Hurikán Mitch vážně poničil Guatemalu, Salvador, Honduras a Nikaraguu, zanechal po sobě 20 000 mrtvých a dva miliony lidí připravil o přístřeší. únor 1999

O DVACET LET NAZPĚT

V pátek 30. října 1998 došlo v důsledku řádění hurikánu k výbuchu v kráteru vulkánu Casito naplněném vodou a sesuv půdy zničil vše a každého, kdo stál v cestě. Vesnice Rolando Rodriguez v Nikaragui a s ní sousedící městečko El Porvenir na úpatí vulkánu Casito, kde žily tři tisíce lidí, byly úplně srovnány se zemí. Maria Rolando Gonzales spolu se svým manželem Alonzem Ruedem zachránili čtyřicet lidí před utopením v bahně, když je na laně vytahovali. Jejich dům na svahu byl jedním z pěti, které z vesnice Rolando Rodriguez zbyly. V korunách stromů se snažilo zachránit několik dětí. Tři dny marně volaly o pomoc, než byly smeteny další vlnou bahna, která překvapila vesnici o několik dní později. Záchranná helikoptéra se objevila až následující den.

Situace se zhoršovala den ze dne. Nedostatek pitné vody spolu s naprostým zhroucením jakékoli možnosti dostat se po cestách téměř na polovinu postiženého území rozmnožovaly počty mrtvých. Nebezpečí výskytu cholery, malárie a bezradnost při snaze vypořádat se s množstvím mrtvých těl vedl zdravotníky při pohřbívání k použití plamenometů.

Události, ke kterým došlo v malé vesničce Rolando Rodriguez stejně jako v mnoha dalších v Nikaragui, Hondurasu a Guatemale, posunuly tyto země o dvacet let zpátky.

“Po ekonomické stránce se jedná o největší katastrofu v historii Střední Ameriky,” tvrdí Marc Cackler ze Světové banky. Odborníci dále uvádějí, že 70 milionů dolarů přislíbených USA je pouhou kapkou v moři prostředků, které potřebují tyto země, jejichž infrastruktura, obydlí a způsoby obživy byly úplně zničeny.

Tyto tři země se navíc začaly teprve nedávno vzpamatovávat z následků občanské války. Situaci v této části Střední Ameriky nejlépe charakterizuje vyjádření honduraské vlády: “Škody jsou tak veliké, že momentálně nejsme schopni je nikterak vyčíslit. Ekonomika je v krizové situaci. Jestliže má dojít k přestavbě poškozených věcí, musí se kompletně vybudovat celá země znovu.”

Tak by se dal přeložit latinský název (Orcinus orca) pro kosatku dravou. Tento mořský savec dokáže zaútočit i na ty nejmajestátnější tvory včetně člověka a zbarvit moře jejich krví. Krása a hrůza se v tomto tvoru pojí dohromady. Vidět tohoto dravce, jak se vymršťuje z vody, je nádherná podívaná, při které se zapomíná, čeho všeho je kosatka schopna.

ČLOVĚK A KOSATKA

Pocit hrůzy, jenž byl s kosatkami spojován, se definitivně rozplynul 16. července 1964. Toho dne bylo nedaleko kanadského pobřeží jedno zvíře poprvé odchyceno. Mělo posloužit jako model pro plastiku před muzeem ve Vancouveru. Zvíře se ze svého zranění zotavilo, ale 55 dní odmítalo potravu. Když se posléze rozhodlo potravu přijímat, po měsíci zemřelo. Vědci se ale začali o kosatky zajímat.

Způsob, jakým se kosatky vynořují na hladinu, je součástí jejich jazyka.

Časem zjistili, že zvuky kosatky, které lidi tak děsily, jsou vlastně velmi přesně formulovaný a komplexní jazyk. Skládá se z dvanácti znaků, umožňujících nejen předávání informací, ale i vyjadřování pocitů. Součástí jejich jazyka je i způsob, jakým se vynořují na hladinu. Každé stádo, čítající kolem padesáti jedinců, má svého vůdce, který vyhledává hejna ryb. Pronikavým křikem upozorní ostatní, ale útok je pak veden živelně. Vyskytují se dva druhy kosatek: jedny se drží při pobřeží, druhé se neustále pohybují z místa na místo. Jedna skupina kosatek, pozorovaná poblíž Aljašky, byla za tři měsíce spatřena na místě vzdáleném 1300 km.

DĚSIVÉ ROZMĚRY

Pro svou inteligenci ve spojení s jejich velikostí, silou a krutostí jsou kosatky považovány za “krále oceánu”, snad jen lev by mohl být jejich suchozemským protějškem. Kosatka se nebojí napadnout kořist, která je i čtyřikrát větší než ona. Samci mohou dosahovat délky až devíti metrů a hmotnosti kolem devíti tun. Jejich hřbetní ploutev může být téměř dva metry vysoká.

Zařazení kosatek je obtížné. Tělesnou stavbou se blíží delfínům, velikostí však připomínají velryby. Patří do řádu kytovců, čeledi kulohlavcovitých. Není výjimkou, když se tito mořští savci dožívají sedmdesáti let, přičemž samice má mládě každých deset let. Kosatky dávají přednost chladnějším oblastem, nejčastěji se pohybují v arktických či antarktických vodách. Na Aljašce je dostatek potravy a ta láká letní skupiny kosatek čítající 170 až 200 jedinců. Některé skupiny jen proplouvají, jiné zůstávají po dobu dvou až tří měsíců. Základem jejich stravy jsou lososi, kterých je v těchto vodách takřka nekonečné množství. V rodině kosatek je opatřovatelem potravy samec, zatímco ostatní čekají opodál, ve vzdálenosti 300-400 metrů. Ve velké oblibě mají kosatky tuleně. K jejich lovu používají zvláštní techniku spočívající v dlouhém vyčkávání a náhlém útoku. Čekají, až se tuleni dostanou do vody, a potom na ně zaútočí. Při jejich pronásledování se nerozpakují pustit se velmi blízko ke břehu.

POUTNÍ MÍSTA KOSATEK

Dnes je možné pozorovat kosatky už i v zajetí. Dlouhou dobu odmítaly samice krmit mláďata, takže ta nebyla schopna přežít. V roce 1985 sledovala kamera porod kosatky a matka – po dotycích na mléčných žlázách – byla ochotna začít mládě krmit. Kosatky jsou schopny předvádět s velkou chutí a graciézností různé figury. Ve vancouverské zátoce mají kosatky své poutní místo. Když se dostanou k zátoce, intonace jejich křiku se změní. Těsně před vplutím do zátoky zvolní svůj pohyb, třou se o kameny, postupují velmi pomalu. Jejich chování připomíná jakýsi rituál. I když se dá kosatka snadno ochočit, nezapomínejme, že je to zabiják.

Podle prezidenta Jelcina by v roce 2000 měla mít armáda asi jeden a čtvrt milionu profesionalizovaných mužů, kteří by podepisovali smlouvy na půl roku až dva roky. Průměrný měsíční plat by měl činit šest tisíc rublů, což dnes dělá jen pět dolarů. “Vyčlenit rozpočet na úrovni Mosambiku a zároveň si přát ozbrojené síly, jaké mají USA, není příliš logické,” prohlásil ministr obrany Igor Sergejev.

Je jich tolik, že je ani veliké Rusko – jejich vlast – neumí spočítat. Jenom ze střední a východní Evropy odešlo po rozpadu komunistického bloku půl milionu mužů a dvě stě tisíc jejich důstojníků. Není přesně známo, kolik mužů čítá dnešní ruská armáda. Koncem roku 1996 uvádí ministerstvo obrany počet 1,6 milionu vojáků a důstojníků, ale Rada obrany trvá na počtu 2,5 milionu. Ruské ministerstvo hospodářství pro jistotu uvádí číslo 3,7 milionu mužů ve zbrani.

Ruský voják ale není jen příslušník armády. K tomuto chaosu je třeba připočítat vojska ministerstva vnitra, vojska pohraniční služby, složky ministerstva pro výjimečné situace, námořnictvo, kosmický program – celkem dohromady asi 15 až 20 dalších federálních struktur. Mohutné dědictví Rudé armády se brání jakýmkoliv precizním statistickým číslům, zato z nepřehledné houštiny trčících zbraní proskakuje jedna neuvěřitelná zpráva za druhou. Jisté ale je, že nové Rusko sice zdědilo po SSSR zhruba 84 % celkového počtu ozbrojených sil, ale jen 60 % hospodářského potenciálu. Z kdysi hrdé a obávané mašinerie se dnes pomalu stává nepřehledná skládka nebezpečného odpadu.

SEBEVRAZI

Nejvyšší velitel ruských ozbrojených sil Boris Jelcin na začátku roku 1997 prohlásil, že provede zásadní reformu ruské armády, aniž by svou koncepci nějak zpřesnil. Po rychlém střídání několika ministrů obrany prohlásil v lednu 1998, že dokázal překonat odpor k vojenské reformě ze strany vojáků a že za poslední rok snížil počet příslušníků ozbrojených sil o dvě stě tisíc. Také prý poprvé za osmdesát let byla provedena úplná inventarizace ozbrojených sil. Opozice na to však kontruje a tvrdí, že řada důstojníků a vojáků nemá co jíst a žije v zoufalých podmínkách.

Pravda je na obou dvou stranách. Podle armádních průzkumů chtělo do roku 1998 opustit službu 30-70 % vojáků z povolání. Podle některých zdrojů jen za rok 1996 spáchalo 500 důstojníků sebevraždu, převážně kvůli nejisté sociální situaci svých rodin. Oficiální čísla za rok 1997 hovoří o přibližně 500 sebevraždách a 50 nehodách. Podle organizací na ochranu lidských práv však jsou tyto údaje jiné. Podle nich každý rok zemře nebo spáchá sebevraždu zhruba 5000 vojáků. To jsou na armádu v míru poměrně vysoká čísla.

ÚNOSY

Tvrdý výcvik, bití a brutální šikana jsou v ruské armádě na denním pořádku. Jen v roce 1996 se 79 % ruských branců snažilo vyhnout nástupu do vojenské služby. Pro srovnání dodejme, že ve Francii využívá různých odkladů jen 42 %, v Turecku 16 % a v Itálii 15 %.

Děravá legislativa a hrůzostrašné příběhy šikany spolu ruku v ruce se špatným zajištěním vojáků mají na svědomí fakt, že se v roce 1996 vyhnulo 79 % branců vojenské službě. Jen pro srovnání – v roce 1985 se vyhnulo vojně jen 5 % a v roce 1991 asi 20 % odvedenců.

Podle listu The Times “ruská armáda zoufale potřebuje doplnit své stavy, a tak jsou mladí muži doslova unášeni přímo na ulicích.” Toto tvrzení vyvolal případ devatenáctiletého Konstantina Ivanova, který byl jednoho rána násilím odveden do armády cestou do zaměstnání. Cestu v metru mu zastoupil muž v civilu v doprovodu uniformovaného policisty a poté ho odvezli na vojenskou základnu v Gatčině. Ivanov trpěl řádně dokladovanou srdeční chorobou a po několika týdnech výcviku skončil ve vojenské nemocnici, odkud se vrátil zpět do civilu.

POPULÁRNÍ PASŤÁK

Sen být oficírem v bohatýrské armádě ale stále žije. V ruských kadetkách je pouze třetina chlapců z důstojnických rodin. Tu větší část patnáctiletých sem přivedla touha po prestiži, kterou armáda v Rusku vždy měla. A velení se tomu snaží být co nejvíce nápomocno: po vzoru carských kadetek bylo do škol zavedeno také studium tance a jízdy na koni.

Ministr obrany Igor Sergejev také vyzval své podřízené, aby oživili tradici z dob druhé světové války, kdy armáda přijímala do svých řad děti bez domova. Brigáda námořních letců v Naro-Fominsku si vzala jeho slova za svá, a přijala do svých řad dvanáct chlapců z asociálních rodin. “Mladým Rusům,” jak napsal The Moscow Times (ruské noviny vycházející v angličtině), “kteří se dali již v ranném věku na dráhu zločinu a drog, tak kyne nová naděje v ruské armádě.” Tento program prý nabyl takové proslulost i, že telefonují rodiče z celého Ruska a prosí, zda by se jejich synové také mohli k brigádě připojit. Zda se tento nápad uchytí, ukáže ale až čas. Podle velitele brigády sice nejvyšší vojenské kruhy tento program prosadily, ale finančně jej nepodporují. S nedostatkem peněz se nepotýká ale jen jednotka v Naro-Fominsku, ale celá země.

MASO PRO STARÉ PSY

Ruský deník Kommersant v červenci napsal, že vojenská inspekce našla v potravinových skladech nedaleko Moskvy tisíc tun psího žrádla. Inspektoři také našli řadu potravinových produktů s prošlou záruční lhůtou.

V jednom případě také inspektoři přišli na to, že jistý ruský kombinát systematicky plnil konzervy masem v množství menším, než malém. Kombinát si tak nechal zaplatit a nedodal asi 16 tun masa. Náčelník zásobovací služby ministerstva obrany Vjačeslav Savinov rezignoval na svou funkci, když inspekce prohlásila, že v prověrce skladů bude pokračovat.

Tragický nedostatek peněz se tu mísí s těžko postižitelnou a tradiční korupcí. Například sám ministr obrany z roku 1996 Pavel Grač se zapletl do řady korupčních, dokonce prý i “ryze kriminálních” afér.

Skandální případy ale už nejsou pro ruské noviny tím pravým ořechovým. Zlatý hřeb roku zarazil do ruské veřejnosti list Komsomolskaja pravda, když prohlásil, že…

ARMÁDA POUŽÍVÁ ASTROLOGY!

“V nedávné minulosti se mohli astrologové s vojenskými výložkami vyskytovat pouze ve špatném sci-fi románu,” píše 22. ledna 1998 list v článku z Petrohradu. Nicméně speciální vojenská laboratoř pro kosmické a astrologické prognózy je realitou současnosti. Podle Komsomolské pravdy posílá každé tři měsíce petrohradský Námořní výzkumný ústav generálnímu štábu přehled astrologických prognóz, předpovídajících mimořádné události a katastrofy. Tyto předpovědi zahrnují prý také letecká a námořní neštěstí. Komsomolské pravdě se svěřoval jakýsi kapitán Buzinov, šéf astrologického týmu. Také jedním dechem potvrdil, že: “Rusko až do roku 2005 nečeká žádný velký vojenský konflikt. Ale kolem roku 2005 nebo 2006 může Rusko najednou zjistit, jak je užitečné mít dobrou armádu.” Ruské vojenské námořnictvo však existenci astrologického týmu rozhodně popřelo.

---

ELITNÍ JEDNOTKA RUSKÉHO MINISTERSTVA VNITRA

Ministrem vnitra byl 30. 3. 1998 jmenován Sergej Stěpašin. Tento post je v politickém systému klíčový, na kterém velkou měrou závisí domácí stabilita země. Sergej Stěpašin býval hlavou Federální bezpečnostní služby (nástupkyně KGB) a nyní má na starosti policejní složky a vojsko ministerstva vnitra. Služba ve vojsku ministerstva vnitra, jak je vidět na fotografiích, není žádná legrace. Tato armáda čítá 250 000 trénovaných mužů, kteří jsou vybaveni vedle lehkých zbraní také například lehkými tanky. Svou dovednost dokázala při útoku na budovu rozpuštěného parlamentu v říjnu 1993. Velkou roli sehrála ve válce proti čečenským separatistům. Jednotky ministerstva vnitra byly také nasazeny v Ingušsku a Sev. Osetii, kde bylo zastřeleno 5 policistů.

Tyto vojáky je však dnes také vidět v ulicích Moskvy, protože ministr vnitra Sergej Stěpašin se obává nové nebezpečné vlny zločinu.

“Během prvních osmi měsíců letošního roku vzrostla kriminalita o čtyři procenta a brzy budeme čelit šíření zločinu,” řekl Stěpašin v září 1998 ruským poslancům s tím, že zločin podle něj přímo souvisí s politickou a ekonomickou situací. Šéf Federální bezpečnostní služby Vladimír Putin pak poslancům potvrdil, že 40 procent ruské ekonomiky ovládá svět zločinu.

RUSKÁ VOJSKA MIMO HRANICE ZEMĚ

– Arménie
Na základě smlouvy je umístěno 9 tisíc vojáků 124. ruské divize v Gjumri (Leninakan). Kromě toho střeží Arméncům tureckou hranici ještě ruští pohraničníci.

– Gruzie
Nachází se zde pět základen o celkovém počtu 20 tisíc vojáků.

Mimo základny operují ruské modré přilby v Abcházii, která se od roku 1992 snaží odtrhnout od Gruzie.

– Tádžikistán
Občanské války v Tádžikistánu se účastnilo 24 tisíc ruských vojáků, kteří pomáhali neutralizovat islámské síly. Jednotky 201. divize jsou rozmístěny v okolí Dušanbe.

Ruští pohraničníci ještě kontrolují hranici Tádžikistánu s Afghánistánem.

– Turkmenistán
Na hranicích s Íránem je 15 tisíc příslušníků ruské armády.

– Uzbekistán
Zde je rozmístěno 5 tisíc ruských vojáků.

– Kyrgyzstán
Na hranicích s Čínou slouží 3500 vojáků.

– Kazachstán
Kosmodrom Bajkonur – za pronájem této základny má Rusko platit Kazachstánu 115 milionů dolarů ročně.

– Ukrajina
V Černomořské flotile slouží 12 tisíc mužů, kteří mají ruské státní občanství. O rozdělení flotily se jedná.

– Bělorusko
Stanice pro identifikaci raketového napadení obsluhuje několik tisíc Rusů. Stanice jsou pozůstatky impéria SSSR.

– Moldávie
Levý břeh Dněstru kontroluje 14. ruská armáda. O jejím odchodu se jedná. Dnes jsou tu asi tři tisíce vojáků.

Do těchto počtů nebyly zahrnuty ruské mírové sbory, jichž je podle oficiálních údajů bezpečnostního výboru 10 500 mimo území Ruska. Náklady na udržování těchto jednotek se pohybují od 50 do 100 milionů dolarů ročně.

JMÉNO MAGICKÉHO SOCIALISMU – KUBA
  Kdyby se měla Kuba vyjádřit jedním slovem, tak je prostě šťavnatá. Šťavnaté jsou místní drinky, rum z cukrové třtiny, tabákové listy. Kuba má také dvě šťavnaté tváře. Ta první je plná cuba libre, mochita a dalších koktejlů, které se pijí v barech s karibskou hudbou. Odvrácená tvář Kuby, vyhrazená pro chudé rybáře a zemědělce, nabízí sice nepříliš šťavnaté kubánské pomeranče, ale o to šťavnatější kubánský rum, box, doutníky a ženy. A také afrokubánské náboženství, které se jmenuje santeríe a je směsicí katolicismu a vúdú. Ale skutečným lidovým náboženstvím je vzývání šťavnatosti ve všech formách života. Dokonce i ten socialismus tu je šťavnatější. Je to magický socialismus.

POSLEDNÍ VELIKÁN

Fidel Castro, jeden ze služebně nejstarších světových vůdců. Říkají mu poslední z velikánů. Za těch čtyřicet let, co je na Kubě máximo líder, se v USA vystřídalo devět prezidentů. Jeho nejdelší projev slyšel parlament až letos. Trval 7,5 hodiny a Fidel prý brojil proti potratům. Ani na takové věci nezapomíná šéf vlády, vrchní velitel armády, generální tajemník komunistické strany a samozřejmě kubánský prezident. Je mu 72 let a loni v říjnu navrhl jako svého nástupce o pět let mladšího bratra Raúla, kterému lid přezdívá ideologický jestřáb.

Fidel je na Kubě na každém rohu, stejně jako v Indii Mahátmá Gándhí. Oba jsou ztělesněním národního charakteru – to je taky jediné, co mají společného. A snad ještě umění fascinovat milionové davy stejně jako světové celebrity. Třeba hollywoodskou hvězdu Jacka Nicholsona, který se tu nechával fotografovat s láhví kubánského rumu a doutníkem v ústech. Další významný host, papež Jan Pavel II., si podobné výstřelky odpustil. Ještě nedávno o něm Fidel řekl, že nechápe, proč líbá na každém letišti zem, po které šlapaly nohy vojáků, a teď se kvůli papežovi voják Castro poprvé převlékl z uniformy do fraku. Statisíce lidí se shromáždily na Plaza de la Revolución na závěrečnou mši Svatého otce. Vedle Castra stál na tribuně jeho přítel spisovatel Márquez a Castro vyzval papeže, aby “mluvil svobodně”. A papež ve svém projevu odmítl kapitalismus i marxismus s tím, že “přišla hodina vydat se na nějakou třetí cestu”. Pak Castro Jana Pavla II. pochválil za větu, že “několik málo zemí bohatne, protože mnoho jich chudne”. Takové bylo setkání posledních velikánů tohoto světa.

