V letadle začalo být podezřelé teplo a od klimatizace šla jen bílá pára. Pobaveně jsem si posunul tmavé brýle na kořen nosu. Letuška si mě rentgenově prohlédla. S mou identifikací to měla jednoduché. Mohl jsem být jenom: a) místní, b) bohatý turista, c) obchodník s třtinovým rumem, d) bohatý filatelista, e) tajemný sponzor jakési strany nějaké malé země v Evropě, f) novinář, g) odpočívající stevard nebo unavený druhý pilot. . . . . .

Díky novinářské vestě letuška ukončila mou identifikaci a jen mi ukázala na bezpečnostní pás. Stačil jsem vyhlédnout z okna, pod námi byl tmavomodrý samet Indického oceánu, ale v okraji kulatého okénka se už rýsoval pohozený kapesník s kostkovaným vzorem malých třtinových políček. Podvozek letadla AIR MAURITIUS drcnul o přistávací plochu a já jsem se paradoxně hned na úvod dotkl symbolu tohoto ostrova. Přesně tam, kam právě dosedal náš stříbrný pták, totiž vědci našli kosterní zbytky nelétavého ptáka, proslaveného pod jménem Blboun nejapný. Nevím, jestli mu to jméno sedí víc proto, že ho jeho vlastní evoluce bez přítomnosti predátorů odsoudila k zavalité postavě, dobromyslné povaze a nelétavému způsobu života, či pro jeho nejapně pohnutou historii. Tento ostrov, zrodivší se v pekelném dramatu lávových erupcí, totiž zůstal po miliony let zcela neovlivněn vývojem jednoho z největších dravců na této zemi, Homo sapiens sapiens. A tak tu v klidu vznikal paralelní a unikátní svět stejně bizarní, jaký známe třeba z Madagaskaru. Obrovské formy želv, ptáků, kalonů a rostlin, jaké na Novém a Starém světě vůbec neznáme. A do tohoto pomyslného ráje bez krve a dramatických soubojů o přežití najednou vtrhli arabští námořníci, kteří ostrov nazvali Dinakobin. Po nich v roce 1505 připluli Holanďané, kteří dokončili obrovské dílo zkázy · z osmadvaceti druhů pozemních a létajících ptáků jich vyhubili čtyřiadvacet, mezi nimi právě i unikátního Dronte mauricijského neboli Blbouna nejapného či latinsky Rabhus Cuculatus, který byl veliký asi jako naše husa a vážil okolo pětadvaceti kilogramů. Dodo nejen že se nedovedl bránit či uletět, ale on ani před námořníky neutíkal. Pro pohublé mořeplavce tak představoval ideální živou konzervu, která nakrmila až třetinu posádky. A tak jich nachytali vždy asi třicet, aby měli živou zásobu masa na další plavbu. Už v roce 1680 mohli Francouzi, kteří jako další ostrov kolonizovali, konstatovat, že Blboun nejapný navždy zmizel z dějin tohoto světa.

…

Kdyby se mě někdo zeptal, jaký je Mauritius, odpověděl bych mu, že tam Bůh vylil při malování tohoto světa všechny barvy tak, že působí opravdu sytě. Asfaltka, po které jsme jeli, byla černočerná a třtina na okolních políčkách měla naopak lístky jedovatě zelené. Závoje oranžových a fialových Bouganvilleí padaly se střech bělostných hotelů, které se vyjímaly na ostře červené půdě jako šlehačka na jahodové zmrzlině. Jen moje průvodkyně Brigitta ve mně vyvolávala jisté podezření. Byla zřejmě pověřena státní cestovní kanceláří MTTB, aby mé oči viděly a uši slyšely jen to, co bude lahodit mému novinářskému peru. A tak jsem se od této krásné Kreolky, která pro své průvodcovské přesvědčení odmítala jakýkoli flirt, dozvěděl, že zde není vůbec žádná kriminalita, ani jakýkoli společenský problém, od užívání drog až po rasovou nesnášenlivost. V Brigittě se snoubila domorodá dobrosrdečnost a naivita se svazáckým zápalem. Ostatně od vyhlášení nezávislosti až do nedávné doby tato země inklinovala k marxisticko-proletářským ideím · než zjistila, že od podobně smýšlejících zemí toho moc, co se týče investic, nekápne. Tato část historie ale zřejmě způsobila, že dnes na Mauritiu nevidíte vyloženě chudinské čtvrti, a že mimo krátkého krvavého intermezza při vybíjení Blbouna nejapného, zde pokračuje rajský příběh.

…

Mluví o tom ostatně přímočaře i jejich hudba, koktejl různých ras, kultur a náboženství, které se navzájem nepopírají, žijí a nechávají žít. A tak je po celém ostrově možné zaslechnout z bílých, hnědých a černých hrdel tryskat stejnou hudbu. Je v ní špetka francouzského šarmu bývalých francouzských kolonistů, afrických bubnů černých otroků či cinkání tamburín hinduistických Tamilů dovezených z Indie jako levná pracovní síla, a nostalgický pesimismus čínských obchodníků. To všechno a ještě něco navíc, texty sladké jako vůně květů mangovníků, je SEGA MUSIC. Melodická a pohodová jako jsou otevřené duše hrdých Mauricijců v jejichž tepnách koluje krev snad celého světa. Není divu, že kvůli takovému ostrovu, vypověděla roku 1741 Francie Anglii válku, a že tento ostrov, dříve také nazývaný kvůli své poloze a bohatství STELLA CLAVISQEU MARIS INDICI (Hvězda a klíč Indického oceánu), zajímal i piráty. Dnes toto soupeření připomínají jen francouzské místopisné názvy, domorodá kreolština (ta vznikla smícháním francouzštiny s africkými jazyky černých otroků), anglické nápisy na značkách a jízda vlevo, která je ale francouzsky temperamentní, stejně jako policisté baletící na křižovatkách s galskou okázalostí. Po pirátech tu zůstaly jen suvenýry v podobě velkých a dokonale věrných kopií plachetnic sestavených po tisících hodinách práce sedmi lidí v místní továrničce, která jimi zásobuje všechny podomní prodavače suvenýrů. Před těmito obchodníky ale nemusíte utíkat, jsou nonšalantní, graciózní a spíše než před nimi utečete před prudkým tropickým lijákem, jenž přichází zejména před obdobím cyklonů. Napětí z nich obyvatelé ostrova možná vybíjejí v hazardních a sázkových hrách, které jsou přímo národním sportem. V Port Louis jsou kasina na každém rohu, avšak nejpopulárnější jsou koňské dostihy. Tam najdete vedle sebe řvát povzbuzující dělníky z třtinové nebo melounové plantáže, hotelové stevardy, potápěče odsekávající korálové bloky či bohaté plantážníky. Zde v Port Louis je zvláštní atmosféra, dýchají tu na vás koloniální časy, když vidíte na typický dvoukolák nakládat bosého černocha kakaové boby, či pestrobarevný dav sárí a sak, kterým se proplétá čmoudící náklaďák plně naložený banány, na nichž sedí jak sfingy dvě siluety černochů. Stačí zabočit do ulice, kde je za neprůstřelným sklem umístěna nejdražší známka světa a v duchu se přenesete do roku 1847, dne 22. září. Lady Gomová tehdy posílá svého nejlepšího sluhu s pozvánkami, které jsou ofrankovány dvoupencovou modrou známkou s portrétem královny Viktorie, na níž nedopatřením rytec Barnard místo POST PAID vyryl POST OFFICE, což jí jednou provždy učinilo nejdražší známkou všech dob. A tak na poslední aukci v roce 1993 (kde byl přítomen japonský filatelista Hiroyuki Kanai, majitel největší světové sbírky známek s magickým názvem MODRÝ MAURITIUS) byl dopis s jednou modrou lahůdkou vydražen za 40 milionů dolarů. Já si o těchto cifrách mohl v ševelení klimatizace luxusního hotelu PARADISE nechat jen zdát, i když jsem jeden večer vyhrál v hotelovém kasinu rupie v hodnotě několika tisíc korun. Byla to bohužel poslední noc mého pětidenního pobytu a já těsně před krvavým svítáním obdržel informaci, že se mauricijská rupie nedá směnit ani vyvézt. A tak jsem to alespoň oslavil v duchu atmosféry koloniálních pitek, poručil nejlepší pití a delikatesní humry na stříbrném podnosu. Čokoládová zpěvačka mi ševelila do ucha za cinkání ledu v bílém rumu z cukrové třtiny a já jen přemýšlel, jak budu v chladné Evropě bez cikád, tepla v duši a skřehotání mauricijských žabích samečků (kteří jsou tady pod Jižním křížem obzvlášť hlasití) vyprávět o nejdražší láhvi rumu svého života.

PODMOŘSKÝ SVĚT OSTROVA MAURITIUS

Pánbůh nadělil Huguesovi opravdový Boží dar: schopnost, jak udělat z každého ponoru velkolepý zážitek. Hugues má vrozený smysl pro krásu a poezii potápění, zná dokonale mořské dno a jeho obyvatele (odvažuji se tvrdit, že je všechny, nebo skoro všechny, zná osobně) a umí se výtečně orientovat jak nad, tak pod vodou.

Můj veliký přítel Hugues Vitry je kreol, jeho babička pochází z francouzské Bretaně a přiznává, že zdědil po babičce neobyčejně tvrdou hlavu. Potápíme se na “Roche balaine” (Velrybí skála) a Hugues nás dovede k jednomu z mnoha černých korálů, kde mezi větvemi objevíte dva malé červené Strážce korálu. Jmenují se Romulus a Remus. Na Holt Rock (Holtova skála) vám Hugues ukáže jeskyňku, ve které žijí dvě třímetrové Murény tygrovité, anebo malou dírku ve žlutém korálu, ze které vykukuje dvoucentimetrová hlavička pestře zbarveného Gobi (říká se mu Pinocchio). Na “King Fish” (Královská ryba) žije v padesáti metrech Muréna, zvaná Matka Kuráž, po jejíž tváři se stále prochází jedna nebo dokonce dvě Krevety · čističky.

Mauriciánské severní moře je klidné a teplé. Silný proud je tu výjimkou. Pokud jde o nebezpečí, tak zapomeňte, prosím, na žraloky, kteří se vám zdaleka vyhnou, ale pozor na Kamenné ryby, jichž je tu víc než dost · a na hloubku. Krása mauriciánské podmořské krajiny stoupá úměrně s hloubkou · a to je dost nepříjemné. Když jsem fotografoval Matku Kuráž, udělal jsem deset snímků a dekompresoval jsem potom 28 minut.

Loď zamíří k východu, přeplujeme Velikou Zátoku (Grand Baie) a směřujeme k Nešťastnému Mysu. Tady se před mnoha lety vylodila britská armáda, aby obsadila ostrov. Proto je ten mys nešťastný.

Vzdalujeme se od mauriciánského pobřeží, míjíme osamělou skálu v moři, nazvanou “Coin de mire” a v dálce před námi spatříme Plochý ostrov (^Ile plate). Vítr sílí, vlny se zvedají, blížíme se k cíli. Poblíže Plochého ostrova stojí v moři skála podobná malému sopečnému kráteru. Je to žraločí skála. Tam zamíří naše loď.

…

Hugues rozdělil potápěče do dvou skupin: pozorovatelé vpravo a fotografové vlevo. Pozorovatelé se usadí na skalní galerii v hloubce puhých sedmi metrů. Mezi galerií a sopečným kráterem leží 15 metrů hluboké údolí, ve kterém krouží, jako na divadelní scéně, padesát žraloků. Je to přehlídka všech velikostí od malých půlmetrových mláďat až po třímetrové velikány. Nikdy vás nezklamou · vždycky jsou připraveni vás přivítat.

Fotografové se mezitím usadí dole v údolí mezi žraloky. Nic jim nepomůže, že se skryjí za kameny. Žralok o nich dobře ví, krouží pozorně dál, ale kruhy jsou menší. Od lidí si žralok udržuje odstup. Nejsou mu sympatičtí.

Když se fotograf přiblíží, aby se pokusil udělat snímek, žralok se stáhne zpět. Nakonec přestane žraloka tahle hra bavit, vystřelí ven z údolí a zmizí v širém moři. Když máte v tomhle okamžiku štěstí, vběhne vám přímo před aparát.

Pozorovatelé mají za úkol všechno pozorně sledovat, přitom být na stráži a případného žraločího uprchlíka máváním a poskakováním vrátit zpět do údolí. Někdy se to podaří.

Na konci ponoru zůstane na místě z původní padesátky sotva pět žraloků. Když opustíte arénu, máte možnost některé potkat venku. Opatrně zkoumají, jestli je vzduch čistý a jestli se mohou zase vrátit domů.

Stále si opakujeme otázku: “Proč není údolí nikdy opuštěné? Co tam žraloci hledají? Co je tam táhne?” Vloni přijeli dva francouzští filmaři. Umístili do údolí videokameru, ale sami se vzdálili, aby žraloky nerušili. Když se potom dívali na výsledky své práce, napadla je fantastická myšlenka. V údolí jsou vedle žraloků i jiné ryby a je tu plno maličkých rybek · čističek. Žraloci nafilmovaní na kazetě pluli s hubou dokořán otevřenou. Že by sem opravdu připlouvali z daleka, jen proto, aby si dali vyčistit zuby? Nejen údolí samo · celé okolní moře je plné ryb. Trumpetové, neboli flétnové ryby, které jinde vidíte jednotlivě · tady žijí v hejnech. A jaký nádherný pocit být obklopen stovkou barakud, které kolem vás krouží!

Cesta sem je sice daleká, ale místo samo je přístupné i pro potápěče · začátečníky. Musí ovšem zachovat klid a rozvahu. Výstražným příkladem budiž můj přítel Bernard, který se jako pozorovatel dal strhnout mořským příbojem a spadl s výše skalní galerie přímo doprostřed mezi kroužící žraloky. Nastal veliký zmatek, žraloci se dali na panický útěk a během minuty bylo údolí prázdné, jakoby tu nikdy tihle majestátní dravci ani nebyli.

Každý z nás má vztah k místu, kde žije, třeba i jen na přechodnou dobu, k prostoru, kterému říká “doma” a který si přizpůsobuje svým náladám, pocitům a potřebám. Když už si někoho pozveme domů, dáváme mu najevo, že mu věříme. I ten, pro něhož je byt jen místem k přespání, se snaží, aby se v něm cítil příjemně, a mnohdy také, aby vyhovoval neoficiálním měřítkům “jeho kategorie”. . . . . .

Někdo svěří podobu svého bytu či domu bytovému architektovi, jiní jednoduše vyrazí do obchodního domu s nábytkem, nákladnější varianta je do značkové prodejny, a nakoupí všechno tam. Jednak to vyjde levněji, říkala paní z obchodu, taky je to všechno stejné a nehrozí, že každý pes jiná ves.

A pak je tu stále rostoucí skupina, která si s prostorem, který obývá, hraje. Vytváří si virtuální představu a tu pak podle možností finančních i možností nabídky v obchodech či galeriích naplňuje. I z bytu v paneláku se dá udělat příjemné, krásné a originální místo. Někdo kolem sebe potřebuje mít prostředí sterilně strohé, jiný naopak vzývá spousty důvěrně známých předmětů a starožitností, dalšímu vyhovuje teplo dřevěného masivu.

FUNKCIONALISTICKÝ CHLAD

Pokud přijmeme teorii, že žijeme v postmoderní době, není udivující, že neexistuje jeden hlavní směr či idea současného umění, společenského názoru a ani bydlení. Tak jako dochází k prolínání dříve nemyslitelného, tak jako se střetávají východní filozofie a víry se západními, tak jako se spolu učí žít různé národy a národnosti, tak se potkávají v oblasti bydlení kdysi protichůdné tendence. Dnes je “dovoleno” vše.

Dá se však vypozorovat jedno · únik z panelákové a bytovkové univerzality, která byla kdysi tak progresivní. Pravda, když se v polovině dvacátých let tohoto století evropská avantgarda sjednotila pod program funkcionalismu, málokdo asi tušil, co všechno nakonec může a bude (v okleštěné podobě) znamenat. Směr, jehož podstatou byl funkční požadavek, účel a jehož vůdčí osobnost a mluvčí Le Corbusier je stále pro mnohé inspirací, se postupně proměnil v úvahách a projektech například Karla Teigeho, teoretika umění, grafika a malíře, v ideu jedinečně účelových obytných soustav. Progresivní konstrukce, přísná ekonomie, bezozdobné plochy a tedy i nábytek · výroba sestavovacího typového nábytku v UP závodech v Brně. Představa domu s maličkými univerzálními klíckami vybavenými jen nepostradatelným účelovým nábytkem a společné prostory, klubovny, prádelny, místa, kde se budou obyvatelé bavit. Účelový byt, neosobní nábytek.

BEZPEČÍ V LŮNĚ PŘÍRODY

V dnešní době se začal prosazovat trend návratu k přírodě, přírodním materiálům a zdravému životu. Jedním ze současných stylů je stále oblíbenější country · venkovský, lidový. Je součástí tradice, teplý, útulný, trochu nostalgický a vyvolávající pocit bezpečí. Kousky z masivního, kvalitního dřeva, často neupravené či jen zlehka namořené, se zvýrazněnou strukturou. Mohutné stoly, uklidňující židle či křesla, nostalgické skříně. Nábytek sebevědomý tak, že jen pár kousků ovládne prostor.

Dalším ze způsobů přírodního zařízení bytu je ratanový nábytek, který je často kombinován s nábytkem lidovým a se staršími kousky. Ke slovu se vracejí mohutné dřevěné skříně po pradědečkovi či bytelné prádelníky a kostny ze starožitnictví.

DNES SE MŮŽE VŠE

Návrat k přírodním materiálům však ještě nevylučuje uplatnění skla a kovu. Kombinace teplého dřeva a chladného kovu se hodí jak do interiéru lidového, tak do bytu, kde v jednom rohu stojí váza od Bořka Šípka, ve druhém lampa od Ingo Maurera a před okny odpočívá skleněné křeslo Ghost. Dalším současným trendem je totiž transparentnost. Skleněné či umělohmotné předměty, jež se mění se světlem, prostředím či náplní. Není také žádným proviněním ve jménu lásky k retro stylu vybavit svůj byt třeba červeným koženým křeslem, které navrhoval Franz Romero a jehož inspirací byly automobily Bugatti z dvacátých let. A aby retra nebylo příliš, co takhle vyvážit ho klasikou · třeba již legendárním křeslem od Rietvelda.

A pak jsou také designové stálice, které se drží v popředí už pěkně dlouho. Jsou nejen krásné, ale i časem ověřené. Právě proto patří mezi poklady soukromých sbírek i světových muzeí. Jsou natolik žádány i dnes, že se vyrábějí jejich kopie. Pro některé firmy designéři svá díla přímo navrhli · Vitra, Thonet, jiné koupily autorská práva a snaží se dodržet původní postupy. A mezi takové stars na designérském nebi patří třeba kovové křeslo LC 4 od Le Corbusiera, Pierra Jeannereta a Charlotta Perrianda z roku 1928, nebo dřevěná židle č. 144, design Adolf Loos, z roku 1908, ale i jasně žlutá umělohmotná židle Panton Chaire z roku 1960.

Nejen do minulosti je nutné sahat pro krásné kousky nábytku, současní designéři (a není jich málo) se také činí. Na ušlechtilé materiály a rozum vsadila naděje českého designu, pětadvacetiletá Barbora Škorpilová. Vrhla se na židle, lavice a poličky z nerezové konstrukce s hliníkovou fólií, látkou, trubkami a lanky. Naopak pro šťavnaté interiéry a cit se rozhodla francouzká dvojice Garouste a Bonetti. Jejich poživačné tvary, kudrlinky, oblinky, měkké polštářky a hřejivé rozverné barvy přesvědčily například firmu Nina Ricci, pro kterou oba navrhovali flakony, obaly, křesla.

Návrat k přírodě i strohost progresivních materiálů, historické styly z minulých století i art deco, moderna i lidová tradice. Individuální styl. Osobitost. Oproštění se od předsudků. Nejen to, co čteme, nosíme a jíme o nás vypovídá, jací jsme. . . . . .

ROZHOVOR S AK. ARCHITEKTEM JIŘÍM PELCEM

Akademický architekt Jiří Pelcl absolvoval architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a design nábytku na Královské akademii umění v Londýně. Byl zakládajícím členem skupiny ATIKA a od roku 1990 má vlastní studio ATELIER PELCL. Od roku 1997 je vedoucím atelieru Architektura · design na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

V období 1990-97 realizoval např. interiéry pro Václava Havla (Pražský Hrad), rekonstrukce budovy a interiéry velvyslanectví ČR v Itálii a v Jihoafrické republice, navrhuje nábytek a užitkové předměty pro výrobní podniky. Vystavoval v renomovaných galeriích doma a v zahraničí.

Pochází z Moravské vesnice, žije v Praze a nemá doma video, mikrovlnou troubu ani fritovací hrnec.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohl zabývat designem a architekturou?

Poprvé asi v Brně na střední uměleckoprůmyslové škole, tam jsem začal tento obor studovat. Potom jsem si čím dál tím víc myslel, že bych to mohl dělat jako práci a povolání. Tenkrát nešlo přímo o bydlení, ale o různé předměty, věci, které nás obklopují. Představoval jsem si, že by mohly vypadat jinak.

Proč, vadily vám v podobě, v jaké byly?

Jsou předměty, které člověku vadí, některé jsou vyloženě hnusné. Ale většinou je bere v podobě, v jaké jsou. Když o nich začne přemýšlet, uvědomí si, že by je udělal jinak. Jsou věci šedé, jež nic nevyjadřují, a přitom by mohly být pěkné. Když si jdu do obchodního domu koupit hrníček na kávu, znovu zjišťuji, jaká záplava nepěkných a nic neříkajících věcí nás obklopuje. Není to příjemný pocit.

Proč si lidé vyberou raději něco, co viděli u sousedů nebo v časopise, než to, co je oslovuje?

Lidé v zásadě nevědí, jak by věci mohly vypadat, v našem školství je estetická výchova velmi podceněna, lidé nejsou zvyklí nad těmito věcmi přemýšlet.

V současné mediální době nás obklopuje svět vzorů. To, co vidíme někde jinde a co je spojeno se známou osobou, se pro nás stává vzorem, aniž bychom o té osobě více uvažovali. Vždyť to znáte, časopisy si vytipují nějakou celebritu a vlezou jí do bytu, ofotí tam všechno, začnou obývákem a skončí na toaletě. Lidé vnímají prostředí a věci, jimiž se jejich idol obklopuje a snaží se ho napodobit.

Pohledy do koupelen a záchodů mi velmi vadí. Já bych nikomu nedovolil ani fotografovat můj byt, natož koupelnu.

Myslíte, že bohatší vrstvy obyvatel se o to, jak a v čem budou žít, zajímají víc a jinak?

Bohatší lidé kladou větší důraz na reprezentaci. Vlastní dům je pro ně často zrcadlem jejich postavení.

Myslím, že většina lidí, i když má dostatek peněz, zřídkakdy přemýšlí o svém domu ve vztahu ke svému okolí, krajině, povolání, životnímu názoru a hodnotám, které vyznávají.

Stavebníci prolistují časopisy, katalogy stavebních firem, navštíví kolegu, který má nový domek. Často se rozhodnou objednat dům na klíč. Dnes patří k dobrému tónu vlastnit takový katalogový útulný domek. Tyto domy mají okna jako v Bretani, dveře jako ve Skotsku a střechy jako v Pensylvánii. Říkám tomu internacionální bastard.

Nechtěl bych nikoho odsuzovat a paušalizovat a věřím, že situace, kterou popisuji, se časem změní.

Pokud se týká bydlení a nábytku, také věřím, že vzdělanější vrstvy u nás začínají nakupovat a zařizovat se tak, že se ptají sam sebe, zda-li je nutné, aby zrovna tento kus nábytku měli doma.

Protože každá věc je do jisté míry krám, který někde stojí a zabírá místo. Jde o to, aby jich člověk neměl příliš, aby si uvědomil, že ho věci mohou omezovat.

Děláte raději domy nebo design?

Design. Navrhuji občas interiéry, rodinné domy a menší stavby.

Projektování budov je v současnosti čím dál složitější činnost, která se realizuje v týmu lidí. Jsem svým založením individualista, což pro projektování není ideální. Architektura je dnes kolotoč velkých peněz, spletitývh vztahů mezi úřady, stavebními a dodavatelskými firmami. Je to politika. Podívejte se třeba na budovu Myslbek v Praze, která bývá kritizována. Nakonec všechno odnesli architekti. Znám je a myslím si, že jsou dobří. Byli nuceni čelit velkému tlaku různých zájmových skupin, které vyznávají jinou hierarchii hodnot.

Tyto tlaky v designu nejsou?

Ne že by vůbec nebyly, ale v designu se netočí tolik peněz a tím je tlak menší. Na designu mě fascinuje jeho demokratický rozměr. Je rozdíl mezi novým domem a novým předmětem. Když je dům dostavěn, investor ho po kolaudaci převezme a začne jej užívat, i když se mu některé věci nelíbí.

Ale vy, když jdete do obchodu a chcete si koupit židli, vybíráte si. Buďto k tomu předmětu něco cítíte a vyberete si ho, nebo jdete dál. Na designu je velmi obtížné navrhnout předmět, který osloví širokou část zákazníků a přitom si podrží jisté estetické a kulturní hodnoty.

Jak poznáte, že jste udělal něco, co se bude líbit?

Na reakcích lidí. Pro mě je známkou úspěšnosti nového tvaru hrníčku to, že se začne ztrácet už v továrně. Potom se zpravidla i dobře prodává.

Změnil se nějak v poslední době vztah lidí k bydlení?

Před revolucí byt znamenal něco jiného než dnes. Byla to oáza, kam přišel člověk utahaný a zmožený, zabouchl dveře, sesunul se na pohovku, pustil si Svobodnou Evropu. Potom zavolal svým známým a sešli se na mejdanu, protože hospody byly nepřívětivé, obsluha arogantní. To veřejné bylo nepříjemné a nepřátelské.

Dnes je byt úplně jiný a mejdanů, co se odehrávají v bytě, je čím dál méně. Taky je s tím docela práce, uklízet po návštěvách. Je příjemnější jít do restaurace. Odpadlo spiklenectví.

Byt je dnes více rodinná a soukromá zóna. Lidé, alespoň myslím, omezují návštěvy a více si váží soukromí. Já se také v poslední době sejdu s někým, kdo mi není příliš blízký, raději v kavárně než u sebe doma. Byt cítím jako osobní záležitost.

Byt je podle vás tedy záležitostí intimní. Je takto intimní i nábytek?

Určitě. Dnes si lidé více rozmýšlejí, čím se obklopí. Je tu možnost cestovat, a tak poznávat jiné země a kultury a odtamtud si přivážet inspiraci.

Dříve se z bydlení dělala věda, byli jsme poučováni, jak se správně zařídit. Časopisy jako Domov nebo Bydlení mají dodnes jemný nános mentorského přístupu. Je to složité, na jedné straně lidé nechtějí být poučováni, ale ve skutečnosti jsou velmi ovlivňováni televizí anebo tiskem. Nejúspěšnější jsou ta média, která nabízejí jednoduché návody a řešení. Já bych byl také rád, kdyby věci šly jednoduše, ale ono to tak není, nejsou jednoduché vzorce, jak žít nebo jak si zařídit byt.

Co pro vás znamená byt a nábytek?

Kdybych měl prázdný byt, volnou plochu… To by byla fantastická situace, mít prostor, který je váš. Nejkrásnější jsou totiž začátky, kdy máte třeba jen koberec. Potom si člověk koupí tamto, přinese toto a je to stále takové prázdné. To je krása.

Potom se pomalu místnost zaplní a atmosféra prostoru se změní. Spousta lidí se snaží co nejdříve zaplácnout každé volné místo, aby bylo vše kompletní. A nábytek? Mám rád takové věci, ke kterým něco cítím. Největší luxus je mít málo věcí. Málokdo si to však může dovolit.

Teď jste si sám položil otázku – co je to luxus?

Jak jsem již řekl, luxus je volný prostor, prázdná stěna, velký dům. Pokud máte prostorný a krásný dům, vlastníte vzduch. Volný prostor symbolizuje svobodu, je abstraktní, neuchopitelný. Mnohdy lidem vadí, provokuje je, tak raději prostor zaplní a mají pocit definitivnosti, ukončenosti. Funguje také předsudek, že když je místnost poněkud prázdná, majitel není moc při penězích.

Jak se žije designérovi v Čechách?

Design je svět předmětů, které vznikají a ucházejí se o naši přízeň. Někdo vymýšlení a vývoj nových předmětů platí a očekává, že se budou dobře prodávat. Pro malé výrobce je obtížné uvést nový výrobek na trh a profitovat z něj. Vývoj stojí hodně peněz a je riskantní. Snadnější je získat licence nebo obchodovat. Firem, které si uvědomují důležitost vlastního designu, u nás pomalu přibývá, ale je jich pořád málo. Není to žádný med dělat v Čechách design · zatím.

Navrhujete na zakázky nebo si raději jen tak objevujete nové tvary?

Většinou pracuji na zakázku. Někdy je obtížné dodržet termín, když cítíte, že se práce nedaří. Samozřejmě, když tuto profesi děláte nějakou dobu, vždy najdete řešení, to je rutina. Ale ne každá věc se podaří.

Pro mě je ideální, když mohu pracovat volně, bez úzce specifikovaných zadání. Hodně záleží na klientovi. Musím ale říci, že teprve v poslední době si mohu klienty a zakázky vybírat · a to je potom jiná práce, je to radost.

Jejich popularita, zdá se, stoupá. Přijely přes kopečky z Itálie a Švýcarska, nelenily ani větší dálku z Německa, dokonce Británie a Skandinávie. Sešli jsme se tu z celé Evropy a malé francouzsky roztomilé městečko Val-d?Isére získávalo trochu divoký charakter renegátského sídla z Divokého západu dnešních dní. V místě, které se honosí olympijskou sjezdovkou, se totiž konal další ročník evropského sjezdu vozů třídy 4×4.

Majitelé takzvaných čtyřkolek jsou zvláštní lidé patrně všude na světě. Zdálo se až neuvěřitelné, že v dnešní době supermarketů a platebních karet může v centru civilizace parkovat a stanovat několik stovek terénních vozů a motocyklů jen tak načerno a nadivoko přímo před placeným oficiálním kempem. Podle nepsaného pravidla se na záchod chodilo do nedalekého lesíka a pro vodu k ledovcovému potůčku. Každé ráno z džípů, obytných přívěsů, expedičních karavanů, nebo obyčejných teréňáků upravených tak, aby se dalo spát na střeše, vylézali rozespalí dobrodruzi v teplákách a na propanbutanových bombách vařili čaj. Tedy v případě, že přijeli jen jako diváci. Závodníci na tradičních závodech do vrchu anebo předváděcí jezdci automobilek měli budíček o něco dřív. Nás ostatní budilo túrování motorů, které pak v oblaku prachu mizely směrem vzhůru.

Sjezdovka ve Val-d?Isére je ve výšce okolo 2000 metrů a i v srpnu se na odlehlejších stranách drží sníh, takže si tu můžete pronajmout lyže. Ale kvůli tomu sem davy návštěvníků autosalonu 4×4 nechodí. Evropská atrakce spočívá v tom, že si můžete vybrat svou značku a svést se s jejím zkušebním pilotem po náležitě těžkém terénu. Džípy a landrovery všech značek a typů se ztrácejí v oblacích kouře a sjíždějí šedesátistupňová klesání i stoupání, aby vám předvedly, co dovedou. Šofér má zarudlé oči a ústa plná prachu ho připravila o hlas, to ovšem neznamená, že by se vyhýbal krkolomným terénům, které by pěší nezvládl jinak, než s použitím lehké horolezecké techniky. Zlatým hřebem autosalonu ovšem zůstávají závody. To se zvednou oblaka prachu, zalykáte se kouřem a v uších vám řvou motory, hnané do těch nejvyšších obrátek. “Zúčastňují se jich bývalí špičkoví piloti formule jedna, kteří si sem přijdou zajezdit,” říká Vašek Adamec, zkušený dakarový matador. Závodí se tu ve třídě kamionů, proto se přijel podívat i s celým autobusem liberecké univerzity a svými kolegy · řidiči a mechaniky z drsných cest Dakaru, Sibiře a jiných extrémních míst světa. Loni se poprvé jela také třída motorkových kamikadze. Jeden z posledních ostrůvků nekašírovaného dobrodružství se tak zdárně rozvíjí.

Jako pomyslná hranice mezi Tasmánským mořem a Pacifikem leží na jižní polokouli souostroví Nový Zéland. Země nabitá všudypřítomnou silou, životodárnou i ničivou zároveň, projevující se bujností vegetace a panenskou přírodou, ale i oblastmi pokrytými ztuhlou lávou. Její jméno ve mně vyvolává jasnou představu modrozelené barvy všech odstínů, tetelící se ve věčně vanoucím větru, s nádechem pronikavé žluti zářícího slunce či nostalgické šedi táhnoucích se mlh. Uklidňující vůně čerstvého dřeva, očišťující slaný mořský vzduch, ostrý zápach sirných výparů… . . . . .

Na téměř 270 000 čtverečních kilometrech najdete jezera, na jejichž hladině se zrcadlí sněhem pokryté vrcholky hor, vodopády ukryté uprostřed hustých lesů, místními obyvateli příznačně zvanými bush, zátoky omývané tyrkysovým mořem či sytě zelené kopečky pastvin, jakoby pocukrovaných stády bílých ovcí.

…

A pak místa přímo vyzývající k prozkoumání. K takovým bezesporu patří i jeden z mnoha národních parků Nového Zélandu · Tongariro. Nachází se v centrální části Severního ostrova a jeho dominantou jsou tři sopky, z nichž Mt. Ruapehu je i dnes aktivní a o zbylých se hovoří jako o “spících”. Se sopečnou činností jsou spojené i mnohé z přírodních zajímavostí, které lze spatřit, vydáte-li se z malé turistické vesničky Whakapapa Village po desítkách kilometrů různě náročných stezek. V informačním centru vám ochotně poskytnou veškeré informace včetně pokynů, co dělat v případě, že vás během výletu zastihne sopečný výbuch. Ovšem nejsem si jista, zda rady typu “Don?t panic!” (Jen žádnou paniku!) mohou být v danou chvíli k užitku.

DAR MAORSKÉHO NÁČELNÍKA

Národní park Tongariro vznikl roku 1887. Je prvním národním parkem Nového Zélandu, jedním z prvních na světě, a patří mezi sedmnáct míst začleněných do programu “World Heritage Site” · místo světového dědictví. Zemi ho v srpnu 1887 daroval maorský náčelník Horonuku Te Heuheu Tukino z kmene Ngati Tuwharetoa, který pochopil, že jedině tak lze zachránit území, tolik významné pro maorský lid, před nešetrným chováním kolonizátorů. Maorové pokládali zdejší hory za tapu · posvátné místo. Zde byli na svazích hor pohřbíváni náčelníci kmene Ngati Tuwharetoa. Podle maorského zvyku jsou mrtví uloženi do země tím výše, respektive blíže k vrcholu hory, čím vyšší postavení zaujímali v hierarchii kmene. Proto byly zdejší hory, ale nutno říci, že nejen ty, výhodné jako pohřebiště.

V roce 1894 Parlament svým rozhodnutím formálně založil národní park Tongariro. V té době měl rozlohu asi dvě stě šedesát hektarů, ale během dalších let bylo připojeno další území. Dnes park zaujímá rozlohu asi 2600 hektarů a do tohoto území je zahrnuta i sopka Mt. Ruapehu, která nebyla součástí daru maorského náčelníka. Jedním z posledních připojených území je čtyři kilometry široké lávové pole, nyní pokryté původními druhy červených a stříbrných buků.

Oblast Tongariro původně zahrnovala tři hory: Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Její název je odvozen od maorských výrazů tonga (jižní vítr) a riro (odnesený), slov spojených s legendou o vzniku sopečné činnosti Severního ostrova a objevení území dnešního parku.

LEGENDA A SKUTEČNOST

Podle maorské legendy to byl tohunga (osoba se zvláštní mocí), kdo stvořil vulkány, gejzíry a bahenní sopky. Tohunga jménem Ngatoro-i-rangi, jeho společníci a otrokyně Auruhoe spatřili na své pouti krásné hory Tongariro a Ngauruhoe. Ngatoro rozhodl, že je musí zlézt. Nařídil svým společníkům, aby se postili, dokud on a jeho společnice nebudou zpátky. Ale hladoví společníci brzy porušili slib a pustili se do jídla. Tím rozhněvali maorské bohy natolik, že ti na ně seslali sněhové bouře a třeskuté mrazy. Ngatoro a Auruhoe, uvězněni nehostinným počasím na vrcholu hory, začali rychle promrzat. Ngatoro se modlil ke svým bohům na Hawaiki, aby mu seslali oheň. Jeho slova donesl jižní vítr až k uším bohů, kteří mu podzemím tolik toužený oheň poslali. Ngatoro se zotavil a nabyl opět síly, ale Auruhoe nepřežila. Ngatoro vrhl mrtvé tělo své otrokyně do kráteru, který je od té doby znám jako Ngauruhoe.

Vulkanická aktivita probíhá v parku Tongariro mnohem déle, než říká legenda · možná již půl milionu let. V posledních desítkách let došlo k výbuchům všech tří vulkánů. Mt. Tongariro, vysoká 1986 metrů, je stále považována za aktivní, ačkoli naposledy explodovala v roce 1926. Stopy po explozích jsou však patrné po celém masivu, rozčleněném nejméně na dvanáct sopečných kráterů, více či méně narušených dlouholetou erozí. Procházíme-li touto asi nejbarevnější částí parku, nemůžeme se nezastavit u tyrkysových a čistě modrých jezer, kontrastujících s hnědočerveně zbarveným “Red Crater”, u bublajících horkých pramenů či u pramenů “Soda Springs”, kde křišťálově průzračné vodopády poskytují jedno z mála příznivých prostředí některým druhům rostlin, jako jsou blatouchy nebo purpurové skalničky.

Mt. Ngauruhoe (2291 metrů) je z geologického hlediska mnohem mladší sopkou (odhaduje se, že vznikla během posledních 2500 let). Tomu odpovídá i její stále téměř dokonalý kuželovitý tvar. Poslední výbuch · v únoru 1975 · byl obzvláště mohutný. Sloup explodujícího materiálu vystoupil do výše téměř devíti kilometrů nad vrchol a rozprostřel se kolem jako oblak popele až do výše dvanácti kilometrů. Jak popel neustále pršel na okolní krajinu, strhával s sebou obrovské laviny vyvržených zbytků, pevných, ale stále horkých. Exploze trvala pouhých osm hodin, přesto za tu dobu sopka stačila vyvrhnout obrovské bloky horké lávy, některé o velikosti až sedmadvacet metrů v průměru. Turistické stezky v okolí dvou kilometrů byly úplně zaneseny vulkanickým materiálem, silná vrstva pokryla i v okolí se vyskytující rostliny a dřeviny. Od té doby je však sopka v klidu a další erupce se v blízké době neočekává.

SPÍCÍ ĎÁBEL

To se však nedá říci o třetím, nejvyšším a nejaktivnějším vulkánu parku · Mt. Ruapehu. Se svými 2797 metry je nejvyšší horou Severního ostrova. Tento masivní vulkán má několik vrcholků a postranních kráterů, přičemž hlavní kráter byl ještě do poslední exploze v roce 1996 zaplněn vodou. Kráterové jezero existovalo asi od poloviny 19. století, bylo pět set metrů široké a obsahovalo neuvěřitelných deset milionů krychlových metrů vody. Jezero ohřívala vulkanická činnost, přičemž teplota vody se pohybovala v širokém rozmezí. Tak například v roce 1926 byl povrch jezera zmrzlý, ale během silné aktivity v letech 1968·71 vystoupila teplota na 60 oC. Ještě v osmdesátých letech turistické brožury doporučovaly koupání v jezeře, ale jak se voda v důsledku vulkanické aktivity stávala kyselejší, muselo se od této turistické atrakce upustit. Skrze hladinu totiž probublávaly plyny a občas se objevily i sírové skvrny. Dnes, poté, co poslední mohutný výbuch kráterové jezero zcela zničil, už můžeme pouze odhadnout, kam asi někdejší vodní hladina sahala. Na dně kráteru se začalo už tvořit jezero nové, které lze spatřit skrz neustále vanoucí dýmy par a sírových výparů, dusících člověka až k zalknutí. Je to, jako byste stáli na samém prahu pekelné brány, cítíte ohromující sílu podzemí, která dává tušit, že nebyl všem výbuchům zdaleka konec.

Jen v tomto století Ruapehu explodovala hned několikrát, od menších výbuchů až po ty s nejničivějšími následky, způsobenými tzv. lahary · mohutnými toky směsi vody, bahna, popele a ostatních vulkanických zbytků. Ke vzniku laharů přispívalo kráterové jezero, ale i velké množství ledu a sněhu, pokrývající vrchol hory již od doby ledové. Exploze v takovýchto podmínkách pak znamená obrovské nebezpečí, jelikož vyvržený materiál se smísí s popelem a vodou a proudí po svazích hory, strhávaje vše, co stojí v cestě. V prosinci roku 1953 došlo k prolomení jedné strany jezera, které se během patnácti minut propadlo o šest metrů. Mohutný lahar zaplavil vesnici Tangiwai, ležící na úpatí hory, a strhl železniční most několik okamžiků před tím, než přijel vlak jedoucí po trase Wellington · Auckland. Lokomotiva, tendr a pět vagonů se zřítily do prudkého toku laharů, kde našlo smrt sto jedenapadesát lidí. Od té doby došlo k několika dalším sesuvům laharů, které zničily lyžařské vleky na svazích hory, budovy a mosty v blízkém okolí, způsobily velké škody v zemědělství a poškodily místní flóru a faunu. Nejinak tomu bylo i po zatím poslední mohutné explozi 23. září 1995, která nastartovala sérii dalších výbuchů, trvajících až do července loňského roku. V tento den, na pozadí bezmračně modré oblohy, v podvečer rušného lyžařského dne, byly tisíce lidí svědky okázalého probuzení sopky. Někteří lyžaři ještě dokonce sjížděli poslední metry k horské chatě, zatímco ostatní již sledovali mohutný gejzír lávy, prachu, popele a páry, tryskající do obrovské výšky nad vrchol kráteru. Jak erupce pokračovala, pokrývaly se původně bílé lyžařské svahy šedočernou vrstvou popele a následně byly zaplaveny širokými toky laharů, proudícími až devadesátikilometrovou rychlostí. Do poloviny října 1995 pak došlo k dalším menším explozím, a teprve potom se erupce změnily v mračna plynu, vytvářející bledý modrohnědý vulkanický smog, známý jako vog, rozprostírající se nad velkou částí Severního ostrova. Během listopadu 1995 se na dně kráteru začalo tvořit nové jezero, zahalené stále do doutnajících sírových par. Dalo se předvídat, že vulkán neřekl své poslední slovo. Po několikaměsíčním relativním klidu se v červnu 1996 jako první znamení blížící se erupce objevily nad vrcholem nevinně vyhlížející růžové mraky dýmu a neustálý třes dával vědcům tušit, že žhavé magma si nezadržitelně razí cestu k povrchu. Ruapehu pak 17. června 1996 vybuchla ve své plné síle, vyvrhujíc obrovské a nebezpečné mraky popele. V deset kilometrů vzdáleném horském středisku Whakapapa Village bylo slyšet řinčící okna budov a zlověstné hlasité exploze, jaké možná kdysi daly této sopce jméno Ruapehu · “kráter vydávající výbušné zvuky”. Mírné výbuchy pokračovaly až do pozdního července, kdy už měla být v plném proudu zimní lyžařská sezona. Nepředstavitelné množství popele a prachu však pokrylo všechny lyžařské svahy a laviny bahna s sebou odnesly lyžařské vleky. Škody na majetku a ochromením turistického ruchu způsobené finanční ztráty dosáhly milionových částek a měly dopad na místní i regionální ekonomiku. Dvě hlavní lyžařská centra Turoa a Whakapapa byla otevřena až v srpnu, avšak ani příležitostné a život neohrožující exploze, vytvářející lyžařským svahům fantastické pozadí, již do konce lyžařské sezony nepřilákaly výrazné množství návštěvníků. Snad jediný, kdo se okamžitě snažil využít stávající situace, byli podnikaví obchodníci, kteří ihned začali vydávat velké množství knih, plakátů a pohledů, prodávat trička s obrázky běsnící Ruapehu atd.

I přesto, že Ruapehu je “Papinovým hrncem” neustále hrozícím výbuchem, je park Tongariro jednou z nejnavštěvovanějších oblastí Nového Zélandu. V létě láká k vysokohorské turistice nebo na horská kola a v zimě na sněhové pláně lyžařských svahů, poskytujících jednu z mála možností lyžování na Severním ostrově. Jedním si můžeme být stoprocentně jisti · park Tongariro určitě patří mezi ta místa na Zemi, která lidstvu připraví ještě mnohá překvapení. Nejpřesvědčivějším důkazem jsou čerstvě zaznamenané výbuchy ze 13. října loňského roku, kdy Ruapehu vyslala hrozbu v podobě vyvrhnutých mračen prachu a opět ohrozila lyžařskou sezonu i lidské životy. Uvidíme, jestli se bude snažit překonat svá dosavadní pekelná představení…

Hej, Čechu, žiješ ještě?” ozval se zvenčí hlas a tmou kryté korby se rozlehl rachot železné závory. Stáli jsme u nějaké křižovatky, kolem křovinatá, mírně zvlněná pustina, na jihovýchodě pásmo hor. Po dvouhodinové jízdě ze zapadlé vísky Villa Dolores mám konečně možnost seznámit se s posádkou kamionu. “Bude oběd,” dodal kamionéro, rozložil na krajnici židličky, stolek a začal připravovat přenosný plynový vařič. Jeho společnice krouhala do kastrolu cibule a společně pak velmi rychle vykouzlili tři talíře s vařeným vepřovým s vejci, špagetami, chlebem a vínem. Pojedli jsme, vínko popili a vyrazili dál. Vzali mě do kabiny a ještě než jsme vyjeli na další cestu, dali jsme si se šoférem frťana pravé skotské.. . . . .

Asi po dvaceti minutách jízdy se Nazário náhle nadzvedl, vystrčil nohu do zvláštní polohy směrem nahoru a zároveň se při tom začal vykrucovat ze svého místa. To už ho jeho žena Anna v plné rychlosti za jízdy střídala u volantu. Nazário pak zalezl do spacího prostoru, kde si se slovy “Esto es la vida” (Jó, tohleto je život) dal ještě jednoho panáka a zavrtal se do pokrývek.

Během několika dalších hodin se jednotvárná křovinatá krajina prakticky neměnila, silnice vedla jako lajna tvrdošíjně stále kupředu. Pustina kolem je pravidelně rozdělená ostnatými dráty, jen občas stojí za plotem domek či spíše chatrč, v okolí je pak možno zahlédnout osamělou postavičku, jezdce na koni bez sedla anebo stádo ovcí a koz popásajících se mezi tím křovím.

…

Monotónní jízdu ruší náhle Anna, když na něco vzrušeně ukazuje · v křoví před námi mizí skokem šedé zvíře.

“Puma,” dostává se mi vysvětlení. “Už tu moc časté nejsou,” dodává Anna.

Konstantní rychlostí 75 kilometrů v hodině se zvolna blížíme k městečku San Luis. Anna rýpe do Nazária, který chvíli vrčí, rozespale vystrkuje nos z pokrývek, a pak se · opět za jízdy · ujímá řízení. Anna totiž neumí ani rozjíždět, ani zastavovat, a nezná vlastně ani žádná silniční pravidla…

Menší zaprášené městečko s atmosférou Divokého západu necháváme za sebou a další hodinku jedeme opět rovně · přímo za nosem. Pak kamion projel jednou nepatrnou zatáčkou a opět rovně. Do Mendozy zbývá asi 250 kilometrů… To už byl čas na podvečerní maté, snad nejrozšířenější společenský rituál Argentinců. Anna v kabině připravila na plynové bombě horkou vodu.

ČAS NA MATÉ

K maté jsem se poprvé dostal právě ve Villa Dolores na parkovišti kamionů. Seděli jsme s řidiči večer na kamenné zídce, já už druhým dnem čekal “na něco na Mendozu”. Villa Dolores neleží na hlavním tahu, takže provoz nic moc. Shromaždiště kamionů bývá místem, kde řidiči tráví volné chvíle, dokud jim místní přepravní společnost nezajistí nový kšeftík. To v případě, když jezdí na vlastní pěst. Nikdo se ale z dlouhých prostojů očividně nehroutí, pravidla jsou rozdaná, teď je čas na maté.

Hostitel vyndá vysušenou dutou tykvičku jakéhosi plodu a ze dvou třetin ji zaplní sušenou drtí maté neboli cesmíny paraguajské. Napoprvé to zaleje vlažnou vodou a nechá dvě minuty vylouhovat. Pak se to vysaje bombížou · jakýmsi brčkem se sítkem na konci a vše vyplivne. Nyní se z termosky doleje voda o teplotě asi 80 stupňů a obřad může začít. Hostitel podá tykvičku prvnímu v řadě a ten pomalu a s požitkem usrkává hořký mok až do vyprázdnění celého obsahu. Následuje další, obsluhu zajišťuje stále hostitel, a když se všichni v kole vystřídají, jede se znova. Neděkuje se, to jen v případě, že již máte maté dost a chcete s pitím skončit. Jedna dávka cesmíny se může vylouhovat až 20krát, obvykle tak 10krát. Podává se buď dulce nebo amargo, tedy s cukrem či bez. Ale pořádní chlapi pijí samozřejmě bez. A o infekci při společném pití se nikdo obávat nemusí. “Horká voda přece všechny bacily spolehlivě vydezinfikuje,” tvrdí argentinské lidové povědomí. Maté má povzbudivý účinek jako čaj nebo káva, obsahuje složku podobnou kofeinu, ale díky množství substrátu spotřebovanému pro jednu dávku je nápoj daleko “povzbudivější”. Po chvíli jsem se odebral s poněkud třeštící hlavou na kutě a ulehl pod širákem mezi stromy na okraji parkoviště.

