Bedřich Rohan (1920, pův. jménem Fritz Rothbaum) je ústecký rodák, maturoval na německém gymnáziu, ale devatenácté narozeniny slavil v Anglii, kde vystudoval na londýnské univerzitě anglistiku a germanistiku. Po válce se vrátil do Československa, kde ho zastihla zpráva o zavraždění rodičů v Osvětimi. V Československu působil především jako novinář a svou zdejší kariéru završil postem šéfredaktora Televizních novin. V roce 1968 se po invazi spojeneckých vojsk podruhé vrací do Anglie, kde pracuje na “monitoring servisu” v BBC. Později se stává britským zpravodajem agentury DDP v Bonnu. Od roku 1984 se věnuje výhradně literární činnosti. Knihy KAFKA BYDLEL ZA ROHEM a KDE MARX VYNALEZL REVOLUCI ­ LONDÝN V ZÁŽITCÍCH PROSLAVENÝCH NĚMCŮ vyšly v Německu. Ale stejně jako knihy PRAHA (ilustrovaná Leošem Neborem), LONDÝN A SKOTSKO (s fotografiemi vynikajícího švýcarského fotografa Maxe Schmida) a ANGLIE, WELLS a SKOTSKO už vyšly ve Švýcarsku. Podle slov autora jde o povídání, jaká známe třeba od našeho současného anglického zpravodaje Karla Kyncla.

Bedřich Rohan

Vy jste mi byl doporučen jako člověk, který je znám spíše v cizině než u nás. Čím myslíte, že to je? Jsem znám hlavně v německé oblasti, kde jsem stále v povědomí jako londýnský dopisovatel německé tiskové agentury DDP. Psal jsem agenturní zprávy i delší příspěvky, které četli čtenáři německého, rakouského i švýcarského tisku. Původem jste Němec… Jistě, narodil jsem se v německé části, kde byl můj otec lékařem. Oba moji rodiče jsou z Prahy, do Ústí nad Labem se přistěhovali před první světovou válkou. Studoval jste na ústeckém gymnáziu. Jak se tenkrát snášeli němečtí a čeští studenti a nacistická mládež s tou “nestranickou”? Česko-německý vztah na úrovni deseti až osmnáctiletých prakticky skoro neexistoval. Byla to individuální přátelství. Ústí nad Labem bylo převážně německé, čeští obyvatelé tvořili nejvýš dvacet procent a žili jaksi od sebe. Hlavně kulturně. Měli svá knihkupectví, národní dům, základní školu, měšťanskou školu a gymnázium; to bylo všechno… Ještě bych k tomu dodal, že ve mně vzbuzují úsměv Sudeťáci, kteří naříkají, jak byli za první republiky utlačovaní a že Hitler je osvobodil ze strašného režimu. Němci měli v Ústí gymnázium, reálku, průmyslovku, učitelský ústav a obchodní akademii. A své divadlo, ve kterém se česky hrálo ­ hostovalo ­ jen v určitou sezonu. Pokud vám dobře rozumím, tak před válkou žádné napětí mezi studenty neexistovalo? Skoro ne. Češi chodili do Sokola, do českého veslařského klubu, a Němci chodili do svých spolků. Němci byli rozděleni na nacisty a na ty druhé. Ale lidé se k sobě zpočátku chovali docela slušně, samozřejmě s výjimkami. Teprve válka rozpoutala jejich vášně. Vy jste emigroval bez rodičů. Jak k tomu došlo? To je jednoduché: rodiče se přes své přátele snažili, aby mě dostali včas ven. U bratra se to nepodařilo ­ byl jako lékař důstojníkem v Československé armádě. Pak jsem mu pomohl. Rodiče, bohužel, odjet nemohli. Byli starší a nebylo to tak jednoduché. Tenkrát jsme už bydleli v Praze, chodil jsem do Československé akademie na abiturientský kurs. Měl jsem v podstatě velkou kliku. Z Prahy jsem odletěl do Londýna 3. března 1939. Vy jste jako Němec studoval germanistiku. Proč? To vás přece nemohlo příliš obohatit? Studoval jsem externě, zpočátku jsem si na studium musel vydělávat. Ale hlavně jsem dělal anglistiku, germanistiku jsem měl jako druhý předmět, abych se nemusel hodně učit ­ ale naučil jsem se mnohému, co jsem dříve nevěděl… V té době jsem čekal, že mohu být povolán do armády, ale v posledním stadiu svého studia jsem přes zahraniční československou vládu dostal stipendium na jeho dokončení. To byly anglické peníze, které rozdělovala Benešova vláda… Vidím, že jste překvapený. Tahle vláda jednala jako vláda: měla v Anglii své Ministerstvo národní obrany, ale například i Ministerstvo školství a kultury ­ právě od něho jsem stipendium dostal. Smrt rodičů vás zasáhla za války. Propadl jste na chvíli jako německý Žid nenávisti vůči Němcům? Němci byli nepřátelé, to bylo jasné, ale nedá se to tak brát. Mnoho věcí s nacionalismem se přehánělo ­ viz například slova sovětského spisovatele Ilji Erenburga, že “nejlepší Němec je mrtvý Němec”. Je to příliš složité, aby se to dalo hned pochopit. Pokuste se mi to vysvětlit. Otec musel jako Žid uprchnout z Ústí: zakázali mu pracovat. V Praze taky nedostal povolení vykonávat svou profesi, tak co? Měli jsme milovat ty, co nás vyhodili? My jsme se dívali hlavně na Hitlera a na nacismus, ne na německý národ. Upozorňuji vás, že v Československé armádě byla velká skupina německých sociálních demokratů a německých komunistů z Československa. Myslím, že dnešní generace to těžko pochopí, protože žije pod silným vlivem toho, co se dnes řeší. Například česko-německá deklarace. My jsme byli pod tlakem Mnichova. Pod mnichovskou zradou, kdy britský ministerský předseda pan Chamberlain Hitlerovi prodal Československo slovy: “Proč bychom měli bojovat za nějakou zem, kterou neznáme a o které nic nevíme.” Proto i my emigranti jsme se v Anglii dívali na konzervativní vládu Chamberlaina jako na lidi, kteří nás zradili. Něco vám řeknu: teď se scházím se spolužáky, kteří za války hajlovali. Přiznávají se: “Ano, my jsme mysleli, že s Hitlerem přijde báječná doba, ale po třech měsících byli naši bratři a tátové v armádě a padali v Polsku. To jsme s velkým hurá páchali sebevraždu.” Dnes se na to dívají opatrně, ale opatrně sebekriticky. Ta sebekritika není to nejsilnější, ale naopak. Většinou pak sloužili ve Wehrmachtu a někteří byli i esesáky. Ale v tom velkém souboji, aby se zastavil Hitler a to strašné nebezpečí, které představoval, nezůstal v Evropě nikdo mimo. Jedině snad Franco, který byl politicky vyzrálý a s Hitlerem z malé části spolupracoval, ale pokud možno co nejméně. Překvapilo mě, že jste se po válce vrátil. Vy, jako budoucí novinář jste se musel zajímat o politiku a váš návrat byl svým způsobem naivní… Podívejte ­ kdo vidí do budoucna? Domnívám se, že každému člověku, který se o politiku zajímal, to bylo jasné… To se teprve vyvíjelo. Sovětská armáda se z velké části zasloužila o vítězství nad Hitlerem. I když zdaleka ne tolik, jak tvrdí jejich propaganda. Ale přece jen, Stalin byl spojenec, to nesmíte zapomenout. Rozhodoval hlavně on a Roosevelt; Churchill byl už trochu vedle. Jste jeden z mála emigrantů, který republiku před válkou opustil a po ní se na třiadvacet let vrátil. Vrátil jsem se v květnu s armádou. V uniformě. Pak jsem byl demobilizován. Dozvěděl jsem se, že tím okamžikem ztrácím československé občanství. Můj otec, když mi bylo deset let, se v rámci československých zákonů ohlásil k německé národnosti. Mne, jako Němce, politicky “vystěhovali” z Československa, jakmile jsem odložil československý stejnokroj. Podle vás bych se tedy měl obrátit na patě a hned se vrátit do Anglie. Ale nezapomeňte, že jsem byl československý vlastenec a komunista. To mi o vás neřekli. Vy jste tenkrát věřil v komunistické ideje bez větších pochyb? Ano, já jsem tomu věřil, lhal bych že ne. Pracoval jste pro Rudé právo? Ano, po několika letech práce redaktora anglických publikací na Ministerstvu informací jsem přešel do Rudého práva, ale při procesech v jedenapadesátém mě vyhodili. Nevadil jim můj německý původ, ale má buržoazní rodina. A že jsem sloužil v zahraniční armádě. Z Rudého práva mě posadili do Mladé fronty jako řadového redaktora. Pak jsem byl převeden do ČTK. Vy jste byl korespondent v Bělehradě a v Paříži. To snad bylo ve své době dost výsadní postavení. Pozor, to je třeba vidět v souvislostech. Četka mě poslala do Bělehradu v době, kdy se Československo pokoušelo udobřit s Titem. Krvavý pes Tito se stal “nekrvavým nepsem Titem”. Ale z Bělehradu mi ČTK ani jiné československé sdělovací prostředky téměř žádnou zprávu neuveřejnily. Pro mě to bylo zajímavé, ale mé články se ukládaly do tajných zpráv. Když jsem se vrátil z Bělehradu, nechtěl jsem v agentuře zůstat. Pak mě dali ke zpravodajskému filmu na Barrandov, kde jsem pracoval jako vedoucí na výrobě filmových týdeníků. U mě například začínal Jiří Menzel jako režisér zpravodajských šotů ve filmovém týdeníku. Pamatujete si, co tenkrát točil? Myslím, že jsem ho poslal na fotbal. Taky u mě začala Věra Chytilová. Jak se k vám dostali? Jednou za mnou přišel Ewald Šorm a řekl: “Pane Rohane, já mám kamaráda, ten vypadá na nic a je strašně plachej, ale řeknu vám, je to Bohem nadaný člověk. Jmenuje se Jiří Menzel. Mohl byste pro něj něco udělat?” Tím to začalo. Pak jsem se, zároveň s Jiřím Pelikánem, dostal do televize. On se stal generálním ředitelem a já šéfredaktorem Televizních novin. Ale pro mě to místo bylo časem k nevydržení. A v den, kdy jsem se rozhodl, že odejdu, si mě Pelikán zavolal do kanceláře a řekl: “Bedřichu, potřeboval bych nějakého šikovného chlapce, který by dělal zpravodaje pro západní Evropu v Paříži.” Řekl jsem mu, že už ho mám. Takto poměrně snadno jsem se dostal do Paříže. A když nastala obtížná doba po “jednadvacátém srpnu”, stal se náš byt v Paříži jakýmsi informačním centrem pro vystěhovalce. Bydlelo u nás někdy až jedenáct lidí, kteří se rozhodovali, zda se vrátit nebo zůstat “venku”. Československým velvyslancem v Paříži byl tehdy Vilém Pithart ­ otec Petra Pitharta ­ který velmi doplatil na to, že si v okamžiku vstupu spojeneckých vojsk zadal audienci u prezidenta de Gaulla: prosil ho, aby zakročil. Když jsem byl z Paříže odvolán do Prahy, věděl jsem, že budu okamžitě vyhozen. Tehdy jsem se rozhodl k emigraci do Anglie, kde jsem měl přátele. Jak vás jako bývalého komunistu Anglie uvítala? Oni věděli, kdo jsem a znali mě jako přítele Anglie. Politický azyl jsem dostal ještě před odjezdem z Francie. Můj kolega Tony Powell, vedoucí kanceláře BBC v Paříži, dostal od britských úřadů příkaz, aby mě chránil proti případným zásahům československého velvyslanectví. V ten den, kdy jsem se měl stěhovat k Tony Powellovi do bytu, našel jsem od československého charche d? Affaires Ladislava Kříže pod dveřmi lístek: “Bedřichu, nutně tě potřebujeme na velvyslanectví.” Zavolal jsem mu: “Láďo, já přijdu, ale dneska nemůžu, my balíme, vracíme se do Prahy. Zítra se u tebe stavím.” Druhý den jsem odjel do Londýna. V porovnání s jinými emigracemi tedy ta moje proběhla elegantně. Brzy po příjezdu do Anglie, po třech měsících, jsem dostal pevnou práci v BBC a moje žena Zuzka se dočasně stala sekretářkou anglického spisovatele Felixe Greena, bratrance Grahama. Seděl jsem mimo Londýn ­ v “monitoring servisu”, což byla instituce vybudovaná za války na odposlech nacistické propagandy. Po válce se to používalo na odposlech komunistické propagandy. Seděl jsem každý den po určitou dobu na odposlechu československého a východoněmeckého vysílání. Slyšel jsem, že v BBC byli ve stejnou dobu čtyři Rohanové…? Ano, náš syn Jiří tam byl komentátorem, dodnes je tam synovec Pavel, pracovala tam jeho bývalá žena a já. BBC jsou Rohani a ti ostatní… (úsměv). Jak jste se dostal do Bonnu? Seděl jsem ve svém kumbálu, pročítal německé noviny a našel jsem malou zprávu, že byla zastavena činnost německé odbočky americké agentury UPI a že se zakládá agentura DDP. Napsal jsem jim dopis, že když mě jako britského dopisovatele přijmou, nebude je to nic stát, protože už sedím v Londýně. Pozvali si mě na návštěvu, a když jsem se pak v Londýně vyptával na tuto agenturu u německých kolegů, řekli mi, že vydrží tak tři měsíce. Nicméně mě to lákalo, tak jsem šel za ředitelem a nalil mu čistého vína. Navrhl mi šestiměsíční neplacenou dovolenou: kdyby se mi to nelíbilo, mohl jsem se vrátit na své místo. Takový to byl zaměstnavatel. Agentura DDP byla jakýmsi světovým zázrakem: oficiální německá agentura DPA měla stovky zaměstnanců, zatímco DDP měla osmnáct novinářů a během pár měsíců vytlačila velkou DPA z předních stran novin. Pokud se dívám zpět na svou novinářskou činnost, tak bylo období v DDP nejzajímavější. Z této agentury jsem odešel v roce 1984. Asi za tři roky jsem dělal rozhlasové pořady, například o Máchovi, o Boženě Němcové i o sudetských Němcích. Měly velký ohlas. Dokonce mě Sudeťáci pozvali, abych ke sto padesátému výročí ústeckého německého gymnázia měl v sudetoněmeckém domě v Mnichově projev. Měl jsem však koupenou letenku k dceři do Ameriky, a tak mě poprosili, abych jej alespoň napsal. Zmínil jsem se v něm, že to krásné období, na které tak rádi vzpomínají, je období masarykovské republiky, které oni rozbili.

Bedřich Rohan

Mluvil jste o tom, že sudetští Němci na sobě páchali sebevraždu. Ale jim by tady nebylo tak dobře jako v Německu…? Máte úplnou pravdu, ale to jim nemůžete říct. Pokud se na to podíváte věcně, tak se od vystěhovaných Němců přebralo obrovské bohatství. A co z toho máme? Nic. Ti, co v pohraničí po válce rabovali, v mnoha případech za války s Hitlerem kolaborovali. Byli to lidé, kteří se potřebovali dostat z míst, kde je ostatní znali. Jak se stavíte k česko-německé deklaraci? Rád bych věděl, proč je zapotřebí. Nevidím v ní žádný skutečný lidský přínos. Myslím si, že se jí pouze rozviřuje staré nepřátelství. Češi jsou ze strany nepoučitelných henleinovců postaveni do pozice podobných provinilců, jakými byli Sudeťáci, kteří nám rozbili republiku, zvali do země Hitlera a Heydricha a v podstatě urychlili začátek druhé světové války. Vemte si to: v každé větší pražské restauraci jsou nápisy české i německé. Němci sem jezdí utrácet peníze a Češi jezdí do Německa za prací. Chcete říct, že deklarace je jen k tomu, aby politici vykazovali nějakou mezinárodní činnost? Je to prostě politika. Kohl potřebuje Stoiberovu bavorskou stranu ­ a ten je velmi nakloněn Sudeťákům, protože potřebuje jejich hlasy. Jak jste se dostal ke psaní knih? Byl jsem v penzijním věku, měl jsem našetřené nějaké peníze ­ a to byl ten správný čas. Začal jsem knihou KAFKA BYDLEL ZA ROHEM. Ale není o Kafkovi. Napsal jste šest knih. Jaké je vaše téma? Vzpomínky nebo znalosti. Má druhá knížka je o významných německých emigrantech, kteří žijí nebo žili v Anglii. Například o princi Ruprechtu Falckém, synovi Zimního krále Bedřicha Falckého. Ruprecht se v Anglii stal vynálezcem, umělcem a jediným úspěšným generálem svého strýce krále Karla druhého. Máte chytré názvy knih. KAFKA BYDLEL ZA ROHEM nebo KDE MARX VYNALEZL REVOLUCI ­ LONDÝN V ZÁŽITCÍCH PROSLAVENÝCH NĚMCŮ. Druhá také není o Marxovi. Jaký máte názor na Marxe? Znáte krásný výrok o Marxovi, který řekla jeho židovská babička paní Philipsová?… Když neustále prosil o peníze, prohlásila: “Karel by měl udělat kapitál, ne ho napsat.” Druhá část jeho rodu Philipsů založila v Holandsku továrnu, která je dnes jednou z největších svého druhu na světě. Kde podle vás je kořen faktu, že za velkými levicovými revolucemi vždy stála židovská intelektualita? Jelikož byli ­ například v carském Rusku ­ utlačováni, tak hledali východisko. Ze svého základního historického vývoje se dostávali do různých situací, které si sami nevytvářeli. Například až do šedesátých let minulého století měli zakázáno se ženit, pokud jim nedala vrchnost svolení. To jenom na okraj. A jedno ze zaměstnání, které si směli v 19. století zvolit, bylo zaměstnání intelektuálské. To znamená, že věděli víc nebo si mysleli, že vědí víc. Tomáš Garrigue Masaryk je znám jako velice liberální a demokratický člověk. Jeden můj známý, který psal jeho německý životopis, se ho ptal, jaký je jeho vztah k Židům. Odpověděl: “Citově je rád nemám, ale mozek mi říká, že je blbost něco proti nim mít.” Ale Masaryk odstartoval svou kariéru u procesu s odsouzeným Židem Hilsnerem, kterého dokázal proti štvavým antisemitům obhájit…? Máte pravdu. Nemám co dodat. Vám se Praha asi jeví jako židovsko-německo-české město? To je obsah mé knihy Kafka bydlel za rohem, kde uvádím, že Němci si myslí, že Praha je německé město. A že hlavním symbolem je třeba Kafka. Vůbec je zajímavé, že někteří z předních německých spisovatelů a básníků působili v Praze ­ Kafka, Werfel, Rilke, Max Brod… Tady měli předpoklady. Bylo tu velké kulturní německé středisko. Chcete říci, že Němci stále Prahu považují za své město? Trochu si to pletou… Ale i Češi tu ve dvacátých letech měli vynikající lyriky. Například Wolkera, Nezvala, Halase, Horu, Bezruče, Neumanna a další. Sudetští Němci nic takového neměli. Vy jste se prý dobře znal s Františkem Halasem? Když mě demobilizovali, našel jsem si místo na ministerstvu informací, kde potřebovali lidi, kteří mluví anglicky. Nejdřív jsem se dostal na první odbor, kterému přede mnou velel překladatel Vladimír Procházka a za mě to byl spisovatel Josef Kopta. Skupina mých přátel, jako byl Jirka Žantovský, otec nynějšího senátora, mě dostali na publikační odbor, který spadal právě pod Františka Halase. Dalším šéfem jiného oddělení byl můj přítel Adolf Hoffmeister a další oddělení měl na starost Ivan Olbracht. To jenom na okraj. To hlavní, co jsem chtěl říct je, že Němci neznají českou kulturu, která tu ve stejnou dobu byla. Myslíte, že je důvod se Němců jako národa bát? Pokud v tom nebude příliš politiky, tak ne. Němci jsou dlužníkem Čechů. Oběti nacismu byly Německem odškodněny po celém světě. Jenom tady ne. Je třeba, aby se vyrovnali. Petr Pithart v jedné své knize píše, že jedním velkým neštěstím naší zahraniční politiky před válkou bylo, že se nikdy nedokázala smířit se svými nejbližšími sousedy a že hledala podporu v Americe, v Anglii, ve Francii, které nás bez mrknutí oka pustily k vodě. Myslím, že je třeba postupně odstranit nevyřešené problémy a měly by se provádět na velmi široké platformě. A pokud možno bez politiků? Politici jsou, jak se říká, blbí. (Úsměv.)  

Třináctého dubna 1995 to bylo již dvacet let od doby, kdy severovietnamský tank “vyvalil” starý pro-americký jihovietnamský režim, kdy se prezidentský palác stal lidovým a město Saigon bylo přejmenováno na Ho Chi Minh Ville. Severní a Jižní Vietnam jsou nyní sjednocené demokratické republiky, vymaňující se z pevné komunistické kukly… Válka se stala historií, alespoň pro obyvatele Vietnamu. Od doby, kdy poslední zbytky bývalého amerického velvyslanectví odnesl poslední americký vrtulník se narodila téměř polovina současné populace. Objevuje se nová generace návštěvníků, cestovatelů a movitých turistů motivovaných představou rozšiřovanou holywoodským plátnem. Přicházejí hledat stopy bojů, bitev a masakrů, které jsou nyní už jen historií uloženou do knih a veteránských pamětí. Snad se snaží znovu nalézt hořkost, jež existovala během konfliktu. Za celou historii to byla první válka mediálně popisovaná s tak neslýchaným nedostatkem cenzury, se svobodou, která se už pravděpodobně nebude nikdy opakovat. Bylo to období zrodu nové reportážní žurnalistiky, a vůbec poprvé, kdy televize pronikla na bojiště a přenesla reportáže z těchto míst do ranních zpráv vysílaných po celé Americe. Byla to média, jež podnítila veřejné mínění proti své vládní vojenské politice neokoloniální doktríny. To přinutilo střední vrstvu Američanů přehodnotit ztrátu svých synů, manželů a milenců a uvědomit si, že se již od samého počátku jednalo o velice nejistou a vrtkavou politiku, o závazek, který nemá konce.  

V posledních letech rybáři z pláží východoafrického ostrova Zanzibar volí napohled poněkud podivný způsob obživy ­ sice vyrážejí na moře, ne však tak daleko, aby mohli pátrat po rybách. Dnes je jejich kořist úplně jiná – odrůda obrovských mořských řas, kterými oplývají místní vody. Tito “noví farmáři” se náhle vynořili spolu s lukrativní kultivací neomezených zásob vegetace, která bují v hlubinách oceánu. Pro země, které se nacházejí ve smrtícím objetí ekonomického úpadku, se stává mořská řasa ­ snad božskou prozřetelností ­ pramenem státních příjmů. Hlavními odběrateli produktů z mořské řasy jsou země Evropské unie, které ji užívají v průmyslové výrobě potravin.

Velké množství projektů rozvoje třetího světa v Africe nepřináší příliš plodné výsledky navzdory enormním finančním dotacím. Ovšem zároveň existují i nízkorozpočtové projekty, které jsou plně efektivní, nezatěžují prostředí a přinášejí možnosti lepšího života pro místní populaci. Jedním z takových nových projektů rozvoje je “Mořské farmaření” ­ kultivace mořských řas na pobřežním pásu východní Afriky. Mořské řasy, exportované do Evropy, jsou zdrojem pectinové gelatiny, která se používá jako důležitá přísada v různých potravinových produktech. Myšlenka pěstování mořských řas následuje světové ekonomické trendy ­ ekologická čistota a nízká cena celého projektu, který nepoškozuje okolí, jsou toho skvělým příkladem. Projekt byl ochotně přijat místním pobřežním obyvatelstvem, které je málo vzdělané a nemá mnoho možností, jak proniknout do světové ekonomické struktury. Nová perspektiva, nabízející se v pěstování mořských řas, je natolik atraktivní, že velká část mužské populace, která v posledních letech odcházela do měst za prací, se vrací zpátky do domorodých vesnic.

Celý projekt inicioval pan Mortensen, dánský usedlík žijící v Zanzibaru. Byl to on, kdo přiměl dánskou společnost k počátečním investicím. S pěti filipínskými experty a s dvěma kilogramy čerstvých řas odstartovali vzorovou farmu. Během dvou let svedli 4323 následovníků ­ přesně tolik je registrováno malých farem. Tito farmáři pak zaměstnávají dalších 10 000 až 12 000 lidí. Zájem místních vzrůstal stále více a později dokonce přiměl vysoké úředníky tanzanijské vlády, aby projekt uznali a dotovali. Všechen materiál potřebný k farmaření, stejně jako technická asistence, je na určitou dobu osvobozen od daňových poplatků. Společnost Zanea Seaweed Co. Ltd. project dotuje pěstování řas a jejím cílem je maximální využití místních možností v dopravě, skladování? Životní standard přírodních národů je tak značně zvyšován bez velkého zasahování do tradičního způsobu života. Je-li tedy “farmaření” provozováno za odlivu, všechny ostatní denní aktivity musí mít svůj čas během přílivu. A tento způsob života vede k harmonii.  

Tráva tvoří neproniknutelnou džungli, kapky vody jsou velké jako domy, kameny se stávají horami a louže je rozsáhlá jak oceán. Vše tu má jiné rozměry. Čas plyne jako voda, hodina je jako den, roční období jako celý život. Neznámý svět, a přece je tak blízko. Stačí se jen shýbnout…

Francouzští biologové Claude Nuridsany a Marie Perennou jsou již dvacet let učarováni fenoménem života na naší planetě. Po ukončení studia na pařížské universitě se rozhodli, že místo vědecké práci se budou věnovat tvorbě populárně-naučných publikací, výstav a dokumentárních filmů. Chtějí tak zajímavou formou ukázat široké veřejnosti výsledky svého studia a bádání. Jejich specialitou se stali malí živočichové, do jejichž života může člověk proniknout jen s pomocí zvětšovacích přístrojů. Záměrem bylo odhalit a ukázat fascinující svět často veřejnosti neznámých živočichů a rostlin. V roce 1976 vydali první kolekci fotografií, která měla tak velký úspěch, že hned následovalo dalších pět knih a série výstav. V roce 1984 natočili svůj první dokumentární film. Ve své další tvorbě nechtěli zůstat striktně didaktičtí, ale chtěli se přiblížit “planetě pod planetou” z méně vědeckého úhlu, nechat větší prostor kouzlu a představivosti a ukázat fascinující originalitu tohoto světa. Dva roky připravovali techniku vhodnou pro zachycení náročných mikroscén. Za tři roky natočili v terénu osmdesát kilometrů filmu. Šest měsíců pracovali ve střižně. Výsledkem této snahy je umělecký dokument, který je pastvou pro oči. Je objevováním úplně neznámého světa, světa jedné louky během letního dne, od časného rána, přes den a noc. Divák vstupuje do paralelního světa ovládaného odlišnými fyzikálními zákony. Vstupuje do krajiny, kde tvorové chodí po vodě nebo hlavou dolů. Vše je umocněno pro člověka nezvyklým světlem a neznámými zvuky. Kamera divákovi tento mikrosvět přibližuje pohledem “zevnitř”, zavádí ho přímo do jeho středu, jako by i on byl jedním z jeho obyvatel. . . . . .Jak vznikla myšlenka natočit film Mikrokosmos a jak vznikal scénář? Přišlo to tak nějak přirozeně. Žili jsme několik let v Aveyronu, který svým prostředím poskytuje bohatý prostor pro náš výzkum. Je to dosud neprobádané místo, není sice nijak výjimečné, ale je to panenská krajina se zachovalými přírodními systémy. Přivedlo nás to na myšlenku jakési jednoty určitého místa. Tento kousek země může být krajinou, v níž se odehrávají úžasné věci. Dostali jsme nápad zachytit jeden teplý letní den a to, co se během něj odehrává na louce. Hmyz nežije dlouho, nejvíce několik týdnů. Pro tyto tvory znamená jediný den mnohem více než pro nás. Den zachycený v Mikrokosmu je jakýmsi symbolem, 24 hodin pojatých tak, jakoby to byl rok v životě člověka se všemi intenzivními momenty, které ho ovlivňují. Rozhodli jste se ale neukázat všechno a udělat jistou selekci mezi bezobratlými, žijícími na zvolené louce. Proč?

Mnoho jsme o tom přemýšleli a rozhodli jsme se co nejvíce vyhnout násilí, dravým scénám, krutým momentům. O hmyzu se říká, že to jsou zvláštní tvorové se zvláštním chováním. Věděli jsme, že jejich svět nemá lidské morální zábrany, že je drsný a krutý. My jsme se však rozhodli jít záměrně proti tomuto přístupu a “rehabilitovat” tyto živočichy. Tak, jako všichni ostatní, i oni jsou dennodenně konfrontováni s překážkami a těžkostmi osudu. Proto jsme je chtěli ukázat jako lidské bytosti s jejich zájmy, ukázat jak se vypořádávají se svými životy.

Ve filmu se objevilo i několik málo známých “herců”…

Je to hlavně případ vzácného vodního pavouka vodoucha. Jeho chování je tak magické, že není možné se ho nevšimnout. Představte si pavouka, žijícího pod vodou, který si staví příbytek ze vzduchu, tedy z materiálu v našem vnímání nehmotného. Ve filmu vidíme, jak stahuje bublinky vzduchu jednu za druhou z vodní hladiny a vytváří si vzduchovou bublinu pod vodou. Jak probíhal výběr “herců”? Pořádali jste obvyklé konkurzy a kamerové zkoušky? Někteří lidé zahrají svou roli bez problémů a jiným se nedaří. Podobně je tomu i u hmyzu. Chtěli jsme například nafilmovat vzlet slunéčka. Všichni dobře víme, že když slunéčko umístíme na spodní stranu nějakého svislého předmětu, automaticky vyleze nahoru, a pak by mělo vzlétnout. Kvůli tomuto několikasekundovému záběru jsme si vzali dvacet slunéček a udělali s nimi zkoušku. Po několikanásobném opakování jsme vybrali tři, které opravdu chtěli vzlétnout, a ty jsme pak nafilmovali. Mnoho scén jsme natáčeli s velkým počtem “herců”. Většinu z nich jsme “angažovali” přímo na místě, dostali plnou penzi, nafilmovali jsme je a potom pustili. Některé jsme ale museli vychovat a opatrovat, hlavně housenky, jejichž metamorfózu jsme chtěli zachytit. Kvůli nim jsme dokonce zaměstnali člověka, který se o ně staral po celé dny. Jak jste režírovali “herce”, kteří jsou od přírody nedisciplinovaní? Některé záběry si vyžádaly i čtyřicet pokusů. Živočichové se chovají svým typickým způsobem, jen když jsou ve vyhovujícím prostředí. Museli jsme proto o nich vědět maximum. Vezměte si třeba chrobáka valícího si kuličku trusu. V tomto případě bylo výhodnější chovat brouka v teráriu a nabídnout mu potravu a potřebnou surovinu ­ ovčí trus. Pak nezbývalo než čekat. Konečně se jednoho dne náš objekt rozhodl udělat kuličku a my jsme ho opatrně, abychom ho nevystrašili, přenesli na místo natáčení. Měli jsme v zásobě asi tucet náhradních jedinců dovezených ze Španělska. Vytvořili jsme jim ty nejlepší podmínky, ale žádný z nich kuličku nechtěl udělat. Zajímavé je, že ve vašem filmu z některých scén chování hmyzu vyzařuje skutečný humor… Během natáčení jsme přestali pozorovat jiné tvory z odstupu. Dostali jsme se na jejich úroveň. Humor pomáhá překonávat bariéry. V mnoha dokumentárních filmech uvidíte hovnivála, jak před sebou suverénně valí kuličku. V našem filmu neskrýváme skutečnost, že hovnivál při své cestě zakopne o každé stébélko a smýkne se na každé nerovnosti. V Mikrokosmu jsme se snažili ukázat všechny ty malé problémky malých tvorů, kteří s námi obývají tuto planetu, a možná v něčem připomínají i naše problémy. Snímali jste ty drobné tvorečky z těsné blízkosti, používali jste i pohyblivou kameru. Mnohé záběry umožňují divákům proniknout do soukromí vašich “herců”. Jak jste překonali technické těžkosti toho způsobu natáčení? Snažili jsme se být stále na úrovni našich objektů, abychom je ukázali z jejich vlastního pohledu. Jako bychom se sami prodírali trávou nebo si vyhrabávali úkryt v zemi. Důležité bylo zvolit vyhovující optický systém, umožňující překonat problémy s hloubkou ostrosti a s ohledem na vzdálenost snímaných objektů. Vytvořili jsme speciální osvětlení a systém pro nerušivý pohyb kamery. Filmovali jsme přímo na místě i v takzvaném “polním studiu” vybudovaném jen pro tento film. Vyvinuli jsme systém závěsných kamer, dálkově ovládaných malými motůrky, řídícími i nejjemnější pohyby kamery i objektivu. Jakou roli hrají ve vašem filmu zvuky a hudba? Na zvuku filmu jsme pracovali velmi důsledně. Sbírali jsme na různých místech šumy, bzukot, škrabot, zkrátka všechno co souvisí s pohybem a životem obyvatel louky. Některé, v reálu příliš tiché zvuky jsme museli nahrát ve zvukotěsném studiu ­ například let komára či mouchy. Z technických důvodů jsme určité zvuky museli dokonce uměle vytvořit. Hudba Bruna Coulaise je ve filmu důležitá. Je to jakási nit, táhnoucí se filmem od začátku do konce. Dotváří pocity, ochucuje film vůní, vyvolává vzpomínky na kouzlo dětství ­ jeho zázraky a nové objevy. . . . . . Kapky rosy se vstřebávají v ranním slunci, z vodní hladiny se vynořuje líhnoucí se komár a housenka se dočkala fascinující přeměny v motýla. Včela sbírá pyl z květů, hovnivál před sebou tlačí kuličku trusu, mravenci nosí potravu do útrob labyrintu svého mraveniště. Dva hlemýždi se v objetí vyhřívají na polštářku mechu, zamilované páry vážek předvádějí akrobatické kousky nad vodní hladinou, pod níž si vodouch staví z bublinek vzduchu svůj příbytek. Po nebezpečném bombardování dešťových kapek se mravenčí královny vydávají na svůj vznešený let a dva roháči začínají svádět nemilosrdný souboj… . . . . . Obrazově strhující příběh, plný humoru a výborné hudby, film oceněný čtyřmi Cézary (za kameru, hudbu, zvuk a střih), film, který zatím vydělal na vstupném 26 milionů dolarů a překonal tak mnohé akční hity, přichází v červnu do našich kin. Uvádí jej firma INTEROSONIC ve spolupráci s magazínem KOKTEJL, který je patronem tohoto filmu.  

Prásk, prásk, ozvalo se několik výstřelů a my se vmáčkli do hlubokého příkopu. Tu a tam švihnou někde kolem nás do křoví broky nebo nám nad hlavami proletí svištící kulka. Válka dole u řeky se nás netýká. Potřebujeme se ale dostat na druhou stranu, a tak čekáme, jak to dopadne. Připletli jsme se do jedné z místních třenic, u kterých se jako cizinci jen těžko odvážíme určit, o co jde, kdo má pravdu, jaký to má smysl. Civilisté s loveckými puškami na obou stranách se tu právě rozhodli vybojovat si svá domnělá nebo i skutečná práva.

