhý plivnout do obličeje. Ale Jitka odešla do civilu a za čas už jsem si jezdila do Teplic pro héro. Tam jsem jednou potkala kamaráda, dal mi bílý héro, já na to nebyla zvyklá, takže jsem se probrala až v ňákým bytě, ležela jsem nahá pod dekou. V koutě seděl ňákej šílenec a bubnoval na bubny, který tam nebyly. Oblíkla jsem si košili, kterou jsem tam našla, a džíny hozený u postele a oknem jsem vylezla ven, protože bylo zamčeno. Myslela jsem, že jsem v Praze a chtěla jsem si jít lehnout na Kampu, až jsem zjistila, že jsem v Teplicích. Chtěla jsem jet do Kostomlat, ale nejel mi autobus, tak jsem si šla šlehnout do Centrálu. Potulovala jsem se po nádraží, a pak jsem volala domů. Zvedla to máma, byla zase celá ubrečená, ale řekla, ať přijedu rychle domů. Tak jsem si vzala taxíka. Pak mě táta odvez zpátky do Kostomlat s tím, že už se mnou nechtějí nic mít. Ozvali se až po třech týdnech… Mám je oba hrozně ráda, i babičku.“

ROZHOVORY. „Jitce bylo všechno jedno. I když si brávala 2-3 dávky denně, necítila se na drogách závislá,“ říká mgr. Mittervaldová, ředitelka Výchovného ústavu v Kostomlatech pod Milešovkou. „Když byly s Terezkou pohromadě, občas něco vymyslely, třeba scénku na vánoční bes ídku. Byla sice o drogách… Tereza teď tvrdí, že chce přestat, ale bojím se, že jí otrne. A jestli ty dvě budou bydlet spolu…, „ zatvářila se paní ředitelka výmluvně smutně. Pan vychovatel Ruml nám ukázal obrázky, které Jitka namalovala: „Její obrázky maj šmrnc a nápad, ale Jitka sama od sebe nic neudělala. I to, že má nějaký talent, jí bylo jedno. Ani pak nedokázala něco o tom, co namalovala, říct.“ „Když se mnou někdo nekomunikuje, do ničeho ho nenutím, to je pak zbyte čně promarněný čas jeho i můj. A Jitka taková byla,“ vypráví psycholog ústavu. „Tereza se teď snaží opravdu přestat po tom posledním extempóre v Teplicích. Rodiče s ní přestali mluvit, a to ji hrozně vzalo. Je na nich velice silně citově závislá. Přišla za mnou sama.“ „Jitku jsem viděla brečet jenom jednou, a to, když jí umřel potkan. Je chladná a ani nemá nikoho ráda,“ říká Tereza o Jitce. „Tereza je moje kámoška. Až ji pustěj, budu mít s kým bydlet,“ říká Jitka o Tereze. „Nedávno za mnou přijela Jitka, zkouřily jsme se spolu hašem. Jitka bere občas, ale já teď ne. Každej, kdo bere, chce přestat, ale je to silnější. Silnější než láska, silnější než lítost.“

PTAL SE JIŘÍ MARGOLIUSJe poetický jarní večer. Slunce se ještě opodál zhlíží v zrcadle Vltavy, za chvíli padne za petřínský kopec jako podťaté. Kousek od nábřeží, ve Viole, už lístek nedostanete. Za dvě hodiny začne představení „Pořád se něco děje“ – One Man Show herce, který si rozhodně v poslední době nemůže stěžovat na nedostatek krásných příležitostí, o popularitě ani nemluvě. Je čas k rozhovoru s mužem, kterému před několika dny dali diváci přednost před takovými esy jako Jane Birkinová či Roy Scheider. Právě začínáme, člen činohry Národního divadla MIROSLAV DONUTIL přichází na scénu…Televizní diváci se hlasováním překvapivě rozhodli pro českou veselohru „Hotýlek v srdci Evropy“ na úkor amerického kriminálního snímku Poslední objetí a anglického thrilleru Červená liška. Máte z toho radost? Samozřejmě. Je to dobré znamení. Lidi už mají dost záplavy filmů s hromadou mrtvol a potoky krve, i když ty dva filmy, o kterých mluvíte, patří spíš k tomu lepšímu, čím je nasycován náš trh. Je to u nás pomalu jako dřív, jenže v bledě modrém. Dřív jsme dostávali pochybné zásilky z Východu, teď zase ze Západu. Balení je jiné, ale hodnota v podstatě stejná, jen trochu drastičtější. Ale taky prakticky nulová. Roztříštěné hlavy a neprůstřelní hrdinové už lidi přestávají bavit. Přesto málokdo čekal, že „Hotýlek“ převálcuje konkurenci s převahou mnoha tisíc diváckých hlasů. Tahle čísla vlastně dokazují jedno: pořád je tady hlad po českých filmech. Teď jde jen o to, aby ty divácké hlasy vyslyšeli scénáristé, ten hlad pomohli zasytit kvalitními scénáři a my, herci, kvalitními výkony. Takže: teď záleží na tom, jestli povolání uvěří hladovím a začnou servírovat českou kuchyni.Díval jste se na televizi a vychutnal pocit „vítězství“? Shodou okolností jsem měl volno, takže jsem se díval. Uvědomil jsem si s odstupem času, že – i když jde o příběh Čechoameričana, který se krátce po roce 1989 vrací domů, aby se ujal zchátralého rodinného hotelu – jsme mnohokrát ťali takřka do živého. Nemluvím o tom, jestli má ten film vysokou hodnotu a uměleckou úroveň, to musí posoudit jiní, protože člověk, který v tom hraje hlavní roli, nemůže vynést objektivní soud, ale myslím, že k té krátké době, kterou jsme od listopadu prožili, říká opravdu pár hlasitých slov.Posezení ve Viole, pražském centru poezie, logicky navozuje otázku právě o stavu poezie na českých tocích. Před pár dny básník Miroslav Holub s notnou dávkou sarkasmu pravil, že se zájmem o poezii to není tak špatné: sám viděl plný obrovský sál, na pódiu básníci četli své verše, herci je přednášeli… Ano, ale bylo to ve Vancouveru…Taky jsem to slyšel vyprávět.Myslíte, že je od nás do Vancouveru příliš daleko? Vzdálenosti se podle mého mínění zkracují. Sám jsem toho živým dokladem, protože se zrovna chystám do Ameriky, mimochodem už počtvrté, a to je něco, o čem jsem si nikdy netroufl přemýšlet. Spíš jsem si myslel, že se tam nepodívám ani jednou. Vzdálenosti přestávají hrát roli. A to je dobře, protože vliv všeho, co jiné kultury přinášejí, je nepochybně nutný pro každou kulturu, která v dobrém ovlivněna být chce. Pro nás, při přechodu k jinému systému, je to tím důležitější. Ale neznamená to upnout se na jedno místo, na jeden bod. Chce to široké spektrum zájmů. Jeden bod nepohne zeměkoulí, natož lidským myšlením.Máte rád poezii? Mám rád poezii, samozřejmě. Ale vždycky jsem zastával názor, že by si ji měl člověk dávkovat sám. Vybrat si chvilku, kdy má na ni chuť a čas. A hlavně mu poezii nenutit! Proto jsem svého času v Divadle Na provázku protestoval proti inscenaci Skácelovy sbírky „ Na dávném prosu“.Ale Skácelovy verše musí uchvátit každého posluchače… Já si myslel, že by si lidé měli sami určit, kdy to chtějí a jak to chtějí. Že jim nebudeme předhazovat, jak si to představujeme my. Ale nakonec tu při vyhrála Eva Tálská tím, že inscenaci udělala tak skvěle, že dokonce i pan Skácel na ní vydržel až do  konce, což byla výjimka, protože byl znám tím, že z každého přednesu svých veršů odcházel se slovy: „Recitaci nesnáším. Mé verše se musí vyprávět!“Máte rád malé divadelní formy? A třeba One Man Show? Mé představení ve Viole vzniklo čirou náhodou. Její ředitelka paní Viklická si přála, abych tady hrál. Oslovila mě a nabídla, abych si zavzpomínal na Brno. Původně jsem si zvolil knížku Pavla Řezníčka „hvězdy kvelbu“, ale pak jsem ji opustil a zadoufal, že moje vlastní zážitky snad celý večer unesou. Takže vzpomínám na Brno nejen ve Viole, ale jezdím s tím pořadem i po republice. Shodou okolností mám teď dlouhou šňůru, předznamenávající vydání tohoto pořadu na dvojkazetě, z nichž jedna se jmenuje Pořád se něco děje a druhá Furt ve střehu.Dá se říct, že Praze objevujete Brno? Jestli pro Prahu objevuju Brno, to se nedá říct. Mám pocit, že Brno se v Praze objevit nedá. Brno musíte objevit tam, kde je, to znamená v Brně. Ale každopádně tady objevuju lidi z Brna. To stačí samo o sobě. žije tady nejen hodně Brňáků, ale i Moraváků. Mám pocit, že Morava produkuje hodně kvalitních lidí, kteří skončí v Praze, aby obohatili ať už kulturní, vědecký nebo politický život téhle země. To, myslím, svědčí o tom, že Morava je věčnou zásobárnou.Můžete s klidem pravit, že vaši Pražané vám rozumějí? To bych mohl říct jako Vídeňák, kdybych se trochu cítil být Mozartem. Ale nemohu si stěžovat. Nechci to zakřiknout, ale za tu dobu, co jsem v Praze od 1. ledna 1990, mi, doufám, mí Pražané rozumějí. Viděl jsem televizní zkrácenou adaptaci hry Ferdinanda Peroutky Oblak a valčík, tentokrát pod názvem Valčík na uvítanou. Vůbec vám nechci lichotit, ale byl jsem vaším výkonem v postavě koncentráčníka Krause přímo fascinován. Ten člověk je vykřičník, zlé svědomí mnohých, kteří se ve válce přinejlepším přikrčili a jen se dívali…Také vás ten příběh o vině a svědomí tak bere? V televizi to byl jen určitý výsek inscenace, kterou hrajeme ve Stavovském divadle. Není to zkrácené přejaté představení, ale inscenace zcela nová, nekonkurující divadelnímu nastudování. Jak na jevišti, tak při tvorbě téhle inscenace jsem měl vzrušující pocit, dojem, že je to něco, co naléhavě naše lidi oslovuje. Musím ale přiznat, že při zkouškách, tenkrát před dvěma lety v Národním divadle, jsem měl trochu obavy, jak bude hra přijímána.Mám dojem, že jste se bál zbytečně… Ohlas skutečně předčil očekávání. Říkal jsem si, že postava, kterou ztvárňujete, je ve své neživosti až příliš živá. Člověk, který zahynul v peci krematoria, oslovuje po válce nejen své souputníky, ale hlavně ty, kteří přežili. Mám stejný pocit. Mnohým, kteří to viděli a hlavně zažili, musela jistě na zádech naskakovat husí kůže. Kdo chce, může to chápat i jako aktuální reakci na revoluční, byť sametové jizvy.Kevin Costner je neodmyslitelně v českém podání spojen s vaším hlasem, stejně jako Luis de Funes s Filipovským a Girardotová s Věrou Galatíkovou. „Váš“ Costner v „Tanci s vlky“ nebo ve filmech „JFK“, „Dokonalý svět“ a „Osobní strážce“ je opravdu zážitek. Hledáte k postavě, které dáváte hlas, nějaký vztah? Hlavně mám vztah k odpovědnému a kvalitními dabingu, který se dnes dělá velmi různě a někdy i hrůzně. V Brně jsem v dabingu byli vychováni k důslednosti a pečlivosti, tamější dabing měl svou úroveň, i když také své neduhy, třeba občas brněnský akcent. Dabing jsem měl vždycky rád, ale teď, protože se při té přemíře dovážených filmů seká jako na běžícím pásu, a většinou jde o nekvalitní filmy, se přiznám, že mě to nezajímá. Roli v dabingu jsem ochoten přijmout jen potud, pokud je zajímavá, hraje ji herec, kterého mám rád, protože je dobrý. To je případ Kevina Costnera. Nebo Gérarda Depardieua, kterého jsem daboval ve filmu Danton. To jsou filmy, které mě berou, stejně jako výkony špičkových herců. Mohu se při tom i lecos přiučit a pochytit. Kromě toho je práce v dabingu jednou z mála příležitostí, kdy mohu vidět film, na který se z časových důvodů do kina nedostanu.Slýchám vás dvakrát týdně dabovat nekonečný seriál… Ano, „Báječná léta“, která mají ohromnou sledovanost. Vím také proč – ten seriál je prostě dobrý. Jeden z mála kvalitních, které k nám z Ameriky dorazily. Když jsem nadaboval čtyřiadvacet dílů, řekl jsem si, tak, to byl nejdelší seriál, jaký jsem kdy dělal! Načež jsem se dozvěděl, že televize koupila dalších sto dílů! Takže každou volnou chvilku teď trávím na Kavčích horách. Dnes jsem dokončil pětaosmdesátý díl! A víte, co je na tom zajímavé? Oni mají stále o čem hrát. Třikrát v Americe, teď se chystáte počtvrté.Chtěl byste hrát ve Spojených státech divadlo? Myslím v tom systému, kdy je herec najímán a na jednu inscenaci a po derniéře se musí poohlížet po novém angažmá. Zdá se to být kruté, ale zřejmě to plodí kvalitu… Rozhodně netvrdím, že bych nechtěl hrát v Americe. Jistě by to byla zkušenost k nezaplacení. A ohledně toho systému: i u nás se už začíná rozbíhat. Věčně nebude možné, aby herci byli zaměstnáváni v divadle za malý plat a zároveň se honili po dabingu, rádiu, televizi, filmových ateliérech…Jak se vám líbí v Americe? Byl jsem jen v New Yorku. Ten mě fascinoval. Teď už mi připadá jako důvěrně známý a pokaždé se těším na další návštěvu. Ale New York není Amerika… Tahle návštěva bude ovšem mimořádně důležitá… Je to první historický zájezd činohry Národního divadla do Spojených států. Jedeme s Goldoniho Sluhou dvou pánů. Budeme ho hrát v clevelandském Playhouse Theatre, kde za války Voskovec s Werichem dávali Těžkou Barboru. Před mnoha lety jsem ve Stavovském divadle viděl Sluhu dvou pánů s Janem Pivcem v titulní roli. Byl to velký zážitek, při němž celé hlediště doslova řvalo smíchy. Měl jsem možnost se přesvědčit, že historie se opakuje.Máte rád osvícenské komedie, konkrétně právě Goldoniho? Mám. Je to nádherná příležitost, která vás potká jednou dvakrát za život. Myslím, že se povedl malý zázrak, proto že divadlo je plné až po strop a lidé bouří nadšením. Víc si herec přát nemůže, zejména v Národním divadle, kde jsem měl dojem, že v historické budově pomalu už k něčemu takovému nemůže dojít. A vidíte, dochází! Vyvrací to teze těch kritiků s malým „k“, kteří pořád něco hlásají o krizi v činohře Národního divadla a nedají pokoj. A přitom se neobtěžují zhlédnout vynikající inscenace jako je Ženitba nebo Rok na vsi, nebo zrovna Sluha dvou pánů. Zjistili by, že nemají pravdu. Ale spíš to ani zjistit nechtějí. Pak je to ovšem jejich problém. A ať s ním nezatěžují ostatní.Děláte si z kritiky těžkou hlavu? Těžkou hlavu rozhodně ne, ale samozřejmě mě mrzí, když práci, do které tvůrci investují úplně všechno a mnohdy ještě snad i něco navíc, někdo z jakýchsi neomylných výšin shodí třemi řádky, aniž by se inscenací seriózně zaobíral, přemýšlel a lámal si hlavu tím, proč se kus hraje zrovna takhle a ne jinak. Hrajete hlavní role v divadle, vidíme a slyšíme vás v televizi, dabingu, rozhlase.Jste dnes jedním z nejpopulárnějších herců. Mnoho lidí vám určitě závidí. Jak se s tím vyrovnáváte? Se závistí se sice setkáváte, ale nepřímo. Vždycky vám ji někdo zprostředkuje, vypráví o ní, dostane se vám o ní svědectví z druhé ruky. Tak už to u nás bývá, je to národní sport: nikdo vám neřekne přímo do očí, že mu ležíte v žaludku. Závist prostě existuje a někde za zády se jí velice dobře daří. Já ji moc nevnímám a zatím si opakuji jednu věc: dokud je člověk zaujat prací a má čím se zabývat, dokud se nezastaví, nemá čas o závisti přemýšlet. Snad je o tom, že je to normální lidská vlastnost. Lépe řečeno – nenormální lidská vlastnost, která byla časem povýšena na normální.Mnoho herců sní o vlastním divadle. Nechtěl byste být sám sobě principálem? Nevím. Jednou po tom možná zatoužím, ale zatím nemám čas se takovou myšlenkou zaobírat. Všechno se odvíjí od toho, jak moc je člověk ponořen do práce. Musím to zaťukat, zatím jsem v tom až po krk. Ale vlastnit divadlo neznamená mít míň práce, dnes to není žádná výhoda, spíš obrovská starost. Vím to od Bolka Polívky, který má své divadlo v Brně. To není jen být panem ředitelem, přidělovat si role a hrát si, co chci. Jistě to lze, ale je to taky obrovská starost o to, aby divadlo přežilo, sehnalo peníze a vědělo, že zítra nestáhne oponu, protože nezaplatí nájem.Nechtěl byste vychovávat novou hereckou generaci?Miroslav Donutil jako pedagog, to by neznělošpatně. Uhodil jste řebíček na hlavičku: tohle je taky otázka času. Já už něco takového zkusil, půl roku jsem učil na Konzervatoři Jaroslava Ježka, ale z časových důvodů to nešlo. Něco takového se musí dělat poctivě, věnovat se studentům se vším všudy. Dobře si pamatuju, jak se nám na JAMU někteří pedagogové věnovali málo, protože hodně hráli nebo byli vytíženi jinými úkoly. Když nemohu dělat něco naplno, nedělám to vůbec. Ale kdyby mě někdo oslovil a nabídl mi pedagogickou práci, asi to budu velmi vážně zvažovat.Na gymnáziu jste v Brně hrával ve studentském divadle, které se jmenovalo nepříliš povzbudivě: Debakl. Vzpomínáte na ten čas her a malin nezralých? Vždycky a rád. Byla to moje první konfrontace s divadlem. Pomáhal jsem ho zakládat a bylo nám s ním moc dobře, protože jsme užili i spoustu legrace. Během studia by si mladí lidé měli nacházet podobné zájmy, protože si posílí sebevědomí a zároveň se naplní určitými hodnotami. Upevní si imunitu proti nástrahám, které se je snaží v období dospívání polapit. Mám na mysli třeba drogy. Je nesmysl utápět se jen v diskotékách, bloumání a popíjení. Pro mladý život je to velmi málo. A navíc je to začátek konce.Vzpomínáte na něco nerad? Takový druh ohlížení nemám rád. Raději vzpomínám na to dobré, co mě potkalo. Negativní vzpomínky se časem stejně vymazávají a zbývá jen to příjemné a veselé. Nehledám v minulosti křivdy a podrazy, snažím se vycházet z toho, co bude a co mě čeká.Co nerad vidíte kolem sebe právě teď, v této době? To, co nás obklopuje, co vidím v televizi, o čem čtu v novinách. Spousta podvodů, machinací, mnoho nevyřešených svinstev, vražd a surovostí. Pokud navíc nějaká aféra není vyřešena a viníci zůstanou nepotrestáni, pak je to větší tragédie, než aféra sama. Lidé, kteří jsou za řešení odpovědni, by měli být za neplnění povinností trestáni. To se bohužel v mnoha případech neděje, jsme toho každodenními svědky a mám dojem, že začíná být povinností umění to ukazovat. Měly by se rodit scénáře, které tyhle věci alespoň na umělecké platformě řešit budou! Je to nutné, abychom se neutápěli ve skepsi, ale aby ji převálcovala naděje.Jste spokojený člověk? Relativně spokojený. Právě ze slova relativní byste mohl vyčíst určitou nespokojenost. Kdyby byl totiž člověk spokojen, byl by to začátek konce. Musí se hlídat, být „furt ve střehu“, jak říkával brněnský silák Franta Kocourek.Kdybyste měl tu moc, vydal byste nějaký zákon o kultuře? Žádný zákon o kultuře neprospěje tak, jako to, když lidi sami budou chtít být kulturními. Budou se chtít dozvídat, číst, vzdělávat, trvat na tom, aby kultura nezanikla, aby úředníci, kteří se kultuře věnují, byli za své počínání zodpovědni, aby postupem času úplně vymizeli, protože úředník není v kultuře tím nejdůležitějším. Důležití jsou ti, kteří kulturu tvoří – umělci. A ti by měli mít od státu větši podporu než v současné době. Na kulturu nesmíme zapomenout, je to naše svatá povinnost. Národ bez kultury je špatný národ. Jaká bude jeho kultura, takoví budeme i my.

