Kamayurové jsou jedním z jedenácti usedlých kmenů oblasti Alto Xingú, přítoku Amazonky, jejíž prameny se rodí v geografickém srdci brazilského státu Mato Grosso. Oblast Alto Xingú zaujímá přibližně plochu dvou set tisíc čtverečních kilometrů.

Široká otevřená stezka v pralese umožňuje spatřit v pozadí světlé místo, které skrývá devět velkých oválných obydlí zcela pokrytých palmovými listy. Chýše jsou umístěny v kruhu kolem středu, kde si povídá skupina nahých mužů. Jejich těla jsou natřena tukem “pigui” a jsou bohatě zdobena černí z ovoce “gempapo”, jejich hlavy jsou pokryty silným barvivem vylisovaným z “urocú”, semen rostliny “Bixa orellana”.

Na konci osady je cesta, která vede k velkému jezeru, kde děti vytahují z loděk velké “tucunané s” – amazonské ryby. Nalevo jedna z žen strouhá chléb z “beijú”, druhu oplatek upečených s maniokou. Třetí chýše má zavřené dveře, chránící vnitřek před horkem a silným sluncem, které v této polední době dopadá přímo na mé slaměné sombrero. Vcházím dovnitř. Uvnitř mi Tacumá, náčelník Kamayurských indiánů řeky Xingú, podává ruku, očekávaje udice, nože a nůžky, které jsem mu přinesl ze Stanice Leonardo Villas Boas de Funai. Jakmile si je uložil do brašny z kůže makaka, kde schraňuje své poklady, vítá mě a křičí nadšeně: “Dobrý den, “makurabá” (bělochu)!” Uvnitř velké místnosti tlumené ozvěny dětí a dospělých odpovídají na pozdrav ? “Přišel makurabá!?”

Politický” systém Kamayurů je postaven na dvou institucích, založených na vzájemných vztazích smlouvou, zakládající se na tisícileté tradici: náčelník a Bratrstvo kuřáků. Takže když rada náčelníků – neboli Bratrstvo kuřáků – má zvolit nového náčelníka, musí brát v úvahu spojení mezi fyzickými a duševními silami, pravý klíč k úspěchu v boji. Adept musí zvítězit v boji huka-huka a navíc prokázat dodržování určitých pravidel a zákazů, spojených hlavně s pohlavím a výživou. Z hlediska nadpřirozených vztahů se mladík stává mužem viděním duchů “Mamae”. Získá pak status pahé, prostředníka mezi silami přírody a hlasatelskými myšlenkami kmene.Normálně se tyto vize uskutečňují ve chvílích těžké nemoci.

Slavným šamanem je ten, kdo má spojení s duchy a může je přivolat tabákem, aby mu pomohli vyhnat zlo způsobené jinými duchy. Nejlepším pahé bude ten, kdo chrání kmen armádou přátelských duchů, kteří jsou vždy připraveni s ním spolupracovat. Dalším zdrojem získání prestiže je rozšíření sítě společenských vztahů Kamayurů s vnějším světem? Přidejme ještě schopnost přesvědčování, politické schopnosti a štědrost, kterou jsem u Takumy oceňoval od prvního dne mého příchodu. Náčelník je tak shromažďovatelem nejdůležitějších společenských kvalit, které jej ukazují, podvědomě, jako symbol dokonalé kvality Kamayurů.Více než 200 farmaceutických společností praktikuje biopirátství v tropických pralesích. Využívají přitom domorodců, v co největší míře, podle hesla “využít a odkopnout”.

Lov ryb pro ceremoniál předků – SLAVNOST “KUARUP”

Z každých deseti tisíc rostlin prozkoumaných botaniky, ze kterých jsou brány výtažky pro léky, se podle údajů RAFI použije ve farmaceutickém průmyslu pouze jedna. Když se však využije znalostí domorodců o rostlinách, tak se poměr zvýší na jeden lék z každých dvou prozkoumaných rostlin. Žádná společnost ovšem nezaplatí honorář šamanům, kteří objevili pěstování těchto bylin.Tuto reportáž pro magazín Koktejl zajistili Victor Postigo, Sean Linley a Christian Postigo z Promoway ltd. Honorář autor věnuje nadaci “Na ochranu amazonských indiánů”.Listopad 1996

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL

LIBOR MICHALEC

Když přeplujete Dunaj směrem ze západu na východ, narazíte na druhé straně Dunaje zase na Dunaj. A když i tentokrát Dunaj, který se připravuje na konec své 2860 kilometrů dlouhé cesty, náhodou přeplujete, čeká na vás opět Dunaj. Třetí rameno dunajsk é delty odvádí do Černého moře pouhou desetinu z kilometrové šíře této druhé největší evropské řeky a jmenuje se Svatojiřské. Pro své zákruty a poklidný tok je snad nejvíc zabydlené rybáři. Pocházejí odsud legendární úlovky sumců, jeseterů a úchvatných ryb jménem vyza. Je to jediné místo v Evropě, kde žijí pelikáni. A říká se, že na druhé straně Dunaje teprve začíná opravdový Balkán.

KATAMARÁN. „Na tomhle chcete jet?“ zeptal se škodolibě Zdeněk Edelmann, majitel cestovní kanceláře, která nás sem zavezla. „A s foťákama? No, já mám také kameru, ale v soudku.“ Stáli jsme s bráchou zkroušeně u nafukovacího kajaku a pozorovali, jak statní rybáři z našeho expedičního zájezdu, vesměs v maskáčích a s velkým nožem za pasem, nafukují kompresorem své rafty. Dunaj od moře proti proudu čeřily metrové vlny, jaké tu prý ještě nikdo neviděl. „Na raftu by to nebyla žádná frajeřina,“ řekl jsem hlasitě a šel se tiše domluvit s řidiči autobusu, jestli by nás nesvezli do kempu. Místo toho jsme si nakonec půjčili ještě jeden nafukovací kajak a svá- zali je k sobě do takzvaného „katamaránu“. Prý je nepotopitelný, ale sotva nás dobré ruce strčily na vodu, slyšeli jsme z břehu: „Počkej, až se jim přetrhne provaz, začne legrace. „ Hned první vlny nás ohodily natolik, že jsme vlastně seděli v louži a zepředu nás někdo sprchoval. V porovnání s teplotou vzduchu (koncem září) byla voda příjemně teplá, a tak nám ani nevadilo, když začalo pršet. Pořád jsme na tom byli lépe než kolegové, kteří na stejném „katamaránu“ jeli ve třech a jedna loď jim ucházela, takže ji museli za jízdy přifukovat.

UZLINA – BOHEM NEZAPOMENUTÉ MÍSTO. Na trase mezi Mahmudií a Murighiolem, po třech dnech plavby kdy nepotkáte živou duši, v zátočině kde se od starého ramene Dunaje odděluje uměle vykopaný kanál do jezer, žije nežije dědina jménem Uzlina. Neexistují tu žádné cesty ani chodníky, protože lidé se dopravují lodí po vodě. Těch několik vyšlapan ých pěšin, které mohl stejně dobře jako člověk udělat skot, spojuje pár domků, žijících částečně minulostí a částečně budoucností. Rumunskou budoucností je plovoucí hausbót, kde devizoví cizinci, převážně z Německa, tráví dovolenou rozpočítanou na desítky dolarů za den. Je to široko daleko jediné místo, kde mají splachovací evropské záchody. Rumunská minulost je všechno ostatní. Uzlina pomalu vymírá a o to víc tu vládne příroda. Na pěšinách se každých deset metrů vyhřívá užovka, která před vámi zašustí a rychle žbluňkne do vody, volavky netečně lelkují a na ryby je to místo přímo vyhlášené. Projížděli jsme tudy kanálem k stejnojmennému jezeru Uzlina a míjeli staré polorozpadlé rákosové domky. Vypadaly jako z lidového skanzenu a bylo vidět, že v nich už dlouho nikdo nebydlí. Tak jsme se u posledního utábořili. Ráno nás probudil šlachovitý domorodec s rancem kukuřice přes rameno, který do toho rozpadlého domku přišel bydlet. „Buna ziua,“ pozdravil jsem rumunsky, ale bylo to zbytečné, proto že námořník Andrej, jako všichni tady, mluvil dobře rusky. Nabídli jsme mu becherovku a dozvěděli se, že bydlí v Murighiolu a sem chodí tátovi pást ovce, koně a krávy. Tajemství bylo venku – Uzlina je něco jako rumunská chatová osada.

PRASE SKORODIVOKÉ A JINÁ ZVÍŘENA. První z bohaté škály zvířat, která žijí v Evropě jen a jen v dunajské deltě, byla divoká forma prasete dom ácího. Anebo domácí forma prasete divokého? Narozdíl od někter ých našich předchůdců, kteří se na to zvíře vyzbrojili potápěčskou harpunou, jsme nechali svini s hejnem selátek nerušeně chrochtat kolem stanu našeho bivaku v zátočině Svatoji řského ramene. Uvidět další legendární faunu Dunajské delty už tak jednoduché nebylo. Stačilo vědět, že na souši tu ještě žijí psíci mývaloví nebo kočka divoká. Spousta syslů nás denně usvědčovala z neobratnosti, protože zmizeli v noře dřív, než jsem stačil stisknout prst na spoušti fotoapar átu. Pověstní pelikáni sice spolknou naráz tříkilovou rybu, ale žijí na vzdálených sladkovodních jezerech, a tak jsme je viděli jen v ohromných hejnech kroužit nad zemí. Stejně jako černé kormorány, bílé volavky šesti druhů a ibise. Z dalších obyvatelů vzdušného prostoru tu k radosti ornitologů žijí orlovec říční, orel mořský, moták, raroh jižní nebo sokol. Ve vodě nedá velkou práci najít kromě ryb i raka nebo pijavice.

KEMPINK ` A LA BALKÁN. Kempink je pro to místo opravdu silně eufemistický výraz. Všude kolem běhá smečka psů, kterým Češi říkají „toulaví“ a Rumuni „domácí“. O umývárnách a záchodech raději pomlčet. Před chatkami Rumuni na slunci suší nasolené plotice, cejny a okouny a z křaplavých rádií vyhr ává balkánský popík. Relativně ještě nejlepší je vnitřek chatky, zateplený rákosem. Ráno jsme se tu probudili do šedivé oblohy a vytrvalého deště. Oba rybáři, se kterými jsme si nezávisle domluvili na osmou ranní půjčení motorové lodě, nepřišli, a tak jsme celé dopoledne okukovali úlovky v „kirhaně“ – místě, kam se sváží ryby ulovené do sítí. V dešti tu bylo jen pár rybářů v dlouhých pláštích. Jeden se hned začal nabízet, že nás vezme na jezero přes noc. Jeho „barka cu motor“ nebyla klasická černá dunajská pramice, ale zelená laminátová. A narozdíl od ostatních nosil džíny. Tak jsme si plácli.

JAK PŘEŽÍT V DIVOČINĚ. Okolo třetí jsme rybáře čekali na molu. Pořád pršelo, a tak jsme přikryli bágly pláštěnkami a podívali se na nedaleký kanál, jak berou ryby. Cestou zpátky, skoro v pět hodin, odrážel ten chlapík právě od břehu. Jak nás zmerčil, rozhodil rozhořčeně rukama a vyrazil ze sebe: „Ha?“ „My tam býli v tri časá,“ hulákal jsem do špinavé řeky. „Chuja býli,“ pleskla odpověď od starého, zatímco mladý se šklebil. Přirazili ke břehu a sotva jsme se nalodili, vydatně se rozpršelo. Starý Tomescu i syn Daniel seděli jen tak ve svetrech, úplně promočení. Asi narozdíl od nás věděli, že pláštěnka je k ničemu. Když starý rázným pohybem natočil motor, nasál zároveň vodku, kterou tu prodávají v hnědých lahvích jako u nás pivo, včetně korunkového uzávěru. Protože taková vodka se musí vyp ít na jeden zátah, byl brzy nalitý jak brok, a tak není divu, že mu benzinový motor značky Větérek spadl do řeky. S výkřiky jako „job tvoju mať“ nakonec motůrek vylovil a po půlhodině, kdy profoukl i vypálil svíčky, dokonce i znovu nastartoval. To si pak začal zpívat „ja jédu na rabótu, rabótěnku majú“ a byl v tom ostrém dešti, větru a zimě nejšťastnější člověk, jakého jsem letos viděl. Chudý, sedřený že vypadal o dvacet let starší, ale při tom všem nepochopitelně šťatný. Když nám sliboval, že tu přespíme, mluvil o jakémsi „selu“, tak jsme čekali suchý domek. Ale pak vypnul motor na soutoku dvou kan álů u větrné mokré meze a nadšeně zvolal: „Tut búděm spať,“ což ještě názorně předvedl válením se po mokrém rákosu. „Daváj udíť rýbu,“ naváděl nás ještě, ale v tak kalné vodě a v noci, když navíc o metr stoupne hladina, se prostě třpytkovat nedá. Mezitím se – jak to v deltě chodí – rychle setmělo a rybáři si jako my postavili stan. My moderní iglú, oni neforemný ranec na křivých klaccích místo tyček. Až ráno se ukázalo, že jsme na tom s karimatkami, modern ím stanem, péřovým spacákem i propanbutanovým vařičem nebyli o nic líp, než oni bez ničeho. Byl jsem zmrzlý jak drozd a promoklý tak, že i slipy se daly ždímat. Tuber ácký kašel z rybářského stanu zů- stával jenom slabou útěchou. Ráno starý Tomescu odčerpal z motoru litr benzínu, kterým polil připravené dřevo, a za stálého prozp ěvování si stoupl do ohně. Syčela z něj pára, ale oděv byl tak mokrý, že kupodivu nehořel. Pak dal ještě ruce do ohně, ale ani ty nehořely. Dopil zbytek vodky, prázdnou flašku hodil do Dunaje, s nadávkami na špatný úlovek vylovil sítě a za zpěvu „ja jédu z rabóty, rabótěnky majéj“, nadšeně vyrazil do deště. Vlastně jsem chtěl vědět, jak se proti takovému nečasu rybáři brání. A zjistil jsem, že se nebrání nijak. Prostě si zvykli.

EKOLOGOVÉ NEBO DAREBÁCI? Když prvního listopadu slavnostně rumunský Senát prohlásil všech 4300 km2 dunajské delty za přírodní rezervaci s tím, že budou platit tři stupně ochrany a podle amerického vzoru se do té nejpřísněji hájené smí vstoupit jen za vysok ý poplatek, znělo to impozantně. Ovšem Rumunsko není USA. Ani statut největší mokřinné evropské rezervace, ani guvernér v Tulce nevysvětlí místním rybářům, proč ekologové zabrali bývalou Ceausescovu vilu, a proč se prohánějí na supermoderních motorových člunech jako z televizní Pobřežní hlídky, když oni dostávají zhruba 8 Kč za kilo ulovených ryb. Z hlediska objektivity není vylou čeno, že ekologové v deltě mají své opodstatnění. Nějaká romantika sportovního rybaření je místním rybářům vzdálená stejně jako závody Formule 1. Nějaké míry, doby hájení, zakázané návnady nebo povolené kusy ryb prostě neznají. A co si budeme namlouvat – převážná většina ryb, chycených do sítí nebo vrší prostě lekne na dně loďky cestou do „kirhany“. Na druhou stranu ale každý rybář je trochu ekolog, protože musí rozumět přírodě. A tak ví, že delta Dunaje má obrovskou schopnost někde v rákosovém nekonečnu odchovat miliony nových ryb. Ekolog je pro rybáře z delty Dunaje jediný přirozený nepřítel.

MURIGHIOL A JEHO LIDÉ. Vesnice Murighiol připomíná trochu legendární městečka z westernů. Je tu hlavní třída na které se odehr ává veškerá civilizace a centrum dění je tam, kde ji křižuje druhá silnice. Tady se potkávají koňské bryčky, oslíci, staré dacie, nákladní vozy výhradně značky ROMAN, dvakrát denně přibrzdí v zatáčce autobus a jednou za den projede místní švihák na neosedlaném hřebci. Chodníky tu nejsou a vůz, projíždějící po liduprázdné silnici, vás zpravidla troubením přinutí skočit do škarpy. Ve čtyřech rozích této křižovatky stojí nejdůležitější instituce – hospoda, bufet, pekárna, obchod a pošta. V bufetech obsluhují zásadně dívky, nejlépe mladé a svobodné, jako by profese hostinského byla pro muže nedůstojné povolání. Všichni tu sedí v černém – pokud nemají načervenalý rumunský typ maskáčů. Jenom mladé hostinské nosí červené svetry a místní rybářská oligarchie bundy s nápisem

„LOS ANGELES KING“. Koupit tu něco teplého k jídlu je pošetilý nápad, zato vodka je levnější než coca-cola, a to odpovídá její spotřebě. Víc se pije jenom pivo, které se tu jmenuje „bére“. Turisté sem nejezdí, a proto nenajdete nikde ani stánky se suvenýry, a některé pohledy pod vrstvou prachu leží na poště ještě od Ceausescovy éry. Pověstné rákosové domky slouží spíš jako kůlny. Dnes se staví z hlíny, promísené se slámou, ze které se vykrajují jakési „tvárnice“. Země po takové těžbě zůstane plná děr, které déšť vyplní vodou, a tak na vás krajina mrká desítkami očí.

MUŽ, KTERÝ SE NEJMENOVAL KASŤÓL. Vyfotil jsem ho, když hobloval prkénko, kterým pak utěsnil díru v lodi. Když si všiml, jak ho pozoruju, nabídl se, že mě sveze. Zatímco se zeširoka rozmachoval vesly, zjistil jsem, že je původně elektrikář, čtyři roky pracoval v Tulce a teď je nezaměstnaný, a tak vozí turisty „udiť rýbu“. „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se. Podíval se na místní kostel a po chvíli přemýšlení řekl: „Kasťól.“ „Ty ljúbiš deltu?“ zeptal se potom, a tak jsem ji pochválil. Vykládal, jak tu v zimě chytají štiky dírou v ledu a jak se v létě polévají repelentem proti komárům. Pádloval opatrně ke břehu, ale i tak ptáci utíkali z velké dálky, protože doba hnízdění dávno skončila a jsou teď dvojnásob ostražití. Nakonec mi aspoň ukázal, jak se dá z leknínového semínka vyloupnout jádro, které chutná podobně jako kokosový ořech. Uprostřed jezera se ustaraně zahled ěl na louži v lodi, a pak se zeptal: „Ty znáješ plávať?“ Ale byl to jenom planý poplach a opravená díra se rychle zatáhla. Když mi nabízel, abych přijel nap řesrok zase, napsal mi dokonce i adresu. Kasťól se samozřejmě nejmenoval.

