NAPSAL: ROMAN CÍLEK

Válka v Evropě skončila tehdy – před padesáti roky – devátého dne měsíce května. To, co následova lo, lze nazvat dobou návratů, čekání, shledávání se i neshledávání. Lidé se vraceli z front, koncentračních táborů, nacistických věznic. Navraceli se, aby spolu s ostatními začali nový život, budování nového a – jak věřili – i lepšího života; vraceli se plni nadějí, ale také i nemocí, podlomeni tím, co museli prožít. Vrátil se tehdy domů, do Brna, i dvaačtyřicetiletý muž, kterému sedm roků předtím, v dusném létě 1938 – měl tehdy na sobě bílé tričko s reprezentačním lvíčkem a s číslem 52 – položili otázku, jak dokázal stát se mistrem světa v tělocviku. Odpověděl s promyšlenou věcností kantora a zaníceného sportovce: „Připravoval jsem se jako vždy – svě- domitě, poctivě a pravidelně. Tvrdím, že závodníka dělá dobrá průprava, náležitá příprava, silná vůle a odvaha. Nic z toho mi tentokr át asi nechybělo – a proto – jsem vyhrál.” Ten muž se jmenoval Jan Gajdoš, ale přátelé mu říkali Žanek. LÉTO 1938 AŽ JARO 1939 SESTRA: Kdo by neměl radost! V Židenicích se o ničem jiném nemluvilo snad několik dnů. Tak Žanek je mistrem světa! Tato zpráva by byla ještě krásnější, kdyby se to stalo v jiném čase. Tehdy byla doba zlá, už na jaře 1938 první mobilizace, vůbec se nevědělo, jestli se sokolský slet uskuteční nebo ne… Po vítězství si přijel domů trochu odpočinout, ale ne nadlouho. Začal nový školní rok, potom vyhlásili v rádiu druhou mobilizaci, do té už Jenda šel, sloužil na jihu Moravy, u rakouských hranic. Pak jsme museli Němcům dát pohraničí, vrátil se a plakal. V životě jsem neviděla plakat tolik chlapů. A za pár měsíců tu byli Němci. Jak rychle vyprchala ta sláva mistra světa… ROKY 1939 AŽ 1943 SPOLUPRACOVNÍK Z ODBOJE: ON při své povaze ani nemohl zůstat stranou. Pracoval jsem v plynárně, chodil kontrolovat práci montérů a dělal projekty, měl jsem tedy volný pohyb po městě a značný přehled o všem, co jsem potřeboval. Montéři pod záminkou kontroly plynoměrů pronikli třeba i do německých úřadoven a do konspiračních bytů, kde se gestapá- ci tajně scházeli se svými spolupracovn íky. Dostali jsme se později i na stopu známého konfidenta Viktora Ryšánka a varovali před ním brněnské odbojáře… Ale už od devětatřicátého roku jsme v rámci sokolského odboje a ve spolupráci s jinými organizacemi dělali také zpravodajskou práci. Měli jsme oči všude, zajímal nás pohyb německých vojsk, rozmístění, práce bezpe čnostních složek okupantů, nálada mezi německou částí brněnského obyvatelstva, prostě všechno. Je přece důležité znát nepřítele, i když otevřené střetnutí s ním může přijít až později. Informace jsme shromažďovali a prost řednictvím spolehlivých lidí posílali do Prahy. Zpravodajskou síť nám rozbili zhruba do konce roku jedenačtyřicet. Zatýkání začalo kdesi nahoře, v pražském vedení, pak se řetěz rozšířil i k nám, ale podařilo se leccos zachr ánit, takže ztráty v Brně nebyly velké. Od dvaačtyřicátého roku jsme se tedy mohli znovu dát dohromady a chystat se na případnou možnost povstání. Gajdoš, pokud vím, měl na starosti železnice. To byl pro případ povstání závažný úsek. Bylo třeba vědět, jak mají Němci zajištěno střežení, jaké síly jsou na nádražích, jaká je hlavní orientace transportů. Sklady zbraní jsme měli na přehradě a ještě na dalších místech. I o to se v okruhu svého spojení Gajdoš staral. Balo toho dost, co dělal. Později se říkalo, že tak na tři sekery. „Vedl jsem skupinu, která měla obsazovat železnice. Získal jsem pro tuto práci devět lidí. A za to byla smrt…” SILVESTR 1943 MANŽELKA: Každý ukončený rok byl vlastně štěstím. Vždy jsme si říkali: ten příští už přece… Jak dlouho však dokáže člověk žít v nepřetržitém strachu? Hlídat každou chvíli, která by mohla být tou osudnou. Jednou jel Jenda někam na závody, měli špatné spojení nazpět, a tak se proti původn ímu plánu vraceli až ráno. Za tu noc jsem snad o deset let zestárla. Tušila jsem, že něco dělá, něco vážného. Platil však nepsaný zákon: na nic se neptat. Nevědomost může být za určitých okolností ohromných štěstím. Až na Silvestra – na prahu nového roku 1944 – řekl o tom první větu. Připili jsme si, byla zrovna půlnoc, a on najednou zvážněl, šel se podívat, jestli kluk spí, pak povídal: „Chci, abys vědě- la, že mne může něco potkat. Abys nebyla tak úplně překvapena. Víc ti neřeknu.” Nemusel. Bylo mi to jasné. ROZHRANÍ LET 1953 A 1944 SPOLUPRACOVNÍK Z ODBOJE: Další velká vlna zatýkání nás potkala v prosinci. Postupovalo to jako lavina. Už předtím sebrali několik špičkov ých činitelů a spojku na Prahu. Někdo asi promluvil a mohli pokračovat ve sledování řetězu. Události kolem konfidenta Ryšánka, s nímž jsme ně- jaký čas hráli protihru, dění asi urychlily. Když pro nás 8. prosince přišli, museli jsme ruce držet nad hlavou a nesměli na nic sáhnout… ani na pastu na zuby. Až za čas jsem pochopil proč. Jeden z těch před námi spolkl při zatýkání jed, cyankáli, nalili do něho mléko, vypumpovali mu žaludek a zachránili ho – jed už byl asi starý. A tak se báli, aby někdo z nás… Začaly strašné výslechy. Po Novém roce jsme se vězeňským telegrafem dozvěděli, že přivezli další zatčené, a o něco později zase. 18. LEDEN 1944 MANŽELKA: Přišli pro něho do Kuklenské ulice v Židenicích. Bylo půl páté ráno: říkalo se tomu gestapácká hodina. Když zazvonili, okamžitě – snad ještě dřív, než jsem se stačila zcela probudit – mi bylo jasné, jaká návště- va nás poctila. „Hledáme Jana Gajdoše.” „Není doma.” „Kde je?” „Učí mimo Brno.” „Je tedy v Kyjově?” „Nevím. Možná.” „Půjdete s námi.” „Mám tu ale dítě!” „Vezměte je s sebou…” Tenhle dialog ve skoro holých větách si budu pamatovat až do smrti. Nemě- lo cenu jim lhát, stejně o něm věděli, naopak bych to asi Jendovi ještě ztížila. Šla jsem vzbudit čtrnáctiletého Jirku. Odvezli nás na právnickou fakultu, kde sídlila nacistická státní policie. Přiváděli sem další a další zatčené. Někter é z nich jsem znala, ale nedávali jsme to vzájemně najevo. Navečer nás pustili. Už nepotřebovali ženu a dítě jako rukojmí. Zahlédla jsem svého muže, když ho vedli dlouhou chodbou k prvnímu výslechu. „Hele, táta!” vykřikl syn, ale rámus okovaných bot hlídky, která Jendu doprovázela, Jirkův mutující hlásek přehlušil. LEDEN AŽ PROSINEC 1944 DOKUMENT – ÚRYVEK ZE VZPOM ÍNKY JANA GAJDOŠE NA DOBU VĚZENÍ, SEPSANÉ NA RUBU DOPISU OD BRATRA V POSLEDNÍCH TÝDNECH ŽIVOTA V BRNĚNSKÉ NEMOCNICI: Získal jsem v té těžké době zkušenost, která mne naplňuje uklidn ěním. Čím větších nelidskostí se dopouštěli ti druzí, tím silnější kamar ádství vyrůstalo mezi spoluvězni. Přá- telství, které spočívalo nejen v radě, pokynu, jak se držet a co říkat, ale také v hmotné podpoře. Bylo to důležité, protože nacházeli se mezi námi lidé, kteří ji nutně potřebovali. Z toho, co jsme dostávali, se mohlo leccos poskytnout méně šťastnému kamarádovi ze Slovenska, Anglie, Ukrajiny, ale i naš- inci, který byl zatčen i s manželkou a neměl nikoho, kdo by mohl nějaký ten balíček poslat. PROSINEC 1944 AŽ 15. LEDEN 1945 SPOLUVĚZEŇ Z BRESLAU (VRATISLAV): Gajdoš onemocněl a vůčihledn ě chřadnul. Bohatýrská postava se zdrobňovala, tělesné váhy ubývalo víc než u druhých. Hlavu stahoval mezi ramena. Smrt tam byla věcí přirozenou. Myslet bylo však třeba na život. Před polovinou ledna začala velká protibrněnská ofenzíva a rychle se blížila k Breslau. Hitlerovci se chystali na útěk a sebevědomí vězňů rostlo. Postavy se přímily. I Jan Gajdoš, navzdory nemoci, začal hlavu nosit vzhůru. Na pozdrav z okna odpovídal vesele: „Už se jim to bourá, půjdeme domů.” A pružně, doslova tělocvikářsky si vykračoval, jako by již teď byl na cestě ke svým drahým. DUBEN AŽ KVĚTEN 1945 LÉKAŘ: Evakuační transport nás zahnal do Zwickau. A kolem 13. Dubna se Gajdošův stav kriticky zhoršil. Nové horečky se zánětem plic na levém dolním laloku. Byl jsem, a nejen v Gajdošově případě, zoufalý nad svou bezmocností. Doktor, který ví, co by měl pro pacienta udělat, ale nemůže, protože nemá léky a všechno ostatní – to je hrozný pocit. Sedmnáctého dubna nás osvobodili Američané. A jak známo, i velká radost může nemocnému ublížit. Dvaadvac átého dubna se dostavilo chrlení krve. Nechal jsem Gajdoše převézt do městské nemocnice, ale před polovinou května jsem ho musel opustit. Odjížděli jsme domů, ale pro něho by byla cesta zatím záhubou, musel počkat. Poděkoval mi, podali jsme si ruku – a nikdy víc jsem ho neviděl. KVĚTEN 1945 MANŽELKA: Po nekonečně dlouhém hledání jsem zjistila, kde je. A zařídila transport domů. Mne sebou nevzali. Cesta byla ještě velmi nebezpečná. Zase jsem musela čekat. ČERVEN 1945 ÚČASTNÍK ZÁCHRANNÉ VÝPRAVY DO ZWICKAU: Zvládli jsme všechny překážky a přátelé pak uvítali Gajdoše v pražském Tyršově domě. Odtud ho vezli rovnou do podolského sanatoria. Zdálo se, že nemoci odolal. Celou cestu nám vyprávěl, jak si teď zařídí život, co všechno ještě musí dokázat. Že nad chorobou musí přece vyhrát tak, jak se mu to mockrát podařilo při závodech. LISTOPAD 1945 MANŽELKA: Wolker měl svatou pravdu. Umírání je horší než smrt. Ještě jsme se spolu dostali do Losin, na čas se cítil docela dobře, potom mi začala škola, jel sám na Javorníky, ale přišlo mlhavé počasí, které mu nedělalo dobře. Odvezli ho do brněnské nemocnice. Bolela ho noha – a to už byly metastáze rakoviny. Znala jsem jeho atletickou postavu, a pak se mi na pokoji ve špitálu, kam jsem za ním chodila, den po dni ztrácel před očima. Poslední neděli měl přece jen dobrou náladu. Oholil se, ztratil tu sinalou barvu, zdálo se mi, že vypadá líp. Chtěl domů, říkal, že se musí vrátit, kluky že musí cvičit, vést družstvo, sám že už toho moc neudělá, s tím se prý smířil, ale ti kluci… V pondělí ráno volali do školy, abych hned přišla. Kolegové neměli odvahu mi říct plnou pravdu. Aniž bych co tušila, do- šla jsem až do pokoje, kde jsem ho našla přikrytého prostěradlem. Bylo to hrozné, i když jsme s tím museli počítat. Prý zakašlal a dostal chrlení krve. Takový velký život prožil a takhle nesmyslně zemřel. V době, kdy tolik toužil začít znovu a naplňovat své sny.