Setkáte-li se s Ondrou Soukupem na nějaké recepci, pokaždé spatříte jeho úsměv. Hravý dětský úsměv. Tak hravý, že se i sami pousmějete. Zvlášť když ho navštívíte v jeho studiu, kde mu na zdi visí plátěný obraz Lenina. Koupil si ho v roce 1990: má slabost na relikvie. A ještě větší radost vám udělá, když ho potkáte ve společnosti manželky Gabriely Osvaldové, která si v žádné společnosti nebere servítky. Nevíte, zda máte Soukupa politovat nebo mu závidět. Spíše mu závidíte. Je totiž pozitivní: je nakažený optimismem. I když s oblibou tvrdí opak. Ostatně, jinak než v černé barvě ho asi neuvidíte.Proč jste se tak našemu rozhovoru bránil? Mám pocit, že když dělám rozhovor, měl bych řídi nějakou novou myšlenku, ale já se jen opakuji.„Mám moc práce“, byla nejčastější věta, než jsme si sedli za tenhle stůl. Co vás nutí tolik pracovat? Jsem „workalkoholik“. Když nemám co odevzdat, stejně si na sebe nějakou práci vymyslím. Když mám čtrnáct dní volna, co se stává zřídka, tak mi dá strašně moc práce, abych se přinutil nic nedělat.Jste „workalkoholikem“rád? Trošku tím trpím. Se závistí vzpomínám na svého tchána Ivana Osvalda, který učil na FAMU ve čtvrtek odpoledne, večer to šel zapít do Vrtbovské vinárny a zbytek týdne si četl nebo luštil křížovky. Byl to šťastný a naprosto vyrovnaný člověk.Jste s Petrem Hapkou nejžádanější a tedy nejvytíženější autor filmové hudby. Nezdá se vám, že se někdy rozmělňujete? Od té doby, co jsem začal skládat (1986), udělal jsem hudbu pro jeden film ročně. Já se nerozmělňuji: dělám pouze ty projekty, které dělat chci. Samozřejmě něco dělám s větším či menším nadšením, ale nikdy bych nepřistoupil na práci, kterou bych odbyl.Nikdy jste žádné práce nelitoval? Samozřejmě, ale bylo to tím že jsem ji předem neodhadl.Řídíte se intuicí? Většinou ratiem. Vím, co od koho mohu čekat, nikdy nejdu do úplného neznáma. A musím odmítat věci, které bych dělal velmi rád, ale prostě je nestíhám. A jsem nešťastný, když je to kamarád a jde o dobrou věc.Hodně jste se bavil, když se vaši kolegové Vladimír Mišík, Michael Kocáb a Michal Prokop pouštěli do politiky? Proč bych se tím měl bavit… To byl tak zásadní historický předěl, že v něm bylo všechno možné. Ale teď se u toho smějete: bavíte se tím. Já se bavím spoustou věcí…Michal Prokop teď dostal od Francouzské republiky řád umění a literatury v hodnosti důstojníka. Prozraďte mi první myšlenku, která vás v této souvislosti napadla? Za co to mohl dostat?… To neznamená, že to nedostal spravedlivě, o tom nic nevím. Ale asi udělal něco tak dobrého, že se stal důstojníkem. Je hezké být francouzským důstojníkem. Možná že bude muset do války, když si Francouzi s někým začnou. (Smích) Tak za co to dostal? Nevím..Pokládám vám tyto otázky, poněvadž mi připadáte jako apolitický člověk… Já nejsem vůbec apolitický. Nežiju politikou, ale dost ji sleduji. Ale proboha, nikdy bych do ní nevstupoval: na to je potřeba zvláštní kategorie lidí. Politika mě zajímá je to velká hra. Nakonec každá hra je zábavná.Váš přechod od Kocába ke Štaidlovi vypovídá právě o vaší apolitičnosti. Vy si přece neděláte o politice žádné iluze… Tak jestli si o něčem nedělám iluze, tak právě o ní. V politice se až na pár výjimek pohybují hyperpragmatičtí lidé. A vzhledem k tomu, že mi můj otec dal v sedmnácti přečíst Machiavelliho VLADA ŘE, není divu, že takto smýšlím. Jsou tam modely, které pouze v jiných obměnách pasují do každé doby. Najednou si člověk uvědomí, že tyhle modely fungují jak v malých, tak velkých vztazích.Hudba je podle mého sféra citová, takže proto má otázka: hudebník a posléze politik. Myslím si, že vlastnosti lidí se kříží. Pakliže někdo dělá muziku, neznamená to, že by nemohl být dobrým boxerem nebo dobrým politikem. Zrovna tak může být politik nebo jaderný fyzik dobrým muzikantem. Člověk není předurčen. Proto největším uměním je, přijít na to, čím by člověk měl být. Každý máme pro něco optimální schopnosti.Vy jste si vybral dobře? To nevím, ale jsem šťasten. Ale ono si to spíše vybralo mě.Ale to vypadá jako vámi zavržená předurčenost…? Dotkl jsem se něčeho, čím jsem byl posvěcený, ne předurčený.Jak na to přijít?… To nikdo neví. Spousta lidí na to nepřijde vůbec a mohou mít obrovský talent. Já jsem napřed chtěl být strojním inženýrem – šíleně mě zajímaly motory (dnes si pomalu neumím u auta vyměnit kolo) – a pak mě asi od sedmé třídy nepříčetně bavila chemie. A já ji znal! Doma jsem měl laboratoř a maminka, která je doktorka, se snažila veškerý můj zájem podchytit, a tak mě vodila do laboratoří, kde ze mě měli srandu a zasvěcovali mě do tajů od bengálských ohňů, přes slzné plyny až po výbušniny.Předpokládám, že nejvíce vás bavily výbušniny. Ty především. Nosil jsem do školy slzný plyn a brečela celá škola. V pubertě jsem pak slyšel hrát spolužáka na kytaru píseň STROMY TANČÍ V LESE a zrovna po něm jela spolužačka, která se mi líbila. Zacloumalo to s mým pubertálním srdcem a začal jsem hrát taky. Pak jsem uslyšel tradiční jazz: zešílel jsem, pak jsem uslyšel Beatles, zešílel jsem čtyřnásobně a vzalo mě to takovým způsobem, že tyto výřezy emocí se mnou cloumají dodnes víc než cokoli jiného.Vaše jméno kdysi hodně vešlo do povědomí též vaším přestupem od Kocába ke Gottovi. Zajímalo by mě, s jakými asociacemi vzpomínáte na éru u Pražského výběru? Vidíte, čím se člověk může proslavit. Kdybych byl nepřestoupil, nikdo by o mně nevěděl. (Smích) Na dobu u Pražského výběru vzpomínám v tom nejlepším. Byla krásná.Bylo v ní něco, po čem se vám dnes stýská? Ne. Dnes je krásná jinak. Může se mi stýskat leda po tom, že mi bylo o patnáct let méně. Nejsem nijak nostalgický. Ač tu propadám depresi nebo šílenému optimismu, tak jsem defacto šťastný člověk v každé situaci. Asi vás překvapím, ale já vidím svět lidí růžově, což je mi kolikrát vyčítáno i ze strany mé ženy, protože ze mě každý instalatér snadno udělá trhlíka: mám prostě pocit, že lid je dobrý. Pokud mě někdo vyloženě nenaštve, a to mi vyloženě musí úmyslně šlápnout na nohu a ještě vzít po hlavě kladivem, nepodezírám ho. I přitom šlápnutí na nohu mu často řeknu: „Pardon.“Říkáte, že lid je dobrý a uznáváte Machiavelliho, který vyznává: „Účel světí prostředky.“… To jsou politici, to je něco jiného. Ale já to myslím u přístupu k jednotlivcům. U vás mám například pocit, že jste dobrý, i když má žena tvrdí, že když jste seděl na OPBH, tvářil jste se jako naprostý blbec. (Smích) Prostě když někoho neznám, obecně k němu zaujímám vstřícný postoj.Tedy žádná opatrnost? Předpokládám, že ten druhý je stejně nezáludný jako já. Takže žádné: Pozor!Zkuste se přemoci, a řekněte mi něco o tom, co jste v té době, kdy jste odcházel ke Štaidlovi, v sobě řešil? Pane Sarvaši, ale na to se mě ptá skoro každý…Nenecháme toho?…Byla to machiavelická úvaha? Samozřejmě, byl jsem zvědavý, co je to za svět a zajímaly mě ty peníze.Dá se říct, že vás přestal zajímat Pražský výběr? Ne, mě to strašně mrzelo, ale nemohl jsem si pomoct: ten jiný svět mě přitahoval. Chtěl jsem vědět, co tahle společnost obnáší a navíc s tím byly spojené výjezdy do zahraničí.Výčitky svědomí byly? Lámal jsem je v sobě určitým způsobem, ale pak jsem řekl: jednou jsem to udělal a hotovo. Tak razantnímu přestupu musela předcházet i změna v žebříčku hodnot.Co jste v té době nejméně rád posunul o jeden či více žebříčků níž: čeho jste se dobrovolně vzdal? Ježišmarja, víte, co mě štve?… Že se tomu neustále přikládá politický kontext. Kdybych žil v jiném systému, tak se o tom nenapíše ani řádka. Kdybych dnes hrál s „natrženou žábou“ a přestoupil ke Gottovi, tak se o to nikdo nebude zajímat.Nemyslím si, že máte pravdu. Nejde o politiku, ale o naprosto odlišný druh hudby. Mám na mysli jiný žebříček hodnot. V té době mi bylo jasné, že budu už psát jenom svou hudbu a u Kocába i u Gotta jsem hrál pouze jako interpret. Svou muziku jsem si dělal jinde a Gott mi umožňoval vydělat si peníze na nástroje a aparaturu. Pravdou je, že s lidmi od Pražského výběru jsem byl na určité vlně: lidské, názorové, kdežto u Gotta hrály roli především profesionální vazby. Tohle jsem postrádal. Mluvil jste o tom, že jsem vystoupil z jakéhosi disentu, vzdal se rebelství, ale mně se zdá, že to berete příliš osudově.Mohlo to být zlomové období…? Jděte někam se svým zlomovým obdobím. (Smích)Mohla se tato rezignace na rebelství promítnout do vaší hudby? Ne, nemohla, byl jsem jenom interpret. Vy jste teď produkoval desku Daniela Landy, o kterém se dá říct, že má punc rebela. Sám jste o něm řekl, že je romantický zabiják. Nabízí se otázka, zda si touto spoluprací něco nevynahrazujete. Nemám tyto pocity, v životě mě to nenapadlo. Ledaže by se to ukrývalo v mém podvědomí. S Landou mě dal do hromady Kočandrle. Landa je člověk s velmi specifickým kouzlem. Tím, jaký je, nutí lidi zaujímat k němu stanovisko: ano nebo ne. On nenechává lidi lhostejnými.To vzbuzoval i Michael Kocáb…? Tohle mají silné individuality společné. Landa je svým způsobem posvěcený. Ač je hudební analfabet, objevují se v jeho hudbě zajímavé motivy, které jsou do určité míry geniální.Znáte tu hranici, kdy hudba začíná být geniální? Setkáváte se s ní? Hranice jsou neurčitelní, nejsou obecné. Ale dají se cítit. To ano. Pokud mě hudba fascinuje, je pro mě geniální.Vy se vědomě bráníte pojmenovat něco, aniž by nebyl přítomen rozum. To jste skutečně takový pragmatik? Říkám to tak, jak myslím. Připadáte si někdy geniální? Ne. (Smích). Občas jsem pyšný na to, co se mi podaří, ale že bych trpěl pocitem geniality… Ale není nic krásnějšího, než žít s komplexem génia. Nakonec je to jen stav duše. Takto postižený „vrzal „ bývá mnohem šťastnější než světově uznávaný virtuos. Svého času jsem nechápal, proč se Hemingway zastřelil, když byl tak světově uznávaný. Dnes už vím, že to tak neplatí. Čím je člověk starší, tím víc pochybuje. Za sebe mohu říct, že mám strašné pochyby.Když jste v televizním pořadu Trend mluvil o sportování a létání, o takových lážo plážo věcech, říkal jsem si: Soukup buď stárne anebo něco v sobě vědomě zabíjí… No jasně, oni si všichni myslí, že jsem takový pohodář. Za prvé nežiju zdravým životem. V Trendu si to vystříhali tak, jak potřebovali. Něco vám řeknu: Zvracel jsem doma na záchodě, protože den před tím jsem se opil jako čuně. A do toho telefon. Vzala ho Gábina, a pak mi pobaveně sděluje, že mám do televize natočit pořad o zdravé výživě. Například jsem jim vyprávěl, jak strašně rád kouřím a piju. Ano, já běhám, ale také z toho důvodu, abych si víc roztáhl plíce a mohl víc kouřit. A běhám stále větší trasy. Teď třeba tři kilometry…To není moc, co?Člověk, když stárne, začíná být trošku regresivní… Jděte někam, vy ze mě děláte senilu. To není pravda. A to jsem vám chtěl říct: já na sobě nenechávám zdát své utrpení a neštěstí, zoufalství a pochybování, přestože pochybuji o každé své notě.Opravdu? To víte, že přeháním, nesmíte všemu věřit. Teď jste ve filmu VÁLKA BAREV obviněn z plagiátství… To jsem udělal vědomě. Renč po mně chtěl, abych mu napsal repliku, tak jsem mu ji napsal. Tak jaké plagiátství. Já bych mu rád napsal jinou muziku. A navíc mě to bavilo: je nádherné proniknout do něčí kuchyně. Je to stejné, jako když bych byl uznávaný malíř a někdo by po mně chtěl namalovat Monu Lisu. Tak mu namaluji Monu Lisu. Jen tak. A pak všichni říkají: „On namaloval Monu Lisu!“ A můžou se zbláznit, že jsem namaloval Monu Lisu. Absurdní je, že kdybych nenamaloval Monu Lisu, tak by o tom nikdo nemluvil, ale díky tomu, že jsem namaloval Monu Lisu, tak o tom vyšly články a stoupá prodej desky. Oni mě zatracují, ale potažmo mi dělají reklamu. Já být kritikem, tak to odbudu jednou notickou a hotovo.Jste háklivý na kritiku? Když kritik napíše blbost, což se ne zřídka stává, tak je mi to jedno, ale když o něčem pochybuji a kritik to vyhmátne a pozná, že se to nepovedlo, tak jsem naštvaný. Samozřejmě na toho kritika, přece nebudu naštvaný jenom na sebe. I když bych měl.Máme kritiky, kteří to poznají? Stalo se mi to. Většinou však nejdou do hloubky, shrnou to v obecný dojem, opíšou půlku textu od Osvaldové (když se jedná o Lucii Bílou) a pak skladbu vyzvednou do nebes nebo pošlou do pekel. Mně se líbí, jak odpovídá na podobnou otázku Philip Noiret: Zeptejte se plynových lamp, jak mají rády psy.Necháváte se v hudbě inspirovat? Ne vědomě. Třeba ve mně zakotví nálada z písně a přejmu ji, aniž bych to tušil.Vykrádáte sám sebe? To víte že jo. A kolikrát zírám.Například váš kolega Petr Hapka se brání poslechu cizí hudby. A jeho hudba je skutečná stále „hapkovská“… Děláte totéž? Cíleně poslouchám skladby, které se mi líbí, a to většinou bývají ty starší. Neposlouchám systematicky. Nesnáším hitová rádia. Čeští filmaři často se steskem vzpomínají na úroveň filmů let šedesátých.Setkal jste se s tím steskem i v hudbě? Samozřejmě, teď prožíváme návrat k šedesátým letům. I když už posunutý. S rock and rollem a Beatles přišlo úplné nóvum, došlo k totální kulminaci energie. Dnes je to bloudění a víc byznys, než kdy jindy. V té době byla u nás ve filmu hvězda Jana Brejchová a v hudbě Marta Kubišová.Proč myslíte, že nám dnes chybějí hvězdy? Je fakt, že dnes nejsou hvězdy typu jako byli Kubišová, Gott, Matuška. Ale je to i celosvětové. Hudba se strašně diferencovala. Dříve zpěváci obsáhli obrovskou skupinu posluchačů i věkových kategorií. Dnes poslouchají jinou hudbu „teenageři“, dvacetiletí, čtyřicetiletí a starší. Hudba jedné skupiny neoslovuje druhou. Je to roztříštěné. Současná americká hudba je asi senza ční (neposlouchám ji), ale já jsem v poslední době alergický na americké filmy, i když vím, že některé jsou geniální. Nedávno jsem se díval na francouzský film DOBRODRUH a já úplně jásal, že vidím evropské domy, evropské auta, evropské rozměry…Hudba pro film BONY A KLID byla pro vás tak trochu satisfakce za odchod z Výběru… Pokud vím, tenkrát tu hudbu měl dělat Kocáb, ale prý odmítl. Třetina hudby byla od Frankie Gous to Hollywood, což nebyl můj nápad, ale Vítka Olmera. A bylo velmi příjemné spolupracovat s Američany a dopisovat hudbu, která diskotékovou hudbu evokovala. Tenkrát jsem udělal maximum, co jsem udělat mohl. Navíc se mi ten film hodně líbil. Dá se říci, že svého času pohnul národem.Umíte si vysvětlit, proč Vít Olmer, s nímž jste hodně spolupracoval, tak očividně rezignoval na filmové umění? Já mám pocit, že dělá naschvály. Mohu se mýlit, ale mně připadá, že si dělá ze všech srandu, a to způsobem: čím hůř, tím líp. On je dost cynický.Myslíte si, že taková pauza, jako měl Michael Kocáb v hudbě, muzikanta nepoznamená? To by mě opravdu zajímalo, protože on psal opravdu fantastické věci. Byl to velký skladatel. Za jeho věcma je znát obrovská dřina, a to pak přichází ta správná slast z dobře udělané práce. S někým jsem se bavil o tom, že kdybych vyhrál deset miliónů marek, byl bych nešťastný člověk: mohlo by mě to demotivovat. Přišel bych o tu radost, že když napíšu muziku, jsem za ni i náležitě oceněn. Kocáb si přičichl k něčemu, kde se peníze vydělávají, a přitom se tolik dřít nemusí jako u muziky. Jede úplně v jiných kategoriích. Hudebně ho to snad nepoznamenalo, ale větší problém je, zda bude schopen se tak koncentrovat jako dřív.Michael Kocáb mi tvrdil, že pro něho není ani dnes problém složit píseň. Třeba během pár minut. Jste toho též schopen? Samozřejmě, že jsem. Nezaručuji, že bude hitem, ale bude mít určitá kritéria.Také na vás působí bič termínu? Ano. Takhle vzniká strašná spousta věcí. I Michelangela museli do Sixtinské kaple zavřít.Je stres příznivý faktor pro skládání hudby? To by mě taky zajímalo. Pokud musíte stihnout termín, nezaobíráte se deseti verzemi, ze kterých si pak nedokážete vybrat. A takhle napíšete třeba rovnou tu nejlepší.Můžete nám něco prozradit z textařské kuchyně vaší manželky Gabriely Osvaldové? Pokud se nemýlím, píše texty ke všem vašim písním. Skoro ke všem. Pokud to neodmítne. Ale do její kuchyně vidím asi tak, že si vezme lahev červeného, v kuchyni ji vypije a napíše text. Ale kde se to v ní bere?… To by mě taky zajímalo. Ji asi ale taky. Já to u sebe také nevím. Myslím, že Mozart tvrdil, že hudbu dostává od Boha a on je pouze prostředníkem. Já jako těžce nevěřící…Proč říkáte těžce? Protože nevěřím. Nikdy jsem nevěřil a nikdy věřit nebudu. Vše je sice v rukou božích, ale všichni to zdárně ovlivňují, ať v dobrém či ve špatném slova smyslu.Jak se spolupracuje s vlastní manželkou? Mně při takové představě docela jímá hrůza. Dokonale. To je její práce, já jí do ní nemluvím. Dělá jenom to, co se jí líbí. Taky mně zkritizovala věci a odmítla je. Je hypersenzitivní: takže dělá jen s tím, co jí konvenuje.Je pro vás takové odmítnutí signálem, že něco není v pořádku? Člověče je. Samozřejmě někdy uletí, ale to si musím být zatraceně jistý tím, aby mě nezviklala. Jakmile trochu pochybuji, stačí, když si zapálí cigaretu a podívá se na mě tím svým pohledem, už vím, že to mohu všechno vyhodit.Máte z ní v dobrém slova smyslu vítr? Používám ji jako dramaturga. A takhle funguje i můj jedenáctiletý syn. Když mi řekne: „Já nevím, mně se to moc nelíbí,“ moc dobře vím, že má k tomu důvod.Mne velmi zaujalo, že když vám před chvílí telefonoval, měl potřebu vám říct, že vás má rád. Vy jste s ním málo? Ne, já se mu hodně věnuju, my se prostě máme hodně rádi. Velice si s ním rozumím, v mnoha věcech jsme si ať v dobrém či ve špatném slova smyslu podobní. Nevím, jaké to bude v pubertě. Třeba mě bude k smrti nenávidět, jak to tak bývá.Znáte dobře svoje špatné stránky? Znám, ale nepovím. Ale nemám je rád.Vy mi tvrdíte, že často o sobě pochybujete, že znáte své špatné stránky, ale já se nemohu zbavit pocitu, že mi trošku lžete… To je taky možné. Já si odporuji v tolika věcech, a proto nechci dávat rozhovory. Ale neodporuje si jenom blb.Tři roky jste navštěvoval sebeobranný kurs. Co vám to přinášelo? V životě jsem necvičil. Chodil jsem na nápravný tělocvik a z každého cvičence, sportovce jsem měl nebetyčnou srandu. Tělesná námaha bylo něco nedůstojného. Seděl jsem a popíjel po kavárnách. Jít někam hrát fotbal mi připadalo potupné. Ale to byl zastydlý přístup šedesátých let, kdy správnej kluk musel být vyzáblý, nesportovní, zkouřený, zfetovaný, zarostlý, dlouhé vlasy… kdyby někdo uměl salto, byl ihned vyřazen ze společnosti.Proč máte teď holou hlavu? Protože mám tak blbý vlasy, že to je z nouze ctnost. To není světový názor. (Smích) Do toho kursu jsem se dostal náhodou. Ve svých pětatřiceti letech jsem začal mít ze sebe hnusný pocit: připadalo mi, že se každou chvíli rozpadnu. Jeden kamarád mi ten kurs nabídl, a tak jsem do něj tři roky chodil. Musím říct, že mi hodně pomohl. Ne, že bych se uměl prát (nikdy jsem se nepral), ale zpevnil jsem se a nemusel jsem zvracet sám ze sebe. Bohužel, ve zdravém těle zdravý duch.Lepší by bylo kouřit a chlastat? To je určitě větší zábava než běhat. To je taková otrava! Běžím a v hlavě si skládám, jak se pohádám s Integramem.Jaké máte problémy s Integramem (organizace, která zastupuje výkonné umělce, pozn. aut.)? Jejich systém je naprosto neprůhledný. Ke všem klipům s Lucií Bílou jsem složil hudbu, v rádiu a v televizi se hraje spousta mé hudby a za to všechno mi vyplatili směšný honorář (například Gábina brala víc než já a dělá toho mnohem míň). Když jsem chtěl, aby mi řekli, kolik dostává Integram za jedno odvysílání klipů v televizi, bylo mi řečeno, že to je tajná dohoda mezi televizí a Integramem. Nechápu proč tajná, protože to jsou peníze moje a toho, kdo v nich účinkuje. A snadno identifikovatelný. Když jsem chtěl, aby mi řekli, kolikrát byla v televizi hraná písnička LÁSKA JE LÁSKA, dočkal jsem se odpovědi, že by vyhledání této informace trvalo počítači čtyři dny a nemohl by dělat nic jiného. Všude, kde nemůžete rozkrýt příjmy, mohou s penězi udělat cokoliv. Tam se může vesele krást. Doufám, že až to bude možné, se muzikanti okamžitě trhnou, půjdou od Integramu pryč a založí svou vlastní organizaci.Jsou teď v show byznysu velké peníze? Jak kde. Jsou větší, než bývaly. Někteří lidí dostávají velké peníze za koncerty nebo za diskotéky. Dřív byl pro sólistu podíl z desky 0,6 procenta z velkoobchodní ceny. Dnes to může být až 25 procent.Máte hodně zahraničních zakázek? Dělal jsem pro BBC, pro německou televizi, a teď dělám pro španělskou televizi animovaný seriál (26 dílů), kde je taková napůl comicsová postavička hrdinného nebojácného človíčka Cuttase, který je tu kovbojem, tu kosmonautem, tu Jamesem Bondem a zachraňuje svou milovanou Mabel před padouchy.VÁLKA BAREV se vám líbila? Mně se tam nelíbil typ společnosti, který tam Filip Renč prezentoval: připadal mi odtažitý od reálna. Něco se mi na tom velmi líbilo, ale já se na to musím podívat s odstupem.Když jsem se ptal Kocába, jakou hudbu slyší na konci tohoto tisíciletí, odpověděl: apokalyptickou… Ono to tak vypadá. Lidstvo se přemnožuje, zamořuje, lidstvo je vlastně rakovina zeměkoule.Lid je dobrý, řekl jste před chvílí… Věřím vám nebo panu Pučválkovi, ale na druhou stranu, ten apokalyptický tón někdy slyším a mám z něho deprese.Odháníte ho, nebo ho využíváte? Mám z něho hrůzu. Ale v mé hudbě ZAHRADA RAJSKÝCH ROZKOŠÍ ta apokalypsa je. Ale to trápí strašně moc lidí a jsme proti tomu asi bezmocní. Spousta muzikantů jako Sting cítí povinnost nějak přes váhu své popularity upozorňovat na zásadní problémy tohoto světa.Táhne vás to k vážné hudbě? Ano. Chtěl byste se věnovat i jiné umělecké oblasti? Myslím, že ne. Já jsem se hudbě naprosto upsal. Neberu ji jako zaměstnání. A za to děkuji pánu Bohu, ve kterého nevěřím. Živím se tím, co opravdu miluji. Vím, že kdybych to neměl, asi bych zešílel. Ale někdy to na mě dolehne. To si jdu koupit lahev vína a na chvíli té prodavačce závidím, že to v šest zapíchne a bude mít jasnou hlavu. Někdy kvůli své práci nemůžu spát: celou noc mě budí tytéž motivy.Jaké obranné mechanismy si pěstujete nyní? Já se necítím ohrožen odnikud. Ani od sebe? To ano.Jak? To nevím.

