Ta láhev se mi líbí. Mám rád pocit, který ve mě vyvolává. Chci něco udělat,” řekl kdysi kmotr pop artu Andy Warhol na otázku, co si myslí o láhvi Absolut Vodky. Dostal zakázku láhev Absolut Vodky namalovat. Od té doby, od roku 1985, pracovalo se švédskou značkou Absolut už více než 450 umělců v různých oblastech umění.

…

Zatím posledním projektem, který spatřil světlo světa, je projekt Absolut Versace. Projekt o to zajímavější, že vznikal 200 km za polárním kruhem. Stejně jako ze stránek našeho časopisu znáte Absolut Vodku, tak jsme již několikrát psali i o počinech Gianniho Versace, italského módního návrháře. Náš reportér Libor Michalec dokonce navštívil a popsal i Ledový hotel v Jukkasjärvi, který každý červenec roztává a znovu se staví z 2000 tun ledu. Ale zatím jsme neukázali práci jednoho z předních módních fotografů · Herba Rittse.

Ve spolupráci s časopisem Vogue vznikl trochu bláznivý nápad · fotografovat Versaceho módní modely ve stylu Absolut za polárním kruhem s pomocí kulis, které vytvoří stavitelé Ledového hotelu. To samozřejmě předpokládá zimu (průměrná teplota při fotografování byla ·20 ?C, nejnižší ·32 ?C), což neprospívá ani fotografické technice, natož modelům a modelkám, které musely po každé čtvrt až půl hodině práce na mrazu pod tepelnou sprchu. Nepříznivé jsou i světelné podmínky, po celý čas fotografování stálo slunce jen jednu hodinu denně nad horizontem. Také scény podle L’Wrena Scotta nebyly jednoduché · vytvořit dvou a půlmetrovou láhev, ve které stojí nahá modelka Naomi Campbell, z jednoho kusu ledu sahá až na hranice možností. Yngve Bergqvist, jehož sedmičlenný tým všechny ledové kulisy vyrobil, říká:

…

“Největší výzvou pro nás bylo obrovské A. Led, na kterém se fotografovalo, mohl unést hmotnost osmi tun. Led, ze kterého jsme postavili A, vážil pět tun a traktor, kterým jsme ho tlačili, 3 tuny. Byli jsme na pokraji nosnosti ledového podloží. Jakmile jsme skončili, všichni jsme z ledu rychle utekli.” Projekt se však zdařil k velké spokojenosti všech, přestože modelka Kate Mossová, jíž patří tvář Medúzy, vyjádřila svoje pocity z prvního dne ve Švédsku slovy: “Zima, zima a trochu zima.”

V těsném sousedství Karlova mostu, za nenápadným domovním vchodem se skrývá Muzeum říše Argondia. Pootevřete-li vrzající vrátka, pohltí vás Magická jeskyně a s největší pravděpodobností budete přivítáni samotným Reonem Argondianem. Prostřednictvím svých obrazů vás pozve na projížďku Argondií. Jediným dopravním prostředkem bude vaše fantazie.

Reon Argondian alias Jan Zahradník žil celé čtvrtstoletí v poklidné a mystické Bretani a rozhodl se usadit se uprostřed hektické a pulzující Prahy. Vrátil se a první výstava v roce 1993 v Karolinu měla obrovský úspěch. Tak velký, že spisovatel a nakladatel Martin Petiška, syn Eduarda Petišky, ho zavedl do Mostecké ulice a dojednal mu možnost pronájmu bývalé pekárny, v té době již dva roky zavřené. Tak vznikla pražská podoba bretaňské Magické jeskyně. Bretaňskou bájnou říši Argondia začal vytvářet přibližně v roce 1968, v době, kdy pracoval jako restaurátor na Boschově obrazu. Boschovo dílo a mystika a tajemno Bretaně, kde našel místo, které “vyhovovalo vnitřní struně jeho duše, kde ucítil jakési vibrace dávných keltských legend”, jej na dlouhou dobu ovlivnilo.

Projekt pražského Muzea Argondie byl tvořen s tím, že se na tomto místě budou scházet umělci, muzikanti, filozofové, astrologové; vítán je zde ale každý návštěvník.

“Bytostem na svých obrazech jména nedávám. Velký důraz kladu na název obrazu, ten dokresluje to, co jsem namaloval a pro diváka je určitým vodítkem. A to je všechno. Jedinou bytostí, kterou jsem pojmenoval, je Sagor. To jméno se mi objevilo, když jsme s jedním přítelem provozovali tzv. vizuální cestování. To se na základě meditace dostáváte se svým průvodcem postupně do vidin. Je to, jako když se vám zdá sen, který částečně hledáte.”

“Jak vzniká nový obraz? Vždycky je to určitá vize, kterou se snažím pomocí štětce a barev promítnout na plátno. Vzhledem k tomu, že tvořím renesanční technikou, je celý pro-

ces dost náročný. Abych docílil různých světelných efektů, průzračnosti a podobně, pracuji minimálně ve třech vrstvách. Každá vrstva musí aspoň měsíc schnout, takže maluji průběžně několik obrazů najednou.”

“Nejlépe se mi maluje v noci. Protože všechno je daleko intenzivnější a pravdivější. Ale to neznamená, že ve dne nepracuji.”

“Lákají mě i jiné materiály, než jsou obrazy a sochy. Jenomže všechno je časově náročné. Snažím se malovat aspoň deset hodin denně a na nic jiného čas už nezbývá. To neznamená, že bych si stěžoval. Malování je pro mě velkým fenoménem. Čím déle maluji, tím je mi lépe a lépe se cítím. Je to určitý druh meditace.”

“Někteří kritici o mě říkají, že jsem nezařaditelný a nechtějí se mnou vůbec zabývat a těmi, co píšou nechutné anonymy se zase nezabývám já.”

“Jsem v jakémsi úžasu z techniky, ale zároveň se snažím udržet si notný odstup. Dnešní člověk více komunikuje prostřednictvím přístrojů než sám se sebou a stává se obětí svého pokroku. Tady pak přicházejí ke slovu psychiatři a farmaceutický průmysl se svými podpůrnými prostředky. Vemte si takový Zürich, to je místo s nejvyšší životní úrovní na světě a zároveň s největším počtem sebevražd.”

“Člověk je v podstatě druh zvířátka, on potřebuje trochu toho lidského pohlazení. Když jsem přijel z Zürichu do Bretaně, byl to pro mě šok. Tam, když vás sedlák pozdraví, je to obřad na čtvrt hodiny. Oni to jsou sice burani, ale mají jakousi inteligenci srdce. A tu nenahradí sebedokonalejší počítač.”

Původně bylo město cílem mrzáků a nemocných, teď ale můžeme říci, že je to i město zdravých a místo, které pomáhá veselým a líným lidem provést tu nejhorší vraždu · zabít čas.” Takto přísně charakterizoval lázně Bath ve své době Daniel Defoe. Z Bath se stalo město jídla, pití a radovánek. Gin byl tehdy tak levný, že se říkalo: “Opij se za penny, upij se za dvě.” Místní radní museli zakázat nošení mečů a jiných zbraní, vykázali prostitutky a místo ginu začali raději vyrábět pivo. Byl právě přelom 17. a 18. století a být v Bath bylo módní záležitostí. To už ale město mělo za sebou dlouhou a pohnutou historii.

Tři teplé minerální prameny, které dodnes vytékají podél geologického zlomu na povrch, znali již Keltové. Jsou to jediné teplé prameny v Británii. Ví se, že nejsou vulkanického původu, protože voda má jen nízký obsah síry. Všeobecně se předpokládá, že voda, která dnes tryská na povrch, byla zhruba před deseti tisíci lety dešťovou vodou, která spadla na zdejší pahorky Mendip a po obrovské trhlině v zemské kůře se dostala do hloubky dvou až tří kilometrů. Tam se zahřívá, stoupá opět k povrchu Země a tryská o dvacet kilometrů dále v Bath. Více než milion litrů 46 oC teplé vody denně tu marnotratně vytéká na povrch. Voda je slabě radioaktivní a obsahuje čtyřicet tři různých minerálů. Přestože mnozí lékaři nevěří v její léčivé účinky, lidi tím neodradí. Voda se užívá při léčbě revmatismu, artrózy, nemocí jater a dalších chorob. Keltové její léčebné účinky přisuzovali božstvu pramenů, jež nazývali Sulis. Takovouto sílu přece nemůže ohrozit žádný vědecký výzkum.

ŘÍMANŮM SE V BATH LÍBILO

Město samotné založili Římané kolem roku 43 po Kristu, brzy poté, co se vylodili v Británii. Římané museli být nadšeni, když objevili prameny. Horké koupele byly součástí jejich života a ve své vlasti měli podobné lázně. Zdejší prameny ještě navíc ležely na místě velmi výhodném ze strategického hlediska. Byl zde především brod přes řeku Avon nedaleko od římské silnice, která byla součástí nárazníkové zóny oddělující nížiny od divočejších částí Walesu, Cornwallu a severní Británie. Blízko Bath vedly ještě další dvě cesty · jedna z Londýna, druhá z přístavu Poole na pobřeží Dorsetu.

Římané zůstali v Bath celých čtyři sta let. Centrem zdejšího náboženského života byl chrám i lázně. V Bath spojili Římané původní keltskou bohyni Sulis a Minervu, římskou bohyni zdraví, léčení a moudrosti. Město nazvali Aquae Sulis, to jest vody Suliiny. Nová bohyně se pak jmenovala Sulis Minerva · jí postavili v druhé polovině 1. století našeho letopočtu chrám.

Návštěvník lázní vstoupil nejprve do teplé a příjemné šatny, kde se odstrojil. Místnost se jmenovala apodyterium. Zde se mohl rozhodnout, zda bude cvičit. Pak přešel do vyhřátého tepidaria, aby zde pomalu vzrostla jeho tělesná teplota. Tuto místnost vyhříval horký vzduch cirkulující pod podlahou. Římané vymysleli pro tento účel dokonalé podlahové topení, kdy podlaha spočívala na podpěrách z cihel a do vzniklé prostory se vháněly spaliny vznikající při hoření dřevěného uhlí. Kouř pak odcházel komíny ve zdech a ve střeše ven.

Po zahřátí těla se návštěvník římských lázní v Bath potil v suchém a horkém laconicu (obdoba sauny) nebo šel do caldaria vyhřívaného párou. Zde také bylo možno se koupat ve velmi horké vodě. Poté následovalo natření těla oleji a masáž. Lidé tehdy neznali mýdlo, takže pro očistu se používaly oleje, někdy s pískem, a kůže se pak otírala úzkou čepelí zvanou drhlen. Byla dřevěná, kostěná nebo kovová.

V tepidáriu se tělo opět ochladilo. Nakonec bylo možno zaplavat si ve velkém bazénu s chladnou vodou, kterému se říkalo natatio. Relaxace se mohla dokončit pohovorem s přáteli nebo při stolních hrách.

UZDRAVENÍ PRINCE BLADUDA

Požitkářští Římané opustili Británii před rokem 410 našeho letopočtu. Město postupně upadalo, lázně se zanesly, budovy zhroutily a až na spodní patra byly rozebrány na stavební materiál. Prameny ale zůstaly, a tak tu kolem roku 1100 vyrostly nové lázně, nazvané na počest panovníka Jindřicha I. King?s Bath.

I tehdy byli lidé přesvědčeni o léčivých vlastnostech pramenů. Což dokládá i tato středověká legenda: Kdysi dávno byl princ Bladud, otec Shakespearova krále Leara, vypovězen z královského dvora. Onemocněl leprou a dvořané, kteří se báli nemoci, prince žádali, aby odešel. Ubohý Bladud, odsouzený žít stranou od lidí, se živil hlídáním stáda vepřů ve vesnici poblíž současného města Bath. Vepři měli stejné boláky jako jejich pán. Bladud si všiml, že jeho stádo si zvyklo válet se v horké bažině na svahu zalesněného pahorku, kde voda vyvěrala ze země. Časem zpozoroval, že vředy jeho vepřů se vyléčily. I on se proto rozhodl koupat v oné vodě a opravdu se vyléčil. Plný radosti se vrátil na dvůr svého otce. Později, když se stal králem, chtěl poskytnout zázračné účinky léčivé vody i jiným, prohlásil prameny za posvátné a nechal tu zbudovat lázně.

Tolik legenda. Roku 1189 dostalo město listinu s výsadními právy a roku 1256 se stalo samosprávným. V té době už ale nikdo netušil, že hluboko pod nánosy půdy jsou ukryty římské bazény a další stavby. Ty byly objeveny až v roce 1775 v rámci nové rozsáhlé přestavby města. Výsledkem archeologických vykopávek v následujících desetiletích se stala rekonstrukce římských lázní a zřízení muzea. Unikátní nálezy spojené s teplými minerálními prameny v Bath jsou po Hadriánově zdi nejlépe zachovalým, nejznámějším a nejpůsobivějším architektonickým monumentem z doby panování Římanů v Británii.

Tím ale pozoruhodnosti města zdaleka nekončí.

Koncem 18. století byly ve městě strženy téměř všechny středověké domy a na jejich místě vznikaly podél pánovitě navržených širokých ulic honosné budovy. Díky géniu Johna Wooda je Bath místem s unikátním městským plánem, a to jak v anglickém, tak v evropském měřítku. Díky jemu, jeho synu Johnovi a jejich současníkům zapadají budovy jak celkově, tak jednotlivě do původní koncepce. Na jedné straně je tu kruhové náměstí Circus, inspirované římským koloseem, a půlkruhová stavba třiceti domů Royal Crescent, kterou sjednocuje jednotné použití iónských sloupů. Na druhé straně pak dvorana Assembly Rooms, areál římských lázní Pump Room a Pulteney Bridge · most, pro který byl jednoznačným podnětem Ponte Vecchio ve Florencii.

Právě díky této architektuře zvané “palladiánská” je město Bath známé po celém světě. Toto označení vzniklo odvozením od jména italského architekta 16. století Andrey Palladia, kterého fascinovala římská architektura a jehož náčrty byly roku 1663 publikovány v Anglii. John Wood právě z nich čerpal náměty při přestavbě Bath v moderní místo oddychu.

Procházka po Bath je procházkou časem. Procházkou od římských lázní přes vedle stojící středověkou tudorovskou katedrálu až k ulicím a domům módního a elegantního georgiánského města. Tady se zdá, že stále ještě můžete zaslechnout hudbu znějící z tanečních sálů, vzdálený smích i pomluvy, které zněly v Bath osmnáctého století… Až zavítáte do Bath, nezapomeňte na závěr své procházky časem poslat pohlednici. Při olíznutí známky si tak přímo na “místě činu” zopakujete úkon starý skoro sto šedesát let. Právě odtud z Bath byl totiž dne 2. května 1840 odeslán dopis s vůbec první takzvanou adhezivní známkou. Princip černé penny pak dobyl celý poštovní svět.  

PhDr. Vladimír Dvořáček je povoláním psycholog, v současné době soukromý psychoterapeut. Žije a působí v Brně, kam se za ním z celé republiky sjíždějí klienti i lidé z jeho oboru, aby se, věrni jeho heslu “cílem je umět, ne vědět”, od něj učili. Zabývá se hypnoterapií (při níž vychází z pojetí M. H. Ericksona), holotropním dýcháním, pracuje se snovým tělem. Rozhodl jsem se s ním udělat rozhovor i přes to, že jsem věděl, že přijedu naštvaný jako minule, když jsem odjížděl z kurzu holotropního dýchání. Byl jsem tehdy rozladěn z poznání, že se spolu se stamiliony euroameričanů příliš deru za materiálními věcmi. Tušil jsem zároveň, že své jednání nemám sílu měnit. Přesto mě cosi pudilo jet za panem Dvořáčkem znovu. Povídat si o technikách, které mohou pootevřít dveře poznání. Jednou z mnoha možností, jak to dokázat, je využít nějaké formy stavů transu.

PhDr. Vladimír Dvořáček

Myslím si, že trans · hypnotický nebo extatický stav · je vnímán člověkem 20. století jako něco výjimečného, staré kultury přitom využívaly stavů změněného vědomí běžně.

My v podstatě také žijeme v transu, ale trans je nevědomý a není s ním systematicky pracováno. Je třeba rozlišit trans navozený speciální technikou, (třeba holotropním dýcháním, hypnózou, onemocněním, nebo velmi intenzivním zážitkem vázaným třeba na hudbu). Tyto skutečnosti mohou navodit stavy mimořádného vědomí.

Jak hluboký může být takový trans?

No, nejhlubší trans je koma, hluboké ponoření se dovnitř, setrvání na vegetativní úrovni. Mimořádné stavy vědomí nastávají tehdy, kdy je člověk mimo běžné vědomé vnímání a kdy má pocit, že to, co se odehrává uvnitř, je žitou realitou. Přitom přicházejí obrazy a děje, které jsou mimořádné svou sdělovací hodnotou. Každou noc je člověk prožívá ve snu a často jej zavedou do událostí, které jsou spojeny s raným dětstvím nebo mu vykreslí událost dávno zapomenutou a on ji prožívá, jako by byl uvnitř. U mimořádných stavů vědomí na rozdíl od snů neexistuje, že by si je člověk nepamatoval. Často člověk prožívá v reálné či symbolické podobě porod, zážitky napojené na předchozí generace, příběhy, děje, události velmi intenzivní. Ty jsou sledovány běžným nevědomým spontánně, jako ve snu. To jsou každodenní transové stavy. Trans vždy slouží člověku k tomu, aby se uvolnily jeho zdroje, vyjevily příběhy běžně nepřístupné

Proč toho tedy více nevyužít, když se ví, že v transu jde vše lépe?

To já nevím. Já se zabývám využitím transu ne jako masovým dějem, ale vždy jako soukromou událostí. Přicházejí za mnou lidé, kteří mají potřebu nalézt cestu k svému já. K tomu trans často dopomůže. Lidé si v běžném životě navozují trans alkoholovým opojením, ale tam ho používají spíš k uvolnění, odpoutání. To není těžký trans. My v Evropě upřednostňujeme vědomou činnost, méně už to co praktikují některé orientální země, někdy se to nazývá nicnedělání, kdy se věcem nechává volný průběh, ať se ony samy vyjeví.

Nedělání · je to meditace?

Ano, je to trans, protože se člověk ponoří hluboko dovnitř. Pak se to může projevit jako obrazy, tanec….

To jsem měl na mysli – zpěv a tanec.

Ale teď si nerozumíme. To je typický problém dnešního člověka, že vše musí být účelné z hlediska vnějšího efektu, účelu, dopadu, nejlépe zisku. Transové děje takový charakter nemají, pomáhají orientovat se uvnitř. Vzpomínám si na krátký příběh. Kamarád se ptá druhého, který medituje: “A pomáhá ti to vydělat peníze? No, peníze mi to vydělat nepomáhá, ale pomáhá mi to k tomu, abych věděl, jak s nimi naložit.” Takže o to jde. Musíme si umět věci uspořádat a vědět, jak se sebou a s tím, co získáme, ve vnějším světě naložit. K tomu může technika dopomoci. Ale jednorázový výkonový zisk ne. Není to z hlediska vůle účelová činnost. Vůle obvykle maří výsledky, protože je jednostranná.

Ale dalo by se to přece naučit.

Člověk vůlí ovlivní dech při technice holotropního dýchání. Ale to je prostředek k tomu, aby bylo dosaženo změněného stavu vědomí. To co přijde dále, to už vůle není.

Jaký vztah je například mezi holotropním vědomím, nebo snem a tělesným problémem?

Vy teď kladete teoretickou otázku. Holotropní vědomí je vědomí celostní, dovoluje zahrnout úroveň vědomí, nevědomí i úroveň kolektivního nevědomí celého společenství, ve kterém se vyvíjel. Holotropní vědomí je nadřazené, blízké kosmickému vědomí.

Takže problém fyzický se vždy zrcadlí v duši?

Počkejte, to není tak. Vy po mně chcete, abych něco redukoval. To ne! Představte si sen a tělesný příznak. Když přijdete k lékaři a máte bolest, on vám ji objasní a definuje podle toho jak chápe fyzické tělo. Pokud klient pociťuje bolest, která nebude mít přesný název, fyzické lékařství mi nedá návod, jak s ní pracovat. Najednou my s ním začneme pracovat třeba tak, že se bolest úmyslně zesiluje a on se dostane do transu.

Proč?

Tak se pracuje, pokud se tentýž problém neobjeví ve snech. Dá se říci, že to co se objevuje ve snech, bývá tělesným problémem, a často se ve snech objeví i tělesné příznaky, které mají fyzické zdůvodnění. Zesílení bolesti často vede do transu a objeví se i ve snech. To, co se nám zdá v noci, může ve dne vypovídat o našich bolestech, strázních, obtížích, které přijdou až po nějaké době. Pokud se přes symptom a trans dostaneme k porozumění problému, dostaneme se k dějům, jaké se odehrávají ve snech. Mezi tělem a snem je často velice přímá vazba.

Proč dáváte přednost technice holotropního dýchání před ostatními technikami? Třeba pomocí drogy se mohu dostat do transu velmi rychle. Jaký je rozdíl mezi “odpracovaným” transem a drogou?

Nedávám přednost žádným technikám. Jsou lidé, kteří jsou nastaveni tak, aby pracovali s postupy velmi intenzivními a širokého záběru. Když děláte holotrop, tak vstupujete do transu velmi záhy.

Myslím, že pomocí drogy by k tomu člověk došel rychleji.

Tady nejde o to, jak rychle tam člověk vstupuje, ale jak je připraven. V podstatě nejde ani o to navodit trans. Jako psycholog se zabývám duševní poruchou nebo psychologickým problémem a zajímá mne vhodnost daného postupu. Já sám postup s drogou nepoužívám.

Proč, je to zadarmo?

Nezabývám se tím, je li to odpracováno, či nikoli. Pro mne má droga smysl z hlediska individualizace, takový, jaký kdysi používali šamané, jako zasvěcovací obřad, kde se předává určitá zkušenost skrze transový stav skupině lidí, která je na to připravena.

Takže každý má svou drogu?

Myslím, že ne. My můžeme pracovat mnoha způsoby. Trans přichází skrze to, co je komu vlastní. To nemá charakter drogy, je to prostředek, který otevírá reality skryté za každodenností běžného způsobu myšlení. Běžné vědomí má sklon dělat stále totéž. Abyste se dostal ze stereotypu, tak potřebujete nečinění. Odejít z toho. A nečinění je vnitřní práce. Jestliže jste v transu, děláte hlubší nečinění a vědomí vám k tomu slouží až potom, kdy zkušenosti z transu začleníte do každodenního vědomí. To si rozšíříte a můžete jednat bohatěji. Bez začlenění a porozumění tomu na vědomé úrovni nemá žádná z těchto činností smysl. Proto když si vezme někdo drogu, odprožije určité děje, ale nevčlení a neporozumí, jaký význam mají symboly pro jeho osobnost a aktuální životní cestu, tak je to bezcenná činnost z hlediska osobního růstu a terapie. On musí projít transem, aby se nitro otevřelo a dalo mu materiály, se kterými vědomě pracuje. To je nejcennější. Trans hledá smysl symbolů a říká vám, jak jít dál. Pokud například nezměníte přístup k životu, budou se tělesné příznaky zhoršovat.

Je to tedy urychlení psychoanalýzy?

Neřekl bych. Psychoanalýza postupuje svými prostředky a má své oprávnění. My máme tendenci neustále hovořit v ekonomických pojmech, které jsou ovládány metaforou “time is money”. To by nebylo dobré, neboť nevědomí je úplně fuk, o co usilujete. Nevědomí vás jen může upozornit, že takhle už dál ne. Nejde o urychlení. Dlouhodobá psychoanalýza má obrovský smysl a já si velice pečlivě vybírám lidi třeba pro holotropní trans, protože někteří jsou v takovém rozpoložení, že bych měl obavu, abych nevypustil džina z lahve a on vše nerozmetal. Mohlo by dojít k těžkému duševnímu onemocnění. Na to dávám obrovský pozor.

trans přichází skrze to, co je komu vlastní

V souvislosti s holotropním vědomím se hodně hovoří o minulých životech, o dějinné pamětí lidstva… Cítím to jako snahu vysvětlovat a potvrzovat správnost metody?

Jakmile projdete transovou zkušeností, ve které budete mít hluboké zážitky, ať mají kosmickou, nebo vizionářskou povahu a prožijete to velmi intenzivně, budete mít jakousi vnitřní evidenci a bude vám celkem jedno, co si o tom myslí lidé, kteří to nezažili. Je pošetilé, aby neplavec dokazoval něco tomu, kdo už plave. Pohybujeme se na zážitkové úrovni, ne na z vnějšku pozorovaných faktech.

Takže například Křováci by měli mít stejné snové prožitky, jako my?

Lidé z Evropy, kde je podobná civilizace, mají podobné pohádky a sny. Kultura vytváří archetyp.

Kdy je odžívání si prožitků u konce?

To je proces. Jde o zážitkové komplexy, takže odžitím se to neuzavírá. Je tu vždy díl informací o budoucnosti.

Návod, jak žít dál?

Ne návod, inspirace to je.

Já volím slova, která vy nemáte rád…

Nemohu dávat návody, já s těmi lidmi rozmlouvám a diskutuji. Když za mnou přijde člověk a chce po mně určitou informaci o tomto světě, má problémy meziosobní nebo partnerské, kde si jen potřebuje objasnit psychologii lidí obecně, mohu mu dát podněty a cosi jako návod. Když přichází z hlediska osobního vývoje, tak je to dlouhodobější proces a věc dialogu, kdy stále objevujeme · z toho vyrůstá poznání. Nedávám návod a nevystupuji v roli moudřejšího.

Máte schémata podle kterých situace řešíte ?

Pravděpodobně bezděčně. Můj styl pozná, kdo se dívá z vnějšku. To by se možná dalo nazvat schématem. Přesto se držím zenového: “ten, kdo pokročil, má mysl začátečníka”. Abych byl co nejvíc otevřený a přístupný především vést rozhovor s člověkem. Kdybych měl schéma, věci bych uspěchal. Svého času mi dalo velkou práci, abych nespěchal, byl trpělivější a tedy zapomněl na schémata.

Jak si udržujete takovou pokoru ?

O těchto věcech příliš nepřemýšlím, pro mne jsou to obecné úvahy. Prostě tady žiju.

Na transových sezeních si většinou vyberete hezkou dívku, té se pak poněkud intenzivněji věnujete. Vaše bývalá klientka o vás měla takovou představu, že z těchto dívek čerpáte energii.

Kdo že? To jsou věci, na které nedokážu odpovědět. Nevím oč jde.

Stejně, vyzařuje z vás síla, charisma. V kombinaci s transem už je k sexu blízko. Jak se ubráníte?

Myslím, že já se tomu ubráním celkem snadno, protože jsem všemi sledován.

Ale učité erotické jiskření tam evidentně je.

Tam jde o opatrování nebo povzbuzování ve chvíli, kdy to člověk potřebuje. Na pozorovatele zvenčí to může působit jako něco sexuálního. Když následně slyšíte příběhy, jde o úplně asexuální věci.

Tahle otázka nenapadá jen mě.

Co se dá dělat. Víte, vy na mě působíte tak, že mi vnucujete něco, na co myslíte vy a ne já (smích). Mě zajímají příběhy, které přicházejí.

Byl jste nedávno nemocen a lidé tomu skoro nemohou uvěřit. Berou vás trochu jako šamana?

No zaplať pánbůh, že jsem byl nemocen, proboha. To je velice důležité. Já jsem nebyl velmi dlouho nemocen, pořád jsem pracoval a málo odpočíval, tak jsem byl upozorněn. Sen mě čtyři dny předtím varoval, že budu nemocen a tak se opravdu stalo.

Věděl jste to a jen čekal. S tím už nešlo nic dělat ?

Ale já bych s tím nic nedělal. To bych byl sám proti sobě, protože nemoc je dar. Je to cesta a dá vám zprávu o tom, že něco opomíjíte. Nemoc je třeba nechat projevit. Pro mě to bylo důležité a jednoznačné varování. Lidé byli překvapeni, ale nevěřím tomu, že by šaman nebyl nemocný. Musí být, jinak by se nemohl vyvíjet. Je pošetilostí této doby, že nebýt nemocný je cenné. Ne! Mít nemoc je cenné, protože vám to umožní bohatší vývoj.

I nemoc, která nejde zvrátit?

To také patří k člověku. Pouze ve výkonově a na vůli založené společnosti je nemoc hrozbou a ne vývojem a ten, kdo má nemoc, dělá vše proto, aby ji co nejrychleji neměl a čím víc spěchá, tím víc ji má. Zapomněli jsme na nedělání a nemoc je zpráva o tom, že nedělání je důležité.

Měli bychom více umět nedělat?

Umět, řekněme být se svou nemocí a dělat nedělání ve smyslu zaměření se dovnitř. Může to být jakákoli, třeba umělecká činnost, která nemá ziskový charakter, sportovní činnost, která se dělá jen tak. Vše, co má charakter volného tryskání zevnitř. Je smutné, když jde dítěti tenis a rodiče v tom vidí ziskovou rovinu. Přitom pro dítě to byla přirozená činnost, která mu pomáhala v nedělání, tedy při hře. Je to problém společnosti.

Nebojíte se, že by se lidem v transu mohlo něco stát? Při holotropním trasu se vám jedna klientka dostala do tonické křeče. Lékař by v tomto případě použil nitrožilní léčbu. Vy jste ji z toho dostal akupresurou.

Pokud je člověk v křeči, je nutné mu někdy rychle a účinně pomoci, takže stlačením jednoho, dvou bodů ta úleva může přijít. Mám zkušenost s tím, že to, co vznikne při holotropním vědomí, tak je vázáno určitými emočními zkušenostmi. Jsou to stavy, které vznikly při činnosti, která má psychologickou povahu, proto je možno i při léčbě postupovat psychologicky · dotykem.

Bez vaší pomoci by ta klientka zemřela?

To ne. Myslím že ne. Ono by to povolilo samo.

A co když ne?

Lidé, kteří upadli sami do bezvědomí, třeba při příliš hlubokém vnímání, se z toho sami probrali, ale byli zmateni. Tady je největším problémem včlenit tuto událost do běžného vědomí tak, aby se vědomí rozšířilo. Člověk má ostře ohraničeno to, co považuje za normu a co je mimo ni. Tento stav například je běžnou medicínou formulován jako nenormální. To není výhrada proti běžné medicíně. Každá oblast má svá omezení. To co já používám je psychologická metoda a neslouží k léčení fyzickému. Jestliže přitom dojde k vyléčení fyzické choroby, tak zaplať pánbůh. Během doby, co to dělám, se nic nestalo. Já předem velmi dobře vím, kdo na kurs jde. Když zjistím onemocnění nebo člověk není připraven na určitou techniku, nepůjde do toho. Do čeho člověk půjde a čím ve svém životě projde, o tom si opravdu musí rozhodnout každý sám. Děkuji panu Dvořáčkovi za rozhovor a odjíždím s nabouraným žebříčkem svých materiálních hodnot…  

Chameleoni jsou jedním z nejbizarnějších výtvorů přírody. Veřejnosti jsou známi hlavně díky své schopnosti měnit zbarvení. “Je jako chameleon, chová se jako chameleon,” říká se o člověku, který prudce mění svoji náladu a názory. Jak je to ale s chameleony doopravdy? Ať vypadají chameleoni sebezvláštněji, nic na jejich těle není samoúčelné. Jsou skvěle přizpůsobeni svému stylu života. Nejnápadnější a nejznámější je u nich schopnost fyziologicky měnit barvu.

UMĚNÍ BARVOMĚNY

Není pravda, že chameleon změní barvu podle jakéhokoli podkladu, na němž se právě nachází. Každý druh má svou vlastní škálu a vzory, v jejichž rámci může odstíny a barvy měnit. Některé druhy na sobě nosí širokou paletu barev od žluté, přes oranžovou a zelenou, až po modrou. Jiné se mohou přebarvovat pouze v rámci různých odstínů zelené nebo jen šedé a hnědé. Řada druhů má na těle složité “kobercové” vzory. Pestřeji a výrazněji bývají obvykle zbarveni samci.

