Pouliční představení začalo. Bílý přízrak na chůdách prošel ulicí. Začaly se rojit děti a za okamžik i dospělí. “Co se děje? Nějaká krajková opička se svatozáří? To je bláznivej nápad. A támhleten liškoduch, nebo spíš démon? Ten dělá divný věci – hraje vrtulí z ventilátoru na harfu a přitom tancuje s loutkou, které lezou z důlků mýdlové bubliny. To je ulítlá sranda!” Na diváky se řítí les zježených tykadel. Na jejich koncích se nadouvají a praskají balonky. Zůstává po nich jen kouřová mlha. Diváci vybuchují smíchy. Na opačné straně světa čeští herci rozesmávají obyvatele Johannesburgu.

Propojit opravdovost afrického rituálu s evropskou verzí experimentálního divadla se podařilo Arše. Archa není biblické plavidlo, ale české divadlo zvláštní konstrukce. Jeho útroby jsou velice proměnlivé, opatřené mimořádným technickým vybavením. Návštěvníci bývají překvapeni změnou jeviště i hlediště. Zvláštní je také herecké obsazení – Archa totiž nemá žádnou stálou posádku. Její prostory se všemi těmi možnostmi jsou k dispozici těm, kteří jsou schopni toto vše smysluplně využít.

Šéf divadla Ondřej Hrab celou skupinu vedl a hned od počátku se ujal role organizátora, teoretika, ale především propagátora českého divadla. Několikrát přitom vystoupil na místních univerzitách. Mezi další členy patřila Jana Svobodová a Petr Nikl – sehraná dvojice performerů a manipulátorů, schopných využít ke své hře čehokoli, co jim padne do ruky. Divadlo nemá žádný pevný scénář.

V projektu pro divadelní festival v Jihoafrické republice byla důležitá výrazná obrazová povaha Petrova divadla. Proto může být jeho řeč relativně srozumitelná kdekoli, zvláště pak v Africe, kde se tolik pracuje s maskami, převleky, chůdami atd… Toto vše a mnohem více je v inventáři divadla. Komunikace mezi divadlem a diváky prostřednictvím obrazových gagů byla důležitá, protože ač většina místních obyvatel ovládá až pět jazyků, přeci jenom bylo třeba brát v úvahu to, že jsou diváci skupinou mnohojazyčnou. Jen na území JAR existuje jedenáct oficiálních jazyků. Mimo afrikánštiny mluví svým jazykem samozřejmě i Zuluové, Sotové, Svaziové, Sanové a mnoho dalších.

Jak tedy k prolínání těchto dvou vzdálených i blízkých kultur docházelo? Začalo se, jak jinak, hrou. Všechna představení se vlastně odehrávala v rámci Johannesburgského divadelního festivalu, jehož organizátoři vyzvali Archu ke spolupráci. Naše divadlo proto připravilo projekt, jehož smyslem nebylo představit se jen před elitou a uzavírat se pouze v reprezentativních divadlech. Umělci se snažili hned od počátku dostat přímo na ulici a třebas i do periferních oblastí města, do tzv. “townshipů”. Jejich záměrem bylo seznámit se přímo s co nejrůznorodějším publikem, proto pro ně připravili nejen autorské představení Petra Nikla, ale i jakousi dílnu, do které byli přizváni umělci z johannesburgských sídlišť postavených za apartheidu pro obyvatele černé pleti. Při vzájemném setkávání se záhy ukázalo, že je situace u nás a v Jihoafrické republice v lecčems podobná. Mám na mysli kontext, ve kterém umění vzniká. Je zde spousta podobností. Např. jistý stav společnosti po pádu totality – v našem případě komunismu a v případě Jihoafrické republiky apartheidu, který se choval v mnoha ohledech stejně.

Místem, kde naši a afričtí umělci připravili představení, se stala jedna továrna v industriální části Johannesburgu, která se později proměnila v kulturní centrum. Na seznámení s novým pojetím hry měli Afričané málo času – pouhé tři dny. I když je herectví (i v této podobě) čistě evropskou záležitostí, byli černoši schopni se okamžitě inspirovat a nechat se svým způsobem vtáhnout do hry. Ve hře samotné docházelo k jedinečné zvláštní souhře založené na odlišné zkušenosti, imaginaci a temperamentu. Černoši se někdy po delší improvizaci nedali zastavit. Sami pro představení připravili písně i některé gagy a projevovali neobyčejný smysl pro humor.

Vybrušovala se jen technika. Hráč s maskou by neměl být otočen k divákům jinak než svou tváří. Cvičily se pohyby marionet na vodní hladině i pod vodou, vysunování teleskopických udic s ulovenými loutkami a řada dalších speciálních úkonů. Mise Archy na mysu Dobré naděje skončila úspěšně. Herci odlétali a pod křídlem letadla se v temné modři Kapského zálivu jako jeho stíny vznášely černé velryby. Na břehu se hemžily sotva rozeznatelné tečky tučňáků a nad nimi se tyčila a zároveň i rozprostírala Stolová hora.

Je pátek. Od rána jsme v provizorní karanténě postavené velice důkladně uprostřed rezervace a čekáme na transport. Uprostřed jihoafrické přírody čekáme na české buvoly! Je tu Richard se ženou, jejich zaměstnanci, okolní farmáři a samozřejmě nechybí veterinární dohled. Kontrolujeme stav oplocení, napájení i přípravu krmení. Dlouhým údolím se po jediné přístupové cestě blíží nákladní auto s živým nákladem. Všichni jsou nesmírně vzrušeni.

ČLOVĚK PŘÍRODĚ

Celá odysea začala o mnoho měsíců dříve a navazovala na podobné transporty v minulosti. Královédvorská zoologická zahrada v malé republice uprostřed Evropy je proslulá svou kolekcí afrických kopytníků a každému odborníkovi na celém světě poklesne brada při výčtu jejích odchovů vzácných zvířat. Jenom ve Spojených státech je pár vybraných zahrad zvučných jmen, které dokáží u některých druhů to, co ve Dvoře Králové. Odchovy žiraf, vzácných antilop, jako třeba je kudu malý nebo bongo, ale především nepřekonatelné odchovy u nosorožců je řadí mezi světovou špičku.

Jedním z hlavních úklolů zoologických zahrad je samozřejmě udržení chovuschopných skupin zvířat v zajetí. Pro některé druhy je to dnes již jediná možnost přežití. Avšak snem každého zapáleného pracovníka zoologické zahrady je vrátit alespoň některé druhy zpět do přírody. U nás se například ostravská zoologická zahrada podílela na znovuvysazení rysa na Šumavě. Zoologická zahrada Ohrada v Hluboké nad Vltavou spolupracuje na programu návratu puštíka bělavého do přírody. Podkrušnohorský zoopark v Chomutově v průběhu posledních let vypustil nejen téměř dvě stě vzácných kachen – hoholů severních, ale vracel do přírody také husy divoké, čápy bílé, sovy pálené a další zvířata.

Stejnou aktivitu v podobných programech vyvíjela i královédvorská zahrada. Organizovala vypouštění rysů, tetřevů, čápů a mnoha jiných zástupců naší ohrožené fauny. Ovšem díky zaměření zahrady především na africkou faunu je vše daleko složitější. Pro některá zvířata to při případném navracení do přírody znamená přesuny na tisícikilometrové vzdálenosti.

V minulosti se již do severní Afriky vrátilo stádo přímorožců šavlorohých složené ze zvířat z polských, českých, slovenských a dalších zahrad. Do Jihoafrické republiky odletělo ze Dvora deset antilop koňských a do letošního roku také celkem třiasedmdesát buvolů kaferských. Všechna zvířata jsou určena pro většinou nově vznikající rezervace v místech, kde původní zvířena dávno vymizela.

POHÁDKA O NÁHODĚ

Na podzim loňského roku seděl jeden z majitelů nové přírodní rezervace Sante Sana v letadle jihoafrických aerolinií. Propagační film ukazoval, co všechno je schopna společnost přepravit. Kromě jiného se tak dozvěděl, že s nimi létají i velká zvířata, a viděl buvoly z dřívějších transportů v bednách se znakem ZOO Dvůr Králové nad Labem. Právě buvoly kaferské chtěli získat jako další druh pro obohacení své rezervace. Přivézt tato zvířata z jiných afrických zemí je v podstatě vyloučeno. Jihoafrická veterinární služba se tak brání zavlečení nebezpečných chorob do země a nakažení domácího dobytka. Jedinou možností jsou chovy v zajetí. Těch je ale velmi málo a buvol se tak z hlediska dostupnosti pro další chovy stává jedním z nejvzácnějších zvířat v Jižní Africe.

Proto přeprava buvolů majitele tak zaujala a po značně složitém pátrání se o několik týdnů později ohlásil na návštěvu v Čechách. Pohled do stájí ve Dvoře Králové a informace o dřívějších odchovech mu mírně podlomily nohy. Tady také zjistil, že i dřívější, značně nevýhodná nabídka od západního obchodníka vlastně počítala se zvířaty z těchto chovů. Okamžitě slíbil zajištění letecké přepravy tak, aby zvířata měla při transportu co největší pohodlí. Přivítal také možnost doprovodu zvířat pracovníky zahrady až na místo.

ZOOLOGOVA HOSTINA

Koncem července odletěla do Johannesburgu ředitelka královédvorské ZOO Dr. Dana Holečková se svou zástupkyní Dr. Kristýnou Tomášovou a vzaly s sebou mě jako kolegu z Podkrušnohorského zooparku v Chomutově. První den jsme strávili návštěvou zoologické zahrady v Pretorii. Na další den jsme přijali pozvání do dvou chovných center této zahrady. Jde vlastně také o malé přírodní rezervace se spoustou zajímavých zvířat a speciálními programy. Nejdříve jsme asi dvě stě kilometrů na západ od hlavního města navštívili chovnou stanici pro chov bílých nosorožců. Skupina více než dvaceti kolosů s mláďaty se popásala v rozlehlé buši. Jejich viditelná spokojenost ve mně vymazávala ten podvědomě skličující pocit vyvolávající pokaždé stejnou hamletovskou otázku při pohledu na jedny z nejohroženějších zvířat planety. Stáda impal a antilop skákavých dokreslovala idylku, a až kulisa celulózky na horizontu mě vrátila do skutečnosti dvacátého století. Strávili jsme pak velmi příjemný večer pozorováním nočních zvířat a povídáním nad grilovaným masem. Ráno jsme s kolegou z pretorijské zahrady přejeli do druhého chovného centra na severu. Zážitky z pozorování lesoňů, prasat bradavičnatých, žiraf a dalších živočichů ustoupily do pozadí, když jsme po setmění ve světlech auta viděli kombu a ženetku. To nejdůležitější nás tady čekalo po ránu. Stanice pro chov královských gepardů. Jen velmi málo zahrad na celém světě se může pochlubit, že má tuto vzácnou formu geparda.

CESTA DO BUVOLÍHO RÁJE

Už jsme věděli o pokračujících problémech s transportem buvolů. Odstartovali z Frankfurtu s mnohahodinovým zpožděním a pro špatné počasí přistáli nejprve v Durbanu.

Konečně ve čtvrtek dopoledne dosedá dlouho očekávané letadlo na tu správnou přistávací dráhu. Po poledni jsou všechny bedny přeloženy na nákladní auto a zbývá poslední etapa dlouhá přes sedm set kilometrů. Za městem zvířata vydatně napojíme. Jsou v bednách už čtvrtý den a pojedou ještě celou noc. Loučíme se s nimi a jedeme s Richardem, správcem rezervace, napřed.

Rezervace Sante Sana leží v horách nedaleko národního parku horských zeber. Je to v podstatě kráter o průměru několika kilometrů, jehož okraje jsou více než dva tisíce metrů nad hladinou moře. Ještě nedávno tu bylo jen několik ovčích, pštrosích a podobných farem, které špatným hospodařením udělaly z okolí polopoušť. Současní majitelé rezervace farmy odkoupili a vrátili celé území přírodě. Zbourali staré ploty. Postavili malé přehrady na vodu a snažili se všemožně zastavit erozi a podporovat růst trávy. Kde se vysela tráva nová, nechali naházet osekané větve z trnitých akácií, aby uchránili mladou trávu před zvířaty. Postupně přibývaly antilopy skákavé, impaly, kudu, žirafy, a dokonce i bílí nosorožci. Problém byl, jak získat pro novou rezervaci buvoly. Smůla, která pronásleduje pouť královédvorských buvolů do jejich původní vlasti, pokračuje. Z Graaff–Reinetu vzdáleného asi padesát kilometrů poslali nakladač, který měl složit bedny z auta. Zapadl kousek od nás. Nákladní auto s bednami s buvoly už je tady. Po krátké poradě požádáme správce, aby sehnal víc černochů. Jsou to bušmeni-křováci menšího vzrůstu. S takovou bednou u nás může manipulovat šest lidí, ale tady jich potřebujeme alespoň osm. Náklaďák přirazí k rampě a my ručně bedny posouváme k vypouštěcím vratům. Ještě zkontrolovat, aby se mezi bednami zvířata nedostala zpátky a neunikla mimo ohradu, a pak už jen zvednout šoupací dveře… Cesta skončila. V karanténě si pobudou čtyři týdny a jsou v ráji. V podstatě jim závidíme.

ČELNOK – ČLUNEK, LOĎKA, MALÉ PLAVIDLO (Rusko-český slovník)

Od pádu komunismu uplynulo už osm let. Následovaly chaos, bída a ztráta jistot, které přinutily obyvatele bývalých socialistických států začít nový život, většinou pod heslem “pomoz si, jak umíš”. Oblíbenou činností se stalo převážení zboží z jednoho místa na druhé kvůli jeho výnosnějšímu prodeji. Dokonalosti zdaleka největší dosáhlo zmíněné umění v Rusku. V místním slangu se tomu říká “čelnocký byznys”. . . . . .

Před pěti lety pracovala Jekatěrina Vasilijevna v jednom z velkých strojírenských podniků na předměstí Moskvy. Plat padesát dolarů měsíčně, obědy a pracovní plášť zdarma. Žádná velká výhra, ale ani ne katastrofa, mnoho jejích známých tehdy žilo daleko hůře. Závod na výrobu motorů pro stíhačky se však dostal do potíží a vedení poslalo část zaměstnanců na delší, samozřejmě neplacenou, dovolenou. Paní Jekatěrina měla doma dvě děti a manžela, podplukovníka milice. Z jeho platu se naštěstí dalo existovat, a tak si nemusela příliš lámat hlavu, co dál. Když za ní – ženou v domácnosti – přišla kamarádka, aby jí nabídla kšeft, jen ze slušnosti ji nevyhodila ze dveří. Potom se jí to ale rozleželo v hlavě a řekla si: “Proč to nezkusit?”

Kamarádce Irině tehdy “vypadla” společnice, prostě jí řekla, že končí. Prý má už po krk věčného trmácení do Varšavy a zpět, strachu před celníky, v létě nesnesitelně dusných, v zimě naopak mrazivých nocí v autobuse – a to všechno za pár rublů, které vydělají na provezeném zboží, když zrovna celníci nemají špatnou náladu a nechtějí příliš vysoké úplatky.

Výlet do Varšavy trval šest dnů, z toho tři zabralo čekání na hranici. Zkušená Irina již věděla, jak na to. Doma nakoupily pět kartonů cigaret a několik láhví vodky, na kterých lze vydělat až dvojnásobek původní ceny. “Nesmíš to přehánět, na cigarety a vodku jsou polští celníci zvlášť vysazení. Když tě nachytají s deseti kartony, ani nevíš jak, a máš v pase razítko nežádoucí…” Dopadlo to dobře. Celníci již byli otupělí z přívalu “turistů” a jejich autobus nechali na pokoji. Ve Varšavě již Irina věděla, kde a hlavně za kolik vodku a cigarety prodat, na zpáteční cestu pak nakoupily košile a dámské spodní prádlo. To už nezajímalo polské, ale pro změnu zase ruské celníky, všechno však vyřešil pětidolarový úplatek.

Paní Jekatěrina přijela domů totálně vyčerpaná a zapřisáhla se, že už ji nikdo nikam nedostane. Vydělala si však šedesát dolarů, a tak za týden jela znovu.

Když byla ve Varšavě pošesté, jela vlakem – od té doby věří, že cestování po kolejích přináší smůlu. Padesát kilometrů před Varšavou vtrhlo do vagonu policejní komando. Prohledali úplně všechno, včetně míst nejintimnějších. Kdo protestoval, dostal obuškem přes záda. Celá záležitost měla za následek ostrou diplomatickou nótu a vyšetřování, při němž padaly hlavy náčelníků policie. Paní Jekatěrině však už razítko “nežádoucí po dobu dvou let” nikdo vymazat nemohl. Přišli jí na třicet kartonů cigaret…

Dnes vzpomíná na své začátky s úsměvem. Jediný komentář – byl to amatérismus. Předně – změnila směr cesty. Místo do Varšavy teď létá do Istanbulu, místo dvou set dolarů vozí čtyři tisíce, místo šedesáti dolarů vydělává tisíc a pašování cigaret považuje za džob pro ušmudlané amatéry. Jen zboží se nezměnilo, stále obchoduje se spodním prádlem.

ČELNOCKÝ BYZNYS

Takový příběh není v dnešním Rusku neobvyklý. Když se ruští novináři ptali jednoho z úředníků ministerstva financí, kolik lidí se čelnockým byznysem zabývá, dostalo se jim vyčerpávající odpovědi – “…tohle opravdu neví nikdo…” Existují jen odhady obchodních či poradenských firem. Podle nich tvoří čelnoci a ti, kteří se na jejich činnosti podílejí (jako prodavači, řidiči nebo zprostředkovatelé), až 41 procent všech práceschopných obyvatel. Těžko uvěřit.

Množství čelnoků a skutečnost, že neodvádějí daně do státní pokladny, dělá vrásky na čele vládním ekonomům. Minulý rok vytáhli do boje za zničení čelnocké obce. Vymysleli docela jednoduchou fintu – snížit limit pro dovoz “zboží osobní potřeby” ze dvou na jeden tisíc dolarů.

“Kdybych nebyla na podobné nesmysly zvyklá, zděsila bych se, že nějakému úředníkovi už zase přeskočilo,” komentuje zmíněné opatření Jekatěrina. Čelnoci jsou totiž náramně přizpůsobiví a ovládají různé finty, nejvíc umění domluvit se s celníky.

Za svou “kariéru” poznala Jekatěrina dva druhy čelnoků. První, již mají mírnou převahu, kupují zboží za dva až pět tisíc dolarů a potom se, obtěžkáni taškami, snaží využít všechny možné i nemožné triky na oklamání celníků. Ti druzí se s nějakými taškami nezdržují. Nakoupí ohromné množství tovaru, a pak už se neohlížejí nalevo ani napravo – a jen platí, platí a platí. Peníze vynaložené na úplatky se jim vždy bohatě vrátí. Jakékoli represe či vybírání cel nikdy nesplní svůj účel a v duchu Parkinsonových zákonů se pravidelně obrátí proti instituci, která je vymyslela a uvedla do praxe. Chybí totiž spolehlivý vykonavatel.

SEN STÁT SE CELNÍKEM

Ruské celníky těžko nazývat zkorumpovanými – hodilo by se spíše slovo překorumpovaní. Ne zbůhdarma povýšilo toto povolání na sen všech mladých mužů. V současném Rusku a vlastně všude ve východní Evropě (naše nablýskané Čechy nevyjímaje) byste provezli přes hranice i tank, pokud nabídnete odpovídající úplatek.

OBCHODNÍ CESTOVKY

Od skromných začátků, kdy kolony přetížených autobusů značky Ikarus kousek po kousku zdolávaly štreku Moskva-Istanbul, uplynulo již několik let. Čelnocký byznys prošel během té doby převratnými změnami. Za prvé – i když hlavním centrem čelnoků zůstal nadále Istanbul, jako houby po dešti se objevilo několik dalších měst, která by mu chtěla konkurovat. Turecký Trabzon, syrské Aleppo, egyptská Káhira, Dubaj ve Spojených arabských emirátech, indické Nové Dillí, thajský Bangkok, Singapur a samozřejmě tradiční Varšava. Protože do Bangkoku starý Ikarus nedojede, musela svou převratnou revolucí projít i doprava. K bezmezné radosti leteckých společností se většina čelnoků rychle přeorientovala. Na byznysu je tak závislá řada nově vzniklých firem, které se svými “polonákladními” letadly provozují jen a jen charterové lety pro potřeby čelnoků a celkem slušně je toto podnikání uživí. Autobusy jsou populární v místech blízkých Turecku a Polsku – tedy v Moldávii, Zakavkazsku, Pobaltí a na Ukrajině. Tureckým autobusovým firmám se podařil obdivuhodný kousek – vytlačit všechny “domácí” dopravce, a na dopravu čelnoků tak získat absolutní monopol.

RIZIKO PODVODU

Podstata byznysu je jednoduchá: nakoupit – převézt – prodat. Dopravní firmy či cestovní kanceláře tak obstarávají pouze prostřední článek řetězu. Jedinou činností, kterou čelnok vykonává zcela sám a ve které musí být nejvíce zkušený, je nákup. Každý má příslušnou specializaci – kusový textil, boty, spodní prádlo, hračky, kůže, spotřební tovar a podobně. Riziko podvodu je obrovské.

Jen v istanbulské čtvrti Aksaraj je na třicet tisíc obchodníků a pouze jedna třetina z nich má svou živnost oficiálně zaregistrovanou. “Když tě ošulí, smiř se s osudem. Podvodníka nenajdeš, a i kdyby, nic mu nedokážeš,” říkají ostřílení borci.

Trochu to připomíná kocourkovskou logiku, ale prodej zboží na moskevském rynku už nebývá takovým problémem jako jeho nákup. Je potřeba mít zaběhnutou živnost, a jen pak si lze pronajmout stánek na tržnici a zaplatit prodávajícího. Na kolik to přijde? Třicet dolarů denně na nájem, deset odměna pro prodavače.

KRÁSOU PROTI ZÁKONU

A jak vypadá běžný pracovní cyklus čelnoka? “Létám dvakarát do měsíce, většinou do Istanbulu,” popisuje ho paní Jekatěrina. Využívá jednu a tu samou cestovní kancelář, kde je stálou klientkou, má desetiprocentní slevu. Každý výlet ji přijde na “pol tara limona”, tedy jeden a půl milionu rublů, což představuje asi 300 dolarů. V ceně je všechno potřebné – letenka, dvě noci ve tříhvězdičkovém hotelu a “proclení”. Za přepravované zboží však musí zaplatit zvlášť, většinou v jednoduchém poměru – dolar za kilo nákladu.

Stává se pravidlem, že po neuvěřitelně zdlouhavém odbavení, kdy celníci zkouší trpělivost cestujících a ti zrovna nehoří touhou strkat jim úplatky hned na začátku cesty, dorazí do Istanbulu až pozdě večer. Další den ráno je třeba vyrazit na nákupy.

Jekatěrina jezdí se dvěma kolegyněmi, osvědčenou Irinou a mladičkou Tamarou, do party ji přibraly teprve nedávno. Hezká a sympatická Tamara sice spodnímu prádlu vůbec nerozumí, její úsměv však dělá s tureckými prodavači doslova divy a ceny letí rychle dolů. Navíc – kdo by neodolal – krása působí i na celníky. To je důvodem, proč se byznysu věnují většinou ženy. Vedlejší roli pak hraje “odborná” stránka věci. Muži se prý vyznají jen ve výrobcích z kůže, botách a bohužel i alkoholu. Správný čelnok totiž nepije, a když už, tak jen po dobře odvedené práci.

Nákupy jdou rychle. Hned první den je třeba nakoupit a odvézt zboží do hotelu, zkušené obchodnice už spolehlivě vědí, kam jít. Zbytek dne tráví toulkami po čtvrti Aksaraj spojenými s hledáním výhodných cen. I když své návštěvy Istanbulu už dnes ani nedokáží spočítat, znají z něj pouze jednu jedinou čtvrť. Na vyjížďky po městě už nezbývá čas.

OBCHODNÍCI, KTEŘÍ SE NENÁVIDÍ

Za velmi zvláštní by se dal označit vztah mezi čelnockými byznysmeny a tureckými obchodníky, bylo by škoda se o něm nezmínit. Obě skupiny sebou navzájem pohrdají, což má především historické kořeny – Rusové a Turci se nenávidí už jaksi z principu. O ruských a vůbec všech východoevropských čelnocích hovoří Turci jako o křupanech, jen neradi přiznávají to, co prodavač Murad: “Vždyť my je vlastně potřebujeme.” Jen v Aksaraji utratí čelnoci kolem jedenácti miliard dolarů ročně. Nepostradatelnost svých ruských protějšků si obchodníci z Aksaraje velice dobře uvědomují. Před prezidentskými volbami uspořádal prý jejich profesní svaz sbírku a neuvěřitelných 5 milionů dolarů potom obchodníci poslali na volební kampaň prezidenta Jelcina…

Vraťme se však k paní Jekatěrině. Další den ráno přichází nejdůležitější část – dopravit zboží domů. Istanbul je poměrně bezpečné místo a největší strašák čelnoka – reket, se tu podařilo téměř úplně zlikvidovat. To však nelze říci třeba o Varšavě.

Slovo reket se dá přeložit jako organizované vydírání, či lépe vybírání výpalného. Je to specialitka ozbrojených band a co do činění s ním mají především vlakoví čelnoci, kterým pořádně otravují život. Obě skupiny hledají stále účinnější a účinnější metody a například v Polsku se vše odehrává pod hlavičkou bezpečnostních agentur. Minulý rok tam vypukla “válka černých šerifů”, která vzrušila celé Polsko. Nakonec se ukázalo, že jde o boj mezi čelnoky a rekeťory.

Většina byznysmenů nemá největší strach z vyděračů – ale z celníků. Jsou v pravém slova smyslu nevyzpytatelní, i pro nejzkušenější z čelnoků zůstává způsob jejich práce záhadou. Někdy vyměřují “clo” podle velikosti zavazadel, podruhé si nechají vysypat jejich obsah, potřetí prohledají dotyčnému kapsy, počtvrté se podívají do pasu a nechají si zaplatit podle počtu razítek, popáté si řeknou o “paušál” a pošesté nechtějí vůbec nic – prý “zaplatíte příště”.

Na celníky má paní Jekatěrina spolehlivý recept. Zná se s velitelem směny a snaží se cestovat tehdy, když má službu právě on. Hranice přátelství však nejsou bezmezné, a tak náčelník dostává svých pět procent už ceny kontrabandu. Přijde si na dobré peníze. Za všechny tři mu Jekatěrina položí na prkno slušnou sumičku pěti set dolarů. . . . . .

Má čelnocký byznys nějaké hranice? Jde o fenomén doby, či spíše o jev, který tu bude stále? Ode všeho trochu.

Převážení tovaru a chamtiví celníci tu byli už za dob Římské říše a možná ještě dřív, nejde tedy o nic nového. Na druhou stranu však byznys dosáhl takové dokonalosti, že už nelze vymyslet nějaký trhák, zboží, na kterém by se dalo ze dne na den zbohatnout. Vše se řídí zákonitostmi trhu a ten se neustále vyvíjí.

Všichni čelnoci začínali stejně jako paní Jekatěrina – s několika dolary v kapse. Dnes jsou obchodníčky, či spíše zvláštním druhem “obchodních cestujících”. Tak jako každý společenský jev prochází neustálým vývojem, vyvíjí se i ten čelnocký – dá se předpokládat, že mnozí z čelnoků v budoucnu odpadnou. Zůstanou jen ti nejvytrvalejší, nejchytřejší a nejdrzejší, z kterých se pak stanou – v pravém smyslu slova – obchodníci. Ti dnešní čelnoci jsou totiž věrnou karikaturou společnosti, ve které žijí.

Je nás mnoho. Podle střízlivého odhadu šlape světem asi půl miliardy cestovatelů, říká Miroslav Zikmund. A nic nenasvědčuje tomu, že by se snad mělo v budoucnu cestovat méně. Většina z těch, kteří cestují po neprošlapaných stezkách anebo vidí víc než obyčejní “masturisté”, se netají ctižádostí své zážitky a dojmy “zvěčnit” na papír, disketu, kinofilm, či dokonce videokazetu. Doba, kdy stačilo jen “vidět a chtít”, je ale nenávratně pryč. Externí spolupracovník cestopisného magazínu, dokonce i jeho čtenář, by měl být “poučen předem”. Proto jsme s otázkou “Kam se ubírá moderní český cestopis?” oslovili naše známé cestovatele. Vybrané odpovědi, v nichž se mořeplavec, televizní publicista, fotograf, vědec, spisovatel a cestovatel-legenda dívají na fenomén cestování optikou svého oboru, vám nyní nabízíme.

ZRCÁTKO SVĚTA

Autor moderního českého cestopisu by nemusel být zrovna opička skákající za minulého režimu na červené gumce a teď zase obložený sponzory a reklamami, i když to druhé je sympatičtější. Ten tulák by mohl být vyslancem všech, kteří zůstávají v poklidu doma. Může svým cestopisem jako zrcátkem odrážet neklidné impulzy světa, který se nám v záplavě informací a technických vymožeností tak zmenšil, že jej už sami nemůžeme ani nalézt. Jestli vůbec existuje moderní český cestopis, pak by mohl být filozoficky moudrý jako Komenského “Labyrint světa a ráj srdce”, bezprostřední jako Fričovi “Indiáni Jižní Ameriky”, poetický svou prostotou, odvahou a vůlí jako Slocumova “První plavba kolem světa”, vedoucí až do extáze nadšení jako Merrienovi “Osamělí mořeplavci”, vědecky zaujatý a plný záhad jako Heyerdahlovo “Kon-Tiki, Aku Aku”, cervantesovsky “donquijotský”, pulzující kosmickými představami jako Dänikenovy “Vzpomínky na budoucnost”, exotický jako Conradovy “Příběhy z Pacifiku”, soudobě srozumitelný jako Halliburtonova “Nebezpečná dobrodružství”, ale hlavně autentický, originální. Měl by zčeřit stojaté vody a vyvolat u čtenáře touhu něco na sobě změnit. Pisatel by neměl vyrážet do světa s představou, že nás bude jenom informovat o své cestě, ale měl by být plnokrevným a vášnivým člověkem, který odmítá současný trend konfrontace s přírodou a pro kterého je cestování životní nutností a přináší mu především obyčejnou radost. Ať tito slavní autoři napsali cokoliv, nejdůležitější je, jaké otázky před nás postavili. Kdybych takový cestopis našel, pak by pro mě nebylo důležité, jestli je český a moderní, ale věděl bych, že mám v rukou dobrou knihu.

Rudolf Krautschneider, mořeplavec

NOVÝ POHLED NA ŽIVOT ČLOVĚKA

Když jsem před deseti lety napsal svou první cestopisnou knihu “Pět misek bez dna” (vyšla až v roce 1990), bylo velmi obtížné někam vycestovat, ale zároveň bylo velmi jednoduché napsat cestopis. Už jen proto, že občané komunistického státu mnoho necestovali, připadalo jim exotické takřka všechno. Když dnes tou knihou zachycující tulácké putování po Indii, Nepálu, Bangladéši, Barmě a Thajsku listuji znovu, s překvapením zjišťuji, že dvě třetiny textu by obstály i dnes, kdy naopak Češi cestují masově. Jsou to přesně ty dvě třetiny knihy, kde nepopisuji, jak krásný je Tádž Mahál, jak barvité je putování nepálskými údolími a jak horečně se rozvíjí Bangkok, nýbrž kde vyprávím příběhy lidí, kteří v těchto oblastech žijí, a kde se zamýšlím na základě faktů nad charakteristickými rysy jejich života.

Proč tomu tak je? Domnívám se, že ze dvou důvodů, které mají společného jmenovatele. To, že jsou pyramidy špičaté, Grand kaňon majestátní a buddhistické kláštery jemně cinkají přívětivými zvonečky, už mezitím stokrát lépe ukázala televize, která má daleko bohatší výrazové prostředky – a koneckonců i cestovní kanceláře, které právě po těchto znakových, ryze vizuálních atraktivitách léto co léto proženou tisíce turistů. Popisovat, jak hlasitě křičí papoušci v korunách tropických stromů a kolika vjemy na člověka útočí orientální tržiště, to už dnes zavání vynalézáním parního stroje ve věku elektroniky. Pokud to ovšem – a teď se dostávám k podstatě věci – nepůsobí pouze jako doprovodný, náladu dokreslující rys k něčemu, co ani televize, ani cestovky neumějí: k jednotlivým příběhům jednotlivých lidí. Smysl cestopisů vždycky spočíval především v tom, že se buď někdo dostal někam, kam se ještě mnoho lidí nedostalo, nebo že popsal kus světa, kus života tak, jak to před ním ještě nikdo nepopsal. Jelikož míst, kam se ještě nikdo nedostal, v době masivního cestování rapidně ubylo, vidím stále jako neobjevenou pevninu to druhé: nový pohled na život člověka. Na dva týdny vás v zapomenuté vesnici uprostřed pralesa žádná cestovka neubytuje – ty si pokrývají své člověko-dny v turisticky atraktivních lokalitách – a denní život muslimské rodiny žádná kamera nepopíše. Už jen proto, že by tam rušila. Tam je stále ještě dost prostoru pro osamělého tuláka s blokem a tužkou, který čtenářům na druhém konci světa vylíčí nikoliv to, jaké jídlo se tu vaří a z čeho jsou postaveny chatrče, nýbrž jak tihle vzdálení lidé myslí, po čem touží, čeho se bojí a proč jsou šťastní či nešťastní. To je také ten společný jmenovatel, o němž si chce český čtenář přečíst hlavně: v čem jsou lidé, kteří žijí jinde, jiní – a v čem jsou stejní.

Josef Klíma, televizní publicista

CESTOVAT NEZNAMENÁ PŘEMISŤOVAT SE

Zaplať pánbůh, že se vůbec ubírá. V prvních letech po sametové revoluci měli všichni nakladatelé a vydavatelé pocit, že když už si každý může jezdit po světě, kam se mu zamane, není třeba, aby si o tom lidé ještě četli. Z edičních plánů cestopisy až na ojedinělé výjimky zmizely… Zato se objevila spousta turistických průvodců velmi rozdílné kvality a mnohé z nich se ještě teď doprodávají ve výprodejích. Podle mého názoru se však cestopisy uplatní vždycky. Mnohým lidem o dobrodružných toulkách cizinou stačí jen číst, protože v cestě samotné jim brání malá fyzická zdatnost, stáří, časové anebo finanční možnosti. Jiní navštívili řadu zemí, a právě to je podnítí k hlubšímu zájmu, prostě mají chuť se dozvědět, jaké zkušenosti získali jiní. A ti, kteří se na cesty chystají, si kromě průvodce určitě rádi přečtou i nějaký ten cestopis. A kam se cestopis ubírá? Spíš bych se pokusil říci, kam by se měl ubírat. Cestopisům s pouhým popisem krajiny, měst, pamětihodností je odzvoněno. Cestovat neznamená jen přemisťovat se z místa na místo a vidět neznámé krajiny. Cestovatel by měl porozumět lidem odlišných kultur a zvyklostí a snažit se tyto lidi pochopit. Dnes už byla všechna místa na zeměkouli popsána, změřena, probádána, ale o lidech ze vzdálených zemí to ještě dlouho nebudeme moci říci. Možná se seznámíme s tím, jak žijí, ale do jejich duší nahlédneme jen zběžně. A právě k důkladnému poznání všech souvislostí, které utvářely jejich životní styl, může přispět publicista zabývající se cestopisem. Neměl by ovšem do svého líčení vkládat představy, jak by lidé měli podle “europupkistických” názorů “správně” žít.

Moderní cestopisy by měly být plné nádherných a živých fotografií. Dříve se obrazová tvář cestopisu podceňovala, byl problém probojovat vícestránkovou vložku a kvalita byla více než problematická. Jako fotograf jsem trpěl jako zvíře. V mé vizi dobrého cestopisu by obrazová část knihy neměla být jen doplňkem k vyprávění, ale plnohodnotnou, možná mírně převažující složkou.

Zdeněk Thoma, fotograf

STRACH Z LHOSTEJNOSTI

Moje ryze subjektivní odpověď je ovlivněna tím, že sám v poslední době jen velmi málo čtu (nemám čas), a také tím, že ačkoliv naopak mnoho píši, zdá se mi, že v naší zemi je nemožné “normálním” způsobem cestopis vydat. Obojí souvisí s náročným, přesto tak krásným vírem nové doby, do něhož jsme po hlavě spadli a nyní v něm plaveme. Možná, že časem se vše uklidní, a potom zas začnou vycházet knížky, které jsme dříve měli rádi a na jejichž čtení jsme měli čas. Ale také to už nikdy nemusí být, protože situace se vyhrocuje na celém světě, jehož jsme jen nicotnou součástí.

V poslední době jsem věnoval většinu své energie velkým problémům životního prostředí, především vodám. Kvůli nim jsem jako první a určitě jediný člověk objel na malých lodích celý pevninský svět po řekách, jezerech, i mořích. Z Olomouce do Prahy přes Amsterodam, z Krakova přes Beringovu úžinu do Tichého oceánu, z Montrealu do delty Mackenzie a přes Aljašku k Beringovu moři, z Edmontonu do Hudson Bay a odtud do delty Mississippi, v Arktidě jsem cestoval Severozápadní pasáží. Mám pocit, že jsem pochopil, jaký vývoj naše planeta nabrala, a jsem z toho vystrašen. Snažím se o tom vyprávět i psát. Naivně jsem si myslel, že životní prostředí, ekologie, dobrodružství, že to vše bude atraktivní. Jenže marnost nad marnost, nikoho to nezajímá. Pochopil jsem, že mé rukopisy asi nikdo nevydá, ale co se dá dělat. I jiní lidé, moji kamarádi, poznali v poslední době zajímavé věci a jsou na tom stejně. Nevím přesně, co se děje, ale myslím, že to není žádná národní tragédie. Lidem se asi líbí něco jiného, právo na svobodný názor nakonec máme všichni stejné. Takže čekejme, co bude dál.

Otakar Štěrba, vědec

SÍLA OSOBNÍHO PROŽITKU

Vaše otázka mě zastihla ve chvíli, kdy se probírám Čapkovými “Anglickými listy”, neboť znovu pomýšlím na cestu do Spojeného království a Čapkovy postřehy jsou pro mne i po šedesáti letech svěží a inspirující. Jeho nakladatel František Borový je nazval causeriemi. Jistě, jsou to “vtipné, literárně vytříbené úvahy o nějakém problému, v nichž lehkost a nenucenost tónu budí představu duchaplné a příjemné besedy nebo rozmluvy”, jak se praví v Malé československé encyklopedii. Ale stejně tak jsou i “slovesným dílem líčícím nějakou podniknutou cestu”, tedy cestopisem, jak tento literární útvar definuje Slovník spisovného jazyka českého. V geniálním spojení těchto dvou žánrů posvěcených autorskou osobitostí je pro mne Karel Čapek tvůrcem moderního českého cestopisu, tak moderního, že je radost ho číst a dát se jím poučit i po stránce faktografické až dodnes.

Před lety jsem programově cestoval po Rakousku s myšlenkou, že o této zemi napíši cestopisnou knížku. Nakonec jsem ji nenapsal, protože se mi stále zdálo, že ještě nemám dost původního materiálu, vzhledem k tomu, že Rakousko je okoukaná a objevená země. Později, díky Čapkovi, jsem na svých sibiřských, potažmo jakutských cestách pochopil, že není až tak nejdůležitější být první v neznámých končinách – byť je to povznášející pocit – že rozhodující je schopnost osobitě vidět a viděné poutavě sdělit, o čemž nám zanechal náramně působivý doklad Jan Werich v “Italských prázdninách”. V dnešní tlačenici, kdy svět je již povětšinou objeven vícekrát, si tento fakt uvědomují všichni autoři, kteří chtějí přijít se svou cestopisnou troškou do mlýna.

Společné znaky současného českého – a nejen českého – cestopisu nacházím kromě řekněme věcné poučenosti v důvěrné a důvěryhodné znalosti prostředí, v síle osobního prožitku, v subjektivnosti pohledu, v němž se zpráva o tom, o čem se píše, úzce prolíná se zprávou o autorovi samotném. Z knižní produkce bych jako příklad uvedl talentovanou prvotinu Jana Kutiny “Tetoval jsem Američanky aneb Jak se na světě nenudit”, kde autor stírá hranice žánru mezi cestopisem a fikcí. A z časopisecké? Mám za to, že Koktejl za šest let své existence sám nejlépe dokumentuje svými reportážemi pojetí a vývoj moderního českého cestopisu.

Jan Suchl, spisovatel

SVĚTLO NA KONCI TUNELU

Nedávno jsem se začetl do knihy Enriko Stanko Vráze “V zemi zlata a Inků – Napříč rovníkovou Amerikou”. I do jeho pohnutého životopisu plného tužeb, dramat, zklamání, nemocí a nových vzepětí. Už jako kadet vojenské školy bojoval v Bulharsku proti Turkům. Sotva se vylízal z ran, pustil se ve dvaceti letech za svým snem spatřit tajemné Timbuktu, nejdřív v přestrojení za Araba, pak za chudého Žida. Po marném úsilí, ožebračen o poslední úspory, se za svou vidinou vydal dokonce s otrokářskou výpravou – na kanoi proti proudu Gambie. Živil se sběrem přírodnin, lovem a prodejem preparovaných úlovků zájemcům v Evropě. Jen za prvních pět let pobytu v Africe nasbíral na patnáct tisíc kusů vzácného hmyzu, přes dva tisíce ptáků a různých vyšších zvířat, tisíce jiných přírodnin. Onemocněl zhoubnou malárií, dočasně ztratil zrak, na pokraji tělesného zhroucení se po třech letech pěšky a s jediným domorodým průvodcem – vrátil k pobřeží Atlantiku. Vysněné Timbuktu nikdy nespatřil…

Na rozdíl od Emila Holuba (o pouhých třináct let staršího), který celý svůj nedlouhý život zasvětil průzkumu dosud neznámých koutů Afriky, rozmáchl se Vráz doslova nad celým světem. S vytrvalou neposedností se vrhá do dalších dobrodružství, tu v povodí Orinoka a Amazonky, hned zas v Japonsku a jihovýchodní Asii, na Nové Guinei a znovu v Jižní a Střední Americe a v Mexiku, v Číně, v Rusku. Už na jedné z prvních afrických cest, někdy kolem roku 1885, si koupí fotografický přístroj, za léta svých toulek pořizuje tisíce unikátních snímků. Tam však, kde mu situace nedovolí stisknout spoušť, přizve k dokreslení svých zážitků zkušeného malíře Zdeňka Buriana (jeden příklad za mnohé: cestovatel Vráz v tropické přilbě a s posledním vypětím sil přidržuje tyčí se síťkou na chytání motýlků smrtelně jedovatou kufii sveřepou; pod obrázkem k šestistránkovému dramatickému líčení zápasu je text: Had syčel, šlehal jazykem v otevřené tlamě a hlavou se rozháněl po mých nohou… str 172. knihy “V zemi zlata a Inků”).

Nad otázkou “Jakým směrem se ubírá moderní český cestopis?” by asi bylo na místě zamyšlení o vývoji stylu cestopisu od zevrubného lékaře Emila Holuba přes jeho vrstevníka – zkušeného kantora a bystrého pozorovatele Josefa Kořenského, vědecky fundovaného profesora Aloise Musila či “zuřivého reportéra” E. E. Kische, poutníka beletristu Karla Čapka až po plejádu soudobých cestovatelů, pro něž se listopadem 1989 otevřely netušené obzory. Zlézají Kilimandžáro a Aconcaguu, sjíždějí dravé řeky na Altaji a pod Nángá Parbatem (Jaromír Štětina: S Matyldou po Indu), v Peru jdou po stopách české expedice pohřbené lavinou (Lubomír Vejražka a Jiří Hladík: Huascarán – se skvostnými fotografiemi), derou se na osmitisícovky (Josef Rakoncaj: Tulákem ve větru Himálaje). Po Velikonočním ostrově stěhují kamenné giganty (Pavel Pavel: Rapa Nui), na jachtě brázdí oceány (Rudolf Krautschneider: Lidé a oceán, Plachetnicí kolem světa pro pírko tučňáka), objevují neznámou Patagonii (Petr Suchan: Velká cesta k patě světa), pěšky, na kole, lodí, na lyžích, letadlem i autem vyhledávají dobrodružství v oblastech nad severním polárním kruhem (Lubomír Pecold: Sever), samotářsky šlapou na bicyklu kolem světa (Vítězslav Dostál, Milan Švihálek: Na kole třemi světadíly, Šťastná planeta aneb Jak jsem na kole objel svět). Vybaveni odborným vzděláním přírodovědců zkoumají ledovce Tchien-šanu, Laponsko, Kavkaz (Petr Rybář: Stezky k pustinám), v týmové spolupráci spolužáků z fakulty zoologie, z nichž jeden je navíc zkušený ilustrátor, objevují čtenářovi panenské oblasti venezuelských pralesů (Miroslav Šebela: Orinocký deník), další se vydávají do nejlidnatější země světa, která byla donedávna zamčena na tři zámky (Milena Blažková a fotograf Josef Ptáček: Setkání s Čínou)…

Podle střízlivých odhadů je dnes na světě asi půl miliardy cestovatelů. Přes hranice svých domovů se pohybují podle přesně stanovených leteckých řádů a hotelových harmonogramů, v počítačově organizovaných autokarových výpravách se posouvají od starověkých amfiteátrů k rafinovaně nastraženým přírodním krásám národních parků, s pomocí najatých nosičů zdolávají velehory. Mají k dispozici nejmodernější techniku, videokamerou počínaje a rogalem konče. Ti však, kdo se s podobným způsobem cestování nechtějí smířit a jsou přesvědčeni, že se o své zážitky, zkušenosti a dobrodružství musí podělit se čtenářem, stojí před daleko závažnější otázkou, než jaká zazněla v záhlaví, totiž: Jakým směrem se ubírají publikační možnosti moderního českého cestopisu (s podotázkou bez pomoci sponzorů)?

Je to ono příslovečné světélko na konci tunelu. Tunelu nakladatelských kalkulací s námětem, jménem autora, odhadem čtenářského zájmu a podnikatelského rizika, rozsahem, čtivostí a objevností rukopisu, kvalitou fotografie.

