“Není zde obloha, nejsou zde mraky a slunce, není svítání ani stmívání se, nejsou hvězdy…Cítím, jak mi to vše začíná chybět.”Vysoko v mexických horách Sierra Madre Oriental, několik kilometrů od poslední výspy civilizace, se na konci hlubokého údolí nachází velkolepé ústí jeskyně Sistema Cheve. V domorodém jazyce to znamená Démon – Zlý duch. Když u něj v roce 1986 stanuli první běloši – Bill Farr a Carol Vesely, zdaleka netušili, jak velkolepý objev právě učinili. Následující léta výzkumů postupně odhalila světu 23 km dlouhý a 1386 m hluboký jeskynní systém, jeden z nejhlubších na světě.Koncem ledna letošního roku rozbilo osm českých jeskyňářů svůj tábor, aby poměřilo své síly s Démonem. Zatím tu prováděli speleologický výzkum jenom Američané – objevitelé – a Poláci, Češi byli třetí expedicí, která se do hlubin jeskyně pustila. Během této expedice se podařilo šesti lidem sestoupit na dno druhé nejhlubší jeskyně západní polokoule. Během devatenácti dnů museli do jeskyně dopravit stovky kilogramů materiálu potřebného na sestup a návrat, včetně 1200 metrů lan, stovek karabin, vybavení podzemních bivaků a potravin. Rekordní nepřetržitý pobyt pod zemí trval 120 hodin.

. . . . .

Jeden z mnnoha vodopádů v turbínách

Jeskyně začíná obrovským vstupním dómem – Entrance Chamber, prudce se svažujícím do nitra masivu. Tento prostor, téměř celý ozářený denním světlem, sloužil v dávných dobách jako místo obětních rituálů pro indiány z blízkého okolí, kteří zde uctívali zlého ducha sídlícího v jeskyni. Množství lidských pozůstatků na několika místech Entrance Chamber svědčí o tom, že se muselo jednat o krvavé rituály.

Stojíme ve vchodu a někde hluboko pod sebou slyšíme podzemní řeku. Bloudíme mezi balvany vedeni jejím hukotem a za několik minut již stojíme na břehu, abychom dále pokračovali po proudu rozměrným, téměř deset metrů širokým kaňonem. Po několika stech metrech se ocitáme na prahu další obrovské prostory – Basket Room, nazvané podle nálezu starého koše, rovněž pozůstatku po návštěvách indiánů. Je až s podivem, jak daleko do jeskyně se tito dávní návštěvníci odvážili.

Dále se charakter jeskyně mění, řeka mizí mezi balvany a my začínáme vystrojovat a zdolávat první propasti. Nejsou hluboké, všechny kolem deseti metrů, a tak za několik desítek minut světlo prvního z nás prořezává tmu Christmas Chamber – dómu, který byl objeven právě na Vánoce. Podle informací, které máme, jsme asi 220 m hluboko. Celý dóm se výrazně svažuje a na jeho konci je série dalších propastí. Slaňujeme 10, 12, 20, 15 a 8 metrů a stojíme na hraně další, tentokráte podstatně hlubší studny. Podl e doby pádu vhozeného kamene odhadujeme hloubku asi na 50 metrů. To musí být Elephant Shaft – nejhlubší vertikála této části jeskyně. Ze dna k nám doléhá hukot podzemní řeky, ale k jejímu dosažení je nutné kromě Elephantu slanit ještě další dvacítku. Řeka má oproti Entrance Chamber o něco víc vody a přitéká několikametrovým vodopádem ze skalního okna.

ANDĚLSKÉ VODOPÁDY

Ani další průběh toku není klidný a plynulý – již po několika metrech se láme a padá kamsi do černé hlubiny. Lano visící podél vodopádu jasně ukazuje směr dolů. Když se z něho na jeho konci odepnu, rychle přebíhám do sucha, abych vzápětí mohl obdivovat celý vodopád, padající z téměř třicetimetrové výšky. V duchu dávám za pravdu objevitelům jeskyně, kteří jej pojmenovali Angel’s Falls. Neujdeme ani 100 metrů, a stěny se opět rozestupují. Ještě kousek sledujeme vodu, než nám definitivně zmizí mezi bal vany. My musíme nahoru, vystoupit až na tu obrovskou hromadu balvanů – Camel’s Hump. Ano, cesta dál vede právě tudy, nejprve několik stovek metrů nahoru a potom zase prudce dolů. Míjíme místo prvního podzemního tábora, které sloužilo v dobách objevování jeskyně a dnes se již nevyužívá. Jsme v hloubce 400 metrů, necelé 2 km od vchodu, a stojíme na prahu Giant’s Staircase – sestupné chodby, či spíše dómu širokého snad 40 metrů, na jehož strop není možné vůbec dosvítit.

STOPADESÁTIMETROVÁ PROPAST

Dno se tak prudce svažuje, až se chvílemi divím, že balvany, velké jako auta či domy, vůbec mohou mít nějakou stabilitu. Opatrně oblézáme velké bloky. Zní to neuvěřitelně, ale celý dóm je hluboký více než 100 metrů. Ovšem ještě neuvěřitelnější je to, co nás čeká. Prakticky celá prostora jako by se náhle propadla a zmizela někam do hlubiny. Před námi zeje stopadesátimetrový Suknussemm’s Well – největší propast této jeskyně. Zespodu se opět připomíná podzemní řeka, nejspíše zase o něco vydatnější. Po prvních padesáti metrech je vertikála přerušena velikou policí. Jestliže doposud byly rozměry propasti obrovské, dále jsou gigantické. Po dalších několika metrech se marně snažím dosvítit na protilehlou stěnu, kterou tuším snad 30 metrů daleko. Visím v prázdnu, několik desítek metrů pod sebou vidím Jirkovo světlo a odhaduji, zdali už může být dole. Hukot vodopádu zesílil natolik, že není slyšet vlastního slova a vzduch je plný vodní tříště.

Konečně stojím na dně a hledám alespoň malý prostor, kde neprší. Posléze, ukryt za skalní kulisou, vzhlížím do černé prázdnoty, odkud z výšky sedmdesáti metrů padá vydatný vodopád. Vzápětí přijíždí i Radek, a tak si můžeme podat úzkým průlezem všechny věci.

Podle mapy teď budou následovat asi nejzajímavější části jeskyně, nejprve Sallmon Ladders a potom Turbíny. Oblékáme se do neoprenových monošortů (neopren bez rukávů a nohavic), svačíme a diskutujeme o dalším postupu. Jsme asi 700 metrů hluboko a do podzemního tábora nám zbývají ještě 2 kilometry.

JAKO NA PRAHU PEKLA

Sallmon Ladders začíná až podezřele nenápadně. Krásně modelované chodby, klidný tok, mělké zelené tůně občas přerušené kaskádou. Záludnost těchto míst mi dochází, až když poprvé mizím celý pod vodou ve zdánlivě mělké tůni, když se nemohu vymanit z vířícího hrnce… Sílící hukot dává tušit, že se blížíme k Turbínám. Postupně se charakter mění, přibývá kaskád a vodopádů, prostory se zužují, voda nabývá na rychlosti. Jsme uprostřed úchvatného přírodního živlu, kde skála ustupuje rozbouřené řece, voda s i podmaňuje i vzduch a kde si člověk v dosahu toho běsnění připadá jako úplné nic. Není možné projít těmito místy bez dokonalého vybavení, bez množství lan zavěšených v odvážných traverzech nad divokou řekou a bez výstupových pomůcek, které zde člověk potřebuje nejen k překonávání vodopádů, ale i k tomu, aby se vůbec udržel v silném proudu na nohách.

Voda padá stále níž a níž a již není možné ji dále sledovat. I naši předchůdci to věděli a nalezli další cestu vyššími suchými chodbami. Nazvali ji Fuel Injection Bypass a obešli těmito prostorami již naprosto neschůdnou část Turbín. I my jsme vděčni za trochu klidu, neboť hukot vody k nám nyní doléhá pouze vzdáleně z hlubokých propastí, přes které traverzujeme. Vzápětí slaňujeme asi 30 metrů a ocitáme se opět na podzemní řece, nedaleko od posledního vodopádu. Těšíme se na obyčejnou chůzi, jak nám s libuje popis jeskyně, ale chůze v místních podmínkách znamená neustálé přelézání hlubokých tůní a hledání cesty přes četné sifony, to znamená místa, kde strop jeskyně mizí pod hladinou, a která je nutné obejít jinou cestou. Náhle voda mizí do úzké pukliny a dál pokračuje prostorná suchá chodba. Sundáváme neopreny a zanecháváme je zde pro zpáteční cestu. Čekají nás sice ještě další vodní partie, ale také kilometry suchých chodeb, a vláčet je s sebou nám už připadá zbytečné.

Asi po půl hodině cesty suchými chodbami stojíme na vrcholu velikého svahu a z druhé strany již zase slyšíme vodu. Pomalu slézáme k ústí 23 metrů hluboké propasti, která se směrem dolů zvonovitě rozšiřuje. Postupně slaňujeme přímo do řeky, po několika metrech se lomící do dalšího vodopádu. Nemohu najít cestu dolů, a tak to zkouším přímo vodou. Úplně promočený křičím na kluky, že tudy cesta nevede. Po chvilce Jirka nachází správnou cestu asi 5 m vedle vodopádu. Krásný, 15 metrů vysoký vodopád v černém vápenci s bílými pruhy kalcitů – to je East Gorge.

KDYŽ ČAJ VONÍ CITRONEM

Ještě pár set metrů po řece, a měli bychom být v podzemním táboře. Měli, ale nejsme, nemůžeme ho totiž najít. Znovu a znovu prolézáme stěny a svahy v místech, kde bivak tušíme, ale marně. V myslích nám hlodá pochybnost, zdali nedopadneme jako jedni z našich předchůdců, kteří místo sloužící pro camp hledali několik dnů. Vítězný Jirkův pokřik nám však vzápětí vrací sebevědomí a posléze již připravený teplý čaj a bramborová kaše také dobrou náladu. Usínáme zaslouženým spánkem v hloubce 830 metrů, asi 4 ,5 km daleko od vchodu, na konci prvního dne našeho putování na dno Cheve.

Probouzím se, až když vařič spokojeně syčí a všude voní čaj s citronem. Jeskyně změnila směr a téměř dvoukilometrová suchá galerie – Nordwest Passage – nás přivádí k ústí 33 metrů hluboké Widow Maker Shaft – dělači vdov. Slaňování pod obrovským balvanem visícím v prostoru opravdu klidu nepřidává, a tak jsme všichni rádi, když stojíme na břehu řeky v částech nazvaných Swim Gym. Několik traverzů zpočátku připomíná Turbíny, ale dále spíš převládají menší peřeje a nádherné tůně. Ovšem co je tu vskutku ú chvatné, jsou stěny a dno pokryté tisícem drobných i větších jamek a vypreparované do tisíců břitů, poskytujících výtečnou oporu pro nádherné volné lezení nad hlubokými sytě zelenými jezery.

Pocit zklamání z konce Swim Gym za chviličku střídá obdiv nad prvním krápníkovým obrem v Hall of the Restless Giants. Tato několik set metrů dlouhá soustava chodeb a dómů je místy doslova ucpána krápníky nejrůznějších tvarů a velikostí. Všemu dominuje dvacet metrů vysoký sintrový sloup. Jsou zde také krásné barevné náteky na stěnách, desítky nádherných zákoutí a také sintrová jezírka s křišťálovou vodou. Jak se blížíme ke konci galerie, pomaličku si uvědomujeme, že to hezčí dneska už máme za sebou a čekají nás, alespoň podle popisu, samé nepříjemnosti. Slaňujeme asi 50 metrů a vaříme čaj, abychom se na ně pořádně připravili. A opravdu, úzké chodbičky a propástky pospojované ještě užšími průlezy, kterými zpravidla ještě teče voda – to jsou Squeezes. Jsou dlouhé a skutečně nepříjemné po všech těch velkých chodbách a dómech. Ale co, chceme-li dál do jeskyně, musíme tudy, říkám si v duchu a lehám si do kaluže na dně úzkého průlezu. Konečně se prostory opět zvětšují a Squeezes jsou za námi. Důvod k přílišné radosti však zatím nemáme, čeká nás totiž Black Borehole. Ano, určitě je to ono, protože dno i stěny jsou pokryty vrstvou černé, velmi kluzké hmoty. Pohyb v takovém terénu, zvláště uvážíme-li, že musíme přelézat obrovské skalní bloky a traverzovat po stěnách, je velice náročný na opatrnost. Každý, byť sebemenší úraz, by mohl znamenat vážné komplikace, zlomená noha by tak daleko a hluboko v jeskyni znamenala katastrofu. Black Borehole se zdá bez konce a to, že ji máme za sebou již po dvou h odinách, je určitě také díky dobré radě od našich kamarádů – držet se stále na dohled stropu.

Kamenný mužik před obrovskou hromadou kamení zčistajasna přehrazující celý profil chodby nám jasně říká – tudy. Prolézat zával uzavírající Black Borehole je dalším ze silných zážitků v Cheve. Zpočátku nás změtí balvanů provází jedna pevná skalní stěna, později už žádná, jen úzké průlezy mezi jednotlivými bloky. Prolézáme stále výš a výš a náhle poslední úžina, poslední podání transportního vaku, a zával je za námi. Černočerná tma před námi a kolem nás. Právě jsme totiž vylezli do největší prostory j eskyně, do A. S. Borehole. Je široká 70, vysoká 30-50 a dlouhá několik stovek metrů. Jednomu z objevitelů jeskyně – Billu Stoneovi, se zde v roce 1991 podařilo vyfotografovat průhled touto prostorou do vzdálenosti 400 metrů za pomoci šestnácti elektronických blesků. Největší jeskynní dóm v České republice by se sem vešel více než čtyřikrát. Na nejnižším místě se opět objevuje podzemní řeka.

PŘEKONÁVÁME KRIZI

V tuto chvíli nás však více zajímá strmý svah na pravé straně, na jehož vrcholu se nachází druhý podzemní tábor. Třetí den bývá krizový, což se projevuje nejprve na vařiči, který odmítá spolupracovat. Po dokonalém rezebrání a vyčištění se nám daří připravit dostatek instantní polévky a bramborové kaše. Všemožně se snažíme oddálit okamžik, kdy nezbývá než vylézt ze spacáku a obléci si mokré věci. Jsme v hloubce 1050 m, více než 10 km daleko od vchodu v nejhlubším bivaku na západní polokouli, který místo toho, aby se otočil, a jak nejrychleji umí, vyrazil směrem ven, míní pokračovat dál do nitra masivu, dál ke dnu Cheve.

Po prvních minutách další cesty naše nálada mírně pookřívá. Jeskyně nám nyní nabízí občasnou chůzi kombinovanou s lezením, to vše v obrovském kaňonu, na jehož dně hučí voda a strop sotva dosvítíme. Náhle kaňon prudce mění směr a my víme, že někde tady musíme dolů mezi balvany. Několik průlezů, krátká propástka, ještě jedno úzké místo, a chodba se zvětšuje, sledujeme drobný potůček a vůbec nevíme, jestli jdeme správně. Prolézáme ještě nízký polosifon a najednou zleva přitéká s ohlušujícím rachotem hl avní řeka. Několikametrovou kaskádou spadá do chodby a nám je jasné, že je zase o něco mohutnější. Ano, tohle je poslední část jeskyně, zvaná příznačně Wet Dreams. Mohutná řeka se valí stále dolů prostornými chodbami vytvořenými v bílém mramoru, ze stropů a stěn přitékají četné boční přítoky. Chvílemi se voda valí v divokých peřejích, aby se posléze rozlila do širokých a hlubokých tůní tyrkysově zelené barvy. V místech, kde se chodby zužují a stěny se přibližují i na jediný metr, je proud již tak si lný, že spadnout do něj by mohlo znamenat vážné problémy. Dostat se z dravého proudu po hladkých, kluzkých stěnách by bylo téměř nemožné. To si dobře uvědomujeme, zvláště když víme, že nás čeká ještě Night Mare Falls – poslední vodopád, poslední noční můra před koncem.

Zlověstné hučení nám říká, že není daleko. Za okamžik stojíme na jeho hraně a vybalujeme poslední dvacetimetrové lano. Tady se ale neslaňuje dolů, tady je potřeba přetraverzovat po hladkých stěnách deset metrů na protější stranu! Nelehkého úkolu se ujímá Jirka a po prvních dvou metrech již neslyšíme ani jedno jeho slovo. Opatrně traverzuje po nepatrných stupech a chytech nad divokou hlubinou. Nechci ani domýšlet, co by pád do vodopádu znamenal.

Nastupuji k traverzu, všude kolem visí cáry starých lan našich předchůdců, které voda úplně rozcupovala. Přestože natažené lano dává určitý pocit jistoty, stejně jsem rád, když stojím na druhé straně. Postupně již bez lana slézáme až na vodu, klidnou a mírně plynoucí, a po několika dalších metrech stojíme u koncového sifonu. A tak po dvou a půl dnech našeho putování, po cestě dlouhé více než 15 kilometrů, stojíme na dně druhé nejhlubší jeskyně západní polokoule, na dně jedné z nejhlubších světových jeskyní vůbec, na dně Sistema Cheve v hloubce 1386 m.

Prohlašuji na svou čest a svědomí, že pro účely této knihy jsem neporazil žádný zdravý a životaschopný strom,” píše v záhlaví své knihy Martin Patřičný, výtvarník, který si celý život “hraje” se dřevem. Se dřevem stromů, které zdobí naše parky a zahrady, se dřevem stromů, kterými opovrhujeme, se dřevem stromů, které pomalu umírají, i se dřevem takových stromů, které mají svou domovinu tisíce kilometrů od nás. Se dřevem stromů, které tvoří hluboké lesy, kam chodíme uklidnit své poblázněné duše.

Dokud strom stojí, je to náš blízký známý. Ale i když jeho koruna padne k zemi a kůra oschne, doprovází nás dál.

“Tělo stromu není jen kůra, větve či pupeny a listy. Každý kus prkna, každá dýha, fošna nebo pařez jsou části životopisu stromu a ten záznam o životě je tak teplý, blízký a krásný, že až začínáme myslet na to, co nás převyšuje,” tvrdí Martin Patřičný ve své dílně plné vůně bývalých stromů. Vypráví malá i velká tajemství stromů a dřeva, taková, která nám unikají nebo která jsme už zapomněli.

JAVOR

JAVOR “OČKOVÝ”

“…dřevo javorové na housličky dobré…” (lidová píseň – Vandrovali hudci). Rod javorů je dosti početný a rozšířený. Jen u nás rostou přirozeně tři, a možná i čtyři druhy. Vedle javoru mléče to je ještě horský javor klen a nížinný, nejčastěji lužní javor, javor polní neboli babyka. Na jižní Moravu by ještě mohl zasahovat přirozený areál javoru tatarského, v lesích zase lesníci vyzkoušeli americký javor jasanolistý. Z jiného javoru, cukrového, získávali již dávno američtí Indiáni sladkou šťávu a po zději se z takové šťávy lidé naučili vařit cukr.

Všechny naše javory se od ostatních listnáčů snadno poznají podle tvaru listů. Žlutozelené květy, příjemně vonící, vyrůstají v početných květenstvích. Plodem jsou známé dvounažky, každá s širokým asymetrickým křídlem, díky jemuž se jako malé vrtulníky rozletují po kraji.

Javorové dřevo je nejsvětlejší z našich dřev, smetanově slonovinově bílé, do krémova. Okolo dřeně či suků se někdy objevují zelené nebo černohnědé pruhy a skvrny. Někdy se tvoří široká, tmavá, nepravidelně ohraničená dřeň. Jádro jinak není barevně odlišeno. Na středovém řezu najdete okem malá zrcátka.

Dřevo je tvrdé, lesklé, homogenní. Dobře se opracovává, soustruží, moří, bez problémů přijímá lepidlo. Často se ještě vyběluje peroxidem a čpavkem. Kvůli kontrastu se používá v nábytkářství v dýhách i v masivu. Pro svou dekorativnost je vzácný tzv. “očkový” javor, pro vykládání nábytku se vyhledávala i tzv. kořenovice. Rovněž známé je tzv. vlnkování javoru, jež se dodnes používá – umně sesazené – na zadní desky a luby viol, houslí nebo kytar.

ŠKUMPA

Vysazuje se v zahradách jako ozdobný keř a zplaňuje – poznáme ji podle červených chlupatých plodů. Má dekorativní dřevo s výraznou kresbou. Za mokra při zpracování lepí a mízou silně zanáší nástroje. Pod tlustým smetanovým lýkem má uzounkou běl, která prudce kontrastuje se žlutozelenohnědým zbarvením ostatního dřeva. Dřevo je lehké a nepříliš pevné.

Pro svou nevšednost se používá pro vykládání, šperky a malé výtvarné práce. Její příbuzný druh je známý nábytkářům jako tzv. maďarské žluté či fisetové dřevo.

JABLOŇ

Potkáte-li dnes v lese malý křivý jabloňový stromek, bude to patrně zplanělá odrůda z nějakého sadu. Původní evropská jabloň lesní, pramáti kulturních jabloní, a to třeba i Jonatánu, je dnes vzácností. Evropský druh roste i daleko na severu, odolává i velkým mrazům. Občas na krajích lesa znovu zplaňují i kulturní šlechtěné druhy.

Květy jsou oboupohlavní, bílé až narůžovělé s červenými okraji.

Jablečná šťáva posiluje centrální nervovou soustavu a povzbuzuje činnost střev při otylosti. Naopak jablečná pálenka (calvados) nervovou soustavu příliš neposiluje.

Dřevo má jabloň stejnoměrně husté a tvrdé. Běl je smetanově bílá až šedobílá, občas s lehkým narůžovělým nádechem, nepravidelné jádro světle až tmavohnědé, někdy zabarvené do červena, na tečném řezu občas vytváří pruhy.

Protože jabloň nedorůstá větších rozměrů a bývá zkroucená, jak koruna hledá slunce a brání se větrům, cení se daleko více živá. V truhlářských ani dřevařských příručkách se neuvádí. Používá se především v řezbářských a soustružnických dílnách či u šperkařů.

Dřevo na rozdíl od třešňového voní při zpracování méně. Jako by jen občas přešel závan.

SMRK

Smrk je dnes díky lesnické kultivaci naším nejběžnějším jehličnatým stromem. Postupně nahradil choulostivější jedli, jež bývala mnohem rozšířenější.

Dřevo smrku je smetanově bílé až nahnědlé, s výraznými letokruhy. Na všech třech řezech snadno zaznamenáme zřetelné barevné odlišení jarní a letní přírůstkové vrstvy dřeva. Jádro není barevně odlišeno, pokud se místy vyskytuje ve dřevě tmavší zahnědnutí, jedná se o počáteční stadium hniloby (tzv. tvrdá hniloba).

Smrk je i přes svou měkkost houževnatý, poměrně pevný a pružný. Tesaři ho používají na trámoví, krokve, bednění i podbití. Truhláři na takzvaný selský (měkký) nábytek, který se opět vrací do módy. Ze starých trámů se zhotovují repliky často malovaných a jinak zdobených komod, skříní a podobně. Zedníci mají smrk rádi na hladítcích, při bednění a u podlážek lešení. Horníci jej používají na výdřevu v dolech. A chataři a chalupáři? Ti jím kromě obkládání i rádi topí.

Smrková vláknina je důležitou papírenskou surovinou, právě na to však doplácejí především skandinávské, sibiřské i kanadské lesy.

Zvláštností je nesporně tzv. rezonanční smrk, nenahraditelný při výrobě hudebních nástrojů. Přední ozvučné desky houslí, kytar, mandolín či viol se totiž lepí vždy ze dvou kusů smrkového dřeva.

Napuštěním prken či fošen se zvýrazní kresba. Lepení a moření jdou u smrkového dřeva snadno a rychle, impregnace je obtížná.

Smrkové chalupy a kůlny ponechané působení počasí a slunce získávají po čase nádherně šedou, popelavou barvu s výrazně vystupujícími lety. Kvůli obdobnému efektu se dřevo také opaluje a kartáčuje.

Smrk je lákavé sousto pro dřevokazný hmyz, zejména červotoče.

ŠEŘÍK

Šeřík obecný je dřevinou původně z jihovýchodní Evropy, ale pěstovanou již tak dlouho, že mnohdy má spíše stromovitý než obvyklý keřovitý charakter.

Dřevo má tvrdé a houževnaté s užší smetanovou bělí a širším hnědofialovým jádrem. Při vysychání silně pracuje a kroutí se. Má velice jemnou kresbu let. Dlátem řezaný povrch je “mastný”, lesklý, definitivní – jakoby už nalakovaný nebo voskovaný. Zvlášť vybrané řezy po vyleštění připomínají nerost.

OŘEŠÁK

Lidově se mu říká vlašský ořech, protože pochází z Itálie, od Vlachů, kteří ho k nám přinesli. Stromy u nás zdomácněly a vyšlechtěna je celá řada odrůd. Vzhledem k jižnějšímu původu jsou dodnes citlivé vůči mrazům.
Dobře známé ořechy dozrávají v dužnaté, aromatické zelené slupce. Zvrásnění skořápky, ale především jádra, připomíná “mozkové závity”, a prý časté pojídání ořechů činnost mozku podporuje. Kromě ořechů se k léčebným účelům využívají i mladé listy a slupky. Působí, stejně jako mladá dubová kůra, svíravě a protizánětlivě. Při kožních vyrážkách či hnisání se přidávají do koupelí, odvar z listů pomáhá zase při nadměrném pocení nohou. Výtažek ze slupek je přísadou v přípravcích pro barvení vlasů, olej z o řechů bývá součástí opalovacích olejů, ovlivňuje totiž zhnědnutí pokožky. Listy odpuzují hmyz. Ořech býval symbolem plodnosti.

Ořechové dřevo je vysoce ceněno, zvláště o starší, zdravé a silné stromy mají velký zájem dýhárny, které krájením plně využijí jeho krásu. Ořech je totiž nezaměnitelný elegán. Běl má šedobílou, někdy s jasně žlutými skvrnami na okraji směrem k lýku. Jádro je proměnlivé, ale většinou tmavohnědé. Bývá černě ohraničeno a barva závisí na půdních podmínkách.

Čerstvé dřevo někomu mírně zavání. Je tvrdé a díky obsahu třísla poměrně trvanlivé. Odedávna se používalo k dýhování nábytku i vykládání (intarzie).

OLŠE

V kterémkoli ročním období ji poznáte na první pohled podle drobounkých šištiček. Kdo neví o šištičkách, pozná “slečnu Lepkavou” podle listů, jež mají místo špičky jakési vykousnutí.

Po poražení se olšové dřevo rychle barví do oranžova či červena, někdy se na pařezu objeví (místně) krvavé kruhy, což zřejmě vedlo k pověsti o dívce zakleté do olše…

Dřevo je žluté, někdy narůžovělé až šedooranžové. Je stejnoměrné, bez výrazných letokruhů a barevně odlišeného jádra. Obsahuje dostatek tříslovin a pod vodou je trvanlivější než na vzduchu.

Je měkké, pevné, snadno se štípe, dá se řezat dláty i přes vlákna. V řezbářství je z “měkkot” hned po lipovém nejoblíbenější, ale stejně jako lipové dřevo trpí červotočem. V rukodělné řemeslné výrobě se olšové dřevo využívá na nádobí – necičky, mísy, okříny i troky na paření prasat. Umělečtí truhláři mořeným olšovým dřevem nahrazovali mimo jiné mahagon či palisandr. Kůru používali koželuzi na činění kůží právě pro obsah třísla.

JASAN

Prý nekvete dříve, než ze svých skrýší vylezou hadi, tedy na přelomu dubna a května. Opadavý, štíhlý strom s dlouhým, často rovným kmenem. Listy jsou složeny z 9-13 lístků.

Jasan je jednou z těch, které se vymykají z obvyklého schématu oboupohlavních či jednopohlavních dřevin. Jeho květy jsou tzv. mnoho-manželné, na stromě najdete květy jak oboupohlavní, tak jen samčí, nebo jen samičí.

Náš běžný statný jasan má květy v květenství bezkorunné, a tak často ani nepostřehnete, že již kvete.

To jeho příbuzný, teplomilnější jasan zimnář či jasan manový patří k tzv. květným jasanům, které mají vyvinuty korunní lístky, a nikdo nepřehlédne, když se obalí do bělavého hávu jako do nevěs-

tina závoje. Jméno dostal podle šťávy z mladých větviček, která na vzduchu tuhne, je sladká a obsahuje alkohol. Roste na sušších, teplých stráních, zatímco jasan ztepilý je chladnomilnější. Roste na březích potoků a řek, často pospolu s olší. Říká se, že olše je žena – a jasan muž.

Dřevo má pevné, tvrdé, houževnaté a z našich dřevin nejpružnější. Používal se proto na výrobu lyží, saní, luků, topůrek či madel a dodnes se z něho zhotovuje tělocvičné nářadí.

TŘEŠEŇ

Na stromech se často objevuje tzv. klejotok. Stromy si “smůlou”, která na vzduchu tuhne, zalepují rány.
Dřevo je tvrdé, pevné, pružné a houževnaté, s poměrně výraznými letokruhy. Bělová část je úzká, smetanově narůžovělá až žlutá, jádro červenohnědé, na vzduchu časem červená a tmavne. Lesní stromy mívají dřevo trochu tmavší, sadové třešně zase výraznější barevné odlišení a na jejich tečném řezu jsou četné barevné pruhy. Bude to asi lepšími půdními a prostorovými podmínkami či hnojením. Krájené dýhy, masivní fošny nebo prkna upoutávají výraznou texturou a přirozeným teplým zabarvením.

Třešňové dřevo se dobře obrábí, má mírný lesk. Na rozdíl od hrušní či jabloní se špatně řeže dláty přes vlákna, ale pro soustružnické práce je vhodné. Vždy bylo a je vítáno v dílnách uměleckých truhlářů. V masivu se používá pro malosériové a originální kusy nábytku, od židlí, podstavců či stolků až po leštěný a vykládaný kazetový strop. Ostění, římsy, i sloupky zábradlí s matovou přírodní povrchovou úpravou přímo lákají k pohlazení.

MODŘÍN

Modřín, lidově verpán, má z jehličnanů nejměkčí jehlice, vyrůstají ve svazečcích a každý podzim opadávají. Modřín neroste ve městech, nemá rád kouřové zplodiny. Jeho příbuzný, modřín japonský, odolává imisím lépe, a proto se provádějí i pokusy s křížením obou modřínů: k dobrým vlastnostem evropského by přibyla odolnost japonského modřínu.

Dřevo je polotvrdé, tvrdší než smrkové nebo borové, pevné a trvanlivé. Na vzduchu a po napuštění tmavne. Texturu (kresba letokruhů) má hustší než smrk a vyniká krásou mnoha drobných, většinou dobře zarostlých součků.

Odedávna se (kromě šindelů) používal především k výrobě masivního nábytku, schodů, zábradlí a hlavně obložení. Dřevěný modřínový obklad, není-li znehodnocen takzvaným vysokým lakem, nikdy nezevšední. Pro jeho krásu je škoda ho používat pod barvu.

TOPOL

I topolů je mnoho druhů. Onen charakteristický topol sloupovitého, rovného vzrůstu se slabými, přilehlými, přímo vzhůru mířícími větvemi je kultivar topolu černého. Říká se mu také vlašský nebo lombardský a pěstuje se teprve “od nedávna”, od roku 1750, kdy byl objeven právě v Lombardii. Z mnoha pohádek známá osika s neustále se chvějícími lístky je rovněž druhem topolu a spolu s lindou (topolem bílým) jsou hypotetickými rodiči topolu šedavého. V polovině 20. století proběhla Evropou vlna “topolománie”. Topoly byly považované málem za samospasitelné (rychle rostou a produkují mnoho dřevní hmoty, mj. pro papírenství, ale hlavně pro dřevotřísku), a tak se více než předtím dostaly do naší krajiny i další druhy topolů, zejména amerických, jako je topol kanadský a mnoho tzv. balzámových topolů.

Osikové dřevo je pevné a lesklé. Používají ho řezbáři, vyrábějí se z něj sirky a z proužků a loubků pletou košíkáři.

Jinak je dřevo topolu měkké, řídké, nepříliš pevné, na řezu chlupaté. Pro konstrukční desky a nábytek se z velkých kmenů krájí dýhy. Dobře vyschlý se dá použít jako obklad do suchých saun, neuvolňuje pryskyřici. Protože dorůstá velkých rozměrů, jeho šedobílé, nevýrazné dřevo používají sochaři – většinou na studie.

VRBA

Hlavatou vrbu bílou, známou z Ladových ilustrací, tvaruje svými neustálými zásahy člověk, košíkář. Mohutný kmen mívá vrba bílá a obecně známá tzv. smuteční vrba. Větve s kočičkami do váz a na ozdobu řežeme většinou z vrby jívy, což může být keř, ale i osmimetrový strom.

Dřevo je bílé až žlutobílé, s narůžovělým nádechem. Nepříliš výrazně ohraničené jádro bývá podle podmínek a stavu kmene růžové, cihlově červené apod. Je měkké, nepevné, dobře se moří a přijímá lepidlo. Chlupatí a hůře se brousí a leští.

Dříve se z něj vyrábělo dlabané nádobí, necky, okříny. Větve jsou pružné a poměrně pevné, dělávaly se z nich násady k přesýpacím lopatám na obilí, obruče k sudům a kádím.

