Poprvé se vydali homosexuálové na pochod pařížskými ulicemi v roce 1977. Bylo jich tehdy pouze tři sta padesát a pravděpodobně ani ten největší optimista by si tehdy netroufl odhadnout, že za dvacet let se tato, dnes již tradiční červnová akce homosexuálů rozroste v mohutný happening, kterého se zúčastní přes dvě stě tisíc lidí. Francouzská metropole se tak po Londýně, Berlíně, Amsterodamu a Kodani stala letos na několik dní hlavním městem gayů a lesbiček z celé Evropy, kteří se sem sjeli, aby demonstrovali své právo na odlišnost a s tím spojené požadavky. Pařížský Europride završil sérii menších pridů, které předtím proběhly v jedenácti francouzských a devětadvaceti evropských městech.

HISTORIE

Budeme-li pátrat po kořenech Lesbian & Gay Pridů (anglický výraz pride lze přeložit jako hrdost či vědomí vlastní důstojnosti), tedy těchto manifestačních homosexuálních pochodů, které se od 70. let rozšířily postupně po všech světových velkoměstech, dostaneme se až do New Yorku roku 1969, kde 28. června provedla policie razii v homosexuálním baru Stonewall. Tento brutální zásah rozpoutal vlnu protestů nejen v řadách samotných homosexuálů, ale i jejich heterosexuálních příznivců, a odstartoval novodobou vlnu hnutí za odstranění sociální i právní diskriminace homosexuální menšiny. Dvacátý osmý červen, tzv. Christopher Street’s Day, nazvaný podle ulice, kde sídlil onen “historický” bar, se stal pro gaye i lesbičky na celém světě symbolem boje za jejich rovnoprávnost.

SOUČASNOST

Původní myšlenka pridů – pokojně, ale hrdě demonstrovat právo na sexuální odlišnost – však časem poněkud ustoupila do pozadí a z celé akce se v posledních letech stala především velkolepá show, připomínající spíše rozverný karneval než manifestaci s politickým podtextem. V čele průvodu sice nechybějí zástupci nejrůznějších homosexuálních organizací, na jejichž transparentech lze číst hesla požadující zákon o registraci partnerství mezi osobami stejného pohlaví či např. právo na adopci, nicméně jádro průvodu tvoří desítky alegorických vozů sponzorovaných různými firmami či homosexuálními bary a restauracemi. Na nich se v rytmu hudby pohupují spoře oděné krásky, občas i nahoře bez, rozhazují mezi diváky prezervativy a nešetří ani vyzývavými úsměvy. Fascinující jsou dokonale nalíčení transvestité v parukách, kteří pomalu procházejí davem na extrémně vysokých podpatcích, takže se v prvním okamžiku zdá, že se pohybují na chůdách. Jejich dlouhé štíhlé nohy, pochopitelně perfektně vyholené, působí nesmírně elegantně, když však váš pohled zabloudí k jejich rozkroku, musíte chtě nechtě uvěřit, že to nejsou nádherné vysoké manekýnky, ale jen mužští převlečení za ženské.

Nejsou tu ale jen transvestité, i když právě oni patří pro svůj extravagantní vzhled k nejfotografovanějším objektům tohoto velkolepého happeningu. Hlavními aktéry jsou zde muži a snad každý (a každá) si z té široké škály různých typů vybere podle svého gusta – od jemných odbarvených mladých hochů až po tzv. kožeňáky, vyznavače leather sexu či ostré tetované drsňáky ve vojenských uniformách s vlčáky po boku. (Musím přiznat, že mě osobně zaujal dokonale rostlý vysoký černoch v železné kleci na jednom alegorickém voze. Na sobě měl jen vojenská bagančata a hodinky. Ze své výšky vrhal do davu uhrančivé pohledy, netančil, spíše se jen pomalu otáčel a své pohlaví zakrýval rukou anebo halil do duhové vlajky, která krásně kontrastovala s jeho snědým atletickým tělem. Působilo to velmi eroticky a rozhodně jsem nebyla jediná, koho smyslný výstup černého striptéra uchvátil.)

SYMBOLY

Šestibarevná duhová vlajka – symbol homosexuálů na celém světě – působí vesele a sympaticky. Vznikla v roce 1978 u příležitosti Gay Pride v San Francisco a podle původního návrhu měla být osmibarevná. Překvapivě se ale ukázalo, že je technicky obtížné vyrobit barvu růžovou a tyrkysovou, takže nakonec zůstalo pruhů jen šest. Každá barva je nositelem určitého významu: červená znamená život, oranžová zdraví, žlutá slunce, zelená přírodu, indigo harmonii a fialová mysl. Škoda původně zamýšlené růžové, která symbolizuje sex…

Další symbol – růžový trojúhelník – už zdaleka není tak veselý a optimistický. Dnes už asi jen málokdo ví, že v nacistických lágrech byli homosexuálové označováni právě tímto symbolem, stejně jako Židé žlutou hvězdou. Když jsem poprvé uviděla v rozjařeném průvodu skupinu mladých lidí s černými transparenty, na nichž zářily zlověstné růžové trojúhelníky, mírně mi zatrnulo. Představovali asociaci Act Up – Paris, která se snaží šířit osvětu v oblasti boje proti AIDS a v poslední době chce především zapojit HIV pozitivní občany do vědeckého výzkumu. Jejím cílem je maximálně informovat veřejnost o všech aspektech této zákeřné choroby, protože pokud se bude mlčet, znamená to jistou smrt (Silence = Mort). I o tom je Lesbian & Gay Pride. Pochopitelně. Vždyť nejvíce infikovaných virem HIV je právě mezi homosexuály, a hrozba AIDS se nad nimi vznáší jako Damoklův meč.

Snad ještě jeden symbol – tentokrát spíše rozverný – bych ráda vzpomněla. Obyčejnou malou píšťalku na krku mnoha gayů a lesbiček, na níž občas zuřivě a s veselým výrazem pískali. Nepodařilo se mi bohužel zjistit význam a původ tohoto znamení – ale to už nechám na fantazii čtenáře…

REGISTROVANÉ PARTNERSTVÍ

Zůstaneme-li na evropském kontinentu, zjistíme, že nejdále pokročily v tomto ohledu severské země, kde je civilní sňatek osob stejného pohlaví legalizovaný už řadu let. Oproti heterosexuálním párům ale nemají právo na církevní sňatky, adopce a umělé oplodnění lesbiček. Ačkoli se nám Francie může zdát velmi liberální, z právního hlediska na tom nejsou tamní homosexuálové o nic lépe než jejich kolegové v Čechách. I když s nástupem nové, socialisty vedené vlády se jejich požadavkům pravděpodobně začíná blýskat na lepší časy. Řadu let již totiž existuje nepsané pouto mezi bojem za práva homosexuálů a evropskou levicí.

Naše vláda sice návrh na registrované partnerství zatím parlamentu nepředložila, nicméně je už asi jen otázkou času, kdy se tak stane.

BUDOUCNOST Homosexuálně zaměření občané by měli mít právo na legalizaci svých vztahů, což ovšem ještě zdaleka neznamená, že se široká veřejnost s takovým zákonem okamžitě ztotožní. Ale i tudy vede “cesta do Evropy” a toleranci se budeme asi všichni muset dlouho učit. Svět zkrátka nikdy nebyl a ani nemůže být černobílý. V tom spočívá jeho tajemství i půvab.  

Je klidný letní podvečer. V dálce vrčí traktor na své poslední dnešní cestě, ve vesnici štěká pes a vzduchem sviští malé bílé míčky. Na pěstěném zeleném trávníku se tiše pohybují upravení mužové v tričkách s límečky a předpisových bermudách. Klid a distingovanost. . . . . .

“Golf je sport a nesnáším, když se mluví o golfu v tom smyslu, že je pro lidi zazobané. Je to sport, který se tu vždycky hrál, a který je velice namáhavý, pokud jej děláte vrcholově. Je to tvrdá dřina,” naléhavě přesvědčuje můj diktafon ing. Karel Vopička, který golf vyměnil za tenis a nyní je členem výboru České golfové federace. Jenomže nezvratným faktem je, že okolo golfu se vždycky motaly slavné osobnosti a dodnes jsou mu slavní nakloněni – vezměme si za příklad třeba Billa Clintona. Snad jenom golfové začátky nejsou urozené:

To skotští pasáčci ovcí, kteří ve 14. a 15. století z dlouhé chvíle trefovali zahnutými klacky kameny, dali podle všeho vzniknout sportu vpravdě královskému. Ve Skotsku byl také založen první golfový klub na světě – Royal and Ancient Golf Club. Je to klub uznávaný po celém světě, který určuje golfový život hlavně po stránce pravidlové. Jeho členem je od roku 1978 také současný prezident České golfové federace, pan Hanuš Goldscheider, který zároveň již čtyři roky zasedá v pravidlové komisi, kde zastupuje Evropu.

EDWARDOVO DĚDICTVÍ

Na to, kde a kdy se v zemích českých golf objevil, existují hned dvě teorie. Jedna praví, že to bylo počátkem století na pražském Císařském ostrově, kam se chodilo na louku hrát za přítomnosti takových osobností, jako byl zakladatel olympijského hnutí u nás. Skutečný golf to ale přeci jenom ještě nebyl, protože na oné louce nebylo golfové hřiště.

To první bylo postaveno v roce 1904 v Karlových Varech – devítijamkové hřiště stálo na místě dnešních tenisových kurtů a v roce 1933 bylo nahrazeno osmnáctijamkovým hřištěm v Olšových vratech, které projektoval architekt C. Noskowski. Nejstarší existující hřiště – taktéž osmnáctijamkové – je v Mariánských Lázních. Postavil ho o rok později skotský architekt Doe a bylo slavnostně otevřeno 21. 8. 1905 anglickým králem Edwardem VII. Ten trávil všechna léta v Mariánských lázních a světové veličiny sem za ním jezdily. Busta golfumilovného krále stále zdobí odpaliště č. 1. Slavnostní drive – otevření hřiště – provedl opat teplického kláštera premonstrátů. Později toto hřiště upravil německý architekt von Limburger a podobu, kterou známe dnes, získalo v roce 1978. Tehdy Mariánské Lázně postavily dvě nové jamky, protože v roce 1979 hostily první mistrovství Evropy na naší půdě. Byl to obrovský úspěch rovnající se diplomatickému, že se v době, která zrovna golfu coby buržoaznímu sportu příliš nefandila, u nás tak významné mistrovství konalo.

Cestička českého golfu v době totalitní byla sice trnitá, ale sport si udržel své dobré jméno z předválečné doby, kdy bylo Československo jedním ze zakládajících členů European Golf Association. Od roku 1969 pak byl Československý golfový svaz členem World Amateur Golf Council. O tom, že český golf zaznamenává úspěchy především na poli pořadatelském – a nevídané! – hovoří Hanuš Goldscheider:

“My měli to štěstí, že letos jsme pořádali již třetí mistrovství Evropy, což pro tak malý golfový stát, jako jsme my, je mimořádné. Všechny tyto akce byly velice úspěšné a v Evropě máme takovou pozici, že kdykoliv zažádáme o přidělení ME, dostaneme ho. Na našem území pořádáme i dva profesionální turnaje. V rámci Evropy je to nevídané.”

GOLFOVÝ PŘÍBĚH Č. 1

Hanuš Goldscheider doslova upsal golfu svůj život – jeho ústředním motivem je už padesát let. K tomuto zvláštnímu sportu jej přivedla banální záležitost:

“Po válce jsem byl na léčení v Mariánských Lázních a tam jsem potkal kamarády. Ptali se mě, co dělám, já že nic, a oni proč nepřijedu nahoru na golf. Tak jsem přijel a hned mě to chytlo. Začal jsem hrát, pak jsem začal při tom hraní funkcionařit, nejdříve klubově a později jsem pracoval i na úrovni federace. Funkcionář federace jsem nepřetržitě od roku 1967. Většina lidí v mém věku toho už nechává. Všichni moji vrstevníci v Evropě již skončili. Já jsem byl ještě zvolen na další roky, ale přijal jsem to pouze s tím, že pokud se nebudu cítit schopen, tak odstoupím. Tak uvidím. Když vydržím, budu rád, když ne, tak se budu dívat zpátky, co všechno jsem pro golf vykonal. A mohu říci, že mě těší, že je to všeobecně uznáváno. Jsem čestný člen skoro všech našich klubů, kdybych mohl hrát, mohl bych hrát pořád. Já už ale hrát nemohu.”

Je těžké nevšimnout si dojetí “starého pána”, jak mu golfisté téměř něžně říkají. Zdá se, že koho golf “chytí”, toho už nikdy nepustí.

KLUBY A OBCHOD

Všechno kolem golfu je maličko výlučné. A snad proto je dnes golf trochu módní záležitostí. Koneckonců se tvrdí, že na golfu se nejlépe domlouvá “bussines” a je to pravda. A také je pravda, že být členem golfového klubu velmi dobře zní. Snad proto máme nyní v Čechách anomálii – golfové kluby bez golfového hřiště. Na první pohled nesmysl, který má ovšem vysvětlení. Ustanoví-li si golfisté klub, musí doložit, že staví nové golfové hřiště.

Dnes má český golf zhruba 4700 golfových amatérů sdružených při 26 klubech (hřišť máme ovšem pouze 12). Co se ovšem děje v takovém golfovém klubu, nezasvěcenému připomínajícím spíše zednářskou lóži než sportovní organizaci? Překvapivě se především hraje golf. Nejprve na driving range – pod vedením trenéra a s cílem získat “zelenou kartu”, bez které na skutečné hřiště nikdo nikoho nepustí. Když už začátečník postoupí na hřiště, jeho klub mu vydá “handicapovou kartu”. A právě handicapová karta je tím, co činí golf přístupný hráčům všech věkových kategorií a všech schopností. V golfu totiž v podstatě nehrajete proti soupeři, nýbrž proti hřišti.

Každá jamka má svůj par, neboli normu, která určí, na kolik ran se máte trefit do jamky. Součet všech parů dá par hřiště, které například u osmnáctijamkového karlštejnského činí 72. Počet ran, které potřebujete navíc (hru zahrajete třeba na 80 ran), určuje váš handicap (v tomto případě 8). A s tímto handicapem můžete hrát třeba s Martinem Peterkou (jedním z našich nejlepších golfových amatérů), který má handicap 2, a budete hrát vyrovnanou partii (máte totiž 6 ran k dobru). Tak, a obchod můžete domlouvat prostě s kýmkoli.

V samotném klubu se po hře sedí (ta karlštejnská stojí 800-1200 Kč) a diskutuje o golfu. Zvětšuje se tím soutěživost členů, což má ten důsledek, že turnajů se zúčastňují všichni, i ti, kteří původně chtěli jenom po odpoledních pinkat do balonu. Klub si také hlídá etiku golfu – tak, aby golf zůstal nadále džentlmenským sportem. Takže: při hře se nenadává, chodí se ve slušném oblečení, udržuje se čistota, zandávají se vyseknuté drny a upravují se místa po dopadu míče na green. K etice golfu patří také nezanedbatelná maličkost – neexistence rozhodčích. Hráči se kontrolují navzájem a teprve při nejasnostech se obracejí na rozhodčího, který musí být samozřejmě na každém turnaji přítomen.

Ke golfovému klubu patří golfové hřiště, správce tohoto hřiště, profesionál a popřípadě trenér či dva.

PROFÍCI

jsou především trenéři. Trenéři se rekrutují z dobrých hráčů, protože trenér musí mít maximální handicap 6. Ani to však nestačí, předtím musí pobýt tři roky jako učeň u jiného trenéra. Na to, aby se golfista stal úplným profíkem a jeho klub ho tedy platil jenom za hraní, musí mít handicap 1. V Čechám máme takové tři.

Jan Juhaniak je jedním z našich trenérů a zastihuji jej s karlštejnskou reprezentací na driving range. Míčky létají vzduchem do neuvěřitelných vzdáleností a mě by zajímalo, jak se tomu lze naučit. Obzvlášť když vezmu v potaz, že půl kilometru vzdálená jamka má v průměru 10,8 centimetrů.

“Nejdříve se učí švih, který je vlastně pořád stejný, jenom se k holi člověk různě staví. Význam má i krátká rána – čipování a patování. Zároveň se učí golfová pravidla, která jsou stejně důležitá, jako složitá.”

Kdo dnes začíná hrát golf? Jaké máte svěřence?

“Chodí sem hromada lidí, kteří předtím hráli jen tenis, který byl módní před pár lety. Ale golf je tak chytil, že se na tenis úplně vykašlali. Chodí sem fotbalisté – Antonín Panenka, hokejisté – Hrdina, Richter, a také populární osoby jako Lucie Výborná či Daniel Landa.”

Co dělá trenér klubu?

“Stará se o členy klubu, zlepšuje úroveň jejich hry, učí začátečníky, spolupracuje s lidmi, kteří se starají o hřiště, připravuje hřiště na velké turnaje.”

Co jste dělal dneska?

“Dnes jsem od devíti od rána trénoval.”

Co je nejtěžší naučit lidi?

“Naučit je trochu pokory. Suverény, kteří si myslí, že golf není žádný sport a že se jenom tluče do balonku. Naučit hráče, aby se hned nepodělali, nezačali nadávat, když se jim rána nepovede. Naučit úctu k hřišti. Aby ho nejen ničili, ale se o něj i starali.”

GOLFOVÝ PŘÍBĚH Č. 2

Jan Juhaniak hraje golf pětadvacet let, prý proto, že je na čerstvém vzduchu, v klidu, projde se a pokecá s kamarády. Není to ale všechno. Letos vyhrál jeden ze dvou českých profesionálních turnajů – Radegast a v tom druhém si nyní vede víc než dobře. Pochází z Ostravy, kde je osmnáctijamkové hřiště. Tam začínal jako caddy.

“Rok jsem jenom tahal hole, pak mi jeden pán dvě dal. Bylo mi tak 14 let a moc mi to nešlo. Tehdy nebyli trenéři, tak jsem trénoval s dalším pánem v Ostravě, a když jsem se už dostal na slušnou úroveň, vedl jsem tréninky dětí. Potom jsem se přestěhoval sem, hrál jsem za Prahu a po revoluci jsem se tomu začal věnovat profesionálně. Jestli mě ještě baví učit? Docela ano. I když celý dny stojím na driving range. To od dubna do konce října či poloviny listopadu. V zimě mám sice volno, ale na dovolenou stejně jedu někam na golf.”

NEEXISTUJE ŠPATNÉ POČASÍ, JE JENOM ŠPATNĚ OBLEČENÝ GOLFISTA

Skutečně, golf se kromě bouřky hraje za každého počasí, a proto je golfovému oblečení věnována značná pozornost. A nejen proto.

“Oblečení je tradiční, tak proč bychom to měli teď kazit,” vysvětluje Karel Vopička. Takže co na golf?

Golfové oblečení – páni tričko s límečkem, vestu, kalhoty (ne džíny) musí být pod kolena (dámy mohou nosit co chtějí), vzhledem k tomu, že v zemi vzniku golfu často prší, je nepostradatelný také golfový deštník.

Boty – sportovní nebo dole s kovovými hroty.

Rukavici – většinou na levou ruku, praváci totiž hrají doleva.

Golfovou hůl – stačí jedna pro začátek, pak si můžete pořídit sadu 7 či 14 holí, abyste mohli dávat různě klopené a dlouhé rány. Hole se dělají ze dřeva či z titanu a jejich cena se pohybuje okolo 15 000 až 20 000 korun.

Čas – golfová hra trvá tak čtyři hodiny.

Golfový vak.

Golfové míče – ze začátku spíš starší, ale hodně (výrobců míčků je moře a seznam těch povolených obsahuje 1,5 cm tlustá kniha).

“NAVRHOVAT GOLFOVÁ HŘIŠTĚ JE MÝM KONÍČKEM,”

tvrdí bez nadsázky ing. Hesoun, který stál u zrodu řady našich porevolučních golfových projektů. Golfová hřiště považuje za krajinotvorný prvek a jejich navrhování za krajinotvorbu. Při pohledu na některá hřiště je nutné dát mu za pravdu – čistě zelený trávník, ladné muldy, jezírka, stromy, čisto, keříky, cestičky… Ovšem golfová hřiště se stavějí na ploše od několika do několika desítek hektarů a “přeorat” buldozerem takový kus země určitě není maličkost. Ekologové se leckdy bouří a lidé nevědí, co si myslet.

“Důležité je, aby se golfové hřiště do krajiny ‚usadilo’ a během krátké doby se stalo součástí krajiny. Nechci ale tvrdit, že golfové hřiště je jenom přínosem. Vždycky to nějaký negativní dopad má. Například stavba: karlštejnské hřiště se stavělo na 80 ha staveniště – větší staveniště měla snad jenom temelínská elektrárna. Dnes to ale vypadá nádherně ve srovnání s tím, co tam bylo před stavbou – kamenné úhory vyčerpané intenzivní zemědělskou výrobou, nic tam nerostlo, ornice byla z větší části odplavena. Samozřejmě stavbou došlo k určitému narušení vodního režimu celého areálu. Ovšem dnes je všechno stabilizované (v areálu jsou dvě umělá jezírka, která slouží jako zásobárna vody, a v nich se pěstují kapři – pozn. autorky). Myslím si, že ekologický dopad – kromě negativních důsledků v průběhu stavby a bezprostředně po ní – je spíš pozitivní. Krajina se stabilizuje a někdo se o ní stará. Připouštím, že se používají chemické přípravky na údržbu, hnojiva a herbicidy, ovšem aplikaci těchto přípravků dnes řídí profesionálové, správcové hřišť jsou odborníci a použití každého hnojiva musí konzultovat s orgánem ochrany přírody. Samozřejmě to do určité míry zvyšuje zátěž krajiny, jezdí tam více lidí auty… přesto si myslím, že dobré golfové hřiště je vrcholem krajinotvorby,” obhajuje golfová hřiště ing. Hesoun. A já musím uznat, že třeba karlštejnské hřiště je ve srovnání s nedalekými vápencovými lomy ekologická prkotina.

GOLFOVÝ PŘÍBĚH Č. 3

Inženýr Hesoun je v golfovém světě relativním nováčkem – ke hře ho přivedla až jeho práce na hřištích. A podobně jako pan Vopička na začátku mé práce úpěnlivě přesvědčuje můj diktafon:

“Golf není jenom sport. Je to životní styl. To je nejdůležitější vůbec. To je to gró, na kterém je golf založený. V čem to je? Golf principiálně je sport klidných gentlemanů, sice to neplatí stoprocentně, ale funguje to. Přijdete na golf, do golfového klubu, kde se dobře cítíte, okolo vás jsou lidi, kterých si vážíte. Je úplně nepodstatné, jestli golf hrajete dobře nebo špatně. Je to o tom, že se pohybujete ve velice estetickém prostředí a jste esteticky oblečený. Já sám hraju špatně. Přiznám se také, že golf pro mě má málo adrenalinu. Já jsem si z golfu vzal určitou noblesu lidí, kteří se okolo golfu pohybují.”  

Jen několik kilometrů od městečka Hrádek nad Nisou leží zámek Grabštejn. Na jeho místě stával kdysi hrad, který uprostřed hlubokých lesů chránil obchodní stezky, stejně jako mnoho podobných v okolí. Geografická poloha totiž předurčila severním Čechám úlohu spojnice mezi vnitrozemím a Horní Lužicí, která přináležela až do roku 1635 k zemím České koruny. . . . . .

Právě v těchto dobách sehrál hrad Grabštejn své nejdůležitější úlohy. Obchodní cesty a stezky protínající severní Čechy převážně severojižním směrem měly největší význam pro kolonizace a vznik trvalých sídel. Spojovaly vnitřní Čechy s prastarými a důležitými obchodními či církevními středisky, především s dvěma nejsevernějšími českými hrady – Budyšínem a Zhořelcem. Jednou z nejstarších a nejpoužívanějších byla cesta “žitavská”, kterou chránilo pět hradů. Další stezku, která vedla téměř paralelně s žitavskou chránil také hrad Grabštejn.

Doba vzniku hradu není přesně známa, ale má se za to, že stál již roku 1044. Podle zprávy kronikáře opata Neplacha z opatovického kláštera odňal roku 1278 Přemysl Otakar II. hrad Grabštejn – nazývaný původně Ulsicz, což by mohla být německá podoba srbského jména Olšicy – neznámému pánu.

Údolí Nisy v širokém pruhu od Machnína až po zemské hranice mezi Čechami a Lužicí, jež byly přesněji vymezeny teprve roku 1310, získali páni z Donína. Ti měli původní rodové sídlo mimo hranice naší vlasti a střediskem jejich severočeského panství sahajícího až do Lužice byl starobylý pomezní hrad Grabštejn. Udělil jim ho v léno v druhé polovině 13. století Přemysl Otakar II.

V době husitských válek byly celé severní Čechy zcela v rukou stoupenců Zikmunda, v odporu proti husitům se severočeští katoličtí šlechtici spojili se sousední, rovněž katolickou Lužicí. Což motivovalo husitské vojevůdce ke snahám zmocnit se strategicky důležitých míst v kraji. Grabštejn husité mnohokrát obléhali a část jeho hradeb byla poničena. Na počátku roku 1430 jej dobyl Mikuláš z Kaišperka, a odtud po léta ohrožoval nejen Žitavu, ale i vzdálenější oblasti Lužice. Konec nájezdům grabštejnské posádky učinila až bitva u Lipan. Rok po ní se podařilo Zikmundovi z Vartemberka zajmout zdejšího velitele Mikuláše z Kaišperka. Následující desetiletí pak byla ve znamení soupeření rodu Bibrštejnů, pánů frýdlantského panství, a Donínů, znovu sídlících na Grabštejně. Ovšem za vlády Donínů se jenom neválčilo, nýbrž také těžilo. Dolovala se tu železná, cínová, olověná, měděná a stříbrná ruda a právo svobodně kutat získal od krále Mikuláš z Donína roku 1514. Těžba byla zastavena až v polovině 18. století, kdy se přestala vyplácet.

V roce 1562 koupil grabštejnské panství i s hradem císařský rada Jiří Mehl ze Střelic. Hrad byl ve velmi špatném stavu a proto se v letech 1564-1569 uskutečnila jeho rozsáhlá přestavba na renesanční zámek, který si svou podobu v podstatě zachoval až dodnes. V té době byl také hrad rozšířen o dnešní tzv. Dolní zámek, upravený v roce 1818.

Černousové, kterým hrad patřil od začátku 17. století, se zúčastnili stavovského odboje a po Bílé hoře jim byl majetek zkonfiskován. V roce 1645 obsadili zámek Švédové, kteří odtud drancovali celé okolí.

V současné době prochází Grabštejn rozsáhlou rekonstrukcí a je přístupný veřejnosti. Pozornost si zaslouží zámecká kaple sv. Barbory, ve které se nacházejí vzácné fresky ze 16. století. Ta je umístěna v kulaté věži, která je součástí Horního hradu. Dolní zámek byl empírově upravený a jeho součástí je Hostinský dům z roku 1833, v němž jsou kasárny s výcvikovým prostorem pro služební psy.

Kalinigradský hotel “Turist” je zvenčí stále onou nevzhlednou stavbou z panelů a betonu, jakých v sedmdesátých letech v Sovětském svazu vyrostly desetitisíce. Éru socialistického konformismu připomínají i prošlapané koberce v potemnělých chodbách. Ale poměry se v Rusku mění a v nejzápadnější části Ruska tím spíše. V recepci jsou k mání cizojazyčné průvodce na křídovém papíře, přijímají zde tři druhy platebních karet, pokoje prošly rekonstrukcí a namísto postsovětské ošuntělosti nabízejí pohodlí i servis. Zdá se, že mizí také sovětská bezohlednost. Na nočních stolcích leží vzorně natištěná cedulka s omluvou. “Vedení hotelu se omlouvá za stavební ruch v okolí. Přistavujeme nové objekty a činíme tak proto, abyste byli při Vaší příští návštěvě spokojenější.” . . . . .

Pro spokojenost hostů ostatně personál hotelu udělá mnohé. Po chodbě se potuluje urostlý muž středních let v dobře padnoucím obleku. Úhledná kartička na klopě saka prozrazuje, že jde o příslušníka hotelové ochranky. Svalovec zdvořile pozdraví a spiklenecky mrkne. “Nepotřebujete děvočky, mládenci?” zeptá se. Ve městě, které místní novináři bez skrupulí nazývají “gorod-syfilitik”, ve městě, které je podle lékařských statistik na jednom z prvních míst v Rusku v rozšíření pohlavních nemocí a viru HIV, se na podobnou otázku doporučuje záporná odpověď. Sexbyznys v Kaliningradu přesto nebývale vzkvétá a stojí především na cizincích, kteří sem přijíždějí těžit z výhod “Svobodné ekonomické zóny Kaliningrad”.

BRÁNA DO EVROPY

Na kaliningradském trhu lze sehnat cokoli, včetně samopalu. Volnému, vskutku “tržnímu” podnikání se meze nekladou.

Kaliningradská oblast (rozloha 15 100 kilometrů čtverečních, 900 tisíc obyvatel) vznikla v dubnu roku 1946 na území někdejšího německého Východního Pruska. Její strategickou hodnotu pro Sovětský svaz předurčovala spíše než síť průmyslových závodů a nerostné bohatství především poloha nejzápadnější bašty říše. Početné vojenské pozemní i námořní základny z oblasti učinily území zapovězené cizincům. Správní centrum Kaliningrad – stovky let známý jako německý Köenigsberg – se světu začal otevírat teprve po rozpadu Sovětského svazu. Nastupující éra divokého ruského kapitalismu se po roce 1991 rozhodla využít toho, že oblast zůstala jediným ruským územím, které bezprostředně hraničí s Polskem, a tedy s Evropou. Vrcholem těchto snah zatím zůstává zřízení Zóny svobodného obchodu Kaliningradská oblast – v Rusku nikoliv ojedinělého pokusu přilákat dovozce a investory a pozdvihnout město i oblast na úroveň světových obchodních a dopravních center. Vloni zvolený gubernátor Kaliningradské oblasti Leonid Gorbenko už během předvolební kampaně označoval vytvoření plně fungující Svobodné ekonomické zóny za svůj úkol číslo jedna. Kaliningrad by se měl stát nejdůležitějším dopravním uzlem na západních přístupech do Ruska, hlavní branou všech dovozců a investorů. Oblast zvýhodňuje poloha i nerostné bohatství a především zásoby ropy, které by v případě nutnosti umožnily oblasti plnou soběstačnost. Nezanedbatelnou hodnotou je i jantar, symbol kraje, jehož množství v oblasti údajně představuje devadesát procent světových zásob.

SVĚTLA A STÍNY SVOBODY

Kaliningradská oblast by přitom teoreticky měla všechny předpoklady stanout na vlastních nohách. Jenže složitá a nedokonalá ruská legislativa a zcela protichůdné lobbistické zájmy zatím Kaliningradu neumožnily více, než stát se velkým překupnickým centrem. Průzkum veřejného mínění, provedený před třemi lety však prokázal, že vytvoření Kaliningradské republiky – tedy takového subjektu Ruské federace, který disponuje mnohem větší mírou samostatnosti než poskytuje dosavadní statut “oblasti” – podporuje 42 procent místní populace.

V oblasti rostou jako houby po dešti společné podniky se zahraniční účastí. Model je většinou shodný. Zahraniční partner dodává zboží a peníze, ruská strana kontakty, znalost pohybu byrokratickou džunglí a nezbytnou ochranu na oficiální i neoficiální úrovni. Jen málo společných podniků je však výrobního charakteru. V drtivé většině jde o exportní a importní organizace, které usilují o rychlý a relativně bezpečný zisk ve stylu “dovez a prodej”. Zakládání společných výrobních podniků je o mnoho složitější. Ilustruje to příklad jihokorejské firmy Daewoo, která chtěla v oblasti založit společný závod na výrobu osobních automobilů. V přístavu už několik měsíců stojí lodě naložené potřebným zařízením, ale záměr se zatím nepodařilo uskutečnit. Proč tomu tak je, ještě nikdo přesně neřekl. Zdá se, že významnou roli hraje lobbování ruských automobilek, které se zkrátka bojí konkurence. A zcela nepochopitelný je fakt, že ten, kdo v oblasti vyrábí, zaplatí na daních a různých poplatcích mnohem víc než ten, kdo jen využije celních úlev, převeze a prodá.

Statut svobodné zóny dovozce osvobozuje od importních přirážek i cel. Všechno má ale svoji odvrácenou stránku. Dovážené zboží tvrdě vytlačilo domácí výrobce. V obchodech s potravinami je například k mání především polská produkce. “Svobodná zóna?” ptá se Jevgenij Vitalikov, předseda místní odbočky provládní strany Náč dům Rusko. “To samozřejmě ano. Ale musí být realizována důkladně a promyšleně. Musí domácím lidem přinášet blahobyt, a ne jim ubírat práci.”

Gigantické závody – jako například Jantar, dříve monopolní výrobce přístavních zařízení a lodí – stojí a už několik měsíců nevyplácí svým zaměstnancům. Ve stále zakázaných zónách mimo metropoli žijí desítky tisíc příslušníků ruské armády, kteří po stažení z východních částí Německa nevědí, co bude zítra.

KÖENIGSBERG, KRÁLOVEC, KALININIGRAD

Současnost dnešní Kaliningradské oblasti nelze zcela pochopit bez souvislostí, které se zde splétaly v minulosti. Podle hesla “silnější bere”, bylo toto území po dlouhá staletí exponovaným průsečíkem konfrontací západních a východních evropských národů a majitele měnilo podle toho, kdo přijel s větším počtem rytířstva nebo tankových divizí. Křížové výpravy proti pohanským Prusům ve XII. a XIII. století sice nebyly selankou, ale pro středoevropskou šlechtu přece jen představovaly jistější podnik, než riskantní tažení za osvobození Svatého hrobu jeruzalémského. Český král Přemysl Otakar II. během jedné takové výpravy do Pruska nechal v roce 1260 položit základní kámen hradu nazvaného na jeho počest Köenigsberg, česky Královec.

Území kolem hradu v pozdějších dobách kolonizoval řád německých rytířů. Dodnes v Kalinigradské oblasti leží trosky středověkých hradů stejně jako barokní citadely, fortové pevnosti z XI. století i železobetonové bunkry postavené na sklonku druhé světové války. Právě tehdy nastala druhá zásadní změna vlastníků. Po roce 1945 se z historického německého území stala organická část sovětské říše.

Vše, co zavánělo němectvím, mizelo. Obyvatelstvo prchalo už za války, a z těch, kteří zůstali, jen málo prošlo obtížnou zkouškou sovětské kolonizační politiky. Město Královec bylo za války z devadesáti procent zničeno, a to, co se do dnešních časů zachovalo z původní německé architektury, působí vedle produktů sovětského stavebnictví spíše jako hořký úšklebek. Na venkově, postiženém hlubokou krizí, je situace ještě horší. Lidé bydlí v polorozbořených chalupách, trosky gotických kostelů slouží jako zdroj stavebního materiálu a na náměstích a náměstíčkách vedle historických hrázděných staveb máchá rukou tradiční žulový Lenin. Cesty dlážděné kočičími hlavami a obklopené alejemi však většinou plní své původní poslání dodnes, a místní řidiči chválí německou důkladnost.

NĚMCI SE VRACEJÍ

Děd Vitalij, hlídač jednoho z parkovišť v centru města, radostně zdraví každého cizince výkřiky “Guten Morgen!”. Německá slova vůbec používá velmi rád, protože návštěvníci z této země nešetří spropitným a reklamními tretkami. Vitalijovi vůbec nevadí, že za války málem uhořel v tanku T 34, který zapálila německá střela. Dnes je Němec host, přítel, nositel valuty a blahobytu.

Nacionálkomunisty ovládaná kaliningradská oblastní duma přijala v roce 1995 Zákon o ochraně ruského jazyka v Kaliningradské oblasti, který zakázal přejmenování města na historický Köenigsberg, Kraluvac či Karaljačus a zároveň omezil používání cizích slov v reklamě a na vývěsních štítech firem. Souboj s němectvím tak byl teoreticky vyhrán, marxisté z dumy však zapomněli, že strom života bývá mnohem zelenější. V Královci dnes vycházejí německé noviny Köenigsberg-expres, vysílá tady německá rozhlasová stanice, objevila se řada kulturních i společenských německých organizací.

Trvale usazených Němců žije v oblasti asi 15 tisíc. Polovinu tvoří původní obyvatelstvo, které dokázalo přežít válečné strádání i tvrdou sovětskou kolonizaci a vysidlování. Druhou část představují Němci, jejichž potomci žili už v carském Rusku. Rozpad sovětské říše tyto Němce opět přiměl ke stěhování. V Kaliningradské oblasti se usadili ti, kteří netoužili po návratu do Německa a přitom nechtěli strádat v bohem zapomenutých vesnicích na Sibiři, Volze a v Kazachstánu. Přesídlenci žijí v několika vesnicích pod Kaliningradem, a už první pohled na jejich opravené a vzkvétající domky naznačuje, že se umí k práci postavit mnohem svědomitěji než jejich ruští sousedé.

TO SLADKÉ SLOVO DOLAR… Při odjezdu z Kaliningradské oblasti zahraniční návštěvník zažívá poslední překvapení. Podle výnosu oblastní dumy musí totiž každý cizinec zaplatit jakési mýtné, zahrnující v sobě silniční poplatek, pojištění a neurčitou dotaci na neurčité účely. Toto výpalné je pro jistotu přepočítané v ECU, ačkoli se platí v rublech podle svévolně stanoveného kurzu. Průjezd osobního automobilu s tříčlennou posádkou kaliningradskou hranicí tak přijde na částku zhruba jednoho sta dolarů. Že je to proti federálním zákonům? Že jste nebyli upozorněni předem? Že cestujete třeba jen do jiné ruské oblasti? To nikoho nezajímá. Chcete-li jet – zaplaťte a stěžovat si můžete, kde chcete.  

Jedenapadesátiletý manilský policejní důstojník Absalon Piedad se jako majitel luxusního japonského automobilu cítil pánem silnic. Sedmnáctého září minulého roku dostal záchvat vzteku, když mu jiný účastník hustého silničního provozu na předměstí Manily pohrozil prstem, aby se choval slušně. Policista, v tu chvíli mimo službu, vytáhl služební pistoli a drzouna ztrestal. Později šel sice sedět na doživotí za vraždu, ale problém trvá. . . . . .

Od roku 1995 vzrůstá prodej aut na Filipínách o 44 % ročně, ale patnáctimilionová Manila má jen 800 kilometrů silnic (5 % celkové délky), přičemž tu žije pětina populace Filipín. Jezdí tu 1,5 milionu aut, ročně se jich prodá 150 000. Na Filipínách existuje 467 000 povolení k držení zbraně, ale odhaduje se, že dohromady s těmi prodanými načerno je mezi lidmi přes milion střelných zbraní. Vražedné šílenství neboli amok je také v tradici. Ačkoli se Filipínci chovají vesměs přátelsky, jsou mnohdy neuvěřitelně ochotní a zůstávají klidní i ve vypjatých situacích, čas od času je přepadá vztek. Zvlášť silné případy amoku byly dokumentovány během filpínsko-americké války začátkem století – například při řádění armády samozvaného generála Sakaje v džungli, jinak národně osvobozeneckého hymnu dodnes oslavovaného filipínskou kinematografií. Docházelo k uřezávání údů, muslimové z jižní oblasti Mindanao – zvaní Morosové – spoutávali zajatce a pak s nimi jako se živoucím štítem postupovali s dýkou a sekerou v ruce proti americkým ozbrojencům. Američané si je nakonec podrobili díky vynálezu rychlé zbraně ráže pětačtyřicet. Slovo “amok” pak od Morosů převzali do angličtiny.

Sociologové z filipínské univerzity se propukáním amoku zabývají a tvrdí, že se tu projevují latinskoamerické vlivy v národním charakteru a že své přineslo i dědictví patriarchátu z dob kolonizace. Díky němu prý chce být každý Filipínec považován za šéfa a řídit chod věcí. Pokud tomu tak není, považuje to za osobní útok. S filipínským amokem je to jako s výbuchem zdejších sopek. Souostroví leží v tichomořském “ohňovém kruhu” vulkánů, z nichž některé jsou naoko klidné. Mount Pinatubo vybuchla roku 1991 po šesti stech letech a zavalila daleké okolí horkým popelem zvaným lahar. Lahar se objevil v době výbuchu až na Havaji. Něco podobného lze vystopovat ve filipínské mentalitě a historii bohaté na kolonizace.

