Když dorazil policejní vůz k místu nehody, jen několik stovek metrů za výjezdem Wiesbaden-Erbenheim na dálnici 66 směrem na Frankfurt nad Mohanem, nestačili se policisté divit. Na první pohled bylo zřejmé, že nehodu zavinil řidič osobního auta. Nezvládl řízení a sjel z dálničního náspu. Největší překvapení ovšem policisty teprve čekalo. Řidiči havarovaného vozu bylo teprve patnáct let a byl již několikrát vyslýchán policií. Auto, se kterým havaroval, odcizil krátce předtím ve Wiesbadenu. “Hodinový král” – přezdívka, pod níž jej znají v okolí Wiesbadenu i ve Frankfurtu.

PATNÁCTILETÝ “KRÁL” JE JEDEN Z MNOHA

Na šikmou plochu se dostal “Hodinový král”, když mu bylo jedenáct let. Začal krádežemi v samoobsluhách. Později se specializoval na vloupání do hodinářských obchodů. Jeho kořistí byly jen ty nejdražší hodinky, které pak prodával překupníkům. Policii se však nikdy nepodařilo chlapce přistihnout. Ani když se časem vedle krádeží hodinek začal specializovat na vloupání do aut. A nejednou si zajel ukradeným autem do nevěstince ve vykřičené nádražní čtvrti ve Frankfurtu. Přesněji: oblíbeného stálého patnáctiletého návštěvníka frankfurtských nevěstinců se nepodařilo nikdy dopadnout při činu. Teprve nyní – na dálnici číslo 66. Ve věznici ve Wiesbadenu čeká “Hodinový král” na svůj proces.

Region mezi Wiesbadenem a Frankfurtem je se svým hustým osídlením mezi německými kriminalisty známý značnou trestnou činností mládeže. Nedávno zde policie zadržela skupinu osmi až desetiletých dětí, která se specializovala na krádeže kabelek starším ženám. Přepad trval vždy jen několik desítek vteřin. Ve Wiesbadenu odhalili zase sedmičlennou bandu třinácti až patnáctiletých chlapců. Na jejich kontě je řada přepadení a vloupání do bytů.

Kriminalita mládeže se však celkově stává postrachem ve všech německých zemích. V Austrichu ve Východním Frisku odhalili skupinu osmačtyřiceti školáků z Grossheide, kteří během deseti měsíců provedli nejméně tisíc krádeží, především ve velkých samoobsluhách. Na lup se vydali zpravidla ve svých volných hodinách v průběhu vyučování. Ve spolkových zemích na východě Německa, tedy na území bývalé Německé demokratické republiky, jde pětina krádeží a vloupání na vrub mladistvých ve věku do osmnácti let.

Právě na východě Německa jsou policisté, rodiče i učitelé doslova zděšeni “výbuchem” zločinnosti mládeže. Přednosta odboru kriminality mládeže v saském Zemském kriminálním úřadu Ronald Börner uvedl, že zatímco podíl mladších 21 let na násilných trestných činech činil v Sasku v roce 1991 38,2 procent, spáchali mladiství v roce 1995 již více než polovinu těchto přestupků – 51,5 procenta. Tak bylo v Sasku pro ublížení na těle vyšetřováno v pětadevadesátém roce 2230 mladistvých, ale pouze 2109 dospělých.

“NĚŽNÁ STVOŘENÍ” VE VYSOKÝCH BOTÁCH

Mezi nezletilými dopouštějícími se trestných činů je stále více dívek. Z konkrétních případů: Ve Zhořelci ubodala dvě děvčata ve věku třináct a patnáct let bezdůvodně jednoho bezdomovce. V Magdeburku přepadla patnáctiletá dívka se svými dvěma přáteli Afričana a těžce ho zranili. V řadě saských měst – ale nejen tam – roste počet dívčích band, tzv. “Reenies”, které se považují za protiklad mužských “skinů”. Členky “Reenies” se vyznačují tím, že mají světle odbarvené vlasy, nosí kožené bundy a vysoké boty s bílými tkaničkami. Jsou vyzbrojeny noži a poplašnými pistolemi, bičíky. Mnohdy napadají “Reenies” jim nepohodlné občany brutálněji, než činí bandy “skinů”.

Ronald Börner je přesvědčen, že vyšší nárůst kriminality u dětí a mládeže právě na východě Německa má dvě příčiny: filmové a televizní seriály, v nichž každý hrdina používá násilí, a pak to, že ani šest let po sjednocení Německa nedovedou mnozí rodiče, vyrostlí v socialistickém systému, vychovávat své děti. Frustrace rodičů, kteří se nedovedou vyrovnat se současností, pak podle inspektora saské policie Helmuta Spanga vede k růstu pravicového extremismu mezi mládeží. Rostoucí kriminalita dětí a mládeže znepokojila saské ministerstvo vnitra tak dalece, že jako v první z východoněmeckých spolkových zemí byla u všech třinácti policejních ředitelství zřízena oddělení pro mládež, která vedou speciálně vyškolení odborníci. Ve všech čtyřiaosmdesáti saských policejních revírech jsou pak úředníci, kteří se zabývají výhradně prací s mládeží.

O moc lepší to ovšem není ani v západních spolkových zemích. Na dotaz, jak vypadá kriminalita mládeže u západních sousedů České republiky, odpovídá státní tajemník bavorského ministerstva vnitra Hermann Regensburger: “Kriminalita mládeže nám dělá stále větší starost. Z 213 tisíc osob, vyšetřovaných v Bavorsku v roce 1995 za kriminální přestupky, bylo 62 tisíc mladších jedenadvaceti let. Zvlášť vysoký podíl mladistvých je u trestných činů poškozování majetku, krádeže a ublížení na těle.”

Znepokojující je, že mezi 62 000 mladistvými, kteří se v roce 1995 dopustili v Bavorsku trestných činů, bylo 9911 dětí ve věku od osmi do dvanácti let. Přes 26 000 přestupků se pak dopustili mladiství ve věku od čtrnácti do sedmnácti let. Těžiště kriminality je pak podle Hermanna Regensburgera jednoznačně v oblasti krádeží. Více než polovina trestných činů, kterých se dopustily děti, byly krádeže v obchodech a samoobsluhách. Naproti tomu se mladiství – tedy mladí ve věku od čtrnácti do sedmnácti let – “zaměřili” zejména na poškozování cizího majetku, podvody, násilnosti a zneužívání drog. Mladiství do 21 let spáchali v Bavorsku 4578 trestných činů ublížení na těle, což představuje 30,2 procent všech těchto trestných činů. Proti roku 1994 – což je pochopitelně znepokojující – je to vzrůst o 14,9 procenta.

ZBRAŇ JAKO ŠKOLNÍ POMŮCKA?

Ruku v ruce se stoupající kriminalitou mládeže roste také počet násilných činů, k nimž dochází ve Spolkové republice Německo ve školách. Předseda Svazu učitelů Ludwig Eckinger uvedl v polovině listopadu 1996 v Bonnu, že vedle použití násilí roste v poslední době na školách také počet případů vydírání. Učitelé jsou často zcela bezradní, a proto se v Německu oživila – stejně tak, jako ve Velké Británii – diskuse, zda by mělo být opět dovoleno tělesné trestání žáků. Eckinger se vyslovil zásadně proti bití ve škole, označil je za kontraproduktivní s tím, se by se dosáhlo zcela opačných výsledků.

Olej do ohně diskuse kolem kriminality mládeže, a především násilnostech ve školách, přilila právě zveřejněná studie “Škola a násilí” tří německých pedagogů – Fuchse, Lamneka a Luedkeho. Ti tvrdí, že násilí na německých školách nedosáhlo ani zdaleka tak značných rozměrů, v jakých je prezentují veřejnosti učitelé a kriminalisté. Na základě rozhovorů s 3609 žáky středních a pokračovacích škol a 786 učiteli dospěli k názoru, že na školách sice dochází k těžkým násilnostem, jakou je skupinové zbití spolužáka, děje se to však jen u žáků určitých věkových stupňů. Nejvíce takových případů zaznamenali ve věkové skupině žáků od třinácti do patnácti let. Na gymnáziích pak dochází k menšímu počtu násilností než na ostatních typech škol. Hlavní podíl nesou chlapci. Pokud jde o žákyně, u těch se daleko výrazněji projevuje sklon k poškozování věci než k otevřenému násilí.

Jen velmi zřídka jsou podle uvedené studie obětí násilností na školách učitelé. Přesto si však devadesát procent učitelů na růst násilí ve školách stěžuje. A pokud k násilí proti učiteli dojde, je to v naprosté většině případů tehdy, když má napadený učitel menší pedagogické zkušenosti a postrádá osobní přístup ke svým žákům.

Podle studie většina žáků odmítá násilí, i když uznává, že již násilím vyhrožovala svým spolužákům. Zde není velký rozdíl mezi chlapci a děvčaty. Značný rozdíl se však projevuje v nošení zbraní. Mezi těmi, kdo vlastní nějakou zbraň a docházejí s ní do školy, jednoznačně dominují chlapci. Mají nože, plynové pistole, pistole na slzotvorný plyn, revolvery atd. Ovšem – tři čtvrtiny těchto “ozbrojenců” uvádí, že nejsou určeny k útoku, nýbrž k obraně. Imponovat jimi chce 4,3 procenta, 11 procent ví, že či ní něco zakázaného, a proto zbraně vlastní, 17,9 procent žáků je pak má proto, že “je mají všichni”. Jen 0,8 % žáků chce svými zbraněmi ohrožovat spolužáky.

I když se autoři studie o násilí na školách snaží veřejnost uklidnit zjištěním, že problémem není ani tak počet žáků – násilníků, jako daleko větší množství těch, kteří se násilí ve školách bojí, nemohou zakrýt vzestup kriminality mládeže v Německu. V tom se shodují pedagogové, kriminalisté i sociologové. A vědom si je toho také stát. Nezodpovězenou otázkou pak zůstává, jak proti růstu kriminality postupovat.

Spolkový ministr vnitra Manfred Kanther vidí jednu z hlavních příčin ve ztrátě hodnot u mladých lidí: “V uplynulých desetiletích bylo používání násilí často zlehčováno. Autorita nebyla uznávána a tradice diskreditovány. Je samozřejmé, že tento přístup k životu se musel odrazit také mezi mladými lidmi – a projevil se v růstu kriminality mládeže, zvláště pokud jde o majetkové přečiny a použití násilí.” Podle Kantherových slov záleží nyní nejen na společnosti, ale především na rodičích a dospělých, aby dali mladým příklad spolužití. “To,” říká Manfred Kanther, “a nikoli policejní zásahy, je nejlepší cesta k tomu, aby mladí našli své místo ve společnosti slušných lidí.”  

Obyčejná ulice: dlážděná kočičími hlavami, z jedné strany zeď, z druhé fronta domů. Čtyři bary na sto padesáti metrech, lampy patřící možná k minulému století, a některá okna do bytů tak nízko, že kolemjdoucímohou nakukovat. Ulice se jmenuje Míšeňská a stala se symbolem Prahy, zvěčněnána inzerátu ABSOLUT PRAGUE.

Nečekaným a překvapivým symbolem, ale osobitým. Když někdo chce světu přiblížit Prahu, většinou sáhne po osvědčených Hradčanech nebo Karlově mostě. ABSOLUT PRAGUE je však součástí jedné z nejúspěšnějších a nejdelších reklamních kampaní (trvá už přes patnáct let), která se drží na výsluní díky jedinečnosti, originalitě a vtipu. V této společnosti přece musí i ABSOLUT PRAGUE dostát pověsti kampaně, a také být jedinečná a originální. Základem úspěchu kampaně je výrobek, k němuž se vztahuje: Absolut Vodka, jedna z nejlepších vodek světa, zařazená v nejvyšší možné kategorii, a tedy označená jako “super premium”. Je známá nejen špičkovou kvalitou, ale všechno, co je s Absolut Vodkou spojeno, se vymyká průměru a naopak vyniká jedinečností. Pít Absolut znamená hlásit se k jeho filosofii, vyjádřit touhu být jiný než ostatní, osobitý, originální, svůj – být silná individualita. Vnějším výrazem Absolut Vodky, odlišujícím ji už na první pohled od všech ostatních destilátů, je její láhev. Inspirovaná staro u švédskou lékárenskou láhví, bez obvyklé papírové etikety, s textem vytištěným přímo na skle. Zdůrazňuje čistotu a jednoduchost, a stala se hlavním motivem reklamní kampaně. První Absolut inzerát vznikl v roce 1981 a několik let si tvůrci vystačili jenom s dnes již klasickou formou: Fotografie, jejímž hlavním objektem je Absolut láhev, doplněná dvouslovným, výjimečně tříslovným sloganem, jehož první slovo je Absolut. Po čtyřech letech kampaň obohatili. Skutečnou skleněnou láhev zastoupil jiný předmět, jehož velikost a tvar ji napodobovaly. Oproštěním se “od skla” začalo období exploze nápadů, které snad ani nemá konce. Další krok do nových inspiračních oblastí znamenal úkol vytvořit inzerát pro Los Angeles. Jeden z tvůrců nosil v podvědomí obrázek bazénu, který se mu moc líbil a rozhodně ho chtěl nějak uplatnit. Když se úkol a podvědomí spojily, vznikl inzerát ABSOLUT L. A. Stal prvním ze série Absolut měst. Po L. A. následovaly např. Absolut San Francisco, na němž se láhev ztrácí v pověstné sanfranciské mlze, Absolut New Orleans, kde jsou části jazzové trubky nápadně podobné láhvi Absolutu, Absolut Atlanta, na níž se tamní letiště proměnilo v Absolut letiště, Absolut Manhattan s Centrálním parkem nápadně se podobajícím Absolut lahvi. V USA měla velký úspěch, takže před několika lety začala vznikat další série, tentokrát evropských měst. ABSOLUT PRAGUE je zatím posledním výhonkem. Praha se tak ocitla v Absolutní společnosti např. Paříže, Kodaně, Bruselu, Madridu, Říma, Londýna či Ženevy . “Tímto inzerátem vzdává Absolut Vodka hold Praze jako hlavnímu městu České republiky,” říká Vincent Dixon, autor fotografie použité při výrobě inzerátu. “Vyjadřuje krásu a kouzlo starých pražských ulic a kafkovského ducha, který k Praze patří – pohled pro Prahu typický, navíc s překvapující pointou.” Přestože Absolut města záměrně nezobrazují známé historické památky nebo jiné monumenty, jsou inzeráty srozumitelné nejen lidem, kteří ve městě žijí, ale i ostatním doma i za hranicemi. Námětem je vždy něco pro město typické – pocit, nálada, detail z každodenního života, drobnost.

“Přáli jsme si, aby lidé při pohledu na Absolut Prague cítili nadčasovost a tajemnost Prahy,” říká Vincent Dixon. “Praha má velkou literární i fotografickou historii, a my jsme chtěli toto dědictví zachytit. Vybrali jsme ulici, která jakoby se po staletí nezměnila. A představovali jsme si Franze Kafku, jak tudy kráčí nocí. Uličky Malé Strany a Starého Města mají přinejmenším stejné kouzlo, jako všeobecně známý Hrad nebo Karlův most.” Absolut Prague je mistrně namíchaný koktejl – ale klidně ji můžeme brát i jako třešničku ve skvělém koktejlu Absolutních inzerátů.

“Nezáleží konečně příliš na tom, zda si letecká archeologie zaslouží, aby byla považována za samostatné odvětví archeologické vědy, nebo ne. Jde o to, že zapůsobila na tuto oblast poznání možná ještě převratněji, než objev radiouhlíkového datování. Ve skutečnosti byl její přínos pro archeologický výzkum asi tak důležitý, jako vynález dalekohledu pro astronomii. A co víc, žádný jiný technický pokrok v archeologii se nepřiblížil tak těsně k cíli – k odkrytí složitých vztahů dávných kultur, k postižení prchavého odlesku tvárnosti pravěké krajiny a lidské existence v průběhu věku.”

To jsou slova proslulého světoběžníka a spisovatele, popularizátora historie Leo Deuela, která v roce 1969 napsal ve své knize “Objevy z ptačí perspektivy”. Výmluvně uvádějí význam letecké archeologie pro rekonstrukci pravěkých a středověkých podob krajiny.

PŘEPISOVANÉ STRÁNKY HISTORIE

Člověk, v minulosti stejně jako v současnosti, po sobě zanechává ohromné množství stop, které ale podléhají různě rychlým procesům zániku. Na těchto dvou faktech je závislý obor, jehož předmětem zájmu je nejstarší minulost člověka a jeho hmotná kultura – archeologie. Veškeré rekonstrukce, které o rozličných pravěkých a raně historických společenstvích a kulturách archeologové vytvářejí, jsou závislé na tom, z jakého materiálu člověk vyráběl své nástroje, jaké druhy obydlí si stavěl, jaký způsob volil k manipulaci s mrtvými apod. K tomu ale přistupuje další, neméně závažný faktor, totiž charakter prostředí, v němž jsou výsledky lidského konání uloženy. Zatímco některé materiály organického původu (například kůže či dřevo) se v určitém prostředí zachovají po dobu mnoha tisíc let téměř neporušeny (jedná se například o známé rituální oběti ze skandinávských bažin, kde je eliminován vliv látek obsažených ve vzduchu), v prostředí jiném podléhají výrobky z těchto materiálů téměř okamžitému rozkladu.

Přesto však existuje místo, v němž prakticky každý zásah člověka zůstává nesmazatelně zapsán, a za vhodných podmínek se může dříve či později projevit. Tím místem je krajina. To, co většina z nás při procházce krajinou vnímá, je výsledkem dlouhodobého procesu působení člověka na přírodu. Podoby této krajiny například v pravěké době kamenné či bronzové, v období příchodu našich slovanských prapředků či ve vrcholném středověku si z jejího dnešního vzhledu neumíme udělat. Je to proto, že změny klimatu a lidské hospodaření proměňovaly její viditelnou podobu. Nehluboko pod povrchem země se však vzájemně proplétají nekonečné sítě jam a linií, stopy, které jsou výsledkem snah našich předků obydlet a kultivovat své životní prostředí a udržovat vzájemné společenské a obchodní styky.

Anglický historik F. W. Maitland, který žil v minulém století, velice výstižně označil krajinu své země za “kouzelný palimpsest”. Přirovnal ji ke středověkému pergamenovému rukopisu, jehož stránky byly několikrát popsány a po čase vymazány a přepsány novými texty. Výborně tak vystihl skutečnost, že krajiny jsou, obrazně řečeno, mnohokrát přepisovanými stránkami historie lidského rodu. Dnes víme, že svědectví o životě lidí minulých generací nejen že nenávratně z krajiny nezmizela, ale že je můžeme také objevit a dokonce i dešifrovat. K tomuto poznání došla historická věda jednak díky bystrému oku a schopnosti některých archeologů vnímat reliéf kulturní krajiny, zejména její povrch, a jednak díky letecké fotografii. Ta se stala rozhodujícím činitelem při vzniku krajinné archeologie.

LETECKÉ SNĹMKY Z WILSTHIRU

Ačkoli se pojmu krajinná archeologie začalo používat teprve poměrně nedávno, můžeme za jeho zakladatele bez okolků označit vynikajícího britského archeologa O. G. S. Crawforda. Ten byl ve dvacátých letech našeho věku objevitelem rozsáhlého systému zaniklých pravěkých polí, která se v nízkém reliéfu zachovala na území jihoanglického Wiltshiru. I když o existenci těchto tzv. keltských polí určitá povědomost byla (nikoli ve vědeckých kruzích, spíše mezi venkovany, kteří v této oblasti žili), byl to Crawford, který si jich začal všímat a systematicky je zakresloval do map ještě před první světovou válkou. Jeho pozemní průzkum však nevedl k očekávanému efektu. Ten přinesl až okamžik, kdy se mu v roce 1922 dostaly do rukou vojenské letecké snímky z Wilsthiru. Na nich poprvé uviděl ve vzájemných souvislostech to, co při průzkumu na zemi pouze tušil. Linie mezí zaniklých polí se sbíhaly do pravidelných tvarů, vidět byly nejen jejich začátky, nýbrž i konce. Během velice krátké doby bylo jasné, že zdejší krajina v sobě skrývá doklady o nejméně dvou pravěkých polních systémech. První pochází snad již z doby bronzové (minimálně před 3500 lety), druhý z období velkého stěhování národů (5.- 6. století n. l.), kdy do Anglie přišli germánští přistěhovalci Anglové, Sasové a Jutové. Odlišnou tvářnost dalo této krajině vrcholně středověké obdělávání polí, víceméně konečnou podobu pak změny 16.-18. věku, spojené s procesem ohrazováním polí.

Letecká fotografie se tedy stala prostředkem, umožňujícím vidět nikoli pouze nepatrný bod v prostoru, nýbrž velké krajinné úseky. Potřebu hledat prostorové souvislosti sídelní aktivity pravěkých lidí s aktivitami výrobními, pohřebními či rituálními si však archeologové začali uvědomovat až zhruba půl století po Crawfordových objevech. Teprve tehdy toto směřování pojmenovali krajinnou archeologií. V globálním měřítku se dnes tímto směrem vydává velká část archeologické badatelské obce.

V mínění většiny lidí stále ještě přežívá představa o archeologii jako disciplíně, která má za úkol shromažďovat staré kuriozity a poklady. Ve skutečnosti je dnes archeologie, zejména v zemích, kde se provozuje na vysoké vědecké úrovni, přímo učebnicovým příkladem plodné spolupráce mnoha oborů. Je zapojena do procesu poznávání vývoje konkrétních regionů a oblastí od časů nejstarších zemědělců mladší doby kamenné až po moderní dobu. Tradiční povědomí o archeologii jakožto činnosti, která má se skutečnými problémy současnosti jen pramálo společného, je tedy falešné. Zaměření na člověka, jehož historie se odehrávala v přírodním prostředí jeho okolní krajiny a je tedy především historií vztahu jedinec – společnost – příroda, přibližuje současnou archeologii širokým vrstvám veřejnosti.

Tento přístup má samozřejmě i závažné společenské důsledky. Archeologie se totiž stává významným společníkem tzv. “zelené vlny”, jejíž nositelé (většinou přírodovědci, ekologové a geografové) se orientují výlučně na záchranu přírodního bohatství Země. Druhou nedílnou součástí kulturní krajiny je totiž kulturní dědictví lidstva (jinými slovy historické památky), a to by mělo být chráněno se stejným úsilím. A protože podzemní pramen poznání, tedy archeologické památky jsou samozřejmě součástí kulturního dědictví, je archeologie nástrojem, který přiřazuje památkám v krajině významné místo kulturního fenoménu.

Základními otázkami, kterými se archeologové při studiu historie krajiny zabývají, jsou například způsoby, jimiž si naši pravěcí a středověcí předkové členili životní prostředí od nejnižší organizační úrovně (prostor obydlí či vesnické osady) po úroveň nejvyšší (pole, územní hranice, symbolické vymezování pohřebních areálů apod.), a do jaké míry byla tato organizace krajiny závislá na podobě okolní přírody (tvar terénu, vzdálenost k vodnímu zdroji, půdní a klimatické podmínky). Archeology zajímá skladba a hierarchie sídlišť (například město či hrad a jejich vesnické zázemí), podoba a rozloha polí, rozmístění pohřebišť v sídelních areálech a mimo ně, velikost loveckých areálů paleolitických lovců a sběračů.

NEDESTRUKTIVNÍ ARCHEOLOGIE

Závažným trendem současné archeologie je také její zaměření na rozvoj a používání nedestruktivních metod výzkumu. Každý klasický archeologický výkop, byť i vedený nejmodernějšími metodami terénní dokumentace, archeologické objekty nenávratně ničí. A poněvadž v poválečném období, v naší části Evropy pak obzvláště v porevoluční době, dochází vlivem stavebních aktivit přímo k masovému úbytku památek ukrytých pod povrchem země, směřují kolektivy archeologů, kteří nejsou bezprostředně zapojeny do záchranných akcí, k omezování tradičně, tedy destruktivně vedených výzkumů potenciálně bohatých, avšak neohrožených lokalit na minimum. Proto se v poslední době stále více prosazují metody, které bez přímého zásahu do terénu dokáží proniknout pod povrch země a ukázat nám, co je pod ní ukryto. Vedle dobře známých minohledaček, které tak neblaze zneužívají k rabování například keltských sídlišť – “oppid” – či bohatých pravěkých pohřebišť překupníci starožitností, jsou to zejména geofyzikální metody, které jsou výborným zdrojem poznání. Pomoci může i zjišťování množství fosforu v podorniční vrstvě, které může naznačit, ve kterých místech například hradiště byla soustředěna obydlí.

Zatímco vyjmenované způsoby nedestruktivního výzkumu jsou ale zaměřeny na nepatrnou část sídelního prostoru, existují také metody, které pracují na velké ploše, řekněme v krajině, a které nijak neničí archeologické prameny skryté pod povrchem. Tyto metody patří k hlavním pracovním postupům krajinné archeologie. Jsou jimi především “povrchové průzkumy” (na polích obnažených podzimní či jarní orbou se provádí sběr artefaktů, tedy drobných kamenných, eventuálně kostěnných nástrojů a zejména keramiky; výsledkem této činnosti je, že můžeme poznat rozmístění pravěkých sídlišť určitého stáří v zájmové oblasti) a “letecký průzkum”. Na něj nyní obrátíme naši pozornost.

VEGETACE JAKO FOTOGRAFICKÁ VÝVOJKA

Letecký snímek ze Štěpánova na Pardubicku naznačuje dvojitý opevňovací příkop, obklopující pravděpodobně pozůstatky středověké tvrze.

Letecká archeologie již od dob svého vzniku pracuje pomocí metod, které vyvinul Crawford. Jedním ze skupiny efektů je tzv. “porostový příznak”, využívaný archeology pro identifikaci pod zemí ukrytých antropogenních (tedy lidmi vytvořených) objektů, jako jsou domy, hroby, cesty, příkopy, jámy apod. Princip “porostového příznaku” spočívá v tom, že výplň, tedy hlína a další materiál, kterým se objekt po zániku své funkce zaplnil, má díky svému složení, obohacenému o fosfáty, odlišný charakter od okolního půdního prostředí. Humusovité složky, nahromaděné v zaniklém obydlí či v zasypaném hrobě, jsou příčinou jiného chemismu půdy. Rostliny, které nad kdysi zahloubenými objekty dnes rostou, tak mají předem vytvořeny optimální podmínky pro život. To se samozřejmě projeví v několika ohledech: v jejich výšce, hustotě a především zbarvení. Tyto změny je odlišují od okolního porostu téhož druhu prakticky po celé vegetační období. Nejlépe se tyto změny projevují na obilí (hlavně ječmen a pšenice), ale za vhodných podmínek se mohou projevit i na jeteli, kukuřici či cukrové řepě. Příklady tohoto efektu vidíme na leteckých snímcích objektů ve Štěpánově, Straškově a Nechanicích. Jak vypadá “porostový příznak” z pohledu na zemi ukazuje příklad kruhového obvodového příkopu, původně zřejmě mohylové hrobky v Uhách.

Velmi výstižně vyjádřil princip vzniku “porostového příznaku” již citovaný L. Deuel, když napsal, že vegetace působí jako fotografická vývojka na exponovaný negativ: vyvolává skryté obrazy.

Dalším důležitým efektem, pomocí něhož mohou archeologové nalézat nové zajímavé objekty, jsou “půdní příznaky”. Dobře nám jejich princip dokládá snímek jihoanglického hradiště na titulní dvoustraně tohoto článku (které se mimochodem nachází v téže oblasti, kde Crawford učinil svoje průkopnické objevy), jenž bylo zcela srovnáno se zemí vlivem dlouhodobé orby. Jeho pravidelný tvar je dobře patrný díky kontrastu tmavých a světlých linií, které ukazují průběh příkopů, resp. dřevitohlinitých valů. Obě složky bývaly pravidelnou součástí opevnění pravěkých a raně středověkých hradišť v celé Evropě.

Nalézat archeologické lokality lze také například pomocí “sněžného efektu”. Ten působí jak v období tání (nad podzemními objekty bývá vyšší teplota, která způsobuje rychlejší odtávání), tak i v mrazivém období (opačný efekt: voda, jež je ve výplni objektu obsažena ve větším množství než je tomu v okolní půdě, zmrzne a teplota na povrchu nad ním je nižší, takže sníh se tu drží déle). Letecký průzkum v Čechách začal v roce 1992. V úzké spolupráci s britskými odborníky jej tehdy zahájil Archeologický ústav Akademie věd České republiky. Od té doby se postupně zaplňuje archiv leteckých snímků tohoto ústavu novými přírůstky. Informace, získané metodou leteckého průzkumu, který se před třemi lety stal samostatným vědeckým projektem našeho centrálního archeologického pracoviště, se postupně stávají nenahraditelným zdrojem poznání. Je v zájmu nás všech zachytit dnes již neviditelný rozměr pravěké a středověké krajiny našich předků, jejíž pozůstatky jsou dnes nebývalým tempem ničeny vlivem civilizačních tlaků. Uvažme, že jsme na tomto poli bádání, jako ostatně v řadě dalších vědních oborů, ztratili příliš mnoho času. A přitom čtvrt století, které uplynulo od vydání Deuelovy inspirativní knihy, je pouze kratším úsekem celé historie letecké archeologie.  

Je všude kolem nás, obklopujeme se jím, užíváme ho a život bez něj si nedokážeme představit. Nábytek, slovo, které ještě před několika stoletími znamenalo věci nabyté, vlastněné. Skříně, stoly, postele, křesla? vypovídají mnoho o svém majiteli i o lidstvu vůbec. Až budete dnes večer uléhat do postele, můžete si být jisti, že tohoto skvělého vynálezu využívali už vaši pravěcí předkové. Pravda, jen místo matrací měli kámen a suchou trávu.

kancelářská židle FORMA

Již starověk znal všechny dnes užívané druhy nábytku. Avšak až období renesance přineslo na severu Evropy (klimatické a životní podmínky jihu to nevyžadovaly), jeho rozčlenění podle typů a účelu. Ale s nábytkem nám dnes známým se setkáváme již u pravěkých lidí, v jejichž společenstvích měl výsadní postavení oheň. Proto se všechno zařízení podřizovalo ohništi, jež okupovalo střed jeskyně a později kamenných, hliněných či dřevěných příbytků. Oheň byl symbolem života, symbolem domova. Stejně tak, jako je dnes postel.

POSTEL První postelí, kterou si člověk na své dlouhé cestě vývojem našel, byla přirozená terénní vlna. To znamená, že sny se mu zdály v brázdě či dolíku na louce, díře ve skále. Časem i v uměle vyrobené prohlubni v primitivní chýši. A protože střed příbytků a jeskyní patřil ohni, tehdy téměř mytickému, nacházela se lůžka podél zdí. To byl jakýsi pravzor vestavěné postele s primitivními lůžkovinami ­ větvemi, listy, trávou, kožešinami… Staří Egypťané už znali dokonce lůžko mobilní. To se psalo druhé tisíciletí před Kristem.

Postel, lehátko či lůžko však nesloužily jen k odpočinku nebo spánku. Staří Řekové a Římané při jídle a zábavě polehávali na denních lehátkách. Samostatné postele se objevují v období gotiky a byly velkou vzácností, mnohdy v jedné posteli spala celá rodina. Spáči této doby byli vlastně schováni za vysokými vyřezávanými čely nebo usínali chráněni baldachýnovými nebesy. Služebnictvu a společensky níže postaveným osobám sloužily ve středověku lavice, často umístěné podél stěn kuchyně nebo čeledníku.

A jak nastupovala nová a nová století, docházelo pomalu a po malinkých krůčcích i k demokratizaci společnosti. Tak se postel stala částečně dostupnou všem. Samozřejmě tvrdé prkno postele sluhy se dalo jen stěží srovnávat s vyřezávanými koráby snů jeho pána.V závěru baroka a v rokoku (18. stol.) dochází k diferenciaci nábytku, ve kterém udával tón dvůr francouzkých králů. Století 19. přineslo nový pohled na ložnice a tedy i na postele. Ty se staly součástí ložnicových souprav. Nebyly to tedy již osamocené kusy nábytku, ale patřily k nočním stolkům, prádelníkům a šatním skříním. Zatím největší experimenty přinesl na počátku 20. století funkcionalismus. Objevují se trubkovité postele s vloženou pérovou matrací, víceúčelová lehátka. A pak dokonce tradiční postel, výjimkou jsou manželská dvoulůžka, ustupuje před lehátkem či válendou, vestavěnou do sektorového zařízení ložnice.V posledních deseti letech si však postel vybojovala opět své významné postavení. Zkoumá se biologická a psychická pohoda spánku a odpočinku, výška i situování lehací plochy a její složení z hlediska materiálu. Vracejí se přírodní materiály a jednoduché tvary. Postele se oprošťují, aby obohatily náš spánek. LAVICE, POHOVKY

Mezistupněm mezi postelí a křeslem je pohovka, mladší sestra lavice, která je na rozdíl od hierarchické a individualistické židle symbolem rovnostářského kolektivního sezení. První lavice byly objeveny jako součást interiéru neolitického domu. Ten je vybaven kamennými lavicemi vestavěnými podél stěn. Podobně byl zařízen i královský palác na Krétě z poloviny 2. tisíciletí před Kristem. Lavice se nejvíce osvědčila v kostelech, kde se s ní setkáváme ještě dnes. Symbolizuje rovnost a byla znamením chudoby, ctnosti. Naproti tomu pohovka symbolizovala rozmařilost, bohatství a poživačnost. Její opěradla a měkké polstrování přímo svádějí k lenošení. I ona procházela změnami. Od jednoduché pohovky klasicistní přes biedermeier až k dnešku. Pohovky byly tak oblíbené, že se jich nezřekl ani účelový funkcionalismus, jen je přizpůsobil novým materiálům a technologím. Dnes jsou obvyklou součástí sedacích souprav a rozkládací pohovky se staly předstupínkem k posteli. A tak jako ve všem, i v oblasti sedacích souprav se s koncem tisíciletí vrací trend přírodních materiálů. ŽIDLE

Nosič, který je svými parametry přímo odvozen od rozměrů lidského těla, je starý jako lidstvo a vyznačuje se nekonečně mnoha podobami. Samostatnou židli bylo možno vidět již v Mezopotámii, Egyptě či starém Řecku a Římě. Nutno přiznat pozoruhodnou rovnováhu parametrů těchto předků dnešní židle. Až do gotiky se samostatná židle stáhla z evropské scény, aby byla na čas nahrazena lavicemi a úzkými sedačkami. Navrací se ve vší eleganci, strohosti a masivnosti v renesanci. Jak v renesanci, tak v baroku je však samostatná židle poměrně vzácná. Sedací nábytek byl do této doby spojován s představou trůnu. Sezení na židli bylo tedy společenským privilegiem, jež bylo vyhrazeno vyšším vrstvám. Na francouzkém dvoře Ludvíka XIV. byla dokonce oficiálně přijata hierarchie typů sedacího nábytku určená dvořanům a vysoké šlechtě v přítomnosti krále. Ozdobně soustružené nohy a drahé čalounění jsou hlavními znaky poživačné barokní židle.

Prohnuté zvířecí nohy židlím přisoudilo rokoko, které bylo zchlazeno uměřeností, zjednodušením a napřímením esovitých linií nohou v čase klasicismu. Zlatým věkem krásné a účelné židle byla první polovina 19. století-období biedermeieru. Zde se setkávají linie antiky a klasicismu s inspirací hudbou, květinou či motýlím křídlem.Nadčasový design nábytku a hlavně židlí je spojen se jménem Michaela Thoneta. Jeho bukové židle, jež se zrodily na přelomu 19. a 20. století se vyrábějí dodnes. Čechy se zapsaly do kroniky vývoje židle v éře kubismu a kuboexpresivismu na počátku 20. století jmény P. Janáka, J. Gočára, J. Chochola, V. Hofmana, O. Novotného? Jejich židle nebyly příliš funkční, byly však výtvarně pozoruhodné a krásné, podobně jako obrazy a sochy té doby. A poněvadž je židle odvozena z rozměrů lidského těla, měnila se někdy v sochu.

Židle je dnes nezbytnou a nepostradatelnou součástí bytového a kancelařského vybavení. Vznikají nové speciální typy židlí s prvky křesel. Zkoumá se, stejně jako u postelí, jejich anatomie a složení z hlediska materiálu. Navrací se opět jednoduchost a po letech plných plastů znovu objevujeme dřevo. Stupínkem mezi židlí a pohovkou jsou křesla, nábytek odpočivný. Svými rozměry a konstrukcí poskytuje při sezení oporu zad i paží, umožňuje pohodlné sezení až polehávání. Některé typy lze dokonce rozložit na lůžko, stejně jako pohovku.Křeslo a židle byly odjakživa prestižní záležitostí. Existovaly už ve starém Řecku, ale jsou pravděpodobně mnohem starší. Křesla sloužila coby trůn panovníkům, byla ze vzácných materiálů a bohatě zdobená. Kromě exkluzivních modelů pro panovníky se samozřejmě vyráběly i křesla a židle jednoduché, a až překvapivě moderních tvarů. PSACÍ STŮL

Je běžnou součástí dnešního interiéru. Má mnoho podob. Od desky volně položené na podloží nebo zabudované do skladebného nábytku až po úctyhodný “americký” psací stůl s obrovskou úložnou kapacitou, přemnoha zásuvkami a detaily, jež přivolává touhu člověka napsat za jeho deskou alespoň jednu knihu. Jako určitý hybrid mezi nábytkem stolovým a úložným procházel zajímavou cestou od jednoduchého ke složitému. My nyní opět hledáme cestu k jeho jednoduchosti. Vyvinul se z obyčejného stolu, jež je znám již z dob před Kristem, a má mnoho sourozenců. Jsou to různé specializované stolky. Dnes ne třeba na šachy ale na televizi. Za nejstarší specializované psací stoly lze považovat renesanční psací kabinety. Byly to přenosné bedny, které se pokládaly na stolové podnoží, měly vyklápěcí přední desku a velké množství zásuvek. Systémy zásuvek byly složité a často byly tajné.

Baroko přineslo sekretář, tedy kombinaci zásuvkové komody a psacího kabinetu. Období nových slohů znamenala pouze formální proměny. Secese, kubismus a art deco objevili dynamické a originální formy bytových psacích stolů, nikoli však nové typy. Ty prosadil až funkcionalismus ve 20. století. Rozmach administrativy a boom kanceláří znamenal potřebu specializovaného nábytku, hlavně psacích a pracovních kancelářských stolů a oddělil tak práci od domova.

SKŘÍŇ Je objemná, zabírá mnoho prostoru, vyskytuje se jednotlivě, ve dvojicích nebo v sestavách s dalším nábytkem. A neobejdeme se bez ní. Funkcionalisté se se svými reformami snažili o likvidaci skříně jejím nahrazením skladebným sektorovým úložným nábytkem jednoduché konstrukce a nenápadného vzhledu. Nepovedlo se.

Na začátku bylo antické armarium ­ čtyřdveřová skříň dělená na dvě části zásuvkovým pásem. Pak ve středověku dvě truhly položené na sebe s výklopnými předními stěnami. Vznik velkých jednoprostorových skříní má na svědomí španělská móda, jež v 17. století požadovala ukládání oděvů zavěšením. To jsou velké a masivní skříně barokní. V návaznosti na rozšíření této módy po Evropě se v Německu, v Holandsku, Francii i Anglii ustálila řada typů mohutných skříní, které nesly jména svého původu (skříně frankfurtské, gdaňské, hamburské..). Baroko a rokoko přisoudily skříním místo v ložnicových kompletech. Objevují se skříně vestavěné, dnešní velký hit. Naše století vedlo k racionalizaci bydlení a ke zkoumání vnitřního členění skříně podle rozměrů ukládaných věcí. Modulový skladebný systém vynalezený Le Courbusierem a přijatý posléze celou Evropou umožnil začlenit skříň do systému sektorového nábytku a dovolil tak její rozšiřování podle potřeby. Současnost se navrátila ke skříním dělaným na míru, vestavěným skříním a dřevu, jako jedinečnému materiálu. Vracejí se i staré velké dvoukřídlové dřevěné (např. ořechové) skříně. . . . . .

Česká nábytkářská tvorba se musí pořádně snažit, aby ukázala, že je svá a originální. Po letech, kdy se vše podřizovalo průmyslové výrobě, jsou slyšet hlasy svébytných designérů stále hlasitěji. Dříve jejich jména znali na výstavách za našimi hranicemi, dnes se jejich kouzelných děl můžeme dotýkat i u nás. . . . . . Nábytek za těch několik tisíciletí prošel bouřlivým vývojem, jako celá lidská splečnost. A i on se, tak jako lidé, navrací ke kořenům, k přírodě, jednoduchosti, individualismu a jedinečnosti. Skončila éra těžkotonážních a nijakých obývákových stěn a souprav. Uniformních koupelen a kuchyní. Dnešní člověk chce originál. Chce sestavovat, kombinovat a vymýšlet. Hledá a obklopuje se věcmi, jež ho oslovují. Někdo má doma Ludvíka XIV., jiný art deco, další se vidí v jednoduchosti Skandinávie. Dnes se vrací velké knihovny i malé stolečky, obrovská křesla i skromné pohovky, dřevo i kovy. A hlavně odchází jednolitá šeď.

Je okolo šesté hodiny ranní a vzduch je chladný. Na severu Austrálie, na statku Fitzroy Station jsou přípravy na rodeo v plném proudu. Kovbojové neboli “stockmeni” (správci koní), jak se jim zde říká, řadí skot a připravují koně pro první rodeo v oblasti Severních teritorií, které se koná pouze pro původní obyvatelstvo. Fitzroy Station je jednou z mnoha přibývajících farem, které jsou řízeny pouze “aborigines” (domorodci – pozn. red.). Po více než dvě stě let trvající nadvládě bílých přebírají znovu australští domorodci důležitou úlohu ve spravování země.

“MABO DECISION”

Historické rozhodnutí australského nejvyššího soudu z roku 1993 zvané “MABO Decision” znamenalo, že nejstarší přežívající kmen na světě dostal zpět stovky, ne-li tisíce hektarů australského kontinentu. Znamenalo to, že stále více komunit původního obyvatelstva – “aborigines”, bude moci spravovat pozemky, které v minulosti ovládali bílí, jako výnosný obchod v zemi předků původních obyvatel Austrálie.

Tato proměna v postavení lidí, kteří byli až doposud využíváni bílými jako levná pracovní síla, představuje dramatickou změnu jak pro černé, tak i bílé obyvatele. Mnohé z těchto změn se uskutečňují s nechutí a hořkostí.

Mnozí z původních obyvatel, kteří většinu svého života žili z nominálních platů coby zaměstnanci stájí na statcích patřícím bílým, si rychle zvykají na nové role. Některé komunity najímají bílé instruktory, aby zaučily své vedoucí v manažerství, účetnictví či dohledu nad zásobami.

KRAJINA ČERVENÉHO PRACHU

Přestože je farma Fitzroy Station vzdálena od horského pásma Kimberley 200 kilometrů, říká se o ní, že leží na úpatí těchto hor. Území je prorostlé křovisky a nízkými stromy, travinami a pokryto červenou zeminou, která do dálky září svou červenou barvou a je naprosto všude. Když kovbojové ženou stádo, nebo když je vítr, není místo, kam by prach ze země nepronikl. Pokryje oblečení i vlasy, dostane se do očí, uší i nosu a celá krajina je vmžiku zahalena do vrstvy jemné červeně. Ať už jen tak sedíte na plotě, který udržuje skot ve své správné ohradě, nebo se chystáte na odpolední grilování, či navigujete nepříliš poslušná zvířata v potřebném směru, nemáte ani tu nejmenší šanci prachu uniknout.

AUSTRALSKÉ RODEO

“Aborigines” je slangový výraz pro původní obyvatele Austrálie, kteří se po dvě stě let trvající nadvládě bílých ujímají opět správy země, jak jim to umožňuje rozhodnutí austral- ského nejvyššího soudu z roku 1993.

Rodeo se koná v obci zvané Timber Creek neboli Ngaliwurru, která se nachází přibližně 45 minut cesty od Fitzroy Station. Nejbližší větší město, Katherine, je vzdáleno 285 kilometrů. Jsou dvě hodiny odpoledne, rodeo právě začíná, a sloupeček rtuti v teploměru se blíží ke třiceti stupňům Celsia. Normální populace městečka Creek čítá přesně 84 osob. Dnes bude ale hostit téměř třikrát tolik návštěvníků – včetně třiceti soutěžících, kteří, dychtivi vyzkoušet si své štěstí při jízdě na ne velmi milém býkovi, či rozzuřeném koni, přijíždějí z dálky až 500 kilometrů. Tato slavnost je i příležitostí pořádat rodinná shledání a srazy, okouknout poslední modely kovbojských klobouků a jiné výstroje, či se jen tak trochu povyrazit před samotným zahájením každoroční přehlídky. Australští černoši mají pochopitelně smysl pro důstojnost, znají svůj význam v tomto světě. Říká se, že když člověk v těchto končinách žije dost dlouho, tak se nevyhnutelně do této krajiny zamiluje. Něco na této myšlence zřejmě bude. Místní kovbojové se jednoduše nemohou nabažit blízkosti matičky země. Během rodea předvedou ukázkový pád z řádícího čtyřnožce, zatímco jiným se podaří udržet se v sedle alespoň sedm vteřin, aby byli vzápětí naraženi na železný plot ohrady a následně skončili na zádech v samém středu arény. Než by si nechali v nemocnici rentgenem překontrolovat svá žebra, trvají na tom, že zůstanou ležet na zádech v zádi své dodávky, aby mohli své protivníky po zbytek zápasu sledovat alespoň vleže.