Důvodů pro změnu barvy je několik. Základním je potřeba maskování se proti dravcům, například hadům a drobným šelmám. Chameleoni jsou oproti jiným ještěrům velmi pomalí a jejich útěkové možnosti jsou omezené. Zbarvení a vzorování tedy převážně odpovídá prostředí, ve kterém žijí. Jinou barevnou škálu mají druhy žijící v bujné tropické vegetaci, jinou druhy obývající buš nebo suchá křoviska. Odlišnosti ve zbarvení jsou i v rámci jednoho druhu, pokud se jednotlivé populace vyskytují v rozdílných biotopech.

Dalším důvodem ke změně barvy je psychický stav zvířete. Chameleon při podráždění prudce zvýrazní vzorování a je najednou nápadnější. Svoji zlobu ještě zdůrazňuje nafukováním tlamy či zplošťováním těla, otevíráním tlamy a syčením. Ve stresu nebo špatné kondici naopak barvy vyblednou.

Důležitou funkci má barvoměna v pohlavním životě a rozmnožování. Změnou barvy dává samice najevo samci svou připravenost k páření a vzrušený samec jí stejným způsobem odpovídá. Březí samice se pak “převleče” do jiných barev, typických pro březost.

VÝJIMEČNÉ SCHOPNOSTI

Životu jsou přizpůsobeni i tvarem těla a funkcí nohou a ocasu. Vždy dva a tři prsty jsou srostlé a tvoří jakési kleště, jimiž chameleon pevně svírá větev, na níž stojí. Chápavou funkci má i silný, v klidu do spirály stočený ocas. Dalším zázračným ogánem chameleonů jsou jejich oči. Víčka jsou téměř srostlá do tvaru plochého kužele, na jehož vrcholu je jen malý otvor pro zornici. Oči se mohou hýbat nezávisle na sobě všemi směry. Chameleon se tak jako jediný obratlovec může zároveň dívat jedním okem dopředu a druhým dozadu.

Orgánem skoro stejně pověstným jako barvoměna je jazyk chameleonů. V klidu je zatažený pod spodní patro tlamy. Jakmile se však zvíře svou charakteristickou pomalou chůzí přiblíží ke kořisti “na dostřel”, pootevře tlamu, jazyk se ve zlomku vteřiny vymrští až téměř na délku chameleonova těla a svým rozšířeným a lehce lepivým koncem uchopí kořist. Bylo změřeno, že při “výstřelu” dosahuje jazyk rychlosti až 21 km/hod. Už nižší rychlostí jej chameleon zatáhne, a pak už jen slastně přežvykuje. Přesnost a úspěšnost tohoto zvláštního nástroje je obdivuhodná.

Bizarnost některých druhů chameleonů zvyšují i hřebeny špičatých šupin na hřbetě, vysoké přilby na hlavě a rohaté či rozvětvené výrůstky na čenichu. Přesný účel některých výrůstků ještě neznáme. Víme jen, že výrazné “rohy” slouží samcům ke vzájemným soubojům nebo k imponování samici.

Většina chameleonů klade vejce, kterých bývá i několik desítek. Jen některé druhy jsou vejcoživorodé, což vlastně znamená, že samice si zárodky ponechá v těle až do doby líhnutí.

Pro svůj vzhled a způsob života jsou v posledních letech chameleoni vyhledávanými chovanci v teráriích. Chov většiny druhů je však dodnes problematický. Jednou z mála výjimek je chameleon jemenský, kterého se podařilo chovatelům rozmnožit natolik, že se dnes často objevuje v nabídce prodejen se zvířaty.

OHROŽENÍ CHAMELEONI

Největším nebezpečím pro chameleony není odchyt pro účely chovu, ale ničení jejich přirozeného prostředí. Nejkritičtější situace je právě na Madagaskaru, kde pokračuje kácení a vypalování původních lesů tempem doslova šíleným. Je spočítáno, že pokud se bude takto pokračovat, již za dvě desítky let tu původní lesy nenávratně zmizí · a s nimi i velká část unikátního druhového bohatství rostlin a živočichů, včetně chameleonů.

Kriticky ohrožená je i většina evropských populací chameleona obecného. Pro jejich zbytky na posledních nalezištích jsou nebezpečné zejména každoroční požáry porostů. Pomalý chameleon má před ohněm pramalou šanci. Proto se v posledních letech například ve Španělsku vysazují na vhodná chráněná místa na jižním pobřeží Andalusie chameleoni odchovaní v lidské péči, hlavně z úspěšného chovu barcelonské zoo.

CHAMELEONOVITÍ

Chameleoni jsou velice starobylou skupinou ještěrů, která pochází z východní Afriky. Systematicky se dnes dělí na dvě skupiny: pravé chameleony (Chamaeleonidae) a drobné brokesie (Brookesiinae). Rozlišováno je přes 130 druhů. Všechny žijí jen ve Starém světě, zejména v Africe a na Madagaskaru, výjimku tvoří jen keňský druh Chamaeleo jacksonii, který byl člověkem vysazen na Havajských ostrovech.

Obývají nížiny, hory kolem 4500 m n. m., pouště, křovinaté savany i mlžné a deštné lesy. Jsou přizpůsobeni zejména životu na stromech, jen některé druhy žijí v trávě či ve spadaném listí. Největší chameleon, madagaskarský druh Furcifer outstaleti dorůstá délky až 70 centimetrů. Naproti tomu nejmenší brokesie, též madagaskarská Brookesia minima, je opravdovým trpaslíkem v živočišné říši · dospělá měří maximálně 33 milimetrů.  

Je to třetí nejúspěšnější film v historii udělování cen Americké akademie · dostal devět Oscarů. Film režiséra Anthony Minghella “Anglický pacient” s Ralphem Fiennesem v titulní roli László Almasiho, natočený podle románu kanadského spisovatele Michaela Ondaatjeho. Svět pěje chválu, jak dokonale a citlivě se podařilo autorům ztvárnit život László Almasiho. Muže, který miloval krásnou ženu a pro lásku k ní zemřel strašlivou smrtí. Muže, který pomáhal spojencům porazit “Lišku pouště”, německého maršála Erwina Rommela v bojích v severní Africe.

A přece bylo vše jinak. Skutečný László Almasi nemiloval žádnou krásnou ženu a ani nepomáhal spojencům porazit Rommelovu armádu. Pouze jedno souhlasí: zemřel nehezkou smrtí. Jaká je tedy pravda?

Skutečný život filmového hrdiny László Almasiho odhalila Elisabeth Pathy-Salettová, dcera maďarského diplomata László Pathyho, který pracoval ve třicátých letech v diplomatických službách v Egyptě. Odhaluje pravého hraběte Almasiho jako kariéristu, který pracoval jako špion pro všechny, z nichž mohl mít užitek. Nejprve pro Německo, později i pro Sovětský svaz.

Jako člen britské královské zeměpisné společnosti · Royal Geographic Society · pracoval maďarský hrabě v severní Africe nejprve jako kartograf. To je snad jediné, co ve filmu “Anglický pacient” souhlasí se skutečností. V závěru filmu, na počátku druhé světové války, předává filmový Almasi Němcům podrobné mapy pouště. Říká, že poté, co Angličané z něho udělali svého nepřítele, vydává nepřátelům jejich mapy. Vysocí angličtí důstojníci považovali cizince s pro ně nevyslovitelným jménem za Němce a místo, aby mu pomohli zachránit jeho milenku jej uvěznili. Almasi uprchl k Němcům a ti mu výměnou za mapy dávají benzin pro jeho letadlo, se kterým chce Kateřinu zachránit z pouště. Letí v anglickém letadle s německým benzinem. Tedy zrada ve službách lásky.

Ve skutečnosti byl Almasi tím, z čeho ho ve filmu podezírali Angličané. Nacistickým špionem. Nehledě na to, že nemiloval vášnivě Kateřinu, z níž filmový Almasi strhává v milostném poblouznění šaty · László Almasi byl totiž homosexuál. Zachovalo se na osmdesát milostných dopisů, které psal jednomu mladému německému důstojníkovi.

Jeho zásluhy o nacistické Německo ocenil generál polní maršál Erwin Rommel udělením železného kříže. “Lišce pouště” totiž imponovala jeho znalost severní Afriky. Severní Egypt znal Almasi jako “své vlastní boty”. Bez dlouhého hledání našel například kanystry s benzinem uprostřed pouště, kde je zakopal před třemi lety. Při jeho až dva tisíce kilometrů dlouhých cestách pouští volil trasu tak, aby mohl vždy přenocovat u malých jezírek a studní, které znal snad pouze on, ještě z doby, kdy zde pracoval ve třicátých letech.

Elisabeth Pathy-Salettová tvrdí, že v roce 1936 navrhoval Almasi egyptské vládě zřízení Muzea pouště. Mělo se stát krycím místem, kde by se soustřeďovali nacističtí špioni. Plán mu však nevyšel. Egyptský král Fahd jej zřejmě prohlédl a zřízení muzea zakázal. Almasi obvinil maďarského diplomata László Pathyho · jak dále uvádí Pathyho dcera Elisabeth · že právě on přiměl egyptského krále k zákazu muzea v Káhiře. O šest let později, v roce 1942, se dostala Angličanům do ruky Almasiho náprsní taška, v níž nalezli i seznam lidí, které doporučil Rommelovi zatknout ihned po dobytí Egypta. Jedním z prvních na seznamu bylo jméno maďarského diplomata Pathyho. V roce 1943 vyšla pak Almasiho kniha “S Rommelovou armádou v Libyi”, v níž vychvaluje neporazitelnost Rommelovy africké armády a vysoce vyzdvihuje Rommelovu lidskost.

Ve filmu “Anglický pacient” připomíná László Almasimu jeho dětství milostná píseň. Jaké vůbec bylo dětství a mládí skutečného hraběte László Almasiho? Narodil se v roce 1895 na zámku Bernstein v dnešním Rakousku. Svou vynikající angličtinu se naučil jako mnohý potomek bohaté rodiny v anglické internátní škole. Tak jako “Anglický pacient” uměl již v mládí Almasi létat. Když mu bylo dvacet let, byl v první světové válce pilotem rakousko-uherského válečného letectva. Vyrostl v duchu habsburské monarchie. A zánikem této říše se rozpadl i svět hraběte Almasiho. Ve filmu “Anglický pacient” nalézá Almasi svůj mír teprve ve smrti. Ta ho spojuje s jeho velkou láskou. Ve skutečnosti žil hrabě László Almasi mnohem déle než svého hrdinu nechali žít spisovatel Michael Ondaatje a režisér Anthony Minghella. V roce 1940 se nakrátko objevil v Berlíně. Pyšnil se uniformou s hodností majora, kterou mu udělilo za prokázané služby vrchní velitelství německé branné moci. Pak se vrátil zpět do pouště. Do severní Afriky. Nejasné je, co dělal László Almasi v prvních letech po skončení druhé světové války. Jisté je, že hrabě László Almasi zemřel v Rakousku v roce 1951 na rakovinu. Bylo mu tehdy něco přes pětapadesát let.

A co říkají námitkám proti filmu režisér Anthony Minghella a spisovatel Michael Ondaatje? Oba kritiku, že líčí život László Almasiho jiný, než byl ve skutečnosti, odmítají.

“Z fiktivní románové postavy jsem ještě jednou vytvořil fiktivní osobu,” prohlásil režisér Anthony Minghella. Historický László Almasi ho prý vůbec nezajímá. Také Michael Ondaatje odmítá námitky, že ignoruje Almasiho práci pro Němce. “Věděl jsem, že Almasi byl možná špion nebo double-agent, ale v mém románu měl představovat muže, který byl vášnivě zamilován do pouště.” Politický nebo sociální svět pravého hraběte je podle Ondaatjeho nedůležitý, především tehdy, když spisovateli jde o to, aby ztvárnil život poetické osoby.  

Sedmnáctiletý Phil žije ve “městě”, které nenajdete na žádné mapě. Vesnice postavená z indiánských týpí, afrických chatrčí a barevných autobusů je dílem několika šílenců hippie generace. Zrodila se před dvaceti lety a říká se jí “Tipee vallay” · Údolí týpí. Je výjimečná, přestože neleží na břehu moře ani na vrcholcích Himálají · najdete ji kdesi ve střední Anglii. Phil nás přinutil slíbit, že přesnou cestu do vesnice nikdy neprozradíme.

Kolik má podivné místo obyvatel? 500? 700? Je to těžké odhadnout. Ráno · a vlastně až do oběda · je nemůžete spatřit, protože jsou ve svých stanech a karavanech. Jednak je zima a jednak rádi spí. Ticho osady nenarušují žádné zvuky kromě ptáků a bublání řeky. Jste v srdci anglického venkova. Mlha nesmlouvavě obaluje spoustu zeleně, se kterou se musíte dlouhé kilometry potýkat, abyste se vůbec do osady dostali.

Hlavní třída je zablácená, jako ostatně všechny místní cesty. Osada je rozdělena na dvě části, v jedné jsou hlavní týpí a chaty, ostatní plochu obydleli novodobí “nomádi” se svými auty, vleky a vozíky. Na vyvýšeném místě silnice si můžete prohlížet údolí, oděné do nových podzimních barev. Stačí přivřít oči a klidně si počkat, že třeba uvidíte Merlin a nebo hledače Grálu, procházející se údolím.

Vlastně se nám něco podobného přihodilo s Philem. Přijeli jsme do vesnice brzy ráno a trochu vyčerpaní. První osobou, která se nám ukázala, byl on: letecká bunda v námořnické modři, špinavé džíny, staré vycházkové boty, nepatrné a rychlé pohyby, rudé vlasy svázané dozadu a tvář a držení těla jako lord.

“Podívej, tady jsou lidé, kteří přicházejí, protože příroda je teď v módě. Přicházejí z měst i s rodinami a přesvědčují sami sebe: ‘Proč to nezkusit, copak je to takový rozdíl oproti tomu, jak jsme žili dosud?’ Můžeš je tu vidět celé dlouhé léto. Pak, když přijde podzim, prchají zpátky do civilizace.”

Stojíme s Philem nad vesnicí. Díváme se na krajinu a na nebe, Phil si zapaluje jointa.

“Kočovníci (nomádi) nemusejí mít své kořeny tady v údolí. Ale lidi, kteří mají svá týpí, tu žijí velmi dlouho… a vlastně už nejsou kočovníci. To oni hlídají ostatní chlapy, přijíždějící sem v autech nebo autobusech, kteří pak zůstávají a otravují ostatní.”

Z historického hlediska tu dnes žijí pohromadě dva druhy lidí: Zakladatelé a s nimi ti, kteří se rozhodli žít nastálo ve stanech. Další skupinou jsou “New Age Travelers” · kočovníci nového věku, vytlačovaní z měst chudobou a nezaměstnaností a v neposlední řadě také prostě módou. Jakmile se později usadí, přestanou snít sen o kočovném životě. Jejich cesta životem je o tom samém · o ztrátě iluzí o sobě sama. Bez práce a odmítnutí, fyzicky i duševně odcizení a bez příjmů, obyvatelé Týpí údolí žijí z podpory v nezaměstnanosti vyplácené britskou vládou. Mnoho z nich je dosti mladých, mezi 18 a 35 lety. Je tu také hodně dětí, pár nemluvňat a pár starších čtyřicátníků.

“Lidé se odtud hnou, jenom když je nějaký koncert nebo když si jdou vyzvednout své peníze do pracovního centra.”

…

Zná vůbec Phil město?

“Loni jsem byl poprvé v životě v Londýně, když se moje sestřenice vdávala. To jsem to schytal! Byl jsem šokován cenami věcí. Londýn je jiný svět, lidé vypadají jako položiví-polomrtví a čas od času můžeš vidět některé z nich skákat z jednoho místa na druhé bez důvodu… Je to bláznivé, ale v Londýně nerozumím tomu, kam a proč se lidé přemísťují.”

Máš tam přátele?

“Spíš kamarádíčky. Oni žijí na ulici, žebrají, čas od času jezdí z jednoho města do jiného. Jinak nejsem moc rád s lidmi mého věku. Většinou chtějí být bohatí a chtějí být všichni stejní. Žijí stejným způsobem života, všichni chtějí ve stejnou dobu získat stejné místo. A později, když dospívají, začínají pohrdat ulicí.”

V Týpí údolí začíná den zvláštním tancem okolo stanů a autobusů. Obyvatelé odcházejí jeden po druhém s lopatami v rukou do lesa. Jdou si ulevit. Jsou tvrdí a zásadoví, pokud se týče čistoty přírody; jejich osobní hygiena je jen velmi přibližná. Po ranním rituálu se setkávají ve skupinách ve stanu, v autobuse nebo ve vozíku. Pijí spoustu čaje (s mlékem), velmi mnoho kouří a kouří cokoli… Donekonečna povídají, poslouchají hudbu.

Indiánská týpí, když se zavřou, jsou skutečnými “zámotky”, jsou jako ochranné pouzdro. Na zemi uprostřed stanu, okolo ohně, je položena většina zvířecích kožešin.

“Ležíš na nich. Čas od času se někdo z nás zvedne přiložit nějaké dřevo. Když se rozhodneš vyjít z týpí, okamžitě tě uhodí do tváře jasné čisté světlo nebo studený poryv větru. Jenom tyhle věci potřebuješ ke svému štěstí · přinesené dřevo, světlo a oheň.”

Phil je na dřevo expert. Dokáže poleno rozsekat na tenké třísky s pětikilovou sekerou, kterou používá jako břitvu.

“Všichni rádi děláme třísky. Kouříš jointa, cítíš se dobře a pak sekáš jako šílenec, vyhýbáš se jenom svým prstům. Tak uvolníš všechnu svou agresivitu.”

Ve svých sedmnácti letech žije Phil úplně sám. Svou rodinu opustil před rokem.

“Můj otec žije v hippie komunitě v Glastonbury. Moji rodiče jsou skutečnými ‘kočovníky’. Když se rozdělili, následoval jsem svého otce z farmy na farmu. Museli jsme pracovat, podpora nebyla dostatečná. Pak se usadil v té komunitě. Řekl jsem mu, že se mi takový život nelíbí a sám jsem odešel sbírat konvalinky do Skotska.”

Nikdy jsi už svou matku neviděl?

“Samozřejmě ano. Žije v severním Skotsku, v Cornwalu, s mým bratrem a sestrou. Mohl bych s nimi bez problémů zůstat. Čas od času se s nimi vidím. Často na ně myslím, ale cestovat tam je trochu komplikované. Podívej se, já mám velmi relativní pojem času. Někdy vyjedu na jeden den a zůstanu tři nebo čtyři měsíce na místě, kde ‘přistanu’. To je jako tady: Přišel jsem sem bez valných očekávání, můj otec mi vyprávěl o životě v týpí, a nyní tu jsem už šest měsíců!”

…

Obloha zfialověla, nastává noc a my vcházíme do stanu Jhona, Philova nejlepšího přítele. Jhonovi je 37, opustil v roce 1987 cizinecké legie.

“Byl jsem v Djibuouti, měl jsem to rád, ale kouřil jsem příliš mnoho hašiše. Byl jsem uvězněn, a pak jsem dezertoval. Byl jsem chycen, znovu uvězněn a nakonec jsem skončil v Týpí údolí.”

Okolo Jhona je shromážděna hrstka dětí o mnoho mladších než Phil.

“Jsem tak trochu jejich strýcem, jejich učitelem. Děti mě mají rády, protože je učím přežít. Ukazuju jim, jak se chovat a přežít sám v lese, jak rozdělat oheň… Podívej se, legie tě mohou přivést k čemukoliv. Ze mne udělaly pacifistu a ekologa,” směje se Jhon od srdce. I on je lord.

“Opustil jsem školu v patnácti letech. Nikdy jsem se víc neučil. Oni nás učili systému života, ale nikoli životu samotnému.”

Jako kočovník nebo jiný “nomád” moderních časů Phil prožívá příjemné dny v jedinečném cikánském životě plném přemítání. Jeho filozofie je jednoduchá: My jsme zavržení, svět je šílený a bude zničen.

Ve vesnici nejde o opravdový komunitní život. Každý obyvatel si chce chránit svoji nezávislost. Na rozdíl od hippie hnutí 60. let, které propagovalo naději ve změně způsobu života a které se pokoušelo o kolektivní život, děti z Údolí týpí nechtějí nic měnit, nechtějí se ničeho domáhat. Věci se budou měnit bez nich. Není společná budoucnost, není budoucnost pro všechny.”Moje ambice jsou mít svůj stan, své týpí. Také doufám, že jednou budu žít v Himálajích. Rozumíš? V horách, na čerstvém vzduchu · to je moje představa míru. Nemít starosti, nepřemýšlet o ničem, nebýt smutný, nebýt šťastný. Prostě BÝT.”

Svět je řadí do kategorie jazzu, ale oni z ní vyčuhují do všech možných i nemožných stran. To, co Béla Fleck a bratři Roy a Victor Wootenovi na jevišti předvádějí, není jen kvalitní směsí akustické hudby a nejmodernějšího jazzu, produkovanou nejúžasnějšími muzikanty na světě,” říká zámořský kytarista českého původu a duševní spřízněnec Bély Flecka, Slávek Hanzlík.

Mimořádnost Flecktounů spočívá v tom, že kombinují muziku s něčím, co je v jazzu neobvyklé a přitom to má obrovskou razanci a velkou hodnotu. O Bélovi se ví, že je křižovatkou mezi novou moderní technologií a elektronikou na jedné straně a kořeny severoamerické muziky na straně druhé. Znamená to, že si vezme pětistrunné banjo a za sebe postaví zesilovač. A za tím vším stojí úžasná genialita Bély, který si na celé zeměkouli nemohl k sobě vybrat lepší muzikanty, než ty, které má.

Béla Fleck pochází z newyorské židovské rodiny. Jeho otec zplodil dva syny a jelikož byl milovníkem klasické hudby, pojmenoval je po Beethovenovi a Bartókovi. Béla až do roku 1989 působil v i u nás známé bluesgrassové kapele New Grass Revival. Letos na jaře získal Grammy za instrumentální výkon roku.

Na jeho deskách s ním kromě Flacktones hraje například jeden z největších jazzových idolů minulosti · Chick Correa, ale současně Tony Risce a Sam Bush, který donedávna vydával bluesgrassové desky. Bélova genialita spočívá kromě jiného i ve schopnosti předvídat. S naprostou spolehlivostí odhadne, co na desce má být a co tam nepatří. Ostatně každý to bude moci posoudit sám, jelikož Béla Fleck a Flecktones vystoupí v pražském Lucerna Music baru v pondělí 30. června a druhý den je uvidí Brno.

Spolu s Bélou Fleckem vystupují i bratři Wootenovi. Roy je bubeník, který hraje bicí na speciálně upravenou basu s výstižným názvem drumitar. Victor je basista · akrobat a showman. Roy si tu svou “hokejku” sám designoval. Barevné puntíky, jimiž je opentlena, jí dodávají vzhled zboží z hračkářství, ale oni skutečně fungují. Když se ale Roy posadí za normální bicí, zahraje na ně stejně dobře jako na svůj drumitar.

Victor · tajná zbraň Flecktones · si svou originalitu dokáže zachovat v každé situaci. Zahraje na basu tak, že bude znít jednou jako banjo, jindy jako flamengová kytara, někdy zas jako bicí, ale pokaždé jako Victor. Dvakrát byl vyhlášen basistou roku, jednou získal cenu za nejlepší basovou desku. Kromě basy hraje také na cello. Ti, kdož ho znají, vyprávějí, že uprostřed svého sóla prožívá hudební orgasmus, při němž roztočí svou basu kolem těla, a pak ji zase chytí a hraje dál, aniž vypadne z rytmu skladby. Jednou v Nashvillu ji roztočil takovým způsobem, že se na ní urval řemen. Basa letěla vzduchem, zaduněla o parkety a surfovala až k pianu, kde se zastavila. Na rozdíl od rtuťovitého Victora se jeho bratr Roy na pódiu nikdy zbytečně moc nepohybuje. Svůj “handicap” vůči Victorovi vyvažuje vystupováním v napoleonském klobouku tak příšerně pestrém, že i barvoslepý člověk musí užasnout. A tak zatímco tenhle Roy si klidně bubnoval dál, Victor si pro tu basu odskočil a skladbu elegantně dokončil. Myslím, že neexistuje místo, odkud by lidi po vystoupení Flecktounů neodcházeli v úžasu.

Informace o jakémsi internetu se na nás ze všech stran doslova valí. Pro nezasvěcené naprosto nepochopitelné nápisy ve tvaru http://www.neco.cz nebo ještě nepochopitelnější nápisy se znakem “@” uprostřed (takzvaným “zavináčem”) ferda@mravenec.cz se stále častěji zjevují na nejrůznějších místech. Prolistujte dnešní noviny nebo letmo projděte vizitky svých přátel či obchodních partnerů, jistě najdete několik takových “zavináčových” nápisů. Pokud si kladete otázku, co to znamená a k čemu je to dobré, pak vězte, že to není jen proto, aby budily pozornost. Ano, hádáte správně, tyto nápisy úzce souvisí právě s INTERNETEM. Než si však zodpovíme otázky typu: “Co mám udělat, aby se i moje vizitka honosila jedním nebo několika slušivými zavináči? Co mi to přinese? Kolik za ten módní výstřelek zaplatím? Není to záležitost jedné či dvou sezón?” · shrňme několik základních informací.

KDE SE VZAL

Dítě dnes nazývané Internet se narodilo v Americe. Zpočátku nebylo (stejně jako jiné děti) tak silné a mohutné, aby jeho síla otřásala starým kontinentem. Rostlo stejně rychle jako touha lidí objevovat neobjevené a vyměňovat si stále větší množství informací v co nejkratším možném čase. Datum jeho narození je těžké odhadnout. Snad se narodil v den, kdy byl poprvé propojen jeden počítač s druhým. Později se k nim připojovaly další a další. Od propojení všech počítačů na půdě nejmenované americké univerzity je už jenom krůček ke spojení stejně propojené počítačové sítě na jiné univerzitě v jiném městě, v jiném státě, v jiné zemi…

Už v dobách, kdy byl internet ještě mlád umožňoval elektronickou korespondenci. Byl zdrojem nespočetného množství textu a programového vybavení, umožňoval využívat zajímavé databáze či rešeršní systémy. Programy zprostředkovávající služby internetu se ovládaly pomocí příkazů, které se člověk musel naučit. Proto v “pravěku” nebyl Internet příliš atraktivní pro svátečního uživatele.

CELOSVĚTOVÁ PAVUČINA

Hlavní zásluhu na současném nezadržitelném rozšiřování “Netu” má služba World-Wide Web (nebo také WWW či W3), což česky znamená “celosvětová pavučina” · bohužel tento termín se příliš nevžil. Častěji se používá slova “web” nebo také “webovské stránky”. Odtud tedy www.neco.cz.

Počet strojů připojených do internetu se ročně asi zdvojnásobuje. Začátkem roku 1997 byly pevně spojeny s internetem asi 4 miliony strojů, už dnes však toto číslo silně pokulhává za realitou. Počet uživatelů je mnohonásobně vyšší a naprosto neodhadnutelný: tvrdí se, že jich je přes 80 milionů. Markantní rozdíl v obou číslech plyne z nákladů na provoz pevně připojeného počítače (například www-serveru do internetu) a uživatelského počítače spojeného s internetem způsobem dial-up, čili vytočením čísla nejbližšího internetovského serveru, který je zpravidla pevně spojen s internetem (rozdíl je asi desetinásobný). To je ovšem možné za předpokladu, že vlastníte modem.

JAK TO FUNGUJE?

Každý připojený počítač je přesně popsán takzvanou IP adresou (čti ájpí), která vypadá například takto 193.84.85.6. Pro lepší orientaci a zapamatovatelnost nám tuto číselnou sekvenci počítač překládá do znaků anglické abecedy. Uživatel často ani nemusí znát číselný tvar IP adresy serveru, na kterém se nacházejí jeho weby. Podle doménového jména (jak se tvaru www.neco.cz říká) lze již často odhadnout, ve které zemi se informace nachází nebo co se asi dozvíme, připojíme-li se na tuto adresu. Znovu nám pomůže příklad: na adrese http://www.koktejl.cz naleznete domácí stránky našeho magazínu a podle posledních dvou písmen .cz, že server, na němž se naše stránky fyzicky nacházejí, je v České republice. Podobně http://www.mamedia.cz je server, který je umístěn v ČR. U amerických serverů je to o něco složitější, protože se za poslední tečkou může vystřídat několik domén (.com, .gov. a jistě více). To bylo způsobeno tím, že se organizace snažily vnést do internetu nějaký řád. Zkratka.com od slova commercial, značí nějakou obchodní organizaci, znaky.gov (government = vláda) pak vládní instituci. Pokus však, díky raketovému startu a tudíž nemožností vše ohlídat, ztroskotal.

Podobně jako počítače mají IP, má většinou i každý uživatel svojí jednoznačnou identifikaci. Jedná se o jeho adresu pro elektronickou poštu, takzvaný E-mail (čti ímejl). Prostřednictvím této adresy mohou uživatelé komunikovat jeden s druhým, a to i v případě, že váš přítel sedí u terminálu na druhém konci světa. Elektronická pošta umožňuje posílat nejen dopisy, ale i obrázky, soubory nebo celé programy v čase nesrovnatelně kratším než letecká pošta. Stejně jako u doménového názvu serveru i u E-mailové adresy můžeme vytušit, s kým si budeme vyměňovat informace. Zkuste odhadnout, s kým to bude, pošleme-li vzkaz na adresu president@whitehouse.gov?

Pokud vlastníte skutečný multimediální počítač nebo alespoň zvukovou kartu a mikrofon, můžete si za pomoci speciálního software po internetu pohovořit s jiným uživatelem a procvičit se tak například v angličtině (demoverze takových programů je možné “stáhnout” rovněž na síti). Není daleko doba, kdy na toto naváží videotelefony. Zapomněl jsem připomenout, že cvičit English language s rodilým “amíkem” je možné za místní telefonní poplatky stejně jednoduše jako večer s příbuzným ve vedlejší ulici.

ČÍM INTERNET PŘITAHUJE?

Jsou to především tisíce megabajtů informací z nejrůznějších oborů lidské činnosti. Internet nám zpřístupní univerzitní knihovny na celém světě. V neposlední řadě je to zábava, která láká statisíce uživatelů. Internet je v pravém slova smyslu multimediální médium, kromě souborů úžasných fotografií a textů je možné poslechnout si hudbu nebo si pustit krátké video. Ani vášnivý hráč počítačových “games” nepřijde zkrátka. Internet mu umožní být stále informován o rychle se měnícím trhu s počítačovými hrami, dovolí mu stáhnout si demo verzi hry, po které toužebně pokukuje přes výkladní skříň prodejce software, může si ji tedy spustit, osahat a rozhodnout se, zda mu vyhovuje a teprve potom zaplatit. Ti, co jsou přímo připojeni, mohou jít ještě dál a zahrát si některé demo přímo na síti. On-line komunikace a auditoria čili diskusní skupiny jsou dalším lákadlem pro mnohé uživatele. Společnosti provozující internet se snaží přilákat pozornost “diváků” ke svým serverům podobně jako televizní či rozhlasové stanice, proto na stroje umisťují jen to nej. Proto mnohé firmy využívají internet ke své propagaci. Internet se stává velice lukrativním reklamním médiem. Firemní Home page nejsou však něčím co by nám znepříjemňovalo jeho “sledování”. Narozdíl od televize si ji “pustíme” zrovna kdy ji budeme chtít nebo dokonce potřebovat. Nahlížíme do ceníku světových výrobců, sledujeme trendy, některé zboží je možné si internetem objednat až do domu. Nejnavštěvovanějším serverem v Čechách je MAmedia (http://www.mamedia.cz). Jeho návštěvnost přesáhla 2,5 milionu přístupů měsíčně.