Ani další den se na parkovišti nic zvláštního neděje, nikde ani náznak škrtnutí jediného startéru. Jak tam tak v poledne zevluji kolem, ukazují mi posedávající řidiči jeden na krajnici stojící kamion. Prý jede na Mendozu. S nadějí nabíhám k okénku již startujícího auta a vzápětí cpu sebe i bágl do nitra prašné korby. O dvě hodiny později mě budí ze snění rachot železné závory a Nazário mě pouští na svobodu…

ZTRACENÝ ALBERTO

Řidič Alberto patřil k těm šťastnějším, kteří si nalezli “úplně volný prostor” na trhu. V provincii Salta rozvážel po samotách svým mrazákem všechno, od nanuků po pizzy a kuřata · a zřejmě s dost velkým úspěchem. “V naší zemi je pro každého práce dost, kdo chce, tak si vždycky něco najde. Ten kdo nepracuje, je jenom líný. Argentina je totiž strašně bohatá. Konkurenci? Nemám tu žádnou,” hodnotí svou situaci, “jezdím si svým tempem. Když se mi nechce, odpočívám, nebo jedu na ryby.”

Hodně jsme se sblížili při obědě, na který nás Alberto pozval. On se totiž o všechno zajímal, až do dna využíval, že mu osud přivál do cesty dva “baťoháře” ze vzdálené Evropy. K jídlu objednal typické jídlo · asádo. Je to pečené hovězí maso, které se podává nejčastěji na dřevěných talířích, se zeleninou, smaženými brambůrky či bílým chlebem. Víno se rozlévá ze džbánku. Po jídle samozřejmě následuje moučník: quesito con miel. Česky by se to přeložilo jako “sýreček s medem”, porce obnáší zhruba 100 gramový kus sýra politého medem… Většina přílohy obvykle končí jako krmivo pro prasata, jí se především maso. Argentina je totiž strašně bohatá. Křehkosti masa, které je vyhlášené po celém světě, se prý dosahuje tím, že se dobytek před porážkou vyžene do dozrávajícího obilí. Argentina je totiž strašně bohatá…

Směřovali jsme po asfaltce na Tucumán, kam zbývalo přes 170 kilometrů, když náhle Alberto přibrzdil a ptá se: “Já tady odbočuji, do Tucumánu dojedu až zítra. Jestli nespěcháte, pojeďte se mnou.” Ocitli jsme se na vedlejší cestě, asfalt byl zbrázděn množstvím děr. Pak jsme zahnuli na prašnou cestu vedoucí vysokými křovisky.

Najednou se mě Alberto ptá, zda bych mohl ze svého místa chvilku řídit auto. Bude se lovit. Z pod sedačky vytahuje loveckou flintu a vždy, když vyplašíme hejno jakýchsi “křepelek”, vykloněný Alberto pálí postranním oknem dokud je v dohledu jediný pták. Měl dnes špatnou mušku, nic si z toho ale nedělal. Várku pizz jsme pak vyložili asi po hodině jízdy u domků, ve kterých přebývala obsluha přehrady El Tunal. Pak parkujeme na hrázi, Alberto vytahuje rybářský prut a návnada na háčku mizí mohutným obloukem přímo pod přehradní hrází v divoce vířící vodě, nejméně 40 metrů pod námi. Ani tady ale dnes Albertovi lovecké štěstí nepřeje. Tedy kromě jedné argentinské ryby · nějakého obra · který nám přerval vlasec. Jestli to ale nezpůsobily mohutné vodní víry. Když se po hodině rozpršelo, balíme a pro dnešek končíme s kodrcáním v městečku s názvem J. V. Gonzales. Alberto tu má dlouhodobě pronajatý pokoj, u paní domácí pro nás vzápětí vyjednává druhý a opět zve na jídlo. K večeři bylo pro změnu pečené kuře, ale kousek asáda jako předkrm nikomu přece uškodit nemůže. Zejména když se pije vinný střik. Potom Albertovi konečně zazářila jeho hvězda: když se pozdě ve vlahé noci loučíme před domkem, slavnostně nám oznamuje, že teď si jde kamsi vybrat 120 dolarů, které vyhrál v nějaké loterii.

Už jsme ho nikdy neviděli. Když se druhý den do dvanácti hodin nic nedělo · dle úmluvy jsme měli vyjet ráno po osmé · paní domácí nahlédla do Albertova pokoje, aby zjistila, že řidič sem nocovat vůbec nedorazil. Na hlavní tah jsme dojeli s jedním osobákem, ale na tamním parkovišti se opět obrátili na kamionéry. Ti totiž obvykle jezdí na větší vzdálenosti.

KAMIONÉRSKÉ TEMPO

“Ukažte mi pasy,” zněla nezvyklá reakce nedůvěřivého řidiče v okénku nablýskaného “tiráku” zn. Mercedes. Když se přesvědčil, že jsme opravdu z Evropy, stroze přikývl: “Tak si nastupte.”

Když jsme se pak rozjeli, řekl: “Tak mi povídejte něco zajímavého o vaší zemi.” Tak jsme povídali. Asi nejneuvěřitelnější byl pro něj údaj o rozloze naší vlasti. Ta by se do Argentiny vešla skoro přesně 35krát. Pak zase povídal on, hlava spořádané rodiny a otec šesti dětí. Jeho plat 1500 dolarů mu zajišťuje spokojený život, stačí to na údržbu velkého dvoupatrového domu se šesti ložnicemi, čtyřmi koupelnami a čtyřmi záchody. Jenom musí být vždy tak čtyři až šest dnů na cestě s kamionem, aby pak mohl strávit dva maximálně tři dny s rodinou. Díky ježdění ale zná celou Argentinu, která je, jak nezapomněl připomenout, strašně bohatá. Během dnešního dne, vlastně jen za odpoledne, jsem napočítal podél cesty nejméně 20 padlých krav. “Když takovou krávu srazí auto, pro nejlepší kusy masa si lidé přijdou jen, není-li to od jejich obydlí příliš daleko… Jinak je to nezajímá,” potvrdil bez zájmu řidič. Asi v osm hodin stavíme na večeři. Ptá se nás, co bychom si dali, což necháváme na něm. Tak se k nám ještě otočil a polohlasně prozrazuje jako nějaké velké tajemství: “Bude asádo.” Flák masa zvládáme už bez problémů, potom ještě porce quesito con miel… Začíná být problémem se vysápat po třech schůdkách do kabiny…

Pokračujeme obvyklým kamionérským tempem v cestě. Do půlnoci jízda, následují čtyři hodinky spánku a za svítání jsme už několik hodin znovu na cestě…

Venku pražilo slunce, ostrý svit zesílený odrazem od světlého písečného povrchu nás bodal do očí. Suchou pouštní krajinou mezi La Riojou a Mendozou nás už provážel mladý řidič, který toho moc nenamluvil. Když ale něco řekl, tak to mělo hlavu a patu. Má dvě děti, to starší pětileté. Takže musí chodit do školy, a to narušilo běh rodiny: dřív totiž jezdili v kamionu všichni, celá rodina. Brali to jako jeden dlouhý výlet po Argentině. Teď vždy, když odjíždí na své mnohadenní štace, děti pláčí. Ale co může dělat. Kamionéro vydělá slušné peníze, ostatní práce nejsou ani zdaleka tak dobře placeny. “Na všem najdete něco dobrého a něco špatného,” uzavřel své filozofování.

Nechali jsme se vysadit na opuštěné křižovatce nedaleko oblíbeného poutního místa věřících Argentinců. Na začátku minulého století zde došlo k události považované za zázrak, paní s podivným jménem Difunta Corea je od té doby neoficiální argentinskou svatou. Ve zmatcích, které doprovázely boje za nezávislost, totiž Difunta Corea zabloudila ve zdejší poušti. Když ji po několika dnech konečně samozřejmě mrtvou našli, její nálezci s překvapením zjistili, že Difuntin kojenec je stále na živu díky mléku v jejím prsu. Od té doby je zázračná žena považována za patronku všech řidičů, lidí na cestách vůbec a vlastně i všech ostatních… K její poctě se dnes na památném místě nalézá bizarní svatyně. Kromě stavbičky, která skrývá sádrovou sochu · ležící ženu s miminkem u prsu v životní velikosti, obklopenou květinami a několika hořícími svícemi, je všude kolem na zemi, po stěnách či stromech rozseto nespočetné množství automobilových poznávacích značek, ale také miniaturních domečků a dokonce i malinké cirkusové šapitó. Značky pocházejí z aut, jejichž havárii řidiči přežili · jistě jen díky své patronce. Miniaturky domů mají zajistit štěstí jejich skutečným obyvatelům. V okolí je také několik soukromých kaplí vybudovaných bohatými rodinami. I zde lidé odkládají drobné předměty, kterými si chtějí naklonit přízeň světice. Tady je už ale úplně všechno: od plyšových zvířátek, přes fotografie řidiče se svým vozem, rodinné fotografie či fotografie fotbalového klubu, až po odloženou sádru… Takových míst, připomínajících Difuntu Coreu, jsou po celé Argentině tisíce, symbol patronky nechybí snad u jediné cesty. Na rozdíl od tohoto bombastického památníku jsou místní svatyňky tvořeny jen skromnou soškou či pouhým obrázkem v nenápadné skříňce či pod malým křížkem v blátě u krajnice…

RELATIVITA VZDÁLENOSTÍ

Zatímco v severní a střední Argentině se krajina mimo horské oblasti mění zpravidla po půl až jednom dni jízdy, jediná asfaltovaná cesta · silnice č. 3 · protínající podél východního pobřeží celou argentinskou Patagonii od severu k jihu ani zdaleka tolik inspirace neposkytuje. Ale na druhé straně nikde jinde na světě, snad vyjma pobytu na jachtě uprostřed oceánu, není možné zažít takovou závrať z dálek, jako právě tady…

První auto, které nám zastavilo za nejjižnějším kontinentálním městem Argentiny Rio Gallegos, nás “popovezlo” do 600 kilometrů vzdálené osady Fitz Roy. Během cesty se projíždí jen jedinou “větší” osadou Piedra Buena a později se v dvoukilometrové vzdálenosti od “trojky” míjí přístaviště San Julian. Mimochodem: v Piedra Buena leží přímo u silnice rozlehlá vojenská kasárna. Argentinští stratégové jistě usoudili, že ve zdejším kraji se stejně nemá cenu nikam schovávat. Kromě zmíněných osad se na prvních 600 kilometrech může pocestný stavit na kafe či natankování nádrží na stanovišti s honosným názvem Tres Cerros · Tři pahorky. Okolí benzinky je snad nejrovnější částí na trase Rio Gallegos · Buenos Aires. Tři nepatrné vršíčky je možno pozorovat dobrou půlhodinku jízdy před a stejnou dobu po průjezdu. Ale stejně tak mohou být minuty zcela bez povšimnutí. Jinak se kolem po celou dobu rozprostírá nehostinná drsná pláň, krajina bez jediného stromku či vyššího keře. Jako by to ani nebylo na naší planetě. Tu připomíná jedině plot. Vede podél silnice po celou dobu a působí naprosto nepřirozeně · jako by odděloval nic od ničeho. Jenže celý kraj je rozparcelován na obrovské pozemky estancií, jejichž obživou jsou statisícová stáda ovcí.

Z Fitz Roye zbývalo do Buenos Aires něco kolem 2000 kilometrů, z toho minimálně polovina stále stejnou krajinou. Směrem k severu se jen nepatrně zvyšovala úroveň přízemních keříků. Do Trelewu (nějakých 500 kilometrů severněji od Fitz Roye) jsme po celodenním čekání v Comodoro Rivadavia dojeli s postarším řidičem-nerudou. První tři hodiny jízdy mlčel, pak 20 minut nadával na úplně všechno a po několik zbylých hodin zase mlčel. Následujícího dne nám štěstěna nadělila “královský stop”. Když jsme se zrána postavili na krajnici, záhy přibrzdil kamion a bodrý řidič z okýnka křikl: “Já vás znám, já vás včera viděl (v Comodoro Rivadavia, 400 km zpátky). Kam jedete?” A jeli jsme. Přiznal se, že se mu nás zželelo, že jsme včera “nic neujeli” (přesněji · pouhých 400 km). Do Buenos Aires zbývalo slabých 1500 kilometříků. Jeli jsme to celé dva dny.

TVRDÝ CHLEBA KAMIONÉRŮ

Do hlavního argentinského města přijíždíme za tmy po celodenní jízdě zcela rovnou, ale zemědělsky intenzivně využívanou krajinou. Odbočky k městečkům či velkým estanciím jsou téměř pravidelné, stejně jako předjíždění obrovského množství náklaďáků zásobujících Buenos Aires hovězím masem. Po takovém množství smutných černých očí jsem úplně ztratil chuť na asádo…

Antonio nás automaticky zve k sobě do domku na předměstí, kde žije bez ženy se svými třemi dětmi, dvacetiletým synem, sedmnáctiletou a šestiletou dcerou. Má na ně celý víkend, během neděle mu šéf sdělí novou štaci · s odjezdem buď v neděli večer nebo v lepším případě v pondělí ráno. Obě dcery, které se vzájemně oslovovaly “mami”, zasypávaly večer otce svou něhou, připravovaly večeři, střídaly se u něj na klíně. Antonio šel spát brzy, znaven po dnešní celodenní jízdě a vůbec z posledního týdne, kdy projel celou Patagonii na zhruba pětitisícové štaci… Celou sobotu se Antonio v poklidu věnuje svému vozu. Je třeba uklidit, provést údržbu motoru. Stačí prohodit pár slov se sousedem, zatímco starší dcera se motá kolem kamionu. Když mívala dříve čas, ráda jezdila s otcem na dlouhé cesty.V sobotu v podvečer se ozval telefon. Antoniův šéf mu sděloval další práci. Pokyny ukončil slovy: “…a dnes večer vyrazíš na…” Řidič se s námi v rychlosti rozloučil, dal poslední pusy dcerám a se svým vozem zmizel za svým cílem v temnotě večerní ulice. Návrat tak za 10 až 14 dní… Jó, řidič, ten tvrdý chleba má.

Malíř Gauguin psal kolem roku 1880 z Pont Avenu v dolní Bretani: “Potkávám se tu na každém kroku s čímsi divokým a primitivním. Zdejší lid dosud vzrušují báchorky o čarodějnicích, tajemné hlasy menhirů, kouzla nadpřirozeného. Když slyším klapot dřeváků na žulové půdě, vybavuje se mi zastřený, mohutný tón, o nějž usiluji ve svých obrazech…” Tenkrát si ještě těhotné Bretonky chodívaly třít své požehnané bříško o žulový kámen magických studánek. Naivní kresby ukazovaly keltské druidy s vějičkou kouzelného jmelí v jedné ruce a zlatým srpem v druhé. Dneska víme, že zlatý srp by nepřesekl ani stéblo trávy. A přece · stopy právě téhle Bretaně jsme hledali.

MAGIE “FEST-NOZ”

S pohledem do kalendáře by člověk snadno podlehl dojmu, že Bretonci tráví čas slavením svátků, slavností a poutí. Je jich třiasedmdesát. Uprostřed léta například mají v Pont-l´Abbé svůj svátek výšivkářky a krajkářky. Ulicemi plují vysoké bílé čepce. Bombarda kreslí melodii, přizvukují biniou, zdejší dudy. Jsme v kraji Bigouden historické Cornouaille · naproti přes La Manche by řekli Cornwallu · a všude, tam i tady, bývali Keltové. Schází se tu celá Bretaň.

Když druidové za nocí předsedali keltským shromážděním, vžilo se pro tyto slavnosti pojmenování “Fest-noz”, Svátek noci. V 18. století dodaly pak tanec a hudba magickému “Fest-noz” obsah bližší dnešním Bretoncům. A protože rádi slaví, spatřil Svátek noci i světlo dne…

…

Mezi dvěma chody folkloru · průvodem půltisícovky pestře vyšívaných Bretonců a vířícím kotlem tanců a zpěvu · obědváme pod širým nebem. Trochu mě trápí žaludek · svěřuji se našim francouzským přátelům. “Potřebuješ kapku Calva,” spěchá přítel s řešením. A soused odvedle, který zrovna odložil modrou zástavu svého rodiště, přidává druhé: “Poproste svatého Mamerta!” Obojí má něco do sebe. Calvados je sice doma v sousední Normandii, ale i z bretaňských jablek kvasí skvělý cidre, alkoholizovaný mošt. Na pár soudků kořalinky při tom vždycky zbude… A svatý Mamert? Prostě jeden z mnoha bretaňských světců-léčitelů, ten se specializuje na žaludek. Vztah Bretonců k zástupu lokálních světců je skoro familiární a legračně dvojaký: uctívám tě, ale běda ti, nevyslyšíš-li mě! Sochy svatých tu prý mockrát vláčeli blátem…

Jak tak stolujeme, přiblíží se klučina v malinkém krojíčku a testuje mou ženu: “Řekni Chwerch merch gwerch war chwerch march kalloch o tougen chwerch sach kerch!” Kdo by to nespletl! Tyhle pasti klade cizinci každý jazyk. “Jazykově i etnicky máme my, Bretonci, blíž k Irům a Walesanům než k Francouzům,” říká náš nový světcůznalý známý, pan Argouache. “Kontinentální Keltové osídlili poloostrov už někdy v 6. století před Kristem a pojmenovali ho Armor, Země sousedící s mořem. Mezi 4.·7. stoletím po Kristu pak Armor poskytl útočiště keltským Britům z Walesu a Irska, prchajícím přes moře před Angly a Sasy. Britové se tu usadili, oživili území zdevastované barbary, evangelizovali zdejší obyvatelstvo a z přirozeného stesku po staré vlasti nazvali nový domov “La Petite Bretagne”, Malá Británie. A z jejich církevních potentátů si pak naši praotcové vytvořili škálu patronů měst: svatý Malo, svatý Brieuc, svatý Gildas, Pol-de-Leon, Corentin, Patern… Jestli objíždíte poloostrov, máte mou chválu,” usmívá se vypravěč. “Až do 16. století tradice velela každému Bretonci podniknout aspoň jednou v životě pouť po zdejších katedrálách. Říkalo se jí Tro Breizh, okruh Bretaní. A kdo se tomuhle rituálu za života vyhnul, putoval prý sedm let po smrti · a s vlastní rakví na zádech!”

Monsieur Argouache samozřejmě mluvil francouzsky. Od připojení Bretaně k Francii v 15. století není jazyk předků samozřejmostí ani pro každého Bretonce. Jednak má bretonština tolik dialektů, že se člověk z Lorientu nedomluví s rodákem z Roscoffu, a potom, ony jsou vlastně dvě Bretaně: ta horní (galská) měla vždy blíž k Francii a byla otevřenější vlivům kontinentu. Kdežto dolní, od kontinentu izolovaná Bretaň zůstala o to bohatším rezervoárem původního jazyka, tradic a zvyků. Ale v minulém století se veřejná moc rozhodla vtěsnat celou Bretaň do škatulky francouzské národní kultury.

Rodák z Penharsu v dolní Bretani, Fanch (Francoise) Argouache, je z rodu malých farmářů. “Jako dítě jsem se bretonštinu učil doma, protože tak mluvili rodiče. Ale ve škole stačilo bretaňské slůvko, abych musel volit mezi oslovskou čepicí nebo dvaceti kolečky kolem školního dvora. Tak to chtěla Paříž. Teprve v roce 1977 vytvořila hrstka radikálů v obci Lampaul-Ploudalmézeau společenství Diwan, to znamená klíček. Vyklíčila z něj školka, kde se děti začaly učit potlačovanému jazyku. Dneska už máme takových mateřských, základních i středních škol pár desítek. Žáků přibývá, Bretonština má katedru i na univerzitě v Rennes. A na silnicích jste si jistě všimli dvojjazyčných směrovek.”

Kořením bretonštiny jsou staré legendy a pohádky, děděné z generace na generaci. Keltský esprit Bretonců, příchylný ke snu, fantastičnu a nadpřirozenu, možná vysvětluje ohromující hojnost legend v bretaňské národní paměti. Leckteré z nich (dobrodružství rytířů kulatého stolu, pozdní láska kouzelníka Merlina k víle Viviane či třeba Tristan a Isolda) přitom potvrzují keltské kořeny na obou stranách La Manche.

Zvláštní kapitolu bretaňské ústní tradice tvoří vyprávění. Bývá to ponejvíc jakési oživené zvykosloví, ilustrující drsný půvab i krutost bretaňského “Armor”, pobřeží, či “Argoat”, vnitrozemí. Ještě počátkem našeho století chodívali zimní Bretaní, statek od statku, četní vypravěči zpestřující venkovanům dlouhé večery. Jedni byli skuteční profesionálové, druzí žebráci, platící za polévku a teplý koutek u ohniště příběhem.

Fanch Argouache se vyprávěním neživí. Stojí v čele Hospodářské unie pro rozvoj severní Finistere, oblasti spojující stará království Cornouaille a Leon. Nebýt poslání té instituce v dosud poněkud zanedbané dolní Bretani tak závažné (méně než 20 % obyvatel tu pracuje v průmyslu), zněl by její název skoro anekdoticky: “Finistere” znamená “konec světa.”

INTERMEZZO – MOŘE

Moře je tak blízké a klidné, že o sobě dávalo vědět jen solí ve vzduchu a slabounkým pachem tlejících řas.

To za vichrných zimních nocí prý zní penmarchské útesy ozvěnou vln doléhající až do Quimperu, vzdáleného třicet kilometrů. Prodírá-li se malá rybářská loď v bouři zrádnou úžinou mezi Pointe du Raz, nejzápadněji čnící žulovou špicí Bretaně a ostrůvkem Sein (“Tou nikdo neproplul bez útrap a běd,” říkávali Keltové, kteří údajně jezdili na ostrov pohřbívat mrtvé druidy.), přijde i dneska vhod stará modlitba zdejších lodníků: “Bože, dej, ať úžinou propluju šťastně, neboť můj člun je vratký a moře se vzdouvá.” Snad se tak modlilo i 130 námořníků a rybářů z ostrova Sein, kteří se tu 18. června 1940 na rozkaz generála de Gaulla, nalodili do člunů, aby se naproti v Anglii přidali ke svým francouzským spolubojovníkům.

Ne náhodou střeží Pointe du Raz Panna Maria trosečníků, kdežto zátoka mezi Kozím mysem a touto žulovou Penn ar Bed, Hlavou země, je rovnou zasvěcena utonulým. A Douarnenez v jejím klíně si rádo nárokuje následnictví po tajemném Ys, nejproslulejším z potopených měst, jimiž hýří bretaňské legendy.

Moře hrálo prim v dějinách a v hospodářství dolní Bretaně odedávna. I dnes zůstává rybolov trumfem ekonomiky oblasti Finistere. Bretaň sytí rybolovem na širém moři víc než třetinu francouzské spotřeby ryb a korýšů. Klesá ale podíl příbřežního rybolovu. Rybáři vyjíždějí dál a dál, do Biskajského zálivu, do Irského moře, k Islandu nebo, jako například za langustami, až k Mauritiu. Čelili-li jejich předkové vrtochům moře, čelí dnešní Bretonci na traulerech s padesátitunovými sítěmi, sádkami a mraznicemi především konkurenci rybářů z okolních zemí, ale i stále tvrdším domácím podmínkám.

Před pár lety jsme v televizních záběrech z Paříže viděli, jak muži z bretaňských rybářských kooperativů doprovodili pravidelný “train de marée”, vlak zavážející pařížskou tržnici čerstvými rybami. Té noci dobyli bretaňští rybáři svou Bastilu. Rostoucí náklady, klesající dotace a triky obchodníků neváhajících sáhnout po lacinější skandinávské nabídce vedly k drsným scénám na jevišti tržnice Rungis: barikády z rybích přepravek, tratoliště rozdupaných šupinatých těl a rybí krve…

Nebyl ten rybí masakr zvrácenou a symbolickou obdobou keltského obětování černého kohouta? Ještě před sto lety, sotva katolický farář požehnal lodi před odplutím, kropíval prý kapitán kohoutí krví palubu, aby lov dopadl dobře a posádka se navrátila celá. Tak se v Bretani dlouho mísila víra s magií…

Hala rybího trhu v Concarneau nabízí časně zrána scény zábavnější. Hlavně pro suchozemce. Podle jakého kalendáře se řídí návraty lodí z dlouhých lovných turnusů, to ví nejlíp rybářova žena a obchodník. Už zvečera se traulery řadí u mola podle obtížně pochopitelného pořadníku. Zástup dokařů pendluje mezi molem a tržní halou s košíky naloženými úlovkem. Na třídicích stolech končí pouť sardinek a makrel, tuňáků, kambal, platýzů, rejnoků, hřebenatek sv. Jakuba, krevet a langust. Úlovek se po druzích třídí a v přepravkách se jménem lodi a majitele putuje za svítání do prodejní haly. Úderem šesté začíná “La vente a la crié”, veřejná dražba ryb.

Vyvolávači křičí, nákupčí přihazují, licitace střídá licitaci. Pouť ryb tu tedy vlastně nekončí: teprve zde jim padá konečný los, zda skončí na pultu nejbližšího krámku, nebo někde na opačném, “suchém” konci Francie. Pár dnů oddechu a rumpál rybářského “métier” se znovu roztáčí. Na molu v Concarneau vše pracuje k vyplutí. Ale už to dávno není někdejší svátek společného bdění před zdvižením kotvy, kdy musel každý rybář ke zpovědi a k přijímání. V útrobách trauleru mizí ledová tříšť, jeřáb krmí lodní spíž koši chlebů, zeleniny, sýra i nezbytných láhví červeného. Na molu k sobě lnou tiché dvojice. A ti, kteří se neloučí, mají do poslední chvíle napilno. Ne, že by uklízeli! V tom ctí své předky: “Moc čistý člun · moc prázdná síť…”

ÓDA NA ČEPEC

Bretaňské úsloví říká: “Kant bro kant giz · kant parrez kant iliz.” Nejspíš “Sto zemí, sto způsobů, sto farností, sto kostelů.” Svátek krajkářek byl té moudrosti věrnou ilustrací. Na okraji folklorního kotlíku prostřely své dílo krajkářky a výšivkářky z Pont-l?Abbé. Předváděly řemeslo staré a cizelované dobrých sto padesát let. Jejich ruce vyšívají na zástěrách, živůtcích a čepcích červenými, zlatými a bílými nitěmi prastaré motivy pavích per, planet, rybích kůstek, listů kapradí a jmelí či životního řetězce. Bigoudenské vyšívané vesty byly zas doménou mužů · prošít silné sukno vyžadovalo sílu v prstech. Ušití vesty se někdy protáhlo až na tři měsíce. V Bigoudenu působila svého času početná sdružení krejčích a výšivkářů “Kemenerien”, mluvících mezi sebou tajným jazykem chon.

Zato bigoudenské stařenky nám vyprávěly řečí jasnou. Marie-Jeanne Le Braz nám pokynula hlavou korunovanou po způsobu zdejších elegánek šikmo nasazeným bigoudenským čepcem. Tahle ženská ozdoba patří k největším kuriozitám mezi bretaňskými kroji.

“Abyste si mohla bigouden posadit na hlavu, musela byste mít dlouhé vlasy,” zněla laskavá, ale nekompromisní odpověď madame Le Braz žádostivému výrazu mé ostříhané ženy. “Vlasy vyčesané nazpátek na pěšinku vězní tříčtvrťový spodní čepeček. A drdol z vlasů přečnívajících vzadu drží hlavní trubkovitý korpus čepce. Ve stísněných bretaňských chalupách bývalo zvykem umístit kurník s drůbeží do nástavby nízkého stropu vstupní síně. Průchod síní tak ovšem nezůstával bez následků… Jaký div, že se ženy dostrojovaly do nažehlených krojů a čepců raději až venku na dvoře…!”

Nyní je výška bigoudenu kolem 32 centimetrů, ale ještě kolem roku 1850 byl téměř plochý. Výšku začal brát až začátkem našeho století, byť se časem staly jeho největšími nepřáteli automobil, kino a také vítr! Trubkovitý čepec začínal u domáckého plátna, kdežto děrovanou krajkou dnešní verze bigoudenu už zdejší mořský vítr projde snadno. Do auta by se však Bretonka v čepci sotva vtěsnala a z kina by ji nejspíš vypískali.

Zajímavý a výmluvný není samozřejmě jen bigoudenský kroj, ale i kroje mnoha dalších bretaňských lokalit. Ony všechny nejsou jen oblečením, ale zprávou o člověku v čase. Zdálo se nám ostatně, že Bretonci a Bretonky bez rozdílu věku, které jsme onoho letního dne potkali v Pont-l?Abbé, se ve svých krojích, v tancích, písních, zvykosloví a příbězích předků vůbec necítí jako v obtížné šněrovačce. Jak ubývalo dne, přibývalo naopak pod rukama žen možná jemného, ne však nepevného krajkoví, z něhož se tká křehký most mezi včerejškem a dneškem: vědomí souvislostí. “Zlaté pravidlo” tvůrců bigoudenského kroje říká: “Mezi horní rovinou čepce a dolní rovinou sukně musí být stejná vzdálenost. Prodlužuje-li se výška čepce, krátí se délka sukně.” Jestliže se tedy bigoudenská děvčata z roku 1850 v nízkých čepcích a dlouhých sukních podobala těžkým karavelám, razícím si cestu proti větru, pak jejich prapravnučky v lehčím kroji s vysokým čepcem budí představu štíhlých stěžňů, zčerstva brázdících holou planinu Penmarchu.

O MUŽI Z BÁRKY

O Bretoncích se říká, že přicházejí na svět se srdcem ponořeným ve slané vodě. O rybářích to platí dvojnásob. Jeden z nich lovíval docela sám, stranou rybářských flotil z Penmarchu. Nikdo ho neznal jménem. Vyprávělo se o něm jako o muži z bárky. Bosá noha jeho ženy prý nikdy nepřestoupila pás chaluh, značící čáru nejvyššího přílivu. Muž z bárky jí to zapověděl. Podle starého obyčeje se rybář musí dostat z moře přes přílivovou čáru sám, bez pomoci venkovanů z pobřeží. A právě tento obyčej se mu vymstil.

Jedné noci najela velká loď na skaliska u Penmarchu. Muž spustil s obtížemi svou bárku proti vlnám, zamířil k vraku a bojoval s mořem celou noc o nešťastníky vydané zkáze. Až za svítání složil na molo přístavu Saint-Guenolé posledního trosečníka. Nabral kurz ke svému domku, a sotva uvízl v písku nedaleko kotviště, omdlel únavou. Ale za chvíli ho vlny vzkřísily. Z posledních sil se doplazil k pevnějšímu břehu, kde za čárou přílivu, jak velel obyčej, stála jeho žena. Ještě koutkem oka zahlédl bárku vysvobozenou z písku mocnou vlnou. Ještě se mu před očima mihla černá silueta s rukama zkříženýma na prsou. Moře ho spolklo na třicet kroků od nehnutě čekající ženy…

MALÉ DĚJINY KROJE

Folklorní odpoledne v Pont-l?Abbé. Svátek krajkářek. Jeden z nejvyhlášenějších po celé Francii. Bretaň otevírá skříně, oprašuje kroj, žehlí čepec a obouvá dřeváky.

Kdysi bývaly kroje běžnou součástí rodinných oslav i veřejných svátků. Toto “kdysi” však v Bretani nesahá do hlubokého dávnověku. Jen málo dokumentů dokládá užívání kroje v Bretani ještě před Francouzskou revolucí. Před ní se totiž prostí lidé po celé Francii oblékali skoro stejně. Venkovský šat podléhal přísným “výdajovým zákonům”. Ty vyhrazovaly šlechtě drahé tkaniny, ozdoby a ornamenty, zatímco “venkovskému balíkovi” zbývalo konopí, hrubá vlněná příze, len či plátno · obvykle výrobky místních domáckých tkalců.

Byl to ale právě sváteční kroj, dotvářející se vlastně teprve v minulém století, který načrtl věrohodný obrázek zdejšího venkovana a podal svědectví změněných hospodářských podmínek po revoluci. Na přirozenou nechuť k uniformitě venkovského oblečení za “starého režimu” působily především dva faktory: přijala-li silně katolická a royalistická Bretaň samotnou revoluci bez valného všeobecného nadšení, uvítala naopak některé její důsledky. Třeba právě uvolnění v oblékání. Druhým, na první pohled protichůdným faktorem, byl silný “instinkt urozenosti” bretaňských nejnižších tříd. Revoluce sice přinesla tezi “égalité”, rovnosti, ale možnost obléknout se do kvalitnějších tkanin s rozmanitým dekorem byla zároveň nostalgickou vzpomínkou prostého Bretonce na to, jak se oblékal jeho pán…

BRETONŠTINA

Bretonština je výsledkem vývoje jazyka ostrovního keltského společenství (které přišlo z Velké Británie) a kontinentální keltštiny (galštiny), kterou se už předtím mluvilo na poloostrově. Také kontakt s latinou ovlivnil čtyři podoby mluvené bretonštiny, užívané v současné “bretaňské” Bretani: cornwalštinu a leonštinu, trégoroisštinu a vannetaisštinu. Místní jména jsou z větší části tvořena kořenem, k němuž se pojí jméno světce či nějaké jiné osobnosti. Kořen plé převzatý z latinského plebs (lid) znamenal ve středověku kostel či farnost. Z odvozenin Pleu, Plou, Plo příponami vznikly například Ploudaniel (farnost Sv. Daniela), Plogoff (farnost Sv. Goffa).

Kořen tré, tref znamená totéž, ale pochází z galštiny. Tréboul (farnost u rybníku), Trégastel (zámecká farnost). Časté bretonské loc odkazuje ke svatému místu: LocMaria (místo Marie, matky boží), zatímco keltské lann značící svatyni nás přivede do Lannionu (svatyně Sv. Yona). Pod specificky bretonským kořenem ker se objeví vesničky či domy (usedlosti) stojící obvykle stranou: Kermeur (velký dům), Kerfeunteun (samota u studánky). Vzdor tomu, že vlk ( bleiz) zmizel z bretaňských lesů už víc než před stoletím, uchovávají si bretonská místní jména pestré “vlčí dědictví”: Kerbleiz (vlčí samota), Poulbleizi (vlčí rybníček). Také osobní jména mají často kořen ker. Bretonec jménem Kerber znamená vlastně Petrův dům. Mnoho jiných osobních jmen je odvozeno od řemesel: Le Barazer (Bednář, Bečvář), Le Goff (Kovář), nebo jde původně o přezdívky: Le Bihan (Malý), Le Moigne (Nešika), Pennec (Hlavatý).

Padesát let vývoje a devět Nobelových cen! Fantastický relaxační audiovizuální přístroj! Co se skrývá za bombastickými titulky? Módní hit, anebo médium příštího tisíciletí? . . . . .

Matka příroda nás, boží tvory, vybavila samovolně fungujícími mechanismy, jejichž smyslem je odměnit ducha i tělo slastným pocitem pokaždé, když děláme něco dobrého pro záchovu života. Čím dokonalejší organismus, tím víc odměny. Bez ohledu na to, jestli se jedná o konzumaci potravy, provozování sexu či spánek. Přírodní národy to věděly, a čím víc se stávaly lidmi, tím víc si chtěly užívat. Provozovaly obřady s ububnováním až k transu, meditovaly a vymýšlely různé cviky a triky. Času na uvedení do transu bylo stále míň a potřeba slasti intenzivnější, a tak se šlo přírodě naproti. Kvasilo se a pálilo, až vznikla “ohnivá voda”, sbíraly se “dobré trávy”. Úměrně s růstem povzbuzovacích prostředků stoupala i jejich potřeba vinou stresu. Ale má to svůj velmi podstatný háček · náhradní opiáty jsou riskantní svým účinkem na organismus. Člověk si na chvíli “udělá hezky”, jako kdyby zapomínal, že vždycky je “něco za něco”.

NEUROTECHNOLOGIE

…

A pak je tu samozřejmě věčná otázka zdraví a nemoci, kde se prokazuje, že důležitým faktorem v otázce, jestli zůstaneme zdraví, je náš mozek.

A právě v tuhle chvíli, krátce před koncem druhého tisíciletí od Krista, se objevuje věda, která chce dokázat, že i v principu slasti či zdraví může za jistých podmínek platit “něco za nic”. Anebo případně “něco za informace”. Věda, která se takovými věcmi zabývá, se nazývá neurotechnologie. Řečeno slovy průkopníka této disciplíny v Čechách J. M. Valucha: “Nejvýznamnějším objevem, který nám neurotechnologie zprostředkovává, je ujištění, že člověk může být z vlastní vůle pánem svého vědomí, mysli, pocitů, chování a všech tělesných funkcí, a tím i pánem svého osudu.”

ELEKTRÁRNA VAŠEHO MOZKU

Musíme si uvědomit, že mozek je vlastně taková malá elektrárna. Frekvenci elektřiny dělíme do čtyř jogínům známých pásem · alfa, beta, theta a delta. Beta je to, co známe po většinu života, alfa fáze příjemné pohody a snění s otevřenýma očima, theta jakýsi polospánek, kdy nejčastěji prožíváme vybuzení fantazie, a delta stav transu anebo hlubokého spánku.

Důležité je, že ve stavech alfa, theta a delta probíhá jakási psychosomatická očista, v těle začnou působit pozitivní hormony, objeví se pocit blaha, klidu a harmonie a všechny buňky se regenerují. Trénovaní jogíni a děti se do alfy dostávají sami a často. Mladé tělo totiž disponuje optimálně fungujícím samoléčebným mechanismem. Proto se děti učí tak rychle · nemají s alfou problémy. Princip učení v alfa stavu se nazývá superlearning a psal jsem o něm v Koktejlu 8/94. S přibývajícím věkem je člověk jaksi “unaven stářím” a přirozená schopnost naladit se do dobré pohody, regenerovat a učit se pomalu mizí, pokud není záměrně pěstována. Pěstováním je myšleno cílevědomé ovládání své vlastní mozkové elektrárny a mnoho jogínů dokázalo, že to skutečně lze. Zbývalo najít prostředek, který by umožňoval vstup do hladiny alfa i nejogínům bezpečně, rychle a pokud možno bez velkého úsilí.

AVS SYSTÉM

Nová doba přišla s novou myšlenkou. Nemusíte se o nic starat, přístroj to udělá za vás. Z pokusů, které absolvovali vědci mnoha zemí, víme, že světlo a zvuk jsou schopny přeladit mozek na frekvenci, jakou právě potřebujeme. Zní to neuvěřitelně, ale frekvence mozkových buněk poslouchá hudbu, sleduje vizuální signály a pak je začne kopírovat. Vyrobit přístroj, který naladí mozek na požadovaný kmitočet, nebylo až tak složité. Tak vznikly walkmanům podobné krabičky se sluchátky, které mají navíc ještě brýle, ve kterých v určitém rytmu probleskují malé diodky. Říká se tomu audiovizuální stimulace (AVS) a slibuje to regeneraci mysli, rychlý odpočinek, hlubokou relaxaci nebo snadné učení. Má se zlepšovat veškerá duševní činnost, paměť, koncentrace, představivost, fantazie, sebevědomí. Klinicky je prý dlouhodobě ověřeno, že při pravidelné stimulaci po dobu několika týdnů se zvýší IQ v průměru až o 10 bodů. Stačí nasadit a snít, snadné jako kondicionér a šampon v jednom, spolehlivé jako prášek na praní. Na Západě se jim někdy říká relaxman, u nás se občas propaguje výraz psychowalkman, ale protože s černými zevnitř blikajícími brýlemi na očích se chůze tedy walk rozhodně provozovat nedá, líbí se mi spíš instantní jogín.

NEMOC ZE TMY

Jmenuje se SAD · Seasonal Affective Disorder (sezonní afektivní porucha). Příčinou je dlouhodobější nedostatek denního slunečního svitu, a pokud jste na ni náchylní, vzpomenete si na otrávenost dní, kdy bylo pod mrakem · například koncem roku 1997. I tohle jsem objevil v jednom specializovaném časopise o zdraví, v záplavě materiálů o neurotechnologii. Je to dobrý úvod k popisování vlastní zkušenosti z instantního jogína. Možná právě tady platí, že musíte být připraveni vnímat i takové signály, jako je nemoc ze tmy, zkrátka být naladěni. Na rozdíl od propagačního letáčku, který vybízí aspoň ke čtyřem opakováním, na mě pulzující bzučení a barevná hudba “nějak zapůsobily” hned napoprvé. Na rozdíl od letáčku, který tvrdí, že účinek pocítí každý, jsem v okolí lidí, které jsem nechal, aby si přístroj vyzkoušeli, zůstal jediným, koho to opravdu zaujalo na první pokus. Možná jde o to, že ne každý má vytrvalost dlouhodoběji to zkoušet a nezbytný dostatek informací.

BRAIN FITNESS?

Mistři meditace změnou stavů vědomí dokonale kontrolují všechny psychické i fyzické pochody svého těla. Vytrénování mysli k dosahování změněných stavů vědomí jógou trvá dvacet a více let, ne každému se to podaří. S jogínem v prášku to máte za pár měsíců. I ti skeptičtí odborníci, kteří o této oblasti podnikání tvrdí, že nabízí nirvánu do nákupního košíku, dovolenou pro mozek anebo sny ze stroje, se domnívají, že zřejmě v blízké budoucnosti zachvátí Ameriku po známé vlně body fitness nová vlna brain fitness. “Lidé chtějí změnit své vědomí, drogy jsou ale ilegální a meditace dá spoustu práce,” říká tvůrce jednoho z těchto přístrojů Robert Austin. Musí ale skutečně každý, kdo hledá instantní nirvánu, zaplatit faustovskou daň? Swami Chetananda, zakladatel Nityananda Institute v Cambridgi, vidí první problém v novém druhu závislosti: “Co se stane, když se mašinka rozbije? Jestliže tohle má být konec, tak jste mimo, protože hlavním smyslem meditace je osvobodit se od závislosti. Z dlouhodobého hlediska nemůžete prostřednictvím nějaké pulzující mašinky zkrátit cestu, kterou vnitřní vývoj vyžaduje,” říká Chetananda.

CO SE DĚJE?

Co se to tedy vlastně děje? Proč jsme o neurotechnologii neslyšeli už dřív, když je to takový zázrak? Podle knihy J. M. Valucha “Neurotechnologie, mozek a souvislosti” je to mimo jiné proto, že publicisté ve vědeckých časopisech na celém světě dokáží v reálném čase zpracovat asi dvě procenta všech nových poznatků. Kromě toho prý hlavní základny výzkumu psychofyziologických jevů · specializované pracoviště NASA, CIA, FBI a podobně, neměly o únik informací pochopitelně zájem. Dokud se neukázal vývoj nevhodným, protože přístroj neumí naladit mozek na vlnu “univerzálního vojáka”.

V současné době ti, kteří o AVS přístrojích něco vědí, prý pro samé obchodování nemají na informování čas. Globální meziroční nárůst spotřeby instantních jogínů se v posledních čtyřech letech pohybuje okolo 238 procent, americký trh má blízko k nasycení, konjunkturu prožívají země Dálného východu.

CHVILKOVÝ HIT NEBO NOVÁ DOBA? Vrcholný výkon, sportovní, stejně jako duševní, to je vlastně okamžik relaxace, jejímiž vnějšími znaky jsou uvolněnost, vláčnost, lehkost, chladnokrevnost a snadná koordinace. Prostě pohoda. To, co by měl náš přístrojek vytvářet. Proto nepřekvapí, že instantního jogína prý doma mají několikanásobný mistr světa v surfingu, mistryně USA v chůzi, legendární kulturista Frank Zane, fenomenální plavec Matt Biondi, špičkoví investiční makléři, jejichž jména nám, normálním smrtelníkům, bohužel, nic neřeknou, anebo naopak důvěrně známé hvězdy šoubyznysu, Patrick Swayze či Demi Moorová. A tak konečné řešení, totiž jestli se z přístroje na audiovizuální stimulaci mozku stane chvilkový módní hit, anebo masový symbol nového tisíciletí, musíme nechat času.

Je svěží zářijové ráno, slunce se právě vyhouplo nad obzor a začíná svou celodenní pouť nad prérií kdesi daleko na východě nad Saskatchewanem. Stojím na křižovatce 36. street s transkanadskou dálnicí na okraji Calgary s batohem u nohou. Mířím na jihovýchod, do “cowboy · country”. Čeká mě svět skoro jako vystřižený z legend o Divokém západě.. . . . .

“Klasický věk Ameriky” druhé poloviny minulého a počátku našeho století byl plný stád bizonů, hovězího dobytka, divokých koní, skupin kovbojů, rančerů, lovců kožešin a Indiánů. Podobný obraz s příchutí romantiky a dobrodružství, byť v poněkud zmodernizované podobě, je možno spatřit na některých místech dodnes. Jednou z takových “cowboycountry” je i jihovýchod kanadské provincie Alberta se svým centrem v Calgary.

První pionýr se tu usadil v roce 1909 a od té doby začala populace prudce růst. Přicházeli stále noví přistěhovalci, prérie se zaplnila ranči, osadami a městy. Pak ale přišel krach na Newyorské burze, prudce klesly ceny masa a dalších zemědělských produktů, jejichž výroba živila celou oblast. Půda už farmáře neuživila a kraj se zase vylidnil. Druhá vlna imigrace nastala až v 50. letech, kdy kraj osídlili nejen zkušení farmáři, ale i dobrodruzi z celého světa. Většina jich byla ze Spojených Států, především z Utahu, dále z Ukrajiny a Slovenska.

Přistěhovalcem z Utahu byl i otec Connieho Scovilla, jehož ranč se stal na pět měsíců mým domovem.

Ujíždíme terénním náklaďáčkem po lehce zasněžené prérii zkontrolovat stáda dobytka několik kilometrů na západ od ranče. Cestou míjíme skupinu stromů. Už z dálky je vidět, že byly vysazeny uměle a tvoří hranice obdélníku o rozměrech asi 100 x 50 metrů. Ale kdo by je tu sázel a proč? Nejbližší farma je 5 km daleko.

“Tady bývalo kdysi město,” říká Connie, “se vším všudy, s bankou, poštou, saloonem… a tamhle, jak je ten lesík, bylo další,” dodává. Já se rozhlížím, ale po stavbách není nikde ani stopy. Stavělo se tu výlučně ze dřeva a většinou lehké konstrukce, takže zub času si zahlodal, až zbyly jenom ty stromy jako památka na zašlou slávu. Asi po 300 metrech najednou vjíždíme do úzké aleje. Před námi a za námi se od obzoru k obzoru táhne jako přímka. “Tudy vedla železnice, po které nikdy neprojel ani jeden vagon,” pokračuje Connie. “Postavili ji těsně před krizí a než ji uvedli do provozu, celý kraj se vylidnil.”

Po čtvrthodině cesty po staré dráze zastavujeme před polorozpadlou dřevěnou jednopatrovou chatrčí. Kdysi to býval obytný dům, dnes ji Connie používá jako skladiště soli a vitaminů pro dobytek. Ve dveřích je ještě porcelánová kulatá klika, ale už dávno nefunkční. V přízemí je několik místností většinou prázdných, nebo se starým harampádím na podlaze. Na stěnách se ještě dají rozeznat útržky starých plakátů, vylepených spíše jako izolace než okrasa. Dům měl kupodivu i sklep. Hned pod schody je v podlaze čtvercový otvor a žebřík. Sestupuji dolů a snažím se v matném šeru něco rozeznat. Otvory v podlaze sem proniká dost světla. V jednom rohu je schoulené tělo spícího ursona · amerického dikobraza a hned pod schody jakoby si někdo zapomněl papírovou krabici a v ní zavařovací sklenice, zabalené v novinách. Beru ji s sebou a na světle rozbaluji jeden z nejlépe zachovalých listů. Je tam obrázek vojáka v plné polní a nad ním titulek “Odchod našich statečných…”, zbytek chybí. Dole na stránce je datum: rok 1945.

Jeden countrysong říká: “Jediné, co countryboy potřebuje ku přežití, je brokovnice a teréňák”. Koně už jsou v současné době na ústupu. V některých případech už to dospělo do takových extrémů, že kovbojové sice mají koně v ohradách před domy, ale neumí na nich jezdit, ani se o ně starat a nechávají je zdivočet. Ti, co se nevzdali starých tradic, mají koně spíše pro zábavu · na rodeo a jenom málo rančerů je používá na práci s dobytkem. Koně začali ztrácet na významu před 30 lety, kdy se začaly vyrábět trucky, nákladní teréňáky s náhonem na všechna kola, schopné zdolávat složitý terén především v zimě, kdy teploty klesají mnohdy i na 50 stupňů pod nulou.

Chýlila se osmá hodina večerní. Venku je tma, zima, zuří sněhová vánice. V garáži sálají plynová kamna příjemným teplem a po zimním nečase tu není ani stopy. Vzadu u stěny stojí veliký Case International · traktor pro všechny případy, s radlicí na sníh zvednutou vysoko u stropu, aby nepřekážela. V garáži se totiž nacvičuje chytání telat do lasa. Na jaře začíná rodeová sezona, a tak nácvik probíhá už nyní. Jelikož v zimě, při teplotách běžně kolem ·30 ?C, není možné trénovat venku, a v garáži to zase nejde s živými zvířaty, vyřešil to Connie po svém · postavil si makety zvířat.

HOKEJ A RODEO

Společně s hokejem patří rodeo na západě Kanady k nejoblíbenějším sportům. S výjimkou velkoměst se praktikuje všude, podobně jako u nás fotbal. Každé městečko je centrem regionálních kol a celonárodní finále se pořádá v Edmontonu každoročně v listopadu. Vítězové pak postupují do celoamerické soutěže v USA. Kromě již zmíněného lasování telat existují i další kategorie jako například: jízda na divokém koni, jízda na divokém býku, slalom na koni mezi barely, zápas s volkem a další. Klasickou cenou pro vítěze je stříbrná přezka, někdy zdobená zlatem s vrypem ročníku a názvem soutěžní disciplíny. Vlastnit alespoň jednu takovou přezku patří k prestiži každého správného kovboje.