Fidel Castro totiž ke všem svým funkcím je navíc a hlavně symbol kubánské cti. Když nedávno zemi zpustošilo největší sucho od počátků socialismu, znásobené ještě hurikánem, Castro vyzval bohaté země kromě USA, aby pomohly Karibiku. Nikoliv Kubě, ale Karibiku. Spojené státy vynechal, protože přijmout jejich pomoc by odporovalo kubánské cti. Otázka cti sledovaná v čase je vůbec choulostivá: zatímco v Ženevě Fidel řečnil o úspěších kubánského zdravotnictví, na Kubě lidé zbytečně umírali na nedostatek léků. Pak se léky přece jen dostaly na izolovaný ostrov – dopravilo je humanitární letadlo z USA. Jako by Castrova legenda nebyla už teď dost rozporuplná, další rozpor přidává bývalý generál americké námořní pěchoty, který se dříve na Kubu díval z vojenské základny Guantánamo. Generál Sheehan tvrdí: “Fidel Castro je okouzlující, neobyčejně příjemný člověk a velký politik, který zná svou historii.”

Škoda jenom, že jsem to neslyšel od žádného obyčejného Kubánce na ulici.

PIRÁTI A EL MORRO

“Je obsazeno, seňore, támhle je hotel Prezident.”
“Ale ten je moc drahý.”
“Tak počkejte.”
A pak mi v Havaně přišel zařídit bydlení chlapík, který v onom hotelu natíral zábradlí. Ani nepoložil štětku namočenou v bílé barvě. Vedle státního a soukromého sektoru zbývá pořád ten největší – ilegální, se vším, co k němu patří. A tak mám obavu napsat jméno toho hotelu, aby si státní bezpečnost nezjistila jméno onoho člověka. I přes potíže dvojí ekonomiky (anebo možná právě díky nim) je bydlení v Havaně příjemné. Nadarmo se netvrdí, že Havana svými širokými bulváry a pestrou národnostní směskou připomíná New York. Hráči basketu, baseballu a jezdci na kolečkových bruslích kreslí šťavnatý kolorit, který ohromoval turisty ze socialistického tábora celá desetiletí. Ještě víc ohromují výstavné paláce staré dokonce celá staletí.

Přitom podle Kolumbových současníků žádná Havana být neměla. Za svou existenci může hlavní město Karibiku poděkovat pirátům. Na útěku před nimi se celá města stahovala od moře do vnitrozemí anebo pod ochranu nějaké příhodné zátoky. Například té na severu ostrova, která se později měla stát jedním z nejlepších přístavů na světě. Celá staletí se tu ohlašoval konec týdne výstřelem z děla bílé pevnosti El Morro. Zatím z Castillo de la Punta, pevnosti na druhé straně zálivu, natáhli pod hladinou řetěz, který zadržel každou nezvanou loď. Havana se stala největší španělskou vojenskou základnou v Karibiku. Ne náhodou se první veřejné náměstí z roku 1519 jmenuje Plaza de Armas, náměstí Zbraní. Nejmajestátnější je ovšem pomník básníku a vlastenci José Martímu, dominující náměstí Plaza de la Revolución. To on napsal známý kubánský song, kde se praví: “Já jsem ten muž ze země palmových stromů.”

Po pirátech dobyli rajský ostrov až Fidelovi vousáči barbudos a tím zakázaným jablkem a zároveň trojským koněm byla myšlenka komunismu. I když se dnes zdá, že trvanlivější než ta myšlenka je západ slunce nad pevností El Morro. Každý den tu najdete nějaké rybáře. I Hemingway tady chytal ryby. “Krásné místo, úžasný výhled, co? Večer šel do hotelu a tam se zrubal koktejlem mochito a daiquiri. Byl to velký muž,” řekl s obdivem nahodilý kubánský průvodce. Hemingway je mýtus. Všem místům, kde tu žil, se souhrnně říká Hemingwayana. Kubánci jsou jako on. Mají rádi box, rum, doutníky a Kubánky. A tak není divu, že měl Hemingway rád Kubánce.

LATINSKOAMERICKÁ PRAVIDLA ŠACHU

Hocher (čti hoše), student umění z Lucernu, kreslil poslepu. Díval se na ulici a ruka mu běžela po papíře. Kreslil tužkami z Čech, protože jsou prý nejlepší, a vysvětloval, že to je něco na způsob automatické kresby. Slíbil, že mi po návratu pošle své obrázky, abych je mohl dát k reportáži. Asi ztratil adresu, a tak jestli chcete zažít prchavý stín magického realismu, zkuste si jeho obrazy aspoň představit – tvář, do které se netrefíte s očima, strom, na kterém nakreslíte listí o kus vedle.

Dojeli jsme společně na neturistickou pláž k malým bungalovům, ve kterých tráví dovolenou Kubánci. Chceme tu přespat, ale není to možné, protože se blíží cyklon. Postrach Karibiku obešel Santiago a nikdo neví, jaký směr dál zvolí. Rajský ostrov je zabalen do mořských proudů jako do obkladu, ale jak je vidno, nějaké nebezpečí mu přece občas hrozí i odjinud než z Washingtonu.

Znamená to, že se vracíme do městečka Pinar del Rio zase po té dálnici, kde je zvykem stopovat náklaďáčky. Státní nákladní auta mají totiž povinnost zastavit a cestující na korbě patří k ortodoxnímu koloritu této země. Stopaři nosí deštníky proti slunci, a když nemají deštník, maskují se větévkou. V Pinar del Rio jsou obchody vesměs prázdné, a tak je nejlepší trhat ovoce přímo na stromech pokaždé, když to je možné. Banány, kubánské pomeranče anebo guajávo. Druhý den pokračujeme taxíkem do Viňáles. Hudba je tu osvobozující jako revoluční hnutí. Sedíte v taxíku, řítíte se serpentinami uprostřed tropických hor a padesát let starý chevrolet poskakuje v rytmu samby. Ta krajina připomíná dva díly legendárního seriálu o majoru Zemanovi natáčené v zahraničí, totiž na Kubě. Ubytovat se tu není problém. Je to takzvaně “na černo”, ale pozorovat život běžné kubánské rodiny lze s plným pozorovatelským komfortem. Manželská hádka jako bonus navíc. A to vše se odehrává na dvou metrech čtverečních betonové terásky před domkem vsedě na houpacích křeslech. Seděli jsme na těch vyřezávaných uměleckých dílech, uvážlivě měnili těžiště a hráli šachy s mladou paní domu. Její latinskoamerická pravidla ji sice neuchránila od porážky, ale poskytla nám další lekci magické reality. Její pěšák se zničehonic zvedl a přeskočil figurku střelce před sebou, načež ji paní sebrala jako ve hře zvané dáma. Od porážky ji tento neobvyklý tah neuchránil, ale zlepšila se jí nálada. Magicky rychle zapomněla na policistu, který ji donutil zaplatit padesát dolarů za to, že cizince ubytovala na černo.

MOGOTY

Vedle míst tak notoricky známých, jako jsou Trinidad, Santiago de Cuba, Guantánamo, jsou tady i místa naprosto neznámá. Ale oblast okolí Viňáles k neznámým rozhodně nepatří. Jsou tu totiž mogoty, nebo také věžovité kopce, vápencová zaoblená skaliska vysoká až 300 metrů. Odloučeny od sebe jsou obývány svéráznými druhy měkkýšů, které nežijí nikde jinde. Rostou tu i zvláštní palmy – cykasy, tajnosnubné pozůstatky druhohor. Kromě Kuby a Portorika jsou už jen ve Vietnamu a Číně. V jeskyních se nacházejí nejen stalaktity, ale i staré indiánské kresby původních obyvatel, kteří tu žili ještě před Kolumbem. Jsou magicky barevné a znázorňují největší technické vynálezy své doby – například rozdělávání ohně třením dřevěných klacíků.

VAQUEROS ANEB ŽIVOT NA VSI

Kubánský kondor připomíná trochu slepici a slepice na Kubě zase vypadá trochu jako kondor. Je to pro Kubu typické. V domácnostech mají podle stejného vzoru místo ovoce obraz zátiší s ovocem namalovaný na zdi. Ti bohatší se pyšní atrapami z polystyrenu nebo z jiné umělé hmoty.

Všeobecně panoval na vesnici božský klid. Pokud vám nevadí, že tu sekají i trávu mačetou a všichni nosí za pasem kudlu. Pokud vám nevadí historky, jak tu před rokem zařízli dva německé turisty, vychutnejte si, jak tu chlapíci jezdí na koních po těch krásných tropických lesích. Neříká se jim kovbojové, ani gaučo, ale vaqueros. Ti z nich, co jsou navíc i soukromí zemědělci, se mají na Kubě nejlépe. Všechno, co potřebují k jídlu, jim vyroste na zahradě. Také jich není moc, jen 60 000 vyvolených smí soukromě obdělávat, nikoliv vlastnit, státní půdu. Ale na vesnicích si s nějakými zákony hlavu nelámou a těch, kteří mají zahrádečku, jsou miliony.

KDO ZNÁ LIDICE?

Santa Clara je město, kde se tyčí památník Che Guevary, vyhlížející trochu jako Terezín. Sedají pod ním milenci. Dostal jsem v tomto městě tři doutníky od mladého sportovce jako satisfakci za to, že mi ve vlaku homosexuál rusky řekl, že mě miluje. Koupil jsem si levný rum na rohu ulice a dal řeč se strýci. Jeden z nich mi vysvětloval, že nemá rád Američany a zná Lidice. Jeho kluk jde zítra do boxerské školy, aby z něj byl druhý Savon, jeho dcera potřebuje tužku. Nakonec chtěl deset dolarů. Pak už jen jeden. A pak aspoň jedno peso. Všichni nakonec něco chtějí.

KUBÁNSKÁ KELLY FAMILY

“Olé, gringo,” vzbudilo mě ráno bušení na okno zakryté dřevěnou roletou. “Pojedeme na pláž.” Jaké překvapení, když jsem zjistil, že za mou maličkostí přijel celý autobus. Moje průvodkyně pracuje totiž v restauraci a organizuje tady v rámci hudebních slavností pobyt dětské hudební skupiny LOS YANDIS. Nahrnuli se do autobusu jako povodeň. Úžasně muzikální kluci a holky, zpěváci a tanečníci, kubánská Kelly Family. Že jedeme na pláž, jsem pochopil z jejich hudebního projevu. Třískali a bubnovali rukama do všeho, co vydávalo nějaký zvuk, a zpívali: “Plaja, la plaja, plaja, plaja.” Vyrazili jsme směrem k hotelu a pláži Rancho Luna. Atmosféra byla rozjásaná jako uprostřed brazilských fanoušků, když se stali Brazilci mistry světa ve fotbale.

Dosud jsem znal z kubánských moří jenom kalnou vodu rybářských zákoutí páchnoucích naftou a rybími vnitřnostmi, ale tohle byl modrý Karibik, až zrak přecházel. A děti do něj naskákaly s písní na rtech. Bubnovaly prsty o vlny a zpívaly něco o tom, že jdou do vody. Ani neplavaly, jen tak prostě stály v přijatelné hloubce a hrály vodní hry. Nedaleko od nich postával v moři manželský pár. Zřejmě hoteloví hosté. Popíjeli láhev kubánského rumu, a aby nezteplal, ponořili ho pod hladinu. Když jsme za čtyři hodiny odcházeli, stále ještě stáli na místě a pořád drželi tu láhev rumu pod vodou.

A večer to teprve začalo. Když je ve městě fiesta, strhne se něco nepopsatelného. Ve stotisícovém městě vyrazí sto tisíc lidí do ulic a všichni tančí, všude hraje hudba, pije se cerveza neboli pivo rovnou z hliníkových kyblíků a zajídá se to kusy prasat, opečených a vystavených vcelku.

ZAJATEC MAGICKÉHO REALISMU

Kabaret Tropicana je snad to nejslavnější, co v Latinské Americe existuje. Sen všech Kubánců. Show jako na karnevalu v Riu. Tropicana leží v Marianau, dřívější milionářské čtvrti, uprostřed bujné tropické flóry. Je to celý komplex budov a nočních podniků. Zřídil ji Kubánec italského původu. O tom, jak to tady vypadá, svědčí stará píseň: “Když mulatka tančí, aj madre mía! To už není song. To cyklon v bocích se jí vzpíná a bije hrom!”

Magický realismus vás tu přímo pronásleduje. Nestačilo, že jsem přišel v šortkách a kalhoty mi půjčil o hlavu menší kubánský známý. Mulatce s třícentimetrovým obočím, zahalené jen v peříčkách jako tanečnice z Ria, nevadilo ani, že jsem naboso v sandálech. Musel jsem s ní kvůli magickému realismu tancovat před zraky všech návštěvníků. A jako by to pořád bylo málo, po skončení show mě na ulici oslovila jiná mulatka s copánky místo vlasů. “Nerozumím vám,” odbyl jsem ji. Až pak mi přeložili, co říkala: “Já jsem ta, co s tebou tancovala, a ty mě ani nepoznáváš.”

Vraceli jsme se z Tropicany k ránu. Ulice prázdné, jen poslední opozdilci se vraceli ze schůzí pouličních výborů na obranu revoluční bdělosti.

KRONIKA OHLÁŠENÉ SMRTI

Všichni Kubánci jsou tanečníky už jen z titulu své národní hrdosti. A ta není ledajaká. Všichni se taky usmívají a jsou na sebe milí. Vědí proč. Jedinou alternativou úsměvu je kudla v břiše. Znalci latinskoamerické mentality tvrdí, že když někdo urazí vaši ženu, máte právo ho zabít. A všichni to vědí. Zdá se vám to jistě přehnané, ale to jen do chvíle, než takový pokus uvidíte na vlastní oči přímo na té nejrušnější křižovatce v centru Havany. Latinskoamerický spisovatel Márquez, mimochodem Castrův přítel, o tom dokonce napsal knihu s příznačným názvem: “KRONIKA OHLÁŠENÉ SMRTI”. Kdo z mužů tu neboxuje, učí se aspoň džudo anebo karate. Na vojnu se tu nerukovalo jako u nás za účelem sloužit, ale opravdu bojovat – hlavně do Afriky. “Posílali nás do první řady,” ukazuje můj známý Carlos zahojený průstřel ramene. Šklebí se při té vzpomínce a hrozí Castrovi: “Prý černoch jako černoch.”

JINETERAS

Staronovým symbolem kubánských pláží jsou kakaové krasavice v evropských rukou. Vlastně to připomíná seriál “Pobřežní hlídka”. Dávají si tu dostaveníčko ty nejkrásnější dívky z celé Kuby a dobře vědí, proč to dělají. Loni navštívilo “ostrov svobody” 740 tisíc turistů a utratili tady zhruba miliardu dolarů. Letos prý bude turistů milion a podle “očitého svědectví” utratí miliardy nejméně dvě. Zatímco dřív se těm děvám říkalo jineteras, což ve španělštině znamená “někdo, kdo se veze na zádech turistů”, nyní jdou na věc stále pragmatičtěji, a proto jim říkají pravým jménem – prostitutky.

Jejich hlavním stanem je Varadero, přístav ležící východně od hlavního města. Podle listu Juventud Rebelde v tomhle osmnáctitisícovém městečku loni pracovalo osm tisíc šlapek a stejně tolik pasáků, taxikářů a lidí, jak se říká, v přidružené výrobě. Oficiální činitelé se utěšují, že situace pořád není tak špatná jako v padesátých letech, kdy na ostrově “pracovalo” 100 tisíc prostitutek. Ovšem neoficiálně to vypadá, že vzhledem k ekonomické situaci bude na Kubě stále obtížnější najít mladé pohledné dívky, které prostitutkami aspoň příležitostně nejsou. A jak socialistický stát umí vést třeba “boj o zrno”, tady se z nejvyšších míst bojuje proti prostituci.

ZELENÝ SVĚT

Přes tyto pihy na morálním profilu jsou na Kubě lidé ušlechtilejší než my. Pouliční stánky s tiskovinami nejsou zavalené pornografií, rodokapsy ani červenou knihovnou, ale opravdovou klasickou literaturou. Najdete tu ohmataného Homéra vedle Stručných dějin literatury, básnické poemy, filozofické eseje. A abychom nezůstali jenom u literatury, pokud se chystáte na Kubu, připravte se, že na vás z ubohé průměrnosti obyčejného krámku aspoň jednou vybafne oslnivý ohňostroj barev na plátnech místních malířů. A ne ledajakých. Takový Raúl Martínez kreslí na svých obrazech křiklavě zelené lidi. Blázen? Ale když to uvidíte, pochopíte, že to je barva kubánské přírody, která je stejně živá jako lid, a dojde vám, že Kubánce vlastně ani lépe než zeleně malovat nelze. O kus dál strojní inženýr na penzi prodává staré knihy a vzpomíná na Československo stejně nadšeně jako bývalý kubánský reprezentant v džudu.

LA HABANA ORIGINAL

Vůně doutníků je na Kubě všudypřítomná, a přitom neviditelná. Třeba ho tu vykouřil někdo, kdo před chvílí odešel, napadne vás. Realita je realističtější. Kubánské cigarety se balí ze stejného tabáku jako doutníky. Kuřáci doutníků jsou tu také. Nesou se s důstojností španělských grandů, i když třeba právě jedou na kole anebo zametají chodníky. V koutku úst hnědý váleček a v očích výraz blaženého soustředění. Život je krátký, tak si zapal, amigo.

Kouřit naučili svět dnes už vyhynulé kmeny kubánských indiánů. Tvrdí to Kolumbův kronikář Fray Bartolomé de las Casas: “Suché rostliny vložené do suchého listu… dýcháním se pohlcuje nebo dostává dovnitř onen kouř, jím se uklidňují a skoro opíjejí a také říkají, že nepociťují únavu.”

Do továren chodí tabák v balících. Vysušený a vyfermentovaný, vytříděný podle barvy, protože se skládá jako whisky anebo parfémy do kompozicí. Není pravda, že ho na stehně válejí černooké krasavice. Nešlo by to už jen proto, že letos chce Kuba vyrobit 160 milionů kusů doutníků za 240 milionů dolarů. Listy tabáku máčejí, žilkují, třídí, svinují, zavinují, válejí, vkládají do dřevěných forem, ořezávají a znovu třídí úplně obyčejní, občas hezcí, tabákoví dělníci a dělnice.Ten voňavý div světa je ještě vlhký, když opouští ruce navíječky. Říká se mu syrový, a proto musí zrát jako víno. Ale každý Kubánec vám ochotně prozradí, že pravý Havana je ten, který lze ohnout do obloučku. Koupili jsme doutníky za 20 USD, i když oficiálně stojí 200 USD. Ty doutníky byly značky Cohiba a v Americe se prý platí 50 USD za kus. Pouhých 31 let stará, a přitom legendární značka vznikla pro osobní potřebu soudruha Castra a prvních patnáct let se vyrábělo pouhých 50 kusů denně. Teď jich za rok ubalí tři miliony a Castro už je nekouří. I když se mu prý o nich v noci zdá.

VPŘED K VÍTĚZSTVÍ NAVĚKY!

Tohle známé heslo Che Guevary sice útočí na billboardu z každého rohu, ale je to tak trochu pohaslý útok. Billboardy jsou zase nejzjevnějším důkazem rozpačitého flirtování komunistického ráje s prohnilým světem imperialismu. Pouliční kapitalismus na billboardové reklamě je zábavnější, nápaditější a lákavější. A také nevyhrožuje hesly jako “SOCIALISMUS, NEBO SMRT!” Ale proti neoficiální americké ambasádě, zvané Zájmová sekce Spojených států v Havaně, pořád stojí už trochu zašlý nápis: “SEN~ORES IMPER IALISTAS, ROZHODNĚ Z VÁS NEMÁME STRACH!”

Jenomže o strach už nejde, teď jde o hlad. A metody boje se mění. Právě tato americká budova organizuje unikátní loterii zvanou prostě Bombo. Vítěz nezíská hromadu peněz nebo luxusní auto, ale americké vízum. V roce 1996 žádost o vízum podalo 435 000 Kubánců, přičemž podle mezivládní dohody může být vízum poskytnuto jen pro 20 000 duší. A tak záleží jen na počítači, koho vybere. Loterie s exkluzivní cenou se stává jediným způsobem emigrace Kubánců do USA od té doby, co Washington neuděluje politický azyl kubánským uprchlíkům na vorech a pneumatikách. Anebo můžete zaplatit okolo šesti tisíc dolarů pašerákům, kteří vás přes “louži” převezou v rychlém člunu.

A tak se časy mění. OSN letos překvapivě odmítla přijmout třetí rezoluci odsuzující Kubu za porušování lidských práv. Dokonce americké ministerstvo obrany došlo k názoru, že Kuba není vážnou hrozbou pro národní bezpečnost USA.

Komunismu věří snad jen Fidel sám. A raději to neříká moc často a nahlas. Všichni ostatní čekají, co bude, a zatím španělské firmy tiše skupují, co se dá, a emigranti z Miami vyhrožují, že v restitucích chtějí všechno zpátky. Zvláštní přechodná doba. Skanzen, do kterého prosakuje magická realita. Socialismus je nejspíš neudržitelný. Ke 340 existujícím smíšeným firmám prý přibude dalších 160. Polovina z toho připadá na Itálii, Španělsko, Británii, Francii, pětina na Kanadu a zbytek na latinskoamerické země. Ani Čechy nestojí stranou, protože socialistický tábor je magicky nerozborný, i když už neexistuje. Kubánskou armádou vlastněná firma Tecnoimport chce dovézt pluhy, mlátičky a traktory z Čech.