45 OKOUNŮ ZA 2 HODINY. Na vyhlášené místo pro rybolov – kanál mezi jezery Uzlina a Izák – nás zavezl chlapík se zlatými zuby po obou stranách chrupu, čapkou ADIDAS a velkými finančními požadavky. Jmenoval se Larion Kirilov. Párkrát jsme na tom posvěceném místě bez úspěchu protáhli vodou třpytku, gumovou napodobeninu živé rybky a vůbec všechny evropské rybářské zázraky, skrývající se pod laikovi tajemnými názvy twister, streamer nebo wobler. „Éj,“ mávnul rukou Kirilov, který mezitím vzal od jiného rybáře plotici a nožem ji rozsekal na malé kousky. Pak nabodl na háček dvoucentimetrov ý kus čerstvého masa. Jiný rybář nám ukázal, že berou pod vrbičkami. Nahodili jsme tam a okouni se mohli utlouct. Brali jako diví klidně desetkrát za sebou na tom samém místě a na ten samý kus masa. „Ej, bandít,“ vykřikl pokaždé Kirilov, který asi okouny moc nemiloval. Později jsme zjistili, že tříčlenná rybářská parta na tomto místě nachytala za dva dny tři sta okounů. Nezdálo se nám to nenormální.

SUMCAŘI. „Jestli čekáte, že chytíte trofejní rybu, tak s tím radši nepočítejte,“ ochlazoval ještě v autobuse Zdeněk Edellmann preventivně loveckou horečku. „Chytíte slušné štiky, boleny, candáty, sumce. Když říkám slušné, tak to znamená, že šedesát centimetrů je tu normální míra.“ Jeho odhad ale rybáři tentokrát předčili. Pětičlenná parta sumcařů, která sjela až na dvanáctý kilometr před ústím do moře, před zpáteční cestou jenom zářila. „Tak má někdo větší ryby než my?“ ozvalo se od nich vyzývavě. Ukázalo se, že za pouhé tři dny nachytali skoro tři desítky sumců. Jeli sice na dvoumetrové a vytáhli „jen stopětatřicítky“, ale zklamaně nevypadali. Rychle se kolem nich udělal debatní kroužek. „A na co brali?“ „Žížaly, rak, žába.“ „Tož my taky na žabu,“ ozvali se Moraváci z druhé party sumcařů, kteří ale chytali na jezerech. Byli to samí „specialisté“, pro které je lov velkých ryb v divokých koutech země součástí životního stylu. Mimo jiné měli „echolot“, neboli počítač, který ukáže hloubku dna a v jaké výšce vodního sloupce se pohybují jak velké ryby. Sumcaři bydleli na dvanáctém kilometru u polodivokého chlapíka, který se živil lovem ryb a pěstováním brambor. Živil čtyři psy a dva kluky, kteří nikdy v životě nebyli ve škole. Když nešly ryby, vypustil prý psy, vzal oštěp a šel ulovit prase. Sumcaře to nepřekvapilo, asi mají podobných zážitků víc. Zato na zpá- teční cestě s velkým zájmem sledovali polsky dabované kazety rybářského instruktážního seriálu „GO FISHING!“, ve kterém průvodci ukazovali, jak se dají velké ryby lovit nejen v Rusku na Volze, v Africe nebo na Aljašce, ale třeba i v Indii.

PROTI PROUDU ČASU Možná ale sumcaři stejně jako já mysleli na to, že cesta na velké ryby do delty Dunaje a všech podobn ých míst je víc než co jiného cesta proti proudu času. I u nás žili před padesáti nebo sto lety v potoce raci a ryb bylo tolik, že se vyplatilo je chytat do sítí. A tak dunajská delta je přesně to, co od ní čekáte, a přitom něco jiného. Je to především živý organismus, který je zaručeně jiný při každé návštěvě. My jsme například vůbec nepotkali komára, a přitom je tenhle krvežíznivý tvor vyhlášeným pánem tohoto Bohem nezapomenut ého kraje.

Důvody emigrace jsou pro každého člověka různé, ale rozhodujícím motivem byl pro Čechy v 19. století důvod ekonomický. Čechy, Morava i Slezsko byly v té době součástí Rakousko-Uherské monarchie. V době kdy ostatní evropské země prošly mnoha politickými změnami, Rakousko – Uherska jako by se to netýkalo. To opustilo feudalismus teprve v roce 1848. Úředním jazykem byla němčina a na česky mluvící lidi se pohlíželo spatra. Češi byli ve své zemi podřadnou skupinou bez jakéhokoli politického vlivu. Dalším faktorem exodu byly časté války spojené se strádáním a hladem.NADĚJE NA NOVOU PŘÍLEŽITOSTŠpatné životní poměry zanechaly v mnoha lidech beznaděj na zlepšení životních podmínek a mnozí začali přemýšlet o opuštění rodné země. Konstantin Chovanec z malé vesnice Trojanovice na Moravě ve své žádosti o povolení emigrace napsal: „Přestože pracuji velice těžce ve dne i v noci, abych uživil sebe a svou rodinu, jsem sotva schopný za peníze, které si vydělám, koupit sůl. Otročím celý týden a nemám možnost se ani vyspat. Za poslední čtyři roky byla úroda tak mizerná, že jsem byl nucen si na vysoký úrok půjčit peníze. Já nevím, jak bych vám popsal bídu a nouzi našeho kraje. Jen se odvažuji poznamenat, že by to byla pořádná rána pro někoho, komu zůstalo alespoň trochu studu, vkročit do některé z našich chatrčí.“ Trvalo však několik dalších let, než Chovanec a 11 dalších dostalo povolení se vystěhovat. Konstantin Chovanec se nakonec usadil ve Fayetteville v Texasu.PROČ VŠAK ZROVNA TEXAS?V polovině devatenáctého století emigrace rapidně stoupala a Amerika se stávala konečnou stanicí, ne však jedinou. Češi se začali postupně usazovat v oblasti Fayetteville. Byla to osada původně anglická, založená roku 1833. Později zde převládali osadn íci německé národnosti a teprve po nich byla celá oblast osídlena lidmi české a moravské národnosti. Důvod osídlení byl prostý. Všude v okolí se nacházela kvalitní a úrodná černozem. Češi postupně zakládali další osady jako Caldwell, Snook, Frenstat, Hranice, Tabor a mnoho dalších a vliv Čechů se v celé oblasti rozrůstal. Mezi hodnoty, které si Češi vzali s sebou do Texasu, a které nejvíce pom áhaly rozvoji jejich osad, patřilo náboženství, vzdělání a bratrství.STRUKTURA OBYVATELSTVAVětšina příchozích by se dala zařadit do sociální skupiny tzv. chalupníků a lidí, kteří kdysi vlastnili malý kousek půdy. Byli to lidé, pro které byla největší hodnotou tvrdá manuální práce a měli málo pochopen í pro rozdělení lidí do sociálních tříd. Osadníci mnohdy pracovali společně při výstavbě kostelů a škol. Jedním z prvních kněží, kteří se usídlili v Texasu, byl Josef Chromčík, jenž se v roce 1872 usadil se ve Fayetteville. Brzy se to ovšem rozneslo po celém Texasu, a tak otec Chromčík začal objíždět na koni své věřící, často na vzdálenosti několika set mil. První osadníci, kteří přijeli do této oblasti, měli silné historické tradice alespoň základního vzdělání, a tak vzdělání jejich dětí bylo pro ně stejné důležité jako péče o jejich duše v kostele. Jelikož osadníci neuměli anglicky, učilo se samozřejmě česky. Většina škol byly jednotřídky pouze s jedním učitelem. Protože ale děti byly také nuceny pracovat na farmách, většina z nich absolvovala pouze pět tříd základní školy. Češi v té době ani netoužili po vyšším vzdělání. Dostatečným úspěchem pro ně bylo, že uměli číst, psát a počítat. Noví přistěhovalci brzy poznali i výhody vzájemného bratrství a pomoci. Postupně zakládali pojišťovny a charitativní organizace, které v případě úmrtí pomáhaly pozůstalým. Vznikaly i různé spolky, ve kterých docházelo k vzájemn ému poznání a porozumění. Kluby a organizace vyrůstaly kolem dokola. Obnovil se Sokol, byla zalo- žena Dallas Circle of Czech Women, organizace, která shromažďovala peníze na charitativní účely, vznikla The Czech Ex-Student Association of Texas, organizace, která poskytovala studentům stipendium při studiích na univerzit ách. Začaly vycházet první české noviny TEXAN, později přejmenované na SLOVAN, které byly tištěny v La Grande až do roku 1890. Po nich následovaly další publikace jako NOVÝ DOMOV anebo SVOBODA. V Texasu vycházelo v průběhu desetiletí na 34 publikací a dvě z nich, HOSPODÁŘ a NAŠINEC, stále existují. V Texasu také existuje české rozhlasové vysílání lokálních zpráv a české hudby.KAŽDODENNÍ ŽIVOTPrůměrná česká rodina v Texasu žila na přelomu století na farmě a všichni členové rodiny se zúčastňovali všech prací i údržby hospodářství. Na polích se pěstovala nejen kvalitní kukuřice, ale i bavlna. Řádky byly rovné, rostliny stejnom ěrně oddělené a plevel byl vždy včas odstraňován. Rodiny byly veliké a šest až osm dětí nebylo žádnou zvláštností. Sociální život se soustřeďoval kolem rodiny a osady. Pikniky, tancovačky, svatby i náboženské svátky přiváděly lidi blíže k sobě. Především hudba se stala významným prvkem společenského života. Polka a valčík zaznívaly v podání rodinných orchestrů na kdejaké oslavě. Hmotné statky a věci nepodléhaly módě a byly pečlivě opravovány. Většina hospodářství byla samozásobitelná, s velk ými zahradami a stájemi s hospod ářským zvířectvem. Češi si vypěstovali pevná pouta k zemi, kterou vlastnili. Vždyť vlastnictví půdy bylo něco, co jim doma často nebylo umožněno a tady to symbolizovalo úspěch a prosperitu.ASIMILACEČeši, kteří přišli do Texasu, se stali jeho nedílnou součástí a skute čnými občany Spojených států. Bojovali odvážně v obou světových válkách. Nejznámějším politikem, pocházející z předchůdců českého původu, byl patrně Augustin Haidusek, který byl dvakrát zvolen do státního zákonodárného sboru. Texasští Češi dlouho bojovali za právo učit na svých školách ve zděděném mateřském jazyce a chtěli tak uchovat jakýsi ostrůvek české kultury a dědictví. Robert Skrabanek popisuje silný pocit jakési zvláštnosti: „Tento dojem vznikl tím, že Češi pracují tvrději a dělají věci poctivěji než jejich američtí sousedé.“ Po druhé světové válce se Češi sžívali stále více s americkou kulturou. Mnohé děti začaly odcházet do měst a nechtěly už mít nic spole čného s kulturou rodičů a prarodičů. Vybudovaná síť dálnic spojila i velmi odlehlé oblasti s centry velk ých měst a televize dokonala své dílo.DNEŠNÍ ČESKO-MORAVSKÝ TEXAS„Kolik Čechů tu dnes žije?“ To je velice obtížná otázka. Různé zdroje uvádí velice rozdílné údaje a čísla o počtu obyvatel původní české národnosti se pohybují mezi 500 tisíci až jedním milionem. Spolehlivé záznamy neexistují.ETNICKÁ IDENTITAMnozí starousedlíci nebo jejich potomci se již nehlásí ke svým předkům. Ti kteří žijí ve velkých městech, se již sžili se svou nynější zemí. Na venkově je situace opačná a většina lidí české národnosti se hlásí ke svým slovanským předkům. Nesmíme ovšem zapomínat na smíšená manželství. Ve třetím nebo čtvrtém pokolení lze jen velice obtížně rozlišit, jestli je někdo potomkem českého, anglického nebo německého prarodiče. Dále si musíme uvědomit, že velká většina Čechů přišla do Texasu dlouho předtím, než byla ustanovena samostatná Československá republika, a že jejich české dědictví může být často v rozporu s geografickým hlediskem, tj. změnou hranic a změnou velikosti území mnohých sousedních států. Většina dnešních potomků má stále jakousi národní identitu k území tak, jak existovalo v 19. století a prakticky nebere na vědomí národní identitu současnosti. Mnozí se nenazývají Čechy nebo Moravany, ale říkají, že jsou z Bohemie a mluví bohémsky. Tím ovšem myslí česky a nemají na mysli současný význam tohoto slova tak, jak ho známe my, tedy jako určitý způsob jednání a chování.KULTURAV roce 1994 v Texasu už mnoho z česko-moravské kultury nezbylo. Podnes přežívá především v pohádk ách, bájích, příslovích a dětských hrách. Dnes by se proto spíše hodilo pojmenování texasko-českomoravsk á kultura. Ta nachází své vyjádření především v hudbě, jídle, lidových tradicích a řemeslech. Ně- které zvyky, jako třeba vánoční kapr na slavnostní večeři, úplně vymizely pro jejich nedostupnost. HUDBA A TANEC Nejvíce se projevují tradice v lidových tancích a hudbě. V průběhu roku hrají kapely polku a valčík v mnohých místech po celém Texasu. Některé učinkují pouze příležitostně a jiné mají naplánovan á vystoupení na celý rok. Kapely spadají do dvou kategorií. První je tzv. „polkabilly“ a těch je v současnosti velká většina. Hrají samozřejmě polku i valčík, ale také nové moderní skladby především pro mladší generaci. Druhou skupinou jsou čisté „dechovky“, ale těchto kapel je v Texasu již velice málo. Vychází i měsíčník „The Texas Polka News a P.O.L.K. of A.“ což je časopis milovníků polky v Americe. Kapely hrají především populární skladby Františka Kmocha a Jaromíra Vejvody. V Texasu také vystupuje několik tanečních skupin jako např. „Dallas Beseda Dancers“, která je zaměřena pouze na originální české, moravské a slezské tance, nebo „Czech Folk Dancers of West“, kde taneční interpretace je mnohem volnější a soubor do svých vystoupení zařazuje i tance národů západní Evropy.KROJEOpticky nejviditelnější je národně-kulturní dědictví právě v lidových krojích, které pocházejí z různých oblastí a liší se jak stylem, tak barvou i celkovou úpravou. V průběhu desetiletí si mnozí Češi vytvořili své vlastní kroje rozdílným zpracováním různých prvků a detailů podle osobn ího vkusu i dostupného materiálu. Kroje se objevují především na různých festivalech a slavnostech a nosí je hlavně zpěváci a tanečníci lidových souborů.JÍDLOČeská a moravská jídla si stále udržují svou specifickou zvláštnost a v porovnání s místními zvyklostmi působí občas až exotickým dojmem. Jedná se především o pečivo jako jsou koláče, buchty a národní jídlo knedlíky. Oblíbené jsou také zabija čkové pochoutky – jitrnice, jelita a klobásy, které nemají v anglosaském světě žádnou tradici.ŘEMESLATradiční řemesla jako řezbářství, hrnčířství nebo zdobení kraslic v Texasu téměř vymizela. Zbylo pouze několik schopných jedinců, kteří se zabývají malováním skla nebo vyšíváním. Tyto artikly však nejsou určeny na prodej, ale dodávají se do různých tombol při tancova čkách nebo slouží ke sbírce peněz pro charitativní účely.JAZYKSnad nejvíce fascinující na texasko- české kultuře je používání původního českého jazyka. Sedmdes át let od konce hlavní české migrace můžete stále slyšet češtinu v místech jako jsou Praha, Granger, Ellinger, Fayetteville, Schulenburg a La Grande. Přestože mluvené slovo v těchto místech není zvláštnost í, schopnost číst už je hodně problematická. Stále vycházejí časopisy „Našinec“ a „Hospodář“. Okruh čtenářů je však malý a i ti je kupují více ze zvyku a nostalgie, než pro potřebu informací. Řeč přežívá především v těch rodinách, kde jsou oba rodiče českého původu a doma se mluví česky. V rodinách smíšených manželství je to někdy takřka nemožné a děti se naučí alespoň částečně česky jen díky tomu, že žijí v kontaktu s jinými dětmi, pro které je čeština víceméně samozřejmostí. Ovšem v průběhu let při odchodu do škol a větších měst tuto schopnost postupně ztrácejí. Často se používají slova archaická anebo výrazy z nářečí, která v novodobé češtině už vymizela: ogar, cerka, kaj, kde jděš, z otkaj jsi, špacyr, ščura (krysa), trafčak (vlak), krndal (nůž), obička (ledviny), norka (krocan). Češi si ovšem také přizpůsobili staročeštinu současným požadavkům spojením s angličtinou, a tak vznikají podivné a často zkomolené tvary slov: šur že jo (jistěže ano), to je olrajt (je to v pořádku). Nebo si vysloveně počeštili anglická slova: pikovat (sbírat), kukovat (vařit), pinoci (burské oříšky), hauslik (domeček), bulik (býk). I když tyto výrazy se krajově někdy značně liší, většina texaských Čechů jim rozumí. Tam kde by mohlo dojít k neporozumění, nastoup í angličtina jako univerzální dorozumívací prostředek.VZTAHY S DALŠÍMI ETNICKÝMI SKUPINAMIPřes určitou nenávist, zaviněnou dvěma světovými válkami, mají texasští Češi velmi blízké vztahy s texaskými Němci. A to více než s kteroukoli jinou skupinou. Jeden z hlavních důvodů je ten, že většina Čechů, kteří se sem vystěhovali ze stařičkého mocnářství, uměla německy. Obě skupiny oceňovaly tvrdou práci, jejich osady byly často v těsném sousedství, a tak se přirozeně spojily v katolick ých kostelích. Jako překvapení se může zdát, že Češi nerozvíjeli bližší přátelské vztahy s Poláky.VZTAHY KE STARÉ VLASTIPo pádu železné opony a sametové revoluci se začala odvíjet další kapitola. Mnozí navštívili starou vlast, kterou znali jen z doslechu, potkali se se vzdálenými příbuznými, podívali se do míst ze kterých pocházeli jejich prarodiče a navázali nová přátelství. Váleční veteráni se mohli setkat se žijícími spolubojovníky a někteří si zde koupili domky na sezonu, protože léta v Texasu jsou příliš horká pro staré lidi. Dallas a Brno jsou nyní bratrská města a Dr. Josef Šimeček slavnostn ě otevřel muzeum české emigrace do Texasu v moravské vesnici Lichnov.PROGNÓZA PRO BUDOUCNOSTPřes všechny negativní přístupy jako je asimilace, odchod do měst a smíšená manželství se zdá, že české kulturní dědictví v Texasu přetrvává a určitě ještě dlouhou dobu si uchová svůj půvab a originalitu. Je to také dáno tím, že osídlen í a osady v Texasu jsou pořád vzdáleny od velkých aglomerací a žije se tu typickým farmářským způsobem života. Kultura se samozřejmě bude měnit, budeme se stále více setkávat s americkým vlivem, ale jistě i po desetiletích bude možné uslyšet na slavnostech malých osad píseň „A já sám“ anebo „Škoda lásky“. Pak vás starý děda přátelsky bouchne do zad a poví: „Co víš, starý ogar?“

Ve sprintu může gepard dosáhnout rychlosti přes 100 kilometrů v hodině, jeho aristokratická elegance fascinovala nejvýznačnější panovníky světa, ale krása jeho kožešiny stále vyvolává žádostivost lovců a obchodníků. Dnes je gepard jedním z nejohroženějších afrických živočišných druhů. Pláně Masai Mara v Keni jsou jednou z mála rezervací, kde tato skvělá šelma žije divoce a její existence ještě není ohrožena člověkem a turistikou. Setkejme se tedy s tímto půvabným predátorem intimněji.

