NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL: JOSEF SLOUP

“Gimme a light, buddy!” zavelí hlasem který nesnese odporu mírně přiopilý černoch. Tvář pomalovaná křiklavými žlutými pruhy a trsy tvrdých vlasů vyčesaných do špice mu dodávají válečnického vzezření. Ze silných odulých rtů mu trčí nezapálená cigareta.Škrtnu zapalovačem a chlapík mohutným nádechem nasaje hltavě kouř. Kolem nás křepčí v nepopsatelném reji pestrobarevných kostýmů stovky lidí, převážně karibských černochů. Dnes mají svůj největší svátek a studené kanadské Toronto patří jen jim. Žijí jich tady desítky tisíc. Vyměnili teplé moře, celoroční slunce ale i bídu a životní nejistotu za nevlídné studené Toronto a možnou prosperitu.Přípravy začaly už dlouho předtím, než jsem se onu srpnovou sobotu brzy po ránu dostal přeplněnou tramvají i vlakem metra do středu města. Tisíce dobrovolníků vytvářely po večerech a víkendech z trubek, plastů i dřeva fantastické kreace masek i celých alegorických vozů. Ženy šily ze stovek metrů oslnivých, zářících látek originální, fantaskní kostýmy. Pár dní před průvodem se všichni společně vrhli na konečnou výzdobu desítek trucků a hudebníci na nich vytvářeli svá provizorní podia.Prodral jsem se davy lidí a konečně se ocitnul za jakousi pomyslnou startovní čárou. Kolem mě to vře ve víru barev téměř nesnesitelného rámusu.HUDBATypicky karibská. Monotónní a zároveň velmi rytmická, drásá na maximum ušní bubínky. Zažil jsem ve Vancouveru oslavy čínského Nového roku. Ale rámus čínských bubeníků a hráčů na bicí nástroje se nedá srovnat s karibským temperamentem a muzikou, která vyráží v prudkých gejzírech z naplno vyladěných reproduktorů jako dělostřelecká kanonáda.“Let’s dance, amigo,” tahá mě za rukáv snědá krasavice a vtahuje mě do houfu lepých děv. Než jsem se nadál ocitl jsem, se v kruhu tančících dívek ze kterého nebylo úniku. Po několika minutách zběsilého poskakování se mě podařilo vyklouznout a unaveně si sedám na obrubu chodníku. Začínám pociťovat obdiv k těm tančícím dívkám a ženám, které se za několik málo minut vydají na mnoha kilometrovou pouť ulicemi města a po skončení průvodu budou tančit a slavit až do pozdních nočních hodin.KOSTÝMY A MASKYJsou jako z vybájeného neskutečného světa. Od křehoučkých motýlů, roztomilých oblečků pro stovky dětí, které se také společně se svými rodiči zúčastňují průvodu, až po monstrózní hlavy démonů, hrůzostrašné nestvůry a draky. Rozmanitost tvarů je jako nikdy nekončící sen a pestrost a jiskřivost barev se nedá srovnat s vyhraněnou čínskou střízlivostí pro barevnou jednoduchost a oblibu v jednobarevných kostýmech, ať již v barvě červené, černé nebo blankytně modré. I české lidové kroje by v této záplavě barev a tvarů vyvolávaly dojem pouhého konfekčního zboží střízlivého obchodního domu. Bizarní tvary i barevnost a struktura látek se ovšem rok od roku mění. Každá skupina chce vždy překvapit něčím novým a ještě neviděným. A tak fantazie jejich tvůrců pracuje vždy na plné obrátky.ZDROJ ENERGIETři mladíci se očividně brání tomu, abych si je vyfotografoval. Právě jsem je přistihl jak přelévají obsah z láhve jamajského rumu do koženého měšce. Ten pak koluje od jedněch úst ke druhým. Vždy obratně zvednou měch nad hlavu jemně ho stlačí a pramínek životodárné tekutiny stříká do otevřených úst. Když je dílo dokonáno obrací se jeden z mladíků ke mně.“Have a drink, sir.” Po vzoru svých předchůdců zvedám měšec a tlačím na jeho stěny. Pramen rumu mně vletí až do jícnu. Mohutně se ku potěše přítomných zakuckávám.“Dejte si ještě,” pobízí mě rozverná trojice. “Ne díky, už mám dost,” říkám a slzy mně tečou z očí. No jak je vidět i to pití se musí umět.Podle kanadských zákonů je pití alkoholických nápojů na veřejnosti zakázáno a je trestáno poměrně vysokými pokutami. A tak na ulicích neuvidíte nikoho pít ani pivo natož tvrdý alkohol. Prodávají se však různé ochranné obaly z pěnové gumy, které chrání tekutinu před ztepláním. Na svém povrchu mívají různá reklamní označení nealkoholických nápojů. Když do takového pouzdra vložíte plechovku piva a na něm je nápis Coca-Cola nebo Sprite, můžete svůj nápoj pít třeba v parku nebo na pláži. Do karnevalového průvodu takovéto vybavení není ovšem nejvhodnější a tak kolem sebe vidíte stovky jedinců z měchy z kozí kůže. Ty mají tu výhodu. že pojmou mnohem větší obsah ale dají se na šňůrce snadno pověsit kolem krku. Pak máte obě ruce volné a nic vám nebrání v křepčení, tancování a jásání. Policie tohle všechno ví ale nezasahuje. Pokud opilost nepřekročí míru únosnosti nic se vlastně neděje. To by nemohla dělat nic jiného. A tak vládne spokojenost na obou stranách.KANADSKÁ JÍZDNÍStovky policistů nastupují do mimořádné služby. V ten den není radno jezdit do středu města autem. Až milion lidí, kteří přijedou na slavnost z blízkého i vzdáleného okolí se tísní v jeho ulicích a zablokují veškeré jeho křižovatky. Velmi početné jsou i skupiny ze USA, hlavně z nedalekého Buffala. Desítky policejních aut křižují město a pěšáci regulují dopravu na nejexponovanějších křižovatkách. Jsou to však především stovky policistů RCMP (Kanadská královská jízdní policie) na koních, kteří se starají nejen o zdárný průběh rušného dne, ale i zdraví a kapsy diváků. Ze sedla svých ořů se tyčí nad početnými davy a mají tak dokonalý přehled. Jsou postrachem zlodějů, kapsářů i výtržníků. V kritických situacích se dokáží svými koňmi protlačit i nepropustným davem diváků. Jejich akce jsou rychlé a profesionální.PRŮVODKrátce po desáté vyráží do ulic první skupina tanečníků, následovaná alegorickým vozem s vlastní kapelou. Po ní se v krátkých intervalech vydávají na svou pouť desítky a desítky dalších. Trvá to hodiny a pořád nevidím konec průvodu. Začíná se mi zdát, že snad chodí v nějakém uzavřeném okruhu kolem dokola. Už mě z toho rámusu začala bolet hlava. Oči už se nekochají pestrobarevnou krásou kostýmů. O Caribaně se tvrdí, že je druhým největším karnevalem světa. Hned po tom v Riu de Janeiru. Začínám tomu věřit. Obdivuji všechny účastníky, kteří se ještě v pozdních odpoledních hodinách vydávají do stále zaplněných ulic. Unaven odcházím k nejbližší stanici metra. v našlapaném vagóně ze mně kupodivu spadla únava. V tu chvíli jsem věděl, že za rok sem přijdu zase. Září 1996

“Měl by ses podívat na jezero Titicaca. Stavitelé Tíšanaka tam vozili po vodě obrovské kusy andezitu. Nikdo ale neví jak. To je záhada.”

Tak mě kdysi inspiroval doktor Václav Šolc při našem prvním setkání na půdě Náprstkova muzea. Tehdy jsem si tam zašel pro rady před cestou na Velikonoční ostrov. Čekaly mě pokusy s transportem soch moai a můj hostitel a zároveň velký vzor Thor Heyerdahl. Na záhadu jezera Titicaca jsem v ten okamžik neměl ani pomyšlení…

Vyprávění doktora Šolce mi nedalo spát. Stále dokola jsem si lámal hlavu, jak asi indiáni dokázali až čtyřicet tun hmotné bloky andesitu naložit na svá plavidla. Když jsem si myslel, že znám řešení, sezval jsem kamarády a s nimi nasekal dvě avie rákosu. Po jeho usušení jsme celou zimu vázali a uzlovali. Výsledkem byly dva sedmimetrové rákosové čluny. Pozvaný doktor Šolc je s námi na rybníce Řepičáku u Strakonic projel a pochválil. Pro ověření mého nápadu v praxi jsem vybral třeboňský rybník Svět. Experiment se podařil. Několik desítek tahačů zavleklo vybraný třítunový balvan připoutaný na smyku na mělčinu tak, aby nad něj mohl naplout katamaran tvořený našimi čluny. Balvan jsme k nim připevnili a tahači znovu zabrali. Každým krokem se jim šlo lépe. To jak čluny postupně stahované kamenem dolů současně přebíraly jeho hmotnost. Pak jej odtrhli od klesajícího dna a podivný náklad vyplul. Nejeli jsme nijak daleko. Jen na vedlejší pláž, a mimo kamenu vezli i většinou navlhlých tahačů.Ti pak saně i s balvanem zase vytáhli na souš. Diváci jásali a my byli šťastní, že se niomu nic nestalo. Nyní mířím na jih Peru. Jedu za indiány Aymary, tajemným Tíwanakem a podivuhodným světem na náhorní planině And. Čeká mě jezero Titicaca.

PUNA
Už se těším na čulpy. To jsou mohutné kamenné věže – hrobky dávných vládců zdejšího kraje. Cesta z Puna, největšího města na jezeře Titicaca, k nim trvá autem přes půl hodiny. Návštěvník však nelituje. Dávní stavitelé si pro pohřebiště nemohli vybrat tajemnější a pustější kraj. Člověk by uvěřil, že se octl na měsíci. Čulpy stojí na skalnatém pahorku téměř kolem dokola obklopeném rozlehlým jezerem hluboce zařízlým do krajiny. Všude kam oko dohlédne jsou je kamenité pláně a v dálce vzdálené hory. Nikde žádný strom.

Věžových hrobek tu je několik desítek. Bohužel už v různých stádiích rozpadu. Vlastně bohudík. Mám tak jedinečnou příležitost ke studiu stavebních metod. Čulpa je válcová kamenná stavba, která se rozšiřuje směrem nahoru. Pak následuje asi metrový prstenec a nad ním kopule jako na hvězdárně. Do nitra vede nízká úzká chodbička. Ústí do nevelké prostory, jejíž výška zasahuje přibližně do třetiny celé stavby. Zbytek je výplň z hlíny a kamení. Ve stěnách místnůstky jsou výklenky pro zemřelé.

Neporušené části hrobek působí dojmeme dokonalosti a nedobytnosti. Plášť stavby tvoří několikatunové přesně lícované kvádry. Do mezery mezi nimi marně zkouším zasunout čepel svého nože. Jak to dokázali? Nedaleké rozvaliny vzápětí tajemství prozrazují. Kvádry jsou totiž slícovány jen zepředu a to jen úzkou fazetkou. Hlouběji a ze vnitřku stavby jsou hrubě tesané a mezery vyplňuje drobné kamení a hlína.

Otázka je jak ty obrovské kvádry dokázali dopravit nahoru. Jedna z věží byla opuštěna rozestavěná. Dodnes k ní vede dlouhá, pozvolná, kamenná rampa. Příklad jak z učebnice. Odjíždím spokojen s tím, co jsem na vlastní oči viděl. Z radosti nad rozřešenou záhadou zvu mladého indiánského průvodce v Punu na večeři. Je nadšen. Já taky. Pečené morče a obrovský krab v polévce, kterou mi doporučil, nemají chybu.

Ráno odjíždím z Puna s příjemným pocitem. Viděl jsem a stihl vše, co bylo v plánu. Mým dalším cílem je ostrov Suriki a na něm indiáni Aymarové. Před mnoha lety mezi nimi strávil deset měsíců doktor Šolc. Po neúspěchu expedice RA je jako zdatné stavitele rákosových člunů doporučil Thoru Heyerdahlovi. Čtyři andští indiáni se nesnadného úkolu zhostili skvěle. RA II přečkal náročnou plavbu přes Atlantik a dnes jej obdivují v muzeu KONTIKI v Oslu návštěvníci z celého světa.

Konečnou autobusu je půvabné městečko Copacabana. Leží však už na bolivijském území a je třeba nejprve překonat hranici. Kdo má peruánské vizum, má vstup do Bolívie otevřen. Celník si ale s klidem řekne o pět dolarů. Odmítnout není moudré. Mohl by strčit pas do kapsy a jít zahnat žízeň. Vyplácení pasu v krčmě pak vyjde dráž.

Čekání na autobus, který mě dopraví o dalších osmdesát kilometrů dál až naproti ostrůvku Suriki, si krátím prohlídkou náměstí Copacabany.

Pln zážitků usedám pak do autobusu, který nás vyváží do hor vysoko nad jezero. Jsou úplně holé. Jen prach a tráva a sem tam stádečko lam. Prach ze silnice mi brzo skřípe mezi zuby, a tak přemýšlím o možných infekcích. Odměnou za strádání je pohled na Titicaca po obou stranách. Jedeme po poloostrově. Dvě stě dvacet kilometrů dlouhé jezero tu je zhruba v polovině své délky přeštíplé.

Překvapila mě změna staveb. Domky jsou výstavnější, z tvarovaných cihel a většinou patrové. Viditelně bohatší kraj. Však je také La Paz, hlavní město, vzdálené pouhých osmdesát kilometrů. Vystupuji u restaurace Americana a pátrám, jak se dostanu na Suriki usazený daleko na jezeře. Po místní specialitě – smaženém pstruhovi – mi hostinský hlásí, že člun čeká. Jeho dva motory burácí naplno a přesto trvá půl hodiny, nedo doplujeme do zálivu před jedinou vesnicí na ostrově Suriki.

Kráčím po primitivním molu z drnů rákosu totora a rozhlížím se kolem. Kde jsou rákosové čluny? Po léta těšení jsem u stavitelů těch nejdokonalejších rákosových plavidel světa. Kde jsou?

Průvodce nás vede na dvorek jednoho z domků. Konečně, dílna. V rohu u zdi opřené otepi suché totory a přímo přede mnou dva nádherně tvarované čluny. Jeden rozdělaný, druhý téměř hotový. Hrnu se k nim a radost mizí. To je přece muzeum. Celý půlrok jsem doma ve Strakonicích strávit sušením rákosu a vázáním člunů pro náš třeboňský pokus. Něco o tom tedy vím. Tady je ale pouhá atrakce pro turisty. Žádná dílna.

Rozladěn vytahují trumf. Anály Náprstkova muzea a článkem a snímky doktora Šolce konají divy. Místní indiánský průvodce svolává ostatní a na třicet let starých snímcích rozpoznávají příbuzné a pohledy na svou vesnici. Když pak ještě nelituji ve své knize Rapa Nui společnou fotku s Thorem Heyerdahlem, je vyhráno. Odběhnou pro slavnostní ponča, nasadí typické čepice a začíná focení.

Je vyhráno. Turisté z dalších lodí zírají nad proměnou jinak netečených Aymarů. Potěšení je i na mé straně. Vyrobit rákosové čluny pro případný pokus prý není problém. Bude to ale něco stát. Bezva. Beru.

Při návratu k člunu se mi náš lodivod snaží něco naléhavě sdělit. Průvodce z cestovky mi překládá. Jestli prý chci, vyrobí mi jeho rodiny ty samé čluny, a levněji než ostrované. Hleďme, zdravá konkurence.

TÍWANAKO

Konečně se mi plní mnohaletý sen. Poučen literaturou vím, co uvidím. Přede mnou leží trosky náboženského centra říše, která trvala od čtvrtého století před Kristem do jedenáctého století našeho letopočtu. Tedy celkem patnáct set let. tíwanacká kultura ovládala obrovské území a tomu odpovídala rozloha a velikost staveb. Říše se rozpadla, a když sem přitáhla inkovská vojska, narazila už jen na opuštěné ruiny. Ty po celá staletí sloužily jako příhodný kamenolom. Pečlivě opracované kvádry padly také na stavbu katolického kostela v přilehlé stejnojmenné vesnici a svým dílem k devastaci přispělo budování železnice. Co zbylo, zavál prach.

Kráčím vpřed a nemohu uvěřit svým očím. V cestě stojí čtyřmetrová zeď Kalasasay táhnoucí se dobrých devadesát metrů. Ta měla být v troskách a víc než z půli zasypaná.

Podobně je ošetřen podzemní chrámek templete zapuštěný do teránu před hlavním schodištěm Kalasasay. Co se tu stalo? Snadná odpověď. Turistický ruch a příliv peněz na péči o památky.

Průvodce seňor Carlos nás nejprve vede k astronomickému kameni. Ten mě zajímá, protože jde o rozměrný andesitový blok pocházející z lomů na poloostrově Copacabana. Než se tu ocitl, musel překonat přes sto deset kilometrů dlouhou plavbu po jezeře. V jeho okolí je rozváleno několik dalších kvádrů. Dodnes i po tisíci letech pod drsným podnebím And si zachovaly jemné zdobení ornamentů, lam, pum a kondorů. Proto byl andesit tak ceněn dávnými kameníky. Blízké okolí Tíwanaka poskytuje dostatek červeného pískovce. Ten však časem zvětrává a nehodil se na dekorativní prvky.

Další zastávka prohlídky je Akapana. Kdysi čněla vysoko nad ostatní stavby. Dnes tato stupňovitá pyramida s členitým půdorysem připomíná víc přirozený pahrbek. Zajímavostí je jezírko na její plochém vrcholu. K čemu sloužilo a jaké obřady tu kdysi probíhali je dodnes předmětem diskusí odborníků. Z Akapany lze dobře přehlédnout Kalasasyu. Tvoří ji čtverec o stranách přibližně osmdesát metrů vystouplý nad terén obehnaný čtyřmetrovou zdí. Je trochu jiná než zdi jaké známe. Její přibližně metrákové kvádry vyplňují mezery mezi pěti až desetitunovými pískovcovými sloupy, které zajišťují její stabilitu. Součástí výzdoby Kalasasay jsou dvě andesitové stély a hlavně slavná brána slunce. I ony pochází z lomů na protějším břehu jezera. Nedílnou součástí prohlídky je odhánění místních hlídačů. Neustále se nám snaží vnutit zaručeně pravé, dobové měděné nebo hliněné drobnosti, které prý kdesi sami vykopali.

MUZEUM TÍWANAKA V CENTRU LA PAZ

Přijímá mě osobně pan ředitel Osvaldo Rivera. O mém projektu rekonstruovat transport andesitového bloku přes Titicaca ví od svého přítele Thora Heyerdahla a je jím nadšen. Několik let totiž řídil vykopávky dopravního kanálu, který kdysi spojoval jezero se staveništěm Tíwanaka. Šlo o soustavu primitivních zdymadel napájených blízkou říčkou. Důmyslné zařízení umožňovalo plavidlům doplout se svým nákladem až k městu. Dopravci tak měli ušetřeno dvaadvacet kilometrů cesty. Dnes už je kanál sotva patrný, ale pan Rivera ho hodlá zčásti rekonstruovat. Částka, kterou na svůj projekt z nejrůznějších zdrojů získal, mi vyráží dech. Jemu se naopak líbí myšlenka, že by plavidlo s velkým andesitovým blokem proplulo jeho obnoveným kanálem. Výsledkem setkání je průzkum lomů na poloostrově Copacabana. Druhý den mám k ruce archeologa, který mě vede po jednotlivých nalezištích.Lomy na městečkem Copacabana jen procházíme. Težili v nich Španělé a po nich i dnešní obyvatelé. Tady je pátrání zbytečné. Jak den ubíhá, prodíráme se stále blíž k hranici s Peru. Pár kilometrů nad ní ční nad jezerem tajemná sopka Kapia. I z jejích stěn pocházely některé bloky pro tíwanacké chrámy. Dodnes jich několik leží na trase k jezeru a indiáni je nazývají pietras kansadas – unavené kameny. Tak daleko ale jít nemusíme. Pablo, můj průvodce, mě přivádí k zčásti zasypané kamenné desce. Teprve po odstranění křoví vidím její rozměry a tvar.

kamenná deska
Odhaduje ji na dvacet šest až třicet tun. Co mě ale zajímá, jsou podivné prohlubně pravidelně uspořádané na její vrchní části. Pablo mi vysvětluje, že jde o obětní oltář. Je to nádherná ukázka staré kamenické práce. Pokud by se podařilo dopravit ho do areálu Tíwanaka, stal by se rázem jednou z atrakcí. Je rozhodnuto. Kámen už mám…

Září 1996

Nikdy, nikdy jsem neslyšel tolik bombardování jako dnes. Ozývalo se přibližně každých pět sekund. A také těžké zbraně. Velké rakety, které se objevovaly ve čtyřiceti kruhových explozích, 150mm dělové koule, které byly vypáleny z 20kilometrové vzdálenosti, střely odpálené z SU-27 a samozřejmě bomby, které Jelcin včera slíbil zakázat. Poté, co jsme si trochu zvykli na množství olova kolem nás, pokračovali jsme. Šli jsme stejným směrem jako včera, přímo rovně dolů po hlavní třídě k prezidentskému paláci. Šli jsme kolem kolejí, držíce se podél pravé stěny obytných domů, následujíce několik čečenských dobrovolníků, kteří se nabídli nám dělat průvodce. Došli jsme do vzdálenosti 50 metrů od mostu, který vede do paláce, ale protože jsme měli strach, nepřešli jsme ho, a ani jsme nedošli k místu, odkud bychom měli výhled na palác. Nikdo z nás neměl dostatek odvahy, aby to zkusil. Poté, co jsme tam asi 5 minut stáli se skupinou Čečenců, došli jsme k závěru, že není bezpečné jen tak tu postávat s velkou skupinou čečenských dobrovolníků, a tak Míša, Boris (ten člověk od AFP) a já jsme vyrazili dál po silnici. Je tu podchod pod rozlehlou ulicí Leninskij Prospekt, a tudy jsme šli. Očividně někdo vystopoval všechny lidi, kteří se tlačili, protože hned jak jsme se tam dostali, rakety, tankové exploze a děla duněly téměř přímo nad námi. Tlak byl tak veliký, že by nám praskly ušní bubínky, kdybychom nevydechovali ústy (důležitá informace pro ty, kteří se chystají pozorovat lidi střílející ze zbraní těžkého kalibru). Byli jsme zde uvězněni nejméně hodinu, střely dopadaly každých 10 sekund. Strašidelné, když si člověk uvědomí všechny ty exploze kolem. Pokaždé, když jsme si mysleli, že už odejdeme (hej, Míšo, střela sem nedopadla dobrou minutu, všechno už bude lepší), další střela vybouchla a donutila nás se schovat do samého centra tunelu. Konečně jsme odměřili pětiminutovou přestávku a využili ji k úniku. Mimochodem, je to jedinečná šance, jak se dostat do formy pro slalomové lyžování. 10. leden Šli jsme dolů po Velmi nebezpečné ulici. Nazývala se tak, protože byla okupována dělostřelectvem, tanky, raketami a kulkami. Procházet touto ulicí, je vzít život do vlastních rukou. Jít po Velmi nebezpečné ulici až k Velmi nebezpečnému mostu, nazývají mnozí lidé bláznovstvím. Jít po Velmi nebezpečné ulici až k Velmi nebezpečnému mostu a přejít Velmi nebezpečný most v neděli, je považováno za hloupé. Rusové bombardovali most a Velmi nebezpečné náměstí mnoha střelami, než aby to bylo bezpečné nebo alespoň únosné. Velmi nebezpečné náměstí se nachází před prezidentským palácem.Když jsem byl v Grozném naposled, byli zde chlapci připravující hot-dogy na věčném plameni Sovětského Vojáka. Tento plamen už neexistuje. lll Jít přes Velmi nebezpečný most je zážitek, jaký jsem nikdy předtím nezažil. Především si člověk musí dodat odvahy, aby vůbec mohl uvažovat o tom, že půjde. Je to dlouhý most, kolem 200 metrů nebo víc. Na jeho pravé straně by měli být ostřelovači, schovaní někde v okolních budovách. Avšak mohli by být i na levé straně, také v budovách. Takže kudy a jak je nejbezpečnější běžet? Ptali jsme se tří různých lidí a dostali jsme tři různé odpovědi. První člověk nám doporučil běžet pomalu a pohybovat se od strany ke straně. Druhý člověk řekl, běž jako o závod. Třetí řekl, prostě běž a budeš v pořádku. Všichni tři se shodli na tom, že bychom měli jít po levé straně mostu a vejít do budovy z té nejvzdálenější části. To by mělo být nejbezpečnější a my si budeme moci odpočinout, než vejdeme do paláce. Vyrazili jsme se dvěma místními výrostky, kteří nám ukázali, jak na to. Došli jsme ke schodům na začátku mostu a čekali. Výrostci se rovněž připravovali na cestu. Konečně se jeden odhodlal a střídaje běh s klusem, zdolal most bez problémů, nedošlo k žádnému střílení. Druhý chlapec se připravoval, když v tom jiný bojovník náhodně vběhl před něj, běžel přes most po pravé straně a vběhl do budovy naproti paláci. To je přesně kam jsem chtěl jít i já, protože odtud bychom mohli udělat pěkné fotky paláce, který ještě nikdo během posledních čtyř dnů neviděl, s výjimkou několika bláznivých vojáků. Pak i náš druhý chlapec vyrazil. Nechal jsem ho chvíli běžet a potom jsem také vystartoval. Běžel jsem, jak jsem nejrychleji mohl, během několika sekund jsem ho předhonil. Doslova jsem se vařil.Snažil jsem se vyhnout spadlým elektrickým drátům, běžel jsem přes díry způsobené bombardováním směrem doprava, do budovy, odkud jsem chtěl fotit. Zastavil jsem se v místě, o kterém jsem si myslel, že je bezpečné a začal jsem natáčet na video. Mike a Míša mi byli v patách, také vběhli do budovy a začali točit. Všichni jsme funěli a oddechovali jako staří vlci. Je obtížné běžet s kamerami a neprůstřelnými vestami. lll Co jsme viděli, bylo neuvěřitelné. Něco podobného jsem viděl i v Tanzánii na Kilimandžáru, kde NASA naimitovala všechna ta přistání na Měsíci v šedesátých a sedmdesátých letech. Byla zde všude špína z explodovaných bomb a granátové krátery po celém náměstí. Zničená auta, která se dostala do exploze, polámané elektrické vedení, zničený palác, ale žádná těla. Čečenci už vyprostili všechny své lidi, aby je pohřbili. Čečenci jsou muslimové a v muslimské tradici je celkem důležité, aby tělo bylo pohřbeno do 24 hodin po smrti. Nevím, proč tomu tak je, ale umožňuje to lehce získat fotky z pohřbů, pokud o ně máte zájem.lll Doběhl jsem do paláce, tam, kde ostatní postávali. Před týdnem, než začalo vážné bombardování a ostřelování, se všichni čečenští bojovníci shromažďovali na zadním schodišti a zadním prostranství paláce. Nyní tam nebylo živé duše, kromě jedné bláznivé staré ženy, která hledala chléb. Hned vedle hlavního vchodu byl ohromný kráter po bombě. Všechna auta na parkovišti byla zničená. Stejně jako tanky, které Čečenci zneškodnili. Hlavní hala paláce byla totálně zdemolovaná. Nic než kusy betonu, šrapnely, kov, sklo, to vše rozmetáno po celé budově. Vojáci se soustředili dole v protijaderném bunkru. Před lety ho vybudovali Rusové, bylo to tam poměrně bezpečné. Je vcelku odolný i proti obyčejnému bombardování. Lidé v bunkru postávali, kouřili, hovořili, kontrolovali si zbraně, jedli a vůbec se nestarali o válku. Zajímavá scéna. Přibližně po půl hodině zde strávené a poté, co jsem získal vskutku velmi dobré fotky, dostal jsem nepřekonatelné nutkání odejít. Několik granátů právě dopadlo nepříjemně blízko paláce. Neměl jsem nejmenší touhy zde zůstat uvězněn  v případě, že bombardování opět začne. Chtěl jsem se dostat ven k telefonu nebo vysílačce a někam, kde bych mohl vyvolat fotky. Zkonzultoval jsem to s Mikem a shodli jsme se, že je čas odejít. Dohodli jsme se na cestě, kde jsme viděli bojovníky běžící směrem k paláci. Věděli jsme, že tam je ostřelovač, kontrolující cestu, ale řekli jsme si, že je to pořád lepší, než být ubombardován k smrti. Tak jsme vyrazili. Běželi jsme a běželi. Doběhli jsme k malé zdi, odkud se dva chlapci snažili dorazit k paláci. Ptali se nás, jaké to bylo a my řekli, že to celkem šlo. My jsme se jich také zeptali, jaké to bylo a oni také odpověděli, že to šlo. Všechno bylo dobré, tak odešli a my také. Sprintovali jsme k další zdi. Po pěti sekundách, co jsme tam doběhli, ozvala se ohromná exploze. Míša, který nás pozoroval z druhé strany ulice, říkal, že okamžik poté, co jsme odběhli od zdi, mina nebo něco podobného, přistála tam, kde jsme před chvílí byli.lll Rozhodli jsme se trochu si odpočinout. Zůstali jsme v pokoji jednoho domu, ve kterém nebyly díry od šrapnelů. Je velmi důležité se po nich dívat, když se hledá bezpečné místo pro odpočinek. Pokud někde  jsou, znamená to, že možná, jenom možná, tu člověk může být zastřelen. To by bylo pošetilé. Tak jsme odpočívali a čekali. Připravili jsme se na běh přes most. Zvládli jsme to dobře, všichni úplně bez dechu, téměř na omdlení. Vojáci, kteří stáli opodál, se mě a Mika zeptali, odkud jsme (každý se vás tu ptá odkud jste, zdá se, že je to určitá forma pozdravu). Byl jsem úplně vyčerpaný, než abych se zmohl na odpověď. Čekali jsme pět minut, než jsme dech opět popadli, když k nám po mostě spěchal Míša. I on toho měl dost. Počkali jsme dalších pět minut, ale já už jsem neměl stání. Měli jsme perfektní fotky a bombardování už zase začínalo a já se nechtěl nechat zabít dřív, než je vyvolám. 11. ledna Dnes jsme to skoro dostali. Mike, Míša a já jsme se vrátili do paláce, abychom zjistili, co se děje. Přišli jsme tam brzy, kolem deváté. Nebyli tam téměř žádní vojáci. Míša uvažoval, že možná jsou v okolních budovách, takže i když byl palác úplně zničen, budou zde pořád chlapci schopní bojovat s Rusy. Vypadalo to jako dobrá teorie (já a teorie…).Tak jsme zůstali před prezidentstvím asi půl hodiny, fotili jsme, ale nebylo to jednoduché. Ozvalo se tu několik výbuchů velmi, velmi blízko budovy. Proto jsme se rozhodli odejít. Jeden z vojáků běžel s námi, aby nám ukazoval cestu. Proběhli jsme oknem, přes verandu, přes zídku a přes blátivé políčko. Když jsme byli zhruba 50 metrů daleko od řeky, naším cílem za zdí, zasvištěla  střela, pouze několik metrů kolem našich hlav. Průvodce klopýtnul a spadnul. Ježíši, myslel jsem, že ho zastřelili. Přemýšlel jsem, jestli mám zastavit a podívat se, zda je v pořádku nebo mám pokračovat. Prásk. Další střela, tentokrát blíž u mě, slyšel jsem hvizd kulky, jak kolem mě vířila vzduch. Začal jsem běžet jak rychle jsem jen mohl, strach a adrenalin mne popoháněly. Doufal jsem jen, že ten chlapík je v pořádku. Míša a Mike mi byli těsně v patách. Také si myslím, že ještě nikdy neběželi tak rychle. Potom se objevil náš průvodce, byl úplně od bláta, ale jinak v pořádku. Kdyby to byl ostřelovač ze Sarajeva, všichni bychom byli určitě mrtví. Díky Bohu, že nebyl. lll Groznyj znamená v ruštině Hrozný, a to je také nejlepší charakteristika toho, jak to tady vypadá. Samé bláto, prach, kulky a bomby. Tábořím ve sportovním komplexu, alespoň tak to nazývají. Myslím si, že je to původně vojenský tábor, který koupil muž, jenž chtěl trénovat mladé zápasníky. Alespoň je tu sprcha a sauna. Ujde to. Také nám dávají jednou denně najíst, říkám tomu polévka pro utečence. Celé to zorganizoval Bruno, který pracuje pro Evropskou rozhlasovou společnost – EBU.lll Kolem druhé jsme se shodli, že už jsme toho měli dost a je na čase se rozejít. Nacpali jsme se do postarší lady, kterou měl Paul pronajatu, a vyrazili. Museli jsme překonat most, který hlídali z obou stran ostřelovači. Naštěstí jsme v pořádku vyjeli z města. V Argunu, tam kde se musí odbočit doleva, když se jede do Dagestánu, jsme objevili úplnou spoušť a také několik mrtvých Čečenců. Obyvatelé nám oznámili, že tu před 10 minutami letadlo bombardovalo tyto tři, nyní už mrtvé, muže. Chvíli jsme fotili, ale letadlo bylo stále na dohled, tak jsme radši zmizeli. Uháněli jsme z města pryč, Paul hlavu vykloněnou z okénka, aby případně uslyšel letadla. Poslední co bychom si přáli, bylo být ostřelováni z letadla v pomalé ladě na otevřené silnici. Najednou Paul zakřičel: „Zastavit!“ Vyběhli jsme ven a schovali se v keřích u řeky. SU-27 prolétlo nad námi tak, abychom viděli, že je plně vyzbrojeno. Byla to ta, co předtím střílela. Odletěla a my se rozhodli ještě chvíli počkat, než se přiblížíme k autu. Než jsme se odvážili jít, objevila se tu opět, ještě s jiným letadlem. Kroužilo nad námi asi 10 minut. Celou tu dobu jsme byli střídavě šokováni, ustrašeni a vzrušeni představou bojového letadla v akci. Potom to začalo. Terčem útoku byl most, ačkoli my jsme to odtud neviděli. Letadla zpomalila (SU-27 může letět nejpomaleji na světě), doletěla na dohled svému cíli do správného úhlu, odstřelila ho a odletěla. Ohromující pohled. Snažil jsem se vyfotit letící střely, ale nějak to nevyšlo. Asi za 20 sekund poté, co jsme viděli oheň střel, uslyšeli jsme i hřmot. Až když jsme další den uviděli ten most, uvědomili jsme si, jaký rozsah škod mohou letadla způsobit. Konečně, když jsme je viděli pěkně vysoko, naskákali jsme do auta a ihned odjeli. To byl pravděpodobně nejúzkostnější okamžik mého života. lll Myslím, že jsem získal dostatek fotek lidí, kteří běželi sem a tam, snažíce si zachránit život. Myslím si, že by tohle všechno už mělo brzy skončit, protože to vypadá, že ruská veřejnost nesympatizuje s tím, co tu ruská armáda provádí. Neradi vidí, když jejich chlapci umírají, a to je opravdu poprvé, co jsou o tom informováni. Ruský tisk ještě nikdy nebyl tak svobodný ohledně válečných záležitostí, a to se vládě nelíbí. Naneštěstí to ještě může vést k dalšímu puči a pokusu ultrapravice a nacionalistů uchvátit moc. Avšak myslím si, že v zemi je více umírněných, než si radikálové a nacionalisté dokáží představit a doufejme jen, že se ukáží dříve, než pravicová linie udeří. A to je vše z Grozného pro tento týden, přeji vám pěknou sobotu.