KUBÁNSKÁ REPUBLIKA

Rozloha: 110 861 km² Náboženství: katolické 90 %
Počet obyvatel: 10,6 milionu Státní zřízení: socialistická rep.
Hlavní město: Havana Měna: kubánské peso

Autobus šplhá po úzké kamenité cestě přilepené k levému břehu říčky Párvatí, razící si cestu stejnojmenným himálajským údolím. Jeho cílovou zastávkou je lázeňská vesnička Manikaran. Údolí se zužuje, cesta je nyní na mnoha místech vystřílena ve skále. Před námi je prudké stoupání, sikhský řidič zuřivě dupe na plyn. Poslední ostrá zatáčka kolem skalnatého masivu a již se objevuje vesnice. První, co vidím, je bílá věžička sikhského chrámu zahalená v oblacích husté páry. Z chrámu zaznívá hudba, mísící se s hukotem dravé říčky Párvatí. Svěží vzduch je prosycen vlhkou vůní sirných par.

VYSOKOHORSKÉ CITRONY

Většina hotýlků je vybavena horkou lázní a další, o něco levnější, jsou bez ní, ale dá se prý výborně koupat ve veřejných lázních u sikhského chrámu. Vybírám si druhou možnost a po nastěhování do gest hausu vyrážím na svou první koupel. V lázních již v tuto pozdní hodinu nikdo není, takže je mám celé pro sebe. Strhávám ze sebe špinavé oblečení a blaženě se ponořuji do vařící vody. Zpočátku cítím nepříjemné pálení, ale jen co si tělo přivykne, začne se pozvolna uvolňovat a veškerá únava se odplavuje pryč. Ke koupeli stále hraje chrámová muzika a žlutý kotouč měsíce v úplňku osvěcuje okolní zasněžené panorama Himálaje. Kousek od bazénů spatřuji několik citroníků osypaných spoustou čerstvých plodů. Přežívají tady v horách díky teplu z pramenů. Napadá mě, kde se vzala ta energie, která ve výšce bezmála 2000 metrů nechala rozehrát takové představení?

ZAMILOVANÝ BŮH A LAKOMÍ VESNIČANÉ

Hinduistická legenda o vzniku horkých pramenů vypráví o bohu Šivovi a jeho krásné ženě Párvatí. Aby Šiva získal zpět její ztracený emerald, musel ztrestat vládce podzemního světa a ten svým syčením prorazil cestu horké vodě.

Jedno z vysvětlení se nabízí v posvátných hinduistických védách. Legenda vypráví příběh boha Šivy a jeho manželky Párvatí. Kdysi dávno oba pobývali v místech současného Manikaranu. Šiva se věnoval meditaci a Párvatí si blaženě užívala krásy tohoto místa. Jednoho dne, při ranní koupeli v říčce, ztratila Párvatí svůj zamilovaný emerald. Jelikož to byl její nejmilejší předmět, chtěla jej stůj co stůj nalézt. Pověděla tedy o celé události svému choti a prosila o pomoc. Šiva, který rád plnil přání své krásné ženy, využil při pátrání velké vnitřní síly, otevřel třetí oko a brzy zjistil, že ztracený kámen je v držení krále Cobry – vládce podzemního světa. Ten se ho však nemínil jen tak lehce vzdát. Mocný Šiva se rozhněval a seslal na jeho říši obrovský požár. Celá říše byla v jednom ohni, jenom Nanda Devi zůstala zatím ušetřena. Prosila proto Cobru, aby vydal Šivovi emerald. Král, který se zalekl Šivova hněvu, uposlechl prosby, vztyčil se a začal syčet, jak jen nejvíc mohl. Prorazil tím cestu pro tisíce pramenů horké vody, které začaly vytékat právě na místech, kde ztratila Párvatí svůj emerald. Ve chvíli, kdy se tak stalo, objevily se spousty krásně zbarvených emeraldů. Párvatí sebrala ten svůj a proměnila všechny ostatní zpátky v obyčejné kameny. Horké prameny pak zůstaly němými svědky celého příběhu.

I sikhové mají svoji legendu o vzniku horkých pramenů. Zakladatel sikhského náboženství guru Nának putoval v dávné minulosti se svým žákem Mardanem místním krajem. Jednoho dne se utábořili blízko tehdejší vesnice Manikaran, a jelikož byli velmi hladoví, vydal se Mardan do vesnice pro vodu a oheň na uvaření oběda. Vesničané však byli lidé lakomí a nepřátelští, takže odmítli vyhovět prosbám chudého poutníka. Mardan se tedy vrátil s nepořízenou ke svému učiteli. Guru se zamyslel a pak přikázal Mardanovi, aby třikrát vyslovil mantru “Satnem Vahe Guru,” a přitom nadzdvihl ten veliký kámen před ním. Sotva tak Mardan učinil, začala zpod kamene vytékat vařící voda, ve které si pak uvařili vytoužený oběd. Když se o události dozvěděli lidé z vesnice, cítili se velmi zahanbeně. Poníženě prosili, aby jim guru odpustil jejich lakotu. Slibovali mu, že ho budou navždy uctívat, a prosili ho, zda by nemohl zařídit, aby horké prameny vytékaly i v jejich vesnici. Guru jim jako pravý světec odpustil a splnil jejich prosbu. Na jednom místě potom založil chrám, kde si může každý poutník uvařit svůj oběd nebo si odpočinout.

Ať už byl vznik pramenů vůlí boží, nebo ne, je téměř jisté, že existuje jakási vyšší síla, která drží nad tímto místem ochrannou ruku. Před několika lety totiž geologové objevili pod vesnicí obrovské zásoby stříbra. Manikaranu hrozila proměna ve stříbrný důl. Sotva však začali dělníci s přípravnými vrty, utrhl se nad nimi veliký kus skály a několik z nich připravil o život. Práce pak byly zastaveny a vesnice ušetřena.

LABYRINT TVÁŘÍ A ZVYKŮ

Horká voda z pramenů je rozváděna důmyslným systémem kanálků téměř do všech domů a dává tak vlastně vesnici jedinečné centrální vytápění. Na některých místech jsou tímto způsobem vyhřívané velké plochy sloužící jako sušičky prádla, vypraného v pramenech. Je úžasné sledovat, v jaké dokonalé harmonii a souhře žijí vesničané se svými prameny.

Každodenní vaření jídla přímo na vařících se vřídlech je asi tím nejlepším příkladem. Vždy kolem poledne se u hlavního vřídla uprostřed vesnice shromáždí vesničané s plátěnými pytlíky rýže, čočky nebo jiné potraviny. Převázané špagátem je ponoří do pramene, usadí se na vyhřáté místečko a čekání na uvařené jídlo si krátí vzájemným klábosením. Ženy pak většinou ještě pletou bezvadné vlněné šály, zatímco chlapi pokuřují svůj oblíbený čaraz. Pouze v letních měsících, když tají ledovce, se prameny mírně ochladí a k vaření jsou nepoužitelné.

Prameny vesničanům nejen usnadňují život, ale přinášejí jim také slušné příjmy od četných poutníků a turistů. Dennodenně se na hlavní ulici mísí zástupy hinduistů a sikhů společně s lidmi z různých koutů naší planety a vytvářejí tak zajímavý labyrint tváří, řečí a zvyků.

“Tělo i mysl v pramenech relaxuje a zbavuje se tak všech špatných myšlenek, přirozeně se očišťuje,” říká mi Sunil, číšník v mé oblíbené restauraci. “Každý to musí cítit, a proto se většina lidí do Manikaranu vrací.”

Je mrazivý lednový den, těsně před svítáním. Přijatelné světlo na focení bude nejdříve za hodinu, přesto oblečen jako eskymák zalézám do fotografického krytu, dřevěné bedny zpola zakopané v zemi a překryté větvemi a rákosím. Kryt je na okraji rybníka. Nebýt otvoru, kterým je vystrčen objektiv, není v okolní vegetaci téměř vidět. Kryt se nachází asi 30 metrů od hromady mrtvých ryb, sloužících jako potrava pro některé ptáky, především orly mořské, hlavní objekt mého zájmu.

DLOUHÉ ČEKÁNÍ

Orli, ale i další ptáci, kteří mohou někde v okolí v korunách stromů sedět, mne při zalézání do krytu nesmějí vidět. Mají výbornou paměť, pokud by mne zahlédli, těžko by se ke krytu dnes i v příštích dnech přiblížili. V téměř úplné tmě uvnitř krytu rychle po paměti fixuji teleobjektiv na stativ, a začíná nekonečné, mnohahodinové čekání. Protože je v okolí minus dvacet, zapaluji v plechovce pod nohama trochu lihu. Přestože štěrbinami ve stěnách krytu profukuje, dá se tím udržet snesitelná teplota. Ve fotobrašně, která leží na promrzlé zemi za mými zády, se teplota od okolní příliš neliší, druhou kameru raději strkám pod péřovou bundu a čas od času je obměňuji.

Těsně po východu slunce se na krmišti objevují první ptáci. Mihne se stín a přistává káně lesní. Po chvíli usedá na rybu a pokouší se utrhnout kus zmrzlé tkáně. Krmící se pták je zjevně signálem pro daleko opatrnější vrány a straky, že “vzduch je čistý”, za chvíli se jich v okolí na sněhu černají desítky.

Orel po usednutí připomíná spíše načepýřenou slepici s mohutným zahnutým zobákem.

Protože je silný mráz a vysoká vrstva sněhu, jsou zjevně vyhládlí, za celé dopoledne se jich zde vystřídají desítky, včetně volavek popelavých a páru krkavců. Jenom orel pořád nikde. Teprve ve dvě hodiny odpoledne, kdy už jako mnohokrát předtím uvažuji, že z toho opět nic nebude, je náhle “něco ve vzduchu”. Vrány začnou výstražně křičet, krmící se káně znehybní, pozoruje oblohu a po chvíli prudce odlétá. Nad opuštěným krmištěm se mihne veliký stín a vzápětí, asi 50 metrů daleko, usedá obrovský dravec. Za několik okamžiků druhý orel usedá na vzdálený strom. S roztaženými křídly s rozpětím téměř dva a půl metru vypadá orel impozantně. Po usednutí na led spíše připomíná velkou načepýřenou slepici s mohutným zahnutým žlutým zobákem.

Orel se opatrně rozhlíží kolem a pozoruje kryt. Zjevně se mu na něm zdá něco podezřelé. Jsem nervózní. Vím, že vyčkávání může trvat i hodinu, přitom podle dohody má pro mne přesně v půl třetí přijet kolegyně. Přesně za minutu půl třetí se orel na zemi odhodlává a pomalou chůzí se blíží ke krmišti. S okem přitisknutým na hledáčku čekám, kdy se objeví v zorném poli, a v duchu se modlím, aby se kolegyně někde zdržela.

DRAVEC A UKLÍZEČ

Orel mořský patří mezi nejvzácnější zástupce naší fauny. Jeho název není zcela přesný, obývá nejen mořská pobřeží, ale i okolí velkých řek a jezer palearktické oblasti, tedy Evropy a severních částí Asie. Název patrně vznikl překladem německého Seeadler, daleko výstižnější je však ruský nebo anglický název orel běloocasý. Dospělý pták je totiž víceméně hnědý, pouze ocasní pera má čistě bílá. Orel mořský je jedním ze zástupců rodu Haliaetus, je to tedy blízce příbuzný druh severoamerického orla bělohlavého, kterého mají Spojené státy ve znaku. Ve vnitrozemí si orel mořský staví hnízdo většinou na stromech v blízkosti vodních ploch. Na mořském pobřeží a v okolí velkých jezer i na skalnatých březích. Hnízda postavená z větví jsou mohutné stavby mající v průměru od jednoho do šesti metrů. Po letech používání dosahují výšky až jednoho metru a často váží několik metráků. Jednotlivé páry si staví několik hnízd, která většinou pravidelně střídají. Ve střední Evropě orel začíná hnízdit již v polovině února, samice sedí na vejcích 35-40 dní. Hnízdní péče trvá asi tři měsíce, mláďata hnízdo většinou opouštějí v červnu. Na rozdíl od jiných velkých dravců mívá orel mořský často i dvě, výjimečně i tři mláďata. Mláďata nemají bílý ocas jako dospělí, jsou téměř celá tmavě hnědá.

Orel se živí převážně rybami a vodními ptáky. Není příliš dobrým lovcem, většinou se mu podaří ulovit z hejna ptáků defektního či nemocného jedince. Útokem většinou přinutí hejno kachen či lysek zvednout se z hladiny, poté opakovaně zaútočí na ty kusy, které z nějakých důvodů nemohou vzlétnout. Velmi často také sbírá z hladiny leklé ryby. Často, hlavně v zimě, požírá i mršiny, někdy i ve značném stupni rozkladu. Je to klasická ukázka druhu plnícího v přírodě sanitární funkci. Jsou ale popsány i úspěšné útoky na poměrně velká zvířata, třeba lišku, kterou údajně orel po mnoha útocích téměř udolal. I když orel mořský váží v průměru 4-7 kg (prvý údaj se týká samců, druhý samic), dokáže nést v pařátech kořist těžkou až 6 kg. Brehm dokonce popisuje událost, kdy orel zaútočil na hlavu plešatého laponského rybáře schouleného v loďce a pařátem ho poranil. Patrně si lesklou pleš uprostřed kožešin spletl s rybou.

SLAVNÝ NÁVRAT

Patří mezi těch několik málo druhů vzácných živočichů, jejichž stavy se na našem území zvyšují. Ještě před patnácti lety byl v Čechách a na Moravě považován za druh nehnízdící, který díky intenzivnímu pronásledování přestal v Čechách hnízdit asi před 160 lety a na Moravě asi ve 20. letech tohoto století. Od těchto dob do počátku 80. let tohoto století se na našem území zdržovali pouze zimující jedinci ze severských populací. Díky řadě akcí ornitologů a ochranářů, hlavně zimnímu přikrmování, vypouštění jedinců z umělých odchovů a stavbě umělých hnízd, ale především vlivem přirozeného šíření, umožněného intenzivní ochranou prosperující severské populace, došlo opět k zahnízdění.

Prvé hnízdo bylo nalezeno v roce 1984 na Třeboňsku, pár pocházel z uměle vypuštěných (celkem 9) ptáků. V dalších letech se postupně objevovaly další hnízdící páry, některé jednoznačně pocházely z divokých nevypuštěných exemplářů, které se k nám rozšířily ze severu. Je dokonce vysoce pravděpodobné (při dnešních zkušenostech s chováním ptáků na hnízdišti), že orli, kteří se k nám začali šířit od severu, zde hnízdili ještě dříve než ti, kteří byli vypuštěni z umělých chovů. V současné době na Třeboňsku hnízdí okolo deseti párů. Dva až pět párů hnízdí v dalších rybničnatých oblastech jižních Čech. Téměř ve stejné době jako na Třeboňsku se objevily pokusy o hnízdění i na jižní Moravě, a v dalších letech zahnízdili orli asi na dvou místech i v dalších oblastech státu. Zároveň se začaly zvyšovat dosud kritické stavy i v okolních státech Evropy, takže můžeme s uspokojením konstatovat, že tento nádherný dravec je již v Evropě mimo nebezpečí vyhynutí.

Budoucnost orlí populace na našem území je také perspektivní. V rybničnatých oblastech mají orli dostatek potravy. Požírají především nemocné a uhynulé jedince. V rozsáhlých lesních komplexech v blízkosti rybničních soustav mají také dostatek vhodných porostů ke stavbě hnízd. Jedním z větších problémů ochrany orlů je, že jsou často při hnízdění rušeni, ať již zvědavci či těžbou dřeva. A bohužel, přestože jsou chráněni, občas se některý orel stane obětí primitiva s loveckou puškou.

Nosorožci patří mezi nejvzácnější zvířata, navíc jsou také nazýváni živými fosiliemi. V letech 1969-1977 bylo zabito 8000 nosorožců. Roh je pro nosorožce doslova prokletím. Pověsti o jeho zázračných léčivých účincích v tradiční asijské medicíně a touha bohatých Jemenců nosit dýky s rukojetí z nosorožčích rohů jsou největší příčinou úbytku. Po zdecimování stavů asijských nosorožců se poptávka asijců přesunula do Afriky. Zoologové jsou přesvědčeni, že roh není pro nosorožce nezbytný. Byl vypracován projekt odrohování. Bohužel nebyl úspěšný. Pytláci, kteří nosorožce dlouho stopovali, odrohované zvíře stejně zabili, aby stejný omyl neopakovali. Na rozdíl od příbuzného nosorožce širokohubého, který spásá trávu, se nosorožec dvourohý živí větvičkami keřů. K uchopení mu slouží prstík na horním pysku. Teritoria si značí trusem, každý den obnoví hromadu, nebo ji alespoň postříká močí. Samice dospívá ve 4-5 roce, samec v 7-8 roce, březost trvá 450-470 dnů.

Diceros bicornis Nosorožec dvourohý (černý)

Rozšíření:
Angola, Botswana, Kamerun, Keňa, Mosambik, Namibie, Rwanda, Jihoafrická republika, Svazijsko, Tanzanie, Zambie, Zimbabwe

Velikost:
3000-3750 mm, ocas 700 mm, výška 800-1700 mm, hmotnost 800-1400 kg

Biotop:
trnitý buš

Biologie:
žije samotářsky

Potrava:
listy, větvičky a plody keřů

Stav v přírodě:
2408 zvířat

Stav v péči člověka:
ve 46 ZOO je chováno 222 nosorožců dvourohých. Od roku 1938 bylo chováno 542 nosorožců dvourohých, z toho se 280 narodilo v péči člověka. Rozmnožování je obtížné, ročně se narodí přibližně 10 mláďat.

Příčiny ohrožení:
malá reprodukce, lov, devastace biotopu

Stupeň ohrožení:
CR – kriticky ohrožen

Prý byla v pohodě. Navzdory tomu, že ztratila hodně fyzických sil, v drsném Himálaji si odpočinula. Vystoupila spolu s Josefem Šimůnkem a šerpou Lhakpou Dorjee na 8463 m vysokou horu Makalu a vytvořila tak nový český ženský výškový rekord. Na pátý nejvyšší vrchol světa se vydala bez kyslíku. Navzdory tomu, že zhubla o osm kilogramů, chystá se letos se sdružením Himalaya 8000 na Everest.

Soňa Vomáčková působí klidně, vyrovnaně a cílevědomě. Představy o svalnaté horolezkyni ale nesplňuje – ostatně sama říká, že bez psychické odolnosti nejsou samotné svaly nic platné. A tuto odolnost při výpravě, která musela bojovat s neuvěřitelnou nepřízní počasí, nakonec potřebovala ze všeho nejvíce.

VÍTĚZSTVÍ

Hora se vzdala doslova na poslední chvíli. Horolezci si vybrali francouzskou cestu a podnikli řadu pokusů o výstup. Jejich nepřítelem číslo jedna se stal silný vítr, který mnohdy bránil vůbec vylézt ze stanu. “Když jsme leželi ve stanu a čekali a čekali, myslela jsem třeba na to, jak se vrátím domů a budu hrát na housle,” vypráví jediná žena výpravy a zároveň pokořitelka hory Makalu Soňa. Když vítr trochu polevil, sestoupili zpátky do základního tábora s vědomím, že na odpočinek jim zbývají pouhé dva dny. A pak poslední šance na výstup. Teplá fronta se sněžením horolezce znovu zaskočila a vypadalo to na velké zklamání a odjezd domů bez vítězství. Malé zlepšení počasí se stalo povelem k výstupu. Vrcholové skupině se podařilo postavit výškový tábor číslo 4 a byla připravena ve dvě hodiny ráno vyrazit na poslední úsek cesty. O půlnoci se však začaly bortit i poslední naděje – hora ještě jednou zkusila své dobyvatele odradit. Strhla se obrovská fujavice, v níž bylo obtížné udržet stan na nejisté půdě. Nikdo už nečekal, že by se sen o Makalu splnil.

Když se ve tři hodiny ráno vítr utišil, trojice vyrazila. A tak 9. května 1998 v 10.30 hodin nepálského času stanuli Soňa Vomáčková, ing. Josef Šimůnek a Lhakpa Dorjee na vrcholu Makalu. Z výšky téměř osmi a půl kilometru si dlouho prohlíželi svět pod sebou – odměnou jim totiž byl nejen pocit vítězství, ale i krásné počasí. Expedice, kterou Soňa brala jako velkou výzvu osudu, dosáhla cíle.

“Když jsme šli nahoru a byli jsme tak kolem osmitisícové hranice, začalo nad Tibetem svítat. Něco takového vidí za rok tak deset lidí na světě,” vzpomíná šestadvacetiletá učitelka fakulty tělesné výchovy a sportu na obraz, který jí utkvěl v paměti. A nejen kvůli němu vyrazí do hor znovu – tentokrát na nejvyšší místo na naší planetě.