Za poslední léta mi v archivu přibylo několik fasciklů korespondence se soudobými cestovateli. S dalšími se vídám na pravidelných podzimních setkáních prosiměřického Klubu cestovatelů Globe. V únoru 1994 mi jeden z nich, liberecký světoběžník Petr Zeman, poslal rukopis poutavého vyprávění s názvem “S kletrem a úsměvem napříč Černým kontinentem”. Zážitky z cesty, kterou podnikl z Železné Rudy do Kapského Města pěšky, autostopem, všelijak. Přesně půl roku nato jsme se potkali v Sydney – nakladatele ještě nenašel. “Asi knížku vydám vlastním nákladem,” posteskl si. “A prodělám gatě…”

Z letošního říjnového setkání v Prosiměřicích jsem si přivezl další objemný rukopis s verneovským názvem “Tři roky prázdnin”. Věnoval mi ho “Afričan” z Chocně Jan Tomšíček, vyučený zámečník. Přes rok se podílel na stavbě Krautschneiderovy jachty Polárka, v srpnu 1990 vyplul jako čtvrtý člen její posádky na cestu kolem světa, v Kapském Městě však jachtu opustil a z mysu Dobré naděje vyrazil do rodné Chocně na obstarožním kole – napříč celou Afrikou, kusem Asie a Evropy. Třistastránkový rukopis dokončil na počítači o svých pětačtyřicátinách. “Asi ho bude číst jen hrstka přátel, kterým jsem rozdal pár kopií. Ale napsat jsem to musel!”

Kde jsou časy, kdy se cestovatelé vydávali do vytoužených končin v přestrojení, připojovali se k otrokářským výpravám a na cesty si vydělávali sběrem přírodnin! A kdy se nakladatelé předháněli ve snaze dát čtenáři do ruky poutavý cestopis ještě zatepla!Miroslav Zikmund, cestovatel

To, že všechno souvisí se vším, jsem si potvrdil při rozhovoru s Jiřím Stivínem, který jsme spolu vedli v pražské kavárně Slavia. Závodil jsem s časem, jelikož pan Stivín několikrát zkontroloval hodinové ručičky, aby nezmeškal další naplánovanou schůzku. Podobný souboj s časem sváděl Stivín ještě jako kluk, když řezal vody s plachetnicí. Jakmile si k pozdnímu obědu objednal vepřové soté pana Wericha, možná si vzpomněl na svůj školní film, dokument o Janu Werichovi, na kterém se podílel coby kameraman. V okamžiku, kdy jsme nakousli nedávné společné koncerty s Richardem Müllerem, jsme si zároveň připomněli dobu, kterak ještě neznámý Müller-novinář dělal se Stivínem rozhovor a psal recenze na jeho desky. Vrcholem byly studentky, které si u stolu vedle nás četly své diplomové práce. V roce 1985 napsala Martina Cillerová, studentka konzervatoře v Žilině, diplomku o Jiřím Stivínovi.

Až posléze jsem si uvědomil, jak nevhodné místo k interview kultovní kavárna Slavia je. Mohlo mě napadnout, že známý Jiří Stivín má spoustu známých, se kterými se neopomene pozdravit. Proto nebylo jednoduché neztratit myšlenku a následující otázku v okamžiku, kdy se někdo přiřítil ke stolu a na několik desítek vteřin vytrhl pana Stivína od naší rozjeté práce. Teprve až o pár dní později ve Stivínově ateliéru mi došlo, že takovému tempu života je vystaven každý den a zvykl si na ně. Vše vystihla situace, kdy v jediné minutě stihl hledat saxofon, s kterým se chystal odejít na zahájení jakési vernisáže, své asistentce rozdával pokyny, kdy se sejdou další den, mně ukazoval fotografie z posledního koncertu, usmíval se do fotoaparátu Honzy Škváry, nahlas přemýšlel o tom, co bude vlastně na oné vernisáži hrát, a stačil vypít anglický čaj. Saxofon se nakonec po deseti minutách našel ve skladišti všemožných futrálů, píšťalek, fléten, stojanů a notových zápisů. Jsou lidé, kteří vyžadují k práci čas, pan Stivín patří mezi ty, kteří potřebují k času práci. . . . . .

Co od tohoto rozhovoru očekáváte a jak k němu přistupujete?

Vím, že se interview neubráním, a myslím si, že je potřeba prezentovat se na veřejnosti také tímto způsobem. Lidé se o vás mohou dozvědět něco nového a možná díky tomu přijdou na koncert noví příznivci mé hudby.

V kolik hodin jste dnes ráno vstával?

Dnes jsem se probudil poměrně brzo, asi v devět, což je pro mě téměř noční čas.

Co jste od rána už stihl udělat?

Měl jsem dost vyřizování, xeroxoval jsem noty pro svůj koncert, který připravuji, běhal jsem po úřadech a ještě jsem se nestačil najíst, a to už jsou čtyři hodiny odpoledne.

Až dokončíme tento rozhovor, tak vás čeká ještě hodně práce?

Hned vedle kavárny Slavie jdu hrát do galerie Hollar na vernisáž pánů Pilečka a Součka a večer budu ve svém ateliéru společně se synem Adamem a jeho kamarády natáčet demosnímky pro jejich desku.

Takto zaneprázdněn jste každý den?

Zpravidla ano. Když mám ale večer vystoupení a mohu si to dovolit, tak prospím klidně i celé dopoledne.

To nemáte ani čas na příjem základních informací?

Čtu denní tisk a pokud možno sleduji televizní zprávy. Abych ale řekl pravdu, jsem spíše přepínací typ. Přijdu domů a přepínám. Potřebuji čejndžovat programy. Teď už mám na televizi bohužel jen čtyři kanály, ale v době, kdy jsem měl satelit, jsem si skutečně užíval.

Slyšel jsem, že zakládáte kulturní centrum, o co jde?

Přesný název je Centrum pro improvizaci v umění, které bude ve Všenorech nedaleko Prahy, kde jsem po otci zrestituoval starý mlýn. Mou snahou je, aby tam bylo nahrávací studio, výtvarný ateliér, prostor pro balet a mladé divadelníky. Rád bych, aby se začalo už na podzim.

Narodil jste se den po sv. Cecílii, patronce muzikantů, vidíte v tom pro sebe nějaký symbol?

Ne, to si nemyslím. Ona ani sv. Cecílie, jak jsem se později dočetl, s tou muzikou příliš společného neměla. To vzniklo jen na základě obrazu, kde Cecílie chodila po rozžhavených roštech, které někdo považoval za varhanní píšťaly. Snad proto z ní nakonec udělali patronku muzikantů. V mém případě to je úplná náhoda, ale to, že oslavuji narozeniny den po svaté Cecílii, je mi sympatické.

Váš dědeček byl architekt hl. města Prahy, tatínek vynálezce a maminka herečka. Snažili se vás nasměrovat do těch svých oborů, nebo jste měl volnou ruku?

Já měl ideální dětství, protože jsem mohl dělat, co se mi líbilo, a zlobil jsem taky pořádně. Samozřejmě jsem ve škole neprospíval a opravdu se věnoval věcem, které mě bavily. Jako dítě jsem začínal hrát na housle, a to jen proto, že se mi líbilo chodit po ulici s futrálem. Lidé se na mě dívali a to mi zvyšovalo sebedůvěru. Měl jsem pocit, že jsem důležitá osoba. Housle mi kupodivu vydržely relativně dlouho, ale na druhou stranu mi na delší dobu otrávily přístup k hudbě.

Zahrajete si ještě někdy na housle?

Občas z legrace.

Říkáte, že jste špatně studoval, ale na maturitu jste se s pomocí maminky naučil za dva dny?

Špatně učil, neučil. Já si myslím, že děti by měly chodit do školy, a když skončí vyučování, mají se starat o jiný věci. Vždyť jsou zavřené ve třídách celý dopoledne a část odpoledne. Potom přijdou domů, musí psát úkoly a dřít něco zpaměti. Je zajímavé, že svého času například v barokní hudbě učitelé zakazovali svým žákům cvičit na nástroje doma, mohli hrát nebo zpívat jen na hodinách. Většina současných učitelů vyžaduje od rodičů, aby se se svými dětmi připravovali doma, protože to samotným učitelům pomáhá. Tím ale rodiče suplují pedagogy.

Jaké výchovné praktiky jste zastával doma vy?

Problém byl v tom, že já jsem nebyl často doma a na děti jsem neměl čas. Samozřejmě se z nich stali ti “neučiči”. Škola je totiž soubojem rodičů. Není to o tom, jak se děti učí, ale jak se jim věnují jejich rodiče. Existuje názor, že když se o některé děti starají rodiče víc, pak jsou jejich ratolesti možná o poznání inteligentnější a lepší. Zatímco děti, které přijdou ze školy domů a hodí aktovku do kouta a jdou hrát fotbal, tak jsou těmi vyvrheli společnosti a gaunery. Myslím si, že tak to ale neplatí. V centru pro improvizaci se budeme snažit tento mýtus odstranit. Chceme vycházet z osobnosti člověka, a ne z toho, co se kdo nadřel. Bohužel to nefunguje na školách. Pokud někdo vybočuje, nemá šanci. Učitelé se mu individuálně nevěnují, protože na to nemají čas. Já to v podstatě chápu, protože při stylu našeho školství jsou takové metody těžko proveditelné v praxi.

Vy rozpoznáte ve svých žácích osobnosti?

To víte že jo. Musíte jim ale dát ten prostor. Myslím si, že spousta talentů byla přístupem svých pedagogů k výuce znechucena natolik, že nakonec ten svůj oblíbený předmět nadobro opustili. Říká se jim, musíš to dělat tak a tak, protože jinak je to špatně.

Při natáčení filmu Vyšší princip jste pracoval jako rekvizitář. Ovlivnila vás do života myšlenka tohoto snímku?

Z hlediska vyššího principu mravního ovlivnila. Bohužel se v dnešní době na podobné filmy téměř nikdo nedívá. Doufám, že to ale ještě není tak tragické a najdou se lidé, kteří vědí, o čem tento film je.

Myslíte, že přijde renesance v uvažování lidí a pohledu na svět?

Určitě přijde, ale bude to trvat hodně dlouho. Teď jsme zase zpátky. Všechno už bylo zrealizováno v módě, umění. Lidé se vyblbli a teď najednou nevědí, jak dál. Romantika je prý hrůza, uznává se jenom samé dusání, jako je techno hudba. Melodie jde stranou. Vracíme se do středověku. Nyní tedy startujeme na té nižší úrovni, a tak, jak je to v přírodě, začne se vše vyvíjet postupně znovu.

Vynaleznou se tedy nové hudební nástroje, které si nyní nedovedeme představit?

Jednou určitě. Musíme se ale naučit je využít. Například saxofon, který je znám z minulého století, se teprve až před válkou dokonale uplatnil v jazzu. Vždy musí přijít hráč, který s tím začne. Velké ambice na využití moderních elektronických nástrojů měl svého času Jan Hammer, ale bohužel se trochu zhlédl v penězích a komerci a ten jeho talent se malinko ořezal. On byl jedinečný ve věcech, kterým se bohužel nevěnuje.

O vás se říká, že jste byl talent v kameře, kterou jste vystudoval. Chtěl byste se jí znovu chopit?

To bych rád, ale chce to vybavení a digitální kameru, která je příšerně drahá. Odjakživa uvažuji o tom, že spojím svoji hudbu s obrázky. Dvacet let nosím v hlavě nápady, ale bohužel nemám možnost je zrealizovat. Chce to dobré zázemí a to já zatím nemám. Dokonce jsem chtěl dělat audiovizuální projekt o pražských mostech. Na každý bych napsal konkrétní hudbu. Nebo projekt o motýlech. Když se podíváte zblízka na motýla, uchvátí vás, jak jeho křídla vytvářejí krásné abstraktní obrazy.

Jaká hudba se vám nelíbí?

Ta, která neodpovídá mojí náladě. Pokud se trefí do mého duševního rozpoložení, akceptuji téměř vše.

Agresivita v hudbě se vám nepříčí?

Nejenom v hudbě. Myslím si, že každý je ve své podstatě agresivní, i já. Je to jen otázka toho, jak to v sobě dokáže člověk potlačit a jak se s tím dokáže vyrovnat. Bohužel někteří jedinci to nedokážou. To je ale znovu otázka osobností. Někdo může být agresivní a nevadí vám, a naopak někdo vám leze na nervy a agresivní vůbec není.

Máte někdy chuť zeptat se lidí po koncertě, jak se jim to líbilo nebo nelíbilo?

Ne. Vůbec ne. Teorie v jakémkoliv umění je pro teoretiky, mluvit o tom je zbytečné. Jde jen o momentální vnitřní pocit. Jakmile to začnete rozpitvávat, stanete se pouze teoretikem, a to je k ničemu.

Sportovec si před svým výkonem klade cíle, kterých by rád dosáhl a s jakým výkonem by byl spokojený. Lze něco podobného aplikovat i před vaším vystoupením?

Nedá. Já když hraji na koncertě, snažím se vždy hrát, jak nejlépe umím. Můj výkon je obraz mého momentálního stavu. Já mám tu výhodu oproti sportovcům, že u mě se nic na metry, centimetry a sekundy neměří. V hudbě je vše otázkou jiskření, emocí, vztahů. Tak se pozná, zdali to funguje či ne. A hlavně by si měli lidi zjistit, na jaký koncert Stivína jdou. Kromě jazzu hraji taky vážnou hudbu v kostelích, a tam nemohou ode mě očekávat, že budu pískat nosem, hrát v čepici a podobně.

Dá se v průběhu vystoupení přizpůsobit náladě publika?

To ne. Musí to být oboustranné. Já se nepřizpůsobím náladě obecenstva a zároveň není ideální, když se fanoušci snaží vžít do mých pocitů. V poslední době se mi stává, převážně na koncertech sponzorského ražení, že přijdou lidi ne kvůli tomu, aby si poslechli muziku, ale kvůli rautu, který bude následovat. Ti tam jen sedí a v duchu si říkají, a já to na nich vidím, tak ukaž, co umíš; to je všechno? A co ještě? To byste se mohl rozkrájet a nejde to. Hudba bez komunikace.

Proč na takových akcích hrajete?

Protože se hudbou živím a snad se může i na takových večírcích někdo na mou hudbu chytit.

Podle teorie Josefa Čapka, kterou zastáváte i vy, je podstatou všeho magie a alchymie. Co je však kamenem hudebních mudrců?

Ať páni alchymisté prominou, já to beru čistě amatérsky, ale mě zajímá proces zrodu, vývoj. Když se něco dělá a vytváří a nakonec z toho nic nevznikne, nevadí. Důležité bylo o něco se vůbec pokusit. A tím kamenem je druh sdělení, komunikace.

U vás doma se takto komunikovalo při tzv. quodlibetech, kdy se ve vašem bytě scházely různé osobnosti a společně jste si hráli. Má takovýto druh hraní budoucnost?

Samozřejmě že má. Kdo ovšem nechce, má smůlu. Podle mě bude za chvíli nejrozšířenějším quodlibetem Internet. Tam se lidé scházejí a je to jiné než dřív.

Chybí ale fyzický kontakt.

No a co? Proč by nemohl chtít člověk, aby se něco změnilo? My jsme taky dělali spoustu věcí jinak než naši dědečkové.

A skončí to tak, že budou neveřejně veřejné koncerty na Internetu.

Proč ne? A budou výjimky, kdy se najde pár špeluněk, kde několik maníků bude hrát naživo.

Když jsme u těch experimentů, proč jste se podrobil lékařskému pokusu a pět dní v kuse jste nespal?

To bylo opět kvůli penězům. Ze začátku to byl hec, ale dodnes jsem to nedospal, a to se ten pokus prováděl v roce 1965. Dobrý co? Podobnému experimentu se podrobil i fejetonista Rudolf Křesťan, ale to už bylo v televizní podobě. Nakonec to zakázali, protože zjistili, že to dělá obrovskou paseku s lidským tělem. Pamatuji se, že jsme přišli v neděli večer do nemocnice v Krči a naposledy se vyspali. Až do soboty do večera jsme nesměli zamhouřit oko. Nemohli jsme pít kávu, či cokoliv s kofeinem. Neustále nás testovali a chtěli vedět, co to s námi udělá. Každý den nám dávali matematický příklady typu 3+2-1=? a zjišťovali, kolik jich za minutu spočítáme. První den jsme stihli asi třicet, ale poslední den nikdo nevypočítal ani jeden jednoduchý příklad. Neuvěřitelné. Za těch pět dnů se nám změnil obličej, měli jsme halucinace a lehce jsme zešedivěli. Ale pozitivní bylo zjištění, že to lze vydržet. Když mám spoustu práce a potřebuji ji dodělat, vím, že nejhorší je přežít dobu mezi třetí a sedmou hodinou ranní. Potom už organismus pracuje relativně normálně, a to platí i pro ostatní dny.

Stálo vám to za to?

Byla to dobrá zkušenost. Spíše recese.

Recese je vám asi hodně blízká, když jste mamince dával na Vánoce pádlo, potápěčskou výstroj, granát apod.

Ano. A umělý prsa, sněžnice, vidle, tureckou šavli a hokejku. Já jsem nakupoval dárky na poslední chvíli a pokaždé tam, kde měli ještě otevřeno, což byly většinou sportovní potřeby. Myslím si, že je to dobrý návod pro vánoční dárky, protože vám garantuji, že na takové nikdo nezapomene.

Dalším experimentem, ke kterému jste se uvolil, byl psychoanalytický rozbor vaší osobnosti pro knihu Ivana Poledňáka “Mně všechno dvakrát aneb o Jiřím Stivínovi”. Obohatil vás osobně závěr pana psychologa?

Vůbec ne. Všechno je to jen teorie a ta je k ničemu. U nás psychologa většinou až na pár výjimek nikdo nepotřebuje, protože jim ho suplují kamarádi, s kterými si může své problémy vyříkat třeba v hospodě.

V roce 1996 jste v rozhovoru s Jiřím Černým ale řekl, že toho opravdového kamaráda, takovou vrbu, nemáte.

Asi je to pravda, ale já jsem tak ukecaný, že si tu vrbu dokážu udělat z každého, kdo je mi sympatický, a cítím, že je ochoten mě poslouchat. Potom jsem schopen mu vykecat i to, co bych neměl.

Přemýšlíte často o životě a vašem poslání v něm?

Ne. Snažím se žít tak, abych měl co nejméně stresu a dělal věci, které oslovují nejenom mě.

Vrátil byste některé vaše životní situace zpět a zachoval se v nich jinak?

Asi bych se zachoval jinak, ale nic bych nevracel. Kdybych o tom takto uvažoval, jedině bych si, jak se říká, zasíral podvědomí. Je lepší se na to vykašlat.

Vy jste věřící?

Já jsem ten typ, který věří a nevěří a není mu to jasné. V každém případě nejsem ortodoxní katolický věřící. Vím, že bůh existuje, ale nedokáži ho definovat. Důležité je vědět, že součástí toho všeho jsem já sám. Čím více má člověk potřebu se na někoho upichovat a na něčem být závislý, tím více ztrácí sám sebe. Proto je nebezpečné být na někom přehnaně závislý. Když si žena myslí, že teď je to s určitým partnerem na celý život a pokud ji třeba opustí, tak umře, sama ztrácí svoji osobnost. A ten člověk ji opouští, protože chce mít vedle sebe osobnost.

Proto jste se rozvedl?

Ne, to nebyl ten důvod. Přestali jsme si rozumět a manželé by si měli vycházet vstříc. Možná jsem tak trochu chtěl zlegalizovat svůj bohémský život.

Váš otec rodinu opustil, když vám bylo devět. Srovnáváte ten svůj krok s jeho?

To bylo za jiných okolností. Já jsem měl otce jako okrajovou záležitost, protože se o nás moc nezajímal a téměř jsme se neviděli. Žil si po svém.

Cítíte už někdy, že vám při hraní dochází dech?

To jo. Taky nejsem nejmladší. Smířil jsem se s tím, že to, co jsem dokázal ve dvaceti, nemohu bohužel v pětapadesáti zvládnout. Je to docela dobře, protože se musím kontrolovat a k věcem přistupuji profesionálněji, ale na druhou stranu se z toho možná vytrácí taková mladická dravost a ojedinělost.

Budete hrát až do smrti?

Tak dlouho, dokud na to budu mít. Já nad tím zatím neuvažuji. Karel Velebný hrál do vysokého věku na saxofon, ale protože ho unavoval a vyčerpával, začal hrát na vibrafon. Já můžu klidně zkusit triangl. Vše je jen otázkou chutě a motivace.

Ztrácíte ji někdy?

To víte, že mám někdy pocit, že bych se nejraději na všechno vybodnul.

Jak se s tím vyrovnáváte?

Přepínám nebo zavřu oči a dívám se na vlastní televizi svých myšlenek a fantazie.

Přemýšlel jste o možnosti, že se vám, nedej bože, něco stane a nebudete moci hrát na nástroj?

Je zbytečné o tom uvažovat. Nejlepší je nad tím dumat, až to opravdu přijde. To je jen další zasírání podvědomí. Stejně byste musel přemýšlet, zdali máte vyjít z domu na ulici, kde vám může třeba spadnout na hlavu cihla.

Jste rád, že jste si život vyplnil hudbou?

Jsem. Myslím si, že je dobře, že jsem se nakonec pro hudbu rozhodl. Hodně mi pomáhala v bolševických dobách, protože byla nenapadnutelná, a obzvlášť jazz, kterému nikdo nerozuměl. Věděli, že jazz není masová záležitost, a proto není tak nebezpečný.

Proč, když se s někým loučíte, říkáte naschovávanou?

To jsou takové džezové přesmyčky, které zavedl Karel Velebný v Divadle Járy Cimrmana, kde jsem taky hrál ve hře Domácí zabijačka. “Ať se vám dobře vejde” a “rádoby stálo” jsou už pro mě docela běžná klišé. Já to říkám seriózně a někdo si toho ani nevšimne, ale spousta lidí se nad tím pohoršuje. Právě proto tato spojení užívám.

Co byste chtěl ještě v životě stihnout?

Dožít se dalšího dne.

Tak naschovávanou! Dobře jsme si poklobásili.

Vzduch rozechvívají údery bubnu, doprovázené ostrým kvílením zpěvu wen-čchang. Tanečníci v reji barevných světel metají kozelce a salta a v rychlém sledu předvádějí boj meči a halapartnami. Chlupy na těle se mi ježí, když tu zařinčí činely a gong zpomalující rytmus. Rytmické nástroje sekvence wu-čchang tak oznamují příchod postavy wu-čchou, klauna, jenž také ovládá bojové umění. Pohyb a především kroky zatím neosvětlené postavy ale nikoho nenechávají na pochybách, že to je cchaj-tan – komická ženská role. Označení čínská opera je pro Evropana trochu zavádějící, neboť ani trochu nevystihuje jevištní útvar, ve kterém se hraje, tančí, deklamuje a zpívá hlasem přecházejícím až do fistule (a to ve verších), kde každá postava má přesné a předem dané charakterové rysy, kostým a líčenou masku, kde každé gesto, každý pohyb má své ustálené konvence a význam.

SETKÁNÍ PRVNÍ – PRO CIZINCE

V přepychové a nákladné divadelní restauraci ve městě Xi?an (provincie Shaanxi) hraje na jevišti západním turistům k jídlu orchestr hudbu z období dynastie Ming. Když jsou poslední misky odneseny, poslední pohárky teplého a mírně alkoholického nápoje nality, sál potemní a začíná představení hry, jejíž námět je inspirován životem na císařském dvoře dynastie Tchang (618-907).

“Inspirován” znamená, že hra je přizpůsobena svou strukturou, scénickým zpracováním a také svou délkou divadelním hrám západního typu (vždyť například jedna hra ze 17. století je rozvržena do pětapadesáti scén).

Ne každý výstup však je v původních hrách stejně důležitý, proto se na dnešní scéně hrají jen ty nejzajímavější. Jednou ze zvláštností čínské opery totiž je, že se často v průběhu hry rekapituluje děj – ať už písní, nebo vypravěčským monologem. Prapůvod této zvláštnosti je velmi prostý – mnohé divadelní soubory totiž dříve kočovaly po venkově a hrálo se na veřejném prostranství, kde diváci volně přicházeli a odcházeli. A tyto rekapitulace pomáhaly čerstvě příchozímu orientovat se v ději. Je pozoruhodné, že tato technika je daleko rozvinutější dnes – ve vysílání rozhlasových stanic, kdy komentátor do omrzení opakuje, kterou že stanici to posloucháte… Další zvláštností čínského divadla je, že nepředstírá divákovi ztotožnění herce s postavou. V praxi to může vypadat i tak, že herec přijde na jeviště, monologem či písní uvede diváka do doby, místa a situace, která se má hrát, požádá diváky, jestli smí hrát tu a tu postavu, a teprve po souhlasu si otočen zády nasadí tradiční umělý vous a začne hrát.

V divadelní restauraci jde ale spíše o efekt, a tak se tančí, provádí akrobacie a zpívá přesně jen tu jednu a půl hodiny, než zahraničním návštěvníkům vytráví.

SETKÁNÍ DRUHÉ – PRO VENKOV

Čínské divadlo ale dříve fungovalo většinou obráceně, soubory kočovaly po venkově a hledaly si své diváky. Právě s takovým divadlem se setkáváme o rok později ve městě Lo-tung na čínském ostrově Taiwan. Na improvizovaném pódiu a pod látkovým baldachýnem tu členové souboru taiwanské opery (ke-chaj) s názvem Han Young hrají před místním obecenstvem. S mikrofony zavěšenými u krku, aby přehlušili hluk přeplněné ulice. Termín “taiwanská opera” znamená, že tyto hry nejsou původními starými čínskými texty, ale že vznikly na tomto ostrově a v poměrně nedávné době. Avšak archetypy postav jsou totožné s operou čínskou.

Čínské divadlo si totiž během staletí vytvořilo určité stylizace typů postav, a to včetně kostýmů a líčení. Takovými čtyřmi hlavními typy jsou šeng – hlavní mužská role, tan – ženská představitelka, dále pak ťing – nalíčená tvář a nakonec čchou – komická postava. Dále tyto základní druhy mají ještě přívlastky – například ženské role tan se dělí na několik druhů: starší tan, květinová tan či bojovná tan. U líčených masek ťing zase velkou roli hraje barva líčení, která vyjadřuje charakter postavy – červená znamená věrný, přímý a poctivý charakter, zatímco bílá tvář značí prohnanost a intriky. Černá je výrazem statečnosti a práva, modrá je vypočítavá a zelená znamená divokou a tvrdou povahu. Stříbrná a zlatá jsou vyhrazeny abstraktnímu světu, zejména pro duchy a bohy.

Další charekteristickou postavu, čchou (klauna), poznáme také na první pohled podle líčení – charakteristický je nalíčený bílý obdélník přes oči a nos. Čchou ale není klaunem evropského stylu, čchou může být třeba hostinským, ale také vysokým hodnostářem, dokonce i císařem. Může být dokonce i ženou, ale pak je to typ Cchai-tan. Tento archetyp postavy měl a má v čínské opeře velmi důležitou roli – odlehčovat a zpřístupňovat hru, mnohdy velmi “těžkou”. Čchou se musel přiblížit širokým vrstvám obecenstva, často udržoval s diváky kontakt a mluvil místním dialektem.

SETKÁNÍ TŘETÍ – AKADEMIE

V 17. století se čínské divadlo (styl kchun-čchü) orientovalo na dvorské prostředí a vzdělance, což vedlo k vytříbení a kultivaci hereckého projevu do složitého systému konvenčních gest a znaků.

Jeden z hereckých typů postav, čeng-šeng (zralý muž), má vždy charakteristický divadelní plnovous. Vousy jsou připevněny k drátu zavěšenému za uši a opřenému o horní ret. Mimika v takto maskované tváři je silně omezena, protože ústa nejsou vidět. Ale právě vous je zde prostředníkem při demonstrování hnutí mysli. Například ruka hladící několikrát vous shora dolů je gesto váhání, přemýšlení. Vous, který je roztřesen rychlým kmitáním prstů ruky schované pod vousem symbolizuje strach, hněv nebo vzrušení. Vous rozhozený při prudkém hnutí mysli do stran vyjadřuje zděšení. Každá postava má svá až do symbolu jdoucí gesta – postavení rukou či pohyb těla – která jsou teatrálně nadsazena. Herci bývají mnohdy na konci jednání poskládáni do jakéhosi seskupení postav s ustrnulými gesty, aby výsledek byl co nejpůsobivější. Expresivnost čínského hereckého vyjádření ukazuje například výjev ze hry “Pavilon čistého vánku”, kde starý muž vyjadřuje své zděšení nad hrůzyplnou sebevraždou své ženy. Místo aby zděšeně ustoupil o krok, dva zpět, tuto scénu herec hraje silněji – bleskurychlým saltem nazad.

Je jisté, že takové herecké výkony vyžadují od herců opravdu plné nasazení a hlavně dlouholetou přípravu. Například na Taiwanu děti, které chtějí být herci tradiční čínské opery, už ve věku 8-10 let začínají osmileté studium na Národní akademii dramatických umění Fu-Hsing, kde mají vedle všeobecně vzdělávacích předmětů tvrdý výcvik v akrobacii, bojovém umění se zbraněmi zaměřeném na jevištní projev bojových typů a v mnoha jiných technikách, které vyžadují zase jiné herecké typy. A tak, i když se nám, Evropanům, na první pohled a poslech může zdát čínská opera jen nesrozumitelným “mňoukáním a břinkáním”, vězte, že je to opravdu umění.

Umění vycizelované mnoha staletími do vysokého lesku.Poznámka autora: Místopisné čínské názvy použité v textu byly ponechány v anglické transkripci. Ostatní čínské pojmy byly transponovány do češtiny podle zásady nejbližší fonetické podoby. Odborná spolupráce – Doc. PhDr. Dana Kalvodová

Nádherné, ultramoderní budovy shlížejí z hor Santa Monica na Los Angeles a na neklidnou hladinu Pacifiku. Slunce se láme v promyšlených liniích a vzdává hold lidskému stavitelství. Budova je oblečena v kámen zvaný travertin. Také italský barevný pískovec hraje v měnícím se světle teplými přírodními odstíny. Uvnitř tohoto jemně laděného komplexu se nachází nefalšované království umění – umění starých mistrů, stejně jako umění moderní, právě vznikající. Centrum Getty láká do tohoto světa krásy již od loňského prosince.

Vznik a rozvoj centra byl umožněn díky J. Paulu Gettymu, po němž nese jméno. Tento byznysmen, ropný magnát a mecenáš zemřel v roce 1976. Již v roce 1953 otevřel své první malé muzeum řecko-románských památek na svých pozemcích v Malibu. Jeho snem a cílem bylo rozvíjet umění a znalosti o něm.

Dnešní centrum Getty zabírá více než 10 hektarů na svazích Santa Moniky, ovšem nenabízí pouze inspirující výhled na pobřeží Los Angeles. Především je jedním z největších uměleckých a kulturních komplexů na území Spojených států amerických.

Celá skupina pěti budov výzkumných ústavů, která obklopuje vlastní muzeum Paula Gettyho, byla navržena slavným architektem Richardem Meierem, který mimo jiné navrhl i Muzeum současného umění v Barceloně.

Sbírková kolekce vlastního muzea, světově proslulá díky bohatým sbírkám západního umění (včetně pozoruhodných prací Cézanna a van Gogha), byla postupně převezena z původního menšího Getty muzea v Malibu, kde byla shromažďována od roku 1974. V novém Getty centru mají ale exponáty daleko více místa. Podle ředitele muzea Johna Walshe to umožňuje vystavit práce umělců takovým způsobem, že v nich návštěvníci mohou objevit co nejvíce. Nikdy předtím prý žádnému umění nebyl vytvořen takový “životní” prostor.

Každá fosílie, každá rytina, každý artefakt s hrubou strukturou povrchu je umístěn tak, aby vyniklo kouzlo měnícího se denního světla. Kromě toho Richard Meier vymyslel a vytvořil osvětlovací systém, který dovoluje slunečnímu světlu vytvářet vlastní obrazy a tak budit dojem intimity zároveň s vzdušnou otevřeností okolnímu světu.

V budovách Getty centra probíhá ale i výzkum a také interaktivní vzdělávací programy. Jsou zde vyčleněny prostory pro restaurování obrazů a konzervaci poškozených děl.

Nadace Paula Gettyho tak započala práci v hodnotě jednoho bilionu dolarů, sumy, kterou si zatím v USA žádná jiná umělecká instituce nedovolila utratit. Mezi úspěšné akce nadace patří také nově zrestaurovaná hrobka královny Nefertiijti v Egyptě, dílo, které patří do světového kulturního dědictví.

Vlastní Getty centrum v Los Angeles je však především domovem uměleckých děl, např. obrazů evropských malířů, soch, dekorativního umění, artefaktů, ale také fotografií.Ve starém muzeu v Malibu, které je nyní restaurováno, budou v roce 2001 – po jeho opětovném otevření, vystaveny řecko-románské starožitnosti.duben 1998

Gasherbrum II, 8035 m – nejnižší osmitisícovka; Karakorum, Baltoro Mustagh. Vrcholu poprvé dosahuje rakouská expedice pod vedením Fritze Moravce – 8. 7. 1956 zde stanuli po bivaku ve výši 7700 metrů S. Larch, H. Willenpart a F. Moravec…

Já zde stojím, či spíše sedím 15. 7. 1997 a se svým Hasselbladem 6×6 čekám, až se slunce skloní níže k obzoru. Nějak postrádám pocit vítězství, spíše mě ovládá pocit smutku nad průběhem této expedice…

Na podzim se dozvídám o připravované výpravě do oblasti Baltoro, jejímž cílem je Gasherbrum II, případně, pro ty co si připlatí, i Gasherbrum I alias Hidden Peak. Vidina šance navštívit a “zpracovat” tato jedna z nejvelkolepějších a nejdivočejších míst na této planetě mne dostává “do varu”. Ještě netuším, že akce je inzerována jako “komerční expedice” v katalogu jedné CK. Již na podzim ?96, před odjezdem do Patagonie, potvrzuji svou účast zaplacením nevratné zálohy. Po návratu v březnu se zúčastňuji několika organizačních schůzek. Nejsem tak naivní, abych předpokládal, že tyto záležitosti v “našich poměrech” budou klapat. Skutečnost však opět o něco rozšiřuje “obzory mého pesimismu”… Keců hromada, téměř nic se reálně nevyřeší, mění se vedení, do poslední chvíle nevíme, zda se vůbec akce uskuteční. Díky pozdním platbám nás zastihuje prudký nárůst kurzu dolaru a každý doplácí 22 tis., resp. 30 tis. korun. Je to celé amatérština.

Logicky vás napadne otázka, proč do toho tedy jdu? Není mnoho na výběr. Chci-li do těchto míst proniknout, musím přijmout pragmatickou nutnost – kdo platí, ten jede. Být pánem situace a moci si vybírat lidi, se kterými pojedu, by pro mne znamenalo na podobnou akci investovat hodně přes milion korun.

Nejsem “fotografující horolezec”, snad “občas lezoucí fotograf”. Expedice se pro mne stává profesionální záležitostí – služební cestou. Již jsem smířen s tím, že si (na rozdíl od jiných) náklady na cesty hradím ze svého. Pro kvalitní práci však potřebuji velké množství špičkových filmů, což není nikterak levná záležitost. Nesleví mi ani korunu! S ostatním nezbytným vybavením to vypadá podobně – objednané zboží pod nejapnou záminkou na poslední moment raději zdraží. Tuší, že se bez něj neobejdu a shánět jinde již není čas! Fotografická technika činí dohromady něco přes 30 kg: profi složku tvoří Hasselblad 503 cx, 5 objektivů (50-250 mm + dvojnásobný telekonvertor), 2 kazety, kompendium, hromada filtrů, pevný stativ a spousta dalších doplňků. Na dokument používám vynikající kompakt Leica mini. K tomu asi 100 filmů (byl jich citelný nedostatek). Mnoho věcí a starostí navíc mi v této skupině lidí způsobuje docela slušný handicap. Již dávno jsem si zvykl, že mne považují za blázna (…asi jsem).

Dne 12. 6. konečně sedím v letadle…

Karakorum – Černá suť (v jazyku Balti) – druhé nejvyšší pohoří na světě, zasahuje na území Pákistánu, Indie, Číny a Tibetu, od Himálaje ho odděluje horní tok Šajoku a Indu. Průměrná výška hřebene je větší než v Himálaji. Podnebí je zde poměrně suché – jižnější Himálaj zachycuje monzunové větry. To platí pouze asi do výšky 5000 m – údolní partie Indu mají stepní až pouštní charakter, avšak vysokohorské polohy zachytí i přes 4000 mm srážek za rok, což odpovídá přibližně 42 m čerstvého prachového sněhu. Některé sezony (červen až srpen) “kydá a kydá”, že si tu expedice ani neškrtnou. My jsme měli naprosto nepravděpodobně nádherné počasí – během našeho pobytu zasněžilo dohromady jen tři dny. Nejvyšší a nejvýznamnější oblast – Baltoro Mustagh soustřeďuje na ploše asi 20 km2 všechny karakorumské osmitisícovky: Čhogori – K2 (8611 m), Hidden Peak – Gasherbrum I – G1 (8068 m), Broad Peak (8047 m) a Gasherbrum II – G2 (8035 m). Sem právě míříme. Karakorum je hůře přístupný než Himálaj a oblast Gasherbrumů, kde se rodí jeden z nejmohutnějších ledovců na Zemi – ledovec Baltoro (754 km2, délka splazu 59 km), patří k nejvzdálenějším od civilizace.

Islámábád – Ráwalpindí. Drahý hotel (zde na rozdíl od Nepálu neexistují levné hotely) – toto již má v rukou agentura Fokus, zajišťující nám (bohužel) pouze částečný servis včetně zapůjčení stanů. Jsou profesionálové, z jejich strany to klape, z té naší poněkud méně. Čekáním na povinný briefing ztrácíme několik dní. Fotografuji po městě a “vyrovnávám se” s místní stravou. Momentky trochu komplikovala snaha místních pózovat. Ženu na ulici téměř nepotkáte a jakmile uvidí fotoaparát, tak fofrem mizí – fotografovat je bez jejich souhlasu se oficiálně zakazuje. Dne 18. 6. odjezd klimatizovanými mikrobusy do Skardu s přespáním v Chillasu, bývalém loupežnickém doupěti na “hedvábné cestě”. Urazíme přitom zhruba 800 km, z toho velkou část údolím Indu. Prosadit zastávku na focení činí velký problém, maximálně v rychlosti cvaknout Leikou (“Vy….. se na toho blba, jedem!…”). Dva dny čekání využívám na pořizování snímků ze zdejšího života. Práci trochu komplikují pravidelné odpolední písečné bouře – vzduch skřípe mezi zuby a techniku je nutno důkladně chránit. Ráno 21. jsou naloženy džípy – míříme do Ascoli, výchozího bodu pěšího přesunu (3000 m n. m.). Nosiči – příslušníci kmene Hunza – odvážní, vytrvalí (a podle mých zkušeností i spolehliví a čestní) lidé – již čekají na rozdělení nákladů. Jejich norma činí 25 kg. Příkaz vedení zní: přebalit náklady tak, ať váží alespoň 28 kg – aby platilo o několik nosičů méně. “Malá domu”, přebalujeme – jako “u blbejch”. Trvale mne zaměstnávají často zbytečné organizační problémy a není jednoduché alespoň na čas uniknout ze “sféry hovadna”, pokrývající po většinu času oblasti výskytu naší expedice. Chci skutečně “poznávat”, nikoli pouze “ověřovat si své předpoklady”, jak to činí většina lidí. Přesto získávám pro sebe chvíle, kdy mne ovládne “duch hor”, okamžiky naladění “frekvence prapodstaty” těchto míst, umožňující být v harmonii sám se sebou i s věčností. Tyto momenty mi dovolují pořídit špičkové záběry – transformovat svou vizi a promítnout ji do snímaného objektu.

Ráno zahajujeme s Italy a dvěma španělskými expedicemi desetidenní pochod, krácený ovšem na sedm dní – včetně jednodenní pauzy (šetřit se přece musí, kde to jde!). Společně s asi dvěma sty nosiči vzniká několikakilometrový průvod, zavánějící na exponovaných místech téměř hororem. Zkracování pobytu v horách mně, zvláště coby fotografovi – krajináři, nevyhovuje. Čelím enormnímu tlaku na psychiku i fyzickou kondici. Vláčím osmadvacetikilový batoh, v něm mj. aluminiový kufr s technikou a stativ – prakticky “ateliérové vybavení”, nezřídka však více jak hodinu. Mezi prací musím doslova běžet, abych stíhal. Neustále bojuji s větrem a všudypřítomným prachem. Rozhodně to není žádná pohoda. Co se týče jídla – kapitola sama pro sebe. Máme sice vynikajícího kuchaře (chybí-li některá základní složka potravy, jde ji “vysomrovat” k jiné expedici), ale díky chaosu, nezkušenosti či vychytralosti organizátorů a vedení (včetně jeho “poradců”) je poněkud jednotvárné menu. Brambory s rýží, rýže s bramborami, občas čapátí – placky z mouky a vody, a jednou za celý pochod jedny nechutné sardinky. Sem tam dochází ke “skandálům”, že si někdo vzal o drobet víc, než mu bylo určeno (nemluvím teď o výškových táborech, ale o pochodu do základního tábora, kdy by měl být jídla nadbytek). Syndrom “umělého” nedostatku je však způsoben velkou měrou pouze “z blbosti” – ke konci expedice velké množství jídla včetně masa likvidujeme! Později zjišťuji původ mých občasných zažívacích potíží: téměř polovina potravin, zvláště polévek, má již několik let prošlou exspiraci! Chvílemi zlobí technika: vždy kolabuje na místech zcela nečekaných – svitkový film ve výměnných kazetách (v obou najednou) je shrnutý k jedné straně cívky. Nelze najít logický důvod této poruchy. Opakuji poslední záběry a delší dobu vše funguje, jak má – “trpajzlíci” zmizeli (později se opět objevují, zvláště při neopakovatelných snímcích!).

Procházíme “náměstím” Concordia (4500 m), otvírajícím impozantní výhled na K2. Potkávám zde Reinholda Messnera, vracejícího se z treku (prý konečně vyfotil Yettiho). Je otráven množstvím expedic v těchto místech. Dne 28. 6. “kotvíme” v základním táboře – Base Campu (5100 m). Tři dny sněží. Nepříjemný ledopád procházíme 2. 7. a pod úpatím obou Gasherbrumů stavíme společný Camp 1 (5800 m). Vydatně pomáhá vynášet náš kuchař – obdivuhodný člověk. Ráno ve čtyři vyrazí s dvacetikilovým nákladem, bez jištění projde ledopádem, o půl sedmé ho složí v C1 a na devátou máme v BC přichystaný čaj (bez něj by se možná celá akce rozpadla!). Vycházet je nutno za svítání kvůli zničujícímu horku a měknoucímu sněhu. Ochrana filmů a jiného “choulostivého” materiálu v těchto podmínkách vyžaduje značnou dávku vynalézavosti a schopnosti improvizovat. Pronikavé sluneční záření rozpaluje povrch věcí do té míry, že na nich nelze udržet ruku a uvnitř stanu, i když má oba vchody otevřené, vzniká nesnesitelné dusno. Ve stínu ovšem panuje mráz.

Skupinka jdoucí na oba kopce mění plán a míří nejprve na Gasherbrum I (na G II potom využijí postavené stany, vynesený materiál a nalehko si vyběhnou na vršek!). Spěchají, neboť zbývají necelé tři týdny do odchodu z BC. Desátý den dosahují vrcholu – jeden dostává těžký plicní edém a zápal plic, druhý se několikrát podělá do kalhot a přestává zaostřovat na levé oko (přesto jde později i na G2!). Ale jsou to velcí “machři”. Postupně pendluji: C1 – BC – C1 – C2 (6500 m) – BC a zúčastňuji se budování výškových táborů. Fotografuji (i v noci), co mi dovolí podmínky, čas a omezené zásoby filmů. Zdolání vrcholu je pro mne až druhořadou záležitostí.

Vzdoruji občasným pomluvám, slaboduchým poznámkám a útokům některých jedinců z naší skupiny. Na kopec putuje okolo dvanácti expedic stejnou cestou! Až po vršek je celý zafixován! Výstup si zpestřuji předbíháním Japonců. Tito srandovní “kamikadze” to skutečně “žerou”. Kuřáci tvoří sice menšinu, nicméně vyhrávají a dokáží samolibě otrávit každou chvilku pohody.

Po postavení C3 (7000 m) a C4 (7400 m) – ono vykopat v této výšce plošiny pro stany je snad větší “záhul” než sem vylézt – startuji 15. 7. k vrcholu. Poslední noc spíme ve stanu čtyři. Nechávám je odejít a vyrážím až více jak hodinu po nich. Jdou nalehko, já teprve balím “vrcholovou” techniku – dává to přes 10 kg. Všechny postupně předstihuji a lehce po poledni sedím na vršku. Je relativně teplo, slabý vítr a dokonalé azuro. Více jak čtyři hodiny posedávám a snažím se absorbovat sílu těchto okamžiků – příliš mi to nejde, jsem trochu “rozhozen” okolnostmi. Fotím (expozice i clona jsou téměř na horním dorazu), čekám na to pravé světlo a postupně přicházející spolulezce. Jeden mi půjčuje malou digitální videokameru, kterou pořizuji záběry (česká vlajka na vrcholu GII – použito ve sportovním zpravodajství na Nově i ČT1). Odcházím jako poslední. Vracím se do C4 pozdě večer (někteří mají námitky, že jsem nesestoupil rovnou do C3, sami tam pak kysnou několik dnů!). Vzniká “hustá” atmosféra. Do jediného stanu se snaží nahrnout sedm lidí! Největší “machr” je “nejvychytralejší” – nenese si s sebou vůbec nic (a ten má dělat vedoucího “slavné” expedice Mt. Everest ?98!)…

Sestup probíhá rychle a po fixních lanech relativně bezpečně. Cestou zaznamenávám na několik políček svitkového filmu to, co asi cítil ten, kdo dal kopci jméno: Gasherbrum = Zářivá hora. Tři dny čekáme na opozdilce – čtyři jsou totálně vyřízení a jeden má omrzlé nohy (za ideálního počasí!). Ledopád do BC začíná být téměř neprůchodný, otevřel mnoho skrytých trhlin. Batoh nesu fest narvaný – směr a rychlost pohybu mi občas diktuje on. Vytažení foťáku stojí čím dál více přemáhání. Jsem tak trochu “vygumován”. U ostatních expedic dochází asi k pěti případům pádu do trhliny – včetně třech žen. Sice na laně, avšak s těžkými následky. Putují, stejně jako “náš omrzlej”, dolů helikoptérou. Po dvaceti slunných dnech zasněží a je opět nádherně, v této oblasti něco výjimečného. Dne 23. 7. balíme BC a putujeme přes údolní ledovec k sedlu Gondokoro. Meandrující potoky tekoucí po jeho povrchu vytvářejí spolu se štíty v pozadí úžasné a téměř mysticky působící scenérie. Jsem již dost vyčerpán (nejen však fyzickým výkonem!), a proto přenechávám většinu techniky nosičovi. I když ho někdy na delší dobu ztratím z dohledu, nemám strach – nekrade. Na cestu k sedlu vyrážíme ve dvě v noci – za měsíčního svitu. Okolo séráků je možno projít jen, jsou-li zpevněny nočním mrazem. Zlomu v 5700 m dosahuji před šestou hodinou ráno. Místo skýtá úžasné výhledy na všechny čtyři karakorumské osmitisícovky. “Vychutnám si” nebezpečný sestup – uhýbám letícím kamenům. Pár jich prosviští těsně vedle. Po mnoha týdnech mezi ledem a kamením působí první horské louky jako balzám na duši. V noci vylézám ze stanu, abych se vy? Měsíční světlo modeluje na špičatém obelisku Lila Peaku fantastickou scenérii. Otvírám druhý vchod a do předsíňky stavím stativ – chráněn před větrem exponuji 250milimetrovým teleobjektivem několik políček filmu… Vesnice Gondokoro, Hushe, Scardu, 26 hodin nonstop – Ráwalpindí. Trochu “šachování” s kargem a nadváhou do letadla a 31. 7. odlet.