CHAOS NA SILNICÍCH

Na filipínských silnicích je zácpa způsobem existence hmoty. Zácpy bývají klidné a totální. Na rozdíl od Indie se tu troubí, jen když se jede. “Provoz je tu riskantní, tak musím houkat,” vysvětluje mi řidič autobusu na dvě stě sedmdesát kilometrů dlouhé cestě z rýžového a výletního Baguia do Manily. Není jisté, kdy autobus dorazí do cíle. Minimálně se jede sedm hodin, průměrně jedenáct. Poblíž hlavního města se pravidelně přihodí zácpa jako živelná pohroma. Na dvouproudé silničce lemované krámky a chatrčemi se nedá nic regulovat a není nikoho, kdo by tak učinil. Zpočátku se šňůry stojících aut, autobusů, dodávek a rikš snaží předjet odvážlivci s novými japonskými auty. Zprava po krajnici, a pak zleva v protisměru. Tím pádem nastává absolutní vzpříčení. Z nitra autobusu se vynoří dva tři státní činovníci, kteří mají k dispozici policejní vysílačky. Těžko říci, jestli je něco z toho pravé. Ilegální užívání policejních sirén a majáků je tu běžné. Činovníci naslouchají policejnímu hlášení a radí řidiči.

Policejní asistence se dostaví nejdříve za hodinu, jestli vůbec. A tak se silnice mění v obrovský jam session. Někdo rokuje, někdo spí na korbě vedle košíků a slepic, většina osazenstva odchází do krámků podél silnice. Když je pak šance na rozjezd, stejně se nemůže jet, protože chybí dílem řidiči, dílem cestující. Všichni však vypadají spokojeně. Nikdo se nerozčiluje, nikdo nikomu nenadává. Je v tom pud sebezáchovy. Kdyby se někdo rozčílil, došlo by k masovému výbuchu. “Filipínská neschopnost vyrovnat se s projevem vzteku je překvapující,” říká šéfredaktor novin Manila Standard Cipriano S. Roxas. “V jiných zemích stačí k zastavení výměny názorů varování nebo pohrůžka. Ne tak na Filipínách. Slovní potyčka tu může lehce skončit smrtelným úderem.”

Manželka tajemníka šéfa českého zastupitelského úřadu v Manile Alena Libřická tvrdí, že by mohlo pomoci důsledné silniční značení. Nenajdete tu ani zákazy předjíždění, ani označení nebezpečných míst, ba ani zastávek hromadné dopravy (pokud existuje). “Tam, kde se tvoří zácpy, neudělá nikdo nic,” dodává Alena Libřická, “jednu se podaří zlikvidovat a za chvíli je tam nová. Filipíncům se nechce pracovat, ani o práci přemýšlet. Zdá se, že jsou smířeni s osudem…”

MONEY CHANGER

Filipínská ekonomika má kořeny v dobách španělské kolonizace. Ve druhé půli devatenáctého století sice Britové a Američané uvedli filipínskou cukrovou třtinu, konopí, rýži, kokos a banány na světové trhy, filipínské galiony však přesto vozily převážně čínské hedvábí a porcelán na Západ a drahé kovy z Jižní Ameriky do Evropy. Španělé dlouho omezovali rozvoj domácího filipínského podnikání, takže boom nastal ve spekulativním, nikoli v produktivním obchodování. Země nemá dost výrobních odvětví a neví, jaké konkurenceschopné produkty vyrábět. I mléko se dováží. “Dnes je naše jediná šance v modré revoluci – v plodech moře,” říká jedna státní úřednice.

Jedna z hlavních tepen čtvrti Malata v Manile se jmenuje Mabini. V obchodech se tu prodává hlavně čínské, japonské a singapurské zboží. “My máme jen rum, doutníky, křepelčí vajíčka a kuřecí brambory,” směje se prodavačka.

Zato je v ulici jedna směnárna za druhou. Říká se jim money changer, konkurují bankám a mají své náboráře, kteří chytají turisty a vnucují jim nejlepší kurz ve městě. Tabulku měn mají napsánu na zmuchlaných papírcích. Největší zájem je o dolary, marky a jeny. Při směně od pěti set marek výš se poskytují výhodnější kurzy. Cizinec však ze směnárny těžko vyvázne bez úhony. Celá story většinou začíná tím, že směnárnice zalituje, že má k dispozici jen malé padesátipesové bankovky. Za sto marek tisíc osm set pesos. Zákazník kývne, směnárnice prohlédne německou bankovku a začne počítat. Svazek skoro čtyřiceti domorodých bankovek pak promne v ruce, ukáže zákazníkovi a střelhbitě ho znovu projede přes rohy. Pokud má zákazník dojem, že se při této proceduře paklík ztenčil, směnárnice ochotně počítá znovu. “Jeden tisíc osm set,” ukáže. “Je to tak,” souhlasí zákazník. Směnárnice opět svazek projede přes rohy a vtiskne do ruky zblblému turistovi. Ten pak většinou venku zjistí, že dostal jen devět set. Nebo ještě míň. Zpátky se zpravidla nevrátí. Je rád, že dostal aspoň půlku. A i kdyby se chtěl vrátit, často v řadě nachlup stejných krámků nepozná, odkud vyšel.

Nedal jsem se. Vztek nad ztrátou peněz přehlušil mé povědomí o filipínském amoku i o tom, že slovní potyčky tu končívají smrtí jednoho z účastníků. Měl jsem štěstí, že jsem si v “mém” money changeru všiml vystavených dámských taštiček made in China. Vrátil jsem se, ale směnárnice tam nebyla. U stolu seděla mladá dívka a jedla čínské nudle. Začal jsem protestovat. Tiše a pak hlasitě. Nakonec se za kouřovým sklem objevila jiná směnárnice a vydala mi tři stovky s tím, že je dává ze svého a že jsem přece peníze přepočítal a převzal. O dalších šesti stech se nemluvilo. Obličeje proti mně kameněly a já viděl, že jsem prohrál. Ale nechtěl jsem se vzdát. Řekl jsem, že půjdu na policii. “To klidně můžete,” opáčila směnárnice. “A ten váš krámek zavřou,” trumfoval jsem. “Jak myslíte,” směnárnice na to. A zmizela za kouřovým sklem.

Obrátil jsem se k dívce s nudlemi a velmi rezolutně jí řekl, že znám šéfredaktora listu Manila Standard pana Roxase a že druhý den bude obrázek jejich oficíny v novinách. Vyndal jsem fotoaparát a pro začátek začal fotit čínské taštičky. Dívka nechala nudle nudlemi a zmizela. Začal jsem bušit na kouřové sklo. Nikde se nic nepohnulo, nikdo se už neobjevil. Vyšel jsem před směnárnu a začal zaostřovat. Detail, polocelek, celek. V tu chvíli všichni, kteří drbali přes verandy domu, jedli nebo hráli karty, zmizeli. Dívka s nudlemi vyklidila směnárnu a utekla do vedlejšího money changeru. A pak zas ven a vedle. Venku byl klid. Zdál se, že zalezly i slepice. Vytratili se kunčofti i naháněči, stejně jako lidé, kteří se povalovali po ulicích. Když jsem vyfotil asi deset snímků, vtrhl jsem zpátky. Byl jsem tam sám a mohl eventuálně krást taštičky, svaté obrázky a cigarety. Začal jsem znovu bušit do kouřového skla. Asi za pět minut se přičarovala původní směnárnice a hodila mi zbývajících šest set. “A už vás nikdy nechci vidět,” sekla. Řekl jsem, že mě už nikdy neuvidí.

Když jsem šel okolo money changerů na Mabini druhý den, bylo všechno ve starých kolejích. Směnárnice, dívka s nudlemi, obyvatelé i povaleči. Fotografii jsem panu Roxasovi nechal. Nevím, jestli ji uveřejnili.

LIDÉ VE SLUMECH

Propast mezi bohatými a chudými zůstává přes revoluci z EDSA z roku 1986, přes liberalizaci průmyslu zavedenou prezidentem Fidelem Ramosem po pádu marcosovské diktatury, přes vznik nevládních organizací, které se zabývají sociálními problémy. Masová chudoba postihující polovinu obyvatelstva má kořeny ve feudálním zemědělském systému, který poskytuje několika rodinám ohromné bohatství, přičemž zbytek obyvatelstva trpí nedostatkem vlastnictví i pracovních příležitostí. V Mindansu působí velké těžební společnosti, které vyvážejí dřevo, ale domácí obyvatelstvo tím přišlo o pozemky. Číňané tu začali jako kuliové, ale dnes jsou z nich vážení obchodníci a majetní lidé. Tvoří nejbohatší komunitu v zemi. Chudí filipínští rybáři v manilském zálivu se snaží bránit invazi mezinárodních rybářských podniků a tvrdí, že lodě velkých firem vypouštějí do moře olej a chemikálie, které zapříčiňují masové úhyny ryb. Při posledním vyplavilo moře do zálivu třicet tun mrtvých ryb (a policie musela hlídat, aby se nedostaly na trh). Je ovšem možné, že vinu nese i špatná kanalizace, která vede splašky přímo do vody.

Turisté jsou dirigovatelní. Většinou je zajímá to, co je v průvodcích. O slumech tam nic není.

Cestu krajinou slumů je nejlépe začít vlakem. Na Filipínách je jediná linka, má několik desítek kilometrů a spojuje předměstí Manily s obchodním centrem Makati. Vlak připomínající tři spojené maringotky se pohybuje průměrnou rychlostí patnáct kilometrů v hodině a trvale houká na ty, kteří žijí v kolejišti. Chudí hrají karty, hledají si vši nebo prostě leží. Slum, jehož základním stavebním kamenem je kus vlnitého plechu, několik tyček, hadrů a pneumatik k zatížení střešního materiálu, pokládám za pozoruhodné architektonické dílo. Snažil jsem se ulici beze jména vyfotografovat zpoza dveří vlaku, které skupina výrostků střídavě otevírala a zavírala za jízdy. Fotografování je zde patrně podezřelá činnost. Záhy ke mně přistoupili tři muži s těžko zjistitelnou funkcí, kteří chodili po voze za průvodčím. Šéf prohlásil, že fotografovat nemohu, protože prý je to nebezpečné.

“Vykláníte se ze dveří a někdo vám ten foťák ukradne,” děl.

“Ale ti kluci vedle taky stojí u dveří a taky jim může někdo něco ukrást,” snažil jsem se logicky oponovat.

“Jenže to nejsou cestující,” zazněl argument, na nějž jsem nebyl připraven.

“Ale oni jedou vlakem, takže to musí být cestující,” říkám.

“Ne, to nejsou cestující,” nedal se zviklat muž.

“Takže jsou to černí pasažéři, jo?”

“Ne, to nejsou černí pasažéři. A vy si sedněte a buďte v klidu.”

Chvíli jsem byl. Díval jsem se usmolenými okny a bylo mi líto promarněných příležitostí: jak venku defilují lidi, kohouti a psi, jak si chatrčáři opékají jakési tyčinky, pijí pivo a lakují navzájem nehty, jak leží vedle sebe a dívají se na barevnou televizi, jak prodávají bonbony, coca-colu a zbytky zrezivělých kol, jak vypouštějí splašky rovnou do říčky protékající za humny, jak se brodí po kolena v bahně a lopatují marast, aby mohli na pevné zemi postavit základy dalšího slumu.

Na Filipínách logika nepomáhá.

“Ze začátku jsem si tu zamykal baťůžek, ale pak jsem zjistil, že mě tu nikdo okrást nechce a teďka chodím prostě takhle,” řekl jsem a ukázal, že na Filipínách netřeba obávat se zlodějů.

Tři muži vyslechli mé expozé a nic. Po chvíli se šéf zvedl, popošel ke mně a povídá: “Sir, běžte si. No jděte, koukejte se ven, no prosím.”

Připadal jsem si jako žadatel schválený státními orgány. Dal jsem se do fotografování slumové scenerie, tři muži se usmívali a jakýsi prodejce s dvěma sty antén složených ve třetině vozu se připojil k diskusi: “Jó, tady je hezky, co? To je fajn, že fotíte. To já jedu prodávat antény. Sám jsem je vymyslel,” hladí les drátů připomínajících něco mezi vodním mlýnkem a hráběmi. “A jedna stojí jen dvě stě pesos!”

Projížděli jsme nádražími, v nichž byly připraveny montážní vlaky se spoustou dělníků s tvářemi ovázanými proti slunci. Nevím, jestli se jim někdy podaří opravit hrbolatou trať s kolejnicemi propadajícími se do bahna. Zamával jsem jim a dál fotil slumovou parádu, hromady vlhké špíny, ohně, kouře a bobtnající říčky s gejzírky vybuchující černoty.

“Ještě jednu fotku, pane!” volali na mě ze slumů a ještě než vlak projel, vytvořili skupinky jako na fotografiích ze svatby.

REVOLUCIONÁŘI A KŠEFTAŘI

Čtvrť Makati má mrakodrapy, pizzerie, parky, vodotrysky a lavičky a metaře. Byznysmeni sem jezdí v klimatizovaných limuzínách a prodejci a chudáci sem nesmí. Místo mikrobusů zvaných jeepney, které jsou trvale přeplněny a staví proto jen tam, kde někdo vystupuje, sem jezdí autobusy, některé dokonce s klimatizací. Nástupní stanice je kupodivu označena a stojí na ní Číňan v hnědé košili a klobouku.

“Á, a odkuďpak jste?” ptá se, jako bychom se už dlouho znali.

“Čechy, Praha,” povídám.

“Á, Čechy, to znám, ty mám rád. Tam totiž dělají semtex. Moc dobrá věc.”

“Odkudpak to znáte?” ptám se.

“To vás nemusí zajímat,” vece Číňan. “Koupím semtex a vyhodím do povětří pár anglických letadel, protože Angláni okupovali mou vlast. Už aby tu byl červenec! To pudou okupanti z Hongkongu! Už aby to bylo! A pak se spojíme s Němci a zničíme všechny, co mluví anglicky. Anglány určitě. A možná i Američany. K čertu s nimi. Kdo by je měl rád?! Heil Hitler!”

Na Filipínách je hodně revolucionářů. V únoru roku 1986 vstoupil víc než milion lidí do nepříliš krvavé lidové revoluce, při níž byl sesazen diktátor Ferdinand Marcos, který zanechal zemi zplundrovanou, s odtěženými lesy, obrovskými zahraničními dluhy a vysokou inflací. Na Filipínách se říká, že revoluce z EDSA (Epifanic de los Santos Avenue) inspirovala podobná povstání ve střední a východní Evropě a v Číně, Filipínci byli připraveni zemřít pro svou zemi, žertovali, že Ninoy Aquino – hlava opozice – byl roku 1983 zavražděn proto, že nemocný Marcos, dojíždějící na pravidelné dialýzy, potřeboval Aquinovy ledviny, přežvykovali kukuřici, lízali zmrzlinu, kupovali si balonky a házeli přes zeď kasáren pokrmy z rýže a sendviče, aby nasytili vzbouřené vojáky. Zpívali a tleskali bavičům a homosexuálním hercům a modlili se k pražskému Jezulátku a širokosukňovité Madoně.

A PŘEDTÍM?

Filipínské souostroví bylo objeveno roku 1521, v polovině šestnáctého století kolonizováno Španělskem, nazváno po králi Filipu II. a na přání kolonizátorů spojeno do jedné země. Vzpříčilo se jedině Mindanao, které později zpacifikovali Američané. Španělští věrozvěsti byli tak horliví, že ještě v dnešní době má devadesát pět procent Filipínců křesťanské vyznání. Ačkoli tu dlouhá staletí převládala arabská kultura a mluvilo se filipínsky, což byl jazyk založený na dnešní tagalštině, ještě než tato původní malajská řeč přejala arabské, čínské a španělské výrazy. O Filipíncích se proto říká, že jsou nejzápadněji orientovaní Asiaté. Mají mnoho společného s kulturami střední Ameriky, jejich kdysi sesterské kolonie. Na přelomu století vyhlásili Američané válku Španělsku, zvítězili a Španělé jim prodali Filipíny za dvacet milionů dolarů, což byl pakatel. Americkou anexi zcela zastínila filipínská revoluce, první velké protikoloniální povstání, které vedlo k vyhlášení Filipínské republiky roku 1898. Američanům se však podařilo přesvědčit filipínské revolucionáře, že Spojené státy Filipínám pomáhají v boji za nezávislost na Španělsku. Zakrátko za země vytvořily svou první a hlavní kolonii. Podle názorů některých odborníků byly Filipíny prvním Vietnamem. Během filipínsko-americké války zahynul milion Filipínců. Američané v ní zvítězili a panovali s osvícenou nadvládou. Filipíny zaznamenaly v prvních čtyřech desetiletích dvacátého století obrovský boom. Američané zavedli veřejnou školní docházku, poslali do země učitele a misionáře, vybudovali města a trvali na tom, že i řadoví občané musí hovořit anglicky. Když roku 1941 přepadli zemi Japonci, Filipínci proti nim bojovali spolu s Američany v partyzánské válce. Roku 1945 Američané Japonce vyhnali a srovnali Manilu se zemí, včetně starého opevněného španělského města zvaného Intramuros. Uprostřed ruin poskytli roku 1946 zemi nezávislost, ale ponechali si zde vojenské základny. Zároveň s tím, jak nyní zemi opouštějí, klesá i počet případů AIDS. Amerikanizace zůstává. O filipínských ženách se říká, že vypadají, jako by strávily tři sta let ve španělském klášteře a padesát let v Hollywoodu.

Filipínci mají rádi hrdiny, hrdinské filmy (v zemi se jich točí tolik, že díky nim dodnes přežil domorodý jazyk tagalština) a Boha, který je také přeborníkem. Ježíš je hvězda srovnatelná s Pelém nebo Stallonem. Řidiči si do aut lepí obrázky, na nichž jsou vyobrazeni svalovci nebo svatá rodina. Bohoslužba je něco na způsob sportovního utkání.

Služebná Monique Talinguez z Učitelského tábora v Baguiu fandí Bohu každé ráno. Zalije květiny, postaví na kafe a pustí televizi. Sleduje, jak se davy shromažďují před kostelem, jak vystupují po schodech, jak se modlí, a dostává se do varu. “Pochválen buď Pán,” zpívá spolu s knězem a moderátorem, opojena sportovním výkonem modlících se. Pak oprašuje stůl a v tranzu pokračuje ve zpěvu. Modlitba jako baseballový zápas, v němž procesí fandí Bohu. Na závěr se pomodlí k pražskému Jezulátku v pokoji. Monique opakuje slovo Praga. Neví však, co to je, ani kde leží. Filipínci pokládají za střed světa Asii. Milují obřady. Vánoce slaví od září. Filipínští křesťané jsou vůbec nejpobožnější na světě, následováni Indy a Brazilci. Lidové katolictví se tu snoubí s lidovým léčitelstvím. Lékaři lidských duší mají tichou podporu biskupů. Stovky katolických kostelů jsou neděli co neděli nabity procesími, mnozí fandí a modlí se venku, mnozí si k obřadu nosí své stoličky. “Nedají na nic jiného než co řekne pan farář v kostele,” říká Alena Libřická.

Zvláštní země rozkročená mezi Pacifikem a Atlantikem, v níž čínsko-malajští míšenci mají na stěnách tapiserie s poslední večeří Páně, udělala z náboženství show. Možná právě proto jsou Filipínci schopni žít kdekoli. Monique chce, abych jí našel v Praze ženicha. Filipínští hudebníci hrají západní rock v asijských přístavech, desetitisíce jich žijí v Hongkongu, ti, co získali vzdělání, se snaží emigrovat na Západ, půl milionu Filipínců žije na Blízkém východě a desetitisíce žen dělají pomocnice v hongkongských, singapurských nebo italských domácnostech. Vláda je nazvala “moderními hrdiny”. I když mají často vyšší vzdělání než zaměstnavatelé, dostávají podřadnější práci. Mnoho filipínských žen bylo v Thajsku nebo jiných zemích znásilněno nebo jinak zneužito a jedna služka například zabita proto, že špatně pečovala o epileptické dítě. Šéf pak svedl vraždu na jinou Filipínku.

Filipínci, kteří se snadno pohybují mezi světadíly, jsou zvyklí na křesťanské kostely, čínské pagody a židovské modlitebny v jedné ulici. Jejich kosmopolitismus jim umožňuje žít univerzálně. Pan Susing Wijangco, který chodí v domorodé košili barong tagalog, má západní vzdělání, četl Gargantuu a Pantagruela a studoval evropskou historii. Od návštěvy Evropy ho odradilo jen to, že v době, kdy si cestu naplánoval, bylo ve Vídni nesnesitelně chladno – jeden stupeň nad nulou. Jeho děti zůstaly částečně na Filipínách, některé odešly do Hongkongu, jiní členové rodiny do Ghany – a všude mohutně zakořenili. Český rasový konzervatismus je možná úhlednější, ale nemá civilizační šanci. V Čechách se školy zavírají pro nedostatek žactva. Na Filipínách praskají ve švech. Muslimská a komunistická povstání tu postupují ruku v ruce. Někde ještě loví původní kmenové obyvatelstvo, ale ve velkých městech žije nový stav manažerů v postmoderním konzumním světě.

DŽÍPNY

Filipíny nemají městskou hromadnou dopravu, a tak osmdesát procent všech vozidel je privátních. Ti, kteří nemají na taxíky, jezdí pestře pomalovanými a špinavými aluminiovými mikrobusky zvanými džípny. Nejsou známy jejich stanice ani tarify. Zaplatí se obnos, který řekne řidič. Sedí za volantem pootočen doprava, řídí levou rukou, pravou vrací drobné. Mezi prsty levé ruky má nastrkány bankovky různých hodnot. Džípny mají japonské motory a filipínské karoserie a hrdá jména jako Goodfather, Toronto Rapers, Rider Star nebo Hawaiian Boys. Výfuky jsou zrezivělé a pneumatiky kol jako koleno. Na palubní desce dva měřiče, které nejdou. Nad řidičem se houpá madonka, rolničky a žluté třásně. Odněkud se line nakřáplá originální filipínská hudba. Nastupuje a vystupuje se v předklonu. Těžko říct, jestli džípny stojí, dokud cestující ještě nastupují, nebo jestli se vystupuje a nastupuje tak dlouho, dokud džípny stojí. Džípny houká, řve a smrdí. Smog však patří ke koloritu. Ráno se řítí každou vodorovnou ulicí Manily dvacet džípnů za sebou, chaoticky zastavují, předjíždějí se a kličkují. Lidi plivou smog ven z plic. Nebýt řevu a slin, vypadá manilské ráno docela přírodně. Jako impresionistický obraz, na němž mlha zaplavuje horizont.

ŽIVOT SE ZVÍŘATY

“Tohle je můj dům,” vypráví chudý muž, který žije v Manile u zálivu. Jeho děti se brodí ve smrdutém moři a potápějí se. Muž rozdělává oheň pod kamennou lavičkou, klade na ni křivou černou pánev a do ní rybu. “Není práce, není podpora,” stěžuje si. “Včera jsem byl čekat ve frontě na místo pomocníka na lodi, ale nevyšlo na mě.” Muž sní o tom, že si koupí rezavé kolo a zkusí jezdit jako rikša, který si vydělá stovky pesos denně. “Možná že tu kolové rikši zakážou jako v Indii,” mává rukou někam, kde tuší jinou zemi, ještě chudší a chaotičtější, než je tahle. Muž pocucává kokosové mléko, jí rybu a vypráví, že v koši má ještě dvě slepice pro horší časy. Chtěl by mít koně a vozit turisty do Intramuros ke katedrálám. Účtoval by jim padesát pesos a nabízel lupínky z vepřových kůžiček a ochucoval je octem dvou barev.

Kdo žije na Filipínách, musí si zvyknout žít se zvířaty. Psi, slepice a kohouti, kteří přes den spí, řvou, kdákají, štěkají a vrčí v noci. K ránu vylézají z úkrytů švábi a šustí po stěnách. Myši mají své trasy z pokoje do kuchyně a zpátky. Nejvítanější jsou v domácnostech ještěrky. Ty totiž žerou hmyz. Slepice se popelí ve středu města a muži převážejí prasata na tříkolkách. Na okrajích měst postávají husy u buvolů. V období dešťů se děti koupají spolu s nimi na dvorcích proměněných v tůně. Lidi se hemží, stahují a umírají. Je jich moc. V Asii platí koloběh přírody přísněji než jinde. “Totéž je u lidí,” říká Alena Libřická. “Kousek od nás žijou bezdomovci, jezdí s vozejky a sbírají odpadky. Říkám si, co jim musí stačit k životu. Srovnávám to s tím, co za ptákoviny se vymýšlí v televizi. Hry, debaty, všechno možné. A jim stačí pár pytlů.” Lidem se však daří líp díky modernímu vynálezu: nákupním centrům s klimatizovanými obchody. Nechodí sem nakupovat, ale ochladit se. “Stačí přejít hlavní ulici obchodní čtvrti, a jste v tom,” říká Aser, jenž s manželkou prodává léky na hubnutí. “Tady je milionářská vesnice a tam ti, co spí v odpadcích. Chudí nemají šanci na cokoli. Nemovitosti vlastní Číňani. Všechno je to jen fasáda.”

ČISTOTA

Poblíž Intermuros mi skupina Filipínců nabízí švédský vysavač. Snažím se jim bezvýsledně vysvětlit absurditu věci. Nechápou. Evropa je pro ně těžko rozlišitelná a nezřetelná pevnina se symbolem německé marky. Filipínci mají své filmy a své filmové stars. Jiní dealeři nabízejí filipínské fajfky proti moskytům. Argumentují, že přece nejsem na moskyty zvyklý. Filipínské filmy jsou romantické a akční. O lásce a o zabíjení. Filipínci mají rádi komedie, protože se rádi smějí a neberou věci života příliš vážně. “Filipínský čas – vždycky pozdě,” vysvětlují mi na ulici.

Filipínci se rádi žení a vdávají napříč rasami. Je překva- pivé, že světlou pleť považují za atraktivnější.

Musíte si zvyknout. Ale i u nás je pomalá doprava, nízké platy, nedochvilnost a improvizace, špinavé názvy s vypadlými písmeny a stavby končívají v polotovaru, jak komu co odpadne od ruky. I u nás existují reklamy oblbující magickým slovem cash. I u nás jsou trvale obsazené telefonní linky, zácpy a nespolehlivé směnárny. I u nás se hovoří směsí češtiny a angličtiny. I u nás vznikají drahé školy pro elity. Na rozdíl od nás jsou Filipínci smíšenější. Rádi se žení a vdávají napříč rasami. Světlou pleť považují za atraktivnější.

Diváci jsou zvyklí při jednoaktových komediích stát. Na rozdíl od nás mají dvacet tajfunů za rok. U nás ochránci přírody bojují proti těžbě nerostů stejně jako na Filipínách. Tam se navíc snaží zachránit nejkrásnější korálové útesy na světě před dynamitem a kyanidem. Mají za sebou pár havárií zlatých dolů. Mají také univerzitu z roku 1611, džungli, která ustupuje komerčním zájmům, mají jediný demokratický režim v jihovýchodní Asii a v roce 1998 půjdou znovu k volbám.

Na ulici žebrají děti, dva muži opravují prasklou vodovodní trubku – strkajíce ruce znovu a znovu do kaluže – a zůstává nedoděláno a nedostavěno. Kluk Redem v hotelu Guerrero jako každé ráno znovu leští už vyleštěnou podlahu, až svítí. Odpadky v mém pokoji ale zůstávají. “Abych nezapomněl,” zapaluje si doutník Raffy Guerrero, jenž začínal jako divadelní kritik. “Jeden Čech už tu bydlel. Kdysi. Roku 1969. Inscenoval tu hru Labyrint se souborem Girl Scout of the Philippines Auditorium Theatre. Byl to Ladislav Smoček,” speluje pečlivě. Pamatuje si to představení jako by bylo dnes. Na Filipínách jsou věci blízké domovu.

Už po mnoho století loví člověk dugongy, jinak zvané mořské krávy. Zdá se, že se tento druh savce stal základem námořnických pověstí o mořských pannách. Nyní se díky nekontrolovanému výlovu ocitli dugongové na pokraji vyhubení. V Západní Austrálii jsou vydávány lovecké průkazy na výlov dugongů už jen Aborigines (původní obyvatelé Austrálie, domorodci). I přes tato omezení znepokojení stoupá, neboť Aborigines se vzdalují od tradičních loveckých metod.

ODPOLEDNÍ SMRT

Ian Ralph je lovec dugongů a patří k domorodému kmeni Bardi. Stojí na kraji hliníkové loďky s napřaženou harpunou, ztělesněná socha černého bojovníka s bronzovým nádechem z odpoledního slunce. Jeho zkušené oči se soustřeďují na rozmazaný hnědý tvar ve vodě a v duchu vypočítává správný okamžik k výstřelu z harpuny. Už čtyři hodiny vyhlíží stín, prozrazující dugonga pod vodou. Mává na společníka u kormidla a vykřikuje instrukce ve svém rodném jazyce. Nyní je stín už blízko, objevil se na hladině několik metrů od nich. Všichni ztichnou. A pak, jakoby telepaticky, otočí kormidelník loď a zkříží cestu zvířeti, přesně v tom okamžiku, aby zajistil správný zásah Ralphovy harpuny. Ralph společně s harpunou, což je pouze čtyřmetrová dřevěná tyč s okovanou špičkou, skočí do vody. Oštěp nachází svůj cíl. Je to Ralphův první dugong v tomto roce a radost na jeho obličeji byla výrazná, když se celý mokrý vytahoval na loď.

Nyní je na řadě další úkol: zajmutí a zabití úlovku. Zvíře bojuje s provazem, který ho přitahuje k loďce, ale harpuna je zabodnuta příliš hluboko na to, aby přežil. Smrt už je jen formalita. Samce táhnou k lodi. Je chycen za ocas a pověšen hlavou dolů vedle loďky, do té doby, než mu voda zaplaví nosní dutinu, což ho utopí. Lovci tvrdí, že to může trvat až půl hodiny, než zvíře zahyne. Zvíře se několik minut marně snaží vymanit ze zajetí, prudce sebou mrská proti lodi. Každý pozorovatel potvrdí, že sledovat smrt je nepříjemnou záležitostí.

Mrtvola zvířete, uvázaná podél lodi, je přepravena na břeh, kde bude rozřezána a naporcována. Během hodiny se hebký, teplý písek a hnědožluté kameny zabarví od krve do tmavočervena. Touto dobou muži kmene Bardi zručně rozřezávají dugonga na malé kusy, které odnesou a rozdělí mezi sebe. Určitá část masa bude odvezena při návštěvách Broomu nebo Derby jako dar rodinným příslušníkům. Lovci tvrdí, že maso není určeno na prodej.

ZÁKON JE PROBLÉM

Dugong je základní součástí potravy lidí kmene Bardi, kteří žijí v One Arm Point blízko Cape Leveque, asi 200 km na sever od Broome, v nejvzdálenější části severozápadního pobřeží Austrálie. Přestože Západoaustralský svaz ochrany přírody vydává povolení na lov dugongů pouze Aboridžinům, mají experti na dugongy obavy o budoucnost těchto zvířat. Na třech čtvrtinách pobřeží Great Barrier Reef (Velký korálový útes) je dugong na seznamu vážně ohrožených druhů. Humánní mezinárodní společnost žádá federální vládu, aby vydala zákaz lovu bez výjimek.

Dugongové mají nízkou porodnost, lovecké metody se modernizují, a tak je tento savec vystaven velkému nebezpečí. Pokračující vývoj loveckých metod, od tradičních, kdy se k lovu používaly kanoe a malé dřevěné loďky, až po moderní, při nichž se používají motorové čluny a velké sítě na ryby, ohrožuje dugongy i jiné ohrožené druhy. Dugongy je možno najít podél pobřeží ve více než 40 zemích od východní Afriky až k Vanuatu. Queenslandští experti pro vědecký výzkum tvrdí, že podél pobřeží Austrálie žije více než 80 000 jedinců. Přesný počet však nelze nikdy určit, protože je zde ještě spousta neprozkoumaných oblastí. Pouze čtyři letecké průzkumy byly provedeny v Západní Austrálii, dva v Shark Bay, jeden v Ningaloo Reef a Exmounth Gulf. Helena Marshová z Univerzity Jamese Cooka, která je považována za jednoho z nejlepších expertů na výzkum života dugongů, tvrdí, že stav těchto zvířat se může zvednout maximálně o pět procent ročně. A dodává, že pokud je zabito 500 samic ročně, je pro pouhé zachování současného stavu nutný celkový počet 22 000 dugongů. Samice totiž mívají první mládě v desátém roce života a poté jedno další každý třetí až pátý rok. Dugongové se dožívají až sedmdesáti let.

První oficiální dohoda mezi Aboridžiny a ochránci přírody byla nedávno podepsána v Queenslandu poté, co vědci prokázali, že počet dugongů mezi Cooktownem a Bundabergem v Queenslandu klesl od roku 1987 do roku 1994 o 50 až 80 procent. Domorodý kmen Darumbal souhlasil, že už nebude lovit dugongy v Shoalwater Bay, které je jedno z hlavních míst, kde se množí dugongové na Great Barrier Reef. Je to však pouze dílčí úspěch, protože tento kmen je jen jedním z mnoha pobřežních domorodých kmenů. Oddělení ochrany a správy země (Department of Conservation and Australian Land Management – CALM) vede podobná jednání i s dalšími kmeny z oblastí Beagle Bay a One Arm Point.

Gordon Wyne, manažer pobočky CALM, doufá, že se těchto jednání zúčastní domorodé kmeny ze všech oblastí Austrálie, protože počet těchto zvířat je nutno udržet. CALM se snaží ovlivnit lovce žijící více na sever, ale je to těžké, neboť nejsou konkrétní údaje o počtech zvířat v těchto oblastech.

“Základní problém spočívá v tom, že zákon dává Abordžinům možnost lovit a oni se jí nechtějí vzdát. Jednou však přijde doba, kdy budou svým lovem ohrožovat přežití tohoto druhu,” tvrdí Wyne. Letecké výzkumy na sever od Exmouthu, nejsou pro CALM na prvním místě, neboť CALM se zabývá monitorováním více než sto druhů zvířat, které jsou více ohroženy vyhynutím než dugongové.

“Je potřeba miliardy dolarů na provedení výzkumu celého pobřeží, aby se zjistilo, kde se dugongové v jaké době zdržují. Snažíme se o to, aby výzkum byl proveden efektivně,” tvrdí Wyne. Podle Tonyho Preena, experta na dugongy z Univerzity Jamese Cooka, může být samolibost západoaustralské vlády pro tento druh velice nebezpečná. “Z hlediska ochránců přírody je situace doopravdy velmi vážná. Není moc oblastí, o kterých je možno tvrdit, že zde není čeho se obávat.” Západoaustralské pobřeží představuje asi jednu třetinu ze všech míst, kde se dugongové vyskytují. “Austrálie hraje nepochybně rozhodující roli pro přežití tohoto druhu,” tvrdí Preen.

SLYŠÍ NÁS, ŘÍKAJÍ LOVCI

Všichni předkové Iana Ralpha lovili dugongy. Jeho otec zabíjel zvířata z voru ve vodách okolo ostrova Sunday a často lovil při světle měsíce, neboť touto dobou se dugongové drží u hladiny a jsou nejsnáze ulovitelní. Ralph říká, že v té době bylo dugongů mnohem více, ale že jejich počet v tomto roce opět vzrostl a on nemá obavy o jejich přežití.

Lovci mají své teorie o zvycích dugongů. “Jestli jsme my moc šťastní a mořská tráva je moc světlá, oni nepřijdou,” tvrdí Bruce Wiggan. “A když my vyprávíme moc příběhů – když je hledáme – slyší nás a říkají si, oni si o nás povídají, tak jdeme někam jinam.”

Vůdce jejich komunity Denis Davey říká, že je to moc těžké požadovat po lidech, aby se vzdali lovení dugongů. “Dugongové jsou naší hlavní potravou už mnoho století. Pokaždé, když vidíme dugonga, zbíhají se nám sliny v puse a musíme ho dostat.”

Lovci z One Arm Point si nezapisují úlovky, ale Davey tvrdí, že kdyby vláda byla schopna jim dokázat, že počet klesá, on by začal myslet na zapisování úlovků.

Lovci měli velké štěstí v roce 1996, protože prvního dugonga ulovili už v lednu a sezona pokračovala až do prosince. Maso, kterého je dostatek pouze v červnu a červenci, je nahrazováno želvami a jinými mořskými živočichy a také hovězím masem.

Asi třicet mladých mužů z komunity, která čítá kolem tří stovek obyvatel, loví dugongy při přílivu až tři kilometry od pobřeží. Wiggan odhaduje, že je uloveno alespoň sedm nebo osm kusů týdně, což znamená stovky zvířat během celého roku. Dospělý dugong nakrmí až dvacet lidí. Obavy o vybití velkého počtu dugongů je přivedly k lovení ryb.

Těmto velkým býložravým savcům, žijícím v Indickém oceánu, hrozí brzké vyhubení.

Expert z CALM Bob Prince říká, že silný svazek mezi dugongy a kulturou kmene Bardi a zlepšující se metody zabíjení zvětšují riziko jejich vyhubení v této lokalitě. Věří, že lov dugongů není pod kontrolou, a stavy se krutě snížily. Ale CALM toto bude těžko dokazovat, neboť chybějí průkazná data. CALM se snaží přesvědčit lovce, aby si zapisovali počty úlovků i počty živých, zpozorovaných zvířat.

Prince tvrdí, že mnoho ulovených zvířat bylo snědeno v západní Kimberley, ale byla tam dopravena z Beagle Bay. Před deseti lety se v Beagle Bay dugongové lovili málo a bylo jich tam mnohem více, než u One Arm Point. Ale během posledních pěti let, kdy se zvětšil počet lovců i přístup k lodím, se počet zabitých zvířat zvýšil. Lovci z Beagle Bay už zareagovali na varování Prince o poklesu počtu zvířat a nyní chytají jen 10 až 20 dugongů ročně. Aboridžinské komunity, které loví dugongy už po mnoho století, se zdráhají souhlasit s návrhy CALM o snížení počtu úlovků, když nedostávají žádné důkazy. Pro stanovení jakýchkoli realistických odhadů je podle expertů prvním krokem zjistit počty dugongů.  

Rally Agropa – mistrovství České republiky a závod s dlouholetou tradicí. Patří mezi nejstarší závody rallye v Čechách. Jsou na ni řazeni naši špičkoví jezdci, ze startovní listiny čtu známá jména: Pavel Sibera, Emil Triner, mezi horkými favority je i Jan Klokočka, člověk, kvůli kterému na závody jedu. Pročítám si materiály o jeho úspěších automobilistických i profesních, je z nich cítit, že když se Jan Klokočka pro něco nadchne, dokáže to realizovat se sympatickou zarputilostí. Profesionálně závodí od svých dvaceti let.

NA TRATI

Rally Agropa se jede poblíž Horažďovic celkem na šesti tratích. Klikaté silničky třetí třídy mezi malými vesničkami jihozápadních Čech jsou ideálním terénem pro závody. S vyplazeným jazykem hledám výhodné místo na trati. Do fotografického postavení se dostanu právě včas, asi dvě vteřiny před průjezdem závodního čísla dvanáct – jezdce Klokočky. Motor řve, Ford Escort Cosworth třída A, o obsahu nad dva tisíce kubických centimetrů, si vede hodně dobře. Síla z auta přímo vyzařuje, jemné a bezchybné vedení prozrazuje zkušeného jezdce, který zbytečně neriskuje, ale svým protivníkům nedaruje zadarmo ani metr silnice. Podobně se situace opakuje trať od trati, dvanáctka je vždy mezi prvními. Ti se přiženou jak nervózní sršni, nechávají za sebou prach a směs zapáchajícího paliva, gumy a rozpáleného asfaltu. Později, po nejsilnějších dravcích přijíždí pomalejší a pomalejší, ti poslední vypadají velmi rekreačně. A na konci závodu projíždí perličky ve formě veteránů. Škodovky 1000 a jiné automobilové babičky “vydrážděné do nepříčetnosti” vzbuzují obdiv i úsměv – nadšenci. A závodník Klokočka? “Bedna” ho nemine, nakonec je třetí. S trochu unaveným, ale spokojeným úsměvem projíždí slavobránou.