Během tohoto rodea se původní obyvatelé severní Austrálie ukázali ve vskutku neobyčejném světle.

Ale než mohli vyrazit k jízdě na rozzuřených, funících býcích, stálo to mnoho námahy při přípravách vůbec prvního rodea určeného pouze pro “aborigines”. Bylo třeba zajistit, aby všichni čtyřnozí tvorové byli na správných místech a aby i dvounozí soutěžící byli nasměrováni do svých přidělených pozic.Rodeo je společenskou událostí, a tudíž i zástupkyně ženského pohlaví se chtějí pobavit. Celý den strávily veselou zábavou, smíchem i zkoušením nejrůznějších modelů poslední módy. A jako na všech slavnostech rodea, ani zde nechyběly újmy na zdraví – jak fyzickém, tak i psychickém v podobě pošramocené hrdosti. Ale všichni se shodli na tom, že to byl skvělý den. A příští rok si to samozřejmě všechno zopakují.

Po vystudování SUPŠ v Uherském Hradišti Petr Nikl (1960) absolvoval v roce 1987 AVU v Praze. Byl členem umělecké skupiny “Tvrdohlaví” a je členem divadelního sdružení “MEHEDAHA”. Od roku 1987 každoročně samostatně vystavuje. Získání prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1995 mu umožnilo studijní pobyt v Headlands v Kalifornii.Tuhle jsem jel v tramvaji a viděl jsem tě u Vltavy, jak tam něco chytáš.

Atelier v Headlands 1996

Zdálo se mi zajímavé, jak klacek čeří vodu, která pableskuje pod oblouky mostu. Dráždilo mě, že jsem mohl měnit rytmus světelné sítě. Na okamžik. Pak jsem toho nechal a šel házet o kus dál kameny. Jo, a pod tím mostem byla krásná akustika. Mám strašně rád ozvěnu. Setrvačnost pohybu. Když něco hlesneš a ono to samo ještě trvá nezávisle na tobě. Máš pocit, že ses do toho lesa naproti rozpustil. Ta odpověď je ale úplně jiná. Musíš mít ze svých toulek velkou sbírku trofejí…

Jo, nosím si toho hodně domů, ale při slově trofej mi naskakuje husí kůže. Vidět nějakou věc či zvíře jako trofej je vlastně vrchol arogance. Bojím se takhle něco pro sebe zmrazit a stavět to na odiv jako svůj objev či úlovek. Zajímá mě pohyb ve věcech. Nechávám je hrát a ony mne překvapují svou neuchopitelností. Pořád bojuju s vlastními předsudky, vnucenými ze setrvačnosti. A hle, zase setrvačnost, ale tahle je jiná, ta se v odpovědi nezhušťuje, to je pusté opakování. Teď mě napadá pohádka o člověku, lovci, který měl plný zámeček trofejí. Ale mohl to být třeba sběratel obalů od žvýkaček. Chodil kolem nich jako kolem důkazů svého života, a přitom vlastně ony ulovily jeho. Přidával další a viděl, že je to hezké. Že se mu podařilo chytit opravdu ty nejkošatější kousky. Když si je tak znovu prohlížel, jeden z jelenů na něj mrknul. Myslel, že se mu to zdálo, ale vždycky, když šel kolem, ten jelen na něj mrknul. Nakonec lovec ze zámečku utekl, protože nevěděl, co si o tom má myslet. Chtěl bych být vždycky připraven, že třeba tenhle kámen teď mrkne…

A co třeba sbírky vzpomínek? Nedávno jsem si vzpomněl, jak se mi asi v pěti letech poprvé přisála na lýtko pijavice, ale připadá mi to jako z minulého života. Paměť je asi jediná opravdová sbírka, a je zvláštní, co se s ní časem děje. Jak některá místa blednou a jiná vysvítají. Vyžaduje péči, ale jenom jako zásoba pro “teď”. Čas všechno splavuje a nechává jen ty nejhlubší rýhy. Dělá si místo pro nové. Život se ti jeví při pohledu zpátky jako sbírka výrazných zážitků. Čas a prostor zmizel a už se nedají nasimulovat. Jenomže o kterém zážitku můžeš říct, že je méně významný? Je to plynulý tok, jen momentální děj staví v tu chvíli do světla to a jindy zase ono.

S tím lovcem by to mohlo být i tak, že mu jeleni připomínali chvíle čekání na posedu, východy slunce, vlhkou kůru, vůni mlhy či zvuky datlů. Třeba si myslel, že bez nich by se mu to všechno jenom zdálo. Ale možná je to skutečně takové zdání, které vzniká tím vším kolem, souvislostmi mezi věcmi a ukládá se spíš v mezerách, které jsou nepřenosné. Mám zálibu v prchajícím čase a pořád jsem přitom rozčilený, že mi chybí. Jaký máš vztah ke sportu?

Takový jako ke každé hře. Tváří-li se, že jde o život, je mi k smíchu, ale jde-li opravdu o hru, pak se začnou dít opravdové věci. Někdo se zeptá: “Jak sis zahrál?” A někdo zase: “Vyhrál jsi?” Podobně v divadle: “Tak jsme si docela zahráli.” Nebo: “Dneska jsme JIM to dali…” Cítíš, jak to druhé je k smíchu. Je to zvláštní, že člověk z přirozenosti přeje těm slabším. Vzrušují mě paradoxní souboje, překvapiví hrdinové. Vymýšlím rád plyšové jezdce, měkké rytíře, mazlivé draky, dobrotivé lvy a naopak záludné beránky…Nenávidím ješitnost, svoji nevyjímaje, a vždycky ji budu pokládat za základ agresivity. Je neuvěřitelně absurdní přát určité barvě, klubu či zemi. Přitom stačí drobný odstup a hned je to obrovská zábava. Jenomže v člověku vězí jakýsi vzruch z těch “našich”. Pokaždé jsem se za to styděl a obdivoval ty, kterým bylo fuk, že jsme prohráli. Ve sportu dřímá zlatá žíla kreativity, jenom stačí povolit svaly nebo natrhnout kombinézu. Proto je tak krásný pád krasobruslaře nebo třeba ztráta hokejky. Loni jsi získal Chalupeckého cenu, udělovanou každoročně výtvarnému umělci mladšímu pětatřiceti let. Díky této ceně jsi mohl pobývat čtvrt roku v Americe, v Headlands u San Francisca. Jak sis to prožil?

Vrátil jsem se před měsícem a ještě jsem trochu vychýlen. Tady mám clonu, zasklený pohled. Běží mi před očima pořád nějaký film toho co mě čeká nebo co se událo. Tam přijedeš, a jsi v tom. Nemůžeš nic nikam zařazovat, protože to neznáš. Jenom tak němě hledíš. V Headlands jsem měl možnost tři měsíce pozorovat ptáky z ateliéru na pobřeží, jak krouží nad svým ostrovem v Tichém oceánu. Ani nevím, s jakým výsledkem. Před tou dýchající hmotou vody cítíš jakési prvotní pocity a chceš-li o tom mluvit, koktáš jen úlomky. Moře tam v chuchvalcích vyvrhává podivnou hadicovitou řasu. Vypadá jako zbytky chobotnic. Sbíral jsem tříšť naplavenin, nosil je do ateliéru a hrál si s nimi stínové divadlo. Zatemnil jsem, abych si ten rajský pohled z okna neomrzel, a přenesl odraz hladiny na zeď. Tři malé dírky mi promítaly kameru obskuru. Byly to takové sluneční hodiny ­ hrál jsem podle slunce. Stavěl jsem mu do cesty lupy a lámal jeho paprsky. To mě zrovna teď baví nejvíc. Živé promítání iluze ve skutečném čase. Venku šuměly vlny a na zdi se vzhůru nohama rozbíjely o pobřeží. Hodiny jsem u toho vydržel. Byl jsem uvnitř a slunce stále měnilo mihotavý obraz. Večer zapadalo vzhůru do moře. Při každém vyběhnutí ven a dovnitř jsem cítil úžasný zlom z iluze do reality, a naopak. To je známé, že nejvíc vnímáš při zlomu. Když jsem tam hrál poprvé lidem, byla mlha, takže neviděl nikdo nic. Měl jsi i mimo Headlands nějaké aktivity?

Měl jsem čtyři představení v New Yorku a pět ve Vermontu. Vždycky se mnou hráli přátelé, které jsem poznal na místě. Protože se nedomluvím, musel jsem jim pantomimicky naznačit, že se nebudeme na ničem moc domlouvat, jelikož budeme improvizovat. Pouze jsem ukázal, kde co je, na víc ostatně nebyl čas, a už se hrálo. Myslím, že je to bavilo, protože se hlásili znovu. New York je jedna bobtnající změť, ale velmi příjemná. Ve Vermontu jsem byl na farmě Petera Schumanna a jeho divadla Chleba a loutek. Bylo to jako ve snu. Žil jsem měsíc mezi lidmi, kteří si sami pěstují zeleninu, pečou chleba a stáčí sirup z javorů. Mají svůj orchestr, ovce a autobus. Vytvářejí obrovské papírové masky a hrají divadlo v přírodě. Jednou v roce připraví “Cirkus”, dvoudenní festival na přilehlých pozemcích. Vždycky se sjede třicet pět tisíc lidí, ačkoli to nikde nepropagují. Veškerá organizace se valí samospádem euforie. Co chceš dělat teď? Malovat Indiány.  

Sobota 10. září 1994, hodina před polednem. Na úpatí Dolomit, v rakouském městečku Lienz, čeká na startovní výstřel osmdesát běžců. O dvanáct kilometrů dál a jen o trochu níž, než kam sahá Lomnický štít, čeká osmdesát paraglidistů. Na břehu rozvodněné řeky Drávy se rozcvičuje osmdesát jezdců na divoké vodě a uprostřed města zase osmdesát cyklistů. Osmdesát družstev nejtvrdšího štafetového závodu, jaký kdy Evropa viděla.Máme k dispozici deset kamer na zemi, jednu ve vodě a jednu ve vrtulníku, ale přitom je nám jasné, že nemáme tu nejmenší šanci ukázat všechno to, o co v tomhle závodě běží.”

Komentář navozuje dramatickou situaci, hudba to pořádně rozjíždí a začíná sekvence, nazvaná ve scénáři “dynamická montáž”. Běžci na pokraji kolapsu se potácejí mezi kamením, paraglidisté to sebevražedně krouhají horskou roklinou, kajakáři se vrhají do vody z výšky šesti metrů a cyklisté s pěnou u úst vlečou své stroje po horských pěšinkách. To nejatraktivnější z pětadvaceti hodin natočeného materiálu, nacpané do čtyřiceti vteřin. Je poslední den roku 1994 a televize Nova vysílá dokumentární film TENHLE ZÁVOD SE NEVZDÁVÁ, zachycující šílený podnik jménem DOLOMITENMAN. Film má úspěch, a tak se štáb agentury Ages vydává do Dolomit ještě dvakrát. Jsem moc rád, že jako režisér jsem u toho pokaždé byl. Rakouský recept byl celkem jednoduchý: vzít čtyři individuální disciplíny, sestavit z nich štafetu, a to celé usadit do velehor. Čím extrémnější, tím lepší. A tak se v 80. letech zrodil DOLOMITENMAN. Chytili se sponzoři, chytili se závodníci, chytila se i televize. Nevyzpytatelnými cestami osudu se tenhle projekt dostal až do Prahy, na stůl bratrů Fulínů ­ televizních producentů a majitelů reklamní agentury Ages. Výsledkem bylo, že ve třiadevadesátém postavil Ages dvě družstva, vzal tři kamery a vyrazilo se závodit a točit ­ víceméně na zkušenou. V příštím roce se to už rozjelo se vší parádou.

ZÁŘÍ 1994 “Z náměstí ulicemi Lienzu, přímo do hor. Délka trasy 12 kilometrů, převýšení 1768 m, cíl ve výšce 2441 metrů nad mořem.

Ze stejné výšky startují paraglidisté. Po sedmi kilometrech letu mezipřistání, více než kilometrové prudké pěší stoupání na místo dalšího startu a druhé přistání na stadionu. Jezdci na divoké vodě. Překonají řeku, absolvují s lodí úvodní skok z výšky šesti metrů a dlouhý sjezd, ztížený přenášením lodě a několika brankami.

Horská kola. 12 a půl kilometru s průměrným stoupáním více než 26 procent, a pak jedenáctikilometrový sjezd po závratně strmých dolomitských sjezdovkách,” pravil komentář filmu, když představoval divákům trasu závodu. Okecat to jde bez problémů, ale natáčí se to zatraceně těžko. Třicetičlenný tým si v Lienzu láme hlavy, jak se čtyřmi kamerami pokrýt padesát kilometrů trati. Plánování jak na genštábu. Stanovují se nové a nové strategie, vymýšlejí se rafinované přesuny, rozpočítané na minuty, počítá se i se ztrátami. Tak třeba: pokud pošleme jednu kameru až nahoru do cíle běhu, získáme sice atraktivní záběry zničených borců, bezmocně zvracejících ve stínu horských velikánů, ale nic víc už tahle kamera nenatočí, protože cesta zpátky trvá několik hodin a to už bude dávno po všem. Klasické rozhodování mezi mnoha variantami, z nichž špatné jsou bezpečně všechny. A když je konečně rozděleno kdo kdy kam a s kým, přichází definitivní koprodukční domluva s rakouskou televizí: přibývá osm kamer a spousta problémů. Všechno znovu.Je den před závodem a všechny naše štáby vyrážejí na předtáčky. Úkolem je natočit takové záběry, na jaké v průběhu závodu nebude čas, ale které přesto musejí vypadat přesně jako “naostro”. A tak se naši sportovci znovu a znovu prohánějí okolo kamer, na sobě startovní čísla a na čele nefalšovaný pot. I pro ně je zvláštní poslouchat pokyny, typu “teď poběžíš o půl metru vlevo a tam jak je ten velkej pařez, tak se ohlídni, jako že koukáš, kdo běží za tebou, a pak pořádně zamakej”. Kajakáři jsou nuceni opakovat onen úvodní šestimetrový skok tak dlouho, až Tomáš Zástěra láme loď a rezolutně odmítá riskovat i loď náhradní. Cyklisté musejí na přesně stanoveném místě předvést efektní smyk, při kterém gejzíry štěrku lítají přesně podle představ kameramana ­ na pětadvacátý pokus je to ono. Jedině paraglidisté přišli o své velké role, protože všechny tréninkové skoky bez milosti zatrhnul vítr.

Večer před závodem. Pouštíme si výsledky předtáček ­ vypadá to docela dobře. S jedním háčkem: pokud se zítra změní počasí, bude všechen tenhle materiál k ničemu. Větru dešti pořád nějak ne a ne poručit. A že by se to zrovna mimořádně hodilo ­ venku to rozbalila nádherná horská bouřka a leje jak při potopě světa. Leje a leje, ale v šest třicet ráno to dolomitský Krakonoš rázně zastavuje a na nebi se zčistajasna rozprostírá modromodrá Florida. Ring volný!

Nejzářivější hvězda dorazila z Kazachstánu: Vladimír Smirnov, fenomenální běžec na lyžích, několikanásobný olympijský vítěz, si přišel zkusit formu. Od ostatních běžců se liší na první pohled: stokilový medvěd, nohy jak písty od parníku, hrudník jak razící štít. Okolo něj smečka vyzáblých jogínů, se stehny jak Smirnovovo zápěstí ­ typická fyziognomie specialistů na horské běhy. Ale na trati se samozřejmě ukáže, že všechno chce svoje. “Osmdesát běžců. Teď, pár okamžiků po startu, jsou ještě svěží, nabití nevyčerpatelnou energií, skvěle připraveni na jeden z nejtěžších závodů svého života. Jejich trénované plíce a jejich vytrvalé nohy pracují v obdivuhodně dokonalém rytmu, který je po úzkých stezkách pohání stále dál a stále výš. Za pár minut budou v ledovém větru klopýtat po ostrých balvanech, budou padat nezvládnutelným vyčerpáním a z rozedřených rukou a nohou jim poteče krev. Nikdo z nich nevydrží celou cestu běžet. Krok za krokem budou postupovat vzhůru, dlaně na stehnech a bolestivou grimasu ve tváři.” Tak to říká komentář, a tak to také bylo. Nikoho nepřekvapilo, že na celé čáře vyhrál mistr světa v běhu do vrchu Helmut Schmuck, že Smirnov svou muskulaturu dovláčel do cíle až bůhvíkdy a nikoho nepřekvapilo ani to, že náš Petr Novák dorazil desátý ­ dobrý rozjezd…

A závod pokračuje. Kameramani jsou nadšeni, jak ty barevné padáky, svištící azurovou oblohou okolo šedých skal, nádherně vypadají, paraglidisté, zvyklí udělat maximálně ty tři kroky při startu, vyplivují duši při kilometrové křížové cestě při mezipřistání a my se tvrdě střetáváme s rakouskými televizáky. Nehádáme se o závod ­ hádáme se o krávy. Hned vedle totiž probíhá obrovská atrakce: kravské Lotto. Neznáte? Poznáte! Nejdřív se vezme kus louky, která se rozparceluje na spoustu čtverců. Na tuhle šachovnici se vyžene stádečko očíslovaných kraviček, a pak už hazarduchtiví horalé sázejí jak pominutí. Na co? Inu ­ na kravince. Když uhodnete, že se kráva číslo tři vykadí do čtverce cé šest, přijdete si na docela solidní paklík šilinků. Nad tím vším se malebně vznášejí padáky a rakouský producent nám hustí do ucha, že na závod se máme vykašlat, protože jeho hlavní prioritou je, kde kráva zvedne ocas. Končí to klasicky: český kameraman sekne Rakušákovi kamerou do náručí, mile mu řekne “Tak si to natoč sám, blbečku!” a jde se kochat horskou scenérií. Pak se žhaví vysílačky a už zase točíme, co je potřeba. Krávy to rozhodně nejsou.

A závodí se dál a filmuje se dál. Kajaky se potýkají s řekou, po celonočním lijáku rozvodněnou jak Mississippi, horská kola předvádějí na promáčených sjezdovkách neskutečné baletní kreace a favorizova-ný rakousko-italsko-německý Bank Austria Team vítězí po necelých čtyřech hodinách. Některým družstvům to bude trvat dvakrát tak dlouho. Našim ne ­ 17. a 18. místo pro družstva Sazky a Agrobanky. Žádný průšvih, ale taky žádná velká sláva. Ale všichni jsou už teď nažhavení, jak jim tu napřesrok vytřeme zrak.

MARATON VE STUDIU Ale práce pokračuje. Zvonivá kytarová hudba Petra Roškaňuka a magie střihové skladby! Máme neuvěřitelné množství materiálu, což je velká výhoda i velká nevýhoda: je z čeho vybírat, ale pětadvacet hodin je taková síla, že to člověka snadno převálcuje. Nám se střihačem Dušanem Lajdou, se to ale rozhodně stát nemůže! Sedm patnáctihodinových posezení a hrubý střih je hotov. Film má třičtvrtě hodiny a nelze jej prostě zkrátit ani o vteřinu ­ jinak se přece celá důmyslná stavba zhroutí! Leč televize říká jasnou řečí: pětadvacet a dost! Půl dne sedíme, doběla vytočení z těch byrokratů, nechápajících náš smělý dramatický oblouk, nepřehlédnutelně se klenoucí v šedi televizního vysílání. Když už naše stesky nechce nikdo poslouchat, začínáme s krvácejícím srdcem krátit. Za dva dny jsme na čtyřiadvaceti minutách a je to přesně to pravé. Neúprosné zákony trhu zase jednou měly pravdu.

ZÁŘÍ 1995 Jsme zase tady: dva závodní týmy, čtyři kamery a další desítky lidí okolo. A zase rozvěšujeme sponzorské billboardy a zase kolem nich při předtáčkách proháníme závodníky a zase celou noc leje, jenomže bohužel ne všude: někde už sněží. A nasněžilo toho tolik, že pořadatelé ze dne na den překládají trasu běhu.

“Místo očekávaných dvanácti jen sedm a půl kilometru. Místo holých skal a horských hřebenů zelená tráva. Ale ve výsledku je tahle trať neskonale tvrdší. Ten problém nese jméno převýšení. V propozicích, které běžci dostali večer před závodem, se píše o úsecích s převýšením 80procentním. Většina závodníků to považovala za tiskovou chybu ­ v takovém terénu se přece naprosto nedá běžet! Měli pravdu ­ v 80procentním stoupání se o běh nepokouší nikdo.” Běžci se drápou do svahů, se kterými by měl co dělat i pavouk, ale jinak se všechno vyvíjí dobře. Naši, pod prapory Radegastu a Agrobanky, se drží v první desítce a vypadá to, že i našim kamerám přeje štěstí. Máme ho zapotřebí. Po loňských zkušenostech už víme, že koprodukční kolegové toho sice nadrtí spoustu, ale ve střižně je okamžitě poznat, co natočil Rakušák a co našinec ­ v tomhle jsme opravdu o třídu lepší.

“Slunce se střídá s deštěm a krupobitím v nepředvídatelném rytmu,” stojí v komentáři a je to zase pravda pravdoucí. Stačí minuta a člověk si připadá, že se ostrým střihem ocitl v jiné roční době a v jiném klimatickém pásmu. Paraglidisti, kteří měli smůlu, končí s metrák těžkými nacucanými padáky celé kilometry od cíle. Točíme záběry, které pak ve filmu zaberou nejvíc ­ varianty klasického beznadějného duelu “člověk kontra příroda”. Kajakáři se ze čtyři stupně chladné vody škrábou polomrtví a kamery mají hody na téma “absolutní vyčerpání”. Horská kola. Přímo před naším objektivem padá při sjezdu v plné rychlosti cyklista. Je natolik vyčerpaný, že nemá sílu pustit řídítka, po desetimetrovém letu dopadá na hlavu a jako hadrová loutka se ještě dlouho bezvládně kutálí po sjezdovce. Je to hyenismus, jistě, ale který kameraman by v této chvíli vypnul svůj stroj, který kameraman by odmítnul zachytit přesně to, co dává tomuto extrémnímu závodu tu dráždivou pachuť života a smrti? Před startem musí každý závodník podepsat, že do závodu vstupuje na vlastní nebezpečí ­ a tak točíme. Bezvědomí, kapačky, transport těžce zraněného těla vrtulníkem. Kde zůstaly kálející krávy? Cíl. Rok příprav vrcholí v jediném okamžiku ­ hlasatel snaživě komolí česká jména, když oznamuje neuvěřitelné páté místo: Novák, Štěpán, Knébl, Štícha ­ tým Agrobanky.

Je noc. Řídké rakouské pivo teče proudem, pod tíhou českého štěstí praská i fortelný selský nábytek v penzionu a my tušíme, že se to možná všechno povedlo. Za čtvrt roku se DOLOMITENMAN 95 s úspěchem vysílá na Nově a během dalších měsíců získává dvě vítězství na mezinárodních filmových festivalech. A za rok to všechno uděláme ještě líp!ZÁŘÍ 1996

Karavana agentury Ages znovu zakotvila v Lienzu. Všichni už moc dobře víme, o co jde. Máme kvalitní lidi, máme speciální techniku schopnou snímat ve vzduchu i pod vodou, známe terén a především máme spoustu zkušeností ­ odtud i z celého světa. Natáčeli jsme Magica Johnsona v Los Angeles, Marka Messiera v New Yorku, velbloudí dostihy v Dubaji. Co nás vlastně ještě může překvapit? Život.

Bod první: lodě. Nepřesně pochopené propozice, trocha domácí diplomacie a lodě, které si naši přivezli s sebou, jsou naráz k nepotřebě. Místní jsou ale lidumilové a dva kousky rádi půjčí. Bohužel, mají jen krátké turistické lodičky, ale však oni si s tím naši nějak poradí…

Bod druhý: sníh. V noci před závodem napadlo dvacet čísel a sněží pořád dál. Bod třetí: vítr. DOLOMITENMAN je sice extrémní závod, ale dnes poprvé ve své historii naráží na svůj strop: “paraglide” je zrušen. Pár dobrovolníků se pouští do vzduchu, ale nikdo z nich daleko nedoletí. “Zkusil jsem to a najednou koukám, že padák je pode mnou,” komentuje situaci Pavel Štěpán a Jarda Grulich uzavírá: “Lepší je bejt živej, než mrtvej hrdina.”

Bod čtvrtý: náhoda. Díky nepozornosti rakouského partnera přicházíme o jednu naši natočenou kazetu. Z těch pětačtyřiceti je to neomylně ta nejcennější. Náhoda? Ale závodí se. Běžci sice občas bloudí, protože na sněhem zapadaných pláních není vidět žádné značení, ale naši to zvládají se ctí: 9. a 13. místo pro Radegast a Rencar.Divoká voda. Naše jednička Robert Knébl doma dva a půl roku neprohrál. I tady srší před závodem sebevědomím, ale realita ho sráží tak hluboko, jak snad ještě nikdy nebyl. Robert se v malé výletnické loďce zoufale trápí a jen bezmocně přihlíží, jak ho všichni předjíždějí bez problémů. Čtyřicet minut za vítězem.

Konec? Kdepak! V chumelenici a ledovém větru čekají naše štáby na cyklisty. Je pět pod nulou a kameramani vyvíjejí nadlidské úsilí, aby se třes celého těla nepřenášel do kamery. Všichni už projeli, ale my čekáme dál. Protože na trati je pořád ještě jeden závodník. Chorvat Safaric Davorin se rozhodl dokázat, co se ještě nikomu před ním nepodařilo: projít celým závodem sám. Warsteiner už dávno vyhrál, naši se vzpamatovávají z 10. a 15. místa a Davorin je v nedohlednu. Všichni ho proklínají, promrzlí, hladoví a zklamaní, ale všichni dobře vědí, že jeho story našemu filmu pomůže. A tak čekají. Nekonečné dvě a půl hodiny, než usměvavý Chorvat zvedne na náměstí ruku v unaveném ale vítězném gestu. Karavana zvaná Ages odjíždí z Lienzu a ve všech hlavách se usazuje stejná myšlenka: tentokrát to bylo definitivně naposled. Nebo snad ne? Film DOLOMITENMAN 96 si vede v televizi dobře, závod má získat statut mistrovství světa a září 1997 je přece tak nekonečně daleko…

Fotografování přírody je velmi náročná fotografická disciplína. Ale není to jen otázkakvalitního technického vybavení nebo exotiky prostředí. Dobré fotografie přírody můžetepořídit téměř doma. Důležitá je totiž především znalost prostředí, vědomosti, a také trochu “filipa”.

Lov dravého ptáka. Zajíc je vypuštěn do vhodného terénu, dravec je cvičený.

Například fotografie lovu dravého ptáka. Řekli bychom, že je k tomu potřeba velmi pohotové reakce fotografa. Ale i takovou situaci lze připravit. Diváka totiž až tolik nezajímá, že dravec je cvičený, a že zajíc byl před malou chvilkou vypuštěn na vhodnou pláň bez trávy.

V přípravě snímku lze zajít ještě dál. Vadí vám zrno? Použijte blesk! Vadí vám “nepřírodní” prostředí? Zakryjte ho!

Vzdušný souboj sýkorky s vrabcem o kr- mítko. Rušivé pozadí fotograf nahradil bí- lým balicím papírem, krmítko je mimo záběr.

Fotografie sýkorky a vrabce ve vzdušném souboji vznikly právě takto. Je to skutečný a nefalšovaný boj o krmítko, i když naplánovaný fotografem.

Tím “koumalem” je Petr Vokurek ze Znojma a svým ptačím soubojem vyhrál čtenářskou soutěž TOPFOTO časopisu Fotografie-magazín, tématicky zaměřenou na život v přírodě. Jeho fotografie vysoko převyšovaly všechny ostatní exotické, barevné, či šťastné snímky, přestože Vokurkovy fotografie byly pořízeny doma či za humny. Je to tím, že se velmi pečlivě připravil.

Svah je velmi prudký. Tak prudký, že se na něm diváci bez lyží těžko udrží. “Vylepšen” je o spoustu pravidelných boulí. Ovšem ti lyžaři, kteří stojí nahoře, boule milují. A zpestřují si jízdu dvěma malými skokanskými můstky. Až za chvíli odstartují, ve velké rychlosti prosviští boulovatým svahem, na chvíli vyletí do vzduchu, aby se tam několikrát otočili kolem své osy, vyrovnali hrozící pády a elegantními obloučky doletěli do cíle EVROPSKÉHO POHÁRU VE FREESTYLOVÉM LYŽOVÁNÍ ve Špindlerově Mlýně.

AKROBATICKÉ LYŽOVÁNÍ

neboli “freestyl skiing” není sportem ani tak novým, jako spíš poměrně neznámým. Stejně jako alpské lyžování má své tři disciplíny. Jsou to jízda v boulích, balet na lyžích a akrobatické skoky. Spojuje je snad jenom to, že jsou velmi těžké, pro normálního smrtelníka nezvládnutelné a na pohled velmi atraktivní?

Všechny disciplíny se vyvíjely společně. Historie freestylového lyžování začala v padesátých letech v severní Americe. “Vysloužilí” lyžaři – bývalí závodníci, kteří si s lyžemi rozuměli více než dobře – začali zkoušet, co všechno s prkýnkama ještě jde. A zjistili, že lze skákat, jezdit v obtížných či nesjízdných terénech, dělat salta, doslova se stavět na hlavu. Se svojí “šou” objížděli různé závody a zimní střediska. Rodil se freestyl.

A také se rozděloval. Někdo uměl lépe skákat, jiný si zakládal na rychlém sjezdu boulovatým terénem. Vytvářela se pravidla, a už celkem uspořádaný zasáhl nový sport koncem 60. let Evropu. Zároveň byl freestyl zařazen pod FIS – mezinárodní lyžařskou federaci. Dnes se jezdí světový pohár a některé disciplíny jsou od devadesátých let dokonce zařazeny do programu olympijských her. Nejprve “olympijští” akceptovali jízdu v boulích, potom skoky. Popelkou trochu zůstává balet na lyžích, který neuvidíme ani na příští olympiádě.

Bývalé Československo, izolované od dění na západ od hranic, objevilo freestyl až v první polovině osmdesátých let. Paradoxně velkou zásluhu na tom měla technika – spolu s prvními videopřehrávači se objevily i kazety s nahrávkami různých lyžařských stylů, tedy i akrobatického lyžování. Stejně jako ve světě, i u nás můžeme za existenci freestylu poděkovat několika málo nadšencům, kteří si překládali pravidla a pořádali neoficiální závody a žebříčky. I když od roku 1988 je akrobatické lyžování ve Svaz u lyžování, masový sport to rozhodně není. U nás je registrováno zhruba 350 akrobatických lyžařů a vzhledem k náročnosti disciplíny jich do budoucna patrně o moc více nebude.

Přesto se v naší zemi blýská ve freestylu na slavné časy. Aleš Valenta je v současné době na 5. místě žebříčku světového poháru v disciplíně akrobatické skoky. Tento závodník skáče dva nejobtížnější skoky na světě – trojné salto se třemi vruty a trojné salto se čtyřmi vruty – a je jedním z mála na světě. Protože je “příliš dobrý”, neexistuje v České republice terén, kde by mohl trénovat. Částečně z vlastní kapsy se tedy připravuje v zahraničí. Odborníci shodně prohlašují, že se můžeme těšit na další ho olympijského medailistu – freestylaře Aleše Valentu.

RYCHLOST, SKOKY, OBLOUKY

– to jsou hodnocené části akrobatického sjezdu. Stejně jako dnes ve Špindlerově Mlýně, při všech závodech v akrobatickém sjezdu odvážní muži a ženy sjíždí po spádnici (tedy: lyžař musí jet rovně dolů), přičemž na každé bouli musí předvést minimálně jeden oblouk.

Lyžař se odrazí od startovní čáry a jeho pohyb směrem dolů vnucuje představu, že se boulím zcela poddává. Horní polovina těla zůstává v klidu, zatímco od pasu níž závodník připomíná gumovou loutku, která má co chvíli kolena u brady. Kyčle, kolena a kotníky jsou pevnou vůlí lyžařovou a dlouholetým tréninkem pevně spojené, dokud nenajede k prvnímu můstku. Na něm se odrazí a v letu předvádí různé otočky a vruty – s lyžemi na dolních končetinách a s hůlkami v rukou připomíná industriálního ptáka, kterého už nebaví normálně létat, tak si vymýšlí. Po šťastném přistání znovu předvádí koncert kolen a rychlosti. V cíli je pak šťastný, unavený nebo zklamaný.

Za způsob provedení oblouků může závodník získat nejvíce bodů. Na celkovém výsledku se pak rovným dílem podílí ještě body za rychlost a za skoky.

U skoků se hodnotí výška a délka, dopad a návaznost do směru jízdy. Nejdůležitější ovšem je, jaký skok si závodník vybere. Na trati musí předvést dva různé skoky. Existuje zhruba sedm základních: twist, daffy, kozak, škrabka, roznožka, mule kick a helikoptéra, což je obrat o 360°. Závodník je kombinuje mezi sebou a lepší závodníci na světové úrovni skáčou trojité manévry. Při závodě se nemusí dopředu nahlašovat, co bude závodník skákat, takže ten se může ještě v poslední vteřině rozhodnout. Tedy každý, kdo se chce freestylu věnovat, musí mít ještě k dobrému lyžařskému umění a gymnastickým předpokladům schopnost rychlého rozhodování a výborné orientace v terénu. O dobrém zhodnocení vlastních schopností nemluvě.

JEDEN Z NICH

Náš reprezentant, dvacetiletý Radek Herot, se akrobatickému lyžování věnuje 5 let. Mezi našimi mladými nadějemi je výjimkou, neboť “zběhl” od klasického alpského lyžování – všichni ostatní jsou dnes již trénováni přímo pro tento sport. Své dovednosti získal na svazích Jeseníků, kam s rodiči každý víkend z Olomouce dojížděl. Závodně plaval a jezdil obří slalom.

Proč sis tedy zvolil akrobatické lyžování?

Boule jsem začal dělat, protože mi připadalo, že jízda v obřím slalomu je jednoduchá, že je to “vození se” mezi bránama. Chtěl jsem překonat sám sebe a dokázat si, že umím něco víc, než jenom svézt se z kopce dolů.

Myslíš si tedy, že obří slalom je lehčí?

Tady musím nejen umět lyžovat, ale mít i trochu gymnastické průpravy na skoky. Hodnotí se také celkový pohled, vizáž závodu…

Je to rozhodně těžší než alpské lyžování, protože se člověk musí nesmírně soustředit, každá chyba se projeví.

Co je nejobtížnější?

Nejtěžší pro mne jsou skoky. Já jsem uměl lyžovat, ale skoky, ty jsem se musel naučit. Nebo spíš se je učím. U skoku je důležitý celý průběh. Nesmím prošvihnout odraz a to je záležitost jedné sekundy, při letu musím zacvičit rychlým, dynamickým pohybem a třetí fáze je dopad, a to znamená srovnat se zpátky do boulí.

Jak se připravuješ?

Příprava začíná v létě. Jsou to jednak skoky do vody ze speciálních můstků s umělou hmotou, přizpůsobených na naše skoky, na boulaře. Padáme do vody a při letu cvičíme manévry, které pak předvádíme na sněhu. Novinkou je pak speciální trampolína, na které se dá skákat i s lyžemi.

Je freestyl nebezpečný?

Nebezpečné je to hlavně ze začátku, než se člověk naučí boulím uhýbat. Také když vyletíš špatně z můstku, musíš se dokázat zkorigovat a zpevnit natolik, aby se ti při dopadu nic nestalo. Úrazy se stávají nejvíce zpočátku, pak už jenom proto, že závodník udělal nějakou chybu, a nebo prostě shodou náhod.

Míváš strach?

Jsem člověk jako každý jiný a strach mám vždycky. U závodů je to vlastně tréma. Myslím, že z každého, kdo dojede dolů, to pak spadne.

Jak vypadá tvůj život vrcholového sportovce?

Začínám od května suchým tréninkem. To jsou běhy, horské kolo, gymnastika, skoky do vody, skoky na trampolíně, hodně dynamické tréninky. Někdy od prvního září se začne jezdit na sníh. Týden jsem v Rakousku na ledovci a týden doma dojíždím suchý trénink. Od půlky prosince, kdy začíná i světový pohár, jezdíme po závodech. Doma vůbec nejsem, jenom na vánoční svátky. Rodiče si mě neužijou.

O čem jsou tvé lyžařské sny? Je toho spousta, ale nejbližší cíl je dostat se na olympiádu. Do budoucna jsou tu i vyšší cíle, než se té olympiády jenom zúčastnit…  

Port-au-Prince považují Haiťané – co do geografie – za střed karibského světa. Vzdušnou čarouje odsud stejně daleko do venezuelského Caracasu, na severoamerickou Floridu, i do pevninské StředníAmeriky, do Hondurasu. Ostrov Hispaniola, po Kubě druhý největší, náleží ještě spolu s Jamajkou aPortorikem do skupiny Velkých Antil.

Hispaniola vypadá na mapě tak trochu jako rozevřená tlama (říkají, že krokodýlí). V bezpečí jejího jícnu, schován navíc za Gonávským ostrovem a chráněn pahorky z vnitrozemí (bohužel však ne před zemětřesením a požáry), se prostírá Port-au-Prince. Strategické místo, které se při vyhlášení první černé republiky v roce 1804 stalo hlavním městem. Dnes je se svým půldruhým milionem obyvatel zdaleka největším a nejdůležitějším městem Haitské republiky (velikostí druhý Cap-Hai-tien na severu země nemá ani sto tisíc obyvatel).

Opustíte-li střed města, můžete vystoupit k Pétionville, jakémusi předměstí plnému vilek, obydlenému hlavně místní elitou. V Pétionville stačí přesednout a dát se vyvézt ještě kousek, směrem na Kenscoff, vzdálený od velkoměsta pouze čtyřiadvacet kilometrů, zato však ve výšce 1300 metrů. Z těchto míst, kde je alespoň trocha zeleně, nějaké ty borovice, hezká políčka ve stráních, květy… Odtud prostě vypadá lidské mraveniště dole docela malebně. V srdci Port-au-Prince ale život tepe jinak. Mimo jiné i v chudinských čtvrtích, jejichž obyvatel je až o deset procent ročně víc…

HAITI ČERNÉ

Není divu, že se v době pokolumbovské stal ostrov významným záchytným bodem. Sám Kolumbus sem zavítal již při své první výpravě, a hned tu zanechal osádku. Tehdy zde žili pouze Arawakové, Indiáni, kteří postupně osidlovali Antily, pravděpodobně z oblasti dnešní Venezuely. Ostrovu říkali Ayti, respektive Haiti, což znamenalo cosi jako “vysoká a divoká pevnina”. Španělé přišli s vlastním názvem Isla Españnola, zkomoleným následně na Hispaniola (posléze a nakrátko ještě se jménem San Domingo).

Značná část současných zeměpisných jmen v karibské oblasti pochází z těchto dob, a často nesvědčí o příliš velké fantazii “objevitelů”. Například Port-au-Prince, tedy “Princův přístav” je prostě místo, kam ke konci 17. století připlula francouzská loď Prince…

Nešťastní domorodci měli proti dobyvačným přivandrovalcům kromě jiných i tu nevýhodu, že na poměrně velkém ostrově byli nejednotní; existovalo tu pět oddělených říší s vlastními panovníky. Španělé se k Indiánům chovali stejně bezohledně jako všude jinde, takže Arawaků krutě ubývalo. Kdo nezahynul přímo v boji, toho umořila nelidská práce v dolech. A protože na ostrově se “zásoby výrobních sil” doplňovaly podstatně obtížněji než na americkém kontinentě, začali sem dovážet africké černochy, převážně z oblastí kolem Guinejského zálivu.

O tom, že by se kolonizátoři chovali k Afričanům citlivěji, si nelze dělat iluze. Znamenali pro ně ještě mnohem míň. Samotnému velkému obhájci Indiánů, dominikánu Bartolomé Las Casasovi, nepřišlo vůbec na mysl, že by svůj humanismus mohl směrovat také k černošským otrokům; sám dokonce nějaké vlastnil.

INVAZE BUKANÝRŮ

Když se do hry vložili francouzští bukanýři, kteří násilím obsadili část ostrova, bylo třeba vymezit zájmy velmocí. Rijswický mír z roku 1697, uzavřený mezi Francií, Anglií, Španělskem a Holandskem, přiřkl Francii západní oblast. Na přelomu 18. a 19. století však docházelo k černošským vzpourám, jež vyústily nejprve ve zrušení otroctví (1801) a záhy i ve vyhlášení nezávislosti nové země se starým názvem Haiti (1804). Pod tímto jménem byl ostrov sjednocen v letech 1822 až 1844, kdy došlo ve východní části k vyhlášení Dominikánské republiky.

Nyní, po sto padesáti letech, nemají oba státy kromě hranic takřka nic společného. Pevninský přechod z jedné země do druhé přináší tolik prudkých, náhlých změn, že se spíš podobá skoku přes půl zeměkoule, na opačný světadíl. Haiti je jedinou zcela “černou” zemí Ameriky, tedy – zhruba z 95 procent, přičemž zbytek tvoří vesměs mulati (kreolové), to jsou ti, kterým já říkám také černoši… Turistů pomálu, takže se Evropan nemusí bát, že by zde zůstal nezpozorován nebo ještě lépe: nepozorován.

Dominikánská republika není rasově tak vyhrocená, tři čtvrtiny obyvatelstva tu tvoří snědí mulati. Ti už se za vámi neotáčejí, tím spíš, že “bílých” turistů, obzvláště Němců, sem dojíždí habaděj. Změna se týká též jazyka: v Haiti mluví většina lidí pouze francouzskou kreolštinou (v místní verzi), vedle u Dominikánců zase panuje španělština. Na západní části ostrova je průměrná životní úroveň údajně pětkrát vyšší než v Haiti, což ovšem ani zdaleka neznamená, že by Dominikánská republika oplývala boha tstvím. Avšak rozdíly pokračují. Únik z haitské skoropustiny za hranici, kde přežívá podstatně více zeleně, se rovná úlevě. Nemluvě o chování místních. U Dominikánců vládne pohodový, uvolněný životní styl se vším všudy, lidé tráví spoustu času vysedáváním venku, usrkávají zvolna svůj rum či likér a k tomu jim hraje optimistická “merengue”, zdejší hudební specialita. Nikdo nikam nespěchá. V Haiti nezní hudba. Něco jako labužnická zahálka tu není myslitelné. Když si dá někdo rum (i tady velmi levný), pak leda “na stojáka”. Nikdo vás nezastaví “na skleničku”, zvědav, odkud pocházíte. Haiťané umějí bělochy sami oslovit pouze takto: “Hey, you, give me a dollar.” Výuka angličtiny se v těchto končinách zarazila na jediné, nejužitečnější větě. Ta se líbí hlavně dětem.

TLAČENICE JMÉNEM PORT-AU-PRINCE

V hlavním městě je těsno až tísnivo. Zmítá-li se Haiti v bídě, přispívá k tomu přelidněnost v důležitých oblastech. Množství obyvatel země narostlo v posledních třiceti letech na dvojnásobek, ale v Port-au-Prince za necelých dvacet let rovnou na desetinásobek! Při téměř shodném počtu znamená současných sedm milionů Haiťanů dvakrát větší hustotu obyvatelstva než v Dominikánské republice, a tedy i dvakrát větší než v Čechách. Kdysi zelené Haiti se ze značné části proměnilo ve zpustošenou krajinu se 65 % částečně či úplně nezaměstnaných a “skvělým” populačním růstem Port-au-Prince.

Všude se tlačí hloučky, všude jezdí auta, všude někdo chodí nebo postává s bedýnkou plnou umělohmotných lahviček limonády Juna nebo čehokoli jiného. I jídlo většinou obstarávají černošky s hrnci na chodníku, stejně jako kafe. Jinde tryská voda, takže se tam hrnou desítky lidí s kýbly. A co teprve na tržišti! Ke sto let staré budově Marché de Fer v centru města se slévají proudy lidí. Nepřehledná změť prodavačů a hlavně prodavaček všeho možného se táhne odsud až k přístavu a přesahuje, společně s hal dami odpadků, do všech okolních ulic. Ostatně hned naproti Marché de Fer se asi na dvou – neoznačených! – místech řadí autobusy a nákladní auta, kde se pořád přimačkávají noví a noví cestující. To však jen dokresluje celkový dojem živelného lidského davu, jímž se stěží dá proplést. Haiťanky jsou zkušené prodavačky, dokonce se stěhují i na tržiště některých dalších ostrovů (např. francouzské Malé Antily). Před sebou mívají veliké ošatky a v nich pečlivě, úhledně srovnané zboží: mýdla, šampony, boty, bonbony, žvýkačky, zeleninu, ovoce, slepičí pařáty a hlavy, pečivo, jež často balí ne vždy čistýma rukama přímo před kupcem do pytlíků… Vládne horko, proto si přikrývají hlavy šátky, širokými slamáky nebo přinejmenším novinami, popřípadě igelitovou taškou. Okolo vystavených hromad mouky a rýže, rozsypaných zručně po pytlovině, poletují mouchy. Všude křik, pohyb. Seženete tu ledaccos, ale nevznášejte hygienické požadavky. Vždyť i dál od centra, v samoobsluhách, kde mají potraviny lépe balené, nabízej í občas bílý chleba (dovezený přímo z pekárenské linky) se zelenavou plísní.