Vymírání druhů je nedílnou součástí evoluce, mnozí technokrati však neradi slyší o podílu vlivu činnosti člověka na jeho urychlení. Odhaduje se, že v průběhu věků obývalo Zemi pět až padesát miliard druhů. Dnes jich žije sotva tisícina. Podle fosilních nálezů žily druhy v minulosti bez zásahu člověka každý řádově milion let.Tedy vyhynul jeden druh z milionu za rok. Například v deštném pralese zvýšila činnost člověka rychlost vymírání tisíckrát až desetitisíckrát. lll Dosud bylo popsáno 1 413 000 organismů. Celkový počet se však odhaduje na 10 až 100 milionů druhů. Denně jsou popisovány desítky druhů taxonů, zdá se až neuvěřitelné, že pozornosti člověka unikali i velcí savci. Například v roce 1990 byl na malém ostrově Superagui, pouhých 65 km od Sao Paula, dosud neznámý druh lvíčka. Ještě pozoruhodnější jsou nálezy kopytníků, velkého muntžaka a nový druh serauva (kopytník podobný kamzíkovi) v pralesích Vietnamu v minulém roce. Podle rohů nalezených na saigonském tržišti byl popsán dosud neznámý kopytník Pseudonovibos spiralis. Protože známe pouhý zlomek druhů, mizí živočichové, které jsme dosud nepoznali, a tak ani nevíme, kolik druhů denně vymizí. Například v posledních tisíciletích byla, především při osídlování ostrovů, vyhubena jedna pětina ptačích druhů. Nebýt lidí, žilo by jich místo dnešních 9040 asi 11 000. Podle studie Mezinárodní rady pro ochranu ptáků je z přežívajících druhů ohroženo 1029,  tj. 11 %. Hlavní příčinou mizení druhů je ztráta životního prostředí. Člověk, nejexpanzivnější živočich, je vytlačuje stále více z jejich původních domovů. Zabírá nová území pro svá obydlí, zemědělskou půdu, přehrady. Přeměňuje jejich biotopy, kácí pralesy, vysušuje bažiny a zavlažuje pouště. Na světové strategii ochrany přírody spolupracuje celá řada mezinárodních organizací a podílí se na ní týmy biologů. Mezi nejvýznamnější patří IUCN (International Union for Conservation of Nature and Natural Recources). Stovky odborníků z celého světa zpracovávají odborné expertizy a navrhují záchranné programy. Většinu jich realizuje světová nadace WWF (World Wildlife Foundation), která také disponuje finančními prostředky. IUCN je známá spíše vydáváním Červených knih ohrožených druhů živočichů. Poslední vydání Červené knihy obsahuje 5929 taxonů, z toho 741 savců, 970 ptáků, 316 plazů, 169 obojživelníků, 971 ryb a 2762 bezobratlých. Z fauny naší republiky jsou do Červené knihy zařazeny tři druhy savců a 37 bezobratlých. Podle stupně ohrožení byly v roce 1994 dosud používané kategorie nahrazeny novými: Extinct – Vyhuben – druh je vyhuben, není-li pochyb o tom, že uhynul poslední žijící jedinec. Druh je pravděpodobně vyhuben, pokud důkladné odborné průzkumy areálu jeho možného výskytu neprokázaly přítomnost žádného jedince. Extinct in Wild – Vyhuben v přírodě – druh je vyhuben ve volné přírodě, pokud přežívá pouze formou chovu v zajetí či populace vysazené mimo jeho přirozený areál výskytu. Critical – Kritický stav – stav druhu je kritický, pokud je v nejbližší budoucnosti mimořádně vysoká pravděpodobnost, že bude vyhuben v přírodě a splňuje příslušná početní kritéria. Endangered – Ohrožen – druh je ohrožen, jestliže stav není kritický, ale je vysoká pravděpodobnost vyhubení v přírodě v blízké budoucnosti a splňuje příslušná početní kritéria. Vulnerable – Zranitelný – druh je zranitelný, jestliže není stav kritický, ani není ohrožen, ale je vysoká pravděpodobnost vyhubení v přírodě ve střednědobé budoucnosti a splňuje příslušná početní kritéria. Susceptible – Choulostivý stav – stav druhu je choulostivý, jestliže není možné jej charakterizovat pomocí předchozích kritérií, ale existují obavy, neboť je omezován jeho areál výskytu anebo se nalézá pouze na malém počtu míst, což vede k jeho vystavení dopadům lidské činnosti.Safe/Low Risk – Bezpečný/Nízké riziko – druh je bezpečný nebo vystaven nízkému riziku, pokud byl zkoumán a vyhodnocen jako nevhodný pro zařazení do některé z předchozích kategorií. Obchod s ohroženými druhy živočichů, rostlin a jejich derivátů reguluje CITES (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora), který je známý spíše jako Washingtonská konvence. K dnešnímu dni zahrnuje 2500 živočichů a 35 000 druhů rostlin. Každý rok jsou na celosvětové konferenci zástupců zúčastněných zemí zařazovány nové druhy nebo jiné opět vypouštěny. V konvenci jsou taxony zařazeny do tří kategorií. V příloze jedna jsou zařazeny druhy obchodem silně ohrožené, povolení k vývozu je vydáno pouze pro vědecké účely a zachované programy chovatelských center. V příloze dvě je zařazena většina druhů, jejichž divoce žijící populaci může obchod ohrozit. Povolení k dovozu a vývozu je vydáno po splnění určitých kritérií.
Do třetí přílohy jsou zařazeny druhy dle požadavků jednotlivých států, na jejichž území by byl druh vývozem ohrožen. Jsou zde zařazeny i druhy, které jsou v jiných státech hojné a vývoz je zde bez omezení. Tuto konvenci také podepsalo i bývalé Československo a následně Česká republika. Bohužel do dnešního dne nebyl přijat prováděcí zákon, který by umožňoval stíhat porušování této konvence. Vlažný postup ministerstva životního prostředí a loby obchodníků se zvířaty, kteří vydělávají značné peníze, schválení zákona značně paralyzuje. Naše republika se velmi rychle stala evropským centrem ilegálního obchodu se zvířaty. Z Jižní Ameriky, Asie, Afriky a zemí bývalého SSSR k nám směřují zásilky ohrožených plazů, ptáků a menších savců. Pašeráci jsou stále nenasytnější, protože jim na rozdíl od ostatních civilizovaných zemí nehrozí žádné nebezpečí. Je to další smutné prvenství, které nám vstup do Evropské unie neurychlí. Již dnes nám Evropská unie hrozí sankcemi. Snad pro ilustraci několik čísel: ročně se na světě prodá například 40 000 primátů, 3 miliony ptáků, 350 milionů tropických ryb. Lidská chudoba a chamtivost žene stále více divokých zvířat na porážku. Za kožešinu pandy velké zaplatí překupníci 25 000 US $, za 1 kg rohu nosorožce 62 000 US $. Od roku 1970 bylo upytlačeno více než 95% všech žijících nosorožců. V roce 1990 vzrostl počet ussurijských tygrů z 50 zvířat na 200. V letech 1992–93 bylo upytlačeno 50 tygrů a v roce 1993/94 dalších 80. Za posledních 8 let se snížil stav afrických slonů na polovinu, z 1,2 milionu na 600 000, podle nejoptimističtějších statistik přežijí sloni rok 2030, podle pesimistů nepřežijí rok 2010. Asi 20 % druhů sladkovodních ryb světa buď vymřelo, nebo se jejich počet nebezpečně snížil. Jediná cesta k záchraně většiny druhů je ochrana v in situ – to je v jejich původní domovině.Bohaté státy odepisují zemím třetího světa část dluhů, kupují důležitá nedotčená území a zřizují na nich rezervace. Ale bohužel rezervace a národní parky tvoří dnes pouze 4,3 % zemského povrchu. Populace divokých zvířat ovlivňuje i politická situace. Když se již zdá, že druh je zachráněn, rezervace nebo národní park plní svoji funkci, stačí politický převrat a mnohaletá práce ochranářů je zmařena. Z nedávné doby si jistě pamatujeme masový útěk kmene Tutsiů do Rwandy, až na hranice rezervace unikátní populace horských goril. Nebo nedávné novinové snímky různých liberijských frakcí ověšených samopaly a kulomety. Ani největší optimista nemůže doufat, že v zemi, kde je lidský život naprosto bezcenný, bude ušetřena unikátní gorila nebo vzácný liberijský hrošík. Významné zoologické zahrady celého světa vynakládají ohromné úsilí na zachování ohrožených druhů v ex situ (mimo původní areál). Celkem 1200 zoo chová asi 1 milion zvířat. Odhaduje se, že mohou zachovat 1000 až 2000 ohrožených druhů, to je sice relativně mnoho, ale ve srovnání s celkovým bohatstvím přírody je to pouhý zlomek. Genetickou variabilitu lze udržet po dobu 100 let u populace čítající 250–500 jedinců. Koncem 80. let bylo ve světových zoo 540 000 rozmnožujících se populací z více než 3000 druhů savců, ptáků a obojživelníků. Chovy všech ohrožených druhů jsou řízeny kontinentálními programy. Na závěr argument pro ty, kteří ještě nepochopili, že vše, co je v přírodě, není pro znásobení našich krátkodobých zisků. I když většina lidí již dnes chápe, že prostě nemáme právo s divokými zvířaty nakládat jako se svým majetkem, a že bychom je jako jedinečné a neobnovitelné bohatství měli zachovat pro příští generace. Najdou se i tací, kteří si řeknou, proč vlastně máme chránit nějakého brouka. Odpověď je snadná. Hmyz se bez nás obejde, ale my bez hmyzu ne. Hmyz a suchozemští členovci jsou natolik důležití, že by lidstvo nepřežilo déle něž několik měsíců, kdyby zmizeli z povrchu zemského. Současně by vyhynula většina obojživelníků, plazů ptáků i savců. Pak by byly na řadě kvetoucí rostliny a s nimi by se rozpadla skladba většiny lesů a dalších přírodních prostředí celého světa. Zemský povrch by začal doslova hnít. Hromadily by se odumřelé rostliny, uschly by a rozkládaly by se. Tím by se přerušily potravní řetězce, začaly by vymírat další skupiny rostlin a s nimi i téměř všichni zbývající suchozemští obratlovci. Samostatně žijícím houbám by se otevřela cesta k neuvěřitelnému rozmnožování. Jejich expanze by ale trvala krátce a většina druhů by stejně rychle vyhynula. Pevnina by se vrátila k podmínkám připomínajícím zhruba začátek paleozoika. Země by byla pokryta přízemními rostlinami opylovanými větrem, s malými ostrůvky křovin nebo nízkých stromů. Většina živočichů by zmizela.

Ve střední Evropě je zatím, až na vcelku malé výjimky, na teroristické frontě klid. Podle mínění bezpečnostních expertů se největší nebezpe čí příštího tisíciletí – jak začíná být terorismus nazýván – bohužel nevyhne ani tomuto území. Maximální připravenost na možný střet s teroristy je tedy naprosto nutná. Rozhodli jsme se navštívit protiteroristickou jednotku našich severních sousedů – Kompaniu antyteroristycznu v Katovicích. Vyšlo nám to, především díky spolupráci s naším generálním konzulem v Katowicích, jako vůbec prvn ím novinářům. Smůlu měli zatím i naši polští kolegové.

GROM. Polsko má zavedenu jinou strukturu protiteroristických jednotek než my. Hlavní jednotka GROM (Grupa Reagovania Operacyjne Mobilnego) je vojenská, nikoli policejní. I když GROM nebyl cílem naší návštěvy, rozhodně stojí za to na chvíli se u něj zastavit. Po rozpadu Varšavského paktu začal plukovník Petelecki vybírat z elitní 6. Pomořanské výsadkové divize a 7. Lužické námořní pěchoty dobrovolníky k založení protiteroristick ého komanda světové úrovně. Tehdy se rozhodovalo, zda vytvořit několik menších nebo jedinou silnou jednotku. Nakonec zvítězila druhá varianta. Vybraní dobrovolníci ihned odjeli do výcvikového střediska německé jednotky GSG 9. Plukovník Petelecki měl v úmyslu vytvořit takovou jednotku, která by byla spojen ím toho nejlepšího z německé GSG a francouzské GIGN. GROM pak zaznamenal úspěch i na mezinárodní scéně. Když se před dvěma roky rozhodly USA v zájmu podpory demokraticky zvoleného prezidenta J. B. Aristida k intervenci na Haiti, přihl ásila se k účasti na této akci také polská vláda. Na Haiti odletělo padesát příslušníků GROM, kteří na ostrov ě působili jako záloha amerických elitních Delta Forces. Po ukončení mise, během níž se GROM úspěšně podílel na jedné akci, polsk é jednotce osobně poděkoval americk ý ministr obrany William Perry. Plukovníkovi Peteleckému doslova řekl: „Dzienkujem.“

KOMPANIA ANTYTERORISTYCZNA. Historie katowické protiteroristické jednotky sahá až do poloviny padesátých let, kdy zde byla zřízena pohotovostní jednotka Milice. Koncem sedmdesátých let byl na jejím základě vytvořen tzv. speciální oddíl, jehož posláním byl boj s nebezpečnými pachateli. Například v roce 1982 se jeho členům podařilo osvobodit rukojmí z paluby letadla na lince Wroclav-Varšava. Název Kompania antyteroristyczna používá jednotka od roku 1989 a působí v dosahu vojvodsk ého velitelství policie v Katowicích. Povel k jejímu nasazení mohou vydat pouze tři osoby: ministr vnitra, policejní prezident a katowický vojvodský velitel. Polská policie disponuje celkem deseti útvary tohoto typu, přičemž každý pracuje ve svém regionu. Jde o jednotky servisní, to znamená, že Kompania antyteroristyczna nemůže sama rozhodnout o svém nasazení, nýbrž je k dispozici jiným policejním složkám, například kriminalistům. Všichni její příslušníci jsou výsadkáři a potápěči. Zároveň musí ovládat střelbu z různých zbraní a několik bojových umění. „S čistým svědomím mohu říci, že naši jsou stejně kvalitně vycvičeni jako jejich slavní kolegové z GROM,“ říká na úvod setkání vrchní velitel jednotky plukovník Andrzej Glowacz. „Naším hlavním úkolem je zadržování nebezpe čných pachatelů, jejich eskortov ání, policejní práce pod hladinou a zneškodňování výbušnin,“ upřes- ňuje velitel jednotky, kterému nikdo neřekne jinak než Rektor. Katowická jednotka má v průměru patnáct výjezdů měsíčně. Část komanda drží jeden den nepřetržitou pohotovost, po níž následují tři dny volna. Hoši to ale většinou celé tři dny doma nevydrží, a tak ve volných dnech docházejí na trénink a výcvik. Příslušníky Kompanii antyteroristycznej se mohou stát pouze policisté s minimálně tříletou praxí. Mezní věk pro vstup do jednotky je třicet let.

VÝZBROJ. Ve srovnání s našimi zásahovými útvary disponuje katowická protiteroristick á jednotka širší škálou zbraní. Jako osobní zbraně používá naše ČZ 85 („K vašim čézetám nem áme žádné připomínky,“ hodnotí je Rektor), popřípadě rakouské pistole Glock 17. Před nedávnem byli commandosi vybaveni vynikajícími izraelsk ými samopaly UZI, které doplňují osvědčené kalašnikovy. Ve zbrojnici jsou uloženy také těžký kulomet, lehké kulomety a granátomety. Tyto druhy zbraní naše zásahové jednotky nemají. V případě, že při akci není možné použít klasické plášťové střelivo, například při možnosti ohrožení civilních osob, využívají se revolvery Astra a střelivo plastové nebo typu Short Stop. Ke kalašnikovům náleží řada doplňků: tlumiče výstřelů, odpalovač velkých slzných granátů a granátomety. Jako rarita, v praxi ovšem velmi účinná, může vypadat vystřelovací nylonová síť, používaná ke znehybnění určené osoby. V arzenálu katowických commandosů je i opakovací brokovnice Benelli na sedm nábojů. Do brokovnic jsou také používány speciální náboje naplněné slzným plynem, schopné prorazit dveře domu či sklo automobilu, pachatele nezranit, ale přitom jej částečně znehybnit. Ale komando také používá, ve světě už poněkud překonané, ostřelovací pušky ruské provenience Dragunov. Činnost ostřelovačů je ovšem legislativně omezena. Polské předpisy sice pojem ostřelovač a ostřelovací puška znají, v praxi však ostřelovači oficiálně působit nemohou. Ve vozovém parku Kompanii jsou sedany Volkswagen Passat a terénní Land Rovery, z nichž každý pobere osm zásahových policistů v plné zbroji plus šoféra. Velkou výhodou terénního vozu je to, že commandosi z něj mohou vystupovat najednou do tří stran. Pro jízdu neprostupným terénem nebo přiblížení k ozbrojeným pachatelům se užívají obrněné transportéry.

AKCE! Všechny akce, pokud to situace vyžaduje, bývají zahájeny povelem. Většinou: „Go!“ Trváme na předvedení nějaké bojov é ukázky. Nabízejí nám „odstaven í vozidla“. Po poradě vedení jednotky s naším generálním konzulem jsme s kolegou z ostravské zásahovky vybráni za cvičné teroristy. Nevlastním řidičský průkaz, a tak usedám ve sněhobílém passatu na místo spolujezdce, což se nakonec ukáže jako velmi strategický man évr. Sotva se stihneme vcítit do role členů blíže neurčené mafie, už nás předjíždí a blokuje šedý Land Rover, ze kterého rychlostí blesku vyskakuj í čtyři maskovaní commandos. Pátý zůstává za volantem nastartovaného vozu – co kdybychom si to rozmysleli a chtěli upláchnout. Na každého z nás míří čézetami dva muži a s výkřikem: „Policija!“ se blíží k našemu vozu. Potom jeden z policistů přistupuje k řidiči a s povelem: „Pokojno!“ otevírá dveře a velí vystoupit. Pozoruji, jak nepříliš šetrně ukládá kolegu čelem k zemi na asfalt, páčí mu nohy a spoutává ruce za zády. Jakýkoliv odpor by se rovnal sebevraždě. Následuje důkladná prohlídka. Na zádech, na lev ém a pak na pravém boku. Nakonec je „zločinec“ odveden a izolován od dalšího děje. To vše jsem nucen sledovat s dlaněmi sepnutými v týle. Mlčky se spolu s naštvaným Víťou vyrovnáváme s dalším osudem. To už ale největší hromotluk otevírá moje dveře. Odevzdaně se loučím s béžovými texaskami. Dočkám se však jen poklepání po ramenou. Prý už to pro dnešek stačilo. Uvedená akce by v reálu trvala všehovšudy necelých třicet sekund.

 VÝSTROJ. Zmíněnou akci prováděli commandos ve speciálních maskovacích uniformách, určených předev ším k pohybu po sídlištích. Tři barvy šedé mají napomáhat „splynut í“ s paneláky. Obličeje měli pochopiteln ě zakryté kuklami a hlavy kevlarovými přilbami. Druhou variantou pracovního oblečení je klasick é provedení v půlnoční modři. Do zvláštních akcí, jakými jsou například zátahy na burzách, se chodí v civilu. Na ochranu před střelami protivn íků slouží tři druhy neprůstřeln ých vest polské výroby. Nejtěžší váží deset kilogramů – obsahuje ocelovou desku, která odolá i střel ám ze samopalů. Lehčí vesta je z kevlaru a vydrží nárazy střel ze všech druhů automatických pistolí. Třetí typ vesty je určen k použití pod civilním oděvem. V akci se nepr ůstřelné vesty překrývají vestami taktickými, v nichž je uložen interkom, plynová maska, zdravotní balíček s tlakovými obvazy, slzné granáty, útočný nůž a další věci dle vlastního uvážení. Nezanedbatelnou součástí výstroje je i postroj, sloužící ke slaňování všemi možnými styly plus zabezpečovací karabiny a brzdy. Slaňování se vyu žívá kupříkladu při pozorování bytu, který má být následně „vyčištěn“. V těchto situacích se slaňuje hlavou dolů.

PYROTECHNICI Po neštěstí, při němž bohužel zahynul policejní pyrotechnik, se obyvatelé Katowic rozhodli zakoupit supermoderní pyrotechnický automobil. Popis jeho vybavení by vydal na samostatný článek, takže co nejstručněji: důležitou součástí je protistřepinový oblek, který nejenže maximálně chrání před účinky možné exploze, ale také hermeticky (podobn ě jako u kosmonautů) izoluje od okolního světa. Při práci velmi dobře slouží dvoumetrové elektronické kleště, s jejichž pomocí si lze nebezpe čný předmět prohlížet a přemisťovat. Vrcholem exkurze u pyrotechniků byla ukázka zneškodnění nálože způsobem u nás dost nezvyklým. Po zrentgenování podezřelého předmětu je na roznětku pod silným tlakem namířen tenký pramínek vody. Ten přivede k explozi roznětku, ale ne už vlastní nálož. Perlička: jako izolátor vody se na drahém likvidátoru používá obyčejný prezervativ. Nepodařilo se nám bohužel zjistit, zda je fasovaný nebo pochází ze soukromých zásob commandosů.

STRACH NESMÍ EXISTOVAT. Sedíme v Land Roveru a přejíždíme na střelnici. Najednou se řidič v plné zbroji otočí a povídá: „Hele, ženský!“ Opravdu. Po chodníku kráčejí dvě pohledné dívčiny. „Ty umíš česky?“ vzpamatovávám se. „Tak trochu, ale to nejsou bohužel naše ženský, ale oficírů.“ Po obědě se snažíme commandose ovládajícího naši mateřštinu vyhledat. V kuklách vypadají všichni stejně, ale nakonec máme přece jen úspěch. „Tuhle práci dělám čtyři roky a už si ani neumím představit, že bych měl dělat něco jiného. To víte, že mívám strach. Při akcích si ho ale nesmím připou štět, v tu chvíli prostě nesmí existovat, „ vypráví. „Myslím, že jsme i dobrá parta, chodíme společně na pivo a na kulečník.” Čas od času se také vyskytnou problémy, jako všude jinde, ale ty zmizí okamžitě, jakmile jdeme do akce.“ Na naši otázku, s jakými pocity se dívá na zatýkané osoby, odpovídá stručně: „Už o tom nepřemýšlím, nemuselo by se to vyplatit. Na zatýkané pohlížíme všichni absolutně bez jakýchkoliv osobních pocitů.“ Zajímá nás, z jaké akce mu zůstal nejlepší dojem. „Nebyla to žádná řežba. Pro nás je důležité provést akci s maximálním momentem překvapení. Nechceme žádný divoký boj. Zásahy, které považujeme za úspěšné, to jest bez střílení a prolévání krve, zase většinou nezajímají novináře. Dobrý pocit mám z akce, kdy se nám podařilo evakuovat z domu, pod kterým byla bomba z války, malé děti a ženy. Chvíli poté bomba skutečně vybuchla.“ V minulých letech přišli dva členové zdejší jednotky o život. Řeč přichází i na ně. „Vyrovnávali jsme se s tím dost těžce. Nemohli jsme uvěřit, že druhý den nepřijdou.” Ne, o změně zaměstnání jsem neuvažoval. Moje holka ano, té se to vůbec nelíbí.“ V reportáži byly použity informace z publikace Top Counter – Terrorist Forces.

Velmi jsem se těšil na setkání s žijící legendou Bergmanových filmů. Jako prosťáček jsem očekával filozofujícího herce, který mě jistě obohatí o nějaký další rozměr v otázce hledání smyslu lidské existence. Člověk tíhme k tomu, aby něco z charakteru hraných postav přisuzoval i herci. Skutečnost mě však víc než zaskočila. Necelou hodinu jsem si povídal se spokojeným můžem úctyhodného věku (mám chuť říct s milým a pohledným dědečkem), který měl stále po boku svou novou přítelkyni, Francouzku Catherin Brelletovou. Během rozhovoru se mi téměř s rozpačitým úsměvem omlouval, že nestudoval filozofii a vypadalo to, jako by nejraději naše povídání měl za sebou, protože je pro něho mnohem důležitější dobrá večeře a procházka Prahou, než přítomnost zvědavého novináře. Cítil jsem se až provinile, když jsem mu kladl připravené otázky, a tak jsem se raději nepokoušel víc ptát třeba na Ingmara Bergmana, filmového filozofa, který se ve své knížce LATERNA MAGIKA o herci, s nímž spolupracoval dvě desetiletí, k všeobecnému překvapení vůbec nezmínil. Švéd je u nás zafixován jako člověk, který ze všech lidí na celé planetě nejvíce tíhne k sebevraždám. “Sebevražda” byla Maxe von Sydowa za takového člověka, byť v malém procentu, považovat.

Max von Sydow

Pane Sydowe, nedávno uváděli v televizi film MŮJ OTEC, kde hrajete starce, který má za sebou minulost důstojníka SS. Co vás na té roli přitahovalo?

Zaujal mě scénář, protože šlo o velice zajímavý konflikt: o muže, který se snažil pohřbít svou minulost, která ho nakonec stejně dohnala. Zajímala mě jeho rodina: odmítala, že by jejich otec mohl provést něco takového, jako je vyvraždění rodiny s úsměvem na tváři. Zajímala mě, jak takzvaná přátelská společnost reaguje, jak se jejich vztah k němu postupně mění.

Bylo vám toho člověka chvílemi líto? Byl to dědeček, kterého do té doby milovala celá rodina.

Ano, určitě. Je to tragédie, dnes už si nepamatuju podrobnosti, ale vím, že mě velice zaujalo, jak si někdo, kdo prošel tak dramatickou situací, při níž byl vystaven velkému stresu, odmítal připustit, že se něco takového stalo. Vlastně říká: “to jsem nebyl já”, a téměř tomu sám věří.

Rozumněl jste mu?

Myslím, že ano.

Musíte pokaždé rozumět své postavě?

Ano.

Spoléháte na pokyny režiséra nebo se řídíte intuicí?

Samozřejmě záleží na mém vztahu k režisérovi, ale v podstatě se spoléhám na obojí. V ideálním případě by mělo jít o oboustranný pozitivní vztah, kdy oba dávají i přijímají, nemělo by jít o vztah dvou lidí, kdy jeden dává příkaz a druhý ho vyplňuje.

Často jste hrál postavy, které hledaly odpověď na otázky po smyslu lidské existence. Jsou vám tyto otázky vlastní osobně?

O tom jsem ještě neuvažoval. Můžete mi dát příklad?

Například vaší první role v réžii Ingemara Bergmana SEDMÁ PEČEŤ. Ale vy jste takových rolí měl přece hodně…?

Máte určitě pravdu, hrál jsem takových postav více, ale nicméně to pro mě není důležité, pro mě je podstatný příběh. A pokud jde o to, jestli sám prožívám podobné otázky, mohu jen konstatovat, že pokud člověk žije dost dlouho, ať chce nebo nechce, tak se k těmto otázkám dostane. Někdy často, někdy zřídka.

Jste patrně vystaven velkému tlaku, který vám navozují vaše záporné a kladné role. Možná jste musel často uvažovat o tom, kde je hranice mezi dobrem a zlem.

Určitém v kontextu ano. Setkal jsem se s tím v řadě filmů, ve kterých jsem hrál; v každém dramatu je tento konflikt do určité míry přítomen. Pamatuji si na jeden z nejtypičtějších příkladů — film VYMÍTAČ ĎÁBLA. Koneckonců na konflikt mezi hranici dobra i zla člověk nepotřebuje vyloženě dramatické situace, stačí, když každý den otevřete noviny a musíte uvažovat mezi zdravým lidským rozumem a nedostatkem lidské soudnosti.

Někdy se hercům stává, že přestávají vnímat rozdíl mezi realitou a tím, co právě hrají. Znáte ten pocit?

Myslím, že ne… Mohu vás na něco zeptat?… Vy jste herec?

Ne, ale vystudoval jsem filmovou školu — scénáristiku.

Ptal jsem se proto, že hovořit o herectví, je velmi těžké. Na to neexistují slova, alespoň v mém rodném jazyce. Řada herců mluvící o svém povolání, používá odlišných termínů, ale pokud to pak analyzujete, zjistíte, že mluví o stejné věci, protože dělají stejné věci. Velice často jsou termíny, které používají, nejasné, obskurní, zmatené. Sám když hraju, zosobňovanou osobu nepovažuji za součást skutečnosti, beru jí i s jejími emocemi, s citovým životem za součást imaginace, představivosti. Ale dělám to tak, aby to vypadalo realisticky. Myslím si, že herci velice oceňují, když divák nebo kritik řekne: “Když jsem vás viděl na jevišti, tak vůbec nebylo poznat, že jste hrál. To jste byl vy.” (smích) Ale myslím si, že je důležité, aby si herec uvědomoval, že to co hraje, je pravda.

Ale stává se, že herci své postavě načas podlehnou…

Ano. Herci pracují s představivosti a ta je dokáže někdy odvést jinam, než chtějí.

Je to svým způsobem nebezpečné povolání?

Obyčejný divák se často ptá, jak mohu po dokončení filmu svou roli opustit, jak mohu dokončit jeden film v pátek a ve středu začít točit nový, kde hraju někoho jiného. Ale součástí profese je, neustále si uvědomovat rozdíl mezi sebou samým a postavou, kterou jenom hraje. Mně už se tak často nestává, že bych dokončil jednu roli a hned hrál druhou. V mládí jsem třeba od devíti do jedenácti zkoušel hru v rozhlase, od jedenácti do čtyř v divadle a od pěti do šesti znovu v rozhlase a večer jsem měl představení. Myslím si, že v klasických divadlech, kde herci pracují na stálo, je normální, že přes den něco zkouší, filmují a večer mají představení. A kdyby se měli ztotožňovat se všemi postavami, tak by z nich byli schizofrenici. (smích)

Trochu mě překvapuje, že mi na moje otázky předkládáte tak pragmatické odpovědi. Čekal jsem filozofičtější úvahy. Stává se vám často, že jsou novináři, kteří vás znají z vašich rolí, překvapeni?

Samozřejmě, stává se mi to. Stává se to řadě herců. Diváci, ať chtějí nebo nechtějí, mají pocit, že ten člověk na plátně říká to, co si myslí, jako ten , kdo ho hraje, ale ono to tak není: herec nemusí mít zkušenost se všemi pocity a myšlenkami, které ztělesňuje.

Před chvíli jsem se vás ptal, jestli těm postavám rozumíte, a vy jste řekl, že ano…

To jsem říkal, ale šlo spíše o snahu jim rozumět. Pokud možno na sto procent. Herec se nemusí do postavy, kterou má hrát, zamilovat, ale musí mít o postavu zájem. Důležité je, aby herec, který roli přijme, svou postavu nesoudil, nestavěl se k ní moralisticky. Musí se jí snažit pochopit jako lidskou bytost. Když vezmete postavu otce z filmu MŮJ OTEC, nesměl jsem se k němu postavit jako k válečnému zločinci, musel jsem ho vzít jako člověka, který v minulosti něco provedl — ať už to bylo dobré nebo špatné –, musel jsem se snažit pochopit, proč to udělal a proč se posléze choval tak, jak se choval.

Zlo filmaře často přitahuje, fascinuje… Čím myslíte, že to je?

Vy tomu říkáte zlo, já tomu říkám konflikt. A bez konfliktu nemůže existovat žádné drama.

Já mluvím o tom, že zlo je často pro filmaře svým způsobem svůdné, krásné a dobro nudné…

To je pravda, v tom s vámi souhlasím.

V předešlých rozhovorech jste tvrdil, že jste byl nesmírně plachý mladík, pro něhož bylo těžké navazovat kontakt s lidmi. Divadlo vás tohoto handycapu zbavilo. Mohu to chápat, že divadlo je dobrá terapie pro nesmělé lidi?

V mém případě to tak určitě bylo. A myslím si, že nejsem jediný, komu se to přihodilo. Pokud je člověk vychován takovým způsobem, že je odmalička naučen, aby kontroloval veškeré emoce, aby je nedával najevo, tak divadlo je velice dobrý způsob, jak se je naučit uvolnit. Z tohoto hlediska je to velmi dobrá terapie.

Mohl byste mi říci, jaké lidské vlastnosti se v takovém švédském divadelním souboru nejvíce projevují. Simuluje velkou rodinu?

Já nevím, nedokážu na to přesně odpovědět, ale myslím si, že švédský divadelní soubor se v tomto ohledu nebude lišit třeba od českého. Je pravda, že při natáčení filmu, které trvá dva až tři měsíce, vznikne atmosféra, která se rodinné atmosféře podobá a dá se říct, že na tu krátkou omezenou dobu, tato skupina lidí rodinu nahrazuje. Koneckonců herci se zabývají emocemi, oni se samozřejmě dotýkají i emocí lidí ve štábu, a z tohoto hlediska jsou vztahy mezi herci odlišné, než vztahy lidí na jiných pracovištích.

V čem jsou takové vztahy choulostivé, na co jsou nejvíc háklivé?

(chvíle ticha) Já jsem celý svůj život byl herec, nemám zkušenost s žádnou jinou profesí — mohl jsem je sledovat jen z venčí –, ale práce herce je zvláštní v tom, že to, co máme vyprodukovat, ten malý kousek umění, se liší od jiných umělců: není to něco hmatatelného jako časopis nebo kniha, je to vždycky část nás samotných. Proto jsou herci tak hodně citliví na kritiku. Není kritizovaná jejich práce, která už je mimo ně, ale jsou kritizovaní oni samotní: to jak vypadají, jak mluví, jak se pohybují. Právě proto jsou tak citliví a proto to mezi nimi vyvolává jistou žárlivost.

Kdysi jste řekl, že pro herce není těžké hrát hypochondra. Chcete tím říct, že každý herec je svým způsobem hypochondr?

Herci jsou velice často hypochondři. Myslím, že totéž platí třeba o operních pěvcích, zpěvácích a tanečnících. Je to asi tím, že naše práce je závislá na našem zdravotním stavu. Herec těžko může říct: “Já dneska nepřijdu do práce, necítím se dost dobře,” protože na jeho práci závislých mnoho lidí a nikdo ho nemůže nahradit. Herec musí mít opravdu zlomenou nohu, aby nemohl přijít. Asi proto se tolik hlídáme a sledujeme.

Myslíte si, že herectví charakter utužuje nebo spíše deformuje?

Obávám se, že se snadno může stát obojí. U některých herců se může stát, že prostřednictvím herectví začnou víc uvažovat o vlastní identitě a vlastně posílí své vlastnosti, zatímco jiní mohou být snadno svedeni třeba úspěchem hrané postavy, a mohou snažit chovat tak, aby dostáli většího úspěchu.

Co myslíte, jsou ženy v herectví vůči deformaci své osobnosti odolnější nebo náchylnější?