Jinak je vrba strom košíkářů. Raritou jsou pomlázky spletené z čerstvých prutů, zasazené a vyrostlé.

JILM

Je to čím dál vzácnější listnatý strom s nepravidelnou korunou, na jehož kmeni se tvoří charakteristické výmladky, “vlky”. Může být až třicet metrů vysoký.

Jilmy napadají někteří kůrovcovití brouci a ti přenášejí houbové onemocnění, tzv. grafiózu. Evropou proběhly ve 20. století dvě velké vlny této choroby, jimž nakonec padla za oběť téměř celá současná populace všech evropských jilmů. Epidemie byla nakonec natolik rozlehlá, že pěstování jilmu bylo vypuštěno z lesních hospodářských plánů a naše jilmy jsou na pokraji vyhynutí.

OD 13. SRPNA DO 29. LISTOPADU PROBÍHÁ V NÁRODNÍM MUZEU NA VÁCLAVSKÉM NÁMĚSTÍ VÝSTAVA MARTINA PATŘIČNÉHO “DŘEVO KRÁSNÝCH STROMŮ”, NA NÍŽ JE K VIDĚNÍ DŘEVO Z TÉMĚŘ PADESÁTI DRUHŮ STROMŮ. K VYDÁNÍ SE CHYSTÁ STEJNOJMENNÁ KNIHA.

Nedávno napsal Milan Kundera esej o Václavu Havlovi a přivedl na scénu nové téma – “život jako umělecké dílo”. Nejsou to však jen osudy spisovatelů nebo režisérů, které vzrušují, každá ze Shakespearových postav je zajímavější než Shakespeare sám. Každá generace vnímá takové osudy jinak, a proto nikdy nekončí nové adaptace velkých Osudů, mezi něž mám tu čest uvést letce z Anglie, útěkáře z fašistického tábora v Saganu, vězně z Pankráce, který dal ránu pěstí esesáckému dozorci i komunistickým vyšetřov atelům, chovatele slepic i úspěšného evropského podnikatele, člověka IVO TONDERA.

. . . . .

Stejně jako boxerský hrdina českého filmu Pěsti ve tmě se Ivo Tonder nemohl rozhodnout jinak. Po Mnichově a okupaci podporučíka prezenční služby demobilizovali, a tak Tonder však jako konstruktér vymýšlel v továrně Aero zlepšení pro automobily. Ale asi od začátku věděl, že bude muset odejít. Zdá se to samozřejmé, ale jak říká fotograf a Tonderův přítel Ladislav Sitenský: “Jak ukázal pozdější protektorát a především odboj, tolik nás zase nebylo.” Složitou cestou se dostal při svém prvním útěku Ivo To nder v roce 1939 přes Slovensko, Maďarsko, Turecko až do bejrútské pobočky francouzské Cizinecké legie. Odtud přes Alžír konečně do vojenského tábora ve francouzském Agde.

Většina z nás, co nikdy nebyli vojenskými letci, má o nich představu podle Exupéryho. Ovšem skutečné bojové akce musely být především kázeň a dokonalé plánování. V bitvě o Británii Tonder například často startoval jako doprovod bombardérů v takzvaném sweepu. Létalo se ve wingu, tříčlenných rojích anebo čtyřkách. Ačkoliv chodili do vzduchu téměř denně a svými bombardéry zasahovali mnoho cílů, stíhači měli málo možností nějakého Němce sestřelit. Kromě toho, jaksi za odměnu, tu byla operační činnost. Ř íkalo se jí rhubarb, česky reveň, zelenina na koláče. Létalo se ve výšce deset až pět metrů nad terénem. Pak přišlo ještě mnoho akcí, ale nakonec přece jen zajetí. Vlastně nikdo neví, jak se to stalo. Po jedné hodně horké srážce ve vzduchu se Tonder náhle otočil zpět do kabiny a uviděl, že je plná kouře. Podvědomě utrhl kyslíkovou hadici i kabel od rádia, otevřel kabinu a vyskočil. Jak tak letěl, pozoroval svůj letoun, který si dál plul vzduchem bez pilota. Až mnohem později se zjistilo, že si za ně j pak nějaký německý pilot neoprávněně “připsal body” za sestřelení.

Vlastně je paradox, že člověk, jenž se ničeho nebál, se proslavil svými útěky. Poprvé se pokusil Tonder o útěk hned ve vlaku, který ho po havárii letadla vezl do zajetí. Chyběly mu zkušenosti. Chtěl otevřít okno, které bylo přišroubované. Sagan neboli Zhořelec se nachází na nynějším německo-polském pomezí, nedaleko od českých hranic. Útěků tu bylo mnoho, ale jen málo úspěšných. Také Tonder se hned ze začátku pokusil o sólovou akci. Když jednou ruští zajatci, kteří sídlili v jiné části tábora, odchá zeli, oblékl si dlouhý polský kabát, na hlavu nasadil kožešinovou čepici a přimíchal se mezi ně. Od ruského zajatce si půjčil sekeru s dlouhým topůrkem, přehodil si ji přes rameno a šel pomalu k bráně. “Bohužel měl někdo stejný nápad, a když se snažil k Rusům přimíchat, strážný na věži jej zahlédl,” vzpomíná Tonder. Spustil křik na doprovázející Němce, že jeden z Rusů je Angličan. Tonder se i se sekerou nenápadně vypařil. Alespoň ta sekera se pak později ještě hodila při opravdu velkém útěku.

I když to z hlediska našeho příběhu je “jen poloviční útěk”, přesto je asi nejslavnější. Byl také námětem hollywoodského velkofilmu. Ten snímek, ve kterém si zahrál tuším i Steve Mc Queen, na první pohled vypadá spíš jako výsledek bujné fantazie scénáristů za velkou louží, kteří nikdy doopravdy nepochopili, co to je koncentrák. Odehrál se však ve skutečnosti. Je to ovšem trochu jiná skutečnost německých zajateckých táborů, než je obecně známá. Britští piloti tu ve volném čase nacvičují Shakespeara, cvičí gymnastiku, kouří podpultové cigarety, které jim posílají příbuzní z Londýna, ale hlavně se pokoušejí o útěky. O tomto případu existuje už celkem slušná knihovna a má své oblíbené hrdiny. Kdyby existovala nějaká kronika velkých útěků, mohl by tento aspirovat na prvenství. Zúčastnilo se ho asi 1200 zajatců, kteří kromě rekordně dlouhého tunelu museli dělat i jiné věci. Podplácet Němce z tábora, aby se dalo sehnat sukno na falešné uniformy, které musel někdo ušít. Vyráběly se falešné doklady, na něž zase bylo třeba získat fotoaparát, filmy, chemikálie a papír na fotografie, také ovšem papír a inkoust na padělky nebo barva na razítka. Někdo musel sehnat mapy a kompasy a především se musel kopat tunel, který měřil 126 metrů a dělil se na čtyřicetimetrové úseky, protože vozíky se tahaly na provaze a při větší délce hrozilo přetržení. Někdo také musel obsluhovat měchy, kterými se do tunelu vháněl vzduch, a jiní roznášeli vykopaný písek z tunelu po kapsách. Ale hlavně – tunely se kopaly tři nar áz. Slavný Roger Bushell, který v neoficiální funkci takzvaného velkého X řídil koordinované útěkářské aktivity, řekl slavnou větu: “Když jeden najdou, dva máme v rezervě.”

Útěk selhal kvůli barvě kalhot. Podle plánu se prchalo v předem určených dvojicích a Tonder se svým parťákem se dostali skoro až na české hranice. Přijížděli k českým hranicím a do vlaku nastoupila Kriminalpolizei.

Zkontrolovali jejich padělané dokumenty a uznali, že je všechno v pořádku. Už odcházeli z kupé, když ten poslední, co zavíral dveře, se ještě otočil, podíval se a řekl ostatním: “Hele, ten, co tam sedí, má zrovna ty samé kalhoty jako ten, co ho máme v base.” A to byl konec. V base se setkali s několika dalšími útěkáři ze Saganu a gestapo je odvezlo do Prahy. Ani na Pankráci ale neztratil Tonder sám sebe, natož pak svůj smysl pro humor. Když po něm dozorci chtěli, aby stál v pozoru, říkal jim: “Ne já , ale vy musíte stát v pozoru, já jsem hauptmann, a vy jenom poddůstojník!”

A vždycky mu to prošlo.

Ze sklápěcího okénka těsně pod stropem své místnosti také pozoroval, jak dozorci vyváděli vězně a mlátili je, zatímco čeští letci v anglických uniformách stáli v malém kroužku a s rukama za zády se dívali, kde co lítá. Když se i Tonder takhle potřetí procházel s rukama za zády, přišel k němu nový dozorce a dal mu facku. “To já ale absolutně nesnáším,” vzpomíná Tonder. “Jak mi tu facku dal, viděl jsem rudě. Skočil jsem na něj a on spadl na záda! Snažil se vytáhnout pistoli, ale jak jsem na něm ležel, tak se mu to nedařilo.” A během toho, co zajatec gestapa Tonder ležel na svém dozorci, na něj křičel cosi ve smyslu: “Jak jste si mohl dovolit dát mi facku?”

Velitel pankrácké věznice ho za to poslal do korekce, samotky bez jídla, ale ještě předtím se mu jiný gestapák omluvil, že dozorce je nový a nezná tu poměry.

Zdá se, že válka neskončila pro všechny. Respektive skončila jen pro ty, pro které ani nezačala, zatímco letci z RAF i později v Čechách dál bojovali o svůj život. Tentokrát už se ale nevznášeli v nadoblačných výšinách. Tak například válečný letec Tonder po návratu z fronty začal na venkovské farmě pěstovat ve velkém slepice. Namísto plánů o obeplutí světa četl teorie kastrování kohoutků, učil se podojit kozu a kravku, a brzy měl slepic asi dva tisíce! První problémy nastaly při volbách v Závišíně. Urna byla nastavená tak, aby celý národní výbor viděl, co kdo dělá, a tak paní Tonderová hodně nahlas řekla: “Volíme proti komunistům.” Brzy po volbách přišel Tonderovým dopis od předsedy NV se stručným obsahem: “Když nevstoupíte do komunistické strany, tak vás z farmy vyštveme.” Pak se pokusili o první útěk “přes kopečky” do Německa – s malými děcky v náručí. Bloudili v pohraničním pásmu tak dlouho, až je obklíčili četníci, a Tonder šel zase sedět. Za půl roku jeho přátelé docílili toho, že byl dál e vyslýchán na svobodě. A útěky pokračovaly, nebyly však jediným styčným bodem s dobou válečnou. Když šel Tonder v Brně poprvé k výslechu, otevřel dveře a dostal facku od člověka asi o hlavu menšího, než byl on. Asi tušíte, co následovalo. “Skočil jsem na něj a začal ho mlátit. Byl bych ho snad i zabil. Jenže mezitím přiběhli tři policajti a pendrekama… Byla to opravdu děsná rvačka, ale přesto jsem k moc velké úhoně nepřišel, až na maličkost – začínal jsem být unavený. Ona to totiž není žádná sran da bránit se čtyřem chlapům. Házel jsem po nich psací stroje, byly tam celkem tři, ale potom jsem už dobře nevěděl, jak dál, tak jsem dělal, že jsem omdlel.”

Netrvalo dlouho, a popral se znovu, tentokrát na cele, když starý kriminálník a “kápo” místnosti začal bez důvodu mlátit mladého politického vězně. Také odsud se pokoušel utéct – tentokrát vytáhl rouru ze zdi a chtěl šplhat komínovou šachtou, ale byl prozrazen dřív, než to mohl zkusit. Přeložili jej do cely politické, a protože právě začínala doba “Doznání” a “Procesů”, měl být náhle jako vůdce nebezpečných desperátů souzen pro špionáž, vlastizradu a za spojení se západním imperialismem odsouzen na 25 let, když to dobře dopadne. Jako vůdce skupiny přišel na řadu první a záznam výslechu stojí za to, protože dalším smrtelným nebezpečím proplul po tondrovsku hladce.

“Obžalovaný, byl jste již trestán?”
“Prosím ano, pane předsedo.”
“Tak nám, obžalovaný, řekněte, k čemu jste byl odsouzen.”
“Prosím k smrti, pane předsedo.”
“Tak proč jste ještě tady?”
“Prosím, pane předsedo, ono se to jaksi nepovedlo.”
“A kdo vás to soudil?”
“Prosím německý soud, a také pro velezradu a špionáž.”

Rozsudky toho dne nebyly nejmírnější. Dva tresty smrti, asi šestkrát pětadvacet let kriminálu a ti zbývající okolo dvaceti. Až na Tondera, který dostal neuvěřitelný jeden rok. Když mu po verdiktu přišel prokurátor gratulovat, Tonderova teta jej varovala: “Tak pozor, pane návladní! Abyste nebyl první, koho udeří!”

Kriminál se sice vyhnul Tonderovi, ale ne jeho ženě Jiřině, a to byl skutečný důvod rozhodnutí, že uteče. Přechod hranic byl opravdu unikátní, vskutku tonderovský. Těsně před hranicí si s kamarádem Salajkou otevřeli láhev, když se náhle strhla střelba mířící přímo k nim. Ivo Tonder šel střelcům naproti s láhví vína v ruce: “Nestřílejte, nestřílejte, pojďte se raději napít!” volal. Ten nejbližší to opravdu udělal a pak se zeptal: “Co tady děláte?” “Dostali jsme hlášku, že tu máte potrhané telefonní d ráty, tak to sem jdeme spravit.”

“To je nápad,” pochvaloval si předseda, neboť narazili na kompletní národní výbor na honu.

Pak se konečně dostal do Anglie a byl přemístěn na bázi RAF do Cardingtonu v hrabství Bedfordshire. Ovšem když tady bývalého majora Tondera poslali seržanti škrábat brambory, vypravil se za velitelem a požádal o okamžitou demobilizaci.Později se sešel i s manželkou a rodinou a mohl začít normálně žít. Ovšem Tonder přiznává, že se svou prudkou a hlavně dobrodružnou povahou se do klidného povolání prostě nehodil. Ale na druhou stranu se nikdy nevzdal. A tak si časem vybudoval slušné jméno mezi odborníky v textilu, koupil si dům, a ještě než firmu převzal jeho syn, i slušnou továrnu s moderním vybavením. To by skoro mohl být konec?

Není to žádná causa ani otazník, nebo příběh meresjevského opravdového člověka. S Ivo Tonderem už se osobně setkat nemohu. Zemřel ráno 4. května 1995, padesát let poté, co se Londýňané radovali z ukončení války. Pět dní se mohl dívat na výložky generálmajora, které mu předal tehdejší velvyslanec ve Velké Británii Karel Kühnl. Londýnské Timesy o něm napsaly v nekrologu, že “odešel člověk nezlomného ducha s neuhasitelným smyslem pro optimismus”. Jeho celoživotní přítel fotograf Ladislav Sitenský s ním ještě stačil napsat knihu společného vzpomínání. Nebýt jí, pravděpodobně by to nejzajímavější z pestrých životních zákrutů odešlo kamsi do prostoru mezi nebem a zemí, kde musí být pro válečné letce vymezen volný koridor.

Sedm let hojnosti v egyptské zemi skončilo a nastalo sedm let hladu, jak řekl Josef. Ve všech zemích byl hlad, ale v celé egyptské zemi měli chléb. Když všechen lid egyptské země začal hladovět a křičel k faraonovi o chléb, pravil farao celému Egyptu: “Jděte k Josefovi a učiňte, cokoli vám řekne.” Hlad byl po celé zemi. Tu Josef otevřel všechny sklady a prodával Egyptu obilí, neboť hlad tvrdě doléhal na egyptskou zemi. A všechny země přicházely do Egypta, aby nakupovaly u Josefa obilí, protože hlad tvrdě dolehl na celý svět.
(Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, První kniha Mojžíšova)

Slzami zalité velké smutné oči se apaticky dívají do kamery v Súdánu, Etiopii, Somálsku, Severní Koreji, Sahelu… a obrazovkami vstupují na chvíli do obývacích pokojů. Zástupy dětí s pavoučíma nohama a vypouklými bříšky čekající na pomoc, na balíček rýže, skleničku výživy. Polomrtvá maminka kojící své již dávno mrtvé dítě. Vojáci zasypávající hromady čokoládových mrtvých bílým vápnem. A mezi tím vším uhynulý dobytek. Obrazy, na které si “civilizovaný” svět zvykl, na které vlády a humanitární organi zace reagují organizováním potravinové a lékařské pomoci. Pohroma, jež je popsána už v Bibli a jež provází lidstvo na každém jeho kroku v čase.

Hladomor je věrný druh, neopustil lidi, jako to udělala většina epidemií. Právě naopak. Jak varuje Univerzita J. Hopkinse z Washingtonu, již v první polovině přicházejícího století přesáhne světová populace únosnou mez – do roku 2025 se podle propočtů zvýší počet lidí na 8 miliard, a tak výroba potravin nebude schopna uspokojit poptávku. Má-li se tedy svět vyhnout katastrofě, musí v následujícím čtvrtstoletí vzrůst zemědělská produkce v Africe o 300 %, v Latinské Americe o 80 % a v Asii o 70 %.

HLADOMORY NAPŘÍČ STALETÍMI

Příčiny hladomoru mohou být přírodní nebo civilizační. Příroda se podílí na zničení úrody velkými vedry, bouřemi či potopami, tajfuny, chorobami i škůdci. Nejčastější příčinou hladomorů jsou extrémní sucha. Mnohdy sucha v jedné části země mohou způsobit hladomor v části vzdálené. Tak došlo k prvním zaznamenaným hladomorům, které se udály ve čtvrtém století před Kristem ve starém Egyptě a na Středním Východě. Tyto přírodní hladomory způsobily řeky, které vyschly už u pramenů, a nepřivedly tak vodu do zavlažovaných oblastí.

Od roku 1700 byla hladomory postižena nejvíce Asie, kde již tenkrát mnoho hladomorů zapříčinil prudký populační nárůst a tím vzniklý nedostatek jídla. Nejpostiženějšími zeměmi byly Indie a Čína. První historická zmínka o hladomoru v Indii byla napsána inkoustem již ve 14. století a indičtí kronikáři nepřestávali zaznamenávat tento druh katastrofy až do století dvacátého. Jak strašné byly hladomory v Čínském císařství, vypovídají tyto údaje: v letech 1876-1879 zemřelo jen v severní Číně 12 000 000 lidí. V Číně se později k hladomoru přidal ještě mor, a tak roky 1928-1929 znamenaly smrt pro 3 000 000 lidí.

Kromě přelidnění lidé přivolali hladomory také politickými rozhodnutími. Kruté a dlouhotrvající nedostatky jídla přecházející chvílemi v lokální hladomory způsobila v dobách Římského impéria politická neochota dodat potraviny do strádajících oblastí: části impéria, jež trpěly nedostatkem potravin, totiž nebyly politicky ani vojensky činné. Nakonec však byl roku 436 před Kristem hladomorem zasažen samotný Řím. Tehdy se tisíce lidí dobrovolně utopily v řece Tiber, aby unikly před bolestivým hladověním a pomalým umíráním.

Hladomory v Evropě by mohly nést název “kulturní”, protože ve středověku se k výkyvům počasí přidával notnou měrou feudální systém. Docházelo k podvýživě obyvatel, kteří potom velmi lehce podléhali epidemiím, například černé smrti. Britské ostrovy byly jen ve středověku černou smrtí a hladomorem zasaženy devadesátpětkrát, Francie více něž sedmdesátpětkrát. Svou hladovou daň si vybraly také války. Zřejmě největší “válečné” hladomory zasáhly Maďarsko a Rusko.

ČERNÝ SYMBOL HLADU

V posledních letech jsou hladomory spojeny s rozvojovými zeměmi – symbolem hladomoru ve dvacátém století se stal černoušek – Afričan. Hladomoru v Somálsku se podařilo obrátit světovou pozornost na problém rozvojové Afriky. Krize současné Afriky má kořeny v minulosti, v době kolonizace. Před příchodem Evropanů byli Afričané lovci, drobní zemědělci a obchodníci. V porovnání s evropskou civilizací byla Afrika zaostalá, ale relativně soběstačná. Zavedení nových zákonů a poplatků z obdělávané půdy odvádě ly úrodu pryč z černého kontinentu. Ve dvacátém století se v Africe začaly pěstovat plodiny převážně na vývoz – minimum obilí, naproti tomu množství čaje, kávy, kakaa, bavlny… Jen polovina Senegalu byla oseta burskými oříšky určenými západním továrnám na margarín. Z poslední doby jsou známé naftové kauzy, kdy mezinárodní naftařské společnosti spojí své síly s vládnoucí vojenskou chuntou, těží v dané zemi ropu, ale nedodržují ani nejzákladnější ekologické normy, a unikající ropa kontaminuje půdu. K zemědělským a ekonomickým problémům se připočítávají ještě politické a národnostní. Pak už známe jen dech beroucí fotografie z hladomorem postižených oblastí.

POMOC?

Reakcí nepostiženého světa na hladomory je organizování humanitární pomoci, která bohužel většinou přichází velmi pozdě, v době, kdy už lidé umírají, jak se stalo při hladomoru v Etiopii. Většina vědců zabývajících se právě fenoménem hladomorů varuje před tendencí “civilizovaného” světa zavírat oči před začínajícími problémy a odmítat zodpovědnost. Nelze si koupit svědomí dodatečnými pytli mouky a krabicemi kondenzovaného mléka. Zdá se, že jediné řešení nabízí tolik odmítané slovo globalizace. Ekono micky silné státy a světové organizace musí nabídnout strádajícím zemím účinný program – ekonomický, politický, sociální.

Již dnes se mnohé státy brání před přistěhovalci, uprchlíky. A to se populační nerovnováha bude jen zvyšovat. Porodnost ve vyspělých státech klesá, v zemích rozvojových prudce stoupá. Jak dlouho se ještě bude hladová a nemocná většina světové populace dívat na nasycenější menšinu?

ZAOSTŘENO NA SEVERNÍ KOREU

Že právě snídáte, obědváte nebo večeříte? Nenechte si kazit chuť, v Severní Koreji také zrovna jedí – byl to dědeček, maminka, nebo snad sestřenka? Pieta je krásná věc, láska ještě krásnější, ale hlad je hlad a jíst se musí, obzvlášť, když jste včera na ulici potkali smrt.

Pouhých sto kilogramů rýže na osobu a rok má Severní Korea na konci dvacátého století. Poslední stalinistický režim světa přivedl svou politikou zemi k naprosté bídě, bezmoci, beznaději a hlavně hladomoru. Z celé země přinášejí agentury katastrofické zprávy. V horách na severu umírají v koncentračních táborech desetitisíce lidí. Lidé vyžívají se sedmdesáti gramy rýže, jedí kořínky, listí, kůru stromů. Mnohdy klečí na trávníku a z posledních sil se cpou trávou. Mezinárodní červený kříž, jenž byl zpoč átku katastrofy jednou z mála organizací, kterým režim povolil v zemi působit, zjistil dokonce, že jsou místa, kde živí jedí své mrtvé. A hladomor se stahuje i do velkých měst.

Dostatek potravin nemá 23 milionů Severokorejců, mnozí z nich jsou ohroženi přímo hladomorem. Špatná výživa snížila tělesnou váhu a výšku obyvatel Severní Koreje, některé lékařské týmy dokonce varují před snížením IQ u budoucích generací. Příčinou přicházejícího hladomoru ale nejsou mohutné záplavy z let 1995 a 1996, na vině je politika “čučche” (soběstačnosti), jež byla prosazována vládou pod taktovkou velkého, již zesnulého Kim Ir-sena. Vidina soběstačnosti a politika Severní Koreu dokonale izolov aly. Jediné, co v době, kdy se ve městech vypíná elektřina, kvete, je export zbraní.

S mezinárodní humanitární pomocí dělal od počátku krize Pchjongjang potíže. Došlo dokonce k obviňování Jižní Koreje, že nenabídla konkrétní pomoc. Pokud se nějaká pomoc do země přece jen dostala, skončila v rukách armády. Dnes už se situace postupně zlepšuje, potravinová pomoc se dostává k civilnímu obyvatelstvu.

Analytici světových organizací hledají varianty možného vývoje na severu Korejského poloostrova. Jediné, na čem se všichni shodují, je, že tento režim dlouho nevydrží a že jistě nedojde ke sjednocení celého poloostrova, jak se domnívají mnozí Severokorejci, když poukazují na sjednocení Německa. A tak svět spekuluje a nabízí zhrouceným a hladem umírajícím lidem potraviny. Co nás může těšit je, že Česká republika se do humanitárních akcí zapojila také.

HLADOMOR

Extrémní a dlouhotrvající nedostatek jídla, který způsobuje permanentní pocit hladu, vychrtlost zasažené skupiny, resp. populace, a podstatný nárůst úmrtnosti. Hladomor může být klasifikován podle toho, jakou skupinu zasáhl, a podle lokace postižených. Obecně hladomor zasahuje všechny vrstvy populace v zemích s nedostatkem potravy, samozřejmě ne všechny vrstvy postižených jsou na stejném stupni hladomoru. Místní hladomory jsou koncentrovány pouze v určitém regionu země, nedostatek potravy se však pr ojevuje v zemi celé. Hladomor je klasifikován jako stav, kdy určitá skupina populace trpí z celé země zasažené nedostatkem jídla největší bídou.

Stav vyvolaný nedostatkem potravy. Pocit hladu je řízen hypotalamem a většinou jej provází peristaltika prázdného žaludku. Pokud nepřijímáme potravu dvanáct hodin, lačníme, pokud déle, hladovíme. Faktorem ovlivňujícím dobu, po kterou vydrží člověk hladovět, je zásoba tuku v organismu. Přežít hladovění lze při uchování přísunu tekutin do ztráty max. 50 až 60 % tělesné hmotnosti.

Přehled hladomorů (do roku 1985):
3500 př. Kr. Egypt, první psaná zmínka o hladomoru.
436 př. Kr. Řím, tisíce hladovějících lidí se dobrovolně utopilo v řece Tiber.
310 Británie, 40 000 mrtvých.
917-18 Indie, Kašmír, obrovská úmrtnost. Koryto řeky Jhelum naplněno mrtvými těly.
1064-72 Egypt, záplavy na Nilu trvaly 7 let. Objevil se kanibalismus.
1069 Anglie, normanská invaze. Kanibalismus.
1235 Anglie, 20 000mrtvých v Londýně.
1315-17 střední a západní Evropa, vydatné deště. O 10 % vyšší úmrtnost.
1333-37 Čína, 4 000 000 mrtvých.
1347-48 Rusko, deště a mrazy zapříčinily hladomor na Volze.
1594-98 Indie, kanibalismus. Přidal se mor.
1600 Rusko, 500 000 mrtvých. Mor.
1630 Indie, válka, sucho a poté povodně. 30 000 mrtvých.
1650-52 Rusko, povodně.
1677 Indie, Hyderabad, déšť, vysoká úmrtnost.V každé vesnici přežili dva až tři lidé.
1693 Francie, hladomor popsal Voltaire.
1769 Francie, 5 % populace zemřelo.
1769-70 Indie, nepřesný údaj: zemřelo 3 000 000 až 10 000 000 lidí.
1770 východní Evropa, 168 000 mrtvých v Čechách, 20 000 v Rusku a Polsku.
1790-92 Indie, kanibalismus.
1803-04 západní Indie, sucha, válka. Tisíce mrtvých.
1837-38 Indie, sucho. 800 000 mrtvých.
1845-49 Irsko, velký bramborový hladomor. Milion mrtvých. Emigrace.
1866 Indie, 1 500 000 mrtvých.
1868-70 Indie, sucho. Po hladomoru následovala horečka.
1874-75 Asie, Minor, 150 000 mrtvých.
1876-78 Indie, sucho. 5 000 000 mrtvých.
1892-94 Čína, sucho. 1 000 000 mrtvých.
1896-97 Indie, sucho. Více než 5 000 000 mrtvých.
1899-1900 Indie, sucho. 3 250 000 mrtvých.
1920-21 severní Čína, sucho. 20 000 000 hladovějících, 500 000 mrtvých.
1921-22 Rusko, Ukrajina, povodí Volhy, sucho. Počet mrtvých od 1 250 000 až 5 000 000.
1928-29 Čína, 3 000 000 mrtvých.
1932-34 Rusko, Ukrajina, kolektivizace vyvolala odplatu zemědělců – vybíjení dobytka. 5 000 000 mrtvých.
1941-43 Řecko, válka. 450 000 mrtvých.
1941-42 Varšavské ghetto, válka. 43 000 mrtvých.
1941-44 Leningrad, válka. 1 000 000 mrtvých.
1943 Rwanda, Urundi, 35 000-50 000 mrtvých.
1943-44 Indie, Bengálsko, 1 500 000 mrtvých.
1947 Rusko, obilí vyvezeno do zahraničí, nezbylo pro vlastní lidi.
1960-61 Kongo, válka.
1965 Indie, Bihar, sucho. Tisíce mrtvých.
1967-69 Nigérie, Biafra, válka. 1 500 000 mrtvých.
1968-74 Sahel, sucho. 500 000 lidí mrtvých.
1973 Etiopie, sucho. 100 000 mrtvých.
1974 Bangladéš, záplavy.
1974 Somálsko, sucho. Rusko pomohlo přesídlit strádající nomády na jih země.
1975-79 Kambodža, 1 000 000 mrtvých. Politika genocidy Rudých Khmerů.
1983-85 Sahel, sucho. Hladovělo 22 000 000 lidí.

Zpracovala Adéla Knapová (Podle zdroje Encyclopedia Britannica)

SPASITELŮ BYLA SPOUSTA
ROZHOVOR S PROFESOREM MUDr. JIŘÍM DUNOVSKÝM
Jiří Dunovský se zabývá sociální pediatrií, je konzultantem UNICEF. S jeho jménem jsou u nás spojeny projekty vesniček S.O.S. a krizových center pro týrané děti. Je lékařem, který v roce 1984 zažil hladomor v Etiopii.

. . . . .

Hladomor na stránkách novin a hladomor viděný přímo v terénu. Je to rozdíl?

Je to šok a zdrcující zkušenost. I dnes obtížně hledám vhodná slova. Pro mě to byla především ta zdrcující zkušenost.

Šok, není to pro lékaře zvyklého na ledacos silný výraz?

Není. Už začátek stál za to. Jeden den jsem byl doma, v bytě s plnou ledničkou, a za dva dny jsem se pohyboval oblastmi, kde se už druhý rok nic neurodilo, kde se lidé soustřeďovali kolem měst do záchytných táborů a vymíraly celé vesnice. Do toho se navíc promítla bezmoc mého postavení, protože já jsem se sice do Etiopie dostal jako člen delegace UNICEF za Československo, ale rychle jsem zjistil, že nemůžu pomoct tak, jak bych chtěl. UNICEF tehdy měl jen koordinovat a ovlivňovat rozdělování pomoci o bětem hladomoru.

Jak funguje takový záchytný tábor?

Krůček od smrti, nebo byla již hranice mezi žitím a nežitím překročena? Přežít hladovění lze při uchování přísunu tekutin do ztráty maximálně 50 až 60 % tělesné hmotnosti.

Základem je, aby se v něm k lidem dostala nezbytná strava a zdravotnická pomoc za přijatelných hygienických podmínek. To je ovšem jen přání. Byl jsem třeba v táboře o 60 000 lidech, kde ti, kteří se už nemohli slabostí hýbat, jen bezmocně leželi a pomalu umírali. Zdravotnická služba nestačila odnášet mrtvoly.

Dá se vůbec ještě v takové situaci věnovat zvýšená péče dětem?

Teoreticky vzato – měla by se. V praxi je to ale obtížně proveditelné, protože děti jsou skupinou, která je vždy hladem zasažena nejvíce. Problémem je už porod. Narodí se matce, která je vyhladovělá, sama nemá dostatek potravy, natož aby dítě slušně živila. Trpí deficitem železa, bílkovin a mnoha dalších látek potřebných pro holou existenci. Číhají na ni řady infekčních onemocnění, kterým ona snadno podléhá. Dítě se tedy narodí, je špatně opečováváno, protože matka to v takových podmínkách neumí a hladomor jí navíc ještě rozbil klasický systém, podle kterého funguje kmen a vesnice. S hladomorem přijdou infekce – hlavně z nákazy kontaminovanou vodou, která je v obrovských táborech hladovějících lidí zcela běžná.

Zažil jsem dětský tábor, který byl otřesný už tím, že všechny děti v něm byly sirotci. Nikdo z vedení tábora mi nebyl schopen odpovědět na otázku, co s nimi bude dál.

To už narážím na širší problém celé černé Afriky. Africká rodina není nijak zvlášť silná. Civilizační faktor ji velmi snadno rozbíjí, a když zemřou rodiče, tak většinou není nikdo, kdo by se o dítě postaral. To je rozdíl od arabského světa, kde třeba neexistují sirotčince. Tam je rodina tak silná, že se v takových případech o dítě postará. Tam ano. V Africe ne.

Tady jsem zkrátka najednou viděl pět tisíc dětí na jednom místě a nikdo nevěděl, co s nimi bude dál. Tříleté, pětileté nebo dvanáctileté, to není podstatné. Musíte je nějak nakrmit, zabavit, a při tom je jisté jen jedno. Že sedí, hrají si, pláčou a čekají na jídlo. Dvakrát denně se rozdávala krupicová kaše s mlékem.

