Do místnosti vstupuje černě oděná vdova a takřka neslyšným krokem kráčí až dozadu k slavnostně prostřenému stolu, na nějž položí hrst mincí, dózu s kadidlem a láhev olivového oleje. Klidnými uměřenými pohyby zapaluje svíčky na připraveném svícnu. S hořícím svícnem se v úctě přibližuje k výklenku ve zdi zdobenému ikonami sv. Konstantina a sv. Heleny. Oba vyobrazení světci jsou zahaleni starými pestrými mantilami. Vdova žehná obě ikony znamením kříže, políbí nejen je, ale i mantily a přisedá k ostatním. Je podvečer 21. května, svátek sv. Konstantina a sv. Heleny, okamžik, kdy se anastenariadové scházejí v domě svého duchovního vůdce.

Vůdce je poněkud shrbený stařec s pronikavýma očima. Vstává, zapaluje kadidlo a vykuřuje ikony i všechny přítomné. Místnost se začíná plnit těžkým nasládle kořeněným dýmem kadidla, a vtom se rozezní pomalá, zatím arytmická melodie citery. Náhle se zvedne nenápadný muž, který tu až dosud seděl se sklopenou hlavou, a s napjatými údy a doširoka otevřenýma očima padá na podlahu. Stařec odkládá kadidelnici, snímá jednu z mantil, které zahalují ikony, a klade ji ležícímu muži na prsa. Náhle se nečekaně roztleská jedna z přítomných žen a dává se pomalu do tance. Citera postupně přejímá její rytmus a začíná zrychlovat. Nyní se přidal i bubínek. Žena v tanci krouží okolo ležícího muže a její pohyb se postupně čím dál víc mění v extázi. Netrvá dlouho a k první ženě se přidává další. Nahrblý vůdce anastenariadů kropí v bezvědomí ležícího muže svěcenou vodou. Tančící ženy ležícího muže zdvíhají a podpírají ho svými lokty, aby jim znovu neupadl. Stařec snímá jednu z ikon, aby s ní třikrát obkroužil hlavu muže v transu. Jedna z tanečnic bere bezvědomého za ruku a třese jím v rytmu hudby. Muž náhle nečekaně vyskočí, jakoby se probudil ze zlé noční můry, Začíná se zmítat a něco nesouvisle vykřikuje přesně v rytmu hudby. Obě tančící ženy ho pevně objaly a čekají, až přijde k sobě a bude schopen tančit bez jejich pomoci. Nyní se dávají do tance i další anastenariadové. Někteří vstupují do tanečního víru impulzivně a spontánně, u jiných předchází tanci chvilka škytavého pláče. Všech tanečníků se začíná zmocňovat zvláštní vzrušení. Do všeobecného tanečního reje náhle zazní výkřik ženy třímající triumfálně nad hlavou jednu z ikon: “Oheň je připraven! Pojďme!”

Za vsí už čeká nespočetný dav zvědavců. Nedočkavě se tlačí okolo zhruba třicet metrů širokého kruhu vyznačeného na zemi, v jehož středu sálá hranice hořícího dřeva. Jakmile sem zpovzdálí zazní první tóny citery a bubínku, hranice je dlouhými holemi roztlučena na uhlíky a ty jsou rozprostřeny po celé ploše třicetimetrového kruhu. Průvod anastenariadů se blíží. Na jeho čele kráčejí muži s velikými zapálenými voskovicemi. Jak se toto podivné procesí blíží ke kruhu z uhlíků, hudba se zrychluje a nabývá na rytmu, tanečníci a tanečnice sledující muže s voskovicemi začínají výskat, gestikulovat a tleskat. Vyzouvají se na boso a tančí okolo kruhu. Náhle se ze skupinky tanečníků vytrhne žena a vtančí s ikonou v rukou natažených nad hlavou přímo do žhavého kruhu. Dav na to zírá se směsicí úcty a zvědavosti. Za chvíli se k tanci na žhavých uhlících odhodlávají i další. Muž, který upadl do transu již ve vůdcově domě, zbožně pokleká na kraji žhavého kruhu, sklání se níž a níž, bere do rukou plnými hrstmi žhavé uhlíky, pevně je sevře a několik vteřin tak setrvá. Za normálních okolností by si způsobil těžké popáleniny, on ale bez sebemenší známky bolesti nechává ještě hořící uhlíky padnout zpátky do kruhu a tanečním pohybem vstupuje na hořící koberec. Následujících deset až dvacet minut tančí na tomto “koberci” již všichni anastenariadové a vzájemně se povzbuzují výkřiky: “Uhaste plameny, uhaste oheň. Rozdupejte oheň na prach!” Poté, co je oheň bosými chodidly skutečně uhašen svolává vůdce své učedníky a pomalu se vracejí do vsi do jeho domu. Tam jsou již připraveni lékaři a někteří zvědaví cizinci, aby se přesvědčili, že nohy tanečníků nenesou nejmenší známky popálení. Sami anastenariadové tvrdí, že kterýkoli jiný den by se určitě ošklivě popálili, ale “milost svatého Konstantina a svaté Heleny je veliká a právě tohoto dne chrání před jakýmkoli ohněm”. Celý svátek končí prostou společnou večeří anastenariadů a jejich hostů.

Příslušníky tohoto náboženského hnutí najdete zejména v Ayia Eleni (Serres), Langadě (Thessaloniké) a v několika dalších vesnicích řecké Makedonie. Jsou přímými potomky původních uprchlíků z Kosti na severovýchodě Thrákie poblíž Černého moře. Řecké vesnice zde během turecké nadvlády zažívaly poměrnou svobodu, a tak bylo možno anastenarijské rituály bez problémů provozovat v průběhu několika generací. V roce 1914, když zemi obsadili Bulhaři, uprchli Řekové do Makedonie. Vzali si s sebou jen to nejcennější: své ikony a mantily. V Makedonii byl rituál zpočátku provozován tajně ze strachu, aby nevzbudil nelibost zástupců řecko-katolické církve. První nezasvěcené oko, které ho vidělo, patřilo badatelům řeckého folkloru. Stalo se tak v roce 1947. Ti také vymohli na církvi i na státu, aby anastenariadové směli svůj rituál provozovat veřejně. Nicméně od té doby, co je rituál provozován veřejně, kolísá stanovisko církve od tiché tolerance až k projevům aktivního odporu. Vláda však rituál podporuje z ryze pragmatických důvodů = chápe ho jako novou turistickou atrakci.

Centrem hnutí a rituálu je Konaki v Ayia Eleni, dům náboženského vůdce, kde se přechovávají obě ikony. Zde může každý, kdo má pocit, že mu tato forma zbožnosti přinese útěchu anebo pomoc, kdykoli a v kteroukoli hodinu po celý rok zapálit svíčku nebo obětovat olej či kadidlo. Řada vesničanů, mají-li zejména zdravotní potíže, s nimiž si lékaři nedokáží poradit, často končívá v Konaki, kde jim hlava církve anastenariadů poradí, jak se obtíží zbavit rituálním způsobem. Třeba nemocnému poradí, ať znovu natře svou rodinnou, již starou a vybledlou ikonu, nebo mu odloupne lístek stříbra z nejsvětější ikony a doporučí mu, aby ho nosil po dobu čtyřiceti dnů jako amulet. Cítí-li vůdce, že si není naprosto jist, jakou radu poskytnout, svolá dodekadu · radu dvanácti.

Přípravy na svátek sv. Konstantina a sv. Heleny, který připadá na 21. května začínají každoročně již na podzim předchozího roku, přesně 26. října na svátek svatého Demetria, který ohlašuje začátek zimy. Tento den pořádají muži náležející k rituálu veřejnou sbírku. Obcházejí dům od domu a žádají finanční dary nebo obilí. Začátkem ledna se pak za stržené finance nakoupí černý beránek, který bude 21. května obětován. V předvečer svátku se všichni anastenariadové sejdou v Konaki v domě svého vůdce a za svitu voskovic a v doprovodu hudby pořádají pouť

k Ayiasmě, svaté studni, kde vůdce pomocí kadidla a ikon znovu vysvětí vodu. Poté se mohou účastníci rituálu svěcené vody napít, nebo se jí pokropit. Ráno 21. května vychází rituální procesí pro obětního beránka. Okolo poledne ho přinášejí, slavnostně ověnčeného rudými stuhami, zpátky do vsi a odtud k Ayiasmě, kde je zvíře rituálně poraženo, vyvrženo a rozporcováno. Každá domácnost dostává jeden díl obětiny. Navečer se opět všichni sejdou a tančí někdy i několik hodin, dokud se v planoucí hranici nevytvoří dostatek žhavých uhlíků, aby mohli znovu podstoupit svou zkoušku ohněm. Následujícího jitra vychází z Konaki průvod anastenariadů v přísně dodržovaném sledu, aby navštívil všechny domácnosti ve vsi. Účastníci nesou svaté ikony a mantily, navštěvují každou domácnost, kde žehnají a modlí se před domácími ikonami, zatímco členové navštívené rodiny líbají ikony anastenariadů. Hospodyně pak všem nabízí rozinky a ořechy. Vzhledem k tomu, že se často nepodaří obejít všech 250 domácností ve vsi, pokračuje průvod ještě i třetího dne. Druhou zkouškou ohněm a společnou večeří v Konaki pak celý rituál končí. O původu zkoušky ohněm existují dvě legendy. Podle první z nich kdysi, ještě v Kosti vypukl požár kostela, v němž byly svaté ikony vystaveny. Ikony uprostřed zuřícího živlu volaly o pomoc a vyzývaly obyvatele, aby je přišli zachránit. Někteří tamní vesničané se odhodlali uposlechnout Boží pokyn a vrhli se pro svaté obrazy do plamenů. Jako zázrakem vyšli z hořícího kostela bez jediného zranění. Potomkům těchto vesničanů pak náleží právo, přechovávat svaté ikony ve své domácnosti.

Druhá legenda vyvozuje původ zkoušky ohněm přímo z křesťanské hagiografie a spojuje ji s osobností svatého Konstantina. Ten prý, poté co se obrátil na křesťanství, zahlédl před jistou rozhodující bitvou na nebi kříž a motto: “V tomto znamení zvítězíš!” Pak vypukla bitva. Nepřátelé ve snaze zastavit Konstantinovo vojsko zapálili veliký oheň, avšak svatý Konstantin a jeho vojsko prošli plameny bez úhony a nepřátele Krista porazili. Ten, kdo rituál jednou prožil, byť pouze jako divák, asi už nikdy v životě nezapomene na zvláštní směsici úcty, bázně, úžasu a tajemna, která se ho zmocnila. Zázrak, dokázat nemožné a procházet se bosými chodidly po rozžhaveném dřevěném uhlí bez jediné známky bolesti, a také bez jakékoli popáleniny, bere doslova dech. Ti, kteří se rituálu posmívají nebo o něm tvrdí, že se jedná o podvod, prý podle tradice těžce onemocní a jejich uzdravení závisí jen a jedině na slitovné milosti obou světců, které pochybovači urazili. Vysvětlení, proč k popáleninám nedojde, sahá od vlastní tradice anastenariadů, že jsou chráněni milostí obou světců, přes různá podezření okolí, že jsou ve spojení s čarodějnicemi, černou magií a ďáblem, až po pokusy o vědecké vysvětlení z oblasti parapsychologie, která se domnívá, že účastníci rituálu v sobě v náboženském vytržení dokážou mobilizovat zatím netušené schopnosti lidského organismu a vytvářejí si neviditelnou radioaktivní ochrannou vrstvu, která organismus chrání před popálením. Není vyloučeno, že se objeví i další snahy o vysvětlení tohoto úkazu. Faktem zůstává, že anastenaria mají pro věřící v Makedonii obrovskou přitažlivost a ze sociálního hlediska způsobily, že rodiny potomků thráckých uprchlíků dodnes úzce drží pospolu při zachování vlastní kulturní identity a zvyklostí. Pro nemocné a trpící je tu pak ještě další aspekt, totiž pevná víra v Boží přítomnost, ochranu a pomoc.

Země obrovská a prázdná. Země bohatá, v níž lidé žijí víc než skromně. Kraj, kde čas běží pomalu a neznamená peníze, kraj trpělivých a dobrých lidí. To je Mongolsko. Tvrdím to i přesto, že se Mongolcům připisuje barbarské dobytí poloviny středověkého světa. Jenže tehdejší svět byl sám pořádně barbarský · stačí se podívat na krvežíznivé plenění křesťanské Konstantinopole západními křesťany pod znamením kříže. A zatímco východní vojíni byli hroziví ve své rychlosti a divokosti, mnozí jejich protivníci v křesťanských, muslimských i konfuciánských zemích je zase předstihli v porušování smluv, urážení majestátu a vraždění vyslanců. A protože Čingischánův zákoník Jasa byl k takovým jevům prostě přísnější, dostalo se mnohým vládcům a lidu, který je trpěl ve svém čele, překvapivě rezolutního ponaučení. Zato Rusku, které si to dnes nerado přiznává, pomohlo spojenectví se Zlatou hordou odvrátit kolonizaci německými papeženci a dalo mu čas vyzrát a stát se silným státem. . . . . .

Mongolsko

Ve stepi se ale žilo i v dobách “slávy” drsně a moc na tom nezměnilo ani střídání šamanské víry za buddhistickou a mongolské vlády za mandžuskou. Pak přišel komunismus se svou nenávistí, vyvraždil třetinu země a rozprášil logiku pasteveckého hospodářství. Před pár lety se jeho temné mraky roztrhly. A zatímco v jeho kolébce (které kdysi Mongolové pomáhali stát se státem) se lidé dál nevraživě strkají, kopou a bědují nad sebou samými, ve stepi se zase žije klidně. Téměř každý rok přicházejí holomrazy, povodně a požáry, lidé si vyprávějí, jak v blízkém údolí odnesla voda za pár minut sousedovi jurtu s celou rodinou. Je jim ho líto a dají mu možná ze svého stáda dvě tři ovce do nových začátků. Nelamentují, spíš mlčí. To je příroda, a takový je život v ní.

O SEDMIHLAVÉM DRAKU

Bylo to opravdu jako v říši ošklivého draka. Letiště Šeremetěvo, mezinárodní letiště evropské metropole, druhého nejdražšího města světa. Usmolené bakelitové židličky, neexistující obsluha, pak podrážděné celnice na podpatcích, s vysílačkami, propisovací tužkou a hromádkou sešitových papírů, na které se marně snaží zapsat všechna ta cizí jména z cestovních pasů. Nervózně křičí (jen rusky) na protestující pasažéry i na sebe navzájem, pobíhají s hromádkami pasů z jedněch dveří do druhých. Po čtyřech hodinách čekání v tranzitní zóně · bez přístupu k pitné vodě a zpočátku ani k toaletám · začnou pasy chaoticky rozdávat jako diplomy na pionýrském táboře. Nakonec se jim podaří odbavit celou pravidelnou leteckou linku! Při pohledu na jejich vysílení se bojím představit, jak tu vypadá situace mimořádná…

Snad jediní, kdo to zvládli bez fňukání, jsou mongolské maminky a jejich děti. Děti nechtějí pít ani jíst (snad ani čurat), jsou pořád čisté a po kratičkém spánku si zase vesele hrají. Maminky je nekomandují, zdá se, že jen mlčky sedí · je to ale právě jejich vyrovnanost a láska, s níž se děti cítí v bezpečí. A pozor · nemluvím o nějakých divoškách s kruhem v nose, nýbrž o mladých, sportovně oblečených dívkách, hovořících kromě mongolštiny plynně přinejmenším rusky a anglicky či například česky…

Konečně tedy usedáme do letadla Moskva · Ulánbátar. Na palubě zní španělština, němčina, angličtina, francouzština, maďarština, občas zaslechnu jakýsi skandinávský jazyk… Jsem u vytržení, neboť ještě před sedmi, devíti lety pamatuji na této trase většinou jen štítivé sovětské specialisty a namazané české kožaře a geology. Dnes tu vidím lidi kolem třicítky a čtyřicítky, usměvavé, kteří jedou do Mongolska se zájmem, těší se a nad nikým se nepovyšují. Je dvanáctý červenec, druhý den mongolského národního svátku nádam.

O ZAKLETÉ PRINCEZNĚ

Odbavení v Ulánbátaru proběhlo hladce. Před letištěm na mě nečekala otlučená volha, ale zánovní BMW, s nímž jsme cestou míjeli samé landrovery, mercedesy, terénní isuzu… Mé očekávání rostlo. Po šesti letech uvidím na vlastní oči, jestli se Mongolsko opravdu mění tak, jak mi každoročně líčí můj manžel.

Musím však přiznat, že při vjezdu do hlavního města mi vhrkly do očí slzy. Můj muž mluvil o stylových restauracích a zaplněných obchodech a já vidím mamutí tepelnou elektrárnu čoudící přes celé údolí řeky Túl, o těch šest let rozpadlejší zfušované činžáky sovětské éry, opuštěná megalomanská staveniště, z nichž původní sovětští majitelé odešli a na dostavbu nenechali Mongolům ani prostředky, ani právní zmocnění. Přijela jsem s nadšeným projektem, jak v parcích sázet stromečky, a zatím je třeba betonovat okraje silnic, asfaltovat chodníky a fasádovat celé domy. Vyprahlá step se mísí s kamením předměstských ulic a vířící prach umocňuje pocit beznaděje.

Tohle město začalo vznikat jako organický celek, jako jurtová rezidence hlavy mongolské církve a také i státu v 17. století. Postupně se rozšiřovalo o nové jurtové kláštery, o přilehlé čtvrti kupeckých domků, o uličky burjatských vahařů. Polojurtové, polodřevěné město kupců a postupně přicházejících cizích firem a diplomatů začínalo žít svým vlastním usedlým životem. Byl to organismus přizpůsobený okolní přírodě, potřebám kočovné společnosti i zájmům rozvíjejícího se obchodu. Počátkem 20. století tu možná vládli zdegenerovaní alkoholici a syfilis. Jenže souběžně s nimi se rodila nová buržoazie, vraceli se v Evropě vystudovaní mladíci, uvnitř církve rostla reformistická vlna a o slovo se hlásil vědecký a technický pokrok.

Importovaná bolševická revoluce však zneužila reformních nálad mladé sovětské inteligence, aby pak koncem dvacátých let “požrala své vlastní syny”. Po masakrech třicátých let a světové válce tu japonští zajatci pod diktátem sovětských architektů začali stavět úplně nové město. V padesátých letech odsud byli několikrát vyhnáni místní Číňané. Další vývoj Ulánbátaru byl snad ještě bezúčelnější než v poststalinských městech vlastního Ruska. V délce 60 kilometrů jsou podél prakticky jediné hlavní ulice roztroušeny stovky křivých panelových domů s ďábelským systémem odpadních šachet chrlících svůj páchnoucí obsah přímo vedle vchodů. Mongolové takové domy v podstatě nepotřebovali, nebyly pro ně přirozené a o jejich okolí se prakticky nikdo nestaral. Ve vědomí kočovného člověka je totiž zakódována péče o koně nebo čistotu v jurtě, ne však přeměňování stepi kolem. Navíc, zkuste navozit černozem a vysázet květinové záhony či třeba jen keře na kamenité ploše v nadmořské výšce Sněžky! V první panice mě napadlo: tohle město je třeba zbořit a postavit jinde nové!

Ale pak jsem se uvolnila. To je totiž to jediné, co je třeba udělat, aby zde člověk dokázal žít: uvolnit se a poddat zdejšímu rytmu. Nejde o rytmus pomalejší nebo ospalejší. Je volnější, ale tam, kde je to podle zdejší logiky věcí třeba, vyžaduje rychlou a úspornou akci. Vzpomínám na známého kameramana, který tu dlouho nemohl pochopit, proč se mu nedaří záběry. Lidé se zde totiž pohybují pro nás nevyzpytatelně. Automobily i lidé kličkují po silnicích jako ve volné stepi a pro nás je záhadou, jak se všichni stihnou vzájemně vyhnout. Hlavní předpoklad tkví v tom, že nikdo nemá zlý úmysl. Lidé se mačkají v autobusech, proplétají po chodníku a ve vchodech do obchodů se jakoby nesmyslně prodírají jeden přes druhého. Mohu však · po zkušenostech s českými řidiči a vlastním známým pocitem podráždění z narušené “psychologické bubliny” · potvrdit, že Mongolové vás nechtějí zlobně odstrčit. Můj muž říká: “…někteří řidiči jsou tu možná trochu tupější, takže je nenapadne dát někomu přednost. Ale nejsou agresivní!”

A tak jsem se i já uvolnila a začala pod rozpadající se skořápkou implantovaného města cítit pulzující život. Zatímco Rusové plačky čekají, až nastane lepší budoucnost, Mongolové, zdá se, uvnitř své někdejší klece pomalu a trpělivě navazují na nit, kterou přetrhla dvacátá a třicátá léta. Rozhodně to nejde rychle, ale oni jsou skromní. Někdo tvrdí, že ona bezmezná trpělivost brání rozvoji, já jsem však přesvědčena, že je naopak záchranou. Možná budou o trochu déle překračovat polámané obrubníky a po dešti se brodit kalužemi. Hlavní architekt Ulánbátaru dobře ví, kde a co vyspravit, zatím na to ale nejsou peníze. Co by tedy Mongolové získali, kdyby se nad každou louží rozběsnili? Jen žaludeční vředy, pocit marnosti a zášť. Oni zatím budují zevnitř · v jejich bytech a jurtách je čisto, oblékají se jako ze škatulky (což je při často přerušovaných dodávkách vody známka neuvěřitelné vnitřní síly a kázně), za nevábnými fasádami vznikají útulné kavárničky, restaurace, obchody a tržiště. Město žije, venku se prohánějí děti, i pozdě večer je na ulicích rušno a v restauracích či barech se nebaví jen cizinci, ale naopak většinou sami mladí Mongolové. Téměř veškerá mládež se dnes domluví anglicky. Město je poklidné a příjemné. Jednou jistě budou i peníze na všechny fasády a nové domy. Vždyť od dob přídělového systému uplynulo pouhých pět let…

O JEZINKÁCH BEZINKÁCH

Pochopitelně, v létě je každé město příjemnější než v zimních plískanicích. Až začnou mrazy a výpadky tepla a elektřiny, většina turistů odjede a bezdomovci se stáhnou kolem teplých kanálů a výtahových šachet; až budou na jaře nekonečné prašné bouře ze stepi brnkat na nervy i těm nejotrlejším, budou lidé asi méně vlídní. Každá pohádka má své zlé skřítky.

Viděla jsem mladé alkoholiky, ve dne v noci na mol opilé v odlehlých pasteveckých ajlech a okresních osadách · sümech. Viděla jsem rozpadlé zdi vesnických domků a vím, že ulánbátarští bezdomovci naopak odmítli magistrátem rozdávané sazenice zeleniny, přidělené pozemky promptně rozprodali a zase přišli prosit před parlament o zvýšení podpor v nezaměstnanosti. Vím o podezření, že japonská humanitární pomoc je z velké části rozprodávána na trhu jako “second hand”, podobně jako byla ještě za komunistické vlády před pěti lety (možná lidmi samotného ministra zdravotnictví) načerno prodána do Ruska a do Číny bezplatná humanitární zásilka léků pro celou zem. Vím o tom, že se některé firmičky snaží odrat zahraniční klienty nehoráznými cenami, vím, že v parku se sochou Lenina před hotelem Ulánbátar a budovou Ústředního výboru komunistické strany MLRS probíhá každý večer čilá burza prostitutek, a že devadesát procent z namátkově kontrolovaných dívek tu trpí běžnými pohlavními nemocemi. Vím, že mladí Mongolové se mohou v místních pivnicích či restauracích bavit jen díky tomu, že po večerech nebo o prázdninách vydělávají u zahraničních firem “druhý plat”, a znám mnoho prostých rodin, kterým se bez takového druhého zaměstnání žije opravdu těžce (průměrný měsíční plat je ekvivalentní sotva třiceti americkým dolarům).

Proč ale nepohlédnout i na světlou stránku mince?

Je tu dost poctivých firem. Taxikář ani náhodný řidič, který na mávnutí zastaví, si ani od cizince nevezme o desetník víc, než je stanovených 200 tugriků za kilometr, v restauracích nikdo nečeká na spropitné. Problém bezprizorných dětí nezůstává bez povšimnutí. Nejen, že už skutečně fungují zhruba čtyři útulky, ale · a to je podstatné · vzniká propojená síť, která tlačí na to, aby děti jen pasivně nepřijímaly, ale také se učily, cvičily se v řemeslných dílnách či jako kuchaři nebo uklízečky ve vlastním azylovém domě, pěstovaly si vlastní zeleninu apod. Najdou-li se peníze od sponzorů, bude každému, kdo si chce přivydělat, zpřístupněn projekt veřejně prospěšných prací koordinovaný s potřebami magistrátu a architekta města. To je ideální varianta. Sportovně oblečené děti před azylovým domem hrají košíkovou a spousta jejich kamarádů, kteří na léto zvolili dobrodružství ulic, se hlásí, že na podzim zase přijdou sem. Pět osiřelých dětí, žijících se starou babičkou v malé jurtě poblíž minerálních lázní, oplácí za hrnec polévky šňůrou sušených bílých hřibů, vykračuje si v čistých šatech s volánky a svorně se dělí o pár sladkostí.

Před pár lety jsem si nadělala nepřátele, když jsem zmínila zvyk nepohřbívat zemřelé kojence, nýbrž je tiše “zanechat” ve stepi. Jenže důvod tohoto napohled drastického zvyku je ve skutečnosti plný dobroty: duše dítěte nebude pohřebními obřady zahnána do koloběhu převtělení, ale možná se ještě stačí uchytit v jiném, právě počatém děcku. S podobným přáním lze pohlížet i na opuštěné nebo zatoulané děti: je reálná naděje, že v následujících letech vznikne v Mongolsku hodně pracovních míst. A pokud se alespoň část dětí, které v této chvíli nedokáže uživit vlastní rodina, zachytí v záchranné výchovné síti a něčemu pořádnému se naučí, mohou za deset, patnáct let žít · třeba jako dálkoví řidiči, kterých může nová mongolská infrastruktura pohltit klidně deseti tisíce · zcela normální život. Mongolsko netrpí problémem přelidnění, jako mnohé rozvojové země např. v Africe, takže je šance, že za pár let bude “každá ruka dobrá”.

Ostřílenější dobrovolníci OSN nebo Peace Corpus pomáhají jako lékaři nebo učitelé v nuznějších podmínkách vzdálenějších krajů a okresů. Ale ani oni neskrývají optimismus. Vždyť Mongolsko, na rozdíl třeba od Kampučie, Rwandy nebo Bosny, nemusí řešit hrůzostrašnou situaci sta tisíců běženců, válečných invalidů a sirotků, je (objektivně díky někdejšímu sovětskému systému školství) v podstatě plně gramotné, chladné klima je chrání před masovými epidemiemi, a i když tu sotva potkáte lidi obézní, obecně pastevci prakticky neznají pojem “hladomor”. Již Tajná kronika Mongolů popisuje jako vrchol chudoby dobu, kdy se osiřelý Temüdžin se svými sourozenci musel živit (považte!) rybami.