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ Vstoupíte – li do budovy Rádia Frekvence 1, zavětříte pozitivní atmosféru. Téměř každý, koho potkáte, se nepatrně usmívá. Zvláště ženy. Což vás zas tolik nezaráží, protože jejich hihotání znáte už z poslechu Dámského klubu. Řediteluje tu člověk, který se málokdy mračí, což je pochopitelné, pokud ho potkáváte na různých společensk ých akcích (dřív to bylo častěji), ale pokud je tomu i v jeho zaměstnání? Jeho bezprostřednost – získaná patrně ve Francii – mate představy o funkci ředitele. Možná je to tím, že se rád obklopuje ženami. Ví proč. Ale tentokrát mě jeho pohled zaskočil.Pane Fleischmanne, vy za tím úřednickým stolem vypadáte úplně jinak, než když se potkáváme na večírcích… A navíc vidím, že nemáte zrovna dobrou náladu…Ale, mám vztek.Copak, nedaří se?Ale, daří se, ale jsou prostě věci, které by měly fungovat a ony nefungují. Máme tu problém s příkonem elektřiny. Opravář, který byl objednán na šestou hodinu, přišel v devět a začal opravovat, aniž by se kohokoli zeptal, takže dvakrát vyhodil vysílání. Nenapadne ho, že naše živobytí je založené na tom, že vysíláme a že se rádio živí ráno mezi šestou a devátou hodinou. V té době si někdo může zapnout i televizi, ale ta slouží pouze jako kulisa. Kdo má však dnes čas si ráno sednou a dívat se na televizi?Předpokládám, že takových lidí je dost. Jinak by televize ráno nevysílala.Televize to dělá jenom kvůli tomu, aby prodloužila čas, ze kterého se vypo čítává reklamní procento.Čím vás vlastně očaroval svět médií, jakým je rádio?Vždycky jsem si říkal, že jednou v médiích budu dělat. Moje generace televizi ještě dostatečně neznala, o to víc nás oslovovalo rádio. Pro práci v rozhlase jsem se poprvé rozhodl, když jsem poslouchal mistrovství světa ve fotbale v Santiagu de Chile v roce 1962. Tenkrát jsme doma měli starý ruský rádio, ve kterým svítily velký lampy a mě jako kluka strašně chytlo, že si sedím doma a vidím před sebou to hřiště a hráče na něm; vlastně jsem si celý ten zápas vymyslel podle toho, co tam ten člověk říkal. A z toho počala touha vytvářet možnosti imaginárna.Imaginárna?Pokud se s lidmi bavíte, aniž by vás viděli, musíte mít schopnost cítit to správné slovo, správnou větu a správný čas ticha: najednou se člověku objeví něco z jeho života, což je vyvoláno třetí osobou. Rádio má oproti televizi své poetično, které televize neměla a nikdy mít nebude.Proto vás televize neláká jako třeba vašeho bratra (Petr Fleischmann je šéfem zpravodajství na televizní stanici Premiéra)?Nevím, jestli i mého bratra televize láká. Myslím, že mu spíše vadí, že tu je nekvalitní zpravodajství. Mně televize neposkytuje imaginaci; předkl ádá všechno na talíři. Při televizi jste pasivní, kdežto dobré rádio příjemně aktivizuje.Proč vás nejvíc oslovil fotbal a ne třeba hudba nebo rozhlasová hra?Já jsem z Vršovic a půlku svého života jsem prožíval na fotbalovém hřišti: hrál jsem za Slávii. Váš otec Ivo Fleischmann byl spisovatel. Vy jste napsal sbírku básní, režíroval jste rozhlasové hry, ale pak jste uměleckou tvorbu opustil a dal se na kreativní podnikání. To znamená, že jste na umění svým způsobem rezignoval. Byla v tom únava, ztráta iluzí?… Já nemám pocit, že bych něco opustil. Začal jsem dělat profesi, která na předešlé navazovala a taky jsem chtěl z něčeho žít. Znáte nějakého básníka nebo romanopisce, který by se živil jenom psaním knížek?… To se dělo jenom za socialismu. Ve Francii se spisovatelé nebo básníci, co se svým psaním uživí, dají spočítat na prstech jedné ruky.Takže u vás převládala rozumová úvaha?Rozumová nebyla určitě. Byla spojena s normální historií člověka v daném století a v dané zemi. Žijete pětadvacet let v emigraci a nosíte v sobě jistý sen. A najednou vám ho někdo nabídne: dělat v této zemi to, co umím. Nabídku na ředitelování Rádio Evropa 2 jsem chápal jako šanci, na kterou jsem byl dobře připraven.Přibližte mi nějak práci rozhlasového režiséra. Jezdil jste po světě, spolupracoval jste s rozhlasovými herci…To jsou dvě odlišné věci. Dělal jsem asistenta režie rozhlasových her, pak jsem režíroval a také jezdil po světě, kam mě posílalo veřejnoprávní rádio. Ve světě jsem točil jedenapůlhodinový program – natáčeli jsme vždy dva až tři pořady – o jiných kulturách než francouzské. Byly to dva různé přístupy: jeden umělecký, kreativní, druhý reportážní…Který přístup byl pro vás zajímavější?Já bych si nevybíral. Pochopitelně, to cestování bylo fantastické. Mohl jsem se podívat po světě a přitom měl organizačně, produkčně vypracovaný cíl, takže jsem se s mikrofonem v ruce a se jménem rádia dostal rychle do dění, do kterého se turista nikdy nedostane.Zakouší člověk s mikrofonem určitý pocit moci?Jsou to spíše otevřené dveře. Nikdy jsem rádio nevyužíval jako prostředek k moci. Ale připustíte, že se to dá k určité moci využít? Pokud jde o krátkodobý politický záměr, tak ano. Ale já myslím, že mým úkolem tady není vytvářet nějakou moc.Já vás do ničeho netlačím, chtěl jsem jen znát vaše pocity s mikrofonem v ruce…Já opravdu nejsem člověk moci, spíše jsem těm lidem děkoval, že mi dali tu možnost nahlédnout za ty dveře… Možná vám nechci rozumět. (Smích) V rozhlasové režii jsem se naučil, jak se dělá rádio. Když jsem asistoval, režisér mi řekl: „Podívej se na tuhle roli, sežeň pro ni herečku a musí mít modrý oči!” Proč modré oči?… Protože modré oči mají trochu jiný hlas než tmavé. Když přivedete do studia blondýnu, chovají se herci jinak, než když pracují s brunetou. Ta do hry dává jinou atmosféru, jiný tón, jiný rytmus… Když si vezmete herce krasavce, i špatného herce, tak ostatn í jsou lepší nebo naopak. Když obsadíte plno dobrých herců dohromady, nemáte zaručený úspěch.Velcí francouzští herci asi pro rádio nedělají?Mimo velkých jmen jako Belmondo nebo Delon ano. Třeba Noiret. Dělal jsem s Rochefertem, Marléne Jobertovou, Piccolim… Někteří to brali jako celkem snadné přivydělávání peněz, druzí si tím obnovovali jistou citlivost, kterou jim film nebo televize neumožňovaly. Práce s herci byla velmi příjemná. Nejtěžší je práce s autory: zbavit se jich, aby vás nechali pracovat. Rádio mě naučilo hlavně diplomacii: mít správný úsměv, mít tu správnou větu, a nesplést se ve jménu milenky. Abych to nepopletl, zavedl jsem si velký sešit, kde jsem měl u zná- mých herců zaevidované všechny jejich milenky.Když jste tu začínal s Rádiem Evropa 2, určitě jste se setkal s byrokracií. Lidé byli zvyklí dostávat příkazy a pak teprve uvažovat – zákony předcházely realitě. Jak výrazně se tu pravidla hry změnila?Za těch pět let se to opravdu výrazně změnilo. I když jsme asi jediná země, ve které radiokomunikace opravují vysílače nebo natírají stožáry mezi devátou a dvanáctou hodinou dopoledne. Pět let je přesvědčuji, že by to měli dělat v jinou dobu, ale zatím to nepochopili.Když jste sem z Francie přišel, tak jste se zúčastnil různých party. Vypozoroval jste, že by se za tu dobu změnil i styl lidí co do chování a přístupu k určitým hodnotám?Lidé se tu dokonce ve valné většině už umějí chovat. Dokonce míň kecají, víc mluví o věci, jsou líp oblečeni… Vyrůstá tady nová generace, která má nějaký styl a nějako hodnotu. Mladá generace začíná mít svůj jazyk, svůj přístup, svou myšlenku, která není vykonstruovaná z nějakého opozičního boje, ale z reality. Ale přiznám se vám, že jsem byl přes víkend v Paříži a padl tam na mě velký splín. Víte, ta francouzská nonšalantnost, úroveň… Ve Francii má mladý člověk mnohem menší perspektivu než český, a to z jednoduchého důvodu: ve Francii jsou čtyři milióny nezaměstnaných. Pracovní příležitosti jsou čím dál tím náročnější, proto i úroveň mladých musí být vyšší. Je to pochopitelně také tím, že Francie má dlouholetou kulturní tradici a nebyla nikdy v nebezpečí jako Čechy; Francouzi jsou v situaci, kdy nemusejí být nafoukaní, zatímco tady jsou skoro všichni nafoukaní.Kdysi jste mluvil o nafoukanosti Čechů, kteří pasívně žijí v přesvědčení, že jsou nejlepší ve střední Evropě. Opravdu to tak stále vidíte, nebo se už nyní setkáváte s určitou autoskepsí, s komplexy?Stále ji vidím i když se trochu utlumila. Ale máte pravdu, že Češi žijí ve velké nafoukanosti a zároveň mají velké komplexy méněcennosti. Češi automaticky nenávidí Němce a přitom je obdivují; milují Francouze a přitom tvrdí, že jsou nacionalisté.O Francouzích se též tvrdí, že jsou nafoukaní, dokonce že jejich nafoukanost hraničí až s nacionalismem…?To se lidem jenom tak jeví. Francie je velká země, má svou tradici,a všechny velké země v sobě nosí jistý egocentrismus. Pravdou je, že člověk z jižní Francie často neví, kde Česká republika je. Z toho může někdo vyvodit nafoukanost. Desetimiliónový národ, který má za sebou neskutečně nepříjemnou historii, je mnohem nacionalističtější.Pokaždé, když se setkám s významnějším člověkem, který ve Francii žil, zeptám se, zda by mi uměl vysvětlit, proč Paříž dodnes tolik oslavuje krvavou Francouzskou revoluci?Protože tahle revoluce je jedním z hlavních momentů moderní historie.Ale o tuhle revoluci se opírali i komunisté?Nemyslím si to. Francouzská revoluce má ve Francii takový úspěch, protože od té doby je Francie buržoazní republikou. Tahle revoluce nebylo žádné dělnické hnutí, v tomhle zápasu se chtěla buržoazie dostat na výdělečná místa, která předtím zastávala aristokracie.Ale v téhle revoluci to byla lůza, kdo bral do ruky spravedlnost! Podle toho to taky vypadalo.Ale koho vyvraždila?… Vraždila se mezi sebou. Ano, to je revoluce.Je to pro Francii třeba obdoba našeho husitství?Husitství bylo mnohem horší. Husité rozsekali hrady, zámky, kostely, zatímco Francouzská revoluce žádné zámky nerozbíjela. Naopak: buržoazie se totiž chtěla do nich nastěhovat, takže je chránila. Vymlátila jen aristokracii.Měl jsem na mysli myšlenky rovnosti a bratrství, které obě revoluce dnes spojují…Na druhou stranu máte úplně pravdu v tom, že francouzské myšlení se potýká se stálým porovnáváním vlivu Napoleona a revoluce. U nás je to husitství a na druhé straně haškovství.Vy jste byl bývalým prezidentem Francoisem Mitterrandem jmenován rytířem umění a literatury. U nás obdržel podobné vyznamenání Michal Prokop. Jaká pravidla předcházejí tomu, aby takový řád člověk dostal?Jistá skupina lidí upozorní ministra kultury, že dotyčný něco udělal pro francouzskou kulturu v dané oblasti. Mne tam navrhli lidé z  francouzského ministerstva zahraničí a ministerstvo kultury to schválilo.Víte, nemohu se ubránit dojmu, že tento řád dostává celkem hodně lidí.Také si myslím, že to ve Francii dostává hodně lidí. (Smích)Nevíte, za co to pan Prokop dostal?Mluví francouzsky a má dobré vztahy s Francií. O jeho dalších aktivitách opravdu nevím. Vím, že to vzniklo na návrh velvyslance.Kolik lidí řádově takové ocenění obdrží?To opravdu nevím.Jsou jich tisíce, statisíce?…Sto tisíc jich bude určitě. Ale nepřehánějme to: já mám první stupeň této kategorie. To, co má pan Tigrid, je mnohem vyšší, něco jako Řád práce. (Smích) Francouzi si na tohle strašně potrpí. Je to také tím, že když vymlátili svou aristokracii, tak si ji nějakým způsobem suplují.Francouzi si vůbec potrpí na kulturu. Ostatním státům se může jen snít o finančních podporách, které francouzská vláda na ni vynakládá. Je prestiží Francouzů kulturu bohatě dotovat?Uvědomte si, že v devatenáctém století Francie svou kulturou udávala tón celému světu. A pochopitelně by v tom ráda pokračovala. Nezapomeňte, že francouzský jazyk je druhým nebo třetím nejmluvenějším na světě. Je francouzskou národní hrdostí, že oproti ostatním národům kulturu prosazují a dotují. Francouzi uměli jednu věc: dovedli přitáhnout do své země nějaké dění a pak je i s cizími umělci prodat za své. Picasso udělal svou kariéru, protože ho Francouzi uměli prodat. To Češi vůbec neumějí. Jejich umění je možná na vysoké úrovni, ale prodávat ho neumějí. Z francouzského národního rozpočtu jde asi jeden a půl procenta. Což je opravdu hodně. Být ve Francii ministrem kultury není nezajímavé, být ministrem v Čechách je nezáviděníhodné.Nedávno byly ve Francii volby. Máte francouzské občanství, takže jste mohl volit. Mohu se zeptat koho a proč?Nevolil jsem a moc se za to omlouv ám. Vždy jsem byl pro otevřenější přístup Francie vůči Evropě. Takže každé volby jsem byl proti politice, která vycházela z  devatenáctého století, proti té zaprděné buržoazii, tudíž proti Mitterrandovi. Chirac reprezentuje modernější Francii.Jak se vám zamlouvaly jaderné zkoušky na atolu Mururoa v Jižním Pacifiku, které Chirac tolik obhajoval?Z principu jsem proti. Ale bude to mít možná zajímavý politický dopad. Jisté je, že panu Chiracovi, ať s ním souhlasím nebo ne, se velice nečekaně a razantně podařilo vstoupit do světového povědomí. Sice negativně, ale on se potřeboval ně- jak zviditelnit. Provedl to dost ostře.Která kultura je vám bližší: francouzská nebo česká?Ta v letadle, když letím mezi Paříží a Prahou. (Smích) Nekladu si tuto otázku. Jsou si něčím blízké? Jistě. Jsou si velmi blízké v metafyzickém pojetí světa. V metafyzičnu, které je hloubavě filozofické, nikoli náboženské. Není tak dogmatické, jako poetické. „Nova i Frekvence 1 jsou dva fenomény druhé vlny rozhlasového a televizního světa v České republice. Potvrzují, že český posluchač je podobný německému, francouzsk ému, americkému.”To jste řekl pro týdeník Květy. Nemysl ím si, že by český divák či posluchač byl podobný americkému. Je to dáno už jenom rozlohou území, na kterém žije. Pokuste se mi to vyvrátit.Měl jsem na mysli ověřené techniky, které fungují jak ve Francii, tak v Německu, tak v České republice. Jedna z nich spočívá v tom, že se pro posluchače snažíte vytvořit prostor, kterého se bude moci účastnit i on: je přímo osloven. Nova i Česká televize kupují takzvané formáty z Ameriky, nebo odjinud, a vysílají ty samé soutěže, které se hrají po celém světě. A mají stejný úspěch. V rádiu je to trošku jinak: je bližší a důvěrnější každodenní realitě. Tím pádem musíte být blíž s tou, jak říkáte, danou realitou. Ale jsou jisté parametry, které jsou stejné: ve Francii i v České republice je valn á většina lidí, kteří se chtějí ně- jak do vysílání zapojit.Před čtyřmi lety jste řekl, že Evropa 2 si za tři až čtyři roky začne na sebe vydělávat. Za dva roky jste založil F 1, takže předpokl ádám, že se vaše představa splnila…?Evropa 2 je soběstačná, Frekvence 1 začíná být soběstačná. (Smích) Musí. Není to zas tak jednoduché. Toto rá- dio bylo postaveno tak, aby co nejrychleji mohlo splácet své investice. Proto je děláno tak, jak je děláno. Tedy co nejlevněji. A přitom je to stále drahé.Když už jsme u těch peněz, hodn ě lidí se mě ptá, jakým způsobem rádio platí za odehrané písně. Předpokládám, že je to pole, kde se dá hodně švindlovat…To neděláme my. V České republice se jede úplně podle stejného systému jako v devadesáti procentech civilizovaných zemí: platíme jisté procento OSE (Ochranný svaz autorů) a Integramu, a tyto instituce pak z těch procent vyplácejí umělce a výrobce. My z počítače vytáhneme na disketě hrané skladby a ty OSE předáme.F1 sleduje větší procento žen než mužů. Vy jste v této souvislosti řekl, že v Čechách oproti Francii vládne matriarchát. Přiznám se, že mě vaše úvaha při představě českých mužů sedících v hospodě, kde drží světový rekord ve spotřebě piva, překvapila…To už je historicky dané: slovansk é národy jsou více matriarchární než patriarchární. Myslím si, že v České republice jsou ženy aktivn ější, než se zdá. Méně se o jejich aktivitě ví. Obchodní a společenský svět to ještě dostateč-ně nevyjádřil. Ve Francii se postavení žen snaží zlepšit zákonem. Chirakova vláda má teď ve vládě nebývale žen.Je vám to sympatické?Má zkušenost říká, že pracovat s ženami je často lepší, než s muži. Já neodsuzuju muže, jen říkám, že se divím, jak to v této republice, kde ženy hrály velkou úlohu, není dostatečně vyjádřeno. V mediál-ním a agenturn ím světě, který má vždy náskok oproti průmyslovému světu, je čím dál tím víc žen na vyšších postech.Už jsem se setkal s úvahou, že pokud se má svět uvést na pravou míru, musí se žezla chopit ženy…Je to blbost (smích), ale je to projev jiného sociálního nástupu žen a proto se takové věty objevují. Mně to nevadí. Ženy určitě po stránce sociální a finanční jsou stejně schopné jako chlapi.Nejposlouchanějším pořadem na F 1 je Dámský klub. Můžete mi prozradit, proč se vaše dámy při rozhovorech skoro za každou větou smějí? Projevují snad tak svou radost, že mohou u vás dělat?Jestli se smějí po každé větě, tak je to jenom dobře. Je to vždy lepší, než kdyby plakaly, než kdyby udílely rady do života. Rádio se má usmívat. Jinak je nudné. Doufám, že jsou spokojené. Myslím si, že vůbec v tomhle domě vládne usměvavá atmosféra.Vůbec úroveň našich moderá torek je většinou – tím nijak nenarážím na vaši stanici – zastrašující. To se s tím opravdu nedá nic dělat?Já vím, o čem mluvíte, ale stoprocentně nesouhlasím, aby do podmínek licence Česká rada pro rozhlasové a televizní vysílání dávala větu, že jsme zodpovědni za kulturní úroveň projevu moderátora. Co to je kulturní moderování?… Je kultivovaný projev mluvit spisovnou nebo novinářskou – což je taky horor – češtinou?… Nevím, čím to definují, jaké jsou parametry, a tím pádem se odmítám podepsat pod něčím, co nemá definici. Ve Francii je oproti České republice jasně oddělen a definov án spisovný jazyk od populárního. A pak je definován jazyk mediální: mluví dobře francouzsky, ale nezapomíná na dění na ulici. Ulice vytváří jazyk, ne profesor ve škole. Poznat, co je na ulici vulgární a co populární, je na nás. Některé vulgární věty se mohou stát popul árními a posléze i literárními. Jestliže si řekneme, že kultivovaný jazyk je pouze ten literární, tak jazyk zastavujeme a odsunujeme ho mimo realitu. Za pět let se v Čechách jazyk skutečně pohnul.Řekněte mi, kde jinde než v médiích se ten posun tak razantně projevil. Zatím nevím, jestli negativně nebo pozitivně.Spisovatelé tvrdí, že ten posun je negativní.Pokaždé, když se jazyk rozhýbal, spisovatele tvrdili, že je to negativní. Kromě velkých spisovatelů.Mně se stává, že si pustím rádio, líbí se mi třeba hraná skladba a pak slyším moderátora: jeho žoviálnost, rádoby ležérnost, zahleděnost do vlastního hlasu… Je mi za něj trapně a chtě nechtě musím přeladit nebo vypnout. A to mě štve…To se mi stává také. Ta trapnost je skutečně někdy nesnesitelná. Ale tohle není kultivovaností jazyka a moderátora, ale trapností toho rádia. Na Evropě 2 a F 1 se tomu snažíme vyhnout a mít přirozený projev.Úroveň moderátora je podle mne záležitost profesionality. Například Karel Svoboda z Rádia VOX nechal své moderátory krátce zaučit v zahraničí a na jejich projevu to skutečně bylo znát…My jsme udělali totéž. Je to správná cesta, ale ne jediná. Já absolutně od svých moderátorů i novinářů vyžaduji, aby na ulici měli uši a oči otevřené, aby pochytávali, co se kolem nich děje. Základem jejich profesionality je znalost toho, co a jak se kolem nich pojmenov ává. A pak nastupuje velice křehká věc: najít propojení dobré češtiny s tou populární až vulgární češtinou. Ale nemyslete si, i ve Francii, která má tento problém již zažitý, vznikají jazykové revoluce.Pane Fleischmanne, nemáte někdy pocit, že vás tato práce svým způsobem deformuje?… Nebo obohacuje?Obohacuje určitě. Už jenom v kontaktu s lidmi, se kterými pracuju. Pak je to poznávání češství z toho druhého pohledu. To poznávání je jak ve vysílání, tak v analýzách poslouchanosti, které stále do detailu vypracováváme. Jsou to sociologicko-psychologické stálé studie skutečnosti této společnosti. A jestli mě to deformuje?… Jako každá profese. Ale já jsem dostatečně veselý člověk na to, abych si dokázal ze sebe dělat legraci.Působíte na mne, jako člověk, který je se světem, ve kterém žije, spokojený. Dokonce bych řekl, který je i sám se sebou spokojený…Děkuji vám, ale nevím, jestli máte pravdu. S rádiem, které jsem tu vytvořil, spokojený jsem. A ve svém osobním životě?… Člověk má většinou jiné sny než ty, které realizuje, ale je to lepší, než jsem očekával.Vy jste se mi asi před půl rokem svěřil, že rádio chcete opustit, protože v této oblasti už nemůžete jít dál: všechno jste v ní dokázal. Už vás to přešlo nebo jste zjistil, že rádio je váš osud?Byl jsem tenkrát hlavně unavený. V médiích lze pořád jít někam dál. Mně je třiačtyřicet let, takže v tomto věku si člověk může říct: „Krucifix, můžeš jít možná dál!?” Otázka je, zda je toho člověk schopen. Možná bych šel rád dál.Máte nějakou představu?Určitě něco, co nejlíp znám a něco, co v sobě obsahuje otázku České republiky.Svět je teď v rukou masmédií. Informace během pár vteřin obletuj í svět a ovlivňují své příjemce. Co myslíte, je to nebezpečné?To už básníci říkali, že nejnebezpe čnější je slovo. Ale svět se bez informovanosti neobejde. Každá země se s tímto fenoménem musí vypo řádat sama. Je to záležitost její inteligence a prostředků, které na to vynakládá… S tím souvisí i etika novinářů. Před chvílí jsme mluvili o francouzském nacionalismu, ale když dnes poslouchám českou televizi nebo čtu denní tisk, tak mi promiňte, ale s takovým nacionalismem se ve Francii setkávám málokdy. Pseudohádky a fackování poslanců jsou na prvních stránkách a mě to vcelku nezajímá.Zasahuje vaši etiku vědomí, že máte v rukou nástroj, který může být nebezpečný?Jistěže moc dobře vím, že když máte milión posluchačů, máte i nějakou sílu. Ale nesmíte to prožívat, musíte to žít.

NAPSAL: LIBOR MICHALEC Svými širokými křídly a půvabnými pohyby vypadají rejnoci jako mytologick á zvířata: napůl pták, napůl ryba. ·  ·  · Mají shora zploštělé a široké tělo, hlava je nezřetelně odlišena, ústa příčně štěrbinovit á s nozdrami a žaberními štěrbinami. Široké prsní ploutve srůstají s hlavou, hřbetní i ocasní ploutve jsou malé, ocas dlouhý a tenký. Jejich citlivá kůže je prý jako směs sametu a hedvábí. Žijí v teplých mořích a jsou přizpůsobeni životu na dně. Při plavání pohybují celým tělem nahoru a dolů, přičemž vlnění probíhá po stranách širok ých podélných ploutví. Vznášejí se ve vodě jako velicí ptáci s tělem ve vodorovné poloze. Když mají tělo svisle, zdá se, jako by tančili. Dokáží vnímat změny v okolním prostředí zvláštními smyslovými orgány – jamkami naplněnými hlenem se smyslovými vlákénky umístěnými na hlavě a podél postranní čáry. Autor fotoreportáže z Kajmanských ostrov ů pro National Geographic David Doubilet fotil podmořský život už od dvanácti let. Na mělčinách Severní zátoky ostrova Grand Cayman se připojil k potápěčům, kteří krmili velké skupiny jižních rejnoků (Dasyatis americana) ve vodách chráněných bariérou útesů. Když se rejnoci shromáždili kolem něj, ztratili svou strašnou pověst. S fotoaparátem napůl ponořeným v křišťálově čisté vodě fascinovaně hleděl, jak hejno rejnoků křižuje mělčiny. Zjistil, jak píše v článku pro National Geographic, že jsou to mírní, podivuhodní ptáci oceánu. Tomuto místu se dnes říká Měs to rejnoků. ·  ·  · V blízkosti břehů se zavrtávají na mělčinách do písku a tak číhají na kořist. Potravou jsou pro ně převážně malí mořští živočichové, raci, měkkýši a malé rybky. Zbarvením se často výborně přizp ůsobují mořskému dnu, takže i když jsou jen napolo zahrabáni v písku, jsou velice těžko k rozeznání a snadno unikaj í zraku nepřátel. Často v hejnech vypluj í k hladině, aby se slunili. Přebývají na písčitém nebo bahnitém mořském dně a blíží-li se kořist, střelhbitě se vyřítí, aby ji lapili. Loví tím způsobem, že plovou těsně nade dnem a prohledávají je. Jakmile ucítí kořist, roztáhne se nad ní, pokryje jí tělem, polapí ústy, rozdrtí silnými a ostrými zuby. Rejnok vlastně nikdy nevidí potravu, kterou jí, protože oči má nahoře na hlavě a ústa a chřípí dole, což mu dává zdánlivě bojovný výraz. ·  ·  · V roce 1986 začal fotograf a potápěč Jay Ireland – průvodce na Kajmanských ostrovech – zkoumat dvě místa uvnitř bariéry z útesů v Severní zátoce, kde rybáři a turisté čistí ryby ulovené na denních výletech. Zbytky ryb padaly na dno a rejnoci okolo Irelanda hodovali. „Obvykle se nemůžeš k rejnokům ani přibl ížit, ale oni plavali k mému fotoaparátu,” říká Ireland. Se svým kolegou začali krmit rejnoky pravidelně. Rejnoci se naučili návště- vy očekávat a jsou agresivní a dotěrní, když potápěči vynechají jeden den kvůli špatn ému počasí. Průvodci přivádějí na krmení až 150 potápěčů denně. Potápěči zjistili, že rejnoci mají různé chutě, ale dávají přednost krakatici a hlavně polozubci. ·  ·  · Spodek těla u rejnoka je velice citlivý a jemný orgán hmatu. Své citlivosti na elektrické pole využívají k lovu v kalných vodách jejich pří- buní – parejnoci. Ti jsou až dva metry dlouzí, dosahují váhy až sto kilogramů a po stranách hlavy mají vyvinutý elektrick ý orgán, kterým vydávají elektrický výboj o napětí až 200 voltů. Využívají tak přirozené elektrizující schopnosti svalů a usmrcují nebo omračují kořist. Nejznámější druh elektrického rejnoka (Torpedo marmorata) rozděluje elektrick é rány zcela podle své vůle podle toho, jak velkou plochou svého těla se něčeho dotkne. ”Záhadnou sílu” rejnoků znali již staří Římané. Požívání masa těchto zvláštních ryb byly připisovány dalekosáhlé účinky. Také rybáři znali nebezpečí elektrického šoku, který se přenášel dokonce i dřevěným kopím. Čeleď rejnoků obývajících tropická moře se liší dlouhým, bičovitým ocasem, který je opatřen trny, které mají po stranách nazad obrácené zoubky. Pokud místní domorodci nebo potápěči nešťastnou náhodou šlápnou na skrytého zahrabaného rejnoka, ten vymrští ocas a zasadí mu zoubkovaným ostnem ostr ým jako břitva rány do nohy nebo kotníku. Domorodci dokonce podle Brehmovy encyklopedie zvířat staré přírodovědce ujišťovali, že „viděli rejnoky, kteří při napadení dokáží vymrštit svůj trn do velké dálky a s poměrně velkou přesností”. V určitých obdobích mají tito podivuhodn í a krásní tvorové zvláštní zvyk shlukovat se v hejna, ve kterých se jeden s druhým k sobě tisknou. Tomuto jevu domorodci říkají „Oponga fai”.