ČÍM MAMEDIA PŘITAHUJÍ

Na MAmediálních stránkách se po registraci (je zcela zdarma a pro pouhé brouzdání stránkami není povinná) stanete virtuální postavičkou světa internetu. Získáte vlastní poštovní stránku a s ní i nový image. Pochopitelně můžete vystupovat pod smyšleným jménem a navíc počet registrací není nijak omezen, je možné tedy vystupovat i za několik virtuálních postav. Muži mohou být ženami a naopak. Máte-li za sebou potřebnou registraci, můžete začít komunikovat s ostatními “obyvateli MAmediální planety” dvěma způsoby. Tajně jen vy a váš blízký přítel (klepnete-li myší na jeho ikonu), nebo veřejně v diskusních skupinách, takzvaných auditoriích. Auditoria vznikají na nejrůznější témata (počítače, filosofie, sport, automobily, zábava, sex…), ale přesto, nevyberete-li si téma vašemu srdci milé, založte si svou vlastní diskusní skupinu. Zanedlouho zjistíte, kolik je na internetu spřízněných duší. Anebo také ne, v tom případě pozor na “čističe”.

MAmedia nejsou jen zábava, jsou také naplněna k prasknutí informacemi pro poučení v takzvaných NETech. (net = angl. síť). I náročný uživatel zde nalezne to, co ho zajímá. Můžete si vyzkoušet i obchod s cennými papíry a osvojit si praktiky burzovních makléřů, 1. ČESKÝ WALL STREET · simulátor burzy přidá i aktuální kurzy akcií. Pro milovníky umění je lákavá scéna výtvarného umění na ART.NETu. Ženy a dívky zaujme STYLE.NET, kde si mohou i zasoutěžit o zajímavé ceny. Patronkou STYLE.NETu je Petra Minářová, Miss 96. Pro muže a fandy silných motorů je připravena například přehlídka světových automobilek na CAR.NETu. PRIVAT.NET je označen hvězdičkou (mládeži do 18 let nepřístupno), co skrývá tento NET je asi zřejmé. Pro fanoušky filmové tvorby je určen FILM.NET, který přináší filmové recenze a novinky. Úplný program televizních stanic, včetně satelitních naleznete na TV.NETu.

INTERNET LITERÁRNÍ

“Surfer´s Digest” je internetovskou variací na časopisy typu “Reader´s Digest”, to znamená výběr toho nejlepšího co dané médium (v našem případě internet) nabízí. Každý týden se tam objevují více než dvě desítky nejzajímavějších odkazů z celého světa. Zábavné, seriózní i zcela extravagantní odkazy jsou rozděleny do pěti různých oblastí. (Počítače a Internet, Hry, Sport a hoby, Kultura a umění, Humor, oddech a podivnosti a Něco seriózního). Každý odkaz je několika větami komentován, což usnadňuje komunikaci především těm, kteří mají problémy s angličtinou. Kliknutí na některý z těchto odkazů vás přenese rovnou na danou adresu. Každé vydání Surfer?s Digestu obsahuje také pravidelné “Téma týdne”, ve kterém je formou článku rozvedeno aktuální téma, proložené několika zajímavými odkazy, které se ho nějak dotýkají (Vyhledávání na Internetu, Sport v českém Internetu). Surfer?s Digest čtenářům umožňuje i zpětnou vazbu, to znamená, že mohou vložit i své zajímavé odkazy, na které narazili při toulkách Internetem. Ty jsou pak doručeny tvůrcům “internetovského magazínu”. Ti je posoudí a popřípadě je umístí na stránkách příštího vydání Surfer?s Digestu.

První nekonečná novela psaná na internetu, má neobvyklý název “Drasťák”. Nejmenovaný autor se snaží ztvárnit do literární podoby svůj subjektivní pohled na společnost virtuální země MAmedia a prostředí, ve kterém vyrůstá. Autor se tak stal součástí internetu, země MAmedia i samotného “Drasťáku”. Průřez touto specifickou “sociální vrstvou” virtuální společnosti podává svědectví o psychických i virtuálně fyzických stavech postav, strádajících z nereálných prožitků. Doufejme, že se dočkáme také knižní podoby.

INTERNET NEBEZPEČNÝ

Ano, zní to poněkud nadneseně. V žádném případě se nemůže stát, aby vám internet fyzicky ublížil. Na druhou stranu ale víme, že vše má své klady a zápory. I Internet s sebou nese určitá rizika. Jedním z nebezpečí, které hrozí vaší osobě je, že se můžete stát na internetu doslova závislí. Tento druh závislosti ohrožuje naši peněženku, telefonní poplatky i místní (v případě, že je uzel ve vašem UTO) mohou nebezpečně ohrozit vaší koupěschopnost. Lidé závislí na virtuálním světě nejsou téměř schopni žít v reálném světě. I v případě Internetu platí: všeho s mírou.

Rizika hrozí i telekomunikační síti. Linky jsou stále větším množstvím přepravovaných informací těsně před kolapsem. V této oblasti se však už blýská na lepší časy. O přenosových rychlostech a kapacitách linek zase někdy jindy.

Dovolená patří k početným sférám našeho života, v nichž se, aniž si to připouštíme, necháme vést prestiží, módou, reklamou. Drtivá většina z nás si pokládá otázku: kam pojedu, ale málokdo: proč a co tam budu dělat. V pravěkých či raně středověkých dobách cestovali lidé především za účelem osídlení či dobytí nového území, počátky novověku jsou neodmyslitelně spojeny s cestami objevitelskými, ale teprve druhá polovina našeho století přinesla obrovský rozmach masového a převážně konzumního turismu. Moderní člověk pociťuje potřebu stále se přemisťovat, všechno vidět a všeho užít, aspoň na pár týdnů v roce opustit domov a poznávat či odpočívat v těsném kontaktu s přírodou. Cestovní výdaje se ve světě za posledních deset let zdvojnásobily. V celosvětovém měřítku představuje turismus roční obrat 2000 miliard dolarů a 100 milionů pracovních příležitostí, je největším ekonomickým odvětvím na planetě.

NEJSTARŠÍ TURISTICKOU ATRAKCÍ JSOU PYRAMIDY

Sociologické výzkumy mezi turisty vedly k zajímavému výsledku: že totiž lidé o svých motivech pro prázdninové či dovolenkové cestování vskutku neuvažují. Turismus můžeme tedy považovat za hromadný psychologický rituál. Podle historických analýz turismu lze jeho kořeny hledat v generacích stěhovavých sběračů, lovců a pastevců · našich pravěkých předků.

Podle názoru archeologů se lidé začali po krajině pohybovat jako turisté už kolem roku 1500 před Kristem. Jejich cílem byla nejstarší “atrakce” na světě · pyramidy v Gíze. V antice však můžeme hledat i nový typ cestování · objevitelské cesty, ale také přímého předchůdce moderní rekreace, a to pobyt v lázních, nejčastěji u moře. Vznešení Římané táhli během letních měsíců z měst na jižní pobřeží, ale také na pláže Egypta a Řecka. Slunili se, koupali, popíjeli minerální prameny a oddávali se různým kratochvílím.

KOLUMBUS A JINÍ

Renesance s sebou přinesla návrat k antické lásce k životu, umění a vědě. V mnoha směrech svého počínání navázali lidé na své starověké předky. Pozadu nezůstalo ani objevitelské cestování, které posunulo naše poznání o pár kroků dál. A nutno říci, že kroků mílových.

Impuls k objevitelským cestám dal velký muž, který se odvážil nést prapor předvoje cestovatelů, mořeplavců a objevitelů našeho tisíciletí, Marco Polo. Strávil sedmnáct let v Číně a jeho kniha “Milion”, kterou nadiktoval svému spoluvězni Rusticellovi z Pisy v janovském vězení, se stala bestsellerem. Byla záhy přeložena do mnoha jazyků, do češtiny poprvé kolem roku 1400 a opětovně vydávána. I když jsou mnohé údaje místy nepřesné, zkreslené nebo přímo fantastické, mají mimořádný význam pro poznání geografie, etnografie a vůbec poměrů mongolské veleříše a jiných oblastí asijského kontinentu. Díky ní se Evropa dozvěděla o vyspělých a bohatých civilizacích Dálného východu a Indie, což sehrálo nemalou úlohu v epoše velkých zámořských objevů.

Renesanční ideje, touha po poznání světa, po nahlédnutí za hranice dosavadních představ, ale i po slávě a bohatství stály na počátku výpravy odvážného a velkoryse uvažujícícího Janovana Kryštofa Kolumba. Spletité peripetie, které provázely počátky jeho výpravy, stejně jako jeho doživotní přesvědčení o tom, že objevil kratší cestu do Indie, jsou všeobecně známy. Ještě na své čtvrté a poslední výpravě, zahájené 11. 5. 1502 se čtyřmi loděmi a 150 muži, hledal jižně od Kuby průjezd ke skutečné Indii, kam mezitím již doplul Vasco da Gama kolem Afriky. To ovšem nic nemění na faktu, že to byl právě on, kdo znovuobjevil Ameriku a zapsal se tak mezi největší postavy světové historie i mořeplavectví.

Mohli bychom pokračovat ještě hodně dlouho, popisovat Gamovy zásluhy o poznání východoafrického pobřeží, zmínit se také o výpravách českých cestovatelů · jako byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic či Václav Šašek z Bířkova. Ale to jsou stále jednotlivci. O nějaká dvě století později se však cestování, a nejen to objevitelské, stalo více či méně rozšířenou módou a společenskou prestiží.

MASOVÁ VLNA

Romantické vzplanutí pro přírodu a středověké památky poloviny 18. století byly pro cestování ideálním podhoubím a vytvořily z něj přímo model životního způsobu. Cílem aristokratů, umělců a intelektuálů obdivujících evropskou přírodu se staly zvlášť Alpy. V roce 1786 byl podniknut úspěšný výstup na Mont Blanc. Náruživost horské turistiky ilustruje skutečnost, že mezi lety 1870 a 1900 stoupl počet alpských chat z 10 na 530.

V roce 1827 vydal Karl Baedecker první cestovní příručku · průvodce Porýním. V roce 1841 založil v Anglii Thomas Cook první cestovní kancelář a roku 1878 už bylo možno s těmito institucemi cestovat kolem světa. První turistický klub byl založen také v Anglii roku 1857 a o třicet jeden rok později vznikl Klub českých turistů.

Ovšem skutečně masová vlna turismu začala až na počátku 60. let našeho století. K její výši přispěl stále rostoucí volný čas lidí a růst bohatství ve vyspělých zemích světa.

ČEŠI NA CESTÁCH

Češi cestovali vždycky hodně. “Je to taková naše národní vlastnost,” říká Svatopluk Rada z Čedoku, jehož koníčkem je historie cestování u nás. Podle celosvětových statistik Češi vedle Němců a Američanů velmi rádi cestují. “Je to spojeno i s naší geografickou polohou,” pokračuje inženýr Rada, “tradičními cíli cest jsou přímořské oblasti spolu s poznáváním pamětihodností daného teritoria, což je další rys českých turistů, který u jiných národů není tak vyhraněn. To znamená, že obě složky, jak poznávací, tak relaxační jsou u naší cestovatelské populace vyvinuty.”

PUDR A BENZIN

Začátkem dvacátých let se na našem území etablovaly zahraniční cestovní kanceláře zejména z Francie a Anglie, které byly založeny hlavně na používání železniční dopravy. Po vzniku samostatného Československa se vyrojily menší cestovní kanceláře tuzemské, které se orientovaly hlavně na organizování jednodenních výletů a krátkých zájezdů zejména na území republiky. Dominantní tehdy bylo cestování do Krkonoš, na Šumavu, do západočeských lázní a do Tater. Z hlediska mezinárodního cestovního ruchu se uplatnila hlavně cestovní kancelář Čedok, založená roku 1920 a brzy si zřídila řadu filiálek po celém území i mimo republiku · ve Vídni, v Paříži a v Londýně. Byla to vlastně první ryze česká národní kancelář, která začala organizovat zájezdy do zahraničí. První cestovatelé směřovali jednak do evropských metropolí, hlavně do Paříže a do Říma, dále k moři. Právě Čedok objevil pro naše turisty dalmácké pobřeží Chorvatska, a tak čeští rekreanti byli první, kteří tu pobývali na dovolené. Zajímavé také je, že Čedok se, narozdíl od renomovaných evropských cestovních kanceláří, nespoléhal na železniční dopravu, ale používal autokarovou. Premiérově ve střední Evropě zavedl turistické autobusy značky Praga, které jako první projely alpskými průsmyky v Rakousku a ve Švýcarsku a zahájily tak etapu horského cestování okružních autokarových zájezdů po Evropě.

FUTURE

Lidé z celého světa navštěvují jiná místa na světě. Přemisťují se, vměšují se do jiných civilizací, aby je okukovali či implantovali trochu té své, hromadně se vypravují na pláže proslulých letovisek, aby relaxovali, nabrali nové síly do běžného života, nachytali trochu energie ze slunce a mořské vody. Zkrátka cestují · ať už na zájezdy pobytové nebo poznávací. Prostě masově cestují a obohacují tak své obzory.

Škoda jen, že i na cestování už má moderní člověk málo času. Používá rychlé dopravní prostředky, stanovuje si pevný program, aby toho co nejvíc stihl uvidět a užít, ve spěchu nakupuje suvenýry a místní zvyky a folklór nestihne vnímat jako něco jedinečného a neopakovatelného, ale jako součást užívání, jako krásnou ale pouhou atrakci.

Jenže moderní člověk se také mění a mění se i jeho požadavky a nároky. Mění své gastronomické návyky a obrací se k racionální stravě, sportuje a chová se ekologicky.

Futurolog Robert Jungk se v této souvislosti pokusil formulovat teorii takzvaného měkkého turismu, který se vědomě snaží o nový, sociálně a ekologicky zodpovědný přístup k hostitelským oblastem a zároveň umožňuje cestovateli větší podíl na řízení svého programu, větší prostor pro spontánní rozhodnutí podle situace. “Měkký turismus,” jak píše Hana Librová v knize Pestří a zelení, “můžeme interpretovat jako výsledek rostoucí ochoty lidí zříci se výhod civilizace ve prospěch přírody a obyvatel v hostitelských zemích.” Jako příklad uvádí dále Hana Librová takzvaný agroturismus. Jde vlastně o variantu letního bytu, který byl u nás rozšířen za první republiky a v prvních poválečných letech. Turisté jsou ubytováni v poměrně skromných podmínkách v domech místních obyvatel, převážně zemědělců. Zejména pro děti je přitažlivé poznat alespoň zpovzdálí chod domácího hospodářství, přijít do kontaktu s domácími zvířaty. V některých případech patří k agroturismu i výpomoc rekreantů při sezonních pracích.

SROVNÁNÍ

Cestovní ruch prospěl svými vysokými příjmy v loňském roce významně našemu zahraničnímu obchodu (1995: 1,3 miliardy dolarů, 1996: 3,7 miliardy dolarů). Nejvíce turistů přijelo z Německa, Beneluxu, Itálie, Ruska, Francie a Spojených států amerických, přičemž úbytek zaznamenala poptávka z Německa a Rakouska, nárůst pak z Anglie, USA, Polska, Ruska a Asie.

Zajímavé je srovnání se situací za první republiky. Tehdy cestoval sotva zlomek dnešních turistů, a to našich i těch, co naší republiku navštěvují. Zatímco dneska počítáme účastníky cestovního ruchu v milionech, ve dvacátých a třicátých letech to byly desítky, možná stovky tisíců. Také se dříve cestovalo na mnohem delší dobu · na pět až šest týdnů. V hotelech bydleli jen ti nejbohatší, jelikož se jednalo o výrazně luxusní záležitost. Také neexistovaly dnešní apartmány · tedy ubytování s možností vlastního vaření. Přednost se dávala soukromníkům, kteří se o své hosty starali, poskytli jim pokoje ve svém domě a celý den jim vařili. I ve způsobu přemisťování byl rozdíl. Naši dědové a pradědové dávali jasně přednost vlakům, zatímco na konci dvacátého století v Evropě jednoznačně dominuje letecká doprava. V Čechách sice tak výrazně ne, ale podle mínění odborníků je to hudba velmi blízké budoucnosti.  

Kambodža leží v jihovýchodní Asii při Siamském zálivu, mezi Vietnamem a Thajskem. Rozlohou je přibližně dvakrát větší než Česká republika, populací jen o trochu větší. Byla by to vlastně docela bezvýznamná země, o které by u nás nikdo, snad kromě orientalistů, nic nevěděl, nebýt dvou skutečností, o kterých má většina alespoň skromné povědomí. První jsou rozvaliny města Angkoru, starobylého srdce Khmerské říše, jehož chrámy si v ničem nezadají se stejně starými evropskými katedrálami. Další jsou neuvěřitelná zvěrstva, která v druhé polovině sedmdesátých let napáchal režim Rudých Khmerů, proti jejichž hrůzovládě jsou Hitler a Stalin až tyrany druhé ligy.

ORIENT

Občanská válka v Kambodži sice oficiálně skončila, ale protože partyzánské oddíly Rudých Khmerů stále kontrolují většinu příhraničních oblastí, nelze se do země dostat jinak než vzduchem. Ani to není nejjednodušší, protože do hlavního města Phnompenhu se nedá letět přímo ze žádné západní země, a tak se většina turistů do Kambodže dostává přes thajskou metropoli Bangkok.

Většina spolucestujících jsou čundráci jako my, ale vidím mezi nimi i čtyři mladé Kambodžany, tedy vlastně Khmery. Od jiných národů jihovýchodní Asie se výrazně liší. Jsou robustnější, snědší, mají silné rty a temné hluboké oči. Baví se mezi sebou a nás cizáků si nevšímají. Pro zkoušku se na ně přátelsky usměji. Vždycky mám strach, že tím svůj protějšek vyděsím, ale v jihovýchodní Asii je přátelský úsměv důležitější než kreditní karta a cestovatel se mu v zájmu přežití naučit musí. S potěšením sleduji, že mi veselým ceněním zubů odpovídají. V tu chvíli si uvědomuji, že Kambodža patří k těm sympatickým zemím, kde je lidský úsměv pořád cennější než dolar.

Po znechucujícím týdnu v Bangkoku, městě dopravních zácp, smogu a úchylů jsem mohl říci: Konečně Orient.

VRŠEK PANÍ PENH

O založení města Phnompenh se traduje legenda. Před mnoha staletími si v místě, kde se nyní rozkládá centrum města dala postavit dům bohatá paní jménem Penh. Jednou, když vrcholily monzunové záplavy, vyšla se paní Penh podívat ven, aby zjistila, jestli je její dům před vodou v bezpečí. V rozvodněné řece spatřila plout vzácný strom koki. Honem zavolala sousedy, aby cenné dřevo zachránili. Když pak strom vytáhli na břeh, našli v dutině kmene čtyři bronzové sochy Buddhy. Protože z nálezu měli velikou radost, navršili za domem paní Penh pahorek a ta na něm dala pro sošky postavit překrásný chrám. Od té doby se tomu místu říká Phnompenh · Vršek paní Penh.

Tolik legenda. Historická data říkají, že se Phnompenh stal hlavním městem Khmerské říše okolo roku 1440, v souvislosti s jejím úpadkem. Oproti dosavadnímu hlavnímu městu Angkoru měl lepší pozici pro obchod i na obranu proti rozpínající se říši Siamců (Thajců) a Čamů. V centru Phnompenhu dnes skutečně ční strmý pahorek, nepochybně navršený uměle. V chrámu, který je na něm postaven, můžete vidět nejen zmíněné sochy Buddhy, ale i mnoho dalších zpodobnění různých duchů, bódhisattvů, strážců a starých mudrců. Ačkoli byl chrám podle legendy zbudován okolo roku 1373, působí spíš ošuměle než staře. Patrně proto, že v průběhu dějin byl mnohokrát přestavěn. Při jednom z postranních vstupů stojí i socha rozesmáté paní Penh. Syté barvy, kterými je vybarvena, z ní dělají orientálního příbuzného našich sádrových trpaslíků. Obyvatelé Phnompenhu však mají na kýč odlišný názor než my a stále ji zaplavují obětinami.

Chrám na vršku paní Penh, na městských mapách označovaný jako Wat Phnom, byl prvním místem, které jsme v Phnompenhu navštívili. Byl to čas, kdy opojení novou zemí opadalo a já si začal utvářet vlastní názor. Kdybych napsal, že jizvy způsobené válkou a ekonomickým úpadkem se v Phnompenhu úplně nezacelily, lhal bych, protože se nezacelily téměř vůbec. Na každém kroku zakopáváte o krutou a nedávnou minulost. Ať už jsou to neodstraněné ostnaté dráty okolo bývalých státních úřadů nebo tisíce lidí bez domova, kteří každý den přespávají na ulici v houpacích sítích zavěšených na lampách veřejného osvětlení, či zneklidňující počet zmrzačených mladíků, žebrajících na ulici. V Kambodži je stále nastraženo neodhadnutelné množství nášlapných min, které si denně, především mezi rolníky, vybírají krvavé oběti.

Ačkoliv Phnompenh má dnes přes osm set tisíc obyvatel, dláždění, či asfaltování ulic stále není samozřejmostí, a tak i v centru města se vám může stát, že se budete brodit po kotníky v bahně. Milovníka koloniální architektury by nejspíš rozplakal bezútěšný stav kdysi krásných francouzských vil, které dnes většinou zejí prázdnotou. Je pozoruhodné, kolik lidí zde postrádá obydlí a kolik domů zase obyvatele.

Na každém kroku jsme potkávali mladíky oblečené v oranžových mnišských rouších. Proto jsem si kladl otázku, co přimělo tak velké množství mladých lidí k tomu, aby nastoupili duchovní cestu. Možná jim nedávná minulost znechutila veškeré světské snažení, a tak se rozhodli přejít k hodnotám duše? Že důvody, které je přivedly do kláštera jsou mnohem prozaičtější, jsem pochopil mnohem později. Dvacetiletý Rith, který si chtěl rozhovorem se mnou trochu vylepšit angličtinu, mi mezi řečí prozradil, že je jen málo pracovních míst pro mladé lidi bez vyššího vzdělání. Protože za střední školu se tvrdě platí, mohou si studium dovolit jen ti majetnější. A tak život v klášteře řeší nejenom problém jak se uživit, ale i jak se lépe naučit cizí jazyk, který se v Kambodži rychle stává nutností pro jakékoli zaměstnání v úřadu, či obchodě. Ritha docela mrzí, že v mnišské škole kladou takový důraz na sanskrt a že se vedle angličtiny nemůže věnovat francouzštině a japonštině, jako studenti střední školy. Zároveň však ví, že když dobře zvládne sanskrt, pošlou ho do mnišské školy na Ceylonu, kde bude moci získat i klasické vysokoškolské vzdělání.

Šrámy utrpěla i má představa Buddhových následníků, jako vyhublých asketů, kteří celé dny tráví v meditaci bez jídla a pití. Všichni mniši, které jsme potkali, působili dojmem železného zdraví a jejich vypracované svalstvo svědčilo nejen o vynikající stravě, ale i o tom, že jsou zvyklí tvrdě pracovat. Navíc jsem nevycházel z údivu, když jsem viděl mnichy labužnicky pokuřovat cigarety, popřípadě doutníky, za které by se nemusel stydět ani Churchill.

Co se historie týče, Phnompenh neposkytuje mnoho zajímavých atrakcí, a protože ty jsme si bez většího nadšení odbyli v prvních dvou dnech, další ráno jsme se vydali na prohlídku Nové tržnice (New Market), největšího obchodního centra ve městě. Rozkládá se ve středu města, je ohrazena nevysokým plotem z železných tyčí a zčásti kryta ohromnou halou postavenou ve špatně zařaditelném slohu. Uvnitř je stánek na stánku a prodává se zde vše, co by kdo kdy mohl chtít a pravděpodobně i mnoho věcí, které nikdo nikdy chtít nebude.

K pamětihodnostem, o nichž jsem se dosud nezmínil, patří královský palác. To proto, že o něm není co psát, jelikož jeho zajímavější části stále (či spíš už zase) obývá kambodžský král Norodom Sihanuk. O tomto kontroverzním státníkovi však lze, na rozdíl od jeho paláce, napsat mnoho. Především proto, že na svých bedrech nese značnou část viny za stav, do kterého se Kambodža v minulých desetiletích dostala. To však už je především historie těch, které Sihanuk ještě před pětadvaceti lety nazval svými dětmi, ale kteří nakonec většinu jeho skutečných dětí pozabíjeli. Na scénu vstupují Rudí Khmerové, označovaní ve všech anglických textech francouzským Khmer Rouge.

KHMER ROUGE

V kultovním filmu Baraka · Odyssea Země · jsou k vidění dvě obzvláště výrazné scény, pocházející právě z Kambodže. Záběry z Angkor Watu, chrámu, který se může směle zařadit mezi divy světa jako jeden z největších výtvorů lidského génia, se ve filmu objevují hned v prvních minutách. Ale k nejsilnějším, a zároveň nejhrůznějším částem filmu patří momenty z věznice Rudých Khmerů Security Prison 21 (Bezpečnostní věznice 21). Kamera prochází nehostinnými vězeňskými kobkami, na jejichž stěnách visí desetitisíce portrétů mužů, žen i dětí, kteří byli v této věznici vyslýcháni, mučeni a po šesti měsících většinou popraveni. Scénu působivě doplňuje hudba australské skupiny Dead can Dance, možná proto, že právě v SP 21 bylo vězněno a zavražděno mnoho Australanů, avšak i několik Američanů a Francouzů.

Kambodža byla do roku 1953 francouzskou kolonií. Nezávislosti dosáhla díky odvážné, suverénní a velice radikální mezinárodní kampani krále Norodoma Sihanuka, dosazeného na trůn roku 1941. Sihanuk nebyl samozřejmým adeptem trůnu, ale francouzští kolonizátoři mu dali přednost. Pokládali ho za figurku, která sebou nechá lehce manipulovat a zmýlili se naprosto osudově. Historie prokázala, že Sihanuk je člověk nevšedních kvalit, patrně všestranný génius, bohužel neschopný poradit si se zdánlivými malichernostmi · na což nakonec nedoplatil jen on, ale celá země.

Roku 1955 učinil Sihanuk chytrý strategický tah. Abdikoval ve prospěch svého otce Norodoma Suramarita a s obrovskou vervou se pustil se do politiky. Jeho Lidově socialistická strana (People’s Socialist Community) získala všechna parlamentní křesla. Sihanuk ovládl zemi na patnáct let a po smrti svého otce roku 1960 se stal hlavou státu. Během své vlády objevil zálibu pro stříbrné plátno a v letech 1966 až 1969 natočil devět celovečeních filmů. Psal scénáře, režíroval a hrál v hlavních rolích. Vskutku nadstandardní výkon. Jako herce zpravidla obsazoval členy své rodiny a vládního kabinetu. Do svých megalomanských scénářů zapojil i celou kambodžskou armádu. Avšak filmy v celosvětovém měřítku propadly, stejně jako jeho politika v té době. Rozmohla se korupce a neopatrná zahraniční politika přivedla na území Kambodže bojiště vietnamské války. V roce 1970 se politická krize mezi Sihanukovou levicí a armádou prohloubila. Převrat, podporovaný Američany, který se uskutečnil v době jeho diplomatické mise ve Francii, vynesl do čela Kambodže generála Lon Nola. Tím se pokazilo vše, co se ještě pokazit dalo a připravila se půda pro ultralevicové radikály reprezentované Rudými Khmery. Značná část viny za stav Kambodže leží i na bedrech USA. Vietnamský konflikt způsobil mnohem více tragédií, než si uvědomujeme.

Lon Nolův režim jen prohloubil vnitropolitické napětí. Ozbrojená opozice, tvořená jak radikální inteligencí, tak Sihanukovými royalisty se začala formovat pod křídly levicového předáka, maoisty Pol Pota (vlastním jménem Saloth Sara) a jeho Rudých Khmerů. Polpotovce podpořil z exilu v Pekingu i Sihanuk. V rozhlasovém vysílání z Číny přímo vyzval všechny své věrné, aby se zbraní v rukou bojovali proti diktatuře po boku jeho dětí · Rudých Khmerů. Vítězství Pol Pota tedy nebylo způsobeno náhlým poblouzněním národa, ale spíš Sihanukovým monstrózním omylem, díky kterému se Kambodža dostala doslova z deště pod okap.

Vzhledem k neschopnosti vlády generála Lon Nola byl pád Phnompenhu 17. dubna 1975 naprosto nevyhnutelný. Z Kambodži se během dvou týdnů, kdy Rudí Khmerové získávali kontrolu nad celým územím, stal jeden velký koncentrační tábor. Milion šest set tisíc obyvatel Phnompenhu muselo během jednoho dne opustit město a rozdělit se do pracovních čet na venkově, kde byli přes patnáct hodin denně nuceni k tvrdé práci. Stejný osud postihl všechna kambodžská města a vlastně všechny obyvatele země. Nekázeň jakéhokoli druhu vedla k neprodlené popravě. Den osvobození Rudými Khmery byl prohlášen rokem nula, počátkem nového letopočtu. Následovalo zrušení peněz a přerušení kontaktů s okolním světem. Sihanuk, který se před odletem z Pekingu nechal slyšet, že vítězství Rudých Khmerů je veliký triumf nad imperialismem, byl hned po příletu do Phnompenhu uvězněn ve svém paláci. Už se asi nikdy nedozvíme, kolik životů si Pol Potův teror vlastně vyžádal. Průzkum yalesské university odhaduje, že Rudí Khmerové za čtyři roky svého působení zlikvidovali dva a půl až tři miliony obyvatel Kambodže, tedy přibližně třetinu celé její tehdejší populace.

Naštěstí pro kambodžský lid prokázali Rudí Khmerové stejnou neschopnost pro zahraniční politiku, jako před tím Sihanuk a vyvolali několik pohraničních konfliktů s Vietnamem. Ty vyústily v bleskovou ofenzivu Vietnamské armády koncem prosince 1978. Sedmého ledna 1979 ustoupilo vojsko Rudých Khmerů z Phnompenhu a stáhlo se do džunglí při hranicích, kde přežívá dodnes. Kambodža se tak dostala na deset let do vietnamské okupace, anebo spíše pod vítaný protektorát.

Vpád vietnamských vojsk sice znamenal zachráněné životy dalších milionů Kambodžanů, ale zároveň také smrt všech vězňů SP 21. V situaci, kdy už bylo jasné, že Phnompenh se neudrží, začali Rudí Khmerové hromadně odvážet vězně na popraviště za městem a spěšně likvidovat, aby snad neunikli spravedlnosti. Když vietnamská armáda obsadila Phnompenh, nalezla v SP 21 sedm posledních vězňů zavražděných v jejich celách.

SP 21 je dnes muzeum zločinů Rudých Khmerů (Tuol Sleng Museum). Jeho návštěva je zážitkem, na který člověk nezapomíná, i když by zapomněl docela rád. U kasy se povaluje několik všudepřítomných vojáků-policistů (bezpečnostní složky se v Kambodži rekrutují z vojenských), zeď, která areál ohrazuje je stále obehnána ostnatým drátem. Zaplatíme dva dolary a vstupujeme na dvůr, kde se nás a skupinky několika dalších turistů zmocňuje baculatá průvodkyně.

Výklad zahájí historickými daty o režimu Rudých Khmerů a záhy nám vyzradí, že v SP 21 byla před příchodem Pol Pota střední škola. Projdeme kolem hrobů sedmi nebožáků, kteří se už vietnamského osvobození nedočkali a vstupujeme do místnosti, kde byl jeden z nich nalezen podřezaný. Železné lůžko, na kterém ležel je bez matrace, stále opásané řetězy, kterými byl připoután. Na zdi visí velká fotografie zachycující jeho tělo, jak bylo nalezeno… Ze všech stran na nás hledí stovky fotografií zabitých a umučených lidí. Většinou se jedná o celé rodiny. Je typické pro asijskou povahu, že když se někdo likviduje, pak nejlépe s širokou rodinou, malé děti nevyjímaje. V SP 21 byla vězněna především inteligence (která prakticky podlehla genocidě) a jak už to bývá, později i Pol Potovi blízcí spolupracovníci.