Bizoni už tu nežijí, a když tak nikoliv volně, ale na zvláštních farmách. Celá kanadská prérie je totiž obehnána miliony kilometrů ostnatého drátu a rozparcelovaná mezi farmáře, rančery a stát. Všudypřítomné ploty brání v pohybu nejen člověku, ale především stádu dobytka. Většina území už je také povrchově upravena a zúrodněna. Původní členitá prérie je k vidění jen málokde.

Mezi farmou a rančem je základní rozdíl. Zatímco farmy se zabývají pěstováním obilí a rostlinnou produkcí, na rančích se chová dobytek, přičemž průměrný rančer vlastní kolem třiceti kusů dobytka a 3500 hektarů pozemku. Přes léto se stáda pasou na pozemcích vzdálených od ranče a na zimu se musí přemístit blíže, aby se usnadnilo krmení. V každém případě dospělé kusy žijí pořád pod širým nebem a stáje nebo přístřešky slouží jenom telatům. Několikrát do roka se celé stádo nažene do ohrad a jeden kus za druhým se očkuje a provádí se sčítání a izolace březích krav. Na jaře se rodí telata; ta přes léto zůstávají u svých matek na pastvinách, na podzim se značkují, řežou se jim rohy a nakonec se musí oddělit od stáda a jdou na prodej.

Začíná podvečer a v ohradě zbývá poslední kráva na očkování. Chce to už jenom otevřít dvoje vrata, nahnat ji do “skřipce”, a to nejdůležitější bude hotovo. Nejprve otevírám vrata od ohrady a pak postupuji úzkou uličkou směrem ke druhé bráně. Když tu za sebou zaslechnu přibližující se dusot těžkých kopyt. Connie na mě něco volá, ale je špatně rozumět. Prudce se otočím a vidím, jak se na mě plnou rychlostí řítí 1200 kg živé váhy. V poslední chvíli se vrhám na drátěný plot. Je to jen mžik a už ležím naznak ve sněhové závěji na druhé straně. Connie se směje a říká: “Jako správný kovboj jsi tam měl zůstat, počkat až se přiblíží, uskočit, a když tě míjela, tak ji pohladit po krku.”

Práci s dobytkem v ohradách, třídění stád na skupiny a oddělování vybraných kusů od ostatních musí dnešní kovbojové zvládat po svých, stejně jako před 100 lety a mnohdy přitom riskují i vlastní zdraví. Také systémy propojených ohrad a uliček vedoucích ke skřipci se od minulého století moc nezměnily, ale v jiných směrech nastupuje i tady věk mechanizace. Krmí se traktorem, v létě se ke shánění stád používají terénní auta a v zimě sněžné skútry a místo biče nastoupily elektrické obušky.

PRÉRIJNÍ LOVCI

Slunce sice už od časného rána poctivě pracuje, ale zima se jen tak lehce zastrašit nedá, 5 km na sever od naší farmy bydlí nejbližší soused. Lidově se mu tu přezdívá Toot a jeho vlastní jméno ani neznám. Právě se ohřívám v teple jeho srubu, zatímco za okny si dalo dostaveníčko asi 40 kusů jelení zvěře. Každé ráno, když jde Toot krmit dobytek, tak vysype vědro ovsa přímo před okno do obývacího pokoje a kolem poledne tu na něm hoduje vysoká z celého okolí.

Vysoká se v Albertě v poslední době přemnožila. Vláda povolila lov a každý Kanaďan, který vlastní zbraň a zaplatí příslušný poplatek, si tak může jednou za dva roky zastřelit jelena. U prérijních antilop jsou omezení lovu trochu přísnější. V poslední době také roste počet vyznavačů lovu s lukem a šípem, ale pro náročnost se jedná spíše o koníčka než o vážný lov. Na ulovených jelenech se nejvíce cení trofej. Délka paroží a všech jeho výsad delších než 1 coul (2,5 cm) se sčítá a posuzuje se konečný výsledek. V případě, že se jedná o opravdu výjimečný kus, nechá se vypreparovat celá hlava, která pak slouží jako ozdoba na stěnu. Jelení maso se dává řezníkovi a dělají se z něho výtečné salámy a klobásy. Jinak se neupravuje.

Dalším oblíbeným lovným zvířetem je kojot, nebo také prérijní vlk, jak mu říkají obchodníci s kožešinami, jimž slovo kojot zavání prašivinou. Pobíhá jich po prérii spousty a v místech, kde se přemnoží, ohrožují stáda čerstvě narozených telat, takže rančeři je na smrt nenávidí. Jejich lov je co do počtu povolen bez omezení, zato jsou přesně stanovené způsoby lovu. Jsou celkem tři. Odstřel kulovnicí na dálku, odchyt do pastí a odchyt pomocí speciálně vycvičených psů. Kromě těchto povolených metod se praktikují i zakázané způsoby lovu. Mnozí lovci například pronásledují svou oběť terénním truckem, nebo na sněžném skútru, a pak ji střelí zblízka brokovnicí. Vláda se snaží tomuto pytláctví zamezit a nabízí řešení. V místech, kde se kojoti přemnoží, se rozmístí pomocí vrtulníku otrávená návnada. Na první pohled přijatelné, ale jaké to může mít následky pro ostatní obyvatele prérie…

Pravidelným říjnovým rituálem je lov kanadských divokých husí. Na první pohled to může působit komicky. Skupina lovců, většinou v počtu 6·10 osob, se sejde před úsvitem na posekaném obilném poli, kde se ještě nebalíkovalo a obilí leží v řádkách na zemi. Nejprve se musí schovat auta, a to nejméně půl míle od místa lovu. Potom se rozmístí návnady · velké plastikové makety husí a nakonec se dají dohromady skládací úkryty v podobě houštin, každý pro tři lovce. Nabijí se zbraně a následuje čekání. Někdy může trvat i hodiny.

DIVOCÍ KONĚ

Na světě pořád ještě existuje několik míst, kde se opravdu dají vidět divocí koně. Dokonce i tady na té oplocené a perfektně organizované kanadské prérii. V prosinci roku 1993 vniklo stádo přibližně 1300 divokých koní do vojenského prostoru u jižní hranice Alberty a znemožnilo nácvik vojenských operací. Nastal problém, který se řešil až na vládní úrovni. Výsledným rozsudkem bylo koně pochytat a rozdělit mezi drobné chovatele. Byl to úkol nelehký, protože celá akce se měla odehrávat v členitém, řídce zalesněném terénu. Nejednalo se o klasickou práci honáků, protože základními prostředky pohybu byly vrtulníky a sněžné skútry.

Mechanizace, která sem dorazila asi před 15 lety, sice značně ulehčila práci a zvýšila produkci, ale zároveň s sebou přinesla i negativní jevy. Současná nastupující generace vyrostla a byla vychována v relativním přepychu. Nebyla nucena těžce dřít, aby si vydělala na živobytí, a proto ani neměla příležitost naučit se dělat. Život rančerů, který byl v posledních 100 letech poměrně stabilní a moc se nezměnil, vstupuje dnes do období krize. Prognostiky samotných farmářů nehýří optimismem a je celkem možné, že se jednou někdo někde zeptá: “Přežijí kovbojové rok 2000?”.

Malé, jasně červené papričky chilli neboli lombok se na Lomboku totiž přidávají téměř do všeho, a tak si ostrov své jméno opravdu zaslouží.Holuby s píšťalkou naopak uslyšíte jen na Lomboku. Šikovní místní kováři vykovali malé flétničky a přivázali je holubům na hruď. Jak ptáci letí, píšťalky samy zpívají o bohatství pána, který si mohl tolik holubů koupit. Podívejme se ale raději na věci méně pohyblivé.

První zážitek, který ostrov Madeira skýtá, je přistání letadlem. Pilot musí mít silné nervy: letištní dráha měří necelých patnáct set metrů. Později jsem se na přistávání a starty letadel díval mimo letiště: do katastrofy zbývalo vždy jen pár vteřin.

Nikdo tu nechce pas. Už od první chvíle jsem cítil, že tu panují volnější, lidštější pravidla, než je ve světě běžné. Cestou do hlavního města · přístavu Funchal · mě ohromilo, s jakou houževnatostí se zdejší obyvatelé zmocnili skalnatého prostoru. Kvalitní asfaltové silnice hadovitě stoupají do strmých skalnatých kopců a já žasl nad mocí lidské ruky: na každém větším srázu, průrvě, strži se na nepatrné plošince drží několik domků rozličných velikostí a umíněně se k nim lepí sebemenší zahrada. Než jsem stačil svůj první dojem vstřebat, seděl jsem v příjemném interiéru lodi (Juan pro nás rezervoval první třídu), která naši skupinu během dvou hodin dopravila na ostrůvek, který je od Madeiry vzdálen asi 55 km.

PORTO SANTO

Porto Santo je tak malý a na první pohled tak pustý ostrov, že jsem nechápal důvod, proč si dal kdysi někdo námahu, aby jej osídlil. Stalo se tak v roce 1420 zásluhou Bartolomea Perestrella. Ostrov však objevili o dva roky dříve dva Portugalci · Joao Goncalvez Zarco a Tristao Vay Teixeira. Historii Porto Santa oživuje přítomnost Kryštofa Kolumba. Žil tu ve vyhnanství, ale to mu nebránilo, aby se tu oženil s Perestrellovou dcerou Moniz. Dodnes tu stojí dům, ve kterém studoval navigační teorie a spřádal své plány. Dům nyní slouží jako Kolumbovo muzeum.

Blahodárné účinky má téměř zlatý písek, který pokrývá devítikilometrovou pláž (ostrov je 11 km dlouhý a 6 km široký). Dozvěděl jsem se, že jde a radioaktivní písek s léčivými účinky. Místo krému na opalování jsem nanášel na kůži příjemný mokrý zlatobílý písek (je promíchán s radioaktivní slídou) a výsledek dostál očekávání: byl jsem opálený, aniž bych se spálil. Písek je prý zvláště účinný na léčbu lupenky a kostních potíží.

Hluboký zážitek ve mně zanechala projížďka ostrůvkem. Až na pobřeží je ostrov téměř pustý, takže jsem žasl, kam až portugalská vláda nechala vybudovat silnice. Cítil jsem, jak mě prudké svahy až magicky přitahují. Na dně údolí, obklopen drsnými tvary strmých strží, jsem vytušil, proč si cizinci v takové až strašidelné rokli staví domy. Protože Porto Santo je především skalnatý ostrov, pokrývají některé plochy uměle osazené stromky. Mnoho druhů z celého světa. Ostrov je suchý a stromy, které už čtyřicet let nemění výšku, mohou zadržovat vodu. Je až neuvěřitelné, kolik živin či životodárné energie musí obsahovat sopečný kámen: zeleni (i skotu a divokým králíkům) se tu daří. Ostrov je teplý, ale nikoliv vlhký. Déšť se místních dotkne zřídka, pouze v zimě.

Po ostrově je rozseto přibližně 3000 místních obyvatel, kteří jsou do jednoho katolíci. Typický “Portosanťan” je menší postavy, má tmavohnědou pleť, černé vlasy (v minulosti se na ostrov deportovali vězni z Nigérie a z Maroka) a vyznačuje se až obdivuhodnou leností. V horách jsme na jednoho “samorosta” narazili. Byl nesmírně hravý, přátelský; rysy a vrásky obličeje mu ještě hrály minulými stoletími. Slyšel jsem tu takové rčení: otec začne stavět dům, syn jej dostaví a vnuk ho vymaluje.

Místní obyvatelé se věnují především zemědělství: pěstují bílé víno (plazí se při zemi), cibuli, rajčata, sladkou mrkev a vynikající melouny. Civilizace tu zapustila své kořeny vlastně až v roce 1990, kdy se v Porto Santu postavil přístav. Za sedm let tu vyrostly desítky hotelů a obchodů…

VELKÁ BOTANICKÁ ZAHRADA

Madeira je oproti Porto Santu velká botanická zahrada. Jediné, co jsem tu postrádal, byly písčité pláže, ale Madeira není ostrov ke koupání, ale ke koukání. Ostatně malovat sem jezdil i sir Winston Churchill, který tu má svou pamětní desku.

Stoupáme k vyhlídce, odkud je vidět vesnice Via Lobos. Je to po Funchalu nejvíce osídlené místo. Přičinili se o to místní rybáři, kteří jsou zvyklí na početnou rodinu. Zplodí deset až dvanáct dětí. Uživit rodinu není snadné, natož potomkům poskytnout vzdělání. Počet dětí odůvodňuje i naprostá pobožnost vesničanů, kteří odmítají antikoncepci.

BOŽÍ POŽEHNÁNÍ

Stále nechápu, jak na strmých vrcholcích mohly vykvést ty malé domky. Snad nějakým “božím požehnáním”. Výškové rozdíly jsou tak dramatické, že představa putování z jednoho konce na druhý… Heroický výkon! K některým domkům se nemohou dostat žádné silnice. Dokonce ani vrtulník nemá kde přistát. Veškerý stavební materiál se od vzdálených cest nosil, a dodnes často nosí, na zádech, takže stavba domečku · a většinou jsou velmi pohledné, i když uvnitř chudé · trvala dva roky.

Od výšky pět set metrů se zcela mění ráz krajiny. Z výšky jakoby padají strmé úzké kanály: vypadá to, jako když někdo spouští provaz vězni, který trčí na dně rokle. Kanály, i když širší, stavěli osadníci už v 15. století. Společně s malými kanálky jich tu je 1400 km. Slouží k zavlažování především banánovníků, ale i zeleniny, kterou mohou pěstovat pouze na kameny zpěvněných terasách. Plody pak na zádech v košících snášejí k silnicím, kde na ně čekají náklaďáky z Funchalu. Pokud ne, musí prodat svou úrodu značně pod cenou.

Roste tu úplně odlišná vegetace než u moře: kleče, nízké borovice, divoké hortenzie, skály zdobí africké lilie… Výše si mohu pochutnat na velkých borůvkách a subtropickém ovoci; volně tu roste petržel, oregano, rozmarýn, fenykl, avokádo… Na nejvyšších vrcholcích se občas zatřpytí sníh. Podél skal tečou vodopády, vodní tříšť někde padá i na střechy aut. Ještě procházka lesem: rostou tu vavříny, eukalypty, růžové, bílé a modré hortenzie… A domorodkyně nabízejí ojedinělé domácí portské. Všechno tu ladí. I architektura. Po celé Madeiře platí zákon, že dům musí mít určitý počet pater, respektovat výhled souseda, musí zachovávat typický strohý styl. Téměř každé stavení používá maurské motivy (ptáčci nebo hlavy andělů na rozích domu) jako ochranu domu od všeho zlého.

TAJEMNÁ ESPADA A MADEIRSKÉ VÍNO

Na celé Madeiře je typickým jídlem ryba jménem espada. Je to černá, asi metr dlouhá ryba opředená trochou tajemství. Má až tři sta tisíc vajíček a nikdo neviděl její mláďata. Není také známo, čím se živí; nezjistil to ani Jacques-Yves Cousteau. Espada se vyskytuje na několika místech světa, ale na jídelníčku se objevuje nejvíce na Madeiře. Loví se pouze v noci nebo za tmy, kdy vyplouvá na hladinu. Jinak žije v hloubce 600 až 900 metrů.

Nejstarší vína zrají ve Funchalu · klášteře ze 16. století, kterým ještě prochází původní ulice. Původní je vše: nástroje i sudy. Nejstarší víno tu zraje od roku 1882. Ochutnal jsem tu stoleté víno. Sto let má na jazyku i duchovní rozměr.

VESNIČANÉ

Jsou podobně snědí jako v Porto Santu, ale jsou tu i modroocí předci Keltů a Vlámů. Jejich život stále připomíná “středověk”. Muži dřou a fyzickou kondici trýzní (nebo snad podporují?) nadměrnou konzumací vína (3·4 l denně). Dívky jsou údajně hezké do 15 let.

O úrovni vzdělání s nadsázkou svědčí zdejší historka: Portugalská vláda poslala svého veterináře, aby provedl inseminaci krav ve vysokých horách. Veterinář přišel k jedné stařence a oznámil jí, že musí oplodnit její krávu. Nerozuměla. “Vaše vláda mě poslala, abych vaší krávě udělal tele,” vysvětloval dál. Šokovaná babička vládu respektovala a vysvětlila veterináři cestu do chléva. Nakonec vážně dodala: “Kalhoty si sundejte venku a až krávu oplodníte, tak za sebou musíte zavřít vrátka, aby mi tu otelenou krávu nepoštípali komáři!”

Navštívil jsem “jablkobraní”, kde se před očima hostů lisovala jablka a čerstvý mok s trochou alkoholu se hned pil. Podávalo se králičí maso, typické jídlo “espada” (kousky hovězího napíchané na dřevěném proutku) a přitom se tančilo. Muži skotačili především s muži. U pobřeží již civilizovaného Ribeira Brava mi neuniklo, že několik mladíků se tu jen tak bezúčelně potuluje. Jako by něco hledali. Snad svou minulost.

FUNCHAL

Počet obyvatel hlavního města roste, oficiální údaj je 120 tisíc. Město žije hlavně turistickým ruchem, takřka vše mu je podřízeno.

Hlavní město Madeiry, přestože spadá pod Portugalsko, má svého prezidenta, který má celkem devět sekretářů a ti vlastně tvoří vládu Madeiry: je oproti portugalské více pravicová. Funchal má vše co každá metropole: vysoké školy (speciální obory jsou v Portugalsku), soud, radnici, vládní budovu, svůj malý růžový “bílý dům”…

Samostatnou kapitolou je zdejší prezident. Je to vlastně absolutista: vládne 25 let. Jmenuje se Alberto Joaô Jardim a je oblíbený jako u nás některé filmové nebo fotbalové hvězdy. Také proto, že se pohybuje mezi obyčejnými lidmi a bez ochranky. Jednou se stalo, že se jeho řidič mercedesu opil, a tak lidé mohli vidět, jak prezident řídí, zatímco řidič vzadu spí. Při jedné tiskovce chtěli portugalští novináři prezidenta vyprovokovat: otázali se ho, proč nechodí do práce pěšky, když to má tak blízko. Odpověděl, že to jednou zkusil. Výsledek neměl ekonomický ani ekologický účinek: po cestě mu každý řidič zastavoval s otázkou, co se děje, že jde pěšky. “A tak jsem způsobil v dopravě větší problémy, než kdybych jel vozem,” vysvětlil prezident.

Nejednou jsem slyšel, že Madeira patří k nejkrásnějším ostrovům. Z Homérových pověstí někteří badatelé usoudili, že tento mladý ostrov je jedna z možností, kde se mohla nacházet bájná Atlantida. Lidská stopa se na Madeiře otiskla až rok po objevení Porto Santa (1419) a zanechala ji tu stejná expedice, podporovaná princem Jindřichem Mořeplavcem. Ostrov byl osídlován i nepřímo: před pirátskými výpravami se sem na čas uchylovaly lodní posádky a posléze zjistily, že se tu dá žít i déle. Cestu do vnitrozemí si klestily hustým pralesem. Proto název Madeira (ostrov dřeva). Na tomto rozmanitém prostoru (741 km2) žije asi 260 tis. obyvatel a z toho 120 tis. v hlavním městě Funchal. Ostrov leží v Atlantském oceáně, asi 1000 km od Portugalska (Lisabonu) a severně 450 km od Kanárských ostrovů. Madeira tvoří spolu s ostrovy Porto Santo, Desertes a Sevagens součást Portugalska, má však vyšší stupeň autonomie. Nejdůležitějším zdrojem příjmu je turistický ruch: ostrov nabízí celoroční klima v průměru 20 °C. Teplota vody dosahuje okolo 22 °C.

Na gymnáziu jsem před válkou neměl zrovna pěkné výsledky, zato fotografování mi šlo už od začátku velmi dobře,” vzpomíná Ladislav Sitenský, významný český fotograf, kterému Koktejl věnoval v jednom z loňských čísel rozsáhlé portfolio. “Měl jsem rád přírodu a obzvlášť jsem miloval mraky. Už na mém prvním filmu z června 1933 jsem jich měl několik parádních. Na jaře 1937, tedy před padesáti lety, jsem s nimi uveřejnil reportáž v Ozvěnách. Text však napsal někdo jiný. Krátce nato jsme na gymnáziu dostali za úkol napsat kompozici na volné téma. Nic mě nenapadlo, a tak jsem si vzpomněl na lyrický slovní doprovod k mým mrakům v časopise. Svůj okamžitý nápad jsem realizoval bleskově. Budova gymnázia byla nedaleko Vinohradské vodárny a já bydlel kousek od Národního muzea. Dovolil jsem se profesora Káchy na záchod a upaloval jsem tryskem domů. Sebral jsem časopis a utíkal zpět do školy. (V té době jsem běhal střední tratě za dorost Slávie a byl jsem dost rychlý.) Pod lavicí jsem měl složený časopis a bleskově jsem opisoval článek. Stačil jsem to jen tak tak. A výsledek? Dostal jsem z kompozice (opsané) první a poslední jedničku v mém životě. Co mě však přimělo k tomu, že po padesáti letech znovu uveřejňuji fotografie mraků, je fakt, že se od té doby velmi změnilo ovzduší, tudíž i ty krásné mraky jsou dávnou minulostí. Ty můžeme občas vidět někde v přírodě, avšak určitě ne v Praze. Tady je obloha buď bílá, šedá nebo modrá, ale tak fantastické mraky, jaké jsem zde fotografoval z okna mého bytu čtyřikrát do měsíce, jsou nenávratně pryč. Věřte mi, fotografuji je už 65 let.”

…

ATMOSFÉRA ATMOSFÉRY

“Vyberte si jeden takový mráček, plující po nebi, zavěste se na něj svým pohledem. Plujte s ním po onom nádherně modrém a nesmírném oceánu oblohy. Nebudete litovat, dostanete se s ním do světa a kolem světa a zažijete na své cestě dobrodružství, jako v oněch fantastických románech Verneových…” tak začíná článek z časopisu “Ozvěny” a zároveň “kompozice”, ze které dostal legendární fotograf Sitenský první a poslední jedničku. Může nám posloužit mimo jiné jako důkaz o tom, že nejen oblaka nad Prahou, ale i žurnalistický styl se časem mění. Vždyť, který novinář dnes napíše, že se na vás z výšky usmívá mráček-čechráček, hrozí vám mrak-hromovák a hraje si s vámi mráček-rošťáček? Zároveň na vás ale dýchne pomalá atmosféra té doby před půl stoletím, kdy měli novináři ještě čas si pohrávat se slovíčky, protože ta opravdová ATMOSFÉRA ještě obsahovala vodní páru v půvabných poetických metaforách a nikoliv smog, prachové částice, oxidy a dusičnany, jak bez obalu věcně informujeme my.

JAK ČÍST V OBLACÍCH

Když si ale dáte tu práci a zajdete na meteorologickou stanici za lidmi, kteří mají zvláštní povolání laicky nazývané pozorovatel mraků, třeba do té v Ústí nad Labem·Kočkově, zjistíte, že kupodivu ony mraky nad Prahou nemají žádný vědecký důvod k tomu, aby ubývaly. Je pravdou, že znečištění ovzduší pokročilo, ale jak říká pan Janík, vlivem většího znečištění ovzduší, většího počtu například prachových částic máme také víc takzvaných kondenzačních jader, což paradoxně znamená, že může být i více oblačnosti.

Možná se tu ale kamsi vytrácí estetický rozměr, o který právě panu Sitenskému šlo. Aby podobný osud nepotkal i tyto černobílé fotografie, vyhnu se jejich vědeckému “rozpitvávání”, jenom vám nabízím návod, jak oblačnost na snímcích číst. Důležité je vědět, že různé druhy mraků se mohou na obloze nacházet současně, anebo plynule přecházet z jedné formy v jinou.

Takže nejvyšší oblaka se jmenují řasa neboli cirrus, připomínají pavučinu, mají hedvábný lesk a vznášejí se až 15 kilometrů nad zemí. Teplota v této výšce je pod bodem mrazu, a proto jsou řasy tvořeny ledovými krystalky. Řasokupa, neboli cirrocumulus, přezdívaný “beránek”, je malý obláček zakulaceného tvaru, vyskytující se ve skupinách. Často provází příchod teplé fronty a předpovídá déšť. Vysoká kupa (altocumulus) je tvořena vrstvami oblých mraků, tvořících shluky nebo rovné či zvlněné řady. Slohová kupa (stratocumulus) je těžší, v menších výškách se pohybující forma vysoké kupy (altocumulus). Vysoká sloha (altostratus) je šedavý závojnatý mrak. Rozptyluje denní světlo a přináší trvalé srážky, neboť se tvoří ve stoupajícím proudu teplého vzduchu, hnaného studenou frontou. Sloha (stratus) tvoří rovnoměrnou vrstvu podobnou mlze. Vzniká nízko nad zemí, často halí vrcholky hor a působí tak problémy horským turistům a horolezcům. Občas se sráží a vzniká mlha, mrholení nebo slabý déšť. Dešťová sloha (nimbostratus) je tmavý, rozměrný nízko letící mrak, který přináší vydatný déšť. Kupa (cumulus) je těžký mrak s plochou základnou, na slunci jasně zářící (nejčastěji na fotografiích). Vzniká při stoupajícím tepelném proudění vzduchu ohřátého odrazem tepla od zemského povrchu. Kuposloha (cumulonimbus) je těžký bouřkový mrak, typický pro parné letní dny. Takový mrak-hromovák, jak by řekli novináři před padesáti lety.

Letět v Bosně nad mrakama je jako skákat z můstku do rybníku, o kterém nevíš, kde jsou kůly,” vzpomíná kapitán Libor Ostřanský, kterému nikdo neřekne jinak než Ostřan, “je to děsně nepříjemné. Letíš nad mraky, nad horama, pořád letíš a letíš, nevíš přesně kde jsi… začíná se ti potit ruka na kniplu… Paliva není nikdy dost a dostáváš strach. Za díru v mracích bys dal bůh ví co. Pokud tam někde je a spatříš ji, tak jsi vítěz.”

…

POD NOHAMA NEBE

Celou noc drobně pršelo a těsně nad ránem začalo mrznout. Silnice i chodníky klouzaly jako jeden veliký lední stadion. Zkrátka ospalé, pošmourné prosincové ráno. Osamocený taxikář usilovně seškrábával z oken noční nadílku ledu. “To zas dneska bude tóčo… A kam to vlastně bude? Na kbelský letiště? Letíte do Bosny, jo? Za ty prachy bych tam letěl taky,” odklepl cigaretu, na několikátý pokus nastartoval a konečně se rozjel. Patrně mne otipoval na vojáka.

Na letištní ploše se pomalu schází skupinka vojáků s velkými bágly. Do startu vojenského speciálu, který dopraví naše piloty a letecké mechaniky na tříměsíční misi SFOR v Bosně, zbývá pár minut. Je těsně před Vánocemi, a tak očekávám vřelá loučení s manželkami, milenkami, ratolestmi… až na jedinou výjimku se všichni patrně důkladně rozloučili doma. Jsou přeci profesionálové.

Letadlo dosáhlo letové hladiny a v hloubi pod námi pozoruji romanticky zasněžené štíty Alp. “Všimni si, kdo se dívá ven · pouze letci, jinak všichni ostatní spí anebo hrají karty. Pilot se vždycky dívá pod sebe, kvůli tomu přece lítáme,” ukazuje mi vedle sedící letec. To už ale osádka letounu zahájila přistávací manévr. Všímám si jisté zajímavosti. Zatím ve všech osobních letadlech jsem neviděl řadu ani sedadlo s číslem třináct. Letecké společnosti je prý vypouštějí kvůli pověrčivosti · co kdyby náhodou. Pro vojáky je pověrčivost patrně nezdravý luxus.

VZDUCH JE NAŠE MOŘE

Říkali s oblibou prvorepublikoví následovníci Ikarovi. Ti dnešní výrok upravili na “nebe je náš oceán”. Oba vyjadřují totéž. Mocnou touhu po létání. A rovněž naznačují následující skutečnost. Když dříve nebylo pro každého nadšence místo u civilního letectva, šlo se do armády.

Přítomnost našich vojáků v mírových silách na území Bosny a Hercegoviny je dostačně známá. Stejně tak ale je, nejenom pro mne, z neznámých důvodů opomíjená činnost našich letců tamtéž. O důvodech přemítám po startu vrtulníku z letiště v Banja Luce. Nic kloudného mne nenapadá.

Přes kulaté okénko sleduji zvolna ubíhající krajinu. Po vrcholcích i údolích je roztroušena řada stavení. Některá vypadají jako po přechodu tornáda, obnažené krovy, díry ve střeše velké tak, že by jimi bez problémů proběhl golem, vybitá okna, rozstřílené stěny. Další jsou úplně vypálená, nebo zůstaly pouze obvodové zdi. Razantní nástup mnohonárodnostních sil IFOR na podzim roku 1995 sice zamezil dalšímu krveprolévání, hluboké jizvy po bojích se však budou hojit ještě hodně dlouho. Pokud nebudou rány znova otevřeny.

Za více než čtyřicet minut letu jsem zahlédl pouze jednoho staršího muže jedoucího na kole a o kus dále dvě malé děti. V obydlených domech život prozrazuje pouze vyprané prádlo, divoce vlající pod dunivým náporem rotoru vrtulníku a tenké pramínky bílého kouře zvolna stoupajícího od komínů k obloze.

Letka sídlí v nejseverozápadnějším výběžku Bosny, v kanadské základně na kraji městečka Veliká Kladuša. Ubikace pro vojáky země javorového listu byla vybudována v areálu dřívější továrny.

Osádka dvou dopravních vrtulníků Mi-17 čítá šest pilotů, tři palubní techniky a třináct mechaniků. Režim zde není tak přísný, jako u pozemního vojska. Všichni si tykají, ale současně vzájemně respektují. Jednotka byla do sestavy českého 6. mechanizovaného praporu doplněna na žádost britského velení, jejím úkolem je plnění přepravních a průzkumných úkolů a monitorování situace ze vzduchu.

Vojákům, jak kanadským tak našim, jsou vycházky do města kvůli nestrannému vztahu k místnímu obyvatelstvu zakázány. Chorvati a muslimové často zdraví automobily našich vojáků. “Naopak Srbové, když spatří naše auto, leckdy zastaví a taktéž nás ‘zdraví’, ale zvednutou pravicí. Přirovnávají nás k fašistickým okupantům,” sděluje jeden z našich vojáků, “přitom se všichni shodují, že pokud by vojska SFOR odešla, tak boje vypuknou nanovo.” Smrt je zkrátka nesmrtelná.

V kanadských kasárnách platí přísná prohibice. Vojáci mají denně povoleny pouze dvě třetinky piva, na což ostřížím zrakem dohlíží zvláštní “pivní kontrolor”. Svého času byl jeden podnapilý provinilec potrestán pokutou osmnácti set kanadských dolarů a předčasným návratem domů. Další vyvázl s pokutou “pouhých” pěti set dolarů za uchovávání tvrdého alkoholu. Nelítostné opatření bylo zavedeno po takzvaném somálském incidentu, kdy opilí kanadští výsadkáří zastřelili několik Somálců.

NEBEŠTÍ LETCI LET DEVADESÁTÝCH

· Magic rosebud zero one requests parrot check and flight folowing service, squawk three two zero zero.

· Parrot sweet, nice flight.

· Šípkové popupátko nula jedna žádá prověření papouška a o letové sledování tři dva nula nula.

· Papušek sladký, přejeme příjemný let.

Pokud z těchto řádek nejste moudří, nezoufejte. Přesně takhle začíná každý let nad Bosnou. Jde o ukázku komunikace mezi českým vrtulníkem a americkým letounem včasné výstrahy AWACS, zabezpečujícím nad Bosnou letový provoz. V “překladu” do srozumitelného jazyka předcházející dialog znamená asi toto: “Vrtulník žádá o prověření kódu identifikačního zařízení a letovou informační službu.”

“Potvrzuji a přeji příjemný let.”

Název pro reportáž jsem si zcela záměrně vypůjčil od Filipa Jánského, autora stejnojmenné knihy, která současně posloužila jako předloha pro úspěšný film šedesátých let.

Shodou okolností totiž naše vrtulníková letka opět slouží pod britským velením, stejně jako příslušníci naší legendární stíhací a bombardovací perutě v Bitvě o Británii.

Na první pohled vše může připomínat jakousi modernější verzi naší letecké základny před více než půlstoletím v zemi Albionu. Veškeré údaje na nástěnkách jsou psány anglicky, včetně denního plánu pro posádky. Piloti mezi sebou hovoří o tom, jaký kdo má “task” a nikoliv úkol…

Časy se mění a my s nimi, pravil kdysi antický klasik, a pro naše letce to platí zrovna tak.

Příslušníci letní mise se vrátili domů nadšeni. Za tři měsíce nalétali dvě stě dvacet hodin. Tolik u nás ani nejšpičkovější piloti nenalétají za celý rok. Rekord deset hodin za den, je pro změnu celková doba strávená ve vzduchu mladšími piloty, ovšem za tři sta šedesát pět krát více dnů. “To už ale není normální, je to křeč,” komentuje kapitán vrulníku. Norma pro letectva NATO činí dvacet hodin měsíčně v mírových podmínkách a dvojnásobek při ostrých akcích. Příslušníci letky ve Velké Kladuši normy NATO překračují, jejich kolegové doma se jim stěží byť jen přiblíží. Ne jejich vinou.

Létání nad Bosnou rozhodně není žádná idylka. “U nás létáme o hodně menší vzdálenosti. Tady máme nesrovnatelně větší rádius. Nejprve musíme každý den letět čtyřicet minut do Banja Luky, odkud teprve začínáme plnit úkol, a pak se vracíme zase zpět na základnu. Pro někoho to byl zpočátku šok,” vysvětluje major Josef Bejdák.

Podzim s sebou nepřinesl pouze zkrácení dne, a tím i doby na létání, ale také nepříjemné mlhy, větry a fujavice, v hornatém terénu obzvlášť nepříjemné. Zlaté pravidlo zní: letět po zemi, neboli být za každou cenu ve vizuálním kontaktu s přelétaným terénem. Pokud se totiž vrtulník dostane nad vrstvu mraků, tak má značně ztíženou navigaci.

“I když letíš po zemi, může se stát, že najednou se před tebou objeví mlhová stěna,” doplňuje Josef Bejdák, jeden z našich nejuznávanějších pilotů, “když vjedeš autem do mlhy, tak můžeš zastavit, což s vrtulníkem jaksi nelze. V mlze může být skrytý sloup, komín, dráty, zkrátka cokoliv, a každá další vteřina může být poslední. Velitel se musí dokázat rychle rozhodnout.”

Příslušníci letní mise museli dvakrát nouzově přistát v horách.

“Jeden odborník z generálního štábu nám poradil,” pokračuje s ironií v hlase kapitán Vysloužil, “abychom v případě nouze kdekoliv přistáli, a pak šli do nejbližší vesnice sehnat telefon a přivolali pomoc. Ten chlap absolutně nevěděl, o čem mluví.”

Instrukce NATO totiž hovoří zcela jinak: v případě nouze se za každou cenu pokusit pro přistání vybrat místo, kde byl zpozorován nějaký pohyb. Například silnice, po které přejelo vozidlo, louka, na které se pase dobytek a podobně. Důvod? Zamoření prostoru bezpočtem min.

Velitelství mnohonárodnostních sil vydalo mapu přibližného rozmístění největších minových polí. Ohniska jsou označena červenými puntíky. Všechny mé pokusy je spočítat, končily fiaskem a rovnaly se marnosti dobrat počtu hvězd na obloze. Minová pole taktéž obrazně vytvářejí na mapě různá souhvězdí. Řecká mytologie dala jména například souhvězdí Persea, Andromedy či Orionu. Ta “bosenská” by pak mohla nést jména boha války Area.

“Při intenzitě zdejšího provozu se tu zatím naštěstí dohromady nic nestalo,” zamyšleně dodává Josef Bejdák.

Bohužel byl špatným prorokem.

NÁVRAT DOMŮ

Na otázku, zda by se “nebeští jezdci” chtěli do Bosny někdy vrátit, zaznívá jednohlasné: “V zimě nikdy, ani omylem.”

Proč? Zajímám se. “Vybavenost našich vrtulníků neodpovídá těmto podmínkám, chybí nám některé úplně základní věci, především navigační dovybavení,” vysvětluje Libor Ostřanský, “například takový ILS. Věc, kterou mají všechny srovnatelné vrtulníky NATO, umožnující bezpečné přiblížení k letišti. Za celou dobu nás zde nenavštívil ani jeden odborník z letectva, aby se podíval, v jakých podmnínkách pracujeme, což minimálně trošku zamrzí.”

Pro jednotku rovněž není vypracován krizový scénář, pro případ napadení základny. “Nikdo nám neřekl, jestli především máme hledět na sebe, utéci do krytu a vrtulníky nechat svému osudu, anebo naopak se s nimi pokusit odletět do bezpečí,” potvrzuje velitel Ivan Kudla.

“O vybavenosti a umístění jednotky asi rozhodují odborně nezpůsobilé osoby, jinak si to neumím vysvětlit,” uzavírá Jiří Vysloužil.

Nemohl jsem nepoložit otázku: Proč jste sem vlastně šli? Odpověď je rovněž naprosto shodná a upřimná: “Pro peníze.”

Někdo potřebuje příspěvek na nové auto, jiný na opravu povodněmi poškozeného domu. “Je mi osmadvacet a pořád musím bydlet na ubytovně, protože na byt z normálního platu prostě nenašetřím, ani kdybych se zbláznil. Na ubytovnu si ani nemůžu pozvat žádnou holku, natož tam s ní bydlet. Tak co mi zbývá, když mě ta práce strašně baví,” táže se letecký mechanik.

Vojáci pobírají měsíční plat ve výši od 1250 do 2400 amerických dolarů, a bosenská mise tak bývá někdy označována jako pouhá dolarová turistika. Nechť si každý sám zváží finanční ohodnocení a možná rizika.

Působení českého 6. mechanizovaného praporu v Bosně a Hercegovině je odborníky NATO hodnoceno velmi pozitivně. Činnost letců rovněž. Politikové tak mají v ruce alespoň jeden z mála argumentů dokazujících způsobilost naší armády v rámci Severoatlantické aliance.

JAK SE PLAŠÍ SMRT

S majorem Antonem Ballekem jsme se domluvili, že po jeho návratu koncem března zajdeme poklábosit. Viděli jsme se v polovině ledna. Při rozhovoru měl pravé oko podlité krví a zabandážovanou ruku. Ke zraněním přišel při zřícení jeho vrtulníku.

Osudný den začal jako každý druhý. Posádka Antona Balleka měla za úkol provádět letecký průzkum území, na kterém údajně došlo k soustředění většího počtu zbraní znepřátelených stran. V Bosenské Krupě proto na palubu nastoupili čeští průzkumníci a vrtulník byl připraven ke startu. Bylo přesně deset hodin, třicet minut. Co následovalo, se podle kapitána vrtulníku popisuje strašně těžce.

“V pětatřiceti metrech se stroj najednou dostal do prudké levotočivé zatáčky. Pokusil jsem se let srovnat nožním řízením, ale to vůbec nereagovalo.” Všichni si najednou uvědomili, že něco není v pořádku. Palubní mechanik se zděšeně podíval na svého kapitána a vykřikl: “Co se děje?!” Anton Ballek, ve snaze zabránit překlopení vrtulníku, pouze ze všech sil zařval: “Držte se, padáme!”

Podle očitých svědků se neovladatelný vrtulník nezadržitelně spirálovitě řítil k zemi. Navzdory poměrně malé výšce se stroj, otáčející se kolem své osy jako semínko javoru, stačil během čtyř sekund otočit téměř třikrát!

“Vůbec nevím, jak se to mohlo stát. Předpisy, hovořící o tomto druhu poruchy, popisovaly hrozící situaci úplně jinak. Především se měla stát zcela neovladatelnou řídící páka. Ale ta fungovala naštěstí zcela bezchybně.”

Především díky pohotovosti a duchapřítomnosti kapitána všech dvacet osob havárii přežilo. “Po nárazu na mne kluci ze zadu křičeli: bacha, utíká palivo! (v nádržích bylo téměř dva tisíce litrů kerosinu, pozn. rep.) Stačil jsem ještě vypnout stop kohout a vynést těžce zraněného palubního mechanika. Pak jsem dostal šok.” Ručičky rozbitých palubních hodin se navždy zastavily. Ukazovaly deset hodin, třiatřicet minut.

Havárie nejvíce postihla druhého pilota Roberta Grutmana. Vrtulník dopadl na pravý přední bok, kde má pravý pilot své místo. “Kdyby neměl náš vrtulník přídavné pancéřování, tak by dopadl ještě hůře, protože by se konstrukce protrhla dovnitř kabiny.” V den našeho rozhovoru se Robert Grutman po šesti dnech probral z bezvědomí. S dvakrát zlomenou páteří si nejen už nikdy nezalétá, ale patrně ani nebude chodit.

Bylo zahájeno vyšetřování, které prokázalo, že vinu na havárii nenese pilot, nýbrž ojedinělá technická závada. Nutno dodat, že šlo o vůbec první havárii vrtulníku Mi-17 za celou dvanáctiletou dobu jeho užívání naším letectvem. Podle našich informací závada navíc vznikla na zařízení, které podléhá generálním opravám v jedné ukrajinské firmě, takže odpovědnost za ní nenesou naši mechanici. “Zkrátka se to muselo stát, byla to jen otázka času. Akorát jsme měli z pekla štěstí, že se závada stala v tak malé výšce a hned nad základnou. Když jsem pak ležel v nemocnici, tak jsem si pořád musel klást otázku, zda jsem nemohl udělat víc. Kdyby byly nějaké oběti, a já to přežil, tak bych na tom byl psychicky velmi špatně. V prvním momentu jsem chtěl dokonce od letectva úplně odejít, ale teď bych si dva zbylé měsíce v Bosně rád odsloužil. Co mi bezprostředně po vysazení řízení prolétlo hlavou? Říká se, že v takovýchto chvílích člověk myslí na své blízké, manželku, děti, rodiče… Nic takového mne nenapadlo. Myslel jsem pouze na to, abych nějak zachránil těch dvacet lidí na palubě.” O této věci nechtěl Tono Ballek, původně vůbec hovořit. Prý proto, aby se mu někdo nevysmál, že ze sebe dělá kladného hrdinu z akčního filmu.

KONEC NEBESKÝCH JEZDCŮ?

Od roku 1996 zahynuli při výkonu služby čtyři piloti našeho letectva. Šlo o piloty první třídy se stovkami nalétaných hodin. Příčiny nezvyklého počtu havárií v poslední době jsou dostatečně známé · stále klesající počet nalétaných hodin kvůli neustále snižovanému rozpočtu z důvodu špatné ekonomické situaci naší země.

“Představa velení letectva je taková, že tři měsíce v roce bude pilot lítat, pět měsíců studovat a dva měsíce bude mít dovolenou, což je něco šíleného,” dokresluje současný stav Jiří Vysloužil. “Dnešní armáda si na nás dělá jméno, ale my všichni jsme byli vycvičeni za minulého režimu… Dnešní vláda pro letectvo nedělá vůbec nic. Za pět let budeme mít my všichni, co jsme tady, odslouženo a půjdeme do civilu. Kdyby sem museli jít kluci, kteří ročně nalétají dvacet hodin, tak akorát zaplní hřbitovy, které jsou tady už tak dost plné.”

“Když se nám něco stane, tak doma nejsme ani pojištěni. V Bosně jsme si pojištění mohli dovolit zaplatit sami, u nás je to horší. Dneska má kdejaká farma pojištěnou každou krávu,” přitakává major Bejdák.

Přerovská vrtulníková jednotka by měla být naším prvním leteckým útvarem, schopným operovat v rámci NATO kdekoliv na světě. Proto jsou na tříměsíční bosenskou misi vysíláni především její příslušníci. S cynickou nadsázkou tak lze říci, že nebýt bosenské války, tak by si naši letci už vůbec nezalétali. “Jestli se něco radikálně nezmění, tak za pět let naše letectvo nebude mít piloty. Takže pokud někdo bude chtít v zahraniční operaci nasadit letce, tak nebude mít koho nasadit,” uzavírá Josef Bejdák.

Panu Horníčkovi je téměř 80 let. A tak jsem vcházel do vkusně a citlivě zařízeného bytu ve vinohradské vile s vědomím, že tento starý pán může být už na cizí návštěvy citlivý. Uvítal nás, jako by se na nás těšil. A při fotografování se ani na přání manželky nečesal, ani se nepřevlékl. Ještě než jsme začali, musel kvůli své chorobě (cukrovka) sníst malý sendvič. A na stole se objevila pověstná sklenice červeného vína. Zastihl jsem mistra právě ve chvíli, kdy v televizi sledoval volbu pana prezidenta, a tak jsem se zeptal: Pane Horníčku, vy jste zažil všechny československé a české prezidenty. Jak vás dnešní volby oslovují?

Volby mě nijak zvlášť neoslovují. Jsem sice pro Havla, protože si ho nesmírně vážím a ve světě nám udělal ohromné jméno, ale aby mě to nějak zajímalo, vzrušovalo, dojímalo, to ne. Politicky jsem na úrovni foxteriéra.

Vzpomínám si, jak Werich tvrdil, že do hrobu by měl člověk přijít se značně zhuntovanými orgány. Jak jsou na tom vaše orgány?

Doktorům říkám, nevšímejte si mých ušních lalůčků, jinak všechno ostatní je špatný.

Červené víno vám doporučil doktor?

Červené víno je po mnoha stránkách zdravé. Zvláště teď, kdy jsem měl nepatrně zhoršená játra, mi doktor řekl: “Můžeš víno, ale jenom červené.”

Napadlo vás někdy, že vám někdo nebo něco vyloženě zbytečně uniklo?

Zbytečně bych neřekl, ale uniklo – ano. Kdysi jsem chtěl dělat film. Dělal jsem přijímačky na Filmovou fakultu, ale nevyšlo to. Chtěl jsem dělat režii, ale vzali mě na scenáristiku. Tu jsem musel po roce opustit, protože se to nedalo spojit s každodenním hraním v divadle Satiry. Takže film mně unikl, ale asi právem. Asi jsem na to neměl. Nechci si stěžovat na tehdejší režim nebo na nepřízeň některých činitelů, na film je zapotřebí šíleně sil · na zvládnutí technických a organizačních věcí.

Mluvíte o režii nebo o herectví?

O režii. Herectví jsem ve filmu vůbec nezvládl.

Dodnes je několika lidem záhadou, proč jste tak málo hrál ve filmu.

Pohádku BYL JEDNOU JEDEN KRÁL mně ani nepřipomínejte, to je taková vada na mém životě. Mně nebyla ve filmu dána ani režie ani herectví, takže jsem unikl filmu nebo lépe řečeno film unikl mně.

Mám za to, že jste byl považován za dobrého herce. Měl jste tolik pokory před filmem, nebo jste nedostával nabídky?

Nějaké nabídky jsem měl, ale nikdy jsem neuměl před kamerou prostě a jednoduše bejt. Vždycky jsem trochu přehrával, a to jsem cítil jako svou vadu. Jedinej film, se kterým jsem spokojenej a dodnes jej můžu vidět, je televizní film BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI s Jirkou Sovákem. A to díky jemu.

Kdy jste ještě sám před sebou obstál?

Točil jsem například Kinoautomat na světové výstavě v Montrealu, který jsem před publikem na jevišti komentoval vydáváním zvuků, které jsem já, a dokonce i někteří lidé, považovali za angličtinu. Pak jsem točil takové momentky z filmového festivalu v Karlových Varech. Tam mně to šlo, protože to bylo jednoduché: byla to vlastně reportáž a ne herecký výkon.

Víte, mám pocit, že ve vašem dětství se objevilo něco tak vypjatě emocionálního, že to dodnes ve vás vězí a velmi snadno u vás vyvolá pláč. Jako byste osobně potkal nějakého klauna, který vás nádherně rozesmál, a pak vám ukázal své smutné, neutěšené soukromí…

(úsměv) Co se týče dětství, mám v něm dva prameny. Stejně jako Vltava. Jeden je komediální · to byl Charlie Chaplin a Buster Keaton, později Laurer a Hardy, a pak mám romantický pramen · to je Douglas Fairbanks. Tyhle dva prameny zní ve mně dodnes. S nikým jsem se ale osobně nepotkal.

Myslel jsem to obrazně.

Poznal jsem třeba herce, které jsem obdivoval, ale při osobním styku něco neklapalo… To se stane každému.

Chcete tím říct, že pokud vzpomínáte na dětství, vzpomínáte především na film, který jste vnímal dětskýma očima?

Skoro ano. Já skutečně především vzpomínám na své herecké lásky.

Takže jsem se s tím přirovnáním dvou poloh klauna trefil…?

Trefil.

Vy vůbec máte ke klaunům zvláštní vztah…

Velice kladný vztah. Klaunství já považuji za vrcholný produkt humoru. Víte, klaun, to není pro mě nějaký pomalovaný člověk v kostýmu, znám spoustu pomalovaných klaunů v roztrhaných hadrech a nebyli směšní… A přišel Jengibarov, v černých kalhotech a v černém tričku, a byl to geniální klaun. U nás to byl třeba Béda Lak, dnes už zapomenuté jméno.

V klaunovství je skryta smutná, tragikomická poloha. Provází vás jistý druh klaunovství i v osobním životě?

Řekl bych, že ano. I když se teď trochu chlubím, že se srovnávám s nějakým klaunovským pocitem… Myslím, že klaun je tvor, který nám v hledišti vrací dětství. Ne naše osobní, ale dětství z celého světa, dětství všeho lidstva. Učí nás, že stěna je tvrdá, nepropustná, podlaha kluzká, za nás upadne na zem, narazí na klavír, za nás… Ale ne abychom si řekli: “Ježiš, to je blbec,” ale to je krásný, že on narazil na stěnu, a já už nemusím.