PO ZÁVODĚ

“Mohlo to být i lepší, ale Stanislav Talián je tu doma, na toho jsme neměli,” říká Jan Klokočka, jen co se vysouká z vozu. “Navíc Marcel Tuček s Nisanem Sunny před námi propálil turbo a zůstával za ním na silnici olej a hrozně hustý, bílý dým. Musel jsem zpomalit, protože nebylo vidět, kam se řítím, tak jsem se kousal kouřem na dvojku, nechtěl jsem riskovat, nakonec opravdu stál za zatáčkou. Ztrátu odhaduji na dvanáct – patnáct vteřin. To kdyby se nestalo, mohli jsme se se Stanislavem Taliánem honit. Ze třetího místa mám radost, nebyly žádné krize, ani technické problémy. Jenom na jedné rychlostní zkoušce jsem se na rozteklém asfaltu dostal do smyku, zadek auta jel příkopem, takže jsme trošičku zaplašili diváky.”

Když Jan Klokočka před sedmnácti lety začínal, bylo závodění jiné než teď, kdy mu, jak sám říká, dává rally odreagování od podnikatelských trablů. “Nemám ambice na titul mistra republiky, jen mám rád atmosféru závodů a chci být při tom.” Ve dvaceti chtěl dělat něco extra, už tehdy bylo závodění drahé, a tak se musel ohánět. I proto má dnes autosalon. Do dnešní pozice se dostal postupným zdokonalováním profesí, které souvisí s automobilismem.

Nelehké je se na závod dobře připravit, tři, čtyři dny před závodem se na trati trénuje, každou silničku i zatáčku projede jezdec při tréninku třeba šestkrát. Najezdí při tréninku dva až tři tisíce kilometrů – “je to zabíračka”. A tak potřeba peněz i nabytí zkušeností při závodění Jana Klokočku dovedlo až k podnikatelským aktivitám. Už v roce 1988 dává do hromady pár kamarádů a staví v Praze malou garáž (místo bylo na jeden hever). V té je za chvíli poněkud těsno, protože uzavřel smlouvu se Škodovkou a firma Klokočka se stává jedním z jejích prvních soukromých smluvních partnerů. V roce 1990 je firma už zajetá a pronajímá si velké prostory pro autobazar v Praze na Karlovarské ulici. Kromě ojetých vozů se tam zanedlouho objeví i nové Favority, které v té době jdou na dračku. Další fázi ovlivňuje Škodovka, vymiňuje si lepší kulturu prodeje, tím je zaděláno na první autosalon. Ten v roce 1992 vzniká na Barrandově a kromě vozů Škoda se začínají prodávat cenově dostupné Seaty. Poptávka roste po komplexním zákaznickém servisu, a tak v průběhu dalších dvou let získají předprodejní servis, skladové prostory, prodejna náhradních dílů a autobazar. Dnes už funguje na Barrandově i moderní klempírna a lakovna. Bonbonkem na Klokočkových podnikatelských aktivitách je v červnu dokončený autosalon pro značku Seat. No a do toho všeho ještě ambice na úspěchy v závodech rally! Podnikání a rally jsou vlastně spojené nádoby, bez vášně pro závody by asi firma nevznikla a náklady na drahý koníček by se z obyčejné výplaty neutáhly. Taková je Klokočkova fungující symbióza. O plánech do budoucna ani nemluvě – nechme se překvapit.

A NEJLEPŠÍ ZÁŽITKY…? “V devětaosmdesátém když jsem vyjel do Anglie na ostrov Mann. Ten kontrast v životním stylu, tehdy se nám otevřel svět, vše bylo nové, intenzivní. Na ostrově jsem závodil s Favoritem a byl třetí. Nádherný závod, vystřídaly se všechny povrchy silnice, třikrát se diametrálně změnilo počasí, rovina i hory – krásná krajina i atmosféra závodu, kterým ostrované doslova žijí. Z podobných zážitků čerpám sílu k podnikání a zkvalitňování komplexního motoristického servisu, který jsem v Praze pro značky Škoda a Seat vybudoval.”  

Snad každý z nás si dovede živě představit pravého anglického gentlemana. Tmavý oděv, tvrdá buřinka, vycházková hůl a v koutku úst dýmka. Anglická tradice a důstojnost opustily břehy království a postupně dobyly Evropu i ostatní svět. Kuřáky dýmek byli i mnozí slavní lidé.

Patřili mezi ně třeba Schiller, Beethoven, Bismarck, Washington, Bedřich Veliký, A. Conan Doyle, Albert Einstein, ale i taková rozporuplná osobnost jako J. V. Stalin.

“…Ten, kdo bere do zubů dýmku,
musí mít nejvznešenější vlastnosti:
chladnokrevnost vojevůdce,
mlčenlivost diplomata
a klid falešného hráče.” Ilja Erenburg  
Dýmky porcelánové jsou sice pro kouření naprosto
nevhodné, neboť nevstřebávají vzniklý dehet,
ale zase vynikají estetickou krásou a rozmanitostí. Dýmky jsou něco, co jejich kuřáci a sběratelé už po staletí obdivují. Jejich krásné ladné tvary, které mnohdy připomínají svými svůdnými liniemi překrásné ženy, dokáží okouzlit i ty, jež je nikdy nekouřili.   Zamyslete se nad sebou, a ruku na srdce. Kdo z nás mužů se o kouření dýmky nikdy nepokusil? Vydrželi však jen málokteří. Ti, co to vzdali, nemohli poznat, že kouření dýmky je nadřazeno všem ostatním kuřáckým požitkům. Přes veškeré blouznění o modravých oblacích dýmu je kouření dýmky velice obřadná záležitost. Dýmky nemohou kouřit lidé těkaví a nervózní. Z dýmek, tak jako z jejich majitelů, čiší klid a pohoda. Je jim lhostejný uspěchaný a bláznivý svět.  
“Indiáni objevili kouření, které je
největším vynálezem a jediným
kulturním pokrokem od počátku světa.”   Victor Auburtin   Tento výrok zní na konci 20. století, v době, kdy velká většina zemí světa bojuje proti kouření, asi poněkud groteskně. Přesto ještě podstatná část lidstva kouří a elitou mezi kuřáky jsou právě milovníci dýmek. Dýmka totiž chutná lépe než všechno ostatní. Lépe než viržinka, cigarety, a dokonce lépe než doutník. Tak proč mezi sebou potkáváme tak málo jejich vyznavačů? Důvod je poměrně prostý. Je to netrpělivost, která způsobuje, že většina těch, kteří se o to pokusí, to po krátkém čase vzdá.   S dýmkou se totiž musí zacházet jako s láskou na první pohled, ale o kterou je potřeba urputně bojovat, aby se z ní stala žena na celý život.   Dýmka, tak jako spolehlivá žena, je nejlepší zbraní proti stresu a spěchu. Dýmka vás donutí ke klidu a rozvaze.   Každá dýmka se kouří poměrně velice dlouho. V průměru tak kolem jedné hodiny a navíc musíte mít kolem sebe řadu speciálních nástrojů, které se používají během kouření a po jeho dokončení i k čištění. S dýmkou si musíte rozumět. Musíte se s ní mazlit a chovat ji jako v bavlnce. Jenom tak se vám odvděčí a nesežehne váš jazyk a ústa horkým a štiplavým dýmem. Dýmka, zrovna tak jako náročná žena nebo milenka, si žádá neustálé pozornosti.   Nechci zde na tomto místě řadit kuřáka dýmek do kategorie Casanovů a záletníků. Myslím si, že velká většina jich tam nepatří už jenom proto, že jejich láskou jsou dýmky a množství jiných náročných vztahů by jim prostě notně komplikovalo život. Kuřák dýmky totiž nemůže mít jen jednu jedinou, byť sebelepší a nejkvalitnější dýmku, a to z jednoho prostého důvodu, že si ji nemůže zapálit, pokud úplně nevychladla. A tak i člověk racionální a spořivý musí mít nejméně čtyři dýmky. Ale to se stává jen málokdy. Opak je pravdou. Dýmka, to je vášeň! Dýmka je sama o sobě věc krásná. Vždyť existuje tolik nádherných tvarů, značek a jmen, že už jen při jejich vyslovení kuřák slastně sní. Taková správná Bentka, Billiard, Dublin, Buldok nebo Stand-up-Poker dokáží s kuřákem pořádně zatočit. To jsou však pouze názvy všeobecné, týkající se klasických tvarů. Ale vyslovení jmen světoznámých výrobců, jako třeba Dunhill, Parker, Peterson, Vauen, Savinelli nebo Chacom, vyvolává mrazení v zádech, třes rukou a často dlouhé, bezesné noci. A tak, jak jde čas, zasteskne se vám po změně a nové dýmce jejíž nákup vám přinese tolik potěšení a radosti. Pak přijde období námluv a zakuřování, kdy se spolu důvěrně seznámíte a stanou se z vás přátelé na celý život. Kuřáci dýmek to v žádném případě nemají jednoduché, protože tento rituál se několikrát do roka opakuje.   “Uznávám pouze vodní dýmky
Indů a Peršanů. Pokud jde o hmotné
požitky, jsou nám Orientálci
jednoznačně nadřazeni.”   Honoré de Balzac   DÝMKY Z VŘESOVCE   V současné době většina kuřáků dává přednost dýmkám vyrobeným z kořene vřesovce neboli bruyére, který roste především ve Středomoří. Dřevo jeho kořene v sobě spojuje všechny vlastnosti, které jsou žádoucí pro výrobu kvalitních dýmek. Je tvrdé, hustě žilkované a odolné vůči vysokým teplotám. Zároveň si však zachovává sací schopnost, a tak se snadno vyrovnává s tabákovým kondenzátem.   Dýmky se vyrábějí i z jiných dřevin, ale ty postrádají odpovídající kuřácké vlastnosti a ani jejich řemeslné zpracování nepatří k nejlepším.   A jak taková dýmka z vřesovce vzniká?   Na samém počátku se nachází blok dřeva z kořene. Nejkvalitnější jsou staré až 80 let. Blok se očistí od hlíny a výhonků a uloží do speciálního příkopu, ve kterém je neustále zavodňován. Potom se tyto bloky rozřežou na části zvané ébauchony, na kterých už lze rozpoznat žilkování dřeva, a mohou se roztřídit podle kvality. Než dojde k vlastnímu zpracování “ébauchonů”, musí se dvanáct hodin vyvářet, aby se z nich odstranila pryskyřice a usmrtily ještě žijící klíčky. Potom se materiál musí ještě dalšího půl roku sušit, než může být dále zpracován. Podíl práce lidských rukou při výrobě dýmek je stále vysoký, což se samozřejmě odráží i v jejich ceně. Čím je dýmka individuálnější a dokonalejší, tím je její cena vyšší. Na závěr výrobního procesu se dýmky buď lakují k zachování přírodního stavu, nebo se pod vysokým tlakem pískují. Potom se ještě moří a leští. Pokud se týče náustku, prosadil se v současné době převážně parakaučuk, což je tvrdá, lisovaná guma. Je to materiál hygienický, odolný, a přesto příjemný v ústech.   DÝMKY Z MOŘSKÉ PĚNY   Dýmky z mořské pěny jsou jediné, které mají právo “briérce” konkurovat. Pěnovka se stala populární v 18. století, kdy byl tento materiál dovezen z Turecka. Jedná se o měkký minerál, hydrosilikát magnezia, který je podobný hlíně, na vzduchu tuhne a dá se bez problému zpracovávat. Jejich chuť však postrádá individualitu, protože jim chybí originální příchuť vřesu. Důvod, proč nenašly širšího uplatnění, je v jejich křehkosti. Mají povrch, který je velice citlivý na dotek a je na něm vidět každý škrábanec. Pokud vám pěnovka nešťastnou náhodou upadne na zem, rozletí se na tisíce kousků.   VODNÍ DÝMKY   Vodní dýmky, o kterých se tak pochvalně zmiňuje Balzac, jsou velice rozšířené v zemích Středního východu, kde se nejznámější z nich nazývají nargilé. V evropských zemích nenašly širšího uplatnění. I tyto dýmky mají však svůj rub a líc. Je celkem logické, že systém vodní dýmky poskytuje velmi chladný a čistý dým, neboť kouř prochází čirou nebo parfémovanou vodou. Na druhé straně je to systém těžko přenosný a vyžaduje odbornou instalaci. Dalším problémem je, že tabák se musí udržovat v doutnajícím stavu kouskem žhavého uhlíku. A ten nemusí být vždy po ruce. Z vlastní zkušenosti vím, že v kavárnách těchto zemí existují jakési erární dýmky, které si kuřáci propůjčují za mírný poplatek, a pouze výměnný náustek nosí s sebou. A nakonec. Celý systém se velice obtížně čistí. Jestli přesto chcete vodní dýmku vlastnit, kupte si perskou. Prý jsou nejlepší.   DÝMKY PORCELÁNOVÉ   Mezi velice známé dýmky se řadí i dýmky porcelánové. Vynikají svou krásou a někdy jsou až kouzelně kýčovité, pomalované alegorickými výjevy, ženskými hlavami, lesními výjevy divoké zvěře a dokonce i erotickými scénkami. Jediné, k čemu se však hodí, je sběratelství, protože tato dýmka dokáže neuvěřitelně zdevastovat váš jazyk a patro. Je pro to celkem logické vysvětlení. Porcelán nevstřebává žádný tabákový kondenzát a dýmka se velice rychle přehřeje. Proč dosáhly v minulých staletích takové obliby, je záhadou.   “Není nic, co by se vyrovnalo tabáku.
Je vášní ctihodných lidí,
a kdo se bez něj obejde, není hoden žít.”   Jean Baptiste Moliére   Vyrábějí se dýmky i z dalších materiálů. V minulosti bývaly velice rozšířené dýmky tvarované z hlíny a pak vypalované v pecích. Vyrábějí se i dýmky kovové nebo z kukuřičného klasu. V Americe se vyrábějí dokonce z umělé hmoty. Všechny mají některé dobré stránky, ale mnohem více negativních. Žádné však nedokáží konkurovat dýmkám vyrobeným z kořene vřesu bílého.   TABÁK   Názor slovutného dramatika jistě nemusíme brát za bernou minci. Doba se změnila a názory na tabák jsou v současnosti opačné polarity. Přesto se tabák pěstuje a ještě asi poměrně dlouhou dobu bude zpracovávat. Kuřáci dýmek by si bez něho nedokázali život představit.   Nehodlám vás unavovat dějinami ani způsobem pěstování a výrobou tabáku, která dosáhla téměř dokonalosti. Na trhu je k dostání mnoho jeho druhů. Slova jako flake cut, cavendish nebo ready rubbed znamenají různé sorty a jsou velice informativní pouze pro zasvěcené.   Tabákové směsi se nyní vyrábějí ve dvou základních verzích, a to Latakia založená na bázi lehkých orientálních tabáků a Burley, která tvoří její hlavní část a je doplněna lehkým tabákem Virginia. Tato směs bývá často velice silně aromatizovaná.   Tyto dva směry zahrnují ovšem stovky směsí a každý kuřák dýmky si může vybrat podle svého gusta.   “Mám pocit, že díky tabáku procitla
Anglie z dlouhého spánku.
Lidé, kteří se doposud bavili jen
o omezených domácích záležitostech,
si vložili dýmku do úst
a stali se z nich filozofové.”   Sir James Barrie   SBĚRATEL   Pan Leander Osztényi, který pracuje jako ředitel firmy LEANDER 1946 a. s., porcelán Loučky, je i vášnivým a dlouholetým sběratelem dýmek. Pro jeho neustálou zaneprázdněnost však trvalo poměrně dlouho, než jsem byl schopen si s ním domluvit schůzku. Teprve jednoho červencového dne jsem seděl u něho v kanceláři obklopen desítkami dýmek, které jsou však jen skromnou částí jeho rozsáhlé sbírky. A tak první otázka byla celkem jednoduchá.   Jak jste se ke sběratelství dýmek dostal?   Každý sběratel má určitý životní bod, který změní jeho život. U mě to bylo v roce 1961, kdy jsem navštívil v Budapešti jednoho svého příbuzného, který byl velmi vážený a bohatý pán. I za minulého režimu vlastnil několik lékáren a patřil k maďarské aristokracii. Měl také rozsáhlou sbírku dýmek a mnohokrát jsme si o nich povídali. On k nim měl neobyčejně krásný vztah, a tak jsem se pomalu seznamoval s rituálem dýmek, jak se k nim chovat, jak o ně pečovat, jak je ošetřovat. Tam jsem také okusil poprvé slast jejich kouření. Když jsem odjížděl, dostal jsem od něho darem jednu dýmku, kterou zakoupil už v roce 1937 v Londýně. Byl to pro mě důležitý moment a dodnes mám dýmku ve své sbírce. Na základě jeho rad jsem koupil několik dalších dýmek. Když jsem po krátké době zjistil tu ohromnou rozmanitost, členitost a všechny ty možnosti, které v této oblasti sběratelství skýtá, začal jsem to brát vážně. Počátky mého sběratelství spadaly do nešťastné doby a pohlíželo se na ně spíše jako na podloudnickou nebo překupnickou činnost.   Kolik v té době dýmky stály?   Cenové rozpětí bylo poměrně veliké. Ale v 70. letech už vznikaly první burzy a na nich se daly zakoupit velice kvalitní dýmky. Tak například klasickou Petersonku s bílým puntíkem se dalo pořídit už v rozpětí 100 až 200 korun. A to byla v té době velice hezká dýmka. Sedmdesátá léta zaznamenala ve sbíraní a kouření dýmek rozmach. Zasloužil se o to především Waldemar Matuška, který ve filmu DÝMKY hrál hajného sbírajícího dýmky. Ale mělo to poměrně krátké trvání.   To znamená, že i sběratelství prochází určitými obdobími vzestupu a poklesu?   Samozřejmě, že sběratelství prochází určitými fázemi. K největší degradaci došlo v době, kdy se Němci začali zajímat o naše vojenské náměty na porcelánových dýmkách. Tyto dýmky, které nebyly lepší než kterékoli jiné třeba s výjevy z mysliveckého života, se dostaly v průběhu krátké doby na mnohonásobně vyšší hodnotu. Tyto tržní vlivy působí sběratelům značné potíže.   Jak jste si svou sbírku organizoval?   Po určité době mně bylo jasné, že si sbírku musím nějakým vhodným způsobem rozdělit. Jsou určitá oficiální kritéria, ale i tak je to vždy velice individuální záležitost. Já jsem se soustředil na to, abych si vytvořil určitou kolekci. Například v dýmkách pěnovkách jsem chtěl mít zastoupenou pěknou řezbářskou práci vídeňskou, budapešťskou a pražskou. Potom jsem tam chtěl mít několik rarit, které buď zpracováním nebo místem původu mají svou hodnotu. Dostal jsem se například čirou náhodou k doutníkové špičce Ferdinanda d’Este. Seznámil jsem se s jedním starým pánem, který u Ferdinanda d’Este pracoval jako zahradník, a ten mu jednou v rozmaru špičku daroval. Že je to špička skutečně originální, lze doložit dobovou fotografií, na které Ferdinand d’Este drží tuto špičku v ruce. Ne ve všech případech se podaří původ tak jednoznačně prokázat.   Jak se tak na vás dívám, tak kouříte cigarety. Kouřil jste je už předtím, než jste začal kouřit dýmku?   Ne, nekouřil. Začal jsem je kouřit až mnohem později. Já jsem vlastně kuřák cigaret. Dýmku kouřím jen příležitostně a vždy s nějakou tou důstojností, která k dýmce patří.   Kuřáci dýmky, jací jsou to lidé?   U dýmek je zajímavé to, že nepatřily nikdy jen k určitým společenským vrstvám, ale přesto byly dýmky vždy citově a duševně odlišné. Já si myslím, že švec, který vyráběl boty, nebyl žádný aristokrat, nýbrž obyčejný chudý člověk, ale ta určitá dýmka k němu patřila a její kouření bylo pro něho určitým odreagováním a odpočinkem. Podobné to bylo i s dalšími profesemi, výrobci nábytku, truhláři, kováři nebo námořníky. I když to byli lidé prostí, všichni byli podle mého názoru osobnostmi, protože i ti nejobyčejnější lidé dokázali dýmku velice uctivě kouřit. Já v dýmce vidím nejen propojení společenského postavení, ale i osobnosti člověka. Ať už je kuřákem dýmky kdokoliv, od řemeslníka přes umělce a politiky, je to člověk, který je svým způsobem zajímavý duševně.   Jakým dýmkám dáváte přednost? Máte některou oblíbenou značku?   O volbě dýmky se velmi hodně mluví. V některých specializovaných obchodech se kupují před zrcadlem, aby člověk viděl, jak mu která dýmka padne. Třeba člověk silný a zavalitý může kouřit velkého čibuka. K takové vizáži se to hodí. Velký čibuk ovšem nebude dobře sloužit člověku štíhlému a šlachovitému. Ten bude muset volit dýmku štíhlejší a delší. Je to podobná situace jako při výběru psa. Jeho majitel si vždycky nějak podvědomě vybírá rasu, která se mu podobá. Já osobně jsem ve výběru dýmek velice konzervativní a dávám přednost absolutní kvalitě.   Pokud se značky týče, inklinuji k Proseči, protože k nim mám dlouhodobou vazbu. Jejich dýmka je pro mne jakousi nostalgií. Tvrdím, že když je prosečská dýmka materiálově dobře vybraná a řemeslně perfektně zpracovaná, může se kvalitou rovnat třeba Dunhillce. Přitom bude cenově několikanásobně levnější. Mám i kolekci Petersonek, které jsou jedny z nejlepších. Já se vždy při výběru dýmky snažím, aby jádro kořene bylo vespod a od toho se rovnoměrně rozšiřovaly kruhy v pravidelném obrazci. Tak vzniká i správná estetická hodnota.   Z jakých materiálů se dýmky vyrábějí?   Základní jsou čtyři. Porcelán, mořská pěna, bruyére a dřevo. Vyráběly se i dýmky hliněné, ale ve sběratelství se netěší oblibě, protože se vesměs jednalo o velmi jednoduché a laciné dýmky. Přesto byly ke kouření vhodné, neboť je to velmi porézní materiál, který snadno dokáže nasáknout dehet. Jsou však velice křehké a nemají dlouhou trvanlivost.   Jedním z prvních materiálů, z nichž se dýmky vyráběly, bylo dřevo. U nás se proslavili především prosečtí řezbáři. Na všech těchto dýmkách je patrný individuální styl jednotlivých tvůrců. Motivy jsou především vesnické nebo lovecké výjevy a různá zvířata. K výrobě těchto dýmek patří neodmyslitelně i prvek lidového řezbářství. Jako materiálu se používalo ponejvíc lipové a višňové dřevo. Jsou to dýmky, mající jistou nostalgii. Speciální kapitolou je výroba dýmek z kmene vřesovce, bruyére, ze kterého se v současné době vyrábí velká většina kvalitních dýmek.   Mořská pěna je malým zázrakem v dýmkařství. Je to velmi vhodný materiál ke kouření dýmky. Na jejich hlavičkách lze vidět, až do jakého detailu se dá mořská pěna zpracovávat. Také se pozná, jak hodně se z nich kouřilo. Materiál, který byl původně krémově bílý, dlouhodobým kouřením postupně ztmavne.   Porcelánové dýmky bývaly ještě před první světovou válkou velice oblíbené, ačkoli je porcelán jako materiál pro dýmku absolutně nevhodný. Oblibou určitě bylo tvarové řešení a jejich rozmanitost. Jako motiv posloužily myslivecké výjevy, různá zvířata, sličné děvy a v době národního obrození převažovaly motivy husitů nebo praotce Čecha.   Velmi zvláštní kapitolou jsou dýmky, ze kterých se nekouří tabák. Můžete nám o nich něco povědět?   Jsou to dýmky opiové. Pochází především z Číny a Turecka, ale s jejich výrobou a kouřením se lze setkat v mnoha jiných zemích. Tyto dýmky se skutečným dýmkám podobají jen zhruba, a to především troubelí a někdy i tvarem hlavičky. Prošly dlouhou historií a jsou určitě vývojově starší než tradiční dýmky tabákové. Existuje mezi nimi velká různorodost od velice jednoduchých až po složité ornamentální a stříbrem zdobené. Některé jsou vyrobeny ze slonové kosti. Mají jenom velice malý otvor pro náplň. Jejich kouření je ovšem stylově odlišné od dýmek tabákových. Opium se vždy míchá s nějakou jinou směsí. Je to samozřejmě droga a výsledné pocity jsou ovšem odlišné. Opiový kouř je velmi silný a štiplavý. Proto existuje i mnoho variant opiových vodních dýmek, které kouř chladí a zjemňují. K těmto dýmkám také patří různá speciální nářadí a pouzdra. Jelikož se vždy jedná o individuální práci, je i používaný materiál velice různorodý – od kovu, dřeva až po slonovinu. Jejich ceny často několikanásobně přesáhnou hodnotu i těch nejkvalitnějších značkových dýmek.

Podíval jsem se opět na hodinky. Ukazovaly za pět minut třičtvrtě jedenácté hodiny večerní. Z ciferníku sjíždí můj pohled na majestátnou siluetu horských velikánů, ostře vyrýsovanou na pozadí stále jasně modrého nebe. Sněhová pole na protilehlých štítech zbarvuje severský západ slunce dorůžova. Hlubokým nádechem vpouštím do plic vzduch prosycený vůní léta, moře, věčného ledu a k nebi se upínajících hor. Ustupuji o krok zpět. Příliv posunuje chladné vlnky fjordu nebezpečně blízko k mým kotníkům. K portugalskému parníku Costa brava, neboli Veselé pobřeží, doráží na člunu poslední zpozdilí výletníci. Od mola se pomalu šourají s pruty sklopenými k zemi zklamaní rybáři, kterým neťukla toho dne ani mřenka, natož pořádný losos, či mořský pstruh. “No co, zejtra je taky den,” mumlají si pod vousy za škodolibého skřehotu kroužícího hejna racků a míří si to do baru na čerstvé vafle a kafe s rumem. Slunce konečně zapadá, aby za se za pár hodin znovu vyhouplo nad obzor. Ne, nepopisuji zde jakousi pohádkovou, vysněnou zemi, nýbrž naprosto běžný večer u jednoho z nesčetných norských fjordů. Přijměte pozvání do zcela skutečného norského království, i když možná přece jen trošku pohádkového.

CESTOU NA SEVER

Státy, i světadíly, mají různá jména. Některé byly pokřtěny dle jmen různých národů, jiné nesou na věčnou památku jména významných osobností. Jsou ale též státy, v jejichž názvu je zaklíčována nejen jejich historie, ale také životní filozofie jeho obyvatel. Jedním z nich je určitě Norsko.

Norsko se norsky řekne Norge. Norge v překladu do češtiny znamená cesta na sever. Kdysi dávno, před deseti tisíci lety, po roztání mohutných ledovců poslední doby ledové, mířili k Severnímu ledovému oceánu za potravou první lovci ryb a zvěře. Stejnou cestou na sever putovali v jejich stopách o mnoho let později první osadníci norského pobřeží.

Svou cestu na sever podnikla před námi již řada opravdových cestovatelů, žurnalistů, turistů, politiků, dobrodruhů, vojevůdců, podnikatelů a nepochybně též nejrůznějších podvodníků. Přesto jsme se i my rozhodli pro naši cestu na sever.

Z našeho pohledu středoevropanů nejblíže jižním norským břehům leží Dánské království. I při pohledu na mapu usuzujeme, že trasa napříč Jutským poloostrovem a následné nalodění na trajekt bude pro nás nejkratší a tím také nejrychlejší a nejlevnější způsob, kterak cestu do Norska naším vozem překonat. Omyl. Další cestovatelskou zkušenost jsme tak bohužel získali až při zpáteční cestě a rádi se o ni s vámi podělíme. Avšak nepředbíhejme.

Průjezd Dánskem za slunečného letního počasí musí být úchvatný zážitek i pro otrlého dobrodruha, a to navzdory skutečnosti, že Jutský poloostrov je víceméně pouze jedna velká rovina. V minulosti jsme navštívili několik dosti podobných geologických útvarů, například rozlehlou evropskou část matičky Rusi, či tropickým pralesem pokrytý krasový Yucatán, ale tato dánská rovina se nám zdá být jaksi nejzajímavější a to především díky barvám přírody. Zeleň trav i stromů je zde i přes pokročilé léto krásně sytá a svěží, jako bývá u nás pouze na jaře.

S narůstajícími kilometry vzduch i obloha neklamně ohlašují blízkost moře. Snad právě skutečnost, že Dánsko ze dvou stran omývá Baltské a Severní moře, je příčinou pro nás tak nezvyklých kontrastních přírodních odstínů. Při zpáteční cestě přes Švédsko v nás příroda i klima na stejné zeměpisné šířce zanechává podstatně menší severský dojem.

Dánsko mi zkrátka přijde zelené a rovné jako zánovní kulečníkový stůl s domky a farmami barevnými a dokonale umístěnými jako hrací koule po úvodním rozstřelu ve hře zvané pool. Jiným zase připadá jakoby celé postavené z Lega.

Avšak tato zajímavá země není pouze romantika. Stačí jen připomenout problémy s neonacisty, krvavé střety motorkářských gangů a jedno z čelních míst na evropském žebříčku v počtu sebevražd. Důvod? Především prý deprese z dlouhých a ponurých zimních období.

K přístavnímu městečku Hirtsthals dorážíme v pozdním odpoledni s nadějí, že se ještě stihneme nalodit na některý z trajektů. Přesně podle Murphyho zákonů však vidíme pouze se skřípotem se zvedající nákladová vrata posledního trajektu odjíždějícího toho dne. Mlčky jej sledujeme k cestě na obzor. Rodná země legendárních cestovatelů Roalda Amundsena a Thora Heyerdahla nám pro dnešní den zůstává bohužel zapovězena.

Severní nebe je zrovna nějak zvláštně rozpůlené. Část ozářená sklánějícím se rudým sluncem si nijak nezadá se západy v dalekém Karibiku, stačí jen přimhouřit oči a trochu se zasnít… Zato druhou polovinu, tu bližší norskému pobřeží, zcela překrývají mohutná, ocelově šedivá, až mrazivě vyhlížející těžká mračna. Dva naprosto protichůdné jevy na jednom kousku nebe zrovna ve směru naší cesty. Jako výzva pro následující dny to nevypadá vůbec špatně.

ŠPETKA NORSKÉ HISTORIE

Po necelých šesti hodinách plavby se temný proužek na obzoru konečně pomalu mění v obrysy pevniny. Už na první pohled vnímáme výrazný rozdíl mezi rázem norské a dánské krajiny, ačkoliv obě země od sebe dělí pouze dvousetkilometrový pás moře. Postupně vystupují chapadla prvních menších fjordů a patrná jsou rovněž vzdálená norská předhůří. Tyto rozdíly má na svědomí poslední pevninský ledovec, který při svém postupu do centra Evropy křídové podloží jutské země dokonale zbrousil jako chirurgický skalpel. Jádro ledovce však spočívalo právě na území dnešního Norska, a když ledovec postupem času ustupoval a odtával, tak zemská kůra pod ním byla tlaky vyzvednuta, čímž vzniklo nejen Skandinávské pohoří, jehož nejvyšší štíty se vypínají až do výše kolem dvouapůltisíce metrů nad mořem, ale také zářezy nesčetných fjordů lemující celé norské pobřeží. Učené knihy uvádějí, že tyto tzv. glaciizostatické pohyby pokračují dodnes, a to o maximální rychlosti od 1 do 10 milimetrů za rok.

Mírně měníme kurz a naše loď začíná rozrážet první vlny táhlého a klikatého Oslofjordu. Jeho břehy jsou místy zcela obklopeny celou škálou nejrůznějších typů jachet a lodí, dnes sloužících převážně k rekreaci a rybolovu. Výroba lodí má na severu dlouhou tradici.

Není asi nutné připomínat, že bojovní Vikingové se v dobách své největší slávy brázdili po takřka všech evropských mořích, od Kaspického až po dnešní Dánský průliv u Grónska. Prvním historicky doložitelným Evropanem, který dosáhl břehů Severní Ameriky byl Viking norského původu Leif Eriksson, který na svou výpravu vyplul z Islandu roku 1002, tedy přesně 490 let před svým o hodně slavnějším Španělem Kryštofem Kolumbem.

Lodě byly v minulosti hlavně v severních oblastech Norska často jediným možným dopravním prostředkem. Cest zde bylo málo, a tak třeba i na nedělní mše se cestovalo po moři, navíc lodě představovaly důležité pomocníky při zajišťování obživy. Rybářství zde bylo stejně důležité jako zemědělství a na řadě farem se vedle chovu ovcí a pěstovaní obilí věnovali stavbě drakkerů, jejichž celoskořepinová konstrukce byla časem dovedena k naprosté dokonalosti. Například ještě v roce 1933 bylo ve vesničce Bjørkedalen 23 statků a na všech byly vyráběny lodě.

To už ale vjíždíme do úžiny Drøbak, místa s velmi slavnou a pohnutou historií. Když se v dubnu 1940 rozhodl Adolf Hitler napadnout neutrální a mírumilovné Norsko, tak pátá úderná skupina válečných lodí měla za úkol obsadit Oslo. Flotila vedená těžkým křižníkem Blücher proplouvala tehdy stejnými místy, jako nyní my na trajektu Color line. V místě, kde se fjord zužuje na méně než 600 metrů, stála toho času přes sto let stará pevnost Oscarsborg. Její posádka již dostala zprávy o prvních srážkách s nacistickým loďstvem a byla připravena splnit svou povinnost. Sebevědomý admirál Kummetz, velící německé flotile, zřejmě spíše počítal s norskou odevzdaností než s otevřeným bojem a do úžiny vjel malou rychlostí v čele s již vzpomenutým zbrusu novým těžkým křižníkem Blücher. Přesná palba těžkých granátů vypálená z norské pevnosti jej záhy vyvedla z omylu. Nebezpečný vetřelec byl neúprosně drcen smrtonosným krupobitím. Těžce poškozený křižník, v zoufalé snaze uniknout, zabočil ještě blíže ke břehu. Zde však byla další pevnost Kaholm, vyzbrojená pečlivě udržovanými, nablýskanými torpédomety, jejichž obsluha si snad ani nikdy nemyslela, že by je jako vojáci neutrálního státu musela někdy použít. Když již varovaní záložníci pohlédli do mířidel svých zbraní, naskytl se jim fascinující pohled. Přímo v jejich středu proplouval obrovský křižník. Neváhali ani okamžik. Spolu s Blücherem šlo ke dnu i tisíc vojáků, včetně štábu generála Engelbrechta, určených k okupaci hlavního města. Statečné osádky pevností dlouho odolávaly německé přesile. Teprve kombinovaný útok pozemních vojsk, válečných lodí a letectva po třech dnech bojů donutil norské vojáky ke kapitulaci.

Norové na krátký, ale marný boj o svou svobodu a následnou okupaci dodnes nezapomněli. “German is not favoritte language for Norwey – němčina není zrovna náš oblíbený jazyk. Proč? Byla přece válka…,” je možné často slyšet nejenom z úst pamětníků, ale také příslušníků mladších generací. Inu, stejná historická zkušenost různých národů – odlišné závěry.

NA NORSKÝCH SILNICÍCH

Norsko není pouze nejsevernější zemí Evropy, ale rozhodně také nejprotáhlejší. Svým tvarem na mapě nejvíce připomíná, alespoň mně, pořádně protáhlou hrušku. Jen pro názornost – vzdálenost mezi nejjižnějším bodem Norska Lindesnesem a nejsevernějším Nordkappem činí přibližně 1750 kilometrů. Kdybychom tuto délku použili jako poloměr obrovské kružnice se středem v uvedeném Lindensnesu, tak bychom mohli opsat kružnici protínající Pyreneje na francouzsko-španělském pomezí, západní pobřeží Islandu, Korsiku, předměstí ukrajinského Kyjeva…

Pod norskou správu dále ještě patří Špicberky a menší ostovy Jan Mayen a Bjørnøya. Modrý, bíle lemovaný skandinávský kříž v červeném poli, nevlaje ovšem pouze na severní polokouli, ale norská území nalezneme také na polokouli jižní – Antarktickým oceánem omývaný sopečný Bouvetův ostrov a ostrov Petra I. Bez nadsázky tak lze říci, že nad Norskem půlnoční slunce a polární záře nikdy nezapadají.

Ještě ke vzniku norské vlajky: ve stávající podobě je užívána od roku 1821 kdy byla vytvořena jako obchodní vlajka tak, že do vlajky Dánska byl vložen modrý kříž. V době personální unie se Švédskem musely norské lodě užívat této vlajky se znamením unie v horním rohu. Oficiálně byla vlajka zavedena v roce 1998. Úplná samostatnost Norska pak byla vyhlášena 7. června 1905.

Jízda automobilem po Norsku v nás zanechala hluboké vzpomínky. Našince může především zaskočit na naše poměry neobvyklá maximální povolená rychlost. Na všech silnicích, nepočetné dálnice nevyjímaje, můžete své miláčky prohánět maximálně devadesátkou! Zvláště pokud máte poněkud silnějšího oře, tak se rozhodně vyplatí nepodléhat pokušení a jeho výkon raději krotit. Po rychlostní aklimatizaci jistě oceníte výhody tohoto pro některého cizince možná potupného omezení. Za prvé můžete klidněji sledovat všechnu tu nádheru kolem a za druhé pohled na norské silnice s plynulým provozem uklidňuje sám o sobě.

Navíc – na dodržování rychlosti bdí velmi korektní, ale přísná policie. V případě přestupku nedělá rozdíly. Nedávno za rychlou jízdu zaplatil pokutu dokonce samotný norský král Harald.

“Norové jsou strašně klidní, ale zároveň zodpovědní. Při těch velkých vzdálenostech a drsné přírodě mají k času a rychlosti jiný vztah než my,” míní Josef Juřica, který v Norsku pracuje přes dvacet let.

Dalším u nás nevídaným jevem norských silnic jsou ovce. Především v horských oblastech se nesmíte nechat zaskočit stádečkem těchto klidně si přežvykujících, skotačících, či naopak na rozpálené silnici se vyhřívajících býložravců přímo před vaším nárazníkem. Ovce se v jejich bohulibé činnosti nesmí být rušeny. Musíme zkrátka vyčkat, až se zvednou a s mnohdy opovržlivými pohledy ustoupí. “K ovcím mají Norové zvláštní vztah. Říkají, že v této krajině byly daleko dříve než my lidé, a tak je musíme respektovat,” vysvětluje náš krajan. Ovce navíc až na výjimky nesmí být uzavřeny v ohradách, musí mít zabezpečen volný pohyb.

Chtě nechtě se zde opět přímo nabízí srovnání s našimi poměry. Loňského roku premiér Klaus prohlásil, že nechápe proč by “jakýkoliv zajíc měl být zvýhodňován před lyžařem”. Osud navrátivších se vlků do Beskyd, či příslušníky někdejší Veřejné bezpečnosti uštvaného medvíděte ani nemusím připomínat.

Třetím překvapením jsou houby. A ne ledajaké. Přímo za krajnicemi se jich často vyskytuje nepřeberné množství, o samotných lesích ani nemluvě. Stačí vzít kosu, nebo se jen nahnout z okýnka. Je to jako “houbový McDrive”. Připadáme si až perverzně. “Toho kozáka neber, vypadá červivě, popojedu kousek dál k těm křemenáčům…” Snad nám skalní houbaři prominou.

Norové zřejmě o houby nejeví zájem, usuzuji tak z udivených pohledů kolem projíždějících řidičů a hlavně nechápavých výrazů obyvatel kempů při večerním čištění našich bohatých úlovků.

NA HORSKÉ FARMĚ

Severně od olympijského Lillehammeru míříme do prudkých kopců. Cesta se klikatí jako obrovský had, pod sebou necháváme neuvěřitelně průzračné, divoce hučící bystřiny, křižujeme hustými lesy až vyjedeme nad jeho horní hranici. Lysé vršky okolních kopců jsou rovnoměrně posety horskými farmami. Zastavujeme u jedné z nich. Vždy přes léto si ji od majitele pronajímají manželé Hanne a John. Počátkem května opustí i s dětmi městský byt a na farmě se starají o ovce a skot. Za svou práci dostávají plat a ještě mohou pro svou potřebu využívat produkty, které sami vypěstují. Norský stát chod horských farem, kterých je v celé zemi bez mála sto tisíc, výrazně finančně dotuje. Farmařením se v Norsku zabývá asi šest procent práceschopného obyvatelstva a výnosy ze zemědělství se na hrubém národním produktu podílí necelými třemi procenty. Vláda Norského království má patrně silný zájem na zachování tradičního rázu překrásných hor i pro další generace a o samouživitelném zemědělství neuvažuje. Zrušení dotací by totiž zřejmě způsobilo vylidnění severních oblastí.