Gepardice s mláďetem

CHEETAH

Slunce zapadá nad pláněmi Masai Mara a jako tekuté zlato se rozlévá poslední světlo po savaně. Tma nás pohltí během méně než hodiny. Už od rozbřesku pozorujeme gepardí samici se třemi potomky, jen asi čtyři měsíce starými. V tuto chvíli podřimují v soumračném stínu buše, nataženi na bocích, se zavřenýma očima, pootevřenou tlamou a vybouleným břichem. To ráno, když jsme opustili naše tábořiště na severním konci rezervace, byli jsme mnohem ostražitější než normálně, jelikož naše Cheetah, jak jsme ji pojmenovali hned první den, co jsme ji uviděli, neuspěla minulou noc ani při jednom ze dvou pokusů o ulovení kořisti. Opustili jsme ji i mláďata s nastupuj ící nocí a jejich kručícími břichy, protože jsme tušili, že brzy budeme mít opět příležitost spatřit Cheetah při lovu. Gepardi vyrovnávají nevýhodu své poněkud delikátní tělesné konstituce tím, že si vybírají přesně určitý moment dne, který je nejvhodnější pro lov. Zatímco lvi a hyeny, nejsilnější lovci africké savany, loví za soumraku, gepardi jsou jedinými šelmami savany, jež hledají svoji kořist za dne. Gepardi postrádají též jako jediné šelmy schopnost nočního vidění. Náš výchozí pozorovací bod je tentýž jako poslední noc, kdy jsme gepardy zaměřili s pomocí dalekohledu na obzoru. Ale není zas tak těžké je najít, protože projevují značnou aktivitu. Ovšem poté, co se přecpou právě zabitou kořistí, klidí se někam z dohledu do stínu buše, kde odpočívají. Ve chvíli, kdy žerou, je možné kolem nich přejít, aniž je vyrušíme. Několik stovek metrů za výchozím bodem narážíme na stádo nervózních žiraf,  jež upřeně pozorují něco, co nám naše pozice nedovoluje zahlédnout. Přibližujeme se s naším terénním vozidlem k tajemnému místu a sláva! Narážíme na naše gepardí přátele. Mláďata si hrají poblíž matky. Vypadají spíš jako větší koťata, než budoucí nemilosrdní predátoři. Milují hru; věrně napodobují chování matky. Obracejíc je na záda mateřským štulcem, olízne pak Cheetah každé z nich láskyplně svým velkým jazykem.

 NA LOVU Později mláďata narazí na malé zvíře s kly a s hřívou přehozenou přes ostrý hřbet. Překvapeni zjevným nedostatkem zájmu o tuto kupku masa ze strany matky, mladí gepardi se rozhodnou něco s tím dělat sami. Divoké prase se snaží nejprve zmizet, ale pak se obrátí proti svým pronásledovatelům. Jen tak tak uhýbají mladé šelmy spodním klům prasete, které je mohly velmi vážně zranit. Poučení je jasné: v savaně se neútočí na všechno, co se hýbe. Mezitím se Cheetah postavila a intenzivně zkoumá pláň v okolí. Nějakých sto metrů odtud se pohybuje stádečko impal. Aniž věnuje pozornost větru, který jde od ní, pouští se do lovu. Krok za krokem se přibližuje k antilopám. Jedna z nich zvedá hlavu. Gepardice okam žitě znehybní. Po chvíli se dá znova do opatrného kroku. Samec impaly však už o ní ví. Krátké zap ísknutí a stádo uhání na jiná místa pláně. Cheetah se vrací ke svým potomkům. O tři čtvrtě hodiny později je znova ve střehu. Stádo Thompsonov ých gazel se blíží tentokrát v příznivém směru větru. Dlouho je Cheetah jenom pozoruje v přikrčen ém, napjatém postoji. Poslušna tajného gepardího pořádku, mláďata si přestávají hrát. Samice postoupí nějakých 25 metrů směrem ke gazelám. Kryje se vysokou trávou. Když je stádo vzdálené už jen 100 metrů, dá se Cheetah do běhu: napřed jen klusá, ale pak už zrychluje do trysku. Gazely už ji spat- řily, obracejí se a vyrážejí k úprku. Ve fantastické akceleraci se tělo šelmy natahuje a sráží jako pružina. Už si vybrala oběť. Vzdálenost mezi nimi se rychle zkracuje. Gazela uskakuje doleva, potom stejně nečekaně doprava. Gepardice je jako přilepena k jejím kopytům. Oháňka jí slouží jako kormidlo, s její pomocí kličkuje kam je pot řeba. V oblaku prachu dostihuje gazelu a sráží ji tlapou. Ta se zvedá, ale je vystavena nové ráně, a pak už se jí šelma zakusuje do hrdla. 

Stádo Thompsonových gazel se blíží tentokrát v příznivém směru větru. Dlouho je Cheetah jenom pozoruje v přikrčeném, napjatém postoji. Poslušna tajného gepardího pořádku, mláďata si přestávají hrát. Samice postoupí nějakých 25 metrů směrem ke gazelám. Kryje se vysokou trávou. Když je stádo vzdálené už jen 100 metrů, dá se Cheetah do běhu: napřed jen klusá, ale pak už zrychluje do trysku.

Gazely už ji spatřily, obracejí se a vyrážejí k úprku. Ve fantastické akceleraci se tělo šelmy natahuje a sráží jako pružina. Už si vybrala oběť. Vzdálenost mezi nimi se rychle zkracuje. Gazela uskakuje doleva, potom stejně nečekaně doprava. Gepardice je jako přilepena k jejím kopytům. Oháňka jí slouží jako kormidlo, s její pomocí kličkuje kam je potřeba. V oblaku prachu dostihuje gazelu a sráží ji tlapou. Ta se zvedá, ale je vystavena nové ráně, a pak už se jí šelma zakusuje do hrdla.

Rychle se přibližujeme. Gepardice drží stále gazelu mezi zuby. Když ji konečně pustí, vydá ostrý zvuk, jímž přivolává mladé. Když přiběhnou, zdá se, že mají větší chuť do hry než do jídla. Jedno se zakousne do rány v gazelím hrdle. Cheetah je odstrčí, uchopí gazelu a táhne ji pod akácii. Mladí si nepřestávají hrát ani cestou. Když jsou všichni konečně ve stínu, Cheetah se natáhne k odpočinku. Mláďata se pokoušejí otevřít břicho gazely, což se jim podaří až po několika pokusech. O čtvrt hodiny pozděj i se k nim matka přidává, ale nepřestane přitom ostražitě sledovat okolní savanu, aby je nepřekvapil lev nebo hyeny.

Gepardi nechávají nedotčenu hlavu, krk, kůži i střeva. O ty se postarají za několik minut supi. Slunce už je vysoko a rodinka odchází na jiné stinné místo v buši.Specialisté z Výzkumného ústavu Serengeti došli k tomu, že 70 % mladých gepardů se nedožije tří měsíců. Často jsou během nepřítomnosti matky obětí jiných šelem: lvů, hyen a leopardů. Se samcem se samice geparda stýká jenom v době námluv. O výchovu mladých se už stará sama. Aby je uživila, musí se od nich vzdalovat i na několik hodin. Samice, kterou jsme sledovali, ztratila takto dvě z pěti mláďat během prvního měsíce po vrhu.Listopad 1996

Dva gigantické koncerty v krátké době, dva černoští zpěváci, dvě osobnosti, které zná celý svět. Michael Jackson a Tina Turnerová.Jacksonovi na Letné v místě bývalého Stalinova památníku postavili sochu, rozhlasové stanice drtily denně jeho hity a média se zajímal o vše, co neslo iniciály M.J. Na letenskou pláň, kde se koncert 7. září konal, skutečně přišlo více než sto tisíc lidí…

koncert Tiny Turner

Přesto bylo vystoupení Jacksona podstatně horší, než koncert Turnerové, která se objevila v mnohem skromnějším prostředí stadionu pražských Bohemians 22. srpna.Mají mnoho společného – opojný rhytm a bluesový rytmus, soulovou emotivnost a dráždivou sexualitu. Oba jsou černé pleti, oba také prošli tvrdou mlýnicí hudby šedesátých a sedmdesátýZatímco Michaela od pěti let drezúroval vlastní otec, až mu sebral dětství, Turnerovou mlátil manžel Ike tak dlouho, až definitivně zničil jejich vztah a nakonec i sebe. Oba se po těchto rodinných krizích zocelili. Zatímco však Jackson vylepšoval svůj styl plastickými operacemi a vizuálními show, které nakonec pohltily zpěváka samotného, a Turnerová se nezměnila – zůstala živočišnou babou, královnou rajc’n’rollu, jak ji fanouškové přezdívali .V tomto uměleckém rozpoložení přijeli oba interpreti do Prahy. Turnerová zpívala naplno a její energie rozpálila stadion pražské Bohemky doběla, Jackson se obklopil muzikanty-loutkami. Veškerou energii kapely, baletu i samotného Jacksona nakonec pohltila mohutná show, kterou tvůrci přesytili vizuálními efekty a hranými scénkami, které připomínaly spartakiádu nebo naivní školní besídku.koncert Jacksona připomínal spíše spartakiádu. Nakonec ale fanoušci obou zpěváků ale odcházeli navýsost spokojeni.

NAPSAL JAROSLAV HAIDLER

Dlouho utajované onemocnění ruského prezidenta konečně proniklo na veřejnost. Několik měsíců byl ruský lid a s ním celý svět v zajetí polopravd o zdravotním stavu Borise Jelcina. Celou zeměkouli obletěl záběr z předvolební kampaně na úřad ruského prezidenta, na němž je Boris Jelcin zachycen, jak „bujaře skotačí“ na pódiu přesně podle Werichovy promluvy při jedné z jeho nezapomenutelných forbín: „Zagrajem rumbičku ako donski kazaki s malou prichuťou soglavečnou.“ Nezměrná ctižádost a tvrdošíjnost Jelcina vytrestaly. Krátce poté prodělává čtvrtý infarkt.

OPERACE NIC NEŘEŠÍ. Snad už jen několik dnů (psáno 31. 10. 1996, pozn autora) dělí ruského prezidenta od okamžiku, kdy ulehne na operační stůl a tým vybraných ruských specialist ů zahájí operaci, která je jednou z nejběžnějších metod léčení ischemické choroby srde ční, vyvolané zúžením nebo úplným ucpáním věnčitých tepen, vyživujících srdeční sval. Na první pohled by se mohlo zdát, že tento dnes již docela běžný lékařský zákrok nazývaný bypass (přemostění), při němž se zúžená nebo úplně ucpaná céva přemostí jinou cévou, vyřeší s konečnou platností Jelcinovy zdravotní potíže. Ve skutečnosti však operace pouze obnažuje celý komplex problémů ruského prezidenta, jelikož neřeší příčinu jeho obtíží, nýbrž pouze důsledky.

DOHADY, OBAVY, SPEKULACE. Politický i osobní osud ruského prezidenta byl koncem září v rukou amerického kardiochirurga Michaela DeBakey z Houstonu, který v roce 1964 jako první na světě voperoval pacientovi bypass. „Jsem naprosto optimistický,“ říká DeBakey o výsledku operace. Nicméně pro časopis Newsweek uvedl, že před operací je nutno léčit Jelcinovy vedlejší zdravotní potíže, vyplývající z jeho náklonnosti k vodce. Cirhóza jater, nedostatečná funkce ledvin, nedostatečné prokrvování mozku jsou značné rizikové faktory, které mohou zhoršit pacient ův pooperační stav. Tato skutečnost samozřejmě vede k různým dohadům, obavám i spekulacím. Jedním z oněch dohadů byla otázka, proč nebudou Jelcina operovat cizí kardiochirurgové? Vždyť jestliže v Americe se týdně uskuteční 9000 voperování bypassu, tak v Rusku je počet těchto operací za celý rok pouze třikrát větší, než v Americe za týden. Také rekonvalescence by byla určitě kratší, kdyby byl ruský prezident operován na zahrani ční klinice. „To je jako kdyby si Aeroflot vypůjčil letadlo od Boeingu,“ prohlásil ředitel Státní lékařské univerzity Alexandr Grindberg. Dohady o tom, zda bude ruský prezident schopen po operaci zastávat svůj úřad, vedly CIA ke zvýšenému zájmu o jeho osobu. Analytici zkoumali z videozáznamů bělmo Jelcinových očí, barvu pokožky, vrásčitost kůže na rukou i jeho dikci ve snaze uhodnout, jaké jsou Jelcinovy předpoklady k uzdravení. Spojené státy investovaly do Borise Jelcina příliš mnoho peněz, než aby je nezajímal jeho politický osud. Stále totiž přetrvává názor, že jedině on je zárukou toho, aby se Rusko neproměnilo v nekontrolovatelný subjekt mezinárodní politiky. Nakolik je však tento názor opodstatněný, je záležitost velice rozporuplná. Rusko pot řebuje mít „geroje“ – hrdinu bez ohledu na to, jaký to je člověk. Posledním hrdinou v historii Ruska byl J. V. Stalin, ačkoli to byl masový vrah. Gorbačov ani Jelcin se mu v oblibě zdaleka nepřiblížili. A zůstane Boris Jelcin po operaci stále v očích ruského lidu tou osobou, která by ho mohla zbavit korupce a zajistit rozvoj společnosti, když vzhledem ke svému celkovému zdravotnímu stavu bude z poloviny invalidou? Tím víc vystupují do popředí obavy, co se může během operace, ale především v období rekonvalescence, přihodit.

PREZIDENTEM I V BEZVĚDOMÍ .Tyto obavy vyplývají především z toho, že lze jen těžko předpokládat, jak se na přechodnou dobu přesunou prezidentské pravomoci na jinou osobu. Tento nedostatek ústavy Ruské federace řeší údajně tři prezidentské výnosy. Tím prvním se stanoví rozsah pravomocí, které premiér od prezidenta přejímá. Jenom že platnost tohoto výnosu nevznikla dnem prezidentova podpisu, ale je k tomu nutný další dokument, který by měl být podepsán až v předoperačním sále. Tím se Viktor Černomyrdin stane držitelem veškeré moci v Rusku. Nikdo ale dnes neví, na jak dlouhou dobu to bude, jelikož podle prezidentova třetího výnosu přebere Jelcin zpět své pravomoci až po jeho podepsání! A jestliže si uvě- domíme, že ruská ústava umožňuje, aby prezident – třeba napojený na přístroje – mohl setrvávat ve své funkci, vzniká tím prostor k nejrůznějším spekulacím. Samotný Jelcin připomíná krotitele v kleci, jehož svěřenci si uvědomili, že pán má strach. K prvnímu výpadu se odvážil komunista Gennadij Zjuganov. Zřejmě pod dojmem zprávy Financial Times, že Jelcin je schopen intenzivně pracovat 15 minut denně, žádal prezidentovo odstoupení. Tím se ale vyřadil ze hry, jelikož příliš brzy odkryl své karty. Jelcin se vzápětí díky iniciativě šéfa prezidentského úřadu Anatolije Čubajse objevuje na veřejnosti a budí dojem, že vše je v naprostém pořádku. Navíc Zjuganov, byť se snaží být liberálním komunistou, nemůže být oním hrdinou, na kterého Rusové čekají. Ale není jím ani Čubajs, o němž nedávno bývalý velitel Jelcinovy ochranky Alexandr Koržakov prohlásil, že „je regentem vedle živého prezidenta“. Dále Čubajsovi vytýká, že bez ohledu na prezidentův zdravotní stav ho neust ále „dopuje“ kupředu. Není žádným tajemstvím, že za prezidentské křeslo vděčí Jelcin Čubajsovi, a ten že je považován za „pána Kremlu“. Zde se naskýtá otázka, co tím Čubajs sleduje? Chce skutečně jen „věrně“ Jelcinovi sloužit, anebo žene prezidenta kupředu s vědomím, že v případě jeho dobrovolného či nedobrovolného odchodu z funkce to bude on, kdo z možných nástupců bude poslední v Jelcinově blízkosti? Odpověď na tuto otázku samozřejmě nikdo neví. Je však v zájmu Bílého domu předvídat, jak se bude politická situace po Jelcinově operaci vyvíjet.