Věznice byla proti útěkům zajištěna i smrtícím elektrickým plotem, avšak protože mnozí vězni během výslechů (mučení) rychle ztratili zájem o svobodu a začali toužit už jen po konečném osvobození, bylo nutné elektrické ploty ještě jednou ohradit, aby se zamezilo sebevraždám.

Většina vězňů se však smrti nakonec dočkala. Byli popraveni ve vězeňském táboře za Phnompenhem. Způsob jakým Rudí Khmerové zabíjeli své vězně je exemplární ukázkou “čisté” a primitivní brutality, která je pro Asii tak příznačná. Aby se ušetřily kulky, byli vězni popravováni prudkým úderem palice do zátylku. Oproti všem předsudkům je takový úder, který člověku okamžitě zlomí vaz, bezesporu humánnější než třeba elektrické křeslo. Popravení byli ukládáni do skupinových hrobů. V SP 21 je z lebek a kostí nalezených v jednom takovém pohřebišti složena nástěnná mapa Kambodže. Význam tohoto exponátu mi však zůstal záhadou.

Prohlídka pokračuje, ale já už nejsem schopen vnímat obrazy hrůzy. To, o co šlo, jsem pochopil. V myšlenkách se mi připomíná film F. F. Coppoly Apokalypsa, jehož děj se shodou okolností odehrává v Kambodži. Apokalypsa i historie Rudých Khmerů, to je příběh zla, zla neomezeného, nevinného ve své prostotě a přímosti a zavrženíhodného ve svých výsledcích.

Filmem jsem začal, filmem končím. Řádění Rudých Khmerů to však bohužel nebyl film, ale hrůzná odstrašující zkušenost, na kterou se nesmí zapomenout. V Kambodži je dnes na každém poutním místě nevysoký obelisk o čtyřech stěnách, na kterém je kambodžsky, anglicky, francouzsky a japonsky napsáno přání, jež dnes sdílí všichni Kambodžané: “Ať mír přetrvá na Zemi!”

NEBESKÉ MĚSTO

Historie, to je stále se opakující popis rozkvětu a úpadku. V Kambodži jako by to platilo dvojnásob. Kde je konec Khmerské říše, která od devátého do čtrnáctého století byla dominantní velmocí jihovýchodní Asie a ovládala území mnohem rozsáhlejší než dnes Kambodža? A kde je konec khmerským králům, kteří dali postavit tak krásné a velkolepé chrámy, jaké jsou k vidění v Angkoru? Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem si v letadle směřujícím do městečka Siem Reap, základního tábora angkorské turistiky, ve svém Lonely Planetu prohlížel fotografie angkorských chrámů.

Historie založení angkorského města je dosti nezajímavá, především proto, že Angkor spíš než že by byl založen, vznikl. Lidová slovesnost je jako obvykle bohatší než historie a zanechala nám zajímavou legendu. Podle ní dal Angkor zbudovat bůh Preah En (khmerské pojmenování hinduistického boha Indry), aby se jeho synovi, který na Zemi v lidském vtělení šířil Buddhovo učení, nestýskalo po Nebeském městě. Nutno dodat, že z božské krásy Angkoru se do dneška dochovalo víc než dost.

První z proslulých angkorských staveb, kterou jsem spatřil, byla hned ta nejznámější · Angkor Wat (Chrám Angkor). Je osm hodin ráno a já se vezu na staré Hondě. Přede mnou sedí řidič, kterého jsem si v Siem Reapu musel najmout, protože půjčování motocyklů a kol bylo městskými úřady zakázáno. Uvažoval jsem sice, že bych se na prohlídku Angkoru vydal pěšky, ale spočítal jsem si, že by to znamenalo třicet kilometrů pochodu denně, což v pekelném tropickém horku není žádná legrace.

Projíždíme kolem vodního příkopu, širokého skoro dvě stě metrů. Pohled na srdce chrámu, stále téměř kilometr vzdáleného, je sice zčásti zakryt vnější zdí, ale i z této vzdálenosti pět robustních a členitých věží Angkor Watu, symbolizujících hinduistický mikrokosmos s horou Meru v centru, působí ohromujícím dojmem. Angkor Wat není jen chrám, ale svou rozlohou už je chrámovým městem.

Projedeme kolem širokého pobořeného mostu, přes vodní příkop a mineme hlavní vchod do chrámu. Je totiž ráno a to prý je nejlepší čas na návštěvu chrámu Bayon, který patří hned po Angkor Watu k největším a nachází se v samotném středu Angkor Thomu (Angkorského města). Angkor Wat necháváme za sebou a před námi se začíná rýsovat městská brána. Vítají nás komicky vyhlížející sochy strážců. Drží v rukou hady nagy, kteří tvoří jakési zábradlí mostu přes vodní příkop, jež se táhne kolem celého Angkor Thomu, stejně jako pětimetrová zeď. Téměř každý z návštěvníků zůstává fascinován věží s tvářemi bódhisattvy odpuštění, Avalokitéšvary, které hledí s Buddhovým úsměvem do čtyř světových stran. V tom nadčasovém úsměvu, který obsahuje přátelství, pochopení, smíření i lásku se skrývá monumentální idea božské lidskosti a lidské božskosti, která prostupuje celým Angkorem, nehledě na pomíjivost věků.

Za bránou do Angkor Thomu nás opět obklopuje hustá džungle. Kdysi tu však panoval čilý ruch života mnoha set tisíc lidí. Ale všechny lidské stavby v Angkoru byly dřevěné. Člověku náležela pomíjivost, jen bohové měli právo na věčný kámen. A tak nám staří Khmerové po sobě zanechali jen chrámy a zbytky rozsáhlých zavlažovacích komplexů. Jediná světská kamenná stavba, která je v Angkoru k vidění, jsou ruiny královského paláce. Angkorští králové byli považováni za vtělení boha Šivy, a tak i oni měli právo na věčnost.

Vjíždíme do centra Angkor Thomu a před námi se objevuje cosi, působící jako gargantuovský kopeček rozteklé a zkamenělé zmrzliny. Bayon · chrám tváří. Seskakuji z Hondy a několikrát zamrkám, abych se ujistil, že vidím dobře. To, co ze začátku vypadalo jako nevzhledné kusy kamene jsou pečlivě opracované věžičky a na každé z nich čtyři tváře Avalokitéšvary. Věžiček má Bayon padesát čtyři, to je dvě stě šestnáct milostiplných tváří · dost odpuštění pro celou Zemi.

Po pobořených schodištích šplhám do třetího poschodí chrámu a zjišťuji, že ačkoli zpovzdálí Bayon působí trochu nevzhledně, zde, mezi tajemnými úsměvy Avalokitéšvary se člověk cítí jako v jiném světě. Obdivuji hru slunce a dlouhé stíny, zvýrazňující kontury tváří, hledám průhledy, kterými bych mohl spatřit co největší množství obličejů, a přitom všem divoce plýtvám drahým fotografickým materiálem. Po půl hodině mi Avalokitéšvarovy úsměvy začaly připadat poněkud nudné, a tak jsem se rozhodl prohlédnout si reliéfy vyryté do zdí. Zobrazují různé situace ze života starých Khmerů. Skutečnost, že víc než polovina z nich zpodobňuje válku nebo armádu mě trochu rozčarovala · jak mohl někdo, kdo postavil tak dokonalý monument usmíření, jakým je Bayon, být tak militantní?

Zajímavé je, že většina angkorských chrámů vznikala od desátého do třináctého století v periodách, jakoby se staří Khmerové vždy, když postavili několik krásných staveb, vyčerpali. Evropský architekt té doby by při zjištění, že výstavba rozlehlého chrámu byla v Angkoru záležitostí nanejvýš pár desítek let puknul závistí, protože on sám se dokončení katedrály sotva kdy mohl dožít. Angkor byl opuštěn v polovině patnáctého století, když se angkorští králové rozhodli přestěhovat svůj dvůr do Phnompenhu. Uvádí se, že byl znovunalezen francouzskými objeviteli až v roce 1860, ale existují o něm záznamy i od dřívějších expedicí. Dá se tedy říci, že roku 1860 vzbudil Angkor celosvětový zájem. V té době byly všechny chrámy zarostlé hustou džunglí a vedly k nim nanejvýš neudržované pěšiny. Dnes je z velkých chrámů ponechán džungli jediný · Ta Prohm.

V Ta Prohmu došlo k takovému splynutí přírody se starobylým lidským výtvorem, že vzniklo cosi úplně nového, co už má pramálo společného s buddhistickým chrámem, stejně jako stromy a všechny rostliny i mechy, jež chrámem prorostly, získaly něco navíc; vytvořily kompaktní umělecké dílo · spolupráci lidského génia s ideou přírody · vesmírného řádu i entropie. Ačkoli Ta Prohm patří k nejoblíbenějším turistickým cílům, v budoucnosti bude zřejmě nutné zasáhnout a džungli vypudit, neboť hrozí, že les velkolepý chrám zcela pohltí. Obávám se ale, že dříve, než tropická příroda stavbu zcela zničí, hrozí nebezpečí mnohem aktuálnější · to, že Angkor bude pohlcen masovou turistikou.  

Ženská práce a dětská hra, zahradničení a rybolov, nic než hmota · nic než styk s hmotou, práce na hmotě, práce s rukama. Tak definuje alchymii záhadný muž, známý pod jménem Fulcanelli. Alchymisté zdůrazňují, že kovy, tak jak existují, jsou nedokonalé, nemocné. Pokud byly vytaveny z rudy, tak jsou dokonce mrtvé. Jejich nedokonalost spočívá v jejich malé moci, kterou mohou vykonávat · jsou malomocné.

Paracelsus se domníval, že alchymie je věda o tom, jak měnit jednu hmotu v druhou za účelem přípravy univerzálního léku. Představoval si ho jako jakousi sůl, rozpustnou ve všech těkavých kapalinách, která léčí všechny lidské nemoci. Na kovy neučinkuje, ale stačí jen malinko pozměnit a bude učinkovat i na ně, stane se univerzálním · vznikne kámen mudrců.

Podstatou alchymie je přeměna jedné hmoty ve druhou · transmutace. Alchymisté při provádění transmutace zasahují do struktury hmoty s vynaložením minimálních energií a jednoduchými prostředky, prý tak jednoduchými jako je vybavení obyčejné kuchyně. Přitom výsledky jsou úchvatné. Jeden díl kamene mudrců postačí k proměně pěti tisíc dílů obecného kovu ve zlato a v některých případech se dokonce původní množství kovu promění ve dvojnásobek nebo trojnásobek zlata. Alchymistickou cestou vzniklé zlato se od normálního liší na první pohled, zkušený zlatník je okamžitě schopen odhalit, že nevzniklo vytavením rudy · je daleko čistější a jemnější. Zdá se, že vzhledem k minimálnímu množství použitého kamene mudrců zde probíhá jakási katalytická reakce. Kámen mudrců nastartuje proměnu několika atomů transmutované látky, a tím se vyvolá řetězová reakce vedoucí k proměně všech atomů dané látky.

Podle dochovaných svědectví a toho mála, co se podařilo z alchymistických spisů rozluštit, se dokonce zdá, že není jenom jeden univerzální kámen mudrců, ale že se jedná hned o celou skupinu kamenů-katalyzátorů, z nichž každý je určen k jiné reakci nebo skupině reakcí. Paracelsus rozeznává minimálně dva. Všelék určený nemocným a katalyzátor, ovlivňující i neživou hmotu. Kromě toho existuje i mnoho dalších.

ZNALI ALCHYMISTÉ JADERNOU ENERGII?

Kámen mudrců, který proměnil stříbro ve zlato a ještě jeho množství ztrojnásobil, je popisován jako šedý prášek, velmi těžký, jako by se jednalo o práškové olovo nebo ještě těžší kov. I když se obecně předpokládá, že alchymisté manipulovali s radioaktivními látkami a znali jadernou energii, v tomto případě prášek asi radioaktivní nebyl. K jeho přechovávání postačovala obyčejná porcelánová dóza a alchymista s ní bez obav sdílel jednu místnost. Stříbrnou dózičku s těžkým práškem šedé barvy prý také nosil na krku císař Rudolf II. a používal tento prášek k transmutacím. Vzhledem k jeho věčným dluhům je otázkou, do jaké míry se mu transmutace skutečně dařila. Po císařově smrti dózičku s prachem v údajné hodnotě 40 000 dukátů ukradl jeho komorník Kašpar Zrucký ze Stůj. Ten byl nakonec uvězněn a ve vězení se oběsil (byl oběšen?). Dózička se už nikdy nenašla.

Jiní autoři popisují kámen mudrců úplně jinak. Někteří se shodují v tom, že je mimořádně těžký, nejčastěji má však tmavě červenou barvu různých odstínů, rubínovou, granátovou. Nemusí se ani jednat o prášek, ale o rudý průsvitný krystal. Připouštějí, že kámen se proměňuje a v posledním, nejdokonalejším stadiu je tavitelný jako vosk. Je schopen proniknout do jakékoli jiné látky, doslova jako olej papírem. Jiné prameny tvrdí, že měl barvu šafránově žlutou a třpytil se jako sklo rozmělněné na prach, nebo že měl barvu síry a vypadal spíše jako kov, anebo

byl citronově žlutý. V pramenech se vyskytuje i bílý kámen mudrců. Fulcanelli, který je naším současníkem, používá k transmutaci směs skládající se z jedné poloviny kamene mudrců a z jedné poloviny zlata. Fulcanelli dokázal proměnit olovo ve stejné množství zlata a překvapivě i deset deka stříbra v téměř deset deka uranu, to vše v roce 1937. Tvrdil, že kámen mudrců připravil z železitého pyritu a sirníku železa. Podrobnosti pochopitelně neuvedl.

Pro důkaz možnosti připravit zlato nebo jiný kov či prvek touto cestou bohužel chybí vzorek alchymistického zlata pro srovnání, zda se skutečně liší od přírodního. Mince vyrobené jedním z nejznámějších alchymistů Raymondem Lullem kolem roku 1332 pro anglického krále o celkové váze padesát nebo šedesát liber byly označeny jako falešné, ojedinělé pamětní medaile z alchymisticky vyrobeného zlata nebo stříbra se do dnešních dob nedochovaly. Na druhou stranu · jestliže “alchymistické” zlato existuje, budou se jeho tvůrci těžko chtít prozradit tím, že se pokusí někde udat drahý kov, který od běžného zlata pozná každý zkušenější klenotník. Spíše se budou snažit, aby bylo co nejpodobnější přírodnímu…

THOVT · ČLOVĚK NEBO BŮH?

Alchymie jako věda má dlouhou historii. Začíná ve starém Egyptě u boha Thovta, který tvoří osu egyptského náboženství. Byl považován za boha moudrosti a učenosti, zákonů, lékařství, čarodějnictví, vynálezce slov, písma a počítání, slunečního a lunárního kalendáře, dárce všech aritmetických, geometrických a astronomických vědomostí starého Egypta. Ať už byl člověkem nebo někým jiným, sepsal všechno, co věděl a své knihy dal do úschovy kněžím v chrámu v Chmunevu. Ti se je potom učili nazpaměť a chránili je před nepovolanými. Přesto došlo k úniku informací a Řekům se podařilo sestavit sbírku nazvanou později Corpus Hermeticum. Egyptskému Thovtovi se dostalo nového jména · řeckého. Stal se legendárním Hermem Trismegistem. Jím počíná nepřetržitá řada strážců tajemství alchymie. Kněžské společenství Eumolpovců, samothráčtí kněží, perští Máhové (jimi byl údajně zasvěcen Pythagoras, Empedokles, Platón a další), tajná společenství indických brahmánů, kteří zasvětili Apolonia z Tyany, spolek gymnosofistů v Etiopii, pythagorejci, kteří se nakonec rozprchli po celé Evropě, tajná arabská společnost v Damašku (ta údajně zasvětila Rosenkreuze, zakladatele Bratrstva Růže a Kříže), zednáři z Fezu a galští druidové. Tak je jmenuje středověký rudolfínský alchymista a lékař Michal Maier ve svém spise Ticho po výkřiku (Silentium post clamorem). Alchymie byla pouze jednou z mnoha znalostí, kterou si tito zasvěcenci navzájem předávali, vše dohromady mohlo být i kulturním odkazem jakési dávno zmizelé civilizace…

RECEPT NA KÁMEN MUDRCŮ

Cíl alchymie stvořit kámen mudrců je jasný. Méně jasná už je cesta jak toho dosáhnout. Klasický postup je následující:

Alchymista drtí po pět až šest měsíců v achátovém hmoždíři 95 procent rudy obsahující i arzenik nebo antimon (např. kyz arzénový nebo železný), dále nějaký čistý kov (železo, olovo, stříbro nebo rtuť) a organickou kyselinu (citronovou nebo vinnou). Dokonale rozdrcenou a promíchanou směs zahřeje v kelímku a asi po deset dní postupně zvyšuje teplotu. Musí dávat pozor především na unikající páry, které mohou být jedovaté. Obsah kelímku rozpustí pomocí kyseliny octové, dusičné nebo sírové, a to v polarizovaném světle, např. ve svitu měsíce, nejlépe za úplňku. Potom kyselinu odpaří a vyžíhá pevnou látku, kterou znovu rozpustí v kyselině a opět vyžíhá. Celý postup opakuje asi tisíckrát, než usoudí, že první fáze skončila. Ke směsi přidá nějaké okysličovadlo, např. dusičnan draselný, a znovu rozpouští a znovu odpařuje, dokud se neobjeví znamení. Názory na povahu znamení se různí, nicméně když ho alchymista uvidí, určitě ho pozná. Potom směs vylije z kelímku a bez přístupu vzduchu a vlhkosti nechá uzrát až do příštího jara. První jarní den ji umístí do průhledné jímky ze skla, hermeticky uzavřené (není jisté, zda hermeticky zde znamená vzduchotěsně) a začne ji ohřívat. Účelem je dosáhnout určité teploty, ne však výbuchu. Když se to povede, vznikne v bance modročerná směs zvaná “havraní křídlo”. Znovu se ohřívá a ochlazuje, po celé měsíce a roky. Nakonec tvůrce nádobu otevře v temné místnosti. Jediné světlo vydává fluoreskující tekutina sama. Ve styku se vzduchem zatuhne. Takto vzniknou zcela nové, v Mendělejevově tabulce se nevyskytující látky… To, co zbylo v baňce po odpaření kapaliny, tzv. “výpalky”, propírá alchymista po celé měsíce v třikrát destilované vodě. Vodu pak uschová tak, aby k ní nemohlo světlo ani změny teploty. Taková voda má pak mimořádné chemické a léčebné vlastnosti. Je univerzálním rozpouštědlem (jak ho popisuje Paracelsus), všelékem, elixírem života. Alchymista pokračuje. Smísí ji s výpalky a přidá katalyzátory, o nichž se ovšem ve spisech hovoří velmi neurčitě. Obdrží potom substance naprosto podobné známým kovům, ale s jinými vlastnostmi. Alchymistická měď by například měla oproti normální mědi velmi malý elektrický odpor, srovnatelný s odporem supravodičů. Vznikly by i další substance. Jedna z nich by byla rozpustná ve skle · doslova by se vpila do změklého skla těsně předtím, než by se začalo tavit. Takové sklo by za světla bylo rubínově červené a ve tmě by fialově fluoreskovalo. Prášek vzniklý jeho rozdrcením je údajně také zlatotvorný.

Jde-li o tak jednoduchou, i když jednotvárnou a ubíjející práci, proč nejsme všichni alchymisty? Uvedený návod je pouze rekonstrukcí, jak by mohlo alchymistické veledílo vypadat. Co spis, to jiný návod, jiný postup. Další problém je rozluštit, co se skrývá pod nejednotným a mnohdy osobitě symbolickým názvoslovím, v němž anděl znamená sublimaci, růže je totéž co lilie, fénix znamená zároveň salamandra i červeného lva…

ALCHYMIE ČÍNSKÁ

Tisíce kilometrů od Evropy existovala v době, kdy mezi Evropou a Čínou nebyly doloženy žádné kontakty, alchymie čínská, která se od evropské příliš neliší. V roce 175 př. n. l. byl v Číně vydán zákon proti padělání zlata alchymistickým způsobem. Alchymie zde tedy musela být známa dost dlouho na to, aby se stala problémem a zasloužila si vlastní zákon. Odtud se patrně rozšířila i do Indie. Základními látkami byly stejně jako v Evropě rtuť a síra.

Alchymistická tradice není doložena pouze z amerického kontinentu a z Austrálie.

Mezi evropskou a čínskou alchymií existuje ještě jedna zajímavá paralela. Jeden ze slavných středověkých alchymistů John Dee přivezl z Anglie kromě Edwarda Kelleyho i kouzelné zrcadlo a daroval ho Rudolfu II. Zrcadlo fungovalo jako televize, ukazovalo vše, co se děje ve světě, ovšem pouze vysokému zasvěcenci. Motiv “kouzelného” zrcadla patří do mystické klasiky. Jedno daroval král Šalamoun královně ze Sáby, další známe z pohádky o Sněhurce… Jiné takové zrcadlo, údajně z leštěného kovu, je už dva tisíce let přechováváno v japonské šintoistické svatyni v Ise (tři hodiny vlakem od města Nagoj). Kouzelné zrcadlo bohyně Slunce je nejposvátnějším japonským předmětem a pouť k němu by měl nejméně jednou za život vykonat každý Japonec. Podobně jako archu úmluvy ani toto zrcadlo nespatřil nikdo kromě jeho strážců. Mohlo se snad jednat o jednu televizní síť, kdy “zrcadla” byla jednoduchými televizními přijímači?

Bohatý svět alchymistických symbolů se stal vděčným námětem i pro výtvarné umění. Stále nové generace badatelů zkoumají plastiky francouzských katedrál, aby odhalily alchymistické postupy. Jenže alegorické obrazy havranů, lvů, gryfů a dalších “potvor” jim neposlouží o nic více než tatáž vyobrazení ve spisech. V Čechách se můžeme alchymickými náměty pokochat kromě jiného i na freskách schodiště na Karlštejně. Příznivcem alchymie byl Karel IV., stejně jako arcibiskup Arnošt z Pardubic a mnoho dalších. V podstatě každý obraz či freska s antickým nebo zvířecím námětem v sobě mohou skrývat alchymickou alegorii, zvláště pokud půjde o něco tak nezvyklého, jako když zelený lev požírá Slunce a vzápětí Měsíc. Obraz souložícího páru není žádná pornografie, ale vyjádření chemické svatby, vzniku sloučeniny.

Přes všechnu mnohotvárnost a “zmatenost” však některé alchymické receptury nepostrádají logiku. Podle jedné z nich je zapotřebí smísit červenou měď, prášek z bazilišků, lidskou krev a ostrý ocet. Do podzemního kamenného domu umístíme dva kohouty, a ti nakonec snesou vejce, které vysedí ropucha. Z vejce se narodí dva kohoutci, kterým časem narostou dračí ocasy. Kohoutky potom zabijeme a spálíme, popel se rozetře na prach a přidá se třetina krve ryšavce, vysušené a dobře rozetřené. Vše se smísí se silným octem. Potom se do roztoku vkládají rozžhavené plátky nejčistší červené mědi a nechají se v něm tak dlouho, dokud měď nepřijme barvu i váhu španělského zlata. To je autentický text spisu z konce desátého století, který sepsal jakýsi mnich Teofil Ruger pod názvem Schedula diversarum Artium. Popel z bazilišků není nic jiného než oxid zinečnatý a účelem nového procesu je vyrobit mosaz, tehdy nepříliš známou. Známe i významy dalších kódovaných výrazů. Orlí perutě znamenají salmiak, těkající, tedy “létavou” látku, zeleným hadem se pro jistotu rozumí červený oxid železitý, a pokud si had požírá vlastní ocas, je to rtuť. Tříhlavý drak znamená prvotní pralátku, ohnivý drak znamená síru atd.

PODIVNÉ VYNÁLEZY ROGERA BACONA

Ne všechny spisy jsou ovšem takto · relativně snadno · rozluštitelné. Typickým příkladem je, vedle deníků Leonarda da Vinciho, tzv. Voynychův rukopis. Nenapsal ho žádný Voynych, ten ho jenom v roce 1912 získal z knihovny jezuitské koleje ve Frascati. Autorství je připisováno Rogeru Baconovi (1210/12 · asi 1292). Roger Bacon, zvaný též “Doctor Mirabilis” · zázračný doktor, ve svých pracích popisoval podivné vynálezy, které se měly objevit až za stovky let (kromě jiného auta, letadla, holografii, ponorku nebo mikroskop). Vzhledem k rozměrům rukopisu (20×12 cm a asi 200 stran) by se mohlo jednat o jakýsi Baconův pracovní deník. Obsahuje náčrty, například rostlin nebo nahých žen, diagramy, snad astronomické, a doprovodný text. Všechny snahy o rozluštění zatím ztroskotaly. Jednou z příčin může být i to, že text je psán v jazyce, který si autor vytvořil sám, podobně jako dnešní esperanto. Naposledy nedošlo k rozluštění proto, že luštitelům již nestačily prostředky na zaplacení počítačového času.

To se ovšem psal rok 1962. Od té doby učinila výpočetní technika nebývalý pokrok. Nikdy jsme neměli k rozluštění Voynychova rukopisu i alchymických děl lepší podmínky než nyní. Stačilo by do počítače naskenovat tisíce a tisíce stran textů a vyloučit všechny návody, které se opakují. Zbývající postupy by se počítačově simulovaly tak, že za jednotlivé pojmy by se dosazovaly konkrétní chemické látky, počítač by vyloučil ty reakce, k nimž nemůže ve skutečnosti dojít. Pokud v celé alchymii existuje jediný skutečně reálný postup, museli bychom ho dokázat takto najít. Může se ukázat, že některé mnohokrát opisované texty nedávají žádný smysl, nebo že veškerá alchymie není nic jiného než několik desítek či stovek různých metalurgických a jiných návodů, dnes dávno dobře známých a běžně používaných. Můžeme ale dojít i k tomu, že mezi spoustou balastu existuje skutečně návod, jak vyrobit kámen mudrců, jakýsi univerzální katalyzátor se všemi vlastnostmi, jaké jsou popisovány. Můžeme objevit jeden univerzální lék nebo několik nových léků s dosud netušenými vlastnostmi. Zatím můžeme jen hádat, jak užitečné vědomosti se v těchto prastarých knihách skrývají…  

Kraj se rozprostírá za Ještědským hřebenem. Nad Libereckou kotlinou se vypíná dobře známá a dominantní hora Ještěd, jejíž kuželovitý tvar svádí k představám o jejím sopečném původu. Její vrchol skýtá nádherný pohled na všechny světové strany. Nás však bude zajímat především jižní strana, kde je právě Českodubská pahorkatina · kraj Karolíny Světlé. Než se ale rozepíšu o Karolíně Světlé, dovolím si vrátit se k Ještědu jako takovému. Proč, to se dozvíte později.

hřbitov ve Světlé pod Ještědem statek “U sedmi javorů”

Od pravěku byl Ještěd nejen základním orientačním bodem, ale i velkou překážkou v pronikání ze severu k jihu a opačně. Nepříliš rozlehlý horský hřbet oplýval hlubokými, těžko proniknutelnými lesy, které byly dost dlouho jen málo obydleny. K trvalému osídlení slovanským obyvatelstvem dochází teprve v 6.·7. století. Dokladem toho je hradiště Horka u Světlé pod Ještědem. Ve 13. století se Ještědský hřeben stal výraznou hranicí mezi panstvím německého rodu Bibersteinů a državou církevního řádu rytířů sv. Jana, kteří měli své opevnění v dnešním Českém Dubu. Hřeben Ještědu se tak vlastně stával i hranicí národnostní. V husitském období vedly již touto oblastí mnohé důležité obchodní stezky, které byly i příčinou dlouhých bojů. V 16. století se situace uklidňuje a dochází k velkému hospodářskému rozmachu. Nerostné bohatství Ještědu podněcuje k otvírání dolů, jejichž pozůstatky si můžeme prohlédnout dodnes. Především se ale ujímá výroba skla a látek. Odvážnější pašovali do Německa přes těžký terén různé tovary.

V roce 1853 přivedl do svého rodiště Světlé pod Ještědem pražský profesor Petr Mužák svoji mladou ženu Johanku, aby se zde zotavila z těžké ztráty jediného dítěte. Jistě už tušíte o koho jde. Karolína Světlá · vlastním jménem Johanka Mužáková · zde nalezla svůj druhý domov. Podle manželovy rodné obce si zvolila pseudonym Světlá a začala psát o prostém ještědském lidu a jeho životě. Lidé ji přijali o mnoho lépe než Boženu Němcovou, která tento kraj na pozvání Mužáka také navštívila. Ovšem zůstala pro tamní lid ženou z vyšších kruhů oproti Světlé, která byla tak okouzlena zdejší přírodou a lidmi, že odhodila i městské šaty a začala se oblékat po horácku. Ale nejen tím si otevřela srdce lidí, kteří jí po večerech vyprávěli jak pohádky a pověsti, tak i příběhy lidí současných či nedávno zemřelých. Brzy lidé začali docházet za tetičkou z Prahy, aby se jí svěřovali se svými starostmi i s tím, o čem přemýšleli.

Krajem dnes prochází Stezka Karolíny Světlé, která spojuje jednotlivá místa, kde se odehrávají její romány a povídky. Stezka vychází přímo z Liberce a pokračuje přes Ještědský hřeben, kde je již několik povídkových míst. Například lom Čihadník, ve kterém má být ukryt hrob Apolinův z povídky “Frantina”. Dále stezka pokračuje až do Světlé pod Ještedem. Dodnes se mezi lidmi udržuje pověst, že na prahu bývalého hřbitova před kostelem na náhrobním kameni, který jako jediný zůstal zachován, spisovatelka ráda za večerů sedávala. Jednotlivá zachovaná stavení mají na sobě cedulku s popisným označením. Je to především Statek u Rychtrů z “Vesnického románu”, jež dnes slouží jako místní hostinec, a dalších děl jako “Nemodlenec” či “Lesní panna”. Bohužel se nedochoval rázovitý statek Petra Mužáka, na jehož místě byla v roce 1947 postavena cihlová novostavba. Na prostranství před kostelem stojí spisovatelčin pomník, který byl za okupace ukrýván místními lidmi a díky jim zachován.

skalákovina pomník, který obyvatelé Světlé schovávali před nacisty

Ze Světlé stezka pokračuje přes Hodky, Hoření Paseky do Dolních Pasek, kde měla Světlá své letní sídlo. Nad Dolními Pasekami stojí škola, o kterou se Mužákovi velmi zasloužili tím, že ji uchránili před poněmčením. Rázovitý dřevěný statek mezi mohutnými javory je nejvýznamnější a nejkrásnější stavbou s dřevěným roubením tohoto rypu v Podještědí a dějištěm romaneta “U sedmi javorů”. Dodnes stojí všech sedm javorů, ale současný majitel, kterému byl statek navrácen v restituci, se snaží apelovat na dendrology, aby jeden z javorů zachránili, neboť hrozí jeho zničení. Říká: “Bez jednoho javoru by to už nebyl statek u sedmi javorů a to by bylo smutné.”

Cesta vede dál hlubokým úvozem, na jehož konci zahýbá do malebného borového lesa, kde je v pískovci tesané skalní obydlí Skalák. Sem umístila Světlá děj své nejmilejší povídky “Skalák”. Nad Skalákovnou se tyčí Horka, na jejímž vrcholu jsou stopy kruhového valu po dávné tvrzi. Poslední zastávkou stezky je vápencový lom Basa · dějiště povídky “Lamačova dcera”. Na Karolínu Světlou jsou dodnes pyšní nejen obyvatelé Světlé, ale i českodubští, kteří se starají o poměrně rozsáhlé muzeum K. Světlé a vydávají i malý kulturní plátek nesoucí jméno K. Světlé · “Karolinka” a scházejí se pravidelně jako “Sdružení rodáků a přátel kraje Karolíny Světlé”.  