Později jsme si v Geirangeru najali hydroplán, abychom mohli pořídit letecké snímky ledovcové oblasti Jotunheimen. Z ptačí perspektivy bylo krásně vidět, jak u sebemenších zelených políček u fjordů a jezer stojí alespoň malinká hospodářská budova. V celém Norsku jsou pro zemědělské účely využitelné pouze tři a půl procenta půdy z celkové rozlohy země, a tak se Norové snaží hospodárně využívat každé příležitosti.

Další zajímavost – hovězí dobytek dle norských zákonů nesmí být přes léto ustájen. Hanne nám vypráví historku, jak se loňského roku z vedlejší farmy někam zaběhla jedna kravka. Majitel si najal letadlo a společně se sousedy celý týden pátrali, až ji kdesi zatoulanou našli. “To by tady udělal každý,” dodává s naprostou samozřejmostí.

“Tady se cítíme lépe než ve městě,” míní Hanne, “máme tady klid a nádherné prostředí. Až do loňského roku sem nevedla elektrika, bylo to tak trochu romantičtější. Jsme rádi, že naše děti tady mohou vyrůstat v těsném kontaktu s přírodou. My, Norové, máme strašně rádi naši přírodu, ale některé děti v Oslo už k ní takový vztah nemají. Je to škoda.” Po chvíli zamyšlení Hanne pokračuje: “našeho Terieho ale zase nezajímá nic jiného, než koně. Hory jsou mu takřka zcela lhostejné, vůbec s náma nechce chodit na tůry. Budeme muset zpřísnit výchovu,” dodává naoko káravě. Ostatně v Norsku výchova dětí může probíhat pouze bez fyzického kontaktu. Pokud by vás při ručním předávání zkušeností svým ratolestem spatřili například sousedé, tak určitě budete mít co do činění se sociálním úřadem.

Stoletá farma je celá postavena ze dřeva. Rozložitou střechu pokrývá hlína porostlá bujnou travou a kapradinami, což je prý v místních podmínkách nejlepší izolace, a také pořádný norský severák s takovou střechou ani nepohne.

Johny je vášnivý farmář a lovec. Vždy na podzim společně s přáteli se vydává do hor stopovat losy. Od několik týdnů trvajících výprav ho nic neodradí. Ani žena v šestinedělí.

Norští lovci jsou zřejmě mlčenliví. Mimo “Hi, my name is Johny,” nám nesdělil vůbec nic. Určitě to nebyl projev nezdvořilosti, spíše jsou severští muži více ponořeni do svého nitra nežli my. “Norové jsou zvláštní, ale svá široká srdce mají na dlani,” vybavuje se mi zkušenost Josefa Juřici.

Podzimní lov losů se těší značné oblibě i v sousedním Švédsku, kde jsou za tímto účelem dokonce vyhlašovány školní prázdniny. Johny a jeho přátelé však lovem neukojují svou zálesáckou vášeň, maso pak jejich rodiny celý rok jedí, případně prodají blízkým příbuzným. Stejně jsou na prodej i vydělané kůže. Pro lov je však nutný ne zrovna laciný lovecký lístek a ještě komplikovanější to mají zahraniční zájemci.

“Norské ženy také rády střílejí, častěji však pouze sportovně. Já na lov losů nechodím. Mám ráda zvířata živé,” říká s úsměvem Hanne.

Dole v městečku zatím vrcholí přípravy na každoroční premiéru hry Peer Gynt světově proslulého “norského Shakespeara”, Henrika Ibsena. V moderně pojatém představení účinkují pouze čtyři profesionální herci, zbytek osazenstva tvoří místní obyvatelé, včetně starosty.

Slavnostní premiéru však narušuje prudká průtrž mračen. Nikoho z početné obce diváků však ani v nejmenším neodrazuje a všichni zůstávají až do konce. Nešvary počasí zřejmě na život Norů nemají významnější vliv. Za deště i mlhy není neobvyklé vysoko v horách potkat vesele si vykračující celé rodinky, údajně jim ke spokojenosti stačí termoska s teplým čajem. Jedna věc ale otužilé Nory přece jen vyvádí z míry. Letošní léto bylo ve Skandinávii nezvykle teplé. Při jednom strmějším výstupu nám Hanne, zkušená to horalka, stále se k našemu údivu zastavující, udýchaným hlasem sdělila: “Uf, Vikingové takové horko nemají rádi. To není vůbec nic pro nás, radši máme zimu,” dodala a otřela si potem orosené čelo.

VZHŮRU DO HOR

Loučíme se s farmou, sjíždíme do údolí a pokračujeme dále na sever, proti proudu pstruhové řeky Lågen, do národního parku Rondane. Národních parků je dnes v Norsku podle údajů královského ministerstva zahraničí osmnáct, dle českého turistického průvodce jednadvacet. Určitě však tři jsou na Špicberkách, a jako vůbec první byl roku 1962 vyhlášen právě Rondane.

Na první pohled může stejnojmenný horský masiv připomínat Vysoké Tatry. Ale takhle snad naše někdejší velehory vypadaly někdy před stopadesáti lety. Pěší turistika po Norsku má mimo jiné půvab v tom, že si k vytýčenému cíli každý může zvolit svou trasu, bez ohledu na označené turistické stezky. I v národních parcích lze po celodenní túře kdekoliv postavit stan a druhý den dle libosti pokračovat. Nejen Rondane naštěstí postrádají (zřejmě záměrně) hustou síť turistických chat a dálnicím podobné “horské” chodníky. Díky tomu nejsou zamořeny davy pseudoalpinistů. Za každého počasí může každý jít jen a jen sám úchvatnými údolími, kde jediným zvukem budou nejvýše zvonky ovcí nebo hukot četných vodopádů. A pokud přece jen na obzoru zahlédne lidské postavy, tak je vždy řada možností, jak se vyhnout.

V době našeho příjezdu vrcholky hor zakrývala peřina nízké oblačnosti, ale přesto je celá širá krajina ohromně jasná. Důvodem je bohatý podrost zářivě žlutozeleného lišejníku kolem všech stromů. Bohužel se mi nepodařilo určit jeho druh, ale dle mínění některých kolegů by mohlo jít o lidově řečeno islanský mech.

Lesy jsou v Norsku husté a zachovalé, pokrývají celkem 12 milionů hektarů, což jest 37 procent rozlohy země; 36 procent lesů je starších 80 let a přes 80 procent norských lesů je v soukromém vlastnictví. Pily a stopy po těžbě dřeva jsme viděli pouze v nejjižnější části Norska. Koktejl, který právě čtete, je vytištěn na norském papíru.

Vrásky na čele místním ochráncům přírody dělají v poslední době kyselé deště přicházející z Britských ostrovů, Německa a také střední Evropy.

Na jednu věc jsem si přece jen zvykal těžce. Každé ráno jako by mi něco chybělo. Dlouho jsem na to nemohl přijít. Až jednou mi problesklo hlavou – přece ptačí zpěv! Až na pár nesmělých začimčarárání jsou jitra ve výše položených údolích hrobově tichá. Zimu, kdy pětimetrová sněhová pokrývka je naprosto běžnou záležitostí, by patrně sebeotužilejší ranní ptáče nepřežilo.

Pro tvrdé přírodní podmínky v Rondane jen zřídka narazíte i na jinde tak běžného losa, jelena nebo bělohlava. Jen ryb je v řekách dostatek.

Z chaty Dørøralseter vyrážíme nad ránem k vytýčenému vrcholu Digerronden, který nám při večerní “obhlídce” svým tvarem připomínal Choepsovu pyramidu.

Je řekněme poněkud nezvyklé vystoupat do nadmořské výšky kolem osmi set metrů a připadat si jako na Azurovém pobřeží. Příčinou jsou naše stopy v jemném žlutém písku. Tuto řekněme zvláštnost má na svědomí geologické podloží tvořené předprvohorními arkózovitými pískovci s vysokým obsahem křemene a živce a následné modelování ledovcem. Avšak vzhůru do hor!

Slunce ukazuje svou sílu a my platíme daň za možnost svobodného pohybu po velehorách. Stoupání, ale hlavně pak sestup po nekonečném moři všemožně se viklajicích kamenných ploten, je úmorné.

Při návratu kolem deváté hodiny večerní, ale za světla jako v našich zeměpisných šířkách bývá o tři hodiny dříve, majitel chaty stahuje ze žerdi norskou vlajku. Časně ráno ji vyvěsí znovu. Tento zvyk, národní vlajky vyvěšené ve všední dny na horských chatách, hotelích, ale i soukromých staveních rozhodně není projevem nacionalismu, ale národní hrdosti.

PROCHÁZKA ÅLESUNDEM

V rybářském a přístavním městě Ålesund jsme ukončili svou pouť na sever. Malebné městečko s průzračnými vodními kanály přímo v centru, ulicemi plných předoucích koček a kocourů, pestrých květinových záhonků a vypasených mořských racků, ve mne zanechalo krásné vzpomínky.

Když se řekne Norsko a rybářství, tak se patrně někomu vybaví lov velryb. Velrybářství je Norům vytýkáno hlavně zahraničními organizacemi na ochranu přírody. Norští rybáři jsou v lovu velryb průkopníky. Poté, co Nor Svend Foyn vynalezl v roce 1860 harpunu, zaujalo Norsko v lovu těchto úžasných tvorů první místo na světě. Počátkem šedesátých let sice norská vláda tento tradiční způsob místních rybářů podstatně omezila, ale lov velrybího druhu nazývaného Minke pokračuje dodnes. Oficiálně je tato činnost zdůvodňována jako jediný možný způsob obživy hlavně v severních přímořských oblastech.

Norsko vůbec patří mezi přední světové vývozce ryb. Na pokrytí domácí poptávky směřuje pouze asi 15 procent úlovků a zbytek je určen na export. Před deseti lety žilo v Norsku 22 460 rybářů, kteří rybolov uvedli jako své jediné povolání.

Neradi, ale tlačeni časem, nabíráme kurz k domovu. Na radu krajanů nikoliv opět přes Dánsko, ale Švédsko. Tato trasa je opravdu kratší, rychlejší i levnější.

Je zrovna sobota a v malém městečku Vágá před krásným, celodřevěným barokním kostelem panuje slavnostní atmosféra. Z limuzíny ozdobené pouze březovými větvičkami svázanými širokými stuhami v norských národních barvách, vystupuje v doprovodu otce sličná nevěsta a společně odcházejí k hlavnímu vchodu. Ženich a svatebčané čekají na bočním parkovišti. Na pokyn kráčí před oltář, kde je oddává farářka středního věku. Obřad je krátký a všichni ho silně prožívají.

Téměř všichni svatebčané byli oděni do moderně pojatých krojů. Krojem a dialektem dávají Norové najevo svůj lokální patriotismus, jehož intenzita snad nemá v jiných evropských zemí obdoby. Každý si cení “být odněkud”. Krojů i dialektů je díky geografickým poměrům v Norsku bezpočet.

Lidové kroje jsou vesměs považovány za nejslavnostnější oblečení, nošené právě při svatbách, vánocích a podobných příležitostech. Z ženského hlediska mají navíc tu výhodu, že nikdy nevyjdou z módy.

TROCHA LIDOVÝCH MOUDROSTÍ, HUMORU A POEZIE NA ZÁVĚR

Zajímalo mne, zda narazíme na nějaká specifická přísloví a lidové moudrosti. Říkal jsem si, že tvrdé životní zkušenosti se musí odrazit na jednotlivými generacemi si sdělovaných zkušenostech.

Kupodivu jsou norská i česká příslovní značně podobná. Například “lepší jedna vrána v hrsti než dvě na střeše” je jen místní verzí nám dobře známého moudra o vrabcích a holubech. Typičtější mi spíše přišlo “i z malé jiskry může vzejít velký oheň”.

Naopak velmi specifické jsou norské anekdoty. Typický norský vtip není o Norech, ale o Švédech. Je jich opravdu mnoho a jsou strašně svérázné, Švédové jsou totiž v norských očích hloupí a nabubřelí. Jeden příklad za všechny. “Vyšel v platnost předpis o povinném užívání pásů na sedadle v autech. Víte, co udělá Švéd, který auto nemá? Jde a koupí si alespoň sedadlo, aby předpisu dostál.” To je všechno. Nemusím dodávat, že ve Švédsku uslyšíte spoustu podobných vtipů o Norech.

Velice svérázné je chování Norů v barech, kterých je v zemi poskrovnu. K alkoholu mají Norové od dob prohibice specifický vztah. Jde-li například žena sama “na skleničku”, což není neobvyklé, a sedí u pultu osamocena, tak by se poměrů neznalý cizinec dopustil těžkého faux pas, pokud by jí začal dávat najevo svůj zájem. “Do barů se chodí pít, ne se seznamovat,” říkají prý Norové. Jiný kraj, jiný mrav. Když jsem se snažil nevidět tuto zemi pouze jednostranně, a v rámci objektivity se snažil najít i nějaká negativa, moc jsem neuspěl. Zeptal jsme se tedy již zmíněného Josefa Juřici a dostalo se mi odpovědi: “Tato země nemá chybu, prostě nemá.”

Pro našince mohou být na překážku cenové poměry. “Norsko je drahé i pro nás Němce,” svěřil se mi jeden soused v kempu. Například pohonné hmoty jsou zde bezkonkurenčně nejdražší v Evropě a možná i na celém světě. Proč, říkáte si, vždyť Norsko je přece největším evropským vývozcem ropy…

Tento na první pohled rozporuplný fakt má dvě příčiny. “Kdybychom chtěli a začali čerpat ze všech našich nalezišť, tak si sto let můžeme žít jako v Kuvajtu. Ale tato ropa není jenom ‚naše’. Po nás ještě přece přijdou další generace a musíme myslet i na ně, nejenom na sebe,” sdělila mi Hanne.

O druhé příčině se můžeme dohadovat. Můj osobní názor je, že vysokými cenami je regulována turistika. Kdyby totiž zde byly stejné ceny, jako kdekoliv jinde, tak by nejspíš z překrásné norské přírody byla jedna velká “zoologická zahrada”. Smutný osud Belanských Tater je dostatečně varující.

“Naše země pro nás znamená strašně hodně, rádi se o ni podělíme, ale musíme si ji také chránit,” dodala Hanne.

Tento vztah snad nejlépe vystihuje první sloka norské hymny.Ja, vi elsker dette landet
Som det stiger frem
Furet vaerbitt over vannet
Med de tusen hjem.“Ano, milujeme tuto zemi,
vystupující z vodní hladiny,
samá vráska, větrem ošlehaná,
a na ní tisíce našich domovů.”Listopad 1997

S malířem Zdeňkem Strouhalem se známe několik let. Vždy mě na něm fascinovala a inspirovala jeho názorová nespoutanost, pokora před přírodou, úcta k velkým Mistrům a nekompromisní důslednost.

Jednoho příjemného podzimního večera, jsme se (pokolikáté už?) setkali v jedné naší oblíbené malostranské hospůdce, kde jsem při příležitosti tehdy se blížící říjnové výstavy v Galerii bratří Čapků zaznamenal jeho zážitky a názory na věci vezdejší.

Musím ovšem dodat, že následné setkání v ateliéru, za účelem korekce tohoto článku, bylo pro mne velmi krušné. Zažil jsem již řadu autorizací rozhovorů i reportáží s domácími i světovými osobnostmi z nejrůznějších oblastí. Při téhle jsem však doslova a do písmene propadl a následně musel pracně dělat reparát. Rozpoutala se bitva o každou větu, slovo, ba i předponu, jako při podpisu česko-německé deklarace. “Tak takhle teda ne. To se Zbyňku tak nedá říct, hospodské řeči jsou hospodské řeči. Všechno musí být naformulováno naprosto přesně. Umění není náhoda. Kdo říká, že dělá umění pro lidi, tak neví, o čem mluví. Při malbě autor myslí jen na to, aby dílo dopadlo dobře a podle jeho představ,” snášelo se na mou hlavu krupobití kritiky. Nyní musím uznat, že oprávněné.

“AKT”, 94,5 x 71, olej, plátno, 1992

POČÁTKY

Pocházím z jižní Moravy. Jako každé dítě jsem měl mnoho představ, čím jednou budu. Od cirkusáka, až po herce, jenom policajtem jsem nikdy nechtěl být.

Hlavně mne ale přitahovalo malířství. Proč? Sám nevím. Potřeboval jsem kreslit a malovat. Po měšťance jsem nastoupil na střední umělecko-průmyslovou školu v Uherském Hradišti. Byla to škola s dobrou tradicí, původně Baťova škola umění ve Zlíně. Vychovávali nás dobří učitelé, kladoucí důraz na kresbu, s bohatými zkušenostmi získanými také v pařížských ateliérech. Byli to stipendisté, které tehdá vedl František Kubka. Z toho plyne, že i pod tlakem socialistického realismu jsme na škole měli pocit svobodného pohledu na tvorbu. Na oboru malba a dekorace nám při korekturách, i mimo ně, někteří profesoři sdělovali názory, které nebyly poplatné tehdejší době. Vštěpovali nám, že dobrými dekoratéry budeme pouze tehdy, když se podle přírody naučíme dobře kreslit a malovat. Při tom po nás nechtěli pouhý optický přepis přírody. Byla to skvělá průprava pro další studium na Akademii výtvarných umění.

VYZNÁNÍ

Věřím v možnost úspěchu uměleckého vývoje jen tehdy, udržím-li si tvořivou svobodu koncentrace, výběru námětů a prostředků k jejich vyjádření, bez kompromisů, k nimž často nutí módní trendy, popřípadě svádí vidina finančního zadostiučinění.

Je těžké, a vlastně ani malíři nepřísluší vysvětlovat či ospravedlňovat své dílo jinak, než neustálým rozvíjením svých myšlenek a náhledů na svět způsobem, jenž je mu vlastní. To je u mne kresba, malba; stejně tak jako je pojmové myšlení a jazyk způsob vyjádření vlastní filozofu či vědci. Mnoho výtvarníků i filozofů spojuje malířství s filozofií, ale mám za to, že je lépe přenechat “mluvení o malířství” filozofům, protože filozofie je věc myšlení a malířství vidění.

Proto bych zde předal slovo povolanějšímu. Filozof Maurice Merleau-Ponty říká: “Je to tak a nic se s tím nedá dělat. Je současně pravda, že svět je to, co vidíme, i to, že se musíme učit vidět.”

Říká to sice v trochu jiném smyslu, než v jakém to zde uvádíme, ale dobře to vystihuje situaci i úkol malíře: všichni zajisté vidíme – ale malíř chce vidět ještě lépe, a snad i k tomu ostatním dopomoci.

Tak, jako exaktním způsobem dochází vědec pod povrch jevů a nalézá předtím neviděné ani netušené, i malíř se snaží objevovat za jevy, které jsme se v každodenním shonu dokonce odnaučili v jejich hloubce zakoušet, jejich strukturu – krátce zdůrazňovat na papíře či plátně plnost a krásu každého vjemu, ve kterém by takřka s logickou exaktností měl zhodnotit “pouhou” skutečnost o sobě tím, že místo zkopírování toho, co vidí, bude usilovat o zachycení toho, co se samo jako takové neukazuje – kombinace a rytmu objemů a barevných ploch jako celku.

Malířství je pro mne komunikací se světem. Nemohu bez něj být i za cenu neúspěchu. Bez malování malíř ztrácí svět. “Ve tvarech věcí shledává malíř neustále tutéž otázku a tutéž výzvu, na níž nepřestává odpovídat,” říká dále Merleau-Ponty. Na závěr bych si dovolil ocitovat Michelangela: “Krásná malba je zbožná sama o sobě, neboť duše se pozdvihuje úsilím, jehož je jí zapotřebí, aby dosáhla dokonalosti a smísila se s Bohem. Krásná malba je účinkem té boží dokonalosti, stínem štětce božího, je hudbou, melodií. Pouze smyslem vysokým se podaří proniknout jí.”  

Tändzim Gjamccho (též Tenzin Gyatso), 14. tibetský dalajlama (6. 7. 1935) se narodil v chudé rolnické rodině v severovýchodním Tibetu. Již ve dvou a půl letech byl vyhledávací komisí tibetské vlády po průkazných zkouškách prohlášen za nové převtělení 13. dalajlamy (1. dalajlama se narodil v r. 1351). Dalajlamové jsou pokládáni za pozemská ztělesnění Avalókitéšvary, či Čänräziga, bódhisattvy milosrdenství, “Držitele bílého lotosu”, ovšem nejznámější titul je odvozen ze spojení mongolských slov dalaj-lama (oceán moudrosti). Současný dalajlama je ztělesněním Čänräziga, ve skutečnosti je již 74. v linii, která sahá až k bráhmanskému chlapci, žijícímu v době Buddhy Šákjaminiho; cítí se tedy také duchovně spjat se samotným Buddhou. Ve čtyřech letech byl oficiálně prohlášen hlavou lamaistické církve a vůdcem tibetského národa. Následující léta strávil v paláci v ostré kázni a osamění. Věnoval se nesmírně obtížnému studiu buddhistické filozofie, které završil úspěšným absolvováním mnoha zkoušek. Od dětství byl však “neuvěřitelným hračičkou”. Jako mladík ohromil starší mnichy tím, že sám uvedl do chodu automobil, dědictví po svém předchůdci, a po té se v něm tajně projel. Dodnes úspěšně i neúspěšně opravuje hodinky mnoha známým i neznámým lidem. Svého úřadu se musel ujmout předčasně v patnácti letech: Tibet drancovala vojska komunistické Číny. V roce 1954 odcestoval do Pekingu, kde se setkal s Mao Ce-tungem, a uvěřil mu, že jeho mise nebyla zbytečná. Po devět let se snažil o mírové soužití s Čínou, částečně ovlivněn marxismem. Desátého března 1959 se ho čínští komunisté pokusili unést. Incident vyvolal otevřený konflikt, který vyústil v bombardování hlavního města Tibetu. Dalajlama uprchl do severoindického města Dharmsala: procitá do kruté a bolestné reality světa ovládaného totalitním systémem. Jeho sny jsou definitivně rozprášeny: z 6259 tibetských klášterů jich zůstalo pouze 8, z 592 558 duchovních bylo přibližně 110 000 ubito hned v prvních měsících okupace, 250 000 zemřelo později na následky vyčerpání při nucených pracích. Tibetské obyvatelstvo se ve vlastní zemi stalo téměř turistickou atrakcí, poznamenanou hladomory (ženy například vařily dětem polévku z vlastní krve). Dalajlama v Dharmsalu zřídil centrum pro tibetské uprchlíky, které se postupně rozrůstá (dnes jich je přes 120 000) a vytvořil tu tibetskou exilovou vládu. Dalajlama si silně uvědomuje, jak je tibetská kultura ohrožena (v Tibetu žije 300 000 čínských vojáků a čínští přistěhovalci hravě převyšují tibetskou populaci) a veškeré své úsilí věnuje její záchraně. V roce 1989 získává Nobelovu cenu míru. Život duchovního otce Tibetu inspiroval pochopitelně i Hollywood. Martin Scorsese natočil film KUNDUM, v němž svěřil roli dalajlamovy matky skutečné neteři dalajlamy a francouzský režisér Jean Jasques Annaud dokončuje SEDM LET V TIBETU; stejnou roli zosobňuje jeho skutečná sestra. V přípravě je dalších pět scénářů o Tibetu, který se stal pro tento rok trhákem – až nebezpečně ho popularizuje. Hollywood se chová jako samostatný stát a dalajlama si v něm založil své “velvyslanectví”: má tu nejen lobbisty (např. Barbra Streisandová, Alec Baldwin, Harrison Ford, Goldie Hawnová), ale přímo následovníky. Nejobětavějším je patrně Richard Gere… Přes veškerou hrůzu z poznání skutečného stavu jeho země je dalajlama přesvědčen, že se tibetskou kulturu, jazyk a tradici podařilo zachránit, a že samostatnost rodné vlasti je jen otázka času. Pokud dalajlama žije, Tibet naději určitě má. . . . . .

Potřeba tolerance, soucitu, nenásilí a současně znepokojivě stoupající lidská populace, neúcta k přírodě, to byly nejčastější témata 1. ročníku FORA 2000. Jak by si je vypůjčila z dalajlamových knih. FORUM provázela i beznaděj, úzkost, kterou nejvýstižněji vyslovil japonský antropolog Takeaki Hori: “Bojím se, že až odejdeme z hradu, na všechno to, co zde bylo vyřčeno, zapomeneme.” Ale buddhismus zvláště v osobě dalajlamy v sobě živí nezničitelný optimismus: “Budoucnost je plná naděje, nyní jako by lidem chybělo odhodlání a naděje… Člověk je nejdestruktivnějším tvorem na světě, ale jeho agresivitu lze zmírňovat, protože má schopnost analyzovat realitu a může rozvíjet své dobré vlastnosti… Nejprve je třeba pečovat o své srdce, ‚trénovat’ a vytvářet v sobě ‚mír ducha’; je to věc, kterou není možné koupit, a pokud ano, nebude to to pravé.”

Stál jsem před dveřmi Lánského zámku, za kterými nás čekala Jeho Svatost. Ačkoliv 14. tibetský dalajlama tento titul nese, dobře si uvědomuje, že vědecké poznatky dokazují, jak často je zapotřebí změnit postoj k tradici. Oproti katolické církvi, která se vůči všem objevům snaží obhájit historickou pravdu bible, se dalajlama Svatých knih striktně nedrží: po nových objevech je lačný jako dítě. “Prosím tě, připrav se na to! Setkáš se s člověkem, který ti může změnit celý tvůj život. To je neskutečně silná pozitivní energie. Může tě vyléčit. Ale musíš k němu přijít čistý. Nehřeš a posti se,” poučoval mě můj známý léčitel. Stále jsem jeho věty slyšel. Čistého svědomí jsem příliš neměl. Ptám se ochranky, jak se mám se vzácným hostem pozdravit, a jak ho titulovat. Řekl mi, že to záleží jen na mně. Dveře se otevřely a přivítal nás usměvavý muž, který zloduchy hned odzbrojí a dobráky udělá šťastnými. Dalajlama nám podává ruce. Projeví nepokrytou radost, že s námi přišlo i dítě. Před rozhovorem ho anglicky informuji, že budu používat tlumočníka – představím ho – a že mu své otázky budu pokládat v mateřštině. Jeho Svatost chápavě pokýve hlavou a já česky spustím:

Vaše Svatosti, hlavním bodem FORA 2000 byla obava o naši budoucnost. I současnost je velice napjatá. Je toto znepokojení, úzkost fenomén dvacátého století nebo se historie opakuje: každý konec století provází určitá úzkost?

(Během otázky mi dochází komičnost situace. Dalajlamovi též. Opětuju jeho úsměv, který maže mou rozpačitost. Dalajlama se pak soustředí pouze na tlumočníka, který větu překládá.)

Tändzim Gjamccho

Některé věci se budou opakovat, některé nové věci přijdou. Tak jako se den střídá s nocí, tak budou vznikat spory a rozmíšky mezi lidmi. Nicméně si myslím, že lidstvo jako takové se stává mnohem zralejší. Na základě zkušeností, které jsme získali v tomto století, předpokládám, že v příštím století bude méně násilí. To je můj pocit.

Vy jste v jedné své knize řekl, že nežijeme v době destrukce, v temnotě, kde triumfuje ambice, faleš a obchod – v kalijuze, ale spíše v epoše ctnosti, kdy se začíná vyjímat nenásilí, soucit – ahinsa. Ale moderní dějiny poukazují na pravý opak…?

Obvykle říkám, že dvacáté století vypadá jako století krveprolití a násilí. Proto se v příštím století musíme snažit, aby bylo stoletím dialogu a předpoklady tu už jsou.

To je pro mě překvapující?

Dám vám příklad. Pokud vláda v první a ve druhé světové válce někomu deklarovala válku, občané se k této výzvě s velkým entuziazmem připojili. A bez přemýšlení. Byla to pro ně svatá povinnost. Myslím, že dnes by nebylo možné mobilizovat celý národ, a to ani ve Spojených státech. Dokonce ani čínská nebo ruská armáda by toho nebyla schopna. Dnes už jim takové přesvědčení není vlastní. Vzhledem k ekonomice se dnes národy snaží spojit. Na začátku tohoto století se příliš nehovořilo o lidských právech nebo o životním prostředí. Nyní je tato problematika chápána mnohem vážněji. Dnes jsou dokonce i politické strany založeny na problematice kulturního a životního prostředí.

Nevytváří si svět jenom alibi…? Více se o životním prostředí hovoří, ale stále více se příroda z ekonomických důvodů drancuje a lidská agresivita dominuje nad ahinsou?

Prakticky na každém kontinentě se bojuje. Nevím, jak je tomu v Austrálii, ale v Latinské Americe, v Africe, v Evropě a v Asii dochází k zabíjení a lokálním válkám. Avšak z celkového pohledu na svět nám nehrozí velké nebezpečí nukleárního holocaustu. A hlavně také přestaly existovat dva nepřátelské tábory: východní a západní, které měly nukleární zbraně. Kromě Číny a několika malých států na světě již neexistuje marxistický totalitní systém. Vždy dělám velký rozdíl mezi marxistickým totalitním systémem a marxistickou ideologii. To neznamená, že když přestaly existovat marxistické systémy, že přestala existovat myšlenka marxismu. Jedním z dobrých aspektů marxistické ideologie je myšlenka rovnosti a rovnocenné rozdělení majetku. Dalšími dobrými aspekty jsou právo na vzdělání a právo na lékařskou péči, což jsou socialistické myšlenky, které jsou stále aktuální. Tyto věci potřebujeme. Jestli s tím souhlasíte nebo ne, ale já se považuji za polovičního marxistu a polovičního buddhistu.

(Dobře vím, že mladý dalajlama byl nadšen myšlenkami marxismu. Mao Ce-tunga svým způsobem obdivoval, zpočátku mu věřil a byl nadšený z možnosti přidružení Tibetu k Čínské lidové republice. Ostatně v roce 1954 byl i zvolen místopředsedou stálého výboru v parlamentu. Skutečnou politickou moc však neměl.)

Vím, že jste dokonce přesvědčen, že buddhismus a marxismus mají některé aspekty společné…

Ano, to je pravda. V marxismu třídní boj přináší násilí. Z pohledu buddhismu je toto považováno za nesprávné, za nedostatek. Myšlenka rovnosti a rovnocenného rozdělení majetku by měla probíhat na základě altruismu nikoli na nenávisti. Nelze se zabývat pouze věcmi duchovna nebo myslet materialisticky. Lidé se zvykli dívat na tyto aspekty jako na protiklady, ale přitom se oba přístupy k životu očividně doplňují.

Vy jste dlouho nevěřil, jakou agresivitu projevovali Číňané vůči tibetskému lidu: ukřižování, kuchání zaživa, trhání na kusy, upalování… Co myslíte, jaký osud může z pohledu reinkarnace čekat Čínu? Dnes se jí přisuzuje velká budoucnost?

(Poradce dalajlamy mou otázku Jeho Svatosti opět vysvětluje. Neunikne mi, že očima i kýváním hlavy mi naznačuje, že ví, kam mířím. Stále cítím, že dalajlama na mne není napojený a mluví spíše k tlumočníkovi. Znejisťuje mě to.)

Reinkarnace se týká jednotlivců, takže se nedá hovořit o národu. Ale národ je tvořen jednotlivci. Čínu nemůžeme soudit jako celek, ale ti jednotliví Číňané, kteří způsobili bolest a útlak, za to musí zaplatit. To je negativní karma.

Může se podle vás zlý úmysl, zlá myšlenka či zlý čin vrátit za současného života nebo až v životech příštích?

To je různé. V některých případech se předchozí činy vracejí rychle, někdy to trvá déle a z hlediska buddhismu někdy i miliony let.

Domníváte se, že duchovní rozměr a též třeba i rychlost reinkarnace se nějak odvíjí i od prostředí?

Ne, prostředí s tím nemá nic společného. Z pohledu buddhismu je člověk, který má vědomí a pocity, centrální bytost. Každá centrální bytost je součástí kruhu života, který neustále pokračuje.

O Praze se mnoho významných bytostí vyjádřilo jako o místě velmi mystickém a magickém. Cítili tu silnou duchovní energii. Co zde cítíte vy?

Já nevím. Prahu považuji za normální město. Je to historické město, které prošlo mnoha dobrými i špatnými dobami a po staletí nabývalo zkušenosti. To je to, co v Praze cítím.

V Evropě má silnou pozici katolická církev. Ta považuje člověka za pána tvorstva. Myslíte si, že si uvědomuje, jak je tato myšlenka nebezpečná a co už způsobila?

(Mám na sebe vztek. Dalajlama mou otázku zcela nepochopil. Chápu nevýhodu tlumočení. Moje chyba.)

Mnoho náboženství má svou základní víru postavenou na víře ve Stvořitele. Muslimové, židé, křesťané a mnoho indických náboženských filozofií uznává koncepce Stvořitele. Tento koncept má svou vlastní krásu. Já mezi světovými náboženstvími rozeznávávám dva základní směry. Jeden věří ve Stvořitele, druhý ne. Buddhismus a některá starověká indická náboženství Stvořitele neuznávají, ale všechny nás učí, abychom byli dobrými lidmi. V minulosti mnoho lidí získávalo inspiraci a výhody z obou těchto náboženských tradic, a tak je tomu i dnes. Domnívám se, že důležitou věcí v duševní oblasti je myšlenka pluralismu. Ale v jednotlivých případech to znamená jedna myšlenka, jeden Bůh, jedno náboženství. Například já jsem buddhista. Jedna myšlenka, jedno náboženství. Pro mě je buddhismus to nejlepší. To ovšem neznamená, že to musí být nejlepší pro každého.

Rozdíl mezi buddhismem a křesťanství je v tom, že křesťanství považuje člověka za pána tvorstva, oproti tomu buddhismus člověka vnímá jako součást, které je rovnocenné zvíře, rostlina…

Buddhismus se vytvořil bez stvořitele. Vytvořil se sám. Buddhismus nemá ani začátek ani konec. A pokud není žádný začátek, není potřeba Stvořitele. Buddhismus považuje člověka, zvířata, hmyz a veškeré živé tvory za stejně rovné. Všechny tyto bytosti jsou centrálními bytostmi, které mají právo být šťastné a právo na to překonat utrpení. Nepovažujeme zvířata za lidský majetek. Podle buddhistického konceptu nemáme právo zvířata zneužívat.

(Vybavuji si, že buddhista by měl být pokud možno vegetarián. V žádném případě nesmí zvíře zabít. Dalajlama se v roce 1966 pokoušel o vegetariánskou stravu; na radu indických přátel ji doplňoval dostatečným množstvím mléka a ořechů. Po dvaceti měsících si přivodil silnou žloutenku. Když hepatitidu B překonal, musel maso opět jíst.)

Proč je podle vás člověku dáno, že jeho největším nepřítelem je zase člověk?

Dovolte mi, abych to uvedl takto. Humanismus má dva významy. První považuje člověka za nadřazeného, za tvora, který čerpá ze všech zdrojů, a toto považuji za negativní stránku humanismu. Druhý význam spočívá v tom, že člověk má vše ve svých rukou, takřka vše má pod kontrolou a je tedy za vše odpovědný. Člověku je přisuzována zodpovědnost proti víře v Boha. Z tohoto pohledu se buddhismus řadí do druhého významu humanismu, jehož aspektem je lidskost. Dovolte mi jeden příklad. Když vidíme kvetoucí květinu, cítíme se šťastni, když květina uschne, už se tak dobře necítíme. To znamená, že my milujeme život. Pokud budeme navzájem o sebe pečovat, jsme schopni přežít. Pokud dáme přednost násilí, bude to náš konec. Druhý příklad. Máme-li před sebou sklenici mléka, jsme spokojeni, vidíme-li kaluž krve, nepřináší nám to žádné potěšení. Kromě některých výjimek. Základem lidské povahy je péče o druhé, tedy i o sebe.

Lidem to dnes prostě příliš nejde. Máte na to nějaký recept?

Když si povolíte pásek u kalhot, jistě se budete cítit zdravěji – cirkulace krve bude probíhat normálně. Ale nestačí myslet jen na tělo. Našemu tělu mohou ublížit vlastní negativní pocity. Pokud máte negativní pocit vůči ostatním, také ostatní budou mít negativní pocit z vás. Výsledkem bude nepokojné spaní, zhorší se vaše zažívaní, krevní tlak půjde nahoru, nakonec vaše tělo bude zruinováno a pokud to nezměníte, celý život si zničíte. Laskavá povaha se neslučuje s nenávistí a se strachem. Z toho vyplývá, že základní lidskou povahou je gentleness (jemnost, laskavost).

Lidská agresivita je předpokladem k přežití – zatím vytváří dějiny – ale též k omezování a drancování. Jak s tímto zdánlivým rozporem nakládat?

Myšlenkové procesy někdy převládají nad povahou člověka a to bývá zdrojem problémů. Člověk svou inteligencí je jediný savec, který svou inteligencí zapřičiňuje destrukci. Ale ve své podstatě tu je proto, aby konal dobro. To mu je nejvíce vlastní.

A kde pak člověk bere sílu k dobru, když ho pohání především agresivita?

S tím nesouhlasím. Základní povahou člověka je opravdu jemnost, soucit, laskavost. Když vidíme zabíjení a teror, šokuje nás to. A celý svět to vnímá jako šokující zprávu, která se pak stává prominentní součástí historie. Z těchto zpráv je historie poskládána. Pomáhat někomu, starat se o něj, to je pro nás naprosto normální, ale tato zpráva nikoho nezajímá, proto není historicky zaznamenaná. A těchto nezveřejněných zpráv je mnohem víc.

To si opravdu myslíte?

Ano, já tomu věřím. Takto bychom hovořili měsíce a měsíce a mohli bychom k tomu přizvat vědce, kteří by nám to dokázali.

Když tak někdy o tom uvažuju, napadá mě, jestli tento svět, který vnímáme, je reálný? Není realita potlačena, nevězí někde hluboko v nás = třeba v nirváně?

(Odměnou za otázku mi byl spontánní až dětský smích. Konečně cítím, že od této chvíle je dalajlama soustředěn plně na mě. Můj překladatel mi ukončení rozhoru fascinovaně vyprávěl, že do půli našeho rozhovoru cítil, jak se dalajlama skrze něj na mě napojuje. Doslova vnímal, jak jím energie “svatého” muže proniká.)

To je velice filozofická otázka…

(Stále se směje.)

Mně se náš svět často zdá být bláznivý. Mimo.

Naopak já bych se vás chtěl zeptat: Kde je “já”?

“Já” neexistuje.

(Opět se pobaveně usměje. Netuší však, že jsem nevyslovil svou myšlenku, ale jeho. Jde o nezávislé “já”.)

Pokud není “já”, není život.

V buddhismu přece “já” neexistuje…? Tedy odděleně.

Ne tímto způsobem. Buddhisté věří, že “já” je střed. Takže po ustanovení této identity říkáme: mé tělo, má mysl, můj duch, můj přítel, má žena, mé děti… Samozřejmé, může existovat nadřazené “já”, které může být identifikováno, ale buddhisté věří, že to je nesprávné chápání, iluze. Buddhisté jsou přesvědčeni, že není nikdo, kdo se může tímto způsobem identifikovat. “Já” je pouze kombinace mysli a těla. Podle buddhistické koncepce tedy žádné “já” nebo žádná duše. To ovšem neznamená, že buddhisté popírají existenci “já” jako vyjádření sama sebe. Buddhisté akceptují, že já existuji, že jsem zde a že jsem člověk; že jsem Tibeťan a buddhistický mnich.

Realita tedy není v nirváně?

Nirvána je stav mysli. Nastává procvičováním mysli během meditace. Je to stav, kdy naše mysl je očištěna od jakýkoliv negativních myšlenek. Pokud všechny negativní informace zmizí z naší mysli a již se nikdy nevrátí, jsme ve stavu nirvány.

A jsme v realitě?

Samozřejmě.

V této souvislosti mě napadá otázka, která se týká stavu smrti. Naše tělo je odsouzeno k chátrání. Vlasy vypadávají, nohy těžknou, ale duch se může neustále rozjitřovat. Možná v okamžiku smrti je přítomna finální myšlenka, jakýsi rozbřesk, jak to s tou realitou vlastně je…?