Co dodat? Formálně velmi úspěšná expedice. Všech 12 členů bylo buď na jednom, nebo druhém vrcholu. Z lidského hlediska však průšvih. Nechci všechny účastníky házet do jednoho pytle – byli mezi nimi samozřejmě i slušní lidé, tvořící možná většinu, rozhodující sílu však ovládli ti, jejichž “charakter” raději nebudu komentovat. Vždyť mnohem důležitější než samotný “cíl” je “cesta”… Mám dojem, že tito lidé jezdí na hory pouze “splnit si svou povinnost”. Vystoupit nahoru co nejrychleji a fofrem sestoupit. Spěchají, aby náhodou neutrpělo jejich veledůležité podnikání. Tato nemoc zachvacuje stále víc a víc lidí. Oni nikdy nepocítí, co je to skutečně žít s horami a absorbovat jejich úžasnou energii. Mají vůbec ještě rádi hory?… Je-li cílem tvá duše, pak jsi “lehký”, tvoje tělo je “lehké” a dokážeš neuvěřitelné věci. Je-li cílem, abys zvěčnil své jméno či získal peníze, pak už jsi “těžký” a mnohem více ohrožen; 12 lidí je příliš mnoho (zas jen peníze – “ředí” se tím výdaje). Tříští se zájmy, jeden táhne a druhý se veze. Stal jsem se obětí mašinerie, které je individualita jedince jen na obtíž. Masa lidí dokázala vyrušit pozitivní energii těchto posvátných míst. Cítím se unaven a je mi z toho mizerně. Příště to již “nemusím”….

GASHERBRUM PODRUHÉ
napsal Zdeněk Hrubý

Červnový den, ranní let do Londýna. S úlevou usrkávám kávu, napolo spící, zabořen do sedadla. Ostatní, celkem dvanáct členů české expedice Gasherbrum 1997, jsou na tom zřejmě podobně. Poslední hektické dny a hodiny příprav a nejistot před odletem jsou za námi. Všichni už jsou myšlenkami v Pákistánu. Tomáš Bradáč, Láďa Drda, Láďa Kamarád, Miloš Palacký, Luboš Pavlík, Pavel Plšek, Josef Rybička a Jirka Šmíd míří na Gasherbrum II, Ďuro Kardhordó, Vláďa Myšík, Standa Šilhán a já chceme na této expedici vystoupit na dvě osmitisícovky, Gasherbrum I a II.

Krátký let, Londýn, další letadlo, jídlo, spánek, Islámábád. Najednou úplně jiný svět. Dny jsou vyplněny expediční rutinou. Vyřizování formalit, povinná návštěva ministerstva, seznámení se styčným důstojníkem, kuchařem Pitu a jeho pomocníkem. Balíme expediční vaky a sudy po 25 kg pro nosiče. Nekonečné seznamy, jejich kontrola, nákupy chybějících věcí a potravin, nové balení, nové seznamy. Ve volných chvílích navštěvujeme největší mešitu na světě, obří moderní stavbu. Zážitkem je návštěva rozsáhlých vykopávek a sbírek Texily, významného náboženského a kulturního místa, centra umění a vzdělanosti mnoha epoch. Po několika dnech nakládáme expediční materiál na bizarně malované a vyřezávané vozidlo, které je praktickým spojením autobusu s náklaďákem.

Na noc zastavujeme v historicky známém Chillasu. Další den obdivujeme osmitisícovku Nángá Parbat, tvořící nejzápadnější výspu Himálaje a tyčící se přímo nad námi. Indus zde pod Nángá Parbatem vytváří nejhlubší údolí na světě, rozdíl nadmořských výšek činí více než 7 km. Dále cesta vede divokou soutěskou, až konečně vyústí ve Skardú, hlavním městě provincie Baltistan. Ještě dva dny nám zaberou poslední vyřizování, nákupy a nakládání džípů. Není-li písečná bouře, vychutnáváme posezení na terase nad Indem a nedočkavě vyhlížíme přes něj do hor.

Všichni jsou poněkud pobledlí, když vystupujeme na posledním džípem dosažitelném místě, vsi Ascole. Domlouvání se sirdarem, šéfem nosičů, rozdělování nákladů, vyrážíme. Původní desetidenní pochod do základního tábora mají obě strany zájem zkrátit na sedm dnů, nečekají nás tedy žádné elegantní procházky. Nosiči dostávají boty a větrovky, okamžitě je ale prodávají nebo schovávají a vyrážejí ve svých osvědčených hábitech a starých škrpálech. Na exponovaných místech předvádějí v tomto vybavení a s třicetikilovými neforemnými náklady akrobatické kousky na kluzkých skalách a úzkých římsách, stovky metrů nad zemí. Nevím, zda se mám dívat, nebo raději ne. Brody ledovcových toků nejsou také žádným vítaným povyražením, překročení řeky nedůvěru budící ruční lanovkou trvá celou noc. Zpočátku máme obavy. Původní záměr kontrolovat karavanu během pochodu se zhroutil hned v prvních hodinách. Karavana nosičů se roztahuje na mnoha kilometrech v nepřehledném terénu a rozdíly mezi prvním a posledním v cíli každé etapy jsou mnohahodinové. Ale vše jde přirozeným řádem a všichni nosiči se svými náklady dorážejí až do základního tábora bez úhony. My, “members”, jsme na tom podobně. Dorážíme ve velkých rozestupech, jak to komu vyhovuje. Jirka například miluje pravidelný spánek na poledním sluníčku.

Až poslední den pochodu do základního tábora sněží a velkolepá scenérie zatahuje oponu. Základní tábor 5100 m. Naším prvním cílem je japonský kuloár na Gasherbrum I. Cestou k táboru II se ze stěny vpravo utrhne obrovská lavina a s řevem se řítí přímo na mne. Ztuhnu hrůzou, utíkat a schovávat se nemá význam. “Piccola!” křičí za mnou Angelo. No dobře – masa se zastavuje deset metrů ode mne, oklepat prašan a jdeme dál. Obrovská tlama kuloáru nevypadá přívětivě, ukusujeme první metry. Následuje zajímavý žlábek a rozbitý pilíř, který vede pod malé sedlo ve výšce 7100 m – místo tábora III, odkud chceme stoupat na vrchol. Je ale ještě brzy. Plahočíme se proto s těžkými batohy hlubokým sněhem dalších 200 výškových metrů, nad hranu prudkého lavinového svahu nad námi. Máme na mysli zkrácení zítřejšího dlouhého výstupu k vrcholu a místo lépe chráněné před větrem a lavinami. Velká iluze, terén se nepokládá a my dlouhé hodiny kopeme exponovanou plošinku pro stany ve strmém svahu pod oblým pilířem. V noci vyrážíme k vrcholu. Nahoře panuje nádherné počasí, dlouho sleduji úžasné panoráma kolem osmitisícovky Gasherbrum II, Broad Peak, K2 na dosah ruky, v dáli Nángá Parbat. Nad ledovcem Siačchen fascinující skalní lichoběžníková stěna vysoké sedmitisícovky, jméno neznám. Klid a mír, velebnost, ale taky smutný pocit. Hodinu od základního tábora se vede nejabsurdnější válka na světě. Ledovec Siačchen ve výši 5500 m představuje bojiště se stovkami mrtvých na obou stranách, indické i pákistánské. Umírají více na výškovou nemoc, v lavinách a v trhlinách, než na zranění. Nejvyšší palposty jsou vidět jako černé jizvy ve výšce 6000 m.

Přichází Vláďa, začínáme sestupovat. Potkáváme Ďura a Standu, vyměníme si pár slov, sejdeme se ve stanech. Začínají houstnout mraky, určitě změna počasí. Všichni se v pořádku vracíme do tábora III, vaříme hlavně tekutiny. V noci přichází peklo. Vichřice, sníh, musíme několikrát ven odhazovat sníh, aby nás přívaly nevytlačily i se stany z plošin. Ještě v noci balíme a s prvním světlem začíná boj o sestup. Není vidět na krok, téměř se nedá udržet na nohách, krystalky bičují tváře do krve. Otázkou přežití je najít sedlo a začít slaňovat. Konečně narazíme na sedlo a začínají nekonečné lanové délky vyžadující maximální soustředění. Na místě tábora II se zdržujeme jen chvíli, počasí nebudí důvěru. Další zoufalé hledání cesty přes neviditelné trhliny ledopádu a nekonečná pláň k táboru I. Standovi je mizerně, s velkou vůlí bojuje ze všech sil, jdeme na doraz. Konečně tábor I, pak základní tábor, Standovi se v péči španělského doktora ulevuje. Zbylí tři se připojují k ostatním působícím na rakouské cestě k vrcholu Gasherbrumu II. Bradáč, Kamarád, Myšík a Plšek staví tábor IV v 7400 m a úspěšně dosahují vrcholu. Sestupují a v nejvyšších táborech čekají ostatní. Večer se mění počasí; mráz, vichřice. S Láďou Drdou bivakujeme ve výšce 7400 m. Nekonečná noc, ráno si myslíme, že už nám nikdy v životě nebude teplo. Pokus Josky, Jirky, Luboše a Miloše končí ve vichřici. Překonat nekrytý vrcholový hřeben nad 7700 m se nedá, vracejí se do tábora IV. Následující den se vítr utišuje a výstup na vrchol se daří. Zároveň vystupujeme na vrchol z tábora III – Drda, Kardhordó a já. Závěrečný nůž vrcholového hřebene korunuje výstup a podruhé v několika dnech obdivuji známé panoráma z výše nad osmi tisíci metry. Na sestupu nastává důvěrně známý stav třídění myšlenek a vnitřních pocitů smíšený se snahou zachovat koncentraci a neudělat chybu z nepozornosti a únavy. Slaňujeme do tábora III a následující den ho vyklízíme. S těžkými bestiemi na zádech slaňujeme dolů, následují nás kamarádi z tábora IV. Rozloučení, přistání v Londýně, jiný svět. Ta tam je strohost a žár Rawalpird. Je vlahý letní večer, lidé v Soho v ulicích, hudba, veselo, pivo. Pak Ruzyně, šampaňské – všichni členové expedice vystoupili na osmitisícovku, tři z nás na dvě osmitisícovky, všichni jsou v pořádku doma. Teď rychle za těmi, po kterých se nám stýskalo. Ale vrátíme se do Karakoramu, učaroval nám. K2 a Broad Peak, které jsme dlouhé dny pozorovali, se nám v myšlenkách vracejí stále častěji.

Název připomínající část známého seriálu Star Trek je ve skutečnosti novým programem amerického úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA). NASA zde s předstihem uplatňuje vize určené ve skutečnosti až budoucím generacím. Celé přípravy na “boom” v podobě dvou misí s názvem Deep Space (Hluboký vesmír) a Earth Orbiter (Umělé družice Země) sice probíhají téměř v tichosti šumu vesmírného pozadí, ale celý program v nitru vře blížícím se startem první sondy.

PROGRAM PRO NOVÉ TISÍCILETÍ

Všechny takovéto projekty jsou sjednoceny pod program věnovaný testování technologií pro příští tisíciletí – New Milenium Program (NMP).

Tento program se stává stěžejním pro veškeré obdobné následující lety jak pod hlavičkou NASA, tak pro kteréhokoli zájemce o uplatnění svého programu pro vesmírný výzkum. Revoluční přístup byl zapříčiněn především nedostatkem financí. Vědcům se podařilo vyvinout technologie, jež vysoce předčí ty dosavadní a přitom přijdou jen na zlomek původní ceny. Právě jejich prověřování bylo svěřeno projektu “Pro nové tisíciletí”. Použitím technologií a nápadů, na kterých vědci v tomto programu pracují, ulehčí a nejspíše i umožní člověku vydat se do těch nejvzdálenějších koutů naší sluneční soustavy, a možná i dále.

HLUBOKÝ VESMÍR

NASA má ambiciózní plán výzkumu vesmírného prostoru v příštím století, jehož hlavní složkou jsou sondy, v nichž jsou uplatněny právě technologie nastávajících Deep Space misí. Pokud se tedy dnešní program osvědčí, míní NASA vyslat na podobné bázi celé “flotily” přístrojů vstříc hlubokému vesmíru a neprobádaným končinám sluneční soustavy.

DEEP SPACE 1

V této době vrcholí přípravy na první misi, která se vydá na cestu v červenci letošního roku. Sonda je přístrojem vskutku pokrokovým. Klasický pohon na kapalná paliva střídá pohon solárně-iontový. Jeho základem je elektrická energie, získávaná nově vyvinutými slunečními články, a xenon, jenž, atakován uvolňovanými elektrony, způsobuje efekt ucházejícího balonku. V množství inovací a nových postupů stojí za zmínku optický navigační systém. Funguje za pomoci miniaturních kamer ve spojení se spektrografem. Tyto optické přístroje jsou zásobovány efemeridami důležitých planetek a více než 250 000 hvězd. Jsou schopny tyto objekty zaměřit a pomocí nich určit přesnou polohu sondy. Sonda také nese na palubě miniaturizovaný velmi výkonný záznamový spektrometr a spektrometr ion/elektronový. Vše je završeno užitím mikroelektroniky v celé sondě.

Nosnou raketou sondy se stane Delta 7326-9,5, což je nejmenší a nejlevnější raketa pro vesmírné účely a do prostoru dopravila kupříkladu satelit postavený studenty výzkumné sekce univerzity v Alabamě.

SMĚR MARS

Výzkumná činnost započne v lednu 1999, kdy sonda proletí kolem planetky McAuliffe. Planetka je pojmenována po učitelce, jež zahynula při havárii raketoplánu Challenger v roce 1986. Planetka má průměr pouhý jeden kilometr a DS1 se k ní přiblíží na vzdálenost pouhých 5-10 km! Úkolem sondy bude pořídit snímky povrchu planetky, provést její podrobný fyzikální průzkum (albedo, útvary, tvar, velikost) a zjistit, k jakým změnám ve slunečním větru dochází při jeho kontaktu s povrchem planetky.

V dubnu 2000 se přiblíží k planetě Mars před další cestou prostorem. Tohoto přiblížení bude využito ke studiu atmosféry a povrchu rudé planety, a hned po gravitačním manévru se vydá k poslednímu plánovanému cíli – kometě West-Kohoutek-Ikemura. K ní podle plánu dorazí v červnu roku 2000 a bude zkoumat a pořizovat snímky jádra komety a opět se věnovat interakcím komety se slunečním větrem.

Konec prvotní mise je plánován na červenec roku 2000. Poslední informace poletí rychlostí světla k Zemi a Deep Space 1 bude pokračovat nekonečnou cestou prázdným vesmírem směrem k okraji sluneční soustavy…

DRUHÁ MISE

Mars je po Zemi druhou planetou s nejpříhodnějším klimatem ve sluneční soustavě. Dokonce s klimatem tak pohostinným, že by se zde mohl vyskytovat primitivní bakteriální život. S určitostí víme, že před miliony let existovala voda na jeho povrchu v tekuté formě, a to díky povrchovým geologickým útvarům, například vyschlým korytům řek. Co způsobilo ty dramatické změny v marsovském klimatu? Existovaly tam někdy podmínky k životu? Jestli ano, vyskytují se zde formy života (kupříkladu – nebo právě v bakteriální formě pod jeho povrchem)? To jsou základní otázky, jež nám Mars ještě musí zodpovědět. Druhá mise se chce postavit některým těmto otázkám čelem. Úkolem sond druhé mise (Deep Space 2) bude shromažďovat meteorologické údaje, zkoumat chování půdy a zjišťovat přítomnost ledu pod povrchem Marsu.

DEEP SPACE 2 – NEJEDNO PRVENSTVÍ

Tato dvojsonda, jež se na svou cestu vydá v lednu příštího roku, si získává mnohá historická prvenství. Mise, jak bylo naznačeno, se skládá ze dvou sond. Obě vystartují zároveň a až k Marsu je donese 1998-Mars Surveyor sonda. Sonda je dvojicí kabelem k sobě spojených přístrojů – meteorologické stanice a penetrátoru. To je přístroj, jenž se prudkým dopadem na povrch tělesa do něj zaboří díky své kinetické energii a nasbírá pod povrchem vzorky hornin, které pak analyzuje.

Historické prvenství sondy spočívá právě v použití penetrátorů při výzkumu jiné planety. Sondy mise Deep Space 2 budou nejlehčími a spotřebují nejméně energie ze všech planetárních expedic. Půjde doslova o protipól mise sondy Cassini k Saturnu (KOKTEJL 12/97). Jako první bude mít vysoce integrovaný mikroelektronický systém. Půjde o první misi používající integrovaný komunikační systém a bezdrátovou kabeláž mezi jednotlivými systémy. Mise Deep Space 2 bude první, jež použije pasivní – jednostupňové – atmosférické brzdění. Sonda dopadne na povrch rychlostí přesahující 200 m/sec!

LET K MARSU A DOPAD NA JEHO POVRCH

Během svého jedenáctiměsíčního letu budou obě sondy připojeny k 1998-Mars Surveyoru jakožto podpěra solárních panelů jeho přistávacího modulu. Sondy mají velikost fotbalového míče. Nejsou se Surveyorem spojeny žádným elektrickým obvodem, veškeré energetické zdroje budou po celou dobu letu zcela vypnuty a nebudou spolu dokonce spojeny až do přistání ani komunikačně. Díky této pasivnosti bude moci taxametr nákladů za projekt během cesty spát.

Při přiblížení k Marsu se oddělí přistávací modul Surveyoru spolu se sondami a navede se směrem k okraji jižní polární čepičky. Modul sondy opustí a ponechá je na pospas gravitaci Marsu. Sondy odhodí své cestovní skořápky, avšak nejsou schopny aktivně kontrolovat výšku nad povrchem, zásoby pohonných hmot k brzdění ani rotaci. Jsou jen modelovány do takového tvaru, aby byly schopny orientace pasivní. Každá sonda se při dopadu rozdělí na dvě části – stanici na povrchu a penetrátor, jenž se zaboří do země, dle předpokladu 0,3-2,0 metry (podle druhu půdy). Penetrátor přitom bude spojen se stanicí speciálním flexibilním kabelem, zajišťujícím přesun dat.

Při dopadu budou muset sondy vydržet doslova pekelné podmínky. Přetížení u penetrátoru dosáhne 30 000 G a teplota se přitom bude pohybovat na hodnotách -120 stupňů Celsia! To vše při plné funkčnosti! Přitom stanice na tom bude ještě hůř. Teploty jsou na povrchu v hodnotách od 0 ?C do -80 ?C, zatímco přetížení bude při dopadu na hodnotě 80 000 G! Opět při plné funkčnosti. Člověk má přitom kritickou hodnotu někde u 15 G!

Sondy se pustí po přistání do okamžitého sběru dat z půdy a meteorologických měření. Meteorologickým měřením se budou nejintenzivněji věnovat první dva “soly” (marťanské dny), a to každou hodinu. Penetrátory budou vyhodnocovat své testy jen po dobu několika hodin po dopadu. To je doba nutná na to, aby se podařilo sesbírat vzorek půdy Marsu a podrobit ho testu přítomnosti vody. Baterie sondy vydrží sbírat meteorologické informace ještě po dobu dvaceti dní. Atmosférický tlak bude mít při tom hodnotu 1 % tlaku na zemi. Teplotní senzory budou ještě po dobu dvaceti dní informovat o teplotách hluboko pod bodem mrazu. Poslední data budou předána sondě Mars Global Surveyor, jež v této době dorazí k Marsu. A pak už nic. Jen mráz, ticho a rudá země…

VÝZKUM ZEMĚ – EARTH ORBITER

Představitelé Programu pro nové tisíciletí samozřejmě nezapomínají ani na neméně důležitý výzkum naší planety. Jedním z mnoha problémů, které se v souvislosti s výzkumem naší planety objevují, jsou opět peníze. Landsat satelit, jenž prováděl fotografování povrchu Země, se už těší do důchodu a z důvodů finanční krize je vyslání sondy obdobných parametrů jen nereálnou vizí. Přišla tedy řada na NMP a sondu Earth Orbiter. Vědci použili zcela nových revolučních technologií a výsledkem byla výjimečně levná sonda s takovým vybavením, že dokonce předčí program Landsatu! To ostatně přimělo sponzorovat další projekty takovýchto satelitů, jež za málo peněz odvedou vynikající práci, uplatní nové technologie, způsoby a metody konstrukcí a zároveň budou mít možnost posunout hranice lidských možností. Stanou se součástí programu NMP – “pro nové tisíciletí”. Earth Orbiter má datum startu naplánováno na 28. květen 1999. Ponese aparaturu k pořizování snímků povrchu Země a dvě novinky v podobě širokospektrálního spektrometru instalovaného v přístroji a širokospektrálního spektrometru vytvářejícího obrazy přes mřížku. Tyto přístroje, spolu s dalším pokrokovým vybavením na palubě, budou do svého střediska zasílat data rychlostí téměř 1 gigabitu za sekundu. Tuto rychlost jim zajistí WARP – Wideband Advanced Recorder Processor. Sonda pořídí 100-200 snímků, jež budeme moci porovnat s dosud fungující aparaturou Landsatu.

A potom to přišlo! Soutěska se prudce zúžila. Slunce zůstalo kdesi v nenávratnu. Před námi se objevil úzký průchod mezi skalami zatopený vodou. Oblékáme na sebe neoprény. Jeden náš společník si vzal pouze oblek s krátkými nohavicemi, nyní je jeho tvář plná obav. Z vody je cítit chlad. Čekají nás “los oscuros” – temné úzké průrvy mezi skalami, které lze často pouze proplavat nebo v lepším případě přebrodit. První lagunu máme zdárně za sebou, okamžitě však následuje další. Z oblohy je vidět čím dál míň, až najednou není vidět vůbec – jsme v podzemí!

Východně od Zaragozy směrem na Barcelonu se v Sierra de Guara nacházejí skvosty španělské přírody. Pohoří je jižní součástí Pyrenejí. Nevyniká výškou, která se pohybuje kolem dvou tisíc metrů, ale asi patnáct řek a říček stékajících z hor vytvořilo překrásné divoké kaňony a soutěsky vyhloubené ve vápencích a slepencích. Každá z těchto říček má několik bočních přítoků, které se ostře zařezávají do terénu a vytvořily boční soutěsky. Celkem je v Sierra de Guara na sedmdesát kaňonů a soutěsek. Tyto hory se tak staly jednou z nejkrásnějších oblastí Evropy vhodných pro provozování dobrodružného sportu, pro který se vžil anglický název canyoning, což je průstup kaňony nezpřístupněnými veřejnosti pro běžný pěší průchod. Nejsou tam železné žebříky, betonové schody či vytesané tunely ve skalách. Příroda je tam ponechána ve své divokosti.

RIO VERO

Soutěska říčky Rio Vero byla poprvé prostoupena Francouzi v roce 1967. Dnes je průstup tímto kaňonem považován za klasický. Zpočátku se šlo poměrně mělkým skalnatým údolím. Pak se řeka začala víc a víc zakusovat do terénu. Skalní stěny nabíraly na výšce a jejich barevnost byla stále pestřejší. Nad hlavami kroužily desítky dravých ptáků. Množství nejrůznějších děr bylo pro ně ideálním hnízdištěm. Náhle se soutěska prudce zúžila. Před námi byl úzký průchod mezi skalami zatopený vodou. Oblékáme si neoprénový oblek. Po první laguně následují další. Rio Vero zde vymlelo ve skalách nádherný tunel. Jeho stěny jsou ohlazené vodou a na dně protéká jen potůček, který se na jaře proměňuje v příval vody. V dálce několika set metrů vidíme světlo. Na konci tunelu si oči pozvolna přivykají na prudký sluneční jas, zato prokřehlé tělo dychtivě vstřebává životodárné teplo španělského slunce. Jsme v samém nitru kaňonu. Na dně soutěsky se klikatí říčka vytvářející nádherné azurové tůně, z nichž voda přepadává do druhé malými vodopády.

Objevuje se úžasný převis La Gran Visera, což v překladu znamená něco jako “velký kšilt čepice”. Tento “kšilt” je tvořen stropem přečnívajícím nad řeku o více než 40 metrů. Nikde jsem neviděl tuto přírodní raritu dobře vyfotografovanou. Ani mně se to nedaří. Žádným širokoúhlým objektivem se to nedá zcela zachytit, není kam ustoupit.

Posledním větším problémem je kamenný “chaos” – obrovské nakupení kamenů, balvanů, a dokonce i skal velkých jako rodinný domek. Tímto opravdovým chaosem prolézáme, proplouváme, přeskakujeme z kamene na kámen. Při jednom proplavávání vymletými “hrnci” se ocitám na dně kamenné amfory. Je vysoká šest metrů, nahoře má zúžený otvor, dole se rozšiřuje. Pokouším se fotit, ale připadám si jako brouk procházející se po dně šálku na kávu a pokoušející se ten šálek vyfotografovat.

V jednom místě se Rio Vero žene proudem do podzemí. Váháme. Vypadá to nebezpečně. Napůl vlézáme, napůl jsme vtaženi dovnitř. Podzemními prostorami se dostáváme až k úzkému hrdlu, za kterým je vidět denní světlo. Ale v úrovni hladiny je místo tak úzké, že se jím nedá protáhnout. Nejdříve je nutné prostrčit batoh, potom se ponořit a místo podplavat. Dalibor se k tomu však neodhodlal a v zúžení se vzpříčil. Nemůže ani tam, ani zpátky, přitom je v hluboké vodě, není pod ním dno! Nakonec se mu jakýmsi cukáním daří dostat se ven. Obrovsky se mu uleví. Následuje další laguna a za ní je již vidět starý most postavený Římany – Puente Romano de Villacantal.

ČERNÝMI SOUTĚSKAMI

Gorgas Negras – “černé soutěsky” – jsou zaříznuté do nejvyšších partií pohoří. Převýšení ode dna soutěsek na vrcholky okolních hor dosahuje až 1400 metrů.

Zpočátku se jen brodíme říčkou Río A?lcanadre. Ta dokázala vyhloubit ve vápencích a slepencích hned několik kaňonů. Konečně přichází tůň, přes kterou musíme plavat. V té chvíli netušíme, že budeme plavat několik desítek dalších minut. Je to velmi náročné. Neustále přelézáme z tůně do tůně, přepadáváme malými vodopády z hrnce do hrnce. Stěny jsou velmi kluzké, mnohdy se nepodaří přes slizkou hráz přelézt. Tak se stává, že místo aby člověk přelezl do další tůně, ujedou mu ruce i nohy a spadne do původní laguny. Černé soutěsky jsou doopravdy černé. Kolmé skalní stěny jsou od sebe vzdáleny jen několik metrů, vysoké jsou ovšem i několik set metrů. Sluneční paprsky sem těžko hledají cestu. Voda je proto mimořádně chladná. I přes neoprén cítíme zimu. Asi po dvou hodinách konečně dosahujeme k úzkému pruhu ozářenému sluncem.

Barvy skal hýří všemi možnými odstíny. Objevují se i různé druhy zelené. Některé stěny jsou porostlé mechy. Nejpůsobivěji vypadají mokré ohlazené stěny, které se na sluníčku krásně lesknou. Najednou se ozve rána. Nedaleko ode mne spadne velký kámen. Uskočím stranou a dívám se nahoru. Ve stěnách soutěsky vysoko nad námi se pasou zdivočelé kozy. Rychle pryč!

Konec soutěsky je stále v nedohlednu. Jako naschvál se v druhé polovině průstupu objevují velmi dlouhé laguny. Na konci jedné z nich konečně uvidím malinkaté kůzlátko. Ty jsi sem určitě nedoplavalo. Pokud tě sem nedopravil dravý pták jako svou kořist, máme vyhráno! A opravdu, po chvíli se soutěska rozšiřuje a přechází v široké údolí.

VŠECHNY SLASTI CANYONINGU

Dnes je většina kaňonů v Sierra de Guara prostoupena a popsána. Místa pro slaňování jsou zabezpečena slaňovacími kruhy, nýty i jiným způsobem. K překonávání vodních úseků je vhodný neoprénový oblek používaný pro windsurfing. V každém případě jsou nutné dlouhé nohavice i neoprénové ponožky. Nohy se vyplatí obout pevnějšími lehkými sportovními botami. Pro nejtěžší “barrancos” jsou nutná i dvě stometrová lana. Na klasické kaňony stačí však délka 40 až 50 metrů. Nejvhodnější je lano s vodoodpudivou úpravou – tzv. everdry. Často se slaňuje do vodních tůní a lano se ve vodě smotává. Ke slanění je běžná slaňovací osma, nějaké karabiny, smyce a sedací úvazek. V západní Evropě se vyrábějí speciální batohy pro canyoning z vhodných materiálů a ve dně s otvory pro odtok vody. Věci v batohu se doporučuje mít zabalené v nepromokavých sáčcích. Obtížnost průstupů kaňony závisí na stavu vody protékajících řek. V letních a podzimních měsících je nutné dávat pozor na zvraty počasí, během nichž může při bouřkách voda v kaňonech rychle stoupnout a z “pohodovky” se může stát boj o život.

Zavřete oči a představte si: váš otec, bratr, dcera, kamarádi – jsou mrtví. Celá vaše rodina je mrtvá. Jste sám a nemáte čas je pohřbít. Čekáte, kdy si smrt sáhne i pro vás…

Žádné sci-fi, žádné “retro”. Jen jste se nenarodili na africkém kontinentě, jen nežijete v Libérii. Bezmocnost a zoufalství, které jste si jen představovali, tam víří vzduchem stejně jako prach po výbuchu mnoha a mnoha min.

Už dnes je jisté, že novodobé africké dějiny jsou o mnoho krvavější, než si kdo dokázal na počátku osamostatňování bývalých koloniálních států představit. Vojenský puč je stále jedním z nejrozšířenějších způsobů změny vlády. Následky takových převratů – ať už se odehrají v Zairu, Kongu či v Libérii – jsou si podobné jako vejce vejci: léta trvající občanské války, etnické spory, přeplněné uprchlické tábory, hladomory, epidemie… a statisíce mrtvých.

Když na Štědrý den roku 1989 vypukla občanská válka v Libérii, média jí nevěnovala nijak zvláštní pozornost. Zdá se, že světová veřejnost už nemá sílu orientovat se ve stále nových a zběsilejších afrických konfliktech. Jenomže ti mrtví tu jsou a válka tu obvykle vzplane rychlostí přeschlé otýpky dřeva. . . . . .

Republika jen o málo větší než Čechy byla založena v roce 1847 a už při té příležitosti bylo pravděpodobně zaděláno na pořádné problémy.

Na počátku 19. století totiž založili američtí odpůrci otrokářství společnost, jejímž cílem byl návrat osvobozených otroků do Afriky. Společnost získala východně od mysu Mesurado kousek pobřeží západní Afriky a brzy se sem stěhovali první černí osadníci. Ti začali zabírat i půdu, která jim nepatřila, a první střety s domorodým obyvatelstvem byly na světě. V roce 1847 se nové osady spojily a 26. července vyhlásily republiku Libérii.

Amerických Liberijců bylo zhruba 20 000 a v novém státě se museli srovnat s šestnácti různými kmeny, které postupně zatlačovali do vnitrozemí. Spory s domorodci nikdy úplně neustaly a američtí Liberijci si udrželi moc až do roku 1980, ačkoli v této době tvořili již jen 5 % obyvatelstva.

Ovšem ani osadníci neměli v Libérii na růžích ustláno. Pocházeli sice původně většinou z pobřeží Afriky, ale někteří už celé generace žili v Americe. V Africe byli bezmocní stejně jako jakýkoli bílý příchozí. Většina jich pocházela z plantáží a byla zvyklá na práci v zemědělství, jiní zase přicházeli z měst a jen těžko si zvykali na africké poměry. Ti všichni ale měli mocného spojence – Ameriku. Díky USA se v Libérii objevily gumovníkové plantáže (do roku 1961 hlavní liberijský produkt), těžila se železná ruda… A ve všech amerických projektech měli vedoucí postavení američtí Liberijci.

Jenomže původního obyvatelstva bylo mnohem víc a navíc se mohli Liberijci inspirovat u svých sousedů – v celé Africe to začínalo vřít. Prezident William Tubman, který zemřel roku 1971, se sice stejně jako jeho nástupce William Tolbert pokoušel nastolit jakous-takous rovnováhu mezi Afričany a americkými Liberijci, ale už bylo pozdě. V roce 1980 se Libérie vydává na cestu vojenských převratů.

Tímto rokem zde končí vláda amerických Liberijců – vzbouřenci tehdy popravili téměř celou vládu. Moc převzala Lidová rada v čele se seržantem S. K. Doem, který nakonec skončil stejně neslavně jako jeho předchůdce. Občanská válka v Libérii je na spadnutí – krvavá, bezcitná, bezvýchodná a podobně nesmyslná jako desítky podobných konfliktů v okolí. . . . . .

Štědrý den roku 1989: dvě stě v Libyi vycvičených Liberijců vtrhne ze severozápadu do země. Povstalci si říkají “Národní vlastenecká fronta Libérie” (NPFL) a v jejich čele stojí bývalý vládní úředník Charles Taylor. Rozhodně to není žádný beránek – během svého života dobře poznal vězení v USA, Ghaně a Sieře Leone. Na útok s cílem sesadit (tedy zničit, nejlépe popravit) prezidenta Doeho – který se ostatně k moci dostal obdobným způsobem – je připraven velice dobře a poměrně rychle obsazuje většinu území.

Ušetřeno nezůstane ani hlavní město Monrovia a v srpnu 1990 už Doe kontroluje jen několik ulic v okolí svého paláce.

Vzhledem k tomu, že Američané měli v zemi řadu obchodních zájmů a americký dolar byl prakticky liberijskou měnou, předpokládalo se, že se Američané budou v Libérii angažovat. U liberijských břehů sice skutečně přistává americká flotila s 2000 námořních výsadkářů, do konfliktu ale nezasáhne, pouze se postará o bezpečnost svých občanů. Ani to není jednoduchý úkol – evakuace probíhá značně dramaticky a podle vyjádření některých postižených “na poslední chvíli”.

Západoafrické státy tak zůstávají se svým problémem samy. Pod vedením Nigérie jsou sestaveny ozbrojené jednotky ECOMOG, které v srpnu 1990 přistávají v Monrovii. Nemohou už ale zabránit ani zavraždění prezidenta Doeho, ani vítězství NPFL. Pro civilní obyvatelstvo mírové jednotky ECOMOG znamenají jen další ozbrojence v zemi…

Již nyní má válka na svědomí 150 000 obětí a téměř milion uprchlíků.

A krvavé dějiny se nezastavují. Vzniká přibližně sedm rivalizujících milicí, které ve vlastní režii prodávají suroviny a kupují zbraně. Některé z nich se podílejí na mezinárodním obchodu s drogami. Všichni jsou ozbrojeni a všichni jsou zvyklí, že si svůj žold musí obstarat sami. Plundrování je pro ně jediným zdrojem obživy, povoláním, které skutečně ovládají. Někteří z nich mají do plnoletosti hodně daleko…

Další krvavý rok 1996 – občanská válka trvá už šest let, uprchlické tábory jsou přeplněné a na mnoha místech řádí cholera. V hlavním městě ozbrojené gangy obracejí svou pozornost na vykrádání poboček mezinárodních organizací i soukromých bytů. Obchody jsou totiž už z velké části vyloupeny a země se bez nadsázky nachází v troskách. Přes veškerou snahu ostatních západoafrických států o uzavření míru se zdá, že Libérie se bude muset nejdříve bojem zcela vyčerpat a teprve potom bude možný smír. Jsou sice uzavřeny četné mírové smlouvy, ty však často nepřečkají jedinou noc a boje neustále pokračují. V zemi je 60 000 bojovníků, kteří nemají na ukončení bojů zájem. Mnozí z nich mají po letech drancování zotročených rolníků oprávněné obavy z pomsty těch, které po léta sužovali.

Nejvýznamnější silou v Libérii – stejně jako ve většině konfliktů v Africe – je ta část vojska, kterou lze označit jako pěchotu. Často tito vojáci nemají žádný výcvik a žádnou uniformu, což situaci mnohdy znepřehledňuje. Relativní nedostatek zbraní však neznamená, že konflikt je méně krvavý. Vojenští velitelé rychle přišli na způsob, jak nahradit nedostatky ve výzbroji – objevili ďábelsky účinný prostředek, pěchotní miny.

Běžná protipěchotní mina dnes přijde asi na tři dolary a není problém ji koupit v mnoha městech mnoha států. Položit takovou minu zvládne po krátké instruktáži i desetileté dítě. Horší je to ovšem s odminováním. Podle údajů OSN je likvidace jedné miny tisíckrát dražší než její pořizovací hodnota…

Miny nejsou jediným nepřítelem válkou sužované země. Kromě vlastních nepřátel kosí lidi po tisících epidemie, bezuzdně se šíří AIDS. . . . . .

Již sedm let táhne Libérií monstrum zvané občanská válka. Mezi jednotlivými bojůvkami se pomalu, na nátlak ostatních západoafrických států, vzmáhá snaha o dohodu. Jsou vyhlášeny prezidentské volby a v srpnu 1997 usedá do prezidentského křesla bývalý povstalecký vůdce Charles Taylor. K volbám se překvapivě dostavuje 90 % obyvatelstva a bývalého brutálního a neoblíbeného vojevůdce zvolí třemi čtvrtinami hlasů. Je to jednak výsledek masivní a drahé volební kampaně, kterou si Taylor financoval z prostředků získaných během války prodejem ušlechtilého dřeva a minerálů, ale nezanedbatelnou roli sehrála také touha Liberijců po míru – a nikdo z nich nevěřil, že by Taylor složil zbraně, pokud by nebyl zvolen. V zemi zůstává západoafrický mírový sbor a zatím se mu daří udržovat křehký mír. Statisíce uprchlíků se snaží vrátit do vlasti a zařadit se – jejich beznaděj je zárodkem budoucích konfliktů. Na sever od Libérie, v ještě menší republice Sieře Leone, mezitím vybuchuje další ohňostroj násilí…

zpracovala Jana Patková

Japonsko – země vonící vycházejícím sluncem, které má na vlajce.Zahalená do tajemství kaligrafického písma, plná turistů, a přece pořád uzavřená.Křehké kytice ikeban a agresivní byznys. Jediné místo na světě, které zažilo hrůzy jaderného útoku.Jemnosti jeho žen se vyrovná máloco. Sopky tu ještě pořád bouří a na jejich úpatí kvetou pečlivě udržované zahrady.

Japonci – málokdo je dokáže výstižně charakterizovat. Cizinci, kteří v zemi vycházejícího slunce žijí, jsou brzy nešťastní navzdory příslovečné japonské zdvořilosti. Možná právě kvůli ní. Přesto sem míří hordy upracovaných Američanů, aby se podrobili drilu zenových klášterů. Nemohou si nevšimnout probouzejícího se sebevědomí japonských žen po staletí žijících ve stínu svých mužů. A japonské děti? Prý milují Ameriku.

Pojďme vplout do japonského přístavu bez obav, že by nás smetlo tsunami. Pojďme se toulat japonskými horami a rušnými předměstími. Pojďme se nechat ozářit vycházejícím sluncem.

---

CIZINEC V JAPONSKU
napsal Simeon Elman

Měl jsem v Japonsku dvouletou smlouvu na práci redaktora a jazykového korektora pro anglické publikace. Sídlo redakce novin bylo v Tokiu, ale mě poslali do místní pobočky v Nagoji, třetím největším japonském městě. Podle průvodce to bylo na první pohled nevzhledné město. Bývalo krásné před druhou světovou válkou, ale bomby z druhého břehu Tichého oceánu ho změnily v ruiny. Zůstal tu hrad, který byl rekonstruován, a nádraží, důležitý dopravní uzel mezi Tokiem a jihem. Ostatním místům se podle průvodc e návštěvníci měli raději vyhnout.

Nagoja byla ošklivá a turisté přicházeli zřídka a v mizivém počtu, ale pro mě a téměř tři miliony Japonců to byl domov. Jako cizinec tady žijící a pracující jsem tu poznal svoje Japonsko a časem, i když s výhradami, se do něj zamiloval.

TRADICE PROTI ZMĚNĚ

Na nagojském mezinárodním letišti jsem potkal svou gardedámu (čekala tu na mě i předcházející den). Malá žena mě odvedla na autobusovou zastávku před budovou letiště. Měla zvědavé oči a jemné rysy a omlouvala se, že nepřijela služebním autem, protože je příliš velké, než aby ho mohla řídit. Jako pravý samuraj se vyznačovala stoickou vytrvalostí a železnou vůlí a navzdory skutečnosti, že můj batoh byl větší než ona a viditelně ho nemohla zvládnout, odmítla, abych ho nesl. Trvalo mi dlouho, než jsem s i uvědomil, že určité zvyky jsou silnější než moje sklony je měnit.

Viděl jsem v Japonsku hodně podivných věcí, ale žádná z nich mi neutkvěla v paměti tak živě jako žena středního věku, kterou jsem sledoval z okna autobusu cestou z letiště. Bylo pozdě, obloha se zatáhla a právě začalo pršet. Ta paní měla oblečený elegantní kostým ke kolenům, lodičky na vysokém podpatku a punčochy. Vlasy měla upravené a i z autobusového okna jsem mohl vidět, jak má udělanou manikúru a pečlivě nalíčenou tvář. Byla krásná. Mou pozornost upoutalo ale to, že jela na kole, a ještě víc to, že ve své levé ruce držela otevřený modrobílý deštník s exkluzivním designem. Předjela autobus, když jsme stáli na červenou, projela kaluží, až stříkala voda, a zmizela dolů postranní uličkou. Metafora – možná pro srovnání starého a nového, jako temný klášter schovaný za rušným centrem a jeho stavební horečkou, nebo jako stařenka, která tlačí dřevěný vozík pulzující ulicí, kde světla obchodů září barvami spektra, auta letí stokilometrovou rychlostí a mrakodrapy trčí proti nebi. To je Japonsko v kostce. Metafyzický boj mezi tradicí a změnou, krásným a groteskním, svatým a světským.

MALÝ BYT

Můj byt byl na vzdáleném předměstí Nagoje. Říci, že byl malý, by bylo nadsazené. Byl mrňavý. V kuchyni byla kamna a dřez, ale žádná pracovní plocha, a tak jsem krájel zeleninu na podlaze nebo na stole v obývacím pokoji. Koupelna byla taky malá a kvůli velikosti měla vana tvar, který vyžadoval pozici na bobku. Ušlo to, dokud jsem si nemusel mýt vlasy. V Kanadě jsem měl ve zvyku nechat hlavu pod tekoucí vodou. V Japonsku jediný způsob, kterým jsem to mohl udělat, byl postavit se na hlavu. Záchod jsem také užíval v podřepu; takový znají cestovatelé po Turecku a Indii. Nevadilo mi ho užívat, ačkoli mě obtěžovalo, že jsem nikdy nemohl dosáhnout za sebe pro toaletní papír bez ztráty rovnováhy. Až po třech měsících jsem zjistil, že tam dřepím špatně. Bylo to v kavárně s japonskými známými, kde jedna z nich obšírně vykládala o životě v Americe. “Šla jsem do kina a válela se smíchy, když jsem viděla herečku sedět na záchodě,” řekla. “Moje americká přítelkyně se divila, co je na tom tak směšného. Necháp ala jsem. Pak jsem se cítila hloupě, když mi vysvětlila, že lidi sedí na západních záchodech zády ke stěně.” Tu noc, v podřepu tváří ke zdi, jsem byl schopen dosáhnout na toaletní papír bez ztráty rovnováhy.

Můj obývák byl také malý a pro japonské byty typický – zároveň sloužil jako ložnice. Na spaní jsem měl futon (japonská matrace používaná jako postel; prodává se s nízkým dřevěným rámem, pak funguje i jako pohovka, a s podrobným návodem, jak matraci každé ráno vyklepat z okna), zimní a letní deku a polštář v japonském stylu, který vypadal jako cihla v plastikovém obalu, jenže cihla by asi byla trochu pohodlnější. Taky jsem měl tradiční stůl po kotníky s přidaným ohřívačem a dvě japonské židle. Nízký stůl se skládal z odpojitelné vrchní desky, pod kterou se schovávalo elektrické topení. Pod desku jste vložili deku, chytili ji za vyčnívající roh a omotali kolem sebe. Takhle jste se mohli opékat, dokud nebyl čas jít spát. Fungovalo to, pokud deku nechtěli použít víc než tři lidi najednou nebo jste se z jakéhokoli důvodu nemuseli hnout od stolu. Měl jsem kamaráda, který si v kuchyni zkoušel přivázat stůl na záda. Propálil si svetr.

AMERIKA JE SUPER

Být cizincem v Japonsku má své kladné i záporné stránky. Úplně první den v práci si na mě s chichotem ukazovaly středoškolačky. “Gaidžin,” šeptaly, což znamená cizinec, ale v jejich tónu nezaznívalo žádné pohrdání. Japonská mládež zbožňuje bělochy, a tím myslí hlavně Američany. Pojídači hot-dogů jsou králi v zemi, která dovezla McDonalda, baseball, kávu v kelímku a džíny Levi?s. Děti nosí baseballové čepice a kouří Marlboro, poslouchají MTV a hodiny stojí ve frontách na americké filmy. Ale fascinace zašla moc daleko. Viděl jsem vtip v japonských novinách, který ilustruje, oč jde. Desetiletá japonská holčička odjela na školní výlet do Spojených států a poslala své matce pohled. “Amerika je super, mami,” píše, “a McDonalda mají dokonce i tady.” Bílí cizinci, ať Američané, Kanaďané, Britové nebo Češi, mluví-li dost dobře anglicky, jsou považováni za Američany a mají statut hvězd. Chlapci se stávají muži, muži se stávají králi. Často mi v baru kupovali pití lidé, které jsem neznal, a téměř neznámí mi dávali dárky. Speciálně moji kolegové dychtivě čekali na příležitost být se mnou spatřeni na veřejnosti a zvali mě kvůli sebemenším záminkám. Brzo mě obklopoval kroužek “nejlepších přátel” a znal jsem aspoň tucet barů, kde jsem mohl pít bez placení.