Je to krásné, ale zároveň sentimentální, smutné…

Ano. Vemte třeba Bolka Polívku. To je klaun, který mě pobaví, rozpláče, rozesměje. Je to nevěřitelně nadaný chlap. Zajímavé je, že dost lidí ho neuznává… Ale je to tím, že ho neviděli na jevišti. Ve filmu nebo v televizi už pro jiné tak dobrý není. Ale to není jeho vinou, ale vinou technického přepisu.

Bolek Polívka je člověk, který si dokáže ve svém osobním klaunském životě sáhnout téměř na dno. Zkoušel jste někdy tak riskovat?

Tak to asi ne. On žije trochu dál… (Pan Horníček upije vína a pak se zasměje na fotografa, který ho právě blýskl · vybaví se mu jedna příhoda:)

Jednou jsem takhle pil v Hovorech H a fotograf Jarda Skála cvakl bleskem, právě když jsem pil. Říkal jsem: “Člověče, to je zajímavý, když piju, tak to mě fotíš, ale když myslím, tak to ne.” A on povídá: “Tak krátkej čas tam nemám.”

Když mluvíte o tom pití… Červené víno už pijete odmala?

Odmala ne. (smích) Napřed jsem byl kojen, a pokud si pamatuju, mlíkem. I když si nejsem jist, protože můj tatínek dával přednost malé dávce rumu. Někdy říkal: “Udělalo se mi ošklivě v hubě, musím si dát maličkej rum.”

Když jsem chodil do tanečních, odskakovali jsme si o půlnoční pauze na čtvrtku vína do vinárny Jadran. To byla ideální míra · čtvrtka litru. Když řeknu dvě deci, mám pocit odměrky z laboratoře. Ale čtvrtečka to je nádhernej pojem. Pak jsem se trochu proslavil, nebo spíše proflákl červeným vínem, který jsem pil v televizi při každém vystoupení. Ale proč!… Protože bílé na jevišti při těch reflektorech zteplá. Pak pijete moč. Pil jsem i bílé, ale dnes jsem na radu doktorů u červeného. Nikdy jsem ale nepil moc.

Vím, že nemáte důvěru v techniku, že jí nechcete rozumět…

Ano, nedávno se Jirka Suchý divil, proč nepíšu na počítači, a vysvětloval mi výhody toho psaní. A já mu říkal: “Člověče, já se bojím, že by mi uprostřed rozepsané povídky došel petrolej.”

Je to stylizace, nebo…

Ano. Všechno je stylizace. Když je člověk smutnej, tak je stylizovanej, že je smutnej, a když žertuje, tak je to taky přehnaný…

Vím, že vše praktické za vás řeší vaše paní. Je to pohodlnost nebo též stylizace, nebo naprostá nutnost?

Nutnost a moje neschopnost.

Nedávno mi Bolek Polívka vyprávěl, jak jste se jednou díval z okna, venku pršelo a manželka vám cosi vytýkala a vy jste jen řekl: “Neprš!”

(smích) Vždycky jí říkám: Okamžitě přestaň pršet!

Je to komické i dojemné. Asi vaše typická poloha…?

Asi ano. Je to dědictví po mém tatínkovi. To byl rozený životní klaun. V životě nevystoupil v kabaretu, ale na maškarním bále v klaunské masce… To byl doma. A celý život plodil takový zvláštní druh humoru. Třeba na návštěvě přilepil hostitelům pod stůl papír od syrečků. Měli tam takový smrad a stále nevěděli odkud. Dokonce kvůli tomu pobořili kachlový kamna: mysleli, že to jde z nich. Tatínek neustále vymýšlel takové ptákoviny.

Určitě vás, jako otce, silně zasáhla synova smrt. Vy jste v tom čase nátáčel půvabný seriál BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI. Můžete mi říct, jaké myšlenky se člověk může zachytit, opřít se o ni, aby v tak těžké chvíli zvládl hrát komické scény?

Zvládl jsem to především díky Jirkovi Sovákovi. Když se to stalo, bylo to nedaleko od místa natáčení, tak mě Jirka hodil do auta a odvezl za doktorem, který ošetřoval mého syna. Ještě mi neřekl, co se stalo, ale já to už tušil. Cestou jsme potkali esenbáky, on je zastavil a něco jim vysvětloval. Když odjeli, říkal jsem mu: “Jirko, neblbni, jseš dobrej herec, ale tohle nezahraješ.” V nemocnici mi dali injekci na uklidnění, pak jsem odjel za ženou, abychom si to vyříkali… Asi dva dny jsem netočil. Pak jsem si řekl, že to nemá význam, že to zkusím. Na tom statku, kde se točilo, jsem strávil čas asi takto: Seděl jsem opuštěný v křesle, pak přišel režisér Roháč, zeptal se, zda můžu, já vstal, odříkal dialog a zase si sedl do samoty. Doprovázely mě různé pocity. To víte, že to nebyly dobré pocity,

Měl jsem na mysli, zda vám nevytanula nějaká myšlenka, která vám vtom pomohla?

Když mi v nemocnici píchli tu injekci a já pochopil, co se stalo, řekl jsem: “Teď je všechno u mě v koncích.” A Jirka na to: “Ne, ty se od teď musíš pořád na něco těšit!” A tím mi nesmírně pomohl. Dodnes si to opakuji. Maličkost. Něco. Dnes jsem si říkal: Přijdou ve čtyři z Koktejlu, těším se.

Dost často jste pracoval ve dvojicích. Uvedu pány Wericha, Kopeckého, Sováka, Lipského… Co vás na partnerství inspiruje? Mohl byste na ně trochu zavzpomínat?

Podívejte, partnerství není jenom dvojice. Zpočátku jsem mohl tvořit dvojici s Janem Werichem: dělal jsem takového nahrávače, ale posléze jsme se stali partnery, což bylo stvrzeno jeho větou: “Ode dneška se budeme dělit o autorské honoráře.” Partnerství, to je vzácnost. V životě i na jevišti. Nevzniká tam, kde se těm dvěma dobře daří večer, ať už na jevišti nebo na lůžku, partnertství začíná ráno, kdy už mají společné starosti, společný rozpočet a společné radosti… Na jevišti též. Werich píše, že jsem mu byl dobrým partnerem. Mně byl dobrým partnerem Mirek Lipský, pochopitelně Jirka Sovák, ale už jsem nemohl být dobrým partnerem · i když jsme spolu dlouho dělali · s Milošem Kopeckým. Po skončení velice úspěšného Tvrďáku jsme už nemohli jít spolu dál. V partnerství to musí jeden táhnout. To byl třeba Šlitr se Suchým. Šlitr nutil toho Bohem posvěceného, ale trochu lajdáckého Jirku k aktivitě. Stejně tak Voskovec pomalejšího Wericha, jak Voskovec sám napsal. Ale já s Milošem jsme ani jeden nebyli ti tahouni.

Vaše mládí provázelo několik zvratů. Nejdřív, jak říkáte, jste byli s Goebbelsem dva, kteří při slovu kultura vytahují revolver, pak jste se zamiloval do poezie a později do divadla. Co myslíte, rozhodují o takových zlomech náhody, nebo jde o osud, který má člověk předem více méně napsaný?

To se neptáte vy mě, ale já sám sebe. Asi v pěti letech jsem měl dva sny: buď budu tramvajákem, anebo prezidentem. Dneska je mi skoro osmdesát a vím, že tramvajákem už nikdy nebudu. (smích) Ve čtrnácti mě vůbec nenapadlo, že bych šel k divadlu, a přitom jsem si našel Shakespearův monolog Marca Antonia, který mluví nad mrtvým Caesarem a obhajuje Bruta, a to tak, že ho současně i obviňuje. Naučil jsem se ho nazpaměť a s patosem ho odříkával. Kdyby mě někdo přistihl a zeptal se: “Proč to, člověče, říkáš?”, nevěděl bych. Ani nevím, jak jsem k němu přišel a proč jsem to vůbec dělal. Tak jsem nějak podvědomě jako podzemní řeka Punkva mířil k divadlu. Ale netušil jsem, že to nebude divadlo Marca Antonia, natož Hamleta, ale že to bude divadlo jiného typu.

Takže, když se vás zeptám, zda věříte v osud, odpovíte nejspíš: nevím…?

Asi řeknu: nevím. Osud je buďto dán, anebo se dostaví v rozhodném okamžiku. Já měl strašnou trému a během vystoupení na scéně studenského divadla jsem ji najednou absolutně ztratil. Už pro vždy. Tam jsem na sebe tak upozornil, že mě později přizvali do městského divadla v Plzni ke Shakespearovi a hned po pěti reprízách mně nabídli angažmá. To bylo veliké štěstí, nebo možná osud?… Od té doby jsou jeviště a diváci pro mně jedinou drogou, kterou mám.

První takové zásahy do mého života za první republiky bylo Déčko E. F. Buriana a Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Bohužel jsem tenkrát neviděl Vlastu Buriana, Járu Kohouta, Ference Futuristu, Oldřicha Novýho… Promeškal jsem velikou éru těchto našich komediálních herců. Musel jsem si jako Plzeňák vystačit s Voskovcem a Werichem, s tím komediálním pramenem, přestože ten romantický, který jsem měl u E. F. Buriana, mi byl bližší, netuše, že se jednou tím Werichovým partnerem stanu.

Včera jsem viděl dost nekompromisní dokument o kolaboraci Francouzů za druhé světové války. Vy jste prošel všechny naše režimy. Jak z nich podle vás vychází český člověk.

Jak kdo. Otázka kolaborace nebo hrdinství… Člověk si může stokrát říkat, že odolá, že vydrží jakékoliv mučení, a při první facce se zlomí. A někdo se bojí, a pak odolá sebevětšímu mučení. Nikdy člověk neví, jakej bude, dokud to nebude.

Mluvil jsem o něčem jiném. Až sta tisíce Pařížanů vítaly Hitlera, během války s ním sympatizovaly, věnovaly se módě, filmu, a pak část těch samých vítala osvoboditele… Vzpomeňme, kolik filmů se za války natočilo u nás, kolik lidí se sešlo při pohřbu Heydricha, a tak dále… Je to náš osud, který má kořeny v daleké minulosti?

Myslím si, že vzhledem k našim dějinám jsme tak trochu přizpůsobiví vůči nejrůznějším okupacím. Tím nechci říct, že je vítáme, nebo že jsme zbabělí. Naše zkušenost nás učí, že ať děláme, co děláme, tak jsme malí a ten velkej nás obsadí a bude držet. A teď jde o to, jak se kdo individuálně projeví.

Mně se zdá, že právě v takových okupačních chvílích se “český mozek” rozjiskří a začne produkovat humor, za který se stydět nemusíme…

Mohu to říct z pocitu herce, který vstoupí na jeviště a chce bavit lidi. V různých dobách je to jiné. Ono se řekne politická satira. Ale ta nevzniká na jevišti, ale v hledišti. Když jsem s Janem Werichem dělal Caesara, tak mě druhý den potkal jeden známý a špitl: “Já tomu přesně rozumím. Ten Caesar je generál Alexej Čepička.” Večer jsem to pobaveně vyprávěl Werichovi a ten se na mě udiveně koukl a řekl: “A vy to nevíte?” Řekl jsem: “Já to netušil.” A Werich: “Když jsme to v třiatřicátým roce s Jiřím psali, tak jsme si říkali, tohle bude jednou Čepička.” Takže lidi si najdou satiru sami a my herci často žasnem. A v každém čase je to různé. Dneska, když s klavíristou Richardem Pogodou hraju Davida a Goliáše, tak lidi zatleskají a konec: berou to jako Ježkem výborně zhudebněnou anekdotu ze Starého zákona, kdežto když to ke konci republiky zpíval Voskovec a Werich, tak všichni v hledišti věděli, že ten malý David jsme my a velký Goliáš je Hitler, a řvali smíchy a vstávali ze sedadel.

Myslíte si, že se humor obecně mění, nebo zůstává stejný. Uvedu relativně svobodná léta naší historie: znáte ho za první republiky, pak v šedesátých letech a dnes…

Za první republiky byla celá škála komiků a lidi jejich humor přímo inhalovali, i když je každý bavil jinak; ale všichni jim dávali něco, co je osvobozovalo od tísně a strachu. Šedesátá léta byla taková požehnaná léta. Zvláště v první republice neměl humor skorem žádné šraňky, ten jel na plné pecky v nejrůznějších polohách.

Dnes je to možné též. Děje se to?

Ne. (smích) To, co já nazývám humorem, je určitý postoj ke světu. Názor. Dnes je humor velice často nahrazován děláním legrace. Pitvořením se a tak.

Dnes se mnoho intelektuálů kloní k sociální demokracii. Tedy k levici. Vy sám jste byl od roku 1945 do 1948 v KSČ. O Werichovi se tvrdí, že byl konformní s režimem, a přitom pro mnohé z nás znamenal osobu, která mu jen tak snadno nepodlehne. Pojem levice mi v poslední době začíná unikat, rozptyluje se mi. Máte na tento pojem svou formulaci?

Podívejte, Werich byl, obecně řečeno, vždycky pokrokový. To neznamenalo, že byl napojen nějak na levici. Vemte si jeho filmy. Ta pokrokovost, řekl bych americká: “Všichni všechno dáme dohromady a všichno, všeho budeme mít dost…” Nebo “Hej rup,” je taky trošku naivní. Oni jim zpívaj a ostatní dřou… (smích) Z dnešního hlediska je to třeba pokrokovej film. Samozřejmě, že nikdy nepatřili k žádný politický straně. Já tam byl tři roky čirým omylem. Maturoval jsem v roce 1937 a naše generace byla vychovávána levicovými autory: Vančura, Olbracht… Do strany jsem vstoupil po zhlédnutí Ejzenštejnova fimu Ivan Hrozný, netuše, co mu jeho strana provedla. Omlouval jsem se za to svému synu i mnoha tazatelům…

Pane Horníčku, ptal jsem se, jak chápete dnešní takzvanou levici…

Kdysi levice a pravice byly výrazně protilehlé proudy. Dneska jsou pravicové strany, které mají levé křídlo, a levicové, které mají pravou frakci. Před chvílí jsem sledoval rozpravy ve Španělském sále a žasl jsem. Díval jsem se na to jako herec a říkal si: tak dneska tam vystupovali herci nejrůznějších rolí.

Jaké kvality?

Různé. Některej byl výbornej, ať už byl na pravici nebo na levici, ale kdo selhal, bylo hlediště. Jako herec jsem viděl, že lidi se mezi sebou baví, čtou si noviny, odcházejí ven… To by mně vadilo. To, že skoro ničím nezaujali, o něčem svědčí. Bylo to divadlo a v každém představení jsou kladný a záporný hrdinové a divák se má dívat na oba. Nemůže si vybírat a jít při Brutovi do bufetu.

Rmoutilo vás to?

Rmoutilo. Říkal jsem si, takhle bych nechtěl dopadnout.

Co vás rmoutí vůbec?

To, že dnes bývá někdy poloprázdno… I když se to zlepšilo. Mám rád diváka, kterýho během večera zaujmu. Jiří Voskovec říkával: “Hrát pro dobrého diváka je rozkoš, ale získat špatného diváka je čest a sláva.” A to mě přitahuje.

Je zřejmé, že jste apolitický člověk. Domníval jsem se, že se vyjádříte k dnešní politické scéně…

Ne, raději ne.

Byl konec roku, dával jste si nějaké předsevzetí? Dělal jste to někdy?

Předsevzetí si nedávám. Jako mladý kluk jsem si říkal: snad jednou někam dojdu. Že to nebude jenom momentální, že to bude mít nějaký přesah. A to je třeba mých devatenáct knížek: dávám něco i do doby, kdy už tady nebudu.

Musel jste během svých devatenácti knížek měnit své názory, svou životní moudrost?

Ne. Měnily se režimy, ale žádnému jsem nepodlehl, žádnému nevzdoroval.

Ale názory nesouvisejí pouze s režimem…

Já vím, ale já jsem pořád stejnej.

To musí být vaše životní moudrost velmi pevná…?

Každý mladý kluk má svá životní kréda. Asi v sedmnácti jsem do deníku napsal, že moje životní krédo je: milovat, věřit, sloužit. Po letech jsem si to přečetl a řekl: “To je ale blbost. To je tak nezralý.” Pokud bych měl říct své krédo v osmdesáti, tak řeknu: milovat, věřit a sloužit. (smích)

Koho milovat a komu věřit a sloužit?

Milovat má člověk všechno · růst, přírodu, věřit má právě v tyto věci. Nejsem nábožensky založený člověk, já nevěřím ve stvoření, ale ve tvoření. A tomu sloužím.

Květa Fialová mi v rozhovoru pro tento časopis vyprávěla, jak miluje stáří. Jak jste na tom vy?

Víte co, přijďte až zestárnu. Já vám pak odpovím. . . . . .

MIROSLAV HORNÍČEK (10. 11. 1918)

začal hrát za války divadlo v Plzni (1941-45). V hlavním městě prošel divadly Větrník (1945-46), Satiry (1946-49), činohrou Národního divadla (1949-55). Též režíroval Nezvalovy MILENCE Z KIOSKU, Kainarova NASREDINA, Labichův SLAMĚNÝ KLOBOUK.Osudné pro něho bylo setkání s Janem Werichem, jemuž se stal po odchodu Voskovce partnerem v divadle ABC (1955-61).Do té doby romanticky laděný herec, inspirován duchem Osvobozeného divadla, přijímá humor za svůj prostředek k uměleckému vyjádření a už tuto polohu neopouští.Vytvořil dvojici s Milošem Kopeckým a kromě Dietlovy BYLI JEDNOU DVA, hraje vlastní hry TVRĎÁK a MALÝ PAN ALBERT.Začíná spolupracovat s Hudebním divadlem v Karlíně (1961-63) a současně se Semaforem (ČLOVĚK Z PŮDY, 1959), jehož se od r. 1963 do r. 1966 stává řádným členem (ŠEST ŽEN JINDŘICHA VIII., RECITÁL S H. HEGEROVOU). V r. 1967 se účastnil světové výstavy v Montrealu, kde byl průvodcem diváků ve slavném Činčerově Kinoautomatu. Pak pracoval jako autor, konferenciér a herec pro televizi (KABARET U DOBRÉ POHODY, HOVORY H a seriál BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI). Ve filmu se objevuje zřídka (KAM ČERT NEMŮŽE, TÁTO, SEŽEŇ ŠTĚNĚ!, SMRT ZA OPONOU a BYL JEDNOU JEDEN KRÁL). Vedle své herecké práce napsal devatenáct knih (např. DOBŘE UTAJENÉ HOUSLE, LISTY Z PROVENCE, JAVOROVÉ LISTY, POHLEDNICE Z BENÁTEK, CHVÁLA POHYBU, DOBRÝ DEN, SOCHO!) a řadu divadelních her (HOVORY PŘES RAMPU, POKUŠITEL, ROZHODNĚ NESPRÁVNÉ OKNO, DVA MUŽI V ŠACHU, MŮJ STRÝČEK KOVBOJ, MALÁ NOČNÍ INVENTURA, TŘI ALBERTI A SLEČNA MATYLDA). V roce 1997 vstoupil do dvorany slávy ankety TýTý, kterou pořádá Týdeník Televize.Po celý život zůstal věrný sobě, a dokonce i manželce: letos oslaví zlatou svatbu. Miroslav Horníček je ve svém oboru po Janu Werichovi společně s Bolkem Polívkou už žijící legendou.

Dicerorhinus s. sumatrensis

Nejmenší žijící nosorožec, patří mezi nejvzácnější zvířata. O jeho záchranu se snaží velký tým odborníků, projekt finančně podporují i významné zoologické zahrady. V Evropě je chován pouze samec v ZOO Port Lympne v Anglii. Protože chov v péči člověka nebyl dosud příliš úspěšný, tato ZOO organizuje návrat do přírodní rezervace na jižní Sumatře. Nosorožci mají své chodníky, kde mají svá oblíbená místa na krmení a koupání. Výborně plavou. Chodníky procházejí každých 10 až 15 dnů. Samice se zdržují obvykle s mláďaty. Samec kontroluje teritorium několika samic o rozloze asi 30 km2. První mládě rodí samice v sedmi až osmi letech, interval mezi porody je 3 až 4 roky. Narozené mládě váží 23 kg, s matkou zůstává asi do 1,5 roku. Nejdelší délka života byla zaznamenána 32 let a 8 měsíců.

Dicerorhinus s. sumatrensis Nosorožec sumaterský

Rozšíření:
původní rozšíření · jihovýchodní Ásám, Malajský poloostrov, Vietnam, Sumatra a Kalimantan

Velikost:
délka 236 až 318 cm, výška 112 cm, hmotnost 800 až 1000 kg

Biotop:
vyšší oblasti tropických deštných pralesů v blízkosti vodních ploch

Biologie:
žije samotářsky

Potrava:
bambus, plody, listy, větvičky, kůra

Stav v přírodě:
asi 100 zvířat nominátního poddruhu Dicerorhinus s. sumatrensis žije na Malajském poloostrově a 100 až 150 zvířat na Sumatře. Stav populace poddruhu Dicerorhinus sumatrensis lasiotus v Indii, Bangladéši a Barmě se odhaduje na 6 až 7 zvířat, stav populace poddruhu Dicerorhinus sumatrensis harrisoni na Kalimantanu se odhaduje na 30 až 50 zvířat.

Stav v péči člověka:
pět nosorožců

Příčiny ohrožení:
úbytek biotopu v důsledku kácení deštných lesů, ilegální lov pro tradiční asijskou medicínu a pro kůži

Stupeň ohrožení:
E – ohrožen

Nosorožec indický · impozantní tvor, který budí respekt svou mohutností a silou. Encyklopedie nosorožce obecně kvalifikuje jako žijící pozůstatek třetihorních savců. A přece tomuto obrněnci z čeledi lichokopytníků, navzdory jeho zdánlivé nepřemožitelnosti a nezranitelnosti, hrozí vyhynutí. Nosorožec indický je jedním z pěti druhů nosorožců a původně obýval indický subkontinent · dnes přežívá jen v několika rezervacích v počtu asi dvou tisíc kusů. Tento úchvatný a přirozeným nepřítelem nepřemožitelný kolos se stal obětí člověka, kterému se ho téměř podařilo vyhubit.

Pověry přisuzované v tradiční asijské medicíně jeho rohům (ve skutečnosti nejde o roh, ale o jakýsi kožní výrůstek · derivát kůže stejně jako jsou vlasy, nehty či kopyta) jsou důvodem nelegálního vybíjení nosorožců pytláky. Důsledkem této genocidy je, že byly doslova zdecimovány nejprve všechny tři asijské a později oba africké druhy nosorožců.

Nosorožec indický je vzácným exemplářem i v zoologických zahradách · v zajetí je drženo pouhých 130 jedinců · a jeho odchov je velkou vzácností. Jedno z předních míst ve světovém měřítku patří v tomto směru zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem, kde se narodilo už 31 mláďat tří druhů nosorožců. V roce 1980 získala tato ZOO prvního samce nosorožce indického ze zoologické zahrady ve Stuttgartu a o rok později přišla samice Numa. Protože se však jednalo o sourozence, hledali chovatelé ze Dvora Králové jiného samce. Přestože se tomuto páru narodila dvě mláďata, putoval samec Dvityia do Anglie a na jeho místo přišel v roce 1990 dva a půl roku starý Ropen. Trvalo však pět a půl roku, než dospěl a začal se o svou družku vážně ucházet · došlo k tomu v květnu 1996 a Ropen pářil samici plných 52 minut. Po 486 dnech, v září loňského roku, se narodila samička Nova.

Přestože zpočátku sála nosorožčí holčička mléko od své matky, po dvou dnech tak zeslábla, že bylo nutné

ji krmit uměle. Největší starosti dělalo chovatelům složení mléka. Jedno z prvních mláďat, které se zde narodilo, uhynulo ve čtyřech měsících na střevní infekci, jež byla způsobena nedostatečnou imunitou organismu, kterou zajišťuje právě mateřské mléko. Potrava pro Novu se tedy skládala z mléka její matky Numy, z mléka další samice nosorožce dvourohého, která právě měla dvouměsíční mládě, z koňského mleziva a později se do ní přidával sunar. Za zmínku stojí, že mléko od obou nosorožčích samic se získávalo dojením, což je u těchto zvířat něco unikátního. Krmení malé Novy bylo časově velmi náročné · přes den pila po dvou a v noci po třech hodinách. Během dvanácti krmení za den vypila až čtrnáct litrů mléka. Po deseti dnech Nova zesílila natolik, že začala znovu pít od své matky. Královédvorská ZOO si tak mohla na své konto připsat další úspěch, neboť převést mládě zpět na přirozenou výživu se zde dosud ještě nepodařilo. Nosorožčí mládě roste jako z vody, po dobu umělého krmení přibývalo jeden kilogram denně. Zatímco po narození vážila Nova 55 kilogramů, o měsíc později už měla více než 100 kilogramů.

Protože v ZOO ve Dvoře Králové je zvykem, že mláďata nosorožců dostávají jméno, které má stejné počáteční písmeno jako jejich matka, jméno Nova se přímo nabízelo. Tím spíše, že se role kmotra ujala TV NOVA a malou (v době křtin už metrákovou) nosorožčí slečnu slavnostně pokřtil její generální ředitel Vladimír Železný.

V České republice chová indického nosorožce kromě ZOO Dvůr Králové pouze ZOO Liberec, kam se přestěhoval první odchovaný sameček Nim. Avšak pouze královédvorská zoologická zahrada se může pyšnit tím, že tento vzácný druh rozmnožuje. V zajetí se ročně narodí jenom několik mláďat a navíc jsou to převážně samci, proto je odchov každé samičky pro celosvětový chov a záchranu tohoto zvířete, jehož předci žili na naší planetě už v třetihorách, velice cenný a důležitý.

O tom, jak toto téměř vyhubené zvíře žije v divoké přírodě, si můžete přečíst na následující straně Napsala Zuzana Ptáčková, Vyfotografovala Hana Mahlerová

O velikánech amerických dějin se většinou hovoří v superlativech. Ke jménu Abrahama Lincolna by se jich dala připojit celá řada. Abraham Lincoln byl typickým synem své doby a své Ameriky · drsné, průkopnické, opravdové a poctivé. Narodil se téměř před 190 lety, 12. února 1809, ve srubové chatě osady Hodgenville ve státě Kentucky Nancy Hanksové Lincolnové a Thomasi Lincolnovi. Není tajemstvím, že život šestnáctého prezidenta Spojených Států Amerických skončil tragédií. Téměř všichni Američané si dodnes připomínají ten osudný den v dubnu 1865, kdy byl ve Fordově divadle ve Washingtonu zastřelen. Málokdo však ví, že krev tekla i na samém počátku Lincolnova života. Obětí byl tenkrát prezidentův dědeček, kapitán Abraham Lincoln. Tragédie se přihodila v květnu roku 1786 nedaleko Hugheského nádraží v Kentucky.

ŘÍKÁ SE, ŽE…

Když v průběhu osudného jara kapitán Lincoln spolu se svými třemi syny Mordecaiem, Josiahem a osmiletým Thomasem (budoucím otcem prezidenta), seli kukuřici, udála se tragédie: Z křoví se znenadání řítí skupinka pomalovaných Indiánů. “Heáá, heáá,” řvou jeden přes druhého a zlověstně mávají tomahavky nad hlavami. Starý Lincoln se sotva stačí otočit a zakřičet na děti: “Utíkejte!” Víc už nic. Umlčel ho výstřel z Indiánovy winchestrovky. Josiah běží k Hughskému nádraží, kde měla Lincolnova rodina svůj prozatímní byt. Mordecai běží spolu s Thomasem k jiné. K té, ve které otec ukrýval pušku.

Se zbraní v ruce brání duchapřítomný Mordecai život svůj i bratrův. Krčí se za malým dřevěným sudem. Bojí se. Indián je blíž a blíž. Pase po cenných skalpech. “Už nemáš ani chvíli,” pomyslí si chlapec, zamíří a… Zásah. Indián se klátí k zemi…

Nikdo už dnes neví, jak to tehdy přesně bylo, ale kdyby byl býval Mordecai chybil, tok amerických dějin by byl navždy změněn, neboť Thomase by jistě Indián zabil.

DRAZÍ RODIČOVÉ

Podívejme se nyní podrobněji na rodiče prezidenta, kteří nemalou měrou ovlivnili jeho život a charakterové rysy.

Abraham Lincoln

Nancy Hanksová se narodila 5. února 1784 ve Virginii. Byla jediným dítětem Jamese a Lucy Shipley Hanksových a po smrti otce ji matka přivezla do Kentucky, kde s ní “poctivý Abe” · syn prezident · prožil významnou část svého dětství.

Už jako mladá dívka byla Nancy nápadná svou krásou, životním elánem, elegancí a inteligencí. Prý byla vysoká, štíhlá a jemná. Její syn · prezident · o ní řekl: “…byla přirozeně inteligentní, měla výbornou paměť, pohotové reakce a byla silná a hrdinská.”

Sám prezident ve svém životopise napsal, že ho matka učila morálce prostřednictvím dopisů a především prostřednictvím příběhů z Bible. Životopis rovněž říká: “Bible, kterou mi četla a kterou mě učila číst, se mně a mé sestře stala největší útěchou po maminčině smrti.”

Thomas Lincoln, otec “velkého Američana”, vyrostl ve Washingtonském hrabství na farmě Beech Fork se svou matkou. Už když mu bylo 17 let, sloužil v Kentucké armádě. Thomas byl středně vysoký s tmavýma očima a černými vlasy. Říká se, že dovedl být skoupý na slovo, ale přesto byl znám svými historkami a vtipy.

Podle většiny historiků se prezidentovu otci připisovaly vlastnosti, jakými jsou například pokora, střízlivost, píle a čest. Prezident Lincoln o svém otci mluvil jako o “putujícím, pracujícím mladém muži, jenž vyrostl bez možnosti vzdělání”.

A BYLA SVATBA…

Osud tomu tak chtěl, aby se Nancy s Thomasem setkali. Svatba těchto dvou mladých lidí byla velkolepou událostí.

Autor Lincolnova životopisu Carl Sandburg o jejich svatbě píše:

“12. června 1806 bylo z domu Richarda Berryho, v Beechland ve Washingtonské oblasti, kde žila Nancy, vidět muže a ženy na koních. Jeli se podívat na svatbu 28letého Thomase Lincolna a 22leté Nancy Hanksové.”

Ve Washingtonské oblasti měli oba mnoho přátel a příbuzných, a zrovna byla ideální doba na svatbu · doba jarního setí a orby kukuřičných polí s vyhlídkou příští sklizně.

Sandburg rovněž popisuje slavnostní oděv obou snoubenců:

“Ženich měl na sobě svůj sváteční nový bobří klobouk, nový černý oblek a nové hedvábné šle. Nevěsta byla oblečena ve lnu a hedvábí, možná měla na sobě něco z čtvrtiny yardu purpurového sukna, které Thomas koupil u Bleakleyho a Montgomeryho.”

Nevěsta a ženich stáli před reverendem Jessem Headem, který je prohlásil mužem a ženou a napsal úředníkovi regionu, že 12. června 1806 Thomas Lincoln a Nancy Hanksová vstoupili v posvátný svazek manželský dle rituálů a ceremonií metodistické episkopální církve.

HODNĚ ŠTĚSTÍ…

Krátce po svatbě žili Thomas a Nancy Lincolnovi v Elisabethtown. Thomas pokračoval ve své práci tkalce koberců a truhláře. Říkalo se o něm, že vlastnil nejlepší soupravu kobercového nářadí v celém regionu. Kromě koberců vyráběl dveřní rámy a okenní rámy, krbové římsy, nábytek a občas i rakve.

První dítě Lincolnů byla dcera Sarah. Později Thomas koupil půdu v Nolin Creek, nedaleko dnešního Hodgenville, kam se roku 1808 se svou rodinou odstěhoval. Tam se mu také dne 12. února 1809 narodil syn a budoucí prezident Abraham.

Tenkrát se jeho farmě říkalo “Sinking Spring Farm”. Jak si jeho farma tento beznadějí a neúspěchem “zavánějící” přídomek získala není známo. Dítě se narodilo do typického domu westernových pionýrů (jednopokojový s velikým venkovním komínem). Rodina patřila mezi průměrné farmářské rodiny tehdejší drsné Ameriky.

DO SMRTI MATKY

Jako první opravdový domov, na který si prezident pamatoval a zmiňuje ho ve svých poznámkách, byla farma Knob Creek severovýchodně od Hodgenville na cestě do Bardstownu, kam se s rodiči odstěhoval na jaře roku 1811. Ani zde nežila Thomasova rodina dlouho a už o pět let později byla nucena opustit farmu za podivných okolností. V roce 1815 bylo proti Thomasu Lincolnovi a jeho sousedům vedeno soudní řízení skupinou z Philadelphie, která tvrdila, že má vlastnické právo na půdu, na níž se Lincolnovi usadili. Ještě dříve, než bylo Abrahamovi 8 let, musela Lincolnova rodina opustit Kentucky a odstěhovala se do Spencerova hrabství ve státě Indiana.

Pouhé dva roky poté, co se rodina odstěhovala do Indiany a vzpamatovala se ze soudních sporů spojených s prokázáním vlastnicví půdy, následovala další tragédie. Epidemie “zkaženého mléka”, jak se tehdy říkalo malárii, si vyžádala kromě životů mnoha kusů dobytka také život Nancy Lincolnové, Abrahamem milované matky.

PREZIDENT USA

Po smrti matky mu bylo sotva deset let a jeho otec se svou novou manželkou táhl dál na západ, vstříc snu o hojnosti a bohatství. Ale ani tam nebyl život o nic snadnější ani bohatší.

Od svých 14 let si Abraham musel vydělávat na živobytí sám. Živil se jako dřevorubec, pak dělal voraře na Mississippi, nějaký čas doprovázel obchodní karavany, uplatnil se i jako lodivod. Dokonce se nechal najmout i do armády. Byla to tvrdá, ale ta nejlepší škola života. V té době se setkával s nejrůznějšími lidmi i problémy, získával cenné rady a zkušenosti. Vstřebával moudrost lidu, a protože byl zvídavý a dychtivý poznání, úporně se sebevzdělával. I přes svůj mladý věk se stal váženou a oblíbenou osobností. Už ve svých 26 letech byl zvolen poslancem illinoiského zákonodárného sněmu. Později byl svými voliči vyslán do washingtonského kongresu (32 let). V roce 1854 na historickém shromáždění v Michiganu je už mezi těmi, kteří starou protiotrokářskou stranu whigů přemění ve stranu republikánskou, a o šest let později je jako kandidát této strany zvolen prezidentem (6. listopadu 1860).

Tierra fría · studená země, se rozprostírá v mexickém státě Chiapas v okolí města San Cristóbal de Las Casas. Město až do roku 1824, kdy se připojilo ke svobodnému Mexiku, bylo zanedbávanou výspou Guatemaly a častým centrem bouří místního obyvatelstva. Odhaduje se, že 20 % z 2,5 milionu obyvatel Chiapas jsou “čistokrevní” potomci Mayů, u kterých nedošlo v průběhu staletí k mísení mayské a španělské krve, a dosud se zde dochovaly desítky indiánských jazyků. Mezi původními obyvateli převládají tzotzilské a tzeltalské kmeny. Tzeltalů je asi 220 000 a Tzoltilů přibližně 140 000. . . . . .

San Cristóbal leží v centru tzoltilského území a jednotlivé vesnice, přestože jsou někdy od sebe vzdálené jen pár kilometrů, se od sebe již na první pohled liší barvou tkaných oděvů, různými patrony, svátky…

…

Sierra Norte de Chiapas, neboli jednoduše Los Altos, dosahuje často výšek přes 3000 metrů nad mořem. Zdá se, že hory musel ze země vymačkat nějaký obr mocnými stisky hned u jejich úpatí, protože svahy stoupají vzhůru téměř kolmo.

Chamula je jednou z nejpočetnějších vesnic tzotzilských Indiánů, kterých žije v okolí San Cristóbalu okolo 40 000. Vesnice, která velmi dlouho odolávala Španělům, podlehla v roce 1524, ale rok 1869 zde byl svědkem obrovské indiánské rebelie. V současnosti je Chamula určitým náboženským centrem okolí. Dochází tady, jak je v kraji obvyklé, k mísení křesťanství a původních animistických praktik. Co toto mísení znamená, vidíme poprvé v místním kostele, kam jsme si ale nejdříve museli koupit povolení ke vstupu.

Vstoupit dovnitř, znamená vkročit do jiného světa. Zvenčí vypadá budova jako každý kostel mexického venkova. A uvnitř? Okna jsou zatemněná a světlo obstarávají stovky svíček různých velikostí, jejichž světlo se tlumeně nese v oblacích kadidla. Tiše si sedáme v rohu, nechceme rušit a snažíme se pochopit, kam jsme se to vlastně dostali.

Svatí patroni, jejichž sochy jsou jedna vedle druhé podél zdí, s těly ověšenými střípky zrcadel a přáníčky prosebníků, shlížejí na své věřící. Ti stojí či klečí, modlí se, jsou v náboženské extázi. Pozorujeme jednu rodinu. Klečí před svým patronem v jehličí a trávě, která pokrývá dlážděnou podlahu. Před nimi hoří obrovské pole svící. Jedna z žen neustále rytmicky vykuřuje okolí primitivní kadidelnicí. Druhá drží v předpažených rukou slepici a tiše zaříkává, nejstarší muž ve skupince pláče. Na jiném místě stojí mezi svícemi láhev Coca-Coly, ne však pro osvěžení po dlouhé modlitbě, ale jako oběť z nejvzácnějších! Do této temné atmosféry přichází kněz a my jsme svědky křesťanského křtu.

Dvorana před kostelem je plná Indiánů, kteří se před vstupem do kostela přivádějí do extáze. Používají k tomu silný alkohol, který se turistům nedoporučuje ochutnávat. Máme pocit, že bychom neměli zůstávat zde za branou, a procházíme na tržiště, místní hlavní náměstí. Trh probíhá v drtivé většině na zemi. Výjimku tvoří pár obrácených beden a košů. Na zemi je tedy nejen zboží, ale i prodejci. Zelenina je zelená, kukuřice a banány žluté. Indiáni jsou bílí nebo černí · to jsou barvy vlněných tunik chamulských mužů, a Indiánky bílé nebo modré · to jsou barvy košil, které spolu s vlněnou sukní tvoří tradiční oděv místních žen. Jak dává tušit atmosféra v kraji a vesnici, budou místní potomci Mayů své tradiční oblečení nosit ještě dlouho.

Nemohu jí pomoci. Když byla menší, plakala a říkala ´bolí mě hlava´, ale nyní nemůže již ani plakat,” říká Aňa Losanovova se slzami v zarudlých očích.

Ajnura Losanovova, která trpí vodnatelností mozku, spí v malé postýlce. Hlavu jí zakrývá bílá látka. Když ji Aňa odhrne, objeví se obrovská hlava dítěte tvořící více než polovinu jeho asi metrového tělíčka. Pod bílou kůží bez vlasů je vidět cévy tvořící jakousi pulzující síť. Jsem na rozpacích, zda tuto otřesnou scénu vůbec vyfotografovat. . . . . .

Jel jsem 350 km z Alma-Aty, bývalého hlavního města Kazachstánu. Projel jsem třemi kontrolami a přijel do pohraničního města Žalkentu. Bylo mi dovoleno vstoupit do města s průvodkyní z Urkizu, prezidentkou Mezinárodního sdružení pro životní prostředí žen Orientu. Do města nesmí nikdo bez zvláštního víza, které vystavuje Národní výbor pro bezpečnost v Alma-Atě. Byl jsem prvním zahraničním novinářem, který město Žalkent navštívil. Město leží jen 30 km od čínské hranice a je z něj vidět na zamlžené horské hřbety Ťan-Šanu.

…

Za horami leží atomová střelnice Lop Nur. Čína zde v období let 1964 až 1996 provedla údajně celkem 44 jaderných pokusů. Čína nepodepsala smlouvu o částečném zákazu zkoušek atomových zbraní a na střelnici prováděla atomové zkoušky až do osmdesátých let. Potom se sice přešlo k podzemním jaderným výbuchům, ale radioaktivní spad pronikal i přes pohoří Ťan-Šan.

Radioaktivita zamořila také kazachstánské pohraniční město Žalkent. Pan Mohamežanov, ředitel okresní nemocnice, říká:

“Od osmdesátých let se prudce zvýšila dětská úmrtnost. V roce 1995 připadlo 42,2 úmrtí novorozenců na 1000 narozených. Zvýšil se výskyt leukémie, rakoviny a deformací u dětí, jakož i sebevraždy mladistvých v důsledku nervových poruch. Jaderné zkoušky byly prováděny v době, kdy vzdušné proudění směřovalo na Žalkent.”

Kurbanovna Chudaiberdieva, hlavní pediatr nemocnice, dodává:

“Nárůst výskytu anémie jsme zaznamenali v osmdesátých letech, k prudkému nárůstu však došlo v letech devadesátých. Zvyšuje se počet abnormálních porodů, ke kterým patří narození mrtvých dětí, předčasné porody a potraty. Roste počet infekčních nemocí způsobených nedostatečností imunitního systému.”

Kazašská vláda se však zkoumání tohoto problému nemůže věnovat kvůli nedostatku peněz. Tvrdí také, že radioaktivní kontaminace v Žalkentu neexistuje. Zřejmě si nepřeje vytvářet politické problémy v pohraniční oblasti. Oběti v této oblasti jsou tedy ignorovány. Právě v tomto okamžiku se možná rodí další poškozené dítě. Obyvatelé Žalkentu stále hledají jasný vědecký důkaz spojitosti mezi existující abnormální situací a čínskými jadernými pokusy.

Střelba, výbuchy a záblesky. Vyskočil jsem a hnal se po schůdcích na palubu. Piráti, Féničané, Řekové, Kartagiňané, Římané, Arabové, vojska Sulejmana, Angličané, Němci · mozaika všech možných dobyvatelů, kteří kdy zaútočili na tento ostrov, mi probíhala hlavou. Vzápětí jsem už ale zase bral schody po čtyřech, tentokrát ovšem opačným směrem. Naše loď právě vplouvala do přístavu. Starodávnou Vallettu osvětloval nádherný ohňostroj a já s sebou neměl fotoaparát. . . . . .

…

Kameny, všude kameny. Kam se člověk podívá, kameny. Velké, malé, drsné i opracované. Těch čistě otesaných a pečlivě sestavených do desetimetrových, dvacetimetrových, a dokonce i padesátimetrových zdí pevnostních staveb, po kterých sklouzne oko stejně jako útočník, je ve Vallettě asi nejvíce. Pak jsou tu ale také kameny sestavené do krychlí domů a jiné, stmelené do barokních forem chrámů zdvihajících se svými věžemi a kopulemi nad střechy města.

Počínaje rokem 1530 byly osudy Malty po následující dvě a půl staletí spjaty s rytířským řádem johanitů. Ti zde také vystavěli skvostné město Vallettu, jehož hradby se v záblescích petard a rachejtlí tyčily nad námi.

JOHANITÉ

Řád rytířů sv. Jana Jeruzalémského vděčí za svůj vznik skupině zbožných obchodníků, kteří v polovině 11. století založili v Jeruzalémě špitál a hospic pro křesťanské poutníky přicházející do Svaté země. V roce 1099, po obsazení Svatého města při první křižácké válce, ustavili členové tohoto malého seskupení bratrstvo pečovatelů a papež je roku 1113 uznal za náboženský řád. Jeho název byl odvozen od jména řádového patrona Jana Křtitele.

Po dlouhých letech bloudění po Apeninském poloostrově nabídl roku 1530 císař Karel V. rytířům ostrovy Malta a Tripolis. Dne 26. října roku 1530 se tak rytíři špitálu svatého Jana Křtitele Jeruzalémského vylodili na Maltě. Od té doby se johanité začali označovat jako řád maltézských rytířů.

VALLETTA

Nové město se rozhodl postavit na neobydlené ploše mezi přístavy velmistr řádu Jean de La Vallette. Mělo to být město opevněné proti útokům, na jehož hradbách by se to hemžilo kanony, a hradby by poskytly také útulek a bezpečí obyvatelům ostrova v případě budoucího obléhání. Navíc mělo město sloužit i svým stavitelům a také smetánce evropské aristokracie, jakož i členům rytířského řádu.

Evropští vladaři si byli vědomi důležitosti Malty jako bašty křesťanství, a tak papež Pius IV., Karel IX. Francouzský, Filip II. Španělský i kláštery johanitů v Evropě poskytovali rytířům peníze, munici, zbraně i muže. Papež sem vyslal jednoho ze svých nejlepších vojenských architektů a inženýrů kapitána Francesca Laparelli da Cortona, který v té době asistoval Michelangelovi na stavbě chrámu sv. Petra v Římě. Laparelli měl za úkol navrhnout plány nového hlavního města Malty a také dohlížet na jeho výstavbu. Dne 28. března 1566 byl položen základní kámen města. Na počest svého zakladatele bylo pokřtěno Valletta. První práce se soustředily na hradby, a ty také vyrostly v krátké době. Pracovalo na nich dnem i nocí veškeré mužské obyvatelstvo, otroci i muži ze Sicílie (často tu bylo více než osm tisíc dělníků) a brzy byl poloostrov k nepoznání. Šikmé plochy se zarovnaly, vybudovala se kanalizace. Ještě nikdy se v Evropě nestavělo takové město · přímo podle plánů. Laparellimu asistoval maltský architekt Girolamo Cassar, který později celou výstavbu převzal. Laparelli a Cassar společně navrhli nevídané, precizně uspořádané seskupení příkopů, bašt a lunet, které se tyčily nad sebou v souběžných řadách a byly vystavěny ze solidního zdiva. Ze strany od moře se po obou stranách výběžku zvedaly ohromné kolmé zdi, které

se setkávaly v úžasné pevnosti St. Elmo. A na druhé straně vznikl obrovský příkop, který se táhl mezi oběma přístavy a odděloval tak Vallettu od pevniny. Byl téměř tisíc metrů dlouhý, dvacet metrů široký a osmnáct metrů hluboký. Zaručoval městu perfektní ochranu.

Laparelli se však nestaral jen o opevnění samotné · výstavba města pro něj byla stejně důležitá. Vždyť měl jedinečnou příležitost vybudovat vše tak, jak to bylo nakresleno. Nezapomněl ani na systém sběru odpadků. Pod zemí byly vybudovány příkopy a kanály z kamene. Obyvatelé prostě vhodili do jámy na svém dvoře své odpadky, které pak armáda otroků každé ráno odklízela. Dvakrát denně se příkopy proplachovaly čistou mořskou vodou, zatímco znečištěná voda se odváděla pomocí samostatného potrubí dále do moře. Obyvatelstvo tak bylo ušetřeno zápachu, který zamořoval ostatní evropská města.

Rovné ulice znamenají, že do nich snadno může vítr, který tak město za letních veder ochlazuje. Laparelli přitom perfektně využil přirozeného tvaru poloostrova.

Do roku 1571 byla dokončena většina budov a řád se přestěhoval z El Birga (nyní Vittoriosa) do Valletty. Vyrostl zde klášterní kostel i jiné chrámy, nemocnice, paláce rytířů a domy pro obyvatelstvo. Výstavba Valletty pokračovala i během dvou následujících staletí, její charakter však zůstal nezměněn. Město mělo již tehdy určená pravidla pro nové stavby. Například budovy nesměly vyčuhovat do ulice, aby se nezúžil průchod. Byly zakázány předzahrádky i volné plochy mezi domy. Každý dům musel mít na rozích sochu (pokud možno nějakého svatého) a každý dům také musel mít studnu · nádrž na dešťovou vodu. A všechny budovy musely být napojeny na městskou kanalizaci. Stavitel se také nesměl se stavbou loudat od chvíle, kdy se mu stavební místo přidělilo · musel nejpozději do deseti měsíců začít a do tří let skončit.

Je již pryč doba aristokratických johanitů a jejich výsad. Ve Vallettě ovšem nezůstaly jen stavby, které vytvořili, ale také cosi z jejich nezdolného ducha, přestože se dílo maltézských rytířů jakoby zhroutilo. Roku 1798 se bez jediného výstřelu zmocnil Malty Napoleon cestou do Egypta. Tehdejší velmistr, Němec Ferdinand von Hompesch, který velel asi šesti stům rytířů a osmi tisícům pomocných vojsk, pokládal krveprolití za zbytečné a ponechal francouzskému vojevůdci pohádkovou kořist bez boje.

Během tří dnů museli rytíři · po 268 letech · opustit “svou” Maltu. Bloudili pak po Itálii, až jim roku 1834 nabídl papež sídlo a svrchovanost v Římě.

Řád maltézských rytířů má dodnes statut suverénního státu, ale již nesídlí na Maltě. Je ještě menší než známé státečky jako Vatikán, Andorra nebo San Marino. Na rozdíl od nich dnes nemá vlastní území, ale užívá jen exteritoriálního práva na svých nemovitostech v Itálii. Jako suverénní stát s vlastními zákony udržuje řád diplomatické styky a má své stálé zástupce u Mezinárodního červeného kříže, u výboru pro uprchlíky při OSN a u Světové zdravotnické organizace. Stejně jako dříve stojí v jeho čele velmistr a stejně jako dříve si řád klade za cíl pomáhat nemocným, emigrantům, opuštěným dětem a chudým.

Po krátké francouzské mezihře za Bonaparta nahradili rytíře ve Vallettě a na celé Maltě Angličané. Od roku 1800 se Malta dostala pod správu Anglie na celých sto dvaašedesát let. Teprve roku 1964 získala nezávislost, ale na působení johanitů se tu nezapomnělo nikdy.

HISTORICKÉ PAMÁTKY

Ve Vallettě je kolem tří set dvaceti budov, které mají velký architektonický nebo historický význam. Městské hradby obklopují plochu o rozloze asi pětapadesáti hektarů.

Mezi nejdůležitější budovy patří velmistrův palác, auberges · domy určené jako obydlí pro rytíře, Národní knihovna, Divadlo Manoel a katedrála sv. Jana. Nelze ovšem zapomenout také na starý špitál a hlavně na vojenskou pevnost St. Elmo, která hrála v dějinách města významnou úlohu.