Informace o všech členech expedice můžete najít na Internetu:
www.softex.cz/makalu

Radní města Clevelandu ve státě Ohio se rozhodli věnovat svým občanům neobvyklý dárek – pohled na rozsvícené starobylé mosty. Přes řeku Cuyahoga jich vede rovných čtyřiadvacet, včetně padacího, proto také bývá Cleveland

nazýván “město mostů”. Stejný název pak měl projekt Rosse de Alessiho a Briana Lockwooda, který měl být oslavou průmyslové minulosti města. Obyvatelé se netěšili jenom z nevšední podívané, ale také ze zmrtvýchvstání čtvrti Flats. V jejím sousedství vzniklo během posledního století několik dopravních společností, avšak v “černých letech” 1970-1980 bylo rozhodnuto zbourat mosty a čtvrť odsoudit k živoření na okraji dění. Nestalo se tak, a Flats je dnes místem s restauracemi, bary a pestrým nočním životem. A právě z radosti nad oživlou minulostí byly její svědci – mosty – rozsvíceny jásavými barvami.

“Drazí bratři, ať se v dějinách říká o XI. sletu: To byl ten slet, po kterém se stalo skutkem heslo – Co Čech, to sokol,” píše licoměrně sokolům v březnu 1948 prezident republiky Klement Gottwald. V té době již komunisté rozhodovali o všech politických i společenských institucích, spolcích a organizacích. Likvidovali staré struktury a nahrazovali je svými. Došlo samozřejmě i na tělovýchovu.

Už na konci války bylo rozhodnuto uspořádat v roce 1948 XI. slet a obnovit tak sokolskou slávu, podupanou hitlerovskou okupací. V den výročí založení první republiky, 28. října 1947, vzplál v Tyršově domě řecký oheň, který sokolští běžci pomocí pochodní přenesli na sletiště, kde se rozhořela první hranice. Další pak na kopcích ve všech směrech až k hranicím.

Jako předchozí slety, i tento započal zimními hrami a vlastním hlavním sokolským dnům (30. 6.-8. 7. 1948) předcházely slety žáků a mládeže.

Bohužel do průběhu sletových příprav neustále zasahovaly nejrůznější komunistické orgány, odborářské organizace, Svazarm apod. Když pak 6. července téměř 75 tisíc sokolů napochodovalo v závěrečném průvodu před slavnostní tribunu na Staroměstském náměstí, plnou komunistických pohlavárů, nemohli již skrývat své rozhořčení a namísto jásavé zdravice odvrátili své obličeje a zarytě mlčeli.

V roce 1952 byl Sokol novým zákonem definitivně zlikvidován a tělovýchova v Československé republice byla přeorganizována do šesti rezortních organizací podle sovětského vzoru.

Tady nemůžete parkovat, pane,” upozornila mě dvojice policistů, když jsem zastavil přímo před turistickou informační kanceláří na náměstí Praca dos Restauradores v Lisabonu. Z náměstí je v současné době staveniště, obehnané z větší části vysokým vlnitým plechem, snažícím se před zraky dotěrných turistů zakrýt stavební stroje a hluboké díry v místě, kde se opravuje stanice metra. Se svým vypůjčeným, brčálově zeleným Seatem Arosou jsem se vklínil mezi plot a velkou hromadu písku, a zablokoval jsem výj ezd dvěma automobilům.

“Potřebuji jen pár informací, za chvíli jsem zpátky,” říkám prosebně a z mého hlasu je asi cítit zoufalství. Jsem si vědom toho, že jestli pojedu dál, tak se z těch jednosměrných ulic jen tak lehce nevymotám. Policistům se mě asi zželelo a jen mávli rukou. “Tak jděte, ale pospěšte si,” dodali a přestali se o mě zajímat.

Zbývaly mi poslední čtyři dny v Portugalsku a především v Lisabonu, který jsem zvolil s ohledem na datum svého odletu na závěr svého putování.

VINAŘSKÁ VĚDA

Porto, třísettisícové přístavní město, kde jsme přistáli, nás přivítalo poměrně chladným a větrným počasím. Rozbouřené vlny přivály do ulic vůni mořského západu slunce i zápach rybiny. Poslední rybáři roztahovali na plážích své promočené sítě, ve kterých se ještě tu a tam zatřepala malá zapomenutá rybka nebo mořský korýš. Společně naplánovaná večeře začala namísto v šest hodin večer několik minut před půlnocí a protáhla se až do pozdních ranních hodin. Na prostřeném stole se střídal jeden chod za dr uhým. Po úvodních krevetách následovaly smažené chobotničky, po nich porce smažených sardinek, o něco větších, než známe z našich plechovkových zkušeností. Smažené sardinky jsou zde velice oblíbené a často tvoří hlavní jídlo večera. My jsme po nich ještě obdrželi velké porce mořských ryb upravených jako steaky. Na závěr pak defilovali krabi a langusty. To vše se zapíjelo výborným portugalským vínem.

MĚSTO VÍNA

Porto, kolébka portského vína, se rozkládá při ústí řeky Douro, která zde končí svou dlouhou pouť do Atlantského oceánu. Město vlastně tvoří dvě části, a to Porta, která dala vínu jméno, a Vila Nova de Gaia, kde je většina sklepů, v nichž víno dozrává a stáčí se. Obě části spojuje most, tyčící se vysoko nad řekou Douro, který zkonstruoval slavný Francouz Gustave Eiffel. Podle starých zákonů musí lahodné víno pocházet pouze z Vila Nova de Gaia, protože jenom zde v podzemních sklepích a věkem poznamen aných obrovitých sudech dozrává pravé portské víno. Všichni výrobci podléhají vinařské komoře v Regni, která je přísná, ale spravedlivá. Ta také rozhoduje o tom, kolik každému výrobci přidělí “agurdente”, kořalky, která se míchá do vinného kvasu ve sklepě vinaře a pak po stáčení ve sklepích Vila Nova de Gaia. Důležitější z těchto etap je ta první, která zásadním způsobem ovlivní proces kvašení a rozhodne o druhu portského vína, které potom může nést světoznámou značku “Vinho de Porto”.

Pro rodilého Portugalce není nic jednoduššího, snazšího a samozřejmějšího, než se zastavit na slůvko se sousedem a při družném hovoru popít deci nebo dvě lahodného moku, který rozproudí krev, oblaží srdce a potěší duši. Hospůdek a kavárniček, často velkých jako dlaň, je v každém městě nepřeberné množství.

Město žije vínem a víno je pro ně počátek i konec veškerých hovorů, obchodních jednání i znaleckých úsudků. Desítky hospůdek, malebných obchůdků i kiosků lemují ulice a nábřeží. Podél řeky Douro se nachází mnoho sklepů, kde se víno po uzrání stáčí do kouzelných láhví nevšedních tvarů. Pro rodilého Portugalce není nic snazšího, jednoduššího a samozřejmějšího, než se zastavit na slůvko se sousedem a při družném hovoru popít deci nebo dvě lahodného moku, který rozproudí krev, oblaží srdce a potěší duši Dalším kvalitním vínem je “Vinho verde”, víno zelené, které se však váže k oblasti kolem města Branca kousek na sever od Porta. Zelené víno se v této oblasti pěstuje na vinicích, které se šplhají vysoko vzhůru po kamenitých svazích. Víno je lisováno z ještě nedozrálých zelených hroznů. Přestože tento druh vysoce kvalitního vína zdomácněl na tabulích královských hostin, zůstalo toto víno nápojem lidovým. Můžete si ho koupit nejen v přepychových obchodech a drahých restauracích, ale i na tržnicích, ne bo si ho objednat k obědu v malebných zastrčených hospůdkách.

NEVINNÝ POUTNÍK

Tuto oblast proslavila také pověst o poutníkovi, který kráčel ke hrobu sv. Jakuba v Santiago de Compostela. Jednou v noci ho na jeho pouti vytáhli z postele a obvinili z vraždy. Poutník se sice zapřísahal, že je nevinen, ale soudce ho odsoudil k trestu smrti garotou. Jelikož v Portugalském království existovalo poslední přání odsouzeného, bylo mu dopřáno, aby mohl znovu předstoupit před soudce, který ho odsoudil k smrti. Soudce se zrovna chystal k večeři a na stole před sebou měl v pekáči upečeného kohouta. Poutník, který byl v úzkých, prohlásil, že až ho nevinného budou škrtit, kohout zakokrhá. Odsouzence tedy odvedli na popraviště i s upečeným kohoutem. Když se smyčka garoty dotkla hrdla odsouzeného poutníka, stal se zázrak. Kohout vyskočil z pekáče a začal kokrhat. Od té doby má Portugalsko kromě portského a zeleného vína další symbol – kohouta. V dnešní době je to ovšem i výhodný vývozní a kulinářský artikl, který se ve vybraných restauracích připravuje na desatero způsobů.

KRAJINA KORKOVÝCH DUBŮ

Projíždím údolím kolem řeky Tejo, která se před Lisabonem rozevře na desítku kilometrů, aby se jako unavená vládkyně spojila s mořem. Vymanil jsem se z hlučného Lisabonu, opustil skupinku přátel, kteří se vrátili domů, a osaměl jsem. Využívám nabyté svobody a volnosti. Záměrně se vyhýbám dálnici, po které bych do cíle své dnešní cesty, Santarému, bez problému dorazil za necelou hodinu. Courám se po úzkých okresních silnicích. Občas sjíždím doprava až těsně k řece anebo si zajedu desítku kilometrů do vesniček s lákavými a nevšedními názvy. Překvapuje mě počet městeček a vesnic začínajících písmenem A. Arruda dos Vinhos, Alverca do Ribatejo, Alenquer, Azambuja, Almeirim a nejméně desítka dalších, které jsem nestihl navštívit. Řeka tady v mnohých místech připomíná Vltavu, a jen kaktusy a palmy na jejích březích mi dokazují, že tomu tak není.

Nový most VASCO DA GAMA se stal výraznou dominantou Lisabonu. Na nedávném staveništi je nyní už zaseto a dělníky vystřídali zemědělci.

Úchvatná, mírně zvlněná krajina mi učarovala. Převládá žlutá s fialovou. Ty se pak mísí se zelenou a sem tam se objeví ostrůvek červené. Ve svazích rostou korkové duby a v jejich stínu lze zahlédnout znaveného rolníka nebo pastevce. Čas se zastavil a nikdo nikam nepospíchá. Každou chvíli zastavuji auto, vybíhám s fotoaparátem, brouzdám se po kolena vysokou tvrdou trávou a hledám výhodné stanoviště nebo čekám dlouhé minuty na slunce, které se snad smiluje, probleskne alespoň na několik sekund na paseku a osvítí jinak šedivou plochu.

SANTARÉMŠTÍ SEDLÁCI

Přijel jsem v době konání zemědělské výstavy. Santarém je kouzelné městečko s tak úzkými uličkami, že kolikrát bylo nutné najet do odbočky, potom couvnout a případně to ještě jednou zopakovat, než se odbočení podařilo. O víkendu byl Santarém zaplaven stovkami prostých lidí, zemědělců, rolníků i pěstitelů, kteří se zajímali o novinky zemědělské techniky, ale i o šlechtění dobytčích plemen nebo nových odrůd rostlin.

Mnoho z nich přijíždělo v krásných a nablýskaných autech, ale když vystoupili, nezapřeli v sobě sedláky. Malí a robustní s krátkými mohutnými krky, širokými rameny a s černými na ježka ostříhanými hlavami, sem tam pokrytými placatou kšiltovkou. Oblečení byli v kostkovaných košilích, které byly zasunuty ve volných kalhotách nebo džínách zavěšených na širokých, pohodlných kšandách.

Doprovázely je malé baculaté ženy, tuctové domácí putičky. Žádná z nich mě neoslnila oblečením nebo vzezřením. Později jsem spatřil v pevných železných ohradách místní vyšlechtěné býky, kteří jako by vypadli z oka svým majitelům. Pevná těla, velká jako vagony, obrovité, masivní šíje a v očích lesk uvězněného monstra.

KACHLE ZVANÉ AZULEJOS

Nic typičtějšího, než jsou malované kachle zvané azulejos (čte se azulešuš), už snad v Portugalsku nenajdete. Nelze je nespatřit, nelze je minout. Jsou všude. Na veřejných budovách, na kostelích i zámcích. Zdobí radnice i hasičárny, domy boháčů i prostá obydlí chudých lidí. Mnohé interiéry městských budov mají stěny pokryty kachli s namalovanými obrazy města i okolí.

Jejich název je převzat z arabštiny, kde znamená malý broušený kámen. Portugalci převzali tento dekorativní prvek od Maurů, kteří dosáhli při výrobě azulejos dokonalosti. Počátek používání azulejos při výzdobě paláců a kostelů se nedá přesně určit, ale pravděpodobně to byla první desetiletí 15. století, která signalizují počátek námořní expanze. V prvním období se na azulejos malovaly pouze dekorativní vzory a teprve později se staly oblíbenými také historické události, pohledy měst i scény z běžnéh o života. Na velkých plochách našly uplatnění tzv. tapetové azulejos, kde se zobrazovaly významné bitvy. V minulosti byla malba na azulejos uměleckým řemeslem, což se nedá říci o současnosti, kdy už jsou vyráběny sériově.

ALGARVE

Dva dny mi trvalo, než jsem projel polovinu Portugalska ze Santarému na jih. Při velikosti Portugalska to ovšem nebyl žádný nadlidský výkon. Jenom ležérní popojíždění a kochání se nádherou přírody i kouzlem osad rozsypaných na cestě jako perly náhrdelníku. Coruche, Montemor-o-Novo nebo Évora navždy utkvěly v mé paměti. Prokličkoval jsem náhorními plošinami, kde se silničky točily v nekonečných serpentinách a kde se rozhlasové vlny ztrácely jako v černé díře nekonečného vesmíru.

Nejtrvději pracují na pobřeží Algarve rybáři. Každý den vyplouvají na širé moře stovky bárek.

Algarve je nejjižnější provincií Portugalska. Algarve je ovšem mnohem víc. Je to symbol, status i pýcha Portugalska. Toto území ležící na jihu země při Alantském oceánu, dlouhé jen asi 150 km, je poseto desítkami mnohakilometrových pláží bílého, hebkého písku a na jeho pobřeží jsou stovky hotelů a ubytovacích zařízení. Jejich Evropou ještě neobjevená zákoutí jsou jako útulné skrýše dětství, kde lze strávit den nebo celou dovolenou, aniž někomu šlapete po hlavě. Místní lidé jsou buď hoteliéři, restau ratéři, nebo obchodníci s upomínkovými předměty a s iluzemi. Mezi ty, co pracují nejtvrději a zahajují den často ještě za tmy, patří ovšem rybáři. Jsou to chlapi tvrdí, ošlehaní bouřemi. Jejich pokožka je vrásčitá od palčivého slunce a rozleptaná mořskou vodou. Každého rána vyráží stovky bárek, loděk, plachetnic i velkých rybářských škunerů na širé moře. Po návratu zaplní stovky rybářů nepřeberné kvantum pobřežních hospůdek a krčem, kde se příliš nehledí na etiku stolování, snobské ubrusy a vyumělkovanou mluvu. Popíjejí pivo i nejlacinější kořalku a sem tam proplesknou po zadku ženu nebo přítelkyni.

První město, do kterého jsem se v Algarve dostal, bylo Vila Real de Santo Antonio. Název dlouhý, městečko střízlivě urovnané, postavené do šachovnicového půdorysu. V roce 1774 je nechal postavit markýz Pombal na místě původní rybářské vesnice, která byla v 17. století zničena obrovskou přílivovou vlnou. K místnímu koloritu a zábavě patří sbírání mušliček, které po odlivu zůstávají ležet v písku. Desítky lidí, většinou ve dvojicích, se vrhnou na pláž, obsadí známá strategická místa a systematicky pro hrabávají vodou nasáklý písek. Sáčky z umělé hmoty, kyblíky nebo plastové láhve se plní drobnými živočichy, aby si pak při večeři pochutnala celá rodina. Portugalci jich dokáží zkonzumovat pořádné množství.

V mysli mi také utkvěla Tavira se svou pláží. Byla neděle a v pozdním odpoledni tu na náměstí vyhrávala kapela. Lidé se promenádovali po nábřeží, na terasách hospůdek pojídali všelijaké mořské potvory a na stolech se blýskaly láhve červeného nebo bílého vína.

Jedno z měst, která se mi nelíbila, bylo Vilamoura. Původně rybářská vesnice a dnes středisko milionářů, postavené ve snobském, grandiózním stylu. Ohromné vzdálenosti, ohromné prosklené hotely a před nimi v docích ohromné, vyfešákované jachty. Mezi tou vyumělkovaností se ztrácelo několik rybářských bárek i asi tucet rybářů nabízejících za pakatel své úlovky.

NA SEVER

Týden odkvačil jako voda a cesta se začala krátit. V dálce na západě je už vidět mys sv. Vincenta, který je nejjihozápadnějším bodem Evropy. Je tu konec Evropy, ale místy se zdá, že je tu konec světa. Prudký nárazový vítr se mnou cloumá jako s nějakou loutkou a často je velice obtížné se vůbec udržet na nohou. Na vysokých skalnatých stěnách je to až životu nebezpečné, a tak se k okrajům dostávám spíše v podřepu a přidržuji se kdejakého vystouplého kamene. Několik kilometrů za Vila do Bispo spatřím v ětrnou elektrárnu a je mi jasné, proč ji tady, na té větrné hůrce, postavili. Kmeny stromů jsou silou větru ohnuté na východ a některé jsou vyvrácené z kořenů.

Řídce osídlené západní pobřeží se nedá srovnat s turistickým ruchem Algarve. Dojel jsem do Setúbalu, který je třetím nejdůležitějším přístavem země. Vítr už tady není a kamenné ulice města jsou zaplněné pulzujícím vedrem a rybářskou vůní. Je z něj už cítit velkoměsto i blízkost Lisabonu.

LISABON

Před vjezdem na most 25. dubna přes řeku Tejo byla pěkná dopravní zácpa. Most se původně jmenoval Salazarův, ale na počest karafiátové revoluce (obdoba naší sametové), která v roce 1974 vrátila Portugalsko po mnoha desetiletích opět k demokracii, byl most přejmenován. Po mé pravici, vysoko nad okolním terénem, rozpínal své ruce Ježíš Kristus a pozoroval to bláznivé lidské hemžení. Socha byla inspirována podobnou sochou v Riu de Janeiru. Zdejší Ježíš je jen o něco menší a o něco méně monumentální.

Vozovka se zužovala a poskakovali jsme krokem. Trvalo asi půl hodiny, než jsem se dostal na druhou stranu. Z mostu jsem viděl pod sebou město jako na dlani. Založili ho Foiničané při ústí řeky Tejo do moře. V době římského impéria byl Lisabon druhým největším městem provincie Lusitania. Hlavním městem se stal v roce 1260. V 16. století – v době námořní expanze – se stal Lisabon nejdůležitějším obchodním centrem tehdejšího světa. V roce 1755 byl Lisabon z velké části zničen ohromným zemětřesením, při kterém zahynulo 50 000 jeho obyvatel. Město pak bylo přestavěno a jeho centrální část tvoří čtvrť Baixa, postavená v šachovnicovém stylu.

Nejstarší částí Lisabonu je ovšem Alfama, i přes svou chudobu hojně navštěvovaná. Je to čtvrť prostých lidí a rybářů a jsou pro ni typické úzké, klikaté uličky, malinká náměstíčka a levné, útulné hospůdky. Na západ od středu města se rozkládá čtvrť Belém, která je proslulá klášterem sv. Jeronýma. Klášter je pod patronací UNESCO a v jeho prostorách jsou pohřbeni mnozí portugalští králové.

Proslulá je také Avenida da Liberdade. Je to 90 metrů široká a 1300 metrů dlouhá třída, kterou mnozí přirovnávají k Champs-Elysées.

TRAMVAJÍ DO STARÝCH ČASŮ

Autobusy jezdí v Lisabonu spolehlivě, ale je nutné najít v té pavučině linek nějaký systém. Metro je rychlé, pohodlné, s častými intervaly, a vlaky metra zejí prázdnotou. To mě v době konání Expa poněkud zaráželo. Nejvíce lidí jezdí podle mých zkušeností tramvají. Na delších linkách jezdí moderní rychlé tramvaje s klimatizací a s kouřovými okny. Na linkách ve středu města, který vypadá se svými prudkými stoupáními a klikatými ulicemi podobně jako San Francisco, jezdí mnoho desítek let staré tramvaje Další zajímavostí jsou lanovky ve středu města. Jsou to vlastně jakési velké výtahy, které vás vyvezou o několik pater výše do horního města, neboli jiné čtvrti. Jedním z takových výtahů je Elevator Santa Justa, který spojuje ulici Rua do Ouro v Baixe s Bairo Alto, kde je stanice v horním městě vedle kostela Carmo. Nahoře na terase je nádherný výhled na město. V restauraci jsem si objednal sklenici vína a kochal se pohledem do okolí. Do uší mi zněla podmanivá melodie fada – typické portugalské hudeb ní formy. Za doprovodu kytary zpívají pěvci tklivé a smutné příběhy, které vyjadřují zhrzenou lásku, zklamání nebo bolest.