Uskakuji v poslední chvíli před kopyty zpěněného koně. Rozbití fotoaparátu zabraňuje stařík mohutným hrdelním pokřikem. Grošák z arabské chovné stanice El Batan na vteřinu strne, pak spustí přední nádherně tvarované nohy na zem a po několika dalších okamžiků je z něho normální kůň. Bubínky a píšťaly se znovu rozdovádí rytmem, jemuž ze všech nejlépe rozumí kůň a jeho jezdec. Nebo dva či tři jezdci. Koně i muži mají vyceněné bílé zuby, jsou zpocení a vyvolávají u diváků pocity bázně a úcty.Folklórní skupina Fantazia nám předvádí své nejlepší kousky, proti nimž je umění běžných cirkusových akrobatů hrou pro malé děti. Umění, které se dědí z generace na generaci, které si dědové, otcové a synové předávají spolu s barvou vlasů v genech, pochází z dávnověku fénických časů. Každý z nás má jisté představy o Tunisku, jimž většinou vévodí obraz velblouda. Málokdo ovšem ví, že oním prvním přítelem člověka byl kůň, velbloudy do Tuniska přivezli až Římané. Zdejším obyvatelům se zpočátku toto hrbaté zvíře vůbec nezamlouvalo a i když se později velbloud velmi rozšířil, svou přízeň Tunisané koňům zachovali. V chovné stanici El Batan nám s nepokrytou pýchou předvádějí ušlechtilé plemenné koně, které tu pěstují a vychovávají jednak pro závodnickou kariéru (a tuniští koně nejsou na světov ých závodištích žádné nicky), jednak na prodej. Že jsou poměrně drahým artiklem, o tom se může každý přesvědčit vždy v červnu, kdy se koňské trhy tradičně konají. Pěkného koníka lze pořídit za nějakých 30 000 dolarů a pak už zbývá jen vyrazit na dostihy, které jsou v Tunisku poměrně rozšířenou zábavou.Nejdůležitější dostih je Velká cena prezidenta republiky a jezdí se koncem června – není asi náhodou, že právě následující měsíc se „koňský“ obchod rozbíhá. Na dostizích nechybějí velké peníze, točící se kolem sázkových tiketů, napětí, žokejové a čestní hosté, chybí však ženy, které na dostihy nemají přístup. Dostihy, to je jen půlka tuniské koňské slávy, druhou polovinu obstarávaj í folklórní soubory podobné tomu, jež nám nyní víří prach před očima. Fantazia pochází z Kairouanu, stejně jako většina ostatních koňských drezur. V šíleném tempu pádí kůň po poměrně malé kruhové ploše, kterou ohraničují staříci – pomocníci. Ti mají velmi důležité poslání – nejen že odkízejí s nevídanou hbitostí hroudy ztuhlé hlíny, které by mohly ohrozit koně i jezdce, ale vlastně celou estrádu řídí. Stařík zaburácí „hop“ a kůň ví, že jezdec bude provádět na jeho hřbetě alotrie. Buse se stavět na hlavu, věšet za nohy a rukama brázdit tuniskou hlínu, pozve si na koňský hřbet kamaráda, bude poskakovat po sedle jako po trampolíně. Budou spole čně v čím dál menších soustředných kružnicích objíždět hráče na bubínek, až se jezdec bude dotýkat muzikantovy hlavy. Budou jedno tělo zmítající se podle úderů paliček, budou strašit přihlížející až k jemnému mrazení v zádech. Jamilovi je 27 let a je snědý a krásný ve zlatavém turbanu, přesně tak, jak mu to určilo jeho jméno, které v arabštině znamená „pěkný, hezký“. Ještě prudce oddychuje po své krasojízdě: „Jezdím od dvanácti let, naučil mě to táta, kterého to naučil dědeček.“ Jak často cvičíš? „Dvakrát až třikrát týdně. Novou discipl ínu nacvičuji asi měsíc. Záleží na tom, jaké je roční období – když jsou turisti, živím se vlastně neustálým vystupováním.“ Co je nejtěžší? „Naučit koně, aby tančil v rytmu hudby sám.“ Z opačné strany ohrady se řítí osamělý jezdec a za ním deset dalších jezdců, nahánějících strach tasenými šavlemi. A znovu tuny zvířeného prachu, dusot kopyt a hrdelní křik. Rituál starý stejně jako muži a koně, rituál, který tu před našima očima ožívá, abychom my, Středoevropané, nezapomněli, že rychlost není podmíněna jen značkou automobilu. Odcházím s tajn ým přáním, aby se tuniští muži dál rodili s těmi tajemnými geny, starými celá tisíciletí.