A proč leží ladem ruiny sovětských kasáren, dolů či kamenných domků uprostřed stepi? Můj kamarád má teorii, které bych ráda věřila: Mongolsko cizorodé prvky, jako sovětské stavby nebo socialistickou nevraživost, vnitřně nepřijalo.

V polorozpadlých sümech se kromě pracovníků škol a dětských internátů či lékáren drží už jen minimum lidí. Kdo mohl, pořídil si pár kusů dobytka a odkočoval s jurtou tam, kam Mongol patří · na pastviny za sümem. Kamenné stavby jsou postupně rozebírány na zídky chránící dobytek proti vichřicím, a to je, upřímně řečeno, účelnější využití. Pastevecká rodina totiž nemůže bydlet na jednom místě a nemůže ani vytápět studené kamenné zdi, neboť v některých oblastech (třeba kolem jezera Ögijn núr) není na desítkách čtverečních kilometrů jediný strom ani keř. Jezdcům Camel Trophy se mohly zdát místní obchody prázdné, ale otázka zní, co vše jsou místní lidé zvyklí nakupovat. Vždyť kočovná domácnost si odedávna vyrábí většinu životních potřeb sama.

O HEJKALECH A ČERTECH

Společnost, která se musí tak od základů proměnit jako ta mongolská, je jako had bez kůže · strašně zranitelná.

Komunismus jako ideologie ztroskotal. Tibetský buddhismus, který je v Mongolsku rozšířen vlastně jen tři století (ale mnozí mají pocit, že tu byl odedávna), se po čistkách a nedobrovolném půstu probudil v podstatě na úrovni začátku století. Podobně jako tehdy se · zdá se mi · na jednoho poctivého a skromného mnicha najde deset polovzdělaných příživníků a žlutá církev nestačí pružně reagovat na novou životní realitu světa. Takový je názor mých mongolských přátel, kteří se dodnes s úctou obracejí o lékařskou pomoc ke stařičkému lamovi, zároveň se ale stydí za vypaseného mnicha, který u vchodu do svatyně Migžid Džanrajsega nevybíravě inkasuje pět dolarů za každý záběr nově postavené bodhisattvovy sochy.

Jistou alternativu nabízí křesťanství. Nestoriánství zde nalezlo mnoho přívrženců již v 10.·12. století. Do dnešního Mongolska ale ze všech nejdřív dorazily nejrůznější pseudokřesťanské sekty mormonů a podobných “spásonosců”, které stačily skutečnou křesťanskou víru zkompromitovat. Za jejich “charitativní” činností příliš často zůstávají rozlučkové dopisy nezletilých fanatických sebevrahů…

A ještě jeden “belzebub” vystrkuje v Mongolsku růžky. Oblíbenou zábavou mých přátel při jízdě stepí je poslední dobou tipování, kde zasadí Číňané, až přijdou, zeleninu, kudy povedou zavodňovací kanály… Navzájem se dobírají, kolik je v kom čínské krve, a všichni se hrdě bijí v prsa, že oni jsou “čistí Chalchové” (tj. příslušníci národnosti utvořivší se na zbylém území Mongolska po okupaci jižních oblastí Mandžuy počátkem 17. století, dnes republiky Mongolsko). Etnická čistota je zde přitom nereálná a legrační jako u nás. Mongolská vláda má zamotanou hlavu s přijetím zákona o půdě, neboť je těžké otevřít ekonomiku zahraničnímu kapitálu a zároveň zabránit čínským podnikatelům, aby skupovali mongolské pozemky ve velkém. Už ani v Mongolsku se téměř není kam schovat před laciným čínským zbožím, čínská lobby se v mezinárodních obchodních kruzích snaží (bohužel dost úspěšně) zničit svými dumpingovými cenami mongolské výrobce kašmíru. Mezi lidmi se poplašeně šeptá, že mongolští komunisté pro politickou podporu svých jižních “bratrů” ochotně prodávají vlastní zemi. Každá země má své sousedy a své obavy…

Perspektiva Číny jako supervelmoci se zdá být nezvratná a pro vlastní Mongolsko by se na ní moc nezměnilo, ani kdyby došlo k roztržení tradičně bohatého jihu (někdejší Jižní Sung) a chudého, leč mocensky ambiciózního severu (Severní Sung). Přesto nikdo nepropadá plačtivé skepsi, dokonce se dá hovořit i o jistém “zdravém soutěžení”. Mongolové mají stimul pěstovat vlastní brambory (slyšela jsem, paní, že čínské jsou otrávené), vyrábět kvalitnější zboží nebo ho aspoň dovážet z Japonska, Koreje, Itálie, Polska, Čech… Než pořád chodit do čínských restaurací, Mongolové se raději vyburcují a otevřou evropské pivnice, japonskou Hanamasu či tradiční mongolská pohostinství. Čínský průvodce u rozvalin hlavního města tangutské říše Si-sja (Kara Koto) v autonomní oblasti ČLR Jižní Mongolsko turistům bez mrknutí oka hrdě vypráví: “Po zničení tangutského státu (1227) se čínská říše sjednotila.” A mongolští návštěvníci se nadýmají jako krocani: “…byla sjednocena a · připojena k říši mongolské!” Nu, kéž by vždy zůstalo jen u kohoutího naparování.

SŮL NAD ZLATO

Pro Mongolsko jsou solí země cesty. Ne nadarmo začal Čingis se svými dědici budovat v prvé řadě přepřahací poštovní službu a karavanní stezky. Milovníci romantické přírody se děsí asfaltových propletenců a přeplněných parkovišť, ale při mongolských vzdálenostech takový extrém hrozí jen stěží. Infrastruktura by propojila drobné výrobce s trhy (hlavně ve městě) a Mongolsko by při svých skromných nárocích vydrželo i bez velkých zahraničních investic prakticky soběstačné. Jsou tu však i pohádkové zásoby nerostného bohatství včetně nezanedbatelných ložisek ropy. Ty přitahují zahraniční zájemce, ale bez silnic je nelze zužitkovat. Bez cest nemohou vznikat příjmy z těžby, obchodu a tranzitu, ani pracovní místa ve výrobě či sféře služeb. A navíc, kdo vloží své peníze, bude mít zájem na politické stabilitě. Možná by pak pozvedl hlas, kdyby snad středoasijské zemi hrozilo nebezpečí.

KRÁL JE NAHÝ

Ochotně přiznám, že tolik krásných a žensky elegantních dívek jako v Ulánbátaru se v jiném městě těžko najde. Jsou štíhlé, a protože už pár generací jezdí na koni jen zřídka, nosí se na dlouhatánských rovných nohou. Na to, aby se Mongolsko stalo rájem sexuální turistiky je tu ovšem · jak mě ujišťují přátelé · příliš krátká letní sezona. A v mrazech minus čtyřicet stupňů prý člověka mnohé choutky přejdou…

Mluvím otevřeně, tedy i o těžkostech, které Mongolsko má. A protože ani tam, ani v Čechách se už nemusím bát ukázat na nahého krále, tvrdím také, že dobré jméno Čechů v Mongolsku se pomalu stává jen naším toužebným přáním.

V Mongolsku je dost lidí, kteří umí česky, vystudovali u nás a dovážejí odsud nějaké to zboží. Sídlí tam také pár českých firem, které vedou většinou bývalí geologové. Mají plno kontaktů, znají prostředí, jistě jim prospělo letošní úplné zrušení dovozní daně… A tak bez velkého humbuku úspěšně staví malé pivovary, pekárny, rodinné domky atd. Ale na úrovni státu a velkých podniků jsme Mongoly dost zklamali. Bývalý “velký bratr” Rusko je před sedmi lety potichu “postoupil” Číně a naše republika tento neblahý fakt dost necitelně podtrhla přesunutím velvyslanectví do Pekingu. Mongolsko bylo, coby ekonomicky málo zajímavé, odsunuto na druhou kolej. Zůstal po nás někdejší Mongolčechmetal, který drží při životě jen jeho dosud fungující mongolská část. Karosu vytlačují z ulánbátarských ulic autobusy Hyundai. Ze zanedbané restaurace Praha (která jako by si nevšimla, že už dávno není jedinou restaurací ve městě) se čeští partneři stále snaží vyštípat své mongolské spolupodílníky a šíří se o ní neblahá pověst, že je střediskem organizované prostituce a černého trhu s alkoholem. O zastoupení Škody Plzeň se nic nešíří, ale také za ním pořád není ani žádný viditelný pracovní úspěch.

Situace se změnila. Dřív jsme měli na Mongolsko téměř monopol a báli jsme se vstoupit do dveří vlastní ambasády. Dnes nás vítá usměvavý konzul (už dávno přesídlený do skromného apartmánu ve společném domě několika diplomatických zastupitelství).

“Vůdce revoluce” roku 1990 a dnes předseda snad nejvlivnějšího parlamentního výboru je Čechům nakloněn z určitého sentimentu, ale je téměř osamoceným vojákem v poli. A z naší strany slyší několik let jen vyhýbavé odpovědi. Jako bychom zapomněli, že na světě jsou desítky jiných zemí, které jej rády přijmou. Koho se bojíme? Číny? Mise podnikatelů Svazu průmyslu a dopravy se nedávno přesvědčila, s jakým nezájmem ji v Číně přijímají. Zastávka v Ulánbátaru se naopak nečekaně proměnila v perfektně připravená a činorodá jednání. Snad tedy aspoň praktičtí podnikatelé “podrží” České republice místo na mostě, na který by se stát, až se po letech probudí ze snů o Evropě, jen velmi těžko prodíral zpátky.

KONEC POHÁDKY, MILÉ DĚTI

Je čas jít na kutě. Vždyť v Mongolsku už je o sedm hodin víc. Nebe se potáhlo pavučinou hvězd a voňavou stepí tiše cválá plavý kůň. Už neskáče z hrůzného feudalismu přes krkolomnou propast kapitalismu do podezřele zářivého komunismu. Má pod nohama pevnou zem a zatímco všichni okolo škobrtají a kňučí, že v té tmě nic nevidí, on se ve své stepi vyzná. Tak ať mu to vydrží. Dobrou noc! . . . . .

MONGOLSKÁ LIDOVÁ REPUBLIKA

Mongolsko má rozlohu 1 566 000 km2 · zhruba trojnásobek velikosti Francie. Průměrná nadmořská výška je 1580 metrů a činí tak tuto zemi jednou z nejvýše položených zemí světa.

Jižní část Mongolska zabírá dominantní poušť Gobi. Suchá krajina místy spoře porostlá trsy suchých travin, které skýtají hlavní obživu pro stáda ovcí, koz a velbloudů.

Centrální oblasti tvoří travní stepi s pohořím Hangai Nuruu, jehož nejvyšší vrchol ční do výše 3905 metrů nad mořem. Horské pásmo je zdrojem vody pro Selendž Gol, největší mongolskou řeku, tekoucí na sever do sibiřského jezera Bajkal.

Na dalekém západě se rozkládá pohoří Altai Nurnu s ledovcovými vrcholy dosahujícími výšky až 4374 metrů.

Většina země je pokryta nekonečnými travnatými pláněmi, které jsou domovem věhlasných mongolských koní. Těch koní, které v minulosti používali dobyvační Mongolové pro svá tažení. Zalesnění je asi desetiprocentní, a to zejména na severu země.

MONGOLSKÁ ZVÍŘATA

Je neuvěřitelné, že při tak extrémních teplotách (statistiky hovoří o ročním rozmezí od minus třiceti stupňů celsia do plus čtyřiceti stupňů celsia) je Mongolsko domovem tak velkého množství druhů flóry a fauny.

Nezávisle na nedostaku vody žije například v poušti Gobi sibiřský kozorožec, gazela, velbloud a medvěd Gobi. V odlehlých lesnatých oblastech žijí vlk, medvěd, z kočkovitých šelem rys, sněžný levhart a všude v krajině menší savci jako lasička, tchoř, svišť, sobol a další.

V řekách a jezerech je hojnost ryb, které tady dorůstají takových rozměrů, že po právu je tato země považována za ráj rybářů. V řekách můžete chytit kromě běžných pstruhů tajmana (losos bílý), který zde dorůstá až neuvěřitelných 1,8 metru délky a váhy 20 kg. MONGOLOVÉ   Mongolsko je se svými 2,2 miliony obyvatel jednou z nejméně osídlených zemí světa. Dělá to při jeho rozloze pouze 1,4 člověka na čtvereční kilometr. A přitom polovina populace žije ve městech. Více než 25 % obyvatelstva sídlí v hlavním městě Ulánbátaru. Druhým a třetím největším městem jsou Darchan a Erdenet.   Více Mongolů žije za hranicemi své země než v ní samotné · kolem 3,5 milionu v Číně a půl milionu v Rusku.   Mongolové jsou zatvrzelí kočovníci. Žijí v tradičních jurtách, které čas od času z důvodů hledání nových pastvin složí a na celodřevěných vozech tažených jaky a kravami přesunou zase o kus dál.V zemi žije téměř 30 milionů kusů koní, ovcí, koz a dobytka.     MONGOLSKÁ ZÁBAVA   Nádam je největší událost roku a pořádá se v Národní den (mezi 11. a 13. červencem) v Ulánbátaru. Je to svátek předvádějící tradiční mongolské sporty, kterými jsou volný zápas, střelba z luku a závody na koních · “Tři hlavní hry lidí”.   Zápas je nejpopulárnějším mongolským sportem. Vypadá jako směs řeckořímského zápasu a japonského suma. Neexistují váhové ani věkové kategorie. Cílem je svrhnout protivníka na zem tak, aby se dotknul země loktem nebo kolenem.   Na koních se závodilo už před mnoha staletími. Koně se vybírají a trénují jeden měsíc před soutěží. Už děti jsou skvělými jezdci, vždyť na koni jezdí od útlého dětství. Jak říká místní přísloví · “Kočovník se narodil v sedle”.   Lukostřelba je z “her lidí” nejvíce rituální. Ženy smějí soutěžit také · střelbou ze vzdálenosti šedesáti metrů oproti mužským pětasedmdesáti. Používá se luk vyrobený ze dřeva, rohoviny, šlach a kůry. Šípy se střílí do terčů měřících v průměru několik metrů. Terč tvoří spletené kožené kroužky a je položený naplocho na zemi. Zasáhne-li šíp cíl, zástupy přihlížejících nadšeně křičí “Púkaj!” a rukama dávají znamení signalizující přesnost zásahu.  

Po desetikilometrové jízdě lesem se ocitám blízko slovenské hranice v lokalitě Bílý Kříž. Opravdu je tu bílo · mlha jako mléko. Ve výšce devítiset padesáti metrů nad mořem na mě po chvíli tápání vykouknou dvě skleněné stavby. Živá a mrtvá · napadá mě · Atmosféra 2045! Ve skutečnosti se jedná o vědecké pracoviště zabývající se problematikou celosvětových klimatických změn a působení civilizačních faktorů na lesní porosty. Jaký dopad budou mít předpokládané dvojnásobné koncentrace CO2 na smrkový les se s konečnou platností dozvíme v roce 2045. Už nyní ale takový vzduch “dýchá” smrkový lesík ve skleníku.

OCHRÁNCI ATMOSFÉRY

Oxid uhličitý je jedním z významných faktorů, který spolurozhoduje o podnebí planety. Jeho koncentrace byla po miliony let až do průmyslové revoluce výsledkem přirozených procesů v přírodě, tedy poměrně stálá. Jenže do křehké přírodní stability stále výrazněji zasahuje člověk, který svými aktivitami přispívá k vyšší produkci oxidu uhličitého do atmosféry. Naopak rozsáhlým odlesňováním se odběr CO2 snižuje. Díky těmto zásahům je vysoce pravděpodobný výskyt skleníkového efektu, který může být příčinou pozvolného oteplování planety. Optimistický scénář vývoje podnebí Země vychází z faktu, že současné rostlinné druhy se vyvíjely v době, kdy byla daleko vyšší koncentrace CO2 v ovzduší, než je dnes. To je základem představy o tom, že rostliny musí na zvyšující se koncentrace CO2 v ovzduší reagovat zrychlením fotosyntézy. Významnou úlohu ochránce atmosféry by tak sehrávaly lesy.

KOLIK VYPIJE SMRK?

Podstatou složitého a nákladného projektu je zjistit, jaký dopad budou mít dvojnásobné koncentrace CO2 na smrkový les. Přesnou odpověď na tuto otázku se ale dozvíme až v roce 2045. Docent Marek mě provádí svou venkovní laboratoří, umístěnou na “vidrholci”, uprostřed hlubokých lesů, asi deset kilometrů od civilizace. Ukazuje mi nejviditelnější část projektu · minibiosféry. V nich je uměle vysázen asi metr a půl vysoký smrkový lesík, který bude až do roku 2045 vědecky zkoumán. Konstrukce obou minibiosfér vypadá poněkud kosmicky a byla vyvinuta tak, aby stavba obstála v klimatických podmínkách Beskyd. Velikostí se dají přirovnat k rodinným domkům. Jejich ocelové konstrukce jsou vyplněny skleněnými lamelami, které se dají vyklápět i uzavírat. Pomocí této techniky se dosahuje požadovaných koncentrací CO2 v gigantických sklenících. Vzduchotechnikou se do jedné z nich vhání vzduch obohacený o dvojnásobné množství CO2, než je právě v tom momentu v ovzduší (to je předpokládaná koncentrace pro příští tisíciletí). Do druhé skleněné stavby se vhání vzduch s reálnými koncentracemi škodlivin. Dokonalý přehled o tom, co se děje uvnitř skleníků je zajištěn dlouhým testováním, sestavou čidel pro měření teploty, vlhkosti, sluneční radiace, koncentrace CO2… Každý strom má svou životní kartu a jeho vývoj bude až do roku 2045 zaznamenáván v počítači. Dalším, pro nezasvěceného nenápadným experimentem, je přisvěcování stromků zářením UV-B paprsky. Zatím se zdá, že pětadvacetiprocentní zvýšení radiace smrkům nevadí a spokojeně narůstají. V projektu je zahrnut i volný les asi patnáctiletých stromů. V reálných přírodních podmínkách se les chová přece jen jinak, než když je pěstován ve skleníku. Na něm se sleduje průchod světelné radiace do porostu. Pomocí moderní techniky se zjišťuje, kolik slunečního záření porost získal. Dá se dokonce vypočítat, kolik kilogramů dřeva je strom schopen vyrobit z určitého množství sluneční energie. Víme třeba, že v určité situaci strom spotřebovává padesát kilogramů CO2, pak se ale setmí a les naopak CO2 vydechne. (Za slunečného dne patnáctiletý smrk “sní” kolem pěti kilogramů CO2, ale večer nebo při nedostatku světla tři kilogramy vydýchá. Čistá spotřeba je asi dva kilogramy CO2 denně.) Pomocí senzorů se zase přesně zjistí průtok vody kmenem · patnáctiletý smrk dokáže vypít dvacet až třicet litrů vody denně. Před takovými jedlíky a pijáky nezbývá než smeknout!

TEORIE O ZÁCHRANĚ PLANETY Každá teorie má mnoho háčků. Možná, že se po počáteční chuti nakonec vegetace přejí oxidu uhličitého. Tento jev by podstatně omezil kapacitu úložiště uhlíku v dnešních lesních porostech. Odezva na dlouhodobé působení CO2 závisí hodně na rostlinném druhu, a tak není vůbec lehké předpovídat další vývoj situace. Jednou z aktivit, které se snaží tuto problematiku řešit, je experimentálně · ekologický program “Atmosféra 2045”, který zastřešuje projekty zaměřené na problematiku celosvětových klimatických změn ve vztahu k lesním porostům. Je součástí celoevropské sítě projektů financovaných Evropskou unií. Tato síť zahrnuje deset účastníků z osmi zemí a pracuje v rozmezí Skotska, Švédska a Finska přes střední Evropu, až po lesy Itálie. Nejvzdálenější pracoviště je v Austrálii. Vědecké týmy se zabývají výzkumem fyziologických procesů (jako fotosyntéza, vypařování vody povrchem rostlin, dýchání, tvorba a distribuce biomasy) souvisejících s růstem a vitalitou lesních dřevin pod vlivem atmosférických změn. Pokud by se potvrdily schopnosti lesa, například likvidovat CO2, poznatky získané projektem “Atmosféra 2045” by bylo možné uplatnit při vysazování nových lesů. Stromy, jako přirození žrouti škodlivin, by možná zachránili atmosféru naší planety, a to by vůbec nebylo špatné řešení. Odjíždím z “Atmosféry 2045” obohacen o poznání, jak důležitou a osudovou úlohu mohou lesy sehrát. Pak v pokoře před lesem jedu alespoň deset kilometrů z kopce · šetrně · bez motoru.

Bondi Beach je nejznámější pláž v Austrálii. Tato bašta životního stylu dosud vystihuje rovnostářské ideály australské společnosti. Ale časy se mění a změny ve společnosti se odrážejí i na Bondi Beach.

BONDI BEACH

Městská, kosmopolitní, kontroverzní, bohatá na “osobnosti”, považované podle australských měřítek za exotické · to je Bondi, pravděpodobně “nejlidovější” místo v Sydney. Poslední bašta dělnické třídy z východního Sydney, obklopená zazobanými čtvrtěmi jako Double-Day, Paddington a Vaucluse.

Australské pláže mají totiž jeden společný rys: posadí-li se někdo na písek a svlékne si šaty, všichni jsou si rovni. A nikde to neplatí více než na Bondi, na pláži s dělnickou tradicí, nízkým nájmem a solidaritou, pěstovanou v plážových klubech.

Nejnavštěvovanější je Bondi Beach v době naší zimy, především o Vánocích. Vánoce také představují tvrdý oříšek pro záchranáře.

Prosinec je tady jedním z nejpříjemnějších měsíců roku nejen pro tisíce místních lidí, ale také pro zahraniční turisty ze vzdálené Velké Británie a Japonska, kteří sem přicházejí, protože nemohou chybět na vánoční plážové party. Ze 650 osob, zachráněných v roce 1993, plná stovka připadá právě na 25. prosinec.

V tento sváteční den se Bondi stává Mekkou “batůžkářů”. Všichni cizinci směřují na tenhle pás jemného písku, aby pocítili příchuť domova. “Přítel, který zde byl minulý rok, mi o tom vyprávěl,” říká štastný mladý Londýňan, sluncem zčervenalý. “Je to bezva přijet do země, kde Vánoce jsou v létě, kde každý může plavat a flámovat s každým!” Záchranářům to tak fantastické nepřipadá. “Chlapci byli vyčerpáni,” připomíná jejich šéf při vzpomínce na poslední sezonu. “V jednu chvíli jsme měli čtyři vážné případy najednou. Je zázrak, že nikdo nezemřel.” Tenkrát přišlo na Bondi 30 000 lidí.

Stejný scénář se opakuje každý den. Slunce pálí, pivo teče proudem, lidé se vrhají do vln, aby se ochladili. Následuje záchvat. “Je to jak zlý sen.”

Davy lidí nutně následují hromady odpadků. Počítají se na tuny. Jejich odvozem končí každý den skvělé, kamarádské, slané a slunné představení Austrálie.Zpracoval MARTIN ŠVÁB, vyfotografoval CHRISTIAN DELANGE/Gamma

Adlan Chasanov exkluzivně pro magazín Koktejl napsal reportáž o válce a míru ve své zemi. Je národností Čečenec a pracuje v agentuře Čečenpress. Napsal zprávu o zemi, kterou má rád, a o které · podle jeho soudu · má svět zkreslené představy. Jeho reportáž není žádným způsobem upravována. Možná za cenu značné ztráty objektivity následující řádky přinášejí poselství přímého účastníka čečenské historie. Přinášejí pravdu o Čečensku viděnou očima novináře · Čečence. . . . . .

Když byla na podzim roku 1991 přijata Deklarace o nezávislosti a v demokratických volbách zvolen prezident Džochar Dudajev, následovala ze strany Moskvy ekonomická blokáda a dezinformační kampaň, která Čečence označovala jako národ banditů a mafiánů. Zesílil politický nátlak, Rusko zahájilo vojenskou podporu opozice, teroristických aktů a atentátů na představitele čečenského státu přibývalo. Nakonec ve dnech 25.·26. listopadu 1994 dochází ze strany Ruska k vojenskému zásahu proti Čečenské republice Ičkerie.

PROČ TA VÁLKA?

Odpovědí je hned několik a všechny se proplétají navzájem. Především se Rusko začalo bát, že se nezávislá Ičkerie dříve nebo později stane vzorem dalším severokavkazským republikám, které na Moskvě vyvíjely snahu o nezávislost. Kromě toho, strategická poloha Čečenska a Dagestánu by v případě jejich nezávislosti nedovolovala Rusku zasahovat do dění v Zakavkazsku a oslabila by jeho vliv také na Blízkém Východě.

V době, kdy ruské informační prostředky vytrubovaly do celého světa zvěsti o bezpráví v “povstalecké republice”, podařilo se prvnímu prezidentovi Čečenské republiky Ičkerie, Džocharu Dudajevovi, pomalu postavit zemi na nohy. Začátkem roku 1994 znovu zahájily práci továrny a závody, hlavní město Groznyj, které se “de fakto” stalo nezávislým, začalo získávat významný ekonomický a politický vliv. Na čečenské trhy přijížděli obchodníci z celého severokavkazského regionu. Lákalo je nejrůznější zboží, které zde mohli zakoupit za velmi výhodné ceny. Díky intenzivnímu rozvoji obchodu se do republiky dostávaly značné finanční prostředky. Rusko se ocitlo tváří v tvář čečenskému ekonomickému zázraku. Takový příklad by ovšem lákal k následování i další republiky, především Tatarstán, který procházel ekonomicky těžkým obdobím, a který se od podpisu smlouvy s Ruskem v únoru 1994 snažil o úplnou nezávislost.

Jedním z nejzávažnějších důvodů vojenského zásahu v Čečně bude pravděpodobně i tranzit kaspické ropy přes čečenské území, ačkoli tento fakt Rusko doposud nikdy nepřiznalo. V létě 1994 účastníci zasedání v Istambulu posuzovali variantu trasy ropovodu Baku · Groznyj · Novorossijsk, hned nato pronesl prezident Boris Jelcin, že “čečenský problém musí být vyřešen do prosince”. Nestalo se tak ani do prosince, ani později. Zato jsme se stali svědky toho, že pokud je ve hře ropa, pak moc využije veškerých prostředků.

Čečenci dobře věděli, že dříve nebo později budou muset o svou svobodu bojovat se zbraní v ruce, ale nikdo nepředpokládal, že válka bude tak krutá a krvavá. Téměř všichni muži svobodné Ičkerie povstali proti agresorům, dokonce i ti, kteří se k politice prezidenta Dudajeva vyjadřovali kriticky. Tak začala občanská válka, která přinesla četné oběti na obou bojujících stranách.