HLEMÝŽDI

Večer jsem zašel na malou slavnost na náměstí Largo do Camoes. Kolem náměstíčka se tísnil asi tucet stánků, kde se točilo pivo do plastikových kelímků a prodávalo se horké i studené víno. Stánkaři zvučnými hlasy nabízeli klobásy, hamburgry a ryby. Na každém stánku měli na cedulce napsáno, že mají na prodej i hlemýždě. Odhodlal jsem se a objednal si jednu porci. Dostal jsem vrchovatý talíř, muselo na něm být alespoň dvě stě těch potvůrek. Byly velké jen asi jako poslední článek prstu. Vzal jsem první ho šnečka. Dloubal jsem do něho chvilku párátkem, dostal jsem je místo příboru, než jsem zjistil, že má prázdnou ulitu. Další už měl půlku těla venku z ulity. Stiskl jsem jeho malou hlavičku mezi zuby, zatáhl, a už byl ve mně. Chutnalo to slaně a slizce, ale ošklivý pocit jsem z toho neměl. Šneci se dali polykat bez rozkousávání a žvýkání. Měl jsem k nim chleba, který jsem přikusoval a zapíjel pivem.

Mezitím jsem sledoval cvrkot na náměstí. Na velkém pódiu se střídalo několik kapel a hudba se měnila od pomalých ploužáků až po rychlou a hlučnou muziku. Tančících bylo zpočátku velice málo a mnohé ženy se producírovaly samy. S přibývajícím večerem se náměstí zaplnilo tančícími páry, které se podle mého úsudku navzájem neznaly. Často vyzývaly ženy své partnery k tanci tak, že přišly za mužem a zatahaly ho za rukáv. Muž většinou bez jediného slovního projevu nebo gesta souhlasil. Pár se pak zamotal d o sebe a vytvořil jedno tělo, které se kýváním a podupáváním roztočilo po náměstí. Mezi tančícími poskakovaly ve svém nenapodobitelném rytmu i velice malé děti. Skupinka lidí vytvořila hada a proplétala se rozdováděně mezi tančícími. Jeden starý dědula si tam tancoval jen tak sám pro sebe. Ze všeho byla cítit taková milá, přátelská atmosféra a nespoutaná radost ze života.

ZÁMOŘSKÉ OBJEVY

Portugalsko je zemí mořeplavců a objevitelů. První průzkumné námořní cesty byly podnikány na popud prince Pedra a jeho bratra Jindřicha, zvaného Mořeplavec. V roce 1415 se jim podařilo dobýt marocké město Ceuta. Výpravy se zúčastnil i Jindřich. Ten potom po úspěšné výpravě založil někdy kolem roku 1418 nedaleko mysu sv. Vincenta poblíž města Sagres námořní akademii, ve které shromáždil význačné geografy, hvězdáře a stavitele lodí. Z této akademie později vzešli mnozí věhlasní objevitelé jako například Vasco da Gama. Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Tady, na jižním cípu Evropy, započala námořní expanze, která udělala z této malé země na několik století jednu z největších námořních velmocí. V roce 1428 objevili Portugalci Azorské ostrovy. V roce 1434 obeplul Gil Eannes mys Bojador na západě Maroka. V té době to bylo obávané území, neboť se věřilo, že tam končí svět.

Postupně se Portugalci odvažovali stále více na jih a dostávali se do zemí, o kterých v tehdejší Evropě nikdo nevěděl. V roce 1471 byly objeveny ostrovy sv. Tomáše a byl překonán rovník.

V roce 1483 objevili Kongo a v roce 1488 nastal historický okamžik. Bartolomeo Diaz obeplul mys Dobré naděje. V roce 1498 připlul Vasco da Gama do Indie. Roku 1500 objevil Pedro Álvares Cabral Brazílii. V roce 1522 uskutečnil Fernando Magallanes první námořní cestu kolem světa. Obeplul při ní i nejjižnější cíp Jižní Ameriky a dostal se až na Filipíny. Úspěšného návratu svých lodí se nedočkal. Byl zabit domorodci na ostrově Mactan. V roce 1511 připluly portugalské lodě do Číny a v roce 1543 se Portug alci dostali až do Japonska.

Nadvláda nad všemi obsazenými územími, především na africkém kontinentě a na námořní cestě do Indie, byla Portugalsku stanovena papežskou bulou z roku 1456. Dohoda z roku 1529 stanovila hranice na východ. V té době se portugalské impérium rozkládalo po celém západním pobřeží Afriky, na východě pak od Mosambiku po Indii. Dále pak od Cejlonu až k Borneu, k Čínskému moři a až na hranice s Japonskem. Na západě pak až k Brazílii. Malá země velikosti České republiky ovládala polovinu tehdy známého světa. Obchod se zlatem, s kořením i s otroky se stal pro obchodníky i pro krále velice výnosným a přinesl celé zemi nesmírné bohatství. Lisabon se stal nejdůležitějším obchodním centrem světa. V době expanzí ovšem došlo i k nebývalému rozkvětu kultury. Přispěl k tomu především přímý kontakt s kulturami objevených zemí. Projevilo se to zejména v architektuře, ve které jsou z této doby znatelné prvky africké, asijské i americké.

Celé období námořní expanze je nazýváno “Século de Ouro” neboli zlaté století a dodnes hraje svou roli v národním sebevědomí Portugalců, i když z ohromného impéria nezbylo vůbec nic. Zůstal jen pomník objevitelů, postavený roku 1960 u příležitosti pětistého výročí úmrtí Jindřicha Mořeplavce v západní časti Lisabonu ve čtvrti Belém a pod ním ohromná růžice kompasu s mapou (na fotografii), na níž jsou vyznačeny všechny významné objevy připomínající slavné, zašlé časy.

PORTUGALSKO

Oficiální název: República Portuguesa
Rozloha: 92 389 km2, včetně Madeiry a Azorských ostrovů
Počet obyvatel: 9 808 000 (1996)
Hustota: 107 obyvatel na km2
Hlavní město: Lisabon (Lisboa) 800 000 obyvatel
Úřední jazyk: portugalština
Náboženství: 94 % římští katolíci, menšiny – protestanté, muslimové, židé
Administrativní dělení: 14 provincií
Politický systém: republika, parlamentní demokracie
Státní svátek: 5. říjen – Den republiky
Měna: portugalské escudo, 1 USD = asi 180 escudos

Indonéský ostrov Bali ovládla rudá barva. Důvodem není nástup komunistů v této baště hinduismu, ale demonstrace stoupenců PDI – politické strany reprezentované Megawati, dcerou prvního indonéského prezidenta Sukarna. Na Sukarna se tu vzpomíná v dobrém, a proto i politické uskupení jeho dcery vzbuzuje naděje na lepší budoucnost.

NEKLIDNÝ OSTROV

Fascinující atmosféra volebního boje.

To, čeho byli turisté v minulých dnech na Bali svědky, bylo doslova šokující. Nadšení mladých sympatizantů v předzvěsti očekávaných politických změn neznalo mezí. Politické mítinky, nadšené konvoje motorek, na kterých se jezdilo i po pěti, auta doslova obležená demonstranty, “prodejny” agitačního materiálu rozloženého jen tak na chodníku či pod palmou. Fascinující atmosféra, kterou by ani turista, ani reportér na “ostrově bohů” skutečně nečekal.

V letošní neklidné politické situaci dalo o sobě vědět v různých oblastech rozlehlé Indonésie mnoho stran a názorových proudů, avšak PDI, zejména Megawati Sukarno Putri, boduje v předvolebním boji nejviditelněji. Právě na ostrově Bali má tato bojovnice za změnu politického systému směrem k demokratizaci největší podporu. Nebylo snad Balijce, který by na mě nevolal: “Pro Mega!”, “I like Mega!” V soukromí téměř všichni vyjadřovali přesvědčení, že v květnových volbách získá jejich “Mega” na Bali minimálně 95 % hlasů. Ať už politický boj v Indonésii dopadne jakkoli, poznání této fascinující atmosféry mě opět utvrdilo v názoru, že Balijci jsou pro svou víru, oddanost a zanícení velkým vzorem.

A proč vlastně Bali ovládla rudá barva? Protože červená je barvou hinduistů, kteří tvoří převážnou většinu obyvatelstva tohoto ostrova, a symbolizuje sílu reprezentovanou Brahmou – hinduistickým stvořitelem.

Skoro to tak vypadá. Za oběť lovecké vášni jedné z našich nejsilnějších zájmových skupin – a tou myslivci jsou – padlo nejedno mezinárodně chráněné zvíře, nejeden pes, domnělý pytlák i kolega myslivec.

Když vloni v říjnu dvaašedesátiletý myslivec zastřelil před očima majitele a několika středoškoláků sibiřského huskyho, veřejnost se znovu rozčílila. Byl to ale pouze jeden z desítky tisíc “toulavých” psů, které myslivci podle své vlastní statistiky ročně “uloví”. Nedlouho před touto událostí byl při lovu kachen postřelen celoevropsky chráněný orel mořský, a nedlouho po ní byli v jeden den (5. prosince) při lovu těžce zraněni tři lidé, jeden z nich smrtelně. Statistiky těchto událostí se ale nikde nevedou.

Na druhou stranu jsou myslivci, dnes z největší části členové Českomoravské myslivecké jednoty, již po několik století nedílnou součástí lesa, v němž hospodaří. Kdyby všichni přestali vykonávat svou činnost, hrozilo by katastrofální přemnožení některých druhů zvěře, bez nadsázky kolaps lesa.

Vezmeme-li v potaz, že v každé skupině se vyskytují ti horší i lepší, v čem je tedy chyba a co způsobuje stále častější myslivecké excesy? Jsou myslivci primitivními pudy štvaní a nadto nezodpovědní jedinci, nebo nadšenci, kteří ve volném čase a zdarma pomáhají lesu a všemu, co v něm žije?

MYSLIVECKÁ LOBBY PROTI MEZINÁRODNÍM KONVENCÍM

Myslivci mají svůj myslivecký zákon z roku 1962, kterým se řídí. Tento zákon provádí vyhláška č. 134/1996, která má jednu zajímavou vlastnost – odporuje mezinárodním konvencím, přinejmenším jejich duchu a směřování. A jako by ani tohle nestačilo, vyhláška byla přijata v době, kdy jedna z konvencí už u nás v plné míře platila a přistoupení k druhé bylo vládou schváleno. Zařídili jsme to vskutku švejkovsky – vymohli jsme si výjimky z mezinárodních úmluv, k nimž jsme hrdě přistoupili.

Řeč je o dvou úmluvách – Bernské a Bonnské. Zjednodušeně řečeno, obě úmluvy chrání nejohroženější druhy zvířat. U nás je však možné některá v úmluvách uvedená zvířata lovit. Týká se to celosvětově kriticky ohroženého vlka, medvěda a některých dravců a sov. Také třeba i vyhláškou povoleného lovu divokých hus – a to i koncem února, kdy hnízdí.

“Je to evropská rarita. Nesmělo se to ani za Marie Terezie. Navíc vloni už klesl počet hnízdících hus na Novomlýnských nádržích o polovinu. V Evropské unii je lov hus povolen do konce ledna,” tvrdí Mojmír Vlašín z Českého svazu ochránců přírody.

A co na to myslivci?

“Husy dokážou udělat obrovské škody na hospodářských pozemcích. Třeba na jižní Moravě dokonale vyštípou pole s osením,” říká ing. Jiří Zeman, vedoucí mysliveckého oddělení Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ). Ponecháme zatím stranou vztah mezi člověkem – vládcem přírody, a přírodou – ochotnou služkou. Zajímalo mě, co si na ústředí ČMMJ myslí o Bonnské a Bernské konvenci a o naší “myslivecké” vyhlášce. Nejprve jsem v Jungmannově ulici vyvolala menší paniku. Pánové se odešli poradit do vedlejší místnosti, odkud jsem tlumeně slyšela: “Kdo ví něco o těch konvencích?” Když se inženýr Zeman vrátil, odmítl mluvit na diktafon. Snad proto, že neumím těsnopis, budou jeho odpovědi znít trochu klopotně.

“Vyhlášku vydávalo ministerstvo zemědělství a nás k tomu nepřizvali, ani nerespektovali naše připomínky,” tak trochu se brání. A jedním dechem dodává: “Rys je v České republice nedotknutelný, to se myslivcům vůbec nelíbí. Ale nemůžou s tím nic dělat. A co se týče medvěda a vlka, k jejich odstřelům nemůže dojít. Snad jenom k černým. To by si nikdo nedovolil.”

“Mohl by být potrestán?”

“Jistě. To je o papíry.” (rozuměj lovecký lístek – pozn. red.)

K několika ilegálním odstřelům vlka a rysa už u nás skutečně došlo. Všechny takové případy byly předány policii, žádný nebyl pravděpodobně došetřen.

JE LES DOJNÁ KRÁVA?

Možná ještě důležitější než možnost či nemožnost lovit některé druhy zvěře je náš vztah k lesu a přírodě jako takové. Člověk lovil odjakživa, ovšem čistě pro potřebu vlastní obživy jenom v dávné historii. Již za knížete Boleslava I. (935-967) se objevují první doklady o loveckém právu a již tehdy se lov stává společensko-zábavnou událostí. Když díky loveckým schopnostem nejdříve panovníků a posléze šlechty došlo k masivnímu úbytku zvěře v našich lesích, začaly se okolo patnáctého století zakládat obory pro jelení zvěř a bažantnice. Zvířata se začala chovat pro následné ulovení. Na tom se v průběhu dalších století celkem nic nezměnilo, i když od devatenáctého století se myslivost podřizuje lesnímu hospodářství. A jelikož jde o hospodářství, v době moderní spadají myslivci a zákony s nimi spojené pod ministerstvo zemědělství. Na rozdíl od některých evropských států, které podle zákonů logiky lov a správu lesů uložili ministerstvu životního prostředí.

“Odjakživa byla myslivost součástí lesnictví, a tedy zemědělské prvovýroby. Připadá nám logické, že jsme pod MZE. To je možné, že světový trend je jiný,” připouští ing. Zeman.

S lehkou nadsázkou lze tvrdit, že jsme uvázli někde v Boleslavově středověku. Honební právo sice nemá panovník, ale má jej určitá skupina lidí. Stačí podat přihlášku do ČMMJ. Na tom by ještě nebylo nic tak hrozného, uvedu ale některá fakta vyplývající ze zákona: Myslivec má honební právo v honitbě. Honitba je pak vše mimo “pozemky zastavěné, nádvoří, dvory, zahrady a školky řádně ohrazené, náměstí, návsi, tržiště, ulice, cesty a parky uvnitř zastavěných ploch, železniční tratě, nádraží, silnice a hřbitovy…” (zákon č. 23/1962 Sb. par. 10) Honitbu přiděluje okresní úřad. Vězte, že pokud byste se stali vlastníky kousku lesa či pole, okresní úřad vám z pozemku udělá honitbu, a vy nezmůžete nic. V nejhorším případě má myslivec, resp. příslušník myslivecké stráže, právo zastřelit vám na vašem vlastním pozemku vaši kočku.

Zákonem je povolen lov poměrně značného množství druhů zvířat. Některá se loví prostě proto, že je to lovná zvěř. A také proto, že její přemnožení není žádoucí. Při hrozivém stavu některých našich hor, kde je každý zdravý strom vzácností, je ostatně lov spárkaté (např. srnčí) zvěře užitečný, neb ona poškozuje mladé stromky. Pak je tu ovšem zvěř “škodná”, která se loví taktéž. Škodí totiž lovné zvěři, které pak ubývá. A není co “lovit”.

“Je to zastaralé a přežité. Například v Norsku, kde je myslivců mnohem více než u nás, prohlásili veškeré druhy živočichů za přírodní bohatství, které je možné za určitých okolností využívat. Tyto okolnosti určuje Direktorát ochrany přírody na základě sledování jednotlivých druhů. Takže je tam možné lovit i vlka, pokud je ho zrovna hodně. Toto je moderní trend – neoddělovat ochranu od myslivosti,” tvrdí Mojmír Vlašín.

Nemálo odpůrců současné myslivosti argumentuje tím, že zvěř je schopná samoregulace, a tudíž je lovec vlastně zbytečný. Této “lesní samosprávě” však brání sami myslivci tím, že zvěř v zimě přikrmují, a tím udržují při životě i slabé kusy, které by za normálních okolností uhynuly.

Pokud jsme u sporných mysliveckých zvyklostí, nelze opomenout institut bažantnice. V umělých chovech se vykrmí tisíce bažantů, kteří často poprvé vzlétnou několik minut před smrtí – když jsou za účelem lovu vypuštěni. V tomto případě lze o společenské prospěšnosti myslivosti s úspěchem pochybovat.

“Jsem přesvědčen, že myslivci prosadili odstřel i celoevropsky chráněného káněte jen proto, aby mohli střílet dravce lovící v bažantnicích. Když je možno střílet na jeden druh dravce, není už tak těžké porušit zákon a vydávat káně třeba za sokola,” říká Mojmír Vlašín.

Zdá se, že myslivecké vášni unikají pouze druhy celoročně hájené. Je jedním z paradoxů českého zákonodárství, že pojmy “hájené” a “chráněné” zvíře jsou pojmy dvou různých zákonů a bohužel často neznamenají totéž. Ovšem ani hájená a chráněná zvířata si nemohou být jistá – několik výjimek už máme, kdo ví, s jakými se setkáme v Čechách příště. Tak trochu z toho vyplývá, že Česká republika je jednou velkou honitbou a zvířata majetkem jistého zájmového sdružení.

PES – PŘÍTEL ČLOVĚKA, NEPŘÍTEL LESA

Bryan byl dvouletý husky, který svého pána provázel po cestách městských i lesních. Měl hezký život, protože jeho páníček je aktivním profesionálním ochráncem přírody, a tak se často dostal ven. Na základnu ochránců přírody v Jizerských horách jezdil každý víkend a dost se mu tam líbilo, protože s profesionály jezdili pomáhat tamním zdecimovaným lesům také studenti a s těmi byla docela švanda. Život dvouletého huňáče skončil poslední říjnovou sobotu právě tady, kdy jej na dohled od chaty odstřelil člen myslivecké stráže.

Případ by se nelišil od stovek podobných, kdyby se protentokrát majitel psa nerozhodl bránit.

“K žalobě mě přiměla nesmyslnost toho činu,” vypráví Marek. “Kdyby se pes hnal za zvěří a myslivec ho zastřelil, je v právu. Bryan se ale spíš přidal k myslivci a podle mě na něm loudil nějaké cukrátko. A kdyby mu pes vadil, mohl udělat padesát kroků a říct nám to. Ostatně myslím, že Bryana znal. Takhle mi z toho vyplývá, že tam zastavil, jen aby psa zastřelil.”

Marek zavolal policii, která věc prošetřila. Ve prospěch myslivce, v tomto případě evidentně chybujícího. Obrátil se na právníka, ten doufá, že proběhne soudní řízení. Co se vlastně v sobotu večer stalo?

“Přijeli jsme na chatu a psa nechali běhat venku. Uslyšeli jsme, jak zastavilo auto. Vyšli jsme ven a volali na psa. V tom se ozvaly dva výstřely. Někdo naskočil do auta a odjel. Psa jsme našli mrtvého kousek od další budovy. Pitevní zpráva prokázala, že pes byl zasažen jenom jednou střelou, a to do pravé lopatky. Vyplývá z toho, že v okamžiku střelby se k nám pes vracel. A také z toho vyplývá, že druhá střela ho nezasáhla a letěla směrem k chatě. V tu chvíli před ní stálo osm lidí, někteří středoškoláci. Také se v tu chvíli v okolí pohybovali dva cyklisté a jeden turista,” vypráví Markův kolega.

Z morálního hlediska je asi případ zastřeleného huskyho jasný. Ovšem ani zákony nedávají střelci za pravdu. Člen myslivecké stráže může psa zastřelit, pokud splní několik podmínek. Mimo jiné pokud jsou psi “mimo vliv svého vedoucího” (v tomto případě se pes prokazatelně vracel) a pokud “hledají nebo pronásledují zvěř anebo se k ní plíží” (tuto podmínku policie vůbec nešetřila). Podle dalšího písmene může myslivec “hubit zvířata škodlivá myslivosti (pytlačící psy a kočky)” a pro naplnění této části zákona není jediný důkaz.

Pokud byste si ovšem chtěli myslet, že vás myslivecký zákon alespoň v této části chrání před svévolnými myslivci, jste na omylu. Podle odst. 3 téhož paragrafu je totiž na vás, abyste prokázali, že k usmrcení vašeho miláčka nedošlo za výše uvedených okolností.

Zastřelený husky Bryan není jedinou obětí lovecké vášně. V prosinci se v internetovém deníku Neviditelný pes objevil příspěvek Petry Hniličkové:

“Byli jsme na odpolední vycházce s naším pejskem (rodiče bydlí na vesnici). Pejsek kolem nás vesele pobíhal a asi jako všichni huňáči se občas zapomněl a odběhl z dohledu. Chtěla bych vidět psa, který to nikdy neudělal. Pamatuji se, že jsme psa volali, taky si vybavuji, že někde třeskla rána, ale nijak jsem si to nespojovala s naším pejskem. Nakonec ale šel taťka Čika hledat. Našel ho zastřeleného, podle rány tvrdil, že to bylo zblízka, protože to bylo shora a měl díru přes celý hrudník.”