Mezi životem a smrtí není zásadní hranice. Umírání není koncem, umírání je zařazeno do procesu, který stále pokračuje, To se vše týká života: probuzení mysli, snění a potom následuje hluboký spánek. Jak se tyto tři fáze opakují v jednom dni, tak se opakuje i náš život. Stejné je to u rostlin. V jedné chvíli jste živý, v druhé mrtvý. Proto máme teorii o reinkarnaci, to znamená znovuzrození a nekonečno.

Sekretář dalajlamy mě upozorňuje, že mám položit poslední otázku. Jeho Svatost již po několikáté mrkne na můj papír s otázkami a šibalsky se usmívá a pak s uznáním řekne: “Já mám rád vaše otázky. Nejsou to jenom politické otázky, jsou mnohem hlubší.” Pak se usměje a pobaveně pokračuje: “To pravděpodobně určuje spiritualitu Prahy. Velmi hluboké. Velmi hluboké.”  

Gary Fisher prožil jako teenager své hippie období. Od útlého věku všelijak řádil na bicyklech, porůznu i závodil. Narodil se s neuvěřitelnou manuální zručností, se zlatým fyzickým fondem a s hlavou, která ráda přichází věcem na kloub. Gary chtěl být závodníkem. Měl k tomu předpoklady, ale moc přemýšlel, a to se k závodění příliš nehodí. Při něm musí být člověk strojem. . . . . .

Jízda na kole byla pro Garyho skutečně vším a dosahuje úspěchů. V roce 1972 je prvním v kategorii U. S. C. F. silničních jezdců. On však chce, aby věci fungovaly podle něj. Rád experimentuje. Silniční “blbárna” se mu časem přejídá. Chce jezdit po svém. A protože je včas na správném místě – okolnosti mu nahrají. A bájná kalifornská hora Mount Tamalpais též. Zde se totiž na podivných hrkavých předpotopních monstrech spouštěli kluci, aby si vychutnali ten správný pocit z provokativní, odvázané jízdy. Mt. Tamalpais – kopec vysoký 850 metrů, svažitě porostlý borovicemi, jehož polní cesty jsou plné jemného kamení a suchého písku, se stal jeho svatyní.

“Pánové, ty mašiny potřebujou upravit, abyste byli schopný jezdit nahoru jako dolů. Podívejte, co tyhle krámy byly, než jste je vyšťourali za pět doláčů někde v bazaru v Goodwillu. A drandíte na nich, dokud se nerozpadnou. Hoďte je za hlavu i ty slizký chlápky, který se nechávaj ukecávat, aby vás milostivě vzali na svejch kárách nahoru,” hecoval kluky ze střední školy v Larkspuru a vyzval je, aby mu se západem slunce ty vraky dovalili.

O něco později – někdy v sedmdesátém čtvrtém roce – dal Gary dohromady svůj legendární SCHWINN EXCELSIOR nebo také X CLUNKER. První horské kolo v historii lidstva. Vyztužil podivně prohnutý rám kola, obul gumy s motokrosovým dezénem a uskutečnil několik technických fines. Clunker se v divokém terénu nerozsypal a dalo se na něm šlapat i do kopce. Dnes je Clunker pomalu muzejní exemplář, ale existující i jako zdařilá replika.

“Nemohl jsem se ho nabažit. Projel jsem, co se dalo. Nakonec jsem ho vzal do Colorada. Do hor. Velký skály, mohutný kameny. Tam jsem brázdil v nadmořský vejšce 1300 stop. Divoký sjezdy, krkolomný vejšlapy. Kolo vydrželo. Byl to nefalšovanej, skutečně pravej terénní stroj.”

MANIAKÁLNÍ KONSTRUKTÉR

Kamarádi záviděli. Chtěli bláznivě jezdit jako on a ne se stále babrat ve šrotu. Smontoval tedy pro ně deset dvanáct kol do roka. Dělal je na míru. “Křížil jsem starý Clunkery s tím, co mi přišlo do ruky. Různý starý součástky z motorek a tak. Třeba řídítka a brzdy. Navěšoval jsem to na kola a prověřoval v terénu. Dělám to tak dosud. Tahle kola mají svůj jedinečnej šmak.” S nabytými zkušenostmi přišlo i nové pojmenování. HORSKÁ KOLA – MOUNTAIN BIKY. Název pro toto roztodivné přírodní pojíždění se z Kalifornie rozkřikl do celého světa.

Koncem sedmdesátých let rozjíždí Gary Fisher výrobu špičkových strojů, vzniká pověstná firma a z ní vycházejí bájné stroje – jako jsou ocelové X-CALIBER, aluminiové SUPERCALIBER a celopružné mýtické JOSHUA. Garyho díla charakterizuje jistá – až sparťanská střídmost, jednoznačný důraz na funkčnost a projevená souladnost, která je esteticky přímo hmatatelná.

Gary je maniakální konstruktér a vytříbený výtvarník. Jeho okrově žlutá a jasně červená nenechají oko v poklidu. Uhranou. Stejně jako typ písma, který sází na těla svých strojů. A fisherovské logo – vzletná ryba boschovské kvality je stejně svérázná – jako kdysi Garyho kalifornská světelná show. Hovořit o Garyho zásadních invencích tak, aby to nevyznělo přehnaně, snad ani nejde. Tak tedy alespoň ve zkratce: přehazovačka s indexací, přední odpružení, celoodpružené kolo. Dnes zavádí Gary pojem S. U. B. – Kola pro sport stvořená. Jde o stroje, které mají sloučit výhody horských kol a tzv. city (či hybridních) biků. Jsou lehce adaptovatelná jak pro cestu do města za nákupem, tak pro výlet do volného terénu. Ve své vývojové dílně se také zaměřil na nové označení velikosti rámů, aby kolo padlo jako ulité.

VIZIONÁŘ NA DVOU KOLECH

Infrastruktura soudobých moderních měst není cyklistům příliš nakloněna. Pokud pomineme stezky pro kola, jež zdobí některé západní metropole, je kolo trnem v oku automobilistům, které ruší při drezuře stále agresivnějších zakapotovaných koní. Proto se zrodila Fisherova vize – Garyho utopie, což je pokus o urbanistickou koncepci měst, kde budou mít kola důstojné a nezaměnitelné místo při ekologické dopravě. Gary navrhuje “pohyblivé tubusy”. Představují speciální dráhy pro cyklisty, jež budou mít tvar chráněných tubusů a budou zavěšeny ve výšce druhého až třetího podlaží budov. Jejich předpokládaná šíře je tři až pět metrů a povedou po obou stranách ulice. Vzniknou i speciální dopravní uzly s veřejnou dopravou. takže pohyb městem bude mnohem jednodušší. S kolem se snadněji pronikne do centra za nákupy, ale i za jeho okraje do volné krajiny.

“Výstavba tubusů bude svým způsobem nákladná, ale myšlenka přinese boom druhým a třetím patrům (kde zhruba povede), a v nichž nastane zřejmé oživení obchodů a služeb. Uspoří se benzin i čas. Mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, že se může dostat do práce mnohem rychleji než klasickými dopravními prostředky,” argumentuje Gary Fisher. Mnozí vrtí nedůvěřivě hlavou, když jim Gary nastiňuje svou utopickou vizi, kde lidský důvtip, ale i síla jsou hlavní pohonnou jednotkou. Ale podobně zírali i na horská kola, když se poprvé ukázala na výstavě bicyklů v New Yorku v roce 1981. To se nikdy neprosadí, zněl jejich verdikt. V současnosti je však 80 % všech prodaných kol horských.  

Přestože je léto, počasí nic moc. Morava je pod vodou a zoufale volá o pomoc: někteří pomáhají a jiní dělají, že se jich to netýká. Život běží dál ve svých vyjetých kolejích: někteří z nás chytají bronz v přímořských letoviscích, jiní u jihočeských rybníků, další se večer vracejí sedření z práce. Neznám přesné statistické údaje, ale několik lidí jistě spáchá sebevraždu, pár lidí je zavražděno, je vykradeno několik desítek obchodů a privátních bytů, na světě je o pár znásilněných žen více, narodí se x dětí a jejich tatínci se opijí. Někoho už nebaví pracovat, a tak to riskne a vstoupí do světa byznysu, a je jedno, zda-li jako majoritní akcionář nějaké firmy či jako živnostník. Najdou se i tací, kteří se rozhodnou jít žebrat. Proč nevyzkoušet všechny chutě života? Praha: léto 1997. . . . . .

Nedávno jsem hovořil s příslušníkem Městské policie v Praze: “Já nevím, ale slyšel jsem, že do Karlovy uličky a na Karlův most vozí žebráky černý mercedes. Prý jde o živnost, kde vládne tuhá konkurence a každý si dobře hlídá své teritorium,” dozvěděl jsem se, což pouze vyprovokovalo mou zvědavost. “Žebrat se tedy může kdekoliv?” Zajímalo mě. “Momentálně to legislativa nezakazuje,” odpověděl strážník s pokrčením ramen. Doma si na sebe navlékám sedm let staré džíny, na kterých jsou vidět díry, beru si košili a mikinu, obouvám si zaprášené boty, které mi půjčila spolupracovnice. Možná to mohlo být dokonalejší, ale moje pečlivá maminka vše vyprala, takže přece jen mám lehké obavy, když si na cestu beru talířek. Budu vypadat dost ošuntěle? Dá mi vůbec někdo něco? Jak tedy vypadá den žebráka? Jaká je jeho životní filozofie? Usedám uprostřed Karlova mostu, před sebe pokládám talířek. Čekám a… Nic. Vžívám-li se do role žebráka, říkám si, že ti lidé mě pěkně s…. Dívám-li se na to jako normální občan, říkám si, co by ten mladík chtěl? Proč nejde pracovat? Jako žebrák tedy zkouším naznačit potřebnost jasněji, a tak z kapsy lovím mince, které na talířek rozhazuji… To by v tom byl čert, aby teď nikdo nic nedal, přemýšlím. Zraky kolemjdoucích vyzařují opovržení, soucitu vidím jen pomálu při klopení zraku a odvracení pohledů. To jsou možná ti, kteří k dobrému bydlu nepřišli poctivou prací. Proč by se jinak měl člověk stydět za svoji práci? Ovšem stále nic. Jak že se to říkalo? Pomoz si a bude ti pomoženo? Vstávám a vyrážím obcházet. Je to práce, člověk musí správně otipnout klienta, aby něco dostal a nesklidil jen úšklebek či ne příliš potěšující poznámku od našince, takže se kromě oblečení soustřeďuji i na boty. Zdají-li se mi dostatečně luxusní, jdu na věc. “Nemáte korunu?” “Entschuldigen Sie bitte, haben Sie geld? Ich habe kein geld,” nastavuji talířek a čekám. No a čtyři koruny jsou mé!

Jako žebrák: Mohlo toho být víc, ale aspoň nějaký začátek – najde snad někdo čtyři koruny jen tak? Z pohledu občana: Že mu vůbec někdo něco dává, lemplovi jednomu! Nade mnou, vlastně práceschopným člověkem, se sželelo srdce nějakému cizinci. Zajímá mě, na kolik si žebrotou přijdu za hodinu, takže sleduji nedaleké věžní hodiny. Další pětikoruna. Ještě koruna a bude na pivo v Hostinci Na závisti, kam chodím, přichází mi na mysl, protože ve Veleslavíně čepují desítku Staropramen za 9,90 Kč. Konečně! Mám na pivo!! No a nikomu nic nevadí, úšklebky si kolemjdoucí neodpustí stranou, ale přímo do očí mi nikdo nic neřekne. Bavím se skvěle. Zhruba půl hodiny a v mém talířku se skví asi 50 korun… “Co tady děláte?” Zastavuje mě příslušník ostrahy Sdružení výtvarníků Karlova mostu. “Nevidíte? Žebrám,” zní má lakonická odpověď. “To nejde!” Odpovídá stroze. “Proč?” Nechápu. Co není zákonem zakázáno, je povoleno. Žijeme přece ve svobodné zemi… “Neptejte se proč, nebo Vám ty peníze hodím do Vltavy!” Zní útočná slova, a tak stahuji krovky a přiznávám barvu. “Dělám reportáž,” nemám zájem, aby moji práci kdokoli nevhodným způsobem narušil, ale samozřejmě mě zajímá, zda-li pro pobyt na Karlově mostě fungují nějaká pravidla: “Jak to tady vlastně funguje?” Opodál vidím staršího muže, který hraje na harmoniku a před sebou má kasičku na peníze od hudbymilovných turistů. “Když byste tady chtěl žebrat oficiálně, musel byste platit pronájem.” Ne, to není mafie, to je trh – magistrát matičky Prahy dal Karlův most do správy Sdružení výtvarníků. “Kolik?” Zajímá mě. “Čtyři tisíce za měsíc, ale víc by Vám řekl náš šéf, pan Saša Kohák,” dozvídám se telefonní číslo na představitele Sdružení výtvarníků Karlova mostu, kterého ne a ne zastihnout, i když udané telefonní číslo vytáčím několikrát za sebou a později stejně v dalších dnech. Holt tajemný pan Kohák. Že vybírá čtyři tisíce korun mi potvrzuje i harmonikář, kterému ale pro jistotu vhazuji do připravené kasičky pár drobných mincí. Částku potvrzuje, ale o tom, že nejsem žebrák, jsem jej nepřesvědčil: “Táhni radši dál, kazil bys mně kšefty,” radí dobromyslně… V talířku už mám i marku a 50 feniků, takže součet dělá při přepočtu 70 korun. Od začátku žebrání uteklo padesát minut a já počítám i chvilky v sedě, kdy jsem nedostal ani vorla. Považuji to za slušný výdělek. Stále zamračeno… Během posledních pár minut, zbývajících do celé hodiny, když chodím s talířkem v levé ruce před sebou a mobilním telefonem v pravačce u ucha, nedostávám nic. Na poznámku omladiny: “Hele, vole, von žebrá a má mobil…” reaguji otočením a sdělením: “Provoz je drahý!” I když, je to pravda? Znásobím-li svůj výdělek osmi hodinami, docházím k částce 560 korun, ze kterých bych nemusel platit daně ani zdravotní a sociální pojištění. Vezmu-li pracovní dny v měsíci, dělá to 11 200 korun čistého. No a když bych k tomu přičetl podporu z odboru sociálních věcí svého obvodního úřadu, bez problémů bych uhradil jak nájem, tak mobil. Jsou žebráci alkoholici nebo ne? S jedním bezrukým v Karlově uličce se domluvit nemohu: “Ich bin Deutsch,” dozvídám se, takže se přesouvám na Staroměstské náměstí, kde při celé hodině cítím při produkci svatého procesí slušný výdělek. Zdání ovšem klame, nedostávám ani korunu. Co zkusit Václavské náměstí, napadá mě. Schválně nabíhám před dvojici hlídkujících policistů Policie ČR a čekám na reakci. “Co tady děláte? Občanský průkaz!” Vytahuji svoji ID-kartu a důvěrně sděluji: “Žebrám, nevidíte? Nemáte korunu?”

“Nebuďte drzej!”

“Proč mě vlastně kontrolujete?”

“Vy nevíte, že vyhláška žebrotu zakazuje?”

“Ne, to totiž náhodou vím. Magistrát hlavního města o podobné vyhlášce jednal, ale zastupitelé se na ničem konkrétním nedohodli. Proto mě tedy zajímá, proč mě kontrolujete!” nedávám se odbýt.

“Jste podobný hledané osobě,” dozvídám se.

“Které?” Rád bych věděl, abych si dal pozor a třeba i změnil image, aby mě nekontrolovali stále…

“Služební tajemství.”

Na své si přichází i fotoreportér: “Proč nás fotíte?” ptají se policisté.

“Je to snad zakázané?”

“Není. Občanský průkaz!” Po jeho předložení se dozvídá, že je na místě, kde byl spáchán trestný čin. Jaký, a v jakém stadiu je vyšetřování, a kdy bylo přijato oznámení o spáchání trestného činu, se už z důvodů služebního tajemství nedozvídá. Policie je horlivá, ale bezmocná – cituji z odpovědi tiskové mluvčí policejního prezidia: “Nikde na území ČR není žebrání výslovně zakázáno. Toto jednání by za určitých okolností mohlo být posuzováno jako například neoprávněný zábor místa či veřejné pohoršení.” Když bych chtěl všechny vyžebrané peníze projíst, mohu si jít něco koupit, ale budu-li je chtít propít, co vlastně budu jíst? Zlatá Naděje v Bolzanově ulici! K večeři dostávám zeleninovou polévku, jako hlavní jídlo rýži spolu s nějakou bílou omáčkou a dvěma plátky sojového masa. Na cestu pak makový závin a čtyři jogurty, k tomu zeleninový salát. Správně bych měl za stravu odpracovat devadesát brigádnických minut v nedalekém parku další den, ale kdo mě tam dostane? Nejdu nikam. Stačí mi noc na Hlavním nádraží. “Ty saláty jsou hnusný,” dozvídám se od kolegů, se kterými jsem večeřel, když je házejí do prvního koše: “Nemáš cigáro?” Ptají se mě, a tak jim dávám jednu ze svých Startek. “Čau Honzo, co tady děláš?” Oslovuje mě jeden z mých známých, jejichž okruh je velmi široký… “Prostě znáš to, životní komplikace a jsem tady…”

“Já taky, to jsme dopadli, co?” dozvídám se od Ládi Š., který mě pak hostí historkou o tom, že všechno je vlastně náhoda, že byl okraden na Hlavním nádraží jen náhodou, čemuž ovšem neodpovídá počet známých, kteří jej zdraví jako dobrého kamaráda. “Kolik tady vyžebráš?”

“Tady je to na hovno. Třeba taky dvacka za hodinu. Někdy ani to ne.”

“No a co s penězma?” “Pivo, ne? Vole… Někdy taky noc na ubytovně nebo mytí na nádraží. Jednou za čas se vykoupat neuškodí.” Od dalšího práceschopného muže se dozvídám, že už si tři měsíce nepral košili: “Neni čas!” Brání se a z úst mu čpí stánkové točené. Takhle kecáme o ničem až do rána, a když začíná poprchávat, stojíme u dveří zavřené nádražní haly a čekáme, kdy otevřou. Nad vším pak přemýšlím další den v teplé posteli doma. Není všechno zlato, co se třpytí: možná bych se žebráním dovybavil dříve než poctivou prací, ale ten pocit… Co by mně na tomto světě zůstalo? Nic. Jen pár flašek od piva nebo těžko se rozkládajících umělohmotných kelímků. Díky, nemám zájem, a tak píšu tento článek, tuto reportáž a čekám na honorář za práci, za své psaní, kterému se věnuji ve volném čase. Třeba si časopis někdo přečte za sto nebo za tisíc let a uvidí tak jeden ze střípků historie. Doby, ve které žijeme my dnes. Zítra mám ještě volno, a pak jdu do práce: míchat těsto na housky, rohlíky, banketky a na chleba, aby bylo co jíst. Do práce, ve které si i s nočním příplatkem vydělám méně, než jsem vyžebral, ale do práce, ve které vidím smysl. Možná pomíjivější, než jsou těžko se rozkládající umělohmotné kelímky od piva, protože pečivo se sní hned, ale smysluplnější. Za vyžebraných 70 korun nakupuji Dobré vody a odevzdávám je v jednom ze sběrných center Červeného kříže, aby včas dorazily na Moravu. Žebrácká mafie podle mého neexistuje. Každý si dělá, co sám uzná za vhodné.  

Tři metly lidstva – souchotiny, malomocentsví a příjice – se dají vysledovat již od pravěku. Samotný diluviální člověk nebyl žádná pápěrka a přežil i zlomeniny lebečních kostí, které se obecně považují za smrtelné, a přitom po celou dobu své existence, než začal mluvit, léčil se po způsobu zvířat. Nemocný byl olizován, cucán, ofoukáván, hněten, drbán. Příbuzní se snažili vzbudit stav opačný tomu, než který nemocného sužoval. . . . . .

Prazáklad lékařství a léčení lze vysledovat už v kolébce lidské kultury – v Číně, Indii, Mezopotámii. Když babylonský král Chammurabi sjednotil kolem roku 2000 před n. l. Mezopotámii, nechal shromáždit do své knihovny tisíce hliněných tabulek, na nichž byla shromážděno vše, co se do té doby týkalo lidského těla. Kolem roku 1000 před n. l. je zřejmé, že vedle kněžských zaříkávačů existoval již zvláštní lékařský stav. Měli dokonce jistou představu o příčinách nemocí, které spatřovali v souhře mezi tělesnými šťávami a vzduchem. Znali již normální délku těhotenství, ale při porodech se obraceli na boha lékařů Eu. Z těchto dob také pochází symbol dvou hadů spletených okolo hole, který si předvídavě vypůjčili od boha podsvětí Ninziggidy, a tento odznak označuje lékařský stav až dodnes.

Za asyrských válek si získává vážnost chirurgie. Vykopávky objevily medicínské polní bedýnky s jehlami na šití a s hojivými mastmi. Zato vnitřní lékařství zůstávalo popelkou. Tabulky z Aššurbanipalovy knihovny sice obsahují množství receptů, ale ty jen dávají tušit, že Mezopotámci nežili nijak střízlivě.

Samostatnou kapitolou je egyptské lékařství, kde se lékařský stav brzy začal vymaňovat z područí kněží a získal velkou vážnost. Řecký historik Herodotos, který navštívil Egypt již v době jeho úpadku, se podivuje nad tím, že v Egyptě je to samý lékař. K oficiálním titulům egyptských lékařů – nazývaných snu – patřil “strážce zadnice”, což dokazuje, jaká pozornost se věnovala této opomíjené, ale veledůležité partii lidského těla. Kdo četl knihu Mika Waltariho “Egypťan Sinuhet”, tak si vzpomene na “Domy smrti”, kde se balzamovaly mrtvoly a lékaři se tam vzdělávali ve čtrnácti specializovaných oborech. Tečkou za prastarou egyptskou medicínou se stal rok 391 našeho letopočtu, kdy za úsměvného žehnání biskupa Theophilose zapálili fanatičtí křesťané s pokřikem “Smrt pohanům!” svatyni boha léčitelů Sérapida v Alexandrii.

MEDICÍNA ORIENTU

Také indická lékařská moudrost sahá do druhého tisíciletí před n. l. Od svých lékařů vyžadovali Indové čistotu, příjemný vzhled a příslušnost k nejvyšší bráhmanské sektě. Stojí za zmínku, že v době, kdy se v Evropě nikomu o ochranném očkování ani nesnilo, znali již staroindičtí lékaři způsob, jak očkovat proti černým neštovicím. Prováděli i složitější břišní operace, při nichž používali při spojování okrajů ran originálního způsobu. Pomocník podal operatérovi velkého mravence. Když mravenec rozevřel kusadla, operatér hbitě přitlačil okraje rány k sobě a k nim mravence přiložil. Jakmile se mravenec zakousl, nehtem mu uštípl hlavičku, a ta zůstala i s kusadly vězet jako steh ve střevě, než se časem vstřebala a střevo se zhojilo.

Vzhledem ke své vyspělosti lze za jedno z nejstarších považovat lékařské umění staré Číny. Již v roce 2700 před n. l. sepsal císař Šen-Nung první učebnici léčivých bylin. Jeho nástupce Chuan-ti je pak autorem první lékařské knihy o sedmdesáti svazcích s obsahem jedenácti tisíc receptů. Ačkoli se z etických důvodů pitvy nekonaly, udivují anatomické znalosti té doby. Podle tehdejších představ se lidské tělo skládalo z dvanácti orgánových systémů. K tzv. “orgánům skladištním” patřily: srdce, plíce, ledviny, játra, slezina se slinivkou břišní a záhadný ústroj, jemuž říkali obal srdce a představoval asi masu krve a všechno, co k ní patří. Vedle těchto “plných” ústrojů existovaly ještě orgány “duté”. Říkalo se jim “dílny”. Řadil se mezi ně žlučník, žaludek, tenké a tlusté střevo, močový měchýř a podivný ústroj nazývaný “trojí ohřívač”. Měl patrně za úkol střádat tepelnou energii v těle a představoval jakýsi soubor dýchacích, zažívacích, pohlavních a močových orgánů. Všechny tyto složky byly chápány v neustálém pohybu a harmonii. A jejich porušení je příčinou nemoci. Nejzajímavější však je, že již dva tisíce let před Harveyem znali Číňané funkci krevního oběhu. Propočítali dokonce i jeho rychlost. Specificky čínským vynálezem je pak akupunktura. Generace přemýšlivých učenců přišly na to, že jistá onemocnění se projevují bolestivými pocity na obdobných místech povrchu těla, jako kdyby se postižení vnitřních orgánů projevovalo na přesně ohraničených místech kůže. Ta začali dráždit masážemi, teplem a konečně jehlami a bolest zmizela. S ústupem bolesti odcházela i nemoc. Účinnost léčby prokázaly věky a ve světle moderní medicíny se ukazuje být tento postup fantastický. Ačkoliv lékaři Východoindické společnosti a někteří jezuité přivezli znalost léčby do Evropy již v sedmnáctém století, upadla v následujících dvou stoletích v zapomenutí díky špatné technice tehdejších lékařů.

PŘEDKOLUMBOVSÁ MEDICÍNA

Téměř zázračná chirurgická zručnost lékařů předkolumbovské Ameriky při trepanacích lebky je všeobecně známá. Také Aztékové měli značné zkušenosti v chirurgii. Dovedli řezem v levém podžebří obnažit srdce a vyrvat je ještě bijící obsidiánovým nožem z těla, což používali při svých rituálních slavnostech. Na výši bylo také porodnictví. U porodů byla zdůrazňována čistota a parní lázeň. Když porodní bába zjistila, že přes veškerou snahu plod v matčině těle zemřel, zavedla dovnitř obsidiánový nůž, plod v děloze rozřezala a bez nebezpečí pro rodičku z jejího těla vyjmula.

HIPPOKRATES A JEHO ŠKOLA

U Řeků začala být medicína brzy považována za vědu. Už Homér ve své Illiadě tvrdí, že lékař má cenu mnoha mužů. Vznikla řada škol, z nichž jak pro řeckou, tak i pro současnou medicínu má význam škola, jejímž představitelem byl v šestém století před n. l. legendární Hippokrates. Ten také vytyčil heslo: pomáhat a neškodit. Nejsilnější stránka hyppokratické školy spočívala v tom, že léčili celého člověka a neomezovali se na jednotlivé příznaky nemocí. Za povšimnutí stojí citát jednoho z představitelů této školy: “Život je krátký, věda dlouhá, příležitost náhlá, zkušenost klamná a úsudek obtížný. Nestačí jen práce lékaře, ale důležité je i to, jak se mu podaří přimět nemocného, aby změnil podmínky svého okolí.”

Co Římané nepokládali přímo za potřebné pro budování svého impéria, to ponechávali otrokům. Péče o lidské zdraví byla mezi tím “ostatním”. Otroci z Řecka byli jako lékaři ceněni nejvýš. Za císaře Justiniána stál otrok-lékař asi 1500 předválečných korun a kleštěnec o 150 méně. Ti nejlepší z nich pokračovali ve stopách hyppokratiků a žáci Themisona z Laodikeje se propracovali k počátkům buněčné patologie, kterou se proslavil Virchow až v polovině devatenáctého století.

JAK VYPADAL STŘEDOVĚK

I když se středověk nevyznačoval přílišnou péčí o zdraví a medicína v mnoha směrech spíš ustrnula než pokročila, zdálo se na počátku této éry, že tomu tak nebude. Přičinil se o to islám, jehož zásluhou byl světu zachován celý soubor nashromážděného vědění antiky spolu s vědomostmi staré Indie a Egypta. Některá starořecká a starořímská díla bychom dnes bez arabských překladatelů ani neznali. Patří k nim stovka spisů nejslavnějšího lékaře starověku Galénose (129 až 199 n. l.) přeložených do syrštiny a arabštiny. Galenovo dílo pak ovlivnilo svými myšlenkami celý středověk.

Když zbožný císař Justinián vyhnal pohanské platoniky z Říma, pozval je na svůj dvůr vládce Íránu. Ti založili v Gondešápuru velkou nemocnici a lékařskou univerzitu, která pak po staletí dodávala Bagdádu ty nejlepší mozky. Patřil k nim Rhazes, skvělý klinik a diagnostik, jehož popis spalniček a neštovic se stal klasickým. Druhou hvězdou arabských lékařů byl známý Avicenna. Jeho Kánon medicíny popisuje v pěti knihách veškeré teoretické lékařství, účinek léčiv, speciální patologii, chirurgii, dermatologii a kosmetiku. Ještě v sedmnáctém století bylo toto dílo citováno a ovládalo prakticky po celý středověk východní i západní medicínu. Svět islámu dal také vzniknout novému zdravotnickému oboru – lékárnictví. Zvláštní kapitolou byly islámské nemocnice. Ve srovnání s nemocnicemi tehdejší středověké Evropy to byly paláce otevřené slunci a čerstvému vzduchu.

Po pádu říše římské se katolická církev stává rozhodujícím faktorem nejen v otázkách víry, ale i ve všech záležitostech světských. Na vznikajících univerzitách se sice přednášela medicína, ale ve výuce se prolínaly vlivy antické a arabské. Jednou z nejslavnějších medicínských škol raného středověku byla salernská lékařská fakulta, na jejímž rozvoji se nemalou měrou podílel Řád Benedektinů. Není bez zajímavosti, že v Salernu působily ženy. Nejvýznamnější z nich byla jistá Trotula, která vypracovala jasný návod, jak vést správně porod a léčit ženské obtíže.

Další významnou osobností je Konstantin Africanus z Kartága (1018-1087), jenž přeložil z arabštiny do latiny deset knih o lékařské teorii a praxi od perského lékaře Ali ibn Al Abbáse al Magúšiho a zasloužil se o prohloubení studia anatomie a chirurgie. Jelikož však pitvání člověka bylo jak pro křesťany, tak i pro muslimy nepředstavitelné, vydávaly se v Salernu učebnice s návody, jak pitvat vepře, jehož tělesné utváření orgánů považovali za nejpodobnější člověku. Kolem roku 1300 byl velmi populární ve verších latinsky psaný návod na zdraví a dlouhověkost – Reginem sanitatis salernitatum. Je to v podstatě hygienická příručka úvodem vtipně poznamenávající, že kdo chce dlouho žít, musí předčasně žít jako stařec. Jelikož se však v průběhu středověku medicína stále víc odkláněla od života ke spekulaci, stala salernská Reginen z knihy pro mediky lékařskou příručkou lidových mas.

Dalším dílem z pera salernského lékaře Archimathea z dvanáctého století je popis způsobů léčení v té době. Některé zásady tam uvedené mají, zdá se, pokračování i v době dnešní. K zákonům salernské školy patřila zásada zavádět léčení i tehdy, když je lékař považoval za zbytečné. Stejně tak překonala věky moudrost o tom, aby se vyžadovalo zaplacení, dokud bolest trvá. Bolest byla ostatně nejnepříjemnějším průvodcem lékařských zákroku ve středověku. Jistou úlevu přineslo zlepšení zavedené Teodoricem Borgognonem z univerzity v Boloni, který ve druhé polovině XIII. století zavedl přikládání houby namočené do narkotických šťáv k nosu nemocného. Boloňská univerzita byla vedle salernské školy druhou nejvýznamnější univerzitou raného středověku. Tam také již od druhé poloviny XIII. století začal Mondino dei Liucci pitvat lidské tělo. Oficiální potvrzení pitvy na mrtvole však připustila až o století později bula papeže Sixta IV., který sám studoval v Boloni. O Berengariovi da Carpi se traduje, že prováděl pitvy i na živých lidech. Jeho význam spočívá v tom, že jako první zavedl do léčby příjice rtuť, což byl až do nedávné doby jediný účinný prostředek. Na boloňské univerzitě také působil jako anatom Luigi Galvani (1737-1798). Zaznamenal objev elektřiny v proslulé anatomické posluchárně, kterou mu město zřídilo.

Ačkoliv dnes patří Oxford a Cammbridge ke špičkovým univerzitám Evropy, rozhodně tomu tak nebylo v raném středověku. Teprve sedmnácté století přináší vyrovnání. Na jeho počátku ohromuje v roce 1616 William Harvey své posluchače prohlášením, že pohyb krve se děje v kruhu. Pro založení opravdu vědeckých základů moderní medicíny však měl ještě větší význam než Harvey anatom Andreas Vesalius. Nejen proto, že žil téměř o století dříve a musel vyvracet staré uznávané veličiny, ale pro své výzkumy, které vedly k tomu, že z medicíny se opravdu stala věda. V Basileji vyšla roku 1543 jeho De humani corporisfabriko, první anatomie člověka, jak ji chápeme v moderním smyslu. Popsal lidské tělo, jak je prozkoumal na stovkách mrtvol a ne podle pohádkových líčení tehdy uznávaných anatomů. Sledoval postup katových pacholků, když na popravišti čtvrtili odsouzence. Jednou ho mniši z blízkého kláštera zasypali mračnem šípů, když se pokoušel získat další exemplář pro pitvu.

I když Harvey, Vesalius a další prolomili starověké a středověké představy o složení a funkci lidského těla a zdálo se, že pokrok se nedá zastavit, nestalo se tak. Vždyť jen samotné období francouzského Krále Slunce – Ludvíka XIV. – se vyznačovalo značným úpadkem nejen hygieny, ale především medicíny, která se na dlouhou dobu ponořovala do hlubin středověku. . . . . . Z dnešního pohledu se to zdá být až neuvěřitelné, jestliže si uvědomíme, kam dospěla za tři století současná lékařská věda. Na světě se pohybuje víc než půl milionu lidí, kteří podstoupili transplantaci některého orgánu či tkáně. V transplantacích srdce bylo Československo první v bývalých socialistických zemích. A první úspěšnou transplantaci srdce uskutečnil 31. ledna 1984 v transplantačním centru pražského Institutu klinické a experimentální medicíny operační tým pod vedením Vladimíra Kočandrleho. Nemocný žil s transplantovaným srdcem 13 let.

Slon zaujímá v historii africké savany velmi speciální místo. Toto majestátní zvíře vážící až šest tun je nejen největším tvorem potulujícím se savanou, ale je také jejím zahradníkem: vytrháváním kořenů stromů a udupáváním křovin přispívá slon k vytváření rovnováhy mezi lesní a rostlinnou vegetací. Dnešní populace, uzavřená v chráněných, ale často příliš malých rezervacích, je konfrontována s velmi paradoxním problémem: přestože se jejich počet v některých částech Afriky výrazně zmenšuje a sloni se nelegálně loví pro slonovinu, tak v jiných částech, jako například v Botswaně, se sloni zabíjejí po tisících, aby se zabránilo jejich přemnožení. . . . . .

Právě jsme v našem safari voze opustili město Isiolo, poslední větší metropolitní oblast Keni před hranicí s Etiopií. Cestovali jsme po široké a nesmírně písčité cestě, která se pro nás stávala peklem. Pokaždé, když nás míjelo auto jedoucí v opačném směru, zvedl se obrovský mrak vířícího prachu, který vehnal písečný prach a špínu do snad každého kousku a skulinky našeho vozu. Než jsme se nadáli, pokryl načervenalý film prachu snad všechno uvnitř auta. I ta nejmenší nerovnost na cestě dokázala rozvířit prach, který se usadil na našich vlasech, očích a každém odhaleném kousku kůže utrmácených těl. Ale konečně jsme zahnuli z té pekelné cesty doleva, do malého ráje, jakým je Samburský Národní Park. Samburu je rozlehlá plocha vyprahlé savany, která se rozprostírá až k jezeru Turkana, za kterým jsou vysoké náhorní plošiny, které svými 104 čtverečními kilometry dominují celé rezervaci. Jediná řeka – Ewaso Ngiro (což v místním samburském dialektu znamená kalné vody) se klikatí okrovou krajinou této vyprahlé země, která je téměř celoročně spalovaná nemilosrdným africkým sluncem. Řeka pramení na západě na úbočích Mount Kenya a protéká původními lesy až do Somálska. Na Samburu navazují rezervace Buffalo Springs a Shaba s rovnocenně nádhernou krajinou.

Voda je tady, více než kdekoliv jinde na Zemi, drahocenným přírodním zdrojem, na kterém jsou všechny rostliny a živočichové zoufale závislí. Oblast Samburu vládne nesmírně vzácnou rozmanitostí původní fauny: najdete zde zebru Grévy, Somálského pštrosa a mnohé další. Nicméně pozornost naší expedice byla v prvé řadě zaměřena na oblasti s výskytem slonů.

Slon spotřebuje až dvě stě kilo rostlinné potravy za den. Stádo vedené starší samicí cestuje denně 30 až 60 kilometrů. Při hledání výživných kořenů používá kly.

Tito mimořádní tvorové, nehledě na jejich fenomenální rozměry, absorbují obrovské množství potravy a vody – až 150 litrů! – denně. Stáda slonů chodí alespoň jednou za den pít k břehům řeky. Vyrazili jsme tam, abychom se s nimi setkali.

Bylo poledne. Slunce spalovalo savanu. Věděli jsme, že nejlepší čas pro pozorování naší skupiny slonů nastal právě teď, během hodin největšího horka.

Když jsme jeli podél řeky Ewaso Ngiro pátrajíce po kořisti, objevili jsme najednou na protějším břehu starou slonici s nažloutlými kly. Uslyšeli jsme zvuky praskajících větví – což naznačovalo, že naše velká kamarádka není sama. Jeden za druhým vycházeli z křoví, ostatní sloni se nonšalantně procházeli po břehu řeky. Začali pít, zatímco vzadu se stále ještě objevovala další zvířata. Samice ponořila svůj dlouhý chobot do vody a začala mohutně nasávat vodu. Její jednoměsíční slůně ještě neznalé umění používat k pití chobot jednoduše chlemtalo vodu tlamičkou. Další slůně – asi tříměsíční – se také neohrabaně snažilo pít svým chobotem. Až doroste, bude ovládat techniku nezbytnou pro pití stejně dobře jako jeho starší sourozenci. Když jeden z nich konečně uhasil svou žízeň, přebrodil se doprostřed řeky. Tam se zastavil a pomalu se skulil na bok. Hlava mu úplně zmizela pod vodou, zatímco jeho záda se vynořovala připomínajíc velký šedivý balvan.

Slůňata šplhala starším na záda… ostatní si hrála ve vodě, vozila se po bocích a klouzala vždy s velkým šplouchnutím do vody. Špičku chobotu si však držela nad hladinou, aby mohla dýchat. Slonice se pracně postavila na nohy. Když k ní přišlo její slůně, které se snažilo chobotem chňapnout její, uchopila jej v něžném projevu mateřských citů do svého. Sloni si hráli ve vodě ještě asi hodinu. Nakonec se obři křovin zvedli a začali pod matčiným dohledem v zástupu přecházet řeku.

REZERVACE MASAI MARA

Před patnácti dny jsme navštívili Masai Mara, což je rezervace v jižní Keni. Tam jsme narazili na sloní rodinku dusající v blátivém rybníku. Dospělí se navzájem splachovali tmavým lepkavým blátem, které po sobě házeli silnými choboty. Mláďata si radostně hrála, válejíce se v bahně při projevu blaženého potěšení.

Když si dohráli, začali s námahou šplhat ven z malé slizké jámy, jejíž strany byly po hrátkách v bahně nesmírně kluzké. Jedna skupina se zamířila napást, zatímco druhá odklusala do stínu. Cestou si nabírali choboty prach, kterým si potom pudrovali hlavy a záda.

Všechna tahle zábava v bahně má pro slony svůj význam: kombinace bahna, prachu a vody je chrání před slunečními paprsky. Je to rovněž i efektivní způsob, jak se zbavit hmyzu, který se na jejich kůži parazitně lepí. Společenská činnost, kterou hra v bahně představuje, je také základním prvkem v učení a ve vytváření sociálních pout u mláďat, která se učí mezi sebou vzájemně komunikovat a žít v harmonii.

Řeka byla opět klidná. Sloni si nás nevšímali. Vyšplhali na břeh a vydali se hledat potravu. Stará slonice nás těsně míjela. Náhle rychle zvedla hlavu a hlasitě zatroubila. Zaplácala ušima a znovu zatroubila. Vadila jí snad naše přítomnost? To bylo nepravděpodobné, jelikož sloni jsou zde tak zvyklí na přítomnost návštěvníků, že se k nim můžete přiblížit až s překvapující snadností. Už jsme chtěli vyrazit, když jsme přišli na příčinu jejího zvláštního chování.