Druhá strana mince bohužel znamenala ztrátu soukromí. Lidé se zastavovali, aby se mnou prohodili pár slov v autobuse nebo ve vlaku. Dostával jsem dopisy od lidí, kteří mě viděli na ulici a chtěli se stát mými přáteli. Jiní na mě ukazovali a smáli se, často proto, že byli v rozpacích, a často proto, že chtěli být ve své části města viděni, jak se smějí a ukazují na “gaidžina”. Pozornost zprvu milá, avšak rychle zevšedněla.

Nepsané, ale všeobecně přijímané pravidlo říká: jestli tě má Japonec rád, bude k tobě milý, jestli tě nemá rád, bude k tobě milý taky. To je znervózňující pravda. Byly doby, kdy jsem volal po někom, kdo by byl ke mně upřímný a odpovídal přímo nebo s vlastním názorem. Ale bojoval jsem proti tisícileté kultuře. “Ano” znamená ano, “možná” znamená ne a “ne” sotvakdy uslyšíte.

TLAK MÓDY

Potřeba přizpůsobit se hraje základní roli v tomto typu chování. Lidé jsou zdvořilí, protože společnost po nich tento typ chování vyžaduje. Amerika je král, protože to diktuje móda. Jestliže jsou v módě italské boty, pak si je každý koupí. V přeplněném metru není těžké pozorovat, že každý nosí víceméně stejné oblečení. Do určité míry to platí všude, ale v Japonsku to narůstá do obřích rozměrů. Japonci jsou často kritizováni pro nedostatek individuality. Pochopíte to třeba v pondělí ráno na nagojském nádraží, když miliony úředníků v tmavomodrých oblecích s koženými kufříky kráčejí do práce stejným směrem, s vlasy nastejno obarvenými, kouřící tytéž cigarety. Ale působí tu i vnitřní tlak ztratit uniformní image a samozřejmě se najdou Japonci, kteří jsou velkými osobnostmi, ale většina je uvězněna v tradiční roli, na které lpí zuby nehty.

Především japonské ženy jsou pod neustálým tlakem chovat se podle daných představ. Říká se jim “Christmas Cake” (Japonci užívají anglický výraz), když se nevdají do pětadvaceti (kdo by chtěl vánoční dort po 25. prosinci?), a tradice diktuje způsob, jakým se chovají v manželství nebo jiném vztahu. Tradičně se očekává, že na ulici chodí za mužem, a jejich role na veřejnosti je spíš než manželka nebo partnerka něco jako osobní asistentka. Sedí tiše, zatímco jejich manželé mluví, a pohnou se, jenom aby jim zapálily cigaretu či nalily pití. Byl jsem hostem v domě, kde hostitelova manželka zula moje boty a obula mi pantofle bez toho, abych se jich dotkl. Udělala totéž pro manžela. Když měl žízeň, bouchl sklenicí o stůl a ona mu dolila. Nepoděkoval jí a ona si nestěžovala.

TRADIČNÍ ROLE A TELEVIZE

Úloha podřízené ženy se teď trochu mění, když japonské děti mají příležitost sledovat americké a evropské televizní seriály a filmy, poslouchat cizí hudbu a cestovat do zahraničí. Mladé lidi spíše uvidíte líbat se a držet za ruce na ulici, což by jejich rodiče nikdy neudělali, a jsou ochotnější otevřeně mluvit o lásce a vztazích. Japonské dívky touží po bílých přátelích a smíšená manželství jsou čím dál častější. To byl jeden z příjemnějších aspektů života v Japonsku. Japonky jsou atraktivní a citlivé, a i když žádný muž ze Západu by asi neočekával, že mu budou nazouvat bačkory, jsou obecně připravené využít ve svých vztazích mnohé vlastnosti, které staletí mužské nadvlády zavedla do jejich chování.

Pamatuji si, jak jsem k sobě pozval kolegyni, abychom si spolu udělali večeři. Zajímám se o vaření a bral jsem to jako příležitost naučit se nový recept. Zajímala mě i má kolegyně. Souhlasila a objevila se v bytě o půl hodiny dřív, než jsem ji čekal, s dvěma nákupními taškami plnými potravin. Vykázala mě z kuchyně, po večeři umyla nádobí a nedovolila mi jí pomoci. “Jsi gaidžin,” řekla a smála se, když utírala talíře. Oba jsme měli své role. Byla pod tlakem chovat se japonsky a já byl pod tlakem nech ovat se tak.

Jen dvě pravidla jsou nuceni dodržovat i cizinci. Nesmějí chodit po podlaze z rohoží tatami ve venkovních botách a nesmějí nechat ani stopu po mýdle, kterým se předtím umývali, ve veřejných lázních nebo horkých pramenech. Japonci se, na druhou stranu, nemohou vysmrkat v restauraci nebo jít po ulici s jídlem v ruce. Mají povinnost přinést přátelům a kolegům dárek ze zahraniční dovolené, a když mají rýmu, očekává se, že budou nosit ochrannou masku, aby zabránili přenosu infekce na kolegy. . . . . .

Zkušenost života v Japonsku byla cenná, a jak čas plyne, těžím z ní víc a víc. Když sedím u svého stolu v Praze a zavřu oči, mám hlavu plnou krásných vzpomínek. Silniční dělníci v podivných plandavých kalhotách. Dopravní policisté hvízdající na píšťalku. Zápasníci sumo. Ženy v kimonech a dřevácích. Moje první karaoke písnička. Pokus nabrat suši hůlkami a kousky spadlé na zem. Obrovští Buddhové. Dřevěné kláštery. V sedm ráno hromadně cvičící tovární dělníci. Noc strávená na studené podlaze buddhistického kláštera v horách a studená rýže a syrová ryba, kterou jsem snědl ke snídani. Zenový mistr krmící z dlaně jelena. Mísa maličkých ryb, které jsem spolykal živé v tokijské restauraci. Jedno chladné únorové ráno jsem stopoval z Nagoje na sever do Sappora, abych viděl festival ledových soch, a jindy seděl nahý ve venkovních vřídlech 2000 stop vysoko v horách. Viděl jsem muže s moudrou tváří hrát pod třešní na dřevěnou flétnu a gejšu vykukující pod roletou v prvním patře městského domu v Kyoto. Koupil jsem jablka jednotlivě balená v mřížkovaných polystyrenových krabičkách a každé z nich stálo 200 korun. Díval jsem se na dovezené filmy, kde byly sexuální scény vymazány oficiálně dodanými čidly. Pak samozřejmě i bolestné vzpomínky. Předstíral jsem, že jsem Francouz, abych se vyhnul hovoru s mužem sedícím vedle mě v dálkovém autobuse. Namáhal jsem se nalézt něco, co by nás spojovalo s dívkou, do které jsem se zamiloval, ale neuspěl jsem. A prochodil jsem hodiny po svém bytě zoufalý a osamělý, tou žící alespoň po jedné “spřízněné duši”.

Po dvou letech jsem se odhodlal opustit zemi vycházejícího slunce. Je snadné být kritický k neznámému bez skutečného pochopení a občas jsem se toho dopustil. Pilně jsem studoval japonštinu a vstřebal tolik jejich kultury, kolik jsem mohl, ale dva roky sotva stačí. Tahle zkušenost mě naučila i něco o sobě samém, ale byla to bohužel lekce bolestná, protože Japonsko je jako pohádkový svět ve snu a ten plyne, aniž bych do něj směl pořádně vstoupit – o tom jsem se přesvědčil. Možná, kdybych měl více času , byl bych schopen do tohoto světa lépe proniknout… Trpěl jsem. Zoufale jsem postrádal prvek upřímnosti, nebyl mi dopřán. “Když jsi v Římě, chovej se jako Říman. Když jsi v Japonsku, chovej se jako Američan.” Ale nebyl jsem Američan a nakonec jsem se musel vzdát snahy jím být.

---

PRAHA – TOKIO
napsal Tomáš Petr

“Po příletu do Tokia jsem zjistila, že mé kufry odletěly do Mexika. Jen s kabelkou jsem se šla přivítat s houfem japonských příbuzných i s tchyní – oblečenou v příšerném kostýmku a rozšmaťhaných kozačkách. Tak jsem si tenkrát, kapitalistické lidi? rozhodně nepředstavovala. Ale tchyně byla tak nesmírně milá a bezprostřední…,” říká trochu zasněně žena, která se do Japonska přivdala a prožila tam tři roky…

“Když jsme se blížili k bytu manžela, říkal mi, abych se nelekla, že je trochu kitanai, to znamená špinavý, nehezký. Já se tomu smála.” Jenže úroveň bydlení v Japonsku je mizerná. I Japonec v perfektním obleku a drahém fáru zpravidla bydlí v hrozné kuče. Půda v Tokiu je totiž tak drahá, že když vlastníte dva metry čtvereční v centru, jste milionář. A i ti nejbohatší lidé mají kolem svého domku jen půlmetrovou zahrádku. “Bydlení bylo opravdu kitanai. A tak se svatební noc odehrávala v hotelovém pokoj i v hektické atmosféře, ve které jsem si žádné problémy ani nestačila uvědomovat. První rok v Japonsku byl úplně ztracený. Školu japonštiny jsem si musela na manželovi teprve vybojovat, takže jsem ničemu nerozuměla, nikoho neznala, nikam netrefila, na nic jsem neměla peníze… Mou životní náplní se stala televize. Celý svět se smrskl do dvou cimer, které byly kitanai a měřily každá tak yodžóhan (čtyři a půl rohože = asi devět metrů čtverečných). Byt neměl koupelnu, a protože jsem se ostýchala chodit do lázní, musela jsem se mydlit ve škopku. Nábytek v evropském slova smyslu v japonských bytech téměř nemají. Do skříní ve zdech se ukládají futony, na kterých v noci spíte, i oblečení. Leckde vidíte skříně z vikslajvantu na zip a všude spoustu papírových krabic od všeho možného. Z pohledu české ženy je v japonských domácnostech čurbes, zvláště v kuchyni. Tak jsem pořád něco piglovala a piglovala, a tak se o mně říkalo – o sóadži ga džózu (že jsem dobrá na úklid).”

Zajímala by mě role dnešního Japonce. Jsou to nadsamci, jak se leckdy povídá? “Navenek se to tak ještě může jevit, ale podle mě jsou japonští muži slaboši. Na ulici pán tvorstva pak doma ženě vyklopí výplatu do posledního pětníku, a když mu je úzko, vypláče se jí na rameni. Normálně mě víc zajímají muži, v Japonsku se mi pozoruhodnější zdály být ženy. Ty nic nepředstírají. Neříkám ovšem, že to byl problém mého manžela. Náš sňatek – to bylo takové dobrodružství. Vždyť my plánovali společnou budoucnost, aniž bychom dokázali slepit větu v jazyce, kterému ten druhý rozumí! Proto v momentě, kdy jsme se dorozuměli, bylo jasné, že k sobě nepatříme.

Po rozvodu jsem se odstěhovala do jiné části Tokia, blíž k nočnímu klubu, kde jsem nějaký čas pracovala. Chtěla jsem si něco vydělat. Styděla bych se vrátit do Čech ještě chudší, než jsem odjížděla. Tehdy ale začala opravdu zajímavá část mého života v Japonsku. K povinnostem patřilo nejen přinést hostům jídlo a pití, ale pokud měli zájem – si s nimi povídat. Z některých historek šly na mě mrákoty. Třeba když mi jeden nepohledný mužíček vykládal, že své rodině programově nepořídil kamínka. Zvyká je prý na budoucí energetickou krizi. Sám jako typický Japonec seděl celý den ve firmě – v teple – a večer pokračoval služebními sedánky po restauracích a barech – opět v teple. Doma jen vklouzl do futonu a spal. Nějaké zimy si ani nestačil všimnout.

Povídání s hosty mělo za následek, že jsem se nejen leccos dozvěděla, ale získala jsem taky řadu přátel – víc, než teď za osm let práce u novin. Své zážitky z Japonska považuji za zásadní životní zkušenosti. Přivezla jsem si vědomí, že Čechy a Evropa nejsou pupek světa, nabyla jsem klidu a zjistila jsem, že komunikace zdaleka nejsou jenom slova. TOKIO – PRAHA

Všechno jí v té malé, daleké zemi připadalo krásné. Život plynul pomalu a pohodově. Po úzkých silnicích jezdila směšná auta a lidé se usmívali, i když museli stát dlouhé fronty na banány. Byli přátelští, a protože nebylo kam spěchat, rádi si povídali s cizinci o životě. Povlovný život osmdesátých let sympatické Tošiko osudově učaroval. Co všechno prožívá Japonka, která se před sedmnácti lety vdala v Čechách, a jak nás vnímá?

Tošiko mi vysvětluje, jak se stalo, že se přistěhovala do Čech. “V Japonsku jsem studovala klavír a hudební teorii. Byla jsem úplný blázen do české muziky a zdálo se mi, že i lidé jsou navzdory totalitě a mizernému zásobování vcelku spokojeni. Zdálo se mi, že to je lepší než uspěchaný japonský život zaměřený na materiální hodnoty. V osmdesátém roce jsme se pátým rokem navštěvovali s mým nynějším českým mužem, a tak jsme naplánovali svatbu. Rozhodli jsme se pro srpen. Já jsem určila termín na jednadvacátého srpna. To byl trapas! Nevěděla jsem, že je to výročí okupace ruskou armádou, tak jsme museli termín posunout. Po svatbě jsem z romantiky trochu vystřízlivěla. Dostala jsem se do bludných kruhů byrokracie, nic nešlo zařídit. Nakonec jsem ale všechno úspěšně vyřešila a narodil se nám syn. A to je pro každou Japonku krásná věc, ohromný úkol. Zkusím vám přiblížit, jak u nás rodina funguje,” říká drobná Tošiko a hostí mě v útulném pokoji plném knih a muziky. Vybízím ji, aby porovnala rodinné zvyky obou národů. “Říká se: jaké je dítě, taková je máma. U českých žen jsem viděla stereotyp, ony považovaly výchovu za nepříjemnou fyzickou práci, ale kontakt s dítětem přece musí být hlavně psychický. Možná je to tím, že v Japonsku se lidé berou až kolem třicítky, mají pracovní postavení a jsou i materiálně zajištěni. Když chce žena mít rodinu a dělat kariéru, musí zvládnout obojí. Třeba moje matka: nakrmila mladší sestru, počkala, až sestra usne, a běžela do práce. Za dvě hodiny kmitala zpátky, nakrmit a zase do práce… Japonské ženy to mají těžké. Manželova role je živit. Už před svatbou musí předstoupit před rodiče snoubenky a dokázat jim, jak je na tom finančně. Ukáže jim třeba výpis z konta. Teprve potom dají rodiče svolení k sňatku. Muž pracuje a pracuje a není pro samé živení skoro nikdy doma. Jen v sobotu a tu celou prospí. Japonské děti jsou vychovávány do pěti let hodně volně, pak jim nastává školní dril. Do dvaceti let své potomky maximálně finančně podporujeme, ale je samozřejmé, že nám to potom vrátí. Moji rodiče se proto museli hodně uskromňovat a první dovolenou v životě měli až v roce devadesátém. Investice do vzdělání je v Japonsku nejdůležitější. Proto i prestiž kantora je veliká. Musí to být důvěryhodný člověk. Rodina učitele je příkladem pro jeho žáky, a proto se navzájem v soukromí navštěvují. Tím se děti učí, jak žít. Podobně blízký vztah funguje i s lékaři. Pro nás byl takovým rabínem, který znal osobní problémy pacientů. V Čechách mám u lékaře pocit, že nemám moc obtěžovat. Japonsko hýčká intelektuály a lékaře, a ti se mohou věnovat společnosti.”

Stalo se vám, že jste se setkala s projevy rasismu?

“Ano, stalo, my asiaté jsme na to hodně citliví, umíme vyčíst, co si o nás člověk myslí. Stane se mi to vždycky, když jdu sama. V Japonsku mému muži nikdo nenadával, že je bílý. Naopak. Lidé si ho všímali, protože čouhal z davu a chtěli se s ním přátelit. Když si někdo myslí, že se jeho život nedaří kvůli barvě mé pleti, asi nebude příliš sebevědomý. Já jsem ráda, jaká jsem a v jaké pozici jsem, ” zakončuje usměvavá Tošiko rozhovor. “Jsem ráda, že žiji v Čechách, že mám bílého muže a skvělého syna.”

---

SEX POD POKLIČKOU
podle meteriálu agentury GAMMA zpracovala Jana Patková

Dnes je v Tokiu asi 300 nevěstinců a přibližně stejný počet sex-klubů, tisíce barů s hosteskami a hodinových hotelů. Hlavní takovou oblastí je Kabuki-cho v srdci Shinjuku, což je prosperující doupě nepravosti. . . . . .

Sex v Japonsku byl pro cizince vždy trochu neproniknutelnou oblastí, což vychází především z faktu, že pro tento národ je hlavním společenským příkazem “zachovat si tvář” – tedy dělat něco je v pořádku, ovšem mluvit o tom je tabu.

V tradicionalistické zemi se staletími prověřenými modely chování se dnes děje něco, co lze bez nadsázky nazvat “tichou sexuální revolucí”. Své nepochybně zavinil příliv západní – především americké – kultury do Japonska, nemalý podíl na “sexuálním vření” mají samy japonské ženy.

Mánie týkající se těla se začala vzmáhat před dvěma lety, kdy známá herečka, tehdy ještě dospívající dívka, Rie Miyazawa šokovala Japonsko knihou vlastních aktů. Sebevědomě to komentovala prohlášením, že na ukazování krásného těla není nic špatného. Krátce potom zaslalo více než tisíc žen své akty módnímu časopisu An-An s nadějí, že se jim poštěstí dostat se na novinové stránky. Ve stejné době byla otevřena dnes proslulá diskotéka Juliana, která umožňuje dívkám za nezanedbatelný poplatek tančit ve v elmi odvážných šatech (nebo plavkách) na jevišti. Ženy z oné diskotéky ovšem jedním dechem přiznávají, že jejich konečným cílem je vdát se a mít děti, a na slovo feminismus neslyší. Co se to tedy v Japonsku dnešních dnů děje?

“Štve mě, jak lhostejně se mnou moji šéfové jednají proto, že jsem žena,” stěžuje si jedenadvacetiletá sekretářka Reiko Yamada. “Přes den pracuji tiše, hraji svou podřízenou roli, která se od japonské ženy očekává. V duchu se však směji a říkám si, že večer to bude jiné,” češe si Reiko své dlouhé vlasy a chystá se na diskotéku Juliana. Někteří odborníci soudí, že ženy soutěží o pozornost svým tělem, protože cítí, že v japonské společnosti s dominantním postavením mužů nemohou být žádné jejich hodnot y oceněny. Striktní morální zásady, které například počestné ženě zakazovaly jít na schůzku bez gardedámy, se sice uvolnily, ale ženy stále nejsou schopné získat si respekt svými dovednostmi a znalostmi.

“Vše, co mají, jsou jejich dospělá těla,” vysvětluje Yoko Tajima, profesor sociologie na univerzitě Hosei. “A tělo snadno přitahuje pozornost. Ukazováním svých těl si mohou získat určité uznání mužů, ovšem v žádném případě respekt, což ony ale chtějí ze všeho nejvíc.”

OBCHOD S TĚLEM

Mladí lidé a hlavně muži, kteří mají peníze, míří zpravidla do tokijské oblasti Kabuki-cho. Čekají tam na ně a erotické zážitky slibují mladé ženy přezdívané “žluté drožky”. (Tato metafora naráží na největší společnost provozující taxislužbu v USA a na předpokládanou barvu kůže japonských žen – jak zmíněné taxi, tak i japonskou ženu je snadné si najmout. O popularizaci se zasloužila japonská spisovatelka Shoko Ieda ve své knize “Žlutá drožka”.) Všude lze potkat vystrojené mladé muže, připravené reag ovat na každé kývnutí hlavou. Mladíci se beze studu dotazují kolemjdoucích žen, zda by s nimi šly na kávu, rozuměj, “zda by s nimi šly”. Je-li odpověď negativní, čekají na další, pokud zní “ano”, zmizí spolu ti dva v nejbližší kavárně a potom v hodinovém hotelu. (Takové hotely ovšem existují i pro stálé páry, které nemají kam jít.) Pokud takové snadné náhodné seznámení selže, ještě stále je možné si sex koupit. Cena je od 20 000 jenů do 500 000, záleží na vkusu. Jeden příslušník “jakuzy” (japonská m afie), majitel nevěstince, tvrdí: “Máme mnoho stálých zákazníků, někteří k nám chodí celá léta. Šetří peníze a obvykle jednou za měsíc se zde objeví. Posadí se v hale, kde se dívky předvádějí. Když si zákazník dívku vybere, odejde s ní do jednoho z pokojů, které jsou velmi čisté, stejně jako naše dívky. Ty se podrobují každý týden lékařské prohlídce.” A dodává: “Všude inzerujeme, že neobsluhujeme ‘gaidžin’, tedy cizince, neboť mnoho z nich trpí AIDS, zejména Američané.”

Pro sexuální slídiče existují místa, jako je Scandal Sex Club v Kabuki-cho. Zákazník zaplatí 20 000 jenů za půl hodiny sledování obnažování žen oblečených jako školačky. (Představení trvající hodinu a půl návštěvníka zpravidla tak fascinuje, že zůstane dalších třicet minut a otevře si zde úvěr. V posledních třiceti minutách představení dojde obvykle na podrobnosti.) Roční členství v tomto klubu stojí 500 000 jenů. Počet členů jde zjevně do tisíců, ovšem přesné číslo vám nikdo nesdělí. Klub patří mís tní mafii (jakuze). Jako zvláštní pozornost podniku si stálí členové mohou na konci každé show dívku osahat – bývá bez okolků vhozena do zástupu. Za sex se platí zvlášť, a ten se zde tu a tam také provozuje. Občas se skupina mužů spojí dohromady a hrají hru “nůžky, kámen, papír”. Vítěz potom musí předvést pohlavní styk před zraky svých kumpánů.

ŠKOLÁCI A KOMIKSY

Zdá se, že sexuální výchova v Japonsku má před sebou ještě dlouhou cestu. Ve školách se s tím teprve začíná a v rodinách – stále se ještě považuje za vyloučené, aby se japonské děti o sexu bavily s rodiči. Zdá se tedy, že většina dospívajících se o sexu poučuje z toho, co se mezi lidmi povídá, a z nechvalně známých komiksových publikací manga.

V rámci průzkumu provedeného mezi školními dětmi a zaměřeného na to, která komiksová kniha nebo časopis nejvíce ovlivňují jejich postoj k sexu, odpovědělo zhruba 60 % studentů nižší střední školy, že četli nebo dosud čtou komiksové pornografické časopisy. Děti měly v oblibě takové časopisy, jako Playboy, Shukan Hoseki (sex-magazín jako nedělní sportovní příloha)… Jde o velký seznam různých sexy komiksových publikací a 35 fotografických publikací různých obrázků hereček a porno-hvězd. Jen několik z nich místní úřady klasifikují jako nevhodné pro děti. Jedna z komiksových knih, kterou chlapci uvedli – Denji Shojo – je o umělé sexuální otrokyni.

Daleko znepokojivějším faktem je ale způsob, jakým si školáci a mladí lidé přivydělávají. Téměř v každém video-shopu v Tokiu existuje koutek s videokazetami, na kterých se předvádějí dospívající dívky nebo ženy oblečené jako školačky. Pornografie zobrazující nezletilé dívky je v Japonsku zcela běžná a dívky ve věku 14 až 18 let dostávají za natáčení částku mezi 50 000 a 100 000 jenů.

Posledním šlágrem je pak použité spodní dívčí prádlo. Nebylo žádným tajemstvím, že ho lze zakoupit v ošumělých tokijských porno-obchodech, avšak nyní zesílila poptávka natolik, že se automaty s tímto zbožím dostaly i na předměstí. Slangový výraz pro fetiše, které automaty poskytují, je buru-sera. Buru znamená japonsky ženské kalhotky a sera je výraz pro dívčí školní uniformu námořnického střihu, která je běžná na středních školách. Na prodej tohoto zboží není třeba žádná licence a policie k tomu bez mocně dodává: “Nikdy jsme nepředpokládali, že vyvstane otázka ženského spodního prádla.” . . . . .

Zdá se tedy, že tichá japonská sexuální revoluce postupuje. Mimo pozornost médií, mimo tradiční představy o Japonsku. Možná i mimo chápání jejích aktérů.

---

CONDOMANIA – POUZE KONDOMY

Jediný obchod v Tokiu, který se specializuje pouze na prodej kondomů, byl otevřen v Harajuku. Dostal název Condomania. Majitel obchodu John Shimeall je Američan a tvrdí, že důvodem k otevření obchodu je nejen vydělat peníze, ale také upozornit na rostoucí problém AIDS. Důvodem prodeje nových typů kondomů je pak snaha udržet zájem zákazníků. A balení, tak jako v Japonsku u všeho, je nejdůležitější, i když lidé ve skutečnosti dostávají jenom kousek kaučuku. Ovšem může jim zachránit život.

Sedmdesát procent zákazníků obchodu jsou ženy. Je to proto, že si více uvědomují nebezpečí AIDS a riziko otěhotnění. Ony totiž nesou veškerou odpovědnost, muži jen velmi malou nebo žádnou. Při šetření prováděném u japonských žen, které zkoumalo pět nejdůležitějších věcí v kabelce, uváděly Japonky na prvním místě kondom. Jestliže ještě před několika lety byla v Japonsku koupě kondomu považována za tabu, dnes tomu tak již není.

Obchod nabízí více než 100 různých typů kondomů, dokonce i kondomový klobouk pro výstřední typy. Padesát procent prodávaných kondomů se vyrábí v Japonsku, zbytek se dováží z USA, Anglie, Kanady a Hongkongu. Mezi ženami je nejpopulárnější značka nazývaná “pomerančový džus”, neboť tento název evokuje chuť tohoto nápoje. Pro tvrdé chlapy je zjevně určen “Mr. Hard”, který obsahuje výstupek (French tickler) a ve tmě svítí.

---

TOULKY JAPONSKÝMI HORAMI
napsal Zdeněk Thoma

Hory v Japonsku jsou krásné a rozmanité. Jejich hřebeny se táhnou středem japonských ostrovů od severu k jihu a najdeme tu všechny formy hornatého reliéfu od vrchovin až po skalnaté velehory. A samozřejmě také kužele sopek, kterými je Japonsko pověstné. Rozhlíží-li se Japonec po krajině, vždy má nějaké hory na horizontu. Pět set osmdesát hor přesahuje výšku dva tisíce metrů a dvanáct vrcholů je vyšších než tři tisíce metrů. Nejvyšší horou Japonska je Fuji. Měří tři tisíce tři sta sedmdesát šest metrů.

FUJI JE DOKONALÁ

Bylo by těžké najít na světě krásnější a majestátnější horu. Je opředena legendami, opěvována básníky, neustále zobrazována. Stala se posvátným symbolem země. Snad za to vděčí své mohutnosti, efektnímu kuželovému tvaru a zvláštní osamocenosti. Z roviny u moře tu ční jen ona sama, velkolepá a jedinečná.

Jejího sopečného původu se není třeba příliš obávat. Za vyhaslou však pokládána není. V historii je zaznamenáno osmnáct větších erupcí, z nichž nejmohutnější proběhly v letech 800, 864, 1707. Při té poslední bylo sto kilometrů vzdálené Tokio zasypáno patnácticentimetrovou vrstvou popela. Občas propukají diskuse o dalším možném výbuchu a jsou významným argumentem v rukou odpůrců přenesení administrativního centra Japonska do nově zbudované metropole na úpatí Fuji.

“Hlupák, kdo nikdy nevystoupil na horu Fuji,” praví japonské přísloví a dodává: “ještě větší hlupák, kdo tam leze podruhé!” Výstup na nejvyšší vrchol Japonska je téměř národní povinností. Šplhají na něj rodiny s malými dětmi, dědečkové, babičky, vodí se tam slepci, nechávají se vynášet tělesně postižení… Ty časy, kdy na posvátnou horu nesměla vystoupit žádná žena, jsou už pryč. Jako první porušila zákaz v roce 1867 jistá Angličanka, a pak byl rychle zrušen. Od začátku července do konce srpna, v do bě, kdy je hora oficiálně otevřena pro turistiku, vystoupí na Fuji desetitisíce poutníků denně. Do výšky dva tisíce tři sta metrů většinou dojedou automobilem a k vrcholu pak stoupají asi pět hodin. Každoročně Fuji zdolá téměř půl milionu lidí. Když se letní víkend vydaří, bývá na vrcholu mačkanice, někdy až čtyřicet tisíc turistů v jednom dni!

Jeden z prvních zimních výstupů podnikl v roce 1922 světoznámý dobrodruh, americký novinář Richard Halliburton. Fuji však mimo sezonu může být nebezpečná. Varovným příkladem je osud české manželské dvojice, která v roce 1977 podnikla výstup v hlubokém podzimním období. Při sestupu mladí lidé zabloudili a po zhoršení počasí v noci zmrzli. Našli je až příští léto…

V roce 1970, při svém prvním pobytu v Japonsku, jsem s několika kamarády vyšplhal na vrchol. Výstup jsme zahájili večer, abychom se ráno mohli pokochat pověstným východem slunce. V lávovém suťovisku, šedém hrubém popelu, se sice špatně šlapalo, ale když jsme zabloudili, spolehlivým vodítkem nám byly odpadky – papíry, plastové láhve, plechovky – jimiž japonští turisté šperkují svou posvátnou horu. Však se také o Fuji nelichotivě vyjádřil sám přemožitel Mount Everestu sir Hillary jako o největší hoře odpadků na světě. Ve vyšší poloze nám začal vadit řídký vzduch, přidala se zima a vítr. Stále častěji jsme se zastavovali a odpočívali. Fuji nám rostla pod nohama.

Konečně jsme dosáhli rozložitého vrcholu s nepříliš hlubokým kráterem zarostlým travou a vybalili spací pytle…Konečně svítá. Stačím zachytit první oranžový paprsek, který teple pohladí vrchol, zatímco dole v dosud temné Gotembě ještě svítí pouliční světla a projíždějící automobily kreslí na emulzi bílé a červené čárky.

HORY JSOU POSVÁTNÉ

Prapůvodní japonské náboženství šintó nemá jednoho boha, ale uctívá miliony duchů, božstev kami, jež přebývají ve všem živém a neživém, co nás obklopuje. Podle šintoistické morálky má člověk žít a jednat v souladu se zákony přírody a uctívat její projevy. Není tedy divu, že i hory se považují za posvátné, neboť jsou sídlem bohů.

Výstupům na hory se Japonci nevyhýbali. Chodili skládat oběti, meditovat, oprostit se od běhu všedních věcí. Kami nebylo nadřazené božstvo přísně shlížející na své poddané. Kami bylo přátelské, nalézalo se všude okolo, mohlo být v každém kamenu, v každém stromu, v projevech přírody, jako třeba v blesku nebo i v člověku…

Nejposvátnější hory v Japonsku jsou Ontakesan (3063 m) v povodí řeky Kiso, Tateyama (3015 m) v pohoří Hida, na kterou první poutníci dorazili už v roce 701, a Hakusan (2702 m) jižně od Kanazawy. A pak samozřejmě ta nejvyšší: Fujisan (san je japonský výraz pro horu).

V druhé polovině 19. století, kdy se Japonsko po dvousetleté izolaci otevřelo světu, začali do hor putovat nejen zbožní poutníci, ale i vědci, botanikové, geologové. A samozřejmě také horolezci. Jedním z prvních propagátorů alpinismu nebyl Japonec, ale britský misionář Walter Weston, jehož průzkumné cesty především do Japonských Alp na konci 19. století vzbudily velkou pozornost mezi sportovně založenými obyvateli Japonska. Roku 1905 založil Weston spolu s geologem Shigetakou Japonský alpinistický k lub, který začal organizovat horolezecký život a budovat v horách jednoduché útulny.

SETKÁNÍ SEBEVRAHŮ

Pravá horolezecká invaze nastala v letech po druhé světové válce. To, co se dnes děje v japonských horách o víkendech, nazývá tisk kriticky “setkání sebevrahů”. Novopečení horolezci často přeceňují své síly, věří, že strmé stěny přemohou vůlí a nikoliv technikou, podceňují nebezpečí, nechtějí před ostatními ztratit tvář. Nešťastnou horou je například tisíc devět set šedesát tři metry vysoký štít Tanigawa ležící na sever od Tokia. Poprvé se na něj podařilo vystoupit v roce 1931 a do začátku osmdesátý ch let na jeho strmých stěnách zahynulo šest set padesát lidí!

Z velkého počtu nadšených horolezců vyrostli špičkoví sportovci a domácí hory se jim staly těsné. Japonci organizují dobře vybavené výpravy do velehor všech kontinentů, zejména do těch nejvyšších, do Himálaje. Japonská vlajka zavlála nejčastěji ze všech národních vlajek na vrcholu Mount Everestu. Také první žena na tomto vrcholku byla Japonka.

Do japonských hor jezdí nejen horolezci, ale stále větší počet turistů. Hlavně tam, kam se lze snadno dostat po dálnicích z přelidněných velkoměst. O víkendech jsou parkoviště v horských střediscích přeplněná, ale ve všední dny potkáte v horách lidí jen málo. A na vzdáleném Hokkaidu či v horách severního Honshú můžete po hřebenech pochodovat dlouhé hodiny, aniž byste se s někým setkali. Bohužel tam, kde je hodně turistů, bývá i hodně odpadků. Japonci nejsou v přírodě nijak ukáznění, vyhlídkové body vypadají jak velká smetiště. Neuvážené zpřístupňování vysokých hor za pomoci silnic a lanovek, které probíhalo intenzivně v šedesátých letech, také vyvolalo problémy, především s erozí strmých svahů. Jak lze zachovat velebný klid posvátné hory, když například na horu Tateyama dnes vystupuje skoro milion lidí ročně jenom proto, že se lanovkou dá vyjet těsně pod vrchol? Přitom Tateyama leží v jednom z nejkrásnějších národních parků Japonska.

Pro mnoho lidí bude asi překvapením, když se dozvědí, že Japonci zaujímají jedno z předních míst na světě, pokud jde o rozlohu chráněných území v poměru k celkové ploše státu. Japonsko má 27 národních parků řízených přímo ústřední vládou. Jejich rozloha činí více než pět procent plochy státu. K nim přistupují další tři procenta území pod správou místních prefektur – krajů a ještě dvě stě devatenáct menších chráněných ploch.

Přes polovinu těchto parků leží v horských oblastech, další jsou na ostrovech v pobřeží. Které z nich jsou nejkrásnější? Navštívil jsem většinu a neumím se rozhodnout. Vydejme se třeba do parku Chúbu Sangaku, který leží ve středním Japonsku a je součástí pohoří, pro které Weston vzhledem k jeho charakteru razil název Japonské Alpy.

SKALNATÝ RÁJ

Pod Japonskými Alpami jsou údolí řek a mezi nimi i široká kotlina kolem řeky Takase. Tento kraj, zvaný Azumino, mi přirostl k srdci. Lidé zde žijí stovky let. Mnohokrát obrátili půdu svých polí ležících ve stínu neustále se měnících hor, někdy zahalených mlžným příkrovem, občas pokrytých sněhovou pokrývkou a jindy zase výhružně čnících jako temná hrozivá hradba. Azumino je místo plné prostoru a volnosti pro svůj vnitřní život. Domy tu možná vypadají chudě, ale to je způsobeno prostou starobylou architekturou. Dřevo, ze kterého jsou postaveny, je skutečně dřevem, a ne jeho dobře napodobenou umělohmotnou náhražkou. Usedlosti leží ve stínu vysokých rozložitých stromů, vysazených jen tak pro potěšení, cesty mezi nimi každou chvíli překonávají potok s průzračnou horskou vodou, jenž zavlažuje ovocné sady se švestkami velikosti jablíček a s jablky velikosti melounků.

Třetí nejvyšší horou Japonska s výškou tři tisíce sto devadesát metrů je Hotadake. Mohutný masiv s pěti vrcholy je nejdostupnější z údolí Kamikóchi. Mezi rozložitými smrky a kryptomeriemi lákavě probleskují šedočerné špičky štítů. Stezka se vine kolem jezera Taishó, z něhož vyčnívají stožáry mrtvých stromů, sleduje dravou říčku a po jednom kilometru přejde proslavený most Kappa, nazvaný po japonském vodníkovi. Ponoříme se do lesa a jsme sami. Čtyři hodiny nám to trvá na chatu Dakesawa. Dál začíná sk alní stěna, dá se tam vůbec jít bez lana? Stezka se však šikovně prosmykne a vede dál a dál, výš a výš.

Vrchol!

Na tři strany se rozbíhají skalnaté hřebeny ostré jako nůž. Čerň a hněď skal, zeleň lišejníků, bělost sněhových polí, šeď morén, modř oblohy… A také červeň střech horských útulen a rozmanitost barevných bodů pohybujících se turistů. Všechno to máme pod nohama a zdánlivě na dosah. Skalnatý ráj!

Je krásná slunečná neděle a den se vydařil. Z údolí Karasawa stoupají skupinky turistů a ozývá se i chřestění karabin horolezců. Pohoda! O týden později to tu však vypadalo úplně jinak – novinami proběhla zpráva, že právě v těchto místech při náhlém zhoršení počasí zmrzlo pět výletníků!

HORY A POEZIE

Někde tady na konci minulého století stoupal misionář Walter Weston, který záhy po příjezdu do Japonska zjistil, že mu při obracení Japonců na křesťanskou víru pšenka nepokvete. Podařilo se mu něco lepšího – obrátil jejich myšlení. Svou knihou a svými přednáškami Japonce přiměl, aby zlézali hory ne proto, že tam jsou bozi, ale proto, že tam jsou hory!

Westonova kniha “Výstupy a výzkumy v Japonských Alpách” nebyla prvním cestopisem o putování po Japonsku. Cestopisná literatura tady má už dlouholetou tradici. Bývaly to poetické cestovní deníky, jako třeba “Deník z Tosy” guvernéra Kóchi Ki no Tsuruyakiho z roku 935, nebo cestovní záznamy šlechticů a dvorních dam pořízené v době Heian (794-1185). Putování po Japonsku bývalo oblíbenou zábavou zprvu jen bohatších lidí, ale zhruba od 17. století i nejširších vrstev obyvatelstva. Cesty byly často nábožensky motivovány. Mimo výstupy na posvátné hory se cestovalo k šintoistickým svatyním bohyně slunce Amaterasu v Ise nebo do kláštera na hoře Kóya a hodně bylo těch, kteří podnikli náročnou túru po osmdesáti osmi buddhistických chrámech na ostrově Shikoku ve stopách legendárního mnicha Kobó Daishi. Samozřejmě našli se i tací, co chtěli spatřit zajímavé scenerie na pobřeží nebo okusit lázeň v pověstných horkých pramenech. Protože po Japonsku putovali i známí literáti, rostla hromada knih zasvěcených ces tovním zážitkům, které byly prokládány v duchu tehdejší módy poezií. Jen do začátku 17. století se jich zachovalo sedmdesát. Velkou popularitu si získal humorný cestopis “Pěšky po cestě Tokaidó” z roku 1802. Kniha vypráví o příhodách dvou vykutálených přátel jdoucích z Eda do Kyóta. Po velkolepém počátečním úspěchu musel autor cestopisu Jippensha Ikkua ještě dvacet let psát další a další pokračování.

---

S VODNÍKY NEJSOU ŽERTY

Vodníkům se v Japonsku říká kappa a žijí podle pověstí v řekách a rybnících po celé zemi. Pro lidi je setkání s nimi vždy nebezpečné – v prohlubni na hlavě mají vodu, i když vyjdou ven na břeh, a právě ta jim dodává sílu. Bezmocní jsou, jen když o vodu přijdou. V některých příbězích je lidé přemohli tak, že je zdvořile pozdravili hlubokou úklonou. Když kappa pozdrav opětoval, vytekla mu voda a byl ztracen. Kappové bývali v minulosti obviňováni hlavně ze smrti utonulých dětí. S dospělými se kappové u tkávali v zápase, a když byli náhodou poraženi, vykoupili se zvláštním vodnickým kořením na léčení ran, se kterým se donedávna v odlehlých částech Japonska obchodovalo.

Kappové jsou popisováni jako bytosti velmi malé (jejich výška je udávána kolem 75 cm), jejich kůže je údajně žlutozelená a po celém těle mají často srst podobnou liščí. Nos mají protáhlý a i tvarem úst připomínají psa. Na zádech i na břiše jich má většina krunýř podobný želvímu. Ruce a nohy mají lidské, ale zakončené pouze čtyřmi prsty s drápy. Hlavu jim zdobí červené nebo modročerné vlasy a zmíněná prohlubeň.

Zajímavé je, že jsou kappové velice realisticky a shodně popisováni – a to lidmi z různých oblastí Japonska. Někteří specialisté proto míní, že jde nejspíš o záměnu s jistým druhem velké bahenní želvy, která bývá někdy útočná a je schopna zranit malé dítě.

---

ZENOVÉ KLÁŠTERY
napsal Vojtěch Lavička

Současné náboženství se i v Japonsku přeměnilo z cesty duchovního rozvoje na součást národní kultury a životního stylu. Dvě třetiny Japonců se nepovažují za věřící, i když samozřejmě slaví tradiční svátky a při svatbách i pohřbech dodržují tradiční obřady. Církev je v Japonsku zásadně odloučena od státu a chrámy a církevní organizace nedostávají z veřejných peněz žádnou podporu. Dokonce ani tehdy ne, jsou-li registrovány jako dobročinné organizace. Každý chrám obhospodařuje “svůj rajon” a za provádění obřadů pro jeho obyvatele vybírá příslušnou sumu. Část vybraných peněz patří chrámu, zbytek je součástí pevně stanovené dávky, převáděné do ústřední pokladny dané sekty. Aby chrámy či kláštery mohly plnit předepsané dávky a uspokojit přitom své potřeby, nabízejí svým svěřencům či příchozím co nejvíce “služeb”. A protože významným zdrojem příjmů mohou být také turisté, přeměnily se některé chrámy a kláštery na ubytovny nabízející poznání klášterního života. . . . . .

Příkladem takové praxe může být třeba klášter Eiheiji, rozkládající se uprostřed staletých stromů v horách na západním pobřeží ostrova Honshú. Klášter, který založil před 750 lety mistr Dogen Zenji po svém návratu z Číny, je jedním ze dvou hlavních klášterů sekty Soto, jež je společně se sektou Rinzai jednou z hlavních zenových sekt v Japonsku.

Eiheiji navštíví každoročně téměř milion návštěvníků jak z Japonska, tak ze zahraničí (především z USA). Většina z nich se zdrží jen pár hodin, aby si prohlédli jeho obdivuhodnou architekturu: meditační místosti, halu Sanhokaku, vymalovanou 144 umělci, a také halu Rakan s portréty Buddhy Šakjamuniho, zakladatele buddhismu. Téměř každý turista si nakoupí sladkosti s klášterním emblémem, pečené v místní pekárně. Koupí si také pohlednice a samozřejmě “omijage” – upomínkové předměty pro rodinu a přátele. To vše přináší klášteru zisk, který zvyšují hosté ubytovaní v luxusním hotelu, který je součástí kláštera.

Přitom však Eiheiji poskytuje možnost i hlubšího seznámení se zenovým buddhismem, protože je oblíbeným místem setkávání laiků v exotické atmosféře a ideálním místem pro jejich výchovou. Přestože se za přenocování a stravu platí přibližně 100 dolarů denně, přicházejí do kláštera každý rok tisíce zájemců alespoň na jeden den, na víkend nebo na celý týden, během něhož absolvují intenzivní meditační periodu zvanou sesšin. Také významné japonské podniky posílají na sesšiny své nadějné mladé pracovníky, aby se při nich připravovali na budoucí kariéru špičkových manažerů. Pobyt v klášteře a intenzivní meditace totiž posílí jejich schopnost překonávat překážky a obavy, naučí je soustředit se na výkon a podpoří jejich schopnost sebeovládání. Těžkosti běžného života zvládne lehčeji ten, kdo zvládne tvrdý režim sesšinu. A život v klášterech není lehký také díky tomu, že je naprosto formalizován. Předepsáno je, kterou nohou a kterými dveřmi se má vkročit do haly, jak se zdraví, jak se sedí, jak se jí. Při tom má ale každé gesto, každý rituál svůj smysl a svou logiku, prověřenou několika staletími. Cizinec, který tuto tradici nezná, se prostě má poddat okamžiku, aniž by přemýšlel.

Všem zenovým klášterům je společné, že po dobu pobytu v nich jejich obyvatel nemá téměř žádnou klidnou minutu, kromě samotné meditace, a jen zřídka je sám. V Eiheiji se spí společně ve velké hale na rýžových matracích, měřícících 90 krát 180 centimetrů.

Žáci jsou vzbuzeni ve tři ráno, na hygienu a úklid lůžka je pár minut. Potom začíná ranní zazen, meditace vsedě. Pozici lotosového sedu ovládají jen někteří, většina se spokojuje s její jednodušší variantou. Levé chodidlo na pravém stehně, záda vyrovnaná. Ruce spojené do misky, oči zlehka pootevřené, pohled upřený přibližně 45 stupňů dolů, ale nezaostřený. Tělo perfektně vyvážené, nenakloněné ani nalevo, ani napravo. Během celé doby obchází halu vedoucí mnich s holí zvanou kjosaku v ruce. Když někdo úklonem 1požádá o pomoc, mnich počká, až se žádající předkloní, a udeří jej plochou stranou hole krátce a svižně na rameno, přesně na místo, kde se sbíhají akupunkturní dráhy. Údery pomáhají zbavit se strnulosti, zbavují záda a ramena křečí a udržují tak meditující v čilém stavu.

Sedí se v třicetiminutových intervalech v naprostém tichu, v němž nesmí být slyšet ani vlastní dech. Neexistuje žádné pozorování hodinek, žádné myšlení na běžné záležitosti, žádná úleva. Žáci se koncentrují na sledování svého vlastního dechu, který je přenáší od okamžiku k okamžiku.