To byl Vinnetou, náčelník Apačů, největší z indiánů. Jeho jméno žilo v každém stanu, v každém pueblu, u každého táborového ohně. Spravedlivý, věrný a moudrý, statečný až k opovážlivosti, upřímný a nefalešný, přítel a ochránce všech slabých, ať už jsou bílé či rudé pleti, ale stejně tak nepřítel a nebezpečný a neúprosný protivník všech, kdo páchají bezpráví, tak jej znali všichni, kteří o něm slyšeli či jej snad dokonce spatřili.”

(Karel May)

NESMRTELNÝ VINNETOU

Poprvé Vinnetou zemřel v roce 1875 v povídce “Old Firehand” a nikdo, ani jeho autor tehdy ještě netušil nic o jeho nesmrtelnosti. Od té doby se Vinnetou již mnohokrát jako bájný pták Fénix zrodil k větší velikosti, kráse a slávě. Jeho poslední inkarnace, Pierre Brice, se narodil v únoru 1929, a zemřel 25. srpna 1991. To on se na nás melancholicky usmíval ze sbírky pečlivě schraňovaných fotografií, triček, záložek, školních penálů a dokonce pyžam a trenýrek. Jeho život byl snad ještě dramatičtější než pohnuté osudy jeho duchovního tvůrce, Karla Maye. Už jako desetiletý chlapec se stal partyzánem. Malá postava a dětský věk nebudily podezření fašistických agresorů. Jmenoval se vlastně Louis, Pierre bylo jeho krycí jméno. Jednou byl zatčen a vyšetřován na gestapu. Mlátili ho, železnou tyčí mu zpřeráželi ruce, ale přesto nic neřekl. Jeho přátelé ho našli zbitého do bezvědomí.

Partyzánská válka předurčila i jeho další život. Zatímco vrstevníci za války odcházeli do učení, malý Pierre vychodil sotva sedm tříd základní školy. Dobrodružná povaha se v něm nezapřela. Ve třiadvaceti letech nastoupil do cizinecké legie a prošel válkami v Alžíru a ve Vietnamu. Později opustil legii hned jak to bylo možné, živil se jako příležitostný tanečník a zpěvák. Teprve napotřetí byl přijat ke studiu herectví a když se měl představit, vybavilo se mu jméno z dětství, pod kterým ho dnes zná celý svět.

Pierre Brice.

Zajímavé možná je, že role Vinnetoua na něj zbyla vlastně proto, že tehdy známější herec Horst Buchholz měl po SEDMI STATEČNÝCH Divokého Západu dost, DRACULA Christopher Lee při zkušebních záběrech neuspěl a jakýsi Heinz Ingo Hilgers, který hrál Vinnetoua v letním divadle v Bad Segebergu nedostal pozvánku prostě proto, že se místní báli, aby kvůli pochybné roli ve filmu neopustil jejich show.

LEGENDA PO PADESÁTI LETECH

První mayovky na stříbrném plátně vznikly ještě v éře němého filmu a neměly úspěch. Pak byla natočena ještě celá řada adaptací, dokonce i v rezervaci indiánského kmene Navajů, na mayovky se podle dobového tisku chystal i Hollywood · Old Shatterhanda měl hrát Steve Reeves a Nšoči Audrey Hepburnová. Ovšem z realizace sešlo a jen tak počátkem šedesátých let mohla přijít opravdu nová a omračující vlna “mayománie”. Vše možná začalo toho dne, kdy si bývalý advokát a dosud spíš podprůměrný režisér komedií a detektivek Harald Reinl všiml, že někdo z rodiny svítí dlouho do noci. Zjistil s překvapením že čte romány od Karla Maye, vzal si také jeden a nepřestal, dokud nedočetl všechny. Další vývoj měl rychlý spád. V této chvíli nemůžeme zapomenout na dalšího tvůrce vinnetouovské legendy · producenta Horsta Wendlandta. To on vlastně angažoval režiséra a zveřejnil svůj plán zfilmovat Karla Maye za dva miliony marek · to vše v situaci, kdy se německá kinematografie potácela v těžké krizi. Dál už to bylo snadné. Jedna šťastná náhoda následovala za druhou. V roce 1962 vypršela po padesáti letech autorská práva na Mayovy romány, povedlo se vybrat herce a najít kouzelné prostředí Plitvických jezer v bývalé Jugoslávii, které za levný peníz vytvářelo romantiku Divokého západu. A jako kdyby těch šťastných náhod bylo málo, skvěle se povedla hudba. Jen titulní melodie z POKLADU NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE se držela čtyři měsíce na prvním místě německé singlové hitparády · a to byl tehdy malý zázrak. Známá melodie dodnes spolehlivě vyvolává reflexy téměř pavlovovské i mimo filmové plátno.

Úspěch “Pokladu” předčil očekávání. Přední český odborník na Karla Maye Dr. Jan Koten srovnává masovost popularity mayovek s dnešní horečkou kolem Kelly Family. Hned tento první film mayovské série se stal jedním z největších kasovních trháků od konce světové války. V průběhu následujících pěti let vzniklo dalších sedmnáct filmů, přičemž ke konci “mayovské zlaté horečky” se rodily až čtyři ročně. Následoval VINNETOU I, VINNETOU II, MEZI SUPY, a protože Karel May se stal trhákem sezony a zlatým dolem německých filmařů, urodily se i filmy z jiné producentské dílny · nejprve OLD SHATTERHAND a hned po něm, když si producent Wendlandt smuvně pojistil Lexe Barkera i Pierra Brice v rolích Old Shatterhanda a Vinnetoua, natočila konkurence film ŽUT. Herci hlavních rolí byli v té době doslova na roztrhání. Například ve filmu MEZI SUPY nemohl hrát Lex Barker proto, že stál před kamerou dvojdílného filmu POKLAD AZTÉKŮ a PYRAMIDA BOHA SLUNCE.

Šest let a sedmnáct filmů od památného roku 1962 ovlivnilo životy hvězd prakticky už napořád. Pierre Brice už nikdy nepřestal být Vinnetouem a vystupoval na jevištích přírodních scén, Lexe Barkera se producenti báli obsazovat, protože byl příliš spjat s Old Shatterhandem a zemřel v květnu 1973 na infarkt. Ralf Olter, král vedlejších rolí v mayovských filmech si na náhrobek chce nechat vytesat: “Zde odpočívá Sam Hawkens, uměleckým jménem Ralf Olter. Zvláštní, když si uvědomíme, že všichni jsou jen více či méně věrné představy tkalcovského synka.

TROJÍ REALITA

“Neviděl jsem nic,” vzpomíná Karel May na své dětství, “dokázal jsem lidi a předměty vnímat, slyšet, také cítit. To nestačilo. Jak vypadá člověk, pes, stůl, to jsem nevěděl: jen kdesi uvnitř jsem si o nich dovedl udělat obrázek, duševní vizi. Když někdo hovořil, nevnímal jsem jeho zevnějšek, ale přiblížilo se mi jeho nitro. Nebylo pro mě nic jiného kromě duše, nic kromě podstaty. A tak tomu zůstalo, i když jsem už mohl vidět, od mládí až do dnešního dne. To je klíč k mým knihám… Když jsem mohl opět vidět, byl již můj duchovní život tak rozvinut a ve svých pozdějších obrysech tak pevně zakotven, že sám obraz světa, který se nyní před mýma očima otevřel, nebyl s to vyvléci těžiště tohoto života ven z mého nitra…” říká o sobě první německá pop hvězda Karel May a možná to je také klíč k filmovým podobám jeho děl, které se od literární předlohy odkláněly s přirozenou samozřejmostí, asi v takové míře a s takovou grácií, jako když Karel May tvrdil, že všechny popisované příhody zažil a sám je tím supermanem jménem Old Shatterhand.

Jsou dokonce na světě lidé, kteří si dali tu práci s hledáním chyb ve filmových mayovkách, a to jak ve vztahu ke skutečnosti, tak i co do specifické “mayovské reality”. Souhrnný přehled vinnetouovských omylů přináší v jedné z mnoha knih, které byly o Mayovi napsány, Klaus Farin. Tím základním “nedorozuměním” je, že Vinnetou, Nšoči a Inčučuna nemají ve filmech na sobě apačské oděvy, ale úbory Siouxů · prostě proto, že siouxské jsou barevnější. Skuteční Apači neznali kanoe, a přesto do ní Inču-čuna v jednom z filmů buší jakousi “hasičskou sekerkou”. Ve druhém díle Vinnetoua se Pierre Brice noří do jeskyně, aby podplaval sifon a má na sobě kalhoty se vzorem trojúhelníků špičkou dopředu. Když se vynoří, trojúhelníky jsou obráceně, musel se tedy pod vodou převléknout. Ve filmu MEZI SUPY rozhání Vinnetou koně banditů sedmi výstřely ze své dvouhlavňové stříbrné pušky. Mohli bychom tak sledovat, třeba jak kostýmy herců ve vedlejších rolích putují z jednoho filmu do druhého, anebo jak se vypůjčují celé scény z jiných filmů. Například značná část místního koloritu filmu PYRAMIDA BOHA SLUNCE pochází z dokumentárního snímku TRAUMSTRASSE DER WELT, PETROLEJOVÝ PRINC zase vyhodí ještě jednou do povětří olejový vrt z VINNETOUA II.

JÁ, NÁČELNÍK APAČŮ…

Můžeme se probírat dalšími a dalšími nesrovnalostmi, které pečliví fanoušci nashromáždili. Ale to všechno jenom sleduje logiku věci, vycházející z faktu, že Karel May vlastně nebyl na Divokém Západě, o kterém tak přesvědčivě dokázal psát. Ono je totiž dost dobře možné, že kdyby tam nejdříve jel a pak začal psát, asi by svět byl chudší o dva krásné hrdiny pohádek nejen pro dospělé. A tak vcelku smutný příběh o tom, jak prostý tkalcovský synek, navíc v dětství slepý, který ještě k tomu sedm let života strávil po kriminálech, prorazil krunýř své doby a stal se nejčtenějším německým spisovatelem. Karel May se narodil 25. února 1842, tedy před 155 lety a 30. března uplynulo již 85 let od jeho smrti. Jeho literární odkaz obsahuje pětasedmdesát svazků. Jeho knihy se čtou již více než sto let na celém světě. Dohromady více než sto milionů prodaných výtisků. A každý rok přibývá další milion. V roce Mayových kulatých výročí uvádí NOVA na toto léto sérii filmů, natočených podle jeho románů. Jak se můžete přesvědčit z fotografií, bude to dobrodružná cesta kolem světa, kterou nemůže nabídnout žádná cestovní kancelář a podniknout žádný smrtelník. Pojede se do balkánských roklin, orientálních městeček, i stepí žhavého Mexika a samozřejmě také na prérie Divokého Západu. Howgh.  

Léto 1941. Nacistická armáda proniká každým dnem hlouběji do nitra Sovětského svazu. Velení Rudé armády nevylučuje, že padne i Moskva. Sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin je vývojem na frontách znepokojen. V sobotu 5. července 1941 v pozdních nočních hodinách pozval do své pracovny v Kremlu šéfa sovětské Státní bezpečnosti Lavrentije Pavloviče Beriju. Stalin mu přikazuje, aby zřídil oddělení pro zvláštní úkoly. Jeho prvním náčelníkem se stal generál NKVD Pavel Antalovič Sudoplatov.

STALINŮV PŘÍKAZ: ZABIJTE HITLERA!

Generál Sudoplatov dostává od Stalina také hned první příkaz. Jestliže se nacistům podaří obsadit Moskvu, mají pracovníci oddělení provést atentát na Adolfa Hitlera. Stalin byl totiž přesvědčen, že Hitler bude, tak jako to chtěl již francouzský císař Napoleon, sledovat přehlídku svých vítězných vojsk na náměstí před Kremlem.

K atentátu však nikdy nedošlo. Sudoplatovovy přípravy byly zbytečné. Jen několik kilometrů před Moskvou byla nacistická vojska zastavena…

Sovětský diktátor se však plánu uskutečnit atentát na vůdce nacistického Německa nevzdal. Ve druhé polovině června roku 1942 obdržela sovětská zpravodajská služba informace, že Němci začali nedaleko ukrajinského města Vinici stavět Hitlerův hlavní stan, který měl krycí označení “Verwolf”. Podle získaných informací se měl v nejbližších dnech Hitler osobně přesvědčit o průběhu stavebních prací.

V červenci 1942 Adolf Hitler do svého nového hlavního stanu skutečně přijel. K atentátu však opět nedošlo. Sovětské komando, které jej mělo spáchat, nebylo včas připraveno. Chyběly přesnější údaje o situaci v Hitlerově ukrajinském hlavním stanu. Komando je získalo až několik dnů před Hitlerovým příjezdem do Vinice od zajatého německého leteckého důstojníka. To však již bylo pozdě…

Generál Sudoplatov měl trpělivost. Věděl, že dříve nebo později Hitler do svého hlavního stanu na Ukrajině opět přijede. A přijel. Ale až 19. února 1943. Necelý měsíc zůstal na Ukrajině a 13. března 1943 odjel živ a zdráv do Berlína. Sověti opět nepočítali s tak časným Hitlerovým odjezdem. Skupina atentátníků vedená Hrdinou Sovětského svazu Dimitrijem Medvěděvem se probila do okolí Vinice teprve na podzim roku 1943, ale Hitler se tam již nikdy neobjevil.

Stalin však stále ještě na atentátu trval. A Sudoplatov měl nový nápad. Německého kancléře měl odstranit Igor Miklašovský.

Člen Sudoplatovova oddělení Miklašovský přeběhl v prosinci 1941 k Němcům. Jeho úkolem tehdy bylo zavraždit známého ruského herce Vsevoloda Blumenthal-Tamarina, který v nacistických propagandistických vysíláních vyzýval vojáky Rudé armády k dezerci.

Ale dříve, než mohl Miklašovský svůj úkol splnit, dostal z Moskvy nový rozkaz. Měl se pokusit za pomoci známé německé filmové herečky ruského původu Olgy Konstantinovny Čechové dostat do blízkosti Hitlera a zabít ho pomocí bomby.

Olga Čechová emigrovala z Ruska do Německa v roce 1921. Brzy se stala jednou z předních hereček německého filmu a jedním z jejích velkých ctitelů byl také říšský maršál Hermann Göring. Kdy přesně začala Čechová pracovat pro sovětskou špionáž se neví. Podle generála Sudoplatova ji řídil osobně jeho šéf Lavrentij Berija, který si jejích informací vysoce cenil.

Čas utíkal a Sudoplatov se nemohl Berijovi a Stalinovi pochlubit žádným větším úspěchem. A pak · pak nastal náhlý zvrat. Koncem roku 1943 odvolal J. V. Stalin svůj příkaz k atentátu na Adolfa Hitlera. Lidový komisař Státní bezpečnosti Vsevolod Merkurov, kterého si Stalin pozval na svou daču u Kuncova nedaleko Moskvy, aby mu tlumočil své rozhodnutí, byl sice situací překvapen, ale neodvážil se Stalina zeptat, co ho vedlo k zastavení akce, která zatím probíhala úspěšně. Otázka padla mnohem později, v roce 1944, kdy byl Merkurov společně se Sudoplatovem opět u Stalina.

Stalinova úvaha byla jednoduchá. Kdyby byl Adolf Hitler mrtev, byla by odstraněna hlavní překážka k uzavření separátního míru mezi Německem a západními velmocemi. Moci by se v Berlíně pravděpodobně uchopil Hermann Göring nebo skupina generálů. Stalin se obával, že s nimi by se západ mohl dohodnout a dokonce zaútočit proti Sovětskému svazu.

A co se stalo s Igorem Miklašovským, mužem, který měl zavraždit Hitlera? Z Moskvy dostal příkaz, aby splnil svůj původní úkol · odstranit svého strýce Blumenthal-Tamarina. Úkol provedl. Poté, co ho splnil, se mu podařilo probít do Francie a zapojit se do francouzského hnutí odporu. V roce 1947 se vrátil do Moskvy, kde byl vyznamenán Řádem rudého praporu…

HITLERŮV PŘÍKAZ: ZABIJTE STALINA!

Zámek Fuschl v rakouských Alpách. Začátek listopadu 1944. Kolem poledního přijíždí několik černých mercedesů se vzácnými hosty. Jedním z nich je Walter Schellenberg, šéf zpravodajské služby nacistického Sicherheitsdienstu (SD).

Odpoledne přijel na zámek nejdůležitější host · Joachim von Ribbentrop, ministr zahraničních věcí Třetí říše.

nacistický ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop uvažoval o atentátu na Stalina již při své návštěvě Moskvy v roce 1939

Hlavní slovo má šéf nacistické diplomacie. Informuje Schellenberga, že vůdce dal souhlas k přísně tajné akci. Jsou do ní zasvěceni pouze říšský vůdce SS Heinrich Himmler a Hitlerova “šedá eminence” Martin Bormann.

Von Ribbentrop předložil Schellenbergovi fantastický plán. Adolf Hitler pozve k mírovým jednáním sovětského diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina. Když pak k jednáním dojde, bude Stalin zastřelen plnícím perem, které bude hlavní revolveru, jímž atentátník nemůže kulkami běžného kalibru na vzdálenost šesti až osmi metrů minout cíl.

Walter Schellenberg se navenek tvářil vážně, ale v duchu se smál. “Nevím, proč by měl Stalin nyní, když ustupujeme na všech frontách, s námi jednat o uzavření míru,” prohlásil suše.

Nacistický ministr zahraničí však trval na tom, aby Schellenberg připravil vše k uskutečnění úkolu. Ten ale věděl, že Hitlerův plán zavraždit Stalina při mírových jednáních bude zřejmě stejně neúspěšný jako jím organizovaný pokus sovětského diktátora zastřelit. O atentát na Stalina se měli pokusit před dvěma měsíci jeho dva ruští agenti…

V noci ze 4. na 5. září 1944 přistál na poli nedaleko města Rževa, asi dvě stě kilometrů západně od Moskvy německý vojenský letoun, který měl vysadit motorku a dva bývalé důstojníky Rudé armády, kteří byli v zajetí naverbováni do služeb Schellenbergovy zpravodajské služby: Petra Šila a Lydii Adamčikovou-Šilovou. Byli vybaveni padělanými dokumenty, podle nichž šlo o důstojníky protišpionážního oddělení Rudé armády Smerž u 1. baltického frontu majora Petra Ivanoviče Tavrina a podporučici Lydii Šilovou. Německému letadlu, které oba dopravilo na sovětské území, se však nepodařilo z rozbahněného pole znovu vzlétnout. Zanedlouho bylo obklíčeno a oba nacističtí agenti zajati.

Při prohlídce dokumentů nalezených u zatčených se zjistilo, že jde o padělky. Petr Šilo a Lydie Adamčiková-Šilová byli podrobeni ostrému výslechu u generála NKVD Leonida Raichmana.

Šilo vypověděl, že se narodil v roce 1909 na Sibiři. Vystudoval geologii a několik let před vypuknutím německo-sovětské války byl zatčen a převezen do pracovního tábora na Sibiř. Odtud jej propustili, tak jako řadu jiných, když Sověti potřebovali doplnit důstojnický sbor Rudé armády. Stal se velitelem kulometné roty. V květnu 1942 byl zraněn a upadl do německého zajetí. V létě 1943 jej naverbovala německá zpravodajská služba. Prodělal výcvik za frontovou linií a o rok později dostal · jak mu bylo řečeno · zodpovědný úkol: provést atentát na Josifa Vissarionoviče Stalina.

Šila odveleli k výcviku do Rigy, kde se ho ujal Sturmbahnführer Otto Kraus. Toho Šilo požádal, aby mohl úkol provést společně se svou ženou Lydií. Kraus souhlasil. Plán byl zdánlivě jednoduchý. Přenosnou raketou, která se dala schovat do rukávu a odpálit z předloktí, zaútočit na Stalinův automobil při jeho cestě z Moskvy na daču v Kuncovu.

Sověti nyní použili Šila a jeho manželku k tomu, aby na území Sovětského svazu vylákali další nacistické agenty. Šilo se krátkovlnnou vysílačkou pravidelně hlásil u svých představených. Informoval je, že se v Moskvě dostal již do blízkosti trasy, kterou Stalin pravidelně projíždí a požadoval vyslání pomocníků, aby mohl úspěšně provést atentát. Kolik nacistických agentů se tak podařilo Sovětům zlikvidovat, není dodnes přesně známo. Ví se však, co se stalo s “atentátníky” manželi Šilovými. V roce 1952 vynesl vojenský soud rozsudek trestu smrti. Čtyřiadvacet hodin po vynesení rozsudku byli Petr Šilo a Lydie Adamčiková- -Šilová zastřeleni…

Jen s obrovským přemáháním postoupil roku 1291 král Václav II. cisterciákům zbraslavskou končinu k výstavbě další velkolepé filiálky jejich burgundského centra. A jak nerad se jí zříkal, tak rád a hojně ji i posléze navštěvoval. Vlastně se toho sličného a úrodného kousku vltavského údolí při ústí řeky Mže a na rozhraní obšírných brdských i berounsko-křivoklátských hvozdů a pražské kotliny nikdy zcela nevzdal. A nikdy jej tak úplně neopustil…

RÉVA Z RAKOUS

Zbraslav znamenala pro Václava II. také vzpomínku na otce, kterého ztratil v sedmi letech. Přemysl Otakar II. si na zdejším území (církví kdysi darovaném, ale pro své evidentní kvality zase od pražského biskupa vyhandlovaném zpátky) zbudoval lovecký dvorec. Pojednal jej do podoby hrádku “s věžemi a velmi pevnými zdmi” a hospodářsky značně produktivním příslušenstvím, kde nechyběla ani vinice, pro kterou nechal dovézt révu až z Rakous. Avšak po debaklu na Moravském poli byl prvním Přemyslovcem, který se tu mohl zastavit, až dvanáctiletý Václav po svém návratu z braniborské internace.

RODINKA JAKO Z ELSINORU

V té době Václavovi nahrazoval jeho heroického otce charismatický a politicky nadmíru obratný otčím Záviš z Falkenštejna. Muž, na němž lpěla jako na nikom jiném vina za Přemyslův tragický zmar, ale který se přesto neostýchal vetřít do komnat jeho ovdovělé choti · nejprve jako svůdce, později jako otec jejího syna Jana a nakonec jako právoplatný manžel. S její protekcí získal post královského regenta, což bylo pochopitelně jeho rivaly klasifikováno jako sprostá uzurpace trůnu. Nehorázně ambiciózní dobrodruh, smilnící královna a mladičký, nezkušený a přecitlivělý princ, který se tu objevil po dlouhém pobytu v nevlídné cizině · dokonale “Shakespearovská” rodinka.

HAMLET ANEB VÁCLAVOVO NEUROTICKÉ SVĚDOMÍ

I přes vskutku ošemetnou Závišovu minulost si prý Václav sympatického šlechtice zamiloval. Přitažlivý, odvážný a po rytířsku vycepovaný velmož se mu stal učitelem, vzorem, i kumpánem pro klukovské lumpárny. Kolikrát asi za Václavova relativně idylického dospívání spolu zabrousili na Zbraslav? Sotva tehdy mohli tušit, jak bolestně je tento kraj spojí. Či přesněji · rozdělí.

Protřelému Závišovi přece jen lépe seděla role kaskadéra ve hře zvané politický hazard. Takže · ačkoli se mu podařilo jakžtakž zkonsolidovat český stát, zničený bláznivým “šafářováním” domácího panstva i braniborských okupantů a vylidněný nedávným katastrofálním hladomorem, vývoj pracoval proti němu. Inteligentní žáček Václav totiž záhy předčil svého pedagoga, který proti sobě popudil zpoza hranic číhající Habsburky, když Václavovi doporučil “vyreklamovat” si na nich alpské země, uloupené českému království v roce 1276. Římského krále Rudolfa Habsburského Závišův nápad vyděsil natolik, že Václavovi · po osmi letech od jejich řádného sňatku a zhruba dvou letech od jejich “exemplární” chebské soulože · vydal do Čech jeho ženu, svou dceru Gutu, k normálnímu manželskému soužití. Habsburkovna, štvaná proti Falkenštejnovi už z domova a zneužívající nečekaného úmrtí královny Kunhuty a otcových militantních výhrůžek, vyprovokovala Václava (přesně podle Rudolfových předpokladů) k revizi Závišova výsadního postavení. Aby lépe uvěřil v Závišovu nebezpečnost, sesumarizovala všechny jeho staré i nejčerstvější prohřešky a vsugerovala Václavovi, že cokoli ničema Záviš podniká (momentálně například v Uhrách, kde se sešvagřil s copatým, skandálně nekonformním a politicky nevyzpytatelným králem Ladislavem IV.), podniká výhradně ve svůj prospěch a s přáním Václavovy záhuby.

Zbraslavský klášter

Byť by usilovat o něco takového byl vrchol naivity, které Záviš zaručeně schopen nebyl, hrozba se neminula účinkem. Kdoví, zda devatenáctiletý král uvěřil, nebo si prostě uvědomil, že se mu skýtá jedinečná příležitost zbavit se stále magického, ale poněkud již “zaclánějícího” otčímova zjevu… Z obludně úskočného způsobu Závišova zatčení, podivné pohotovosti, s jakou Václav sáhl po jeho majetku a dalších okolností lze soudit, že mladý král (který se časem · a právem · prohlásí za lex animata čili vtělený zákon) odsoudil Vítkovce předem a bez důkazů.

Causa “démon Záviš z Falkenštejna” byla pro Václavovu nalomenou psychiku krutou zatěžkávací zkouškou. Soudobé reference o jeho úzkostném chování neklamně signalizovaly velké selhání nervů i svědomí…

A za této situace na sklonku roku 1288, v okamžiku zdrcujících obav, se Václav obrátil k Bohu s úpěnlivou prosbou o přispění v nouzi, za něž přislíbil vzdát adekvátní dík v podobě špičkového kláštera. Samozřejmě cisterciáckého.

PREZENT VSKUTKU KRÁLOVSKÝ

Když se 24. srpna 1290 Závišova hlava skutálela pod hradby Hluboké, byla přemožena i odvetná revolta početného klanu pětilisté růže a nemilé události mírně zvětraly, Václav na slib pozapomněl…

Po třech letech otálení se o své přihlásili dva významní představitelé řádu, opat waldsaský Dětřich a opat sedlecký Heidenreich. Král je vybídl, aby pro budoucí objekt našli kdekoli v Čechách příhodné místo. Lokace cisterciáckých institucí podléhala přísným předpisům, které příslušníky řádu vyháněly do pustin blízkých řekám a vzdálených lidským sídlům, a nutily je ke stoprocentní ekonomické soběstačnosti. Jenže slovutní preláti už jaksi měli dost bohulibé, ale nevděčné kolonizace nehostinných zapadákovů. Pro změnu je teď zajímal rušný a přepychový středobod českého státu · pražský královský dvůr. A král s ohledem na jejich um a vědomosti neměl důvod jim nevyhovět. Zlákal je tedy na výlet lodí, nejprve po Vltavě dolů k benediktinskému klášteru na Ostrově u Davle, a pak od Zbraslavi po Mži do Radotína. A mohli si vybrat. Skromní řeholníci si řekli “jen” o královskou Zbraslav…

Václav po tuhém vnitřním zápase kapituloval. Nedbal ani rady přátel, aby si Zbraslav po otcově příkladu podržel jako letní byt. Ale tak docela je nepřeslechl. Měl se Zbraslaví také určité plány. Proto ji záhy vtipně přejmenoval na Síň královskou · Aula regia.

Do postupně vznikajícího rozlehlého areálu kláštera byl bez nesnází zakomponován i Přemyslův hrádek. Jako počáteční provizorium přišel vhod. Takže již 20. dubna 1292 mohl král na Zbraslav uvést “12 mnichů s opatem” z mateřského Sedlce. Všichni byli “rýnské” národnosti (jiná se snad v českých cisterciáckých komunitách ani nevyskytovala).

A potom Zbraslav zachvátila stavební horečka. Striktní řádové regule, jimž dominoval ideál chudoby a prostoty, zakazovaly výrazné věžoví, složitý opěrný systém, sochařskou či malířskou výzdobu i barevné vitráže. Architektura specifického cisterciáckoburgundského předgotického stylu byla stroze inženýrská, s křížovou klenbou, lomeným obloukem a zástupem pilířů či sloupů.

JAKÝ TO VLASTNĚ BYL KRÁL?

Václav II. se v porovnání se souvěkým standardem mohl jevit až přemrštěně zbožný. Pověstná byla také jeho až nepřiměřeně prudká láska k Panně Marii. Ale tak, jak líčí jeho přízní polichocený zbraslavský kronikář Petr Žitavský, to zase nepřeháněl. Nebo určitě ne pořád. I Petr Žitavský nakonec připouští, že byl “Hned mnichem, hned rytířem”. Václavovi rozhodně nebyly cizí ani světské věci. Ač křehčí konstituce, nevyhýbal se namáhavým a riskantním lovům a turnajům, ani vojenským aktivitám, i když více než na zbraně sázel na lstivost a trpělivé manévrování. Současně si neodpíral žádné radovánky. Hudba, zpěv a lyrická poezie se mu staly vášní. Dokonce se mu připisují tři vytříbené milostné básně v německém jazyce. Negramotný a v dětství co do vzdělání povážlivě zanedbaný, avšak nadaný přirozenou inteligencí a neobyčejnou pamětí, dokázal proniknout do rozličných oborů vědění, takže v odborných diskusích uměl konkurovat i věhlasným evropským kapacitám. Pro odpor ohrožené aristokracie se mu sice v Čechách nepodařilo prosadit například kodifikované zemské právo nebo zřízení univerzity, přesto však rozsah a intelektuální ráz jeho zájmů neměly u jeho předchůdců obdoby. Svých schopností koncepčně myslet, precizně kalkulovat, subtilně taktizovat a záludně intrikovat využíval především ve státnické praxi. Profesních chyb se dopouštěl zřídka. Dokázal držet na uzdě jak arogantní českou šlechtu, tak stále drzeji dotírající Habsburky v čele se sveřepým a mazaným Rudolfovým synem a nástupcem, římským králem Albrechtem.

středověký erb krále Václava II.

Jenže nejrespektovanějšímu z Přemyslovců (a vlastně i soudobých evropských vládců) stačila krotká letní bouřka, aby se proměnil v legrační vyděšenou postavičku, zalézající do kuriózního dutého, přenosného a tedy vždy v pohotovosti připraveného oltáře ověšeného záplavou zlatých relikvií. A běda, potkal-li se Václav II. s kočkou, navíc schválně mňoukající! Nebo ten děs z otráveného jídla, kvůli němuž se nechával při hostinách věšet za nohy ke stropu, pokavad dostatečně nevydávil…

A přepjaté sebetrýznění, kdykoli propukl v paniku, že zřejmě zhřešil! Svědky jeho pokání o hladu a žízni, okořeněných důtkami a žíněnou košilí, byly holé podlahy nevytápěných cel zbraslavského kláštera. Však si také vysloužil opovržlivou nálepku “krále mnichů a kleriků”.

Ale jeho náladovost, náhlá hektická činorodost a stejně náhlá apatie, souvisely s nervovým neduhem, dnešní medicínou označovaným jako anxiózní fóbie, obsedance a deprese a vysvětlovaným genetickými vlohami a dlouhodobým stresem. Smrt, která Václava zastihla ve čtyřiatřiceti letech, však měla na svědomí jiná choroba · souchotiny, jimiž se zřejmě nakazil od své matky. Posledních šest měsíců svého života strávil v modlitbách a v přestávkách mezi nimi úřadoval.