KDO BUDE HRDINOU? Podle všech náznaků by byl pro Washington v případě předčasných prezidentských voleb nejpříhodnější osobou premiér Černomyrdin. Vyhovuje uvážlivostí, umírněností (ta je však předstíraná) a mluví pro něho i skutečnost, že je nejbližším spolupracovníkem Jelcina. Jenomže jeho šance má naději na úspěch jedině v tom případě, kdyby předčasné volby následovaly poté, co by byla v Černomyrdinových rukách soustředěna veškerá moc, získaná na základě již zmíněných prezidentských výnosů. Většina novinářů i mnozí politikové naznačují, že nástupcem Jelcina by mohl být gener ál Alexandr Lebeď. Jeho politický vzestup lze považovat za raketový. V prosinci před rokem byl zvolen poslancem ruské Státní dumy a po půl roce, když neuspěl jako Jelcinův protikandidát v prezidentských volbách, stává se na základě Jelcinova dekretu prakticky třetím nejmocnějším mužem v Rusku. Jeho rozhodnost s jakou se dokázal vypořádat s neoblíbeným ministrem obrany Gračovem, šéfem kontrarozvědky Barsukovem a velitelem prezidentovy ochranky Koržakovem nejen udivuje, ale spolu s rázným postupem při řešení konfliktu v Čečensku a snahou zasáhnout proti korupci mu získává sympatie ve všech vrstvách ruské společnosti. Lebeď den ze dne cílevědomě veřejnost přesvědčuje, že on je tím novým hrdinou a vůbec se netají, že chce vzít osud Ruska do svých rukou. Jeho odpůrci však připomínají, že se Lebeďova rétorika nápadně podobá té, s jakou začínal Jelcin. Jako blesk z čistého nebe zapůsobilo odvolání generála Lebedě ze všech státních funkcí, které Jelcin uskutečnil před objektivy televizních kamer. Generálovo vystoupení v Bruselu, kde naznačil možnost tichého souhlasu Ruska se vstupem postkomunistických států do NATO, bylo zřejmě poslední kapkou, kterou přetekl pohár Jelcinovy trpělivosti. Směnka vystavená Jelcinem Lebeďovi za hlasy v prezidentských volbách nabyla splatnosti. Jeho největší soupeř, ministr vnitra Anatolij Kulikov jemuž Lebeď přičítal krach ruské politiky v Čečensku, ho obvinil z přípravy ozbrojeného puče. Bez předložených důkazů byl generál vykázán z politického ringu. Jenom že tento „novodobý Bonaparte“, jak je Lebeď nazýván, udělá jistě vše pro to, aby se mohl do politiky vrátit. Na jeho roli hrdiny se zatím nic nemění.

“Napište, že to byl antirozhovor,” řekl mi se smíchem pan Tigrid. Ještě předtím však navrhl, abychom náš rozhovor zahodili. Zastihl jsem ho ve špatné náladě, což mi dal najevo tím, že se mým otázkám snažil – aniž to byl jeho záměr unikat. O to víc mě však provokoval. Hovořil jsem s člověkem, který mi připadal smířený a snad i spokojený s životem takovým, jaký je. Tigrid je pragmatikem, snaží se žít obyčejným životem – dívá se na televizi (Dallas viděl už před pětadvaceti lety) – takže jsem ho po většinu času svými nesnadnými kotázkami dráždil. A možná proto si i chvílemi protiřečil. “Vidíte, teprve teď mě náš rozhovor začal bavit,” řekl, když mi tiskl ruku na rozloučenou. Jak to myslel, se asi už nedovím. Ani to, jaké pocity ho provázejí (naznačoval mi, že mohou být příjemné), když se ze svého okna dívá na židovský hřbitov – maminku i macechu mu spálili v koncentračních táborech.

Pavel Tigrid

Působíte velmi vyrovnaně. Pokud vím, pocházíte z rozvedené rodiny a sám jste řekl, že člověk má štěstí, pokud mu rodiče ze života neudělají trauma hned ze začátku. Kde nacházíte svou vnitřní harmonii?

Žádné trauma jsem neměl. Kupodivu jsem po rozvodu byl přiřčen svému otci, což tenkrát byla nevídaná věc. Já jsem svou macechu měl strašně rád.Vím, že byla též Židovka. Naše rodina byla zcela asimilovaná a ateistická. Vy jste do šestnácti let nevěděl, že jste židovského původu. S antisemitismem jste se setkal až za Hitlera.

Pokuste se mi vysvětlit, proč se antisemitismus v lidech tak snadno vzněcuje a jak dlouho ještě může podle vás trvat?

Pokud budou Židé, tak vždycky. Podle toho, co se děje v Izraeli, si dokonce myslím, že bude ještě vzrůstat. Je to velká tragédie. Já nejsem sionista, nemám k tomu žádný vztah, i když Izraeli přeju. Lidé jsou v podstatě rasisté. Víte proč?? Já to samozřejmě přeháním, ale jen pro ilustraci: Kdyby moji sousedi byli Cikáni a začali by pořvávat a ničit, tak bych se asi moc neradoval, ba právě naopak. Ale tím bych se nestal rasistou, ten problém je spíše sociální? Když jsem byl v Americe, tak jsem bojoval za práva černochů – tehdy to bylo ještě nutné – a když jsme vyhráli a oni měli přístup do klubů, koupališť, kam nesměli, tak jsme se radovali, ale pak toho trochu litovali. Oni se v noci opíjeli, křičeli, házeli flašky od piva do bazénu. Sice nás to nezměnilo, ale zklidnili jsme se.

Berete antisemitismus jako prokletí židovského národa?

(utrápeně) To je všechno moc filozofie. Život je dobrý, dokud se žije, a každý je za sebe. Byl bych rád, kdybych měl na náhrobku napsáno: Zde leží pán, který měl kliku a žádného velkého svinstva se nedopustil. Tatínek vás pokřtil, protože se bál o vaši budoucnost v c. a k. Rakousku.

Vy jste v mládí byl víceméně ateistou?

To se nedá tak říct. Naše rodina byla ateistická. Moje prababička byla nejhezčí Židovka v Semilech a okolí. Vzal si jí Kamil Zeman alias Antal Stašek, který s ní měl syna Ivana Olbrachta.

Vy se patrně domníváte, že se lidem daří stále líp a měli by tedy v sobě pěstovat více optimismu…?

Já jsem jako ministr kultury procestoval celou zem. Viděl jsem tolik skvělých lidí… Města jako Znojmo, Písek, Cheb byla za pár měsíců k nepoznání. Lidé nadávají na poměry, ale většině z nich se daří dobře, mnohým lépe než kdy jindy. Hrozně nemám rád, když mi někdo říká, zejména pak intelektuál nebo umělec, že za komunismu bylo líp. Myslím, že je to trapné konstatování.

Na vás je vidět, že se snažíte mít lidi rád?

To víte, že jo, ale taky mě štvou. Nemohu si neodpustit – a vycházím i z rozhovorů s jinými osobnostmi – že se lidé pánubohu moc nepovedli: jsou to jediné živé bytosti, které jeho vyšší řád nerespektují, ač o tom nejvíce mluví? Nechte pánaboha na pokoji, ptejte se sebe. Jste svobodný člověk. A co ze sebe uděláte, záleží jen na vás. Pánbůh má jiné starosti. Asi.

Jaké je vaše životní krédo?

Zase chce něco (otočí se nešťastně na fotografa Jana Škváru, pozn. red.). Mě by nenapadlo o tom přemýšlet. Já přemýšlím, jestli jsem dnes někoho neurazil, jestli jsem někomu neublížil, jestli jsem neudělal nějakou blbost nebo neřekl polopravdu, ale krédo?…

Teď jste mi ho řekl.

To není krédo, ale sebekontrola.Pavel Tigrid – publicista a politik – přerušil studium práv kvůli okupaci. Ještě za války, kdy pracoval jako redaktor BBC a časopisů Kulturní zápisník a Review 42, využil svůj intelekt coby sociální demokrat, ale po přečtení Košického vládního programu v r. 1945 pochopí, že ho čeká těžký zápas s pravděpodobnou prohrou. Ocitá se na seznamu ministerstva vnitra jako jedna z dvanácti nejnebezpečnějších osob ve státě. Od r. 1951 stojí v čele evropské redakce rozhlasové stanice Svobodná Evropa v Mnichově, za rok na to odjíždí do USA. V r. 1956 zakkládá politicko-kulturní časopis Svědectví, v němž od r. 1960 pokračuje v Paříži. Je autorem knih Politická emigrace v atomovém věku (1968) a Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (1988). Rok 1990 ukončuje jeho exilovou činnost a prezident Václav Havel využívá jeho zkušeností v roli poradce pro styk s krajany (1990-92). V roce 1994 se stává ministrem kultury a v r. 1996 kandiduje do senátu.

Napsala a vyfotografovalaJANA PATKOVÁ

Místo turistů sem jezdí obchodníci a průmyslníci. Místo zvířat se tu pěstují duševní choroby. Jednou se snad budeme jezdit dívat na toto město jako na skanzen lidské touhy mít se lépe, mít více energie a žít ve městě. Jsme v Birminghamu, centru anglické „černé země“. Brummagem, jak se lidově druhému největšímu městu Spojeného království Velké Británie říká, měl tu smůlu, že zde bylo objeveno uhlí a ložiska rudy. Z původního římského vojenského opevněného tábora a z bývalé příjemné středoanglické krajiny se stala průmyslová zóna.

Druhá vlna průmyslové revoluce změnila tvář celé země. Škodlivé výpary a jedovaté odpadní vody přinesly Birminghamu ono hanlivé označení black country a způsobily mu ekologické rány, z kterých se nyní léčí. Ocitnout se v centru města nepřipraven znamená klást si otázku, proč vůbec lidé chtějí žít ve městě. Více než kde jinde si tu člověk připadá malý a bezvýznamný, těžko chápe, že všechny ty mrakodrapy, oprýskané továrny, přecpané ulice a betonové koridory byly vytvořeny pro jeho pohodlí. Nekonečné řady aut sviští po nadjezdu, pod kterým zurčí potůčky, stříkají fontánky a keříky se snaží imitovat přírodu. Na bláznivě blikající nekonečné množství semaforů shlíží z výšky prvního patra mrakodrapu návštěvníci fitcentra. Já zezdola zírám na ně. Je v tom cosi absurdního a fascinujícího. Lidé vystavení za celoskleněnými stěnami jako podivná zvířátka v obrovském akváriu. Běhají na místě, šlapou na nejedoucích bicyklech a v několika kubických metrech místnosti si pěstují tělo daleko od čerstvého vzduchu. Město bylo těžce poškozeno za druhé světové války a nová výstavba je zasazena přímo do srdce Birminghamu. Jenomže kde schází prostor, tam ho nikdo nevymyslí. A tak je birminghamský střed města přecpaný a lidé se místo venku procházejí třeba v proslulých nákupních centrech New Street a Bull Ring. Široké chodby vzbuzují dojem obchodních tříd včetně kavárniček, restaurací a kadeřnictví. Architektonicky velmi zajímavé, ale…

Oddechnout si lze v čínské čtvrti, jejíž stavby přece jen proporcionálně více respektují velikost člověka. Centrum je jako kleštěmi sevřeno spoustou funkčních i nefunkčních továren. Kolem nekonečně dlouhých zdí z typických červených cihel lze chodit hodiny a hodiny, aniž by se okolí nějak změnilo. Příjemnější jsou okrajové čtvrti. Anglické domky s malou zahrádkou, obchůdky a muslimové, Židé a černoši ze všech koutů světa. Místo luxusních anglických obchodů bazary s koberci, nábytkem a zeleninou. Právě pověst průmyslového centra přivedla do Birminghamu přistěhovalce, z nichž už jsou dnes starousedlíci. Kvůli přísné imigrační politice Velké Británie se už dnes mnoho cizinců do země na práci nedostane, ovšem ti kteří zde už zakotvili, jsou spokojení. Návrat z okraje do centra Birminghamu není moc povzbudivý, ale nezvratn ým faktem je, že životní prostředí se ve městě a okolí zlepšuje. Báňský průmysl je totiž v Británii ve značném útlumu, neboť Angličané si své zásoby vysoce výhřevného uhlí nechávají pro budoucnost. S vírou, že příští generace je dokáží využít lépe, než je spálit v pecích. Právě Británie měla jako první stát na světě velkokapacitní jadernou elektrárnu Calder Hall v Cumbrii, která zahájila provoz už v roce 1956. A již dnes se birminghamští architekti snaží svým spoluobčanům pobyt ve městě zpříjemnit. Nejen již zmíněnými pěšími zónami s fontánami, ale třeba i tím, že betonové podchody a nadchody barví nazeleno. Birmingham je zkrátka tak ošklivý, až je přitažlivý.

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL JOSEF SLOUP

Oblast architektonicky historických domů, které jsou charakteristické svou zvláštní, jedinečnou stavbou, leží v oblasti Hesenska a Dolního Saska a zahrnuje skupinu asi 80 měst. Mezi mnoha speciálními rysy vyniká jejich trámová konstrukce, často s vyřezávanými figurkami a ornamenty. Jedinečná je také péče o kulturn í památky, jakou jednotlivá města vynakládají na své kulturní dědictví. V době moderní výstavby je až neuvěřitelné, že tyto kulturně-historické skvosty minulých staletí zůstávají zachovány v centru těchto měst a oslňují svou krásou a půvabem. Postup při jejich výstavbě byl poměrně jednoduchý. Z bytelných trámů se postavila základní kostra domu. Do ní se ze slabších trámců zabudovaly jednotlivé příčky místností, udělaly se podlahy, stropy a střecha. Na závěr se vyzdily stěny cihlami a dům byl připraven k nastěhování. Podle historických pramen ů existovaly v této oblasti podobné trámové domy, ale mnohem jednodušší konstrukce, již 3000 let před n. l. Postupem času se však mezi nimi začaly projevovat konstruk ční rozdíly.
DOLNÍ SASKO. V Dolním Sasku byly trámové domy z počátku ovlivněny venkovskými stavbami, kde lidé i dobytek žili společně pod jednou střechou. Tyto obytné prostory měly za základ dva nebo čtyři sloupy s velkou vchodovou bránou do středu místnosti, která byla po obou stranách ohraničena stájemi pro dobytek. Později se začaly stavět trámové domy mnohem složitějších konstrukcí pouze pro bytové účely. V době renesance byla mnohá stavení bohatě zdobena vyřezávanými dřevěnými soškami.
HESENSKO. V Hesensku byly trámové domy stavěny výhradně k obývacím účelům. Byly rozděleny do tří sekcí. Největší a nejkrásnější místnost v domě, předchůdce dnešního obývacího pokoje, byla umístěna v průčelí domu v přízemí. Vchodové schodiště s kuchyní v jeho středu a ložnice byly umístěny v jeho zadní části. Dvoupodlažní domy byly stavěny stejným způsobem. Na velkých zemědělských usedlostech byly stáje a skladiště odděleny od hlavní budovy. Pouze v horských oblastech, kde obyvatelé vysoko položených vesnic byli chudší, se stodoly, stáje a dílny stávaly součástí domů. Bohatě zdobené trámové domy byly v Hesensku velice oblíbené předev ším v době baroka.
ROZKVĚT. Po druhé světové válce, kdy značná část těchto domů byla poškozena nebo úplně zničena, se předpokládal jejich zánik. Avšak v průběhu 70. let nastala nová renesance a města projevila nebývalý zájem o tato svérázná obydlí. Ta začala být oceňována jako řemeslné a historické památky, podílející se výraznou měrou na jedinečnosti celé oblasti. Obce začaly usilovat o jejich zrestaurování. V současné době se už většina těchto historických budov skví ve své plné kráse a vynaložené finanční prostředky se vracejí zpět do pokladen měst i soukromých podnikatelů, v podobě zisku z nebývalého cestovn ího ruchu.
GOSLAR. Historie bývalého císařského města Goslaru je stará více jak tisíc let. Jeho střed i úzké, často kameny dlážděné ulice lemují desítky trámov ých domů, z nichž každý má svou, mnohdy pohnutou historii. Po staletí bylo město oblíbeným místem císařů a symbolem moci severního Německa. V té samé době se město stalo i centrem křesťanství a začalo se nazývat Římem severu. Od té doby tu bylo postaveno 47 kostelů a chrámů, které podnes dominují scenerii města. V jeho středu se rozkl ádá malé oválné náměstí o rozloze pouhého čtverečního kilometru. Na kopci Rammelsberg, vysokém jen něco málo přes 600 m, se až do roku 1988 těžilo stříbro. V roce 1992 zařadila UNESCO toto historické město i s jeho stříbrnými doly na seznam světových památek, jako kulturn í a přírodní dědictví lidstva.
WERNIGERODE. „Barevné město“ jak je WERNIGERODE přezdíváno, se nachází na severní straně pohoří Harz, na soutoku řek Holtemme a Zillierbach. Je staré téměř 800 let. Jeho středu dominuje perla středověké architektury, slavná trámová stavba radnice, vyzděná červenými cihlami. Stěny budovy jsou vyzdobeny desítkami sošek i různých barevných ornament ů, vyřezaných do trámů konstrukce. První zmínka o ní se datuje z roku 1277. Sloužila v té době jako soudní dvůr, ale byla často používána i k jiným účelům. Konaly se zde například svatby, představení klaunů i vystoupení tanečníků. V roce 1544 byla budova přestavena do současné podoby a mistrovské dílo trámových staveb bylo ukončeno. Také městské ulice lemují desítky architektonicky skvostných trámových domů. Vysoko nad Wernigerode stojí překrásný zámek, z jehož terasy je nádherný pohled na město i pohoří Harz. První zmínka o stavbě pochází z roku 1213. V té době zde byla hradní pevnost, která však v průběhu několika století byla neustále přestavována. V roce 1676 dostala pevnost podobu barokního zámku. Ale teprve koncem 19. století dostal svou konečnou neogotickou podobu. V současné době je město zaplavováno tisícovkami turist ů, kteří nejen obdivují jeho středověké architektonické památky, přírodní krásu, ale přijíždějí sem i za hudbou. Po celé léto se tu koná hudební festival a koncerty vážné hudby. Na programu jsou díla takových mistrů jako Dvořák, Mozart i Beethoven. Pokud byste měli zájem podívat se na skvostnou architekturu středověku, nejsou tato města od nás propastně vzdálena. Po opuštění dálnice v Halle vám do centra této oblasti už zbývá jen několik desítek kilometrů.