Také čas jídla je využit k zenovému výcviku. Podávání a přijímání stravy je rituálem prováděným v tichosti a soustředění. Klečí se na rohožkách tatami. Před každým stojí rudě lakovaný stolek, na každém stolku stojí sedm misek. Tofu se sezamem, smažené vejce, polévka z miso, naložená zelenina. syrové okurky, banán s pudingem, šálek s rýží. Jednoduchá vegetariánská strava je však umělecky uspořádána, srovnána podle barvy a formy, potěšení pro oči. Jídlo se jí po směru hodinových ručiček. Rýže, důležitá součást stravy, se jí naposled. Žádné zrníčko nesmí zůstat nesnědeno a má být požito se stejnou pozorností. Na závěr je rýžová miska naplněna čajem. Uctěním Buddhy je oběd zakončen.

Uctěním Buddhy končí také večerní zazen, po němž se většina žáků odebírá na lůžko, aby nabrali síly do dalšího boje sami se sebou. Ovšem život návštěvníka je snazší než podmínky pro skutečné zenové mnichy.

Pro stovku noviců, kteří v klášteře každoročně zahajují výcvik, je každý den na tisíc způsobů využité exorcium, ve srovnání s nímž je dril ve vojenském učilišti maličkostí. Den začíná i končí zazenem. Několikrát za den jsou recitovány sutry a je prováděn jejich výklad a studium. Zbytek dne je zaplněn tělesnou prací. Meditace a práce. Změna klidu a pohybu. Koncentrace na to, co se právě dělá, a plné pohroužení do uvědomělé práce vykonávané s plným nasazením a bez zbytečného povídání. To je po staletí podstatou života v japonských zenových klášterech. Mniši uklízejí areál kláštera a leští nekonečně dlouhé chodby, vyložené dřevem. Pomáhají v kuchyni, připravují dřevo na topení a také upravují zahradu. “Zahrada dává možnost pochopit ducha zenu. Urovnané cestičky, každý kamínek na pravém místě. Tak prázdná a tak uspořádaná by měla být i duše mnicha, zbavená touhy a nenávisti, posedlosti a iluzí,” vysvětluje starší mnich.

V zimě, kdy klášter pokryje sníh, mniši mrznou v téměř nevytápěných sálech, v létě je trápí vedro a komáři. Voda, která jim může přinést ochlazení, je přidělována jako cennost, každé ráno jeden litr. Koupat se žáci smějí každý pátý den, vždy když datum obsahuje číslo čtyři nebo devět. Při vstupu do určené místnosti se přitom musí prokázat úcta soše ochránce čistoty zvaného Ususama-myoo. Stále se mlčí.

Mniši se tak učí vydržet vše, co je může v životě potkat – chlad i vedro, těžkosti, bolesti. Učí se naplňovat svůj život mimořádnou odevzdaností a disciplínou. Výsledkem je prohloubení bdělosti, schopnosti vidět věci tak, jak jsou. A současně se rozvíjí soucit, schopnost nezištně milovat.

“Vyhodím negativní myšlenky jakmile se jen vynoří. Například se pokouším nerozlišovat mezi příjemnou a nepříjemnou prací. Ať již čistím zeleninu, žebrám poblíž kláštera anebo čistím záchody, je to to samé,” říká Sohdo, jeden z mladých adeptů.

Zenové kláštery přitom nejsou útočištěm před světem, ale místem učení, místem přechodu. Mladý mnich neskládá slib, že zůstane mnichem do konce života. Když si v klášteře dokonale vyčistí myšlenky a vypracuje si správný postoj k životu, může jej opustit a vydat se do světského povolání. Osmdesát procent žáků potom následuje cestu svých otců a převezme od nich správu v “rodinných” chrámech. Zenový buddhismus totiž nevyžaduje od svých “kněží” celibát, a tak se udržuje tradice nástupnictví ve správě “fa rnosti” z otce na syna. Sepětím duchovní praxe a světského života je tak udržována a předávána podstata zenu.

“Zen není náboženství, ale zkušenost každodenního života. Zen je to, jak nesu dopis do schránky, jak omývám nádobí, jak miluji svou ženu,” vysvětluje to profesor Hirata Seiko, opat kláštera Tenryu, dalšího významného střediska, které již 650 let udržuje tuto tradici.

---

Poznámka redakce: Co se týče přepisu japonských slov, v obecných výrazech užíváme české transkripce, protože velmi dobře odpovídá skutečné japonské výslovnosti. U geografických názvů a vlastních jmen jsme zvolili transkripci mezinárodní, protože tak jsou tyto názvy uváděny na mapách a v příručkách.

Velmi populární šelma. Jsou popsány dva poddruhy. Na rozdíl od pandy velké (KOKTEJL 4/97) se v posledních letech daří rozmnožování. Tak jako u ostatních ohrožených druhů je chov řízen týmem specialistů. je vedena Evropská a světová plemenná kniha. Pro oba druhy pand je typická zvláštní kůstka zvaná “pandí palec”, která umožňuje uchopení bambusových trsů. Pandy mají jednoduchý žaludek a musí denně spotřebovat značné množství potravy. Pandy se páří od ledna do března, obvykle se dvě mláďata rodí v červnu a červenci. Dospívají v osmnácti měsících, nejdelší dosažený věk pandy červené v péči člověka je 13 let a 5 měsíců.

Ailurus fulgens Panda červená

Rozšíření:
Nepál, severní Myanmar (Barma), jižní Čína

Velikost:
tělo 510-635 mm, ocas 280-485 mm, hmotnost 3-6 kg

Biotop:
horské bambusové a rododendronové lesy (od výšky 1800 do 4000 m n. m.)

Biologie:
žije v párech nebo v malých rodinách; aktivní je převážně v noci, ve dne spí na stromech

Potrava:
bambusové výhonky, tráva, kořeny, ovoce, občas hmyz, vejce, malí ptáci a malí hlodavci

Stav v přírodě:
není znám, ale populace klesá

Stav v péči člověka:
stále více se daří rozmnožování, ve třiceti ZOO se ročně narodí asi 50 mláďat

Příčiny ohrožení:
ilegální lov, devastace biotopu

Stupeň ohrožení:
E – ohrožený

CITES – I.

Každý, kdo jede autem z Prahy do Ústí nad Labem, projíždí obcí Doksany. Málokdo si ale povšimne historických budov bývalého kláštera, jenž patří mezi významné barokní památky. V poslední době se však slovo “patří” rychle mění na “patřil…”

OBDOBÍ KOLONIZACE

Český kníže a pozdější král Vladislav II. – spolu se svou manželkou Gertrudou Babenberskou, založil doksanský klášter roku 1144. Osazen byl příslušnicemi premonstrátského řádu, který sem přišel z porýnského Dünewaldu. Původně se celý areál skládal pouze z dřevěných budov, ale již ve druhé polovině XII. století se přistoupilo ke stavbě mohutného kamenného komplexu, na němž se zpočátku podíleli italští stavitelé, jejichž vliv je dodnes patrný. Jádrem stavby se stala románská trojlodní bazilika Panny Marie, dokončená roku 1186. Bazilika se stala i významným mauzoleem vládnoucího knížecího rodu. Již před jejím vysvěcením tam byla pohřbena Přemyslovna Markéta a Vladislavova manželka Gertruda, a krátce poté sem byly přeneseny ostatky českého knížete a pražského biskupa Jindřicha Břetislava.

ANEŽKA ČESKÁ

Monumentální vstupní brána.

Od svého vzniku plnil klášter funkci vzdělávacího a kulturního centra. Byly tu vychovávány dívky z královského i z předních šlechtických rodů. Výchově se v Doksanech dostalo i dceři Přemysla Otakara I. – Anežce České. Činnost premonstrátek se lišila podle toho, zda se jednalo o kanovnice, či o laické sestry. Kanovnice zhotovovaly mešní roucha, opisovaly knihy a podílely se i na jejich iluminaci (Doksanská bible). Laické příslušnice se staraly o hospodářství, údržbu kláštera a také o ošetřování nemocných.

PRVNÍ PLÁČ

Doksany vzkvétaly během XIII. a XIV. století díky čilému obchodnímu ruchu. Do blízkého Saska se vozila zelenina a ovoce, zpět se dovážela sůl. Obchod se uskutečňoval po Labi a byl osvobozen od cla. První pohromou v dějinách kláštera se staly husitské války. Zvlášť tragickým byl 7. červenec 1421, kdy Jan Žižka Doksany napadl a poté, co řeholnice odmítly přijmout podobojí, byl klášter zničen a na tři sta řeholnic upáleno. K této události se váže i jedna z místních pověstí: mezi Doksany a Dolánky stojí památný dub, u něhož byl popraven hejtman husitského vojska Unčička, kterého Žižka poslal s částí vojska vyplenit klášter. Když se k němu blížil, zastavila ho ruka Panny Marie, jež se zjevila. Proto se vrátil zpět, aniž by splnil svůj úkol. Na památku je proto Panna Maria ve znaku doksanských premonstrátek.

ROZKVĚT V BAROKU

Doba vrcholného rozkvětu nastala pro klášter po třicetileté válce. Právě na konci XVII. a počátku XVIII. století získal klášter svou dnešní podobu. Nejprve byla postavena prelatura, konvent a také reprezentativní brána, jejíž neobvyklé kamenné obložení je možné spatřit i na zmíněném konventu. Kdo je autorem brány, není dosud přesně určeno, ale vliv saského baroka je zde zcela zřejmý. Úsilí premonstrátek zvelebit celý areál vyvrcholilo v první třetině XVIII. století. Tehdy byl vystavěn provizoriát a hlavně přestavěn kostel Narození Panny Marie. Jeho přestavba a výzdoba probíhala zhruba v letech 1710-1732. Podíl na jeho barokizaci má architekt a stavitel Tomáš Haffenecker, který ho obohatil o kopuli nad křížením, věž v ose kostela při presbyteriu a zvýšení věží v západním průčelí. Samotná výzdoba je dílem hlavně tří umělců – Josefa Hiebela, Františka Preisse a Petra Brandla. Sochař Preiss vytvořil hlavní oltář a Brandl oltářní obrazy Narození a Nanebevzetí Panny Marie. Hlavní oltář je národní kulturní památkou a je dochovaný i jeho 120 cm vysoký model. Na malířské výzdobě se podíleli i Josef Liška a Karel Škréta. Baziliku zdobí i různé výtvory a předměty uměleckých řemesel. Zde vyniká pozdně barokní kazatelna z let 1720-1730, jejíž konečná úprava je dílem mramorářů Františka Martina a Josefa Lauermannů

SOUČASNÝ STAV Po zrušení kláštera Josefem I. v r. 1782 došlo k přestavbě celého komplexu na zámek. V jeho držení se vystřídalo několik majitelů. Nejdéle, a to až do začátku XX. století, byl v majetku rodu Aehrentálů, za nichž došlo i k některým negativním stavebním zásahům. To se nejvíce projevilo na románské severní kvadratuře kostela, kde byla její část zbourána spolu s kaplí svatého Michala Archanděla. K opravdové devastaci došlo až v minulém režimu – hlavně u částí, které patřily státnímu statku. Ke zlepšení nedošlo ani po r. 1989, kdy budovy v dezolátním stavu přešly z velké části do správy Pozemkového fondu. Část hospodářského stavení dokonce spadla, a tak současný stav spíš připomíná dobu, kdy klášter vypálili husité. Relativně lepší stav je u budov, které spravuje Památkový ústav v Ústí n. L., a také u kostela a fary. Ty dnes vlastní premonstrátský řád, který je za státní pomoci rekonstruuje. Pod dohledem současného faráře se tak alespoň u těchto dvou památek nemusíme obávat díla zkázy. Stav zbývajících částí – označených navíc cedulí “Národní kulturní památka” – je hrozivý a loňské oslavy 800. výročí baziliky Panny Marie se tak staly spíš jakousi tryznou.

Daleká moře lákala od věků tvrdé muže. Překonávat sebe sama, prožívat vzrušení z nebezpečí, spoutávat a ovládat mořské vlny, nebo dokonce využívat jejich vlastnosti, to je touha dvou mužů, kteří se dali dohromady, aby nejen naplnili sen z dětství. Jejich snahou je vplutí do Magalh~aesova průlivu, zmapování této lokality z pohledu jachtaře a obeplutí mysu Horn. Tato meta jachtařů je natolik opředena nejrůznějšími historkami sahajícími až do nejdelší minulosti, že se díky své výjimečné zeměpisné poloze stala určitým prubířským kamenem opravdového námořníka. Prozkoumání Magalh~aesova průlivu a obeplutí mysu Horn bude vrcholem plánované akce. Průliv je z hlediska jachtařského velice málo probádané místo a existuje o něm pramálo informací.

V červenci roku 1997 vypluli Petr Ondráček a Petr Parchomenko z Hamburku a nyní se blíží k Rio de Janeiru.

O PLAVBĚ VYPRÁVÍ KAPITÁN

Mým cílem bylo vymyslet plán, který by splňoval i všechna bezpečnostní kritéria. To znamená pokusit se projet úseky tak, aby vždy v dané oblasti byly nejoptimálnější podmínky pro relativně bezpečnou plavbu. Přitom však dosáhnout cíle, kterým byl mys Horn, za letních měsíců. Těmi jsou prosinec a leden. S těmito všemi aspekty se nakonec zrodila dvouetapová cesta, jejíž dokončení je naplánováno na rok 1999.

Loď je plovoucí elektronickou laboratoří. Na jachtě jsou dva navigační přístroje, Navtex, ze kterého lze čerpat důležité zprávy z příslušné lokality, echolot s dopředným měřením, který zjišťuje případné útesy na trase nebo hloubku pod kýlem, měřič rychlosti a směru větru, autopilot, jenž dokáže kormidlovat na zadaný kurz (nikoli však při velkých vlnách nebo při silném protivětru). Na palubě nechybí ani špičkové zařízení na příjem počasí, radar a různé záchranné a bezpečnostní systémy. Ty jsou po krátkém pádu do vody automaticky spuštěny a kromě houkání vysílají signály přes družici právě přelétajícím letadlům nebo nejbližším záchranným stanicím. K dispozici máme i přenosný počítač Extensa 600CD a program Tidestream 3 pro plavbu v přílivových oblastech, který je provozován na kapesním počítači Psion 3A. V neposlední řadě se nachází přímo v kokpitu životní ostrůvek pro případ nejhorší.

Pouze na přístroje se však člověk spoléhat nemůže. Z toho důvodu máme s sebou různé výpočtové tabulky a sextant. Pilně též vedle studia španělštiny procvičuji za jasných nocí astronavigaci.

KONEČNĚ VYPLOUVÁME

Hamburk nám pomalu začal mizet a během 24 hodin jsme se ocitli v kanále La Manche. Každý jachtař ví, co plavba tímto kanálem obnáší. Je zde velký příliv a odliv, což přináší silné proudy, které nejsou vždy v potřebném směru. Některé úseky se musí zvládat pomocí motoru, aby loď nakonec necouvala. Navíc je tato oblast velice frekventovaná. Neustále se musí bedlivě hlídat kurz kvůli velkému provozu trajektů a rybářů. Rybáři mají na moři vždy přednost a zaplést se jim do sítí může být i dosti finančně náročná nepříjemnost. Počasí zde také není většinou příznivé. Časté deště, zima v noci a silný vítr.

Přibližujeme se k poslednímu bodu kanálu – městu Falmouth. Takřka před vjezdem, asi 2,5 nám. míle (dále jen NM) od přístavu, hlásí Petr, že prasklo lanko u kormidla. Odstraňujeme podlážku a montujeme náhradní kormidelní systém na segment kormidla. Je to právě spojovací lanko, které umožňuje poměrně pohodlně kormidlovat nohou. Po dobu montáže je loď řízena nastavením velké přední plachty, zvané genua. Během deseti minut je oprava provedena. Zjišťujeme také další počáteční závady. Zatékalo kolem průchodu kabelů pod stěžněm, což bylo příčinou občasného vysazení měřiče rychlosti. Vlivem zapomenutého otevřeného větráku na WC do lodi stříkala voda a namočily se naše parádní obleky. Horší je to ale s některými potravinami. Některé načaté nebo nedokonale balené potraviny jsou na vyhození. Není divu, vždyť loď byla takřka neustále zalévána přívaly vody při silném větru, který dosahoval 6-7 stupňů B (Beauforta).

BISKAJSKÝ ZÁLIV

Loď se nám podařilo uvést poměrně rychle do původního stavu, vychytat “blechy”, a 29. července 1997 vyplouváme směrem na okraj Biskajského zálivu. Naším dalším cílem je ostrov Madeira. Trasa měří 1260 NM a v lodi máme 350 l vody, 140 l nafty, 25 l lihu na vaření a 4 kg čerstvého chleba.

Počasí je sem tam drsnější, ne však extrémní, dosahujeme rychlosti až 6 uzlů (1 uzel = 1 NM za hodinu). Naše loď je 9,3 m dlouhá (typ Giaur) a vzhledem k tomu, že nelze docílit větší rychlost v uzlech, než je délka lodi v metrech, pochvalujeme si tento kurz a rychlost. I zde však potkáváme různé nákladní lodě a vojenské ponorky. Také se nám podařilo vplout do oblasti nácviku ostrých střeleb. Naštěstí jsme neposloužili jako jejich cíl. Nikde nebylo žádné hlášení o probíhajícím cvičení. Ani na Navtexu nebyla zmínka, že je tím tato oblast příznačná.

Oblast Biskaje je místo, kde se střetávají vlny z Atlantiku s vlnami z Biskajského zálivu. Proto někdy plavba připomíná jízdu na rodeu a velice těžko se drží směr. O autopilotu si můžeme nechat jen zdát. Ani vařit se nedá. Naštěstí jsme se vybavili instantními polévkami Vitana, takže se můžeme alespoň najíst trochou něčeho jiného teplého, než je čaj. Každý den je však vždy jiný a ne všechny jsou drsné. Pomalu si přivykáme na nový život a sžíváme se s mořem.

BEZPEČNOST NA PALUBĚ

Po necelém týdnu plavby v Biskaji naše výprava málem končí. K tragédii byl opravdu jen krůček. Plavba na zadní vítr je velice nebezpečná, neboť loď se převaluje ze strany na stranu, hlavní plachta jde na jednu stranu a přední kosatka na druhou, aby byla plocha oplachtění co největší. Jenomže tím, jak se loď kolíbá a vítr nedokáže hlavní plachtu s ráhnem udržet, je nutno dávat si pozor na náhlé a nečekané přelétnutí ráhna na druhou stranu. Foukal zadní vítr a Petr právě filmoval, když došlo k přehození ráhna. Zasáhlo ho do hlavy. Nedošlo k otevřené ráně, vidění bylo v pořádku, ale Petr utrpěl krátkodobou ztrátu paměti. Musel jsem mu vyprávět, kde jsme, kam plujeme, co se stalo. Po celý den ho pozoruji a nařizuji klid na lůžku a hodně pít. Večer si ještě stěžuje na bolest hlavy, ale oba jsme přesvědčeni, že tato epizoda zůstane bez trvalých následků.

Další hrozící nebezpečí je pád do vody při rozbouřeném moři. Pokud by se to stalo za velkých vln nebo v noci, existuje opravdu pramalá naděje na záchranu trosečníka. Tento fakt je nutno mít neustále na paměti. My máme originální jachtařské nepromokavé obleky, které mají záchranné pásy přímo všité v obleku. Vyrobili jsme tedy podél celé lodě pevné lano, na které se přídavným pásem vážeme. Máme tzv. EPIRB bóji, kterou máme připevněnou permanentně na nepromocích. Při pádu do vody okamžitě spustí houkání a vysílání nejbližší záchranné stanici nebo právě přelétajícímu letadlu. Pokud je moře teplé a v blízkosti nejsou žraloci, naděje na záchranu existuje.

SOUŽITÍ NA LODI

Nejlepší obranou před ponorkovou nemocí je přesný rozpis služeb a přesný okruh činností, o které se každý stará, nese si zodpovědnost za svá rozhodnutí a ten druhý se snaží nevznášet námitky. Já mám na starosti navigaci, příjem zpráv, informace o přístavech, psaní lodního deníku a podrobné zprávy o průběhu plavby podle jednotlivých dílčích úseků. Petr Parchomenko se zase stará o technický stav lodi, provádí drobné opravy, zná každý šroubeček a ví, jak se různé součásti montovaly. Pokud jsme na moři, v podstatě se ani nevidíme. Jeden je vždy u kormidla nebo dbá na autopilota a druhý je v kajutě. Odpočinek se nedá podceňovat, protože noci na moři se často prospat nedají. A tak dny ubíhají jeden za druhým a zatím se nám vážnější konflikty šťastně vyhnuly.

Bretaň, ostrov Ile de Sein, srpnový podvečer. Čerstvě naloděná posádka jedné ze zakotvených plachetnic brodí se dychtivě směrem k útesu, aby sbírala měkkýše. Brodí se, vrávorá po slizkých chaluhách, brodí se po kolena, po stehna, po… po pás a výš už ne, drápe se na útes. Námořníci rozptýlení po skalce v moři odřezávají bezbranné slávky jedlé, pevně přišité k hornině. Pytlíky se plní pomalu, neboť zvířat je málo a jsou neduživá. Po dvou hodinách to na večeři stačí, zbývá tedy probrodit se zpátky na ostrov. Probrodit, ale kudy?! Ta úžina s kaluží tam není. Místo ní široký pás moře, kterým – je to vůbec možné(?) – proplouvá rybářský trauler. Přeplavání s pytlíky v zubech nepřipadá v úvahu, odpor k vodě je u námořníků, jak známo, nepřekonatelný. Nezbývá než několik hodin čekat. Nebo “loďostop”. A protože je hlad a blíží se tma s mořskými démony, nastává křik a mávání a jeden z rybářů se s opovržením stává na chvilku převozníkem.”

Tak poznali slapové jevy zelení námořníci. Dotkl se jich, co dotkl, skoro je vymáchal sám vesmír.

Slapové jevy, čili střídání přílivu a odlivu na světovém oceáně, mají na svědomí kosmická tělesa: Měsíc, ten víc, a Slunce, o trochu míň. Obě koule působí na pozemskou vodu gravitační silou a voda se přelévá na tu stranu glóbu, kde se Měsíc, resp. Slunce nachází. Země se otáčí, a tím se poloha působení obou těles na oceán během dne neustále mění. Voda z některých oblastí odtéká, do jiných se hrne. Vrchol přílivu nastává dvakrát, nebo jednou za den, podle oblasti a období. S vrcholem odlivu je to stejné.

V Bretani, Normandii a jižní Anglii nastávají dva vrcholy přílivu a dva odlivu denně a rozdíl hladin moře mezi oběma stavy je 4 až 10, někde dokonce 16 metrů! To snadno způsobí odkrytí rozsáhlých ploch země za odlivu a za přílivu zase rychlé zmizení pod vodou. Člověk, který neví, může dopadnout jako zelení námořníci…

Mořské dmutí má i jiná rizika, jako třeba silné proudy v úžinách ženoucí křehké lodi vstříc hrotitým útesům, což hloubí rýhy v drsných čelech kormidelníků a jejich vlas rychle prokvétá. Nebo potíže s bezpečným zakotvením u pobřeží, kde každých pár hodin proudí moře jiným směrem, což kapitánově nevyspalé hlavě také nepřidá.

S “tajdama” (tide = mořské dmutí), jak je nazývají jachtaři, nejsou jen problémy, je to jev docela užitečný. Národy na obou březích kanálu La Manche hledají v moři obživu. Flotily rybářských lodí cedí z vody sítěmi hejna masa, tisíce udic na nábřežích přesvědčují ryby k cestě na talíř a další způsoby, jak z moře něco získat, nabízí právě odliv.

Představte si nedělní dopoledne, za hodinu vrcholí odliv, pobřeží za městem se rozšiřuje o široký pás bahna. Přicházejí rodinky, šedé páry v důchodu, odkládají nedělní šaty, na denní světlo se vyloupnou mocná břicha hlav rodin a s košíčky zamíří k vodě. V bahništi zakleknou a po čtyřech se pohybují lesklou plochou, prohmatávajíce černou kaši – životní prostředí jedlých mlžů velikosti vlašského ořechu.

Tam, kde je pobřeží kamenité, chodí za odlivu babky s motykou dolovat škeble ze štěrku úplně stejně jako u nás brambory.

Plujete za přílivu mělkým zálivem, podle mapy mají všude kolem vás být ústřičné slapy, jakési mořské zahrady, plantáže delikatesních mlžů. Na dohled je však jen zčeřená hladina. O kus dál zakotvíte a když se po šesti hodinách vracíte z výletu po ostrově, loď sedí na poli, kolem jezdí traktory a voda v nedohlednu. Sedíte na poli ústřičném, které se dá díky odlivu obdělávat pozemní technikou.

Vesmír nám odlivem umožňuje pohled na podivnou krásu života na periferii oceánu. Co tvarů, barev, vůní (někomu smradů), zvuků a scén…

Trpaslík vzrůstu hrnku na čaj slézá po útesu, hornina je jednotvárně slizká, když tu náhle zakopne o velikou “krtinu”, zanadává, neboť kužel je tvrdý jak beton a pravděpodobně si ukopl palec. Kolem dokola je celá krajina takových – přílipek miskovitých. Jsou to obdivuhodní plži žijící nejvýš z obyvatel přílivové zóny. Jsou to zvířata tvrďáci: odolávají hřmícímu příboji, dvakrát denně přežívají hodiny bez vody, což je výkon, jelikož dýchají žábrami. Bydlet v tak nehostinném prostředí umí přílipka díky své neobyčejně silné svalnaté noze, kterou se přisaje k podkladu tak těsně, že jí žábry nevyschnou, a tak pevně, že při pokusu o odloupnutí si zlomíš nožík. Přílipka, jinak krásně latinsky Patella, jí řasy a houby. Chodí na ně po útesu velmi pomalu v levotočivých kruzích a ostrouhává je z kamene ostrým jazykem.

Z krajiny přílipek spouští se trpaslík do džungle chaluh a řas. Po cestě míjí skupinky ebenově černých slávek, spící rudé sasanky koňské z kmene žahavců, hejna mrňavých svijonožců, přisedlých korýšů. A když se konečně začne prodírat křovím chaluh, kochá se neobyčejnými pachy. Neví, má-li roztáhnout chřípí, nebo se raději chytit za nos, jeho oči sjíždí velejemné odstíny kompletního spektra hnědo-žluto-zelené, bubínky jeho malých oušek rozechvívá prskot měchýřků chaluh, mlaskání měkkýšů, chrastění svijonožců. Nedá-li si poutník pozor, může se stát, že ho uchvátí krab, kterých se potlouká odlivovou krajinou mnoho. A mnoho jiných organismů by člověk mohl potkat, kdyby se mohl stát trpaslíkem a dívat se trpasličí perspektivou. Nízký pohled je totiž důležitý k poznávání fenoménu odlivu, jeho drobnůstek, jejichž příčinou je obrovský zářící vesmír.

Převaluji se z boku na bok na úzkém lůžku kajuty č. 409 a dlouho nemohu usnout. Před hodnou chvílí jsem se vrátil z kapitánského můstku, kde jsme vedli dlouhý hovor, zatímco se loď tiše sunula mlhavou polární nocí – kdesi podél souostroví Jižní Shetlandy.

Světelnými kužely reflektorů mířících do tmy se zvolna snášely velké sněhové vločky. Jen jednu chvíli během společného hovoru mí norští přátelé náhle zmlkli, věnovali okamžik pozornosti zeleně světélkující obrazovce radiolokátoru. Pak zapnuli silnou dálkově ovládanou halogenku umístěnou na palubě a trochu s ní zašmátrali v temnotě. Ze tmy se vynořil přízrak plovoucího ledovce, bezpečně vzdáleného po pravoboku.

Dál jsme se sunuli tou tmou, rušenou pouze světýlky palubních přístrojů. Z podpalubí tiše vrněl lodní motor a my mohli kdesi v mlze na pravoboku jen tušit pobřeží ostrova krále Jiřího.

Přišel kapitán: “Zítra ráno tě vylodíme na ten tvůj Nelson. Samozřejmě v klidu, po snídani.” Přede mnou byl roční pobyt na malém ostrůvku nedaleko Antarktidy.

NA LEDOVÝ OSTROV

V ledových a velmi bouřlivých vodách, které obklopují Antarktidu, v takzvané subantarktické oblasti, se nachází řada ostrovů a souostroví. Jedním z nich jsou Jižní Shetlandy, které od ledového kontinentu dělí vzdušnou čarou pouhých 120 km. Na ostrově Nelson (62?15? j. z. š., 58? 59? z. z. d.), velikém asi 15 krát 20 kilometrů, jsem měl možnost prožít více než rok svého života. Na konci 80. let se na jeho břehu totiž podařilo partě nadšenců pro polární kraje vybudovat malou základnu. Cílem projektu bylo vyzkoušet, jak lze v extrémních podmínkách drsného subantarktického prostředí v klidu a pohodě žít v odloučení od většiny civilizačních lákadel. Mimo jiné to obsahovalo minimalizaci chemických přípravků a nerecyklovatelných obalů. Náš antarktický program vedl muž vždy obestřený trochou záhady a tajemna, často poněkud kontroverzní osobnost, vyslovující nejnepochopitelnější výroky, a tak ho jeho tajemnu ponechám. Budu mu říkat “šéf”. Jeho zásluhy na vybudování polární základny nebude nikdy nikdo zpochybňovat, on byl otcem a hlavním iniciátorem celé myšlenky. Jenže snad z obav o své vůdčí postavení zahalil šéf celý program hned v prvních letech do takové mlhy, že je dodnes vlastně jediným trvalým členem svého společenství. A to i přesto, že mnozí z jeho spolupracovníků zasvětili Antarktidě více než rok svého života (zatímco šéf tam tráví každoročně tak jeden až dva měsíce, a to v nejmírnějším období roku) a že od většiny lidí zajímajících se o Antarktidu lze očekávat hlubší zájem o věc.

Ostrov Nelson se svými 20 kilometry v průměru patří k menším ostrovům Jižních Shetland. Ale stejně jako většina ostatních je jeho povrch pokryt z 90 procent plochým ostrovním ledovcem. Nejvyšší bod této bílé kopule leží asi 300 metrů nad mořem. Ledovec je pro veškerý život prakticky neobyvatelný, a tak je veškerá flóra (snad kromě několika málo druhů řas) a zejména překvapivě bohatá fauna soustředěna na zbývajících 10 procentech nezaledněného pobřeží ostrova. Díky tomu tyto tzv. oázy v jarních a letních měsících doslova překypují životem a vzhledem k zeměpisné poloze ostrovů je možno ptáky a mořské savce pozorovat po celý rok.

SEN SE STÁVÁ SKUTEČNOSTÍ

Žít na ostrově, a to ještě minimálně dotčeném civilizací, ve skromných podmínkách poskytovaných českou základnou, pokusit se sžít s drsnou přírodou, to byl pro mě dlouhou dobu jen sen. A tak jsem sotva věřil, když jsem toho slunného dne stál na oblázkové pláži pokryté několikacentimetrovou vrstvou ledu z namrzlé mořské tříště. Chladný průzračný vzduch jen umocňoval neskutečný dojem z přítomnosti vysněného sněhem pokrytého pobřeží. Po zasněženém břehu ke mně přicházeli dva zarostlí, vousatí “diví muži”, mí kamarádi Petr Lumpe a Karel Weidinger. Oba ornitologové vedli na Nelsonu tou dobou již pátý měsíc vpravdě robinsonovského života a mě s nimi čekalo zimování.

PRVNÍ ZKUŠENOSTI – ZIMA

Hned po příjezdu – a prvním horkém čaji v naší “kuchyni” – jsem se pustil s nadšením do práce. Bylo třeba rychle uklidit zavazadla, která se válela na pobřeží. Několik dřevěných beden a bedýnek vážilo něco přes tři sta kilo a byla mezi nimi i malá větrná elektrárna. Sbírám první zkušenosti – kluci velí: “Všechno okamžitě uklidit pod střechu. Počasí se může kdykoliv změnit.” Později jsem se dozvěděl, že ten den byl prvním jasným za dlouhou dobu. Ostrovy jsou totiž obklopeny mořem, které zajišťuje vlhké klima a oblačnost po drtivou většinu roku. Antarktida je sice z Jižních Shetland na dohled – párkrát jsme ji z vrcholu ostrovního ledovce i viděli – ale přítomnost vodních mas vytváří na ostrovech klima subantarktické, které je o řád mírnější než na vlastním kontinentě. Žádné šedesátistupňové mrazy se tu nekonají. Zimní průměrná teplota na Nelsonu bývá -11 ?C (květen až říjen), letní “jen” 2 ?C (prosinec až únor). “Mírné” teploty na Shetlandách ovšem bohatě kompenzují prakticky permanentní větry, či spíše vichry. V nárazech dosahují nezřídka rychlostí přes 30 m/s, za průměrnou rychlost větru se udává 8 m/s. V takových podmínkách je ovšem vhodnější udávat tzv. termickou teplotu, která k okamžité teplotě vzduchu započítá i “chladící” faktor větru. Takto odvozený údaj ovšem dosahuje daleko drastičtějších hodnot než aktuální “absolutní” teplota vzduchu. Polárnické tabulky proto udávají spolu s teplotou, silou větru a termickou teplotou i časový údaj, jak dlouho je možné pohybovat se venku s odkrytou tváří bez nebezpečí omrznutí… Na Shetlandách je navíc značně vlhko, takže nakonec zima s teplotami hluboko pod bodem mrazu (během našeho pobytu dosáhly minimální teploty sotva -30 ?C) je daleko příjemnější než teploty kolem nuly a mrholení. A taková situace – obleva a mrholení – tady může nastat kdykoliv uprostřed zimy, třeba na pár hodin či jeden den v období, kdy jinak panují silné mrazy. A naopak v létě během týdne, kdy je pořád na nule a přes den na slunci třeba 10 ?C, se během několika hodin přižene vichřice, při které není pro sníh vidět na deset metrů, vítr při chůzi sráží k zemi a teploty klesnou třeba na -10 ?C. Tyto zvraty počasí mohou udělat z každé procházky z dohledu stanice zážitek na celý život…

ELEKTRIFIKACE

První dny bylo hodně co se učit. Díky proměnlivému počasí se nedalo skoro nic plánovat. A taky mě trochu zaskočily krátké dny. Na ostrov jsem se dostal na začátku května, tedy zároveň s nastupující zimou. Ostrov Nelson leží ještě kousek “nad” jižním polárním kruhem – ale mezi ranním svítáním v devět hodin a soumrakem kolem třetí hodiny odpolední moc času na práci venku nezbývá. Navíc z toho času třeba půl dne fičí, popřípadě v tomto ročním období prší. Hlavním úkolem těch dnů byla elektrifikace stanice. To znamenalo vykopat jámu, zčásti do ní zapustit prázdný barel, zasadit stožár, zasypat kamením, natáhnout kabely, prostrčit je provrtanou stěnou do stanice, sestavit a vyvážit vrtuli… Z větru se zde získá respekt velmi rychle, a to mě nutilo si s ukotvením elektrárny pohrát. K tomu nastupovaly různé každodenní záležitosti běžného chodu stanice a komplikace jako: hledání včera venku zapomenuté lopaty pod novým sněhem, prohrabávání se sněhem do dílny, vykopávání barelů s topnou naftou z metrové závěje apod. S pomocí obou kamarádů jsme elektrárnu vztyčili a s nasazením dvoulisté vrtule se v horním “dvojdomku” – poprvé od zřízení české polární “stanice” před dvěma lety – rozsvítily i první dvanáctivoltové žárovky. Naše zimování bylo vlastně v pořadí druhé – po našich předchůdcích Jardovi Fousovi a Jardovi Rosákovi. Předtím byli na Nelsonu Češi jen dvakrát, a to vždy v létě. Nicméně i po završení elektrifikace (dosaženém tedy už v první řádné pětiletce…) si petrolejky uchovaly významné postavení. A v mém “domečku” výhradní.

Naše základna se skládá ze dvou objektů: dvojdomek velikosti větší maringotky spolu s dílnou leží asi 60 metrů od moře a malý “domeček”, který je od vody vzdálen 8 až 25 metrů – podle stavu přílivu a odlivu. “Domeček” jsem si za svůj domov vybral já. Je to malá budka tvaru stanu “A” o rozměrech dva krát dva metry a výšce taky asi dva metry. Skloněné stěny moc prostoru nedodají, ale díky sklápěcímu stolu jsem získal prostor i pro malé improvizované rozcvičky. Výhodou tohoto domku byly výborné izolační vlastnosti jeho stěn ze zpevněného polystyrenu. Přestože se stavbička dokonale utěsnit prostě nedala, malý prostor bylo možno velmi rychle vytopit. Navíc na to stačil pouze malý benzinový vařič, a jestliže venku moc nefoukalo, teplotu kolem 10 ?C udržely i dvě nebo tři zapálené petrolejové lampičky. V průběhu zimy mi navíc teplotní komfort vylepšovala přibývající vrstva sněhu. A když mi ten domek na konci zimy zapadl do sněhu celý, nemohl jsem si už stěžovat vůbec na nic. Akorát jsem se musel co chvíli prokopávat ven, až jsem nakonec vstup zastřešil a lezl tam sněhovým tunýlkem…

ŽIVOT NA STANICI

Co se staničního soužití týče, zvolili jsme maximálně individualistický přístup. Přes zimu jsme se scházeli dvakrát až třikrát denně na jídlo v “kuchyni”, o vaření se po deseti dnech střídali. Během ornitologické sezony v létě jsme se stravovali většinou samostatně, protože kluci byli věčně v terénu “na ptácích” a já ostatně také. Tak se například stalo, že jsme se s Petrem viděli ráno u snídaně a pak jsme se potkali odpoledne někde na pobřeží, prohodili pár slov a znovu se setkali až další den u snídaně. S Karlem jsem se na vrcholu ornitologické sezony neviděl prakticky vůbec, protože ten se na několik měsíců odstěhoval do své speciální pozorovací budky. Tu si přes dlouhou zimu vybudoval v těsné blízkosti “své” hlavní lokality, vzdálené 1,5 km od vlastní základny. Tam se ukázal jednou za pár dní, když si doplňoval zásoby… Během zimy kluci v boji proti jednotvárnosti střídali každé dva týdny svá obydlí. Druhá místnost, zvaná “pracovna”, byla totiž nejprostornější, nejsušší, a tudíž nejpohodlnější. U velkého stolu se dobře pracovalo a měli jsme tu soustředěny knihy. Zaběhnutý systém jsem narušil až svým příjezdem. Sice jsem od první noci spal v “domečku”, ale do pracovny jsem umístil některé elektronické přístroje a regulátor od elektrárny. A několik prvních týdnů tu trávil hodně času při oživování a zkoušení elektroniky. Teprve když vše běhalo, jak mělo, trávil jsem většinu času “doma”, v mém “domečku”, a do pracovny chodil jen kontrolovat zapisovače, vyměňovat v nich papír, dohlížet na dobíjení baterií a na návštěvy.

Po několika týdnech práce se hlavní nápor chýlil ke konci, najednou mi přibývalo více času na výpravy za tučňáky, tuleni či rypouši anebo na navštěvu některé z nedalekých vědeckých stanic na ostrově krále Jiřího. Přestože ostrovní ledovec značně omezoval náš akční rádius – pohyb po ledovci jsme si pro nebezpečí pádu do trhlin dopřávali jen velmi omezeně – během zimy naše možnosti rozšířila zásadním způsobem příroda. Asi tři týdny po mém příjezdu se totiž obrovská Maxwellova zátoka, kterou vytváří Nelson a přilehlé pobřeží ostrova krále Jiřího, kompletně zaplnila plovoucí ledovou hmotou. Následné vánice tuto masu ledu stmelily na pět a půl měsíce v jednolitý povrch, který nám umožňoval pohyb všemi směry. Tuto událost doprovodil jeden silný vjem. Nastalo TICHO. Když do té doby totiž náhodou na pár hodin ustal vítr, hučelo rozbouřené moře. To ráno, kdy zátoka zamrzla, doprovázelo asi půldenní bezvětří – jako by se živly spoutáním toho mořského na chvíli unavily. A tak jsme tam to ráno stáli na břehu, koukali na ty ledy a hlava z toho takřka třeštila… Asi dva, tři týdny trvalo, než v ledovém povrchu zmizely během dalších vánic i poslední skuliny otevřené vody. A ke konci zimy byl povrch zátoky větry tak vyhlazen, že jsme, když foukalo, mohli praktikovat “plachtění na běžkách” či si v tom větru zkoušet i křižovat… Ticho toho prvního dne sice netrvalo dlouho, ale potom, v době změn směru větru, se občas vracelo. Do ticha ale čas od času pronikaly nové zvuky – když vánice povrch zátoky dokonale stmelily, za přílivu a odlivu se ozývalo duté praskání a strašidelné úpění. Ledové masy tak vzdorovaly vesmírným silám způsobujícím pravidelný pohyb mořských vod a my za světla pak v jejich povrchu pozorovali čerstvé pukliny.

NAŠI SOUSEDÉ

Nejblíž jsme to měli do “Číny” – na stanici se jménem The Great Wall. V létě to znamenalo zhruba hodinu a půl dlouhý přesun – ovšem jen za bezvětří. Cesta obsahovala přejezd 300metrové úžiny na naší kanoi. V zimě za příznivého větru to k Číňanům na běžkách po zamrzlém moři trvalo kolem 25 minut. Návštěvy čínské stanice byly vždy milé – ale krátké. Z 15 členů zimního týmu uměli anglicky pouze dva. Příjemným zpestřením býval proto oběd – klasická orientální kuchyně, plná nudlí, černých hub a nám neznámých pochutin. K pití čaj, coca-cola nebo beer z plechovky. Vzhledem k tomu, že oběd býval už v jedenáct hodin, nezbylo než hned po něm vyrazit směrem na ruskou stanici Bellingshausen, odsud vzdálenou necelou půl hodinu pochodu. Tam se obědvalo od dvanácti do jedné… Na ruské stanici jsme díky minimální jazykové bariéře a slovanské vzájemnosti trávili času nejvíce. Na “Bellu” jsme dokonce mohli přespat, na příklad když jsme naše záležitosti nestihli vyřídit za jeden krátký den, zkrácený o několik hodin potřebných na přechod, anebo když se po našem příchodu rozpoutala obvyklá několikadenní metelice. Hlavním motivem návštěv byla ovšem pošta. Bellingshausen totiž tvoří jakési “polární dvojměstí” – spolu s velikou chilskou základnou Teniente Rudolfo Marsh. Tu spravuje chilská armáda a v zimě zhruba tak jednou do měsíce zprostředkovává pro celý ostrov letecké spojení se světem. Naše vztahy s Chilany byly nejvíce formální. Možná proto, že se jednalo v podstatě o vojenskou základnu, se kterou se Chilané snaží v oblasti “zviditelnit”. Veškeré území na jih od šedesáté rovnobežky je totiž prohlášeno tzv. Antarktickou smlouvou z roku 1959 za mezinárodní území. Smlouva se obnovuje každých třicet let. Ale než byla uzavřena, tak si celý cíp Antarktidy pod Jižní Amerikou nárokovali Chilané – jako logické pokračování jejich kontinentálního území. Se stejně “logickým” požadavkem ovšem přišla i Argentina a z historických objevitelských hledisek si zhruba stejný cíp nárokovala i Anglie. Vzájemné spory se dokonce v průběhu druhé světové války vyhrotily tak dalece, že došlo i k vypálení jedné základny… Každopádně dnes je největší stanicí na Jižních Shetlandách Teniente Rudolfo Marsh Station a Chilané jsou na to pořádně hrdí. Žije tu celkem asi 200 lidí – vojáků a jejich rodin. A Chilané na této obří stanici provozují kromě pošty i školu, a dokonce banku…

Čtvrtou po souši dostupnou stanicí byl uruguayský Generál José Artigas Station. Na rozdíl od nemotorně rozpřažených paží “ruského medvěda” jsme zde narazili na lidičky s mentalitou v lecčems podobnou té naší. Od svého vzniku se Uruguay potýká s mocenským soukolím vytvořeným jejími dvěma mocnými sousedy Argentinou a Brazílií. Uruguayskou stanici spravuje uruguayská armáda, a přestože se zde provádí několik vědeckých programů, o hlavním důvodu její existence svědčí následující historka s vrtulníkem: koncem léta se začal u stanice stavět hangár pro plánovanou helikoptéru. Jednou jsem se zeptal, na co ji tu vlastně budou potřebovat, když páteří jejich výzkumu byla meteorologie a výzkum ionosféry. V legraci mi odpověděli, že na to, aby mohli zlobit Chilany. Ti totiž mají vlastní vrtulník již mnoho let a při jakémkoliv letu s ním významně krouží nad ostatními stanicemi…

A NAŠI ZVÍŘECÍ PŘÁTELÉ

Zatímco k lidem jsme se dostávali zhruba jednou do měsíce, s tučňáky, tuleni či lachtany nebyl problém se setkávat třeba denně. Díky mírnějšímu klimatu slouží ostrovy polárním zvířatům jako útočiště prakticky po celý rok. Druhově není pobřežní život tak rozmanitý jako v jiných částech světa, ale co do kvantity jedinců jsou subpolární ostrovy pravým rájem. Celkem je na Jižních Shetlandách možno potkat 17 druhů ptáků a 5 druhů mořských savců – ploutvonožců. Menší druhová rozmanitost má tu výhodu, že zejména neodborník se poměrně snadno a rychle zorientuje a může do života zvířat proniknout hlouběji. Ohromné koncentrace jednotlivých druhů na pobřeží umožňuje nesmírně bohaté moře s dostatečným množstvím potravy pro všechny. Navíc zdejší příroda má výhodu ve své odlehlosti od civilizace. Samozřejmě že i tady se člověk podepsal ošklivým způsobem na přelomu století, kdy postupně zdecimoval stavy tuleňů (kůže na převody strojů), lachtanů (kožichy pro dámy a slečinky) i rypoušů sloních (podkožní tuk). Jenže když se lovcům přestalo vyplácet na Shetlandy jezdit, stavy této zvěře se vcelku úspěšně vzpamatovaly. Odborníci tvrdí, že populace dosáhly dokonce původního stavu, ale nezapomínají doplnit, že k tomu přispěl katastrofální úbytek jejich hlavního potravního konkurenta – kytovců. Ti, jak je snad všeobecně známo, se z důsledků velrybářského byznysu nevzpamatovali.