NAPSAL VLASTIMIL MAREK

Ve dnech 6. až 11. Června 1995 se v přepychovém kalifornském hotelu Westin, poblíž města Santa Clara (asi hodinu cesty autem od San Franciska), konala 14. Mezin árodní transpersonální konference. 1200 převážně kalifornských a amerických transpersonálních psychologů, terapeutů, umělců a jiných i laick ých zájemců a 200 dobrovoln ých pomocníků strávilo intenzívní posluchačský i zážitkový týden v typicky americk ém prostředí. POSVÁTNO V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ Transpersonální znamená podle slovníku „něco, co přesahuje rámec osobnosti nebo individuality”. V rámci psychologie samé, alespoň na takový- chto konferencích, bylo slyšet donedávna stejně převratné věci, jaké se udály před 50 lety ve fyzice. Přinejmen ším ještě v Praze, v červnu 1992, kdy se konala 12. Konference ITA, to znělo velmi revolučně. V Santa Claře šlo již o přímý autentick ý spirituální zážitek. Kromě více než stovky přednášek a desítek panelov ých diskusí a tiskových konferencí bylo v prostorách hotelu Westin možno projít se labyrintem, zhlédnout výstavy duchovních výtvarných prací, podívat se na expozici „duchovního (astrologick ého i jiného) softwaru”, ale také namalovat si svou kresbu, nalepit svou koláž či vyrobit svůj šamansk ý bubínek. Teorie byla prošpikována praktickými možnostmi autentického zážitku. Kdo chtěl, mohl ráno cvičit jógu nebo meditovat, ve vestibulu byla prodejna knih z oboru a „bazar” s tibetskými mísami, krystaly, šperky, brožemi a koberci, jakož i nejnovější duchovní technologií rázu masérského, stroboskopického a hudebního. MORFICKÉ POLE VE TŘÍDĚ Christopher Bache má doktorát z filozofie a učí na státní univerzitě v Youngstownu v severovýchodním Ohiu, kam dochází okolo 15 000 studentů. Jedna třetina studuje dálkově nebo večerně, jsou tedy mezi nimi ti, kteří jim mají rodiny a děti a hypot éky, nebo už jsou rozvedení či zbankrotovali. Jsou tedy často jaksi připraveni na duchovnější cestu. CH. Bache učí kromě akademické filozofie také např. východní náboženství, transpersonální psychologii nebo srovnávací mysticismus. Osobně cvičí již dvacet let meditaci vipassana, v poslední době některé tibetské formy buddhismu a patnáct let sleduje metodologii S. Grofa. „Když začne člověk pronikat iluzorn ími vrstvami způsobu vnímání reality a objevovat svou pravou podstatu,” říká Bache, „zajisté tím ovlivňuje i lidi kolem sebe. Naše duchovní ekologie jednodu še nedovoluje izolovanou realizaci. A jak stále víc učitelů začíná realizovat své hlubší duchovnější možnosti vědomí, měli bychom očekávat, že se stále častěji budeme setkávat s rezonancemi pochopen í a manifestace spontánní katarze mezi studenty. Čím hlubší vztah mezi studentem a učitelem, tím výraznější tyto rezonance budou. Tak, jak se prohlubovala má meditační praxe, měnily se dramaticky i mé vztahy ke studentům, a to mělo jak praktické, tak teoretické důsledky pro výuku i transperson ální teorii.” Asi před deseti lety za Bachem po skončení vyučování začali chodit studenti a říkali třeba: „Víte, je to divné, ale ten příklad, co jste použil při hodin ě, přesně to, o čem jste mluvil, se mi před týdnem stalo.” Jednou při hodin ě východních náboženství požil příklad, jak měl někdo předtuchu své smrti. Po vyučování k němu přišla starší žena a vyprávěla o svém muži, který několik dnů před svou smrtí uklidil všechny své věci a zařídil a zařídil své záležitosti. Týden před smrtí sedě- li společně u televize, když on odložil noviny a říkal jí: „Ethel, jen chci, abys věděla, že kdyby se mi něco stalo a já zítra umřel, všechno jsem zařídil, a tys´ byla tím nejlepším v mém životě.” Když se tyto věci začínaly množit, byl Bache šokován. Nicméně takové „náhody” se začaly dít denně. Studenti mu začali říkat, že často od něho v rámci výuky slýchají velmi intimní informace ze svých životů, nebo, že jim odpovídá na ještě nevyslovené otázky. Jako by mu jejich duše vysílaly nějaká poselství a on na ně reagoval. Jako by mu říkaly, kde a jak jsou zranitelné, co je pro ně důležité a kterým směrem by se měly ubírat následné kroky. Jako by se mezi profesorem a studenty rozpustily zdi: úroveň vzájemn ého pochopení a tvořivosti vzrostla nad očekávané kapacity. Když byl dobr ý den, třída sršela nápady. Studenti začali být otevřenější a vnímavější nejen k němu, ale i k sobě navzájem. Objevovali se navzájem ve snech, hlá- sili čím dál víc synchronicit. Christopher Bache postupně zjišťoval, že funguje na dvou úrovních a v každé úrovni přitahuje jiný druh studentů. Pro jedny, kteří přišli pro akademick é informace a obvykle odchá- zeli dostatečně uspokojeni, byl obyčejným profesorem. V průběhu let se ale začala vynořovat druhá vrstva studentů, ke kterým měl jiné vztahy. Výměna informací se pro tyto studenty stala jakýmsi prostředkem pro většinou spontánní a nechtěné hlubší duchovní otevření. Tito studenti se začali stále častěji objevovat v jeho specializovaných vyšších kursech, nejprve v malých skupinkách, a později jich byla dokonce většina. „Jestli se dá tohle složité a často bolestivé období vyjádřit nějakým poselstv ím,” říká Bache, „bylo by asi takov éto: Pokud jste si jako učitel zvolil některou formu duchovní praxe, která aktivuje hlubší úrovně vědomí, musíte očekávat nechtěné a nevědomé sympatetick é rezonance u některých studentů. Oddělená izolovaná mysl je smyslová iluze.” Když se v jeho třídách začaly dít synchronicity, považoval je zprvu za paranormální výměnu informací mezi jednotlivými myslemi. Jak se ale začaly objevovat hlubší souvislosti, začal rozeznávat, že alespoň některé zkušenosti byly manifestací skupinové mysli. Četl knihy Ruperta Sheldrakea a zaujala ho jeho teorie morfických polí operujících na úrovni jeho tříd. Nakonec ale bylo celkem logické a snadn é vytvořit se koncept „učebních polí”. „Někdy prostě dělám svou práci,” říká Ch. Bache, „a jako by se náhle rozestoupily stěny. Atmosféra ve třídě se vmžiku nabije a zintenzívní. I moje mysl je najednou čirá a svěží, a oči mých student ů mi naznačí, že jsou schopni hluboce naslouchat a přijímat. Zdá se, jako by se naše srdce sjednotila, a z toho pole soucítění najednou vytryskne pomalý proud myšlenek, které já, jako mluvčí třídy, odkrývám a zprostředkovávám. Mám pocit, že v místnosti je jen jedna mysl. Jako by se zdi, které nás dosud oddělovaly, proměnily v průhledné závoje.” Christopher Bache věří, že pravideln ý výukový proces spoluvytváří morfick é pole nejméně o dvou úrovních. Většinou funguje pod hranicí vnímaní, a většina pedagogů si toho není vědoma. Sheldrakeova teorie formativní příčinnosti naznačuje, že pochopení a znalost předchozího studenta napom áhá osvojení téže látky příštím studentem. Za ta léta, co Bache učí, zjistil, že každých pár let musí přeorganizovat své přednášky, protože studenti jsou schopni látku rychleji pochopit a zapamatovat si. Jako by se nudili, když nepřitvrdil. „Jakmile člověk tato pole objeví, dalším krokem je jejich vědomé využití. Je to jako by ve třídě existovala ještě jedna mysl za myslemi studentů,” říká Bache. Používá jednoduchá vizualiza- ční cvičení a různé jednoduché šamansk é a meditační techniky pro posílení citlivosti mysli. Kdysi začínal polynéským rituálem Hoponopono. V zásadě jde o praxi odpouštění karmických dluhů všem lidem, kteří vás právě obklopují, a prosbu, aby i oni odpustili všechny vaše potencion ální karmické dluhy. Nedávno začal praktikovat i tibetskou formu čod, očistnou techniku z 12. Století za doprovodu šamanského bubnu. Jeho kolegové se podivují, když ho vidí s bubnem nebo zvonky, ale pro Bacheho je to všechno jen rozšířením jeho odpovědnosti jako učitele, jakési logické důsledky objevu a práce s poli, generovanými společnou aktivitou. Stejně důležité jako zahájení kursu a očistné rituály je podle Bacheho i ukončení kursu, ročníku či semestru. „Všechny cykly mají své začátky i konce, a pokud vědomě kurs (a jeho pole) rituálně neukončíte, budou za vámi studenti docházet ještě měsíce po ukončení školy,” říká. Pro posílení individu álních „polí” studentů používá vizualizační meditaci, ve které se studenty rozpouští kolektivní oheň do jednotliv ých plaménků a pak je distribuují „všem potřebným”. SNÍCÍ VESMÍR Fred Alan Wolf má doktorát z teoretické fyziky a publikoval mnoho úspěšných teoretických prací. Už ve své první knize „Space – Time and Beyond” (Prostočas a co je za. 1975) se pokoušel vysvětlit „nevysvětlitelné” (černé díry, antihmotu, cesty časem a strukturu hmoty). Jeho druhý titul „Taking the Quantum Leap” byl v roce 1982 vyhlášen nejlepší vědeckou knihou roku. V roce 1988 vydal knihu „Parallel Universes”, Paralelní vesmíry, ve které zabrousil na pole superprostoru, vztahů mysli, snů, časových vln a téměř esoterických koncept ů jako z arzenálu sciencefiction. Tehdy také podepsal smlouvu na „šamanskou” knihu a odjel do Peru. Procestoval amazonskou džungli, byl v Limě, navštívil Iquitos, Tarapoto, Cuzco. Celou tu dobu prožíval nevysvětlitelný pocit, že všechno, co prožíval, všechna setkání, všechny cesty, sny, náhody a synchronicity byly jakýmsi záhadným způ- sobem předem připraveny. Jakmile začal, už se nemohl zastavit. Jinými slovy, bylo to jako úvod do světa možností tvarovat svět záměrem. Nebo jinak – dostaneš to, čemu věříš. Wolfův původní úmysl byl strávit nějakou dobu s šamany v Peru. Nem- ěl ani ponětí, jak se takoví šamani vyhledávají. Ale stačilo mít „záměr”, sem tam se zmínit, a lidé začali telefonovat a radit. Když byl v Santa Fé, zjistil, že má příliš mnoho knih, a tak pozval majitelku antikvariátu, aby se na jeho knihy podívala. Slovo dalo slovo a ukázalo se, že právě v tu dobu je ve městě peruánská šamanka. „A tak jsem se potkal s dr. Jorge Gonzalesem- Tamirezem z Tarapoty. Díky několika ritu álním iniciacím, které jsem s ním prožil, jsem byl pozván přímo do Peru k šamanovi Don Solonovi z Iquitos. To, že jsem tenkrát byl v Santa Fé, zatímco tam byla šamanka, bylo něco než pouh á náhoda. A podobné synchronicity se mi pak děly neustále.” Když Wolf poprvé přijel do Limy, jeho šamanský průvodce ho vzal do kina na starší peruánský film, nazvan ý Větry Ayahuascy. Byl to milostný příběh bělošského vzdělance, který se přes majitelku antikvariátu dostane k šamanovi, je iniciován a zamiluje se do peruánské žačky stejného šamana. V první půlce jako by šlo o Wolfův životní příběh. Wolf byl zděšen: jak může nějaký druhořadý film do takových detailů popisovat jeho vlastní příběh, včetně podrobností a stylu chování? Málem utekl z kina. Za nějakou dobu pak byl herec, který hrál onoho vzdělance, skutečně Wolfovým hlavním šamansk ým učitelem, a Wolf se skutečně zamiloval do jedné mladé Peruánky (která je nyní jeho ženou a na konferenci ho doprovázela). Kdo psal scénář? Čím záměrem bylo dostat Wolfa do Peru? Australští Aboridžinci na to měli nejlepší odpověď, říká Wolf: „Pozval tě Velký Duch, který si nás a celý svět nechává zdát.” Půlroční pobyt mezi australsk ými Abordžinci pak byl základem jeho poslední knihy „Dreaming Universe ”, (Snící vesmír). „Otázka co je to já? Nebo kdo jsem? Je jedním ze základních tajemství celé vědy. Nevíme, kdo pozoruje. O sobě uvažujeme především jako o tělu, ale toho človíčka, který sídlí v našem těle, nedokážeme lokalizovat.” Wolf jako by sám na sobě prožíval všechny důsledky efektu „pozorovatele”, jednoho z klíčových témat kvantové fyziky: sám akt pozorování mění realitu, která je pozorována. „Dokud pozorovatel atom nepozoruje, atom zaujímá nekonečné množství možných pozic zároveň,” vysvětluje Wolf. „Jakmile je atom pozorován, zkolabuje do singulární reality. Tohle je základem tzv. Kodaňské interpretace Bohra a Einsteina, oni ale nevěděli, proč tomu tak je. Záleží totiž na tom, jak realitu pozorujeme. Když změníte to jak, změníte i realitu. A jsme u šamanů, kteří právě tohle využívali: měnili svět tím, že měnili způsob, jakým svět vnímali. To, jak vidíme svět, je ovlivněno záměrem, jak chceme vidět svět, protože záměr, úmysl, je klíčem ke všemu:” Záměr, úmysl, je jedním z nejhlubších tajemství šamana. Teoretick á kvantová fyzika postulovala prakticky stejný mechanismus, ale nikoho v levohemisférově orientovan ém světě nenapadlo prakticky toho využít. Wolf zjistil, že záměr, úmysl, je pohonem světa. „Měl jsem dojem, že jednám podle nějakého scénáře. A stejn ě se dělo lidem, se kterými jsem se setkával.” Pod vedením šamanů (kteří používají posvátnou rostlinu ayahuasca) se Wolf vydal na cestu do své nevědomé mysli – do světa mýtů, imaginace, mimo čas a prostor.“Postupně, krok za krokem, jsem v  šamanském světě znovu skládal útržky už ztracených hypotéz o vztazích mezi moderní fyzikou a šamanskými praktikami.” Wolf si začal uvědomovat, že vědomí samo o sobě je mostem mezi časoprostorem fyziky a mýty šaman ů. Jako kvantový fyzik Wolf vidí svět jako pole pravděpodobností, nikoli jako lineární určitost. Mnoho věcí se může stát, ale ne všechny se skutečně stanou. Werner Heisenberg, jeden ze zenov ých mistrů kvantové fyziky, formoval svůj princip neurčitosti v roce 1930. Oznámil tehdy, že není možné znát současně jak pozici, tak hybný moment částice. Můžeme vědět, jak rychle se pohybuje, nebo kde je, ale ne obě veličiny. „Elektrony ve skutečnosti žádný prostor nezaujímají, protože nejsou hmotné. Jsou to jen tendence, koncepty, ideje, pravděpodobnosti. Vůbec nevypadají tak, jak si je ve své mechanistické mysli představujeme,” říká Wolf. Pro Wolfa a jeho šamany ovlivněný názor na svět je základním hybatelem synchronicity úmysl. Záměr. V šamanské fyzice jdou záměr a synchronicita ruku v ruce. Není-li zde záměr, nemůžete nalézt smysl chaotick ých a náhodných událostí. „Událost nabude významu jen jako  důsledek určitého záměru, jakési vize, cíle či alespoň cesty k němu, kterou se vydáte. Je-li můj záměr čistý a pevný, příslu šné stezky se objevují jako zázrakem a vedou mne z místa na místo. Spoje fungují, lidé přicházejí.” ZMĚNA VIZE Robert Schwartz je podsaditý ekonom, praktik a nadšenec. Zahltil poznámky si činící dámy v publiku takovým přívalem bonmotů, glos a vtipných přirovnání (včetně grafů), že ho musely požádat, aby zpomalil. Podle „Boba” Schwartze jedině znalost, moudrost je možno rozpínat donekonečna. Všechno ostatní, materiální povahy, má své limity. Čím víc se člověk o svou „znalost” podělí, tím víc získává. Sharing, caring, nurturing, (podělit se, starat se a vychovávat), to je, oč tu běží. Podle Schwartze jsme svědky úpadku institucionální moci a nárůstu moci individuální. Hovořil dále o tom, že velcí výrobci dnes delší dobu vyrábějí věci, které stojí víc, protože nejsou lepší. O tom, že každá tvůrčí myšlenka jako by spouštěla zázračný proces transformace společnosti. O tom, že školáci na školách, kde nedost ávají známky (ale jsou hodnoceni jen např. třemi stupni – velmi bystrý, bystrý a hodný) dosahují mnohem lepších výsledk ů. O tom, že dnes už umí „nakupovat” všichni lidé na světě – kromě vlád. O městech jako alchymických nádobách. Lauren Actressová hovořila o tom, že dnes už na jednapades áti místech v USA (většinou v kostelích) mohou lidé vkro čit do „labyrintu”. Půdorysně jako originál v Chartres, labyrint na koberci byl rozvinut i v druhém patře hotelu Westin. Bylo nádherné vidět jinak uštvané účastníky konference (zkuste stíhat čtyři přednášky na čtyřech místech současně!), jak velmi pomalu a posvátně kráčejí labyrintem do středu (sebe sama?). Bývalá rockerka a velmi chlapácky a prostořece se vyjad řující tanečnice Gabrielle Rothová terapeuticky roztančila většinu jinak tělesně a sociálně velmi „tvrdých” intelektuálů. Indiánský náčelník kmene Hopi Thomas Banyacya hovořil o proroctví svého kmene (vzpomeňte si na film Koyaanis qatsi). Jinak většinu času proseděl v pohodlném křesle v hale hotelu Westin a přijímal šeky na podporu svého kmene. Mluvčí (nebo bych měl spíše napsat „mluvkyně”?) americk- ého feminismu Gloria Steinemová si ve své přednášce neodpustila své obvyklé špílce na adresu mužů, ale při panelové diskusi se sedmnáctiletými dívenkami (na téma dospívání v ženu dnes) překvapila soucitem a vzpomínkami z dětství. Jiná radikalistka, filmařka Dorothy Fadimanová, uchvátila svými filmy, ale přednáškou se nechala strhnout až k feministickým výlevům. Ill Purceová rozhvízdala svým šamansk ým zpěvem sál stejně úspěšně jako obvykle, jen bylo zajímavé sledovat, jak se její alikvotní tóny tříští o dunění bubnů z vedlejšího sálu (lekce šamana Harmera) a praktické ukázky sufických tanců z druhé strany. Rabín Laibl Wolf přiletěl jen aby ohromil svými encyklopedickými znalostmi o kabale a okamžitě odletěl zpátky do Izraele. Američanka Nonie Valentinová, žijící nyní dočasně v Brně, vystrašila posluchače své přednášky, nazvané „Česká duše se mění: poznámky terapeutky o situaci po sametové revoluci”, knižně a časopisecky nasbíranými informacemi (včetně citací z „Dopis ů Olze” Václava Havla) o rostoucí kriminalitě a nebezpečí života v Česku. Z hlediska nezaujatého pozorovatele odjinud (my tři z Čech jsme byli za exoty) se konečně začali prosazovat lidé praktick é duchovnosti. Teoretikové už všechno popsali. Nastal čas mladých mužů s autentickou duchovní zkušeností, kteří to, o čem nedávní mluvčí transpersonalismu hovořili a psali s bázní a obavami, berou jako housky v krámě. A to je moc dobře.