A je zde ještě jedna věc, která vám na spánku nepřidá. Problém infanticidy – zabíjení narozených dětí, jež není možné uživit. Prakticky v každém záchytném táboře to bylo stejné. Novorozené děti se vyhazovaly za plot, který ráno obcházela stráž. Dítě, které ještě žilo, odnesla na středisko, kde stejně zemřelo a bylo pohřbeno.

Je v takové situaci rozdíl mezi táborem a okolím?

Na první pohled hladomor z jedoucího auta nepostřehnete. Ale jen z jedoucího auta.

Když jsme poprvé zastavili, že se najíme, tak se v okamžiku kolem nás seskupilo asi dvě stě lidí. Nic neříkali. Jen se dívali, jak jíme rybičky z konzervy. Co jsme mohli, to jsme rozdali, a rychle odjeli. Trapnost a bezmoc. Za dva dny nám při podobné zastávce jedna matka vstrčila do auta svoje tříleté dítě, ať ho vezmeme s sebou. Že tady nemá šanci na přežití. Dala ho na klín kolegyni z Německa, která zrovna seděla vedle řidiče. Ta se z toho naprosto zhroutila. Mně prodával manžel svoji mladou ženu i s dítětem. Chtěl ji zachránit a zoufale řval, ať si ji koupím, že ji prodá levně, že to není fér, když ji nechci.

Afrika je k hladomorům “náchylnější” než ostatní světadíly. Důvody?

Ony se dají poměrně rychle vysledovat v několika oblastech. Jednak je to neustále postupující poušť, dále neproduktivní hospodaření a potom nefungující vzdělávání lidí – jakýsi pozůstatek kolonialismu – tehdejší minimální snaha kolonialistů vzdělávat místní obyvatelstvo se nám dnes vrací spolehlivěji než australský bumerang. Největším problémem ale asi zůstává kmenový systém. Neustále v něm doutnají válečné konflikty – i když se vám na první pohled zdá, že všude vládne klid. Do toho zasahuje širší v ztah politiky, elity a vzdělání. Vzdělání zde spolehlivě umožňuje být elitou, ale vzdělaná elita, to jsou většinou vojáci, kteří jsou u moci. Aspekt vojenské síly spojené s politickou silou a korupcí, která z toho vyrůstá, je spolehlivě kontraproduktivní.

A výsledek? Lidské zdroje se tady většinou spotřebovávají pouze k tomu, aby se vládlo a válčilo, a ne aby se tvořilo.

Proč tedy na tom není tak špatně Jižní Amerika, která je v tomto Africe v mnohém podobná?

Tam jsou většinou diktatury, které se udrží u vlády podstatně déle. V Africe ne. Tam je situace – “My jsme kmen a kdo je víc?” V každém konfliktním africkém státě je takových “kdo je víc?” několik. Tak máte zaděláno na neustálé nebezpečí války uvnitř státu.

Mají hladomory ve světě podobný průběh?

Prosím vás, když už všechno kolabuje a člověk je na hranici života, protože nemá co jíst, tak to asi bude všude stejné. Odlišnost je v tom, jak k hladomoru přistupuje postižený stát a nakolik o něj projeví zájem mezinárodní organizace. Přesněji, nakolik se postiženému státu podaří zájem vzbudit. Hladomor se totiž pokaždé stává politickým problémem, protože postižená země se nerozkládá jen ekonomicky, ale především politicky.

Budeme mít vůbec někdy šanci zárodky hladomorů nebo už probíhající hladomory zvládat?

K našim šancím zvládat hladomory – to je otázka související s uspořádáním světa. Stále je tu bohatý a chudý svět. Bohatý svět spotřebuje 80 % energie a rozvojový 20 %. Přitom z hlediska počtu lidí je to 1 miliarda v rozvinutém světě a 4 miliardy v rozvojovém světě. Domnívám se, že pokud se z rozvojových zemí bude převážně “cucat” a nebudou vedeny k soběstačnosti a stabilitě, tak naše šance na zvládání hladomorů budou o pořádný kus nižší. Státy, do kterých zasahuje tzv. sahelská zóna, hraničící už se saharskými polopouštěmi, jsou a budou na tom nejhůř. Jak přírodně, tak sociálně a politicky. Dnes se tam vedou řeči o zastavení postupu Sahary, o jejím osídlování. Jenom řeči, a přitom je kam spěchat, protože podle výsledků měření při takzvané rychlé desertifikaci, za velkého sucha, jen v období 1970-1974 postoupila Sahara k jihu o 150 km. Já si myslím, že pokud to jednou bude možné všechno zvládnout, tak určitě ne dary. Pomáhat tak, že tam budu vozit obilí, není řešení. Řešením je otázka zavádění programů boje proti hladu.

A osvěty.

…samozřejmě osvěta. Hezké zaklínadlo, ale spasitelů už byla spousta. To říkal i Kristus, že si musíme pomáhat. Uvádět tady osvětu je moc pěkné, ale prvotní bude ustálení politické situace. Stabilizovat regiony politicky tak, aby mohly obnovit ekonomiku. Tomu je třeba pomáhat a hned potom podporovat a rozšiřovat vzdělání – dětí především.

Hrozí nám daleko drastičtější hladomory než dosud?

Může to být horší. Pokud se potvrdí globální oteplování atmosféry, další zvětšování ozonové díry atd… Na druhé straně jsme zkušenější. Poučenější. Organizace, jako třeba UNICEF, hledají pro postižené oblasti laciné a prosté metody, které zvládnou všichni. Je třeba, aby došlo ke zlepšení zdraví populace a lidé se začali o sebe starat aktivně. Ono to vyznívá na první pohled divně, ale tady je nutno začít apelem na základní hygienické návyky.

Musím vědět, že nemohu jít na velkou někde uprostřed vsi, že musím na záchod, že si po stolici musím umýt ruce. Všechno jsou to zdánlivě nejprimitivnější věci, ale tak začíná uvědomění, životní styl a zdraví.

Když mám naději dožít se více než pětatřiceti let života, tak už je to strašný pokrok.

Co je podle vás klíčové pro existenci jedince v takových oblastech?

Bída a hlad. Jednoznačně. Bída je rozsáhlý fenomén, který prostupuje vším. Jde společně s hladem, ale bída je širší. Hlad je, když mám hlad a potřebuji se najíst. Bída, to už je nedostatek oblečení, vzdělání, možnosti začlenit se do společnosti – například psychická bída, nebo duševní strádání. Bídu může pociťovat i najedený člověk. Hlad, ten mi definuje limity bídy. Když nemám co jíst, přestávám existovat.

Jaký byl tehdy návrat do sytého světa?

Do té doby byl hladomor pro mě něco, o čem jsem věděl, že existuje, a najednou jsem si na něj poprvé sáhnul. Byl to ale příšerný dotek. Totálně mě rozbil. Po návratu jsem z toho byl úplně frenetický. Navíc se k tomu ještě přidala lhostejnost úřadů. Těm tu bylo úplně jedno, co jim říkám. Úředníkům jsem popsal, jak to tam vypadá, navrhl projekt, že tam pojedu znovu a budu prakticky pomáhat, že dám dohromady skupinu lékařů se stejným cílem. Nestalo se nic. Nezájem.

VODA A ČAS

Průměrná spotřeba vody ve venkovských oblastech Afriky činí 8 litrů na člověka. Průměrná vzdálenost sídel od vodního pramene je kolem 3 kilometrů. Sedmičlenná domácnost potřebuje v takových podmínkách každý den 56 litrů vody, což jsou tři cesty k pramenu a 18 kilometrů chůze. Dohromady 5 pracovních hodin, které musí někdo z domácnosti obětovat pouze na tuto práci.

Jestliže se vodní zdroj nachází do 500 m od lidských sídel, spotřeba vody okamžitě naroste až na 20 litrů na osobu, tedy 140 litrů na domácnost denně, což znamená 7 cest pro vodu, 7 kilometrů chůze a 2 ztrátové hodiny. V průměru tak každá venkovská domácnost obětuje na zabezpečení vody pro sebe asi 3 hodiny práce.

V uvedených podmínkách dnes jen v Africe žije podle odhadů asi 258 mil. lidí. To je 37 milionů domácností, které denně ztrácejí ony 3 hodiny. Za 365 dnů v roce už je to 40 miliard hodin času obětovaného na práci, která je nutná, ale neproduktivní. Na práci, kterou většinou vykonávají ženy a děti. Neuvěřitelný potenciál 40 miliard hodin se v Africe každoročně rozplývá bez možnosti využít ho na péči o děti, vzdělávání, výchovu a produktivní práci.

Překvapilo mě, že domov Adolfa Borna zdobí především autorovy obrazy. Jako by mu ostatní malíři nedopřávali tu směs krutosti, hravosti a ironie, kterou patrně potřebuje stále cítit. Jeho oblíbení mistři vlámského a holandského malířství, kde se na plátnech odehrává podobné groteskno, jsou příliš nedostupní. Zvláště po rozhovoru jsem pochopil, že umělec je okouzlen vnějšími spektakulárními karnevalovými výjevy. Vlastně si ho podmanily natolik, že si v nich hoví jako v příjemném vězení, z jehož oken l ze pozorovat svět, a v komůrce, nejlépe v alchymistické dílně, pak transformovat to, co vidí a cítí, i své vidiny. Malířovu lásku k rituálům, k uniformám dokládá již proslulá sbírka klobouků. Je na ni hrdý, stejně jako na dobu, v níž klobouky a uniformy ještě hrály podstatnou roli.

. . . . .

Adolf Born

Zvláště u kumštýře hraje vždy podstatnou roli dětství. U vás je spojeno třeba s dědečkovou půdou, kde jste v němčině hltal knihy z Rakouska-Uherska (Mein Österreich), s obdivem k pestrobarevným uniformám…

Je to vlastně to nejmarkantnější, z čeho žiju doposud. Dostalo to další návaznost: je o mně známé, že jsem notorický příznivec monarchie Rakouska-Uherska. Dokonce jsem jednou řekl, že František Josef je náš poslední státník, kterého jsem uznával. Pravdou je, že dodnes je pro mě gró nápadů a inspirace objevování půdy a listování v dědečkových knížkách. Stále s touto dokumentací pracuji.

Ale to je spíše estetická nežli etická inspirace…?

Estetická…? Mám to spojené s koncem první světové války, kdy zmizely uniformy v pravém slova smyslu. Staly se z nich khaki mundúry, v nichž i velmi inteligentní mladý člověk vypadá jako blb. A je jedno, jestli jde o americké, německé nebo české uniformy, prostě ztratily glanc. Nošení bílých rukaviček, přidržování šavle při chůzi… to všechno byl rituál. A ten skončil. Od té doby není na světě v této oblasti téměř nic zajímavého.

Takže vám schází rituál?

Samozřejmě. K těmto rituálům lze přiřadit i zahradní koncerty, ať už Offenbacha nebo Strausse, kde promenádovali džentlmeni, v ruce hůlku se stříbrnou rukovětí, a dámy vířily prach svými dlouhými šaty… To všechno vytvářelo atmosféru, k níž už dnes žádná není adekvátní.

Tatínek byl železničář. Tohle povolání vyvolává romantické představy, vyvolává touhy… Pamatujete si na ně?

Už jako dítě jsem chtěl být malířem, nebo cestovatelem. Nebyla jiná alternativa. I v dobách nedávno minulých, kdy vše bylo tak šíleně obtížné a tak šíleně šedé, celá rakousko-uherská monarchie ve mně vyvolávala to nejlepší: člověk se mohl pohybovat po ohromném teritoriu bez obtíží. Naštěstí je to dnes možné nejen ve fantazii. I když moje generace je vždy skeptická: on se někdo najde, kdo nám zase zavře hranice.

Myslíte?

Jsem o tom přesvědčen.

Ještě k té monarchii. Vy byste si ji dnes přál v Čechách?

Samozřejmě, ale vím, že to není možné. Mně se líbila, když zaštiťovala stát, který už svou velikostí budil u lidí úctu. Byly jenom dva militantní a nebezpečné státy: Německo a carské Rusko. Monarchie v České republice je nonsens, ale monarchie ve státě, který by připomínal Rakousko-Uhersko, je adekvátní.

Blíží se k tomu snahy Evropské unie?

Nejsem příznivec levicových poslanců a v Evropské unii mají převahu.

Ale je tam bývalý monarcha Otto Habsburský…?

Bohužel, kdyby už nepřekročil svou věkovou hranici, byl by to býval naprosto perfektní zástupce monarchie.
Než my vstoupíme do Evropské unie, uplyne přinejmenším doba jedné generace. A kdoví jestli se tam potom dostaneme.

O svém dětství asi smýšlíte jako o šťastném období. Víte, co ho činilo šťastným?

Bylo stráveno v mně milých územních celcích – v jižních Čechách na hranici s Rakouskem, v Nuslích v Praze, kde jsem žil od pěti let, a pak na Pankráci. České Velenice byly kuriózní svým malým pohraničním stykem – ženské propašovávaly pod živůtky různé šperky z Rakouska, a také tu byl moderní biograf. Když se v něm nehrálo, přešlo se na druhou stranu do Rakouska. Žití v tomhle městečku, kde byly otevřené hranice, mě svým způsobem utvářelo, inspirovalo. V Nuslích a na Pankráci byly co do rozlohy nejvě tší poutě. Miloval jsem zápasnickou arénu a pak atrakce, jakési stany, kde nehnuté postavy ve zvláštních obrazech ukazovaly, jak bude vypadat svět za sto let. Nebo záhadná Marion, která uhádla, co měla jistá madam v kabelce…

Jak vás tak poslouchám, měl jste tak harmonické dětství, že vám z něj zůstaly hlavně příjemné obrazy, scenerie, rituály.

Ano, s rodiči jsem měl harmonické soužití.

Takřka ve všech obrazech nebo ilustracích se objevuje žena, byť třeba jenom její část: nohy, vlasy, ňadra… Jaký jste měl vztah k mamince?

Když na to tak vzpomínám, řekl bych: tichý… U syna je trošku legrační, že nedává příliš najevo, co se mu líbí.

Žena je pro tvůrce stále inspirující zdroj. Čím vás opačné pohlaví nejvíce oslovuje, inspiruje?

Hlavně výtvarně. Ale je to kupodivu spojeno s určitým nádechem humoru. Samozřejmě se to týká i určitých typů mužů. Člověku je prostě už dané, jestli se na určitou problematiku dívá humorně, nebo vážně. Moji kolegové na akademii byli vždycky v pojetí mužskýho nebo ženské skutečně vážní. Lesk ve vlasech nebo v očích… Zatímco já se svým přítelem Oldřichem Jelínkem, se kterým jsem chodil do gymnázia a na vysokou školu, jsme všechno bra li jako absurdní humor. Ale v proklatě nebezpečných dobách.

Vy jste tenkrát kreslili do Dikobrazu a pak do Mladého světa…

V Dikobraze jsme se věnovali spíše komunálním záležitostem nebo vtipům, které lze s přimhouřením oka nazvat filozofickými. Tam nedocházelo k velkým absurdnostem, ty začaly na vysoké škole před výborem Svazu mládeže a my byli pokaždé rádi, že nás po těch průšvizích nevyhodili.
Nepatřím k lidem, kteří tvrdí, že nemohou být ani den bez ženy. Jsem spokojen po boku své ženy, stále se mi líbí, a mimo to mi pomáhá s mnoha věcmi, třeba s výběrem výstav.

Převažuje u vás pragmatický přístup?

No jistě. Člověk musí vyjít hodně z praktických přístupů. Zejména výtvarník má pouze dvě možnosti: nazírat svou práci, jak jste to nazval, z praktického zorného úhlu, anebo žít jako bohém, ale tato kritéria už splňuje opravdu málokdo.

Čím myslíte, že to je?

Mladí výtvarníci touží po lukrativních a dobrých zakázkách. My jsme tenkrát byli rádi, že můžeme vůbec někde ilustrovat. Peníze nás tolik nezajímaly.

Cítíte před ženami podobný respekt jako třeba před zvířaty? U obou převládá intuice (instinkt) nad rozumem…

Člověk má rád chytrý zvířata, chytrý ženský i chytrý mužský.
Mě třeba nezajímá okruh přátel, kteří inklinují k ateismu nebo nemají zájem o cestování.

Vy jste založením spíše introvertní, kdežto vaše obrazy a kresby nic neskrývají: emotivně, hravě, trošku i krutě vykreslují vaše pocity, vidění světa. Projektujete si v nich to, čeho se v osobním životě neodvážíte?

To je možná správná úvaha. Jsou ironizující a kruté, ale to je v pořádku: svět je krutý.

Myslíte, že svět je víc hravý než krutý, nebo opačně?

Spíše je krutý. Třeba Bergman a Fellini. Fellini nikdy nezastíral žádnou krutost, ale převažovalo u něj to výtvarné a ironizující. Zatímco u introvertního Bergmana jenom rýma mezi milostným párem v něm vzbuzuje nápady, co všechno komplikovaného může mezi ním vzniknout. Mně byl Fellini vždy bližší. U spisovatelů jsou mi blízcí Poláček, Hašek a Hrabal. Jimi jsem okouzlen.

Vaše díla jsou někdy jako prales snů prolezlý zvířaty. Vypadá to, jako by ona byla vaším záchytným bodem, jako by bez nich lidský život neměl cenu…

Myslím, že to tak je. Tím neříkám, že by každý měl mít doma zvíře. V lidech je enormní krutost k zvířatům. Já jsem se snažil jiným způsobem navázat na bajkáře. Ti ukazovali negativní vlastnosti tím, že přisoudili lidem třeba liščí hlavy… Ukazovali, že se lidé chovají špatně – ne jako zvířata – ale když použili zvířecí hlavy, lidi to ochotněji přijímali. Negativní vlastnost v lidské podobě by neakceptovali. Tímto směrem jsem nikdy nešel, ale splynutí světa lidí a zvířat mě vždy fascinovalo. Myslím si, že když patnáctiletý člověk dokáže týrat zvíře, totéž dokáže vůči lidem. Je to vlastně pro společnost ztracené individuum.

Vaším duchovním bratrem byl kolega Oldřich Jelínek. Vy jste se dokonce ze začátku pod kresby podepisovali oba. Ceníte si kamarádství víc než lásky?

My jsme věděli, že jedině spolu se budeme krotit, a že když nás vyhodí z redakce, nic si z toho nebudeme dělat. Na téhle bázi se nám snáze vkráčelo do světa dospělých: věděli jsme, že svět – zvláště tehdy – není příjemný. Ale že by kamarádství bylo víc než láska…? Tahle paralela nesedí ani u jiných, ani u mne. Myslím si, že člověk si ke stáru vybírá přátele hlavně ze sféry, kde obdivuje také jejich práci. Když jsem se seznámil s Rudolfem Hrušínským, vzniklo z toho přátelství až do jeho smrti. Stej ně tak s Kamilem Lhotákem. Při slovu kamarádství se mi vybaví dvě skupiny lidí, kteří tohle slovo rádi používali: sokolové a německá protiváha sokolů – ordneři. Ti šermovali a vzájemně si zasypávali jizvy solí a pepřem, aby nezarůstaly. Tohle přátelství a kamarádství mi nic neříká.

Vy mi stále jakoby nechcete rozumět. Pro některé muže je přátelství cosi víc než láska. V lásce se třeba dělají hlouposti, většinou postrádá humor, ale zase povznáší, kdežto dobré přátelství humor živí, ironizuje povznášení…

Když najdete partnerku, která má stejný smysl pro společné věci, tak láska je stmelující a obohacující. Já bych kupodivu lásku k partnerce dal na první místo, ale člověk dlouho nesmyslně a legračně hledá, a když se to pak povede, je to primární. Zatímco přátelství primární není: staří lidé bez toho často mohou být.

Vašimi přáteli byli mimo jiné Mikuláš Medek, Vladimír Boudník, František Muzika – vaše protipóly: jiné pojetí malby, odlišné povahy… Co vás k nim pojilo? To, co u sebe postrádáte?

Vámi jmenovaní byli spíše mí známí než kamarádi. Boudníka jsme brali jako zajímavého, bláznivého člověka, který měl schopnost objevit ve výtvarném umění něco zvláštního. U Muziky a Medka jsem si cenil též výtvarného přínosu, ale byli spíše kolegové, které člověk s úctou zdravil. Kdežto Hrušínský nebo Lhoták mimo to, že je člověk zdravil s úctou, byli kamarádi, za které by člověk i něco obětoval.

Tito vaši známí si prošli několika tvůrčími obdobími. Případné srovnání poskytuje třeba František Kupka, jeden z našich nejznámějších malířů, který měnil i styly. Čím to, že vy jste se od 60. let nijak výrazně neodklonil?

Já jsem to měnil pouze z praktických důvodů: třeba karikaturu nebo to, co z ní vychází, která je tištěná jenom pro reprodukci, jsem přenesl do grafiky. Měním pouze techniky. Kupka byl vlastně donucen měnit styly. Když propadl kouzlu hudby a chtěl ji nějak vyjádřit, musel opustit svůj skoro realismus nebo politické kresby.

Pokud bych vás s někým srovnal, napadá mě František Tichý, Josef Lada a trochu Hieronymus Bosch.

Vaše připomínky tentokrát beru. Pociťuji jako urážku, že se teď z důvodů mně neznámých nedostává Františkovi Tichému publicity jako předtím. Mladými lidmi byl vždy ctěn. Já ho stále považuju za jednoho z našich nejlepších ilustrátorů a grafiků. Stejně tak miluju Ladu. Jednou mně bylo nabídnuto ilustrovat Švejka. Takřka uraženě jsem to odmítl: nikdo nemůže udělat lepší ilustrace ke Švejkovi než Lada. Všeobecně se ví, že když Picasso procházel v Paříži výstavu našich umělců, zastavil se u jediného ko utu – u Lady. Bosch a stejně Pieter Brueghel mají zvláštní objevování světa. U Brueghela je to třeba souboj půstu s karnevalem. A Bosch… Od něho miluji všechny obrazy.

U těchto dvou malířů je též krutá ironie jako u vás, jen je méně laskavá, stejně jako jejich doba…

Člověk je ovlivněný těmi umělci, kteří mají podobnou povahu a podobný názor, a pak si je vybírá jako starší bratry. Ještě bych je rozšířil o tvůrce holandského malířství, kteří se naprosto lišili od evropské malby: v hospodě vyráží jeden druhému zuby, další si už připravuje vidle, druhý v koutku čurá a z okna to někdo pozoruje… Tenhle bizarní konglomerát tohoto zvláštního dění nenajdete v tehdejší malbě nikde jinde. Holanďani se jako jediní odloupli třeba od antiky nebo církevních artefaktů.

Čím vás tahle ironická krutost přitahuje? Svým “čistokrevným” puzením k přežití?

Přítomnost krutosti v ironické kresbě nebo grafice u mě znázorňuje, co mně je, nechci říct, odporné, co mně nesedí a co je v lidech neustále přítomno.

A proto máte potřebu krutost ironizovat?

Přesně tak.

Bojíte se jí?

Je mně spíš odpuzující.

Když je člověku něco odporného, spíše se tomu vyhýbá…

Člověk se osobně tak často s krutostí nesetkává, ale určitému prvku naší kruté debility se nevyhne třeba u řidičů. Myslím si, že v našem národě je přítomno hodně takového, čemu nelze říkat inteligence. Ale nechci to nazývat debilitou; je tady málo inteligentních lidí, kterých by si člověk vážil.

Mají Češi podle vás také trochu schizofrenní povahu? Mám na mysli jejich závist, nesnášenlivost, úskočnost, a na druhé straně smysl pro humor a sounáležitost, kterou třeba předvedli po vítězství hokejistů v Naganu nebo při povodních?

Promiňte, kdo neskáče, není Čech… To už si nedokážu představit větší blbost. Oslavovat vítězství hokejistů rozbíjením flašek, to jsou ty nejhorší hospody vlámských malířů: to je sounáležitost ožralých. S tou schizofrenií souhlasím: Češi mají určitý druh humoru, který je svým způsobem rozbíjející. Ve všech těch diktaturách, které jsme zažili, přispíval tento humor k nestabilitě těch diktatur. Pak je tu enormní závist, a na druhou stranu sounáležitost v krizových situacích. Nikoli v těch dobrých, kt eré končí, jakmile pomine nebezpečí. Českou povahu nelze odsoudit kompletně, ale má spoustu nevhodných jevů. Ostatně já nemám iluze o více národech. Pamatuji si na Vlasovce, kteří procházeli kolem našeho baráku během Pražského povstání; od začátku jsem věděl, že oni osvobodili Prahu, a považuji za největší svinstvo, co se mohlo stát, když je Angličané vydali Rusům. Vím, že Švýcaři vydávali židovské uprchlíky, a mohl bych pokračovat.

Jaký máte vztah ke sportu, ke soutěživosti…?

Mám rád lyžování, ale kolektivní sporty mi nic neříkají. Moje generace propadávala fotbalu. Chodil jsem i na tréninky, ale mé okouzlení skončilo přesně v mých devatenácti letech.

Jaký máte vztah k alchymii?

Samozřejmě mám rád celou dobu Rudolfa Druhého. Považuji pouze dva panovníky za takové, kteří stojí za řeč: Rudolfa Druhého a Karla Čtvrtého. Ale můj osobní vztah k alchymii není žádný, odehrává se pouze přes výtvarno: vybavení alchymistických dílen, jejich didaktické zakódované tabulky…

Znáte kresby Mauritse Eschera?

Znám, to byl holandský kreslíř.

To je taková výtvarná alchymie: jak on kouzlil s architekturou a tvary, tak vy čarujete s povahami lidských těl, živočichů a rostlin…

Já se u mnoha námětů inspiroval alchymisty. V motivech holandských obrazů se alchymisté často objevují; roztrhaní, zubožení, sotva seženou pár guldenů, aby mohli dřepět u svých tyglíků, u krbů s dmychadly… Okouzluje mě ten rituál. Stejně jako ta rakousko-uherská armáda ve svém období včetně těch uniforem. Svět, který jsem prožil v dětství, mi připadá bizarní, až legrační. Člověk může prožívat v dětství něco mnohem horšího, ale v naší zemi je to spjaté spíše s tím legračním.

Prožil jste vůbec nějaké těžké období?

Jsou to období nemocí mých blízkých a mých, to lze snad nazvat těžkým obdobím?

Zažil jste tak vyhrocené situace, kdy humor šel stranou?

Ano, ale naštěstí ne nadlouho.

Změnil se pak váš přístup k humoru: byl třeba krutější, nebo naopak laskavější?

To ne. I do dětských ilustrací vkládám něco agresivního: pes honí kočku a chce ji kousnout do ocasu… Děti jsou ochotny tyto prvky akceptovat. Člověk se mění určitými zážitky, to ano, ale u mne převládá optimistický přístup. Soužití lidí, i starých, a zvířat mě třeba naplňuje optimismem, zatímco pohled na perspektivu našeho státu mě naplňuje hlubokým pesimismem.

Nějak mi k vám nejde, že byste se zaobíral politikou, že by vás trápila…

Že bych byl ochoten nějak vystoupit, nebo vstoupit do politiky, chraň pánbůh, ale samozřejmě mě trápí, že lidé zapomínají na dobu od roku 1948 až do roku 1989. Nemohla už být stupidnější: všechno bylo postaveno na hlavu. Jak lidské vztahy, tak vztahy ke zvířatům, kdy bylo zlikvidováno právo na ochranu zvířat. Lidská hloupost byla dokonce povýšena na něco pozitivního. Ta doba nepřinesla ani záblesk něčeho pozitivního. Samozřejmě byla velmi inspirativní jako každá éra, která přinášela krutost a hloupo st. Tak se Holanďané bránili třeba proti španělské okupaci. Byla sice krutá, ale ne hloupá do bezmeznosti jako náš bývalý režim. Například útěk mnoha výtvarníků k dětské ilustraci přinesl její rozkvět. V Maďarsku, v Polsku byla dětská ilustrace povýšena na hlavní umění. Já tu dobu se svými přáteli nenáviděl tak enormně, že se té nenávisti nemohu zbavit ani teď. Ani stínem! Proto neuznávám žádné tlusté čáry a žádné odpuštění. Ačkoliv jsem věřící člověk.

Máte v okruhu svých známých lidi, kterým nemůžete odpustit?

Nemám, ale takové lidi znám. Na UMPRUM byl člověk – nebudu ho jmenovat, protože lidi se mění – který byl srovnatelný s typem esesáka, bojoval za komunistické ideály, a ten se pak oženil s Němkou a celý se přeorientoval: začal i jinak malovat. Nad těmito případy člověk může mávnout rukou, ale případy, kdy soudce ví, že odsuzuje nevinného na doživotí… Neexistuje nic hrůznějšího.

Takže dovedete odpustit?

Dovedu, ale s takovými lidmi se o žádnou radost nedělím. Nejhorší je, že lidi se příliš nemění. Zajímavé je, že přátelství, které bylo také postaveno na náboženství, víře – Pavel Suchdolák nebo Jarda Šerých -, to zůstalo, i když se vídáme jednou do roka.

Dá se říct, že jste silně věřící člověk?

Já jsem přímo katolík, já se té orientaci nebráním.

Ale ve vaší tvorbě, oproti Jaroslavu Šerých, se to nijak neodráží…

Ne, tohle mi není blízké. Kdo to dokonale dokázal spojit, je Vláďa Komárek. U Jardy Šerých mám rád jeho ilustrace. Naše přátelství spočívá hlavně v tom, že jsme nikdy nedokázali překročit určitou hranici danou našemu přesvědčení. Kromě stejného vyznání mě k přátelům váže stejná touha po cestování.

Vy cestujete též ve vaší fantazii, i když je často limitována konkrétním místem…?

To ano, ale já miluju cestování jako takové.

Vím, že vaším oblíbeným místem je Turecko…

Ale stejně intenzivně mám rád Řecko. Turecko je historií barvitější: když namaluju sultána s jeho dvorem, tak je to efektnější, ale Řecko miluju díky atmosféře: zvláštní, nedefinovatelné… Tam skutečně můžete vidět satyra nebo jednorožce mezi olivovníky. Stejně tak jsem miloval Krkonoše, protože tam jsem viděl trpaslíky. A lidi mi to pak už věřili. Ale dnešní Krkonoše přestaly existovat. Už je to pryč. Ale stále jsou mým inspiračním zdrojem.

Vy jste řekl, že od rána do večera můžete poslouchat barokní hudbu a džez. Přitom máte rád secesi, commedii dell?arte a též Strausse. Není to trochu…?

Strauss není muzika, kterou bych musel poslouchat pořád, ale když vidím jeho! To obrazové… Jinak moje generace vyrostla samozřejmě na džezu. Barokní hudba je svým pojetím džezu blízká. Moje generace nemůže uznávat rock, rep, heavy metal, stejně tak mě nebaví dnešní americké filmy.

Ty často kalkulovaně útočí na sentiment… Co vás naposledy dojalo?

Pravděpodobně se vrátím k tomu, když odešel do věčných lovišť Rudolf Hrušínský a Kamil Lhoták.

Ke slovu dojetí se mi váže pozitivní pocit…

Vždyť to byli dobří přátelé, lidi s velkým “L”. Tam se snoubí všechy pocity. Když bych měl jmenovat lidi, kteří pro mě symbolizují něco, co je tak vysoko, že se na ně člověk s dojetím uctivě dívá, tak vidím kardinála Tomáška. Rozhodně stojí daleko výš než naši všichni prezidenti.

Ve vašich obrazech princip hry hraje podstatnou roli. Kdy jste pocítil, že už nejste dítětem?… Pokud se vám to stalo.

Takový drasticky prožitý pocit jsem vlastně nikdy neměl. Člověk si může stále hrát. Například Kamil Lhoták, když byl úplně totálně opilý – ve společnosti vypil láhev vodky, tak začal bezchybně recitovat řecky.

Co je vám “svaté”. Předpokládám, že to jsou u vás zvířata, ale mě by zajímalo, co je vám svaté u lidí?

Jakási morální solidnost je jedna z věcí, která na mě dělá hluboký dojem.

Čekal jsem, že řeknete schopnost humoru, která je v dobrém slova smyslu polidšťuje.

Líbí se mi ve Švýcarsku, v Německu nebo v Rakousku zdvořilost lidí. Líbí se mi, že když putujete ve Švýcarsku po horských cestách, nepotkáte Švýcara, který vás nepozdraví.

To jsou všechno velmi vnější jevy… Není to málo?

To jsem jen tak vychrlil. Mně se třeba líbí, když je někdo hodný k dětem, ale nechci to perzonifikovat: děti jsou strašné mrchy a dokážou pekelně ztrpčit život. (úsměv) Dojímají mě lidé, jako matka Tereza, člověk, který se dokázal obětovat až do morku kostí.

Takže je pro vás u lidí “svaté” sebeobětování?

Je to těžko definovatelné. Mě nezaráží, že Němci byli ve Wehrmachtu, Češi byli nuceni narukovat do jednoho muže, ale nechápu, že se dal někdo do jednotek SS nebo u nás do Lidových milicí. Ta “svatost”, o které mluvíte, je nějaká melanš, míchanice citů a schopnosti určité pomoci. Záměrně říkám určité: málokdo je schopen skočit do rozvodněné řeky a zachraňovat tonoucí cikánku. Ta reakce je zvláštní, hodná úcty, je to konglomerát všeho možného, ale pozitivního.

Čeho si nejvíce ceníte u sebe?

Humoru.