JARO

V září se dny začaly stále více prodlužovat a při jedné toulce jsem našel na studeném sněhu vedle jedné z mnoha na břehu rozvalených tulenic roztomilé malé plyšové stvoření. První tuleňátko. Pobřeží začali osidlovat ptáci vracející se na svá hnízdiště z teplejších končin. Své oblíbené kolonie zaplnili tučňáci, kteří tráví jinak většinu času rybím životem v moři. Asi 4 km od základny oživla kolonie tučňáků uzdičkových, čítající odhadem 1000 hnízd. Na poloostrově Ardley, části ostrova krále Jiřího hnízdí pěkně pohromadě všechny tři druhy tučňáků rodu Pygoscelis, typických pro tuto oblast: tučňák oslí (Pygoscelis papua), uzdičkový (P. antarctica) i kroužkový (P. adelie). První tučňáci snášejí vajíčka přímo do sněhu a tento chvat se jim většinou stává osudným. Při tání sněhu se hnízda mění v loužičky vody obklopené sněhem… Velmi nenápadné jaro – od zimy se liší vlastně hlavně přibývajícím životem na pobřeží – rychle přešlo v antarktické léto. To se projevilo zejména intenzivním skřehotáním a štěbetáním v ptačích koloniích, v nichž se objevila malá ptáčátka. Tou dobou ale teprve odtávají poslední zbytky zimního sněhu, který ostatně na jižních a stinných svazích zůstane ležet přes celé léto až do příští zimy.

LÉTO

Začalo krátké letní období. Období bujícího života, který naplňoval svou přítomností celých 24 hodin těchto dnů. Dnů, ve kterých jsme si užívali slunce, válejícího se nad obzorem, až 20 hodin. Tedy, když nebylo zataženo. Volné moře v zátoce omezilo naši akceschopnost, ale pobřeží skýtalo stále dostatek inspirace. Několikrát jsme v moři viděli i zástupce kytovců, ale na tu vzdálenost se jen stěží dalo odhadnout, se kterými jsme měli tu čest. Dal se předpokládat výskyt kosatek, slídících po tučňácích. Několikrát jsem se vydal přes ledovec na odvrácenou stranu našeho ostrova. Tam se nacházela nejrozsáhlejší oáza na Nelsonu s více než příhodným názvem: Harmony Point. Tříhodinový pochod přes ledovec stál za to. Odhady hovoří o stotisícové kolonii tučňáka uzdičkového, ale v okrajových částech samozřejmě hnízdila i většina ostatních ptačích druhů. Strávil jsem tu sám vánoční svátky a na samotu jsem si rozhodně stěžovat nemohl. Celou kolonií se procházelo nejméně hodinu, během které člověk od ptačího křiku téměř ohluchl.

PODZIM Čas rychle běžel a léto končilo. Klidné, téměř bezvětrné počásko měsíce ledna a počátku února narušilo pár prvních únorových blizardů. Příroda rychle doháněla, co přes léto nestihla, ptáci vyváděli poslední opožděné potomstvo, tuleni dokončovali plavecký výcvik tuleňátek. Koncem března se nám začínaly zdát dny poněkud krátké. A tak jsme i my, již naprosto sžití s prostředím, začínali přemýšlet, co jsme ještě nestihli… Čas byl ale neúprosný. Koncem května, po téměř třinácti měsících mého pobytu, se nad stanicí ozval rachot ruského vrtulníku. Za ohlušujícího rámusu vířil první zimní sníh, my do jeho útrob ve spěchu ládovali našich několik beden se zavazadly a pilot při tom ani nevypnul motor… Než jsme se vzpamatovali, pod námi se překvapivě rychle zmenšovala budka naší stanice, “můj” domeček mezi pobřežními balvany se nedal pořádně ani rozeznat. Za okamžik jsme stáli na palubě ruského ledoborce Akaděmik Fjodorov a já přemýšlel, jestli jen nejsem vytržen z nějakého úžasného snu. Nelson byl na dohled – vzdušnou čarou nějakých sedm, osm kilometrů, v tu chvíli jsem si ale uvědomil, jak je strašně daleko, vlastně nepřekonatelně daleko.

Spatříme je v těsné blízkosti projíždějícího nákladního vlaku, buldozeru či pásového dopravníku. Na stroje si zvykli, ale jakmile je opustíte, ihned zvýší svou pozornost. Velikou předností těchto pracovišť je systém vrátnic a ochranka, jež chrání mimo jiné i muflony před nájezdy houbařů, zdivočelých psů a pytláků. To vše mufloní populaci kladně ovlivňuje. Tyto podmínky ale nevyhovují ostatní spárkaté zvěři (jelen, srnec, daněk) – a tak tu mufloni nemají druhovou konkurenci.

ODKUD PŘIŠLI?

V současné době fosilní nálezy vyvracejí myšlenku o nepůvodu muflonů ve střední Evropě. S určitostí víme, že na evropský kontinent se dostali ze středomořských ostrovů Sardinie a Korsiky. Živé muflony z těchto ostrovů lovili již staří Římané. Využívali jejich bojovnost a sílu k zápasům v arénách, kde je stavěli i proti lvům.

Zásluhou šlechty se koncem 18. století objevili mufloni také u nás. V českých zemích nebyla žádná dutorohá zvěř, protože zde nebyla vhodná skalnatá pohoří pro kamzíky ani pro kozorožce. Atraktivní mufloní trofej se rychle zabydlela v šlechtických loveckých sídlech mezi trofejemi jelenů, daňků, srnců. Mufloní trofejí se myslí rohy rostoucí v drtivé většině beranům. Na rozdíl od paroží jelenovitých nejsou rohy (v myslivecké mluvě toulce) shazovány každý rok, ale nosí se po celý život. Jsou duté a neustále rostou, jelikož jsou produktem kůže jako srst a spárky. Spárek je rohový útvar chránící zakončení prstu sudokopytníků. Ten u muflonů musí být neustále obrušován, aby nedocházelo k jeho přerůstání. Jedinec s přerostlými spárky není schopen pohybu, čímž ztrácí možnost obstarat si potravu a následně umírá. Mufloní zvěř žije trvale v tlupách a následuje zkušenou vodící muflonku. Zde se pohybují i mladí berani, kteří později vytvářejí samostatné tlupy. Muflončata a muflonky v bezpečí udržují neustálý kontakt hlasitým bečením. Mufloní říje začíná v listopadu a jejím hlavním rysem jsou urputné souboje mezi samci.

NEBEZPEČÍ TUHÝCH ZIM

V našich zemích nalezli mufloni bohatší zdroj potravy než ve své ostrovní vlasti, ale také tuhé, na sníh bohaté zimy. Pohyb v hlubokém sněhu tuto zvěř vysiluje, což může skončit zvláště u starých jedinců tragicky. Právě tento fakt donutil muflony žijící na krušnohorském panství Lobkoviců v okolí zámku Jezeří k odchodu do nižších teplejších poloh. Kdo trochu zná poměry v tomto kraji, již tuší, kde je dnes nalezneme. Jejich novým domovem se stal hnědouhelný povrchový lom ležící nedaleko severočeského Mostu. Obdobný případ se udál v teplárně Doubravecká 1 Plzeňské teplárenské a. s., také v tomto průmyslovém komplexu se samovolně usadili mufloni.

SKROMNÁ ZVÍŘATA

Proč se zdržují v tak nepřirozeném prostředí? Ač se to na první pohled nezdá, mají obě lokality mnoho společného. Na obou místech se rozkládají málo porostlé přehledné plochy s členitým reliéfem. Výsypky a haldy uhlí umožňují velmi dobře vidící mufloní zvěři včas reagovat na případné nebezpečí. Svahy orientované na jih nebo jihovýchod jsou za slunečného počasí vystaveny vysokým teplotám, které tato jihoevropská zvěř vyhledává. Málo pestrá vegetace, převážně z rumišť, postačuje skromným muflonům. Díky průmyslové činnosti je zde vyšší teplota než v okolí, což má za následek výskyt celoročně zelených rostlin. Stále zelené trávy jsou v zimních měsících intenzivně spásány. V nerovném terénu a na jílovitém podkladu se zadržuje srážková voda. Pokud je jí nedostatek, poslouží muflonům rezervoáry vody určené k průmyslovým účelům.

Jílovitý povrch, který je dosti zastoupen v obou lokalitách, obsahuje malé množství sodíku a draslíku. Mufloni jíl olizují, čímž přijímají jinak nedostupné stopové prvky. V létě povrch vysychá a tvoří tvrdé hroudy. V zimě zamrzá a opět se promění v pevnou hmotu. Mufloni, kteří se pohybují po tomto podkladu, netrpí přerůstáním spárků.

Třísměnná pracovní doba a hlučná mechanizace by odradily většinu živočichů, ale ne muflony. Ti svojí pověstnou přizpůsobivostí překonali i toto úskalí nového domova.

KRÁLOVÉ MEZI MUFLONY

Mufloní tlupa v hnědouhelném dole je složena z velmi kvalitních a prosperujících jedinců. Muflon ulovený zde v roce 1992 převyšuje hodnocením své trofeje (délka, obvod rohů atd.) nejsilnější trofeje našich sousedů z Polska, Německa či Rakouska. V popisovaných lokalitách nebyl zaznamenán případ slabého, nemocného nebo uhynulého kusu. A ještě jeden důkaz o tom, že se jedná o “mufloní ráj”. Muflonky mají často mláďata dvakrát ročně – na jaře a na podzim. Nejsou výjimkou muflonky vodící dvě jarní muflončata. Úživnost průmyslově využívaných ploch je natolik vysoká, že podzimní mláďata neodstraněná odstřelem z populace v plné síle přežijí zimu.

ZVÍŘECÍ PODIVÍNI

Ať se nám to líbí nebo ne, mufloni jsou zde velice spokojeni. Mufloni nejsou naší nejpopulárnější zvěří, ale jsou první, kteří vyměnili život v přírodě za průmyslové zóny. Nedivme se, když neustále zmenšujeme přírodní prostor a přetváříme si jej k obrazu svému. Mufloni mají štěstí v neštěstí, jelikož se svými genetickými předpoklady se mohou tomuto procesu podřídit. Bohužel ne všechny druhy mají obdobné schopnosti. A co dál? Můžeme v budoucnosti očekávat expanzi muflonů do průmyslových center? A nastane-li, budeme ji podporovat, či naopak? Možná se nám odkrývá budoucnost v podobě “alternativní myslivosti 21. století v industrializovaných státech”. Zatím je jasné, že s tímto “muflonem průmyslovým (Ovis musimon industrialis)” získáme další z mála světových prvenství.

Prostorem osvětleným decentními plamínky olejových lampiček se nese Madonnin hlas a oči přítomných mužů střeží prostor malého jeviště a mola, jež se utápí v barevné mlze. Dvě go-go tanečnice ve stříbrném spodním prádle tancem uvádějí na molo pro mnohé bohyni. Marylin ovládá prostor, bílé šaty vlají vzduchem, prsty v bílých rukavičkách přejíždějí po těle, objímají stříbrnou tyč. Její oči a pohyby těla elektrizují přítomné. Pár minut a Marylin odchází doprovázena potleskem a oděná jen do bílých lodiček. Končí včerejší den, začal dnešek. . . . . .

Na molu už začalo vystoupení jiné dívky. Ostatní striptérky se připravují na svá čísla, některé sedí v sále u stolků a dívají se na striptýz spolu s hosty. Drobná blondýnka s výraznýma očima si tiskne bílé šaty k tělu a podpatky vyťukává cestu po schodech nahoru do šatny. Marylin se jmenuje Cindy.

Kulaté stoly z načervenalého dřeva obklopují ze tří stran podlouhlé molo, které navazuje na malé jeviště. Uprostřed kulatého výběžku bílého mola se arogantně předvádí stříbrná kovová tyč sahající ke stropu. U pár stolků sedí návštěvníci a popíjejí. Mezi nimi neustále procházejí hostesky a číšnice oděné do černých body. Jeden z mnoha večerů v jednom pražském striptýzu.

DĚLAT POHYBY

Je devět hodin večer, kolem tyče tančí go-go. Striptýz začíná až za hodinu, a tak sedíme s Cindy u stolku a povídáme si. Přiznávám, čekala jsem pikantní životní příběh, jehož jednou nepříliš šťastnou epizodou je striptýz. V duchu se teď stydím, když poslouchám Cindy. Dívám se na velmi inteligentní a vzdělanou mladou ženu, která po střední zemědělské škole vystudovala v Praze Vysokou školu ekonomickou.

“Začínala jsem jako go-go tanečnice už při studiích. To víte, chtěla jsem si přivydělat jako každý student, který přijde z malého města do Prahy. A tancování mě vždy bavilo,” usmívá se Cindy. “Když pracujete jako go-go u nějaké agentury, přináší to s sebou i negativní věci. Často vyjíždíte mimo Prahu na diskotéky. Představte si to. Večer nasednete do auta, nějakou tu hodinu jedete, pak se rychle převléknete a celou noc tancujete. Úplně fyzicky vysílená se zase musíte rychle převléknout a jet zpět do Prahy,” zapaluje si cigaretu a dodává: “A pak, jako striptérka si vydělám mnohem víc.”

Před dvěma lety s kamarádkou objevily inzerát, a tak to zkusily. “Sama bych se asi nikdy neodvážila,” říká Cindy. Na konkurzu zatančila a pro choreografa byla okamžitě Marylin, protože ta v “galerii” podniku ještě chyběla. Cindy však nevystupuje pouze v kostýmu oné blonďaté femme fatale, několikrát za večer se mění. Můžete ji vidět také v lesklém spodním prádle, v černém s bičíkem nebo celou v modrém – od paruky po boty.

“Teď už mi svlékání nedělá problémy,” odpovídá na můj nejistý dotaz. “Samozřejmě zpočátku jsem byla trochu nervózní, ale mě to baví. Jinak bych striptýz nedělala. Jsem trošku exhibicionistka,” krčí pobaveně rameny. Pracovat v bance nebo někde na ekonomickém oddělení by ji prý nebavilo. Ráda se hýbe, tančí a svlékání už bylo jen samozřejmým vyvrcholením.

COŽ TAKHLE DÁT SI PRIVÁT

Červené světlo se rozlévá u země a pomalu se mísí s modrým oparem ve vzduchu. Cindy podléhá rychlému rytmu hudby. Tvář jí lemuje modrá hladká paruka, oči se utápějí v modrých stínech a rty jsou také kosmicky modré. Modré je všechno. Jen podrážka modrých (jak jinak) bot je spalována červenou. Minišaty jsou druhou kůží. Jako had se Cindy ovíjí kolem tyče a šaty se vyhrnují výš a výš. A najednou je její obličej na úrovni tváří hostů. Leží na vyvýšeném molu. Host, na kterého se Cindy dívá, ji upřeně sleduje. Mladý cizinec hovořící anglicky.

Každé vystoupení je složeno ze dvou písní. Na tu první striptérka někdy v doprovodu go-go jen tančí, druhá píseň patří striptýzu. Cindy vystupuje každý večer čtyřikrát až pětkrát. Když je hostů hodně, tančí navíc jako go-go a někdy také na speciálních stolečcích, jež jsou umístěny mezi stoly v sále. Při těchto příležitostech nosí na stehně ozdobnou gumku, za kterou jí hosté zasunují peníze.

Tančí také privátní striptýzy. Buď se hostu její vystoupení tak líbilo, že ji sám vyhledá a požádá, nebo – a to většinou – Cindy prochází mezi hosty, a když vidí zájem, nabídne soukromý striptýz. Ovšem, jak přiznává, nedělá to ráda – ponižuje ji to. Druhou stranou mince jsou zase peníze, host zaplatí za osm minut privátního striptýzu osm set korun. Soukromé vystoupení se odehrává ve speciálních boxech, jež jsou z jedné strany zakryty průhlednou látkou – je možné vidět siluety.

PRÁCE JAKO KAŽDÁ JINÁ

Cindy pracuje většinou čtyři dny v týdnu, pak má tři dny volno. Do práce přichází kolem půl deváté, v devět začíná program hodinovým vystoupením go-go tanečnic, desátá hodina večerní odstartuje striptýz. Každý večer je pořadí vystoupení a tanečnic jiné. Podnik zavírá ve čtyři hodiny. Cindy chodí spát kolem půl sedmé ráno.

“Chodím cvičit. Ne každý den, ale chodím,” směje se Cindy. “Musíme o sebe dbát, to znamená kadeřnice, kosmetika, manikúra. Prostě chceme vypadat co nejlépe.” Podnik, ve kterém pracuje, má vlastního choreografa. Pomáhá s vystoupením i líčením a kostýmy. Každá striptérka si své kostýmy shání a platí sama. Někdy šaty koupí, jindy si je musí nechat šít. “Zrovna teď sháním bižuterii, jakou nosila Marylin na krku a v uších. Netušila jsem, že je to takový problém. A když už jsem něco objevila, zjistila jsem, že se nejedná o levnou záležitost.”

Plat striptérky se pohybuje od čtyřiceti do sta tisíc korun měsíčně. Návštěvnicky silný měsíc a hodně privátních striptýzů znamená plat vysoký, období jako je zrovna teď, dva měsíce po začátku nového roku, mnoho peněz nepřináší. Striptýzy jsou závislé na návštěvnících ze zahraničí, již tvoří devadesát pět procent hostů. Leden a únor jsou tradičně slabé měsíce. Zato čas svátků, jako jsou například Velikonoce, přivádí do Prahy zástupy striptýzuchtivých cizinců, převážně Němců a Američanů. Málokdy je hostem žena. Pokud už však ženy přijdou, pak většinou ve skupinkách.

ONY A ONI

Cindy sedí před zrcadlem ve své šatně a na právě umyté vlasy si dává natáčky. Příprava na Marylin zabere nejvíce času. “Vůbec nestíhám,” říká udýchaně Cindy.

Striptérka by měla mít ráda svou práci, měla by mít ráda hosty. Představte si ale, že je vidíte každý večer, že se vás ptají na stejné věci a odstřelují vás podobnými návrhy. Není divu, že se z některých striptérek stávají lesbičky. Ne na dlouho. Nechuť k mužům přichází ve vlnách a ve vlnách také lesbické chutě. “Mně se taky občas stane, že už chlapy nemůžu ani vidět, ale nikdy mě nechuť nepřetáhla k opačné sexuální orientaci,” vysvětluje Cindy.

“Na jednu věc jsem si také zvykala obtížně,” přiznává blonďatá Cindy. “Vadilo mi, že se hosté domáhali sexu. Dnes už jsem profesionál v odmítání, bez problémů řeknu, že nikam na hotel s nimi nepůjdu. Někdy jim to ale musím opakovat každých pět minut.” Někteří návštěvníci se dokonce domáhají sexu přímo při privátním striptýzu, a to ještě nabízejí jen zaplacení striptýzu. “To mě dokáže tak naštvat a urazit. Dobrá, navrhne mi sex, to pochopím, ale za osm stovek! Nikdy bych to neudělala a on navíc hodí takový pakatel a myslí, že se chytím,” rozčiluje se Cindy. To, že se hosté ptají na sex, nikoho neudivuje. Host je vystaven vysoké dávce erotické podívané a jen někteří chladnou stejně rychle, jako se zahřívají. Pokud se ovšem některý z návštěvníků nechce sexu vzdát, je jemně vyveden ochrankou před vchod.

ŽÁRLIVOST A ZÁVIST

V malé šatně sedí pět mladých žen. Můj první pohled padl na stvoření velmi ale velmi baculaté. Dlouhé blond vlasy stažené do ohonu ještě zvýrazňují kulatý obličej, ze spodního prádla přetékají prsa. U protějšího zrcadla si černoška zkouší paruku. Šatna, ve které se striptérky scházejí. Celkem je jich v podniku zaměstnáno patnáct, každý večer pracuje pět z nich.

Jsem stále ještě zaskočena pohledem na ono stvoření “krev a mléko”, když se dozvídám, že právě tato dívka je jedna z nejžádanějších. Naopak ty, jež představují známé osobnosti, jsou na privátní striptýz žádány méně. Návštěvníci k nim mívají mnohdy úctu.

“Často se mi stane, že si mě host pozve ke stolu a povídá si se mnou.” Zajímá mě, jak si může hodiny povídat s úplně neznámým člověkem. “Někdy je to pohoda, to když si padneme do oka. Ale přiznávám, že se stane, že jen sedím, mlčím a sem tam nějak zareaguju.” Host většinou objednává pro oba pití, a tím vlastně platí podniku za čas strávený se striptérkou.

Cindy má také několik stálých hostů. Přicházejí pravidelně několikrát měsíčně přímo za Cindy. S jedním se musela rozejít téměř ve zlém. “Začal se ke mně chovat majetnicky. Vadilo mu, že tančím i pro jiné. Začal normálně žárlit a zakazoval mi být s ostatními hosty,” pokyvuje Cindy hlavou.

Úspěchy a neúspěchy jsou mezi dívkami pečlivě sledovány a ty nejžádanější se občas dočkají závistí motivovaných útoků. Projímadlo v pití není vzácností. Snaha odlákat zákazníka nebo vyřadit na večer striptérku, která očekává stálého a většinou lukrativního zákazníka, není také ničím neobvyklým.

NAHÁ LÁSKA

Cindy má v Německu žárlivého přítele, který ví, čím se jeho láska živí. Nevadí mu to. “Musel se s tím smířit. Poznali jsme se, když už jsem pracovala coby striptérka. Věděl to od prvního okamžiku. Pokud by nesouhlasil, bylo by to smutné, ale já bych práce nenechala. Baví mě, velmi.” Navštěvuje Cindy i v práci, většinou jí dopředu zavolá, ale několikrát se zjevil mezi hosty neohlášeně. Kontrola. “Žárlí skutečně až moc,” směje se Cindy.

Vysokoškolačka Cindy pochází z Jižních Čech a její rodiče nevědí, čím se živí. Cindy jim řekla, že tancuje. “Máma by asi pochopila mou práci a ani by se nezlobila, ale nedokážu si představit, že bych to měla říct tátovi. Už jsem uvažovala o tom, že je vezmu k sobě do práce a všechno jim vysvětlím. Zatím jsem si to vždy rozmyslela.”

Jedinou věcí, které se stále obává, je, že ji pozná někdo ze známých a řekne všem, čím se živí. Pro obyvatele malého města (a nejen pro ně), jako je to, ze kterého Cindy pochází, je striptérka něco jako prostitutka. Převládá představa, že striptérky se nejen svlékají, ale také prodávají svá těla, berou drogy, účastní se podvodů a špinavých obchodů. Pokud je to pravda, narazila jsem (bohužel?) na zvláštní a vzácnou skupinu striptérek, jež nic takového nedělají.

JEN TAK SE SVLÉKAT

Pracovat jako striptérka chce Cindy tak dlouho, jak jen to půjde. Poté by ráda podnikala v oboru. Snem je založit si vlastní striptýz nebo kosmetický salon. “Mám pocit, že by mě bavilo mít vlastní podnik. Nerada někoho poslouchám, chci být svým vlastním pánem. A proč zrovna striptýz? Pohybuji se v tomto prostředí, vím, jak to tu chodí, co mohu očekávat,” svěřuje se dvaadvacetiletá Cindy a típá cigaretu. Jde do šatny, za patnáct minut hodiny odbijí desátou večerní, a to se Cindy promění v Marylin nebo v kosmickou modrou pirátku a bude těšit hosty pohledem na své obnažované tělo. A až my budeme ráno vstávat, Cindy začne podléhat spánku. Chtělo by se zeptat – má převrácený pouze denní rytmus nebo celý život? – ale nač klást otázky, na které není odpověď.

Orchidey už od nepamäti fascinovali ludské pokolenia. Svojou nevšednou krásou a zvláštnosťou zaujímali medzi rastlinami popredné miesto. Zvláštne tvary kvetov rôznorodých farieb a tajomstvom zahalené zákonitosti vývoja nútili ludí pripísať orchideám výsostné postavenie.

Orchidey sú naozaj oproti iným rastlinám čímsi výnimočné. Vyvinuli sa ako posledné medzi rastlinami a toto vedomie vedie človeka k tomu, aby si orchideu zvlášť zamiloval. Tak, ako je človek posledným článkom vo vývoji života – korunou tvorstva, v oblasti rastlinnej ríše je takouto korunou orchidea.

ICH PESTROSŤ JE UDIVUJÚCA

Orchidey rastú všade tam, kde žije človek. Ich druhová pestrosť je udivujúca. Počtom druhov sa zaraďujú medzi najbohatšie zastúpené v celosvetovej flóre. V súčasnosti je známych okolo 30 tisíc druhov orchideí. Mnohí odborníci predpokladajú, že ich počet stúpne eště o niekolko tisíc nových, doteraz ešte neobjavených druhov. Ťažiskom najbohatšieho výskytu sú tropické a subtropické pralesy, kde rastie väčšina známych druhov. Orchidey však nájdeme i mimo nich, pretože okrem Antarktídy rastú takmer vo všetkých oblastiach. Už dávno si človek všimol, že kvety orchideí vynikajú zaujímavým tvarom a pestrým zafarbením. Ich krása je taká úchvatná, že im môže konkurovať len velmi málo rastlín. Väčšina vyniká bizarnými tvarmi kvetov, ktoré v rastlinnej ríši nemajú obdobu.

Orchidey si vyslúžili i prívlastok najzvláštnejšie, a to hneď z niekolkých dôvodov. Najzaujímavejším okamihom v živote orchideí je proces opelovania. Zvláštne usporiadanie kvetných orgánov, špecializácia na určité druhy opelovačov, možnosť samoopelenia niektorých druhov – to všetko udivovalo a neraz šokovalo vedcov už dávno. V minulosti o tomto jave kolovali rôzne teórie, ale až moderná veda čiastočne objasnila tento záhadný fenomén ako výsledok dlhého evolučného procesu.

Hlavným opelovačom orchideí je blanokrídly hmyz, motýle, chrobáky, v trópoch aj kolibríky. Orchidey majú viacero dômyselných, často až neuveritelných spôsobov, ako nalákať svojich opelovačov. K zaujímavým patria napr. kvety črievičníkov. Ich papučkovité pysky predstavujú pre opelujúci hmyz dokonale vytvorené pasce. Ak si detailne prezrieme kvet európskeho druhu črievičníka papučky, zistíme, že tento neobsahuje žiaden nektár. Opelovačov, ktorými sú samotárske včely pieskarky, však láka žiarivo žltou farbou pysku. Kvet teda pôsobí ako optický signál. Pieskarky sadajú na okraj pysku, kde sa na hladkom okraji pošmyknú a spadnú úzkou štrbinou dovnútra pysku. Vzhladom na hladké steny a zahnutý okraj pysku nemôžu vyliezť naspäť k štrbine a hustý porast chlpkov na dne pysku im umožňuje pohyb iba v smere zahnutia či sklonenia chlpkov. Je to smer k blizne a tyčinkám. Okrem toho sa na pysku, presne za tyčinkami, nachádzajú holé priesvitné plôšky – akési okienka, ktoré pôsobia opäť ako optický signál a lákajú hmyz do týchto miest. Ten sa cez lámavé chlpky prediera k domnelým otvorom, kde nad sebou zbadá skutočné priechody a snaží sa nimi vyliezť von. Cestou sa však musí otrieť o pelnicu, pričom zotrie na seba lepkavý pel. Pri návšteve ďalšieho kvetu sa situácia opakuje, ale s tým rozdielom, že pri preliezaní lámavých chlpkov nalepený pel otiera o bliznu, a tak uskutočňuje opelenie.

U väčšiny druhov orchideí je opelovanie založené na jednotnom princípe. Opelujúci hmyz je na kvet prilákaný optickým alebo chemickým signálom a po zosadnutí na pysk sa snaží dostať k miestu, kde očakáva potravu. Tá sa zvyčajne nachádza v predlženej ostrohe. Pri tejto činnosti naráža hlavou do briliek, ktoré sú ukryté v kapsičkovitom útvare. Tieto sa mu pomocou lepkavej tekutiny nalepia na hlavu, sosák alebo inú časť tela. Počas letu k ďalšiemu kvetu sa stopôčky briliek ohnú dopredu a pri hladaní potravy v ďalšom kvete pel otiera o bliznu. Niektoré kvety sú však klamlivé, pretože v ostrohe nemajú žiadny nektár, a tak hmyzu prakticky neposkytnú vôbec žiadny úžitok. Iné druhy majú naopak dostatok sladkého nektáru, ktorý sa ukrýva v dlhých a tenkých ostrohách. Tieto kvety lákajú hmyz aj velmi intenzívnou vôňou a opelované bývajú predovšetkým motýlmi. I tu sa stretávame s ďalšou zaujímavou adaptáciou. Zistilo sa, že červeno kvitnúce orchidey voňajú najintenzívnejšie cez deň a opelujú ich denné motýle. Bielo kvitnúce naopak voňajú najsilnejšie v podvečer a v noci a opelujú ich teda nočné motýle.

KVETY HMYZOVNÍKOV VYLUČUJÚ VÔŇU

Najrafinovanejšiu a priam neskutočnú adaptáciu medzi opelovačom a orchideou však nachádzame pri európskom rode Ophrys – hmyzovník. Tvar, zafarbenie a chlpatosť pyskov, zložitosť kresby na pysku a ďalšie danosti spôsobujú, že sa pysky tohoto rodu až nápadne podobajú telám samičiek ich opelovačov. Vrcholom tejto priam dokonalej optickej adaptácie je však skutočnosť, že kvety hmyzovníkov dokonca vylučujú vôňu pripomínajúcu pohlavné feromóny neoplodnených samičiek opelovačov a kvitnú presne v tom čase, kedy sa liahnu ich partneri – samčeky sa totiž liahnu asi o dva týždne skôr ako samičky. Títo po vyliahnutí samozrejme hneď hladajú partnerky, aby naplnili svoje poslanie, a keď zacítia špecifický feromón, začnú hladať samičku. Keď sa priblížia na dosah rastline, lahko si pomýlia skutočnú samičku s jej atrapou. Doletia ku kvetu, sadnú si na pysk a snažia sa o kopuláciu. Podla polohy, ktorú pri tejto pseudokopulácii zaujmú, nalepia sa im brilky na hlavu alebo zadoček. Keď zistia, že boli oklamaní, hladajú svoju samičku ďalej, a tak prenášajú pel na ďalšie kvety. Preto v období liahnutia samičiek je už väčšina kvetov hmyzovníkov opelená. Táto adaptácia ide tak ďaleko, že každý druh hmyzovníka má svojho jediného špecifického opelovača.

Niektoré druhy orchideí na svoje opelenie nepotrebujú sprostredkovatela – dokážu sa opeliť i sami. Tento nie príliš častý spôsob opelenia je u určitých druhov velmi zaujímavý. U niektorých druhov rodu kruštík prebieha opelenie dokonca v uzatvorenom kvete.

ROČNE PRIBÚDAJÚ STOVKY ORCHIDEÍ

Keďže orchidey sú vývojovo velmi mladé, nemajú ešte vytvorené dostatočné genetické zábrany nielen medzi druhmi, ale ani medzi príbuznými rodmi. To zapríčiňuje vznik medzidruhových a vzácnejšie i medzirodových krížencov. Zatial čo v prírode je ich počet pomerne malý, v botanických a pestovatelských záhradách je to presne naopak. Ludia ich vytvorili už niekolko desiatok tisíc a ročne pribúdajú ďalšie stovky. Krásou tvarov, velkosťou kvetov, pestrosťou farieb spravidla vysoko prekonávajú svojich rodičov. Schopnosť orchideí vzájomne sa krížiť v tak nebývalej miere je ďalší z fenoménov tejto čelade, pretože s takým velkým rozsahom vzájomnej hybridizácie sa už v rastlinnej ríši nikde nestretneme.

Ďalším zaujímavým javom v živote orchidey je špecifický spôsob vývoja. Orchidey produkujú obrovské množstvo velmi drobných semien. Zistilo sa, že v jednej tobolke je ich niekolko tisíc. Na prvý pohlad by sa zdalo, že je ich až privela, no vzhladom na komplikovaný spôsob vývoja orchideí to sotva stačí na prežitie druhu. Ich individuálny vývoj je totiž tak zložitý, že len velmi malé percento semien nájde vhodné podmienky na klíčenie a z nich len nepatrná časť vyrastie na kvetuschopného jedinca. Aby semeno mohlo vyklíčiť a vyvíjať sa, potrebuje nevyhnutne prítomnosť húb, s ktorými žije vo vzájomnej symbióze. V počiatočných fázach sa huba rozrastá na úkor hostitelskej rastliny, z ktorej čerpá živiny. Neskôr začne huba hromadiť vlastné zásobné látky, ktoré získava z humusu prostredníctvom vlákien, a orchidea začne na nej parazitovať. Rozpúšťa hubové vlákna a získava z nej živiny, ktoré jej zabezpečujú rast a existenciu. Vývoj orchideí od semena až po kvitnúceho jedinca trvá pomerne dlho. U niektorých druhov je to až desať rokov.

RASTÚ I ZA POLÁRNÝM KRUHOM

Ako sme už v úvode spomínali, absolútna väčšina orchideí rastie v trópoch a subtrópoch, kde nájdeme viacero nápadných druhov s atraktívnymi velkými kvetmi. Čím ďalej od rovníka, tým menej druhov orchideí môžeme nájsť. Ešte v Stredomorí sa ich vyskytujú stovky, v strednej Európe už len desiatky a za polárny kruh sa ich dostalo len niekolko. I keď sa to niekomu bude možno zdať nepravdepodobné, i v našej prírode sa môžeme stretnúť s viacerými druhmi európskych orchideí. Rastú na rozličných biotopoch od nížin až po vysokohorské oblasti. Tak ako v celom svete, aj u nás patria orchidey medzi najvzácnejšie a zároveň i najohrozenejšie rastliny. I keď kvety našich druhov sú oproti tropickým podstatne menšie, svojím zafarbením, tvarom a krásou sa im určite vyrovnajú. Z viacerých spomeňme napr. neuveritelne zaujímavé kvety hmyzovníkov, velké atraktívne kvety črievičníka papučku, bizarné kvety jazýčkovca jadranského a východného, zvláštne kvety modrušky pošvatej, ktoré dokážu vykvitnúť i pod zemou.

Orchidey patria k najohrozenejšej čeladi v rastlinnej ríši. Mnohým druhom tejto krásnej rastliny hrozí priam vyhynutie. Prečo je tomu tak? Pokúsme sa v závere na túto otázku odpovedať. U tropických druhov miznú orchidey spolu s pralesmi. Podstatne odlišná je situácia u európskych druhov. Tu vysoká náročnosť orchideí na nenarušené stanoviská súvisí s ich spôsobom výživy, väzbou na prítomnosť symbiotických húb v pôdnom humuse, ktoré majú taktiež vysoké nároky na čistotu a neporušenosť, vodný režim, kyslík a živiny v pôdnom prostredí. Nezanedbatelná je aj ďalšia väzba na iné druhy rastlinného spoločenstva, predovšetkým na korene lesných stromov alebo iných rastlín. Tento komplikovaný proces vzťahov je velmi zranitelný, pretože už pri ohrození niektorého z medzičlánkov sa narúša celá reťaz väzieb. Úhyn orchideí nám preto vždy signalizuje narušené životné prostredie i na takých lokalitách, ktoré zdanlivo vyzerajú nenarušené človekom. Svoj podiel tu určite zohrávajú exhaláty, ktoré v podobe kyslých dažďov menia chemizmus pôdy, a tým aj celkový charakter stanovíšť. Najväčší podiel na vymieraní mnohých druhov orchideí má však polnohospodárska výroba, ktorá svojou činnosťou najviac zasahuje a mení charakter krajiny. Velkoplošné rozorávanie, odvodňovanie lúk a pastvín, chemizácia a ďalšie vplyvy majú na svedomí zánik mnohých lokalít. Najviac ohrozené sú predovšetkým lúčne spoločenstvá, ktoré boli v minulosti pravidelne kosené alebo spásané, a tak nezarastali náletom drevín. V dnešnej dobe sú mnohé z nich výdatne hnojené, v dôsledku čoho sa z nich vytratili kvetnaté druhy vrátane orchideí. Výrazným zásahom do prírodného prostredia sú aj rekultivácie a zmeny vodného režimu u trvale podmáčaných lokalít, ktoré často bez výraznejšieho finančného efektu navždy zničili aj mnoho velmi vzácnych druhov orchideí. Velmi ohrozené sú aj lesné druhy orchideí. Holorubná ťažba, zmena druhovej skladby lesa, čoraz kritickejšia situácia v zdravotnom stave lesa dlhoročným pôsobením exhalátov, to všetko sa výrazne odráža i na populačnej dynamike orchideí. No a v neposlednom rade sa na ničení orchideí podiela i človek, ktorý viaceré atraktívne druhy vykopáva z pôvodných lokalít, aby ich pestoval v záhradách, čím ochudobňuje druhovú diverzitu v prírode. I keď sú dnes orchidey chránené medzinárodnými dohovormi a národnými vyhláškami, zďaleka to na ich záchranu nepostačuje. O mnoho dôležitejšia je ochrana lokalít, kde tieto rastliny ešte prežívajú. Len tak budeme schopní zabezpečiť ďalším generáciám možnosť obdivovať ich krásu a dokonalosť v prírodnom prostredí a zvrátiť stále aktuálnu hrozbu, aby na mnohé z nich nemuseli nostalgicky spomínať z vyblednutých obrázkov…

Ve zšeřelém sále, osvětleném svíčkami, stojí proti sobě muži a ženy ve dvou řadách a rytmicky krouží boky. Nejdříve dopředu, pak dozadu, pak zakroužit. Dopředu, dozadu, zakroužit. Někteří jsou nazí, jiní polooblečení. Dvojice stojící proti sobě se dívají vzájemně do očí a snaží se sladit své pohyby nejen s hudbou, ale i se svým partnerem. Rytmický pohyb prokrvuje pánev, z níž se šíří do celého těla příjemné teplo. Erotický náboj se umocňuje. Ale než stačí vyvrcholit v orgasmu, přichází pokyn ke změně. Erotický náboj, jeden z nejsilnějších hnacích motorů člověka, je totiž třeba využít nejen k dokonalému milování, ale také k pokroku na cestě k vyšším cílům. A právě to se učí adepti tantrického sexu v malém, spoře osvětleném sále uprostřed Moskvy.

“Cvičení, která se konají dvakrát v týdnu po dobu dvou až tří měsíců, navštěvuje obvykle 15 až 20 účastníků. Jejich důvody jsou přitom velmi různé. Někteří prostě chtějí zvýšit svou schopnost prožívat sex, být lepšími milovníky a milenkami. Jiní to však berou jako jednu z cest k poznání vyšších sil, k sjednocení s absolutnem, s Bohem. Je tomu tak díky tomu, že toto cvičení mocnou sílu sexu nepotlačuje, ale využívá,” vysvětluje mladá a půvabná Nataša, která kurzy vede.

Tantrický tanec vychází z tisíciletých tradic indických chrámových obřadů a má základ v prastarých pohanských rituálech a náboženstvích. Cvičení moderní “západní tantry” začíná protažením, zahřátím a uvolněním svalů a kloubů. Postupně se přidávají cviky zvyšující prokrvení vnitřních partií a současně zlepšující činnost srdce. Silné a pružné tělo je totiž jedním ze základních předpokladů k získání schopnosti být dobrým partnerem či partnerkou v milování. Proto se pohyby stávají stále složitějšími a postupně se přidávají pohyby rukama i celým tělem, přidává se rytmické podupávání. V průběhu kurzu se tak všichni učí nejen cítit a dodržovat rytmus, ale také kontrolovat a koordinovat své pohyby, cítit své tělo. Současně se schopností procítit sám sebe přichází schopnost procítit i pocity partnera, schopnost sladit se s ním. Ale to je jenom začátek, nutný úvod k dalšímu rozvoji.

Po úvodním fyzickém cvičení totiž přichází psychotrénink. Při něm se účastníci ve dvojicích učí poznávat se navzájem, sdělovat své pocity beze slov a také je vnímat. Postupně se učí předávat svůj energetický náboj, komunikovat pomocí “biopole” – vědomě využívat efekty, které vlastně všichni známe. Každý z nás někdy cítil, že se na něho někdo dívá nebo že se někomu líbí, i když nám to ten druhý vlastně nedává navenek najevo. To jsou jen některé projevy neuvědomělé “energetické” komunikace.

Takovou silnou, ale pouze “pozemskou” energii cítím, když stojím v řadě s ostatními muži, a přestože se dívám do žhavých očí dívky proti mně, nemohu při tom současně nevidět pohupování jejích pevných a vyzývavých prsů a magicky se pohybující trojúhelník klínu. Dopředu, dozadu, zakroužit. Dopředu, dozadu, zakroužit. Rytmus se pozvolna zrychluje a napětí vzrůstá. Cítím vlastní i cizí pot a vnímám rozšiřující se zorničky. A vzrušení mě přenáší do dalekých krajů a dávných dob.

MODERNÍ POHANSTVÍ

Dochází k prolínání kultur. Pro moderního člověka je samozřejmostí křesťanství, zároveň čte Mahábháratu, studuje buddhismus, zajímá se o talmud a súfijské mudrce. V současném Rusku přitom mnoho lidí hledá návrat ke kořenům, a ty jsou pohanské, árijské. Vždyť z tohoto prostoru se na svou pouť kdysi vydali dávní Árijové, na jejichž kulturu navazují jak Indové, tak Evropané. Indické slovo védy má stejný kořen jako slovanské vědět, vědma. Také jména slovanských a indických bohů pocházejí ze stejného kořene. Mnozí obnovovatelé moderního pohanství jsou přitom přesvědčeni, že původními slovanskými obřady byly obřady starověkých Árijů. Jenomže v Evropě tyto tradice vlivem křesťanství téměř vymizely a jen slabý pramínek zůstal zachován v tajemstvích lidových léčitelů a zaříkávačů. A to je také důvod, proč v pravoslavném Rusku našla tato stará indická tradice své následovníky.

Dávné učení se přitom překvapivě shoduje s nejnovějšími poznatky psychologie, sexuologie i ostatních vědních oborů. Dávné znalosti a metody pomáhají i moderním lidem, především zneurotizovaným současníkům. Tantrický sex se tak stává moderním prostředkem zvyšování kvality života.

NAHOTA NENÍ VÝZVOU

Nahota není výzvou, ale potvrzením. Každý se totiž svléká dobrovolně a podle své potřeby do té míry, jak se sám cítí nejlépe. A zdaleka nejde jen o fyzické pohodlí, člověk se společně s oblečením zbavuje svých předsudků a zátěží. Zároveň se učí přijímat sám sebe takového, jakým je, a mít se přitom rád. Zbavuje se zbytečných komplexů z tloušťky či hubenosti, z povadlých či velkých prsou, pleše či chlupatých nohou.

Je pravidlem, že v průběhu cvičení nedochází k sexuálnímu styku. Zatímco v běžném životě znamená sex konání, tantrický sex učí prožívat a cítit bez zjevného a obvyklého konání. Mezi účastníky se nenavazují nové intimní vztahy a nevznikají nové stálé páry. Všichni se učí mít rádi všechny. Jde přitom o nezištný vztah lásky, a ne o fixaci na partnera.

V průběhu cvičení se střídají chvíle čisté radosti z fyzického pohybu s momenty mystického duchovního vytržení, aby byly vystřídány zážitkem “erotického dusna”. Nejsilněji prožívají tento silný erotický zážitek pokročilí adepti v závěru lekcí. Při jednom z cvičení utvoří na zemi kruh, v němž leží hlavami směrem k jeho středu, a jejich těla tvoří jakési rozbíhající se paprsky. Drží se určitým způsobem za ruce a “předávají” si vzájemně energii. Tato energie krouží po kruhu, zesiluje se jako v urychlovači a postupně přivádí všechny do stavu vytržení. Uvnitř kruhu, symbolizujícího Slunce, pak sedí zády k sobě pár držící se za ruce a sloužící jako “hromosvod” energie. Jeho extáze je nejsilnější. K plnohodnotnému orgasmu se dostává podle svých možností i většina ostatních. Bez jediného pohybu, pouze využitím vlastní i společné energie. Po kulminaci orgasmu přichází chvíle uklidnění, tichého spočinutí a společné párové meditace.

Potom se všichni rozcházejí, aby se setkali při dalším společném cvičení nebo na slavnostech pod širým nebem. Při nich se obvykle slaví nejen slunovrat, podzimní nebo jarní rovnodennost, ale i jiné starodávné svátky. Při obřadech se také provádějí magické úkony a pro pokročilé adepty tantrického učení také zasvěcovací rituály.

CHVÁLA LINGAMU – KRVAVÉ OBĚTOVÁNÍ

Zšeřelou místnost osvětluje malý ohýnek, u něhož sedí v jogínské póze mladý muž v černém plášti. Tři další mladíci sedí za ním ve stejné póze, jen jejich pláště nejsou černé, ale rudé. Slavnostní úbory jsou určeny pro slavnostní příležitost a tou může být třeba Mahášivarátra – Velký svátek.

“Mahá lingam – nakuté ja lingam.” “Velký lingam – svatý lingam,” pějí chválu mužskému přirození – lingamu.

Hinduističtí tantrici většinou uznávají jako vůdčí ideu sjednocení mužského principu (bůh Šiva) s ženským principem (bohyně Šaktí). Symbolem jejich jednoty je sjednocení lingamu s jóní, tedy mužských a ženských genitálií. Proto jsou sexuální praktiky významnou součástí tantrických učení, ale většinou jsou prováděny v čistě symbolické rovině.

Členové této moskevské skupiny se scházejí dvakrát týdně. Jedna schůzka je věnována společným meditacím, statickým i dynamickým. Každý týden se pak koná bohoslužba, prováděná podle indické tradice. Při ní se provádí akt obětování květin ohni.

KRVAVÁ OBĚŤ BOHYNĚ KÁLÍ

Na počest bohyně Kálí, bohyně zmaru a obnovy, je jednou za měsíc svěcenému ohni obětován kromě květin a ovoce také živý tvor, podle tradice černý kohout, ale může to být i černý králík.

“Barbarská tradice není samoúčelná,” vysvětluje vedoucí sekty.

“V počáteční fázi obřadu vyzývám účastníky, aby se zamysleli nad utrpením, nad ubližováním. Máme vůbec právo obětovat cizí život? Proč má trpět nevinný tvor, a proč právě tento? Prosím své souvěrce, aby se vcítili do role nevinné oběti, kterou se chystáme obětovat. Když účastníci obřadu společně s obětí prožívají její strach a bolest, může je toto utrpení přivést k hlubšímu zamyšlení nad tímto světem a někdy i k jeho hlubšímu pochopení.

Celý náš život je neustálá a nevědomá spoluúčast na zabíjení. Máme-li jíst maso, pak je lépe to činit uvědoměle. Náš život znamená smrt nejen pro naši potravu, ale také různé viry, bacily a parazity uvnitř nás.