Rozhodně uveřejněním těchto příspěvků nechci tvrdit, že každý odstřel psa v honitbě je neoprávněný. Je mimo veškerou diskusi, že někteří lidé používají své psy k pytlačení, a to mimořádně účinnému. Neoddiskutovatelnou pravdou také je, že skutečně toulaví psi mohou (ale nemusí) v lese působit jako škodná. Rozhodně ale není v pořádku, že se normální lidé bojí jít se svým psem do lesa a jiných “honiteb”, neboť tam vládne ozbrojenec s nabitou zbraní.

Právník majitele zastřeleného huskyho dal podnět k prošetření možnosti spáchání trestného činu obecného ohrožení. Myslivec totiž střílel v místě, kde byli lidé. To už je ale součást jiné kapitoly o tom, že myslivci jsou mimo jiné…

LIDÉ, KTEŘÍ ZABÍJEJÍ JINÉ LIDI

“Sedmatřicetiletého kolegu postřelil v sobotu myslivec u Sudoměřic na Hodonínsku. Muž zranění na místě podlehl.”

“Svého čtyřiašedesátiletého otce postřelil v sobotu po poledni v bažantnici mysliveckého sdružení Míškovice u Kroměříže sedmatřicetiletý syn.”

“Těžkým zraněním doplatil na sobotní dopolední lov v bažantnici Národního hřebčína v Kladrubech jeden z členů obslužného personálu. Sám zraněný nestřílel, postřelila ho jiná osoba.”

“V jihočeském Mazelově zastřelili myslivci mladého muže, kterého považovali za pytláka. Muž byl zabit kulkou do hlavy.”

Toto jsou zprávy z tisku a průměrný čtenář novin najde nějakou podobnou zvěst v denním tisku v průměru jednou za měsíc.

Ovšem získat přesná čísla o tom, kolik lidí bylo zraněno či zabito členy myslivecké jednoty, je nemožné. Policie takové statistiky nevede – “uklidnilo” mě sdělení tiskového oddělení policie ČR. Také nejsem první, koho tato čísla zajímají – ministerstvo zdravotnictví ovšem tyto údaje rovněž nemá k dispozici, stejně jako statistický úřad. Pracovnice sekretariátu myslivecké jednoty mi sdělila, že “hlášení od jednotlivých mysliveckých sdružení už nedostávají, neboť tato jsou samostatnými právními sdruženími a nemají povinnost hlásit zranění a úmrtí.”

Jediným vodítkem by mohly být statistiky policií jednotlivých krajů, které uvádějí trestné činy spáchané dlouhými zbraněmi. Dlouhé zbraně u nás používají především myslivci. Takových trestných činů bylo např. v severočeském kraji spácháno v průměru deset ročně. Vynásobíme-li toto číslo počtem krajů a budeme-li velmi umírnění, vyjde nám zhruba padesát trestných činů ročně, které lze uvést do souvislosti s myslivostí.

Pokud uvážíme, že do této statistiky nejsou zahrnuty nehody – třeba když si myslivec ustřelí prst – jeví se myslivci jako společensky nebezpečné sdružení. (Má-li myslivecká jednota k dispozici jiná čísla, je škoda, že je odmítla poskytnout.)

“Než se člověk stane myslivcem, musí skládat myslivecké zkoušky, které nejsou úplně jednoduché. Před nimi navíc musí adept projít roční praxí. Proto si každý myslivec myslí, že je dostatečně fundovaný,” vysvětluje mi pan ing. Zeman z ČMMJ. Pan Zeman také trochu želí nového zákona o střelných zbraních z roku 1995, který požaduje před vydáním zbrojního průkazu zkoušky způsobilosti:

“Řada myslivců vzdala flintu z trucu, neboť nechtěla dělat zkoušky na zbrojní pas. Tím se členská základna snížila nejméně o 10 000 členů.”

Nezbývá než tomuto zákonu zatleskat, přesto si myslím, že každý držitel střelné zbraně – nejen myslivec – by měl projít ještě testy psychologickými, stejně jako policisté. Na Slovensku prý byly v devadesátých letech tyto testy pro myslivce zavedeny a posléze zrušeny, protože 60 % adeptů neprošlo.

BEZ MYSLIVCŮ TO (ZATÍM) NEJDE

Záměrně jsem v tomto materiálu nezdůraznila tu lepší a přínosnou stránku existence myslivecké jednoty. V této souvislosti dávám na vědomí, že jsem přesvědčena o tom, že většina členů této nevládní organizace jsou lidé obětaví a s hlubokou znalostí přírody. Také bych ráda připomněla, že životní prostředí, které nás obklopuje, dávno není přirozené – člověk už do něj stačil natolik zasáhnout, že to nyní bez jeho pomoci prostě nejde. Takovouto “správu” krajiny nyní zajišťují mimo jiné myslivci a dělají to většinou fundovaně. Jak mi vysvětlil ing. Jaroslav Růžička ze státní správy myslivosti MZE: “Honitbu někdo spravovat musí – nejde přitom zdaleka jenom o lov – a kdyby neexistovali myslivci, musel by stát takového ‘správce’ platit.”

Ačkoli se neztotožňuji s pohrdavým vyjádřením pana Zemana, že “největším ochranářem je ochranář panelákový, který o přírodě ví jen to, že si v lese rozmáčí boty,” věřím, že mnozí z myslivců jsou zároveň ochránci přírody. Ale také věřím, že ochránci přírody mají ve svých výhradách vůči myslivcům svatou pravdu.

Jak už bylo řečeno na začátku, v každé skupině lidí jsou ti lepší i ti horší. Problém je, když těm horším nahrávají zákony a paradoxně tím diskreditují celou skupinu.

---

Vyjádření Ministerstva zemědělství k výhradám ochranářských iniciativ týkajícím se rozporů naší vyhlášky a evropských konvencí:

1. Povolení lovu tažných ptáků v rozporu s ustanovením Evropské unie a v rozporu s Bonnskou konvencí.
Jedná se o problém ochrany zemědělských plodin, na kterých působí tažná hejna hus v tomto ročním období neúměrné škody.
Jsem přesvědčen, že po nalezení, jak škodám působeným tažnými hejny hus zabránit, nebude stát nic v cestě přizpůsobit dobu lovu hus ke vzájemné spokojenosti všech subjektů zúčastněných na tomto problému.

2. Stanovení doby lovu u chráněných a ohrožených druhů.
K problematice § 5 odst. 1 a 2 prováděcí vyhlášky k zákonu o myslivosti, tj. stanovení doby lovu u některých druhů zvěře, které jsou současně považovány ve smyslu právních předpisů o ochraně přírody a krajiny za zvláště chráněné druhy.
Jedná se o výčet 11 druhů zvěře, a to: los, rys, medvěd, vlk, vydra, jestřáb, kormorán, výr, tetřívek, koroptev, sluka.
Přestože se jedná o druhy zvěře, které svojí činností, významem v ekosystému nebo z důvodů obecné ochrany živočišného druhu by měly požívat nejvyšší ochrany, mohou vzniknout ojedinělé případy, kdy provedení regulačních zásahů, např. z důvodů chovatelských záležitostí, důvodů zajištění bezpečnosti a zdraví občanů či provedení veterinárních opatření apod., bude nezbytné. Vyhláška však neumožňuje další operativní udělování výjimek z doby hájení zvěře než těch, které jsou zakotveny přímo v jejích ustanoveních. Znamená to, že před vlastní realizací případných regulačních zásahů, tzn. využití stanovené doby lovu, musí zájemce požádat příslušný orgán ochrany přírody o udělení výjimky. Orgán ochrany přírody stanoví dobu provedení lovu a způsob, tzn. zdali například odstřelem nebo odchytem.
Ministerstvo zemědělství ČR pravidelně vyhodnocuje výsledky chovu a lovu zvěře.

3. Vyhláška je v přímém rozporu s Bernskou konvencí.
Znění textu připomínky, že § 5 a 6 odst. 6 prováděcí vyhlášky k zákonu o myslivosti je v rozporu s Bernskou konvencí, a zejména zdůvodnění této připomínky mne přesvědčilo, že informace pisatele o přistoupení České republiky k této mezinárodní úmluvě nevycházejí plně ze znalosti textu úmluvy, výhrad uplatněných Českou republikou a ani ze zcela přesných znalostí naší platné právní úpravy. V zájmu odstranění těchto nepřesností považuji za nezbytné k dané problematice uvést alespoň základní údaje:
Česká republika přistoupila k Bernské úmluvě s výhradami k určitým druhům živočichů vyjmenovaným v příloze 11. a ve vztahu k určitým prostředkům nebo způsobům usmrcování, odchytu, či jinému využívání danému úmluvou. Zmíněné druhy zvěře byly z přílohy II. převedeny do přílohy III., u které je státům uloženo přijmout vhodná legislativní opatření k zajištění zvláštní ochrany. Tato ochrana je již právním řádem České republiky zajištěna a je podle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny plně v kompetenci příslušných orgánů ochrany přírody.
Zařazení do přílohy III. umožňuje, aby při zárukách daných národními legislativami a správními opatřeními mohly státy přijímat taková opatření, která budou odpovídat řešení specifických problémů spojených s výskytem živočichů v rámci jejich území. Česká republika tak využila článek 22 úmluvy, ostatně jako celá řada jiných signatářských států, aniž by utrpěla její mezinárodní prestiž.
Výhrada u vlka, medvěda, výra velkého, káně lesní, káně rousné, jestřába lesního a poštolky obecné byla uplatněna z důvodů současného šíření těchto druhů na území České republiky, z důvodů potřeby regulace potravních specialistů nebo z důvodů běžného využívání v sokolnictví.
Všechny výhrady České republiky byly vytvářeny v dohodě s Ministerstvem životního prostředí ČR.
O udělování výjimek rozhodují pouze orgány ochrany přírody, které jsou zárukou prosazování zájmů ochrany přírody.

4. Nesmyslné stanovení doby lovu laně a koloucha.
Jedná se o stanovení doby lovu jelena, laně a koloucha jelena evropského již od 1. července. K této problematice mi dovolte uvést, že takto stanovenou dobou lovu jelení zvěře byly vytvořeny podmínky pro redukci nadměrných početních stavů této zvěře, která působí neúměrné škody na lesních porostech. Doba stanovená předchozí právní úpravou se projevila jako nedostatečná, stejně tak jako další opatření přijatá v minulých letech, která posouvala dobu lovu až do měsíce března. Jedná se o opatření mimořádné, které po úpravě početních stavů této zvěře na stavy únosné bude přehodnoceno.

Redakčně kráceno

BERNSKÁ ÚMLUVA

Mezinárodní úmluva o ochraně evropské flóry a fauny byla podepsána dne 19. září 1979 v Bernu, v platnost vstoupila v roce 1982. Je jednou z nejvýznamnějších mezinárodních dohod o ochraně volně žijících zvířat a rostlin. Součástí Bernské úmluvy jsou čtyři přílohy. První obsahuje seznam úmluvou chráněných druhů rostlin. Druhá obsahuje seznam velmi ohrožených druhů živočichů, kterým úmluva skýtá úplnou ochranu. Státy, které k úmluvě přistoupí, se zavazují upravit svou legislativu a zajistit, aby vyjmenované druhy vzácných zvířat nebylo možné zabíjet, chytat či držet v zajetí a aby nebyla poškozována jejich stanoviště. Celkem je zde vyjmenováno 580 nejohroženějších evropských živočichů – mimo jiné vlk, medvěd, vydra, všechny druhy dravců a sov. Příloha číslo tři obsahuje seznam ohrožených druhů, jejichž populace nevyžadují tak přísnou ochranu a je možné jejich početnost regulovat za předpokladu, že povolení omezeného lovu neohrozí stabilitu jednotlivých populací. Příloha číslo čtyři obsahuje seznam zakázaných způsobů lovu.

Ještě než na sever dorazilo křesťanství, věřili tamní lidé, že synové stvořitele světa Búriho svrhli panovnický rod Ymiho a ojíněných obrů a ujali se vlády nad světem. Maso Ymiho se pak proměnilo v zemi, krev v moře, kosti v hory, zuby v útesy a skaliska, lebka v nebesa, na nichž v podobě mraků pluje jeho mozek. Nebesa pak podepřeli čtyři skřítci – Austri (východ), Vestri (západ) Nordri (sever) a Sudri (jih). Věřili také, že nebe brázdí bůh Thor ve svém voze taženém kozly. Když se rozmáchne kladivem , spustí se déšť a rozpoutá bouře s hromy a blesky. Chtěl-li tedy starověký seveřan znát odpověď na otázku, proč prší, řekl si, že Thor máchá svým kladivem.

Vikingové se dále domnívali, že obydlený svět je ostrov, neustále ohrožovaný nebezpečím zvenčí. Svou část světa nazvali Midgard, což znamená země, jež leží uprostřed. V Midgardu se nacházel i Ásgard, domov bohů. Midgard obklopoval Utgard, tedy okolní země, která zahrnovala vlastně zbytek světa. Utgard obývali nebezpeční trollové čili obři, kteří se neustále snažili rafinovanými léčkami zničit svět. Tato škodolibá monstra byla vlastně silami chaosu. V severské mytologii i ve většině ostatních lidé správně vytušili, jak je vratká rovnováha sil dobra a zla. Aby král bohů Odin ochránil svět a jeho obyvatele před obry, ohradil je s bratry plotem z Ymiho řas.

I tady hrál hromovládce Thor, neboli Donar, důležitou roli. Jeho kladivo, jež zhotovili černí álfové, kteří žili v zemských útrobách, neobstarávalo jenom déšť. Bylo i důležitou zbraní v boji proti nebezpečným silám chaosu. Kladivo mu dodávalo téměř neomezenou moc. Mohl jím například házet po trollech, a tím je zabíjet. Nemusel se ani bát, že kladivo ztratí, protože se k němu jako bumerang vždycky vrátilo zpátky.

Jedna z možností, jak zničit svět lidí a bohů, byla ukrást bohyni plodnosti Freyu, jež vládla radostně přírodě, kterou obdarovávala slunečním svitem, deštěm a úrodou. Byla také bohyní, pod jejíž vládu přecházeli mrtví, a patřila jí polovina hrdinů padlých v boji s obry.

Jednoho dne se Thor probudil z hlubokého spánku a ke zděšení všech bohů zjistil, že jeho kladivo je pryč. Rozčilil se tak, že se mu ruce roztřásly a vous rozklepal. Se svým přítelem Lokim se proto vydal za Freyou s prosbou, zda by jim zapůjčila svá křídla, aby Loki mohl doletět do země obrů, jelikož bylo velmi pravděpodobné, že kladivo ukradli právě oni.

Loki se tedy vydal na nebezpečnou cestu. Když doletěl do země trollů, nemusel se ani příliš namáhat s pátráním. Potkal totiž obra Tryma, jenž se všude hlasitě chlubil tím, že kladivo schoval osm mil pod zem. “Bohové kladivo zpátky nedostanou, pokud mi nedají za manželku Freyu, bohyni plodnosti,” řekl Lokimu.

Dokud mají trollové u sebe Thorovo kladivo, mají veškerou moc nad světem bohů a lidí. Výměnou za kladivo požadují Freyu. Ale taková výměna je nemožná, protože pokud bohové vydají bohyni plodnosti, která ochraňuje veškerý život, tráva na loukách zvadne a bohové a lidé zemřou. Situace je vskutku neřešitelná.

Loki se s touto smutnou zprávou vrátil domů a požádal Freyu, aby se oblékla do svatebního roucha a vdala se za trolla. Všichni jsou sklíčení a ne a ne nalézt východisko. Až konečně bůh Heimdall dostane spásný nápad: “Co kdyby se za nevěstu převlékl Thor, je to konečně jeho kladivo. Vytvoříme mu dámský účes a na hruď mu přivážeme dva kameny, aby vypadal jako žena.” Thor tím pochopitelně nebyl nijak nadšen, ale co mu zbývalo, když to byla jediná možnost, jak získat zpět své kladivo. Přestrojil se tedy a vydal se do země trollů spolu se svým přítelem Lokim, převlečeným za družičku.

Když dorazili do paláce obrů, už se chystala bohatá svatba. Během hostiny však nevěsta spořádala celého vola a osm lososů, k tomu pak vypila tři kádě piva, což ženicha skutečně velmi udivilo. Lokimu se však podařilo na poslední chvíli nebezpečnou situaci urovnat: “Nediv se, Tryme, nevěsta po osm dní nejedla, tak moc se těšila, až bude v zemi obrů.”

Troll potěšeně pokýval hlavou a radostně nadzdvihl nevěstě závoj, aby ji políbil. Vtom však spatřil Thorovi uhrančivé oči a polekaně se otřásl. “Nediv se, Tryme,” zasáhl znovu duchapřítomný Loki, “nevěsta po osm nocí nespala, tak moc se těšila na svatbu.” Obr se usmál dvojnásob potěšeně a hned rozkázal, aby sluhové přinesli kladivo a položili je roztomilé nevěstě do klína. Jakmile však převlečený Thor spatřil svou zbraň, hlasitě se zasmál, mocně se rozpřáhl a zabil Tryma a pak i zbytek trollího plemene, a přemohl tak zlé síly.

Patrick Segal je nenasytný dobrodruh. Je také paraplegik po nehodě, talentovaný spisovatel (Muž, který jedná po svém, Větrný kůň, Nekonečné království,…), filmový tvůrce (Prosluněná noc), sportovec (zlezl Mount Everest) a aktivista (je čestným prezidentem Handicap International). Především je ale dobrodruh.

Patrick Segal se na invalidním vozíku pustil do přejezdu Údolí smrti, táhnoucího se Kalifornií a Nevadou. Ze Shoshone do Lone Pine, přes Death Valley Junction a Zabriskie Point přejel ve dnech 19.-25. února 1995 v doprovodu svých společníků – Heleny a Charlese, svého kouče – nehostinnou oblast Údolí smrti. Tři sta kilometrů v poušti.

“Před dvaceti lety jsem snil o tom, že přejdu poušť v Údolí smrti jako ti, kteří se v jiných dobách hnali za zlatem a stříbrem v různobarevných kotlinách této geologické svatyně, staré 400 milionů let. Čas ubíhal a já jsem brázdil naši planetu mnoha směry, přemýšleje o tom, že jednou vyrazím se svým kolečkovým křeslem tam, kde vítr vytvaroval stěny onoho moře soli ukrytého mezi skalnatými horami Nevady. Nakonec jsem byl připraven, a to společně se svou přítelkyní Helenou a svými společníky z četných sportovních dobrodružství,” napsal na úvod svého deníku.

Je velmi nepravděpodobné, že byste v Kjótu nezažili exotickou atmosféru některého z místních festivalů. V létě to platí dvojnásob, protože větší či menší festivaly tu jsou na denním pořádku. V Kjótu je na dva tisíce buddhistických a šintoistických svatyní a téměř každá takováto svatyně pořádá alespoň jednou do roka, často však i vícekrát, nějaký festival. Zhlédnout všechny kjótské festivaly je proto otázka několika let “tvrdé práce”…

NEJ…starší

Rada menších festivalů v Kjótu a potažmo v celém Japonsku probíhá již od úplného začátku roku. Hatsu-mairi – návštěvy šintoistických svatyní v prvních třech dnech nového roku, Set-subun – příchod jara, Hina Matsuri – festival malých holčiček. Prvním “velkým” je ale až květnový Aoi Matsuri. Tento festival má NEJ přívlastků hned několik. V Japonsku je považován za NEJslavnostnější a NEJvelebnější. Jeho historické kořeny sahají až do šestého století našeho letopočtu, a je proto považován za jeden z nejstarších festivalů na světě. Aoi Matsuri je první ze tří hlavních festivalů, které se konají v Kjótu. Název pochází od listů stromu aoi (topolovka). Tyto listy údajně mají sílu chránit před blesky, zemětřesením, a dokonce prý zajišťují snadný porod. Nenajdete jediného účastníka festivalu, který by neměl oděv zdobený větvičkou aoi. Ročně se takovýchto ratolestí na výzdobu festivalu spotřebuje asi 4000. K mému překvapení mi nikdo z Japonců nebyl schopen říci důvod nebo historii této velkolepé akce. Nicméně po zběžném pátrání v literatuře se člověk dozví, že v době vlády císaře Kimmei trpěli lidé v důsledku velkých přírodních katastrof. Zejména Kamogawa, řeka protékající Kjótem, každoročně působila záplavy a několikrát zničila veškerou úrodu. Císař, znepokojen strádáním svého lidu, podstoupil řadu náboženských praktik, aby zjistil, že bohové šintoistické svatyně Kamigamo jinja jsou rozzlobeni na lidský nevděk a bezbožnost, a proto na obyvatele Kjóta sesílají tyto pohromy. Císař tedy vyslal do svatyně Šimogamo svého posla s průvodem, aby dal bohům slib věrnosti a prováděl slavnostní náboženské rituály. A skutečně, bouře se uklidnily, a lidé se těšili z bohaté úrody. Od té doby se zvyk předával z generace na generaci až do heianského období (794-1197), kdy tyto slavnosti získaly současnou pompéznost a barevnost.