“Ó Zbraslavi, ty jsi dílem rukou mých,” zaplakal prý smutně před svým skonem 21. června 1305. Petr Žitavský dále líčí, že umírající naléhal, aby byl pro pohřební obřad zavinut “do laciné látky režné” nebo “do kukly konvrše řádu cisterciáckého”. Toto přání, stejně jako žádost, aby ho truchlící doprovodili k místu podřadnému “někde pod okapem”, vyslyšeno nebylo. Pohřeb si svojí okázalostí nezadal s Václavovou korunovací na krále českého. Po poslední cestě městy pražskými bylo tělo naloděno k plavbě po Vltavě, k milované Zbraslavi. Tam spočinulo na místě nejčestnějším “in medio sanctuario” · uprostřed chóru.

ZBRASLAVSKÝ CHRÁM BYL I MAUZOLEEM

V průběhu 13. století u nás kulminovala církevní a kulturní avantgardnost a hospodářská i politická angažovanost cisterciáckého řádu reformujícího šmahem vše · od náboženských věcí a morálky, přes architekturu až po finančnictví. Není divu, že král Václav II. tento řád programově preferoval. Rekrutovali se z něj také vladařovi rádci a důvěrníci. Také aktu založení zbraslavské svatyně se král zúčastnil osobně · den po své pražské galakorunovaci, tedy 3. 6. 1297, uspořádal skvostnou slavnost.

Chrám dostal do vínku také důležité poslání mauzolea přemyslovského rodu. Už šestnáctý den po korunovační slávě zemřela šestadvacetiletá královna Guta, ale na to na Zbraslavi ještě přichystáni nebyli. Královna tedy našla místo posledního odpočinku v románské biskupské Spytihněvově bazilice na pražském hradě. Zbraslav se otevřela prvnímu zesnulému Přemyslovci za osm let · samotnému králi…

Vladařské povinnosti se náhle sesypaly na hlavu sotva šestnáctiletého Václava III. Za čtrnáct měsíců, 4. srpna 1306 v Olomouci, jich byl předčasně a navěky zbaven… Jeho tělo muselo po dvě desetiletí odpočívat před hlavním oltářem olomoucké katedrály · na Zbraslav jej nepustila znovu rozmohlá anarchie v zemi. Když se sem v roce 1326 konečně dostal, už za čtyři roky jej následovala jeho sestra, zatrpklá Eliška Přemyslovna. Z lucemburské dynastie si přál být uložen do posvěcené půdy zbraslavského chrámu až Václav IV. I jeho vůle se vyplnila pro rozbouřené poměry až po měsíčním trapném pohřebním “turné” · v září 1419. Ale už 10. srpna 1420 čekal bezbrannou, leč zámožnou zbraslavskou enklávu útok husitů. Ozbrojené hordy klášter vyplundrovaly a sežehly. Neušetřily ani královské hrobky, na nichž si dokonale vybily svou nenávist. Jen zázrakem se dochovaly tři nekompletní lebky, z nichž jedna je antropology přisuzována Václavu II. a druhá jeho dceři Elišce. Zbraslavský klášter, efektní monument, který Václav II. považoval za svůj trvalý pomník, tedy neodolal náporu budoucích událostí. Zůstala však po něm stopa, nepostrádající dojemnou symboličnost: gotický obraz Zbraslavské madony, namalovaný krátce po roce 1350. Legenda praví, že dvě století ležel v rozvalinách, až na něj upozornil ptáček vynášející z ruin v zobáčku ozdobnou stužku. Příhoda údajně zapříčinila, že se ve znaku obce Zbraslavi ocitla stříbrná holubice poletující nad červenobílým kostelíčkem. Avšak zbraslavský klášter si · alespoň pro období středověku · zjednal do svého erbu samotného krále. Kterého? Zkuste hádat…  

Otevřela se Země a jasné světlo odhalilo andělskou Marylin Monroe. V ruce držela sklenku šampaňského, prostorem se nesl její zpěv: “Všechno nejlepší k narozeninám…” Jako zlaté penízky se sypal její hlas do ztichlého okolního šera, ze kterého se najednou obalen kuželem světla vynořil muž se sklenkou plnou bublinek. Marylin pozvedla číši a připila mu na zdraví. Potlesk obalil Josefa Formánka, šéfredaktora a editora magazínu Koktejl. I tak se slaví narozeniny.

29. dubna tohoto roku slavil magazín Koktejl své páté narozeniny a gratulantů měl na osm set. Na pražském Vítkově začala po sedmé hodině večerní oslava, jež slibovala “cestu kolem světa za šedesát minut”. A pravda, při pohledu na památník na Vítkově, kde se narozeninový večírek konal, se mohla zdát vidina cesty kolem Země fatou morganou.

Pro Koktejl je typické, že si vše, co jde, dělá sám. Na co jiní potřebují hromadu agentur, zvládnou zaměstnanci Koktejlu hravě sami. Tak se pár reportérů a obchoďáků v předvečer sešlo a balilo dárkové tašky. Jiní přiváželi loga, další šampaňské. Ale protože se nesluší, aby oslavenec věděl dopředu, jak celá sláva bude vypadat, nechal se hlavní program přece jen raději agentuře.

Slunce zářilo na obloze bez mraků a foukal ledový vítr. Tak se letos předvedl duben. Ostré paprsky se odrážely od temně zelených železných vrat husitského památníku a vykreslovaly postavy hrdinských rudoarmějců s vlajkami a samopaly v rukách. Za železnou bránou v červeném sametu odpočívalo na pět set žlutých růží, jež čekaly na svou chvíli · pozdě v noci bude každá někomu patřit.

Od rána to na Vítkově vřelo. Zkoušelo se, ozvučovalo, nasvěcovalo, dokončovalo . Leštily se broušené sklenice, chladilo šampaňské, mezi mramor se nutilo teplo. Mezi tím vším pobíhali účinkující a technici s mobilními telefony, jejichž neustálé vyzvánění zvyšovalo všem hladinu adrenalinu. Nervozita se dala krájet.

Z temné oblohy vyšlehly blesky, někde blízko uhodil hrom. Tmu rozsekl ohnivý meč, pak druhý, třetí. Změť barev a zvuků. Objevil se mrak žhavého dýmu a z něj se zrodila Země. Nejprve rozpálená se ochlazovala a ochlazovala až… až se v ní objevily obrovské televizní monitory. Slabé světlo odhalovalo jakoby strnulé postavy přítomných, kteří sledovali tu obrovskou zeměkouli, jež tak najednou ovládla prostor gigantického sálu.

Začínala cesta časem a prostorem. Monitory překreslovaly neskutečně dokonalé a téměř neuvěřitelné obrazy naší Země. Óda na Život se rozezněla mramorem až mnohým přeběhl mráz po zádech. Tak malí před pohlednicemi z jiných civilizací. Neprodyšná zeleň pralesů, šílená vyprahlost pouští, provazy deště i nože slunce. Ta obrovská skupina pelikánů hrozila vletět do sálu a za dveřmi nastávala dubnová noc.

Do sálu přiběhl swing. Naplnil všem uši, rozehrál těla a upoutal oči. Dívky míhající se ve vzduchu, pánové předvádějící taneční zdatnost. Radost “civilizovaného” swingu byla nahrazena radostí “barbarských” bubnů. Střídaly se barvy, melodie, světy, národy, rasy. Byl tam celý svět.

Mezi společenské dámy a pány vstoupila vysoká mužská postava s kletrem na zádech, bubínkem kolem krku. Reportér Libor Michalec právě přiletěl z Nepálu. Z letadla přestoupil do taxíku a vstoupil železnými vraty. Opálená tvář, trekkingové boty a na krku taštičku s doklady. Oslavující se na něj usmívali v pocitu, že patří k některým z exotických účinkujících a on se zase usmíval na ně. Proč ne. On věděl.

Tak jako věděli ostatní z Koktejlu, že fotoreportér Škvára se bez toho děsného batůžku (jež ovšem barevně ladil s večerním oblekem) neobejde, že křehká korektorka Wölfelová právě někoho “psychoanalyzuje”, že se reportér Pavlačík snaží kdekoho pobavit všeobecně známými vtipy. Prostě, že se všichni Koktejláci chovají koktejlácky a baví se. Tančili, prozpěvovali si a byli vůbec úžasně familiérní. Jen škoda, že horal Michalec nestihl své sólo na bubínky z Himálje. A pod schody se po rudém běhounu sestupovalo špalírem hořících svíček k pohoštění.

Polonahý fakír polykal oheň, předváděl své nehořlavé horní i dolní končetiny. Plival ohnivé sliny, které lekavě prosvětlovaly polotmu sálu a občas někoho vyděsily.

Čokoládová kůže pomalovaná červenou hlinkou. Afričané při rituálních tancích. Pak najednou jihoameričtí indiáni při slunečních slavnostech. Budhističtí mniši konající bohoslužbu. Tyto obrazy jiných kultur promlouvající z očí zeměkoule vždy na chvíli zastavily čas. Venku jemně pršelo, uvnitř se míjela horká lidská těla.

Prostor byl neustále sycen hudbou, zvuky, melodiemi a protkáván různobarevnými paprsky světel. Ti, jež překvapivě unaveni opouštěli oslavu, nešli s prázdnou. Nesli si úžas v srdci a v ruce tašku plnou překvapení. Pro dámy růže, pro pány šampaňské..

Bublinář čaroval s mýdlovou vodou duhové obleky. Halil do nich slova, obrázky. Velká bublina s malou a ještě menší. Korále pro dámu na krk. Nočním časem se nesla slova společně s bublinami. Tam, kam duhový balónek doletěl nastalo ticho. To ticho, jaké přináší pouze úžas nad něčím nádherným a přitom vlastně obyčejným.

Velká bublina oblékla do mýdlových šatů půvabnou dívku. Od hlavy k patě a pak praskla. Nad hlavami všech putovalo jemné a křehké mýdlové království a oni foukali a foukali, aby neprasklo. Rozplynulo se v prostoru, tak jako se oslava rozplynula v čase. Ale v srdcích zůstalo dětsky objevné pohlazení a v čase Koktejl. Tak tedy VŠECHNO NEJLEPŠÍ!!!

Za uspořádání celé akce děkuje redakce sponzorům, jimiž byly Sava, Zepter a pořadateli A. G. Yess-Production.

Rafinovaná batika, koláč s tvarohem a marmeládou posypaný mákem, obraz Salvatora Dalího, hluboká rána v těle planety, mísa, v níž se vaří život – tisíce pocitů ve mně vyvolává pohled na dno kráteru, neboť ten pohled je tak čarovný, že musím přemýšlet, zda tu příroda nepodlehla jistému narcistnímu velikášství. Stojím na kraji šestisetmetrového srázu a dívám se na třetí největší kráter na světě, kráter Ngorongoro v Tanzánii.

Ngorongoro

OCHRANA

Pestrobarevné dno kráteru obývali dříve kromě bezpočtu zvířecích druhů také masajské kmeny. Masajové (jejich pastevecká a lovecká činnost) a především přílišná lovecká aktivita Evropanů si již v roce 1921 vyžádali ochranu oblasti, která díky své relativní uzavřenosti nemá pravděpodobně ve světě obdoby. Do roku 1974 byl kráter součástí nedalekého světoznámého parku Serengeti, pak jej ovšem tehdejší britský guvernér, proslulý svou nechutí k ochraně zvířat, z parku vyňal. Nyní je kráter samostatnou rezervací. Masajové se díky mnoha omezením, vyplývajícím z chráněného postavení této části země, dnes již odstěhovali, takže v současnosti je relativně uzavřené dno kráteru skutečným rájem zvěře. Rájem, jemuž se nevyhýbá ani smrt, ani zrození, ani přírodní katastrofy. Jediný, kdo by se měl místu vyhýbat, je člověk. Ovšem jako další africké země, ani Tanzánie si nemůže dovolit nevyužít příjmů plynoucích z turistického ruchu. To vyvolává velké tlaky na rezervace. Půda je zabírána na výstavbu hotelů, služeb a přístupových silnic a početná terénní vozidla narušují půdu kolem parků i v nich. Nyní například probíhají velké diskuze kolem plánu vlády Jihoafrické republiky, která přišla s nápadem vyasfaltovat cesty v proslulém Krügerově národním parku. Na jednu stranu přijdou turisté o pocit “divoké přírody”, na stranu druhou se zamezí ničení půdy. Konečné rozhodnutí by se mohlo stát precedenčním pro ostatní africké parky, zatím však je Ngorongoro takovým problémům relativně vzdáleno. Rezervaci je možné navštívit za předpokladu, že dodržíte jistá omezení: Kráterem projíždíme terénními auty s domorodým řidičem. Je to oboustranně výhodné, pro místní jde o výhodný džob, my využíváme zkušeností domorodců – přece jen znají svá zvířata lépe než my, kteří většinu poznatků čerpáme z knih a zoologických zahrad. Auta nesmí opustit určené cesty, na které jsou zvířata zvyklá, my zase nesmíme opustit auto. A především – rezervaci je nutné opustit do setmění. Noc totiž patří výhradně zvířatům. Žije jich tu přes 40 000 kusů více než třiceti druhů.

MÍRUMILOVNÍ BÝLOŽRAVCI

Dno kráteru leží asi 1800 m vysoko a má průměr zhruba 20 km. Na této ploše je možné potkat snad všechna zvířata, která žijí na savaně. Ngorongoro je více než jiné rezervace světem pro sebe, odříznutým a soběstačným, přesto však není zcela uzavřené. Stezky, šikmo přetínající stěny kráteru, ukazují, kudy zvířata přicházejí a odcházejí ze svého mikrosvěta na dně kráteru.

Okolo jezírka Magadi uprostřed kráteru se soustřeďuje nejvíce zvěře. V období sucha je jezírko malé a široký vyschlý pruh kolem jezera je pokryt vrstvou uschlého ptačího trusu – shora je to onen bílý tvaroh na pomyslném koláči. Obrovská stáda zeber Böhmových, pakoňů bělobradých a gazel Thomsonových a Grantových líně postávají a popobíhají v okolí vody a vyvracejí mylnou představu o tom, že jeden druh zvířat se sdružuje v jednom stádu. Býložravci si nemohou nijak ublížit, takže se v klidu proplétají mezi sebou a zpravidla je nevyruší ani projíždějící džíp. Jejich predátoři číhají opodál.

stáda býložravců jsou většinou promíchána

V dojemné shodě obývají jezírko plameňáci a hroši. Plameňáci se od ostatních ptáků liší tím, že mají pohyblivou vrchní čelist. Po ponoření zobáku do vody kmitáním tlustého jazyka nasávají vodu a v zobáku filtrují plankton, měkkýše, korýše i vodní hmyz. Hroši se od ostatních živočichů liší tím, že mají nejrozumnější životní styl. V afrických vedrech tráví svůj čas v mělkých jezírcích a ani je nenapadne vylézat. Čas od času zafuní, změní o pár centimetrů svoji polohu a vegetí si dál. S poledním sluncem nad hlavou jim závidím.

SLONÍ HISTORIE

K nejpůsobivějším setkáním patří setkání se slony. Setkání in natura s těmito největšími suchozemskými savci (slon africký – Loxodonta africana, dosud největší zjištěný exemplář byl zastřelen v Angole roku 1955 a byl vysoký 4,01 m), jejichž samci měří v průměru 3,20 m a váží 5,7 tun, vyvolává v člověku pocit nepatrnosti. Zvlášť, když si tento “drobeček” podá chobotem mladý stromek a vyvrátí ho i s kořeny. Kly těchto obrů vzbuzují respekt, ale právě ony jsou až příliš často důvodem jejich smrti. Dnes snad neexistuje člověk, který by nikdy neslyšel o obchodu se slonovinou, ovšem neškodí si některá fakta osvěžit, zvlášť když tento problém přes veškeré vládní proklamace není úplně vyřešen.

slon dokáže při shánění potravy zničit nejeden strom

Koncem minulého století měl obchod se slonovinou objem, z něhož se nám dnes tají dech: Na antverpskou slonovinovou burzu bylo v letech 1888 až 1902 přivezeno celkem 3 212 700 kg slonoviny, přičemž průměrná váha jednoho klu je přibližně 8,5 kg. (To jsou čísla jen z jednoho jediného trhu na slonovinu, přičemž ostatní tržiště v Anglii a v Belgii zaznamenávala podobný obrat.) Od roku 1902 až 1910 přicházely v Antverpách na trh ročně kly od 18 500 zvířat. Roku 1913 byly prodány kly asi od 10 000 zvířat, v letech 1920 až 1928 sotva 420 000 kg, což odpovídá 6000 zvířat. Pokles objemu obchodu se slonovinou byl důsledkem ochranných opatření jednotlivých vlád Afriky. Ovšem nebyla a dodnes nejsou stoprocentně účinná… Například v roce 1957 bylo v Keni zabaveno 11 449 kg slonoviny a přitom je Keňa počítána mezi spořádané a dobře organizované státy. Dnes jsou sice národní parky a rezervace hlídané, ovšem země, v kterých leží nejsou bohaté, a tak přes veškerou snahu je technické vybavení novodobých pytláků na vyšší úrovni než vybavení jejich protivníků – strážců. Tito moderní pytláci loví především v okrajových částech parků. Přesto se dnes sloni stahují do rezervací, neboť tam cítí bezpečí, a to s sebou nese jiné problémy – pokud se sloni přemnoží, jako se to stalo v sedmdesátých letech v Serengeti, mizí jejich zásluhou zalesněné plochy, což způsobuje odchod zvířat na nich závislých – nosorožců, kudu či antilop žirafích.

SETKÁNÍ S KRÁLEM ZVÍŘAT

Lev je toužebně očekávaný vrchol všech afrických “safari”. V poledním žáru není lehké lvy najít, protože většinou odpočívají ve stínu stromů a křovin. Vidět lva na lovu či alespoň v pohybu vyžaduje štěstí a trpělivost. Však také řecký učenec Artemidóros ve svém snáři píše: “Lva spatřit krotkého, vrtícího ohonem a blížícího se v dobrém úmyslu bývá dobré a přináší to nejrůznější prospěch vojákovi od císaře, atletovi z dobré kondice, prostému občanu ze strany úřadů a otrokovi od jeho pána, neboť právě těmto osobám se to zvíře svou mohutností a silou podobá. Kdykoli však lev někoho ohrožuje nebo proti někomu běsní, přináší strach a věští nemoc a hrozby ze strany zmíněných osob nebo nebezpečí ohně…” Ve snu vás ovšem lev nemůže skutečně sežrat.

Když jsme konečně našli párek lvů netečně se vyvalující na břehu potoka, přáli jsme si, abychom ho raději nepotkali. Náš džíp totiž špatně startoval a náš řidič Žofré byl paličatý. Už předtím jsme mu několikrát důrazně doporučovali, aby nevypínal motor, když zastavujeme na fotografování. “Ni sawa,” (to je v pořádku) odpovídal vždy nenuceně a motor vypínal. Stejně tak u lvů. Když jsme se dosyta nadívali a nafotografovali a také vzbudili královský pár, auto nenaskočilo. Vystupovat a tlačit se nikomu nechtělo, a tak se Žofré za svoji paličatost vytrestal sám – se staženou zadnicí přískoky naběhl za džíp a nadlidskou silou jej roztlačil. S neochvějnou vírou ve vlastní rozum však motor vypínal dál. Podvečer v kráteru je ve znamení klidné činnosti. Zvířata, která se za poledního žáru oddávala nečinnosti, ožívají. Žlutá barva trávy, zelená barva močálů, modrá barva hladiny jezírka, bílá barva pruhu kolem jezera – to vše dostává načervenalý nádech rychlého afrického soumraku. Nosorožci, hroši, štětkouni, žirafy, impaly, vodušky, antilopy, buvoli, levharti, gepardi, hyeny, šakali, ptáci a mouchy v kráteru obří sopky zůstávají, my musíme odjet. Nahoře na valu kráteru míjíme kamennou mohylu s jménem Michala Grzimeka, syna a spolupracovníka známého zoologa Bernharda Grzimeka, který v těchto místech prováděl výzkumy. Michal tu zahynul při havárii letadla, které sám pilotoval. Ovšem není jedinou obětí Ngorongoro – k úrazu tu přicházejí ti, kteří si nejsou schopni uvědomit, že tam na dně, na místech pohádkově krásných, je skutečná divočina. Jedna z posledních na naší planetě.  

Můj kozí dech tu nemají rádi. Nejdřív ten kozel, co mě v horách Dikti nechtěl pustit dál, potom ty babky, které jsem míjel · křižovaly se. Ale i chlapi, kteří se vraceli ze stráně, se pokřižovali. A přitom můj kozí dech je to nejlepší, co na tomhle ostrově mám. Je to Yamaha 125 · enduro. Když si člověk zvykne na to ječení a mečení a naučí se na tu vysokou kozu skákat bez rozeběhu, s vděkem kvituje, že se nenechal zlomit. Stopětadvacítka je lehká, všude se dostane, je to prostě lehce ovladatelná koza, která na hornatou a kamenitou Krétu patří.

Trošku jsem se nazlobil. Když jsem dorazil do půjčovny, kde jsem měl objednanou motorku, chtěli mi dát “full automatic” skútr · takový dámský nákupní košík. Hbitě jsem to čenžnul za terénní stopětadvacítku, přes protesty, že je to pět let stará motorka a že mi na to nemohou poskytnout servis a tohle a támhle a mile se na mě usmívali. Mile jsem se usmíval i já a stál jsem na svém, a ještě ten den jsem se za to musel pochválit.

Vyjel jsem totiž směrem k Lasithi · náhorní planině, kde se to má hemžit větrnými mlýny. A to tou nejkratší cestou. Po třech hodinách jízdy po cestě, která byla označena jako neasfaltovaná, ale udržovaná, což ve skutečnosti znamená ani ne polní, ale spíš horská, terénní, jsem narazil na stádo koz. Ale ten KOZEL! Zřejmě mě považoval za cosi nepřístojného v těchto výškách. Poprvé mě napadlo, že mou motorku považuje za konkurenta. I když stádo se mi celé vyhnulo do stráně, kozel se otočil a nevěřícným pohledem na mě civěl. Nebo nasupeným? Zastavil jsem a vyčkával. On taky. Naznačil jsem manévr za stádem do svahu, tím ho zmátl a proklouzl po jeho druhém boku, zanechávaje za sebou oblaka namodralého dýmu.

Ještě jsem jásal juppia juppia doe, když jsem dorazil na konec. Na konec cesty. Koukal jsem do mapy a nevěřil své naivitě. To, co jsem považoval za přerušení černé linky jen kvůli názvu horského masivu, bylo opravdové. Byl jsem těsně pod hřbetem Selena, za ním plošina Lasithi (vzdušnou čarou sotva pět kilometrů) a stál jem na místě, kde kdysi buldozer dokončil svou práci v drsném a kamenitém svahu, otočil se a jel zpět. Mně nezbývalo, než udělat to samé. Kozel nekozel, enduro neenduro. Motorka není horolezec.

Jako není pravda, že všechny cesty vedou do Říma, tak na Krétě některé cesty nevedou vůbec nikam. O tom jsem se měl přesvědčit ještě několikrát… Ani kozí chlívek tam nebyl… Takhle jsem si mudroval po cestě dolů, když jsem za zády ucítil cosi, co se obrovským tempem valilo po útesech z hor na pobřeží, kde to teplý vzduch zase zdvihal a vrhal proti horám. Mraky se převalovaly přes sebe, jakoby je někdo míchal obrovskou měchačkou. Fascinovalo mě to. Až když za mnou práskl blesk a bez zpoždění jsem slyšel hrom, ve kterém zcela zaniklo mečení mé stopětadvacítky, jsem si uvědomil, že by nemuselo být tak fajn. Uháněl jsem před netušenou bouřkou středozemních ostrovů dolů po cestě zařezané v úbočí co to dá a doufal, že najdu nějaký kozí chlívek dřív, než do mě bací. Ke všemu mi do přilby začaly bubnovat kroupy. Bodejť ne, když už jsem v mraku, který mě dohnal. V tom se už opravdu jet nedá, mlha, kroupy na kamenitém terénu, to tedy ne. Schovávám se pod převis, hrom ať do něj nebací, že tu byl.

LASITHI

Druhý den vyrážím na plošinu Lasithi. Spořádaně, tak jak mi velí červená barva na mapě a bedekr po sice delší, ale určitě průchodné silnici.

Lasithi je úrodná okrouhlá krasová plošina ve výšce 850 metrů nad mořem, sevřená horami. Z jedné strany hřeben Selena (který už znám z druhé strany) s nejvyšším bodem 1550 metrů nad mořem, a z druhé strany pohoří Dikti s výškou 2148 metrů, které je pod sněhem. V údolí, ke kterému vedou jen dvě přístupové cesty, je život uzavřený. Lidé tu léta obdělávali půdu s minimálním spojením s okolním světem a pomocí větrných mlýnů čerpali vodu. Také se tu říká “Údolí větrných mlýnů”. Větrné mlýny jsou “kalotšery”, nepracuje snad ani jeden. Vody je dost (je teprve začátek dubna), a tak se točí jen mlýny u taveren, před kterými vždy někdo stojí a zve vás dovnitř něco pojíst. Jediná silnice vede kolem celé plošiny a přímo vybízí k autokarovým vyhlídkovým jízdám. Malá barevná autíčka z autopůjčoven na pobřeží krouží kolem dokola. Prostě idylka. Turismus tu ale vybírá svou neodvratnou daň. Na pole se na oslech pachtí jen staříci, kteří nejsou moc rádi, když je fotografuji. Jejich ženy, skryté v černém, se křižují, kdykoli uvidí můj prskolet. Jen mladí mi vlídně ukazují, kam mám motorku zaparkovat, ani parkovné po mně nechtějí, když dorazím na konečnou. Dál na horu Dikteo Andro se smí jen na mezcích · a ty kočírují jejich otcové. Ale je teprve začátek sezony, takže mladí točí mezi prsty kapalo s obratností samurajů a stěžují si na nedostatek práce. Kapalo je růženec, který má na Krétě asi každý chlap. Snad ani ne kvůli víře, jako spíš kvůli relaxaci. V Agios Georgios mi to říká mladík, který na návsi vrací strýci pick-up. Je půl čtvrté, slunce má největší sílu a chlapi se scházejí na návsi nachytat teplo, klid a drby. Někteří i spí.

Z Lasithi jsem se vydal nazdařbůh přes Feistos někam k jihozápadnímu pobřeží. Feistos je druhé největší sídlo prastaré mínojské kultury, která ovládla středomoří dávno (2000 let před Kristem) před starověkými Řeky a Římany · právě z Kréty. Jejich ženy nosily odhalené poprsí, v bájích zůstaly vzpomínky na labyrint krále Mínóa a po blíže neurčené katastrofě (snad zemětřesení), která tuto civilizaci smetla z povrchu zemského, čekaly až do konce devatenáctého století na archeology překrásná hlava Mínotaura a lineární písmo, které dlouho odolávalo rozluštění.

Já mám také trochu problémy s písmem. Například Mirés, kam právě vjíždím. Mirés mám já na mapě. moirez je to řecky (a není to azbuka) a jejich transkripce na směrové tabuli je Moirés. V Mirés právě vrcholí sobotní trh · to znamená, že celé centrum a všechny přilehlé ulice, normálně určené k ježdění, se zabarikádují stoly s hromadami šatstva, spodního prádla, bot, zeleniny, železářství, ale také asijskými hračkami, které tu překvapivě prodávají černoši.

Cestou z Mirés mě podruhé zaskočily kroupy. Na ledové ploše jezdit neumím a padám, odnáší to palec. Druhý den si naordinuji odpočinek a vyhledávám větrem chráněné skalisko na pobřeží, kde bych mohl aplikovat “klid na lůžku”. Klid na skalisku si ale také vybral Niko, chytá ryby. Protože široko daleko žádné jiné přístupné skalisko není, usedám kousek od něj. Niko nejraději používá obyčejný prut bez navijáku, asi 5 metrů dlouhý a vlasec má prostě jen přivázaný na špičce. Na druhém konci vlasce má dva háčky, na které sežmoulá kousky veky, nahodí, rybky mu to ožerou, vytáhne, obalí háčky vekou, nahodí, a tak dokola. Začíná mě to zajímat. Mezitím hází špachtlí do vody cosi, co příšerně páchne.

“Kala!” (Dobré!) říká, směje se a ukazuje nejdřív na nos a potom do vody a rukou naznačuje rybu. A už je to tady · tři půlmetrové ryby se objevily pod útesem a začínají oždibovat suchý chleba, který Niko tu a tam hodí na vlnky. Ryby jsou krásně vidět, má to ale nevýhodu, že vidí i ony nás.

“Ssst!” naznačuje Niko, abychom se přikrčili. Vytahuje z ruksaku opravdový prut s navijákem, pod jehož splávkem se výhrůžně ježí tucet háčků. Zmocňuje se mne také napětí. TEĎ! Jedna z nich najíždí na naši návnadu a v poslední chvíli uhne stranou. Niko se nervózně zasměje a ukazuje, že asi uviděla splávek a že se lekla. Ještě chvíli trvá souboj naší netrpělivosti a jejich opatrnosti, než se jedna z ryb nachytá. “Čifalopulo!” Niko se směje a ukazuje na rybu. Nerozumím mu, ale rozumím jeho radosti. Niko má sice všechny prsty pravé ruky kratší o jeden článek, ale usmívá se, mávne rukou a říká, že už je to dávno.

“Jezus,” je pozdrav, se kterým se vchází do kafeneie. Je to kavárna, kterou najdete v každé i sebezapadlejší vísce. Chlapi se tam scházejí, když zrovna nemají nic na práci. V kafeneii, kde jsem zastavil na tsai (čaj), je majitel, který vypadá spíš jako německý lékárník, než jako čistokrevný Řek. Zdání klame, má syna asi patnáctiletého, který způsobí rozruch, když smykem zabrzdí Datsuna s náhonem na všechny čtyři před kafeneií. Nabere si od táty jakýsi pytlík a jako hrdina prochází nenadále oživlým sálem, plným hlasitého smíchu a uštěpačných poznámek. Skočí do náklaďáčku a mizí stejným stylem, jako se objevil. Táta se usmívá.

“Matala, Matala,” říká Aristi, který se se mnou dal do řeči v jiné kafeneii v Silas.

“Matala, tam musíš jet,” říká. “Tam je pěkně, všichni tam jezdí, tam jeď!” On pije rakhi (pálenku) a já svůj tsai. To moje pití je dvakrát dražší.

Dobrá, tak tedy Matala · a opravdu, hezčí místo jsem na Krétě snad neviděl. Matala je osada kolem přírodního zálivu, chráněného před větrem pískovcovými stěnami. V dobách krále Mínóa sloužil jako přístav pro 10 km vzdálený Feistós, v římské době pro Gortys. Z té doby jsou v pískovcových stěnách přístavní zátoky pohřební jeskyně, ale také jeskynní obydlí prvních křesťanů, kteří se tu schovávali. Dnes se na jemném písku zátoky povalují první turisté, aby nachytali bronz. Místní v zimních bundách na ně koukají z přilehlých teras barů, které za několik měsíců ožijí nočním životem. Cestou sem jsem viděl ukazatel, kde byl umně vyveden západ sluníčka nad oceánem a nápis, hlásající, že tímto směrem je very nice view to sea. Neodolám a pobídnu své enduro po pěšině, táhnoucí se svahem přes hřeben. Nahoře je kus skály a na ní stojí umělohmotná židle (jedna), očividně obrácená čelem k západu. To mě dostalo, takže skládám z Yamahy batoh a sháním se po dříví. Překvapením však dnes není konec, protože objevuji téměř stejnou zátoku, jaká je za kopcem v Tamale. Jenže bez hrobek, tedy bez turistů, potažmo bez diskoték. Alespoň z dálky to tak vypadá. Měním plány, rychle uvazuji batoh zpět na motorku a pouštím se úvozem k tiché zátoce. Cestu mi zahradí koza, která na první pohled vypadá hrozivě. Tak tedy vypínám motor a čekám, co bude. Stádo přešlo, za ním se šourá stařík a s pýchou mi říká, že ono nehnutě stojící zvíře se jmenuje Kirči a že mu musel sundat rohy, protože to je kozel very, very zlý. Plácnul skoro stejně velkého kozla přes zadek a oba spokojeně odešli. Večer ze spacáku koukám, jak moře polyká rudý kotouč slunce a přeji si, aby ho ráno zase vyplivlo. Je duben, docela teplo, řeckými hitparádami frčí písnička “Spikin”, zatímco po večerní obloze frčí špinavá hrouda zmrzlého sněhu. Zdá se mi, že chvost komety xxx tady na Krétě září daleko jasněji než doma. Bodejť ne, vždyť na každém prospektu se dočtete, že Kréta je ostrov slunce.  