Horní Svanetie

Ve Svanetii, bohem zapomenutém koutu Gruzie, jsme už byli několikrát a zažili jsme tu vždy úžasná dobrodružství i setkání. Je to už hodně dávno, kdy jsem se poprvé na pár hodin ocitl v Mestii, kulturním a společenském centru Svanetie. Byla to spíše náhoda a já byl zcela nepřipraven na to, co mě čeká. Všechny dosavadní zážitky potlačil jeden obrovský dojem, který ve mně zanechaly svanské obranné věže společně s kamennými komplexy rodových sídel. Ten obraz, zarámovaný do úžasné velehorské přírody, mě utvrdil v přesvědčení, že jsem navštívil kavkazský Tibet, kde se zastavil čas a kam se určitě musím vrátit. Vracel jsem se mnohokrát, ale nikdy to nebylo tak obtížné jako v současnosti. Dole v podhůří panuje vratké a dusné příměří mezi Abcházci a Gruzíny. Cestovat tudy znamená překročit něco, co se dost podobá frontové linii. Další možnost nabízí “pravidelná” linka vrtulníkem z Tbilisi. Létá denně, ovšem pouze pokud je dobré počasí, náhradní díly a pohonné hmoty. Třetí možností je překročit pěšky ze severu Hlavní kavkazský hřeben. Znamená to ovšem slušný horolezecký výkon, nutnost zdolat několik ledovců a načerno ­ po vzoru pašeráků ­ překročit státní hranici mezi Ruskem a Gruzií. Vysoko, těsně přimknuta k Hlavnímu kavkazskému hřebenu, leží Horní (nebo také Svobodná) Svanetie, země s dvoutisíciletou historií. Vždy byla těžko přístupná. První trochu sjízdnou silnici tu postavili teprve v roce 1937. Dodnes zde platí přísloví: “Špatná cesta je ta, kde se poutník zřítí a jeho mrtvola se nenajde. Na dobré cestě cestující sice taky spadne, ale jeho tělo je nalezeno a může být pohřbeno.” Dnes ovšem brání návštěvě tohoto koutu Země spíše válečné rozbroje zmítající celým Kavkazem, a tak je Svanetie nyní odříznuta od světa snad ještě více než jindy. MŮJ DŮM, MŮJ HRAD… Země klidu a země ticha ­ tak prý nazval Svanetii v roce dvě stě padesát tři před naším letopočtem gruzínský král Saurmag. Kam se člověk podívá, tam je fotogenická. Každý sám musí vychutnat tu neopakovatelnou atmosféru panující v údolích pod stále zasněženými vrcholy Kavkazu nebo v úzkých průchodech a tajemných zákoutích mezi starými svanskými domy. Ty zaujmou každého návštěvníka. Architektura svanských obydlí vychází z potřeb rodového uspořádání. Stavby se skládají z několika mohutných částí. V první řadě je to velký kamenný dům. Přímo u něj stávala neméně důležitá věž spojená s domem průchodem. Vše doplňovala řada nejrůznějších přístavků a malý dvorek. To vše obehnáno kamennou zdí. Stačí přimhouřit oči a defilují před námi neuvěřitelné obrazy. Není k tomu třeba ani příliš velké fantazie. Místní dědové se ještě dobře pamatují na doby, kdy se rodina ukrývala třeba celé měsíce před nájezdníky nebo krevní mstou. Mnohdy stačilo křivé slovo nebo šlápnout psovi na ocas, a už padla rána. Po takovém zásahu vstoupili muži do věží, vzali s sebou ženy, děti, uzené maso, munici a naplnili veškeré věžní nádrže vodou. Místní auly, roztroušené v údolích Svanetie, stále dýchají životem. Není to mrtvá přehlídka stavařského umění předků, není to skanzen ani opuštěná zřícenina hradu. Na ulici chodí Svanové v typických čepičkách a ženy v černých šatech. Lidé tu stále ještě žijí svým tempem, nepříliš narušeným civilizačními proměnami. SVANSKÉ ZVYKY Nechali jsme si svansky vyprávět a pak gruzínsky přeložit různé obyčeje a zvyky. Nikolas Gudžidžiany vypráví, jak to vypadá, když se narodí malý Svan. Narodí-li se syn, je to obrovská sláva, střílí se, aby celá vesnice věděla, že je na světě dědic. Svanové říkají, že se narodil nositel čepice. Děvčata svanské čepičky nikdy nenosí, jsou odznakem mužů. Když se narodí děvče, je sláva o něco menší, ale sláva je to taky. Od Chaiši, první svanské vesnice v údolí řeky Inguri, až po Ušguli je to něco kolem 120 kilometrů. Dopravit rodičku včas do nemocnice nemusí být jednoduché. Cesta není ani zdaleka pokaždé sjízdná. Zaprší, někde se sesune kus stráně a silnici zasype kamení. Nebo napadne sníh… Proto jakmile lékaři odhadnou, že by budoucí maminka mohla během týdne porodit, okamžitě ji pošlou do porodnice v Mestii. Také svanská svatba je velkolepá záležitost plná tradičních obřadů. Oslavy trvají tři dny. Pro odpověď, jak je tomu ve Svanetii s rozvodem, jsme zašli za etnografkou Cialou Čartolany. “Ve Svanetii jsou rozvody velice řídké. Možná, že je to také způsobeno tím, že žena, kterou opustí muž, se nepovažuje za plnohodnotnou ženu. Ostatně muže se to týká taky,” řekla nám a pozvala nás na křtiny. KŘTINY Přijali jsme pozvání k oslavám křtu v usedlosti Kala. Vstoupili jsme do obrovského stanu osvětleného čtyřmi na drátech se houpajícími žárovkami. V hloučku uprostřed vířilo s rukama nad hlavou několik postav. Tančily za doprovodu tahací harmoniky a bubnu, do kterého vytloukala strhující rytmus asi třicetiletá žena se skleněným okem. Dostali jsme místo u dlouhého, z nehoblovaných desek sbitého stolu, plného jídla a pití. Tři takové stoly s lavicemi po obou stranách vedly po celé délce stanu. Na oslavy se sem sešlo snad tři sta lidí. Zabili se tři voli, desítky prasat a spousta slepic. Silná pálenka odporné chuti i víno se nosily v plechových kbelících. Rozlévalo se do hliněných džbánů, odtud do sklenic, ze sklenic do hrdel ­ stejně snadno, jako se vody veletoků vlévají do moře. U slavnostního stolu se tu nevystačí s lakonickým “skol” nebo “prosit”. Správný přípitek podle zdejších zvyků musí potěšit srdce naslouchajících a vtisknout jim pocit dobré pohody. Proto musí být dlouhý a barvitý. I mluví se o všeličem: o rodičích, přátelství, rodné zemi, o horách, o odvaze. Ze slov hostitelů prýští hluboká víra, že člověk je bohatý pouze svými přáteli a svou zemí a jen skrze ně dochází naplnění. Bohatý člověk bez přátel je nuzák. Je jako větev odříznutá od stromu: ještě chvíli může nést zlatá jablka, ale nikdy na ni neusednou ptáci. Rituál slavnostní hostiny je všude v Gruzii součástí národní tradice. Odvěká pravidla se stala nepsaným zákonem, nad kterým u stolu bdí tamada. Existuje prý starý dekret, v němž si král Gruzie vyhradil právo předsedat u každého stolu. Jelikož však nemohl být všude, volil se místo něj tamada. Ten měl u stolu královská práva. Tamada musí být člověk zkušený, musí umět bavit a nesmírně mnoho vydržet. Traduje se historka, že když vybírali tamadu kdesi v Kachetii, posadili kandidáty na úzkou, metr a půl vysokou zídku a podávali jim víno. Tamadou se stal ten, který vydržel nejdéle sedět na zdi a neustále pronášet přípitky, řečnit, být veselý a neopakovat se. Jedním z prvních počinů Gorbačova poté, co se dostal k moci ­ tehdy ještě v Sovětském svazu ­ byla ohromná protialkoholická kampaň. Ve městech i kolem silnic se objevila spousta plakátů a hesel. Ptal jsem se v té době svých gruzínských přátel: “Co s tím budete dělat? To bude Gruzie bez vína?” “Málo si všímáš, jenom se dobře rozhlédni,” vytkli mi. Nevěděl jsem, na co se mám dívat. Pak mi to najednou došlo. Všude byly protialkoholické plakáty ­ všechny v ruštině. Gruzínsky ani jeden. To prostě nebyla jejich věc. Taková hostina, to je skvělá příležitost seznámit se s lidmi. Přítel Onise nás představil svému otci. Ten si ještě pamatuje mnohé z toho, jak vypadal život prostých lidí ve Svanetii, než se tu vybudovala silnice a do Mestie přijelo první auto. Tomuhle čilému staříkovi by jistě nikdo nehádal sto let. S mladistvým humorem vyprávěl, jak se vydávali na dlouhou a nebezpečnou cestu se sýrem k mořskému pobřeží. Tam sýr prodali, nakoupili sůl či jiné nezbytnosti a týden zase stoupali po zrádné stezce kolem řeky Inguri zpět k domovu. UŠBA Pěšky putoval do Svanetie i český zoolog Julius Komárek, jehož vzpomínky jsem našel v knihovně. Byl odvážný, protože ani období před první světovou válkou nebylo nijak příhodné pro cestování v těchto krajích. Už roku 1913 ale jako jedenadvacetiletý student o Svanetii napsal: “Mohu vás ujistit, že Svanetie z turistického a krajinářského hlediska je země překrásná a jsem skoro přesvědčen, že jednou, až svět se zase uklidní, bude se nekrásnějším krajům Švýcarských Alp říkat švýcarská Svanetie. Zatím se ale něco podobného nemůže stát, neboť v celé Evropě bude stěží sto lidí, kteří tuto zemi viděli.” Od té doby jich několik přibylo, ale ta slova platí stále. Mezi prvními Evropany, kteří sem zavítali, patřili angličtí horolezci. Přivedla je hora jménem Ušba. Ta se stala vedle věží neméně slavným symbolem Svanetie. Je krásná i hrozná, opředená bájemi i dlouhou historií krutých neúspěchů při pokusech vystoupit na některý z jejích dvou vrcholů. Název Ušba pochází ze svanského slova “uš” ­ bída, neštěstí ­ a slova “ba”, jež označuje horu. Kdykoli se nad Ušbou nahromadily mraky, očekávali Svanové vichřici nebo průtrž mračen. To ovšem znamenalo pro kraj s nouzí o půdu a zemědělstvím na velmi nízké úrovni vždy velkou pohromu. Svanové se dlouho báli Ušby jako domoviny zlých duchů. Žádný z nich neriskoval výstup na tuto horu ze strachu, aby se nestal obětí ďábla. Lidé však mají duši nepokojnou, a tak konec minulého století a začátek století dvacátého byl ve znamení mnoha pokusů alpinistů o slezení Ušby. Výstup se nakonec podařil anglické expedici vedené W. R. Rickmersem. Účastnila se jí i C. Fickerová, jíž tehdejší svanský kníže Tarchan Dadeškeliani jako výraz obdivu celou horu s orientální obřadností věnoval. To se psal rok 1888. První Svan vystoupil na Ušbu v roce 1906. Svanové nechtěli věřit, že se jejich krajanovi jménem Muratbi Kibolani výstup povedl. Kibolani vzal proto otep dřeva a vystoupil na Ušbu znovu. Zapálil oheň. Temná božstva hory byla poražena. Signál pro nástup výborných svanských horolezců…

Pro každého Svana je kůň a typická čepička neodmyslitelnou náležitostí jeho osobnosti

Svanetie, to je symbol svobodomyslnosti, svět ledovců, úzkých údolí a dravých bystřin, maličká titěrná země uprostřed vysokých hor na severozápadním okraji Gruzie. Kraj dávné historie, legend, věží a nepředstavitelného kulturního bohatství. UŠGULI V roce 1967 vyťukaly dálnopisy neuvěřitelnou zprávu o záplavě sněhu v horách Gruzie. “Nejhorší situace je v horské Svanetii, kde sněhová přikrývka dosahuje asi pěti metrů. Laviny se sesouvají v nejneočekávanějších místech a ničí lesy i stavby. Přes 7000 lidí už bylo evakuováno vrtulníky a další na evakuaci ještě čekají. Lavina zavalila vysokohorskou osadu Ušguli, kde ze čtyřiceti dvou domů zůstaly zachovány jenom čtyři.” Četl jsem to tehdy se svíravým pocitem kolem srdce a vzpomínal na chvíle, kdy jsme do Ušguli dorazili poprvé… Byl už podvečer, když jsme zahlédli první z věží Ušguli, bývalé východní pohraniční usedlosti Svanetie. Zůstali jsme stát, zcela ohromeni fantastickým panoramatem, které se před námi otevřelo. Ten podvečer překonal všechna naše očekávání. Tmavé siluety domů a věží se rýsovaly proti stříbřitě zářící hradbě kavkazských pětitisícovek. Obraz jako vytržený ze záběrů vědeckofantastického filmu. Vesnické společenství Ušguli vytvářely tři samostatné usedlosti. Později se ukázalo, že laviny zničily jen jednu z nich. Ke svatyni v Čažaši, stojící na návrší mezi starými domy, laviny nedosáhly. Tady jsou soustředěny všechny cennosti i z ostatních chrámů stojících na území Ušguli. Ušguli bylo proslaveno svou nepřístupností daleko za hranicemi Gruzie. Po mnoho staletí bylo toto maličké společenství Svanů posledním útočištěm poražených a svržených králů i úschovnou cenností celé Gruzie v dobách válek. Vždy, když Gruzii hrozilo nějaké nebezpečí, byly ty nejcennější ikony, knihy, vzácné klenoty i roucha posílány sem, do této horské pevnosti. Nesmírné bohatství zaplňovalo napohled ubohé kostelíky… Prohlížím si údolí a vzpomínám na naši první návštěvu před mnoha lety. Zastavili jsme tehdy mezi prvními domy. Téměř okamžitě nás obklopil houf zvědavých dětí s velikýma černýma očima, ženy v důstojných černých šatech a muži s typickým knírem a v plstěných čepičkách. Konečně si kdosi z nás vzpomněl: “Chočalade”. To je svansky “dobrý den”. Vystoupili jsme z aut a pozdravili dav. Není divu, že náš příjezd vyvolal rozruch. Po krkolomné cestě nad řekou Inguri tu tehdy za týden dorazil jen pásový traktor a v celé tisícileté historii to byla první zahraniční auta, která dojela až sem. Ušgulané pozdravu porozuměli a rázem byl navázán přátelský kontakt. Všech Svanů je dohromady asi čtyřicet tisíc. Mluví svansky, a to i Gruzín z údolí nechápavě kroutí hlavou, jak se řeč horalů ničím nepodobá gruzínštině. Na ulici jsme potkávali hlavně typické svanské saně. Ty jezdí stejně dobře po sněhu jako po trávě nebo blátivé ulici. Pro vůz na kolech neměli Svanové vlastně donedávna použití. V kraji bez silnic se na prudkých srázech uplatnily smyky mnohem lépe. STŘEDOVĚKÉ POKLADY Ptali jsme se Meraba, jednoho z mladých restaurátorů z Tbilisi, jestli se mu chce pracovat tak daleko od civilizace. Ohromil nás svou bleskurychlou reakcí. Co si vlastně představujeme jako civilizaci? On sám její největší a nejkrásnější plody nachází tady v horách. Není jednoduché byť jen nahlédnout do svanské svatyně, zvláště pro cizince. I když jsme vybaveni ověřeným povolením i souhlasem vyfotografovat několik unikátních předmětů ochraňovaných v kostele, bylo třeba zdlouhavého vyjednávání, než se před námi odemkly všechny zámky na dveřích, než byla zlomena i poslední pečeť. I pak jsme měli povoleno udělat jen pár záběrů a v té krátké chvíli, která nám zbyla na prohlídku, jsme se ani nestačili potěšit pohledem na všechny ty nádherné a unikátní předměty, kterými byl celý kostelík doslova přeplněn. Ikony malované, stříbrné a zlacené, kříže a nádoby vzácné kovotepecké práce, vyšívaná roucha, zašlé fresky na stěnách, unikátně zdobené zbraně. Proniknout do svanské svatyně bylo odjakživa složité. Každý chrám byl opatrován některým z rodů. Do kostela v Horní Svanetii neměl právo vejít bez svolení ani kněz. Klíče také nebyly u něj, ale ochraňoval je klíčník vybraný společenstvím. Ten dodnes rozhoduje o tom, koho vpustí do chrámu. Všechny ty úřední listiny, kterými jsme vybaveni, jsou jen předpokladem k jednání. O konečném výsledku rozhodují představitelé rodu, který kostel ochraňuje. Odedávna bylo nejsložitější proniknout do Lagurky. Tento klášter s kostelem Kvirike a Ivlity stojí vysoko na skále nad usedlostí Vičnaši, na okraji srázu, snad tři sta metrů nad řekou. Jen za vstup mezi jeho hradební zdi se od nepaměti vybíral poplatek, jehož výše se pohybovala od ovce po býka. Vyprávěli nám, jak sem ještě za cara přijel nějaký badatel zkoumat jeden z nejstarších opisů evangelia. Byl vyzbrojen listy od gubernátora a carského ministra, ale do samotné svatyně ho stejně nepustili. Směl studovat knihu pouze mimo chrám. Z obou stran nad ním stála ozbrojená stráž a oka z něho nespustila. Mnoho z té opatrnosti zůstalo Svanům dodnes. Snad jen díky této až žárlivé ochraně se v tomto zapadlém koutu dochovalo tolik jedinečných historických památek. “Raději půjdu také nahoru, aby po vás snad strážný nestřílel,” řekl muž, se kterým jsme si právě dohodli návštěvu Lagurky, a zvedl se. “Je tam stálá ozbrojená stráž, kdyby snad někoho napadlo něco tam ukrást,” dodal ještě, když viděl naše překvapené obličeje. Areál kláštera není svými rozměry větší než tenisový kurt. Hradební zdi, dvě strážní věže, refektář a kostelík. Celý klášter je vystavěn na stupních. Na horním stojí chrám a věž viditelná ze soutěsky. Na nižším je refektář, věž a kamenný koridor, kterým se do kláštera vchází. Mezi stavbami jsou zelené paloučky a na nich puklý zvon i kameny, které o slavnostech zvedají svanští muži, mládenci i ženy, aby dokázali svou sílu. Práh chrámu Kvirike a Ivlity jsme překročili s tlukoucím srdcem. Kdo by také při dotyku s touto staletou, ale stále živou legendou nepocítil vzrušení. Vnitřní prostor kostelíku je malý. Přítmí, prach, pavučiny, posvátné oděvy, nádobí, starobylé ikony. Nevelká apsida je oddělena od ostatní místnosti dřevěnou oltářní přehradou. Ve středu chrámu stojí na kamenném podstavci kříž se zlacenou přilbicí, jejíž přítomnost neumí nikdo uspokojivě vysvětlit. Ve středu kříže jsme v přítmí zahlédli legendární kámen ­ serdoli. Nové zážitky jsme zapili čačou, domácí kořalkou, proti níž je i petrolej lahůdkové pití. V duchu starobylé tradice jsme i my předali klášteru dary. Nad Svanetií zazněly svým mohutným hlasem zvony z Lagurky. Mohutným bim-bam odzvonilo našemu pobytu ve Svanetii. Setmělo se, u řeky ještě suše prásklo pár výstřelů, a pak se chlapi na obou stranách vytratili. Hodinu nato jsme přešli most a vydali se do dalšího údolí.  

Aničko, á šup,” zavolám výrazně na svou tříměsíční dceru, aby zatajila dech, až jí mokrou dlaní přejedu přes obličej. Tak začíná abeceda potápění. Děti do tří let se sice nenaučí v pravém slova smyslu plavat, ale pohyb ve vodě a následně i potápění je pro ně podle mnohých odborníků velmi prospěšné. Plavající děti jsou pohybově šikovnější a také zdravější a otužilejší.PŘIROZENÉ PROSTŘEDÍ Vložíme-li dítě do vody a rukou správně podložíme hlavičku, vznáší se jeho tělíčko na hladině. Většinou leží klidně, ale může také provádět aktivní pohyby, které nám připomínají pohyby plovací. Vznikají na základě plovacího reflexu řízeného podkorovou částí mozku. Teprve později zrají v záměrné pohyby řízené z mozkové kůry. Teplá voda není pro maličké ničím neznámým, vždyť v celém svém nitroděložním životě se vznášelo v plodové vodě své matky. Proto se ve vodním prostředí cítí velmi dobře. Navíc kdykoli mu něco (například ruka, svetřík…) přejede přes obličejík, instinktivně zatajuje dech, tak jak to dělalo při průchodu porodními cestami, takže je pro ně přirozené i potápění. Ovšem tento nepodmíněný reflex se, podobně jako třeba objímací nebo uchopovací, kolem třetího měsíce věku ztrácí a dítě se musí učit všechno od začátku. Novorozenci si ještě neumějí hrát a spolupracovat, a tak jejich pohyb ve vodě spočívá ve splývání po hladině na zádíčkách i na bříšku. Jsou však velmi vnímaví a vytvářejí si dobrý základ pro kladný vztah k vodě, kterého lze později využít pro výuku klasického plavání. Teprve s věkem (asi od šestého měsíce) stoupá jejich aktivita. Například roční dítě skočí do vody, zatají dech, nenapije se a s úsměvem se vynoří. Tato dovednost ovšem pochopitelně nevznikla najednou, ale je výsledkem několikaměsíční práce. KOJENCI OPRAVDU PLAVOU? “Ne, a ani není našim cílem naučit je plavat,” odpovídá Eva Kiedroňová, dětská rehabilitační sestra, bývalá závodní plavkyně a zakladatelka Baby klubu Kenny v Třinci, která se již několik let zabývá plaváním s malými dětmi. Měli bychom říkat spíš než plavání ­ pohyb ­ kojenců ve vodě. Pohyb anebo taky hra, neboť hravá činnost je dítěti přirozená. Vlastně všechny posilovací cviky, které ve vodě s Aničkou provádíme, jsou spojeny s hrou a říkankou. Je škoda, že pro mnohé rodiče jsou možnosti plavání s kojenci omezené. Po půl roce věku je pro dítě totiž prostor vany malý a speciální bazénky, kde by si mohly nejen hrát, ale i plavat, jsou k dispozici pouze výjimečně. Plavání s novorozenci a kojenci u nás jako první nabízel už jmenovaný Baby club Kenny v Třinci. Rozšířil se do dalších severomoravských měst i do Prahy. V Ústí nad Labem je to například agentura Oáza (a doufejme, že i nadále bude, neboť agentura, kterou nechce nikdo finančně podpořit, se bohužel potácí v obrovských existenčních problémech). Nejdříve po prvním roce života připadá pro dítě v úvahu krytý bazén pro veřejnost. KDY ZAČÍT? Mnoho maminek si představuje, že přijde se svým miminkem na lekci plavání, tam jí dítě seberou a hned hodí do vody. Ano, byly provedeny pokusy s novorozenci, kteří se pod vodou přirozeně pohybovali, zadržovali dech, plavali obličejem dolů a jakmile se unavili, jednoduše ve vodě usnuly. Ale takovým způsobem plave s kojenci snad jen jediný člověk na světě ­ Igor Borisovič Čarkovskij, který s tím má víc než třicetileté zkušenosti. My se držme “dostupné” reality. “Lidé, kteří neví, co mohou od kojeneckého plavání a hlavně od kurzů očekávat, bývají často nedůvěřiví. Nedůvěra je však pouze na podkladě vlastních představ a domněnek. Skutečnost bývá většinou milým překvapením,” říká Eva Kiedroňová. Nejlepší je začít s činností kojenců ve vodě už od narození doma ve vaně, což má celou řadu předností: dítě je ve známém prostředí s osobou mu nejbližší, bez cizích rušivých vlivů daleko lépe přijímá každou náročnější činnost a také rodiče jsou doma klidnější a trpělivější. Můžeme samozřejmě začít i později. Když už ale dítě leze a sedí, často odmítá i ve vodě polohu na zádech, což musíme respektovat. V každém případě je třeba dodržovat zásady správného metodického postupu výcviku, které nás naučí proškolené instruktorky. “Kdy začínáte s plaváním kojenců,” ptám se paní Majky Čápové z agentury Oáza. “Po dohodě s rodiči můžeme začínat s šestitýdenními dětmi u nich doma, ovšem u nás v zařízení začínáme ve třech měsících věku. Samozřejmě, že mohou být i starší. Zastáváme názor, že nikdy není pozdě.” Plavání s takhle malými miminky se někomu může zdát jen módou a zbytečným přepychem. Proti takovým pochybovačným názorům však můžeme vznést hned několik argumentů: “Pohyb kojenců ve vodě napomáhá jejich psychomotorickému vývoji a posiluje jejich svalovou soustavu. Nabízíme jim vlastně další prostor pro pozorování, vnímání a prožívání a zároveň upevňujeme vztah mezi rodičí a dítětem. Součástí kojeneckého plavání je také správná manipulace s dítětem a v neposlední řadě také otužování, což je přirozená prevence proti onemocnění,” odpovídá Majka Čápová. ABECEDA POTÁPĚNÍ Jak už jsem poznamenala, tříměsíční dítě ztratilo své reflexy, které si přineslo na svět z matčina lůna, a musí se všechno pomalu a nenásilně učit. Podstatou abecedy potápění je vytvoření podmíněného reflexu ­ zatajení dechu ­ před potopením na signál. Ten, který jsem uvedla na začátku, tedy: “Aničko, á šup,” je zcela vyhovující. Obsahuje oslovení, kterým je dítě upozorněno, že se bude něco dít. “Á” zastupuje přípravu děje a na “šup” polévám obličej vodou od temínka přes čelo dolů. Intonace i postup musí být vždy stejný. “Jakmile se změní třeba jen oslovení, například místo Aničko ­ Andulko, dítě nezareaguje,” vysvětluje paní Čápová. Postupně nahrazuje pár kapek vody kelímek a i do něj přidáváme postupně víc a víc vody. Až se dítě opravdu naučí zatajovat dech, můžeme začít na stejný signál s potápěním. Nejprve jenom kousek pod hladinu a na půl vteřiny, a pak stále hlouběji a na delší dobu. Ještě později bez podpory rukou, třeba za hračkou. Zároveň učíme dítě dýchat pod vodou. Starší dítě, které tohle všechno zvládlo, už se může učit skoky do vody. Přestože v této fázi se již samostatně rozhodují, kdy skočí, je nutno neustále používat signál. PLAVÁNÍ JE HRA Už od prvních lekcí plavání s kojenci zařazujeme postupně, podle věku a schopností dítěte, hry. Vlastně podstatná část plavání s kojenci jsou hry. Například od jednoduchého splývání na kruhu a máchání prádla, přes napodobování kyvadla hodin či zvonu, kolotoče pro různé hopsání, vyhazování do výšky či plavání za hračkami. Spousta možností je také při hrách v mělké vodě či při společném koupání s rodiči. Dítě do sedmého až osmého měsíce svého věku není schopno reprodukovat žádný pohyb, vykonává pouze pohyby spontánní. Přibližně od devátého měsíce nacvičujeme hravou formou plavecké pohyby, abychom zamezili vytvoření nežádoucích pohybových návyků. Metodiku plavání s kojenci a malými dětmi zpracovala Eva Kiedroňová v knize: Jak se rodí vodníčci.  

V roce 2000 vkročí Brazílie, tak jako všechny země světa, do třetího tisíciletí. Pro Brazílii je toto datum významné i z jiného hlediska. Bude tomu již 500 let, kdy byla tato země objevena slavným italským mořeplavcem Amerigo Vespuccim, který podnikl mnoho expedicí do Nového Světa. Ten však po objevení Brazílie jen smutně poznamenal: “Mohu s klidným svědomím prohlásit, že jsme tady neobjevili nic, co by stálo za tu námahu.”

Na druhé straně mořeplavec Pero Vaz de Caminha ve svém dopise portugalskému králi Manuelovi sděluje: “Země bez konce je tak nádherná a téměř vše se na ní dá díky nadbytku vody pěstovat.”Caminhova předpověď se začíná naplňovat. Brazílii však trvalo pět století, které si protrpěla přes nejisté období kolonialismu a bouřlivé vlny nepokojů. Ty nakonec vyvrcholily vyhlášením nezávislosti v roce 1822. Následovalo 67 let císařství a 107 let republiky. Během této doby prodělala země ekonomické krize i politické převraty, které ji mnohdy vrhly na dlouhou dobu do vlády diktátorů. Teprve nyní, na konci 20. století je Brazílie opět na cestě demokracie i ekonomického rozvoje. PETROBRAS Jeden z největších světových producentů ropy je z velké většiny vlastněn státem. Letos se předpokládá, že bude vytěženo přes 900 000 barelů ropy denně. Petrobras investuje ročně 200 milionů dolarů do technologického rozvoje, především na těžbu ropy z mořského dna a budování těžebních plošin. Byl ustanoven zvláštní vládní výbor, který zkoumá možnosti těžby ropy především z těchto oblastí. Je ovšem nutno poznamenat, že stále probíhá exploatace největších pralesů na naší planetě ­ především v oblasti Amazonie, kde velké zásoby ropy i zemního plynu předpokládají další prudký rozvoj v této oblasti. ENERGIE Potenciál brazilských vodních elektráren je téměř neomezený. Výroba elektrické energie vzrostla za posledních třicet let více jak jedenáctkrát, především díky výstavbě obrovských vodních elektráren. I přes kolosální výstavbu je Brazílie stále nucena dovážet třetinu svých energetických potřeb. Jestliže již mluvíme o výstavbě gigantických vodních děl, nic v Brazílii, ale ani ve světě nepřekoná ITAIPU. Itaipu znamená v indiánské řeči “Zpívající kámen” a byl to před přehrazením řeky malý ostrůvek uprostřed jejího koryta. Dnes je to jeden ze sedmi divů moderního světa, jak je tato největší vodní elektrárna na planetě Zemi také nazývána. Vodní dílo se nachází na řece Paraná asi 15 km od Mostu přátelství, který spojuje Brazílii s Paraguají. Výstavba přehrady začala v roce 1974 a podílely se na ní obě země. První turbína byla spuštěna roku 1984 a celá elektrárna s hodinovou kapacitou 12,6 milionů kW byla dána do provozu 6. května 1991. Její vybudování bylo ovšem velice problematické z hlediska životního prostředí. Tato největší vodní elektrárna světa se nachází pouhých několik desítek kilometrů od jednoho z největších zázraků přírody, vodopádů Iguacu, které svou velkolepostí a mohutností předčí všechny podobné přírodní úkazy. Zatopena byla rozsáhlá oblast a 40 000 rodin muselo být vystěhováno. Vodní nádrž, která vznikla přehrazením řeky Paraná, dosahuje délky 170 km a má rozlohu 1350 km2. To samozřejmě mělo podstatný vliv na flóru i faunu celé oblasti. Před konečným zaplavením byly speciálně podnikány záchranné práce. Bylo zabezpečeno přežití 400 druhů ptáků a 60 druhů savců, z nichž už některé figurovaly jako ohrožené druhy. BRAZÍLIE SE OTEVÍRÁ Brazílie má 4300 km mořského pobřeží na kterém se nachází největší přístavy Jižní Ameriky. Je tak celkem přirozené, že přes 90 % brazilského exportu a importu ­ jako je obilí, ropa a nerostné rudy ­ prochází právě tudy. Vláda rozhodla při schvalování ekonomického stabilizačního plánu, že všechny hlavní přístavy musí projít rozsáhlými rekonstrukcemi. Bylo nutné snížit délku pobytu a zrychlit vyložení a naložení námořních lodí. Tím se snížila cena za pobyt lodí v přístavech a obnovila se konkurence schopnost na mezinárodním trhu. Většina byznysmenů přivítala privatizaci přístavů, a tím výhodnějších podmínek při uskutečňování obchodů. Jenom přístav v Rio de Janeiro vyžaduje finanční injekci ve výši 200 milionů dolarů. Brazilská vláda si uvědomuje nutnost těchto investic, protože přístavy jsou jednou z důležitých součástí ekonomického systému umožňující ekonomický růst. Skrze ně se také uskutečňuje přímý kontakt s ostatním světem. BUDOUCNOST JE NA CESTÁCH Začalo to počátkem devadesátých let. Uvolnil se trh se zahraničními firmami a Brazílie byla zaplavena stovkami tisíc zahraničních vozidel. Jenom v roce 1995 bylo dovezeno více jak 400 000 osobních automobilů. Z tohoto množství byla velká většina vozů japonských. Domácí výrobci, především velké světové značky, které mají v zemi své továrny ­ Fiat, Ford a Volkswagen ­ musely čelit frontálnímu útoku. Obnovení zašlé slávy “Brouka” se nekonalo. Bylo třeba vylepšovat a modernizovat stávající produkci. Během několika krátkých let se to podařilo a Brazílie se s počtem 1,5 milionu vyrobených vozidel ročně zařadila mezi největší výrobce osobních automobilů na světě. Všechny se samozřejmě neprodají na domácím trhu, a tak téměř 400 000 automobilů je nyní pro změnu určeno na vývoz. Japonské firmy, především Toyota a Honda, začaly v Brazílii také s výstavbou továren, následovány francouzským Renaultem a Peugeotem. Brazílie se tak v počtu automobilů na obyvatele vyšplhala na horní příčky a jeden automobil už připadá na jedenáct obyvatel. Je však nutno podotknout, že brazilští řidiči nakupují především malé vozy typu Ford Fiesta, Volkswagen Golf, což je brazilská obdoba Pola nebo Fiat Palio (Punto). NA CESTĚ DO 21. STOLETÍ V roce 2000 by se měl počet obyvatel přehoupnout přes 160 milionů. HNP dosáhne výše 700 miliard dolarů, což bude představovat průměrný výdělek 4,5 tisíce dolarů pro každého Brazilce. Inflace by měla poklesnout na pouhá 4 %, což by byl malý hospodářský zázrak v zemi, kde se inflace často počítala na stovky, ne-li tisíce procent ročně. V té době by Brazílie mohla s konečnou platností opustit společenství zemí třetího světa a začít šlapat na paty vyspělým státům světa. S finančními rezervami dosahujícími již nyní částky 60 miliard dolarů se to nemusí zdát nemožné. Zahraniční investice v zemi dosahují částek mnoha desítek miliard dolarů a mají stále stoupající tendenci. Nejvíce se investuje do Petrobrasu a podle předpovědí by denní těžba měla v roce 2000 překročit hranici 1,5 milionu barelů. Další velké investice se očekávají především v automobilovém průmyslu, kde již nyní velké zahraniční společnosti stavějí továrny a rozšiřují své služby. MERCOSUR Je tomu již pět let co Argentina, Brazílie, Paraguay a Uruguay podepsaly smlouvu, která směřovala k vytvoření zóny volného obchodu a bezcelní unie, nazývanou Mercosur. V jejích počátcích mnoho lidí odsuzovalo MERCOSUR jako další pokus, který během krátké doby ztroskotá. Nestalo se tak a dnes je Mercosur vibrantní a rozpínající se společenství. Obchod se za tu dobu rozrostl ze 4 miliard na 14,4 miliard dolarů ročně. V červnu se Chile, jedna z ekonomicky nejsilnějších zemí na jihoamerickém kontinentu, stala mimořádným členem této organizace. Bolívie pravděpodobně podepíše smlouvu v co nejkratší době a Venezuela podniká silné lobbistické kroky, aby se také ona mohla stát členem tohoto exkluzivního klubu, jehož nejvyšším cílem je vytvoření SAFTA ­ South American Free Trade Area neboli Jihoamerickou oblast volného obchodu a bezcelního styku od hranic Panamy až po Tierra del Fuego. Obchod mezi členy se zmnohonásobil, ale je pouze částí úspěchů. Velký důraz je kladen na investice zahraničního kapitálu. Před vytvořením Mercosuru měla Brazílie v Argentině méně než dvacet firemních zastoupení. Dnes je jich tam více než 400, s investicemi dosahujícími částky 1 miliardy dolarů. Když Mercosur po svém založení oznámil obchodní pravidla, více než tucet asijských a evropských autovýrobců se rozhodlo investovat přes 12 miliard dolarů do budování továren. Mercosur je ovšem mnohem víc než pouhý motor pro kapitalistickou rozpínavost. Už v průběhu několika let se prokázalo, že je mohutnou silou stabilizující ekonomickou, ale i politickou nestálost některých oblastí. OBNOVENÁ SEBEJISTOTAEkonomický stabilizační plán byl schválen před dvěma lety. Byl pro každého průhledný. Neobsahoval žádné blokády, zmrazení, konfiskace nebo šoky. Inflace byla zastavena a měna stabilizována. Ve velmi krátkém období dvou let si Brazilci znovu zvykli na jistotu a silnou měnu, která se vyrovná dolaru. Brazílie a Brazilci získali na vážnosti a prognózy pro rok 2000 jsou velice příznivé. PÉČE O CHUDÉ Šestnáct milionů lidí žilo v roce 1994 pod hranicí chudoby. Toto číslo pokleslo na 11 milionů v roce 1996. Je to jistě velký úspěch, ale přesto počet chudých a nebo lidí žijících pouze nad hranicí chudoby je ještě ohromný. Ještě mnoho lidí pracuje za minimální výdělky kolem 110 dolarů. A to jim nedává mnoho prostoru pro lepší život. Střední vrstva už dosáhla svého úspěchu a tržní síla této části populace je ohromná. Přesto ekonomické rozdíly mezi bohatými a chudými se neustále zvětšují. ZELENÁ VÝZVA Brazílie má speciální odpovědnost za zachování zemského klimatu. Klima na Zemi by mohlo utrpět nenapravitelnou škodu, jestliže by největší deštný prales světa byl zničen. Oblast Amazonky i s jejími přítoky zabírá plochu 3,6 milionů km2. Pro Brazílii je největší výzva v tom, jak co nejvíce využít nerostného bohatství této oblasti bez poškození nebo zničení panenské země. To by byla tragédie pro celé lidstvo. Brazílie sama si je stále více vědoma, že je nutností deštný prales zachovat. Po všem, co už se stalo s atlantickými pobřežními lesy, ze kterých zůstaly pouze nevýznamné pásy lesního porostu. Vše ostatní bylo zničeno přicházejícím zemědělstvím a primitivním způsobem získávání půdy. To je kácením a pálením. Brazilská společnost, vědoma si tohoto smutného příkladu, podniká vše pro to, aby se podobná situace neopakovala i v amazonském deštném pralese, který pokrývá miliony čtverečních kilometrů krajiny s takovým množstvím rozmanitých živočišných i rostlinných druhů, z nichž některé mohou být ještě neznámé člověku. A přesto všechno prales ve velkém měřítku neustále hoří a další tisíce hektarů ubývají každý den těžbou dřeva. BOTICÁRIO FOUNDATION Boticário Foundation ­ Společnost na ochranu přírody ­ byla založena v roce 1990. Od té doby bylo investováno přes 3 miliony dolarů do vědeckého výzkumu, praktických kroků na ochranu fauny a flóry ve více než 360 samostatných projektech. Byla vytvořena přírodní rezervace Salto Morato na severu státu Paraná. Zde na 1716 hektarech původního pralesa, pod neustálou ochranou a dohledem žijí ptáci i savci, kteří by v opačném případě už patřili ve velké většině mezi ohrožené druhy. Avšak největší ekologická péče je soustředěna do Jaraguá do Sul, 1,2 milionů m2 chráněné oblasti v Parku Malwee. Tato oblast má 17 jezer, která jsou z velké části pokryta vodními rostlinami a nechybí mezi nimi ani Victoria regia. O stromy, jakož i zvířenu a ptactvo je velice dobře pečováno. První pokusy a první úspěchy na sebe nedaly dlouho čekat. Jsou to první vlaštovky nového přístupu vlády v zemi, kde ochrana přírody nikdy mnoho neznamenala. Nesmíme ovšem zapomenout na oblast Amazonky, kde jakákoli ochrana a péče je teprve v plenkách a bude trvat ještě poměrně dlouho než se prosadí zájmy ochránců přírody a vlastně nás všech nad zájmy nadnárodních společností, pro které je jediným ukazatelem úspěšnosti stále větší zisk. FOC DO IGUACU Normální linkový autobus mě vyhodil asi třicet metrů od vyhlídkové plošiny. Vystoupili jsme samozřejmě všichni. Byla tu konečná. Teď, brzo po ránu nás přijela jen hrstka. Slyším hukot padající vody a mezi stromy probleskuje bílá barva oparu a mléčné oblohy. Přicházím blíž a můj první pohled byl plný zjevného zklamání. Největší vodopády světa jsem si představoval mohutnější, bouřlivější a jaksi monumentálnější. Připadalo mi to jako podvod, humbuk. Jednou vidět a už se nevrátit. Exponuji několik políček filmu a od plošiny sestupuji po klikatící se cestičce dolů k hladině řeky. Kolem dokola roste bujná vegetace a vodopády mi mizí z očí. Po pěti minutách loudavé chůze se opět objeví. Ale jsou úplně jiné, zvláštní. Pomalu mi to dochází. To nejsou ty samé. Ale jsou. Jen jiná jejich část. Pak již jen kráčím, občas v úrovni spodní hladiny a místy z nadhledu pozoruji tu mohutnou záplavu vody řítící se dolů. V uších mi zní rachot vody a očima vstřebávám tu nádheru. V duši mám pocit něčeho nevýslovně krásného, zmítám se v euforii, která prochází celým tělem. Jako v extázi si náhle uvědomuji, proč je cestování a objevování tak úchvatné. Vodopády Iguac5u byly poprvé spatřeny španělskými dobyvateli v polovině 16. století. V té době ovšem neobjevovali krásy přírody, ale snažili se najít zlato. I oni však byli zaskočeni nebývalým zážitkem a krásou, jakou dokáže stvořit jen příroda. Vodopády byly vytvořeny výbuchem divokých přírodních sil a vrtochem přírody před 50 miliony lety. V roce 1939 se celá oblast vodopádů Iguacu stala Národním parkem o rozloze 240 tisíc hektarů. Pouze 35 tisíc hektarů se nachází na území Argentiny. Kolem vodopádů stojí husté subtropické lesy, nad kterými se tyčí lidskou rukou netknuté stoleté stromy. Štíhlé palmy se šplhají do výšek za sluncem a mezi padlými kmeny stromů jsou roztroušené květy orchidejí. Uprostřed parku lze při troše štěstí spatřit jeleny, tapíry, lišky, opice, hady, ale i pumy a pantery. Na obloze majestátně krouží hejna ptáků, daleko od měst, továren a znečištěné přírody. Řeka Iguac5u pramení poblíž města Curitiba ve výši 1300 m n. m. Na své 1200 km dlouhé cestě nabírá mnoho přítoků. Asi 15 km předtím než se sama stane přítokem řeky Paraná se koryto řeky mohutně rozšiřuje a voda padá střemhlav přes 90 m vysoký skalní útes, který leží uprostřed dalších 275 vodopádů spojujících téměř tříkilometrové řečiště v symfonii hukotu, rámusu, barev, vodní páry, duhy, zeleně okolní džungle a zpěvu ptáků. Příroda je božská, když ji porovnáme s naší omezenou kapacitou vidění a slyšení. Cítím se divně, jako vetřelec, nezvaný host. Posadím se na kámen a pokouším se vnímat nevnimatelné. Něco, co je úžasně krásné a zároveň nebezpečné, lákavé i hrozící svou nespoutanou silou a energií. Snažím se najít sám sebe, stát se na okamžik neviditelnou a harmonizující částečkou přírody. Být duševně daleko od všeho shonu, rušných měst, letadel, počítačů, uzávěrek i výroby jídel na pásové lince. A potom, raději než bych se pokoušel pochopit a porozumět, jsem se poddal harmonii přírody i pocitům, které mě donutily v tom nikdy nekončícím ohromném toku tříštící se vody být strašně maličkým a nicotným.