Hlavní součástí festivalu je dlouhý průvod několika set heiansky nazdobených účastníků, který každým rokem vyrazí na cestu 15. května. Festival ale ve skutečnosti začíná už 3. května ve svatyni Šimogamo lukostřelbou. Samurajové našeho století oblečení v krásných kostýmech se řítí na koních po asi půlkilometrové dráze a v plné rychlosti za mohutného křiku nabíjejí luk a střílí do dřevěných terčů o rozměrech asi 40 x 40 cm. Po cestě mají celkem tři. V dávných časech platilo pravidlo, že kdo minul jeden z terčů, byl povinen spáchat harakiri. Při mé první návštěvě by to z asi 10 jezdců přežil jediný, rok nato už si svých životů vážili mnohem více. Festival pokračuje 5. května slavností kamo – kurabe – uma ve svatyni Kamigamo jinja. Jsou to v podstatě závody na koních mezi dvěma týmy oděnými v heianských kostýmech používaných v bugaku (tanec císařského dvora). Traduje se, že pokud celou soutěž vyhraje červený tým, kjótský obchod s textilem bude vzkvétat, pokud černý tým, budou obzvláště dobré žně.

Festival vrcholí 15. května průvodem, který se volným tempem vydává od císařského paláce směrem do Šimogamo a následně Kamigamo svatyně. V průvodu je několik set lidí oblečených do několikavrstvých kostýmů, jaké nosila šlechta v heianské éře. Nejvrchnější vrstvy se pyšní japonským brokátem – nishiki – vyšívaným zlatem a stříbrem. Můžete zde vidět několik maibito – válečníků, kteří byli v dávných dobách školeni jak k boji, tak k tanci (to nakonec předvádějí u obou navštívených svatyní), beiju – sedm bojovníků hrajících na historické nástroje jako třeba koto (japonská harfa) nebo sho (dechový nástroj vzdáleně připomínající Panovu flétnu). Uvidíte tu císařského posla – chokushi – i císařskou dceru Saio Dai. Historie princezny Saio se datuje do 8. století, kdy se císař rozhodl učinit z jedné ze svých dcer svatou pannu, která se na celý život obětuje bohu. Tyto princezny se od té doby nazývaly Saio Dai. Po velmi přísné přípravě se staly nejvyššími kněžími ve svatyni. Řád přetrvával po 400 let až do 13. století. Saio, oblečená do juni hitoe – dvanáctivrstvé róby vážící kolem 15 kilogramů, zakončuje průvod. Sedí na královských nosítkách, která v minulosti neslo na ramenou asi 10 mužů. Dnes už mají raději na pomoc kolečka. K největším atrakcím průvodu pravděpodobně patří obrovské deštníky – hanagata – zdobené pestrobarevnými květinami, a bezesporu gosho – guruma, povoz tažený volem, který býval hlavním dopravním prostředkem japonské aristokracie. V obou z jmenovaných chrámů se pak konají slavnostní obřady, tance a rituály, při nichž jsou větvičky aoi věnovány bohům.

NEJ…větší

Přibližně za dva měsíce po Aoi Matsuri pořádá Yasaka jinja další z velkých festivalů, vlastně ten největší – Gion Matsuri. Tento festival je v Kjótu snad vůbec nejpopulárnější a patří mezi tři největší festivaly celého Japonska (vedle tokijského Kondo Matsuri a Tenjin Matsuri v Ósace). V roce 869 byla celá země zasažena mořem. Proto císař opět vyslal posla (zřejmě poučen úspěchem svého předchůdce Kimmei) do svatyně Yasaka, aby se zde modlil za okamžitý konec této pohromy. Hlavní kněz z Yasaky uspořádal procesí posvěcených lodí, nesených na ramenou mladých mužů. V druhé polovině 15. století pak místní boháči vyzdobili tyto koráby spoustou cenností importovaných z celého světa. Proto je Gion Matsuri považován za festival všech lidí, a nejenom privilegovaných skupin. Gion Matsuri je každoroční festival šintoistické svatyně Yasaka (dříve se jmenovala Gion). Festival v podstatě začíná 1. července a větší či menší oslavy trvají po celý měsíc. Festival vrcholí na přelomu měsíce, 16. července lidé otevírají dveře svých příbytků a v tradici nazývané byobu matsuri ukazují návštěvníkům festivalu jejich domácí poklady, především pak cenné skládací zástěny. Zlatým a doslova fanaticky očekávaným hřebem festivalu je však yamahoko – junko 17. července, kdy do ulic Kjóta vyrazí průvod asi 30 korábů (yama-hoko). Každý koráb je zdoben množstvím vyšívaných látek a výzdoba je pro každý koráb charakteristická a s lety se nemění. Čínský brokát, bruselský gobelín z 15. století anebo třeba soška známého sochaře Unkei z 13. století… V podstatě nekončící řada nefalšovaných historických pokladů. Koráby také rozeznáte podle velikosti. Menší se nazývají yama (asi půldruhé tuny, dříve nošený na ramenou, dnes na kolečkách), ty větší, kterých je v průvodu osm a váží 5-12 tun, se nazývají hoko. Hoko se pohybují na kolech o průměru tři metry a táhne je několik desítek siláků. Každá loď má své jméno a každá má své typické zdobení. Na většině lodí “se veze” několik muzikantů, tanečníků s vějíři a dalších umělců, kteří svými kousky baví přihlížející. Typická hudba festivalů v rytmu “kon-kon-ciki-cin-kon-ciki-cin” vás doprovází na každém kroku. Výzdoba a osazení korábů nejsou úplně bezmyšlenkovité, nýbrž často v sobě zahrnují výjevy z japonských a čínských pohádek, pověstí, historie i poezie. Třeba o kaprovi, který chtěl vyplavat vodopád Ryumon, aby se stal drakem. O chudákovi Kakkyo, který chtěl pohřbít svého syna zaživa, aby mohl jeho jídlo dávat ženě (při hrabání v hlíně naštěstí našel poklad a vše dobře dopadlo). O válečníkovi Hoshovi, jenž ukradl z císařské zahrady větvičku sakury, aby obšťastnil svou vyvolenou, a hrozil mu za to trest smrti (zde jsem se závěru nedopátral). O nebeské holčičce Kiku-jido, která podle čínské pověsti vypila nektar z chryzantémy a stala se věčně mladou… Kromě okázalé krásy má výzdoba lodí také zvláštní poslání. Přitahuje totiž duchy rozsévající nemoci, kterých se lze následně zbavit očištěním obyčejnou vodou. Aby se osádky korábu nehádaly, o jejich pořadí v průvodu rozhoduje los za dohledu primátora Kjóta. Podle statistik přitahuje Gion Matsuri do ulic Kjóta každoročně tisíce návštěvníků z bližšího i vzdáleného okolí. Z vlastní zkušenosti bych se tento údaj nebál o řád až o dva zvýšit. Projet městem v období Gion Matsuri autem, ale i na kole, je téměř nadlidský výkon. Ulice města jsou doslova napěchovány diváky. Také to, že se celý průvod odehrává v železobetonové zástavbě downtownu, kde i ta nejimpozantnější, největší a nejnazdobenější loď ztrácí svoji majestátnost, festivalu na kráse nepřidává. Rozptýlení z unavující krásy nazdobených povozů vám, možná paradoxně, mohou přinést jindy nenáviděné křižovatky. Zde se totiž musí tyto obrovské kolosy bez jakékoliv možnosti manipulace s podvozkem otočit o devadesát stupňů. Řeší se to tak, že se pod přední kola naskládají podélně nařezané bambusové tyče a desítky mužů zaháknutých do silných lan za mohutného povzbuzování diváků posunují přední část povozu kousek po kousku v požadovaném směru. Tyto trhavé pohyby musejí být obzvláště zábavné pro posádku na střeše korábu hoko. Nicméně přistavené sanitky jsou v plné pohotovosti, což vloni jeden z akrobatů po nechtěném seskoku zcela jistě ocenil.

NEJ…barevnější

Posledním z velkých festivalů, ale zdaleka ne posledním v Kjótu, je Jidai Matsuri, pořádaný svatyní Heian jinja. Máme-li přidělit tomuto festivalu nějaký superlativ – pak asi nejbarevnější. Od roku 1895, rok co rok, vychází do ulic Kjóta nekonečný průvod více než 2000 účastníků oděných do pestrobarevných kostýmů, reprezentujících japonskou historii a kulturu v období let 794 až 1868. V této době bylo totiž Kjóto hlavním, císařským, městem Japonska. V roce 1895 slavilo Kjóto tisícísté výročí založení hlavního města – v té době nazývaného Heian-Kyo (město pokoje). Na památku této události byla postavena svatyně Heian jinja, přesná kopie administrativní budovy císařského paláce z roku 794, ovšem v poněkud redukovaném měřítku.

Procesí, rozdělené podle historických období do přibližně 17 skupin, vyrazí s přesností japonských Shinkansenů ve 12.00 od císařského paláce směrem k Heian jinja. Čtyřkilometrový průvod, přičemž první aktéři již dorážejí do cíle, zatímco řada dalších se teprve vydává na cestu, připomíná videoučebnici dějepisu. Procesí je odstartováno mladíky, oděnými do kostýmů královské armády, spolu s patrioty z období Medži (hnutí za znovuoživení císařské moci). Další část průvodu znázorňuje období Edo (1600-1868 ). Šogun Tokugawa přijíždí na koni z Tokia poctít návštěvou kjótského císaře. V průvodu můžete rozpoznat mimo jiné Yoshino Tayu, vysoce postavenou kurtizánu ze 17. století, známou pro její krásu a vtip, tanečnici Izumo-no-Okuni, lorda Kusunoki, hrdinu 14. století, kterak triumfálně vchází do Kjóta, madam Fujiwara Tameie, básnířku z 13. století, na její cestě do Kamakury, krásnou a odvážnou Tomoe Gozen, bojovnici a konkubínu generála Mashimoto… Průvod je zakončen procesím bojovníků v samurajských kostýmech a dvorní šlechtou z období Enryaku (782-805). Většina celebrit je doprovázena muži ve slamácích, nesoucími obrovské koše nebo truhly, dříve s cestovní výbavou jejich pánů (dnes zjevně prázdné).

FESTIVAL HIMÁLAJSKÉHO TYPU

Pokud nemáte rádi ten pocit, kdy vám po zádech stéká pot spolupřihlížejícího (úmorná vedra a vlhka v Kjótu stejně jako obrovský počet návštěvníků zmíněných velkofestivalů k tomu přispívají), nezoufejte, jsou tu desítky dalších příležitostí. Třeba buddhistický Uesaku matsuri na hoře Kurama. Tento festival, jediný himálajského typu v Japonsku, se odehrává z dosahu většiny turistů, a navíc za květnové úplňkové noci, kdy teploty i vlhkost přece jen poněkud opadnou. Komplex buddhistických templů na hoře Kurama je schován v hlubokých lesích mezi kopci asi 12 kilometrů za Kjótem. Tento “minifestiválek” nemá téměř nic společného s předešlými velkoakcemi. Odehrává se rovněž pod širým nebem, ale přihlíží mu pouze pár desítek lidí, vesměs domorodců, kteří přišli oslavit buddhistického boha Bišamonten. Všude hoří ohně, stařena na vyvýšeném prostranství provádí náboženské rituály, znějí typické buddhistické zpěvy, rytmy bubnů se shodují s tepem vašeho srdce a skoro všichni přítomní mají v rukou zapálené svíčky. Ve vzduchu cítíte zvláštní energii a nemůžete se ubránit určitému vzrušení. Pokud máte štěstí a jasnou oblohu, měsíc v úplňku jenom dokreslí tento nezapomenutelný zážitek.

NEPROPAGOVANÉ FESTIVÁLKY

Často se také stane, že festival ani nevyhledáváte, ale při nedělní odpolední procházce na nějaký ten “nepropagovaný” narazíte. V jednom bezejmenném templíku na kraji města, kam jsem původně přišel fotografovat expozici malých sošek, mě přivítal pokřik téměř nahých mužů u sudů plných vody. Po psychické přípravě se nakonec odhodlali a pomocí věder si obsah sudů vylévali na hlavy a holá těla. To, že bylo studené únorové odpoledne, jim zjevně nevadilo. Jindy mě na křižovatce dvou velkých ulic zastavil dav lidí přihlížející skupince rovněž poskrovnu oblečených chlapů. V podstatě na sobě měli jenom pradávné spodní prádlo zvané fundoshi, které zakrývá, někdy zcela nedostatečně, jen to nejnutnější. Na ramenou měli naložené omikoshi a bez ohledu na signály semaforu hopsali sem a tam, aby pobavili své kami a zastavili veškerou dopravu.

Jste-li zjevný neasiat a měříte-li metr devadesát, budete na takovýchto malých festiválcích, navštěvovaných pouze domorodci, k nepřehlédnutí. A to vám dává šanci zaregistrovat na vlastní kůži to, co na velkých akcích buď zcela chybí, anebo to jako cizinec pouze tušíte – charakteristický prvek těchto oslav – přátelskou mysl, pohostinnost a dobrosrdečnost Japonců. Stáváte se terčem fotografů, tu vám někdo přinese omochi (rýžový koláč), tu někdo dolije již několikátou skleničku osake (rýžová pálenka), a přestože nemluvíte japonsky a oni nemluví anglicky, zjišťujete, že si stále s někým povídáte.

Pokud se vám v životě poštěstí prožít alespoň několik dnů v japonském Kjótu…, budiž vám tento článek tím nejstručnějším návodem, jak co nejlépe nasát historickou, kulturní a lidskou atmosféru této perly měst.

---

VESELÉ I SMUTNĚJŠÍ FESTIVALY

Slovo matsuri – festival – je odvozeno od matsu, které znamená “čekat” nebo “pozvat”, v širším významu rovněž něco jako “být poddajný, ústupný”. V tomto směru v sobě tedy slovo matsuri skrývá pozvání, očekávání a úctu k čemusi nadlidskému. Může to být země, voda nebo slunce, které dávají sílu růst rostlinám, může to být bouře, zemětřesení nebo další pohromy, které jsou zcela mimo lidskou moc. Původně byly festivaly v Japonsku pořádány k vyjádření úcty bohům a k vzájemnému porozumění mezi bohy a smrtelníky. I dnešní festivaly, ačkoli by nezasvěcenému návštěvníkovi mohly na první pohled připomínat spíše karneval, jsou větší či menší mírou spojeny s náboženstvím. Přibližně je tedy lze rozdělit podle dvou hlavních náboženských směrů v Japonsku na šintoistické a buddhistické. Šintoistické festivaly jsou pořádány některou z nespočetného množství šintoistických svatyní – v japonštině nazývaných jinja, v angličtině shrine (čti šrajn) – a jsou plné barev, hedvábných kostýmů, květin, hudby císařského dvora zvané gagaku a tance bugaku. Japonci je milují pro jejich přátelskou a veselou atmosféru. Objektem úcty a bohoslužeb šintoistických festivalů jsou kami – božstva sídlící ve shrinech. Obvyklou součástí tohoto druhu festivalu jsou takzvané omikoshi. Jsou to v podstatě miniaturizované přenosné šintoistické svatyně, nebo, chcete-li, posvěcená nosítka s kami uvnitř, nesená v průvodu na ramenou několika farníků. Posláním omikoshi v těchto průvodech, které se proplétají často jen v blízkosti pořádajících svatyň, je rozsévat sílu boha a paralyzovat všechny démony v sousedství. Pokud byste očekávali decentní a zasmušilý průvod, budete překvapeni. Nosiči za synchronizovaného pokřiku “Washo! Washo!” skáčí sem a tam a houpou nosítky do všech stran, aby rozezvonili i tu poslední rolničku a zvoneček zdobící omikoshi a tím pobavili boha – kami. Říká se, že pohyb omikoshi je zcela mimo kontrolu těch, co jej nesou na ramenou, ale je řízen vůlí kami.

Protipólem šintoistických “veselic” jsou buddhistické festivaly, odehrávající se v buddhistických chrámech – japonsky tera, anglicky temple. Mají často poněkud ponurou atmosféru, nezřídka začínají až po setmění, aby daly vyniknout tajuplnému svitu všudypřítomných kamenných a dřevěných lampiček, luceren a samozřejmě ohňů. Oproti šintoistickým festivalům mají nespornou výhodu – až na několik málo výjimek nepatří k turisticky nejvyhledávanějším, a náhodný návštěvník tudíž může prožít nevšední zážitek v komorním prostředí. Často se jedná o náboženské rituály takzvaných yamabushi, esoterických buddhistických mnichů, žijících především v některém z mnoha horských templů pod horou Hiei na severovýchodě Kjóta.

V dávné japonské historii byly festivaly každoročně pořádány převážně proto, aby se lidé modlili nebo děkovali za úrodu, zdraví, ale třeba také za zbavení se odporného hmyzu v létě. V průběhu let však vznikaly nové a nové festivaly, které ztratily svůj původní náboženský význam a které jsou dnes obdivovány miliony návštěvníků po celém Japonsku pro to, co v minulosti bylo pouze jakýmsi přídavkem a neobsahuje pravou, duchovní podstatu festivalu.

Setkání s Antonínem Kratochvílem je snad pro každého zážitek. Snaží se navázat kontakt: aby vás to bavilo a rychleji to odsejpalo, aby to mělo nějaký smysl. Je to určitě i tím, že nudu nepovažuje za přirozenou. Na tohle není těžké přijít: stačí si přečíst jeho krátký životopis. Ale přesto… Cítil jsem pod touto drsnou slupkou cosi křehkého, zranitelného a zároveň jsem si uvědomoval, že právě to nesnadno uchopitelné formuje jeho silnou osobnost. Setkali jsme se na filmovém festivalu v Karlových Varech, kde měl výstavu, a pak v Praze v galerii Jaroslava Pecky, který je v Čechách jeho agentem. K mému překvapení listoval v mém románu.

Máte někdy čas na čtení?

Musím si ho udělat a to mi vyjde akorát jednou za rok. Přečtu asi deset knih, většinou cestovní reportáže. Klasiku mám už za sebou – v mládí jsem přečetl celou knihovnu na Praze 8.

Čtete i v češtině?

V češtině si to už dneska neprožiju: třicet let mluvím anglicky. Například Jan Novák se mi v angličtině hodně líbil, ale v češtině jsem s ním měl problémy. Chyběla mi tam přímost. Na kličkování v češtině se můžu vybodnout, na to už dneska není čas. Já sedím v cadilacu, ne ve škodovce, rozumíš?

Sny máte též v angličtině?

Dneska sním jenom v angličtině.

Setkal jsem se s názorem fotografa, že je tu velmi málo dobrých fotografů, že zmáčknout spoušť dokáže skoro každý. V čem spočívá tajemství fotografie? Není to prostě tak, že někomu je dáno štěstí okamžiku a určité energie, která se mu zpětnou vazbou, třeba ve fotografii, vrací?

V portrétní fotografii na té vazbě velmi záleží. Když postavíš čtyři fotografie od čtyř fotografů, kteří fotili stejnou scénu, vedle sebe, tak každý udělal jinou fotku. Takže selekce je v tom, kdy tu spoušť zmáčkneš. A to jsou jenom sekundy. A všechno je to jenom o tobě: jak to vidíš a jakou zpětnou vazbu dostaneš.

Dá se to naučit, nebo jsou takové snímky požehnané?

To se nenaučíš. To je intuice. Vychází z energie, kterou v sobě máš nebo kterou jsi během života nějak nasákl, a pak je tam to “déjà vu”: rozumíš, ten okamžik ti něco připomíná.

Ale když jde o vteřiny, těžko můžete přemýšlet, zda vám to něco připomíná?
Nemůžeš přemýšlet: pak jsi to propásl. Jde o pocit, že teď to musíš udělat, že teď ten moment právě pro tebe vrcholí. Tenhle moment zintelektualizoval Cartier Bresson slovy: “Deside is moment.” Každý má ten moment jiný. V tom se liší dobrý a špatný fotografové: jak se blíží k tý esenci, k tý pravdě okamžiku.

A navíc asi málokdo rozumí dobré fotografii?

Hrozně málo lidí. Dneska ještě míň, protože, jak říkáš, dneska si každej myslí, že když má aparát, tak bum – a je fotograf. Dneska jsou ty přístroje tak sofistikovaný, že to technicky může dělat každý.

Máte nějakého oblíbeného fotografa?

Je tady spousta dobrých fotografů. Možná jejich práce svým obsahem nemají světový měřítko, ale určitě v tom hrajou roli peníze, protože nemůžou jet, kam by jet chtěli.

Vyhýbáte se jménům?

Chtěl jsem to zakecat… Cením si Josefa Koudelky, je mi sympatická razance Šibíka, líbí se mi Cudlínovy práce a samozřejmě čeští klasikové…

A co Tono Stano, který vám na festivalu ve Varech tak trochu konkuroval?

Myslím, že Tono má šmrnc v grafickém pojetí fotografie. Pro mě to je trochu cizejší, ale já jsem natolik otevřený, že pochopím i tyhle práce.

Včera jsem vás pozoroval při práci s Rodem Steigerem. Pochopil jsem, že nejdůležitější je získat kontakt co nejpřirozenější cestou. Máte svůj specifický přístup?

Dívám se na ně jenom jako na lidi: jako bych fotil rumunskýho zahradníka. Otevřený přístup. Hodím jim takovou, myslím, dobrou vibraci, aby se cítili uvolněný, aby byli OK. Ale to je otázka několika hodin.