Na opačném konci planiny se vynořila skupina osmi slonů. Samice stojící stále v naší blízkosti zatroubila a otočila se naším směrem. Její spánkové žlázy začaly pracovat. Skupina se k nám přibližovala pravidelným tempem. O tři minuty později byly již obě rodiny pohromadě, zdravily se navzájem choboty, pleskaly ušima a radostně troubily. Tyto dvě rodiny spolu nezůstaly dlouho. Sloni, kteří je navštívili, odklusali pryč od řeky a vydali se k jakémusi kopci.

Sloni, které jsme pozorovali, se pásli ještě další hodinu. Jedna ze slonic si něžně třela kly o bok staré samice s nažloutlými kly, se kterou jsme se setkali již dříve. Když byli sloni zcela klidní a začaly jim klesat hlavy k zemi, byl čas uložit se ke spánku. Spali klidně po dobu asi třiceti minut. Čas od času otevírali oči a pleskali ušima. Stará slonice se jako první vzbudila po krátkém spánku. Zvedla se a odkráčela od ostatních. Jedno z jejích mláďat ji následovalo. Stará slonice vydala hluboké zamručení, signalizující ostatním, aby se přidali…

Před sto lety se tisícům slonů výborně dařilo po celém africkém kontinentu. Od té doby přispěly v Africe rozličné faktory k radikálnímu snížení počtu slonů. Ironií zůstává, že v některých afrických rezervacích je přímo nutné kontrolovat velikost populace slonů jejich zabíjením… aby se zajistilo jejich přežití!

Tito majestátní savci vytvářejí jedinečný dojem klidu a míru. Síla, jejich masivní proporce… všechno kolem nich vzbuzuje jak obdiv, tak respekt. Při pozorování těchto mastodontů v jejich přirozeném prostředí se nemůžeme ubránit pocitům čistého úžasu. A pokaždé, když se vracíme na noc zpátky do civilizace, odnášíme si sebou neuvěřitelné zážitky vtisklé hluboko v naší paměti… . . . . .

CHOBOT

Sloní chobot je mimořádný anatomický rys: aktivizován 40 000 svaly. Je tvořen prodloužením a splynutím horního pysku. Špička chobotu afrického slona má dva pysky (asijského pouze jeden). Chobot umožňuje slonovi dýchat, cítit, zvedat objekty, vdechovat, sát, házet a vydávat zvuky (varovné zvuky a jiné signály).

ZUBY

Slonovi vyroste během života šest zubů na každé čelisti. První zuby se objevují ve věku tří měsíců, a ty jsou později nahrazeny po třech letech (potom po 5, 10, 20 a 30). Když je poslední stolička opotřebovaná, je zvíře obvykle staré 70 let a už nemůže jíst tvrdou zeleninu.

KLY

Sloní kly jsou v podstatě jen prodloužením tesáků a mohou dorůst až do délky dvou metrů. Kly, které jsou delší u samce, nejsou jen obrannými orgány. Sloni je používají i k vytrhávání kořenů a odstrkávání překážek z cesty. Ztráta klu je pro slona vážným handicapem.

MATRIARCHÁLNÍ SPOLEČNOST

Sloní společenství je založeno na rodině. Nejstarší samice vládne a řídí skupinu. Doprovázeny nejstaršími dcerami a jejich “vnoučaty” vytvářejí sloni těsně svázané rodiny, ve kterých se mláďatům dostává velké péče. V době dospívání opouští mladí samci rodinu a žijí osamoceně nebo ve skupinách stejně starých slonů.

PÉČE O MLÁĎATA Slůňata sají mateřské mléko po dobu 2 až 3 let. Slůně nepoužívá k sání mléka z matčiných bradavek chobot, ale tlamu. Aby toho bylo schopné, zvedne chobot a opře si ho o hlavu. Jinak by mu překážel.  

Prečo si za mnú prišél, já nejsu zajímavý a ovce taky žádné krasavice nejsú,” snažil se odhalit důvod mé návštěvy pan Josef Paločko, poslední žijící bača na Valašsku.

“To je možná pravda, ale chtěl bych zjistit, jak vypadá jeden ‘bačovský’ den,” upřímně jsem prozradil svůj úmysl.

“No jak, nóó normálně,” procedil svou slovenštinou kombinovanou s valaštinou. Chápu, říkal jsem si v duchu. Po desítkách let u ovcí by se i mně ten jeden jediný den zdál úplně normální.

“Mohu tedy u vás pár dní zůstat?” troufl jsem si.

“A maš neco?” naznačil pan Paločko formu vstupného do vlastního soukromí.

“Koupil jsem vám sedmičku borovičky, bude to stačit?”

“Poď dál..” . . . . .

Přesně tak se odehrála první komunikace mezi mnou a šedesátiletým bačou panem Paločkem, který se od svých patnácti let, nejdříve na Slovensku a od roku 1968 v lese u Velkých Karlovic v oblasti zvané Na Perdochu, stará o svůj životní úděl a radost. O ovce. Téměř každý si pravděpodobně myslí, že být bačou je romantické a dobrodružné zároveň. Přiznám se, že jsem si také představoval pohádkového dědečka v kožichu, s fajfkou ležérně se pohupující v koutku úst, s mohutným chlupatým psem po boku, jak stojí před dřevěnou kolibou se zavěšeným zvoncem nade dveřmi. Pan Paločko nevypadá vůbec jako dědeček, který se vždy objevoval ve znělce slovenského večerníčku. Koliba, ve které od května do prosince přežívá, se spíše podobá zahradnímu domku než klasické dřevěnici. A hlídacího psa bych si ani nevšiml, kdybychom se náhodou nestřetli a on po mně nevyžadoval podrbání za uchem.

RÁNO

“V kolik budeme vstávat?” nadhodil jsem ještě před usnutím.

“Nevím, to záleží na ovcích. Jak se ony probudí. Ale brzo, tu si nepolenošíš.” To byla poslední slova, která jsem ještě stačil vnímat, potom jsem se propadl někam, kde jsem slyšel jen samé béé, bééé, bééé.

Chvíli jsem nevěděl, zda-li ještě sním či už bdím, ale za stejného zvuku, který je pro baču tím nejspolehlivějším budíčkem, jsem prozřel do nového dne. “Vylez z pelechu, pomužeš mi podojit ovce, alespoň se neco naučíš, redaktore. Voda na umytí je vo studni a na snídani si vem, co sis prinesol od maminky.”

Sundal jsem ze sebe kožešinu ze statného berana, protřel si oči, nasál pro mě nový neznámý nakyslý pach a rozhlédl se po místnosti. Na stěnách byly místo obnažených slečen fotky ovcí, zavěšený růženec, krucifix a hřebíky přibité roztažené bačovské gatě. Na menším stole stála televize a rádio, na tom větším padesátilitrový hliníkový hrnec na mléko.

“Kdě si, ovce nečakajú,” vytrhl mě z rozjímání vzdálený hlas bači, který už byl s dojením svých třiceti ovcí a osmi koz u konce. Bylo osm hodin. Přežvýkavci odcházeli na pastvu s brigádníkem, invalidním důchodcem Josefem, který u bači pracuje za jídlo a nocleh. Pan Paločko obhospodařuje dvě louky. Jednu mu zdarma poskytl starší pán z Litovle a druhou louku má v pronájmu od obce. Ročně za ni zaplatí 1336 Kč a jeho povinností je nenechat ji zarůst travou. Bača se uvelebil na verandě své koliby, složil ruce do klína a s úlevou pronesl: “Tak a včil máme až do obeda klud.”

“To vůbec nic neděláte?” zeptal jsem se a zároveň srovnával svůj pracovní režim.

“Ne. V poledne udělame syr, odvarime žinčicu a neco zjeme,” řekl bača a dál vychutnával slunečné ráno. Až do oběda jsme skutečně kvůli jakékoli činnosti podobající se práci, nezaměstnali jediný sval našich těl. I když, dá-li se to tak nazvat, já jsem pracoval. Ptal jsem se.

Po tříhodinové palbě mých otázek byl bača zjevně unavený a já jsem zase nabyl dojmu, že ovce jsou lepší přítel člověka než pes a musel jsem se hodně vnitřně přemlouvat, abych, ochromen jeho vyprávěním, nezanechal studia, práce a nepořídil si dvacet ovcí. Z našeho rozhovoru vyplynulo následující. Josef Paločko se narodil 5. 8. 1937 v Hermanovcích okres Prešov. Do roku 1989 byl zaměstnaný v zemědělském družstvu. Po revoluci se osamostatnil a koupil si čtyřicet ovcí, vlastních měl třicet. Postavil si ovčín a kolibu. V pondělí, ve středu a v pátek za ním z dva kilometry vzdálené vesnice dochází manželka, která mu nosí jídlo, cigarety, pití a čerstvé zprávy. Na zimu se bača i se svými ovcemi stahuje z kopců do údolí. Pokud za ním nepřijdou kamarádi na kolibu, nesejde v průběhu osmi měsíců, kdy je s ovcemi v horách, do vesnice ani jednou. Důvody jsou dva. Ten první, prozaičtější, nerad chodí do kopce. Ten druhý důvod, snad i za tu dlouho dobu strávenou u zvířat, pochopitelný, je strach z lidí. Pan Paločko na základě zkušeností říká: “Dnes je s vámi každý kamarád a zítra vás pomluví. Lidi si mezi sebú závidí i oči v hlave. Ale ovce, ta vás neprozradí, i když neco ukradnete. Ta se napase a je jí všecko jedno.” Nikdy nebyl na dovolené a hraniční přechod zná jen z cesty za bratrem na Slovensko. Pobírá předčasný důchod, denně vyrobí průměrně kilo a půl ovčího sýra, který prodává lidem z vesnice. Kilogram sýra stojí 120 Kč, snadno si tedy spočítáte bačův měsíční zisk. Není dne, kdyby neproklínal ministra zemědělství Josefa Luxe. Dokonce mu napsal dopis, v kterém se ptal, co má udělat s ovčí vlnou. Odpovědi se nedočkal. Kdyby to jen jakkoli šlo, vrátil by moc do rukou komunistů. V sedmdesátých letech natáčela v blízkosti jeho koliby německá televize. Tenkrát se i seznámil s Karlem Gottem, od kterého má dodnes schovaný podepsaný plakát. Při vzpomínkách na tento zážitek si pan Paločko vybavuje: “Karel byl normální, nenafoukaný človek. Dali sme si spolem štamprlu slivovice a ovcí se také nebál.”

POLEDNE

“Dosť rečí, iděme robiť syr,” přerušuje dialog a protáhne své od sezení ztuhlé tělo k další každodenní činnosti.

Ve stejnou chvíli, kdy bere do ruky padesátilitrový hrnec, zpoloviny naplněný ranním nadojeným mlékem, slyším v dálce pro mě už známé hlasy. Bééé, bééé, bééé.

Je přesně půl dvanácté a z “práce” se vracejí ovce a kozy. Lépe řečeno kozy a ovce. Kozy mají totiž neuvěřitelně vyvinutý smysl pro odhadnutí času. Pravidelně v jedenáct hodin dvacet minut zanechají spásání louky a namíří si to směrem k ovčínu. Proto je mi už jasné, jak mohl Jožka vědět, že je půl dvanácté, když nemá hodinky. Kozy se jednoduše nezpožďují.

“Esli chceš vidět, jak se dělá syr, tak poď,” táhne mě za ruku do koliby a staví na postel stříbrnou nádobu s mlékem.

“Ráno jsem nadojil dvacet litrů mleka, z toho udělam tak kilo syra. Do mleka pridáš lžičku syřidla. Mleko necháš odstát. Ono se mezitím srazí. Pak musiš tu hmotu, která srazenim vznikla, hnětnout tak peť minut jak těsto nebo jak…,” a v tom se zarazil. “Kolik ti je roků?” zeptal se.

“Dvaadvacet,” a oba jsme asi mysleli na to samé.

“Až to poradně promačkáš mezi prsty a buďeš si istý, že je to dostatečně tuhé, vyndaš to z hrnca, položiš a zavažeš do pleny a povesíš v kůlně na hřebík. Po čtyrech až peti dnech, kdy odkape zbytečná voda, maš ovčí syr. Jasne, kamoš.”

Tento sýr se udí už pátou hodinu. Bača jej chodí kontrolo- vat co deset minut. Přidá dřevo, piliny a pokaždé ohmatá hrubou síťovinou omotaný sýr. Až bude uzení u konce, získá sýr žlutohnědou barvu a ztratí měkkost.

“A co uzený sýr?” vyzvídám.

“To same, jenom tu hmotu musiš eště naložit do vlažnéj vody a potom na den do slanéj vody. Pak se syr štyřiadvacet hodin udí. Musiš ale topit bukovým drevom. No a na oštěpky tady mám formy,” a vytahuje z dřevěné truhly krabičky s motivy jelena, kohouta a berana.

“Do těch daš syr, poradně slisuješ a nechaš vyudit. To jsou postupy, které si bačové mezi sebú předávajú z generáciji na generáciju,” chlubí se hrdě a přitom si od rána už potřicáté přihýbá z láhve tvrdého alkoholu.

“Pijete hodně, že?” odvážím se.

“Pijem, a co. Na druhom svetě mi už nikdo nic nedá, tak si chcem užit aspoň teraz. Kdyby nam tak někdo povedal, co budě až umrem, ale zatím nepřišel žáden. Já si ale myslim, že musi něco byť. Měl sem kamarada zubného lekára, Kocman se jmenoval. On tady za mnú často chodil. On měl rad sedláky, on si s pány v hospodě ke stolu nesedl. Jednou večer jsem byl tady na kolibě se svým bratrem a naráz taková rana do dverí. Jako kdyby někdo hodil kilový kameň. Otvorím a nic. Nikde nikdo a na dverách žádné otlučení. Nic. Na druhý den mi manželka přišla povedať, že ten Kocman v noci umrel. Nadarmo to do těch dverí netrysklo. Od té doby si myslím, že něco musí byť.”

VEČER

Ovce a kozy se vracejí z odpolední pastvy zpět do ovčína. Ani jsem si nevšiml, že odešly. Do lesa se pomalu vkrádá všezahalující tma, a večerní chlad nás nutí obléci si dlouhý rukáv. Blíží se konec jednoho bačovského dne. Zbývá ještě ulevit čtyřnohým požíračům od plných vemen, ustlat jim voňavým senem na noc, rozsvítit v ovčíně světlo a přiložit pár polen do kamen, aby se bača nebudil nad ránem zimou. Vypíná se televize, která běžela celý den. Pořady Snídaně s Novou nebo Riskuj jsou bačovi příjemnou kulisou a společníkem. Pro mě však něčím, co z romantiky, svobody a přirozenosti jeho života, ubírá značný kus. Pan Paločko si kleká k posteli, lokty pokládá na kožešinu a čelo opírá o sevřené pěsti. Nejdříve mě napadá, že pláče, ale ukřižovaný Ježíš z umělé hmoty, který visí na stěně za postelí, mě vyvádí z omylu.

“Vy se modlíte?” vyrušuji.

“Každý večer.”

“A k čemu?”

“K prirodě… K dobremu počasi,” zakončuje svůj Otčenáš a dříve než se zachumlá do deky, věnuje mi pohled, který zůstane před očima až do chvíle, než je definitivně zamhouřím.

ODCHOD

Ráno, kdy už má pan Paločko dávno splněný první denní úkol a opět sedí na zápraží koliby se založenýma rukama v klíně, tak já si srovnávám věci v batohu a myšlenky v hlavě. Na cestu dostávám pravý ovčí sýr a bača k tomu s naivitou člověka, který obětoval svůj život přírodě a samotě, dodává:

“Pozdravuj ve Zlíně, já tam znám spoustu ludí. Oni už budou vedět.”

Asi jo, nechávám si pro sebe.

“No, dufajme, že se najdou ludé, ktorý sa dajú dohromady a začnou chovat ovce. To pasuje na Valašsku. Že? Já už sem starý. Louky tady zarůstají bodláčím a vysokou trávou. Nemá to kdo spásat. Za chvíli to tady s takovou nikdo nepozná. Ty nechceš bačovat? Co?” zkouší to. “Asi ne, s tím se musí člověk narodit. Já bych to tady tak dlouho nevydržel. Já musím občas mezi lidi,” uzavírám svůj pobyt u posledního žijícího bači na Valašsku. Otáčím se k němu zády a odcházím vstříc světu, který je asi panu Paločkovi cizí. On mi stačí ještě zamávat a houpavým krokem se sune ke svému údělu a životní radosti zároveň. K ovcím.  

Sklípkani jsou pro většinu lidí symbolem něčeho odporného, nebezpečného, zákeřného a krvelačného. Snad každý již viděl horor, v němž sklípkan vyvraždil většinu filmových hrdinů. Ti umírali takřka okamžitě po kousnutí. Naštěstí se vždy najde někdo “velmi statečný” a ten hrdinně sklípkana rozšlápne, případně rozmázne lopatkou. Bohužel, tento způsob hrdinství a vztahu k pavoukům není nijak vzácný. Kdo by neznal klasickou větu: “Miláčku, tady je pavouk, honem ho zabij!”

Na druhé straně se v posledních deseti letech stalo v celé Evropě velmi populární chovat velké sklípkany v teráriích. Sklípkany dnes můžete koupit téměř v každé prodejně terarijních zvířat. Dá se říci, že sklípkani postupně z dětských pokojíků vytlačují křečky a andulky. Kromě značné atraktivity je příčinou relativně snadný chov, tedy minimální nároky na prostor, potravu, schopnost dlouhého půstu a dlouhověkost, kdy se samice dožívají často dvaceti či dokonce až třiceti let. V dnešní uspěchané době je barevný velký sklípkan přesně to, co zaujme pozornost. Reakce nic netušících návštěv na chlupaté miláčky je vždy buď kladná nebo záporná, ale nikdy není lhostejná!

TARANTULE, ČERNÁ VDOVA NEBO SKLÍPKAN?

Nejčastější označení používaná pro sklípkany jsou německé “Vogelspinnen” a anglické “Tarantulas”. Běžně používaný název tarantule je ve spojení se sklípkany nesprávný. Latinský název Tarantula použil poprvé slavný přírodovědec Johann Christian Fabricius (1745-1808) již v roce 1793 a označil jím bičovce řádu Amblypygi. Je to živočich velikosti od 20 do 40 mm obývající vlhké prostředí jeskyní a půdní hrabanky ve Střední Americe, který nemá se sklípkany ani s jinými pavouky nic společného.

Se sklípkany a jménem tarantule je často spojována opět nesprávně černá vdova. Ta nemá se sklípkany také nic společného. Černá vdova je nevelký pavouk (samička měří okolo 15 mm) snovačka jedovatá (Latrodectus mactans) z čeledi snovačkovitých (Theridiidae). Proslulá přezdívka označuje “ovdovělou” samičku, která si svůj vdovský stav zaviní sama. Poté, co dovolí samečkovi splnit jeho biologickou úlohu při zabezpečení potomstva, svého partnera obvykle sežere. Světově populární je však černá vdova hlavně proto, že tento druh pavouka na rozdíl od velkých sklípkanů nejčastěji způsobuje svým kousnutím závažné příznaky otravy. Odborné publikace udávají 9 % smrtelných případů. Zvláště citlivé jsou na jed snovačky děti.

Naproti tomu “Vogelspinnen”, neboli ptačí pavouk je název, který v různých jazycích provází sklípkany již několik století. První sklípkan, který byl vědecky popsán, dostal od otce systematiky Carla Linného (1707-1778) jméno Aranea avicularia (dnes Avicularia avicularia), přičemž název avicularia je odvozen z latinského avis (pták). Linného inspirovala k tomuto názvu slavná barevná rytina z roku 1705 zachycující ohromného pavouka na mrtvém ptáku. Autorkou rytiny byla Sybille Merian, která od roku 1699 cestovala po Surinamu a zde našla inspiraci.

Český název sklípkan vznikl díky tomu, že pozorovatele zaujaly někdy důmyslné a často stavitelsky velmi dobře provedené podzemní chodby, které si zemní druhy často budují. Iluzi “sklípku” dokresluje přítomnost “dveří”, které jsou díky pružnému připevnění změti pavoučího vlákna a zeminy na jednom místě lehce ovladatelné. Málokdo ví, že někteří sklípkani mají ve svém “sklípku” ještě druhé dveře. Ty jim umožňují, pokud se do jejich obydlí dostane úhlavní nepřítel vosa hrabalka, schovat se do boční komůrky a zavřít za sebou dveře. Poté co velká vosa proběhne okolo jejich komůrky, otevřou dveře na opačnou stranu a nepozorovaně utečou ze svého zemního obydlí jediným vstupním otvorem, zatímco zmatená vosa marně hledá svou kořist na druhém konci hlavní podzemní chodby.

Název sklípkani však není všeobecně výstižný, jelikož existuje několik skupin sklípkanů, kteří si žádné podzemní úkryty nebudují. Naopak se zemi vyhýbají a svůj domov nalezli na stromech, kde si staví pavučinová hnízda.

JEDOVATOST

Všichni sklípkani, stejně jako všechny druhy ostatních pavouků a řada dalších živočichů, a to i zcela běžných v naší přírodě a v našich domácnostech, disponují živočišným jedem, který jim slouží k obraně a k lovu. Pod pojmem jedovatost však spíše vnímáme účinek toxinů na člověka, a v tom případě musíme ve stupínku nebezpečnosti přesunout většinu amerických sklípkanů v pomyslném žebříčku hluboko pod včely. Jed u jednotlivých skupin sklípkanů se liší složením a především účinkem na různé skupiny živočichů a člověka. Svou roli také hraje množství, které má sklípkan k dispozici.

Rozlišujeme dva způsoby kontaktu s jedem sklípkanů. Jedním je přímé pokousání a druhým uvolnění žahavých chloupků. Chloupky se nacházejí na zadečku, odkud je sklípkan při vyrušení mechanicky uvolní třením zadní nohy. Drobné lehké chloupky se pak vznášejí nad sklípkanem a zabodávají se do kůže a sliznice. V horším případě se mohou dostat také do očí.

Tento způsob obrany je typický pro většinu amerických sklípkanů. Zvláště pro pouštní a stepní druhy je uvolňování chloupků důležitou ochranou před liškou. Žahavé chloupky ji po vdechnutí přesvědčí, že se má raději poohlédnout po jiné potravě. Na lidské kůži mohou tyto chloupky způsobit lehké svědění a zarudnutí postiženého místa. U lidí zvláště citlivých mohou vyvolat záněty, nepříjemný otok a v extrémních případech může tato reakce přerůst až v anafylaktický šok.

Sklípkani z Afriky a Asie tento způsob obrany nepoužívají, na rozdíl od amerických však často disponují účinným jedem. To si uvědomili také tvůrci filmových hororů a proto si pro natáčení vybírají vždy pouze americké a to zcela neškodné sklípkany, nejčastěji pak z rodu Grammostola.

Samice mírného pavouka Grammostola spatulata z Chile.

Ti neuvolňují žahavé chloupky a většinou se ani nesnaží pokousat člověka, který s nimi manipuluje a bere je do ruky.

Pokusy na amerických sklípkanech bylo zjištěno, že jejich jed není příliš účinný pro teplokrevné živočichy vážící víc než 0,5 kg. Naproti tomu pro plazy je mnohem nebezpečnější. Snad proto se některé druhy rodu Grammostola specializují na lov hadů. G. actaeon dokáže usmrtit i jedovatého křovináře Bothrops atrox.

Zajímavé je, že samotný účinek jedu na člověka při kousnutí sklípkanem není příliš prozkoumán. Kousnutí je velice vzácné a je nutné zdůraznit, že dosud nebyl popsán konkrétní případ, kdy by kousnutí sklípkanem z čeledi Theraphosidae mělo za následek smrt. Proto to srovnání se včelami, které mají na svém kontě již několik lidských životů (a to i po jediném píchnutí).

Největší sklípkan Theraphosa blondi ze severní části Jižní Ameriky dosahuje délky těla až 12 cm a s nataženýma nohama může měřit téměř neuvěřitelných 30 cm. Přesto je sklípkanem, jehož jed není člověku nebezpečný. Nebezpečné je však mechanické poškození, které dokáže svými až dva centimetry dlouhými chelicerami způsobit. Hluboká rána může být zdrojem infekce.

Za nejvíce pro člověka toxicky nebezpečné je možné pokládat z asijských a afrických sklípkanů rody Ceratogyrus, Citharischius, Haplopelma, Heteroscodra, Poecilotheria, Pterinochilus a Stromatopelma. Tito pavouci by neměli patřit mezi sklípkany, které si pořídíte. Jeden z receptů křováků z jižní Afriky na výrobu šípového jedu s nimi počítá. Stačí jejich jed smíchat s výtažkem z cibule rostliny Amarylis disticha, a pak již jen pomazávat hroty šípů.

Pokud již dojde k pokousání sklípkanem zvláště z kategorie těch nebezpečných (což se u nás stává při množství chovaných sklípkanů častěji než v místech, kde tito pavouci žijí), je vhodné aby postižený neodkladně vyhledal lékaře. Jed je totiž komplexem více látek a může působit na nervový systém, rozpad červených krvinek a dále na poškození tkání vnitřních orgánů (játra, srdce, ledviny). Jed sklípkanů z rodu Pterinochilus z Tanzanie působí dokonce ochrnutí dýchacího centra.

Při léčbě je nutné mimo zmírnění bolestí především rychlé vyplavení jedu z těla infuzemi, aby nedošlo při dlouhodobějším navázání na tkáně k jejich poškození. Pokud se postižený po kousnutí sklípkany jako jsou rody Poecilotheria nebo Stromatopelma místo vyhledání lékařské pomoci rozhodne zmírnit bolest pomocí alkoholu může si způsobit trvalé poškození jater, což je o to zákeřnější, že se neprojeví hned.

Jed sklípkanů je poměrně stabilní a k jeho úplnému rozkladu a přirozenému vyplavení z organizmu dojde v období mezi čtyřmi až osmi týdny.

LOV A PŘÍJEM POTRAVY

Potravu sklípkanů představuje škála od různého hmyzu, přes pavoukovce (štíry, stonožky, pavouky) až po ryby, plazy, ptáky a malé savce. Zabít dospělou myš nedělá sklípkanovi vůbec žádný problém. Stromoví sklípkani se někdy živí drobnými ptáky, které vybírají z hnízd. Méně známé je, že někteří sklípkani dokáží vzácně lovit i rybky.

V přírodě většina sklípkanů vyhledává potravu za šera, kdy opouští svůj úkryt. Někteří sklípkani, zvláště ti, co si tkají složitá hnízda, na kořist číhají u vchodu do svého sídla a příliš se nevzdalují. Přítomnost potravy zjistí především díky vynikajícímu hmatu. Je pravda, že sklípkani relativně špatně vidí a mohou registrovat pouze pohybující se objekt na krátkou vzdálenost. Jejich hlavní předností je hmat. I nepatrné otřesy vyvolané pohybem malého cvrčka sklípkan zaregistruje. Podle intervalu a intenzity, zaznamenanými senzorickými chloupky na různých končetinách, sklípkan zjistí velikost kořisti, směr a rychlost pohybu. Tato fantastická “technika”, kterou využívají i štíři mu samozřejmě umožňuje zaměřit také nepřítele nebo naopak partnera. Bohužel při chovu sklípkanů ve městech, případně dokonce v panelových domech je tato schopnost spíše přítěží. Těžko soused tři patra nad Vámi pochopí, že vrtání díry do zdi mělo za následek, že vaše Brachypelma zničila kokon s mláďaty.

Při lovu nepoužívá sklípkan pavučinové sítě jak jsme tomu u většiny pavouků zvyklí, ale klade důraz na moment překvapení a rychlost. Provede výpad a kořist pomocí chelicer velmi rychle přemění v beztvarou hmotu. Pokud se moment překvapení nezdaří, a kořist prchá, pronásleduje ji pavouk jen výjimečně a pouze na velmi krátkou vzdálenost.

Samotné přijímání potravy je odlišné, než jsme zvyklí u obratlovců. Jícen je natolik úzký, že jím projde jen tekutá potrava, proto pavouk vyloučí trávicí enzymy a proces trávení, kdy se tělesná tkáň oběti rozkládá a rozpouští začíná mimo tělo (příznivci hororů to znají z filmu Moucha). To je mimochodem velice ekonomické, jelikož nestravitelné části potravy (např. krovky, kosti) vůbec neprochází tělem, ale jsou odhozeny ve formě kuličky. Zajímavé je, že sklípkani tyto nestravitelné části potravy často odkládají na jedno místo.

I když se díky zmíněnému způsobu příjmu potravy do pavoučího těla nedostávají nestravitelné části, musí občas pavouci odkládat tekuté výkaly. Sklípkani je do určitého množství uchovávají v těle ve zvláštních cévách a jak je v dokonale zařízené přírodě zvykem, dokáží je dále využít, v tomto případě k obraně. Pokud dojde k napadení sklípkana dokáží některé druhy (například Acanthoscurria antillensis) své výkaly vystřelit směrem na útočníka.

ROZMNOŽOVÁNÍ A PÉČE O POTOMSTVO

Samci dospívají podstatně dříve než samice, nejčastěji po sedmém svlékání (podle druhu je to ve věku 6 až 24 měsíců). Samice dosáhnou pohlavní dospělosti obvykle po osmi nebo devíti svlékáních (ve věku 8 až 36 měsíců).

Ještě dříve, než se samec vydá hledat svou družku, musí se na páření připravit. Upřede si husté pavučinové lůžko, vleze si pod něj a z genitální oblasti umístěné na spodní straně zadečku vyloučí sperma, které ulpí na pavučině. Na něj přiloží speciální bulby na konci makadel a kapičky spermatu do nich přečerpá. Za soumraku může vyrazit na námluvy.

Důležité je, aby se ucházel o samici, která patří ke stejnému druhu. Různí sklípkani proto používají specifické signály. Dospělci (samci i samice), kteří jsou připraveni se pářit, klepou energicky makadly a někdy také předními nohami do podkladu. Interval a intenzita úderů je odlišná pro každý druh a pokud druhé pohlaví zachytí “smluvený signál”, odpoví. Dalším signálem je dosti hlasité bzučení, které sklípkani vyluzují pomocí stridulačních plošek na chelicerách a kyčlích.

Samotné páření kubánského zemního sklípkana Citharacanthus longipes probíhá tak, že se samec při fyzickém kontaktu snaží přiblížit trny umístěné na předních nohách k nebezpečným chelicerám samice. Ta většinou spolupracuje a sama rozevře a nastavuje své chelicery, aby je sameček mohl lépe zachytit. Jakmile se mu to podaří, zvedne samici za chelicery vysoko nad sebe a zároveň se snaží přiblížit a vniknout svými špičatými bulby na konci makadel do pohlavního otvoru samice. Ten je umístěn na spodní straně zadečku. V okamžiku vniknutí bulbů vypustí samec sperma.

Po ukončení kopulace samec svou družku pustí a pro jistotu se rychle vzdálí, aby si na něm přece jen nepochutnala.

Rychlý úprk bez rozloučení je osvědčeným zakončením pavoučí kopulace.

Doba mezi pářením a stavbou kokonu je různě dlouhá. Dá se hovořit o rozmezí od pěti týdnů až po devět měsíců. Závisí to na druhu. V kokonu může být 40 až 1400 vajíček.

Většina druhů vytváří kokon jako nepravidelnou kouli, kde jsou vejce obalena mnoha vrstvami pavučiny. Kokon samice upřede zpravidla schována ve svém úkrytu. Nejprve na podkladu upřede vícevrstvovou síť ve tvaru misky. Je-li pavučina hotova, vytlačí do ní samička z pohlavního otvoru vajíčka. Při kladení vajíčka procházejí spermatickou schránkou a jsou oplodněna spermatem, které v ní bylo uloženo celou dobu od páření. Následně samice zakryje vajíčka vrstvou pavučiny a na ní přiloží okraje podkladové sítě. Vše zabalí do kokonu, do něhož samičky amerických sklípkanů zabudovávají také jako ochranu žahavé chloupky ze zadečku.

Po čtyřech až sedmi týdnech samice kokon otevře a vypustí ven zcela vyvinuté pavoučky, kteří začínají ihned lovit drobnou potravu.

Jinak je tomu u afrického sklípkana Stromatopelma calceata. Ten si v západní Africe vytváří pavučinová hnízda na palmách. Bezpečný úkryt mu nabízí škvíry mezi kmenem palmy a kořenem palmového listu. To je místo, kde by se těžko mohla zdržovat samice s neforemným kokonem. Samotný kokon má tedy tvar polštáře a je přichycen k podkladu. Vnitřní prostor je tvořen řadou kapes a komůrek v nichž jsou vajíčka rozložena, a kde také pavoučí nymfy prodělávají svlékání.

JAK SKLÍPKANI ROSTOU

Svlékání pokožky je jedinou možností sklípkanů, jak zajistit růst. Kutikula kryjící tělo není s výjimkou částečně pružné pokožky zadečku sama schopna zvětšovat svůj povrch. Právě v zadečku je tak ukládána “energetická zásoba”. Ale ani zadeček nemůže napínat pokožku neustále. Sklípkan tak může fakticky růst pouze v období těsně po svléknutí, kdy nová kutikula je měkká a ještě nemá definitivní tvar a velikost. To má sklípkan společné s dalšími pavoukovci, jako jsou štíři, bičovci, nebo solifugy, ale také s korýši jako je rak nebo krab.

Svlékání absolvuje sklípkan schován v noře, hnízdě nebo provizorním úkrytu. Na svlečení pokožky se připravuje většinou v poloze nohama nahoře. Při tom uvnitř pavoučího těla probíhají důležité změny. Mezi starou a novou pokožkou se objevuje tzv. “exuviální tekutina” umožňující jejich snadné oddělení. Také dochází k “odpojení” vnějších smyslových chloupků a jejich “přepojení” na nově vytvořená smyslová čidla.

Samotné svléknutí začíná prasknutím švu, který drží hlavohruď. Zároveň také praskne v potřebné délce stará pokožka na zadečku. Postupně tímto otvorem pavouk vytáhne ze staré kutikuly celé tělo. V ten okamžik teprve začíná skutečný růst. Vnitřní tlak a pumpování hemolymfy způsobí napnutí nové pokožky do nového tvaru a velikosti. Pavouk zůstane ještě chvíli ležet než nová kutikula ztuhne a dovolí mu se postavit na své nové nohy.

Svlékání je výhodné také v tom, že umožní odstranit mnohá vnější poškození. Odlomená noha u mladších jedinců zcela dorůstá po třetím svlékání.

V úvodu jsem se zmínil o protichůdných pohledech lidí na sklípkany a pavouky vůbec. Ti však mohou vyvolávat pocit odporu a strachu, jen pokud o nich nic nevíme a neumíme se na ně dívat. Prosím, až příště ve své kuchyni potkáte pavouka a nebudete souhlasit s tím, aby tam zůstal, nezabíjejte ho a raději jej šetrně přendejte někam jinam. Uvědomte si, že pavouci na naší planetě tkali své pavučiny již před 350 miliony let. Kde byl v té době člověk? Názvem sklípkani označujeme především pavouky z čeledi Theraphosidae podřádu Mygalomorphae (řád Araneida). Pavouků je dnes známo přibližně třicet pět tisíc druhů, a z nich téměř osm set žije na území České republiky. Čeleď Theraphosidae zahrnuje také zhruba osm set druhů, ani jeden však nežije u nás. Obývají Jižní a Střední Ameriku, ale také jižní a západní Evropu, Asii a Austrálii.  

Jediný pohled do mikroskopu a úžasem se vám zatají dech. Každý z nás nemá tu možnost, a tak vám nabízíme alespoň fotografie. Ale připravte se na to, že obrazová informace je jenom začátek. Čím více se toho o fotografiích dozvíte, tím víc otázek vám bude vířit mozkem, až to možná skončí pocitem, že nahlížíme na nějaké pravzorce základních dějů a struktur. Nezbývá než se ptát, kde se v tak neuvěřitelně malých, neviditelných rozměrech bere tak abstraktní krása?

HISTORIE SMETÍ

Řasa Haematococcus sp.

Mikroskop nám umožňuje vidět “neviditelné” pouhým okem přibližně od roku 1590, tedy již několik století. I když se na počátku našeho století věřilo, že vývoj optických mikroskopů byl již završen, přesto se dále “dějí věci”. Rychlým tempem se zlepšuje zpracování obrazu videomikroskopy. Protože jen díky nim vidíme fotografie na těchto stranách, zaslouží si alespoň ty nejvýznamnější objevy představit: 1911 – Fluorescenční mikroskop s UV excitací, 1932 – fázový kontrast, za který dostal holandský fyzik F. Zernike později Nobelovu cenu, 1955 – Diferenciální interferenční kontrast (Nomarski), 1960-1970 – videomikroskopie, použití vidikonů, zvyšování obrazového kontrastu cestou analogového zpracování videosignálu, 1968 – Rastrovací tandemový konfokální mikroskop (Petráň, Hadravský), 1975 – Modulační kontrast (Hoffman), 1978 – Laserový konfokální rastrovací mikroskop. Občas se ukáže, že některá charakteristika světla se dá pozměnit nebo přizpůsobit, a tak vzniká nová mikroskopická technika. Občas se také objeví člověk, kterému je líto, že pohledy do takto fantasticky vyvolaného světa jsou umožněny jen úzkému okruhu vědců. A jen velmi vzácně mívá takový člověk vybraný cit pro krásno. Přesto se občas takový člověk najde. Například doc. RNDr. Josef Reischig, CSc., vedoucí biologického ústavu LF UK v Plzni a Referenčního pracoviště optické mikroskopie firmy OLYMPUS C&S s. r. o. Už jako student pořídil řadu zdařilých makrofotografií hmyzu, z nichž mnohé se dodnes používají v učebnicích a odborné literatuře. Kromě snímků na této a následujících stranách natočil také řadu videosnímků, z nichž se připravuje český CD-ROM “Videoatlas bezobratlých živočichů”. V jeho pracovním postupu se prolíná, jak je z fotografií více než zřejmé, vědecké bádání s estetickým přístupem.

“Já jsem se odlišil od jiných tím, že používám několik mikroskopických technik najednou,” vysvětluje, “takže měním barevnou škálu i kontrast vzorku, a proto se mi ukazují nové pohledy a struktury, které běžně vidět nejsou. Mým cílem je vyfotografovat, udělat reálný obraz tak, aby byl hezký,” říká vědec, jehož velkým koníčkem je umění. “Důležité také je, představit onu strukturu v zajímavé scéně, protože každá má svou historii, která se v ní zobrazuje, a někdy se mění v setinách vteřiny, jindy v milionech let. A vy to musíte zachytit. Třeba průběh krystalizace – mění se jak struktura, tak barevné pozadí. I když jsou to neživé věci, chovají se před naším zrakem jako živé.”

První, co mě nad snímky napadlo bylo, jak neuvěřitelně připomínají abstraktní malby. Pověsit si je na stěnu, nikdo nepozná mnohonásobné zvětšení spodní části listu lípy od abstraktní malby akademického umělce. O tom, že tento můj pocit nebyl nic výjimečného, svědčí zápisy z návštěvních knih na výstavách. Můžete se tu dočíst asociace, které by vás ani ve snu nenapadly. Někteří umělci na fotografiích mikrosvěta dokonce nacházejí zhmotnění své dosud nepolapitelné vize. “Ale já na fotografiích mikrosvěta mohu ovlivnit jenom málo,” říká doc. Reischig, “nanejvýš mohu najít nějakou kompozici, zatímco umělec může tvořit víc a je dobře, že tomu tak je. Snažím se najít realitu, která by lidem zpřístupnila mikrosvět. Každý prášek, který vidíme, každé ‚takzvaně’ smetí má v sobě mikrostrukturu. Jen takové zrnko písku ze Sahary, vždyť to je nádhera, ten kamínek má historii, dokonce starší než lidstvo, z něčeho byl, nějak vznikl. A já si dokonce myslím, že v tom je budoucnost lidského bytí – že se odreaguje od konzumního systému a začne hledat pohled do historie vesmíru či mikrokosmu, který mu umožní lépe si uvědomit svou sounáležitost s tím vším. Právě to člověku ukáže, jak je malinký, jak by měl být pokorný před Přírodou.”

Čistě technicky vzato, umění připravit vzorek závisí na teplotě, koncentraci, zkušenostech… a velkou výhodou je špičkový mikroskop Olympus AX70 Provis. Zatímco na klasickém mikroskopu by změna mikroskopické techniky trvala půl hodiny, tady je to necelá minuta. Snad proto je jedním z plánů do budoucna našeho nejlepšího vědeckého mikrofotografa nasnímat pro možnost srovnání jediný vzorek různými technikami. Tím chce lidem přiblížit nelehkou situaci, v níž se při fotografování sám nachází, když z velkého sortimentu pohledů vybírá právě ten jediný.