To opravdu nevím. Vím, že jeden dánský filmový teoretik tvrdil, že herectví je spíše ženská profese nežli mužská, ale já si myslím, že se plete. Podle mne je to nebezpečí deformace pro obě pohlaví stejné.

Četl jsem Laternu magiku od Ingemara Bergmana a překvapuje mě, jak byl vlastně citově vyprahlý. Teprve až ke stáru poznal, co je to mít rád. Vnímal jste ho podobně?

Musím během deseti minut odejít a tohle je na delší povídání. Vlastně nevím, jestli to mám nějak komentovat.

Bergman se zvláštní hořkostí vzpomíná na dětství. Je to u vás podobné?

Ne, nemyslím si, že bychom to měli společné. Vím, že veškerá Bergmanova díla vypadají, jako by byla inspirovaná tím, čím prošel dětstvím, ale mé dětství bylo zcela jiné. Vyrostl jsem ve velmi harmonické rodině, nikdy jsem rodiče neslyšel, že by se hádali. Byli staromódní: oba byli vychováni ve fundamentalistické lutheránské víře, řídili se jejími základními normami, ale nebyli tak ortodoxní jako třeba Bergmanův otec.

V souvislosti s vaším zesnulým českým přítelem Paulem, který byl svého času vaším americkým agentem, jste mluvil o osudovosti. Věříte v osud.

Přiznám se, že si nepamatuji, co jsem tenkrát řekl, ale v osud příliš nevěřím.

A čemu by měl podle vás člověk věřit?

(chvíle ticha()

Je to složitá otázka?

Je složitá… Měli bychom věřit v možnost v mírové nekonfliktní koexistence mezi jednotlivci a národy. A měli bychom se o to snažit. Tahle víra, nám v podstatě umožňuje, abychom i nadále existovali.

Herec po určité době začne nenávidět diváky. Znáte ten problém? Pokud ano, musíte svou nenávist vůči nim často potlačovat?

Myslím si, že to není pravda. V některých situacích, kdy má divadelní herec pocit, že diváci nereagují, že mu nerozumějí, se může naštvat, může být agresivní, ale nedá se obecně konstatovat, že se v něm vytvoří nenávist vůči divákovi.Rád bych vám vysvětlil, proč vám takové otázky pokládám. Ze světových statistik, je všeobecně známo, že ve Švédsku je v průměru nejvyšší počet sebevražd, ale vy mě uvádíte do rozpaků: působíte překvapivě pozitivně, vesele až bezstarostně…To je starý mýtus, který vynalezl generál Eisenhower. Použil ho v jednom politickém projevu, aby ukázal, že socialismus je špatný. Ale možná máte pravdu, já neznám statistiky.

Vy jste se s touto otázkou asi nikdy nepotýkal?

Ne. (smích)

Co herce zastaví, aby přestal hrát? Může to být pouze zdraví?Deprese, sebevražda. (smích) My v naší profesi máme štěstí, že pokud nás to baví, pokud ještě vidíme, máme dostatečnou paměť na text a můžeme se pohybovat, tak nemusíme přestat pracovat. Film oproti jiným oborům potřebujou i starší postavy. Září 1996

Když ve středu 29.května v deset hodin večer ohlásily obě izraelské televizní stanice, že po prvním součtu hlasů vede Šimon Peres nad svým protivníkem Benjaminem Netanjahu o jedno procento, mohl tento architekt mírového procesu snít svůj dávný sen o tom, že konečně po pěti marných pokusech usedne po vítězných volbách do křesla premiéra. Ač byl v ten středeční večer ještě premiérem po druhé v životě, nikdy se jím nestal po vítězných volbách. Poprvé usedl do křesla premiéra v období 1984–86 po složitém jednání velké koalice. Podruhé převzal úřad po zavražděném premiérovi Rabinovi. Jenomže už tehdy bylo psáno ve hvězdách, že jeho sen definitivně ztroskotá a do křesla premiéra izraelského státu usedne rozdílem 30.000 hlasů Benjamin Netanjahu.

…

Čtvrteční ráno pak jasně ukázalo, že voliči dali přednost představiteli opozičního pravicového bloku Likud a jeho spojencům, kteří žádají zmrazení podle nich příliš ukvapeného mírového vývoje před dokončením politiky zavražděného premiéra Rabina.

O neočekávané porážce Šimona Perese rozhodla vojenská akce “Hrozny hněvu”, kterou vyhlásila izraelská vláda 11.dubna. Ta ho připravila o potřebných 30 000 hlasů a přitom Peres počítal, že mu tato akce přinese poslední předvolební body.Peres potřeboval před volbami ukázat, že je schopen vzít pevně do svých rukou i bezpečnost státu. Navíc měla zvolená taktika leteckých a dělostřeleckých útoků minimalizovat izraelské ztráty na životech, které by Peresovi před volbami na popularitě nijak nepřidaly. Očekávaný efekt se však nedostavil. I během akce “Hrozny hněvu” pokračoval Hizballáh (Alláhova strana) v ostřelování Galileje, kde bylo zraněno několik osadníků a do celé záležitosti se vložily světové mocnosti.Nakonec došlo k osudné tragedii v Káná, kdy při údajném zásahu proti prchajícím bojovníkům Hizballáhu zasáhli Izraelci základnu OSN a usmrtili zde 101 převážně žen a dětí. A tak 150 000 arabských voličů, pro které byl pravicový Netanjahu nepřijatelný, se rozhodlo volby bojkotovat a 29. května odevzdalo prázdné hlasovací lístky.

Střet Peres-Netanjahu se vyznačoval nejen rozdílnýn názorem na mírový proces, ale do jisté míry šlo i o vyjádření životních postojů dvou generací Izraelců, ne-li dokonce o dvě podoby Izraele. Podstatou střetu byla Peresova celoživotní vize Blízkého východu jako oblasti míru, prosperity, a především spolupráce. Peresův sen měl vyústit v dobrovolné odevzdání Golanských výšin a s nimi i třetiny zdrojů pitné vody Sýrii. Strategické území tyčící se nad hlavní obilnicí Izraele severní Galileou bylo často použito syrskou armádou jako základny k ostřelování izraelských civilních cílů. Peres byl ochoten vrátit zhruba 50 obsazených čtverečních kilometrů výměnou za alespoň trochu věrohodné mírové záruky. Dále počítal s předáním strategických pozic u Genezaretského jezera a s rozdělením Jeruzaléma. Proti těmto záměrům samozřejmě Netanjahu vystupoval. Pokračování mírových rozhovorů s Palestinci i s arabskými státy ale podmiňuje s přesně stanovenými limitami. Ne palestinskému státu, ano rozšířování židovských osad, ne stažení z Golanských výšin. Jeho vláda hodlá pokračovat v mírových jednáních s arabskými partnery, sjednotí rozpolcenou společnost a odstraní propastné společensko-ekonomické rozdíly mezi jejími vrstvami. Nenaznačil však, jak toho chce dosáhnout.

Když ve středu 29.května v deset hodin večer ohlásily obě izraelské televizní stanice, že po prvním součtu hlasů vede Šimon Peres nad svým protivníkem Benjaminem Netanjahu o jedno procento, mohl tento architekt mírového procesu snít svůj dávný sen o tom, že konečně po pěti marných pokusech usedne po vítězných volbách do křesla premiéra. Ač byl v ten středeční večer ještě premiérem po druhé v životě, nikdy se jím nestal po vítězných volbách. Poprvé usedl do křesla premiéra v období 1984–86 po složitém jednání velké koalice. Podruhé převzal úřad po zavražděném premiérovi Rabinovi. Jenomže už tehdy bylo psáno ve hvězdách, že jeho sen definitivně ztroskotá a do křesla premiéra izraelského státu usedne rozdílem 30.000 hlasů Benjamin Netanjahu. Čtvrteční ráno pak jasně ukázalo, že voliči dali přednost představiteli opozičního pravicového bloku Likud a jeho spojencům, kteří žádají zmrazení podle nich příliš ukvapeného mírového vývoje před dokončením politiky zavražděného premiéra Rabina.

O neočekávané porážce Šimona Perese rozhodla vojenská akce “Hrozny hněvu”, kterou vyhlásila izraelská vláda 11.dubna. Ta ho připravila o potřebných 30 000 hlasů a přitom Peres počítal, že mu tato akce přinese poslední předvolební body.Peres potřeboval před volbami ukázat, že je schopen vzít pevně do svých rukou i bezpečnost státu. Navíc měla zvolená taktika leteckých a dělostřeleckých útoků minimalizovat izraelské ztráty na životech, které by Peresovi před volbami na popularitě nijak nepřidaly. Očekávaný efekt se však nedostavil. I během akce “Hrozny hněvu” pokračoval Hizballáh (Alláhova strana) v ostřelování Galileje, kde bylo zraněno několik osadníků a do celé záležitosti se vložily světové mocnosti.Nakonec došlo k osudné tragedii v Káná, kdy při údajném zásahu proti prchajícím bojovníkům Hizballáhu zasáhli Izraelci základnu OSN a usmrtili zde 101 převážně žen a dětí. A tak 150 000 arabských voličů, pro které byl pravicový Netanjahu nepřijatelný, se rozhodlo volby bojkotovat a 29. května odevzdalo prázdné hlasovací lístky.Střet Peres-Netanjahu se vyznačoval nejen rozdílnýn názorem na mírový proces, ale do jisté míry šlo i o vyjádření životních postojů dvou generací Izraelců, ne-li dokonce o dvě podoby Izraele. Podstatou střetu byla Peresova celoživotní vize Blízkého východu jako oblasti míru, prosperity, a především spolupráce. Peresův sen měl vyústit v dobrovolné odevzdání Golanských výšin a s nimi i třetiny zdrojů pitné vody Sýrii.

Strategické území tyčící se nad hlavní obilnicí Izraele severní Galileou bylo často použito syrskou armádou jako základny k ostřelování izraelských civilních cílů. Peres byl ochoten vrátit zhruba 50 obsazených čtverečních kilometrů výměnou za alespoň trochu věrohodné mírové záruky. Dále počítal s předáním strategických pozic u Genezaretského jezera a s rozdělením Jeruzaléma. Proti těmto záměrům samozřejmě Netanjahu vystupoval. Pokračování mírových rozhovorů s Palestinci i s arabskými státy ale podmiňuje s přesně stanovenými limitami. Ne palestinskému státu, ano rozšířování židovských osad, ne stažení z Golanských výšin. Jeho vláda hodlá pokračovat v mírových jednáních s arabskými partnery, sjednotí rozpolcenou společnost a odstraní propastné společensko-ekonomické rozdíly mezi jejími vrstvami. Nenaznačil však, jak toho chce dosáhnout.

Benjamin Netanjahu (21.8 1949) – příznivci přezdívaný “Bibi” – je nejmladším premiérem v historii Izraele. Dosud se žádný politik neodvážil ucházet o tuto funkci. pokud nepřekročil šedesátku. Ve třiatřiceti letech se stal druhým mužem na nejdůležitějším izraelském velvyslanectví, ve Washingtonu. O tři roky později přebírá post stálého zástupce Izraele při OSN. Díky své dokonalé americké angličtině, mladistvému zjevu a schopnosti jak jednat s americkým divákem získal Izraeli nejvíce stoupenců mezi zámožnými a vlivnými americkými Židy. To se mu vyplatilo i v další politické kariéře doma v Izraeli, kam ho tehdejší stárnoucí nacionalistický premiér Jicchak Šamir povolal v roce 1988 do funkce náměstka ministra zahraničí.Netanjahu pak zastupoval Izrael na rozhodující konferenci o Blízkém východě v roce 1991 v Madridu, kde tvrdošíjně odmítal jakékoliv ústupky ze strany Izraele. Šamir ho za to odměnil funkcí šéfa svého kabinetu a fakticky z něho učinil druhého nejmocnějšího muže ve státě. Když se pak po volbách v roce 1992 dostal Likud do opozice, jelikož voliči rozhodli pro mírový plán Jicchaka Rabina, postaral se Šamir, aby jeho chráněnec mohl pokračovat v jeho linii v Likudu. Většina pozorovatelů nedávala tehdy dvaačtyřicetiletému uchazeči o post šéfa Likudu žádnou šanci.Stáli proti němu bývalí ministři Šaron a především Levy. Zejména ten nasadil konfrontační kurz: buď Netanjahu, nebo on se všemi svými zásluhami.

Proti všemu očekávání však zvítězil jeho o čtyřicet let mladší soupeř.Netanjahu, což v hebrejštině znamená “boží dar”, dosáhl svého cíle, který si před čtyřmi roky vytyčil. Sjednotil na frakce po předchozích volbách (1992) rozdělenou a demoralizovanou stranu a ta v letošních volbách zvítězila.Netanjahuovi mělo mnoho zejména ortodoxních Židů za zlé, že je tak “světský” (proslul svými poloveřejnými aférami) či “americky povrchní”, ale přesto mu dali své hlasy, protože právě pro svou na první pohled odpudivou modernost má ty nejlepší předpoklady, aby na mnoho příštích let udržel pro Izrael podporu skandálně posvětštělých,zato tím bohatších a vlivnějších amerických Židů. Velkým překvapením i pro členy vlády bylo Netanjahuovo stanovisko k separaci izraelského a palestinského obyvatelstva. Peresova vláda uvažovala o uzavření hranice na způsob “železné opony”. Naopak se počítá s otevřením hranice a 65.000 Palestinců má získat povolení pro práci v Izraeli, nichž víc jak jedna třetins jižpovolení získakala. Nový premiér prohlásil, že ekonomická prosperita je tou nejlepší zárukou pro mír.S velkým zájmem se proto očekával výsledek “Bibiho” návštěvy v Bílém domě. Americký prezident fandi do poslední chvíle Peresovi. Pak sice Netanjahuovi telefonicky poblahopřál, ale bylo veřejným tajemstvím, že bude-li Izrael dál riskovat mír, on, Clinton, udělá vše pro to, aby nebezpečí rizika zmírnil. Při své návštěvě Bílého domu Netanjahu potvrdil, že dokáže být nejen tvrdě nesmlouvavý, ale i dobrý diplomat. Snažil se rozptýlit obavy Bílého domu a potvrdil, že bude dodržovat závazky minulé vlády, avšak dal jim nový výklad, když prohlásil, že bude trvat na tom, aby Arabové “doslova a do písmene splnili svou stranu dohody”. Svou představu v pokračování mírového procesu spatřuje v dodržování kodexu chování založeném na třech pilířích. Prvním je bezpečnost Izraele proti teroristickým útokům. Dále je to vzájemnost, což znamená oboustranné dodržování přijatých dohod. Třetím pilířem je uskutečňování norem demokracie a lidských práv, aby na Blízkém východě nepovstal nový Husejn. Zásadně pak odmítl, že by mezi Židy a Araby docházelo ke střetu civilizací.

Září 1996

Nejbližší vesnice leží tři desítky kilometrů za mými zády. Od zelených polí a zavlažovacích kanálů mě dělí celodenní pochod. Stoupám stále sevřenějším údolím mezi divokými skalami, teď zjara oživenými temně zelenou trávou a keři. Za pár týdnů nebude po vegetaci ani památky. S příchodem suchého a horkého léta však nezmizí jen zeleň, ale i ti, k nimž nyní směřuji: kočovní pastevci z kmene Kaškajů.

Kaškaj

Pohoří Zágros se táhne v délce přes tisíc kilometrů napříč jihozápadním Íránem. Je v něm soustředěna velká část více než miliónové íránské kočující populace. Hory byly odedávna těžko přístupné jak vnějším dobyvatelům tak i místním zemědělcům, kteří se raději usazovali v klimaticky stálejších oblastech a především v dosahu vody. Zágros se tak ve středověku stal doménou kmenů, které do Persie zavála četná dobyvatelská tažení. Dodnes tu žijí v těsném sousedství Lorové, Bachtijárové a Kurdové patřící k íránské etnické skupině. Kočovnictvím se v této oblasti živí i část semitských Arabů. Kaškajové, kteří do Persie přišli z dnešní západní Číny v důsledku Čingischánových výbojů, zastupují turkicko-altajské národy.

Kočovné kmeny odedávna patřily k potenciálním hrozbám pro centrální perskou vládu. Před autoritu vládních úředníků a armády stavěly vlastní mocenskou strukturu a rodovou sounáležitost. Přesto se několik mužů s kočovnickým původem dokázalo prosadit i ve vysoké politice. Nomádi disponovali silnými ozbrojenými jednotkami, které sloužily především k obraně jejich pasteveckých teritorií. K posledním výraznějším střetům s vládní mocí docházelo v první polovině 60. let. Tehdy začal šáh Muhammad Reza Pahlaví provádět pozemkovou reformu, která v podstatě nutila kočovníky k usedlému způsobu života a narušovala tak jejich tradiční společenské uspořádání. Panovníkovi se záměr, ať již přímo či nepřímo, vydařil. Ozbrojený odpor horských kmenů byl zlomen a šedesátá léta znamenala pro mnoho kočujících pastevců trvalé usazení. Kaškajové dnes tvoří v provincii Fárs velkou část urbanizovaného obyvatelstva. K asimilaci nepochybně přispívá i systém školství, v němž jsou příslušníci kočovných národů vzděláváni výhradně v perštině a jejich mateřskému jazyku se mohou věnovat až jako předmětu univerzitního studia.

NEKONEČNÁ CESTA

Životní rytmus těch, kteří zůstali v horách, je stále určován jejich nejvlastnější činností – kočováním. Migrace se řídí střídáním ročních období a nutností uživit stáda dobytka. Zimu tráví nomádi v nižších polohách, kde je jednak tepleji a také je tu dostatek vláhy. Přelom března a dubna se ve většině táborů nese ve znamení příprav na přesun do hor. Počátkem jara se totiž začíná prudce oteplovat a setrvání v údolích se stává nesnesitelným nejen pro pastevce, ale i pro jejich zvířata. V chladnějších polohách zůstávají kočovníci celé léto a do nížin se opět vracejí s prvními příznaky nadcházející zimy.

Jednotlivé kmeny se během jarní i podzimní migrace přesouvají po tradičních rodových stezkách, il-rah. Svůj majetek většinou převážejí na oslech a koních, i když poslední desetiletí přinesla mnohé převratné změny. Bohatší rodiny již nezřídka vlastní automobil, popřípadě jim jej zapůjčí příbuzní z města a přesun tábořiště se stává otázkou pár hodin. Obvykle však stěhování trvá několik týdnů, v závislosti na vzdálenosti letní a zimní lokality, která nezřídka činí i stovky kilometrů.

VODA NAD ZLATO

Zásoby vody se mi ztenčily natolik, že musím řešit otázku, kde je doplnit. Poslední studnu jsem minul časně ráno. Od načerpání vody mě ale odradil intenzívní zvířecí zápach. V blízkosti osad bývají vstupní otvory do studní přehrazeny kládou, a zvířata tak k chladivé tekutině nemají přístup. V odlehlých horských končinách tomu tak ovšem nebývá. Kvůli představě, že piji vodu, v níž smočilo své pysky stohlavé stádo koz a ovcí, jsem tedy stále odkázán na pár lahví, v nichž se neúnavně prohánějí desítky larev komárů a mlhovina drobného vodního planktonu.

Jediným zdrojem vláhy jsou v jižním Zágrosu zimní srážky. Voda se po povrchu terénu svádí pečlivě tvarovanými stružkami, mnohdy sestávajícími jen z dlouhých řad oblázků, přímo do studní. Jejich kuželovitý, bíle natřený příkrov zabraňuje vysychání a znečištění vody. Nezabrání však v přístupu hmyzu, který je odkázán na život nebo rozmnožování ve vodě. Uklidňuji se, že tato “živá voda” mne bude provázet snad jen pár dnů. Místní obyvatelé jsou na ni odkázáni po celý život. Mnohem snadnější život mají pastevci tábořící v blízkosti horských říček. I jejich koryta se ovšem v průběhu léta proměňují v bezútěšné hromady rozpáleného kamení. STAN ZNAMENÁ DOMOVTábor sestávající ze čtyřech černých stanů jsem tak našel v pravý čas. Přivedlo mě k němu snad na tři kilometry slyšitelné ženské halekání. Mužské hlasy chyběly. Domněnku, že muži trpně naslouchají spílání svých žen, jsem však musel záhy zavrhnout. Jejich úkolem totiž je, pokud nejeli na trh, pást dobytek. Tábořiště zpravidla opouštějí časně ráno, za relativního chládku, kdy se zvířata neunaví často až několikakilometrovým přesunem na pastviny.

Jakmile mne ženy spatřily na obzoru, křik ještě zesílil. Vědí o mně, něco na mě volají, jen netuším co. Turkický jazyk Kaškajů je naprosto odlišný od perštiny, a tak mi nepomáhá ani znalost základních slovíček. Nezbývá než se vydat přímo za hlasy, přestože do poslední chvíle váhám, nakolik je vhodné “přepadnout” tábor v době, kdy zde není nikdo z mužů.

U většiny kočovnických národů stále přetrvává společenské uspořádání založené na příbuzenských vztazích v mužské linii. Navzdory tomu, že v 50. letech byl úředně zrušen institut hlavy kmene il-chána a mocenská hierarchie jednotlivých vůdců, která byla v podstatě samosprávou kočujících obyvatel. V celém Íránu je v současnosti na 90 kočujících kmenů. Jednotlivé kmeny se dělí na klany čítající stovky až tisíce příslušníků. Klany jsou dále členěny v několika stupních až po společenství nazývaná obe. Komunity obe zpravidla sestávají z několika stanů, z nichž každý náleží jedné rodině. Stan – látkový či kožený přístřešek – má u kočovných národů ještě další, podstatnější význam. Nejenže v některých jazycích výraz pro “stan” sémanticky odpovídá slovu “domov”. Stan, a tedy rodina, která jej obývá, je však také základní jednotkou jejich společenství. Během návštěv některých táborů mi tak odpovědí na otázku ohledně počtu jejich obyvatel byl právě počet stanů.

Členové obe společně pasou dobytek a prodávají zvířata, ženy si pomáhají při výrobě koberců a dalších domácích pracech. Tábořiště těchto komunit, takzvaná jourty, bývají umístěna odděleně od ostatních obe. Obvykle se združují až během jarní a podzimní migrace, kdy stěhující se skupiny čítají i několik set osob. V průběhu roku se příslušníci jednotlivých obe vzájemnému kontaktu většinou vyhýbají. Přestože je od civilizace někdy dělí i desítky kilometrů, je pro ně mnohdy nepřípustná návštěva sousedního údolí, kde žije společenství jiných rodin.

VE STÍNU KOZÍ SRSTI

Přijetí v táboře překonává vše, co jsem v prudérním Íránu mohl očekávat. Čtveřice žen mne vítá se směsí přívětivosti, radosti a zvědavosti. Houf dětí za nimi v ničem nezaostává. A tak jsem to náhle já, kdo se tváří chladně a nepřístupně, jak mě to naučila ponurá realita islámského státu, kde se muž nesmí zeptat cizí ženy ani na cílovou stanici autobusu. Úbory kaškajských žen jsou na první pohled odlišné od oblečení většiny Íránek. Jsou mnohem pestřejší, převažují křiklavé barvy a množství náhrdelníků, řetízků a dalších ozdob. Do temného čádoru se halí jen výjimečně při návštěvě města. Pod lehkými šátky jim prosvítají havraní vlasy, které se ani nesnaží více skrývat.

Sotva stačím sundat batoh a vysvětlit, k čemu tento nevídaný předmět slouží, ženy mne vedou do jednoho ze stanů. Na udusanou hlínu rozbalují ručně tkaný koberec gelim a v otlučené čínské termosce přinášejí čaj. Zatímco mne hostitelky s úžasem pozorují, mám čas prohlédnout si jejich obydlí. Černý stan se používá s menšími konstrukčními obměnami v letním i zimním tábořišti. Pouze během pravidelné migrace staví Kaškajové lehké přístřešky, které chrání v noci před chladem a ve dne před úmorným sluncem.

Střechu i stěny černého stanu tvoří temně hnědá tkanina z kozích chlupů. K zemi je připoutána silnými konopnými provazy, místy nastavenými silonovými lany. Všechny spony a jehlice, které drží pohromadě celou stavbu i jednotlivé dílce tkaniny jsou ovšem původní, dřevěné. Nitro příbytku je zařízeno velmi účelně a na první pohled je patrné, že navštívené tábořiště patří k chudším. Pod stropem je roztaženo plátno, v němž se před hmyzem a hejnem slepic, které pobíhají všude kolem nás, skrývá sáček s čajem, koření a také nasekané kousky cukru. Zadní část stanu je vyhrazena soukromí členů rodiny. Na metr vysoké kamenné podezdívce, v níž se ukrývají vaky s moukou, vlna a další nezbytné suroviny, je lůžko vystlané gelimy a vlněnými přikrývkami. Obvykle na něm spí většina příslušníků rodiny, teď nás odsud ovšem okukuje několik nedávno narozených kůzlat.

U ohniště vedle stanu se krčí muž neurčitého věku a od žhavých uhlíků si zapaluje vodní dýmku. Zjevně je mentálně i tělesně postižený. Pro rodinu, jejíž fungování je závislé na každodenní práci všech jejích členů, musí být značnou přítěží. Přesto nebyl po narození zabit, jak se často stává v některých dálněvýchodních zemích. A nebyl ani odložen do ústavu, jak se to zhusta děje v zemích evropských. Napadá mě, jak relativní je pojem civilizovaná společnost.

HOSTINA

Na zemi se přede mnou objevil hliníkový tác s natrhanými chlebovými plackami sádž, smíchanými s podmáslím z kozího mléka. Mám co dělat, abych stačil odhánět mouchy, kterých tu poletují snad stovky. Není divu – zápach dobytka, výtrusy slepic, zbytky potravin a sušící se kozí kůže pro ně musejí být rájem. Vybavují se mi slova proslulého lorda Curzona, nejprve na přelomu století indického místokrále, ve dvacátých letech pak britského ministra zahraničí. Ve svém díle Persie a perská otázka napsal na adresu Kaškajů, že “soucitný a ne příliš k zvracení náchylný návštěvník je bude mít rád”. Nevděk a úvahy o hygienické stránce pohoštění zaháním konstatováním, že aristokratovu útlocitnost by nejspíš ohrozil i pohled do většiny kuchyní pražských restaurací.

Hned u stanu je pod jutovými pytli ukryto před slunečními paprsky to, co hledám: černé vaky s vodou. Měchy mašk se velmi jednoduše vyrábějí z kozí kůže. Neporušená kožka se stáhne z trupu zvířete, po vyčinění se podváže krk a otvory zbylé po končetinách a kanystr je na světě. Původ nádoby se ovšem projevuje i na chuti tekutiny a zejména prvních několik loků vyžaduje velké sebezapření.

Základ výživy kočujících pastevců tvoří chléb a mléko. Zásoby mouky v současné době většinou nakupují na městských bazarech, ještě nedávno však jednotlivé pospolitosti zpracovávaly zrno samy. Chléb se peče tím nejjednodušším možným způsobem – těsto se rozválí na placku, ta se položí na rozpálený plech nad ohništěm a po chvíli je vonící lahůdka na světě.

Kozí a ovčí mléko určené k přímému použití se ihned po nadojení svařuje. Většina se ho ovšem dále zpracovává, zpravidla na sýr nebo máslo. Výroba másla je značně namáhavá, a tak si ženy, které ji provádějí, práci usnadňují použitím primitivní houpavé máselnice. Mléko se stlouká v mašku zavěšeném na dřevěné trojnožce malar. Modernizované domácnosti používají i kupované kovové máselnice.

TRADICE ODCHÁZEJÍ

Kontakt s městem má pro kočovníky stále větší hospodářský význam, zároveň je ale zbavuje jejich svébytnosti. Zatímco dříve stačilo občas zajet do města prodat koberec, který ženy utkaly, a za utržené peníze nakoupit cukr, čaj a látky na oděvy, dnes je obchodní výměna s městem mnohem intenzivnější. Materiál na výrobu tradiční produkce kaškajských žen – koberců, pohovek a ozdobných vlněných předmětů – je pořizován téměř výhradně ve městě. Přírodní barviva jsou nahrazována výrobky chemických továren a na bazarech se prodává i předem obarvená vlna. Bazary v turistických městech jako jsou Isfahán a Šíráz praskají pod náporem mnohdy kýčovitých koberečků a dalších suvenýrů vyrobených kaškajskými ženami “na kšeft”. Na městských tržištích se také uskutečňuje výměna a prodej hospodářských zvířat, především ovcí a dlouhosrstých koz. Nomádi tu nakupují nádobí, plastové lahve na vodu, někteří i náhradní díly do automobilů a motorek.Při odchodu z tábora s díky odmítám nabídky k noclehu. Stále mi nejde na rozum nezvyklá vstřícnost a ochota žen, které mi jej nabízejí. Neodvracejí přede mnou tvář. Bez hysterie si nechávají vysvětlit, že jim nechci ublížit fotografováním, i když z přístroje schovaného v brašně mají asi větší radost. Mnohé mi dochází po dvou týdnech pobytu mezi Kaškaji. Hrdost a rezervovanost kaškajských mužů i žen je věcí odvěké tradice, kterou neovlivňuje ani střídání politických režimů v zemi. V drsných horách má přednost rozum a solidarita před nařízeními islámských učenců a vládních úředníků náboženského státu.