noční pohled na Rio de Janeiro z Cukrové homole

Prošel jsem si celou trasu dvakrát. Tam i zpět. Tak odhadem asi deset kilometrů. S přibývajícími hodinami narůstal úměrně i počet turistů. Začal se ozývat křik dětí i veselé hlasy zájezdových skupin. Ve stáncích se suvenýry už bylo těsno. Idylka ticha a klidu se rozplynula do nenávratna. V hospůdce nad vodopády jsem poobědval jedno pivo. Hladina řeky tu vytvářela veliké mělké jezero, ze kterého nárazový vítr přinášel chladivou vodní tříšť. Paprsky slunce občas protrhly zataženou oblohu a rozhodily na povrchu řeky tisíce třpytivých prasátek. Vrátil jsem se k autobusové zastávce. Do přepychového hotelu s výhledem na vodopády přijížděli luxusními autobusy zámožní turisté. Co chvíli se mi nad hlavou ozýval pronikavý bzukot vrtulníku. Za několikaminutový přelet nad vodopády si účtovali 50 dolarů. Pod košatým stromem vystupovala starší indiánská dvojice v krojích. Muž hrál na kytaru a žena ho doprovázela zpěvem. Zpívala kupodivu španělsky. Občas si je někdo vyfotil, a pak jim vhodil do kovové misky několik mincí. Odjeli společně se mnou. RIO DE JANEIRO “To dělo nesmíte fotografovat!” zakřičel na mě hlídkující voják u Památníku obětí II. světové války. Kanady, zelené kalhoty, hnědá košile, přilba a automatická puška se ke mně začaly rychle přibližovat. Abych řekl pravdu, trochu mi to vyrazilo dech. “Snad si nemyslíte, že jsem špión. Vždyť je to nejméně padesát let starý krám,” snažil jsem se uklidnit hrozivě vypadající autoritu. “Máme na to své směrnice. Okamžitě odejděte nebo vám zabavím film,” vychrlil ze sebe a bylo na něm znát, že to myslí vážně. Pomyslel jsem si něco o vygumovaných zelených mozcích a snažil se důstojně vyklidit pole. Přesto mi to vrtalo hlavou. Památník, který nelze přehlédnout a nesmí se fotografovat. To je podivná turistická atrakce. Zkusil jsem to z druhé strany a po širokých schodech jsem vystoupil až pod mohutné sousoší vojáků. Neušel jsem však pozornosti hlídky. V rychlosti jsem udělal pár snímků. Situace se opakovala ve světlemodrém. Odešel jsem jako spráskaný pes. Druhý den v Rio de Janeiro nezačal zrovna idylicky. LEDNOVÁ ŘEKA Historie města začala před téměř pěti sty lety. 1. ledna 1502 zamířil portugalský mořeplavec André Gonc5alves se svou lodí do zátoky Guanabara. On sám byl přesvědčen, že se ocitl v ústí veliké řeky a pojmenoval toto místo Rio de Janeiro, což v překladu znamená Lednová řeka. Kromě několika krátkých let v polovině 16. století, kdy si město nárokovali Francouzi a poblíž Cukrové homole umístili svou posádku, patřilo město vždy Portugalsku a později samozřejmě Brazílii. V roce 1763 se Rio de Janeiro dokonce stalo hlavním městem země. V té době tvořili většinu obyvatelstva afričtí otroci. V Brazílii však docházelo, na rozdíl od jiných velkých kolonií kde to bylo spíše výjimkou, k velkému míšení ras. Katolická církev to tolerovala a jako důsledek tohoto přístupu téměř nic v Riu nezůstalo netknuto africkými zvyky, pověrami a chováním. Je to znát i na současném životě města s jeho afro-brazilskou kulturou, hudbou, vírou i kuchyní. Koncem 19. století Rio de Janeiro ztratilo většinu svého obchodního a historického kouzla. Tramvaje a vlaky nahradily drožky a lidé hromadně opouštěli přeplněné centrum. Pod vedením architekta Francisca Pereiry Passose prošlo Rio modernizací, která totálně zničila jeho starý půvab a koloniální charakter. Ve třicátých letech našeho století přešla přes Rio další vlna modernizace a ze staré architektury zbylo pouze několik katolických kostelů jako památníky zašlé slávy. Ve středu města vznikl přetopený kotel nevkusu a ošklivosti. Vysoké, nevzhledné mrakodrapy. Dopravou zablokované široké bulváry a desítkami tisíc lidí přecpané ulice. Nezůstalo téměř nic, na čem by se dalo spočinout zrakem. Park, kde by si mohl člověk odpočinout a ve stínu stromů načerpat nové síly. Vychvalované Rio se stalo lidsky neúnosným. PLÁŽE Je to až neuvěřitelné, ale Rio de Janeiro má téměř devadesát kilometrů písečných pláží. Mezi nimi vyniká i jedna světově proslulá ­ Copacabana. Rozvoj a sláva plážové kultury nastal ve 30. letech, kdy Rio získalo mezinárodní reputaci. V té době hollywoodští producenti začali využívat přírodní krásy Ria ve svých filmech a první filmové hvězdy počaly navštěvovat Rio de Janeiro. “Letět dolů do Rio” se stalo trvalým klišé, oslavovaným ve filmovém průmyslu v posledních padesáti letech. V současné době patří kromě Copacabany mezi nejoblíbenější pláže Ipanema a Leblon. Na plážích se žije, odpočívá a pracuje, ale především sportuje. Nikde jinde nepotkáte tolik běžců, hráčů plážového fotbálku nebo volejbalu, ve kterém jsou brazilské ženy nejlepší na světě. Vždyť ženské olympijské finále v plážovém volejbalu v Atlantě bylo pouze záležitostí Brazílie. A zpráva z ledna 1997. Mistry světa v plážovém fotbale se v Rio de Janeiro stali už potřetí za sebou Brazilci. Ve finále porazili Uruguay 5:2. Na plážích ovšem můžete spatřit také desítky svalovců, kteří denodenně vystavují na obdiv svá dokonalá těla. Stovky lidí se živí prodejem všeho možného. Od hamburgerů a plechovkového piva počínaje. Prodává se ovoce, sladkosti, zmrzlina, krémy na opalování, mléko, mačetou rozseknuté kokosové ořechy nebo krevety napíchnuté na špejli. Bez pláží by Rio už nebylo Riem. RESTAURACE “Carne de porco con arroz,” oznámil jsem jakoby ledabyle obsluhujícímu číšníkovi. Dalo mi to trochu práce než jsem se zorientoval v jídelním lístku. Druhý den v Riu a návštěvou první restaurace jsem ještě jaksi nezapadl do zvyklostí a folklóru místního obyvatelstva. Na stole ležel talíř dnem vzhůru a pod ním čtvercový kus balicího papíru. Číšník něco prohodil a já vyrozuměl z jeho gesta co to jako bude k pití. “Cerveja,” řekl jsem. Ale číšník neodkvapil. Pak mi došlo, že těch druhů piva je povícero. Tak jsem ukázal vedle k sousedovi. “To samé.” Za pět minut se vrátil. Na stůl položil dvě ploché, oválné mísy. Jedna naplněná vrchovatě rýží a na druhé pořádný kus masa. K tomu přidal hrneček černých fazolí ve vlastní šťávě. Chvíli přemýšlím, co s tím dělat. Aspoň příbor kdyby přinesl. Pak otočím talíř a příbor byl pod ním. Lžící vyhrnu rýži i maso na talíř a spokojeně se pustím do jídla. Za pár minut přikvapí pár mládenců a zaplaví číšníka přívalem objednávek. Bedlivě pozoruji, jak to dělají. Chlapci nejprve odsypali trochu rýže, pořádně ji promísili s fazolovou omáčkou, posypali pepřem a červenou paprikou a pomalu, téměř netečně, pojídali. O to více si však hlučně povídali a gestikulovali. Masa se ani netkli. Na stole to kolem nich za chvíli vypadalo jako po návštěvě dětí z mateřské školky. Rýže a omáčka všude kolem talířů. Kousky masa zkonzumovali, snad jako dezert, až nakonec. Když odešli, číšník přišel ani okem nemrkl, papíry sroloval a nahradil čistými. A bylo prostřeno. Postupně jsem pronikal do tajů brazilské kuchyně, i když jsem mnohdy trnul cože jsem si to zase objednal. Mezi typická brazilská jídla patří smažené kuře, pečené hovězí, vepřové kotlety nebo smažená játra. Jako příloha rýže, rýže a zase rýže. Někdy si ovšem můžete dopřát špagety nebo brambory. Překvapil mě, alespoň v levných restauracích, nedostatek jídel z mořských živočichů. RYBÁŘI Mou oblíbenou pláží se stala Flamengo. Ne, že bych se na ní od rána do večera vyvaloval, na to nebyl čas a v třicetistupňových vedrech ani nálada. I tak jsem přicházel o zarudlou pokožku rychleji než bylo záhodno. K pláži to bylo od mého penzionu asi pět minut chůze. Pokud jsem se vrátil před setměním, nebyl problém tam zajít a pozorovat běžný život. Bylo to místo, které využívali místní lidé ze čtvrtí Flamengo, Catete, Lapa a Gloria. K večeru se na obou koncích pláže scházeli rybáři a pokoušeli své štěstí. Že jim přál Zeus, bůh moře, dosvědčovaly plné sítě mušlí, krevet a krabů. Poněkud samotářsky a sporadicky se na břehu objevovala skupinka rybářů s dlouhými, asi čtyřmetrovými bambusovými pruty. K mému překvapení požívali místo olůvka staré automobilové svíčky. Jako návnadu napíchli na hák pořádný kus masa. Když nahazovali, nejdříve se podívali kolem sebe, potom zatočili svíčkami zatíženým háčkem a mocně švihli prutem. Vlasec zasvištěl vzduchem a návnada dopadla nejméně třicet metrů od břehu. Políčeno měli tihle chlapíci jistě na pořádné kusy. Já jsem jim asi nosil smůlu. Okouněl jsem často a dlouho kolem nich, ale nikdy jsem neměl to štěstí abych natrefil na úlovek. CUKROVÁ HOMOLE Z pláže Flamengo jsem ji měl neustále na očích. Jeden z nejzajímavějších skalních útvarů kolem Ria. Výška 396 m. Lanovkou se na vrcholek dostanete za několik minut. Na prostranství velikosti průměrné zahrádky je nejen stanice lanové dráhy, ale i několik stánků s občerstvením a nechybějí ani prodejci nevkusných suvenýrů. Nahoru jsem vyjel ve tři hodiny. Asi jsem to trochu přehnal. Budu tady na tom plácku muset zůstat kvůli fotografování až do západu slunce. Ještě štěstí, že mi počasí přálo. Bylo oblačno a vál mírný, nárazový vítr. Přesto byl střed města ponořen do smogového závoje. Dole pode mnou se rozevřel krásný výhled na pláže Copacabana i Flamengo. Nádherný byl pohled na záliv Botafogo a stovky plachetnic, které s postupujícím večerem připlouvaly do přístavu. V dáli na druhé straně města, na vrcholu kopce Corcovada, lemovalo zapadající slunce svými paprsky ohromnou sochu Krista Spasitele, rozpínajícího ruce nad městem.

Cukrová homole; na její vrchol 396m vás za několik minut vyveze lanovka

CARREFOUR V sobotu jsem si vyjel metrem. Nutno poznamenat, že metro v Riu je hezké, čisté a bezpečné, ale neuvěřitelně pomalé. Intervaly často přesahují dobu deseti minut. Na konečné jsem vystoupil z vlaku a kolem stanice se nalézaly samé nuzné domky roztroušené ve stráních. Favela jako z učebnice. Mezi nimi tak dvě stě, tři sta metrů od metra stála jako přelud ohromná přízemní budova s nápisem CARREFOUR. Na betonové ploše parkovaly namačkány stovky automobilů a žluté taxíky v neustálém koloběhu přivážely a odvážely své zákazníky. Bylo to nákupní středisko daleko od centra a ruchu města. Pod střechou desítky malých obchůdků, cestovních kanceláří a samoobslužných restaurací. A překvapení největší. Mamutí obchodní dům v přízemí, který svou rozlohou připomínal fotbalové hřiště. Jedna pokladna vedle druhé. Byly očíslované. Prošel jsem celou dlouhou řadou a skončil u čísla 110. Podle mého odhadu jich nejméně devadesát bylo v provozu. Přesto se u pokladen vytvářely dlouhé fronty. Později jsem podobných velkoobchodů viděl ještě několik a získal vlastní zkušenosti s plynulostí odbavení. Latinsko-americká mentalita se nezapře. Nic nám neuteče. Rychlost pokladních se rovná úprku hlemýžďů před špatným počasím. Když jsem v podobné situaci zjistil před sebou deset zákazníků, věděl jsem, že je to minimálně na hodinu. Ponechal jsem nákupní košík i s vybraným zbožím svému osudu a urychleně opustil krám. CORCOVADO Nejznámějším symbolem Rio de Janeiro je mohutná socha Ježíše Krista. Jeho široce rozevřené ruce jako by vítaly každý nový den a vycházející slunce. Socha je třicet metrů vysoká a váží tisíc tun. Původně měla být slavnostně odhalena v roce 1922 ke stému výročí brazilské nezávislosti, ale nestalo se tak až do roku 1931, kdy francouzský sochař Paul Landowski dokončil její tvář a ruce. Výhled z Corcovada je ještě úchvatnější než z Cukrové homole. Celé město se pod vámi rozevře a pouze smog a mlžný opar zabraňují vidět do vzdálenosti mnoha desítek kilometrů. Dostat se na vrcholek “Hrbáče”, což Corcovado znamená v překladu, je poměrně jednoduché, i když drahé. Cena zpáteční jízdenky se již vyšplhala na 15 dolarů. Ze stanice Cosme Velho vás na vrcholek dopraví ozubená tramvaj za necelou půlhodinku. Cesta tramvají je sama o sobě nezapomenutelný zážitek. Je také hojně využívána místním obyvatelstvem. Chudobné domky jsou roztroušeny vysoko na úbočí kopce. Jen jsem pojal podezření, že místní lidé za přepravu neplatí. Z konečné tramvaje vás pak dělí od vyhlídkové terasy se sochou Krista pouhých 220 schodů. DUŠIČKY Připadly na první listopadovou sobotu. Tisíce lidí slavnostně oděných v černém zaplnily chrámy a kostely, aby při svatodušní mši vzpomněli na své zemřelé. V předsálí kaplí nahrazovaly vyhrazené prostory poutní místa. Na volných prostranstvích před kostely byly umístěny černě nabarvené železné nádoby s rošty, ve kterých lidé zapalovali stovky svíček. Betonové zídky plotů kolem kostelů sloužily také jako podstavce a stékal po nich rozpuštěný vosk. Po setmění lidé zaplnili náměstí před kostely a chrámy a sledovali procházející procesí. U stánků prodavačů opékaného masa, klobás a kuřat se tvořily fronty. Před blízkým barem vyhrávala potulná kapela tesklivou melodii. AQUEDUTO DO CARIOCA Mostní oblouky, které upoutaly mou pozornost blízko středu města, byly vybudovány v 17. století a sloužily původně jako vodovod. V současném Riu jsou jednou z mála zachovalých památek. Dnes využívá tento historický objekt ve čtvrti Lapa tramvaj, která dopravuje cestující do rezidenční oblasti středních vrstev Santa Tereza. Oproti jízdnému na Corcovado to tady byla při zakoupení lístku až neuvěřitelná láce za půl dolaru. Před odjezdem mi dozorčí na nástupišti, kde jsem měl v úmyslu si jízdenku obstarat, povídá: “Tu vám prodá průvodčí. Ale na ten foťák si dejte pozor. Radši ho schovejte do batohu.” Tramvaj totiž byla otevřená, jak ji známe ze starých dobrých časů. Žádné dveře, žádná okna, žádné postranní stěny. Během jízdy naskakovali a vyskakovali pubertální výrostci a udělali si z tramvaje pojízdný kolotoč. Bylo jasně vidět, že je ve shluku ostatních cestujících nejvíce zaujala právě má osoba. Nelitoval jsem, že jsem uposlechl rady toho moudrého muže. O to více jsem celou cestu křečovitě držel svůj batůžek. LUPIČI, LAPKOVÉ A ANDĚLÉ STRÁŽNÍ “Chytil mě kolem ramen a přitiskl ruce k tělu. Na prsou jsem ucítil dlouhý ostrý nůž, který se mi zařezával do kůže. Druhý chlápek mi začal rvát od boků ledvinku. Trvalo to jen několik vteřin, ale mně se zdálo, že to byla věčnost,” svěřoval se mi Libor, Pražák, kterého jsem potkal náhodou v den jeho odletu. “Stalo se to na pláži Copacabana v pravé poledne. Nikdo z lidí, sedících kolem mě u stánku s občerstvením, nereagoval. Měl jsem tam všechno,” pokračoval Libor s hořkostí v hlase. “Policie byla k ničemu. Nejvíce mi pomohli na našem velvyslanectví. Pas mi udělali do hodiny. Zařídili nové letenky. O hotovost jsem však přišel. Bylo tam 700 dolarů. Největší obavy mám o svou VISA kartu. Doufám, ze se jim nepodařilo ji zneužít. To by mě zruinovalo.” Je tomu bohužel tak. Bájné Rio je proslavené i svou kriminalitou. Ještě nikdy a nikde jsem neviděl tak paranoidní město. Všichni lidé ­ a to nejen turisté, ale i místní ­ jaksi intuitivně chrání svůj majetek. Batůžky se nosí na prsou. Ledvinky v podpaží. Fotoaparát je věc, která se neukazuje na veřejnosti. Lidé jsou neustále ve střehu. Také mně to přešlo do krve a snad jen díky tomu jsem nebyl oloupen. Někdy k tomu však scházel jen krůček. Po setkání s Liborem a po jeho zkušenostech jsem kolem pasu nosil také ledvinku. Používal jsem ji však jako návnadu a dával do ní jen finanční obnos, který jsem mohl postrádat a pár zbytečností. Tak nějak jsem doufal, že pokud mě budou chtít oloupit bude to právě ledvinka a můj batůžek s fotoaparátem nechají bez povšimnutí. Když jsem někde fotil, dával jsem bedlivý pozor jestli mě někdo nesleduje. Na několik posledních dní jsem se po třítýdenním putování Brazílií opět vrátil do Ria. Na hlavní autobusové nádraží, které je svou velikostí asi čtyřikrát větší než hlavní vlakové nádraží v Praze, jsem přijel o půlnoci. S batohem, fotobrašnou a několika taškami jsem byl převelice nápadná a snadná kořist. Do nočního Ria se mi vysloveně nechtělo. Rozhodl jsem se počkat do rozednění. Znamenalo to minimálně šest hodin čekání. Usadil jsem se poblíž pokladen. Občas jsem zahlédl nějaké to pochybné individuum, ale v dohledu policistů jsem se cítil poměrně bezpečně. Ve čtyři hodiny ráno to začalo. Přišel jedem pořízek. Typ, který nelze přehlédnout. Okamžitě jsem ho jako plachá zvěř zavětřil. Neměl žádné zavazadlo a to už samo o sobě bylo podezřelé. Neustále kolem mne kroužil jako dravec. Uvědomil jsem si, že jsem vytipovaná oběť. Začal jsem uvažovat, co bych mohl postrádat a jak budu reagovat až k něčemu dojde. Bylo jen otázkou času kdy udeří. Spoléhal jsem na to, že na nádraží se ničeho neodváží. Policajti byli pořád nablízku. Když však na několik minut zmizeli z dohledu, bylo mi na nic. Ještě nikdy v životě jsem neviděl policajty tak rád. Kolem šesté jsem se rozhodl k akci. Přešel jsem přes most do druhé části nádraží. U druhého vchodu jsem se s pořízkem málem srazil. Pět metrů od nás stáli policajti. Z jeho očí sršel vztek nad nepodařeným, téměř jistým lupem. Bylo mi jasné, že pokud pojedu autobusem koleduji si o malér. Vrátil jsem se zpět do budovy a počkal ještě deset minut. Pak jsem si u pokladny zaplatil taxi. Bylo lepší obětovat dvacet dolarů než pár dní před odletem přijít o všechno.

…na plážové party…

PARTY Poslední neděle. Po několika hodinách slunění odcházím z pláže a zaslechnu tóny kytary a bendža. Jdu po zvuku a v mraveništi naháčů objevím skupinku asi dvaceti rozjařených lidí. Děvčata tancují, na grilech se opékají klobásy a z přenosných ledniček mizí studené pivo. “Chceš něco k pití?” zatahal mě za tílko snědý, kudrnatý chlapík. Trochu jsem se zdráhal, ale po hodinách na pláži mně vyprahlo. “Dal bych si pivo, jestli to nevadí.” “Nestarej se. Piva je dost.” Zvedl víko polystyrenové chladničky a podal mi plechovku. “Jak dlouho tu ještě budete?” zeptal jsem se. “Chtěl bych si udělat nějaké fotky, ale foťák mám v hotelu.” Mrzelo mě, že ho nemám při sobě. Nechat ho ležet na pláži však nepřicházelo v úvahu. “Přijdeš určitě?” zeptal se a mně připadalo, že měl z toho větší obavu než já. “Budu zpátky za čtvrt hodiny.” Když jsem se vrátil, celá skupina se už přesunula pod stromy blízkého parku. Nebe nad Riem se zatáhlo černými mraky a každou chvíli to vypadalo na pořádný liják. Party už byla v plném proudu. Kdekdo se chtěl nechat vyfotit se svými kamarády, a tak jsem měl pořád plné ruce práce. Navíc jsem občas dostal klobásu nebo plechovku piva. “Pojď si s námi zatančit,” vtáhly mě juchající lepé děvy doprostřed kola, ze kterého se mi podařilo uniknout až po několika minutách vířivého tance. Spasila mě kráska jménem Salomé. Se svou bílou pletí a svítícími blonďatými vlasy působila v této společnosti téměř exoticky. “Vy jste obarvená?” ptám se poněkud neomaleně. “Ne, to jsou moje vlastní.” Vzala do dlaní mou ruku a přiložila ji ke kořínkům vlasů. Z její odpovědi bylo cítit, že je na své vlasy patřičně pyšná. “Jak se vám líbí Rio? Jak jste tady dlouho?” Začala mě zpovídat. “Pět týdnů, ale za pár dní odlétám.” “To vás za tu dobu ještě nikdo neoloupil,” ukázala na můj fotoaparát. “Ne, a doufám, že se tak už nestane. Mezi vámi je mi dobře. Cítím se tu bezpečně.” “To jste měl veliké štěstí. Musel při vás stát Bůh,” řekla Salomé a z jejího hlasu zaznělo uspokojení. Na Rio pomalu padal soumrak a Krista Spasitele ozářily paprsky silných reflektorů. BRAZÍLIEOficiální název: Federativní republika Brazílie
Rozloha: 8 511 965 km2
Hlavní město: Brasilia
Počet obyvatel: 158,7 milionů
Obyvatelstvo: evropští přistěhovalci (55 %), mulaté (38 %), afričtí přistěhovalci (6 %)
Náboženství: římskokatolické (90 %)
Úřední jazyk: portugalština
Měna: real
Současný kurz: 1 USD = 0,96 realu
Orientační ceny: levné jídlo ­ 2 USD, jídlo v restauraci ­ 6 USD, levné ubytování ­ 5 USD, pokoj v hotelu ­ 20 USD
Zdravotní rizika: horečka dengue, malárie, meningitida, žlutá zimnice, vzteklina
Hrubý národní produkt: 5675 USD/obyv.
Inflace: 16 %
Hlavní produkty: železná ruda, výrobky ze železa, dopravní prostředky, soja, káva, cukr
Elektrické napětí: nestandardní, v městech Rio de Janeiro a Sao Paulo 110 nebo 120 V, 60 Hz
Měrný systém: metrický
Čas: SEČ ­4 až ­6 hodin (tři časová pásma)

Korálové útesy jsou jedním z biologicky nejproduktivnějších a druhově nejbohatších ekosystémů naší planety. Co do složitosti a druhové rozmanitosti je dostihuje pouze tropický deštný les. Jsou také největšími stavbami, které kdy na Zemi vytvořil živý organizmus. Nejmohutnější útes, velký bradlový australský val, dosahuje délky přibližně 2000 kilometrů a jeho objem je odhadován na šestnáct tisíc kilometrů krychlových.

…

Korálové útesy se vyskytují v tropickém a subtropickém pásmu podél celé zeměkoule. Vyskytují se v hloubkách od hladiny do asi padesáti metrů, některé korálotvorné druhy rostou i hlouběji. Nejoptimálnější zóna sahá do hloubky pouhých zhruba sedmadvaceti metrů. Důležitá je čistá, prokysličená voda s minimem sedimentů, proto se nenacházejí například v blízkosti ústí velkých řek. Podstatná je teplota vody ­ ideální je mezi třiadvaceti až pětadvaceti stupni Celsia. V oblastech, kde klesá pod osmnáct stupňů, nerostou.

mohutný trs větevníku Acropora Palmata

Dominantními živočichy, kteří se podstatnou měrou podílejí na tvorbě útesů, a podle kterých se i celý ekosystém nazývá, jsou drobní láčkovci z třídy korálnatců (Anthozoa), z nich pak především zástupci řádu větevníků (Scleractinia). Jednotliví drobní polypi vytvářejí obrovské kolonie spojené vápenitou kostrou, jejíž tvar je různý podle jednotlivých druhů. Tisíciletým hromaděním těchto koster z uhličitanu vápenatého vznikají obrovské útesy. Barevná krása korálů je dána barvou organické tkáně, vlastní kostra po odumření korála je u většiny druhů bílá. I ŘASY JSOU DŮLEŽITÉ Na rozdíl od všeobecně rozšířené představy se na tvorbě útesů nepodílejí pouze koráli. Podstatnou roli zde hrají rostliny, konkrétně různé druhy řas. Přímo v tkáních polypů žijí symbioticky drobné obrněnky, řasy, jichž je až třicet tisíc na 1 mm3 polypa, což je přibližně pět procent jeho hmoty. Řasy markantně zvyšují schopnost korálů budovat kostru. Za světla probíhá ukládání uhličitanu vápenatého asi desetkrát rychleji než za tmy, což patrně souvisí s odčerpáním oxidu uhličitého při probíhající fotosyntéze. V kostře korálů žijí ještě další druhy řas. Například řasy vláknité, adaptované na menší množství světla, u nichž není dosud známo, do jaké míry se účastní tvorby korálů. Dále pak ruduchy, vytvářející vápenité stélky s příměsí velmi pevného uhličitanu hořečnatého, a v menším množství řasy zelené a sinice. Vápenité řasy se v některých případech podílejí na tvorbě útesů větší měrou než samotní koráli.

Equetus Punctatus

Zdrojem potravy korálů je drobný, ve vodě se vznášející plankton. Energii celému útesu dodává také obrovská biomasa řas, vytvářející fotosyntézou organickou hmotu z minerálních látek. Útes je energeticky zcela soběstačný. Bylo prokázáno, že řasy žijící symbioticky v těle korálů přímo předávají organické látky do jejich tkání. Koráli tak dokáží růst ­ i když pomaleji ­ i bez přístupu planktonu. Obrovská biomasa korálového útesu je potravinovou základnou pro fascinující, neuvěřitelně složitý systém stovek druhů živočichů. Červů, měkkýšů, korýšů, ostnokožců a dalších, v návaznosti na to pak stovek rybích druhů nejrůznějších tvarů a barev, a konečně také velkých dravců ­ murén, barakud a žraloků. Vztahy mezi jednotlivými druhy nejsou jen vztahem dravec ­ kořist. Existují zde i velice složité způsoby spolupráce, například mezi velkými rybami a drobnými rybkami ­ čističi, lovícími v tlamách i mezi žábrami “hostitelů” drobné parazity. Jiná drobná rybka ovšem dokáže napodobit “uniformu” čističů, přiblížit se tak k velké rybě a vytrhnout jí ostrými zuby kousek kůže… FOTOGRAFIE “CHUDÝCH” ÚTESŮ Snímky pocházejí z korálových útesů Karibského moře při pobřeží Kuby a Venezuely. Na Kubě byly pořízeny především v okolí města Trinidad, kde jsou na některých místech typické lemové (pobřežní) útesy, začínající něco málo přes sto metrů od břehu. Mezi vlastní útesovou plošinou ­ dobře patrnou podle tříštících se vln ­ a pobřežím leží laguna, relativně mělká a klidná voda s nesouvislými bloky korálů. Ve Venezuele jsme se potápěli asi sto kilometrů západně od Caracasu. Hřebeny pobřežního pásma Cordiller zde, v blízkosti národního parku Henri Pittier, spadají příkře do moře, malé korálové útesy jsou vytvořeny pouze podél některých mělkých zátok. Fauna útesu má obdobný charakter jako u Trinidadu.

mnohoštětinatý červ rournatec u žahavého korálu rodu Millepora

Velice nápadným druhem v karibské oblasti je Acropora palmata, mohutný, až tři metry vysoký, stromovitý, žlutě až okrově zbarvený korál. Celkem zde žije okolo čtyřiceti druhů korálů a stovky druhů dalších živočichů, bezobratlými počínaje a nejrozmanitějšími druhy ryb konče. Přes toto nesmírné bohatství je faktem, že západoatlantské korálové útesy jsou ve srovnání s jinými podstatně chudší. Žije zde například “jenom” dvanáct set druhů měkkýšů oproti pěti tisícům druhů indopacifické provincie, obdobné je to s rybami (poměr je šest set druhů ke dvěma tisícům). Hlavním důvodem je patrně ochlazení v době ledové, které v severněji položených lokalitách způsobilo vyhynutí útesotvorných druhů korálů a organizmů na ně vázaných. V průběhu fotografování byly bleskem přisvětleny pouze některé detaily. Celkové záběry se pořizovaly za přirozeného světla v hloubce od dvou do deseti metrů. Dno má proto takovou barvu, jakou ve skutečnosti potápěč vidí. Snímky jsou pouze o něco více zbarveny do modra, neboť film reaguje přesně na složení spektra ­ na rozdíl od lidského mozku, který si vjem koriguje. Na útesu převažuje šedobílá barva, koráli jsou zpravidla zbarveni v různých odstínech okrové, hnědé a žluté. Zářivě svítící barvy mají pouze některé druhy ryb a dalších živočichů.  

Na Korsiku se dostanete buď letadlem, nebo trajektem z některého z italských nebo francouzských přístavů. Cenově nejvýhodnější trajekt společnosti Corsica Marittima jezdí z italského Livorna (z Čech vzdáleného něco přes 1000 km) do korsického přístavu Bastia. Rychlostí 37 uzlů (70 km/h) vás superrychlý trajekt dopraví na Korsiku za pouhou hodinu a půl! Řekněte sami, zda představa ­ ocitnout se během pár hodin z deštivého a usmoleného dne v exotickém ráji ­ není lákavá? Pro turisty bez vozu dodávám, že místní půjčovny automobilů patří mezi nejlacinější v Evropě. Při půjčování vybírejte raději vůz s velkým “rejdem”, posilovačem řízení a hlavně dobrými brzdami. I když většina vraků ve stržích podél horských cest je naaranžována pojišťovnami, čert nikdy nespí… Pokud budete přijíždět po moři, už zdálky vás omámí směsice exotických vůní. Traduje se, že sám velký Korsičan Napoleon Bonaparte prohlašoval, že by svůj ostrov poznal po vůni dříve, než by jej spatřil na vlastní oči. Jakmile projedete alespoň část hornatého vnitrozemí a na vlastní kůži okusíte pláže s jemným pískem nebo s různobarevnými oblázky, podmaní si vás Korsika jednou pro vždy. OSTROV VŮNÍ A BAREV Na ploše necelých devíti tisíc kilometrů čtverečních se nachází tolik různých druhů krajiny, vegetace a zvířat jako málokde jinde. Z celého spektra barev si každý najde tu svou. Bíle zasněžené vrcholky hor přecházejí do šedi žulových mas. O něco níže již jeden odstín zelené vegetace střídá druhý. Tyrkysové moře kontrastuje na západě se sytě rudými žulovými a na jihu se sluncem vybělenými vápencovými skalami. Příjemným osvěžením jsou, obzvláště na jaře, pestrobarevné kvítky rozkvetlých citrusovníků, bodláků, opuncií, lilií, orchidejí a hlavně aromatické macchie ­ nepoddajné a neprostupné, až tři metry vysoké houštiny tvořené převážně stále zelenými křovinami (vavřín, vřesovec, myrta, tymián, jalovec). POHOŘÍ V MOŘI S průměrnou nadmořskou výškou 568 m n. m. je Korsika bezkonkurenčně nejhornatějším ostrovem Středozemního moře. Od severu k jihu se vnitrozemím táhne horský masiv rozdělující pevninu na dvě geologicky odlišné části. Starší ­ západní s ostrými skalnatými vrcholy a nedostupnými průsmyky a mladší ­ východní s podstatně mírnější krajinou. Přes padesát vrcholů překračuje hranici dvou tisíc metrů, nejvyšší Monte Cinto dosahuje 2706 m n. m. V případě, že vás neláká užívat si pouze krásy moře nebo turistických památek, vydejte se na výlet do hor. Část Korsiky je protkána sítí dobře značených turistických cest. Perličkou pro zkušené a fyzicky dobře vybavené turisty je cesta GR 20 v délce 173 kilometrů probíhající po hlavním masivu přírodním parkem. NÁRODNÍ POVAHA Ať už ostrov projedete v jakémkoli směru poznáte, že jedno mají Korsičané společné. Jsou vždy vstřícní k hostům, zároveň však i svým způsobem velmi uzavření a citliví na sebemenší náznaky bezpráví. Není se čemu divit, když si uvědomíme, že Korsika byla dějištěm krvavých bojů proti tyranům všeho druhu. Sami Korsičané jsou potomky fénických, etruských, řeckých, římských, španělských, maurských, italských a francouzských dobyvatelů. VENDETTA Zvláštní smysl pro čest a spravedlnost se odrazil v další korsické zvláštnosti ­ krevní mstě, tzv. vendetta. V posledních letech téměř pětisetleté vlády Janova nad Korsikou neměli Korsičané téměř žádnou možnost prosadit své zájmy. Janov měl na vše monopol. Stavěl mosty a kostely, zabezpečoval hranice, rozšiřoval města, ale nepostaral se o žádné školy pro Korsičany. Kdo chtěl něčeho dosáhnout, musel odejít do ciziny. Nakonec i právo bylo jen za peníze. Tak začali Korsičané soudit podle svého, což vytvářelo nové řetězové tragédie. Mezi lety 1683­1715 stála vendetta životy 30 000 lidí. VELKÝ KORSIČAN Je paradoxem, že v době boje za nezávislost proti Francii roku 1769 se narodil Napoleon Bonaparte. Právě jeho přičiněním byla o pětadvacet let později Korsika definitivně přičleněna k Francii po ozbrojeném zásahu proti Angličanům po dva roky okupujícím ostrov. Následné pokusy o samostatnost dokázal velký Korsičan tvrdě a na dlouho potlačovat. LÉTA POVÁLEČNÁ Poslední velkou pohromou pro Korsičany byly obě světové války. Počet obyvatel se rapidně snížil a už nikdy nedosáhl předválečného stavu. (Dnes zde žije kolem 250 000 obyvatel.) Následovala nová emigrační vlna, tradiční produkty (víno, olivový olej, obilí) se začaly dovážet levněji z Afriky. Korsické úřady v této situaci nabídly na prodej parcely na východním pobřeží ostrova. Nabídku využili francouzští “kolonizátoři” vracející se z Tunisu, Maroka a Alžíru. První byli ještě vítáni. S podporou Francie začli pěstovat hlavně víno. Svými zkušenostmi a dravostí nabourali zdejší obyčeje. To se nelíbilo starousedlíkům, kteří žádnou podporu nedostávali. I tam jsou zřejmě prameny i dnešní nenávisti proti “kolonizátorům” a zášťi proti Paříži, která neplnila své sliby pomoci při výstavbě nových silnic, obstarání spojení na kontinent a další. V posledních letech se mnohé změnilo. Korsika má vlastní parlament, korsičtina se vyučuje ve školách, byla založena univerzita. V přepočtu na obyvatele je Korsika nejvíce dotovaným francouzským regionem. Hlavní spory se dnes odehrávají mezi jednotlivými hnutími odporu. Spíše ale jde o ovládnutí peněz vybíraných na základě tzv. revoluční daně a o vzájemnou nenávist rodinných klanů. Celkový počet ozbrojených extremistů se odhaduje na 1500. Nejnovější opatření francouzské vlády vsoupila v platnost v lednu tohoto roku. Na Korsice je zřízena svobodná obchodní zóna navazující na dosavadní daňové úlevy. Dle posledních výzkumů veřejného mínění je naprostá většina Korsičanů proti teroru. KORSIKOU ZA PÁR DNÍ I když je možné celou Korsiku projet autem za pár dní, nedají se jednoznačně vyjmenovat její nejzajímavější místa. Každá část ostrova je něčím jedinečná a každý si může najít to své. Západní pobřeží je obecně považováno za turisticky zajímavější. Zátoka PORTO spolu s mořskou rezervací Scandola je dokonce zařazena do světového přírodního dědictví UNESCO. Korsičané jsou náležitě pyšni na to, že na francouzském území je (po Versailles) jediným takovým územím. Najděte si čas, posaďte se na břeh nebo na skálu nad hladinou moře a zaposlouchejte se do zvuku vlnami převracených oblázků. Dobře si prohlédněte jejich barvy. Červená. Žlutá. Šedivá. Modrá. Zelená. Když budete mít štěstí nebude na pláži nikdo kromě vás. Když budete mít štěstí, uvidíte velrybu. TO JE KORSIKA. AJACCIO ­ 60tisícové hlavní město je doslova prodchnuto památkami na slavného rodáka Napoleona Bonaparta. Pokud budete mít dost jeho rodného domu, pomníků a suvenýrů, navštivte galerii s vynikající sbírkou italského malířství (mj. s Tizianem nebo Veronesem). Jestli si myslíte, že vám ani umění neudělá dobře, nedaleko města ční z moře skupina ostrovů s janovskými věžemi na vrcholcích. Chcete vědět, jak přišly KRVAVÉ OSTROVY ke svému jménu? Počkejte na západ slunce. Poslední perlou ostrova krásy, kterou bych rád zmínil, je BONIFACIO ­ starobylé město s citadelou stojící vysoko na vybělených vápencových skalách nad hlubokým zálivem v nejjižnějším cípu Korsiky. Z místního přístavu se konají pravidelné vyhlídkové plavby podél vápencového mysu a hraničních ostrovů, ležících na dohled od Sardinie. Vlny nemusí být ani příliš veliké abyste výskali nadšením a dlouho měli na co vzpomínat. Korsika zůstává stále ještě ne zcela objevenou a turistickým ruchem neznečištěnou výspou uprostřed uhnané Evropy. Paradoxně za to vděčí i týden co týden se opakujícím agenturním zprávám o nepokojích. Doposud se naštěstí běsnění pod nálepkou nacionalismu nedotklo turistů. Bylo by to pochopitelně i proti zájmům samotných “bojovníků”. Myslím, že vám na Korsice nehrozí o nic větší nebezpečí než všude jinde v “civilizovaném” světě. Pokud překonáte nepříjemný pocit z přítomnosti francouzských ozbrojených hlídek a jednotvárně se opakujících průstřelů dopravních značek, nebudete litovat. KORSIKA STOJÍ ZA TO…

Hlouček mladých lidí na vltavském nábřeží vzrušeně debatoval. Byla sobota pátého května 1945 dopoledne a Prahou se již od svítání hnala lavina vzdoru, mizely nápisy v nenáviděném jazyce a v jarním vzduchu vlálo čím dál víc trojbarevných praporů. Město se chystalo k boji.