Portfolio věnované Adolfu Bornovi najdete na stranách 152 až 156 tohoto vydání magazínu

Zasvěcený čtenář se asi podiví, že se kachnička známá jako okrasný pták v soukromých chovech objevila mezi ohroženými druhy. Nejde o omyl, je mnoho druhů, jejichž stavy v péči člověka převyšují přírodní populace. Nádherné zbarvení samců a nenáročnost chovu zařadila tuto kachničku mezi oblíbené chovance. Byla také vysazena v několika evropských zemích, v Anglii se rozmnožila na 7000 ptáků, ale v současné době stav klesá. Kachnička mandarinská se výborně pohybuje ve větvích a výborně se i potápí. Je dobrý letec, dovede obratně prolétávat i korunami stromů. Několikadenní mláďata vyskakují z velké výšky z hnízd, aniž by si ublížila. Ukrývají se v tichých zátokách a tůních, kde hledají potravu.

Aix galericulata Kachnička mandarinská

Rozšíření:
Rusko, severní Čína, Tchaj-wan, Korea, Japonsko

Velikost:
410-510 mm, 444-500 g

Biotop:
rybníky, jezera, slepá ramena řek, bažiny a močály uprostřed hlubokých lesů

Biologie:
hnízdí v dutinách stromů ve výšce až 10 metrů, snáší 9 až 12 vajec

Potrava:
semena, zrní, vodní rostliny, drobní vodní živočichové (plži, hmyz, ryby)

Stav v přírodě:
odhad 6100-6600 párů

Stav v péči člověka:
chována běžně

Příčiny ohrožení:
lov, devastace biotopu

Stupeň ohrožení:
LRnt – nižší riziko, téměř ohrožen

CITES – nezařazena

Jak je možné, že malá hornatá země uprostřed rozpínavých sousedů zůstala samostatná a nezávislá až do dneška? Jak je možné, že architektura, a vůbec celá kultura je zachována v původním rázu od oblečení až po buddhistické chrámy? Velký podíl na tom mimo jiné má i fakt, že jsme jak v hotelech, tak v soukromí marně hledali televizory. Bhútán nemá televizní stanici a příjem televizního signálu z ciziny je zákonem zakázán. Satelitní anténu má jen několik vládních vyvolenců na zvláštní povolení krále. Sn ad proto se tradiční bhútánská kultura mění jen málo. Náboženství zde, stejně jako v okolních zemích, hraje rozhodující úlohu. Státním náboženstvím je buddhismus, ale i ta čtvrtina hinduistického obyvatelstva, která tu žije, má své chrámy a plné právo na svou víru.

ILEGÁLNĚ DO BHÚTÁNU

“Ubytujeme se v Indii, vízum nám začíná až zítra, mohli bychom mít problémy s přechodem hranice a následně se tam nedostat vůbec.” Takové byly naše úvahy před dřevěnou vyřezávanou bránou, hýřící barvami buddhismu. Před vytouženou bránou země, kam jsme měli už zítra vstoupit. A tak, jak řekl Zdeněk: “Když máš velkou chuť na pivo a před tebou stojí orosená sklenice se zlatým mokem, vyčkej ještě chvíli. O to bude první napití krásnější.”

Ubytovali jsme se v klasickém indickém hotelu levnější kategorie. S nadávkou na rtech a poznámkou “v Jurském parku jsem ještě nespal”, když na stropě zaskřehotal gekon, jsem se šel osprchovat. Vyrazili jsme na večeři. Mezi strašnou spoustou lidí a v prašných špinavých ulicích jsme hledali hospodu. Najednou jako mávnutím kouzelného proutku, tu byla silnice z asfaltu. U kraje stála zahraniční auta a domy byly čistě omítnuty. Za zády nám svítila hraniční brána. Aniž jsme si to uvědomili, byli jsme v Bhútánu.

Hranice existovala v pravém slova smyslu jen u té brány. Jinak se hraniční město lišilo pouze svou upraveností. Nechtěně jsme tedy přešli hranici, aniž bychom si toho všimli my nebo pohraničníci. Vybrali jsme si krásnou restauraci, plnou barevných maleb na zdi a rybiček v akváriu. Uctivý číšník se klaněl a vybrané lahůdky bhútánské kuchyně, mimochodem hodně podobné číně, v nás mizely neuvěřitelnou rychlostí. Pohled do nápojového lístku nás uklidnil a spláchli jsme báječnou večeři sklenkou asijské wh isky. Číšník nám mával na rozloučenou, když jsme opět přešli inkriminovaný chodník a po kotníky v prachu jsme došli do hotelu. Ráno jsme všem tu novinu hned oznámili, a tak než jsme přešli hranici oficiálně branou, zaběhli jsme si ještě ilegálně na snídani. Poté už následovalo oficiální přivítání první české výpravy do Bhútánu a představení průvodce, který se o nás celý další pobyt staral.

Vše proběhlo v luxusním hotelu hned za hranicemi.

Šest hodin trvala cesta autobusem z hraničního Puntsolingu do údolí Paro, jednoho z center bhútánského království. Už je tma, když se ubytováváme v hotelu jménem Druk. Druk znamená v překladu “drak” a jmenuje se tak v Bhútánu téměř vše. Cesta údolím Paro mi připomněla noční jízdu alpskou vesnicí. Zvláštní architektura vysokých dřevěných domů s otevřenými půdami plnými sena rovnou pod střechou. Vítr tady asi moc nefouká, jinak by to ty volné střechy nemohly přežít.

DRUK-JUL – “ZEMĚ HŘMÍCÍHO DRAKA”

Název Bhútán je odvozen ze sanskrtského Bhótánta, což v překladu znamená “okraj Bhóty”, tedy Tibetu. Proto se tomuto kraji také někdy říká spodní Tibet, stejně jako Sikkimu. Bhútánci, kteří mluví dialektem tibetštiny zvaným dzongkha (jazyk tvrzí, dzong je tvrz), nazývají svou zemi Druk-jul – “Země hřmícího draka”.

Konečně tedy vím, proč se všechny názvy důležitých hotelů a institucí odvozují od slova “drak”, nejmenují-li se tak přímo.

Hned ráno odjíždíme na prohlídku údolí Paro. Začínáme až v samém srdci údolí zříceninou pevnosti

Druk-gyel dzong. Odtud vede pěšina mezi krásnými vzrostlými borovicemi na hřeben. Zde zůstávám stát v úžasu nad krásou hory s tajemným jménem Čhomolghari, vysokou přes tři tisíce metrů. Už při vyslovení tohoto slova na mě dýchá tajuplno. Teď tedy vidím její bílý vrchol podobný žraločímu zubu, sevřený v klínu údolí zelených borovic. Je krásně a jen mraky plující kolem vrcholu mi připomínají, že čas kolem se nezastavil, ale plyne spolu s větrem. Modlící praporky v sedle, zřícenina pevnosti dole a bílá Čhomolghari mi vrývají do paměti první dojmy z Bhútánu.

Již několik let mě pronásledovala myšlenka toto tajemné království navštívit. Královská vláda však vydává pro cizince jen něco kolem tří tisíc víz ročně a sehnat ho není jednoduché. Proto jsem uvítal nabídku kamaráda Oldy, abych se připojil k malé skupině, která právě do “dračího království” míří. “Vezmi si foťáky a jedem,” stručně mi oznámil Olda, a mně nezbylo než přikývnout.

STALETÝ SPOR

Ze snění mě vytrhla až angličtina našeho přítele Tašiho dole na cestě. Vypráví o své zemi. Samostatný stát Bhútán založil lama Ngavang Namgjal teprve v roce 1557. Do té doby území fungovalo prakticky pod tibetskou nadvládou. Odtud také náboženství, které je ve zdejší krajině nejvíce rozšířeno. V šestnáctém století byl v zemi zaveden systém svérázné duchovně světské vlády. Duchovní moc představovali dědiční Žabdungové, kteří byli za hranicemi Bhútánu známí jako dharmarádžové. Světskou složku vlády za stupovali regenti – desiové. Tito lidé byli vybíráni z nejmocnějších šlechtických rodů a vysokého úřednictva. Bhútán je oficiálně konstituční monarchií. Jako poradní sbor zasedá od roku 1953 parlament tvořený zástupci jednotlivých měst, územních celků a několika vysokých lamů. Mezi světskou a církevní mocí vládly odjakživa velké nesváry, které vyústily až v proklínání jednotlivých rodů a vedly nepřímo k oslabování mocenské složky v zemi. Nebyla totiž jasná hranice, kde končí vláda světská a začíná c írkevní, a naopak. Teprve současný král Džigme Vangčuk, který vládne od roku 1972, tento letitý spor dá se říci velmi šalamounsky vyřešil. Vzal si za manželky čtyři sestry z rodu hlavního lamy. Jedna z nich sice byla už vdaná, ale zdejším mravům to nevadí. S každou z těchto žen má dvě děti. O následníka trůnu, který je od roku 1907 dědičný pro dynastii Vangčuk, je tedy dostatečně postaráno. Tím došlo k praktickému spojení církevní a světské moci a k uklidnění vztahů mezi těmito dvěma světy.

Dědičné právo následníka trůnu získal děd současného krále na přelomu století při uzavření smlouvy s Indií. Ta zastupuje Bhútán v zahraničí po odchodu Britů.

“Ale teď už pojďme dále, čeká nás pevnost Paro dzong,” vytrhl sám sebe z letargie Taši. V této pevnosti, postavené v roce 1645 na obranu údolí, žije dodnes 200 mnichů. Vede k ní krásný dřevěný zastřešený most. Myslím na množství dolarů, které musel producent filmu Malý Buddha zaplatit, aby zde směl filmovat. Nám bylo fotografování striktně zakázáno.

Až do poloviny 7. století bylo území dnešného Bhútánu součástí indické říše Kámarúpa a velká část obyvatel se v té době hlásila k hinduismu. Již v této době však proniká do údolí Paro a provincie Bumthang tibetský buddhismus a vznikají první chrámy tohoto náboženství.

TYGŘÍ HNÍZDO

V osmém století navštívil zemi podle buddhistické tradice guru Ringpočhe Padmasambhava. Pověst praví, že “velevzácný učitel” vardžajánového buddhismu a zakladatel nejstarší tradiční školy Ňingmapa přiletěl na létajícím tygru do údolí Paro. Našel jeskyni, ve které se pak oddával meditacím. Na malém výčnělku skály nad jeskyní byl v roce 1692 postaven klášter Taktsang, kterému se neřekne jinak než “tiger?s nest” – tygří hnízdo. Již půl druhé hodiny se kodrcáme v sedlech malých horských neuvěřitelně hou ževnatých koní do strmého kopce. Přívalem deště jsme poprvé zahlédli přes visící pralesní vegetaci tento nejslavnější klášter Bhútánu. Spíš bych ho nazval orlím hnízdem, když vidím, jak se drží uprostřed skalní stěny na malém výčnělku. Mraky se trhají o vrcholky hor a my se ohříváme v čajovně, odkud je výhled na klášter. Odsud už musíme dále pěšky. Zastaví nás až skalní průrva asi 100 m široká. Dál už nesmíme. Přísné církevní tradice nedovolují cizincům návštěvu kláštera, do kterého chodí za odměnu sloužit nejlepší mniši z Bhútánu. Jsme ve 3200 metrech, výška je cítit. Ještě jeden pohled přes propast, kde uprostřed mraků náhle vystupují bílé zdi kláštera na holé skále, a je čas k návratu.

NOC PLNÁ SVĚTEL

Večer odjíždíme do Thimphu, hlavního města dračího království. Autobusem jsme tam za půl druhé hodiny. Thimphu je centrem západní části země, stejně jako Paro a Punákha. Tato část Bhútánu je obývána nejsilnější a nejvlivnější skupinou obyvatel zvanou Ngalongové – v překladu “dříve se pozvednuvší”. To znamená lidí, kteří se dříve obrátili k buddhismu. Jsou potomky dávných přistěhovalců z východního Tibetu.

Hřeben Černých hor se táhne zemí od severu k jihu a odděluje západní část od etnické skupiny Šarčopů – “lidí z východu” – z tibetského “šarčhogpa”. Tito lidé představují původní vrstvu bhútánské populace. Centrum této části země leží v Tongse.

Večer jsme trávili v hotelovém baru obývaném pouze ospalým číšníkem a jednou myší, která byla s postupujícím večerem stále bělejší. Zvenku se začala ozývat hlasitá hudba a černé nebe osvětlovaly salvy petard. “Půjdeme se podívat na oslavy hinduistického nového roku,” rozhodl Zdeněk, a černé ulice lemované dřevěnými malovanými krámky nás pohltily. V každém obchodě, jehož majitel je hinduista, hraje hudba a svítí lampiony. Přijímáme pozvání do prvního z nich. Pohoštěni jsme sladkým i slaným pečivem, marcipánovým cukrovím a kukuřičnými zrny obalenými ve sladkém nálevu. Vše se zapíjí pivem. Ještě přinášíme oběť domácímu božstvu, Olda dostává na čelo červenou tiku a jsme zase venku. Olda si za chvíli červenou barvu rozmazal po celém obličeji a ke všeobecnému veselí vůbec nešla dolů. Kdyby hinduisté rozuměli jeho jadrné češtině, asi by se nám vedlo zle. Bhútáncům dělalo zjevně velkou radost, že se zajímáme o jejich svátek, a snažili se nás všemožně uctít. V krámku se smíšeným zbožím na hlavní třídě jsme se zdrželi nejdéle. Majitel nám opět snášel různé dobroty. Z ulice se na nás chodilo dívat stále více mladíků, a tak bylo za chvíli plno. K velké radosti domácích jsme se za chvíli přidali k tančícím mladíkům. Ženy a děvčata se tance nezúčastnily. Nejprve koukaly zpovzdálí a posléze se úplně z místnosti vytratily.

Ráno odcházíme do výrobny ručního papíru. Několik málo zaměstnanců zde drtí, máčí a suší velké listy hrubého papíru, který je velmi ceněn. Největším tradicím se však v Bhútánu těší klasická řemesla – řezbářství a malířství. Pro stavbu, údržbu a opravy krásných barevných buddhistických chrámů je třeba vychovávat stále nové odborníky. Proto jsou školy tradičního řezbářství a malířství plné studentů.

I když Bhútán patřil v dávných dobách do kulturní sféry staroindického hinduismu, na první pohled je zde patrný tisíciletý vliv severního souseda – Tibetu. Myšlenky tibetského buddhismu zcela ovlivnily život i celou kulturu bhútánské společnosti. S projevy buddhismu se v Bhútánu setkáváme na každém kroku. V životě jednotlivce se toto učení prolíná od narození, přes sňatek až po smrt. Ovlivnilo všechny formy kultury a umění od řemesel, přes malířství, sochařství až po specifickou architekturu klášter ů, pevností, svatyní, královského paláce i prostých venkovských příbytků. Prostoupilo folklor, lidové zvyky i náboženské slavnosti. Právě duchovně-světská, dualistická vláda umožnila přežít všem těmto tradicím a rituálům až do dnešního dne.

NÁBOŽENSTVÍ PLNÉ BAREV

Naprostá odevzdanost a pokora vyzařuje z tváře mnicha rozsvěcujícího chrámové prostory. Tak jako mnoho generací před ním naprosto samozřejmě přinese svým bohům světlo i on.

Ráno přichází Taši opět v čistém, nažehleném “GO”. Tato suknice tvoří základ k tradičnímu mužskému šatu. Přes ni se nosí šál, který má různé barvy podle hierarchie v zemi. Bílý šál nosí řadoví státní úředníci. Dále jsou bílé s různými barevnými pruhy. Následuje oranžový, který patří ministrům, a vrcholem pyramidy je barva žlutá, barva královská. Dnes bychom měli vyrazit na osm hodin dlouhou cestu do Punákhy a kláštera Gangtej. Přijíždíme velmi pozdě odpoledne a vydáváme se vesnicí ke klášteru. Na ná dvoří sedí mniši a připravují modlitební praporky. Jsou to většinou mladí chlapci, kteří se jen smějí mému cvakajícímu fotoaparátu a nenechají se vyrušit ze svého klidu. Je krásné počasí a večerní slunce maluje na zdech kláštera dlouhé stíny dračích hlav. Odcházím jen velmi pomalu. Takhle nějak si představuji skutečný buddhismus. Buddhismus na mě působí jako náboženství plné barev s výraznou převahou červené, jako nesrozumitelné mumlání motliteb v těžkém dýmu světel z jačího másla. Jako úsměv mnicha , který se na vteřinu nechal vyrušit ze své modlitby, ale nezlobí se proto, má dost času celou mantru zopakovat ještě nesčíslněkrát. A tak “Óm mani padme húm” mi často zní v mysli při vzpomínce na tyto chvíle.

REINKARNACE STARÉHO LAMY

Konečně jsem také ochutnal vyhlášenou pochoutku – tibetský máslový čaj. Jeho příprava je nadmíru složitá. Nejprve se dlouhé hodiny vaří silný vývar čaje. Ten se utluče v máselnici s většinou žluklým jačím máslem na odpornou řídkou kaši, která se pak osolená pije. Vypadá jako polévka. Jen jsem poprvé usrkl, a už jsem toho litoval. Až do večera jsem cítil odpornou chuť jačího másla na patře. Na tento způsob občerstvení jsem si tedy nezvykl. Jinak mi jídlo v Bhútánu velmi chutnalo.

O naší skupině se dozvěděl krajan, Čech, který kdysi emigroval do Kanady. Dnes je v Bhútánu několik let pracovně expertem přes lesy. Samou radostí, že slyší rodnou řeč, nás pozval do své vily na okraji Thimphu. Sám má ve vládních kruzích velmi vysoké postavení, a tak se u piva dozvídáme spoustu zajímavostí ze života tohoto malého národa. Večer už se blížil pomalu ke konci, když náš hostitel začal vyprávění o asketických lamech, kteří žijí poustevnickým životem v jeskyních vysoko v horách. S jedním z nich se nedávno setkala jeho dcera při několikadenním výletu do hor. Téma lamaismu je zdá se nevyčerpatelné, a tak posloucháme o tom, jak před čtyřmi měsíci umřel v Thimphu vysoký lama. Odešel sám do vzdáleného malého kláštera v horách meditovat. Sedl si do meditační pozice a v ní setrval několik dní. Nikdo se neodvažoval ho rušit. Když se ostatním zdálo, že lama se nehýbe už nějak moc dlouho, zavolali lékaře. Ten konstatoval smrt. Přesto se s tělem neděly žádné posmrtné změny. Jen hlava prý se nac hýlila trochu víc k levému rameni, jako kdyby lama někomu naslouchal. Postupně se ke klášteru začali chodit dívat lidé, a s tělem se nedělo stále nic. V době, kdy jsem slyšel vyprávět tento příběh, tomu byly již čtyři měsíce, a nikdo se neodvážil tělo vzít a spálit podle buddhistického rituálu. Nikdo nevěděl, jestli je lama živ, nebo mrtev. A tak tam pravděpodobně sedí dodnes uprostřed větrů, točících modlitebními mlýnky a vysušujících jeho tělesnou schránku. Duše již vstoupila do nového života, jak o tom buddhismus učí. Vysoko v horách tedy sedí věčný lama a hledí dolů na Thimphu, které se zvolna probouzí do životního stylu dvacátého století. Možná je to škoda. Je už skutečně málo míst, kde si člověk může “osahat” staré tisícileté tradice a nahlédnout alespoň na okamžik do života tolik odlišného od toho našeho. Na druhou stranu pokrok nelze zastavit, a tak jen s lítostí hledím na to, jak staré tradice vítr pomalu prohání kolem vlajících modlitebních praporků a odnáší spolu s duší starého lamy daleko k vrcholkům bílých hor.

BHÚTÁNSKÉ KRÁLOVSTVÍ
PLOCHA: 47 000 km²
POČET OBYVATEL: 21 000 (1996)
HLAVNÍ MĚSTO: THIMPHU
ÚŘEDNÍ JAZYK: DZONGKHA
NÁBOŽENSTVÍ: BUDDHISTICKÉ
MĚNA: NGULTRUM=100 ČETRUMŮ

Přítmí rozlehlé prostory osvětlují pouze rudé uhlíky kovářské výhně. Dva muži v šedých kimonech klečí na rohožích rozprostřených na hliněné podlaze a buší podivnými válcovitými kladivy do kusu žhavého železa.
Zbraň, která se rodí pod jejich rukama na kovadlině, nezvykle tvarované jako kvádr, je zároveň legendou a předmětem řady nezodpovězených otázek. Obávaný samurajský meč, mytická zakřivená hrozba japonských válečníků, zbraň opředená pověstmi o zázračných kvalitách. Stovky let se věřilo, že k výrobě japonského meče je třeba tajemných rituálů a nadpřirozené moci.
Pravdou je, že proces výroby japonského meče skrývá řadu tajemství, která je nutno dlouho a pracně objevovat.

VELKÝ SEKAČ

Meč katana, neboli velký sekač.

Asociace, kterou v českém čtenáři vzbuzuje název katana, není zase až tak vzdálená od pravdy. Znak pro japonský meč se totiž nejčastěji čte právě jako katana, neboli velký sekač.

Podle legendy vykoval první katanu japonský mečíř Amakuni kolem roku 700. Existence japonského meče ve tvaru, který přetrval dodnes, je prokázána v roce 1000. Základním znakem katany je typické východoasijské zakřivení, šavlový tvar a rukojeť pro obouruční použití.

Vysoce ceněné zbraně náležely již od počátku především samurajům, válečnické kastě, jejíž společenské postavení bylo srovnatelné s evropskou šlechtou. Tohle všechno jsou věci poměrně známé. Odkud však pramení pověst o zázračné moci a neporazitelnosti těchto zbraní? Zvláště v posledních desetiletích je to, přiznejme si, především asijská či americká filmová produkce.

Legendární scény z filmů Akiry Kurosawy, ve kterých Toširo Mifune seká hlavy, ruce či nohy desítkám svých protivníků, stejně jako Kevin Costner s katanou, jejíž ďábelské ostří půlí šátek Whitney Houstonové v proslulé love story “Osobní strážce”, to všechno jsou momenty, které k mýtu katany přispěly značnou měrou. Jak moc však tento mýtus odpovídá skutečnosti?

HAMON Z ŽELETAVSKÉHO MLÝNA

Rytmické údery zakřivených kladiv do žhavého železa nutí diváka přivírat oči a odvracet hlavu. Po překonání prvního instinktivního strachu z odletujících jisker však lze za oběma muži v kimonech spatřit v šeru věkem poznamenané zbytky dřevěných mlýnských strojů, stejně jako kamennou výheň, stojany s kovářskými kladivy, obrovský ruční měch a nakonec i špalek s klasickou kovadlinou povědomého tvaru.

Několik kroků z onoho štiplavou vůní prosyceného šera vás pak přenese na dvůr bývalého mlýna, jehož kamenné zdi nesou stopy staletí užívání, stejně jako několika posledních desítek let opuštěnosti a zchátralosti. Muži v kimonech končí práci a u dubové kádě s průzračně čistou vodou se obouvají do plstěných papučí.

Mystická kombinace středověku a ozvěn Dálného východu náhle působí poněkud groteskně, stejně jako anténa k mobilnímu telefonu vinoucí se mezi staletými trámy podkroví.

“Hamon je podpis kováře, nenapodobitelný znak na ostří meče, který může mít stovky a tisíce podob,” říká Pavel Řiháček, majitel mlýna na řece Želetavce a jeden ze dvou brněnských mečířů, kteří tajemství výroby katan po létech práce objevili.

Okamžiku, ve kterém do ostří japonského meče poprvé vstiskli svůj hamon, předcházely stovky hodin pokusů a omylů, pár informací z článku ve Střelecké revui a touha objevit jeden z vůbec nejobtížnějších postupů mečířského řemesla.

“Měli jsme jenom kusé informace a představu, jak by měl vypadat výsledek,” říká Patrick Bárta, druhý z mečířů. “Pravda je, že kontinuita tradiční výroby mečů byla přerušena i v Japonsku. Řada novodobých japonských mečířů tedy vlastně musela začínat od nuly, stejně jako my. Samozřejmě měli výhodu dostupné archivní literatury a historických zdrojů, ale přenos tajemství řemesla z otce na syna přerušila v Japonsku válka, po které tohle po staletí vážené a ceněné řemeslo téměř zaniklo.”

Patrick Bárta s Pavlem Řiháčkem se od počátku zabývali výrobou replik historických zbraní, zejména pro sběratele a nadšence provozující historický šerm. Posléze Patrick přestěhoval dílnu do domu svých rodičů a Pavel koupil polorozpadlý mlýn bez elektřiny a s vyschlým náhonem na řece Želetavce poblíž Jemnice. Tam nyní přestavuje bývalou mlýnici na kovářský hamr a tam také týdny a měsíce vykovává, brousí a leští ostří japonského meče.

ZEN, RITUÁL, MEDITACE, KONCENTRACE

“Bylo by možná dobré udržet potenciální zákazníky ve víře, že výrobu katany provázejí nějaká zaříkadla, čáry a kouzla. Ve skutečnosti však jde o navození stavu soustředěnosti, který je nutný ke každé pořádné práci,” říká Patrick.

“Japonský mečíř se před zahájením práce na kataně vydal na několikadenní pěší pouť. Putoval, aby se očistil, oprostil od nánosu každodenních starostí, aby se dostal do stavu koncentrace mysli, do jakési jiné reality, ve které vlastně není dobré ani soustředění na samotný praktický akt práce na meči,” doplňuje Pavel. “Kimona, meditační hudba, omývání se chladnou vodou, to všechno napomáhá navodit atmosféru něčeho zvláštního a jedinečného. My se neoddáváme třeba zenovému buddhismu, přistupujeme ke kon centraci s vědomím naší evropské mentality, kterou do výroby meče vkládáme. Mezi dvěma meči odborník rozezná ten, který byl vyroben v Japonsku. Nedá se dost dobře vyjádřit slovy, jak se mentalita výrobce v konečné podobě meče projeví, ale odborník to prostě pozná,” říká Patrick.

Při pohledu na dvě siluety postav v kimonech mizející v temnotě, ozářené přísvitem kamenné výhně, však lze na realitu místa a času zapomenout velmi snadno. Zvonivé údery kladiv náhle vyťukávají rytmus jiného, zcela odlišného času, než je ten, který ukazuje ciferník náramkových hodinek.

RECEPT NA MEČ

Technologii výroby katany lze srovnat s jinou legendou mezi sečnými zbraněmi, takzvaným damascénským mečem.

Základní surovinou pro výrobu čepele je ocel s určitým množstvím uhlíku. Tu je možno získat buď klasickou cestou, tedy zpracováním železné rudy, nebo recyklací již použitého železa. Nejlepším zdrojem takového mnohokrát kovářsky zpracovaného železa jsou staré venkovské domy, plné harampádí a zbytků zemědělských strojů, případně skládky železného šrotu.

Takto získaná ocel se ková, znovu rozsekává, překládá, taví, kovářsky zavařuje, stále dokola po řadu hodin. Cílem tohoto úmorného procesu je odstranit veškeré nečistoty, takzvané vměstky, které by měly negativní vliv na pevnost a podobu meče.

Při opětovném nahřívání se železo nesmí takzvaně “přepálit”, což je pouze a jenom záležitost umu a zkušenosti kováře.

Vzniklý kus vysokouhlíkového železa poté mečíř ohýbá do jakési podkovy a do vzniklého ohybu vkládá “páteř” ze železa nízkouhlíkového. Tento základní blok vytvaruje na kovadlině do tvaru a délky čepele, kterou posléze hobluje a pilníkem dotváří do požadovaného tvaru. V tomto okamžiku už i laik rozpozná příští velikost i tvar meče, ovšem nejdůležitější stadium práce na kataně a klíč k onomu tajemství výjimečných vlastností zbraně čeká mečíře v okamžiku kalení.

Podstatou onoho zázraku je totiž kombinace tvrdé kalené oceli ostří a nezakalené, pružné a houževnaté čepele. Této zdánlivě nedosažitelné kombinace ideálních vlastností železa dosahovali japonští mečíři po staletí používáním speciálních past, které před zakalením ve vodě nanášeli na tu část meče, jež měla zůstat nezakalena. To, co vypadá prostě, je ve skutečnosti jedním z nejstřeženějších tajemství každého mečíře. Složení pasty, jejíž součástí je hlína, dřevěné uhlí, popel a písek, totiž musí být na mícháno v poměru, který má na meči zaschnout a neodpadnout při nahřívání ve výhni, ani při následném zakalení ostří.

Pokud by totiž pasta nevydržela, došlo by k zakalení celé čepele, k zásadní změně poměrů tvrdosti a houževnatosti meče. Tím pádem ke zmaření mnohatýdenní předchozí práce.

“Ne že by se to nikdy nestalo,” říká Patrick. “I ten nejlepší japonský mečíř má velký odpad. Člověk se nesmí nechat stresovat například termínem zakázky, jinak o tu zakázku zpravidla přijde.”

Pokud se ovšem práce podaří tak, jak má, vznikne na čepeli typická kresba tvořená rozdílem mezi zakaleným ostřím a pružnou čepelí. Tedy právě onen zmíněný hamon, podpis mečíře.

Pak následuje proces broušení a leštění meče. Používá se klasický kamenný pískovcový brus, ovšem novodobí mečíři se nevyhýbají ani používání elektrické brusky.

Rukojeť katany se pak vyrábí ze dřeva magnolie a potahuje rejnočí kůží. Tato tradiční ozdoba japonského meče je tvořena drobnými kuličkami perleti, které zamezují klouzání v sevřené dlani.

SAMURAJOVÉ, NADŠENCI, ZÁKAZNÍCI

Když oba muži v kimonech vycházejí z temnoty kovárny a usedají pod rezavý kříž do stínu staleté lípy, není práce ještě ani zdaleka u konce.

“Katana je tou vůbec nejméně výhodnou zakázkou pro českého mečíře,” posteskne si Patrick nad hrnkem ovocného čaje.

“Za dva až tři měsíce práce, kterou po celou dobu provází riziko nezdaru, požadujeme cenu, jež začíná od pětadvaceti tisíc korun. Za tři sta pracovních hodin, nepočítaje v to nezdařené pokusy, to zdaleka není odpovídající částka. Ale musíme prodávat za cenu, kterou si naši zákazníci mohou dovolit zaplatit.”

Podle Pavla si v Čechách kupují katany zejména lidé, kteří s japonskými meči cvičí. Sběratelé totiž mohou vcelku snadno získat originály, které se u evropských starožitníků objevují poměrně často.

“Pro člověka, který cvičí japonská bojová umění například s hliníkovými napodobeninami, je velmi lákavé vyzkoušet si vlastnosti skutečného meče. Takoví lidé jsou obvykle nadšenci, kteří nemají mnoho peněz a nechtějí riskovat, že při pokusu o odseknutí větve stromu zničí historicky cenný originál. Což je ostatně velmi snadné,” říká Patrick.

Takzvané sekací zkoušky jsou samostatnou kapitolou mýtu o kataně.

Podle pověstí měli japonští samurajové právo vyzkoušet meč hned po několika krocích z kovárny. A to buď na toulavém psu, případně na nešťastném nevolníku, který se právě nacházel v dosahu. Sekací zkouška se v každém případě prováděla podle toho, na jaké použití byl meč určen a broušen. Ostří se upravovalo buď na brnění, nebo “na maso”, a podle toho se na příslušném materiálu zkoušela kvalita seku. Dnes používají mečíři například bambus, rohože, traduje se, že občas i vepřová kolena.

CESTY KATAN Z VYSOČINY

“Naše zkušenosti ze setkání s Japonci nejsou zrovna nejlepší,” konstatuje s jistým zadostiučiněním Patrick, který již navštívil několik evropských veletrhů mečířského a nožířského zboží.

“Bylo v tom dost přezíravosti, skoro až arogance. Na naše meče se ani moc nedívali, protože katana, kterou nevyrobil Japonec, nemůže být podle jejich názoru dobrá.”

Zatímco Patrick balí kimono a rýžové rohože, aby se vrátil do Brna, ohřívá Pavel v hrnci na sporáku guláš. Polorozpadlé kamenné zdi mlýna zlátnou v odpoledním slunci.

“Je to jednoduché. Když tuhle katanu dodělám včas a nezkazím ji, budou peníze na nové krovy. Když ne…,” s úsměvem krčí rameny.

Kimona zmizela v kufru auta a čas se opět o kousek posunul. Ale s tím reálným se stále nějak rozchází. Být mečířem se náhle zdá stejně tak přirozené, jako například prodávat počítače.

“Přestali jsme už dávno vnímat meč jako smrtící zbraň. Dnes je to pro nás spíš předmět, který má duchovní rozměr,” říká Patrick.

Někde v šeru bývalé mlýnice se mezi trámy, kladivy a zbytky mlýnských kol rozezněl mobilní telefon.

DAMASCÉNSKÝ MEČ

Zbraň, podobně jako japonské katany, opředená množstvím legend.

Ne zcela přesný název daly těmto pověstným mečům zbraně z Blízkého východu, vykované z tyglíkové oceli. Objeviteli technologie výroby mečů, nesoucích v názvu jméno syrské metropole Damašku, však byli s největší pravděpodobností keltští kováři.

Tajemství zbraně, která dala vzniknout například legendě o zázračném Artušově meči Excalibur, spočívá, podobně jako v případě katany, v kombinaci tvrdého ostří z kalené oceli a pružné houževnaté železné čepele.

Při výrobě damascénského meče zpracovává kovář takzvaný paket – balíček plátů železa s rozdílným obsahem uhlíku, který na první pohled vypadá jako složený dřevěný skládací metr.