Ukořistěné nákladní auto s nápisem RUPA už je skoro plné, ještě zahnat dovnitř poslední vězně, naložit k nim ozbrojenou stráž – a za chvíli se mohou vydat na cestu. V těsném půlkruhu se tlačí hlučící dav. Mladík ve světlé košili se dokonce chytá zdi a snaží se vytáhnout nahoru, aby viděl na dvůr za železnými vraty, odtud přivádějí zadržené… Teď! Zkušený fotograf si volí vhodnou chvíli, aby z mírného nadhledu dostal do záběru vše, co potřebuje a mačká spoušť. Ví, že krátce poté se jeho snímek rozběhne do světa. A na zadní straně že bude mít chráněnou značku v podobě Eiffelovy věže a kulaté razítko věhlasné tiskové agentury FULGUR se sídlem v pařížské Rue de Valenciénnes, telefonní číslo NORD 76-58.lllAš, středa 21. září 1938.Ještě osm dní zbývalo do podepsání ostudné i osudné dohody v Mnichově, ale už nyní jako by jim město patřilo: lidé z Henleinova freikorpsu a sudetoněmečtí ordneři odvážejí „do zajetí“ české občany a ty z Němců, kteří „nebyli jejich“. Jeden ze „zajatců“, kterého přivedli mezi posledními, stojí na nákladním autě docela vlevo, drží se zadní části vozu – a v okamžiku, který si fotograf zvolil, se mu nechtěně podíval do objetivu…Onen člověk ze známého snímku agentury FULGUR válku i následné události přežil. Jmenuje se Karel Kříž. Nebylo snadné ho najít, ale nakonec jsme se před časem sešli. Utíral si pod slunečným severočeským nebem trochu zapocené brýle, dole pod námi teklo Labe, nacházeli jsme se jen pár kilometrů od Ústí, ale na zahradě venkovského domku bylo ticho. Jako by se tu zastavil čas…lllDocela obyčejný příběh, ale když chcete… Vyrostl jsem na Chomutovsku, ale sem, na sever, jsem se vrátil vlastně až na stáří, mezitím mne život zavál jinam. V roce l925 jsem se stal poštmistrem v Habersbirku, tehdy okres Falknov nad Ohří, dnes je to Habartov na Sokolovsku. Obec s okolními hornickými osadami čítala v té době asi čtyři tisíce duší, z toho však bylo pouze takových deset procent Čechů.Všichni Češi ovládali nejen spisovnou němčinu, ale i místní německé nářečí, kterému se říkalo egerlandština – chebština. A egerlandština se lišila od spisovné němčiny natolik, že Němec z Liberce či Brna zdejším lidem prostě nerozuměl.V té době se ještě Němci Čechů nestranili. Vzájemně jsme se snášeli a v hostinci Adama Zartnera jsme vysedávali společně. Jenže ta idyla netrvala navždy. Přišla léta krize, zhruba od jedenatřicátého do třiatřicátého dělali havíři jen tři až čtyři dny v týdnu, mnozí zůstali vůbec bez práce a jejich rodin se dotkl hlad.Ve čtyřiatřicátém roce mne přeložili na lepší místo. Stal jsem se vedoucím nádražního poštovního úřadu v Aši, která měla tehdy čtyřiadvacet tisíc obyvatel, z čehož snad devadesát procent byli Němci. Působili jsme v budově Bavorského nádraží, což byla pohraniční stanice se silným provozem, sídlil tu také náš a německý celní úřad, oddělení finanční stráže a státní policie. V prvním poschodí jsem měl služební byt. Polovina zaměstnanců pošty byli lidé německé národnosti a denně jsme se stýkali.Kolem šestatřicátého roku tohle vše jakoby zlým zázrakem zmizelo. Henlein a jeho lidé proti nám začali štvát a německá vláda přemístila do vnitrozemí všechny zaměstnance, kteří buďto neměli árijský původ či se projevovali protinacisticky. Starší říšští zaměstnanci se začali bát soukromých styků s Čechy. A mladí, nově do Aše přeložení Němci, byli už většinou zfanatizovanými hitlerovci. Na vlastní oči jsem tehdy viděl, co dokáže nenávistná propaganda. V Aši to mělo obzvlášť ostrý průběh, protože manželka Konráda Henleina byla dcerou ze staré ašské obchodnické rodiny a vlastnili dům na náměstí…V sedmatřicátém roce nás říšská dráha vypověděla z bytu v nádražní budově. Oznámili nám, že místnosti potřebují pro dráhu. I tohle byla jedna z metod, jak odtud vyhnat české lidi. Někteří čeští zaměstnanci to nedokázali snášet, opouštěli pohraničí a stěhovali se do vnitrozemí. Čím dál častěji docházelo k přestřelkám na hranicích a byli už i mrtví a ranění. Napadali nás a uráželi přímo na ulicích města a mnohdy bylo pro manželku, v pravém slova smyslu, utrpením dojít na nákup.Devatenáctého května 1938 se po Aši rozšířila zpráva, že následujícího dne vstoupí do pohraničního území Československa německá armáda a obsadí celé Sudety. Chystali jsme se k obraně. Jednotky SOS – Stráže obrany státu – byly v pohotovosti a odhodlány odrazit případný útok.Říšskoněmečtí zaměstnanci nastoupili 20. května ráno do služby s železnými kříži a jinými vyznamenáními z první světové války na stejnokrojích. Když jsme se jich ptali, co to má znamenat, odpověděli, že k tomu dostali příkaz. Ten den však nakonec přešel bez incidentů. Vyznamenání z blůz Němců zmizela a situace se na čas uklidnila.Následující neděli jsme se vydali navštívit některé naše spolupracovníky, kteří přechodně sloužili u jednotek SOS v lesích nedaleko vesnice Hazlov. Skupinky civilistů, hlavně to byli Němci z Říše, se při procházce zastavily u našich vojáků. Zdálo se, že jde jen o zvědavce, ale pak jsme zahlédli, že někteří z nich fotografují záseky a zákopy v terénu. Jeden náš četař upozornil výletníky na zákaz fotografování. Současně jim žertem nabídl krumpáče a lopaty, aby jim při hloubení zákopů pomohli. Večer jsem jako obvykle poslouchal naše zprávy a potom ještě vysílač Lipsko, abych se dozvěděl, co říkají ti na druhé straně. A slyšel jsem, že prý česká soldateska opevňuje hranice a dokonce i v neděli odpoledne silou a vyhrůžkami nutí u silnice Františkovy Lázně–Aš kolemjdoucí Němce, aby kopali zákopy. Četařovo vtipkování tedy posloužilo říšské propagandě.Nejhorší bylo ovšem léto osmatřicátého roku. Nové a nové incidenty ve městě i na hranicích, stupňující se troufalost henleinovců. V závěru srpna promluvil na okázalém sjezdu nacistické strany v Norimberku Adolf Hitler a nás o dva dny později zděsila zpráva o událostech v Habersbirku, kde henleinovští ordneři přepadli četnickou stanici a zavraždili několik našich lidí. Dvacátého září 1938 odpoledne se poštovní zaměstnanci německé národnosti nedostavili do služby. Osobní vlak, který jezdil z Chebu do Hofu a kolem půl třetí stavěl v Aši, byl říšskoněmeckým výpravčím odbaven a odjel, aniž se z vlaku vrátil jeden člen celní kontroly německé národnosti a jeden člen československé státní kontroly. Nevěděli jsme, co bude dál.Němci už nechodili ani na poštu. Jindy byl odpolední provoz u přepážek většinou dost silný, ale toho dne se neukázal nikdo. Ani zaměstnanci továren nepřivezli obvyklé balíkové zásilky. Zatelefonoval jsem tedy do nadřízeného ředitelství pošt v Praze. Vysvětlil jsem situaci a navrhl uzavření úřadu a odvezení přijatých peněz a zásoby poštovních známek do vnitrozemí. Oni však můj návrh odmítli s tím, že žádné konkrétní nebezpečí nehrozí, a že mám požádat o ochranu úřadu jednotky SOS. To bylo však vyloučené. Vždyť naše pracoviště sídlilo v říšskoněmecké nádražní budově na samých hranicích republiky a bylo obklopeno úřadovnami říšské dráhy a říšské celní a poštovní kontroly. Tedy vyhlídka na obranu velmi nepatrná. Poslal jsem proto jednoho zaměstnance pošty do bytu k manželce a vzkázal jí, aby vzala děti a nejbližším vlakem odjela z Aše. Mezitím se na nádraží shromáždilo mnoho českých rodin a také ženy a děti německých antifašistů. Ti všichni museli narychlo opustit domovy, aby zachránili alespoň holé životy. Až do desáté hodiny večer jsem zůstal v kanceláři a pak jsem se vydal domů. Před půlnocí mne však vzbudil hluk v ulici. Otevřel jsem okno a viděl, že na domech vlají hakenkrajcerské prapory a ve městě vládne zvláštní ruch. Oblékl jsem se a spěchal do úřadu. Po několika krocích mne zastavilo asi pět civilistů, kteří měli nové pušky, vojenské opasky a pásku s hákovým křížem na rukávě. Jakmile mě spatřili, vykřikl jeden z nich:„Halt! Hände hoch!“Obklopili mne a prohledali, jestli nemám u sebe zbraň. Hodinky a peníze mi zatím nechali, ale krabičku žiletek na holení, kterou jsem si den předtím koupil a zapomněl v kapse, sebrali. I to je prý zbraň. Pak mne ale jeden z členů hlídky, který uměl trochu česky, poznal.Byl to bývalý zaměstnanec mého úřadu, asi pětačtyřicetiletý listonoš, invalida z první světové války. Byl členem spolku vojenských vysloužilců a jak jsem se později dozvěděl, celý tento jejich spolek byl v noci na 21. srpna Henleinovou Sudetoněmeckou stranou povolán do zbraně. Ten člověk se za mne přimlouval, ale velitel hlídky prohlásil, že mne má na seznamu. Pracoval jsem prý v Severočeské jednotě, což byla organizace českých hraničářů, proto mne musí zadržet. Potom mne odvedli na strážnici bývalé státní policie, kde už bylo násilím shromážděno několik Čechů a protinacistických Němců.Byla to dlouhá noc a na spánek nikdo neměl ani pomyšlení.Kolem páté hodiny ráno přišel jakýsi ordner s ozbrojeným strážným a řekl mu, aby mne odvedl na moje pracoviště. Tím strážným byl zase jiný válečný invalida a člen spolku vysloužilců. Znal jsem ho předtím jako demokrata a slušného člověka, ale když jsem mu to řekl, jen pokrčil rameny a naznačil, že proti většině se postavit nedá. Na nádraží nás čekal sudetský Němec, bývalý člen ašské městské policie, a ten mne zavedl do skladiště poštovních balíků. Postavil mne obličejem ke zdi a zařval na mne, že musím vypovídat. Hlavně chtěl vědět, s kým jsem se den před zatčením stýkal, zda mám vysílačku a odkud jsem v noci telefonoval do Chebu. Tato otázka mne překvapila, protože meziměstské linky ordneři přerušili hned po začátku jejich vzpoury. Když jsem tedy dokázal, že jsem neměl možnost nikoho vyrozumět o obsazení Ašského výběžku muži ze Sudetoněmeckého freikorpsu, dovolil mi sednout si a strážnému přikázal, aby mne hlídal. Lámal jsem si nad celou věcí marně hlavu. Až o několik týdnů později, po návratu ze zajetí, jsem se dopátral vysvětlení. O obsazení Ašska freikorpsem informoval Cheb náš telefonní montér Martínek, který toho večera opravoval vedení kdesi za městem, dozvěděl se o všech událostech a svým přístrojem se ze sloupu dovolal do Chebu.Ale abych se vrátil zpátky. Seděl jsem tedy ve skladišti, hlídali mne a zatím v šest hodin ráno nastupovali poštovní zaměstnanci a lidé z ostatních úřadů do práce. Někteří z nich měli na sobě ještě československé pošťácké stejnokroje, ale už také pásku s hákovým křížem na rukávě. Jeden z nich, který pocházel ze smíšeného území severně od Plzně a uměl česky, dokonce předložil legitimaci, že je již dva roky členem u nás zakázané nacistické strany. Během dopoledne jsem tajně žádal strážného, aby mi dovolil poslat manželce lístek s tím, že jsem živ a zdráv. Vyhověl mi a lístek potom do Libušína u Kladna, kam žena odjela ke svým rodičům, skutečně došel. Kolem sedmnácté hodiny předjela dvě nákladní auta pražské firmy RUPA, která původně dorazila do Aše, aby odvezla inventář prodejny této firmy. Ordneři auta zabavili a použili je k našemu odvozu. Otevřela se vrata a ze všech stran na nás křičeli: „Einsteigen!“ Hnali nás dovnitř jako dobytek na porážku.Zahlédl jsem, že na chodníku kdosi fotografuje, ale na všechno bylo málo času.Stále nás popoháněli. Nakonec už bylo auto úplně plné, já stál na konci. Přidali k nám ještě stráž, spustili plachtu, řidič nastartoval a rozjeli jsme se. Nikdo z nás nevěděl, kam míříme a naši strážní, což byli civilisté s páskami na rukávu, s námi odmítli mluvit. Po hodině jízdy jsme podle zvuků zvenčí poznali, že nyní jedeme po pravé straně silnice, což znamenalo, že jsme v Německu, protože u nás se tehdy ještě jezdilo vlevo. Když auto znovu zastavilo, stráž otevřela zadní stěnu vozu a začala na nás znovu křičet:„Alles heraus!“Venku nás seřadili do šestistupů na osvětleném náměstí. A několikrát počítali. To už mezitím ordnery vystřídali muži SA v hnědých uniformách. Bylo jich všude kolem jako much. Po chvíli nás odvedli o kus dál a podle nápisu na domě jsem zjistil, že se nacházíme v Bad Elster.Shluklo se kolem mnoho místních německých žen, které nám hrozily pěstí a křičely, že jsme banda českých násilníků. Kolega v řadě vedle mě nerozuměl dobře německy, a tak se mne s trochu křečovitým úsměvem ptal, co od nás ty ženské chtějí. Než jsem mu mohl odpovědět, byly ty dračice u něho a za ten jeho úsměv mu poškrábaly obličej a rvaly vlasy. Propaganda jim zřejmě namluvila, že jsme zatčení vrahové sudetských Němců, a proto si zasloužíme smrt. Potom nás jednotlivě odvedli do budovy, kde jsme museli odevzdat vše, co jsme měli u sebe, dokonce i doklady a peníze.Teprve pozdě v noci auto kdesi zastavilo, a až později jsme se dozvěděli, že jsme ve městě Plauen. Nahnali nás do velké tovární haly se slámou na podlaze. A řekli, že můžeme spát.Budíček byl kolem šesté hodiny a konečně jsem se mohli dát do pořádku, byli jsme špinaví, neoholení a měli jsme na sobě zmačkané šaty. Po úklidu dvora esamani oznámili, že budeme čistit šaty a boty členům freikorpsu. Za chvíli připochodovali civilisté s hakenkrajcerskými páskami na rukávě a hlídky SA přidělily každému z nich jednoho z nás jako osobního sluhu. Když jsem si uvědomil, že tihle lidé z Henleinova freikorpsu jsou vlastně občané naší republiky, proti níž se po útěku za hranice zákeřně postavili se zbraněmi v rukou, strašně mě to posluhování ponižovalo. A to bylo asi také jejich úmyslem… Den za dnem stále stejný program.Ale zažil jsem tu i překvapení. Poznal jsem totiž jednoho z příslušníků freikorpsu. Byl to obchodník z Habersbirku. Ptal se mne, za co jsem vězněn. A já se zase ptal jeho, proč je tady. Prozradil mi, že po útoku henleinovců na četnickou stanici v Habersbirku utekli všichni tamní muži do Německa, protože se báli následků. O chvíli později jsem se pozdravil i s dalším mužem z Habersbirku, majitelem zahradnictví. Oba potom z vlastní vůle šli k veliteli s tím, že mne znají jako hodného člověka. Velitel však na ně zařval: „Jaký hodný Čech, žádného takového neznám, jsou to samí lotři!“ A odešel.Den před naším odjezdem z města Plauen navštívil nás na ubytovně důstojník wehrmachtu v doprovodu dalších dvou lidí. Jeden z nich si cosi poznamenával do bloku. Před odchodem pak ten muž s poznámkovým blokem upustil na slámu dvě krabičky cigaret a balíček zápalek. Zřejmě člověk, jenž nesouhlasil s nacisty a obdaroval nás maličkostí, která za daných okolností měla cenu zlata. Jeden z nás, byl to asi šedesátiletý kolportér tisku z Aše pan Schlott, začal plakat radostí nad činem onoho člověka a bral to jako důkaz, že všichni Němci nejsou stejní.Byla snad půlnoc, když nás vzbudili a vyvedli na dvůr. Stál tu oddíl SS a o těch jsme věděli, že jsou mnohem horší než chlapi z SA. Esesáci vyzývavě cvakali závěry zbraní a upozornili nás, že bude bez váhání zastřelen každý, kdo by se pokusil o útěk. Obklopili nás a vedli z Plauen k nějakému nádraží, kde nás spočítali a nahnali do dvou osobních vagonů. Vlak se rozjel a za několik hodin jsme se dostali k velké budově obklopené zdí. Nad vchodem jsem četl nápis ZUCHTHAUS ZWICKAU. Ráno jsme fasovali hrubé trestanecké prádlo, ale civilní šaty nám nechali. Na vozíčku přivezli malé plátěné pytlíky, kartony, nitě i jehly a poučili nás, že musíme lesklé knoflíky přišívat na karton. Nezvyklá práce nám šla špatně od ruky a výkon byl minimální. Policisté, kteří nás hlídali, s námi však nemluvili a ani se moc nezajímali o to, kolik práce uděláme. Celý den si četli noviny. Zato my jsme byli už dlouho odříznuti od světa, ztratili jsme přehled o čase a nevěděli, co se děje doma, co bude s republikou a co bude s námi.Noviny v rukou policistů byly plné výrazných titulků skoro ty nadpisy až křičely.Také proto jsem jednou poprosil staršího muže, kterému říkali hauptwachtmeister, aby mi půjčil alespoň jeden výtisk. Křikl na mne, že se to nesmí, ale když jsme odcházeli ze služby, přišel za mnou a nařídil: „Ukliďte mi kancelář!“ A v koši na odpadky nechal několikery noviny.Začetl jsem se… a nevěřil jsem svým očím, snad mi i vyhrkly slzy.Až teď jsem se dozvěděl, že týden po našem násilném zadržení v Aši došlo k podpisu mnichovské dohody, a že naše pohraničí tím bylo nuceně odstoupeno Německu. Té noci jsem ani na minutu neusnul…Koncem října 1938 nás opět převzaly jednotky SS a vedly na nádraží. Byla tma. Před svítáním vlak zastavil, strážní se bavili mezi sebou a my se mohli podívat z okna. Poznal jsem nádraží v Podmoklech. Potom jsme dojeli až do Lovosic, kde byla nově zřízená, vlastně tedy pomnichovská, německá pohraniční stanice. Názorně jsme nyní viděli, jak se ztrátou pohraničí děsivě okleštila podoba naší republiky. Odvedli nás do bývalé české měšťanky, která sloužila jako kasárna wehrmachtu, nařídili, abychom uklízeli místnosti, pak že dostaneme snídani a půjdeme dále do Terezína. Uklízeli jsme, ale snídaně nebyla. Seřadili nás a doprovodili až do Terezína, kde nás předali naší policii. Bez peněz a hladoví jsme se vydali na nádraží v Bohušovicích, kde jsme čekali na vlaky nejrůznějšími směry. Já nastoupil do spoje na Prahu. Bylo nás tam několik a průvodčí, kterému jsme vyložili, proč nemáme jízdenky a odkud jedeme, nás ochotně nechal ve vlaku. V Kralupech nad Vltavou jsem přestupoval a večer jsem byl doma u rodiny na Kladensku. Tak skončila několikatýdenní pouť jednoho z tisíců hraničářů předmnichovské republiky.

Jaksi z časových důvodů jsem si nevytvořil dostatek času, abych se na Lucii Bílou řádně připravil. Uklidnila mě tím, že vlastně ani žádné otázky nepotřebuje: když se rozpovídá, je prý spíše problém ji zastavit. Pak jsem ji prozradil, že dělám pouze jeden rozhovor měsíčně, na kterém pracuji dva až tři dny. Zbývající dny se na ně psychicky připravuju. Trochu jsem to přehnal, abych získal první otázku.

Lucie Bílá

Co byste dělala, kdybyste zpívala pouze třikrát do měsíce?

Asi bych mluvila pomaleji a přemýšlela pomaleji. Asi bych měla velký zadek, protože když mám volno, chutná mi jíst. Možná bych nelumpačila, možná bych se zklidnila. Potřebuji ke své práci klid, v pohodě zázemí, jakmile to nejde, tak začně strašný chaos a běhám zběsile po Praze a hledám někoho, kdo mi pomůže. Teď jsem ve stavu, kdy si musím přikázat, abych trošku polevila. Dřív jsem si na všechno co bylo rozpálený musela sáhnout a spálila se. Teď se snad konečně naučím říkat “ne”. Možná… Možná asi ne.

A rozhovor pokračoval. Paní Lucie mluvila nezvykle otevřeně (možná slovo “nezvykle” někoho překvapuje) a tak jsem doma naše povídání s potěšením vnesl do písemné podoby. Pak jsem proti svému zvyku svěřil text do vlastních rukou. Druhý den jsem byl probuzen telefonem: “Jste nejlepší novinář, se kterým jsem kdy dělala interwiew.” Odpověděl jsem, že s lepším probuzení se málokdy setkávám. Po té dodala: “Ale na náš rozhovor zapomeňte. Nedá se na něm měnit ani slovo a proto není určen pro veřejnost. Musíme udělat nový.” Zatrnulo mi. Času bylo málo a tak jsme se museli sejít tentýž den: osud chtěl, abych opět improvizoval.

Proč jste ten rozhovor odmítla, když se vám tak líbil?

Prostě mám pocit, že z mé strany nemá dobrou filozofii. Dá se přirovnat k fotografii, na které se ukáže má momentální nálada. Ta v našem rozhovoru byla a šla přes ostří, které nejsem ochotna přijmout. Jako bych v každém odstavci na sebe házela špínu. Jsem ve znamení berana a mám tedy sklon k sebekritčnosti. To ovšem neznamená, že to tak opravdu myslím. Já budu neustále mluvit o svých chybách, až všechny na ně pak upozoroním. Proč bych to dělala?… Když o sobě řeknete, že jste blbej, tak vás začnou lidi tak brát… Byla to nebezpečná hra.

Minule jste mi vyprávěla, že když jste hráli ZAHRADU RAJSKÝCH POTĚŠENÍ v trikotech, připadalo vám to sprosté. Teprve když jste se svlékli do naha, bylo to čisté. Nechcete se teď oblést do trikotu?

Není to pravda. V tom článku jsem byla upřimná a to bylo tak všechno.

Dávála jste ten článek někomu číst?

Nedávala, v tomhle si absolutně věřím. Já bych strašně chtěla, aby lidi věděli, jak miluji svého muže a jak jsem ochotna pro něho udělat cokoliv, ale jakmile to konkretizuju, svůj vztah k němu banalizuju, znesvěcuju. Já chci jít nadoraz, ale to neznamená, že bych se chtěla před lidmi tak otevřít, abych pro sebe neměla rezervu.

“Tvá otevřenost je bezvadná, ale po čase může někoho nudit.” Tohle vám řekl jeden novinář. Nebála jste se též této věty?

On muvil právě o tom nebezpečném sebeodhalování. Když se charakterizuje přitažlivost primitivních mužských, dá se to vyjádřit třeba tím, že mám ráda přírodu. Ale já jsem udělala chybu, že jsem na váš rozhovor přistoupila v době kdy jsem byla vyčerpaná. Někdy to sama na sobě nepoznám. Někdy náročné věci řeším s velkým přehledem — proto o mně tvrdí, že jsem rozený vůdce –, ale potom najednou přijde malý bezvýznamný problém a já se jím sama užírám.

Článek podle článek mne řešil obecné téma: do jaké míry může být člověk otevřený a zda tím prohloupí nebo neprohloupí. Spoustu lidí se nepřirozeně stylizuje. Kdyby se otevřeli, dodali by svým větám větší věrohodnost a tím pádem i větší hloubku…

Vy jste tam napsal hezkou větu, že někteří baviči v určité chvíli dojdou k tomu, že přestávají mít lidi rádi. Já neříkám, že přestávám mít ráda lidi, ale na některé věci, na které jsem se dřív nedávala pozor, tak si dávat pozor musím. Mluvila jsem o svých chybách, ze kterých jsem došla až tam, kde teď jsem, ale jestli je člověk schopen chyby udělat, znamená to, že má k nim sklony a proto před nimi se musí mít na zřeteli celý život. Žena, která má krásné miminko a muže, který ji miluje, tak třeba nechce, aby si od ní přečetl věci, který neví ani od ní. (smích) Ale v tom rozhvoru byly i krásné pasáže. Třeba ten strach ze samoty — v mém případě strach žít bez lásky. Člověk může být sám, i když sám není, to víme.

Mně to opravdu nepřipadalo, jako bych vás fotografoval zrovna když stáváte z postele…

To by lidi koukali… Já nemůžu mluvit konkrétně o tom, že někoho nenávidím, že nemám ráda prázdný lidi, kteří trpí láskou sama k sobě, tohle je přece obecné téma. Chtěla bych vás poprosit, kdybychom se mohli bavit o něčem jiném, třeba o zajímavých lidech a ne o těch, co nám znepříjemňují život.

Pohybuje se kolem vás člověk, který je pro vás vzorem?

Nikdo není idelní, ale neideálnější z mojí branže se mi jeví Jirka Korn. Ale my se nemusíme bavit jen o zajímavých lidech, já chci jen říct, že část profesionality je, že když jde něco jinou cestou, než jsem si představoval, tak se bez ohledu na cokoliv na to vykašlu. S tím se setkávám i ve své práci. Já jsem opravdu dřív neuměla říct “ne”. Ve čtyři hodiny ráno jsem brala telefón, protože jsem se domnívala, že ten člověk, co mi volá, mě potřebuje, ale on byl na mejdanu a jenom se nudil. A já, i když měla chřipku a druhý den měla práci, to “ne” nedokázala říct. A způsobilo to, že jsem přechodila tolikrát chřipku, že mám teď velký problémy. A to už nikdy nesmím dopustit.

Takže jsem se nemýlil, když jsem napsal, že máte problém s odmítáním?

Měla jsem je. Dnes se snažím je nemít. A zdraví je to nejcitlivější. Dnes jsem chodila po vojenské nemocnici a nebylo mi moc dobře. Ne kvůli mně, ale kvůli lidem, které jsem tam viděla. Najednou mě napadlo, proč bych se já měla zabývat tím, že je někdo na jevišti a nemá tam co dělat a přesto mu lidi tleskají. Jsou důležitější pocity a ty se bohužel poznají, jenom když se něco semele nebo když někoho ztratíte. Někdy se dostáváte do situace, že si říkáte, že už vás nemůže nic překvapit. Není to pravda. Já jsem žila s mužem, kterýho jsem měla hrozně ráda — jemu bylo dvaadvacet a mně čtyřiadvacet — a on se zabil v autě. Tenkrát jsem zjistila, jak je důležité mít sílu na mluvení natož na zpívání.

Vy jste v té době nemohla mluvit?

Ten člověk se mi ztratil tam, odkud se mi nemohl vrátit. Ale co by měla říkat jeho maminka. Já můžu děkovat Pánubohu, že mám zdravý rodiče, že mám mužskýho, který je na mě hodnej, že mám zdravý dítě a že se mohu zabývat svýma myšlenkama a svou prací.

Dostala jste se v poslední době do situace, kdy jste musela poopravit hodnotový systém?

Jednou za čas se člověk dostane do situace, kdy musí změnit názor. Špatný člověk je ten, který názor nemění. Například umělec, který nemění svůj názor, je nudnej. Nevyvíjí se. Jsou lidi, kterým připadá, že pokud přiznají svou změnu v názoru, tak se shodí. Ale je to k jejich škodě. Člověk by měl měnit názor ne podle toho s kým zrovna sedí, ale podle svých zkušeností. To mu jedině prospívá.

Máte ráda svoje chyby?

Nepřistupují k nim s nenávistí, spíše k jako nezbedným dětem. Jak říkal můj tatínek: blbá, ale naše. Mozek bohužel není kompjutr, se kterýho se dá mazat. Do jeho povědomí se ukládají ošklivý i hezký věci. Proto smích léčí: čím víc se smějete, čím víc máte v sobě kladných věcí, tím víc musíte být zdravější. To jinak není možný.

Proto se tak často smějete?

Určitě si neříkám: dneska se budu smát hodinu, včera to bylo málo. (smích) Já se hrozně ráda směju. Nejraději proto, že smích je hezky nakažlivý. Nemusí to být uhihňaný smích. Ale když je nějaká těžká situace, kde lidi… Třeba ta naše. Představte si, že bych přišla a tvářila se naštvaně. To bychom spolu neudělali ani řádek.

A jste naštvaná?

Nejsem. Můj velký problém je, že neumím jednat jinak než rovně. A když to nedělám, tak je to na mě hned poznat. Poznal byste na mě cokoliv. Minule jsem měla těsně po angíně.

O čem přemýšlíte, když jste nemocná?

Hrozně si to vychutnávám. Dívám se na pohádky; z dětství mám zakódované, že mi maminka kupovala dobrůtky a nechávala mě jíst v posteli bonbóny a všichni na mě byli hodní. Vychutnávám si to dodnes, ale druhý den zjišťuju, že mě to už nebaví, že potřebuju něco dělat: uklidím všechny šuplíky, přerovnávám věci… To i v rizikovém těhotenství, kdy jsem dvaapůl měsíce ležela v nemocnici a byla jsem na kapačkách a všichni mě litovali, tak nemuseli, protože mě bylo dobře: měla jsem úkol. Já mám ráda úkoly. Když mám úkoly, nepřemýšlím nad zbytečnostmi. Mám ráda těžký úkoly a ten nejhezčí byl, že jsem měla v bříšku miminko, který nemělo ještě kilo a já jsem věděla, že musím ležet a že to miminko bude skvělý. Tak jsem ležela, háčkovala, dívala se na pohádky a bylo mi fajn.

To jste neměla ani jeden krizový den?

Měla. Nemohla jsem na svatbu svý nejlepší kamarádce. Vychutnala jsem si ho jinak: koupila jsem jim svatební dar, pro který si museli přijít ke mně do nemocnice.

Víte o tom, že taková povaha je dar?

Vím. Vy jste říkal, že neumím být sama, ale já umím být sama, když vím pro koho. Mně pak všechno baví. Já sbírám bylinky, vykládám si karty, vybavuji se hezké vzpomínky, prohlížím si počlivě uschovávané tretky… Od Dana Bárty mám kaštan, od Kamila Střihavky mám z broskve pecku… Zvláštní je, že i za deset let se vám připomene vůně z prožitku té situace. Když se nad tím zamyslím, tak kdyby tyhle věci člověk uměl ovládat, uměl si s nimi zahrát, tak by je mohl hrozně využít. Kdyby lidi věděli, co se jim děje ve vnitřnostech, byly by sami na sebe hodnější.

Vy to víte?

Nevím, já to tak trochu tuším.

Jsou lidi, kteří to umí

No jo, ale to jsou právě ti, kteří mi vidějí i do hlavy a to jsem vám říkala, že ti mmně jsou hrozně nepříjemní. I když proti nim nic nemám. Já si i myšlenky sama doma připravuji a pak je teprve řeknu. Ono to je rychlý, jsou to pikosekundy… Třeba nerada zkouším mikrofon. Mám ráda věci, které si sama připravím — i když mám ráda spontánnost –, ale potřebuji mít u toho klid. Když někdo zavelí: “tak teď do mikrofonu něco řekni”, tak nemůžu. Všechno si musím předem připravit a pak to perfektně zazpívat, abych měla pocit, že jsem něco ukázala.

Uvědomujete si, že senzitivní myšlení a prožitky vám umocnilo zpívání? Nebo si myslíte, že jste se s tím narodila?

To přece musí mít každý.

S oblibou říkám, že hudba je jediná věc, kterou můžeme konkurovat Bohu. Člověk, který v sobě kultivuje hudbu, kultivuje v sobě i jiné smysly…

To mě nikdy nenapadlo. Napadlo mě, že zpívání je pro mě jakýsi vnitřní boj. A ten prožívá každý člověk, který se hledá, který potřebuje řešit otázky, které se dají těžko specifikovat. Ten můj řev je někdy zoufalý výkřik to tmy: vysvětlete mi to!… Někdy mám pocit, že kdyby jsem si všechno dokázala vysvětlit, tak že už nebudu mít důvod zpívat. Zpívání není jako když chodím. Vlastně svým způsobem ano, je to moje potřeba. Zpíváním ze sebe dostávám problémy, ale ne proto, abych se jich zbavila, ale abych je vyjádřila a vyřešila. Neumím to přesně vysvětlit. Já nikdy neumím mluvit, tak jako umím psát. Alespoň si to myslím. (smích) Ale neumím to ani napsat ani říct, tak jako to umím zazpívat. A nemusí se to vůbec týkat textu, který zrovna zpívám, ale vnitřního čehosi. Možná je to tím, že umím být někdy strašně neštastná jako šafářův dvoreček, jako umím být stejně procentuelně šťastná. Až tak, až je mi slabo, až do brečení. A tohle se snažím vyjádřit na jevišti.

Máte dojem, že máte pocity na rozdávání?

Spíše umím přijímat, než vyléčit. Jsem dobré médium. Jsem bašťoun. Když jdu do divadla nebo na koncert a líbí se mi to, jsem jako dítě, tleskám jako blázen a umím zakládat fankluby. A přesně jak jste v tom našem článku tak hezky napsal. “Pak jsou lidi, kteří nemají žádnou školu, o nic se nemusejí snažit a já se s nimi cítím pokorná a malinká a mám chuť jim zašívat ponožky, nosit jim jídlo a dávat jim dárky.” Já bych se u takového člověka utleskala, až by se mi prstýnek zploštil. Ale pak je ten opak. Je tam černá nebo bílá.

Jak vnímáte barvy? Teď stále nosíte černou. Tušíte proč?

Vždycky mi to někdo hezky vysvětlí, ale já jsem si to nikdy nevysvětlit nedokázala.

Zkrátka se v černém sama sobě nejvíc líbíte?

Spíše se v černé nejlépe cítím.

Na co myslíte, když jdete spát?… Slyšíte tóny, zpěv?

Občas se mi v noci stává, že v polospánku skládám písně. Probudím se a zjistím, že pod polštářem žádný noty napsané nejsou. V dětství se mi zdálo, že umím hrát na kytaru a když jsem se probudila, zjistila jsem, že to tak není a tak jsem ji alespoň okousala. Taky jsem vám říkala, že neumím na sobě působit násili. Není to tak pravda, protože strašný násilí na sebe působím, že nejsem ze svým synem. Jestli jsem na někoho tvrdá, tak na sebe. Spíše bych řekla, že ke mně přijdou věci přirozenou cestou, takže pro mě je násilím učit se noty, když je nepotřebuju. My máme chlapupu v českým ráji a tam je nádherná louka. Já jsem na ní začala objevovat byliny, ze kterých se dá vařit čaj. Nasbírala jsem čtyřiadvacet druhů bylin, ze kterých dělám různé masti, esence, pampeliškový med i alkohol. Zatím jsem tím nikoho nevyléčila, ale strašně mě to baví a uklidňuje. Je to proto, že to nedělám násilně. Kdybych se zamilovala do cizince, to byste viděl, jak bych švihala angličtinu, ale učit se slovíčka…? To nevyjde.

Vy máte obavy, aby si lidé nemysleli, že vám všechno jde tak snadno, že je to vlastně velká zábava být zpěvačkou…

Není nic příjemného strávit denně několik hodin v autě a pak ten psychický nátlak… Než jdu na jeviště, mám svým způsobem strach. Strach, že nebudu lidi bavit. Je to ale zdravá tréma, která mě nutí, abych se soustředila. Taky se mi nikdy nestalo, abych začala na jevišti škytat nebo kýchat. Cokoliv: strach, zima, úzkost i ta nenávist vám v těle vyvolává energii, kterou můžete využít. Samozřejmě všechno musí působit vyváženě. V tom jsem puntičkář. Nikdo by nepoznal, že zpívám na sedmdesát procent, ale já chci zpívat na sto deset. Já neumím ani zkoušet.

Ale to byste se měla naučit, jinak o hlas přijdete…

Nevím. Já se pak cítím jako podvodník. Například jsem měla tříhodinovou zkoušku někde na statku, kde jsem zpívala písničky od Barbary Streisandové, kterou zbožnuju, a já řvala jako tur, praskaly mi žilky v očích a oni mi pak řekli: “Dobrý, ale zítra si to zahrajeme doopravdy.”

Asi máte ty obvyklé sny, které muzikanty pronásledují…?

Ano, zdá se mi, že přicházím na jeviště, když už dávno hrají mou muziku a to se s hrůzou probouzím a je mi špatně. Jednou se mi to stalo, ale v tom snu je to horší. To si člověk něco usmyslí, něco si nalže… Jako když se rozejdete se svým partnerem a máte pocit, že to nezvládnete, že ho jiný člověk nemůže nahradit a ono tak není. Jsou to jenom sebeklamy. Jsme jsme jen malinkatý mravenečkové. Teď si představte, kdyby to všechno bylo opravdu řízený zhora. Rozvineme teorii, že jsme tady jenom na zkušenou a dokud to nepochopíme, budeme se stále do života vracet. Jednou, až to všechno pochopíme, už se vracet nemusíme. Někdy se dostanu do situace, že pochopím spoustu věcí. Vteřinu to vím, ale pak se mi to ztratí. Je strašně nespravedlivý, že člověk pak myslí na trávení, kouká na televizi a svýho mozku vlastně neumí využít. Možná jsme tady za trest. Docela by mě zajímalo kolikrát jsem tady byla, co jsem provedla a jestli bych to mohla napravit. Vemte si malé miminko: je vteřinu na světě a hned ho plácají po zadku, aby se nadechlo. A ono brečí. A co ho pak všechno ještě v životě potkává. Nejhorší je, když mu odcházejí rodiče.

Vy na to často myslíte?

Z toho mám největší strach. Neumím si představit život bez rodičů. Miluju je a mám potřebu je vidět každý den. Poslední rok kvůli miminku žijeme spolu. Nejdřív rodiče potřebujete, pak vám od patnácti do dvaceti připadají zbyteční a když vás krizové situace nezabijou, ale posílí, zjistíte, že rodiče jsou nejvíc na světě. Všichni jsou pro vás nahraditelní, ale dítě, sourozenci a rodiče ne.

Nemyslíte si, že je dnes všeobecná krize rodiny? Máte kolem sebe kamarády, kteří by měli obdobný vztah k rodičům?

Moc ne. Někdo řekne: “To je proto, že tě rodiče bili.” Není to tak.

Pokud vím, otec byl na vás hodně přísný…?

Byl, ale to je dobře. Kdyby nebyl, tak už jsem zvlčila v patnácti letech. Myslím si, že každý člověk by se měl trošku něčeho bát. Existuje přísloví: Lepší je se bát, než leknout. To dělá i víra, že drží nad lidmi varovný prst a svým způsobem je drží při uzdě. Můj táta mi určoval hranice a když byly moc hranatý, tak maminka je ubrousila a zakulatila.

A co když bude vlčit váš syn Filípek?

V žádném případě bych nechtěla, aby to byl nevychovaný a necitlivý kluk, který nebude mít rád nikoho jiného než sebe. Jinak než tím, že budu jaká jsem, ho vychovat nemůžu. Rozhodně ho nechci bít a trestat ho, ale vysvětlovat. Jednou jsem na něho zvýšila hlas a on se tak lekl a tak se usedavě rozplakal, že jsem si to dlouho vyčítala.

Změnil se váš otec ve vztahu k vám?

Změnil. Moji rodiče jsou velmi citliví. Už od sedmnácti let mi táta dal svým způsobem volnou ruku, abych mohla žít jinde. I když jsem musela podávat pravidelná hlášení.

Každé dítě touží po jisté satisfakci od rodičů. Dočkala jste se jí?

Stoprocentně. Můj bratr byl vždycky zalezlý v knížkách, je inteligentní a oni mi ho vždycky dávali za příklad. To co on hledal v knihách, já hledala v lidech. Mezi námi je veliký rozdíl. Strašně jsem ho obdivovala, ale nikdy jsem mu nezáviděla: věděla jsem, že to nedokážu. Potřebovala jsem hodně našim dokázat, že ve mně něco je. Ještě před šesti lety se mě otec zeptal, jestli se nechci vrátit a pracovat ve sklárnách. Teprve když byl na muzikálu BÍDNÍCI, dočkala jsem se věty: “Hmm, dobrý.” Další satisfakce byla, když se mi narodila miminko a já viděla jeho šťastný oko, který říkalo: vidíš, tys to dokázala.