Evžen Cihlář

Bude však čím zápolit? ­ ptali se lidé jeden druhého.Také mládenci v hloučku poblíž kavárny Mánes, kteří si o zídku nábřeží opřeli kola, čekali na zbraně. Byli to kamarádi, znali se ze sportovního klubu NSK, měli už společně leccos za sebou. Teď však museli čekat ­ takový byl pokyn, ale každá minuta nicnedělání jim v jejich nahromaděné touze po činech připadala jako přetěžko zvládnutelný dílek nekonečnosti. Najednou se však stalo něco, co běh událostí rázem změnilo. Projížděla kolem vozatajská kolona Wehrmachtu, unavení vojáci vesměs v předdůchodovém věku nevypadali příliš odhodlaně, do vozů byli zapřaženi stejně unavení koně a vezli odkudsi kamsi náklad sena. Chlapci na nábřeží váhali jen okamžik, a nejpohotověji jednal nejstarší z nich ­ rozběhl se k prvnímu povozu a vojákovi na kozlíku strhl z ramene pušku. Ostatní ho následovali. Němcům se dalo vyčíst z tváří, že už mají všeho dost, že mají především strach, nechali se odzbrojit, práskli biči nad hřbety kobyl a uháněli pryč. Skupina mladých dobrovolníků měla konečně zbraně. A ten z nich, který učinil první krok, ten nejstarší z nich, to byl jejich nerozlučný druh: zkušený motocyklový a cyklistický závodník Evžen Cihlář. . . . . . Do 6. května se potom probudili v gymnáziu na Pankráci. Z dálky bylo slyšet střelbu, ale už si na ni zvykli, už toho přece od včerejška prožili dost, přihlásili se jako dobrovolníci do služby v kasárnách na Smíchově a potom se s fašisty utkali v centru města, u Jungmannova pomníku, na Můstku, v Mikulandské i Jindřišské ulici. Nápor esesáckých jednotek se nyní čekal od jihu, od Benešova ­ a tak je pak poslali na Pankrác, kde v gymnazijní budově poblíž soudu a věznice sídlil štáb zdejší obrany. “Dnes, nejpozději zítra to tu bude horké, kluci,” řekli jim teď ráno a uložili bojový úkol. Byl jednoznačný ­ spolu s jinými udržet proti případnému tlaku Němců obrannou čáru v úrovni tehdejší Janečkovy továrny, tedy tam, co později sídlil závod ČKD Polovodiče. Pro Evžena Cihláře to bylo poslání, které mělo v sobě i příchuť zvláštní osudovosti: v Janečkárně se přece vyráběly stroje, na kterých začínal a dosáhl nejlepších výsledků ­ Jawy. Znal to tu v okolí téměř dokonale, nějaký čas dělal v Jawě továrního jezdce, a to se jezdilo z Pankráce do Týnce nad Sázavou a nazpět. Moc času na přemýšlení o symbolech a minulosti však onoho rána neměli. Dali jim něco málo rad, stejně tolik zbraní, do dlaně a kapes trochu nábojů, v tramvajové remíze vedle soudní budovy vyfasovali i několik ukořistěných pancéřových pěstí. A pak se šlo na věc: byli ve službě skoro celý den. Klidné okamžiky se střídaly s napětím, párkrát se i střílelo, v zorném poli jejich hlídky se objevily také německé pancéřové vozy, po krátké potyčce se naštěstí otočily a hledaly si cestu jinudy. Náhodná kulka si však našla ošklivý cíl ­ břicho jednoho z mladých dobrovolníků. Strašlivě řval, když ho odnášeli na ošetřovnu. Hlavní úder nepřítele však stále ještě tady, na jejich pankráckém úseku, nepřicházel… Jinde to bylo horší. Spojka přinesla zprávu, že hitlerovci jsou na Kavčích horách, řádí prý tam a ženou před hlavněmi tanků české lidi, aby proti nim povstalci nemohli střílet. Evžen Cihlář zbledl, když tuhle jobovku uslyšel. Právě poblíž Kavčích hor ­ na Hřebenech ­ totiž bydlel, měl tam manželku a pětiletou dceru Evženii. Protože je v té době zrovna z hlídky vystřídali, nebyl k udržení. “Musím se tam zajít podívat, aspoň zjistit co a jak,” řekl svému mladšímu bratrovi Jaroslavovi, s nímž společně tohle všechno prožíval, “ne, nechoď se mnou, to je zbytečné, zvládnu to přece sám.” A tak se vydali každý svou cestou. Evžen zamířil přímo na Kavčí hory, Jaroslav a ti ostatní měli od štábu úkol postarat se o dodávky zbraní a i cosi dalšího zařídit v Zahradním Městě a ve Strašnicích. “Sejdeme se zítra ráno, sedmého ­ a zase tady,” řekli si. PROHRÁVAL I VÍTĚZIL Evženovi bylo v té době osmadvacet, ale už měl mnohé za sebou. Narodil se v onom neklidném sedmnáctém roce daleko odtud ­ v Oděse na Krymu. Do Ruska se rodina jeho otce, čalounického mistra, odstěhovala z rodného Klatovska krátce před první světovou válkou. Když byly Evženovi tři roky, vrátili se ze země zmítané občanskou válkou zpět do vlasti a usadili se v Praze. A jako by tyto jeho světoběžnické počátky poznamenaly i všechno, co následovalo. Dorůstal, rozhlížel se a nadevše ho přitahovaly pohyb, změna, neklid, rychlost. V patnácti si opatřil lehké turistické kolo a podnikal na něm dlouhé osamocené výpravy, třeba i do Vídně a nazpět. Brzy však Evženovi kolo už nestačilo. Jakmile to zákon o věkové hranici dovolil, koupil si na splátky Jawu stopětasedmdesátku, což byla mašina, která tehdy svými vlastnostmi udělala díru do světa. A hned poté se vrhl na závodění. Sportovní deník v tuhých žíhaných deskách, který začíná ­ zase tak symbolicky ­ prvním zápisem na přelomu dubna a května 1935, je Evženovým poněkud chaotickým rukopisem popsán jen do necelé poloviny. Osmatřicátým rokem nadějná motocyklová kariéra Evžena Cihláře, stejně jako mnoha jiných, prakticky skončila. V lednu 1939 se konala ještě Zimní soutěž Autoklubu, Cihlář projel cílem na zlatou v poslední minutě limitu, ale pak už byl úplný konec. Patnáctý březen, okupace, sníh a slzy, v září téhož roku potom začátek války ­ a benzin bylo třeba šetřit pro frontu. Našlo se však několik nadšenců, kteří chtěli udržet sportovní partu pohromadě a vymysleli účinnou náhradu: cyklistické závody motoristů. Evžen to v říjnu l940 zkusil poprvé, a to spíš jen z legrace, ale pak se mu cyklistika znovu zalíbila. Nic z toho, co dělal, neuměl dělat polovičatě a brzy tedy patřil k velmi dobrým závodníkům. Prohrával i vítězil, dostával ceny ­ a taky padal. Na severní Moravě mu štěstí nepřálo, při předletním zájezdu v roce 1943 ho ve druhém závodě srazil z kola defekt, a tak se domů vrátil až později. Připravil si deník pro zápis, o kterém jistě netušil, že bude poslední. Nadepsal pořadové číslo sportovních startů ­ 87, do kroužku vyznačil, že tentokrát jel s číslem 40 a připojil k tomu několik vět:

Evžen Cihlář

“Moravská Ostrava-Hladnov, 6. června 1943. Cesta rychlíkem. Utíká to. V Sudetech zajatci, v pozadí hory, vzpomínám, jak jsem tudy jezdil Velkou motocyklovou soutěž. To nám tu ještě všechno patřilo. Na nádraží nás již čekají. Jedeme do hotelu Šindler, a pak na hřiště Slezské Ostravy, kde bude plošina… Ráno při montáži zjišťuji, že guma je v trapu, a tak jedu na rezervě. Držím se ve špici, chvíli jedu i sólo, ale asi pět set metrů před cílem se vymetli dva závodníci a než jsem se dostal přes ně, začal spurt a třebaže jsem hodně dotáhl, v ceně jsem už nebyl” Věta zůstala nedopsána, dokonce i tečka chybí ­ kdosi ho snad vyrušil a už se k dokončení záznamu z těch či oněch důvodů nedostal. Na dalších stránkách je nalepeno pár fotografií, výstřižky, dá se z nich vyčíst, že Evžen zůstal kolu, silnici i dráze věrný až do konce, několikrát ještě zazářil, objevují se i zmínky o úspěšné cyklistické dvojici Jaroslava a Evžena Cihlářů, ale už nikdy nevzal Evžen pero, aby ke snímkům a novinovým zprávám připojil svůj osobitý komentář. Záznam z června 1943 je definitivně konečný. Chybí mu tečka ­ snad proto, že sám je vlastně tečkou. Evženovi zbývaly v té chvíli již jen dva roky života. Přesněji ­ dva roky bez devíti dnů. . . . . . Noc utekla rychleji než jiné, téměř ani minutu nespali a byl tu najednou 7. květen 1945. Vraceli se ze Strašnic na své pankrácké stanoviště a netušili, že se tu zatím zgruntu změnila situace. Bojůvky mužů SS se pod clonou tmy protlačily víc dopředu a zkušeně si vybraly výhodná palebná postavení. Naproti obytným domům v okolí soudní budovy stály ponuré bloky baráčků skoro na spadnutí, vedle nich poloprázdné ohrady. A právě z jednoho takového skrytého místa zasáhla přicházející hlouček mladých povstalců zákeřná palba kulometu… SVĚDECTVÍ JAROSLAVA CIHLÁŘE “…Stříleli přímo skrz tu ohradu, šli jsme samozřejmě hned k zemi a kryli se, to už i v člověku-nevojáku je takový podvědomý reflex. Ale bylo to zlé! Do smrti si budu pamatovat, jak ve dřevě ohrady přibývalo dírek a šlo to stále níž a níž. To se nedá vymazat z paměti… kulky přímo před mýma očima tříštily dlaždičky ve stěně domu. Nakonec se však většině z nás přece jen podařilo překonat ten volný prostor, kde nás měli na mušce. Někteří tam však na silnici a chodníku zůstali ležet. A když jsme se o kousek dál sešli s ostatními, řekli nám, že podobně tam byla předtím rozbita už jedna skupina. Celkem asi jedenáct lidí položilo v těch místech život. Jeden z těch, kteří to viděli, si mne vzal stranou: ̧Jardo, než jste sem přišli, dostal to tu do hlavy i tvůj brácha Evžen. Ale neboj se ­ žil, když ho odváželi někam do špitálu.?Udělalo se mi zle, když jsem to uslyšel.” . . . . . Revoluční Praha měla před sebou ještě dva zlé dny a ještě horší noci, oblast Krče a Pankráce, jižní výspa města prošla v tom čase martyriem utrpení, ale nic z toho už nemohlo zabránit relativně šťastnému konci. Jaroslav Cihlář, Evženův o sedm let mladší bratr, vnímal vše, co se dělo, jen v bolestném útlumu. Hledal Evžena, skoro týden ho hledal, marně procházel márnicemi a lazarety. Potom požádal o pomoc městský rozhlas a na jeho výzvu se ozvala ochotná zdravotní sestra. “Vím o něm,” řekla do telefonu, “leží na chirurgii profesora Arnolda Jiráska na Karlově náměstí.” Běžel tam ­ a tak se zas sešli. Z bezvědomí se ještě Evžen probral, vypadal pak jednu dobu docela dobře a zdálo se, že se z toho bez následků dostane: byl už i plný plánů a nadšení, věřil, že sice kolo nevděčně neodhodí, ale že se taky co nejdříve vrátí ke svému motocyklu, který připraven, ošetřován a celý čas okupace skoro i laskán čekal v garáži poblíž Kavčích hor na svůj první poválečný, a tedy v mnoha významech těch slov i velký, slavnostní start. Jenomže všechno dopadlo jinak. Statečný květnový spurt Evžena Cihláře si vyžádal svou daň, zranění se zkomplikovalo zánětem mozkových blan, přestal jíst, zhubl ­ a 28. května 1945 naposledy vydechl. ZEMŘEL Zemřel? Už kdysi dávno, velmi dávno se zrodilo rčení, že ten, kdo padl v boji za svobodu, neumírá. Stejného mínění byli v reálném slova smyslu i ti Evženovi přátelé, kteří ve výroční den jeho smrti ­ 28. května 1946 ­ uspořádali první ročník cyklistického Memoriálu Evžena Cihláře. Rychlý okruh na smíchovském nábřeží a ve Zborovské třídě. Mnohokrát zde úspěšně bojoval o prvenství i Jaroslav Cihlář: “Každý metr, který jsem tu kdy ujel, byl mou vzpomínkou na Evžena, na bratra, jakého bych přál každému, na člověka, který měl strašlivě rád motocykly, kola a rychlost, ale když přišly chvíle, kdy toho bylo třeba i jinde než na závodní dráze, dokázal přesně najít své místo.”  

Pan Kňažko se podivoval, proč jsem si po tak významných osobnostech, se kterými jsem pro Koktejl mluvil, vybral právě jeho. Když se Česká televize rozhodla natočit o něm hodinový dokument, jeho údiv byl stejný. Zkoumal jsem Kňažkovu popularitu u taxikářů, kteří mě vozili k budově Slovenského parlamentu a odpovědi nezněly lichotivě. “Na Slovensku mě nikdo jako osobnost nevnímá,” vysvětlil mi bývalý herec.

Milan Kňažko

Pane Kňažko, včera jsem seděl s Hrabalovým přítelem a od něho jsem se dozvěděl, že Hrabal kdysi řekl: “Mečiar a Kňažko, to jsou u nás první politici.” Co vy na to? Asi je to třeba chápat v kontextu jeho díla, jeho životního stylu. Teď nevím, jestli to je dobré, nebo zlé. (smích) Hrabal k tomu dodal, že Mečiar vypadá jako koňský řezník, a že tak mají i správní politici vypadat… Když jsem se rozhodl, že Mečiara jako jednu z možných politických alternativ podpořím, viděl jsem u něho jeden zásadní princip: byl ve svých názorech a potřebách změnit věci přímočarý. Za jeho slovním projevem byl skutek. Ovšem mnohá z jeho tehdejších vyjádření jsou nyní v ostrém rozporu s jeho současným konáním. Mečiarovo charisma… Dělalo na vás dojem? Nejen na mě. V té době měl pětaosmdesáti procentní podporu obyvatelstva. Bohužel i mou zásluhou. Bohužel mohu hovořit dnes, ale za podmínek, které tu byly, bych se pravděpodobně ­ pokud bych neměl dnešní zkušenost ­ rozhodl stejně. Pokuste se mi vysvětlit, proč je stále oblíbený. Zvláště mezi staršími lidmi. Charakterizuji to jako něco mezi mafií a sektou. Ti, co se za něho staví, nemají objektivní pohled: jednoduše mu věří. Čiší z něho charisma, které fenomén sekty vyžaduje. Mečiar této části obyvatelstva zasadil do hlavy čip. A tak si jejich podporu udržuje. On se už nesnaží dělat politiku, kterou by získal přízeň široké vrstvy obyvatelstva ­ inteligence, umělců, demokratické Evropy ­ tu pro osobní moc nepotřebuje. Na jedné straně má potřebu své lidi od ostatních oddělit, chránit je, a na druhé straně vyrobit nepřátele. Vyrobit dva nesmiřitelné světy. V tom je ovšem mistrný politik… Mečiar není tuctový jev. Je geniální politik, ale bídný, zkázonosný státník. Stejně jako Bil?ak, který byl z hlediska své civilizační úrovně okopávač rajčat ve své zahrádce, ale na uchopení moci měl determinovaný, přímo geniální talent. Čtyřicet let byl ideologem v Československu. Mečiar rozdělil Slovensko tím, že odstřihl opozici od kontroly moci. Vypracoval si paralelní struktury: ve své straně má své zelené, své zemědělce, svou národnostní maďarskou menšinu, svůj Svaz novinářů, své spisovatele, svůj odboj. Vybudoval svůj svět, stvořil si své Slovensko. A to je mafiánský prvek. Pokud se někdo k něčemu dostane, tak jedině tak, aby pak mohl být vydíratelný. Propast mezi těmi svými a těmi normálními ­ je jich dnes nepoměrně více ­ se stále rozšiřuje. Váš premiér v sobě asi nemá obranný mechanismus, kdy se člověk cílevědomě obklopuje lidmi, kteří by ho upozorňovali na jeho chyby…? To jsme byli ještě my: Josef Moravčík, já, L?udovít Černák… Dnes je jakákoli zmínka o tom, že jeho počin by mohl být popřípadě trochu nesprávný chápána jako nepřátelský protislovenský akt. Takový člověk je nakonec velmi rychle odstaven. Myslím si, že u Mečiara hraje roli těžká paranoia. Kromě toho je to starý esesmák, straník, ideolog… Je na vás vidět, že se o něm bavíte s velkou chutí, že vás něčím fascinuje… Ne s chutí… Je to tím, že jsme se k Mečiarovi dostali a bylo jen pár lidí, kteří k němu měli tak blízko jako já. Proto mohu mluvit zasvěceně. Nyní ho opustila jeho “pravá ruka” Anna Nagyová. Jaký byl mezi nimi vztah? Velmi blízký. Proč Mečiar tvrdil, že ho během jednoho dne může zničit? Vysvětloval to tím, že má přímé kontakty na tajnou policii, na armádu a ministerstvo vnitra. Jsou to samozřejmě nesmysly, ale určitě byla jeho chodící diář. Starala se o něho asi tak ­ bylo to až dojemné ­ jako když hejno ptáků klove hrochovi parazity. Různě ho oprašovala, podávala mu vitamíny… Kromě toho tu byly i hlubší vztahy. Zřejmě se něco stalo v privatizační oblasti a láska, jak víme, má různé dimenze. Dalo by se říci, že obyvatelé vaší země, vzhledem k současnému vývoji, jsou svým způsobem konformní? Kdybyste byl předevčírem v divadle Astorka, tak byste byl v jiném Slovensku. V nabitém sále se promítaly videozáznamy, týkající se napjaté situace v kultuře, a v nich mluvili poslanci, umělci, odboráři, obyčejní lidé… Ti lidé se chovali úplně jinak. Ale kdyby jste byl ve sportovní hale na Pasienkoch, tak byste zažil úplně něco jiného. Jednou jsem to zažil a tam jsem si uvědomil, že mentalita Čechů a Slováků je opravdu odlišná… To, co jste viděl, je jednoznačně princip sekty. Sám jste řekl, že Mečiar konformní nohsledy potřebuje. Dejme tomu, že další část Mečiarových voličů prohlédne… Jak dlouho to ještě může trvat? Je tu těžké být prorokem. Je tu šance, že to položí sám, jako už to mnohokrát udělal. Mečiar už jenom ztrácí. Z těch třiceti sedmi procent, které měl v roce 1992, má dnes dvacet čtyři procent. Už nemá odkud získat, proto se tak úporně snaží udržet to, co má. Což jsou převážně důchodci. Jsou to převážně starší obyvatelé a lidé s nižším stupněm vzdělání. Vy jste svého času měl blízko i k českému prezidentovi. V Americe vás dokonce představil jako víceprezidenta… Srovnáváte někdy úroveň Vladimíra Mečiara a Václava Havla? (úsměv) S tím víceprezidentem to byl nápad Václava Havla. Potom byly dokonce zveřejněné magnetofonové nahrávky, kde se hovořilo o tom, že jsem byl v podstatě navrhovaný na prezidenta České a Slovenské federativní republiky, ale nikdy jsem se tím vážně nezaobíral. Rozdíl mezi Havlem a Mečiarem? Bylo to úplně jiné poschodí, to bylo z třetího patra do přízemí. Narozdíl od Mečiara jsem k Václavu Havlovi měl a mám přátelský vztah. Vztah k Mečiarovi nebyla nikdy otázka přátelství. Myslím, že on nemá přátele. Jaký je nejpodstatnější rozdíl mezi českými a slovenskými politiky? Na jedné straně osobnosti a odborníci, na druhé straně poslušné “babky” anebo extremisti v koaličním vládním seskupení Slovenské republiky. Co vám říká vlastní zkušenost na otázku, zda by umělci měli vstupovat do politiky (čím mohou škodit, co jako lidé v sobě ztrácejí)? Politika všude na světě, a v našem prostoru ještě víc, potřebuje hodně úsilí, aby se udržela na kulturní úrovni. Mohou přitom pomoci umělci, ovšem za cenu ztráty možnosti aktivně pracovat v umění, což je, myslím si, škoda pro ně samotné. Co vám na Hradě nejvíc vadilo? Bylo nás osm poradců, každý měl svou profesi a já tam právě nebyl, když se o tom rozhodovalo. Já u některých důležitých věcí zkrátka nebyl. Celkem logicky si rozdělili své působnosti: vnitro, právo, armádu, zahraničí, sociálně-ekonomické otázky… A mě zůstalo Slovensko. Ale Slovensko přece není profese; má stejné spektrum problémů jako Čechy. Jako říkával režisér Cvrček: “To neznamená, že když jsem menší, že moje láska a nenávist jsou menší než toho většího.” To, že se Slovensko redukovalo na profesi zavinil fakt, že jsme do politiky vstoupili jako amatéři. Asi se tomu nevěnovala dostatečná pozornost. Byl to pro vás první signál, že bude schůdnější, když se Československo rozdělí? Moment, já jsem nikdy neříkal, že bychom se měli rozdělit a ani teď netvrdím, že jsme to udělat měli. Stále jsem jen upozorňoval, že si musíme udělat jasno, abychom se přestali podezřívat, kdo na koho doplácí, kdo má být jakým způsobem zastoupený. Tenkrát jsem upozorňoval na to, že federální vláda se skládá z dvou třetin zástupců z Čech a z jedné třetiny ze Slovenska nebo že v diplomatických službách má Slovensko jen jedenáctiprocentní zastoupení. Šlo tu přece o dohodu dvou partnerů bez ohledu na velikost. Pokud Spojené státy rokují s Lucemburskem, tak za tento státeček nejsou dva zástupci a za Spojené státy sedmdesát dva. Pokud jsme měli respektovat československou ústavu, která říkala, že jsme republika dvou národních republik, měla se původní moc odvíjet přes občana, obec až po republiky a pro ně se měl vytvořit servisní orgán. Federální vláda neměla určovat vztahy dvou krajin, které se rozhodly samy svůj vztah budovat. Další problém spočíval v tom, že se nikdy definitivně nevyjasnilo, co znamená jeden, druhý, třetí parlament a jedna, druhá a třetí vláda. Bohužel, bylo málo trpělivosti a málo pochopení. Dalo by se říci, že litujete toho, že jsme se rozdělili? Lítost není nejsprávnější výraz. Pokud jsem na jedné straně měl obhajovat jisté principy, tak jsem nemohl souhlasit s kompromisem, který nebyl kompromisem. Vzpomínám si, jak při jednom střetnutí o rozdělení Václav Klaus řekl, že Slovensko se na národním produktu podílí jednou osminou a dostává jednu třetinu a kdyby se to prý dozvěděla česká veřejnost, nedalo by se to v žádném případě obhájit. Na to jsem mu položil otázku: “Jaká je tendence?” Zajímalo by mě, kolik to bylo před deseti lety a kolik to bude za deset let. Bude to jedna dvanáctina nebo jedna pětina? Navíc tento podíl na domácím produktu a jeho rozdělení byl výsledek našeho soužití. Zajímá mě váš soukromý názor. Řekl jste si někdy: “Je to škoda”? Nechci uhýbat vaší otázce, ale je rozdíl mezi mým soukromým názorem a názorem člověka, který zastavá funkci, která má jisté pravomoce a odpovědnost z toho vyplývající. Jako člověk ­ herec jsem měl a mám vztah k Čechám fantastický. Někteří slovenští umělci se do Prahy přestěhovali. Vás nikdy něco takového nenapadlo? Mohli bychom mluvit o tom, co znamená pražská divadelní kultura, pražské publikum, co znamená přínos české kinematografie do kinematografie evropské a světové, a to je v evropských poměrech hádám porovnatelné snad jedině s Paříží. Já jsem v Praze nahrál víc filmů než na Slovensku, v televizních inscenacích jsem mluvil v češtině… Kdybych dnes byl slovenským hercem a ne politikem, možná bych o odchodu do Prahy uvažoval. Dokonce jsem kdysi navrhoval, abychom vytvořili slovenský soubor v Praze. Dnes si to prostě nemůžu dovolit. Stýská se vám po herectví? (vzdychnutí) Někdy ano. Jaký je rozdíl mezi potleskem v parlamentu nebo na nějakém veřejném shromáždění a aplausem v divadle? V divadle jde nepochybně o srozumitelné hodnoty. Potlesk v politice je o něčem jiném. Nemluvím o politice obecně, mám na mysli tu slovenskou. Politika by měla být služba obyvatelstvu, kdežto slovenský politik je dnes často synonymem zloděje, lháře, teroristy, možná vraha… Je trochu naivní myslet si, že politika je převážně o službě obyvatelstvu. Velkou roli v ní hraje pud k moci. Politika je svým způsobem divadlo s dobrými nebo špatnými “hrdiny”. Do jisté míry je politika show, ale divadlo je počestné zaměstnání. Drtivá většina politiků neví, co to divadlo je. Protože jsem v divadle dělal, tak bych to ve vztahu k naší politice nenazval divadlem: to je o hodně lacinější show. Politik i herec podvědomě touží po svém publiku… Toto mají společné, ale přízeň obecenstva chce i toreador, modelka nebo fotbalista. Rozumíme si: jde o veřejnou exibici, ale jsou v tom jisté nuance. Přináší vám politika uspokojení? Ne, vůbec ne. Myslíte si, že se ještě vrátíte k herectví? Politiky asi zanechám, ale vrátit se do divadla…? To už asi neudělám. V této situaci bych byl jednak mezi stávkujícími a kromě toho už nejsem ve stadiu, že bych mohl hrát v jakémkoli repertoárovém divadle, kde bych sledoval v čem budu hrát a kdo to bude režírovat. Dokážu si však představit, že bych si s přáteli za jistých okolností zahrál hru, která by nám působila radost. Nebo že bych něco takového natočil. Čím byste se bez politiky živil? Člověk velmi mnoho věcí v životě začne a málo jich dokončí. Pokud říkám, že zanechám politiky, nemyslím tím, že to bude v dohledné době, ale jedno vím určitě, politika nebude můj život. Vaše země svým odtržením od Čech kromě naplnění vlasteneckého pocitu a jisté spravedlnosti příliš nezískala. Pociťují Slováci závist (v dobrém i ve zlém) vůči Čechům? Makroekonomické úspěchy Slovenska jsou prý z postkomunistických krajin ty nejlepší. Je rozdíl, jak to vnímá profesor, lékař, člen Slovenské národní rady, zemědělec… Zajímá mě, zda tu většinově převládá nějaký obecnější pocit… Myslím si, že větší část slovenské veřejnosti oproti české pociťuje jistý druh nostalgie. Aktivita Slovenska směrem k Čechám je v této lidské dimenzi na jiné úrovni, ale možná se mýlím. Z průzkumu veřejnosti vyplývá, že nejbližší národ nám jsou stále Češi a Čechům Slováci. Doufám, že to tak zůstane. Sledujete české televizní stanice? Bohužel, nemám kvůli kabelové síti satelit. Jak hodnotíte objektivitu vašich médií? Jsou prorostlá “Mečiarovým státem”? Pokud jde o noviny, je tu svobodný tisk, ale pokud jde o veřejnoprávní instituce, tak ty nejsou veřejnoprávní: jsou absolutně v područí HZDS a Slovenské informační služby. Televizní divák dostává absolutně zkreslené informace. Je tu soukromá televize Markíza, ale ta je komerční asi jako Nova a je v ní málo publicistiky. Zajímal by mě váš názor na Jozefa Tisa, představitele první Slovenské republiky. Z mého hlediska musí být Slovenská republika nástupce České a Slovenské federativní republiky a každý, kdo dnes hovoří v politickém smyslu o druhé Slovenské republice, je hlupák a ignorant. A bylo by ho potřeba postavit před soud za poškozování zájmů Slovenské republiky. Pokud státník jako Tiso prohlásí, že Židé jsou škůdci slovenského národa a se škůdci je třeba se vypořádat, tak je jednoznačné, že to je z politického hlediska neobhajitelné. Pokud někdo tvrdí, že zachránil tolik a tolik lidí a na druhé straně počas výkonu jeho funkce mnoho lidí muselo umřít, tak nejde o šlechetný čin. Když při nedávném policejním zásahu dotyčný plukovník násilně odvleče osm lidí a pak se vzpamatuje a začne být šlechetný, není to pro mě šlechetnost. Když někdo znásilňuje ženu a po pěti minutách se vzpamatuje a zanechá toho, nemůže si myslet, že je bez viny. Je smutné, že v současné koalici je procentuálně daleko víc Tisových obdivovatelů nežli ve slovenské veřejnosti. Vidíte nějakou kontinuitu mezi Slovenským štátom a současnou republikou? Je tu podobné dělení na dobré a špatné Slováky a rozhoduje o tom jen pár odborníků typu Slobodníka. Když mi dnes jeden blbeček poví, že Slovenské národní divadlo není nositelem národní kultury, je to obludné. Pokud ministr kultury místo toho, aby hovořil s výkvětem slovenské kultury, na ně zavolá policii, nemá to daleko od fašizoidních metod. Máme tu strany, které ve výkonné moci mají neofašistické sklony, a pak je tu nedefinovatelná masa ­ HZDS, která v demokratické Evropě vůbec nemá partnera. Je pro ně velkou neznámou. Bojíte se Mečiarovy inklinace k Rusku? No, bojím…? Je to pro něho partner číslo jedna… Z toho samozřejmě mám velké obavy. On pouze verbálně předstírá, že je zastáncem integračních ambicí Slovenska do NATO a Evropské unie, ale v reálné politice dělá všechno proto, abychom byli odmítnuti. Obě tyto instituce jsou ochránci jistých hodnot a pravidel a ty jsou neslučitelné s metodami vlády Vladimíra Mečiara. Cítí se ohrožený, nemohl by zůstat při moci a on upřednostňuje svou osobní moc před budoucností Slovenska v demokratickém světě. Mečiar je neštěstím pro Slovensko, ale štěstím pro ostatní krajiny. Z historie už známe, co to ve větších krajinách může udělat. Říkám tomu “kapr v akváriu”.

to není scéna z filmu, to je pro Milana Kňažka běžná realita

Slovenská vláda má v demokratické Evropě unikátní vztah ke svému prezidentovi… To už je jen součást toho, o čem se bavíme. Pokud předseda parlamentu v nějaké krajině při odevzdávání vedení schůze řekne svému podpředsedovi: “Vezmi to za mňa, volají ma k tomu starému chujovi,” tak by v úřadě mohl zůstat asi deset nebo dvacet minut, aby si mohl sebrat své věci. Velmi jste nás pobavili, když u vás ministr neoprávněně užíval titul JUDr. a kvůli této malichernosti podal demisi. To je absolutně směšné. Nebo když Devátý odešel kvůli podezření, a přitom se mu nic neprokázalo. A tady je vážné obvinění a jsou na to svědci, že se Slovenská informační služba podílela na únosu prezidentova syna a na vraždě dalšího svědka. Politika na Slovensku už není varietní, ale obludná. Nám Čechům vaše stávka herců připomíná listopad 1989. A z toho vyplývající ztráta času… Umění je vždy barometrem demokracie. Samozřejmě tu není listopad 1989, na Slovensku jsou a více méně fungují ústavní instituce moci a kontroly. Je tu svobodně zvolený parlament a tak dále. Ale je tu Mečiarův stát. Jiná věc je, že nefunguje generální prokurátor, že je tu SIS, která funguje jako bývalé STB a že v ní i ve veřejnoprávních institucích je to prošpikované bývalými estébáky, ale těžko lze jít teď na ulici a žádat třeba demisi. Té musí předcházet veřejné mínění. Já si neumím ve Francii představit, aby soudce přijal jmenování od šéfa parlamentu, který by o Chiracovi řekl, že je “starý chuj”. Na Slovensku se jich najdou desítky. Nedovedu si představit francouzského umělce nebo sportovce, který by přijal z rukou předsedy vlády cenu za těchto okolností. A to je součást veřejného mínění. Mečiar geniálně nastartoval mechanismy, které tu čtyřicet let platily. Lidé se tu znovu bojí, znovu se nechávají podplácet a znovu slouží. Takže ta konformita až určitá servilita v obecné míře u vašich obyvatel funguje…? Částečně jedno i druhé. Svědomí a čest na tyto lidi neplatí. Věřící věří v jediného spasitele, úplatní z toho něco mají, a pak jsou ti loajální. Vy jste žil dva roky ve Francii. Co jste si z ní odnesl, co ve vás dodnes zůstalo? Poznamenalo mě to závažným způsobem: už se nikdy neubráním konfrontaci života ve Francii a kdekoli jinde na světě. Francouzská společnost je postavena na individualitě člověka. Největší váhu, prioritu jejich bolestného vývoje má poznání, že nic cennějšího než lidská individualita neexistuje. Profláknutý citát de Gaulla, že se těžko vládne krajině, kde je pět set dvacet sedm druhů vína a třistapedesát druhů sýra, myslím, mluví za všechno. Vy jste tam byl oficiálně na roční stáži, a přesto jste tam zůstal dva roky… Odešel jsem třináctého září roku 1968. Původně jsem si zařídil, že budu v Champagne sbírat hrozny. V létě sedmdesátého roku jsem se vrátil. Ze dvou důvodů. Těžce mi onemocněla matka a chtěla mě vidět: Moji dva bratři též odcestovali. Jeden emigroval do Kanady, druhý do Austrálie, takže jenom já jsem se mohl vrátit. Další důvod byl, že jsem tu přes prázdniny 1969 natočil film RING VOLNÝ. Hrál jsem boxera, který v ringu zabije soupeře. Jako dorostenec jsem boxoval, tak si mě náhodou vybrali jako čtyřiadvacetiletého herce. Pak jsem odjel v rámci reciproční výměny na stáž do divadelní školy v Nancy. Za postavu boxera jsem na festivalu Zlatá Praha v roce 1970 dostal hlavní cenu za herecký výkon. Režisér Vladislav Pavlovič mi pak napsal, že se musím vrátit, protože mě tu čeká kariéra. Tak jsem se vrátil, ale Pavlovič měl vůbec problémy něco pro Kolibu natočit. Za tři roky mu dal hlavní dramaturg nůž na krk. Točil film TROFEJ NEZNÁMÉHO STŘELCE. Hrozil mu, že pokud ho nenatočí podle jeho představ, definitivně s filmem končí. Pavlovič takové napětí nevydržel a přímo na place se oběsil na tkaničce. Jak jste byl ve Francii zabydlen než jste odjel? Tři týdny před odjezdem jsem podkrovní místnost vyměnil za třípokojový byt v Paříži. Měl jsem roční angažmá od Theatre Nacionale Populaire. Neměly to být hlavní role, ale ani kompars a měl jsem dobře rozběhnutého impresária pro jinou práci. Chtěl jsem tam zůstat. Hrály ve vašem odchodu z Paříže roli též vlastenecké pocity? Jinak jsem pociťoval vztah k vlasti ve čtyřiadvaceti letech, jinak to vidím dnes. Dnes už definitivně vím, že už ze mě Francouz nebude. V Paříži jsem měl strašně blízko k tomu, abych se cítil Francouzem, prošel jsem i emigračními sny. Vlastenectví v tom určitou roli hrálo. Litujete svého návratu? Litoval jsem toho do roku 1989 a vždy s myšlenkou, že se tam vrátím. Francouzi mají velmi vytříbený vztah k ženám. V této souvislosti se mi vybavuje váš bonmot na adresu podpředsedkyně HZDS Olgy Keltošové, že velvyslankyně při OSN by měla být, přirozeně, informačně napojená na Internet a ne na “infernet”… Po volbách si prezident a premiér podali ruce na usmířenou. Několik dní na to přišla Olga Keltošová s Ivanem Lexou za prezidentem a velmi vulgárně ho žádali, aby odstoupil. Proto jsem to řekl, ale s tím “infernetem” to má i jiné důvody. V tisku se vás ptali na vaši alkoholickou minulost a dokonce i od taxikáře jsem se cosi obdobného dozvěděl… To jsou opět estébácké praktiky, kdy se mě Mečiar potřeboval zbavit. Mimochodem, to se mi stalo už na Pražském hradě, kdy se o mně začalo šířit, že jsem v opilosti rozbil benátské zrcadlo a popral se s Václavem Havlem. Kdo to na Hradě o vás potřeboval šířit? To nevím, po tom jsem se nepátral… Mám rád dobré víno, příležitostně si s kamarády dám pohárek, ale rád bych viděl toho, kdo by tvrdil, že mě při práci viděl opilého. Natočil jsem desítky televizních inscenací, několik filmů a nevyskytla se jedna hodina, kdy by se kvůli mému údajnému alkoholismu nemohl natočit záběr. Zajímal by mě alkohol na vaší politické scéně. Inspiruje mě k tomu alkoholismus v ruské politice, ke které Hnutí za demokratické Slovensko tak často vzhlíží. Jsou poslanci, kteří jsou opilí v parlamentě. Nedávno jsem jednal s pracovníkem ministerstva kultury, který určitě nebyl střízlivý. Je pravda, že Slovensko patří k předním krajinám ve spotřebě alkoholu, ale myslím si, že ani Belgičané nebo Češi se nenechají zahanbit. Tohle téma bych ale raději vynechal. (smích) Máte rád humor Milana Markoviče? To je můj humor. Upozornil vás svým humorem, že jsou některá vaše vystoupení trochu teatrální? Rád používáte vyhrocené výrazy. Věci je potřeba pojmenovat. My stále mluvíme o privatizaci, a přitom jde o krádež. Pokud předseda parlamentu řekne to, co řekl, tak není nevychovaný, ale “vulgárný chrapún”. To je technické pojmenování. Když jsem Lexovi řekl, že je “prasa”, tak je to stále ještě slabý výraz. Má teatrálnost se vyvozovala z listopadových mítinků, ale byla zaviněna jenom špatným ozvučením: každé slovo se vracelo. Proto jsem musel mluvit tak pomalu. V televizi to vypadalo, jako bych se zbláznil a hrál si na nového Štúra nebo Hviezdoslava. Pokud cítíte v mém jazyce trochu nediplomatické spontaneity, dovolte mi si ji ponechat. I když vím, že to v politice není dobrá vlastnost. Není trochu nebezpečné, že slovenská mladá generace je současnou politickou situací natolik znechucená, že si bude hledět především svého a politiku ignorovat?

Dřevěné křeslo potažené zlatým aksamitem, plápolající krb. Jemné sklo zvoní, pootevřeným francouzským oknem se vkrádá vzduch s vůní lesa, prostorem poletují tlumené hlasy, jež se mísí se zvuky swingu a vy to vše vnímáte skrz jantarově zlatý závoj. Závoj plný vůní, pocitů, překvapení a chutí. Tekutý závoj, který mluví rozkošnickou řečí. Řečí koňaku. Řečí Martellu.