TADY ŽIJÍ LIDÉ

Ještě po ukončení války se děti v Grozném bojí zvuku letadel, který jim připomíná bombardování města. A mladé matky nevědí, jak jim říci, že jejich otec se nikdy nevrátí, že byl zastřelen ve dvoře vlastního domu…

“Federálové” · tak Čečenci nazývali ruské vojáky · kteří na frontě utrpěli značné porážky, si o to více vylévali vztek na obyvatelstvu. Poté, co čečenská armáda opustila Groznyj, obyvatelé tohoto města poznali na vlastní klůži hrůzu ruského “ústavního pořádku”. Prakticky na všech dveřích, vratech, plotech a zdech se objevil stejný nápis: “Tady žijí lidé!” Nebylo to náhodou, federálové, kteří prohlíželi jednotlivé obytné bloky, nejdříve vhazovali do domů granáty a teprve potom se ptali: “Je tam někdo?” Ve městě zůstali kromě žen a dětí jenom starci a muži, kteří byli určeni k ochraně majetku. Po “kontrole” se ti, kteří zůstali naživu, po celé týdny skrývali ve sklepeních, jedli suchý chléb a pili dešťovou vodu. Spousta lidí zemřela zimou a vysílením. Mnozí se stali alkoholiky, neboť chyběla voda, zato v rozbitých obchodech byl dostatek vodky.

Během války zahynulo více než 100 000 obyvatel Čečny různých národností, ale jen necelých 15 procent byli bojovníci ozbrojené armády. Čečenci věří, že zemřít ve Svaté válce je pro muslima čest, proto smrt přijímali odevzdaně jako rozhodnutí Nejvyššího. Víra jim pomáhala bojovat i tehdy, kdy se na nikoho, kromě Alláha, nemohli spolehnout. A tak se s výkřikem Alláh Akbar (Alláh je Veliký) vrhali s granáty i pod tanky nepřítele.

OPERACE DŽIHÁD

Srpen 1996 znamenal tečku za rusko-čečenskou válkou. Stalo se tak následkem rozhodného útoku Čečenců na Groznyj, okupovaný ruským vojskem. Opereace Džihád byla americkými vojenskými experty oceněna jako vysoké vojenské umění. Během jediného dne byla obsazena města Groznyj a Argun a obklíčeno město Gudermes. Svět byl překvapen vítězstvím čečenské armády nad mnohem silnějším protivníkem, neboť do Grozného pronikla pouhá tisícovka bojovníků, ke kterým se připojili domobranci z řad civilního obyvatelstva.

Vojenská operace byla předem naplánována a podle jedné verze je jejím autorem sám Džochar Dudajev. Akce začala 6. srpna v samotném Grozném. Jednotlivé městské čtvrti byly pod vedením určených polních velitelů. Nejdůležitější, Staropromyslovská čtvrť, ve které se nacházelo Hlavní vedení operačních štábů Ministerstva vnitra Ruské Federace, filtrační tábor a převážná část ruského vojska, dostal na starost Vacha Arsanov, současný víceprezident Čečenské republiky Ičkerie.

Když ráno 6. srpna vešli vojáci čečenské armády do Grozného, jen pár novinářů se ocitlo v epicentru událostí. Nikdo ve světě nevěděl, co se v Grozném vlastně děje.

Civilní obyvatelstvo vítalo čečenské bojovníky s výkřiky · Konečně! Lidé, zmučení ruským “ústavním pořádkem”, čekali na tuto chvíli. Téměř všichni civilisté věděli, co se 6. srpna stane a sami pomáhali, jak se dalo. Někdo chystal zbraně a střelivo, jiní zase připravovali jídlo a sháněli léky a obvazy. I oni tak přispěli svým dílem k ukončení války.

ZLOČIN A TREST

Třetího září 1997 se v Grozném na náměstí Přátelství národů, za přítomnosti několika tisíc lidí, konala veřejná poprava osmnáctiletého Adama Šidajeva a třiceti čtyřleté Nuržan Litajevové. Stalo se tak podle rozhodnutí Nejvyššího šariatského soudu ČRI. Už sama procedura popravy byla strašlivá. Popravčí četa po vyřčení rozsudku vystřelila tři salvy z automatů a rozsudek tak byl vykonán. Všichni přítomní, a později lidé z celého světa, kteří viděli popravu v televizi, posuzovali tuto událost a krutý trest. Pro vyjasnění celé události se agentura Čečenpress zabývala celým případem a prvním, ke komu se novináři obrátili, byl předseda Nejvyššího šariatského soudu, Šamsutdin Batukajev.

Podle jeho slov celá tragédie začala v rodině Abdula-Mutaliba a jeho ženy Aset. Manželé, kterým bylo 36 let a měli dva syny, žili v častých hádkách a konfliktech. Příčinou jejich sporů byla žárlivost na azerbajdžánského obchodníka, se kterým se Aset potají scházela v bytě své rozvedené sestry Nuržan. Do osudu těchto tří se zapletl Nuržanin milenec Adam, který na její naléhání souhlasil, že Abdula-Mutaliba zabije. Připravovaná léčka nevyšla, a tak když Abdul-Mutalib večer usnul ve své posteli, vrahové ho přepadli, Adam mu zasadil několik ran nožem a Nuržan ho bila zednickým úhelníkem. Mezitím jeho manželka uklidňovala obě děti ve vedlejším pokoji a vysvětlovala jim, že do domu vtrhli lupiči. S touto verzí běžela po vraždě k bratrovi svého muže, ve zmatku si však obula zkrvavené boty své sestry. Ty ji nakonec usvědčily ze zločinu, ke kterému se všichni viníci přiznali. Dva obžalovaní byli popraveni, rozsudek nad Aset, která je těhotná, může být vykonán až po porodu, neboť podle šariatského práva nenarozené dítě nenese vinu na hříchu svých rodičů, a proto není možné potrestat těhotnou ženu. Nad milencem Aset, který se vraždy neúčastnil, ale právo porušil vztahem s vdanou ženou, bude rozsudek teprve vynesen.

Tato první veřejná poprava vyvolala vlnu nesouhlasu v celém světě. Při odsuzování “barbarských metod” se však nikdo nezamyslel nad samotnými Čečenci a zvláště nad nelehkým rozhodnutím prezidenta Maschadova, který dal souhlas k tomuto trestu. Prostí Čečenci, kteří si přejí po letech války konečně klidně žít, jsou silně znepokojeni rychle rostoucí kriminalitou. Představitelé státu byli obviňováni, že nejsou schopni problém rozmáhající se zločinnosti řešit, a bylo od nich požadováno, aby přijali co nejpřísnější opatření. Svým rozhodnutím Maschadov dokázal svému národu, že se hodlá se zločinností vypořádat a zločincům ukázal, co je čeká. Co se týká samotného provedení trestu, názory Čečenců se rozcházejí. Někteří jsou pro veřejnou popravu, jiní soudí, že zločinci mají být zastřeleni, ale ne na veřejnosti.

Bouři nevole však v celém Čečensku vyvolala reakce ruských představitelů, zvláště slova Borise Jelcina, který nazval podobná rozhodnutí “středověkými způsoby”. Stejně cynicky vyznělo oznámení Ruské generální prokuratury o zahájení trestního stíhání proti představitelům Ičkerie, ve věci popravy ruských občanů bez předcházejícího vyšetřování a soudu. To se stalo nedlouho potom, co ruští vojáci během okupace zabili přibližně 100 000 nevinných čečenských občanů. Na co myslel Boris Jelcin, když dovolil bombardovat civilní obyvatelstvo v čečenských městech a vesnicích, a kterému století odpovídají takovéto činy? Stejně pokrytecky se chová i světové společenství, které mlčky sledovalo vyvražďování Čečenců a tvrdilo, že se jedná o vnitřní záležitost Ruska. Náhle si však Západ vzpomněl na lidská práva, právě když se Čečenská republika snaží zavést pořádek ve “svém domě”.

Veřejné popravy se nestanou v Čečensku pravidlem, jsou jen vynuceným řešením, které si vyžádala složitá situace v poválečném státě. Nicméně toto rozhodnutí již přináší své výsledky, počet dokonaných zločinů prudce klesl, což svědčí o tom, že člověk před vykonáním zla přemýšlí i nad trestem, který ho čeká.

NOVINÁŘI V ČEČENSKÉ VÁLCE

Za dobu trvání války zahynulo v Čečensku dvacet novinářů. Byli to lidé různých národností, které spojovala láska k jejich profesi a snaha seznámit svět s pravdou o čečenské válce. Čečenská válka ukázala, že v Rusku neexistuje svoboda slova, což mnozí ruští žurnalisté pocítili ze strany svého vedení nebo speciální rozvědky.

Avšak novináři se nevzdávali a bez ohledu na situaci předávali svým agenturám pravdivé zprávy o způsobech, jakými Ruská federace navozovala pořádek v Čečně. Také za to často platili svými životy nebo zdravím.

Osud rozhodl, že první a poslední v této řadě byli právě Čečenci. Hned v první den války, 26. listopadu, byl v Grozném, vedle domu tisku, zabit při filmování Husein Guzujev. Stalo se tak v přestřelce. Posledním zabitým byl Ramzan Chadžijev, který byl 12. 8. 1996 při projíždění ruské vojenské kontroly zastřelen ranou do zad. Stejným způsobem zemřela 17. 6. 1995 také korespondentka německé agentrury RUFO a časopisu FOCUS, Natalia Aljakina-Mrozek.

Na začátku války bylo chování k novinářům jak v Grozném, tak v ruské armádě dost nepochopitelné, často se bez příčiny setkávali s projevy hněvu a hrubosti, někdy po nich bezdůvodně stříleli, někdy je nečekaně zbili. Avšak největším nebezpečím bylo bombardování Grozného. Tak zahynula 24. 12. americká korespondentka Cyntia Elbaum, která byla na své první reportáži v bojové zóně.

Ruská strana projevovala svou nenávist k novinářům a snažila se je při každé příležitosti ponížit, urazit nebo ohrozit jejich život. Takových případů bylo velmi mnoho, třikrát byli ohroženi také čeští novináři.

Kromě korespondentů rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa · Rádio Svoboda, která byla jediným informačním prostředkem, jemuž Čečenci bezvýhradně důvěřovali, si největší sympatie v Čečně vysloužili čeští novináři. Zvláště pak Petra Procházková a Jaromír Štětina, kteří projevovali svou odvahu a profesionalitu v těch nejnebezpečnějších místech. Křehká Petra, která po boku mužů často riskovala svůj život, si získala obdiv všech Čečenců.

Dnes je v Čečensku mír, válka však i přesto pokračuje. Je to však skrytá a tajná válka, která za pomoci ruské rozvědky využívá dezinformací a únosů novinářů, kteří tolik Čečensku pomohli, když seznamovali svět s pravdou o jeho boji za nezávislost. I s tímto problémem se Čečensko musí vypořádat, a jistě se mu to podaří. Pak může do této země přijet každý novinář. Ne pracovně, jenom tak, prostě jako turista… . . . . .

Poznámka redakce:

Podle Petry Procházkové z agentury Epicentrum je nyní bezpečí novinářů v Čečensku ohroženo více než kdy jindy. Stávají se oběťmi únosů a je za ně žádáno vysoké výkupné. O řadě novinářů nejsou již několik měsíců žádné zprávy. Velitel antiteroristického centra Chunkar Paša Israpilov v rozhovoru pro LN uvedl, že podle něj to je společná práce ruských a dalších zahraničních rozvědek. Ony prý sérii únosů rozpoutaly, a teď už si na rychlý výdělek zvykli i místní zločinci. Čečensko se tak znovu dostává do informační blokády.

KDO JSOU ČEČENCI

Čečenci jsou původní obyvatelé severního Kavkazu. Jejich jazyk se podobá pouze jazyku sousedních Ingušů, nepatří do jazykové skupiny slovanské, turecké ani perské. Písmo využívá latinské abecedy. Na severním Kavkazu žijí Čečenci a jejich předkové již po několik tisíciletí. Jejich území sužovaly v 6.·12. století nájezdy Iránců, v 13.·15. století mongolsko·tatarské Zlaté hordy, později byli ohrožováni ze strany Ruského impéria. Podle tradičního rozdělení se obyvatelé nížin zabývali zemědělstvím a horalé chovem dobytka. Sociální struktura a etnické zvláštnosti tohoto národa jsou založeny na principech rodiny a rodu, struktura rodu a klanu je patriarchální.

Až do podrobení Ruskem byli Čečenci nezávislým národem s vlastním územím a jazykem, ale bez oficiálních politických seskupení. Od počátku 17. až do poloviny 19. století se čečenské rody postupně přikláněly k sunnismu, jednomu z islámských směrů, a zvláště pak k jeho mystickému směru · súfismu. Muslimské náboženství má v čečenské společnosti závažnou úlohu, přestože v sociální i politické struktuře přetrvává tradiční rodové rozdělení, stejně jako krevní msta, a některé další národní tradice.

Již koncem 18. století se Čečensko stalo středem mocenského zájmu carského Ruska. To začalo vyvíjet systematické snahy o podrobení severokavkazského regionu, a podniklo několik vojenských tažení, která vyústila v okupaci.

V roce 1918 Čečenci a Dagestánci společně vytvořili Horskou republiku, svobodnou konfederaci severokavkazských muslimů, Tato republika však podlehla vojenským útokům bělogvardějců i bolševiků, jejichž cílem bylo uchovat jednotné a celistvé Rusko. Bez ohledu na pád Horské republiky odboj trval a do jeho vedení se postavilo Bratrstvo súfistů. Ti pokračovali v boji až do roku 1921, kdy před Moskvou kapitulovaly Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. V letech 1922 až 1943 propukalo jedno povstání za druhým. V roce 1944 byli Čečenci a Ingušové, na základě obvinění ze spolupráce s nacisty během II. světové války, deportováni do stepních oblastí Kazachstánu.

Minimálně polovina čečenské populace zahynula během deportace, velká část na následky epidemie tyfu. Deportovaní vězni byli rehabilitováni v roce 1957 a vrátili se většinou do vlasti. Ačkoli byli rehabilitováni, zůstávali Čečenci pod přísnou kontrolou a byli postihováni častými prohlídkami. Ve vedení republiky nehráli žádnou roli. Tato kontrola státu Sovětským svazem trvala až do r. 1990. Represe byla spojena s protiislámskou kampaní, do roku 1979 byly v Čečensku uzavřeny všechny mešity.

Rozloha Čečenska je přibižně 6000 km2. Západní hranice s Ingušskou republikou ještě nebyla ustanovena. Na jihu státu hraničí s nezávislou Gruzií, na severu a na východě s Dagestánem, který je součástí Ruské Federace, stejně tak jako Severo- -Osetinská republika na severozápadě. Další část severozápadní hranice sousedí se Stavropolským krajem Ruské republiky. Na severu státu se rozprostírá úrodná rovina, kterou protékají řeky Terek a Sunža. Jih tvoří lesnaté kopce, táhnoucí se až k úpatí kavkazských hor.

Jako dítě školou povinné jsem měl tlustý sešit, do něhož jsem si pečlivě nalepoval vystřižené články z časopisu Pionýr o severoamerických indiánech. Jednotlivé díly byly krásně ilustrované obrázky vysvětlující mi například význam per na čelence náčelníka. Na sešit jsem byl patřičně hrdý a neustále jsem ho ukazoval svým spolužákům. Po jedné přestávce jsem ho však pod lavicí nenašel a ani po usilovném pátrání se mi dodnes nepodařilo jeho uchvatitele vypátrat.

Miroslav Stingl

Uplynulo několik let a s autorem článků, doktorem Miloslavem Stinglem, se stýkám vcelku pravidelně. Naposledy se tak stalo v prosinci, těsně před jeho čtrnáctou cestou kolem světa. Jak mi tehdy sdělil, rozhodl se po návratu pro náš časopis Koktejl pravidelně psát.

Když jsem se na rozhovor připravoval, tak jsem si v novinářském dokumentačním středisku vypůjčil objemnou složku, se všemi rozhovory, které kdy doktor Stingl poskytl. K mému překvapení se až na pár výjimek podobaly jeden druhému jako vejce vejci. Převládaly otázky typu: kolik jazyků umíte, kolik času jste strávil na cestách, kolik knih jste napsal, kolik jich bylo přeloženo… Pokusil jsem se ptát poněkud jinak.

Pane doktore, dočetl jsem se, že jako malý kluk jste si vlastnoručně nakreslil atlas světa. Máte ho ještě?

Já jsem opravdu už jako osmiletý, desetiletý kluk místo toho, abych hrál kuličky, četl knihy našich prvorepublikových profesorů zeměpisu. Ten atlas jsem si skutečně namaloval a svou třetí cestu kolem světa jsem si tak trochu z nostalgie naplánoval podle plánu v něm zakresleném. Možná jsem si tím splnil svůj sen. Bohužel už jsem ho dlouho neviděl. Kdybych ale opravdu chtěl, tak bych ho někde našel.

Je o vás známo, že jste podnikl několik cest kolem světa. Někoho může napadnout, jaký vědecký význam opakované cesty kolem světa vlastně mají.

To není samoúčelná věc, ale má odborný smysl. Etnolog má dvě možnosti. Buďto se může neustále vracet na jedno místo a sledovat jeho vývoj s postupem času, čemuž se říká stacionární výzkum, anebo můžete stejnou věc studovat u různých skupin v různých koutech světa. Mě na Zemi nezajímají řeky, moře, města… nýbrž lidé. Jak řekl Antonie de Saint-Exupéry: “Na svět se dívám jako na zemi lidí.”

Na co se tedy zaměřujete?

Na cestách mě nejvíc zajímají lidské osudy. Proto cestuji i do oblastí, které bezprostředně nesouvisejí s mým vědeckým zájmem, ale také mým zájmem osobním. Je to nekonečný příběh a pokud mi zdraví dovolí, tak budu cestovat neustále.

Dlouhou dobu jste strávil v Polynésii, což je oblast větší než celý povrch Měsíce. Změnila se tato část světa od doby, kdy jste ji navštívil poprvé?

Klíčovou cestou pro mne byla návštěva Polynésie v letech 1967 a 1968. Na Papuu-Novou Guineu, kdy zde ještě doznívala doba kamenná, a místy i kanibalismus. Měl jsem naprosto jedinečnou příležitost pozorovat ještě zcela nedotčený svět. Na některých mikronéských ostrovech dokonce přede mnou žádný běloch nebyl. Polynésii jsem po té navštívil celkem dvanáctkrát a postupem času tam došlo k rozdělení na dvě oblasti. Na tu, která je řekněme turisticky přístupná a v ní velmi rychle došlo k nástupu evropského životního stylu. V druhé oblasti, kam nevede letecká a tím méně lodní doprava, se naopak čas zastavil. Ke kulturní změně, či poevropštění, ale nedošlo pouze v Polynésii, nýbrž celosvětově.

Z jakého důvodu?

Především k tomu přispívají média.

Jste celosvětově publikující spisovatel. Na základě vašich knih a článků přece také mohou dosud bílá místa na mapě začít masově navštěvovat lidé, a měnit tam tradiční podmínky. Cítíte tuto odpovědnost?

Když zkoumám nějaký kmen, tak se vždycky snažím stát jedním z nich, pořád si opakuju: nikdo tě sem nepozval. První dny na sebe co nejméně upozorňuji. Jím stejné jídlo, tančím a zpívám, rychle se naučím alespoň pár slov a konverzuji s nimi, i když lámaně, ale v jejich mateřštině. Teprve když si mě trochu přestanou všímat, tak začínám získávat informace, ale způsobem, který jim ničím nevadí. Velice snadno se totiž můžete dopustit chyby proti místním obyčejům z neznalosti.

Stalo se vám to někdy?

Jednou, když jsem se snažil dostat na velmi odlehlý mikronéský ostrov. Najal jsem si člun s místním domorodcem. Ten mne však dovezl pouze ke korálovému útesu, nikoliv až k pevnině a zbytek jsem musel přebrodit. Vydal jsem se do nitra ostrova a došel k vesnici. Najednou se z jedné chýše vyřítilo několik chlapů, strašně křičeli a rozběhli se ke mně. Vzal jsem raději nohy na ramena a utíkal zpět ke břehu. Tady mi přišlo vhod, že jsem v mládí závodně běhával střední a dlouhé tratě. Dostal jsem se ke člunu a štastně jsme odpluli. Dlouho jsem pak přemýšlel, co vlastně bylo špatně. Až později jsem zjistil, že na ostrově žily želvy, a ty podle místího zvyku patřily pouze náčelníkům. Chyba byla v tom, že ten domorodec, který mě na ostrov přivezl, využíval svého člunu k lovu oněch želv. Domorodci si pak mysleli, že jsem jeho společník. Tentokrát šlo pouze o záměnu, nedorozumění, ale mohou vzniknout o hodně tragičtější konflikty.

Rád bych se ještě vrátil k již zmíněné etnologově odpovědnosti. Například existence botswanských Křováků je dnes těžce ohrožována rozrůstajícím se turistickým ruchem.

Odpovědnost si samozřejmně uvědomuji. Já v žádném případě nechci být žádným náborovým pracovníkem cestovních kanceláří. Trendu, kdy nepoznaný svět se bude stále zmenšovat, ale nemůžu zabránit. Pokud tam nepojedu já, tak tam pojede někdo jiný. Zeměkoule není nekonečná a naše poznání taktéž. V lidské přirozenosti je touha odkrývat nepoznané a bílých míst na mapě už je strašně málo. Já samozřejmě nechci přispívat k ničení světa, který sám miluji, světa upřímných a úžasných lidí.

Sám říkáte, že bílých míst na mapě už je hodně málo. Jak se v tomto směru díváte na další osud etnologie? Má budoucnost?

Etnologie bude podle mne žít i v třetím tisíciletí a má budoucnost. Národy nevymřou, pouze prodělají jakousi transformaci. Dobrým příkladem mohou být severoameričtí indiáni. Když se o nich psalo v době mého dětství, tak nesli přívlastek “vymírající rasa”. Během našeho století se počet severoamerických indiánů zpětinásobil. Nás, Čechů, za stejnou dobu rozhodně pětkrát nepřibylo. V budoucnu etnologie bude mimo jiné zkoumat hmotnou kulturu a zároveň se podle mne více přiblíží sociologii. Muzea po celém světě jsou plná dosud nezpracovaných sbírek.

Přibližně před dvaceti lety jste v rozhovoru řekl, že indiánský kmen Navahů nalezl “novou identitu”. Platí to dodnes?

Ano, tohoto termínu bych použil i dnes. Jsou skupiny, které si opravdu vytvořily novou identitu a Navahové jsou dobrým příkladem. Dokázali přejít od tradičního způsobu života k dnešnímu, aniž by ztratili své tradice a navíc k nim přidali tuto jak říkám “novou identitu”. Místo tradiční kmenové soustavy mají svůj kmenový parlament, tedy i soudce a policii, a dokonce i jak bych řekl, národní ekonomiku. Jednu dobu se uvažovalo, že by na jejich území, které je o něco menší než Česká republika, byl vyhlášen jednapadesátý stát Spojených států amerických.

Jaký je podle vás hlavní předpoklad k nalezení “nové identity”?

Předpoklady mají pouze skupiny obývající stále určité území a zároveň na něm tvoří ne-li většinu, tak alespoň výraznou menšinu. Zde bych jako příklad uvedl Eskymáky v Grónsku. Grónsko bylo dlouho součástí Dánského království, ale dnes již jeho původní obyvatelé, Grónlanďané, získali vytvořením svého státu také onu “novou identitu”. Všechny národy jsou součástí jednoho světa a musí, chtě nechtě, respektovat globální realitu. Svět se za poslední léta neuvěřitelným způsobem zmenšil.

Řada cestovatelů tvrdí, že největší úlohu v tomto zmenšování světa hraje roubování evro-amerického životního stylu na původní asijské, africké a další kultury.

Jednotlivé kultury nelze od sebe izolovat, protože se vzájemně prolínají a ovlivňují. Jeden rakouský etnolog chtěl v Ohňové zemi vytvořit veliké rezervace, kam nebudou mít běloši přístup a indiáni si budou žít tak jak chtějí, bez zásahů civilizace. Nebo druhý příklad. Poblíž Havaje je ostrov Niihau, kam také nikdo nesmí. Je to soukromý majetek pana Robinsona, který řekl, že “jeho” Havajce tam prostě nikdo rušit nebude. To je ale nerealizovatelné.

Proč?

Zkuste celou Afriku prohlásit za území nepřístupné bělochům a tržnímu hospodářství. Dnes je pouze jeden, nedělitelný svět, v němž má každý právo na rovnoprávné postavení.

V minulosti násilně pokřesťanštění Mayové, dávno žijící evro-americkým stylem života, si v poslední době stále více začínají připomínat své zapomenuté, konquistadory vymýcené tradice. Viděl jste podobné pokusy o renesanci původní kultury i jinde ve světě?

Severní Austrálii obývá původní skupina obyvatel Tipukai, žijící v minulosti dosti primitivním způsobem. Dnes však velmi intenzivně vydává svou lidovou slovesnost, ale hlavně na mne hluboký dojem udělalo jejich divadlení zpracovávání národních mýtů a bájí. V loňském roce jsem pobýval u indiánského kmene Tlingitů na Aljašce, kteří si taktéž vytvořili svou divadelní scénu. Pokusy o renesanci v tomto smyslu můžeme nalézt po celém světě.

Co je příčinou?

Snaha o znovuobjevení vlastních hodnot v následku prodělané katarze. Všechny kmeny, o kterých hovoříme, byly silně konfrontovány s nesrovnatelně technicky vyspělejší civilizací. Technická vyspělost však není jediným měřítkem. U severoamerických indiánů hledání svých dřívějších hodnot úzce souvisí s ekologickou situací. Vidí, že jejich předci dávno ovládali to, čeho se my dnes těžce snažíme dosáhnout.

Ve své knize Uctívači hvězd předpovídáte další významné archeologické objevy na území Peru. V listopadu loňského roku byla v peruánském pralese objevena impozantní kamenná citadela, větší než jakákoli dosud známá předkolumbovská stavba. V této souvislosti se často diskutuje o původnosti jihoamerických kultur s ohledem na případný zásah zámořských či mimozemských civilizací. Stále soudíte, že jihoamerické kultury jsou původní?

Ano, jednoznačně věřím, že veškeré známé kultury mohly vzniknout na území Peru, a že ještě budou nalezeny stopy dalších neznámých kultur, které se však zcela jistě mohly vyvinout z vlastních zdrojů. Myslím si, že v oblasti Jižní Ameriky na nás čekají ještě další velké objevy. Nedávo byly kupříkladu v Ekvádoru objeveny stopy kultury více než 7000 let staré.

Světově uznávaný badatel a cestovatel Thor Heyerdahl se neustále pokouší dokázat teorii o “bílém muži”, učiteli indiánských kmenů připluvším do Ameriky odkudsi z východu. Myslíte si, že tato teorie je lichá, když tutéž pověst v různých provedeních má řada od sebe dosti vzdálených kmenů?