Máte přátele, na které máte spolehnutí?

Mám kamaráda, což je můj manažér, a kamarádku, pro které bych byla schopna udělat totéž co pro rodinu.

Máte kolem sebe hodně nepřátel?

Není to tak hrozný, jsem spíš obklopená lidmi, kteří jsou fajn.

Minule jsem se bavili o tom, že showbysnys je v podstatě lživý a lidé kolem něj svým způsobem deformovaní…

Já vím, ale je to zase hezká hra. Jsou mezi nimi vyjímeční profesionálové, kteří mají své odchylky od normálu, se kterými se musí bojovat, ale stojí to za to. Například Bolek Polívka. To je fantastický fenomenální člověk, ale žít bych s ním nemohla.

Říkala jste mi, že vám nabídl spolupráci…

Jednorázově. Je to první vlaštovička, že jsem byla v jeho pořadu jako bavič ne jako host. Vy jste mi dokonce říkala, že je pro vás víc rozesmát lidi, než je dojmout zpíváním.Já umím háčkovat, plést, ale neumím paličkovat. Všechno je pro mě víc, co neumím. Strašně ma baví, když se lidi mojim větám smějí. Tohle je pro mě nový a velký úkol. Dostala jsem hodně nabídek od televizí, abych nějaké zábavné pořady dělala, ale já potřebuju čas na dozrání. Musím vědět proč. Jako není důvod, abych se vdala, protože mám miminko. Ten papír může akorát udělat rozbroj mezi mužem a ženou, může dojít k pocitu uzavřených dveřích.

Máte strach, že bude mít pocit, že vás vlastní?

Docela jo. Ale to byl jen příklad. K tomu bavení musím najít postup, cestu… Zatím ještě nevím.

Vy jste dokonce řekla, že si někdy připadáte jako primitivní.

To bylo špatně zvolené slovo. Já bych řekla zbytečně příliš přírodní. Vy jste mi do telefonu řekl, že se některým tématům zbytečně vyhýbám, protože lidi o mně stejně tak mluví. To je jedno, co lidi o mně říkají, důležité je, abych to neříkala já.

A připadáte si ještě příliš zbytečně přírodní?

Někdy mám pocit, že jsem něco mohla říct a udělat jinak, ale to je jen pořád dotváření mé cesty. To by byla hrozná nuda, kdybych všechno dělala, tak jak se má, kdybych vypadala, tak jak se má, kdybych si ty zuby, který mi pan zubař chce zaonačit, nechala udělat a pusu si nechala zašít, protože mi při zpívání je vidět až do žaludku. To bych se nudila i sama se sebou. Myslím si, že spoustu lidi na konzervatoři se zničí, protože jsou podle pravítka. Je naopak super, když má někdo nějaké úchylky. Extrém je Michael Jakson. Ale je zvláštní, svým způsobem je to tak něco tak strašně viditelně mimozemského a bolavého… Já budu vždycky milovat Prince, protože on je ten přírodní.

Mluvila jste též o pocitu bezvýznamnosti…

Ale to se nesmí rozebírat. Když jste rozebíral lásku, zjistil byste, že je to chemický proces v hlavě, který vám vyvolává osoba, která vás nechce. Jako když se večer vyspíte s ženou a ona ráno dělá, že to není pravda. V ten moment to ve vás začne pracovat jinak: droga, kterou jste si vzal se vám vypařila a vy jste si umyslel, že to bez ní nepůjde. Povědomí vás žene do něčeho o co pak bojujete a co milujete.

Docela by mě zajímal váš názor na Lenku Dusilovou, která má podobný naturel jako vy?Můj první dojem: z rádia jsem slyšela dětský něžný hlas, představovala jsem si za ním malou dívku, která má v sobě tolik ženskýho, co už velká samice, vamp nedokáže. Když jsem ji viděla poprvé, tak jsem se lekla. Ale ona to neskažený dítě má v sobě. Ona jenom mate tělem… Víte, já bych se nerada dostala díky svým chybám, které zvládnu nebo nezvládnu, do situace, aby začala kličkovat před lidma a před sebou a začala si nalhávat a vytvářet sama sebe jiným směrem, než je mi vlastní. To si člověk uvědomí až v přírodě. Každý člověk by měl mít doma květináč. Dřív lidé uměli sít, věděli kdy bude bouřka, co je dobrý na moli a někteří to vědí i dnes. To jsou ti správní lidé, ne my, kteří žijeme v chaosu a navzájem si to vysvětlujeme. To není žádný trápení, oni řešili důležitější věci, než to, jestli včas přijedu do rádia nebo na autorizaci nebo jestli jsem na fotografii dobře namalovaná. To je mimo.

Zarůstající náhrobní kámen na parcele číslo čtrnáct centrálního hřbitova ve Vídni, poslední odpočinek Emila a Růženy Holubových. A stejně tak zarůstají i vzpomínky na tohoto cestovatele, vlastence a vědce, který poznání zasvětil celý svůj život. Cesta z Evropy do nitra temné Afriky v druhé polovině minulého století stále ještě vyžadovala značnou míru úsilí a vytrvalosti a těch, kteří to dokázali, nebylo mnoho. Na tehdejších mapách bylo stále ještě mnoho bílých míst kam, Evropané nepronikli. Emil Holub byl nesporně jeden z nich a právem a bez nadsázky jedním z největších. Příští rok uplyne 150 let od jeho narození a letos je tomu 120 let od jeho první velké cesty do jihoafrického vnitrozemí. Při této příležitosti jsem se vydal na několika výpravách po Holubových stopách. Význam Holubových vědeckých poznatků je stále ještě na mnohých místech ve světě ceněn více než doma, kde zbývající část Holubových sbírek leží v depozitářích mnohdy v ne ideálních podmínkách a neznáma veřejnosti.lll Dnešní Botswana, bývalý britský protektorát Bečuánsko a za dob Holuba říše několika domorodých králů, se rozkládá v centru jižní Afriky. Paradoxně země suchá, většinu území pokrývá polopoušť Kalahari, má na svém území největší vnitrozemskou říční deltu na světě – Okawango. Rozkládá se na ploše až 13 000 km2 a říčka Boteti sezónně odvádí malou část vod do oblasti solných pánví Makgadikgadi. Podél východního břehu těchto pánví vedla Holubova cesta na sever k Panda-ma-tenze a k řece Zambezi, na nichž leží Victoriiny vodopády. Odtud při jeho první cestě zamířil proti proudu Zambezi do říše Marucké, dnes jihozápadní Zambie, a o deset let později do říše Mašukulumbů na území dnešní jihovýchodní Zambie. Kromě malých skupin přežívajících nejstarších obyvatel této oblasti – bušmenů (San a Khoe) neboli Basarwa, se na území dnešní Botswany nacházejí převážně kmeny skupiny Batswana. Dědeček prvního prezidenta Botswany Sira Seretse Khamy byl právě ten král Khama III., s kterým Emil Holub v Šošongu udržoval přátelské styky. I když dnešní Botswana je díky diamantům země bohatá, charakter krajiny odlehlých oblastí se od dob Holubových příliš nezměnil. lll Do Johannesburgu létám služebním letadlem tak jednou za dva měsíce, ale nikdy mě nenapadlo, že trasa letu v podstatě sleduje Holubovu cestu z roku 1875. Devítimístný King Air obvykle letí ve třiceti tisících stopách, a tak dole toho není moc vidět. Tentokrát jsme ale pro silný protivítr letěli nízko a byla dobrá viditelnost. Po startu jsme prolétli jižně od Pretorie a nad územím bývalé Bophuthatswany. Krátce potom se objevují povrchové doly Thabazimbi a přelétáváme Crocodile River. Stáčíme se na severozápad a nalevo vidím soutok Marico River s Crocodile River. Holub píše: „…nazejtří dojeli jsme břehu Limpopoského, a sice při ústí Marickém. Ústí to je tím zajímavo, že se tu Marico, je-li rozvodněn, rozvětvuje po obou stranách na několik pobočních ramen, která však při nízké vodě s hlubším hlavním řečištěm nesouvisí, nýbrž spojují se teprva s rozvodněným hlavním proudem…“ Za chvíli jsou pod námi meandry Ngotwane a její soutok s Limpopem. Bujnější vegetace, lemující sezónní toky, umožňuje rychlou orientaci. Mezi Limpopem a hlavní silnicí Gaborone–Francistown se snažím rozeznat stopy po nějaké pánvi či jezeře „…dne 17. t.m. dojel jsem jezera Khamova…“ jak je Holub popisuje, neviděl jsem však nic. Prolétáváme jihozápadně od Šošongu, kam Holub dorazil 19. května 1875. Od této chvíle letíme až do Orapy nad červenohnědou pustinou a po 45 minutách se v dáli na severovýchodě objevují solné pláně Sua, kam Holub dorazil v půli června roku 1875. Už se nemůžu dočkat, až se tam vypravíme. lll Dočkal jsem se. V polovině května jsme dorazili na ostrov Kubu, žulovou výspu na jihozápadě solné pláně Sua. Jezero je jedno ze dvou gigantických solných pánví Makgadikgadi, které pokrývají oblasti střední Botswany. Ostrov, pár set metrů v průměru, tvoří žulová skaliska střídmě porostlá překrásnými baobaby (Adansonia Digitata).lll Ostrov v minulosti sloužil jako útočiště domorodým kmenům. Zbytky až půl druhého metru vysokého kamenného valu jsou patrny na jihozápadní straně. Uprostřed ostrova se rýsuje několik podlouhlých hromad kamení, jež patrně označují hroby. Půda je tu velice mělká, a tak se na hrob musela navršit hromada kamení, aby se těl nezmocnily hyeny. Stejné hromady jsme našli na „hřbitově“ u vesnice Mosu. Kromě baobabů se tu také vyskytuje tick tree (Sterculia africana), bizarně tlustý keř sesame bush (Sesamothamnus lugardii) a několik druhů akácií. Vesnice Mosu leží přímo pod srázy escarpmentu a je odtud vzdálena jenom pár set metrů. Typická botswanská vesnice. Hliněné chýše pokryté slaměnou střechou, poházené bez ladu a skladu po krajině. Kozy, vychrtlí psi a děti. Prašné cesty vedoucí na všechny strany a napůl zrezivělé a rozebrané vraky aut. Podle mapy cesta měla vést na vrchol escarpmentu, a tak jsme se tam snažili dostat. Po čtyřech kilometrech se před námi otvírá výhled na část zvlněné pánve, jež je po obvodu lemována sráznými svahy. Podle mapy je to vrchovisko jednoho ze sezónních přítoků solné pláně Sua. Toto je oblast, kam Holub se svým volským spřežením dorazil počátkem června 1875 na cestě ze Shoshong. Jak popisuje: „…z rána dne 17. t.m. dojeli jsme Bergfonteinu, pramene to ležícího na lesnaté stráni, jejž domorodci pokládají za vrchovisko říčky Nokane, tekoucí v době deštivé na sever … poněkud opodál od břehu bystřiny Nokajské vítají hojné palmy vějířovité cestovatele, přicházejícího od jihu…“Cestu po asi osmi kilometrech protíná několik vodou vymletých, jeden až dva metry hlubokých strží, přes které byly postaveny primitivní polorozpadající se mosty. Jak jsem později zjistil při letu nad touto oblastí, jeden z těch přítoků má několik kilometrů proti proudu skupinu palem. Jsem si jist, že to je skupina palem vějířovitých, kterou Holub popisuje. Pokračujeme na sever ve snaze dosáhnout solné pláně před západem slunce. Ráno je chladno a částečně zataženo. Rozhlížíme se kolem, kam jsme to vlastně večer dojeli. Zjištujeme, že jsme na jihovýchodním okraji Sowa pan, kam jsme plánovali dojet. „…ráno dne 18. dojeli jsme jihovýchodního břehu solného jezera, které na naší cestě bylo mezi nesčetnými menšími jezery nejjižnější a ze tří obrovských jezer solných nejmenší. Toto solné jezero, rozlévajícího se na západ do nedozírné dálky, překročil jsem v největší jeho šířce od jihu k severu … měře šířku jezera ve východní jeho části zastihl jsem tu stádo pakoňů žíhaných …“ Pakoně jsou už dávno pryč, pánev se nám překročit nepodařilo a pokus dosáhnout ostrova, malé vyvýšeniny pár kilometrů západně, byl rovněž neúspěšný. Půda je ještě vlhká a začínali jsme se bořit, a tak jsme se otočili a vrátili se k východnímu okraji pánve. Přejeli jsme koryto vyschlé řeky Citani (v dnešních mapách se jmenuje Mosope) a dojeli jsme k prohlubním naplněným vodou. Stejně jak Holub popisuje: „…na solnaté hladině řeky Citani, z níž zbylo u jejího ústí ještě několik kalužin, spatřil jsem slušný počet kolpíkův a kachen…,“ akorát ty kachny a kolpíci chyběli. Pokračujeme na sever a po pár kilometrech se dostáváme do oblasti bujné vegetace s vysokými citlivkami.Jak si teď pročítám Holubův cestopis znovu, jeho trasa v této oblasti vedla přes několik menších pánví, které se nacházejí pár kilometrů západně od naší cesty. Pokračujeme solnatou půdou se zakrslými stromy mopane (Colophospermum mophane). Po čase se objevují také první baobaby. Před desátou se dostáváme k veterinárnímu plotu vedoucímu na západ a podél něho se brzy dostaneme znovu na okraj pánve. „… ráno 22. t.m. stanul jsem na východním břehu solného jezera, mnohem rozlehlejšího než Citani, hlouběji položeného a nazvaného od domorodců Karri-Karri, jehož břehy zdobily četné baobaby…“ Pár kilometrů jižněji, asi dvě stě metrů západně od trasy, jsme v buši uviděli pitoreskně rozeklaný baobab. Rozhodli jsme se k němu podívat, což nebylo tak těžké, protože porost byl řídký, tvořen převážně malými stromy mopane. Baobab se rozdvojuje do dvou kmenů. Jeden z nich roste přímo vzhůru a druhý, s trochou fantazie by se dalo říct větev, roste v podstatě vodorovně. Obě části mají v místě rozpolcení průměr asi dva a půl metru. K našemu nevýslovnému překvapení je na kmenu patrný letopočet 1875!!! Nesporně staré zarůstající iniciály sice nesouhlasí s Holubovými, ale přesto. Holub byl v této oblasti v půlce června a písmena AP 10 můžou znamenat April 1875. Duben nebo červen, jsme fascinováni objevem. Je odpoledne, musíme pokračovat v cestě, ale určitě se sem ještě někdy podíváme.BERGFONTAIN. Využil jsme možnosti prohlédnout si část Holubovy trasy a vůbec okolí solných pánví ze vzduchu. Domluvil jsem se s kamarádem a jedno ráno startujeme z Orapy. Proletěli jsme severně od povrchového dolu a nabrali kurz na vesnici Letlhakane, která je vzdálena asi třicet kilometrů. Sledujeme silnici do Serove a po deseti minutách ji míjíme po levé straně. Naprosto neorganizovaná směs hliněných chatrčí, cihlových domků a vládních budov, vše pokryto prachem. Poté jsme zamířili na severovýchod. Klesáme na úroveň stromů a brzy se dostáváme k silnici, která vede do Francistownu. Chvíli ji sledujeme a po asi deseti patnácti kilometrech stáčíme na sever k vesnici Mosu. Vyděšené kozy v osamocených usedlostech se rozbíhají do všech stran, když nad nimi zaburácí letecký motor. Po desáté hodině se před námi vynoří solná pláň Sua a za chvíli přelétáváme srázy escarpmentu na jehož úpatí jsou roztroušené hliněné chatrče vesnice. Na severu rozeznávám pás palem, u nichž jsme se před půldruhým měsícem zastavili při jízdě od ostrova Kubu. Míříme na severovýchod, kde přímo na okraji pánve se nachází velký baobab. Přiblížíme se k pískovcovým srázům a přehoupneme se do erozí zaříznuté pánve, která má asi deset kilometrů v největší šířce. Pánev se sklání k severu a v jednom z erozních zářezů se nachází vrchovisko říčky Nokane s pramenem Bergfontain.To se teď snažíme najít, předpokládajíce, že palmy, které Holub popisuje, tam ještě po sto dvaceti letech budou. Jsme asi v padesáti metrech a letíme po obvodu deprese, napravo jsou svahy escarpmentu. Po pár minutách objevíme pár palem nedaleko chýší, ale nejsou situovány na žádném korytě říčky či potoka, a tak pokračujeme dál na východ. Za chvíli jsme nad vyschlým vyerodovaným korytem většího potoka s několikametrovými svahy. Tady to je, prolétáváme kolem skupiny palem k vrchovisku a zpět. Zapisujeme přesnou pozici a poté pokračujeme k severu. Už se těším, až se tam dostaneme s Land Roverem. Přehoupneme se v několika metrech nad escarpmentem a zamíříme na sever. Po levé straně necháváme nejjižnější záliv pláně Sua, Holub ji nazývá solným jezerem Citani. Asi po třiceti kilometrech se objeví pod námi baobab s vyrytým letopočtem 1875, který jsme při naší poslední cestě objevili. „…Z rána dne 17. t.m. dojeli jsme Bergfontainu, pramene to ležícího na lesnaté stráni, jejž domorodci pokládají za vrchovisko říčky Nokane, tekoucí v době deštivé na sever. Nikdo nepodiví se, že jsme radostně pozdravili čerstvé zřídlo, zastíněné vůkol rozložitými stromy. S námi ukojilo zde také svou žízeň asi 20 Masarvův. Odtud měnila se rovina Makveská v roklinatou pahorkatinu, porostlou hustým křovím a jiným bujným rostlinstvem, a skláněla se dále ke kalužím velikých jezer solných…“ My jsme se k Bergfontainu dostali o sto dvacet let a jeden měsíc později. Ne s volama ale s dětma a přítelem Garym. Dana možná dodá, že náš Land Rover zase takový pokrok od roku 1875 není. V neděli ráno, 23. července, jsme vyrazili po silnici na východ. Až k Tlalamabele gate, nějakých devadesát šest kilometrů z Orapy.Asi po dvou kilometrech sjíždíme do širokého koryta říčky Nokane. Zatím pro hustý buš na březích palmy nevidíme, a tak jedeme proti pomyslnému proudu na jih. Land Rover se prodírá skrze hustý porost a přes vyerodované zářezy. Dál už to nejde a jdeme se podívat po okolí pěšky. Vylezli jsme na stráň a uviděli palmy nedaleko od nás, asi půl kilometru na sever. „…Poněkud opodál od břehu bystřiny Nokajské vítají hojné palmy vějířovité cestovatele, přicházejícího od jihu. Jsouce harcovníky báječného tropického rostlinstva, jež posud mu bylo neznámo, a vynikajíce vysoko nad vůkolními křovinami a stromy, jsou snad nejjižnějšími zástupci královny palem ve střední Africe Jižní. Poněvadž právě osypány byly plody, sestřelil jsem jich několik, abych vřadil je do své sbírky…“ Díry po Holubových brocích jsme v plodech nenašli, ale zato jsme objevili u skupiny palem nehlubokou studnu se starým rumpálem. Je to snad Bergfontain? První voda po 75 mílích suché buše na dlouhé cestě ze Shoshong, u které se bůrští lovci zastavovali na cestě na sever. Tady se někde musel Holub potulovat na svých vycházkách z tábora. Tenkrát byli kolem ještě lvi a spousta zvěře. Dnes se snad po okolí potuluje pár ojedinělých antilop kudu, i když zvláště v opuštěných srázech escarpmentu asi bude leopard. Snažíme se pokračovat na sever, ale nakonec to musíme vzdát. Vyerodované koryto se prohlubuje a je obtížnější se prodrat po stranách. „…V lysém a mělkém, ale širokém korytě bystřiny, jež vrývalo se tu do skalnatého lázu, nalezl jsem keř, který byl podoben baobabu. Dolejší část keře, asi 125 až 150 centimetrů vysokého, byla nestvůrně tlustá – až jeden metr – a dužnata pokryta jsouc žlutavou korou; asi 1/3–1/2 metru nad zemí tenčil se kmen do větviček ztlouští 5–8 centimetrů, které jako výhonky vyrůstaly z dužnatého vystouplého kořene. Mnohé z těchto keřů byly několik set kilogramů těžky; doufám, že příště budu sto, abych jeden nebo dva z nich odvezl domů… V husté trávě po údolích pozoroval jsem vysoká aloe, neobyčejně rozvinutá, a početné slimáky zvláštního druhu…“ Nestvůrný keř – sesame bush (Sesamothamnus lugardii) jsme našli až několik mil odtud, zato velkých bílých ulit suchozemských slimáků (Helix mauritiana?) bylo po okolí značné množství. Několik jsme si jich vzali s sebou domů na památku.

Naproti k Ohři se naklánějící lesnaté vrchovině Džbánu připomíná zámek Líčkov na Žatecku svědka vypovídajícího před soudem věků o vzepětí tvůrčího úsilí člověka a o víře v nesmrtelnost lidského rodu. Zdi zámku pamutují návštěvy T.G.Masaryka i prezidenta Beneše, stejně jako nacistickou soldatesku a česáče chmele v období socialismu. Zámek je nevšední tím, že zde posledních padesát let prožívá vdova po malíři Oskaru Brázdovi (1887-1977), která proměnila většinu ze sedmadvaceti zámeckých pokojů v obrazovou galerii tohoto jednoho z největších českých malířů dvacátého století.Před sedmdesáti lety byl Líčkov na Žatecku (letopisy se o nim zmiňují už v roce 1342) doslova ruinou. Oskar Brázda kupuje zámek za cenu stavebního materiálu. Tehdy v pětadvacátém se již uznávaný portrétista vrací z Itálie, kam odešel v roce 1911 jako stipendista a držitel zlaté medaile předanou osobni císařem. Během první světové války se podílí na tvorbě českých legií, stává se tajemníkem M.R.Štefánika a navazuje přátelství s oběma pozdějšími prezidenty, s nimiž úzce spolupracoval. Byl také autorem první mapy Československé republiky.Zdá se být až neskutečné, že sedím v křesle, kde mohl posedávat T.G.M. U okna salónu stojí klavír, na kterém hrával Václav Talich. Mou společnicí je někdejší modelka, později druhá Brázdova žena – paní Maruška. Léta jen nepatrně pozměnila oduševnělou krásu její tváře a zvolená barva oblečení prozrazuje, že žila vedle umělce, pro něhož byla kompozice barev hlavním výrazovým prostředkem.“Když Oki viděl, jaké potíže dělá panu profesoru Masarykovi kreslení, nabídl se, že tu mapu republiky nakreslí sám.”

paní Maruška

A byl to právě Masaryk, kdo Brázdu přiměl, aby se vrátil domu. Je až s podivem, jak člověk, přivyklý životu v takzvané “vysoké společnosti” se dokázal přeměnit v úspěšného hospodáře, aniž by se zpronevěřil svému uměleckému poslání. Nejenže obnovil zámek do původní podoby, ale po večerech vystudoval hospodářskou školu, aby mohl kvalifikovaně řídit své hospodářství. Přitom okolí Líčkova a celé severozápadní Čechy se pro něho staly zdrojem inspirace. Potvrdila to jeho výstava v Žatci a v Praze (1929-1930), na níž se představil jako osobitý impresionista téměř Renoirova ražení.Líčkov byla ves, kde se mísil český a německý živel. Brázda, který opouští Itálii také pod dojmem nastupujícího fašismu, se zde setkává s hrozbou rostoucího tlaku Henleinovy sudetoněmecké strany. Na vzdory tomu zřizuje Brázda v Líčkově českou školu. Paní Maruška, která pochází z německé rodiny, o tom vypráví: “Oki zřídil českou školu pro své zaměstnance ze staré stodoly. Můj otec původně nechtěl, aby jeho děti chodily do české školy. Jenomže přišel český učitel, namluvil si mou sestru a byly jsme první, které seděly v české škole.”Po roce 1938 se Líčkov stává součástí Sudet. Velké množství nadměrných pláten, nábytek a další věci nebylo kam přestěhovat a Brázda se rozhoduje zůstat i po záboru v Líčkově. Jako významný český intelektuál je samozřejmě gestapem zatčen. Ze spáru gestapa se dostává prostřednictvím své bývalé ženy, švédské hraběinky Amelie Posseové-Brázdové, která dosáhla, aby v Brázdův prospěch zasáhl švédský král u Goringa, který mil za ženu Švédku. Brázda je propuštěin, ale musí z Líčkova odejít do protektorátu a je mu přikázán nucený pobyt v Dobříši.Jeho plátna zmizela z Líčkova v nenávratnu. Zachráněn je pouze portrét jeho první ženy a rodinný portrét, které koupil Václav Talich v aukci, neboť věděl, jak na nich Brázdovi záleží.Na Líčkov se Brázda vrací v polovině května v pětačtyřicátém. “Na zámku nebylo nic než švábi a štěnice. Vystřídala se tady Wermacht, Hitlerjugend a uprchlíci”, říká paní Maruška, tehdy ještě Marie Weisová (1929). Její rodina patřila k těm několika, které nebyly odsunuty. Její otec byl sadařem a už před válkou dodával ovoce na zámek. Brázda se pustil do obnovy zámku i hospodářství se zatvrzelostí jemu vlastní, ale vyšetřil si vždy chvilku času k toulkám po okolí. Při jedné z těchto pochůzek se zastavuje u ovčína, kde potkává v sadu Marii, kterou znal už jako dítě. Dává se s ní do řeči a pronáší osudová slova: ” Ty bys mi mohla stát modelem.” “Snad ne nahá!” pozastavuje se maminka, když se o pozvání na zámek zmiňuje Marie doma. Tak vzniká v roce 1946 překrásný akt a po něm následuje bezpočet dalších.Z Marie Weisové se stává Maruška, která je Brázdovi modelkou, zdrojem inspirace pro další umnělecké výboje i nepostradatelnou souputnicí jeho životem. Přes značný věkový rozdíl se jejich vztah vyznačuje obapólnou hloubkou citu. Ač “Oki” naléhal, stává se jeho ženou až v roce 1957, kdy Brázdova první žena ve Švédsku umírá. A Brázda ve věku, kdy mnozí malíři paletu odkládají, se dokáže vzepnout k náročnému úkolu. Jako protiklad k socialistickému realismu a době, která ho znovu připravila o všechno, se pouští do obrazového cyklu Vesmír a lidstvo, jímž chce oslavit človika a jeho touhu po poznání a rozletu. Soubor více ne? čtyřiceti rozměrných pláten je realistický monument a zároveň memento před bezohledně postupující technickou civilizací.Stojím bez dechu v Brázdovi velkém ateliéru, (zde bývali ubytováni brigádníci při sklizni chmele), a prohlížím plátna Altamira, Chaos velkoměsta, Konec války, Mír či Atomový výbuch. Jejich poselství je uchvacující. Paní Maruška k tomu dodává: ” Oki maloval hlavičky chmeláku, aby alespoň něco vydělal. Tahle plátna tvořil z vnitřní potřeby. Já uklízela, stála modelem a žila myšlenkou, že Líčkov musí zůstat Brázdův a žít jeho duchem”.Padesátileté úsilí této neobyčejné ženy došlo naplnění v posledních šesti letech, v nichž zámecká paní na Líčkově vytvořila důstojný stánek pro Brázdovo dílo. Znovuobjevením malíře Oskara Brázdy pak byla souborná výstava jeho díla, která se uskutečnila na přelomu června a července letošního roku v galerii Petra Brandla v Praze. Potvrdilo se tak i Brázdovo umělecké krédo: vytvářet takové věci, aby byly srozumitelné i prostým lidem.Září 1996

Toho řezníka mu občas skutečně předhazovali. A nejen jeho současníci, ale občas i ti, co přišli po něm. Chvílemi dokonce tak hloupě, že by za to sami zasloužili dát hlavu na špalek. Ale o tom až o něco později. (Ostatně v jejich případě šlo tak trochu o kolegy z branže, tj. taky řezníky, jenomže s rukama zatraceně zašpiněnýma lojem hlouposti a nezřídka skutečně i krví.) On sám jim na ty narážky kašlal. Měl očividně jiné starosti, jiné bolesti a jiné lásky. Složit stejný počet symfonií jako jeho uctívaný idol a hudební vzor pan Ludvík, (možná proto jsou ty jeho první tak trochu na jedno brdo a pro někoho dokonce jakoby „dopočtu“), stát se stejně uznávaným skladatelem nejen v oblasti symfonické tvorby, ale také v oblasti hudebního dramatu, tj. opery (je všeobecně známo, jak ho neúspěch jeho prvních oper hluboce deprimoval…), a složit nakonec „bombu“. Jenomže to tehdy netušil ani on sám.Jak jste asi poznali, hovoříme o Antonínu Dvořákovi. A co se týče těch rukou? Byly a jsou skutečně něžné, ačkoli přitom nezapřou, že v nich od konečků prstů až kamsi ke kořínkům vlasů nebo někam do cenetrální míchy vibruje a občas také v plné míře prošlehne ona řeznická fortelná síla – pořádně seknout do masa. Ale to se musí slyšet… Z Nelahozevsi, kde Antonín spatřil světlo světa v rodině tamního řezníka, přes Zlonice, podle nichž se jmenuje jeho třetí symfonie, do Prahy, kde se poprvé chopil taktovky, odtud do Londýna za obrovským diváckým ohlasem, doslova fanatickou láskou publika, velkolepým provedením svých oratorií a pro čestný doktorát Univerzity v Cambridge, přes pro něj poněkud neradostný pobyt v New Yorku, tj. Novém světě, zpátky do Čech a do Vysoké u Příbrami, kde mistr nejen dožil, ale kde se také narodila jeho světoznámá hudební pohádka o Rusalce. Tak nějak vedla, velice v kostce, Dvořákova životní pouť. Nebyla ovšem zdaleka tak poklidná a hladká, jak může z předchozích řádků vysvítat. Setkal se na ní nejen s obdivem, ale i s nepochopením a bolestí. Zemřou mu tři děti, ale Dvořák přesto komponuje. Tak se rodí nádherné oratorium „Stabat mater“, které spolu s „Requiem“ a „Svatou Ludmilou“ nekompromisně dobývá svět. Především Anglii. Dochází ale také k osobnímu sporu s dědem Nejedlým, (Zlí jazykové dokonce tvrdí, že tehdy se Antonín skutečně choval jako řezník.Pan Zdeněk Nejedlý totiž tak nějak zatoužil se do Dvořákovic rodiny přiženit, ale otec Antonín a hlavně nevěsta Otýlie si myslili spíše na mladého skladatele Suka, než na pisálka a teoretika – pozdějšího arbitra národní kultury české – a Dvořák měl údajně Nejedlého doslova srazit ze schodů. A od té doby, pokračují zlí jazykové, začal Nejedlý vehementně dokazovat, jak „nenárodní“ ta Dvořákova muzika je. Pryč s kosmopolitou Dvořákem, poslouchejte našeho národního Smetanu! Tak nakonec „dopadla“ Nejedlého pomsta, ačkoli ještě donedávna Smetanovi předhazoval wagneriánství.) Inu jsme jenom lidi, a ne každý dokáže všechno zvládnout s přehledem. Naštěstí dobrá muzika se prosadí i navzdory dědům Nejedlým a navzdory (i když tady mnohem hůře) ideologickým hlídačům trezorů…lll K našemu národnímu dědictví patří i háček a čárka. Nechal nám je mistr Jan Hus, jehož popel plní stránky učebnic české dějepravy již nějaký ten pátek, jako vylepšení nabodeníčka krátkého a dlouhého. Nicméně to není pro náš příběh tak podstatné, jako ta skutečnost, že ve jménu Dvořák se oba tyto útvary, tak cizorodé pro většinu evropských jazyků, vyskytují. A netušili byste, že i takovéhle dvě titěrnůstky mohou být, do jisté míry, měřítkem úspěchu. Možná už tušíte, kam mířím. K Dvořákovu fantastickému boomu v Anglii a nepřímo vlastně i k symfonii na tomto kompaktu. Dvořáka příšerně hnětlo, když mu někteří nezodpovědní pořadatelé jeho koncertů v zahraničí, v Berlíně, ve Vídni a zpočátku i v Anglii, mimoděk zkomolili jméno, nemajíce potuchy, jak se s háčkem a čárkou zachází. Takže zpočátku se v cizině nehrál Dvořák, ale Anton Dworak (v lepším případě Antonin Dvorak). Jenomže potom Anglií zazněla postupně všechna Dvořákova oratoria. A znamenala šok, úspěch a slávu. Obdiv a uctívání mistra nabyly takových rozměrů, že se ostrované nejen neodvážili vynechávat háček nebo čárku, ale dokonce se upřímně pokoušeli to zapeklité, ale milované jméno „po česku“ vyslovit. (Zpravidla jim z toho vyšel Dvoržak.) A provedli ještě něco… „Stabat mater“ byla pořádána jako koncert ve skutečně grandiózním obsazení. „Jen houslí v orchestru bylo 260…,“ píše nadšený Dvořák domů. Tak to už musela být síla… Ale k čárce ještě jinak. Nešlo ani tak o čárku, jako spíš černý puntík. Zatímco Nejedlého naštval Dvořák jen těmi pokaženými zásnubami, takže tím mimoděk přišel o punc „národního skladatele“, tupce v letech nedávno minulých trápilo něco docela jiného.Totiž to, že Antonín měl Pána Boha rád stejně, jako Pán Bůh jeho. A měl ho nejen rád, ale také v tomto duchu komponoval. Což se samozřejmě nehodilo, aby dítka, která byla zavedena na školní představení „Rusalky“ nebo „Čerta a Káči“, zároveň také věděla, že pan Dvořák zkomponoval „Te deum“ nebo „Biblické písně“. (Dvořákův 23. žalm je ve velice půvabné podobě „k vidění“ ve Svěrákově filmu Kolja…) Už dost na tom, že vedle „Čury mury fuk…“ a „Běda, ubohá rusalko bledá…“, se v opeře zpívá také „Bůh tě pomiluj…“ Háček byl také s Dvořákovou operou „Jakobín“, kde jsou revoluční hrdinové jakobíni chápani českým lidem jako cosi nekalého. A tak nejeden operní dramaturg musel opatřit program k této opeře (aby se vůbec mohla uvádět!) patřičnými ideologickými vysvětlivkami, jak to ten Dvořák vůbec nemyslel špatně, a že byl v podstatě pokrokový. Chvála Pánu, tohle už máme za sebou… lll A po Anglii přišel Nový svět. Znáte ty Amíky, jak musí mít všechno, co je velké a slavné. Dvořák dostává nabídku, aby několik let působil na newyorské konzervatoři jako učitel kompozice a dirigování. Dostává ji navíc ve chvíli, kdy ho to osočování z kosmopolitismu poměrně hněte, nabídka je lákavá i ekonomicky a Antonín se tudíž rozhoduje zkusit štěstí za mořem. Jak se vyrovnal s mořskou nemocí během plavby, nevíme. Že však v Americe poměrně trpěl, o tom svědčí snad každý druhý řádek z jeho tehdejší korespondence. Avšak podobně jako v případě „Stabat mater“, která se narodila z Dvořákovy bolesti nad smrtí dětí, stesk po Čechách a po domově stojí u zrodu jedné z nejslavnějších symfonií hudební literatury tehdejší éry. Je to proslulá „Novosvětská“, neboli „Symfonie č. 9 –   Z nového světa“. I naprostý laik v oblasti vážné hudby zná trojici nejslavnějích symfonických hitů: Osudovou – B-moll – Novosvětskou. Beethoven – Čajkovskij – Dvořák.Nejslavnější hudební tělesa mají tuto Dvořákovu symfonii na repertoáru a všichni světoví dirigenti si ji už vyzkoušeli. Motivek z „Larga“ se stal dokonce předmětem několika hudebních krádeží a zároveň i podkladem pro řadu duchovních písní. Zkrátka a dobře, v Novosvětské se ty „řeznické ručičky“ podepsaly skutečně světově. Ale, jak již jednou zaznělo, ono je potřeba to slyšet. Jen ještě jednu poznámku na okraj. Dvořák – ač pan skladatel – byl taky docela obyčejný člověk. K jeho láskám patřily „mašinky“. Ano přátelé, docela obyčejné čadící lokomotivy. Chodíval se na ně dívat celé hodiny a tvrdí se dokonce, že si na sklonku života, fascinován jedním takovým supícím litinovým strojem, povzdechl, že by dal všechny své symfonie za to, kdyby se podařilo vynalézt parní stroj a zkonstruovat lokomotivu jemu. Nevím, ale já osobně jsem rád, že se držel svého kopyta a komponoval, ale kdybych si na to případně někdy vydělal, ze srdce rád bych mu třeba právě za tu Novosvětskou jednu lokomotivku koupil…Příjemný poslech.