Jih Francie je kraj, o kterém se učí děti jak v zeměpisu, tak v literatuře i výtvarné výchově. Ostré slunce a dokonalé světlo učarovalo malířům, mentalita obyvatel a vzácnost kraje spisovatelům. Právě na jihu Francie jsou světoznámá letoviska, v jejichž okolí si filmové hvězdy rády kupují či staví své rezidence. Ten kouzelný kus Evropy rodí jedny z nejlepších vín světa. Není proto divu, že královský nápoj koňak má domov právě v tomto pohádkovém kraji. Pod jasným a rozdavačným sluncem se po bohaté půdě plazí nekonečné kilometry vinic, jež jsou jen jakoby nedopatřením přerušeny hospodářským stavením, cestou či dokonce městem. V kraji Bordeaux, kolem městečka Cognac začíná dlouhá a důstojná cesta vinné révy. Jen tady se může narodit koňak. Jenom zde a nikde jinde na světě. Lidé v tomto kraji již od osmnáctého století žijí pro krále koňaků, pro Martell. Roku 1715 přijel do Cognacu mladý muž z Jersey a začal obchodovat s eaux-de-vie. Jmenoval se Jean Martell. A už v roce 1720 bylo vyexpedováno do Hamburku, Liverpoolu a Londýna 40 000 barelů koňaku. Dnes je zárukou toho nejlepšího mezi koňaky již osmá generace rodiny Martellů. . . . . . Tajemství má Martell hned několik. Jedním z nich je půda a klima. Hrozny, které se používají k jeho výrobě, mohou pocházet pouze ze čtyř malých oblastí v okolí města Cognac. Jsou to Fins Bois, Petite Champagne, Grand Champagne a Borderies. Borderies je rozlohou nejmenší, ale významem daleko přesahuje ostatní. Právě půda v Borderies dává typickou květinovou vůni. Po vinobraní se z hroznů udělá čistý džus. Martell používá speciální lisy se vzduchovým polštářem, aby nedošlo k rozmačkání zrníček ve víně. Dostalo by hořkou chuť. Pro znalce Martell používá převážně tyto odrůdy bílého vína: Ugni Blanc, Folle Blanche, Colombard. Nejkvalitnější odrůdy vín nejsou právě díky svým skvělým vlastnostem k výrobě koňaku vhodné. . . . . . Okolí města Cognac je plně pod vládou Martellů. Patří jim vinice, půda, zámky i část města. A vůbec nevadí, že podél cest jsou billboardy na Hennessy, R. Martin či Courvoisier. Po cestách jezdí nákladní auta Martell a za výlohami obchodů se pyšní sklenice s koňaky Martell. Celý dlouhý příběh koňaku se odehrává v tomto kraji. Od vinobraní po stáčení do sklenic. Mezi vinicemi se černají pavučiny cest a na nich jako kapky rosy svítí hospodářské budovy. Obklopena vinicemi žije i destilerie. Místo, kam putuje v tancích víno, aby se podrobilo křestu ohněm dvojitou destilací. Celá procedura a aparatura při ní používaná se nezměnily od konce šestnáctého století, kdy, jak vypráví legenda, ve snu přišel rytíř řádu Croix Marron právě na myšlenku dvojího varu. A Martell tohoto vnuknutí využívá již 278 let.

Víno se přivede k bodu varu a alkoholové výpary jsou odváděny a kondenzovány studenou vodou. Po první destilaci se z vína stává brouillis. Toto brouillis je znovu destilováno na eau-de-vie. První část eau-de-vie z druhé destilace je vždy velmi silná na alkohol, a tak jsou ona první 2 až 3 % nazývaná “hlava” dána pryč. Druhá část je “srdce”. Se svými 70­75 % alkoholu budoucí koňak. Pak spadne alkohol pod 70 % a toto eau-de-vie ja dáno bokem k další destilaci. Destilerie u Martellů připomíná výlet do minulosti. Nízká zděná budova je složena z několika velkých místností. V nich září měděné kotle stojící na pecích z jasně červených cihel. A i když je výroba řízena za pomocí počítačů, stále je vše v rukách lidí a v jejich umění. Ze dveří vychází muž a stáčí si do skleničky právě vydestilované eau-de-vie. Vypadá a chutná jako slivovice. Destilace začíná v říjnu nebo listopadu a musí, podle zákona, skončit 31. října. K výrobě jednoho litru koňaku je zapotřebí 11,25 kg hroznů a 9 litrů vína. . . . . . Ohlušující rány kladivy a velké horko. Vůně čerstvého dřeva i páleného uhlí. Mezi hoblinami a ohněm se s grácií metrákového těla pohybuje truhlář. Zpívá si a pořvává na ostatní. Tady vznikají sudy, v nichž se později dějí kouzelné věci. Železné obruče rozbíjejí řinkotem prostor. Právě do nich je vtlačeno dřevo z Troncaiského nebo Limousinského dubu. Pak vede mladičký sud vážný rozhovor s ohněm, který ho vypaluje a vypaluje. Ještě dno a víko. Přibližně tak přichází na svět nádoba, ve které získá “srdce” svůj charakter. Snad při výrobě sudů je nejvíce vidět, že i v čase internetu je člověk nenahraditelný. Um a řemeslo se dědí z otce na syna. A dědí se hrdost. Hrdost na to, že pracují pro Martell, že pomáhají tvořit něco výjimečného. Barokní truhlář si utřel ruce do umazaného kdysi bílého trička, popotáhl pracovní kalhoty, loknul si od dvoumetrového kamaráda minerálky a dal se znovu do zpěvu. Jeho pevná ruka bušila kladivem do vzpínající se obruče. Tak se to děje každý den v jednom nenápadném domku mezi vinicemi. . . . . . Místa, kde koňak roste, dospívá a zraje jsou poznat již z dálky. Tmavé, chtělo by se říct špinavé, nízké budovy. Každý sklad, ve kterém odpočívají sudy s budoucím koňakem je potažen černou houbou, zvenku i zevnitř. Houbou, jež žije z koňaku, kterým jsou stěny skladů úplně nasáklé. Houbou, jež je výběrčím andělské daně. Po vydestilování se “srdce” odebere jako kukla ke spánku. Nejprve je pár let ponecháno v nových sudech. Ty jsou však příliš mladé na to, aby poskytly své kvality koňaku. A tak putuje srdce do starých dubových sudů. V nich je uloženo na několik let. Některé eau-de-vie zraje pět let jiné padesát a některé dokonce i stopadesát. Spí a přeměňuje se v nektar nikým a ničím nerušen. Hnědé sudy potažené pavučinami a označené křídovými nápisy. Ticho a klid. Tmavý a studený sklad jen nerad pouští do svého břicha cizince a teplo. Zde v několika vrstvách nad sebou leží a pracují i stoleté sudy plné budoucího koňaku. Jedním z důvodů, proč je k výrobě používán právě Troncaiský dub, je velká hustota jeho dřeva. Propouští pouze malé množství výparů. V útrobách těchto sudů pak koňak absorbuje ze dřeva tannin a přitom oxiduje. Kontakt tanninu s kyslíkem dává tekutině vůni, chuť a jantarovou barvu. Při zrání ztrácí koňak svou sílu ale i objem. Tomuto vypařování, které určuje budoucí charakter koňaku, se říká andělská daň. Každým rokem si takto andělé odnesou 2 % koňaku. Paradis je Ráj. Je to místo, kde jsou uloženy nejstarší koňaky a stojí potažené černou houbou uprostřed města Cognac. V kamenné místnosti tu vedle sebe spí ročník 1830 a 1845 či 1870 a 1905. Dveře do místnosti jsou chráněny velkou železnou bránou. Její zámek nepředstavitelně vrže. Každým rokem chodí i sem stejně jako do ostatních skladů degustátoři a kontrolují po kapkách stav koňaku. Někdy je nutné koňak z velkého sudu přelít do menšího. To když si andělé brali svou daň poctivě několik desítek let. . . . . . Městem Cognac protéká říčka. Domy na jednom jejím břehu jsou sídlo Martellu. Nachází se zde i budova, ve které se eau-de-vie míchají a vzniká skutečný koňak. Zrání v sudech totiž ještě není pro koňak konečnou stanicí. Ze sudů se zlatá tekutina přemístí do měděných nádob a v nich se, podle přesně určených poměrů, smíchá s dalšími eau-de-vie. Poměr jednotlivých složek koňaku hlídají specialisté Martellu. Je nutné, aby se dodržovala co nejvíce chuť značek Martellu, i když každý ročník má nepatrně jinou chuť. A tak se sice postupuje podle původních receptur, ale detailně se množství různých druhů koňaku mění podle chuti.

O tom, jak bude chutnat třeba Martell Cordon Bleu z roku 1997, se rozhoduje v laboratoři, kde se míchá a ochutnává a míchá a očichává a nakonec se rozhodne, kolik hektolitrů jaké odrůdy s kolika hektolitry jiné. Na tom, koneckonců, závisí také barva koňaku. . . . . . Martell produkuje koňak všech kategorií. Začíná, jako téměř každý výrobce koňaků, kategorií V. S. což znamená “Very Special” , dříve označováno třemi hvězdičkami, a ke zrání potřebuje pět až sedm let. V této kategorii je to Martell V. S. Fine Cognac. Dalším krůčkem směrem nahoru je Martell Medaillon V. S. O. P. (Very Special Old Pale). Název vzdává hold časům Ludvíka XIV., kdy tento druh koňaku vznikl. Koňak V. S. O. P. zraje již déle než V. S., přibližně deset let. Třetím krůčkem je X. O. (Extra Old) kategorie. Zde patří koňaky, jež zrají více než čtyřicet let. Samozřejmě Martell vyrábí i “mezistupně” mezi jednotlivými kategoriemi. U Martellu lze tedy získat všechny druhy koňaků. Od nejrozšířenějších V. S. a V. S. O. P. až po skutečné skvosty jako například Martell Extra, Classique de Martell, LÓr de JF Martell či Creation de Martell, jejichž základy pocházejí právě ze skladu Paradis a odpočívaly v sudech minimálně půl století. Ukryty v broušených křišťálových sklenicích se zlatými uzávěry jsou k mání tyto diamanty mezi koňaky. Jejich jantarová až rudě měděná barva se předvádí ve skvostných lahvích, jež jsou umělecká díla a kus od kusu se liší. Že je Martell skutečně králem v zemi koňaků dokazují mimo jiné i jeho obchodní úspěchy. Martell se prodává ve 140 zemích světa a ve více než dvaceti zemích je nejprodávanější značkou koňaku. Jeho nejúspěšnějším trhem je Čína, kde se také nejvíce “vypije” LÓru de JF Martell. A o tom, že jsou lahve Martellu skutečně uměleckými díly, svědčí i cena pro Martell Noblige coby nejkrásnější lahve roku. . . . . . Křišťálově průzračným hrdlem teče zlatý nektar a jemně se snáší do baňaté skleničky. Okolí prostoupí vůně ráje. Jemně držíte skleničku proti světlu a pozorujete zlatý závoj, kterým chvílemi probleskne rudá jindy jantarová barva. Hledáte ta správná slova. Uchopíte sklenici do dlaně a chvíli ji zahříváte. Uvolňujete tak všechny skryté vůně. Cítíte ten kámen a dřevo ve V. S. a ty hrozny ve V. S. O. P.? Nebo dokonce božskou kombinaci dřeva a fialek u Martellu Cordon Bleu? Ztrácíte řeč nad vůní mandlí a dřeva, jež je tak nekonečně elegantní v Martellu Extra! Každý, kdo koňaku rozumí a miluje ho (a každý, kdo mu rozumí, ho miluje) vám řekne, že pití koňaku je z 80 % záležitostí čichu. Po pořádné lekci pro čichové buňky se mohou odměnit i chuťové pohárky. Pomalu pouštíte do úst kapku koňaku a pořádně s ním potěšíte celá svá ústa. Přemýšlíte. Chuť a vůně se vyvíjí. Při doušku Cordon Bleu se propadáte mezi ovoce a suché dřevo. Cítíte plné tělo koňaku, jeho kulatost a nákladnost. Do kraje květin vás odvane Martell X. O. Supreme se svým plným charakterem, komplexností. Každý koňak je tak jiný. Koňak nemůže dát všechny své kvality v obyčejné sklenici. Je to exkluzivní nápoj a žádá si speciální sklenici, ta musí být sférická, vypouklá, aby se v ní mohly rozehrát všechny charaktery koňaku. A jak pít koňak? Doma ve Francii se pije čistý a převážně při významných událostech. Britové se obdivují koňaku se sodou, někdy i se zázvorovou limonádou. Ve Skandinávii jej upředňostňují coby aperitiv, naproti tomu v Číně se pije s vodou během jídla. A Spojené státy vychutnávají koňak stejně jako Francouzi čistý. Mladší koňaky, jako například kategorie V. S., se začínají uplatňovat i při výrobě koktejlů a často se pijí v kombinaci s colou. Koňak není jen výborný alkohol, ale hlavně životní styl. Nedá se pít jako whisky, gin či víno. Pití koňaku je pocit, meditace, odpočinek i hledání. Božský nápoj pro vyvolené. Vychutnáte ho pouze pohodlně usazeni s přáteli, ale nikým nerušeni. Takže: co takhle usadit se do křesla, dívat se na hvězdy, nechat se hladit teplým větříkem a ponořit se do sebe. Že nemáte čas? Pro Martell si ho uděláte.   Květen 1997

Když Angličané stavěli železnici z Karáčí do Lahore, potřebovali pro zpevnění písčité půdy pevnější materiál. Najatí indičtí dělníci začali z blízkého okolí místa zvaného Harappa (v poříčí řeky Ráví, přítoku Indu) přinášet předměty, které začali podkládat pod pražce kolejnic. Někdo si ale všiml, že jsou to dobře vypálené cihly.

Tak byly odkryty pozůstatky tzv. harappské či protoindické kultury. Tam, odkud brali dělníci tento báječný stavební materiál, odpočívaly stavební základy velké starobylé civilizace, jejíž počátky spadají do třetího tisíciletí před naším letopočtem! Odborníci žasli nad dokonalostí urbanistického uspořádání města i kanalizační sítě, která svědčila o vysoké úrovni hygieny tamních obyvatel, související s hygienou rituální.

Našlo se však mnohem víc! Hroby s lidskými a zvířecími kostrami, kultovní předměty, sošky s výraznými ženskými znaky, ozdoby, knoflíky, nádoby, hračky i zbraně.

Archeologické práce, vzhledem k politickým poměrům v koloniální Indii, postupovaly pomalu. Systematické vykopávky začaly až ve dvacátých letech našeho století. Postupně byly odhaleny stopy po této civilizaci na velmi rozsáhlém území, které se táhne po celém povodí řeky Indu a zasahuje až do indických států Rádžastán (s významným nalezištěm Kalibangen), Gudžarát (např. Lothal) a Východní Pandžáb (např. Rupar). Nejrozsáhlejší naleziště a nejbohatší sbírky předmětů se našly ve městě Mohendžo-daro, čtyři sta mil (640 km) jihozápadně od Harappy, v provincii Sindh a v Harappě samotné. Do dnešní doby se na tomto rozsáhlém území objevilo sedmdesát míst, která nálezy odpovídají stejné kultuře.

HARAPPSKÁ PEČETIDLA, JAZYKOVÝ HLAVOLAM

Kromě výše jmenovaných předmětů se však nalezlo něco, s čím si doposud neporadili jazykovědci z celého světa. V roce 1875 totiž anglický archeolog Sir Alexander Cunningham publikoval článek o předmětu, připomínajícím pečetní destičku, popsaném krátkými nápisy v neznámých znacích. Na nalezištích bylo postupně objeveno okolo tří tisíc těchto steatinových pečetidel, která jsou dnes pečlivě zkoumána. Mají různý tvar, jsou oválná, okrouhlá, tvaru obdélníku nebo válečku, nejčastěji však čtvercová o velikosti od 1,5 x 1,5 do 5,5 x 5,5 centimetrů. Z rubové strany jsou někdy plochá, někdy opatřená ouškem. Na lícové straně se někdy nacházejí buď pouze nápisy nebo jen reliéfní stylizovaná vyobrazení lidských a zvířecích postav a rostlin. Nejčastěji ale jde o kombinace figur i znaků.

Ze zvířat jsou na pečetidlech zobrazeni zejména vodní buvoli, skot, nosorožci, sloni, antilopy, gazely, tygři a pravděpodobně obětní býci. Rostliny jsou nejčastěji zastoupeny posvátným stromem, zvaným pípal. Z lidských figur si největší pozornost zasluhuje ta, která představuje boha, sedícího v lotosové pozici, s trojcípou ozdobou hlavy a ztopořeným lingamem. Ze všech rohů ho obklopují zvířecí figury · tygr, slon, nosorožec a vodní buvol. Pod sedačkou jsou zobrazeny dvě gazely. Vědci se domnívají, že je to prototyp hinduistického boha Šivy, vyobrazeného jako Pašupati, král zvířat.

Celkem se našlo šest pečetidel s podobným výjevem.

CESTA DO PÁKISTÁNU

Staré civilizace stále více lákají zvědavce z celého světa. Na rozdíl od atakovaných pyramid v Gize a Sakkaře, královských hrobů v Údolí králů na středním toku Nilu, nebo pozůstatků ze Staré Číny, je cizinec v pákistánské Harappě dosud spíše výjimkou a cesta za jejími památkami přímo očistcem.

Pracovali jsme nějaký čas v Indii ve škole, a když nastaly prázdniny, vydali jsme se na dlouhou cestu z Dillí do Harappy. Nejprve nás čekalo šest hodin z Dillí do sikhského Amritsaru. Tam jsme přestoupili na autobus, který nás zavezl do pohraničního městečka v indickém Pandžábu. Museli jsme tu znovu přestoupit na poslední indický autobus, jehož trasa končila deset kilometrů před hraničním přechodem Wagah. Dál už hromadná doprava nevedla. To ale dobře věděli rikšové, pohotově připravení nabízet své služby.

Na těch posledních deset kilometrů k indicko-pákistánské hranici nikdy nezapomenu. Na šlapací rikše, s termoskou a svačinou v ruce a slaměným kloboukem na hlavě, jsme projížděli ostře sledovaným vojenským pásmem, ohrazeným ostnatými dráty, za nimiž stály ozbrojené pohraniční hlídky. Dorazili jsme na hranice. Byli jsme jediní, kdo ten den zatím přešel. Prošli jsme špalírem celníků a po tradičních úředních rituálech vstoupili na pákistánské území.

Z hranic jsme se dostali nejprve nákladní dodávkou na korbě s domorodci a jejich dobytkem, a pak přeplněným minibusem do starobylé metropole provincie Pandžáb · města Lahore. Rikša nás dovezla na vlakové nádraží. Pak už nás čekaly jen čtyři hodiny cesty po železnici do pákistánského vnitrozemí a nakonec poslední jízda autobusem. Během té venku kvapně ubývalo zeleně, přibývalo písku a hliněných domorodých vesnic. Po dvou hodinách řidič autobusu zastavil uprostřed pustiny a řekl: “Tady je to.”

Vystoupili jsme. Nikde nic a nikde nikdo. Šli jsme po prašné cestě dál a dál. Konečně se před námi objevila tabule s nápisem “Harappa · Police station”. Za ní se začaly rýsovat úhledné cestičky k jednotlivým archeologickým lokalitám, před kterými stály pečlivě zpracované tabule s popisky. Za nimi byla šipka do maličkého harappského muzea.

JEDNO Z NEJMENŠÍCH MUZEÍ NA SVĚTĚ

V něm jsou vystaveny předměty nalezené v Harappě · pečetidla, hračky, figurky zvířat, knoflíky, nádoby (pánve, amfory, cedníky, hrnce a olejničky), zhotovené většinou z pálené hlíny, lineárně zdobené tmavým pigmentem ve více či méně složitých ornamentech. Ale také věci ze slonoviny, skla, mušlí (zejména ozdoby a knoflíky), z kamene i kovu (šípy, sekery, nádoby) · z mědi a bronzu.

Pozornost také zaujmou asi decimetrové ženské figury z červené pálené hlíny. Jejich tvůrci se soustředili nejvíce na vypracování detailů v obličejích, na účesech, ozdobách hlavy a pohlavních znacích. Vytvořili ženy silné i štíhlé, s očima kulatýma i protáhlýma, samotné nebo s dítětem v náručí. Oči, ústa, ňadra, ozdoby kolem krku i ve vlasech, to vše vyřešili dolepováním hliněných detailů na základní hmotu. Byly to hračky nebo bohyně Matky?

NA POKLAD JE MOŽNO SI SÁHNOUT

Když jsme ve stínu stromů nabírali síly k prohlídce zpřístupněných vykopávek, přistoupil k nám jeden z domorodců. Ze zástěry začal vytahovat hliněné figurky, podobné těm, které jsme před chvílí viděli v muzeu, kde byly pečlivě střeženy. Ptali jsme se, odkud je má. Ukázal jen, že máme jít za ním.

Za zahradou muzea se skrývaly nenápadné hrnčířské dílničky a ubytovny. Všude kolem byly koše plné hliněných buvolů, vozíčků, nosorožců a ženských figurek s roztodivnými účesy či pokrývkami hlavy. Vyráběli je tady najatí indičtí hrnčíři.

Na zápraží vyšla mladá cizinka. Představila sebe i své kolegy z kalifornské univerzity, oboru archeologie. Se zapadajícím sluncem se z terénu vraceli s lopatkami v ruce jejich studenti.

“Ty hliněné kopie figurek máme pro studijní účely · aby si na ně mohli naši studenti doma skutečně sáhnout. Pracujeme tady už devět let. Za měsíc se tahle skupina vrací po půlroce domů. Každou středu nám sem domorodci vozí jídlo, pití a mýdlo.”

Neodolali jsme a do vaty si pečlivě uložili hliněného tygra, nosorožce, gazelu… a dovezli je zpět do Dillí. Tam jsme zjistili, že v Národním muzeu, kde jsou harappské nálezy také vystaveny, existuje podobná dílnička, kde vyrábějí kopie záhadných pečetidel.

DOKÁŽEME NAJÍT ODPOVĚĎ? Nápisy na pečetidlech dosud nevydaly své tajemství ani nám, lidem stojícím na prahu kybernetického věku. Jejich rozluštění teprve čeká na svůj správný klíč. Až se někomu podaří ho najít, odhalí nejen tajemství používání starověkých pečetidel, ale přispěje i k doplnění mozaiky o vzniku, dlouhodobé existenci i rychlém zániku této podle všeho vzkvétající mírumilovné civilizace, jejíž význam se může přiřadit k takovým starověkým kulturám, jakými byly Egypt, Čína či Mezopotámie.

Martin Dostál je jedním z našich nejzajímavějších současných kurátorů. Jeho originalita vyplývá za schopností propojovat v sobě nejrůznější média, a to zejména v oblasti filmu, videa, reklamy a vizuálního umění. Zabývá se organizováním výstav, které jsou typické svou lehkostí a extravagancí. S potutelným úsměvem sahá po neznámých tvářích a pomáhá jim na světlo veřejnosti. Nebojí se riskovat a občas si šťouchne do nějakého toho tabu. Jeho výstava většinou překvapí.Kromě toho je spolutvůrcem několika reklamních spotů. Jeho partnerem bývá často Jan Svěrák nebo Ivan Zachariáš. Mimo jiné je spoluautorem námětů a scénáře k filmu režiséra Jana Svěráka Jízda. V nedaleké době se můžeme těšit na jím připravovaný dokument o Jiřím G. Dokoupilovi, významném světovém umělci českého původu. K Martinovým nejzajímavějším projektům, které se týkají vizuálního umění, patřily takové výstavy jako “Čistý zisk ­ reklama jako strategie stylu” (spolutvůrce Marek Pokorný a Ivan Zachariáš), “Skryté podoby” ­ Jiří David, “Mrkačka”, “Česká abstrakce” (s Markem Pokorným), “Respekt ­ Vzpomínky na budoucnost”, “Mrtvé duše”. A právě o této poslední výstavě, na jejíž realizaci se podílela i naše první polistopadová soukromá galerie MXM, bude řeč.

Petr Pastrňák – bez názvu

Mám dojem, že máš snahu udělat show z mrtvých věcí. Výstava musí lidi bavit. Musí to být podívaná, které lidi uvěří a nebudou se cítit podvedení, protože neznají důvod. Divák by se neměl cítit méněcenně, i když dílu spontánně neporozumí. Měl by znát důvod. Prostě žádná zbytečná tajuplnost ani sofistika. Jestli tomu dobře rozumím, tak by výstava neměla být uzavřená pouze do sebe, jinak je zbytečná. Měla by empiricky zapůsobit atmosférou? Jasně, důležité jsou emoce. Třeba film se bez atmosféry a emocí naprosto neobejde. Dobrý film by tě měl vtáhnout už od titulků. Lidi by se neměli zablokovat ­ “tomu já nechci rozumět, připadá mi, že jsou to zbytečný fígle”. Když tě to vtáhne, tak to prožíváš a začínáš komunikovat.

Míla Preslová – bez názvu

Dobře ­ je tu evidentní zájem o diváka. Necítíš ale ve svých snahách nebezpečí, že se z předváděných věcí stanou jen reklamní spoty? V minulosti žila spousta lidí, kteří ve své době nezapůsobili a ačkoli měli bezesporu své kvality, byli objeveni až po smrti… Věci můžou být komplikované. V přítomnosti dokonce v prvním okamžiku i nesdělné. Můžou jít dokonce i proti době, ve které vznikají. Nadčasovost ale vždy ukáže čas. Mě zajímá přítomnost, teď a tady. Spekulovat o budoucnosti nechci. Tipnul by sis někoho z umělců té nejstarší generace, kdo by mohl zajímat lidi ještě za sto let? Proč ne? Těch lidí by mohlo být několik. Třeba pan Malich. To je umělec, který vizualizuje svoje esoterní a mystické zážitky. Pracuje se svými sny a jeho dílo je vůbec vnitřně asi dost komplikované. Ale pozor! Dokáže to podat dost jednoduše, proto je komunikativní, díky čemuž může přežít. Myslím, že zaujme i diváka, který se v umění běžně neorientuje. Musí však mít přirozenou citlivost. Možná je na tvé práci specifické, že se na výstavu díváš ne jako kurátor, ale spíše jako režisér. Hodně lidí tě zná i jako scénáristu spolupracujícího s Janem Svěrákem. Určitě. Ono je to v mnohém podobné. Když se výstava staví, je to do jisté míry stejné, jako bys stříhal film. Pracuješ s rytmem a z něj je možné vyždímat něco živého.

Jestliže je život tím, co má zaujmout, na co chceš lidi přilákat, dá se tomu věřit. Chci se ale ještě zeptat na jinou věc: Je tu na jedné straně film a video a na druhé závěsný statický obraz. Může i ten nejskvělejší superobraz od geniálního mistra konkurovat třeba stupidní reklamě v televizi? Tohoto tématu jsem se dotkl na výstavě “Čistý zisk ­ reklama jako strategie stylu”. Upřímně řečeno, moc tomu nevěřím. Obraz, protože je statický, potřebuje aktivitu diváka ­ jeho energii, ale televize žádnou aktivitu nepotřebuje. U televize se snažit nemusíš. Tam stačí, když jen jsi, zvlášť u těch reklam. Před chvílí jsme se bavili o tom, že by umění mělo působit svou živostí. Co je živého na Mrtvých duších? No, na téhle výstavě jsou živí hlavně umělci a snad i výstava samotná živě zapůsobila. To, že jsem si vybral téma smrti, byl přesný záměr. Snažil jsem se najít téma absolutní. Chtěl jsem se chytit něčeho pevného v okamžiku rozpadání. Je to svým způsobem reakce na některé předcházející projekty, jejichž témata byla neurčitá ­ “Na hraně”, “To co zbývá” nebo výstava, kterou jsem dělal já v Richtrově vile “Vzpomínky na budoucnost”. Na jedné straně je tu smrt a na druhé nesmrtelnost. I o tom je výstava. Šlo ale o to, aby nepůsobila morbidně. Měla to být spíš nezávazná, příjemná konverzace na toto téma, i když tě z některých věcí může začít lehce mrazit, jako třeba u Jirky Davida, Míly Preslové nebo Markéty Othové. U Filipa Turka se až křečovitě usmíváš. Pastrňák vyvolal iluzi umírání za dlouhého dne. I to je téma výstavy ­ nuda, umírání zaživa. Nebo to, co zbyde z člověka po jeho smrti (Václav Stratil). Těch pohledů je spousta. Další je ten tvůj. Co příští téma?

Při návštěvě Anglie, Holandska, Francie a dokonce i Ruska se málokdo nepodívá do muzea voskových figurín. Z voskově bledých tváří se dají číst dějiny dávné i ty docela čerstvé (jsou to vůbec už dějiny?). Světové a hlavně “domácí”. České republice až donedávna voskový památník chyběl. Dnes tu je. Ale objevil se sám od sebe?

. . . . . Sedím u kulatého stolu v baru s živlem. Muž, jak se dnes říká ­ středního věku, plný energie, nadšení, entuziasmu, v zubech žmoulá kouřící doutník. Poposedává nervózně na židli a svá vzrušená slova doprovází mohutnou gestikulací rukama. Připomíná větrný mlýn, ten muž v kostkovaném saku s nápadem, který pomalu, ale jistě realizuje. Proč by měly děti jezdit až do Anglie dívat se na voskového Robina Hooda. Muzeum voskových figurín bude tady, v Praze a bude v něm místo Jacksona Jágr! . . . . . “Nebylo to vůbec tak jednoduché, jak se zdálo. Projeli jsme všechna možná vosková muzea a… nic. Nikdo se s námi nebavil. Nikdo neporadil. Chtěli nám jen prodat figuríny,” krčí rameny pan Kočík a rychle dodává: “A za nemalé částky. To si nemůžu dovolit.” A tak je celé muzeum od nápadu až po hotové postavy dílem domácím, českým. Cesta k vosku nebyla jednoduchá. Několikrát zavedla výrobce do slepé uličky. Jestli se skutečně podařilo objevit tajemství toho pravého vosku ukáže až čas. Zatím se vesele odlévá. Tedy odlévají ­ hlavy. NÁROD SOBĚ Cesta k dobré a věrné voskové figuríně začíná u sochařů, kteří vytvoří bystu dané osobnosti. Podobu hmotě dali ak. sochař Zdeněk Preclík, Tomáš Vejdovský, Radim Hanke a Radomír Šutera. To je první krok. Podle sochy se vytvoří sádrová forma a z ní lukaprénová, do níž se vosk lije. Každý člověk je originál, každá figurína také. Třeba taková drobnost jako odstín barvy pokožky znamená, že pro každého adepta zvěčnění je namíchán individuální vosk. V dílně Jaroslava Jelínka se tedy míchá a zkouší a míchá a zkouší a odlévá. Tak to už by byla hlava.

…záběry z nového panoptika voskových figurín v pražském paláci RAPID

A tělo? To se z vosku nelije. Nad těly k voskovým dějinám se sklání Radomír Šutera st. a Rastislav Vajdák. Tvoří figuríny na míru. Zdálo by se, že je vše hotovo. Skutečně? Práci si na tomto projektu našel i umělecký maskér Zdeněk Klika. Nalíčit tváře, zasadit oči, přidělat řasy a vlasy, obočí, ústa, někdy i zuby. A pak už jen nahé figuríny obléct do kostýmů. . . . . . Za dvoudílnými prosklenými dveřmi paláce Rapid rachotí pilky a voní lepidlo. Vše se připravuje na první návštěvníky. Na několika stovkách metrů čtverečních roste stará Praha, kde najdete třeba Libuši, Karla IV. nebo Rudolfa II, kousek dál potěší hospůdka se Švejkem, vlídně na vás pohlédne v knihovně zaneprázdněný Karel Čapek. Do doby magické Prahy vtáhne kaleidiskopické kino PhDr. Radúze Činčery, autora známého kinoautomatu. Devítiminutový film dýchá dobovou atmosférou, tajemstvími a magičností. Je několik týdnů před otevřením, když procházíme budoucím muzeem naší i světové historie ve vosku. Míjíme řemeslníky, kteří připravují školu pro J. A. Komenského. Kousek dál se dodělává sametový sál pro největší osobnosti tohoto století. Mezi dvěřmi jsme uviděli jasnou červenou barvu. Po pár krocích vstupujeme na tribunu světových diktátorů a představitelů komunistického režimu. Poslední kroky vedou do televizního studia, jež je připraveno pro naše politiky. Vracíme se a neodpustíme si alespoň jedno pohlazení gigantického Golema. . . . . . Zpět v Praze současné, kde nic není pohádkově snadné. “Některé z figurín mají samozřejmě ještě živé ̧předlohy?. V takovém případě jsme se rozhodli žádat vždy o dovolení. Zatím jsme neměli nějaké větší problémy,” líčí Zdeněk Kočík, hlava projektu. “Chtěli bychom po pár letech expozici podstatně rozšířit a přemístit do Celetné ulice, kde jsme již koupili dům. Tam by mělo být mnohem více než 40 figurín, jako je dnes.”

záběry z nového panoptika voskových figurín v pražském paláci RAPID

Velkorysý projekt. Proč? “Není nejdůležitější to, jak moc na tom vyděláme. Možná, že první roky budou v mínusu. Ale já chci mít i u nás v Čechách muzeum voskových figurín,” se smíchem kouří pan Kočík doutník a potutelně dodává:”Ale peníze se taky hodí.” . . . . . První muzeum voskových figurín v Čechách by už mělo od 29. 3. 1997 nabízet cestu historií.  

V druhé polovině minulého roku začaly do světa pronikat zprávy o převratných archeologických objevech. Prestižní světové deníky jako New York Times nebo Herald Tribune informovaly, že tým odborníků prý učinil v západní Austrálii archeologické nálezy, které mohou zcela změnit pohled na prehistorii tohoto kontinentu.

Dosud panuje přesvědčení, že člověk vstoupil na australskou pevninu před 60 tisíci lety. Nové nálezy mohou toto číslo přinejmenším zdvojnásobit. A nejen to ­ mohou být impulsem k přehodnocení teorie, podle níž pochází dnešní člověk z Afriky. Někteří odborníci varují, že u předešlých archeologických objevů ­ kupříkladu jeskynních maleb ­ se později ukázalo, že jde o podvrhy nebo nepřesné datace. Tým australských archeologů ovšem nepřichází s žádným náhodným objevem. Předkládá výsledky několikaleté práce. Tyto výsledky byly dlouho uchovávány v tajnosti právě proto, aby mohly být pečlivě ověřeny. K nejpodstatnějším nálezům došlo na místě zvaném Jinmium, jež je vzdáleno asi hodinu cesty autem od západněji položeného městečka Kununurra a nachází se na Kimberleyské náhorní plošině. Tuto oblast vnitrozemí důvěrně znají domorodci, kteří ji obývají, pro bílé Australany ale představuje téměř neznámé území. Pokud turisté zamíří do Kununurry, udělají to proto, aby se odtud vydali na západ a prohlédli si neumělé kresby a rytiny leguánů, krokodýlů, postav duchů i dalších prehistorických motivů, jimiž jsou tyto končiny proslulé. Dr. Richard Fullagar, který prováděl v okolí archeologický průzkum již od roku 1987, se 31. května 1992 rozhodl kopat na široké planině porostlé řídkým tropickým lesem, poblíž záhadných skalisek, jimž domorodci říkají Jinmium. “Nedalo se nijak určit, kde by bylo nejlepší kopat. Měl jsem jenom silné tušení založené na archeologických instinktech,” vzpomínal později. V jámě, kterou vykopal, objevil dr. Fullagar prehistorické artefakty. Na základě termoluminescence určil, že jsou staré 60 tisíc let. Vrátil se proto na místo s kolegy dr. Lesley Headovou a Davidem Pricem, vědeckými pracovníky z Wollongong University, aby se za pomoci zdejších domorodců pokusili odhalit, co skalní bloky Jinmium ještě skrývají. PRAVĚKÉ “TAPETOVÁNÍ” Největší pískovcové skalisko je 40 metrů vysoké. Obklopují ho menší pískovcové útvary několikametrové výše. Mezi domorodci se o nich vyprávějí různé tajemné příběhy, které je pokládají za zkamenělé bytosti dávnověku. Tým archeologů objevil na řadě převisů tisíce kroužků vytesaných v pískovci. Měly tak dokonalý tvar, že žádný z nich se co do rozměrů či hloubky nelišil od ostatních o více než pár milimetrů. Tato pravidelnost utvrzuje archeology v přesvědčení, že jde o umělecký výtvor a nikoli dílo přírody. Na jednom malém kousku pískovcové stěny napočítali těchto kulatých vrypů tři a půl tisíce. Na další stěně o pár metrů dále dospěli k číslu 3200. “Ve společnosti, kde lidé denně bojovali o přežití, muselo mít takové dílo nesmírný kulturní význam,” říká dr. Fullagar. “Podle našich výpočtů mohlo vytesání jednoho kroužku trvat nejméně hodinu. Kdyby tedy jeden člověk pracoval na tomto úkolu osm hodin denně, vyzdobit zmíněné dvě stěny by mu trvalo asi dva a půl roku.” Možná šlo pouze o dekoraci skalních úkrytů a o ohraničení těchto primitivních přístřeší. “Velmi zjednodušeně lze říci, že je to skoro cosi na způsob tapet,” říká Paul Tacon, antropolog Australského muzea, který se na projektu rovněž podílí. “Rozhodně však mají také něco společného s navigací,” dodává. Jak z průzkumů vyplývá, kulaté vrypy pravděpodobně sloužily několika účelům najednou. Podle jedné z dalších hypotéz se jednalo o primitivní kalendář ­ každý kroužek by pak označoval den, měsíční cyklus či jiný přirozený rytmus.

skalní přístřešek v Jinmiu

Převážná část skalních masivů se nachází pod zemí ­ jde vlastně o jakési pískovcové ledovce, kdy nad zem vyčnívají jen jejich vrcholky ­ proto se rozšířený tým archeologů pustil do odstraňování okolní hlíny. Jak postupovali hlouběji, zjistili, že skalní stěny jsou i nadále posety kroužky. Když odstranili asi tři čtvrtě metru sedimentu, našli důkaz, že na tomto místě žili lidé. Nejprve objevili stopy okru, barviva vyrobeného člověkem, a poté kamenné nástroje. Na některých artefaktech byly stopy škrobu, dokládající, že před 60 tisíci lety zpracovávali lidé rostlinnou potravu. Zhruba metr hluboko ­ ve vrstvě, jejíž stáří nyní přibližně určují na 58 až 75 tisíc let ­ narazili na kámen, který pokládají za nejstarší spolehlivě datovaný exemplář kamenného umění. Tento kus se podle nich odštípl ze skalní stěny a byl posléze zakryt vrstvou usazenin. Kdyby nebyl pohřben pod zemí, archeologové by nemohli na základě termoluminescence určit jeho stáří tak přesně. Doposud byly nejstarším mezinárodně uznávaným případem kamenného umění podrobně opracované kamenné stěny z francouzských jeskyní Chauvet a Cosquer, staré 32 tisíc let. PŘEVRATNÝ NÁLEZ Nejstarší nález měl ovšem teprve přijít: metr a čtvrt pod zemí vykopali archeologové neznámý kamenný nástroj, který podle nich pochází přinejmenším z doby před 75 tisíci lety, možná však i před 176 tisíci lety. Ve vrstvě staré 176 tisíc let dosáhl tým “sterilní” půdy, v níž se již nevyskytovaly žádné známky lidské přítomnosti. Jestliže by se prokázalo, že stáří kamenných nástrojů a skalního umění je správné, byli bychom nuceni opravit teorie o vývoji Homo sapiens z Homo erectus. Dnes existují v postatě dva názory. Podle jednoho pochází dnešní člověk z Afriky. Například podle The Cambridge Encyclopedia of Human Evolution, jedné z nejautoritativnějších publikací o lidské prehistorii, plně moderní Homo sapiens se v Africe poprvé objevil před přibližně 130 tisíci lety a neopustil tento kontinent dříve než před 100 tisíci lety. “Jakmile se mu to podařilo, rychle pronikal do všech končin světa,” praví se v textu. Druhá teorie tvrdí, že v různých částech světa probíhaly ze stadia Homo erectus lokální evoluce. Na území Austrálie mohl původně žít “archaický” a dnes již vyhynulý druh člověka, který byl buď potlačen novými vlnami lidského osídlení, nebo se vyvíjel nezávisle, říká jinmiumský tým ve zprávě otištěné v prosincovém vydání prestižního britského archeologického časopisu Antiquity. Bude-li pravost kamenného nástroje potvrzena, znamená to, že před 176 000 lety se archaický hominid dopravil z Dálného východu do Austrálie. Tak obtížná věc jako stavba lodi a plavba přes oceán vyžaduje schopnost komunikovat. Archeologické nálezy v oblasti Jinmium se tedy mohou stát nepřímým důkazem toho, že lidé již v této době uměli mluvit. ROZPORY AUSTRALSKÉ PREHISTORIE Jinmiumské balvany se v mnoha ohledech podobají slavnému Stonehenge. “Stonehenge je jedním z řady kamenných uskupení, vytvořených jedinou kulturní skupinou na rozsáhlejším prostoru. Zde se setkáváme s něčím podobným v tom směru, že jedno kulturní společenství opracovalo obrovské monolity, nacházející se na stejně rozsáhlém území,” říká dr. Paul Tacon. V článku pro Sydney Morning Herald hovoří tým odborníků o svých objevech následovně: “Kde to bylo možné, kontrolovali jsme své údaje pomocí jiných metod. V horních vrstvách usazenin, kde lze určovat stáří na základě radioaktivního izotopu 14C, se výsledky této metody shodují s výsledky termoluminescence. Datace skalních výtvorů odpovídají nezávislé analýze stratigrafie různých forem tohoto umění. Když jsme své výzkumy připravovali ke zveřejnění, konzultovali jsme je s odborníky na určování stáří, geomorfologii, vývoj lidstva, skalní kresby a změny hladiny moře. Naši práci anonymně kriticky pročetli nejméně dva přední odborníci, a potom také vydavatel časopisu Antiquity. Nikdo z nich nutně nesdílí všechny závěry, které z výsledků vyvozujeme, všichni však souhlasili, že práce je připravena k publikaci, a pomohli nám naše hypotézy upravit do co nejlogičtější a nejsouvislejší podoby a s ohledem na výsledky předchozích výzkumů.” “Naše výsledky jsou v rozporu se současným obrazem australské prehistorie, věříme však, že je lepší je uveřejnit a diskutovat o nich. Je nám zřejmé, že možná potrvá roky, než dospějeme k jednoznačnému řešení,” konstatuje dr. Fullagar. A dodává: “Všechny vědecké výsledky jsou nakonec provizorní. Představují stav poznání v době jejich otištění. Publikování v odborné literatuře pro nás znamená počátek, a nikoli konec věřejného přezkoumávání a diskuse.”  