VEŘEJNÁ DOPRAVA – MÁVEJTE A HULÁKEJTE!

Haiťané mají především své “tap-tapy”. Vůz velikosti osobního auta s ložnou plochou – místo té má “tap-tap” zastřešenou kabinu s podlouhlými sedátky po obou stranách. Uvnitř se tlačí běžně i šestnáct osob, a s těmi, co sedí jiným na klíně nebo napůl stojí a napůl visí vzadu, se sveze i dvacet. Kdo chce vystoupit, zakřičí na řidiče nebo zabuší do stěn plechu. Skutečné stanice mimo konečných neexistují, řidiče lze stavět kdykoli, klidně každých dvacet metrů. Lidé se zvedají až po zastavení, potom jdou platit řidiči – ve městě jednotnou cenu jeden a půl gourdu (nějaké tři koruny). Chcete-li nastoupit, mávejte, hulákejte, dělejte co umíte. Ne vždy se vám povede ho zastavit. Nakolik se pozná, kam který jede, jsem nestačil vyzkoumat.

Sláva “tap-tapů” však spočívá především v jejich vnější výzdobě. Bohatě barevné, zdobné nápisy jsou většinou čerpány z křesťanského světa: Immaculée (Neposkvrněná), Jésus resuscité (Zmrtvýchvstalý Ježíš), La foi de Job (Jobova víra), Psaume 137 (Žalm 137)… Objevují se však i hesla pro nezasvěcené až záhadná: Le dieu la patrie le travail (Bůh vlast práce), Mon reve: Sagesse (Můj sen: Moudrost) atd., ojediněle i nápisy v angličtině: You speek I work… Zbytek “tap-tapu” doplňují neumělé pokusy o vypodobení svatých a jiných tváří, hvězdičky, barevné vzory.

Ve městě lze zastavovat rovněž taxíky nebo osobní vozy. Soukromých aut ale v Haiti moc nejezdí, většinou patří smetánce (v okolí Pétionville někdy i bílé), a ta zase zastavovat nechce. Jednou jsem vlezl na korbičku “pick-upu”, který můj černý kamarád zastavil. Když si řidič všiml, že se mu cpe na vůz i běloch, vystoupil, a dalo dost práce otupit jeho nevraživost alespoň natolik, že mě, popřípadě nás oba, nevyhodil. Mimo město lze stop sotva doporučit. Ačkoli – jednou jsem se o to pokusil a svezlo mě pár metrů kolo.

Na delší vzdálenosti jezdí většinou autobusy a tzv. “camionnettes”, což znamená zejména velké náklaďáky s lavičkami na korbě, jež je doplněna o jakousi kovovou kostru – stojící se může chytit, a když je plno, dá se po ní vylézt nahoru (stejně jako na střechy autobusů mezi zavazadla). Vždycky je narváno k prasknutí. Kdyby ne, počká se, až bude. U odjezdů, stejně jako na každé zastávce po cestě, opět nechybí houfy prodavačů všeho, od Juny a pytlíků vody, žvýkaček, zmrzliny a pečiva, až po ohmatané knihy všeho druhu, hřebeny, přívěsky, baterky, nebo dokonce velké mačety.

HAITI PESTRÉ

Kdysi zalesněná krajina s kopci olysává. Nikdo tady nikoho nepřesvědčuje, že by bylo třeba zbylé stromy chránit. Dřevěné uhlí je nejlevnější. Poslední zelení v zemi budou za chvíli kaktusy.

Oč chudší a špinavější Haiti je, o to víc se lidé uchylují k tomu, co jim poskytuje určitou naději. Právě proto se v zemi (a v hlavním městě dvojnásob) daří všemožným církvím a sektám. Vedle tradičně silnějších katolických a evangelických církví se zde nesmírně daří například i jehovistům. O vztahu domorodců k víře nejlépe vypovídá způsob, jakým tu zcela přirozeně vplynula do folklóru. Co Haiťan, to malíř. Jméno boží a všech možných svatých lze číst na každém reklamním štítu. Prodejna stavebního materiálu se jmenuje Velký Jehova, pekárna Velikost boží, lékárna Ježíš žije, garáže Syn boží atd. Víra se prožívá hluboce i vesele, speciálně na venkově se pak stále ještě – byť mírně v skrytu – konají obřady “vaudou” (woodoo), které se už však pomalu prolínají s křesťanským světem.

Episkopální katedrála v Port-au-Prince, zvenku obyčejná, se dnes pyšní vnitřní výzdobou. Když se jí na počátku padesátých let ujaly místní hvězdy naivního malířství, čerpající právě z tradic “vaudou”, nastaly v církevních kruzích pořádné rozpaky, až pobouření…

Kromě naděje přicházející z jiného světa je ovšem potřeba i nějaké té přízemní. Jaký div, že Haiťané sázejí. V každé ulici stojí alespoň jedna Bank – zdejší loterie. A aby tam nestála tak sama (obchodů tu moc není, vše se prodává v ulicích), vedle ní se vždy objeví nějaká ta lékárna. I to je haitský folklór.

Při tom všem se zdá, že nízkou životní úroveň vynahrazuje hravost a fantazie. Nejde tu už pouze o barvy nápisů, mimochodem – s hojnými pravopisnými chybami. Ačkoli, chybami – z hlediska francouzštiny jistě, z hlediska kreolštiny, která nemá pravidel, možná o chyby nejde, třebaže negramotnost v zemi doposud hraje značnou roli.

Haitské umění proslulo svými naivními malíři a stalo se díky nim skutečným pojmem i inspirací pro celou Latinskou Ameriku (jeho patrný vliv lze odkrýt např. u Kubánce Wilfreda Lame či Kolumbijce Fernanda Botera). Jakkoli někteří tvůrci získali v době, kdy haitské malířství proráželo do světa (hlavně kolem poloviny tohoto století) značnou slávu (Rigaud Benoit, Wilson Bigaud, André Pierre), nutno vidět, že naivní obrazy jsou v Haiti opravdu daleko víc všelidovým uměním než záležitostí několika osobností. Totéž, co o malbě, platí rovněž o tradičním kovotepectví, různých nástěnných kovových plastikách či sochách, často malovaných, s bohatou symbolikou.

Žel, věhlas haitské výtvarné umění výrazně poškodil, stalo se velkou “dojnou krávou”, vyrábí se hromadně a pro obchod, jako suvenýry. Lidovosti se zneužilo a umělé kopie neumělých, leč upřímných originálů zaplavují prodejní galerie nejen tady, ale i na okolních ostrovech.

Fantazie Haiťanů se projevuje i v literatuře. Jako tryskající fontána smyslovosti a smyslnosti působí třeba romány Reného Depestrea, nejznámějšího haitského spisovatele, žijícího dnes ovšem ve Francii. Ve svém románu “Hadriana ve všech mých snech” napsal příznačnou větu: “Číhal jsem na nějakou zvláštní událost, která by mou inteligenci přivedla na stopu každodenního surrealismu.”

Mohlo by se zdát, že Haiťané vedou šedivý život. Pod povrchem však můžete, ke svému překvapení, odhalit čirou poezii.

CO BY DNES ZVOLAL KOLUMBUS?

Když sem prvně připlul Kolumbus, zvolal prý uchvácen nádherou místa: “Es una maravilla!” (To je zázrak!) Honosnost pozdějšího jména opravdu podle všeho neodporovala skutečnosti.

“Nejkrásnější záliv na světě, hned po Riu, Hong-Kongu, Haiphongu, Paopau a Neapolském zálivu. Město je tak krásné, že thermidorián Bilaud-Varennen sem utekl v roce 1816, neboť chtěl žít a zemřít raději zde, i přes Napoleonovu velkodušnost a půvab Paříže,” rozplývá se nekritickým nadšením Maurice Bitter ve své knížce o Haiti.

Do některých měst by se člověk vracet nemusel. Řekl bych, že k nim haitská metropole patří. Co by zvolal Kolumbus dnes? Jenom, že tudy každý cestovatel nutně projet musí. Co hůř, musí se do hlavního města znovu a znovu vracet – všechny cesty tady končí nebo začínají. Od hranic z východu, ze severu i z jihu. Od moře i letecky. Vracím se taky.

Přelidněnost, bída, a hlavně špína. Port-au-Prince vypadá jako obrovské smetiště, ulice se podobají šedivým stokám, a koryta, v nichž snad někdy tekly řeky, nahrazují žumpu – pomyje v nich netečou, nýbrž stojí, a tyčí se z nich haldy odpadků. Nic na tom, že hned o několik kroků dál nabízí prodavačka ovoce, nejspíš nemytá nedozrálá manga. Nadšením se netají tuční bezelstní vepři, ve stojaté tekutině slastně ponoření až po uši. Čím se krmí oni a pobíhající drůbež, se neptejte. Vy se pravděpodobně budete krmit jimi, maso zde servírují všude, na chodnících… Nejvíce ty nejodpudivější části.

Také v jinak půvabném městečku Jacmell na jižním pobřeží tlejí odpadky a pobíhají tu a tam krysy, avšak Port-au-Prince má nepochybné prvenství. Dokonce i kanály tu zívají bez poklopů do ulic. Když prý nastanou deště, zůstávají Haiťané zalezlí. Mírně nakloněným Port-au-Prince stékají všechny ty páchnoucí splašky, už takhle rozlezlé všude. Stojí za to nebrat si sandály, suchou nohou tohle město neprojdete.

Mějte na paměti i to, že jde o zemi s vysokým procentem AIDS. A vůbec, buďte ve střehu – pánové močí kdekoli, dámy ne tak okatě, pro bacily všeho druhu není třeba chodit daleko. Nebo spíš – přestaňte být “cimprlich”. Vzdal jsem to. Na konci pobytu jsem začal – s přemáháním – házet smetí na zem i já. Neboť jeden z rozdílů mezi Dominikánskou republikou a Haiti vězí také v tom, že v Haiti nepotkáte kontejner ani odpadkový koš. Vlastně ano, na jeden jsem narazil, přímo u Muzea umění (druhá nejdůležitější výstavní síň, příliš skromná obsahem). Visel nad zemí, postrádal dno, a nad ním vyzývala vlastenecká tabulka: “Udržujte Port-au-Prince čistý”. A vskutku. Pod košem a v jeho bezprostředním okolí se nikdo neodvážil odhodit ani tu chlupatou pecku od manga.  

Jakými jazyky se mluví ve Švýcarsku? Tuto otázku je možné zaslechnout nejen z úst učitelů na školách, ale objevuje se i v různých kvízech. Správná odpověď zní: německy, francouzsky, italsky a… rétorománsky. Tři tečky před posledním citovaným jazykem nejsou samoúčelné. Postavení rétorománštiny (přesněji: bündenské románštiny) a jí mluvící menšiny je totiž svým způsobem ojedinělé. Zatímco na mnoha místech světa jsou příslušníci nejrůznějších minorit drženi pod krkem, nebo je snaha je vyštvat či zadupat do země, Rétoromány si Švýcarsko hýčká.

vesnička Lohn, výhled na jedno ze 150 údolí

JAZYKY NA KORDY? Nebylo tomu tak ale vždy. Ostatně i ona často vychvalovaná symbióza několika jazykových skupin ve Švýcarsku má při bližším pohledu pár šrámů. Ani Švýcaři totiž nejsou prosti lidských slabostí. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že tato země není vůbec čtyřjazyčnou, jak se ráda chlubí, ale nanejvýše dvouapůljazyčnou. Přičemž tou půlkou se myslí italština, zatímco rétorománština se krčí nenápadně v koutě.

Přesto může alpská konfederace v tomto směru sloužit jako zářný vzor. Švýcarský expert na ústavní právo, prof. J. F. Aubert mi při rozhovoru na toto téma doslova řekl: “Nemyslím, že jsem jako Francouz nejšťastnější, když žiju v jednom státě s Němci. Na druhé straně jsem ale přesvědčen, že je to to nejlepší řešení.”

Do jaké míry jsou ale se soužitím s Němci smířeni švýcarští Rétorománi, kteří před vlnou germanizace ustupují na všech frontách krůček za krůčkem celá staletí? Odpověď je třeba hledat nejen v mnoha odborných pojednáních, ale především v největším švýcarském kantonu Graubünden. Zde je totiž historické centrum švýcarských Rétorománů a zde také žije o něco málo více než polovina ze zhruba padesáti tisíc lidí, kteří v této zemi udávají rétorománštinu jako svůj mateřský jazyk.

“TADY SE MLUVÍ NĚMECKY!” Nejčastěji šířeným omylem je tvrzení, že rétorománština je ve Švýcarsku čtvrtým úředním jazykem. Není. Spolková ústava v tomto smyslu hovoří jasně: rétorománština patří pouze mezi čtyři státní jazyky (Nationalsprachen). Jen ústava kantonu Graubünden je chápána tak, že rétorománština se zde vedle němčiny a italštiny považuje za třetí úřední jazyk (Amtssprache). Ovšem s celou řadou úprav a omezení pokud jde o kantonální správu, soudnictví atd. Máte z toho v hlavě guláš? Nevadí. Do vysvětlování využitelnosti své mateřštiny se zamotá i leckterý Rétoromán.

Kdyby se například nějaký zatvrzelý příslušník této menšiny domáhal možnosti hovořit svým jazykem u soudu někde na opačném konci Švýcarska, pohořel by. Pouze u spolkového soudu by měl nárok na v podstatě jen bezplatný překlad své výpovědi. Jednání a výroku soudu ve své mateřštině se tu však nedočká. Více by uspěl doma v Graubündenu, ale i u zdejší justice sahají často Rétorománi z ryze praktických důvodů raději po němčině, která je hlavním jednacím jazykem.Vždyť za Rétoromána se dnes považuje jen každý sedmý obyvatel tohoto kantonu a soudců s rétorománskou krví v žilách je jen hrstka.

VYČPĚLÝ SELSKÝ MÝTUS Když hledáme vesnice s většinovým rétorománským obyvatelstvem, netápeme dlouho díky mapám, které mi spolu s hromadou knih daroval dr. M. Gross z organizace Lia Rumantscha v Churu. V tomto kulturním centru, jakési matice Rétorománů ve Švýcarsku, vzbuzují můj údiv nádherné učebnice, encyklopedie a nákladné slovníky rétorománských nářečí, jimiž hovoří třeba už jen několik set lidí. Je jasné, že něco takového může vzniknout jen díky štědré finanční podpoře vlády v Bernu.

Jedna z básní Giona A. Huondera s názvem “Il pur suveran” (Svobodný sedlák) líčí pocity Rétoromána v půli minulého století. Chudý, ale hrdý sedlák se v básni cítí králem vysoko v horách, uprostřed nádherné přírody a rodiny, za kterou nevděčí nikomu jinému než bohu. Uchvacující příroda přetrvává dodnes ­ opravdu hrdých sedláků a horalů ale v Graubündenu stále ubývá. Rétorománskou obec Guarda v Engadinu zvolila před pár lety jistá komise EU za druhou nejkrásnější vesnici v Evropě. Míříme proto mimo jiné i sem. “Hledáte sedláky?” vtipkuje jeden místní mladík. “Tak z těch se stali dobře subvencovaní zahradníci alpských strání. A jestli chcete vidět slepici, je rychlejší zajet do nejbližší zoo.” Do Guardy směřuje mnoho turistů a eroze rétorománské kultury je tu citelná.

Asi 50 kilometrů na východ šplháme v autě po úzké asfaltce vysoko do hor, až se před námi otevře pohled na vesničku Lohn. Stavení jsou naskládána těsně vedle sebe. Rétorománi žili totiž jenom výjimečně na samotách. Z padesáti obyvatel Lohnu jsou čtyři desítky Rétorománů, zbytek se sem přivdal nebo přiženil. Jeden ze sedláků nás zve na domácí kořalku. Zákon sice pálení alkoholu doma nepovoluje, ale sedláci mají jakousi prastarou výjimku, podle níž mohli takto vyrobený alkohol používat při léčení dobytka.Majitelé krav zvonících zvonci na okolních svazích přiznávají, že bez finančních injekcí ze spolkové pokladny by těžko přežívali nejen jako sedláci, ale i jako Rétorománi. “To označení jsem už slyšel,” usmívá se náš hostitel, když se ho ptám na trochu hanlivý výraz “rétorománský Disneyland”.

JAZYK SRDCE ­ JAZYK CHLEBA Achillovou patou bündenské románštiny je hlavně její rozdělení do pěti základních forem (viz tabulka), přičemž nejvíce lidí hovoří surselvsky a valladsko-ladinsky. K tomu je nutné ještě přidat celou záplavu nářečí, jimiž se od sebe odlišují vesnice vzdálené jedna od druhé jen několik kilometrů.

Prvotní příčinou roztříštěnosti a částečně odděleného vývoje téměř dva tisíce let starého jazyka švýcarských Rétorománů je geografie. Život v izolovaných alpských údolích (v Graubündenu jich je asi 150) přispěl k situaci, kdy Rétorománi hovořící různými idiomy se mezi sebou místy jen těžko domlouvají. Vezměme takové běžné slůvko “šálek”. V pěti zmiňovaných formách švýcarské rétorománštiny se tato nádobka vyjadřuje směrem od západu na východ následovně: scadiola, scariola, cuppegn, tazza a cupina. Každá z pěti hlavních forem bündenské románštiny má navíc svou spisovnou podobu, kterou si její uživatelé žárlivě střeží. “I to je jeden z důvodů, proč nevysíláme rozhlasové hry,” vysvětluje mi vedoucí rétorománského vysílání rádia SWR v Churu D. Steiner. Při větším počtu učinkujících prý totiž vždycky hrozí strašná nářeční směsice.

Snahy dát Rétorománům jednotný spisovný jazyk se datují od druhé půle minulého století. Už tehdy totiž lingvistům došlo, že takový společný jazyk by jeho uživatelům nejen v mnohém ulehčil život, ale především spojil síly Rétorománů proti přirozenému vývoji, který jejich řeči rozhodně nebyl nakloněn. Němčina postupně a nezadržitelně pronikala do všech sfér života. Rok 1860 se stal jakýmsi zlomem. Německy mluvící obyvatelé Graubündenu totiž tehdy svým počtem poprvé předstihli Rétoromány a od té doby svůj náskok zvyšují a zvyšují. Zatím poslední pokus curyšského romanisty H. Schmida, který roku 1982 přivedl na svět nový spisovný jazyk “Rumantsch Grischun”, má slušnou naději na přežití. Třebaže nad ním leckdo ohrnuje nos. Úspěch mu ovšem pomáhá zaručit několik faktorů. Tak za prvé to není nějaké umělé esperanto, ale Rumantsch Grischun byl, dovolím si ten výraz, “vylouhován” z existujících variant bündenské románštiny. Navíc podle lingvistických principů, jež jsou pro většinu zainteresovaných stravitelné. A za další švýcarské úřady dávají Rétormánům s jejich novým spisovným jazykem tak trochu nůž na krk ­ mimo jiné v něm začaly vydávat většinu dokumentů. VYDRŽÍTE, ALPŠTÍ MOHYKÁNI?

Existuje teorie, podle níž je jazyk odsouzen k postupnému zániku ve chvíli, kdy už není nikdo hovořící pouze jím. Takový muž, v našem případě Rétoromán, zemřel údajně někdy v šedesátých letech v jedné zapadlé díře kdesi v Surselvě. Jedno je jisté. Mluvit jazykem, který je už 1500 let na pomalém ústupu a nad nímž už leckdo vyřknul ortel smrti, nikomu nepřidá. Však také Rétorománi sami vědí, že jejich největším nepřítelem není ani tak němčina nebo italština, ale pochyby a skepse, jež se skrývají v jejich vlastní hrudi.

Přístup Švýcarů k menšině, jejíž příslušníci by se lehce vešli na fotbalový stadion, je skvělým případem velkorysosti a tolerance. V praxi to sice i skřípe a mě například zarážejí pohrdavé výroky jednoho pracovníka rozhlasové stanice Radio Grischa o “nesmyslné povinnosti” vysílat denně několik bloků rétorománsky. Celkově však mohou být Švýcaři na vztah k různým jazykům ve své konfederaci hrdí. Raději ale nemyslet, jak by se celá situace změnila, kdyby třeba mezi Rétoromány začaly kypět nacionalistické vášně a kvůli jazykové příbuznosti s Italštinou by se objevily snahy o připojení k jižnímu sousedovi. Zdá se vám to ztřeštěné? Tak vězte, že podobné snahy tu před 2. světovou válkou ze strany italských expanzionistických kruhů byly.Když cestujete Graubündenem a objevujete větší či menší ostrůvky rétorománštiny a občasné nápisy v tomto jazyce, ptáte se, jestli lze vůbec zachránit jazyk a kulturu pomocí subvencí. A má to vlastně smysl? Na tyto otázky si ale musejí odpovědět sami Rétorománi. Jejich vlast jim nabídla nejlepší možné podmínky: rodný jazyk ve školách, na (kantonálních) úřadech, sdělovací prostředky v mateřštině a mnoho dalšího. V armádě dokonce dlouho existovaly i čistě rétorománské jednotky. Jsou to ale především příslušníci ohrožené menšiny, kteří musejí neustále svému okolí dokazovat, že si zaslouží jeho pozornost. Nestačí pouze křičet o pomoc a snažit se v druhých vzbudit účast. Ani veřejné sympatie nejsou bez hranic.Zánik jazyka Rétorománů by Evropa možná ani nepostřehla. Nu což, řekli by si někteří, zmizela jenom další lingvistická kuriozita. A přesto si myslím, že by to znamenalo velkou ztrátu. Náš svět by byl totiž opět chudší.

“Jděte s tou kamerou do hajzlu!” odbývá nás voják s odznakem červeného kříže. “Proč jste nepřišli v noci, když jsme tady v chumelenici chrápali rovnou na betonu?” Očividně nabroušený chlapík se prý stejně jako někteří další má ovšem příliš rád na to, aby si postěžoval přímo na mikrofon.

Pomalu se rozednívá, padá sníh a jeho zmrzlé krystalky skřípou pod nohama stejně, jako zuby některých mužů z čerstvé várky české jednotky IFOR.

Na rozbité betonové ploše na okraji Bosanské Krupy vyrůstá rychle několik stanů. Je leden 1996 a rozbíhá se dosud nejvýznamnější zahraniční mise české armády. Pocity mnohých jsou trochu rozpačité, ale ani Bosna neukazuje ozbrojencům ze srdce Evropy přívětivou tvář.

Několik desítek mužů a tři ženy jsou tu teprve pár hodin, ale už vědí, že několik kroků odtud přišel při šlápnutí na minu o kus nohy a oko ředitel továrny, v jejíchž ruinách si nyní budují tábor. Prostor pro volný pohyb je proto přísně ohraničen.

“TENHLE IFOR JE DĚSNEJ…”

“Dívím se, že to nepadá,” kroutí hlavou americký vojenský dispečer na letišti ve Splitu. Přesun mnohonárodních sil do Bosny pod vlajkou IFOR se děje zkrátka v chvatu, s mnoha improvizacemi a nedostatky. To se týká všech – i Čechů.

“Koukněte třeba tady vedle na kanadské spojaře,” usmívá se český tiskový důstojník. “Mají sice hezkou satelitní anténu, ale jaksi jim v tom zmatku zapomněli přibalit část dalšího zařízení.” Namísto bezdrátového spojení se tudíž Kanaďané věnují spojením úplně jiného druhu… Při sledování pornokazety. Ovšem jenom díky elektřině z českého generátoru.

První dny a týdny operace IFOR to leckde skřípe, a je třeba mnohé překousnout. I otrlejším povahám ovšem vadí, že se zpočátku tak trochu pozapomnělo třeba na poštu. Bídné jsou i možnosti telefonovat. Hrstku existujících satelitních přístrojů může mužstvo použít jen v nejnutnějších případech, přičemž jedna minuta hovoru přijde na 12 dolarů. První hromádku dopisů tudíž vezeme zpátky domů do České republiky v našem televizním landroweru.

Kuchaři nám na oplátku místo známek plní břicha až k prasknutí a ještě přidávají něco na cestu. Je jasné, že na jídlo si naši hoši na Balkáně určitě nemohou stěžovat.

PROFÍCI A PROFITÉŘI?

“Jestli nám nepřidají, tak to tady zabalím,” tvrdí hned při vykládce na železničním nádraží v chorvatském Karlovaci jeden z pyrotechniků. Zhruba 1400 dolarů měsíčně za nebezpečnou práci mu připadá trochu málo. A přivezené minohledačky jsou prý navíc “starý šmejdy”.

Odměna je pochopitelně důležitá, ale tahle mise je trochu o něčem jiném, shodují se důstojníci, kteří příjezd českého praporu do Bosny připravovali přímo na místě několik týdnů. “Kdo jde do Bosny jenom kvůli penězům, měl by si rozmyslet, co vlastně dělá,” hodnotí dolarové nářky velitel českého kontingentu IFOR, plukovník Jiří Šedivý.

Úvahy o tom “za kolik” riskovat svůj život v Bosně jsou přirozené. Počáteční srovnávání s ostatními národními kontingenty IFOR ale poněkud pokulhávalo, protože každá země dopřávala svým mužům jenom podle možností vlastní kapsy. Odměny německých vojáků tak dosahovaly z českého zorného úhlu téměř astronomických výšin, vždyť jenom příplatek za riziko činil 130 marek denně. Přitom valná část vyslanců Bundeswehru pobývala pěkně v závětří na pobřeží Jadranu. Poláci – nuzáci, dalo se naopak tvrdit ve srovnání s Čechy.

“Kdo si chce pořádně nahrabat, měl by se dát do služeb OSN a sedět pěkně v teple na zadku v Záhřebu,” radí jeden náš známý úředník světové organizace, který tak učinil. Zdá se, že finanční roh hojnosti OSN pro kancelářské síly je stále bezedný.

“NOVINÁŘ NENÍ NEPŘÍTEL,”

vštěpuje česká armáda v rámci moderní strategie vojákům, kteří přicházejí do styku s médii. Snad i proto znamená spolupráce s českým IFOR zpočátku mírný, i když příjemný šok. Během války jsem při cestách do bývalé Jugoslávie tiše i hlasitě záviděl hlavně svým britským a francouzským kolegům. Ozbrojenci těchto zemí brali totiž občas “své” novináře i do míst těžkých bojů, kam se našinec nedostal buď vůbec, anebo jen s velkými obtížemi s pomocí některé z znesvářenýchstran.

Vedle rozlehlé oblasti v severozápadní Bosně kontrolovali Češi se znakem IFOR zhruba sto kilometrů dlouhou zónu separace, oddělující v šířce čtyř kilometrů nepřátelské strany.

“Když už jste tady, vezmeme vás na dvě rekognoskační cesty,” zněla jedna z prvních vět z úst předsunuté skupiny českých důstojníků, které jsme překvapili s kolegou Jiřím Vondráčkem na velitelství britské divize u městečka Gornij Vakuf, krátce před příjezdem českého kontingentu IFOR. Hned nazítří za rozbřesku se povinně soukáme do neprůstřelných vest a vyrážíme směrem do severozápadní Bosny.

Zatímco bývalé modré přilby musely na řadě check-pointů válčících stran někdy i celé dny vyjednávat o možnosti dalšího průjezdu, před džípy IFOR se Srbové, Chorvaté i Muslimové rozestupují skoro jako mávnutím proutku. Od samého počátku je cítit, že nová mise pod velením NATO vzbuzuje svým tvrdým mandátem respekt.

Přesto ještě v oblasti Sanského Mostu a Ključe, která měla podle daytonských dohod připadnout zpět Srbům, vypalují Chorvaté narychlo srbské domy. Když je oslovují vojáci mnohonárodních sil, Chorvaté se jen ušklíbnou a i s kanystrem benzínu v ruce mumlají cosi o samovznícení. Jedna z rabujících skupin se nás dokonce snaží zaplašit výstřely z pistole.

O něco dále míjíme kontrolní stanovistě, kterým se z druhé strany marně snaží projet několik aut se západními novináři. Mají smůlu. Exkluzivní záběry patří tentokrát našemu štábu (ČT) – díky českým vojákům.

Náš tým je kupodivu jediný, který sleduje první balkánské krůčky české jednotky IFOR. Kvůli neznalosti terénu, aktuální situace a bez zkušeností z oblastí ozbrojených konfliktů se čeští novináři (až na pár výjimek) odvažují do Bosny až za řadu týdnů. Trochu paradoxně si pak někteří z nich hrají na válečné zpravodaje a očité svědky apokalypsy v době, kdy už na dočasně ztichlá bosenská válčiště začínají vozit turisty i různé cestovní kanceláře.

VE DVOJÍM OHNI

Vedle poměrně rozlehlé oblasti v severozápadní Bosně kontrolovali Češi se znakem IFOR zhruba sto kilometrů dlouhou zónu separace, oddělující v šířce čtyř kilometrů nepřátelské strany. Šlo většinou o obtížný kopcovitý terén.

Kdyby okolní svět zasáhl v Bosně tvrdou pěstí dříve, pás zóny separace by se vinul jinde. Na sklonku léta 1995 tu totiž uskutečnil nečekaně úspěšnou ofenzivu muslimský generál Atif Dudakovič. Naši tudíž operovali zčásti v oblasti, jež byla nejvýznamnějším územním ziskem Muslimů od začátku války.

Spadá sem i městečko Bosanská Krupa. Po dva roky války se odsud Srbové snažili rozsáhlými operacemi rozštěpit bihačskou enklávu ve dví. Po překvapivém úderu Muslimů tu srbští civilisté dostali 17. září 1995 pouhé dvě hodiny času, aby utekli. Mnozí si v panice nevzali peníze ani doklady. Na stolech zůstala nedopitá káva. Od onoho dne je Bosanská Krupa etnicky téměř dokonale čistá.

O pár desítek kilometrů na východ se o podobnou čistotu pokoušeli už v první fázi konfliktu bosenští Srbové. Nepoměrně krutěji. Podle různých údajů je v lomech kolem obce Donja Ljubija, tedy v oblasti působnosti českého praporu, zasypáno pět až osm tisíc Muslimů.

O projevy napětí a násilností mezi oběma etniky tak čeští vojáci neměli nouzi. I když jsem o jejich připravenosti měl na samém počátku mise určité pochybnosti, tyto se rychle rozplynuly. Svou profesionalitu a chladnokrevnost dokázali Češi i v celé sérii incidentů. Snad největší horko jim bylo v dubnu, kdy u Otoky zabránili krveprolití mezi nejméně dvěma tisíci Srbů a Muslimů.

ŽIVOT V PEVNOSTECH

Nohy v kanadách dupou ztěžkle po asfaltu a z těl se řine pot. Náročnou rozcvičku před základnou v Brezičanech zakončuje série kliků. Někteří muži se zdají na pokraji sil, ale se svým tělem se rvou do poslední chvíle. Tvrdý trénink je nutný. Při vícedenních patrolách, které v nebezpečném a obtížném terénu absolvují vojáci převážně po svých, přijde vhod každičká špetka kondice.

V brezičanské základně českého IFOR, připomínající už na první pohled pevnost, vládne pevnou rukou kapitán Aleš Opata. Tvrdej ale férovej chlap, hodnotí důstojníka jeho podřízení.

Pro Srby je přitom přítomnost IFOR právě zde kostí v krku. Prochází tudy totiž strategická komunikace, na níž lze monitorovat prakticky každou proběhlou myš.

Optická izolovanost základny s ochrannými valy jakoby symbolizuje odstup, který si vojáci IFOR udržují ve vztahu k místnímu obyvatelstvu. I díky blízkosti kultur přistupují Češi k Srbům a Muslimům pokud možno přátelsky. Když to nejde, třeba při zabavování nepovolených zbraní, tak alespoň korektně. Vojáci neváhají, když je užitečné pomoci – třeba i nasazením vojenské techniky při úpravě mostů a komunikací. Vycházky a bližší osobní kontakty, jako například návštěvy v rodinách, jsou ale zapovězeny.

Nejenom proto, že by podobné styky mohly být druhou stranou zneužity, ale velení NATO usiluje i o maximální nestrannost účastníků své balkánské mise. V čerstvé paměti jsou ještě příklady z UNPROFOR, kdy část modrých přileb měla tendence sympatizovat s etnikem v místě svého dlouhodobého nasazení.

SUPERMAN VERSUS MINY

“I kdybyste si měli ulevit do kalhot, nesmíte sejít ze zpevněné komunikace.” Tato deviza mající cenu života platila za války, a bude platit ještě i dlouho po ní. Důvodem jsou miny, jejichž počet v Bosně se po zastavení bojů odhadoval na tři až čtyři miliony. Dosud se jich podařilo zneškodnit sotva desetinu. Miny a nevybuchlá munice zabíjí zhruba 20 civilistů měsíčně. Čtvrtinu z nich tvoří děti. Smrt tohoto druhu už tak zevšedněla, že o ní zdejší tisk v mnoha případech ani neinformuje.

Pro české vojáky, zejména pyrotechniky, je Bosna v tomto směru tvrdou školou. Jak jinak označit chvíle, kdy je třeba odminovat zahradu posetou kusy roztrhaného ženského těla, či když voják objeví nenápadnou smrtící věcičku jen pár centimetrů od své nohy. Nejrůznější minové léčky mohou přitom zmást i největší experty. IFOR sice neměl podle daytonských dohod likvidaci minových polí v popisu práce, ale především v situacích ohrožujících vojáky se této činnosti nevyhnul.

Výbušniny mají odstraňovat někdejší válčící strany, ale jejich počáteční aktivita rychle ochabla. Chybí technické vybavení, peníze, lidský materiál a v neposlední řadě i chuť. Nejsmutnější pohled je na zabité a zmrzačené děti, jejichž přirozeností je podceňovat takřka všudypřítomné nebezpečí. Děti hrající si přímo v označeném minovém poli nejsou žádnou vzácností.

Jak je obtížné, někdy až nemožné, vštípit dětem potřebnou opatrnost, poznali i čeští pyrotechnici při instruktážích na školách. Poučenější prý jsou malí Srbové. Nejnovějším didaktickým hitem v tomto směru jsou kreslené seriály s létajícím (americkým) Supermanem. “Proti minám nepotřebuješ sílu mých svalů, ale sílu vědění,” vysvětluje Superman na plakátech bosenským dětem.

I(S)FOR – NÁPLAST NA SVĚDOMÍ SVĚTA

Oproti svým předchůdcům v modrých přilbách mají čeští vojáci v Bosně ohromnou výhodu. Pod vlajkou IFOR a nyní SFOR nejsou odsouzeni do role trapných statistů nebo dokonce bezmocných napomahačů masakrů. Mohutná vnější síla zchlazuje horké hlavy válečníků a zatím úspěšně stabilizuje mírový proces. Trochu jako statisté si ale Češi připadat mohou. Politicky se totiž řešení bosenské krize sotva hýbe z místa. Vzájemná nedůvěra i nenávist přetrvávají.

“Jsem otocký Jan Palach,” opakuje stále dokola šedesátiletý Muslim Atif a nad hlavou třímá ozdobnou špici ze Srby zbořené mešity. Opodál hlídkující Češi s bojovým vozidlem pěchoty nevěnují muži, který je cítit alkoholem, skoro žádnou pozornost. Podobným výjevům už přivykli. Atif zaznamenával amatérskou videokamerou ze svého balkónu přímo nad řekou Unou různé fáze války ve svém městě Otoka. Srbové se mu z druhého břehu trefili granátem rovnou do obýváku. Se Srby už prý nechce žít. Jejich existenci je ochoten trpět na druhé straně řeky, ale ne v muslimské části svého městečka.

Zůstane ale Otoka na pravém břehu Uny jenom muslimská? Je jen otázkou času, jak dlouho vydrží světu hra na bosenskou federaci. Srbové ovládají téměř polovinu Bosny a za pár let se jim asi otevře cesta ke spojení se Srbskem. I Chorvaté se nejspíše časem pokusí připojit de facto k Chorvatsku alespoň západní Hercegovinu, jestliže ne více. M(m)uslimy, ať už s velkým či malým počátečním písmenem, čeká v Bosně a Hercegovině nejistá budoucnost.

V tomto regionu nikdy ostatně neplatilo, že tu v mírumilovné symbióze koexistovaly multietnická a multireligiózní společnost, tak, jak se tomu snaží věřit mnozí idealisté.

JAK DLOUHO JEŠTĚ?

Odejdou čeští vojáci z Bosny za půldruhého roku, na který je plánována nová mise SFOR? Kdo ví. Zatím je totiž ve hvězdách, jak dlouho tu vůbec mezinárodní vojenské síly v nějaké formě zůstanou. Neuškodí si proto ocitovat výrok britského důstojníka Tony Bartona, který už na začátku IFOR prohlásil: “Když šli britské modré přilby na Kypr, mělo to být zpočátku na rok. Do Severního Irska měli jít britští vojáci také jenom na rok. No… a jsou tam do dneška.”

---

ROZHOVOR S GENERÁLEM JIŘÍM ŠEDIVÝM

Tehdy ještě plukovníka Jiřího Šedivého jsem poprvé, podruhé i potřetí potkal v Bosně, kde velel českému kontingentu IFOR. Byl pro mě profesionálně stejně příjemným překvapením jako další naši důstojníci, kteří připravovali rozmístění našich vojáků v britském sektoru. “Tak tohle je náš člověk,” mnul si navíc ruce můj kolega. Kdykoli a kdekoli jsme totiž “našemu” plukovníkovi podstrčili mikrofon, dokázal stručně a zajímavě zodpovědět jakoukoli otázku. A to není zdaleka vůbec běžné ani u protřelých politiků. Že by se tu projevilo i studium na US Army War College v Pensylvánii? Možná.

Ostatně na americké vojáky nedá Jiří Šedivý dopustit. I když jsem se z něj rafinovaně pokoušel vypáčit alespoň jedno slůvko zpochybňující jejich kvality, neuspěl jsem. A to jsme s interview začali už krátce po šesté hodině ranní, takže šance na uřeknutí se zde byla. Takto marné dotazy jsem tudíž v následujícím rozhovoru vynechal.

Dnes už generálmajor Jiří Šedivý (povýšen v květnu 1996) je rodilý Příbramák a tvrdí, že po svých rodičích “vojáctví” v genech určitě nemá. Přesto ve svém poměrně mladém věku, narodil se roku 1953, stál v čele první zahraniční mise české armády pod velením NATO. Na konci loňského roku se pak po generálporučíkovi Karlu Kubovi stal inspektorem pozemního vojska AČR.

Pane generále, naše veřejnost je vůči armádě naladěna už tradičně spíše skepticky. Český IFOR jí ale v mezinárodním měřítku dělal zjevně čest. Čím to je?

Myslím, že s tou skepsí to není tak úplně pravda, a zvláště v poslední době se vztah veřejnosti k armádě zlepšuje. A bude ještě lepší, pokud se budeme schopni rychle změnit i my jako vojáci. Armáda je ale věrným odrazem společnosti. Trochu zjednodušeně platí: jaká společnost, taková armáda. Ale přejděme k IFOR. Podle mě představují naši vojáci na Balkáně českou armádu takovou, jaká skutečně je. Jsme tam konfrontováni nejen s dost složitou situací, ale i s vojáky z ostatních armád. Naše přednosti se tím zvýrazňují a my je rádi ukazujeme.

A jaké jsou to přednosti?

Hlavně ukázněnost. Ta má sice různé formy a vojáci nejsou loutky na drátkách, ale důsledné a odpovědné plnění úkolů je naší největší předností.

Tvrdá kázeň se předpokládá u profesionálů. Jak se s ní vypořádávají vojáci ze zálohy, kterých jsou v Bosně zhruba dvě třetiny?

Vůbec netvrdím, že jsme neměli přestupky nebo kázeňské problémy. Profesionálové jsou páteří naší jednotky, ale já oceňuji i kázeň vojáků ze zálohy. Máme navíc výhodu, že jsme v sektoru naší působnosti přímo konfrontováni s Brity a Kanaďany. I oni mají své problémy. A sebevědomí našich vojáků se výrazně zvyšuje, když vidí, že se s úkoly dokáží vyrovnat stejně kvalitně jako jejich západní kolegové. Důkazem je i nijak nezastírané, dosti kladné hodnocení z úst vysokých kanadských a britských důstojníků. Ti jsou podle svých slov rádi, že spolupracují právě s Čechy.

Mluvíte kladně o kázni. I v českých médiích se ale opakovaně akcentovaly nářky řady vojáků nad zbytečně tvrdým až zupáckým přístupem některých našich důstojníků.

To je, řekněme, za prvé problém minulosti a za druhé problém UNPROFOR. Já jsem dost velký kritik UNPROFOR. Právě pro uvolněné mravy a kázeň v této misi docházelo k excesům, které mimo jiné vyústily ve vraždu jednoho vojáka. Po těchto zkušenostech jsem zastáncem tvrdé kázně. Nemyslím ovšem nesmyslné kázně, ale takové kázně, která respektuje realitu a vede jednoznačně ke splnění úkolů.

To ale nevylučuje možnost, že někteří důstojníci jsou přece jen, řekněme, příliš horliví.

Problém je v tom, že si stěžují hlavně lidé, kteří byli v UNPROFOR. Vojáci z brigády rychlého nasazení takové problémy většinou nemají, a dokonce řeknou, že by to mohlo být ještě ostřejší. Řada lidí z UNPROFOR byla zvyklá po návratu z pozorovatelny usednout do místní hospody a tam se nalít tvrdým alkoholem, o pivu ani nemluvě. A tady začínají pozdější konflikty. Každý voják musí respektovat bez diskusí svého velitele. V opačném případě, až to bude životně důležité, tak takový voják třeba uhne, což může mít za následek až smrt jeho kamarádů. Komu se nelíbí, že se u IFOR snažíme udržovat určitou úroveň kázně, ať se sebere a odejde. Šel tam dobrovolně a ne za malé peníze.

S disciplínou souvisí i vztah k ženám. I podle vojáků se jim místní ženy sice nabízely, třeba za jídlo, ale oni prý nehodlali riskovat tvrdé tresty.

Asi narážíte i na ono údajné znásilnění Američanky…

Ne, to mě teď nezajímá.

Ano, žádáme naše vojáky, aby se vyhnuli jakýmkoli intimním stykům s místními obyvatelkami. Z několika důvodů. Vytvářejí se totiž vazby, které by mohly být v budoucnu zneužity proti našim vojákům. Hrozí i konflikty s místními muži. Nezakrývám, že sexuální půst je problém, ale vojáci se k němu hlásí dobrovolně. Pokud někdo poruší tento zákon, trváme na repatriaci. Problémy pomáhají vojákům řešit i dva psychologové a kněz, kteří dělají obrovský kus práce.

Chvála Čechů ze strany západních jednotek IFOR je jedna věc. Někteří naši vojáci však při rozhovorech mezi čtyřma očima neskrývali roztrpčení, že jsou Brity a Kanaďany občas zneužíváni na “nepohodlnou” či “špinavější” práci. Hlavně pokud jde o zabavování zbraní v zóně separace.

Tento názor panoval spíše zpočátku, kdy nebyla ještě stanovena přesná pravidla, podle nichž se zbraně mají zabavovat. Češi zabavovali na začátku mise IFOR skutečně nejvíce zbraní. Stanovili si totiž zásadu ostré hranice. Stačilo překročit ji o jediný metr, a jestliže dotyčný muslim nebo Srb měl nepovolenou zbraň, přišel o ni. Britové a Kanaďané měli na začátku mise občas tendenci vycházet místním lidem trochu vstříc. Z toho vznikaly názory, že Češi jsou moc tvrdí. Poměry zabavených zbraní se ale později s upřesněním pravidel vyrovnaly.

Oproti svým západním kolegům tak ale čeští vojáci sehráli určitou roli “zlých mužů”.

Domnívám se, že určitě ne. Srbové i muslimové brzy poznali, že s českým vojákem lze za daných pravidel jednat zcela férově, a že se v určitých situacích zachová zcela standardně. A ne že jednou bude voják smlouvat a ustoupí, a jindy zase neustoupí.

V řešení komplikovaných situací našimi a západními vojáky přímo v terénu ale určité rozdíly přetrvávají.

Je značný rozdíl mezi například Američanem, který se domlouvá s obyvateli Bosny více méně jenom posunky, a Čechem, který si při dobré vůli na obou stranách se svým slovanským protějškem porozumí. Řadu problematických situací tak Čech vyřeší zcela jinak.

Někteří čeští příslušníci mise IFOR měli v prvních měsících dojem, že jsou jakýmisi pokusnými králíky, které Britové a Kanaďané testují na různé situace. A to i vydáváním protichůdných rozkazů krátce za sebou.