Údery kladiv na kovadlině se tento paket kovářsky svaří a díky kombinaci železa s různými vlastnostmi vzniká charakteristická ceněná kresba na čepeli. Kýženému výsledku však předchází složitý proces kování, hoblování, broušení a leptání. V konečném stadiu je čepel damascénského meče matná a prostoupená kresbou, která někdy připomíná strukturu dřeva, jindy zase složité rytiny.

Meče vyrobené touto technologií jsou v podstatě nezničitelné.

V době keltských výbojů či v období velkomoravského knížectví se vyvažovaly zlatem. Schopnost takového meče zničit méně kvalitní zbraň jediným úderem dala vzniknout pověstem o jejich zázračné moci.

Kapitán James Cook byl prvním Evropanem, který při svých druhých objevných plavbách po Pacifiku dosáhl 5. září 1774 břehů ostrova velkého asi jako bývalé Československo. Jeho zelené břehy mu připomínaly na tisíce kilometrů vzdálené Skotsko, kdysi nazývané Kaledonie. Tato podobnost dala vzniknout názvu hlavního ostrova (Velká země) a přilehlých ostrůvků – Nová Kaledonie. Nová Kaledonie byla přirozeným rájem pro původní obyvatele řídící se jen přírodními zákony, později přístavištěm obchodníků a velry bářů, cílem náboženských misií a od vztyčení francouzské vlajky 24. září roku 1853, za vlády Napoleona III., jejím zámořským územím. Zanedlouho byla po příkladu Britů využívána jako trestanecká kolonie. S pomocí vězňů byly postaveny základní komunikace, domy a kostely. Po objevení nalezišť zlata a niklu dochází koncem devatenáctého století k ekonomickému rozmachu a vytvoření průmyslového centra, ojedinělého v celém Tichém oceánu. I když se v současnosti nachází pod francouzskou správou, nazývá se ta k stále.

NOUMÉA – OTISK CIVILIZACE

Největší počet obyvatel a převážná většina zde žijících Francouzů je koncentrována v hlavním městě souostroví – v Nouméi. Ačkoliv se jedná o relativně malé město (s necelými 70 tisíci obyvateli), stopy civilizace jsou více než patrné. Ranní zácpy automobilů s pasažéry toužícími se dostat co nejrychleji do práce, kouřící továrna na nikl, troubení, předjíždění, shon…

“Takto to zde vypadá každé ráno, protože většina lidí bydlí kvůli vysokým nájmům mimo město a za prací dojíždí,” vysvětluje Jean-Pierre, řidič zelenobílého taxíku. “Je to úplně stejné jako v Evropě.”

Kdyby člověk nejdříve neviděl ty krásné zelené hory, tvořící malebnou krajinu cestou z letiště, a v dálce šplouchající blankytné moře, asi by měl chuť vzít co nejrychleji do zaječích. Ale přesto zůstává zvědavost, jak to vlastně vypadá na druhém konci světa, tisíce kilometrů od starého kontinentu.

Nejdříve si tu opravdu připadáte spíše jako na francouzské Riviéře, obklopeni jižní francouzskou architekturou, kolem projíždějící auta pocházejí také ze země galského kohouta, všichni tu mluví zase jenom francouzsky, i nejmenší černoušek či melanéská stařenka v samoobsluze. Mimochodem jsou zde zastoupeny i největší francouzské supermarkety, benzinové pumpy…

Ale to vše je jen první dojem, navíc atmosféra dýchající na vás pouze v tomto “velkoměstě”. Stačí pozvednout oči, a spatříte nádherné kulisy hor připomínající věčně zelené vrcholky skotské. Nebo navštívit některé z místních muzeí, kde si při pohledu na nálezy z dob objevení ostrovů uvědomíte, že tito domorodci prošli vývojem od doby srovnatelné s dobou kamennou k civilizaci vědeckotechnické revoluce za pouhých dvě stě let.

OBCHOD, KANIBALISMUS A MISIONÁŘI

Po objevení ostrovů následovaly další průzkumné výpravy, některé úspěšné, jiné méně. Nová Kaledonie se stala kotvištěm pro americké velrybářské lodě, zdrojem santalového dřeva, především pro britské obchodníky, kteří tuto vzácnou dřevinu dováželi do Číny k výrobě vonných tyčinek.

Melanésané však mořeplavce nevítali vždy s otevřenou náručí. Zatímco kapitán Cook měl ty nejlepší zkušenosti s místním obyvatelstvem, jež považoval za přátelské, někteří pozdější návštěvníci dospěli k jinému názoru. Určitě nejhůře dopadli vězenští uprchlíci z australské pevnosti v roce 1840 a o devět let později členové posádky americké lodi Cutter, kteří byli povražděni a snědeni kanibalskými domorodci.

Prvními “vlaštovkami” evropského osídlení byli náboženští misionáři. Hráli nepříliš vděčnou úlohu průkopníků, kteří měli zjistit, zda kolonizace v těchto končinách, mezi kanibaly v divoké přírodě, je reálná, či nikoliv. A samozřejmě se měli pokusit dovést místní obyvatele ke křesťanství. O toto poslání se dělili britští protestanti spolu s francouzskými katolíky. Zatímco Britové se po nezdařené misii na ostrově Ile des Pins úspěšně usadili na jednom z ostrovů Loyauté – Lifou, Francouzi se pokusili šířit svou víru přímo ve Velké zemi (Grande Terre), na největším ostrově. První misie však dopadla hrůzně, po čtyřech letech byli někteří její členové zabiti, část se zachránila útěkem na nedaleko kotvící loď.

Při návratu již byli misionáři doprovázeni francouzskými vojáky, kteří zajišťovali jejich bezpečnost.

Ačkoliv historie osídlování tohoto vzdáleného kraje byla i nadále rozmanitá a bouřlivá, dnes je toto francouzské zámořské území poměrně klidnou oblastí.

KMENY, CHÝŠE, VAHADLOVÉ ČLUNY

Mimo hlavní město žijí dodnes Kanaci, původní novokaledonští obyvatelé, v kmenovém společenství. Každý kmen (tribu) tvoří jednu vesnici, v jejímž středu stojí “velká chýše”, kterou podle tradice obývá náčelník. Ostatní vesničané žijí v menších chaloupkách stavěných z kmenů stromů a palmových listů. Dnes již občas naleznete, naštěstí spíše výjimečně, obydlí z vlnitého plechu, typická i pro jiné chudé tropické oblasti. Z kamene se staví převážně ve městech, na vesnicích jen kostely a školy.

Kanacká kultura utrpěla v průběhu kolonizace celou řadu šrámů stejně jako další takto zasažené oblasti. V dnešní době se však objevuje snaha o její vzkříšení a obnovení. Zakládají se centra kanacké kultury bohatě zásobená publikacemi, například o tancích, zpěvech a slavnostech. V Neokaledonském muzeu se můžete seznámit s celou historií země, s kulturou, “architekturou”, dopravními prostředky, jež tvoří samozřejmě lodě – pirogy, na kterých Melanésané dopluli na Novou Kaledonii z okolních ostrovů v pr vopočátcích původního osídlování. Je to až neuvěřitelné, že na těchto křehkých vahadlových člunech byli schopni urazit stovky kilometrů.

Mezi stále přetrvávající obyčeje patří takzvaná la coutume. Nazývá se tak zvyk, při kterém se sluší při návštěvě náčelníka kmene, svatbě, pohřbu či křtinách přinést nějaký dárek, nejčastěji cigarety, kus látky, případně peníze. Vzdáváte tak úctu celé vesnici. Dříve tento zvyk sloužil spíše při vzájemných návštěvách jako obdoba výměnného obchodu. La coutume se dnes ovšem říká i dotacím poskytovaným francouzskou vládou.

NA JIHU…V ZEMI NIKOHO

Povrch Marsu občas roztříštěný zeleným porostem, hory, údolí, říčky a potůčky, nikde ani živáčka, ani stopy po obydlení… Takto by se dala charakterizovat krajina na jihu. Na zabarvení půdy má vliv chemické složení hornin, bohaté zejména na nikl, který je hlavní těženou nerostnou surovinou a významným zdrojem financí pro celou oblast.

Kromě dolů a osamocené hlavní silnice, sjízdné pouze v suchém období, je jedinou připomínkou civilizace obrovská vodní přehrada, zásobující město pitnou vodou a elektrickou energií. V jejích vodách impozantně působí uhynulé bílé stromy, které se i nadále tyčí jako sochy v přírodní galerii, v protikladu k barevným proměnám obklopujícího údolí.

Snad každého okouzlí pohled z vrcholků do širokého prostoru na lesklou vodní plochu jezera Yaté, krajinu protkanou říčkami a vodopády, a o pár stovek metrů dál se vám rozevře pod strmým svahem výhled na širý oceán, umocněný závanem větru nasyceného mořskou vůní.

HIENGHÈNE – MEZI SKALAMI

Téměř na druhém konci hlavního ostrova, na východním pobřeží, leží nepříliš veliká, zato velice významná vesnice Hienghène, od prvopočátků kolonizace oblast největšího vzdoru a centrum četných osvobozeneckých hnutí. Hienghène je také jakýmsi symbolem etnické svébytnosti a hrdosti Kanaků. V této osadě dokonce od nepokojů v roce 1984 nežije jediný Francouz. V dnešních dnech zde panuje klid, a návštěvník tak může plnými doušky vychutnávat jedinečné skalnaté útvary, doménu této části pobřeží.

Mezi skalami, na velice přívětivém místě, byla vystavěna vesnička francouzského Clubu Mediteranèe, Koulnoué Village, která je mimo jiné i výborným výchozím bodem pro různé druhy sportu, od romantických promenád na koni po šnorchlování a potápění u nedalekých ostrůvků a korálových útesů. Pokud budete mít opravdové štěstí, můžete se setkat i s nádhernou mořskou želvou.

OUVÉA – ZAPOMENUTÝ OSTROV

Ostrov Ouvéa – poslední koupel v laguně.

Přes 20 kilometrů bělostných pláží, kde téměř nepotkáte člověka, natož ještě bílého, vyvalujícího se na lehátku a opékajícího se na slunci jako buřtík. Tu a tam narazíte na místního domorodce zchlazujícího se v odpoledním žáru nebo na skupinku dětí užívajících radostí nabízených tichou lagunou, mimochodem jednou z největších na světě. Jen zcela výjimečně se setkáte s několika Japonci, kteří byli od hotelu přivezeni mikrobusem ke krátkému potápění-šnorchlování, a za pár okamžiků budou stejným způsobe m dopraveni pohodlně zpět.

Samotná pevnina nepůsobí příliš obydleně. Napříč celým ostrovem vede jediná kvalitní silnice, postavená a financovaná Francouzi, která spojuje sever s jihem. Podél této cesty jsou v palmových zahradách roztroušeny chýše tvořící nepočetné osady. I když tato obydlí vypadají jako vyrostlá ze země, tvořící součást přírody, v žádné vesničce nechybí kamenný kostel, v převážné většině katolický, připomínající evropskou civilizaci.

NOVÁ KALEDONIE

Ve srovnání s obdobným francouzským územím, Francouzskou Polynésií, bohužel, nebo spíše bohudík, turistický ruch v této končině světa není natolik giganticky rozvinut, takže tento kraj není příliš zakořeněn v povědomí široké veřejnosti. Zůstává tedy naděje na uchování přírodního pokladu, zejména opuštěných pláží, které patří krabům, želvám a mořským ptákům.

Jak se svým bohatstvím naloží budoucí, francouzská nebo kanacká vláda, se ukáže v nejbližším období, po referendu v tomto roce. Rozhodovat se bude nejen o statutu a novém režimu Nové Kaledonie, ale také o budoucnosti…

Rozhodnutí čtyř prominentních lóží oranžistů na poslední chvíli zrušit nebo omezit tradiční pochody 12. července bylo v loňském roce přivítáno celou širokou veřejností s úlevou po několika nocích zmatků a násilí, které tomuto rozhodnutí předcházely. V době, kdy otázka trvalého míru v Severním Irsku byla opět na pořadu jednání, prohlášení o přesměrování nebo zrušení řady sporných protestantských probritských pochodů přišlo jako vítaná úleva. Britskému ministerskému předsedovi Tony Blairovi a ministry ni pro záležitosti Severního Irska Mo Mowlamové se tak otevřela možnost obnovit jednání s IRA a předákem jejího politického křídla Sinn Fein Gerry Adamsem – s poukazem na “nepochybný” klid zbraní a konec nepřátelských vztahů v regionu. Další klid zbraní a další konec nepřátelských vztahů…

. . . . .

O rok později tytéž strany stále jednají o ukončení nepřátelských vztahů a za stejným stolem se stále dokola probírají stejné otázky bez vidiny konce. Tento rok, stejně jako loni, se rozbuškou, jež zabraňuje konečné dohodě, stává období tradičních oranžistických pochodů v Severním Irsku. Tradice, která se svými kořeny dotýká srdce problému známého světu jako Severní Irsko. Abychom porozuměli, proč se muži, ženy i děti protestantského vyznání převlékají do slavnostních úborů, ve kterých pochodují kat olickými částmi měst, musíme se vrátit do složité historie této oblasti, protože pouze tam lze hledat vysvětlení a odpověď na otázku, proč ani britská vláda, ani zahraniční intervence nepomohly nikdy trvalejšímu uvolnění napětí v zemi.

BRATŘI VE VĚRNOSTI KORUNĚ

Probritská Royal Orange Institution neboli oranžská lóže vznikla v září roku 1795 po Diamondské bitvě. Když bitva skončila, protestanté utvořili kruh, vzali se za ruce a prohlásili se za bratry ve své věrnosti koruně, Británii a reformované víře. V historických análech najdeme zmínku o kapitánu Johnu Giffordovi z Královské dublinské armády v Portadownu, který stál u kolébky oranžistů při jejich založení v hospodě Sloan’s Inn v městečku Loughall, kde vznikla oranžská přísaha a byly sepsány zákony lóž e. Stále více venkovské šlechty se přidávalo k oranžistům, a hnutí se tak rychle rozrůstalo i do dalších hrabství a oblastí. První z pověstné řady pochodů byl zorganizován jako připomínka bitvy u Boyne roku 1690 mezi králem Vilémem III. Anglickým a jeho předchůdcem Jakubem II. Římský katolík Jakub byl donucen abdikovat v roce 1688 a v bitvě u Boyne se s francouzskou a irskou podporou pokusil dobýt trůn zpátky. Vítězství krále Viléma, řečeného Oranžského, je od té doby v Severním Irsku slaveno jako s ymbol vítězství protestantismu a věrnosti Británii.

V Irsku dnes existuje téměř 2000 poboček oranžistů, ze kterých každá vysílá šest svých členů do oblastních lóží. Každá ze 126 oblastních lóží pak vysílá mezi sedmi a třinácti členy jako reprezentanty do krajových lóží, kterých je celkem 12. Vrcholek pyramidy pak tvoří Grand Orange Lodge of Ireland. Pobočky oranžistů najdeme i v Anglii, Skotsku, a dokonce i v zemích tak vzdálených, jako Kanada, Nový Zéland a Jižní Afrika.

V BARVÁCH VILÉMA ORANŽSKÉHO

Nejdůležitější z oranžistických tradic je letní období pochodů, kdy se všechny oranžistické odbočky sejdou a společně pochodují ulicemi. Pochody jsou pečlivě naplánované a je to neskutečně pestrá podívaná – muži mají na hlavách buřinky a oblečeni jsou v černých oblecích se štólami a šerpami v barvách Viléma Oranžského.

Ověšeni odznaky a symboly svého příslušenství k té které lóži pochodují v těsném závěsu za bubeníky, flétnisty, dudáky, trubači a harmonikáři při řízné muzice. Další muži a ženy nesou barevné vlajky a nádherně tkané korouhve a transparenty s náboženskou, kulturní a politickou symbolikou, zobrazující biblické scény, slavné osobnosti a historické události. Malé děti jsou převlečeny za krále Viléma, princezny, královny a Vilémovy nevěsty a poskakují v průvodu vedle starších mužů a žen, které pochodují s otevřenými biblemi. Rodiny z anglických, skotských a irských lóží jako živá symbolika čtyř generací pochodují s širokými úsměvy ve tvářích a s plakáty přísahajícími věrnost protestantismu a britské vládě ve zdvižených rukou.

NÁSILÍ

Představitelé oranžistů podporují své právo na pochody a oslavy kulturního dědictví poukazem na to, že jejich pochody a průvody nejsou vůbec specialitou protestantského Irska. Jako příklady uvádějí karneval v Rio de Janeiru, masopustní úterý Mardi Gras v New Orleansu, oslavy 4. července v USA, Den sv. Patrika v Dublinu a New Yorku, výměny stráží v Londýně, průvod homosexuálů v San Francisku i “pochod lásky” v Berlíně.

To však nevysvětluje ani neospravedlňuje násilí a antagonismus vznikající jako následek oranžistických pochodů a okázalého honosení se Vilémovým vítězstvím před katolíky. Nikdo nic nenamítá proti oslavování kulturního dědictví a prosazování pocitu sounáležitosti, ale když “oslavy” rozdělují národ a maří jakékoliv pokusy o smír, musíme uvažovat o jejich legitimnosti.

Terence Edge z belfastské pobočky oranžistů podpořil právo na pochody v nedávném rozhovoru pro nezávislou televizi. “Oranžistické průvody kráčejí v tradičních šlépějích,” řekl. “Trasy pochodů nevybíráme, aby pohoršovaly. Jsou to hlavní cesty, po kterých členové oranžských lóží mírumilovně kráčeli generace po generaci.” Připomněl, že v Irsku jsou katolíci, kteří cestují dlouhé vzdálenosti i za cenu velkých osobních výdajů, jen aby narušovali pochod a ničili tradice jiných. “Jestliže se usiluje o to, aby se zabránilo mírumilovným pochodům, nejde pouze o útok na legitimní tradice a kulturu a popření základních občanských svobod, ale jedná se o urážku společenství místních lidí. Příliš mnoho lidí věří, že způsob, jak porozumět jiné tradici nebo kultuře, je odstranit ji. Zlepšení vztahů ve společnosti nemůže být dosaženo potlačením zákonného vyjádření kultury. Z tohoto pohledu je správné zachovat všechny tradiční trasy.” – “Nikomu neubližujeme,” pokračoval. “Věříme v toleranci a soucit se všemi a s tojíme za základními principy křesťanské víry. Na pochodování máme občanské i demokratické právo. Nezůstaneme přece doma a nenecháme IRA, aby nás zatlačila do ghett.”

TRADICE A BITVY

Všechny tyto argumenty se vracejí k jednomu slovu, které víc než cokoli jiného podněcuje nesváry – tradice. Tradice, jejíž význam a původ jsou zahaleny časem a oslepeny rétorikou a hádkami. Na letošním oranžistickém pochodu 12. července v severoirském Dunloy jsem potkal osmiletou protestantskou holčičku, oblečenou v bílé svatební šaty, které byly opravdu nádherné a jistě nesmírně drahé. Zeptal jsem se jí, jestli není trošku mladá, aby se vdávala. Hihňala se. “Ale proč svatební šaty?” nedal jsem se. “Nevím,” řekla plaše. Její otec, který stejně jako všichni ostatní měl na hlavě buřinku, na sobě černý oblek a oranžovou šerpu a štólu, ji pobízel k odpovědi. “Protože musím.” Všichni jsme se zasmáli. “Protože se vdává za krále Billyho (král Vilém III. Oranžský). To jsou její svatební šaty,” vysvětlil její otec. Ptal jsem se dále, ale mou zvědavost neuspokojil. “Je to tradice,” řekl. “Děláme to, protože jsme to tak dělali odjakživa. Prostě – tak to je.” Zeptal jsem se ho, jestli to nemá něco společn ého s anachronismem, oslavovat s takovou zatvrzelostí bitvu u Boyne v době, kdy její symboliku i podrobnosti dávno pohřbil čas. “Vůbec ne,” odpověděl. Nejsme zaslepení fanatici v kostýmech, kteří by byli odtrženi od reality moderní společnosti. Jsme jen Britové a jsme na to hrdí. Vítězství v bitvě je věčným symbolem toho, za čím stojíme.”

BRITŠTĚJŠÍ NEŽ BRITSKÉ

Svými bohatými kostýmy, hudbou a tradičními pochody jsou příkladem “britskosti”, jež je normálnímu Britovi cizí. Tak, jako Francouzi v kanadském Quebecu hovoří francouzštinou, která ve Francii vymizela již před několika stoletími, protestantští Britové v Severním Irsku se křečovitě drží “britskosti”, na kterou již moderní britská společnost zapomněla. Není těžké vidět proč. Bez tradice by protestanté ze Severního Irska, oficiálně britští občané, byli ztraceni mezi svými katolickými sousedy z jihu a menšinovou katolickou populací v Severním Irsku. Tato tradice, i když mlhavá a staromódní, jak se dnes zdá, je však jejich životem. Jsou “britštější” než Britové, bojí se nebýt, protože jakmile přestanou být takhle zjevně britští, pevninská Británie na ně zapomene.

Tradiční oranžistické pochody způsobují nadzvedávání obočí na tvářích na celém světě. Všichni pochodující totiž příliš připomínají bláznivé pobožnůstkáře, oslavující 400 let staré vítězství před zraky poražených. “Jako kdyby nějaký násilník oslavoval den, kdy znásilnil ženu, dělal to před jejím manželem a pak se divil, proč ten muž zuří,” vysvětloval mi John Greep, člen katolické komunity z ulice Lower Ormeau v Belfastu, když jsme spolu hovořili u něj doma. Byl skeptický ohledně trvalého smíru v tét o oblasti a řekl mi, že bohužel násilí a zášť jsou nevyhnutelné. “Je příliš mnoho lidí, kteří nechtějí mír ani kompromis,” řekl. “Nemuseli by zrušit své pochody, i když by se nic nestalo, kdyby je zrušili, ale přece není důvod, aby je pořádali přes cizí část města. Takhle to bude problém pokaždé. Oni to vědí, ale přesto nehodlají ustoupit. Tak jakou to má logiku?”

KLID ZBRANÍ?

Odněkud z přihrádky psacího stolu vyhrabal starou brožurku. “Podívejte se na tohle,” hodil mi ji do klína. “Nepamatuji se už, kde jsem ji sebral. Ale na tom stejně nesejde. Vždyť je to k smíchu.” Lesklá knížečka publikovaná oranžistickou odbočkou měla za úkol nábor nových členů. Titul zněl: “Qualifications of an Orangeman” – kvalifikace oranžisty. Knížka hlásala hlubokou lásku a úctu oranžistů k bohu, pokornou víru v Ježíše Krista a upřímnou snahu o kultivaci pravdy, spravedlnosti, bratrské laskavos ti, oddanosti a nesobecké lásky, sjednocení a poslušnost zákonům. Četl jsem dále až k pasáži, která nabádala členy k lásce, pozvednutí a obraně protestantské víry a k opozici vůči fatálním omylům a doktrínám římských katolíků. Knížka povzbuzovala členy oranžistů, aby v mezích zákona odporovali nadvládě katolíků, zneužívání a rozpínavosti jejich moci, ale zároveň se vyvarovali všech nelaskavých slov i činů na jejich adresu. Zatímco jsem četl, můj společník rázoval po bytě. Nevěděl jsem, jestli dotyčn á brožura byla vydána se souhlasem nejvyšších oranžistických autorit, v její nejhlubší podstatě z ní však zavánělo pobožnůstkářství a fanatismus.

Navzdory gestu “dobré vůle” – zrušení anebo změny tras čtyř hlavních pochodů – Belfast a Londonderry se neobešly 12. července bez výtržností a několik britských policistů RUC (Royal Ulster Constabulary) bylo zraněno. David Trimble, vůdce ulsterských unionistů, upozornil, že nastávající mír je jen “zbožným přáním” a řekl, že výtržnosti “ukázaly skutečnou podstatu irského republikánství”. Politici z obou táborů teď mají dvanáct měsíců oddechu před pochodovou sezonou v příštím roce. Oddechový čas, aby zasedli ke stolu a pokusili se vyjednat kompromis. Další kompromis. Další klid zbraní. Další rok Severního Irska.

Po redakční uzávěrce: v severním Irsku došlo v souvislosti s pochody oranžistů k vlně násilností, o kterých informoval denní tisk.

“Musíme držet všichni pospolu, nebo nás určitě pověsí každého zvlášť.”
Benjamin Franklin (při podpisu vyhlášení nezávislosti)

Mapka třinácti vzbouřených kolonií okolo roku 1756.

Byl to začátek léta 1776, kdy poslanec Richard Henry Lee na druhém kontinentálním kongresu ve Filadelfii podal návrh na formulaci a schválení proklamace nezávislosti severoamerických kolonií na Velké Británii. Na vypracování textu se podíleli tito tři muži: Thomas Jefferson, John Adams a Benjamin Franklin.

Třináct původně britských kolonií vytvořilo Spojené státy americké a shodlo se na tom, že se chtějí stát nezávislými a svobodnými státy, které mají právo a pravomoc “vést válku, uzavírat mír, vstupovat do koalic, navazovat obchodní kontakty a také se věnovat jiným činnostem, které podle práva náleží nezávislým státům.”

Dokument zdůvodňoval odtržení třinácti osad od Velké Británie a POPRVÉ formuloval lidská práva jako zásadní program svobodné společnosti. Američané díky své životní praxi pochopili, že první podmínkou existence nových státních celků je svoboda a ochota riskovat život i majetek v boji o ni.”Pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé jsou si rovni, že je Stvořitel obdařil určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.”Tak byly na tomto druhém kontinentálním kongresu položeny základy filozofie moderní společnosti.Vše však začalo o něco dříve. První plamen odporu proti koloniální nadvládě vzplanul 16. prosince 1773 takzvaným “bostonským pitím čaje”.

A první střetnutí mezi regulérní armádou největší koloniální mocnosti světa a americkou milicí u Lexingtonu z kraje jara 1776. Britská armáda se pokusila zmocnit arzenálů milice kolonistů, ale ti dokázali úspěšně vzdorovat. Avšak ne dlouho. Z amerických milicí se regulérní armáda stávala za pochodu, trpěla nedostatkem materiálu, výcviku a konečně i peněz. Záměr vyhnat Brity ze země se zdál být velmi odvážnou akcí. Jen několik týdnů po vyhlášení nezávislosti v roce 1776 dobyli Britové New York a zvít ězili nad americkým vojskem na White Plains. Mezitím se inteligence, především v Evropě, přidala k myšlenkám deklarovaným ve vyhlášení nezávislosti a mnoho dobrovolníků ze starého kontinentu přilákal boj o nezávislost. Také na poli politickém dosáhli Američané velkého úspěchu. Vyjednavač Benjamin Franklin uzavřel s Francií smlouvu o přátelství a vzájemném obchodu. Následovala pomoc vojenská a britská posádka obklíčená v Yorktownu se ocitla v bezvýchodné situaci.

“Mám zahanbující povinnost oznámit Vaší Excelenci, že jsem přinucen vydat vojsko pod mým velením jako válečné zajatce americko-francouzským spojeneckým vojskům.”

Britský generál Charles Cornwallis vrchnímu veliteli britských sil v Americe.

Kapitulace Yorktownu 19. 10. 1781 fakticky přinesla ukončení severoamerické války za nezávislost, i když mírová jednání trvala ještě dva roky.

Dne 3. září 1783 Velká Británie uzavřela mír se svými třinácti, nyní již definitivně bývalými koloniemi a uznala nezávislost Spojených států amerických. O šest let později, opět v září, byla přijata Ústava USA.

Napsal Jan Škvára

Jen bohům náležel kámen, všechny angkorské stavby jsou tedy památkou na bohy, které tento lid uctíval.

. . . . .

ANGKORSKÉ POCHŮZKY

Po ránu je tu klid, ale s přibývajícím teplem se tmavé a stinné chodby chrámu plní mnichy, žebráky, starými ženami, které žvýkají betel a před nespočetnými oltáři pálí vonné tyčinky. Ještě později přicházejí turisté. Ti s bílou pletí hekají žárem a hroutí se na chladný kámen, ti ostatní se většinou mezi stoletými reliéfy pokloní svým bohům.

Cesta k první bráně vede přes vodní příkop, vlastně jezero. Večer na ní potkáme spoustu žebráků – invalidů s nejrůznějšími zraněními, nejvíce ovšem mladé muže bez jedné či obou nohou. Na prastaré dlažbě tu sedí živé důkazy jedné titěrně krátké epochy, která po sobě žádné architektonické skvosty nezanechala.

ANGKOR VAT – NEBESKÝ CHRÁM

Za starých časů žil v Kambodži mladý princ, jehož krása, a vůbec dokonalost zaujaly boha Indru, který sídlil ve svém nebeském domově na hoře Meru. Indra pozval mladého prince, aby u něho žil, a postavil mu v nebi pohádkový palác, jehož dominantním rysem bylo pět dokonalých věží vykládaných drahokamy a přebohatě vyzdobených zevnitř i zvenčí. Po čase si začali “tevodové” a “apsary” – nebeští tanečníci, jejichž povinností je bavit bohy – stěžovat na pozemské pachy, které vycházely z prince smrtelníka. Indra chtě nechtě musel prince požádat, aby se vrátil na zem. Mladý muž však jen nerad opouštěl přepychový palác a půvabné nymfy. Prosil, aby směl zůstat. Indra litoval, že je to nemožné, ale protože mladého prince palác tak těšil, nabídl mu, že mu postaví úplně stejný palác na zemi. Prací pověřil nejlepšího nebeského architekta Prea Pasnuka, povolal řemeslníky, sochaře a malíře všech zemí a národů a ti vybudovali stavbu známou dnes jako Angkor Vat.

Tak zní legenda vysvětlující vybudování chrámu, který skutečně vypadá nadpozemsky – svou velikostí, vyvážeností proporcí a výzdobou svádí k představám, že se na jeho vzniku podílely nebeské síly.

My samozřejmě dnes víme, že chrám byl vybudován khmerskými zedníky, stavebníky, sochaři a grafiky na popud a k věčné slávě krále Súryavarmana II. Chrám je vlastně třístupňový, a jak člověk kráčí blíž a blíž k ústřední svatyni, jeví se vyšším, honosnějším, věčnějším. Chrám zabírá 208 hektarů a je obehnán lateritovou zdí. Vchází se západní bránou, která je z každé strany lemována jednou “sloní bránou”, ještě předtím ale návštěvníci přejdou téměř dvousetmetrový vodní příkop, v němž se za dobrého světla odráží celý komplex. Vracím se v myšlenkách do dávných dob a nedělá mi potíže představit si oceán, podle stejné kosmologické teorie se pak za hlavní bránou ocitám blíž mytické hoře Meru, kterou chrám, zasvěcený Višnuovi, symbolizuje.

Za vstupní bránou Višnuovu sochu zastíní živá galerie nejrůznějších zranění a postižení, kterou předvádějí místní žebráci. Dám nějaký peníz jednomu slepému mladíkovi, jehož oči jsou zanícené, a hned se zbytek “party” naštve. Spěchám dál a za sukni mě zatahá prcek s nudlí u nosu: “Tohle a támhleto je knihovna, madam,” spustí svůj nevyžádaný výklad a ukazuje na dvě zdobené obdélníkové budovy stojící vpravo a vlevo od hlavní cesty. Budovy jsou úžasně symetrické a také si v průvodci přečtu, že se jim je nom říká knihovny, leč jejich pravé určení je nejasné. Téměř běžím – dá-li se zrychlenému pohybu v nelítostném vedru říkat běh – blíž k hlavní svatyni a míjím dva bazény, nyní ovšem bez vody, a kluk si neodpustí upozornit mě: “To jsou bazény, madam.” Vzdávám tedy snahu samozvanému průvodci utéct a raději mu předem zaplatím. Ostatně, alespoň se snaží mluvit anglicky.

Přicházím na první “stupeň” a odtud už jsou vidět věže zblízka. Mlčím, protože pohled naživo překonává všechny obrázky, fotografie a představy.

Nejvyšší věž, vysoká 213 metrů, je obklopena čtyřmi věžemi, vrcholy všech věží mají charakteristický tvar uzavřeného lotosového květu. Všechny věže se tyčí až na třetím stupni komplexu, stoupá se k nim neuvěřitelně strmými schody. Jejich výška bere dech. Každou chvíli se objevují nové chodby, galerie, které tvoří malá vnitřní nádvoří, malé pavilonky či knihovny. Střídají se sochy a reliéfy – vlastně každý kus kamene je tu opracován do nádherného uměleckého díla a jsou tu stovky tisíců stavebních dílů! Leckde už zapracoval čas, který sebral tu lvovi ucho, tu sedícímu bůžkovi hlavu. Jinde jsou nebeští tanečníci a nymfy stále v plné kráse. Do šedého kamene nemilosrdně pere slunce a kámen dnes nabízí tichý stín. Často tu mniši tráví celý den.

První “stupeň” obklopuje takzvaná galerie basreliéfů, obdélník o velikosti 215 x 187 metrů plný reliéfů. Oblíbené náměty pro reliéfy v galeriích chrámu byly vybírány z hinduistických básní Rámájany a Mahábháraty. V životní velikosti je tu výjev znázorňující únos Síty, Rámovy ženy, desetihlavým mnohorukým démonem Rávanou. Rávana odnáší Sítu do svého království na ostrově Lanka (Cejlon), odkud ji nakonec Ráma vysvobodí za pomoci svého přítele Hanumana, krále opic, a jeho opičí armády. Reliéfy zachycuj í bitevní výjevy mezi démony a opicemi, které jsou ozbrojeny větvemi stromů.