V roce 350 před naším letopočtem popsal princip temné komory (camery obscury) Aristoteles. Vynález musel počkat až do 16. století, kdy se ho zmocnil renesanční všeuměl Leonardo da Vinci, který podrobně popsal práci a použití kamery. Ta se potom stala vyhledávanou pomůckou malířů. Používali ji k průmětům reality na matnici a snadnému překreslení na papír. Trvalo ještě dalších 300 let než se princip začal využívat k prvním fotografickým experimentům. V roce 1822 objevil francouzský litograf Joseph N. Niepce citlivost asfaltové vrstvy k dennímu světlu. První snímek světa zobrazoval pohled z okna Niepceho pracovny na dvůr. Vznikl v roce 1826 a jeho expozice trvala “pouhých” 8 hodin. Další bod ve fotografii si připisuje jistý Louis J. M. Daguerre ­ technicky založený člověk s uměleckými sklony, který přišel na postup zhotovení fotografického obrazu na stříbrné desce potažené jodidem stříbrným. Devatenáctého srpna 1839 je oficiálně vyhlášen vynález dauguerrotypie. Toto datum se uvádí jako vynález fotografie… První zájemci o fotografii to nemají jednoduché: zařízení je těžké, doby expozice dlouhé a citlivý materiál si musí mísit každý sám a ihned ho zpracovat. Masově se fotografie rozvíjí až po roce 1861, kdy C. Russel vynalézá suché kolodiové fotografické desky. To je podnět k tovární výrobě fotografického materiálu, což osvobodilo fotografy od nejistých alchymistických pokusů a mohli se konečně soustředit na vlastní fotografování. První snímky byly neživé výjevy a když se poprvé na snímcích objevil člověk, došlo ke zděšení, a to hlavně u malířů ­ portrétistů, kteří nemohli věrnosti fotografie konkurovat. Baudelaire nazývá daugherotypii “mesiášem davu” a má pravdu. Nový fenomén si hledá svou vlastní cestu mezi výtvarnými disciplínami, vytváří si svou estetiku. Ve tomto století dostává fotografie civilnější podobu, podřizuje se dobovému vkusu, módě, uplatňuje se ve zpravodajství. V polovině 20. století vyvinul Američan Edwin Land fotoaparát známý pod jménem Polaroid, s jeho použitím získával takzvané okamžité snímky, které jsou zpracovány ihned po expozici přímo v přístroji. Dnes Daguerrův vynález zcela ovládl svět, fotografie nás informuje o dění na celé planetě, má nad námi ohromnou moc, je to způsob vizuální komunikace, která ovliňuje naše vnímání skutečnosti. Věda postupuje dál a na obzoru se jasně rýsují nové trendy ve fotografii.

digitální kamera; pod povrchem klasické zrcadlovky se skrývají nevídané věci

BOOM DIGITALIZACE Poslední veletrh Photokina ?96 proběhla ve znamení digitální techniky. S rozvojem multimediálních sdělovacích prostředků a výměny informací vzniká zajímavá situace. Souběžně s boomem digitalizace fotoobrazu dochází k zavádění nového systému Advantage Photo System (dále APS). Je to systém, který používá klasický filmový materiál o něco menšího formátu než je kinofilm. Byl konstruován jako otevřený systém fotografie pro 21. století s tím, že veškeré periferie pro APS jsou do budoucna konstruovány jako digitální. Periferií se rozumí skenery, fotopřehrávače, speciální digitální tiskárny, profesionální i amatérské. Byla plánována služba pro zákazníky v obchodech, kde by bylo možné naskenovat a dále materiály zpracovávat. Film je možné převést na digitální formu, retušovat, doplnit textem, eventuelně graficky zpracovat do formy vizitek, pasových fotografií, kalendářů a jiných netradičních variant. Samozřejmé by mělo být převedení negativu či pozitivu na disketu. Výsledkem je výtisk, nebo si obrázek odnášíte na disketě. To je počátek digitalizace. Na zadní straně APS filmu je obsaženo magnetikum se schopností zaznamenat text na políčko filmu. APS systém by tedy měl být přechodem pro další digitální zpracování. Souběžně s tím se urychlil vývoj fotoaparátů a počítačové techniky. Dochází ke zmenšování CCD prvků (snímacích prvků) a zvyšováním jejich rozlišovacích schopností do té míry, že je schopen konkurovat fotografickému záznamu. APS je zatlačen do pozadí především pro nedostatek příslušenství a firmy fotografické se vrhají na výrobu digitální fotografie z hlediska fotoaparátů, elektronické hlavně z hlediska výrobců techniky. Počítačové firmy pronikají přes software a hardware k digitálnímu zpracování obrazu a následně k fotografii, se kterou dříve neměli nic společného. Vzniká nová symbióza firem. Vývoj spojuje s fotografií společnosti zabývající se satelitním nebo telekomunikačním přenosem obrazu. V praxi to může vypadat tak, že například sportovní reportér nafotí v Lillehammeru skoky na lyžích, vedle sebe má mobilní telefon, ten propojí s fotoaparátem. Během několika minut je fotografie v pražské redakci. TYPY DIGITÁLNÍCH KAMER Na veletrhu Photokina ?96 byly novinkami hlavně malé digitální kamery pro komerční účely. Jejich řešení je v některých případech odlišné od klasické kamery. Důvodem je hledáček ve formě malé obrazovky na zadní stěně fotoaparátu. U některých typů je výklopná, což umožnuje pohodlnější prohlížení snímků nebo focení na dálku. Obrazovka je výborným pomocníkem ­ umožnuje kontrolu obrazu bezprostředně po nafocení. Chcete třeba udělat klasické rodinné foto, ale máte pocit, že se vám v okamžiku expozice nepodařilo zachytit žádoucí výraz. Obraz si v hledáčku překontrolujete, zjistíte, že není zcela podle vašich představ, hned ho vymažete a můžete se pokoušet o ideální kompozici až do vyčerpání účinkujících. Digitální forma záznamu nezná nenávratně naexponovaný snímek a ušetří vám peníze za pokažené filmy. Toto řešení překonává využití polaroidového filmu jako náhledové okamžité fotografie. V případě polaroidu se snímek musel zopakovat na klasický fotomateriál, protože snímek není vhodný pro tisk. V digitální fotografii se povedený snímek prostě použije, nepovedený vymaže a zkouší se dál. Kamery mají různou kompresi obrázků. Podle zvolené kvality dostanete do paměti až 100 snímků. Ty můžete okamžitě po připojení k počítači přenést do programu k dalšímu zpracování. Právě tato nejnižší třída rozhodne v budoucnosti o tom, zda se digitální fotografie stane masovou záležitostí a byznysem. Předpokládá se velká obliba u uživatelů počítačů pro běžné rodinné foto a dále u profesionálů, kteří nepotřebují tak vysokou kvalitu snímků (realitní kanceláře, pojištovny, policie). Střední třída: je určena pro novináře. Má design a funkce shodné s klasickou zrcadlovkou. Tyto kamery mají vyšší rozlišení bodů (okolo 1,5 milionů), je v nich možné nastavit citlivost v rozmezí 100­400 ISO, obsahuje paměťovou kartu o kapacitě 170 MB je možné nahrát přibližně 100 snímků. Také zde je možnost zvukového záznamu ke krátkému komentáři vybraných záběrů. Kamery jsou vybaveny kvalitními akumlátory s kapacitou až 1000 záběrů na jedno nabití. Umožnují též rychlé série snímků (asi 2,7 snímku za vteřinu). Svými parametry se fotoaparát řadí k poloprofesionální až profesionální třídě, což nejlépe potvrdilo jeho hojné použití novináři na LOH ?96 v Atlantě. Profesionální digitální kamery mají větší rozlišení a uplatnění nacházejí ve vědeckých oborech, při fotografování v ateliéru (modní a aranžované foto), reklamní fotografii, (zátiší, statické motivy) v archivaci a podobně. Dalším typem jsou velkoformátové kamery. Připojují se pomocí adaptérů k části fotoaparátu, kde byla původně filmová kazeta. Rozlišujeme dva typy velkoformátových kamer ­ s obrazovým snímačem plošným nebo řádkovým. U plošného snímače se barevného rozlišení dosahuje použitím modrého, zeleného a červeného filtru s trojí expozicí. Kamery s řádkovou stěnou jsou vlastně jakési skenery. Z této technologie vyplývají dlouhé expoziční časy (až 15 minut) a možnost fotografovat pouze statické objekty. Aby se zamezilo pohybu focených zátiší způsobeného teplem (například máslo na foceném pokrmu se během dlouhé expozice roztálo) muselo být vyvinuto speciální studené osvětlení. Velkoplošné kamery s více než 45 miliony obrazových bodů na jeden snímek triumfují všechny dosavadní snímkové techniky a dovolují zhotovit obrazy gigantických rozměrů. Ohromná je však i cena ­ kolem dvou milionů za kus. KLADY A ZÁPORY DIGITÁLNÍ FOTOGRAFIE Nový fenomén má svá pro i proti. Digitální obrazový záznam lze rychle a pohodlně posílat na dálku. Telefonem, internetem nebo jiným systémem dálkového přenosu jej můžeme dopravit kamkoli v dosahu těchto prostředků. Obrazovou informaci lze kombinovat s textem a zvukem. Digitální obrazy jsou trvanlivé a barevně stálé. Tvoří je digitální informace, jež lze kdykoli proměnit na identické fotografie. Je eliminována ztráta kvality známá z tradičních fotografických postupů. Ve srovnání s klasickými fotomateriály je digitální obraz uložený na disketě velmi skladný, nedá se tak snadno poškodit jako klasický filmový materiál. Přehlednější a pohotovější je vyhledávání konkrétního obrázku počítačem. Velkou předností je možnost pohodlného zpracování obrazových digitálních dat výpočetní technikou. Tím, že se digitální obraz realizuje přímo (bez mezistupně negativ ­ pozitiv), zkracuje se doba zpracování. Kreativita před fotoaparátem, to jest nasvícení, práce s modelem nebo objektem, zůstává stejná jako v tradiční fotografii. Fotografické vidění a tvůrčí vklad tedy může být stejný. Novou technologií se zlepšuje spolupráce se zákazníkem. Litograf má možnost práci fotografa sledovat paralelně, může ji hodnotit a korigovat díky propojení fotoaparátu s obrazovkou. Nakonec i cena digitálního výtisku je srovnatelná s fotografií. I někteří profesionálové, kteří vyrostli na klasických fotopostupech a byli zvyklí na práci ve fotokomoře jsou digitálními fotoaparáty doslova nadšeni. Práce v temné komoře je pro mnoho lidí zdlouhavá a nákladná. Oproti tomu na počítači vidíte výsledek hned, barevné korekce se udělají okamžitě, každý úkon je vidět rovnou. Odpadají náklady za zkažený materiál, odpadá čekání na výsledky zkoušek. Je to ideální technologie pro nedočkavce, s počítačem si člověk může hrát. Paradoxně možná vznikne renesance “ručního zpracování” barevné fotografie prostřednictvím počítače. Vyvstává myšlenka, že se tím vrátí kreativita a tvůrčí postupy do barevné fotografie. Zainteresovaní výrobci mluví v souvislosti s digitální fotografií v superlativech. Vzledem k tomu, že je to technologie nová, má i mnoho nedostatků. Uživatel je svázán nedostatečnou kvalitou tiskových výstupů, problémy mohou nastat při snímání pohybových scén. Pro potenciálního českého uživatele je největším problémem cena kamer a příslušenství. Většina turisticky fotící populace není ochotna utratit dvacet a více tisíc za mizernou kvalitu. Kameru s dobrou rozlišovací schopností pořídíte přibližně za 175 tisíc, a to je dost i pro profesionála. Pro bavorského sedláka, který si ze snobismu pořídí novou technologickou hračku, je to investice vcelku reálná, pro českého ne. Budeme si tedy muset rok, dva počkat, až se technologie usadí, ceny spadnou dolů a pak to bude ono. DIGITALIZACE OBRAZU S digitální fotografií je těsně spjata technologie digitalizace fotografií z diapozitivů i negativů a tisk digitalizovaného obrazu. Je určena pro předtiskovou přípravu, prezentaci a archivaci snímků bez ztráty kvality vlivem času. Snímky jsou po digitalizaci ukládány na kompaktní disk. Na kompaktech se vydávají ekvivalenty knižních obrazových publikací. Vychází fotoarchiv budoucnosti ­ výsledky profesionálních fotografů, historické fotografie, snímky Prahy, modelky Jadrana Šetlíka a další stovky volně použitelných fotografií. Podle kvality rozlišení se vejde na jeden disk od 25 do 100 snímků. Nabízí se též kombinace fotografií s textem a zvukem. Obraz se dá retušovat, potlačit detail, barevně korigovat. Pomocí interpolace lze obraz “zostřit” (počítač vlastně vkládá mezi fotografické zrno další identické body). Díky tomuto “fíglu” se obraz jeví lidskému oku jako ostřejší a méně zrnitý než před úpravou. Digitální obraz je tištěn počítačovými tiskárnami na papírovou podložku. Tiskárny jsou bohužel označovány za nejslabší článek řetězce, výsledky jsou ve srovnání s fotografií nepoměrné. Při expozici na fotopapír už je výsledek kvalitnější. Další technikou, používanou hlavně pro velký formát, je tisk na plotteru. Tak si můžete vyrobit i billboard ve výtečné tiskové kvalitě. TRADIČNÍ FOTOGRAFIE NA ÚSTUPU? Technika a technologie fotografické tvorby je tak dokonale instantní, že i amatéři mohou bez jakýchkoli výjimečných schopností a studia fotografické tvorby, pracovat téměř jako “profíci”. Moderní technika už nedovolí udělat technicky špatný snímek. Profesionálové se začínají bát o chleba, řemeslný fortel je všeobecně na ústupu. V hektickém tempu života mizí potřeba a čas na originální tvorbu. Stačí přece sáhnout do fotobanky, koupit si kompakt s obrázky (za pakatel) a do omrzení ho bez invence používat. Fotografie klasická se dostala do pozice malířství 19. století, tehdy ona likvidovala realistickou malbu. Nyní stojí tradiční fotografie proti digitální a bojí se, jestli přežije. Oproti malířství má klasická fotka výhodu obrovského uživatelského publika. To se bude těžko přeorientovávat na jinou formu užití a prohlížení rodinných podobenek na počítači. Ne každý si s potěšením prohlédne obrazovou publikaci na displeji. Ne každý tvůrce se smíří s unifikovanou “kreativitou”. Možnost tvorby se rýsuje především v oblasti barevné komerční fotografie, která přešla na automatické zpracování zejména minilabem. Nyní si každý, kdo vlastní počítač, bude moci se svou rodinnou fotkou doma pohrát. Digitalizace pravděpodobně získá na vrch v mnoha sférách použití, tradiční fotografie si ale uchová svou nezastupitelnost v některých specifických kategoriích a v těch snad své postavení posílí.  

Máme namířeno na východ. Po vzoru dávných karavan pojedeme týdny a měsíce všemi možnými dopravními prostředky pořád za vycházejícím sluncem až do cíle naší cesty ­ do Hongkongu. A stejně jako ty karavany, ani my nespěcháme. Naším cílem totiž není ani tak ono velkoměsto na pobřeží oceánu, jako spíše lidé žijící kolem železniční tratě vedoucí přes dva kontinenty. Jejich osudy a příběhy, odehrávající se v tak různých koutech světa, spojuje navzájem mnoho společných radostí, myšlenek či starostí. Dvě kolejnice uložené na náspu jsou spojením jistě jen metaforickým. Představují ale důležitou cestu, po které k lidem přijíždí náš malý filmový štáb, aby naslouchal jejich příběhům.

“Kolik kilometrů to je do Hongkongu?” ptal jsem se slečny v informační kanceláři Českých drah na Hlavním nádraží v Praze. “Do Hongkongu?” odvětila mi s nevinným úsměvem. “Copak tam vedou koleje?” Vedou, jeli jsme po nich až na konečnou.

NA UKRAJINĚ

V obrovské hale čopského nádraží svítí jen několik zářivek. Na Ukrajině se z úsporných důvodů proud běžně vypíná, a tak zde vládne příšeří akčních filmů. Před nádražím se snažím koupit něco k snědku, pouliční trh tady funguje i v noci. Bloumám po temném náměstíčku před halou a prohlížím si zboží, na které babičky Ukrajinky svítí baterkou jakmile se trochu přiblížím. Jablka, pivo, vodka a cigarety ­ vše, co můžete při jízdě vlakem potřebovat.

Je půl dvanácté a na nástupiště zahalené do chladného oparu vjíždí mohutná lokomotiva táhnoucí náš vlak. Naloďujeme se do “obščiho” vagonu, nejnižší třídy v dálkových vlacích. Nemáte v něm jisté své místo ani horkou vodu ze samovaru, o vše je třeba bojovat, vše si člověk musí zasloužit. Oba průvodčí něco slaví ve svém kupé a cestující je moc nezajímají. Procházíme kolem jejich mejdanu a obsazujeme tři volná spodní lehátka. Netopí se, od úst jde pára, a tak rychle vytahujeme péřové spacáky a uléháme.

Probouzím se o půl třetí ráno a v polospánku si uvědomuji, že sdílím lůžko společně s o deset let mladší blondýnkou, se kterou jsem se neseznamoval. Nastoupila někde po cestě a zmožena únavou využila ten kousek místa, který zbyl u mých nohou. Vzájemně se tak zahříváme, a jak koukám po vagonu, tak nejen my. Stejně skončil i pan režisér, zatímco náš kameraman má na lehátku pro změnu chlapa. Tak to jsem nedopadl nejhůř.

Jak přibývá cestujících, vzduch houstne a posléze se dá krájet do libovolných tvarů. Odskočím si na záchod a když se vrátím zpět, na mém místě už je cizí chlap. “Však i ty jednou pudeš,” utěšuji sám sebe. Sedám si na volný kousek sedadla a pozoruji spící Ukrajince, kteří ještě nedávno byli Čechoslováky z Podkarpatské Rusi. Jsou malí, drobní, se zkaženými zuby, voní vesnicí a slunečnicovými semínky, která neustále žvýkají. Ti, co se nevešli na lůžka, leží na pytlích s bramborama a slovenskou moukou nebo nahoře u stropu na plošince pro zavazadla.

VLAKEM DO MOSKVY

Nádraží v Kyjevě. Cestující se cpou v bufetech ověnčených reklamou na Coca-Colu a pivo v plechovkách. Dáváme si sosisky (párky). Před lety úzkoprofilové zboží, dnes je máte za chvíli před sebou na umělohmotném tácku ohřáté z mikrovlnky. Že by pokrok? Čaj nemají, pouze kávu chemického původu. Je půl třetí ráno, mladíček s amplionem v ruce prochází kolem spáčů schoulených na batožině a pokřikuje na ně: “Srdečně vás zveme na promítání erotického filmu Veselá děvčata. Srdečně vás zveme… Film se promítá v kinosále v prvním patře, vstupné jeden a půl hřivny.” Vlak jede až za hodinu. Hlídám batohy, lehce pospávám. Zpod lavičky vylézá vykrmený potkan, využívá mé ospalosti a snaží se prokousat do jednoho z batohů. Ostatní jeho kolegové nerozhodně postávají a zpovzdálí pozorují, jak to dopadne. Vyklízíme raději pole směrem do bufetu.

Lvov – kniha může sloužit nejen k povznesení ducha, ale i k výrobě kornoutků na slunečnicová semínka

Stáváme se hosty místní mafie, která se posiluje pivem z plechovek a pistáciovými oříšky. Hostí nás playboy Sergej, obchodník s nemovitostmi. “Jsem ale slušný obchodník, znáješ?” Znájem a připíjíme si na krásy Ruska. Jeho kumpán si nás bere stranou a upozorňuje nás na jiného kumpána z party, který si Sergeje zcela nespolečensky před chvílí odtáhl do kouta a něco spolu hlasitě probírají. Je to prý kágebéšnik, tajný, který je má na starosti a se kterým otevřeně spolupracují ke spokojenosti obou stran. Ponimáeš? Ponimáem, náš pan prezident o tom přece napsal divadelní hru. Je čas vyklidit pole směrem do vlaku.

Probouzíme se nad ránem v rukou ruské pasové kontroly. Uniformovaná buzerace se za poslední staletí na ruských hranicích nezměnila, zmiňují se o ní snad všichni cestovatelé, které osud zavál až sem. Několikrát uniformám marně vysvětlujeme, že pro Čechy je vstup do Ruska bezvízový, ony stále v našich pasech postrádají jakési tranzitní vízum.

MOSKVA

Přijíždíme na Kyjevské nádraží v Moskvě. Na vedlejší koleji se připravuje vlak jedoucí zpět na Ukrajinu a proti nám kráčí Ukrajinky v šátcích s ohromnými balíky zboží, které vezou domů. Na peroně je ale čeká rojnice železničních uniforem a vybírá “pokuty” za překročení povolené hmotnosti zavazadel. Do svých kapes ovšem. Ženy se s křikem brání, ale muži zákona jsou neúprosní.

Moskva je opojena konzumem a zvyšováním životní úrovně. Limuzíny, italské kabelky a boty, Chrám Krista Spasitele ­ kdysi zbouraný Stalinem ­ je odlitý z betonu. Na každém rohu věhlasné firmy se spotřebiči a elektronikou vnucují kolemjdoucím své výrobky. Mají zde prý neočekávané problémy s domácími šváby, kteří se lehce dostanou k nechráněným mikroprocesorům a pochutnávají si na nich k nespokojenosti zákazníků. U metra u knižního stánku, kde před léty prodávali ruské filosofy a myslitele, dnes mají jen Harlekýny v ruštině se slečnou s nateklým poprsím na obálce. Pokrok holt nezastavíš. Nekonají se pirožky ani čaj, pivo v plechovce je v přepočtu za čtyři dolary, chemická káva za jeden. Za zapomenuté zavazadlo v metru musí majitel zaplatit vysokou pokutu, to kdyby to náhodou měla být bomba. Před nádražím policisté sbírají do přistaveného autobusu bezdomovce a odvážejí je daleko za město. My raději odjíždíme dobrovolně.

Na nádraží si u pokladny na ceduli čtu výčet těch, kteří mají ve frontě přednost. Invalidé a účastníci Velké vlastenecké války, vojáci z Afghánistánu a účastníci likvidace černobylské jaderné havárie. Tento seznam je už léta aktualizován. Zatímco pamětníci jedné tragédie pomalu vymírají, rodí se kandidáti na tragédii novou. Zatímco již nežijí účastníci VŘSR, je třeba zatočit se “separatisty” v Čečně a poslat tam mladé kluky v tancích. Jen několikabodový seznam tragických událostí ruského národa v tomto století visí u pokladen ruských nádraží pořád a je pořád stejně dlouhý. I když zbytečný, jízdenky jsou tak drahé, že fronty se už nestojí. Kupujeme si zásobu slunečnicových semínek na cestu a prvním osobákem ujíždíme směrem na východ.

“Moróženoje želájut?” pozpěvuje prodavačka zmrzliny, která se s krabicí prodírá vagonem. Za ní následuje další ­ tentokrát prodavačka jakési zázračné kosmetiky z Itálie. Nejdříve projde celý vagon a rozdá nudícím se cestujícím leták pojednávající o zázračných účincích jejích výrobků. Pak si letáky zase sesbírá a bez viditelného úspěchu pokračuje dál. V dělnickém osobáku asi nejezdí ta správná klientela. Následují úspěšnější prodavači novin, limonád a tkaniček. Lidé, které jen nouze přinutila k tomu, aby se živili takovýmto způsobem. Zato průvodčího jsme v osobáku nepotkali nikdy.

ELEKTROSTAL

Vystupujeme ve městě, jakých jsou v Rusku stovky. Jeho jméno voní komunistickou utopií: Elektroocel. Město-fabrika. Fabrika na železo, na ocel, na šťastný život a budoucnost. Beton, asfalt, komíny, haly zející prázdnotou. Nic se dnes nevyrábí, závod prakticky stojí, výplaty se nevyplácejí, každý se živí jak může.

Procházíme se po městě. V obchodech je pouze zboží z dovozu kromě několika základních druhů potravin se nic nepyšní nápisem Sdelano v Rossiji. Nakukuji do obchodu s italskými vodovodními bateriemi a varnými konvicemi, který je umístěn v podzemí betonového baráku. Mám pocit, že jsem vstoupil do televizního studia. Vyleštěná podlaha, lesknoucí se zboží, ochotná obsluha. Kdo z místních si ale může dovolit tady něco koupit? V ohromné zemi není na výplaty, roste nezaměstnanost, narkomanie a kriminalita. Pokračuje jen těžba surovin a ropy, supi v kravatách se vrhli na kořist a odnášejí vše, co má nějakou cenu. Zato lidem zblblým reklamou pohodí pár pěkně zabalených konzerv nebo předražených amerických džín. Ve stánku s vodkou a cigaretami si k večeři kupujeme českou rýži ve varných sáčcích a italský kečup.

KAZAŇ

V Kazani, v centru republiky Tatarstán, jakoby na nás dýchla atmosféra Orientu. Ze všech stran se smějí černoocí Tataři a krasavice s vlasy až po pás. Snad každý tady má v sobě trochu tatarské krve, což se projevuje jak vzhledem, tak i živou a veselou mentalitou. “V Tatarstánu se máme všichni dobře, náš prezident se o nás stará. Dává nám práci a dobře platí, věříme mu na slovo a on se na nás může spolehnout,” říkají nám všichni, se kterými se pouštíme do řeči. “Máme se lépe než v Rusku, protože dokážeme držet spolu, Rusové i Tataři. Nehádáme se a nebojujeme proti sobě. A víte vy, jak je krásné tatarské divadlo, na které často chodíme s manželem? Uvádějí své hry s ruským překladem, abychom tomu rozuměli,” svěřuje se nám Ruska v nejlepších letech. Trochu jí závidím, mrzí mne, že jsme si u nás národnostní rozmanitost už před nějakým časem zlikvidovali.

TRANSSIBIŘSKOU MAGISTRÁLOU

Náš vlak má namířeno až do Čity, ale my se s ním svezeme jen kousek. Zastávka je každé dvě hodiny, projíždíme nádhernými hlubokými lesy, podzimním sluncem nasvícené zlaté koruny bříz se třpytí na tmavězeleném pozadí smrků. Míjíme sibiřské vesničky, kde jedinou stavbou, která není ze dřeva, je malinké nádraží. U plotu se pasou kozy, domorodci kopou brambory nebo připravují zásoby dřeva na zimu. Vesnické kořeny ruské duše.

Je deset hodin, jsme ve stanici Čepca. Stojíme zde půl hodiny, je dost času projít se po malém nádraží a obstarat něco k snídani. Od babiček zahalených před sychravým počasím do černých šátků kupuji vařené brambory s nastrouhanou mrkví zabalené do nástěnného kalendáře z roku 1983. Najednou se náš vlak bez varování rozjíždí, utíkám co můžu k našemu vagonu a za jízdy naskakuji společně s dalšími cestujícími. U okna na chodbičce si pak rozdělávám skládací stoleček, kartošku zapíjím čajem a k tomu přikusuji nasolenou okurku a po domácku naložené houby ve sklenici. Netopí se, je sibiřská zima, někteří cestující za celý den nevystrčili nos zpod svých dek. Nelze odhadnout, kdo se pod dekou ukrývá a je-li ještě živ. Povídám si se svou sousedkou, typickou bábuškou, která celou cestu plete svetr a popisuje mi kulinářské taje ruské kuchyně.

PERM

Nádraží je plné páchnoucích bezdomovců, v bufetu hledají v koších použité kelímky a prodávají je bufetářce k dalšímu použití. Před halou dva opilí žebráci řvou a kopou do bezvládně na zemi ležící postavy. Stánky s vodkou a cigaretami, hořící papírové krabice, opilci spící na záchodcích, žebrající děti, opuchlé oči opilých ženských, mercedes s kouřovými skly, jehož majitel obchází stánky a od prodavaček vybírá tržby. Občas nějaký pomník zapomenutého vítězství, velká vlastenecká, sjezd strany.

V parku na lavičkách posedávají skupinky mládeže i dospělých nad flaškami vodky, smějí se a pokřikují na kolemjdoucí slečny, jejichž na červeno nalíčené pusiny připomínají semafor. Široké ulice jsou lemovány dvacetiposchoďovými paneláky, i divadlo a hotel jsou odlité z betonu. Uprostřed paneláků jakoby umíraly dřevěné domky z minulého století a několik pravoslavných chrámů. Na kopečku je škola raketových vojsk a kasárna pro šestnáctileté.

Dvě ženy v montérkách natírají zelenou barvou opotřebované lavičky. Vrstvu starého nátěru, nalepených žvýkaček, vyrytých vzkazů a ptačích pozdravů nikdy neodstraňují, jen ji důkladně přetřou a lavička je hned jako nová. Pozoruji je při práci a napadá mne, že i Rusko samotné je občas takto přetřeno nějakou cizí novou barvou, aniž by se někdo zabýval podkladem. Pod krásným novým nátěrem se tak často ukrývá spousta nedopovězených lekcí minulosti, kterým nepořádný natěrač nestihl nebo ani nechtěl naslouchat. Jen tajemné boule a tvary dávají tušit, že něco důležitého je utajeno pod novým nátěrem. Jakési špatně čitelné vzkazy těch, kteří tady už nesedávají, které jednoho dne zcela nečekaně vyhřeznou na toho, kdo v čistých šatech na lavičku usedne.

Slunce zapadá a jeho paprsky do ruda barví sochu zakladatele komunistického teroru, která se vypíná v nadživotní velikosti na hlavní třídě. Tentokrát to není Lenin, ale Dzeržinský. Rudá je skutečně jediná barva, která mu může slušet. “Proč si fotíte tu sochu, ta už dnes nikoho nezajímá, stojí tu jen tak, ale nikdo si jí už nevšímá,” snaží se schovat sochu pod vrstvu pomyslné barvy zapomnění jedna z žen. “Raději se běžte podívat do chrámu, tam uvidíte hezčí věci na focení.” Já ale mačkám spoušť, zapomínání mají v popisu práce jiní.

V obchodě s televizory Sony se vtisknu do davu, který v extázi sleduje v televizi výsadek supermana se samopalem na střeše vagonu. Náhle je film přerušen a díky počítači se z něj stává bojová hra. Prodavač se prostřednictvím krabičky, kterou drží v ruce, vtělil do idolu a bravurně zabíjí nepřátele, kteří po jednom vyskakují spoza rohů. Superman spravedlivě rozdává smrt, body naskakují, napětí v tvářích pětadvacetiletých mladíků vrcholí, hra je dokonalou iluzí vítězství a smrt je v ní podána patřičně civilizovaným způsobem. Po zádech mi běhá mráz. Teď stačí jen rozdat zbraně a určit nepřítele.

Odjíždíme. Tentokrát se ve vlaku topí a vedro je nesnesitelné. Vybaluji jídlo, vařím litry čaje. Na chodbičce pokuřuji belomorky, které kouřil vlk ve známé ruské pohádce, a sleduji opilce nedočkavě močící mezi vagony. Záchod je opět uzavřen ­ hygienická zóna. Pod hlavu si dávám vestu s olympusem, koukám do stropu, potím se, popíjím čaj, loupu mezi zuby zbytky zásob slunečnicových semínek, plivu na zem slupky a přemýšlím, co bude, až někdo ty zbraně v Rusku zase rozdá. Opilý naftař ukládá ke spánku svou šestnáctiletou dceru a přemlouvá mne, abychom si společně koupili láhev. “Ty pjať tysjač, ja pjať tysjač, i budet butylka,” dýchá mi vodku přímo do tváře. “I budem žiť, znáješ? A žít, žít se musí, rozumíš?” Je půl třetí ráno, vlakem sem a tam prochází policejní hlídka, naše paní průvodčí uklízí vagon. Rozumím.

PERVOURALSK

Prší. Na nádraží si čtu nástěnku oznamující, že na místním úseku dráhy bylo za první pololetí přejeto vlaky 28 lidí. Za nádražní budovou potkávám dvě ženy ve vatovaných kabátech, které z lešení omítají zadní stěnu nádraží. “Proč tuhle práci nedělají chlapi?” ptám se. “Chlapi? Ti na takovouhle práci nejsou, ti si sedí někde v teplé kanceláři u lejster nebo někde pijou,” praví jedna ze zednic, nabere si řídkou šedou maltu a rozetře ji hladítkem po zdi. Že pijou, a jak, to už jsem zjistil. Kde je ta kancelář, to zjišťuji za malou chvíli. Vracím se na nádraží a při vstupu do haly mě za rameno uchopí čísi silná ruka. Snažím se vytrhnout a přidávám do kroku, abych byl brzo u naší skupiny. Chlap v koženém kabátě je však neodbytný, nastane menší postrkování a za chvíli jsem již zatčen pro fotografování strategicky důležitého objektu třetí třídy (nádražní budovy). Vcházím do přetopené kanceláře místní železniční policie a tam vidím, že zednice měly pravdu. Chlapi jsou tady v teple a sedí nad lejstry. A tak po celém Rusku potkáváme ženy v montérkách a vaťácích jak kopou, natírají, omítají a opravují. Stav válečného ohrožení za druhé světové války, kdy na sebe dívky a ženy Ruska poprvé vzaly tíhu mužské práce, zřejmě ještě neskončil.

Jsme v půlmilionovém městě z panelů, asfaltu a továren, zčásti zbrojařských, ve kterých se dnes nic nevyrábí. Lidská práce a krev, proměněná v beton, ocel a sklo se pomalu rozpadá v prach. Ohromné oběti, vynaložené na budování šťastnějšího světa nepřináší žádný užitek, několik generací položilo své životy na oltář vlastních snů, kterým podlehli a tyto jejich oběti neměly pražádný smysl. Cesta, po které kráčeli vedeni svými vůdci a slepou vírou je přivedla do propasti. Jednu věc je ale tato lekce historie naučila: nevěřit v lepší budoucnost, žít s pocitem, že nejlépe bylo předevčírem a dobře musí být dnes ­ zítřek je příliš daleko.

“Když jsem byl malý kluk, říkal mi táta, že až vyrostu, tak už se budu mít dobře, budu si moct koupit oblečení a jídla dosytosti. Uběhlo mnoho let, i můj syn je už dospělý, a pořád jsme se ničeho lepšího nedočkali,” vykládal nám jeden ze sibiřských vesničanů. Zítřejší den zde nemá žádnou tvář, i když politici, kteří ho dokážou vykreslit v nádherných barvách, žijí i zde. Jsou to obchodníci s růžovou budoucností, ve které žijí jen oni sami a již dnes.

Od rozpadu impéria přináší každý rok lidem nové a nové hrůzy. “Jak se máte, jak žijete?” ptáme se po příchodu do světnice někde na Sibiři. Domácí sedí kolem dřevěného stolu opřeni o ohromnou bílou zděnou pec. “My? My už nežijeme, jen přežíváme,” odpovídá hospodář. “Chodíme do práce, výplatu jsme ale nedostali už šest měsíců, každý si pomáhá, jak může. Kdybychom neměli vlastní zahrádku, dávno bychom hlady pochcípali. Tak si alespoň něco dopěstujem: brambory, zelí, mrkev.” Chápeme už, proč před každým velkým ruským městem vždy nejdříve projíždíme do nekonečna se rozprostírající zahradkářskou kolonií. To není koníček, ta trocha půdy umožňuje lidem ve městě přežít. “A občas si přivyděláváme obchodem, na trhu prodáváme oblečení, na nádraží u rychlíků nabízíme cestujícím jídlo,” sdělují nám ti, kteří se odvážili soukromě podnikat, překonat v sobě od mládí budovaný strach z policejního teroru, který nemilosrdně odstraňoval ty, kteří se nějak lišili nebo chtěli být vlastními pány. Změnit najednou svou vlastní duši, která je utvářena zkušenostmi celých generací není ale vůbec jednoduché. Nechápou to ti, kteří z ciziny přijíždějí do Ruska poučovat, vysmívat se, ale ne porozumět.

KURGAN

Město s nějvětší zločinností v Rusku, ve kterém stojí pomník první lokomotivy na světě. Na nádraží se seznamuji s Dagestáncem sedícím zadumaně na lavičce a svírajícím v dlaních igelitku se sedmdesáti dopisy. Odseděl si tady dva a půl roku za rvačku a teď jede domů na Kavkaz. Ty dopisy jsou to jediné krásné, co si z vězení odváží.

Ubytováváme se přímo na nádraží v útulných komnatach oddycha. Po týdnu zase koupelna, stoleček s čajem, měkká postel. Okna vedou přímo na osvětlený peron, celou noc posloucháme ženský hlas z amplionu hlásící jeden vlak za druhým. Je sytý a čistý ­ zní to tak trochu jako v pravoslavném kostele: “Gospodi pomílůj. Pasažirskij pojezd nomer 90 Maskva ­ Čitá prijezžajet… Gospodi, gospodi, gospodi pomílůj.” Alespoň nám to tak zní určitě. Na několik týdnů jsou nádraží našimi chrámy.