Já jsem zpočátku pracoval na britské divizi a byl jsem i v úzkém kontaktu s velením kanadské brigády. Myslím, že tento názor je dost nesprávný. V žádném případě si nás nikdo nedovolil testovat.

Reakce našich vojáků ale zkoumali…

To, že se nás snažili poznat, je přece zcela logické. Navíc jsme zpočátku byli ve válečné situaci. Neznamená to ale, že by nás posílali do určitých vybraných situací. To ne. Nicméně zpočátku byla situace poměrně složitá a my, ani naši nadřízení jsme nevěděli, jak na některé situace reagovat. Z toho možná mohl vzniknout dojem, že některé rozkazy nebo úkoly se ne zcela ztotožňovaly jeden s druhým.

V oblasti působení české jednotky IFOR se evidentně pohybovali lidé, které haagský tribunál označuje za válečné zločince. Vlažný postoj NATO k jejich zatýkání je všeobecně znám. A váš názor?

Souhlasím s tím, že vojáci nejsou v Bosně proto, aby chytali válečné zločince. To je problém policie. Vím, že by bylo docela jednoduché udělat obrovský zátah na válečné zločince. A spousta lidí si myslí, že by to bylo nejlepší řešení.

A nebylo?

Ten, kdo spáchal kriminální čin, má být potrestán. To je bez diskusí. Otázkou ale je, kdo jsou skuteční váleční zločinci a kdo jim to dokáže.

Když naše jednotka najížděla na začátku mise IFOR do Bosny, tamní média téměř tisícovku českých vojáků prakticky neregistrovala. Moc nepřeháním, když řeknu, že bezmála každému tuctu západních vojáků věnovaly chorvatské listy alespoň jeden odstaveček. Po nás ani vidu, ani slechu.

To je složitý problém. Musíme si i skromně přiznat, že nejsme rozhodujícími hráči na bosenském hřišti, a také proto si tamní tisk vybíral ze začátku takzvané atraktivní státy. Postupně jsme však přestali být v tomto směru Popelkou a začalo se o nás psát. Vojenský letecký přidělenec z Británie si mi dokonce, i když s trochou nadsázky, postěžoval, že český voják v Bosně je v britské televizi častěji než britský.

Já váš optimismus v tomto směru příliš nesdílím. Z poměrně pečlivého sledování západních tiskových agentur vím, že při úspěšném zvládnutí některých ožehavých až kritických situací se národnost českých vojáků nezmiňovala. V případě západních vojáků ale většinou ano. Nemrzí vás to?

Pochopitelně mě to mrzí. Ale znovu zdůrazňuji, že je nutné brát v úvahu objektivní skutečnosti. Stalo-li se něco v britském sektoru, mluví se o britském sektoru. Je třeba i zvážit, zda novináři měli vůbec možnost zjistit, kdo se na urovnání nějakého incidentu podílel.

Myslíte si, že by se Evropané obešli při udržování současného status quo v Bosně bez Američanů?

To je velmi složitá otázka. Ale osobně se domnívám, že kdyby byla možná politická vůle, tak v každém případě ano.

Znesvářené strany udržuje teď na uzdě v bývalé Jugoslávii hlavně respekt z ozbrojené vnější moci. I nejnovější dějiny ovšem ukazují, že problémy občanské války se nikde na světě definitivně nevyřešily. Jak dlouho bude muset v Bosně trvat ozbrojený tlak zvenčí?

Netroufnu si říci, že se urovná za dalšího půldruhého roku, na který je plánována nová mise SFOR. IFOR i SFOR mají pouze vytvořit určité podmínky, mají dát šanci jednotlivým stranám, aby si samy vyřešily své problémy. Pokud jim bude chybět potřebná vůle, situaci nezmění ani tisíc vojáků na jednoho obyvatele Bosny. Myslím, že úsilí SFOR pod velením NATO zůstane nadále sjednoceno, a že nikomu nebude dovoleno začít prosazovat svou vlastní politiku. Jinak by se úsilí začalo tříštit a mise by nesplnila svůj cíl.

V poměrně mladém věku jste dosáhl vysoké funkce v armádě. Je na to nějaký recept?

Myslím, že takový post může dosáhnout v podstatě každý. Ve svých čtyřiceti letech, a to přiznávám poprvé před novinářem, jsem stál dokonce před zásadní otázkou, zda v armádě zůstat, či odejít. Já jsem se ale rozhodl setrvat, a mimo jiné jsem si vytkl cíl zdokonalit se v angličtině tak, abych byl schopen vyslání na britskou nebo americkou školu. A to se mi podařilo. Po českých vojenských školách jsem tak studoval i na válečné akademii armády Spojených států.

To má nyní pro kariérní postup nějaký zvláštní význam?

Zdůrazňuji, že jsem v první řadě absolvent českých vysokých vojenských škol. Zdaleka si nemyslím, že každý voják musí mít západní školu. Měl by být především vojensky vzdělaný. A naše školy nejsou ani zdaleka tak špatné, jak někdo říká.

I z jedné situace z Bosny, kterou jsme spolu zažili a kdy se trochu střílelo vím, že dokážete zachovat chladnou hlavu. Jste v přístupu k nebezpečí fatalista? Já věřím, že vždycky přijde to lepší. Ale musíme tomu pochopitelně trochu pomáhat…  

Prodírali jsme se hustým, trnitým porostem. Buš se pak, po několika desítkách kroků údolím, změnil ve vlhký les. Na kopci nad námi řvali paviáni. Byli vyplašení, stejně jako skálolez – antilopa, uhýbající nám z cesty neuvěřitelnými skoky kamenitou strání. Sukulentní rostliny ustoupily liánám, visícím z vysokých stromů. Jejich spletence vypadaly místy jako nepovedené preclíky a jinde zas jak dlouze protažená babiččina vánočka. Z korun stromů se ozývalo výstražné volání turaka a kolem květů obletovali strdimilové.
Právě jsem se chystal fotit nádherně pokroucený a zdeformovaný kmen stromu, který jako by se snažil skrýt svou nahotu a vtěsnat se do průrvy obrovského žulového bloku, když jsem si všiml kamenů, tvořících zeď napravo od skalního masivu. Se zatajeným dechem jsme se přes kopřivy dostali až ke kamennému portálu, a jím pak na jakési nádvoří zarostlé jak zámek Šípkové Růženky. Tady byla další zeď a další branka na druhé, vnitřní nádvoří. Zleva patnáctimetrový balvan, který jsme právě obešli. Napravo byl podobný a uprostřed o kousek dál třetí, položený tak, jako by měly v půdorysu tvořit hroty trojúhelníku. Shora na jejich vnitřních okrajích ležel čtvrtý, a uzavíral tak jako střecha tento přírodní výtvor. Vnitřní a vnější pás zdí pak výrazně zvyšoval bezpečnost dávných obyvatel tohoto sídla.

MIMOZEMŠŤANÉ NEBO STŘEDOVĚK

Ještě v nedávné historii se lidé domnívali, že kamenná architektura Afriky víceméně končí pyramidami v Egyptě. V roce 1868 však lovec Adam Renders objevil zříceniny Velkého Zimbabwe. O pár let později je poprvé popsal německý cestovatel Karel Mauch.

Stavba v údolí byla zpočátku spíše drancována než studována. Pozdější archeologické a restaurátorské práce tak často napravují víc zásahy “zlatokopů” než zubu času.

Zdi z nasucho kladených žulových kvádrů a nálezy sedmi kamenných soch ptáků na nedalekém opevněném skalnatém vrchu vyvolaly řadu diskusí o původu těchto staveb. Jedna teorie střídala druhou. Chrám postavili Egypťané, potom Féničané, jednu dobu také neznámá civilizace, která se vynořila z nitra Afriky, postavila Velké Zimbabwe a zase záhadně zmizela. Cecil John Rhodes “budující” se svými pionýry Jižní Rhodesii pro britské impérium byl ochotný, při spatření prvních fotografií staveb spíše uvěřit, že jde o bájnou zemi Ofir, než by připustil africký původ stavby. Při pozdější návštěvě sdělil domorodcům, že se “velký pán” přišel podívat na chrám, který kdysi patřil bělochům. Po mnoho dalších desetiletí byly cenzurovány veškeré vědecké poznatky, které by mohly zpochybnit tyto pochybné teorie.

Dnes již africký původ komplexu nemůže nikdo upřít. Chrám a sochy sedmi sedících ptáků z měkkého kamene, umístěné původně na kamenných sloupech na kopci (později přibyl ještě osmý, nalezený v údolí vedle hlavní stavby), jsou symbolem státní svébytnosti země, jež po získání nezávislosti nese jméno tohoto místa.

Kamenní ptáci se po svém objevení většinou rozběhli po světě. Pět jich zůstalo v Jihoafrickém muzeu. Jednu sochu vlastnil i prezident Transvaalu Kruger a od něj ji koupil sám Rhodes. Později se stala součástí prezidentského sídla v Kapském městě. Pouze dvě zůstaly v Jižní Rhodesii. Mladá Zimbabwe získala ostatní po revoluci výměnou za svou největší sbírku motýlů. Dnes jsou součástí muzea na místě, kde byly objeveny.

Jen velmi pomalu se však daří poodhalit roušku tajemství nad ústřední stavbou. Sto metrů dlouhé a 70 metrů široké elipsovité místo bylo ohraničeno deset metrů vysokými a místy až pět metrů silnými zdmi. Zachovaly se tu terasy, brány, průchody, schodiště a především zvláštní plná kónická věž o výšce 11 metrů. Dolní šestimetrový průměr se postupně zužuje až na dva metry. Myšlenka, že by pod věží mohl být hrob, se nepotvrdila. Celá stavba měla buď sakrální charakter, nebo byla sídlem panovníka. Možná tak trochu obojí.

Jiný názor na původ zřícenin má však pan Däniken. Půdorys stavby dává do souvislosti se skalními malbami Dogonů ze severoafrické Mali. Zmíněné malby mají mít vztah ke slavnostem, které se pořádají jednou za padesát let, a ty se zase shodují s průletem hvězdy Sirius B kolem hvězdy Sirius A v souhvězdí Velkého psa a jejich vzájemným ovlivňováním. Vzhledem k tomu, že Sirius B není vidět ze Země a podle dogonského bájesloví prý Nommo sestoupil na zem v hřmícím přístroji až se písek rozvířil, není tato teorie bez zajímavosti. Malba, znázorňující podle autora model systému Siria, svou elipsou skutečně zdánlivě připomíná zmíněný půdorys stavby ve Velkém Zimbabwe. Avšak argumenty, které by měly podpořit tuto teorii jsou velice slabé. Rozměry uváděné Dänikenem si, i bez znalosti místa, po pouhém pozorném přečtení, značně odporují. A vysvětlení, že nemohlo jít o královskou rezidenci, protože nebyly uvnitř nalezeny žádné písemnosti, sochy, busty, zbytky řemeslného nářadí a tím méně sarkofágy nebo hroby, je velmi laciné. Je známo, že žádná z okolních kultur písmo neznala, a tedy ani jeho absence na tomto místě nemůže být brána jako důkaz proti teorii královy rezidence. Jediné sochy byly nalezeny ve svatyni na opevněném kopci a jedna vedle hlavní stavby. Jejich nepřítomnost uvnitř sídla však opět nic nedokazuje, protože ani v jiných obydlích náčelníků zde i jinde po celé zemi se žádné jiné kamenné sochy nenašly. Nakonec – v arabské kultuře také nikoho nepřekvapí, že dává přednost ornamentální výzdobě před figurální. Rovněž se zdá velmi pošetilé očekávat nálezy řemeslného nářadí v sídle panovníka. V okolí ústřední stavby, kde sídlil dvůr a řemeslníci, jich bylo objeveno dostatek. A skutečně by muselo jít o zcela ojedinělou kulturu, aby sarkofágy nebo hroby tvořily součást hlavního panovníkova stanu.

Bohaté nálezy keramiky, výrobků z mědi, zlatých předmětů, zbraní a podobně svědčí o velmi rozvinuté kultuře. Zbytky čínského porcelánu zase o čilém obchodním ruchu s východem prostřednictvím arabských obchodníků. I po vydrancování zde zbylo dost důkazů o tom, že právě zde bylo sídlo mocného středověkého státu.

SKALNÍ KRESBY

Historie různých kulturních národů mezi řekami Limpopo a Zambezi je však daleko starší. Ještě před příchodem bantuských kmenů nomádi jako Sánové a Kungové, nazývaní také Křováci, zanechávali v jeskyních a na stěnách granitových skal překrásné výtvory, zobrazující zvířata a život lidí kolem. Do jisté míry tak nahrazují ono chybějící písmo. Dnes takové malby najdete od Namibie až po Mosambik. Nedaleko hlavního města Zimbabwe – Harare (dříve Salisbury) je na krásném obrovském žulovém monolitu prostorná , i když mělká jeskyně, jejíž stěny jsou pokryty výjevy zvířat a lovu. Domboshava je dnes vyhledávaným místem pro odpočinek. Pestrobarevné ještěrky potěší oko. Vůně květů, hlasy ptáků a chuť pokrmu připraveného na ohni pod širým nebem uspokojí ostatní smysly a duše se může věnovat meditaci. S nepopsatelným výhledem na okolní krajinu má člověk pocit, že alespoň na chvíli dokáže rozeznat podstatné od malicherného a pomíjivého, a vžít se do cítění dávných obyvatel, kteří vytvářeli tyto galerie. Podobných jeskyní najdete daleko víc v provincii Jižní Matabeland v národním parku Matopos. Bambata, Nswatugi, Pomongwe a Silozwi jsou ty nejznámější. Podle stylu kreseb se dá určit i přibližné stáří. Nejstarší vznikly před 2 až 3 tisíci lety. Poslední pak někdy v době, kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku.

Začátkem druhého tisíciletí se do této oblasti dostali Bantuové ze severovýchodu. Křováci byli postupně zatlačováni na západ a přizpůsobili se životu v nehostinné Kalahari, tedy oblasti pozdějšího svobodného státu Bečuánska, dnešní Botswany.

Střední tok Zambezi ovládli Tongové. Dodnes se jejich potomci živí na tomto veletoku rybolovem. Většinu území na jih až po Limpopo pak osídlily kmeny Mašonů. Jejich rychle se rozvíjející kultura, která znamenala přechod od neolitu přímo k používání železa – tzv. “rodéská doba železná”, vedla v 15. a 16. století ke zformování mohutného státního útvaru, nazývaného podle titulu nejvyšího vládce – Monomotapa. Hlavní sídlo krále bylo v té době pravděpodobně zmíněné Velké Zimbabwe. Elegantní stavba v údolí i architektonicky skvěle zvládnuté zapojení vrcholu skalnatého kopce do systému opevnění akropole však nejsou jediné kamenné stavby z tohoto období. Z více než 400 známých sídlišť zasluhují největší pozornost Dhlo-dhlo, Khami a Naletale. Po provedené restauraci výtvarně vyniká zvláště ornament na obvodových zdech posledně jmenovaného sídliště.

Snaha panovníků upevnit svůj vliv znamenala rozklad rodové společnosti. Tradiční zvyk rituálního zabití starého, nebo nemocného Monomotapy byl odstraněn. Král získává absolutní politickou i ekonomickou moc. Na jeho dvoře žijí synové místodržících a dalších vlivných osob, a garantují tak věrnost svých otců nejvyššímu vládci.

Přesto dochází k rozporům uvnitř státu, které mají za následek odtržení především části jižních provincií pod vládu dynastie Čangamire. Později se vytvoří stát Hurozwi, i když Rozwiové musí stále odolávat snahám Monomotapy o opětovné začlenění do staré říše. Intriky Portugalců ze strany dnešního Mosambiku v 17. a 18. století však urychlí rozklad a zánik této nejvyspělejší africké kultury středověku na jih od rovníku.

OBJEV UTAJOVANÉHO

Objeli jsme pár známých zřícenin. Dojem z těch největších nám rušily stánky s coca-colou a parkoviště. Jak jinak bychom ale věděli, že už jsme ve dvacátém století.

Po týdnech cestování jsme přijali pozvání mého černého přítele Chrise na farmu jeho rodiny, do Rusape.

Byl jsem tu už v roce 1991, a tehdy jsem v překrásné kopcovité krajině na vrchu nedaleko od farmy našel zbytky zdí a mezi nimi množství keramických střepů. Podle druhu zastoupené keramiky a různých technik použitých při jejím zdobení se dalo předpokládat velmi dlouhé období zdejšího osídlení. Přitom, jak jsme později zjistili, tady zatím nikdo neprováděl ani orientační výzkumy. Pouze jeden britský profesor objížděl kraj, a podle vyprávění evidoval místa dávného osídlení.

Chtěli jsme po letech znovu prozkoumat toto místo a podívat se také po okolí. Tak se stalo, že jsme v údolí ve vlhkém lese narazili na mnohem rozsáhlejší komplex. Najednou bylo jasné, že zdi na vrcholu nedalekého kopce jsou stejně jako ve Velkém Zimbabwe zbytky jakéhosi strážního hradiště, které mělo zajišťovat bezpečnost údolního sídliště především od mosambických hranic. Přes řadu těchto opevněných míst se také daly velice rychle předávat zprávy na velké vzdálenosti.

Prodírali jsme se a někde i prosekávali tímto zarostlým templem. První zajímavý nález byl kamenný mlýnek na obilí. Přibylo mnoho keramických střepů a hrot kopí. Dále pak mosazný náramek, korálek a dva prsteny spletené z mosazného drátu. Pod převisem jsme našli žebřík, svázaný vlákny stromů, který se po menší opravě dal použít k výstupu na jeden z přilehlých balvanů. Na jeho vrcholu byly další základy typického kruhového obydlí, a zase mlýnek a keramika. Odtud také bylo možno dorozumívat se s opevněným hradištěm. Pod asi 150tunovým balvanem, opírajícím se asi sedm metrů nad druhým nádvořím o tři podobné Herkuly, jsme vešli do podzemní chodby. Po několika schodech částečně zanesených zeminou se chodba, vytesaná v jakémsi slepenci, stočila nalevo a dál klesala jen velmi pozvolna. Místy do ní prostupovaly kořeny stromů, na kterých viseli netopýři. Několik odboček bylo zasypáno kamením a hlavní chodba končila asi po sto dvaceti metrech od vchodu. Udělali jsme si pár snímků a začali prozkoumávat nejbližší okolí.

Zpod některých žulových bloků za zdí byla vyplavena zemina a vytvářely se tak různě hluboké jeskyně. Jedna, která měla částečně vyzděný vchod, se dala prohlížet jen vleže. Pomalu jsem se posouval vpřed a uvažoval, zda budu mít to potěšení potkat plivající kobru. V tom se kousek přede mnou vynořilo něco, co jsem zprvu pokládal za ucho keramické nádoby. Teprve kužel světla slabé baterky mi pomohl určit, že jde o pánevní kost člověka. Strop rozsáhlého prostoru kolem byl jen asi 40 až 45 cm nad zemí, a přímo před sebou jsem viděl obezděné místo o průměru tak jednoho a půl metru. Odtud bylo vyplaveno několik dalších kostí. Uvnitř ležela dobře zachovalá kostra poměrně mladé ženy a keramická nádoba s potravou na poslední cestu, ze které zbylo jen několik kostních úlomků.

Večer, když jsme se vrátili na farmu, zastihli jsme Chrisova bratra Francise před domem. Vyptával jsem se na zříceniny. Pozorně poslouchal, ale odpovědi byly velice kusé. Později mi Chris vysvětlil, že nemají moc zájem o to, aby místo podrobně studovali archeologové, a pak se tu objevil stánek s coca-colou vedle hrobů jejich předků.

OD NEOLITU KE KONCI 20. STOLETÍ

Chrisova rodina byla věřící. Děd byl reverendem anglikánské církve, a protože za Rhodesie propagoval názory neslučující se s rasistickým postojem tehdejší vlády, byl z církve vyobcován. Založil si tedy vlastní církev. Tu po něm zdědil Chrisův otec. Rodina měla slušné postavení a velký vliv na okolí i v době bojů za nezávislost. To byl také asi pravý důvod, pro který byl reverend Nyabadza v noci v dubnu 1978 před svým domem zavražděn.

Dnes církev vede nejstarší Chrisův bratr Francis. Před domem několik aut, farma řízená přes počítač, na kterém si děti hrají stejné počítačové hry jako v Americe, Evropě, nebo Austrálii. Jaký zajímavý příklad konvergentního vývoje. Co ale v domě chybí, je kuchyně. Stále ještě se vaří v kulaté zděné chýši se slaměnou střechou za domem. V ní je uprostřed staré, dnes už nepoužívané ohniště a začouzený strop. U zdi jsou kamna na dřevo. Když náhodou dřevo není, stojí vedle kamna na plyn. Vedle nich je mikrovlnná trouba a mrazák. Na kamnech se uvaří kukuřičná kaše a z mrazáku se vyndá chleba, který se rozmrazí v mikrovlnné troubě. Každého, kdo má čas se tady zamyslet musí – přestože jste v Africe – zamrazit. Ohniště jak v pravěku, kamna na dřevo, na plyn a mikrovlnná trouba. V jediném úžasném nepostřehnutelném zlomu času se tu potkává starověk, středověk i novověk. Je to právě teď, protože ještě nedávno tu nebyla ta mikrovlnná trouba, a za nějaký čas tu už nebude to ohniště. V jedné místnosti je celá historie lidstva zhuštěná do několika let. Kultura mezi řekami Zambezi a Limpopo přešla od neolitu přímo do “rodéské doby železné”, a odtud zdá se rovnou do konce dvacátého století.

Dávej pozor na její pařáty,” křičí Jenda vzrušeně. “Má v nich sílu jako kanec.” Pepa jí drží pevně kolem těla, ale krůta sebou v jakési předsmrtné agonii škube jako zběsilá. “Tak už na ní hoď ten pytel nebo mě ta potvora rozerve ruce.”

Jenda rozhodí jutový pytel jako když natřásá duchnu, a snaží se ho přehodit krůtě přes hlavu. První pokus nevyšel. Jenda rozevlajepytel ještě jednou a jeho vnitřek pohlcuje třepotající se tělo nebohé krůty. Jenda šmátrá rukou po její hlavě a prostrkává jí dírouvyříznutou v rohu pytle. Šňůra se utahuje kolem nohou a spoutává už bezbranného patnáctikilového ptáka. Honem s ní do kůlny, a hlavou na katovský špalek. Krůtu teď pro změnu drží Jenda a tlačí na ní celé své tělo.

“Drž ji pořádně! Ať sebou neškube.” houkne Pepa a bere do ruky sekeru. Mohutně se rozpřáhne a sekera přetíná v mžiku krk oběti. Hlava odletí ze špalku jako napjatá pružina a ze zbytku těla vytryskne gejzír krve. Krůta sebou v poslední smrtelné křeči neuvěřitelně silně škube. Pepa pouští sekeru na zem a vrhá se celou vahou svého metrákového těla na pomoc Jendovi. Oba dva jsou od hlavy k patě postříkáni krví.

BEJVÁVALO

Pro toho, kdo si umí představit krůtí řízky, může být tento záběr přitažlivý.

Cítil jsem, jak mně krev stříkla do očí. Vykřikl jsem. Ale to už hlava krůta odletěla kamsi do věčných lovišť.

“Dávej pozor, ty nemehlo, nebo ti useknu ruku,” uslyšel jsem kdesi v podvědomí rozčílený hlas otce. Myšlenky mě odletěly přes dálavy věků kamsi do dětství. Bydleli jsme v domku na předměstí malého městečka. K tomu patřila zahrada a stromy. A také domácí zvířectvo. Slepice, králíci a husy. Od útlého mládí jsem viděl, jak matka cpe husám šišky do krku. Jak se krmí slepice. Nebylo mi sice jasné, jak mohou žrát své vlastní skořápky, ale dělaly to. Dokonce se u toho mohly umlátit. Viděl jsem sousedovic Aničku, jak vyhání husy na pastvu. Říkávali jsme jí husopaska. (Tohle povolání už u nás asi definitivně vymřelo. Teď mě napadlo, jak by se mělo říkat děvčatům, která pasou krůty. Asi krůtopasky. Zní to dost podivně.) Oni měli mnohem víc dětí, a tak potřebovali větší množství zvířat. Občas jsem slyšel v jejich chlívku chrochtat prase. Viděl jsem, jak otec zabíjí králíky. Vzal je levou rukou za zadní nohy, nechal je chvilku pocukat až se uklidnili, a pak jim hřbetem pravé ruky zasadil mohutný úder do zátylku. Králík sebou naposledy škubnul. Někdy mu z nosu vytekl pramínek krve. Viděl jsem utínat hlavy slepicím. Když jsem byl větší, tak jsem je musel držet. Děda s babičkou měli dokonce kozy. A jako děti jsme se sestrou pili jejich mléko. Vůbec jsme si to neošklivili. Byl to normální běh života.

Dnes už vidí děti kozy snad jen v zoologické zahradě. Prase možná v nějakém televizním pořadu a krůty, husy a slepice, které nejsou asi zrovna atraktivní pro televizní nebo filmové zpracování, znají povětšinou jako zmrzlé koule, které kupují jejich maminky v supermarketu.

VELEŠICE

Vesnička někde na konci světa. Nechci vedle jejího názvu uvést jiný, dobře vystihující a hojně používaný výraz. Jaksi se nehodí do seriózního časopisu. Je sychravý podzimní den. Pro hlavní aktéry začíná rok co rok se opakující rutina. Pro mě se schyluje k malému dramatu. Budu svědkem něčeho, co jsem už hezkých pár desítek let neviděl, a co už v dnešní době vidí jenom hrstka lidí. Čtyři vykrmené krůty dnes skončí svou životní pouť.

Paní domu Anča se svou sestrou Zdenou a jejich maminkou, paní Roslerovou, už netrpělivě očekávají první dodávku. Anča se se svojí “kypsovkou” uvelebila na zahradní lavičce. Chlapi vezmou za nohy prvního macka a nesou ho ke stolu. Opatrně ho položí do ohromného džberu plného vařící vody. Po několika minutách ptáka otočí na druhou stranu, a pak už jsou ženské v plné zbroji připravené se na něho vrhnout. Je však příliš těžký, a tak Anča zakřičí.

“Pééépo, pojď nám ho dát na stůl!” Přiklušou oba dva, kapající krůtu chvíli podrží a pes Bosman kolem lítá jako utržený z řetězu. Ženské rituálně obstoupí obřadní místo a škubání se rozbíhá. Je to monotónní a docela obtížná práce. Po několika ptácích a hodinách už je to zrovna moc nebaví.

“Tak kdy budou jitrničky?” snažím se pozvednout jejich pokleslou náladu. Pustily se do mě všechny tři.

Jitrnice samozřejmě nebyly, ale takové krůtí řízky také nejsou k zahození.. . . . .
Krůty a krocani jsou oblíbené vánoční jídlo v anglosaských zemích. Takový pečený krocan s nádivkou, pečenými brambory a spoustou dobrot kolem talíře dokáže s chuťovými buňkami dělat pravé divy. Nebo třeba v Mexiku, kde ho zahrabou s rozpálenými kameny na mnoho hodin do písečné země. Tam však dostane žaludek zabrat, protože se večeří až o půlnoci. Jak jsem si všimnul, i u nás začínají mít krůty větší odbyt právě o vánočních svátcích. Buď se amerikanizujeme, a nebo nám naše tradiční jídlo, kapr, už ne voní. On je totiž v Americe považován za rybu méně hodnotnou. Nebo je to tím, že jeho cena neustále stoupá. Ovšem cena slušně velké krůty vám v peněžence dokáže také udělat pěkný průvan. Každopádně krůtí maso je velice dobré a jemné. Dobrou chuť.

Motto:
Architektura je tvorba prostoru.
Hranice této disciplíny
tvoří pouze schopnosti tvůrce.

Město budoucnosti? Nová urbanistika, nebo krok do slepé uličky? Snaha zorganizovat lidem čas práce i odpočinku, a nebo jim mezi sklem a betonem připomenout jejich nepatrnost?

“Okno do třetího tisíciletí” – tak se také nazývá impozantní pařížská čtvrť La Défense. Živoucí muzeum moderního umění a architektury se nachází na ose, která začíná Louvrem, pokračuje Tuilerijskými zahradami, Elyzejskými poli, Vítězným obloukem a končí Velkou archou, postavenou roku 1989. Pravidelná stavba připomíná obří okno, o kterém se mezi Pařížany traduje, že se skrz něj dá nahlédnout do příštího tisíciletí. Nabízí pohled na hřbitov.

NOVÁ PÝCHA PAŘÍŽE

Rozhodnutí vystavět moderní čtvrť poněkud stranou od centra Paříže padlo roku 1958. Bylo třeba řešit vzrůstající nároky firem a úřadů, které se zkrátka těžko vešly do vnitřní Paříže. Takový problém ovšem neměla pouze Paříž; v Římě kdysi vymysleli novou vládní čtvrť, která je na trase metra, Londýn to vyřešil tak, že tyto budovy jsou přímo v centru města, což ovšem není příliš ideální.

“Pařížský Manhattan”, jak se čtvrti mrakodrapů, skla a betonu také přezdívá, se však v hlavách architektů zrodil již dříve. Ve třicátých letech slavný Le Corbusier spolupracoval na prvních projektech pozoruhodné městské části, která byla od počátku pojata jako symetrická. Le Corbusier také přišel s myšlenkou dvouúrovňové dopravy, která by oddělovala chodce a motoristy. Ovšem čtvrť jako taková si na své zrození musela počkat až na poválečnou éru a takové osobnosti, jako byl André Prothin. Až on a jeho společnost EPAD dali vzniknout ultramodernímu business centru.

Plánů bylo mnoho, na jednom se však všichni shodli – moderní věžové domy by neměly přesahovat výšku 100 metrů. Tak se začala rodit první generace “věžáků”, která předznamenala stavby kancelářských budov po celé Evropě.

PIONÝRSKÉ ESSO

Jedné noci, když se král Henry IV. s královnou vraceli na svůj zámek Saint-Germain-En-Laye, převrhl se jejich kočár u přívozu. Bylo rozhod- nuto postavit zde most. A to byl prapočátek ultramoderní pařížské čtvrti, čtvrti La Défense, jejíž výstavba byla zahájena v padesátých letech a stále pokračuje. Jejím jádrem jsou kancelářské “věžáky”, které se ve své době stavěly jenom ve Spojených státech. Ten nej- vyšší existuje zatím jenom v plánech architektů, ale až bude “věž nekonečna” vybudována, nebude mít v Evropě konkurenci. Défense znamená obrana a celé pařížské business centrum může být chápáno jako obrana smělé architektury, pokus o město budoucnosti, kde ve skle a betonu jsou soustředěny všechny civilizační vymoženosti, které dnešní člověk potřebuje. Snad jen děti tu těžko najdou místo ke svým hrám.

Bariéru nedůvěry na jedné straně, a přehnaného očekávání na straně druhé, prolomila výstavba prvního z kancelářských “věžáků”, ESSO. Společnost ESSO Standard měla plán soustředit doposud rozptýlené správní úřady do jednoduché funkční budovy, a pevnou víru v to, že do zatím prázdné destinace půjdou lidé pracovat. Budova měla zajistit komfortní podmínky pro práci 1550 zaměstnancům. Plán to byl vskutku odvážný, neboť kancelářské budovy tehdy existovaly jenom ve Spojených státech. V budově byla jedna z prvních cafetérií pro personál, pro firmu IBM byla postavena hala s klimatizací, promítací sál se 150 místy, určený ke sledování reklamních filmů nebo k výuce personálu, ale také pokoje určené k odpočinku zaměstnanců. Dnes ale vypadá budova ESSO poněkud drobně oproti honosnějším a vyšším budovám v okolí, které vyrostly později.

SRDCE LA DÉFENSE

Historie La Défense se po tomto prvním kroku začala psát velmi rychle a velmi moderními prostředky. Například 32 pater “věžáku” NOBEL bylo postaveno během šesti týdnů! Při takovém stavebním tempu ovšem rostly nároky na infrastrukturu geometrickou řadou. Budovy je třeba vytápět, opatřit kanalizací a vůbec všemi vymoženostmi civilizace. Zkosená břidlicová pyramida, dnes známá jako CLIMADEF, je jedním ze srdcí francouzského urbanistického zázraku. Tento průmyslový komplex vyrábí elektřinu, 175 °C horkou vodu pro lokální vytápění a chladícímu systému dodává vodu studenou. Pod celou La Défense vede sedm kilometrů tunelů, jimiž prochází elektrické vedení, telefon, odpadní voda, parovody… Jenom speciální telefonní ústředna pro čtvrť disponuje 100 000 telefonními linkami. K podzemí La Défense patří ještě šest úrovní parkovišť s 25 000 parkovacími místy řízenými centrálním počítačovým dispečinkem. Je to jedno z nejdůležitějších podzemních parkovišť světa.

Samostatnou kapitolou pařížského Manhattanu je doprava. Vede sem 18 autobusových linek, 4 linky SNCF (železnice) a především metro. Stanice metra La Défense byla otevřena v roce 1970, a jde o pětiúrovňovou monumentální stavbu, která je 225 m dlouhá, 65 m široká a 27 m vysoká. Metro se dnes jmenuje RER, ovšem jenom díky upozornění jednoho Pařížana, který si všiml, že původní název je poněkud vulgární. První název byl složen z počátečních písmen slov “Métro Express Régional Défense-Etoile”, neboli MERDE – a to je totéž, co anglické SHIT. Dopravu mezi Paříží a La Défense zajišťuje také vlak na vzduchovém polštáři, který dvousetkilometrovou rychlostí nehlučně přepraví 160 pasažérů.

NEJEN “VĚŽÁKY”

Jednou z nejznámějších kontraverzních staveb v La Défense je budova CNIT. Stavební povolení pro toto “Národní centrum průmyslu a technologie” bylo vydáno v roce 1954. Pařížané se rádi chodili dívat na úžasnou stavbu: úzký betonový plášť nesoucí plochu 283 metrů byl ukotven jen ve třech bodech. První představení v tomto zázraku techniky navštívil prezident Coty a generál de Gaulle.

K dalším technickým úžasnostem patří Velká archa, která byla slavnostně otevřena 17. července 1989 – u příležitosti dvoustého výročí Francouzské revoluce. Velká archa, která je vlastně dalším vítězným obloukem Paříže, je dílem do té doby neznámého dánského architekta O. von Spreckelsena. Byla postavena během šesti let a její výsadní postavení ve světě architektury 20. století jí sotvakdo může upřít. O její důležitosti svědčí mimo jiné to, že na konečném výběru projektu (a projektů bylo původně více než čtyři stovky) se podílel i prezident Mitterrand. Nakonec zvítězila otevřená kostka vysoká 100 metrů, ve které sídlí ministerstva a různé firmy a instituce. Velká archa prozatím z jedné strany uzavírá čtvrť La Défense a svým tvarem a umístěním právě ona vysloužila celé čtvrti přezdívku “okno do třetího tisíciletí”. Z tohoto okna bylo také možné shlédnout v roce 1990 obrovský koncert Jeana-Michela Jarrea, který se konal na náměstí před archou a který přitáhl 2 miliony diváků.

BUDOVY A LIDÉ

To, co dělá čtvrť La Défense čtvrtí La Défense, jsou zcela jistě kancelářské “věžáky”. Přesto tvůrci čtvrti neváhali investovat do umění – nejznámější fontána Agam, kterou řídí 50 počítačů, byla vystavěna v době, kdy EPAD vykazoval deficit. Tehdejší management společnosti totiž vyhlásil, že práce na výzdobě čtvrti je stejně důležitá jako ostatní výstavba. A tak je dnes La Défense se svými galeriemi, sochami, skulpturami a architekturou také kulturním místem, které vypovídá o naší době.

Již jsme se zmiňovali o “věžáku” ESSO, jako o zástupci první generace “věžáků”, vězme tedy, že následovala druhá i třetí generace. “Věžáky” se postupně zvyšovaly, jejich stěny začalo tvořit sklo a jenom sklo. Ušetřila se tím nejen energie nutná k osvětlování kanceláří, ale čtvrť získala svůj dnešní charakteristický vzhled, uchvacující nekonečnou hrou světla, stínů a odrazů na hladkých, skleněných plochách staveb. Mezi nejznámější reprezentanty třetí generace kancelářských mrakodrapů patří věž ELF, jejíž siluety bylo využito v mnoha filmech. Smělé architektonické plány se však rodí stále, a tak se plánuje stavba Věže nekonečna – měla by být při své výšce 400 metrů nejvyšší stavbou Evropy.

SUMA SUMÁRUM

V La Défense pracuje okolo sta tisíc lidí, ale bydlí jich tu pouhá pětina. Samozřejmě se počítá s tím, že jejich počet se bude dále zvyšovat, především s plánovaným rozšiřováním čtvrti směrem na západ. Již dnes obklopují samotné bussines centrum obytná sídliště, zasazená do parčíků s vodotrysky a pečlivě vybranou zelení. A aby byl dojem z této pýchy Pařížanů dokonalý, bylo rozhodnuto umístit část autostrády, která tudy prochází, pod zem – tak, aby nebyla narušena vizuální perspektiva směrem k Louvru.

Kromě bytových jednotek je v La Défense více než 2 500 000 m² kanceláří a 200 000 m² určených pro obchody. S parkovišti a přičleněnými budovami EPAD zastavěl celkem 7 milionů metrů čtverečních, nepočítaje hektary parků a zeleně. EPAD utratil za výstavbu asi 16 bilionů franků – tedy enormní množství peněz, které spolu s 30 miliony franků od státu tvořily počáteční kapitál. V dnešním světě striktně ovládaném ekonomickými zákonitostmi se přesto pro EPAD stala výstavba La Défense superúspěšnou operací – všechny dluhy jsou splaceny a čtvrť je díky pronájmům výnosná.

---

“Okno do třetího tisíciletí?”

Ptám se Doc. ing. arch. Karla Marholda, CSc.:
Je čtvrť La Défense – “Obrana” – skutečným mezníkem urbanismu, nebo zůstane prvním a posledním pokusem o město budoucnosti? Co je La Défense?

“Defénse především není satelitní město. Takové město je 50 až 100 km vzdálené od centra a lidé do centra jezdí do práce. V Paříži je to naopak – lidé z vnitřní Paříže jezdí do La Défense do práce. Je to tedy blízko, ale za horizontem historické Paříže. A to je nesporný klad této čtvrti. Ovšem jenom minimální zlomek z počtu lidí pracujících v La Défense tam také bydlí. Lidé se vyhrnou z práce, ale jdou jenom do metra. Je to trochu mrtvé, ale monumentální, moderní pokračování barokních myšlenek.

Pro běžného diváka je to futuristická atrakce.”

Je taková idea přenesitelná na Prahu?

“V Praze se to pravděpodobně bude dít na Pankráci, i když je také ohromná rezerva v holešovické kotlině, což je z hlediska dálkových pohledů na historický horizont vcelku bezproblematické. Takže Praha takové plochy má.”

La Défense se tedy nestala vzorem pro budování měst příštího tisíciletí? “Takové město by asi vypadalo úplně jinak. Ale je to jeden z možných příkladů.”

Je málo živočichů s tak mnohotvárným způsobem života, jaký mají žáby. Málokdo by tušil, že zvukovou kulisu tropů vytváří do značné míry právě ony. Středo- a jihoamerické deštné lesy skrývají ohromné druhové bohatství těchto obojživelníků. Vynikají především nádherné žabky čeledi Dendrobatidae, která zahrnuje sto třicet druhů rozdělených do šesti rodů. Většina druhů je aktivní ve dne, některé v noci. Hlasy samců těchto dvou až čtyřcentimetrových žabiček jsou slyšitelné na velkou vzdálenost. Proud vzduchu z plic prochází hrtanem, kde rozezvučí hlasivky; mezi patrem a koutky tlamky jsou duplikatury, které slouží k zesílení a zabarvení hlasu. Hlasové projevy některých žab jsou dvojí – podle toho, zda mají lákat samičky nebo zahánět z teritoria jiné samce. U některých druhů se vyvinula schopnost širšího “repertoáru”, kdy se zvuk stupňuje při obraně teritoria.. . . . .

Noční tmou jsem se kradl za hlasem. Jakmile jsem použil svítilnu, koncert utichl. Ale vzápětí se ozvalo několik žabek v nedalekém okolí. V okamžicích, kdy se žabí samečci navzájem trumfovali, koncert gradoval. Neustálé přemisťování nemá smysl, musím vyčkat. Vsedě na bobku mi nohy dřevěněly a čekání se zdálo nekonečné.

Silný zvuk vystupuje ze země, po původci není ani památky. Žabka mi koncertuje přímo u ucha, ale nic nevidím. Jakoby zde vládly tajemné síly pralesa. Znovu se ozývá, snad ještě blíž. Konečně. Nevěříte svým očím – tak titěrná žabička a působí takový kravál.

Dendrobátky patří mezi nejkrásnější žáby. Zbarvení mívají velmi variabilní, někdy se i uvnitř jednoho druhu vyskytuje několik barevných fází, které se navzájem liší tak, že na první pohled vypadají jako druhy samostatné. Varovné aposematické zbarvení není samoúčelné. Kombinace černé, žluté a červené signalizuje v přírodě vždy něco nekalého, a tím i výstrahu, varování. Kožní žlázy dendrobátek obsahují 2090 různých alkaloidů, z nichž některé patří mezi nejsilnější jedy. V organismu vyvolávají změnu rovnováhy solných iontů v membránách svalových a nervových buněk, což způsobuje křeče svalstva a zástavu srdce. Údaje o jedovatosti těchto žab se značně liší. Někteří autoři uvádějí jako nejjedovatějšího obojživelníka žábu Dendrobates typographicus, jiní Phyllobates terribilis (jejíž druhový vědecký název znamená v překladu “strašný”). Kožní žlázy Phyllobates terribilis obsahují 1,9 mg batrachotoxinu a ahomobatratoxinu, který patří k nejsilnějším přírodním jedům vůbec. Některé literární zdroje uvádějí , že by jed z jediné této žáby stačil k usmrcení až dvaceti tisíc lidí (tento údaj ovšem považuji za značně přehnaný).

ŽABÍ JED NA HROTECH ŠÍPŮ

Dendrobátkám se také říká “šípové žáby”. Slouží totiž Indiánům k výrobě šípových jedů. Žárem ohně se z kožních žláz žáby uvolňuje jed, který Indiáni chytají do nádobek, v nichž namáčejí hroty šipek. Některé žáby vylučují obranný toxin již při pouhém probodnutí, takže stačí otřít hrot šipky o jejich kůži. Jed z jediné žáby postačí až na padesát šípů. Spolehlivě ochromí zasažené ptáky a menší savce. Teplem se toxin opět rozkládá, a tak je možné usmrcenou kořist bez problémů konzumovat.

Zpracováním žabího jedu vynikali kolumbijští Indiáni Čoko. Španělští žoldnéři žili v neustálém strachu, neslyšné šipky z indiánských foukaček, napuštěné těmito jedy, značně redukovaly jejich řady. Literatura uvádí, že zasažený voják ušel maximálně sto metrů. Obdobnou techniku užívají i domorodci v Asii, kterým ovšem slouží převážně jedy rostlinné.

S toxiny obojživelníků mám osobní zkušenosti… Noční autobus nás vysadil v Hambantotě, vesničce na konci světa, na jihu Srí Lanky. Do horké tropické noci se spustil vlažný déšť. Jako mávnutím kouzelného proutku se zem začala doslova hýbat stovkami velkých ropuch Bufo melanosticus. Navzdory našim běžným představám jsou ropuchy ve skutečnosti velmi krásné. Mají nádherné oči… Neodolal jsem a začal si několik ropuch prohlížet při světle kapesní svítilny. Jedna z nich se však cítila ohrožená a vytlačila z kožních žláz na hřbetě jed ve formě husté lepkavé tekutiny. Odstranit jej z rukou trvalo dlouho, ale naštěstí jsem nepocítil žádné následky. Další lekci mi uštědřil velmi vzácný mlok Paramesotrin deloustali v horské oblasti Tam dao v severním Vietnamu. Měl jsem pocit, že jedovatý sekret už nikdy nesmyji… Při fotografování dendrobátek jsem však nebyl nijak zvlášť obezřetný, při slušném zacházení lze většinu druhů brát nechráněnou rukou.

Dendrobátky žijí v párech. Každý pár obývá po celý život malé teritorium na zemi nebo u kmene stromu. Přísavné terčíky na prstech umožňují žabkám šplhání i po hladkých stěnách.