V knize Vládcové jižních moří se intenzivně zaobírám Heyerdahlovou teorií o původu obyvatel na Velikonočním ostrově. S teoriemi o bílém vousatém muži z východu jsem se při svých cestách setkal několikrát. Například v Kolumbii mu říkají Bočika. Jednoznačné vysvětlení pro to nemám. Zde bych ale uvedl věc, kterou si možná každý neuvědomuje. I u nás je náboženství, u kterého tato představa hraje úplně klíčovou roli, a to jsou mormoni, neboli Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů. Její základní učení hovoří o příchodu Ježíše do Ameriky z Palestiny, a že vzpomínka na něj se zachovala v podobě Quetzalcoatla (nebo též Kukulkána, boha Aztéků a Mayů, pozn. aut.). Mormoni tvrdí, že indiáni se dále dostali do Tichomoří, kde tuto teorii též šířili, a kde se s ní můžeme setkat třeba na Havajských ostrovech v podobě bílého boha Lona. Vysvětlení opírající se o vědecké poznatky ovšem zatím nemáme.

Připravujete knihu o milostných rituálech v různých koutech světa. Uvedl byste pro našince pár exotických zvyklostí?

Například na Havaji láska kvetla ve všech směrech, z nichž některé by u nás spadaly pod trestní právo. Králové jednotlivých ostrovů se ženili stále jen se svými pokrevními sestrami a jedině z takovéhoto svazku se mohl narodit příští král. Je jistě zajímavé, že není zaznamenán jediný případ degenerace. Na Samojských ostrovech zase tradičně zasvěcovali ženy do pohlavního života jejich pokrevní strýci. Navíc zde bylo vyžadováno, aby nevěsta před svatbou získala i homosexuální zkušenosti. Bohaté sexuální zkušenosti před sňatkem byly vyžadovány taktéž v Mikronésii. Před svatbou odcházely dívky do takzvaného domu mužů, a tam dvanáct až patnáct měsíců se volně stýkaly se všemi muži, kteří tam docházeli. Teprve po nabytí značných zkušeností mohly vstoupit do svazku manželského.

Lišily se i nároky na půvab?

Ano, jejich estetický ideál je taktéž odlišný. V Oceánii za krásnou ženu či muže platili naprosto obézní jedinci a současně co nejbělejší. Někde byly za účelem dosažení co největšího půvabu zřizovány “kosmetické salony” neboli chýše, kde byli synové a dcery náčelníků systematicky vykrmováni a zároveň drženi mimo dosah slunečních paprsků. Raději ani nevstávali, aby nevydávali energii a vycházet mohli pouze v noci, aby jim na slunci nazhnědla kůže. Na Velikonočních ostrovech se tomu říkalo jeskyně Bílých pannen.

Setkal jste se někde s asketismem vůči milostnému životu?

Nabyl jsem dojmu, že milostný život je jednou z nejoblíbenějších lidských činností vůbec. Když pominu skupiny, které se sexu vyhýbají z náboženských důvodů, tedy například mnichy, tak jsem vyloženě puritánský národ nikde neviděl.

Někdo může po těchto řádcích namítnout, že jste si to dobře zařídil · cestování a zkoumání milostného života po celém světě…

Každý etnolog se o milostný život musí zajímat, je to strašně důležitá část způsobu života každého národa. Můžu s čistým svědomím říci, že mé osobní zkušenosti jsou v tomto směru nulové a díky svému věku už je ani dohánět nemíním.

Závěrem si neodpustím jednu otázku. Před listopadem 1989 bylo cestování za naše hranice, a zvláště ty západní, pro mnohého něčím naprosto nepředstavitelným. Vy jste několikrát objel celý svět. Jak se vám to povedlo?

Když jsem dostudoval etnologii, tak Akademie věd vypsala konkurz na místo pracovníka pro studium mimoevropských národů. Přihlásil jsem se a vyhrál, a pak nastoupil na pracoviště rozvojových zemí. Nikdo mi tak nemohl zakazovat, abych jezdil za indiány. Bylo by to něco podobného, jako kdyby gynekolog nemohl vidět nahou ženskou. V tom jsem měl veliké štěstí. Všechny cesty, jsem si ovšem musel platit sám.

To určitě nebyla zrovna nejlevnější záležitost.

Cesty jsem si financoval z honorářů za knížky vydané v zahraničí. Bylo mi umožněno, abych honoráře dostával nikoliv v bonech, ale ve valutách, takže jsem si letenky mohl koupit přímo v Praze. Abych však nikomu nekřivdil, tak musím říci, že jsem dvakrát dostal devizový příslib na 200 USD. Taky mi asi hodně pomohlo, že se na mě řada lidí dívala jako na blázna. Říkali si: jak se dospělý člověk může zajímat o indiány… A blázni jsou přece neškodní.

Jistý klasik kdysi dávno prohlásil: Vím, že nic nevím. Za svůj velmi pestrý a bohatý život jste nasbíral řadu vědomostí. Napadla vás ale v poslední době nějaká zásadní otázka, na kterou by jste si rád odpověděl?

Otázek v sobě nosím hodně. Mne strašně vzrušují dosud nerozluštěné jazyky a písma. Nemusíme chodit daleko, je to třeba písmo Etrusků nebo původ jazyka Basků, stejně tak astronomické znalosti indiánských a polynéských kultur před příchodem bělochů…

Je pravda, že se sám pokoušíte o dešifraci písma Velikonočního ostrova?

To je pravda, velmi intenzivně se pokouším o rozluštění tohoto dosud nerozluštěného písma, ale zatím bych o tom nehovořil. Dr. Miloslav Stingl nejprve vystudoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy mezinárodní právo, a poté na filozofické fakultě cizokrajnou etnografii. V letech 1962 až 1972 pracoval v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, a pak jako spisovatel (svobodné povolání). Vykonal třináct cest kolem světa, při nichž navštívil stopětatřicet států. Přes dvacet let strávil mezi indiány, Polynésany, je čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapú. V poválečné historii je naším nejpřekládanějším autorem. Napsal zatím třicet knih, které byly dosud přeloženy do třiceti jazyků a vyšly v dvě stě patnácti vydáních o nákladu patnácti milionů výtisků. Dále je autorem třiatřicetidílného seriálu pro televizi ARD “Na cestách s Dr. Stinglem”. Z knižní tvorby uvádíme: Ostrov lidojedů, Poslední ráj, Za poklady mayských měst, Kultury a umění Austrálie a oceánie, Neznámou Mikronésií, Černí bohové Ameriky, Indiáni bez tomahavků, Očarovaná Havaj, Indiánský běžec, Dávné Mexiko, Války rudého muže, Smrt v ráji, Uctívači hvězd, Synové slunce.

Snad všichni máme ještě v živé paměti fotografii psa, který plave ve vodním proudu v zaplavené ulici Uherského Hradiště. Fotografii tehdy v tom neblahém začátku léta pořídil fotograf agentury REUTERS Petr Josek. Snímek obletěl celý svět a v říjnu byl jeho autor oceněn v prestižní soutěži CZECH PRESS PHOTO 97 titulem fotograf roku. . . . . .

Pane Josko, jaký je to pocit být fotografem roku?

Abych byl upřímný, tak je dobrý. Je to velice příjemné. Jenom nejsem zvyklý dávat novinářům interview.

Nezměnilo vás to jako člověka?

Myslím si, že nějaký podstatný vliv to na mě nemá. Práce mám pořád stejně a kromě finanční odměny od CZECH PRESS PHOTO jsem nic jiného neobdržel. Tady v agentuře byli samozřejmě rádi, že jsem cenu získal, ale jinak se nic nezměnilo.

Co to obnáší, pracovat jako fotoreportér pro zpravodajskou agenturu?

Od agentury dostávám assignmenty (čte se esajnment · těžko přeložitelný anglický výraz pro určité zadání, přidělení práce nebo úkolu). Ty jsou kořením a zpestřením každodenního, všedního života. Samozřejmě jdu tam, kam mě pošlou. Třeba do války. Ale nikdo vás nenutí tam jít. To si musí rozhodnout každý sám. Pro mě to však není dilema. S REUTERS jsem už projezdil hezkou řádku zemí.

Nemáte někdy takový obyčejný, lidský strach?

Samozřejmě, že když jde člověk do válečného konfliktu, je to velice nebezpečné. Vždycky je tu určité riziko, ale když je akce, tak není čas o tom přemýšlet. Strach má každý. Všichni máme nějaký ten pud sebezáchovy. Je to přirozené. Ten, kdo říká, že ne, tak lže. Většina toho přemýšlení se však odehrává před tím, než tam člověk jde. Třeba ležím v posteli a přemýšlím o tom, co se může stát. Člověk může těžko předpokládat, jak se za určité vyhraněné situace zachová. Nejdůležitější je mít chladnou hlavu a nezpanikařit.

Jdete především za fotkou bez ohledu na vzniklou situaci?

Mít fotku je fajn, ale jen blázen jí bude chtít mít na úkor vlastního života. Fotka není přede vším.

Nemá to nějaké následky, když odmítnete?

V podstatě ne. Ale v dlouhodobém termínu, když agentura zjistí, že nechcete jezdit, přestanou vám assignmenty dávat. Pokud si však člověk dělá svou práci, tak to jiné následky nemá.

Jaké máte fotografické vzory?

Nemám žádné vyhraněné. Já samozřejmě znám tyhle dobrý fotografy, světový špičky jako je třeba James Nachtwey nebo Christopher Morris. Můžu říct, že jsme kamarádi. Je to hrozně příjemný pocit, když se s nimi člověk potká a pracuje s nimi. Jsem rád, že se můžu řadit mezi ně. Vytváří se mezi námi velice přátelská atmosféra, ale i zdravá soutěživost. Každý prostě chce udělat z určité situace tu nejlepší fotku. Ale to už patří k profesi.

Jaký je váš názor na fotografii. Je to umění, řemeslo nebo něco mezi tím?

Já si v zásadě myslím, že je to řemeslo, u kterého musí člověk hodně přemýšlet, musí mít cit, postřeh, dobré oko, ale především to musí chtít dělat. V určitých situacích se ani nedá moc přemýšlet, protože děj probíhá neuvěřitelně rychle a fotograf jen intuitivně mačká spoušť. Někdy třeba přemýšlím večer, jak by fotka měla vypadat, ale pak přijde konkrétní situace, musí se improvizovat, a nakonec je všechno úplně jinak.

Vaše fotografie nejsou v našem tisku moc vidět. Čím to je?

Jsou publikovány především v zahraničí, protože REUTERS má pobočky v mnoha zemích světa. Na naší domácí scéně mají všechny velké deníky své fotografy, kteří se zúčastňují stejných akcí. Tak si samozřejmě tisknou své fotky.

Jak se díváte na povolání fotoreportéra. Je jako každé jiné? Ne, to v žádném případě. Tohle povolání je super. Je to splněný dětský sen. Život fotoreportéra není úplně běžný, obyčejný život. Na druhé straně se však z toho nemusí dělat nějaké drama.

Koukej, támhle plave nějaké autíčko!” zvolala manželka při procházce po kubánském pobřeží Atlantiku. Plavalo to několik metrů od břehu. Ihned jsem věděl, že se mýlí. To, co považovala za ztracenou dětskou hračku, byl ve skutečnosti jeden z nejnebezpečnějších mořských živočichů · měchýřovka portugalská (Physalia physalis)…

KOLONIE POLYPŮ

Moře je rejdištěm živočichů, kteří mohou být člověku nebezpeční. Nejde ani tak o všeobecně obávané žraloky, chobotnice a jiná velká zvířata, ale spíš o malá a často nenápadná stvoření. Měchýřovka, kterou jsme viděli, vlastně není jediným živočichem, nýbrž je tvořena celou kolonií polypů. Největší z nich tvoří až třicet centimetrů velký, světle modrý měchýř plovoucí po hladině. Ten může opravdu být považován za igelitovou tašku, hračku nebo nádobu. Pod ním se nacházejí ostatní polypi, z nichž každá skupina má svou specializovanou funkci. Někteří jsou uzpůsobeni k lapání kořisti, jiní k trávení, vylučování či rozmnožování, a všichni jsou spojeni společnou trávicí trubicí. Polypi zajišťující lov a obranu tvoří až třicet metrů dlouhá vlákna posetá statisíci žahavých orgánů · nematocyst. Požahání může člověku způsobit vážné problémy a jsou známé i případy smrti. Měchýřovky se vyskytují hlavně v oblasti Atlantského oceánu.

K polypovcům patří i takzvaní žahaví koráli rodu Millepora, kteří ovšem s pravými korály mají společné jen to, že tvoří vápnité kostry. Z otvůrků v těchto dlanitých nebo různě zprohýbaných útvarů ční žahavá vlákna, která sice nemohou způsobit smrtelný úraz, ale požahání jimi může být společně s mechanickým poraněním velmi nepříjemné. Žahaví koráli žijí ve všech tropických mořích. Vzhledem k tomu, že i o pravé korály · hlavně z řádu větevníků · se lze zranit, je třeba při plavání a potápění udržovat od korálových útesů uctivou vzdálenost.

MEDÚZY

Nejznámějšími žahavci jsou bezesporu medúzy a sasanky. Nebezpečné jsou hlavně tropické druhy medúz čtyřhranek. Smutný primát drží čtyřhranka Fleckerova, dvaceticentimetrová medúza od severovýchodního pobřeží Austrálie, která má na svědomí desítky obětí. Chapadla této medúzy mohou být dlouhá až kolem osmi metrů a mají na sobě velký počet nematocyst disponujících nesmírně prudkým jedem. I když se kolem některých postižených australských pláží umísťují sítě a výskyt medúz je avizován ve sdělovacích prostředcích, bývá každoročně zaznamenáno několik vážných případů požahání. Naštěstí už v sedmdesátých letech bylo vyvinuto sérum, které může při včasném podání zachránit život.

V evropských mořích tak nebezpečné druhy medúz nežijí, ale dovolenou může znepříjemnit i malá, asi šesticentimetrová talířovka svítivá. Lze ji snadno poznat podle několika svislých řad fialových teček na zvonovitém těle. Tyto medúzy někdy tvoří rozsáhlé shluky · před lety jsme na severním pobřeží Istrie viděli, jak dokáží obklopit pobřeží v délce několika kilometrů a na několik dní prakticky znemožnit koupání. Požahání, které bývá v prvním momentu cítit jako dotyk žhavým železem, je nepříjemné, ale zdaleka ne životu nebezpečné. Postižené místo je třeba polít alkoholem nebo čpavkem, osvědčilo se nám i posypání jedlou sodou.

Z mořských měkkýšů jsou nejobávanější homolice, plži s kónickou, často atraktivně vybarvenou schránkou, žijící na písčinách a útesech teplých moří. Nejvíce druhů obývá oblast Indopacifiku včetně Rudého moře. Tito draví plži ochromují kořist pomocí drobných harpunek (které používají i k obraně) na pružném vláknu napojeném na jedovou žlázu. Je známo už několik smrtelných případů a řada vážných úrazů způsobených právě homolicemi. Za nejnebezpečnější se považují druhy Conus geographus a homolice síťkovaná (C. textile).

KDYŽ VÁS KOUSNE CHOBOTNICE

K měkkýšům patří i chobotnice. Lidé se většinou obávají hlavně chapadel opatřených přísavkami. Ale je tu i jiné nebezpečí · uprostřed mezi chapadly, zespodu hlavy, má chobotnice ústa se “zobákem” podobným papouščímu, jímž může citelně kousnout. Zobák je napojen na žlázy vylučující slinné a jedové výměšky, které ovšem mohou způsobit jen slabou lokální reakci. Existuje ovšem jedna výjimka. Žije rovněž u australského pobřeží a je to malá, sotva deseticentimetrová chobotnice kroužkovaná. Jméno získala proto, že na jejím těle a chapadlech se při podráždění objeví jasně modré kroužky. Její jed a jeho účinky se dají přirovnat k nejprudším hadím jedům. Na rozdíl od velkých druhů chobotnic bývá někdy agresivní a její kousnutí končí nezřídka smrtí.

Potápěči nebo koupající turisté se mohou v moři zranit také o ostny ježovek a některých trnitých hvězdic. Ostny a trny mnohých tropických ostnokožců jsou také napojeny na žlázy s jedovatými výměšky.

Rovněž je v mořích celá řada jedovatých druhů ryb. Ve Středozemním moři mohou způsobit zranění ostnatci a nebehledi, až třiceticentimetrové ryby obývající písčité dno. Trny s jedovou žlázou mají na hřbetní ploutvi a ve skřelích. Nejvíce jedovatých ryb patří mezi ropušnice, odrance a perutýny z čeledi ropušnicovitých. Ropušnice a odranci jsou bizarní ryby s velkými hlavami a četnými výrůstky, takže jsou skvěle maskované a vypadají jako kámen porostlý řasami. Perutýni naopak hýří pestrými barvami. Všechny tyto ryby mají jedovaté trny ve hřbetních, prsních a řitních ploutvích. Také krásné barevné ryby bodloci, nápadné a hojné ryby všech tropických moří, mají na bázi ocasu vyklopitelný, jako břitva ostrý trn, kolem něhož vylučují jedovatě působící sliz. Kromě drobných i větších ryb disponují ozubeným trnem napojeným na jedovou žlázu i četní rejnoci. Poranění všemi těmito rybami a parybami bývá nepříjemné, ale smrtí končí jen výjimečně, zpravidla v případech bodnutí tropickými odranci a některými rejnoky.

Doufám, že tento stručný přehled jedovatých mořských živočichů neodradil čtenáře od koupání v moři. Ale opatrnosti není nikdy dost, hlavně při potápění, sběru mořských živočichů a rybaření.

NEBEZPEČNÁ “DROBOTINA”

Ač se lidé spíše obávají větších zvířat · z těch jedovatých asi nejvíc hadů · nejhojnější živočichové disponující jedovým orgánem patří mezi “drobotinu”. Jde hlavně o hmyz a pavoukovce. Zatímco s mořskými živočichy má neblahé zkušenosti málokdo, jedovatý hmyz nás trápí všechny. Jed nebo různé výměšky způsobující po bodnutí nepříjemné reakce a otoky produkují komáři, ovádi, muchničky, vosy, včely, mravenci a další skupiny hmyzu.

Za nejvýznamnější skupiny jedovatého hmyzu se dají pokládat příslušníci řádu blanokřídlých · sršni, vosy a včely. U nás a patrně i v celé Evropě zemře ročně zhruba stejný počet lidí na následky pobodání jako na uštknutí zmijí. Jedná se většinou o osoby alergické na včelí či vosí jed, případně o mnohačetná bodnutí. Čas od času se také v tisku objevují zprávy ze světa o potížích s invazemi tropických druhů včel a sršňů. V některých oblastech je tento hmyz tak hojný a agresivní, že je činí neobyvatelnými.

I zdánlivě neškodný hmyz může způsobit při styku s kůží nepříjemné svědění nebo puchýře. Z brouků vylučují obranné sekrety různé druhy střevlíků, majek, drabčíků, puchýřníků a dalších, některé jsou schopny sekret vystřikovat i na vzdálenost několika desítek centimetrů. Řada druhů motýlích larev nese na těle dlouhé žahavé štětiny a chlupy a podobné chloupky jsou i na tělech některých · především tropických · druhů motýlů.

MALÁ ČERNÁ VDOVA

Jednou z nejvýznamnějších skupin jedovatých živočichů jsou pavoukovci. Pavouci jsou jedovatí všichni, jed jim slouží k usmrcování kořisti a druhotně k obraně. Velcí chlupatí sklípkani, nesprávně nazývaní tarantule, kteří bývají s oblibou používaní v hororových filmech, jsou většinou poměrně neškodní, i když jejich obrovská kusadla (chelicery) budí respekt. Kousnutí je nepříjemné, ale reakce po něm není zpravidla horší než při bodnutí vosou. Stejně tak je tomu u největších evropských pavouků slíďáků. Těm právě přísluší lidový název tarantule, ale jejich jedovatost je odjakživa přeceňována.

K nejjedovatějším pavoukům světa patří nevelcí australští sklípkani rodu Atrax, u nichž jsou známé i smrtelné následky napadení člověka. Vážné problémy mohou způsobit i menší pralesní sklípkani z Jižní Ameriky a Afriky. S těmi se ovšem našinec hned tak nesetká. Daleko “dostupnější” je snovačka jedovatá, známá a obávaná “černá vdova”. Vyskytuje se v tropických a subtropických oblastech téměř celého světa. Je to malý pavouk s tělem dlouhým sotva 1,5 cm (samice), velkým kapkovitým zadečkem a štíhlýma, lesklýma, ebenově černýma nohama. Rasa žijící ve Středomoří mívá na těle třináct protáhlých, jasně červených skvrn. Většinou nebývá hojná a vzhledem k jejímu skrytému způsobu života se s ní člověk často nesetká. Ukrývá se pod kameny, ve skalních štěrbinách a v dutinách stromů, ale může se usadit i v lidských příbytcích, zejména v temných koutech, sklepích, ale třeba i na záchodech. V obydlích, ale třeba i při polních pracích a ošetřování stromů dochází nejčastěji ke kousnutí, které bývá bez léčby smrtelné ve zhruba 5·10 % případů.

HADI A ŠTÍŘI

Po hadech jsou rozhodně nejproslulejšími jedovatými živočichy štíři. V tropech a subtropech celého světa jich žije přes šestset druhů. U nás se kromě populace zavlečené do oblasti Slapů nevyskytuje žádný původní druh. Bodnutí některých druhů štírů je skutečně velmi nebezpečné a na světě v jeho důsledku zemře ročně několik tisíc lidí. Jedovatý orgán štírů je stejně známý jako jedovaté zuby hadů. Tvoří ho váček na konci protáhlého ocasu, jehož poslední článek je ukončen ostrým zahnutým bodem. Tento orgán používají štíři hlavně k usmrcování větší kořisti, ale i k obraně. Štíři patří mezi noční živočichy, světla se vysloveně bojí, a tak je přes den můžeme najít hlavně pod kameny, kusy dřev, nebo pod odchlípnutou kůrou. Zato v noci je třeba mít se na pozoru, v místech jejich výskytu nechodit bez bot, při spaní v přírodě nebo v jednoduchém příbytku pozorně prohledat nocležiště a ráno vyklepat boty a protřepat šaty.

Nejvíce smrtelných případů bodnutí štíry připadá na Střední Ameriku, severní Afriku a Střední Východ. Nebezpečné druhy však žijí i v jiných tropických oblastech. Jedovatost štírů nezáleží na jejich velikosti. Některé z největších druhů způsobují jen slabou otravu, zato mnoho daleko menších může být velmi nebezpečných.

Štírům jsou na první pohled podobní tropičtí pavoukovci bičovci a bizarní pouštní solifugy. U těchto živočichů, i když vypadají dost hrůzostrašně, ovšem nebyl zjištěn jedový orgán. Bičovci však mají jiný obranný mechanismus. Ze spodní strany posledního článku zadečku, ukončeného dlouhým “bičem”, vystřikují proti nepříteli kyselinu, která může způsobit svědění a záněty na sliznicích.

Jedovatých živočichů je mezi bezobratlými ještě celá řada. Například některé velké druhy stonožek mohou způsobit nepříjemná zranění, velké tropické mnohonožky nekoušou, zato z otvůrků na povrchu svého článkovitého těla vystřikují účinnou žíravou tekutinu.

STAČÍ SE POUZE DÍVAT

Ze suchozemských jedovatých obratlovců patří až na výjimky všechny druhy mezi obojživelníky a plazy. Jedovatý obranný sekret vylučují četné druhy žab a mloků. U nás je nejznámější mlok skvrnitý, z žab ropuchy a kuňky. Jed ropuch je vylučován hlavně z nápadných oválných žláz, umístěných za očima. Kromě toho vylučují jed kůží, stejně jako většina ostatních jedovatých žab. Z tropických druhů jsou nejznámější překrásně zbarvené žabky čeledi Dendrobatidae z tropické Ameriky. Pověstná je i praxe kolumbijských indiánů, kteří používají tyto žáby k výrobě šípových jedů.

Ze sekretů žab a mloků byly izolovány nesmírně prudké jedy. Většinou jsou ovšem natolik zředěné, že se jich člověk nemusí obávat. Nepříjemnosti mohou způsobit, jen když se dostanou do oděrek v kůži a na sliznici, hlavně do očí.

Ještěři, i když vypadají nebezpečně, a v některých oblastech je domorodci za jedovaté považují, v drtivé většině jedovatí nejsou. Existují jen tři dosud známé výjimky. Jsou to dva druhy velkých ještěrů korovců z jihozápadu USA a Mexika a převzácný varanovec bornejský z pralesů Kalimantanu. Takže nejznámějšími a nejobávanějšími jedovatými plazy zůstávají hadi (viz Koktejl 3/96).

Dokonce i mezi savci najdeme takové, kteří disponují jedem. Samci ptakopyska a ježury mají na zadních končetinách pohyblivou ostruhu s jedovou žlázou. U hmyzožravců štětinatce haitského, rejsce vodního a rejska krátkoocasého se jed tvoří v podčelistních žlázách, které ústí poblíž řezáků. S přítomností jedovatých živočichů v moři i na souši se budeme muset smířit. Příroda je vybavila účinnými prostředky k lovu potravy i k obraně a je jen na nás, jak se vyvarujeme nepříjemností při setkání s nimi. Při pohybu v přírodě, zvlášť v oblastech tropů a subtropů, je třeba opatrnosti, neznámé živočichy nebrat do rukou a zbytečně nedráždit. Stačí se jen dívat, vždyť mnohé z jedovatých druhů zvířat patří mezi nejpodivnější, nejzajímavější, nejbizarnější a nejkrásněji vybarvená stvoření na Zemi.

Aktivní vulkány, deštné pralesy, divoké řeky s bezpočtem nebezpečných peřejí, korálové útesy a sněhobílé pláže Karibského moře. To vše mohli jako první Evropané obdivovat odvážní španělští mořeplavci již před téměř půlstoletím. Země, jíž se přezdívá “Švýcarsko latinské Ameriky”, Kostarika. Právě ta se stala dějištěm nultého ročníku soutěže “Na dno nebo na vrchol”. Neboť název je nejen volnou parafrází písně Wericha a Voskovce o životních útrapách a osudech, ale skrývá v sobě i některé disciplíny.

SPEARFISHING

Hlavním úkolem úvodní disciplíny bylo obstarání si potravy za pomoci jednoduchého vybavení. Tomu však předcházela tvrdá zkouška fyzické zdatnosti. Každá soutěžní dvojice byla před startem vybavena nafukovacím kajakem z Gumotexu Břeclav a základní potápěčskou výstrojí · tedy maskou, šnorchlem, ploutvemi a nožem s harpunou. Cílem byl zhruba tři kilometry vzdálený ostrov. Jediné místo pro přistání však leželo za rozsáhlou bariérou korálových útesů, které byly pro gumové kajaky něco jako minové pole. Méně nebezpečným, leč pro někoho ještě složitějším, bylo překonávání příbojových vln. Půlhodina zde vyhrazená ovšem nesloužila k odpočinku, nýbrž právě ke spearfishingu, neboli k chytání ryb na nádech s pomocí harpuny. Dvojice se okamžitě ponořily do oceánu a o jejich dalším pohybu vypovídaly jen občas se objevující šnorchly chrlící vodu. O výsledku dvojice rozhodoval nejen celkový čas, ale i počet ryb a langust, kterým by uspokojili při večeři nejen sebe, ale i porotu. Po neméně náročné cestě zpět padali všichni vyčerpáním ve stínu prvních palem v cíli na pláži. S ubíhajícím časem se totiž ukázalo, jak velkou roli může sehrát los, a jak těžkým soupeřem bude pro všechny soutěžící i organizační štáb neúprosné slunce.