Musím se z něčeho upřímně a veřejně doznat: k smrti nerad nakupuji oblečení. Je pro mne obrovský problém zkoušet si v obchodě dvoje nebo troje kalhoty či saka. Čtvrtý pokus rozhodně odmítám a se svou nedokonalou postavou si odcházím hojit sebevědomí do knihkupectví nebo hudebnin, kde trávím obvykle čtyřikrát víc času. Je to samozřejmě problém pro mne, stejně tak jako pro obchodníky s pánskou módou, protože takových mužů jako já, je hodně. Ideální nákup by mohl vypadat asi takhle: Přijdu do obchodu, podívám se, vyberu, vyzkouším jedny, koupím, odcházím. Veni, vidi, vici. Jak prosté.Ale na tom musí pracovat mnoho lidí a musí na tom pracovat daleko dříve, než mne vůbec napadne jít si pořídit „něco na sebe“. Komu se podaří s předstihem odhadnout, co muži budou za dva roky kupovat, je dobrý obchodník. Velmi dobrou obchodní firmou je bezesporu u nás známý Steilmann. Z malé rodinné firmy, kde se v padesátých letech šily jen pánské a dámské pláště, je dnes firma o 20 tisících zaměstnanců s ročním obratem 1,7 miliardy marek. Abych věděl, jak se to dělá, jel jsem se podívat na Veletrh pánské módy do Kolína nad Rýnem.Všechno začíná mnohem dříve. Dva roky dopředu se uvádějí na trh vzorkové série látek (pardon – tkanin, odborník by mne opravil), na nichž návrháři berou do úvahy prý i to, jaká bude politická a společenská situace, aby vedle technologicko-užitných vlastností správně vystihli i náladu a barevnost nových látek. Z těchto tkanin navrhnou stylisté jednotlivé modely, ke každému přiřadí možné jednotlivé kombinace látek, knoflíků a mírných odlišností v detailech. Musí brát do úvahy samozřejmě i jaké se za dva roky budou nosit doplňky, protože například opasek je pro muže velmi důležitá věc. S takto připravenými kolekcemi se vyráží na veletrh – stále ještě s ročním předstihem.V Kolíně nad Rýnem 2.–4. 8. nabízelo módu na jaro–léto 1997 celkem 1800 firem z 50 zemí. Samozřejmě nejen vystavovalo, především prodávalo. U mnohých firem totiž prezentační aktivita končí právě na veletrhu.Veletrh je to, kolem čeho se vše točí. Na tento bylo přihlášeno kolem 50 tisíc nakupujících firem z devadesáti zemí.Stánky značek jako je DressMaster (dceřinná společnost Steilmanna, zabývající se pánskou klasikou) jsou uzavřené, dovnitř nevidíte. Jen u vchodu vás uvítá milá recepční, zdvořile si vás zapíše a zavolá někoho, kdo se vám bude věnovat. Ten Někdo vám bude během několikahodinového sezení přinášet různé modely, ze vzorníků s vámi vybírat desény, barvy, knoflíky, bude vám pomáhat odhadnout vaši klientelu, nabízet různé varianty. Výsledkem je závazná objednávka na oděvy, které vám DressMaster dodá v dohodnutých termínech, barvách a dokonce i velikostech. Ptal jsem se, kolik lidí navštíví jejich stánek, prezentující kolekce „Stones“, „Di Quatro“ (to jsou totiž názvy, pod kterými Steilmanna v obchodech objevíte). Odpověď zněla – asi pět set. Úsudek si udělejte sami. Jen dodám, že příští půlrok se u DressMasterů šije to, co se naobjednalo, distribuuje a inkasuje. A tak vám může například Dům módy nebo Kotva již v zimě nabízet to, co se bude nosit na jaře a v létě. Veškeré riziko je tak na konečném prodejci. Ten je jediný, kdo opravdu pozná, zda se před dvěma lety návrháři látek, před rokem stylisté a před půl rokem oni sami trefili do vašeho vkusu. Jen oni sami nesou riziko, že po čtvrthodině muž nevydrží a jde se raději poflakovat do oddělení s gramodeskami.Ale veletrh samozřejmě není určen jen pro takový způsob prodeje, jaký realizuje Steilmann. Mnoho značek má jen své vlastní prodejny, některé se zde jen prezentují. Například značku Boss jste nenašli ve výstavním katalogu, ač měla jeden celý (ale utajený) pavilon.V posledních letech jsou neoddělitelnou součástí veletrhu také pavilony, kde se kontrahují sportovní oděvy, džíny, ale také motorkářská móda, zálesácké a vojenské oděvy pro volný čas. Prostě vše, co je módní, můžete najít na módním veletrhu. Je to jako by někdo směstnal všechny světy a všechny aktivity mužů do několika pavilonů. A tak vedle klasického obchodníka s obligátním kufříkem můžete potkat mladíka na kolečkových bruslích s oranžovou kšticí, který si zrovna odskočil na párek. Trochu stranou od fraků najdeme módu, jež je prezentována na nafukovacích pannách se třemi otvory – prostě vše pro pány.Ale konečným a jediným cílem tohoto snažení je jen a jen to, abyste vy nebo já nebo jiný muž, příští rok neodešel z obchodu frustrovaný s pocitem, že „na mne stejně nic nemají“.

Napsal TOMÁŠ JOHÁNEK

Když se Václav Havel stal na konci roku 1990 prezidentem tehdejší Československé socialistické republiky, chtěl dovést tuto zemi pouze ke svobodným volbám. Rozhodně netušil, že bude v prezidentské funkci ještě sedm let poté, že se stane svědkem rozdělení Československa a že bude de facto prezidentem tří států. V den oslav studentského svátku- 17. listopadu 1989 – byl Václav Havel na své chalupě na Hrádečku. Hned druhý den se vrátil do Prahy, aby se postavil do čela právě vzniklého Občanského fóra. Když bylo počátkem prosince OF požádáno, aby navrhlo svého kandidáta na funkci prezidenta, padlo okamžitě jméno Václava Havla. Sám Havel kapituloval po naléhání svých nejbližších přátel se slovy, že je ochoten na krátký čas přijmout prezidentskou funkci. Na shromáždění v Den lidských práv 10. prosince 1989 byl V. Havel poprvé přivítán jako kandidát na prezidenta. Oficiálně se jím stal 29. prosince jednoznačnou volbou obou komor tehdejšího Federáln ího shromáždění. Jako nový president mohl V. Havel počítat s až nekritickým obdivem velké většiny Čechů a rovněž disponoval velkým množstvím sobě oddaných spolupracovníků.

Jejich výběr se však později ukázal v některých případech jako velmi nešťastný. Po nástupu do svých funkcí se postupně vzdalovali od reality života do té míry, že znamenali pro V. Havla výrazné ohrožení jeho popularity. Prezident byl několikrát na základě svých poradců obviněn, že nemá rozumný úsudek. Havlův nástup na Hrad přinesl doslova převrat všech dosavadních zvyklostí v prezidentské kanceláři. Projevilo se to i v první cestě prezidenta Havla do zahraničí. Zatímco předchozí prezidenti mířili na východ, Havel jel opačným směrem – do Německa, s nímž chtěl od počátku začít budovat přátelské, sousedské vztahy. Výraznými změnami prošla i prezidentská kancelář a letní sídlo prezidenta v Lánech. Václav Havel dlouho trvaval i na jisté neformálnosti. Po svém úřadu se nejčastěji pohyboval ve vytahaném svetru a džínách. Vzhledem k tomu, že ústavní pravomoci prezidenta nedovolovaly výrazněji se angažovat na poli vnitropolitickém, soustředil se na činnost v oblasti zahraničněpolitické. Tam také Václav Havel několikrát překvapil.

Při návštěvě Washingtonu v roce 1990 odmítl finanční podporu na zmírnění následků období transformace od amerického Kongresu, když požádal pouze o podporu morální. Podobně se zachoval i v Londýně. „Nechceme peníze, chceme poradit, potřebujeme zkušenosti, chceme se naučit tvrdě pracovat,“ řekl při setkání s významnými britskými průmyslníky. Sympatie si získával i svými schůzkami s lidmi, kteří bojovali či stále usilují o změnu poměrů ve společnosti. Kontroverzní reakce ze zahraničí však vyvolalo Havlovo pozvání tibetského dalajlamy do Prahy. Kvůli setkání s britskou skupinou Rolling Stones byl V. Havel schopen v roce 1995 odložit oficiální uvítací akt při zahájení státní návštěvy Austrálie. V roce 1990 také Havlovou zásluhou navštívil Čechy papež. Dobré vztahy se snažil udržovat i se sousedními zeměmi – především s Maďarskem a Polskem, i když právě tyto snahy občas narážely na nepochopení ze strany naší vlády, která preferovala vztahy s Německem. Jednou z oblast í, kde se Václav Havel angažuje i v současné době, je otázka českoněmeckých vztahů. Několikrát se na různých úrovních omluvil za surové zacházení s Němci v období tzv. „divokého odsunu“, což mělo často za následek velmi kritické reakce našich politiků i prostých občanů. Rok 1991 přinesl rozpad OF, vznik nové pravicové strany – ODS a hlavně potlačení role disentu ve společnosti. Václav Havel se tak postupně dostával do izolace spolu s dalšími disidenty.

Tento trend potvrdily i parlamentní volby v roce 1992. Jejich vítězem se stává pravicová ODS a na české politické scéně se objevuje další výrazná osobnost v podobě současného premiéra Václava Klause. Volby rovněž vyhrotily další závažný problém, jímž byl narůstající slovenský nacionalismus. Havel si uvědomoval svou popularitu v Čechách i na Moravě, ale s podporou na Slovensku nemohl, vzhledem k sílícím snahám po samostatném Slovensku, počítat. Prvním kolem projevu nacionalistických vášní byl „boj o pomlčku“ na půdě Federálního shromáždění, kdy se na dlouhých, až do noci trvajících jedn áních debatovalo o novém názvu Československa. Po výrazném úspěchu HZDS v parlamentních volbách na Slovensku se slovenský nacionalismus začal stupňovat a osud federace byl zpečetěn. Když 1. ledna 1993 vznikl nový stát – Česká republika a měl být zvolen jeho nový prezident, padlo opět jméno V. Havla. Ten však velmi váhal, rozmýšlel se, zda se nemá raději vrátit k divadlu. Vzhledem k tomu, že nebyl na české politické scéně žádný jiný kandidát, který by měl podporu jako V. Havel, nakonec souhlasil. Prezidentem ČR byl zvolen 26. ledna 1993 po až těžko pochopitelných útocích republikánských poslanců na půdě Poslanecké sněmovny.

Vzhledem k tomu, že Ústava ČR opět neposkytovala prezidentovi náležité pravomoci, obrátil V. Havel svou pozornost opět na mezinárodní scénu. Svými projevy na téma budoucnosti evropské bezpečnosti, globálních problémů současného světa a světové demokracie si dokonce vysloužil neoficiální úvahy o své možné kandidatuře na post generálního tajemníka OSN. V. Havel však tuto možnou kandidaturu okamžitě odmítl s tím, že se necítí být kompetentn í stát v čele této světové organizace. Na počátku roku 1995 se V. Havel opět aktivněji zapojil do česko-německých vztahů, když se ve své přednášce v Karolinu veřejně omluvil za vyhnání sudetských Němců po roce 1945 z Čech. Spolu se svým německým partnerem Richardem von Weizsäckerem a pozd ěji Romanem Herzogem iniciovali vznik společné česko-německé deklarace, jejímž cílem by mělo být narovnat vztahy mezi oběma zem ěmi a oprostit je od problémů minulosti. Letošní rok zasadil V. Havlovi těžkou ránu v podobě smrti jeho ženy Olgy. V. Havel však dokázal přejít i přes tuto velkou životní překážku a zmobilizovat všechny své síly ve prospěch České republiky. Červnové parlamentní volby mu daly příležitost vyniknout, přes omezené kompetence, i na domácí politické scéně. Připadla mu role zprostředkovatele při jednání o sestaven í nové vlády a podobě nové Poslanecké sněmovny. I jeho zásluhou byla Sněmovna sestavena bez větších problémů a již měsíc po volbách se mohla ujmout svých pravomoc í i vláda. Vývoj prezidenta Václava Havla během sedmi let od prosince 1989 do září 1996 lze výstižně charakterizovat jednou větou: Z nesmělého a tak trochu neobratného Václava Havla na konci roku 1989 se stal prezident ČR těšící se důvěře občanů naší země a sklízející ovoce své práce zejména na mezinárodním poli.

Když 20.března 1995 zahynulo v tokijském metru 12 osob a přes pět tisíc jich bylo přiotráveno jedovatým plynem sarinem, vyvolalo to ve světě vlnu vzrušení a odporu. Jak je známo, oficiální začátek chemické války na této planetě byl 22. dubna 1915, kdy německé jednotky použily při útoku chlór. Masový útok smrtícím bojovým plynem v době míru poprvé upozornil na nebezpečí, které může hrozit celému světu tím spíše, že sama sekta Óm šinrikjó (v překladu ‘Vznešená pravda ‘) jedná jako nadnárodní, tedy internacionální útvar.

I když na konci října 1995 vydal soud v Tokiu příkaz k rozpuštění sekty Óm šinrikjó, našli se šikulové, kteří tohoto neštěstí využili. Mezi Japonci vyvolává vlny nadšení i pobouření počítačová hra na atentát smrtelně jedovatým plynem sarinem. Anonymní tvůrce hry stanovil pravidla, podle kterých získá hráč za každého otráveného hráče deset bodů. Za přiotráveného pouze jeden.

Když byl v prvních dnech dubna 1995 zatčen “ministr obrany” sekty Óm šinrikjó Tecuji Kibeho, policie u něho našla velmi zajímavý zápisník. Podle Kibeho ručně psaných poznámek plánovala sekta nákup 300 ruských tanků T-32. V zápisníku jsou i cenové relace. Za použitý tank měli zaplatit dvě stě až tři sta tisíc dolarů, za nový jeden milion. Sekta chtěla prodávat tanky Číně – doufala, že si tak zlepší své obchodní styky s Ruskem.

Sekta vlastnila i ruský bojový vrtulník. Dokumenty zabavené v sídlech sekty dokazují, že se v Rusku zajímala nejen o nákup tanků, ale i jaderných hlavic a dalších zbraní. Byla také vyslovena domněnka, že odborníci sekty Óm šinrikjó získali postup na výrobu sarinu v Rusku.

Podle zpráv amerického Senátu navštěvovala sekta v Rusku muniční továrny nebo laboratoře. V Bělehradu stoupenci Óm šinrikjó zkoumali dílo Nikoly Tesly – teorii o smrtícím záření či vlnovém šíření a Teslovy teorie o možnosti příčin zemětřesení.

Jak napsal tokijský deník Moiniči Šimbun, policie při prohlídce stoupence sekty, který po útoku nervovým plynem uprchl z jejího sídla, objevila tajné dokumenty o obohacování uranu. Poté, co podle japonského tisku policie koncem března 1996 našla v sídle sekty baktérie vylučující jed butolotoxin, které Německo za první světové války používalo při výrobě biologických zbraní, je to další náznak toho, že se sekta pokoušela vyrobit zbraně hromadného ničení.

Podle listu Jomiuri Šimbun podezření, že sekta chtěla vyrábět biologické zbraně zesílilo, protože vyšetřovatelé v sídle sekty ve vesnici Kamikuši našli kolem 300 knih o biochemii, inkubátory a elektronové mikroskopy potřebné k výrobě tohoto druhu zbraní. Už předtím objevila policie kolem 40 druhů chemikálií, včetně všech komponentů nervového plynu sarinu a látek, které mohly být použity k výrobě drog a výbušnin.

V servisu tiskových agentur je možné najít zprávy o tom, že sekta v roce 1995 zakoupila příručky o vojenském výcviku bývalé ruské služby KGB. Tato brožura v překladu do japonštiny podrobně popisuje zákroky proti nepříteli, únosy osob a způsoby udržování kondice. Jak fyzické, tak psychické.

“VZNEŠENÁ PRAVDA” V RUSKU

Různé prapodivné sekty působily v bývalém Sovětském svazu už za Gorbačova. Pravidelní čtenáři našeho časopisu ví, že Koktejl jako první otiskl obšírnější materiál o Jusmalos – Bílém bratrstvu. V Rusku jsou mimo Svědků Jehovových velmi aktivní moonisté. Zeptal jsem se na to tiskového mluvčího moonistů v ČR PhDr. Juraje Lajdy. Řekl mi:”Ano, moonisté v bývalém Sovětsém svazu působí už od Gorbačova. Pomáhají tam budovat demokracii.”

Od března 1995 se v ruském tisku začaly objevovat zprávy o divných kontaktech sekty Óm šinrikjó. Dokonce na nejvyšších místech. Moskevský deník The Moscow Times, který vychází v angličtině, jako první psal o tom, že japonská náboženská sekta má svá sídla nejen v Japonsku, ale i v Moskvě, kde začala vyvíjet činnost už v roce 1992. Získal jsem informace, že na sklonku roku 1994 byly vyvíjeny iniciativy založit odbočku této sekty v Praze. Po neštěstí v tokijském metru od toho bylo upuštěno.

29. březnba byla v Izvestiji uvedena tehdejší přesná adresa Óm šinrikjó v Moskvě. Ulice Petrovka 14. Tam bylo také sídlo tzv. Rusko-japonské univertity, která 26. března 1996 za podivných okolností vyhořela.

Nástup japonské sekty do ekonomiky nestabilního Ruska byl dosti razantní. V lednu 1994 začali vyhledávat talentované hudebníky a nabízeli jim mnohonásobně vyšší plat, než mohli získat v Rusku. Ač se narodil v Brně, je PhDr. Dimitrij Běloševský původem Rus. V současné době pracuje jako redaktor Hospodářeských novin (zahraničí). Málokdo v Čechách má takový přehled o působení sekt v Rusku jako on. Napsal:

“V lednu 1995 bylo sto jedenáct členů takto vytvořeného orchestru vysláno na turné do Japonska. Místo koncertování byli se zavázanýma očima převezeni do jedné budovy patřící sektě a ze sluchátek, která jim byla často proti jejich vůli nasazena, museli poslouchat monotónní kázání pronášené bezvýrazným hlasem ‘velkého vůdce’ sekty Šoko Asahary. Na těla jim byly připevněny elektrody a po celou dobu nedobrovolné seance pociťovali mladí lidé silné vibrace. Patnáct ze sto jedenácti ruských hudebníků, kteří poskytli o podivném turné svědectví, patří nyní mezi četné odpůrce sekty a požadují zákaz jejího působení na území Ruska. Zoufalí rodiče ve snaze získat zpět své děti, jež se psychickým působením sekty proměnily v ‘zombie’, založili Výbor na ochranu mládeže před sektami totalitního ražení, jejich úspěchy jsou však dosud více než skromné. Fakta jsou přitom alarmující. Podle střízlivých odhadů ruské strany lze odhadnout jen v desetimilionové Moskvě počet vyznavačů učení Óm šinrikjó na třicet tisíc, v rámci celého Ruska není jejich počet znám. Když v březnu roku 1992 vystoupil ‘guru’ Šoko Asahara v moskevském sportovním komplexu Olympijskij, naslouchalo mu osmnáct tisíc lidí.”

Připomeňme si, že Asaharovo učení bylo založeno v Japonsku roku 1984. Jak to už bývá, oficiální propaganda sekty je v rozporu se skutečností. Dle odborníků nemá sekta nic společného s náboženstvím. Někteří příslušníci sekty tvrdí, že jde o tantrismus, který je odnoží buddhismu. Což není pravda. Buddha nikdy nemluvil o konci světa. Asahara tvrdí, že svět zanikne v roce 1997. V březnu 1995 byl ruské agentuře ITARTASS předán videozáznam Asaharovy předpovědi. Dle ní dojde v roce 1997 až 1998 k japonsko-americké válce, která zničí japonská města a rozvrátí ekonomiku země. Sekta je více než náboženskou organizací totalitně politickkým hnutím. Šéf agresivní sekty Šoko Asahara (vlastním jménem Čizuo Macumotovi) bezbřeze nenávidí USA. Spojené státy mimo jiné obvinil z toho, že to byla jejich letadla, která rozprašovala nad sídlem sekty poblíž hory Fudži otravné látky. O světském charakteru sekty svědčí i fakt, že sektu vedou ‘ministři’, kteří jsou podřízeni velkému ‘guruovi’ Asaharovi.

SEKTA ÓM ŠINRIKJÓ NA NEJVYŠŠÍCH RUSKÝCH MÍSTECH?

12. dubna 1995 Boris Jelcin nařídil ruské generální prokuratuře, Federální bezpečnostní službě a Vládní komisi pro otázky náboženských sdružení, aby důkladně prozkoumali činnost Óm šinrikjó na území Ruské federace. Ale před tímto rozhodnutím se v této kauze angažovali novináři. A právě oni odhalili šokující fakta. Že sekta Óm šinrikjó nevyvíjela v Rusku jen pseudovědecké náboženské aktivity. Ale že navázala kontakty s nejmocnějšími muži Ruska. Padlo jméno tajemníka prezidentské bezpečnostní rady Olega Lobova. 30. března 1995 o tom list Izvestija přinesl dokonce důkaz. Faksimile dokumentu, který povoloval zřízení Rusko-japonské univerzity, který je podepsán Lobovem. Dokument má datum 13. října 1991. Což dokazuje, že Lobov se kontaktoval s Ahasarou už před rokem 1992. Dimitrij Běloševský se k tomu vyjadřuje takto:

“Do února 1992, kdy Oleg Lobov – tehdy ve funkci šéfa expertní rady při prezidentovi Ruské federace – navštívil Japonsko v čele delegace Rusko-japonské univerzity, se sekta Óm šinrikjó neobjevila ani jedinrát v informačních kanálech ruské diplomacie, což dokazuje, že iniciátorem navázání osobního kontaktu s Šoko Asaharou byl právě Oleg Lobov, který sektě umožnil, aby se v Rusku usídlila a zahájila svou výrazně destruktivní činnost.”

Oleg Lobov tvrdí, že pouze sledoval koordinaci dobročinných akcí sekty. Ale tiskové agentury přinesly zprávy, že vzájemné kontakty mezi Olegem Lobovem a Šoko Asaharou se staly pravidelnými a naposledy se Lobov s Asaharou sešel v Moskvě v loňském roce.

30. března 1995 uveřejnil list Izvestija seznam otázek, které zaslal Olegu Lobovovi: Kolikrát jste se setkal s Šoko Asaharou? Jaký byl obsah vašeho jednání? Jaký byl podíl Rusko-japonské univerzity, která byla založena z vaší iniciativy, na šíření Asaharova učení v Rusku? Konzultoval jste předem své kontakty s výzvědnými službami Ruska? Konzultoval jste tyto kontakty s vedením ruské diplomacie?

Oleg Lobov, tajemník prezidentské Bezpečnostní rady, redakci na tyto otázky neodpověděl. Telefony také nikdo nebral.

Když v březnu 1992 měl Šoko Asahara velkolepý výstup v moskevském sportovním komplexu Olympijskij, podle japonského tisku tehdy Lobov vydělal pět milionů dolarů. Byly mu prý předány pro potřeby Rusko-japonské univerzity. Ale japonský sovětolog profesor Taratani tvrdí:

” Asahara tehdy přivezl do Ruska celých čtrnáct milionů dolarů, ovšem na prezentaci sekty.”

Oleg Lobov nebyl jediný z ruské elity, který se se sektou setkal a angažoval se v její prospěch. Jsou tady další závažná svědectví. Nikoho jiného než bývalého ruského viceprezidenta Alexandra Ruckoje, který tento úřad zastával v roce 1992.

“Do plánu prvních oficiálních návštěv Asahary v Rusku bylo zakomponováno mimo jiné i jeho setkání s prezidentem Borisem Jelcinem. Plán Asaharových setkání s příslušníky ruské elity tehdy sestavoval osobně Oleg Lobov. K setkání mezi Asaharou a Jelcinem nedošlo jen proto, že Jelcin byl v době plánovaného setkání zaneprázdněn. Já jsem se s Šoko Asaharou setkal několikrát na příkaz prezidentova aparátu.”

Tvrzení Ruckého můžeme těžko prověřit. Nepodařilo se to ani ruským novinářům. Na dokumentu o zřízení Rusko-japonské univerzity je ručně psaná poznámka O. Lobova, že je s tím srozuměn i prezident B. Jelcin. Bůh ví. Ale zcela se ztotožňuji s Dimitrijem Běloševským, který říká:

“Zarážející je ovšem skutečnost, že sektě se v poměrně krátké době podařilo získat mezi mladými občany Ruska třikrát více noviců než v japonské vlasti. Především je však doslova otřesné zjištění, že sekta mohla požívat v Rusku absolutní svobody, že jí byla k dispozici masmédia a její činnost byla alespoň oficiálně zastavena teprve po tokijské tragédii.”

JÁ NIC, JÁ MUZIKANT

Po tragédii v tokijském metru se nejrůznější ruské instituce snaží distancovat od japonské sekty. Ministerstvo zahraničí tvrdí, že Lobov se ho nepokusil kontaktovat ohledně svých styků se sektou a rozvědka označila za ‘výmysl’ tvrzení poslance Státní dumy Vitalije Savického, podle něhož ruská rozvědka spolupracovala se sektou Óm šinrikjó ve snaze destabilizovat situaci v Rusku a umožnit nastolení autoritářského režimu.

Ruské ministerstvo spravedlnosti krátce po masakru v tokijském metru zrušilo registraci moskevské odbočky Óm šinrikjó, což bylo odůvodněno tím, že dokumenty provázející žádost o zaregistrování se ukázaly být nepravdivými.

Ve středu 20.3.1995 ruská rozhlasová stanice Majak zastavila vysílání pravidelných programů japonské sekty Óm šinrikjó. Ředitel Majaku Anatolij Tupin řekl, že vysílání náboženské sekty bylo zastaveno ze soucitu s oběťmi plynového útoku. Majak, který je jednou z nejvýznamnějších ruských rozhlasových stanic, vysílal pravidelně programy japonské sekty od 1. září 1992. Sekta denně platila Majaku za vysílání kolem dvou tisíc dolarů.

Sekta Óm šinrikjó má filiálky v USA (New York), v Německu (Bonn) a na Srí Lance a donedávna i v Moskvě. V Rusku se stáhla do ilegality. Zmínil jsem se o tom, že koncem roku 1994 byly učiněny pokusy založit filiálku této sekty v Praze. Když si připustím, že by se to mohlo stát, běhá mi mráz po zádech. Díky bohu, že se to nepodařilo.

ČLENOVÉ SEKTY PILI KREV SVÉHO VŮDCE

Jak je známo, Asahara byl zatčen v květnu tohoto roku. Je obžalován ze 17 zločinů, včetně vraždy a pokusu o ni v souvislosti s atentátem v tokijském metru. Hrozí mu za to trest smrti. Asahara má šest dětí, z toho čtyři dcery. V době, kdy píši tyto řádky (23.6.) se v této kauze mnoho událo. Asahara se dal slyšet, že se hodlá vzdát administrativní i duchovní odpovědnosti za řízení sekty. Nahradí ho prý jeho dva synové, kterým jsou dva, respektive tři roky (Proč, když bude podle Asahary konec světa?).

Óm šinrikjó má stále kolem 7 tisíc členů a jen letos získala dary v hodnotě 670 tisíc dolarů. Tokijský soud v říjnu 1995 odebral sektě status náboženské organizace, který je spojený s daňovými výhodami a letos v březnu vyhlásil její bankrot. Z majetku sekty, odhadovaného na 21,6 milionu dolarů má být vyplaceno odškodné obětem plynových útoků v Tokiu a v roce 1994 ve městě Macumoto.

Při vyšetřovní se přišlo na skutečnosti, které by si nevymyslel ani autor hororů. Vůdce sekty dával svým stoupencům za ‘zasvěcovacích obřadů’ pít svou krev výměnou za velké finanční částky. Podle ČTK začal guru sekty přijímat ‘dary’ za iniciační obřady v roce 1986 a od té doby sekta shromáždila obrovské finanční prostředky. Z výše uvedené zprávy dále vyplývá, že Asahara v březnu 1988 začal zasvěcovat svou krví výměnou nejméně za milion jenů (deset tisíc dolarů). Zájemci mohli vypít 20 centimetrů vůdcovy krve.

V roce 1988 Asahara rozhodl, že svým stoupencům bude podávat buňky ze své lymfy. Od spolupracovníků požadoval, aby přijímali jeho kyselinu dezoxybonukleovou (DNA), která je nositelem kódované genetické informace, aby jim mohl za obřadu nazvaného ‘uvedení do lásky’ předávat své ‘mimořádné schopnosti’. Účast na nich stála také milion jenů.

Dle zpravodaje ČTK Ivana Feranece v prosinci 1993 Asahara zavedl pro své stoupence ‘úplné vykoupení’. Spočívalo v tom, že stoupenci sekty nosili přilbu s elektrodami, které měly přijímat mozkové vlny vůdce. Asahara si za přilbu účtoval milion až deset milionů jenů.

Další fáze začala v květnu 1994. Guru začal svým žákům podávat tekutinu, která obsahovala LSD. Asaharovi přívrženci po jejím požití 24 hodin ‘meditovali’ v uzavřené místnosti a pak byli prohlášeni za zasvěcené. Vůdce sekty přirovnával LSD k Ježíši Kristovi a seance s halucinacemi označoval za ‘přípravu na Krista’.

NOVÝ VĚK TERORISMU?

Útok prudce jedovatým plynem sarinem v tokijském metru signalizuje nástup nového věku terorismu, v němž bomby a střely budou vystřídány chemickými a biologickými zbraněmi. Tvrdí to americký expert Marvin Cetron, podle něhož útoky podobné tokijskému budou následovat i v jiných částech světa. Cetron, který pracuje v prognostické firmě Forecasting International ve Virginii, vypracoval před třemi roky studii pro Pentagon – předpověděl v ní teroristické útoky na dopravní systémy a na významné budovy, jako je Světové obchodní středisko v New Yorku.

Podle Cetronova názoru teroristické akce podporované státy budou vystřídány útoky malých extrémistických skupin, které dají přednost snadno vyrobitelným chemickým a biologickým zbraním, které americký expert charakterizuje jako ‘jaderné zbraně chudých’.

Události v Japonsku zatím tomuto americkému expertovi dávají za pravdu.

Nohy si jen těžko hledají cestu mezi odlomenými krápníčky zapíchnutými v bahně. Naše šlápoty se podobají stopám prvních lidí na Měsíci. Dóm se však začíná zužovat a snižovat. Po pár metrech nezbývá, než se plazit vodou. Začíná to být nepříjemně úzké. Ve strašlivě nepřirozené pozici se snažím zkroutit na kamenech nad vodu a ještě vedle sebe vtěsnat transportní pytel s fototechnikou. Moc to nejde a přednost mají fotoaparáty. Moje tělo musí do vody.

Studená lázeň však netrvá dlouho a můžeme se vztyčit v malinkém dómku. Potůček mizí v těsném kanále a tam se za ním i ten nejhubenější z nás neprotáhne. Podle výpočtů jsme v hloubce 252 m a za sebou máme 1540 m chodeb v nově objevené jeskyni Achernar. “Pěkný výsledek vzhledem k tomu, že jsme v této oblasti poprvé,” podotkl tenkrát kdosi z nás a vůbec netušil, na jaké objevy jsme ještě měli, při konci téhle výpravy, přijít.

Vlastně nikoho asi ani ve snu nenapadlo, ani místní odborníky, co se může v útrobách pohoří Owen na severozápadě Jižního ostrova Nového Zélandu skrývat. V roce 1990 jsme přijeli do divokých a málo prozkoumaných hor hledat nové jeskyně a naše výprava pro to byla náležitě vybavena, avšak objevy, o kterých chci vyprávět, nás přeci jenom zaskočily. Museli jsme se na Nový Zéland za čtyři roky vrátit znovu a opět jsme nestačili vše prozkoumat. Několik týdnů průzkumu jsme měli už za sebou a dostavili se i nemoci. Skoro každý z naší devítičlenné party si prodělal slabší chřipku a dodnes mi není jasné, kdo to sem, do tohohle odříznutého konce světa, přitáhl.

Rozbrázděným krasovým terénem jsme vyšplhali na 1878 m vysoký Mt. Owen a z jeho vršků se dívali k několik desítek kilometrů vzdálenému pobřeží. Nás však nejvíce upoutával skalnatý terén s množstvím otvorů a propastí. Věděli jsme, že třeba žádná z děr nemusí být klíčem k objevení většího jeskynního systému, ale slíbili jsme si, že pokud skončíme průzkum v Achernaru včas, okoukneme to tady. Při návratu prudkým skalnatým svahem jsme se rozdělili, ale většina z nás prošla nezávisle na sobě okolo jeskynního vchodu, z kterého vanul intenzivní průvan. V té chvíli pochopitelně nikdo nevěděl, že jsme prošli okolo vchodu do úžasné jeskyně, a že tenhle závěr výletu vlastně ovlivnil naše další bádání na Novém Zélandu.

Mezitím, co jsme pokračovali v průzkumu jeskyně Achernar, Láďa využil odpočinkového dne a k otvoru s průvanem se vrátil. Zjistil, že hned za vchodem je rozměrný dóm a dál pokračuje chodba. Pokračování je prý však úzké, vane z něho průvan, ale úžina by šla rozšířit. Jeskyni nazval “Funidlo”. Za několik dní nato Láďa opět využil chvilky volno a “soukromě” se pokusil úžinu rozšířit. Povedlo se mu to a pronikl do soustavy chodeb, jejichž průzkum již vyžadoval týmovou práci.