Dendrobátky neplýtvají snůškami o tisících vajíček, jako někteří jejich příbuzní. Vývoj potomků je pak starostí obou rodičů. Většinou kladou pouze několik – maximálně několik desítek – vajíček, a proto musí velmi pečlivě dbát o jejich vývoj. Samičky kladou vajíčka do shluků, většinou na listy bromélií nebo nad vodu, některé druhy také do vlhkých úkrytů na zemi, kam je sameček chodí občas vlhčit. Ve vajíčkách se vyvinou pulci, kteří protrhnou vaječný obal a vypadnou do vody – stačí jen voda v kalichu bromélie nebo naplněná zvířecí stopa. Sem klade vajíčka i většina hmyzu, a právě hmyzí larvy slouží pulcům jako potrava. Kromě hmyzu ovšem pojídají i vajíčka ostatních žab, dokonce i pulce vlastního druhu. Samičky některých dendrobátek krmí vylíhlé pulce výhradně svými neoplozenými vajíčky, která pravidelně kladou do vody. U některých druhů se vylíhlí pulci vyšplhají na hřbet samečka, na němž cestují do dalších vodních nádrží, kde najdou novou potravu. Sameček druhu, u něhož se snůška počítá na desítky vajíček, pak chodí dokonale ověšen svými “dětmi”. Celý vývoj od vajíčka po dospělou žabku trvá třicet čtyři až sedmdesát šest dnů. V posledních letech byla vypracována metodika chovu některých dendrobátek, takže i u nás jsou již lidé, kteří se jimi zabývají a dosahují i úspěchů v jejich rozmnožování. Chov vyžaduje značnou péči a speciální technické podmínky simulující vlhké prostředí deštného lesa. Ani výživa není jednoduchá. Odchov pulců je velice náročný, takže jsou druhy, u nichž se chovatel dočká za rok třeba jen jednoho mláděte. Tomu pochopitelně odpovídá i cena dendrobátek na světových trzích…  

Nejnebezpečnější …nejkrásnější …nejkrutější… nejromantičtější … nejtěžší …nejdelší …nejkontraverznější …nejpopulárnější … Všechny tyto přívlastky lze bez nadsázky přiřadit k benzínem, potem,slzami i krví prosáklému maratonskému klání motoristických dobrodruhů načerném kontinentě. Ano, řeč je o velkém dobrodružství našeho věku, dnesjiž legendárním “Dakaru”.

NA POČÁTKU STÁL THIERRY SABINE

O zrození této nejtěžší motoristické soutěže na světě se zasloužil milovník všeho dobrodružného, pilot formule Renault a závodní letec Thierry Sabine. Myšlenka ho napadla po strastiplné odyssee v africké poušti Tibesti v závodu Abidžan – Nice roku 1976. V písečných dunách ztratil na své motorce orientaci, spotřeboval veškeré palivo, a bez jídla a vody tři dny zoufale hledal pomoc. Právě v tomto zápase se smrtí dostal nápad: “Přežiju-li, do Afriky se vrátím, ale ne sám. Přivedu sem další závodníky a osobně se postarám o jejich bezpečnost. Každého případně ztraceného budeme až do nalezení hledat.”

Na start prvního ročníku rallye Paříž – Dakar, 1. ledna 1979, se v Paříži přišla podívat pouze hrstka lidí. Na startovní čáře stanulo tehdy přes sto šedesát motocyklů, osobních aut a tucet kamionů, včetně renaultu z dvacátých let. “Kdo jsou ti blázni?” ptali se diváci.

Thierry Sabine vyjádřil ideu soutěže následující myšlenkou, ne nepodobnou výrokům antických filozofů: “Passionner ceux qui partent, faire vibrer ceux qui resent,” což přeloženo znamená: “Zapálit účastníky a vyděsit ty, kteří zůstali doma.”

Ačkoli si už první ročník vybral svou krutou daň života závodníka, účastníci po návratu hovořili o nové soutěži v superlativech, a na start druhého ročníku se přihlásili závodníci na 210 strojích.

Po VII. ročníku Thierry Sabine prohlásil “…konečně se mi podařilo uspořádat závod, o jakém jsem sedm let snil. Lidé i stroje museli tři týdny bojovat za hranicemi svých možností…. často jsem hledal a nalézal beznadějně zbloudilé závodníky zahrabané v písku bez kuráže a chuti bojovat o svůj život… Nacházel jsem lidi zraněné, zcela vyčerpané, na pokraji smrti… když jsem je pak přivážel zpět, vezli si s sebou nikým nepodepsaný diplom nejtěžší školy života, boje o vlastní existenci… dnes na všechny útrapy vzpomínají jako na báječné, pohádkové dobrodružství.”

Vážné nehody nelítostně pronásledovaly již IV. ročník. V kabině kamionu vezoucím palivo zahynula novinářka Ursula Zentschová, šest dní byl v alžírské poušti pohřešován syn tehdejší anglické ministerské předsedkyně Mark Tchatcher, při další havárii utrpěl těžká zranění další novinář, Bert Oosterhuis. K nehodě okamžitě vyrazil vrtulníkem Thierry Sabine a silně krvácejícímu, umírajícímu Bertovi poskytl svou krev, ale ani ta mu bohužel život nezachránila.

Nejčernějším písmem se do historie “Dakaru” vepsal rok 1986. V písečné bouři zahynul při havárii helikoptéry sám Thierry Sabine.

Bezprostředně po tragédii popsal nehodu našim jezdcům na LIAZech Radku Fenclovi a Borisu Hlaváčovi motocyklista Raymond Loizeaux: “Asi deset kilometrů před cílem jsem v písečné bouři vlevo od sebe uviděl nějaké světlo. Nejdřív jsem si myslel, že to je auto, ale pak jsem poznal, že to jsou světla Sabinova vrtulníku. Najednou se ve stejném místě objevila prudká zář, blesk, který prořízl noc i písečnou bouři. Ohnul jsem to tam, a zastavil až za nepatrnou vyvýšeninou na planině, pět set metrů od místa havárie. Zůstaly tam jenom trosky v pásu dvou set metrů. Byl to strašný pohled.”

Po těchto slovech se Raymond odmlčel, hleděl do země a špičkou boty nakreslil do písku křížek.

“Těla lidí roztrhaná na kusy a rozházená po okolí. Podle kombinézy jsem poznal Nathalii. Ještě ráno na startu si prohlížela můj pokřivený rám a přála mi hodně štěstí.”

Nikdo z přítomných se neubránil slzám, které na zaprášených tvářích nechávaly lesklé stopy. Thierry Sabine je mrtev…

Ve vrtulníku dále zahynuli zpěvák Daniel Balovoine, novinářka Nathalie Odentová, pilot a rozhlasový technik.

Sabine dva dny před havárií řekl v rozhovoru pro místní rádio: “V životě chci ještě dokázat dvě věci. Ukázat Afriku své dceři, a zemřít někde v poušti…”

“Na Thierryho památku musíme rallye dokončit, prostě musíme,” prohlásil tehdy Cyril Neveux. “Thierry by naléhal, abychom v závodu pokračovali až do Dakaru. Musíme dojet a tím nejlépe uctíme jeho památku!” dodal Jacky Ickx.

Popel Thierryho Sabina byl rozptýlen v africké poušti.

PROČ?

Byl bych hrozně nerad, kdyby předcházející řádky byly pochopeny jako laciná senzace, či dokonce jakési očerňování. Snažil jsem se zde pouze vylíčit rub tohoto zcela výjimečného, nenapodobitelného “nekonečného příběhu” měření lidských sil, umu a vytrvalosti. Ti, kteří každoročně v období Vánoc opouštějí své blízké a z království sněhu vyrážejí do rozpálených písečných dun, nejsou žádní lehkomyslníci, či milionářští snobi prahnoucí po nevšedních prožitcích.

Thierry Sabine v propozicích šestého ročníku uvedl: “My všichni, kteří se vydáváme na trať závodu, pozvolna splýváme s Afrikou, s jejími lidmi, zvyky i krajinou, která je ještě více žíznivá a hladová než my. Proto ji miluji a cítím se vůči ní velkým dlužníkem.”

Z novinářského i osobního hlediska považuji za nejzajímavější hledání odpovědi na zdánlivě jednoduchou otázku: “Proč?” Proč se přes všechny tyto nástrahy a desítky obětí vydávají každoročně na trať znovu a znovu stovky mužů i žen?

“Rád podnikám výjimečné věci,” odpověděl mi jako prvý vítěz a vícevítěz uplynulých ročníků “Dakaru” v kategorii kamionů Tomáš Tomeček, “to však není hlavní důvod. Mám strašně rád vše kolem motorismu, maratonské závody jsou obrovskou příležitostí k důkladnému prověření si sebe sama. Není to ale pro mne jediné dobrodružství. I v běžném životě jich je spousta.”

Jaké například?

“Třeba narození dítěte.”

O “Dakaru” se někdy diskutuje, zda se opravdu jedná o sportovní soutěž, nebo pouhý hazard. “Absolvovat ‚Dakar’ je v prvé řadě silný lidský výkon, až pak sportovní. Na trati vás překvapí řada neočekávaných situací, které musíte zvládnout. Nejdůležitější je se šťastně vrátit, mít z toho dobrý pocit. Vždycky nejvíce fandím těm nadšencům, kteří startují až v závěru pelotonu,” říká člověk, který si dvakrát prožil na rallye perné chvilky. “Nijak mně tyto zážitky neodradily. Prostě pokud do toho jdu, tak s tím musím počítat. Po havárii se nám vysypalo přední sklo, seděli jsme ve střepech, ale Karel Loprais jel dál. Pomalu, ale jel.” A jak na něj působilo oznámení smrti závodníka? “…vzalo nás to, dali jsme si panáka, drželi minutu ticha… nemohli jsme ale na to pořád myslet. Snadněji bychom pak udělali chybu, a totéž by mohlo potkat i nás…”

V letošním ročníku jsme mohli v televizi sledovat “bratrovražedné” souboje ze stáje Mitsubishi mezi Kenžirem Šinozukou a Jeanem-Pierrem Fontenayem. Oba sice reprezentovali jeden tým, ale na trati spolu tvrdě ve vysokých rychlostech bojovali o každou sekundu. “Vždycky jde o značku, ale na klání mezi sebou nic špatného není. V týmu Tatry také spolu zápolí Karel Loprais a Vlastík Buchtyár. Pokud ovšem jeden stojí, tak druhý zastaví a zeptá se, zda něco nepotřebuje. Musí fungovat profesionalita. Škodolibost není na místě, stejně se totiž o pár kilometrů dále vymstí.”

Tomáš Tomeček nemohl letos na své úspěchy navigátora navázat, odjezd mu znemožnila civilní vojenská služba. Neumí si ale představit, že by “Dakar” už nikdy nejel. “‘Dakar’ je leckým odsuzován pro rozrůstající se oběti na životech. V průměru takřka dvě na ročník není málo… Kolik lidí se ale dnes zcela lehkomyslně a dobrovolně nakazí virem HIV? Nad tím už se tito lidé nepozastavují.”

NÁVRAT DO ŘÍŠE SNŮ

Letošní XIX. ročník byl pořadateli nazván “Return to the Dream” – návrat do říše snů. Soutěž se poprvé odehrávala pouze v Africe, start i cíl byl v senegalském Dakaru. Měl jsem možnost doprovázet na start motocyklisty Ivoše Kaštana a Standu Zlocha z brněnské stáje CermAktivity a bezprostřední pocity zaznamenat těsně před startem před zahájením závodu.

Právě motorkáři mají na “Dakaru” pozici nejtěžší. Jejich stroje jsou vůbec nejnáchylnější k havárii, a proto kvůli rovnováze jezdci raději většinu stokilometrových etap stojí na stupačkách. Ale i tak se problémům v záludných dunách leckdy nevyhnou. Před lety měl například závodník Becker na paži hlubokou tržnou ránu, kterou mu každý večer lékař otevíral a dezinfikoval. Jeho kolegovi Fenoulinovi, který měl po nehodě zápěstí v sádře, krunýř praskl a on řídítka držel jen za cenu značné bolesti a s vypětím všech sil. Oba závod vzdát odmítli.

Ivoš Kašan je vůbec prvním naším jezdcem, který do cíle “Dakaru” v minulosti úspěšně dojel. V roce 1986 se o to pokusil Pavel Ort na Jawě Rotax, při nehodě si však zlomil čtyři žebra a odstoupil. Letos tak vůbec poprvé stanuli na startu dva naši motocyklisté, vyslaní právě stájí CermAktivity. Vedle Ivoše ještě legenda populární “Šestidenní” Standa Zloch. Se startovními čísly 62 a 63 vyráželi na trať první etapy po sobě. “Chtěli bychom tak dojet až do cíle u Růžového jezera, je lepší jet vedle sebe,” prorokoval Ivoš.

PROČ NE?!

Silvestra i Nový rok oslavily pod baobabem přípitkem pravou valašskou slivovicí i tři posádky Tatry včetně nejúspěšnějšího jezdce Karla Lopraise, pro tři vítězství přezdívaného “Monseigneur Lopré”, a mechanika Radka Stachury. Společně startovali letos podesáté. Vůbec se netajili touhou svou sbírku “dakarských skalpů” rozšířit. “Když se nás ptáš, proč jsme tu letos s Radkem podesáté, tak ti odpovím: ‚Proč ne’?” pravil Karel Loprais. “Je to pro nás určité naplnění dětských představ a navíc to máme v pracovní náplni,” doplnil Radek Stachura, “prostě se nám koníček stal živobytím.”

Dokážete si představit, že by jste dělali něco jiného, a v čem je pro vás z lidského hlediska uplynulých devět ročníků největším přínosem?

“Na první otázku říkám: ‚NE’,” odpověděl jako první Karel, “a za druhé jsme poznali, co znamená mít se na koho spolehnout v mezních životních situacích”.

“Je to tak, ještě bych dodal, že nejdůležitější není honba za vítězstvím, ale přežít. Člověk si uvědomí hodnotu bytí a nebytí,” míní Radek, “je to jistě droga, odradit nás mohou asi jen zdravotní a rodinné problémy.”

Traduje se, že “Monseigneur Lopré” svého času řekl, že jezdit “Dakar” je jako propadnout peklu.

“Já jsem v pekle zatím nebyl, tak nevím…,” brání se autorství citátu.

“Pokud to ale půjde, tak jezdit budeme. Kolikrát ještě pojedem, to nevím. Možná desetkrát, možná jedeme naposledy. Je to, jako by se nás někdo zeptal, kolikrát vyhrajeme ve sportce,” uzavřel předstartovní rozhovor Karel Loprais.

Největším šokem pro naši výpravu bylo zjištění, že na startu je ještě jedna česká posádka, a to dokonce v kategorii T3 – automobilových prototypů, jedoucí za Českou republiku, ale na amerických “číslech”.

Těmi neznámými byli benjamínci Petr Ligocký (22) a Rosťa Bílek (25) z Dětmarovic u Karviné, ale uplynulé čtyři roky pracující v USA. “Myšlenka jet ‚Dakar’ nás s Petrem napadla před rokem v New Yorku. Oba jsme se předtím automobilovým závodům věnovali. Já jsem se v Americe pokoušel jezdit formuli a Petr ještě u nás Fiesta cup. Závodění na okruzích nás ale moc nebavilo, chtěli jsme zkusit terén,” začal líčit cestu za svým snem Rosťa Bílek. Možná stojí za zmínku, že on a Petr jsou bratranci, “zcela jsme tomu podřídili rok života, vložili všechny své úspory.” V Americe si hoši pořídili auto: osmilitrového Dodge o výkonu 400 koňských sil, a založili svůj tým “Lions racing team”.

“V říjnu jsme se vrátili domů a dokončovali přípravy, kolikrát se vyskytly skoro nepřekonatelné překážky. V závěru nám hodně, i finančně, pomohl můj otec. Je taky motoristický nadšenec,” doplňuje Petr.

“Lions racing team” byl na letošním “Dakaru” výjimečný ze dvou důvodů. Jednak byl absolutně nejmladší posádkou, a za druhé si prostředky na celou akci mladí nadšenci vydělali sami. Účast v soutěži je včetně koupě a úpravy vozu přišla na bratru tři miliony korun českých. “Chceme se závodění věnovat profesionálně a takto na sebe upozornit sponzory. Nechtěli jsme za někým přijít z prázdnýma rukama a říci : Dejte nám peníze, my chceme závodit. Na rallye se dívám i jako na byznys, způsob obživy a také je dnu z posledních možností, jak dneska něco dokázat poctivě. Pouze úsilím a dřinou,” pokračuje Rosťa.

Co vám na tento nápad řekli rodiče?

“Otec jednomu známému řekl, že je lepší abychom jezdili na rallye, než abychom se věnovali třeba drogám,” vzpomíná na rodičovskou reakci Petr Ligocký.

Nemáte strach?

“Strach o sebe nemáme, spíše se bojíme, abychom nevypadli kvůli nějaké technické hlouposti tři kilometry před cílem. Musíme dojet, vždyť nám drží palce půlka Ostravy a celé Dětmarovice. Včetně starosty.”

NÁVRAT ZE ŘÍŠE SNŮ

“Byl to snad vůbec nejtěžší ročník, potvrdili to i takové hvězdy jako vítěz kategorie motocyklů Stefan Peterhansel,” sdělil mi těsně po příletu manažer týmu CermAktivity Jan Čermák, “oba naši závodníci dojeli do cíle jako jediní Češi, a navíc velmi úspěšně. Je to fantastické.”

Ze závodu postupně pro technické potíže vypadly všechny tři Tatry, což se dosud nikdy nestalo, a tak se Karel Loprais vůbec poprvé díval na dojezd u Růžového jezera z pozice diváka. Údajně ho to vůbec neznechutilo a již plánuje další start.

“Benjamínkům” Petrovi a Rosťovi se bohužel naplnily obavy, a ze závodu byli vyloučeni pro “hloupost”. V chladiči se jim vyvařila voda, a než sehnali novou, tak promeškali termín ke startu a byli diskvalifikováni. Ani oni se odradit nenechali. Právě naopak.

Z celkem 128 motocyklistů na startu do cíle dorazila necelá polovina. Ivoš a Standa obsadili ve své kategorii do 500 ccm v konečné klasifikaci druhé a třetí místo, což je jistě silná výzva pro další soutěže.

“Kluci ode mne dostali jednoznačný pokyn jet klidně, ne se za každou cenu tlačit dopředu. Není problém vyhrát jednu etapu, a pak se fyzicky a psychicky zhroutit. Na druhou stranu ‚Dakar’ asi nikdy nevyhrajeme. Jezdce bez pudu sebezáchovy, Stefana Peterhansela, těžko ohrozíme. Není u nás jezdec, který by to dokázal. Spíše budu rozšiřovat počet závodníků, a to i v jiných kategoriích.”. . . . .
Ani další smrt, těžká zranění v následujících dnech, úmorná vedra, proklínaná smůla a neúspěchy nikoho neodradily. Všichni se nemohou dočkat dalšího pokračování “nekonečného příběhu”. Takže “Au revoir Dakar 98…”

Píše se rok 1906. Do Vídně přijíždí na návštěvu z Lince, kam se předtím přestěhovali z Braunau na Innu jeho rodiče, sedmnáctiletý mladík. Jeho jméno: ADOLF HITLER. . . . . . Vídeň mladého Hitlera fascinovala. Téměř denně píše do Lince pohlednici svému příteli Augustu Kubizkovi. Nadšeně líčí návštěvu opery, Wagnerovu hudbu. Vrací se však brzy do Lince, kde se mu stýská po širokých vídeňských ulicích, nádherných stavbách, přeplněných výkladních skříních. A tak se do města na Dunaji znovu vydává o rok později ­ v září 1907. Žije v malé, deset čtverečních metrů velké komůrce ve Stumpergasse 31, poblíž Mariahilferstrasse, z tisícovky rakouských korun, které mu zanechala jeho matka, zemřelá v prosinci na rakovinu prsou.

Mladý Adolf, který je přesvědčen, že má nadání budoucího významného malíře, se přihlašuje ke zkouškám na vídeňskou Akademii výtvarných umění ­ ale neuspěje. Není to však jediná osudová rána, kterou utrpěl. Dochází mu matčino dědictví, brzy je bez prostředků. Živí se klepáním koberců a různými pochůzkami, bydlí v malé, tmavé komůrce. Ve volných chvílích ­ a těch má nezaměstnanýHitler dost ­ navštěvuje schůze a demonstrace nejrůznějších politických stran. Především dva rakouští politici mu učarovali: ultrapravicový nacionalista, rytíř Georg von Schönerer a vídeňský starosta, křesťanský sociál Karl Lueger. Oba vystupovali ostře antisemitsky. Von Schönerer z ryzího rasismu, Luegerův antisemitismus byl nábožensky zabarven. U Luegra slyšel Hitler poprvé slova, že bude-li třeba, bude muset být židovský národ vyhuben. Mladý Hitler čte s nadšením časopis “Ostara”, který vydává ultrapravicový extremista Guido von List. Ten je přesvědčen, že vlast Germánů je severní pól. Odtud pak ovládnou celý svět. Von List a jeho žák Jörg Lanz von Leibenfels přicházejí s učením o germánské panské rase a za symbol árijských Germánů používají ­ hákový kříž. V roce 1908 začíná Hitler navštěvovat shromáždění sociálních demokratů. Od roku 1911 čte pravidelně také jejich tiskový orgán “Arbeiter Zeitung”. Je nadšen pevnou organizací strany, odmítá však jejich internacionalismus. To ve Vídni, (i tehdy se dvěma miliony obyvatel) šestém největším městě světa, nepřekvapuje. Bují zde prudký nacionalismus, který se projevuje i v diskusích v Říšské radě, v parlamentu. Zde se Hitler zúčastnil 5. července jako posluchač také diskuse o cikánské otázce. Poslanec ­ nacionalista Karl Ira požaduje, aby se pro snadnější registraci vypalovala všem cikánům na ruce čísla. Zvrhlý návrh, který o léta později praktikovali nacisté ve svých koncentračních táborech. Hitler se seznamuje také s ostrou kritikou tzv. “čechizace Vídně”. O léta později, když odsuzuje parlamentarismus jako neplodný systém, tvrdí, že k jeho odporu přispěla také obstrukce malé skupiny českých národně-socialistických poslanců v Říšské radě, i to, že mnozí z nich byli často na řečnickém pódiu opilí. Jedině název strany se mu již tehdy líbil: Národní socialisté. . . . . . Adolf Hitler, který je mezitím bez prostředků, přespává (dokud to dovoluje počasí) na lavičkách v parcích nebo v průchodech domů. Žadoní o peníze u své staré tety, která bydlí ve vesnici nedaleko českých hranic, i u svých dvou sester v Linci. Ale ty se k němu nechtějí znát. Podle nich je lenoch, budižkničemu, člověk neschopný stálé práce. Později, když přichází mrazivá zima roku 1912 (poté, když už ho mezi sebe nechtějí přijmout ani obyvatelé mužského chudobince v Meidlingu) nachází bydliště v Domově bezdomovců ­ mužů ve čtvrti Birigittenau, který udržuje bohatá židovská rodina Rothschildů. K oněm bezútěšným vídeňským rokům chudoby a hladu se později Hitler nikdy nechtěl hlásit. Ve své knize “Mein Kampf” tvrdil, že ve Vídni pracoval jako zednický pomocný dělník. Lež. Jak dokazuje Brigitte Hamannová, Hitler nebyl schopný soustavně někde pracovat. Tři měsíce před svým definitivním odchodem z Vídně, v únoru 1913, se Hitler seznamuje v Domově bezdomovců s drogistickým učněm Rudolfem Häuslerem ze Sieveringu. Ten zve Hitlera často ke svým rodičům. Tam poznává tehdy čtyřiadvacetiletý Hitler také svoji první lásku, sedmnáctiletou Emílii Häuslerovou. Do jejího památníku namaloval pozoruhodnou kresbičku: germánského bojovníka se štítem, mečem a oštěpem, stojícího před košatým dubem. Brzy však přiměl nestálý Hitler Häuslera, aby s ním opustil Vídeň. Dne 25. května 1913 odjíždějí vlakem z vídeňského Západního nádraží do Mnichova. Vídeňská učednická léta diktátora končí.

Všechna tato zajímavá fakta přinesla ve své knize Brigitte Hamannová, známá i českým čtenářům svou prací o rodu Habsburků. Kniha “Hitlerova Vídeň ­ učební roky jednoho diktátora” odhaluje však jednu doposud naprosto neznámou skutečnost. Za svého několikaletého pobytu ve Vídni se mladý Adolf Hitler nikdy neprojevoval jako antisemita. Spíše naopak. Mladý Hitler chová obdiv a vděk k židovskému lékaři Blochovi, který léčil jeho matku, když onemocněla rakovinou. V roce 1938, po připojení Rakouska k Německu, mu dokonce umožňuje bezpečný odjezd z Říše. Již v roce 1908, kdy byl požadován odchod židovského dirigenta a skladatele Gustava Mahlera z vídeňské opery pro jeho pojetí Wagnerových oper, Hitler Mahlera horlivě hájí a vysoce vyzvedává i jiné židovské skladatele, jako Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Jacquese Offenbacha. Především Mahlerovo pojetí Wagnerovy opery “Rienzi” ­ Hitlerova nejoblíbenějšího Wagnerova díla ­ ho fascinuje. Aktivně pak dokonce podporuje požadavek, aby byl ve Vídni postaven pomník Heinricha Heineho. Také později se mladý Hitler stýká převážně se židovskými spoluobčany. Poté, co se pokouší živit prodejem akvarelů vídeňských pamětihodností, jsou to židovští obchodníci a sklenáři, s nimiž je Hitler v kontaktu. Po letech, kdy je Hitler již “vůdcem” Třetí říše, jsou funkcionáři nacistické strany, kteří se snaží získat všechny tehdejší Hitlerovy kresby, zděšeni zjištěním, že se tato díla nacházejí z valné části v majetku židovských občanů. Také v Domově bezdomovců se Hitler stýká ponejvíce se židovskými spolubydlícími. Brigitte Hamannová to dokládá vídeňskými přihláškami k pobytu, kde u jmen osob, které Hitler označuje za své přátele, je téměř vždy uváděno židovské náboženství. Kdy došlo k onomu velkému zlomu Adolfa Hitlera v antisemitu nejhrubšího zrna, nedovede Hamannová ­ jak sama přiznává ­ vysvětlit. Ve Vídni to však, jak říká, rozhodně nebylo. Po skončení první světové války, v roce 1919, kdy Hitler vystupuje na schůzkách nacionalistů v Mnichově, jsou však Židé již jeho úhlavními nepřáteli. Podle Hamannové mají tedy historici ­ pokud jde o Adolfa Hitlera ­ ještě jednu velkou úlohu. Nalézt zdroj příčin jeho přerodu v zuřivého antisemitu. Tím totiž ve Vídni ­ přes obdiv k von Schönererovi a Luegerovi ­ ještě nebyl.

Každým rokem na začátku ledna se příslušníci indické tamilské komunity shromažďují v chrámuv Bois Rouge, aby oslavovali bohyni Kálí. Právě sem, do Bois Rouge, kolébky hinduismu na Réunionu,směřovali před více než stoletím první přistěhovalci z jihovýchodní Indie. Zdejší chrám vítá od tédoby rok co rok tisíce věřících, přijíždějících na slavnosti, které se zpravidla protáhnou nejméněna deset dní. Jsou to slavnosti, spojené s obětmi – svátky, které na Réunionu odolávají času, ačkolivse s nimi už dnes nelze setkat ani v samotné Indii. Všechny obřady slavnostních dnů jsou vlastnějenom přípravou k vyvrcholení v závěrečné ceremonii.

Cílem oslavy bohyně Kálí je vstoupit ve styk s božským světem a zajistit si od něho určité šlechetné a zvláštní výhody. Obětiny byly pů- vodně nabízeny pro dobro světa, nikoli kvůli získání osobního prospěchu. Postupem času přeci jen očekávají různé osobní výhody.

Toto vyvrcholení je velkou náboženskou událostí: jde o oběť, skládanou kruté a krvelačné bohyni Kálí, pro niž se zabíjejí stovky a tisíce koz a kohoutů. Ze všech svátků organizovaných na ostrově, je tento svátkem nejdůležitějším. Sejdou se při něm všechny hinduistické komunity ostrova; těch, kteří se účastní přímo, je nejméně deset tisíc. Ačkoli by se událost měla týkat pouze hinduistů, není žádnou vzácností spatřit tu réunionské katolíky, nabízející své vlastní oběti bohyni.

OBĚTI PRO DOBRO SVĚTA

Během deseti dnů, které předcházejí velkému obřadu obětování, se věřící scházejí večer co večer, aby oslavovali bohyni Kálí. Přípravy na obětování se skládají z modliteb, zpěvů, vzývání a darů. Někteří věřící si dokonce na dobu trvání slavnosti berou s sebou všechen svůj majetek. Vzdáleni během svátečního období od své rodiny, oddávají se půstu, jako pokání dokazujícímu velkou pokoru před bohyní. V den obětování se už od úsvitu, v náporech jako vlna za vlnou, derou věřící k chrámu, doprovázeni budoucími oběťmi. Někteří z nich táhnou za sebou jednu nebo více koz, ozdobených girlandami a žlutým šafránem. Jiní spěchají do chrámu s kohouty v podpaží, a zase jiní, aby alespoň nějak vyjádřili oddanost bohyni, drží na rukou tácy s ovocem.

Ve védské mytologii byly tyto obětiny vždy nabízeny pro dobro světa, nikoliv kvůli získání nějakého osobního prospěchu. Časem se však obřad vyvinul tak, že ti, kteří obětují, přece jenom očekávají nějaké osobní výhody, které si vyslouží svou pokorou. V každém případě védský kult spočívá v obětech a v demonstraci oddanosti božství, přičemž obětování bere na sebe formu dost dlouhé ceremonie.

Cílem je dostat se do komunikace s božským světem a zajistit si od něj určité šlechetné a speciální výhody. To je určitě jeden z důvodů, pro který chrám v Bois Rouge uvítá vždycky tolik příchozích. Réunionský ostrovan indického původu praktikuje synkretismus, a bude vždy dělat vše pro to, aby na sebe soustředil přízeň několika božstev. Oběť, jíž může být produkt kultury nebo chovu, je, pokud jde o zabité zvíře, rozporcována a částečně vhozena do ohně a částečně zkonzumována člověkem, který ji provádí.

A BOHOVÉ VYCHÁZEJÍ

Hned po rozednění začíná slavnost procesím okolo chrámu vedeným bráhmanem, doprovázeným několika hodnostáři. Zpěvy a modlitby provázejí bohoslužbu. Pak vychází ze svého úkrytu bohyně. Vypulírovaná a nastrojená usedá na vůz, umístěný na prostranství, které bude dějištěm obětí. První kozy jsou předvedeny k porážce. Jsou zabity rychlým a přesným seknutím šavle. Patnáct katů se pouští do práce, a jejich gesto se pak zopakuje více než tisíckrát. Hlavy obětovaných zvířat se pokládají před bohyni, zatímco krvácející těla se vracejí majitelům. Několik hodin se opakují stále tytéž pohyby. Do rytmu sekání šavlí se ozývá ženský zpěv. Jedna za druhou, umírají oběti celé dopoledne. Zvířecí hlavy se hromadí před bohyní. Přibývá krve všude kolem, věřící se v ní takřka koupají. Až dlouhé procesí, které se vydá na pochod vesnicí, ukončí první část obřadu, nikoli však zabíjení: to pokračuje i během průvodu. Skončí až tehdy, kdy se procesí vrátí k chrámu a naplní jej k závěrečné náboženské ceremonii. V životě tamilských Indů z Réunionu zaujímá svátek obětí velmi důležité místo. Umožňuje jim potvrdit zvláštní postavení hunduistické náboženské komunity, a přihlásit se ke svým indickým kořenům.  

Nemáte tady nějakou mapku města?” ptám se v turistické informační kanceláři přímo v areálu autobusového nádraží historického městečka Ouro Preto. Vytáhlý mladík za přepážkou mě příjemně překvapuje.
“Jistě pane,” odvětil s úsměvem a zpod pultu vylovil kreslenou mapu s vyznačením historických míst i turistických zajímavostí.
“Je to zdarma,” dodal jako samozřejmost. Ve většině případů to tak v Brazílii nefungovalo. Zaškrtal propiskou několik významných míst.
“Sem se běžte určitě podívat. Nebudete litovat. Jen tak mimochodem. Jak dlouho tu hodláte zůstat? Máte zajištěné ubytování?” chrlil to ze sebe jako automat.
“Pár dní. Nemám. Možná. Laciný penzionek bych bral.” Kusými slovy jsem zastavil proud jeho výřečnosti.
Zakroužil tužkou po mapě.
“Zkuste to tady. Určitě tam budou volné pokoje.”

Ouro Preto

Ouro Preto je nejhezčí město, jaké jsem v Brazílii na vlastní oči viděl. Silnice vedla kopcovitou krajinou a postupně jsme se vyšplhali až přes 1000 m n. m. Vrcholky kopců byly zahaleny v mracích a neustále drobně pršelo. První čím mě město překvapilo bylo to, že vypadalo jako větší vesnice. Sem tam kostel na kopečku, domky rozhozené po strmých stráních a kočičími hlavami dlážděné ulice. Ouro Preto, které má i dnes pouhých 40 000 obyvatel, bylo až do roku 1897 hlavním městem státu Minas Gerais. Jeho slavná historie se však počala odvíjet už koncem 17. století.

ZLATÁ HOREČKA Vznikla podobně jako všechny ostatní před ní i po ní. Poprvé bylo zlato nalezeno v místě nyní pojmenovaném Sabará v roce 1695 asi 100 km severozápadně od Ouro Preto. O několik let později se dobrodruh jménem Antonio Dias zakempoval pod horou nazvanou místními indiány Itacolomí. Začal rýžovat v okolních potocích, až narazil na železnou rudu promíchanou se zlatem. Velmi rychle to vešlo ve známost a během několika měsíců davy zlatokopů, dobrodruhů i blouznivců zaplavily přilehlou oblast. Přišlo jich příliš mnoho a bez dostatečných zásob potravin. V roce 1700 tu vypukl hladomor a podle legendy zde lidé umírali hladem s valouny zlata v rukách. PAULISTA BANDEIRANTES

Každých několik měsíců podnikaly skupiny lidí expediční výpravy do ještě neprozkoumaných oblastí Brazílie. Pro svou identifikaci nosily sebou “bandeira” tj. různé prapory a standarty. A jelikož vyrážely na objevné cesty většinou ze správního střediska Sao Paulo, dostaly podle toho svou přezdívku. Většinou se jednalo o vyložené dobrodruhy, něco jako brazilská verze španělských “conquistadores”. Žádná z těchto skupin nikdy necestovala bez kněze, protože to byli věrní katolíci a podporovali je jezuité i františkáni. Na svých výpravách si ovšem nebrali žádné servítky a pokud přišli do styku s indiány, bez ostychu je povraždili. Jejich výpravy často trvaly celé roky a Brazílie jim vděčí za posunutí svých hranic až k Andám, prozkoumání vodních systémů řek Amazonky, Paraná a Urugvay. V polovině 18. století především díky Paulistům Brazílie těžila značné množství zlata, kterým mohla podporovat portugalskou korunu.

GUERRA DAS EMBOABAS Jestliže počáteční roky byly pro Ouro Preto obtížné, o desítku let později se staly ještě horšími. V roce 1707 vypukla válka mezi Portugalci a Paulista bandeirantes, kteří odporovali pokusům krále ovládnout tuto oblast. Válka trvala dva roky a byla nesmírně brutální s častými přepady a masakry na obou stranách. Ouro Preto byly královská základna a portugalským jednotkám se podařilo vytlačit Paulisty až k Sao Joao Del Rey, kde je konečně na hlavu porazily. Ouro Preto bylo v té době jakýmsi neoficiální hlavním zlatým městem státu. Skutečného zmocnění se mu dostalo však až v roce 1823. INCONFIDENCIA MINEIRA

Ještě pro jednu událost se stalo Ouro Preto nejslavnějším městem Brazílie. Byl to první pokus Brazílie odtrhnout se od Portugalska. Dvanáct prominentních občanů, inspirovaných francouzskou revolucí a nespokojených s těžkými daněmi, které na ně Portugalsko uvalilo se rozhodlo v roce 1789 zorganizovat povstání. Do jejich čela se postavil Joaquim José da Silva Xavier, kterému nikdo neřekl jinak než “Tirandetes” ­ Trhač zubů. Spiknutí však skončilo fiaskem. Všichni byli zrazeni a zatčeni. Organizátoři byli odsouzeni k trestu smrti pověšením. Portugalská vláda si však uvědomila, že by tímto činem proti sobě popudila obyvatele státu, jehož daně jí držely při životě. Změnila tedy trest smrti na vyhnanství v Angole a Mosambiku. Naneštěstí doručitel tohoto změněného rozsudku přijel o dva dny později. “Tirandetes”, který byl v pořadí určen jako první k popravě, byl již pověšen. Nyní náměstí, na kterém skončil svůj život, nese jeho jméno.

Brazílie získala svou nezávislost až v roce 1822.

ALEIJADINHO Poměrně málo se ví o jeho životě. Ale v muzeu, které nese jeho jméno, visí jeho portrét. Míšenec, tvář prudkého vzezření, orlího nosu, nějak tak vypadají lidé, kterým říkají Brazilci “pardo”. Ruce jsou ukryty pod kabátem. Zdá se to jako bezvýznamný detail, do té doby než si uvědomíte, že jeden z nejslavnějších barokních sochařů slavil největší umělecké úspěchy i poté, co onemocněl leprou.

Antonio Francisco Lisboa, jak zní jeho rodné jméno, se narodil v Ouro Preto roku 1738. Jeho otec byl portugalský řemeslník a jeho matka pravděpodobně otrokyně. V Ouro Preto prožil také většinu svého života. Už jako mladík velikého talentu si zařídil řemeslnickou dílnu, kde zaměstnával své učedníky. Pracoval se dřevem i s kamenem. Sochal realistické lidské bytosti, ale nebál se ani abstraktních motivů. Koncem 70. let se jeho život rapidně změnil. Začal trpět těžkou nemocí, malomocenstvím. Postupně ztratil prsty na rukou, palce u nohou a nakonec nebyl schopen používat ani nohy. Přestal vycházet ven a vyhýbal se lidem. Navzdory své nemoci se o to víc věnoval své práci. Jeho učedníci ho po dílně posunovali na vozíku. K rukám mu přivázali kladivo a dláto. V takovémto stavu dokázal v letech 1796 až 1806 vysochat své mistrovské dílo. Dvanáct apoštolů v nadživotní velikosti a čtyřiašedesát pašijových figur v životní velikosti, umístěných v kostele Bon Jesus de Matozinhos ve městě Congonhas. Teprve na sklonku života ho donutila nastupující slepota skončit s prací. Zemřel jako poustevník v chatrči na okraji Ouro Preto 18. listopadu 1814. Je pochován v prostém hrobě u Nossa Senhora da Conceicao, kostela, který celý život navštěvoval. Aleijadinhovo dílo by bylo pozoruhodné, i kdyby byl naprosto zdráv. V jeho případě se však jedná téměř o zázrak. Většina jeho práce je v Ouro Preto, ale další díla jsou rozmístěna v Sabará, Sao Joao Del Rey, Congonhas a Marianě. Jeho syrová psychická houževnatost a neporovnatelná obratnost dávají jeho dílům nadpřirozenou sílu. KOSTÝMY PROŠLÝCH STOLETÍ

Třetí den je neděle. Jako naschvál se po dvou dnech mrholení a slejváků roztrhala obloha a sluneční paprsky ozářily barevné fasády domů. Město jako by rozkvetlo do nové krásy. Toulám se bez cíle sem a tam. Den bude dlouhý. Už bůhví po kolikáté procházím po důvěrně známém náměstí Tirandetes, Oblýskané dlažební kostky pamatují dávné, zašlé časy. V ulicích tohoto městečka kráčela poslední tři století brazilská historie. Kolik slavných lidí tu prožilo nebo ukončilo své životy. U kostela Sao Francisco de Assis mě upoutá skupinka mladých dívek oděná v kostýmech prošlých století. Jedna byla bílá, druhá míšenka a ta třetí černoška. Sešly se tu, jako by symbolizovaly brazilskou strukturu obyvatelstva.

“Proč chodíte takhle oblečené? Máte pro to nějaký zvláštní důvod? Je snad dneska svátek?” zasypávám je všetečnými otázkami. Ony se jen uculují a chichotají. Pak se jedna z nich osmělí. “My tady pracujeme. Oblékneme se do kostýmů a lákáme turisty, aby se v podobných nechali vyfotit. Támhle v tom domě je fotoatelier,” natáhne ruku a ukáže na budovu na rohu křivolaké ulice.

“Neměl byste zájem také o jeden snímeček?” kuji železo, dokud je žhavé. “Máme kostýmy i pro pány,” dodá a kouzelně se usměje.

“Né, mnohé díky. Já bych si rád vyfotil vás, jestli proti tomu nemáte námitek.” “No problemo, senhor. Klidně si nás foťte. Tady to dělá spousta lidí.” Mačkal jsem spoušť a děvčata pózovala bez zbytečného upejpání, jak byla zvyklá ze své profese. Pak ještě úsměv a poslední zamávání a Ouro Preto se i pro mně stalo historií.  

První porcelán přivezl z Číny do Evropy slavný benátský cestovatel Marco Polo roku 1292. Čtyři sta let trvalo evropským alchymistům, než se jim podařilo tuto nejušlechtilejší keramickou hmotu vyrobit. Vývoj porcelánu, jehož název je odvozen z toho, že se průsvitností podobal ulitám plže označovaného v Itálii jako “porcella”, byl velmi dlouhý.. . . . .

V Číně byl porcelán vynalezen a poprvé vyroben dávno před naším letopočtem, ale teprve v 15. století byl do Evropy dovážen. Stalo se tak díky objevení námořní cesty do východní Asie zásluhou Portugalce Vasco de Gamy, po níž byly zahájeny s Čínou obchodní styky. Cena porcelánu však byla nesmírně vysoká, proto se objevily snahy vyrábět jej i na starém kontinentě. Historie tvrdého evropského porcelánu je proti čínskému mlaďoučká. Začíná prakticky až jeho vynálezem v roce 1709 v Míšni.

MÍŠEŇ

Dvůr saského kurfiřta a polského krále Augusta Silného se sídlem v Drážďanech byl bohatě zásoben východoasijským porcelánem. Tato záliba stála panovníka značné výdaje, proto vyvíjel usilovnou snahu, aby se v jeho zemi vyrábělo zlato, ale také porcelán. Není divu, že se brzy zadlužil. Vysvobozením pro něj byl geniální alchymista, šikovný lékárník a dobrodruh J. F. Böttger (1682 až 1719). Léta se mu dařilo včas uprchnout, když se trpělivost jeho chlebodárců v čekání na objev zlata začala povážlivě ztenčovat. Při svém posledním útěku, v roce 1703, byl však v Hradci Králové v Čechách zadržen a odvezen do Míšně na hrad Albrechtsburg, vybaven zcela novým úkolem – vyrobit porcelán. A světe div se, skutečně se mu to podařilo. 28. března léta páně 1709 oficiálně oznámil saskému dvoru ukončení zkoušek a zhotovení prvního evropského porcelánu. Zpočátku, z obavy před prozrazením výrobního tajemství, vyráběl hmotu Böttger osobně. Tajemství receptury později sdělil jen jednomu pracovníkovi a dalšímu pouze návod, jak provádět výpal.

Dlouho trvalo míšeňským, než se odpoutali od východoasijských vzorů. Zasloužil se o to především sochař a modelář J. J. Kaendler – mistr monumentální i drobné plastiky, který dokázal z porcelánu vymodelovat originální a osobité rokokové figurky. Ale to samozřejmě nebylo všechno. Výrobní program manufaktury se v průběhu let rozšiřoval na řadu souprav určených především pro královský dvůr. Proslulým se stal například “Labutí” a “Dračí” servis a samozřejmě také soubor zdobený podglazurovou kobaltovou modří – takzvaným “cibulovým vzorem”.

Za Saskem pochopitelně nezůstala pozadu ani okolní Evropa. Výroba porcelánu se velmi rychle rozšířila také ve Francii, Itálii, Maďarsku, Anglii, Rakousku, Rusku a samozřejmě v Čechách.

HISTORICKÁ OSMIČKA

Češi to neměli za Rakouska s podnikáním zrovna nejsnadnější. Vídeň neposkytovala ze strany vládnoucích kruhů prostředky na rozvoj, ani si nepřála žádnou zbytečnou konkurenci. Stejně tak to bylo i s porcelánem, neboť ve Vídni byla od roku 1718 v provozu císařská manufaktura. Jenže podmínky pro výrobu porcelánu byly v západních a částečně severních Čechách víc než ideálně příznivé. Jednak se tu vyskytovaly kvalitní suroviny, jednak dostatek dřeva a později uhlí k vytápění pecí.

První pokusy o výrobu porcelánu nastaly v Hájích již v roce 1789. Do roku 1815 vzniklo v českých zemích továren osm. Nejstarší z nich je porcelánka v HORNÍM SLAVKOVĚ. Od svého vzniku až do současnosti je nepřetržitě v provozu. Továrna nesla od konce 18. století jméno svého majitele Haase, ke kterému se připojilo i jméno pozdějšího majitele Jana Babtisty Czjzeka (dnes Čízka). Slavkovská továrna dosáhla mimořádného rozkvětu především díky svým jídelním, kávovým a čajovým soupravám, dokonce si získala pochvalu i samotného císaře Ferdinanda a začala své výrobky vystavovat na pražských i vídeňských výstavách. Po roce 1958 patřila, jako všechny porcelánky, pod Karlovarský porcelán, ale po privatizaci v roce 1992 se vrátila ke svému proslulému obchodnímu jménu.