V letadle začalo být podezřelé teplo a od klimatizace šla jen bílá pára. Pobaveně jsem si posunul tmavé brýle na kořen nosu. Letuška si mě rentgenově prohlédla. S mou identifikací to měla jednoduché. Mohl jsem být jenom: a) místní, b) bohatý turista, c) obchodník s třtinovým rumem, d) bohatý filatelista, e) tajemný sponzor jakési strany nějaké malé země v Evropě, f) novinář, g) odpočívající stevard nebo unavený druhý pilot. . . . . .

Díky novinářské vestě letuška ukončila mou identifikaci a jen mi ukázala na bezpečnostní pás. Stačil jsem vyhlédnout z okna, pod námi byl tmavomodrý samet Indického oceánu, ale v okraji kulatého okénka se už rýsoval pohozený kapesník s kostkovaným vzorem malých třtinových políček. Podvozek letadla AIR MAURITIUS drcnul o přistávací plochu a já jsem se paradoxně hned na úvod dotkl symbolu tohoto ostrova. Přesně tam, kam právě dosedal náš stříbrný pták, totiž vědci našli kosterní zbytky nelétavého ptáka, proslaveného pod jménem Blboun nejapný. Nevím, jestli mu to jméno sedí víc proto, že ho jeho vlastní evoluce bez přítomnosti predátorů odsoudila k zavalité postavě, dobromyslné povaze a nelétavému způsobu života, či pro jeho nejapně pohnutou historii. Tento ostrov, zrodivší se v pekelném dramatu lávových erupcí, totiž zůstal po miliony let zcela neovlivněn vývojem jednoho z největších dravců na této zemi, Homo sapiens sapiens. A tak tu v klidu vznikal paralelní a unikátní svět stejně bizarní, jaký známe třeba z Madagaskaru. Obrovské formy želv, ptáků, kalonů a rostlin, jaké na Novém a Starém světě vůbec neznáme. A do tohoto pomyslného ráje bez krve a dramatických soubojů o přežití najednou vtrhli arabští námořníci, kteří ostrov nazvali Dinakobin. Po nich v roce 1505 připluli Holanďané, kteří dokončili obrovské dílo zkázy · z osmadvaceti druhů pozemních a létajících ptáků jich vyhubili čtyřiadvacet, mezi nimi právě i unikátního Dronte mauricijského neboli Blbouna nejapného či latinsky Rabhus Cuculatus, který byl veliký asi jako naše husa a vážil okolo pětadvaceti kilogramů. Dodo nejen že se nedovedl bránit či uletět, ale on ani před námořníky neutíkal. Pro pohublé mořeplavce tak představoval ideální živou konzervu, která nakrmila až třetinu posádky. A tak jich nachytali vždy asi třicet, aby měli živou zásobu masa na další plavbu. Už v roce 1680 mohli Francouzi, kteří jako další ostrov kolonizovali, konstatovat, že Blboun nejapný navždy zmizel z dějin tohoto světa.

…

Kdyby se mě někdo zeptal, jaký je Mauritius, odpověděl bych mu, že tam Bůh vylil při malování tohoto světa všechny barvy tak, že působí opravdu sytě. Asfaltka, po které jsme jeli, byla černočerná a třtina na okolních políčkách měla naopak lístky jedovatě zelené. Závoje oranžových a fialových Bouganvilleí padaly se střech bělostných hotelů, které se vyjímaly na ostře červené půdě jako šlehačka na jahodové zmrzlině. Jen moje průvodkyně Brigitta ve mně vyvolávala jisté podezření. Byla zřejmě pověřena státní cestovní kanceláří MTTB, aby mé oči viděly a uši slyšely jen to, co bude lahodit mému novinářskému peru. A tak jsem se od této krásné Kreolky, která pro své průvodcovské přesvědčení odmítala jakýkoli flirt, dozvěděl, že zde není vůbec žádná kriminalita, ani jakýkoli společenský problém, od užívání drog až po rasovou nesnášenlivost. V Brigittě se snoubila domorodá dobrosrdečnost a naivita se svazáckým zápalem. Ostatně od vyhlášení nezávislosti až do nedávné doby tato země inklinovala k marxisticko-proletářským ideím · než zjistila, že od podobně smýšlejících zemí toho moc, co se týče investic, nekápne. Tato část historie ale zřejmě způsobila, že dnes na Mauritiu nevidíte vyloženě chudinské čtvrti, a že mimo krátkého krvavého intermezza při vybíjení Blbouna nejapného, zde pokračuje rajský příběh.

…

Mluví o tom ostatně přímočaře i jejich hudba, koktejl různých ras, kultur a náboženství, které se navzájem nepopírají, žijí a nechávají žít. A tak je po celém ostrově možné zaslechnout z bílých, hnědých a černých hrdel tryskat stejnou hudbu. Je v ní špetka francouzského šarmu bývalých francouzských kolonistů, afrických bubnů černých otroků či cinkání tamburín hinduistických Tamilů dovezených z Indie jako levná pracovní síla, a nostalgický pesimismus čínských obchodníků. To všechno a ještě něco navíc, texty sladké jako vůně květů mangovníků, je SEGA MUSIC. Melodická a pohodová jako jsou otevřené duše hrdých Mauricijců v jejichž tepnách koluje krev snad celého světa. Není divu, že kvůli takovému ostrovu, vypověděla roku 1741 Francie Anglii válku, a že tento ostrov, dříve také nazývaný kvůli své poloze a bohatství STELLA CLAVISQEU MARIS INDICI (Hvězda a klíč Indického oceánu), zajímal i piráty. Dnes toto soupeření připomínají jen francouzské místopisné názvy, domorodá kreolština (ta vznikla smícháním francouzštiny s africkými jazyky černých otroků), anglické nápisy na značkách a jízda vlevo, která je ale francouzsky temperamentní, stejně jako policisté baletící na křižovatkách s galskou okázalostí. Po pirátech tu zůstaly jen suvenýry v podobě velkých a dokonale věrných kopií plachetnic sestavených po tisících hodinách práce sedmi lidí v místní továrničce, která jimi zásobuje všechny podomní prodavače suvenýrů. Před těmito obchodníky ale nemusíte utíkat, jsou nonšalantní, graciózní a spíše než před nimi utečete před prudkým tropickým lijákem, jenž přichází zejména před obdobím cyklonů. Napětí z nich obyvatelé ostrova možná vybíjejí v hazardních a sázkových hrách, které jsou přímo národním sportem. V Port Louis jsou kasina na každém rohu, avšak nejpopulárnější jsou koňské dostihy. Tam najdete vedle sebe řvát povzbuzující dělníky z třtinové nebo melounové plantáže, hotelové stevardy, potápěče odsekávající korálové bloky či bohaté plantážníky. Zde v Port Louis je zvláštní atmosféra, dýchají tu na vás koloniální časy, když vidíte na typický dvoukolák nakládat bosého černocha kakaové boby, či pestrobarevný dav sárí a sak, kterým se proplétá čmoudící náklaďák plně naložený banány, na nichž sedí jak sfingy dvě siluety černochů. Stačí zabočit do ulice, kde je za neprůstřelným sklem umístěna nejdražší známka světa a v duchu se přenesete do roku 1847, dne 22. září. Lady Gomová tehdy posílá svého nejlepšího sluhu s pozvánkami, které jsou ofrankovány dvoupencovou modrou známkou s portrétem královny Viktorie, na níž nedopatřením rytec Barnard místo POST PAID vyryl POST OFFICE, což jí jednou provždy učinilo nejdražší známkou všech dob. A tak na poslední aukci v roce 1993 (kde byl přítomen japonský filatelista Hiroyuki Kanai, majitel největší světové sbírky známek s magickým názvem MODRÝ MAURITIUS) byl dopis s jednou modrou lahůdkou vydražen za 40 milionů dolarů. Já si o těchto cifrách mohl v ševelení klimatizace luxusního hotelu PARADISE nechat jen zdát, i když jsem jeden večer vyhrál v hotelovém kasinu rupie v hodnotě několika tisíc korun. Byla to bohužel poslední noc mého pětidenního pobytu a já těsně před krvavým svítáním obdržel informaci, že se mauricijská rupie nedá směnit ani vyvézt. A tak jsem to alespoň oslavil v duchu atmosféry koloniálních pitek, poručil nejlepší pití a delikatesní humry na stříbrném podnosu. Čokoládová zpěvačka mi ševelila do ucha za cinkání ledu v bílém rumu z cukrové třtiny a já jen přemýšlel, jak budu v chladné Evropě bez cikád, tepla v duši a skřehotání mauricijských žabích samečků (kteří jsou tady pod Jižním křížem obzvlášť hlasití) vyprávět o nejdražší láhvi rumu svého života.

PODMOŘSKÝ SVĚT OSTROVA MAURITIUS

Pánbůh nadělil Huguesovi opravdový Boží dar: schopnost, jak udělat z každého ponoru velkolepý zážitek. Hugues má vrozený smysl pro krásu a poezii potápění, zná dokonale mořské dno a jeho obyvatele (odvažuji se tvrdit, že je všechny, nebo skoro všechny, zná osobně) a umí se výtečně orientovat jak nad, tak pod vodou.

Můj veliký přítel Hugues Vitry je kreol, jeho babička pochází z francouzské Bretaně a přiznává, že zdědil po babičce neobyčejně tvrdou hlavu. Potápíme se na “Roche balaine” (Velrybí skála) a Hugues nás dovede k jednomu z mnoha černých korálů, kde mezi větvemi objevíte dva malé červené Strážce korálu. Jmenují se Romulus a Remus. Na Holt Rock (Holtova skála) vám Hugues ukáže jeskyňku, ve které žijí dvě třímetrové Murény tygrovité, anebo malou dírku ve žlutém korálu, ze které vykukuje dvoucentimetrová hlavička pestře zbarveného Gobi (říká se mu Pinocchio). Na “King Fish” (Královská ryba) žije v padesáti metrech Muréna, zvaná Matka Kuráž, po jejíž tváři se stále prochází jedna nebo dokonce dvě Krevety · čističky.

Mauriciánské severní moře je klidné a teplé. Silný proud je tu výjimkou. Pokud jde o nebezpečí, tak zapomeňte, prosím, na žraloky, kteří se vám zdaleka vyhnou, ale pozor na Kamenné ryby, jichž je tu víc než dost · a na hloubku. Krása mauriciánské podmořské krajiny stoupá úměrně s hloubkou · a to je dost nepříjemné. Když jsem fotografoval Matku Kuráž, udělal jsem deset snímků a dekompresoval jsem potom 28 minut.

Loď zamíří k východu, přeplujeme Velikou Zátoku (Grand Baie) a směřujeme k Nešťastnému Mysu. Tady se před mnoha lety vylodila britská armáda, aby obsadila ostrov. Proto je ten mys nešťastný.

Vzdalujeme se od mauriciánského pobřeží, míjíme osamělou skálu v moři, nazvanou “Coin de mire” a v dálce před námi spatříme Plochý ostrov (^Ile plate). Vítr sílí, vlny se zvedají, blížíme se k cíli. Poblíže Plochého ostrova stojí v moři skála podobná malému sopečnému kráteru. Je to žraločí skála. Tam zamíří naše loď.

…

Hugues rozdělil potápěče do dvou skupin: pozorovatelé vpravo a fotografové vlevo. Pozorovatelé se usadí na skalní galerii v hloubce puhých sedmi metrů. Mezi galerií a sopečným kráterem leží 15 metrů hluboké údolí, ve kterém krouží, jako na divadelní scéně, padesát žraloků. Je to přehlídka všech velikostí od malých půlmetrových mláďat až po třímetrové velikány. Nikdy vás nezklamou · vždycky jsou připraveni vás přivítat.

Fotografové se mezitím usadí dole v údolí mezi žraloky. Nic jim nepomůže, že se skryjí za kameny. Žralok o nich dobře ví, krouží pozorně dál, ale kruhy jsou menší. Od lidí si žralok udržuje odstup. Nejsou mu sympatičtí.

Když se fotograf přiblíží, aby se pokusil udělat snímek, žralok se stáhne zpět. Nakonec přestane žraloka tahle hra bavit, vystřelí ven z údolí a zmizí v širém moři. Když máte v tomhle okamžiku štěstí, vběhne vám přímo před aparát.

Pozorovatelé mají za úkol všechno pozorně sledovat, přitom být na stráži a případného žraločího uprchlíka máváním a poskakováním vrátit zpět do údolí. Někdy se to podaří.

Na konci ponoru zůstane na místě z původní padesátky sotva pět žraloků. Když opustíte arénu, máte možnost některé potkat venku. Opatrně zkoumají, jestli je vzduch čistý a jestli se mohou zase vrátit domů.

Stále si opakujeme otázku: “Proč není údolí nikdy opuštěné? Co tam žraloci hledají? Co je tam táhne?” Vloni přijeli dva francouzští filmaři. Umístili do údolí videokameru, ale sami se vzdálili, aby žraloky nerušili. Když se potom dívali na výsledky své práce, napadla je fantastická myšlenka. V údolí jsou vedle žraloků i jiné ryby a je tu plno maličkých rybek · čističek. Žraloci nafilmovaní na kazetě pluli s hubou dokořán otevřenou. Že by sem opravdu připlouvali z daleka, jen proto, aby si dali vyčistit zuby? Nejen údolí samo · celé okolní moře je plné ryb. Trumpetové, neboli flétnové ryby, které jinde vidíte jednotlivě · tady žijí v hejnech. A jaký nádherný pocit být obklopen stovkou barakud, které kolem vás krouží!

Cesta sem je sice daleká, ale místo samo je přístupné i pro potápěče · začátečníky. Musí ovšem zachovat klid a rozvahu. Výstražným příkladem budiž můj přítel Bernard, který se jako pozorovatel dal strhnout mořským příbojem a spadl s výše skalní galerie přímo doprostřed mezi kroužící žraloky. Nastal veliký zmatek, žraloci se dali na panický útěk a během minuty bylo údolí prázdné, jakoby tu nikdy tihle majestátní dravci ani nebyli.

Každý z nás má vztah k místu, kde žije, třeba i jen na přechodnou dobu, k prostoru, kterému říká “doma” a který si přizpůsobuje svým náladám, pocitům a potřebám. Když už si někoho pozveme domů, dáváme mu najevo, že mu věříme. I ten, pro něhož je byt jen místem k přespání, se snaží, aby se v něm cítil příjemně, a mnohdy také, aby vyhovoval neoficiálním měřítkům “jeho kategorie”. . . . . .

Někdo svěří podobu svého bytu či domu bytovému architektovi, jiní jednoduše vyrazí do obchodního domu s nábytkem, nákladnější varianta je do značkové prodejny, a nakoupí všechno tam. Jednak to vyjde levněji, říkala paní z obchodu, taky je to všechno stejné a nehrozí, že každý pes jiná ves.

A pak je tu stále rostoucí skupina, která si s prostorem, který obývá, hraje. Vytváří si virtuální představu a tu pak podle možností finančních i možností nabídky v obchodech či galeriích naplňuje. I z bytu v paneláku se dá udělat příjemné, krásné a originální místo. Někdo kolem sebe potřebuje mít prostředí sterilně strohé, jiný naopak vzývá spousty důvěrně známých předmětů a starožitností, dalšímu vyhovuje teplo dřevěného masivu.

FUNKCIONALISTICKÝ CHLAD

Pokud přijmeme teorii, že žijeme v postmoderní době, není udivující, že neexistuje jeden hlavní směr či idea současného umění, společenského názoru a ani bydlení. Tak jako dochází k prolínání dříve nemyslitelného, tak jako se střetávají východní filozofie a víry se západními, tak jako se spolu učí žít různé národy a národnosti, tak se potkávají v oblasti bydlení kdysi protichůdné tendence. Dnes je “dovoleno” vše.

Dá se však vypozorovat jedno · únik z panelákové a bytovkové univerzality, která byla kdysi tak progresivní. Pravda, když se v polovině dvacátých let tohoto století evropská avantgarda sjednotila pod program funkcionalismu, málokdo asi tušil, co všechno nakonec může a bude (v okleštěné podobě) znamenat. Směr, jehož podstatou byl funkční požadavek, účel a jehož vůdčí osobnost a mluvčí Le Corbusier je stále pro mnohé inspirací, se postupně proměnil v úvahách a projektech například Karla Teigeho, teoretika umění, grafika a malíře, v ideu jedinečně účelových obytných soustav. Progresivní konstrukce, přísná ekonomie, bezozdobné plochy a tedy i nábytek · výroba sestavovacího typového nábytku v UP závodech v Brně. Představa domu s maličkými univerzálními klíckami vybavenými jen nepostradatelným účelovým nábytkem a společné prostory, klubovny, prádelny, místa, kde se budou obyvatelé bavit. Účelový byt, neosobní nábytek.

BEZPEČÍ V LŮNĚ PŘÍRODY

V dnešní době se začal prosazovat trend návratu k přírodě, přírodním materiálům a zdravému životu. Jedním ze současných stylů je stále oblíbenější country · venkovský, lidový. Je součástí tradice, teplý, útulný, trochu nostalgický a vyvolávající pocit bezpečí. Kousky z masivního, kvalitního dřeva, často neupravené či jen zlehka namořené, se zvýrazněnou strukturou. Mohutné stoly, uklidňující židle či křesla, nostalgické skříně. Nábytek sebevědomý tak, že jen pár kousků ovládne prostor.

Dalším ze způsobů přírodního zařízení bytu je ratanový nábytek, který je často kombinován s nábytkem lidovým a se staršími kousky. Ke slovu se vracejí mohutné dřevěné skříně po pradědečkovi či bytelné prádelníky a kostny ze starožitnictví.

DNES SE MŮŽE VŠE

Návrat k přírodním materiálům však ještě nevylučuje uplatnění skla a kovu. Kombinace teplého dřeva a chladného kovu se hodí jak do interiéru lidového, tak do bytu, kde v jednom rohu stojí váza od Bořka Šípka, ve druhém lampa od Ingo Maurera a před okny odpočívá skleněné křeslo Ghost. Dalším současným trendem je totiž transparentnost. Skleněné či umělohmotné předměty, jež se mění se světlem, prostředím či náplní. Není také žádným proviněním ve jménu lásky k retro stylu vybavit svůj byt třeba červeným koženým křeslem, které navrhoval Franz Romero a jehož inspirací byly automobily Bugatti z dvacátých let. A aby retra nebylo příliš, co takhle vyvážit ho klasikou · třeba již legendárním křeslem od Rietvelda.

A pak jsou také designové stálice, které se drží v popředí už pěkně dlouho. Jsou nejen krásné, ale i časem ověřené. Právě proto patří mezi poklady soukromých sbírek i světových muzeí. Jsou natolik žádány i dnes, že se vyrábějí jejich kopie. Pro některé firmy designéři svá díla přímo navrhli · Vitra, Thonet, jiné koupily autorská práva a snaží se dodržet původní postupy. A mezi takové stars na designérském nebi patří třeba kovové křeslo LC 4 od Le Corbusiera, Pierra Jeannereta a Charlotta Perrianda z roku 1928, nebo dřevěná židle č. 144, design Adolf Loos, z roku 1908, ale i jasně žlutá umělohmotná židle Panton Chaire z roku 1960.

Nejen do minulosti je nutné sahat pro krásné kousky nábytku, současní designéři (a není jich málo) se také činí. Na ušlechtilé materiály a rozum vsadila naděje českého designu, pětadvacetiletá Barbora Škorpilová. Vrhla se na židle, lavice a poličky z nerezové konstrukce s hliníkovou fólií, látkou, trubkami a lanky. Naopak pro šťavnaté interiéry a cit se rozhodla francouzká dvojice Garouste a Bonetti. Jejich poživačné tvary, kudrlinky, oblinky, měkké polštářky a hřejivé rozverné barvy přesvědčily například firmu Nina Ricci, pro kterou oba navrhovali flakony, obaly, křesla.

Návrat k přírodě i strohost progresivních materiálů, historické styly z minulých století i art deco, moderna i lidová tradice. Individuální styl. Osobitost. Oproštění se od předsudků. Nejen to, co čteme, nosíme a jíme o nás vypovídá, jací jsme. . . . . .

ROZHOVOR S AK. ARCHITEKTEM JIŘÍM PELCEM

Akademický architekt Jiří Pelcl absolvoval architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a design nábytku na Královské akademii umění v Londýně. Byl zakládajícím členem skupiny ATIKA a od roku 1990 má vlastní studio ATELIER PELCL. Od roku 1997 je vedoucím atelieru Architektura · design na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

V období 1990-97 realizoval např. interiéry pro Václava Havla (Pražský Hrad), rekonstrukce budovy a interiéry velvyslanectví ČR v Itálii a v Jihoafrické republice, navrhuje nábytek a užitkové předměty pro výrobní podniky. Vystavoval v renomovaných galeriích doma a v zahraničí.

Pochází z Moravské vesnice, žije v Praze a nemá doma video, mikrovlnou troubu ani fritovací hrnec.

Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohl zabývat designem a architekturou?

Poprvé asi v Brně na střední uměleckoprůmyslové škole, tam jsem začal tento obor studovat. Potom jsem si čím dál tím víc myslel, že bych to mohl dělat jako práci a povolání. Tenkrát nešlo přímo o bydlení, ale o různé předměty, věci, které nás obklopují. Představoval jsem si, že by mohly vypadat jinak.

Proč, vadily vám v podobě, v jaké byly?

Jsou předměty, které člověku vadí, některé jsou vyloženě hnusné. Ale většinou je bere v podobě, v jaké jsou. Když o nich začne přemýšlet, uvědomí si, že by je udělal jinak. Jsou věci šedé, jež nic nevyjadřují, a přitom by mohly být pěkné. Když si jdu do obchodního domu koupit hrníček na kávu, znovu zjišťuji, jaká záplava nepěkných a nic neříkajících věcí nás obklopuje. Není to příjemný pocit.

Proč si lidé vyberou raději něco, co viděli u sousedů nebo v časopise, než to, co je oslovuje?

Lidé v zásadě nevědí, jak by věci mohly vypadat, v našem školství je estetická výchova velmi podceněna, lidé nejsou zvyklí nad těmito věcmi přemýšlet.

V současné mediální době nás obklopuje svět vzorů. To, co vidíme někde jinde a co je spojeno se známou osobou, se pro nás stává vzorem, aniž bychom o té osobě více uvažovali. Vždyť to znáte, časopisy si vytipují nějakou celebritu a vlezou jí do bytu, ofotí tam všechno, začnou obývákem a skončí na toaletě. Lidé vnímají prostředí a věci, jimiž se jejich idol obklopuje a snaží se ho napodobit.

Pohledy do koupelen a záchodů mi velmi vadí. Já bych nikomu nedovolil ani fotografovat můj byt, natož koupelnu.

Myslíte, že bohatší vrstvy obyvatel se o to, jak a v čem budou žít, zajímají víc a jinak?

Bohatší lidé kladou větší důraz na reprezentaci. Vlastní dům je pro ně často zrcadlem jejich postavení.

Myslím, že většina lidí, i když má dostatek peněz, zřídkakdy přemýšlí o svém domu ve vztahu ke svému okolí, krajině, povolání, životnímu názoru a hodnotám, které vyznávají.

Stavebníci prolistují časopisy, katalogy stavebních firem, navštíví kolegu, který má nový domek. Často se rozhodnou objednat dům na klíč. Dnes patří k dobrému tónu vlastnit takový katalogový útulný domek. Tyto domy mají okna jako v Bretani, dveře jako ve Skotsku a střechy jako v Pensylvánii. Říkám tomu internacionální bastard.

Nechtěl bych nikoho odsuzovat a paušalizovat a věřím, že situace, kterou popisuji, se časem změní.

Pokud se týká bydlení a nábytku, také věřím, že vzdělanější vrstvy u nás začínají nakupovat a zařizovat se tak, že se ptají sam sebe, zda-li je nutné, aby zrovna tento kus nábytku měli doma.

Protože každá věc je do jisté míry krám, který někde stojí a zabírá místo. Jde o to, aby jich člověk neměl příliš, aby si uvědomil, že ho věci mohou omezovat.

Děláte raději domy nebo design?

Design. Navrhuji občas interiéry, rodinné domy a menší stavby.

Projektování budov je v současnosti čím dál složitější činnost, která se realizuje v týmu lidí. Jsem svým založením individualista, což pro projektování není ideální. Architektura je dnes kolotoč velkých peněz, spletitývh vztahů mezi úřady, stavebními a dodavatelskými firmami. Je to politika. Podívejte se třeba na budovu Myslbek v Praze, která bývá kritizována. Nakonec všechno odnesli architekti. Znám je a myslím si, že jsou dobří. Byli nuceni čelit velkému tlaku různých zájmových skupin, které vyznávají jinou hierarchii hodnot.

Tyto tlaky v designu nejsou?

Ne že by vůbec nebyly, ale v designu se netočí tolik peněz a tím je tlak menší. Na designu mě fascinuje jeho demokratický rozměr. Je rozdíl mezi novým domem a novým předmětem. Když je dům dostavěn, investor ho po kolaudaci převezme a začne jej užívat, i když se mu některé věci nelíbí.

Ale vy, když jdete do obchodu a chcete si koupit židli, vybíráte si. Buďto k tomu předmětu něco cítíte a vyberete si ho, nebo jdete dál. Na designu je velmi obtížné navrhnout předmět, který osloví širokou část zákazníků a přitom si podrží jisté estetické a kulturní hodnoty.

Jak poznáte, že jste udělal něco, co se bude líbit?

Na reakcích lidí. Pro mě je známkou úspěšnosti nového tvaru hrníčku to, že se začne ztrácet už v továrně. Potom se zpravidla i dobře prodává.

Změnil se nějak v poslední době vztah lidí k bydlení?

Před revolucí byt znamenal něco jiného než dnes. Byla to oáza, kam přišel člověk utahaný a zmožený, zabouchl dveře, sesunul se na pohovku, pustil si Svobodnou Evropu. Potom zavolal svým známým a sešli se na mejdanu, protože hospody byly nepřívětivé, obsluha arogantní. To veřejné bylo nepříjemné a nepřátelské.

Dnes je byt úplně jiný a mejdanů, co se odehrávají v bytě, je čím dál méně. Taky je s tím docela práce, uklízet po návštěvách. Je příjemnější jít do restaurace. Odpadlo spiklenectví.

Byt je dnes více rodinná a soukromá zóna. Lidé, alespoň myslím, omezují návštěvy a více si váží soukromí. Já se také v poslední době sejdu s někým, kdo mi není příliš blízký, raději v kavárně než u sebe doma. Byt cítím jako osobní záležitost.

Byt je podle vás tedy záležitostí intimní. Je takto intimní i nábytek?

Určitě. Dnes si lidé více rozmýšlejí, čím se obklopí. Je tu možnost cestovat, a tak poznávat jiné země a kultury a odtamtud si přivážet inspiraci.

Dříve se z bydlení dělala věda, byli jsme poučováni, jak se správně zařídit. Časopisy jako Domov nebo Bydlení mají dodnes jemný nános mentorského přístupu. Je to složité, na jedné straně lidé nechtějí být poučováni, ale ve skutečnosti jsou velmi ovlivňováni televizí anebo tiskem. Nejúspěšnější jsou ta média, která nabízejí jednoduché návody a řešení. Já bych byl také rád, kdyby věci šly jednoduše, ale ono to tak není, nejsou jednoduché vzorce, jak žít nebo jak si zařídit byt.

Co pro vás znamená byt a nábytek?

Kdybych měl prázdný byt, volnou plochu… To by byla fantastická situace, mít prostor, který je váš. Nejkrásnější jsou totiž začátky, kdy máte třeba jen koberec. Potom si člověk koupí tamto, přinese toto a je to stále takové prázdné. To je krása.

Potom se pomalu místnost zaplní a atmosféra prostoru se změní. Spousta lidí se snaží co nejdříve zaplácnout každé volné místo, aby bylo vše kompletní. A nábytek? Mám rád takové věci, ke kterým něco cítím. Největší luxus je mít málo věcí. Málokdo si to však může dovolit.

Teď jste si sám položil otázku – co je to luxus?

Jak jsem již řekl, luxus je volný prostor, prázdná stěna, velký dům. Pokud máte prostorný a krásný dům, vlastníte vzduch. Volný prostor symbolizuje svobodu, je abstraktní, neuchopitelný. Mnohdy lidem vadí, provokuje je, tak raději prostor zaplní a mají pocit definitivnosti, ukončenosti. Funguje také předsudek, že když je místnost poněkud prázdná, majitel není moc při penězích.

Jak se žije designérovi v Čechách?

Design je svět předmětů, které vznikají a ucházejí se o naši přízeň. Někdo vymýšlení a vývoj nových předmětů platí a očekává, že se budou dobře prodávat. Pro malé výrobce je obtížné uvést nový výrobek na trh a profitovat z něj. Vývoj stojí hodně peněz a je riskantní. Snadnější je získat licence nebo obchodovat. Firem, které si uvědomují důležitost vlastního designu, u nás pomalu přibývá, ale je jich pořád málo. Není to žádný med dělat v Čechách design · zatím.

Navrhujete na zakázky nebo si raději jen tak objevujete nové tvary?

Většinou pracuji na zakázku. Někdy je obtížné dodržet termín, když cítíte, že se práce nedaří. Samozřejmě, když tuto profesi děláte nějakou dobu, vždy najdete řešení, to je rutina. Ale ne každá věc se podaří.

Pro mě je ideální, když mohu pracovat volně, bez úzce specifikovaných zadání. Hodně záleží na klientovi. Musím ale říci, že teprve v poslední době si mohu klienty a zakázky vybírat · a to je potom jiná práce, je to radost.

Jejich popularita, zdá se, stoupá. Přijely přes kopečky z Itálie a Švýcarska, nelenily ani větší dálku z Německa, dokonce Británie a Skandinávie. Sešli jsme se tu z celé Evropy a malé francouzsky roztomilé městečko Val-d?Isére získávalo trochu divoký charakter renegátského sídla z Divokého západu dnešních dní. V místě, které se honosí olympijskou sjezdovkou, se totiž konal další ročník evropského sjezdu vozů třídy 4×4.

Majitelé takzvaných čtyřkolek jsou zvláštní lidé patrně všude na světě. Zdálo se až neuvěřitelné, že v dnešní době supermarketů a platebních karet může v centru civilizace parkovat a stanovat několik stovek terénních vozů a motocyklů jen tak načerno a nadivoko přímo před placeným oficiálním kempem. Podle nepsaného pravidla se na záchod chodilo do nedalekého lesíka a pro vodu k ledovcovému potůčku. Každé ráno z džípů, obytných přívěsů, expedičních karavanů, nebo obyčejných teréňáků upravených tak, aby se dalo spát na střeše, vylézali rozespalí dobrodruzi v teplákách a na propanbutanových bombách vařili čaj. Tedy v případě, že přijeli jen jako diváci. Závodníci na tradičních závodech do vrchu anebo předváděcí jezdci automobilek měli budíček o něco dřív. Nás ostatní budilo túrování motorů, které pak v oblaku prachu mizely směrem vzhůru.

Sjezdovka ve Val-d?Isére je ve výšce okolo 2000 metrů a i v srpnu se na odlehlejších stranách drží sníh, takže si tu můžete pronajmout lyže. Ale kvůli tomu sem davy návštěvníků autosalonu 4×4 nechodí. Evropská atrakce spočívá v tom, že si můžete vybrat svou značku a svést se s jejím zkušebním pilotem po náležitě těžkém terénu. Džípy a landrovery všech značek a typů se ztrácejí v oblacích kouře a sjíždějí šedesátistupňová klesání i stoupání, aby vám předvedly, co dovedou. Šofér má zarudlé oči a ústa plná prachu ho připravila o hlas, to ovšem neznamená, že by se vyhýbal krkolomným terénům, které by pěší nezvládl jinak, než s použitím lehké horolezecké techniky. Zlatým hřebem autosalonu ovšem zůstávají závody. To se zvednou oblaka prachu, zalykáte se kouřem a v uších vám řvou motory, hnané do těch nejvyšších obrátek. “Zúčastňují se jich bývalí špičkoví piloti formule jedna, kteří si sem přijdou zajezdit,” říká Vašek Adamec, zkušený dakarový matador. Závodí se tu ve třídě kamionů, proto se přijel podívat i s celým autobusem liberecké univerzity a svými kolegy · řidiči a mechaniky z drsných cest Dakaru, Sibiře a jiných extrémních míst světa. Loni se poprvé jela také třída motorkových kamikadze. Jeden z posledních ostrůvků nekašírovaného dobrodružství se tak zdárně rozvíjí.

Jako pomyslná hranice mezi Tasmánským mořem a Pacifikem leží na jižní polokouli souostroví Nový Zéland. Země nabitá všudypřítomnou silou, životodárnou i ničivou zároveň, projevující se bujností vegetace a panenskou přírodou, ale i oblastmi pokrytými ztuhlou lávou. Její jméno ve mně vyvolává jasnou představu modrozelené barvy všech odstínů, tetelící se ve věčně vanoucím větru, s nádechem pronikavé žluti zářícího slunce či nostalgické šedi táhnoucích se mlh. Uklidňující vůně čerstvého dřeva, očišťující slaný mořský vzduch, ostrý zápach sirných výparů… . . . . .

Na téměř 270 000 čtverečních kilometrech najdete jezera, na jejichž hladině se zrcadlí sněhem pokryté vrcholky hor, vodopády ukryté uprostřed hustých lesů, místními obyvateli příznačně zvanými bush, zátoky omývané tyrkysovým mořem či sytě zelené kopečky pastvin, jakoby pocukrovaných stády bílých ovcí.

…

A pak místa přímo vyzývající k prozkoumání. K takovým bezesporu patří i jeden z mnoha národních parků Nového Zélandu · Tongariro. Nachází se v centrální části Severního ostrova a jeho dominantou jsou tři sopky, z nichž Mt. Ruapehu je i dnes aktivní a o zbylých se hovoří jako o “spících”. Se sopečnou činností jsou spojené i mnohé z přírodních zajímavostí, které lze spatřit, vydáte-li se z malé turistické vesničky Whakapapa Village po desítkách kilometrů různě náročných stezek. V informačním centru vám ochotně poskytnou veškeré informace včetně pokynů, co dělat v případě, že vás během výletu zastihne sopečný výbuch. Ovšem nejsem si jista, zda rady typu “Don?t panic!” (Jen žádnou paniku!) mohou být v danou chvíli k užitku.

DAR MAORSKÉHO NÁČELNÍKA

Národní park Tongariro vznikl roku 1887. Je prvním národním parkem Nového Zélandu, jedním z prvních na světě, a patří mezi sedmnáct míst začleněných do programu “World Heritage Site” · místo světového dědictví. Zemi ho v srpnu 1887 daroval maorský náčelník Horonuku Te Heuheu Tukino z kmene Ngati Tuwharetoa, který pochopil, že jedině tak lze zachránit území, tolik významné pro maorský lid, před nešetrným chováním kolonizátorů. Maorové pokládali zdejší hory za tapu · posvátné místo. Zde byli na svazích hor pohřbíváni náčelníci kmene Ngati Tuwharetoa. Podle maorského zvyku jsou mrtví uloženi do země tím výše, respektive blíže k vrcholu hory, čím vyšší postavení zaujímali v hierarchii kmene. Proto byly zdejší hory, ale nutno říci, že nejen ty, výhodné jako pohřebiště.

V roce 1894 Parlament svým rozhodnutím formálně založil národní park Tongariro. V té době měl rozlohu asi dvě stě šedesát hektarů, ale během dalších let bylo připojeno další území. Dnes park zaujímá rozlohu asi 2600 hektarů a do tohoto území je zahrnuta i sopka Mt. Ruapehu, která nebyla součástí daru maorského náčelníka. Jedním z posledních připojených území je čtyři kilometry široké lávové pole, nyní pokryté původními druhy červených a stříbrných buků.

Oblast Tongariro původně zahrnovala tři hory: Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Její název je odvozen od maorských výrazů tonga (jižní vítr) a riro (odnesený), slov spojených s legendou o vzniku sopečné činnosti Severního ostrova a objevení území dnešního parku.

LEGENDA A SKUTEČNOST

Podle maorské legendy to byl tohunga (osoba se zvláštní mocí), kdo stvořil vulkány, gejzíry a bahenní sopky. Tohunga jménem Ngatoro-i-rangi, jeho společníci a otrokyně Auruhoe spatřili na své pouti krásné hory Tongariro a Ngauruhoe. Ngatoro rozhodl, že je musí zlézt. Nařídil svým společníkům, aby se postili, dokud on a jeho společnice nebudou zpátky. Ale hladoví společníci brzy porušili slib a pustili se do jídla. Tím rozhněvali maorské bohy natolik, že ti na ně seslali sněhové bouře a třeskuté mrazy. Ngatoro a Auruhoe, uvězněni nehostinným počasím na vrcholu hory, začali rychle promrzat. Ngatoro se modlil ke svým bohům na Hawaiki, aby mu seslali oheň. Jeho slova donesl jižní vítr až k uším bohů, kteří mu podzemím tolik toužený oheň poslali. Ngatoro se zotavil a nabyl opět síly, ale Auruhoe nepřežila. Ngatoro vrhl mrtvé tělo své otrokyně do kráteru, který je od té doby znám jako Ngauruhoe.

Vulkanická aktivita probíhá v parku Tongariro mnohem déle, než říká legenda · možná již půl milionu let. V posledních desítkách let došlo k výbuchům všech tří vulkánů. Mt. Tongariro, vysoká 1986 metrů, je stále považována za aktivní, ačkoli naposledy explodovala v roce 1926. Stopy po explozích jsou však patrné po celém masivu, rozčleněném nejméně na dvanáct sopečných kráterů, více či méně narušených dlouholetou erozí. Procházíme-li touto asi nejbarevnější částí parku, nemůžeme se nezastavit u tyrkysových a čistě modrých jezer, kontrastujících s hnědočerveně zbarveným “Red Crater”, u bublajících horkých pramenů či u pramenů “Soda Springs”, kde křišťálově průzračné vodopády poskytují jedno z mála příznivých prostředí některým druhům rostlin, jako jsou blatouchy nebo purpurové skalničky.

Mt. Ngauruhoe (2291 metrů) je z geologického hlediska mnohem mladší sopkou (odhaduje se, že vznikla během posledních 2500 let). Tomu odpovídá i její stále téměř dokonalý kuželovitý tvar. Poslední výbuch · v únoru 1975 · byl obzvláště mohutný. Sloup explodujícího materiálu vystoupil do výše téměř devíti kilometrů nad vrchol a rozprostřel se kolem jako oblak popele až do výše dvanácti kilometrů. Jak popel neustále pršel na okolní krajinu, strhával s sebou obrovské laviny vyvržených zbytků, pevných, ale stále horkých. Exploze trvala pouhých osm hodin, přesto za tu dobu sopka stačila vyvrhnout obrovské bloky horké lávy, některé o velikosti až sedmadvacet metrů v průměru. Turistické stezky v okolí dvou kilometrů byly úplně zaneseny vulkanickým materiálem, silná vrstva pokryla i v okolí se vyskytující rostliny a dřeviny. Od té doby je však sopka v klidu a další erupce se v blízké době neočekává.

SPÍCÍ ĎÁBEL

To se však nedá říci o třetím, nejvyšším a nejaktivnějším vulkánu parku · Mt. Ruapehu. Se svými 2797 metry je nejvyšší horou Severního ostrova. Tento masivní vulkán má několik vrcholků a postranních kráterů, přičemž hlavní kráter byl ještě do poslední exploze v roce 1996 zaplněn vodou. Kráterové jezero existovalo asi od poloviny 19. století, bylo pět set metrů široké a obsahovalo neuvěřitelných deset milionů krychlových metrů vody. Jezero ohřívala vulkanická činnost, přičemž teplota vody se pohybovala v širokém rozmezí. Tak například v roce 1926 byl povrch jezera zmrzlý, ale během silné aktivity v letech 1968·71 vystoupila teplota na 60 oC. Ještě v osmdesátých letech turistické brožury doporučovaly koupání v jezeře, ale jak se voda v důsledku vulkanické aktivity stávala kyselejší, muselo se od této turistické atrakce upustit. Skrze hladinu totiž probublávaly plyny a občas se objevily i sírové skvrny. Dnes, poté, co poslední mohutný výbuch kráterové jezero zcela zničil, už můžeme pouze odhadnout, kam asi někdejší vodní hladina sahala. Na dně kráteru se začalo už tvořit jezero nové, které lze spatřit skrz neustále vanoucí dýmy par a sírových výparů, dusících člověka až k zalknutí. Je to, jako byste stáli na samém prahu pekelné brány, cítíte ohromující sílu podzemí, která dává tušit, že nebyl všem výbuchům zdaleka konec.

Jen v tomto století Ruapehu explodovala hned několikrát, od menších výbuchů až po ty s nejničivějšími následky, způsobenými tzv. lahary · mohutnými toky směsi vody, bahna, popele a ostatních vulkanických zbytků. Ke vzniku laharů přispívalo kráterové jezero, ale i velké množství ledu a sněhu, pokrývající vrchol hory již od doby ledové. Exploze v takovýchto podmínkách pak znamená obrovské nebezpečí, jelikož vyvržený materiál se smísí s popelem a vodou a proudí po svazích hory, strhávaje vše, co stojí v cestě. V prosinci roku 1953 došlo k prolomení jedné strany jezera, které se během patnácti minut propadlo o šest metrů. Mohutný lahar zaplavil vesnici Tangiwai, ležící na úpatí hory, a strhl železniční most několik okamžiků před tím, než přijel vlak jedoucí po trase Wellington · Auckland. Lokomotiva, tendr a pět vagonů se zřítily do prudkého toku laharů, kde našlo smrt sto jedenapadesát lidí. Od té doby došlo k několika dalším sesuvům laharů, které zničily lyžařské vleky na svazích hory, budovy a mosty v blízkém okolí, způsobily velké škody v zemědělství a poškodily místní flóru a faunu. Nejinak tomu bylo i po zatím poslední mohutné explozi 23. září 1995, která nastartovala sérii dalších výbuchů, trvajících až do července loňského roku. V tento den, na pozadí bezmračně modré oblohy, v podvečer rušného lyžařského dne, byly tisíce lidí svědky okázalého probuzení sopky. Někteří lyžaři ještě dokonce sjížděli poslední metry k horské chatě, zatímco ostatní již sledovali mohutný gejzír lávy, prachu, popele a páry, tryskající do obrovské výšky nad vrchol kráteru. Jak erupce pokračovala, pokrývaly se původně bílé lyžařské svahy šedočernou vrstvou popele a následně byly zaplaveny širokými toky laharů, proudícími až devadesátikilometrovou rychlostí. Do poloviny října 1995 pak došlo k dalším menším explozím, a teprve potom se erupce změnily v mračna plynu, vytvářející bledý modrohnědý vulkanický smog, známý jako vog, rozprostírající se nad velkou částí Severního ostrova. Během listopadu 1995 se na dně kráteru začalo tvořit nové jezero, zahalené stále do doutnajících sírových par. Dalo se předvídat, že vulkán neřekl své poslední slovo. Po několikaměsíčním relativním klidu se v červnu 1996 jako první znamení blížící se erupce objevily nad vrcholem nevinně vyhlížející růžové mraky dýmu a neustálý třes dával vědcům tušit, že žhavé magma si nezadržitelně razí cestu k povrchu. Ruapehu pak 17. června 1996 vybuchla ve své plné síle, vyvrhujíc obrovské a nebezpečné mraky popele. V deset kilometrů vzdáleném horském středisku Whakapapa Village bylo slyšet řinčící okna budov a zlověstné hlasité exploze, jaké možná kdysi daly této sopce jméno Ruapehu · “kráter vydávající výbušné zvuky”. Mírné výbuchy pokračovaly až do pozdního července, kdy už měla být v plném proudu zimní lyžařská sezona. Nepředstavitelné množství popele a prachu však pokrylo všechny lyžařské svahy a laviny bahna s sebou odnesly lyžařské vleky. Škody na majetku a ochromením turistického ruchu způsobené finanční ztráty dosáhly milionových částek a měly dopad na místní i regionální ekonomiku. Dvě hlavní lyžařská centra Turoa a Whakapapa byla otevřena až v srpnu, avšak ani příležitostné a život neohrožující exploze, vytvářející lyžařským svahům fantastické pozadí, již do konce lyžařské sezony nepřilákaly výrazné množství návštěvníků. Snad jediný, kdo se okamžitě snažil využít stávající situace, byli podnikaví obchodníci, kteří ihned začali vydávat velké množství knih, plakátů a pohledů, prodávat trička s obrázky běsnící Ruapehu atd.

I přesto, že Ruapehu je “Papinovým hrncem” neustále hrozícím výbuchem, je park Tongariro jednou z nejnavštěvovanějších oblastí Nového Zélandu. V létě láká k vysokohorské turistice nebo na horská kola a v zimě na sněhové pláně lyžařských svahů, poskytujících jednu z mála možností lyžování na Severním ostrově. Jedním si můžeme být stoprocentně jisti · park Tongariro určitě patří mezi ta místa na Zemi, která lidstvu připraví ještě mnohá překvapení. Nejpřesvědčivějším důkazem jsou čerstvě zaznamenané výbuchy ze 13. října loňského roku, kdy Ruapehu vyslala hrozbu v podobě vyvrhnutých mračen prachu a opět ohrozila lyžařskou sezonu i lidské životy. Uvidíme, jestli se bude snažit překonat svá dosavadní pekelná představení…

Hej, Čechu, žiješ ještě?” ozval se zvenčí hlas a tmou kryté korby se rozlehl rachot železné závory. Stáli jsme u nějaké křižovatky, kolem křovinatá, mírně zvlněná pustina, na jihovýchodě pásmo hor. Po dvouhodinové jízdě ze zapadlé vísky Villa Dolores mám konečně možnost seznámit se s posádkou kamionu. “Bude oběd,” dodal kamionéro, rozložil na krajnici židličky, stolek a začal připravovat přenosný plynový vařič. Jeho společnice krouhala do kastrolu cibule a společně pak velmi rychle vykouzlili tři talíře s vařeným vepřovým s vejci, špagetami, chlebem a vínem. Pojedli jsme, vínko popili a vyrazili dál. Vzali mě do kabiny a ještě než jsme vyjeli na další cestu, dali jsme si se šoférem frťana pravé skotské.. . . . .

Asi po dvaceti minutách jízdy se Nazário náhle nadzvedl, vystrčil nohu do zvláštní polohy směrem nahoru a zároveň se při tom začal vykrucovat ze svého místa. To už ho jeho žena Anna v plné rychlosti za jízdy střídala u volantu. Nazário pak zalezl do spacího prostoru, kde si se slovy “Esto es la vida” (Jó, tohleto je život) dal ještě jednoho panáka a zavrtal se do pokrývek.

Během několika dalších hodin se jednotvárná křovinatá krajina prakticky neměnila, silnice vedla jako lajna tvrdošíjně stále kupředu. Pustina kolem je pravidelně rozdělená ostnatými dráty, jen občas stojí za plotem domek či spíše chatrč, v okolí je pak možno zahlédnout osamělou postavičku, jezdce na koni bez sedla anebo stádo ovcí a koz popásajících se mezi tím křovím.

…

Monotónní jízdu ruší náhle Anna, když na něco vzrušeně ukazuje · v křoví před námi mizí skokem šedé zvíře.

“Puma,” dostává se mi vysvětlení. “Už tu moc časté nejsou,” dodává Anna.

Konstantní rychlostí 75 kilometrů v hodině se zvolna blížíme k městečku San Luis. Anna rýpe do Nazária, který chvíli vrčí, rozespale vystrkuje nos z pokrývek, a pak se · opět za jízdy · ujímá řízení. Anna totiž neumí ani rozjíždět, ani zastavovat, a nezná vlastně ani žádná silniční pravidla…

Menší zaprášené městečko s atmosférou Divokého západu necháváme za sebou a další hodinku jedeme opět rovně · přímo za nosem. Pak kamion projel jednou nepatrnou zatáčkou a opět rovně. Do Mendozy zbývá asi 250 kilometrů… To už byl čas na podvečerní maté, snad nejrozšířenější společenský rituál Argentinců. Anna v kabině připravila na plynové bombě horkou vodu.

ČAS NA MATÉ

K maté jsem se poprvé dostal právě ve Villa Dolores na parkovišti kamionů. Seděli jsme s řidiči večer na kamenné zídce, já už druhým dnem čekal “na něco na Mendozu”. Villa Dolores neleží na hlavním tahu, takže provoz nic moc. Shromaždiště kamionů bývá místem, kde řidiči tráví volné chvíle, dokud jim místní přepravní společnost nezajistí nový kšeftík. To v případě, když jezdí na vlastní pěst. Nikdo se ale z dlouhých prostojů očividně nehroutí, pravidla jsou rozdaná, teď je čas na maté.

Hostitel vyndá vysušenou dutou tykvičku jakéhosi plodu a ze dvou třetin ji zaplní sušenou drtí maté neboli cesmíny paraguajské. Napoprvé to zaleje vlažnou vodou a nechá dvě minuty vylouhovat. Pak se to vysaje bombížou · jakýmsi brčkem se sítkem na konci a vše vyplivne. Nyní se z termosky doleje voda o teplotě asi 80 stupňů a obřad může začít. Hostitel podá tykvičku prvnímu v řadě a ten pomalu a s požitkem usrkává hořký mok až do vyprázdnění celého obsahu. Následuje další, obsluhu zajišťuje stále hostitel, a když se všichni v kole vystřídají, jede se znova. Neděkuje se, to jen v případě, že již máte maté dost a chcete s pitím skončit. Jedna dávka cesmíny se může vylouhovat až 20krát, obvykle tak 10krát. Podává se buď dulce nebo amargo, tedy s cukrem či bez. Ale pořádní chlapi pijí samozřejmě bez. A o infekci při společném pití se nikdo obávat nemusí. “Horká voda přece všechny bacily spolehlivě vydezinfikuje,” tvrdí argentinské lidové povědomí. Maté má povzbudivý účinek jako čaj nebo káva, obsahuje složku podobnou kofeinu, ale díky množství substrátu spotřebovanému pro jednu dávku je nápoj daleko “povzbudivější”. Po chvíli jsem se odebral s poněkud třeštící hlavou na kutě a ulehl pod širákem mezi stromy na okraji parkoviště.