Zabíjení při obřadu je vědomým aktem, kterým na sebe bereme zodpovědnost. Smrt pro nás není neuvědomělým či zbytečným ničením, ale převedením do jiného stavu, pokračováním v jiném tvorovi. Při obřadu zároveň modlitbou vyjadřujeme své oběti vděk, slibujeme jí, že prostřednictvím našich životů bude žít nadále. Přitom upozorňujeme vyšší síly, že si uvědomujeme závažnost svého činu.”

Rituál je zahájen – oheň hoří. Na oltáři je hlavním předmětem lingam-jóní, symbolické spojení muže a ženy. Nad oltářem visí obraz bohyně Kálí, černé bohyně.

Když Sadha-šiva obětuje za zpěvu předepsaných manter květiny, vykonává současně předepsaná gesta – mudry. Kouř z vonných tyčinek, zpěv manter, exotické úbory obřadníků i celá atmosféra pomáhají procítit smysl výzvy obětníka.

Zatímco poslouchám jeho slova, rozhlížím se kolem sebe. Nevidím toho mnoho, brání mi kouř, šero a nechci se otáčet. I tak si ale nemohu nevšimnout těch vedle mě. Jejich tváře ukazují hluboké pohnutí, některým se koulí po obličeji slzy. Nevím, co zrovna prožívají, nevím, zda pláčí sami nad sebou, nebo z lítosti nad těmi, komu oni sami kdysi ublížili. Nejdramatičtější okamžiky nastávají, když se obětník chystá prolít krev a pronáší při tom stanovená zaklínání. Žádá vyšší síly, aby přijaly oběť, aby se s ní spokojily a aby se neprolila krev nikde jinde.

Díky silnému prožitku závěrem obřadu prožívají jeho účastníci katarzi, očištění. Prošli stadiem lítosti nad sebou samými i nad druhými, prošli stadiem zloby a stadiem porozumění. Došli až ke smíření se s osudem a k odpuštění. Odpouštějí všem i sami sobě.

Závěrem obřadu je veleknězem posvěceno jídlo, které účastníci přinesli jako dar, svou osobní oběť, a které bylo celou dobu uloženo u podnoží oltáře. Jedná se o vegetariánské pokrmy, převážně ovoce, sladkosti, pečivo. Posvěcené jídlo je potom jako naprostý závěr obřadu společně slavnostně konzumováno. Při této “společné snídani” je sdílení a dělení pokrmů nejen symbolické, ale skutečné, a tak vzniká velmi silná atmosféra sbratření.Pochází z předbráhmanské víry, v podstatě pohanské. Tantrismus postupně ovlivnil hlavní buddhistické i hinduistické směry. Buddhistický tantrismus se dělí na dva směry. První, tzv. tantrismus levé ruky, je základem tibetských buddhistických škol, zvaných někdy Vadžra-jána, a dal vzniknout bohaté úrodě parapsychologických a okultních fenoménů. “Vadžra-jána” je charakterizována krajním extrémismem, buď asketismem, nebo sexuálními orgiemi spojenými s kulty ženských bohyň. Tím se navazuje na tradice matriarchátu.

Tantrismus pravé ruky je považován za umírněnější a hlásá kult mužských bohů. Rozšířen je především v Číně a Japonsku.

Slovo tantra, tantry, má několik významů, většina badatelů se ale shoduje na třech základních.

Prvním významem slova je kniha, což znamená zapsané vědomosti. Jedná se přitom o velmi různorodé spisy, z nichž většina se zabývá současně mnoha oblastmi a snaží se obsáhnout celý soubor znalostí svého autora.

Druhý význam slova tantra se pojí se slovním kořenem znamenajícím člunek, síť, tkaninu, a v přeneseném smyslu znamená soubor nějakým způsobem spojených a na sebe navazujících znalostí, které jsou si ale rovny a nejsou uspořádány do nějaké hierarchie. Spisy totiž nebyly nikdy kanonizovány ani utříděny a schváleny nějakou “vyšší” autoritou.

Třetím významem je potom základ tri, to znamená učení o třech tajemstvích – jimiž jsou Mysl (meditace), Slovo (zaklínání) a Čin (gesto), které jsou podstatou různých projevů skutečnosti všeobjímající jednoty vesmíru (samata) a jsou chápány jako nerozdělitelné.

Při meditativním čtení tanter a částí súter (dharany) se modlící jakoby sjednotil s velikostí Všemohoucího. Současně se vyslovovaly mantry, magické formule či souzvuky, někdy bez sémantického významu. Zvuk manter vyvolává podle tantrického učení speciální vibrace, jejichž různé rytmy mohou vzbudit specifické stavy vědomí. K tomu se přidávalo bezchybné provádění konkrétního gesta, mudry. Tantrik proto čte magická zaklínání dovolená jen posvěceným, slouží záhadné ceremonie, při nichž se síla a energie objektu přelije na subjekt, a klaní se bohům různých panteonů. Tělo, duch i rozum docházejí k plné harmonii. Protože neposvěcenému nemohlo prosté provádění obřadů či jejich částí dát vůbec nic, cesta byla dostupná pouze pro ty, kteří dlouhá léta věnovali nesmírné úsilí poznání a zdokonalení a byli posvěceni. Všechny tantrické činnosti (včetně sexuálních praktik) přitom nosily striktně sakrální charakter.

Jedním z nejpodivnějších a největších obyvatel dalekého severu – vládcem oblasti ledových ker – je mrož. Samcům se říká býci, samicím krávy. Býci váží v průměru 1500 kg a výjimečně dosahují hmotnosti až dvou tun. Obě pohlaví jsou vybavena lesklými kly, což jsou vlastně zvláštním způsobem tvarované horní špičáky. Rostou po celý život mrože a u dospělého býka dosahují délky od 50 do 76 cm, ale mohou dosáhnout i jednoho metru. Jejich váha se pohybuje kolem pěti a půl kila.

Díky svým obrovským rozměrům není mrož schopen pohybovat se po ledových krách tak, jako menší a elegantnější tuleň. Mrož proto používá své kly jako cepín, což mu umožňuje zachytit se na ledu a odpočívat ve vodě nebo se s jejich pomocí na kluzký led vysoukat. Kly jsou rovněž důležitým prostředkem obrany a slouží, zvláště samcům, i k boji, zejména v době páření. Navzdory četným dřívějším zprávám nehrají kly vůbec žádnou roli v získávání potravy. Mroži chovaní v zajetí si často ubrousí či ulámou kly o tvrdý povrch bazénů, což někdy vede k infekcím a nakonec k úhynu zvířete. Tato silná zvířata jsou schopna svou pevnou lebkou zespodu prolamovat dýchací otvory v ledu o tloušťce až 20 cm a pomocí klů je potom udržovat otevřené. Mrož má na krku zvláštní vzduchové vaky, které je schopen nafouknout do velikosti basketbalového míče, a tak spát na vodní hladině.

VOUSY NEJSOU OZDOBOU

Stejně jako kly jsou charakteristické i tuhé a velmi citlivé vousy, jichž má mrož na plochém čumáku asi čtyři stovky. Používá jich ke zjišťování přítomnosti své kořisti – bezobratlých živočichů, když přerývá jako nějaký vepř mořské dno. Hlavní součást potravy mrože tvoří mlži a další dvouskořepinové škeble, přičemž nepohrdne ani ostnokožci, červy, mořskými okurkami, sumkami, pomalu plovoucími rybami, a dokonce ani ptáky na vodní hladině. Mrož je výborně přizpůsoben k vysávání mlžů z jejich skořepiny. Za tím účelem je vybaven jakousi vývěvou, přičemž jeho tlama funguje jako válec a jazyk jako píst. Skořepinu mlžů mrož nepolyká, ačkoli písek a štěrk pozřít může. Mroži v zajetí často “vysávají” nátěr ze stěn bazénů a zbytky ze dna, jsou schopni doslova stáhnout rybí maso z kostí. Mrož má ještě šestnáct dalších funkčních zubů, které někdy jeví známky opotřebení, což by nasvědčovalo tomu, že mroži mezi nimi drtí a požírají i měkkýše, ovšem důkaz o tom neexistuje.

Pro mrože je typický lov ve skupinách. Celá skupina se najednou potápí a společně vynořuje. Mroži dávají přednost relativně mělkým vodám s hloubkou do 80 m a běžně zůstávají ponořeni déle než 10 minut. Mrož je ale schopen ponořit se do větší hloubky a zůstat ponořen déle než půl hodiny. Žaludek velkého mrožího býka může pojmout přes 45 kg potravy, což představuje 3000 až 6000 zmíněných drobných mlžů při jednom krmení. Domorodci na dálném severu považují čerstvé mlže z mrožího žaludku za šťavnatou pochoutku.

ZABIJÁK TULEŇŮ

Asi u jednoho z tisíce mrožích samců se vyvine tendence k zabíjení tuleňů. Takový mroží býk potom běžně napadá dřímající tuleně a ubíjí je svými silnými předními ploutvemi. Kly pak rozpárá jejich kůži a vysaje z nich tuk s částí svaloviny. Takoví zvlčilí samci mají obecně vyvinutější hruď a ramenní svaly. Mají delší, tenké a ostré kly, typické jsou u nich medově zbarvené skvrny na hrudi, hrdle, bradě i na klech, pocházející od zoxidovaného tuleního tuku. Někteří takoví jedinci dokonce zůstávají na krách i po dobu kruté severské zimy, aby lovili tuleně. Uvádí se, že mohou dokonce zaútočit i na kytovce.

Poněkud hluční mroži bučí, frkají, chrochtají, řvou a vydávají hlasité ostré hvízdavé zvuky sešpulenými pysky, a to často těsně před ponořením. Nejzvláštnějším je rezonující, jakoby dudami vyluzovaný zvuk, který vydávají samci pod vodou. Zmíněné vzduchové vaky působí jako ozvučnice a zesilují melodické zvonivé zvuky. Tento zvuk, připomínající zvon, je obvykle slyšet mezi plovoucím ledem na konci zimy a je neomylně spojen s námluvami. Plesknutím na krk mrožů jsem u nich byl schopen vyprovokovat tento klasický zvonivý zvuk. Býci v době námluv také cvakají svými zuby, a to rychlostí připomínající kastaněty.

Samice dosahují pohlavní zralosti ve věku osmi let a když je jim asi deset, přivádějí na svět své první mládě. I když jsou samci ve věku deseti let schopni páření, obvykle se jim to nedaří dříve než v patnácti letech, protože v mladším věku nejsou schopni konkurovat větším a zkušenějším býkům. Samci jsou známi svou až 60 cm dlouhou penisovou kostí, což je vůbec nejdelší takováto kost u existujících savců. Mezi Eskymáky je známá pod názvem ossik a často se leští a zdobí vyřezáváním. Polygamní mroži se páří v zimě od prosince do března, přičemž vlastní páření probíhá patrně pod vodou. U mrože dochází k námluvám ve vodě a býci se předvádí i zvukovými signály. K získání dominantního postavení obvykle postačují výhružné postoje, ovšem stejně velcí samci se mohou spolu pustit i do brutálního krvavého zápasu, který někdy končí i zlomenými kly. Při obraně svého vodního panství v okruhu asi 7-10 metrů jsou býci dík trvale se měnící poloze plovoucího ledu patrně neustále v pohybu.

METRÁKOVÁ MLÁĎATA

Doba březosti trvá patnáct měsíců a od poloviny dubna do poloviny června se rodí mláďata. Většina z nich se objevuje na krách počátkem května. Samice se nepáří v roce, v němž porodily mládě – přivádějí na svět mláďata až každý druhý rok. Porodnost u mrožů je tak poměrně nízká, což je však do jisté míry vyváženo poměrně dlouhým životem mrože, který se dožívá až čtyřiceti let.

Narozená mláďata váží v průměru asi půl metráku a jsou přes metr dlouhá. Mroží telata se vozí na zádech své plovoucí matky a přidržují se ploutvemi s drsným povrchem. Samice, je-li v ohrožení, uchopí mládě svými velkými předními ploutvemi a potopí se s ním. Neobyčejně pozorné a velmi statečné mroží matky brání své potomky a neopouštějí je, i když jsou těžce zraněny. Vysoko laděný štěkot poděšeného mláděte přivolá nejen jeho matku, ale na pomoc spěchají i ostatní mroži ze stáda.

Mroží telata jsou na matce závislá ze všech ploutvonožců nejdéle. Vzhledem k intenzivní mateřské péči trvající až dva a půl roku je procento uhynulých mláďat poměrně nízké. Díky mateřskému mléku bohatému na živiny, které obsahuje 35 % tuku a 12 % bílkovin, dorůstají mláďata v prvním roce délky půl druhého metru a jejich hmotnost se pohybuje kolem dvou metráků. Krmení mláďat probíhá někdy na ledě, na břehu, ale převážně k němu dochází ve vodě. Samice zaujme vzpřímenou polohu s hlavou zvrácenou dozadu vysunujíc kly, zatímco sající mládě visí hlavou dolů ve vodě a jeho zadní ploutve a zadní část těla jsou vystrčeny z vody.

MROŽ JE SPOLEČENSKÝ TVOR

Mroži se shromažďují po tisících na svých oblíbených plážích. Mnozí samci se vůbec na sever nestěhují a dávají přednost letnímu lenošení na tradičních místech pobytu – na pobřeží. Nejznámější taková pláž je na ostrově Round Island u jihozápadního pobřeží Aljašky, kde se shromažďuje dobrých 12 až 15 tisíc pohlavně dospělých samců. Pokud je dostatek potravy, mohou samci zůstávat v pozadí, neboť se na péči o mláďata nepodílejí. Smysl těchto mládeneckých společenství však zatím nelze zcela vysvětlit. Dříve se věřilo, že tato místa letního pobytu jsou obývána pouze býky, ovšem na břeh vystupují i mroží krávy a telata, a to zejména v letech s menším zaledněním.

Na zmíněné pláže vystupují nejprve velcí osamělí býci, funí a chrochtají, když se těžce soukají na břeh, po kterém se pohybují řadou pomalých plazivých poskoků. První mroži na břehu jsou neobyčejně ostražití a sebemenší vyrušení má za následek jejich úprk do moře. Ovšem pohled na byť i jediného mrože na břehu působí na ostatní jako magnet a rychle přiláká celé zástupy dalších mrožů.

I navzdory nevyhnutelným konfliktům neexistuje jiný velký zvířecí druh, který by byl tak společenský. Proč se mroži tísní v tak neuvěřitelně velkém počtu na daných místech, zůstává tajemstvím. Toto výjimečné chování může mít souvislost s termoregulační odezvou jejich organismu, která se vyvinula, když se tento druh rozšiřoval z mírného pásu do studených arktických oblastí. Poté co se na začátku podzimu populace na Round Islandu zmenší, zbylí se přesunou blíž k sobě, aby prostor těsněji vyplnili. Jakmile počet jedinců v takové skupině klesne pod určitou kritickou hodnotu, mají ostatní tendenci přesunout se na oblíbené místo na severovýchodním cípu ostrova. Tam leží několik set zvířat a jsou u sebe tak těsně, jak tomu bylo před několika dny, kdy jich tam byly tisíce.

PRÁVO SILNĚJŠÍHO

Aby ještě více zamezili tepelným ztrátám, spí mroži s hlavou sbalenou do klubíčka, hřbet vypnutý do oblouku a ploutve přitisknuté k tělu; tak co nejvíce sníží plochu povrchu těla vystavenou okolnímu prostředí. Pro pláže, kde mroži odpočívají, je typické neustálé šťouchání a strkání, bučení a mručení. Nevrlí mroži se navzájem seknou svými kly, občas teče i krev, a to zejména z míst na ramenou, krku a kolem kořene klů. Dík pěticentimetrové tloušťce jejich kůže se jedná většinou o povrchová zranění. Viděl jsem však mrože s vymáčknutýma očima, mnohé se zlomenými kly nebo s trvalými jizvami pocházejícími z divočejších bitev v období námluv.

Na pobřeží panuje určitá hierarchie, vedoucí postavení mají starší silnější samci, kteří jsou úspěšnější v soutěži o přední místo uprostřed odpočívajícího stáda, zatímco podřízení samci jsou vykázáni na okraj skupiny. Symbolem společenského postavení mohou být kly, neboť velikost a síla zvířete a velikost klů patrně určují dominantní postavení. Zlomený kel může, a to i u velkého býka, snižovat jeho společenskou prestiž. Při konfrontaci s větším nově příchozím menší mrož ustoupí. Někdy je však při tak velkém nahromadění zvířat ústup před příchozím dominantním samcem obtížný a může vyvolat řetězovou šarvátku šířící se k okrajům skupiny.

ŽÁDNÍ KRASAVCI

Asi 12 mm dlouhá skořicově hnědá srst mrožů je řídká, a to zejména u samců. V období od května do srpna jí zvířata většinu ztratí úplně. Pelichající samci jsou téměř holí, ale v červenci a srpnu se srst obnovuje. Když se pelichající samec vynořuje z vody, je jeho kůže modrobílá či šedavá. Způsobuje to stažení periferního vaskulárního systému, kterým omezí na minimum přívod krve do podkožního tuku, kůže a do ploutví, aby se snížily ztráty tepla. Jakmile je mrož na břehu, ohřívá se a barva jeho těla se postupně mění na růžovou.

V těsně semknutém páchnoucím stádu podřimují samci na pláži i několik dní, než se vydají za potravou do míst vzdálených asi 150 mil. Když samice zahájí sta mil dlouhý přesun k pobřeží Čukotského moře, bohatého na potravu, a obě skupiny se setkají v oněch tajemných temnotách uprostřed zimy, může dojít k jejich spáření.

NEPŘÁTELÉ

Kromě člověka je hlavním predátorem mrože lední medvěd a patrně i kosatka dravá. Mrož je ale velmi nebezpečným protivníkem a rozzuřený býk je schopen protivníkovi způsobit vážná zranění. Na ústup se může dát i lední medvěd a nezřídka se stává, že velký býk dokonce medvěda zabije. Mrož nemá proti kosatce dravé žádnou účinnou obranu, a ta ho údajně zabíjí rozdrcením hrudníku. Mnozí Eskymáci prý tvrdí, že kosatka má před mrožem respekt a konfrontaci se vyhýbá.

Již od devátého století je mrož loven kvůli ceněným klům, silné kůži, tuku a oleji. Toto nemilosrdné vybíjení dosáhlo nakonec takových rozměrů, že mroži v Atlantiku a v moři Laptěvů byli téměř vyhubeni a i po řadě let hájení se tyto populace jen velmi pomalu vzpamatovávají. Z populace čítající dříve stovky tisíc zbývá dnes pouze asi 25 000 kusů atlantického mrože (10 000 v kanadských vodách, 10 000 u Grónska a možná 6000 na sever od Norska a Ruska). Populace mrožů v moři Laptěvů čítá asi 4000-5000 jedinců.

Komerční lov na pacifického mrože začal v 19. století, a to zejména potom, kdy byly severoamerickými velrybáři systematicky zdecimovány velryby grónské. V období 1860-1880 bylo jistě zmasakrováno 200 000 mrožů, což mělo za následek silný pokles jejich počtu, a do 40. let tohoto století zbylo pouhých 50 000 kusů. V důsledku přísných omezení lovu pacifických mrožů ze strany USA a bývalého SSSR koncem 50. let dnes již pacifický druh překračuje počet 200 000 a je dokonce již hojnější, než byl v prehistorické době.

S HARPUNAMI SE UŽ NA LOV NECHODÍ

Lov na mrože byl po dobu nejméně 2000 let neoddělitelnou součástí kultury eskymáckého obyvatelstva žijícího na pobřeží. V minulých dobách lovili původní obyvatelé dalekého severu mrože, aby sami mohli přežít, přičemž harpunování zvířat mezi ledem vyžadovalo značnou zručnost.

Dnes však s puškami, radiostanicemi, silnými motorovými čluny a s ostatním vybavením používaným dnešními lovci lze zabíjení bezbranných mrožů přirovnat spíš ke střelbě na rybu v sudu s vodou.

Když se takové stádo mrožů dostane pod palbu, má spíš tendenci spojit se dohromady než uniknout. Zvířata, jež přežijí, řvou vztekem a snaží se pomoci poraněným, kteří nemohou plavat, a pomáhají vážně raněným druhům na ledové kry. Zejména vysoce agresivní samice a mladí býci mohou zaútočit i na lovce. Pokud je zastřelena samice pečující o mládě, je zabito i ono, neboť bez matky je odsouzeno k záhubě. Kůže mláďat je pro výrobu harpunových lan nesrovnatelně lepší než jakýkoli syntetický produkt, protože je lehká, pevná a nekroutí se.

Masem a kůžemi mrožů byli původně krmeni saňoví psi. Ale v éře sněžných skútrů se psi pomalu stávají historií. Mroži se dnes loví hlavně pro slonovinu (kly). Ekonomická existence některých vesnic na severu je založena v první řadě na této slonovině. Prodej surové slonoviny je nelegální. Zákonným se stává tehdy, když je slonovina vyřezávaná. Dle mého názoru žijí nejzručnější eskymáčtí řezbáři na Aljašce.

ZABIJÁCTVÍ MÍSTO LOVU I přes ekonomické faktory a dokonalou řezbářskou práci je střílení mrožů jen kvůli pouhým klům hrozným a neospravedlnitelným plýtváním. Bezhlavé mrtvoly mrožů se povalují na plážích obou stran Beringova průlivu a jsou jasným důkazem toho, že dnešní Eskymáci se již neřídí etickými pravidly svých předků. Mroži se střílejí obvykle na ledových krách, protože mrtvé zvíře se velmi rychle potápí. Na jedno zvíře vylovené z vody připadají tři nebo čtyři zvířata ztracená. Ale ať již je současný způsob lovu mrožů původními obyvateli jakkoli děsivý, není celkový počet ulovených zvířat v globálním měřítku nijak významný. S výjimkou tohoto lovu je totiž ono jedinečné zvíře chráněno a při prozíravém řízení a troše štěstí typický mroží úsměv zůstane součástí Arktidy již navždy.

Jsme v Papua New Guinea (PNG). Ve státě, který sestává z východní poloviny ostrova Nová Guinea a nespočetného množství ostrovů všech velikostí. Když si světové mocnosti před první světovou válkou dělily kolonie mezi sebe, byl ostrov rozdělen v půli podle pravítka od severu k jihu. Západní polovina patřila Holandsku a je dnes částí Indonésie. Východní polovinu si rozdělila německá říše a Australané mezi sebe. Po první světové válce, po prohře Německa, pak připadla německá část pod australskou správu. V roce 1976 získala pak Papua New Guinea nezávislost.

Hlavní ostrov, který je po Grónsku druhým největším ostrovem na světě, byl pro Evropu odkryt již v 16. století, ale dlouhou dobu se nikdo o tyto končiny nezajímal. Pobřežní močály s malárií a žlutou horečkou, za nimi trnité houštiny plné tvrdých bojovníků, kteří si své zdravé kanibalské názory zachovali až do dnešních dnů, odradily každého entuziastu od pronikání do nitra země. Teprve slibné nálezy zlata nalákaly zlatokopy do těchto divokých končin, a ti s sebou přinesli pokrok. Nejdříve na pobřeží. Vše, co bylo dál od čáry příboje, než byl dostřel pušky, byla “terra incognita”. Obecně se předpokládalo, že vnitřek ostrova je tvořen jen horami bez významnější civilizace. Populace ostrova byla odhadována na milion obyvatel.

CIVILIZACE Z DOBY KAMENNÉ

O to větší bylo překvapení, když první expedice těsně před druhou světovou válkou pronikly do nitra ostrova. Namísto džungle a prázdných hor tam našly kvetoucí civilizaci. Civilizaci, která žila ještě v době kamenné. Dva miliony lidí, kteří neznali kov, kteří nevěděli o existenci bílého muže a o kterých vševědoucí bílý muž neměl potuchy. Populace ostrova se ve statistikách explozivně zvětšila na dva miliony a později na dnešní tři miliony obyvatel. A to vše se neudálo v dávném středověku, v době velkých objevitelských výprav, ale na začátku druhé světové války v roce 1936.

První expedice přišla až pod výraznou horu a tam vybudovala první stabilní tábor a letiště, protože tato expedice už byla podporovaná ze vzduchu letadly. Hora již předtím dostala od holandských kartografů jméno Mount Hagen a tábor ho pak přejal. Von Hagen byl německý administrátor na severním pobřeží, který při výpravě proti tamějším domorodcům byl zabit. Z jednoduchého tábora prvních zlatokopů je dnes město Mount Hagen, centrum pro celou vysočinu.

To je také náš dnešní cíl. Přátelé nás pozvali na “Mount Hagen Show” a takovou příležitost si určitě nenecháme ujít. Jednou za dva roky se sejdou válečníci z vysočiny ostrova v Mount Hagen na sobotu a neděli, aby si tady navzájem ukázali své masky a tance. Tento folkloristický zážitek je něco jedinečného. Co se týče barev, může konkurovat jen festival v Rio de Janeiro.

Jediná důležitá cesta ostrova začíná v přístavu Lae na severním pobřeží a vede přes Kasam pass (Kasamský průsmyk) do města Goroky a pak do města Mount Hagen. Lae je druhé největší město v PNG a mezinárodně důležitý přístav. Na začátku 20. století tady vysušili a stabilizovali němečtí kolonisté část pobřežních bažin a na takto vzniklé půdě založili osadu, která byla současně správním střediskem německé části ostrova. Země ale byla zamořena malárií a žlutou horečkou a první kolonisté umírali jako mouchy. Po krátké době byl sice hlavní stan přeložen z Lae do Rabaul, ale město už bylo pevně zakotveno a rozvíjelo se dál. S nálezem zlata ve Wau a Bululo se objevila nutnost přímého spojení pobřeží se zlatými doly. Postavit silnici bylo technicky velmi problematické a časově nezvládnutelné a volba padla na rychle se rozvíjející leteckou dopravu. Lae s přístavem a vedle ležícím letištěm se nabídlo jako ideální základna a pro mladé město to bylo výrazné posunutí vpřed. Když pak v padesátých letech nově postavená silnice spojila Lae s centrem vysočiny – Mount Hagenem, byla vedoucí úloha Lae jasná.

KDE ZELENINA NEROSTE

Pro okolí Lae je typická tropická džungle. Taková, jak si ji představujeme. Zelená, hustá a divoká. Mezi tím, kde je to jen trochu možné, jsou kokosové plantáže. Téměř tady neexistují zeleninové zahrady. Na pobřeží se zelenině nedaří. Městský trh v Lae je sice bohatě zásoben, ale všechna zelenina je dovezena z vyšších poloh. Nikdo nám nevysvětlil, jak je možné, že v prostředí odpovídajícím našemu skleníkovému klimatu zelenina neroste a zkazí se, dříve než dozraje.

Prvních třicet kilometrů na naší cestě musíme projet přes tento věčně zelený pás. Pak se ale najednou obraz změní. Z věčně zelené džungle jsme rázem v suchých savanách. Krajina je totálně vysušená, jen tu a tam člověk uvidí malé zelené oázy. Jsme v Markham Valley, v údolí věčného slunce. Dno údolí leží ve výšce 100 m n. m. a na obou stranách ho lemují hory. Ty jsou až 3000 m vysoké a zadržují veškeré mraky. Ročně má údolí snad jen deset deštivých dnů. Věčně modrá obloha sem nalákala Australany a ti tady asi 40 km od pobřeží postavili moderní letiště. Oficiálně to byl dar Austrálie novému státu, neoficiálně je to strategicky nesmírně výhodně položené letiště s téměř naprosto stabilním počasím.

Za námi je teď prvních 140 km naší cesty. Markham Valley se stále modrou oblohou je za námi a my začínáme stoupat na Kasam pass. Za ním jsme už ve vysočině. Vysušená savana je vystřídána kobercem šťavnaté horské džungle. Všude je vidět zeleninové zahrady a podél cesty běhají prasata, nejdůležitější zvíře v PNG. Vlastnictví prasat ukazuje bohatství muže. Prasaty může člověk zaplatit za nevěstu, nebo náhradu za škody způsobené v bojích mezi vesnicemi, nebo jen tak zorganizovat slavnost a pořádně se nacpat vepřovým masem. Není výjimkou, když na větších slavnostech tohoto typu je najednou zabito a v zemi upečeno přes stovku prasat.

Projíždíme přes malá městečka a vesnice, které se rychle usadily a rozvinuly podél silnice. Tady se už evropská civilizace definitivně prosadila. Malé obchody, autoservis, benzinové pumpy, to je dnešní obraz větších vesnic. Mezi tím kávové a čajové plantáže. Poměrně brzy bylo objeveno, že zlato tady není jen v potocích a řekách, ale roste na stromech. Káva, tak se jmenuje motor, který katapultoval vysočinu do dvacátého století. Káva odsud jde do celého světa. Obchod s kávou je velmi nebezpečný a tvrdý a válečníci často ztratí sebeovládání a až příliš často při něm pak teče krev.

SLAVNOST MÍSTO KOPANÉ

Mount Hagen by bylo pěkné město k životu, pokud by kriminalita nedosahovala takových rozměrů. Večer si netroufne nikdo ven z domu. Pokud je to za každou cenu nutné, tak jen autem a rychle zase zpět. Každý muž ve vysočině byl dříve zrozen jen k boji a každému muži vězí tahle bojovnická nátura hluboko v krvi. Když pak vidí nějaké filmové “tvrdé muže” v akci a posílí si mínění několika pivy, je večerní konflikt jistý. Důvod se najde vždy.

Vlastní slavnost probíhá poněkud stranou od města na fotbalovém stadionu. Kdo nemá vlastní auto, může použít autobusy, které pendlují mezi městem a stadionem. Mnozí tam dojdou i z daleka jednoduše pěšky. Tisíce lidí proudí k místu srazu. Před několika lety se našla skupina organizátorů, která tomuto původně divoce organizovanému festivalu dala pevnou formu a organizaci. Současně vyhlásili soutěž o nejlepší masku a nejlépe organizovanou vesnici a obě soutěže dotovali symbolickými cenami. Ceny jsou opravdu jen symbolické, ale být lepší než sousední vesnice se stalo otázkou cti. Každá vesnice chce být nejlepší a pokud trend půjde takto dál, můžeme za dvacet let očekávat stejnou komercializaci tohoto festivalu jako v Rio de Janeiro, kde vysoce placení umělci pracují na přípravě masek měsíce dopředu. Již dnes sem světová reklama našla cestu a firmy jako Coca-cola, Toyota, Mitsubishi a jiné využívají této příležitosti, aby propagovaly své zboží. Vlastní slavnost probíhá na travnaté hrací ploše stadionu. Tam musí každá skupina předvést své tradiční masky a tance. Masky z PNG jsou naprosto unikátní a kdo měl jednou příležitost takové slavnosti přihlížet, uchová si to v paměti na dlouhý čas.

Hlavní materiály pro výrobu masek dodává džungle.

Maska vytvořená z peří rajek a papoušků.

Peří rajek a papoušků, kůže drobných zvířat, zobáky zoborožců, prasečí kosti, všechno může člověk použít. Samozřejmě že také mušle a škeble ve všech barvách a velikostech. Určité druhy mušlí tu dříve platily jako peníze a řetěz drobných mušliček, pověšený na krku, je dodnes symbol bohatství a zámožnosti. Dále se používá věcí, které jsou upletené z trav a jiných rostlinných vláken. Jsou to různé náramky, opasky, čelenky a samozřejmě sukně, které jsou vpředu z vláken palmy a vzadu se použije každý den čerstvé listí. Praktické.

Neodmyslitelnou výbavou žen je bilum. Je to z rostlinných vláken pletená taška, přibližně stejná, jako nosí naše ženy přes rameno. Tady ji ale nosí upevněnou přes čelo. Dospělá žena neudělá bez bilum ani krok. Nosí se v něm dřevo, jídlo, děti. Čas od času jsem měl problém takový dobře nacpaný bilum zvednout ze země, ale pro ženy z PNG není žádný problém s takovým nákladem celé hodiny popocházet po městě.

Kuriozitu v maskách představují klobouky mužů z oblasti Huli. Klobouk je tvořen nikoliv vrstvou materiálu jako naše klobouky, ale celý klobouk je masou hmoty. Materiálem jsou vlasy zabitých nepřátel. Ve tvaru se dost liší podle vesnic. Některé jsou kulaté jako klobouky slovenských horalů, některé připomínají rohaté klobouky Napoleona. Při pohledu na některé dobře vyvinuté výrobky člověka napadá, kolik lidí asi posloužilo k jejich výrobě.

TAJEMSTVÍ SPÁLENÝCH MUŠLÍ

Důležitá věc je pomalování těla. K tomu používají Papuánci různá přírodní barviva ze spálených mušlí, hlíny, okru a barvy z rostlin a kořenů. Složení barev a jejich příprava jsou tajemstvím mužů. Muži se malují stranou vesnice na nějakém místě v buši, kde je zraky žen nemohou zastihnout. Tělo je nejdříve natřeno palmovým olejem, který má funkci jakéhosi základního laku. Teprve na tento základ jsou pomocí štětců z rostlinných vláken a různých špachtlí nanášeny další barvy. V pomalování mužů z jedné vesnice nejsou téměř rozdíly. Každá vesnice má svůj tradiční vzor a ten musí být zachován. Volnější pravidla platí pro výzdobu peřím, mušlemi a libovolnými dalšími doplňky. I když i tady je jeden základní vzor, který musí být zachován, přece jen jsou různá zlepšení a variace u jednotlivce dovoleny.

Slavnost začíná ráno. Jednotlivé skupiny se nejdříve předvádějí v okolí stadionu všem příchozím. Při tom je totiž možné pozorovat konkurenci, odhadnout její letošní silné stránky a posoudit vlastní šance na vítězství. Samozřejmě se taky musí ukázat všem přítomným, že vítěz pro letošek je jasný a tím že jsou oni. Po skončení téhle psychologické války čekají jednotlivé skupiny netrpělivě na zavolání hlasatele. Ten je svolá na travnatou plochu stadionu, kde musí každá skupina ukázat, co umí a jak je letos pěkná. Při tom jsou všechny skupiny hlasitě podporovány nejen vlastní vesnicí, ale podle pravidla “fair play” všemi účastníky. Zvolená porota si udělá první obraz o skupinách pro pozdější volbu nejlepších.

Pozdě odpoledne slavnost pro první den končí a lidé se rozejdou do města a okolních vesnic. Doma se pak dlouho do noci diskutuje o zážitcích toho dne, kdo byl dobrý a kdo byl lepší a co se eventuálně ještě může pro zítřek zlepšit.

Také Mount Hagen je v tento slavnostní den večer prázdný a tichý. Strach z násilností je silný a k tomu přistupuje tradiční zvyk zastavit večer všechny aktivity a pokračovat až příští den. To platí i pro případ války. I ta končí s večerem a pokračuje až druhý den. Jen ve dvou či třech hotelech, kde jsou lidé z pobřeží, panuje trochu větší ruch. O turistech ze zámoří nemůže být ani řeči, v současné době je to pro všechny cestovní kanceláře příliš riskantní oblast.

Ráno festival pokračuje. Opět proudí lidé ze všech možných stran k fotbalovému stadionu. Zvuk malých tanečních bubnů se mísí s moderní muzikou z tlampačů. Naštěstí se na slavnosti nesmí prodávat pivo, a tak má policie jen málo práce.

Již brzy odpoledne, když porota vyhlásila své rozhodnutí, vítězové vypsaných soutěží jsou známi a ceny předány, dav se zvolna rozchází. Na mnohé čeká dlouhá cesta domů, někteří musí domů dokonce letět. Silniční síť? Sestává prakticky jen z jedné hlavní komunikace, a tak dochází k takovému paradoxu, že tvrdí válečníci odněkud z hor, kteří své kanibalské sklony zdaleka nezapomněli, si pro cestu zpět najmou letadlo. Letiště je dnes téměř u každé vesnice. Praktická pomoc dvacátého století lovcům z doby kamenné. Také my musíme pryč. Dva překrásné dny jsou za námi, hlavy jsou plné zážitků a jako jedinečnou kořist si odvážíme role exponovaného filmu. Před námi je 650 km, a to po cestách, které ještě místy nejsou zpevněny, je velmi dobré absolvovat prvních 500 km za světla. Tyhle provincie mají velmi špatné jméno a nikdo znalý situace tu nebude riskovat noční jízdu. Pokud se náhodou stane, že se člověk opozdí a nedorazí k svému cíli za světla, je nutné vyhledat nějaký místní hotel a tam v bezpečí a pod ochranou personálu vyčkat do rána. To nechceme, ráno na nás čeká naše práce v Lae, a tak uháním, co se dá. S posledním světlem jsme na Kasam pass a ve večerním stmívání, které tady, téměř na rovníku, trvá jen krátce, sjíždíme dolů. Než dojedeme dolů, je úplná tma. Posledních 150 km musíme jet v noci. Tady to údajně není tak nebezpečné – i když naše zážitky z jiného výletu říkají cosi opačného – a stejně tady žádná ubytovací možnost není. Naštěstí to dobře dopadlo. Naše cesta končí, jsme unaveni k smrti. Ale viděli jsme a fotografovali jeden z nejpozoruhodnějších festivalů světa.

Urazil celkem 60 000 kilometrů v horách, pouštích i tropických pralesích. Šlapal v pětadvaceti pod nulou i padesáti nad nulou, po osamělých cestách i ve změti velkoměst. Stál s kolem nejníž, jak to jde, 400 metrů pod hladinou moře, ale i nejvýš, kam vedou silnice, přejel v Himálaji sedm vysokohorských průsmyků v nadmořské výšce až 5231 metrů.

SLÁVA NENÁPADNÉHO VÍTI

I když mu šlo v první řadě o sportovní výkon a až potom o zážitky, nemohl se jim vyhnout do té míry, že je jimi tak trochu přesycen. Přežil několikeré zemětřesení, písečné bouře v Tibetu, hurikány v Indonésii, ale i krkolomné pády na zledovatělém Araratu, havárii vrtulníku v Nepálu, srážku s kamionem v Argentině, posvátnou krávou v Indii i úřednickým šimlem v jiných zemích. Napadla ho smečka toulavých psů v Tunisku a Tibetu, rozběsněné včelí roje v Číně. Třikrát byl okraden, a to v Izraeli, Číně a na Novém Zélandě. V Egyptě potkal u výtahu herce Omara Sharifa a v Japonsku viděl mluvící semafory, přivezl si úlomky soch moai z Velikonočních ostrovů, a poslal domů kazety s folklorní hudbou zemí, kterými projížděl.

I když ze jména VÍTĚZSLAV zní “vítězství” a “sláva”, nepatří Dostál mezi lidi, pro které jsou ovace davů podmínkou životní spokojenosti. Vítězslav Dostál z Hlubočce u Opavy, donedávna osamělý cyklista na cestě kolem světa, bývalý triatlonista, poutník křižující pěti kontinenty bez cizí pomoci, autor knih “Na kole třemi světadíly” a “Šťastná planeta, aneb jak jsem na kole objel svět”, blonďák v žlutém dresu, jaký kdysi nosil jeho vzor Smolík. Připomíná trochu Terence Hilla anebo Krokodýla Dundee. Šlachovitý, opálený, ale skromný. Obličej zdobí bílé štětečky obočí a pod nimi vstřícné a živé oči, které toho už tolik viděly.

JEN TAK SI ŠLÁPNOUT

Poprvé seděl na kole, když mu bylo pět, a protože to bylo velké kolo a nemohl zabrzdit, skončil v příkopě v kopřivách. Když pak přišlo jaro, usedl na kolo, máma mu dala žluté tričko, jaké nosil Smolík, ale Dostála vůbec nenapadlo, že by měl být nějakým Smolíkem, napadlo ho, že se na tom kole vydá na dalekou cestu do Afriky. Stejně jako všichni ostatní v době, která cestování nepřála, hltal dobrodružství z knížek, sportoval a život plynul.

Jednoho krásného dne zjistil, že na olympijskou medaili asi nemá, a tak se rozhodl, že to nebude dál pokoušet, spíš začal přemýšlet o všech těch nejrůznějších cestách a dopravních prostředcích, jak se dostat do světa a kolem světa.

Na základě toho si udělal takovou rekapitulaci cestovatelských putování v druhé polovině dvacátého století: začalo to “klasikou” dvojice Hanzelka a Zikmund. Po válce Octávia Františka Elsnera, tři kluci, co se vydali “na mopedu k beduínům”, čtyři mladé dámy, které se vydaly na olympiádu v roce 1968 jako “šlápoty do Mexika”, cesta dr. Potužníka na malém motocyklu po Austrálii, Richard Konkolský, velký český mořeplavec, spousta dalších dopravních prostředků i jejich kombinací, ale pořád tam něco chybělo, a my už víme co. Je to ekologický dopravní prostředek, spolehlivý a elegantní, bicykl, velociped čili kolo.

Cíl, kterému podřídil nejméně deset let života. V rámci přípravných cest sjezdil na kole Polsko, Balaton, Jugoslávii, Západní Evropu, v roce 1990 Spojené státy americké a jako generální zkoušku napříč Austrálií přes Ayers Rock. Tady si ověřil, že by se do toho dalo šlápnout.

SEDMADVACET PÁRŮ SJETÝCH PNEUMATIK

Představte si, že je 18. září 1994. Internet u nás je čerstvě narozené dítě, o tunelování bank a českého průmyslu vědí zatím jenom tuneláři, Václav Klaus je na výsluní moci, televize Prima ještě neexistuje, magazín KOKTEJL poprvé vychází na kvalitním papíře. Každý z nás si může dosadit své vzpomínky, a tím zjistí, kolik času od té doby uplynulo. A po celou tu dobu cyklista Dostál “do toho šlapal” tak dlouho, až objel úplně celý svět na klasické české velamosce, trekinkovém kole. Měl jen trochu kratší rám, protože když je kolo plně zatížené, tak se rám vlní. Myslí si, že vsadil dobře, protože klasický rám by možná prasknul.

V průběhu cesty vyměnil 27 párů pneumatik, což je 54 gum. Kromě toho se přední gumy mění po ujetí určitého počtu kilometrů za zadní, protože zadní je víc namáhaná, nese větší zátěž a víc se sjede. Duše nepočítal, defektů 106 a poslední stosedmý dostal v předměstí Berouna. Vyměnil čtyři řetězy a s tím související čtyři sedmikolečka, protože s vytahaným řetězem se mění i modul ozubeného kola. Středovou osu, na které jsou kliky a pedály, měnil po 40 000 km v bolivijském městě La Paz, v Sydney a v Mexiku. Během cesty vyměnil sedm zadních kol a měl stanoveno sedm technických stanic, a to v Káhiře, Káthmandú, Bangkoku, Sydney, Santiagu, Limě a Caracasu. V Peru mu prasknul zadní nosič, který sdrátoval a s tím drátem přijel až do Prahy. Jediné, co nikdy doopravdy nevyměnil, bylo to, co je nejen na bicyklu, ale na každém dopravním prostředku nejdůležitější, a to je motor, v tomto případě cyklista.

KARIMATKA, STAN A… SPISOVKA

A protože motor musí vydržet, je důkladná fyzická příprava asi hlavní předpoklad k rozhodnutí vydat se na takovou cestu, kde každodenní posun o průměrných 120-130 kilometrů je normou. Víťa na takovou dávku byl zvyklý, ale když to narůstá už třetí rok, je to horší, a tak už ho ani tolik nezajímala denní vzdálenost, jako spíš vzdálenost k místu odpočinku, která činila vždy asi tak 1200 kilometrů. Pak dva až tři dny odpočíval, po 10 000 to vzrostlo na pět dnů až týden. Co se týče zdraví, konzultoval všechno s odborníky, půl roku před startem už chodil na očkování proti všem možným i nemožným chorobám, až jich nakonec bylo asi třináct nebo patnáct, nestačil na ně očkovací průkaz, a tak do něj vlepili listy navíc. Nechtěl, jak on říká, dát pomocnou ruku osudu, a pro každý případ si nechal vyoperovat slepé střevo. V lékárničce měl sterilně zabalený skalpel, pinzetu, chirurgické šití.

Málo platné, údržba motoru se nesmí zanedbávat. Víťa často spal ve volné krajině, a to buď ve stanu, anebo bivakoval jen tak. S veškerými náklady se musel vejít do 20 dolarů na den. Do pětatřiceti kilogramů zátěže, kterou si vezl na kole, se vešlo jen to nejnutnější. Karimatka. Spacák. Stan, fotoaparát, videokamera. Vařič a mapy, pár náhradních dílů na kolo a taky česká vlajka. Nezbytné zásoby jídla a pití. A pak spisovka. Byly to vzpomínky na domov. Řada lidí Víťu před startem podpořila morálně, napsali mu krásná slova na cestu, a když mu bylo krušno, tak otevřel spisovku, podíval se na fotografie rodiny, přečetl si povzbudivá slova a pokračoval dál. Možná ho spisovka inspirovala i při psaní deníku. Jeho rukopis ale není krasopis, tak při první příležitosti na zastávce požádal o možnost technického přepisu, a to se nakonec ukázalo jako nejlepší, protože kolikrát předtím mu jeho manažerka Lýdie z Čech vyhubovala, že to po něm nemůže přečíst a že tedy takováhle spolupráce ne. Tak se musel snažit a psal, kde se dalo – po restauracích, v Japonsku u benzinové pumpy s klimatizací. Své neuvěřitelně systematické poznámky tady psal tak, že jezdil přískoky od jedné pumpy k druhé a využíval toho také ke “zchlazení”, protože čtyřicet stupňů je vedro, které drtí. Vedl si také zvukový deník a své zážitky autenticky namlouval během jízdy na diktafon, který držel v ruce! Přepisy jeho záznamů již stačily obletět naši zem a do konce roku by měla vyjít kniha s příznačným názvem ŠŤASTNÁ PLANETA.

POD KOLY KAMIONU

Technických problémů na bicyklech není tak moc, fyzické problémy se dají odstranit odpočinkem. Víťa se naučil relaxovat i za jízdy, a protože je z generace Porty, pouštěl si do sluchátek během jízdy Nedvědy anebo Spirituál kvintet, ale taky Pavla Bobka nebo Beatles. Měl s sebou jedinou knihu – miniaturní vydání Bible. Když přišla opravdová krize, nezbývalo mu než zatnout zuby a šlapat dál. Nejhorší bylo, když se nakupila krize psychická, fyzická únava a do toho ještě technické problémy. Něco takového se stalo v peruánských Andách při přejezdu jednoho z dílčích hřebenů Kordiller: “Nejhůř jsem se cítil v peruánských Andách na trase z Cuzca do Nazcy v nadmořské výšce 4500 metrů,” vzpomíná. “Není tam asfaltová silnice ani civilizace, asi tři vesničky na sto padesáti kilometrech, po okolních kopcích se potulují gerillos, partyzánské protivládní bojůvky, navíc jsem tam dostal někde v nějaké jámě defekt. Neměl jsem ani jídlo, ani na čem si udělat teplou polívku, tak jsem otevřel sáček instatní polévky, nasypal jsem ten obsah do sebe, šel k řece a zapil to vodou a šlapal dál.”