Napsal a vyfotografoval: Michal Černý

Tropický les je nejbohatším suchozemským ekosystémem, ve kterém se vyskytuje úžasné množství rostlinných a živočišných forem. Nejbohatší jsou všechny rovníkové deštné pralesy, ale i v daleko příjemnějších a přístupnějších oblastech, jako například v horských lesích Kuby, se dá pozorovat spousta zajímavostí ze života v tropech. Základní stavební jednotkou každého lesa je strom.

Tropický lesní velikán roste pomalu a během svého života poskytuje prostor stovkám dalších rostlin a živočichů, takže je každý jednotlivý strom jedinečnou přírodní laboratoří.

V původním tropickém lese probíhá neustálý boj na život a smrt, a to i mezi rostlinami. Vysoké stromy si musely svou velikost vysloužit během dlouhých let vzájemného utlačování při boji o místo na slunci. Nejen obrazně. Ten, který roste rychleji, zastíní konkurenty pod sebou, a když neprohraje boj s hmyzem, parazity, nepřízní počasí a pilami dřevorubců, může po několika desítkách let spojit svou rozložitou korunu s korunami svých stejně vysokých sousedů. Jedněmi z nejimpozantnějších tropických stromů jsou mohutné fíkusy, kterým se také říká stromy škrtiče. Ty rostou zpočátku jako nenápadná rostlinka na kůře jiného stromu, ale záhy začínají vyhánět spletité větve a kořeny, které kmen stromu těsně obepínají. Za pár let kořeny dosáhnou na zem a větve přesáhnou domovskou korunu.

V té době už hostitelskému stromu mnoho sil nezbývá a začíná odumírat. Nakonec se na jeho místě tyčí vysoký fíkus s kmenem o průměru až několik metrů, opírajícím se o rozložité deskovité kořeny. Strom v tropech je vlastně výškov ým domem o mnoha patrech, z nich každé obývá jiné společenství rostlin a živočichů. Nejvyšší patra jsou pro pozorovatele nejtajemnější, protože jsou bez speciální techniky nepřístupné a mezi jejich obyvatele je možné nahlédnout jen u padlých stromů. Onoho příslovečného místa na slunci v nejvyšších prosluněných patrech koruny stromu využívá řada rostlin, hmyzu a ptáků. Většina rostlin roste na stromě epifyticky. Mezi epifyty patří rostliny z nejrůznějších botanických skupin, bromélie, orchideje, kaktusy, kapradiny a nejrůznější popínavé rostliny, jedno však mají společné. Strom, jeho kmen, větve a kůru používají jako podložku a na hostitelské dřevině neparazitují, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nejnápadnějšími epifytickými rostlinami v celé Střední a Jižní Americe jsou bromélie. Patří mezi ně i ananas, ale ten roste na zemi.