NAPSAL JOSEF LUSTIG

Génius je člověk jako každý jiný, jenže je jiný,“ napsal Balzac. V září 1979 jsem nastoupil v Los Angeles jako asistent u Ivana Passera na filmu CUTTER’S WAY. Kromě práce pro nejštědřejšího gurmána v Hollywoodu, seznámil jsem se s veselým pánem, který byl „jiný“ – měl elegantní knírek, někdy nosil askot a modrý baret a vypadal jako francouzský malíř: s Jiřím Voskovcem. Zatímco žena pana Voskovce, Christine, likvidovala jejich byt v New Yorku, bydlel pan Voskovec u Passera na kopci luxusní čtvrti Bel Air, v domečku s bazénem a zahrádkou s citró-novníkem, kam lítali kolibříci, kterým Passer servíroval portské. Když jsem viděl pana Voskovce poprvé, připravoval večeři s Passerovou družkou, bývalým „zajíčkem“ Playboy klubu, Francescou Emersonovou, které se říkalo Cesca (vyslov: Česka). Jednou se Cesca, při pečeném okounovi a sladkých bramborech, zeptala Ivana, proč říká Jiřímu Voskovci „pane Voskovec „ česky a „George“ anglicky, a vůbec už ne tak, jak mu říkala ona a za války v Clevelandu – „Voskie Baby.“ Ivan odpověděl, že si myslí, že (aby on) „říkal panu Voskovci česky Jiří (ne Jirka, to neměl pan Voskovec rád, tak mu říkali doma), to čeština neunese.“ Cesca nerozuměla. Chtěl jsem jí vysvětlit, že je Voskovec pro nás Bůh, ale Ivan mě předešel: „Ne proto, že je Voskovec jako Bůh.“ Jiří Voskovec byl „rád na čas v New Yorku…“ V Los Angeles si připadal jako ve „fantastickým městě budoucnosti z filmů dvacátých let.“ „Je to tady znamenitý, když má člověk práci,“ říkal, „ale když ne, tak: „Jsem rád, že vás poznávám, ale, bohužel, musím už jít’…“ Asi měsíc po Oscarech 1980 se mu udělal pásový opar na ruce a dostal zánět synoviálních váčků v rameni – od oslabených nervů. Ukazoval oteklou ruku a napodoboval doktorku, že si ji prohlíží „jako kus hovězího a říká: „No jó, to je napuchlý ten opar sleduje nerv (vyjmenoval ho) a taky jo… Bursitida a opar souvisej, jak, to nevědí, a proč tedy nejdou dělat něco užitečnýho, jako třeba tesaře nebo nepíšou scénária?’“ Nejlíp pan Voskovec vyprávěl, když mohl gestikulovat, měni intonaci hlasu a hrát konkrétní věci. Když něco říkal, zřejmě si představoval a prožíval situaci. Vyprávění často začínal slovy: „Musíte si představit…“ Jednou vyprávěl, že šel v New Yorku po ulici a vidí filmaře. Jeden z nich říká anglickou větu, jako například: „You better bring this spot, kurva…“ a pan Voskovec říká: „Promiňte, neřekli jste kurva?“ „Jo, to je český slovo.“ „Já vím, já jsem taky Čech…“ A jeden „grip“ (tj. filmová služba) říká: „To je přeci George Váskovek!“ Kurva se naučili od Miloše Formana a Miroslava Ondříčka. Když Jiří Voskovec něco poslouchal, projevoval naprostý zájem a cele se soustředil. Jednou jsem poznamenal: „Dyť mně už de na třicet, kurva, a…“ Pan Voskovec zkoumal, jestli se to slovo klade doprostřed věty a já myslel, že spíš na konec. „Náramně se mu líbilo to slovo, ne sprostý, ale výraz nelibosti – za jejich dob se říkalo: „do prdele.’“ Když jsme větu rozebrali a ukázalo se, že má pravdu, řekl: „Dyk vám to říkám, vole!“ Na podzim 1979 se Voskovci nast ěhovali do pohodlně zařízeného jednopokojového bytu s pracovnou a balkónem, v domě Casa Granada, uprostřed kalifornských borovic a mexických euphorbií, vedle Hollywoodu. Půl roku nato, pozval Jiří Voskovec na návštěvu bratry Františka a Zbyňka Frištenské, potomky slavných zápasníků. Přivítal je v kostkovaném saku a béžových kalhotách a vypadal zdravěji, než v předchozích týdnech. Když jsem mu podával ve dveřích ruku, dal ruce vzhůru. Frištenští se představili a pan Voskovec pomalu vychutnával jmé- na a dlouze si prohlížel jejich mužné obličeje, jako by je do sebe vstřebával. Volejbalový trenér František a tenista Zbyněk přinesli za čtyřicet dolarů amerického uheráku, čabajek, šunky, šunkového salámu, camenbertu, boursinu, jarlsbergu, hroznového vína, broskví, chleba, kalifornského tramineru a pan Voskovec přidal půl libry husí paš- tiky, francouzský chleba, norský salám, francouzské červené a bílé, a chianti. A asi nevěděl, že několik týdnů předtím nabízel Omar Sharif Ivanu Passerovi na filmovou produkci deset miliónů dolarů, které získal z investic do stříbra, a při té příležitosti ho Passer hostil Château Margaux a Château Haut Brion za pět set dolarů, protože řekl: „Ivan je vůl a asi vínu moc nerozum í, protože pije kalifornský a dává mu přednost před francouzsk ým… Když se pije francouzsk ý, kalifornský se nedá pít a navopak, kalifornským se zkazí francouzský.“ Na to prohlásil Zbyněk, že má rád chianti, a to měl pan Voskovec nejrad ši: počáteční tréma opadla, mladší Frištenský se postavil ke kuchyňskému pultu a začal rovnat kolečka salámů na velikou mísu a stáčet plátky šunky do úhledných ruliček. Pan Voskovec se zeptal: „Jak to uděláme s placením?“ Odpověděl jsem: „To je na nás.“ Pohrozil mi prstem: „Vy podvodníku!“ Pak provedl Frištenské po bytě a ukázal jim výzdobu: fotografii carsk ého důstojníka v bílé uniformě na hnědém koni, Christine o několik let mladší, Werichův zdravý, složitý a moudrý obličej z roku 1963 nad psacím stolkem v pracovně, plakát z „Vest Pocket Revue“, obrázek V+W na stěně v obývacím pokoji a nabíleného klauna v kuchyňském koutě. Maminka Jiřího Voskovce byla Francouzka. Starší bratr se narodil v Rusku. A on, nejmladší z dětí, se stále „cejtil vošizenej,“ protože nepat řil do žádný z těch pohádkových zemí. Žil na Sázavě a v gymnáziu chtěl jet do Francie. Rodiče ho podporovali a na tři roky jel, „na stipendium československý vlády“. „Učili ho penzionovaný kantoři a nedoškolený, protože ty mladý a středně starý padli na frontě za první války.“ Rodiče mu řekli, aby tam byl „vopatrnej s holkama – volové – a tak se na ně nepodíval, ač tam byly bord ýlky.“ „Přijel jsem domů a moji kamará- di už byli zkušený a já si cucal prst,“ cucal ukazovák. Ale naučil se francouzsky tak, že „mluví jako Francouz, když tam je aspoň dvacet čtyři hodin. Nadechne se toho a přijde mu to zpátky. Ve Švýcarsku se ho ptali, jestli je Pařížan, protože mluví s tuilerijským přízvukem… Tam se mluví nejlepší francouzštinou.“ V gymnáziu byl vášnivý astronom – vedl kroužek. Jednou si ho zavolal profesor matematiky a „řek’ mu, že není matematickej talent, že na astronomii je zapotřebí matematiky, vo který nemá a dlouho nebude mít ani šajna, a že bude muset udělat rozhodnutí, jestli tím astronomem chce bejt, protože pak se bude muset přestat koukat do dalekohledu a začít se učit matematiku. To bude dřina, ale on mu s tím – když se rozhodne – pomůže.“ Během čtrnácti dnů se Jiří Voskovec rozhodl, že astronomem nebude a „vocit’ se ve světě umění.“ „Rozumem to chápal, ale emotivně to bylo čtrnáct dní, který by už nechtěl prožít… Snad by na to přišel i sám, ale pozděj’ a jinak. A ukázalo se, jak může bejt užitečnej zkušenější chlap, kterej řekne člověku něco na plný pecky, poctivě, upřímně a přátelsky.“ S Werichem spolu chodili do školy a skamarádili se pozvolna. Jezdil za ním z Francie na letní prázdniny. Když později umřel strýček „Jednonožec“, zdědil po něm Jiří Voskovec dvě stě padesát franků. Za ty prachy si koupil Vest Pocket Cameru,: podle které s bývalými spolužáky, stipendisty z Dijonu, a Werichem nazvali svou první hru: Vest Pocket Revui. Tvrdil, že to „byla dřina skládat jejich hudbu a měl radost, že někter é jejich písničky zlidověly (BABIČKA MÉRY, STREJČEK JACK) – to je snem každýho básníka …“ A protože Werich nenáviděl podzim a zimu, dráždil ho zpěvem nápě- vu „vítr fouká ze strnisek“ – v květnu. Věděl, že by je Hitler zničil, kdyby zůstali. Přesvědčoval Wericha, což nebylo těžké, a Ježka, kteří chtěli zůstat v Čechách, ale nejtěžší to bylo se Zdenkou Werichovou. Konečně v lednu 1939 „vzali za švába“… Říkal jim, že „tady jde vo to zachránit nahýho švába.“ V New Yorku se jim „dokonce povedlo hrát na Broadwayi, a Zdena se vo tu kolonii starala. Dobře. Ale bylo to s ní těžký. Nenáviděla Ameriku, a jak přišlo vosvobození, chtěla zpět. Jednou přišel Werich do divadla a začal bouchat novinama vo stůl, že Rusové jsou ve Varšavě, vod Stalingradu si dali tak na čas a teď to bude trvat tři dny a budou v Praze.“ A že budou „muset jet zase do Česka.“ A on, že tak hned nepojede: má „v Americe mísu malérů…“ rozvod se svou (počítal na prstech) první ženou…, že má „věci rozdělan ý,“ a že „to není jen tak, to zase vopustit.“ A řekl Werichovi, že „za tím, je do Čech, je (Werichův) gauleiter, Rudá Zdena.“ Werich namítl, že se o ně dobře stará a že „je taky Zlatá Zdena.“ V šestačtyřicátém do Čech jeli („kam, co to je?“ rozhlížel se) a desetileté Janě Werichové vezli galon sirupu na coca-colu. „V Praze v tý době bylo všechno k dostání, bylo to místo, kde byly divadla, lidi se tam sjížděli z vokolních zemí, který byly zničený. I americký G. I.’s., někdy si stoup’ Jan do roku proscénia na pravý straně jeviště, kde mu nešly světla do vočí, a pěti americkým WAC-kám říkal newyorskou angličtinou: „Come to see us after the show,’ a když ty hezký holky, vodněkaď z Ohia přišly, ptal se, jestli chtěj’ bourbon, vodku nebo smíšenou …“ Taky se v Praze tancovalo, „na džez, dobrej džez,“ ale nikde nevid ěl tak ustrnulý pohyby, tak smutn ý, neradostný mladý tanečníky, ne nevázaný jako v New Yorku. Lidi byli strašně rezervovaný. Nikdy v životě se mu nestýskalo, nenáviděl stýskání, než tehdy. Říkal do zrcadla, „a ani do toho ne, aby nemohlo žalovat, ale do košile (vytáhl si límec): ježíšmarjá…“ a stýskalo se mu po New Yorku. „Po Česku se mi nikdy nestejskalo, a zvlášť po Praze ne, tam jsem se, navopak, cejtil jako v pasti. Jen úspěch mě těšil.“ řekl. Československu nemluvil: „Nejsem tam, tak se do toho nepletu. Když přijedou krajani a říkaj’: „Tam je krásně, měl bvs’ tam jet, a plá- caj’ si na břicho,“ ptá se, jestli „je taky Havlovi fajn“. Jednou jsem panu Voskovcovi řekl, že je pro mě zklamání slyšet, že se mu v Česku nelíbilo a byl tam „stísněnej,“ protože jsem tam byl poslední roky rád. Odpověděl, že „to neznamená, že jste vůl, to je prostě jinej postřeh jinýho člověka, stejně hodnotnej… to celý se skládá z kousků, jako mozaika.“ Miroslav Horníček vypráví, že když k Voskovcům zavolal Čech a telefon vzala Christine, vyzpívala Jiřímu Voskovci znělku. Horníček ji znal, a zazpíval ji hned po tom, co se v New Yorku ohlásil: „Voskovec vzal pak telefon a řek’ (s jasnou výslovností, kdy odděloval slova a slabiky): To je typické, že voláte právě ve chvíli, kdy sedám na hajzl.“ S obdivem mluvil o Boženě Němcov é a K. J. Erbenovi a těch, „který dali existenci tomu, aby byla čeština legalizovanej, spisovnej jazyk“ a ještě více obdivoval obyčejně sedláky, „který udrželi češtinu na vesnicích, těch tři sta let. Bez nich by on, ani můj otec nemohli vytvořit většinu svý práce.“ O své češtině říkal, že jí „mluví líp, než Čech. Trouf á si v ni na všechno.“ „Na podzim 1968 jsme měli dělat v Karlíně FALSTAFFA,“ řekl, „ale v Americe mě od toho zrazovali, že prej neplatěj takový peníze, jako na Západě. Přijel bych a udělal bych jim tam z toho kůlničku…“ Otci říkal, že se dvacet let rozhodoval mezi Amerikem a Českem. „V šedesátým osmým se rozhod’, že se vrátí do Česka a přijeli Rusové a udělali to rozhodnutí za něj.“ Byl v porotě na Hostovského cenu. Snažil se prosadit Ivana Klímu, protože se mu líbila knížka jeho povídek MÁ VESELÁ JITRA – „tím, jak Klíma mluví,“ a byl rád, že se mu „konečně povedlo prosadit jeho volbu v roce 1980.“ Werich mu psal pravidelně, ale on jemu „už dlouho ne.“ Tvrdil, že se Werich změnil. Koncem února 1980 od něj dostal dopis. Werich psal, že dostal k pětasedmdesátým narozeninám osm set blahopřejn ých dopisů. „Mezi nima vod prezidenta republiky, ministra kultury, Štrougala, ministra vnitra, atd.“ To mu nezávidí: „byly to veřejný dopisy a lidi si řeknou, že to má u těch sviní dobrý. Nechtěl (by) bejt na jeho místě. A Kliment, jednovokej kritik, co dělal interview s Formanem (v květnu 1979) se rozepsal vo Werichov ě divadle a nezmínil se ani vo Ježkovi, ani vo (Voskovci), jenom vo přátelích. A to byl jedinej, kterej se vo (nich) zmínil, protože všichni vostatní psali jenom vo Werichově divadle a tvorbě… Mě asi k narozeninám psát nebudou,“ řekl nakonec. Asi čtvrt roku před svými pětasedmdesátinami prohlásil pan Voskovec, že „nejjednodušší na světě je stáří. Je to jako dětství: to nedůležitý člověk pomíjí a vocení to podstatný, jako jak dopadá paprsek slunce na skleněnou mísu se zelím a čtvrtkami brambor od večeře. Všechno se zdá takový čistší. Člověk sice zdaleka neví všechno, ale ví víc, díky zkušenosti, a tomu, že už nemá moc času. Všechno dostává jinou barvu, jasnost.“ A řekl, že je „vizuál ní, čich má taky dobrej, jen sluch ne.“ Při televizním přenosu Oscarů za filmovou píseň (1980), pan Voskovec řekl, že jsou „všechny jako jedna. „ Christine dodala, že „cítějí generační odstup“ a „o té hudbě nic nevědí a nic jim neříká.“ Když jsme se loučili, vzal mě oběma rukama za ruku a ptal se, jak se mám. Vypadal unaveně a starší, než jindy. Říkal, že pojede „na čas do New Yorku, ale ne napořád, netěší se tam … je už starej chlap.“ Krátce předtím říkal, že žil „taky v Praze, ač byl vesnickej kluk, ale teď ho to do přírody strašně táhne a chtěl by se tam vystěhovat.“ O filmovém byznysu pan Voskovec prohlásil: „Jsme v hrozným kšeftě.“ A Passer dodal: „Ještě štěstí, že v tom nejsou naši bratři a matky, protože pak si představte, že taky voni by museli snášet tu hrůzu.“ O hercích Jiří Voskovec říkal: „Dustin Hoffman – osobně ho neznám, ale je to báječnej herec.“ A vychvaloval KRAMER PROTI KRAMEROVÉ. Richard Gere (YANKS, THE AMERICAN GIGOLO) – „je hroznej! Nejpřeceňovanější herec v Americe… „ Jana Werichová (o které Passer prohlásil, že její tragédie byla v tom, že se rozhodla být herečkou… Čímkoli jiným by mohla bejt, a dobře, ale na lhran í neměla talent…): „Míval jsem jí rád – znal jsem jí jako malou holčičku a byla moc inteligentní.“ Herci a drogy: „…je to zvířecí, že na drogách maj’ ty různý jistoty… A ne všechno se dá verbalizovat, ale všechny ty pocity a vidění se dají využít v jejich profesi, dá se to inscenovat nebo hrát…“ Mluvil o Stanislavském: „Byl to vynikající učitel, ale zřejmě špatnej herec. A neměl smysl pro humor. Čechov psal komedie, který von považoval za tragédie. Čechov mu to, v doložený korespondenci, psal… Čechovův génius je v tom, že je mezi tragédií a komedií jemnej rozdíl, a že dneska tomu rozumíme.“ Shakespeara by pan Voskovec zfilmoval tak, že by to „rozstříhal, přeházel – a se smyslem. Vyřezal by jen perly, ale vopatrně, aby neuříz’ maso.“ Shakespeare se má „dělat tak, jak se to hrálo tehdy – bez kulis, třeba jen v lese, vodpoledne.“ O Fabriciově životopise Goldoniho: „Nelíbí se mi, když někdo zpracov ává životopis někoho jinýho.“ Když na jaře 1980 uvažoval Passer o dalším možném filmu EAGLE OF BROADWAY (OREL Z BROADWAYE), jehož titulní roli chtěl obsadit Jamesem Cagneym, řekl mu pan Voskovec, že s Werichem jednou „přeložili na míru, do poslední noty YANKEE DOODLE DANDY.“ Tehdy už starší Cagney tančil perfektně. Obdivovali ho. O Ivanu Passerovi: „Ivan, jako by si dost nevěřil. Jako by šlapal po špičkách. Je v něm daleko víc, než ukazuje – aspoň v těch posledních americkejch filmech“ A: „je to nejlep ší vypravěč na světě… Tak se soustředí na každýho, komu příběh vypráví…“ Kdykoli se sešli Passer a Voskovec, uváděli do chodu kolotoč vyprávění, na kterém se člověk musel dobře držet, aby nespadl smíchy. Jednou P+V srovnávali různé druhy klení: čeština je po německém vzoru anální, slovenština, podle maďarských a původně tureckých a arabských vzorů, pohlavní, zaměřená na matku. Ivan, který chodil na Slovensku do školy, říkal, že ve slovenštině „idem do hory“ znamená „jdeme do lesa.“ A vyprávěl, že jednou byli se školou na horách a „jeden kluk sjížděl z kopce a narazil „do hory.’ Jak upad’, zaklel: „Jebem ci Boha, i Boha toho Boha, i Boha toho Boha toho Boha!’ …a jak ten spolužák klel na Boha toho Boha, třeba v tom vzteku něco pochopil.“ Pana Voskovce napadlo, že měl smysl pro hierarchii a řekl, že „ve španělštině je nejstrašnější nadávka „jebám do mlíka tvé matky!’ a stačí říct „mlíko’ a už se blejskaj’ nože. Jindy Passer přednesl svou teorii o slovanských jazycích, podle které „rozdíly v nich jsou tak směšný – stejn ý slova znamenaj’ v každým něco jinýho, že to musel udělat někdo naschvál, že je to fór.“ A pan Voskovec uváděl příklad českých umělc ů, kteří „se jezdili dívat na moskevský divadlo a po představení se chodili klanět ruským hercům a říkali: „Úžasný, bylo to úžasný…’ a málem si klekali. A Rusové si nemohli domyslet, proč, když se tak klaněj, říkaj, že to bylo úžasný, tj. strašný. Anebo říkali: „Bylo to krásn é, krásné divadlo,’ což znamená červený, červený divadlo. O politicích říkal: „Brežněv, Carter, Kosygin (načepýřil obočí, udělal dlouhý krk a pohyboval hlavou jako pták) to jsou klauni; přesně vidím, jak hrajou.“ Napodoboval Stalina, jak hrozil ze smrtelné postele „na všechny vokolo pěstí, že voni maj’ to štěstí, že přežívaj’, a že ho teda, konečně, votrávili,“ jak o tom četl u Alilujevov é. „Tito, to je machr, protože takovou věc, jako Jugoslávii dal dohromady. A ani nebyl tak hodnej, to by snad nemoh’ vládu udržet, ale dal jim důstojnost.“ Podle pana Voskovce jsou „Slovani barbarský kmeny. George Kenan (bývalý americký vyslanec v Moskvě) je plnej hoven – nevěří totiž v zlo Rusa… Okupace Afgh ánistánu byl jen obranná akce. Mohli, kdyby dobyli teplej přístav, vlízt rovnou do jižního Íránu…“ „To, že Češi chtěli skončit Rakousko po první válce, bylo tehdy pochopiteln ý, protože germanizace byla velký nebezpečí. Byla to, ovšem, strašně humánní demokracie, který se dneska nic nevyrovná. I ty obrozenci a odpor mocnářství byli humánní, ale to se ukazuje až po padesáti letech. Tehdy to nevěděli – nemohli.“ Souhlasil s Masarykem, který v roce 1928 „říkal Čapkovi, že Češi budou potřebovat na demokratizaci nerušených 30 let.“ O dr. Eduardu Benešovi: „A ješita to byl. A to bylo to nejhorší na světě… Dr. Brunclík, kterej Beneše léčil, ho taky neměl rád a říkal o něm, že to byl blbec… Na návrh jednoho ze svých generálu v roce 1948, že projede Prahou třema tankama, Beneš vodpověděl: „To zapovězuji!’ (pisklavým hlasem).“ „Dobrej Slovák je k pohledání,“ řekl jindy. Začátkem léta 1980 vysílala kalifornsk á televize inscenaci ŠASTNÝCH DNŮ (HAPPY DAYS) od Becketta („dobytek, geniální spisovatel „). Jiří Voskovec hrál vedle  Irene Worth („nádherná fena, která se bojí kamery, ale je poctivá, takže teď se viděla, a je dost velká jako kumštýřka, aby viděla, že je dobrá“) nesmělého nápadníka, který čeká celý život, než vyzná své vyvolené lásku. „Zatímco (VIŠŇOVÝ SAD) začal dvacátý století, HAPPY DAYS to končí. Všichni mezi tím, včetně V+W, se můžou jít vycpat.“ Když Ivan Passer tu hru viděl v New Yorku, „přišel po představení k Jiřímu Voskovci a říká mu, jakej byl báječnej.“ A Jiří Voskovec si „myslel, že se na to Ivan přišel podívat kvůli němu.“ Ale bylo to, „protože ho na ní poslali, aby se podíval na vobsazen í – Irene Worth.“ „Víš, ale Voskovec není moc dobrej herec,“ řekl jednou Passer. „Musí mít látku a je spíš na divadlo. Ve filmu Voskovec přehrává… a DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ bylo spíš divadlo – tam byl Voskovec dobrej.“ Podle Passera jsou nejlepší herci „obyčejný lidi, ale ty právě hrát nechtěj’, protože si ze sebe nenechaj’ dělat před kamerou šaška.“ Jednou se mě pan Voskovec zeptal, co budu dělat, až skončím prá- ci „u Ivánka.“ Řekl jsem mu, že mám v létě 1980 pracovat pro Miloše Formana. Řekl: „To je dobře, Miloš je hoden.“ Podle pana Voskovce má Forman „ohromnou koncentraci. Přesně ví, kdy zatlačit a kdy povolit. Moh’ by bejt producentem. Slučuje v sobě kvality režiséra a producenta. Ví toho spoustu vo tom byznysu a dobrej producent, ten musí mít stránky umělecký, rozumět řemeslu a vostatn í… Dobrej producent je vzácnej a užitečnej. Poradí v pravou chvíli, když se režisér zaplete a prokáže v něj víru…“ Miloš mu prý furt říká: „Pane Voskovec, já vás mám tak rád a mám tu dobrý víno, přijďte na plac (HAIR) a na promítání.“ Jednou mu pan Voskovec řekl: „Vy furt: Pane Voskovec, a nemějte mě tak rád a dejte mi roli, jako těm, co nemáte rád.“ Ján Kadár měl teorii, že v Americe si zahraniční režisér nemůže dovolit dát hlavní roli herci s přízvukem. A dát herci, jako byl Jiří Voskovec, „štěk,“ by se styděl. Jednou jsem se pana Voskovce zeptal, jak se cítí v angličtině a jak v češtině. Ptal se, jak to myslím. Zdálo se mi, že nechce odpovědět. Prý umí v angličtině víc profesion- álních výrazů o filmu a o divadle a jinak to není rozdíl. Na americkou malířku Ann Schlesingerovou, která na podzim 1992 učila v Bratislavě angličtinu, zapůsobil „příjemný, skoro anglický hlas s inteligentní ironií“ Jiřího Voskovce v dokumentu Rudolfa Krejčíka SEVEN DAYS IN AUGUST (SEDM DNŮ V SRPNU). Nepoznal jsem mladistvý hlas bez přízvuku – Jiřímu Voskovci bylo 63 let. Zvukař animovaného filmu Pavla Fierlingera IT’S NICE TO HAVE A WOLF AROUND THE HOUSE (JAK JE PŘÍJEMNÉ MÍT VLKA V DOMĚ, nominovaného v roce 1980 na Oscara) prohlásil, že má pan Voskovec v angličtině přízvuk, a to tím, jak pečlivě vyslovuje každé slovo – každé jedním dechem. (Rodilý Anglosas se nadechuje před každou hlavní nebo vedlejší větou, tj. od čárky k čárce). Jan Tříska tvrdí, že si Jiří Voskovec nerozuměl a do Ameriky se nehodil. Byl to „fajn herec, ale pro Američany neměl charizma. To se může stát i dobrým americký herc ům, že je lidi nežerou a ty míň dobr ý žerou. To je věc štěstí.“ Naposled jsem pana Voskovce viděl v televizním seriálu SKAG, s Karlem Maldenem. Za honorář 200 000 americký dolarů hrál němého jugoslávského dědečka – „Tatu“ – v rodině kovodělníka. Po první epizodě seriál stáhli pro nedostatek diváků. Ten večer, kdy mluvil pan Voskovec o stáří, prohlásil: „Zkušenost mě naučila, že to nejdůležitější je ne neudělat chybu, ale i když to člověk prosral, neztratit glanc. A jít do toho znova.“ A dodal, že „husiti měli chorál, ve kterým se zpívá, že svět je obluda… a to je jeden z nejlepších existencionálních výroků, který kdy slyšel.“

Napsal: Libor Michalec

Kamaráde, Kamaráde, prožitá fotka a setkání s krásou pořád někoho pohladí, proto dělej pořád jen to, co potěší a hladí Tebe samotného – diváci se najdou. Franta Dostál S ÚCTOU A OBDIVEM Josef Vavroušek Oko mého zesnulého přítele, fotografa, horolezce Viléma Heckela by se zálibou spočinulo na Tvých vynikajících obrazech z Himalájí, Nepálu a Tibetu. Heckel sám snímky z Himaláje nepřinesl. Tys´ ho nahradil, a to v míře nebývalé. Bude-li to možné, udělej z této kolekce publikaci. Přeji Ti hodně v lezení krásných cest a ať vždy dobře zvoní při zabíjení skoba. Tvůj Josef Chuchma st. PO VŠECH STRÁNKÁCH VYNIKAJÍCÍ L.Sitenský A ŽIJE ZEMĚ!!! LÁĎO! SEŠ EŠTĚ VĚTŠÍ MAGOR, NEŽ SEM ČEKAL. KAMARÁDE – TY SEŠ ŠASTNEJ ČLOVĚK (Z návštěvní knihy k výstavě fotografií Ladislava Kamaráda v pražském Mánesu.) Poprvé jsem ho potkal v  minilabu u Václaváku, kde jsem si nechával vyvolat fotky diapozitivů z Anglie. „Uhněte s těma stupidníma diáčkama,” řekl. Neznal jsem ho, ale přesto jsem věděl, že mě nechtěl urazit, prostě hořel svým uměním. Když jsme se znovu setkali v jeho bytě při práci na tomto článku, nepoznal mě. Já jeho nepoznat nemohl. Vypadá jako Michelangelo. Vybírali jsme obrázky do tohoto portfolia a z plánované hodiny se vyklubalo dopoledne. Ukázal mi paraglaidingov ý padák v předsíni, se kterým začal jako jeden z prvních v Čechách a mimo jiné létal v nočních Krkonoších, marockém Atlasu a mnoha jiných exotických místech. Také přestavoval byt: „Musel jsem celý byt překopat,” říká. „Když už, tak už. Namontoval jsem vlastní vzduchotechniku, protože v Praze je špinavý vzduch. Za špatných rozptylových podmínek jedu přes aktivní uhlík. Je to bezhlučné, čistý vzduch, v bytě mírný přetlak, taková oáza.” Kromě toho měl na balkóně, který proměnil ve skleník, rozsáhlou sbírku kaktusů. Věděl jsem o něm, že v loňském roce byl se Zdeňkem Hrubým a Standou Šilhánem vyhlášen Horolezcem roku a už dva roky je posledním Čechem, který stál na osmitisícovce. Byl patrně první, kdo vylezl osmitisícovku bez kyslíku, bez specializovaného tréninku, ale zato se středoformátovým fotoaparátem s několika výměnnými objektivy. Snad poprvé při novinářské práci jsem měl pocit, že toho člověka znám už celá léta. Jako kdyby jeho jméno – Kamarád – mělo symbolický význam. Ostatn ě tuto pointu využili všichni kolegov é v recenzích na jeho výstavu v Mánesu, která rozsahem i obsahem návštěvnických ohlasů (některé jsou v úvodu článku) byla jednou z nejúspěšnějších v posledních letech. Při první schůzce jsem ještě viděl zvětšovák i objektivy, které si sám vyrobil: „Optiku si konstruuji sám – vylep šuji, předělávám, včetně výbrusu… zvětšovák jsem si udělal zcela individu álně. Většinu věcí si člověk musí udělat sám, má-li dosáhnout kvality, která je na sto procent.” Když mělo jít k vlastnímu textu článku, blížilo se k poledni. Při druhé návštěvě jeho práce na bytových úpravách doznala dalších změn: mimo jiné instaloval dokonalé akustické zařízení na CD-disky. V ložnici (kde spí přikrytý spacákem) měl horské kolo s odpérováním všeho, co odpérovat lze. Další z jeho koníčků, při kterém tuhne krev v žilách – prý se z krkonošských kopc ů řítil rychlostí až sto dvacet devět kilometrů za hodinu. Napadlo mě, že se k fotografování dostal vlastně také tak trochu z fascinování technikou, dokonalostí aparátu a optiky, dokonalostí mechanismů, které dokážou snímat realitu tak, jak ji vidí nebo jak chce a umí vidět. „Než cokoli plánuji, dělám, včas analyzuji možný výsledek a v případě pochybností o smyslu a kvalitě se na danou akci vybodnu. Ale stále mám vstup energie, kterou tomu, co dělám, obětuji, mnohem větší než výstupy.” (To byla další věc, která mě fascinovala. Neřekl – mám bordel na stole – ale vzrůstající entropie vytlačuje řád) „To nemůžu dělat věčně, protože to spěje k vyčerpání.” Odkud se bere ta energie? „To musí být tak nějak dáno.” Myslíš, že třeba v přírodě můžeš čerpat energii? „Samozřejmě. Schopnost člověka cokoli tvořit a rozvíjet je propojena takovou obecnou všeobecně se rozlévající ,kosmickou energií´, která člověka stále někam žene. Těžko to nazvat.” Třeba létání na paraglaidingu nebo horolezectví s tím nějak souvisí? Pro většinu lidí jsou to extrémy? „To žádnej extrém není, je to zcela logické jednání. Nezáleží na tom, jakého času a jakých výšek člověk dosáhne, ale na tom, jestli se v dané situaci udrží předstih psychického zpracování situace, aby ji zvládl. Předtuchou se musí řídit při zvětšování fotek i při jízdě na horském kole, aby neskončil rozlámanej v  pangejtu. Není to otázka absolutního výkonu, ale otázka postupu.” Nejbližším cílem je pro něj expedice Mount Everest 1996. Výstup impozantn í a odstrašující severní stěnou znamen á obtížnější povětrnostní podmínky a nepříznivou strukturu skály, ledu a sněhu. Technicky je severn í stěna obtížnější. Nepříznivé počasí v této oblasti je pověstné. Informace o výstupu jsou omezené. Možnost rychlých záchranných akcí je vyloučena, protože celý Tibet leží ve značné nadmořské výšce, civilizace je vzdálena a letecká záchranná služba v Tibetu neexistuje. Neexistuje ani zázemí místních horolezeckých profesion álů. To vše dělá z výstupu severn í stěnou akci nejvyšší kvality. Expedice chce navíc působit lehkým stylem bez nebo s minimálním použitím kyslíku a výškových Šerpů. O celé expedici by měl být natočen film, jehož hlavním tématem bude Kamarád – horolezec a fotograf. „Z vlastních prostředků to už asi neut áhneme, a proto hledáme aspoň minim ální podporu zvenčí. Všechno má své meze.” Co tě tam vlastně žene, o čem to je? „Je to o dosažení absolutní hodnoty. Špice, kterou už nelze překročit. Také možnost k další tvorbě, ale hlavně absolutn í hodnota, kterou nelze vyvrátit nebo zpochybnit. A potom je to ,třetí pól země´. A česká expedice na Everestu vlastně ještě nebyla.” A co potom? „Já poslední dobou neplánuji víc než na rok. Dostávám se do víru událostí a nestíhám je zpracovat. Člověk se stává obětí bezhlavého ,tržního šílenství´ či lépe ,kruté diktatury peněz´. Je stále obtížnější tomu vzdorovat a zachovat si ,čistý štít´.” Když se vrátíme na začátek, jak ses k fotografování dostal? Jak to souviselo s tvou vědeckou průpravou? „Nikdo mě neučil, prošel jsem vlastn ím vývojem, i když jsem měl nějaké vzory – Heckela, Anselma, Adamse, ale není to kopie ani jednoho z nich. Začínal jsem s foťákem někdy v patnácti, a první, co mě zaujalo, byl přírodní detail. Mikrosnímky, makrosnímky, šel jsem do detailu. Časem jsem získal Hasselblad, což je mechanický foťák, který žádné elektronické finty nemá:” Čím vyšší kopce, tím lepší foťák? „Tak nějak. I když Pentacon Six nebyl tak špatný, ale ve větších výškách nebyl spolehlivý a občas jsem ho tam musel celý rozebrat. Příliš mnoho důležité energie bylo vydáno na údržbu a obsluhu.” Co tě na horách přitahuje? „Je to jedno z mála míst, kde může člověk jet naplno. Dole ve městě je obklopenej hrozným množstvím balastu. V horách se vytříbí kdo je kdo. Když někdo dojde k něčemu nepoctivě, tak se to projeví. Lidi, kteří nemají morál, nemaj í dost energie, nemůžou uspět. Tady dole ve spol- ečnosti mohou být všichni plejbojové, supertřídy, příjdou do divo činy a končí. A hlavně je tam životní prostor. V současném stavu společnosti se člověk úplně schizofrenicky rozpadá.” Myslíš, že fyzické dispozice jsi měl od přírody, nebo v horách nejsou tak zapotřebí? „Fyzička musí bejt, ale já jsem nikdy pravidelně netrénoval. (Ale když jsme spolu šli na metro, jeho standardní chůze odpovídala mému poklusu). Dovedu třeba půl roku netrénovat, ale pak po půl roce odvedu špičkovej výkon. Jakmile člověk sleduje pravidelnost, tak hodně nabudou svalové partie, a svaly v horách odčerpávají kyslík mozku. A čím větší namakanec, tím horší výkony ve velehorách.” Psali o tobě, že těžko vycházíš s lidmi? „Já si hodně jedu po svém a mám tvrdou palici. Když si usmyslím, že něco udělám, tak to udělám, i když spousta dalších věcí odpadne. Vím, že to je škoda, ale každá věc vyžaduje objeti. Na druhé straně se snažím držet slovo, což většina lidí okolo mě schopná není. Lidi sledujou své okamžité zájmy a pak je těžké něco dávat do kupy. Jsem individualista, samozřejmě, ale ono je otázka, kde individualismus končí a kde začíná. Když jde v horách do tuhého, pomůže ti člověk, kterého považuješ za individualistu. A naopak ,společensky úspěšní lidé´, kteří s individualismem moc spojováni nejsou, zklamou.”