RODEO

Propocená trika se nepříjemně lepila na tělo. Vlhkost v těchto místech zcela jistě překročila hranici 70 %. Přesto kalná voda řeky se spoustou napadaného a tlejícího listí nikoho nelákala k osvěžení. A už vůbec ne poté, co se jinak málo výřečný Ralf zahleděl ke druhému břehu a utrousil: “Lagarto.” Upozorňoval nás na ničím nezajímavé “kusy dřeva” v řece, kterou bylo nutné během této druhé disciplíny přebrodit. Těžko říci, zdali se drobní indiánští koně více obávali krokodýlů ve stínu porostu, jenž se skláněl nad vodou, či zda jim činila problémy hmotnost jejich dočasných vaqueros. Ti stěží mohli zakrýt svou vyvinutou muskulaturu pod oblečení. Krátký úsek po startu, boříce se v bílém písku s naplaveným dřevem a zbytky korálů, zvládali koně a jezdci ještě dobře. S přibývajícími kilometry byl však postup džunglí stále náročnější. A to nejen pro zvířata. I závodníci, pro něž bylo první setkání s bujnou vegetací džungle a orientace v ní něčím zcela novým, občas dávali přednost vedení koně před cvalem. Z koňského hřbetu totiž snadno přehlédli rafinované “indiánské” symboly z přírodních materiálů, kterými Ralf předešlého dne vytýčil trať. Ta končila na malé farmě, kde se odehrálo tolik očekávané finále. Šest statečných se vřítilo do ohrady s divokými koňmi. Přítomní domorodci za pomoci smečky farmářských psů začali škodolibě plašit malé stádo. Šlo tu o čas, neboť doba, kterou potřebovala dvojice k chycení koně a odtažení do malé ohrady, se připočítávala k času z putování džunglí. Je třeba přiznat, že ke kovbojům ze známé reklamy na cigarety měli naši hoši daleko. Pohyblivé cíle byly pro jejich lasa příliš rychlé. Až po delší době se uštvaní koně, zřejmě v naději brzkého konce, postupně nechávali chytit do lasa.

KROKODÝL DUNDEE

S náhrdelníkem z krokodýlích zubů, vysokými botami do džungle a náramkem z býčího rohu jako by se už narodil. Stejně tak jeho manželka, bývalá učitelka hry na klavír, jež se ještě před pěti lety “těšila” pohodlí a luxusu života v Evropě, připomíná na koni spíše rodilého kostarického honáka dobytka, než naturalizovaného Švýcara. “Nejsem fabrikman,” odpoví vám na otázku, co ho přivedlo až sem, daleko od civilizace a rodného Baselu, způsobem sobě vlastním pětatřicetiletý Ralf. Drobný blonďák s kulatými brýlemi, které má z jedné strany opravované tenkým drátem a v mnohém tak připomíná Paula Hogana ve filmu Krokodýl Dundee. Rozhodl se žít společně se svou manželkou a malým synem mezi místními domorodci, nazývanými ticos. Živí se chovem koní a dobytka, lovem ryb a příležitostně si přivydělává jako průvodce či prostředník s místním obyvatelstvem. Ralf se stal okamžitě nedílnou součástí týmu a má nemalý podíl na úspěšném průběhu soutěže.

NA VRCHOL

Postavte si v létě rotoped do skleníku a zkuste na něm nějakou tu hodinu šlapat. Pro “osvěžení” na sebe můžete pustit horký vzduch z vysoušeče vlasů. Jen tak si můžete v naší zeměpisné šířce vytvořit odpovídající podmínky pro trénink třetí disciplíny. Rozmanitost krajiny si však musíte již jenom představovat. Nikdo ze závodníků však stejně neměl čas věnovat se přírodním krásám okolí a vnímat vřeštění vyplašených opic a barevných papoušků, či přes cestu přebíhajícího pásovce. Výraz sjezd na horských kolech v tomto případě není totiž zcela přesný, neboť ostré klesání po vyprahlém svahu sopky se po několika kilometrech změnilo v náročnou jízdu džunglí. Trať tak nabízela pasáže pro jezdce pevných nervů, pro něž byly brzdy speciálních amerických sjezdových kol Tico Trek pouhou zátěží, ale i pro vyznavače technických úseků s překonáváním řady přírodních překážek. Zejména spousta kořenů ve vyschlém korytu řeky či průjezdy zarostlými úseky byly nejzrádnější. Krátké zaváhání či ztráta koncentrace končily okamžitě pádem, doprovázeným peprným komentářem v češtině. To nejhorší však přišlo na konec · písčité pobřeží Pacifiku. Poslední desítky metrů v hlubokém a rozpáleném písku braly účastníkům zbytky sil a leckdo si sáhl na dno možná dříve než očekával. I za cenu toho, že kolo s vypětím sil dotlačili, do cíle dorazili všichni.

REJNOK MANTA

Slova nahrazuje nacvičená signalizace rukou. Okolní svět ticha narušuje pouze bublavý zvuk plicní automatiky. Mihotající se kužele světlometů pronikají nepropustnou inkoustově černou hlubinou a odhalují skryté barvy nádherných korálů, kouzelně světélkujících řas a mořských organismů. Oči bedlivě pátrají po okolí v naději, že se někomu podaří zahlédnout slibovaného žraloka kladivouna, který podle slov našeho instruktora obývá zdejší vody. Průvodcem nám je Carlos, italský profesionální potápěč. Podobně jako Ralf se rozhodl natrvalo usadit daleko od Evropy a založil rodinu s domorodou krasavicí Marthou. Skupina potápěčů v tyto chvíle sleduje každý jeho pohyb. Jedině on zná zdejší nebezpečné spodní proudy, před kterými nás varoval, a které mohou potápěče snadno zanést hluboko do moře. Světlem hypnotizovaných ryb všech tvarů a barev je možné se dotýkat rukama. Čas jakoby se zastavil. Nikoli však ručičky manometrů, měřící tlak stlačeného vzduchu v láhvích. Pak se v dvacetimetrové hloubce zvířil písek a ode dna se zvedl téměř pětimetrový rejnok manta, aby vzápětí pomalu a důstojně zmizel v neproniknutelné tmě. Přestože je noční ponor náročný, jak po stránce psychické, tak zejména pro velmi stíženou orientaci a vyžaduje mimořádnou opatrnost a zodpovědnost, odměnou jsou velmi vzrušující a nezapomenutelné dojmy.

PARAGLIDING

Čím dále, tím lépe. To byla kritéria disciplíny, která záhy vzbudila pozornost v širokém okolí a rázem nebyla nouze o malé i velké pomocníky. Se slovy “Cómo estás?” se okamžitě každý další příchozí vrhal ke zděšenému letci a snažil se mu pomoci s rozmotáváním šňůr a roztahováním padáku. Povětrnostní podmínky navíc nebyly zrovna ideální. Foukalo sice od moře, což vzhledem ke startu bylo optimální, ale poryvy větru byly velmi proměnlivé a nevypočitatelné. Vůle k vítězství a soudržnost posádek však byla bezmezná. Přestože s létáním na padáku neměla většina účastníků příliš bohaté zkušenosti, šli do toho všichni bez výjimky po hlavě. Značně členité pobřeží ani hustá džungle nedaleko odsud nenabízely příliš možností k přistání. Malá písečná pláž se nakonec stala nedosažitelnou metou, a tak letci vzali za vděk pastvinou s několika urostlými palmami a pasoucím se stádem dobytka. Pak se jeden statný býk vzpamatoval ze šoku a rozhodl se o své stádo a pastvinu utkat v boji s vetřelcem. Tváří v tvář přesile bytostí přicházejících z nebes, od tohoto úmyslu naštěstí upustil. Jinak to ovšem vypadalo s rozzuřeným farmářem, jemuž stádo patřilo, a jenž se domáhal odškodného za vyplašené stádo, které podle jeho slov mělo zcela jistě v následujících dnech vykazovat nižší dojivost. Stejně jako v mnoha jiných případech se i tady ukázala Ralfova diplomacie a znalost mentality domorodců nepostradatelnou, a tak býk i farmář nakonec odkráčeli s nepořízenou. Drobné oděrky od ostrého palmového listí byly nakonec jedinou újmou na zdraví a doktor výpravy si mohl jít opět s úlevou lehnout.

NA DNO

Modré ploutve dalšího účastníka zamávaly na rozloučenou a zmizely v hlubině. Začal klesat podél spuštěného lana, které bylo zatíženo v hloubce třiceti metrů. Záchranní potápěči, vyvážení po celé jeho délce, bedlivě sledovali každý jeho pohyb. Úkolem každého soutěžícího bylo na nádech s pomocí ploutví a šnorchlu odtrhnout z potopeného lana hloubkovou značku.

Halasný pokřik, reagující na jeho gesto O.K. a radostné mávání barevnou stuhou s dosaženým údajem 18 metrů, se rozléhal daleko po oceánu. Kdo se někdy zkoušel na nádech potopit do hloubky více než sedm metrů, ví, o čem je řeč. Zhruba od této hloubky je totiž lidské tělo vlivem hydrostatického tlaku těžší než voda a začíná klesat ke dnu. Na zpáteční cestě k hladině je tak navíc potřeba vyvinout daleko větší energii, než při vodorovném plavání v hloubce dvou metrů, a zásoba kyslíku v plicích a svalstvu rychle ubývá. Tento bezpochyby úctyhodný sportovní výkon, potvrdil svým uznalým pokyvováním i Carlos, který, jak se sám později přiznal, není nakloněn těmto aktivitám. A jako profesionál zřejmě ví, o čem mluví.

SLAŇOVÁNÍ VODOPÁDU

“Ještě jednou řekneš, že by sis dal studený pivo, tak ti…” nedokončil větu směrem ke svému bratrovi Karel a vyždímal propocenou čelenku, která již nestačila zadržovat pramínky slaného potu. Pochodující skupina na pozadí palmami porostlých kopců měla před sebou ještě tříhodinové putování k nejbližší podhorské vesničce s poetickým názvem San Domingo, kde na ně čekal terénní jeep. Zavěšené karabiny, sedáky a horolezecká lana, jimiž byli opásáni, působily v tomto prostředí trochu nepatřičně. Každý šetřil silami co to šlo a za zastřenými pohledy se skrývaly ty nejprimitivnější tužby. Těžko zpětně hodnotit, co bylo v této disciplíně větší překážkou. Sluneční žár, který ten den přesáhl 45 stupňů Celsia a skličující žízeň, či to byla drolící se stěna vodopádu, kterou bylo nutné v rámci disciplíny zdolat. Tentokrát jsme navíc všichni do jednoho zaplatili nováčkovskou daň, neboť koho by napadlo, když má namířeno k vodopádu, nést s sebou vodu. Bohužel, k období dešťů se teprve schylovalo, a tak pramínek nevábně vyhlížející vody, stékající ze stěny do kalné tůně, k uhašení žízně příliš nalákal. Etapa, jež původně spočívala v přeplavání tůně, výstupu stěnou vodopádu a jeho zpětného slanění, přičemž se započítávaly, jako ostatně vždy, součty časů obou partnerů, byla vlivem tropického klima rozšířena o náročný pochod tam a ještě náročnější cestu zpátky.

NA KANOI PRALESEM Do městečka Puerto Viejo, odkud jsme již k hranicím Nikaragui museli cestovat v motorových člunech, jsme dorazili po únavné celodenní cestě napříč Kostarikou. Období dešťů propuklo již v plné síle. Místo nabízelo spoustu zarostlých řečišť a lagun, zabíhajících hluboko do džungle. Společně s bohatou faunou nádherně barevných volavek a ledňáčků, bazilišků, vřeštících opic i tenkého žlutého hada, jenž se plazil v korunách zeleného mangrovniku jsme si nemohli přát lepší místo pro finále. Tato disciplína nepatřila mezi tzv. adrenalinové sporty, ale byla symbolickou tečkou za naším čtrnáctidenním snažením. Stejně jako v prvním klání zde šlo především o to, umět se v cizích podmínkách postarat o obživu. Cesta k palmám, ze kterých bylo možné utrhnout kokosové ořechy, však vedla hustě zarostlým úsekem pralesa. Od východu slunce se dvojice prosekávaly mačetou za neustálého tropického deště. Po dosažení řeky bylo nutné doplout na indiánské kanoi do řečiště zvaného Černá laguna. Zde již čekal domorodec, který dohlížel na to, aby kokosy utržené z okolních vysokých palem byly osekány mačetou na tvrdou skořápku, aniž by se z nich vylilo mléko. Hodnocen byl opět nejen čas ale i opracování ořechů. A tak jsme si na úspěšný závěr celé soutěže namísto šampaňského mohli přiťuknout a připít pravým kokosovým mlékem.

V půl čtvrté ráno se mátožím podél brblajícího moře a hledám bar, kde se schází mořští vlci před vyplutím. Sedám si k pultu a v předtuše mořské nemoci do sebe házím velkého panáka výborného menorského ginu. V tu chvíli mi ode dveří kynou tři chlapíci · “Jede se na dravý ryby, žádný zdržování!”

“RUBIA” – Josef opatrně manipuluje s nebezpečnou rybou

Joan, Francesco a Josep jsou tři bratři · jako v pohádce. Loví spolu už dlouho. Prvním dvěma je něco přes čtyřicet a Josep je dvaadvacetiletý benjamínek. Bárka je malá a průměrně zchátralá.

Nakládáme bedny mražených sardinek, jako návnadu dravým rybám. Joan nahazuje motory a my se tiše vzdalujeme od břehů druhého největšího z Baleárských ostrovů. Krájíme černou mořskou hladinu a temný vzduch, plujeme s jiskřícíma hvězdama nad hlavou. Cítím trojrozměrnou hloubku prostoru. Rytmický zvuk motoru a rozrážené vody opticky doplňují světélkující monitory navigačních přístrojů. Joan mi na nich ukazuje ostatní lodě, na dalším monitoru nahlížíme pod hladinu moře. Je vidět povrch dna i hejna ryb.

TECHNIKA LOVU

Francesco a Josep se převlékají do žlutých gumových obleků. “Ženský na loď nikdy nebereme, přináší to smůlu,” houkne na mě přes rameno Francesco a lopotí se s obrovskou kádí, ve které je smotané silonové lano se stovkami háčků. Pak bere nůž, vykosťovák. Šmik, šmik, poltí sardinky na menší sousta. “Budou dravým rybám šmakovat.” A začíná fofr. Čtyři páry rukou se střídají v naučeném rytmu. Navléknout návnadu na háček a ladným obloukem s ní do vody. První, druhý, pvní, druhý… kilometry silonu, stovky háčků, tři hodiny rytmické, monotonní práce.

Na horizont se konečně vyhoupne slunce. Josep se napřímí, přes rameno pohlédne k východu a s pokorou v očích přivítá nový den. Pokřižuje se. Tisící nebo dvou tisící den na moři · rutina. Technika lovu je primitivní. Na pevném silonovém lanku jsou asi po dvaceti metrech navázány jemnější silony, každý zakončený ostrým háčkem. Na každý háček přijde kus makrely. To celé rybáři postupně pokládají do moře, v nepravidelném kruhu. Políčená návnada je pro lepší nalezení označena plovoucími bójkami. Po třech hodinách se kruh uzavírá a loď připlouvá k začátku návnad. Výlov začíná.

VELKÁ RYBA

“Napnutý jako lano v navijáku čekám, co se z moře vynoří a první úlovek už je vidět pod průzračnou hladinou. Ostře rudá ryba. Ostnatá, vzteklá, nadutá jak balon · krvavý mořský dráček. ‘Denžr’,” komentuje Josep a opatrně, klackem nebezpečnou rybu ukládá do přepravky. Použitelný úlovek je zhruba na každém padesátém háčku. Návnady jsou netknuté nebo chytře ožrané. “Podmíráci” musí zpátky do moře, stejně jako ryby nejedlé, hvězdice, zachycené kameny. Jako nechutné morény, svíjející se jako klubko hadů, s rozšklebenou tlamou plnou zubů ostrých jako břitva. Další nepoužitelný úlovek rejnok připlachtí k hladině jako prehistorický pták. Když ho pouštíme, vrací se elegantními pohyby do tiché hlubiny, jako když nám mává.

“Bigfiš, bigfiš, bigfiš!” řičí Joan a rozrušeně buší podběrákem do podlahy. Nic nevidím, ale zkušení rybáři podle tahu vlasce velký úlovek poznají. Najednou se hladina otevře a opravdu, ryba jako tele. Podběrák a už je na palubě. Rybáři ji nechají plácat, aby se unavila. Kdyby ji přemáhali silou, vykoledovali by si nepříjemná zranění od kostnatých ploutví, ostrých jako čepel nože. Ryba se uklidňuje, a tak ji uklízíme do plastové přepravky a přikrýváme mokrou plachtou. “Tak takhle by to šlo,” pokyvuje spokojeně hlavu Francesco. Kilo téhle ryby se prodává za 1700 Ptas (asi 430 Kč).

Lov je ale dnes podprůměrný. Cítím v jejich pohledech lehkou výčitku · je to kvůli mně. Menorští rybáři věří, že když vezmou na loď někoho cizího, přinese to jenom smůlu. Chlapi tahají třeba kilometr vlasce bez jediného úlovku, navíc se silon hrozivě zacuchal. Může za to Joan, protože špatně manévroval s lodí. To je chvíle, kdy se projevuje jejich jižanská nátura: starší bráchové se hádají do krve, menorsky na sebe štěkají, vrčí… Poslední rozepři naštěstí ukončuje vize velkého úlovku. Teď vidím i já, jak se pod hladinou rýsuje gigant. Takový macek se nevejde ani na podběrák, a tak se Joan chápe hrozivého háku, a když se ryba vynoří, stačí přesně mířený zásek za žábru a šup s ní na palubu. Její tělo se třpytí na slunci, obrovská síla jen pomalu ochabuje a my se díváme na poslední a největší rybu dne. Je mi jí trochu líto, ale pro rybáře je to rutina. Pakujeme nástroje a třídíme úlovek, pevnina už je na dosah ruky. Přirážíme ke břehu, chlapi mě poplácávají po ramenou a říkají: “Takový je život, zítra bude úlovek lepší.” Pevnina se mi zdá po deseti hodinách pružení a kolíbání nějaká divná. A tak se potácím po přístavu s litrovou lahví ginu, kterou jsem dostal od chlapů darem. Při chůzi mám pocit, že jdu po vzduchových polštářích. Vzdaluji se přístavu a přes rameno vidím jak mi pobaveně mávají tři menorští bratři.

Málokdo si už pamatuje rychlíkové soupravy poháněné parními lokomotivami. Sykot unikající páry a vysoké sloupy černého, štiplavého dýmu. Mělo to své kouzlo a romantiku, ale i spoustu záporů. Nebezpečí požárů od jiskry z komína, zavřená okna i v největších vedrech před pronikajícími, všudypřítomnými sazemi, až po špinavý límeček bílé košile na konci cesty.

parní lokomotiva

Zdá se to tak dávno, ale není tomu ještě ani dvacet let, co u nás definitivně skončila éra parních lokomotiv. Léta běží a čas se nezastaví. Dnešní pohodlnější a čistější vlaky už v nás nevzbuzují takovou úctu a cesta vlakem postrádá bývalou romantiku a dobrodružství dálek. Svět se zmenšil a cestování se stalo docela samozřejmou věcí. Zkusme ale ocenit nádheru ocelových ořů vyrobených rukama našich otců a dědů! Techničtí nadšenci a obdivovatelé starého a krásného si mohou zajít do Národního technického muzea, kde mohou obdivovat na dvacet těchto nádherných skvostů lidského umu. Těm z nás, kterým koluje v žilách trochu dobrodružné krve, a kteří bychom chtěli vyzkoušet romantickou, dnes už nemoderní a dávno zaniklou dobu Julese Verna, už nezbývá mnoho možností. České dráhy, jako by si toho byly vědomy, zavedly nostalgické jízdy pro pamětníky, ale i pro ty, kteří by chtěli na vlastní kůži poznat cestování v dnes už většinou oprýskaných vagonech s dřevěnými sedačkami a těžko otevíratelnými okny. V dunícím starém vlaku je možné zažít Otevírání jara na Ostravsku a Děčínsku, Dětský drak vás proveze Českým středohořím na trati Děčín · Česká Lípa a nebo se můžete ve zvláštním vlaku zúčastnit Horňáckých slavností. Na trati Praha · Velké Popovice můžete v červnu strávit Den Kozla. Celé léto budou na Šumavě vidět bílé obláčky dýmu z lokomotivy vlaku supícího krajinou na trati Černá v Pošumaví · Horní Planá · Nová Pec · Černý kříž · Nové Údolí. Koncem srpna se nakrátko rozjede vláček, který absolvuje tzv. Beskydský okruh a Posázavský Pacifik zahouká jako kdysi na trati Praha Bráník · Dobříš a Praha Bráník · Jílové u Prahy koncem září. U příležitosti Dne dětí bude vypraveno hned několik vlaků, například z Kladna do Lužné, z Brna do Rožné, z Ostravy do Opavy, z Liberce do Frýdlantu či v Praze z Bráníku do Modřan. Zbývá popřát jen šťastnou cestu a co nejméně sazí v očích.

“Po třech, čtyřech měsících za stojanem jsem už utahanej a tlustej. Potřebuji si odpočinout. A to tak, že na cestách odpočinek neznám. Mám puchýře a honím se jak blbec. Na Popokatepetl, na Djebel Toubkal v Atlasu, nebo Chirripó · horu v Kostarice. Jsem šťastný. Jsem hubený. Hubnu, protože se cpu jen mangem a papájou. Na Guadeloupe jsem se po kolena brodil v mangu. Neskutečné.”

Představitel snového realismu, malíř Libor Vojkůvka (23. 6. 1947), je vyučeným zahradníkem. Maluje od roku 1971 a první samostatnou výstavu uskutečnil v roce 1975. V roce 1986 vystavoval v Památníku národního písemnictví a po jedenácti letech v Olomouci. Ivan Renč o něm natočil film Skopičinky a malůvky mistra Libora Vojkůvky. K jeho nejznámějším obrazům patří “Za pět minut dvanáct”, “Vodní taxi” a “Judita s hlavou Holofernovou”.

SMRT MALÍŘOVA

Mnoho lidí zjistilo, že existuje malíř Vojkůvka až po tvé spolupráci na filmu Trhala fialky dynamitem, kde se objevil pomalovaný autobus a záchod. Nebyla to trochu laciná popularita?

Laciná? To snad nemyslíš vážně. Autobus pro film jsem dělal celý měsíc v Brně a hajzl, ten jsem maloval už přímo na Barrandově. Děsně se kvaltovalo. Dělal jsem ho dvě soboty od rána do tmy. Bylo půl desáté večer a já furt jak blbec ještě makal. Laciná popularita? Spíš pěkně vydřená. Autobus zaujal, tak jsem tu svou práci odvedl asi dobře. Jak film dopadl u kritiky je jiná věc. Mé obrazy se líbily už před filmem a nebyl problém s prodejem. Samozřejmě že jsem při natáčení poznal herce, koukali mi přes rameno, rozkřiklo se to… Jo, dobrá reklama, ale tvrdě zaplacená.

Z většiny článků, které jsem o tvém malování četl, vyplývá, že tvé obrazy vyvolávají pocit klidu, pohody. Už jen schází dodat čistoty a jsme v televizní reklamě. Ohlížíš se na kritiky?

No, to je dobrý. Ne. Občas se bavím, jak mě teď škatulkují. Neví, kam se mnou. Nejdříve mne házeli mezi naivisty, ale teď tvrdí, že nejsem naivista, že nejsem jako oni, kteří se nes? s kompozicí, barvou, technikou. Nejčastěji to označují jako snový realismus. Asi to realismus je, reálně maluju, ale je v tom nad rámec, ten sen, představy.

Teď se uvádí pojem inzitní umění.

To oni pořád razí, aby neříkali naivní. Ale nějak se to nevžilo. To je tak: naivní podle slovníku může taky znamenat něco jako blbý, dětinský. Oni, aby to překryli, razí inzitní. Jenže se to neuchytilo. Pořád se tomu říká naivní, čili blbý, dětinský, infantilní.

Tvůj slovník je občas silná káva, vypadá to, že moc nepřemýšlíš, které slovo je v jaké situaci zrovna vhodné.

Já jsem z velmi slušné rodiny, kde nikdo neřekl sprostého slova. Pět slušných dětí. Tři sestry, brácha fenomenální matematik. Já jsem se zvrtnul. Bylo to tím, že už ve třetím ročníku zahradnické školy jsem upadl do pravého života. Mezi partu zemědělců. Správní borci, ale ti nadávali! Honili se se sekyrama po ubytovně. Život na tvrdo. Jeden z nich si třeba koupil prasátko. Za 14 dnů jsem mu pomohl ve chlívě to prase vyměnit za větší, za dalších 14 dnů ještě za větší a za dalších 14 dnů byla zabijačka. Ti mluvili parádně sprostě, tam jsem se nakazil.

Tady jde spíš o to, že ve společnosti je běžnější přibrzdit, dávat si pozor na jazyk, ale ty jako bys to ignoroval.

Já to neignoruji, já si to uvědomuji. Dokonce jsem se ze začátku styděl. Představ si, že mě zavedou do rádia a mluví se naživo. Najednou se musím setsakramentsky hamovat. Nakousnu slovíčko “do pr…” a teď závora, snažím se z toho vyklouznout, řeknu třeba “do práce” a rozhovor začíná nabývat stále bizarnějších forem. Přesto mi ale vždycky tak dvě tři “kurvy” ujedou i v tom rádiu. Už se neomezuju. Na nic si nehraju.

Pozorný čtenář bible je překvapen, kolik motivů se z ní ve tvých obrazech objevuje.

Jéžiškotky, tam je strašně moc příběhů, které se dají do mých představ vložit. Spousta zvířat, spousta věcí, které se dají lehce skloubit s mým malováním. Třeba Daniel v jámě lvové. Chtěl bych malovat Daniela se lvama. A všechny ty ráje · zrození Evy a Adama. Nebo ten řízek s harfou, jak hrál zvířatům. Až budu starej a nebude mi to v makovici pálit, tak si řeknu: “Kurva, namaluj ráj a nahou babu a chlapa, kolem spoustu zvířat a nepřemýšlej!”

Máš barevné sny?

Mám. Ale nejvíc mě štve, že už v nich nelítám. Když jsem byl děcko, tak jsem ve snech lítal. Zatlačil jsem, jako na hajzlu, a lítal jsem. Těšil jsem se až usnu, aby se mně zase něco takového zdálo. Po svatbě to nějak splasklo. Asi má člověk ustříhaný křídla.

Kromě námětů u tebe velkou roli hraje osobitá malířská technika.

Má technika je podobná technice starých mistrů v období vrcholné renesance. I když to pořád tak přesně nedokážu.