Na zdi Angkor Vatu byl kdysi vytesán i oblíbený příběh z hinduistické mytologie – “utlučení moře mléka na máslo”. Příběh je o tom, jak démoni a bozi uzavřeli smlouvu, jak získat elixír života, který je pohřben na dně moře mléka. Obrovský had se ochotně ovine kolem hory Mandara, která vystupuje ze středu moře. Démoni se připojí k jednomu konci hada, bozi k druhému a střídavě se přetahují a točí horou tak, aby utloukli mléko na máslo.

Jiné reliéfy jsou až nepříjemně realistické. Jsou to ty, které znázorňují bitvy mezi Khmery a Čamy. V kameni jsou uvězněny tisíce mrtvých bojovníků ležících jak na bitevním poli, tak na dně jezera. Nejponuřejší výjevy ukazují osud zajatých Khmerů – nejprve byli za zápěstí pověšeni do mučidel, přitom jim jejich mučitelé probodávali tělo kopím, pak, když zajatcům kopí trčela z těl jako štětiny, vrhli je do plamenů.

A ve všech poschodích rozlehlého chrámu tančí kamenné tanečnice a šouravým krokem se procházejí buddhističtí mniši v oranžových tógách, které svítí na ponurém pozadí. Pastva pro oči fotografovy!

Vracíme se do “podzámčí”, tady už tepe pulz moderní doby. Na turisty si tu brousí zuby několik malých restaurací, je poledne, a tak se hroutíme na plastikové židle jedné z nich. Majitelé se líně houpou v hamakách, ale čaj s ledem nám připraví. “Dnes je opravdu horko, že,” začíná konverzaci paní v oblečku, který připomíná noční košili, a pyšně dodává, “jedni Američané tu včera naměřili padesát stupňů!” Věříme tomu, vždyť i mouchy tady – ve stínu – padají vedrem k zemi. Paní je co chvíli zametá.

Kambodža se skutečně paří ve výhni vrcholného období sucha, a tak se ani mluvit nechce. Cucáme čaj, v němž se led už dávno rozpustil, a pozorujeme nedaleký Angkor Vat. Slunce mu za ta staletí neublížilo a neublíží mu ani teď.

BAYON – NĚMÉ TVÁŘE

Kolem dvou set úsměvů tváří, které na mě hledí z padesáti čtyř věží tohoto chrámu, mě až děsí. Ačkoli není proč, protože obrovské tváře zírají na svět s výrazem nerušeného klidu a míru. Výraz tváří se mění v závislosti na slunečním svitu, ale úsměv jim zůstává. Měl snad patřit bódhisattvovi Avalókitéšvarovi, který je symbolem slitování, bódhisattvovi, který se mohl stát Buddhou, ale zůstal raději na zemi, aby posiloval a utěšoval smrtelníky v jejich zármutku. Tváře prý hledí na svět a pátrají, kde trpící potřebují pomoci.

Vědci také věřili, že tváře patří samému králi Jayavarmanovi VII., který je dal umístit poté, co drtivě porazil Čamy a potlačil povstání ve svém království, aby každému připomínaly, že celá říše až po nejvzdálenější kout podléhá jeho královské moci. Šestnáct věží prý představuje šestnáct provincií, z nichž se Kambodža tehdy skládala.

Velmi zajímavě vysvětluje nepřirozeně mírný výraz kamenných tváří František Šita. Připomínají mu výraz lidí opojených kanabisovými preparáty. Droga, známá u Khmerů jako kamja (příbuznost s indickým výrazem ganja není náhodná), je připravována z rozetřených samčích květů konopí a podle neoficiálních zpráv byla používána i v khmerské diplomacii – podávala se v jídle vyslancům, aby “jednání byla úspěšnější”. Ostatně, podle indických legend vyrostlo konopí z vlasů Višnua. A tak je třeba možné, že ty obř í kamenné tváře nesou rysy opojení hašišem.

Vlastně to asi není tak důležité – dnes si každý, kdo mezi věže bayonského chrámu vstoupí, nechá hlavou poletovat myšlenky na nesmrtelnost vytesanou do kamene.

Bayon nechal vybudovat slavný khmerský král Jayavarman VII. jako hlavní chrám nově zbudovaného města Angkor Thom. Výzdobu chrámu velmi ovlivnily krvavé boje s Čamy, a tak jsou vnitřní galerie chrámu věnovány téměř výhradně výjevům z války a míru. Bitevní scény se střídají s obrázky z každodenního života. Pod freskami, které ukazují zuřivé námořní a pozemní bitvy, jsou zobrazeni lidé, kteří stavějí domy, smlouvají na trhu, loví s kušemi v lese, chytají ryby, obdělávají půdu či navštěvují kohoutí zápa sy a zápasy s divokými medvědy.

Uvnitř centrální kaple stojí ozdobená socha Buddhy, kolem níž je nyní tlačenice. Obklopují ji staré ženy se svíčkami a nezbytnými vonnými tyčinkami a stěží odolávají návalu tchajwanské výpravy, která se i s dětmi přišla pomodlit. Hustý dým krouží v úzkých pruzích ostrého slunečního světla, které sem vniká mezerami po vypadlých kusech kamene. Jinak je tu provoněná tma, na rozdíl od zbytku chrámu.

TA PROHM – KRÁLOVSTVÍ STROMŮ

Tak nějak to muselo být: Henri Mouhot se prodírá hustou džunglí, zakopává o kořeny tlusté jako lidské stehno a v němém úžasu zírá na opracovaný kámen, na polozřícené věže a povalené zdi. A překročením dalšího prahu se i se svými muži ocitá na dalším vlhkém a šerém nádvoří, jemuž vládnou obrovské stromy. Po staletí ukrytá krása se mu pomalu zjevuje. Kořeny vypadají jako velcí žlutí hadi a dohromady se zbytky chrámu vytvářejí tajemné lesní království, plné zákoutí, v nichž se tu a tam objeví kaple, so cha, reliéf či další obří strom. Koruny těch velikánů tvoří nad bývalým posvátným místem klenbu, a tak nic neruší klid ruin, které jistě z výšky nejsou vidět. Tanečnicím vyrytým do kamene tu k tanci zpívají jenom ptáci.

Možná se mu tenkrát ani nechtělo věřit, že on, Středoevropan, stojí v ruinách chrámu tak starého, že stačil splynout s pralesem.

Ani nám se nechce věřit. Ta Prohm byl jako jediný z angkorských chrámů ponechán v takovém stavu, v jakém jej francouzský cestovatel objevil. A tak asi zakoušíme podobné pocity, když naše kroky tlumí bujná tropická vegetace a v korunách stromů skřehotají ptáci a opice. Skutečné lesní království – tentokrát turistický průvodce nepřehání.

Ale v dobách Jayavarmana VII. tu takové ticho rozhodně nebylo. Žilo tu 12 640 mnichů a 66 000 dalších vykonavatelů kultu! Jayavarman postavil v druhé polovině 12. století tento buddhistický chrám královně matce, jak je zřejmé z nápisu na jejím náhrobním kameni: “…aby ses, má matko, za tyto dobré skutky, jež jsem vykonal, po osvobození z oceánu převtělování těšila stavu Buddhy.”

O to, aby “dobré skutky” panovníka byly skutečně na výši, se staralo 3140 vesnic (tedy něco kolem 80 000 lidí), v nichž se vybíraly desátky pro chrám. Šest stovek dívek tančilo v jednom z největších angkorských chrámů, 18 velekněží se staralo o bohoslužby, přičemž jim pomáhalo 2740 plně vysvěcených kněží a přes 2000 noviců. Pro každodenní oběti bohům bylo potřeba nesmírné množství rýže, másla, mléka a různých olejů. Mezi chrámové ozdoby patřily zlatá a stříbrná tabule, 35 diamantů, 40 620 perel, 450 0 jiných drahokamů, obrovská zlatá koule, 512 hedvábných postelí, 523 slunečníků a jiné pečlivě vypočítané poklady.

Lesk a sláva nádherného chrámu se nepochybně donesly i k uším ziskuchtivých nepřátel. A takové poklady je nesmírně přitahovaly. Třpyt zlatého nádobí byl zanedlouho vystřídán zlověstným leskem zbraní, které museli Khmerové stále častěji zvedat proti nájezdníkům ze sousedství. Trvalo ještě několik století, než byl Angkor opuštěn úplně, ale po Ta Prohm již nebyla postavena žádná významnější stavba. V roce 1432 byl Angkor opuštěn jako hlavní město a postupně se ho zmocnila džungle. Pozdější generace Khm erů zíraly v uctivé bázni na velkolepé zříceniny a vymýšlely si báje o jejich původu.

Zbytky z 39 věží a 260 soch bohů dnes obdivují turisté, kteří mají tento chrám rádi mimo jiné proto, že i ve žhavém poledni je tu snesitelná teplota.

SLÁVA A ÚPADEK ANKGORU

Angkor – královské město, mezi jehož kamennými věžemi zůstane v údivu a úctě stát nejeden otrlý návštěvník nejproslulejších evropských památek – je již poměrně slušně archeologicky prozkoumán, a i když ne příliš mnoho, přeci jenom víme leccos o jeho zakladatelích a obyvatelích. Ovšem s nejvzdálenějšími časy, léty, kdy vznikala první khmerská království, je to horší. Ocitáme se v čase legend, mýtů, pohádek, v čase, do kterého si naše fantazie může přičarovat ledacos. Nejlepšími zdroji poznání jsou sa nskrtské nápisy nalezené v Angkoru a přeložené indickými učenci, čínské kroniky a vyprávění čínských cestovatelů, kteří zemi čas od času navštívili.

. . . . .

Jisté je, že kolem roku 50 n. l. přišel do oblasti dobrodružný bráhman Kaundinju a založil říši Funan, což znamenalo Království hory nebo Země krále hory. Tento muž dal zemi zákony, zavedl jazyk indických vědců – sanskrt – a khmerské ženy naučil oblékat se, neboť do té doby prý chodily nahé. Jeho říše byla veliká a tvořila ji jednotlivá knížectví. Kolem roku 550 se jedno takové knížectví – jeho jméno bylo Čenla – vzbouřilo a postupně si podrobilo celou říši. A aby sláva a význam tohoto činu dostaly patřičnou vážnost, hned byly do vzniku nové říše zapojeny nadpozemské bytosti. V tomto případě sluneční nymfa Méra, s níž se oženil khmerský předek Kambu. Od té doby se prý země khmersky nazývá Kambuja, což francouzština zkomolila na Cambodge – Kambodža.

Ať už počátky khmerské říše ovlivnily bytosti nadpřirozené, či nikoli, kolem roku 600 zanikla říše Funan a na její místo nastoupilo království Čenla, jež spravovali králové z dynastie Kambu. Ačkoli trvalo ještě dvě století, než khmerská říše definitivně nastoupila cestu ke slávě a blahobytu, její základ byl v této chvíli položen.

V 7. století byla země na nějakou dobu rozdělena na dva státy – “Čenla země” na severu a “Čenla vod”, která zůstávala centrem kambodžského království – ale začátkem 9. století připlul do země z jávského zajetí král Jayavarman II., budoucí zakladatel Angkoru. Jeho následovníci měli pak v této oblasti svá sídla až do poloviny 15. století, kdy bylo královské město přesunuto do Phnom Penhu. Oslabený častými válkami a nájezdy, ke kterým dobyvatele inspirovalo především tušené bohatství Angkoru, s obyvatelstvem vyčerpaným mimo jiné neustálým budováním obrovských kamenných komplexů, takový Angkor se už dále neodvažoval vzdorovat sílícím útokům Thajců. Mnoho století pak chrámy, oslavující nejrůznější božstva, pohřbívala džungle, dlouhé roky se mezi jemnými reliéfy a mohutnými sloupy proháněly opice, až byl konečně na konci minulého století za úžasu světové veřejnosti Angkor znovu objeven.

Vraťme se ale do doby, kdy si mezi sebe přízeň lidu dělili Višnu, Buddha a král, kdy si ženy barvily chodidla červeně, kdy se pod rukama sochařů rodily kilometry reliéfů a kdy dělníci a otroci neúnavně dolovali kámen z hory Kulen, kámen, na který si dnes s trochou bázně sahám.

JAYAVARMAN OCHRÁNCE

Na samém sklonku 8. století připlula k pobřeží Kambodže loď, na jejíž palubě se vracel do vlasti princ z bývalé panující rodiny. Byl odvlečen na Jávu jako zajatec, když se král z indonéské dynastie Sailendras přiblížil k hlavnímu městu po řece a od Velkého jezera porazil khmerského krále a podrobil si celou Kambodžu. Nyní se tedy mladý princ plavil přes jihočínské moře a těžko říci, zda se mu hlavou honily spíš myšlenky na nové chrámy a města, jež vystaví, nebo se oddával meditacím, jejichž výsledkem byl vznik úplně nového kultu.

Brzy poté, co dorazil na kambodžskou pevninu, založil Jayavarman II. první hlavní město v Indrapuře. Hlavní město pak přemístil ještě třikrát, můžeme se jen dohadovat, že hledal lepší zdroje potravy. Roku 802 si Jayavarman vybral jako své sídelní místo horu Mahendrapura (dnešní Phnom Kulen), asi 40 kilometrů na severovýchod od města Angkor. Je to ona hora, z které potomci jeho poddaných těžili tuny pískovce na stavbu slavných angkorských chrámů. Zatím se ale psal rok 802 a Jayavarman se prohlásil sv rchovaným vládcem khmerského státu. Tato událost neznamenala o nic méně, než že khmerská říše byla sjednocena a nezávislá na Indonésii. Historikové také tento rok uvádějí jako začátek angkorského období.

Současně Jayavarman zavedl nový náboženský kult devarája, což v překladu znamená buď “bůh – král” nebo “král bohů”. Názory na interpretaci výrazu ze sanskrtu se liší, ale obecně panuje soulad v tom, že khmerský král je považován za zástupce božstva. Král získával toto božské nasměrování a moc prostřednictvím stejnojmenného posvěcujícího rituálu a jako takový byl odpovědný za bezpečnost a blaho státu. Jeho ochranná síla byla všemocná a zahrnovala lidi, stát, zákony i půdu. Role krále – boha ochránce – byla tak důležitá, že jména přijímaná nástupnickými vládci obsahovala příponu -varman (brnění, zbroj), jejíž význam se později rozšířil tak, že znamenala “ochranu” nebo “ochránce”. Role vládce se navíc odráží i v překladu khmerského jména tohoto kultu, který znamená “pán světa, který je králem” a objevuje se v nápisech.

Zajímavé je, že kult přetrvával navzdory tomu, že budoucí vládci vyznávali různá náboženství. Prakticky vzato – král se identifikoval s božskou osobou podle svého výběru. Nejranějším symbolem kultu devarája byl lingam vnesený do svatyně chrámu při rituálu uznávaném panovníkem uctívajícím boha Šivu. Později byl kult dál rozvíjen těmi, kteří uctívali boha Višnu nebo Buddhu, a symboly se tím pádem měnily. Kult zůstával.

Lingam (tj. znamení) symbolizuje tvořivou energii přírodních sil. Typický lingam má podobu ztopořeného mužského údu a obvykle je zhotoven z leštěného kamene. Vertikální část se někdy rozděluje do tří částí představujících trojici: spodní čtvercová část je Brahma, střední osmiboká se vztahuje k Višnuovi a horní válcová část se zaobleným koncem je spojována se Šivou. Lingam stojí na čtvercovém podstavci, který má na jedné straně dutý kanál pro odtok vody při rituálním omývání.

Lingam vyžadoval kromě patřičné úcty i vlastní chrám. Jayavarman byl, jak sám prohlašoval, vtělením hinduistického boha Višnua, který sestoupil na zemi. Až zemře, vrátí se ve své původní podobě jako Višnu na mytickou horu Meru. V ústřední věži tohoto horského chrámu bude pak božský král představován lingamem – proto musel každý Jayavarmanův nástupce vystavět pro svůj lingam horský chrám. Vedle vlastního chrámu budoval král někdy také chrámy svým předkům, takže záminek pro stavby bylo dost a dost.

ŽIVOT VE STÍNU KAMENNÝCH VĚŽÍ

Obecně přijímanými časovými údaji vymezujícími angkorské období jsou roky 802 až 1432. Během této doby dosáhla khmerská říše největší územní rozlohy a rozkvětu v kultuře a v umění. Během této doby byly postaveny všechny slavné stavby, během této doby králové spravovali tu lépe, tu hůře svou zem, bojovalo se, léčilo… žilo.

Zdá se, že o životě mezi kamennými chrámy existuje jediné hodnověrné svědectví – vyprávění Chou Ta-kuana, který doprovázel v letech 1296-97 čínského velvyslance ke dvoru khmerských králů v Angkoru. Jeho “Zápisky o zvycích Kambodže” mimo jiné přibližují přísný řád, který v království panoval. Bylo třeba dáno, jaké si kdo smí stavět budovy a jestli je smí pokrývat taškami, nebo jenom slámou. Své regule mělo i oblečení – všichni chodili bosi, jen ženy si mohly barvit chodidla a dlaně červenou barvou (z mužů pouze vladař). Khmerská království měla i své otroky, kteří neměli téměř žádná práva, zato spoustu omezení. Směli například sedět a spát jen v přízemí domu.

Lékařská péče byla tehdy na poměrně vysoké úrovni, zvláště za Jayavarmana VII., kdy bylo v celé říši dokonce 102 nemocnic. V době panování tohoto krále, horlivého buddhisty, který si chtěl konáním dobrých skutků zasloužit nirvánu, khmerské zdravotnictví asi značně předčilo tehdejší lékařství evropské. Podle nápisů můžeme předpokládat, že každá khmerská nemocnice měla dva plně kvalifikované lékaře, šest pomocných lékařů, čtrnáct ošetřovatelek, dva kuchaře, šest lékárníků a šedesát jiných zaměstnanců. Léky a šatstvo se zdravotním službám přidělovaly z královského pokladu třikrát ročně. Nemocniční personál byl zato povinen udržovat zásoby potravin na pevně stanovené výši. Bylo například určeno, že 838 vesnic bude zdravotnictví poskytovat 11 192 tun rýže. Stejně tak bylo stanoveno přesné množství kafru, zázvoru, kardamomu, skořice, medu, cukru, sezamu, koriandru a ostatních léčivých bylin, které musela nemocnice “mít na skladě”.

Starost o zdraví svého lidu, kterou projevoval Jayavarman VII., vysvětlují sanskrtské nápisy takto: “Král trpí více zly, která postihují veřejnost, než těmi, která se týkají jeho samého. Utrpení králů je způsobeno utrpením lidu, a nikoli jejich vlastním zármutkem.”

František Šita, který prováděl v osmdesátých letech v Angkoru farmakoetnografický výzkum, nalezl stopy po činnosti dávných lékařů v některých chrámových stavbách. V chrámu Ta Prohm je stéla vypočítávající materiál nutný k vybavení nemocnice. Mezi tyto prostředky patří muškátové ořechy, kardamom, prostředky proti horečkám a proti hemeroidům. V chrámu Takeo se zase zachovala dvě “struhadla” z kamene, na nichž byly připravovány otěry kořenů léčivých rostlin. Ty byly pacientům podávány ve směsi s vodou.

Khmerové věřili, že ve žlučovém měchýři je pramen odvahy, snad proto se v lékařství angkorského věku používalo zvířecí i lidské žluči – ta se odebírala nepřátelům.

K léčení se používala i celá řada dalších prostředků, o některých píše Chou Ta-kuan: “…Bílý roh nosorožce je nejvíce ceněn, černý má menší cenu… Kardamom pěstují divoši v horách…, gumiguta je pryskyřice zvláštního stromu, místní obyvatelé jej naříznou a nechají vypouštět pryskyřici, sbírají ji však až příštím rokem…” Čínský cestovatel se také zmiňuje o prostředcích používaných hlavně v kosmetice: “…Muži i ženy se natírají mastmi ze santalu, pižma a vonných esencí…, v této zemi je mnoho m ilostnic, které každý den vycházejí ve skupinách po deseti na tržiště…”

Péče o tělo byla, zdá se, jedním z hlavních témat khmerského života. Khmerové se několikrát denně koupali, každá rodina měla malý bazének. Muži a ženy do něj vstupovali nazí, obvykle společně jen staří, nebo mladí. Ženy se navíc chodily společně koupat dvakrát nebo třikrát týdně do řeky za město.

Dávné krásky – pokud byly prostého rodu – nesměly nosit ve vlasech žádné šperky. Zdobily se tedy zlatými náramky a prsteny. Stejně jako muži chodily ženy jen s kouskem látky ovinuté kolem beder, s odhalenými ňadry.

Chou Ta-kuan se nechal okouzlit dvorními dámami a paními z urozených vrstev, o nichž píše, že měly pleť bílou jako nefrit. Jinak se mu ovšem Khmerové zdáli robustní, oškliví a temné pleti. K vychvalovaným vlastnostem khmerských žen patřilo obchodní nadání.

Zda panovníci oceňovali u žen právě tuto vlastnost, není jisté, ale ženy měli rádi určitě. Vladař měl zpravidla pět žen – jednu v hlavním sídle a ostatní podle světových stran. V královském paláci ale žilo prý až pět tisíc konkubín a dívek. Bývalo zvykem, že narodilo-li se hezké děvče, bylo rodinou nabídnuto do paláce. Postavení žen však nebylo nijak podřadné – naopak, byly vždy respektované. Nápisy vypočítávají rodokmen vládců často přes ženskou linii, po které se také dědil majetek.

Panovník řešil všechny spory, i ty nevýznamné. Většinou provinilce odsuzoval k peněžitým pokutám, vyšším stupněm potrestání bylo useknutí prstů u nohou nebo uříznutí nosu. Nejtěžší zločinci byli položeni do příkopu vykopaného za západní bránou, jáma se pak vyplnila hlínou a zatížila kameny. Zajímavý trestní řád měli Khmerové v oblasti “manželského práva”. Manžel cizoložné ženy měl právo nohy jejího milence sevřít mezi dvěma prkny, a když hříšník už nemohl snést bolest, mohl se vykoupit tím, že podvá děnému manželovi předal svůj majetek.

Svého vladaře mohl prostý lid spatřit při audiencích udělovaných dvakrát denně. Objevoval se v okně se zlatým rámováním, z něhož dvě dívky předtím malíčky odhrnuly záclonu. Pak usedl panovník na lví kůži v místnosti ozdobené až padesáti zrcadly a začal projednávat záležitosti svých poddaných. Ti mezitím klečeli se sepjatýma rukama a hlavou bili o zem.

MYTICKÁ HORA MERU

Vše, co bylo v Angkoru a okolí postaveno, má svůj vnitřní smysl a význam. Uspořádání, architektura a výzdoba khmerských chrámů se řídily magickými a náboženskými představami svých stavitelů. A ty byly v souladu s přírodním kosmickým řádem, v němž vládce a hlavní město byli centrem vesmíru.

V buddhistické i hinduistické mytologii se objevuje myšlenka o chrámu, který představuje ústřední horu. Podle legendy svět sestával z ústředního kontinentu, v jehož přesném středu byla kosmická hora známá jako hora Meru. Ta vyznačovala osu světa a pomáhala nést nebesa. Spojuje se s Himálajem ve střední Asii. Horu Meru obklopuje šest nebo sedm soustředných řetězců hor, představujících jednotlivá po sobě následující stadia poznání. Ty jsou odděleny stejným počtem oceánů. Velká kamenná zeď ohraničuje vnější “oceán nekonečna” a symb olizuje hory obklopující zemi. Příkop táhnoucí se kolem představuje oceány.

Podle buddhistického pojetí je kontinent vlastně ostrovem nad oceánem v každé ze čtyř základních oblastí vesmíru. Bohové nebo vládci žijí na vrcholu hory Meru, zvířata z říše fantazie žijí na úpatí hory, kde také meditují asketové.

Podle hinduistického pojetí ovládá horu Meru Indra a je to mytický příbytek Brahmy a ostatních bohů. Hora je obklopena osmi strážci.

Zpočátku budoval chrám-horu každý král a místa pro chrámy si vládcové vybírali na skutečných pahorcích. Často k takovým chrámům vedla vyvýšená cesta, která symbolizovala most mezi člověkem a bohy. Později však byla hlavní města zakládána na rovinách, a tak se budovaly umělé náspy. Potřebné “vyvýšení” chrámů také dávní khmerští stavitelé získávali díky architektuře etážové základny.

Pro stavbu chrámů platila ještě další pravidla – například vchod býval budován směrem k východu, neboť východ a vycházející slunce představují život. Naproti tomu západ byl chápán jako nešťastný, představující smrt a nečistotu. Sever býval dobrým znamením, Khmerové si jej spojovali se slonem, který je silný. Poslední ze světových stran – jih – měl neutrální význam.

Někteří badatelé se také snažili sestavit různé matematické vzorce, vyjadřující proporce angkorských chrámů. S jejich výsledky by se zřejmě dalo polemizovat, nicméně je pravděpodobné, že se dávní stavitelé drželi hinduistických náboženských představ, podle kterých musí být chrám postaven správně podle matematického systému. Je to proto, aby mohl existovat v harmonii s vesmírem – očekávalo se, že budou-li rozměry chrámu dokonalé, bude dokonalost panovat i ve vesmíru.

BOHOVÉ, BOHOVÉ… A JINÍ BOHOVÉ

Všichni Khmerové uctívali nějakého boha a nic na tom neměnil fakt, že čas od času byl Višnu vystřídán Buddhou, či naopak. O takové náboženské velkorysosti, jaká vládla khmerské říši, si mohla středověká Evropa nechat jenom zdát. Obecně lze říci, že z počátku se khmerští králové ztotožňovali s božstvem hinduistickým, aby se postupem času stali spíše vyznavači učení Buddhova, k němuž se asi nejdříve začal upínat lid prostý. Výsledkem byla náboženská tolerance, která byla pro Kambodžu charakteristická až do nedávné minulosti – do začátku řádění Pol Pota. V padesátých letech našeho století téměř všichni Kambodžané vyznávali buddhismus, přesto v královském paláci v Phnom Penhu žili bráhmanští kněží, kteří řídili některé tradiční obřady.

Ale v době, kdy svět vstupoval do 10. století, byl ještě hinduismus určujícím náboženstvím říše Khmerů. A i v rámci tohoto náboženství projevovali Khmerové nezvyklou velkorysost – oblíbeným a dlouho uctívaným božstvem byl totiž Harihara. Je vlastně spojením dvou hlavních hinduistických bohů, Šivy a Višnua. Na sochách je Harihara znázorněn stejnoměrně rozdělený, dělící čára začíná u vlasů a pokračuje přes čelo.

Král Súryavarman I. byl v toleranci ještě o krok dále, vystavěl totiž chrám Prah Khan, který představuje syntézu buddhismu a hinduismu. Konec konců, když sebuddhismus stal převládajícím náboženstvím, zůstaly hinduistické chrámy zachovány, pouze se do některých výklenků pro bohy přidaly Buddhovy sochy vedle soch Višnuových. A had Nága – ten sídlí ve všech chrámech bez rozdílu vyznání. Nága je bohem vod a má nejčastěji podobu kobry, na které je Kambodža skutečně bohatá. (Buddha bývá například nejčastěji znázorňován, jak sedí v závitech Nágy, který svůj nadmutý krk drží nad Buddhovou hlavou jako ochranný štít. Legenda praví, že když byl jednou Buddha pono řen do meditace, vypukla bouře a Buddha by se býval utopil, nebýt Nágy, který vystoupil z vod a nabídl mu své stočené tělo jako sedadlo a svůj krk jako záštitu před deštěm. Jiná legenda zase vypráví, že bráhman Kaundinju, jenž založil na území dnešní Kambodže první říši Funan, se oženil s dcerou krále Nágů Somou.)

Legendy, tu buddhistické, tu hinduistické a někdy původu neurčitého, tvoří hlavní témata všech reliéfů a soch, všech kamenných památek na slávu khmerské říše.

JAK SE STAVĚLO

Ačkoli byly angkorské památky vystavěny v rozmezí několika století, existuje mezi nimi podobnost v materiálech, konstrukci, dekorativních prvcích a symbolice. Zřejmé je, že výsledná práce stavitelů a kameníků byla pod vlivem několika kultur.

Prvotní impulz přišel jistě z Indie, podobnost s tamější kulturou je dobře znatelná v dekorativních motivech a v sochařské výzdobě. Také se objevily prvky jávského umění, především na stavbách z raného období, kde jsou vyobrazeny mytické příšery kál a makar na některých věžích. Čínský vliv je patrný na památkách vystavěných Jayavarmanem VII. a poznáme ho na vzorech tkanin, na šatech postav, na reliéfech, na scénách z tržišť…

Přes nespornou inspiraci jinými kulturami je khmerský výsledek naprosto originální. Khmerové totiž vlastně stavěli pozemské zpodobení nebeských příbytků bohů.

A co k tomu Khmerové potřebovali? V architektuře angkorského období jsou použity tři druhy materiálů. Nejstarší památky byly stavěny z cihel, jejichž jednotlivé vrstvy jsou spojeny rostlinnou hmotou – snad lepivou mízou z cukrové palmy, nikoli maltou. Tu Khmerové nikdy nepoužívali. Později byla na cihly nanášena omítka nebo štuk, které vytvářely základ umožňující jemnou výzdobu. Štuk Khmerové vyráběli ze směsi vápna, písku, tamarindových plodů, cukrové palmy a zeminy z termitišť.

Do základů, na zdi, cesty a příležitostně na celé stavby byl používán laterit. Laterit je černá hornina, která je v zemi vzhledem k vysokému obsahu vody měkká. Když je vystavena účinkům slunečního záření, ztvrdne. Laterit se připravoval k použití tak, že se okolní zemina odebrala, laterit se uhladil, nařezal na bloky a nechal na slunci ztvrdnout.

Na konci 10. století začal cihly nahrazovat pískovec. Dobře se opracovával a ve století 11. už byl používán na celou stavbu. Pískovcové lomy ležely v Phnom Kulenu, vzdáleném 40 kilometrů od Angkoru. Když tok řeky Tonlé Sap obrátil svůj směr, byl pískovec z hory Kulen dopravován na vorech po řece. Od řeky byl kámen dopravován po válečcích nebo v kárách či za pomoci slonů. Jeden chrám se stavěl zhruba třicet let a na stavbě se podílely tisíce lidí, kteří pracovali s rumpály, lany a s využitím šikmých ploch. Bohužel žádné reliéfy nenaznačují, jak vznikala samotná stavba.

SLÁVA A ÚPADEK

Nedaleko od hlavního vchodu k Angkor Vatu (chrám ze všech nejslavnější, jehož silueta je dnes na státní kambodžské vlajce) se z džungle zvedá kamenná brána. Stojí na trojhlavých slonech, kteří se pasou se skloněnými choboty na lotosových květech, a na vrcholu má čtyři obrovské tváře, které se zvláštním způsobem usmívají. Je v nich nekonečný mír. Brána je jižním vchodem do Angkor Thomu (angkor znamená královské sídlo, thom město). Do tohoto hlavního města, které na sklonku 12. století vybudoval posle dní velký král Jayavarman VII., jsou celkem čtyři vchody. Původně bylo toto město, které nahradilo Angkor pobořený na začátku století Čamy, obehnáno silnou zdí a tvořilo dokonalý čtverec. Přesně v jeho středu stojí slavný chrám Bayon, v jehož reliéfech jsou na věky vytesány mimo jiné krvavé dějiny bojů s Čamy. Těm Jayavarman VII. oplatil jejich pustošící nájezdy a říše se za jeho vlády rozkládala od pobřeží Vietnamu až na hranice Paganu v Barmě a Vientianu v Laosu a zahrnovala větší část Malajského poloostrova.

Nejen jako úspěšný vojevůdce proslul Jayavarman VII. – byl nesmírně úspěšný i na poli domácím. Vystavěl několik úctyhodných chrámů, ovšem bohatství země a pracovní síly nevyužíval jenom k potěše bohů. Vybudoval síť silnic, kolem nichž rozmístil noclehárny pro cestující. Nápisy jich uvádějí 121 a stály u silnic spojujících Angkor s hlavním městem Čampy (dnešní Phan Rang na východním pobřeží jižního Vietnamu) a u ostatních silnic paprskovitě vycházejících z hlavního města. Noclehárny byly používány je ště nejméně jedno století po smrti Jayavarmana VII. Ten byl také iniciátorem stavby nemocnic, o nichž už byla řeč.

Jayavarman byl posledním slavným vládcem Angkoru a po jeho smrti začala říše upadat.

Před ním ale vešlo do dějin několik jeho královských předchůdců, kteří pokračovali ve sjednocování a rozšiřování khmerské říše, v budování chrámů, zavlažovacích kanálů, jezer. Pokračovali samozřejmě také ve válkách, dobyvačných i obranných. Snad právě nákladná stavební činnost v Angkoru a jeho poloha poblíž hranic s Thajskem zavinily, že Angkor byl nakonec jako hlavní město říše opuštěn.