NAPSAL ZBYNĚK PAVLAČÍK

Kovy zná lidstvo již téměř pět tisíc let. Objeveny byly ve východní Asii a postupně se dostaly i do našich zemí. V době železné se výrobní postupy přísně tajily a tajemství přípravy kovů se uchovávala v úzkých kruzích vyvolených. Podobně je tomu i dnes.

DOBA HEFAISTOVSKÁ Jedním z historických mezníků v dějinách využívání kovu je bezesporu také rok 1981. Na sklonku léta toho roku se totiž v prostorách středověkého hradu Helfštýn uskute čnila první přehlídka prací uměleckých kovářů – Hefaiston. „Nápad se zrodil v hlavě metodičky přerovského muzea Marcely Kleckerové,“ vzpomínal vloni olomoucký kovář Jiří Jurda. „Původně jsme měli vystavovat a kovat jenom dva, ale nakonec jsme si řekli, že by nás mělo být víc. Přece tady nebudeme bóchat sami”, tak nás nakonec bylo šest.“

Dnes je tradiční Hefaiston největším setkáním uměleckých kovářů na světě a Helfštýn, nikdy nepokořená středověká pevnost, se stal mezinárodně uznávaným centrem tohoto řemesla. Ten, kdo zde jednou vystavoval, se sem údajně vždycky časem vrátí. Romantické prostředí našeho největšího hradu dokáže vykouzlit nenapodobitelnou atmosféru. Nejrozličnější mříže, vývěsní štíty, brány a další kovové artefakty by se jinde těžko vyjímaly tak jako v prostředí gotick é pevnosti. Kovařinou je ostatně prodchnut celý kraj kolem. Na nedalek ém Hostýně sídlili na přelomu nového letopočtu legendární Keltové, z jejichž dob se dochovaly šperky neobyčejně vysoké úrovně. A jen o pár kilometrů dál jižním směrem, v Brodku u Přerova, stojí světoznámá zvonařská dílna rodiny Dytrichových.

KNĚŽNA KOVÁŘŮ. Na letošní, patnáctý ročník Hefaistonu se přihlásilo přes třicet kovářů z řady zemí a v jeho průběhu přijížděli ještě další, neohlášení. Někoho snad může trochu šokovat, že mozkem setkání vyznavačů jednoho z nejmužnějších řemesel je po celých patnáct let žena. „Pokud mi říkají Kněžna kovářů, tak to beru,“ usmívá se Marcela Kleckerová. Traduje se, že po každém skončivším ročníku prohlašuje, že právě tento byl poslední, ale velmi záhy připravuje další.” Dobrým pomocníkem je databáze s údaji o více než dvou tisících kovářů z celého světa, které už Helfštýn spatřil. Hefaiston má mimo jiné blahodárný vliv na další osud hradu. V plánech rekonstrukce se konečně objevila střecha, podstatná pro zřízení stálé expozice uměleckého kovářství, v prostorách původní pekárny by měla začít fungovat kovářská mistrovská škola.

 KOVÁŘSKÝ SEN. Letos byl Hefaiston poprvé třídenní. Účastníci nejprve nainstalují své výtvory, a pak se případně rozch ázejí k výhním, kde přímo před zraky návštěvníků předvádějí nejrůznější kousky. „Kovář musí přesně vědět, co chce. Není možné rozžhavit kov doběla, a potom do něj bezhlavě bušit. My se k práci nemůžeme vracet zpátky jako malíři,“ svěřuje se jeden z umělců. „Zároveň nemáme takovou volnost. Železu, byť rozžhavenému, nevnutíte cokoli. Řemeslná forma nás tak trochu svazuje. Ale nám to nevadí. Každý máme svůj kov ářský sen, který jednou chceme uskutečnit. Jaký? To se přece neprozrazuje. „ Zajímá nás, jestli je možné dneska se uměleckou kovařinou uživit. „Je to velmi těžké. Dokud neděláme pro cizinu nebo pro movité klienty, tak jsou finanční problémy. Lidé u nás byli bohužel dost dlouho vedeni ke kýči a poctivou rukodělnou práci nedovedou ocenit. Na druhou stranu – umění byla vždycky děvka,“ krčí rameny další kovář.

ŽÁR TRVÁ Zaplněná helfštýnská nádvoří jsou ozvučena zvoněním kovářských kladiv a prosycena pravým štiplavým kovářským dýmem. Při pohledu na krásu, která vzniká pod rukama těch, kteří se zde každoro čně scházejí, se nechce věřit, že by umělecké kovářství „zašlo na úbytě“. „Věříme, že bude líp. Zákazníci už začínají pomalu přibývat. Hlavně nás ale u řemesla drží přesvědčení, že pokud budeme dělat poctivou práci, něco hmatatelného po nás zůstane. I za několik stovek let,“ uvažuje kovář – nakladatel Ila Běhal, „a ta představa přece stojí za to.

NAPSAL RADEK JOHN

Až vám budou politici říkat něco jiného než tahle reportáž, vězte, že to jsou ti lidé, kteří se sejdou, nejraději někde na území cizího státu, jen když není zaminované, pojedí třeba langusty a po dobrém jídle i pití vyloudí pro fotografy optimistické úsměvy na tváři, aby byli voli či, prahnoucími po dobrých zprávách, znovu zvoleni.

l l l Letadlo z vojenského letiště Kbely startuje v sedm ráno. Půldruhá hodina letu stačí, abychom se propadli z civilizace do apokalypsy. Na letišti v Banja Luce přestupujeme do vojenského autobusu s výrazným nápisem IFOR, který nás má odvézt na velitelství českého praporu v obci Donja Ljubija na území bývalé Bosny, kontrolovaném dnes Srby. Řidič má přes opěradlo sedadla přehozenou neprůstřelnou vestu a za sedadlem nabitý samopal.

Abychom splynuli s okolím, už v Praze jsme si oblékli armádní maskovací uniformy. Stačí pár minut jízdy a najednou domy bez střech, temná okna bez rámů, ohořelé zdi, stopy po střelách ze samopalů, kulometů, minometů. Kilometry a kilometry pusté krajiny. Políčka zahnědlá několik let starou kukuřicí, kterou už neměl kdo sklidit. Takhle by vypadal konec civilizace, kdyby jaderné zbraně vyhubily lidstvo a příroda by zvolna dobývala lidská obydlí. Okny některých domů bez střech a bez stropů už je vidět křoví, bujně rostoucí tam uvnitř. A pak zase pár domů docela nedotčených. Z komínů se kouří, muži před staveními přestávají štípat haldy dřeva do zásoby na zimu a pokukují po našem vojenském autobusu. A znovu pás vypálených domů. Komíny bez smyslu vztyčené k obloze. Veranda, na které se jistě tak krásně žilo. Dnes jen prostřílené zábradlí. Zmoklá, zplesnivělá veteš rozházená kolem jednoho z domů. Ohořelé auto, kterým majitel nestačil vyjet z garáže v přízemí. V jednom z vypálených domů vynesl kdosi na verandu obrovský obraz moře, pověsil ho na fasádu a pak se bavil tím, že na něj střílel. Před dalším z opuštěných domů stojí osamělý bílý kůň. Je jeho pán mrtvý? Nevíme. A pak zase nedotčený dům. A druhý, třetí. Jak je to možné, žasneme. Vypálenými pruhy v krajině zřejmě prošla fronta. Vjíždíme do Prijedoru, jednoho z center srbské enklávy v Bosně. Tady je opuštěných domů se zabedněnými okny minimálně. Zato před každým činžákem hromady polen. „Fucking IFOR forever,“ čtu na zdi jednoho z domů. Pozdrav mezinárodní vojenské misi, zabraňující tomu, aby si Srbové s Chorvaty navzájem podřezali krky. Ale nám vojákům kupodivu do autobusu mávají nejen děti, ale občas i nějaká ta žena.

STANI ILI PUCAM! Štáb českého praporu je základna obehnaná ostnatým drátem, se strážními bunkry chráněnými pytli s pískem, se střílnami, které by se v případě potřeby zježily hlavněmi samopalů a kulometů, s maskovacími sítěmi proti útoku ze vzduchu, s těžkou bojovou technikou uvnitř. Vystupujeme z autobusu a rozhlížíme se. Proč je proboha celá základna postavena v údolí? Z kteréhokoli z okolních kopců by ji přece šlo rozstřílet na kusy. „Nebojte se, kopce hlídáme,“ říká kapitán, který nás tu má na starosti. Sektor, kontrolovaný českým praporem, patří mezi výrazné třecí plochy. Velení NATO sem zřejmě poslalo Slovany proto, že mají větší šanci komunikovat s místními obyvateli než Američané, Britové nebo Francouzi. „Angláni nerozumí, nejsou schopni se domluvit, a pak by ve zmatku mohli zbytečně střílet,“ vysvětluje nám později jeden z vojáků. „NATO! Stop! I will fire!“ zní anglick é varování před zahájením palby. Zdejší lidé ovšem nerozumí. Proto se angličtí vojáci učí povel: „NATO! Stani ili pucam!“ Český kontingent má za úkol kontrolovat zónu separace, ve které žádná ze znepřátelených stran, Srbové ani muslimové, nesmí mít těžké zbraně. Dokonce ani samopaly nebo pušky. Stačila by jisk řička v podobě několika výstřelů a válka je tu znova. Čeští vojáci mají základny po obou stranách zóny separace – jak na území kontrolovaném Srby, tak na zbytku Bosny kontrolovaném muslimy. „Nepleťte si, kde právě jste, aby se vám nepřihodilo, že budete místním obyvatelům vychvalovat jejich nepřátele,“ radí nám náš kapitán. „Další věc: území vojenských základen je odminované.

Ke všem ostatním místům je třeba se chovat, jako kdyby byla zaminovaná. Když se vám bude chtít po cestě čůrat, tak jedině na asfaltu. Stačí udělat krok do příkopu a můžete vyletět do povětří. – A ještě jedna věc: ať nikdo ve vlastním zájmu neleze do opuštěných domů. Řada z nich je také zaminovaná. Stejně jako pole s kukuřicí.“ „Kdo je zaminoval?“ „Někdy sami majitelé, když utíkali. Pokud jsou na fasádě stopy střelby, původní majitelé neutíkali, ale bránili se. I tak může být dům zaminovaný, jedněmi nebo druhými.“ „Co to bylo za zvláštní frontu, která zničila jen některé domy a jiné ušetřila?“ „Ale to přece nebyla fronta. To udělali sousedé sousedům. Na srbském území Srbové Chorvatům a muslimům, na muslimském Chorvati a muslimové Srbům.“ „Jak mohli tak přesně vědět, kdo je Srb, kdo Chorvat a kdo muslim, když jsou od sebe na pohled k nerozeznání?“ „Sousedi se přece znali leta. Věděli o sobě všechno. A pokud domy vypalovalo nějaké komando, mělo přesné plánky, které domy ušetřit a které zničit.“

MISE KULTURNÍ K MISI VOJENSKÉ. Konečně můžeme začít s tím, proč jsme přijeli. Agentura Medea kultur už víc než rok pořádá po celé České republice komponované pořady na téma „drogy“. Vystupují v nich například odborníci z nadace Drop in, zpěváci Ivan Hlas, Janek Ledecký, Jan Kalousek, Anna K. Velení české armády požádalo, aby Medea kultur podobné pořady zorganizovala i na jednotliv ých vojenských základnách pro české vojáky, působící v misi IFOR v bývalé Jugoslávii. Balkánská cesta, kterou se pašují drogy z Turecka do Evropy, se začíná znovu obnovovat, a kdyby dealeři zkusili nabízet někomu drogy na území bývalé Jugoslávie, první na řadě samozřejmě budou vojáci IFOR – jejich koupěschopnost mnohoná- sobně převyšuje kupní sílu místn ích obyvatel. Právě příslušníci bojových jednotek musí přitom přesně vědět, co dokáže která droga. Voják závislý na heroinu by byl schopný nakonec prodávat komukoli, včetně nep řátel, cokoli včetně zbraní, jen aby získal prostředky na svoji drogu. Konzument budivých drog v toxick é psychóze by se naopak mohl bránit proti nebezpečí, které ho ohrožuje jen v jeho představách. Po zuby by se ozbrojil a možná by pak neváhal použít zbraní prakticky proti komukoli, vlastní kamarády nevyjímaje.

KOLIK PODOB MÁ MINA. Jedeme na základnu Bosanská Krupa na muslimském území podél řeky, přes kterou na sebe stříleli muslimové se Srby. V polích za řekou jsou vidět zákopy jako z první světové války. Vjeli jsme do zóny LISTOPAD 1996 KOKTEJL 29 parace. Domy na obou březích jsou rozstřílené. Nejhůř dopadla stavení u mostu. O ten se vedly nejprudší boje. Všechno co bylo v dosahu pár desítek metrů od mostní konstrukce, vzalo za své. Kolem řeky jsou z obou stran minová pole. Na březích řek muslimové i Srbové miny nechávají. Věří, že je velká voda odplaví někam do moře. Koupání v řekách, po jejichž dně jsou smýkány miny, musí být lahůdka. Miny – to je nejstrašnější dědictví, které po sobě válka nechala. Po našem programu o drogách v Bosansk é Krupě nás minér české jednotky vede na speciální výstavu technických zázraků, používaných v bývalé Jugoslávii.

Různé typy min leží na stolech jeden vedle druhého. Zpravidla z umělé hmoty, s plastickou trhavinou uvnitř, takže představa, že na odmoření bosenských domů, lesů a strání budou stačit minohledačky, je naivní. Většina min, použitých v tomto válečném konfliktu, v sobě nemá ani kousek kovu. Žádná minohledačka je nenajde. Kdo se tu odváží zkusit odminovat nějaké území, používá minopich – dlouhý ocelový bodec, kterým píchá centimetr po centimetru po celé ploše, kterou chce prověřit. Miny jsou zahrabané, jen nástražné mechanismy koukají. Převážně ovšem splývají s okolím. Jedinou známkou, že je minér v nebezpečí, bývá okamžik, kdy bodec najednou sjede po pevném obalu miny. Pokud přitom zavadí o nástražný mechanismus, vyletí mina do povětří. Největší proslulost si tady získaly miniaturní plastikové miny, podobné paštikové konzervě. Jsou zahrabány v zemi, kouká jen malá zelená vrtulka. Stačí šlápnout nebo ji vychýlit z kolmého směru a paštika vybuchuje. Většinou oběti utrhne nohu, zhruba po koleno. Což je ve válce výhodnější, než kdyby člověka rovnou zabila. Tím jak řve a válí se po zemi, přitahuje raněný pozornost. Navazuje tak na sebe další spolubojovníky, kteří se mu snaží pomoci. Jedna jediná „paštika“ tedy vyřadí z bojové činnosti hned několik mužů. Mina, které se nejvíc bojí minéři, vypadá jako hokejový puk. Vybuchuje, když šlápnete na víčko.

Vojáci, kladoucí miny, prořezávali gumový obal držící minu pohromadě tak, aby k výbuchu došlo při sebemenším zatížení. Někdy stačí dotknout se puku minopichem a může následovat výbuch. Podle Daytonských dohod měli miny odstranit jak srbští, tak muslim ští vojáci, kteří je kladli do minov ých polí. Měli přitom ovšem tak velké ztráty, že to nakonec odmítli dělat. Té lidské vynalézavosti, abyste někoho co nejdokonaleji roztrhali na kusy! Na stole leží klasické „ananasy“. Miny, které se dávají do terénu a propojují dráty. Když o drát zavadíte, vybuchují a rozmet ávají kolem sebe kusy železa, které provrtají všechno živé pár metrů od nich. Nebo vás může zabít skákavá mina. Šlápnete na ni, zahoří rozbuška, mina vyletí metr nad zem a teprve tam celá vybuchne. Zlikviduje tak víc lidí, než kdyby byla v zemi. Už jen chybí, aby do skákací miny přidali výrobci chechtací pytlík. Pak by vyletěla, a než by vás roztrhala na kusy, strašně by se vám vysmála. „My už víme, kam Srbáči nebo muslimové minu dají. První za práh, druhou na schody, kam případně spadnete, když mina za prahem vybuchne. Třetí doprostřed místnosti,“ vysvětluje nám český minér, na co musí dávat pozor, když odminovává vojenský bunkr. „Je třeba vžít se do jejich psychologie. Pořád přemýšlet, kam jsou schopni minu nastražit. Musíte být ve střehu. Neustále se ptát – kam schová minu ten, kdo mě chce dostat a nechce, abych na to přišel ještě před výbuchem. Přežije jen ten, kdo počítá s maximální zákeřností.“

Na stole tu leží nejen malé příruční smrtící stroje, ale i ty obrovské, schopné vyhodit do vzduchu nákladní auto: maxikoláče kovové i plastikové. Kontejnery plné trhaviny. Některé mají zpožděný výbuch. „Kdyby vybuchly hned, jak na ně najede kolo auta, pneumatika by zbytečně ztlumila explozi. Byla by přece věčná škoda, kdyby mina nikoho nezabila. Proto je uvnitř zařízení, které způsobí výbuch teprve tehdy, když kolo minu přejede. Pod korbou náklaďáku exploze miny nejjistěji zabíjí. Jednou mi nastražili minu na lesní cestu tak, že počkali, až s autem projedu. Věděli, že se budu vracet stejnou cestou, takže mysleli, že už nebudu dávat takový pozor,“ vykládá nám voják české mise. Protipěchotní miny metají kolem sebe pro změnu tisíce kovových kuliček, aby zabily pokud možno celou rojnici vojáků. Vrcholem techniky jsou ovšem letecké miny. Ty se vyhodí z letadla „padni kam padni“. Teprve dopadem na zem se odjistí a pak už jen čekají na nohu, která na ně šlápne. Tichá, zákeřná smrt. Té je dnes bývalá Bosna plná. Uprchlíci z území obsazeného druhou stranou kolonizují opuštěné baráky, z nichž byli vyhnáni ti, kteří se národnostně nehodili. Prohlédnou celou stavbu, jestli uvnitř není nastra žena trhavina. Když jsou úspěšní, přežijí. „Stalo se tu nedávno, že rodina obsadila dům, minér ho kousek po kousku prohlédl. Výbušnina může být kdekoli. Pod deskou stolu, pod židlemi, v sekretáři. Zkontroloval každou část nábytku. Rodina se nastěhovala. Když večer stahovali roletu, došlo k výbuchu. Zapomněli prohlédnout tyč, na kterou se roleta navíjela.“ Když není mina v domě, může být kdekoli kolem. Proto jsou u domů pole staré nesklizené kukuřice. Co když ti, kteří odtud utíkali, pole zaminovali? Anebo do něj napadaly třeba letecké miny? Opatrně, metr po metru, prozkoumávají noví osadníci okraje nesklizených polí. Někdy do kukuřice pouští krávu. Jsou-li tam miny, alespoň nezabijí lidi. Nikdo už se tu ničemu nediví. Babička hrabala suchou trávu a vyhrabala si minu. Stačila ji k sobě ještě hráběmi přitáhnout, než vybuchla. Pod jiným mužem bouchla mina v poli. Nechali ho tam tři neděle. Nikdo se neodvažoval jít ho pohřbít. Kolik let by tady trvalo, než by člověk mohl zase znovu jít klidně krajinou dnes zamořenou válkou?