Nejhorší zemí pro cyklisty je Brazílie. Zde cyklistika moc “nefrčí”, když se sem tam někdo odváží na silnici, tak na něho není brán zřetel. Když viděl v televizi, jak německý cyklista zahynul pod koly tiráku, netušil, že podobnému osudu unikne jen o vlásek. Na cestě z Mendozy do Buenos Aires, kde fouká ostrý boční vítr a kamiony tu vozí zboží z Brazílie do Chile po trase delší než přes celou Evropu, ho jeden brazilský kamion strhnul. Prý se to tu občas stává, šoféři jsou přetížení, usnou, namíří si to do pampy a někdy si ani nevšimnou, že někoho přejeli. Víťa strávil noc v nemocnici, kolo bylo nepojízdné, bagáž rozbitá a on také rozbitý. Deset dní se kurýroval na našem zastupitelském úřadu v Buenos Aires.

Nejšťastnějším se člověk cítí, když vyvázne z takovéhle svízelné situace, anebo když má za sebou dílčí úsek nějakého těžkého kontinentu. Cyklista Dostál se nejšťastněji cítil, když dorazil do Caracasu. Od startu do Santiaga to bylo 15 700 kilometrů Jižní Amerikou, přijel tam o sedm kilo lehčí, už o něm věděli, pan velvyslanec ho přivítal skoro jako nějakého vládního činitele, připravili pro něj tiskovu besedu, ale on první tři dny jen spal.

JAK JSEM SE ZMĚNIL

“Jak jsem se změnil, nemohu posoudit. Já si myslím, že člověk se příliš nemění,” řekl mi Víťa Dostál, “ale kdybych se změnil, byl bych rád, aby to bylo jenom k dobrému. Člověk samozřejmě za tři roky na cestě leccos pozná. Hlavně to, že naše země není tak velká a také, že střídání podnebných pásem, kultur a náboženství, to vše dokazuje, že svět je opravdu různorodý už od svého vzniku, a bylo by dobré, kdyby takový zůstal. Naučil jsem se respektu k druhým lidem, toleranci. Stal se ze mě větší realista, ale vím, že když nebudeme mít optimistický pohled na budoucnost, tak to můžeme zabalit. Viděl jsem na cestě rodit děti, ale taky umírat lidi. Jsem strašně vděčný osudu, že mě do toho sedla posadil a umožnil mi objet svět.”

Ví, že kdyby cestoval autem, měl by větší problémy, protože když domorodec vidí bělocha zastavit u chýše s džípem, myslí si zákonitě, to je bohatý člověk, a on to skutečně také bohatý člověk je. “Oni si to domorodci čas od času mysleli i o mně,” vzpomíná Víťa. “Ale když viděli zaprášeného, zpoceného, unaveného cyklistu, který si všechny věci veze na kole, tak jsem se s nimi líp sžil. Berou vás jinak.”

Věděl to z předchozích cest a počítal s tím od samého začátku. Vyjel na nenápadném bicyklu tmavozelené barvy, brašny byly původně fialové, pak už se nedalo poznat, jakou barvu mají. Potkával čas od času cyklisty, kteří vypadali jako cirkusový stan vyšňořený cingrlátky. Všude samé nálepky, nášivky, třásničky. To on nechtěl, úmyslně si oblékal v Jižní Americe dres, který má díry na zádech.

Z každé cesty přivezete také nějaké překvapení. To Dostálovo se jmenuje LIDICE. Tohle jméno má všude na světě jen jediný význam, a to ten náš, český. Jen v Jižní Americe jsou prý troje Lidice – v Panamě, Mexiku a pak v Brazílii, kde se český cyklista Dostál setkal s českým prezidentem Havlem.

SPORTOVEC ROKU?

Osamělý český dobrodruh není sám. Spíš se zdá, že i když je svět objeven a popsán, dobrodruhů přibývá. Jenom namátkou můžeme vybrat ženy z Velké Británie za poslední roky: šestapadesátiletou babičku Jennifer Murrayovou, která se letos v srpnu stala první ženou, jež zeměkouli obletěla vrtulníkem za 97 dní. Devětadvacetiletá Samantha Brewsterová zase jako první žena obeplula svět a třicetiletá Ffyona Campbellová během jedenácti let obešla svět pěšky. Pro někoho je Víťa Dostál příkladem toho, jak se plní životní sny, jak poctivost, vytrvalost, síla a odvaha společně se štěstím dokáží cokoliv. Pro jiného pak výzvou, jak dosáhnout na svou hranici možností. Exministr Kočárník mu fandí jako všem lidem, kteří chtějí dokázat něco víc než ostatní, herec Dejdar tvrdí, že jen silný člověk dokáže “vyjet, přežít, žít a někde nezemřít”, cyklista Škoda ví, že to byl obrovský výkon a cestovatel Zikmund navrhuje Víťu Dostála na titul sportovce roku. Dostálův výkon je přece nesrovnatelný s tím, když se někomu podaří pěkně umístit míč anebo puk do branky. Dostál má v sobě něco ze starověkých olympijských maratonců. A co tomu všemu slávou možná trochu zaskočený Víťa říká sám? Kolo prý na hřebík nepověsí, protože kdo to udělá, zrezaví sám. Ale těší se na výletních dvacet-třicet kilometrů bez bagáže českou krajinou. Jen tak si pojede a bude se dívat kolem sebe. Taky se těší, jak bude s bráchou sázet stromky.

Povahou peněz je, že se jich vždycky zoufale nedostává. Jakmile k tomuto poznatku dospěl v druhé polovině 11. století dvanáctý přemyslovský kníže a první český král Vratislav, vyvodil si z toho náležité ponaučení a vyvinul pozoruhodnou recepturu, jak stvořit téměř z ničeho v historicky přijatelném termínu raně středověký hospodářský zázrak. . . . . .

Dobové vyobrazení prvního českého krále Vratislava I. z vyšehradského antifonáře z let 1360-61. Krále, který přijal zajímavé soubory opatření k ozdravění středověkého hospodářství českého státu.

Když Vratislav roku 1062 usedl na knížecí stolec, nezačínal tak docela od nuly. Avšak český stát stále zaostával vůči pokročilejšímu západu. Absence měst, hlemýždí tempo rozvoje řemesel, mizivé zapojení otroků do výrobního procesu a řídké osídlení neslibovaly ani do budoucna příznivější obrat.

Vratislav se však rozhodl toto zaostávání rozehnat celým souborem ozdravných opatření. Tu regulérních, tu na pokraji mravního zločinu. Ovšem nezbývalo na zadní kolečka ani na jiné rezervy, tak musela morálka stranou. Protože stačila běžná neúroda či nevhodná válečná událost nebo obojí, a neštěstí bylo hotové. Tak zrovna v letech 1042-3 zahynula díky hladomoru třetina obyvatel knížectví.

Vratislav už tehdy vycházel z přesvědčení, že stát je on. Nesedělo to tak úplně přesně, ale přesto nemusel mezi svou soukromou a státní kasou činit rozdíl. Ovšem záhy si povšiml, že jeho výdaje neustále převyšují státní příjmy. Takže začal tyto rozpory cílevědomě vyrovnávat. A jakožto vyhraněný konzervativec se soustředil na dva tradiční postupy: na válku pro kořist a čachrování s měnou.

Načež byl zhusta ke spatření v říši, jak se tam se svým vojskem bije sice za římského krále Jindřicha, ale zejména v zájmu jisté veledůležité kapitolky našeho rozpočtu. Bohužel se Vratislavovi nepodařilo rozmnožit své panství o Míšeňsko a později Rakousy. A podmanění Budyšínska a Nižanska považoval jen za slabší náplast na zklamaná očekávání. Nicméně četné zděšené zápisy místních kronik o zvěrstvech páchaných českými vrahouny svědčí o tom, že se činili. Mimořádným přínosem se jevili váleční zajatci – příští otroci. Pracovní síly výhodnější než dobytek. Na trhu stávali zajatci velké peníze. Roku 1078 byli k mání po 300 denárech, deset let nato za dvojnásobek.

Ovšem o výtěžek z bojiště se panovník musel podělit se svými muži, takže na plánovanou grandiózní útratu mu pořád cosi chybělo. Jediný, od koho by si mohl vypůjčit, byli židovští lichváři, ovšem přes vřelé doporučování své moravské švagrové Wirpirk se k tomuto kroku nikdy pořádně neodhodlal.

Vše, co vydřel z normálního dělného lidu na berních, odvodech, důchodech, clech, pokutách, tributech, dávkách, pronájmech, zástavách, privilegiích, pohledávkách či odúmrtích, mnohdy ani nepokrylo holé provozní náklady státní mašinerie. Na nějaký rozvoj nemohlo být ani pomyšlení.

Všechny dostupné zdroje už Vratislav využívá, a přesto se peněz stále nedostává. Krást se prý nesmí, ale lhaní a fixlování nezakazuje ani desatero. Zejména pokud se to nazývá učeně latinsky renovatio monetae. Obnova mince. A to prováděná často. Co nejčastěji, dvakrát, třikrát, ba i vícekrát do roka. Právě tolikrát ji Vratislav poroučel stáhnout z oběhu, roztavit, dosavadní stříbrnou slitinu naředit další dávkou mědi a z takto nastavené “kaše” vyrazit emisi novou. Na plíšku váhově stejnou, ale horšího zrna, a tudíž v hojnějším počtu kusů. Co přibylo nad výchozí množství, uvízlo vladařům za nehty.

Vladařům, neboť ve Vratislavem zavedené metodě nalezli zalíbení i jeho nástupci. A tak jestliže otec Břetislav I. razil z jedné pražské hřivny stříbra (210 g) sotva 220 denárů, Vratislav až 660, jeho syn Bořivoj II. už 2030, synovec Svatopluk dokonce 3590 a vnuk Vladislav II. to pak dovršil pravým, nefalšovaným padělkem svého vlastního oficiálního peníze, totiž stříbrem jen tenounce odýchnutým ryzím měďákem! Logickým důsledkem byla hyperinflace.

Původně dobře směnitelná česká měna devalvací spadla na bezcenné místní platidlo, které však v nepřímé úměře ke své hodnotě rostlo umělecky.

Jakmile měl Vratislav alespoň trochu prostředků, ihned je začal utrácet. Avšak nijak marnotratně, nýbrž na rozkvět státu. Investoval. Všude tam, kde to zrovna hořelo nebo na čem mu velmi záleželo nebo co jednoduše být muselo.

Každá válečná výprava, než něco vynesla, si žádala citelný závdavek. K nepopulárním výdajovým položkám patříval i pravidelný roční poplatek říši. Jeho aktuální výši neznáme, ale k roku 1040 činil kromě 120 vybraných volů zhruba 500 stříbrných hřiven, což v přepočtu znamenalo 100 000 břetislavských denárů. Vratislav poplatek odboural výměnou za závazek poskytovat nastávajícím císařům třísethlavý doprovod do Říma nebo za výkup této služby jednorázovou peněžní náhradou. Výrazně se ale kníže ošíval, když musel rok co rok vyplatit římské kurii hříšných 100 hřiven jako cenzus za právo užívat biskupskou mitru, a když musel přemrštěnými částkami podmazávat shovívavější verdikt střídajících se papežů ve věci svého letitého sporu s bratrem Jaromírem. Taktéž nemohl neutratit jisté částky jako věno pro dvě ze svých tří dcer. A nešetřil ani mimo rodinu. Jeho dlaň štědře podplácela šlechtu i klérus a korumpovala opozici. Samozřejmě nemohl – a ani nechtěl – šetřit na svém dvoře.

Z jiného soudku pochází Vratislavova stavební horlivost. On to byl, kdo vybudoval na sídelním hradě Praze katedrální kostel, tzv. Spytihněvovu baziliku. Pak se mu náhle kvůli nesnesitelnému bratru Jaromírovi zdál jeden z nejrozlehlejších evropských hradů tak těsný, že se raději vrátil na Vyšehrad. Následkem toho bylo nutné postavit další vladařský palác a církevní zázemí – vyšehradskou kapitulu.

Obzvláštní potěšení pak působily Vratislavovi výlohy směřující do Sázavského kláštera, východního liturgického centra. Pod jeho patronací se pak stal Sázavský klášter také centrem umění, především literárního. Nesmírně nákladnou zálibu v knihách projevil u příležitosti své korunovace, k níž si nechal zhotovit roku 1085 slavnostní evangeliář. Šlo o perlu mezi románskými rukopisnými výkony – Vyšehradský kodex. Při příležitosti korunovace ovšem nezůstalo jen při literatuře – obřadní oděvy, korunovační klenoty, hostiny, peníze na rozhazování mezi chudé poddané, odměna trevírskému arcibiskupovi, který provedl korunovaci…

Vratislav si zkrátka získal pověst bohatého panovníka, kterou si pak byl nucen udržovat. A tak nepřekvapí, že svému zeti, hraběti z Grojče, přispěl na klášter v Pegau rovným tisícem hřiven. Skotští mniši v Rezně na něm bezostyšně vyškemrali za oplakávání jeho čerstvě zesnulého syna Boleslava taktéž slušný honorář.

Při podrobnějším zkoumání Vratislavova hospodaření snadno odhalíme jeho pozitivní dopad na kulturu. Nelitoval pro ni žádných obětí. Byl hnacím motorem země, jejímuž pozvolna do podhradí prosakujícímu blahobytu se neubránila ani šlechta, ani duchovenstvo, ani řemeslnictvo, ani kupci. Ba ani chudina nezůstala stranou. Přesto sklidil přísnou kritiku, kupříkladu od svého současníka kronikáře Kosmy. Kosma se vyjádřil, co konkrétního mu zazlíval. Jenomže zatímco o věcech chvályhodných mlčel, vcelku nepatrné prohřešky nafukoval do obřích rozměrů. Nakonec se přece jen prozradil – vášnivou výstrahou z úst umírajícího knížete Boleslava II. jasně a tvrdě odsoudil finanční praxi, jíž byl Vratislav u nás průkopníkem: “Neboť stát, byť mocně vzrostl lichou podobou mince, rychle bude obrácen vniveč… Zajisté žádná pohroma, žádný mor a hromadné umírání, ani kdyby nepřátelé celou zemi loupením a pálením pustošili, tolik by neuškodily lidu božímu jako časté měnění a podvodné horšení mince. Která zhouba nebo která pekelná lítice nelítostněji olupuje, hubí a ochuzuje ctitele Kristovy než panovnický podvod s penězi? A přece povstanou po čase, až zestárne spravedlnost a zesílí nepravost, ne knížata, ale zloději, ne správcové lidu božího, ale ničemní vyděrači, skrblí lakomci bez milosrdenství, nebojíce se Boha vševidoucího, kteří třikrát i čtyřikrát do roka měníce minci, upadají v osidlo ďáblovo ke zkáze lidu božího.”

Nepotřebujete zahradníka, pane?” Přiznám se, že při zaslechnutí téhle věty mě pojala ješitnost Středoevropana, který se zřejmě už natolik zabydlel v Africe, že ho považují za místního, a navíc dost bohatého, aby mohl zaměstnávat domácí personál. Zalhal jsem, že už sluhu mám. Přitom mi ale hlavou projelo i několik dalších věcí. . . . . .

Asi třicetiletý černoch mě oslovil v centru Johannesburgu, takže zároveň s odpovědí jsem se porozhlédl kolem, jestli neuvidím skupinku jeho kumpánů připravených obrátit mi kapsy naruby nebo vytrhnout z ruky tašku. Naštěstí jsme se ale potkali jen pár kroků od majestátní budovy těžařské firmy De Beers, v srdci bankovní a obchodní čtvrti největšího jihoafrického města – tam se dosud za bílého dne neloupí.

Ten člověk hledal doopravdy práci, což ale také bylo mírně překvapivé. Mnozí černoši v Jižní Africe získali po nástupu většinové vlády před čtyřmi roky novou hrdost, takže obracet se s podobnou prosbou na bělocha, navíc cizího a na veřejném místě, považují za ponižující. Zrovna tak ani nežebrají. Tam, kde se v Keni a Tanzanii, Zambii nebo Mosambiku k evropskému turistovi natahují ruce prosící o almužnu, v Jižní Africe může čekat spíš nůž mezi žebra. Vysoká pouliční kriminalita, na niž se tolik žehrá, není jen alternativním zdrojem obživy v zemi s kritickou nezaměstnaností, dokonce není pouze důsledkem odstranění bariér apartheidu, které každé rase vymezovaly místo pohybu. Je také výrazem touhy po odplatě, jíž se oficiální kruhy většinové vlády opatrně – a moudře – vyhýbají.

ZKRATY RASOVÉ INTEGRACE

Foto: Jaroslav Vogeltranz

Ten den jsem měl za sebou dvojí jednání na úřadech, při nichž jsem ve shodě s místními Anglosasy a Búry bědoval nad pomalostí a neschopností státní mašinerie, rozkazem shora doplňované nezkušenými a často nezapracovanými černošskými úředníky. Plných čtyřicet minut před zavírací dobou jsem se pokoušel vyřídit si své záležitosti v pobočce jedné pojišťovny, dveře však byly zamčené. Když už jsem bušil hodně dlouho, otevřel mi běloch – zástupce šéfa filiálky. Hala zela prázdnotou, za okénky nikdo. “Snažím se je naučit, aby neodcházeli tak brzy, když ale někdy přitlačím, odseknou, že jsem rasista,” opakoval rezignovaně.

Podobné je to i s policií, přestože tam už i za minulého režimu sloužili Afričané. Když k nim ale byly přiřazeny tisíce veteránů z někdejších ozbrojených oddílů Afrického národního kongresu (ANC), své déle sloužící bratry často vinili ze zrady. Mluví se o neochotě černošských policistů vyšetřovat zločiny, jejichž oběťmi se stali běloši, takže 40 % vražd zůstává neobjasněno; o jejich spolupráci především s nigerijskými pašeráky drog; o tom, že za účasti pohraničních policistů získává jihoafrické podsvětí ruské kalašnikovy, až donedávna používané v občanské válce v Mosambiku.

Početní stav armády se po integraci s někdejšími ozbrojenými odpůrci bělošského režimu zvýšil z původních 91 000 na 130 000 mužů. Při jednom ze svých pobytů v Jižní Africe asi před třemi roky jsem se však v místním tisku dočetl, že noví rekruti odmítají cvičit, nechtějí poslouchat bělošské velitele a do kasáren docházejí jen jednou za měsíc – pro žold. Teprve přímý zásah prezidenta Nelsona Mandely zjednal jistý pořádek.

Za zajištění nenásilného přechodu od vlády bělošské menšiny k vládě černošské většiny byli prezident Mandela a jeho předchůdce Frederik Willem de Klerk oceněni Nobelovou cenou míru. Snahy o sociální a především ekonomickou integraci všech rasových a národnostních skupin však narážejí na obtíže. Běloši, kteří se vzdali mnoha svých pozic, se domnívají, že pro tento úkol už udělali dost, takže je načase vrátit se k práci. Podle většiny černochů dosud společenské proměny nedošly dost daleko a je třeba v nich pokračovat. Jakýkoli radikalismus však může jen zhoršit současnou nelehkou situaci Jižní Afriky.

TROCHA PRAVDY TROCHA USMÍŘENÍ?

Téměř dva roky pracovala v Kapském Městě Komise pro pravdu a usmíření, jmenovaná prezidentem a vedená dalším laureátem Nobelovy ceny arcibiskupem Desmondem Tutu. Měla zmapovat a pojmenovat nezákonnosti a krutosti páchané v minulosti jak představiteli vlády, tak i hnutí, jež usilovala o její svržení. Komise sice neměla právo vést kriminální šetření, mohla však amnestovat ty, kdo přiznali vlastní zločiny a projevili lítost.

Zpočátku se jako svědci hlásili především příbuzní zabitých a umučených, žádající trest pro viníky a odškodnění pro sebe. Když se jim toho nedostalo, pohrozili Desmondovi Tutu atentátem. Také Nelson Mandela zasáhl do práce komise dost neomaleně. Když Tutu vyšetřoval krvavý incident, při němž těsně před volbami v roce 1994 aktivisté ANC stříleli ze samopalů do účastníků nenásilné demonstrace opozičního zuluského hnutí Inkatha před sídlem strany, prezident vystoupil s prohlášením, že příkaz ke střelbě dal on sám. Pravdy o této události se tedy komise nedobrala.

Až loni na podzim došlo na “velké ryby”. Bývalý prezident a předseda Národní strany (NP) F. W. de Klerk se sice omluvil za porušování lidských práv za nadvlády bělošské menšiny, současně však prohlásil, že on sám nikdy nepovolil zabíjení, ani k němu nedával příkazy. Podobně vypovídali i další představitelé někdejšího režimu: exministr zahraničí Pik Botha, někdejší šéf ministerstva zákona a pořádku Adriaan Vlok a jeho náměstkové z osmdesátých let Roelf Meyer a Leon Wessels.

Snad alespoň jejich výpovědi přispěly k poznání, jak podivné poměry panovaly za vlády apartheidu. “Nikdo z nás nemůže dnes tvrdit,” řekl do protokolu Pik Botha, “že neměl podezření ohledně nezákonných aktivit policie. To ale neznamená, že jsme schvalovali nebo nařizovali zabíjení politických odpůrců vlády.” I svědectví níže postavených pracovníků bezpečnostního aparátu potvrdila, že o vraždách, únosech a mučení se všeobecně vědělo, nikdo je ale neschvaloval a většinou se považovaly za součást regulérního boje na obranu státu proti terorismu.

Zpráva komise rozhodně není přesným historickým dokumentem o jihoafrické minulosti; i k usmíření přispěla jen částečně. Když jsem se o Mandelově snaze dosáhnout mezirasového odpuštění bavil s jedním starousedlíkem českého původu, potvrdil mi názor, jenž mezi bělochy není ojedinělý: “Proč by neodpouštěl? Když šel do vězení, byl to usvědčený terorista, který plánoval atentáty a vraždil. A teď je prezidentem.”

WINNIE VLÁDLA TEROREM

“Pochybuji, že jsme z ní dostali pravdu,” prohlásil jeden z právníků Tutuovy komise po devíti dnech výpovědí bývalé prezidentovy manželky Winnie Madikizelové-Mandelové. Žena, označovaná svého času za “matku národa”, měla přiznat svůj podíl na zločinech, které v éře apartheidu páchali odpůrci tohoto režimu. Winnie ale o odpuštění nežádala. Přiznala, že někdy se věci zvrtly; svědectví, která vypovídala o její osobní účasti na únosech, mučení a vraždách, však označila za pomluvy a lži.

Už v roce 1991 byla Winnie obviněna z účasti na vraždě čtrnáctiletého černošského chlapce Stompieho Seipeie, který byl údajně policejním donašečem. Zločin spáchali členové “Mandelova sjednoceného fotbalového klubu”, kteří byli ve skutečnosti osobní ozbrojenou gardou Winnie Mandelové. Byla odsouzena k šesti letům vězení, po nástupu vlády ANC však jí byl trest změněn na pokutu. Za Stompieho vraždu byl odsouzen “trenér” fotbalového klubu Jerry Richardson. Ten však nyní před komisí vypověděl, že Winnie nejen nařídila chlapce unést, ale ve svém domě v Sowetu osobně přihlížela jeho mučení a vraždě. “Nakonec jsem ho dorazil zahradnickými nůžkami. Porazil jsem ho jako dobytče,” vypověděl Richardson.

Objevuje se tak jeden z nejostřejších obrazů jihoafrické minulosti: černošský výrostek je policejním násilím donucen vypovídat a udávat, vzápětí ho ale čeká ještě horší mučení a smrt z rukou dosavadních přátel. Winnie však se k ničemu podobnému nechce znát. A protože stejným způsobem “zmizeli” ještě další dva chlapci z “fotbalového klubu”, jihoafrický vrchní policejní komisař George Fivaz už slibuje zahájit kriminální vyšetřování. Mandelová se totiž před komisí pravdy nepřiznala a na amnestii nemá nárok.

Winnie, se kterou se Nelson Mandela po propuštění z vězení rozvedl pro její opakovanou nevěru, však má stále značnou podporu. Opětovně se stala předsedkyní ženské organizace ANC a loni v prosinci kandidovala (neúspěšně) i na funkci místopředsedkyně strany.

PÁR BOHATŠÍCH, VÍCE CHUDŠÍCH

Přepychový Rand Club na Loveday Street v Johannesburgu je už přes sto deset let doménou jihoafrických důlních magnátů anglosaského původu. V jeho stinných sálech vždy odpočívali a stiskem ruky stvrzovali milionové kontrakty. Až v posledním půlstoletí se klubové prostory otevřely i židovským a búrským podnikatelům a před čtyřmi roky také ženám. Dnes má Rand Club dokonce už i černošské členy; jedním z prvních se stal někdejší generální tajemník ANC a dnes čerstvý byznysmen Cyril Ramaphosa.

Podle statistik se počet černých Jihoafričanů spadajících do nejvyšší příjmové skupiny za pět let ztrojnásobil a dnes činí šest procent. Podíl bělochů v klubu bohatců za stejnou dobu klesl o třetinu – z jedenapadesáti na třiatřicet procent. Mohlo by se tak zdát, že pohyb nastal i v ekonomické sféře. Černošská komunita se však nadále skládá mnohem víc z chudých obyvatel příměstských brlohů než z novodobých podnikatelů Ramaphosova typu. Do nejnižší příjmové skupiny patří 38 % černochů, zatímco před pěti lety to bylo 34 %.

Fakt, že od pádu apartheidu se rozdíly mezi bohatými a chudými bělochy zmenšují a mezi černochy rostou, je dalším zdrojem latentní nespokojenosti. Vláda nebyla schopna splnit sliby ohledně zajištění nových pracovních příležitostí, zvyšování kvalifikace, zlepšování zdravotní péče a výstavby bytů. Učitelé jsou administrativním příkazem odesíláni na venkov, ale téměř dvě pětiny černošských žáků loni ukončily povinnou školní docházku, aniž by složily předepsané závěrečné zkoušky. Přitom je veřejným tajemstvím, že úřady v regionech se snažily výsledky zlepšit tlakem na snižování předepsaných vzdělanostních norem.

Mandelova vláda se může pochlubit, že od roku 1994 bylo 1,2 milionu domácností napojeno na přívod elektřiny a pro 1,7 milionu lidí se podařilo zajistit tekoucí vodu. Dokonce i získat vlastní adresu bylo pro mnoho černošských rodin naprostou novinkou.

Když jsem se předloni vydal taxíkem za přítelem do rezidenční čtvrti na okraji Johannesburgu, objevil jsem v sousedství výpadovky docela novou oblast černošských slumů, která tam při mé předchozí cestě nebyla. Zeptal jsem se, co to má znamenat. Vždyť vláda zakázala nové “divoké” stavby na veřejných pozemcích. “Volby,” řekl mi lakonicky. Až potom přidal vysvětlení. Když se chystaly provinční a místní volby, bylo jasné, že v bělošských vilových čtvrtích zvítězí bělošská Národní strana (NP). Těsně před jejich konáním ale stovky autobusů a náklaďáků dovezly na nezastavěné městské pozemky lidi, kteří si prakticky přes noc vystavěli chatrče z hlíny, kůlů propletených větvemi a vlnitého plechu. Snad jich bylo deset, snad dvacet tisíc. Důležité bylo, že všichni dostali adresu. V místních volbách nakonec zvítězil ANC.

KDO A CO PO MANDELOVI?

Právě po provinčních a místních volbách z listopadu 1995 se stala aktuální i otázka jihoafrické budoucnosti. V květnu následujícího roku schválily obě komory parlamentu novou ústavu, která už negarantuje práva menšin a existenci “duhové” koaliční vlády, v níž až dosud měly zastoupení všechny významné politické strany. Přestože ústava potvrzuje všeobecná individuální práva, vůdce Národní strany F. W. de Klerk se vzdal funkce viceprezidenta a zakrátko i jeho strana opustila vládu.

Bělošské menšině začalo být jasné, že většinový systém povede v praxi k nastolení vlády jedné strany, navíc vybavené silnými centrálními pravomocemi i na úkor těch provincií, kde ANC nemá převahu. Týká se to především Západního Kapska, mocenské základny Národní strany, a provincie Kwa-Zulu Natal, kde má nejsilnější pozice strana Inkatha. Opomenuty byly i sliby dané búrské Frontě svobody (FF), která požadovala vytvoření vlastní samosprávné domoviny po vzoru někdejších černošských bantustanů. Stovky búrských farmářských rodin se zakrátko vystěhovaly do Mosambiku a Konga (Brazzaville) a založily si tam nová hospodářství.

Až dosud se charismatickému prezidentu Mandelovi daří být sjednocujícím a uklidňujícím prvkem jihoafrické politiky. Změny však na sebe nedají dlouho čekat. Na prosincovém 50. kongresu ANC se Mandela vzdal funkce předsedy strany a právě za rok, kdy mu vyprší prezidentský mandát, odejde i z této funkce a údajně i z politiky. Nechopí se snad moci radikálové z ANC?

Nástupce už je nyní znám. Je jím Thabo Mbeki, který už převzal funkci předsedy strany a jako viceprezident prakticky řídí každodenní činnost vlády. A nevede si špatně. Tento syn někdejšího Mandelova spoluvězně, který vedl boj proti vládě apartheidu převážně z ciziny, se vzdal svých starých marxistických představ o znárodňování, státním intervencionismu do hospodářství a podobně. Naopak posiluje chod tržní ekonomiky, postupně privatizuje velké státní podniky, brzdí agresivitu odborů. Slibuje, že v tom bude pokračovat i jako prezident, ačkoli je jasné, že bude muset vycházet i s levicovým křídlem ANC, představovaným takovými organizacemi, jako ženský svaz, mládežnické hnutí, komunistická strana a právě odbory. Přesto se ale zdá, že daleko víc než o hlasy levičáků dnes Mbeki usiluje o důvěru zahraničních investorů. Jedině světu otevřená Jižní Afrika se totiž může rozzářit všemi barvami své duhy. . . . . .

JIHOAFRICKÁ REPUBLIKA

Jihoafrická republika (JAR, Jižní Afrika) má rozlohu 1 221 815 km2. Je tedy 25. největší zemí světa, větší než Německo, Francie a Velká Británie dohromady nebo ještě přesněji pětkrát větší než samotná Velká Británie.

Podle odhadu z roku 1995 má země 43 594 893 obyvatel. Jihoafrická republika je rozdělena do devíti provincií: Severní, Západní a Východní Kapsko, Severozápadní a Severní provincie, Kwa-Zulu Natal, Mpumalanga, Severozápad, Svobodný stát a Gauteng. Každá provincie má svou vlastní legislativu, premiéra a ministerstvo.

Hlavní město celé země je Pretoria. Vláda sídlí v Pretorii, parlament v Kapském Městě a nejvyšší soud ve městě Bloemfontein. Vláda i parlament jsou od sebe vzdáleny asi jako Praha a Istanbul. Nejvyšší horou Jižní Afriky je Injasuti Dome v Dračích horách v masivu Giant?s Castle s nadmořskou výškou 3409 metrů. Nejdelší řeka Orange měří 1860 km. Jihoafrická republika zasahuje do různých klimatických oblastí, což přispívá k jejím proslulým přírodním krásám.

Jižní Afrika má jednu z nejbohatších biodiverzit (skladeb fauny a flóry) na světě. Jihoafrickou republiku překonává pouze Brazílie a Indonésie. V zemi se vyskytuje přes 22 000 druhů rostlin, což je nejvíce ze všech afrických zemí. Dokonce Rusko, které pokrývá více než 1/7 zemského povrchu, má méně rostlinných druhů než JAR. Mimo jiné v Jižní Africe žije 227 druhů savců, 887 druhů ptáků, což představuje 10 % všech známých ptačích druhů, a 103 druhů hadů. Jihoafrická republika se také pyšní 800 druhy motýlů a nové druhy jsou objevovány téměř každý rok. Z 325 mořských čeledí celého světa se v jihoafrických pobřežních vodách vyskytuje 270. Jižní Afrika má výjimečně bohatou a různorodou hmyzí populaci s 26 řády, 579 čeleděmi a 80 000 (!) druhy, které jsou v současné době zaznamenány. JAR je známá pestrostí pavouků, je rájem arachnologů: 66 čeledí zahrnuje více než 6000 druhů. Jenom škorpionů je v zemi na 175 (!) druhů.

JAR je proslulá svými nekonečnými liduprázdnými plážemi na 3000 km dlouhém pobřeží, které jsou považovány za nejčistší na světě.

Jihoafrická republika má největší a nejrozvinutější ekonomiku v Africe. Země má obrovskou koncentraci nerostného bohatství, která není úměrná její rozloze. V JAR se nachází 40 % světových zásob zlata (v roce 1994 se v Jižní Africe vytěžilo 583,9 tun žlutého kovu – země je trvale na první příčce v objemu těžby ze všech zemí světa; ve stejném roce se ve druhé zemi co do vytěženého objemu, v USA, vytěžilo jenom 334 tun; v České republice směšný objem 75 kg), 72 % světových zásob chromu, 88 % platinových kovů, 45 % vanadu, 83 % manganu a velký podíl klenotnických diamantů. Zásoby rud s nízkým obsahem železa se odhadují na 3 miliardy (!) tun. Zásoby kvalitního černého uhlí ve vrstvách formace Karoo vystačí při současné těžbě na 2000 (!) let. Chybí jedině ropa.

Jižní Afrika, která zaujímá 4 % rozlohy afrického světadílu a má něco přes 5 % jeho obyvatelstva, dodává více než polovinu elektřiny vyráběné v Africe! Napsal Jiří Hanzel

O Jihoafrické republice říkají reklamní prospekty, že to je “svět v jedné zemi”. V mnoha směrech je to pravda, najdete zde mnoho zajímavostí, za kterými jezdí turisté do různých světadílů. Pokud navštívíte Johannesburg, je to Amerika v Africe, Durban je trochu Čína a Indie a Pretoria zase Anglie. Jezdit však obdivovat města nebo turistická centra na pobřeží Indického oceánu by bylo poněkud nerozumné, protože to nejkrásnější, co nám může tato země nabídnout, je především příroda. Měl jsem možnost prožít zde téměř tři měsíce a po silnicích ujet 18 000 kilometrů. Je velice obtížné vybírat nějaké místo, které mne nebo mé přátele zaujalo víc než místa jiná. Snad největším překvapením však pro mne bylo zjištění, že Jihoafričané si přírody váží daleko víc než my. Příroda zde nahrazuje historické a kulturní památky, v galeriích i prodejnách obrazů převládají díla zobrazující květiny a zvířata, po zvířatech a rostlinách jsou pojmenována města, ulice i jednotlivé domy. V zemi je státem spravováno sedmnáct národních parků, existuje tady mnoho rezervací, městských i soukromých. Ta změna v přístupu lidí k přírodě je velmi zvláštní a zásadní. Právě před sto lety zde přistěhovalci z Evropy úplně vyhubili zebru kvagu, antilopu modrou, zebru Burchellovu a na minimum snížili počet dalších kopytníků, kteří zde žili ve větším množství než kdekoliv jinde v Africe. Dnes má Jihoafrická republika velice důkladný systém ochranářských opatření a důraz, s kterým se dívá na dodržování zákonů a předpisů, bychom mohli této zemi jen závidět.

NEJSTARŠÍ AFRICKÝ PARK

Nejznámější Krügerův národní park byl vyhlášen právě před sto lety a dnes je nejnavštěvovanější a nejznámější přírodní zajímavostí Jižní Afriky. Je to vlastně malý stát – rozlohou srovnatelný s Walesem nebo Izraelem. Měří necelých 20 000 km2 a nachází se v Transvaalu na hranicích s Mosambikem a Zimbabwe. Od Krokodýlí řeky na jihu k Limpopu na severu měří 350 km, je v něm 2400 km silnic a 24 kempů, ve kterých je možné přenocovat. Denně sem v sezoně přijíždí 3000 návštěvníků, z nichž většina se i ubytuje. Po cestách se může jezdit nejvýše rychlostí 40 nebo 50 kilometrů v hodině a na některých místech je dodržování předpisů kontrolováno. Po zakoupení vstupenky je každý návštěvník registrován počítačem. V 18 hodin musí být buď přihlášen a ubytován v některém tábořišti, nebo musí být venku za branou. Hledání opozdilců je nepříjemnou ostudou a musí se platit.

V kempech jsou připravena místa pro karavany, ubytovny, menší chatky a luxusní bungalovy s klimatizací. Postavit stan je možné, ale asi se s tím moc nepočítá. Množství zvěře je až nepředstavitelné. O Krügerově parku jsou vydávány knihy, zoologové i umělci tam pracují celý život. Vyskytuje se zde 137 druhů savců, 112 druhů plazů (z toho 50 hadů), 49 druhů ryb, 33 druhů obojživelníků, 227 druhů motýlů. Je to ráj pro ornitology – žije zde téměř 500 druhů ptáků, od malých snovačů až po pštrosy. Každoročně je prováděno letecké sčítání jednotlivých druhů zvěře. Nejhojnější jsou antilopy impaly, kterých zde žije asi 120 000. Zeber je zde 30 000, pakoní žíhaných 13 500, kudu velkých 10 500, vodušek 4000, prasat a hrochů po 3000, antilop vraných 2000, antilop losích 1000.

Něžnosti v podání krále zvířat.

Hojné jsou i velké šelmy – lvů je každoročně pozorováno 1500, 1000 levhartů, žijí zde i gepardi, hyeny a psi hyenovití.

Největším problémem v Krügerově parku nejsou ani návštěvníci, ani pytláci, ani šelmy, ale především sloni. Jejich stavy se neustále zvyšují a zvětšuje se i plocha zdevastované krajiny. Křovinatá buš se v místech, kde se vyskytují větší sloní stáda, mění v poušť, která jiné býložravce neuživí. Dochází k poklesu stavu i velmi vzácných druhů antilop, snižování počtu slonů odstřelem vyvolává protesty ochránců přírody.

NA JIŽNÍM A VÝCHODNÍM POBŘEŽÍ

Národní park West Coast byl vyhlášen teprve před deseti lety. Mořský záliv tvoří téměř uzavřenou lagunu, chráněnou před vlnobitím Atlantiku. Na skalách a plážích pobřeží zde hnízdí téměř milion mořských ptáků – racků, rybáků, kormoránů a tučňáků. Na jaře rozkvete celý kraj nepřerušovaným kobercem červených, žlutých a modrých drobných aster. Chtěli jsme zde natáčet hlasy ptáků, ale nešlo to. Až do tmy křik tisíců racků se zpěvem ptáků žijících v pobřežních porostech a hukotem oceánu vytvářel zvláštní nemelodický šum.

Jen několik desítek kilometrů jsou od sebe vzdáleny dva národní parky nacházející se na jižním pobřeží Afriky. Wilderness NP nás příliš nenadchl. Pět řek a pět sladkovodních jezer v lesnatém pohoří je snad rájem pro jihoafrické sportovce a turisty, mně však tato krajina připadala málo africká. Daleko více na nás zapůsobil Tsitsikama NP – osmdesát kilometrů dlouhý pruh původního jihoafrického pobřežního pralesa. Ještě před padesáti lety zde žili sloni, dnes by znamenali pro les příliš velké ohrožení, a tak je zastupují příbuzní – damani. Ty na pobřeží potká člověk na každém kroku. Se slony jsme se poprvé setkali ve volné přírodě v Addu – v národním parku, který je nejjižnějším místem jejich výskytu. Pozorovat slona v přírodě je však neobyčejně silným zážitkem. Nejbližší nebyli od auta víc jak 6-8 metrů a já měl pouze obavy, aby se některé mládě neleklo a nevyprovokovalo matku k nějaké aktivitě. To by pak auto poskytlo úkryt pouze symbolický. Týden před naším příjezdem si zvědavý slon spálil chobot o výfuk mercedesu a to jej tak rozčílilo, že auto zdemoloval a pak si na ně sedl. Útoky slonů na auto nejsou příliš časté, ale každý rok jich strážci parků několik zaznamenají.

VODOPÁDY V POUŠTI

K vodopádu na řece Orange jsme přijeli z městečka Upington po prašné, asi 130 kilometrů dlouhé cestě pouští. Jeli jsme méně frekventovanou trasou a za celé dopoledne jsme nepotkali žádné auto. Cesta se vinula údolími i přes kopečky kamenitou pouští. Rozpálené balvany byly někde velké jen tak do pasu a o pár kilometrů dál už to byly skály několik metrů vysoké. Mezi nimi rostly stromové aloe a občas se objevily keříky s krásně rudými květy. Co chvíli se mihl ve skalní štěrbině daman – zvířátko podobné svišťovi, ale příbuzné slonům. V místech, kde se otevřel pohled k řece Orange, bylo vidět 50-100 metrů široký pruh rákosí a keřů na obou březích. Jinak od obzoru k obzoru samá kamenitá poušť. Je těžké si představit, jak tudy projížděly těžké vozy tažené volskými šesti až osmispřežími, když v polovině minulého století hledali búrští osadníci nový domov. Vodopády Augrabies působí v této krajině jako přelud. Ve dvou proudech padá voda v kaskádách z výšky 56 metrů a pak se úzkým skalním korytem prodírá na západ. Celé odpoledne jsme zde fotografovali a natáčeli hřmící vodu v poušti a na skalách barevné ještěrky, které žijí pouze zde. Park kolem vodopádů má rozlohu 82 000 hektarů a kromě několika druhů antilop a levharta zde žije také znovu vysazený černý nosorožec.

NEKONEČNÁ POUŠŤ KALAHARI

Asi 250 kilometrů severně od vodopádů je brána do národního parku Kalahari Gemsbok, který je z větší části v sousední Botswaně. Pro návštěvníky je přístupná pouze jihoafrická část, ve které jsou tři vyznačené cesty – asi 500 kilometrů celkem. Je to jen zlomek chráněného území, neboť rozloha parku je 2 miliony 700 tisíc hektarů. Prožili jsme zde několik dnů a viděli tolik zvěře, že některé druhy nám téměř zevšedněly. Prašné cesty vedou výhradně koryty dvou řek, která jsou úplně vyschlá. V tomto století zde tekla voda pouze v roce 1934 a v roce 1963. Zeleně je zde málo, přesto obrovská stáda antilop skákavých neboli springboků a pakoní žíhaných nevypadají, jako by strádala. Kolem napajedel se shromažďují nádherní přímorožci oryx – gemsbokové, podle kterých dostal park jméno. Samice jsou od samců těžko k rozeznání, mají pouze delší a tenčí rohy. Jejich délka dosahuje až 130 centimetrů a je to zbraň nahánějící hrůzu. Dlouhé desítky kilometrů jsme projížděli údolím řek, občas jsme zastavili a natáčeli. Neustále je co pozorovat – kolonie surikat, hejna pštrosů, důstojné hadilovy písaře na vysokých nohách, šakaly, ušaté psy, orly a především tisíce antilop. Občas se kousek od silnice vznese z mršiny několik supů, a když jsme si jednou chtěli prohlédnout na prašné cestě stopy lva, napřímila se na okraji cesty asi dvoumetrová, krásně zlatá kapská kobra s širokým krkem. Většina zvířat si návštěvníků nevšímá a chová se naprosto přirozeně. V poledne život utichá. Velká zvířata stojí pod stromy a snaží se v klidu využít každý kousek stínu. Nejrozumnější, co může člověk udělat, je napodobit antilopy a několik hodin odpočívat. Nezapomenutelné jsou i chvíle před západem slunce, kdy se v kempech připravuje večeře. Písek všude kolem je už zbarven do cihlově červené, horko pomalu ustupuje a kolem ohně se shromažďují hosté z buše. Nejprve přiletí na drobky hejna snovačů, pak zoborožci s červenými a žlutými zobáky a za nimi přiběhnou zemní veverky. Mají ohromné ocasy, které v případě potřeby rozevřou nad sebou jako slunečník. Samičky vám z rukou berou housky, chleba a ovoce, a když zapanáčkují, napnutá bříška s nalitými cecíky prozradí blížící se radostnou událost. Téměř současně s veverkami přiběhnou malilinké lištičky, správně mangusty liščí. Ty žebrají maso nebo uzeniny, chléb jim nechutná. Obvykle se objeví najednou celá rodina čítající 6-10 jedinců. Chvilku všichni pátravě pozorují, co se u ohně děje, nahlédnou do stanu, do zavazadel a za pár minut se vytratí. Park Kalahari Gemsbok nás okouzlil. Je příliš vzdálen od civilizace, a proto není tak navštěvován turisty jako ostatní parky. Člověk zde může vnímat intenzivně pocity vyvolávané nekonečnou pouští Kalahari.

KVETOUCÍ PÍSEK

Až v samém severozápadním cípu jihoafrického území se nachází Richtersveld – ráj entomologů a sukulentářů. Zvláštní drsné klima ovlivňované studeným Atlantikem způsobuje, že se zde nachází řada endemitů, které však v očích běžného návštěvníka mohou jen těžko konkurovat slonům a antilopám ve známých parcích. Jednou za rok však rozsáhlé území od namibijských hranic dále k jihu rozkvete a stane se nekonečným nádherným záhonem květin. Namakwaland je uváděn v turistických průvodcích jako úžasná zvláštnost, rozkvetlá poušť. My jsme sem přijeli v době, kdy se krajina k té události teprve chystala.

ZEMĚ NOSOROŽCŮ Při cestě Jižní Afrikou jsme navštívili i některé rezervace a soukromá chráněná území. Asi největší překvapení nám připravily dvě rezervace v kraji Zuluů. Jejich jména jsou Umfolozi a Hluhluwe a odděluje je pouze úzký koridor prašné silnice. Už desítky metrů před vjezdem postávají na okrajích desítky černochů nabízejících vyřezávané sošky zvířat a ptáků. Některá díla jsou velmi zdařilá a jejich jediným nedostatkem je, že byla dokončena z čerstvého dřeva jen chvilku před prodejem. Nejčastěji se mezi nimi objevuje figurka nosorožce – od silně stylizované po úplně realistickou. Nosorožců jsme viděli mnoho i v obou rezervacích – samotářů, samic s mláďaty i menších rodinných stádeček. Když jsme se v průvodci dočetli, že zde žije 2000 bílých a 300 černých nosorožců – tedy víc, než se dnes podařilo zachránit ve státech východní Afriky dohromady, připadalo nám to jako zázrak.