NOVOSIBIRSK

V nádražním bufetu si dávám kávu v kelímku a housku. Přisedne si ke mně bezdomovec a hladově se šťourá ve zbytcích na stole. Nedokážu příliš dlouho odolávat neuvěřitelnému zápachu, který kolem sebe šíří, a bez boje se zvedám a obětuji dnešní snídani.

Jedeme metrem V. I. Lenina na náměstí V. I. Lenina se sochou V. I. Lenina. Mystické jméno, které kdysi spojovalo celé Rusko do jednoho celku dýchajícího společným dechem. Je pátek, den svateb, a u jeho sochy se střídají svatebčané s kyticemi, aby uctili jeho památku. “Da, da, my víme, kdo to byl Lenin,” odpovídá na mou otázku muž v obleku. “Připisují mu mnoho zločinů. Ale, znájete, velcí lidé mají také své hříchy, které jsou úměrné jejich velikosti. A on byl koneckonců génius.” Tvářím se asi dost nechápavě a jeho paní se snaží mi jejich přesvědčení přiblížit: “My jsme generace, pro kterou byl Lenin vším, my jsme v tom vyrůstali, byli jsme tak vychováváni. My, vsjo ravno, budeme vždycky milovat dědušku Lenina. Znájete ­ éto tam, v srdci.” Jen matně tuším, co všechno se může ukrývat v žíznícím srdci. Najde-li ale vyprahlé srdce pro nadpozemského boha, po kterém tak touží, pozemskou tvář a jméno, vede to zpravidla k hrozným tragédiím.

V Leninově parku jsem třemi chlapy pozván na rychlovečírek. Na lavičce stojí dvě láhve vodky a pár kelímků, z nichž jeden je naplněn a určen mně. “Vot, molodec, smotri. Tady náš kamarád právě přiletěl z Čečny na dovolenou. Byl v pekle, znáješ, ty čečenské k… tam vraždí naše lidi, i ženy a děti, znáješ?” Znáju, znáju. “My tam každý měsíc z Novosibirska posíláme 300 našich nejlepších chlapců, kteří projdou konkursem. A kolik z nich se jich už nikdy nevrátí?” zanaříká voják. Každý žoldák dostává jako tři a půl milionu rublů, což je asi 14 500 korun. “A pokud to přežijou, možná budou mít přednost ve frontách na nádražích,” pomyslím si v duchu a připíjím na všechny mrtvé v této podivné válce. “A kde jsi se naučil tak dobře rusky, brat Čech?” “Ve škole,” odpovídám. “U nás byly dvacet let vaše tanky.” Usmívají se, to znají od svých rodičů, kteří k nám jezdili nakupovat. “Krásná země, Čechoslovákija, škoda že to tak rychle skončilo,” říkají mi s úsměvem. To si nemyslím, ale jak chcete vojákům vysvětlit, že i bez tanků se dá žít, a dokonce mnohem lépe? V této ohromné zemi trvá válečný stav už osmdesát let a lidé si na to zvykli. A je-li vám v Rusku osmnáct a nemáte-li peníze na to, abyste se vykoupili, pak se lehce může stát, že vás zítra povolají a pozítří už budete v Čečně bránit svůj holý život. A vlast.

KRASNOJARSK

Brzy ráno vjíždíme do Krasnojarska. Vlak je plný mongolských obchodníků, kteří se ihned, jakmile zastavíme, vyhrnou ven na nástupiště i se svými taškami a pytli kožichů a kožešin, a promění jej v jeden ohromný trh. Pokoušíme se vystoupit, hledáme průvodčí, ale ta se raději někam schovala. Teprve další vlna zboží, vynášená z útrob vlaku na peron, nám umožní vystoupit. Mongolové se strkají a pobíhají po nástupišti, na všechny strany hlasitě vychvalují své bundy, boty a punčochy. Obchoduje se i tehdy, když už se vlak rozjíždí. Po jeho odjezdu zůstáváme na peronu úplně sami a nic nenasvědčuje tomu, že se tudy před malou chvílí prohnal mongolský uragán.

BYDLIŠTĚ ­ TAJGA

Na pobřeží Bajkalského jezera vystupujeme v městečku Sljudjanka. Kousek od nádraží potkáváme skupinu strojvůdců, kteří tady čekají na výplatu za některý z dávno minulých měsíců. Dostávají několik balíků drobných storublovek. Přepočítat si výplatu v hodnotě tří milionů je asi trochu obtížné.

Jako cizinci budíme patřičnou pozornost a pozvání na oběd na sebe nedá dlouho čekat. Naše hostitelka je místní Mejkpísová, pracuje na kriminálce. “Devadesát procent zločinů je způsobeno vodkou a existenčními problémy. Není práce, nejsou peníze na výplaty, ale lidé chtějí jíst. Dům od domu chodí staré bábušky s dětma a žebrají o jídlo,” vykládá mám u jídla. “Ty, kteří nemají práci, nebo marně čekají na výplatu, uživí tajga. Loví zvěř, sbírají borůvky a houby a dělají zásoby na zimu. Moskva, odkud občas přicházejí výplaty, je někde daleko, zato tajga a její bohatství naštěstí blízko. Zrovna dnes k nám přišel chlapec a v občance měl napsáno: trvalé bydliště ­ tajga. A naše mládež? Ta je odkázaná sama na sebe. My jsme měli komsomol, věřili jsme ve světlou budoucnost komunismu. Ale naše děti nevěří v nic, žádné ideály jim nedávají sílu prát se se životem. Ty lepší školy jsou placené a když na to rodiče nemají, vezmou jim syna leda tak do armády.”

Při moučníku se řeč stočí na úděl žen v Rusku. “Pro mne to nebyla velká změna, odejít od muže,” říká komisařka, která je už několik let rozvedená. “Hodně našich žen radši trpí s opilci a lenivci, jen když mají doma muže. Já si ale myslím, že je lepší být šťastná a svobodná než vdaná a nešťastná. A emancipace? Kariéra? U nás si žena práci nevybírá. Musí uživit rodinu a ostatní věci jdou stranou.” Popíjíme láhev rumunského vína a nabíráme si borůvkové varenije z českého porcelánu. Stěny bytu jsou pokryty koberci, na barevné televizi, která se zapne jakmile host vejde, leží Cosmopolitan v ruštině.

Na závěr oběda nám Mejkpísová vykládá o několika případech tajemných úmrtí v sibiřských horách. Lidé se záhadně ztrácejí z turistických táborů a nachází je až horská služba mrtvé či pološílené ve vzdálených roklinách. Ti co přežijí, vyprávějí o pronásledování démony. Pozorujeme z okna paneláku vrcholky hor, přes které vítr žene roztrhané mraky a navzdory evropskému skepticismu nám běhá mráz po zádech.

ULAN UDE

Město s největší hlavou Lenina na světě. Jsme v Burjatsku. Před okázalým dřevěným domem z minulého století nás zastavuje bábuška a nabízí nám na osvěžení čaj. Vděčně přijímáme, držíme v rukou zavařovačky, které vytáhla z tašky společně s čínskou termoskou, a necháváme si je naplnit kouřícím čajem. Platíme a kouzelná babička mizí mezi chodci stejně rychle, jako se objevila.

V burjatském buddhistickém klášteře Verchnaja Berjozovka nám dělá průvodce statný a energický Burjat-stavitel. Hříchy svých minulých životů si odpykává obnovováním buddhistických klášterů, zničených komunisty. Teď staví svůj druhý. Ptáme se na soužití s Rusy. “Jestli se nebojíme Rusů? To v žádném případě. Burjatsko je klidná, idylická země. I Rusové, kteří zde žijí, jsou jiní než ti v Rusku. S Rusy umíme žít, máme ale strach z Číňanů, kteří všechno zaplaví.” Uprostřed burjatských hor, kde jsme nepotkali jediného Číňana, zní tato slova spíše jen jako varování proroka. Naše další zkušenosti z cesty jeho obavám však alespoň částečně daly za pravdu.

V ubytovně se seznamujeme s mladým Rusem, který svými názory nabourává zavedené představy o ruském mužikovi. Vykládá nám o bohatství Sibiře a o tom, jak doma u Bajkalu pěstuje brambory, loví ryby a zvěř a všechno to pak vozí na BAM, kde potraviny prodává dělníkům. Zřejmě život v tajze z něj udělal filosofa: “Rusové jako národ hrozně trpí. Celé toto století vlastně pořád trpěli, hrozně trpěli. A poučili se, pomohlo jim to k něčemu? Bljať, vůbec ne. Dnes se zase bezhlavě ženou za penězi do nějaké další národní katastrofy. A koho zajímá, co bude zítra, co z toho, co drancujeme, zůstane naším dětem, bljať? Nikoho. Tak musí trpět, jen ať trpí. A vy je vůbec nelitujte ­ není pro ně jiné cesty.”

MONGOLSKO

Osobákem přejíždíme zadrátované hranice s Mongolskem chráněné silnou ruskou posádkou. Vlak je hlídán celou cestu policejní hlídkou. Mongolové, popíjející ruskou vodku, si nás pořád zvědavě prohlížejí, vousáče znají spíše jen z televize. Cpeme se místní specialitou ­ taštičkami plněnými skopovým masem ­ a za chvíli už páchneme skopovým tukem tak, jako všichni spolucestující.

Mongolsko – kůň, přítel nejvěrnější a prázdná rozhlehlá step, země milovaná

Jak se blížíme k Ulánbátaru, přibývá ve vlaku vesničanů s hliníkovými konvicemi kumysu, kvašeného kobylího mléka, které vezou do města na prodej. Vystupují spolu s námi a hned před nádražím, nedaleko od české reklamy na výrobky z Vitany, kumys rozlévají zákazníkům do skleněných lahví. Češi tady mají mezi obchodníky silné postavení díky dlouholetým přátelským vztahům. Nejednou se nám stane, že nás neznámý Mongol na ulici osloví česky.

Hlavní město je jedno velké panelákoviště obklopené jurtovištěm, jen v jeho centru převládá zástavba ve stylu ruské koloniální architektury z počátku století. Stejný typ paneláků a betonové architektury, rozšířené v různých navzájem vzdálených zemích, je jeden z reálných a skoro věčných projevů komunistického internacionalismu. Procházíme se jakýmsi hrozným Jižním městem, děti si hrají s obručemi, dospělí perou koberce u potůčku s podezřele vypadající vodou, občas u nedalekých jurt potkáme smetiště s ohlodanými kostmi koně nebo ovce.V centru města nedaleko buddhistického kláštera, jehož zahnuté rohy střech se zvedají k nebi, nás obklopily ulánbátarské bezprizorní děti a žadoní o jídlo nebo trochu peněz. Je jim kolem deseti až patnácti a prý bydlí v prostorách městské kanalizace. Mongolové je od nás odhánějí, strkají do nich a omlouvají se nám za obtěžování. Celá situace jim je zřejmě velice nepříjemná, cizincům raději ukazují jen to, co považují za úspěch.

Nejzajímavějším místem v každém městě je trh. Na ten místní, který se rozkládá za městem, se dostáváme soukromou autobusovou linkou. Za ohromného halekání a troubení jsme před tržnicí vmáčknuti do posunujícího se davu, který nás postrkáváním provede celým trhem a po několika hodinách vyplivne opět ven. Lze tady koupit snad úplně všechno. Motorku, koně, nářadí, olejové barvy ze sudů, prací prášky, oblečení a potraviny z Číny, české sušenky nebo jurtu. Temperamentní Mongolové se neustále hašteří, strkají, křičí a dohadují. Ani místní lapkové v tlačenici nezahálejí a občas někomu rozříznou břitvou bundu nebo tašku.

Procházíme se po městě, nakukujeme do obchodů a obchůdků ve sklepních prostorách domů. Mongolové jsou pastevci a po staletí je živila sama příroda, aniž by oni do jejího řádu museli nějak násilně zasahovat. Dnes je ale civilizace přestěhovala z osamělých jurt do na sebe namačkaných paneláků a životní zvyklosti, vznikající po generace, byly najednou násilně přerušeny. Mentalitu a vztah ke světu však nelze vyměnit tak jednoduše jako mongolský dél za evropský oblek. A proto tak, jako pastevec poklidně pojíždí kolem stáda na svém koni nebo pospává ve stepi, vědom si toho, že příroda pracuje za něj, stejně rozvážně sedí za pultem obchodu či kanceláře Mongol v evropských šatech. A nesplní-li dnes to, co vám slíbil včera a za co jste mu zaplatili, pak to neznamená nic zlého. Jen to, že dnes je oproti očekávání zamračeno a bude proto lépe počkat do zítra.

Nová generace to ale vidí méně shovívavě. “Mongolové byli jako rybičky v akváriu, které krmili a teď přestali,” říká nám mladík, který vyváží do Číny mongolské kožešiny. “Proti Číňanům mají tu nevýhodu, že nechtějí pracovat, nechtějí se při práci zpotit. Od roku 1992 se pořád o práci jen mluvilo, teď máme novou vládu a je třeba něco začít dělat,” komentuje poslední politické změny.

Pokračujeme v cestě na jih. Tentokrát cestujeme v kupé, našimi sousedy jsou mongolští obchodníci se sklem jedoucí do Číny. Hostí nás ruskou vodkou, minerální vodou polského původu a mongolskou lahůdkou ­ pečeným svištěm. My je na oplátku fotíme Polaroidem. Vlak je dobře hlídán, jedno kupé je zcela obsazeno policií, tříčlenná policejní hlídka často prochází vlakem a obušky krotí některé rozjařené cestující.

Přes umazané sklo pozoruji do žluta zbarvenou vlnící se step. Straky posedávají na telegrafních sloupech a dobytek se pase oddělen od náspu bytelným plotem. Na úbočích mírných kopců jsou patrné dosud nezahojené jizvy v místech, odkud byl vytěžen štěrk na stavbu železnice. Občas mineme jurtu nebo železniční domek s talířem radiové antény a nádržemi na naftu pro generátor. Jinak je step prázdná, tichá a důstojná. Voní uschlými stébly trav, podzimním sluncem, stády velbloudů a ovcí a svobodou těch, kteří ji milují a dokáží v ní přežít.

VLAKEM DO ČÍNY

Z pouštního mongolského městečka Zamynúd jedeme vlakem přes hranice do čínského Erlianu. Před nádražím zpomalujeme a za zvuků dechovky z amplionů rozvážně vjíždíme na peron, kde nás vítá špalír železničářů v pozoru ve vzorně upravených uniformách. Příjezd vlaku je velkolepou slavností. Když se na nás při vystupování usmívají průvodčí a vítají nás ve městě, připadáme si jako vládní delegace. Řadíme se do fronty u východu z nádraží, projdeme kontrolou jízdenek a jsme v Číně.

Erlian – čínská kuchyně je světoznámá svou pestrostí, zde i původním prostředím

Na ulicích vládne čilý ruch. Drožkáři s koly se překřikují ve snaze nás odvézt do hotelu, kuchaři v pouličních restauracích krájejí a vaří nudle, řemeslníci opravují boty či kola, chodci hrají kulečník u stolů rozložených na chodníku a zubař si ve vitrínce svého krámečku přerovnává výstavku vytržených zubů. A všude, kam vkročíme, se ozývá radostné “helou”, pozdrav, kterým domorodci častují všechny cizince bez rozdílu. Odpovídám jim ryzím českým “nazdar”. Na chvíli zpozorní, poslouchají, a protože mají velice citlivý hudební sluch, odpovídají mi rovněž česky a bez přízvuku “nazdar”. A tak to půjde po celou dobu našeho pobytu. Helou, nazdar, nazdar.

Z Erlianu jede na jih pouze jeden vlak denně. Na nádraží jsou informace jen v čínštině a nemít s sebou tlumočnici, asi bychom se z tohoto města nikdy nedostali. Takto kupujeme jízdenky bez problémů, opět procházíme kolem zaměstnanců nádraží v pozoru a zajišťujeme si místa v nejnižší třídě osobáku. I přes zákaz kouření vypadá vagon ihned po nástupu jako dobře zavedená kuřárna, trochu dýchat se dá jen u dveří. Vyřvává rádio, cestující na sebe halekají, chrchlají a plivou na zem, mezi zuby louskají dýňová semínka a první porci instantní nudlové polévky zalévají horkou vodou z kohoutku elektrického ohřívadla. Obaly a zbytky po jídle hážou na zem, každou hodinu je průvodčí metlou odhrne někam ven. Vařím si slaný mongolský čaj v podivném instantním provedení a žvýkám poslední ovocný plátek z Kateřinic u Opavy. K tomu přikusuji čínskou slazenou sušenou rybu, kterou jsem si koupil zabalenou v igelitovém pytlíku od prodavačky, pendlující s vozíkem plechovek, jídla a piva pořád sem tam. Soused Číňan elegantně plive na zem, a pak nohou rozmáčkne velkého švába, neopatrně vykukujícího zpod lavičky.

Projíždíme horskou krajinou pokrytou prvním letošním sněhem. Na nádražích odfukují parní lokomotivy a hned u vagonů se prodává zelenina přivezená z jihu. Vyměňuji prázdnou láhev od čínského piva za pytlíček dýňových semínek a učím se čínské číslovky z označení telegrafních sloupů. Pryč je volnost a nespoutanost mongolských stepí, jsme v zemi, kde lidé, kterých je tolik, jako zrníček písku v poušti Gobi, již několik tisíciletí vyznávají řád a pořádek.

PEKING

Rovnou z vlaku vstupujeme do přelidněného velkoměsta. Na naše smysly zaútočí záplava neznámých zvuků, vůní, tváří, budov, ulic, obchůdků a čtvrtí. Procházíme se tím lidským hemžením, odpovídáme na čínské úsměvy a vstřebáváme atmosféru tohoto ohromného tržiště. Celý Peking se přepravuje na kolech, osobní auta nejsou v Číně povolena, a tak zde neexistují dopravní zácpy. Na kolech se vozí děti do školky, brikety do restaurací, úředníci do práce a noví milionáři do svých kanceláří. A všude zní pokřikování cyklistů a veselý cinkot zvonků. My ale raději zůstáváme věrni vlakům s luxusním a vzorně čistým lehátkem jedeme pořád na jih.

HONGKONG

Hongkong

Z jihočínského města Shenzhen již dál vlaky nejedou, do Hongkongu se odtud jezdí klimatizovaným metrem. Z ruchu a horka prašných čínských uliček plných krámků, pouličních řemeslníků a jídelen se jako mávnutím kouzelného proutku přeneseme do zcela jiné civilizace. Jsme najednou v Evropě, lépe řečeno v Anglii. Poschoďové autobusy a tramvaje jezdící vlevo, mrakodrapy, ulice plné aut a smogu, banky, navonění úředníci s mobilními telefony a studenýma očima, trhovci prodávájící potraviny ve sterilních gumových rukavicích a v každé budově velká cedule s přísným zákazem plivání na zem a kouření pod hrozbou vysoké pokuty. Uspěchaný svět pravých úhlů světlých zítřků. Naše cesta se uzavřela a po dvou měsících putování napříč Evropou a Asií nám nezbývá nic jiného, než se vrátit zpět domů.

PRAHA “Kolik kilometrů je to do Hongkongu?” ptal jsem se slečny v informační kanceláři Českých drah na Hlavním nádraží v Praze. “Do Hongkongu?” odvětila mi s nevinným úsměvem. “Copak tam vedou koleje?” Usmál jsem se a vzpoměl si na desítky nádraží, na kterých jsme nocovali, na stařičké čekárny a prapodivná města, ve kterých jsme pátrali po zajímavých lidských osudech. Vzpomněl jsem si na vůni ruských vagonů a čínských polévek. “Vedou,” říkám, “jeli jsme po nich až na konečnou.”   Květen 1997

Plakátovací plochy hlavního autobusového nádraží v Denpasaru, největším městě a dopravním centru ostrova Bali, zvaly turisty k návštěvě kremace. Za 20 000 rupií ­ “za babku” ­ nabízela soukromá průvodcovská společnost dopravu klimatizovaným autobusem a jídlo v “autentické” místní restauraci.

Bali

Malý mužík v jasně červené vestě se stříbrnými starožitnými hodinkami, které mu visely z knoflíkové dírky, se snažil udat lístky. Díky barové stoličce postavené vedle billboardu vyčníval nad moře poskakujících hlav. “Pro vás, pane, patnáct tisíc rupií,” pištěl přes halu fistulí. “Trochu drahé,” odpověděl jsem a otočil se k němu, “hlavně když to venku někdo prodává za deset tisíc rupií.” Podíval se na mě nedůvěřivě, navlhčil si ukazovák a palec a kroutil si knír, až se na koncích zatáčel a dodával mu na vzhledu starodávného kouzelníka. “Deset tisíc rupií, to mě zničí,” zavzdychal, “ale byznys je byznys.” Kýváním prstu mě přivolal blíž. “Deset tisíc rupií,” zašeptal, “ale neříkejte to svým přátelům.” “Nemám žádné přátele,” usmál jsem se. “A viděl jsem váš autobus. Nemá střechu.” “Má vypolstrovaná sedadla,” opáčil, “a řidič si udělal řidičák v Tennessee. Jezdil pro Mae Westovou.” “Jak může mít autobus bez střechy klimatizaci?” zeptal jsem se. Jeho oči se rozzářily a rozmáchl se k otevřenému oknu za sebou. “Necítíš to, kamaráde?” podivil se. “Na Bali je vzdoušek čerstvý a je zadarmo. Máme nejlepší vzduch na světě.” Tančil na barové židli a smál se, až měl v očích slzy.

Billboardy a plakáty inzerující kremace byly důvěrně známé z hotelů a restaurací středisek Kuta Beach a Ubud. I malá kremace mohla přitáhnout na pět set turistů. Pro obřad tak svázaný s kouzly a tradicemi byla nutnost konkurence masové turistice zničující. Prodavač lístků se uklidnil a znovu se soustředil. “Tak co říkáte?” zeptal se. “Chcete lístek? Ještě dva mám.” Odmítl jsem jeho nabídku a razil si cestu davem v hale do tlačenice a chvatu venkovní ulice. VE SVĚTĚ BIBLICKÉ NEVINNOSTI Bali skýtá potěšení z toulek nevyšlapanými cestami s fotoaparátem a zápisníkem. Daleko od diskoték a klimatizovaných hotelů na Kuta Beach, od hluku a špatného ovzduší Denpasaru, existuje svět biblické nevinnosti, kde muži a ženy obhospodařují zemi jednoduchými, ručně vyrobenými nástroji a děti běhají nahé v odpoledním slunci. Byl jsem na Bali měsíc, když jsem narazil na vesnici schovanou před světem a žijící samu pro sebe na konci údolí. Obklopovala ji půvabná krajina s kaskádami rýžových polí ve strmých stráních a příkrou skálou na východě, kde pramínky vody stékaly po bambusových výhoncích, až utvořily potok. Za parných odpolední se děti natahovaly po plochých kamenech pod bambusovou sprchou a nechávaly vodu kapat na svá bříška. Vesničané pěstovali rýži a tabák, obchodovali s kohouty na zápasy, vyráběli různé batikované látky, pletli krásné košíky a pandanové rohože. V sobotu braly ženy své výrobky na denpasarský trh, v neděli se opékalo prase a skupina vesnických tanečníků a muzikantů předváděla ukázky tradičních hindských tanců. Uspořádání vesnice bylo pro Bali typické. Dvě nedlážděné cesty se protínaly na prostranství, kde vedle indického fíkovníku banyanu (na Bali je to symbol posvátnosti) stál kulkul a bale banjar. Kulkul je kamenná věž s varujícím bubnem, bale banjar je kamenná budova s plochou střechou, kde se schází rada vesnice. Vedle bale banjar byl trh ­ ženy s odhalenými ňadry, oblečené do barevných sarongů, pruhů látky uvázaných kolem pasu, tam prodávaly bonbónky, sladké rýžové kuličky zabalené do bambusových listů nebo nabízely nápoje z kokosu či manga. Bezzubý muž opékal nad horkým uhlím kachnu. Na horním konci širší z obou cest se zvedal Pura Puseh, hlavní klášter s vonícími stromy a dvorem schovaným za kamennou zdí obrostlou mechem. Na dolním konci, vedle pohřebiště, byl Pura Dalem, klášter mrtvých. Oba přes celou délku vesnice spojovala kamenná zeď.

Náčelník vesnice byl starší muž s vysokými lícními kostmi a dlouhými nehty. Přivítal mě jako starého přítele a vedl mě za ruku do svého domu na prašné hlavní ulici. Narodil se na Bali, ale vzdělání získal v Jakartě a mluvil plynně anglicky i holandsky. V roce 1945 bojoval v Singapuru s australskou jednotkou proti Japoncům. Po téměř dvou letech zajetí v Malajsii se vrátil na Bali, aby navázal na život svého otce a děda. Krátce po návratu se při propracovaném obřadu v klášteře Pura Puseh na horním kraji vesnice oženil se svou láskou z dětství. Jeho obydlí se skládalo ze šesti budov v rozlehlém dvoře. Bylo to pohádkové místo s ovocnými stromy plodícími švestky, manga a papáje a se stromy guava s malými kulatými listy a chomáči větviček, které lidé z Bali používají jako kartáček na zuby. V jednom rohu dvora stálo prase uvázané provazem k dřevěnému kůlu a v protějším, kam svítilo slunce, oltář s květinami a ovocem, obětovanými na usmířenou bohům. Seděli jsme na dřevěné lavičce pod rozhlehlým mandarinkovníkem a otevřeně diskutovali o věcech víry a společnosti. Na náčelníkovi vesnice byla patrná jeho moudrost a znalosti. Vysvětloval, jak se hinduismus dostal na Bali v roce 1090 za vlády krále Airlangga a jak blízko má k sobě na ostrově život a umění. Byl jsem tak zaujat konverzací, že jsem si nevšiml ženy stojící u vrat. Měla dlouhé paže vytahané od věčné práce a od slunce vrásčitá ňadra jí visela až na břicho. Usmála se, když jsem vzhlédl, vyplivla na zem rozžvýkaný betel a zmizela ve stínu budov na druhé straně dvora. Vrátila se s vycpaným ptákem na dlouhé bambusové tyčce a s košem květin. “Ten pták je na kremaci,” řekl náčelník. “Mrtvý muž byl v radě starších. Byli jsme přátelé.” Najednou mě to vzrušilo. “Bude tam moc lidí?” zeptal jsem se. “Kremace jsou záležitostí společnosti,” odpověděl. “Každý tam bude. Chtěl bys přijít jako můj host?” DUŠE MÍŘÍ DO LEPŠÍHO SVĚTA Slunce stálo nízko a rýžové terasy vrhaly dlouhé stíny, když se dav vesničanů shromáždil před klášterem Pura Puseh. Sledovali, jak byl symbol okřídleného ptáka vyzdvižen na bambusových nosítkách a nesen na ramenou dvanácti mužů oblečených ve slavnostním sarongu. Napodobený pták byl úplným uměleckým dílem ­ ozdobený bambusovými dřívky, barevným papírem, sklem, zrcátky, cetkami, hedvábím a stovkami květin. Byl to důkaz dovednosti vesnických řemeslníků a odrážel lásku a energii, kterou lidé na Bali vkládají do kremací jako pamětihodných událostí.

Náčelník mě vedl zástupem na výhodné místo, odkud jsme viděli kněze v dlouhé bílé róbě žehnat shromáždění vodou. Pak pokropil figurku ptáka, a to bylo znamení pro gamelanský orchestr a skupinu bubeníků, aby hráli a pro muže nesoucí figuru, aby se vydali k Pura Dalem. Od tržiště muži postupně zrychlovali tempo, až naplno běželi. Za nimi utíkal zuřivě bubnující gamelanský orchestr. Muži točili figurínou dokola a dokola, aby zmátli ducha zemřelého a odradili přízrak od návratu do bývalého domova. Na kremačním poli přemístili figurku na sarkofág a na pohřební hranici položili jídlo, kterým se duch živí na cestě do záhrobí. Pak bohům nabízeli zvláštní obětní nápoj a k hlavě mrtvoly postavili dřevěný pohár, který nebožák zaživa používal, naplněný rozpuštěným máslem. Když byla figura ptáka konečně na svém místě, kněz řídil modlitby a zpíval chorály ­ prosil za zemřelého, aby byl reinkarnován podle svých přirozených sklonů a svých dobrých skutků, o kterých se věří, že zajišťují místo v nebi. Pohřební hranice byla zapálena obřadní pochodní a kremace začala. Jak plameny pohlcovaly sarkofág, šířil se okolím podivný zápach těla hořícího ve vlhkém vzduchu, smíchaný se sladkou vůní santalového dřeva. Sarkofág shořel rychle a za méně než dvacet minut rodina zemřelého shrabala popel, aby zachránila kosti a zuby a mohla je požehnat a modlit se nad nimi. Celou tu dobu se diváci v téměř karnevalové náladě častovali žertíky a vzpomínali na vesnické drby. I když se dešťové mraky kupily nad hlavami a pohřebiště leželo v jemné mlze, lidé se smáli a vtipkovali. Takový je život na Bali ­ s vírou, že sežehnutá duše přejde do lepšího světa. Oscar Wilde jednou řekl, že dobří Američané se po smrti dostanou do Paříže a špatní zůstanou v Americe. Bali bylo tak krásné a místní lidé tak nevinní, že jsem pochyboval o existenci nebe, které by bylo příhodnější než toto místo. Když bylo po všem, jako na objednávku se spustil tropický liják a proměnil prašnou hlavní třídu v řeku. Využil jsem příležitost a opustil vesnici, dokud jsem mohl. Poděkoval jsem náčelníkovi, naposledy se ohlédl za jeho kouskem ráje a brodil se bahnem strmou pěšinou, vinoucí se rýžovými terasami k hlavní silnici. O týden později jsem viděl prodavače lístků v červené vestě, jak mává vstupenkami na další kremaci. “Pro vás, pane, za patnáct tisíc rupií,” vykřikoval. “Nebudete mít lepší příležitost!”   Květen 1997

Tři páry svalnatých rukou mají co dělat, aby zvládly vzpouzejícího se černocha ve špinavé a potrhané uniformě. Jeho druh se naopak chová klidně, a tak muži v zelených baretech uvolňují červený provaz, který se mu zařezává do zápěstí. Stejný provaz, ovšem spletený do šibeniční smyčky, vidím viset u vchodu jednoho ze stanů, který slouží jako vězení a kam oba muže po krátkém výslechu odvádějí. Pod plachtou tu vedle sebe leží nebo sedí několik černochů. “Ne, nebudeme je věšet,” usmívá se strážný, když se ho ptám na další osud zajatců a ukazuji na výmluvně se houpající smyčku. Na ostatní otázky však odmítá odpovídat. A není to jenom proto, že je to tak trochu nabručený Brit. O zajatých mužích se odmítají bavit i další dva strážní, z nichž se vyklubou Rumun a Chorvat. Každý z těchto vojáků je z jiné země, ale proslulý hořící granát se sedmi plameny ve znaku na jejich baretech prozrazuje, že tito muži patří nyní k sobě. Jsou totiž příslušníky Francouzské cizinecké legie.

Legionáři

V TÁBOŘE LEGIEVojenský nákladní letoun se rozjíždí po vrásčitém betonu polního letiště, nabírá výšku a prudce se stáčí doprava, aby se vyhnul vysokému kopci. Každý start je tu tak trochu sázkou do loterie. Za letadlem mizejícím v mlze nad pralesem se dívám poněkud smutně. Nezbylo v něm totiž místo pro mě, a tak musím v táboře francouzských legionářů strávit namísto pár plánovaných hodin další dva dny. Spacák naštěstí mám a moskytiéru mi půjčuje jeden z vojáků. Lahve s vodou “rekvíruji” bez dovolení v jednom hangáru.Jsme v Kamembe na jihozápadě Rwandy, pár kilometrů od hranic se Zaire. Tábor cizinecké legie je na náhorní plošině. Vypadá bezpečně. Kdesi dole ale doznívá genocida a jeden z francouzských důstojníků mě už podruhé varuje, že životnost neozbrojeného bělocha “tam dole” je tak pár desítek minut. A to přesto, že tato oblast patří dočasně do francouzské bezpečné zóny vyhlášené v rámci operace Tyrkys.Do tábora se vrací džíp a malý náklaďák, na jehož korbě sedí v předklonu vedle vojáků další “černý úlovek”. Je to hutský voják, který po vyvražďování Tutsiů nestačil zmizet do Zairu, skrýval se, ale nakonec se stal kořistí legionářů. Ti, ačkoli to Paříž oficiálně popírala, čistili jimi chráněnou zónu od možných zabijáků.Nezasvěcenému by se skoro na první pohled mohlo zdát, že ležení legionářů snad ani není v oblasti, které se říká válečná. Jakýsi pohyb je pouze kolem zajatců a v hangáru, kde má velení jednotky své mapy, spojovací prostředky a další nezbytnosti. Zde je i dlouhá dřevěná lavice, na níž se vyslýchají zajatci. Velitelský hangár a vězení jsou jedinými místy, odkud mě vojáci slušně odhánějí. Bídné je to ale s fotografováním. “Potřetí a naposledy vás upozorňuji, abyste ten foťák schoval, jinak vám ho dočasně zabavím,” říká mi už celkem naštvaně jeden z důstojníků. Asi hodinu předtím mi vysvětloval, co nechce abych fotil. Hlavně obličeje vojáků. Moc jsem si jeho radu nevzal k srdci, ale teď už raději strkám foťák do báglu.Jinak se můžu potloukat všude. I otravovat svými otázkami. Hoši však nejsou příliš sdílní. Už půldruhého měsíce leží v prachu ve stanech. V místě, kde chcípnul pes. Jediným povyražením jsou pravidelné hlídky a “safari”, jak říká jeden Chorvat pátrání po hutských ozbrojencích.Je zřejmé, že ani při akci v Africe není žoldnéřský život jenom samá exotika, vzrušení a dobrodružství, jak by si někdo mohl představovat.KONEČNĚ ČEŠI“Pořád hledáš Čechy, tak támhle ti konečně jeden přijíždí,” ukazuje francouzský poručík na zastavující džíp. Klušu k autu, ale moje halekání v rodném jazyce zůstává bez patřičné odezvy. “Oni si nás Slovany trochu pletou,” vysvětluje mi s úsměvem Polák za volantem a ukazuje na téměř kilometr vzdálené hlídkové stanoviště na konci přistávací dráhy. Tam prý je jeden z Čechů, zatímco jiný je na delší dobu někde v terénu.Polák měl ve směsici cizinecké legie, v níž slouží muži více něž sto deseti národností, zjevně více jasno než jeho nadřízený. Na konci ranveje mě vítá sympaťák s brněnským přízvukem. Setkání s krajanem civilistou pod rovníkovým sluncem ho překvapuje, ale je rád, že si může popovídat. O motivech vstupu mužů z celého světa do Francouzské cizinecké legie byly popsány stohy papíru. Kdysi se do ní uchylovalo i hodně zločinců, agresivních jedinců a ztroskotanců nejrůznějšího kalibru. Už R. Halliburton (=1939) ve své knize Létající koberec ale napsal, že “průměrný legionář je prostě nešťastný vyvrženec z lidské společnosti, snažící se zapomenout na minulost a najít útulek pro přítomnost”. Francie totiž svým “adoptivním dětem” v legii zaručuje anonymitu. Rekrut si může zvolit nové jméno, pod kterým chce sloužit, a legie jeho pravou identitu bez jeho souhlasu neprozradí. Mnoho rekrutů ze středo- a východoevropských zemí, kterých je dnes většina, řeší vstupem do legie i svou neblahou sociální situaci. U dalších převažuje jako motiv touha po změně a dobrodružství.To je prý i případ Moraváka, kterého potkávám v Kamembe. Alespoň to tvrdí. V legii je už tři roky a z nich slouží asi deset měsíců v Africe. Hlavní stan legie na černém kontinentu je v Džibutsku, ale další Čechy prý potkal i v Kamerunu a ve Středoafrické republice. Nemůže mi ale potvrdit, kolik Čechů dnes nosí proslulou “képi blanc” (bílou čapku). Myslí, že je jich kolem dvou set, což se shoduje s neoficiálními údaji, a většinou jsou prý “moc dobří”.Moraváka už prý sice omrzela hra na legionářskou anonymitu, ale své skutečné jméno mi přesto raději prozradit nechce. Jako ostatní rekruti se sice upsal na pět let, ale v legii možná zůstane i déle. Služba se mu i přes některé drsné aspekty a tvrdý výcvik docela líbí. Užitečné je i získání francouzského občanství. Tady ve Rwandě dělá prostě jenom svou práci. Jsou prý sice velmi dobře vyškoleni, ale o kořenech a širších souvislostech konfliktu moc nepřemýšlí.Případným zájemcům o službu v legii hoch z Brněnska vzkazuje, ať si to dobře rozmyslí a ať každý zváží nejen své fyzické, ale i psychické možnosti. Služba v cizím vojsku je navíc v České republice trestná! Potenciální legionáři podle rad zkušených nemají naletět na žádné falešné zprostředkovatele. Kdysi sice bylo možné požádat o vstup do legie na různých místech Evropy, ale dnes jsou náborová střediska jen ve Francii.Centrum v Aubagne na jihovýchodě Francie zjistí o zájemci o službu v legii vše nutné. Pachatelé závažnějších trestných činů nemají šanci. Dalším sítem jsou fyzické, lékařské a psychologické testy. Do legie, která má asi 8500 mužů (žádné ženy) se dostane přibližně každý sedmý zájemce.”Pozdravujte doma,” loučí se se mnou sympatický český legionář uprostřed pralesů střední Afriky.“VY LEGIONÁŘI JSTE STVOŘENI PRO SMRT……a já vás posílám tam, kde se umírá,” řekl koncem minulého století v Indočíně generál Francois de Négrier. Pestrá historie legie, která se začala psát roku 1831 v Alžírsku, zná řadu bitev, kdy legionáři padli takřka do posledního muže. I když se umírá stále, novodobé válčení a způsob boje skvěle vycvičených a vyzbrojených jednotek notně zkrátily statistiky mrtvých.V Africe se na tom vedle již zmíněného výcviku podepisuje i důvěrná znalost oblastí, kde má Francie své letité zájmy. Když projíždíme s francouzskými vojáky Bangui, hlavní město Středoafrické republiky, začínám pomalu chápat, proč pouhé dvě stovky legionářů dokáží zabránit zdejšímu pokusu o státní převrat.Navíc ­ vědět co a kde si mohu dovolit je užitečné a usnadňuje život. Tak třeba tam, kde se ve rwandsko-zairském pohraničí přesunují američtí vojáci jen v těžké technice a po zuby ozbrojení, projíždí Francouz v otevřeném džípu a jen s pistolí u pasu.Do Afriky však Paříž neposílá zdaleka jen legionáře. Ti sice nejednou tvoří páteř intervenujících jednotek, ale jindy jen doplňují příslušníky pravidelné francouzské armády. Vždyť za poslední tři desítky let uznala Francie za vhodné zasáhnout vojensky v Africe více než dvacetkrát. Ještě začátkem 90. let, kdy prezident Francois Mitterrand začal prosazovat obrat v politice Paříže vůči černému kontinentu, měla Francie dohody o vojenské pomoci s třiceti státy frankofonní Afriky. A mnoho černých diktátorů se kdysi udrželo u moci jen díky drápům galského kohouta.PŘIPRAVENI ZASÁHNOUT KDEKOLIJe ráno. Slunce se pomalu vydává na svou každodenní pouť po obloze a legionáři v Kamembe se rozestavují u bílého stožáru na okraji ranveje. Vzhůru letí francouzská a spolu s ní i rwandská vlajka. Ticho prořízne hlas trubky a poté i hlas jednoho z důstojníků. Je to docela působivé.Cizinecká legie je sice moderní jednotkou, ale zachovává si unikátní charakter a řadu rituálů, které si vypěstovala během svého pestrého působení na mnoha místech světa. Legie je opředena legendami i romantikou, přičemž mýty s ní spojené sama ráda podporuje.Legionáři jsou schopni bleskové akce v jakýchkoli podmínkách a kdekoli na světě. V posledních letech zasahovali mimo jiné v Perském zálivu, Somálsku, tady ve Rwandě nebo ­ trochu zdrženlivěji ­ na Tahiti. Jsem jenom zvědav, kde budu mít možnost setkat se s nimi přímo v akci příště…

Čtvrtého listopadu 1979 íránští studenti obsadili americkou ambasádu v Teheránu a zajali na 70 rukojmí. Výměnou za jejich propuštění požadovali vydání bývalého šáha, který se léčil na jedné z klinik v New Yorku. Následovaly mohutné protiamerické demonstrace a islámská revoluce vstoupila do své rozhodující fáze. K připomenutí “nejslavnějšího z novodobých dní Íránu” se po celé zemi každoročně konají masové manifestace, na nichž statisíce studentů a pracujících mají vyjádřit neutuchající oddanost myšlenkám revoluce a nesmiřitelnou nenávist ke kořistnické politice západního světa v čele se Spojenými státy. Íránští přátelé mě sice od účasti na těchto oslavách důrazně odrazovali, ale má touha spatřit na vlastní oči proslavené běsnění zfanatizovaných stoupenců íránského fundamentalismu byla silnější. Pod improvizovanou tribunou z lešenářských trubek se tísní desetitisíce lidí. Jak se na islámskou republiku sluší, ženy zvlášť, muži zvlášť. Obrovský transparent natažený mezi minarety svátečně vyzdobené mešity vysvětluje vše: “Pryč se Spojenými státy, Down with the USA!” ­ persky i anglicky. Atmosféra připomíná veřejnou popravu a na špalek poklekl sám Velký Satan, USA, spolu se svými evropskými komplici. Dav křičí, píská, zatíná pěsti, tváře manifestantů jsou zkrouceny zlostným hněvem. Ačkoli za normálních okolností řadoví Íránci oficiální propagandu zcela ignorují a k cizincům jsou laskaví, přátelští a neuvěřitelně pohostinní, atmosféra davové hysterie ve mně vzbudila hrůzu. Než jsem se ale stačil zorientovat a potichu zmizet, bylo pozdě. Dav si mě všiml a já se ocitl uprostřed stále se zvětšujícího hloučku manifestantů. Obával jsem se zcela zbytečně. Ačkoli před chvílí ještě všichni provolávali smrt Americe a celé západní civilizaci, nyní přišli, aby mě ujistili svým přátelstvím. “Promiňte nám,” ozývalo se ze všech stran. Se smutným pohledem v očích mi podávali ruce, a pak znovu odcházeli hrozit pěstmi a organizovaně doutnat vztekem. Zhoubný vliv mé přítomnosti na morálku manifestantů pochopitelně neušel ostřížím zrakům “Komité”, íránské tajné policie. Netrvalo ani deset minut a dva decentně oblečení pánové středního věku mě slušně požádali, abych je následoval. Průkazka “Komité”, kterou se mi představili, zapůsobila na okolostojící hlouček jako když střelí do hejna vrabců. Posadili mě na motocykl a exemplárně provezli samým prostředkem rozlíceného davu. Motorka obratně kličkovala mezi šokovanými manifestanty, kteří samým překvapením nad mým zjevením přestávali spílat západním zaprodancům a jen nevěřícně zírali. Vyhnuli jsme se několika alegorickým vozům, projeli pod obrovskými transparenty nesenými napříč celou ulicí, narušili průvod družiček třímajících portréty vůdců, až jsme konečně stanuli na půdě policejního ředitelství. Začalo odhalování špiona a škůdce. “Kdo vám dal peníze na vaši cestu? Jaký je váš postoj ke Spojeným státům? Jaké poselství lidu České republiky přinášíte z islámské republiky Írán? Co víte o íránských opozičních stranách?” V zemi, kde pouhá přítomnost v neturistické oblasti může vést k třídennímu vězení, mi nebylo do smíchu. Rychle jsem zavzpomínal na hodiny Občanské nauky a úvodníky Rudého práva. Ideologie jako ideologie, šablona seděla přesně a mé odpovědi zněly jak vystřižené z ranních Teheran Times. Naštěstí se ukázalo, že mé zatčení bylo víceméně zápisem do rubriky vykázané činnosti, a tak vyšetřovatelé byli po dvanáctihodinovém výslechu spokojeni, podezření rozptýleno a moje nevina prokázána. Propustili mě s ujištěním, že v revolučním Íránu samozřejmě není nic špatného na tom, abych se zúčastnil veřejné manifestace. “Jistě ale chápete, že jsme si museli ověřit, proč jste tam šel.” Popřáli mi příjemný zbytek pobytu v islámské republice a otevřeli bránu do nyní již nočních ulic velkoměsta.  