Listy některých druhů bromélií tvoří nálevky, ve kterých se drží voda, jiné druhy mají na bázi cibulovité útvary nebo listy připomínající dlouhé vousy a bizarní spirály. Spolu s broméliemi rostou na větvích orchideje. Ty jsou na Kubě většinou drobné a jejich krása vynikne až v detailu, ale i mezi nimi se najdou skvosty s hrozny krásně zbarvených, bizarně tvarovaných květů. Trsy rostlin na větvích a jejich květy jsou základnou pro život nejrůznějších živočichů. Bohatý porost jim slouží jako úkryt, nektar v květech láká denní i noční motýly, kolibříky a netopýry. Netopýry? Ano. Některé druhy netopýrů se specializují na květy stromů, keřů popínavých kaktusů zvaných Reina de noche – královna noci. Celý strom, jeho větve, listy a rostliny na něm uchycené hostí velké množství nejrůznějšího hmyzu. Pro tropy jsou typičtí pestrobarevní motýli, zvláštní brouci a bizarně utváření živočichové jako pakobylky a strašilky připomínající větvičky porostlé lišejníky, zelené rohaté ploštice a zelenožlutí švábi, na které se ani nehodí jméno spojované s obtížným hmyzem. Pozadu nezůstávají ani pavouci. Někteří si zbarvením nezadají s motýly a brouky, jiní mají zase tělo a nohy porostlé výrůstky a trny, takže vypadají jako úlomek větvičky nebo uschlý list. Jednou jsem seděl pod stromem a pozoroval hemžení kolem. Najednou jsem si všiml, že se kůra stromu hýbe. Když jsem zaostřil zrak, uviděl jsem nekonečné procesí asi 1,5 cm velkých mravenců běžících nahoru a dolů po kmeni. Ti, co směřovali dolů, nešli s prázdnou. Každý držel v kusadlech ústřižek listu, který nesl vztyčený jako velkou zelenou vlajku. Tito nesmírně zajímaví mravenci patří do rodu Atta, který obývá celou tropickou Ameriku. Ostrými kusadly odstřihují kousky listů a květů a odnášejí je do svých podzemních hnízd. Za potravu jim pak slouží zvláštní druhy hub, které si na rozžvýkaných listech pěstují. Jak intenzívní je mravenčí sklizeň, jsem poznal o dva dny později. Když jsem přišel znovu ke stejnému stromu, byla jeho koruna zcela bez listí.

Na větvi ve stínu bromélie sedí malá žabka a vyvaluje na svět své vypoulené zlatavé oči. Je příslušnicí druhově bohatého rodu Eleutherodactylus, většinou malých žab obývajících nejrůznější části tropického lesa. Některé stromové druhy svůj strom za celý život neopustí. Dokonce i k rozmnožování jim stačí voda zadržená v nálevce bromélií. Jiné druhy rodu obývají nižší části kmene nebo bohatou podestýlku spadaného listí mezi kořeny. Spodní části kmene jsou domovem několika druhů plaz ů, hlavně malých leguánků rodu Anolis. Tito hnědě nebo zeleně zbarvení ještěři pobíhají po kmeni a větvích s neobvyklou obratností. Umožňují jim to příchytné orgány na spodní straně prstů. Nejnápadnější u nich ovšem je barevná kožní blána na hrdle, kterou mohou vypnout pomocí chrupavky v jejím lemu. Blána, která bývá podstatně větší u samců, jimž slouží jako semafor při vzájemné komunikaci, hlavně pro označování teritoria a při námluvách. Každý strom v tropickém lese žije svým vlastním životem. V jeho patrech se střídají generace rostlin a živočichů, rodí se, klíčí, rostou, umírají a požírají se navzájem. Když už i dny života stromy jsou sečteny, ať už hyne přirozeným způsobem, nebo rukou člověka, strom spadne a na jeho místě se vytvoří mýtina. Protrženou klenbou lesa proniknou na zem sluneční paprsky a pomohou urychlit životní cestu novým rostlinám a stromkům, dříve zastíněným lesním velikánem. za desítky let jeden ze stromků nahradí uvolněné místo v lese a stane se dalším výškovým domem, který bude hostit stovky živočichů a rostlin. Tento koloběh bude pokračovat donekonečna, pokud ho nezastaví člověk ničitel se svou nadutostí, svými pilami, buldozery a exhalacemi.

Co vlastně víme o pivu? Snad jen to, že je z alkoholických nápojů nejslabší a že je skvělé k vepřovému. Ale víme, že pivo je více než dvakrát starší než Kristus? „Jez chleba, Enkidu, to patří k žití! A pivo pij, jak zvykem je v zemi. Chléb jedl Enkidu, až do plna syta a pivo pil sedmero džbánků. Rozjařila se mysl jeho a počal zpívat…“ (Epos o Gilgamešovi v překladu L. Matouše) Tak líčí sumerský básník Enkiduovo setkání s nevěstou Samchat v eposu, vzniklém koncem třetího tisíciletí před Kristem. Že to bylo skute čně pivo, čeho Enkidu vypil sedmero džbánů, dnes již nemůže být pochyb. Vědci totiž našli v chrámových inventáriích hliněné tabulky již z 25. a 24. století př. n. l. Mezi nimi se po jejich rozluštění našly i recepty na nápoj, vařený z ječného sladu. Staří Sumerové dokonce znali „pivo husté“, „pivo černé“ a „pivo červené“. Ale nemylme se, tenkrát nešlo o pivo dnešní jakosti. Kvůli kalu a minerálním usazeninám se muselo pít stébly.
CHLÉB, PIVO A PYRAMIDY Ovšem pivo se ve starých dobách bralo i jako základní potravina. Napří- klad podle staroegyptského písaře Neferhotepa dostávali občané III. skupiny (dvorští lidé bez titulů se svými rodinami a služebnictvem) denně 525 chlebů, 38 džbánů piva a 50 svazků zeleniny – kromě koláčů a sladkostí.
Samozřejmě od počátků vaření piva provázely tento nápoj také různé pověry a rituály. Jednou z nejkurióznějších je ta, že pokud si chtěl takový starověký Egypťan něco dlouho pamatovat, napsal to na papyrus, namočil jej do piva, které vypil. Také mezi obětními dary faraónů a velmožů nalézáme pivo. Například dekret krále Thutmóse III. pro chrám Ptahův v Kamaku stanovuje jako trvalý denní příděl „Ptahovi, jenž sídlí na jih od své zdi ve Vésetu… nově zavedenou oběť 60 rozličných chlebů a dvou velkých džbánů piva…“
TÉMA NÁPOJ LIDU A JE STŘEDOVĚKÁ ALCHYMIE. Ještě i ve středověku bylo pivo zahaleno tajemstvími a pověrami. Vždyť jednotlivé etapy výroby byly po celá staletí hádankou a dobrých výsledků šlo dosáhnout jen s pomocí tajemných sil. Na některých dochovaných rytinách se objevuje sládek s šesticípou hvězdou, která měla celý proces chránit před silami nečistými. Věřilo se, že pivo je nápoj živý a citlivý a že také reaguje na chování sládka a jeho okolí. Například náhlý déšť způsobil, že pivo ztrácelo barvu. A při jeho výrobě muselo být ticho a klid. Takové neočekávaně vběhnuvší děti do místnosti, kde pivo kvasilo, byly neštěstím. Naopak když byl nápoj hotový, hluk mu mohl dodat sílu. Avšak o skutečných narozeninách piva můžeme hovořit, až když sládci začali používat chmel. To se stalo běžné teprve ve 12. století. Řeholnice z porýnského kláštera, později svatá Hildegarda ve svém díle „Přírodní vědy“ prohlašuje, že „hořkost chmelu vyrovnává některé škodlivé substance při kvašení a konzervuje tak nápoj.“ Uplatnění chmele v pivovarnictví podstatně zlepšilo jakost nápoje. Dodalo mu jasnosti a průzračnosti, na chuti přidalo hořkost k hašení žízně. A tak bychom konečně mohli z plných plic zajásat.
KONEČNĚ PIVO! V té době pocházel nejlepší chmel z Čech. Avšak pod trestem smrti byl zakázán vývoz jeho sazenic nebo semen. Ale i vaření piva samotného bylo v Čechách zakázáno pod hrozbou exkomunikace z církve. Sice tento zákaz nikdy nikdo příliš nedodržoval, ale teprve jeho zrušení Václavem I. umožnilo legální rozkvět pivovarnictví v Čechách. Vzhledem k rozvoji technologií, které přispěly k zvýšené trvanlivosti piva, již nebyla konzumace piva omezena jen na místo výroby. Dobré pivo se stalo obchodním artiklem. Po následujících 600 let úspěsně konkuruje vínu a dost ává se i na urozené stoly. Přesto nikdy nepřestalo být tím, čím je i dnes – především nápojem lidu prostého. Od poloviny minulého století české pivovarnictví přecházelo z vrchního na spodní kvašení sladu. A v roce 1842 byl na světě nový typ světlého ležáku, které je dodnes ve světě počítán mezi nejrozšířenější typy piva. Bohužel se o to zasloužili trochu paradoxně Američané. A tak vlastně vznikl.
NEJVĚTŠÍ SPOR V HISTORII PIVOVARNICTVÍ. Již od roku 1620 začali Angličané a Holanďané na americkém kontinentu zakládat moderní pivovary. Amerika však vděčí Němcům za největší pivovar na světě, dnes známý jako Anheuser-Busch. A právě pan Busch při několika cestách do Evropy objevil znamenitý ležák, který se vyráběl v Českých Budějovicích s označením budějovické pivo Budweiser Bier. Přesvědčil svého tchána a společníka, aby zahájili výrobu tohoto piva. To se stalo v roce 1876. Tehdy se město v Rakousku-Uhersku, odkud světlý ležák pocházel, jmenovalo německy Budweis. Od toho tedy Američané převzali název pro své pivo Budweiser. A nyní trochu o situaci ve městě Budweis (České Budějovice). Tehdy vařil v Budějovicích pivo kdekdo. Ve vzmáhajícím se obrozeneckém hnutí si čeští vlastenci založili ČESKÝ AKCIOVÝ PIVOVAR, později BUDVAR. V roce 1895 v něm byla uvařena první várka a už během několika málo let předstihl své okolní konkurenty. 12° světlý ležák z Budějovic se začal velmi úspěšně vyvážet jako Budějovické světlé – Budweiser a díky své kvalitě a chutnosti se stal rychle známým. Po znárodňování velmi silně zapůsobily snahy o integraci a seskupení pivovarských provozů, a tak vznikla situace, že je dnes budějovický Budvar exportérem tradičního budějovického piva a vlastníkem tradičních obchodn ích známek. Dnes je také vůbec nejv ětším exportérem piva z Čech. Mezi americkou společností a českým Budvarem v minulosti existovaly dohody, podle nichž měli Američané trh Nového světa, Budějovičtí většinu Evropy. Ale záhy po rozpadu tzv. východního bloku stoupl objem výroby budějovického Budvaru o více než 70 %. Také americká společnost Anheuser- Busch v nových českých podmínk ách vycítila příležitost, jak s konečnou platností vyřešit otázku ochranné známky. A bitva je na světě. Pokud by se americký koncern většinově podílel na vlastnictví budějovického Budvaru, známka by Američanům spadla do klína. Byla by to jistě škoda. Vždyť v době, kdy se v Budějovic ích vařilo pivo „na každém rohu“, se ještě po širých prériích nového kontinentu proháněla stáda buvolů. Nenechme si ukrást tradici, bylo by to stejné, jako prodat do Států Karl štejn a potom se dívat, jak je v plechovkách exportován do celého světa.

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL JOSEF SLOUP

Kapela Vlasty Palána vyhrává na plné pecky oblíbenou melodii a na malém parketu se tísní desítka tančících párů. Muži v džínách, v tmavých svetrech nebo v montérkových blůzách roztáčejí v divokém vířivém reji své partnerky, mezi kterými se občas mihne světlá halenka nebo růžové paleto a prozáří jednotvárnou šeď prostředí. Zábava nabývá na razanci a od stolů se ozývají hlasité výkřiky štamgastů. „Miluško, hoď nám sem osm hopsinek!“ „Šéfe, tři kafe s trpajzlíkem!“ Čárky na účtenkách už připomínají plot a všude kolem dokola vládne dobrá nálada a pohoda. Všichni téměř bez výjimky pijí pivo, jen pár starších decentních dam u stolu v rohu usrkává způsobně bílý vinný střik. v místnosti to hučí jako v úle i o pauzách mezi jednotlivými skladbami a pomalu není slyšet vlastní slovo. Pípou pod neustálým náporem protéká snad nikdy nekončící proud zlatavého moku do štíhlých štuců a obsluha roznáší pivo s vysokými hustými klobouky pěny. V bílinské restauraci U vraha, která je nabita k prasknutí, vrcholí jeden obyčejný sobotní večer.

BÁJE A POVĚSTI. Hospoda U vraha byla pro mě už od dětství zahalena mlhavým, ponurým tajemstvím. Kdysi počátkem 50. let tu cikán v hospodské rvačce ubodal nožem člověka. Zpráva o této události proletěla jako blesk naším předm ěstím a vzbudila úděs v dětských duších. Dodnes si matně vzpomínám na provoz pokrytý černou látkou a věnci, tažený černými koňmi a dlouhé procesí lidí v černých oblecích a šatech. Pohřeb, který procházel od místa činu, přes celé město až na hřbitov, zanechal v mém srdci jakýsi pocit prvotního dětského strachu i obavu z možného konce. Pověst o vraždě nabyla v dětských očích hrozivého rozsahu a hospoda se stala místem, kterému bylo lépe se vyhnout a nebo ho velkým obloukem obcházet. I později po letech, když jsem tam občas docházel otci pro pivo, jsem měl pocit nejistoty a tlaku v prsou. Hbitě jsem přeléval natočené pivo z půllitrů do džbánu, v rychlosti vypil teplou limonádu, koupil krabičku partyzánek a ve spěchu jsem opouštěl hlučnou, zakouřenou místnost. Restaurace se vlastně do nedávna oficiálně jmenovala Na zastávce, ale od oné osudné události jí už nikdo jinak neřekl než U vraha. Dnes se tento název skví v celé své kráse na průčelní stěně hostince.