DOKUD JSOU VIDĚT DĚTI A ŽENY. Nasedáme do nákladní tatry. Cestu do Arapuši, horské základny českého praporu na muslimském území, by autobus nezvládl. Vyjíždíme na horské hřebeny. Domy na samotách jsou do jednoho vypálené. Na jednom z nich zbyla pamětní deska, připomínající partyzánské boje za druhé světové války. V rokli leží kostra krávy. Zřejmě šlápla na minu. Česká základna je v bývalé škole. Děti už ji nepotřebují. Muslimští obyvatelé vesnice utekli, přestože jsme na muslimském území. Válka přerušila elektrické vedení. Civilizačně tak vrhla vesnici o století zpět. Jednotlivé třídy školy jsou proměněny ve vojenské ložnice. Samopaly visí nad postelemi vojáků. Na skříni ostřelovačská puška, u topení kulomet. Pytle s pískem a se střílnami místo oken. Na dveřích jedné z býval ých tříd jsou ještě namalované portréty Marxe, Engelse a Tita. Pod těmito portréty ovšem nedávno přibyl nápis MINY. To jsou konce. Celý prostor je obehnán kotouči ostnatého drátu, čidla při jakémkoli pohybu rozsvěcují reflektory. U vstupu do základny je vojenský bunkr, chráněný hradbou pytlů s pískem. Ze střílny kouká lehký kulomet. „Je nabitý?“ ptám se. „Samozřejmě. Kdyby se tady něco semlelo, nabíjet nestačíte.“ Na naši přednášku o drogách se sjíždějí i hlídky z okolních kopců. „Zabavili jsme dvě pušky a pistoli, „ hlásí posádka jednoho z džípů. Pušky jsou historické. Hodily by se na stěnu muzea partyzánského odboje. „Co s nimi děláte?“ „Ničíme je v lomu.“ „Není jich škoda?“ „Škoda je lidí, které by tyhle pušky mohly zabít.“

Vojáci vyndavají z džípu bedničku se zabavenými náboji. Některé z nich jsou napilované tak, aby se při vniknutí do těla roztrhly a způsobily co největší ránu. Jeden z vojáků bere do ruky náboj a říká: „Takováhle střela člověka vykostí!“ Představuji si muslimského bojovníka, který upíná do svěráku jednu nábojnici za druhou, piluje kulky a představuje si, co napilovaná střela udělá s protivníkem. „Za takhle napilované kulky se za druhé světové války střílelo,“ říká další z vojáků. Zfanatizovaní muslimští vojáci byli na frontě postrachem. Zemřít v boji za svatou věc je pro ně největší životní štěstí. Záruka toho, že přijdou do království věčného. Útok ortodoxních muslimů prý prakticky nešlo zastavit. Srbové měli při muslimských útocích jen dvě možnosti: postřílet všechny nebo ustoupit. Svatá válka. „Myslíte, že do toho půjdou znovu?“ ptám se velitele základny. „Určitě. Jen co odejdou mezinárodní jednotky, které je od sebe oddělují.“ To je tedy perspektiva. Dokud bude mezinárodní společenství ochotné dávat miliardy za to, že se v jižní Evropě nevraždí dva národy, bude v bývalé Bosně toto dusné příměří, během kterého obě strany zbrojí a organizují vojenská cvičení. Až někdo řekne, že tento mír je příliš drahý, a začne stahovat mezinárodní jednotky, bude válka. „Zatím je tu ale klid. Deset vesničanů se dokonce nedávno vrátilo do vsi. A na obou stranách si hrají děti.“ „Prosím?“ „Kdyby mělo dojít k ofenzívě, na obou stranách zmizí děti a ženy. Podle toho se pozná, že jde do tuh ého.“ Za ostnatými dráty základny se prohánějí divocí psi. „Pozor na ně. Někteří mají vzteklinu. Psi tady nejsou už několik let očkováni. Taky důsledek války.“

Vojáci startují takzvaná bévépéčka, neboli bojová vozidla pěchoty. Obrněné pásové transportéry, které se tady v horách znamenitě osvědčily. „Kanaďani nám je závidí. Jejich obrněnci jsou dvakrát těžší, takže v horách co chvíli zapadnou. My je pak musíme tahat.“ Vylézáme na transportéry a řidiči předvádějí, co s nimi dovedou. Sjíždíme z hory, vlastně se spíš řítíme polní cestou v prudkých serpentin ách. Osobní auto by něco takov ého nezvládlo. Najednou řidič prudce brzdí a otočí se prakticky namístě do protisměru. Klobouk dolů. „Na silnici bévépéčko jede taky sto deset kilometrů za hodinu. A v terénu se mu už teprve nic nevyrovná.“ Potkáváme těžkotonážní obrněný transportér Warrior kanadské arm ády. Vojáci na sebe zamávají, úsměv, Kanaďané mizí kdesi vzadu. Zvláštní pocit. Český prapor v jedné řadě s Kanaďany, Američany, Angli- čany. V čem jiném se jim Češi ještě mohou rovnat? Snad v hokeji. „Překrásné hory,“ říkám veliteli základny, když se loučíme. „Jenom vám nedoporučuju jít tady na procházku. Do tohohle údolí vysypali z letadla tři kontejnery min. Nikdo neví, kam dopadly.“ Hotel v němž bydlíme, nejvyšší stavba v Prijedoru uprostřed srbské enklávy, je dnes zašlý a opuštěný.

Kdo by dobrovolně jezdil do válečné zóny? Turista, který si přeje šlápnout na minu? V hotelu se netopí. Jsme tu zřejmě sami. Restaurace je pustá. Teplá voda teče po dvaceti minutách od spuštění kohoutku. Dlouho tu nebyl nikdo, kdo by ji potřeboval. Prkénko na záchodě a klika chybí. Na zdi nade dveřmi je stopa po střele. Kudy sem ale přilétla? Betonová zeď vedle okna je proděravěná. Patnácticentimetrovou vrstvu betonu sotva prorazí střela ze samopalu. Musel to být zřejmě kulomet. Večer se jinak pustý hotel přece jen začíná plnit. Mají tu dnes večírek utečenci ze Srbské Krajiny. Vstup jen na pozvánky. Přicházejí muži a ženy, kteří mají za sebou překotný útěk z oblasti obsazované Chorvaty. Říká se, že při této ofenzivě Chorvaté otevřeli vězení a řekli vězňům, že na postupu v první linii si mohou dělat co chtějí. Převaha žen nad muži je na tomto večírku pět ku jedné. V Banja Luce je prý třicet dva žen na jednoho muže. V Bihači sedmnáct. V ulicích měst a vesnic tu vidíte muže mezi dvaceti a padesáti výjimečně. Najdete tu spíš starce a děti. Ale na to teď utečenci nechtějí myslet. Ženy se načesaly, nastrojily, navoněly. Hudba hraje srbské lidové. Připravuje se tombola. Dá se v ní vyhrát role toaletního papíru, zubní pasta, mýdla. Muzikanti hrají neuvěřitelně nahlas a bez přestávky. Pije se rakije. Muži, kteří přežili, objímají jeden druhého. Nakonec všichni tančí srbské kolo. Koncert místo školení o srbské vzájemnosti. Občas se ze sálu vymot á opilec. Dá se do hovoru s někým z české skupiny. Pak padají věty jako – Česko je dobré, Rusko je dobré, ale muslimy a katolíky musíme podřezat. Ivan Hlas se má v noci telemostem spojit s Nočním proudem Českého rozhlasu, vysílaným živě z diskotéky v Jihlavě. Ředitel hotelu zařizuje spojení pod podmínkou, že Ivan neřekne: „Ozýváme se z bývalé Bosny.“ Jediné přípustné podle ředitele je říci: z Republiky srbské. Čekání na spojení tráví ředitel tím, že kreslí Ivanovi, která území je třeba získat. Maluje na papír značky minaret ů a ty přeškrtává jednu po druhé. „Můžu si ten papír vzít?“ ptá se Ivan. Ředitel okamžitě vystřízliví. Zavrtí hlavou a schová papír do kapsy. Větu, že první je třeba podřezat děti, proto že ty se nebrání, už by teď z úst nevypustil. Je absurdní popisovat životní situaci lidí v bývalé Jugoslávii bavícím se klukům a holkám uprostřed diskotéky. „Tancujte a buďte rádi, že jste kde jste,“ říká Ivan Hlas po telefonní lince. Téhle větě může rozumět jen ten, kdo není právě na diskotéce, ale v bývalé Bosně.

ČÁRA SMUTNÝCH SETKÁNÍ. Znovu vjíždíme do zóny separace, abychom se dostali na muslimskou stranu. Najednou silnici zužují protitankov é zátarasy ze svařených traverz. Za nimi obrovské žoky naplněné pískem a za nimi strašlivé ocelové obludy britské armády. Samohybné houfnice. Dvě stojí na silnici. Jedna vedle domu. Je absurdní, když váš dům musí chránit takováto ocelová nestvůra. Po straně cesty je vojenský bunkr s kulomety ve stříln ách. V dosahu kulometů na kraji silnice parkuje několik civilních aut. Na kapotách rozložené ubrusy, na nich jídlo. Kolem postávají muži, ženy, děti. Piknik v dostřelu. Jsme přesně na hranici mezi srbskou a muslimskou enkl ávou. Jenom tady se odvažují setkat rozdělené rodiny. Pokud je manžel Srb a žena muslimka anebo naopak, občas se tu scházejí s příbuznými. Ukážou jim děti, pojed í jídlo z humanitární pomoci, popijí rakiji a jedou zpět na tu stranu, kde je nepodřežou. Někdo se vrací do Muslimsko- chorvatské federace, někdo do Republiky srbské. Na území druhého se žádný dospělý muž neodváží. Tchánové většinou nepřijedou ani na hranici. Nebudou se přece bratříčkovat s tou pakáží z druhé strany. Tchyně si popláčí, pochovají vnuky a odjíždějí zpět, každá „ke svým“.

BUDE ZNOVU VÁLKA? Základna ve Starém Majdanu je opět v bývalé škole. Na zdech ještě visí malby, představující partyzány za druhé světové války i jugoslávské pracující budující socialismus. V přízemí stojí zamčený trezor. „Co v něm je?“ ptám se. „Nevíme. Neodvážili jsme se ho otevřít. Může být zaminovaný,“ vysvětluje mi jeden z vojáků. V jídelně, kde vystupujeme s naším programem, visí obrovská česká vlajka a vedle ní věci posbírané v zákopech. Prostřílené přilby, používané jistě už ve druhé světové válce. Starý Majdan je idylická muslimská vesnička jako dělaná pro turisty. Kdyby ovšem před českou základnou na náměstí před stromy nestála řada obrněnců, která vás vrací do reality. Před nálevnou na rohu hlouček muslimských mužů. „Čím se vlastně živí?“ ptám se. Většinou žijí z humanitární pomoci a pálí rakiji. Destilačním přístrojům tu říkají „veselé mašinky“. Často rodinám vypomáhají i příbuzní, pracující v Německu. A čím se živí Srbové? Tím samým, čím muslimové.

Důl v dnešní Republice srbské, který dřív zaměstnával většinu obyvatel, dodnes stojí. Mohli by ho prý okamžitě znovu otevřít, ale nemají kam vyvézt to, co se vytěží. Republika srbská je obklopená znep řátelenými zeměmi, které znemožní jakýkoli transport nákladu. Jak asi bude vypadat zima ve Star ém Majdanu? Pár mužů co zbylo, doprovázeno muslimskými kluky, bude pít rakiji a vykládat, co udělají Srbům, až konečně odtáhnou vojska IFOR. A v srbských vesnicích budou zas při rakiji vykládat, co udělají muslimům. „Bude válka?“ ptám se i tady velitele základny. „Dokud tu IFOR má těžké zbraně, válka nebude. Samohybné houfnice dovedou udržet v šachu muslimy i Srby. V počítačích řídících střelbu z houfnic vojsk IFOR jsou zadané přesné kóty všech kasáren na obou stranách. Dostřel houfnic je dvacet kilometrů. Při sebemenším podezřelém pohybu v kterýchkoli kasárnách, monitorovaných vojsky IFOR, by je bylo možné zničit během pár vteřin. Tohle obě strany konfliktu vědí. Proto zbrojí a čekají, až někdo v tom blahobytném světě v Americe nebo Evropě řekne, že už nechce platit miliardy za misi IFOR, protože mír v bývalé Jugoslávii nestojí za tolik. Pak, až odsud mezinárodní společenství odveze těžké zbraně, bude znovu válka.“ Uplyne jen pár dní od tohoto rozhovoru, vedeného na návsi uprost řed Starého Majdanu, a Američané ohlásí počátek stahování svých jednotek z bývalé Bosny. Na situaci v této zemi je přitom nejstrašlivější, že opravdu existují jen dvě řešení. Sypat sem navždy miliardy, které stojí mezinárodní vojenská mise, a držet tak na uzdě rozdivočelé národy, jež se na sebe okamžitě vrhnou. Nebo stáhnout vojska, což znamená konečné řešení. Jeden národ pak totiž asi definitivně vyhladí druhý. To co se v bývalé Bosně odehrává dnes, je tedy pravděpodobně jen oddechový čas před další válkou. Přest ávka frustrující obě strany, proto že zatím nikdo opravdu nevyhrál. Ve skutečnosti jde jen o to, kdo v budoucnu získá jaké zbraně. Zatím jsou obě strany v tomto směru chudí příbuzní. Každá z nich má pár tanků, pár letadel. Kdyby si ale jedna z nich dokázala pořídit takové zbraně, jaké má k dispozici mise IFOR, srovná druhou stranu se zemí. O to se dnes zřejmě vede tichý zákulisní boj.

LETÍME DOMŮ. „Pozdravujte tam,“ říkají trochu závistivě vojáci naší mise. Odtud z Bosny vypadá Česká republika jako země zaslíbená. Už v letadle nám letuška rozdává pivo, kafe, šunku. Přistáváme v Praze. Kdyby to nebylo tak patetické, políbí člověk, vracející se z bývalé Jugoslávie, českou zem. Nějaké miliardy rozkradené v soukromých bankách jsou najednou proti tomu, co zažívají lidé v Bosně, drobnost. Možná i pro české politiky koaliční i opoziční by bylo docela zdravé obléci si na pár dní v roce vojenské mundůry a zažít na vlastní kůži, kam lze také zemi dovést.

1. 1. 1997 vstoupí v platnost zákon, který zakazuje mluvit na slovenských úřadech maďarsky. Slovenští nacionalisté nemohou přijít Maďarům na jméno. Je maďarsko-slovenský problém realita nebo jen politická fikce?

Na kraji Šamorína stojí mezi rodinnými domky velká šedá budova gymnázia se dvěma křídly. Cesta k ní je lemována keři růží. Jedna část stavby slouží škole slovenské, v druhé sídlí gymnázium s vyučovacím jazykem maďarským. Ještě loni byl ředitelem maďarské školy pan László Kovácz. Dnes je učitelem maďarštiny a dějepisu. Byl odvolán bez udání důvodu. Jeho odchod z funkce ředitele vyvolal vlnu odporu mezi místními. Zorganizovali veřejný mítink a podepsali petici.

Bouřili se všichni – Maďaři i Slováci – bez šance na úspěch.Učitel Kovácz si nestěžuje. Učí žáky a připravuje učebnici maďarského jazyka. Jen je mu líto, že se historie zase opakuje.“Už dříve byly snahy zavést alternativní vyučování místo maďarských škol. Například v roce 1978 nemohly na vysoké škole v Nitře být maďarské ročníky a studenti nesměli studovat v maďaršině. Pak se to v polovině osmdesátých let zase změnilo. Po roce 1989 se situace zhoršila. No a co se Slovensko osamostatnilo… Ale nemám strach. Teď se sice zase mluví o alternativní metodě, ale vážně si nemyslím, že to bude pravda. A když, tak jen na chvíli,” hovoří rozvážně pan Kovácz. “Maďarů je na jihu Slovenska přes šest set tisíc. Tady dole je velmi málo Slováků. A ti co tu jsou, umí maďarsky. Vždyť i Maďaři hovoří slovensky. Nikdy jsme tu neměli mezi sebou problémy a ani teď nemáme. Nikdo z nás nerozumí tomu, co se to píše v provládních novinách. Žijeme tu spolu, rozumíme si, přátelíme se.”