CHAOS JE VLASTNĚ ŘÁD

Teorie chaosu je v současné době velmi populární a často skloňovaná, ovšem někdy mám pocit, že autor jenom využívá zajímavý zvuk těch slov, podobně jako tomu bylo před několika lety se slovy “virtuální realita”. Přínosem teorie chaosu současné vědě přitom paradoxně je, že i za zdánlivě nepostižitelnými jevy v přírodě, jakými jsou například kapající kohoutek, dopravní zácpy, počasí anebo ekologické systémy, panuje matematickou rovnicí definovatelný a graficky vyjádřitelný řád. Těm grafickým obrazcům se říká fraktály a podle Jamese Gleicka, autora knihy CHAOS, někteří vědci tento objev srovnávají s Einsteinovou Teorií relativity. “Fraktály jsou obrazce vznikající na základě mnohonásobného opakování stejného (často jednoduchého) výpočetního kroku v programové smyčce. Tímto způsobem jsou vytvářeny zajímavé tvary, opakující se na různých úrovních,” vysvětluje doc. Reischig. “Můžete je porovnávat s přírodními úkazy a vlastně to znamená, že příroda pracuje jako obrovský computer, opakuje z předem dané databáze systémů. Ty však zcela určitě nevznikly z chaosu, ale byly vesmíru skutečně darovány. V této souvislosti je třeba zmínit Alberta Einsteina: Příroda je bohatá na formy, chudá na zákony.”

Úžasné na tom je, že věda, zabývající se poslední desetiletí rozpitváváním jednotlivostí do těch nejmenších “součástek” nyní jako kdyby se obracela k celostnímu pohledu na svět. Josef Reischig k tomu říká: “Když něco fotografuji mikroskopem, může mi to snadno připomenout něco z reálného světa anebo vesmíru. Například: na jakékoli úrovni pohledu můžu vidět větvení. U sítě krevních vlásečnic, od silnějších přes tenčí až po ty nejtenčí, platí stejný princip, který můžeme běžně pozorovat například u kořenového systému stromů… A další zajímavostí je, že každé stvoření či neživý útvar je v našem vesmíru jedinečný.”

ŽIJE VIRUS?

Rozhovor, který začal tím, jak je to vlastně technicky možné, že mohou vznikat fotografie něčeho velmi malého, se po chvíli změnil v jakýsi morytát, spojující vědu i umění. Připadal jsem si chvílemi před souvislým tokem myšlenek jako jeden ze studentů docenta Reischiga: “Atomoví fyzici obecně většinou věří v Boha. Oni totiž nejlépe vědí, že řád, který panuje na úrovni elementárních částic mohla naprogramovat jen bytost neskonale moudřejší než my lidé. Teorie o tom, jak v oceánu z jakýchsi koacervátů vznikal živý organismus, se v této souvislosti jeví jako do nebe volající víra v nesmysl. Kdyby nebyl řád předem daný, tak vesmír není. Stačí, aby elementární částice měly o něco jiné parametry. Vidíme vesmír, do určité míry víme jak vypadají molekuly, prvky, atomy, postupně jdeme do jejich nitra, jsme na úrovni elementárních částic. A právě na té nejnižší úrovni musí být ta prvotní základní informace o řádu, na kterém je postaven celý námi pozorovaný, studovaný a tak obdivovaný řád. Objevuje se termín deterministický chaos – což zjednodušeně znamená, že i náhoda je ve své podstatě determinovaná. V principu tedy celý svět okolo nás je ovlivněn řádem, který je patrný na všech úrovních, možná o to více na úrovni mikroskopické. Vždyť jen říci, co už je a co ještě není živé, je neuvěřitelně složité. Je například virus živý? Já si myslím že je, když je schopen donutit buňku, aby reprodukovala jeho samého. Obecně je přijímána jakási definice, že živý organismus je schopen autoreprodukce a k tomu si mimo jiné potřebuje s okolím vyměňovat informace, látky a energii. Virus má sice jen informaci, ale ta mu stačí, protože energii a látky za něj vyrábí napadená buňka. A takových jakoby nekompletních organismů jsou miliony typů, proto je od nás například velmi troufalé hodnotit které organismy jsou vyšší a nižší.”

KRÁSA JE NEKONEČNÁ Vlastně celá věda vyhodnocuje hypotézy a teorie vysvětlující pozorované zákonitosti. Ty se buď potvrdí, nebo vyvrátí. Ale většinou nejde o konečné vysvětlení oné zákonitosti. “Teď platí například teorie Velkého třesku, ale nikde není psáno, že to za pár let na základě nového zjištění nebude jinak. Vědec vezme jeden klon bakterie, který má odděleně a s tím pracuje. Tím navodí situaci, která v přírodě neexistuje, bakterie žijí pohromadě s jinými druhy, absolutně všechno navzájem komunikuje, takže z principu napodobit ekosystém jako takový je nemožné. My se tomu vyhneme, uděláme v laboratoři ‚čistou’ kulturu a na základě studií jejího chování v námi definovaných podmínkách děláme závěry, naše teorie jsou mnohdy postaveny na velmi tristních úrovních. Samozřejmě, když nějaký ‚kousek’ pravdy najdeme a ono to funguje, posílí to vědomí lidstva a pomůže kupříkladu vyléčit nějakou chorobu. Je třeba si však uvědomit, že svět je poznatelný, přístupný rozumovému zkoumání. Opět zmíním Alberta Einsteina: ‚Jediná nepochopitelná věc ve vesmíru je to, že je pochopitelný.’ A ještě si nemohu odpustit následující jeho výrok: ‚Stěží najdeme mezi hlouběji smýšlejícími vědci jediného bez náboženského cítění.’ Jistě je nutné dělat vědecký výzkum, ale to, co se zjistí, má často trvalost jenom velmi dočasnou, zatímco krása je vlastnost nekonečná.”  

Některé reklamní texty nelžou. A tak, když si lyžař v tiskových materiálech přečte, že loňský rok navštívil Trentino rekordní počet turistů, věří tomu. Protože na vlastní kůži zažil pocit, kterým se řídil ten, kdo navíc Trentino pojmenoval Srdce Alp.

Trentino je italskou autonomní provincií, na jejímž území se rozkládá několik přírodních parků, rezervací a chráněných biotopů. Celkem 1100 km2 z území Trentina se těší státní ochraně, jejíž počátky se datují do šedesátých let. Vysoké štíty Dolomit, měnící svou barvu v závislosti a postavení slunce, a téměř neporušená příroda jsou bezesporu lákadlem všech ročních období. Ale zima v Trentinu – to je bez nadsázky lyžařské potěšeníčko.

V roce 1896 švýcarský inženýr Adolfo Kind žijící v Turíně vyrobil první pár lyží. O pět let později jsou lyže používány k výstupům v oblasti Trentina. Na počátku našeho století má již svůj malý lyžařský průmysl a v roce 1934 tu stojí první vlek. Lyžařů neustále přibývá a není se čemu divit – kromě úchvatných výhledů a sněhu tu mají počasí, na které se dá opravdu spolehnout. Například v loňské sezoně – tedy od prosince do dubna – bylo slunečných dní pětašedesát procent! Klima je tak příznivé především díky tomu, že okolní Alpy vytvářejí před Dolomity ochrannou hradbu. Teplé a slunečné počasí ale mívalo jeden nepříznivý důsledek, a sice občasný nedostatek sněhu. Ovšem jen do té doby, než bylo vynalezeno sněhové dělo. Dnes jich je v Trentinu více než 2500 a pokrývají 75 % z celkových šesti set kilometrů sjezdovek. Vlastní síť sněhových děl má každá z lyžařských oblastí, kterých je v Trentinu čtrnáct. Mezi nejznámější patří Tre Valli, Folgarida Marilleva, Passo Tonale či Madonna di Campiglivo.

“Tvořiče sněhu” byly v oblasti poprvé instalovány na konci roku 1980 a již tehdy pro jejich používání platila přísná pravidla. Tím hlavním je ekologičnost provozu, česky řečeno: k výrobě sněhu nesmí být použito žádné chemické látky. Pod tlakem se tedy mísí voda a vzduch, výsledkem čehož jsou malé krystalky sněhu, dokonce menší než ty pravé. Z tisíce litrů vody se vyrobí okolo dvou a půl kubických metrů sněhu, který by našinec od přírodního jistě nerozeznal. Tak jako z nebe, i ze sněhových kanonů totiž padá sníh rozdílných vlastností, které jsou dány různým poměrem vody a vzduchu. Poměr určuje počítač, který v nočních a časných ranních hodinách analyzuje venkovní teplotu a vlhkost vzduchu a podle toho namíchá sněhovou nadílku.

Přísně je také hlídán vodní režim oblasti a na konci sezony jsou sněžná děla rozmontována, aby nestrašila letní návštěvníky. Co možná nejohleduplnější k přírodě jsou i ostatní aktivity v Trentinu. Hotely, penziony a turistické ubytovny jsou modernizovány místo toho, aby se megalomansky budovaly nové. Totéž se týká i vleků. Těch je nyní v oblasti 320 s celkovou kapacitou 310 tisíc lyžařů za hodinu a většina z nich již prošla zmíněnou modernizací. Což znamená, že se v pohodlné a teplé kabince můžete kochat nádhernými výhledy a odpočívat. Trentino určitě není jediným lyžařským rájem Evropy, možná je dokonce trochu opomíjeno. Zbytečně. V budoucnosti bude (věřme tomu) ochrana přírody hrát čím dál větší roli a Trentino je v tomto ohledu o krok napřed.  

Voda zlověstně hučela, byla hnědá a kalná a pořád stoupala. Brala domy, stromy, mosty a někdy i lidi. Potoky změnily směr, kterým tekly a nejspíš navždycky změnily krajinu. Vidím ten mocný pohyb na vlastní oči, a je to velmi dramatické i přesto, že všechno sleduji jenom v televizi z videokazety, kterou mi daroval starosta Vrbna pod Pradědem Zdeněk Jarmar. Snad to opravdu byla velkolepost přírodní katastrofy, která lidi naplňovala jakousi úctou k čemusi ohromnému, na co už jsme málem zapomněli. Ale také to byly lidské příběhy, které jsme se vydali hledat.

město Krnov při záplavách a po nich…

. . . . .

Vystoupili jsme ve Vrbně pod Pradědem a déšť, který před chvílí přešel v kroupy, se změnil na sníh. Normálně tu bývá sníh už v září, letos se opozdil. Byli jsme ohlášeni na Městském úřadu jako dva studenti druhého ročníku, abychom přijeli inkognito jako brigádníci a mohli tak na vlastní kůži okusit slasti a strasti života brigádníků. Zajímalo nás, jak jsou připraveni na zimu.

“Prý jste říkali, že ještě zavoláte?”

“Ano, jenomže…”

“Nebojte se, všechno je zařízeno, kluci. Budete dělat u paní Schindlerové, ubytování máte na tenise, konzervy vám přinesou, jo a tady máte mapu okolí, můžete chodit na výlety, Praděd je tohle tady.”

Měli jsme připravenou historku o tom, proč jsme poněkud přestárlí studenti, ale k našemu údivu ji nikdo nechtěl slyšet.

“Už sis je zapsala?” vložil se do toho další muž. “No ne, já jenom jestli vás nehledá třeba Interpol?” obrátil se na nás. Nahlásili jsme svá skutečná jména a pak nás, nejspíš poslední povodňové dobrovolníky v Čechách, zavezli felicií na ubytovnu.

“Víte, my už nic uvnitř nepotřebujeme, spíš tady srovnat terén,” ukázala nám paní Schindlerová. Bylo už pozdě a domluvili jsme se na druhý den ráno. Šli jsme podél potoka a pozorovali na vyschlém povodňovém korytě co dokáže voda. Přes řeku už stály tři nové mosty, a ten poslední malí kluci frajersky ignorovali vzájemně se hecujíce, kdo řeku přebrodí na horském kole. Bylo to na místě, kde voda vzala dva domy. . . . . .

Zpátky na ubytovně se nás správce lišácky zeptal: “Tak co, vy ste ty studenti?”

“Mno, ehm, to je takové nedorozumění,” vysvětloval Zbyněk, protože to celé byl jeho nápad, “my jsme novináři a chtěli jsme přijet inkognito.”

“Vás někdo odhalil?”

“Ne.”

“Tak proč mi to říkáte?”

Vysvětlovali jsme mu to dlouho a obšírně, a on potom vyprávěl o hasiči, který strávil na povodních celý den, chodil se na ubytovnu jenom vyspat, o muži středního věku, co si tady platil ubytování i stravu, až zavolali z úřadu, že pomáhá na povodních a platí to za něj. Dal nám přepravku z umělé hmoty a v ní toaletní papíry harmasan 4x, balíček pigi čaje, 6x červené fazole, 5x trvanlivé mléko, 3x pikantní koňský guláš, 3x vepřové, 1x hovězí, 2x luncheon meat, 1x kuřecí lunch, 2x lečo s moravskou klobásou a krabici plnou paštik. V rámci příprav studené stravy jsme ve společné kuchyňce narazili na Ukrajince, který ve dvou hrních na elektrických plotýnkách vařil boršč a celou, snad koupenou, slepici. . . . . .

První dojem byl o tom, že je to tady v něčem jiné než profesionálně dramatické záběry, jak si je pamatuji z televizních pořadů. Zbývaly příběhy. Třeba o tom, jak tu žili tři bratři Schindlerové ve třech domech vedle sebe. Žili, byli i jejich potomci, a aby jim život ohrozili, musely se spojit tři řeky Opavy, aby se to podařilo. Paní Schindlerová, u které jsme pracovali v domě prostředním, měla tolik elánu, že by jí ho mohl každý závidět. Devět lidí v domě, z toho pět dcer a dva další lidi na cestě, a když ta velká voda přišla, vylezla si do podkroví, odmítla opustit dům a hrála s dětmi prší. Když stoupla voda, vytáhla oknem prádlo, ale mezitím se někde převrhla svíčka, a tak začalo i hořet. Ale už nebylo, co by tam shořelo. . . . . .

Ráno jsme vyfasovali lopaty, hrábě, kolečko a planýrovali terén rozježděný od bagrů. Okolní lesy byly bílé jinovatkou a na loužích ledový škraloup. Taky hlína zmrzla a když jsme odloupli lopatou cosi jako povrchový krunýř, vycházela zevnitř pára, nasáklá typickou zemitou vůní. Zmrzla i voda, vedená provizorně povrchovou hadicí. Ukazovali nám album fotografií z povodní. Dům měli zatopený až po strop, všude nánosy bahna, týden trvalo jenom vynášení. Pak dorazila brigáda asi dvaceti lidí z nějakého pražského rádia. Mezi nimi i dva Novozélanďané, syn se chlámal, že neumějí držet kladivo.

Uvnitř to ještě vonělo maltou, která teprve zasychala a pro spoustu lidí je noční můrou představa, že do velkých mrazů ani nezaschne. V kuchyni mají linku, kterou věnovala německá charitativní organizace, prý za 50 000 korun, celkem mohli stát opravy až 300 000 Kč, přičemž dostali 2 x 20 000 Kč od státu, mrazák, a od pojišťovny 40 000 Kč. Paní si chce brát půjčku od státu, výhodně úročenou na tři procenta na stavbu nového septiku.

“Změnily povodně něco na vašem životě?”

“Ne, stejně bychom museli dům opravovat,” řekla paní Schindlerová. . . . . .

Pan Janča, soused z vedlejšího domu, všechnu práci na povodňových aktivitách dělal sám a brigádníky nechtěl. Až my poslední jsme byli první, a to všechno během jediného dne, a navíc to ještě byla sobota.

“Kafe uvaříme, najest dáme, i štamprlu,” sjednával předem podmínky, “ale celou flašu ne, to byste pak nic neudělali.” Potřeboval vysbírat kamení z plácku před domem, házeli jsme ho rovnou na násep, který tu má zamezit tomu, kdyby se něco podobného mělo opakovat. Nebylo na tom nic fascinujícího, jen spousta zajímavých detailů. Z hlíny trčely tkaničky od bot a mezi kameny jsme často našli i cihly, omleté proudem do tvaru oblázku. Na oběd nám donesl pan Janča rohlíky a kus salámu, snědli jsme to vsedě na zemi, opřeni o zeď ruiny, která dřív byla dílnou. Kdesi pod nánosem bahna se tam schovávaly svářečka, kompresor, nářadí a podobně. Nechal si navézt dvě tatry písku na místa, kde jsme vysbírali kameny a my ten písek lopatama rozhrnuli. Když přišla voda, nechtěl taky opustit barák, stál na okně, protože měl místnosti plné až pod strop vodou a bahnem, a byl tam takhle od šesti večer do jedné odpoledne druhého dne.

Okolo druhé dojeli dva zedníci s kárkou s tím, že mu pomůžou opravit štít, na který se právě chystal. Měl rozdělanou maltu, tak za ním vylezli na stříšku a starší se hned chopil zednické lžíce.

“Počkaj,” ozvalo se vyčítavě a důrazně. “Víš že já si rád dělám na domě všechno sám.”

“Však jsme ti přijeli pomoct, ne?”

“To děkuju, až budu potřebovat pomoc betonovat, tak si pozvu, ale tohle zvládnu sám.”

Zedníci nechali práce a ještě chvíli jsme si povídali, dost dlouho na to, abychom zjistili, že ten mladší sem původně přijel na brigádu jako my a pak už tady zůstal. Teď už prý měsíc pracuje v dřevokombinátě. . . . . .

Říkali mu bejk. Začal tu před lety organizovat všechny možné turistické výlety a sportovní akce. V neděli, v den našeho volna, by měl narozeniny, kdyby se neoběsil. A na jeho počest pořádají členové zdejšího amatérského cyklistického spolku DRAK turistický výšlap, který je zároveň jakýmsi zakončením cyklokrosové sezony. Organizátorem a majitelem domu ACS DRAK je pan Mlynář, syn juniorského mistra celého světa v cyklokrosu Zdeňka Mlynáře. Jablko asi nepadlo daleko od stromu, napadlo mě, když jsem se dozvěděl, že tenhle šedovlasý muž ujel od Nového roku k dnešnímu říjnovému dni již 13 000 kilometrů na horském kole. . . . . .

Na prvním rozcestí se pro nás původně nevinný výlet změnil v třicetikilometrovou túru na Praděd, nejvyšší horu v okolí. Během té cesty jsme pochopili cosi o nezaměstanosti, průměrném platě, ale i drsné kráse zdejšího kraje. Topí se tu osm měsíců v roce, v obci není žádná cukrárna, ale zato patnáct hospod, a když tudy v sezoně táhnou davy turistů, nemají ani vlastně proč se zastavit. Zato na 38 hracích automatech jsou rekordní tržby.

Výlet na Praděd v duchu prvorepublikové pohody představoval jedinou možnost, jak tu strávit sváteční víkend.

“Hory jsou krásné, ale Brňáci, co sem jezdí na víkendy, jsou na nich častěji než my místní.”

Ještě ten večer jsem měl tu čest se setkat se skutečným dědem Pradědem. Vlastně byli dva. První už byl po infarktu a pradědovský háv předal po dvaceti letech ve funkci dalšímu. Vyprávěl nám, jak v pradědovském přivítal Klause na předvolebním mítinku a vyhuboval mu, že mu netyká, vzpomínal, jak mu Němci tajně vkládali marky do váčku na pradědovské holi, jak prožil šťastný život a měl dobře placenou práci.

Po týdenní brigádě, s ohledem na bájnou postavu děda Praděda, najednou vnímám povodně jinak. Lidé tu mají blíž k přírodě a povodně jsou přece jen přírodní živel, i když se spekuluje, jestli to není dílo člověka.

“Jednu dobrou věc nám povodně přinesli · ukázali nám, jakou má voda sílu,” prozradil nám druhý den místní šofér během okružního výletu po okolí. “Proto už dneska vodu nikdo nepije, jenom pivo nebo kořalku. Žádný alkohol vám přece neodnese dům.”

---

HISTORIE POVODNÍ

Nad obyčejnými dešti, snesšími se v posledních dnech července 1897 na širá území mocnářství, postiženy osudně též Čechy. Srážky, spadlé během této pamětihodné katastrofy, která dlouho ještě zůstane ve smutné vzpomínce, byly jmenovitě v pohraničních pohořích bezpříkladně vydatné. S neodolatelnou mocí hnaly se ohromné spousty vod v údolí, proměňujíce nepatrné toky ve dravé proudy a působíce i v hlavních tocích, jichž stav byl dosud nízký, mohutné rozvodnění. Nezměrná jest škoda, kterou rozpoutaný živel způsobil zničením polních plodin a pobořením budov, a hluboce jest želeti ztráty četných životů lidských, témuž za oběť padnuvších.

KRÁTKÁ HISTORIE POVODNÍ U NÁS…

Těmito slovy vylíčil přesně před jedním stoletím autor, profesionální metereolog, své dojmy z nadobyčejně silného deště, způsobivšího náhlé a silné rozvodnění potoků horských a jejich přítoků na území Čech.

Sto let uběhlo jako voda a povodeň katastrofálních rozměrů postihla letos v červenci naše mocnářství znova takřka na den přesně jako před stoletím. Rádi bychom oživili lidské zapomnění, v našich zeměpisných šířkách bohužel tak časté, a na základě dostupných pramenů přinesli stručné informace o povodních pustovšivších historické území Koruny české ještě mnohem dříve, nežli onoho parného léta roku 1897.

Slovutný kronikář Kosmas si svého času poznamenal: “Divná věc, a z čeho lze povážit, v jak vysokém podnebí se vznáší tato krajina, že do ní nevtéká žádná cizí voda, nýbrž co je malých i velkých toků, z rozličných hor prýštících, všechny od větší řeky, která se nazývá Labe, pojaty a tekou do moře.”

Již v prvních hodinách dějepisu jsme se učili, že města i vesnice byly většinou zakládány v těsné blízkosti vodních toků. Na našem území tomu nebylo jinak. Voda je život, zdroj potravy, energie a v neposlední řadě také důležité dopravní spojení. Leckdy se však řeky staly příčinou značných problémů. V knize “Historické povodně na dolním Labi a Vltavě” se uvádí, že řada vesnic od třináctého století byla buď úplně zničená povodněmi, nebo byla později znovu vystavěna na výše položeném místě. Na základě studií českých toků vznikl názor, že postupně od čtrnáctého století zanikají sídla ležící níže než pět metrů nad hladinou toků. Dokumentuje to i zápis Václava Hájka z Libočan: “V České zemi jednak ustavičně déšť pršal a z toho přišlo veliké řek a potukov rozhojnění, kteříž to povodňové velicí velmi mnoho vsí skazili a zvláště okolo Austí (Ústí nad Labem, pozn. aut.) a Litoměřic i jinde. Po upokojení pak tiech vod mnohé vsi, kteréž byly blízko řekám a zvláště na Labi přísedící, odtud na jiná místa se přesadily.” Pro úplnost dodáváme, že tato zpráva bývá označována za smyšlenou.

Za výrazně důvěryhodnější zdroj informací platí již výše vzpomenutý Kosmas “V měsíci září (1118) byla taková povodeň, jaké tuším nebylo od potopy světa na zemi. Neboť naše řeka Vltava, náhle prudce vyrazivší ze svého řečiště, ach kolik vsí, kolik v našem podhradí domů, chalup, kostelů svým přívalem pobrala!”

Ve druhém pokračování Kosmovy kroniky vzpomíná autor další povodeň, postihnuvší naše hlavní město, tentokráte roku 1280. “Dne 23. června, tj. v podvečer svatého Jana Křtitele, odpoledne se snesl velmi prudký lijavec, který nadělal mnoho velkých škod: vyvrátil ze základů hradby na hradě pražském u kostela svatého Jiří, podemlel od základu hradní zeď na severní straně a strhl ji svou rychlostí do potoka Brusky. Rovněž popukaly u kostela pražského při dlouhé severní chodbě všechny klenby klauzury…”

Kvůli opakujícím se povodním neopouštěli lidé pouze vesnice, ale také celá města.

V letech 1984·1992 probíhal archeologický průzkum v Děčíně, na místě nazývaném Mariánská louka. Byly zde ke všeobecnému překvapení nalezeny zbytky zaniklého středověkého města včetně náměstí, farního kostela a hřbitova. Město vzniklo přibližně v šedesátých letech třináctého století a zaniklo asi o sto let později po přestěhování obyvatel do současného centra Děčína. Proč? Zánik nejpravděpodobněji vyvolaly opakované povodně na Vltavě v letech 1342·1387. Tuto teorii podporuje též skutečnost, že na uvedené Mariánské louce již nebyly nikdy více žádné domy znova postaveny.

Pro celou střední Evropu lze doložit velmi pozoruhodný jev, jakým je pravidelný výskyt takzvaných malých pluviálů. Jako malé pluviály (z latinského pluvia · déšť) bývají označována období trvající několik desítek let charakteristická výrazně vystupňovanou srážkovou činností. Od počátku tohoto tisíciletí byly zaznamenány již čtyři malé pluviály, a to v letech 1078·1118, 1310·1350, 1560·1600 a 1763·1804. Podle časopisu Vesmír byly projevem posledně jmenovaného malého pluviálu hladová léta 1770·1772, způsobená sérií neúrod díky extrémním zamokřením zemědělských pozemků. Za jediný rok podlehlo hladomoru v Čechách nejméně 250 000 lidí, což je srovnatelné s počty obětí nejzhoubnějších vln pravého moru.

Není smyslem našeho článku vyjmenovat všechny zaznamenané povodně, které kdy naše území postihly. Pro případné zájemce o hlubší seznámení s touto zajímavou problematikou uvádíme na konci použité prameny, v nichž je možno načerpat širší informace.

Přece jen ale ještě vzpomeneme dva údaje. Tím prvním je prý vůbec první zaznamenaná povodeň na Vltavě. Kristiánova legenda ji udává do dubna roku 932: “A ejhle, voda byla tak vystouplá, že i přes břehy se valíc všechny lučiny zaplavila a těm, kteří svaté tělo převáželi, nezbývalo naděje kromě smrti… Pospíchaje pak dále k řece Vltavě a most pobořený nalazajíce, jali se bědovati.”

Za zmínku také jistě stojí, že jedna z našich nejslavnějších památek · Karlův most, byl za svou hitorii třikrát protržen povodní, a to v letech 1432, 1784 a 1890. Zvláště poslední stržení pilířů velkou vodou a nakupeným dřívím byla pro národ stejná ztráta, jako vyhoření Národního divadla. Po dobu opravy, která trvala dva roky, byl vedle zřízen provizorní dřevěný most.

Opusťme na chvílí české poměry a porozhlédněme se trošku po světě.

POTOPY A MÝTY V RŮZNÝCH KOUTECH SVĚTA

Za vůbec nejvyšší vzedmutí vodní hladiny bývá označována povodeň roku 1867 na řece Jang-c?-t?iang. Hladina tehdy stoupla o plných šedesát (!) metrů. V těchto zeměpisných šířkách nejsou povodně vyvolané jarním táním sněhu zvedající hladiny řek o deset metrů ničím výjimečným.

V tropických oblastech jsou zase běžné prudké lijáky, během nichž za krátkou dobu spadne obrovské množství srážek. Čtrnáctého června 1876 napršelo v jihovýchodní Asii za čtyřiadvacet hodin tisíc milimetrů srážek a roku 1911 spadlo za třiašedesát hodin dva tisíce milimetrů srážek. V dubnu 1926 řádil v Kalifornii liják, během kterého za jedinou minutu napršelo dvacet pět milimetrů srážek. Pro srovnání · při loňských povodních na bruntálsku, které byly jakousi předehrou pro letošní katastrofu, spadlo v samotném epicentru nad obcí Lichnov plných sto deset milimetrů srážek za jeden den, což odpovídá výskytu takovéhoto množství u nás jedinkrát za sto let…

Je přirozené, že nadměrné přívaly deště odnepaměti člověka na Zemi provázejí a budou provázet i nadále. V dávné minulosti tyto trpké zkušenosti s běsnícím živlem vedly ke vzniku nejrůznějších mýtů a legend o potopě světa pocházející, s výjimkou Antarktidy, ze všech světadílů.

Nejznámnějším je jistě biblický příběh o Noemově arše a jemu podle některých historiků předcházející a o mnoho let starší sumerský Epos o Gilgamešovi. “Širá země se jak hrnce roztříštila. Po šest dnů a sedm nocí s potopou burácel vítr a jižní bouře srovnala zemi. A když sedmý nadešel den, ustala jižní bouře… Na moře jsem pohlédl, všude zavládlo ticho a všechno lidstvo se v bahno proměnilo.”

O potopě světa mají svou legendu také polynésští rybáři. Jeden mladík zabral svými vesly příliš hluboko, že rozcuchal vlasy mořskému bohu Ruagatovi, a ten se pak rozhodl potrestat všechny lidi.

Zcela suchozemští Mongolové ještě nedávno věřili, že neúrodná půda pokrývající jejich zemi je následkem dávné obrovské povodně, sahající až k vrcholkům hor.

Legenda podobná té o Noemově arše pochází též ze starověké Indie. Prorok Manu byl rybou, které daroval život, vyzván, aby nastoupil na velikou loď a vzal s sebou pár všech živých tvorů a semena všech rostlin, protože brzy přijde potopa.

Zkazky o všeničících potopách si vyprávěli také Sioxuové v Severní Americe a Mayové v tropických pralesech dnešní Guatelmaly a jižního Mexika.

Japonská císařská rodina, jejímž členem je i nynější císař Hirohito, patří podle Japonců vyznávajících náboženství šinto k potomkům lidí, kteří žili ještě před potopou.

O potopách se také dovídáme z legend evropských národů · Germánů, Keltů, Řeků… pouze u národů slovanských jsme na nic podobného nenarazili. Vzniknou snad teď?

Zpracoval Zbyněk Pavlačík
Použité prameny: Kosmova kronika, Historické povodně na dolním Labi a Vltavě, Alexandr Kondratov: Mýty a fakta o potopě světa, Blahoslav Hruška: Pod babylónskou věží, Vesmír 9/1997  

Škoda – víkend se tenkrát moc nevydařil. Co chvíli zabloudila od Krušných hor do severočeských Teplic deštivá přeháňka, kapky vody na tvářích studily a ve vzduchu byl již cítit podzim, mlha – a neodvratný konec sezony. Lázeňské hosty pranic nelákalo na kolonádu, kde zřízenci s neúnavností hodnou Sisyfa shrabovali pestrobarevnou směs listí.

NEDĚLE 17. ŘÍJNA 1937

V kavárničkách a cukrárnách lázeňských Teplic se jen zázrakem dalo najít volné místo, od některého ze stolů se ozýval smích, od jiného šepot dvou, pro něž svět ztratil své obvyklé rozměry, jinde se mlčelo a každá novinka, kdejaký klípek měl cenu zlata. Dopolední hodiny se oné podzimní lázeňské neděle roku 1937 jen pomalu vlekly kupředu…

O kousek dál vládlo však docela jiné ovzduší.

Ve velkém sále teplického divadla se totiž již druhý den konal krajský sjezd Sudetoněmecké strany. Čestní hosté přijeli v nadmíru silné sestavě. Sešla se tu většina poslanců SdP, skoro celé užší vedení strany a sjezd poctil svou přítomností i čelný rakouský nacista Arthur Seyss-Inquart, rodák z německé jazykové enklávy na Jihlavsku. Do Teplic zavítal ovšem také sám vůdce Sudetoněmecké strany Konrad Henlein, který se právě vrátil z Londýna, kde přesvědčoval vlivná místa i britskou veřejnost o právech sudetských Němců vůči Československu. Řečnickou tribunu, potaženou černým a červeným suknem, zdobily iniciály SdP a stála tu i busta frontového bojovníka v přilbě. Sál byl naplněn do posledního místa a vzadu i na balkonech se tísnili ti, na které již sedadla nezbyla, a kteří si přesto nechtěli dát ujít příležitost “být při tom”.

Konrad Henlein oslovil posluchače řečí plnou sebevědomé jistoty a útočnosti. Žádal zásadní změny vnitřní i zahraniční politiky Československa. Jeho řeč se jen hemžila výroky, které byly v rozporu s platnými zákony a ústavou republiky. Dohlížející úředník však většinou na jeho slova nereagoval a jen několikrát si dovolil hlavního řečníka velmi mírně napomenout. V jednom z takových případů se zato neovládl henleinovský poslanec pražského parlamentu Karl Hermann Frank, vyskočil ze svého sedadla, zmocnil se mikrofonu a hystericky se osopil na úředního zástupce:

“Neprovokujte, když mluví Konrad Henlein! Zakazuji to – varuji vás!”

Představitel státní moci však znovu ukázal až neuvěřitelnou míru trpělivosti a přešel i toto Frankovo sólové vystoupení bezradným mlčením…

Sjezd skončil v poledních hodinách.

Vzápětí se jednání přesunulo z osvětlené scény do zákulisí. Hostitelem šéfa strany a většiny jeho nejbližších spolupracovníků se totiž stal teplický advokát a zdejší poslanec Sudetoněmecké strany dr. Friedrich Zippelius, který bydlel nedaleko divadelní budovy.

Oběd se trochu protáhl.

Teprve krátce po druhé hodině vyšel Henlein v doprovodu několika pánů v ordnerských oblecích a jejich manželek z domu dr. Zippelia na Tržní náměstí. Tady se mezitím sešly asi dvě nebo tři stovky Henleinových přívrženců, kteří čekali, aby mohli zblízka pohlédnout do tváře muži, jenž jim nabízel skvělou budoucnost. Vůdci sudetoněmeckého hnutí a jeho blízkým letěly vstříc zdvižené paže a volání: “Heil!”. Odpovídali pokynutím ruky a úsměvy. Nadšení sudetští Němci ze všech stran obklopili Henleinův vůz.

A V TÉTO CHVÍLI VYPUKLA SRÁŽKA

Čemu se přeopatrný český úředník vyhnul v sále teplického divadla, tomu nyní nezabránila policie na Tržním náměstí.

Kdo dnes může spolehlivě říci, jak to začalo a co se v průběhu oněch minut skutečně přihodilo? Ale snad to ani není tak důležité. Podstatné je, že když policie chtěla uvolnit jízdní dráhu pro odjezd Henleinova auta – došlo ke rvačce. Dav napadl strážce pořádku, ti si násilí nedali líbit, padaly nejen výkřiky “Pfuj!” a “Schande!”, ale i rány pěstí a patrně také obuškem. Z hlučné a nepřehledné vřavy se pojednou vynořil štíhlý muž. Byl poněkud zmazaný a potrhaný, ale zato vítězně třímal v ruce válečnou kořist – policejní pendrek. Zuřivě se bránil vrátit obušek policistům a teprve na schodech před Mozartovým pomníkem se jej podařilo odzbrojit. Muže předvedli na strážnici, kde si konečně úřední cestou ověřili jeho totožnost.

Unikátní fotografie: po válce popravený válečný zločinec Karl Hermann Frank (hlavní aktér teplického incidentu, ohánějící se v průběhu sporu především svou poslaneckou imunitou) je zde zachycen (na snímku vlevo) v době, kdy byl ještě knihkupcem v Lokti nad Ohří. Kdyby u tohoto veskrze ctihodného povolání zůstal, neskončil by na šibenici.

Nebyl to nikdo jiný než opět – poslanec Karl Hermann Frank.

Před několika hodinami na sebe upozornil v divadle, nyní se vyznamenal v bitce na náměstí, zanedlouho si jeho protáhlou tvář vtisknou do paměti miliony Čechů. Ale tehdy, v říjnu 1937, byl opravdu ještě neznámým člověkem. Jedním ze stovek sudetoněmeckých křiklounů a rváčů. Dokázal svůj nezkrotný temperament i na strážnici, kterou společně s dalším předvedeným výtržníkem proměnili v boxerský ring. Teprve přivolaná posila zvládla rozvášněné příslušníky hnutí a posadila je na lavici.

Zvenčí sem zaléhal hluk demonstrace.

To další poslanci za Sudetoněmeckou stranu – Ernst Kundt a Fritz Köllner – vedli zástupy těch, kteří protestovali proti policejní zvůli.

Kupodivu – v čele tentokrát nekráčel Konrad Henlein. Naopak, zůstal klidně stát u svého vozidla a skoro jako by nezúčastněně pozoroval rušné dění na náměstí. Rvačky s policií nebyly jeho záležitostí, nemohl se veřejně kompromitovat: měl přece vyšší poslání. Po chvíli ho podívaná zřejmě omrzela anebo nechtěl ztrácet čas, nasedl do auta, dal řidiči stručný pokyn a odjel z bojiště…

Celé první jednání “dramatu” – později nazvaného teplickým incidentem – skončilo stejně prozaicky. S Frankem sepsali na strážnici protokol, na jeho výslovné přání mu umožnili prohlídku úředním lékařem a propustili ho. Také oběma mluvčím demonstrantů, Kundtovi a Köllnerovi, zaprotokolovali jejich stížnost. V půl šesté navečer se sice ještě jiní henleinovci snažili vyprovokovat na Tržním náměstí další výtržnost, ale jinak už nastal v Teplicích klid.

“HODINA OSVOBOZENÍ SE BLÍŽÍ!”

Další dějství se přesunulo o několik desítek kilometrů dál – do Litoměřic. Neboť právě sem dorazil kolem třetí hodiny konvoj Konrada Henleina, aby šéf strany ještě stihl symbolickou účast na pracovní konferenci sto sedmdesáti sudetoněmeckých právníků, kteří se zabývali otázkami veřejného práva. Trochu zvláštní činnost u představitelů strany, která si vnitřně dala za úkol prosadit pouze právo vůdcovského principu, síly a moci. Ať tak či onak, právníci pod dojmem Henleinova příjezdu své rokování přerušili a ještě téhož dne před šestou hodinou odeslali ministerskému předsedovi dr. Milanu Hodžovi do Prahy telegram s pateticky formulovaným protestem proti událostem, k nimž došlo v Teplicích.

Mašinerie SdP se rozjela naplno.

Sám Henlein se prozatím usadil v Litoměřicích, zbudoval tu svůj štáb a povolal do města pod Radobýlem i další aktéry teplického incidentu. Celou noc z neděle na pondělí se důvěrně radili. A právě tady – v Litoměřicích – pronesl pak Henlein památná slova: “Hodina osvobození sudetských Němců se přiblížila. Odpovědné kruhy německé říše zakročí na jejich obranu za blahovolné neutrality Británie a pravděpodobně i Francie.”

Z úvah tohoto druhu vycházel nakonec i otevřený dopis, který Henlein 18. října sepsal v Litoměřicích a odeslal prezidentu Benešovi. Poprvé zde odhodil dosavadní zábrany a prohlásil, že sudetoněmeckému hnutí jde o územní autonomii. O připojení k říši ještě – z taktických příčin – nemluvil. Henleinův dopis následujícího dne otiskla většina novin nacistického Německa a s jeho obsahem detailně seznámil své posluchače i říšskoněmecký rozhlas.

AFÉRA S NOVOU KVALITOU

Ze zdánlivě bezvýznamné potyčky, jakých historie předválečné republiky zaznamenává bezpočet, se stala kampaň, v níž padala velká slova a objevovaly se i závažné požadavky.

Z obyčejné pouliční rvačky se stal politický incident.

Pražské noviny svůj komentář z 20. října 1937 nazvaly víc než výstižně: “Skandál okolo henleinovských kraválů.” Také československý ministr zahraničních věcí dr. Kamil Krofta odpověděl na nepřátelské útoky a prohlásil, že Goebbelsova propaganda vytváří dojem, “jako by se Německo chystalo k trestné výpravě proti naší republice…”

Vskutku se zdálo, že se schyluje k nejhoršímu.

V pohraničních oblastech “třetí říše” se soustřeďovaly jednotky SA a SS, v jejich štábech se otevřeně hovořilo o tom, že je třeba, aby oddíly byly připraveny vtrhnout do Československa “ochránit utlačované sudetské Němce”. Někteří z henleinovských předáků se s touhou po takovém vývoji věcí ani příliš neskrývali. V Praze se 20. a 21. října 1937 konala také přísně důvěrná porada členů parlamentního klubu SdP a krajských pohlavárů strany. I zde se mluvilo především o teplických událostech – a o všem, co s nimi souviselo a co z nich může vyplynout. Konstatovalo se, že nálada členstva je krajně rozjitřená, tedy vlastně přesně taková, jakou hnutí v daném okamžiku potřebuje. Henleinův blízký spolupracovník dr. Wilhelm Sebekowsky, rodák z Podbořanska, tu jménem vedení strany oznámil, že muži SA a SS jsou přichystáni překročit hranice…

Teplická výtržnost měla roztočit kolo osudových událostí.