Taxikařím léta, ale něco takového jako teď jsem ještě nezažil. Začalo to vlastně už před dvěma, třemi roky, když primátor Koukal zrušil zaběhnutý štafly na letišti. Dročkaři sháněli nový, lukrativní místa – a tak jako první obsadili Staroměstský náměstí. Deregulace cen to dorazila. Najednou se dalo jezdit za dvacet, ale i za tisíc korun kilometr. Kdo chtěl jezdit, musel začít platit tý úzký skupince, která štafly v centru obsadila. A začaly se rozdávat karty. Červený, zelený, zlatý. Podle toho, kdo kolik zaplatil, podle toho, jak byl aktivní při vytlačování těch, co neplatili…” říká taxikář, který se dnes skrývá. Už loni v prosinci, jako jeden z prvních, podal svědectví policii o brutálních praktikách neoficiální taxikářské společnosti Thorges. Dnes mu jde o život.

KDO ZA TO MŮŽE?

Taxikáři se strkali o zákazníky vždycky, dokonce i za první republiky, která dnes v našem podvědomí figuruje jako symbol pořádku. Sem tam nějaká ta hádka, občas facka jako vrchol konfliktu. Ale to, co vypučelo na povrch v pražských ulicích poprvé loni na podzim, nemá v dějinách naší taxislužby obdobu. Poprvé nabyl boj mezi taxikáři o nejlukrativnější místa podobu organizovaného zločinu, kdy takřka vojensky organizovaný gang ovládá lokalitu za lokalitou a vytlačuje postupně všechny ostatní jednotlivce a skupiny, soupeřící mezi sebou doposud “běžnými” metodami. A vnitřní struktura? Odstupňovanými “platbami” až příliš připomíná systém výpalného, tak známý z metod italské, ruské a jugoslávské mafie. Zaplať · a my tě necháme žít a podnikat!

“Na tomhle stavu se podepsala postupně celá řada věcí,” říká Stanislav Bednařík, předseda Sdružení nezávislých taxikářů, které dnes reprezentuje zhruba pět set pražských “dročkařů”. “V posledních letech dostal koncesi každý, kdo měl ruce, nohy a řidičák. Zatímco Praha unese podle našich propočtů maximálně dva tisíce vozů plus patnáct set dalších, které jezdí na zavolání · tedy tzv. dráťáků · ve skutečnosti tu dnes působí kolem pěti tisíc taxíků a další dva tisíce načerno, neregistrovaně. Nebyl by problém redukovat je, protože řada z nich počítá horentní ceny a zákazníky nevybíravě okrádá, jenže deregulace cen spolu s cenovým zákonem vzaly České obchodní inspekci z plachet poslední vítr. Všude ve světě zákon říká, že si podnikatel může navýšit cenu o určitou sumu, ať už je to třicet nebo sto procent. U nás říká jenom to, že si může cenu navýšit. Takže když chce dnes taxikář po zákazníkovi tři sta, pět set nebo dokonce tisíc korun za kilometr, vlastně nedělá nic protizákonného. Takže za co ho vlastně stíhat? Za co odebrat koncesi, i kdyby živnostenské úřady měly opravdu snahu koncese odebírat · jakože nemají.”

“Já osobně pro deregulaci nebyl,” tvrdí pražský primátor Jan Koukal, kterého dnes veřejnost i spousta taxikářů především viní z toho, kam situace dospěla. “Naše filozofie vždycky byla, že taxíky jsou součástí městské hromadné dopravy. A stejně jako nesmlouváte o jízdném při nastupování do autobusu nebo do metra, měl by cestující předem vědět, jaké jsou běžné cenové relace za kilometr u taxíků. Bohužel, o deregulaci rozhodlo ministerstvo financí a my jsme to na stůl dostali už jako hotovou věc. V tomhle směru vítám, že věc konečně přebral speciální policejní tým a že se s tím konečně začalo něco dít. V tomhle stadiu je to totiž skutečně už především policejní záležitost.”

Kdo tedy nese vinu na tom, že problém taxislužby dospěl tak daleko? Že taxikáři, kteří nejsou členy Thorgesu, se bojí jet na místa obsazená Thorgesem, dokonce i když si je tam přivolá zákazník telefonem? Že jsou napadáni fyzicky, že se propichují pneumatiky, demolují auta, že vládne teror a zastrašování?

“Spousta lidí si myslí, že za to můžeme hlavně my,” přiznává vedoucí odboru dopravy pražského magistrátu Ing. Pavel Fiedler, dnes už odvolaný z vedoucí funkce. “Ale je to jen z neznalosti věci. My neudělujeme ani neodebíráme koncese · to dělají příslušné živnostenské úřady. My jsme se tudíž nepodepsali na tom, že počet taxíků v hlavním městě tak narostl · a že se tím víc začali rvát o živobytí. My dokonce nerozhodujeme ani o stanovištích, o které dnes probíhá hlavní boj. To je záležitost Technických služeb, které měly za úkol vybírat od taxikářů na stanovištích poplatky a odevzdávat je do rozpočtu jednotlivých obvodů. Bohužel · taxikáři, kteří s Technickými službami smlouvy uzavřeli, neplatí, a ti ostatní, když viděli, že se nic neděje, neměli ani důvod zbytečně platit. Rozhodli se vzít organizaci provozu na stanovištích do vlastních rukou. A po svém.”

KDO S TÍM NĚCO UDĚLÁ?

“Když jsme v noci jezdili po Praze a monitorovali radiostanice Thorgesu, vyslechl jsem toho dost, abych si udělal obrázek o tom, co je to vlastně za lidi. Stačí malý příklad: slyšeli jsme, jak na Malý rynk přijíždí cizí taxikář, jak se Thorgesáci dohadují, jestli má kartu nebo ne · a jak ho pak doslova vykopali,” říká policista Jan S. Podle svých nadřízených pracoval příliš partyzánsky a byl posléze přeložen k jiné, méně kvalifikované práci. Pro spoustu taxikářů se ale stal · když ne přímo hrdinou · mužem, který naopak napravuje policii reputaci.

“Policie už mohla řešit situaci dávno,” rozčiluje se Stanislav Bednařík. “Od loňského podzimu věděl každý, co se děje a od prosince měla první svědectví i videomateriály. Když jsem vedení pražské policie napadl, že nedělají nic, protože mají s Thorgesem důvěrné vztahy, málem stíhali mě!”

vojensky organizovaný gang ovládá lokalitu za lokalitou a vytlačuje postupně všechny jednotlivce a skupiny, soupeřící dosud “běžnými” metodami

“Odstíhat někoho není tak jednoduché, jako ho obvinit v médiích!” brání se Jan Vávra, šéf pražské kriminální policie. “Já osobně si myslím, že problém zrál dva tři roky. Takže tři čtyři měsíce, kdy jsme s ním konečně začali něco dělat, nejsou zase až tak dlouhá doba.”

“Já si netroufám hodnotit, jestli nějaké zbytečné průtahy ze strany policie byly nebo nebyly,” pochybuje primátor Jan Koukal. “Činnost Thorgesu má sice určité rysy organizovaného zločinu, ale právě proto je to komplikovaný problém. Důležité je proniknout až ke špičce ledovce, a tam · jak se obávám · panuje to, čemu se říká: důkazní nouze.”

“V podstatě se neděje zase až tak něco zvláštního,” tvrdí Jiří Kvasnička, šéf další vlivné skupiny pražských taxikářů. “Taxikařina v Praze je stejná, jen se změnily metody konkurenčního boje. Především proto, že od roku 1990 nikdo rázně nevystoupil a neřekl: bude to tak a tak. Prostě nebyl zájem ze strany státní správy něco řešit.”

KDO TO ODNESE?

Panuje-li · co se týče minulosti a současnosti · stav vzájemného obviňování na jedné straně a alibismu typu “já nic, já muzikant” na straně druhé, pak v tom, co by se mělo udělat do budoucna, se kupodivu všichni víceméně shodují.

1. Dostat taxislužbu pod “jednu střechu” co se týče kompetencí. Ať už to bude ministerstvo hospodářství (které určí jednotná pravidla pro taxikáře v celé republice) nebo jednotlivé magistráty (které si vytvoří pravidla pro provozování taxislužby individuálně).

2. Odebrat pravomoci udělování koncesí jednotlivým živnostenským úřadům · neboli zrušit chaotický prostor pro lokální korupci · a zavést totéž (včetně odebírání koncesí) centrálně, tedy s lepší kontrolou.

3. Vyhlásit když ne přímo cenovou regulaci, pak tedy alespoň jakýsi “cenový strop”, aby cena za kilometr odpovídala zhruba ceně jednoho litru benzinu; pak bude možné i postihovat předražování odebíráním koncesí, takže automaticky · pokud budou kontroly účinné a nezmanipulované · klesne i počet taxikářů v Praze na únosnou mez.

4. Ustavit pro udělování nových koncesí daleko přísnější pravidla než doposud. Včetně toho základního: aby nesměl taxikařit nikdo, kdo byl v minulosti trestán za násilnou trestnou činnost.

Překvapivě jednoduché, že? Zvlášť vzhledem k tomu, jak nepřehledný les problémů způsobil současnou situaci…

Zatím se zdá, že po prvních “výstražných výstřelech” kauza “pražská taxislužba” zase usnula. Vlastně neusnula. Koncem dubna zmizel ze scény Thorges a objevila se naprosto nová společnost: VIRTUS. S tímtéž seznamem členů, jaký měl předtím Thorges, a s touž vnitřní organizací · včetně systému různobarevných karet a s ním spojených privilegií.

“Za poplatky, které budou naši členové odvádět do společné pokladny, jim chceme poskytnout právní podporu,” tvrdil na tiskovce nový šéf nové společnosti Ivan Hříbal. Proč budou poplatky tak různé, když právní podpora je stejná · na to už odpovědět nedokázal… Takže bude-li po vás taxikář chtít v noci tisíc korun za kilometr (a levnější taxík nikde v dohlednu nebude), je to zcela v pořádku.  

O Václavu Bělohradském jsem už cosi věděl od profesora Ivo Tretery, který ho učil na filozofické fakultě. Vyprávěl mi, jak mu při zkoušce položil otázku na téma pravda. Pilný student začal ze široka: “Když dovolíte, začal bych Heidegerem ,Vom Wesen der Wahrheit?, pak bych kriticky navázal na několik jeho drobnějších studií a skončil rozborem jeho spisu o Platonově ideji pravdy.” Tretera, jenž pravdu hledal nejen v knihách, ale i v hospodě u piva, byl šíří i hloubkou jeho záběru nadmíru spokojen, nicméně zděšen shledával, že těch plzeňských bude tentokrát podstatně méně. Václav Bělohradský je filozof každým coulem. I když na mě chvílemi působil neakademicky. Rozhovor jsme vedli v místnosti, kde toho času pracuje. Byla tu pouze jedna židle. Pro mne. Václav Bělohradský nejdříve seděl na stole, pak na zemi, ke konci rozhovoru odpovídal téměř vleže. Věděl jsem, že musí jít ve čtvrt na pět na ministerstvo, ale tak zajímavě povídal… Až ve třičtvrtě na pět jsem se zmínil, kolik je hodin. “Ježišmarja!” vykřikl s hrůzou v očích a okamžitě vyskočil. Teď dostane infarkt, asi něco prošvihl u ministra, vyčítal jsem si. Naštěstí moje hodinky šly o hodinu napřed. Na ministerstvo pospíchal za manželkou.

V knížce MYSLET ZELEŇ SVĚTA mluvíte o jakémsi samopohybu, kterému dnes všichni posluhujeme. Má každá epocha svůj samopohyb? Pokud ano, v čem se ten dnešní liší od samopohybu jiných epoch?

Smysl slova “samopohyb” si nejlépe objasníme, když ho budeme aplikovat na ekonomický růst. Například v Itálii vypukl asi před třemi roky v krásných tyrolských údolích ozonový poplach. Když jsem se pak podíval do různých novin, titulky v levé části prvních stran hlásaly “katastrofa, přízemní ozon ohrožuje naše životy”, zatímco titulky v pravé části vyjadřovaly spokojenost nad tím, že výroba automobilů se znovu oživuje, Fiat znovu přijímá propuštěné dělníky. Ozonový poplach ale způsobilo právě nadměrné používání automobilů v úzkých tyrolských cestách. Lidé tuto podivnou schizofrenii jakoby ani nevnímali, nechápali, že musí rozhodnout, zda je lépe zakázat používání automobilů nebo naopak nadále podporovat růst automobilového průmyslu a umírat v důsledku otravy z přízemního ozonu. Samopohyb znamená, že uvnitř našeho pojetí rozumu nelze nalézt žádný dostatečný důvod pro to, abychom vzdorovali tomu, co se děje, abychom to “řídili”. Pokud budete snižovat výrobu automobilů, bude nezaměstnanost a když ji budete zvyšovat, tak bude ozonový poplach, je nemožné rozumně si vybrat.

Lze z toho vyvodit, že v minulých stoletích se samopohyb mohl zastavit rozumným důvodem a dnes ne?

Slovo samopohyb bych neuměl aplikovat na jinou epochu než na epochu industriální, v níž růst se stal jediným zdrojem politické legitimity. Všechny vlády na světě spojuje jedno dilema · buď další ekonomický růst nebo politická smrt. Prosadila se představa, že nastartování rychlého ekonomického růstu a jeho stálé pokračování vyřeší všechny naše sociální a politické problémy. Univerzálním řešením všech problémů je “modernizace” a jejím nejúspěšnějším příkladem je rychlý rozvoj některých asijských zemí, takzvaných “asijských tygrů”. Nemohu toto pojetí růstu aplikovat na žádnou jinou epochu, protože víra v to, že podmínky života se mají neustále zlepšovat, vyznačuje jen moderní dobu. Zatím si nelze představit v demokratické Evropě politický program, který by vycházel z myšlenky, že životní úroveň občanů se musí postupně snižovat a ekonomický růst zastavit.

Minule mě zaujalo, když jste řekl, že jste na straně “masy”. V čem vnímáte, že je masa ohrožena a proč?

Neřekl jsem na straně “masy”, ale na straně masové demokracie. Nemyslím si, že masová demokracie je něčím zvláště ohrožena, ale chci říci, že se musíme naučit vnímat ji jako příležitost a šanci. Číňané prý mají jeden znak, který znamená příležitost a současně hrozbu. Zajímavá je Marxova interpretace kapitalismu, který on kritizoval, ale zároveň pečlivě a přísně oddělil svou kritiku kapitalismu od všech nostalgických konzervativních ideologií, které toužily po návratu feudálního společenského pořádku · moci církve, panovníka a otce rodiny. V Marxově perspektivě kapitalismus představuje sice zničující hrozbu pro lidstvo, ale je i velikou příležitostí k tomu, aby se člověk stal pánem sebe sama a svých dějin. Nebezpečí a šance jsou nerozlučná dvojka.

Masová demokracie v sobě nese od počátku především hrozbu demagogie. Menšina, která nám chce vládnout, získává naše hlasy, na základě názorů, které jsme si utvořili o jejím programu. A ty názory musí mít nějakou kvalitu, musí být funkčním substitutem poznání, jak se říká učeně. Vy nemůžete rozumět atomové elektrárně, když jste nestudoval nukleární fyziku, ale přesto si musíte udělat nějaký názor na to, zda máme stavět či nestavět Temelín. Naše názory mohou být hloupé, laciné, přehnané nebo být dokonce jen výrazem našich osobních úzkostných psychologických stavů. Nebezpečí masové demokracie je právě v tom, že hlas, který politikům dáváme, nebude výrazem názorů, které jsme si udělali, ale důsledkem vlivu masových ikon nebo třeba masově vyvolávaných stavů mysli. Ale masová demokracie nám také nabízí velkou šanci.

K čemu?

Vyjít z toho metafyzického zajetí růstu, z toho řecko-křesťansko-osvícenského ideálu, že člověk má na zemi nějaký zvláštní cíl, že se zásadně liší od ostatních živočichů, že je nad nimi. Masová demokracie všechno fragmentuje. Je to společnost neustále se rozpadající do spousty částeček, je tu dáno simultánně mnoho možností, vše se objevuje náhle, stejně náhle mizí, zůstávají po tom jen křehké stopy a stíny, prudké střídání chvil tu stojí proti velebné věčnosti. Neustále se tu o sebe třou obrazy a životní styly, je tu velká konkurence “mezi světy”. Termínem “intermundia” · mezisvěty · pojmenovávali latinští básníci prostory mezi světy, kde fouká studený vítr a žijí tam jen bozi. My, potomci řecko-křesťansko-osvícenského světa, jsme se teď ocitli v takových větrných mezisvětech a musíme v nich přežít, i když nejsme bozi. A to je třeba považovat za šanci, za příležitost k emancipaci od metafyziky růstu. Ten život v mezisvětech si musíme uhájit.

Všechno spěje k zániku. V tom je dán pohyb života. Vychází z toho i vaše pojetí masové demokracie?

Nemyslím si, že v masové demokracii něco spěje k zániku. Od samého počátku naši civilizaci vyznačuje spor mezi bios (život) a logos (rozum). Rozum jako by stál proti životu, jako by si musel život podrobit a osvobodit nás tak od jeho nejistot. Ta současná obrovská ekologická krize není než poslední dramatickou fází sporu mezi logos a bios. Slovo logos je i v evangeliu, Bůh je logos. Logos je ovšem i věda, označuje i zákony přírody, které vědci objevují a umožňují nám tak přírodu ovládat. Logos jako něco, na čem člověk zakládá svou existenci a co ho odlišuje od všech ostatních živých bytostí, se rozvinul v to, co nazýváme “metafyzika”, tedy učení, podle něhož člověk má na zemi zvláštní úkol: musí realizovat svou dokonalou podstatu a vyjít ze smrtelného světa, z jeskyně pouhých stínů… Vědecký pokrok a růst, který se stal pro nás samopohybem, není nic jiného než jakási nahrážka staré víry ve spásu, ve vycházení z jeskyně stínů. V masové demokracii, kde se všechny světy lámou a tříští, zbývají z nich jen střípky, je naděje, že se osvobodíme od všech forem víry ve spásu, od metafyziky, která nás chytila do pasti na samém počátku bludné pouti naší západní civilizace.

Víte, jak z té pasti ven?

Je potřeba se osvobodit od mýtu, že smyslem života je nějaké zásvětí, že člověk žije v jeskyni stínů a z ní musí vyjít někam na světlo. Křesťanství káže o životu smrtelném, ze kterého vyjdeme na světlo, kde nás Bůh ochrání, ale vědecký pokrok je totéž. Spor je jen o tom, co nás má vyvést z jeskyně stínů, ne o tom, že smyslem našeho života je vyjít z nějaké jeskyně. Budou to svatí, budou to mudrci, budou to politici, budou to mimozemšťani nebo New Age? Celé toto metafyzické pojetí lidského života charakterizuje víra v rozdíl mezi temným vnitřkem a jasným vnějškem: člověk žije uvnitř jeskyně stínu svůj smrtelný život, a živí se nadějí, že logos ho vyvede na světlo a učiní nesmrtelným. Fragmentární společnost masové demokracie nám dává šanci osvobodit se od mýtu jasného vnějšku a temného vnitřku, který dělá z člověka bytost, která nemá odvahu být tím, čím je · jedním z živočichů na planetě Země. Růst se stal samopohybem, protože je jen funkčním substitutem mýtu o vycházení člověka z jeskyně, té staré metafyzické touhy člověka nebýt jenom člověkem. Váš rozhovor s Tomášem Halíkem se jmenuje Touha být jako Bůh. Tak daleko bych nešel, řekl bych spíše “touha nebýt jenom člověkem”. První imperativ života osvobozeného od samopohybu zní asi takto: Nesmíš se opřít o nic, co není smrtelné, o žádné zásvětí! Jeden z největších filozofů tohoto století, Theodor Adorno, v úvaze o smyslu filozofie a poezie po Osvětimi, se ptá, zda vůbec lze filozofovat či psát poezii po takovém strašném selhání naší civilizace. Tvrdí, že po holocaustu už filozof nesmí být nikdy na straně věčných esencí, na straně podstat a toho co trvá, ale musí být na straně smrtelného, ohroženého, mizejícího těla. Nejzákladnějším předpokladem filozofického myšlení je · říká · nikdy nezapomenout na to, co jsme cítili jako děti, když jsme viděli pohodného vláčet psa s hlavou ve smyčce do svého pojízdného psího vězení. Ten klukovský pocit, že je nutné být na straně psa s hlavou ve smyčce je důležitějším východiskem pro filozofii než četba Aristotela.

S jistým entuziasmem jste mi vysvětloval, jaké možnosti vám skýtá počítač, internet. Je mnoho odpůrců, kteří se domnívají, že díky závrati tohoto způsobu komunikace uniká dejme tomu ten soucit, o kterém jste mluvil, vlastně bezprostřední realita…

Bezprostřední realita je jedno z těch slov, které toho moc neznamenají. Vůbec slovo realita je velice podezřelé. My máme představu, že skutečnost je něco, co je před námi. Ale to tak nikdy není. Realita je vždy “médium”, tedy něco, co je mezi lidmi. To znamená, že je vždy zprostředkovaná, uprostřed nás. Realita je spor nebo shoda našich výpovědí o světě s vypověďmi jiných lidí. Je to náraz mých vět na věty druhých lidí · buď se dohodneme a skutečností bude to, co nás spojuje, nebo se nedohodneme a skutečností bude to, co nás rozděluje. Nemůžeme se postavit do řady jeden vedle druhého a dívat se všichni na stejnou realitu.

Jaká je realita mezi lidmi, mezi kterými jsou pouze slova na monitoru?

Internet dnes hraje stejnou roli jakou dříve hrálo moře · otvírá nás obydleným či neobydleným dálkám, jiným světům. Navigujeme v něm, plavíme se v něm. Slovo internet velice správně vystihuje to, že skutečnost je “inter nos”, je mezi námi. Postmoderní věk internetu se radikálně liší od věku televize. Televize byla posledním velkým moderním médiem v tom smyslu, že byla centralistická: z jediného centra se k obrovskému počtu individuí šířily obrazy a informace, které byly pasivně konzumovány. Internet je postmoderní médium, protože nikde nemá žádný střed, je nekonečně fragmentovaný a rozptýlený. Můžete v něm vstupovat do velice intenzivního vztahu k lidem, kteří se zabývají tou samou věcí, je to globální a permanentní sympozium. Jedna moje studentka píše práci o euthanasii. Připojila se na příslušnou stránku internetu a našla obrovský počet lidí, kteří se zabývají stejným problémem, vyměňují si své zkušenosti a názory. Na internetu je zajímavé to, že je interaktivním médiem. Brzy televize nebude než bedýnkou, kterou nebereme vážně, která nám nemá co říci, protože je pasivní, není dialogická ale monologická. Všechny obrazy a významy, které jen pasivně konzumujeme, nemají nic společného s realitou. Realita je pouze to, co vzniká v interakci, v dialogu. Internet je úžasný v tom, že umožňuje všechno definovat v interakci, vše převést do dialogu. Moje studentka byla okamžitě vtažena do dialogu, smysl práce na doktorské tezi se radikálně změnil, protože s ní komunikují stovky lidí, a tak se přímo či nepřímo účastní její práce.

Nedávno mě v souvislosti s rychlostí předávání si informací dokonce napadlo, že v budoucnu se automobilová doprava třeba tak zrychlí, že se zkrátí časové intervaly v pravidlech hry, že si člověk bude muset zvyknout rozhodnout se ve dvou sekundách místo dnešních deseti. A že tato postupně zvyšující rychlost ho třeba natolik zautomatizuje, že mu ubyde místo na cit i na komunikaci…

Ale vy umíte rozlišit mezi semaforem, kde nediskutujete, protože je pro vás výhodné přijmout povely semaforu a nějakou diskuzí, v níž se snažíme definovat pravidla pro lidské chování, a proto se jí aktivně účastním. Řídit auto je typ jednání, který nevyžaduje příliš velké diskuze.

Měl jsem na mysli rychlost obecně. Stále víc se používají zkratky…

Ale čeho? Například stále víc se prodlužuje čas domlouvání a vyjednávání. Postavit někde fabriku, to dnes trvá roky. Je třeba diskutovat s okolními obyvateli, musí to posoudit desítky institucí.

A právě se stále stoupajícím růstem stoupá počet institucí, a proto se musí používat zkratky, jiný druh komunikace, aby se to stihlo…

To je ovšem jiná podoba problému, o kterém jsme hovořili: co je to názor? Znám málo věcí přesně, mám málo znalostí o věcech, které používám, ale musím mít na všechno názor. Britský filosof českého původu Arnošt Gellener to nazval “gumovou klecí” a definoval ji jako největší problém průmyslové demokracie. Otázka je, za jakých předpokladů nám názor nahrazuje znalosti, co zaručuje jeho rozumnost a efektivnost?

Není vinou této rychlosti názor ohrožen?

Asi ano… Internet obrovsky zvyšuje možnost informovat se. Já jsem profesor, můj student má přede mnou přirozený respekt. Přijde se ke mně poradit o práci třeba o sociálním vývoji afrických zemí. Posadíme se před počítač a přes internet budeme mít k dispozici během několika minut několik tisíc titulů, které se zabývají tou samou věcí. Profesor byl kdysi člověk s vousy, který studentovi dokázal říci, jaké důležité knihy si má přečíst. Před internetem jsem ignorant: z tak obrovského množství titulů znám jen pár článků, prakticky nic. Jaká je vlastně dnes má role profesora?

Umíte si odpovědět?

Neumím, ale řeknu toto: jedná se o krizi relevance, toho, “o co jde”. Žijeme v popisech světa, které jsou pro nás relevantní, důležité. Intenzifikace komunikace, vyvolaná internetem, způsobila, že došlo k masové krizi relevantních popisů světa, tedy rozdílu mezi tím, co je pro nás důležité a co je jen okrajové. Podle čeho o tom rozhodnout v té internetové záplavě, která přinesla tolik tříště?

Není tato rychlost důsledkem nedostatku kontextu, jakési kolektivní irelevance?

Nedostatkem kontextu, ano. Představte si internet jako soubor rychle se množících a rychle se pohybujících textů a obrazů. Otázkou je, jaký kontext se musí šířit s těmi texty, aby se jim dalo rozumět? Texty se šíří strašlivou rychlostí, ale kontexty ne. Je stále složitější uvědomit si kořeny toho, co považujeme za relevantní a nějakým způsobem integrovat do relevantních popisů světa všechny ty informace, které poletují na internetu. Václav Klaus nedávno napsal do Lidových novin článek, kde se zmínil o ekonomii informací a řekl, že po informacích musí být poptávka. Ano, internet poskytuje obrovskou nabídku informací, které ovšem neodpovídá žádná reálná poptávka. Poptávka po informacích není schopna uspokojit nabídku. Klíčovým slovem je tady trochu záhadné slovo “relevance”.

Internet jako takový tedy neohrožuje naší komunikaci?

Podívejte se, když začaly vycházet noviny, vyvolalo to skandál. Spisovatelé se vyděsili, co je to za hrůzu, že tolik lidí bude každý den číst totéž. Každé nové médium je posuzováno tou mocenskou a intelektuální elitou, která je vázána na staré médium, jako zkáza lidstva.

S rychlostí, s “easy rider”, s cestováním souvisí téma domov. Vy jste jednou dokonce řekl “domov nemáme”…

Známá maďarská filozofka Agnes Hellerová napsala studii, o tom “Kde se cítíme doma?” Říká, že domov má tři aspekty. Nejdříve jsme doma v konkrétních vztazích k lidem · k matce, k přátelům, k našemu jazyku, v němž máme třeba lokální přízvuk. Druhý domov spočívá v tom, že kdyby teď vedle nás seděl student ze Soulu, tak by mnoho pojmů, které tady říkáme, dobře chápal a ještě by se hlásil o slovo, aby je doplnil a upřesnil. Měl by patrně džíny jako máme my. Móda, stejná témata, společné rysy postmoderní civilizace, které potkáváte kdekoli, tvoří náš druhý domov. Třetí domov je velký řetěz textů, které jsme ve škole četli a který Harold Bloom nazval “The western canon” neboli západní kanonické texty, podle nichž rozlišujeme, co je povídka, co román, co je dobře a co špatně napsané. Bloom se snaží definovat asi dvaadvacet autorů, kteří jsou rozhodující pro kánon Západu. Když si čtete v Platonovi, je to v jistém slova smyslu váš domov.

Jsou tyto domovy ohrožené?

Myslím, že řetěz velkých textů, kterým jsme byli spoutáni, náš třetí domov, se zaplaťbůh trhá. Hroutí se evropské duchovní panství nad světem. Jan Patočka hovořil o VĚKU POEVROPSKÉM. Ten výraz znamená, že už nemůžeme Evropu tak úplně považovat za náš domov, protože ten řecko-křesťansko-osvícenecký mýtus, který jsme považovali za něco jednotného a umístěného v Evropě, byl přetrhán a rozfoukán elektronickým větrem do všech koutů planety. Indián v rezervaci inzerující na internetu medicíny namíchané šamanem svého kmene a citující Danteho!

Dá se říci: tradiční hodnoty jsou ohroženy?

Tradiční hodnoty jsou ale samy největší hrozbou! Idea spásy a pokroku, budování elektráren a dálnic · to jsou přece tradiční hodnoty. A pokrok je to, co nás dnes nejvíce ohrožuje, jsme všichni vydíráni v jeho jménu. Ekologická krize je přece přímým důsledkem této hodnoty. Krize, kterou prožíváme, není způsobena tím, že naše nejvyšší hodnoty byly zapomenuty, poraženy, zničeny, ale tím, že jsme je prosadili jako hodnoty nejvyšší a vládnoucí. Rozrušení těchto hodnot je předpokladem našeho osvobození. Nemůžeme se osvobodit od zlatého telete růstu, aniž bychom se neosvobodili od nejvyšších západních hodnot, od metafyziky. Dobře to tuší ti ekologové, kteří se odvracejí od evropského náboženství a přiklání se třeba k buddhismu.

Téma “homeless”. Bude stále aktuálnější?

Myslím, že ano. Výraz “homeless” má různé akcenty. Existuje filozofické homelesáctví, které je sebevědomé, jakási “homelesácká mysl”, která patří k modernímu životnímu stylu. Ve slově domov je také mnoho utrpení, které už tolik nevnímáme, protože jsme obětí určité nostalgie po jistotách domova. Moderní dobu vyznačuje velká mobilita, lidé se neustále přesouvají, je to doba masové migrace. Málokdo umřel tam, kde se narodil, málokdo pracuje tam, kde se narodil, málokdo dělá celý život tu práci, kterou se naučil jako mladík. V kontextu masové migrace myslíme na domov nostalgicky. Je to trošku kýčovité a banální. Ale v tom slově se skrývá také spousta represe, moci, utrpení z malých poměrů. Mnoho moderních básníků nádherně vyjádřilo touhu utéct z malého světa našich domovů a jejich pocit je kusem našeho zajímavého moderního bezdomovství.

Stáří. Bude to pro svět stále větší problém?