VŠEDNÍ DNY Důvěrněji jsem se s hospodou seznámil nedávno. Téměř při každé návštěvě Bíliny se tam zastavím a strávím tam příjemné odpoledne nebo večer.

Objevil jsem útulnou hospůdku, plnou prostých upřímných lidí, mezi kterými je mi dobře. Nikdo se tu nepřetvařuje a nedělá ze sebe hogo fogo. Odpolední zákazníky tvoří lidé v montérkách a pracovních oděvech. Přicházejí často i se svými, nářadím nabitými, těžkými brašnami. Po směně se tu scházejí horníci z blízkého velkolomu Maxim Gorkij, dělníci ze skláren i zámečníci z údržbářských dílen ČD. Tváře mají zvrásněné, za nehty černý šmír a v pórech rukou zažraný prach, který ani ta nejlepší solvina nedokáže odstranit. Zajdou na pár piv, sem tam nějakou tu hopsinku (broskvová vodka) a odeberou se ke svým rodinám. Někteří hrají karty, jiní kulečník a několik se jich pokouší o štěstí na hracích automatech. Nálada je mírná, až idylická. Zapadající slunce probleskuje okny a prosvětluje zlatavým světlem po okraj plné štůcky. K večeru se začínají scházet štamgasti. Hlasitost hovorů nabírá na intenzitě a větrák ve zdi má co dělat, aby zpracoval modravý vzduch z desítek hořících cigaret. Hostinec se stává místem obchodních transakcí. „Nevíš, kde bych sehnal blatník na žigula? Trochu jsem ho štrejchnul a novej se mi nechce kupovat.“ „Nějak mně blbne pračka, nemohl by ses na to podívat?“ „Neznáš někoho, kdo by udělal přepážku na chalupě?“ Otázky neberou konce. Rady přicházejí ze všech stran a uzavírají se navzájem výhodné obchody. Je to ovšem hospoda, které se snobské paničky i uhlazení frajeři vyhýbají jako čert kříži. Nenašel by se tu nikdo, kdo by obdivoval elegantní róby, prázdné, úlisné řeči nebo portmonku plnou peněz. Tady vládne zvláštní ovzduší láskyplného pochopení i nevšedních přátelství. Člověk se tu může opít, prospat se na stole a druhý den kromě několika štiplavých úsměvných poznámek svých kamarádů se tu opět cítí jako doma. Nikdo mu nedá najevo, že je vyvrhelem společnosti a že není vítán.

HARMONIKÁŘ „Hospůdko, hospůdko malá, hospůdko začouzená, ty jsi mi mé mládí vzala, bylas mi přisouzená…“ Ještě před několika měsíci obšťastňoval svou hrou na harmoniku své o dvě generace mladší posluchače dvaaosmdesátiletý pan Frydrych. Doprovázen vozembouchem a sborovým zpěvem celé hospody vytvářel dobrou náladu a atmosféru porozumění. Zemřel ned ávno nešťastnou náhodou na otravu svítiplynem společně se svou družkou. Po krásném večeru v hospod ě, kterou miloval a které dal své srdce. Poslední hrneček kávy už zůstal nedopit. Jeho jen o několik let mladší bratr stále roztáčí v divokém reji svou o dvacet let mladší přítelkyni zahanbuje svým elánem temperamentem usedlé čtyřicátníky. „Vzduch je modrým nikotinem nasycen, nový ubrus starým vínem polit. Mladý muž si tyká s měsícem, život je pes…“ Tak nějak to zpíval v 60. letech zpěvák Pavel Sedláček. Byl v tom smutek nad odchodem mládí a nešťastným životem. Tady U vraha si to snad nikdo ani nepřipouští. Tyká si tu skoro každý s každým bez ohledu na věk a život se zdá být nikdy nekončící a krásná cesta k opojení duše bezstarostnosti a snad i k pomíjivému štěstí.

Lokomotiva poprvé dorazila do Prahy, vesele zahoukala a pustila nad ní pravidelnou dávku páry, jako by si chtěla oddechnout, že má dlouhou c e s t u z Olomouce za sebou. Byl to pohled velkolepý a city radostné zmocnily se všech přítomných. Do jásotu davu zněly zvony a rány z děl. Je tři čtvrtě na pět odpoledne, 20. srpna léta Páně 1845, a celá Praha je shromážděna na C. K. státním nádraží (dnešní Masarykovo), aby uvítala první slavnostní vlak. Pánové v úzce střižených kabátech, s cylindrem na hlavě se hůlkou decentně opírají o zem. Dámy do nich zavěšené, upnuté v korzetech, s kordulkou a elegantním slunečníkem mávají hedvábnými šátky. Neobdivují se jen nebývalé technické novince, nýbrž vítají příslušníky vládnoucí dynastie – arcivévodu Františka Karla, Štěpána a Karla Ferdinanda, jejichž přítomnost dod ává pražské slavnosti lesku. Před velkoryse řešeným nádražím ční do srpnového nebe prapory v barvách císařských i pražských na slavobráně s nápisem „Willkommen“. Den poté je lokomotiva „Böhmen“ slavnostně svěcena pražským arcibiskupem Aloisem Josefem sv. P. Schrenkem. První veřejnou železnici taženou koňmi uvedla do provozu Velká Brit ánie již v roce 1801. Století průmyslové revoluce právě začalo rozkvétat.
Absolutistická rakouská vláda se však k železnicím nejprve obracela zády, neboť v ní viděla něco, co zásadně mění „staré dobré časy“. Nakonec ji hospodářské zájmy přece jen donutily, aby stavbu drah podporovala alespoň tím, že udělovala privilegia soukromým železničním společnostem. A tak se stalo, že v Českých zemích byla v roce 1828 uvedena do provozu koněspřežná dráha jako první na kontinentě. V tomto období vznikly v Čechách dvě izolované koněspřežné dráhy, a to Budějovicko-linecká a Pražskolánská, a první kmenová parostrojní železnice monarchie z Vídně přes Moravu do Bohumína a odtud do Haliče, takzvaná Severní dráha císaře Ferdinanda. Na tu byla později napojena v Olomouci trať do Prahy s připojením na Drážďany, Berlín a Hamburk. Železná dráha, po níž se pohybovaly vozy podobné formanským nebo poštovským kočárům s kouřícím železným parovozem vpředu, se stala symbolem pokroku a předzvěstí nových časů.
CESTA DO PRAHY. Zkušenosti se soukromým železničním podnikáním ukázaly, že by nebylo rozumné ponechat výstavbu základní železniční sítě soukromým akciovým společnostem. Tak se stalo, že koncem listopadu 1841 podal prezident dvorské komory císaři návrh, aby se další výstavby železnic ujal stát a jejich provoz svěřoval po ukončení stavby železničním společnostem. Rok nato bylo zřízeno generální ředitelství státních drah, které navrhlo, aby byla nejdříve, a to do tří let, vybudována trať z Olomouce, kde končila odbočka Severní dráhy Ferdinandovy, do Prahy a odtud údolím Vltavy a Labe do Podmokel a Drážďan, zároveň z Brna do České Třebové na olomoucko-pražské dráze. Stavba spodní i vrchní dráhy o délce 250 kilometrů byla postupně zad ána podnikatelství bratří Kleinů, které převzalo – spolu s budějovickým Vojtěchem Lannou – i náročnou stavbu pražského nádraží státní dráhy. Nejstarší pražské nádraží se tehdy jmenovalo „C. K. státní nádraží“ podle názvu společnosti, která financovala stavbu a zajišťovala provoz – Společnosti státní dráhy, ačkoli byla soukromá. Svou rozlohou i velikostí a výstavností budov, počtem kolejí i jejich délkou, náleželo C.K. státní nádraží mezi největší na evropské pevnině. Tento projekt byl v té době nejvýznamnějším a největším hospodářským a vojenským podnikem v celé monarchii a stát na ni soustředil všechny pohotové finanční a materiálové zdroje. Navíc v českých zemích byla celkem velká nezaměstnanost a bída, takže ani o pracovní síly nebyla nouze, a na stavbu se mohlo soust ředit až dvacet tisíc dělníků. Díky tomu se podařilo náročnou železnici s mnoha tunely (například Třebovický, který byl ražen jílem a tekoucím pískem), kamennými mosty a viadukty skutečně dokončit do tří let a 20. srpna mohl na pražské nádraží přijet první slavnostní vlak z Olomouce. Vezl ve svých salónních kupé vzácné cestující – příslušníky císařské rodiny, kolem šesti set vznešených hostů z Vídně, zástupce soudů, měst, kterými vlak projížděl, umělce, vědce, diplomaty z Evropy i zámoří. Byla to záležitost skutečně světového formátu, jen vždy ironický Karel Havlíček si neodpustil jedovatou poznámku o tom, že Praha byla k Vídni připoutána železem. Ovšem většinou byla dráha chápána jako mocný impuls k rozvoji průmyslu a k snadnějšímu kontaktu se světem.
SLAVNÁ JÍZDA. „První slavnostní jízda na olomoucko- pražské dráze byla do jisté míry opakováním první jízdy parního vlaku na rakouském území z Vídně do Brna,“ říká ing. Zdeněk Maruna z ředitelství České dráhy. „Ovšem opakována byla spíš duchovní podstata, neboť vývoj vozidel zaznamenal za uplynulých sedm let značný technický pokrok. Stejně jako do Brna, přijel i do Prahy vlak se sedmi vagóny, tažený dvěma lokomotivami. Jenže tentokrát to byly lokomotivy daleko silnější a vagóny takzvaného amerického typu pro 60-70 cestujících daleko robustnější. A stejně jako při brněnské slavnosti přijela do Prahy nejprve lokomotiva předvojová, na které cestoval hlavní inženýr stavby Jan Perner.“ Zajímavé je, že lokomotivy měly své názvy, a to české i německé, což bylo na tehdejší dobu dost neobvyklé. Předvojová nesla název „Čechy – Böhmen“, další dvě „Praha“ a „Olomouc „. Slavnostní jízdou 20. srpna se ale rozvoj železniční sítě nezastavil. Když bylo dohodnuto, že severní státní dráha Praha-Ústí-Podmokly a dále do Drážďan bude vycházet z téhož města, bylo zapotřebí dostat se z kóty nádraží do údolí Vltavy na sever od Prahy. Znamenalo to postavit trať na náspu po celé délce Královské obory a napojit se velkým obloukem z nádraží. Tehdy navrhl Alois Negrelli, pozdější projektant Suezského průplavu, uvedenou část dráhy jako mohutný kamenný viadukt s 85 kvádrovými klenbami. Stavba trati do Německa, do Evropy, do světa mohla pokračovat.
OSUDOVÝ VLAK. Od slavné jízdy prvního vlaku na olomoucko-pražské dráze uplynulo150 let a stejně jako tehdy i letos protnou krajinu dvě parní lokomotivy protokolárního vlaku, aby nám tuto událost připomněly. „Chceme oslavit nejen 150. výročí železnice ve smyslu technickém, ale také humanitním,“ říká doc. ing. Rudolf Pohl, CSc., ředitel kanceláře Nadace pro oslavy 150. výročí příjezdu prvního vlaku do Prahy na Masarykovo nádraží na Fakultě dopravní ČVUT v Praze. „Chceme se sice podívat do minulosti, ale skrze přítomnost vidět také cípek budoucnosti. Jestliže má do budoucna železnice něco znamenat, tak se musí prosadit také v kulturní oblasti, a to především v kultuře cestování.“ Nadace si od oslav slibuje mnohé. Především by si přála prosadit, aby Masarykovo nádraží, které je nejstarší železniční dochovaná technická i kulturní památka v Praze, v České i ve střední Evropě, byla vyhlášena národní kulturní památkou a ve shodě s tím rehabilitovat sochu T. G. Masaryka od Jana Štursy v prostoru nádraží. „Oslavy chápeme jako start ke kulturní obnově celého areálu v historick ém sídle staré Prahy,“ říká docent Pohl. „Přesně jako před 150 lety se pořádá večer 20. 8. slavnostní ples na Žofíně,“ seznamuje ing. Václav Sosna, vedoucí oddělení depa Masarykova nádraží, s programem oslav, které potrvaj í až do 3. září. „Těch akcí je mnoho, 21. 8. se pořádá představení Mozartovy opery ve Stavovském divadle. Z Prahy, Olomouce a České Třebové budou vypravovány zvláštní parní vlaky pro veřejnost, v celém prostoru poštovního dvora a depa bude vystaveno 26 exponátů železničních vozů, přímo na nádraží budou probíhat oborové dny výrobců železniční techniky a tak dále. Ovšem nejdůležitější je samozřejmě onen protokolární vlak. Vyjede v 8.50 z Olomouce, na cestě má několik zastávek v různých městech a do Prahy dorazí přesně v16.45, stejně jako před 150 lety. Celou cestu jej bude provázet takzvaný komerční vlak, jehož trasa koresponduje s tratí historické soupravy. my mu říkáme fotovlak, protože z něj si mohou fanoušci fotografovat parní soupravu.“ „I když nemůžeme očekávat žádné zázraky, přesto se domníváme, že máme jedinečnou příležitost přistoupit k těmto oslavám se vší odpovědností, s nadhledem doby, v kontinuitě času všech předcházejících generací,“ svěřuje se ing. arch. Pavel Mošťák, předseda nadace. Vlak, který v polovině minulého století vtrhl do naší krajiny, si rychle získával sympatie nejen podnikatelů, ale i cestující veřejnosti. Teprve železnice udělala z Evropy Evropu .