“Funidlo” bylo však pro nás zatím jen okrajovou záležitostí, protože všechny síly byly nasazeny v jeskyni Achernar, která jen pozvolna vydávala svá tajemství. Chodili sem zpočátku jen dva až tři z nás a kupodivu stále objevovali nové a nové chodby.

NA PRAHU OBJEVU

“Tak projel by tudy vlak nebo ne?” připomíná mi Vláďa řečnickou otázkou naši včerejší diskusi v táboře. Seděli jsme večer u ohně a kluci líčili dojmy z právě objevených chodeb v nové jeskyni. Tvrdili, že prošli snad už jeden kilometr a jeskyně nekončí. Prý budeme mít co dělat, abychom to do konce pobytu zmapovali. Já jsem tak trochu pochyboval a myslel jsem, že přehání. Teď jsem jim však musel dát za pravdu. Chodby jsou opravdu mohutné, mnohem větší než v Achernaru a navíc mají velké množství odboček.

Pradávná podzemní řeka tu předvedla svoji nezkrotnou a divokou sílu. Nejprve ve vápencích vyhlodala síť kanálů a postupně je spojila v jeden velký, kterým teď my procházíme. Když se okolní krajina začala vlivem geologických sil přetvářet a pozvolna zvedat, podzemní říčka začala ztrácet své vody, které si nacházely v rozpukaném skalním masivu novou cestu do větší hloubky. S úbytkem vody se však ztratila i její unášecí schopnost a valouny i drobná zrníčka písku se začaly usazovat na dně chodby.

Zrovna šlapeme po jedné takové říční terase a z polohy valounů se snažíme určit, jaký byl v minulosti směr vodního toku. To je nesmírně důležité pro náš další postup. Jak vrstva sedimentů v minulosti narůstala, vyplnila na severním konci chodbu až po strop. V některých místech jsme zjistili nánosy až 5 m silné, což svědčí o velkém stáří chodby, možná přes pět milionů let.

Náš průzkumný tým se musí rozdělit. Davidova parta se pokusí proniknout do horních pater jeskyně a já s Jirkou a Vláďou se budeme snažit nalézt pokračování naší staré říční chodby.

Zkoušíme jít po průvanu, ale jednoduché to asi nebude. Protahujeme se úžinou, v rozporu slézáme o pár metrů níže na štěrkovou lavici a koukáme do velmi nízké prostory. Po odhrábnutí několika písčitých kopečků je vstup volný. Plazíme se v jemném mazlavém bahýnku a každý metr je těžce vykoupený. Jíl má takovou přilnavost, že posunout se dopředu je velký problém. Prostě se nemůžeme od podkladu odtrhnout. Momentálně tudy voda neteče, ale povodňové čáry na stěnách ukazují, že za dešťů se chodba zaplavuje vodou celá! Jen těžko rozeznáváme původní barvu kombinéz, když Jirka hlásí definitivní konec. Bláto sahá až ke stropu a přesto, že se v něm Vláďa ještě chvíli plácá a snaží se protlačit dál, nejde to. Tudy cesta nevede.

Laik by řekl, že starosti jsou za námi, když tahle větev jeskyně končí, ale každý objev se musí zmapovat, jinak není objevem. Jak miluji mapování v podzemí, tak bych ho po dnešku mohl začít nenávidět. Blátem je obaleno dokonale všechno, údaje se dají zapisovat jen díky tomu, že máme speciálně impregnované papíry. Bude opravdu lahůdkou to všechno rozlepit, přečíst a překreslit do srozumitelné jeskynní mapy. Korunu všemu dává při návratu služba v táboře. Kde prý jsme se zasvinili, když jeskyně je tak čistá?

Jsme unaveni, ale spát nejdeme. Pozorně posloucháme zážitky z průzkumu dalších dvou týmů. David s Petrem skutečně pronikli do horního patra, ale jejich větev jeskyně též končila.

Největší úspěch však měl třetí tým pod vedením Libora. Prošmejdili i ty nejtěsnější odbočky ve Staré chodbě a podařilo se jim soustavou meandříků a úzkých kanálů sestoupit hodně hluboko pod úroveň, kterou jsme zatím znali. Jen díky nedostatku času nepokračovali dále po podzemní řece, na kterou narazili. Byl to neobyčejně významný objev, protože snad nám pomůže pochopit, kam se všechna ta voda z povrchu po deštích ztrácí. V horách je jen pár jezírek a jinak všechno mizí jako cedníkem do podzemí. Horší je, že kluci cestu zdlouhavě hledali, odvalovali balvany, rozšiřovali úžiny kladivem a mnohokrát se také vraceli. Orientačně byl postup tak složitý, že tam budou muset znova a vše označit pro mapovací tým. Je to smůla, protože do konce výpravy zbývá jen týden a každého dne je škoda.

PODZEMNÍ DÁLNICE

V deset hodin navazujeme na bod č. 59 ve Staré chodbě a začínáme mapovat. Snažíme se být rychlí. Libor přebírá funkci průvodce, protože jedině on zná ve spleti chodbiček hlavní tah k podzemní řece. Postup vůbec není logický a z pohodlných chodeb se každou chvíli musí odbočovat do těsných puklin a průlezů. Vůbec se Liborovi nedivím, že zapomněl cestu a musel ji jít znovu hledat.

Teprve v půl třetí odpoledne slyšíme bublání peřejí a zastavujeme na břehu hlavního vodního kolektoru. Přichází odněkud zprava a je to pořádný proud vody. Kde a jak vzniká, se nám při této výpravě asi nepodaří zodpovědět, ale rádi bychom se dostali po jeho toku dolů. Vyměňujeme v lampách karbid a krátce obědváme čokoládu a buráky. Už máme těch sladkostí plné zuby, ovšem kalorie do sebe nějak dostat musíme. Ještě je velký kus cesty před námi, a to nepočítám návrat na povrch.

Jsme mile překvapeni, protože chodbou se pohybujeme velice pohodlně. Většinou brouzdáme 20 cm hlubokou tekoucí vodou a jen občas musíme hlubší tůně přetraverzovat po vymletých policích ve stěně. Po předchozích úžinách je to hotová dálnice.

Ve čtyři hodiny jsme nervózní. Označujeme již bod číslo 200 a vodopád, který tu měl být, stále nikde. Libor každou chvíli hlásí, že ho slyší, ale nakonec se vždy ukáže, že to jsou jen hučící peřeje. Mapování se zdá být nekonečné. Poznámkový blok začíná být plný a brzy nebude kam kreslit.

Vodopád se objevil z ničeho nic a vůbec se dopředu neohlásil charakteristickým hukotem. Není to hezké místo. Voda padá svisle dolů do hloubky asi sedmi metrů do malého jezírka. Lano se musí zavěsit těsně podél cákajícího proudu a navíc je nutné dole se rozhoupat a doskočit na velmi úzký břeh. Dolů to ještě jde, ale při návratu cestou nahoru nás to trochu zmáčí. Ani nedomýšlím, co by se stalo, kdyby na povrchu přišel silnější déšť. Vodopád by nás odříznul a museli bychom čekat mnoho hodin, až voda poklesne.

Jak jsme to tenkrát zvládli, mi dodnes není jasné, ale v šest hodin odpoledne slaňujeme podél druhého vodopádu na kamenitý břeh velkého jezera. Označujeme bod číslo 281, čímž ukončujeme náš maperský supermaratón. Za námi je přes 900 m zdokumentovaných chodeb. Je to náš dosavadní životní rekord.

Sedíme na balvanech na začátku velkého dómu a opět doplňujeme čerstvý karbid. Přemýšlíme, jak s průzkumem dál. Zbývá jen pár dní a před námi je rozlehlý dóm, který včera objevil Pavlův tým. Došli ale nedaleko a postavili tam malého kamenného mužíka. Tvrdili, že nedosvítili na protější stěnu. Ať už přeháněli nebo ne, tenhle jeskynní systém je o mnoho delší než naše jeskyně Achernar a bylo by škoda dóm před námi alespoň částečně neprozkoumat a nezaměřit.

Večer u ohně se dohadujeme, že pracovní název “Funidlo” pro tak velkou jeskyni moc důstojný není. Po tajném hlasování vítězí nové jméno Bohemia, aby po nás na Zélandu zbyla nějaká památka. V té chvilce pohody nikoho nenapadlo, že název bude citován v atlase největších jeskyní světa, a že česká výprava se natrvalo zapíše do speleologických dějin Nového Zélandu.

ZTRACENI VE TMĚ

Celý den trochu připomíná odpočinek, ale není tomu tak. Do ukončení expedice zbývají tři dny a Pavlova ani Davidova parta na konec soustavy rozlehlých dómů nedorazila. Chystáme se na zítřejší rozhodující úder. Sestavujeme čtveřici, která dostane všechen zbývající karbid a důvěru ostatních, aby dokončila průzkum. Kdo ví, čím nás jeskyně ještě překvapí.

Během dvou hodin dorážíme na konec zmapované části jeskyně a jsme na prahu neznáma.

Drápeme se po balvanech vzhůru a po přelezení šikmých vápencových desek se otevírá dlouho očekávaný dóm. Marně se snažíme proniknout tmou někam na protější stranu. Je to něco gigantického, něco co jsme zažili jenom v jeskyni Piere St. Martin ve francouzských Pyrenejích. Tam to byla ale známá a prozkoumaná jeskyně, ale tenhle dóm teprve čeká na svoje objevení!

Kloužeme fylitovou sutí někam dolů a výskáme na sebe radostí. Neporušenost svahu hyzdí jenom pár šlápot Pavlova týmu z předvčerejší akce. Suť však střídají obrovské skalní bloky a stopy mizí. Snažíme se vybavit jejich slova, kam odtéká podzemní říčka, a kde je kamenný mužík, který ukončoval jejich objevnou pouť. Nějak nám to nehraje.

Zprava, z ohromného tunelu, přitéká další potok a mužík nikde. Za svitu karbidek se nedokážeme orientovat, na tuhle prostoru jsou naše světla příliš slabá…

Opět sbíháme svahem dolů. Je to jako někde na horách a ne v jeskyni. Jsme zvyklí se protahovat úžinami, soukat do otvorů, plazit se v bahně a ne provádět jakousi pěší jeskynní turistiku. Nic podobného se však v našem životě opakovat nebude a málokterý jeskyňář má štěstí tohle zažít. Jen jednou za mnoho mnoho let se ve světě podaří objevit obrovskou prostoru. Plně toho chceme využít a jdeme dál, dál do tmy.

Pavel tvrdil, že šli asi tak čtvrt hodiny a postavili mužíka. My se ženeme už přes půl hodiny a začínáme tušit, že jsme ho někde přehlédli. Rychleji než my kluci postupovat nemohli. Je jasné, že jdeme do neznáma a narušujeme tisíciletý klid jeskyně. Kdo nezažil tenhle nepopsatelný pocit objevitele, nikdy nepochopí…

Mám smíšené pocity. Trochu strachu, hlavně že bude ostuda, ale zároveň jakousi vnitřní radost z dobrodružství dosud nepoznaného. Daří se mi sice určit směr, ale kudy jsem vlastně slezl, není mi moc jasné. Vkládám do úst píšťalku a pískám. Nic se neděje. Zesiluji své úsilí. Teprve po notné chvíli se vysoko nade mnou objevuje Jirka. Jeho čelovka ozařuje strop a teprve teď si uvědomuji rozlehlost prostory, respektive její části, v které se nacházíme.

SEN ALBEŘICKÝCH JESKYŇÁŘŮ

Suť se nám sype pod nohama a jeden krok vzhůru znamená pomalu dva zpět. Chvílemi si pomáháme i rukama. Na vrcholu dalšího svahu vylézáme na balvany a výkřiky úžasu se nám zadrhávají v hrdle. Pravá stěna, která byla dosud na dohled, je teď sotva tušit a levá zmizela úplně. Svah pod námi ubíhá někam pryč do černé hloubky. Stojíme a jen zíráme.

Bezděčně zakláním hlavu. Není to sen, ani nevidím hvězdy. Nevylezli jsme do noci na povrch. Jsme v dalším gigantickém dómu, největším ze soustavy, co jsme zatím objevili. Nevíme, kam jdeme, pouze víme, že zpráva o objevu vzruší celou světovou speleologickou veřejnost.

uspechČást gigantické prostory “Sen albeřických jeskyňářů” při
nasvícení speciálním bleskovým zařízením. Celou,
810 m dlouhou prostoru, vyfotografovat bohužel nelze.
Něco takového jsme si vždy ve svých snech a nesmyslných úvahách při petrolejce v naší boudičce v Albeřicích přáli objevit. Každý však věděl, že to je jenom sen. A teď se to povedlo. Dóm dostává okamžitě název “Sen albeřických jeskyňářů”.

Dóm se větví do dvou částí. Zamířili jsme nejprve do levé větve, kudy proudila podzemní řeka. Voda se však hnala divokým kaňonem a nebylo moc jasné, kudy pokračovat.

Dochází nám, že běžná speleologická světla jsou tentokrát nedostatečná a musíme zvolit jinou taktiku průzkumu. Rozestupujeme se na vzdálenost asi dvaceti metrů a jdeme podél pravé stěny. Vždy po určité vzdálenosti děláme odbočku z našeho hlavního tahu u pravé stěny a pošleme někoho změřit šířku dómu k protější stěně. Jedině tímhle způsobem jsme si schopni udělat představu o rozměrech prostory.

Změřit příčný profil ovšem znamená přelézat sbory obrovských skalních bloků s měřícím přístrojem v zubech a ještě hlídat správný směr. Jako nepatrná bludička se nám měřič ztrácel na své cestě k protější stěně rozlehlé prostory. Profily byly dlouhé 80 i 90 m a jeden dokonce 110 m. To se později ukázalo jako nejširší místo dómu.

Všechno šlo jako na drátkách, když se Jirka, který měl zepředu hlásit číselné údaje, najednou odmlčel. Ptáme se, co se děje. “Pojďte sem,” bylo jediné, na co se zmohl a potom ze sebe nevydal, mimo různých skřeků, jediné rozumné slovo.

Jirka stál jako přimrazený a fascinovaně ukazoval před sebe. Ze stropu i balvanů na zemi vyrůstaly obrovské trsy aragonitových vláken. Celý ten propletenec byl navíc prošpikován kamennými stébly, na jejichž koncích se vytvořily několikacentimetrové koule měkké tvarohové hmoty. Bělostí všechno zářilo do dálky a drobně světélkující krystaly vytvářely iluzi kmitavého pohybu celé té křehké scenérie.

Dál, dál, dál. Musíme pokračovat v cestě. Ze tmy se vynořuje jedno křehké brčko za druhým a jejich tělo zdobí tenké výrůstky trčící do prostoru, jako by nějaká tajemná síla nutila tenké vlákno opustit mateřský krápník skýtající oporu. Na zemi vyrůstají lesy sněhobílých stalagmitů, ostře kontrastující s tmavými balvany. Některé stalaktity již neunesly svoji váhu a zřítily se. Na jejich troskách vyrůstá nová generace. Koloběh podivného kamenného života.

Je nám jasné, že na průzkum takového jeskynního klenotu budeme muset zorganizovat další výpravu, při které fotografování zabere několik dní. Bohužel teď není čas na unikátní krápníky. Chceme nalézt konec téhle superprostory. Všichni na povrchu na to čekají.

Klopýtáme přes popadané dolomitové desky a na měření se nemůžeme soustředit. Náš pohled každou chvíli posvátně zabrousí ke stropu. Bílá přehršle roztodivných tvarů pokrývá stovky čtverečných metrů a mnohde je i na podlaze tolik krápníků, že není kam šlápnout. Přemýšlíme, že je na světě jenom pár jeskyní s takovýmhle druhem výzdoby. Bohemia má další unikát.

Fascinují nás stále nové a nové detaily. Dokonalý svícen obrácený nohama vzhůru, Madona s děťátkem, tenká vlákna kamenných pavučin i hákovité tvary krápníků nedbajících při svém růstu zákonů zemské gravitace. “Stěny,” křičí Libor zepředu, opravdu se přibližují stěny. Budeme mít pocit, že jsme zase v jeskyni. Soustava gigantických dómů končí. Je na čase, protože nám v měřícím přístroji došly nitě, karbid je tak akorát na zpáteční cestu na povrch a baterie fotografických blesků začínají stávkovat.

Úzkou průrvou mezi dvěma skalními sloupy komínujeme asi o 15 m níže, stavíme poslední kamennou pyramidku. Až sem vede dóm “Sen albeřických jeskyňářů”, jehož délka je 810 m. Už teď z předběžných výpočtů je jasné, že jsme objevili nejen největší podzemní prostoru Nového Zélandu, ale jeden z největších podzemních dómů světa.

Plamen karbidky olizuje bělostný stalagmit a nechává na něm očazenou stopu v podobě křížku. Náš poslední měřičský bod s číslem 347 ukončuje 3,5 km dlouhý a 393 m hluboký labyrint jeskyně. Temeno krápníku ovazujeme stužkou s československou vlaječkou.

NAPSAL: JIŘÍ MARGOLIUS
Kojenci by neměli být ke spaní pokládáni na bříško! Vzato kolem a kolem, je to téměř všechno, čím se může lékařská věda bránit prokletí, visící jako Damoklův meč nad lidstvem už od počátku jeho existence.
Přiznejme si, víme toho tolik, co Sokrates. A když se mohl bez uzardění přiznat on, proč ne my? Jsou dodnes věci nepoznané a jen matně tušené, o jejichž příčinách se můžeme jen dohadovat, hádat, a někdy ani to ne. Laik může mávnout rukou – vždyť je tolik věcí, se kterými si nevíme rady, proč si lámat hlavu? Copak jde o život? Nezbývá, než odpovědět jednoznačně, naléhavě: ANO! A lámat si hlavu dál. Náhlé úmrtí ve spánku postihne přibližně jednoho kojence z tisíce, přičemž příčinu tohoto jevu si lékaři neumějí vysvětlit. Ve srovnání se zahraničím jsou statistické údaje v naší zemi poněkud nižší, ale to ani v nejmenším není důvod ke spokojenosti.
Syndromem náhlého úmrtí kojence se zabývá MUDr. Hana Houštková, odborná asistentka kliniky dětského a dorostového lékařství Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, pracoviště I. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Odkdy víme o syndromu náhlého úmrtí, zajímáme se, a odpověď nám bezmála vyrazí dech: „Je znám a popisován už v době počátků civilizace, někdy před dvěma tisíci lety!“ První písemný doklad známe z Mezopotámie. Přeloženo do dnešní řeči: „Zcela zdravé dítě bylo nalezeno ráno mrtvé vedle své matky!“ Jak jinak – tahle záhada se přičítala nežádoucímu působení zlých duchů a nezbývalo, než je zaplašovat zaříkáváním, případně úplatky v podobě obětí. „V šestnáctém a sedmnáctém století se v prvních učebnicích pediatrie (rozuměj dětského lékařství) objevují poznatky o úmrtí kojenců, u nichž nikdy předtím nebyly pozorovány známky jakékoli nemoci.“ Lékaři v té době už pokročili: nesvalovali vinu na zlé duchy, ale na – matky. Prostě ve spánku dítě zalehly a to se udusilo! Také byly příkladně trestány: mohly mluvit o štěstí, když pykaly jen v žaláři, v lepším případě v sevření pranýře někde na náměstí, vystaveny posměchu a slinám rozhořčených spoluobčanů – hle, krkavčí matka! Kdyby byl nablízku, dejme tomu, takový Boblig z Edelstadtu, proslulý jezuitský bojovník proti čarodějnictví z Velkých Losin, asi by s radostí pod nešťastné matky přiložil plápolající polínko. V pradávných pediatrických spisech bylo zevrubně popisováno, čeho se má matka vystříhat: mimo jiné se připomínalo, že by neměla k dítěti uléhat opilá.
lll V minulém století jeden švédský lékař, který byl zároveň patologem, poskytl dodatečně nebohým ženám z pranýře a vězení, potažmo z plamenné hranice, nezvratné alibi: při pitvách dětí, kterým večer nic nebylo a ráno ležely v postýlce mrtvé, nenašel sebemenší patologickou změnu! Děti zemřely, aniž by jim cokoli bylo! Jinými slovy – záhadná smrt bez příčiny! „Před druhou světovou válkou, v době, kdy vlivem nových účinných léků a jiných faktorů začaly ustupovat infekce, se syndromu náhlého úmrtí začali lékaři věnovat zvýšenou měrou. Dřív umírala třetina kojenců ze sta a nikdo se žádnou záhadou neobíral: viníkem byly infekce a další choroby! A najednou se začala objevovat úmrtí, u kterých příčina nebyla vůbec jasná. Lékaři si začali lámat hlavu. Co se to, proboha, děje? Pitvy neukážou vůbec nic! Objevovaly se různé teorie: jeden lékař přišel s názorem, že kojenci mají větší brzlík, který mohl tlačit na dýchací cesty a způsobit úmrtí…“
lll Záhadným případům se začalo říkat smrt z brzlíku. Tahle hypotéza se ukázala definitivně neplatnou po druhé světové válce a lékaři dál stáli před velkým otazníkem. Když ne brzlík, tak tedy CO? „V roce 1969 byla na lékařském kongresu v Seattlu ve státě Washington stanovena definice – syndrom náhlého úmrtí kojence. Platí tedy: dítě, které nejevilo žádné známky nemoci a je nalezeno mrtvé, přičemž ani pitevní nález neodhalí žádné příčiny a patologické změny, je ve statistice zařazeno do kolonky syndromu náhlého úmrtí kojence.“ Napadá nás: nemůže snad existovat něco jako syndrom náhlého úmrtí dospělých? Jsme zdraví jak řípa, večer si lehneme a ráno už nevstaneme. Brzlík máme v normě, a že by nás snad někdo zalehl…? „Syndrom postihuje děti, a to nejčastěji ve věkovém rozmezí čtyř týdnů až jednoho roku.“ Do čtyř týdnů ovlivňují úmrtnost zejména vrozené vývojové vady, těžká nezralost s porodní vahou pod 1000 gramů, komplikace těhotenství a porodu. Po této době křivka úmrtnosti z těchto důvodů klesá a do popředí vystupuje tajemný syndrom, ono neznámé x z tajuplné a dosud nevyřešené rovnice. Maminky, které zasáhne tato osudová rána, si za smrt svého dítěte přičítají vinu a málokdo jim to v jejich bolesti vymluví. Mnohé končí v péči psychiatrů, často jsou vystaveny výčitkám okolí, že zanedbaly péči o své dítě. A přitom nenesou na jeho úmrtí, záhadném a dosud nejasném, v drtivé většině sebemenší vinu! Jen asi jedno procento úmrtí dítěte je zaviněno matkou, ale to už není syndrom. „Je pravda, že dítě, u kterého se nenajde žádná zjevná příčina, mohlo zemřít třeba na metabolický rozvrat, nějakou dědičnou poruchu metabolismu, která se do té doby neprojevovala. To je možné a stává se to. Je to ale jen malá část a průkaz tohoto onemocnění po smrti je obtížný až nemožný.“
lll Víme toho stále málo. Třeba to, že existují jisté rizikové faktory, které mohou jít syndromu na ruku: jestliže je matka příliš mladá, dítě je už vícečetné, několikáté v řadě, výskyt úmrtí je vyšší v zimním období… „To proto, že je v tomto údobí víc infekcí. Úmrtí se spojují s virovým onemocněním, které mohlo proběhnout třeba zcela nepozorovaně a náhle dojde k zástavě dýchání nebo srdeční činnosti. Uvažuje se o možnosti přerušení převodního systému, který srdci udává impulzy. Srdce nedostane popud a dojde k zástavě srdeční akce.“ Teorií není nedostatek: častěji umírají děti matek kuřaček, které nepřestaly se svým zlozvykem ani v těhotenství. Je to mimo jiné i otázka menší porodní váhy. Ale když položíme jednoznačnou otázku – co dnes víme o tom, proč děti záhadně umírají? – odpověď pohříchu zní: „Zatím stále ještě velmi málo.“
lll Tedy něco mezi nebem a zemí? „Občas se najde malé množství žaludečního obsahu v horních cestách dýchacích, třeba v průduškách, ale to nemusí znamenat, že se dítě udusilo vdechnutím. Tady statistika může mást – ten žaludeční obsah v dýchacích cestách může být způsoben oživovacími pokusy!“ Moment! Byly někdy oživovací pokusy úspěšné? „Sama si vzpomínám na případ, kdy matka našla dítě po spánku na balkoně v kritickém stavu. Přivezli ho k nám, dítě se podařilo vzkřísit, ale poškození mozku, vzhledem k dlouhému nedostatku kyslíku, bylo tak velké, že normální život byl vyloučen. V literatuře jsou ale popsány případy oživování se šťastným koncem.“
lll Jsou známy stavy, pojmenované jako život ohrožující příhoda. Matka si náhle všimne, že dítě je nápadně bledé, nebo naopak promodralé, je úplně chabé, nedýchá… Začne s ním třepat a stane se, že stav dítěte se upraví. „O těchto situacích se hodně diskutuje. Tyto děti bývají monitorovány a dlouhodobě jsou zaznamenávány jejich životní funkce.“ Doktorka Houštková zná lékaře, který shromáždil údaje o sto padesáti dětech, jejichž stav se zcela znormalizoval. Ani jedno z nich již v dalším životě nemělo podobnou příhodu. Nikdo ale také nepřišel na to, co jejich kritický stav způsobilo! Diskutuje se o existenci návratu žaludečního obsahu zpět do vyšších partií, do jícnu, případně až do dutiny ústní, což může přivodit zástavu dechu. „Ale odborné studie tuto hypotézu ve vztahu k syndromu náhlého úmrtí kojence nepotvrdily.“ Exituje časný syndrom náhlého úmrtí v raném novorozeneckém věku. Těch je ale relativně velice málo, zlomek celkového množství. Jde o známou situaci: novorozenec je nalezen bez známek života i bez jakéhokoli nálezu, který by smrt zdůvodnil. „Před lety jsme měli takové dítě v porodnici. Sice se ho podařilo vzkřísit, ale později stejně zemřelo na následky těžkého poškození mozku. A zase: žádná přičina nebyla objevena!“ Znovu se, nehodlaje přistoupit na nějaké nadpřirozené zásahy, chci ujistit: to opravdu na sklonku dvacátého století lékaři mohou zatím jen bezmocně krčit rameny? „Bohužel. Krčí rameny na celém světě! Zatím. Intenzivní výzkum ale pokračuje.“ lll Jsou další hypotézy: nebezpečné jsou prý měkké polštáře. Kojenec na bříšku vydechuje kysličník uhličitý a místo kyslíku ho zase vdechuje zpět.
V Americe prý třetina dětí, které zemřely při spaní, ležela právě na měkké podušce. „Nová teorie mluví o nebezpečí plastikových matrací. Vzhledem k tomu, že syndrom byl znám už před dvěma tisíci lety, je to nesmysl. Kouření v těhotenství může být jen podpůrný jev, ne základní příčina. Je tu také otázka přehřívání obličeje dítěte, které spí na bříšku, protože termoregulace tak mladého organismu není ještě dokonalá. Nezralost může hrát velkou roli, nepříznivě může ovlivnit různé faktory. Problém je v tom, že nevíme jaké a jak.“ Jistá patoložka z Bostonu se pokusila vnést do záhady světlo: zabývala se detailně prodlouženou míchou a u dětí, které zemřely na syndrom náhlého úmrtí, objevila odchylku u určitého míšního jádra. „Uvažuje se, jestli tato lokalita nemá nevysvětlitelné tragédie na svědomí. V prodloužené míše je totiž řada důležitých center, včetně centra pro dýchání, a tady by mohlo docházet k poruše, kterou neumíme odhalit.“ S pravděpodobností hraničící s jistotou by mělo jít o nějaký problém zrání.
Předivo nervového systému se utváří řadu měsíců ne-li let. „Vzhledem k tomu, že dítě umíralo na syndrom náhlého úmrtí, a přesto bylo v některých případech vzkříšeno, a nic takového se nikdy neopakovalo, zdá se být logické, že zralost hraje určitou roli.“ Lidské tělo je složitý stroj. Když se naruší interakce složitých systémů, jeden jediný selže, může dojít k havárii.
lll Pokusme se na hádanku podívat jiným pohledem. Je výskyt syndromu přibližně stejný na celé zeměkouli? Nebo: co říkají statistiky o různých sociálních vrstvách? Je výskyt syndromu četnější u matky s diplomem z Harvardu než v rodině afrického sběrače kokosů? „Kdysi některé práce uváděly, že víc umírají děti matek s nižším vzděláním. Jenže tento údaj se později nepotvrdil. Z geografického hlediska je prokázáno, že jednoznačně jihovýchodní Asie, Hispánci, dokonce i Itálie mají enormně nízký výskyt úmrtí. Naproti tomu v Austrálii, hlavně u původního obyvatelstva, je úmrtnost nejvyšší.“ V Anglii popsali skupinu přesídlenců z Asie, léta trvale žijících na ostrově. I mimo svůj domov si Asiaté ve srovnání s Angličany udrželi mnohem nižší frekvenci výskytu syndromu náhlého úmrtí kojence. Příčina tedy nebude zřejmě v poloze té které země, ale v dispozicích různých ras a skupin obyvatelstva. Lékaři zkoušeli žít v rodinách asijských imigrantů, pozorovali jejich návyky, životní styl, manipulaci s dítětem, ale žádného převratného objevu se nedobrali. Jeden lékař řekne, že je ideální, aby matka spala s dítětem, druhý to kategoricky zavrhne. Na syndrom náhlého úmrtí zatím všichni zhlížíme, jako kdysi člověk na panenské vrcholy Himálaje, dokud ovšem nepřišel Hillary a nezlezl ten nejvyšší. Změřeno a vyšetřeno je zatím vše, co změřit a vyšetřit šlo. „Mnohé výzkumy šly do nejmenších detailů: zkoumalo se, jak daleko maminka spí od dítěte, v jaké poloze, kde má dítě hlavičku, jak probíhá vdechování, vydechování, z čeho je vyroben polštář… Přesto se nepodařilo nic jednoznačného objasnit.“ MUDr. Hana Houštková se s několika případy bohužel setkala. Šlo o děti hospitalizované kvůli běžným nemocem: byly už v pořádku, krátce před propuštěním, a přitom… „…v noci našly sestřičky dítě, které mělo jít ráno domů, bez známek života. Jiné dítě, prakticky bez problémů – a ráno bylo mrtvé.“ Napadá mě: nemůže být příčinou alergie? Na prach, zvířata, pyl? „Uvažovalo se i o tom,“ řekne lékařka. „Nic.“
Kdyby lékař aspoň poradil nějakou prevenci! Ale to by musel nejdřív vědět proti čemu ! „Můžeme jen radit, aby děti nespaly na bříšku. Aby se nepřehřívaly. Aby se v přítomnosti dětí nekouřilo. Aby matky co nejdéle kojily, protože dítě by mělo mít co nejvíc obranných látek proti infekci; vztah infekcí k syndromu náhlého úmrtí kojence se totiž stále nabízí.“ Víc zatím nic. Snad jen tolik: každá nejasná příhoda okamžitě patří do nemocnice. Pokud je ovšem ještě čas… Maminka uloží naprosto zdravé dítě do postýlky a pak… najde ho bez života. Nechtěl bych prožít takovou situaci, nevím ani, jak bych ji přežil. Na mysli mi tane jediné: až někdo objeví příčinu záhadných úmrtí zdravých dětí, ubude na světě slz a všichni budou vědět, co objevitele v ten šťastný rok čeká. Lékařka to řekne za mne: „Nobelova cena.“

Čína je země mnoha extrémů a láká téměř každého cestovatele, novináře nebo dobrodruha.

Je třetí největší zemí na světě, co se týká rozlohy.

Její obyvatelé jsou nejlidnatějším národem světa.

My je nazýváme Číňany, od dynastie Čchin, jejíž první císař zemi sjednotil, postavil Čínskou zeď a sobě do hrobu nechal udělat opravdovou armádu – z hlíny. On sám svým lidem říkal černovlasí. Rusové jim říkají Kitájci, podle mongolské dynastie Kitánců, která jako jediná nečínská vládla této veliké zemi. Oni sami si říkají národ Han.

Čína je dnes komunistickou zemí, ale po svém. Veliký kormidelník Mao, který nejprve prosazoval stalinistický druh teroru, později zamířil s miliardou svých lidí do široširých vod sociálních experimentů, které připravily o život miliony jeho věrných.Bojové umění mnichů z kláštera Šaolin, kung-fu, které zpopularizovala hongkongská filmová hvězda Bruce Lee, uchvátilo miliony lidí na celém světě. Z kung-fu se později vyvinulo karate, aikido a judo. Světově proslulejším projevem čínské kultury je čínská kuchyně.Tradiční čínské divadlo je nejpropracovaňejší syntézou tance, hudby a akrobacie.V Číně je nejvíce kol na světě, ale také víc poprav, než ve všech zemích světa dohromady. Čína, to je také znakové písmo, jehož znaky přežily války, revoluce a Krista. Čína je svět mnoha světů. Je to tajemná Čína.

“Jé, vy mluvíte česky?” Ozvalo se za námi. Otočíme se. Za námi jen samí Číňané, Korejci, Japonci a všechny možné národnosti, které by člověk na letišti v Šanghaji čekal. Jen žádný Evropan. “Jste z Čech?” usmívá se na nás přímo před námi mladá dívenka, zcela evidentně patřící k čínské populaci.

Sun Ji-jin je sedmnáct let a v Šanghaji navštívila příbuzné. Jinak v Čechách je Ji-jin od devadesátého druhého roku. Umí anglicky, česky, japonsky a nyní se učí německy.

ČÍŇANKA Z PRAHY

Slovo Čína na mne vždy působilo trochu tajemně a také mé představy byly trochu mlhavé. Když jsem byl kluk, řekli mi, že tam vynalezli papír, kompas a také střelný prach. Když jsem byl větší, dozvěděl jsem se, že je to největší národ světa. Potom prosákly zkazky o incidentu na řece Issuri. Začaly se vést debaty o tom, zda bude další válka a zda by nás číňané utloukli čepicemi. Moje představy začínaly mít obrysy a já si Čínu představoval jako velikou zemi, kde pobíhá asi miliarda malých žlutých lidiček s obrovskými čepicemi.

Přešlo mnoho let a já stál na letišti čtrnáctimilionového města Šang-haj, a povídám si se sedmnáctiletou Číňankou: “Když jsem slyšela češtinu, měla jsem hroznou radost,” říká Ji-jin. “V Šanghaji na Čechy těžko narazíte. Tak jsem si řekla, že vás pozvu na kávu, vždyť jsem u nás poprvé slyšela češtinu.”