Ani další den se na parkovišti nic zvláštního neděje, nikde ani náznak škrtnutí jediného startéru. Jak tam tak v poledne zevluji kolem, ukazují mi posedávající řidiči jeden na krajnici stojící kamion. Prý jede na Mendozu. S nadějí nabíhám k okénku již startujícího auta a vzápětí cpu sebe i bágl do nitra prašné korby. O dvě hodiny později mě budí ze snění rachot železné závory a Nazário mě pouští na svobodu…

ZTRACENÝ ALBERTO

Řidič Alberto patřil k těm šťastnějším, kteří si nalezli “úplně volný prostor” na trhu. V provincii Salta rozvážel po samotách svým mrazákem všechno, od nanuků po pizzy a kuřata · a zřejmě s dost velkým úspěchem. “V naší zemi je pro každého práce dost, kdo chce, tak si vždycky něco najde. Ten kdo nepracuje, je jenom líný. Argentina je totiž strašně bohatá. Konkurenci? Nemám tu žádnou,” hodnotí svou situaci, “jezdím si svým tempem. Když se mi nechce, odpočívám, nebo jedu na ryby.”

Hodně jsme se sblížili při obědě, na který nás Alberto pozval. On se totiž o všechno zajímal, až do dna využíval, že mu osud přivál do cesty dva “baťoháře” ze vzdálené Evropy. K jídlu objednal typické jídlo · asádo. Je to pečené hovězí maso, které se podává nejčastěji na dřevěných talířích, se zeleninou, smaženými brambůrky či bílým chlebem. Víno se rozlévá ze džbánku. Po jídle samozřejmě následuje moučník: quesito con miel. Česky by se to přeložilo jako “sýreček s medem”, porce obnáší zhruba 100 gramový kus sýra politého medem… Většina přílohy obvykle končí jako krmivo pro prasata, jí se především maso. Argentina je totiž strašně bohatá. Křehkosti masa, které je vyhlášené po celém světě, se prý dosahuje tím, že se dobytek před porážkou vyžene do dozrávajícího obilí. Argentina je totiž strašně bohatá…

Směřovali jsme po asfaltce na Tucumán, kam zbývalo přes 170 kilometrů, když náhle Alberto přibrzdil a ptá se: “Já tady odbočuji, do Tucumánu dojedu až zítra. Jestli nespěcháte, pojeďte se mnou.” Ocitli jsme se na vedlejší cestě, asfalt byl zbrázděn množstvím děr. Pak jsme zahnuli na prašnou cestu vedoucí vysokými křovisky.

Najednou se mě Alberto ptá, zda bych mohl ze svého místa chvilku řídit auto. Bude se lovit. Z pod sedačky vytahuje loveckou flintu a vždy, když vyplašíme hejno jakýchsi “křepelek”, vykloněný Alberto pálí postranním oknem dokud je v dohledu jediný pták. Měl dnes špatnou mušku, nic si z toho ale nedělal. Várku pizz jsme pak vyložili asi po hodině jízdy u domků, ve kterých přebývala obsluha přehrady El Tunal. Pak parkujeme na hrázi, Alberto vytahuje rybářský prut a návnada na háčku mizí mohutným obloukem přímo pod přehradní hrází v divoce vířící vodě, nejméně 40 metrů pod námi. Ani tady ale dnes Albertovi lovecké štěstí nepřeje. Tedy kromě jedné argentinské ryby · nějakého obra · který nám přerval vlasec. Jestli to ale nezpůsobily mohutné vodní víry. Když se po hodině rozpršelo, balíme a pro dnešek končíme s kodrcáním v městečku s názvem J. V. Gonzales. Alberto tu má dlouhodobě pronajatý pokoj, u paní domácí pro nás vzápětí vyjednává druhý a opět zve na jídlo. K večeři bylo pro změnu pečené kuře, ale kousek asáda jako předkrm nikomu přece uškodit nemůže. Zejména když se pije vinný střik. Potom Albertovi konečně zazářila jeho hvězda: když se pozdě ve vlahé noci loučíme před domkem, slavnostně nám oznamuje, že teď si jde kamsi vybrat 120 dolarů, které vyhrál v nějaké loterii.

Už jsme ho nikdy neviděli. Když se druhý den do dvanácti hodin nic nedělo · dle úmluvy jsme měli vyjet ráno po osmé · paní domácí nahlédla do Albertova pokoje, aby zjistila, že řidič sem nocovat vůbec nedorazil. Na hlavní tah jsme dojeli s jedním osobákem, ale na tamním parkovišti se opět obrátili na kamionéry. Ti totiž obvykle jezdí na větší vzdálenosti.

KAMIONÉRSKÉ TEMPO

“Ukažte mi pasy,” zněla nezvyklá reakce nedůvěřivého řidiče v okénku nablýskaného “tiráku” zn. Mercedes. Když se přesvědčil, že jsme opravdu z Evropy, stroze přikývl: “Tak si nastupte.”

Když jsme se pak rozjeli, řekl: “Tak mi povídejte něco zajímavého o vaší zemi.” Tak jsme povídali. Asi nejneuvěřitelnější byl pro něj údaj o rozloze naší vlasti. Ta by se do Argentiny vešla skoro přesně 35krát. Pak zase povídal on, hlava spořádané rodiny a otec šesti dětí. Jeho plat 1500 dolarů mu zajišťuje spokojený život, stačí to na údržbu velkého dvoupatrového domu se šesti ložnicemi, čtyřmi koupelnami a čtyřmi záchody. Jenom musí být vždy tak čtyři až šest dnů na cestě s kamionem, aby pak mohl strávit dva maximálně tři dny s rodinou. Díky ježdění ale zná celou Argentinu, která je, jak nezapomněl připomenout, strašně bohatá. Během dnešního dne, vlastně jen za odpoledne, jsem napočítal podél cesty nejméně 20 padlých krav. “Když takovou krávu srazí auto, pro nejlepší kusy masa si lidé přijdou jen, není-li to od jejich obydlí příliš daleko… Jinak je to nezajímá,” potvrdil bez zájmu řidič. Asi v osm hodin stavíme na večeři. Ptá se nás, co bychom si dali, což necháváme na něm. Tak se k nám ještě otočil a polohlasně prozrazuje jako nějaké velké tajemství: “Bude asádo.” Flák masa zvládáme už bez problémů, potom ještě porce quesito con miel… Začíná být problémem se vysápat po třech schůdkách do kabiny…

Pokračujeme obvyklým kamionérským tempem v cestě. Do půlnoci jízda, následují čtyři hodinky spánku a za svítání jsme už několik hodin znovu na cestě…

Venku pražilo slunce, ostrý svit zesílený odrazem od světlého písečného povrchu nás bodal do očí. Suchou pouštní krajinou mezi La Riojou a Mendozou nás už provážel mladý řidič, který toho moc nenamluvil. Když ale něco řekl, tak to mělo hlavu a patu. Má dvě děti, to starší pětileté. Takže musí chodit do školy, a to narušilo běh rodiny: dřív totiž jezdili v kamionu všichni, celá rodina. Brali to jako jeden dlouhý výlet po Argentině. Teď vždy, když odjíždí na své mnohadenní štace, děti pláčí. Ale co může dělat. Kamionéro vydělá slušné peníze, ostatní práce nejsou ani zdaleka tak dobře placeny. “Na všem najdete něco dobrého a něco špatného,” uzavřel své filozofování.

Nechali jsme se vysadit na opuštěné křižovatce nedaleko oblíbeného poutního místa věřících Argentinců. Na začátku minulého století zde došlo k události považované za zázrak, paní s podivným jménem Difunta Corea je od té doby neoficiální argentinskou svatou. Ve zmatcích, které doprovázely boje za nezávislost, totiž Difunta Corea zabloudila ve zdejší poušti. Když ji po několika dnech konečně samozřejmě mrtvou našli, její nálezci s překvapením zjistili, že Difuntin kojenec je stále na živu díky mléku v jejím prsu. Od té doby je zázračná žena považována za patronku všech řidičů, lidí na cestách vůbec a vlastně i všech ostatních… K její poctě se dnes na památném místě nalézá bizarní svatyně. Kromě stavbičky, která skrývá sádrovou sochu · ležící ženu s miminkem u prsu v životní velikosti, obklopenou květinami a několika hořícími svícemi, je všude kolem na zemi, po stěnách či stromech rozseto nespočetné množství automobilových poznávacích značek, ale také miniaturních domečků a dokonce i malinké cirkusové šapitó. Značky pocházejí z aut, jejichž havárii řidiči přežili · jistě jen díky své patronce. Miniaturky domů mají zajistit štěstí jejich skutečným obyvatelům. V okolí je také několik soukromých kaplí vybudovaných bohatými rodinami. I zde lidé odkládají drobné předměty, kterými si chtějí naklonit přízeň světice. Tady je už ale úplně všechno: od plyšových zvířátek, přes fotografie řidiče se svým vozem, rodinné fotografie či fotografie fotbalového klubu, až po odloženou sádru… Takových míst, připomínajících Difuntu Coreu, jsou po celé Argentině tisíce, symbol patronky nechybí snad u jediné cesty. Na rozdíl od tohoto bombastického památníku jsou místní svatyňky tvořeny jen skromnou soškou či pouhým obrázkem v nenápadné skříňce či pod malým křížkem v blátě u krajnice…

RELATIVITA VZDÁLENOSTÍ

Zatímco v severní a střední Argentině se krajina mimo horské oblasti mění zpravidla po půl až jednom dni jízdy, jediná asfaltovaná cesta · silnice č. 3 · protínající podél východního pobřeží celou argentinskou Patagonii od severu k jihu ani zdaleka tolik inspirace neposkytuje. Ale na druhé straně nikde jinde na světě, snad vyjma pobytu na jachtě uprostřed oceánu, není možné zažít takovou závrať z dálek, jako právě tady…

První auto, které nám zastavilo za nejjižnějším kontinentálním městem Argentiny Rio Gallegos, nás “popovezlo” do 600 kilometrů vzdálené osady Fitz Roy. Během cesty se projíždí jen jedinou “větší” osadou Piedra Buena a později se v dvoukilometrové vzdálenosti od “trojky” míjí přístaviště San Julian. Mimochodem: v Piedra Buena leží přímo u silnice rozlehlá vojenská kasárna. Argentinští stratégové jistě usoudili, že ve zdejším kraji se stejně nemá cenu nikam schovávat. Kromě zmíněných osad se na prvních 600 kilometrech může pocestný stavit na kafe či natankování nádrží na stanovišti s honosným názvem Tres Cerros · Tři pahorky. Okolí benzinky je snad nejrovnější částí na trase Rio Gallegos · Buenos Aires. Tři nepatrné vršíčky je možno pozorovat dobrou půlhodinku jízdy před a stejnou dobu po průjezdu. Ale stejně tak mohou být minuty zcela bez povšimnutí. Jinak se kolem po celou dobu rozprostírá nehostinná drsná pláň, krajina bez jediného stromku či vyššího keře. Jako by to ani nebylo na naší planetě. Tu připomíná jedině plot. Vede podél silnice po celou dobu a působí naprosto nepřirozeně · jako by odděloval nic od ničeho. Jenže celý kraj je rozparcelován na obrovské pozemky estancií, jejichž obživou jsou statisícová stáda ovcí.

Z Fitz Roye zbývalo do Buenos Aires něco kolem 2000 kilometrů, z toho minimálně polovina stále stejnou krajinou. Směrem k severu se jen nepatrně zvyšovala úroveň přízemních keříků. Do Trelewu (nějakých 500 kilometrů severněji od Fitz Roye) jsme po celodenním čekání v Comodoro Rivadavia dojeli s postarším řidičem-nerudou. První tři hodiny jízdy mlčel, pak 20 minut nadával na úplně všechno a po několik zbylých hodin zase mlčel. Následujícího dne nám štěstěna nadělila “královský stop”. Když jsme se zrána postavili na krajnici, záhy přibrzdil kamion a bodrý řidič z okýnka křikl: “Já vás znám, já vás včera viděl (v Comodoro Rivadavia, 400 km zpátky). Kam jedete?” A jeli jsme. Přiznal se, že se mu nás zželelo, že jsme včera “nic neujeli” (přesněji · pouhých 400 km). Do Buenos Aires zbývalo slabých 1500 kilometříků. Jeli jsme to celé dva dny.

TVRDÝ CHLEBA KAMIONÉRŮ

Do hlavního argentinského města přijíždíme za tmy po celodenní jízdě zcela rovnou, ale zemědělsky intenzivně využívanou krajinou. Odbočky k městečkům či velkým estanciím jsou téměř pravidelné, stejně jako předjíždění obrovského množství náklaďáků zásobujících Buenos Aires hovězím masem. Po takovém množství smutných černých očí jsem úplně ztratil chuť na asádo…

Antonio nás automaticky zve k sobě do domku na předměstí, kde žije bez ženy se svými třemi dětmi, dvacetiletým synem, sedmnáctiletou a šestiletou dcerou. Má na ně celý víkend, během neděle mu šéf sdělí novou štaci · s odjezdem buď v neděli večer nebo v lepším případě v pondělí ráno. Obě dcery, které se vzájemně oslovovaly “mami”, zasypávaly večer otce svou něhou, připravovaly večeři, střídaly se u něj na klíně. Antonio šel spát brzy, znaven po dnešní celodenní jízdě a vůbec z posledního týdne, kdy projel celou Patagonii na zhruba pětitisícové štaci… Celou sobotu se Antonio v poklidu věnuje svému vozu. Je třeba uklidit, provést údržbu motoru. Stačí prohodit pár slov se sousedem, zatímco starší dcera se motá kolem kamionu. Když mívala dříve čas, ráda jezdila s otcem na dlouhé cesty.V sobotu v podvečer se ozval telefon. Antoniův šéf mu sděloval další práci. Pokyny ukončil slovy: “…a dnes večer vyrazíš na…” Řidič se s námi v rychlosti rozloučil, dal poslední pusy dcerám a se svým vozem zmizel za svým cílem v temnotě večerní ulice. Návrat tak za 10 až 14 dní… Jó, řidič, ten tvrdý chleba má.

Malíř Gauguin psal kolem roku 1880 z Pont Avenu v dolní Bretani: “Potkávám se tu na každém kroku s čímsi divokým a primitivním. Zdejší lid dosud vzrušují báchorky o čarodějnicích, tajemné hlasy menhirů, kouzla nadpřirozeného. Když slyším klapot dřeváků na žulové půdě, vybavuje se mi zastřený, mohutný tón, o nějž usiluji ve svých obrazech…” Tenkrát si ještě těhotné Bretonky chodívaly třít své požehnané bříško o žulový kámen magických studánek. Naivní kresby ukazovaly keltské druidy s vějičkou kouzelného jmelí v jedné ruce a zlatým srpem v druhé. Dneska víme, že zlatý srp by nepřesekl ani stéblo trávy. A přece · stopy právě téhle Bretaně jsme hledali.

MAGIE “FEST-NOZ”

S pohledem do kalendáře by člověk snadno podlehl dojmu, že Bretonci tráví čas slavením svátků, slavností a poutí. Je jich třiasedmdesát. Uprostřed léta například mají v Pont-l´Abbé svůj svátek výšivkářky a krajkářky. Ulicemi plují vysoké bílé čepce. Bombarda kreslí melodii, přizvukují biniou, zdejší dudy. Jsme v kraji Bigouden historické Cornouaille · naproti přes La Manche by řekli Cornwallu · a všude, tam i tady, bývali Keltové. Schází se tu celá Bretaň.

Když druidové za nocí předsedali keltským shromážděním, vžilo se pro tyto slavnosti pojmenování “Fest-noz”, Svátek noci. V 18. století dodaly pak tanec a hudba magickému “Fest-noz” obsah bližší dnešním Bretoncům. A protože rádi slaví, spatřil Svátek noci i světlo dne…

…

Mezi dvěma chody folkloru · průvodem půltisícovky pestře vyšívaných Bretonců a vířícím kotlem tanců a zpěvu · obědváme pod širým nebem. Trochu mě trápí žaludek · svěřuji se našim francouzským přátelům. “Potřebuješ kapku Calva,” spěchá přítel s řešením. A soused odvedle, který zrovna odložil modrou zástavu svého rodiště, přidává druhé: “Poproste svatého Mamerta!” Obojí má něco do sebe. Calvados je sice doma v sousední Normandii, ale i z bretaňských jablek kvasí skvělý cidre, alkoholizovaný mošt. Na pár soudků kořalinky při tom vždycky zbude… A svatý Mamert? Prostě jeden z mnoha bretaňských světců-léčitelů, ten se specializuje na žaludek. Vztah Bretonců k zástupu lokálních světců je skoro familiární a legračně dvojaký: uctívám tě, ale běda ti, nevyslyšíš-li mě! Sochy svatých tu prý mockrát vláčeli blátem…

Jak tak stolujeme, přiblíží se klučina v malinkém krojíčku a testuje mou ženu: “Řekni Chwerch merch gwerch war chwerch march kalloch o tougen chwerch sach kerch!” Kdo by to nespletl! Tyhle pasti klade cizinci každý jazyk. “Jazykově i etnicky máme my, Bretonci, blíž k Irům a Walesanům než k Francouzům,” říká náš nový světcůznalý známý, pan Argouache. “Kontinentální Keltové osídlili poloostrov už někdy v 6. století před Kristem a pojmenovali ho Armor, Země sousedící s mořem. Mezi 4.·7. stoletím po Kristu pak Armor poskytl útočiště keltským Britům z Walesu a Irska, prchajícím přes moře před Angly a Sasy. Britové se tu usadili, oživili území zdevastované barbary, evangelizovali zdejší obyvatelstvo a z přirozeného stesku po staré vlasti nazvali nový domov “La Petite Bretagne”, Malá Británie. A z jejich církevních potentátů si pak naši praotcové vytvořili škálu patronů měst: svatý Malo, svatý Brieuc, svatý Gildas, Pol-de-Leon, Corentin, Patern… Jestli objíždíte poloostrov, máte mou chválu,” usmívá se vypravěč. “Až do 16. století tradice velela každému Bretonci podniknout aspoň jednou v životě pouť po zdejších katedrálách. Říkalo se jí Tro Breizh, okruh Bretaní. A kdo se tomuhle rituálu za života vyhnul, putoval prý sedm let po smrti · a s vlastní rakví na zádech!”

Monsieur Argouache samozřejmě mluvil francouzsky. Od připojení Bretaně k Francii v 15. století není jazyk předků samozřejmostí ani pro každého Bretonce. Jednak má bretonština tolik dialektů, že se člověk z Lorientu nedomluví s rodákem z Roscoffu, a potom, ony jsou vlastně dvě Bretaně: ta horní (galská) měla vždy blíž k Francii a byla otevřenější vlivům kontinentu. Kdežto dolní, od kontinentu izolovaná Bretaň zůstala o to bohatším rezervoárem původního jazyka, tradic a zvyků. Ale v minulém století se veřejná moc rozhodla vtěsnat celou Bretaň do škatulky francouzské národní kultury.

Rodák z Penharsu v dolní Bretani, Fanch (Francoise) Argouache, je z rodu malých farmářů. “Jako dítě jsem se bretonštinu učil doma, protože tak mluvili rodiče. Ale ve škole stačilo bretaňské slůvko, abych musel volit mezi oslovskou čepicí nebo dvaceti kolečky kolem školního dvora. Tak to chtěla Paříž. Teprve v roce 1977 vytvořila hrstka radikálů v obci Lampaul-Ploudalmézeau společenství Diwan, to znamená klíček. Vyklíčila z něj školka, kde se děti začaly učit potlačovanému jazyku. Dneska už máme takových mateřských, základních i středních škol pár desítek. Žáků přibývá, Bretonština má katedru i na univerzitě v Rennes. A na silnicích jste si jistě všimli dvojjazyčných směrovek.”

Kořením bretonštiny jsou staré legendy a pohádky, děděné z generace na generaci. Keltský esprit Bretonců, příchylný ke snu, fantastičnu a nadpřirozenu, možná vysvětluje ohromující hojnost legend v bretaňské národní paměti. Leckteré z nich (dobrodružství rytířů kulatého stolu, pozdní láska kouzelníka Merlina k víle Viviane či třeba Tristan a Isolda) přitom potvrzují keltské kořeny na obou stranách La Manche.

Zvláštní kapitolu bretaňské ústní tradice tvoří vyprávění. Bývá to ponejvíc jakési oživené zvykosloví, ilustrující drsný půvab i krutost bretaňského “Armor”, pobřeží, či “Argoat”, vnitrozemí. Ještě počátkem našeho století chodívali zimní Bretaní, statek od statku, četní vypravěči zpestřující venkovanům dlouhé večery. Jedni byli skuteční profesionálové, druzí žebráci, platící za polévku a teplý koutek u ohniště příběhem.

Fanch Argouache se vyprávěním neživí. Stojí v čele Hospodářské unie pro rozvoj severní Finistere, oblasti spojující stará království Cornouaille a Leon. Nebýt poslání té instituce v dosud poněkud zanedbané dolní Bretani tak závažné (méně než 20 % obyvatel tu pracuje v průmyslu), zněl by její název skoro anekdoticky: “Finistere” znamená “konec světa.”

INTERMEZZO – MOŘE

Moře je tak blízké a klidné, že o sobě dávalo vědět jen solí ve vzduchu a slabounkým pachem tlejících řas.

To za vichrných zimních nocí prý zní penmarchské útesy ozvěnou vln doléhající až do Quimperu, vzdáleného třicet kilometrů. Prodírá-li se malá rybářská loď v bouři zrádnou úžinou mezi Pointe du Raz, nejzápadněji čnící žulovou špicí Bretaně a ostrůvkem Sein (“Tou nikdo neproplul bez útrap a běd,” říkávali Keltové, kteří údajně jezdili na ostrov pohřbívat mrtvé druidy.), přijde i dneska vhod stará modlitba zdejších lodníků: “Bože, dej, ať úžinou propluju šťastně, neboť můj člun je vratký a moře se vzdouvá.” Snad se tak modlilo i 130 námořníků a rybářů z ostrova Sein, kteří se tu 18. června 1940 na rozkaz generála de Gaulla, nalodili do člunů, aby se naproti v Anglii přidali ke svým francouzským spolubojovníkům.

Ne náhodou střeží Pointe du Raz Panna Maria trosečníků, kdežto zátoka mezi Kozím mysem a touto žulovou Penn ar Bed, Hlavou země, je rovnou zasvěcena utonulým. A Douarnenez v jejím klíně si rádo nárokuje následnictví po tajemném Ys, nejproslulejším z potopených měst, jimiž hýří bretaňské legendy.

Moře hrálo prim v dějinách a v hospodářství dolní Bretaně odedávna. I dnes zůstává rybolov trumfem ekonomiky oblasti Finistere. Bretaň sytí rybolovem na širém moři víc než třetinu francouzské spotřeby ryb a korýšů. Klesá ale podíl příbřežního rybolovu. Rybáři vyjíždějí dál a dál, do Biskajského zálivu, do Irského moře, k Islandu nebo, jako například za langustami, až k Mauritiu. Čelili-li jejich předkové vrtochům moře, čelí dnešní Bretonci na traulerech s padesátitunovými sítěmi, sádkami a mraznicemi především konkurenci rybářů z okolních zemí, ale i stále tvrdším domácím podmínkám.

Před pár lety jsme v televizních záběrech z Paříže viděli, jak muži z bretaňských rybářských kooperativů doprovodili pravidelný “train de marée”, vlak zavážející pařížskou tržnici čerstvými rybami. Té noci dobyli bretaňští rybáři svou Bastilu. Rostoucí náklady, klesající dotace a triky obchodníků neváhajících sáhnout po lacinější skandinávské nabídce vedly k drsným scénám na jevišti tržnice Rungis: barikády z rybích přepravek, tratoliště rozdupaných šupinatých těl a rybí krve…

Nebyl ten rybí masakr zvrácenou a symbolickou obdobou keltského obětování černého kohouta? Ještě před sto lety, sotva katolický farář požehnal lodi před odplutím, kropíval prý kapitán kohoutí krví palubu, aby lov dopadl dobře a posádka se navrátila celá. Tak se v Bretani dlouho mísila víra s magií…

Hala rybího trhu v Concarneau nabízí časně zrána scény zábavnější. Hlavně pro suchozemce. Podle jakého kalendáře se řídí návraty lodí z dlouhých lovných turnusů, to ví nejlíp rybářova žena a obchodník. Už zvečera se traulery řadí u mola podle obtížně pochopitelného pořadníku. Zástup dokařů pendluje mezi molem a tržní halou s košíky naloženými úlovkem. Na třídicích stolech končí pouť sardinek a makrel, tuňáků, kambal, platýzů, rejnoků, hřebenatek sv. Jakuba, krevet a langust. Úlovek se po druzích třídí a v přepravkách se jménem lodi a majitele putuje za svítání do prodejní haly. Úderem šesté začíná “La vente a la crié”, veřejná dražba ryb.

Vyvolávači křičí, nákupčí přihazují, licitace střídá licitaci. Pouť ryb tu tedy vlastně nekončí: teprve zde jim padá konečný los, zda skončí na pultu nejbližšího krámku, nebo někde na opačném, “suchém” konci Francie. Pár dnů oddechu a rumpál rybářského “métier” se znovu roztáčí. Na molu v Concarneau vše pracuje k vyplutí. Ale už to dávno není někdejší svátek společného bdění před zdvižením kotvy, kdy musel každý rybář ke zpovědi a k přijímání. V útrobách trauleru mizí ledová tříšť, jeřáb krmí lodní spíž koši chlebů, zeleniny, sýra i nezbytných láhví červeného. Na molu k sobě lnou tiché dvojice. A ti, kteří se neloučí, mají do poslední chvíle napilno. Ne, že by uklízeli! V tom ctí své předky: “Moc čistý člun · moc prázdná síť…”

ÓDA NA ČEPEC

Bretaňské úsloví říká: “Kant bro kant giz · kant parrez kant iliz.” Nejspíš “Sto zemí, sto způsobů, sto farností, sto kostelů.” Svátek krajkářek byl té moudrosti věrnou ilustrací. Na okraji folklorního kotlíku prostřely své dílo krajkářky a výšivkářky z Pont-l?Abbé. Předváděly řemeslo staré a cizelované dobrých sto padesát let. Jejich ruce vyšívají na zástěrách, živůtcích a čepcích červenými, zlatými a bílými nitěmi prastaré motivy pavích per, planet, rybích kůstek, listů kapradí a jmelí či životního řetězce. Bigoudenské vyšívané vesty byly zas doménou mužů · prošít silné sukno vyžadovalo sílu v prstech. Ušití vesty se někdy protáhlo až na tři měsíce. V Bigoudenu působila svého času početná sdružení krejčích a výšivkářů “Kemenerien”, mluvících mezi sebou tajným jazykem chon.

Zato bigoudenské stařenky nám vyprávěly řečí jasnou. Marie-Jeanne Le Braz nám pokynula hlavou korunovanou po způsobu zdejších elegánek šikmo nasazeným bigoudenským čepcem. Tahle ženská ozdoba patří k největším kuriozitám mezi bretaňskými kroji.

“Abyste si mohla bigouden posadit na hlavu, musela byste mít dlouhé vlasy,” zněla laskavá, ale nekompromisní odpověď madame Le Braz žádostivému výrazu mé ostříhané ženy. “Vlasy vyčesané nazpátek na pěšinku vězní tříčtvrťový spodní čepeček. A drdol z vlasů přečnívajících vzadu drží hlavní trubkovitý korpus čepce. Ve stísněných bretaňských chalupách bývalo zvykem umístit kurník s drůbeží do nástavby nízkého stropu vstupní síně. Průchod síní tak ovšem nezůstával bez následků… Jaký div, že se ženy dostrojovaly do nažehlených krojů a čepců raději až venku na dvoře…!”

Nyní je výška bigoudenu kolem 32 centimetrů, ale ještě kolem roku 1850 byl téměř plochý. Výšku začal brát až začátkem našeho století, byť se časem staly jeho největšími nepřáteli automobil, kino a také vítr! Trubkovitý čepec začínal u domáckého plátna, kdežto děrovanou krajkou dnešní verze bigoudenu už zdejší mořský vítr projde snadno. Do auta by se však Bretonka v čepci sotva vtěsnala a z kina by ji nejspíš vypískali.

Zajímavý a výmluvný není samozřejmě jen bigoudenský kroj, ale i kroje mnoha dalších bretaňských lokalit. Ony všechny nejsou jen oblečením, ale zprávou o člověku v čase. Zdálo se nám ostatně, že Bretonci a Bretonky bez rozdílu věku, které jsme onoho letního dne potkali v Pont-l?Abbé, se ve svých krojích, v tancích, písních, zvykosloví a příbězích předků vůbec necítí jako v obtížné šněrovačce. Jak ubývalo dne, přibývalo naopak pod rukama žen možná jemného, ne však nepevného krajkoví, z něhož se tká křehký most mezi včerejškem a dneškem: vědomí souvislostí. “Zlaté pravidlo” tvůrců bigoudenského kroje říká: “Mezi horní rovinou čepce a dolní rovinou sukně musí být stejná vzdálenost. Prodlužuje-li se výška čepce, krátí se délka sukně.” Jestliže se tedy bigoudenská děvčata z roku 1850 v nízkých čepcích a dlouhých sukních podobala těžkým karavelám, razícím si cestu proti větru, pak jejich prapravnučky v lehčím kroji s vysokým čepcem budí představu štíhlých stěžňů, zčerstva brázdících holou planinu Penmarchu.

O MUŽI Z BÁRKY

O Bretoncích se říká, že přicházejí na svět se srdcem ponořeným ve slané vodě. O rybářích to platí dvojnásob. Jeden z nich lovíval docela sám, stranou rybářských flotil z Penmarchu. Nikdo ho neznal jménem. Vyprávělo se o něm jako o muži z bárky. Bosá noha jeho ženy prý nikdy nepřestoupila pás chaluh, značící čáru nejvyššího přílivu. Muž z bárky jí to zapověděl. Podle starého obyčeje se rybář musí dostat z moře přes přílivovou čáru sám, bez pomoci venkovanů z pobřeží. A právě tento obyčej se mu vymstil.

Jedné noci najela velká loď na skaliska u Penmarchu. Muž spustil s obtížemi svou bárku proti vlnám, zamířil k vraku a bojoval s mořem celou noc o nešťastníky vydané zkáze. Až za svítání složil na molo přístavu Saint-Guenolé posledního trosečníka. Nabral kurz ke svému domku, a sotva uvízl v písku nedaleko kotviště, omdlel únavou. Ale za chvíli ho vlny vzkřísily. Z posledních sil se doplazil k pevnějšímu břehu, kde za čárou přílivu, jak velel obyčej, stála jeho žena. Ještě koutkem oka zahlédl bárku vysvobozenou z písku mocnou vlnou. Ještě se mu před očima mihla černá silueta s rukama zkříženýma na prsou. Moře ho spolklo na třicet kroků od nehnutě čekající ženy…

MALÉ DĚJINY KROJE

Folklorní odpoledne v Pont-l?Abbé. Svátek krajkářek. Jeden z nejvyhlášenějších po celé Francii. Bretaň otevírá skříně, oprašuje kroj, žehlí čepec a obouvá dřeváky.

Kdysi bývaly kroje běžnou součástí rodinných oslav i veřejných svátků. Toto “kdysi” však v Bretani nesahá do hlubokého dávnověku. Jen málo dokumentů dokládá užívání kroje v Bretani ještě před Francouzskou revolucí. Před ní se totiž prostí lidé po celé Francii oblékali skoro stejně. Venkovský šat podléhal přísným “výdajovým zákonům”. Ty vyhrazovaly šlechtě drahé tkaniny, ozdoby a ornamenty, zatímco “venkovskému balíkovi” zbývalo konopí, hrubá vlněná příze, len či plátno · obvykle výrobky místních domáckých tkalců.

Byl to ale právě sváteční kroj, dotvářející se vlastně teprve v minulém století, který načrtl věrohodný obrázek zdejšího venkovana a podal svědectví změněných hospodářských podmínek po revoluci. Na přirozenou nechuť k uniformitě venkovského oblečení za “starého režimu” působily především dva faktory: přijala-li silně katolická a royalistická Bretaň samotnou revoluci bez valného všeobecného nadšení, uvítala naopak některé její důsledky. Třeba právě uvolnění v oblékání. Druhým, na první pohled protichůdným faktorem, byl silný “instinkt urozenosti” bretaňských nejnižších tříd. Revoluce sice přinesla tezi “égalité”, rovnosti, ale možnost obléknout se do kvalitnějších tkanin s rozmanitým dekorem byla zároveň nostalgickou vzpomínkou prostého Bretonce na to, jak se oblékal jeho pán…

BRETONŠTINA

Bretonština je výsledkem vývoje jazyka ostrovního keltského společenství (které přišlo z Velké Británie) a kontinentální keltštiny (galštiny), kterou se už předtím mluvilo na poloostrově. Také kontakt s latinou ovlivnil čtyři podoby mluvené bretonštiny, užívané v současné “bretaňské” Bretani: cornwalštinu a leonštinu, trégoroisštinu a vannetaisštinu. Místní jména jsou z větší části tvořena kořenem, k němuž se pojí jméno světce či nějaké jiné osobnosti. Kořen plé převzatý z latinského plebs (lid) znamenal ve středověku kostel či farnost. Z odvozenin Pleu, Plou, Plo příponami vznikly například Ploudaniel (farnost Sv. Daniela), Plogoff (farnost Sv. Goffa).

Kořen tré, tref znamená totéž, ale pochází z galštiny. Tréboul (farnost u rybníku), Trégastel (zámecká farnost). Časté bretonské loc odkazuje ke svatému místu: LocMaria (místo Marie, matky boží), zatímco keltské lann značící svatyni nás přivede do Lannionu (svatyně Sv. Yona). Pod specificky bretonským kořenem ker se objeví vesničky či domy (usedlosti) stojící obvykle stranou: Kermeur (velký dům), Kerfeunteun (samota u studánky). Vzdor tomu, že vlk ( bleiz) zmizel z bretaňských lesů už víc než před stoletím, uchovávají si bretonská místní jména pestré “vlčí dědictví”: Kerbleiz (vlčí samota), Poulbleizi (vlčí rybníček). Také osobní jména mají často kořen ker. Bretonec jménem Kerber znamená vlastně Petrův dům. Mnoho jiných osobních jmen je odvozeno od řemesel: Le Barazer (Bednář, Bečvář), Le Goff (Kovář), nebo jde původně o přezdívky: Le Bihan (Malý), Le Moigne (Nešika), Pennec (Hlavatý).

Padesát let vývoje a devět Nobelových cen! Fantastický relaxační audiovizuální přístroj! Co se skrývá za bombastickými titulky? Módní hit, anebo médium příštího tisíciletí? . . . . .

Matka příroda nás, boží tvory, vybavila samovolně fungujícími mechanismy, jejichž smyslem je odměnit ducha i tělo slastným pocitem pokaždé, když děláme něco dobrého pro záchovu života. Čím dokonalejší organismus, tím víc odměny. Bez ohledu na to, jestli se jedná o konzumaci potravy, provozování sexu či spánek. Přírodní národy to věděly, a čím víc se stávaly lidmi, tím víc si chtěly užívat. Provozovaly obřady s ububnováním až k transu, meditovaly a vymýšlely různé cviky a triky. Času na uvedení do transu bylo stále míň a potřeba slasti intenzivnější, a tak se šlo přírodě naproti. Kvasilo se a pálilo, až vznikla “ohnivá voda”, sbíraly se “dobré trávy”. Úměrně s růstem povzbuzovacích prostředků stoupala i jejich potřeba vinou stresu. Ale má to svůj velmi podstatný háček · náhradní opiáty jsou riskantní svým účinkem na organismus. Člověk si na chvíli “udělá hezky”, jako kdyby zapomínal, že vždycky je “něco za něco”.

NEUROTECHNOLOGIE

…

A pak je tu samozřejmě věčná otázka zdraví a nemoci, kde se prokazuje, že důležitým faktorem v otázce, jestli zůstaneme zdraví, je náš mozek.

A právě v tuhle chvíli, krátce před koncem druhého tisíciletí od Krista, se objevuje věda, která chce dokázat, že i v principu slasti či zdraví může za jistých podmínek platit “něco za nic”. Anebo případně “něco za informace”. Věda, která se takovými věcmi zabývá, se nazývá neurotechnologie. Řečeno slovy průkopníka této disciplíny v Čechách J. M. Valucha: “Nejvýznamnějším objevem, který nám neurotechnologie zprostředkovává, je ujištění, že člověk může být z vlastní vůle pánem svého vědomí, mysli, pocitů, chování a všech tělesných funkcí, a tím i pánem svého osudu.”

ELEKTRÁRNA VAŠEHO MOZKU

Musíme si uvědomit, že mozek je vlastně taková malá elektrárna. Frekvenci elektřiny dělíme do čtyř jogínům známých pásem · alfa, beta, theta a delta. Beta je to, co známe po většinu života, alfa fáze příjemné pohody a snění s otevřenýma očima, theta jakýsi polospánek, kdy nejčastěji prožíváme vybuzení fantazie, a delta stav transu anebo hlubokého spánku.

Důležité je, že ve stavech alfa, theta a delta probíhá jakási psychosomatická očista, v těle začnou působit pozitivní hormony, objeví se pocit blaha, klidu a harmonie a všechny buňky se regenerují. Trénovaní jogíni a děti se do alfy dostávají sami a často. Mladé tělo totiž disponuje optimálně fungujícím samoléčebným mechanismem. Proto se děti učí tak rychle · nemají s alfou problémy. Princip učení v alfa stavu se nazývá superlearning a psal jsem o něm v Koktejlu 8/94. S přibývajícím věkem je člověk jaksi “unaven stářím” a přirozená schopnost naladit se do dobré pohody, regenerovat a učit se pomalu mizí, pokud není záměrně pěstována. Pěstováním je myšleno cílevědomé ovládání své vlastní mozkové elektrárny a mnoho jogínů dokázalo, že to skutečně lze. Zbývalo najít prostředek, který by umožňoval vstup do hladiny alfa i nejogínům bezpečně, rychle a pokud možno bez velkého úsilí.

AVS SYSTÉM

Nová doba přišla s novou myšlenkou. Nemusíte se o nic starat, přístroj to udělá za vás. Z pokusů, které absolvovali vědci mnoha zemí, víme, že světlo a zvuk jsou schopny přeladit mozek na frekvenci, jakou právě potřebujeme. Zní to neuvěřitelně, ale frekvence mozkových buněk poslouchá hudbu, sleduje vizuální signály a pak je začne kopírovat. Vyrobit přístroj, který naladí mozek na požadovaný kmitočet, nebylo až tak složité. Tak vznikly walkmanům podobné krabičky se sluchátky, které mají navíc ještě brýle, ve kterých v určitém rytmu probleskují malé diodky. Říká se tomu audiovizuální stimulace (AVS) a slibuje to regeneraci mysli, rychlý odpočinek, hlubokou relaxaci nebo snadné učení. Má se zlepšovat veškerá duševní činnost, paměť, koncentrace, představivost, fantazie, sebevědomí. Klinicky je prý dlouhodobě ověřeno, že při pravidelné stimulaci po dobu několika týdnů se zvýší IQ v průměru až o 10 bodů. Stačí nasadit a snít, snadné jako kondicionér a šampon v jednom, spolehlivé jako prášek na praní. Na Západě se jim někdy říká relaxman, u nás se občas propaguje výraz psychowalkman, ale protože s černými zevnitř blikajícími brýlemi na očích se chůze tedy walk rozhodně provozovat nedá, líbí se mi spíš instantní jogín.

NEMOC ZE TMY

Jmenuje se SAD · Seasonal Affective Disorder (sezonní afektivní porucha). Příčinou je dlouhodobější nedostatek denního slunečního svitu, a pokud jste na ni náchylní, vzpomenete si na otrávenost dní, kdy bylo pod mrakem · například koncem roku 1997. I tohle jsem objevil v jednom specializovaném časopise o zdraví, v záplavě materiálů o neurotechnologii. Je to dobrý úvod k popisování vlastní zkušenosti z instantního jogína. Možná právě tady platí, že musíte být připraveni vnímat i takové signály, jako je nemoc ze tmy, zkrátka být naladěni. Na rozdíl od propagačního letáčku, který vybízí aspoň ke čtyřem opakováním, na mě pulzující bzučení a barevná hudba “nějak zapůsobily” hned napoprvé. Na rozdíl od letáčku, který tvrdí, že účinek pocítí každý, jsem v okolí lidí, které jsem nechal, aby si přístroj vyzkoušeli, zůstal jediným, koho to opravdu zaujalo na první pokus. Možná jde o to, že ne každý má vytrvalost dlouhodoběji to zkoušet a nezbytný dostatek informací.

BRAIN FITNESS?

Mistři meditace změnou stavů vědomí dokonale kontrolují všechny psychické i fyzické pochody svého těla. Vytrénování mysli k dosahování změněných stavů vědomí jógou trvá dvacet a více let, ne každému se to podaří. S jogínem v prášku to máte za pár měsíců. I ti skeptičtí odborníci, kteří o této oblasti podnikání tvrdí, že nabízí nirvánu do nákupního košíku, dovolenou pro mozek anebo sny ze stroje, se domnívají, že zřejmě v blízké budoucnosti zachvátí Ameriku po známé vlně body fitness nová vlna brain fitness. “Lidé chtějí změnit své vědomí, drogy jsou ale ilegální a meditace dá spoustu práce,” říká tvůrce jednoho z těchto přístrojů Robert Austin. Musí ale skutečně každý, kdo hledá instantní nirvánu, zaplatit faustovskou daň? Swami Chetananda, zakladatel Nityananda Institute v Cambridgi, vidí první problém v novém druhu závislosti: “Co se stane, když se mašinka rozbije? Jestliže tohle má být konec, tak jste mimo, protože hlavním smyslem meditace je osvobodit se od závislosti. Z dlouhodobého hlediska nemůžete prostřednictvím nějaké pulzující mašinky zkrátit cestu, kterou vnitřní vývoj vyžaduje,” říká Chetananda.

CO SE DĚJE?

Co se to tedy vlastně děje? Proč jsme o neurotechnologii neslyšeli už dřív, když je to takový zázrak? Podle knihy J. M. Valucha “Neurotechnologie, mozek a souvislosti” je to mimo jiné proto, že publicisté ve vědeckých časopisech na celém světě dokáží v reálném čase zpracovat asi dvě procenta všech nových poznatků. Kromě toho prý hlavní základny výzkumu psychofyziologických jevů · specializované pracoviště NASA, CIA, FBI a podobně, neměly o únik informací pochopitelně zájem. Dokud se neukázal vývoj nevhodným, protože přístroj neumí naladit mozek na vlnu “univerzálního vojáka”.

V současné době ti, kteří o AVS přístrojích něco vědí, prý pro samé obchodování nemají na informování čas. Globální meziroční nárůst spotřeby instantních jogínů se v posledních čtyřech letech pohybuje okolo 238 procent, americký trh má blízko k nasycení, konjunkturu prožívají země Dálného východu.

CHVILKOVÝ HIT NEBO NOVÁ DOBA? Vrcholný výkon, sportovní, stejně jako duševní, to je vlastně okamžik relaxace, jejímiž vnějšími znaky jsou uvolněnost, vláčnost, lehkost, chladnokrevnost a snadná koordinace. Prostě pohoda. To, co by měl náš přístrojek vytvářet. Proto nepřekvapí, že instantního jogína prý doma mají několikanásobný mistr světa v surfingu, mistryně USA v chůzi, legendární kulturista Frank Zane, fenomenální plavec Matt Biondi, špičkoví investiční makléři, jejichž jména nám, normálním smrtelníkům, bohužel, nic neřeknou, anebo naopak důvěrně známé hvězdy šoubyznysu, Patrick Swayze či Demi Moorová. A tak konečné řešení, totiž jestli se z přístroje na audiovizuální stimulaci mozku stane chvilkový módní hit, anebo masový symbol nového tisíciletí, musíme nechat času.

Je svěží zářijové ráno, slunce se právě vyhouplo nad obzor a začíná svou celodenní pouť nad prérií kdesi daleko na východě nad Saskatchewanem. Stojím na křižovatce 36. street s transkanadskou dálnicí na okraji Calgary s batohem u nohou. Mířím na jihovýchod, do “cowboy · country”. Čeká mě svět skoro jako vystřižený z legend o Divokém západě.. . . . .

“Klasický věk Ameriky” druhé poloviny minulého a počátku našeho století byl plný stád bizonů, hovězího dobytka, divokých koní, skupin kovbojů, rančerů, lovců kožešin a Indiánů. Podobný obraz s příchutí romantiky a dobrodružství, byť v poněkud zmodernizované podobě, je možno spatřit na některých místech dodnes. Jednou z takových “cowboycountry” je i jihovýchod kanadské provincie Alberta se svým centrem v Calgary.

První pionýr se tu usadil v roce 1909 a od té doby začala populace prudce růst. Přicházeli stále noví přistěhovalci, prérie se zaplnila ranči, osadami a městy. Pak ale přišel krach na Newyorské burze, prudce klesly ceny masa a dalších zemědělských produktů, jejichž výroba živila celou oblast. Půda už farmáře neuživila a kraj se zase vylidnil. Druhá vlna imigrace nastala až v 50. letech, kdy kraj osídlili nejen zkušení farmáři, ale i dobrodruzi z celého světa. Většina jich byla ze Spojených Států, především z Utahu, dále z Ukrajiny a Slovenska.

Přistěhovalcem z Utahu byl i otec Connieho Scovilla, jehož ranč se stal na pět měsíců mým domovem.

Ujíždíme terénním náklaďáčkem po lehce zasněžené prérii zkontrolovat stáda dobytka několik kilometrů na západ od ranče. Cestou míjíme skupinu stromů. Už z dálky je vidět, že byly vysazeny uměle a tvoří hranice obdélníku o rozměrech asi 100 x 50 metrů. Ale kdo by je tu sázel a proč? Nejbližší farma je 5 km daleko.

“Tady bývalo kdysi město,” říká Connie, “se vším všudy, s bankou, poštou, saloonem… a tamhle, jak je ten lesík, bylo další,” dodává. Já se rozhlížím, ale po stavbách není nikde ani stopy. Stavělo se tu výlučně ze dřeva a většinou lehké konstrukce, takže zub času si zahlodal, až zbyly jenom ty stromy jako památka na zašlou slávu. Asi po 300 metrech najednou vjíždíme do úzké aleje. Před námi a za námi se od obzoru k obzoru táhne jako přímka. “Tudy vedla železnice, po které nikdy neprojel ani jeden vagon,” pokračuje Connie. “Postavili ji těsně před krizí a než ji uvedli do provozu, celý kraj se vylidnil.”

Po čtvrthodině cesty po staré dráze zastavujeme před polorozpadlou dřevěnou jednopatrovou chatrčí. Kdysi to býval obytný dům, dnes ji Connie používá jako skladiště soli a vitaminů pro dobytek. Ve dveřích je ještě porcelánová kulatá klika, ale už dávno nefunkční. V přízemí je několik místností většinou prázdných, nebo se starým harampádím na podlaze. Na stěnách se ještě dají rozeznat útržky starých plakátů, vylepených spíše jako izolace než okrasa. Dům měl kupodivu i sklep. Hned pod schody je v podlaze čtvercový otvor a žebřík. Sestupuji dolů a snažím se v matném šeru něco rozeznat. Otvory v podlaze sem proniká dost světla. V jednom rohu je schoulené tělo spícího ursona · amerického dikobraza a hned pod schody jakoby si někdo zapomněl papírovou krabici a v ní zavařovací sklenice, zabalené v novinách. Beru ji s sebou a na světle rozbaluji jeden z nejlépe zachovalých listů. Je tam obrázek vojáka v plné polní a nad ním titulek “Odchod našich statečných…”, zbytek chybí. Dole na stránce je datum: rok 1945.

Jeden countrysong říká: “Jediné, co countryboy potřebuje ku přežití, je brokovnice a teréňák”. Koně už jsou v současné době na ústupu. V některých případech už to dospělo do takových extrémů, že kovbojové sice mají koně v ohradách před domy, ale neumí na nich jezdit, ani se o ně starat a nechávají je zdivočet. Ti, co se nevzdali starých tradic, mají koně spíše pro zábavu · na rodeo a jenom málo rančerů je používá na práci s dobytkem. Koně začali ztrácet na významu před 30 lety, kdy se začaly vyrábět trucky, nákladní teréňáky s náhonem na všechna kola, schopné zdolávat složitý terén především v zimě, kdy teploty klesají mnohdy i na 50 stupňů pod nulou.

Chýlila se osmá hodina večerní. Venku je tma, zima, zuří sněhová vánice. V garáži sálají plynová kamna příjemným teplem a po zimním nečase tu není ani stopy. Vzadu u stěny stojí veliký Case International · traktor pro všechny případy, s radlicí na sníh zvednutou vysoko u stropu, aby nepřekážela. V garáži se totiž nacvičuje chytání telat do lasa. Na jaře začíná rodeová sezona, a tak nácvik probíhá už nyní. Jelikož v zimě, při teplotách běžně kolem ·30 ?C, není možné trénovat venku, a v garáži to zase nejde s živými zvířaty, vyřešil to Connie po svém · postavil si makety zvířat.

HOKEJ A RODEO

Společně s hokejem patří rodeo na západě Kanady k nejoblíbenějším sportům. S výjimkou velkoměst se praktikuje všude, podobně jako u nás fotbal. Každé městečko je centrem regionálních kol a celonárodní finále se pořádá v Edmontonu každoročně v listopadu. Vítězové pak postupují do celoamerické soutěže v USA. Kromě již zmíněného lasování telat existují i další kategorie jako například: jízda na divokém koni, jízda na divokém býku, slalom na koni mezi barely, zápas s volkem a další. Klasickou cenou pro vítěze je stříbrná přezka, někdy zdobená zlatem s vrypem ročníku a názvem soutěžní disciplíny. Vlastnit alespoň jednu takovou přezku patří k prestiži každého správného kovboje.