Napsal: Josef Sloup 

Není zrovna moc teplá, že? Povídá muž v přiléhavé neoprénové kombinéze a těsných plaveckých brýlích svému kolegovi. Oba stojí spolu s několika desítkami dalších závodníků po kolena ve vodě umělého jezera Barbora u Oldřichova, kde se koná mistrovství republiky v triatlonu. Mokrá látka plaveckých obleků se leskne v záři paprsků vycházejícího slunce, které probleskují těžkými, olovnatými mraky. Rozhodčí kontroluje naposledy účast podle startovních čísel a z vody se ozývá monotónní: „Zde, tady, zde tady.” PLAVÁNÍ Úderem sedmé hodiny zazní startovní výstřel a ve vodě to zavíří jako při výlovu kaprů z třeboňského rybníka. Desítky párů rukou tlučou v divokém stakatu do vody a závodníci se vyd ávají na téměř čtyři kilometry dlouhou plavbu. Mohutné záběry paží těch nejlepších na špici připom ínající mlýnská kola na divoké horské bystřině. Ti, kteří už po několika stech metrech zaostávaj í, zabírají pomalu, téměř majestátn ě a vypadají jako kolesa parníků na řece Mississippi. Vzdálenost k sotva viditelné bóji na druhé straně jezera se zdá neuvěřitelná. Uvědomuji si, že bych tam snad ani nedoplaval a zamrazí mě v zádech. Závodníci musí okolo ní proplavat pětkrát. Několikrát jsem sledoval podobný závod na televizní obrazovce a nebral jsem v úvahu, že to byly vlastně podstatně zkrácené záznamy. Podkládal jsem za samozřejmost výkony závodníků, kteří s lehkostí sobě vlastní zdolávali extrémní dálky v plavání, v jízdě na kole a běhu. Teprve nyní na mě dolehlo to kolosální vypětí a téměř mi to vyrazilo dech. Po několika kolech se pole závodn íků roztáhlo podél celého okruhu. Nastává tvrdá práce i pro rozhodčí, kteří musí zaregistrovat každého plavce a počet uplavaných kol. Někteří závodníci pro jistotu volají na rozhodčí svá čísla. Po rovných dvaapadesáti minutách vylézá z vody na pohled neunaven první závodník. Už za běhu si rozepíná kombinézu. V šatně se hbitě převl éká. Následuje bleskové občerstven í v podobě horké polévky, kousku banánu a vydává se na 180 km dlouhou cyklistickou trasu. Z vody vylézají postupně další plavci. Těžce dýchají, námahou se jim podlamují nohy, smýkají se při výstupu na kluzké tkanině ponořené pod hladinu a crčí z nich pramínky vody. Ještě po hodině je jich ve vodě asi tucet. Na některých je už vidět, že toho mají plné zuby. Přesto odhodlaně nasedají na kola a pokračují v závodě, ve kterém už nemohou zvítězit. CYKLISTIKA Cyklistická trasa má také svá úskalí. Mnoho namáhavých hodin na kole z plného provozu a někdy na špatně udržovaných silnicích. Občas za deště nebo prudkého nárazového větru. Křeče, které kroutí bo- lestí zmožené svaly. Píchlé galusky, pády a pohmožděniny. Drtivá většina však s nesmírným úsilím ukrajuje desítky kilometrů z vyměřené trasy. Kolem poledního si u stánku s občerstvením dávám klobásu a sedám si k jednomu z pořadatelů. „Myslím si, že ten Zmeškal už to má v kapse,” povídám aby řeč nestála. „Ale co vás nemá. Já si myslím, že to vyhraje Pichrt,” odpovídá jistým, znaleckým hlasem. „Vždyť Zmeškal už má náskok přes pět minut a jak se zdá, tak ho neustále zvyšuje.” „Pichrt je ale v běhu bez konkurence. Po tom všem dokáže ještě zaběhnout maratón pod tři hodiny. ” „No uvidíme, jak do dopadne,” prohodím skepticky. POSLEDNÍ DRAMA Jak se dalo očekávat, jako první vybíhá na trať maratónu s velkým náskokem Zmeškal.Závod je po prvním kole běhu dost nepřehledn ý. Kolem stolku rozhodčích se míhají kola jezdců, a ti se mísí už s početnou skupinkou běžců. Občas dochází ke kolizím u občerstvovac í stanice. „Nemůžeš dávat pozor!” rozčiluje se jeden z běžců, do kterého vrazil přijíždějící cyklista. Ve tváři má bolestnou grimasu a rukou si drží na ražené koleno. Kelímek od čaje se válí v trávě. „Promiň, neviděl jsem tě,” omlouv á se napadený jezdec. Zmeškal je už v posledním kole maratónu a s dlouhým odstupem za ním Pichrt. Zdá se, že je rozhodnuto. V obecenstvu a mezi rozhodčími však vládne napětí. Pokud udrží závodníci nasazené tempo, je šance, že bude prvně na našem území prolomená bájná hranice devíti hodin. Hovoří se už otevřeně o překvapivém vítězství Zmeškala. Pak se ozve z ampliónu vzrušené oznámení: „Vážení diváci, musíme vám sdělit neuvěřitelnou zprávu. Do čela závodu se před několika okamžiky dostal Pichrt.” Mezi diváky a pořadateli to zahučí. Všichni sledujeme koutkem oka digitální stopky umístěné nad cílem. Magická devítihodinová hranice se nezadržitelně blíží. Zbývá ještě něco přes pět minut. Potom minuta. Čtyřicet vteřin, dvacet, pět. Teď padla. V očích máme trochu zklamání. V zatáčce před závěrečnou rovinkou se však už objevil vítězný závodník. Cílovou pásku protrhává za potlesku div áků v čase jen o 59 sekund horším. Úctyhodný výkon. Jako druhý dobíhá s více než minutovou ztrátou Zmeškal. Na cyklistické trati krouží velké množství jezdců. Čeká je ještě pořádný kus práce. Uznání patří i třem ženám, které se zúčastnily závodu. Monika Fulková z nich byla nejlepší a obsadila čestné místo i v početném poli mužů. Po více než deseti hodinách nejdel šího závodu, který jsem kdy sledoval, odjíždím. Doma u teplé večeře přemýšlím o těch, kteří jsou a možná ještě dlouhé hodiny budou na trati. Těch, kteří závod vzdali bylo minimum. Smekám pomyslný klobouk nejen před vítězi, ale přede všemi, kteří tento obtížný a vyčerpávající závod dokončili.

PTAL SE: JIŘÍ MARGOLIUS

Kdysi to býval kluk za groš kudla, táhnoucí za milenkou Thálií jako vlaštovky na podzim za jižním sluncem. Čas po letech milostiv ě dopustil, že spolu s bratrem dostali v ulici Na Bojišti zpět velezaj ímavou nemovitost po babičce Kláře: v přízemí je hospoda, kterou zná celý svět. Jmenuje se U kalicha. Tomáš Töpfer se stal napůl novodob ým Palivcem, hercem však zůstal na plné obrátky. Už není hubeňour, sotva vyrostlý z krátkých kalhot, nýbrž rozsochatý chlap v nejlepších letech. Dalo by se říct: jako stvořený pro roli Petruccia ze Zkrocení zlé ženy, plnokrevného milence života, který v létě večer co večer ve Starém purkrabství na Pražském hradě dobýval srdce krásné Kateřiny… 

Po babičce Kláře jste pojmenovali kavárničku hned vedle hlavního vchodu ke Kalichu. Zřejmě na ni s bratrem s láskou vzpomínáte…

Jako na každého moudrého člově- ka. Už jako klukům nám se vztyčeným prstem vštěpovala do hlavy: „Mít stovku a nemít, to jsou dvě stovky!” Kdyby si to každý říkal třikrát denně, už bychom byli dávno tam, kde už jednou babička Klára byla, totiž v Evropě.

Co vás štve?

Neumětelové. Teď jsem zrovna četl kritiku na Zkrocení zlé ženy v jednom týdeníku. Pisatelka zasvěceně tvrdí, že někteří herci neumějí říkat Shakespear ův verš, a jmenuje dva kolegy. Zrovna ty, v jejichž partech vůbec veršenejsou!

Obdivoval jsem překlad Martina Hilského.

Živý, jadrný, bez ubrousku. Takhle se asi kdysi v londýnském Globu hrálo… Určitě. A to už nemluvím o tom, že překlad ukazuje nádheru češtiny, její košatost. Někdo může horlit, že v textu slyší nadávky, neslušné výrazy, ale proboha, takhle to v originále ten pán ze Stratfordu měl. To jen u nás to Sládek a Saudek přebásnili tak, aby se nikdo nehoršil.

Takže autor nebyl zřejmě puritán…

Shakespeare byl strašně sprostý. Tam, kde to potřeboval. Hodně používal výrazy, při nichž si rozhodně neubral ubrousek. Prostředí, kde se hrálo, nebylo přece nóbl. Nóbl nebyli ani diváci. Kdyby herci v choulostivých scénách mluvili vznešeným jazykem, asi by jim to diváci rychle zatrhli. Asi by na ně vychrstli kbelík.

Jakže?

Uprostřed hlediště stál v parteru kýbl. Do něj si diváci chodili ulevovat, aby nemuseli opouštět představení a případně nepřišli o dějovou nit. Hodně let divadelní principálové bojovali s úřady, aby kýble zmizely. Že smrdí a hercům to vadí. Trvalo to dlouho, než na kýbly přišlo embargo. Musel být na to vydán královský edikt. Ale i bez kýblu lidi v hledišti vydrželi. Shakespeare psal totiž pro ně. To jen někomu se dnes zdá vznešený a nedotknutelný, jako modla na piedestalu.

Na Hrad chodilo v létě za Shakespearem (a za vámi a Janou Paulovou, samozřejmě) nesčíslné množství lidí. Zdá se, že divadlo neumře, i když mnozí škarohlídi prorokují jeho zánik. Co vy na to?

Za první republiky jenom v Praze bylo přes dvacet divadel a všechna se užívala. Mohla žít právě pro svoji rozdílnost. Každé mělo na jídelníčku něco jiného, specifického. Takže o divadlo nemám strach ani dnes. Je ovšem fakt, že dnes nemůže žít bez dotace, sponzorů. Naštěstí je už méně těch, kteří strkají peníze do striptýzů, a víc takových, kteří se plácnou přes kapsu třeba právě kvůli Shakespearovi. Vědí, že ten pán stojí za to. A lidi, co chodí každé léto na naše divadlo pod širým nebem? Jsou taky zárukou, že ani v zimě kamenná hlediště neosiří. Ti div áci jsou bezprostřední, přímější, nejsou divadlem zřejmě ani vychovaní, ale na druhou stranu ani zkažení. Občas se v divadle stává, že se hraje komedie a snobové okřikují ty, kteří se smějou. Aby nerušili, že jsou v divadle. Fuj! Takhle se chechtat v divadle, copak je to důstojné? Věřte nevěřte, takoví lidé se opravdu najdou.

Lidé se srdečně na Shakespearovi pod širým nebem baví. A co vy? Bavíte se taky?

Bavím se, když vidím kolem sebe skvostné kolegy. Jejich hrou, špílci. Hlavní je, když se baví diváci.

Myslíte, že by se bavil i starý William, kdyby si koupil lístek?

Tomu bych dal volňáska. Když jsme loni dávali na stejném místě Sen noci svatojánské, shakespearolog a překladatel Alois Bejblík tvrdil skálopevn ě, že takhle nějak se to tenkrát muselo hrát. Myslím, že Zkrocení zlé ženy je ten samý případ. Nemůže se to hrát něžně, ale takzvaně dopředu. Na plné pecky. Jako árie. Když se v plenéru otočíte stranou, není vás slyšet. A když nejste rozhodnutý, o čem to je, není to vidět. Je to syrové, surové hraní. Krásné. Někdy v duchu vidím před sebou stařičkou arénu Globe a uprostřed parteru kýbl. Nevím, jestli by se autor naší hrou bavil, ale kdyby náhodou ano, byl bych moc rád. Tehdy se taky hrálo pod širým nebem. Na ty, co stáli za dvě pence v parteru kolem kýblu, normálně pršelo. Na nás taky občas spadly kapky. Jen ten kýbl nám chybí.

Co váš letitý sen o vlastním letním divadle? Ještě se vám zdává?

Pořád. Jenže mě z něj budí pořád nedostatek peněz. Měla by to být otevřená dřevěná aréna, něco jako Shakespearův Globe. Stavba by měla odpovídat dochované Hollarově rytině, která ovšem vznikla po paměti až poté, co divadlo vyhořelo. Pomůckou by měla být i nedávno objevená smlouva lond ýnského tesaře, který londýnské divadlo stavěl. Naštěstí zatím hrajeme v létě na Hradě, takže můžu s tím snem počkat…

Jak všechno stihnete? Spolumajitelské povinnosti U kalicha, Shakespeare na Hradě, další role na mateřské scéně ve Vinohradském divadle, teď jste dotočil náročný televizní seriál… Mimochodem, o čem vlastně je?

Když se chce, všechno jde. Mě práce baví, takže nebrečím jako mnozí jiní, že čas je mým nepřítelem číslo jedna. To, co děláte rád, není namáhavé. Když ale strávíte jen hodinu denně něčím, co vás netěší, je to dřina. A k tomu seriálu: je příběhový, rodinný, autor Jan Míka je Dietlův žák a je to vidět. Seriál se jmenuje Život na zámku a paradoxně pojednává o rodině, žijící v paneláku. Řekl bych – hezký příběh o šestadvaceti dílech.

Co myslíte, je váš životní příběh taky hezký?

Nestěžuji si. Rád vzpomínám na začátky v Ostravě i na pět let v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Tam jsem se potkal s krásnými postavami a dobrými kamarády.

Shakespeare psal hodně o zlu, o špatných lidech. O závisti, hlouposti. Zřejmě mu stav světa dost vadil. Ale zdá se, že se od jeho dob změnilo jen málo, pokud vůbec…

Pro moudro nemusíte chodit daleko. Co o blbosti říkal pan Werich, je tak krásné, že by se to mělo tesat. Blbost lidská je neporazitelná, ale musí se s sní bojovat, jinak by zaplavila svět. Já s tím souhlasím, jinak bych se musel pomalu bát. Člověk má být ale spíš sebekritický. Nenadávejme na parlament, raději si řekněme, proč jsme se tam nenechali zvolit sami. Vždyť bychom to dělali líp, jsme chytřejší, není-liž pravda? Když se díváte na jedn ání parlamentu, nebuďte otráveni, vidíte jen zrcadlo, vidíte sebe.

Vy byste se nechal zvolit?

Nejsem ten typ. Já bych to neuměl, ale spousta lidí by to zvládla. Neženu se do něčeho, na co nestačím.

Mnozí žehrají, že nejsou autoři, nejsou scénáře. Taky si stěžujete?

Proč, proboha? To je přece normální v celém světě. Mluvím teď o dobrých námětech. Kvalitních věcí nejsou nikde hromady, které byste mohl přehazovat vidlemi. Někdy je suchopár, jindy půda víc pohnojená. Jednou se urodí, protože třeba stály líp hvězdy, pak léta nic. Ale já bych se z toho nevěšel. Ani hlavu bych nevěšel. Ve vědě se taky každý rok nerodí Einstein. To prostě nejde. Kapacita civilizace není neomezená. Zaplaťpánbu, že Shakespeare byl jeden za čtyři sta let. Víte, jaká by to byla otrava, kdyby všichni dramatici byli jako on?

Myslíte, že by si dal Shakespeare U kalicha pivo?

Proč ne? Pivo je známo snad už z mladší doby kamenné. Ten pán, když vymýšlel své geniální zápletky, určitě při tom popíjel zázvorový anglický mok. S ostatními autory a herci se scházel v bohémské hospodě a všichni okolo se těšili, až se zase sejdou pan Shakespeare s panem Benem Jonsonem a budou se urážet. Ti dva dramatici se špičkovali dokonce i narážkami ve svých hrách. Štamgasti se dokonce¨sázeli, kdo z nich bude v hospodě vtipnější. Legenda taky praví, že Jonson jednou zajel za svým konkurentem do Stratfordu a oba se tak opili, že Shakespeare z toho umřel.

O čem by dnes psal?

Myslím, že o tom samém, jako tenkr át. Nic nového po sluncem. Vezměte si jakoukoli jeho hru. Pořád jsou současné. Romeo a Julie: dva mladí se mají rádi a společenské poměry jim nepřejou. Mladík musí emigrovat a dívka se utrápí. Tady to včera nebylo? Kluk utekl a holka za ním do Weidenu, kilometr ok českých hranic, nesměla. Všechno, co Shakespeare napsal, dobře známe.

Umíte vařit?

Mým koníčkem je spíš jíst. Ale když už se přinutím, vařím normální českou kuchyni. Pokaždé jinak, protože se nepamatuji, co jsem do hrnce dal. Jsem po tátovi, maminka vařila běžně, ale táta proto, že ho to bavilo.

Proč by měli lidé chodit do hospody?

Protože v ní najdou něco konkrétn ího, nikoli pouze dobré jídlo a pivo jako křen. Ještě krásné holky, pohodu, kamarády, dobrý nápad, hezký obraz na stěně. A nemusí na něj ani dělat mouchy…

Palivec na ten obraz doplatil…

V Haškově fantazii. Ale Palivec skutečně existoval. Tuhle hospodu vedl do roku 1924. Pak v živnosti pokračovala jeho žena. Tehdy ovšem tady nebyl velký sál, ale pouhý výčep se dvěma stoly a maličký lokál. Vzadu byla zahrada s muzikou. Prý příšerná dupárna.

Kde je dnes ta zahrada?

Sedíte v ní. Na jejím místě je dnes hlavní sál.

Zaskočil vás nějaký host?

Kancléř Kohl. Chtěl štrůdl, ale jako na potvoru nám došel. Tak jsme mu řekli, že štrůdlu doma užije ažaž, ale takovéhle palačinky ještě nejedl. A víte, že nám dal za pravdu?

Co by si u vás dal Švejk?

Černé pivo. Trochu by se po té naší zemi rozhlédl a řekl by – to chce klid. I když tu větu nikdy neřekl a Hašek ji nenapsal.

Co rád pijete?

Kalich radosti. Až do dna.

Jak se udržujete ve formě?

Snažím se nemít nervy v kýblu.

NAPSAL: ERVÍN DOSTÁLEK Australské vnitrozemí neoplývá přílišným pohostinstvím. Krušné životní podmínky buše, deštné pralesy, pouště nebo polopouště, vysoké denní teploty činí z některých částí kontinentu území těžko obyvatelné pro bílého člověka. Ten, pokud chce přežít, musí nutn ě sáhnout ke způsobu obživy praktikovan é po tisíciletí původními obyvateli Aboriginalci. Je řeč o out backu neboli místech vzdálených od nejbližší civilizace pěkných pár desítek kilometrů. Původním obyvatel ům Austrálie nečiní obstarávání potravy žádný velký problém. Jsou k této činnosti od nepaměti dokonale vycvi čováni, ale našinec rozhýčkaný vepřovou kýtou a plněnými knedlemi by stěží ocenil domorodý jídelníček – coby přímý účastník konzumace. Již několikrát proběhla v místních sdělovacích prostředcích smutná zprá- va o tom, jak se kdosi ztratil v buši a zemřel vysílením a hladem, navzdory tomu, že měl jídlo na dosah ruky. Nešťastník pouze nevěděl, co se dá jíst nebo kde se jídlo má hledat. Jak by ale sváteční výletník mohl tušit, odkud vyhrabat ze země velké sladk é mravence, v kořenech kterých stromů žijí tlustí červi se spoustou proteinů, chutnajících po mandlích, jaké bobule jsou jedovaté a jaké naopak mají vysoký obsah vitamínů C, kde roste ten zázračný strom, jehož kůra vhozená do tůně nebo slepého ramene potoka způ- sobí, že ryby vyplavou, na několik minut jako omráčeny, na hladinu. Že Austrálie má nejvíce jedovatých hadů, mohl chudák tušit, ale že jejich maso je lepší než kuřecí asi sotva. Okusit domorodou kuchyni vyžaduje odhodlání, notnou dávku odvahy. Člověk musí být tough – anglicky zmužnělý a houževnatý, zkrátka nesmí „bejt měkkej”. Pozorovat aboriginalskou kuchařku při přípravě klokana je zážitkem. Vačnatec je vhozen nestažený a nevyvrhnutý do žhavého ohniště a zahrab án na několik hodin popelem. Poté se seběhne početná společnost a nastanou hody. Když je snědeno poslední sousto, hlava rodiny už se rozhlíží po okolí po zítřejším obědě. Nouze naučila Dalibora housti a australská příroda Aboriginalce zkonzumovat doslova a do písmene vše, co se hýbe. Jsem člověk zvědavý a zvídaví, a tak jsem s velikou radostí přijal pozvání na farmu kamaráda Vládi, který objevil na svém hektarovém pozemku spoustu stromů napadených witchetty grubs, tlustými bílými červy, tak často se objevuj ícími na domorodém jídelníčku. Už jsem jedl v Austrálii lecco. Klokana, hady, ještěrky i krokodýly, ale ony slavné housenky ještě ne. Zabalili jsme pár potřebných věcí na kempování, přibrali trochu munice a dvě pušky, podle posledních zpráv se na farmě nepříjemn ě rozmnožují králíci a klokani, a vyrazili směrem na západ čtyři sta kilometrů od Sydney, tedy podle místních poměrů kousek za humna. Strom z rodu akácií se stává přechodn ým útočištěm výše jmenovaných živočichů v první fázi jejich životního cyklu.Samička motýlice naklade do stromu vajíčka, z těch se vylíhnou červíci dlabající v dutině stromu svoje chodby. Zpravidla jich přežije jen několik, kteří takto cizopasí nerušeně několik měsíců a k velké radosti Aborigince přibývají na váze. Pokud je potká štěstí a nejsou zkonzumov áni, je jim dopřáno opustit larvu i strom a proměnit se v nočního motýla a reprodukovat se. Naším cílem tedy bylo překazit přírodě zaběhnutý rituál a okusit neznámého ovoce. Vybaveni sekerou, motorovou pilou a krabicí z plastu, vyrazili jsme do buše. Po sto metrech jsme narazili na roztrhanou ovci, vyrušili opodál klokanici s mládětem a po chvíli došli na paseku, kde rostly akácie. „Koukej,” povídá mi farmář, „vidíš ten černý kmen a tady tu vytékající smůlu? To je známka toho, že je strom napaden. Červi jsou buď v kořenech nebo v dolní části kmenu.” Nastartoval jsem pilu. „Počkej,” zarazil mě, „to je moc velký sousto tenhle strom, zbytečná práce!” a táhl mě kousek opodál. „Tenhle se dá vyvrátit i s kořenem,” a opřel se do kmene silného jako ruka. Strom zapraštěl a ač v koruně krásný zelený, bez většího odporu se odporoučel k zemi. „To je taky jeden z příznaků, zdraví strom takhle lehce neporazíš.” Vladimír se shýbl a chvíli šťáral prstem v dutině. „Je tam, máme štěstí, jenom je moc daleko. Uřízni to tady,” ukazuje asi patnáct centimetrů od konce akácie. Odborně mi kmínek přidrží a pila jej ve dvou vteřinách přetne. Máme smůlu, amputoval jsem červa přesně v půli. „Nevadí, koukej, co jich tady je,” rozmáchne se rukou kolem. „Počkej, a co životní prostředí? To kvůli jednomu červu zničíš jeden stromek?” zapochyboval jsem. Rozesmál se. „Kamaráde, JÁ jsem tady životní prostředí a všude, kam se podíváš, platí MUJ zákon, tohle všechno je moje.” Rozmáchl se rukou kolem. Pak zvážněl a povídá: „Všechny ty napadený stromy stejn ě pojdou, všimni si, co jich je kolem už uschlých,” a dodal: „Chceš je usmažit nebo jsi tough a budeš je jíst syrový jako aboši?” „Ty už jsi chutnal syrový?” vyzvídal jsem. „Copak jsem prase?” otřásl se odporem. Naskytla se mi báječná příležitost jak se před starým lovcem a znalcem australsk é přírody blýsknout. Nehnul jsem ani brvou. „No jasně, že syrový, nejsem měkkej,” a opřel se do dalšího stromu. „No to je macek, podívej.” V kořenech ve vydlabaném tunelu odpočíval obr Koloděj. Ten musí vážit určitě přes deset gramů! Sněhobílá larva se bez velikého přemlouvání nechala vytáhnout z ulity. Má kůži jako hroch, pomyslel jsem si a zvědavě píchal prstem do odsouzence. Vláďa se sklonil nad housenkou: „No, nevím, jak ti pojedou ty chlupatý nožičky mezi zubama, kór když se budou ještě hýbat,” zasmál se potměšile. „Jakou to má vůbec chuť?” vyzvídal jsem. „Pečení křupavou po mandlích, syroví, to musíš posoudit sám.” Bez většího úsilí jsme za hodinu nasb írali plnou krabici, kolem deseti witchetty grubs a zdemolovali asi dvojnásob tolik stromů. Někde červi už nebyli, vylétli do světa, někde byli zalezlí hluboko v kořenech, někde byli příliš malí na to, aby s nimi člověk ztrácel čas. Vrátili jsme se do kempu. „Počkej, já musím přinést kameru, to nenecháme bez popularity,” řekl Vladimír a z auta vybalil přístroj. „To ti málokdo bude věřit.” Podává mi Koloděje. „Pojď s ním sem na sluníčko, ať je dobře vidět a umej si ho, nejez to špinavý,” zachechtal se vlastnímu vtipu. „Proboha, jenom to video nesmíš ukázat Ivě,” zapřísahám ho, „v životě by mi nedala pusu.” Oba se náramně bavíme. Uchopím červa mezi palec a ukazovák za hlavu a z výšky jej obřadně spouštím do úst. V tu chvíli mě přechází humor. Křečovitě převaluji larvu v puse. První pocity jsou smíšené, a než stačím uvažovat o těch dalších, ozve se od kamery: „No kousej, kousej, cumláš ho jak kojenec dudlík.” I když s jeho názorem nesouhlasím, pokouším se předníma zubama protrhnout tuhou kůži, nechce vůbec povolit. Teď . Hořká vaječná tekutina vystříkla a obsah housenky se mi celý v mžiku vylil do úst. Chuť nebyla překvapivě tak hrozná, jenom ta odporná konzistence způsobila, že mi kutky začala hmota vytékat ven. Od kamery Vladimír pochrochtával. „Kamaráde, s tímhle číslem můžeš jít do filmu. Počkej, vydrž, já si vezmu detail.” Chuť jsem po chvíli definoval jako syrov é vajíčko s hořkou chutí po mandlích a bojoval jsem statečně mezi polknutím, vyplivnutím a zvracením. „Co s tou kůží, tu musím taky?” Zamumlal jsem s plnou pusou. „Ne, ta se nejí, tu vyplivni.” Zaplať pánbůh, pomyslel jsem si a zašmátral prstem v dutině ústní. Kůži jsem vylovil a připravil se na nejhorší část akce. S očima zavřenýma jsem pomalu polknul. Hlenovitá hmota pozvolna sklouzla do zažívacího traktu. Otevřel jsem oči. „Jaký to je?” dívá se na mě od své kamery nevěřící Tomáš. „Dobr ý,” tvářím se znuděně „dám si ještě jednoho, chceš taky?” Příběh má pointu až po návratu do Sydney. V pondělí ráno mi v práci zazvoní telefon. Volá Laco. „Ahoj, jak se máš? Vraj stě boli s Vláďom na farme a jedli ste witchetty grubs. Aké to bolo?” V krátkosti jsem mu popsal náš víkend. „Aha, a ste si je uvařili lebo upiekli?” „Uvařili? Copak jsme měkký? Syrový jsme je zbodli, byli vynikající, od včerejška už nic jinýho k jídlu nechci.” „Aha, tak ste jich vymačkali a zjedli, však?” Jak vymačkali, ne, rovnou ze stromu,” odpověděl jsem v hrozné předtuše. Z druhého konce telefonu se ozval výbuch: „Počkej. To ty nevíš, že keď Aboriginalci črvy jedia, tak im najskor dobre vymačkajú črevá…? Lebo nie sú prasatá…?” Svíjel se smíchy. „Olinka, počuješ?” ozývá se na druhém konci telefonu řičení. „Karel zjedol tých witchetty grubs aj s hovnami!” Položil jsem telefon. No a co. Pomyslel jsem si. „Byl jsem tough. A hned dvakrát!”