Jakmile se objevily výstavy s technickou tematikou, okamžitě vyvstala nutnost modifikovat i doprovodné a podpůrné programy, které by přilákaly ještě více diváků a možných zákazníků. Obsahová stránka i forma doprovodných akcí byla pochopitelně volena dle předpokládaného nejsilnějšího zájmu obyvatelstva regionu či státu, ve kterém se výstava odehrávala.

OD VÝSTAV K SOUTĚŽÍM Na konci devatenáctého a počátku dvacátého století měli organizátoři relativně jednoduchou roli. Celým světem právě cloumala horečka vyvolaná novými průmyslovými obory, které naznačovaly neobvyklé možnosti dopravy. Zkrátka letectví a motorismus byly ty pravé novinky, k nimž upíralo celé lidstvo svoji nezbytnou pozornost. Během krátké doby po uvedení automobilu a později i letadla do “veřejného života” odhalili nadšenci i producenti neobvyklou atraktivitu jakéhokoli závodního klání nových dopravních prostředků. Statické (tzn. výstavy) a dynamické (závody a soutěže) předvádění automobilů, motocyklů, jízdních kol nebo letadel šlo ruku v ruce a ve vzájemném spojení mělo ­ a do dneška stále má ­ pro diváka a návštěvníka své kouzlo. Z hlediska podpory jedné nebo druhé aktivity bylo tedy nejlepší zkusit sladit jejich časové harmonogramy. Ze začátku hrály prim rychlostní a vytrvalostní závody pozemních dopravních prostředků a předvádění prvních letadel s nesmělými akrobatickými pokusy. Výstavy a statické show byly pouze jakýmsi přívěskem. Zcela logicky vyzníval zájem veřejnosti ve prospěch předvádění techniky “in aktion”. Ekonomický a obchodní zájem výrobců však vedl postupně k prosazení statických výstav a prezentací jako hlavní formy předvádění výrobků zákazníkům. Z důvodu většího pohodlí a nezávislosti na rozmarech počasí se výstavy postupně přesunuly pod střechy, do hal a pavilonů. Na území budoucího Československa všechno začalo mezinárodními výstavami motorových dvoukolek v prvních letech nového století. Stoupající prestiž a společenská úroveň byly hlavními atributy, které zajistily výstavám pokračování a záhy i transformaci do nové, neotřelé formy. Populární autosalony na sebe nenechaly dlouho čekat. Doprovodné programy v podobě závodů zůstaly venku, alespoň zpočátku. Ještě ve dvacátých letech našeho století byl ale z hlediska důležitosti na prvním místě závod. Čítankovým spojením výstavních a sportovních akcí byl v roce 1908 závod do vrchu Zbraslav ­ Jíloviště a pražský autosalon. Závod se, stejně jako výstava, stal během své historie dostaveníčkem skutečných evropských i světových špiček. Na různých závodech v prvorepublikovém Československu se již od dvacátých let objevoval i německý závodník Rudolf Caracciola. Svoji premiéru na trati Zbraslav ­ Jíloviště oslavil v roce 1924 vítězstvím ve třídě do 1750 ccm. O pět let později svedl na kopci u Prahy nezapomenutelný souboj s Hansem Stuckem. Rudi prohřměl tratí se svým sedmilitrovým mercedesem vybaveným kompresorem a zdál se být jasným vítězem. Avšak Stuck jedoucí na podstatně slabším Austro-Daimleru 3,3 litry bez kompresoru jeho čas překonal. V roce posledního závodu Zbraslav ­ Jíloviště (1931) se stali oba kohouti týmovými kolegy. Stuck startoval v kategorii závodních vozů s Mercedesem SSKL, Caracciola se stal absolutním vítězem na stejném automobilu pouze více “oblečeném” pro kategorii sportovních vozů. Jeho neuvěřitelný čas znamenal fantastický rychlostní průměr 123,883 km/hod. Ani na Moravě nechtěli automobiloví nadšenci zůstat pozadu. Mladý Československý automobilový klub pro Moravu a Slezsko, jehož úkolem bylo povznésti automobilismus právě v této, na motorová vozidla dosud chudé části naší republiky, se chopil první příležitosti k uplatnění svých snah. Na jaře roku 1924 uspořádal v Brně 1. mezinárodní výstavu automobilů a zároveň závod do vrchu na městské trati Brno ­ Soběšice. Od třetího do sedmého května onoho jara praskaly prostory výstaviště Stadion ve švech pod náporem bohatých expozic i návštěvníků. Spolupořadatelem akce byly Brněnské výstavní trhy a záštitu převzala vláda Československé republiky. Nejvíce pozornosti na sebe poutala hlavní budova s expozicemi tří největších československých automobilových firem: Tatry, Pragy a automobilky Laurin & Klement. Ze zahraničních zástupců automobilového průmyslu na sebe nejvíc upoutaly výrobky Fordu, Citröenu, Renaultu, Fiatu, Lancie, Austro-Daimleru, Puchu, Amilcaru, amerického Essexu, a dokonce i přepychového Rolls-Royce. Pro laika i odborníka tam bylo tedy přichystáno víc než dost látky k porovnávání a hodnocení.

V neděli proběhl v součinnosti s výstavou první ročník Mezinárodního závodu do vrchu Brno ­ Soběšice. Na návrh Ing. Müllera byla vybrána trať začínající v městské části Královo Pole a končící v blízké obci, která se za čas stala rovněž částí moravské metropole. Pod úpatím “městského” kopce se scházela závodní elita jak z domova, tak z ciziny. Trať byla dlouhá 3,5 kilometru, start a cíl byly telefonicky spojeny. Měřilo se od ústního pokynu ke startu až do protržení pomyslné cílové pásky. Ze Soběšic byl nádherný pohled na panorama se Špilberkem. Spojení obou aktivit, dole ve městě i na kopci nad Brnem bylo kvitováno s povděkem. Nepřekonaným časem zůstane hodnota 2:01 minuty, které dosáhl Miloš Bondy na voze Bugatti v posledním ročníku závodu. Závod do vrchu se pravidelně konal až do roku 1929, následující sezonu převzal jeho štafetu Masarykův okruh, který vznikl na severozápadních hranicích města. Už od třetího roku trvání brněnského závodu do vrchu se automobiloví nadšenci i závodníci, mezi které patřili manželé Junkovi, MUDr. Bittmann, Sofer, Bondy a další, vážně zabývali myšlenkou vybudovat v Brně silniční závodní okruh. Ze tří zpracovaných variant získala nakonec nejvíce sympatií ta třetí ­ horská. Pro 29,142 kilometru dlouhý okruh se vybrala trať v těsné blízkosti města: Brno ­ Ostrovačice ­ Popůvky ­ Kohoutovice ­ Žebětín ­ Ostrovačice ­ Popůvky ­ Veselka ­ Bosonohy ­ Brno. Pro informovanost a patřičný nadhled odjela v roce 1928 skupinka činovníků na zkušenou na německý okruh Nürnburgring. Viděli bezvadnou trať s technickým zázemím a objekty nutnými pro servis závodů. Bohužel se stali také svědky tragické nehody našeho nejlepšího závodníka Čeňka Junka. Nicméně bylo rozhodnuto, vrátili se s pevným úmyslem vybudovat podobný přírodní okruh splňující světové požadavky. Ustanovili přípravný výbor, jehož členy byli pánové Štursa, Uhlíř, Šulc, Müttermüller, MUDr. Bittamm, Kožíšek, Havránek senior a paní Eliška Junková. Své závodnické kariéry se po smrti manžela vzdala, a tak jí připadl úkol sjednávat pomocí svých širokých kontaktů nejlepší jezdce světa na start do Brna. Úlohy uspořádat Velkou cenu Československa se ujal Československý automobilový klub pro Moravu a Slezsko (ČAMS). Zázemí okruhu bylo vyprojektováno tak, aby bylo možné po skončení závodů vše uvést v krátkém čase do původního stavu. Komplikace nastaly ze strany vedení Československého autoklubu v Praze (AKRČs), který žádost o povolení okruhu nedoporučil. Protože dle tehdejších regulí mohl Grand Prix pořádat pouze národní autoklub, který byl členem mezinárodní motoristické organizace A. I. A. C. R. nebo organizace jím pověřené a tou ČAMS nebyl, vše viselo doslova na vlásku. Po mnoha intervencích se potřebné povolení i finanční prostředky podařilo v říjnu roku 1929 získat. Šťastným nápadem bylo požádat o záštitu prezidentskou kancelář. Dne 23. října 1929 přišlo oficiální povolení, aby se závodní dráha u Brna nazývala OKRUHEM MASARYKOVÝM. Prezident republiky rovněž věnoval putovní cenu pro vítěze. V období let 1930 až 1937 se na brněnském okruhu konalo sedm ročníků automobilových závodů (v roce 1936 se nezávodilo), které pokaždé přiváděly do Československa absolutní závodnickou špičku. Vystřídali se tam všichni velcí závodníci zlaté éry automobilových závodů: Hans-Joachim von Morgen, Rudi Caracciola, Hans Stuck, princ Leiningen, Achille Varzi, Baconin Borzacchini, Tazio Nuvolari, Brivio Sforza, René Dreyfus, Bruno Sojka, Pierre Veyron, Ernesto Maseratl, Luigi Fagioli, Marcel Lehoux, Louis Chiron, princ Birabongue, Manfred von Brauchitsch, Jean Pierre Wimille, Bernd Rosemeyer, Hermann Lang, Luigi Villoresi a mnoho dalších. Prvních sedmi předválečných ročníků se s většími či menšími úspěchy zúčastnily také čtyři významné české a moravské automobilky. Své vozy, v převážné většině závodní verze odvozené od běžných produkčních typů, vyslaly postupně Tatra akc. spol. Kopřivnice, A. S. Walter, továrna na automobily a letecké motory Praha-Jinonice, Wichterle a Kovářík, akc. spol. Prostějov a Českomoravská Zbrojovka, akc. spol. Brno. Hned v prvním ročníku bojoval jako lev známý jezdec Josef Veřmiřovský s upravenou Tatrou 52. Nebylo mu však souzeno, aby celý podnik dokončil. Závody se jezdily ve dvou objemných třídách, slabší do 1500 ccm a silnější přes 1500 ccm. Zpočátku bojovaly obě kategorie zároveň, ale postupně, jak vzrůstala rychlost vozů, se muselo závodit odděleně. Prvním vítězem se stal Hans-Joachim von Morgen na voze Bugatti 35B. V letech 1931, 1932 a 1933 zvítězil Louis Chiron a zapsal se tak natrvalo do srdcí všech diváků. Stal se miláčkem Brňanů a v českém jazyce zdomácnělo rčení “jezdí jako Chiron”. V závodě roku 1934 vyhrál “král vrchů” Hans Stuck, německý jezdec na Auto-Unionu ­ velmi neortodoxní konstrukci i v Československu dobře známého rodáka Ferdinanda Porscheho. Auto bylo vybaveno šestnáctiválcovým motorem uloženým na tehdy nevídaném místě ­ za řidičem před zadní nápravou. Ročník 1935 se poprvé jel jako Velká cena Masarykova. O rok později italští a němečtí závodníci zrušili z důvodu časové kolize s jinými podniky svoji účast v Brně a pořadatelé, obávající se (zřejmě oprávněně) debaklu, ročník zrušili. Následující rok 1937 vynesl na “bednu” samé Němce na německých strojích. Jakoby symbolicky. Německá expanze šla v následujících letech ještě mnohem dál… V onom posledním předválečném ročníku zazářila s nebývalou intenzitou německá hvězda volantu Rudolf Caracciola. V tréninku i v závodě předvedl bezchybný taktický výkon a s přehledem zvítězil. Zajel nejrychlejší čas na jedno kolo a ustanovil neuvěřitelný rekord okruhu, který již nebyl nikdy překonán. Čas 11 minut a 59,3 sekundy znamenal průměrnou rychlost 145,851 km/hod, psal se rok 1937 a trať vedoucí v podstatě městem a lesem měla průměrnou šířku 6,3 metru! Zvláštní náhodou tedy Caracciola svými rekordními vítězstvími u Prahy a Brna zakončil dva z nejvýznamnějších tradičních závodů v předválečném Československu. BRNĚNSKÉ ÚSPĚCHY Po dvanáctiletém půstu se na “Masec”, jak se okruhu důvěrně říká v Brně, sjela opět závodní špička. Závod v roce 1949 se stal nejpamátnějším podnikem v historii tohoto okruhu. Kromě Alberta Ascariho tu byli opravdu všichni. Trať byla zkrácena na 17,8 km jelo se poprvé v opačném gardu, po směru hodinových ručiček. V rámci poválečného uspořádání Československa se hlavní závod jel “O cenu prezidenta republiky Klementa Gottwalda”. Velká cena Československa měla velmi dramatický průběh. Po budoucím prvním mistru světa v závodech F1, dr. “Nino” Farinovi zbyla v Brně zatáčka, mrtví a několik těžce raněných diváků. Ne nadarmo bylo na vstupenkách vždy uvedeno, že “každý divák účastní se závodů na vlastní nebezpečí a musí si proto najít takové místo, kde mu žádné nebezpečí nehrozí”… Vítězem roku 1949 se stal Angličan Peter Whitehead na Ferrari. Pro československý automobilový průmysl měl však vrcholný závod v roce 1949 ještě další senzační příchuť. Po mnoha letech se do okruhových závodů vrátila oficiální účastí naše nejstarší automobilka Tatra Kopřivnice. Poválečná expanze motorismu dala podnět kopřivnickým expertům ke stavbě závodního vozu, který by byl schopen alespoň se postavit na startovní rošt spolu s automobily renomovaných značek světa. V neuvěřitelně krátké době dvou měsíců zkonstruovala a postavila vývojová skupina J. Svobody pod vedením Ing. Mackerleho dvousedadlový vůz Tatra s typovým označením T 602. Později mu osud a lidé kolem přidělili jméno Tatraplan Sport. I když se v rámci snížení nákladů vycházelo z komponentů sériového vozu, s civilním Tatraplanem měl společné pouze řízení a motor. Vůz přivezli k tréninku ještě s mokrým lakem na kapotě. Tatrovácký jezdec, vynikající Bruno Sojka tvrdě trénoval a vůz v podstatě zajížděl. Sportovní veřejnost sledovala nový automobil ostřížím zrakem. Stačilo jen, že se v prvních kolech vypaloval čerstvý azbestový obal výfukového potrubí, takže se trochu kouřilo z kapoty. V novinách se okamžitě objevily poznámky, že se nový vůz přehřívá.

V neděli 25. září 1949 nastoupil Sojka hned ve dvou závodech. Nejprve v Ceně města Brna, kde ve třídě do 2000 ccm jel sice s nasazením, ale na Treybalovu tovární Simcu-Gordini prostě nestačil. Sice se místy propracoval na vedoucí pozici, nikdy tam však nesetrval delší dobu. V cíli byl v celkové klasifikaci až na druhém místě. S druhým exemplářem Tatraplanu Sport nastoupil Bruno Sojka odpoledne k první a také poslední opravdové Velké ceně Československa, které se zúčastnily závodní vozy světových parametrů. Příští rok již stejní jezdci se svými automobily bojovali o první titul mistra světa ve Formuli 1. Sojkova Tatra byla sice na svoji dobu nádherný vůz zajímavých parametrů, svojí konstrukcí však bohužel patřila do skupiny sportovních automobilů. V žádném případě nemohla být poměřována s automobily Talbot Lago 4,5 litru nebo dokonce Maserati 4 CLT s motorem 1,5 litru, ale s kompresorem. Šlo jen o to, aby vydržela a dojela do cíle. Tuto úlohu splnil Sojka dokonale. Statečně kroužil po okruhu a v celkové klasifikaci ztratil na vítěze pouhé dvě kola. Dojel na devátém místě. Za sebou nechal ty, kteří nedojeli vůbec a amatérské nadšence ­ Vlčka na podomácky vyrobené Magdě a Ing. Dobrého na voze Frazer-Nash. Účast na brněnských závodech však vyzněla pro Bruna i pro zbrusu nový sportovní automobil ze severu Moravy víc než dobře. Ve své podstatě oby obstáli bez ztráty bodu a splnili to, co se od nich očekávalo. Československý automobilový průmysl si dokázal, že když na to přijde, dokáže ještě vyrobit závodní auto, které jede opravdu dobře. Úspěchy v Brně vedly záhy tatrováky k touze postavit vůz schopný skutečně zaútočit na světové stupně slávy. Měl ho pilotovat zase Bruno Sojka. Muž, který již mezitím vychovával v kopřivnické Tatře novou generaci neméně zdatných jezdců, než jakým byl sám. MEZI PAVILONY Výstavy techniky, potažmo automobilů, a pozdější veletrhy našly od roku 1928 své místo přímo v srdci Brna, v dnešním areálu Brněnských veletrhů a výstav, a. s. Z výstav automobilů se postupně pod tlakem doby staly mezinárodní strojírenské prezentace, strojírenský veletrh, následně se vyčlenila výstava Autoprogres, vznikl Mezinárodní veletrh nákladních a užitkových vozidel, příslušenství a servisní techniky Autotec. Až se nakonec znovu objevil Mezinárodní Autosalon osobních automobilů. Dokonce i závody automobilů se vrátily v šedesátých letech zpět tam, odkud původně vzešly. Nejen v přeneseném slova smyslu demonstrovaly svoji původní sepjatost s výstavami. V nedávném období se totiž na brněnském výstavišti jezdily s podtitulem “Mezi pavilony” závody cestovních i formulových vozů. Výroční třicátý ročník Autosalonu se konal v roce 1993 v Praze. O dva roky později se tato mezinárodní akce přesunula na výstaviště v Brně. Nezměrnou pořadatelskou prací a důsledným prosazováním v konkurenci se Autotec a Autosalon staly dnes již pravidelným svátkem vystavovatelů, motoristů i široké veřejnosti. Ve dnech 7. až 12. června 1997 tedy můžeme v areálu BVV, a. s. v Brně opět shlédnout souběžně mezinárodní akce AUTOSALON a AUTOTEC, které svým významem daleko přesahují hranice Evropy. Ne nadarmo se mohou pyšnit značkou kvality, udělenou Mezinárodní organizací výrobců automobilů O. I. C. A. (Organisation Internationale des Constructeurs D?Automobiles). Takto označených autosalonů se po celém světě koná ročně okolo třinácti. Oba spolupořadatelé ­ Brněnské veletrhy a výstavy, a. s. a Sdružení automobilového průmyslu ČR (SAP) ­ tedy mohou být právem na své výstavy hrdi.  

Rozmýšlet o tom, že duševně onemocnět může každý z nás, je zbytečné. Víme o tom, i když si to neradi přiznáváme. Ovšem stane se ­ a co potom? Máme se třást hrůzou nejen před chorobou, ale i před léčbou samotnou? Vznáší se ještě nad českou psychiatrií přízrak ponurých kamenných blázinců, nebo jsme již nakročili směrem k lidskosti? Co dnes dokážeme nabídnout svým těžce duševně nemocným bližním? Kdo vůbec jsou? Jejich diagnóza zní psychóza, schizofrenie, maniodepresivní psychóza, hraniční stavy osobnosti, těžká neuróza. V akutní fázi své nemoci tito lidé nežijí v reálném světě, objevují se u nich bludné představy, halucinace… Jsou často hospitalizováni, absolvují dlouhodobé pobyty v psychiatrických léčebnách, konzumují řadu tlumících léků, dostávají elektrošoky, řadě z nich se podaří dokonat i sebevražedný pokus. Jsou ovšem schopni samostatné existence a jejich intelektové schopnosti jsou často nadprůměrné. Většina z nich má celoživotně plný invalidní důchod. Přesná statistická data nejsou k dispozici, můžeme nicméně říci, že v každé generaci je 10 % obyvatel postiženo mírnějším psychickým onemocněním, 3 % psychózou a 1 % schizofrenií.

ilustrace Zdeněk Košek

NABÍDKA PRVNÍ: NEMOCNICE Na chodbě Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem potkávám Jirku. Je mu něco málo přes třicet a má schizofrenii. Seznámila jsem se s ním před týdnem, byl to černovlasý sympaťák ve slušivém svetru. Teď je bledý, na sobě má jenom kalhoty od pyžama a je bos. Nervózně přechází po chodbě a přehnaně mě vítá: “Přišel jsem v pondělí. Asi tu budu dost dlouho. Nechci odtud zatím pryč.” Se svým nazíráním světa se ho snažím utěšit, že když se bude snažit, brzy se odtud dostane. “Problém je v tom, že mě se nechce komunikovat. Radši celej den spím, ani se mi nechce z postele.” Padá první mýtus, mýtus o zavírání lidí do blázince proti jejich vůli. Jirka patří ve své nemoci ke “starým harcovníkům” ­ jako většina psychotiků cítí, kdy se jeho nemoc připravuje na další zničující útok a dobře ví, že odbornou pomoc bude potřebovat. Úloha psychiatrických oddělení nemocnic je jasná. Pomáhají lidem, kteří se dostanou do jednorázových problémů nebo lidem, kteří potřebují krátkodobou péči. Ovšem pobyt v nemocnici nelze donekonečna protahovat a tito pacienti potřebují právě dlouhodobou péči ­ může se tak oddálit další ataka nemoci. Situaci také zhoršuje fakt, že sociální situace duševně nemocných není zpravidla nijak růžová. A právě špatné bytové podmínky spolu s neschopností zorganizovat si svůj volný čas a bezradností při zacházení se skromnými finančními prostředky velmi často průběh nemoci zhoršují a takového pacienta přivádějí znovu do nemocniční, v horším případě ústavní péče. Ve Velké Británii tomuto jevu říkají “revolving door”, což je výraz pro točící dveře. My bychom asi řekli nikdy nekončící kolotoč. Je v lidských silách ho zastavit? ANGLICKÝ VZOR Wordsworth road je denní kontaktní centrum v Birminghamu pro duševně nemocné lidi, kteří zrovna nejsou v akutním stavu a nepotřebují nemocniční péči. Sem se jako dělová koule přivalí jedna pacientka, která si s každým podá ruku a tvrdí o sobě, že je manažerkou tohoto zařízení. Vypráví, že dlouhodobý léčebný plán je připravován spolu s pacientem, že si pacienti dopisují. “Nemáte někoho, kdo by si chtěl psát?” zapomíná na jazykovou bariéru. “Nevadí, já už kamarádku mám,” bezelstně se raduje z faktu, že Iva, která anglicky umí jen slůvko good, se na ní několikrát usmála. Cihlový domek ve vilové čtvrti ničím neupozorňuje na to, že v něm pobývají duševně nemocní. Lidé mohou přijít na deset minut nebo na celý den, k ničemu je tu nenutí, nezabývají se ani pracovní terapií. Ve spolupráci s pacienty, kteří mají právo podílet se na vytváření programu, organizují výlety, diskotéky, večírky, večeře, dovolené… Čtyři zaměstnanci centra tu poskytují i poradenskou činnost, zajišťují klientům příspěvky od státu, bydlení, vyplňují s nimi žádosti. Protože i v Británii jsou úřední žádosti koncipované tak, aby případné žadatele dočista odradily. Velká Británie patří spolu s Holandskem k průkopníkům v péči o duševní zdraví. V 70. letech se ve Velké Británii začala prosazovat tendence rozpouštět velká léčebná a nemocniční zařízení. Cílem těchto snah bylo držet pacienta v nemocnici jenom nejkratší možnou dobu a postarat se vhodnými doplňkovými službami o to, aby do ní pokud možno vůbec nemusel. Myšlenka to byla vpravdě sympatická a humánní, ovšem když se začala uvádět do praxe, přišlo se na to, že pacienti jsou propouštěni do sociálního vzduchoprázdna. Pacienti psychiatričtí se stávali i “pacienty sociálními”. V roce 1990 byl proto vydán zákon zavazující místní úřady ke spolupráci s úřady zdravotními. A tyto dvě složky jsou podstatou anglického systému péče o duševní zdraví: zdravotnické služby financované státem prostřednictvím zdravotního úřadu a sociální služby financované a organizované městem. Opět se tím snižuje procento hospitalizovaných, což je ohleduplné nejen k pacientům samotným, ale i k peněženkám poplatníků. Nehledě totiž na přání pacientů, kteří se naprosto jasně vyjadřují ve prospěch komunitní péče, je deinstitucionalizovaná péče výrazně levnější. Například v centru pro duševní zdraví Holyhead ve Walesu stojí měsíčně pobyt nemocného 300 liber, kdežto ve velkých léčebnách se tato částka pohybuje okolo 2600 liber. U nás podobné propočty zatím nejsou k dispozici, ovšem nejrůznější zařízení, orientující se na práci s duševně nemocnými, po roce 1989 začala vznikat i u nás. NABÍDKA DRUHÁ: NADĚJE Vraťme se na chvilku na chodbu Masarykovy nemocnice, k Jirkovi. Venku výkladní skříně nemilosrdně připomínají, že se blíží vánoce. Nebylo moc taktní ptát se Jirky, zda bude trávit svátky doma. “O domově se bavit nechci, žádnej nemám.” Díky mé neopatrné otázce Jirka ztrácí náladu. Odchází si lehnout, ale za pár minut je zpátky. Právě dostal nápad, že místo vycházky půjde do Fokusu. Je potěšený a prýští z něho i nepatrné množství energie. Poznávám, že sdružení Fokus je pro některé lidi nejen nitka, která je váže k životu, ale život sám. FOKUS je nepolitické, nevýdělečné občanské sdružení, provádějící mimonemocniční nebo ještě lépe řečeno komunitní péči o duševně nemocné. Podobných sdružení je víc ­ například při bohnické psychiatrické léčebně je zřízena nadace BONA, jejímž hlavním cílem je integrace lidí s psychickým handicapem do běžného života; Česká společnost pro duševní zdraví využívá především svépomocné síly psychiatrických pacientů a vytváří tak především mladým lidem v invalidním důchodu možnost sociálního zázemí, společnost DUHA se zabývá lidmi mentálně postiženými, a konečně FOKUS.

ilustrace Zdeněk Košek

Fokus znamená “krb”. Fokus je místo, kde jsou zvyklí na nervozitu, občasné výbuchy nezvládnutého chování, na strach z budoucnosti i bezradnost. Je to místo, které podává ono pověstné stéblo topícím se. Sdružení vzniklo na počátku roku 1990 v Praze a v následujících letech také v Mladé Boleslavi, Liberci, Havlíčkově Brodě, Pelhřimově a v Ústí nad Labem. Asi nejznámějším klientem ústeckého Fokusu je malíř Zdeněk Košek, který tu pracuje ve svépomocném hnutí pacientů. Patří do redakce časopisu Zrcadlo, který klienti jednou za tři měsíce vydávají. Je totiž vyučeným typografem, tak ví, co noviny obnášejí. Co ale obnáší jeho nemoc, jak žije člověk s diagnózou schizoafektivní psychóza? “Nahromadily se životní problémy a nějak jsem to neunesl. Složil jsem se. Začínal jsem mít bludy, halucinace, fantazie. Což bylo dobrý pro malování, ale ne pro život. Nakonec jsem šel do invalidního důchodu. Ovšem teď už jsem čtyři roky takzvaně v reálu.” Asi nikdy nikdo nebude moci říct, že Zdeněk je v reálu (nemá ataky) díky Fokusu. Nikdo to ale nemůže zcela vyloučit. Prací ve svépomocném hnutí si přivydělá kolem dvanácti set korun, pracuje šest hodin. “Přijdu, většinou si udělám kafe, zakouřím si a pak třeba dělám nějaký leták, časopis, nebo vyrážíme na terénní práci, povídáme si s klienty… Když je člověku přes čtyřicet, tak už je tak zkušenej, že žádná rada není tak dobrá, jako prožitá zkušenost.” Svépomocná hnutí pacientů jsou v západní Evropě samozřejmostí. U nás jich větší množství začalo vznikat až po revoluci. Pacientské kluby umožňují nemocným lépe využít čas, lépe si uvědomit svou nemoc a své možnosti, navazovat přátelství, nabízejí solidaritu a zvyšují sebevědomí. Svépomocné hnutí je ale jen součástí systému služeb Fokusu; důležité jsou chráněné dílny. V běžném pracovním shonu si totiž málokterý zdravý člověk uvědomí, jak důležitou součástí života je práce. Až když mu ji někdo vezme, nebo až když už ji nemůže vykonávat… Chráněné dílny (truhlářská, kuchařská, zahradnická, bazální) umožňují duševně nemocným práci pod menším tlakem a za pomoci terapeutů. “Spousta lidí se tu nadchne v dílnách, že by mohli jít znovu do práce. Ovšem po čase zjistí, že by na to neměli. Třeba jenom dva dny v týdnu a tím pádem by žádnou kvalifikovanou práci nedostali. A přitom je tu fyzik, který teď dělá v zahradě, nebo učitel, který dokonce dělal školního inspektora,” dělí se o zkušenosti. “Invalidní důchod je pro každého těžké přijmout, obzvlášť těžce jej nesou muži. Zpočátku jim připadá ponižující, teprve po čase v něm spatřují svou jistotu,” vysvětlují mi Kamila Vnoučková a Ivana Medunová, neboli socioterapeutické centrum ústeckého Fokusu. Slečny jsou mladé ­ jako ostatně většina personálu ­ a mě zajímá, proč si práci ve sdružení vybraly: “Lidé tu mají změněné myšlení, prožívání, mohou zažít to, co zdraví ne. Zdravého to překvapí a rozšíří mu to obzory.” Ředitelkou zařízení, kam většina klientů dochází každý den, je PhDr. Lenka Krbcová, která mi vysvětluje celý systém: Klienty většinou kontaktují již na nemocničním lůžku, pak nemocný projde tříměsíčním socioterapeutickým cyklem, koncem kterého se zapojuje do práce v dílnách. Klienti pravidelně jezdí na rehabilitační pobyty do přírody a k dispozici jsou chráněné byty (jichž je ovšem zoufale málo). Nepsaným zákonem zařízení je, že vše je dobrovolné a nic se nevynáší ven. Na několika málo místech naší republiky mohou “blázni” díky několika málo “nadšencům” vést plnohodnotný život. Ale co ti ostatní, jaké to je, zbláznit se v malé vesničce ve středních Čechách? NABÍDKA TŘETÍ: KAMENNÉ VĚZENÍ Snad největší hrůzu má každý ­ a především po shlédnutí filmu “Přelet nad kukaččím hnízdem” ­ z velkých psychiatrických léčeben. Ovšem i ony mají své opodstatnění a nelze je zatracovat. Historicky je daný fakt, že 85 % lůžkové psychiatrické péče u nás probíhá v psychiatrických léčebnách. Od počátku našeho století vznikaly léčebny typu bohnické, které jsou většinou umístěny mimo město. Nevznikaly snad ani proto, aby se izolovali psychiatričtí pacienti, ale v dobré víře, že příroda a ticho léčí. To je také jedna z mála výhod velkých léčeben ­ prostředí, které je uklidňující a pěkné, ovšem většinou jenom to venkovní. Velkého parku se dá využít k pracovní terapii, jako to učinili v bohnické léčebně, kde mají zahradnictví, farmu, koně k hipoterapii (léčba jízdou na koni, pozn. autorky). Léčeben takového typu je u nás zhruba devět a lékařům, kteří v nich působí, jistě nelze upřít tu nejlepší snahu. Ovšem zdá se, že chyba je kdesi hluboko ­ v systému samotném. Ředitel bohnické psychiatrické léčebny MUDr. Zdeněk Bašný všechny trendy moderní psychiatrie zná a snaží se je uplatňovat i ve svém ústavu, který zdaleka nepatří k nejhorším svého druhu: “Na všech odděleních se uplatňuje systém komunitní péče, to znamená, že pacienti se podílejí na léčbě. Otázkou je, jak se tyto programy provádějí, jak důsledně a jaká pozornost se jim věnuje. Jsou totiž velmi náročné na čas a na personál. My víme, co a jak bychom měli dělat a leccos z toho děláme. Jsem vděčný za práci mnoha lidí v podmínkách prostorově i finančně nedostatečných.” Jakkoli zní nářek nad nedostatkem finančních prostředků ze všech koutů naší transformované země, alespoň ve zdravotnictví by neměl být oslyšen. Komunitní péče jistě není samospasitelná a léčebny budou mít vždy v systému psychiatrické péče své místo. Ovšem léčebny modernizované a redukované. . . . . . “…dělala jsem před dvěma lety sanitářku v psychiatrické léčebně,” vypráví mladá žena, která si nepřeje uveřejnění svého jména a která nyní pracuje v jedné z komunitních organizací. “Měla jsem idealistické představy, že se jedná o ústav PÉČE. Byla jsem na gerontopsychiatrii, ale dlouho jsem to nevydržela. Převlékala jsem postele, uklízela, když se někdo počůral nebo pokakal, krmila jsem pacienty… Takový poskok jsem byla, ale s tím jsem počítala. Mně to nevadilo, lidí se neštítím, jinak bych tam nešla. Ale myslela jsem si, že s lidmi tam navážu nějaký vztah, že se stanu součástí léčby. Pak jsem ale pochopila, že nejde o léčbu, nýbrž o to, aby tam lidé byli uklizení… Oni jsou staří, tak kdo by je léčil. Tak jim ráno dali velkou skleničku barevných léků, aby byli zticha a byl klid. Lidé celý den leželi v postelích a v poklidu umírali. Sestry tam byly takové kamenné ksichty, ale asi je to potřeba, aby se z toho člověk sám nezbláznil, když vidí, jak lidé trpí. Ale já si myslím, že celý systém je špatný, nedbá se na individualitu člověka.”

ilustrace Zdeněk Košek

I to je jedna z tváří české psychiatrie, samozřejmě pod zorným úhlem mladého nezkušeného člověka, který je zklamaný svým očekáváním: “I prostředí je velice hnusné, vypadá to, jako by se to celá desetiletí nezměnilo ­ studené chodby a lidé si musí stlát všichni stejně, všichni musí mít ústavní košile, protože většinou své pyžamo ani nemají. Je jim v nich zima. To snad aby moc nevylézali z postelí…?” NABÍDKA VLÁDNÍ: ÚSTAV NEBO NIC Dlouho připravovaný návrh zákona o sociální pomoci, jehož autorem je Ministerstvo práce a sociálních věcí, je vším, jenom ne skutečnou pomocí. O co jde? O to, že duševně nemocný (a týká se to všech zdravotních postižení) je degradován do pozice “chudáka”, jemuž stát blahovolně nabídne ústavní péči ­ nebo nic. Naši zákonodárci si bohužel neumí představit jiný typ sociální služby, než je klasická ústavní péče nebo pečovatelská služba. Ocitáme se nyní na křižovatce a musíme zvažovat. Jde tu především o lidi, kteří nejsou zcela zdraví a potřebují různé druhy naší pomoci. Jde tu ale také o práci těch, kteří se sedm let snaží budovat síť alternativní péče a v neposlední řadě o peníze. A je otázkou, zda je naše vláda tak hloupá či prohnaná, že se snaží prosazovat tu nejdražší alternativu ­ ústavní péči.