Bizoni už tu nežijí, a když tak nikoliv volně, ale na zvláštních farmách. Celá kanadská prérie je totiž obehnána miliony kilometrů ostnatého drátu a rozparcelovaná mezi farmáře, rančery a stát. Všudypřítomné ploty brání v pohybu nejen člověku, ale především stádu dobytka. Většina území už je také povrchově upravena a zúrodněna. Původní členitá prérie je k vidění jen málokde.

Mezi farmou a rančem je základní rozdíl. Zatímco farmy se zabývají pěstováním obilí a rostlinnou produkcí, na rančích se chová dobytek, přičemž průměrný rančer vlastní kolem třiceti kusů dobytka a 3500 hektarů pozemku. Přes léto se stáda pasou na pozemcích vzdálených od ranče a na zimu se musí přemístit blíže, aby se usnadnilo krmení. V každém případě dospělé kusy žijí pořád pod širým nebem a stáje nebo přístřešky slouží jenom telatům. Několikrát do roka se celé stádo nažene do ohrad a jeden kus za druhým se očkuje a provádí se sčítání a izolace březích krav. Na jaře se rodí telata; ta přes léto zůstávají u svých matek na pastvinách, na podzim se značkují, řežou se jim rohy a nakonec se musí oddělit od stáda a jdou na prodej.

Začíná podvečer a v ohradě zbývá poslední kráva na očkování. Chce to už jenom otevřít dvoje vrata, nahnat ji do “skřipce”, a to nejdůležitější bude hotovo. Nejprve otevírám vrata od ohrady a pak postupuji úzkou uličkou směrem ke druhé bráně. Když tu za sebou zaslechnu přibližující se dusot těžkých kopyt. Connie na mě něco volá, ale je špatně rozumět. Prudce se otočím a vidím, jak se na mě plnou rychlostí řítí 1200 kg živé váhy. V poslední chvíli se vrhám na drátěný plot. Je to jen mžik a už ležím naznak ve sněhové závěji na druhé straně. Connie se směje a říká: “Jako správný kovboj jsi tam měl zůstat, počkat až se přiblíží, uskočit, a když tě míjela, tak ji pohladit po krku.”

Práci s dobytkem v ohradách, třídění stád na skupiny a oddělování vybraných kusů od ostatních musí dnešní kovbojové zvládat po svých, stejně jako před 100 lety a mnohdy přitom riskují i vlastní zdraví. Také systémy propojených ohrad a uliček vedoucích ke skřipci se od minulého století moc nezměnily, ale v jiných směrech nastupuje i tady věk mechanizace. Krmí se traktorem, v létě se ke shánění stád používají terénní auta a v zimě sněžné skútry a místo biče nastoupily elektrické obušky.

PRÉRIJNÍ LOVCI

Slunce sice už od časného rána poctivě pracuje, ale zima se jen tak lehce zastrašit nedá, 5 km na sever od naší farmy bydlí nejbližší soused. Lidově se mu tu přezdívá Toot a jeho vlastní jméno ani neznám. Právě se ohřívám v teple jeho srubu, zatímco za okny si dalo dostaveníčko asi 40 kusů jelení zvěře. Každé ráno, když jde Toot krmit dobytek, tak vysype vědro ovsa přímo před okno do obývacího pokoje a kolem poledne tu na něm hoduje vysoká z celého okolí.

Vysoká se v Albertě v poslední době přemnožila. Vláda povolila lov a každý Kanaďan, který vlastní zbraň a zaplatí příslušný poplatek, si tak může jednou za dva roky zastřelit jelena. U prérijních antilop jsou omezení lovu trochu přísnější. V poslední době také roste počet vyznavačů lovu s lukem a šípem, ale pro náročnost se jedná spíše o koníčka než o vážný lov. Na ulovených jelenech se nejvíce cení trofej. Délka paroží a všech jeho výsad delších než 1 coul (2,5 cm) se sčítá a posuzuje se konečný výsledek. V případě, že se jedná o opravdu výjimečný kus, nechá se vypreparovat celá hlava, která pak slouží jako ozdoba na stěnu. Jelení maso se dává řezníkovi a dělají se z něho výtečné salámy a klobásy. Jinak se neupravuje.

Dalším oblíbeným lovným zvířetem je kojot, nebo také prérijní vlk, jak mu říkají obchodníci s kožešinami, jimž slovo kojot zavání prašivinou. Pobíhá jich po prérii spousty a v místech, kde se přemnoží, ohrožují stáda čerstvě narozených telat, takže rančeři je na smrt nenávidí. Jejich lov je co do počtu povolen bez omezení, zato jsou přesně stanovené způsoby lovu. Jsou celkem tři. Odstřel kulovnicí na dálku, odchyt do pastí a odchyt pomocí speciálně vycvičených psů. Kromě těchto povolených metod se praktikují i zakázané způsoby lovu. Mnozí lovci například pronásledují svou oběť terénním truckem, nebo na sněžném skútru, a pak ji střelí zblízka brokovnicí. Vláda se snaží tomuto pytláctví zamezit a nabízí řešení. V místech, kde se kojoti přemnoží, se rozmístí pomocí vrtulníku otrávená návnada. Na první pohled přijatelné, ale jaké to může mít následky pro ostatní obyvatele prérie…

Pravidelným říjnovým rituálem je lov kanadských divokých husí. Na první pohled to může působit komicky. Skupina lovců, většinou v počtu 6·10 osob, se sejde před úsvitem na posekaném obilném poli, kde se ještě nebalíkovalo a obilí leží v řádkách na zemi. Nejprve se musí schovat auta, a to nejméně půl míle od místa lovu. Potom se rozmístí návnady · velké plastikové makety husí a nakonec se dají dohromady skládací úkryty v podobě houštin, každý pro tři lovce. Nabijí se zbraně a následuje čekání. Někdy může trvat i hodiny.

DIVOCÍ KONĚ

Na světě pořád ještě existuje několik míst, kde se opravdu dají vidět divocí koně. Dokonce i tady na té oplocené a perfektně organizované kanadské prérii. V prosinci roku 1993 vniklo stádo přibližně 1300 divokých koní do vojenského prostoru u jižní hranice Alberty a znemožnilo nácvik vojenských operací. Nastal problém, který se řešil až na vládní úrovni. Výsledným rozsudkem bylo koně pochytat a rozdělit mezi drobné chovatele. Byl to úkol nelehký, protože celá akce se měla odehrávat v členitém, řídce zalesněném terénu. Nejednalo se o klasickou práci honáků, protože základními prostředky pohybu byly vrtulníky a sněžné skútry.

Mechanizace, která sem dorazila asi před 15 lety, sice značně ulehčila práci a zvýšila produkci, ale zároveň s sebou přinesla i negativní jevy. Současná nastupující generace vyrostla a byla vychována v relativním přepychu. Nebyla nucena těžce dřít, aby si vydělala na živobytí, a proto ani neměla příležitost naučit se dělat. Život rančerů, který byl v posledních 100 letech poměrně stabilní a moc se nezměnil, vstupuje dnes do období krize. Prognostiky samotných farmářů nehýří optimismem a je celkem možné, že se jednou někdo někde zeptá: “Přežijí kovbojové rok 2000?”.

Malé, jasně červené papričky chilli neboli lombok se na Lomboku totiž přidávají téměř do všeho, a tak si ostrov své jméno opravdu zaslouží.Holuby s píšťalkou naopak uslyšíte jen na Lomboku. Šikovní místní kováři vykovali malé flétničky a přivázali je holubům na hruď. Jak ptáci letí, píšťalky samy zpívají o bohatství pána, který si mohl tolik holubů koupit. Podívejme se ale raději na věci méně pohyblivé.

První zážitek, který ostrov Madeira skýtá, je přistání letadlem. Pilot musí mít silné nervy: letištní dráha měří necelých patnáct set metrů. Později jsem se na přistávání a starty letadel díval mimo letiště: do katastrofy zbývalo vždy jen pár vteřin.

Nikdo tu nechce pas. Už od první chvíle jsem cítil, že tu panují volnější, lidštější pravidla, než je ve světě běžné. Cestou do hlavního města · přístavu Funchal · mě ohromilo, s jakou houževnatostí se zdejší obyvatelé zmocnili skalnatého prostoru. Kvalitní asfaltové silnice hadovitě stoupají do strmých skalnatých kopců a já žasl nad mocí lidské ruky: na každém větším srázu, průrvě, strži se na nepatrné plošince drží několik domků rozličných velikostí a umíněně se k nim lepí sebemenší zahrada. Než jsem stačil svůj první dojem vstřebat, seděl jsem v příjemném interiéru lodi (Juan pro nás rezervoval první třídu), která naši skupinu během dvou hodin dopravila na ostrůvek, který je od Madeiry vzdálen asi 55 km.

PORTO SANTO

Porto Santo je tak malý a na první pohled tak pustý ostrov, že jsem nechápal důvod, proč si dal kdysi někdo námahu, aby jej osídlil. Stalo se tak v roce 1420 zásluhou Bartolomea Perestrella. Ostrov však objevili o dva roky dříve dva Portugalci · Joao Goncalvez Zarco a Tristao Vay Teixeira. Historii Porto Santa oživuje přítomnost Kryštofa Kolumba. Žil tu ve vyhnanství, ale to mu nebránilo, aby se tu oženil s Perestrellovou dcerou Moniz. Dodnes tu stojí dům, ve kterém studoval navigační teorie a spřádal své plány. Dům nyní slouží jako Kolumbovo muzeum.

Blahodárné účinky má téměř zlatý písek, který pokrývá devítikilometrovou pláž (ostrov je 11 km dlouhý a 6 km široký). Dozvěděl jsem se, že jde a radioaktivní písek s léčivými účinky. Místo krému na opalování jsem nanášel na kůži příjemný mokrý zlatobílý písek (je promíchán s radioaktivní slídou) a výsledek dostál očekávání: byl jsem opálený, aniž bych se spálil. Písek je prý zvláště účinný na léčbu lupenky a kostních potíží.

Hluboký zážitek ve mně zanechala projížďka ostrůvkem. Až na pobřeží je ostrov téměř pustý, takže jsem žasl, kam až portugalská vláda nechala vybudovat silnice. Cítil jsem, jak mě prudké svahy až magicky přitahují. Na dně údolí, obklopen drsnými tvary strmých strží, jsem vytušil, proč si cizinci v takové až strašidelné rokli staví domy. Protože Porto Santo je především skalnatý ostrov, pokrývají některé plochy uměle osazené stromky. Mnoho druhů z celého světa. Ostrov je suchý a stromy, které už čtyřicet let nemění výšku, mohou zadržovat vodu. Je až neuvěřitelné, kolik živin či životodárné energie musí obsahovat sopečný kámen: zeleni (i skotu a divokým králíkům) se tu daří. Ostrov je teplý, ale nikoliv vlhký. Déšť se místních dotkne zřídka, pouze v zimě.

Po ostrově je rozseto přibližně 3000 místních obyvatel, kteří jsou do jednoho katolíci. Typický “Portosanťan” je menší postavy, má tmavohnědou pleť, černé vlasy (v minulosti se na ostrov deportovali vězni z Nigérie a z Maroka) a vyznačuje se až obdivuhodnou leností. V horách jsme na jednoho “samorosta” narazili. Byl nesmírně hravý, přátelský; rysy a vrásky obličeje mu ještě hrály minulými stoletími. Slyšel jsem tu takové rčení: otec začne stavět dům, syn jej dostaví a vnuk ho vymaluje.

Místní obyvatelé se věnují především zemědělství: pěstují bílé víno (plazí se při zemi), cibuli, rajčata, sladkou mrkev a vynikající melouny. Civilizace tu zapustila své kořeny vlastně až v roce 1990, kdy se v Porto Santu postavil přístav. Za sedm let tu vyrostly desítky hotelů a obchodů…

VELKÁ BOTANICKÁ ZAHRADA

Madeira je oproti Porto Santu velká botanická zahrada. Jediné, co jsem tu postrádal, byly písčité pláže, ale Madeira není ostrov ke koupání, ale ke koukání. Ostatně malovat sem jezdil i sir Winston Churchill, který tu má svou pamětní desku.

Stoupáme k vyhlídce, odkud je vidět vesnice Via Lobos. Je to po Funchalu nejvíce osídlené místo. Přičinili se o to místní rybáři, kteří jsou zvyklí na početnou rodinu. Zplodí deset až dvanáct dětí. Uživit rodinu není snadné, natož potomkům poskytnout vzdělání. Počet dětí odůvodňuje i naprostá pobožnost vesničanů, kteří odmítají antikoncepci.

BOŽÍ POŽEHNÁNÍ

Stále nechápu, jak na strmých vrcholcích mohly vykvést ty malé domky. Snad nějakým “božím požehnáním”. Výškové rozdíly jsou tak dramatické, že představa putování z jednoho konce na druhý… Heroický výkon! K některým domkům se nemohou dostat žádné silnice. Dokonce ani vrtulník nemá kde přistát. Veškerý stavební materiál se od vzdálených cest nosil, a dodnes často nosí, na zádech, takže stavba domečku · a většinou jsou velmi pohledné, i když uvnitř chudé · trvala dva roky.

Od výšky pět set metrů se zcela mění ráz krajiny. Z výšky jakoby padají strmé úzké kanály: vypadá to, jako když někdo spouští provaz vězni, který trčí na dně rokle. Kanály, i když širší, stavěli osadníci už v 15. století. Společně s malými kanálky jich tu je 1400 km. Slouží k zavlažování především banánovníků, ale i zeleniny, kterou mohou pěstovat pouze na kameny zpěvněných terasách. Plody pak na zádech v košících snášejí k silnicím, kde na ně čekají náklaďáky z Funchalu. Pokud ne, musí prodat svou úrodu značně pod cenou.

Roste tu úplně odlišná vegetace než u moře: kleče, nízké borovice, divoké hortenzie, skály zdobí africké lilie… Výše si mohu pochutnat na velkých borůvkách a subtropickém ovoci; volně tu roste petržel, oregano, rozmarýn, fenykl, avokádo… Na nejvyšších vrcholcích se občas zatřpytí sníh. Podél skal tečou vodopády, vodní tříšť někde padá i na střechy aut. Ještě procházka lesem: rostou tu vavříny, eukalypty, růžové, bílé a modré hortenzie… A domorodkyně nabízejí ojedinělé domácí portské. Všechno tu ladí. I architektura. Po celé Madeiře platí zákon, že dům musí mít určitý počet pater, respektovat výhled souseda, musí zachovávat typický strohý styl. Téměř každé stavení používá maurské motivy (ptáčci nebo hlavy andělů na rozích domu) jako ochranu domu od všeho zlého.

TAJEMNÁ ESPADA A MADEIRSKÉ VÍNO

Na celé Madeiře je typickým jídlem ryba jménem espada. Je to černá, asi metr dlouhá ryba opředená trochou tajemství. Má až tři sta tisíc vajíček a nikdo neviděl její mláďata. Není také známo, čím se živí; nezjistil to ani Jacques-Yves Cousteau. Espada se vyskytuje na několika místech světa, ale na jídelníčku se objevuje nejvíce na Madeiře. Loví se pouze v noci nebo za tmy, kdy vyplouvá na hladinu. Jinak žije v hloubce 600 až 900 metrů.

Nejstarší vína zrají ve Funchalu · klášteře ze 16. století, kterým ještě prochází původní ulice. Původní je vše: nástroje i sudy. Nejstarší víno tu zraje od roku 1882. Ochutnal jsem tu stoleté víno. Sto let má na jazyku i duchovní rozměr.

VESNIČANÉ

Jsou podobně snědí jako v Porto Santu, ale jsou tu i modroocí předci Keltů a Vlámů. Jejich život stále připomíná “středověk”. Muži dřou a fyzickou kondici trýzní (nebo snad podporují?) nadměrnou konzumací vína (3·4 l denně). Dívky jsou údajně hezké do 15 let.

O úrovni vzdělání s nadsázkou svědčí zdejší historka: Portugalská vláda poslala svého veterináře, aby provedl inseminaci krav ve vysokých horách. Veterinář přišel k jedné stařence a oznámil jí, že musí oplodnit její krávu. Nerozuměla. “Vaše vláda mě poslala, abych vaší krávě udělal tele,” vysvětloval dál. Šokovaná babička vládu respektovala a vysvětlila veterináři cestu do chléva. Nakonec vážně dodala: “Kalhoty si sundejte venku a až krávu oplodníte, tak za sebou musíte zavřít vrátka, aby mi tu otelenou krávu nepoštípali komáři!”

Navštívil jsem “jablkobraní”, kde se před očima hostů lisovala jablka a čerstvý mok s trochou alkoholu se hned pil. Podávalo se králičí maso, typické jídlo “espada” (kousky hovězího napíchané na dřevěném proutku) a přitom se tančilo. Muži skotačili především s muži. U pobřeží již civilizovaného Ribeira Brava mi neuniklo, že několik mladíků se tu jen tak bezúčelně potuluje. Jako by něco hledali. Snad svou minulost.

FUNCHAL

Počet obyvatel hlavního města roste, oficiální údaj je 120 tisíc. Město žije hlavně turistickým ruchem, takřka vše mu je podřízeno.

Hlavní město Madeiry, přestože spadá pod Portugalsko, má svého prezidenta, který má celkem devět sekretářů a ti vlastně tvoří vládu Madeiry: je oproti portugalské více pravicová. Funchal má vše co každá metropole: vysoké školy (speciální obory jsou v Portugalsku), soud, radnici, vládní budovu, svůj malý růžový “bílý dům”…

Samostatnou kapitolou je zdejší prezident. Je to vlastně absolutista: vládne 25 let. Jmenuje se Alberto Joaô Jardim a je oblíbený jako u nás některé filmové nebo fotbalové hvězdy. Také proto, že se pohybuje mezi obyčejnými lidmi a bez ochranky. Jednou se stalo, že se jeho řidič mercedesu opil, a tak lidé mohli vidět, jak prezident řídí, zatímco řidič vzadu spí. Při jedné tiskovce chtěli portugalští novináři prezidenta vyprovokovat: otázali se ho, proč nechodí do práce pěšky, když to má tak blízko. Odpověděl, že to jednou zkusil. Výsledek neměl ekonomický ani ekologický účinek: po cestě mu každý řidič zastavoval s otázkou, co se děje, že jde pěšky. “A tak jsem způsobil v dopravě větší problémy, než kdybych jel vozem,” vysvětlil prezident.

Nejednou jsem slyšel, že Madeira patří k nejkrásnějším ostrovům. Z Homérových pověstí někteří badatelé usoudili, že tento mladý ostrov je jedna z možností, kde se mohla nacházet bájná Atlantida. Lidská stopa se na Madeiře otiskla až rok po objevení Porto Santa (1419) a zanechala ji tu stejná expedice, podporovaná princem Jindřichem Mořeplavcem. Ostrov byl osídlován i nepřímo: před pirátskými výpravami se sem na čas uchylovaly lodní posádky a posléze zjistily, že se tu dá žít i déle. Cestu do vnitrozemí si klestily hustým pralesem. Proto název Madeira (ostrov dřeva). Na tomto rozmanitém prostoru (741 km2) žije asi 260 tis. obyvatel a z toho 120 tis. v hlavním městě Funchal. Ostrov leží v Atlantském oceáně, asi 1000 km od Portugalska (Lisabonu) a severně 450 km od Kanárských ostrovů. Madeira tvoří spolu s ostrovy Porto Santo, Desertes a Sevagens součást Portugalska, má však vyšší stupeň autonomie. Nejdůležitějším zdrojem příjmu je turistický ruch: ostrov nabízí celoroční klima v průměru 20 °C. Teplota vody dosahuje okolo 22 °C.

Na gymnáziu jsem před válkou neměl zrovna pěkné výsledky, zato fotografování mi šlo už od začátku velmi dobře,” vzpomíná Ladislav Sitenský, významný český fotograf, kterému Koktejl věnoval v jednom z loňských čísel rozsáhlé portfolio. “Měl jsem rád přírodu a obzvlášť jsem miloval mraky. Už na mém prvním filmu z června 1933 jsem jich měl několik parádních. Na jaře 1937, tedy před padesáti lety, jsem s nimi uveřejnil reportáž v Ozvěnách. Text však napsal někdo jiný. Krátce nato jsme na gymnáziu dostali za úkol napsat kompozici na volné téma. Nic mě nenapadlo, a tak jsem si vzpomněl na lyrický slovní doprovod k mým mrakům v časopise. Svůj okamžitý nápad jsem realizoval bleskově. Budova gymnázia byla nedaleko Vinohradské vodárny a já bydlel kousek od Národního muzea. Dovolil jsem se profesora Káchy na záchod a upaloval jsem tryskem domů. Sebral jsem časopis a utíkal zpět do školy. (V té době jsem běhal střední tratě za dorost Slávie a byl jsem dost rychlý.) Pod lavicí jsem měl složený časopis a bleskově jsem opisoval článek. Stačil jsem to jen tak tak. A výsledek? Dostal jsem z kompozice (opsané) první a poslední jedničku v mém životě. Co mě však přimělo k tomu, že po padesáti letech znovu uveřejňuji fotografie mraků, je fakt, že se od té doby velmi změnilo ovzduší, tudíž i ty krásné mraky jsou dávnou minulostí. Ty můžeme občas vidět někde v přírodě, avšak určitě ne v Praze. Tady je obloha buď bílá, šedá nebo modrá, ale tak fantastické mraky, jaké jsem zde fotografoval z okna mého bytu čtyřikrát do měsíce, jsou nenávratně pryč. Věřte mi, fotografuji je už 65 let.”

…

ATMOSFÉRA ATMOSFÉRY

“Vyberte si jeden takový mráček, plující po nebi, zavěste se na něj svým pohledem. Plujte s ním po onom nádherně modrém a nesmírném oceánu oblohy. Nebudete litovat, dostanete se s ním do světa a kolem světa a zažijete na své cestě dobrodružství, jako v oněch fantastických románech Verneových…” tak začíná článek z časopisu “Ozvěny” a zároveň “kompozice”, ze které dostal legendární fotograf Sitenský první a poslední jedničku. Může nám posloužit mimo jiné jako důkaz o tom, že nejen oblaka nad Prahou, ale i žurnalistický styl se časem mění. Vždyť, který novinář dnes napíše, že se na vás z výšky usmívá mráček-čechráček, hrozí vám mrak-hromovák a hraje si s vámi mráček-rošťáček? Zároveň na vás ale dýchne pomalá atmosféra té doby před půl stoletím, kdy měli novináři ještě čas si pohrávat se slovíčky, protože ta opravdová ATMOSFÉRA ještě obsahovala vodní páru v půvabných poetických metaforách a nikoliv smog, prachové částice, oxidy a dusičnany, jak bez obalu věcně informujeme my.

JAK ČÍST V OBLACÍCH

Když si ale dáte tu práci a zajdete na meteorologickou stanici za lidmi, kteří mají zvláštní povolání laicky nazývané pozorovatel mraků, třeba do té v Ústí nad Labem·Kočkově, zjistíte, že kupodivu ony mraky nad Prahou nemají žádný vědecký důvod k tomu, aby ubývaly. Je pravdou, že znečištění ovzduší pokročilo, ale jak říká pan Janík, vlivem většího znečištění ovzduší, většího počtu například prachových částic máme také víc takzvaných kondenzačních jader, což paradoxně znamená, že může být i více oblačnosti.

Možná se tu ale kamsi vytrácí estetický rozměr, o který právě panu Sitenskému šlo. Aby podobný osud nepotkal i tyto černobílé fotografie, vyhnu se jejich vědeckému “rozpitvávání”, jenom vám nabízím návod, jak oblačnost na snímcích číst. Důležité je vědět, že různé druhy mraků se mohou na obloze nacházet současně, anebo plynule přecházet z jedné formy v jinou.

Takže nejvyšší oblaka se jmenují řasa neboli cirrus, připomínají pavučinu, mají hedvábný lesk a vznášejí se až 15 kilometrů nad zemí. Teplota v této výšce je pod bodem mrazu, a proto jsou řasy tvořeny ledovými krystalky. Řasokupa, neboli cirrocumulus, přezdívaný “beránek”, je malý obláček zakulaceného tvaru, vyskytující se ve skupinách. Často provází příchod teplé fronty a předpovídá déšť. Vysoká kupa (altocumulus) je tvořena vrstvami oblých mraků, tvořících shluky nebo rovné či zvlněné řady. Slohová kupa (stratocumulus) je těžší, v menších výškách se pohybující forma vysoké kupy (altocumulus). Vysoká sloha (altostratus) je šedavý závojnatý mrak. Rozptyluje denní světlo a přináší trvalé srážky, neboť se tvoří ve stoupajícím proudu teplého vzduchu, hnaného studenou frontou. Sloha (stratus) tvoří rovnoměrnou vrstvu podobnou mlze. Vzniká nízko nad zemí, často halí vrcholky hor a působí tak problémy horským turistům a horolezcům. Občas se sráží a vzniká mlha, mrholení nebo slabý déšť. Dešťová sloha (nimbostratus) je tmavý, rozměrný nízko letící mrak, který přináší vydatný déšť. Kupa (cumulus) je těžký mrak s plochou základnou, na slunci jasně zářící (nejčastěji na fotografiích). Vzniká při stoupajícím tepelném proudění vzduchu ohřátého odrazem tepla od zemského povrchu. Kuposloha (cumulonimbus) je těžký bouřkový mrak, typický pro parné letní dny. Takový mrak-hromovák, jak by řekli novináři před padesáti lety.

Letět v Bosně nad mrakama je jako skákat z můstku do rybníku, o kterém nevíš, kde jsou kůly,” vzpomíná kapitán Libor Ostřanský, kterému nikdo neřekne jinak než Ostřan, “je to děsně nepříjemné. Letíš nad mraky, nad horama, pořád letíš a letíš, nevíš přesně kde jsi… začíná se ti potit ruka na kniplu… Paliva není nikdy dost a dostáváš strach. Za díru v mracích bys dal bůh ví co. Pokud tam někde je a spatříš ji, tak jsi vítěz.”

…

POD NOHAMA NEBE

Celou noc drobně pršelo a těsně nad ránem začalo mrznout. Silnice i chodníky klouzaly jako jeden veliký lední stadion. Zkrátka ospalé, pošmourné prosincové ráno. Osamocený taxikář usilovně seškrábával z oken noční nadílku ledu. “To zas dneska bude tóčo… A kam to vlastně bude? Na kbelský letiště? Letíte do Bosny, jo? Za ty prachy bych tam letěl taky,” odklepl cigaretu, na několikátý pokus nastartoval a konečně se rozjel. Patrně mne otipoval na vojáka.

Na letištní ploše se pomalu schází skupinka vojáků s velkými bágly. Do startu vojenského speciálu, který dopraví naše piloty a letecké mechaniky na tříměsíční misi SFOR v Bosně, zbývá pár minut. Je těsně před Vánocemi, a tak očekávám vřelá loučení s manželkami, milenkami, ratolestmi… až na jedinou výjimku se všichni patrně důkladně rozloučili doma. Jsou přeci profesionálové.

Letadlo dosáhlo letové hladiny a v hloubi pod námi pozoruji romanticky zasněžené štíty Alp. “Všimni si, kdo se dívá ven · pouze letci, jinak všichni ostatní spí anebo hrají karty. Pilot se vždycky dívá pod sebe, kvůli tomu přece lítáme,” ukazuje mi vedle sedící letec. To už ale osádka letounu zahájila přistávací manévr. Všímám si jisté zajímavosti. Zatím ve všech osobních letadlech jsem neviděl řadu ani sedadlo s číslem třináct. Letecké společnosti je prý vypouštějí kvůli pověrčivosti · co kdyby náhodou. Pro vojáky je pověrčivost patrně nezdravý luxus.

VZDUCH JE NAŠE MOŘE

Říkali s oblibou prvorepublikoví následovníci Ikarovi. Ti dnešní výrok upravili na “nebe je náš oceán”. Oba vyjadřují totéž. Mocnou touhu po létání. A rovněž naznačují následující skutečnost. Když dříve nebylo pro každého nadšence místo u civilního letectva, šlo se do armády.

Přítomnost našich vojáků v mírových silách na území Bosny a Hercegoviny je dostačně známá. Stejně tak ale je, nejenom pro mne, z neznámých důvodů opomíjená činnost našich letců tamtéž. O důvodech přemítám po startu vrtulníku z letiště v Banja Luce. Nic kloudného mne nenapadá.

Přes kulaté okénko sleduji zvolna ubíhající krajinu. Po vrcholcích i údolích je roztroušena řada stavení. Některá vypadají jako po přechodu tornáda, obnažené krovy, díry ve střeše velké tak, že by jimi bez problémů proběhl golem, vybitá okna, rozstřílené stěny. Další jsou úplně vypálená, nebo zůstaly pouze obvodové zdi. Razantní nástup mnohonárodnostních sil IFOR na podzim roku 1995 sice zamezil dalšímu krveprolévání, hluboké jizvy po bojích se však budou hojit ještě hodně dlouho. Pokud nebudou rány znova otevřeny.

Za více než čtyřicet minut letu jsem zahlédl pouze jednoho staršího muže jedoucího na kole a o kus dále dvě malé děti. V obydlených domech život prozrazuje pouze vyprané prádlo, divoce vlající pod dunivým náporem rotoru vrtulníku a tenké pramínky bílého kouře zvolna stoupajícího od komínů k obloze.

Letka sídlí v nejseverozápadnějším výběžku Bosny, v kanadské základně na kraji městečka Veliká Kladuša. Ubikace pro vojáky země javorového listu byla vybudována v areálu dřívější továrny.

Osádka dvou dopravních vrtulníků Mi-17 čítá šest pilotů, tři palubní techniky a třináct mechaniků. Režim zde není tak přísný, jako u pozemního vojska. Všichni si tykají, ale současně vzájemně respektují. Jednotka byla do sestavy českého 6. mechanizovaného praporu doplněna na žádost britského velení, jejím úkolem je plnění přepravních a průzkumných úkolů a monitorování situace ze vzduchu.

Vojákům, jak kanadským tak našim, jsou vycházky do města kvůli nestrannému vztahu k místnímu obyvatelstvu zakázány. Chorvati a muslimové často zdraví automobily našich vojáků. “Naopak Srbové, když spatří naše auto, leckdy zastaví a taktéž nás ‘zdraví’, ale zvednutou pravicí. Přirovnávají nás k fašistickým okupantům,” sděluje jeden z našich vojáků, “přitom se všichni shodují, že pokud by vojska SFOR odešla, tak boje vypuknou nanovo.” Smrt je zkrátka nesmrtelná.

V kanadských kasárnách platí přísná prohibice. Vojáci mají denně povoleny pouze dvě třetinky piva, na což ostřížím zrakem dohlíží zvláštní “pivní kontrolor”. Svého času byl jeden podnapilý provinilec potrestán pokutou osmnácti set kanadských dolarů a předčasným návratem domů. Další vyvázl s pokutou “pouhých” pěti set dolarů za uchovávání tvrdého alkoholu. Nelítostné opatření bylo zavedeno po takzvaném somálském incidentu, kdy opilí kanadští výsadkáří zastřelili několik Somálců.

NEBEŠTÍ LETCI LET DEVADESÁTÝCH

· Magic rosebud zero one requests parrot check and flight folowing service, squawk three two zero zero.

· Parrot sweet, nice flight.

· Šípkové popupátko nula jedna žádá prověření papouška a o letové sledování tři dva nula nula.

· Papušek sladký, přejeme příjemný let.

Pokud z těchto řádek nejste moudří, nezoufejte. Přesně takhle začíná každý let nad Bosnou. Jde o ukázku komunikace mezi českým vrtulníkem a americkým letounem včasné výstrahy AWACS, zabezpečujícím nad Bosnou letový provoz. V “překladu” do srozumitelného jazyka předcházející dialog znamená asi toto: “Vrtulník žádá o prověření kódu identifikačního zařízení a letovou informační službu.”

“Potvrzuji a přeji příjemný let.”

Název pro reportáž jsem si zcela záměrně vypůjčil od Filipa Jánského, autora stejnojmenné knihy, která současně posloužila jako předloha pro úspěšný film šedesátých let.

Shodou okolností totiž naše vrtulníková letka opět slouží pod britským velením, stejně jako příslušníci naší legendární stíhací a bombardovací perutě v Bitvě o Británii.

Na první pohled vše může připomínat jakousi modernější verzi naší letecké základny před více než půlstoletím v zemi Albionu. Veškeré údaje na nástěnkách jsou psány anglicky, včetně denního plánu pro posádky. Piloti mezi sebou hovoří o tom, jaký kdo má “task” a nikoliv úkol…

Časy se mění a my s nimi, pravil kdysi antický klasik, a pro naše letce to platí zrovna tak.

Příslušníci letní mise se vrátili domů nadšeni. Za tři měsíce nalétali dvě stě dvacet hodin. Tolik u nás ani nejšpičkovější piloti nenalétají za celý rok. Rekord deset hodin za den, je pro změnu celková doba strávená ve vzduchu mladšími piloty, ovšem za tři sta šedesát pět krát více dnů. “To už ale není normální, je to křeč,” komentuje kapitán vrulníku. Norma pro letectva NATO činí dvacet hodin měsíčně v mírových podmínkách a dvojnásobek při ostrých akcích. Příslušníci letky ve Velké Kladuši normy NATO překračují, jejich kolegové doma se jim stěží byť jen přiblíží. Ne jejich vinou.

Létání nad Bosnou rozhodně není žádná idylka. “U nás létáme o hodně menší vzdálenosti. Tady máme nesrovnatelně větší rádius. Nejprve musíme každý den letět čtyřicet minut do Banja Luky, odkud teprve začínáme plnit úkol, a pak se vracíme zase zpět na základnu. Pro někoho to byl zpočátku šok,” vysvětluje major Josef Bejdák.

Podzim s sebou nepřinesl pouze zkrácení dne, a tím i doby na létání, ale také nepříjemné mlhy, větry a fujavice, v hornatém terénu obzvlášť nepříjemné. Zlaté pravidlo zní: letět po zemi, neboli být za každou cenu ve vizuálním kontaktu s přelétaným terénem. Pokud se totiž vrtulník dostane nad vrstvu mraků, tak má značně ztíženou navigaci.

“I když letíš po zemi, může se stát, že najednou se před tebou objeví mlhová stěna,” doplňuje Josef Bejdák, jeden z našich nejuznávanějších pilotů, “když vjedeš autem do mlhy, tak můžeš zastavit, což s vrtulníkem jaksi nelze. V mlze může být skrytý sloup, komín, dráty, zkrátka cokoliv, a každá další vteřina může být poslední. Velitel se musí dokázat rychle rozhodnout.”

Příslušníci letní mise museli dvakrát nouzově přistát v horách.

“Jeden odborník z generálního štábu nám poradil,” pokračuje s ironií v hlase kapitán Vysloužil, “abychom v případě nouze kdekoliv přistáli, a pak šli do nejbližší vesnice sehnat telefon a přivolali pomoc. Ten chlap absolutně nevěděl, o čem mluví.”

Instrukce NATO totiž hovoří zcela jinak: v případě nouze se za každou cenu pokusit pro přistání vybrat místo, kde byl zpozorován nějaký pohyb. Například silnice, po které přejelo vozidlo, louka, na které se pase dobytek a podobně. Důvod? Zamoření prostoru bezpočtem min.

Velitelství mnohonárodnostních sil vydalo mapu přibližného rozmístění největších minových polí. Ohniska jsou označena červenými puntíky. Všechny mé pokusy je spočítat, končily fiaskem a rovnaly se marnosti dobrat počtu hvězd na obloze. Minová pole taktéž obrazně vytvářejí na mapě různá souhvězdí. Řecká mytologie dala jména například souhvězdí Persea, Andromedy či Orionu. Ta “bosenská” by pak mohla nést jména boha války Area.

“Při intenzitě zdejšího provozu se tu zatím naštěstí dohromady nic nestalo,” zamyšleně dodává Josef Bejdák.

Bohužel byl špatným prorokem.

NÁVRAT DOMŮ

Na otázku, zda by se “nebeští jezdci” chtěli do Bosny někdy vrátit, zaznívá jednohlasné: “V zimě nikdy, ani omylem.”

Proč? Zajímám se. “Vybavenost našich vrtulníků neodpovídá těmto podmínkám, chybí nám některé úplně základní věci, především navigační dovybavení,” vysvětluje Libor Ostřanský, “například takový ILS. Věc, kterou mají všechny srovnatelné vrtulníky NATO, umožnující bezpečné přiblížení k letišti. Za celou dobu nás zde nenavštívil ani jeden odborník z letectva, aby se podíval, v jakých podmnínkách pracujeme, což minimálně trošku zamrzí.”

Pro jednotku rovněž není vypracován krizový scénář, pro případ napadení základny. “Nikdo nám neřekl, jestli především máme hledět na sebe, utéci do krytu a vrtulníky nechat svému osudu, anebo naopak se s nimi pokusit odletět do bezpečí,” potvrzuje velitel Ivan Kudla.

“O vybavenosti a umístění jednotky asi rozhodují odborně nezpůsobilé osoby, jinak si to neumím vysvětlit,” uzavírá Jiří Vysloužil.

Nemohl jsem nepoložit otázku: Proč jste sem vlastně šli? Odpověď je rovněž naprosto shodná a upřimná: “Pro peníze.”

Někdo potřebuje příspěvek na nové auto, jiný na opravu povodněmi poškozeného domu. “Je mi osmadvacet a pořád musím bydlet na ubytovně, protože na byt z normálního platu prostě nenašetřím, ani kdybych se zbláznil. Na ubytovnu si ani nemůžu pozvat žádnou holku, natož tam s ní bydlet. Tak co mi zbývá, když mě ta práce strašně baví,” táže se letecký mechanik.

Vojáci pobírají měsíční plat ve výši od 1250 do 2400 amerických dolarů, a bosenská mise tak bývá někdy označována jako pouhá dolarová turistika. Nechť si každý sám zváží finanční ohodnocení a možná rizika.

Působení českého 6. mechanizovaného praporu v Bosně a Hercegovině je odborníky NATO hodnoceno velmi pozitivně. Činnost letců rovněž. Politikové tak mají v ruce alespoň jeden z mála argumentů dokazujících způsobilost naší armády v rámci Severoatlantické aliance.

JAK SE PLAŠÍ SMRT

S majorem Antonem Ballekem jsme se domluvili, že po jeho návratu koncem března zajdeme poklábosit. Viděli jsme se v polovině ledna. Při rozhovoru měl pravé oko podlité krví a zabandážovanou ruku. Ke zraněním přišel při zřícení jeho vrtulníku.

Osudný den začal jako každý druhý. Posádka Antona Balleka měla za úkol provádět letecký průzkum území, na kterém údajně došlo k soustředění většího počtu zbraní znepřátelených stran. V Bosenské Krupě proto na palubu nastoupili čeští průzkumníci a vrtulník byl připraven ke startu. Bylo přesně deset hodin, třicet minut. Co následovalo, se podle kapitána vrtulníku popisuje strašně těžce.

“V pětatřiceti metrech se stroj najednou dostal do prudké levotočivé zatáčky. Pokusil jsem se let srovnat nožním řízením, ale to vůbec nereagovalo.” Všichni si najednou uvědomili, že něco není v pořádku. Palubní mechanik se zděšeně podíval na svého kapitána a vykřikl: “Co se děje?!” Anton Ballek, ve snaze zabránit překlopení vrtulníku, pouze ze všech sil zařval: “Držte se, padáme!”

Podle očitých svědků se neovladatelný vrtulník nezadržitelně spirálovitě řítil k zemi. Navzdory poměrně malé výšce se stroj, otáčející se kolem své osy jako semínko javoru, stačil během čtyř sekund otočit téměř třikrát!

“Vůbec nevím, jak se to mohlo stát. Předpisy, hovořící o tomto druhu poruchy, popisovaly hrozící situaci úplně jinak. Především se měla stát zcela neovladatelnou řídící páka. Ale ta fungovala naštěstí zcela bezchybně.”

Především díky pohotovosti a duchapřítomnosti kapitána všech dvacet osob havárii přežilo. “Po nárazu na mne kluci ze zadu křičeli: bacha, utíká palivo! (v nádržích bylo téměř dva tisíce litrů kerosinu, pozn. rep.) Stačil jsem ještě vypnout stop kohout a vynést těžce zraněného palubního mechanika. Pak jsem dostal šok.” Ručičky rozbitých palubních hodin se navždy zastavily. Ukazovaly deset hodin, třiatřicet minut.

Havárie nejvíce postihla druhého pilota Roberta Grutmana. Vrtulník dopadl na pravý přední bok, kde má pravý pilot své místo. “Kdyby neměl náš vrtulník přídavné pancéřování, tak by dopadl ještě hůře, protože by se konstrukce protrhla dovnitř kabiny.” V den našeho rozhovoru se Robert Grutman po šesti dnech probral z bezvědomí. S dvakrát zlomenou páteří si nejen už nikdy nezalétá, ale patrně ani nebude chodit.

Bylo zahájeno vyšetřování, které prokázalo, že vinu na havárii nenese pilot, nýbrž ojedinělá technická závada. Nutno dodat, že šlo o vůbec první havárii vrtulníku Mi-17 za celou dvanáctiletou dobu jeho užívání naším letectvem. Podle našich informací závada navíc vznikla na zařízení, které podléhá generálním opravám v jedné ukrajinské firmě, takže odpovědnost za ní nenesou naši mechanici. “Zkrátka se to muselo stát, byla to jen otázka času. Akorát jsme měli z pekla štěstí, že se závada stala v tak malé výšce a hned nad základnou. Když jsem pak ležel v nemocnici, tak jsem si pořád musel klást otázku, zda jsem nemohl udělat víc. Kdyby byly nějaké oběti, a já to přežil, tak bych na tom byl psychicky velmi špatně. V prvním momentu jsem chtěl dokonce od letectva úplně odejít, ale teď bych si dva zbylé měsíce v Bosně rád odsloužil. Co mi bezprostředně po vysazení řízení prolétlo hlavou? Říká se, že v takovýchto chvílích člověk myslí na své blízké, manželku, děti, rodiče… Nic takového mne nenapadlo. Myslel jsem pouze na to, abych nějak zachránil těch dvacet lidí na palubě.” O této věci nechtěl Tono Ballek, původně vůbec hovořit. Prý proto, aby se mu někdo nevysmál, že ze sebe dělá kladného hrdinu z akčního filmu.

KONEC NEBESKÝCH JEZDCŮ?

Od roku 1996 zahynuli při výkonu služby čtyři piloti našeho letectva. Šlo o piloty první třídy se stovkami nalétaných hodin. Příčiny nezvyklého počtu havárií v poslední době jsou dostatečně známé · stále klesající počet nalétaných hodin kvůli neustále snižovanému rozpočtu z důvodu špatné ekonomické situaci naší země.

“Představa velení letectva je taková, že tři měsíce v roce bude pilot lítat, pět měsíců studovat a dva měsíce bude mít dovolenou, což je něco šíleného,” dokresluje současný stav Jiří Vysloužil. “Dnešní armáda si na nás dělá jméno, ale my všichni jsme byli vycvičeni za minulého režimu… Dnešní vláda pro letectvo nedělá vůbec nic. Za pět let budeme mít my všichni, co jsme tady, odslouženo a půjdeme do civilu. Kdyby sem museli jít kluci, kteří ročně nalétají dvacet hodin, tak akorát zaplní hřbitovy, které jsou tady už tak dost plné.”

“Když se nám něco stane, tak doma nejsme ani pojištěni. V Bosně jsme si pojištění mohli dovolit zaplatit sami, u nás je to horší. Dneska má kdejaká farma pojištěnou každou krávu,” přitakává major Bejdák.

Přerovská vrtulníková jednotka by měla být naším prvním leteckým útvarem, schopným operovat v rámci NATO kdekoliv na světě. Proto jsou na tříměsíční bosenskou misi vysíláni především její příslušníci. S cynickou nadsázkou tak lze říci, že nebýt bosenské války, tak by si naši letci už vůbec nezalétali. “Jestli se něco radikálně nezmění, tak za pět let naše letectvo nebude mít piloty. Takže pokud někdo bude chtít v zahraniční operaci nasadit letce, tak nebude mít koho nasadit,” uzavírá Josef Bejdák.

Panu Horníčkovi je téměř 80 let. A tak jsem vcházel do vkusně a citlivě zařízeného bytu ve vinohradské vile s vědomím, že tento starý pán může být už na cizí návštěvy citlivý. Uvítal nás, jako by se na nás těšil. A při fotografování se ani na přání manželky nečesal, ani se nepřevlékl. Ještě než jsme začali, musel kvůli své chorobě (cukrovka) sníst malý sendvič. A na stole se objevila pověstná sklenice červeného vína. Zastihl jsem mistra právě ve chvíli, kdy v televizi sledoval volbu pana prezidenta, a tak jsem se zeptal: Pane Horníčku, vy jste zažil všechny československé a české prezidenty. Jak vás dnešní volby oslovují?

Volby mě nijak zvlášť neoslovují. Jsem sice pro Havla, protože si ho nesmírně vážím a ve světě nám udělal ohromné jméno, ale aby mě to nějak zajímalo, vzrušovalo, dojímalo, to ne. Politicky jsem na úrovni foxteriéra.

Vzpomínám si, jak Werich tvrdil, že do hrobu by měl člověk přijít se značně zhuntovanými orgány. Jak jsou na tom vaše orgány?

Doktorům říkám, nevšímejte si mých ušních lalůčků, jinak všechno ostatní je špatný.

Červené víno vám doporučil doktor?

Červené víno je po mnoha stránkách zdravé. Zvláště teď, kdy jsem měl nepatrně zhoršená játra, mi doktor řekl: “Můžeš víno, ale jenom červené.”

Napadlo vás někdy, že vám někdo nebo něco vyloženě zbytečně uniklo?

Zbytečně bych neřekl, ale uniklo – ano. Kdysi jsem chtěl dělat film. Dělal jsem přijímačky na Filmovou fakultu, ale nevyšlo to. Chtěl jsem dělat režii, ale vzali mě na scenáristiku. Tu jsem musel po roce opustit, protože se to nedalo spojit s každodenním hraním v divadle Satiry. Takže film mně unikl, ale asi právem. Asi jsem na to neměl. Nechci si stěžovat na tehdejší režim nebo na nepřízeň některých činitelů, na film je zapotřebí šíleně sil · na zvládnutí technických a organizačních věcí.

Mluvíte o režii nebo o herectví?

O režii. Herectví jsem ve filmu vůbec nezvládl.

Dodnes je několika lidem záhadou, proč jste tak málo hrál ve filmu.

Pohádku BYL JEDNOU JEDEN KRÁL mně ani nepřipomínejte, to je taková vada na mém životě. Mně nebyla ve filmu dána ani režie ani herectví, takže jsem unikl filmu nebo lépe řečeno film unikl mně.

Mám za to, že jste byl považován za dobrého herce. Měl jste tolik pokory před filmem, nebo jste nedostával nabídky?

Nějaké nabídky jsem měl, ale nikdy jsem neuměl před kamerou prostě a jednoduše bejt. Vždycky jsem trochu přehrával, a to jsem cítil jako svou vadu. Jedinej film, se kterým jsem spokojenej a dodnes jej můžu vidět, je televizní film BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI s Jirkou Sovákem. A to díky jemu.

Kdy jste ještě sám před sebou obstál?

Točil jsem například Kinoautomat na světové výstavě v Montrealu, který jsem před publikem na jevišti komentoval vydáváním zvuků, které jsem já, a dokonce i někteří lidé, považovali za angličtinu. Pak jsem točil takové momentky z filmového festivalu v Karlových Varech. Tam mně to šlo, protože to bylo jednoduché: byla to vlastně reportáž a ne herecký výkon.

Víte, mám pocit, že ve vašem dětství se objevilo něco tak vypjatě emocionálního, že to dodnes ve vás vězí a velmi snadno u vás vyvolá pláč. Jako byste osobně potkal nějakého klauna, který vás nádherně rozesmál, a pak vám ukázal své smutné, neutěšené soukromí…

(úsměv) Co se týče dětství, mám v něm dva prameny. Stejně jako Vltava. Jeden je komediální · to byl Charlie Chaplin a Buster Keaton, později Laurer a Hardy, a pak mám romantický pramen · to je Douglas Fairbanks. Tyhle dva prameny zní ve mně dodnes. S nikým jsem se ale osobně nepotkal.

Myslel jsem to obrazně.

Poznal jsem třeba herce, které jsem obdivoval, ale při osobním styku něco neklapalo… To se stane každému.

Chcete tím říct, že pokud vzpomínáte na dětství, vzpomínáte především na film, který jste vnímal dětskýma očima?

Skoro ano. Já skutečně především vzpomínám na své herecké lásky.

Takže jsem se s tím přirovnáním dvou poloh klauna trefil…?

Trefil.

Vy vůbec máte ke klaunům zvláštní vztah…

Velice kladný vztah. Klaunství já považuji za vrcholný produkt humoru. Víte, klaun, to není pro mě nějaký pomalovaný člověk v kostýmu, znám spoustu pomalovaných klaunů v roztrhaných hadrech a nebyli směšní… A přišel Jengibarov, v černých kalhotech a v černém tričku, a byl to geniální klaun. U nás to byl třeba Béda Lak, dnes už zapomenuté jméno.

V klaunovství je skryta smutná, tragikomická poloha. Provází vás jistý druh klaunovství i v osobním životě?

Řekl bych, že ano. I když se teď trochu chlubím, že se srovnávám s nějakým klaunovským pocitem… Myslím, že klaun je tvor, který nám v hledišti vrací dětství. Ne naše osobní, ale dětství z celého světa, dětství všeho lidstva. Učí nás, že stěna je tvrdá, nepropustná, podlaha kluzká, za nás upadne na zem, narazí na klavír, za nás… Ale ne abychom si řekli: “Ježiš, to je blbec,” ale to je krásný, že on narazil na stěnu, a já už nemusím.