Úmysly a plány Henleinovy strany však nezůstaly utajeny.

Německý vyslanec v Praze Eisenlohr měl pravdu, když v tajné depeši sděloval svým nadřízeným na berlínské Wilhelmstrasse, že to – bohužel – nebylo jen jeho vyslanectví, které získalo spolehlivé informace o pravém účelu teplického incidentu i o nepříliš dobře skrývaných záměrech Sudetoněmecké strany. Neboť československá vláda tiskem i diplomatickými cestami zveřejnila skutečný smysl henleinovských provokací a rezolutně odmítla jejich jednostranný výklad.

PROZRAZENÁ INTRIKA ZTRÁCÍ HODNOTU

V Berlíně posuzovali pohyby svých sudetoněmeckých pěšáků sice se sympatiemi, ale čím dál tím víc i s rozpaky. Splnila celá záležitost v té podobě, jak se odehrála, svůj účel? Rámcový cíl všeho, co se předtím i potom odehrávalo, byl jasný a mluvil o něm Henlein při setkání s říšským ministrem zahraničí Ribbentropem v Londýně: “ostré vyhrocení věci v Československu”.

Jenomže provedení nebylo bez kazů.

Předčasně se odhalily karty, které bylo ještě nějakou dobu třeba držet v tajnosti.

Z bouřkových mraků se nakonec nespustil liják. Museli to vzít na vědomí také předáci Sudetoněmecké strany. Svým diplomaticky opatrným jazykem naznačil tuto skutečnost i vyslanec Eisenlohr: “Konrad Henlein zřejmě dospěl k poznání, že doba pro rozhodující boj o moc ještě nepřišla, a že příliš zdůrazňovaná a na říši orientovaná agresivita by mohla přivést stranu a zejména její vedení do nebezpečí, pro něž se přece jen ještě necítí připraveným.”

Berlínský režisér velké hry, která se chystala, stáhl tedy zatím nad teplickými událostmi oponu.

Bylo třeba nějaký čas počkat.

JAK DLOUHO?

Těžko se to v té době dalo odhadnout.

Svědků nahlas vyslovených Hitlerových přání, úmyslů a rozhodnutí se v celé éře nacismu nedá najít příliš mnoho. Postupem času, jak ztrácel důvěru hlavně ve své vojenské velitele, jich ještě ubývalo. Mnohé však přece jen vůdce nacistické strany vyslovil ještě předtím, než se vůbec dostal k moci. Začte-li se kdokoli v souvislosti s událostmi v letech l937-l938 do jeho knihy “Mein Kampf”, nevychází z úžasu nad “otevřeností”, s jakou už o více než desetiletí dříve odhalil světu své pozdější požadavky. Dodatečně sice vlastní “přílišné upřímnosti” z taktických důvodů trochu litoval, ale jeho slova stejně málokdo bral vážně – alespoň ne ti, kteří mohli a vlastně i měli jeho ničivou prognózu změnit.

“Německá říše má jako stát pojmout všechny Němce a splnit tak nejen úkol shromáždit a zachovat nejcennější rasové prvky národa, ale také je pomalu a jistě přivést k rozhodujícímu a vládnoucímu postavení,” zformuloval tu vůdce své nadcházející “poslání”, které pak po etapách plnil.

V lednu třiatřicátého roku převzali nacisté moc v Německu.

Brzy poté, dne 3. února 1933, při setkání s veliteli armády nový říšský kancléř Adolf Hitler prohlásil, že “dnes se ještě nedá říci, jak se má využít získaná politická síla, možná k dobytí exportních možností, možná – a ještě lépe – k dobytí prostorů na Východě a k jejich bezohledné germanizaci…”

Tehdy tedy ještě “nevěděli”.

Ale již o rok později v tajném dokumentu vysvětloval pohlavár nacistických branných sil von Blomberg: “Záměrem říšského kancléře je zabezpečit mír na řadu let, aby se mohla uskutečnit přestavba říše a výstavba wehrmachtu. Jakmile pak bude říše připravena, zasáhne do velké politiky…”

Tato doba nastala – zdá se – koncem roku 1937.

Tehdy také, bylo to 5. listopadu, nastínil vůdce Německa nejbližší milníky své rozpínavé cesty: “Cílem… německé politiky je zabezpečit si a udržet masy lidí a jejich množství zvětšit. Jde tedy o problém prostoru.” Prohlásil, že v případě Rakouska a Československa se mu nejedná o pouhé “korektury hranic”, ale o “životní prostor”. Současně oznámil úmysl “osvobodit deset milionů Němců žijících na těchto územích”.

Blížící se rok l938 byl předurčen k naplnění těchto cílů. Teplický incident z října roku předcházejícího lze chápat jako nepříliš zdařilý a především špatně načasovaný pokus o průzkum bojem. Jako sondu. Jako zkoušku vlastních sil i razance reakcí protivníka.  

Jeden mladý indián provedl jakousi ohavnost žábě. Ta ho za trest uvedla do transu. Další členové kmene se proto chystali žábu zabít, rozhodli se ale vyčkat, až se vrátí náčelník. Když se náčelník vrátil, přikázal ať žábu nezabíjejí, protože je považována za člena jejich rodu. To je příběh totemu Kik. setti – symbolu kmene Tlingitů – vztyčeného na ostrově Wrangell v roce 1895 na počest náčelníka Kahl-teena. . . . . .

DŮM TISÍCE TVÁŘÍ – to jsou vlastně dveře do sněmovacího domu, typický tlingitský motiv. Dům je medvědího klanu, všude, kde má mít medvěd klouby, jsou obličeje.

Pan Šimonek krátce po invazi v roce šedesát osm emigroval za svými známými na aljašský ostrov Wrangell. Je to ostrov, který v minulosti obývali pouze indiáni. S příchodem bělochů se v nadvládě ostrova vystřídaly tři národy: nejprve Britové, pak Rusové – ti tam postavili pevnost na ochranu před Brity – a nakonec ostrov koupili Američané. Wrangell je asi šedesát kilometrů dlouhý a má dva a půl tisíce obyvatel. Polovina z toho jsou nyní indiáni. Lidé žijí převážně na jednom místě, protože zbytek ostrova je divočina – neprostupný prales. To není les jako u nás, nelze jím projít, je tak hustý, že tam ani ruku nestrčíte. Když se někdo ztratí v neobydlené části ostrova, většinou už ho nikdo nikdy nenajde. Ztratila se tam dokonce celá letadla. Spojení na ostrov je buď letecké, letíte dvě hodiny, nebo po moři plujete dva dny do Seatlu. O tomto tajemném ostrově kolují strašidelné pověsti: žije tam prý podivný tvor, něco jako “malý Yetti”, je chlupatý a hrozně smrdí. Indiáni věří, že existuje, říkají mu Kustiko a vyprávějí o něm báje. Lidé, kteří se vydali bytost hledat, údajně zešíleli nebo zmizeli. Traduje se, že jeden muž se vypravil do tajemných míst a narazil na stopy Kustika. Vydal se po nich, jenomže se pohyboval ve velkém kruhu a když kružnici dokončil, zjistil, že Kustiko vlastně stopuje jeho – stopy se překrývaly…

Aljaška je zvláštní, přezdívá se jí “poslední výspa Ameriky”. Žije se tu postaru, jako když se Amerika osidlovala. Městečko Wrangell je jako z kovbojky – čekáte, že se rozrazí lítačky místní hospody a vyjde Gary Cooper. A není to stylizace pro turisty.

Po pětadvaceti letech práce v dřevařském průmyslu ztratil pan Šimonek zaměstnání a vrací se ke své zálibě – fotografování. Hodně fotí totemy indiánů, říká mi o nich, že jsou pro něj velice tajemné, necivilizované, každý totem má svou legendu, vypráví nějakou významnou událost, která se skutečně přihodila. Místa, která si indiáni vybírali, mají obrovskou atmosféru, je to něco podobného jako Hradčany.

“Chodím tam skoro každý den a za různých světelných situací, třeba i v hluboké noci a hodiny je pozoruji, popouštím uzdu fantazie a vidím v totemech generace indiánů – Tlingitů. Díky fotografiím indiánských totemů jsem se stal neoficiálním fotografem ostrova.” Totemy jsou vytesány ze žlutého cedru, to je dřevo s vysokým obsahem přírodního oleje, odolné vůči hnilobě. Počasí je ale velice drsné, a tak se musí totemy často opravovat. Nejstarší dochované jsou asi stoleté, přestože indiánská kultura je stará asi deset tisíc let. Z fotografií je vidět, že indiáni vypadali dost hrůzostrašně, měli kruhy v nosech, byli ozbrojeni a bojovali mezi sebou. Když přijeli běloši, byl zaznamenán jen jediný konflikt, teď žijí normálním bělošským životem, vláda jim platí studia, nestěžují si na bělochy. Vytvářejí kulturní atmosféru ostrova, pořádají sněmy, tančí při slavnostních akcích, nosí poměrně střídmé kroje, nádherně vyšívané, ale chybí jim obligátní čelenky. Jsou velice podobní dřevořezbám na totemech – rozšířené oči, placaté nosy… Tlingitové se dělí na klany, třeba klan Medvěda, Havrana a v jejich první doložené mytologii je Stvořitelem světa člověk – běloch. Oni byli svými kolonizátory ze začátku okouzleni, proto najdeme u starých totemů figury bílých mužů – až úplně na vrcholku, to byla ohromná pocta! To už ale skončilo, teď je na špici havran. On je indiány velmi uctíván, je hodně inteligentní, až nadpozemský. Vypráví se známá příhoda: pes něco žral a dva havrani mu to chtěli sebrat, postupovali přitom jako tým – jeden se snažil odvést pozornost, vyrobil sněhovou lavinu a shodil ji na psa, ten utekl a havrani mu sousto ukradli. Další uctívaný pták je vzácný orel bělohlavý, chráněný zákonem tak, že běloch nesmí sebrat ani jeho brko, které leží na zemi – je to protizákonné. Indiáni mohou. I to ilustruje výhody, které vláda Tlingitům garantuje. Zvláštní je úcta, kterou orli chovají k totemům. Na podobné útvary strašně rádi sedají, ale na totemy se prý neposadí nikdy. Orli asi nechtějí rušit sílu příběhů, které totemy vyprávějí.

---

PŘÍBĚH TOTEMU ORLA

Joe Thomas, stařešina wrangellských Tlingitů, v roce 1940 řekl novinářům, že totem Orla, stojící u vstupu na ostrov Shakes, byl původními vlastníky nazýván totemem Na-chee-su-na.

Postava umístěná na totemu nejníže, která v rukou svírá krysu, je In-ta-ka-ka-lin, což znamená “ten, který létá pod vodou”. Krysa byla jeho silou nebo duchem. Krysa kradla vše z vesnice a nosila to svému pánovi.

Když měl duch přijít, šaman kmene svůj lid varoval a říkal jim, že síla ducha přichází, ať si svážou dohromady všechny věci, nebo jim je duch vezme. Šamanův lid se cítil zahanbeně, svolal radu a rozhodl, že šaman musí zemřít.

Vzali kánoi se šamanovými věcmi, položili ho na dno lodi a odpádlovali s kánoí na moře. Na moři začali házet šamanovy věci přes palubu. Pak na hladinu položili rohož a šaman na ni vstoupil. Rohož se začala otáčet a zmizela pod vlnami i s ním. Poté se ale zdvihl silný jižní vítr a rozlomil kánoi vedví. Zahynuli všichni z lodi mimo šamanova vnuka, který byl vyvržen na pobřeží v části kánoe. Postava uprostřed totemu, svírající teslici, je Na-chee-su-na. Byl to on sám, kdo stvořil černou rybu mezi sebou a nešťastným šamanem. O Na-chee-su-naovi se říká, že ji vytesal z cedru, protože toto dřevo plave a vynořuje se a potápí jako ryba.

Vedle postavy na vrcholu totemu je Scow-qua, slavný lovec kmenu Killisnoo. Vypráví se, že jednoho dne šel Scow-qua se dvěma muži na lov podél pobřeží ostrova Baranof blízko mysu Omaney. Když se vraceli do tábora, uviděli orla, postavu z vrcholu totemu, jak táhne na břeh tuleně. Scow-qua vzal pádlo, praštil s ním orla přes hlavu a táhl tuleně pryč. Orel se probral a prosil lovce, aby mu dali kousek masa z tuleně, ale lovci odmítli. Orel se rozzlobil a řekl, že ani Scow-qua ani lovci tuleního masa neokusí.

“Když zatočíte poprvé,” řekl orel, “muž na přídi kánoe zemře. Muž uprostřed kánoe zemře, když zatočíte podruhé a ty, Scow-qua, zemřeš, až dorazíš do vesnice a povíš lidem, co se stalo.” Všechno se přihodilo tak, jak orel řekl. Totem Na-chee-su-na byl vztyčen, aby byl tento příběh zaznamenán jako ponaučení pro další generace.  

Slovenský zpěvák Richard Müller je znám široké veřejnosti převážně díky skladbám, které se objevily na jeho vlastních albech, nebo jako interpret písní dvojice Hapka-Horáček. Richard Müller ovšem kromě textů napsal knížku “Americký deník”, a z jeho cesty po Americe v roce 1993, vznikla fotografická publikace. Ta získala ocenění “Najkrajšia kniha Slovenska 96” a český magazín Fotografie ji ohodnotil jako nejlepší fotografickou publikaci roku v kategorii místopisná, suvenýrová a turistická fotografie.

Richard Müller se letos vrátil už ze čtvrté cesty po Americe. A opět fotografoval. . . . . .

bez praporků

Pamatuješ si na dobu, kdy jsi ještě nebyl populárním zpěvákem a dělal pro hudební časopisy rozhovory s muzikanty?

Pamatuji. Vím, že jsem si vždy připravoval otázky a většinou jsem měl i s velkými hvězdami dobré zkušenosti. Nestalo se, abych si s někým neporozuměl natolik, že by nakonec z rozhovoru sešlo, nebo že by se na mě někdo dodatečně zlobil. To byl spíš případ recenzí, které jsem psal v čase, kdy jsem ještě nedělal hudbu. Recenze jsem vždy psal se vznešenou ambicí být muzikantem a všem ukázat, jak to myslím já. Dodnes mě ale mrzí některé články a kritiky, které jsem o svých, později budoucích, kolezích napsal. Naštěstí mi to nikdo z nich prozatím nevyčetl.

Myslíš si, že díky tomu, že jsi kdysi psával recenze, jsi nyní ke kritikům tolerantnější?

Já mám tu obrovskou výhodu, že v České a Slovenské republice vycházím s novináři dobře. Dokonce některé znám osobně a rád se s nimi vždy setkám. Neskromně si myslím, že jsem miláčkem novinářů a nesmírně si toho také vážím.

Proč jsi už poněkolikáté odjel do Ameriky?

Potřeboval jsem si v sobě uklidit. Tentokrát jsem v Americe strávil tři týdny sám a snažil jsem se nepít, nekouřit, fotit, filmovat a nechat na sebe působit vše, co mě může ovlivnit. Takový NO PROBLEM SYSTEM.

Bylo na tvém “výletu” nejdůležitější to, že jsi odjel sám?

Byl to jeden z hlavních důvodů cesty.

Dokázat si, že se postaráš sám o sebe?

Dokázat si, že jsem schopný zorientovat se kdekoli ve “velkém světě” i přesto, že neovládám řeč. Velmi mi to pomohlo. Teď, když přiletím například do Moskvy a na letišti mě nikdo nečeká, nejsem nervózní. V minulosti jsem například měl velký stres z toho, že někde v Československu nenajdu v menším městě kulturní dům, kde mám koncertovat. V Americe jsem byl nucen hledat nejenom domy, ale i cesty, směry a lidi. Myslím, že jsem to zvládl absolutně.

Není to trochu pozdě, vyzkoušet si v tvých letech teprve teď něco podobného?

Nikdy není pozdě na takováto poznání. Pro mě je například fascinující životní rozhodnutí sportovního komentátora Igora Telekyho, který odešel s celou svou rodinou na Floridu a už tam rok žije.

Bylo ti v Americe smutno?

Chvílemi moc.

Proč?

Protože jsem si uvědomil, že jsem slaboch. Stačí mi málo a zjihnu jako malé dítě a ne jako stokilový a dvoumetrový chlap.

Jak jsi ten smutek zaháněl?

Jedině aktivitou a pohybem. To se mi například v soukromí nedaří. Když jsem unavený a mám špatné dny, sedím ve svém obývacím pokoji a přemýšlím nad tím, jak je všechno zbytečné a nikdo mě nemá rád. Jakákoli fyzická aktivita mi ale přidá na optimismu.

Jel ses “očistit” i od drog?

Záleží na tom, co jsou pro nás drogy. Pro někoho je to práce, rodina, peníze nebo ženy, ale důležité je, do jaké míry nás to likviduje nebo pomáhá. Ať chceme, či nechceme, každá z těchto drog dokáže člověku pomoci. Samozřejmě nemluvím o patnáctiletém puberťákovi ze sídliště, který si potřebuje píchnout heroin, aby se už dál netřásl. Droga dokáže člověka posunout dál k jakémukoli kreativnímu činu. Možná proto jsou drogy nebezpečné a musíme koordinovat jejich působení na nás. Často je jejich účinek klamný a můžeme mít pocit, že naše konání a produkty jsou fantastické a přitom to už dávno není pravda.

Ty potřebuješ ke své práci “drogu”?

Vždy, protože jsem velmi emotivně založený. Musí mě něco vzrušit, abych dostal ten první, základní impuls. A může to být Pavarotti zpívající na Rudém náměstí v Moskvě, dobrá whisky nebo marihuana. To je individuální. Často se mi stává, že když jsem pozitivní, vyloženě se mi nabízejí neuvěřitelné možnosti a dokonce i lidé jsou ke mně daleko otevřenější.

To je ale přirozené.

Je to přirozené, ale člověk to v různém stavu, věku a situaci dokáže různě zpracovat.

Nejsi někdy pozitivní i na úkor přetvářky?

Možná, ale to je už jen křeč. Cítím, že tím trpím já i ostatní.

Proč se neustále vracíš do Ameriky, přece jsou i jiné země…

Pojedu jinam. Moje maminka mi vždy vštěpovala do hlavy geniální myšlenku, že to, co člověku nikdy nevezmou jsou prožitky. A já na to nyní přicházím taky.

Z tvé cesty do Ameriky v roce 1993 vznikla fotografická knížka, za kterou jsi získal dvě prestižní ceny. Fotil jsi i letos?

Fotil, a myslím si, že současné fotografie jsou ještě lepší.

Proč nefotíš i lidi?

Bojím se. Nedokážu to. Nenacházím komunikaci. Mám před nimi respekt, cítím pokoru a rozpaky. Myslím si, že jednou ze základních vlastností profesionálního fotografa je, že dokáže všechny ty zábrany odbourat. Jak u sebe, tak i u svého modelu. To ti velcí dokážou, já zatím ne.

Z jakého důvodu se vyhýbáš černobílé fotografii?

Vidím barevně. Fotografuji realitu s mým viděním. Život je barevný a černobílý film je už určitá stylizace.

Myslíš si, že na základě tvé fotografické publikace, tvých písní nebo knížky “Americký deník”, si člověk může udělat obrázek o tobě samotném?

To, co si o mně druzí myslí, mi bylo vždy lhostejné. Na druhé straně mi však primárně záleží na tom, aby se lidé snažili vnímat to, co dělám a vytvářím. Když bude někdo nacházet v mé práci jiné věci než ty, které v ní vidím já a bude i kritický, potom jsem schopen takovou kritiku akceptovat. Ať lidé hodnotí projekty, které jim předkládám, a ne mě jako osobu.

Které situace tě více obohacují: setkání s lidmi, nebo pouhá přítomnost v přírodě?

Poznávání lidí považuji za to nejvyšší, co mohu v životě zažít. Zároveň je ale kontakt s někým jiným snad nejobtížnější situací, kterou nám život nabízí. Procházet se v americkém národním parku, či stát na Rudém náměstí, je taky velmi silné. Ale když na těchto místech, nebo například v samoobsluze, potkám člověka, který mi má co dát, potom je to pro mě nenahraditelné.

Cestuješ bohatý?

Snažím se o to v rámci svých možností. Pokud to jde, tak si nic neupírám. Nejen kvůli tomu, že jsme tady možná poslední den, ale nechci si neprožít něco, co by mě mohlo ovlivnit, nebo co by mohlo být hodinu, den, celý život tou “drogou”, díky které se posunu někam dál. Když jsem kdekoliv, utrácím peníze, abych nepřišel o zážitky.

S naditou peněženkou ale přicházíš o jiné zážitky. Cestovat bez peněz, může být stejně inspirativní, jako mít tučné konto.

Ano. Možná si to také vyzkouším, ale nikdo mi nemůže mít za zlé, že v zadní kapse svých kalhot mám kreditní kartu, která mě vždy vytáhne z těžké situace. Proto třeba obdivuji knihu Zdeňka Zapletala “Probuď se a zpívej”. Ten se společně se svým kamarádem vydal bez peněz na cestu po republice, odkázaný na pomoc od lidí, kterým nabízel jen svou práci. Já bych těžko mohl žádat na Slovensku ve vesnici přes plot lidi, zda-li mají pro mě za jídlo a nocleh práci. Já si to už nemohu dovolit.

Není ti to líto?

Ne. To máš tak. Víš, kde končí největší slovenská sláva?

Nevím.

U prvního rakouského celníka. Mohu odjet pár kilometrů za Bratislavu a jsem v zemi, kde mě nikdo nezná. Neříkám, že něco podobného, co udělal spisovatel Zdeněk Zapletal, neuskutečním někdy i já.

Pochybuješ o sobě a o své práci?

Velmi.

Nepomůže ti ani to, že ostatní ti mohou tvůj způsob života a úspěch závidět?

To si nemyslím. Já se na všechno dívám reálně a s odstupem. Spíše se domnívám, že to, co bych mohl dokázat, teprve přijde. Současné období beru jako “startovací program”.

Co tě na sobě mrzí?

Že jsem povrchní.

Máš hranice, které nikdy nepřekročíš?

Těžce prodávám svou kůži. Spolupracoval jsem se spoustou lidí či subjektů, ale nemám pocit, že bych někdy lezl pod laťku nebo udělal tak servilní gesto, že by mě to později mrzelo. A pokud se to stalo, tak jsem si to velmi rychle uvědomil.

Myslíš si, že by mohla na Slovensku nastat doba, kdybys musel kvůli někomu pod tu laťku lézt?

Pochybuji. Kdyby se to mělo stát a bylo by to nevyhnutelné, odstěhoval bych se ze Slovenska někam jinam.

Důležité je zachovat si čistý etický charakter. Nerad si stěžuji a nemám rád lidi, co si stěžují. Vycházím z toho, co mám a o čem jsem sám rozhodl. Naší povinností je, chovat se adekvátně k tomu co máme a za co jsme odpovědní. Je i druhá varianta. Všechno to změnit, ale to není má ambice.

Existují ve Slovenské republice muzikanti, kteří jsou protěžováni současnou vládou?

Jsou kolegové, kteří fungují v určitých politických souvislostech anebo kampaních různě orientovaných stran. Samozřejmě z toho potom “sklízejí plody”. Pokud ale výrazně nikomu neubližují, je to jejich věc a mají na to právo. Chvála bohu, že jsme se dostali tak daleko!

A co ty?

Myslím si, že nejsem oblíbenec silně preferované slovenské lobby. Nevadí mi to, spíše naopak. Jsem ale překvapený, že mi na Slovensku přibývá fanoušků, zatímco v České republice je ztrácím. Komunikační bariéra, která mezi našimi zeměmi vznikla, to hrubé vysoké plexisklo – zabraňuje přenosu určitých informací. Je to na mně, abych si k těm lidem našel cestu. Ne kvůli trhu, ale abych kromě pěti milionu Slováků komunikoval i s deseti miliony Čechů. V tom neznám hranice, jen ve svých možnostech a talentu.

Honíš se za něčím?

Za zážitky, za projekty, za impulzy, za krásnými silnými lidmi. Už je pryč doba, kdy jsem se hnal jen za penězmi, ty jsou důležité jen do určité chvíle.

Kdybys mohl, podíval by ses do minulosti nebo do budoucnosti?

Stoprocentně do budoucnosti. Chtěl bych vidět své děti, až jim bude třicet let.

Proč?

Chtěl bych vidět, jak žijí, jestli jsou schopné, jak jsem je vychoval, co si o mně myslí a zda-li mají chuť se mnou ještě komunikovat.

Chtěl bys porovnat svůj poněkud problémový vztah s otcem?

To ne. On byl příliš hrdý a já zase hloupý na to, abychom našli společnou cestu. Dnes je zbytečné nad tím přemýšlet. Chybí mi jako při chůzi stín. V tom chrámu, který nazýváme život, někdo definitivně natáhl černé plátno na jedno ze dvou hlavních oken. Nedokážu si v tom domě představit světlo, kdyby někdo zahalil i to druhé okno. A to se určitě někdy stane.

To druhé okno patří mamince?

Ano. Já jsem jednoznačně definoval názor na vztah ke svým dětem v písni Filip věnované mému synovi, kde stojí: “Budem ti slúžiť do tej chvíle, kedy ti prestane být milé, že já som ten, ktorý z dobrej úrody, ťa raz tvojej mame urobil.” A o tom to je.

Čeho se v životě bojíš?

Bolesti. Bojím se toho, že se nabourám v autě. Mám strach ze zubaře. Už jsem to říkal, jsem slaboch.

Ze ztráty citu a lásky k tvým nejbližším strach nemáš?

Nemyslím si, že to hrozí.

Uvažoval jsi někdy o sebevraždě? Ano. Nemohu to ale udělat, protože mě zatím potřebují mé děti a já jim chci sloužit tak, jak jsem slíbil.  

Zdi zhroucených bunkrů jsou stejně obrovské a hrůzné, jako byly zločiny toho, kdo dal nestvůrnému městečku vzniknout – Adolfa Hitlera. Přes půl století už je toto místo opuštěné, ale chlad a tichá hrozba z něj sálají dál. Od roku 1940, kdy započaly stavební práce, až do roku 1945, kdy bylo Wolfschanze zničeno, se tady totiž spřádaly a uskutečňovaly plány na ovládnutí světa. . . . . .

Wolfschanze dnes (stejně jako kdysi) zdálky nic neprozrazuje. Teprve když se člověk ponoří do listnatého lesa, temného i za jasného slunečného dne, začne rozeznávat zčásti rozvalené betonové bunkry. A pak může jít, hodinu, dvě, nebo půl dne, a neurčitě si uvědomovat obrovitost bývalého velitelského stanoviště Adolfa Hitlera.

Adolf Hitler jako vrchní velitel německých ozbrojených sil své velitelské stanoviště (Führershauptquartier, tedy Hlavní stan Vůdce) často měnil podle momentální situace a vývoje na frontě. Nepočítaje Berlín, byl Hlavní stan Vůdce na západě u Münstereifelu, v belgickém Bruly de Peche, ve francouzském Soissons, v severním Schwarzwaldu, u Ziegenbergu v Taunus, v Mönichkirchenu a na krátko dokonce až na Ukrajině v okolí Winnici. Ze všeho nejdéle byl ale právě ve východopruském Rastenburgu, dnešním východním Polsku.

Myšlenka umístit nový hlavní stan v blízkosti východní fronty vznikla ve stejné chvíli, jako myšlenka na otevření východní fronty jako takové. Plán Barbarossa Hitler podepsal sice až 18. prosince 1940, ale přípravy na útok proti Sovětskému svazu byly již dávno v plném proudu, stejně jako stavba Wolfschanze.

Pro výběr místa vhodného k vybudování velitelského stanoviště existovalo jedno hlavní pravidlo – bezpečnost a s tím spojená nejvyšší možná míra utajení. Jako všichni “hrdinové” této války, i Hitler se především obával atentátu. Ten na něj nakonec ale nespáchali cizí diverzanti, ale právě na Wolschanze jeden z jeho spolupracovníků. 20. července 1944 se Hitlera pokusil pumovým atentátem zabít štábní důstojník Claus Schenk, hrabě ze Stauffenbergu. Bombu odpálil na poradě důstojníků v situačním bunkru, ale Hitler výbuch přežil. Claus Schenk pokus zaplatil životem a až v roce 1992 se na troskách objektu objevila pamětní deska v polštině a v němčině.

Ovšem spojenecké výzvědné služby o existenci městečka také samozřejmě věděly, dílem díky špičkové úrovni výzvědných služeb, dílem díky tomu, že areál budovaly tisíce dělníků, tisíce vojáků zde vykonávalo službu a jezdily sem četné domácí i zahraniční návštěvy. Utajení se tedy nakonec ukázalo jako nemožné, přesto výběr stanoviště v görlitzkém lese v tomto případě nemohl být lepší. Görlitz ležel poblíž hranice s Ruskem, tudíž Hitler mohl být v blízkosti fronty. Směrem od východu byl tento prostor chráněn rozlehlými Mazurskými jezery, tvořícími přirozenou bariéru, a pevninu mezi jednotlivými jezery střežila pevnost Boyen v Lötzenu. V blízkosti Wolfschanze se nacházely další pevnosti Königsberg, Memel a Pillau a četné bunkry, příkopy, pancéřové zákopy, minová pole a zátarasy z ostnatého drátu. Hlavní stan ležel stranou všech hlavních cest a bezprostřední přístup k němu ztěžovala tři jezera a bažiny. Byl vystavěn ve velmi hustě zarostlém smíšeném lese, což značně usnadnilo jeho maskování. Svoji roli sehrál i fakt, že do těchto míst vedla již řadu let železniční trasa a že krajina byla protkána spolehlivou sítí komunikací, umožňující snadnou dopravu stavebního a ostatního materiálu.

Na podzim roku 1940 byl tedy do oblasti zakázán civilnímu obyvatelstvu přístup a začala vlastní výstavba, na níž se celkově podílelo asi 20 000 lidí. Krycí jméno Wolfschanze (Vlčí hradba) navrhl sám Hitler, využívaje tak svého dávného pseudonymu “Pan Wolf”, který používal zejména ve dvacátých letech ve své soukromé korespondenci.

Během první stavební fáze v letech 1940-1941 byly postaveny zejména malé bunkry z cihel a betonu, většina obytných domů a dřevěné baráky. Protiletadlových krytů tu bylo pouhých deset – s betonovými stěnami a stropy o tloušťce dvou metrů – a k úkrytu před bombardováním byla vyhražena pouze zadní část, sloužící jako ložnice. V letech 1942-1943 byly k protiletadlovým bunkrům přistavěny rozlehlé a vzdušné nástavby, sloužící jako kanceláře a obytné prostory. Kromě toho přibylo značné množství dalších lehčích budov z betonu a cihel. Třetí a poslední fáze výstavby byla ukončena v roce 1944, kdy byly již existující protiletadlové bunkry opatřeny dalším mohutným pláštěm ze železobetonu, postrádajícím jakákoli okna.

Wolfschanze se proměnila v malé betonové městečko o rozloze 2,5 km². Průběžně se v něm zdržovalo okolo 2100 osob – důstojníků, vojáků a civilistů a sám Hitler tu strávil více než 800 dní. Přicestoval sem dva dny po zahájení útoku na Sovětský svaz a s početnými, ale krátkými přestávkami tu pobýval až do listopadu 1944, kdy své doupě opustil navždy.

PŘÍSNĚ STŘEŽENÝ PROSTOR

Celý prostor Wolfschanze byl rozdělen do tří bezpečnostních pásem. Severně od železniční trati se rozkládalo bezpečnostní pásmo I. stupně, ve kterém se nacházely soukromé osobní bunkry Hitlera, Bormanna, Keitela, Göringa, Dr. Dietricha a Jodla a osobní bunkry členů úřadu vojenské personalistiky, osobní adjutantury a adjutantury Wehrmachtu, bezpečnostní služby a doprovodného komanda SS a také obytné bunkry lékařského personálu, sekretářek, stenotypistů a řidičů. Obyvatelům I. pásma byly navíc k dispozici dvě kasina, dvě čajovny, kino a sauna. Navíc tu stály dva speciální hromadné protiletadlové bunkry, kotelna a bunkr telefonní ústředny.

Pásmo I. stupně bylo obklopeno bezpečnostním pásmem II. stupně, kde se nacházely jednopatrové betonové a cihlové budovy sloužící jako ubikace velitelského štábu Wehrmachtu a velitele zdejšího Hlavního stanu. Nesmělo chybět důstojnické kasino a své spojařské centrály tu mělo Luftwaffe a námořní síly.

Třetí pásmo obklopovalo obě předchozí a bylo důkladně obehnáno vnějším plotem. Byla zde kulometná hnízda a palební posty protitankového dělostřelectva a flaků. Zátarasy z ostnatého drátu, které obklopovaly celý Hlavní stan, byly průchozí pouze na třech místech – na západní, východní a jižní strážnici. Wolfschanze byla po svém obvodu důkladně zaminována v šířce zhruba 100 až 150 metrů. Bylo zde položeno více než 54 000 min!

Vnější bezpečnost zajišťoval Führer-Begleit-Batailon, Hitlerův doprovodný prapor. Ten měl všechny možné prostředky k obraně Hitlerova doupěte, pokud by bylo napadeno zvenku, a byl plně mechanizován. Pod pravomoc velitele Hlavního stanu spadala řada vojenských útvarů a celé území v okruhu 80 kilometrů bylo důkladně a systematicky střeženo.

Přesto se několika osobám podařilo do “nejpřísněji střeženého prostoru na světě” proniknout. V roce 1942 na zdejším nádraží omylem vystoupil jistý plukovník a v srpnu roku 1943 si jedna Polka pokusila zkrátit cestu po kolejích a bez problémů prošla celým Hlavním stanem. Zatkli ji až na Západní strážnici.

Dnes je jedinou překážkou závora před parkovištěm. Za nepatrnou částku může do tehdejšího přísně tajného prostoru kdokoli. A kdokoli se může snažit pochopit, jak se asi spalo v místnosti, na jejímž stropě leželo několik tun betonu. Všechny bunkry jsou částečně nebo úplně rozvalené, z vyvrácených betonových bloků trčí železné tyče a často není možné poznat, dívá-li se člověk na stěnu či na strop. Do některých staveb se dá přes přísný zákaz vlézt. Spojovací chodby bunkrů jsou velice úzké a často náhle končí v propadlišti vzniklém výbuchem. Bunkry mívaly několik pater, což je patrné ze zbytků schodů. Jiný materiál než beton a železo není nikde vidět a i ty za několik let zmizí pod plazivými rostlinami, které bývalou chloubu nacistického Německa pomalu pohřbívají.

UMĚLÉ STROMY A MASKOVACÍ SÍTĚ

Zamaskovány byly ve Wolfschanze všechny objekty, jichž bylo osmdesát: sedm supertěžkých protiletadlových krytů s 5 až 8 metrů silnými stěnami a stropy, množství menších bunkrů o síle stěn a stropů okolo dvou metrů, jejichž okna byla chráněna ocelovými okenicemi, a značný počet dřevěných baráků. Kromě toho k Hlavnímu stanu patřila také poštovní a kurýrní stanoviště, hospodářské budovy, hydranty, hasičské požární nádrže a také dvě letiště.

Základní maskování Hlavnímu stanu poskytla příroda – městečko bylo v hustém lese. Ovšem během stavebních prací byla řada stromů pokácena a na jejich místo byly později vsazeny stromy umělé. Jejich kmeny a koruny byly z oceli a umělé listy z bakelitu. Nad střechami jednotlivých bunkrů i nad spojovacími cestami byly nataženy maskovací sítě. Před zachovalou stěnou Hitlerova bunkru rostou staré duby, na nichž jsou dodnes patrné zbytky maskování – ve výšce několika metrů nad zemí jsou na kmenech patrné drátěné prstence, na které se přivazovaly maskovací sítě. Stromy ovšem nerostly jenom mezi objekty, ale i na nich. Stěny bunkrů totiž často přesahovaly úroveň střechy a vzniklý prostor byl vyplněn hlínou a osázen stromky, křovinami a trávou. Tyto rostliny někdy přežily i konec Wolfschanze, to když nebyla střecha bunkru rozbitá napadrť. A tak je možné dodnes vidět pokroucené stromy, vyrovnávající se s tím, že jejich “zem” je najednou svislá.

Stěny většiny objektů byly natřené na zeleno. Byla k tomu použita cementová omítka smíchaná s mořskou trávou, pilinami a zelenou barvou. Maskování všech objektů prováděla stuttgartská zahradnická firma “Seidenspinner”.

HITLERŮV POLOHROB

Polohrobem nazval vůdcův bunkr Albert Speer: “Ačkoli zvenčí připomínal staroegyptskou hrobku, ve skutečnosti byl Hitlerův kryt obyčejný betonový krcálek bez přímého přístupu vzduchu, jehož masy betonu daleko převyšovaly vlastní užitný prostor. V tomto polohrobě Hitler pracoval a spával.”

Model Führerova bunkru v podobě z roku 1944. Původní stavba z roku 1941, s betonovými stěnami a stropy silnými dva metry, byla v roce 1944 (po změně rovnováhy sil na východní frontě) opatřena ještě jedním železobetonovým skeletem, tentokrát bez oken.

Hitlerův bunkr byl několikrát přestavován. Původně se skládal pouze z betonové ložnice bez oken o tloušťce stěn dva metry a z místnosti s denním světlem, jejíž stěny byly silné pouhých šedesát centimetrů. Postupně byl ale zvětšován a opevňován, až se v létě roku 1944 stal neuvěřitelným sarkofágem, dobře dokumentující stále rostoucí strach Adolfa Hitlera o život. Byl obehnán mohutným betonovým pláštěm a přiklopený osm metrů tlustým betonovým stropem.

Ve Wolfschanze vstával Hitler poměrně pozdě a snídal o samotě. Teprve pak se nechával informovat o nejdůležitějších zprávách a situaci na frontách. Kolem deváté vyrazil se svým psem Blondi na procházku, jejíž součástí byl Blondiho výcvik. Na malé loučce v blízkosti bunkru ho nechával aportovat a zdolávat překážky.

V poledne začínaly polední rozbory situace, které trvaly zpravidla dvě hodiny. Pak Hitler odpočíval nebo přijímal některé hosty, kteří za ním přicházeli výhradně ve vojenských záležitostech. Jeho milenka Eva Braunová například tady nikdy nebyla. V šest hodin večer se konal večerní rozbor situace, který probíhal v úzce vymezeném kruhu a zpravidla v Hitlerově bunkru. Kolem půl osmé Hitler večeřel a večer zval obyvatele Wolfschanze na “večerní čaj”. Ten se nezřídka protáhl až do čtyř hodin do rána, neboť Hitler trpící nespavostí dříve jít spát nechtěl.

Hitler si na přílišný komfort nikdy nepotrpěl, takže zařízení jeho bunkru bylo poněkud strohé. Přesto, jako většina staveb, byl vybaven kanalizací, toaletami, koupelnou, ústředním topením a elektřinou.

Hitlerův bunkr je poměrně dobře zachovalý, jsou vidět zbytky obytných místností, které jsou následkem pozdějšího výbuchu vražené pod úroveň okolní země. Z boční stěny trčí roury a trubky tehdejší kanalizace, stejně jako otvory, jimiž proudil do bunkru dýchatelný vzduch. Dovnitř se dá vejít dvěma protilehlými vchody, ústícími do velmi úzké spojovací chodby. Teprve z ní se vcházelo do samotného bunkru, vchod je ale dnes zavalený tunami betonu, které dříve bývaly druhou boční stěnou, a které sem mrštil výbuch. Hitler se ve svém doupěti zdržoval naposledy v listopadu 1944. 24. ledna 1945 vstoupily jednotky Rudé armády do Angerburgu a Němci vyhodili všechny budovy Wolfschanze do povětří. Odborníci později vypočítali, že na vyhození každého super-těžkého bunkru muselo být použito alespoň osmi tun trhavin. O tři dny později se zničeného hlavního stanu zmocnila Rudá armáda. Dnes straší ruiny betonových kolosů návštěvníky, jimž je Wolfschanze od roku 1959 zpřístupněna. Kromě Poláků jich nejvíce přijíždí z Německa.