Napsala: Martina Hladíková

Poslední večeři (lat. Ultima cena) se dvanáct učedníků sešlo s Ježíšem v domě Markových rodičů na hoře Sion v Jeruzalémě, večer před jeho zatčením. …Poté pak do něj Josef z Arimatie nachytal krev a vodu, vytékající z ran ukřižovaného syna božího… Když Ježíše zatýkali v noční Getsemansk é zahradě, šel, jako jediný v povzdálí za zatčeným, mladík. Měl kus plátna na nahém těle. Když ho chytli, nechal jim jej v rukou a utekl. Jmenoval se Marek a později byl učeníkem Petrovým. Petr a Marek (podle dávné tradice) vzali kalich s sebou do Říma. Představoval pro ně víc než cennou upomínku… Kalich pak uchov ávala raná křesťanská obec, ale po čase putoval neznámými cestami z Palestiny až do západní Evropy, kde byl ukryt na tajemném posvátném místě v prostorách neméně tajemné hory Montsalvat (Hora spásy) a střežen strážci… Z HORY SION DO VALENCIE Pohádkově tajemný průsvitný kámen – achát – ve světle zářící zlatohnědou barvou, precizně vybroušen do pravidelného kalicha a dodatečně osazen do konstrukce z čistého zlata, zdobené osmadvaceti perlami velikosti hrachu, dvěma rubíny a dvěma smaragdy…dokonalá práce vý- chodořímských provincií z přelomu letopočtu.  V Římě se drahá relikvie dědila z generace na generaci až do doby císaře Valeriana, do léta roku 258. Další vlna pronásledování křesťanů. Valerianus válčí v Persii a rozkazuje svému náměstku v Římě nashrom áždit dostatek peněz pro legie. Ve světských kruzích kolují fámy o pokladu ukrývaném křesťany. Nejprve však musí zbavit církev hlavy, proto dává během jednoho dne odsoudit a popravit papeže Sixta II. Na popraviště jej doprovází církevní hodnostář Laurencius (česky Vavřinec). Papež mu v poslední chvíli poroučí rozprodat veškeré bohoslužebné nádoby a náčiní a utržené peníze rozdat chudým. „Nic se nesmí dostat Římanům do rukou,“ bylo patrně poslední přání Sixta II., než jeho hlavu sťal kat. Laurencius pochopitelně nechtěl, aby nejvzácnější relikvie padla do rukou drancujících Římanů. Ještě stačil vyslat posla s kalichem a vysvětlujícím dopisem do provincie Hispánie, do svého rodiště, městečka zvaného Osca Victoria (později španělská Huesca). Tamější věrní členové křesťanské obce kalich v tajnosti uchovali… Kalich tu zůstal až do roku 713, kdy začali až k severu Španělska pronikat Maurové (Arabové). Opět bylo nutné relikvii dobře ukrýt. Až počátkem 11. století nechal aragonský král Ramiro I. postavit pro vzácný kalich románsk ý dóm ve městě Jaca (v horách poblíž dnešních francouzských hranic). Grálsk á číše však ani zde nepobyla dlouho. Stále neklidná doba si vynutila nalézt pro ni jistější úkryt. Takže už roku 1071 byl kamenný kalíšek – údajn ý svatý grál – pro jistotu tajně přenesen do skalního kláštera San Juan de la Peňa (Svatý Jan ze Skály) v krasovém pohoří v oblasti Huesky a ukryt v jeskyni hluboko ve skalnatém podloží hory, hlídanou strážci (patrně členy bratrstva z Cluny v Burgundsku). V tomto dobře utajeném místě zůstal achátový kalich až do 26. září 1399, kdy jej král Martin s podporou papeže Benedikta XIII. nechal umístit v kapli královského paláce v Zaragoze. A tak podivuhodné putování krásné a tajuplné achátové číše končí v roce 1437 v kapli Catedral y Capilla del Santa Caliz (katedrála Sv. Grálu) ve španělské Valencii, kam byl po čtyřiceti letech „Santo Cális – či Santo Grial“ přenesen a kde je uchováván do dnešních dnů. Ještě dvakrát musel být ukryt před případným zničení: za vpádu napoleonských vojsk a během španělsk é revoluce, vždy se pak vrátil na své místo ve výklenku stěny kapitulní síně zdejší katedrály, zdobené nádherným reliéfem. Ne náhodou je po tisíciletí považován za skutečný svatý grál. Inu existovalali předloha bájné grálové misky, pak by snad mohl být právě zde!… Nelze to sice nikdy s jistotou určit, ale… Srdce by chtělo věřit, však rozum pochybuje. Byl sice střežen strážci vázanými mlčenlivost í, ale co se na světě utají? GRÁL Již staří Keltové v předkřesťanských dobách podobným slovem označovali misky a kalíšky, které používali při svých posvátných obřadech k pití rituálního nápoje. Zbytky těchto keramických ná- dobek jsou roztroušeny po všech významnějších keltských kultovních místech. Čechy – někdejší Boiohaemum (Bohemii) nevyjímaje. I tajemný svět Keltů měl své misky a poháry pocházej ící ze svatých míst, a vůbec obdivuhodn ě vyspělou kulturu, bezpochyby tvořící základ evropské civilizace. A ve středověku snad nebylo panovní- ka, který by nezatoužil obohatit svou sbírku o „alespoň“ napodobeninu bájného svatého grálu. Tajemný onyxov ý kalíšek všechny přitahoval až magickou silou, ti pak v takřka sběratelské vášni obohacovali své poklady o kalichy různých podob vysněného originálu, mnohdy považovaného za svátost nejcenn ější, symbol rytířských ctností a čistého ducha. Proto jsou podnes v mnohých evropských pokladnicích nejr ůznější misky, číše, kalichy z dokonale opracovaných nádherných odrůd křemene, nejčastěji achátu či onyxu, doplněné zlatem, stříbrem, drahokamy. Některým velmožům se podařilo dokonce sehnat pro svou sbírku kalichovitou misku i původní starověké výroby. Pozadu rozhodně nezůstal ani náš nejslavnější vladař, přes své osvícenstv í (anebo právě pro něj) z hlouby srdce romantik a o jehož rytířství rozhodně není pochyb. Artušovskými pověstmi byl natolik nadšen, že se dokonce při tvorbě koncepce stavby snad nejkrásn ějšího středověkého hradu – Karlštejna – nechal unést a inspirovat pověstí o hradu Montsalvat, chránícího svatý grál. Bylo by s podivem, kdyby Karel IV. „grálský kalich“ nepořídil… ČESKÝ GRÁL Závratný dotek minulosti tají dech. Dokonale hladký tvar chladivého kamene uzavřený v rozechvělých dlaních jako kalich tulipánu, vzrušuje fantazii. Třeba i tato miska strastiplnou cestou doputovala až do našich končin. Alespoň představa té možnosti již dostatečně vyvolává pocit hluboké úcty a pokory… „Onyxová číše či pohár Karla IV.“, jehož celkovou úpravu a zasazení kamenné číšky do zlaceného stříbra nechal panovník pořídit v polovině 14. století, tvoří spolu s korunovačními klenoty nejcenn ější skvost české „královské“ pokladnice. Kruhový podstavec nohy s erbovními znaky říšské orlice a českého lva, nese na svém okraji nápis, kterým římský a český král daroval kamenný kalich pražskému chrámu v jubilejním třináctistém padesátém roce od Kristova narození a počátku letopočtu. V tom roce tzv. milostivého léta rozhodl se Karel doplnit u příležitosti celoevropského vý- ročí svatovítskou pokladnici o kolekci neslýchané hodnoty. Bohužel, nic se z ní nedochovalo – až na jediné. Číši, řečenou onyxová. Neobyčejně vkusné zpracování kalicha a jednoduché osazení v kovu jen zdůrazňuje nádheru kamene. Střídmě dekorovaný podstavec, z něhož se tyčí prohnutá, zcela hladká noha, podpíraj ící konstrukci na upevnění kamenné misky… Nesmazatelný podpis pradávného umělce, pražského zlatníka, se smyslem pro eleganci, citlivě podtrhuje jeho neskonalou krásu a tajuplnost. Tady by se měli učit dnešní designéři! Název „onyxový pohár“ je ovšem poněkud zavádějící. Naši předci si příliš nelámali hlavu s precizním názvoslov ím. Průsvitný, nazlátle hnědý, ve světle místy až načervenalý kámen misky je spíše vybraně krásným achátem. Jeho původ a opracování nejsou zcela jasné, ale jde velmi pravděpodobně o benátskou práci. Ostatně je znám Karl ův vztah k Benátkám. Není však vylou čeno, že jde rovněž o práci pozdně antickou, což by Karlově mentalitě odpovídalo lépe. Neznámý mistr, tvůrce nádobky, se podepsal tahy svého nástroje zřetelnými stopami po postupném obrušování achátu kolečkem malého průmě- ru. Ale i tady zůstávají archeologové na slepé stopě po původu a stáří oválné misky, protože tento způsob byl používán jak v antice, tak i ve středov ěku. Dlužno podotknout, že nikdo, ani Karel IV., tehdy nevydával obdobné kamenné kalichy v evropských pokladnic ích za svatý grál. „Pouze“ jej měly vědomě připomínat. Ovšem i v tomto případě jsou výjimky. Nejméně tři evropsk é chrámy se pyšní „zaručeně pravým svatým grálem“, ovšem i s dnešní modern í badatelsko-archeologickou technikou a možnostmi lze jen těžko určit zda je jedním z nich skutečně ten, který ve svých dlaních třímal a svými ústy dot- ýkal se Ježíš Kristus se svými apoštoly. Inu, modrý mauricius má taky své bratříčky, i když záměrně nepřiznané… Prastaré keltské hradiště, rozkládající se na jednom z vrcholků Montagne d Arr ée v západní Bretani, jehož svahy pokrývá tajuplný les zvaný Huelgoat – ne náhodou! – nesmírně podobno českým oppid ům. Stejné valy, klešťovité brány, akropole, předhradí, podhradí… Liší se jen obrovitými žulovými valouny. Bludné balvany, na některých z nichž čísi ruka vytesala znamení kříže tyčí se nad strmým svahem, ukrývajícím zavalenou, neprůchodnou jeskyni, kde – jak praví dávná bretaňská legenda – odpočívá, vyčkává a svůj poklad hlídá král Artuš… Dvůr královského hradu Camelotu, kde zasedali rytíři s králem Artušem u kulatého stolu, a odkud vyjížděli na cesty plné dobrodružství naplněné hledáním ztraceného svatého grálu, halí závoj zapomn ění. Sedm let putovali, ale vždy se vraceli s prázdnou. Na své pouti každý z nich alespoň jednou „sešel z cesty“, a tak jen na okamžik spatřit bájnou relikvii poštěstilo se jen někomu, aby se zas lidsk ým zrakům a chamtivosti ztratil v hlubinách věků… Podle prastaré věštby „rytířem svatého grálu“ měl se stát ten, jehož vzor rytířství byl spíše než v bojovnosti a touze po dobrodružství, v soucitu se slabými a trpícími, kterým na svých cestách pomáhal… Kolik ještě ušlechtilých Tristanů, Lancelotů a Perceval ů či soucitných Galahadů zahodí stereotyp konzervativního života a vydá se na cestu plnou nástrah, pochybenství, vedoucí k poznání… Není snad právě tím tajemstvím, samou podstatou, provázej ící odvěkou touhu nalézt tajuplný grál – nejvyšší symbol a princip?… Co chtěl Artuš svým poselstvím novověku vzkázat, těm, kteří s detektory, moderními laborato řemi a s technikou, o které se mu ani nesnilo, putují po vesmíru, rozkrývaj í hlubiny země a vynášejí poklady zatopených měst ze dna světových oceánů? Kdo se vydal na cestu, NIKDY nedošel s prázdnou. Zklamání střídá bohatstv í zkušeností a lidské moudrosti. Může být kdekoliv. Ať člověk hledá ve vesmíru, v přírodě či sobě samém. Láká a vábí, ale nikdy se nepodaří s jistotou vzít ho do dlaní, přiložit k ústům, v pokoře pít… Dej Bůh, protože by asi jinak nebylo pro co žít, hledat, poznávat. Navždy zůstane synonymem hledání pravdy o životě a důvodem jíž dál, stoupat výš a objevovat nepoznané. V pochybnostech rodí se touha po poznání nejvyššího ideálu, kterého může dosáhnou jen člověk – bojovník s čistou duší. Od pradávna jitří zvědavost i fantazii, z níž vyrůstá a košatí se strom nádhern ých rytířských románů, v nichž byla ve hře především čest, boj a láska. Nemine desetiletí, aby se nová adaptace neobjevila v literatuře, filmu či v televizi. Je snad podstatou za každou cenu dosáhnout cíle, nebo snad to, co na své cestě člověk prožije a pozná? Ať už byl svatý grál skutečný, nebo jde jen o pouhou fantazii, pro každého může představovat něco jiného, těžko dosažitelného, přesto magickou silou přitažlivého, i ztrácí-li se cíl v nedohlednu budoucnosti.

NAPSAL: KAREL KÝR

Lidé se většinou domnívají, že praní špinavých peněz je výdobytkem modern í doby. Omyl! Je staré jako zločin sám. Úspěšní zločinci odjakživa potřebovali vyprat špinavé peníze získané svou činností a vyd ávat je za čisté. Potřebovali dodat penězům zdání legality, zakrýt jejich zločinecký původ a zamést stopy před policejními orgány. Výraz jako takový, pochází z třicátých a čtyřicátých let ze Spojených států, kdy mafie – v rámci své taktiky skupovala legitimní podniky za své nezákonné výtě-žky z pašování alkoholu, hazardn ího hráčství, prostituce – hromadně investovala do veřejných prádelen, které se poté staly popul árními po celé zemi. Mafiáni vkládali svou hotovost z nezákonných podniků do veřejných prádelen kontrolovaných mafií a tímto způsobem mísili špinavé peníze z čistými příjmy z prádelen. Mezinárodní slávu tento výraz získal až začátkem osmdesátých let, kdy vypukl hromadný nezákonný obchod s narkotiky. Obzvláště s kokainem z Jižní Ameriky. Nikdy předtím se v historii zločinu neobjevily tak obrovské sumy špinavých peněz v hotovosti v celosvětovém měřítku. Výraz narkodolar se stal součástí policejn ího žargonu. První případ vyšetřování praní peněz za účasti Interpolu byl v roce 1984 v pověstném případu známém jako „Konekce Pizza”. Z řetězu legitimních pizzerií po Spojených státech bylo dopraveno 60 miliónů USD do Švýcarska a Itálie. Dodnes jsou mnohé pizzerie po celé Itálii známé jako oblíbené odbytiště domácí mafie.

JAK VYPRAT ŠPINAVÉ PENÍZE

S Petrem se z n á m e již delší dobu. Za minulého režimu pracoval jako řádový inženýr-chemik. Protože nebyl ve straně, nemohl se nikterak prosadit. Když čas oponou trhnul a komunisté v listopadu 1989 předali moc, Petrovi bylo jasné, že nadešla jeho chvíle. Ještě rok dělal u státního podniku. Rozhlížel se, sondoval. V roce 1991se „trhnul”. Dnes je z něho několikanásobný milionář, má vlastní malý podnik. Jednou jsme při sklence vavřineckého hovořili o všem možném. A také padla zmínka o špinav ých penězích. „O tom bych mohl povídat,” řekl Petr. „To bych byl rád,” řekl jsem. „Hodlám o tom něco napsat.” „Dobře,” řekl Petr. „Ale nejmenuj mne. V tomto směru nestojím o publicitu.” „To jsi vypral nějaké peníze?” zeptal jsem se zpola žertem. „Nemám to zapotřebí,” řekl Petr. „Ale když podnikáš ve velkém, musíš o praní peněz něco vědět. Abys nenaletěl.” „Tak povídej!” řekl jsem. „Praní peněz obvykle probíhá ve třech fázích. V první fázi dochází k tranzitu peněz přes různé, přestupní stanice. Špinavé peníze několikrát oběhnou různými daňovými ráji.” „Mohl bys být konkrétnější?” „Peníze můžeš vložit např. do zákonné životní pojistky na jméno překupn íka a každého člena rodiny, kterému můžeš důvěřovat. Časté jsou i případy, že je k tomu donucen výhružkami – pokud na to nechce přistoupit. Hotovost také můžeš použít k zakoupení cenných uměleckých předm ětů, starožitností, drahých automobilů a samozřejmě herních žetonů. V druhé fázi, která se nazývá „vrstvení’, začíná pravé praní špinavých peněz. Peníze se rozdělují do různých krycích firem a různým prostředníkům – právním poradc ům, notářům. V této důležité fázi odd- ělí pradlák nezákonné příjmy od jejich pravého zdroje a vstoupí jimi do velkého množství finančních transakcí, kterými zametá stopu a získává anonymitu. Fiktivn í firmy převádějí přes hranice zisky, dividendy, splácejí dluhy, nebo „hýbou’ penězi prostřednictvím elektronických plateb.” „Dobře, ale jak to dělají v USA? Podle amerických zákonů musejí být všechny finanční transakce od 10 tisíc USD oznámeny finančnímu úřadu (IRS).” „Tam musí peníze před nasazením této fáze projít procesem tzv. „sufrování’. Pradláci pošlou desítky a desítky drobn ých kurýrů, kterým se říká šmoulové. Ti obcházejí místní banky s balíčky bankovek o 9000 USD a kupují tzv. pokladní bloky. Banky vystavují tyto šeky za nominální poplatek několika dolarů a zaručují výplatu komukoli, na koho je šek vypsán. Jsou platné jako měna, ale není to hotovost, nemusí se tedy hlásit IRS. Jiní šmoulové pak zakupuj í mnohem větší pokladní šeky, které jejich šéf odešle do jiné země. Nebo si najme kurýra, který je dopraví ve své peněžence – v úhledném nevelkém svazku – do Jižní Ameriky.” „To je docela jednoduché,” řekl jsem. „Ano,” řekl Petr. „Ale je tu ještě jedna možnost. Americký zákon o povinnosti hlásit transakce měny se nevztahuje na elektronické převody. Pradlák tedy může své šmouly pověřit uložením menších obnos ů v podobě pokladních šeků a potom si nechat poslat peníze do bank v Mexiku, Panamě, Kolumbii, nebo kdekoli jinde. Takže, za jeden den s pomocí deseti lidí, kteří provedou deset až patnáct transakc í, lze snadno proměnit milión USD. Třetí a poslední fáze úspěšného praní špinavých peněz je integrace, čili nové investování peněz do obchodu, nemovitost í, průmyslu. Takovým způsobem, že vypadají jako docela normální obchodní fondy. Praní špinavých peněz se v rostoucí míře odehrává v nebankovním sektoru, např. v investičních společnostech, kasínech, cestovních agenturách a ve směnárnách.” „Tedy jinými slovy: Prodá se umělecké dílo, vybere se životní pojistka, nebo jsou peníze v mimokontinentální bance použity jako záruka na půjčku nebo hypotéku od zákonné finanční instituce, že ano?” „Ano. Ať je to uděláno tak či onak, špinavé peníze jsou vyprány. Např. Rodriguezu Gachovi z medellínského kartelu se podařilo vyprat 130 miliónů dolarů. Učinil tak prostřednictvím 82 firem v 16 zemích.” „Víš o nějakém konkrétním pří- padu praní špinavých peněz v naší republice?” „To po mně nechtěj!” řekl Petr. „To víš, že byly vyprány, ale těžko se to dokazuje. Pokud neodhalíš původ peněz v první fázi, tak později je to skoro nemožné. Policajti i Interpol např. tuší, že v Miami je celá čtvrtina nemovitostí koupena za narkodolary, a že stejnými penězi je patrně financována i část hollywoodsk é filmové produkce. Ale nemohou nic dělat…” „Dobře, půjdeme na to jinak,” řekl jsem. „Představ si, že bydlím na Baham ách nebo v Irsku a mám k dispozici milión špinavých liber. Jak je vyprat? Uložím je do Švý- car…” „Chyba!” řekl Petr. „Švýcarské banky už nenabízejí klientům bezejmenné účty s pouhým uvedením čísla. Takové účty byly postaveny mimo zákon před několika lety. V dubnu 1991 bylo oznámeno, že účty vedeny pouze pod křestním jménem budou zrušeny do září 1992. Ale stejně je to na houby.” „Proč?,” zeptal jsem se. „Protože, když se jedny dveře zavřou, druhé se otevřou. V lednu 1991 oznámila Ústřední banka ve Srí Lance, že místní banky začnou přijímat vklady na tajné účty švýcarského typu. Se zárukou anonymity v rámci nového zákona orientovan ého na příliv cizího kapitálu. Aby se podpořil finanční systém a hospodářství ostrova. Nehledě na to, že jsou státy, které doslova nabízejí své služby při praní špinavých peněz.” „Něco jsem slyšel o Lichtenštejnsku a Kajmanských ostrovech,” řekl jsem. „Ale jsou i jiné,” řekl Petr. „Nejlépe se to pozná podle toho, když je v maličké zemi s malým počtem obyvatel mnoho mezinárodních bank nebo společností. V Lucembursku je 143 bank na 378 000 obyvatel, na ostrovech v Lamanšském průlivu 120 bank na 140 170 obyvatel, na Bahamách 382 mezin árodních finančních institucí na 175 957 obyvatel, na Kajmanských ostrovech 570 bank na 24 900 obyvatel… A tak bychom mohli pokračovat ještě drahnou chvíli. Tedy, když budeš mít milión špinav ých liber, převedeš je do banky na Kajmansk ých ostrovech. Potom požádáš londýnskou banku o půjčku jednoho mili ónu liber a jako záruku poskytneš peníze na svém účtu na Kajmanských ostrovech. Budeš se divit, ale pokaždé to funguje. ” Pracovník Interpolu, který nechce být z pochopitelných důvodů jmenován, mi na mé dotěrné otázky odpověděl: „Jak jistě víte, Bulharsko, Maďarsko a naše země jsou hlavními zeměmi tranzitu narkotik z Dálného i Blízkého východu. Privatizace a vnitřní směnitelnost měn v těchto zemích je vábničkou pro specialisty v praní špinavých peněz. Do té doby, pokud liberalizace ekonomiky nebude provázena upevněním právního řádu. Máme zprávy o tom, že obchodníci s narkotiky z různých částí světa si stále častěji vybírají východní sousedy Německa pro bezprostřední kontakt s německým trhem. Jsou odůvodněné obavy, že některé částí německého hospodářství jsou už infiltrov ány zločineckými kartely. Podle někter ých zpráv italská Cosa Nostra investovala špinavé peníze do privatizace ve východním Německu a v Rusku.” V naší zemi existuje „utajenᔠSlužba Policie ČR pro odhalování korupce a závažné hospodářské činnosti. Jejím ředitelem je mjr. JUDr. Jan Šula. Rozhovory poskytuje nerad, a pokud ano, sdílnost í nekypí. Na otázku, jaké sektory jsou u nás nejvíce ohroženy velkými podvody, odpověděl: „Pokud se ptáte na praní peněz, tak jistě oblast investic. Různými bankovními podvody a podvodnými společnostmi, které slibují nesplnitelné, je ohrožena oblast financí a v důsledku toho samozřejmě také úspory občanů.”