László Kovácz je Maďar žijící na Slovensku. Slovenský státní občan. Jeho syn je, i když by nemusel, na vojně. Pan Kovácz umí slovensky, ale téměř vůbec tento jazyk nepoužívá. Ve vesnici, ve které žije, se hovoří maďarsky. “Nechceme autonomii. To jsou výmysly politiků. Žádáme jen právo na svou kulturu a společenský život. Nikdy se nevzdáme maďarských škol. Nemůžeme. Jedině v nich žije náš jazyk a jazyk je pro nás všechno,” krčí rameny učitel a srovnává na stole slovenské učebnice, přeložené do maďarštiny. Dunajská Streda je okresním městem. Její obyvatelé jsou z více než 90 % maďarské národnosti. Nikdy zde nebyly žádné velké problémy mezi Maďary a Slováky. Téměř všude se mluví maďarsky, ale když promluvíte česky či slovensky, každý přejde okamžitě do slovenštiny. Kraj kolem Dunajské Stredy je synonymem úrodnosti, pohostinnosti a teplého počasí.Obilné a kukuřičné lány střídají plantáže melounů. Část země hroznů, slunečnic, rajčat a paprik, se ale pro některé nacionalisty stala zosobněním maďarské agrese.Mnohdy se stane, že místní utrpí duševní či tržnou ránu ne od Slováků z okolí, ale například v Bratislavě. Mnohdy je dostatečným důvodem jen poznávací značka. Jak tvrdí místní, za Bratislavou a dál na severu, je už zase všechno normální. Tam se nestalo, že by jim někdo nadával jen proto, že jsou maďarské národnosti. S Maďary tam prostě nemají žádné zkušenosti. Čičov – promluvit v Čičově na starého člověka slovensky (natož česky) je holý nerozum. Tato malá vesnička připomíná velvyslanectví – obklopena Slovenskem je malým maďarským územím, využívajícím služeb slovenské pošty. O tom, že se Čičovští cítí být skutečně Maďary, svědčí nejvýmluvněji nedávno odhalený pomníček. Do kamenného obelisku je vytesáno maďarsky: Zůstat Maďarem.Právě toto národnostní gesto dostalo Čičov do povědomí slovenské veřejnosti a nacionalistů, kteří se snažili okamžitě pomníček zničit. Nepodařilo se jim to. A tak jsme mohli na vlastní oči vidět (a s tlumočnickou pomocí domorodé paní i číst) asi jediný doklad “maďarské agrese a nenávisti”, tak zuřivě proklamovaný slovenskou provládní lobby. Maďaři se po tisíci sto letech ocitli mezi mlýnskými kameny. Snad se nenechají rozdrtit.

Náhorní plošina Tur Abdin je nehostinnou stepí v srdci Kurdistánu (na jihovýchodě Turecka, v blízkosti hranic se Sýrií). V zimě větrno a nevlídno, v létě zase vražedné horko. Pro turisty je to tu absolutní konec světa, a tak téměř nikdo neví, že je Tur Abdin pravlastí jakobitských křesťanů, kteří dnes udržují při životě poslední zbytky aramejštiny – jazyka, kterým mluvil Ježíš Kristus. Obklopeni muslimskou většinou neměli nikdy lehký život.Dnes pečují, díky pěti klášterům, o víru asi pěti set místních křesťanských rodin, vychovávají jejich děti a starají se o uprchlíky z okolních států. Občas sem zavítá i nějaký Evropan, a všichni prý při odjezdu tvrdí, že by se sem někdy rádi vrátili.PAN BISKUP. Přítel Tomáš ho potkal pod střechou křesťanského chrámu ve městě Midyat. „Můžeš jít se mnou, v božím domě bude pro tebe i chléb i lůžko.“ Pokyne rukou k obzoru a dodává: „Ti muslimové ti ufiknou hlavu ani se nenaděješ.“ Tou velkou postavou v zářivě červené sutaně byl biskup Timotheos Samuel Aktaš. Svérázný, nevypočitatelný, ale dobrý člověk. Tomáše pak odvezl do kláštera Mar Gabriel. Boží dům byl ale jedním velkým staveništěm. Snem pana biskupa je uvést klášter do původního stavu, což je ovšem, vzhledem ke stáří a rozloze, úkol nez áviděníhodný. Každý den s rukama schovanýma v sutaně kontroluje dělníky, zda maltu mají dostatečně hustou a zeď rovnou.NÁVŠTĚVA PRVNÍ. V klášteře mají vlastní školu, kterou chlapci, dáni sem na vychování, navštěvují každé odpoledne až po škole státní. Ta je v nejbližším, dvacet kilometrů vzdáleném městě, kam je z kláštera každé ráno odváží malý autobus a odpoledne sváží zpět. V klášteře se učí aramejštině, dějinám křesťanství a částečně i arabštině. A právě aramejština a křesťanství jsou trnem v oku současné turecké vládě, která výuku v klášteře označila za ilegální. Tomáš, vděčný za bohaté pohoštění, kterého se mu od pana biskupa dostalo, vzal do rukou lopatu a začal s dělníky na spodním nádvoří míchat v neckách maltu. V tu chvíli přestali všichni pracovat, postavili se kolem něho a vyděšeně zírali. Není zvykem hostů v klášteře pracovat. Přišel i pan biskup. Pobaveně sledoval Tomášovo zápolení s dřevěnou násadou, než ho odvedl zpět k myslitelům. Při večeři mu s patřičnou okázalostí daroval jablko. Za snahu.NÁVŠTĚVA DRUHÁ. Byl vražedný červencový den a horký vzduch spaloval plíce. Z Midyatu na odbočku ke klášteru nás vzal dolmus, na jehož předním sedadle dřepěl chlap s kalašnikovem, vystrčeným z okénka. Pro pocit mužnosti nebo strach z ozbrojenců PKK, Kurdské strany práce? V této zemi je zbraň pro muže amuletem, který je třeba nosit neustále při sobě. Místní policie jim občas na ulici zkontroluje povolení, ale to že ji nosí běžně nabitou, nikoho neznepokojuje. Když není něco v pořádku, teatrálně vysypou zásobník, aby si ho dotyčný vzápětí naplnil zpátky. Šlapeme ke klášteru, který je v té vyschlé žlutohnědé krajině oázou zahrad a sadů. Klášter ale nejsou zlaté věžičky a barevné mozaiky v oknech, sám o sobě připomíná spíš prvorepublikovou továrnu. Stoupáme na nejvyšší nádvoří, kde pod plátěnou střechou sedí v křeslech pan biskup a jeho věrní. Zdravíme se s nimi a biskupovi předáváme knihu o Čechách. Chvíli si ji prohlíží, pak ji odhodí do vedlejšího křesla a beze slova odejde. Dostáváme čaj a rozhovor začíná řídící učitel, kterého zajímá situace v čerstvě rozděleném Československu. Zbytek dne bloumáme po klášteře. Biskupa vidíme až při večerní modlitbě, dostáváme povolení zůstat. Já odcházím do levého křídla k jeptiškám, pomáhat s večeří, Tom áš zůstává na horním nádvoří s muži-mysliteli. Ženy a muži jedí odděleně, ženy muže při jídle ani neobsluhují. Tuto činnost zastávají chlapci, kteří jsou dáni křesťanskými rodinami z okolí do kláštera na vychování. Ráda vzpomínám na klášterní stravu: rýže balená v listech bylinek, česnekové jogurtové omáčky, smažené ryby, jáhly. Po večeři mě bere sestra Anna za ruku a vede po schodištích na střechu. Ostatní jeptišky už sedí na rovné střeše kláštera a na roztažených houních upíjejí čaj z malých kalíšků. Udělají místo a nalévají nám z cínové konvice. Sestra Anna je moc zvědavá, a tak se snažím komolenou francouzštinou doplnit jejich slabé znalosti o Evropě, o tom že Česká republika není součástí Sovětského svazu, že hlavní město není Bělehrad. Mě zajímá, zda se nebojí v tomto divokém koutu Turecka. Smějí se a vypráví, že ony nebojácně spaly na střeše, i když se muži z protější střechy, pro zvýšenou iniciativu kurdských bojovníků, stáhli do bezpečí zdí kláštera.Vyprávím o Evropě, o emancipaci, o škole. Když jim únavou padají hlavy, balím deku a hledám nejvhodnější místo k přespání. Za chvíli jsou za mnou se dvěma houněmi a válcovým podhlavníkem. Myslím si, že je to zbytečné, ale s vděkem pak na ně v noci vzpomínám. Krásná noc. Jak krásné jsou hvězdy v pustině. Anna si ustlala vedle mě: „Zůstaňte tu,“ říká. „Napořád?“ ptám se já. A v tu chvíli mi to nepřipadá nemožné. „Ale ne,“ směje se Anna. „Ještě aspoň den, dva. Můžeš s námi pracovat v zahradě a večer můžeme spolu procvičovat francouzštinu.“ Usínám, aniž bych Anně vysvětlovala, že zítra musíme odejít. Byla krásná noc. Ještě nevyšlo slunce, když začaly bít zvony. Jeptišky vstávají, pomalu balí houně a scházejí po točitých kamenn ých schodech do nitra kláštera. Zvony bijí podruhé, to svolávají k modlitbě. Vstávám a odcházím s nimi do chrámu. Na prahu jsem se přezula do pantoflí a zasedla do lavice k Tomášovi. Pan biskup stál opřený o pultík, na kterém ležela rozevřená bible, a vypadal vcelku nez účastněně. Celá liturgie probíhá v aramejštině. Všichni muži a chlapci z kláštera se rozdělí, obestoupí rozev řené knihy a z nich vícehlasně zpívají. Obě skupiny mužů si zpěvem navzájem odpovídají. Když jedni dozpívají, odstoupí se založen ýma rukama a vyrovnáni v řadě čekají na ty druhé. Chrám už je plný hustého závoje kadidla. Jepti šky, bosé, stojí úplně vzadu u stěny. Ke konci tiše mizí. Muži se postaví do řady, postupně políbí biskupovi ruku a odcházejí z chrámu. V klášteře se nesnídá. A tak jako jediní, i přes naše protesty, dostáváme chléb a marmeládu. Pak nás učitelův syn provází po celé budově, jen v přední části chrámu s oltářem znejistí a mně, hledící na zbytky zlaté mozaiky ve stropě, říká: „Sem ženy nesmí. Ani naboso.“ Nasupeně odcházím. Před obědem musíme odjet. Nem ůžu najít sestru Annu, abych se rozloučila. Už na nás čeká taxi, které přivezlo hosty ze Sýrie a nás sveze do nejbližšího města. Pan biskup nám smluvil poloviční cenu. A když taxikář zpětně cosi namítal, biskup zařval a bylo po diskusi. Odjíždíme. Tomáš je muž, a tak panu biskupovi líbá ruku, já jsem žena a nevím, co s jeho rukou dělat.MAR JAKUB. Mar Jakub je malý klášter schovaný za kurdskou vesnicí, v níž kře ťané dali by se na prstech jedné ruky spočítat. Nemá nic společného s monstrózností kláštera Mar Gabriel. Přijeli jsme minibusem s chlapci ze školy. Ti odhazují tašky hned u vrat a na malém dvoře kláštera hrají s řidičem fotbal. Na ochoze s rukama vbok stojí sestra a cosi na chlapce pokřikuje. Po chvíli to vzdá a nás odvádí do horního patra. Stojí- me v malé místnosti s jediným oknem, posazeným vysoko nad naše hlavy. Mniši a několik vesničanů nás přívětivě vítají rozvaleni na rohožích. Biskup je daleko, a tak není třeba zbytečné škrobenosti. Usrkáváme s nimi čaj a odpočíváme v té mile chladné, slunci schované kobce.MAR GABRIEL. Jakobité, někdy označovaní jako syrská ortodoxní církev, se jmenují podle postavy jednoho ze svých zakladatelů Jakoba Baradoisa, který žil mezi lety 500 až 578. Jako monofyzitisté neuznávají rovnost trojice boží, a proto se v roce 451 odštěpili od ortodoxie Chalkedonského koncilu. Víra jim přinesla několik období krutých pronásledování, která se střídala s desetiletími klidu. Do oblasti Tur Abdinu proniklo křesťanství ve čtvrtém století a obrovsk ým tempem se šířilo dále. Roku 395 založil opat Samuel na místě dnešního Mar Gabrielu klášter jménem Qartamin. Byzantský císař Theodosia a jeho následník Anastasios s mnichy sympatizovali, štědře stavbu podporovali, a tak tu vyrostla řada dalších klášterů. Dodnes se dochovaly, mimo Mor Gabrielu, Mor Jakub, Deir az Zafaran, Mor Kiriakos, Mor Azazael a Joldat Aloho. Už v 6. století zasáhlo klášter mnoho osudných ran, které jeho trvání ohrozily. Císař Justin a následně Justinian nekompromisně pronásledovali monofyzitistické tendence. Klášter Qartamin byl zničen, mniši uprchli a vrátit se mohli až o dvě desetiletí později. V roce 580 Peršané vyplenili klášter podruhé, mniši byli odvlečeni, a toho času bohatá knihovna lehla popelem. Nový rozkvět přišel na začátku 7. století s mnichem-biskupem Gabrielem, který dosáhl značných privilegií od Kalifa Omara. Později byl klášter podle mnicha Gabriela pojmenován a toto jméno nese dodnes. Mar Gabriel tehdy získal soudní svrchovanost nad Tur Abdinem, v samosprávě osvobození od daní a možnost veřejného provádění liturgií. Až do roku 1090 byl klášter biskupským sídlem celého Tur Abdinu. Za tuto dobu vychoval mnoho patriarchů západosyrské ortodoxní církve. V 15. století přicházejí bolestné rány válečných nájezdů tatarského vládce Timura Lenkse ze Samarkandu. A klášter chudl. Přesto zůstal poutním místem. Křesťané i muslimové přicházeli do kláštera se svými neduhy, kdy po noci (dle pohanských zvyklostí) strávené v hlavní kapli chrámu, odcházeli zdraví a mladí.NÁVŠTĚVA TŘETÍ. Tentokrát nás ke klášteru veze muž v toyotě. Ptáme se na PKK a na teror v oblasti. „Já jsem PKK,“ bije se pěstí do hrudi a na důkaz svých slov vytahuje zpod sedadla plný zásobník. „Vivat free Kurdistan,“ křičí z okénka, když nás pak před klášterem vysadí. Mar Gabriel se rozrostl o další dva bloky a stavební práce stále nejsou u konce. Vcházíme branou do zahrad. Vítá nás mladý, dobře vypadající muž a odvádí do přijímací místnosti. Čekáme na biskupa a pojídáme klášterní specialitku – sladké pokroutky máčené v medu. Biskup přichází, všichni vstanou a někteří mu v pokleku líbají ruku. „Á, Thomas,“ pronese, když nás zbystří, jakoby nic, jako bychom přijeli ze sousedního města. Sedne si do křesla a nohy složí pod své mohutné tělo. Pak ubalí cigaretu a s hlavou zakloněnou rozkošnicky vypouští kouř. Sedím vmáčknutá do lavice s pocitem nepřizpůsobivého tvora mezi mysliteli. Při první možné příležitosti mizím ven a tam se nestačím divit. Po schodech sedí mladí Němci a vykládají si fóry ze školy. Studenti teologie na zahraniční exkurzi. Pan biskup jim slíbil po večeři přednášku o křesťanství na východě. Večeřím (s dalšími deseti studentkami) poprvé v klášteře u jednoho stolu s muži. Biskup prochází kolem a vždy si hlasitě říhne. Slabší povahy nechávají jídla. Když projde počtvrté, a každému je už konec konců jasné, že jde o provokaci, zasedne i on ke své misce rýže a smažené rybě. Ráno se při prohlídce kláštera s německými studenty dostávám i do míst, která mi byla dříve nepřístupná. A tak jsem si mohla prohlédnout nejen místnost s hlavním oltářem, v jejíž klenbě lze rozeznat části zlaté mozaiky, ale i skryté zadní místnosti, o jejichž existenci jsem neměla ani potuchy. Tam byl také vystaven blok hrubě otesaného kamene – původní kazatelna biskupa Gabriela. Spojen ím mezi těmito zadními místnostmi jsou jen díry ve zdi, mezi patry pak pouze úzké komíny. Jsou to postní kobky, ve kterých každý mnich hladověl tak dlouho, dokud neprolezl do další místnosti. Dvaceticentimetrov á mezera v horním patře byla konečnou zkouškou půstu.l l l Požádali jsme biskupa o dovolení fotit a psát o klášteře. „Mě nemůžete fotit jen tak, v sutaně,“ říká a odchází pro svůj slavnostní oděv. Po úspěšném focení nás pozve na poslední oběd, a když se loučíme, nedovolí, abychom šli pěšky. Zavolá od oběda staršího chlapce a poručí mu, aby nás traktorem odvezl do vesnice. Stojíme v prachu u cesty. V ruce žmoulám biskupovu vizitku na křídovém papíře. Minule v klášteře křtili syrské dítě. Nahé jej biskup ponořil do vody za zpěvu aramejských modliteb. Pak jej nad kamennou křtitelnicí oblékl do slavnostních bílých šatiček. Bylo to nezapomenutelně krásné a já se sem chtěla vrátit. Teď se ale dívám na nový, zářivě žlutý ukazatel u cesty – Mar Gabriel 2 km. V ruce žmoulám zlatě tištěnou vizitku a přemýšlím, zda se mi sem opravdu ještě vrátit chce.