Dnešní fyzikální teorie nepovažují vakuum za „absolutní prázdno“, nýbrž za prostředí, v němž sice nejsou žádné částice hmoty, ale dochází tam k tzv. virtuálním procesům, provázeným zrodem a okamžitým zánikem dvojic virtuálních (tj. možných) částic. Na tvrzení, že vakuum není prázdnotou, není nic paradoxního. V jeho hloubce totiž přece jenom něco je. Představme si prostor, v němž není ani plyn, ani molekuly, ani atomy, který je prost jakékoli hmoty. Není to však absolutní „nic“. Probíhá tam činnost, jsou tam pole. Vakuum „vibruje „, „kolísá“. Toto kolísání je projevem energie. Dva přední fyzikové si jen tak „pro legraci“ udělali zajímavé výpočty. Richard Feynman a John Wheeler zhodnotili energetický potenciál vakua uvnitř obyčejné žárovky. Ukázalo se, že stačí k tomu, aby přivedl do varu všechny oceány na naší planetě. Zní to neuvěřitelně, že?

VESMÍR JE SKORO PRÁZDNÝ… Bylo by velmi zajímavé naučit se získ ávat a využívat aspoň malou část této energie z „ničeho“. Právě o to se pokusil americký fyzik Robert Foward. uveřejnil v časopise Physical Review zprávu s titulkem „Získávání elektrické energie ve vakuu vazbou vrstevnatých induktorů“. Na druhé straně vědci v moderních kosmologických „scénářích“ připisují energii vakua zcela mimořádnou úlohu v prvních okamžicích existence vesmí- ru. Zahrnutí vakua mezi aktivní faktory v nekonečném mechanismu vzniku světa připadá nezasvěcenému podezřelé. V teoriích „rozpínajícího se“ vesmíru vystupuje tato energie obdobně jako antický „deus ex machina“, přičemž dostává jistý nádech iracionality. Jak může vakuum tj. „nic“, produkovat „něco“, co se od něj liší? Tady se budeme muset vrátit ke kvantové teorii. Tato teorie považuje elektrony za svérázné částice s vlnovými a korpuskulárn ími vlastnostmi zároveň, třebaže si to na první pohled odporuje. Tělesa mají podle kvantové teorie svérázné charakteristiky, které se radikálně liší od zástupců klasické fyziky. Totéž se týká kvantového pojetí vakua. Už v antice se setkáváme se dvěma filozofickými směry, jež se různí v pohledu na podstatu vakua a formy jeho existence. Pro atomisty, například Demokrita, spočívá podstata reality, jež nás obklopuje, na jedné straně v atomech, nedělitelných částicích, které v různých kombinacích tvoří tělesa, na druhé straně ve vakuu.

 Aristoteles naproti tomu sáhl k rafinovanějším argumentům a dokazoval, že vakuum neexistuje. „Příroda se bojí prázdnoty“. Tato teorie se dožila 17. století. Po roce 1644 se objevily nové myšlenky. Torricelli, Galileiův žák, tehdy předvedl pokus, kterým se proslavil: Uchopil sklen ěnou trubici, na jednom konci uzavřenou, a naplnil ji rtutí. Pak ponořil volný konec trubice do nádoby s rtutí. V trubici se hladina rtuti snížila a zastavila se přesně nad její úrovní v nádobě. V horní části trubice vznikla prázdná hmota. „Návrat“ kvantové teorie k myšlence neexistující prázdnoty, jak jsme toho svědky dnes, může vypadat paradoxně. Klasická fyzika nás navzdory Aristotelovi naučila, že příroda má ráda prázdnotu. Vesmír je skoro celistvé vakuum, v němž je hmota výjimkou. Ale i ona se skládá v podstatě z prázdnoty. V měřítku atomu je vzdálenost mezi jádrem a elektrony obrovská. Často slýcháme, že se látka skládá z vakua, ale hmota, kter á je vytváří, je soustředěna v nicotných částech prostoru. Proti této koncepci, „všudypřítomnost“ vakua a krajní zředěnost látky, existuje jiná, která nechápe vakuum jako prázdnotu. John Wheeler o tom napsal: Žádné jiné tvrzení mi nep řipadá tak fundamentální jako toto: vakuum není prázdnota, je to oblast projevu nejmocnějších fyzikálních procesů.“ Tak vysvětluje problém kvantová teorie, oblast vědění, která popisuje strukturu a procesy probíhající v mikrosvětě. Ale jak je to možné?

POZORUHODNÉ VIRTUÁLNÍ ČÁSTICE. I při teplotě absolutní nuly, říká kvantová teorie, je ve vakuu určitý „zbytek“ něco neodstranitelného. Jsou to elektromagnetick á pole. Setk áváme se s tím, čemuž fyzikové říkají „energie absolutní nuly“. Vakuum v tomto stavu neustále kmitá, podobně jako vlny na povrchu. Tyto vlny jsou vizuální představou kmitů, jež nepřetržitě produkují částice, žijící velmi krátkou dobu. K pochopení takovéto neobvyklé aktivity se musíme seznámit se základními teoretickými tezemi kvantové elektrodynamiky. První z nich je Heisenbergův princip neurčitosti. Jeho podstata tkví v tom, že není možné současně změřit rychlost částice a určit její polohu. Na druhé straně musíme mít na paměti základní fyzikální zásadu, zákon zachování energie. V každé interakci, bez ohled u na její podstatu, se zac h o v á v á energetická rovnováha. Při srážce dvou částic musí být sumární energie stejná jako před dotykem. Rovnováha mezi „přísunem“ a „spotřebou“ energie musí být ideální. Je to jeden z nejpřísnějších zákonů veškeré fyziky, který ovšem platí bez výjimky i v oblasti interakce elementárních částic. Ale v dané oblasti musíme brát v úvahu Heisenbergův vzájemný poměr.

Připouští existenci procesů, které se na pohled podobají kouzlu. Jestliže podle něho měříme energii elektronu například během velmi krátkého, ale zaznamenaného časového úseku, míra přesnosti tohoto měření bude nepřímo úměrná jeho trvání. Logicky vzato, může být neurčitost měření při velmi krátkém časovém úseku dosti značná. Proto si můžeme představit, že v těchto nekonečně malých okamžicích může být energie velmi velká. Nesmlouvavý požadavek zákona o zachov ání energie se může naprosto „zákonně“ obejít. Jmenovitě můžeme připustit existenci krátkou dobu žijících částic ve vakuu. Období jejich života je o to kratší, oč větší mají energii. Vzájemný poměr neurčitosti tak skýtá možnost ústupku vůči zákonu o zachování energie. Představíme-li si soustavu protonu a neutronu, který se kolem něho neustále otáčí, pak je proton obklopen částicemi vzniklými z vakua. Vytvářejí „oblak“, výsledek kmitání elektromagnetických polí, které existují mezi protonem a neutronem. Fyzikové mají za to, že kmitání těchto polí má nahodilý ráz, čímž vznikají tzv. virtuální (možné) částice. Fyzikové dělají rozdíl mezi nimi a reálně existujícími, jako je například proton a elektron.

Virtuální částice, vzniklé z „ničeho“ a nezbytně tamtéž mizející, jsou po dobu své kratinké existence stejně reálné jako ostatní. Vznikají ve dvojicích. Tato teze vyplývá z jiného, rovněž základního zákona o zachování množství pohybu. Jako příklad můžeme uvést elektron a pozitron. Každou z těchto dvojic ovšem pozorovat můžeme. Vnucuje se záměr, že vznik částic z „ničeho“ porušuje zákon zachování energie, aniž to příroda zaznamenává. Problém je řešitelný velmi jednoduše. Čím větší energie bude převzata z vákua, tím rychleji zmizí v důsledku anihilace (tj. zničení, zmaru) částice.

ZDROJ ENERGIE? I v nejhlubším vakuu, jaké si dokážeme představit, kde není jediná částice tudíž existují nahodilé kmity, které nep řetržitě vytvářejí z prázdnoty virtuální částice, jež mizejí, sotva se stačí objevit. Na základě zmíněných úvah můžeme tvrdit, že všechno je ve vakuu. Kmitání polí vzniká ze všech částic počínaje nejleh čími (elektrony) a konče nejtěžšími ve fyzice vysokými energiemi. Ve vakuu přitom existují také dosud neznámé částice. Proto nemůžeme vakuum definovat jako „prázdný prostor“, inertní a oproštěný od všeho, nýbrž jako prostor s hojností energie. Jelikož se elektron ve vakuu přesouvá, můžeme si jej představit jako plovoucí mezi neustále útočícími virtuálními částicemi. Tuto domněnku vyslovil John Weeler. Zároveň si můžeme položit oprávněnou otázku, zda existují nějaké důkazy o takových procesech ve vakuu. Ano, existují. Jako první je objevil na sklonku čtyřicátých let holandský fyzik H. Kazimir. Pozorovat dvojici virtuálních částic možné není, ale jejich kvantitativní projevy ano. Podstata Kazimirova efektu je taková: Do volného prostoru se umístí dvě kovové desky, a pak se zařízení ochladí. Do okamžiku dosažení energie absolutní nuly má tepelné záření snahu obě desky k sobě přiblížit.

Při dosažení absolutní nuly se elektromagnetické záření rovněž snaží desky spojit. Energie vakua produkuje tlak. Jeho nekonečně malou hodnotu se podařilo změřit v roce 1958 jinému holandskému fyzikovi, M. Sparnaaiovi. Jiný příklad energie vakua má název Lambův posuv. Elektromagnetické pole spojující elektron s atomovým jádrem může vést ke vzniku dvojic částic pozitron- elektron ze souhrnu virtuálních částic. Tento proces vzniku a mizení virtuálních částic vyvolá to, čemu fyzikové říkají polarizace vakua. V důsledku této polarizace dochází k nepatrné změně oběžné dráhy elektronu kolem jádra. W. E. Lambovi se podařilo velmi přesně změřit tuto zanedbatelnou odchylku pro atom vodíku, za což byl vyznamenán Nobelovou cenou. Vyvstává na první pohled podivná otázka využití vakua jako energetického zdroje. Těžkosti ovládnutí jaderné syntézy jsou všeobecně známé, takže zmínka o využití energie vakua vzbuzuje u fyziků skeptický úsměv. A přece…Je možné, že se článek Roberta Fowarda, v němž navrhuje získávat elektrickou energii z vakua s využitím Kazimirova efektu, časem stane prvním krokem v dějinách využití energie vakua. Energie z „ničeho“.

Napsal: Václav Rout

Potichu a opatrně jsem našlapoval na stezce, prst připravený na spoušti fotoaparátu. Náhle napravo zapraskaly větve. Otočil jsem hlavu a zůstal stát. Akorát včas. Deset metrů ode mne se zastavil ten, na nějž jsem tak dlouho čekal. Bison bison – relikt z pleistocénu, jehož stáda až do konce minulého století pokrývala v mnohamiliónovém počtu celý severoamerický kontinent. Není sám. Z porostu za ním vystupují další a další kusy a v nevelké vzdálenosti ode mě procházejí. Stačí jen natáhnout ruku a mohu se jich dotknout. Raději však stojím a ani nedutám. Yellowstonský národní park splnil moje očekávání.

V roce 1871 expedice dr. Ferdinanda V. Haydena prováděla již čtvrtým rokem geografický průzkum západu Spojených států na sever od proslulé Oregonské stezky. Členem týmu byl i mladý, tehdy 29letý fotograf William Henry Jackson. Jeho nádherné fotografie společně s kresbami dalšího člena expedice Thomase Morana, doplněné nadšeným popisem samotného Haydena, vedly v roce 1872 Kongres Spojených států k do této doby ojedinělému rozhodnutí – vyhlášení prvního národního parku na světě. A tak vznikl Yellowstonský národní park, který je svými 3472 čtverečními mílemi jedním z největších národních parků v USA a který se stal vzorem při zakládání dalších národních parků na celém světě. Začátky nebyly lehké. Pravda, davy turistů se do tohoto bohem zapomenutého (či snad naopak chráněného) koutu země nehrnuly, ale občas sem zabrousily tlupy dosud nezpacifikovaných Indiánů, či naopak prospektorů, kterým výraz národní park nic neříkal. A tak musela nastoupit armáda, která tento ostrov zapomnění měla nejen hlídat před nežádoucími elementy, ale též se starat o park jako takový. Armáda zde zůstala až do roku 1916, kdy prezident Woodrow Wilson založil National Park Service, která převzala ochranu a správu všech tehdejších národních parků (již jich bylo 14) s Kongresem stanovenou úlohou „udržovat ráz krajiny, přírodu, historické objekty, flóru a faunu v takovém stavu, abychom je zachovali neporušené pro radost i dalším generacím“.

PEKLO. „V pravé poledne nastala tma jako o půlnoci. Oblohu zakrývala těžká černá mračna dýmu. Náhle se nedaleko objevil sloup ohně. A druhý, třetí. Další a další plameny vyskakovaly a obkličovaly nás. Žár se stával naprosto nesnesiteln ým.“ To nepopisuje Dante ve svém slavn ém díle peklo, ale pouze jeden z ná- vštěvníků vzpomíná na nejčernější den v novodobé historii Yellowstonu – 7. září 1988. Tehdy požár, jenž v parku zuřil již od 20. srpna, dosáhl srdce Yellowstonu – Old Faithful Inn, hotelu z roku 1904 a jednu z největších dřevěných staveb na světě. Naštěstí se vítr obrátil, a tak stavba zůstala ušetřena. Požár nevzplanul náhle a nečekaně. Již počátkem léta se objevilo několik menších požárů, které byly pečlivě sledovány. Požáry se vyskytují v parku pravidelně každý rok, a tak nebyl důvod k znepokojení. Většinou přijde déšť, který je uhasí. I počátek léta nesvědčoval, že tomu bude stejně. Např. v květnu spadlo 181 % průměrných srážek, což je téměř dvakrát tolik. V následujících měsících však jako když utne. Ani kapka. Skutečnost, která se neudála ani jednou za 116 let dlouhé historie parku! A pak se to stalo. Po žár vzplanul a nic jej nemohlo zastavit. Od 20. srpna ničil vše, co mu přišlo do cesty. Staleté stromy, stejně jako právě vzrostlé keříky. Do likvidace požáru se zapojilo 25 000 záchranářů z celých Spojených států. Všichni se snažili zadržet postup ohně a s napětím toužebně očekávat déšť. Ten se dostavil až v sobotu 10. září. „Konečně déšť,“ s úlevou si vydechl nejeden záchranář. Podle následujících propočtů a měření, které byly ukončeny koncem roku 1988, zachvátil požár celkem 36 % plochy parku. Jednalo se tak o největší katastrofu od roku 1959, kdy Yellowstone zasáhlo ničivé zemětřesení.