AKCE ALFA

V roce 1990 se objevily první zprávy o tzv. akci Alfa v bývalé NDR. V jejím rámci byly vedoucí kádry Stasi přesunuty do podniků, jiných ministerstev a organizací. Další čekali, že budou po volbách osloveni a na přání nových politických stran vybudují novou tajnou službu. Příprava Stana na „na odchod do civilu” a existence akce Alfa potvrzuje dokument jejího berlínského ústředí z 22. listopadu 1989, který objevili pracovn íci Spolkového úřadu pro zpracov- ání archívu východoněmecké tajné služby. Uvádí se v něm: „Pro odcházej ící příslušníky je třeba připravit nové životopisy s věrohodně doloženým předchoz ím zaměstnáním, aby se při ucházení o místo nemuseli představovat jako zaměstnanci ministerstva vnitra nebo Stasi.” Nejen z bývalé NDR, ale i z naší republiky a jiných států východního bloku existují doklady o tom, že staré struktury v bezpečnosti se přeorientovaly a přeorganizovaly ve společenství podobné mafii, a že tato transformace již dosáhla klasické formy organizovan é kriminality. Není žádným veřejn ým tajemstvím, že někteří bývalí důstojníci Státní bezpečnosti navázali spolupráci s ruskou mafií. Manfred Kittlaus, šéf Hlavní skupiny pro vy- šetřování kriminality bývalých východon ěmeckých orgánů, prohlásil: „Existuje také spojení mezi organizovanou hospodářskou kriminalitou v západním Německu a kádry bývalé NDR.” Díky svým kontaktům, především spolupracovníkům rozvědky ve SRN, došlo k přesunutí peněz a zabezpečení průniku vybraných osob z bezpeč- nostního aparátu do ekonomické sféry. Podle pořadu německé veřejně právní televize ZDF, nazvaná Stasi žije! (květen 1994) došlo na jaře 1990 k výplatě financ í z kont Stasi, které vedlo u Státn í banky NDR. Šlo o 350 miliónů východoněmeckých marek, z nichž byla část určena na výplatu agentů. Tyto peníze byly použity při zakládání nejrůznějších firem a v nich pak propr ány. Nejčastěji tím způsobem, že nová firma se dostala do platební neschopnosti. Ale předtím byly jejich finance převedeny na jiné účty a z nich pak založena nová společnost. V době, kdy v NDR docházelo ke změnám, nacházely se na kontech organizace KoKo Schalcka-Golodovského velké peníze. 500 miliónů „tvrdých” marek z nich zmizelo za pomoci firmy Novum do Švýcarska, odtud se přes Vídeň opět vrátily zpět. Již čisté. Firma Novum patří jisté Rudolfíně Steindlingov é, člence rakouské komunistické strany, která se na podez řelých obchodech s někdejší Stasi podílela velmi horlivě. Máme zprávy o podobném praní peněz i v naší republice. Ovšem, pokud jsou peníze vyprány těžko se něco dokazuje.

SKUPINA SEDMI A ŠPINAVÉ PENÍZE

V roce 1989 byla na vrcholném setkání G7 vytvořena Financial Action Task Force, skupina vysokých úředníků a expertů, jejímž úkolem bylo nalézt prostředky a cesty k tomu, jak zamezit praní špinavých peněz. Podle této skupiny je ve Spojených státech a Evropě činí odhadované výtěžky z nezákonného prodeje heroinu, kokainu a indického konopí (bez započítání výtěžku z bujícího obchodu se syntetickými drogami) 122 miliard USD ročně a 85 miliard USD činil čistý zisk „vypraný” světovým bankovním systémem. Celosvětový obrat obchodn íků s narkotiky se odhaduje na 300 miliard dolarů. Dvě třetiny těchto peněz se ocitají v pračkách. Od té doby se situace ve světě změ- nila. V červenci 1991 bylo na setkání Skupiny sedmi otevřeně přiznáno, že otevření hranic mezi východní a západn í Evropou zvýšilo možnosti pro nezákonné obchodování. V hospodář- ské komuniké ze zasedání skupiny se mimo jiné píše: „V důsledku politických změn ve střední a východní Evropě a otevření hranic došlo ke zvýšenému nebezpečí zneužívání narkotik a usnadnění jejich přepravy.” Reportérovi londýnských Times jeden švýcarský styčný důstojník DEA řekl: „Sovětský svaz je Divokým západem ve světě drog. Místní policie je slabá, špatně vybavená a často i zkorumpovan á, zatímco místní mafie je mocná a má velmi dobré styky s KGB a jinými grázly. Pro pradláky peněz je to pravý ráj také proto, že tam nikdo neodmítne ani narkodolary ani jakékoli jiné dolary. ” Špinavé peníze z Ruska se perou převážně na Západě a pak se znovu vracejí na Východ. Díky zcela chyb ějícím příslušným zákonům, platí dnes Rusko za velmi atraktivní místo pro praní špinavých peněz. Nový trend je i v tom, že ruský kapitál je v rostoucí míře investován i na Západě ať už v oblasti nemovitosti, nebo v odvětví turismu. V naší republice ruští bossové kupují hlavně vily, pozemky atd. V šesté výroční zprávě (1994-95) Financial Action Task Force se nepoukazuje jen na dosažené úspěchy, ale především na trvající slabiny celého systému. Z této zprávy jednoznačně vyplývá, že pradláři peněz mohou na celém světě stále ještě klidně spát. I když za posledních šest let bylo v mezinárodním měřítku zaznamen áno výrazné zlepšení právních opatření k omezení praní peněz (money laundering) jsou stále ještě patrné, zčásti i závažné strukturální slabiny v právním systému a existují vedlejší cesty, jak zákony obejít.

A CO PREVENCE?

V oboru právních opatření proti praní peněz má dlouhý předstih USA. Již na počátku šedesátých let vydal americký Kongres zákony, které FBI a DEA dávají rozsáhlou pravomoc v oblasti konfiskace majetku, který byl získán machinacemi s narkotiky. Roku 1970 byl zformulován nový zákon zvaný RICO (Racketur Influenced and Corrupt Organization Act = Zákon o organizac ích zapojených do překupnictví a korupce), hlavní americký zákon orientovan ý proti mafii, který jako první na světě stanovil praní peněz za trestn í přestupek. Zároveň byl schválen zákon o bankovní bezpečnosti, který nařizuje bankám podávat daňovým úřadům zprávy o převodech měny (CTRs – currency transaction reports) od 10 000 USD. Tento zákon byl posílen v roce 1986 vydáním zákona o kontrole špinavých peněz a v roce 1990 vyd áním trestního zákona. Britský právník a spisovatel Fenton Bresler se k tomu vyjádřil takto: „Sebelepším a sebeúspěšnějším snahám amerických zákonodárců mohou však být kladeny vnější zábrany ze strany politiků. Uvažme například příběh neslavně proslulé Světové kreditní a komer ční banky, 20miliónového finančního impéria darebáků, které bylo v červenci 1991 zavřeno právním zákrokem 62 zemí světa. Operace C-Chase byla doposud nejúspěšnější mnohonárodní akcí proti praní špinavých peněz. Byly do ní zapojeny Spojené státy, Británie, Francie a Interpol.”

PERLIČKA NA ZÁVĚR

Roku 1990 bylo v Lucembursku zabaveno kolumbijským pradlákům 40 miliónů špinavých USD. V roce 1993 měl případ nešťastné pokračování. Franklin Jurado Rodriguez a Edgar Garcia Montila sice neuspěli v odvolání proti pětiletému vězení, ale 36 miliónů USD, které byly zablokov ány v bankovních účtech v Lucembursku a jinde v Evropě, bylo podle soudního nařízení uvolněno. Proč? Bankovní účty nebyly pod jejich jmény, ale pod jinými. Rodriguez byl tehdy již mrtev, ale dědicové měli právo na jeho peníze. A kdo to byl? Heriberto Castro Meza. Z právního hlediska bylo naprosto jedno, že tento muž byl – podle výpovědi agentů DEA pod přísahou – za svého života tchánem šéfa kokainov ého kartelu Cali.

„Dobře se vyspat. Pobývat hodně na čerstvém vzduchu. ” Jaký názor považuji za významnější? Kterému dát přednost? Až se rozhodnu, označím příslušnou kolonku křížkem. Musím sebou hodit, otázek v prvním testu je devadesát, ve druhém tři sta. „Miluji samotu.” Ano. Ne. „S oblibou pozoruji východ a západ slunce.” Váhavým střelcům nabízí psycholog milosrdnou únikovou zónu. Když cítí na bedrech obtížnost volby, mohou ke křížku v příslušné kolonce přidat tečku: znamená rozpaky. Použil jsem ji – mimo jiné – u východu a západu slunce. Západ mám rád, ale na východ bych si musel přivstat. Nejsem ranní ptáče. Snažím se odpovídat pravdivě, přesně. Nechci se psychologovi, ba ani sám sobě, zalíbit. Nic by to nebylo platné. S odchylkou do pravdy a upřímnosti počítá. Mnozí lidé se snaží dělat lepšími než jsou. Není jim to nic platné. „Někdy ztrácím sebekontrolu a jednám ukvapeně.” Ano? Ne? Přiznejme si: kdo z nás bez váhání připojí kladnou odpověď, byť třeba zmírněnou podpůrnými berli čkami nabízené tečky? Ať zvolíme kteroukoli z nabízených odpovědí, dobrého psychologa nezmátneme. Vidí do nás hlouběji, než by to dokázaly nejsilnější rentgenové paprsky. Kdysi vydala naše pošta známku s portrétem TGM. Držel v náručí malé dítě; pod obrázkem prezidentův citát: Měj úctu k duši dítěte! A co duše nás, dospělých, ta je vosk? Psycholog ji má před sebou jako na dlani. Téměř…
V Americe má kdekdo svého analytika, stejně jako hokynáře, restauraci, golfový klub a předplatné na baseball. U nás se teprve učíme chodit za lidmi, kteří nám řeknou, jaký je stav naší duše, pokud vůbec ještě nějakou máme… Psychologa PhDr. Františka Karlíka znám drahná léta, učil mne spát v době, kdy jsem z nevysvětlitelných důvodů neuměl v noci zavřít oči. Vrátil mi spánek bez medikamentů. Vyučil mě autogennímu tréninku, který jsem tolik obdivoval u sportovců. Mistr světa ve střelbě Falta mi ho jednou předváděl. Cítíš se dobře, levá ruka je najednou těžší, vůbec ji necítíš, na nic nemyslíš, ležíš na břehu moře, slyšíš šumění vln… Falta autogenním tréninkem uprost řed rušného olympijského kolbiště zklidnil duši natolik, že vystřílel stříbro. Já zase začal spát. „Měl jste nějaký šrám na duši,” řekl psycholog, poskytující dnes sdružení GARANCE psychologické služby všeho druhu: psychodiagnostický výběr vhodných pracovníků různých typů profesí, praktick ý výcvik v sociálně psychologick- ých a manažerských dovednostech, psychologické a personální poradenstv í. „Komplexní metodika postihuje s vysokou mírou přesnosti psychické předpoklady pro výkon dané profese, zjišťuje tvořivost, výkonnost, psychickou odolnost ve stresových situacích.” V pečlivě zabezpečené databázi je uloženo několik tisíc výsledků psychodiagnostick ých vyšetření. V kursech manažerské dovednosti se mohou naučit: sociální vnímání a komunikaci, umění vést rozhovor, naslouchat, pozorovat, řešit konfliktní a stresové situace. „Ze sedmdesáti procent testujeme zájemce o práci v civilních bezpečnostn ích službách a psychickou způsobilost k držení zbraně.” Americký vojenský psycholog Gilbert podrobil psychologickým testům válečné zločince v Norimberku. Většinou se stylizovali do role hodných otců a manželů, kteří by kuřeti neublížili. Všichni měli vysoké IQ, jen židobijce Streicher nepřekročil hodnotu 100, což je výsledek přinejmenším zdrcující. Gilbert s oblibou používal při své prá- ci testů švýcarského psychiatra Hermanna Rorschacha: Göring a spol. měli určit, co jim připomínají skvrny inkoustu, nahodile rozlitého na papí- ru. Většinou se přiznali k jednomu: viděli krev. Síla zakódovaného slastného požitku ze zabíjení byla silnější, než snaha se udělat lepším, byť s vidinou oprátky na krku. „V našich vyšetřeních volíme častěji z časových důvodů spíše Zulligerovu metodu (shodou okolností také švýcarsk ý psychiatr – pozn. aut.), vycházející pouze ze tří barevných skvrn. Pro zají- mavost: tento test byl užíván při výběru důstojníku švýcarské armády.” Přes tři tisíce vyšetření udělali pro potřeby bezpečnostních služeb, městských policií, včetně adeptů náročné služby u zásahových jednotek. Základ baterie dotazníkových technik tvoří především metody profesora Mikšíka, jehož žákem je právě dr. Karl ík. „Zkoumáme mezilidské vztahy. Test se nevyhne ani rodině, zdravotnímu stavu, materiální stránce, prostředí, které klienta obklopuje.” Příčinou frustrace vzorku zdravotn ích sester u nás je materiální zabezpe čení, zatímco v Rakousku rodina – málo času na rodinný život. Psycholog, sledující aktuální psychické stavy, objevuj ící úzkost, sklíčenost, depresi, pasivitu, může z dílčích pozorování vydat klientovi atest o jeho osobnosti. „Jsme schopni najít dělící čáru, spodn í hranici schopnosti, či způsobilosti, pod kterou už nelze jít.” I z osobního rozhovoru? – zajímám se. „Není až tak důležité vědět, jaké je hlavní město Bolívie, ale spíš být schopen rozlišovat, umět se rozhodnout v stresových situacích, třeba při volbě nutné obrany.” A když se někdo při testech záměrně stylizuje do hezčího obrázku? „Máme pojistku v řadě projektivních technik. Například v analýze písma nebo kresebních testech. I rozbor rukopisu je spontánním odrazem mozkové činnosti.” „Nakreslete strom!” I v neumělých tazích tužky, snažících se ztvárnit košatou lípu, si psycholog leccos přečte. Zajímavé jsou zkušenosti s výběrem lidí pro obsluhu pultu centrální ochrany u bezpečnostních služeb, kam se sbíhají z různých objektů signály o násilném vniknutí. Za noc je třeba pět poplachů, jindy dlouhé dny ticho po pěšině. „Dost špatně takovou službu snášejí dynamické typy, které podvědomě vní- mají hodně okolních podnětů. Tady se setkají s monotónní prací a vadí jim to; mohou se dopouštět chyb.” Poznáte schizofrenika? „Z písemného projevu a dalších projektivn ích technik lze soudit na určité druhy duševní poruchy. V takovém případě podezřelé doporučujeme k psychiatrovi.” Psychologie ale není kouzelník, který medicínu hravě strčí do kapsy a všechny lidské neduhy vyřeší několika dotazníky. Není vševědoucí, nýbrž jen podp ůrnou disciplínou. Ale její výsledky z devadesáti procent sedí jako ulité. „Třeba pilot McGrady, kterého sestřelili Srbové. Zachoval se přesně podle hodnocen í psychologických testů, které jsou z amerického letectva velmi náročné. Jedno z hlavních kritérií zní: naučit se přežít vysokou míru stresu. Dokázal čekat, až rozruch kolem něj opadne a Srbové zmírní pátrání. Pak teprve začal vysílat na základnu. Jiný, méně odolný jedinec, by v jeho situaci zpanikařil, hned by žhavil vysílačku a pokud by ho Srbov é nechytili, aspoň by si vytloukl baterie. Dokonale zvládl emoční napětí.” Každý to nedokáže. U žadatele o zbrojní průkaz nepředpokládáme, že bude někde v nepřátelském obklíčení s pistolí za pasem bojovat dlouhé dny o přežití, ale v žádném případě nejde o banalitu, srovnatelnou s řidičským průkazem na malý motocykl. „Zbraň by do ruky neměl ani omylem dostat člověk, který selže v zátěžových situacích a při obraně života neúměrně ohrozí své okolí. Úzkostný člověk v nebezpečí, kdy se mu zdá, že nemá možnost vyváznout, užije zbraň nepřiměřeně: bezhlavě střílí, když je kolem spousta nezúčastněných lidí, nerozli šuje, neumí zvážit situaci.” Úzkostné typy dokáže psycholog vyhmátnout se značně vysokou průkaznost í. Stejně i zárodky psychopatie, asociálnosti. „Diagnostické postupy jsou s to zachytit agresivitu i úzkostnost, prakticky všechny fenomény, které mohou ovlivnit správnost užití střelné zbraně.” Co se asi honilo hlavou sedmi statečným parašutistům z krypty kostela v Resslově ulici, když zjistili, že nemohou z německého obklíčení uniknout? „Neměli prakticky nic na vybranou. Jen se vzdát nebo bojovat do konce.” Chtěli se ale prokopat do blízké kanalizace, dodnes jsou v kryptě patrny stopy po jejich zoufalé snaze… „Člověk se stresovým situacím brání činností, někdy i nepochopitelnou, zbytečnou. Nejhorší je čekání na nevyhnutelnou smrt. To byl tento případ. Pak už těm sedmi nezbývalo nic jiného, než zvolit dobu, kdy si vpálí poslední kulku do hlavy.” Psycholog těžko může hodnotit psychologick é dispozice sedmi hrdinů, nezná jejich osobnosti. Nepopiratelně však ví: „Měli za sebou výcvik, při němž se naučili počítat s krizovými situacemi. V kryptě stříleli, protože se rozhodli přijmout nerovný boj. Našli odvahu i k sebevraždě. I k ní je třeba v určité situaci hrdinství.” Naštěstí jsem nenarazil na otázku, která by si vyžadovala jednoznačnou odpověď: dovedl by sis v nepřátelském obklíčení vzít život? Beztak dost práce jsem měl s otázkou číslo čtyřicet. Mám kápnout božskou, zda jsem měl, či neměl ve škole občas špatnou známku z chování? Přiznám se: nemám takovou psychickou odolnost, jako třeba malá dívenka, která jako jediná přežila pád letadla v jihoamerické džungli a týdny, zraněna a vyčerpána, hledala záchranu. „Odolnost osobnosti je částečně vrozen á vlastnost,” řekne psycholog, který by dozajista rád téhle dívence podsunul baterii svých tří set devadesáti otázek. Stejně i anglickému horolezci, který se z himálajské sedmitisícovky plazil čtyři dny se zlomenýma nohama do základního tábora ve výšce čtyř tisíc metrů. „To je nadlidský výkon!” Nazdává se, že těmito slovy psycholog neocenil ani tak fyzické schopnosti člověka, jako spíš jeho duši. Ta je, jak vidno, v některých případech vědou stále ještě nezměřitelná, zahalena tajemstvím. Ovšem jak pro koho. Teď mě sužují jiné starosti: má duše stojí před další záludnou otázkou: V mládí jsem se bál být sám potmě. Mám se přiznat, že dnes jakbysmet, namouduši? Interpretace dotazníkové části psychologick ého vyšetření. (Základní profil: vzrušivý, iregulovan ý. V zátěži přijímá méně podnětů. Emocion ální nevyrovnanost. Problémy spíš intenzívně prožívané než řešené. Značná extremita osobnosti. Není vyloučena míra stylizace. Nesoutěživý typ. Snaha se občas trochu předvést. Menší předvídavost. Poměrně dobrá kontaktivita s lidmi. Tendence občas vybuchnou, riskovat. Trochu fanfarónství. Nezávislý v interpersonálních vztazích, nekonformn í. Celá osobnost je tažena vůlí).