Král Indravarman (vládl v období 877-889) vytvořil velké jezero (baray) v Roluosu, aby zachytil vodu a vytvořil kanály pro zavlažování rýžových polí. Yašóvarman (889-900) postavil chrám svým předkům v Roluosu a potom přenesl své sídlo do Angkoru, který byl střediskem khmerské říše dalších 500 let. Súryavarman I. (1002-1050) vládl poměrně dlouho a pod jeho vedením žila khmerská říše v míru a prosperitě. Rozšířil hranice říše směrem na jih k Thajskému zálivu. Jeho stejnojmenný následovník Súryavarman II. (1113-1150) už takové štěstí neměl – jeho sousedé Thajci a Čamové z jižního Vietnamu podnikali na říši neustále nájezdy. I přes tyto obtíže vybudoval Angkor Vat, nejvýznamnější khmerskou architektonickou památku.

Jenomže pohádkové bohatství angkorských chrámů nedávalo spát armádám vetřelců, které Angkor neustále napadaly. Po smrti Jayavarmana VII. už nebyla vybudována žádná významnější stavba, zato se množily vpády nepřátelských armád. Téměř sto let po skončení vlády Jayavarmana VII. našel sice čínský cestovatel Chou Ta-kuan u dvora v Angkoru ještě skvělý život, země ale byla zničená a ochuzená válkami.

Příčin postupného a definitivního úpadku bylo několik. Především to samozřejmě byli útoční sousedé. Těm by se ale možná Angkor ubránil, nebýt pomalého rozkladu vnitřního. Zatímco dosud existoval buddhismus, který vyznávali hlavně poddaní, ve shodě s hinduismem – náboženstvím králů, ve 13. století se ze Srí Lanky rozšířila jiná forma buddhistického učení. Theraváda nabízela novou ideologii, která podkopávala kořeny hinduismu. Rozzuření králové neváhali občas zničit Buddhovy sochy, což zase rozčílilo poddaný lid. Nicméně hinduismus definitivně ustupoval do pozadí. Už se nestavěly oslnivé chrámy, ale jenom jednoduché pagody. Sanskrt nahradil jazyk páli, jímž se dodnes modlí buddhističtí bonzové. Rozpadala se centralizovaná moc krále, což mělo za následek rozpad zavlažovací sítě, nad níž králové bděli. Konec konců ubývalo lidí, kteří by mohli zavlažovací sítě udržovat – umírali totiž ve věčných válkách nebo byli odvlečeni vítěznými Siamci jako otroci. Když nebyla voda, klesl počet sklizní rýže na jedinou ročně, takže země už měla problémy své obyvatele uživit, zvláště když byla pole ničena nepřátelskými nájezdy. V neposlední řadě se začaly bouřit vazalské státy, které se postupně staly nezávislými. Tak končilo nejslavnější období khmerských dějin.

Po dobytí Angkoru bylo hlavní město v polovině 15. století přeneseno do Phnom Penhu. Královský dvůr se do Angkoru nakrátko vrátil na konci 16. století a několikrát ve století následujícím, ale předchozí slávy už nikdy Angkor nedosáhl. Dnes kamenné ruiny obdivují tisíce turistů z celého světa a snad jako satisfakce někdejším stavitelům může sloužit fakt, že i dnešní král má poblíž památných chrámů jeden ze svých paláců. Prý sem jezdí ve chvílích, kdy si potřebuje něco důležitého rozmyslet.

ZNOVUOBJEVENÍ ANGKORU

“V Kambodži se nacházejí ruiny starého města, o němž někteří tvrdí, že jej vystavěli Římané nebo Alexandr Veliký,” napsal v roce 1601 Marcelo de Ribadeneira. Španěl Gabriel de Quiroga de San Antonio roku 1603 dodává: “V roce 1570 bylo objeveno město, které zdejší lidé nikdy neviděli, ani o něm neslyšeli.” V roce 1672 vznikla zpráva francouzského misionáře Pere Chevruela: “Existuje zde velice uctívaný chrám, nalézající se asi osm dní cesty od místa, kde žiji. Tento chrám se nazývá Onco a je pro pohan y asi tak tím, čím je pro nás katedrála sv. Petra v Římě.” O Angkoru se zmiňuje i Holanďan Hendrick Indjick: “Král navštívil nádherné místo známé jako Anckoor, kterému Portugalci a Kastilci říkají Řím…”

Angkor viděla v letech, kdy stál opuštěn v džungli, řada cizinců, cestovatelů, misionářů či obchodníků, nepodařilo se jim však vzbudit zájem široké veřejnosti o unikátní památky. To se povedlo až francouzskému přírodovědci Henri Mouhotovi, který je tak obecně považován za objevitele Angkoru.

Mouhot byl inspirován knihou o Thajsku, kterou mu zapůjčil jeho přítel, a v roce 1858 se vydal na cestu po Thajsku a Kambodži. Těžko říci, zda měl štěstí, nebo instinkt, navždy ale zůstane znám jako objevitel Angkoru. Prozkoumal a změřil chrám Angkor Vat a pořídil si podrobné poznámky o svých měřeních. O tři roky později zemřel v Laosu ve věku 35 let.

Angkor byl tedy pro západní svět objeven, nicméně alespoň zpočátku se nezdálo, že by to bylo ku prospěchu věci. Dobrodruzi z celého světa se totiž vydali do Angkoru, aby pod ústředními věžemi našli tušené pohádkové poklady. Napáchali přitom nesmírné škody. Po nich do Angkoru přišli vzdělanější zloději, kteří dovedli odhadnout cenu soch či reliéfů. Do jedné takové aférky byl zapleten známý francouzský spisovatel André Malraux, který se roku 1923 pokoušel ukradnout sochy tevodů z chrámu Banteay Srei.

Zloděje všeho druhu naštěstí záhy nahradili archeologové, kteří začali postupně odkrývat tajemství staré říše. S nimi do Angkoru přišli i restaurátoři, kteří mají plné ruce práce dodnes, a nezdá se, že by byli hned tak hotovi. Jeden z nejznámějších restaurátorů byl archeolog Henri Marchal, který khmerským památkám zasvětil celý svůj život. Jeho metoda je známá jako anastylóza – památky se restaurují nejprve injekcemi cementu do základu a pak přestavěním jednoho bloku po druhém za použití původních kamenů.

ARCHITEKTONICKÉ PRVKY KHMERSKÉHO CHRÁMU

Konzolový oblouk je nejprimitivnější metodou spojování (překrývání) stavebních otvorů a byl jediným způsobem, který Khmerové používali. Konzolový oblouk nacházíme jak v cihlových, tak i v kamenných konstrukcích. Oblouk se vytváří tak, že se bloky na každé straně postupně vysouvají, až se spolu spojí. Tento způsob omezuje rozpětí oblouku a důsledkem toho jsou úzké rozměry, s kterými se setkáváme v některých částech khmerské architektury, jako jsou např. balkony (galerie).

Falešné dveře jsou napodobením skutečných dveří a nacházejí se v ústřední svatyni. Běžným příkladem je věž s jedněmi skutečnými dveřmi a trojími dveřmi falešnými. Rafinované vzory ve vertikálních panelech dveří patří k nejkrásnějším prvkům chrámů.

Překlad (nadpraží) je obdélníkový blok pískovce položený horizontálně na dvojici sloupů a přemosťující dveřní otvor. Je to základní plocha pro výzdobu v khmerských chrámech.

Štít je trojúhelníková horní část stěny nad sloupořadím. Často je rafinovaně zdoben barvitými scénami.

Pilíř (sloup) je samostatně stojící vztyčená konstrukce podpírající chodby a vchody (verandy). Naproti tomu polosloup je sloup použitý na straně otevřeného dveřního vchodu vystupující ze stěny do volného prostoru.

Tympanon je trojúhelníkový prostor nad nadpražím a uzavírá se ozdobným prvkem štítu.Okna se sloupky, kterých je obvykle pět až sedm a vinou se jako dřevo nebo bambus, jsou typickým znakem khmerského umění.

VÝVOJ ARCHITEKTONICKÉHO PLÁNU

Základním prvkem khmerské architektury je ústřední věž. Skoro vždy je orientována na východ. Nejjednodušší půdorys je čtvercový, konstrukce je cihlová, dveřní otvor směřuje na východ a na zbylých třech stranách jsou falešné dveře. Tvar věže je kuželový, tvořený několika etážemi postupně se zužujícími do měkce zaobleného vrcholu. V chrámech z raného angkorského období byly jednotlivé etáže miniaturními replikami fasády svatyně, zatímco etáže v chrámech z pozdějšího období jsou vyzdobeny jinými prvky. Exteriér věže byl obvykle vyzdoben, zatímco interiér byl bez výzdoby, snad proto, aby zaměřoval pozornost na posvátný obraz, který se nacházel ve svatyni chrámu. Věž bývala vyvýšena na čtvercové základně, často poschoďové, a uzavřena zdí vetknutou doprostřed každé stěny se vstupní bránou (gópurou).

Konstrukce věží se v angkorském období stávala v průběhu času složitější, zvětšovala se jejich velikost a nové požadavky postupně měnily prostorové uspořádání i objem stavby.

Přirozený vývoj šel od koncepce s jednou věží ke třem a šesti cihlovým věžím, přičemž všechny měly podobnou velikost i tvar a byly v jedné nebo ve dvou řadách na úrovni okolního terénu nebo na nízké terase. Zajímavou charakteristikou této formy je to, že rozestupy mezi věžemi nejsou obvykle stejné. Centrální věž je obvykle o něco vyšší než ostatní. Postavy vymodelované ve štuku na cihlách byly typické. Chrámy v tomto uspořádání jsou často zasvěceny předkům krále. Příkladem tohoto typu dispozice jsou Lolei a Prah Kó.

V dalším stadiu vývoje se došlo k uspořádání pěti věží jako teček na kostce s etážemi. Toto uspořádání se někdy nazývá pětkové a symbolizuje pět vrcholů hory Meru. Vlastní platforma byla zvýrazněna schodištěm na každé straně. Přístup do těchto větších komplexů byl často dramatizován dlouhou zvýšenou cestou, stupni a terasami, podél nichž byly vytesané postavy strážců, např. lvů a slonů. Typickými pětivěžovými chrámy jsou Bakheng, Pre Rup a Východní Mebon.

S tím, jak se architektura rozvíjela, se uzavřený prostor (klauzura) i vstupní věž postupně zvětšovaly a stávaly se složitějšími. V důsledku toho význam ústřední svatyně klesal, a to s tím, jak se rozšiřovaly horizontální dimenze chrámu. Kolem chrámu se přidávaly dlouhé sály s dřevěnými střechami. Později se z těchto prostorů stávaly spojité galerie. Plochu kolem chrámu doplňovaly další stavby, např. místnosti pro meditaci a knihovny. Pavilony v každém rohu etáže zvyšovaly komplexnost chrámu. V poz dním angkorském období byly obvyklé umně vystavěné kryté vchody, pískovcové ochozy se sloupy a taškové střechy. S rozvojem dané formy se začaly budovy a obestavěné prostory (klauzury) spojovat galeriemi. Na konci 12. století se objevila syntéza předchozích stylů charakterizujících buddhistické chrámy. Byla to celostní architektonická koncepce, jejíž stavby byly na úrovni terénu, měly centrální věž a pomocné konstrukce včetně propojených galerií a dalších místností. Příkladem je Banteay Kdei, Prah Kh an a Ta Prohm.

Vstupní věže s gigantickými vytesanými tvářemi na každé straně byly jedinečným rysem khmerského způsobu zdobení staveb na začátku 13. století.

Vývoj khmerské architektury tak, jak zde byl nastíněn, se rozděluje do několika období dle stylů, z nichž každý je popsán podle místa, kde se určitý chrám nachází. Tyto stavební slohy byly definovány Francouzi:

KULEN
Období: 9. století (asi 825-75)
Král: Jayavarman II. (vládl 802-50)
Stavby: chrámy v Kulenu

PRAH KÓ
Období: poslední čtvrtina 9. stol. (asi 875-93)
Král: Indravarman I. (vládl 877-89)
Stavby: Prah Kó (879), Bakong (881)
Přechodně: Lolei

BAKHENG
Období: konec 9. stol.- začátek 10. stol. (asi 893-925)
Král: Yašóvarman I. (vládl 889-900)
Stavby: Bakheng (893), Phnom Krom
Přechodně: Baksei Chamkrong, Prasat Kravan (921)

KOH KER

Období: polovina 10. stol. (921-45)
Král: Jayavarman IV. (vládl 921-41)
Stavby: skupina Koh Ker

PRE RUP
Období: polovina 10. stol. (947-65)
Král: Rájendravarman II. (vládl 944-68)
Stavby: Vých. Mebon (952), Pre Rup (961)

BANTEAY SREI
Období: druhá polovina 10. stol. (967-1000)
Král: Rájendravarman II. a Jayavarman V.
Stavby: Banteay Srei (967)

KLEANG
Období: konec 10. stol. až začátek 11. stol. (968-1010)
Král: Jayavarman V. (vládl 968-1001)
Stavby: Ta Keo (1000), Severní a Jižní Kleang, Phimeanakas (970)

BAPHUON
Období: Polovina 11. stol. (1010-80)
Král: Súryavarman I. (vládl 1002-50), Udayádityavarman II. (vládl kolem1050-6..)
Stavby: Baphuon, Západní Mebon

ANGKOR VAT
Období: 12. stol. (1100-75)
Král: Súryavarman II. (vládl 1113-50)
Stavby: Prah Palilay, Chau Say Tevoda, Thommanon, Banteay Samre, Angkor Vat (1113-50)

BAYON
Období: poslední čtvrtina 12. stol. a začátek 13. stol. (1177-1230)
Král: Jayavarman VII. (vládl 1181-1219)
Stavby: Banteay Kdei (1181), Ta Prohm (1186), Prah Khan (1191), Ta Som, brány a klauzura Angkor Thom, Bayon (1200), Královské terasy, Srah Srang Neak Pean

Asi je trochu zbytečné k práci Adolfa Borna něco dodávat. Málokterý výtvarník nepotřebuje komentář… I když obejít se bez něj je snaha každého umělce. Ale budiž: píšící nemůže být v tomto případě malující.

. . . . .

Born je ve své tvorbě ovlivněn střety se “svým” prostředím, stejně jako třeba Hrabal v literatuře. Pozoruje, ale pozorované prochází labyrintem fantaskna umělcovy duše: schopnost empatie vnímané “objekty” umocňuje, vyhrocuje, takže grotesknost, leckdy krutá, je nám bližší než sama skutečnost.

Turecký důstojník, odvádějící moravskou dívku, PASTEL 1997.

Vlastně se stává skutečností. Zdálo by se, že umělec je okouzlen vnějšími znaky života, ale právě jimi se snaží pronikat do jeho podstaty. Born debutoval jako karikaturista a získal první ocenění na prvních fes tivalech v Haškově Lipnici (1958, 1960, 1962). Od roku 1964 se věnuje volné grafice, zvláště barevné litografii. Humor jej neopouští, pouze svůj přísný styl “měkčím” malířstvím poetizuje, je víc pitoreskní, motivy je mu blízká commedia dell?arte a milostný “dekameron”. Rád se nechává vtáhnout do světa vlámských a holandských malířů, do dílen alchymistů rudolfínské doby, do hravosti Arcimbolda i do nečekaných výjevů Bosche či Brueghela, které jsou obnažené v nelítostné krutosti. Jejich surovost však Borna hladí, spíše lechtá, svou ironií, prostorem pro takřka bezmezný humor… Jako by ze syrové slasti, křeči, agresivity paradoxně tryskala životodárná síla. Bornova vynalézavá imaginace se ztělesňuje principem hry, současně je však ukázněná exaktní malbou. Z Bornových grafik by se dal sestavit něco jako slabikář lidské krutosti a hravosti zároveň. Malířovy vize – neupozorňuje na své ego, ale především na lidskou fantazii vůbec – umějí dokonale osahávat oba své protipóly: čím více ale pomyslné dob ro prohrává se zlem, tím vyvstává větší nutkání na zrádnou smyslnost upozorňovat – ironizovat ji. Tato Bornova schopnost je hojně využívána v knižní ilustraci (dnes už 250 titulů), ale též v animovaném filmu. Přátelé mu přisuzují nehezké slovo – “work alkoholik”. Mě osobně napadá – “hravá posedlost”. A navíc: tvorba mu nepřímo slouží jako obrana proti “nekřesťanskému”… Někomu se může zdát překvapivé, že tento malíř libující si v krutosti a ironii je katolík. O tomto zdánlivém rozporu se více dozv íte z úvodního rozhovoru tohoto čísla.

Rozhovor s prof. PHDr. Miroslavem Vernerem DrSc., autorem největšího archeologického objevu posledních padesáti let.

Iufaaova mumie

Popisek obrázku:
Iufaaova mumie byla uložena v dřevěné rakvi, která ležela v čedičovém sarkofágu. Obepínala ji síť z fajánsových korálků s aplikacemi zpodobňující egyptská ochranná božstva. Z pozlacené obličejové masky vyrobené z kartonáže ale zůstaly už jen nepatrné zbytky.

Vaše expedice otevřela nevykradený šachtový hrob správce královského paláce velmože Iufaa z období kolem roku 500 před Kristem. Objev je srovnáván s otevřením Tutanchamónovy hrobky v roce 1922. Co odpovídáte na otázky typu: “má smysl, aby čeští vědci vykopávali za peníze daňových poplatníků nějaké mrtvoly v dalekém Egyptě? Nenašla by se pro ně stejně užitečná práce u nás doma”?

To jsou úzkoprsé názory, které v podstatě nerespektují vědu a integritu vědeckého bádání. Takové námitky velice často pocházejí od lidí, pro které je jakékoliv vědecké bádání podivným luxusem a podivínstvím. Zbytečná tak může být mikrobiologie, astrofyzika, historické vědy, prostě cokoliv. Co se týká financí, my o finanční prostředky na naši práci soutěžíme v nejrůznějších konkurzech na granty, snažíme se získávat sponzorské dary pro naše práce a publikace. Takže tyto názory odmítáme. Ovšem přiznává m, že vždycky bude dost obtížné se těmto zjednodušujícím, hospodsky primitivním argumentům bránit. Dovolím si otázku: “je odfláknutá práce u lopaty skutečně hodnotnější než vyčerpávající intelektuální práce, která přináší nové poznatky”?

Je vám v archeologii bližší styl náhodných objevů, nebo tvrdá práce Heinricha Schliemanna – objevitele Tróje?

V archeologii sotva můžeme mluvit o nahodilé práci, i když jistě k náhodnému objevu tu a tam dojde. Cílem také není práce pro nahodilé efekty. Práce, která mně osobně vyhovuje a kterou se snažím prosazovat na našem pracovišti, je dlouhodobá, systematická a týmová. Protože jedině takový styl práce může, podle mého názoru, přinést očekávané výsledky jak obecně, tak v egyptské archeologii konkrétně. Práce, které v Abúsíru provádíme, jsou neseny v tomto duchu. To nejsou individuální práce. To nejsou prá ce, které by byly vedeny stylem – “ano, my víme, myslíme si, že na naší koncesi se musí nacházet královský poklad z té a té doby a ten musíme najít”.

Letecký snímek jižního pole v Abúsíru.

Popisek obrázku:
Letecký snímek jižního pole v Abúsíru – části české koncese. Vpravo nahoře Niuserreova pyramida, vlevo od ní pyramida panovníka Neferirkarea a královny Chentkaus (II), dále vlevo hrobový komplex krále Raneferefa.
SNÍMEK DAROVALA JAPONSKÁ EXPEDICE UNIVERZITY WASEDA.)

Nic takového. My tam prostě řešíme závažné historické problémy, které se týkají dějin starého Egypta, respektive obecněji dějin lidstva, a věříme, že právě materiály, které můžeme při archeologických vykopávkách v Abúsíru nalézt, mohou k tomu řešení podstatným způsobem přispět.

Má tedy ještě v současné době v archeologii místo systematická práce jedince?

Ne. Dnes je to výlučně týmová záležitost a jedinec tam, v egyptských podmínkách, absolutně není schopen dosáhnout téměř ničeho. Dovedu si představit drobnou individuální epigrafickou práci v terénu, např. dokumentaci určitého nápisu, ale v podstatě nic většího.

Jak byste namíchal ze základních ingrediencí: štěstí, vědomosti, systematický přístup a trpělivost koktejl s názvem “Egyptologický úspěch”?

Rozhodující je kombinace vědomostí se systematickou a trpělivou prací. Kombinace těchto tří prvků dříve nebo později přinese výsledky. Jestli budou okázalé, nebo skromnější, to už je jiná věc. Otázka štěstí a nahodilosti tu samozřejmě ve hře je jako ve všem lidském konání, nejen při archeologických vykopávkách.

Ludwig Borchardt, zakladatel Německého archeologického ústavu v Káhiře, celou abúsírskou oblast, kde se nachází vaše koncese, velice dobře popsal a zmapoval. Egypťané potom Abúsíru přestali věnovat pozornost, protože se domnívali, že už tam nemůže být nic objeveno. Není to také jeden z důvodů vašich úspěchů?

Německá archeologická expedice, která v Abúsíru na počátku století pod vedením Ludwiga Borchardta pracovala, prozkoumala ty na první pohled největší a nejatraktivnější památky. A poměrně rychle publikovala. Odtud pramenilo přesvědčení, že všechno zajímavé v Abúsíru už bylo poznáno, objeveno a také publikováno. Abúsír, který vždy ležel ve stínu mnohem atraktivnějších a větších, turisticky a archeologicky zajímavějších míst, jako je třeba Gíza nebo Sakkára, tak skutečně opět upadl v zapomnění. On ale nikdy příliš velkou pozornost nepoutal a snad to byla jedna z příčin, proč se v polovině 70. let podařilo poměrně snadno, ale zase ne tak úplně jednoduše, jak by se z tohoto konstatování mohlo zdát, získat rozsáhlou archeologickou koncesi pro náš ústav. Koncese zahrnovala celou oblast jižního Abúsíru, rozlohou zhruba dva kilometry čtvereční. Na první pohled na ní nenajdete žádné rozvaliny monumentálních staveb. Je to pouze poušť a písečné pahorky. Přesto jsme věděli velice dobře, proč o tuto koncesi usilujeme, protože předchozí studium veškerých dostupných materiálů k této oblasti naznačovalo, že by zde mohly být významné památky, které objeveny nebyly a které Borchardt ponechal stranou svého zájmu. Předpoklad se potvrdil a výsledky našeho ústavu za posledních 20 let jasně napovídají, že jde o archeologickou koncesi, která je velmi bohatá, obsahuje zajímavé památky a odpovídá přesně našim předpokladům, s kterými jsme zde před více než 20 lety začínali pracovat.

Kdo má ještě koncesi v oblasti Abúsíru?

Našimi sousedy jsou dnes na severu Káhirská univerzita a na jihu Japonci. Poblíž, v severní Sakkáře, pracují Britové, Italové, Němci aj.

Práce vaší poslední expedice je ověnčena originálním úspěchem – otevřením nevykradeného šachtového hrobu správce královského paláce velmože Iufaa z období kolem roku 500 před Kr. Egyptská strana hovoří o největším objevu od otevření Tutanchamónovy hrobky v roce 1922.

Jisté je, že poslední nevykradená hrobka tohoto typu byla před námi objevena v Sakkáře v roce 1941. Když však řeknete nevykradená hrobka, je to třeba hned uvést do reálných souvislostí. Řeknete Egypt a nevykradená hrobka, a spousta lidí má hned asociace na zmíněného Tutanchamóna – hory zlata, poklady nedozírné ceny, věci, co nikdo nikdy neviděl. To rozhodně není náš případ. Nevykradené hrobky se v Egyptě čas od času objevují. Z různých dob, více či méně okázalé. Tím ovšem nechci snižovat význam obje vu Iufaaovy hrobky a památek, které v ní byly nalezeny.

V šachtě vedoucí k jeho hrobce jsme začali pracovat v roce 1995. U počátků prací byl tým pracovníků ústavu, který tehdy vedl doc. Ladislav Bareš. Nevypadalo to moc nadějně, protože jsme narazili na stopy po zlodějích a zdálo se, že hrobka bude vykradená.

Když jsme ale na jaře roku 1996 poprvé vstoupili do sarkofágové komory, rychle jsme zjistili, že tentokrát jsme zloděje předběhli. Podařilo se nám zde objevit neotevřený sarkofág s Iufaaovou mumií a rakvemi, kolem byla rozmístěna bohatá pohřební výbava. Na stěnách hrobky jsme objevili překrásně dochované vzácné nápisy a scény pohřebního charakteru, pokrývající asi pětašedesát metrů čtverečních. To všechno jsou úžasně cenné nálezy.

Při odkrývání hrobky ale opět došlo na okamžik, kdy se lámal český egyptologický chléb.

Bylo to v létě 1996, kdy nám začaly praskat stěny hlavní šachty Iufaaovy hrobky a části stěn se sesuly na sarkofágovou komoru. Hrozilo zhroucení celé hlavní šachty. Odborná egyptská komise, která se na místo dostavila, aby situaci zrevidovala, se tvářila skepticky a doporučovala šachtu zasypat a práci ukončit. To by ale vážným způsobem poškodilo postavení a práci ústavu vůbec. Podstoupit obrovská rizika a situaci zvrátit? Zkusit dosáhnout konsolidace šachty? Nakonec jsme se po poradě s představiteli fakulty a se spolupracovníky rozhodli pro sice dost riskantní, avšak v dané situaci jedinou možnou variantu – konsolidovat šachtu a zachránit výzkum.

Návrh na konsolidaci vypracoval architekt Michael Balík, s kterým náš tým dlouhodobě spolupracuje. Jednalo se o originální projekt, podle kterého byl na dně poškozené šachty nad sarkofágovou komorou vybudován železobetonový štít, který umožnil šachtu znovu zasypat, zabránit tak rozpadu jejích stěn, a pod štítem bylo možno pokračovat v archeologických výzkumech. To ale samozřejmě nebyla otázka jednorázového rozhodnutí. Následovalo období dramatických měsíců velice nebezpečné práce pro desítky lidí, k teří se na vybudování ochranného štítu nad sarkofágovou komorou podíleli.

Koncese je vedena na vás, takže kdyby akce skončila neúspěšně…?

Odpovědnost jsem v dané situaci nesl především já.

Můžete popsat největší nepřátele egyptských památek?

Těch nebezpečí, která na egyptské památky číhají, je celá řada. Egypt prochází bouřlivým rozvojem, který se soustřeďuje především do nilského údolí. Rychle se zde zhoršuje kvalita ovzduší. Začínají se vyskytovat kyselé deště. Projevují se i některé záporné vlivy Asuánské přehrady. Nádrž je dlouhá 500 kilometrů a místy téměř 50 kilometrů široká. Taková vodní masa zákonitě způsobila, že v řečišti Nilu začal fungovat princip spojitých nádob, a po celé délce údolí se tak zvedla hladina podzemních vod. T y jsou kontaminované hnojivy, protože přehrada přeťala koloběh nilských záplav přinášejících úrodné bahno, takže zemědělci musí intenzivně hnojit. V okamžiku, kdy taková podzemní voda pronikne do většinou pískovcových nebo vápencových zdí památek, je to velmi špatné. V ní obsažené soli ničí bez milosti vše.

Nemenším nebezpečím pro památky je samozřejmě organizovaný zločin. Je to chobotnice rozvětvená po celém Egyptě, zaměřená na dobře organizovanou kriminální činnost – drancování památek. Zisky z prodeje nakradených památek jsou dnes takové, že se zloději nezastaví před ničím.

Pokud se na dějiny Egypta podíváte pouze jako na zápas budovatelů hrobek a jejich vykradačů, jaký je stav zápasu k dnešnímu dni?

Domnívám se, že vykradači, až na pár výjimek, vyhráli všechny bitvy. Stavitelé zde byli v takříkajíc strategické nevýhodě a zloději je vždycky nějak přelstili. Do značné míry i proto, že první generace vykradačů hrobek se velmi často rekrutovala už z řad samotných stavitelů.

Jak je to s nalezenými památkami? Dělí se nějak mezi naši a egyptskou stranu?

Dělení památek se už neprovádí. Egyptská strana od toho v posledních létech ustoupila a všechny památky zůstávají v Egyptě. V praxi to vypadá tak, že máme v Abúsíru zřízený terénní sklad a při práci na lokalitě v něm ponecháváme pouze památky, které nejsou zvlášť významné. Jsou tam uloženy k dalším studijním účelům. Památky, které jsou historicky významné, se snažíme co nejrychleji dopravit do Egyptského muzea v Káhiře, abychom snížili riziko, že by mohlo dojít k vyloupení skladu v naší nepřítomnosti.

Bude někdy možné i u nás si prohlédnout exponáty Egyptského muzea?

To je velmi smutná záležitost a moc se mi o ní nechce mluvit, protože jsem už dvakrát uspořádání takové výstavy připravoval. Naše nejkrásnější nálezy, které jsou uloženy ve sbírkách i expozici Egyptského muzea v Káhiře. Dvakrát byla výstava u nás na dosah ruky, a nakonec se neuskutečnila. Vždycky proto, že několik faktorů působilo proti. Posledně byla připravena velice rozsáhle a egyptská strana ji dokonce už schválila. Teď se dotazuje, kdy tuto výstavu uskutečníme, protože těch zemí, kterým egyptsk á strana povolí uspořádat výstavu svých památek, je opravdu málo. My jsme měli to štěstí, že nám schválili výstavu, jejíž hodnota byla oceněna na 20 milionů dolarů. Jenomže tam právě začínaly problémy. Snad by se u nás i sehnaly finanční prostředky na to, aby se tato výstava uskutečnila. Ovšem vůbec největší překážkou se ukázala být takzvaná státní garance. Egyptská strana, vzhledem k hodnotě výstavy, považovala pojištění, byť u renomované zahraniční pojišťovny, za nedostačující. Chtěla navíc, a prá vem, i garanci státu, do kterého jsou památky zapůjčovány. Tehdy ještě nebyl schválen v parlamentu zákon o státních garancích. Dnes už sice schválen je, ale problém zůstal v pojištění. Pojistná částka 20 milionů Kč je obrovská, a tak výstava, kterou podpořili jak prezidenti Havel a Mubarak, tak i tehdejší ministerští předsedové, asi nebude. Upřímně řečeno, dnes už ani já nemám chuť se do něčeho podobného znovu pouštět. Ztratil jsem s tím již stovky hodin, a naprosto k ničemu to nevedlo. Chápu, že v této zemi jsou v současné době asi naléhavější problémy než uspořádání atraktivní výstavy z egyptské historie.

A když se vás Egypťané zase zeptají?

Bude to trapné. U nich neustále klepou na dveře mnozí, kteří by chtěli udělat výstavu, prosí, aby mohli jejich památky vystavit, nabízejí za to obrovské částky. Vědí dobře, že na takových výstavách se dá vydělat. My jsme neměli platit prakticky nic. Měli jsme výstavu dostat zapůjčenou jen za symbolickou částku… Bez komentáře.

PROFESOR PhDr. MIROSLAV VERNER DrSc.
Vystudoval egyptologii a prehistorii na Karlově univerzitě. Od roku 1966 působí v Českém egyptologickém ústavu UK v Praze a Káhiře. V roce 1981 byl pověřen jeho vedením. V roce 1993 jmenován profesorem egyptologie na UK. Přednáší na řadě zahraničních univerzit, je hostujícím profesorem vídeňské univerzity. Člen výkonného výboru mezinárodní asociace egyptologů, člen výboru UNESCO pro výstavbu muzea núbijských památek v Asuánu a Muzea egyptské civilizace v Káhiře, čestný člen archeologických ústavů Ně mecka a Rakouska. Od roku 1976 vedoucí týmu českých egyptologů odpovědný za práce na české archeologické koncesi v Abúsíru.

PŘÍBĚH ČESKÉ EGYPTOLOGIE
První český egyptolog Jan Kmínek-Szedlo pracoval v oboru v polovině minulého století. Své zaujetí pro Egypt ovšem rozvinul teprve v Itálii, kam byl z Čech po revolučním roce 1848 vykázán. Za skutečného zakladatele české egyptologie je tak pokládán až František Lexa. Středoškolský profesor matematiky a fyziky, který se v období mezi světovými válkami postupně vypracoval na mezinárodního odborníka v oblasti staroegyptského náboženství a démotštiny (předposlední vývojové fáze egyptštiny). S jeho jménem je spojeno založení české egyptologické knihovny, která je dnes pokládána za jednu z nejvýznamnějších na světě.
Úspěšnými pokračovateli Františka Lexy se stali jeho žáci – Jaroslav Černý, Zbyněk Žába a František Váhala, kteří ve větší či menší míře pracovali na archeologických vykopávkách v samotném Egyptě.
Pro českou egyptologii je patrně nejdůležitější rok 1958, kdy v souvislosti s přípravou mezinárodní záchranné akce UNESCO v Núbii byl založen Československý (dnes Český) egyptologický ústav Univerzity Karlovy a o rok později bylo otevřeno jeho pracoviště v Káhiře. Světové renomé si ústav vydobyl už svými prvními pracemi na núbijském území, které mělo navždy zmizet pod hladinou vznikající Asuánské přehrady. I díky tomu získal ústav v šedesátých létech od Egyptské památkové organizace souhlas provádět výzkumy na královském pyramidovém pohřebišti v Abúsíru, jedné z nejvíce ceněných egyptských památkových oblastí, které jsou pro výzkum rezervovány především egyptským archeologům.září 1998

Když nastupuji v Čchung-čchingu na loď, začínám si již poněkolikáté vážit posledních okamžiků dlouhé etapy života jedné z nejmohutnějších řek Říše středu. Po Amazonce a Nilu je Jang-c?-ťiang (Dlouhá řeka) třetí nejdelší řekou světa. Obrovská přehrada Tří soutěsek, která by měla zkrotit divokou vodu Jang-c?-ťiangu do roku 2009, pohřbí pod svými vodami mnoho měst a vesnic nad hrází. Vliv tohoto grandiózního díla, jež svým rozsahem předčí snad jen Velká čínská zeď, se projevuje už tady v Čchung-čchingu.Město bylo hlavním štábem Čankajškových ozbrojených sil po říjnu 1938, kdy Číňané museli ustoupit japonským vojskům do vnitrozemí. Dnes se zde staví nevídaným tempem. Pokud není už teď největším městem Číny, stane se jím Čchung-čching v blízké budoucnosti. Město se snaží získat zvláštní statut. A Národní lidový kongres se navíc rozhodl vytvořit z něj velkoměsto s 30 miliony obyvatel.Jak je možno vyčíst z kronik, byla tato oblast podél řeky kdysi domovem mnoha druhů stromů. Později došlo k ničení krajiny a již ve 12. století bylo možné popsat toto území jako chudý kraj s jistými náznaky degradace krajiny. Navíc zde ve 14. století došlo k velkému přílivu obyvatel a k silnému nárůstu zemědělství. Lidé potřebovali půdu, a kácení lesa se zrychlilo. V 17. století zachvátil oblast hladomor a také válečné akce do značné míry redukovaly zdejší populaci. Avšak do 19. století byl kraj již zalidněn jako nikdy předtím a nedostatek lesa byl markantní na celém okolním území.