WONDERLAND. Země se mi pod nohama začíná nepatrně chvět. Davy turistů a množství připravených fotoaparátů dávají tušit, že se bude něco dít. A vskutku. Z malé vyvýšeninky přede mnou vyrazil několikametrový sloupec horké páry. A opět. Každou další vteřinou se sloupe zvyšuje, až dosahuje výšky slušně vysoké budovy. Potom, stejně náhle jako se objevil, sloupec páry mizí. Erupce největšího a nejslavnějšího gejzíru Yellowstonu zvaného Old Faithful, k níž dochází jednou za asi 65 minut, právě skončila. To, co Yellowstone proslavilo, je jeho vulkanická činnost. Nový Zéland či Island jsou proslaveny svými gejzíry, ale nikde na světě není taková koncentrace geotermálních pramenů, gejzírů, jezírek a dalších na tak malé rozloze, jako zde. Jenom gejzírů se zde nachází téměř 250 a termálních jezírek nepočítaně. Jejich místy nádherně modrá barva svádí ke koupeli, ale teplota radí držet se raději zpátky. Jen jsem poodjel pár kilometrů, otevřel se mi pohled na Velký kaňon na řece Yellowstone se 103 metry vysokým vodopádem Lower Fall. Pohled, který jsem do té doby znal pouze v černobílé podobě z fotky staré více než 100 let. Autor fotky – William Henry Jackson. Je to jedna z jeho nejslavnějších a nejznámějších fotografií.

I po více než sto letech mi nezbývá, než konstatovat, že vodopád neztratil nic ze své majestátnosti a nádhery. Po několika dnech pobytu opouštím park. Auto se pomalu šine kolonou a já nadávám na řidiče, kteří brzdí provoz. Náhle mi klesá čelist do klína a chápu. Proti mně po silnici nevzrušeně kráčí ON – Bison bison. Krokem za ním, bez jakékoli známky nervozity, se táhne několik stovek metrů dlouhá kolona aut. A tehdy mi došlo, kdo je tu pán, před nímž všichni musí ustoupit, kdo je tu doma. Já, ani jiní tvorové živočišného druhu rodu Homo sapiens to nejsme.

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL PETR SIROTEK

Několik dnů před Vánocemi jsem dostal nabídku natočit pro německou televizi dva třičtvrtěhodinové filmy o zemi Myanmar, o světě buddhistů a svaté řece Iravadi. Myanmar? Neznám. Nevím. Nikdo neví, kde tuto zemi hledat a zda opravdu je. Nemá u nás zastupitelství a jen málokdo tuší něco málo o Barmě, jak se Myanmar pod anglickou nadvládou jmenoval. Ihned začínám rušit plánovaný program na příští týdny a začínám snít o zelených údolích a dívkách jdoucích podél řek, o zapadajícím slunci nad himálajskými vrcholy, o zeleni rýžových polí, o buddhistických chrámech. V mrazivém vzduchu cítím nádherné vůně daleké Asie. Natáčení není ale snění. Je potřeba připravit mnoho věcí, kamery, materiál a v neposlední řadě i sebe. Jumbo německé Lufthasy, která je jedn ím ze sponzorů našeho projektu, dosedá na bangkocké letiště. Již dlouho před přistáním se většina spolucestujících převl éká do šortek a několik netrpělivců dokonce do plavek. Konzumní turisté našeho století nemají čas. Vždyť každá minuta dovolené stojí centy, feniky, koruny. Letadlo, které nás unáší z thajského Bankoku dál, nás nese do jiného času, do světa, který naše civilizace nestačila tak úplně poznamenat. Je to špatně nebo dobře? Uvidíme.

PAGAN. Rangúnské letiště bylo ještě po druhé světové válce největší v Asii. K letadlu přichází několik mužů v sukních (longd žích), zřejmě velice důležitých a vážených. Jsou to vládní úředníci, kteří na nás čekají. Mžikem proplouváme pasovými a celn ími formalitami. A jsme tady! Myanmar. Zemi vládne vojenská junta. Vstupuji s nejistotou a obavami. Před několika dny jsem v Mnichově viděl japonský film o Barmě – vojáci, násilí, nesvoboda. Disidentka Su-ši získala Nobelovu cenu za boj o lidská práva v této zemi. Barma – někdejší britská Východní Indie. A my jsme tady – první Evropané, kteří dostali povolení natočit dva filmy o této zemi. Jaký je Myanmar? Zatím nás ministerští úředníci vezou večerním Jangonem, jak se nyní bývalý Rangún jmenuje, do dobrého hotelu na hlavní třídě. A následující den se objednaným terénním vozem a s doprovodem vydáváme na cestu. Pět set kilometrů severně od Jangonu leží Pagan. Je to zvláštní místo. Největší a nejslavnější ruina jihovýchodní Asie. na 25 km2 bylo od 9. do 13. století postaveno více než 2300 chrámů, pagod a stup. Pagan tvoří neuvěřitelnou kulisu. Dominují zlatá Schveizagon pagoda a chrám Ananda se čtyřmi ohromnými sochami Buddhy. Samotná osada Pagan čítá několik desítek domů. Tím více je nepochopitelné nahromadění architektonických památek. Pagan byl zničen nájezdy vojsk Kublajchána. Dnes se sem dostanete letadlem a můžete obývat bungalov s air condotionem a svlažit se v bazénu. Pokud cestujete vozem, míjíte desítky palmových hájů, projíždíte džunglí, polopouštěmi, přejedete desítky vyschlých koryt řek. Pokud ovšem není monzun. V zimním období je země suchá. míjíme stovky snad i tisíce mnichů, nosiček vody i dříví. Snad na každém kopci je pagoda nebo socha Buddhy. Silnice je široká tak na jedno auto. Když chcete předjet, nebo se potkají dvě auta, jedno nebo obě opustí svoji dráhu, nebo prostě zastaví. Tady ale nikdo tolik nespěchá a domorodí Barmánci jsou doma na celé cestě. To souvisí s buddhismem. Většina automobilů, ač se zde jezdí vpravo, má pravostranné řízení, protože pocházejí ze sousedního Thajska.

DEN ÚPLŇKU. Dnes je v Paganu výjimečný den. Je úplněk a ten světí každý poctivý buddhista a navíc se slaví díkůvzdání úrodě. Tisíce lidí přišlo a přijelo ze všech stran a mnohdy i z veliké dálky. Několik dní a nocí putovali, jeli na vozech tažených jaky a buvoly, aby v chrámech i pod širým nebem oslavovali, jásali a tančili, a to všechno pro větší slávu Buddhy. Ale i sem vtrhlo dvacáté století. Součástí oslav je i obrovský jarmark, kde kromě tradičních výrobků dostanete i importovaný brak odevšad, japonskou elektroniku i evropsk é ošacení. Hodinku cesty od Paganu je svatá hora Mont Popa. Podle pověsti na ní sídlí duchové – natové. Jde o bizarní útvar sopečného původu. Na hoře se nachází klášter. Celá hora je poseta opicemi, které neustále obtěžují poutníky. Naše cesta vede dál do bývalého hlavního města císařství Mandalaj. Je asi nejkr ásnějším, typickým barmským městem. Mandalaj vévodí císařský palác, který se měl stát středem celého buddhistického světa. Tady poslední císař předal zemi do rukou Britů. To bylo po barmských válk ách v roce 1855 a Barma jako jihovýchodní Indie zůstala v britské říši do roku 1947 s výjimkou let 1942-45 během japonské okupace. Japonci oficiálně dali zemi samostatnost, ale de facto jí vládli. V Mandalaj jsou stovky chrámů a v posv átném komplexu Anamapura je největší zlatá socha Buddhy – Mahamuni. Její objem se neustále zvětšuje zlatem, které na ni vrší ze všech koutů buddhistického světa. Tady je i největší kniha světa – soubor kamenných obelsků s vytesanými texty.

MNIŠI V SAKAINU. V blízkosti Mandalaj leží i bývalá královská města Ava a Sakain. Ava je téměř opuštěnou ruinou. Sakain byl barmskou metropolí od 14. do 18. století. Jsou zde i největší kláštery země. Je to nádherné Svaté město s nezapomenutelnou atmosférou. Mniši a mnišky rozjímají v chrámech, u pagod a v klášterních zahradách. Do prostor svatých míst musíte vstupovat bosí, a tak jsme vlastně několik týdnů žili bez bot, což v krajích, kde je velký výskyt hadů, je dost nepříjemné. Tuto skutečnost vám ale nahradí pohostinnost a přívětivost, které se vám všude dostává. V Sakainu jsme natáčeli přijímání malých chlapců do kláštera. Tomu předchází obřad trvající mnoho hodin. V nádherných krojích projíždějí chlapci celým městem na koních a přijímají dary pro klášter. Poté jim vybraný mnich oholí hlavy, a pak už malí Buddhové absolvují první modlitbu. Klášter plní i funkci školy. Mniši žijí velice skromně, mohou vlastnit jen prostý šat, trepky, slunečník, svatou knihu, vějíř a misku na jídlo, do které dostávají peněžité dárky pro klášter a jídlo, o které prosí. Nejde ovšem o žebrotu, protože každý buddhista rád obětuje pro církev, co může. Ti majetnější nechají postavit pagodu, nebo alespoň investují do výzdoby a udržování chrámů. Teravádí buddhismus je náboženstvím otevřeným. Mnichové mohou klášter opustit a vrátit se do civilního života. Sever země je dosud pro cizince uzavřen. My jsme patřili k prvním Evropanům, kteří dostali povolení od vlády navštívit největší město severu a hlavní město státu Kačjin-Mysťina a možnost plavit se po posvátné Iravadi. Pro let do Putaa, v podhůří Himálaje a proponovaný výstup na nejvyšší horu Barmy, kde Iravadi pramení, jsme bohu žel povolení nedostali. Kačjin sousedí s Čínou a liší se obyvatelstvem i vírou. Buddhismus je rozšířen málo. V zemi jsou i pohané, obětují svým božstvům. Pozoruhodným a pro Evropany poněkud drsným způsobem zabíjejí zvířata bambusovými oštěpy. Obřad je provozován modlitbami. Na severu Barmy za druhé světové války probíhaly velmi kruté boje. V Mysťině spojenci vybudovali přistávací plochu, kde během týdne přistávalo několik set letadel a spojenecké jednotky vpadly Japoncům do zad. Ztráty byly vysoké. Barma byla osvobozena v roce 1945. Dva roky poté svobodný Barmský svaz jako stát, který tvoří sedm států a sedm provincií. Dnes je celistvost Myanmaru ohrožena touhou jednotlivých států po samostatnosti. Válka s Kareny u thajské hranice trvá již několik let.

NA SVATÉ ŘECE. Svatá řeka Iravadi tvoří osu celé země. Na severu, kde je velmi málo cest, je vlastně jedinou spojnicí. Po celém jejím toku se rýžuje zlato. Břehy jsou lemovány džunglí a teakovými lesy. Těžba mohutných stromů probíhá za pomoci slonů. Klády se pak spojí do vorů a ty se plaví až do přístavního Jangonu. Teakové dřevo je velkým exportním artiklem. Řeku brázdí lodě, plachetnice a veslice. V Bamu – živém přístavu severu – začíná naše několikadenní plavba po Iravadi. Do Mandalaje žádný cizinec od čtyřicátých let po Iravadi nejel. Míjíme desítky městeček a vesnic žijících nerušeným životem. Pagody a chrámy, staré kláštery lemují celý tok. V minulosti byla Barma největším producentem rýže. Důmyslný systém kanálů zavlažuje snad odedávna i vzdálená políčka. V šedesátých letech zasáhla citelně zemi socializace a znárodnění. Barmský socialistický svaz, jak se země do konce osmdesátých let jmenovala, byl silně pod vlivem Číny. Toto nesmyslné a tragické období, v mnohém připomínající i naši zkušenost, zastavilo pokrok na dlouhou dobu. V roce 1988 se po převratu chopila moci vojenská vláda, která období socialismu rázně ukončila. Země se potýká se svou zaostalostí. Její národní důchod patří k nejnižším na světě. Běžný plat dělníků je 5 dolarů měsíčně. Teprve v posledn í době proudí do Myanmaru zahraniční kapitál. Začínají tam směřovat turisté z celého světa a je předpoklad, že do několika let, díky jeho památkám, nádherným pobřežím, bude patřit k nejnavštěvovanějším státům. Je ovšem potřeba vybudovat celou infrastrukturu, která dodnes neexistuje. Ale již nyní se hlavně v Jangonu stavějí stovky hotelů za účasti převážně Japonských, singapurských, ale i korejských a hongkongských firem. Restaurace s tradiční barmskou, ale i jinými asijskými a světovými kuchyněmi, zvou k návštěvě. Ještě letos začnou přistávat letadla Air France. Zatím ovšem do Myanmaru můžete vstoupit pouze hlavním městem – před sto lety Angličany založeným – Rangúnem. Téměř čtyřmiliónová metropole je pulsující, moderní bránou do Barmy. Vévodí mu Schwe Dadon – zlatá pagoda, jedna z nejstarších, nejbohatších a nejznámějších památek světa. Je obklopena desítkami chrámů a klášterů. Na pahorek nad městem proudí denně tisíce poutníků a mnichů.