Další z historické osmičky byly – Klášterec, Stružná, Dalovice, Chodov (ty nyní patří do velké porcelánové rodiny s hraběcím jménem THUN, ke které se dostaneme později), Stará Role, Březová a Loket.

STAROROLSKÝ PORCELÁN MORITZ ZDEKAUER a. s. patří mezi naše nejvýznamnější exportéry porcelánu, a to především užitkového, tedy jídelních, kávových a čajových souprav. Naproti tomu PIRKENHAMMER – manufaktura V BŘEZOVÉ, kterou nedávno Stará role odkoupila, se pyšní svou exkluzivní a oku lahodící výrobou ozdobného porcelánu s vysokým podílem dekorace, jako například ručně malované secesní vázy, zlatem a kobaltem zdobené mísy či svícny, nebo sítotiskem dekorované sváteční servisy.

PORCELÁN NA HRAD!

Porcelánový boom nastal po roce 1850, kdy bylo založeno celkem 53 porcelánek. Mezi ně patřila například manufaktura v Loučkách. Dnes se firma LEANDER LOUČKY specializuje na kompletování souprav a jejich náročnou dekoraci. Vyrábí i doplňky k těmto soupravám, jako dózy, vázy a svítidla. Mohli bychom ji ovšem nazývat také “dvorním dodavatelem” v České republice, neboť její jídelní soupravy již delší dobu slouží v jídelnách Parlamentu, Kanceláře prezidenta a Hradní stráže. Nedávno zvítězila také ve výběrovém řízení na dodávku porcelánu pro senát. O úkol vybavit senátory porcelánem se Loučky podělí se Starorolským porcelánem Moritz Zdekauer a. s.

FILOZOFICKÝ “CIBULÁK”

Už více než celé jedno století především ruce žen tvarují a zdobí “cibulový porcelán” na severozápadě Čech, v Dubí u Teplic. Od svého osamostatnění na počátku devadesátých let společnost hledá a nachází stále nové cesty a směry k podpoře zájmu o zboží, které produkuje. Porcelán s “cibulovým vzorem” vyrábí akciová společnost Český porcelán pod obchodním označením “Rokoko”. Kolika lidem přinesl asi tento námět radost? Těžko říci, když jej svět zná již neuvěřitelnou čtvrtinu tisíciletí. “Cibulák”, tedy porcelán dekorovaný modrým podglazurovým vzorem, převzala v letech 1738 až 1739 manufaktura v Míšni z čínských předloh, a odtud se dostal k nám. Málokdo ovšem ví, že každý na “cibuláku” stylizovaný plod či rostlina má podle východoasijské filozofie vlastní význam. Bambus ztělesňuje sociální horní vrstvu, kytice z aster představuje čas, granátové jablko je symbolem plodnosti a pivoňka zastupuje symbol bohatství a vznešenosti. Broskev je nesmrtelnost. “Cibulový vzor” se nápadně odlišuje od všeho ostatního především svou nehonosnou jednoduchostí, střídmostí tvaru i ornamentu. Navozuje pohodu jak na svátečním stole, tak u snídaně na chalupě. Přes své stáří je i v moderní době velmi praktický, neboť je jediným dekorovaným porcelánem, který můžete používat pro mikrovlnnou úpravu jídel a omývat v myčce nádobí. Moderní je také svou ekologičností, protože způsob dekorace neumožňuje ani ve stopových množstvích výluh do potravin.

THUNOVA ŘÍŠE

Největší rozkvět a zenit výroby porcelánu s vysokým podílem exportu nastal ve dvacátých letech našeho století. Pohromou byla, stejně jako jinde, hospodářská krize a druhá světová válka. Po ní se ujaly řízení porcelánek národní správy a výroba byla obnovena již v polovině roku 1945. Zásadním mezníkem bylo spojení malých závodů do společného podniku Karlovarský porcelán k 1. 4. 1958, který sdružoval všechny porcelánky v zemi a prakticky do konce osmdesátých let, kdy se začal rozpad na menší továrny, manufaktury a provozy, byl monopolním výrobcem užitkového, figurálního a ozdobného porcelánu v Československu.

Někdejší státní podnik byl v letech 1991-1992 privatizován na řadu dílčích podniků. Část tohoto státního podniku získala ve veřejné soutěži akciová společnost Porcela plus Praha, která vytvořila privátní akciovou společnost Karlovarský porcelán (Jde o porcelánky: Klášterec, Nová Role, Chodov, Loket, Lubenec, Most a VÚJK Březová – výzkumný ústav jemné keramiky). Od roku 1993 označuje všechny svoje výrobky jednou značkou THUN, kterou společnosti dala nejstarší z jejích porcelánek, a to KLÁŠTEREC NAD O HŘÍ.

Svým datem narození 1794 je historicky druhou nejstarší manufakturou v českých zemích. Svůj věhlas si vydobyla díky tvarové dokonalosti a mimořádnému výtvarnému zpracování svých výrobků. Právě zde byl například vyroben slavný jídelní servis pro vídeňský císařský dvůr a jemu podobný tzv. “thunský” servis s rodovým znakem.

NÁDOBÍ PRO KREML

Koncem loňského roku byla ze závodu v NOVÉ ROLI exportována vůbec největší zakázka v historii firmy – jídelní servis pro ruský Kreml, skládající se z 26 175 kusů stolního nádobí špičkové kvality. Část z nich je dekorována mimořádně náročnou technikou takzvaného “pravého leptu”, kterou dnes ve světě ovládá jen minimální množství výrobců.

Každá “thunovská” továrna má svou vlastní jedinečnost a tradici. Například CHODOV je proslulý svou specializací na růžový porcelán, a na rozdíl od jiných výrobců používajících růžovou glazuru manufaktura Chodov zbarvuje již samostatnou porcelánovou hmotu, kterou pak překrývá průhledná glazura. A mohli bychom pokračovat dále. Ale pojďme si raději říci ještě něco o tom alchymistickém tajemství, jež lékárník Böttger nechtěl nikomu prozradit.

JAK SE DĚLÁ PORCELÁN

Je to vlastně jednoduché – 50 % kaolinu a po pětadvaceti procentech křemene a živce. Jsou samozřejmě i zvláštní druhy, do kterých se přidávají další přísady, jako například kostní porcelán z Anglie, ale tím se teď nenechme mást. Za mokra se tohle všechno dohromady velmi jemně semele a přesítuje přes velmi hustá síta. Pak se buď nechá porcelánová hmota pro odlévání složitých produktů v sádrových formách, nebo se – pro užitkový porcelán – na kalolise oddělí voda a na vakuolise vzduch. Z takto upravené hmoty v přípravně se vyrobí tvárné, šedivé válce takzvané “truble” porcelánové hmoty o různých průměrech.

Ty se zatočí do sádrových forem a výrobky se nechají vyschnout. Teď dochází k prvnímu setkání hmoty s ohněm v přežahu při teplotě asi 930°C. Přežahlý výrobek se polije glazurou, která se skládá v podstatě ze stejných surovin (ale v jiném procentickém zastoupení) a speciálních příměsí. Naglazovaný budoucí hrneček nebo talíř se podruhé setkává s ohněm v ostrém výpalu při teplotě 1380 až 1400°C. Potřetí ohněm prochází po roztřídění podle kvality a dekorování, nejčastěji v 820 stupních. Způsobů dekorace je nepřeberné množství – nejběžnější je vypalovací tisk, ale používá se i ruční malba či drahé kovy, jako zlato a platina.

U PROSTŘENÉHO STOLU

Můžu si dát kafe z plastikového kelímku, můžu obědvat sendviče z ubrousku, ale proč bych to dělala? Nebo aspoň proč bych to dělala denně? Je to neestetické a konzumní. Vždyť kultura stolování, kterou si již nemůžeme představit bez porcelánu, tvořícího spolu se sklem dominantu prostřeného stolu, patří k civilizovanému rodinnému i společenskému životu. Pro široké vrstvy obyvatelstva se sice porcelán stal dostupným teprve koncem minulého století, ale dnes už dosahuje ve vyspělých zemích jeho roční spotřeba 2000 gramů na obyvatele.

Víte vůbec, jak taková správně prostřená tabule vypadá? Na co vůbec jsou všechny druhy skleniček, talířů a dalších nádob?

Existuje několik druhů stolničení. Podle jednoho z nich tvoří základ tabule takzvaný “klubový” talíř, což je velký porcelánový talíř, na který se servírují všechna jídla – od předkrmů na dezertním talířku, přes polévku v hlubokém talíři, která se obvykle přináší v polévkových mísách, po hlavní jídla na mělkém talíři, která mohou mít několik chodů. Na stole se může po levé straně objevit ještě jeden talířek menší než dezertní, takzvaný “chlebový”, na kterém je během celého menu pečivo. Nad ním miska na kompot či salát.

Po pravé straně se třpytí skleničky. I ty mohou být připraveny různě, například do trojúhelníku či do úhlopříčky se skleničkami protějšího stolovníka, a také jejich tvar má odpovídat druhu nápoje. Na závěr menu se může servírovat koňak a káva v šálku, spolu s mléčenkou a cukřenkou. Ale ani výběrem menu nemusí být přehlídka porcelánu a skla na stole omezena. Můžete použít ještě slánku, kalíšek na párátka, vázu, či zdobenou mísu na ovoce. Když si k tomu ještě řádně naleštíte příbory, můžete i doma stolovat jako ve špičkovém hotelu.

KOSTI A PRAVÉ ZLATO

Model porcelánového servisu firmy Zepter je jemný a přesto překvapivě robustní a odolný.

Jako Češi jsme pochopitelně patritoty na těch několik odvětví produkce, ve kterých vynikáme – jako je například výroba piva, skla a nebo porcelánu. Jsme zvyklí na tradiční český porcelán, stejně jako naši rodiče a prarodiče. Ale čas od času téměř každý z nás zatouží po změně, a rád se nechá okouzlit cizími skvosty. V takovém případě by ovšem neměl slevovat ze svých estetických požadavků. To se mu nestane, zakouká-li se do jednoho z osmi modelů jídelního porcelánového servisu firmy ZEPTER, které jsou jemné, a přesto překvapivě robustní a odolné.

V ČEM JE ZEPTER JINÝ?

Především v poněkud odlišné technologii, respektive složení porcelánové hmoty. Obsahuje bílou hlínu, kaolin, ale také kostní popel, což se dohromady semele ve velmi jemný prach. Právě díky tomu vzniká křehký a přece odolný porcelán. Blýskavý třpyt mu dodává glazura z tekutého skla. Dekorů najdete pochopitelně dostatečné množství, abyste mohli zažít rozkoš vybírání. Ovšem nejvznešeněji a nejelegantněji vyhlíží, pokud vám mohu poradit, pravý naleptaný zlatý okraj a pravý kobalt.

U této klasické dekorace porcelánu existuje v podstatě rozdíl mezi zlatem vysokého lesku, které se používá běžně a hlazeným matovým zlatem, které je – vzhledem k silnější vrstvě – daleko ušlechtilejší a pochopitelně i značně dražší. Hlazené zlato se tak jmenuje proto, že se po vypalování musí vyhladit.

Pravý kobalt se zase pozná podle hluboké, fialovo-modré světélkující barvy, která se na okrajích nepatrně přelévá.

JEMNÝ, PEVNÝ A TVRDÝ

První řadu předváděných modelů nazývá firma “Jemný porcelán”. Jsou výjimečně kvalitní pro pětačtyřicetiprocentní podíl kostního popela.

Ale pojďme k další řadě “Super pevného porcelánu” pro slavnostní příležitosti, zušlechtěný zlatem a kobaltem. Nadčasová kombinace této klasické elegance na nás dýchá starobylostí. Snad právě proto se mezi nimi vyjímá model “Trianon”, jež v zajímavě avantgardní formě pracuje s geometrií. A to už na naše pomyslné předváděcí molo přichází poslední série modelů z rodiny “Tvrdého porcelánu”, které se vyznačují zřetelnými tvary a klasickým vypracováním, ale také vysokým stupněm pevnosti a odolnosti.  

Pouhých pět stupňů pod rovníkem se rozkládá skupina malebných ostrovů a ostrůvků, omývaných vlnami Indického oceánu. Místo, které zůstávalo po dlouhé věky lidskému oku utajeno. Teprve začátkem 17. století poprvé vstoupila noha Evropana do tohoto člověkem netknutého souostroví.

Seychely

Přestože byly Seychelské ostrovy objeveny relativně pozdě, dávaly o své existenci vědět již dávno předtím. Na pobřežích Indie, Ceylonu, Malediv a Indonésie nacházeli místní obyvatelé po mnoho let obrovské kokosové ořechy, jejichž původ si vysvětlovali různými způsoby. Jedni se domnívali, že dozrávají v korunách palem rostoucích na mořském dně. Jiní předpokládali, že palmy plodící zvláštní ořechy rostou na ostrovech, které zmizí v moři okamžitě, když se přiblíží lidská bytost. Pesimisté tvrdili, že objev palmy člověk nepřežije. FRANCOUZSKÁ DRŽAVA

Když francouzský kapitán Lazare Picault vystoupil 19. listopadu 1742 poprvé na břehy Seychelských ostrovů, ani nezahynul, ani jej nepohltilo moře. Nebyl sice úplně prvním člověkem, který se nohou dotkl tohoto kousku země uprostřed oceánu, ale teprve s ním se souostroví dostalo do širšího povědomí lidstva. Do té doby se zde objevili snad jen arabští mořeplavci (soudě podle nalezených hrobů ze 7. století), piráti, portugalští objevitelé, roku 1609 tu zakotvila také loď britské Východoindické společnosti. Nikdo však těmto ostrovům nevěnoval zvláštní pozornost. Když o dva roky později vyslal mauricijský guvernér Mahé de la Bourdonnais kapitána Picaulta opět k seychelským břehům, prohlásili Francouzi toto souostroví za svou državu. Kapitán pojmenoval největší z ostrovů podle guvernéra Mahé. Celé souostroví se od roku 1756 nazývá Seychely, na počest Moreau de Séchelles, ministra financí Ludvíka XV. PŘÍBĚH NECUDNÉHO OŘECHU

Teprve v roce 1756, během jedné z dalších francouzských expedic vyslaných z ostrova Mauritius, objevil inženýr Barré palmu mořského kokosu na Palmovém ostrově (dnes Praslin). Ještě mnoho let však trvalo, než byla tato legendami opředená rostlina popsána. Dnes víme mimo jiné to, že palma “coco de mer” roste samčí a samičí (mateřská). Kokosy ve tvaru ženského klína rostou na stromech mateřských, zatímco samčí poznávací znak, jakýsi “pendrek” posetý mnoha malými kvítky, je opravdu výmluvný a nezaměnitelný. Podle lidových bajek dochází v noci za úplňku k tajemným milostným obřadům mezi samčí a samičí palmou. Nikdo to však nemůže podpořit vlastním svědectvím, neboť každý nepovolaný svědek údajně vždy zkamení. Snad proto je také mnoho lidí přesvědčeno, že mořský kokos je vysoce účinné afrodisiakum. Dříve se však věřilo spíše v jeho léčivé účinky: například ten, kdo se napije z poháru vyrobeného ze skořápky ořechu, bude chráněn před různými nemocemi a mnohými jedy. To je pravděpodobně jeden z důvodů, proč v zemích, kde mořské proudy ořech vyplavovaly, platil trest smrti za neodevzdání jeho nálezu králi.Pro důkaz ceny zvláštního ořechu ostatně nemusíme tak daleko. Císař Rudolf II. za něj nabízel celé čtyři tisíce zlaťáků. Po dlouhém vyjednávání se mu nakonec podařilo mořský kokos do své sbírky získat. Nechal si z něj vyrobit pohár, který dlouhou dobu uchovával na Pražském hradě. (Později byl ořechový pohár přemístěn do Vídně.) Jiní panovníci nabízeli za vzácný ořech dokonce celé lodní náklady. Ti prudérnější jej pak osekávali nebo půlili, aby potlačili jeho vnadné tvary…

Dnes se tento přírodní unikát (vahou přes dvacet kilogramů nejtěžší semeno v celé rostlinné říši) cení na 400 rupií (asi 2000 Kč).

STROM POZNÁNÍ Na Seychelských ostrovech se bez problémů domluvíte anglicky a francouzsky, a to se všemi ­ od dětí až po stařečky. Národním jazykem je ovšem kreolština, což je v podstatě “zdeformovaná” francouzština. Místní obyvatelé jsou potomci otroků (svobodných od roku 1835), dovezených z okolních zemí a jiných kontinentů. Jsou mezi sebou dokonale rasově promíšeni a říkají si “kreolové”. Nejblíže spřízněni se cítí být s obyvateli Karibských ostrovů. Za znalost angličtiny a francouzštiny vděčí především své historii, v současné době se oběma jazykům učí děti již od první třídy.

Do anglických rukou přešly Seychely ­ po dlouhém přetahování na přelomu 18. a 19. století ­ definitivně 21. dubna 1811. Francouzská kultura a francouzština přesto zůstaly dominantní.

granitové skály

V roce 1881 připlul na Seychely velký mezinárodní dobrodruh ­ generál Charles Gordon, přezdívaný “Gordon Paša”, provázený pověstí slavného vítěze od súdánského Chartúmu, odvážného objevitele a vybraného gentlemana. Jeho nepokojné povaze pramálo vyhovoval poklidný život britského administrátora na Mauritiu, proto se záhy vydal na plavbu po okolí. Tvar dvojitého ořechu jej natolik zaujal, že jej navrhl do státního znaku ostrovů. Navíc vydal romantickou studii, v níž se pokoušel dokázat, že právě zde ležela biblická zahrada Eden. Bájné čtyři přítoky lokalizoval jako Eufrat, Tigrid, Nil a Jordán. Ve tvaru kokosu nachází srdce ­ místo ušlechtilých citů, stejně tak v něm vidí ženský klín ­ místo lidské žádostivosti. Pro názornost doplnil do znaku hada, obtočeného kolem palmy (státní znak s mírnou úpravou vydržel až do dnešních dnů, zatímco citace o tropickém ráji se zmocnily četné cestovní kanceláře). V roce 1903 se ostrovy staly královskou kolonií řízenou z Londýna. V pozdějších letech využívali Angličané toto místo jako “pětihvězdičkové” vězení, především pro politické vězně. Byli tu drženi sultáni a králové, kteří nahlodávali systém Britské koruny. Mezi nejznámější z nich patří například kyperský arcibiskup Makarios. SEYCHELSKÁ NEJ

O Seychelských ostrovech se tvrdí, že jsou opravdovým rájem na Zemi. A skutečně ­ nejde jen o reklamní slogan cestovních kanceláří. Přírodní krásy tu zůstaly maximálně zachované až dodnes. Vyskytují se zde živočichové, kteří nežijí nikde jinde ­ například největší suchozemská želva na světě, “ovocný netopýr” kaloň seychelský, a především několik druhů ptactva, z nichž obzvlášť pozoruhodný a velmi vzácný je černý papoušek. Nesmírně bohatý je i podmořský život. Korály v těchto místech rostou nejrychleji na světě, což svědčí o naprosté čistotě životního prostředí. Mezi nimi v klidu proplouvají různobarevné rybky všech velikostí, kterým vůbec nevadí, když se mezi nimi objevíte třeba právě vy. Nechybí tu ani žraloci a barakudy, drží se však na vnější straně korálových útesů a na člověka neútočí. “Mají tady tolik ryb, že je lidé nezajímají,” vysvětluje s úsměvem Lisa.

Lisa žije v malém domku na bělostné pláži mezi palmami. Většinou je sama se svými dvěma chlapci, jen občas tu přespí i jejich otec. S Lisou nejsou oddáni, což není v tomto kraji žádnou zvláštností. Oficiální svazek tu není příliš populární, i když převládajícím náboženským vyznáním je zde katolická víra a kostely bývají o nedělích hojně navštěvovány. Stále více se však ostrovy stávají cílem svatebních cest a místem sňatku těch, kteří na to mají.

TŘI OSTROVY Na všech sto patnácti ostrovech najdete celkem pouhé čtyři tisíce lůžek pro turisty. Může se to zdát málo. Vždyť cestovní ruch je hlavní a nejdůležitější zdroj příjmů do státní pokladny. Důvod je však prostý. Scheychelané chtějí uchovat svůj největší poklad. Panenská krajina, bělostné pláže lemované černými granitovými skalami a spousta dalších přírodních skvostů jistě stojí za to, aby byl počet turistů vyvážen prostředky vynaloženými na zdejší pobyt.

Mezi nejznámější a nejnavštěvovanější tři ostrovy patří Mahé, Praslin a La Digue. Každý z nich je něčím pozoruhodný. Mahé je z nich ­ rozlohou sedmadvacet krát osm kilometrů ­ největší. V severní části ostrova se pod majestátnou horou Morne Seychellois rozkládá hlavní město Victoria, počtem obyvatel (25 000) nejmenší metropole na světě.

Ostrov Praslin ukrývá v pralese zvaném Májové údolí již zmíněné kokosové palmy. Některé z nich jsou staré až osm set let. Je působivé prodírat se pod jejich obrovskými listy, prosvícenými rovníkovým sluncem. A “necudné” kokosy se pod tím vším nádherně vyjímají… La Digue je čtvrtým největším seychelským ostrovem, mnohými zároveň považovaným za nejkrásnější. Právě tady se rozkládají mnohé okouzlující pláže s bílým pískem a kontrastujícími skalami obdivuhodných tvarů. Není divu, že právě toto místo si filmaři vybrali pro natáčení Robinsona Crusoe a erotické fantazie Emanuella. JAKO OD HITCHCOKA

Vyjmenovat a popsat všechny seychelské ostrovy by bylo nekonečné. Ale pominout právě Cousin by byl hřích. Přestože je tento ostrůvek vzdálený jen pár set metrů od ostrova Praslin, octnete se najednou v jiném světě. Na každém stromě a na každé větvi najdete hned několik ptačích hnízd. Něco jako přelidněné město, jen plné ptáků. Poletují tu v tak obrovském množství, že si připadáte jako ve scéně z hororu Alfreda Hitchcoka. Nejsou vůbec plaší, lidé je příliš nevzrušují. Na to, že je sem denně přijíždí pozorovat skupinka turistů, si už patrně zvykli… Důležitým faktem je, že se na ostrově nevyskytují hadi ani krysy ­ proto mohou ptáci bezpečně hnízdit i na zemi u kmenu stromu a vychovávat v klidu svá mláďata. Respektive své mládě, protože tito tropičtí ptáci snášejí jen jedno vejce ročně. Je pochopitelné, že kdyby se na ostrůvku had nebo krysa objevili, hrozilo by tomuto druhu opeřence vyhubení. Jedinými zde žijícími plazy jsou ještěrky. Ty větší se podobají malinkým krokodýlům. Na ostrově Cousin, který byl v roce 1968 vyhlášen ptačí rezervací, žije pouze jedna rodina, jejíž členové se tu o všechno s láskou starají.

Stejně jako notorický alkoholik prahne po plné láhvi a narkoman po nové dávce, tisíce rybářů čekají každoročně na zahájení rybářské sezóny. Většina českých rybářů obchází v zimních měsících obchody s rybářskými potřebami, aby alespoň částečně zchladila svou takřka manickou touhu “být zase u vody”.

Pravdou je, že množství sportovních rybářů roste, obhospodařování našich sportovních revírů zaostává a úlovky na tuzemských vodách nebývají vždy nejlepší. Naštěstí v dnešní době otevřeného světa stačí zajít do některé ze specializovaných cestovních kanceláří, případně nahlédnout do rybářských stránek Internetu a inspirace je na světě. Proč zůstávat doma a tísnit se na březích přehrad s desítkami jiných rybářů, stačí vzít auto, objednat letenku nebo zakoupit autobusový zájezd ­ norské fjordy, švédská jezera a řeky, finské šéry, Mazurská jezera, delta Dunaje, Aljaška, Kanada, Mexiko, Kanárské ostrovy, Keňa ­ tato a mnohá další místa jsou snadno dosažitelným cílem pro rybáře z celého světa, Českou republiku nevyjímaje. Nahlédněme tedy alespoň do některých z nejatraktivnějších rybářských oblastí, kam se soustředí pozornost rybářů ­ světoběžníků.

KAZACHSTÁN ­ DELTA ŘEKY URAL “…Když jsme poprvé nahodili nástrahy, poznamenal můj přítel Herman, že bude spokojen i se dvěma nebo třemi slušnými jesetery. Já odpověděl, že i jedna stokilová beluga (vyza velká) by mi stačila. Dohromady jsme za týden ulovili třicet belug a to jsme nepatřili mezi nejlepší! Dobrá třetina našich úlovků měřila 2,3 až 2,6 metru. Menší ryby jsme ani nevytahovali do lodi a šetřili si síly na větší kusy.

Má rekordní beluga vážila 240 kg. Ještě nikdy jsem nic podobného nezažil. Je neuvěřitelné, že se setkáte s takovým množstvím ryb, tak velkých a tak silných. Když jsem jednoho odpoledne pustil svou čtvrtou belugu, chtěl jsem po dvaceti minutách opět nahodit, ale nešlo to. ̧Vzdávám to, už nemám sílu,? řekl jsem tenkrát zcela vyčerpán. Kamarád mne přesvědčil, abych chytal dál. Po vylovení další ryby jsem již jen tupě zíral do prázdna. Ruce se mi klepaly, bolela mne záda i nohy. Nepočítaně bylo belug, které jsme viděli během týdne skákat a lovit. Tady rybařit, v tomto fantastickém přírodním prostředí, to je opravdu zážitek. Okolo žádné domy, žádné stromy, jen voda, rákosí a ptáci. Stovky volavek, rybáků, racků a občas přelétávající jeřábi. Okolní svět jakoby neexistoval. Člověk se zde cítí být sám sebou, ztrácí pojem o čase, ptá se ostatních kolik je hodin a jaký je den…”

Podobnými články se v současné době rybářské časopisy v Německu, Belgii, ale i v Čechách jen hemží. Lov belug ­ vyz velkých při ústích řek a v Kaspickém moři zažívá módní vlnu. Není divu, úroveň služeb (ale i cen) se přiblížila západnímu světu a na světě opravdu není mnoho míst, kde má rybář velkou šanci na úlovek ryby těžší než sto kilogramů. V deltě řeky Ural vlastní veškerá rybářská práva manželka jednoho z místních hodnostářů… Svá práva na lov belug pronajala německým firmám, které je draho prodávají svým zákazníkům. A tak Vás týdenní výlet včetně letenky, transferu helikoptérou, ubytování, stravy a osobního rybářského průvodce s motorovou lodí nevyjde na méně než 50 000 Kč.

A co na to vyza velká? Sportovní rybáři zde všechny ulovené ryby musí pustit ­ takový je platný zákon. Toto nařízení však nemůže zabránit neodvratnému zániku populace belug v Kaspickém moři ­ stále se zhoršující kvalita vody a silný rybářský tlak ze strany komerčních rybářů vykonává své…

ALJAŠKA “…Stojíte na břehu řeky a chytáte lososy královské, ryby o hmotnosti často vyšší než dvacet kilogramů. Když Vám zajede desetikilová ryba mezi kameny do silného proudu, nemáte velkou šanci.

Hlavní výhodou lovu pacifických lososů je téměř jistota, že si svou rybu chytnete. Lososů zde táhne větší množství než v Severní Evropě a hlavně více druhů, prakticky nepřetržitě od května do října. Lov královských lososů určitě není hračka. Mně se podařilo zlomit nový prut speciálně upravený pro lov lososů ­ a byl to prut od známého výrobce a určitě ne nekvalitní.

Co mne při návštěvě Aljašky překvapilo bylo nesportovní chování drtivé většiny amerických rybářů. Američané používají předimenzované vybavení, které nedává rybě mnoho šancí, patrná je i neúcta k rybám ­ vyrvat rybu až na kamenitý břeh, jestli se zraní nebo ne, to už je jedno… Kromě nesportovního chování našich amerických kolegů mne překvapilo i množství lidí u vody. Čekal jsem liduprázdnou divočinu, ale všude, kam vede silnice, jsou lidé. Několikrát jsme si chtěli udělat výlet a najít si nějaké to místečko jen sami pro sebe, ale to má jinou nevýhodu ­ medvědy. Medvědi jsou všude, velcí, hubení a vůbec nevypadají moc přátelsky, a tak jsme se vždy drželi raději v blízkosti civilizace a ostatních rybářů…” (Z postřehů českého rybáře na Aljašce.)

Aljaška je již léta Mekkou lovců lososů z celého světa. Speciální letadla z Frankfurtu, Mnichova a jiných západoevropských měst každoročně dopravují desetitisíce rybářů, turistů a vodáků na Aljašku. Aljaška je klasickou “komerční ukázkou divočiny” ­ vybere si zde každý, od studenta, který bude stopovat Aljaškou se stanem a spacákem na zádech až po náročného bankovního úředníka, který bude muset zaplatit za pohodlí v rybářském kempu alespoň 30 000 Kč za týden. Nespornou výhodou Aljašky a ostatních rybářských revírů západního světa je dobrý informační servis a možnost výběru z široké nabídky služeb. Záleží jen na přání zákazníka. Naproti tomu když se rozhodnete lovit pacifické lososy ve východních částech Ruska, nemáte mnoho možností na výběr (a zaplatíte stejně jako na Aljašce, či spíše více). A úlovky lososů? Množství úlovků tichomořských lososů je na rozdíl od úlovků lososů v severní Evropě stabilní a nevykazuje pokles. Zásluhu na tomto stavu mají jednak četné lososí líhně a péče amerických a kanadských úřadů o lososí populace, ale především rozlehlost lovišť, nedostupnost mnohých revírů a cena… KANADSKÁ JEZERA

“…Odešel jsem z Čech po roce 1968, pracoval jako geolog a Kanadu jsem docela dobře poznal. Na svých cestách jsem “objevil” pěkný rybářský kemp u jezera Oba. Představ si velké jezero se spoustou ostrovů a ostrůvků a stovky kilometrů okolo jezera jenom lesy. Když byl kemp na prodej, nezaváhal jsem a dnes je můj. Přes zimu jsem v Britské Kolumbii, v květnu odjíždím se ženou do kempu a do října mne odtud nikdo nedostane. Dostaneš se k nám v pohodě, z Toronta nočním autobusem nebo vlakem do městečka Wawa, a pak vláčkem na 212. míli, kde ti průvodčí zastaví. Tam už čekám já s motorovým člunem.

Faktem je, že si tu štiky a candáty zachytá každý, i ten, kdo v životě nedržel rybářský prut v ruce. V lesích kolem kempu roste spousta borůvek a hub, žijí tu losi, bobři a medvědi, ale o tom by mohl spíš vyprávět zdejší lovec kožešin ­ jistej Georg, jinak Jirka Karásek?”(Z vyprávění Michala Spaziera.) Michal je majitelem jednoho ze stovek rybářských kempů, které jsou rozesety na březích kanadských jezer. Mnoho Američanů dává přednost rodinné dovolené v klidu uprostřed lesů, před luxusní dovolenou na Floridě nebo v Karibiku. Každý návštěvník podobného kempu má možnost zahrát si na zálesáka, večer si upeče na ohni ulovené ryby a ráno ho na jezeře budou rušit maximálně bobři nebo přeletující hejna hus. Nespornou výhodou podobné dovolené je i cena ­ pronájem chaty a motorové lodi v kanadských rybářských kempech není o nic dražší než stejné služby na Orlíku nebo na Slapech, stačí jen našetřit na letenku. KANÁRSKÉ OSTROVY A KEŇA

Kanárské ostrovy a později Keňa se v sedmdesátých letech staly symbolem pohodlné dovolené, ale také symbolem komerčního světa masového turismu. I z českých letišť dnes každý týden odlétá několik letadel, která přepravují “příznivce pláží, pohody a nicnedělání”. Ne každý, kdo míří na “Kanáry”, však musí jen ležet na pláži a přejídat se u švédských stolů. Stále populárnější je rybářská disciplína nazývaná “Big Game Fishing”. Jednoduše řečeno ­ lov velkých ryb na moři ze speciálně upravených motorových lodí. Posádky a majitelé takových lodí jsou sdruženi do rybářských klubů a asociací, pravidelně vycházejí výsledkové listiny a zcela zřejmá je soutěživost a rivalita mezi jednotlivými posádkami, která má přirozeně i komerční pozadí ­ pakliže loď Makisi V. ulovila v roce 1996 největšího mečouna při pobřeží Tenerife, bude jistě jednou z nejžádanějších a nejdražších lodí v sezóně 1997. Pravdou je, že mnohé lodi s posádkami se tímto způsobem lovu ryb zabývají jen v mimosezóně a jejich výsledky jsou často pochybné, ale to již turista, který přijede na týdenní nebo čtrnáctidenní dovolenou nemá čas posoudit, ten posuzuje zpravidla podle kvality propagačního letáku…

“Big Game Fishing” v Keni nebo na Kanárských ostrovech má zpravidla standardní průběh: v deset hodin ráno vás očekává loď s kapitánem v přístavu a po nezbytném proškolení o chování v případě nehody vyjíždíte na moře. Veškerou přípravu nástrah a vybavení provádí zpravidla kapitán nebo někdo jiný z posádky. Vaším úkolem je pouze konzumovat nabízené občerstvení a případně zdolat rybu, která se vrhne na Vaši nástrahu. Ti zkušenější a sportovnější rybáři mohou samozřejmě i při tomto komerčním způsobu rybolovu zapojit svůj rozum, um a zkušenosti. Pakliže se rybářský úspěch stále nechce dostavit, vybere kapitán některé z osvědčených lovišť (často předem prokrmených), aby si zákazník odvezl alespoň nějaký úlovek rejnoka, tuňáka, žraloka nebo mečouna. Kvalitní lodě s dobře sehranou posádkou si zpravidla drží svou cenu a osmihodinový pronájem lodi včetně vybavení a kompletních služeb na palubě se pohybuje od 10 000 do 15 000 Kč.

FJORDY Rybolov v norských fjordech je velmi populární a rybářská “fjordová horečka” zachvátila i Českou republiku. Od května do října je každý týden vypravováno několik autobusů, které při zpáteční cestě přepravují metráky mražených ryb. Proč je lov ryb ve fjordech tak populární? Odpověď je jednoduchá ­ protože zpravidla i ten největší nešika na dobrém místě nachytá tolik tresek, kolik jen chce. A pak je zde i další důvod ­ spořivá česká povaha. Zaplatím-li za autobusový zájezd 10 000 Kč a dovezu domů 50 kg mražených filetů, mám polovinu dovolené prakticky zaplacenou. Bohužel ten druhý důvod často u některých návštěvníků norských fjordů převažuje a čeští rybáři jsou coby “nesportovní masaři” na norském pobřeží již dobře známým pojmem. Takový zvláště výkonný “masař” vstává brzo ráno i o dovolené, ulovené ryby hází přímo na dno lodi a poté, co je již loďka náležitě naplněna zamíří ke břehu, čistí ryby, porcuje je na filety, ukládá do mrazáku a honem zpět na vodu, škoda každé minuty strávené lelkováním ­ celý cyklus přípravy filetů se zpravidla opakuje až do pozdních nočních hodin, a tak se “masař” na konci dovolené již těší zpátky domů a do práce, kde si zase odpočine.

Přístup k rybařině záleží samozřejmě na každém jednotlivci, a je přirozeně i mnoho rybářů, kteří vnímají nejen hmotnost úlovku, ale i krásu okolní přírody. Bohužel právě k norským fjordům směřují často ti méně sportovní rybáři. . . . . . Ať již zamíří rybář daleko do světa, na Slapy nebo na některou z malých jihočeských říček, vždy ví bezpečně jediné: čekají ho hodiny strávené v přírodě, daleko od starostí a domů se může vrátit i bez úlovku. A snad právě tohle je důvodem, proč se sportovní rybář k vodě opět vrací.

V tuto chvíli létá nad našimi hlavami přes 2000 umělých družic Země na nejrůznějších drahách, téměř 6000 úlomků větších než asi 10 cm2 (které lze registrovat radarem), a neznámý (ještě větší) počet menších tělísek. Převažuje neužitečný (a nebezpečný) šrot. Momentálně prospěšných družic je pár stovek.

Pod pojmem “družice” si většina lidí vybaví plechovku s nějakými přístroji jejichž smysl jim uniká, a plácačky s panely slunečních baterií. Lidé přestali být fascinováni faktem, že kolem Země létají velké konzervy s lidmi i rafinované automaty, které “přečtou” číslo na zaparkovaném autě nebo rozpoznají láhev od piva. Zvykli si, že kosmický výzkum má široké praktické uplatnění (od špionáže přes meteorologii a mapování, k průběžnému sledování úrody až po ekologii) a berou to za samozřejmost.

ZEMĚTŘESENÍ S PŘEDPOVĚDÍ

Existuje uzoučká kategorie družic bez aktivních přístrojů, “dělových koulí”, o kterých (podle mé zkušenosti) veřejnost neví vůbec nic. Ani že jsou. Přitom cíl výzkumné práce s nimi je naprosto fascinující: sledovat pohyby zemské “kůry” a v brzké budoucnosti přispět k předpovědím zemětřesení.

Jedná se o “geodynamické družice” vybavené jen koutovými odrážeči (retroreflektory) pro sledování laserovými dálkoměry ze Země. Laserová měření šikmých délek od pozemského přístroje k retroreflektorům na povrchu družice se použijí k výpočtu parametrů dráhy družice a geocentrických souřadnic samotného dálkoměru. Dlouhé série měření opakovaných na identických bodech prozradí vzájemné pohyby bloků zemské “kůry” (litosféry, horních asi 100 km od povrchu planety) vůči svrchní části zemského “pláště” (astenosféře), neboť pozorovací stanice (laserový dálkoměr) se pohybuje spolu s dotyčným blokem “kůry”. Tyto “posuny” úzce souvisejí s výskytem zemětřesení, avšak nelze jednoduše říci, že kde je pohyb, bude i zemětřesení. Vnitřní teplo, které si Země udržuje od svého vzniku radioaktivními procesy v nitru, působí masivní, celoplanetární, ale lidským měřítkem posuzováno, pomalé přesuny hmot také mezi astenosférou a litosférou. Litosféra je “rozbita” na různě velké bloky, které se vůči sobě vzájemně pohybu jí.

Geologické a geodetické údaje nasvědčují, že jde o rychlosti 1 až 10 centimetrů za rok převážně v horizontálním (vodorovném) směru. V některých hraničních zónách se bloky od sebe vzdalují (magma z astenosféry se tlačí na mořské dno, např. oceánské hřbety), jinde podél své hranice “kloužou” (Kalifornie – zlomy oddělující pacifickou a severoamerickou desku) a někde jeden blok koliduje s druhým a může se pod něj podsouvat (střet indického subkontinentu s Euroasií, s vyvrásňováním Himalájí nebo subdukční zóna okolo Japonska mezi Tichým oceánem a Euroasií).

“DRUŽICE JAKO DĚLOVÉ KOULE”

Zapojme fantazii a představme si, že na různých blocích máme fixované “puntíky” (pozorovací stanice s laserovými dálkoměry), a že jejich poloha je definována trojicí souřadnic s počátkem v těžišti Země (tzv. geocentrických), vztažena k zemskému rovníku a k rotační ose Země (to družice umožňují). Geocentrické souřadnice puntíků jsou opakovaně určovány z měření. Přitom fyzická realizace měřičckého místa na zemském povrchu je dána značkou na pilíři pevně zabudovaném ve skále, aby se vyloučil místní nereprezentativní pohyb podloží. Vzájemný pohyb litosférických bloků se pak z delší řady měření pozná jako změny geocentrických souřadnic pozorovacího místa s časem.

Vzdálenosti mezi stanicí a družicí měří laserový dálkoměr, což je “středně velký dalekohled”, doplněný výkonným pulzním laserem. Ten vyšle k družici kratičký impulz a za moment přijme dalekohled jeho odraz od družice. Změříme čas potřebný k letu tam a zpět, a z toho spočteme šikmou vzdálenost k družici.

Aby se od povrchu družice vůbec něco odrazilo, nemůže být ledajaký; je “poset” koutovými odrážeči, což jsou pravoúhlé hranoly (připomínající odrazová sklíčka), které vracejí dopadlé světlo laseru se Země původním směrem téměř beze ztráty intenzity.

Geodynamické družice jsou koule vybavené jen koutovými odražeči. Kdyby na nich byly další přístroje a sluneční panely, měly by nepravidelný tvar. Pak by nastal problém s přesným určením jejich dráhy, a tím i jejich geocentrických souřadnic. Každá družice na dráze kolem Země totiž podléhá poruchám (změnám dráhy) v důsledku gravitačního pole Země a trochu i Měsíce, Slunce a planet, a negravitačním poruchám (od tlaku slunečního záření a odporem atmosféry, neboť i ve výškách například 500 km není dokonalé vakuum a družice se o atmosféru brzdí a její dráha se mění).

Negravitační poruchy dráhy umíme spočítat s menší přesností než poruchy gravitační, a tak senegravitačních snažíme zbavit. Jednou z cest, jak to provést, je speciální konstrukce družice: malá těžká a pravidelného tvaru, nejlépe kulatá. Jde skutečně o “dělové koule” (viz tabulka); na jejich povrchu jsou namontovány retroreflektory.

POMNÍKY NAŠÍ CIVILIZACE

První geodynamickou družicí byl francouzský STARLETTE (hvězdička) z roku 1975, i když koncept “dělové koule” (Cannonball) pochází z USA. Američané vypustili jako první geodynamickou družici LAGEOS (LAser GEOdynamic Satellite) v r. 1976. Pak následoval japonský EGP neboli AJISAI (1986), ruský ETALON 1 (1989), pak ještě LAGEOS 2 a ETALON 2, a konečně loni německý GFZ 1 (obrázky družic v příloze; základní údaje v tabulce). Až na výjimku (AJISAI), mají všechny družice jen koutové odrážeče; na AJISAI jsou navíc vypouklá zrcátka, odrážející sluneční světlo, umožňující ještě jiný typ měření než laserovými dálkoměry.

Materiál geodynamických družic je vybrán tak, aby měl co největší hustotu. Malá, těžká a kulatá družice je pak “velmi odolná” vůči negravitačním poruchám. Odrážeče bývají na segmentech nebo polokoulích z hliníkohořčíkové slitiny, jádro je však mosazné, popřípadě z neradioaktivního uranu, u Etalonů kupodivu duté!

Laserových dálkoměrů není stále dost, aby jejich síť byla patřičně hustá a odvozené litosférické pohyby všude representativní.

Geografické rozložení stanic není rovnoměrné. Dálkoměrů je nejvíce v USA a v Evropě, v Africe jen jeden (shodou okolností český v Egyptě), v Antarktidě žádný. Proto se konstruují dálkoměry převozné na návěsu nákladního auta. Ty pak putují od jedné pozorovací stanice ke druhé. Existuje i projekt laserového dálkoměru, který by byl na družici, a měřil šikmé vzdálenosti ke koutovým odrážečům, umístěným v libovolně husté síti na zemském povrchu v oblasti, která nás nejvíce zajímá.. . . . .

Dnešní postup měření od Země do prostoru by byl tedy obrácen; stačil by teoreticky jeden velmi přesný laserový dálkoměr, ale ten na oběžnou dráhu kolem Země zatím nikdo nedostal; nebyly peníze.

Kolem Měsíce jeden takový (podstatně méně přesný) laserový výškoměr létal – v rámci projektu Hvězdných válek (sonda Clementine).

Dlouhé série měření, zejména z družice LAGEOS 1, ukazují již některé výsledky v celkem rozumné shodě s předpovědí podle geofyzikálních modelů. Velikosti a směry litosférických pohybů odvozené z obou typu měření ukazuje obrázek. Toto jsou výsledky práce celé řady lidí; stávají se vstupními daty pro geofyzika, který je spolu s dalšími bude interpretovat.

Geodynamické družice, “strážci” neklidné planety, dopomohly k vytvoření celosvětového geocentrického souřadného systému pro účely geodézie a mapování. Ve spojení s dalšími kosmickými i tradičními pozemskými metodami budou v rukou specialistů prostředkem k předpovědím velkých zemětřesení. Geodynamické družice jsou pomníkem naší civilizace. Většina z nich (až na Starlette a Stellu) létá tak vysoko, a díky své konstrukci jsou tak málo náchylné na brzdění o atmosféru, že jejich životnost ve dráze se odhaduje na miliony let (8 mil. pro LAGEOS 1 a 2). My už tu dávno nebudeme (?), ony ano. Uvnitř družice Lageos 1 je proto zpráva o nás pro případného budoucího nálezce; na destičce je m. j. nakresleno uspořádání kontinentů v době vypuštění družice (k usnadnění datování nálezu).

Nejpřesnější hodiny ve Švýcarsku jsou ty nádražní,” tvrdí sami Švýcaři nikoli neprávem, když se chtějí pochlubit dokonalostí svého dopravního systému. A páteří dopravy ve Švýcarsku je právě železnice.