STAVBA STOLETÍ

První návrhy na stavbu přehrady na Dlouhé řece (nazývané též Čchang ťiang – tak se na středním toku řeka čínsky nazývá a znamená to právě Dlouhá řeka) se datují od dvacátých let minulého století a diskuse pokračovaly až do našeho století. V polovině padesátých let došlo k rozhodnutí přijmout projekt výstavby přehrady jakožto dlouhodobý cíl. Následovala celá čtyři desetiletí ostrých sporů významných lidí a odborníků o prospěšnosti, či škodlivosti zamýšlené přehrady. Velkou překážkou byly zejména obro vské náklady. Počátkem 90. let nahrálo několik skutečností zastáncům díla k definitivnímu přijetí stavby. Uvěznění disidentů a zastánců lidských práv po incidentu na náměstí Tchien-an-men v létě 1989 odvedlo totiž pozornost mnoha kritiků výstavby přehrady jiným směrem. Zastáncům přehrady navíc silně nahrály velké záplavy roku 1991. Samotný projekt byl předběžně přijat na setkání ministrů v létě 1991 a definitivní přijetí se uskutečnilo na 5. plenárním zasedání 7. národního lidového kongresu 3. dubna 1992. Výstavba pak byla slavnostně za účasti premiéra Li Pchenga zahájena 14. prosince 1994. Podle plánu se má dílo století v celé své mohutnosti představit světu v roce 2009.

NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ

Lodní společnosti se o pohodlí cestujících příliš nestarají.

Přístaviště v Čchung-čchingu připomíná spíš uprchlický tábor než nástupiště na výletní loď. Pokoutní prodavači se snaží prodat pod cenou několik lodních lístků. Silně opotřebované schody vedou dolů k řece. Po levé i pravé straně dotírají obchodníci s ovocem a pitím. V malých kancelářích vpravo od chodníku postávají lidé čekající na informaci o připlutí nebo zpoždění své lodi. Lodní lístek zaručuje pouze vstup na loď. Konkrétní kajutu však získává teprve ten, kdo se na loď dostane dříve. A tak se pos tává v přístavišti. Když pak připluje loď s náležitým číslem, hrne se dav lidí přes velké balvany, po provizorních schodech z kvádrů a po silně prašných pěšinách k lodi. Musí se přejít po metr úzkém chodníku, který se v délce asi sto metrů houpe nad kalným silným proudem řeky, položen v několika místech na plovoucích bójích. Kolem tohoto chodníku jsou sice vázané sítě, ale každý se při pohledu na ně snaží jít raději najisto.

Proud unáší obrovské množství bláta a hlíny, i když je již delší dobu slunečné počasí. Mnoho Číňanů mi řeklo, že řeka byla kdysi čistá, ale dnes je to vlastně druhá Žlutá řeka. Po celém toku totiž chybí dostatečný rostlinný pokryv nebo kvalitní lesy, a dochází tak k velké erozi půdy.

Číňanům chybí vnitřní přesvědčení o nutnosti chovat se k okolnímu prostředí nesobecky. Stačí strávit tři dny na výletní lodi plující po Dlouhé řece, a jistě si toho všimnete. Mohutné víry kroutící se na hladině budí respekt. Sledujeme, jak se k víru dostala miska z polystyrenu či jiné odpadky, a pozorujeme, co s tím vír provede. Pak si představíme tu spoustu odpadků na hladině a jímá nás hrůza při představě hromadícího se svinstva v deltě řeky. My, cizinci, dáváme všichni své smetí pečlivě do igelit ky. Mladá žena z personálu jde kolem, a tak jí rychle dávám igelitku plnou odpadků, aby ji odnesla do nějakého společného kontejneru, který jsem zřejmě nespatřil. Žena ani na okamžik nezaváhala a její ruka švihla s taškou přes zábradlí. Bylo uklizeno a voda řeky odnáší i náš příděl někam k moři?

ODBORNÍCI LOMÍ RUKAMA

A co až zastaví hráz přehrady vodu řeky? Vodní nádrž se stane obrovskou stokou. Podle plánu má být hráz vysoká 185 metrů a široká asi 1,6 kilometru. Vody rezervoáru, dlouhého 600 kilometrů, pohřbí také množství opuštěných dílen a závodů. Je nemožné předpokládat, že před opuštěním těchto provozů dojde k jejich řádnému vyčištění. Odsud pak bude do vody neustále unikat množství škodlivých jedovatých látek. To také u mnoha odborníků světa vzbuzuje určité obavy o budoucnost vodního díla San-sia a krajiny kolem něj.

Výletní loď na řece Čchang ťiang zastavuje v některých místech nejenom za účelem výměny pasažérů, ale také proto, aby měli turisté možnost navštívit zdejší chrám nebo zhlédnout jiné pozoruhodnosti daného místa. Ve městě Feng-tu je touto pozoruhodností “Město duchů” na vrcholu nad městem. Ke vstupní bráně vede z protějšího kopce visutý most. Když kráčíte po mostě, jste svými činy z minulosti vlastně předurčeni k cestě do pekla, nebo do nebe. Ale co samotné město, které má svého boha a jednou do roka jej uctívá slavnostním pochodem ulicemi Feng-tu? Čím se provinilo ono, když má být v blízké budoucnosti zničeno vodním živlem? V tomto případě rozhodlo o osudu města vedení státu. Vodní hladina budované přehrady dosáhne až k mostu, a pohřbí tak pod sebou celé město. Historikové se dnes snaží ze všech sil zachránit, co se dá. Mnohé historické předměty a pozůstatky minulosti však neobjeveny zůstanou už navždy pohřbeny ve vodách přehrady.

Město Wan-sian není, s výjimkou svého vzdálenějšího okolí, pro turisty příliš zajímavé, a tak je zde zastavení lodi poněkud kratší. Přesto toho využívám k letmé pochůzce. Zastavuji se kromě jiného také v centru města, u červené značky, která ukazuje, kam až zasáhne stoupající voda přehrady. Město leží sice poměrně vysoko nad řekou, ale ani to nezabrání, aby byla velká část města zatopena. V nově vzniklém Wan–sianu bude postaveno obrovské letiště a řeku má v těchto místech překlenout jeden z největš ích jednoobloukových mostů světa.

POKULHÁVAJÍCÍ ARGUMENTY ZASTÁNCŮ

Zastánci díla tvrdí, že hlavními přednostmi budoucí přehrady mají být větší splavnost řeky a záchrana před povodněmi. Lodi o výtlaku 2000 tun se dostanou po celý rok až do Čchung-čchingu a lodi o výtlaku 10 000 tun mohou do tohoto velkoměsta vplouvat po více než půl roku. Vybudováním přehrady se náklady na dopravu z Wu-šanu do Čchung-čchingu sníží o 60-65 %. Nánosy nemají být podle zastánců díla velkým problémem, pokud se bude dodržovat určitý systém vypouštění. Vodní hladina má dosáhnout maximální výšky v listopadu, a to 175 metrů. Pak se sníží do dubna na 155 metrů, a pak ještě na 145 metrů, aby se odplavily nánosy vytvořené během období sucha, tedy v zimě. Také se má začít realizovat program výsadby nových stromů v regionu nad hrází, čímž se pak sníží eroze půdy.

Již dnes je v Číně velké množství tepelných elektráren. Ty silně znečišťují svými spalinami životní prostředí. Proto je třeba podporovat výstavbu vodních elektráren. Podle propočtů bude u nové přehrady 26 čtyřsettunových turbín dodávat ročně 84 700 milionů kWh elektrické energie, což je ekvivalentní 45 milionům tun uhlí, pokud navíc nepočítáme energii potřebnou k převozu uhlí do elektrárny. Tak se svým výkonem dostane přehrada San-sia i před dosud největší přehradu světa na řece Itaipú v Brazílii. N avíc samotná poloha přehrady je tou nejvýhodnější k přenosu energie do různých končin Číny a také k zavlažování některých oblastí. Zastánci tvrdí, že přehradní hráz svými pevnostními kvalitami je bezpečná i pro případ určitých pokusů o její zničení. Má vydržet i otřesy země a případné sesuvy půdy nad hrází. Argumentuje se také tím, že jenom 4 % ze zaplavené půdy má vysokou bonitu, což není tak závažný nedostatek. Tím, že bude vodní živel obklopen vysokými skalami, nezalije velké území a bude relativ ně snadné přesunout z těchto území lidi do nových domovů.

Hlasy proti stavbě přehrady se ozývají nejen doma, ale značně sílily i v zahraničí. Zejména ochránci přírody viděli a dosud stále více vidí v přehradě velké nebezpečí pro přírodu, ale také pro samotné lidi v blízkosti vodního díla. Kontrola povodní bude v případě dokončení díla účinná pouze pod samotnou hrází. Tato kontrola by však mohla být podle nich účinnější zpevněním bariér podél toku v některých místech a vybudováním přehrad na některých přítocích Dlouhé řeky. Odpůrci navíc poukazují na jistý protiklad dvou hlavních účelů stavby přehrady, na protiklad mezi prevencí před povodněmi a mezi výrobou elektrické energie. Zatímco přehrada ke kontrole povodní potřebuje mít nízký stav hladiny své vody, přehrada na výrobu energie potřebuje naopak být co nejplnější. Velkým problémem všech přehrad jsou usazeniny. A to i u přehrad na relativně čistých tocích. U přehrady na Dlouhé řece bude však problém o to větší, že voda v řece je kalná po celý rok, neboť na převážné části povodí řeky chybí přirozený rostlinný pokryv či lesy, které by zadržovaly půdu při deštích. Američtí experti hovoří i o riziku protržení hráze při nahromadění velkého množství usazenin. Nemalým problémem zůstává také zdymadlo, které by mělo být vysoké asi 113 metrů. Náklady na stavbu díla se mají podle oponentů zvýšit na částku až desetkrát vyšší, než činí plán, tedy na hodnotu 62 miliard amerických dolarů. Vysvětlují to určitými zkušenostmi z výstavby jiných přehrad v Číně. U přehrady San-sia tomu nahrávají značné technické problémy při výstavbě tak grandiózního díla.

ZA DŘEVĚNÝMI RAKVEMI

Střední tok řeky Čchang ťiang má pozoruhodnou minulost, která je však doposud zahalena mnoha nejasnostmi. Vydáme-li se během asi šestihodinového zakotvení ve Wu–šanu na výlet motorovým člunem po zdejším přítoku řeky Čchang ťiang, můžeme spatřit při troše štěstí vysoko ve skalách kolem staré dřevěné rakve. Lidé Pa, kteří žili v této oblasti, nazývané také Tři malé soutěsky, pohřbívali zesnulé v uměle vytesaných jeskyních v těžce přístupných skaliskách kolem řeky.Zdejší kraj je také velmi bohatý na kvalitní uhlí. Po řece plují lodi přímo přeplněné touto surovinou a při jejím nakládání ve zdejších přístavech je zaměstnáno velké množství dělníků. Nerad bych se stal tímto dělníkem; třeba právě ve Wu-šanu. Neustále se šinoucí pás mužů připomíná živý dopravník. Transportuje uhelný prach ve slaměných nádobách na bambusových tyčích, které spočívají na bedrech mužů, z obrovské hromady na břehu na přistavený remorkér. Sotva vysype uhlí na remorkéru, rychle se každý muž vrací zpět na břeh, aby si znovu a znovu mohl přičíst drobek ke své mizerné mzdě.ÚPLATKY VLÁDNOUSVĚTEMLidé, kteří dnes ještě žijí ve vesnicích a městech určených k zatopení, vědí, že se budou muset přestěhovat. Někteří už na nových místech bydlí. A to v podmínkách lepších, než měli ve starém bytě. Mnozí však dosud nevědí, kam je osud zavane. Jeden muž mi řekl, že každý, kdo se musí přestěhovat, má od státu slíbenu podporu asi 4-5 tisíc jüanů, tedy zhruba 18 tisíc korun. Je ale otázkou, jak to při dnešní míře korupce ve skutečnosti bude. Peníze jsou z centrálních míst postupovány na úrovně nižší. Při každém takovém přesunu dojde k určité ztrátě následkem úplatků, a než přijdou peníze až k lidem, zbude již jen malá část původně slibované částky. Také je důležité dobře se uvést u místních orgánů, které tyto peníze přidělují. Koupit cigarety, nabídnout víno nebo jinou pozornost. Prostě i o peníze od státu je třeba svést boj. Je mnoho zemědělců, kteří přijdou o svá pole, a tedy i o své živobytí. Musí si nalézt práci třeba v továrnách, na což mnozí nemají ani předpoklady. Přehrada San-sia si vyžaduj e tedy velké oběti.TŘI SOUTĚSKYHlavním cílem turistů na výletní lodi, která může být plná švábů nebo krys, jsou Tři soutěsky. Jde o tři průrvy ve skalním masivu Wu-šan, kudy se valí vody Dlouhé řeky. Tyto soutěsky Čchu-tang-sia, Wu-sia a Si-lin-sia jsou dlouhé od 20 do 120 kilometrů. Při pohledu na téměř kolmé okolní skály čnící nad vodní hladinu až do výšky 800 metrů přepadá člověka tíseň, umocněná divokým proudem řeky, který vytváří mezi skalami podivné úkazy. Voda jakoby varem vyvěrá ode dna poblíž zátočiny a vytváří dosti zna čné vyboulení jinak rovné hladiny, aby pak na jiném místě mizela v mohutných vírech ke dnu. Je to dosti vzrušující podívaná. Vnitřně se ubezpečujeme, že naše loď je jistě v naprostém pořádku a nehrozí potopení.Při poslední plavbě Třemi roklinami upoutala nejenom moji pozornost vysoká hromada kamení na břehu řeky způsobená sesuvem půdy. Ty zde nejsou ojedinělé. Okolní podloží není příliš pevné. Je tvořeno měkkou jílovou břidlicí a částečně rozpustným vápencem. Byly zaznamenány otřesy o síle necelých pěti stupňů Richterovy stupnice. Poblíž místa stavěné přehrady se podle geologů nacházejí tři poruchy, odborně řečeno dislokace, které jsou potenciální příčinou dalších sesuvů. Odpůrci přehrady poukazují na nez anedbatelný vliv tlaku vodní masy na podloží. Zvýšení tohoto tlaku může způsobit ještě větší otřesy půdy a ve svém důsledku i větší sesuvy půdy do vod vodní nádrže. Určitý dopad to pak může mít i na samotnou hráz.Veřejné mínění v Číně v souvislosti se stavbou 600 kilometrů dlouhé vodní nádrže se různí. U jedněch převažují nevýhody budoucí přehrady, další vidí v přehradě převážně světlejší budoucnost přilehlého regionu. A nemálo lidem je to jedno. Jich se přehrada přímo nedotkne, tak proč by se tím znepokojovali. Tato stavba je však svým rozsahem natolik velká, že by měla zaujmout každého člověka, jemuž není jedno, jak bude svět v blízké budoucnosti vypadat.

Jedinečná a majestátní krása hor od pradávna lidi přitahovala. Trvalo však tisíciletí, než člověk překonal strach a odvážil se vstoupit do světa nadpřirozených sil a tajemné říše bohů. Tento nimbus si nejvyšší horstva zachovala v některých částech světa až do současnosti. Osvícenství, které zachvátilo Evropu po francouzské revoluci, obrátilo zájem přírodovědců na největší pohoří Evropy – Alpy. Průzkumné výpravy geologů přinesly poznatky o vzniku Země, struktuře a složení hornin, ale také objevy v ob lasti vzniku a činnosti ledovců. Získané poznatky, zejména pak zkušenost, že pobyt člověka je v horách sice obtížný, ale možný, vyvolaly nebývalý zájem a touhu po objevování dosud neznámého světa hor. Inspirováni romantickými díly J. W. Goetha, G. G. Byrona a J. J. Rousseaua přicházejí do Alp básníci, malíři a mladí lidé toužící poznat krásu velehorské přírody. O seriózní a systematický výzkum Alp se však nejvíce zasloužili dva francouzští učenci. Byli to botanik, mineralog a fyzik Belsazar Hacquet a ženevský geolog Horace Bénedicta de Saussure. Prozkoumali rozsáhlé oblasti Alp a vydali řadu vědeckých prací. Hacquet, který mimo jiné vystoupil na vrchol Malého Triglavu (2725 m), se stal nejzkušenějším znalcem horské přírody. Saussura přitahoval ledem pokrytý Mont Blanc, jehož zdolání se mu stalo životním cílem. Na 4810 metrů vysoký vrchol však vystoupili jako první při šestém pokusu Dr. Michal Paccard a Jacques Balmat dne 8. 8. 1788. Rok poté se na vrcholu radoval také H. B. Saussure a dalších 12 účastníků výpravy. Toto datum je považováno za den “zrození horolezectví”.

ZLATÝ VĚK HOROLEZECTVÍ

V první polovině 19. století dochází k nebývalému rozvoji cestovního ruchu v alpských zemích. Jsou stavěny silnice, hotely, peníze návštěvníků přinášejí rozkvět chudých obcí. Chamonix, Zermatt, Breul se stávají centrem alpinistů. Vzniká oficiálně uznávané nové povolání horských vůdců, které je vykonáváno zkušenými místními horaly. Do Alp přichází mnoho cizinců, z nichž převažují sportovně založení Angličané. V té době bylo zlezeno jen málo vrcholů vyšších než čtyři tisíce metrů. Alpinistické hnutí v čele se ctižádostivými Angličany si vytklo velký cíl – dobýt útokem zbývající čtyřtisícovky Alp. V této době již existovaly v Anglii, Rakousku, Švýcarsku, Itálii, Německu a Francii spolky s početnou základnou organizovaných horolezců. Soustředěný nápor horolezců dosáhl vytčeného cíle často i za cenu nejvyšší, tragické smrti v horách. Zůstával již jen poslední nedostoupený alpský vrchol, Matterhorn. Dokonalá krása štítu byla výzvou, strmé stěny a hřebeny se zdály být nezlezitelné.

První výstup na Matterhorn se tak stal nejvýznamnější a zároveň nejdramatičtější kapitolou v dobývání alpských vrcholů. Od roku 1857 do roku 1865, tedy osm let, odolal vrchol celkem osmnácti pokusům o zlezení. Souboj mezi bývalými přáteli a pozdějšími rivaly, italským horským vůdcem J. A. Carrelem a Angličanem Edwardem Whymperem, vyvrcholil v prestižní souboj právě dne 14. července 1865. Den předtím nastupují horolezecká družstva vedená svými vůdci, každé z jiné strany hory, k rozhodujícímu útoku na pyšný vrchol. Po dvoudenním “boji” je souboj rozhodnut. Na vrcholu 4478 metrů vysokého zermattského lva, jak bývá Matterhorn též nazýván, stojí jako první sedmičlenná skupina Whympera, která vystoupila ze švýcarské strany po hřebeni Hörnli. Na italské straně, o několik stovek metrů níže, se obrací k návratu poražení a trpce zklamaní Italové. Radost vítězů však netrvala dlouho. Při sestupu těsně pod vrcholem jeden z účastníků náhle uklouzl, padá a strhává další lezce. Konopné lano, kterým jsou všich ni spojeni, se přetrhlo a čtyři nešťastníci se před zraky svých tří zděšených přátel řítí do více jak tisícimetrové propasti severní stěny. Strašná tragédie silně otřásla veřejností, nijak však neovlivnila aktivitu horolezců. Ve zlaté éře evropského horolezectví byla již objevována i další mimoevropská pohoří. Cílem průzkumných i zeměměřičských výprav jsou hory amerického kontinentu, ale především rozsáhlá pohoří Asie, Kavkazu, Pamíru, Tchien-šanu, Karákóramu a Himálaje. Výpravy tří bratrů Schlaginw eithů v Karákóramu, Kuen-lunu a Himálaji byly velkým přínosem pro vědecké poznání těchto neprozkoumaných oblastí. Velkého uznání si zaslouží i zdolání výšky 6732 metrů na hoře Ibi Gamin dosažené v roce 1855 dvěma bratry, což byl v této době neuvěřitelný sportovní výkon.

20. STOLETÍ “HOROLEZECKÝ NOVOVĚK”

Bylo-li pro předchozí období charakteristické hory prozkoumat, objevit a uskutečnit výstup na vrchol tam, kde to jen bylo možné, směřuje úsilí nové generace lezců k novým metám. Jde o to vystoupit na vrchol nejtěžší cestou. Horolezecké umění se vystupňovalo do krajnosti. Mladí lidé vyhledávají příkré hřebeny, strmé skalní nebo ledové stěny, kde musí sáhnout až na dno svých fyzických a morálních sil. Horolezci spojeni lanem jsou na sebe tak bezmezně odkázáni, že představují nejvyšší stupeň lidského s polečenství. Horolezectví se stává školou charakteru, vychovává k pravdě, odvaze, odpovědnosti a lásce k přírodě. Morální a etické zásady přijaté předválečnou generací horolezců ovlivnily na dlouhá léta své následovníky. V Alpách jsou postupně prostoupeny nejtěžší stěny: severní stěny Matterhornu, Eigeru, Grandes Jorasses označované jako poslední tři problémy, ale i ty jsou záhy překonány objevením dalších, ještě těžších stěn. Horolezecké zkušenosti získané v alpských stěnách uplatňují ti nejlepší p ři expedicích do nejvyšších pohoří světa. Angličané si vytkli cíl nejvyšší, zdolat Mount Everest. V třicátých letech podnikají několik neúspěšných expedic, avšak heroický boj Malloryho, Nortona, Odella a Irvina a dosažení výšky 8572 m, při němž Mallory a Irvine zahynuli, zůstanou v dějinách horolezectví zapsány zlatým písmem.

Německou “osudovou” horou se stal 8125 m vysoký Nanga Parbat. Německá himálajská expedice, ve které byl výkvět alpských lezců, odstartovala v roce 1934. Výprava byla poznamenána špatným počasím a skončila tragicky. Ve výšce 7850 metrů zasáhla tábořící horolezce prudká sněhová bouře, která je uvěznila na řadu dní a nocí. Jen některým se podařilo sestoupit v hlubokém, po pás sahajícím prašanu. W. Merkl, W. Welzenbach a U. Wieland zde nacházejí společně se sedmi šerpy svůj ledový hrob. Právě tato exped ice přinesla svědectví o nesmírné věrnosti synů národa šerpů, kteří, ač měli dostatek sil sestoupit, své “sahiby” neopustili a zemřeli s nimi.

Další výprava k Nanga Parbatu se uskutečnila v roce 1937. Byla opět složena z vynikajících horolezců. Dne 14. července byli všichni horolezci, sedm Němců a devět šerpů, v táboře IV. Několik minut po půlnoci se zřítila z hory ledová lavina, která se přehnala přes tábor. Všech šestnáct mužů bylo zabito. Poslední zápis Martla Pfeffera, který zaznamenal v předvečer katastrofy, zněl: “Jsem šťasten, že mohu spatřit všechnu tu nádheru.”

V období před II. světovou válkou se i přes velké úsilí a statečnost horolezců nepodařilo dostoupit žádný ze čtrnácti osmitisícových štítů naší planety, čas ještě neuzrál.

PŘÁTELSTVÍ NA LANĚ

Druhá část novodobé historie 20. století se datuje od skončení II. světové války. Válkou poznamenaní mladí lidé přicházejí hledat ztracené ideály, nové jistoty, přátelství a snad i zapomnění na krutost války. Vynikající francouzský horolezec a horský vůdce Gaston R`ebuffat v knížce “Hvězdy a bouřky” popisuje své zážitky z výstupu šesti severních alpských stěn. R`ebuffatovo líčení osobních zážitků z výstupů je zároveň upřímným vyznáním lásky a obdivu k horám, ve kterých nalézá radost, přátelství a št ěstí. Myslím, že knížka inspirovala i mnoho našich horolezců této doby, do které patřím i já.

Československé horolezectví rychle navázalo na vynikající výstupy evropské horolezecké elity. Po skromných poválečných začátcích našich horolezců v Alpách překvapuje v šedesátých letech jejich impozantní nástup právě na této scéně “horolezeckou Evropu”. Naši horolezci Karel Cerman, Olda Kopal, Zdeno Zibrin a především Radovan Kuchař zdolávají obtížné alpské stěny. Výstupy severní stěnou Grand Char moz, Matterhornu, Eigeru, západní stěnou Dru, Grandes Jorasses, hruškou na Mont Blanc a další získávají vysoké uznání. Stejně úspěšně si vedou naši horolezci na Kavkaze, kde nejen obtížné výstupy opakují, ale uskutečňují řadu prvovýstupů. Zdá se, že tyto úspěchy do značné míry ovlivnily vývoj československého horolezectví v dalších letech.

Souběžně s děním v Alpách jsou organizovány expedice i do dalších velehor, zejména pak do Himálaje. Je zahájen systematický útok na nejvyšší vrcholy, především pak na Mount Everest, Annapurnu a Nanga Parbat. Kvalitní výstroj, výzbroj, ale také dokonalá organizace dávají naději na úspěch. Horolezecké expedice se již poučily z chyb předchozích výprav a tomu přizpůsobily i taktiku postupu na tyto vrcholy.

Velký úspěch zaznamenávají Francouzi na Annapurně 8091 metrů vysoké, která se stává první dostoupenou osmitisícovkou. Na jejím vrcholu stáli Maurice Herzog a Lionel Lachenal, to bylo v roce 1950.

Anglická expedice vedená plukovníkem J. Huntem slaví úspěch na nejvyšší hoře světa, Mount Everestu. Na jejím vrcholu stanuli dne 29. 5. 1952 Novozélanďan Edmund Hillary a šerpa Tenzing Norgay. Rok poté je překonána také “osudová hora” německých horolezců, obtížný Nanga Parbat 8125 m, jehož vrcholu dosáhl legendárním sólo výstupem rakouský horolezec Herman Buhl. Ten ještě v roce 1957 zdolal 8047 m vysoký Broad Peak, a krátce poté se zřítil na Čhogolise. Buhl byl bezesporu jednou z nejvýraznějších oso bností své doby.

ALPSKÝ STYL

Expediční horolezectví motivované nejen sportovními, ale stále více i komerčními cíli prožívá v následujících letech vážnou krizi. Stále nákladnější monstrózní expedice s nasazením špičkové techniky, vrtulníky a stovkami nosičů redukují sportovní výkon. Vše se podrobuje jedinému cíli – dobýt vrchol! Stranou jde horolezecká etika, často i slušné chování. Není tu již pyramida spolupracujících členů expedice, ale ctižádostiví individualisté, z nichž každý chce být první na vrcholu. Příroda i vlastní ho ry jsou poznamenány činností těchto “expedic”, které bezohledně zanechávají veškerý odpad a zbytky nepotřebné výstroje v horách. Ale i tuto krizi, jak ukazuje vývoj v posledních dvaceti letech, horolezectví již překonalo. Špičkoví lezci v čele s Reinholdem Messnerem razí nové pojetí horolezectví v nejvyšších horách, kterým je “alpský styl”. Malé “miniexpedice”, které tvoří jen málo, ale vynikajícím způsobem připravených horolezců, podnikají za přiměřené podpory nosičů výstupy na nejvyšší vrcholy svě ta. Předcházející aklimatizace na výšku umožňuje dosáhnout cíle i bez použití kyslíku. V roce 1969 vstoupilo výstupem na 7525 m vysokou Annapurnu IV. české horolezectví do Himálaje. Od té doby se podařilo našim horolezcům vystoupit na většinu osmitisícovek včetně Everestu, ale to je již jiná stránka historie, která není předmětem tohoto vyprávění.

ŠTĚSTÍ V HORÁCH

“Nejlepší část našeho života je tvrdý boj, věčné plány a naděje.”
Jack London

K horolezectví jsem se dostal náhodou, byla to však šťastná náhoda. V dětství jsem rád maloval, později mě otec zasvětil do tajů fotografie. Tak došlo ke šťastnému spojení dvou zálib, které měly obohatit můj další život. Fotoaparát v batohu mě provázel a provází na desítkách výprav, expedic a při stovkách velehorských výstupů. Na rozdíl od jiných žánrů se horská fotografie uskutečňuje často za těžkých povětrnostních a klimatických podmínek. Donutit se v mrazu a náročném terénu nebo ve výšce 6000 m k fotografování je obtížné. Ale právě tam, často v krajních situacích, se naskýtá příležitost pořídit snímky aktérů krásné hry, kterou horolezectví je. Podmanivá krása velehor a neopakovatelná atmosféra výstupu však stojí za námahu, znovu inspiruje a vyzývá.

Na otázku, co přivádí lidi do hor, není jednoduchá odpověď. Myslím, že je to pradávná touha po objevení neznáma. V horách lze nalézt krásu, romantické dobrodružství, ale i přátelství. Překonávání obtíží těžkého výstupu, námaha a strádání jsou nejlepší školou charakteru. Jediným cílem nemůže být “pokořený” vrchol, ale cesta k němu. Jeho dosažení vnímám jako odměnu a šťastné dovršení svého snažení. Nad přírodou člověk nikdy nezvítězil, zvítězit však může nad svým strachem, nejistotou či slabostí. Za t oto úsilí nás příroda a hory štědře odměňují.

Jednou z dramatických událostí mého horolezeckého života se stala záchranná akce na Pamíru, kde jsme z výšky 6800 metrů snášeli vážně nemocnou horolezkyni. Cituji ze svého deníku:

28. 7.: Náš postup se zpomalil. Řídký vzduch, mnohahodinová námaha ve strmé stěně stupňuje únavu až k vyčerpání. Odpočíváme stále častěji. Nacházíme se v obrovské stěně, protkané ledovými odtrhy. Kolem sedmnácté hodiny vyhlížíme vhodné místo pro stan. Tvrdý ledový svah a větrem obnažené skály však nedávají žádnou naději. Musíme doleva, kde tušíme lepší terén. Pohled dolů mě poučí, že dnešní zlepšení počasí bylo jen dočasné. Z moře oblaků vyčnívají jen nejvyšší vrcholy Zaalajského hřebene. Byl by to nádherný snímek, uvažuji, ale nemám čas obdivovat dramatické proměny přírody. Zvedl se silný západní vítr, který zvedá oblaka zvířeného sněhu a ledové krupice. Začal se závod s časem a nepohodou. Chceme najít místo alespoň trochu chráněné před lavinami. Za soumraku začínáme sekat plošinu pro naše dva stany. Střídáme se v krátkých intervalech v sekání a odhrabávání sněhu. Prudké pohyby v této výšce maximálně vyčerpávají, suchý pichlavý sníh nás bodá do tváře. Konečně jsou stany postaveny, zalézáme d o spacích pytlů a upadáme v neklidný spánek. V noci nás náhle probouzí silné zavlnění hory a hukot lavin. V tu chvíli netušíme, že zemětřesení, ničící čínská města, postihlo i centrální Pamír intenzitou 5 balů. Počasí se nezlepšilo, viditelnost je minimální, celý den vane prudký nárazový vítr. Ze sousedního stanu nám sdělují, že Jarce je zle. Myslím, že se včera příliš vyčerpala. Celou noc vytrvale sněží. Mezera mezi našimi stany a svahem hory se neustále vyplňuje sněhem. Závěj stále více tísní naše stany a v noci často musíme vylézt a odhrnovat sníh.

30. 7.: K ránu se velmi ochladilo. Vnitřek stanu pokrývá centimetrová vrstva námrazy. Ze sousedního stanu přichází zlá zpráva – Jarky stav se dále zhoršil, ztratila vědomí a její stav je kritický. Je nám jasné, že jde o její život. Jen bezodkladný transport do nižších poloh ji může zachránit. Je rozhodnuto, musíme se vzdát vrcholu a pomoci přátelům. S Honzou a Janem balíme stan a nakonec i stan druhé skupiny, ve kterém je nemocná. Balíme ji do dvou spacáků a stanu a zhotovujeme jakýsi “tobogan” převázaný reepšňůrou.

Kolem deváté se dá naše smutné spřežení do pohybu. Poprvé se obracíme k hoře zády. Že budeme muset ještě dva dny bojovat, abychom Jarku zachránili, jsme ještě nevěděli.