Jde vlastně o systém tenounkých vrstviček, co se dávají na sebe. Podmalby, sfregatury a nakonec lazury. Takových deset, dvanáct vrstviček. Dvanáct jich mám nejvíc, to dávám na postavu. Udělám šestkrát zelenobílý reliéf a teprve na ten dávám dalších šest vrstviček pleťového tónu, až vznikne odpovídající barva. Výsledné barvy, které jsou na obrazech, na paletě nikdy nenamícháš, jelikož vznikly optickým součtem všech vrstviček.

Maluje ještě někdo podobným stylem?

Já nikoho neznám, ale moc nás asi nebude, protože ta technika je časově velmi náročná a doba je jinde. Život jde rychle. Spousta lidí si vezme sololit, navalí na to latex a maluje. Má to hned. Já musím šponovat plátno, potom přijde chemie. Kremžská běloba, lněný olej, antiseptikum, fenol nebo krezol, křída, glycerin, sikativ kobaltový, je tam želatina. Všechno přesně vážené. Sám si to umíchám. Vzniká sajrajt jako za renesance a tím se plátno natře. Mám jen malé změny. Místo želatiny oni používali klih z králičích kožek, nebo z vydřích blan. Sháněj teď vydří blány, ti “zelení” by mě pobili.

Nebyla to kdysi při volbě techniky sázka na tutovku zvanou výjimečnost?

Podívej, ta technika mi nejvíc umožňuje detailní zpracování. To mně vyhovuje. Je pracná, ale své představy ztvárním lépe než technikou á la prima, když to všechno valíš do mokrého, až je obraz hotový. Samozřejmě mě i teď s?, když je někdo lepší. Výjimečný. Jako ve sportu. Každý chce vstřelit branku a každý chce v závodě doběhnout jako první. Jenže tady je to kapánek jiné. Přede mnou jsou už tisíce malířů a co mám dělat? Tak, kurva, maluju, jak umím.

Ovlivňuje tě dnes hodně okolí v tom, co bys měl malovat?

Ne. A i kdyby takové tlaky byly, já se tomu neumím poddat. Maluji co umím a chci. Když někdo přijde, že bych to jako měl dělat jinak · nedokážu se přetrkat. Když někdo chce, abych mu namaloval malý obrázek. Neexistuje! Zrovna se mi chce malovat velký, musím malovat velký. Teď mám dělat na zakázku pohlednici. Malinká cipovinka, a páni, jak já jsem z toho nešťastný. Jasně, je to dáno i tím, že už jsem finančně nezávislej. Můžu malovat, co se mi zlíbí a můžu na všechny kašlat. A taky to tak dělám, protože to je v kumštu nejlepší. Že se to i přesto líbí, je špica.

Není ale podezřelé, že se Vojkůvka líbí skoro všem?

Představ si, moje obrazy teď prý dokonce vyhledávají i jogíni a senzibilové, že to má jako nějakou energii. Cimbáloviny. A že se líbím skoro všem? To je zdání, protože hodně lidí ti neřekne přímo do očí: “Pane Vojkůvka, to, co vy malujete, to je hrůza!”

Jako v hudbě · mám rád kytaristu Django Reinhardta. Kdo ho má ještě rád? Pár lidí. Ostatní ne a já jim to neberu.

Jak dlouho máš tento ateliér s hromadami klíčů, hudebních nástrojů, nemocničních bažantů, bust, skleniček, starých gramofonů?

Tady jsem asi od 80. roku. Napřed jsem maloval nahoře v kuchyni, to jsem tu byl ještě hradní zahradník, ale potom jsem se přesunul o patro níž do bývalého sklepa. Ty věci, ke kterým něco cítím, používám při malování obrazů. Třeba klíče. Mockrát jsem je maloval, tu a tam visí v zátiších a nikdy nevím, jaký budu potřebovat. Maloval jsem zubařské náčiní. Maloval jsem porodnické kleště. Maloval jsem různé lebky, šicí stroj. To není sbírka, to je inspirace · vím, jak to vypadá. Stejně tak mám rád staré fotky, miluji Drtikola jako fotografa. Protože staří pánové si s fotografií dali obrovskou práci. Z dnešních mne zaujme tak akorát Saudek. Otevřel jsem jeho kalendář a on tam psal o tom, že nějaký zpěvák chce malovat a jiný chce něco jiného, ale on že chce být jen fotografem. To se mně strašně líbilo. Chci být jenom malířem. Chtěl bych být. Ničím jiným. Zpěvák může malovat, co by ne, ale dělat výstavy…, strkat to na veřejnost, jéžiškotky, dyť je to hrůza.

Loni se objevily padělky tvých obrazů. Svým způsobem je to vyznamenání, když si malíře všimne padělatel.

Souhlas. I pan Zrzavý se chlubil, že na jedné výstavě v Paříži ukradli zloději ze všech obrazů jen ten jeho. Napodobujou se rifle, teď se napodobuje i Vojkůvka. Nevadilo mi to, protože je spousta malířů, kteří mě tak nějak napodobujou, a když to každej podepíše svým jménem, tak ať si. Blbý bylo, že na těch obrazech byl můj podpis. V novinách dokonce psali, že je to pro mě dobrá reklama. Ať si píšou, ale ať za mnou nejdřív přijdou a zeptají se. Vždyť to bylo tak špatně namalované, že kdybych maloval se štětcem v zadku, namaloval bych to líp.

Zjistilo se, kdo byl autorem?

Byl to syn mého kamaráda, který má nějaké zkušenosti s malováním. Nechal jsem to být.

Najednou něco znamená mít doma na stěně Vojkůvku.

Pro mě je dobré, že ho chtějí bohatí lidé. To mi umožňuje koupit německé barvy a laserem broušené japonské štětce. Jsem zhýčkaný. Dnes bych českýma štětcema nemaloval. Radši bych šel někde žebrat. Ovšem, když je dobrý materiál, tak to se maluje. To je radost. To je pohoda. Zato když mám roztřepané české štětce a jedu tenkou linku a teď to udělá čárečku vedle, to se můžu pos? Jsem vzteklej. Vyskočím a musím se pomodlit k Pánu Bohu, abych se zase uklidnil.

Cítíš se být k některým obrazům citově připoután?

Tomu se bráním. Dokončím obraz, šoupnu na stojan jiný a jedu dál. Vždycky jich mám rozděláno několik. Když se to dodělá, tak je to kus · patník v běhu života. K některým obrazům mám možná dnes trochu mateřský vztah, ale to je podobné jako v muzice. Každý skladatel to dělá pro druhý, chce jim hudbou něco dát. Já chci malovat a těšit lidi malováním.

Vedeš si seznam namalovaných obrazů?

Nevedu, takže už se nedá zjistit, kolik jsem jich namaloval. Moc toho ale nebude. Tak třista padesát. Nebo čtyřista? Za celý život. Mám malou produkci a je čím dál menší, protože ty obrazy jsou furt pracnější. Dřív jsem nedělal v tolika vrstvičkách. Jen ve dvou, ve třech a myslel jsem si, že je to dobrý. Když se na to teď dívám, chytám se za hlavu · jéžiškotky. “Malířův zrak” se mi neustále zdokonaluje a stačí se po roce na některý obraz podívat a už si říkám: tohle bych namaloval líp.

Stalo se ti, že jsi zůstal před dílem nějakého malíře nevěřícně stát?

Před Slovanskou epopejí Alfonse Muchy v Českém Krumlově. Tam je ještě fascinující to, že ji Mucha maloval do své smrti. Prakticky mu vypadl štětec z ruky. Navíc tvořil secesi, která u nás kolem roku 1910 končila. A on v ní pokračoval dál. Maloval a v novinách ho psuli, plivali po něm a on se zavřel na Zbirohu a maloval své sny, ve kterých žil až do smrti. Obrovská plátna co namaloval. Ty kvanta barev, co musel nabrat na štětec. Úžasné dílo, které se tady nedá přirovnat k něčemu jinému. Žádný malíř tady na něho nemá. Pracovitý, šílený chlap.

Co kdyby se tvé obrazy zítra přestaly prodávat?

Šel bych znovu dělat zahradníka. Nebo něco jiného, abych se jakžtakž uživil. Maloval bych si jen svátečně, kdybych měl čas. Úplně bych od toho ale neutekl. Je to kůň. Obrovský kůň, který tě osedlá. Kurva, byl bych zahradník a maloval opice, rybičky, ptáky a dál…

Psal se srpen roku 1963 a na východních svazích peruánských And se schylovalo ke kalamitě. Dlouhodobě trvající sucha zničila veškerou úrodu tak, že nad některými oblastmi visela hrozba hladomoru a velká část obyvatelstva se uchýlila k emigraci do měst na pobřeží Tichého oceánu. V této kritické situaci se skupina šesti statečných starousedlíků z vesnice Pataz rozhodla pohnout směrovkou osudu a zajistit klidný život alespoň svému potomstvu.

stav Pajaténu, jak jej vyfotografovali účastníci vědecké expedice v roce 1966

Jednoho srpnového rána opustili rodnou ves s nákladem potravin a náčiní nezbytného pro dlouhou expedici a vydali se na cestu pod vedením zkušeného horala jménem Manuel Villalobos. Cílem výpravy bylo sestoupit z vrcholků hor, proniknout do hlubin dosud neprozkoumané části amazonského pralesa a zjistit, zda by se tam nenašly pozemky vhodné k osídlení a zemědělské produkci. Od dob příchodu Španělů v první polovině 16. století byli první, kdo narušili posvátný klid této země. Po šesti dnech klestění cesty pralesem ztratili orientaci a ponětí o tom, kde vlastně jsou. Rozhodli se proto, že vylezou na vrcholek nejbližšího kopce, postaví tábor, odpočinou si a poradí se o dalším postupu. Neměli ani zdaleka tušení, jaké překvapení je nahoře čeká.

Po několika hodinách namáhavého výstupu se užaslým horalům naskytl pohled jak do říše pohádek. V přítmí korun pralesních velikánů se skrývaly mechem porostlé zříceniny prastarého města. Nadšení objevitelé začali mýtit okolní porost a krok za krokem tak před nimi vyvstávaly z bujné vegetace mohutné kamenné kruhové stavby se schodišti a římsami. Zdi domů byly ozdobené mozaikami a reliéfy neznámých bytostí a dravých ptáků s hlavami z červeného pískovce. Při pohledu na ně se všem vybavilo jedno a to samé ·

EL GRAN PAJATÉN!

Legenda o tomto městě sahá až do roku 1673, kdy jeden ze španělských dobyvatel založil kdesi v peruánském pralese vesnici Jesús de Pajatén. Její jméno bylo odvozené od blízké řeky. Během krátké doby se z vesnice stalo díky přírodnímu bohatství okolních lesů významné město obývané indiány obrácenými na křesťanskou víru. Rozkvět této oblasti se však zastavil v roce 1801, kdy farář z města Pachiza, rozlícený nad tím, že mu obyvatelé z Pajatén nechtějí platit neúměrně vysoké daně, nechal město zapálit a donutil indiány k vystěhování. Spáleniště sice začas pokryla vegetace, ale legenda přežila až dodnes a v podvědomí současných osadníků se jméno Pajatén spojuje se jménem bájného města El Dorado plného pokladů a nesmírného bohatství.

Zprávy o objevu zbytků neznámé civilizace se do Limy dostaly v říjnu roku 1964. Povšiml si jich i tehdejší peruánský prezident Fernando Belaúnde. Nadšený nečekanou senzací se rozhodl zorganizovat sérii vědeckých expedic, zaměřených na určení přesné polohy, zhotovení topografických plánů a na celkové studium naleziště. První oficiální výprava se konala v listopadu a prosinci r. 1965. Výsledkem jejího pobytu bylo vykácení pralesa, průzkum, očištění a fotodokumentace zřícenin. Po skončení období dešťů v roce 1966 navštívila Pajatén za pomoci vrtulníku vojenského letectva druhá vědecká expedice, jejíž součástí byl tentokrát i peruánský archeolog Duccio Bonavía. Měření přesné polohy a důkladné studium architektury nakonec ukázaly, že se nejedná o trosky koloniálního města, nýbrž o pozůstatky mnohem starší a dosud neznámé kultury charakteristické pro tuto oblast. Bonavía proto navrhl naleziště přejmenovat na Abiseo (jméno nedaleké řeky), ale to se neujalo. Od r. 1966 až dodnes navštívilo tuto oblast několik výprav, jejichž výsledkem byly objevy pěti dalších, podobných a mnohdy i rozsáhlejších zřícenin než samotný Pajatén.

ZNOVU PAJATÉN

Je pondělí 9. září 1996, 6.15 ráno a před stanicí ochranářů Národního Parku Rio Abiseo se kupí na jedné hromadě sedla, postroje na koně, zásoby potravin, nádoby na vaření a další nezbytné vybavení pro osmidenní cestu mimo civilizaci. Přípravy na expedici “Pajatén 96”, jejímž úkolem je zjistit možnosti a vypracovat projekt turistického využití parku, jsou v plném proudu a na sedmou hodinu je naplánován odjezd. Asi po 50 minutách zbývá už jen zkontrolovat poslední zavazadla, vyšplhat se do sedel a dobrodružství začíná. Je nás celkem čtyřicet, z toho přibližně polovinu tvoří samotní účastníci expedice · profesoři z několika peruánských univerzit, zástupci ministerstva turismu, majitelé cestovních kanceláří a členové vedení národního parku. Zbytek sestává z průvodců a nosičů zavazadel. První část cesty je zvládnuta bez problémů a kolem poledne zdoláváme průsmyk El Poblano v nadmořské výšce 4300 metrů. Odtud se pokračuje už jenom z kopce po prastaré, místy dlážděné silnici, postavené Inky v 15. století. Okolní krajina je pustá a nevlídná, jediné, co tu roste je ichu (druh vysokohorské trávy) a nic nenasvědčuje tomu, že pouze o několik kilometrů dále bují vegetace největšího tropického lesa na zemském povrchu.

Teprve pozdě odpoledne klesáme do nadmořské výšky 3600 metrů a stavíme tábor na hranici Amazonského pralesa. Příští den ráno opouštíme pohodlí koňských hřbetů a incké silnice. Dál už se musí pěšky. Stezka, po které jdeme, byla vysekána v hustém podrostu teprve nedávno a místy je nutné brodit se po kolena v bahně. Cestu nám také kříží několik horských bystřin, které musíme překonat a ne vždy je to možné suchou nohou.

NEZNÁMÁ ŘÍŠE

Je středa 11. září odpoledne a desetičlenná skupina pod vedením Dr. Daniela Moralese, archeologa z limské univerzity San Marcos, opouští tábořiště směrem k blízkým zříceninám “Los Pinchudos” (pindíci). Po hodinovém výstupu strmou strání se ocitáme na 2 metry široké římse, přibližně v polovině 200 metrů vysoké skalní stěny. Po 60 metrech opatrné chůze po ní, se před námi objeví skupina pěti kruhových staveb “přilepených” na stěnu. Jsou postavené z kamenných bloků spojovaných maltou a dekorované barevnou mozaikou geometrických tvarů. Na střešních trámech první z nich visí dřevěné sošky nahých mužských postav. Jedna z nich drží v rukou malou panovu flétnu, symbol, který je ve Starém Peru často spojován se smrtí. Uvnitř nacházíme zbytky lidských koster, kusy starých tkanin, keramické střepy a další důkazy o dávné přítomnosti vyspělé kultury. Podle peruánského badatele Federico Kauffmanna se jedná o skupinu hrobek vysoce postavených členů pradávné společnosti. Později nacházíme na úpatí téhož srázu další hrobky, ale tentokrát mnohem méně zdobené.

Pravděpodobně patřily běžným obyvatelům neznámé říše. Konstrukce, které jsme obdivovali na římse, jsou sice chráněné hlubokým převisem před deštěm a slunečním úpalem, ale přesto jsou velmi křehké a hrozí jejich zřícení v případě, že se nepřistoupí k jejich okamžité rekonstrukci.

PŮL STOLETÍ SAMOTY

Je čtvrtek 12. září. Dnes přichází na řadu hlavní bod programu. Budíček je v 7.00 a v 9.00 už opouštíme tábor s nejnutnějším vybavením na jeden den. Po dvou hodinách chůze děláme malou přestávku na místě, kde v roce 1985 tábořila expedice studentů a profesorů z univerzity v Coloradu, a odtud nás čeká namáhavý výstup do prudkého kopce po silně rozbahněné stezce. O hodinu později se konečně dostáváme k cíli naší cesty. Z temného lesního příšeří se před námi objeví terasa z kamenných bloků. Stoupáme po schodech pokrytých silnou vrstvou mechu a atmosféra 500 let opuštěného města, skrytého v hustém porostu, působí snad na každého z nás. Nikdo nepromluví a všude panuje až nábožné ticho, občas přerušované křikem papoušků vyrušených naší přítomností. Na terase po levé straně vidíme první stavbu. Má kruhový půdorys o průměru 14 metrů. Podezdívka dosahuje výšky dvou metrů a je ozdobená reliéfy neznámých bytostí podobných člověku s čelenkami na hlavách. Hlavy samotné jsou vytesané z červeného pískovce. Vše je porostlé silnou vrstvou mechu. K samotné budově, která stávala na této podezdívce, vede široké a bytelné schodiště z kamenných bloků. Podle plánů, zhotovených v roce 1966 při druhé oficiální výpravě, má Pajatén plochu 4 ha a je zde možno vidět osmnáct budov. Nám se pro nedostatek času podařilo objevit v hustém podrostu pouze sedm z nich. Všechny byly kruhové a lišily se jen velikostí a výzdobou.

NEČEKANÉ DOBRODRUŽSTVÍ

Je pátek, 13. září, a nám nezbývá než se vrátit do základního tábora. Dělíme se na dvě skupiny, větší část výpravy se vrátí pěšky a 12 účastníků expedice odletí vojenským vrtulníkem do Tarapota. Podle dohody s představitelem vojenského letectva je přistání v táboře naplánováno na čtvrtou hodinu. Je půl páté a po vrtulníku nikde ani vidu ani slechu. Kolem páté hodiny začíná padat mlha a přistání je znemožněno. Nedaří se ani navázat vysílačkou kontakt s pilotem. Obě dvě skupiny tedy zůstávají v pralese o den déle, než bylo plánováno, a zásoby potravin se nebezpečně tenčí. Druhý den ve dvě hodiny navazujeme spojení s letištěm v Tarapotu a je nám sděleno, že vrtulník je už na cestě. Naše dvě skupiny se tedy rozdělí a ti, co odcházejí pěšky, si s sebou berou veškeré potraviny, stany, spacáky, pláštěnky a dokonce i gumové holínky, tedy výstroj, kterou jsme si vypůjčili od ochranářů parku. Ve čtyři odpoledne navazujeme kontakt s pilotem, který nám sděluje, že bohužel nemá ani mapu této oblasti, ani souřadnice našeho tábořiště a nemůže nás tedy najít. Okamžitě počítáme potřebné údaje z našich map a sdělujeme je pilotovi. Nad údolím však už opět klesá mlha. Máme hlad a začíná pršet.

Je neděle, 15. září, 13.30 a poslední člen naší výpravy mizí v nitru helikoptéry. Po 30 hodinách bez jídla a noci strávené pod širým nebem, bez spacáků a v dešti máme právo na trochu únavy, ale zážitky z minulých několika dnů a především představa pořádného oběda v Tarapotu nám vlévá novou sílu do žil.

KDO BYLI OBYVATELÉ PAJATÉNU? Po přečtení tohoto článku asi každého napadne otázka: Co vlastně víme o dávných obyvatelích města Pajatén a jeho okolí? Odpověď je velmi krátká: Téměř nic! Dosud není zcela jasné, kdo byli stavitelé kruhových budov, odkud přišli, kdy přišli, a co se s nimi stalo. V současnosti nežijí v této oblasti žádné domorodé kmeny, především díky nepříznivým klimatickým podmínkám. Archeolog Bonavía je zastáncem teorie, že Gran Pajatén (Gran Abiseo) postavil nějaký horský národ, donucený v druhé polovině 15. stol. n. l. impériem Inků ke kolonizaci vysokohorského pralesa, aby tam zavedl terasové zemědělství a pěstování koky. Již také zmíněný Kauffmann je jiného názoru. Tvrdí, že Pajatén společně s pevností Cuelap v oblasti severního peruánského pralesa byla sídla autonomní civilizace obývající právě tuto ekologickou zónu mezi 12. a 15. stoletím n. l. Co se týče náhlého zmizení očividně vyspělých kultur, bylo nejpravděpodobnější příčinou otrokářství a epidemie zavlečené do této oblasti Španěly. Poslední slovo o problému Gran Pajatén však dosud řečeno nebylo a není vyloučené, že peruánský prales dosud skrývá ve svém nitru nečekaná překvapení.

Fanatičtí příznivci pitbulů rozdělují psy pouze na dvě plemena: americké pitbulteriéry a curs · voříšky. Naproti tomu stejně fanatičtí odpůrci pitbulteriérů považují tyto psy pouze za krvavé bestie, neustále připravené někoho zmasakrovat. V lepším případě jiného psa, v horším člověka. A nejraději stařenku či dítě…

“PITBUL je buddha mezi psy”, tvrdí chovatel Radek Kryštof

APOTEÓZA VERSUS KLATBA

Počátkem devadesátých let se v inzertních časopisech, novinách a odborných kynologických měsíčnících začaly objevovat inzeráty nabízející štěňata amerických pitbulteriérů. Často končily sloganem “tělo z ocele, srdce ze zlata”. Ceny štěňat byly oproti zvyklostem astronomické.

Přibližně ve stejnou dobu se v tisku objevily články o pokousaných lidech a rozsápaných dětech, jejichž zranění způsobili američtí pitbulteriéři…

V roce 1994 maďarská vláda chov pitbulů zakázala (nikoliv ovšem jejich držení). Chov pitbulů je zakázán také v Holandsku a v Německu je třeba k držení všech plemen zvláštní povolení.

RADOSTI CHUDÉHO LIDU

Kdo ví, možná že za všechno mohou brambory. V roce 1845 postihl Irsko “bramborový hladomor”. Úrodu základní stravy Irů zničila mandelinka bramborová, která se sem rozšířila ze Severní Ameriky. I následujícího roku se brambory neurodily a Irsko zachvátila agonie. Důsledky byly katastrofální. Dva a půl milionu Irů emigrovalo. Ti, kteří neměli prostředky na cestu do Ameriky, odešli do Anglie a zabydleli se především v oblasti Staffordshire. Anglický zákon z roku 1835 přikazoval, že rodina s menším příjmem než 40 šilinků ročně nesmí vlastnit loveckého psa. Chudé rodiny proto chovaly na obranu před divokou zvěří psy menších ras (terriéry) a nazývaly je pitteriéry. Jedinou zábavou a radostí chudého irského lidu byly psí zápasy (pit = aréna), kde jejich čtyřnozí miláčci prokazovali svou odvahu a neporazitelnost. V chudinských čtvrtích bojovali pitbulové jen pro prestiž svou a svých pánů, zatímco mezi zbohatlíky za veliké peníze.

Další vlna emigrace přivedla Iry do Ameriky a na palubě lodí s nimi cestovali i jejich oblíbení psi. Přistěhovalci přivezli s sebou kromě svého chudičkého majetku i svůj způsob zábavy, a tak i v zemi neomezených možností drželi psy pro boj v aréně. Irové chovali čtyřnohé bojovníky především v okolí Bostonu a do přístavů východního pobřeží byli dále dováženi angličtí a skotští bojoví psi.

Osadníci na svých farmách vlastnili psy zejména k ochraně dobytka a dávali proto přednost větším plemenům, která lépe vzdorovala kojotům a vlkům. A tak se do krve původních bull-and-terriérů z Britských ostrovů přimísila krev větších a těžších plemen. Psi farmářů byli známi pod označením American bull terrier, Staffordshire terrier nebo Yankee terrier.

V roce 1898 zorganizoval milovník psích zápasů a chovatel psů C. B. Bennet první oficiální registraci bojových psů a začal je pod jménem American Pit Bull Terrier zapisovat do plemenné knihy United Kennel Club. Bennet také stanovil pravidla pro boj psů v arénách a standard plemene, který pro americké pitbulteriéry platí prakticky nezměněn dodnes.

SERŽANT STUBBY

Obrovskou popularitu a zájem ve Spojených státech amerických zažil pitbul v průběhu první světové války. Každé číslo magazínu Life obsahovalo karikaturu pitbula v záhlaví nejdůležitějších článků. Nejznámějším americkým psem se stal pitbul Stubby, který dosáhl hodnosti seržanta a byl poctěn medailemi za varování před plynovým útokem a za zadržení německého špiona. Stubby byl krásný zlatavý pes s bílými odznaky.

Na dobovém plakátu jsou válčící armády zastoupeny psy, typickými pro konkrétní země. Americká armáda je na něm prezentována pitbulteriérem.

V roce 1921 byl v Kansasu založen chovatelský klub pro chov amerického pitbulteriéra (APBT) a jeho předseda F. L. Dunable vytvořil oficiální standard plemene.

CHOVATELSKÉ LEGENDY

Za největšího chovatele amerických pitů všech dob bývá považován John P. Colby, Ir, který se do Ameriky přistěhoval v roce 1900. Přivezl s sebou čistokrevné psy legendární linie Old Family. Vyšlechtil mnoho špičkových jedinců, kteří posloužili mnohým chovatelům jako chovný základ k vytváření nových linií.

Za druhého chovatelského velikána pitů je považován Earl Tudor, narozený v roce 1893 v Richmondu ve státě Kentucky. Jako mladík se Tudor zabýval boxem a byl nejlepším přítelem světové boxerské jedničky Jacka Dempseye, který choval pity. Tudor pitbulům zcela propadl a prvních psích zápasů se zúčastnil už v roce 1915. Tudorovým nejslavnějším psem byl Old Black Jack, který zvítězil v sedmnácti zápasech. Ze světa psích zápasů odešel Earl Tudor ze zdravotních důvodů v roce 1965. Většinu svých pitbulů rozdělil nejslavnějším americkým chovatelům. Chovem pitů se pak zabýval už jen pro svou radost až do své smrti v roce 1977.

GAME

Zlatý pitbul útočí na figurantův rukáv jako blesk. Tvrdý zákus a drží. Ač létá vzduchem a je tlučen prutem, nepustí. Pouští až na povel a vzápětí se mazlí s tříletým chlapcem.

“Pravý pitbul má neuvěřitelně vyrovnanou povahu,” říká chovatel Radek Kryštof. “Před mnoha lety jsem začal s německými ovčáky, choval jsem dobrmany a černé ruské teriéry. Věrný zůstanu jedině pitbulům. Pitbul je král mezi psy.”

Pitové mají k lidem neobyčejně přátelský vztah, což je dáno i faktem, že byli trénováni ke psím zápasům a museli se snadno nechat lidmi ošetřit. Odborníci tvrdí, že možnost, aby pitbul napadl člověka, je tisíckrát menší než u psa jiného plemene. Avšak pokud k tomu dojde, je tisíckrát nebezpečnější.

Příznivci pitů si na svých psech nejvíce cení “game” · bojovnosti. Pod tímto pojmem rozumějme zápal pro bojový kontakt s jiným psem bez ohledu na výhru či prohru, bojovnost, vytrvalost, odolnost a schopnost snášet bolest. Právě neuvěřitelná schopnost snášet bolest vedla k domněnkám, že pitbulteriéři mají snížený práh bolestivosti. Není tomu tak. Za všechno může · game. Touha po boji je u pita silnější než samotná bolest.