Je to krásné, ale zároveň sentimentální, smutné…

Ano. Vemte třeba Bolka Polívku. To je klaun, který mě pobaví, rozpláče, rozesměje. Je to nevěřitelně nadaný chlap. Zajímavé je, že dost lidí ho neuznává… Ale je to tím, že ho neviděli na jevišti. Ve filmu nebo v televizi už pro jiné tak dobrý není. Ale to není jeho vinou, ale vinou technického přepisu.

Bolek Polívka je člověk, který si dokáže ve svém osobním klaunském životě sáhnout téměř na dno. Zkoušel jste někdy tak riskovat?

Tak to asi ne. On žije trochu dál… (Pan Horníček upije vína a pak se zasměje na fotografa, který ho právě blýskl · vybaví se mu jedna příhoda:)

Jednou jsem takhle pil v Hovorech H a fotograf Jarda Skála cvakl bleskem, právě když jsem pil. Říkal jsem: “Člověče, to je zajímavý, když piju, tak to mě fotíš, ale když myslím, tak to ne.” A on povídá: “Tak krátkej čas tam nemám.”

Když mluvíte o tom pití… Červené víno už pijete odmala?

Odmala ne. (smích) Napřed jsem byl kojen, a pokud si pamatuju, mlíkem. I když si nejsem jist, protože můj tatínek dával přednost malé dávce rumu. Někdy říkal: “Udělalo se mi ošklivě v hubě, musím si dát maličkej rum.”

Když jsem chodil do tanečních, odskakovali jsme si o půlnoční pauze na čtvrtku vína do vinárny Jadran. To byla ideální míra · čtvrtka litru. Když řeknu dvě deci, mám pocit odměrky z laboratoře. Ale čtvrtečka to je nádhernej pojem. Pak jsem se trochu proslavil, nebo spíše proflákl červeným vínem, který jsem pil v televizi při každém vystoupení. Ale proč!… Protože bílé na jevišti při těch reflektorech zteplá. Pak pijete moč. Pil jsem i bílé, ale dnes jsem na radu doktorů u červeného. Nikdy jsem ale nepil moc.

Vím, že nemáte důvěru v techniku, že jí nechcete rozumět…

Ano, nedávno se Jirka Suchý divil, proč nepíšu na počítači, a vysvětloval mi výhody toho psaní. A já mu říkal: “Člověče, já se bojím, že by mi uprostřed rozepsané povídky došel petrolej.”

Je to stylizace, nebo…

Ano. Všechno je stylizace. Když je člověk smutnej, tak je stylizovanej, že je smutnej, a když žertuje, tak je to taky přehnaný…

Vím, že vše praktické za vás řeší vaše paní. Je to pohodlnost nebo též stylizace, nebo naprostá nutnost?

Nutnost a moje neschopnost.

Nedávno mi Bolek Polívka vyprávěl, jak jste se jednou díval z okna, venku pršelo a manželka vám cosi vytýkala a vy jste jen řekl: “Neprš!”

(smích) Vždycky jí říkám: Okamžitě přestaň pršet!

Je to komické i dojemné. Asi vaše typická poloha…?

Asi ano. Je to dědictví po mém tatínkovi. To byl rozený životní klaun. V životě nevystoupil v kabaretu, ale na maškarním bále v klaunské masce… To byl doma. A celý život plodil takový zvláštní druh humoru. Třeba na návštěvě přilepil hostitelům pod stůl papír od syrečků. Měli tam takový smrad a stále nevěděli odkud. Dokonce kvůli tomu pobořili kachlový kamna: mysleli, že to jde z nich. Tatínek neustále vymýšlel takové ptákoviny.

Určitě vás, jako otce, silně zasáhla synova smrt. Vy jste v tom čase nátáčel půvabný seriál BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI. Můžete mi říct, jaké myšlenky se člověk může zachytit, opřít se o ni, aby v tak těžké chvíli zvládl hrát komické scény?

Zvládl jsem to především díky Jirkovi Sovákovi. Když se to stalo, bylo to nedaleko od místa natáčení, tak mě Jirka hodil do auta a odvezl za doktorem, který ošetřoval mého syna. Ještě mi neřekl, co se stalo, ale já to už tušil. Cestou jsme potkali esenbáky, on je zastavil a něco jim vysvětloval. Když odjeli, říkal jsem mu: “Jirko, neblbni, jseš dobrej herec, ale tohle nezahraješ.” V nemocnici mi dali injekci na uklidnění, pak jsem odjel za ženou, abychom si to vyříkali… Asi dva dny jsem netočil. Pak jsem si řekl, že to nemá význam, že to zkusím. Na tom statku, kde se točilo, jsem strávil čas asi takto: Seděl jsem opuštěný v křesle, pak přišel režisér Roháč, zeptal se, zda můžu, já vstal, odříkal dialog a zase si sedl do samoty. Doprovázely mě různé pocity. To víte, že to nebyly dobré pocity,

Měl jsem na mysli, zda vám nevytanula nějaká myšlenka, která vám vtom pomohla?

Když mi v nemocnici píchli tu injekci a já pochopil, co se stalo, řekl jsem: “Teď je všechno u mě v koncích.” A Jirka na to: “Ne, ty se od teď musíš pořád na něco těšit!” A tím mi nesmírně pomohl. Dodnes si to opakuji. Maličkost. Něco. Dnes jsem si říkal: Přijdou ve čtyři z Koktejlu, těším se.

Dost často jste pracoval ve dvojicích. Uvedu pány Wericha, Kopeckého, Sováka, Lipského… Co vás na partnerství inspiruje? Mohl byste na ně trochu zavzpomínat?

Podívejte, partnerství není jenom dvojice. Zpočátku jsem mohl tvořit dvojici s Janem Werichem: dělal jsem takového nahrávače, ale posléze jsme se stali partnery, což bylo stvrzeno jeho větou: “Ode dneška se budeme dělit o autorské honoráře.” Partnerství, to je vzácnost. V životě i na jevišti. Nevzniká tam, kde se těm dvěma dobře daří večer, ať už na jevišti nebo na lůžku, partnertství začíná ráno, kdy už mají společné starosti, společný rozpočet a společné radosti… Na jevišti též. Werich píše, že jsem mu byl dobrým partnerem. Mně byl dobrým partnerem Mirek Lipský, pochopitelně Jirka Sovák, ale už jsem nemohl být dobrým partnerem · i když jsme spolu dlouho dělali · s Milošem Kopeckým. Po skončení velice úspěšného Tvrďáku jsme už nemohli jít spolu dál. V partnerství to musí jeden táhnout. To byl třeba Šlitr se Suchým. Šlitr nutil toho Bohem posvěceného, ale trochu lajdáckého Jirku k aktivitě. Stejně tak Voskovec pomalejšího Wericha, jak Voskovec sám napsal. Ale já s Milošem jsme ani jeden nebyli ti tahouni.

Vaše mládí provázelo několik zvratů. Nejdřív, jak říkáte, jste byli s Goebbelsem dva, kteří při slovu kultura vytahují revolver, pak jste se zamiloval do poezie a později do divadla. Co myslíte, rozhodují o takových zlomech náhody, nebo jde o osud, který má člověk předem více méně napsaný?

To se neptáte vy mě, ale já sám sebe. Asi v pěti letech jsem měl dva sny: buď budu tramvajákem, anebo prezidentem. Dneska je mi skoro osmdesát a vím, že tramvajákem už nikdy nebudu. (smích) Ve čtrnácti mě vůbec nenapadlo, že bych šel k divadlu, a přitom jsem si našel Shakespearův monolog Marca Antonia, který mluví nad mrtvým Caesarem a obhajuje Bruta, a to tak, že ho současně i obviňuje. Naučil jsem se ho nazpaměť a s patosem ho odříkával. Kdyby mě někdo přistihl a zeptal se: “Proč to, člověče, říkáš?”, nevěděl bych. Ani nevím, jak jsem k němu přišel a proč jsem to vůbec dělal. Tak jsem nějak podvědomě jako podzemní řeka Punkva mířil k divadlu. Ale netušil jsem, že to nebude divadlo Marca Antonia, natož Hamleta, ale že to bude divadlo jiného typu.

Takže, když se vás zeptám, zda věříte v osud, odpovíte nejspíš: nevím…?

Asi řeknu: nevím. Osud je buďto dán, anebo se dostaví v rozhodném okamžiku. Já měl strašnou trému a během vystoupení na scéně studenského divadla jsem ji najednou absolutně ztratil. Už pro vždy. Tam jsem na sebe tak upozornil, že mě později přizvali do městského divadla v Plzni ke Shakespearovi a hned po pěti reprízách mně nabídli angažmá. To bylo veliké štěstí, nebo možná osud?… Od té doby jsou jeviště a diváci pro mně jedinou drogou, kterou mám.

První takové zásahy do mého života za první republiky bylo Déčko E. F. Buriana a Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Bohužel jsem tenkrát neviděl Vlastu Buriana, Járu Kohouta, Ference Futuristu, Oldřicha Novýho… Promeškal jsem velikou éru těchto našich komediálních herců. Musel jsem si jako Plzeňák vystačit s Voskovcem a Werichem, s tím komediálním pramenem, přestože ten romantický, který jsem měl u E. F. Buriana, mi byl bližší, netuše, že se jednou tím Werichovým partnerem stanu.

Včera jsem viděl dost nekompromisní dokument o kolaboraci Francouzů za druhé světové války. Vy jste prošel všechny naše režimy. Jak z nich podle vás vychází český člověk.

Jak kdo. Otázka kolaborace nebo hrdinství… Člověk si může stokrát říkat, že odolá, že vydrží jakékoliv mučení, a při první facce se zlomí. A někdo se bojí, a pak odolá sebevětšímu mučení. Nikdy člověk neví, jakej bude, dokud to nebude.

Mluvil jsem o něčem jiném. Až sta tisíce Pařížanů vítaly Hitlera, během války s ním sympatizovaly, věnovaly se módě, filmu, a pak část těch samých vítala osvoboditele… Vzpomeňme, kolik filmů se za války natočilo u nás, kolik lidí se sešlo při pohřbu Heydricha, a tak dále… Je to náš osud, který má kořeny v daleké minulosti?

Myslím si, že vzhledem k našim dějinám jsme tak trochu přizpůsobiví vůči nejrůznějším okupacím. Tím nechci říct, že je vítáme, nebo že jsme zbabělí. Naše zkušenost nás učí, že ať děláme, co děláme, tak jsme malí a ten velkej nás obsadí a bude držet. A teď jde o to, jak se kdo individuálně projeví.

Mně se zdá, že právě v takových okupačních chvílích se “český mozek” rozjiskří a začne produkovat humor, za který se stydět nemusíme…

Mohu to říct z pocitu herce, který vstoupí na jeviště a chce bavit lidi. V různých dobách je to jiné. Ono se řekne politická satira. Ale ta nevzniká na jevišti, ale v hledišti. Když jsem s Janem Werichem dělal Caesara, tak mě druhý den potkal jeden známý a špitl: “Já tomu přesně rozumím. Ten Caesar je generál Alexej Čepička.” Večer jsem to pobaveně vyprávěl Werichovi a ten se na mě udiveně koukl a řekl: “A vy to nevíte?” Řekl jsem: “Já to netušil.” A Werich: “Když jsme to v třiatřicátým roce s Jiřím psali, tak jsme si říkali, tohle bude jednou Čepička.” Takže lidi si najdou satiru sami a my herci často žasnem. A v každém čase je to různé. Dneska, když s klavíristou Richardem Pogodou hraju Davida a Goliáše, tak lidi zatleskají a konec: berou to jako Ježkem výborně zhudebněnou anekdotu ze Starého zákona, kdežto když to ke konci republiky zpíval Voskovec a Werich, tak všichni v hledišti věděli, že ten malý David jsme my a velký Goliáš je Hitler, a řvali smíchy a vstávali ze sedadel.

Myslíte si, že se humor obecně mění, nebo zůstává stejný. Uvedu relativně svobodná léta naší historie: znáte ho za první republiky, pak v šedesátých letech a dnes…

Za první republiky byla celá škála komiků a lidi jejich humor přímo inhalovali, i když je každý bavil jinak; ale všichni jim dávali něco, co je osvobozovalo od tísně a strachu. Šedesátá léta byla taková požehnaná léta. Zvláště v první republice neměl humor skorem žádné šraňky, ten jel na plné pecky v nejrůznějších polohách.

Dnes je to možné též. Děje se to?

Ne. (smích) To, co já nazývám humorem, je určitý postoj ke světu. Názor. Dnes je humor velice často nahrazován děláním legrace. Pitvořením se a tak.

Dnes se mnoho intelektuálů kloní k sociální demokracii. Tedy k levici. Vy sám jste byl od roku 1945 do 1948 v KSČ. O Werichovi se tvrdí, že byl konformní s režimem, a přitom pro mnohé z nás znamenal osobu, která mu jen tak snadno nepodlehne. Pojem levice mi v poslední době začíná unikat, rozptyluje se mi. Máte na tento pojem svou formulaci?

Podívejte, Werich byl, obecně řečeno, vždycky pokrokový. To neznamenalo, že byl napojen nějak na levici. Vemte si jeho filmy. Ta pokrokovost, řekl bych americká: “Všichni všechno dáme dohromady a všichno, všeho budeme mít dost…” Nebo “Hej rup,” je taky trošku naivní. Oni jim zpívaj a ostatní dřou… (smích) Z dnešního hlediska je to třeba pokrokovej film. Samozřejmě, že nikdy nepatřili k žádný politický straně. Já tam byl tři roky čirým omylem. Maturoval jsem v roce 1937 a naše generace byla vychovávána levicovými autory: Vančura, Olbracht… Do strany jsem vstoupil po zhlédnutí Ejzenštejnova fimu Ivan Hrozný, netuše, co mu jeho strana provedla. Omlouval jsem se za to svému synu i mnoha tazatelům…

Pane Horníčku, ptal jsem se, jak chápete dnešní takzvanou levici…

Kdysi levice a pravice byly výrazně protilehlé proudy. Dneska jsou pravicové strany, které mají levé křídlo, a levicové, které mají pravou frakci. Před chvílí jsem sledoval rozpravy ve Španělském sále a žasl jsem. Díval jsem se na to jako herec a říkal si: tak dneska tam vystupovali herci nejrůznějších rolí.

Jaké kvality?

Různé. Některej byl výbornej, ať už byl na pravici nebo na levici, ale kdo selhal, bylo hlediště. Jako herec jsem viděl, že lidi se mezi sebou baví, čtou si noviny, odcházejí ven… To by mně vadilo. To, že skoro ničím nezaujali, o něčem svědčí. Bylo to divadlo a v každém představení jsou kladný a záporný hrdinové a divák se má dívat na oba. Nemůže si vybírat a jít při Brutovi do bufetu.

Rmoutilo vás to?

Rmoutilo. Říkal jsem si, takhle bych nechtěl dopadnout.

Co vás rmoutí vůbec?

To, že dnes bývá někdy poloprázdno… I když se to zlepšilo. Mám rád diváka, kterýho během večera zaujmu. Jiří Voskovec říkával: “Hrát pro dobrého diváka je rozkoš, ale získat špatného diváka je čest a sláva.” A to mě přitahuje.

Je zřejmé, že jste apolitický člověk. Domníval jsem se, že se vyjádříte k dnešní politické scéně…

Ne, raději ne.

Byl konec roku, dával jste si nějaké předsevzetí? Dělal jste to někdy?

Předsevzetí si nedávám. Jako mladý kluk jsem si říkal: snad jednou někam dojdu. Že to nebude jenom momentální, že to bude mít nějaký přesah. A to je třeba mých devatenáct knížek: dávám něco i do doby, kdy už tady nebudu.

Musel jste během svých devatenácti knížek měnit své názory, svou životní moudrost?

Ne. Měnily se režimy, ale žádnému jsem nepodlehl, žádnému nevzdoroval.

Ale názory nesouvisejí pouze s režimem…

Já vím, ale já jsem pořád stejnej.

To musí být vaše životní moudrost velmi pevná…?

Každý mladý kluk má svá životní kréda. Asi v sedmnácti jsem do deníku napsal, že moje životní krédo je: milovat, věřit, sloužit. Po letech jsem si to přečetl a řekl: “To je ale blbost. To je tak nezralý.” Pokud bych měl říct své krédo v osmdesáti, tak řeknu: milovat, věřit a sloužit. (smích)

Koho milovat a komu věřit a sloužit?

Milovat má člověk všechno · růst, přírodu, věřit má právě v tyto věci. Nejsem nábožensky založený člověk, já nevěřím ve stvoření, ale ve tvoření. A tomu sloužím.

Květa Fialová mi v rozhovoru pro tento časopis vyprávěla, jak miluje stáří. Jak jste na tom vy?

Víte co, přijďte až zestárnu. Já vám pak odpovím. . . . . .

MIROSLAV HORNÍČEK (10. 11. 1918)

začal hrát za války divadlo v Plzni (1941-45). V hlavním městě prošel divadly Větrník (1945-46), Satiry (1946-49), činohrou Národního divadla (1949-55). Též režíroval Nezvalovy MILENCE Z KIOSKU, Kainarova NASREDINA, Labichův SLAMĚNÝ KLOBOUK.Osudné pro něho bylo setkání s Janem Werichem, jemuž se stal po odchodu Voskovce partnerem v divadle ABC (1955-61).Do té doby romanticky laděný herec, inspirován duchem Osvobozeného divadla, přijímá humor za svůj prostředek k uměleckému vyjádření a už tuto polohu neopouští.Vytvořil dvojici s Milošem Kopeckým a kromě Dietlovy BYLI JEDNOU DVA, hraje vlastní hry TVRĎÁK a MALÝ PAN ALBERT.Začíná spolupracovat s Hudebním divadlem v Karlíně (1961-63) a současně se Semaforem (ČLOVĚK Z PŮDY, 1959), jehož se od r. 1963 do r. 1966 stává řádným členem (ŠEST ŽEN JINDŘICHA VIII., RECITÁL S H. HEGEROVOU). V r. 1967 se účastnil světové výstavy v Montrealu, kde byl průvodcem diváků ve slavném Činčerově Kinoautomatu. Pak pracoval jako autor, konferenciér a herec pro televizi (KABARET U DOBRÉ POHODY, HOVORY H a seriál BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI). Ve filmu se objevuje zřídka (KAM ČERT NEMŮŽE, TÁTO, SEŽEŇ ŠTĚNĚ!, SMRT ZA OPONOU a BYL JEDNOU JEDEN KRÁL). Vedle své herecké práce napsal devatenáct knih (např. DOBŘE UTAJENÉ HOUSLE, LISTY Z PROVENCE, JAVOROVÉ LISTY, POHLEDNICE Z BENÁTEK, CHVÁLA POHYBU, DOBRÝ DEN, SOCHO!) a řadu divadelních her (HOVORY PŘES RAMPU, POKUŠITEL, ROZHODNĚ NESPRÁVNÉ OKNO, DVA MUŽI V ŠACHU, MŮJ STRÝČEK KOVBOJ, MALÁ NOČNÍ INVENTURA, TŘI ALBERTI A SLEČNA MATYLDA). V roce 1997 vstoupil do dvorany slávy ankety TýTý, kterou pořádá Týdeník Televize.Po celý život zůstal věrný sobě, a dokonce i manželce: letos oslaví zlatou svatbu. Miroslav Horníček je ve svém oboru po Janu Werichovi společně s Bolkem Polívkou už žijící legendou.

Dicerorhinus s. sumatrensis

Nejmenší žijící nosorožec, patří mezi nejvzácnější zvířata. O jeho záchranu se snaží velký tým odborníků, projekt finančně podporují i významné zoologické zahrady. V Evropě je chován pouze samec v ZOO Port Lympne v Anglii. Protože chov v péči člověka nebyl dosud příliš úspěšný, tato ZOO organizuje návrat do přírodní rezervace na jižní Sumatře. Nosorožci mají své chodníky, kde mají svá oblíbená místa na krmení a koupání. Výborně plavou. Chodníky procházejí každých 10 až 15 dnů. Samice se zdržují obvykle s mláďaty. Samec kontroluje teritorium několika samic o rozloze asi 30 km2. První mládě rodí samice v sedmi až osmi letech, interval mezi porody je 3 až 4 roky. Narozené mládě váží 23 kg, s matkou zůstává asi do 1,5 roku. Nejdelší délka života byla zaznamenána 32 let a 8 měsíců.

Dicerorhinus s. sumatrensis Nosorožec sumaterský

Rozšíření:
původní rozšíření · jihovýchodní Ásám, Malajský poloostrov, Vietnam, Sumatra a Kalimantan

Velikost:
délka 236 až 318 cm, výška 112 cm, hmotnost 800 až 1000 kg

Biotop:
vyšší oblasti tropických deštných pralesů v blízkosti vodních ploch

Biologie:
žije samotářsky

Potrava:
bambus, plody, listy, větvičky, kůra

Stav v přírodě:
asi 100 zvířat nominátního poddruhu Dicerorhinus s. sumatrensis žije na Malajském poloostrově a 100 až 150 zvířat na Sumatře. Stav populace poddruhu Dicerorhinus sumatrensis lasiotus v Indii, Bangladéši a Barmě se odhaduje na 6 až 7 zvířat, stav populace poddruhu Dicerorhinus sumatrensis harrisoni na Kalimantanu se odhaduje na 30 až 50 zvířat.

Stav v péči člověka:
pět nosorožců

Příčiny ohrožení:
úbytek biotopu v důsledku kácení deštných lesů, ilegální lov pro tradiční asijskou medicínu a pro kůži

Stupeň ohrožení:
E – ohrožen

Nosorožec indický · impozantní tvor, který budí respekt svou mohutností a silou. Encyklopedie nosorožce obecně kvalifikuje jako žijící pozůstatek třetihorních savců. A přece tomuto obrněnci z čeledi lichokopytníků, navzdory jeho zdánlivé nepřemožitelnosti a nezranitelnosti, hrozí vyhynutí. Nosorožec indický je jedním z pěti druhů nosorožců a původně obýval indický subkontinent · dnes přežívá jen v několika rezervacích v počtu asi dvou tisíc kusů. Tento úchvatný a přirozeným nepřítelem nepřemožitelný kolos se stal obětí člověka, kterému se ho téměř podařilo vyhubit.

Pověry přisuzované v tradiční asijské medicíně jeho rohům (ve skutečnosti nejde o roh, ale o jakýsi kožní výrůstek · derivát kůže stejně jako jsou vlasy, nehty či kopyta) jsou důvodem nelegálního vybíjení nosorožců pytláky. Důsledkem této genocidy je, že byly doslova zdecimovány nejprve všechny tři asijské a později oba africké druhy nosorožců.

Nosorožec indický je vzácným exemplářem i v zoologických zahradách · v zajetí je drženo pouhých 130 jedinců · a jeho odchov je velkou vzácností. Jedno z předních míst ve světovém měřítku patří v tomto směru zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem, kde se narodilo už 31 mláďat tří druhů nosorožců. V roce 1980 získala tato ZOO prvního samce nosorožce indického ze zoologické zahrady ve Stuttgartu a o rok později přišla samice Numa. Protože se však jednalo o sourozence, hledali chovatelé ze Dvora Králové jiného samce. Přestože se tomuto páru narodila dvě mláďata, putoval samec Dvityia do Anglie a na jeho místo přišel v roce 1990 dva a půl roku starý Ropen. Trvalo však pět a půl roku, než dospěl a začal se o svou družku vážně ucházet · došlo k tomu v květnu 1996 a Ropen pářil samici plných 52 minut. Po 486 dnech, v září loňského roku, se narodila samička Nova.

Přestože zpočátku sála nosorožčí holčička mléko od své matky, po dvou dnech tak zeslábla, že bylo nutné

ji krmit uměle. Největší starosti dělalo chovatelům složení mléka. Jedno z prvních mláďat, které se zde narodilo, uhynulo ve čtyřech měsících na střevní infekci, jež byla způsobena nedostatečnou imunitou organismu, kterou zajišťuje právě mateřské mléko. Potrava pro Novu se tedy skládala z mléka její matky Numy, z mléka další samice nosorožce dvourohého, která právě měla dvouměsíční mládě, z koňského mleziva a později se do ní přidával sunar. Za zmínku stojí, že mléko od obou nosorožčích samic se získávalo dojením, což je u těchto zvířat něco unikátního. Krmení malé Novy bylo časově velmi náročné · přes den pila po dvou a v noci po třech hodinách. Během dvanácti krmení za den vypila až čtrnáct litrů mléka. Po deseti dnech Nova zesílila natolik, že začala znovu pít od své matky. Královédvorská ZOO si tak mohla na své konto připsat další úspěch, neboť převést mládě zpět na přirozenou výživu se zde dosud ještě nepodařilo. Nosorožčí mládě roste jako z vody, po dobu umělého krmení přibývalo jeden kilogram denně. Zatímco po narození vážila Nova 55 kilogramů, o měsíc později už měla více než 100 kilogramů.

Protože v ZOO ve Dvoře Králové je zvykem, že mláďata nosorožců dostávají jméno, které má stejné počáteční písmeno jako jejich matka, jméno Nova se přímo nabízelo. Tím spíše, že se role kmotra ujala TV NOVA a malou (v době křtin už metrákovou) nosorožčí slečnu slavnostně pokřtil její generální ředitel Vladimír Železný.

V České republice chová indického nosorožce kromě ZOO Dvůr Králové pouze ZOO Liberec, kam se přestěhoval první odchovaný sameček Nim. Avšak pouze královédvorská zoologická zahrada se může pyšnit tím, že tento vzácný druh rozmnožuje. V zajetí se ročně narodí jenom několik mláďat a navíc jsou to převážně samci, proto je odchov každé samičky pro celosvětový chov a záchranu tohoto zvířete, jehož předci žili na naší planetě už v třetihorách, velice cenný a důležitý.

O tom, jak toto téměř vyhubené zvíře žije v divoké přírodě, si můžete přečíst na následující straně Napsala Zuzana Ptáčková, Vyfotografovala Hana Mahlerová

O velikánech amerických dějin se většinou hovoří v superlativech. Ke jménu Abrahama Lincolna by se jich dala připojit celá řada. Abraham Lincoln byl typickým synem své doby a své Ameriky · drsné, průkopnické, opravdové a poctivé. Narodil se téměř před 190 lety, 12. února 1809, ve srubové chatě osady Hodgenville ve státě Kentucky Nancy Hanksové Lincolnové a Thomasi Lincolnovi. Není tajemstvím, že život šestnáctého prezidenta Spojených Států Amerických skončil tragédií. Téměř všichni Američané si dodnes připomínají ten osudný den v dubnu 1865, kdy byl ve Fordově divadle ve Washingtonu zastřelen. Málokdo však ví, že krev tekla i na samém počátku Lincolnova života. Obětí byl tenkrát prezidentův dědeček, kapitán Abraham Lincoln. Tragédie se přihodila v květnu roku 1786 nedaleko Hugheského nádraží v Kentucky.

ŘÍKÁ SE, ŽE…

Když v průběhu osudného jara kapitán Lincoln spolu se svými třemi syny Mordecaiem, Josiahem a osmiletým Thomasem (budoucím otcem prezidenta), seli kukuřici, udála se tragédie: Z křoví se znenadání řítí skupinka pomalovaných Indiánů. “Heáá, heáá,” řvou jeden přes druhého a zlověstně mávají tomahavky nad hlavami. Starý Lincoln se sotva stačí otočit a zakřičet na děti: “Utíkejte!” Víc už nic. Umlčel ho výstřel z Indiánovy winchestrovky. Josiah běží k Hughskému nádraží, kde měla Lincolnova rodina svůj prozatímní byt. Mordecai běží spolu s Thomasem k jiné. K té, ve které otec ukrýval pušku.

Se zbraní v ruce brání duchapřítomný Mordecai život svůj i bratrův. Krčí se za malým dřevěným sudem. Bojí se. Indián je blíž a blíž. Pase po cenných skalpech. “Už nemáš ani chvíli,” pomyslí si chlapec, zamíří a… Zásah. Indián se klátí k zemi…

Nikdo už dnes neví, jak to tehdy přesně bylo, ale kdyby byl býval Mordecai chybil, tok amerických dějin by byl navždy změněn, neboť Thomase by jistě Indián zabil.

DRAZÍ RODIČOVÉ

Podívejme se nyní podrobněji na rodiče prezidenta, kteří nemalou měrou ovlivnili jeho život a charakterové rysy.

Abraham Lincoln

Nancy Hanksová se narodila 5. února 1784 ve Virginii. Byla jediným dítětem Jamese a Lucy Shipley Hanksových a po smrti otce ji matka přivezla do Kentucky, kde s ní “poctivý Abe” · syn prezident · prožil významnou část svého dětství.

Už jako mladá dívka byla Nancy nápadná svou krásou, životním elánem, elegancí a inteligencí. Prý byla vysoká, štíhlá a jemná. Její syn · prezident · o ní řekl: “…byla přirozeně inteligentní, měla výbornou paměť, pohotové reakce a byla silná a hrdinská.”

Sám prezident ve svém životopise napsal, že ho matka učila morálce prostřednictvím dopisů a především prostřednictvím příběhů z Bible. Životopis rovněž říká: “Bible, kterou mi četla a kterou mě učila číst, se mně a mé sestře stala největší útěchou po maminčině smrti.”

Thomas Lincoln, otec “velkého Američana”, vyrostl ve Washingtonském hrabství na farmě Beech Fork se svou matkou. Už když mu bylo 17 let, sloužil v Kentucké armádě. Thomas byl středně vysoký s tmavýma očima a černými vlasy. Říká se, že dovedl být skoupý na slovo, ale přesto byl znám svými historkami a vtipy.

Podle většiny historiků se prezidentovu otci připisovaly vlastnosti, jakými jsou například pokora, střízlivost, píle a čest. Prezident Lincoln o svém otci mluvil jako o “putujícím, pracujícím mladém muži, jenž vyrostl bez možnosti vzdělání”.

A BYLA SVATBA…

Osud tomu tak chtěl, aby se Nancy s Thomasem setkali. Svatba těchto dvou mladých lidí byla velkolepou událostí.

Autor Lincolnova životopisu Carl Sandburg o jejich svatbě píše:

“12. června 1806 bylo z domu Richarda Berryho, v Beechland ve Washingtonské oblasti, kde žila Nancy, vidět muže a ženy na koních. Jeli se podívat na svatbu 28letého Thomase Lincolna a 22leté Nancy Hanksové.”

Ve Washingtonské oblasti měli oba mnoho přátel a příbuzných, a zrovna byla ideální doba na svatbu · doba jarního setí a orby kukuřičných polí s vyhlídkou příští sklizně.

Sandburg rovněž popisuje slavnostní oděv obou snoubenců:

“Ženich měl na sobě svůj sváteční nový bobří klobouk, nový černý oblek a nové hedvábné šle. Nevěsta byla oblečena ve lnu a hedvábí, možná měla na sobě něco z čtvrtiny yardu purpurového sukna, které Thomas koupil u Bleakleyho a Montgomeryho.”

Nevěsta a ženich stáli před reverendem Jessem Headem, který je prohlásil mužem a ženou a napsal úředníkovi regionu, že 12. června 1806 Thomas Lincoln a Nancy Hanksová vstoupili v posvátný svazek manželský dle rituálů a ceremonií metodistické episkopální církve.

HODNĚ ŠTĚSTÍ…

Krátce po svatbě žili Thomas a Nancy Lincolnovi v Elisabethtown. Thomas pokračoval ve své práci tkalce koberců a truhláře. Říkalo se o něm, že vlastnil nejlepší soupravu kobercového nářadí v celém regionu. Kromě koberců vyráběl dveřní rámy a okenní rámy, krbové římsy, nábytek a občas i rakve.

První dítě Lincolnů byla dcera Sarah. Později Thomas koupil půdu v Nolin Creek, nedaleko dnešního Hodgenville, kam se roku 1808 se svou rodinou odstěhoval. Tam se mu také dne 12. února 1809 narodil syn a budoucí prezident Abraham.

Tenkrát se jeho farmě říkalo “Sinking Spring Farm”. Jak si jeho farma tento beznadějí a neúspěchem “zavánějící” přídomek získala není známo. Dítě se narodilo do typického domu westernových pionýrů (jednopokojový s velikým venkovním komínem). Rodina patřila mezi průměrné farmářské rodiny tehdejší drsné Ameriky.

DO SMRTI MATKY

Jako první opravdový domov, na který si prezident pamatoval a zmiňuje ho ve svých poznámkách, byla farma Knob Creek severovýchodně od Hodgenville na cestě do Bardstownu, kam se s rodiči odstěhoval na jaře roku 1811. Ani zde nežila Thomasova rodina dlouho a už o pět let později byla nucena opustit farmu za podivných okolností. V roce 1815 bylo proti Thomasu Lincolnovi a jeho sousedům vedeno soudní řízení skupinou z Philadelphie, která tvrdila, že má vlastnické právo na půdu, na níž se Lincolnovi usadili. Ještě dříve, než bylo Abrahamovi 8 let, musela Lincolnova rodina opustit Kentucky a odstěhovala se do Spencerova hrabství ve státě Indiana.

Pouhé dva roky poté, co se rodina odstěhovala do Indiany a vzpamatovala se ze soudních sporů spojených s prokázáním vlastnicví půdy, následovala další tragédie. Epidemie “zkaženého mléka”, jak se tehdy říkalo malárii, si vyžádala kromě životů mnoha kusů dobytka také život Nancy Lincolnové, Abrahamem milované matky.

PREZIDENT USA

Po smrti matky mu bylo sotva deset let a jeho otec se svou novou manželkou táhl dál na západ, vstříc snu o hojnosti a bohatství. Ale ani tam nebyl život o nic snadnější ani bohatší.

Od svých 14 let si Abraham musel vydělávat na živobytí sám. Živil se jako dřevorubec, pak dělal voraře na Mississippi, nějaký čas doprovázel obchodní karavany, uplatnil se i jako lodivod. Dokonce se nechal najmout i do armády. Byla to tvrdá, ale ta nejlepší škola života. V té době se setkával s nejrůznějšími lidmi i problémy, získával cenné rady a zkušenosti. Vstřebával moudrost lidu, a protože byl zvídavý a dychtivý poznání, úporně se sebevzdělával. I přes svůj mladý věk se stal váženou a oblíbenou osobností. Už ve svých 26 letech byl zvolen poslancem illinoiského zákonodárného sněmu. Později byl svými voliči vyslán do washingtonského kongresu (32 let). V roce 1854 na historickém shromáždění v Michiganu je už mezi těmi, kteří starou protiotrokářskou stranu whigů přemění ve stranu republikánskou, a o šest let později je jako kandidát této strany zvolen prezidentem (6. listopadu 1860).

Tierra fría · studená země, se rozprostírá v mexickém státě Chiapas v okolí města San Cristóbal de Las Casas. Město až do roku 1824, kdy se připojilo ke svobodnému Mexiku, bylo zanedbávanou výspou Guatemaly a častým centrem bouří místního obyvatelstva. Odhaduje se, že 20 % z 2,5 milionu obyvatel Chiapas jsou “čistokrevní” potomci Mayů, u kterých nedošlo v průběhu staletí k mísení mayské a španělské krve, a dosud se zde dochovaly desítky indiánských jazyků. Mezi původními obyvateli převládají tzotzilské a tzeltalské kmeny. Tzeltalů je asi 220 000 a Tzoltilů přibližně 140 000. . . . . .

San Cristóbal leží v centru tzoltilského území a jednotlivé vesnice, přestože jsou někdy od sebe vzdálené jen pár kilometrů, se od sebe již na první pohled liší barvou tkaných oděvů, různými patrony, svátky…

…

Sierra Norte de Chiapas, neboli jednoduše Los Altos, dosahuje často výšek přes 3000 metrů nad mořem. Zdá se, že hory musel ze země vymačkat nějaký obr mocnými stisky hned u jejich úpatí, protože svahy stoupají vzhůru téměř kolmo.

Chamula je jednou z nejpočetnějších vesnic tzotzilských Indiánů, kterých žije v okolí San Cristóbalu okolo 40 000. Vesnice, která velmi dlouho odolávala Španělům, podlehla v roce 1524, ale rok 1869 zde byl svědkem obrovské indiánské rebelie. V současnosti je Chamula určitým náboženským centrem okolí. Dochází tady, jak je v kraji obvyklé, k mísení křesťanství a původních animistických praktik. Co toto mísení znamená, vidíme poprvé v místním kostele, kam jsme si ale nejdříve museli koupit povolení ke vstupu.

Vstoupit dovnitř, znamená vkročit do jiného světa. Zvenčí vypadá budova jako každý kostel mexického venkova. A uvnitř? Okna jsou zatemněná a světlo obstarávají stovky svíček různých velikostí, jejichž světlo se tlumeně nese v oblacích kadidla. Tiše si sedáme v rohu, nechceme rušit a snažíme se pochopit, kam jsme se to vlastně dostali.

Svatí patroni, jejichž sochy jsou jedna vedle druhé podél zdí, s těly ověšenými střípky zrcadel a přáníčky prosebníků, shlížejí na své věřící. Ti stojí či klečí, modlí se, jsou v náboženské extázi. Pozorujeme jednu rodinu. Klečí před svým patronem v jehličí a trávě, která pokrývá dlážděnou podlahu. Před nimi hoří obrovské pole svící. Jedna z žen neustále rytmicky vykuřuje okolí primitivní kadidelnicí. Druhá drží v předpažených rukou slepici a tiše zaříkává, nejstarší muž ve skupince pláče. Na jiném místě stojí mezi svícemi láhev Coca-Coly, ne však pro osvěžení po dlouhé modlitbě, ale jako oběť z nejvzácnějších! Do této temné atmosféry přichází kněz a my jsme svědky křesťanského křtu.

Dvorana před kostelem je plná Indiánů, kteří se před vstupem do kostela přivádějí do extáze. Používají k tomu silný alkohol, který se turistům nedoporučuje ochutnávat. Máme pocit, že bychom neměli zůstávat zde za branou, a procházíme na tržiště, místní hlavní náměstí. Trh probíhá v drtivé většině na zemi. Výjimku tvoří pár obrácených beden a košů. Na zemi je tedy nejen zboží, ale i prodejci. Zelenina je zelená, kukuřice a banány žluté. Indiáni jsou bílí nebo černí · to jsou barvy vlněných tunik chamulských mužů, a Indiánky bílé nebo modré · to jsou barvy košil, které spolu s vlněnou sukní tvoří tradiční oděv místních žen. Jak dává tušit atmosféra v kraji a vesnici, budou místní potomci Mayů své tradiční oblečení nosit ještě dlouho.

Nemohu jí pomoci. Když byla menší, plakala a říkala ´bolí mě hlava´, ale nyní nemůže již ani plakat,” říká Aňa Losanovova se slzami v zarudlých očích.

Ajnura Losanovova, která trpí vodnatelností mozku, spí v malé postýlce. Hlavu jí zakrývá bílá látka. Když ji Aňa odhrne, objeví se obrovská hlava dítěte tvořící více než polovinu jeho asi metrového tělíčka. Pod bílou kůží bez vlasů je vidět cévy tvořící jakousi pulzující síť. Jsem na rozpacích, zda tuto otřesnou scénu vůbec vyfotografovat. . . . . .

Jel jsem 350 km z Alma-Aty, bývalého hlavního města Kazachstánu. Projel jsem třemi kontrolami a přijel do pohraničního města Žalkentu. Bylo mi dovoleno vstoupit do města s průvodkyní z Urkizu, prezidentkou Mezinárodního sdružení pro životní prostředí žen Orientu. Do města nesmí nikdo bez zvláštního víza, které vystavuje Národní výbor pro bezpečnost v Alma-Atě. Byl jsem prvním zahraničním novinářem, který město Žalkent navštívil. Město leží jen 30 km od čínské hranice a je z něj vidět na zamlžené horské hřbety Ťan-Šanu.

…

Za horami leží atomová střelnice Lop Nur. Čína zde v období let 1964 až 1996 provedla údajně celkem 44 jaderných pokusů. Čína nepodepsala smlouvu o částečném zákazu zkoušek atomových zbraní a na střelnici prováděla atomové zkoušky až do osmdesátých let. Potom se sice přešlo k podzemním jaderným výbuchům, ale radioaktivní spad pronikal i přes pohoří Ťan-Šan.

Radioaktivita zamořila také kazachstánské pohraniční město Žalkent. Pan Mohamežanov, ředitel okresní nemocnice, říká:

“Od osmdesátých let se prudce zvýšila dětská úmrtnost. V roce 1995 připadlo 42,2 úmrtí novorozenců na 1000 narozených. Zvýšil se výskyt leukémie, rakoviny a deformací u dětí, jakož i sebevraždy mladistvých v důsledku nervových poruch. Jaderné zkoušky byly prováděny v době, kdy vzdušné proudění směřovalo na Žalkent.”

Kurbanovna Chudaiberdieva, hlavní pediatr nemocnice, dodává:

“Nárůst výskytu anémie jsme zaznamenali v osmdesátých letech, k prudkému nárůstu však došlo v letech devadesátých. Zvyšuje se počet abnormálních porodů, ke kterým patří narození mrtvých dětí, předčasné porody a potraty. Roste počet infekčních nemocí způsobených nedostatečností imunitního systému.”

Kazašská vláda se však zkoumání tohoto problému nemůže věnovat kvůli nedostatku peněz. Tvrdí také, že radioaktivní kontaminace v Žalkentu neexistuje. Zřejmě si nepřeje vytvářet politické problémy v pohraniční oblasti. Oběti v této oblasti jsou tedy ignorovány. Právě v tomto okamžiku se možná rodí další poškozené dítě. Obyvatelé Žalkentu stále hledají jasný vědecký důkaz spojitosti mezi existující abnormální situací a čínskými jadernými pokusy.

Střelba, výbuchy a záblesky. Vyskočil jsem a hnal se po schůdcích na palubu. Piráti, Féničané, Řekové, Kartagiňané, Římané, Arabové, vojska Sulejmana, Angličané, Němci · mozaika všech možných dobyvatelů, kteří kdy zaútočili na tento ostrov, mi probíhala hlavou. Vzápětí jsem už ale zase bral schody po čtyřech, tentokrát ovšem opačným směrem. Naše loď právě vplouvala do přístavu. Starodávnou Vallettu osvětloval nádherný ohňostroj a já s sebou neměl fotoaparát. . . . . .

…

Kameny, všude kameny. Kam se člověk podívá, kameny. Velké, malé, drsné i opracované. Těch čistě otesaných a pečlivě sestavených do desetimetrových, dvacetimetrových, a dokonce i padesátimetrových zdí pevnostních staveb, po kterých sklouzne oko stejně jako útočník, je ve Vallettě asi nejvíce. Pak jsou tu ale také kameny sestavené do krychlí domů a jiné, stmelené do barokních forem chrámů zdvihajících se svými věžemi a kopulemi nad střechy města.

Počínaje rokem 1530 byly osudy Malty po následující dvě a půl staletí spjaty s rytířským řádem johanitů. Ti zde také vystavěli skvostné město Vallettu, jehož hradby se v záblescích petard a rachejtlí tyčily nad námi.

JOHANITÉ

Řád rytířů sv. Jana Jeruzalémského vděčí za svůj vznik skupině zbožných obchodníků, kteří v polovině 11. století založili v Jeruzalémě špitál a hospic pro křesťanské poutníky přicházející do Svaté země. V roce 1099, po obsazení Svatého města při první křižácké válce, ustavili členové tohoto malého seskupení bratrstvo pečovatelů a papež je roku 1113 uznal za náboženský řád. Jeho název byl odvozen od jména řádového patrona Jana Křtitele.

Po dlouhých letech bloudění po Apeninském poloostrově nabídl roku 1530 císař Karel V. rytířům ostrovy Malta a Tripolis. Dne 26. října roku 1530 se tak rytíři špitálu svatého Jana Křtitele Jeruzalémského vylodili na Maltě. Od té doby se johanité začali označovat jako řád maltézských rytířů.

VALLETTA

Nové město se rozhodl postavit na neobydlené ploše mezi přístavy velmistr řádu Jean de La Vallette. Mělo to být město opevněné proti útokům, na jehož hradbách by se to hemžilo kanony, a hradby by poskytly také útulek a bezpečí obyvatelům ostrova v případě budoucího obléhání. Navíc mělo město sloužit i svým stavitelům a také smetánce evropské aristokracie, jakož i členům rytířského řádu.

Evropští vladaři si byli vědomi důležitosti Malty jako bašty křesťanství, a tak papež Pius IV., Karel IX. Francouzský, Filip II. Španělský i kláštery johanitů v Evropě poskytovali rytířům peníze, munici, zbraně i muže. Papež sem vyslal jednoho ze svých nejlepších vojenských architektů a inženýrů kapitána Francesca Laparelli da Cortona, který v té době asistoval Michelangelovi na stavbě chrámu sv. Petra v Římě. Laparelli měl za úkol navrhnout plány nového hlavního města Malty a také dohlížet na jeho výstavbu. Dne 28. března 1566 byl položen základní kámen města. Na počest svého zakladatele bylo pokřtěno Valletta. První práce se soustředily na hradby, a ty také vyrostly v krátké době. Pracovalo na nich dnem i nocí veškeré mužské obyvatelstvo, otroci i muži ze Sicílie (často tu bylo více než osm tisíc dělníků) a brzy byl poloostrov k nepoznání. Šikmé plochy se zarovnaly, vybudovala se kanalizace. Ještě nikdy se v Evropě nestavělo takové město · přímo podle plánů. Laparellimu asistoval maltský architekt Girolamo Cassar, který později celou výstavbu převzal. Laparelli a Cassar společně navrhli nevídané, precizně uspořádané seskupení příkopů, bašt a lunet, které se tyčily nad sebou v souběžných řadách a byly vystavěny ze solidního zdiva. Ze strany od moře se po obou stranách výběžku zvedaly ohromné kolmé zdi, které

se setkávaly v úžasné pevnosti St. Elmo. A na druhé straně vznikl obrovský příkop, který se táhl mezi oběma přístavy a odděloval tak Vallettu od pevniny. Byl téměř tisíc metrů dlouhý, dvacet metrů široký a osmnáct metrů hluboký. Zaručoval městu perfektní ochranu.

Laparelli se však nestaral jen o opevnění samotné · výstavba města pro něj byla stejně důležitá. Vždyť měl jedinečnou příležitost vybudovat vše tak, jak to bylo nakresleno. Nezapomněl ani na systém sběru odpadků. Pod zemí byly vybudovány příkopy a kanály z kamene. Obyvatelé prostě vhodili do jámy na svém dvoře své odpadky, které pak armáda otroků každé ráno odklízela. Dvakrát denně se příkopy proplachovaly čistou mořskou vodou, zatímco znečištěná voda se odváděla pomocí samostatného potrubí dále do moře. Obyvatelstvo tak bylo ušetřeno zápachu, který zamořoval ostatní evropská města.

Rovné ulice znamenají, že do nich snadno může vítr, který tak město za letních veder ochlazuje. Laparelli přitom perfektně využil přirozeného tvaru poloostrova.

Do roku 1571 byla dokončena většina budov a řád se přestěhoval z El Birga (nyní Vittoriosa) do Valletty. Vyrostl zde klášterní kostel i jiné chrámy, nemocnice, paláce rytířů a domy pro obyvatelstvo. Výstavba Valletty pokračovala i během dvou následujících staletí, její charakter však zůstal nezměněn. Město mělo již tehdy určená pravidla pro nové stavby. Například budovy nesměly vyčuhovat do ulice, aby se nezúžil průchod. Byly zakázány předzahrádky i volné plochy mezi domy. Každý dům musel mít na rozích sochu (pokud možno nějakého svatého) a každý dům také musel mít studnu · nádrž na dešťovou vodu. A všechny budovy musely být napojeny na městskou kanalizaci. Stavitel se také nesměl se stavbou loudat od chvíle, kdy se mu stavební místo přidělilo · musel nejpozději do deseti měsíců začít a do tří let skončit.

Je již pryč doba aristokratických johanitů a jejich výsad. Ve Vallettě ovšem nezůstaly jen stavby, které vytvořili, ale také cosi z jejich nezdolného ducha, přestože se dílo maltézských rytířů jakoby zhroutilo. Roku 1798 se bez jediného výstřelu zmocnil Malty Napoleon cestou do Egypta. Tehdejší velmistr, Němec Ferdinand von Hompesch, který velel asi šesti stům rytířů a osmi tisícům pomocných vojsk, pokládal krveprolití za zbytečné a ponechal francouzskému vojevůdci pohádkovou kořist bez boje.

Během tří dnů museli rytíři · po 268 letech · opustit “svou” Maltu. Bloudili pak po Itálii, až jim roku 1834 nabídl papež sídlo a svrchovanost v Římě.

Řád maltézských rytířů má dodnes statut suverénního státu, ale již nesídlí na Maltě. Je ještě menší než známé státečky jako Vatikán, Andorra nebo San Marino. Na rozdíl od nich dnes nemá vlastní území, ale užívá jen exteritoriálního práva na svých nemovitostech v Itálii. Jako suverénní stát s vlastními zákony udržuje řád diplomatické styky a má své stálé zástupce u Mezinárodního červeného kříže, u výboru pro uprchlíky při OSN a u Světové zdravotnické organizace. Stejně jako dříve stojí v jeho čele velmistr a stejně jako dříve si řád klade za cíl pomáhat nemocným, emigrantům, opuštěným dětem a chudým.

Po krátké francouzské mezihře za Bonaparta nahradili rytíře ve Vallettě a na celé Maltě Angličané. Od roku 1800 se Malta dostala pod správu Anglie na celých sto dvaašedesát let. Teprve roku 1964 získala nezávislost, ale na působení johanitů se tu nezapomnělo nikdy.

HISTORICKÉ PAMÁTKY

Ve Vallettě je kolem tří set dvaceti budov, které mají velký architektonický nebo historický význam. Městské hradby obklopují plochu o rozloze asi pětapadesáti hektarů.

Mezi nejdůležitější budovy patří velmistrův palác, auberges · domy určené jako obydlí pro rytíře, Národní knihovna, Divadlo Manoel a katedrála sv. Jana. Nelze ovšem zapomenout také na starý špitál a hlavně na vojenskou pevnost St. Elmo, která hrála v dějinách města významnou úlohu.