Švýcarsko

Oslavy se očekávají skutečně bouřlivé, neboť železnice se u Švýcarů těší velké vážnosti. Tato hornatá země totiž znemožňovala svým obyvatelům poznávat se a být spolu, alespoň dokud se nenatáhly první koleje i do zapadlých vesniček v horách. Vysoké štíty hor i zaříznutá údolí včetně nekonečného množství jezer se postaraly o to, že železniční síť o celkové délce 5000 km je velmi spletitá, plná tunelů a mostů. Železniční dopravu ve Švýcarsku provozuje jednak stát a jednak řada soukromých společností, z nichž se velmi kuriózní může zdát “Postal coach service” ­ dostavníková pošta, která vozí do malých a zapadlých vesnic hornatého kantonu Graubünden balíčky a dopisy. Všechny dopravce ale spojuje příslovečná přesnost a promyšlenost švýcarské železnice jako celku ­ od nejhlavnějších rychlíkových a mezinárodních tratí až po maličké horské dráhy na sebe jízdní řády navazují a slovo “zpoždění” jako by nikdo neznal. Zato mají všichni Švýcaři řádně prostudován systém slev a zvýhodněných jízdenek, které železnice nabízí. Mezi nejpoužívanější patří Swiss Pass. GLACIER EXPRESS

Asi každý už někdy slyšel o nejznámějším švýcarském vlaku ­ Glacier Express. Vyhlídkový vlak, který spojuje St. Moritz s Zermattem, je známý jako nejpomalejší expres na světě, ovšem nevelká rychlost je tu více než vítaná ­ usazeni v pohodlných křeslech proskleného vagónu projíždíte nejkrásnějšími partiemi Alp. Glacier Express potřebuje více než sedm hodin na to, aby ujel 290 km mezi dvěma proslulými alpskými středisky. Na své cestě projede 91 tunelů a přejede 291 mostů. Další z pravidelných železničních atrakcí je Palm express, jehož název vypovídá o trase “palmového vlaku” ­ od května do října jezdí z ledu a sněhu švýcarských hor na slunečný a italsky mluvící jih země. Cesta vede z St. Moritze do Ascony, Locarna a Lugana.Mluvíme-li o příkladné švýcarské železnici, nemůžeme se nezmínit o letecké společnosti Swissair, která má letos padesátiny. Není to ale žádná stařenka, její letecký park o průměrném stáří 6 let patří k nejlépe udržovaným v Evropě. Swissair ve spolupráci s železnicí nabízí cestovatelům službu zvanou Fly-Rail: řekněme, že končíte dovolenou a odjíždíte ze Sv. Mořice do Zürichu a odtud odlétáte domů. Pak stačí na nádraží v Mořici podat zavazadla a bez starostí se s nimi setkat až na Ruzyňském letišti. MORÁLKA A MENTALITA

Předpisy se přinejmenším v německé části Švýcarska prostě dodržují. “Připoutejte se prosím,” řekl nám pan Nápravník, který pro nás přijel na letiště.

“Tady se platí asi velké pokuty, co?” zkusil jsem to. “Nevím,” řekl překvapeně.

Bylo jasné, že nikdy neměl důvod ji platit. Ostatně Čechů prý žije jen v Curychu asi čtrnáct tisíc a někteří celkem významně ovlivňují život země. Většinou se přistěhovali v roce 1968, kdy švýcarská vláda v rámci velkorysého gesta přijala všechny politické uprchlíky. Ing. Nápravník bydlí ve vilové čtvrti Ziebstrasse. Když se vrací svou Toyotou domů, už z dálky otevírá branku do podzemní garáže dálkovým ovladačem a odtud vystoupí z auta, přezuje se do papučí a vejde do domu. Vše v domě má své místo vyměřeno na milimetr přesně. Kromě mnohokrát popisované přesnosti je ale typickou vlastností Švýcarů také svobodomyslnost. Projevuje se v problémech, které pro nás budou aktuální možná až za desetiletí. Švýcarsko je například země, kde platí pohlavní zletilost již od velmi útlého věku. Anebo jiný příklad: švýcarští církevní aktivisté předali biskupské konferenci petici se 73 000 podpisy, v níž vyzývají k odstranění celibátu v katolické církvi a k možnosti vysvěcovat ženy za kněze.

Donedávna byl Curych největším feťáckým doupětem na světě. Stříkačky tu mají vyhrazené odpadní koše a feťáci místo v těch dokonalých trolejbusech, které nikdy nejezdí pozdě, aby si mohli “šlehnout” dávku přímo mezi lidmi během jízdy. I to je Švýcarsko. Důležité ale je, že o všem podstatném se rozhoduje v referendu. Nejenom v celostáním měřítku, ale i na vsi se musí sami rozhodovat, jestli dají přednost krytému bazénu, nové škole anebo třeba opravě kostela. Každý nese svůj díl odpovědnosti na rozhodnutí a nemůže si stěžovat, že to “ti nahoře” zase zkazili. V tomto směru je Švýcarsko se svými sto padesáti nepřerušenými lety v demokracii a míru, co se týče právního vědomí národa nedostižně před námi nejmíň na padesát let. MĚSTO MĚST

Kostlivec se otočil na hlavním bulváru ženevské Mont Blanc a uštědřil kolemjdoucím na tvář i zimní bundu notnou dávku pěny po holení. Další mladí lidé v kostýmech kosmonautů, policistů a nedefinovatelných historických příšer zablokovali silnici kde podél jezera v noci září neony s těmi nejexkluzivnějšími a nejdražšími značkami na světě. Studenti se utábořili na silnici a smáli se nervózně troubícím řidičům. Uprostřed měsíce prosince prochází Ženevou kostýmový průvod připomínající nezdařené válečné tažení Savojských v roce 1602. Postupem času se vyvinul v jakousi oslavu studentské demokracie. Snad i proto se zdá, že dokonalejší město než Ženevu na světě nenajdete. Tvrdí se, že zatímco Curych je největší vesnice, Ženeva naopak nejmenší velkoměsto a něco na tom asi bude. Ženeva dokonce vyhrála první místo v soutěži o město s nejlepšími životními podmínkami na světě, jak uvádí studie o světových metropolích, kterou v Ženevě vydala mezinárodní konzultační firma CRG. Tato společnost poskytuje poradenské služby třiceti zemím a pravidelně také sestavuje žebříčky nejdražších měst. Mezi 117 jmenovanými se za Ženevou v první desítce umístily Vancouver, Vídeň, Toronto, Lucemburk, Curych, Montreal, Düsseldorf, Singapur, Auckland a Oslo. Jen tak pro zajímavost ­ Praha obsadila 69. místo.

VYNÁLEZY jsou švýcarská libůstka. Po USA mají podle turistického průvodce Švýcaři největší počet držitelů Nobelovy ceny. Faktem zůstává, že i Einstein svá nejplodnější léta strávil ve švýcarském Bernu. Švýcarům vděčí svět mimo jiné za vynález suchého zipu, müsli, anebo čokolády. Byl to excentrik, geniální vynálezce a Švýcar Rudolf Lindt kdo jako první na světě zkonstruoval “conche” ­ stroj na mísení čokolády, který z nakyslé a nahořklé kakaové hmoty vytvořil čokoládu jak ji známe dnes ­ delikátní pochoutku neopakovatelné lahodné chuti. Dnes firma Lindt & Sprüngli prodává čokolády a čokoládové bonbony v osmdesáti zemích světa, má čtyři tisíce zaměstnanců a nejznamenitější pověst.

Švýcarským královstvím je bezesporu také hodinářství. S nadsázkou se říká, že když v horách napadl sníh, nemohli zdejší horalé nic jiného dělat než se vrtat v hodinkách. Vylepšovali způsob převodu strojku, hledali nové cesty a desetiletími se vypracovali k dokonalosti. Švýcarské hodinky jsou stejný pojem jako americká zbraň, německé auto, nebo japonský počítač. Originál je vždy jen jeden. Značky jako Rolex, Omega, Jeager LeCoultre, Vacheron Constantin, IVC a mnoho dalších jsou kvalitou, designem i cenou stále zářící hvězdy hodinářského nebe. Mají tradici, jsou z naprosto nejkvalitnějších materiálů a slouží jako symbol společenské úrovně.

BANKOVNÍ TAJEMSTVÍ “Jen osm ze 150 států světa má skutečně svobodné hospodářství, příčemž na čtvrtém místě je Švýcarsko,” tvrdí americký list Wall Street Journal na základě “indexu ekonomické svobody”, který je sestavován z deseti faktorů, mezi něž patří například daně, peněžní politika, veřejné výdaje a rozsah černého trhu.

Když africký náčelník, který má strach z nepřátelského kmene anebo naftový magnát, který vybere dávky, anebo jakýkoli člověk na světě má strach o své peníze ať už z rodinných, hospodářských nebo politických důvodů, vždycky část z nich uloží do švýcarské banky, říká se. Rozvoj švýcarských bank byl od začátku druhé světové války skutečně obrovský. Jen v letech 1939 až 1965 se úhrnná částka bilancí asi zpětinásobila. Ale až dnes se někdo odvážil zeptat: jak přišla země horalů k takovému bohatství? Zemi, která zdánlivě vyšla z války tak bez úhony, dohání její minulost. Švýcarští historici poslední dobou vynesli na světlo mnoho temných stránek. Loni jeden švýcarský ministr poprvé přiznal, že Švýcarsko “bylo tu a tam zapleteno do velké viny nevýslovných barbarství oněch let”, vláda se omluvila za politiku vůči uprchlíkům před druhou světovou válkou a během ní, která byla “neudržitelnou rasovou diskriminací” a vedla k zavraždění mnoha Židů, uvádí ve svém komentáři Süddeutsche Zeitung.

Nedávné zprávy z izraelských novin vyvolaly spor o údajně obrovském jmění obětí nacismu ve švýcarských bankách: prý se tam ještě nacházejí miliardy dolarů. Kritičtí historici o sumách v této výši pochybují, nicméně případem židovských peněz se zabývá i americký senátor Alfonse D?Amato. “Senátní bankovní výbor za D´Amatova předsednictví podrobně prošel tisíce dokumentů z doby války a nemilosrdnou kritikou švýcarské vlády a bank získal v této kauze rozsáhlou publicitu,” uvádí týdeník Newsveek.Podle D?Amata, uzavřel Bern s Polskem tajnou smlouvu umožňující využití kont Židů, kteří pocházeli z komunistického Československa, Polska či Maďarska a stali se oběťmi nacistické vyhlazovací mašinérie, k odškodnění švýcarských občanů za jejich majetek, znárodněný v těchto státech. Švýcarská vláda se poslední lednový čtvrtek rozhodla v této mediální bitvě ustoupit a souhlasila s tím, že založí fond na pomoc obětem holocaustu a jejich rodinám. Ke změně postoje došlo po naléhání předních bankéřů, kteří si stěžovali, že kredibilita Švýcarska vlivem špatné publicity prudce klesla. Bankéři také navrhují, aby vláda jako projev dobré vůle darovala fondu zhruba 70 milionů dolarů. SV. MORITZ ­ TOP OF THE WORLD

Tak jako ke Švýcarsku neodmyslitelně patří vysoké štíty alpských vrcholů, k Alpám neodmyslitelně patří městečko Svatý Mořic, které se pyšní slavnými návštěvníky i proslulými hotely. K nejznámějším hotelům patří Palace hotel, postavený koncem dvacátých let v neoklasicistním stylu, který odolal již třem zemětřesením. V hotelu spaly samé proslulé osoby ­ Princ z Walesu, Princezna z Monaka, Juan Carlos španělský, Hillary Clintonová, Elvis Presley, Elton John, Ringo Starr, Mick Jagger a řada známých herců. Ti všichni a řada dalších sem přijíždějí především v zimě a především sportovat.

Nebylo tomu tak ale vždycky. V minulém století se do Alp jezdilo výhradně v létě ­ zasněžení velikáni byli příliš děsiví. Až jistý mořický hoteliér, Johannes Badrutt, doslova prolomil ledy, když čtveřici Angličanů přesvědčil, aby přijeli i v zimě. Nabídka pronesená v létě roku 1864 byla příliš lákavá, než aby ji Angličané nevyužili: měli přijet o vánocích a pokud by se jim ve Sv. Mořici nelíbilo, mohou ihned odjet a hoteliér jim proplatí veškeré cestovní náklady. V opačném případě mohou na jeho účet zůstat libovolně dlouho. Angličané, kteří zpočátku celou věc brali jako povedený vtip, přijeli ­ a zůstali až do velikonoc. Tím byla zahájena zimní turistika ve švýcarských Alpách. I když je krásná švýcarská příroda už dlouhé roky zdrojem velkých peněz z turistického ruchu, problémy se nevyhýbají ani švýcarským hoteliérům. “Někteří majitelé ubytovacích zařízení si dokonce vzpomněli na dávno zapomenuté slovo a připsali křídou levně,” napsal poněkud jízlivě německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung. Vědci rovněž tvrdí, že švýcarské hory trpí horkem a oteplování ovzduší prý ohrožuje dokonce už i alpská dopravní zařízení. Zvyšující se teploty v Alpách škodí nejen železničním trasám a silnicím, nýbrž také lanovkám, jejichž nosné sloupy se musejí zpevňovat betonovými injekcemi.

Přesto všechno je ale Sv. Mořic klidné městečko plné hotelů a obchůdků se suvenýry, nádherně umístěné na břehu jezera, v údolí zaříznutém mezi horskými masivy Alp. Téměř každý stálý obyvatel Sv. Mořice je zaměstnán v cestovním ruchu.Majitel hotelu Waldhaus am See Claudio Bernasconi má práci jako koníčka a výsledkem je zápis v Guinessově knize rekordů. Jeho whisky bar “Devils place” vám může nabídnout přes 1000 druhů whisky a tak veliká sbírka není jinde na světě známa. Hotel také prodává vlastní kolekci kravat, v jeho vinném sklípku je uloženo ve 40 000 láhvích téměř 2000 druhů vína a v jeho hudebním kabinetě se nachází neuvěřitelné množství desek a CD. Přesto se do Sv. Mořice a celého kantonu jezdí především za sportem.

ALPY PATŘÍ SPORTOVCŮM Tím největším lákadlem jsou bezesporu perfektně upravené sjezdovky. Pro Čecha, odchovaného neupraveným boulovatým terénem, je to pravý lyžařský ráj na zemi. Z výšky téměř 3000 metrů nad mořem se spouštíte po širokých, dlouhých a měkoučkých sjezdovkách tak rychle, abyste ještě stihli vychutnat nádherné alpské výhledy kolem. Samozřejmostí jsou skvěle fungující “přibližovadla” bez front. Ovšem záležitost to není nijak levná: týdenní ski pas v malých střediscích stojí zhruba 100 SFr, ve velkých střediscích se cena týdenního ski pasu pohybuje od 140 do 350 SFr. Ovšem je z čeho vybírat, vždyť tento největší švýcarský kanton má 1500 km sjezdových tratí a sníh tu leží až 140 dní v roce! Kromě toho se na jeho území nachází přes 600 jezer, což v létě potěší surfaře a v zimě bruslaře. Vyznavače běhu na lyžích tu čeká 870 km tratí, večer osvětlených. Není divu, že se tu již dvakrát konaly zimní olympijské hry ­ v letech 1928 a 1948.

Zcela unikátní je bobová dráha ve Sv. Mořici, která jako jediná ve světě není z betonu. Dráhu dlouhou 1600 metrů se čtrnácti zatáčkami jezdí každý rok znovu stavět ze sněhu a ledu 14 mužů z Jižních Tyrol. Je to již několikátá generace zpřízněných rodin Mülerů, Püchlerů a Müchlerů, kteří tři týdny stavějí dráhu. Spotřebují přitom 5000 m3 vody, jenom některé zatáčky jsou vyztužené štěrkem. Zajímavé je, že provoz švýcarského unikátu není podporován státem, ale na financování dráhy se podílí z jedné třetiny sponzoři, z jedné třetiny Mořičtí hoteliéři a zbytek financí pochází z provozu tzv. bob-taxi: turisté si mohou zaplatit svezení po dráze, což je nejen atrakce, ale i příjemný způsob, jak zdolat téměř dva kilometry. Vzhledem k tomu, že bobových drah je na světě jenom 14, není překvapení, že se tu letos bude konat již po šestnácté mistrovství světa. Bobování má ve Švýcarsku vůbec ohromnou tradici. Právě ve Sv. Mořici byl přesně před sto lety založen nejstarší bobový klub na světě. Nejprve se dámy a pánové klouzali po nedaleké silničce, když ale začali příliš překážet koňským potahům, postavili si počátkem dvacátého století bobovou dráhu. Ve Švýcarsku je jinde dost skromný sport téměř masovou záležitostí ­ z 80 týmů bobistů, které ve světě existují, jich je třicet švýcarských.   Březen 2007 Letos v květnu se více než pět set nádraží a nádražíček oblékne do slavnostního hávu, začíná totiž narozeninový rok všech švýcarských vlaků, lanovek a horských drah. Je jim 150 let ­ 7. srpna 1847 se rozjel první vlak na trase Curych­-Baden.

Páter doc. dr. Tomáš Halík patří k nemnoha katolickým duchovním, kteří se k problémům postavení křesťanů ve společnosti vyjadřují na veřejnosti. Studoval filosofii a sociologii na Filosofické fakultě UK, byl žákem Jana Patočky. Teologii studoval nejprve tajně, po roce 199O ji mohl dokončit na Luteránské univerzitě v Římě. V roce 1978 byl tajně vysvěcen na kněze jako blízký spolupracovník kardinála Tomáška. V letech 1990-1993 zastával funkci generálního sekretáře České biskupské konference. Dnes je prezidentem České křesťanské akademie a docentem religionistiky na Univerzitě Karlově.. . . . .

“Halík je krásnej člověk. Vypadá jako ďáblík,” řekla mi jedna žena zasněně. S touto vzpomínkou jsem vstupoval do bytu kněze z Kostela Nejsvětějšího Salvatora. Možná Bůh ví, proč dostává tolik dopisů i od žen. Vlastně jsem nevěděl, jak svého hostitele oslovovat: otče, pátere, pane docente?… Zvolil jsem světské oslovení. Málokterý duchovní se tak rád pohybuje v oblasti politiky, takže jsem se těšil na určitou – v dobrém smyslu – intelektuální prohnanost, charakteristickou pro scholastické myšlení. V jednu chvíli – po jeho telefonním rozhovoru – nastaly v našem povídání nezvyklé pauzy. To dráždivé ticho mě přinutilo zkontrolovat diktafon. Byl vypnutý. A moudrá výřečnost mohla pokračovat. Pokud by pan docent byl ďáblem, stál bych o ďáblovu přítomnost častěji.. . . . .

Tomáš Halík

Heslo “Miluj bližního svého” je jedním ze základních pilířů křesťanství. Co u svých bližních nedokážete milovat, co jim nedokážete tolerovat?

Přiznám se, že mi velice vadí lidská hloupost.

Protože je nebezpečná?

Ano, je nebezpečná. Je spousta jiných vlastností, které se mi protiví – pokrytectví, prohnanost – ale sebejistá hloupost vykopává příkop, který lze těžko překročit.

Byla to hloupost, která vás tak rozčilila v Aréně, kde seděla Helena Růžičková?

(smích) To by bylo přece žalovatelné.

Mně vaše rozčilení mile překvapilo…

Po tom vysílání mně mnoho mých známých řeklo, že mě poprvé v životě viděli rozčileného. Velmi mě rozzlobila reakce publika odměňujícího potleskem kafemlejnek prázdných frází…

Myslíte si, že soudíte druhé přísněji než nevěřící lidé?

Věřící člověk má velikou výhodu v tom, že vychází ze skutečnosti, že ho akceptuje Bůh. To mu dává zkušenosti jakési pradůvěry, a zároveň aby i on byl schopen přijmout sebe sama: přijmout svůj vlastní život jako dar a úkol. Pak je schopen přijmout i druhé lidi.

Jste znám svým antikomunismem. Do jaké míry hodnotíte lidi podle politické příslušnosti?

Nesoudím lidi podle politické příslušnosti a velice zřetelně rozlišuji mezi názorem a jeho nositelem. Mohu zásadně nesouhlasit s filozofickým nebo politickým názorem, ale přitom toho člověka lidsky akceptovat. Mám přátele i v levicových kruzích. Mohu ostře diskutovat třeba s Petrem Uhlem, a přesto máme k sobě vzájemnou úctu, dokonce přátelství. Totéž v liberálním okruhu s Václavem Bělohradským. V těchto polemikách bych chtěl ukázat, že názorový nesoulad nevylučuje úctu k osobě partnera a dodržování zásad gentlemanského chování.

Jste členem papežské stolice. Co to vlastně obnáší?

(úsměv) Ne, nejsem. Byl jsem tři roky (na jedno volební období) poradcem Papežské rady pro dialog s nevěřícími. V širším slova smyslu by se dalo říci, že k papežskému stolci patří určité orgány – kongregace – něco jako ministerstva. Jejich počet byl po Druhém vatikánském koncilu doplněn třemi papežskými radami, které se zaměřují na dialog. Papežskou radu tvoří asi čtyřicet lidí z řad kardinálů, biskupů, kněží i laiků. Jsou vybráni tak, aby tam bylo zastoupeno co nejvíce národů. Papežská rada pro dialog s nevěřícími se zaměřuje na studium příčin a forem ateismu, a také na rozvíjení spolupráce s nevěřícími v té oblasti, kde je to možné.

Vy se osobně znáte s papežem. V poslední době je v tisku prezentován jako velmi kontraverzní osobnost…

S papežem jsem osobně mluvil asi desekrát. Několikrát jsem měl možnost s ním vést skoro dvouhodinový rozhovor, třeba při večeři. Poprvé se to stalo začátkem listopadu 1989, kdy jsem se podílel na přípravách kanonizace Svaté Anežky České. Po téměř dvaceti letech jsem se dostal Západ, a měl tak možnost papeži vyprávět o situaci podzemní církve u nás, protože jsem byl už jedenáct let tajně vysvěceným knězem. Zároveň mi papež řekl, abychom byli připraveni, protože pád komunismu už je velmi blízko. Tenkrát jsem mu to nevěřil. Bylo to v předvečer pádu Berlínské zdi. Pak si mě vybral, abych se podílel na přípravě jeho první cesty do Československa v roce 1990, a pak jsem se stal členem papežské rady. Jan Pavel II. je významná osobnost, a jako každá velká osobnost lidi dráždí, a to nejen mimo církev, ale i uvnitř církve.

Papež byl Západem ceněn zejména pro svůj antikomunistický postoj v osmdesátých letech. Měl prý úzké kontakty s Ronaldem Reaganem, spolupracoval se CIA…

Myslím si, že je to novinářsky nafouknutá záležitost. Vatikán je také jedním ze států, a proto má nejrůznější kontakty. Tedy i s USA. A tento papež je skutečně jeden z lidí, kteří se zasloužili o pád komunismu, možná víc než Gorbačov, ale myslím si, že to nemá co dělat se CIA. Naopak, když byl zvolen, tak ve Spojených státech byl prezident Carter zprvu nepříjemně zaskočen. Zbigniew Brzeziňsky mu však upřesnil, že papež je spojen s kruhy opozičních polských intelektuálů, a to že může znamenat velmi významný faktor na politické scéně. První návštěva Jana Pavla II. v Polsku vlastně vytvořila morální a psychologickou atmosféru, ze které se zrodila Solidarita. Byla vlastně jejím plodem. Papežova návštěva před celým světem předvedla, že Polsko žije úplně něčím jiným než komunistickým režimem, že ten režim je přes všechny své finanční, vojenské a politické možnosti papírovým tygrem.

Nyní papež dokonce přijal Fidela Castra, a v roce 1993 vyřkl věty jako: “Vykořisťování, které působil nelidský kapitalismus, bylo skutečným zlem. To je jádro pravdy v marxismu.”

Tyto věci nelze vytrhovat z kontextu. Samozřejmě, že v počátcích katolické sociální nauky, která se datuje od roku 1891 od encykliky papeže Lva XIII. “Rerum novarum”, existuje tradice určité symetrické kritiky liberálního kapitalismu a marxistického socialismu. Teprve tento papež posunul akcenty katolické sociální nauky a daleko vstřícněji posuzuje společnost volného trhu, nicméně katolická církev vždycky měla určitý kritický odstup od některých forem kapitalismu. Marxismus byl vždy církví chápán jako hluboce mylný. Víme však, že každý blud, každý názor má v sobě nějaké jádro pravdy a velice moudrá zkušenost posledních století je, že proti herezi nelze bojovat ohněm a mečem, ale tím, že se v něm odhalí skrytá pravda a ta se osvobodí.

Zásada sociální spravednosti může být společná křesťanství i marxismu, ale výsledek…?

O tom to není sporu, ale v devatenáctém století křesťané v určitém slova smyslu zanedbali sociální otázku, a kdyby třeba sociální encykliky a sociální aktivity katolíků přišly o několik desítek let dřív, tak by pravděpodobně marxismus nevznikl nebo by se rozhodně tak nerozšířil. Co se týče přijetí Fidela Castra, tak šlo především o přípravu na papežovu náštěvu Kuby. Dovedu si představit, že tato návštěva by mohla mít podobný charakter, jako měla kdysi v Polsku. Dnes je každému zřejmé, že komunistický režim na Kubě je odsouzen k zániku, je pouze otázka, jestli přechod k demokratickému systému bude drastický nebo proběhne podobně sametově jako ve většině postkomunistických zemí.

Papež je znám tím, že brojí proti potratům, a že je velmi puritánský vůči otázkám sexu. Dá se říci, že tím nedává prostor pro nové myšlenky, že ho vymezuje?

Asi bylo třeba si vyložit křesťanské pojetí lidské osobnosti a sexuality. Tyhle věci jsou díky médiím vnímány často velmi povrchně a zkresleně.

Zásluhou papeže dala církev “vale” programu dialogu se světem na Druhém vatikánském koncilu v šedesátých letech. Jeho nejpalčivější otázkou byl právě sex. Bála se církev vykročení do nejistoty?

O tomhle se i v církvi hodně diskutuje. Některým se zdá, že tu jsou poněkud restaurativní tendence, já to nevidím tak černě. Církev má mnoho podob. Jiný úkol mají teologové, jiný má papež. Jeden z kardinálů na koncilu to vystihl větou, že v církvi je to jako v autě: je motor, který dává rychlost, a jsou také brzdy. Každé dobré auto musí mít v pořádku obojí. V některých situacích má papežství úlohu motoru a v některých úlohu brzdy, kterou není nutno chápat jenom jako něco negativního.

Bible, především Starý zákon, je kniha velice smyslná. Teprve platonizace křesťanství vnesla do církve mnoho asexuálních prvků. Nebo se mýlím?

Nejenom Starý zákon, ale hebrejský přístup ke světu velice pozitivně hodnotí tělo, a sexualitu vidí jako boží dar. Ty vypjaté asketické tendence skutečně pronikaly v křesťanském starověku z jiných než křesťanských vzorů. Z některých řeckých, platónských, ale zejména z gnostických systémů na východě. Tyto přílišné výstřelky se obecně více ujaly v protestantismu nežli v katolicismu. Například puritánství je typicky protestanský jev. V katolických románských zemích, jako je Španělsko a Itálie, se severský princip puritarismu nikdy neujal. Nicméně, určité skryté nepřátelství lze vůči tělesnosti a sexualitě u řady zbožných lidí nalézt. V křesťanství dnes jde o to obhájit důstojnost sexuality jako božího daru, který byl svěřen člověku. Je to nesmírně důležitá síla, kterou je třeba kultivovat a bránit vůči dvěma extrémům. Sám posuďte, který extrém dnes nejvíc hrozí: Zda více to, že bude sex potlačován nebo to, že sex se stane modlou a zbožím. Proto křesťanské “ne” vůči komercionalizaci a banalizaci sexuality není správné vykládat jako nepřátelství vůči sexualitě, ale naopak jako obhajobu jejího pravého významu.

Jaký je váš názor na potrat, celibát a předmanželský styk?

Potrat považuji za nepřípustný; křesťanství obhajuje důstojnost lidského života od okamžiku početí až po okamžik smrti. Také z vědeckého hlediska nelze dokázat, že se člověk až někdy v průběhu těhotenství či při porodu stane člověkem, je třeba mít respekt i k lidskému zárodku. Myslím si, že masové rozšíření potratů je opravdu barbarský jev. Jinou otázkou je, co je nejúčinnějším řešením. Jestli se to má řešit zákazem či jinými cestami.

Co se týče celibátu, nepatřím k bojovníkům proti němu: je zakotven v křesťanské tradici. Jistě, spojení kněžství s celibátem je záležitostí dějinného vývoje, a církev může v jisté fázi tento vztah uvolnit: vedle celibátních kněží by tu byli kněží ženatí. Osobně si však myslím, že úbytek kněží by se nevyřešil zrušením celibátu. Třeba starokatolická církev už dávno udělala to, po čem krajní katoličtí “progresisté” volají – kněžství žen, zrušení celibátu, volbu biskupů a podobně – a přesto je to církev velice okrajového významu. To není tak centrální otázka, centrální se stává pro žurnalisty svou dráždivostí. Podle mne existují povolání, která vyžadují člověka celého, a kněžství je jedno z nich. Zrušení celibátu by jistě odstranilo určité problémy, ale řadu nových problémů by přineslo. Osobně si dovedu představit, že bych byl dobrým otcem a pozornýmmanželem, ale uvědomuji si, že kdybych měl odpovědnost za rodinu, tak bych pravděpodobně nestihl dělat ani zlomek toho, co dnes dělám.

A sex před manželstvím? Církve si sexuality váží a proto učí, že ji není možné rozměňovat na drobné. Mám zkušenosti i s nevěřícími klienty – když jsem působil jako psychoterapeut – a tehdy mi některé manželské páry říkaly, že dnes litují, že spolu začaly už od šestnácti sexuálně žít: připravily se o velmi důležitou fázi, kdy se mladí lidé hledají v těch drobných něžnostech, o krásnou a důležitou fázi, o které píší básníci. Proto zamilovaným říkám: “Sexuální život vám neuteče, ale fáze vzájemného, postupného něžného sbližování vám utéct může. Pokud se sex zcela odpoutává od osobního vztahu lásky a stává sezáležitostí nějakého výkonu, sebepotvrzení či uvolnění stresu, vyprazdňuje se a zpovrchňuje. To plné sebeodevzdání patří k okamžiku závazně vysloveného ‚ano’”.

Vy jste kromě filozofie a sociologie studoval i psychologii. Jaký máte názor na Sigmunda Freuda?

Mám k němu hluboký vztah. (úsměv) Objevil jsem ho v otcově knihovně ve svých patnácti letech, a se zájmem jsem velkou část přečetl. Zabýval jsem se jím i během studií, a také dnes na filozofické fakultě v rámci přednášek z psychologie náboženství přednáším zejména Freuda a Junga. Myslím si, že Freud je opravdu veliký myslitel. Freud se však trochu podobal Kryštofu Kolumbovi, který objevil nový kontinent, a do konce života si myslel, že objevil jenom novou cestu do Indie. Myslím si, že Freud nebyl zcela práv velikosti svého hlavního objevu, kterým nebyl sex, ale nevědomí. Teprve Jung plně docenil, co to nevědomí znamená. Freud je člověk velké intuice a fantazie, a na druhé straně je velmi rozporuplná postava: stále nepřekročil stín scientismu, přírodovědeckého materialismu devatenáctého století, byť ho jeho objev nevědomí rozbil víc než cokoli jiného. Je zajímavé číst Freudův názor na náboženství v souvislosti s jeho osobní historií. Pro Freuda byla strašně důležitou osobou jeho chůva, která ho v době raného dětství vodila do kostela. Maličký Freud byl obrovsky zaujatsvětem katolicismu a doma si pak k nelibosti svých rodičů hrál na důstojného pána a kázal. V době, kdy sám procházel životní krizí a sám si dělal psychoanalýzu, objevil tyto potlačené vzpomínky. Zároveň se ukázalo, že jeho vlastní náboženský vývoj ustrnul někde ve věku čtyř let. Jestliže náboženství vykládá jako infantilní záležitost, tak více než o náboženství jako takovém vykládá o své zkušenosti náboženství.

To je vaše interpretace?

Psychoanalatik Paul Witz, který se zabýval Freudovým životem, už na toto téma upozornil. Jeho úvahy mě velice oslovily a trošku je rozpracovávám. Freud měl k náboženství ambivaletní vztah: obrovsky ho přitahovalo, a zároveň se ho bál, bránil se mu. Zajímavá je jeho korespondence s jedním z prvních psychoanalytiků, evangelickým farářem Oskarem Pfisterem, kde se o náboženství vyjadřuje poněkud jinak než ve svých spisech. Jeho kritika náboženství je do jisté míry oprávněná, protože existuje také typ infantilní náboženskosti. A pro zdravý náboženský vývoj je dobré si uvědomit, že existuje regiliozita nedospělá a pokřivená. Pro vývoj křesťaství bylo velice užitečné, že prošlo výhní psychologické a filozofické kritiky novověku tak, jako žádné jiné náboženství.

Církev se dnes postupně polarizuje na tradicionalisty a reformátory. Kteří u nás převládají?

Nejsem velkým příznivcem tohoto dělení, které je vypůjčeno z politické oblasti. Podle mého názoru hlavní linie určitého napětí v české katolické církvi jde jinudy. Jde o napětí mezi provinicionalismem a katolickou otevřeností. To, jestli je někdo progresivní nebo konzervatiní, je často relativní vyjádření. Osobně jsem v českém prostředí vnímán spíše jako “progresista”, ale v diskusi z některými radikálními teology na Západě bych mohl být vnímán jako “konzervativec”.

Četl jsem, že na seznamu zednářů a úhlavních nepřátel církve se ocitají všichni veřejnosti uznávaní křesťané: Štampach, Malý, Příhoda, Kolář a vy. Taky to tak vnímáte?

Myslím si, že tady jde právě o ten střet mezi provincionalismem a univerzialismem. Řada lidí, kteří neměli během čtyřiceti let možnost mít kontakt s vývojem světového katolicismu, dnes vychází ze svého gheta a často utrpí jakýsi kulturní šok. Něco podobného jsem díky Bohu zažil mnohem dříve, v roce 1967, kdy jsem jako mladý konvertita měl poprvé možnost dostat se na na Západ. Přišel jsem na katolickou univerzitu do Holandska, kde tenkrát probíhalo vření po konciliu. Naprosto mě zaskočilo. Připadal jsem si jako venkovský balík, něčemu jsem nerozuměl, s něčím jsem spontánně nesouhlasil, a viděl jsem i napětí a kritiku uvnitř církve. U nás panovala vnitřní semknutost, která byla dána tím, že byla církev pronásledovaná. Když jsem se vrátil, místní konzervativní katolíci mě vysvětlovali, že tam jde o hnutí ovládané Židy, zednáři a různými nepřáteli církve. Málem bych tomu uvěřil. Naštěstí jsem se setkal s řadou lidí, kteří sem tlumočili myšlenky Druhého vatikánského koncilu, jako byl otec Zvěřina, Mandl, Mádr, což byli kněží, kteří měli za sebou i patnáct let kriminálu. Ti nevnímali vnitřní reformu katolicismu jenom jako pokyny z vnějšku, ale jako něco, co sami zažili. Ve vězení poznali, co je na víře podstatné a co druhotné. Na výzvu koncilu odpovídali z hloubky své tvrdé životní zkušenosti. Určitá skupina pražských katolických intelektuálů jakýsi kontakt s vývojem na Západě měla, ale naprostá většina kněží mimo Prahu žila v představách z let před rokem 1948. Ten kulturní šok, který jsem zažil v roce 1967, oni zažívají po roce 1989.

Cítí se ohroženi?

Ano, cítí se ohroženi, zaskočeni a znejistěni.

Veřejnost v poslední době vyburcovalo obcházení lustračního zákona děkanem Katolické teologické fakulty a vyhození dominikána docenta Odila Štampacha. Je to jeden z důsledků?

Je to jeden z jeho projevů. Vedení pražské fakulty se všemi prostředky snažilo zastavit vývoj v církvi a společnosti; nebo ho alespoň nevpustit do své školy. To by bylo velmi nebezpečné, kdyby kněží pro 21. století byli vychováváni ve stylu 19. století, a navíc některými lidmi, kteří pro učitelské povolání neměli ani odborné, ani morální předpoklady.

Jak si vysvětlujete, že katolická církev byla tak hojně prostoupena agenty StB? Údajně v síti agentů bylo víc než deset procent kněží, čehož se prý papež zhrozil.

To by odpovídalo i jiným skupinám obyvatelstva. Málokterá skupina byla vystavena takovému tlaku StB jako katolická církev.

Bůh stvořil člověka ku obrazu svému. Ježíš je nám ve všem podoben kromě hříchu. To znamená, že v tom, co nás nejvíc charakterizuje, nám podoben není…

Nemyslím si, že by člověka nejvíce charakterizoval hřích. Dovedu si představit, že v tváří tvář mnohému zlu v tomto světě jsme v pokušení hřích v člověku takto přeceňovat, ale křesťanství nás znovu vybízí k obhajobě důstojnosti a velikosti člověka. V křesťanské nauce je zdůrazněna velikost člověka a jeho poslání – že je obrazem božím narozdíl od ostatních stvoření – a zároveň je v ní realisticky viděna slabost člověka. Blaise Pascal to vyjádřil hezkým rčením: “Křesťanství je náboženství paradoxu”. Zdůrazňuje velikost člověka tím, že ho důrazem na důstojnost člověka chrání před zoufalstvím, a zdůrazněním lidské ubohosti ho chrání před pýchou. Je důležité hájit oba póly, a právě křestanství na tento paradox poukazuje. V Pavlových textech v Novém zákoně je ukázána polarita, že člověk se nachází v silovém poli mezi dvěma typy lidství: mezi “starým Adamem” a novým “Adamem Kristem”. Každý z nás je rozdělen mezi tyto dva způsoby, jak “být jako Bůh”. Možná, že člověka víc než hřích charakterizuje snaha “být jako Bůh”. V dějinách i v bibli vidíme dva způsoby: “hrát si na Boha” (tato potěšilá pýcha je podstata Adamova hříchu), anebo “podobat se Bohu” ve vydanosti, v lásce. Tedy i v ateistovi je touha “být jako Bůh”. Záleží na tom, jakým způsobem tuto touhu uskutečníme.

Vaše víra tvrdí, že “Svět je boží dílo, které je svěřeno do rukou člověka”. Někomu se může zdát, že zvířata mají blíže k Bohu. V Egyptě měli Bohové zvířecí podoby. Scholastika byla vlastně věda, a dalo by se říci, že křesťaství tak otevřelo prostor pro vědu a techniku. Tohle je argument některých ekologů. Nemá to něco do sebe?

Za doby mého dětství jsme slýchali, že křesťanství je protivědecké. Dnes slýcháme, že křesťanství zavinilo vědu a techniku, a tím pádem zavinilo i škody, které věda a technika přinesla. Pokud se seriózně díváme na vývoj kultury, tak je pravda, že biblická zvěst (židovská a křesťanská tradice) ukazuje svět jako něco, co není božské, ale co je božím výtvorem svěřeným člověku. Není náhodou, že něco takového, jako přírodní věda a technika, vzniklo pouze v prostoru otevřeném křesťanskou vírou. Čerpalo i z jiných zdrojů, ale fenomén vědy a techniky se ujal pouze tam, kde předtím byla příroda odsakralizována, odčarována, zesvětčena a to přístupem, který je zakotven v prvních stránkách bible. Takže té námitce některých ekologů rozumím – věda je určité dítě křesťanství – ale nesdílím ji. Poslání člověka “jděte a obdělávejte zemi” neznamená “jděte a vykořisťujte ji”.

Myslíte si, že remytologizace přírody, kdy je země chápaná jako pramáti, je idealismus?

Nemyslím si, že obživování pohanské mytologie by něco opravdu dobrého přineslo. Nemůžeme škrtnout dvě tisíciletí křesťanství.

V každé vědecké disciplíně by měl být přítomen určitý skeptický pohled jako předpoklad objektivity. Platí to i v teologii?

Teologie je vědou v jiném slova smyslu než třeba přírodní věda. Má blíže k filozofii. Nejde v ní o vytváření hypotéz, které by bylo třeba potvrzovat empirickým způsobem, jde o intelektuální reflexi víry, která má dva prameny – Písmo a tradici. Součástí tradice je už Písmo, protože Písmo nespadlo z nebe, ale je svědkem tradice. Teologie má spoustu disciplín – biblickou vědu, morální teologii, sociální nauku, věrouku, církevní dějiny, církevní právo a tak dále – a koresponduje s řadou dalších věd: s lingvistikou, filozofií, s psychologií, sociologií. Nelze říci, že by teologii, poctivé teologii, bylo cizí kritické myšlení a metodologická skepse.

Vy jste na jedné z přednášek řekl, že “Bůh tvoří z ničeho a z lásky”. Můžete mi ozřejmit jeho lásku při stvoření člověka?

Bůh dal člověku svobodu. A hájí prostor svobody člověka přestože ví, že k té svobodě patří možnost jejího zneužití. A to je svědectví o boží důvěře v člověka a o tom, jak si svobody váží.

K víře patří i téma ďábel. Řekl jste, že takovému ďábelskému našeptávání se dá bránit určitými větami. Které pokušení považujete dnes za nejnebezpečnější, a jakou větu byste použil?

(smích) Ďábel není protipól Boha, jak jste naznačoval, protože Bůh je suverén. Ale démonické síly tu jsou. Psycholog C. G. Jung tvrdil, že jestli ho k něčemu přivedlo to, že se po desetiletí zabýval člověkem, tak to bylo přesvědčení o existenci ďábla. Mně se zdá, že dnešnímu světu nejvíce chybí radost. Lidé hledají nejrůznější potěšení, ale ta čistá, opravdová a silná radost, té je na světě málo. Mnozí lidé velmi rychle dosahují svých cílů, bohatství, moci – často se s tím třeba při rozhovorech s podnikateli a politiky setkávám – ale stojí to tolik energie a času, že člověk nemá prostor, aby si to vychutnal. Neprožívá radost. A proto úloha církve dnes nespočívá v moralistickém zdviženém prstu – ve varování a v poučování – ale ve hlásání, že víra je něco, co plodí radost. Skutečnou radost má člověk, který je vnitřně svobodný právě od fixací, závislostí, od modelu tohoto světa. A takovu “mantrou”, takovou větou, kterou chcete slyšet, může být výrok jednoho starozákonného proroka: “Radost z hospodina je naše síla.”

Ďábel je Bohem totálně a neodvratně zavržen. Mluvil jste o tom, že zejména ženy to těžce nesou, že by ho nejraději daly do pokojíčka, aby se mohl kát, a bylo mu odpuštěno. Proč zrovna ženy?

(pobavený smích) To opravdu nevím.

Čím to, že katolická církev se brání přijmout ženy kněžského stavu? Bojí se jich?

Nebojí se jich. V žádné jiné tradici nehrály ženy takovou podstatnou roli jako v katolické tradice. Vyjmenuji třeba Janu z Arcu, Kateřinu Sienskou, Anežku Českou a mnohé jiné.

Ale některých žen se přecejen dotýká, že hrají v katolické církvi druhořadou roli. Pobavila mě jedna z vašich posluchaček, která řekla, že ji zarazilo, když si uvědomila, že Kristus nebyl ani trochu dcerou Boha…

Je to téma, které je velmi živé v západní feministické teologii, a v něčem je ho třeba brát vážně. Je pravda, že novověká civilizace byla postavena na mužském principu: na dobývání, ovládání, na racionálním vyhodnocování a plánování. Ženský princip je spíše intuitivní a meditativní. Katolická církev, která je z velké části nesena ženami – v kostelích je daleko více žen než mužů – je určitým korektivem vůči tomu mužskému dobyvačnému racionálnímu principu. Diskuze o kněžství je něco jiného. Víc než odvolání na tradici, mě na tuto otázku odpovídá spíše hlubinná psychologie: role muže je jiná než ženy. To neznamená, že jedna je vyšší nebo nižší, naopak se doplňují. Role kněze navazuje na archetyp otce spíše než na roli matky. Právě tento papež se nesmírně zasloužil o teologické docenění důstojnosti ženy a často v poslední době mluví o novém feminismu, který narozdíl od emancipačního nedělá z žen kopii muže, ale oceňuje pravou důležitost a navazuje tak na tradici mariánské úcty.

“Člověk je stvořen jako bytost nenarušitelná, vystavená nebezpečí. Boží stvořitelský plán ale, nakolik víme, nepočítal se smrtí lidí,” tolik z článku Odila Štampacha v Katolickém týdeníku. Jaký je váš výklad lidské smrti?

Na to jsou různé názory. Někteří teologové říkají, že smrt je opravdu plodem prvotního hříchu, jiní tvrdí, že by smrt neměla mít tragický ráz, ale měla by být harmonickým přechodem do jiného stádia bytí. Myslím si, že se smrt v mnohém podobá porodu. Plod si zvykne na určité bezpečí mateřského lůna a náhle je tažen do nového neznámého prostředí. Sigmund Freud charakterizuje pláč novorozence jako křik hrůzy. A něco takového asi prožíváme, když opouštíme tento svět.

Zkoušel jste někdy holotropní dýchání, které vám může vyjevit minulé životy?