PSÍ ZÁPAS

Psí zápasy jsou v civilizovaném světě zakázány. Navzdory tomu se všude v civilizovaném světě konají. Samozřejmě ilegálně.

Američtí pitbulteriéři vstoupili do mikrosvěta české kynologie na přelomu let 1989 a 1990, kdy první importy přivezli chovatelé Zoran Samsa a Radek Kryštof, kteří ostatně patří k nejvýznamnějším českým chovatelům dodnes. A za nějaký čas se psí zápasy počaly konat i u nás, třebaže podle paragrafu 203, odstavce 1.2 trestního zákona může být organizátor těchto zápasů odsouzen až na jeden rok odnětí svobody.

Pravidla zápasu jsou přesná a složitá. Vyberme jen několik zajímavostí:

Strana ringu měří nejméně 14 stop (4,2 metru) a je dřevěné konstrukce. Před zápasem se psi koupou a majitelé myjí vždy soupeřova psa (mytí zamezí obavám, že srst byla napuštěna hypnotikem). Oba psi se myjí ve stejné vaničce a ve stejné vodě. Soupeři zápasí ve stejných váhových kategoriích. Atd.

Jaký má na psí zápasy názor chovatel Radek Kryštof?

“Zápas · to je mýtus kolem amerického pitbulteriéra, který spojuje prvky pozitivní i negativní,” říká. “Osmdesát, devadesát procent veřejnosti vidí pod pojmem zápasy jen ty negativní prvky. Je však nutno si uvědomit, že právě boj modeloval ty povahové vlastnosti pitbulteriéra, pro které si ho dnes lidé pořizují, a pro které jej obdivují: vysoký psychický a fyzický fond, možnost využít pita jako sportovního sparingpartnera a jako kamaráda. Díky psím zápasům nemá pit agresivitu vůči lidem. Je jenom smutnou tečkou osudu, že se zákazem psích zápasů začne snižovat kvalita těchto zvířat. Psí zápasy se ovšem u nás konají. Nemají však nic společného s tradicí, profesionalitou a zejména se starými pravidly. Když cokoli ve společnosti zakážeme, tak se toho chopí úplně jiná garnitura lidí, a to je velké neštěstí. Psí zápasy je nutno chápat globálně a s vědomím historie. I Puškin stál proti někomu se zbraní v ruce a bylo to džentlmenské vyrovnávání sporů.”

JUMP

Sobota 30. září roku 1995. Nad Brněnskou přehradou se v silném nárazovém větru ženou oblaka. Kolem vysokého stavebního jeřábu, který obhospodařuje K. I. Bungee Jump, je podezřele živo. S televizním štábem Novy čekáme na velkou světovou premiéru. Radek Kryštof se rozhodl testovat nejen svou ženu Danielu, ale především svého pitbula Samsa?s Kid Krakena při bungee jumpingu. Proč?

“Abych dokázal nám i široké veřejnosti psychickou vyrovnanost plemene, dokonalou souhru a důvěru člověka a pita,” odpovídá Radek Kryštof.

Ale to už jeřáb zaskřípe a odvážlivci se pomalu vznášejí k zamračené obloze. Rameno jeřábu se natáčí a zastavuje vysoko nad vodní hladinou. Na břehu sborově diváci odpočítávají: “Pět, čtyři, tři, dva, jedna · jump!”

Daniela skáče, lano se napíná, mohutný zhup a obě těla · lidské i psí · jsou znovu vržena vzhůru. Diváci tleskají a je slyšet nadšený pokřik Daniely: “Hodný pejsek, hodný pejsek…”

Názory na pokus byly různé. Od obdivu až k zatracení. Někteří lidé chtěli dát Radka Kryštofa k soudu, jiní chtěli po Krakenovi štěně…

TRÉNINK

“Kondiční trénink bereme opravdu vážně,” tvrdí držitel trojnásobného vítězství triatlonu pitbulů, šestnáctiletý Vladimír Sládek. Jeho fenka Krystof?s Joy uběhne v tréninku vedle kola non stop až šedesát kilometrů.

Pevnou svalnatou šíji procvičují chovatelé svým svěřencům na pryžovém kruhu. Pit miluje přetahování. Zakousnut do pryžového kruhu vydrží viset bez nejmenších problémů dvacet minut, někteří jedinci i hodinu.

Rychlý pohyb vpřed trénují američtí chovatelé na trenažéru. Podobné přístroje se v poslední době objevují i u nás. Pes se v postroji upoutá na trenažér, na protilehlém bodu se upevní návnada. Pes se snaží na návnadu dosáhnout a svým pohybem roztočí kroužky a pryžový pás, který jej otáčením nutí k rychlému pohybu. Američtí pitbulteriéři mají rádi rychlý pohyb a brzy návnadu ani nepotřebují.

Dalším speciálním přístrojem pro trénink je Spring Rolle (kolotoč). Na této tréninkové pomůcce je pes rovněž upoután a běhá v kruhu.

Zajímavostí je, že v amerických chovných stanicích · a dokonce i v některých českých · trénují pitové takřka neustále. Jsou totiž přivázáni ke svým boudám těžkými řetězy. Řetězy fen váží čtyři až sedm kilogramů, řetězy psů sedm, deset i více kil. Takto držení pitbulové vlastně bez ustání posilují. Podmínkou však je, aby chovatel měl celou smečku. Mezi psy musí existovat komunikace, rozptýlení a neustálý postřeh. Pitbul s těžkým řetězem na krku · to není zrovna podívaná pro milovníky psů. Odborníci ovšem tvrdí, že k tomu chovatele dovedla mnohaletá zkušenost.

Maurice Maeterlinck napsal: “Jsme sami, naprosto sami na téhle planetě, uprostřed všech forem života, které nás obklopují. Jedinou výjimkou je pes, jenž s námi uzavřel spojenectví.”

Bavorský tisk uvedl žebříček napadení lidí psem: vedou v něm německý ovčák, jezevčík, rotvajler a kokršpaněl. Pro americké pitbulteriéry platí totéž, co pro ostatní psí plemena: psa může zkazit jen a jen člověk.

Podivuhodné jsou životní osudy muže, který znal nejtajnější tajemství nacistické Říše i sovětské KGB. Muže, jemuž se podařilo utéci před řáděním běsnícího Hitlera i přežít sovětské koncentrační tábory. Jen málokdo zná tajná učení tibetských mnichů stejně jako učení židovské kabaly a může odhalovat minulost stejně úspěšně jako předpovídat budoucnost. Život, který prožil Sergej A. Vronskij, je jako z dobrodružných knih.

“Díky svému původu jsem vlastně aristokratem, příslušníkem jednoho ze starobylých lotyšských šlechtických rodů. I když jsem po své matce zřejmě zdědil mimořádné schopnosti, zajímal jsem se v mládí spíše o politiku. Stejně jako mnozí moji aristokratičtí přátelé jsem se stal sympatizantem ruské revoluce. Prozrazení mé ilegální práce ve prospěch Ruska a současně důsledky jisté ‘srdeční záležitosti’ mě však přiměly z vlasti uprchnout. S pomocí svých ‘kmotrů’ jsem se v roce 1933 dostal do Německa a začal se znovu zajímat o okultní nauky. Mezi nacisty jsem našel živnou půdu.”

Je jasné, co má na mysli. Podstata ideologie nacismu byla spjata s mystikou, s germánskými mýty a okultismem a měla mnohem delší tradici než jen poblouznění jednoho “fýrera”. Hitler se navíc považoval za velekněze nové víry. Na jeho příkaz bylo založeno několik nanejvýš tajných institucí, v nichž si nacistický režim školil své vlastní “mágy” a “čaroděje”. Jen několika zasvěcencům bylo a je známo, že tyto “radiobiologické instituty” se zabývaly souhrnem nauk, pro něž se nyní používá termín parapsychologie nebo psychotronika.

VE SLUŽBÁCH HITLERA

“Na základě mého osobního horoskopu a s pomocí patřičných kontaktů a doporučení jsem byl přijat do jedné z těchto supertajných univerzit, v níž vyučovali svým ‘magickým učením’ ti nejlepší specialisté z celého světa. Byli mezi nimi Tibeťané a také Indové. Byli tam arabští derviši, stoupenci velkého muftího Jeruzalémského a také, i když to zní paradoxně, židovští znalci kabaly. Všichni tito specialisté v určité oblasti okultismu dávali své znalosti do služeb nacistického režimu a doufali, že tím pomohou k osvobození svých vlastí od anglické okupace.

Současně s poznáváním jejich tajných nauk jsme studovali učení keltských druidů a odkazy západních tajných sekt. Měli jsme samozřejmě k dispozici tisíce svazků vzácných knih, shromážděných za staletí. Zkrátka učení takzvaných okultních nauk bylo naprosto kompletní. Učili jsme se poznávat minulost a předpovídat budoucnost. Během studia jsme se zabývali astrologií i jasnovidectvím, kinestezií i léčitelstvím, bílou i černou magií. Já sám jsem se přitom zajímal převážně o tradiční astrologii, jako jednu ze vstupních bran ke skutečné magii.”

“Seznámil jsem se přitom s některými významnými činiteli nacistického režimu, kteří se amatérsky zabývali studiem ezoterních nauk. Jedním z nich byl také Rudolf Hess, tehdy přítel a zástupce Adolfa Hitlera. Pomáhal jsem mu také s rozborem horoskopu jedné půvabné začínající herečky, o kterou se zajímal. Z horoskopu vyplynulo, že se tato mladá žena v budoucnosti stane družkou jedné z nejvýše postavených osob v Říši, a to ne pro svou krásu, ale proto, že budí sympatie. Hess ji tedy nechal přeložit do své kanceláře, aby mu byla blíže. Na společné chodbě měl tehdy svou kancelář i sám ‘vůdce’. Náhodou tam dotyčnou ženu potkal, a ta si rychle získala jeho přízeň. Takže také mou zásluhou se stala Eva Braunová první dámou Třetí říše.”

Na tomto místě přerušuji Vronského vyprávění a kladu velmi opatrně otázku, která mě zajímá od počátku: Jednou z nejexkluzivnějších nacistických tajných organizací byla Společnost Thule, do níž měli přístup kromě pečlivě vybraných a prověřených okultistů také vysocí nacističtí hodnostáři seznámení s těmi nejtajnějšími tajemstvími nacistické říše. Říká se o vás, že jste jedním z těch několika zasvěcenců Společnosti Thule, kteří přežili válku…

Vronskij odpovídá velmi vyhýbavě: “Jestli jsem byl členem Thule nebo ne, vám nemohu říci. Jsem vázán přísahou a moje mlčení může být ukončeno pouze po určité době. Kdybych promluvil dříve, porušil bych přísahu a můj život by byl rychle a násilně ukončen. A víte, já už jsem ve svém životě přežil dost nebezpečí. Hitler se totiž po období nadšeného zájmu o magii začal bát astrologů a věštců, protože mohli odhalit nepříjemnou pravdu. Proto nechal většinu z nich zabít nebo alespoň dočasně zmizet v koncentračních táborech, ze kterých se nikdy nevrátili. Já sám jsem po absolvování studia radiobiologického institutu působil na různých místech, ale když začalo být v Německu ‘dusno’, byl jsem ‘uklizen’ k maršálu Rommelovi. Tomu jsem sloužil jako osobní astrolog a léčitel. Díky tomu mě dočasně minuly fýrerovy čistky, ale později se moje situace stávala neudržitelnou. Proto jsem využil svých kontaktů a nechal se přeložit na východní frontu. Tam jsem v malém letadle frontu přeletěl, samozřejmě mě zatkli, ale válku jsem přežil.”

VE SLUŽBÁCH STALINA

Tím ovšem dobrodružný život neskončil. Když se Vronskij po ukončení války vrátil do rodného Lotyšska, které již bylo součástí Sovětského svazu, na svobodě dlouho nepobyl. Po banálním udání následovalo zatčení, koncentrační lágr, útěk, odhalení. Před novým gulagem jej zachránilo pouze to, že sovětská tajná služba nutně potřebovala schopného astrologa, který by založil a vedl její vlastní astrologické oddělení.

“Důvod, proč mě potřebovali, byl poměrně jednoduchý. Jak jistě víte, sovětská tajná služba, stejně jako jiné tajné služby, vysílala na nepřátelské území desítky, stovky a možná i tisíce agentů. Někteří z nich měli krytí jako diplomaté, jiní pracovali u obchodních firem nebo jako novináři. Jiní ’emigrovali’ v rámci židovského kontingentu nebo získali politický azyl. Každého potenciálního špiona přitom muselo prověřovat a sledovat několik desítek osob po dobu několika měsíců či dokonce let. Žádná tajná služba nemá takové možnosti. Proto musí každá z protišpionážních služeb vybrat těch několik skutečných nepřátel, kterým věnuje pozornost a nerozptylovat se těmi neškodnými. A právě to se v padesátých letech začalo americké protišpionáži dařit. Bylo odhaleno tolik spolupracovníků sovětské tajné služby, že to nemohla být náhoda. Sovětské vedení nejdříve věřilo, že někde sedí zrádce, ale podrobná prověrka a činnost vlastní rozvědky v amerických orgánech přinesla překvapující poznatek. Američtí kontrašpioni odhalovali ruské špiony pomocí astrologie.”

To, co Vronskij říká, má svou logiku. Život každého člověka má totiž určité zákonitosti, které se odrážejí v jeho biografii. Kromě toho dokáže zkušený astrolog z horoskopu určit také vnější podobu daného člověka, jeho povahu, způsob chování. Američtí astrologové zřejmě srovnali životopisy prověřovaných osob s jejich horoskopy. Krycí “legendy” a zfalšované životopisy agentů (tedy data závažných osobních změn v zaměstnání nebo rodinném stavu, dále například nemoci či zranění) přitom nikdy nemohly souhlasit s jejich horoskopem. Tomu zřejmě neodpovídal ani jejich zevnějšek a způsob chování. V takovém případě jim americká protišpionáž věnovala zvýšenou “péči” a oni mohli být velmi rychle odhaleni.

“Prvním úkolem našeho astrologického oddělení tedy bylo upravovat životopisy a ‘legendy’ budoucích špionů tak, aby odpovídaly jejich zevnějšku a zároveň byly v souladu s astrologickými zákonitostmi. Postupně byla astrologická laboratoř pověřována dalšími úkoly. Podíleli jsme se na plánování termínu důležitých jednání vedoucích funkcionářů komunistické strany a jiných oficiálních činitelů. Vyhledávali jsme ta období a místa, v nichž byl ‘náš’ státník pokud možno na vrcholu svých fyzických i duševních sil a protivník měl naopak období útlumu. Podíleli jsme se také na vypracování prognóz vývoje v mezinárodní i vnitřní politice, prognóz délky života významných zahraničních politiků. Pro kosmický výzkum a armádu jsme sestavovali na základě synastrické astrologie posádky kosmických lodí a jaderných ponorek. Samozřejmě jsme se přitom neopírali jen o astrologii, ale věnovali jsme se také ostatním parapsychologickým fenoménům. A v mnoha oborech jsme měli velké úspěchy také díky tomu, že jsme navázali na významnou tradici.”

To, co slyším, není žádnou novinkou. Přestože na Západ pronikly jen útržky informací o historii ruského okultismu, každý, kdo se o tuto problematiku zajímá, zná přinejmenším tři jména. Blavatská, Gurdžijev, Rerich. Rusko má totiž v této sféře dlouhou tradici již z dob carského režimu. Při pronikání za Ural na Sibiř se ruští badatelé seznamovali s magickými schopnostmi šamanů. Na Kavkaze a na středním Východě se setkali s tajnými učeními různých dervišských sekt. “Velká hra” vedla Rusko k pronikání do Afghánistánu a Číny. Současně se ruští cestovatelé a badatelé seznámili s buddhistickou magií, která pronikla nejen do Střední Asie, ale také do Mongolska. Tomu napomohlo i to, že tibetští buddhisté uctívali ruskou carevnu jako vtělení jednoho z jejich božstev, tzv. Bílou Taru. Zkrátka ruští intelektuálové z aristokratických kruhů měli přístup k různým orientálním filozofiím a také učením mnoha tajných sekt. Zajímavá je ale přitom otázka, zda a jak tyto “tajné nauky” přežily komunistický režim. “Na Západě panuje mylná představa, že v socialistickém Rusku bylo vše zlikvidováno, a že komunistický režim přivedl Rusko v této oblasti k naprosté impotenci. Ve skutečnosti probíhal tento proces ještě intenzivněji, jenom byl naprosto skryt před veřejností i před cizinou. Protože opravdu schopní neortodoxní duchové se nemohli a nechtěli uplatnit v podnikání, politice či jiné sféře, zbývala jim jediná možnost · duchovno. Ruští ‘mágové’ přitom čerpali nejen ze staletých tradic a tisíců svazků uložených v rodinných i veřejných knihovnách zachovaných z doby před revolucí. Po válce totiž přibyly další tisíce svazků zrekvírovaných v poraženém Německu zvláštními týmy sovětské tajné služby. Tyto poklady byly pečlivě uloženy v různých ruských knihovnách a depozitářích. A v našem státě měl každý někde nějakého známého, který něco potřeboval a byl ochoten za to něco poskytnout něco někomu jinému. Takže pokud byl zájemce o magii dostatečně vytrvalý, vždy si našel nějakou spřízněnou duši z té hrstky vyvolených, která měla přístup k těmto ‘libri prohibiti’, a vždy našel něco, co bylo možno nabídnout výměnou. Nezapomeňte také, že každý občan SSSR mohl absolvovat komsomolské expedice. Ti, kteří měli dobrodružného ducha a dost zájmu, procestovali šestinu světa a seznámili se s odkazem sibiřských šamanů a mongolských lamů, stejně jako s tradicemi slovanských vědem přežívajícími ve vzdálených vesnicích. Prostě kdo chtěl, měl na tomto poli obrovské možnosti. Také různé ilegální spolky, které se nezabývaly politikou, ale magií, existovaly po celou dobu trvání SSSR.”

Statistiky hovoří jasně. Počet prodaných amatérských a poloprofesionálních videokamer, přesněji kamkordérů (zkratka ze slov kamera a rekordér) na světovém trhu neustále roste. Bez nadsázky můžeme hovořit o desítkách milionů prodaných kusů ročně. To se přímo odráží i v počtu amatérských nahrávek, které nám stále osvěžují poslední drahou dovolenou, narození dítěte nebo jeho první narozeniny. Heslo “Neváhej a toč!” výstižně charakterizuje novodobý trend a pořízení prvního kamkordéru znamená významný předěl v poklidném rodinném životě. Bez kamery zavěšené přes rameno se neobejde mnohdy ani nedělní vycházka.

ABY TO NEBYLA NUDA

Rozeberme několik základních prvků, které by měl váš záznam obsahovat, aby upoutal pozornost i nestranného diváka. A jako vhodný příklad si vezmeme pětiminutovou reportáž z minulého dílu vašeho oblíbeného televizního publicistického pořadu. Všimněte si, že záznam “profíka” je pečlivě sestříhán tak, aby reportáž udržela divákovu pozornost, napětí střídá uvolnění. Obvykle je doplněna hudbou, titulky, a v některých případech i triky. Uznejte, že většina vašich originálních záznamů tento prožitek neumožňuje. Rytmus děje je zpomalován příliš dlouhými záběry (některé se dokonce opakují, nebo nejsou natočeny v takovém pořadí, v jakém by měly být promítány). Výsledkem je, že se divák nudí.

V praxi to neznamená, že by profesionální kameraman natáčel jen kratičké záběry, popošel a pak znovu stiskl tlačítko a natočil stejně krátký záběr z jiného pohledu. Ale dynamiku konečného “sestřihu” získá tím, že z originálního záznamu vybírá jen určité záběry, které ve správném pořadí přehrává na dosud čistý pásek.

CESTA

Nejjednodušší způsob jak vytvořit amatérský střih, je použít dva videomagnetofony, z nichž alespoň jeden by měl umět přesně “nastřihnout” záběry (takzvaný assemble střih) bez použití dalších speciálních zařízení. Ovšem bez velké dávky manuální zručnosti se při ovládání obou přístrojů neobejdete. Největším uměním je v tomto případě “trefit se” a zapnout přehrávač i rekordér zároveň.

Zařadíte-li však mezi oba videomagnetofony jednoduchou střihovou jednotku, vaše možnosti se rázem umocní. Zařízení vám poskytne kvalitní a ostrý střih bez “prázdných míst”, některé modely i korekci obrazu (barva, jas…) nebo dokonce jednoduché triky. Střihové jednotky se však velmi liší jak možnostmi, tak cenou. Dominantní roli přitom hraje použitý systém, na kterém “kamerujete”.

SYSTÉMY

Jen pro pořádek vzpomeňme systém VHS, který je i přes masové rozšíření u konce svého “vítězného tažení”. Tato technologie měla už v zárodku své nedostatky, zvláště pro domácí video · neboť výsledná kvalita pořízeného záznamu značně pokulhávala za reprodukčními možnostmi běžného televizoru (rozlišovací schopnost televizoru je asi 300 řádků). Dnes už tento systém nemá prakticky žádné rezervy.

Ani systémy S-VHS a Hi8 (rozlišení max. 430 řádků) i přes větší kvalitu záznamu nesplnily očekávání výrobců · nedoznaly masovějšího rozšíření. Kopírování těchto systémů sice snese asi o jednu kopii více, nicméně pro střihové zpracování není kvalita rovněž dostatečná. Existuje dnes vůbec systém, který by splnil požadavky náročného videoamatéra?

DIGITAL VIDEO

Podívejme se ještě jednou do televizní střižny. Špičkové amatérské systémy, jako je S-VHS a Hi8, svou kvalitou zcela postačují k reprodukci na běžném televizoru. Rozdíl se však výrazně projeví v případě úprav, které s sebou nesou nutnost kopírování. Profesionálové už pár let používají systém digitálního videa (Digital Betacam, D3 a další formáty), prostřednictvím výkonných počítačů a drahého vybavení zpracovávají záznam “k obrazu svému”.

Dnes máme možnost i v amatérských podmínkách využít digitálního videa. Digitální kamkordéry pro domácí využití umožňují obvykle hodinu záznamu na speciální kazetu. Pořízený záznam s kvalitou a rozlišením (500 řádků) převyšuje starší systémy S-VHS i Hi8. Tedy systémy, které i přes četné “mouchy” lze považovat za současnou špičku amatérského videa.

Výhody digitálního systému ocení především ti, kteří mají vyšší ambice a chtějí mít možnost svůj záznam dále zpracovávat. U obrazu pořízeného digitálními kamkordéry totiž nedochází při kopírování k žádným ztrátám kvality. Srdcem takového kamkordéru je výkonný mikropočítač, který musí zajišťovat kompresi snímaného obrazu, neboť data nesoucí obraz i zvuk zabírají mnohem více místa než běžný analogový signál.

Další výhodou digitálního systému je i naprosto čistá a klidná reprodukce stojícího obrazu. To s sebou nese i možnost proměnit kdykoli, přepnutím tlačítka, kamkordér v digitální fotoaparát.

Sama se nabízí otázka · je možné zpracovávat video i fotografie na běžném osobním počítači? Za předpokladu, že jste majitelem speciální karty a software, je to snadné.

VRCHOL AMATÉRSKÝCH KAMER

Různým systémům digitálního videa se dnes věnuje mnoho firem a existuje mnoho různých modelů kamkordérů.

Například kamera Sony DCR-PC 7 je unikátní svou velikostí, je nejmenším kamkordérem na světě. Natáčení zpříjemňuje vestavěná 2,5 palcová barevná LCD obrazovka (Liquid Crystal Display · obrazovka z tekutých krystalů). Ta nám umožňuje snímat i z jiné výšky než z výše očí, aniž bychom museli do podřepu nebo na štafle. Příjemný je i vestavěný monofonní reproduktor, který nám dává šanci přehrát si natočený záznam přímo v terénu i se skutečným zvukem. Dvacetinásobný transfokátor (objektiv s proměnlivou ohniskovou vzdáleností), barevný hledáček a digitální video výstup pro přenos dat patří v této třídě ke standardu. Dodávku tolik potřebné energie zajišťuje nový akumulátor Infolithium (akumulátor se zabudovaným čipem, který včas informuje o svém aktuálním stavu kameru a ta v hledáčku uživatele).

Práce s kamerou je po základním seznámení se s obsluhou velmi jednoduchá. Je nutné si zvyknout na obsluhu transfokátoru, který je skutečně velice rychlý (dokonce, ke škodě, rychlejší než automatické zaostřování).

LCD obrazovce vytkněme, že není nijak zastíněna pro natáčení “po světle”. Máme-li slunce v zádech, je téměř nemožné ji použít. V tomto případě využijeme kvalitní barevný hledáček.

KRŮČEK ZA PROFESIONÁLEM

Jiný přístroj stejné značky Digital Handycam DCR-VX 1000 je vybaven o poznání lépe. Je větší co do rozměrů i co se týče výše vynaložených prostředků na jeho pořízení. Kamera je také vybavena transfokátorem stejně jako předešlý model, avšak používá tři CCD snímače, stejně jako profesionální kamery. Jeho obsluha je však daleko přirozenější. DCR-VX 1000 umí využívat rozšířených možností kazety (o tom, ale později). Lze přepnout do režimu manuálního ostření, což oceníte ve stížených světelných podmínkách (šero, mlha, příliš ostré světlo…).

Kamera uspokojí svými možnostmi nejednoho i velice náročného videoamatéra, snad jen umístění hledáčku je poněkud nešťastné. Smůlu mají ti, kteří se narodili s větším nosem. Protože hledáček je umístěn uprostřed kamery (ani vpravo, ani vlevo), nosem ustavičně “ryjete” ve velkém, díky tomu také přehledném displeji na zadní straně přístroje.

ZPRACOVÁNÍ

Kvalitní zpracování vašeho “hrubého” digitálního záznamu včetně využití i získaného kvalitního zvuku vám poskytne zařízení Sony DHR·1000 VC. Toto zařízení je nápadně podobné většímu VHS-videomagnetofonu, jeho součástí je však i poměrně kvalitní střihový pult. Práce s ním je snadná a rychlá. Především proto, že práci v deseti střihových programech můžete sledovat v editačním oknu na vašem televizoru. Možnosti přístroje rozšiřuje i autodabing · možnost doprovázet vaše sestříhané nahrávky promyšleným komentářem.

MINIKAZETA

Pokrok v oblasti domácího videa s sebou přinesl i zcela nové záznamové médium. Firma Sony vyvinula kazetu s dvojitou kovovou vrstvou, která částečně vychází ze stávajících kazet Hi8. Dvojitá vrstva na pásku umožňuje vyšší hustotu záznamu, která je nutná pro zápis tak velkého množství dat. Hlavním rozdílem mezi digitální a analogovou videokazetou je takzvaná kazetová mezipaměť. V kazetě je zabudován miniaturní čip s paměťovou kapacitou (512 bajtů), která je dostatečná pro uložení základních informací o záznamu, jakési obdoby adresářové struktury počítačového disku. Informace obsažené v čipu je potom možné využít například k rychlému vyhledávání jednotlivých částí záznamu na kazetě.