Číňané nejsou vůbec žádní ďáblíci pod velkými čepicemi, uvažuji. Jsou velmi jemní, kultivovaní a veselí. Viděl jsem na ulici srážku kol. Děvče, které skončilo na zemi, se rozesmálo, jaká to byla švanda. Když zjistilo, že z předního kola má doslova osmičku, rozesmála se ještě víc a uvedla do rozpaků muže, který srážku způsobil. Ale když uviděla, že to nějaký Evropan (já) fotografuje, nemohla se už za břicho popadnout. Sun Ji-jin ale vrtí hlavou, nesouhlasí: “Snad jen když vidí cizince, mají radost. Já jsem zase zažila srážku cyklisty s taxikářem. Ale jenom trošku, a taxíkář chtěl hned na cyklistovi peníze. Když je cyklista neměl, tak si od něj ten taxíkář prostě něco vzal. Já to vidím jinak, myslím, že Evropané jsou daleko zdvořilejší. Ráno je to dobrý den, potom děkuji, a když něco potřebuji, tak prosím vás. Číňan nemá tolik zdvořilosti.”

Zdá se, že si budu muset poopravit názor. Alespoň prozatím. Protože druhý dojem, který jsem si musel poopravit, byl ten, že je Čína chudá. Ale v chudé zemi se přece nestaví, ne v takovém rozsahu. Staví se tu dálnice, staví se hotely, staví se obytné paneláky, vše na státním a vše velkoryse. Snad každého musí dnes při návštěvě čínských měst napadnout, že je to země, která se dostala do pohybu.

“Ano, všechno se mění. Třeba samoobsluhy, to je v Číně záležitost posledních dvou nebo tří let. Nebo doprava. Dřív to bylo dost zoufalé, městskou dopravou trvaly čtyři stanice taky celou hodinu. Dnes jezdí taxíky, nebo si můžete vzít moto.” Ve městech narazíte poměrně často na majitele motocyklů, kteří vás po dohodě vezmou kamkoliv. “Také kolečkové brusle ještě před rokem byla u nás neznámá věc.” Jistě, Sun Ji-jin je sedmnáct, a tak jí zajímají jiné věci. Faktem ale zůstává, že Čína, alespoň na pobřeží, dnes prožívá hospodářský rozmach.

PODNIKEJ A BOHATNI!

Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 a procesech s nejbližšími spolupracovníky Velkého Kormidelníka v osmdesátých letech zahájila Čína “program ekonomických reforem a otevírání se světu”. A tak jestliže komunistické vedení poznalo nutnost ekonomických reforem, zvolilo opět svoji vlastní, čínskou cestu. “Jen se podívejte na Rusko, začali s pěrestrojkou v politice, a kde dnes mají ekonomiku?” slyšel jsem několikrát. To je tedy hlavní heslo dnešní komunistické Číny: podnikejte a bohatněte, stát vám to dovolí.

“Přibližně od roku 1979 se začaly zřizovat zvláštní ekonomické zóny, a to především na východním pobřeží, aby tyto zóny mohly absorbovat zahraniční kapitál. Stát v těchto zónách vyžaduje malé daně a vytváří podmínky vhodné k podnikání – preferuje v těch oblastech výstavbu infrastruktury – staví se dálnice, telekomunikace… Dnes jsou takových zón již desítky.” říká Kao Čiao-chuan, kulturní atašé pražského zastupitelství.

Čína je však stále především agrární zemí, přestože má svůj jaderný program i kosmický výzkum. “V zemědělství to asi nelze udělat efektivněji a rychleji, než půdu rozdělit rolníkům.” V Číně to udělali na 50 až 100 let.

“Ve skutečnosti platí to, že stát rolníkům půdu pronajme a oni si hospodaří sami. Státu dává rolník určitou část produkce jako nájemné, které je ve smlouvě je uvedeno.” Na otázku, na jak dlouho se taková “pachtovní smlouva” uzavírá, pan Kao krčí rameny: “Myslím, že tak na dva, tři roky. Ale takové smlouvy se obnovují. Důležité je, že co rolníci vypěstují navíc, s tím si hospodaří sami.”

Jinými slovy žádný soukromý majetek, ale podnikavosti se meze nekladou. Důsledek? Na venkově se rychle zkvalitnila výroba, rolníci nebývale rychle bohatnou. Mince má ale i druhou stranu, do měst přibývají z venkova nadbyteční, pro které se ve stále efektivnější zemědělské výrobě již nenajde práce. Pan Kao sice říká, že dělník ve městech na pobřeží si vydělá nejméně 1200 jüanů, kdežto dělník z vnitřních oblastí Číny jen asi 400. Pan Kao je ovšem pracovníkem ambasády a tak si stále myslím, že ve městech se z nově příchozích stávají nejchudší mezi nejchudšími – žebráci..

ČÍNSKY NEBO LATINKOU?

Naučit se čínsky je pro nás daleko těžší, než vyznat se ve španělské vesnici. Se slovy naučného slovníku jazyk jedné miliardy lidí “je jazyk tónový, analytický, s jednoslabičnými morfémy. Obsahuje řadu navzájem nesrozumitelných dialektů, z nichž jednotící charakter má dialekt severní pekingský, zvaný také mandarin”. Mandarin ne od slova mandarinka, ale od mandarína jako od správního úředníka.

V Číně bylo znakové písmo standartizováno již v druhém století před Kristem, kdy první císař Jing Čeng (dynastie Čching) sjednotil území, rovnající se celé Evropě, a Skandinávii dohromady. Od té doby měla psaná čínština, šířená mandaríny ve školách a na úřadech, stejně jednotící prvek po východní Asii jako pro Evropu latina – dnes již dávno mrtvý jazyk. Jen pro srovnání, nejstarší dochovanáí (ručně psaná) slovanská právní památka, “Zakon sudnyj ljudem” pochází z devátého století po Kristu. V té době se již v Číně tiskly knihy. Ve znacích, v té době již tisíc let jednotných.

Psané písmo má asi 50 000 různých znaků, a k tomu, aby si člověk přečetl knihu, jich potřebuje znát asi čtyři tisíce. Také přepis určitého znaku do latinky je trochu obtížný, vzhledem k tomu, že výslovnost nelze přesně vyhláskovat. Alespoň pro mne. Sedmnáctiletá Sun Ji-jin s tím problémy nemá: “Když jsem šla v roce 1987 do první třídy, tak zrovna začínala být povinná znalost přepisu do latinky. Takže by to každý Číňan mého věku měl umět.”

A tak dnes prožívá čínský jazyk, který přežil dvacet dvě století, největší úskalí za dobu své existence. Ještě nikdy se čínská společnost tak neotevřela světu, ještě nikdy nebyl vystaven čínský jazyk tak drtivému náporu a vlivu jiné kultury, jako je tomu dnes, v období rozmachu computerizace.

PĚT ČAR ZNAKU V COMPUTERU

Osobní počítač má totiž jen 47 znakových kláves, k tomu 6 přeřazovacích. To je 282 kombinací, tedy stejně tolik možných znaků. Jak to tedy Číňané řeší? Operační systém se učí stejně jako my, v angličtině, nebo používají systém Windows, kde pomocí myši ukazují, klikají a přesouvají ikonky. V textových editorech je to již trochu komplikovanější. Jeden z nich pracuje takto: Pomocí latinských písmen se vyťuká fonetické znění znaku (výrazu) a počítač sám nabídne grafické podoby znaků, které jsou nejblíže. Z těch si je možné vybrat znak se správným významem. Jiný, novější a oblíbenější, pracuje již se základními pěti čarami, jejichž umístění a tvar si na klávesnici musíte pamatovat. Tedy namačkáte kombinaci pěti kláves, brknete o mezerník a máte na obrazovce jeden znak. Že je to trochu komplikované? Prý je a není. Jeden z mých průvodců říkal, že pokud se to člověk naučí, píše na počítači rychleji, než běžným způsobem. Jmenoval se Čan Čen-li (velmi přibližně foneticky), což bychom napsali asi jako Chang Ghen-li, ale on sám to napsal jako Zhang Zhen Li. Toť prostě čínština. Když jsem ho viděl poprvé, vyřešil tyto bariéry sám, když mocně zadeklamoval: “Moje imja jesť Čan Čen-li, Čan eto famílija, no vy zovuťe meňá prosto Sergej!”

SERGEJ A JEHO HOSTÉ

Sergej, sportovně a upraveně vyhlížející mladík, se narodil v Xi’anu, ve městě, které zažilo kdysi přeslavné doby, dnes je to centrum zemědělské provincie Shaanxi. Později studoval v Rusku, dnes pracuje na ústředí velké cestovní kanceláře. Říká, že provádí hodně skupin Rusů, a že jsou to vyloženě nákupní zájezdy. Jeho jedinou starostí je zavést je na trh, kde levně nakoupí a potom z hotelu na letiště vypravit náklaďák se zavazadly. Nás na takový trh zavedl také, skutečně se tam mluvilo rusky.

Měl jsem podezření, že funguje tak trochu i jako hlídač, protože pod jeho dohledem jsme pilně prolézali továrny na výrobu turistických suvenýrů, školu pro talentované děti a podobně. Na zvědavý dotaz na školné v této výběrové škole odpovídal vyhýbavě, prý průměrné školné na soukromých školách je 20 tisíc jüanů. Ročně. Zajímal se o můj fotoaparát, já se na oplátku zajímal o jeho mobilní telefon, který měl zavěšený na opasku.

V Číně se vůbec vesele telefonuje, telekomunikace jsou jednou z oblastí, kterou stát velkoryse dotuje. Jedna minuta hovoru stojí velmi málo, asi dva tiao (10 tiao = 1jüan, a jeden dolar je asi 8 jüanů). Každý druhý či třetí Číňan ve městě vlastní operátor, který stojí 600 jüanů (plus 25 měsíční paušál). Sergejův mobil stojí 1400 jüanů.

“Jistě, mobilní telefon je dnes známkou úspěšnosti, nebo bohatství,” tvrdí pan Kao z ambasády.

Když už jsme u těch mobilů, automobily tu vlastní vyjma státních organizací jen málokdo. “Myslím, že jen asi 5 procent obyvatel v Číny si dnes může koupit automobil, rozhodující většina lidí nemá dost peněz,” pokračuje pan Kao. “A to platí o východní části země, tedy o té vyspělejší.” Udělat si řidičák také není nijak levné – vychází to prý až na 400 US dolarů. Autoškoly obhospodařuje policie. Je to pochopitelné. I když stát staví silnice a dálnice tempem, jaké není snad nikde ve světě, jen díky takovým direktivním omezením nejsou dnes čínská města přeplněna auty.

VESNIČANÉ NECHTĚJÍ DCERY

Pan Kao mi lámanou češtinou mezi řečí vypráví , že “v Číně je od starých časů zažité, že chlapec lepší, než děvče. Když se narodila dcera, tak se stalo, že jí rodiče zabili.” Kroutím hlavou a dělám, že nechápu. “Jo, jo,” kýve hlavou pan Kao. “The kill. Jen proto, že byla žena. Ale to platí na vesnici. Vesničanům se nelíbí dcery. Dcery se budou muset vdát, bude patřit jinému. Od staroroků rolníci potřebují muže, protože je silný.” Potom se pan Kao zarazí, a řekne: “Ale to tam nepište, to není dnes ověřené. Snad před deseti, dvaceti lety.”

Ověřuji si tedy tuto informaci u sedmnáctileté Sun Ji-jin: “To jsem neslyšela, Ne. Snad před dvaceti, třiceti lety, snad.” Ale plánované rodičovství po čínsku by měla znát na vlastní kůži. Od roku 1979 smí mít rodina jen jedno dítě. Opatření, které její generaci zcela jistě zasáhlo. Otec Ji-jin má 8 sourozenců, maminka je ze sedmi dětí. Ptám se, jestli není Ji-jin líto, že ona je sama: “Rodičům asi ano, ale já už nechci mít bratra nebo sestru.” Připadá mi to divné, poukazuji na “vady jedináčků”, ale Ji-jin mne přerušuje: “Víte co, my bydlíme většinou spolu. Moji rodiče, já, strýc, teta, takže si můžu hrát s bratrancem, nebo tak. Já nejsem sama. A takhle je to i v Číně.”

Ptám se Sun Ji-jin na další plány do budoucna. Chce se ještě tak pět, šest let učit, nejlépe jazyky. A jestli se potom vdá? “Jestli se vdám, tak holka a kluk mi stačí.” Jak to? A co antipopulační zákon? “Když bude jedno dítě rodný list český, tak to Číně nevadí.” Potom dodává, že tak uvažuje hodně Číňanů, kteří jsou v Evropě. A je to prý vyzkoušené.

Ji- jin je mladá, a velmi obdivuje Evropu. A i když se tu nenarodila, myslím, že je pro ni dnes domovem. Ale ostatním obyvatelům Číny, kteří žijí v té obrovské zemi, kde slunko vstává o osm hodin dříve a kde extrémy oscilujé na hranici skutečnosti, celé té jedné pětině lidstva bych chtěl připomenout jedno staré čínské rčení, které je i dnes velmi aktuální:

“AŤ ŽIJEŠ V MĚNÍCÍCH SE ČASECH.”

Špatný image je sebedestruktivní. Maří vaše záměry, překáží tomu, abyste navenek ukázal své pravé kvality a schopnosti. Každý by si přál, aby byl posuzován podle toho co umí a čeho dosáhne, a ne podle nějakých povrchových faktorů, jako je např. vzhled. Jenomže každý z nás je základním nástrojem sdělování vlastních nápadů a myšlenek. To, jak vyhlížíte, vypovídá o tom, jak si sám sebe vážíte, jak respektujete druhé i o vašem smyslu pro kvalitu, tvořivost a profesionalitu.

PRVNÍ KROKY

Přezkoumejte, zda váš současný image a váš šatník odpovídají vašim potřebám a co by mělo být na prvním místě v seznamu vašeho příštího nákupu. Zaměřte se na kvalitní látky, střihy a styly, které budou jak pohodlné, tak efektní. Vynechte módní výstřelky, zbytečné zdobné prvky i příliš nápadné vzory a barvy často hraničí s nevkusem, brzy se okoukají a jejich módnost přežije jednu sezónu. Nepodceňujte doplňky, prádlo a úpravu svého zevnějšku – to vše jsou důležité faktory vašeho působení. Položte si otázku, jak se asi prezentujete světu? Jak si myslíte, že vás posuzují druzí, jak byste chtěl navenek působit, které vlastnosti obdivujete a přejete si, aby je ostatní ve vás našli. Uvádíme několik vlastností, z nichž některé vás jistě charakterizují: o přitažlivý o rozhodný o zodpovědný o precizní o laskavý o ctižádostivý o mladistvý o kolegiální o uspořádaný o mocný o uhlazený o autoritativní o úspěšný o schopný o dynamický o silný o pohotový o ukázněný o výkonný o pilný o inteligentní o tvořivý o vtipný o sebevědomý o zralý o chytrý o ambiciózní o důsledný o spolehlivý o progresivní  o společenský  o profesionální Vyberte z nich tři, o nichž si myslíte, že vás nejlépe popisují, nebo byste chtěl, aby tomu tak bylo. Požádejte několik svých kolegů, aby z oněch 32 vlastností vybrali ty, které se na vás nejlépe hodí. Váš kolega vás příkladně seznámí, při náhodném setkání v restauraci, s ředitelem konkurenční firmy, ke které by bylo lákavé přejít. Jaký myslíte, že jste udělal dojem? Byly by to ony tři vlastnosti, jaké jste si vybral? Chcete-li vypadat chytře a tvořivě, jak to projevit nad kávou, aniž byste byl vtíravý a mluvil celou dobu sám? Jak můžete vypadat úspěšně a přitom se nevytahovat, čeho jste už dosáhl? Odpověď je jednoznačná. Prostřednictvím vašeho image. Když se oblékáte usedle, bez jakéhokoli náznaku výstřednější elegance, je nějaká šance, že si o vás budou lidé myslet, že jste tvořivý? Mluvíte-li váhavě a nedíváte-li se lidem do očí, máte šanci být pokládán za úspěšného a sebevědomého? Jestliže si koušete nehty, vysíláte signál, že jste ukázněný profesionál? Dokonalý image zvýrazňuje to nejlepší, co ve vás je a dává vám sebedůvěru, abyste mohl být při každé příležitosti sám sebou.

TEST K OVĚŘENÍ VAŠEHO IMAGE

Nyní máte příležitost kriticky se na sebe zadívat a poctivě si přiznat, které aspekty vašeho image vás ve vaší kariéře zrazují. V následujícím textu se zaměříme na váš vzhled a na to, jak ze sebe můžete dostat víc. Než se pustíme do základní tvorby image, podívejme se, s jakými složkami jste spokojen a kde potřebujete pomoc. V následující tabulce faktorů zaškrtněte, jak se hodnotíte:faktor image handicap průměr nadprůměr prvotřídníspolečenskéchování,znalost o o o ododržovánípravidelkomunikačnídovednosti o o o o(psaní, mluvení)upravenost(vlasy, ruce, pleť) o o o okvalita hlasu o o o ooblékání,osobní styl o o o oprezentování se o o o ofyzická zdatnost o o o opostoj,držení těla o o o oetika při stolování o o o opodávání ruky,pohled z očí do očí o o o obodové hodnocení: 0 1 2 3

faktor image               handicap průměr nadprůměr prvotřídní

společenské

chování

,znalost                              o               o             o                  o

dodržování

pravidel

komunikační

dovednosti                        o                o             o                 o 

(psaní, mluvení)

upravenost

(vlasy, ruce, pleť)             o                o             o                 o

kvalita hlasu 

oblékání,

osobní styl                        o                o             o                 o 

prezentování se

fyzická zdatnost

postoj,

držení těla

etika při stolování            o                o             o                 o

podávání ruky,

pohled z očí do očí

---

bodové hodnocení:         0                1             2                 3

Pokud jste získal méně než 7 bodů, váš image vás likviduje. Je záhadou, jak jste mohl v zaměstnání dosud přežít.

Mezi 8–12 body jste průměrný. Váš zjev nikoho neuráží, ale také mýlo platí na lidi, kteří mohou být pro vaši kariéru významní.

Pokud jste se dopracoval na 13–20 bodů, jisté ambice tu jsou, ale máte image nevyrovnaný, chybí mu integrita.

Jestliže jste získal 21–30 bodů, víte, že váš image je důležitý a nepochybně jste už pracoval na jeho vylepšení. Část společenského chování jste mohl získat od rodičů (chodit dobře oblečen a upraven), ale ostatní aspekty jste se musel naučit sám buď z knih, nebo pozorováním druhých. Ale ať už jste uspěl dobře či špatně, máte teď jasnější představu o svých nedostatcích, a tím jste získal mnohem lepší pozici k tomu, jak si s nimi poradit.

Autorka publikace ÚSPĚŠNÝ MUŽ Alice Daňhelová je absolventkou Vyšší průmyslové školy – obor textilní tvorby. Přes 30 let pracuje jako designérka pánských oblekových tkanin v našich předních vlnařských firmách, zaměřených převážně na vývoz. V posledních letech navštívila přední evropské veletrhy oděvního zaměření – německý Interstoff ve Frankfurtu, HAKA v Kolíně nad Rýnem, PREMIERE VISION a SEHM v Paříži, PITTI UOMO ve Florencii a britský PREMIER FASHION v Birminghamu. Své poznatky a dojmy připravila ke knižnímu vydání. Nejzajímavější kapitoly z připravované knihy budou v magazínu Koktejl postupně uveřejňovány vůbec poprvé.

Všichni jsme vodněkud, jak říká Švejk, a proto místo odkud jsme ne- pomlouváme, i když to je taková hrůza jako třeba Ústí nad Labem. Naopak k němu cítíme o to silnější vztah, o co je v očích jiných lidí očerňováno. Ale i když jsme odjinud, nemůžeme upřít městu Ústí nad Labem mnohé zvláštnosti a pozoruhodnosti. Například fenomén Činoherního studia, které vychovalo herce Jiřího Bartošku, Pavla Zedníčka, Ivanu Chýlkovou a mnohé další. Anebo romanopisce Vladimíra Párala, jehož inženýrský styl možná je jakousi kompenzací osudu za tolik ošklivosti a zničeného životního prostředí a vznikl tu také časopis, který právě čtete. Kde se tolik tvořivých lidí v industriálním stotisícovém městě vzalo? Možná ti lidé neměli čas rozptylovat se v kavárnách při intelektuálských debatách a pokud chtěli trochu krásna a profesionality, museli ho vytvořit sami.

SEVEROČESKÁ AMERIKA

Možná to je tím, že severní Čechy jsou něco jako malá Amerika. Původně vystěhované Sudety a dnes spíš roztavený tyglík národností, do kterého si přihodili svojí trochu Cikáni od Košic, němečtí starousedlíci, čecháčci přistěhovavší se dobrovolně i nedobrovolně ze všech koutů země a třeba Vietnamci na státním výměnném pobytu. Podle oficiálních statistik to je region s nejvyšším počtem přistěhovalců z východoslovenského kraje, stálým migračním přírůstkem Romů a obyvatel zcela nekvalifikovaných, bez ukončeného základního vzdělání a jedinců sociálně nepřizpůsobivých. Zároveň to je území, ze kterého každoročně utíká největší procento vysokoškoláků, středoškoláků a vůbec lidí kvalifikovaných a v produktivním věku. Kromě toho se tady, blízko od Prahy, schovávali disidenti, což vyvolalo zvýšenou ostrahu komunistů.

NOVINÁŘSKÝ RÁJ

Město Ústí nad Labem je právem miláčkem masmédií – všude kolem tu vybuchuje tolik dlouho ututlávaných i nově vypukávajících problémů: chemické zplodiny v ovzduší, prostitutky na E55 (na kterých si skoro každý severočeský žurnalista založil kariéru), převádění lidí a pašování do Německa, nová drogová cesta z Východu na Západ, ale i ohniska odboje skinheadů a jejich rasové třenice s cikány, likvidace bezmocných vesniček kvůli další těžbě uhlí, absurdní skládka v Chabařovicích, pikantní problémy se sudetskými Němci anebo otázka kolaborantů a restitucí. Když nic z toho, pak aspoň slavná rodina Červeňákových, vystěhovaná pod dohledem českých i světových médií. Pokud jste mladý a začínající žurnalista a ještě jste za žádným tématem nejel do severočeské metropole, měl byste se nad sebou zamyslet.

EKOLOGIE NENÍ ABSTRAKCE

Málokde v Čechách lze najít tak zhmotnělou ekologii jako v Ústí nad Labem, nikde jinde město tak nerozhoduje o lidských osudech jako tady. To ono rozhoduje o tom, narodí-li se vám potomek, nebo to skončí potratem, kudy se váš životní příběh bude ubírat, jestli vám doktor doporučí se odstěhovat, kdo vyhraje a kdo skončí v propadlišti poražených. Kdo se dřív smál ekologickým povídačkám, tady mohl donedávna na vlastní sliznici cítit sirovodíkový puch zkažených vajec, plížící se vzduchem zejména za slunného počasí, kouřový nádech popílku, šimrajícího v nose, technickou vůni spáleného benzínu, a to všechno se neopakovatelně míchalo v přírodním hrnci severočeské pánve pod pokličkou mlhy do husté mazlavé kaše. Dnes je to už snad lepší než dřív a v inverzních zimních dnech se povolené normy škodlivin nepřekračují dvacetkrát. Po sídlištích už ani nejezdí městská avie s amplionem na střeše, ze kterého se krákoravým hlasem ozývá: „OBČANŮM SE NEDOPORUČUJE VYCHÁZET Z BYTU A VĚTRAT, AŽ DO ODVOLÁNÍ MIMOŘÁDNÉHO STAVU!“

Nemůžu si při pohledu na ty nadšené ženy a muže nevzpomenout na svoji babičku: Jan Pavel II. přelétal v letech osmdesátých, tvářících se, že církev vlastně ani neexistuje, nad naší republikou. Vzkázal našim věřícím, že v tolik a tolik hodin jim z letadla požehná. Babička měla tehdy ve tváři stejně šťastný výraz.

Přešlo několik málo let, babička zemřela, já stojím několik metrů od zástupce Boha na zemi a závidím svým souputníkům jejich vytržení. Odehrává se před mýma očima velká slavnost, mystérium, a já díky své výchově necítím zhola nic. Je druhý červnový víkend roku 1996 a probíhá Národní pouť do Říma, kterou čeští poutníci děkují Svatému otci Janu Pavlu II. za loňské povýšení svatých Jana Sarkandera a Zdislavy.

Největší a nejdelší pouť na světě uskutečnil zřejmě před více než třemi tisíci lety Izraelský národ, když se přesouval z Egypta do zaslíbené země. Naše laická představa o významu slova pouť už je možná posunuta, vězme ale, že je to putování na místo s duchovním nábojem. Putování leckdy strastiplné, které s kolotoči nemá nic společného. A kdo by se domníval, že moderní doba takové putování usnadňuje, tomu doporučuji, aby si zkusil v šedesáti letech strávit den a půl na sluncem rozpálené dálniciv rozhrkané a neklimatizované Karose, když je venku čtyřicet ve stínu. Autokarů přijelo na pouť do Říma více než sto třicet a cestovala jimi většina našich poutníků: za předním sklem autobusu obrázek Panny Marie nebo papeže, v tašce housky se salámem a láhev s Dobrou vodou, pod sedadlem zastrčenou rozkládací kempingovou židličku (do kostela) a v hlavě radost.

“Nevadí vám to ohromné množství lidí?” ptám se dívky v moravském kroji.

“Naopak. Je to nádherný pocit, když se sejde tolik lidí stejně smýšlejících, s dobrými úmysly a v míru,” vyvrací mi to šestadvacetiletá učitelka Alena.

Je teprve čtvrtek a pouť začíná poutní mší v bazilice Sv. Kříže v Jeruzalémě, která je titulárním chrámem kardinála Miloslava Vlka, arcibiskupa pražského. Bazilika byla postavena podle tradice císařem Konstantinem Velikým na přání jeho matky sv. Heleny, která přinesla do Říma z Jeruzaléma ostatky kříže – nápis z kříže a hřeb, použitý při ukřižování Krista.

Bazilika praská ve švech a její slavnostní šero ruší blesky fotoaparátů, jejichž majitelé se snaží ukořistit obrázek kardinála Vlka a hlavního celebranta této mše, biskupa mons. Jaroslava Škarvady.

Zatímco poutníci šeptají “Jeruzaléme, oslavuj Hospodina!”, venku na ně čekají jejich řidiči spolu s těmi vlažnějšími ve víře, kteří se ve stále nesnesitelnějším horku občerstvují Radegastem. Před jedním autobusem sedí na svém invalidním vozíku i pan Šolonka z Ostravy. Vyzvídám, jak a proč se sem dostal a dostane se mi lakonické odpovědi:

“Babky řekly, že by chtěly jet, tak se složily na autobus a jelo se.”

Ten den měl pan Šolonka, já, zmíněné babky a vůbec všichni poutníci možnost vidět papeže poprvé – na Lateránském náměstí se konala pod širým nebem slavnost Těla a krve Páně (u nás známá spíše jako Boží tělo) a Jan Pavel II. při ní sloužil mši. Začátek slavnosti jsem prošvihla, byla jsem za to ale bohatě odměněna. Blížila jsem se k Lateránskému náměstí a ten pohled mě omráčil, přibil k zemi, donutil mě ve své velkoleposti přestat pohrdat ‘davovými scénami’: šestiproudá Via Appia Nuova, po níž se řítí troubící symboly moderní doby, za ní náměstí plné lidí ze všech koutů světa, v pokoře klečících a naslouchajících stařičkému a nemocnému papeži, nad nímž se jako němí svědci do houstnoucího šera tyčí věže baziliky sv. Jana v Lateráně – bývalé římské katedrály ze 4. století. Mimochodem, právě pro Čechy je tento chrám památný, neboť zde byl v roce 1204 kanonizován sv. Prokop a sv. Jan Nepomucký v roce 1729.

Těžko říci, proč už žádný jiný okamžik České národní poutě do Říma v sobě neměl onen zázrak splynutí myslí tisíců a tisíců věřících. Snad že byl tentam onen majestátní klid, když se po mši průvod kardinálů, biskupů a věřících vydal směrem k bazilice Panny Marie Sněžné. Účastníci dostali svíčky a obklopili třídu Via Merulana. Jelikož v čele průvodu jel Svatý otec na svém papamobilu, změnil se průvod v dostihy, jejichž hlavní cenou byl pohled ‘zblízka’ na papeže. Ověřila jsem si, že i jeptišky mohou mít ostré lokty.

INTERMEZZO – NEJMENŠÍ STÁT SVĚTA

O morálním opodstatnění existence papežského státu kolují mezi věřícími anekdoty – vatikánské automobily jsou opatřeny značkou SVC. Tato písmena znamenají STATO DI CITTÁ DEL VATICANO (Městský stát Vatikán), ale prý se dají též vykládat slovy: SE CRISTO VEDESSE – Kdyby to viděl Kristus!

Vatikánský stát – Stát Vatikánského města, nebo prostě jen Vatikán, zabírá pouhých 0,44 km2. Z kupole baziliky sv. Petra se jeví jako trochu větší zahrada, ohraničená na jedné straně komplexem muzeí – včetně slavné Sixtinské kaple, kde se konají volby papeže – na straně druhé správními budovami. Vatikán je stát ve státě a město ve městě; má asi 1000 obyvatel a vznikl v roce 1929 na základě lateránských dohod mezi Mussolinim a Svatým stolcem na přání papeže Pia XI. Důvod vzniku takového státu je nasnadě: nezávislost církve na jakémkoli jiném státě, na jehož území by v opačném případě musel Svatý stolec sídlit.

Existence státu je více než pohodlná, Itálie, na jejímž území se de facto nachází, se k Vatikánu chová jako dobrá matka. Vatikán s ní má celní a měnovou unii, měnou je tedy italská lira. Vatikán si sice razí i své vlastní mince nominálně odpovídající italskému platidlu, jejich hodnota je však především sběratelská. Stát má i vlastní poštu, která se vyznačuje tím, že má modré schránky – italská pak červené. Příjmy plynou Vatikánu z investic (náhrada za zabavený majetek získaná od italského státu v roce 1929), z vydávání knih a poštovních známek, z darů věřících a z turistického ruchu. Valná většina zahraničních zastupitelství sídlí na území Říma, na svém území má Vatikán především své mocenské orgány: Státní sekretariát, kongregace, papežské rady a pochopitelně sídlo papeže.

Ve Vatikánu neexistuje soukromé vlastnictví, je to vlastně nejsocialističtější stát na světě. Což by nebylo nic v rozporu s učením církve, kdyby nebyl Vatikán zároveň státem nejmilitarističtějším. Kdyby se totiž počet příslušníků Švýcarské gardy a sboru strážníků – vojsko zde není – přepočítal na počet obyvatel, byl by tento koeficient nejvyšší na světě.

Ovšem žerty stranou: bezpečnostní opatření jsou ve Vatikánu skutečně přísná, což je pochopitelné vzhledem k počtu návštěvníků a atraktivnosti osoby papeže pro případné teroristy. O službu v bezpečnostních a pořádkových službách Sv. stolce se mohou ucházet jenom ti, kteří jsou od narození švýcarskými občany katolického vyznání, musí měřit nejméně 174 cm, být svobodní, těšit se výbornému zdraví a mít středoškolské vzdělání nebo být vyučení. O gardistický dorost nouze není, neboť letos se na místo jednoho gardisty hlásilo osm uchazečů. Příslušníci Švýcarské gardy vypadají neškodně – stojí ve svých barevných uniformách navržených v 16. století Michelangelem, ve kterých připomínají papoušky, a usmívají se. Ale běda, chcete-li do hlídaných prostor vniknout třeba s fotografickou brašnou! Máte dvě možnosti – buď tam vůbec nejít, nebo odložit přístroje v hodnotě několika set tisíc do prostoru náměstí ohraničeného provazy a eufemisticky nazývaného úschovnou zavazadel. Pokud tak učiníte, zbývá vám jen se modlit – a vzhledem k tomu, že už se podařilo vykrást i velice přísně střeženou hrobku sv. Petra, takovou odevzdanost nedoporučuji.

Bezpečnostními opatřeními Vatikánu byli zaskočeni i čeští poutníci při sobotní audienci. Do audienční síně totiž nebyli vpuštěni ti, kteří si s sebou nesli pár minut předtím draze zakoupené pití. Protože bezpečnostní složky nemohou tušit, co že za kapalinu (případně výbušnou) se skrývá v obyčejné láhvi od Coca-coly, byli poutníkům všechny plastikové láhve zabaveny. Nutno podotknout, že se tím Češi nenechali vyvést z míry a po skončení audience si v odpadních kontejnerech své láhve bez rozpaků zase vyhledali.

SOBOTA – VÍRA OD SLOVA VĚŘIT

“Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, Svatého Ducha! Kriste eleison.”

Mnohohlasý chór české písně duní bazilikou sv. Petra. Nadešel nejslavnější a největší den české Národní poutě do Říma a kardinál Vlk slouží v samotném srdci Věčného města českou mši pro české poutníky. Ze 119 metrů vysoké kupole, kterou vyzdobil Michelangelo, vypadají věřící jako drobné tečky, výška zato znásobuje už tak úchvatný zpěv.

Bazilika sv. Petra byla vystavěna nad hrobem apoštola Petra, který byl umučen v někdejším sousedním cirku mezi roky 64 až 67. V podzemí chrámu leží nejen Petrův hrob, je tam pohřbena více než stovka papežů. Archeologický výzkum rozsáhlého pohřebiště není pochopitelně dosud dokončen (a nezdá se, že by v dohledné době byl), nicméně už nyní se odborníci shodují na tom, že hrob sv. Petra je autentický. Už několik let se snaží šéf archeologického výzkumu podzemí této do minulého století největší baziliky na světě, Čech mons. Veselý, zrekonstruovat události staré bezmála dva tisíce let. Předpokládá se, že Petra tajně pohřbili jeho učedníci a teprve v průběhu času byla na místě jeho posledního odpočinku vystavěna krypta.

Jedním ze ‘sousedů’ sv. Petra je i pražský arcibiskup kardinál Josef Beran, vyznavač a exulant. Dal ho tam pohřbít papež Pavel VI. a Jan Pavel II. ozdobil jeho hrob starobylým obrazem.

Češi mají v bazilice sv. Petra – Bazilica di San Pietro – ještě další privilegium: oltář sv. Václava, našeho národního světce. V době II. vatikánského koncilu (1962-65) k němu přibyly i medailony svatých Cyrila a Metoděje, spolupatronů Evropy. V neposlední řadě pak byla v této bazilice 12. listopadu 1989 svatořečena Anežka Česká.

V chrámu, vyzdobeném mimo jiné Bramontem, Raffaelem, Sangallem a již zmíněným Michelangelem, se tedy slouží poutní mše za papeže. Po poslední modlitbě se poutníci přemisťují do obrovské audienční haly, aby vyslechli papežovo požehnání, zazpívali mu, předali dárky a vůbec vzorně oplatili jeho loňskou návštěvu u nás.

Slavný den tím končí, české autobusy, které ucpaly svatopetrské náměstí, naloží své pasažéry a odhrkají s nimi zpátky do vlasti. Končí slavnost, která na prahu 2. tisíciletí – počítáno od narození Krista – uctila lásku, víru a naději. Končí jeden už dlouho opakovaný rituál, který měl všechny klady a zápory toho, že jej provozují obyčejní smrtelníci. Jedno je jisté, ať už jel kdo do Říma pro prožitek modlitby pronesené na svaté půdě, pro pohled na papeže, pro zhlédnutí památek či z pouhé zvědavosti, nikdo neodjel úplně s prázdnou.