Ano, to je obrovský problém. Demokracie není jenom rovnost podle zákona, ale i rovnost materiální a fyzická. Demokracii vyznačuje neustálá redukce všech rozdílů, třeba mezi tím, kdo byl v Africe a kdo tam sice nebyl, ale viděl ji v TV nebo na internetu. V roce 1900 vypadala pětačtyřicetiletá žena třeba v Itálii úplně jinak než devatenáctiletá dívka. Oblékala se jinak, mluvila jinak, žila jinak. To dnes neplatí. Díky kosmetice, péči o zdraví, džínám a svobodě způsobů vypadá, obléká se a chová se jako její dcera. Takže nemáme jen unisex, ale uniage, stejný styl pro každý věk. Tradiční společnost byla hierarchická a hierarchie znamená doslovně “vláda starých”. Vládli přirozeně staří lidé, kteří měli zkušenost, věděli co přijde, protože to, co přicházelo, bylo podobné tomu, co bylo. Kdežto dneska starý člověk překáží, on novému světu nerozumí, právě proto, že žil, že má zkušenost minulosti: svět totiž se rychle mění a je jiný než svět, který znal on. Dneska je zkušenost něco, co v orientaci ve světě překáží. Minulost není klíčem k budoucnosti. Pak je tu praktický problém. Neustálé zvyšování věku nás dostane do situace, kdy se budeme muset sami rozhodovat, jestli chceme ještě dále žít, za cenu závislosti na přístrojích, třeba.

Zastaví nějaký sebeobranný prvek přírody zvyšující se průměrný věk života?

Budeme se muset asi naučit volit si délku života, který svou kvalitou splňuje naše kritéria. Za určitých okolností odmítneme dále žít. Jeden z rozhodujících rysů moderní doby je to, že sféra volených akcí neustále roste. Vy jste si před třemi sty lety nemohl vybrat povolání, musel jste dělat to, co dělal váš otec, nemohl jste si vybrat ani manželku. Dnes si volíte i národní identitu. Stále víc věcí si volíme. Ta šíře volby půjde tak daleko, že si budeme volit, zda žít nebo ne. Lékař s vámi bude mluvit asi takto: “Já bych vám mohl tento neduh vyléčit, ale bylo by to za tu cenu, že budete po zbytek života upoután na lůžko nebo jinak omezen. Berete to nebo ne?” Vy se zamyslíte a klidně řeknete “ne”.

Takže se nemůžeme vyhnout tématu euthanasie…

Euthanasii považuji za jedno z lidských práv. To ovšem znamená, že k euthanasii se rozhodujete vy sám, na základě svých představ o smysluplném životě. Chápu ovšem námitku, která zdůrazňuje to, že ve všech velkých nemocnicích, kde vládne rutina a byrokracie, by se euthanazie mohla rychle stát rutinním řešením nedostatku lůžek, třeba.

Bavíme se vlastně o extrémních silách. Mají v budoucnu šanci prosadit se v politice extrémní strany. Je například Sládek nebo Le Pen zrcadlem naší odvrácené strany, která jako by se chtěla otočit?

Extremistická strana interpretuje všechny situace jako situace mezní, apokalyptické. Buď anebo. Takové situace opravdu existují a je třeba někdy zvolit extrémní opatření, ale extremistické strany definují každou situaci jako mezní. V každém životě nicméně je stále přítomná možnost dostat se do extrémní situace.

I NATO je nukleární pakt, to znamená, že pokud nastane mezní situce, dojde k nukleární válce, a to je přece extrémní rozhodnutí.

Myslíte si, že Francie má podhoubí pro extrémní síly.

Situace ve Francii je trošku jiná. Ono je snadné být antirasistou, když nežijete v Marseille, kde je třicet procent Arabů, se kterými jsou denodenně spory. Nemůžete se divit, že na lokální úrovni má Le Pen své voliče. Máte pravdu, že Le Pen je něčeho symptom. Chceme-li dešifrovat jeho úspěch na lokální úrovni, musíme si uvědomit, že je to reakce na současný multikulturní trend. Francouzská civilizace je přesvědčena o své univerzálnosti, to znamená, že by se jí všichni lidé měli přizpůsobit a být v nějaké míře Francouzi. To, že se Arabové odmítají asimilovat navozuje otázku, jak se k tomu postavit. Angličané jsou tolerantnější, ale Francouzi se domnívají, že asimilace je povinnost pro každého, kdo chce žít ve Francii a na neasimilované cizince reagují podvědomě jako na nadávku Francii. Multirasová společnost je taková, v níž rozdíl mezi rasami je kompenzován kulturní jednotou. Příkladem je třeba černoch, zdravící v uniformě francouzského důstojníka francouzskou vlajku. Jedna kultura a mnoho ras.

V multikulturní společnosti rasové rozdíly nejsou kompenzovány kulturní jednotou. Naopak, to, že jsem jiné rasy je v mé představě důvodem toho, že chci být i kulturně odlišný. Le Pen představuje reakci na multikulturní společnost. Otázka je, jestli my Evropané nejsme formováni představou kulturní jednoty lidstva do té míry, že všichni podvědomě podléháme představě, že všichni lidé se musí asimilovat do evropského vzdělanostního modelu.

V čem se odlišuje fašismus od dnešních extremistů. Je to v chápání hrozby multikultury?

Ano. Le Penova strana je stranou protimultikulturní. Vy se musíte chtít podobat Francouzům, když nechcete, je proti vám Le Pen. Sládkova strana je podivná směs… Vzpomínám si na jeden dokument o republikánech a tam jedna jejich fanatická stoupenkyně · měla kolem sebe asi osm psů · říkala: “Pořádek a pejsci!”, což je jako důvod pro podporu republikánů divný argument. Ta strana může nasát kohokoliv, kdo je nespokojený. Je útočištěm lidí, kteří světu nerozumějí, a proto se na něj rozhněvali.

Minule jste mi řekl, že je vám nejbližší humor cimrmanovský. Tuším jako parodie, vytváření jiného světa…

Ano, cimrmanovské divadlo miluji. Za prvé je to klukovská parta, která jim vydržela celý život. Taky bych chtěl celý život prožít v mé staré klukovské partě. Za druhé je to úžasná parodie českého sklonu k hledání velikánů, českého pedagogismu, učitelství. Je to také parodie anachronistických prostředků, které my Češi často používáme k tomu, abychom si definovali náš svět. Když si čtete různé kritiky současné společnosti, nacházíte věty jako “morální integrita, útok na objektivní hodnoty, vytunelování duší, autentické bytí”. Tyto výkřiky jsou velice cimrmanovské.

Mají filozofové rádi vtipy? Jaké jsou?

Spousta filozofií jsou vlastně vtipy. Například, co jiného než vtipy jsou filozofické paradoxy? To, že Achilles nikdy nedohoní želvu, je vlastně vtip. Filozofie je literární žánr, který velice často pracuje s alegorií, s paradoxem, s vtipem. Nádherné jsou talmudovské vtipy.

Náš nejslavnější žijící spisovatel Milan Kundera má velmi spefický vztak k médiím. Je to jeho promyšlený scénář anebo postoj, se kterým nemůže kvůli své povaze hnout anebo se stal obětí sama sebe?

Kundera vytvořil něco, co bych nazval kunderovský paradox. On popisuje svět, v němž nikdo nemůže být autorem svého života. To, čím jsem já, bylo vždy napsáno někým jiným. Vždy je v mém životě nějaký žert nebo zlom, který způsobí, že kvůli někomu uděláme něco, co nás promění. Doktorow napsal, že jediný pravý hrdina Kunderových románů je autor. Jsou to příběhy o autorství a krizi autorství. On sám ale chce zůstat autorem sebe sama. Popisuje svět, v němž žádná identita neobstojí, říká, že “spisovatel rozplétá tkaninu, kterou teologové upletli za dne.” Skvěle popisuje, jak naši identitu, kterou jsme si upletli za dne, realita v noci rozpáře. Ale identitu, kterou si on sám upletl za dne, by chtěl zachránit a hlídá ji, aby mu ji v noci nikdo nerozpáral. S tím souvisí i jeho vztah k médiím. On by chtěl zůstat pánem médií, on by nechtěl, aby jeho obraz v médiích byl zkreslený, a přitom jádrem jeho díla je teze, že člověk se nikdy nemůže vidět nezkresleně.

Měl jste v poslední době nějakou myšlenku, která by vás nepříjemně zaskočila?

(chvíle ticha) Ano, taková myšlenka, která mě v poslední době neustále napadá a které se bojím, se týká mého nepřetržitého šestadvacetiletého působení na univerzitách. Napadá mě, jak strašně umělý a vykonstrurovaný je svět univerzit, kultury, vzdělání… Jak je umělý a někdy snad i zbytečný. Napadá mě, jestli jsem svůj život neprožil marně. Proto jsem tady v Čechách tak antiakademický. Mám strach z akademické autoreference, zaujetí sebou samým. Hrozím se toho, že jsem celý život prožil v tak umělém světě. Ještě jedna myšlenka s tím souvisí: když začínám univerzitní kurs a stojím před studenty, mám pocit, že i pozice učitele je dnes nesnesitelně umělá.

Pokud z univerzit jdou do světa ty nejgeniálnější myšlenky, které vytváří svět kolem, pak je tento svět umělý…?

Máte pocit, že to tak je? Řekněte mi jména dvou filozofů, které jste v poslední době četl.

(chvíle ticha) Erich Fromm a pak spisovatel Paul Johnson, který též občas filozofuje. To je zajímavé. Jmenoval jste dva lidi, kteří se světem univerzit nemají nic společného. Nejsou akademičtí, naopak bojovali proti akademickému establishmentu. Silné myšlenky byly většinou vyvzdorovány na establishmentu. Za tu hodinu, co si tu povídáme, vyšly v Itálii čtyři filozofické knihy, které nikdo nebude číst.  

Léto roku 1898 v Novém Bernu v Severní Karolíně bylo jako obvykle teplé a vlhké. Mladý lékárník jménem Caleb Bradham začal experimentovat s různými kombinacemi koření, ovocných šťáv a sirupů. Cílem jeho snažení bylo vytvořit nový osvěžující nápoj, aby uspokojil potřeby svých žíznivých zákazníků. Přes všechny neúspěšné experimenty nakonec uspěl, protože objevil nápoj, který je dnes po celém světě znám pod názvem Pepsi. Myslím, že i vy si v horkých letních dnech vzpomenete na osvobozující šumění právě otvírané láhve s kolou nebo praskání ledu na dně orosené sklenice.

KAPITOLY Z DĚJIN

Z teprve jedenatřicetiletého Caleba Bradhama se rychle stal skutečný obchodník. Už čtyři roky po svém objevu zažádal lékárník o registraci značky Pepsi. Téhož roku vydal i prvních 98 akcií a začal svůj sirup prodávat ve velkém. Během prvního roku podnikání se Calebovi podařilo prodat pouze 8000 galonů (1 gal.= 3,8 litru) a přesto si dovolil investovat do propagace celých 1900 amerických dolarů. Investice mu přinesla neuvěřitelné zvýšení obratu budoucího nadnárodního giganta. Citelné zvýšení obratu umožnilo zakladateli v průběhu pátého roku dvacátého století vybudovat první plnicí závod na velkovýrobu Pepsi. Ten o další dva roky dosáhl roční produkce 100 tisíc galonů tohoto lahodného nápoje. V roce 1907 dobývá značka Pepsi Mexiko první zemi mimo území Spojených států.

Dosavadní obchodní úspěch mladého abiciózního lékárníka, byl zmařen jedním jediným špatným “tahem”. Koncem první světové války došlo k prudkému zvýšení ceny cukru z 5 na 22 centů. Bradham v obavě dalšího cenového růstu nakoupil velké zásoby této stěžejní suroviny. Avšak v roce 1920 cena cukru překvapivě klesla až na 3 centy, čímž se podnik Caleba Bradhama ocitl v naprosté platební neschopnosti, která byla završena bankrotem. Bradham se vrátil do své lékárny a společnost Pepsi byla prodána na burze v New Yorku. Ani pod novým vedením se firmě nevedlo lépe. Společnost i nadále vykazovala každoroční ztrátu, což ji dovedlo k dalšímu bankrotu.

Dalším majitelem obchodní značky Pepsi se stala firma Loft Candy vyrábějící cukrovinky, a protože ředitel společnosti neměl rád chuť nápoje Pepsi, nabídl v roce 1933 největšímu konkurentovi, firmě Coca-Cola, aby odkoupila značku Pepsi. Tehdy udělala Coca-Cola asi největší chybu v dějinách byznysu s nealkoholickými nápoji. Podle vedení Coca-Coly, byly vyhlídky Pepsi tak nízké, že se necítila touto značkou ohrožena a akvizici odmítla.

DVAKRÁT TOLIK ZA NIKLÁK

Společnost Loft Candy si tedy musela poradit sama. Přišla tehdy s geniálním marketingovým záměrem. Začala plnit nápoj do lahví, které svou velikostí připomínaly velice oblíbené pivní láhve a nabízela je za stejnou cenu jako láhve s konkurenční Coca-Colou. Ty však měly o polovinu menší objem. Tato strategie přinesla firmě úspěch a zisk. Také rok 1938 představoval důležitý milník v historii Pepsi. Tehdy se dostává ke slovu Walter Mack, toho času prezident společnosti, který znovu velkou měrou vsadil na propagaci. Podařilo se mu z Pepsi-Coly vytvořit na tehdejší poměry moderní marketingově řízenou firmu. Vsadil a vyhrál, podařilo se mu udělat z reklamního sloganu celonárodní hit, což nemá ani v současném marketingu obdoby.

Koupil vysílací časy na patnáctivteřinový spot propagující Pepsi na čtyřech stanicích. Ten se stal tak populární, že za období několika následujících měsíců byl zcela zdarma odvysílán 300 tisíc krát na pěti stech rozhlasových stanicích. Lidé dokonce platili, aby mohli reklamní hit Pepsi “Dvakrát tolik za niklák” slyšet v hracích automatech. Úspěšná kampaň vycházející z nabídky Pepsi (ve větších láhvích za stejnou cenu) zajistila prosperitu firmy v následujícím období.

Období druhé světové války znamenalo pro Pepsi-Colu výrazný pokles v objemech obchodů. Dík výraznému přispění vlády USA se do čela dostala Coca-Cola. Postavila téměř sto stáčíren po celém světě. Stala se téměř jediným nealkoholickým nápojem amerických vojáků. Ani v těsném poválečném období to Pepsi neměla lehké. Konkurence si z válečných let s sebou přinesla silný image, který Pepsi odsunul na druhou kolej a Pepsi se stala jakýmsi laciným nápojem chudých, vhodným snad jen do kuchyně. Coca-Cola, nápoj pro sváteční příležitosti, dřímala na výsluní.

V 50. letech vsadil nový management na sociální politiku. Uzavřel s plnícími závody smlouvy o franchisingu (licence, na jejímž základě je jiný subjekt oprávněn podnikat pod zavedeným obchodním jménem franchisora) a motivoval zaměstnance poskytováním hypotečních úvěrů na stavbu rodinných domů, což přineslo firmě nebývalou popularitu.

NOVODOBÁ HISTORIE

V současné době je americká společnost Pepsi-Cola International mezinárodní divizí vyrábějící nealkoholické nápoje v rámci firmy PepsiCo Incorporated se sídlem v Purchase (stát New York). PepsiCo Inc. vznikla v roce 1965 fúzí Pepsi-Cola Company a Frito-Lay Inc.. Dnes má celá společnost PepsiCo celkem tři divize: divizi slaného pečiva Frito-Lay, divizi restaurací rychlého občerstvení, a konečně divizi nealkoholických nápojů, která se kromě jiného zabývá výrobou šumivé a osvěžující “Pepsiny”. Jak jsem naznačil, Pepsi není jediným produktem PCI. Úspěchem se může pochlubit i výroba chlazeného čaje pod značkou Lipton nebo nápoje pro sportovce All Sport, jenž se stal druhým nejprodávanějším nápojem pro sportovce na světě. Bylo by nefér opomenout tolik oblíbené zástupce výrobkového mixu jako je Mirinda, 7UP, Mountain Dew nebo stolní vodu Aqua Diamant.

Horkou novinkou (podává se rovněž chlazený) na českém trhu je Dr Pepper, nejvíce nezvyklý a překvapující “soft drink” na světě. Dr Pepper vypadá na první pohled jako kola, ale jeho chuť je výrazně jiná. Nezaměnitelnou chuť tohoto nápoje “má na svědomí” 23 druhů ovoce, bylin a koření. Přestože se jedná o novinku na českém trhu, jeho historie sahá ještě dál než historie samotné Pepsi-Coly. Dr Pepper byl poprvé vyroben rovněž lékárníkem · Charlesem A. Alderonem v texaském městě Waco už v roce 1885. Vznikl tak nápoj, který pojmenoval po majiteli drogerie ve Virginii Dr. Charlesu Pepperovi, který mu dal první pracovní příležitost. Dr Pepper je sice produktem společnosti Schweppes, její výrobky však na území České a Slovenské republiky vyrábí a distribuuje právě Pepsi-Cola ČR (na základě franchisingové smlouvy), která je dnes jediným oficiálním zástupcem Pepsi-Cola Internartional.

Nápoje koncernu Pepsi-Cola se objevují na pultech našich obchodů již od počátku sedmdesátých let. Po pádu “železné opony” byl trh tehdejší České a Slovenské federativní republiky vyhodnocen společností Pepsi-Cola International jako jeden z nejperspektivnějších a rozhodla se proinvestovat na území obou republik více než 120 milionů amerických dolarů.

V roce 1994 v Praze Vysočanech na 18 tisících metrech čtverečních vyrůstá moderní administrativní, výrobní a distribuční centrum s roční kapacitou 150 milionů litrů nealkoholických nápojů. Téhož roku se také objevuje převratná novinka v nápojové obalové technice · dvoulitrová plastová vratná láhev. Dnes má Pepsi desítku distribučních středisek na celém území bývalého Československa.

PEPSI A CHRUŠČOV

Již od samotného vzniku, za dob pana Caleba Bradhama i po něm, si různí majitelé obchodní značky Pepsi uvědomovali, že investice do reklamy jsou pro životní cyklus produktu tohoto typu více než důležité. Je třeba přicházet stále s něčím novým, přitahovat pozornost spotřebitele a přitom co možná nejméně změnit chuť samotné koly. Snaha být stále “in” vedla v padesátých letech k hloubkovému marketingovému výzkumu, jehož cílem bylo zjistit charakter a věk spotřebitele. Na základě výsledků průzkumu byla připravena reklamní kampaň s názvem “Buď společenský”. Symbolem kampaně se stali mladší lidé, kteří se chovají společensky, vypadají vznešeně, inteligentně a mají snahu zůstat mladí.

Během konání Americké národní výstavy v Moskvě vstoupila kampaň do podvědomí veřejnosti asi nejsilněji. Zástupci Pepsi-Coly se totiž podařilo přesvědčit tehdejšího sovětského premiéra Nikitu Chruščova, aby se zastavil u stánku s Pepsi a ochutnal nápoj. Fotografie s občerstvujícím se Chruščovem, představitelem komunistické moci, a titulkem “Chruščov se učí být společenský” oblétla celý svět a přinesla firmě tolik potřebnou publicitu. Tomuto faktoru · osobnost spojená se značkou Pepsi · se majitel značky věnoval i nadále. Zvolená osobnost musí být blízká cílové skupině potenciálních zákazníků, proto byly vybíráni obecně uznávaní a známí představitelé kulturního života nebo úspěšní sportovci.

V polovině osmdesátých let oslovila Pepsi-Cola Michaela Jacksona, hvězdu populární hudby první velikosti. Nově vzniklý reklamní spot Dream (Sen). Ve kterém Jackson účinkoval, byl poprvé uveden na Grammy 86 ve Spojených státech. Pepsi-Cola sponzorovala Jacksonovy koncerty, jejichž choreografie se přibližovala zmíněnému spotu. Publicitě firmy také přispělo, že se Michael rozhodl věnovat část zisku z koncertního turné na dobročinné účely. Dalším zástupcem showbyznysu byl zpěvák Lionel Richie, který natočil spot spolu se svou devadesátiletou babičkou, kde apeloval na pochopení mezi lidmi a lidské city. Dokonce Tina Turner, Rod Steward, Ray Charles i “vyzývavá” Madonna spojili své jméno se značkou Pepsi.

Velkou pozornost věnuje Pepsi aktivitám v oblasti sportu. V rámci celosvětové strategie společnosti Pepsi-

-Cola International se i její česká “odnož” Pepsi-Cola ČR věnuje kromně populárních hudebníků také profesionálním sportovcům i začínajícím nadějím. Je oficiálním partnerem Českého tenisového svazu, sponzoruje hokejisty prvoligového celku · Petry Vsetín, pozornost věnuje i lyžování. Samostatnou kapitolou jsou juniorští sportovci, pro které je spolupráce s takto významnou společností odrazovým můstkem ke kariéře.

V roce 1995 Pepsi podepsala smlouvu s americkým tenistou André Agassim. Agassiho způsob chování mimo kurt a osobitý herní styl z něj udělaly jednu z nejpopulárnějších osobností. Tenista je symbolem mladé generace, je to osobnost jakou Pepsi právě potřebuje. Nezapomněla ani na krásné ženy. Dvě světové topmodelky Cindy Crawfordová a Claudie Shifferová mají Pepsi-Cole výrazně pomoci prosadit novou podobu značky Pepsi.

DOBÝVÁNÍ VESMÍRU

Loňský rok byl pro Pepsi jedním z důležitých mezníků. Ve snaze odlišit se od svého největšího konkurenta Coca-Coly, který se hlásí k červené barvě, Pepsi-Cola rozhodla významně posílit spojení s modrou barvou. Jak rozhodla, tak se také stalo a v dubnu představila nové pojetí image své značky, kladoucí důraz na modrou barvu. Dějištěm oznámení historické změny se stal hangár na londýnském letišti, kde nechyběli Cindy Crawfordová, Claudie Shifferová ani André Agassi, hlavní protagonisté reklamní kampaně. Spolu s barvou přichází i nový slogan “Change the script” (Změň přístup). Součástí “Modrého projektu” bylo i představení modrého osobního tryskového letadla Condore společnosti Air France s novým Pepsi-

-designem, který symbolicky zanese novou Pepsi do různých koutů světa.

Dokonce i na ruské vesmírné stanici Mir se “žije Pepsi”. Byl natočen záznam, jak dva ruští kosmonauti rozvíjejí prapor Pepsi se sloganem “Even in space is changing the script” (Dokonce i ve vesmíru se mění přístup). Součástí modrého projektu bylo i “turné v modrém” Lucie Bílé a BSP (Baláž, Sřihavka, Pavlíček). Generálním sponzorem turné, které neslo modrou barvu v názvu i na všech propagačních materiálech s ním spojených, byla společnost Pepsi-Cola ČR.

Ta také uzavřela v roce 1995 na dobu tří let smlouvu o “spolupráci” s nejpopulárnější českou skupinou posledního desetiletí · skupinou Lucie. Projekt podpory české populární hudby pokračoval na sklonku minulého roku úspěšným koncertním turné Wanastových Vjecí “Andělé”.

Pepsi-Cola International je výhradním sponzorem mnoha stěžejních pořadů televizní satelitní společnosti MTV včetně vysoce ceněné MTV Music Awards na MTV Europe, MTV Asia, MTV Mandarine a MTV Japan, stejně jako pořadů Semana Rock na MTV Latino a MTV Brazil.

TAJNÁ ZBRAŇ PEPSI

Nový nápoj Pepsi Max, který je klíčovou zbraní PepsiCo ve válce mezi kolami. Přináší jedinečnou chuť, stejnou jako má klasická kola a navíc neobsahuje žádný cukr. V chemických a vývojových laboratořích se intenzívně vyvíjel. Kýžené ovoce · chuťovou kombinaci nevyžadující cukr, vývoj přinesl až po téměř třech letech. Výzkumný tým Pepsi-Coly navíc vytvořil speciální směs příchutí, které dodávají maximální chuť opravdové koly.

Pepsi Max je nejagresivnější a zatím nejúspěšnější produkt v historii Pepsi-Cola International. Jeho tajemství je z pochopitelných důvodů přísně střeženo. Je to rozhodující zbraň ve “válce barev”, přiznává Zdenka Pelikánová, ředitelka Pepsi-Cola ČR, na kterou konkurence dosud nenašla odpověď. A znovu přichází ke slovu reklama. Pepsi Max doprovázejí dva televizní spoty. Spoty porovnávají dva sporty “pumpující do srdce adrenalin” · skákání z útesů a jízdu na vodopádech s osvěžující chutí Pepsi Max. Vzpomeňte na čtyři přihlížející “pohodáře”, které skok ze 40 metrů vysokého útesu Grand Canyonu nebo jízda z více jak 20 metrů vysokého vodopádu nechává absolutně klidné. Vzrušit je dokáže jen Pepsi Max. Oni, ošlehaní životem totiž “žijí na max”.  

My jsme se dlouho rozmýšlely, zda vůbec na nějaký veletrh jet. V Čechách existuje mnoho veletrhů, všechny jsme navštívily, a posléze jsme zjistily, že Brno je profesionální a z hlediska výtvarníků daleko nejpřínosnější. Takže jsme se rozhodly, že budeme jezdit na veletrh STYL. A hned první rok jsme dostaly cenu,” říká Eva Janoušková, spolumajitelka a spolunávrhářka módní firmy E-Daniely.

…

E-Daniely, což jsou Daniela Flejšarová a Eva Janoušková, spolu fungují od roku 1991. V současné době se prezentují filozofií tří kolekcí. Ta dostupná se jmenuje

“E-Daniely každý den”. Je to úpletová kolekce, ve které by si každá žena měla najít a sestavit si to své. Od šatů vhodných na slavnostní příležitosti až po víkendové oblečení, nebo prostě si jen doplnit si šatník.

“K tomu se přidružují šité kostýmy, kterým my dnes říkáme 365,” pokračuje Eva Janoušková.

Je to dostupná verze kostýmů, která navazuje na úpletovou kolekci. Ale už je to šité a zase · každý si to může propojit a poskládat podle sebe. Takže trochu oproštěný, jednodušší systém, ale, svým stylem · drzostí, naschválností… jak to nazvat… K tomu máme samozřejmě dražší značku “E-Daniely Designe”, která je posunutá směrem k náročnému kostýmu.

Na jaře 95 získaly při veletrhu STYL cenu FASHIONT POINT za průmyslovou kolekci, právě za úpletový “každý den”. Hned nato na podzim obdržely ocenění VÝTVARNÍK SEZONY za ucelené pojetí kolekce. A v roce 1996 titul obhájily autorskou přehlídkou.

K čemu jim pomohla tato ocenění?

Určitě a rozhodně je to velké povzbuzení, radost, trochu to souvisí i s popularitou, trochu s uznáním v oboru. Musím říci, že to první ocenění jsme trochu čekaly, ale ocenění další rok nás opravdu zaskočilo, protože my jsme jediní výtvarníci sezony, kteří si ten triumf zopakovali. My jsme si myslely, že v Brně na každého jednou dojde řada. Ale není to tak. Takže to pro nás znamená větší satisfakci, větší sebevíru, protože jsme tam byly s lidmi, kterých si velmi vážíme · Táňou Kovaříkovou, Hankou Havelkovou…

A toto ocenění s sebou nese další fakt · že si vyberete nějaký světový veletrh, na kterém můžete vystavovat. Totiž jinými slovy cena znamená, že BVV · organizátor veletrhu STYL · vás zaštítí na kterémkoli veletrhu, který si vyberete.

Na svou první zahraniční výstavu jste jely do Düsseldorfu. Co vám konkrétního přinesla, kromě toho, že jste mnoho věcí viděly?

To musím potvrdit, že úplně nejdůležitější je právě ten kontakt. Konfrontujete se světem módy a trochu upravíte věci, které chcete dělat. I když děláte módu v Čechách a chcete jí dělat způsobem, který odpovídá českému naturelu, přesto se samozřejmě musíte trochu přizpůsobit.

Například: neexistují české materiály, které by obstály na zahraničních trzích. A právě na zahraničních veletrzích se člověk poučí. Třeba Němci měli naprosto kategorické požadavky na složení materiálu. Ale opravdu kategorické, to nás velmi překvapilo.

Teď jsme nadšené, protože se nám poprvé povedlo uplatnit český materiál z Humpolce, směs vlny a hedvábí. Udělaly jsme z toho krátký plášť. A (protože materiály se dnes už posunuly do kosmických historek) když ten plášť namočíte, tak vám za pět minut uschne a můžete v něm odejít.

Ale i v obchodních zkušenostech jsme se velmi poučily…

Přišly velkoobchody, přišly malé luxusní prodejny, aby u nás nakoupily. Ale k tomu zjistíte, že třeba potřebujete zastoupení v Německu.

Až tak?

No, víte, existuje EHS a za hranicí EHS jste vy. Třeba všem zájemcům se vaše modely líbí, mají o ně zájem, ale nemůžete jim to prodat, protože nemají dovozní licenci. Prostě ji nepotřebovali, protože dosud nakupovali jen v rámci EHS. Samozřejmě jsme pro ně i zóna, ve které chtějí nakupovat · i z finančních důvodů. Tak nakonec zjistíte, že byste měl uvažovat i o zastoupení v Německu. Protože jinak to nejde. Na druhou stranu je hrozně příjemné si vedle svých modelů stoupnout a vidět, že o ně mají zájem… Ale to nestačí.

Byly jste tedy v Düsseldorfu a získaly jste kontakty a také možnost prodat venku. A dnes jste znovu zvítězily. A co dál?

Ještě nepadlo zásadní rozhodnutí, jestli opakovat největší obchodní veletrh v Düsseldorfu, nebo jet někam na prestiž, jestli Milán nebo Paříž, nebo jestli třeba neuvažovat o nějakých východních trzích…

Takže z Brna rovnou do světa?

K veletrhu STYL BRNO a k ceně VÝTVARNÍK SEZONY bych chtěla říct věc, která je velmi významná. Všude na světě · a v Německu je to velmi významné · si výtvarníků a volných módních výtvarníků velmi váží, cení, a také je různým způsobem dotují a podporují. Protože je to součást kultury a velmi výrazně ovlivňuje národní image. V Čechách se toho ujaly Brněnské výstavy a veletrhy, nikdo jiný už to nedělá…

Znamená to, že je netypický? V čem?

Například v setkání návrhářů s výrobci je veletrh STYL nedoceněný. Má velmi mnoho doprovodných akcí a každý půlrok se vidí návrháři s výrobci (a už se jim podařilo tolik jich spojit dohromady) třeba Liběna Rochová dělá pro Pietro Filipi, Táňa Kovaříková se dala dohromady s Otavanem… Prostě vzniká tam tvůrčí prostředí. To je opravdu velmi důležité. Víte, výtvarníci jsou na takových akcích jakoby navíc, z nich veletrh nic nemá · vždyť je to normální komerční veletrh, kde se uzavírají obchodní smlouvy na hotové výrobky. A proto jsme si my toho taky tolik (mimo jiné) vážíme. To opravdu nikdo jiný nedělá.

Teď oni (tedy Brněnské veletrhy) se k tomu chytili ještě jiné věci, která je velmi sympatická a zajímavá. Začali totiž dělat soutěž, zvanou Junior Styl. Vyzvou školy k účasti na soutěži a udělají přehlídku skic nebo hotových návrhů · úplně mimo kategorie · a to je také hrozně důležité. To je to setkání · ono to tam jiskří, někdy to křísne a je to tam, no.

Kolekce, se kterou E-Daniely vyhrály, se původně nijak nejmenovaly. Prý to je prostě šedá řada, která je z krišované šedé vlny, je oproštěná… ale dnes už vítězné kolekce název mají: “Neuvěřitelně lehká šedost bytí” a “Měňavá příchuť tmy”. Trochu nenápadně extravagantní, ale i E-Daniely jsou v módní branži trochu atypický případ. Vždyť co si vymyslí, musí umět i vyrobit. Jsou návrháři a výrobci zároveň. Co opravdu jsme? Jsme taková elegantní provokace. Ve smyslu zachovat si ženský sexappeal, ovšem s energií. S pocitem být dobře oblečena celý den, ale · musí v tom být trochu vtip…