Ne. Znám lidi, kterým to údajně pomohlo, ale znám i odborníky, kteří tvrdí, že je to velmi riskantní. Reinkarnace je dnes velice populární myšlenka, ale obávám se, že v té podobě, jak je popularizována, je velice nepodobná tomu, co tím myslely sarmanové systémy Východu. Křesťanství nepřijímá toto vulgární pojetí reinkarnace, přenášení na Západ bez porozumění východního myšlení.

Domníváte se, že současné chápání reinkarnace je projevem jistého alibismu? Svým způsobem ano. Přistupuje se k němu tak, jako mnozí povrchně přistupují k manželství: když to nevyjde teď, vyjde to podruhé. A pokud je člověk neřád, může se omlouvat, že byl neřádem i v minulých životech, že za to nemůže. Křesťanství jednak hájí jedinečnost těla – tělo není jen jakýsi kufr, ve kterém si svou duši ponesu do další stanice – člověk je jednotou duše a těla, a proto je třeba své bytí zde a nyní brát obrovsky vážně. Brát vážně svůj život i život jiných, bez výmluv na minulé životy a bez odkládání úkolu na životy další.  

Akademický malíř Zdeněk Prokop se narodil 13. října 1934 v Užhorodě. Od roku 1938 žije v Praze.V letech 1954 až 1960 vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění. Zhruba od roku 1963 se orientoval k nezobrazujícímu abstraktně poetickému malířskému projevu. Prakticky se živil restaurováním nástěnnýchmaleb, užitou grafikou a instalacemi výstav.
Zabývá se ideovými problémy moderního umění, o nichž také (zejména v letech 1970 až 1989) přednášel.

JABLKO POZNÁVÁNÍ (1985) nitroemail, plátno, 115×125 cm

Daly se v padesátých letech, kdy jste studoval na akademii, získat nějaké informace o soudobém světovém umění?

Téměř žádné. V dějinách umění jsme se učili nejvýš o impresionismu a v dostupných publikacích se prezentoval pouze socialistický realismus. Takže i když jsem AVU vystudoval, cestu k modernímu umění jsem si musel hledat sám. V pátém ročníku jsem se při zájezdu do Ruska seznámil v depozitářích Ruského muzea s originály ruských avantgardních umělců. Chagally, Kandinské i Maleviče jsme si vytahovali z regálů, zašpiněné, bez rámů, zapomenuté – muzeum je nevystavovalo.

Vaši vrstevníci měli zájem studovat tyto věci v té době vlastně už klasické?

Jen málokteří. Zvláště abstraktní umění většinou ani neznali.

Setkal jsem se před pár lety v Moskvě s ředitelem Guggenheimovy nadace v New Yorku Thomasem Messerem. Na moji otázku, jestli nezná nějakého dobrého současného českého umělce, odpověděl, abych se obrátil na ArtCentrum. Nezmínil se ani o Malichovi, ani o Knížákovi… Nepřipadá vám to divné?

Ale on vůbec nemusel znát ani mnohé významné umělce své země, natož ty české! Amerika je obrovská země se spoustou umělců – a ani velmi vzdělaní lidé je neznají. Například americká velvyslankyně v Praze Shirley Temple se setkala na letišti s Frankem Zappou, jedním z nejlepších amerických hudebníků, a vůbec nevěděla, kdo to je.

Proč jste se začal zabývat právě abstrakcí, která se musela jevit díky své nefigurativnosti nesrozumitelná?

Abstrakce byla tehdy akceptována jen jako něco dekorativního. Jak je to vidět třeba na Sýkorově realizaci větracího komínu u Technického muzea.

Ale vás přece nezajímala abstrakce jako dekor?

Mne zpočátku spíš zajímala transformace přírody, ne její popis. Lákal mě rytmus, vztahy mezi proporcemi tvarů, logika výstavby obrazu. Prostě abstrahování, ne jen opis. Hudba nic nezobrazuje, je to nejabstraktnější umění, a přece je tak ohromně blízká životu, důvěrně lidská. Třeba Vivaldi, nebo jazz, který mám tak rád. Nic nevyprávějí, a přece je chápeme, rytmus námi hýbe, něžnost nebo bouřlivost tónů nás hladí nebo vzrušuje, souzvuky nám lahodí a připadají nám zajímavé nebo vtipné, důmyslné nebo fantastické, samozřejmě spontánní. Totéž přece mohou vyjadřovat abstraktní obrazy. Nedá se to říkat slovy, od toho je spíš literatura, nedá se to popsat, musí se to vidět! Tedy, je fakt, že někdo má pro to lepší cit, jaksi vidí víc, nebo si to, co vidí, bohatěji vykládá. Rovněž v hudbě toho můžeme slyšet víc. Podle toho, jak si kdo tuhle hru rád a déle hraje.

Jaký je rozdíl mezi Kandinským a děckem, které si hraje s kostkami?

Děti se snaží dělat něco konkrétního, třeba chtějí postavit hrad. Hrají si většinou dost prostoduše a nezkušeně, neznají mnohé souvislosti. Kandinskij si také hraje, ale mnohem rafinovaněji. Formy, tvary, barvy, rytmus – to vše pro něj má významy, které spojuje a dává do souvislostí mnohem složitějších. Dětský obrázek je vždycky jednodušší, přímočařeji vyjadřuje základní pocity. Kandinskij si také hraje s pocity, ale ve složitějších relacích.

A jde podle vás o tuto hru v umění?

Ano. Umění je podle mne forma hravé zábavy. Nemusí v něm jít o vysoké ideály, jak to požadoval třeba Hegel, tomu se dnes už nedá věřit – podobně jako mnoha jiným dřívějším dogmatům, podobně jako formalizované náboženské víře… V současné době má umění ve společnosti jinou funkci, slouží nám, a užíváme je k něčemu jinému než ještě v první polovině tohoto století. Žijeme ve společnosti nadbytku, komfortu, rozpadu starých hodnot, relativity. Proto umění musí být jiné! Věcí a skutků dříve vzácných a nedostupných máme nyní nadbytek, staly se často banálními, tuctovými, nejběžněji dosažitelnými krámy k použití a vyhození. Písničky a obrázky na pár dní, “vzácné” vozy na pár let. Domy a velkolepé projekty stavíme za rok, a ještě rychleji je dokážeme bořit. Hodnoty jsou relativní – takže proč si s nimi nepohrát. Umění si dnes může pořídit kdekdo, jen tak, protože chce být “v tom” a má na to peníze, vždyť “to vypadá skvěle”, i když mu to vlastně nic neříká. Konzumuje se. Je lidové, demokratické, pro každého. Všechny mediální prostředky ho na nás chrlí úplné laviny, záplavy. A lacino – i zadarmo! Umění přestává být záležitostí elity.

Hry jen pro zábavu, je-li jich moc, znudí, a z nudy klíčí perverze. Všeho je moc, všichni jsou stejní, a východiskem jsou výstřednosti. Ovšem i těch je moc…

Nemám rád destruktivní hry. Toužím po harmonii, po hravé pohodě, po kráse. Po něčem ideálním, i když se zdá, že ideály vymizely. Ale není tomu tak, jen demagogické “lepší, vyšší, nadřazené, elitní, jediné pravé” ideály se hroutí, protože jsou stanoveny mocensky v zájmu nadřazených. Jsou to podvody. Ideál musí každý člověk hledat a vydobýt si ho těžce a celým životem sám, aby se přiblížil nadosobnímu ideálu všech dobrých lidí.Ptal se Jiří Černický

“V pradávných dobách tekla Ganga jen v nebeských sférách. Vylévala se z palce boha Višnu a zavlažovala divukrásné rajské zahrady. Až světec Bhagíratha získal vytrvalým pokáním svoleníbohů, aby nebeský veletok směl sestoupit na zem a spasit lidstvo. Aby však proudy vody svým tlakem zemi nerozdrtily, mocný bůh Šiva nastavil bohaté pletence svých vlasů a zmírnil hrůzostrašnývodopád v jemný déšť,” popisuje zrození životodárné řeky známý epos Rámájana. Žádná řeka není opředena tolika legendami jako Gang a. Indové ji nazývají “Ganga maijá” – Matka Ganga, řeka všechřek. Podél jejího toku se nachází mnoho svatých měst. Všechna jsou zastíněna leskem a slávou nejsvětějšího, pozemským příbytkem boha Šivu – městem Váránasí.

Váránasí, město staré již v době založení Říma, starší než Jeruzalém, je jedním z nejranějších civilizačních center v Indii i v celém světě. V minulosti zvané také “Kashi”, či “Benárez” se stalo pro hinduisty nejsvatějším místem na zemi. Největší “tírthou”, místem se značnou silou, kde je možné přejít z materiálního světa do světa duchovního. V Indii jsou jich tisíce, ale v průběhu staletí se jen několik z nich stalo dominantních. Různé lokality a chrámy pojmenované po významných “tírthách” v Indii jsou roztroušené ve Váránasí, aby je reprezentovaly. Navštívit Váránasí je stejné, jako navštívit všechna tato svatá místa.

RÁNO NA GANZE

Každé ráno jsou břehy Gangy cílem stovek tisíců žen, polonahých mužů a rozdováděných dětí. Práči mlátí mokré šaty o kameny v řece a suší mnohobarevná sárí. Kluk vedle myje psa.

Obloha pomalu světlá. Ubývající šero naskýtá úžasné panorama. Vysoko nad břehy Gangy se tyčí množství skvostných paláců maharádžů, chrámy desítek náboženských sekt, minarety mešit a od nich schody vedoucí do řeky – “gháty”. Tak, jako každé ráno, i dnes se staly cílem stovek tisíců hindustických poutníků a obyvatel města. Žen, oděných do pestrobarevných sárí či vdovské bílé, polonahých mužů, oděných jen do pruhu plátna obtočeného kolem beder, či spodků. Rozdováděných dětí… Břehy Gangy se proměnily v moře lidských hlav.

S prvními paprsky slunce odrážejícími se na vlnách vchází zástupy věřících do řeky. Po ramena ponořeni do vody, upírají své zraky na vycházející žhavou kouli. Zdraví vesmír a jeho stvořitele. Dlaně naplněné vodou zvedají proti slunci a vylévají. Ponořují svá těla pod hladinu, mazlí se s vodou a jako děti nadšeně cákají kolem sebe. Se vzepjatýma rukama šeptají modlitby ze svatých véd, za svítání Gayatri mantru:

“Pane, vidíme Tvé světlo,
které naplňuje tři světy
a modlíme se za to,
aby Tvé paprsky
osvítily i naši mysl.”

Rituálně nabízí bohům květy nebo jídlo, vhazují do vody Gangy řetězy z měsíčků nebo růžových lotosů, plné hrstě rýže a obilí nebo pouštějí po její hladině malé olejové lampičky. Napijí se vody z Gangy, a pak jí plní konvičky, láhve nebo bandasky, které si vezmou do chrámů, kde vykonají “půdže” – náboženské obřady. Mnohým se splnil životní sen, navštívili nejsvětější město na zemi.

S přibývajícím časem se “gháty” stávají centrem aktivního života. Děti pouštějí draky, holiči vyholují hlavy poutníků, mladí muži cvičí nebo zápasí, někteří meditují. Práči mlátí mokré šaty o kameny v řece a suší mnohabarevná sárí. Mladá matka se koupe se svým sotva narozeným dítětem. Kluk vedle myje psa. Skupina žen vaří na vysušených lejnech oběd. Vousatý muž mne neustále chytá za záda a nabízí masáž. Když odmítám, tak mi podává ruku na pozdrav. Chyba. V okamžiku podání ji jeho ruce začnou masírovat a s důležitým pohledem říká: “Very good masaž.” Když vidí nezájem, vytahuje z kapsy ojetý zápisník a chlubí se vzkazy od předešlých klientů v nejrůznějších jazycích. Nechybí: “Krajané, bylo to príma. Doporučuji všem. Chandra je mistr v oboru. Zkuste to. Pepa z Prahy.”

Pod velikými bambusovými deštníky sedí břichatí knězi – “panditi” a přisluhují duchovním potřebám poutníků. Předvádějí a společně s nimi vykonávají rituální koupel, na střed čela jim malují znaménka ze santalového dřeva – “tilak”, hlídají jejich šaty když se koupou a modlí v Ganze, a samozřejmě akceptují dary a almužny za své služby. “Půdži”, kterou pro mne udělal jeden z knězů, jsem nerozuměl. Totiž až na dvě slova: “sto rupií”.

Jsou tam žebráci, průvodci, nadháněči, pouliční prodavači, svatí muži a všudypřítomné krávy a vodní bufala. Všichni jsou součástí každodenního života na “ghátech”, stejně jako špína a lidské a zvířecí výkaly pod nohama. Občas i z řeky vyhozená lidská, či zvířecí mrtvola. “Ser, vy vzít mou loďku,” přerušuje mé zamyšlení nad tím, kolik stovek či tisíc let se tady u břeh u řeky, každý den, každé ráno odehrává stejná scéna, malý kluk. “Ser, má loďka very levná a dobrá, vemte si mne, prosím,” šťouchá do mne. “Jmenuji se Ashok a jsem silák, pojďte!” nedá pokoj a napíná svaly. Je mu asi deset let a spíš by si měl ještě hrát, než si vydělávat vozením poutníků a turistů po svaté řece. Když jsem poprvé přišel do Indie, vyhýbal jsem se klukům – “bicyklo-rikšákům”. Cítil jsem se trapně a bylo mi jich líto. Později jsem pochopil, že využívání jejich mladé pracovní síly není vykořisťování. To využívání dává chléb nejen jim, ale mnohdy i jejich rodinám. Ashok však nebyl z těch nejchudších. Byl to byznysmen. “Ser, počkej tady, hned se vrátím,” řekl, když zjistil že mne dostal, a běžel si půjčit člun od kamaráda.

MĚSTO BOHA ŠIVU

Váránasí není jen Ganga a “gháty”. Je to spleť nespočetných uliček milionového města. Některé jsou úzké pro auto, do jiných se nevejdou ani dvě osoby. A ty dost široké jsou zdánlivě nedisciplinovaná masa chodců, autobusů, aut, bicyklových a motorových rikší, mopedů, skútrů, bicyklů, kár tahaných voly, koni, osly i muži. Uprostřed chaosu gestikuluje policajt, kterého nikdo nevnímá. Občas se objeví i slon. A jsou tu i všudypřítomné krávy. Ulice jsou jejich domovem. Je možné do nich bouchnout, vytlačit je z cesty, křičet na ně, ale nikdy jim ublížit. Jsou posvátné. Proč? Jedna teorie říká, že v dobách, kdy Árjové putovali do Indie, byly pro ně krávy mobilním zdrojem potravy a během kočování přežili jen díky nim. I dnes poskytují mléko, máslo, tvaroh, moč. Stěny domů jsou často obložené přilepenými koláči z kravích lejn s výraznými otisky prstů, které po uschnutí slouží jako cenné palivo. A konečně, krávy jsou uklízečky indických měst. Sežerou vše včetně plastů.

Kde je to možné, postávají obchodníci, někteří až z Tibetu, prodávající zeleninu, šaty, sladkosti, šperky, hudební nástroje… Na ulicích ordinují i někteří lékaři a zubaři. “Ma, ana do,” pokřikují na kolemjdoucí “sadhuové” – svatí muži, chodící od domu k domu a prosící o jídlo. Již na první pohled jsou poznat podle oranžových šatů, obyčejně mají dlouhé nemyté vlasy a nesou s sebou silnou hůl a konvičku na vodu. Jsou to lidé, kteří se zřekli ustáleného domáckého života a stali se nekonečnými poutníky a hledači. Někteří své domovy zaměnili za “ášramy”, kde studují a meditují. Někteří se i úplně zřekli světa, ba obrátili jeho hodnoty vzhůru nohama. Navštěvují kremační místa, spí na hrobech, jí jídlo a pijí vodu z misek z lidských lebek a vaří své jídlo na pohřebních plamenech.

Po celém městě jsou roztroušeny stovky chrámů a idolů. Jelikož Váránasí je domovem boha Šivu, je mu jich zasvěcena většina. Nejvíc je uctívaný ve formě falického symbolu – “lingamu”, který se skládá z cylindrického černého kamene – symbolu plodné síly (pohlavní úd boha) umístěnému do kruhové základny – symbolizujícího božský akt stvoření. Šiva je napůl muž a napůl žena, Šiva ničí a také vytváří. Šivův “lingam” možno vidět na každém rohu, pod každým stromem. Říká se, že každý kámen ve Váránasí je ve skutečnosti Šiva.

Kromě něj jsou ve Váránasí zastoupeni i desetitísíce ostatních hinduistických bohů. Jedna z legend říká, že na Zemi bylo velké sucho, které zapříčinilo obrovské utrpení. Brahma zjistil, že existuje jenom jeden člověk, který může navrátit pořádek a harmonii, král a filozof žijící ve Váránasí – Divodasa. Brahma požádal krále o pomoc, a ten souhlasil jen s podmínkou, že všichni bohové opustí zemi a budou žít v nebi. I Šiva musel opustit Váránasí. Ale po určité době se mu začalo stýskat po milovaném městě. Nejprve poslal do města bohyně, aby odstranily krále Divodasu. Ty se však do města zamilovaly a nejen že nesplnily misi, ale ani se nevrátily. Pak poslal bohy, ale ti také podlehli šarmu města. Šiva poslal Brahmu, ale ten také podlehl. Naposled poslal Višnua, a ten přesvědčil Divodasu, aby postavil Šivovi “lingam”, a tak otevřel bohovi cestu do města. Král odešel do nebe a Šiva se vrátil zpátky do Váránasí a slíbil, že ho již nikdy neopustí. Od té doby bydlí ve městě nejen Šiva, ale i všichni bohové z hinduistického panteónu.

ZEMŘÍT VE VÁRÁNASÍ

“Ram Nam Satya Hai, Ram Nam Satya Hai, Jméno boží je pravda,” mumlá skupina lidí mířící k řece. Muži uprostřed nesou na svých bedrech mrtvé tělo zabalené do látky přivázané k bambusovým márám a vyzdobené květy. Každou chvíli je možno spatřit obdobný průvod. Někdy s mrtvolou na ramenou, někdy na střechách aut. Naskýtá se otázka, proč je město stále přeplněno lidmi, když jich tu denně tolik umírá?

Když zemře hinduista, Yam Raj, bůh smrti, na základě dobrých a zlých skutků v průběhu jeho života – “karmy” rozhodne o budoucnosti jeho duše. Když převládá ta špatná stránka, hodí duši před znovuzrozením do pekla, když dobrá, pošle ji do nebe. Ve Váránasí to neplatí. Lord Šiva totiž zakázal bohu smrti vstoupit do města. Zemřít ve Váránasí znamená zemřít osvícen, vysvobozen z nekonečného cyklu převtělování se. Zemřít ve Váránasí znamená splynout s vesmírem. Smrt nemá vládu nad lidmi, kteří zde zemřou .Tisíce lidí z celé Indie přicházejí zemřít do města. Toužebně očekávají hodinu smrti. Není jiné město ve světě, kde by bylo soustředěno takové množství starých a nemocných lidí. Dnem i nocí hoří na pohřebních “ghátech” plameny. Jejich okolím se nepřetržitě šíří pach spáleného masa. Tělo střídá tělo. Naposledy ponoří mrtvolu do svaté vody a uloží na připravenou hranici. Jeden z mužských členů rodiny, nejčastěji nejstarší syn, obejde pětkrát hranici a založí oheň z pěti stran na znamení pěti soustav, ze kterých se skládá člověk (voda, vzduch, éter, oheň a duše). Příbuzní postávají opodál. Kolem hořící hranice pak poskakují spalovači – “dómové”, z kasty nedotknutelných. Vracejí zpět spadlá polena či části těl. Dlouhými tyčemi rozbíjejí lebky nebožtíků. Jednak z důvodů praktických, aby nevybuchly, jednak z mýtických, aby se uvolnily kanály, kterými duše snadněji opustí tělo. Popel je vhozen do Gangy. Tělo potřebuje na spálení tři hodiny a nejméně tři a půl metráku dřeva. Je neuvěřitelně drahé. Kdy ž pozůstalí nemají dost peněz, udělají sbírku nejen mezi příbuznými, ale i cizími. Synové se raději zadluží do konce života, než aby nezařídili rodičům pohřeb, jaký si zaslouží. Pohřeb je pro hinduistu nejdůležitější okamžik v jeho životě. Když nenasbírají dost peněz, koupí dřeva na kolik mají. Výsledkem je spousta nedohořelých těl vhozených do řeky. Většina lidí však nemá ani na to. A tak vhazují do Gangy pouze do látky zabalená těla. Také děti do dvanácti let, uštknuté hadem, zemřelé na lepru či choleru a svaté muže nespalují. Všechny je spasila přízeň bohů již za života a nepotřebují ohnivou očistu. Svatá řeka stráví vše.

ČERVEN 1995, 7.00 HOD., 40°C

Proud řeky pomalu unáší člun. Břehy jsou plné lidí, řeka plná loděk. Každý kdo může, využívá nejpříjemnější ranní hodiny tropického dne ke zchlazení. Proud unáší čluny a desítky rozkládajících se mrtvol. Už několik dnů je nepříjemné horko a očekávaný monzum stále nepřichází. Umírá víc a víc lidí.

V člunu nejsem sám. Ashok nasmlouval i další zákazníky. Jeden z mužů říká, že je z jihu Indie, z Keraly. Cesta k dosažení jeho snu mu trvala několik dní a nocí. Uprostřed toku vytahuje veliký kanystr a plní jej svatou vodou. “Ta je pro rodinu a příbuzné. Všichni se složili na moji cestu. Když se vrátím domů, společně uděláme půdží. I je voda požehná.” Druhý z mužů, pán Mahanta, se představuje jako doktor přírodních věd. Učí na váránaské univerzitě. Jako přírodovědce se ho ptám na čistotu Gangy. “Jsem silně věřící,” říká, “ale již při pomyšlení, napít se svaté vody, se mi zvedá žaludek. Denně se do řeky dostávají stovky spálených i nespálených těl, ústí do ní všechny odpadní kanály města, práči na jejích březích vyperou až padesát tisíc kusů prádla. A nyní i jedovaté odpady z továren. Znečištění Gangy je národní skandál. Její vodou se šíří různé nákazy, nejčastěji cholera, dyzentérie a žloutenka.”

“Ganga je a vždy bude čistá,” oponuje muž z jihu. “Když si koupíte minerální vodu a otevřete ji společně s uskladněnou vodou z Gangy po půl roce, ta vaše bude již zkažena. Z Gangy nikdy. Je svatá.” Ashoka, možná, aby ho podpořil, se vyklání z člunu a plnými doušky hasí žízeň. S hrůzou v očích a zmatkem v čichovém smyslu spatřuji vedle nás plovoucí několikadenní tělo. Chce se mi zvracet. Šťouchám do chlapce a ukazuji na něj. Nezájem. Pokračuje v pití. Vedle člunu vyskakuje sladkovodní delfín. Rezignuji. Ganga je svatá.  

ROZHOVOR S TEREZOU PERGNEROVOU

Autorka, která vedla rozhovor, (nar.1981) je studentka 2. ročníku Pedagogického lycea v Berouně.

Tímto rozhovorem jsme se vám pokusili zprostředkovat pohled současné mladé generace “náctiletých”, jak se dívají sami na sebe i na své idoly.

Tomu, kdo se každou neděli mezi desátou a jedenáctou hodinou dívá na Novu, nemusím Terezu Pergnerovou představovat. Moderátorka populárního hudebního pořadu Eso, dvanáctá v anketě Český slavík, autorka knihy, desky Rachot, prezidentka Šílenců, jejichž Dnem je 13. Březen… Jaká ta Tereza – na scéně divoká, bláznivá, šílená – vlastně je?. . . . .

Tereza Pergnerová

Jsou vlastnosti, se kterými se člověk už narodí. Jaké jsi byla dítě?

Máma říká, že takové, které se ráno probudilo a už se smálo. A hroznej komik. Když mi bylo asi dva a půl roku, a byla u nás návštěva, tak jsem si doprostřed obýváku přitáhla nočník. Prováděla jsem striptýz a svlíkla ze sebe úplně všechno kromě bot, protože jsem je neuměla rozvázat, a pak jsem se slavnostně vyčůrala – poprvé na nočník. To byla velká událost. Takže exhibicionistka už odmalinka.

Zpět do současnosti – ve které zemi bys chtěla žít, a co tě na ní fascinuje? Nějaký čas jsi byla v Americe…

Nepopírám, že by bylo krásný dostat Ameriku na kolena, prožít tam nějakej úspěch. Pokusit se tam proniknout, protože Amerika je přecejen velkej svět a centrum šoubyznysu. Ty ambice člověk určitě má a já říkám na rovinu: Ano, byl by pro mě úspěch dostat třeba Oscara – a možná by mě to trošku ukolíbalo. Ale v tomto životě chci zůstat v České republice. V tom příštím by mě asi fascinovaly země jako je Izrael. Asi kvůli víře. U nás není náboženství až tak dominantní, ale možná bych chtěla jednou padnout na kolena a věřit v něco tak silnýho, jako věří muslimové.

Věříš v něco teď?

Věřím ve svýho osobního Ježíše, kterýmu se zodpovídám, dokážu si ho vizuálně představit… Je podobnej mýmu tátovi. Naprosto. Možná tam funguje taková rodinná autorita, hlava rodiny, a já to přenáším do svejch důležitejch věcí, od kterejch se můžu vždycky odrazit. To je to pevný dno a pevnej základ. Takže jo, věřím, a věřím ve spoustu věcí. Třeba v lásku, ze který spousta lidí dělá něco hrozně banálního, ale není to pravda. Láska je obrovskej motivační motor energie, a jakmile to někde zaskřípe, tak jsem na dně.

Asi si hodně vážíš táty…

Strašně. A vážím si ho i za konkrétní věci. Za to, že spoustu věcí v životě prožil a nezapšknul, nestal se z něj nerudnej člověk. Že stále jede dál a v některejch situacích mi přijde tak čistej jako malý dítě. A hlavně – neodepsal mě. I když přišly jakýkoli kolize, zachoval se strašně skvěle. Bez toho, že by na mě udeřil nějak tvrdě a zle.

A maminka?

I mámy si strašně vážím. Protože je to taková ženská, která mi vždycky pomůže, a je to taková moje vrba.

Věnovali se ti doma hodně?

Hrozně moc. Je určitým módním trendem říkat, že vlastně dětství bylo problematický. Ale já si svý dětství pamatuju jako velmi šťastný a nabitý. A jsem šťastná dodnes. Neměla jsem problémy. Dost jsem se svěřovala rodičům i na základní škole. Všechno bylo v pořádku. Ideální dětství.

Tvým idolem je Madonna. Proč?

Protože je profík. Já strašně obdivuju její profesionalitu. V současný době už ani tak neposlouchám její hudbu, tak jako ve svých patnácti, šestnácti. Ale obdivuju ji za to, jak je pracovitá. A ve chvílích, kdy skuhrám, že jsem unavená, tak si řeknu: Ne, ještě pořád dřeš mnohem míň než Madonna. A stává se pro mě profesním vzorem, ne ve stylu, ale ve způsobu, jakým stále jde dopředu.

Taky pro mě kdysi strašně moc znamenalo období, kdy jsem uctívala Jima Morissona, protože on pro mě byl poeta, svým způsobem génius, a člověk, kterej mi přišel strašně nepochopenej – a já jsem si v tý době připadala hrozně nepochopená…

Čím jsi chtěla být – bez ohledu na to, čím jsi teď?

Už od malinka princeznou. Ale když mi byly asi čtyři roky, tak mi vysvětlili, že na to nejsou školy. Nakonec jsem přišla na to, že když nejsou školy pro princezny, tak modrou krev už asi nezískám. A bude lepší stát se komikem a herečkou. A na ty princezny si zahrát. To jsem vlastně dovedla až do konce… Jsi Rak a Raci jsou prý plaší, málomluvní a moc se neprojevují. Ty

působíš opačně…

Já jsem v podstatě strašně stydlivá, ale naučila jsem se, že jít se smutkem do prostoru je strašně nebezpečný. Když ti několikrát někdo ublíží, tak se stáhneš a už o svých trápeních prostě nemluvíš. A to se možná přihodilo mně. Já se neživím svým smutkem a trápením, spíš dávám ven to, co je mi vlastní. Nějakej zvláštní klid, pohodu a určitou formu bláznění a šílení. Je to taková schizofrenie.

Prozradíš něco o svých snech?

Jsou to takový sny, co se v podstatě nikdy nestanou “cílem za každou cenu”. A ten největší z nich – kromě toho, aby se všechny moje sny staly skutečností – je postavit tady, kousek za Prahou, domovy pro děti. Už na tom pracuju konkrétně, což mě nabíjí a těší. A pak také domovy pro staré lidi, protože je strašně nefér k jakýkoli babičce nebo dědečkovi se zachovat macešsky, když oni nám věnovali celej život. Že je jejich děti nedokážou podržet, to mi přijde strašně bezohledný a zlý. Tady bych chtěla fungovat jako univerzální vnučka. Taky vím, že staří lidé mají rádi, když jim do posledního dne života nikdo nevezme ten záhonek, kterej chtějí okopávat. A já jim tam chci udělat záhonky… To je můj sen a vím, že poctivou prací k němu dojdu a dotáhnu ho až do konce.

Máš dvě své babičky…

Tam právě vznikl ten nápad a první emoce, proč to chci udělat. Jedna moje babička žije kousek od Plzně. Na svůj věk uvažuje racionálně. Já ji nechápu jako babičku, protože babičku si představuju jako někoho, kdo nosí šátek a je v podstatě takovou moudrou sovou. Druhá babička, která se k té vizi hodila, utrpěla šok, a už bohužel není schopna fungovat v normálním životě. V sanatoriu, kde teď je, má nad svou postelí plakát, kde jsem já v kšiltovce, a řekla mi, že se k němu modlí jako k Panně Marii. A to byl zásah do mýho srdce. Byla to jedna z těch věcí, který ti způsobí bolest, ale pozitivní bolest. Nevíš, jak se zachovat, jestli to přijmout, nebo jí to vysvětlovat. V každým případě je to něco úžasnýho a krásnýho. Jako kdyby mi řekla to, co už teď nemůže, protože žije v jiným světě. Jako kdyby mi řekla, že mě má ráda… Takže – ke svým babičkám se snažím chovat dobře a udržovat s nima kontakt. Vím, jak je to pro ně důležitý.

Chtěla bys na sobě něco změnit?

Určitě. A pominu nějaký ty vizuální záležitosti, protože ty jsou silně nepodstatný. I když to patří k profesi, a pro člověka před kamerou je to nutný. Ale já na tom nestavím. Spíš bych chtěla umírnit svoje emoce. Já se velmi rychle zamilovávám a mám obrovský srdce. Jsem schopna tam vtěsnat jednoho člověka a dát mu celej život. A snažit se vytvořit mu krásný prostředí, až někdy zapomínám na sebe. To je věc, která by zdánlivě mohla bejt pozitivní, ale zázemí a harmonie – to jsou věci, bez kterejch se neobejdu.

Jsi natolik silná, abys dokázala realizovat všechno, co chceš?

To nevím. Myslím si, že jsem natolik silná, abych sama před sebou obstála. Nevím, jestli bych chápala jako prohru, kdybych něco neuskutečnila. Zatím jsem tak mladá, že si myslím, že je pořád ještě dost času.

Posloucháš rockovou muziku. Proč uvádíš pořad, kde se objevují převážně jiné styly hudby?

Protože beru svou práci vážně, ale neberu vážně sebe. A myslím si, že by bylo strašně nefér obtěžovat lidi tím, co mám ráda já. Eso je prestižní záležitost hudebních firem. To ony tam nasazujou písničky. Já zodpovídám pouze za “divokou kartu”. A ta je vždycky blízká mému srdci, za tou si prostě stojím. Jinak sloužím nějaký věci. A když jí budu sloužit podle svýho nejlepšího předsevzetí, pak to teprve začne sloužit mně. To je zákon profese a profesionality. Rozhodně nemám pocit, že se prodávám. Jen se snažím stát si za padesátivteřinovými vstupy, které se tam objeví třináctkrát a až tak úplně s tou muzikou nesouvisejí. Jako celek to působí ve smyslu: Tak tohle je muzika, kterou vám nabízím.

Já ani nevybírám písničky do hitparády, žebříček si sestavujou lidi sami. Takže pokud si patnáct až dvacet tisíc lidí odhlasuje Kelly Family, já jim to brát nebudu. Už z toho důvodu, že někomu Kelly Family poskytnou dvě minuty radosti a já lidem tu radost strašně přeju, protože vím, že je důležitá. Já jsem byla někdy ve čtrnácti letech ulítlá do Madonny a dodneška pro mě znamená hrozně moc. Asi bych si připadala hrozně, kdybych lidem něco vnucovala. To by byl hudební bolševismus…

Co jsi říkala “Jacksonmánii”?

Ona je do určitý míry sympatická. Ale když už byl Jackson týden pryč a nějaká holka řekla, že má Michaela Jacksona radši než svou mámu… To mě najednou napadá, kde je teď ta máma. Tak obrovská euforie a láska vždycky vzniká, když někde něco chybí. Domnívám se, že příčina je vždycky v rodině.

Jaký je tvůj názor na lidi, kteří se za své idoly vydávají?

Myslím, že jde trochu o ztrátu identity. Když někoho obdivuješ, přijde ti to nejdřív bezva. Pak ho obdivuješ do takový míry, že bys chtěla být jako on. A pak už přicházíš sama o sebe, stáváš se JÍM a dokonce přijmeš i tu fikci, že si na něj hraješ. To už je trochu nebezpečný. Ale možná, že pro některý lidi je to obrovská naděje. Speciálně pro toho kluka “Jacksona”, kterej neslyší. Znám ho osobně – nikdy neslyšel Michaela Jacksona zpívat… Pro něj je to forma naděje a forma prožívání. Tak je to asi v pořádku. Bylo by ode mě hloupý někoho odsuzovat, a myslím si, že na to nikdo ani nemá právo.

Když ti zbude čas, snažíš se hodně číst?

Snažím. A vyhledávám teď speciálně literaturu typu Woody Allen: Bez peří a fantazie. Hrozně moc mě taky zajímají životopisy lidí. Zajímá mě člověk jako osobnost – to souvisí s tím, že jsem chtěla studovat psychologii. Ráda lidi obdivuju a potřebuju obdivovat. Nemohla bych brát každej úspěch jako samozřejmost.

Necítíš se při tom všem, co děláš, vysílená? Někdy jo, ale to pak spraví instantní polévka. Česnečka, kterou jen zaleju horkou vodou. Ta mě nabije.  

Zemětřesení rostlo od vteřiny k vteřině. Po chvíli se změnilo v pomalý houpavý pohyb. Už jsme se chystali, že opustíme chatrný domek, než se nám zřítí na hlavu, ale záchvěvy země ustaly jako když utne. A pak se nad krajem rozhostilo hluché ticho… Brzy po půlnoci nás vzbudil nový, docela odlišný zvuk. Vytlučené okenní rámy domku se chvěly prudkými otřesy vzduchu. Ze severozápadu k nám doléhalo nevysvětlitelné hřmění, cosi jako dunění hromu za prudké letní bouře, smíšené s palbou protiletadlových baterií a spojené s valivým duněním hluboko pod zemí. Rudá záře se přelila přes celou polovinu oblohy. Vyběhli jsme uprostřed noci na pahorek nad jezerem. Požáry pralesa vytvořily souvislou stěnu plamenů šlehajících vysoko do noci. Mezi nimi se zřetelně rýsoval kužel nové sopky v místech, kde ještě včera byla rovná vegetace.
. . . . .

Noc co noc stoupáme na vrchol hory Ngoma, abychom sledovali zrození nové sopky a znovu si ověřovali, že to není jen fantastický sen. Den co den pozorujeme mocný prapor kouře a popela, vystřelovaný ze země až kamsi do stratosféry, porovnáváme výšku soptící hory s okolním krajem. Ke konci týdne se zdá, že její činnost polevuje. V sobotu 13. března sopka téměř utichla. V neděli večer přestala chrlit lávu docela. Jen růžová oblaka dýmu a páry se občas vyvalila z jejího jícnu a vzduch nad krajem se otřás l mohutnou detonací. Okraje kráteru však již ztratily typické rudé orámování. Růst sopky se zastavil. Jen daleko na jihozápadě hořel dosud prales a obrovitá mračna dýmu visela nehybně nad zemí.

Podíváte-li se na podrobnější geologickou mapu tohoto území, které je rozděleno mezi Belgické Kongo a mandátní území Ruanda Urundi, padne vám do oka nejdříve několikanásobná řada sopečných útvarů ubíhajících od hranic Ugandy jihozápadním směrem. Vyhaslé sopky Muhavura, Mhaginga a Sabinjo na okraji ugandského sopečného trojúhelníku Bufumbira se vyhoupnou přes sopku Mikeno až do nadoblačných výšin čtyř a půl tisíce metrů nad mořem. Mezi Njiragongem, nad jehož vrcholem můžete každé noci spatřit tajuplnou rudou čelenku dýmu a sirných par, a břehy jezera Kivu napočítáte dalších dvacet sopek seřazených za sebou v neobvyklé pravidelnosti.

DANTOVO PEKLO

Malý motorový člun se s námi už téměř hodinu prodírá rozbouřenými vlnami jezera podél vysokých členěných břehů pokrytých pralesem a křovisky. Bílá pěna příboje se rozráží o balvany ztuhlé lávy. Břehy jezera jsou lemovány malými strmými kužely kopců, vesměs vyhaslými sopkami a zchladlými vyvřelinami.

Úzkým hrdlem jsme projeli do rozlehlého zálivu, který se vinul mezi kopci více než třicet kilometrů do hornatého vnitrozemí. Také na jeho březích je vidět rozsáhlé pláně lávy z erupce Rumoky roku 1912. Hladina jezera však rychle mění barvu. Čirá modrozelená voda se nejprve pokryla šedým povlakem, teď už však jsme v obrovitém bublajícím kotli špinavé žluté páchnoucí tekutiny, jejíž teplota neustále stoupá. Dvě stě metrů od nás tryskají z hladiny u břehu bílé sloupy páry a k našemu člunu doléhá zvuk, podobný hluku ve výtopnách velkých nádraží.

Motor člunu se “chladí” vodou z jezera. S obavami jsme stále častěji zkoušeli její teplotu, ale teď už nemůžeme. Opařili bychom se.

“Adriene, poslouchej motor!”

“Začíná vynechávat. Vím, zahlcuje se. Musíme ke břehu, ale rychle.”

Vytahujeme člun z vody po dně trhliny ve skalnatém břehu. Prodíráme se hustými křovisky a klopýtáme po lávě, která připomíná ohromné oraniště. Teplota se zvyšuje každým krokem. Polední rovníkové slunko nemilosrdně pálí a vítr k nám přináší jen zalykající závany horkého vzduchu a páry. Konečně stojíme deset metrů od příšerného divadla, ve kterém jsou zhmotněny verše Dantovy Božské komedie:

“Lasciate ogni sperzanta voi ch’entrate…”

Zanechte veškeré naděje vy, kdož vstupujete…

Změť kamenných lávových bloků chladnoucích na povrchu dopadá s prudkým sykotem do vody. Trhlinami v této bariéře sálá ohnivý proud tekuté lávy. Chvílemi proniká až na povrch a sune se nezadržitelně do vařící vody. Přetlak lávy láme tuhnoucí rovné bloky na povrchu proudu. I na vzdálenost patnácti, dvaceti metrů nám sálá obnažené nitro proudu do tváří nesnesitelným žárem.

Z čela proudu se uloupla asi dvoutunová ztuhlá deska a šplíchla do vody. Kolem ní vyrazil sloup páry, strhující s sebou vařící vodní tříšť.

“Pozor! Utíkej!”

“Ještě dál! To bude hrozná exploze!”

Prodíráme se houštím co nejdál od břehu. Za námi se ozval hřímavý zvuk, jako by se současně otevřely pojistné záklopky tisíce přetopených lokomotiv. Nad břehy jezera vyrazil stometrový gejzír přehřáté páry a vroucí vody. Obnažené čelo tekuté lávy, z něhož před našimi zraky odpadla ztuhlá deska, se dotklo hladiny jezera.

NÁVRAT DO PRAVĚKU ZEMĚ

Z Buhena vyrazila do pralesa dlouhá karavana. Vpředu dva silní černoši s mačetami, za nimi dvanáct nosičů, kteří měli dopravit co nejblíže k sopce zásoby na dvoudenní safari: stany, pokrývky, fotografické přístroje, filmové kamery, zásoby materiálu i geodetické měřící přístroje. Za nosiči geolog Tazieff, naši belgičtí přátelé z farmy a nakonec my dva. Schylovalo se už k večeru, když jsme po sloní stezce dorazili k malé tůňce, sotva 700 metrů od kráteru. Byli jsme trochu zklamáni skoro mrtvým klidem sopky. Jen růžová zář, odrážející se na klenbě kouře a jemného popela prozrazovala, že kráter je dosud naplněn tekutou, do běla rozžhavenou lávou….

Po deváté hodině byl v tábořišti klid. Usnuli jsme po celodenní únavě. Ale v deset hodin nás probudilo hluboké dunění v útrobách země. Vzápětí se tábořiště rozechvělo silným zemětřesením. Obloha se zalila krví plamenů. Do temné noci vyšlehl z nedalekého kráteru sloup ohně a ohromné žhavé balvany se rozlétly po okolí. Několik se jich kutálelo po strmých svazích sopky a zanechávalo za sebou ohnivou stopu jisker.

Ještě svítily matně rudým světlem, když se sopka rozevřela novým výbuchem. A dalším. Intervaly se zkracovaly, až nakonec jednotlivé výbuchy splynuly v jedinou ohnivou smršť. Země i vzduch se bez ustání otřásaly strašnými detonacemi. Tisíce tun lávy a žhavých skal vyletovaly stále výš. Ohnivá fontána dosáhla brzy výšky tisíce metrů. Sopka vystřelovala nejtěžší kusy lávy až do výše 400 metrů nad kráterem. Masa roztavené horniny se za letu měnila v ohnivé hady, kroutila se a svítila jasně červenou září ve snopech žhavého kamení a popela, až na okamžik strnula v závratné výši. A pak se těžkým pádem vracela k zemi, dokud ji nepohltily nové kaskády kamenů.

Vrchol “Matterhornu” se v několika okamžicích pokryl vrstvou do běla rozžhavených balvanů, na kterých se kupily další a další. Sopka rostla před našimi zraky. Před námi, před našimi zraky rostla sopka, rodilo se nové pohoří. Statisíce let se roztavilo v plamenech sopky. Spatřili jsme obraz rodící se Země, žhavé, pusté, svíjející se v křečích zrození.

JMÉNEM MRTVÉHO TRPASLÍKA

Belgická společnost, která obstarává pravidelnou dopravu mezi Ngomou, Elisabethvillem, Léopoldvillem a Costermansvillem, využila pohotově senzační příležitosti a zřídila pravidelné vyhlídkové lety nad novou sopkou.

Zájem o lety rostl den ode dne. Dobrý obchod. Várka zvědavců za půl hodiny.

“Lety jsou vyprodány,” oznamoval Adrien de Munck, který se druhého dne po návratu ze safari jel informovat do Ngomy na možnost letecké obhlídky okolí sopky…

“Škoda,” řekl zklamaně profesor Gevers, “byl bych si rád udělal z letadla celkovou představu o rozsáhlosti původního střediska výbuchů, ale po neděli se musím vrátit do Johannesburgu: mám přednášky.”

“A nám šlo hlavně o pořízení orientačních leteckých záběrů na prostřih. Taky bychom byli letěli…”

“Počítal jsem s tím,” usmál se Adrien, “podařilo se mi zajistit letenky na sobotu, pozítří můžeme jet společně do Ngomy…”

Přistávací plochy letiště pod námi rychle zmizely a po několika minutách jsme přeletěli záliv v severním cípu jezera, z něhož stoupal k nebi řetěz gejzírů přehřáté páry.

Jako ohnivý had se vinula krajem mamutí řeka lávy, lemovaná spáleným pralesem. Několik kilometrů na jihojihozápad od kráteru se žhavý tok dělil na dvě větve a vytvořil tu rozlehlý ostrov. Na silnici přeťaté na dvou místech tokem lávy jsme před západní větví u Sake spatřili několik automobilů… Pohledu z letadla chyběla ona drtivá mohutnost a bezprostřednost zrakových i sluchových vjemů. Jen pohled do vařícího kotle v kráteru sopky byl něčím novým: doplňoval naše představy z předchozích pozorování. Úzká stružka lávy vytékala ze severozápadního okraje kráteru jako proud roztaveného železa, řinoucího se po odpichu z vysoké pece.

Na příštích mapách Belgického Konga se objeví na západ od Njiragonga na 29° 10′ východní délky a 1° 35′ jižní šířky několik eliptických vrstevnic a v jejich středu triangulační bod s novým jménem VOVOKVABITI. Tak pokřtili místní lidé novou sopku už v prvních dnech jejího zrodu.

VOVO znamená voda. BITI bylo jméno mrtvého trpaslíka z kmene Bambuti, kterého kdysi nalezli u louže právě v místech, kde se sopka zrodila.   Únor 1997