ZÁVĚREM

Technologie je hotová, můžeme se těšit. Zatím příliš vysoká cena nejspíš v nejbližší době nedovolí její masovější rozšíření. Je možné doufat, že už příští generace těchto zařízení přinese výraznější pokles cen. Sony s tímto systémem míří na celý trh domácího videa. K tomuto trendu se hlásí i další výrobci. Je pravděpodobné, že se v brzké době objeví i větší kazety s delší dobou záznamu což příznivě ovlivní rozšiřování systému. Mají se objevit i domácí přístroje, v nichž bude možné přehrávat oba typy těchto kazet a díky konstrukci mechaniky dokonce bez adaptéru.

Budoucnost domácích digitálních střižen však zcela závisí na tom, zda se firmy poučí i z vlastní minulosti a zvolí optimální obchodní strategii.

S

krze ústa vychrtlého muže, jehož pohyby připomínaly epileptický záchvat a vytřeštěný pohled doprovázel stav extatického vytržení, promlouval ke svým věrným bůh Jamloo. Lidé, kteří už stovky let rozhodují o svém osudu nezávisle na jakékoliv vládě, mu nábožně naslouchali. Hypnotický rytmus prastarých bubnů přiváděl zprostředkovatele božích sdělení do stále hlubšího transu. Když se naprostým vyčerpáním zhroutil na zem, skupina uctívačů tohoto podivného náboženství se zdála být spokojena. Zřejmě jim Jamloo požehnal festival, který se koná sice každoročně, ale v nepoměrně menším rozsahu než letos. Slavnostní otevření nového templu totiž vyžaduje mimořádnou pozornost. Kolem dvou stovek ovcí musí být obětováno, aby se získalo dostatek čerstvé krve k důkladnému očištění svatostánku.

ženy jsou hlavní pracovní silou v Malaně

Obyvatelé Malany a okolních vesnic museli čekat 120 let na slavnost podobného rozsahu a významu.

“Hlavně se tam ničeho a nikoho nedotýkej a dávej pozor kam šlapeš, nebo tě to přijde draho,” loučil se se mnou bráhman Ratna. Tohoto velmi vzdělaného učitele jsem poznal v autobuse, zrovna když jsme míjeli ohořelý vrak něčeho, co už autobus jen vzdáleně připomínalo. V jeho útrobách zahynulo vinou nepozornosti řidiče jedenáct lidí.

Dozvuky monzunu pominuly a nad Parvátským údolím konečně vysvitlo slunce. Hnán touhou po poznání záhadných obyvatel vesnice Malany, jsem vyrazil. Už po prvních kilometrech mně bylo jasné, že nebudu jediným návštěvníkem Malanského festivalu. Desítky obyvatel okolních vesnic (Jari, Naggar, Manikaran, Kasol) ve svátečním oblečení a často v doprovodu starší ovce šly podél Malanského pramene, jenž pramení ve výšce 6500 metrů. Překrásnou přírodou, jednou z hlavních charakteristik indického státu Himachal Pradesh, jsem bez problémů došel až pod strmý a nepříjemně vysoký kopec. Nadmořská výška Malany je 2650 metrů. Při marných pokusech o popadnutí dechu už v půli kopce kolem mě někdo tiše proběhl. Byl to nosič, který měl popruhem přes čelo na zádech posazenou obrovskou bednu, plnou čokolád Nestlé a všudypřítomné Coca-coly. Tichý byl proto, že byl bos… I když jsem cestou potkal pár bílých turistů, tohle jsem opravdu nečekal. Naštěstí se mé obavy nepotvrdily a na rozdíl od jiných zajímavých míst v Indii, byli zde turisté v zanedbatelné menšině, soustředěni kolem tří ubytovacích zařízení. Dvou hotýlků a jedné loučky s pár stany.

NEDOTÝKAT SE!!

Vesnice Malana má přibližně 500 obyvatel. Ti bydlí v dřevěných, třípatrových domech. Přízemí je určeno pro zvířata, v druhém patře se bydlí a třetí slouží jako kuchyně. Uprostřed vesnice je malé náměstí, na kterém stojí jeden ze tří malanských templů. Je postavený ze dřeva a kamení, bohatě zdobený rohy a parožími všech možných velikostí i značného stáří. Daleko starší jsou však primitivní lovecké výjevy a spousta různých ornamentů, které jsou vyřezány do zábradlí a průčelí templu. Také je tam ale připevněna dvojjazyčná cedulka (v hindi a v angličtině) upozorňující, že pokud se templu dotknete, musíte zaplatit pokutu 1000 rupií (1 rupie = přibližně 1 koruna) a ihned opustit vesnici. “No touch, no touch,” pokřikují na cizince, často až moc vehementně, místní děti. V Indii, kde podobní caparti člověka většinou neodbytně žádají o “school pen” popřípadě čokoládu, vás toto chování zarazí dvojnásob. Malaňané totiž věří, že jsou přímými potomky boha Jamloa, tudíž příslušníky nejvyšší kasty. Jelikož by se mohlo stát, že by někdo z cizích návštěvníků, zejména bílých turistů, patřil k nižší kastě, hrozilo by vážné nebezpečí znečištění templů, domů i samotných obyvatel. Proto, když se cizinec něčeho nebo někoho dotkne, musí být zabita ovce. Její krví se očistí poskvrněné místo a jejím masem samotní vykonavatelé této procedury.

Je zvláštní, že fotografovat vesničany můžete. Dokonce vám ještě ochotně a rádi zapózují. Přitom ale zvěcnění a následné odejmutí jejich obrazu by mohlo být pro tento typ myšlení věcí stejně nebezpečnou jako fyzický dotyk.

SLAVNOST PLNÁ HUDBY I KRVE

Uprostřed náměstí je velký bílý kámen, u kterého prý bůh Jamloo plných 1000 let meditoval. Je to nejposvátnější věc v celé Malaně a ani její obyvatelé se ho nesmí dotknout. Toto místo se stalo centrem festivalu. Pod přísným dohledem místní “policie” proudily ke kamenu davy nově příchozích. Ženy vytrvale zasypávaly prostranství květinami a zvědavě okukovaly zbrusu nový svatostánek. Nejzručnější tesaři z celé vesnice museli vykonat namáhavou třídenní pouť, aby se v horkých pramenech Kheer-gangy náležitě očistili před zahájením jeho stavby.

Každé dopoledne bylo zasvěceno zabíjení ovcí, jejichž neveselé bečení naplňovalo vesnici podivnou atmosférou. V obrovských kotlích se čerstvě zabité ovce ihned vařily. Po vydatném obědě, ke kterému však “nečistí” přizváni nebyli, (ne že by mi to zvlášť vadilo) začínaly pozvolna přípravy na vrchol festivalu. Davy lidí se shromáždily kolem náměstí a místní bubeníci svými nástroji připomněli atmosféru prastarých rituálů. Do rytmu bubnů se začaly pohupovat desítky tanečníků. I když jejich tanec vypadal ze začátku dost neuspořádaně, po chvíli utvořili kruh a perfektně synchronizovali své pohyby. Vedle nich stál muž, který do toho všeho občas zažongloval se šavlí. Hranice ze dřeva již byla zapálena a oběť pro Jamloa musela cítit co jí čeká. “Tady nesmíš stát, to je posvátné místo,” hrozil na mě scvrklý stařík s turbanem na hlavě poté, co mě stále houstnoucí dav vytlačil z hlavní cesty na kamenné shromaždiště vesnické rady. “I am sorry,” snažil jsem se překřičet stále se zrychlující rytmus bubnů a děkoval jsem bohu, že měl stařík svých starostí dost a na mě mu nezbýval čas. Zřejmě byl jednou z nejvyšších autorit Malany, protože se většina zraků upínala k němu a starobylému vykuřovadlu, kterým kroužil kolem Jamloova kamene. Najednou se celou vesnicí rozlehl děsivý zvuk, při kterém mi ztuhla krev v žilách a začínal jsem věřit, že snad samotný Jamloo sestoupil z nebes.

“Pozor, všichni ustupte,” jen tak tak jsem stačil uskočit, abych neposkvrnil členy malanské kapely. Z jejich stříbrných trub se ozýval tento těžko definovatelný zvuk. V čele průvodu šli dva muži se vztyčenými meči a připomínali tak možná válečnickou minulost tohoto podivného etnika. Pár dalších mužů neslo jakési stříbrné monstrance. Průvod se zastavil poblíž posvátného kamene. Trubači pokračovali ve své pekelné symfonii a bubeníci umocňovali dojem z nadcházejícího okamžiku stále hypnotičtějším rytmem. To už však popravčí četa táhla za rohy připravenou oběť kolem hlavního templu, kde je uschován poklad boha Jamloa. Rytmus bicích dostoupil vrcholu a nad hlavou ovce se zablýsklo ostří popravčího nástroje. Několikasetčlenný dav však najednou hrozivě zamručel. Katovi se totiž nepodařilo setnout ovci hlavu na jeden pokus. Až napodruhé mohla být slavnostním zatroubením stvrzena oběť Jamloovi. Po posmrtných záškubech bezhlavého těla byla ovce zručně vykuchána a odnesena. Pravé davové šílenství začalo hned vzápětí. Bůh Jamloo totiž oběť od svých věrných přijal a na důkaz vděku jim skrze starce s vykuřovadlem zaslal směs posvátných bylin. To, že svému vlastníkovi přinese štěstí, potvrzoval les rukou natažených ke starci. Příjemným zakončením této slavnosti byl pro mě pohled na rozesmáté tváře, jak davu chtivého posvátné směsi, tak starce, jemuž nakonec pomáhaly pohledné malanské ženy.

UNIFORMOVANÝ POLICISTA DO MALANY NESMÍ!

Malana je však zajímavá nejen v době festivalu. Vesničané si totiž vládnou po svém. Tato skutečnost je respektována indickou vládou do té míry, že žádný příslušník indické policie nesmí vstoupit do Malany v uniformě. Vesnici vládne celkem 11 soudců. Tři tuto funkci dědí díky výsostnému postavení svých rodin, zbylých 8 je voleno. Čtyři z horní a čtyři z dolní části Malany. Tito soudci vytváří zákony a dohlíží na jejich dodržování. Pokud dojde k soudní při, musí žalobce vystoupit na kamenné shromaždiště a na místě k tomu určeném zapálit oheň. Stoupající dým upozorní členy vesnické rady, že se mají dostavit. Potom žalobce nahlas zakřičí. Když kterýkoliv z obyvatel uslyší jeho hlas, je jeho poviností dostavit se také. Všichni přítomní jsou seznámeni s problémem, o kterém se následně diskutuje. Veřejnost má samozřejmě právo svědčit. Soudní pře pokračuje až do té doby, než je soudci, s přihlédnutím k názorům přítomných vesničanů, vynesen rozsudek. Tím je většinou pokuta, která rozšíří poklad boha Jamloa. Pokud je s rozsudkem jedna ze stran nespokojena, má ještě možnost odvolání se k Jamloovi. V prostředním (co do významu) templu se připraví dvě ovce, popřípadě kozy. Chlapec nebo dívka mladší devíti let rozhodne, které zvíře přiřkne straně obžalované, a které straně žalující. Zvířata se odvedou ke dvěma velkým stromům, kde je jim naříznuta zadní noha. Vytékající krev se smíchá s připraveným jedem. Obě zvířata jsou pak otrávena stejnou dávkou. Ten, jehož zvíře vydrží déle naživu, vyjde ze sporu jako vítěz. Pokud se tímto božským soudem potvrdil rozsudek vesnické rady, musí poražený zaplatit dvojnásobnou pokutu a ještě k tomu pohostit všechny obyvatele Malany.

ZÁKAZ PITÍ ALKOHOLU

Při jedné z opatrných procházek vesnicí jsem narazil na člověka, který se se mnou dal nečekaně do řeči. Vypadal stejně jako většina návštěvníků festivalu. Filcové kalhoty s kabátkem šedé barvy a na nohou zapínací kotníkové gumáky. Ideální obuv do deštivého počasí, které díky monzunu sužuje vesničany většinu léta. “I když nejsem z Malany, ale z Naggaru, mám s místními lidmi hodně společného. I v naší vesnici někteří uctíváme Jamloa. Lidé tam jsou však vzdělanější a nejsou tak ortodoxní při dodržování svých zvyků a tradic. V Naggaru se kromě hlavního templu, kam smí vstoupit jen dva kněží, mohou cizinci dotýkat čehokoliv. Také díky silnici nejsme tak odříznutí od světa.”

Byl jsem mu vděčný za vysvětlení některých, pro mě nepochopitelných zdejších zvyklostí a jen tak mimochodem jsem se zeptal: “Jak to, že při tak významném festivalu nikdo nepije alkohol?”

“To je proto, že v Malaně platí přísný zákaz pití na veřejnosti.”

Pokud se vesničan napije v blízkosti svého obydlí, musí zaplatit pokutu 150 rupií. Jestliže je však přistižen při konzumaci alkoholu v bezprostřední blízkosti templu, musí přispět do pokladnice hrozivou částkou 2500 rupií. Jen tak může být utišen hněv boha Jamloa. “Jestli chceš, zkusím se zeptat známých, kteří bydlí kousek odtud, zda by ti nedali ochutnat místní víno. Samozřejmě jsem nemohl, a ani nechtěl, odmítnout. Problém nastal s tím, že jsem nemohl vkročit do jejich domu. Také měli obavy, aby mě při konzumaci před jejich domem nespatřila nějaká místní autorita. Mohli by z toho mít problémy. Nakonec se mému velice ochotnému průvodci podařilo přinést mi před dům sklenici domácího rýžového vína. Nenápadně jsem ho vypil a musím říci, že nebylo vůbec špatné. Chutí i vzhledem mi připomínalo Čang, oblíbené obilné víno buddhistických obyvatel Ladakhu.

Celkově však platí, že vesničané ani v soukromí moc nepijí a ani v době festivalu jsem nezaregistroval nikoho, kdo by jevil známky opilosti.

PRACUJÍ JEN ŽENY

Ženy jsou hlavní pracovní silou. Jedinými pomocníky jsou jim děti. Pracují na polích, obdělávají a sklízejí obilí a zeleninu a obstarávají vše potřebné. Kromě několika mužů, kteří svým manželkám pomáhají, tráví většina z nich čas hraním a sázením. Protože mi vstup do jakési společenské místnosti, v které tyto hry probíhají, nebyl umožněn, nepodařilo se mi vypátrat, o co se konkrétně jedná. Na druhou stranu mají ženy právo se rozvést se svým mužem, kdežto muž se ženou se rozvést nesmí.

Většinou se vesničané vdávají a žení mezi sebou. Pokud se dívky chtějí provdat za někoho, kdo není z Malany, nesmí už do své rodné vesnice nikdy vkročit. Její manžel i jejich děti do Malany smí.

Svatební obřady se konají ve dvou k tomu uzpůsobených domech. V horní Malaně je to Dhara Behar a v dolní Sara Behar. Svatby probíhají většinou 14.·20. srpna v době nejvýznamnějšího festivalu. Po slavnostní hostině se dívky z horní Malany (ve věku 14·18 let) shromáždí v Dhara Behar a dívky z dolní Malany v Sara Behar. Chlapci ve věku 16·20 let to udělají naopak, aby nehrozilo nebezpečí, že si nakonec vyvolí svojí blízkou příbuznou. Celou noc zpívají písně, tančí a mohou dělat, co se jim zlíbí. Pokud se chtějí vzít, chlapec si odvede dívku do svého domu a rodičům své vyvolené pošle peníze. Tím se dozvědí o sňatku své dcery.

Malaňané si sice takto zachovávají své specifické rysy, na druhou stranu ale dochází u zdejších obyvatel k oslabování imunitního systému. Průměrný věk je velmi nízký a jen dvě z deseti dětí se dožijí dospělosti. Známky degenerace na mentální úrovni jsem nezaznamenal.

Malanské ženy jsou svou krásou proslulé v širokém okolí. Šaty mají stejné jako většina žen žijících a pracujících v těžkých podmínkách indických hor. Nos zdobí převážně jen jedna náušnice, ale uši se pod tíhou snad dvaceti stříbrných kroužků úplně převrací.

TREST SMRTI

Návštěvu Malany bych rozhodně nedoporučoval vrahům a tzv. vyhnancům. Tím se stane každý, kdo se provdá nebo ožení s někým mimo vesnici. Bráhman Ratna mi jednou vyprávěl o chlapci, který byl přistižen při krádeži.

“Malaňané jsou přímí lidé, takže krádeže tam jsou vzácnou výjimkou. Proto byl přistižený chlapec ihned pokutován. Pak ale kradl znova. Pokuta mu tedy byla několikanásobně zvýšena. Když byl při krádeži přistižen potřetí, byl z vesnice nemilosrdně vyhnán a již nikdy do ní nesmí vkročit. Pokud by tak učinil, hrozí mu trest smrti.”

Ten vykonávají vesničané zvláštním způsobem. Odsouzenému přivážou na záda velké kameny a přivlečou ho k nejprudší části již tak strmého kopce. Tam ho nekompromisně skopnou dolů, až, jak říká Ratna: “he will be no more”.

Svědkem něčeho takového jsem naštěstí nebyl, ale že malanští vykonavatelé spravedlnosti své zákony dodržují, jsem se přesvědčil hned druhý den festivalu. Když jsem procházel vesnicí, potkal jsem mladého Izraelce, se kterým jsem se seznámil před pár dny v Jari. Úplně zpocený a sotva dech popadající (právě dorazil) se mě ptal, jak se má ve vesnici pohybovat, čeho se může dotknout atd. Řekl jsem mu vše, co jsem sám věděl a rozešli jsme se. Jaké však bylo moje překvapení, když asi za dvě hodiny, zrovna jsem se seznamoval s jedním sádhuem, vidím Izraelce v doprovodu asi deseti vesničanů. Skupinka rázným krokem směřovala tam, odkud nebožák před chvílí přišel. “Omylem jsem sešel z hlavní cesty a došel až k nějakému jejich posvátnému prameni, z kterého jsem se pak napil. Peníze jsem jim už dal, teď jen dohlíží nad tím, abych opustil vesnici.” Odvolání se proti zákonům Malany neexistuje. Na druhou stranu však vesničany nepodezřívám, že by toho zneužívali. Moc dobře si pamatuji, jak při vrcholných částech festivalu, někteří turisté ve snaze o co nejlepší záběr jednoznačně vstoupili do posvátného okrsku. Vesnická “policie” ale nechtěla rušit festival a raději “zuřivé reportéry” vytlačila zpět. Přitom byl přestupek naprosto evidentní.

NÁBOŽENSTVÍ

Kromě boha Jamloa uctívají vesničané Akbara Velikého, panovníka dynastie Mughalů, jenž žil v letech 1542·1605. Podařilo se mu sjednotit a přivést k rozkvětu celou severní Indii. Založil také nové náboženství dín-e dláhí · Božská víra, které bylo kompilací vlivů jak hinduismu a islámu, tak i křesťanství. V Malaně se dodnes vypráví, jak Akbar slíbil Jamloovi Takku (zlatou minci), když mu pomůže vyhrát válku. Válku vyhrál, ale svůj slib Akbar nesplnil. Proto se mu jedné noci zjevil Jamloo ve snu a důrazně žádal o splnění slibu. Druhý den vzal Akbar ze své pokladnice tu nejvzácnější minci a přímo v Malaně jí uložil do Jamloova pokladu.

V malanském náboženství můžeme vysledovat směsici vlivů jak náboženství okolních, tak i pozůstatky prastarých forem náboženského myšlení.

Stejně jako příslušníci hinduismu spalují Malaňané po smrti své zemřelé. Vliv hinduismu se projevuje také v důrazu na kasty. Tam totiž platí, že hiearchické postavení kasty v rámci kastovního pořádku vyplývá z čistoty, resp. nečistoty, a to dodatečně k určité varně (třída, stav). Příslušník nejvyšší kasty bráhmanů · Ratna, se může dotýkat v Malaně čeho chce. Vesničané také uctívají démonickou bohyni Kálí, manželku hindského boha Šivy.

Podobnost s náboženstvím Sikhů, jež je vlastně kompilací islámu a hinduismu, můžeme spatřovat v postavě Gura, muže, jehož roztřásl Jamloo svou silou až k totálnímu vyčerpání. V sikhismu jsou Gurové velmi uctíváni, protože jsou v osobním spojení s božským a jsou také schopni styk s božským zprostředkovat.

Styčný bod s islámem by mohl být v důrazu, jež kladou malaňané na očišťující vlastnosti krve. Při nomádském obětování, jehož původ je v Arábii, hrál rituál krve (Passah) ústřední roli a obětované maso bylo vždy při obětní hostině snězeno. Při slavnosti Šachsej-vachsej hráli v tatarských pochodech důležitou roli trubači a bubeníci, jejichž kakofonní symfonie možná nebyla nepodobná hudební produkci malanské kapely.

Podobných paralel bychom mohli najít celou řadu, ale žádná z nich by nám asi jednoznačně neodpověděla, kde jsou hlavní kořeny malanského náboženství.

Stejný problém je i s původem tohoto zvláštního etnika, jež se zdá být mixem rasy mongolské a árijské. Existují názory tvrdící, že jsou potomky vojáků Alexandra Makedonského, který pronikl do Indie už v roce 327 př. n. l.

Možná také přišli ze střední Asie. S jistotou to ale říci nelze.

Dokonce i jazyk si vesničané udržují stále vlastní. Podobně jako náboženství je jejich jazyk směsí jak okolních jazyků Kullvi a Kinawari, tak i plný výrazů z tibetštiny, nepálštiny, sanskrtu a bůhví odkud.

VESNICKÝ LÉKAŘ JE Z ANGLIE

Velice zajímavou postavou je zde Angličan Tonto. Má pronajatý dům na okraji vesnice a kromě piercingového studia v něm má malou ordinaci. Funguje zde jako lékař a veterinář. “Jelikož tu jsem už třetí půlrok, vesničané si na mě začínají zvykat. Bez plné chalupy dřeva a dostatečné zásoby jídla tu zimu nepřežijete. Cesty z vesnice jsou totiž většinu zimy neschůdné. Proto trávím chladnější část roku na pobřeží Goa (jedno z nejnavštěvovanějších míst v Indii), kde vydělávám peníze na nákup všech potřebných léků pro vesničany.” Za symbolickou jednu rupii dostanou vesničané léky, které potřebují. Během mé návštěvy u Tonta, z jehož domu je mimochodem překrásný výhled do údolí, nebyla o “pacienty” nouze. “Oni si snad myslí, že je západní medicína naráz zbaví zkaženého žaludku,” rozčiloval se. “Kolikrát jim mám opakovat, aby ty své ovce nejedli polosyrové…”

Když jsem opouštěl příbytek tohoto obdivuhodného člověka, zahřmělo z jeho úst na rozloučenou obvyklé “Boom”, známé to heslo indických sádhuů, kterým zahajují rituál kouření hašiše. Je zarážející, jak může Tonto zvládnou všechny své, zcela dobrovolné povinnosti při denní frekvenci nespočtu čilamů (dýmka na hašiš).

NEJLEPŠÍ HAŠIŠ V SEVERNÍ INDII

Jedním z hlavních zdrojů příjmů se pro vesničany v poslední době bohužel stává prodej čarasu (tmavohnědý hašiš vysoké kvality, který produkují místní rostliny konopí). I když má většina vesničanů ovce, které v létě pase po horách a na podzim prodává v okolních vesnicích, spousta z nich nevidí důvod, proč odolávat tak snadnému výdělku. Kdysi nesměli turisté do Malany vůbec vstoupit, takže nebylo zájemců. V posledních letech se sem však v době sklizně sjíždějí houfy drogových turistů, kteří často o výlučnosti Malany a jejích obyvatel nemají ani potuchy.

“Jdete se taky podívat na festival?” zeptal jsem se tlupy Izraelců s nepřítomnými výrazy. “Jakej festival, právě jsme od pana domácího nakoupili, takže se po obědě vracíme do Jari.” Skrze pana domácího aneb vlastníka hotýlku, kde jsem se ubytoval, prodávají vesničané své výpěstky. V tomto rodinném podniku se můžete dotýkat čeho chcete. Trochu jsem tuto charismatickou osobnost podezříval, že se zřekl svých zvyků a místních tradic výměnou za peníze od turistů. O to však bylo pro mě příjemnější překvapení vidět ho v čele malanské kapely s obrovským bubnem. Výdělek z turistů tedy neznamená vyloučení z komunity “pravověrných”.

JEDINEČNOST BRZY MINULOSTÍ ?

Pokud by vám připadaly některé zvyky či zákony vesničanů podivné, vězte, že mají svou hlubokou opodstatněnost. Ta spočívá nejen v rozdílném myšlení, přístupu ke světu a životu samotnému, ale také v harmonickém vztahu vesničanů k místu, kde žijí. Jestli je někde možné pocítit genia loci, je to právě zde. Své zvláštní zvyky a tradice, tak odlišné od všech okolních, si dokázali udržet hlavně díky těžké dostupnosti své vesnice. Poté, co indičtí vojáci vystříleli ve skále pohodlnou cestu z Jari, proudí do Malany stále více turistů. Dříve sem nesměli vůbec, později jen když se zuli. Dnes už se zouvat nemusejí. I Coca-colu už si zde mohou dát. Prý se zde staví nový hotel…Stovky, možná tisíce let si udržují vesničané své zvyky a tradice. Na to, aby vše jedinečné z Malany navždy zmizelo, však stačí jen pár let. Pokud by jedinečnost Malany zachránila její opětná izolace, svou příští návštěvu proto s radostí obětuji.únor 1998

Vipera raddei

Žije ve velkých populacích. Na většině lokalit obývaných těmito hady je běžné lávové sklo – černý obsidián. Rozehřátý obsidián využívají velcí černí samci jako zdroj tepla. V letech 1974 až 1985 jsem měl možnost studovat etologii arménských zmijí. Nejprve vylézají ze zimovišť samci, teprve později samice. Po svlékání se hromadně páří. V této době se vyskytují ve značném množství (sám jsem chytil pro výzkumné účely za jediný den stovku zmijí!). V letním období přecházejí na noční aktivitu a je velmi těžké je objevit. Jejich jed je značně účinný, občas jsou uštknuti pastevečtí psi, jsou však známé i případy úmrtí člověka.

Rozšĺřenĺ:
Arménie, Irán, Turecko

Velikost:
800 až 1200 mm

Biotop:
řídkou vegetací porostlá skalnatá úžlabí do výšky 1200 m n. m.

Biologie:
po opuštění zimoviště postupuje do vyšších poloh a přechází z denní na noční aktivitu

Potrava:
hlodavci, ptáci

Stav v přĺrodě:
žije pouze na několika lokalitách

Stav v péči člověka:
chová se velmi vzácně, rozmnožování se občas daří

Přĺčiny ohroženĺ:
lov, pastevectví, devastace biotopu, populace negativně ovlivňují i tuhé zimy

Stupeň ohroženĺ:
I – neurčitelnýCITES: nezařazenaúnor 1998