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL: Josef Sloup „Tož vítejte, přátelé,” vřele nás zve matinka oblých tvarů do prostorné jídelny. Stoly se prohýbají pod typicky českým jídlem. Na chodu je zabijačková polévka a vepřo knedlo zelo. Kolem talířů postávají minerálky (pivo k dostání přes náves za vlastn í peníze) a litrové láhve prů-zračné, i když ne příliš silné podomácku vyroben é pálenky. Kolem dlouhých stolů na prkenných lavicích posedávaj í a hodují desítky lidí. Všichni jsou ve velice dobré náladě. Po obědě vych ázím ven a připadám si jako na jiho české vesnici před padesáti lety. Prašná, ale velmi pečlivě zametená náves. Malované domky i okenice. Toulající se kravky, vepříci, kozy a ovečky. Hejno hus se prochází důstojně po hlavní silnici. Všude kolemé babky v pestrobarevných krojích a s puntíkovatými šátky. Důstojní pánové v tmavých oblecích a bílých košilích. Jen omladina se už přizpůsobila a prohání se  rozverně v džínách nebo v moderních letních šatech. Na slavnostně vyzdobeném pódiu hraje místní kapela českou lidovou píseň. Zkouška na zahájení 4. ročníku festivalu českých krajanů v rumunském Banátě je v plném proudu. Shodou okolností jsem už třetím reportérem Koktejlu, který se ocitl v této oblasti. Po Janu Škvárovi, který navštívil Einbenthal, a Janě Patkové modrobílé Svaté Heleně, jsem i já zavítal do tohoto kraje. Po dlouhé cestě z Albánie přes Makedonii a Bulharsko jsme sem přijeli zrovna v době konání festivalu a strávili tu příjemné dva dny odpočinku i zábavy. Setkali jsme se s velkým pohostinstvím i přátelstvím zdejších lidí. Zvučná, starobyl á čeština se ozývala ze všech stran a pouze jednou jedinkrát jsem narazil na člověka, se kterým jsem si nerozum ěl. Byl to rodilý Rumun. V hospůdce na návsi jsme po domluv ě s milou paní hostinskou kupovali pivo a občas i silnější nápoje bez problému za české peníze. Její dcera studuje v Praze na univerzitě, a taj jistě každá koruna přišla vhod. Jídla bylo všude téměř neubývající množství. Večer se objevily v jídelně vonící jitrnice a jelítka a na pálenku tam snad museli mít někde velmi dobře ukrytou studnu. FESTIVAL Vesnička praskala ve švech nad počtem přijíždějících krajanů z blízkého i dalekého okolí. Na poledn í mši do kostela se jich dostala jen velice malá část. Nás sice ubytovali po domcích v tradičních českých světnic ích s vysokými dřevěnými postelemi a mohutnými péřovými duchnami, ale pro nedostatek místa jsme nakonec spali na podlaze na svých karimatkách. I tak to byl po deštivé Albánii slušný komfort. Hrálo a zpívalo se dlouho do noci. Těch několik hodin spánku bylo požehnáním z nebe, ze kterého se druh ý den dopoledne snesl i náš ministr zahraničí Jozef Zieleniec. Po tradičním českém uvítání chlebem a solí se zúčastnil společně se svou manželkou bohaté hostiny. Odpoledne pak zahájil slavnostním projevem festival. Popřál všem krajanům hodně štěstí a poznamenal, že česká vláda se pokouší dělat vše, co je v jejích silách, pro lepší život všech Čechů v této oblasti. Po několika hodinách strávených v Rovensku ho vyšnořené koňské spřežení i s doprovodem odvezlo nazpět k připraveným vrtulníkům. Tak jak se zčistajasna objevil, opět během několika krátkých okamžiků zmizel v nedohlednu. Mně zbyla jen vzpomínka, které se nezbavím. Vím, že se tam ještě vrátím.

Napsal a vyfotografoval: Pavel Humpolec

Stojím na nádvoří kláštera ve Fó-Šanu a v němém údivu zírám nahoru. Všechny význačnější stavby v Číně bývaly pokryty glazovanými taškami s keramickými ochrannými figurami na hřebenech zvednutých „cípů“ střech. Zlaté jsou střechy císařských paláců a buddhistických klášterů, šedé pokrývají kláštery taoistické i běžné budovy. Ve škále barev a odstínů, od zelených, přes modré až po hnědou, se řídce vyskytuje pouze červená – ta podle pověry přivolávala do kdysi dřevěných měst požár. Ale to co vidím teď, překonává všechno. Střechy kolem jsou divadlem barevných glazovaných figurálních výjevů, propojených ornamenty a texty. To vše doplněno skvěle vyřezávaným a malovaným krovem. Krov v Číně či Japonsku není jednoduchá konstrukce sbitá hřeby. Jde o umělecké dílo čnící mezi střechou a zdmi připomínající hlavolam; skládačku důmyslně složenou bez jediného hřebíku či jiného pevného spoje. Systém prověřený tisíciletími. Tam, kde zděné stavby neobstály, dřevěné zůstávají. I v případě zemětřesení se stavba celá proklepe, ale vše pruží – krov, sloupy i stěny. Co ale na asijských chrámech všech filozofií překvapí nejvíce, možná nejsou skvostné interiéry a sochy buddhistick ých klášterů, prostá elegance taoistických nebo život mnichů a mnišek, ale především TOLERANCE. V Evropě se lidé více než tisíc let navzájem zabíjejí pro víru – obvykle dokonce pouze pro příslušnost k jiné církvi téže víry. Zprávy o bojích mezi katolíky a evangelíky na západě nebo pravoslavnými a katolíky na jihu bereme ještě dnes jako samozřejmost. Člověk z Východu by to těžko chápal. Zde se šířily všechny filozofické systémy silou myšlenky, silou „dobra“. I samo slovo „náboženství“ je zavádějící. Bohov é se například v Číně vyskytují pouze v nejstar-ších mýtech a i v nich jsou původně panovníky prvních dynasti í. V oblastech čínského kulturn ího vlivu není žádných konkrétních bohů. Buddha, buddhové jsou ti, kteří došli poznání, osvícení, „bohyně“ lásky a milosrdenství Kuan- Jin je pouze jinou formou bóddhisatvy Avalokitéšvary. Pro víru se neválčilo, víra nebyla nikomu vnucována, jiné náboženské systémy nebyly, jako na Západě, tvrdě likvidovány. Mírumilovný buddhismus se volně prolíná s konfuciánstvím i s taoismem, chápajícím člověka jako pouhou součást přírody. Všechny filozofické systémy čerpají jeden z druhého a příroda i kultura jsou těsně spjaty. Čínský vzdělanec Konfucián, jehož život byl prodchnut principy TAO, tak jak je popisuje Tao-te-ting, se účastnil buddhistických obřadů a obětoval u tabulek se jmény svých předků. Studentka dnešní doby jde před písemkou zapálit vonné tyčinky před oltář medituj ícího Buddhy Kuan Jin, zastaví se v Konfuioně nebo taoistickém chrámu, popřípadě v chrámu Nefritového draka. Čína nepoznala do 20. Století monopol či totalitu jedné víry či ideologie. Teprve teď v posledních letech začíná Čínu, zemi velkou jako celá Evropa, ovládat nové náboženství. Den za dnem, hodinu po hodině je miliard ě lidí v téměř třiceti státech cpáno do hlavy všemi masmédii. Tímto novým náboženstvím je Ekonomický boom. Cílem se stává, jako u nás, klasický konzumní životní styl, finanční úspěch a hromady peněz co nejrychleji. To ovšem není jednoduché realizovat na tak ohromném území. Řada oblastí a států na východě už dosahuje úrovně Japonska, Hongkongu či Tchajwanu, takže Čech tu má pocity chudého Afri čana ocitnuvšího se na Miami (statn ě vyspělé asijské ekonomiky řadí Českou republiku mezi rozvojové země). Na druhé straně západní čínské státy zápasí jako většina zemí na světě se strašným dědictvím svých předků – obrovské plochy lesů byly v průběhu více než čtyř tisíc let existence zdejší civilizace vykáceny. Likvidace zbytků lesů stále pokračuje, živočichové i rostliny nenávratně zmizeli, nezůstalo nic, co by zadrželo vody dešťů. Úrodná země je po staletí odplavována do nížin a zanáší ústí řek působíc záplavy. Zůstal jen prach a kamení. A mrtvá země se těžko stává prosperující zemí. V současné době probíhá na velkých územích zalesňování. Na děsivě holých kopcích jsou vysazovány monokultury zvláště odolných dřevin, vznikají projekty jako je „Velká zelená zeď“. Rostouc í procento zalesněných ploch je velmi povzbudivé, nicméně statistiky nerozlišují plochu vzrostlého, tisíce let harmonicky fungujícího a žijícího lesa a plochu nově vysazené monokultury. Čínská civilizace však po celé období svých dějin byla civilizací výrazně tvůrčí a pro okolní země inspirující. Myšlenky taoismu i buddhismu zůstávají, ekonomický rozvoj se rozběhl udivujícím tempem, a tak šance pro příští století jsou poměrně vysoké. Doufejme tedy, že čínské obrazy krajin „šan-šuej“ nebudou jediným místem, kde jsou hory porostlé stromy a vydejme se dál na jih. THAJSKO Křižovatka dávných civilizací, místo, kde se prolínaly kulturní vlivy Indie i Číny a daly vzniknout nové, zcela svébytné formě. Země převážně buddhistick á, s neuvěřitelným množstvím chrámů, klášterů, zlata a soch Buddhy Šakjamuního. Země úsměvů (úsměv je zde základní prvek zdvořilostí, asi jako u nás pozdrav „Dobrý den“). Země nepochopitelné důvěry k cizincům a dokonale fungujících služeb pro turisty. Země neuvěřitelné čistoty. To vše člověka od nás řádně zaskočí – uznejte sami. CHIANG MAI Zouvám si sandály, vstupuji do chrámové lodi a usedám na koberec. Lehký vánek rozechvívá zvonky. Kompozice Buddhovy sochy v klasickém sukhotajském stylu navozuje klid, vyrovnanost a soustředění. Mniši ve svém oranžovém rouchu vypadají nesmírně archaicky. Alespoň dokud z jeho záhyb ů nevytáhnou mobilní telefon. Vůně kadidla se mísí s vůní lesa nedalekých hor. Většina ploch na severu Thajska je skutečně zatím stále pokryta lesem. V posledních desetiletích sice došlo v souvislosti s populační explozí k vykácení rozsáhlých ploch, ale stále ještě můžete jet po dálnici stovky kilometr ů tropickým deštným lesem. Thajsko má velký počet národních parků – i zde ovšem řeší problém pytláků, lovících vše, co se dá prodat bez ohledu na buddhistickou a hinduistickou víru v převtělování. Zatímco například za ulovené hady dostane vesničan peníze ihned, přemnožení hlodavci mu zničí úrodu až třeba za dva roky. Ostatně tento způsob myšlení není nám příliš vzdálený, že. Zanechávám úvah a vycházím na nádvoří. Kmen mohutného stromu je ovázán oranžovou šerpou na znamení toho, že pod stromem bódhí došel mnich Guatama osvícení a stal se Buddhou. Ještě několik záběrů stůpy z čedi se sochami slonů a mýtických hadů nagů a phaynaků a můžu se vydat na další pouť. SUKHOTAI – první centrum Siamu a sídlo devíti králů. Ruiny Sukhotaie působí nesmírně magickým dojmem. Milióny let trvalo, než se z usazenin stal ká- men. Ten byl ve 13. Století našeho věku lidmi opracován a na úpatí hor vyrostlo skvělé královské město. Dvě století v něm pulsoval život uprostřed zeleně a vodních ploch ochlazujících horký vzduch. Pak přišla z Barmy armáda a vše proměnila v trosky. Uplynula další staletí a z plochy celého města i jeho okolí se stal rozlehlý park. V jezírkách ve stínu starých stromů se zrcadlí stavby: Buddhové dnes poklidně sedí pod volným nebem mezi kamennými sloupy bývalých chrámů. Červený kámen staveb se zvolna rozpadává v prach, aby se někdy v budoucnu opět stal horninou. Vše se vrací ke svému prazákladu. Vznik a zánik se prolínají, jedna forma nenásilně přechází v druhou a vše je součástí jedn é a téže tvořivé síly. I pokud my, lidé, sami sebe naivně a namyšleně považující za to neúžasnější a nejdokonalejší, co tu kdy bylo, překročíme v průběhu příštího století mezní hranici ničení přírody a sami zanikneme, tato tvořivá síla během dalších miliónů let oživí Zemi novými druhy v nekonečném toku proměn. Neboť živá planeta může existovat i bez nás.

NAPSAL: JÍŘÍ MARGOLIUS

Tolik bankovek na jedné hromadě, vidlemi bys je mohl nabírat, a přece nikomu kolem nezaručovaly klidný život. Dalo by se říci, že tomu bylo právě naopak. Ti, kteří je vyráběli, byli mrtvými lidmi. Dobře o tom věděli. Jaká ironie – tolik peněz měli v ruce, a přece si za ně život koupit nemohli. Jak to vlastně tehdy bylo? Muž s černými vlasy, kterému bych ani ve snu nehádal osmasedmdes át let, mi ve spořilovské vilce přátelsky tiskne ruku. Ve druhé třímá desetilibrovou bankovku. Není na ní nic podivuhodného, snad je to, že je falešná. Podivná se může zdát jen následující věta, vyslovená ve dveřích zvučným hlasem, bez obav, že by ji někdo mohl slyšet. „Ano, jsem padělatel!“ Prvním padělatelem v lidských dějinách byl v 6. století před Kristem jistý Polykratés. Prohrál válku se Spartou a za svůj neúspěch musel zaplatit značný obnos. Slovo peníze pochází z latinského pecunia. Je to výraz pro plátno, které bylo kdysi platebním prostředkem. Plátno… platit… labyrinty původu slov jsou někdy kupodivu jednoduché. Mince spatřily světlo světa až v říši římské: tehdejší fachmani je razili v chrámu bohyně Junony. U nás až císařský patent Marie Terezie z 15. června 1762 dává vzniknout papírovým penězům, zvaným bankocetle. Polykrata najdu v dějepravách, za Adolfem Burgrem si mohu zaskočit na kraj Prahy. Jak kvalitní práci odváděl? Padělky dělíme na pět skupin. Velmi nebezpečné. Nebezpečné. Zdařilé. Méně zdařilé. Neumělé. Řekněme si upřímně: dokonalý padělek neexistuje. Do první kategorie, mezi velmi nebezpečné padělky, patří sachsenhausensk é libry. „Ty jsem dělal já,“ řekne Adolf Burger. V roce 1959 vydalo Toplitzké jezero v Rakousku ohromující tajemství. Hned první bedna z utopeného nacistick ého pokladu obsahovala padělané librové bankovky. Později potápěči vyzdvihli na hladinu další vodotěsné bedny. Jedna z nich nesla označení B 9. Byly v ní přísně tajné spisy RSHA, Hlavního bezpečnostního úřadu říše. Bedna vážila plný metrák. Dokumenty obsahovaly podrobnosti o největší penězokazecké akci v dějinách: falešné bankovky měly Němcům pomoci vyhrát válku! V bedně jsou i přesné seznamy o počtu vyrobených bankovek, o velitelích akce, i o těch, kteří peníze vyráběli. O lidech, kteří věděli, že jsou mrtví, aniž by jim to byl někdo řekl. Vedle pečlivě zabalených štočků pro tisk bankovek je i seznam členů padělatelsk ého komanda. Pod číslem 79 161 čteme jméno: Adolf Burger. Ukáže na bankovku, kterou držím v ruce. „Je z Toplitzkého jezera.“ Ale nejméně patnáct let předtím ji už držel v ruce. Válka se v té době chýlila ke konci, ale Akce Bernhard stále jela na plné obrátky. V sachsenhausenském „bloku mrtvých“ se rodily milióny bankovek. Ani jedna pravá, samý levoboček. Typograf Adolf Burger vystoupí v roce 1942 z vlaku na rampě v Osvětimi. První, koho vidí, je černovlas ý mladý muž v esesácké uniformě. Má hodnost hauptsturmführera. Spokojené si pohvizduje, přijela zásilka nového zboží. V ruce drží hůlku. Do každého, kdo ho míjí, mírně, taktn ě, aby neublížil, píchne. Ukáže, kudy vede cesta. Napravo, nalevo. Mladý muž v uniformě je lékař. Jmenuje se Josef Mengele. Adolf Burger jde doprava, dál od dýmajícího krematoria. Zatím si oddechne, ale ví, že má pramalou šanci. Opodál stojí připraveni vězní z úklidového komanda. Až Mengele se svými pomocníky pročistí transport, vyrukují na rampu a začnou třídit zavazadla. Kufry s jídlem, oděvy, cennostmi. Předtím ještě musí vynést z vagónů ty, kteří měli štěstí: zemřeli dřív, než mohli být zabiti. Úklidovému komandu nikdo neřekne jinak než Kanada. Byl to pro vězně symbol kouzelné země, místa hojnosti, klidu, jídla. V Kanadě se pěstuje nejkvalitn ější obilí na úplně celém světě. A obilí je chleba. Ztvrdlý skrojek tady, v Osvětimi a Birkenau, může zachr ánit život. Adolf Burger ještě neví, že se brzy dostane do Kanady. Poprvé si tak zachrání život. Podruhé v bloku mrtvých. Ale to už bude v Sachsenhausenu. Velitel koncentračního tábora Birkenau dostal z Berlína naléhavý rozkaz. Okamžitě vybrat všechny fotografy, retušéry, chemiky a typografy. „Po pobytu v karanténě jsem se dostal do Sachsenhausenu. Mne a několik spoluvězňů odvedl hauptscharführer Werner na jižní stranu tábora, k blokům 18 a 19. Bez obalu řekl, že budeme vyrábět falešné anglické bankovky. A kdo nebude svědomitě pracovat, dopadne to s ním špatně!“ Každému z nově příchozích se zatm ělo před očima. Nikdo si nedělal iluze. Tohle je jenom dočasně prodloužená směnka na život. Němci válku prohrají, to je teď, v polovině čtyřiačtyřicátého, jasné. Svědky svých špinavých akcí rozhodně nenechají naživu. Otevřely se dveře. Adolf Burger se ocitl ve velké místnosti. Myslel, že se mu to jen zdá. Všude kolem stály nejmodernější tiskařské stroje. Hned vedle něho lis značky VIKTORIA. Zprvu na něm bude tisknout Titovy povstalecké liry z osvobozeneckého jugoslávského území. Co bude dál? Jedno ví v té chvíli určitě: Viktoria znamená vítězství. Adolf Burger zvážil reálně situaci, v níž se ocitl, a štítek s názvem stroje ohodnotil jako šibeniční vtip. „Druhý den, když jsme se postavili ke strojům, vešel sturmbannführer SS Bernhard Krüger, vedoucí referátu VI F4 RSHA.“ Pro jistotu zopakoval mizivé šance nedobrovolných padělatelů. „… pokud nebudete pořádně pracovat, budete zastřeleni!“ Dílna podléhala nevyššímu stupni utajení. O tom, co se zde dělá, věděli jenom Hitler, Himmler, Schellenberg a pár dalších. Velitel sachsenhausensk ého tábora neměl o pracovní náplni vězňů ze zvláštních bloků nejmenší ponětí! Zato Bernhard Krüger byl velké zvíře. Velel celému projektu. Ten se jmenoval po něm: Akce Bernhard. Na rozdíl od zavedených bankovních stupnic padělků byly v Sachsenhausenu rozděleny bankovky do čtyř kategorií. „Nejzdařilejšími byli odměňováni němečtí špióni. Říše jimi také platila dodávky strategických surovin. Bankovky označené dvojkou měnili Němci v okupovaných územích a za pravé peníze pak nakupovali zlato. Trojku chtěli rozhazovat z letadel nad britským územím, aby rozvrátili ekonomiku nepřítele. Naštěstí už k tomu nedošlo. A poslední, čtvrtá kategorie, byly zcela nepovedené kusy. Musely se hned na místě likvidovat.“ Bylo možné v takových podmínkách sabotovat? Vyrobit víc zmetků, aniž by vězni vzbudili podezření? Postarat se o nekvalitní tisk? Čas od času zvolnit tempo? Zapomenout chvíli na strach…? „Strach? Na ten jsme neměli čas. Věděli jsme, že nás může zachránit jen zázrak. Jenže každý z nás chtěl přežít až do posledních dnů. Pak se uvidí, jestli zůstala nějaká škvíra naděje, kudy lze smrti uniknout.“ Strach… Může jej pocítit v penězokazecké dílně člověk, který prožil osvětimskou rampu? Který prošel kolem černovlasého krasavce s hůlkou, vpravo, vlevo, život, smrt…? Dostal se do „Kanady“, vyklízel mrtvé z vagónů, na jednu hromadu nosil kufry těch, kteří je už nikdy nebudou potřebovat. „Když přijel francouzský transport, byly v kufrech bagety, salámy, cennosti, kvalitní šaty. Z Polska přijížděli chudé transporty. Obnošené šaty, chleba. Ale všude byly hračky pro děti. Házel jsem je na hromadu, už nebyl nikdo, kdo by si s nimi hrál.“ Konzervy, chleba… lidé z „Kanady“ si je brali, protože museli přežít oni i jejich druzi. Ten, kdo si jídlo přivezl, už hlad nestačil pocítit, natož se najíst. „Kolik vražd jsem jen viděl… Esesá- ka, který střelil malé děvčátko do týlu. Tělíčko odhodil a stejně bezcitně zabil malého chlapce. Polská holčička… prosila esesáka na kolenou o život. Smáli se, poslali ji do plynové komory. Hraček byly celé hory. Nesčetné množství panenek s krásnýma očima. Zdálo se mi, že všechny pláčou…“ Přesto se snažili práci zdržovat. Ve vedrech pustili stroje na plný výkon. Válce nadměrnou teplotou změkly a bankovky ztrácely na kvalitě. Němci nařídili noční směny, ale odborníci ve vězeňských hadrech prohlásili, že při umělém světle nelze odvést dokonalou práci pro vítězství říše. Adolf Burger patřil k nejmladším padělatelům. Doyenem byl Salamon Smolianoff, jediný, kdo se paděláním před válkou živil: už v roce 1926 byl zatčen za padělání padesátilibrových bankovek a odsouzen holandským soudem. Ostatní členové komanda byli sice amatéři, ale bankovky první kategorie, vzešlé z jejich nedobrovolné dílny, byly skvělé. Němečtí agenti zkusmo padělky měnili ve švýcarských bankách. Všude je uznali za pravé, až jednou jeden odborník v Bank of England začal tušit, že se musí jednat o padělky. „Poznal to podle papíru. Němci při svém smyslu pro pořádek a přesnost vyrobili dokonalejší papír, než měli Angli čané!“ Papír byl dlouho kamenem úrazu. Vše bylo připraveno, od padělatelů až po stroje, ale chyběl právě – papír. Angli čané ho dělají z hadrů, to se vědě- lo. Výroba se rozjela, ale stále to nebylo ono. Až někdo naťukl Kolumbovo vejce: papír se vyrábí ze starých hadrů! Adolf Burger položí na stůl „svoji“ bankovku, vedle pak pravou. V levém rohu nahoře je portrét ženy, symbolizující britskou říši. Za ní v pozadí je patrna obloha, země a moře. Na falzifikátu se linky slévají. Na pravé bankovce nic takového není. Obloha, země a moře jsou zřetelně odlišeny, linky ostré, přesné. Odborník najde rozdíl i v ozdobných tazích linek, tvořících nápis Bank of England. V jednom obloučku je u falza linka trošku silnější. Před časem ukázali kriminalisté Adolfu Burgrovi falešno stodolarovku. Neřekli, že se jedná o padělek, jen zvě- davě čekali, co řekne odborník na slovo vzatý, někdejší sachsenhausenské číslo 79 161. Ani ji nemusel brát do ruky. „Na první pohled bylo vidět, že není vyrobena hlubotiskem, ale ofsetem! V posledním období války jsme totiž dostali příkaz zahájit výrobu dolarů. Pro tento úkol bylo vybráno sedm vězňů. Já měl fungovat v roli tiskaře. Jenže dolary jsou tištěny právě hlubotiskem, a nejen já, ale i Němci věděli, že tímhle způsobem to nepůjde, protože čas kvapí. Zhotovení desky by trvalo víc než rok, a to už bylo i největšímu tupci v německé uniformě jasné, že Akce Bernhard i celá říše již budou v té době patřit historii.“ Dolary budete vyrábět světlotiskem! Denní norma: milión dolarů! Berlín už byl skoro obklíčen a Němci ještě fantazírovali, jak zaplaví nepřá- telský svět svými bankocetlemi a rozhodnou válku ve svůj prospěch. Kolik jste jich vyrobili? zajímám se. „Do evakuace jen dvě stě kusů. Zkou šky jsme zdržovali, jak se dalo. Mistrem v získávání času byl hlavně Holanďan Jakobson: naše dolary měly pouhým okem viditelné zrnění a on „naříkal’, že světlotiskem kloudný dolar nevykouzlíme, kdybychom se rozkrájeli.“ Teprve když velitel Krüger začal nahlas mluvit o zastřelení sabotérů, kvalita se poznenáhlu zlepšovala. Ale se dvěma sty kusy stodolarovek si Německo vítězství koupit nemohlo. „Libry se dělali líp,“ libuje si i po letech Adolf Burger. „Byly černobílé a jejich výroba je snazší. Vyráběli jsme je knihtiskem, na jednom archu čtyři kusy. Ještě dlouho po válce jich hodně kolovalo po světě. U nás se dostaly do oběhu před koncem války, když jimi Němci platili slovenskému katolickému kléru za věrné služby.“ „Nestačili nás zlikvidovat. Evakuovali celou skupinu do rakouského koncentra čního tábora v Ebensee. Tam jsme měli v práci pokračovat, ale už jsme nevyrobili ani libru.“ Američané osvobodili tábor dřív, než strážci jednoho z nejutajovanějších podvodů dějin stačili své penězokazce postřílet. „První cesta po návratu domů vedla na policii, a pak do Státní banky. V hubených zásobách valut jsem našel spoustu svých liber,“ řekne padělatel z komanda smrti, který po všem, co má za sebou, oprávněněji než kdokoli jiný může tvrdit, že život je za všechny peníze.