Království Gourma patrně vzniklo v 15. století a dokázalo zůstat nedot čené až do dnešních dnů, což je v oblasti, kde řeka Niger tvoří zákrut, výjimečné. Jméno „Gourma“ pochází ze songhajštiny a znamená „pravý břeh“. Songhajové dali toto jméno všem zemím, ležícím na pravém břehu Nigeru a „Aoussa“ těm, které se nachá- zejí na levém břehu“ Benoit mluví pomalu, pot, který se mu perlí na čele, si pravidelně utírá kapesníkem, zrudlým prachem z cesty. Je květen a v této oblasti Burkina Faso se teplota blíží k 50 °C ve stínu.

l l l „Původně název „Goulmance“ nebo „Gourma-nkiés“ tedy označoval obyvatele všech zemí uvnitř zákrutu Nigeru. Později už označoval pouze současné „Goulmanceba“ nebo „Gourmanše“, kteří pocházejí z míšení mezi „Bemba“, vítězi, a „Buricimba“, původními obyvateli. Lidová tradice, přenášená kouzelníky a starci, dává Gourmanšům božský původ: Djaba Lompo, zakladatel království, prý na bílém koni sestoupil z nebe na místě zvaném „Koudiaboangou“, což je velká černá hora na jih od Pamy. Přesně na místě, kde se dotkl země, jsou ještě vidět stopy kopyt jeho koně. Ale založení království Gourmanšů je také úzce spojeno s věšteckými obřady. Jednou mi jakýsi stařec vypr ávěl o jistém slepci jménem Djaba, který provozoval věštění pomocí tykví, kterými třásl. Znal budoucnost  (tady se tomu říká ptát se „Bayualiho“). Ten proslulý Djaba tedy věděl, co se stane. Stalo se, že lidé z Koudiaboangou byli postiženi hladem. Djaba měl šedého koně, kterého musel prodat, aby zaopatřil rodinu. Šel se tedy poradit s „Bayualim „, který mu řekl, že svého koně musí prodat prvnímu člověku, kterého potká na své cestě. Djabův syn Lompo, pověřený prodejem, potkal muže, který se vracel z buše s otýpkou slámy. Tato otýpka slámy byla tedy cenou za koně, jak si přál „Bayuali“. Po svém návratu Lompo zapálil otýpkou slámy oheň a Djaba zázračně znovu nabyl zraku. Djaba se stal náčelníkem a rádcem – před každou činností se lidé na něho obraceli, protože předv ídal budoucnost svými tykvemi. Po smrti svého otce převzal Lompo jeho jméno: Djaba Lompo“

TÁBOR OBŘEZANCŮ Touha odhalit původ věšteckých obřadů Gourmanšů nás přivedla do Fadan Gourma, kde jsme náhodou potkali Benoita Ouobu, profesora lingvistiky a vedoucího projektu „Program boje proti negramotnosti v Gulmu“. Již více než deset let cestuje napříč Gourmou od vesnice k vesnici a zapisuje svědectví starců – mýty a legendy Gourmanšů, přen ášené z generace na generaci. Jeho znalosti jazyka a místa z něho pro nás udělaly ideálního a nezbytného průvodce. Benoit souhlasil s tím, že ho budeme doprovázet do Tantiabouli, malé vesničky, ležící skoro na hranici s Nigerem. V současné době je tam tábor obřezanců, jev dosti vzácný, a proto pro něj zajímavý. A pro nás také. V jeho starém Breaku 305, darovaném v roce 1987 jednou francouzskou nevládní organizac í, uháníme přímo na východ, směr Niger. Uhánět je přehnané! Cesta je tak špatná, že naše rychlost zřídka přesahuje 40 km/h. Monot ónní krajina africké savany, poznamenan á květnovým vedrem, pomalu ubíhá kolem nás. Po stranách cesty někdy vidíme vraky osobních a nákladních aut, převrácené, spálené, vybrakované. A hned vedle dva nebo tři kopečky země: hroby řidičů nebo nějakých nešťastných cestujících.

Opustili jsme Fadan Gourma před více než třemi hodinami. První kilometry po odjezdu z města byly okořeněny vším, co Afrika započítává do provozu – nepředvídatelnými cyklisty, roztržitými chodci, osly, kozami nebo volně pobíhajícími kuřaty. Nyní jedeme pravidelnou rychlostí, přerušovanou pouze náhlým vybočením nějakého přetížen ého „bušového“ taxíku nebo brody, přechody přes nyní vyschlou řeku z cesty neviditelné, které však pomlátí lidi i vozidla, jestliže se na ně vjede příliš rychle. Pobavenými diváky těchto ran osudu jsou ženy a drobní obchodníci, kteří putují podél cesty a na hlavách nosí nádoby naplněné vodou nebo bizarní zboží. Cesta se stává čím dál obtížnější. Benoit mlčí, je příliš zaměstnán vyhýbáním se vyjetým kolejím, kamenům, kopečkům písku a kličkováním mezi trnitým křovím. Krajina se mění. Okrově červená půda se mění v poušť. Obrovské cailcedráty, které až dosud lemovaly cestu, zmizely a přenechaly místo palmám „doum“ a zakrslým akáciím. Pouze holé baobaby ukazují, čas od času, své nadměrné, beztvaré, směšné siluety. Vesnice jsou vzácnější. Sotva několik roztroušených usedlostí, o 8 až 10 chatách z „banco“, spojených zdí z prosné slámy. Kulatá díra slouží jako vchod – otvor je tak nízko, že je téměř nutné sednout si do dřepu, aby se mohl překročit práh. Všimnete si, že podlaha je poseta kopečky střepů z hliněného nádobí, kukuřičnými nebo prosnými klasy, kousky z ořechu kola, kuřecím peřím nebo lusky burských oříšků. Tyto ochraňující gri-gri, obětní dary duchům, zajistí dobrou úrodu a ochrání lidi i zvířata před nemocemi. Jiné amulety, zavěšené nad dveřmi, je ochrání proti „Souanou“, zlému duchu, který v noci vchází do chat a spícím lidem vytrhává srdce.

OSUD Z TYKVÍ V oblasti Kantchari jsou ještě věštci, kteří zkoumají osud (Bayuali) z tykví. Říká se, že „se radí s tykvemi“. Ale nejrozšířenějším a nejoslňujícím způsobem věštění v tomto kraji zůstává geomantie. Nikdo nezná přesný původ, ani kdy a kým byla zavedena do Gourmy. Občas jsme bez dalšího vysvětlení slyšeli vyprávět o jednom „původci „ jménem „Cergninkassa“. Pravda je, že dnes geomantie tvoří pravý základ sociální organizace, základní pravidla, která musí každý respektovat, jestliže nechce slepě asistovat při velkých rozpravách o veřejném životě. Ohromná moc, kterou Benoit, sám Gourmanše, vysvětluje a ospravedlňuje svým způsobem: „Jednoho dne Bůh stvořil zebu. Udělal ho bílého, se čtyřma nohama a jedním hrbem na hřbetě. Na čelo umístil dva rohy, tenké a výhružné. Tak se zvíře nikomu nepodobalo. Bůh, hrdý sám na sebe, zavřel zebu do chýše obklopené zdmi z prosné slámy, zvané seccos, a tím ho skryl před očima zvědavých žen. Potom svolal před chýši všechny věštce, kouzelníky, proroky, ty, kteří věští z vody, z tykví nebo písku i provozovatele geomantie. A každý z nich se pokusil uhádnout, co Bůh asi tak mohl ukrýt za seccos. Ale nikomu se to nepodařilo. Až na Gourmanše, provozujícího geomantii – ten dvakrát plácl do písku, a tím vyznačil více než sto znamení na zemi. Pak popsal bílé zvíře, které má čtyři nohy, jeden hrb na hřbetě, dva rohy na čele. Řekl dokonce, že toto neznámé zvíře může samo člověku poskytnout potravu, oděv, teplo. Bůh, zděšený mimořádnou mocí tohoto věštce, mu odebral sto ze sto šestnácti znamení, které použil. To je důvod, proč dnes máme pouze šestnáct znamení pro konzultaci s duchy “ A Benoit s lehkým úsměvem dodal: „Ale to nám bohatě stačí.“

Gourmanše nic nepodnikne, aniž by se předtím neporadil s duchy prostřednictvím geomantika („tambipualo „). Ať je to neštěstí, které ho už potkalo nebo nebezpečí, které mu teprve hrozí, při příležitosti narozen í (kdy se vybírá i místo porodu), smrti či svatby, zkrátka pro všechny záležitosti soukromého či kolektivního charakteru (upřesnit datum a místo tábora pro obřízku, ale také konání svátku nového prosa nebo některých zemědělských obřadů v době setí) je žádoucí rada od „Bayualiho“ prostřednictvím geomantika. Ve skutečnosti je to geomantik, který, svým způsobem, bdí nad osudem každého jednotlivce i nad společenstvím celé vesnice. Tedy nad osudem všech lidí. Z důvodů výše uvedených Gourman še tedy vyhledá geomantika. (Ale opravdu zasvěcených je málo.) Vyhledá ho ve své vesnici, přesněji – půjde za tím, který se už tázal „Bayualiho“ pro členy jeho vlastní rodiny. V době, kterou určí za vhodnou, „tambipualo“ uhodí do země a bude přitom myslet pouze na tu věc, kterou si přeje znát. Na písku, zbaveném všech nečistot, vyzna čí znamení, která, pospojovaná podle určitých zvyklostí, odhalí příčinu prožitého neštěstí nebo původ hrozícího neštěstí, odpovědného původce současného dotazování, a především prozradí „léky“, aby se dnešní návštěva nemusela brzy opakovat. „Pouze část odpovědí od ,Bayualiho“ bude sdělena přímo zájemci. Ale nikdy nebude identita božstva, předka či ducha, kterého je třeba snažit se naklonit si obětmi na usmířenou, odhalena přímo. Aby předal tento druh vzkazů, ,tambipualo „ používá znamení, která vyrývá špičkou nože na úlomek tykve – tato psaná sdělení zájemce objevuje u oltáře předků nebo svých bohů. Jakmile Gourmanše dosáhne věku, kdy se může ptát geomantika, naučí se dešifrovat tyto vzkazy na tykvích. Protože ty mu označí nejen předka, kterého má uctívat, ale také způsob, jak ho uctívat: úlitbou ze ,sala“ (kaše z prosa smíchaná s dužinou z plodu baobabu), obětováním kohouta, kuřete, kozy nebo, méně často, ovce či býka“

Ve skutečnosti tyto kousky tykve zaručují, že geomantikova rituální nařízení nebudou zapomenuta, a také zaručují přesné proveden í obětí. Ale Benoit už nám o tom nic víc neřekne. Při našich otázk ách, čím dál přesnějších, týkajících se gri-gri, geomantie, jedů (říká se, že Gourmanši jsou mistry v jejich výrobě), zvedá oči k nebi a krčí rameny. Znamení nemožnosti odpov ědět nám – jako kdyby tajemství, která Gourmanši udržují kolem svým obřadů, jim zajišťovala samo přežití těchto obřadů – a zároveň znamení strachu, který vždy pociťovali před sousedními nebo cizími národy.

CÍSAŘ ZAKLÍNAČEM DUCHŮ. Konečně přijíždíme do Tantiabouli. Je to malá vesnice s usedlostmi roztrou šenými na vrcholcích mírných a holých kopců. Na úpatí, ve zvonov ých údolíčkách, zahrady obklopené „seccos“ kreslí geometrické útvary silnou zelenou barvou, což překvapuje v této okrově žluté krajině. Jak se sluší všude v Africe, naše první návštěva patří náčelníkovi vesnice. Po úvodních zdvořilostech, které u Gourmanšů spočívají ve vzájemn ých dotazech na zdraví manželky, dětí, rodičů, bratrů, sester, nevlastn ích bratrů, prarodičů, strýců, tet atd., často dokonce na zdraví zvířat a předků, nás náčelník přijímá ve své usedlosti. Téměř kruhový velký dvůr, obehnaný palisádou z pletené slámy, na které jsou přilepeny chaty z „banco“ s malými kuželovitými střechami. Uprostřed se ženy točí kolem ohromných, ohněm zčernalých hrnců, ze kterých se kouří. Náčelník nás přijímá v kruhovité, dosti velké chatě, zvané „tyuli“, která je umístěna při vchodu do usedlosti. Sedíme na rohožích ze slámy a konverzace se stáčí na úrodu minulého roku a nadch ázející zimu. Zima znamená v Sahelu období dešťů, které trvá od května až do konce srpna. Na množství vody, které spadne během těchto tří nebo čtyř měsíců, bude záviset život vesnice po celý rok. Letos se dešťě opožďují a náčelník neskrývá své obavy. Minulé tři roky byly špatné a sýpky jsou skoro prázdné. Bude zapotřebí několik dobrých roků, aby se obnovily zásoby.

Ale nebe zůstává beznadějně modré „Naštěstí máme nového císaře! Od předků zdědil schopnosti, jak udělat déšť, a to kde chce, kdy chce…“ Později večer nám Benoit potvrdí, že skutečně v zářijový den v roce 1992, kdy „Youabili“, 30. císař Gourmanšů, nastoupil na trůn, ve Fadan Gourma pršelo, k velkému úžasu všech účastníků. „Díky rozsahu své obyčejové moci je císař pomocníkem správy řízení. Především je ale nositelem síly Gourmanšů. Je to on, kdo zaklíná zlé duchy, viditelné či neviditelné. A jestliže vesničtí náčelníci z Gourmy se mu přicházejí podřídit, je to spíše ze strachu z jeho schopností, než z potřeby ochrany jeho armádou, jak tomu bývalo kdysi…“ V čele své vlády složené z 33 ministrů (včetně ministra války a ministra zahraničních věcí) má císař více moci, nežli se zdá. Thomas Sankara, strůjce revoluce v Burkina Faso, snad částečně zaplatil svým životem za to, že chtěl potlačit moc tradičních náčelníků. Jako císaře z Gourmy, mezi jinými Labidiedo, náčelník vesnice, nám nabízí pohostinnost. Jeho tři ženy již pro nás připravují „tho“ se smldincem, a omáčku s „gomgo“ – to bude dnes večer naše jídlo. Noc se snáší rychle a zapadající slunce barví krajinu dozlatova. Z dáli je slyšet tamtamy z tábora obřezaných. I když náčelník nebyl rozhodnutý, zda nám umožní vidět obřezané, neřekl ne, což podle Benoita bylo dobré znamení. Protože není dovoleno navštěvovat je během prvních dvou měsíců jejich odloučení od světa, a tamti byli obřezáni stěží před měsícem.

CO ZPŮSOBILA VĚTEV „Důvod obřízky si zaslouží být vyprávěn, protože, a to je nutné vědět, první Gourmanši obřezáni nebyli. Jistý Mariamma, pravděpodobně z kmene Hausa, se usadil se svou rodinou v Tanoua, malé vesnici v Gourmě, ležící mezi Diapaga a Boutou. Jen on sám byl tehdy obřezaný. Jednoho dne, jak říká legenda, jeho nejstarší syn Lotori odešel do buše lovit, zranil se a roztrhl si o větev předko žku. Mariamma se rozhodl to použít jako záminku pro obřezání Lotoriho. Nechal ho odvést mimo vesnici a dal mu postavit ohradu ze ,seccos“, aby jej uchránil od pohledu žen. Po operaci byl Lotori hlídán šesti kamarády, aby se zabránilo jeho manželce navštívit ho. Lotoriho uzdravování trvalo dva měsíce a ještě měsíc musel čekat, než jeho nová okrasa byla připravena k odchodu. Doprovázen všemi obyvateli vesnice, se konečně vrátil do své chaty a tam se zavřel. Pochopitelně okamžitě zalehl ke své ženě, a ta na- šla takové potěšení v jejich hrách, že nemeškala vyprávět svým přítelkyním novinu o zažitých radostech, dosud nepoznaných, aniž by si uvědomila, že jejich příčinou mohou být tři měsíce abstinence! Brzy vypukla stávka žen, které odmítaly poskytnout svým man- želům sebemenší přízeň, pokud nepodstoup í zázračnou operaci. Mariamma tedy operoval svých třicet příbuzných: protože ani jeden z nich neumřel, všichni Gourmanši chtěli být obřezáni“ Noc je teplá a plná hvězd.

Od východu vane horký vítr – harmattan, zvěstovatel tolik očekávaných a přesto nepravděpodobných deštů. Benoit mluví trochu tišeji: „Je to geomantik, který na žádost náčelníka stanoví datum zřízení tábora pro obřezané a první den slavnostního obřadu. Přibli žně každé tři roky. Vybere také místo, vzdálené asi 500 m od vesnice, které musí být „chladné“ a vlhké, v blízkosti mrtvého ramene řeky. Chlapcům je mezi 12 a 16 lety. Vzpom ínám si, že jsem neměl strach, proto že rodiče mi vysvětlili, že operatér (většinou Fulbe, kterému se říká „Biel“) mi hodí na záda vejce a v tomto okamžiku kůže z mého penisu spadne sama. Bohužel, tak to neprobíhá! Infekce jsou časté a správa usiluje čím dál víc, aby obřízka byla prováděna v nemocnicích. Ale mentalita se tak rychle nezmění“ Benoit se odmlčuje, takže můžeme slyšet dotěrný rytmus tamtamů v dálce. „Během jejich odloučení, které trvá přibližně tři měsíce, mladí lidé jsou zasvěcováni staršími obřezanými do zpěvů, tanců a tajného jazyka Gourmanšů.“ Následující den za úsvitu nás Libidiedo doprovází ke vstupu do tábora, který leží pod obrovským karité. Obřezaní tam stojí, nehybní, tělo celé pokryté bílou nebo šedou zemí, v rukou drží dva dlouhé klacky. Proti nim starší obřezanci, v maskách a oblecích z prosných stébel, tančí v rytmu tamtamů. Jeden z nich má luk a toulec plný slámy místo šípů. Více než dvě hodiny tam obřezaní stojí, bez hnutí, oči červené od únavy, otupeni sluncem a hlukem. Jestliže jeden z nich projeví známku únavy, okamžitě je volán k pořádku některým ze starších. „Zasvěcování je období velmi těžké,“ důvěrně sděluje Benoit, „ale jakmile skončí, začíná pro všechny obřezané nový život. Jejich bývalá osobnost zmizela. Nosí nové jméno a mluví novým jazykem.“ Slunce je vysoko, když náhle tamtamy zmlknou. Ohrožováni pojídači duší, noví obřezanci utíkají pryč. Na stromě, který trůní uprostřed ohrady, visí sáčky naplněné kouzelnými bylinami.