Viděl jsem, že už během deseti minut jste kontakt měli…?

Musel jsem, víc času jsme neměli. V tom je ten klíč. On mi důvěřoval a začal dělat ty bláznivý věci. Ale už předem jsem si vybral dobrou lokaci, kde jsem předpokládal, že se otevře a že tam graficky vynikne. Navíc cesta k němu byla snadná: líbily se mu fotky na festivalu. Když jsem fotil Davida Bowieho, tak jsem se dozvěděl, že si mě vybral z dvanácti špičkovejch fotografů-celebrit, takže taky už věděl, do čeho jde, a spolupráce byla snazší. Jeho agenti mi řekli, že chce fotit ve studiu, ne na ulici, kde by ho lidi obtěžovali. Já ve studiu nerad fotím. Řekl jsem mu, co mi agenti radili, a on: “To není pravda, můžeme jít ven.” A šli jsme ven. A byl hodně spokojený.

Máte toho člověka při fotografování možnost nějak blíž poznat?

Většinu fotografů, kteří fotí celebrity, zajímá, jak ten člověk vypadá. Já se u nich snažím zachytit to, co jsou.

Máte tedy možnost nahlédnout do jejich nitra? Je to přece jen umělá situace.

Snažím se. Například včera s Rodem Steigerem. On dělal pózy, ale já po nich nešel. Tam byly asi tři snímky, ze kterých mám pocit, že jsou dobré. Například když byl zranitelný. Viděl jsem to, když mu spadly brýle. Tenhle moment jsem potřeboval: chtěl jsem ukázat, že jde o stárnoucí hvězdu Hollywoodu, která je lidmi od něj a ženskými omlácená, která svůj zenit už překročila… Myslím, že nejlepší fotka je, když jste spolu odcházeli z hotelu. Neviděl jsem jeho tvář, pouze jeho chůzi, obrysy postavy, pohyb, kdy tenhle muž odchází… Kdo zná Steigera, tak ví, že i když ho vidí jen zezadu, právě tohle je on.

Myslíte si, že jsou slavní lidé schopni pozlátko, které si denně nasazují, na chvíli strhnout? Nejde o to, že třeba nasadí zajímavější masku než obvykle?

Já myslím, že toho schopni jsou. Já vlastně s nimi nedělám portréty, ale reportáž. Oni se musí dostat do momentu, kdy nehrajou. Oni nemůžou pořád hrát. Když jseš dobrej, tak to většinou chytíš.

To je asi převážně na konci rozhovoru…?

Většinou se unaví svou pózou – nedá se kontrolovat dlouho – a v duchu si pak řeknou: “Fuck it man, You will be myself.” Pak najednou cítíš, že ty tři poslední role jsou fantastický. Ale nevím o nikom, kdo by tyto celebrity v téhle době takhle fotil. Většinou jsou to stylizované snímky, ve kterých se člověk ztratí. A pak už je to jen o těch penězích, o produkci, jak to dělají například Mark Seliger nebo Annie Leibowitz, kteří fotí pro magazín Rolling Stones. Já před tyto lidi přicházím s jedním fotoaparátem.

Všiml jsem si, že používáte přímo klasiku (Nikon S 3). A se širokoúhlým objektivem, takže musíte lézt svým objektům skoro až do tváře…

Používám to i v reportáži: jsem k těm lidem co nejblíž. Není to konfrontace. Myslím, že síla mých fotografií je v tom, že jsem velice blízko a lidé jsou přirození. Rozumíš, že tam není to, že například vopruzuju.

Jak od vás celebrity odcházejí, když končíte tím, že zahodí svou masku? Jsou třeba naštvaní, víc zranitelní, očištění…?

Mám pocit, že odcházejí obohacení a šťastní. Právě proto, že se něco stalo, že došlo k nějakému spojení… Teď jsem fotil známého amerického zpěváka Johna Mellencampa. Slavné kolegyni Mary Ellen Markové dal pětačtyřicet minut a byl hodně naštvaný. Mně dal tři hodiny a byl šťastný. Fakt je, že u mě lidi nemají čas se naštvat, musí to odsejpat. Přesně vycítím, kdy je konec, kdy jsem dokázal to, co jsem chtěl. Jean Reno mi v Paříži dal třeba čtyři hodiny a já to zvládl za dvě. To se mu líbilo.

Kurt Vonnegut říká něco v tom smyslu, že každý hrajeme nějaké divadlo, tak proto si dejme pozor, jak svou roli hrajeme… Většinu času ho hrají celebrity, jste nucen hrát i vy?

Nevím… Samozřejmě, že se snažím dostat lidi do určitý hladiny, pohody. Kdybych to dělal divadelně, tak by mi to neprošlo. Třeba jdu fotit indiány, kde přede mnou nějaký reportér dostal do držky. Jsem tam, otevřu se jim a oni mě vezmou mezi sebe. Protože lidé jsou intuitivní.

Vím, že jste fotil Bruce Willise nebo Toma Cruise. Zvláště ten druhý se mi jeví, že o skutečném životě neví vůbec nic, že je oběť sama sebe, že si sám sebe příliš cení, čímž se ve výsledku velmi ochuzuje. Dokonce pochybuji, že má skutečné přátele. Možná bych byl rád, kdybyste mi to vyvrátil.

Nevím. Fotil jsem ho při práci na režijním debutu, ale nikdy jsem nedělal jeho portrét. To je rozdíl. S Willisem jsem dělal ve studiu: nebylo to tak, jak dělám dneska, ale byl jsem mu blíž. K reportážnímu portrétu jsem se dopracoval.

Vy teď pracujete na dlouhodobějším projektu – portrétů filmových celebrit. Vybral byste si Cruise?

Ne. Na to mám vytipované lidi.

Jak je to s těmi přáteli filmových hvězd?

A ty máš opravdové přátele?… Kolik jich můžeš mít? Jednoho, dva, tři?… Pro ně to je spíše “byznys relations” než přátelství. Tihle lidé k životu používají jiné lidi.

Jakmile úspěch končí, končí i přátelství…?

Oni to radši nechtějí zkusit. (smích) I já v tomhle světě žiju. Moji přátelé jsou mimo můj byznys. Ale většina mých kamarádů jsou fotografové, takže kdybych přestal být populární, tak taky jdu do háje. Tak je to i s lidmi, kteří zadávají práci. Když fotíš pro New York Times, všichni jsou tvoji “friends”, pak vypadneš z řetězu, a nikdo ti nezavolá. V téhle branži nemůžeš mít iluzi, že máš hodně kamarádů. Pak jseš blbec a nechápeš realitu.

Myslím, že tihle lidé jsou v přátelství ochuzeni nejen o to správné teplo, které cítíte, když jste “down”, ale i jejich partnerské vztahy jsou deformované. Každá filmová hvězda je aspoň třikrát rozvedená.

Je to pro tyhle hvězdy určitě těžké…

Ale například vaše portréty Willema Dafoe mně už připadají skoro jako fotky z ulice. Ve své tváři má něco démonického, snad i trochu perverzního v tom lepším slova smyslu… Žádná umělost.

No jo, ale on nežije v Los Angeles, ale v New Yorku. Tihle lidé se dělí na ty, kdo žijí v LA, a v New Yorku. V LA jsou party, buchty, obšourníci, připrdávači, lízoprdači, kdežto New York je jako město daleko brutálnější, tam si uvědomuješ, že jseš nic, a to je dobrý, protože jseš na zemi, kdežto v LA jseš ve vzduchu. Například Jessica Langová žije v Montaně: tam má kamarády, kteří se na ni dívají jako na člověka, ne jako na “star”.

A co takový Bob Dylan? Ten mně, stejně jako Michael Jackson, připadá jako z jiné planety. S naším světem jako by oba už neměli nic společného.

Hlavně Dylan. S ním to byl nářez. Ten opravdu žije jinde. Chtěl jsem ho fotit na hřbitově, ale on mi vystrašeně říkal, že by mu to nedovolili. A ukazoval prstem nahoru. Pak jsme jeli kolem starého motelu a to se mu líbilo. Přeběhl a spadl na zem do bláta. Říkám mu: “Mistře, já nevidím váš obličej.” Manažer za mnou: “Neříkej Bobovi, co má dělat. Bob to ví nejlíp.” Děsný. Ale dopadlo to dobře. Když si vzal večer kytaru, dal se dohromady. Najednou ta kytara ho spojila s normálním životem. Pak jsem ho vzal ven a udělal jsem s ním dobrou fotku. Dokonce se mu tak líbila, že ji použil na svou celoroční “promotion”.

Vzpomínáte si na svůj pocit, když jste od něho odcházel?

Byl jsem “uncykled”, bylo to dost divné… Byl to spíše smutný pocit. On se mě taky neustále ptal, jaké to bylo, když jsem fotil Keitha Richardse?

Jaké to bylo?

Bezvadný. Přišel pozdě, řekl, že tam chce mít láhev Jack Daniel’s. Ani se pořádně nenapil. Zrovna jsem přijel z Afghánistánu, tak jsme si povídali o afghánským haši. (smích) Dal mi sedm hodin, což je dost dlouho. Pak mě ještě vzal k sobě domů…

Vy prý snadno získáváte přízeň…?

Já si je získám a oni mně nabídnou ne přátelství, ale takovou přicpávku, a já nikdy do přicpávky nejdu. Já je jako kamarády nepotřebuji, mám svých dost. Mně stačí to, že s nimi můžu pracovat: že můžu s nimi dělat to, co potřebuji.

Je nějaký zásadní rozdíl mezi slavnými herci a slavnými muzikanty?

Určitě. Muzikanti jsou spíš řemeslníci, oni to musí umět, ale mají zase mindráky: prošli třeba drogama a tak.

Na fotce s Richardsem je vidět, jak má paži od injekcí heroinu…

On se s tím netají. To je život.

(Právě v té chvíli mu přišel fax, že má fotit o Židech v Polsku. Údajně už potřetí pro různé časopisy. Podal mi vysvětlení: řada amerických Židů má kořeny v Polsku. Dělal i knihu o Izraeli.)

Je nějaký rozdíl v tom, když pracujete pro Židy?

Není. Nedávno jsem fotil paní, která prožila Osvětim, takové cestování ve vzpomínkách. Novináři trochu vadilo, že nejsem Žid; obával se, že nepochopím tematiku. Nakonec mi řekl: “Vy jste to nafotil líp, než já napsal.”

Které portréty vás víc lidsky obohacují, víc posunují dál: hvězdy v rukou agentů, nebo lidé v rukou válek, hladomoru, džungle, bídy, sucha…?

Pro mě je víc uspokojující dělat reportáž než portréty, ale já to vlastně nesrovnávám. Ale čerpám z reportáže do portrétu.

A do svého života?

Také. To je všechno provázané. Pro mé přežití je pochopitelně lukrativní fotit “stars”, ale pojmout to tak, abych netříštil svou práci jako dřív. Najít ten most stálo dost práce.

Hrálo v tom roli i svědomí?

Proč svědomí? Já nejsem člověk jedné dimenze. Ani ve své práci. Čerpám z různých věcí, nejsem zabedněný. Někteří Češi by chtěli, abych byl jednodimenzní, a neustále mi to vyčítají. Na Západě tahle předpojatost a totální myšlení neexistuje. Když se podíváš do análů slavný agentury Magna, tak ty různé úseky cest světových fotografů vidíš. Tady všichni mají své polopravdy. Nevím, proč mají takové zkraty, možná jim ta informace ještě nedošla.

Dá se říci, že se ničemu nebráníte?

Naopak. Nechci píchat frajery, jinak je to všechno OK. (smích)

Vy se v kontaktu s lidmi stále smějete. Je to vaše obrana, vaše výhodná pozice, anebo jste skutečně tak veselý člověk?

Já se směju pořád. Hlavně se směju sám sobě.

Myslíte, že máte vyvinutější sebereflexi?

Tak často se tím nezabývám, takový samožer nejsem, ale občas se zasměju sám sobě, jaký jsem debil.

U vás se mi zdá, jako by vám od mládí problémy byly osudem přímo naordinovány. Bez nich byste nebyl tam, kde jste. U někoho jsou problémy jenom problémy. Přemýšlel jste o tom někdy?

Já jsem takový splávek. Rozumíš, mě potopíš, a já zase vyplavu nahoru. Je fakt, že moc dobře neplavu, občas to svou upřímností a otevřeností poseru: já hru pokrytectví moc dobře nezvládám. Aspoň si to myslím. Mě lidi buď mají rádi, nebo nemají rádi. Nic mezi tím. Mně to ale tak vyhovuje.

Abych to nemusel opisovat z různých časopisů, zkuste mi popsat vlastními slovy vaši cestu k dnešnímu úsměvu. K takovému úsměvu se člověk musí opravdu dopracovat. Je to vlastně odměna. Začalo to tuším emigrací do Rakouska…

Já o tom nerad mluvím, všichni se mě na to ptají, je to klišé, ta cesta byla určitě těžká. Odešel jsem jako kluk, romantik. A najednou ne snad zklamání, ale najednou jsem byl ve světě brutality. Abych přežil, musel jsem se hrozně rychle adaptovat. Určitě se ve mně něco ztratilo. Jednou se mi u matky dostal do ruky dopis, který jsem napsal ze začátku emigrace, a já jsem toho člověka nepoznal. To napsal úplně jiný člověk. Bylo mi tak trochu smutno. To už je život: nemůžeš zůstat stejný.

Vězení v Rakousku byla dobrá zkušenost?

Určitě. Všechno, co se odehrálo v mém životě, asi mělo být. Dneska třeba vím, že vězení není dobré, a to mě drží v lajně. (smích) Vážím si toho, že mám americký pas, že můžu jezdit, kam chci, že někam patřím… I když to je taky iluze. Ale mám to na papíře. Předtím jsem neměl papíry, takže jakýkoliv policajt mě mohl zavřít a dělat si se mnou, co se mu zamane.

Útěk z vězení do cizinecké legie se vám jeví jako klišé?

Legie… Rozumíš, já jsem tam nechtěl jít. Já byl ve vězení ve Francii bez papírů a legie dělala nábor a nabídla mi, jestli nechci jít raději s nimi. A tak jsem šel. A to už jsem věděl, že nejsem voják a že jim stejně pláchnu. Legie mi dala třeba disciplínu. A navíc jsem poznal svoje limity. Byl jsem ze sebe velice překvapený. Nenapadlo mě, že můžu být velitel. Byl průšvih, padl seržant, vzal jsem to na sebe a ty lidi jsem odtamtud dostal. Předtím jsem se za komunistů držel zpátky a najednou bum, panika – a já řekl OK a všechno jsem tam zorganizoval. Já se v takovém extrému ale neocitám často. Jenom když fotím válku, ale jak vidíš, jsem tu pořád. Kdybych seděl doma za pecí, tak jsem to nevěděl.

Z legie jste utekl a emigroval do Holandska. Následovalo pětileté studium na amsterodamské univerzitě a pak Los Angeles. Máte za sebou nesmyslné utrácení peněz, drogy…

To k sedmdesátým letům patřilo. Všichni dělali kokain, znáš to, ale nikdy to nebylo “heavy”: nemám porušenou osobnost, prostě to patřilo k věci. Fotil jsem muzikanty, a když přijeli do studia ve tři ráno a byli nafetovaný, tak jsi tam ten kokain musel mít, aby mohli jet dál.

Není čeho byste litoval…?

Není ani vteřiny, které bych litoval. Je to také proto, že jsem v určitém momentě začal věřit v Boha: sám jsem na to nestačil. Nejsem věřící, ale když jsem byl opravdu dole, tak jsem se obrátil k tomu vyššímu bytí. Když mě v Rakousku z vězení vyhodili na ulici a řekli, že tam můžu být tři měsíce a pak se musím ztratit, tak jsem se myšlenkám na sebevraždu nevyhnul, znáš to. Pak jsem zahodil ten papír a šel jsem na cestu. A víra v Boha mi pomohla. Potřeboval jsem ji. Dneska jsem v pohodě, až budu umírat, třeba tyhle pocity zase opráším.

Dostáváte se do situací, kdy se modlíte?

Často ne, ale dostávám. Ve válkách. Teď mám rodinu a žena mi je zakázala: ze začátku jsem jí musel lhát. (smích) Ale nebezpečné situace při mém povolání jsou, a tak se i pomodlím, abych tím prošel.

Když se nad sebou zamyslíte, tak je něco, co jste ještě neviděl, nepoznal a vidět a poznat byste chtěl?

Já o tom nepřemýšlím. Samozřejmě stále hledám, ale nejsem úplně vyhraněný. Teď právě prožívám otcovství. To jsem si vždycky přál, ale nějak jsem to v sobě potlačoval. Teprve teď to naplno poznávám a dává mi to hodně štěstí.

To vás dostalo ale najednou úplně jinam…?

Úplně jinam. Najednou chápu víc věcí. Chápu svého otce, předtím jsem nikdy rodiče, jejich lásku, nechápal.

Vy jste už počtvrté ženatý. Předpokládám, že práce byla na prvním místě a rodina na druhém. Teď je to asi opačně…?

Samozřejmě, že se priority mění. Znám už svou roli v rodině.

Vám se vlastně všechno splnilo?

To je fakt… Možná bych chtěl někdy udělat dokumentární film.

Vy jste ve světě viděl hodně ošklivostí. Ty mladého dravého člověka zajímají. Netoužíte dnes o to víc po kráse? Nevnímáte ji intenzivněji?

Určitě. Víc si jí vážíš, zvláště když ji máš. Já jsem to dlouho neměl, žil jsem osm let sám, a když jsem potkal svoji ženu, dostavily se nové emoce. Momentálně si medím… Ale vím, že vždycky někde číhá nějaký průšvih, takže jsem se neukolébal.

Bojíte se té nečekanosti, nebo jste zvědavý?

Já jsem se nikdy budoucnosti nebál. Doufám, že když ten průšvih přijde, budu natolik silný, abych se s ním vypořádal.

Zvláštní kategorií jsou paparazzi. Ti jdou po slavných lidech jako po svých obětech… Co je to za lidi? Mluvil jste s nimi třeba o jejich svědomí?

Nemluvil. Mně jejich brutálnost a znásilňování lidí neimponuje. Můj přístup k fotografii je založený na respektu lidí.

Vy jste jednou na ulici potkal Gretu Garbo a prosebný pohled jejích očí vás přinutil nestisknout spoušť. Tenhle moment mohl být pro vás velice důležitý: uvědomil jste si své hranice. Stejně jako když jste odmítl stisknout spoušť, když jste viděl slavného “Tarzana” Johna Weismüllera jako živou mrtvolu. Pamatujete si ten povznášející pocit?

Dodneška si na ten moment přesně pamatuji. Zavřu oči a vidím ho. Takže důležitý pro mě určitě byl. Nepřemýšlel jsem o tom, ale máš pravdu, přijde moment, kdy musíš zapomenout, že jseš reportér. Pokud to neuděláš, je to šrám.

Ten německý novinář, který vám dal echo na Weismüllera, vám vyčetl, že nejste duší reportér. Jakou by měl mít žurnalista duši? Má ji vůbec mít, nebo má jít po článku jako šelma po masu?

Každý na to má jiný názor. Můj názor je, že jsem zaprvé člověk, a pak reportér. Ne reportér, a pak člověk.

Odrazí se nečistý úmysl i v práci, kterou děláte?

Určitě. Co jsem pozoroval fotoreportéry ve Rwandě nebo v Zaire, byli tak necitliví k umírání druhých… Já jsem se snažil to umírání alespoň nerušit. Ale tam frajer vyskočil z džípu a tím objektivem, kterej vypadá jako dělo, běžel k umírající ženský – vůbec ten okamžik smrti nevstřebal – a mačkal spoušť… Ženská měla hrůzu v očích ne z toho, že umírá, ale protože si myslela, že ji chce tím kanonem zabít. Shit!

Může taková fotografie vyhrát nějakou soutěž?

To víš že jo. Ta emoce je tak zamotaná, že může být úplně o něčem jiném.

Víte o nějaké konkrétní fotce?

Traduje se to o fotce, jak na ní policista střílí do bosenského zajatce. Byla na objednávku. To dělají mladí kluci bez zkušenosti: jedou do války, aby si udělali jméno, ale vlastně nevědí, proč tam jsou. Ale oni to šeredně odnesou. Jeden můj kamarád tam taky jel nepřipravený a do dneška se z toho nevzpamatoval.

Máte nějaký svůj recept, přikázání, které vám pomáhá takové situace zvládnout?

V podstatě být senzitivní… Někdy tam stojíš a máš pocit viny, že tomu nemůžeš zabránit. Třeba jsem měl fotografovat výměnu válečných zajatců mezi Srby a Chorvaty v roce 1992. Přivezli muslimy, jednomu z nich krvácel žaludeční vřed, a tak jsem mu dal prášek, který jsem náhodou měl. Tím jsem tu druhou stranu strašně naštval. Málem mě zastřelili. Naučil jsem se, že se do takových situací jako reportér nemůžu míchat. Není to moje role. Musíš znát ten bonton války.

Už byste to znovu neudělal?

Nemůžeš to udělat. Všechno se to tam pak vyhrotilo. Byla to chyba.

Věříte tomu, že špatná myšlenka nebo čin se vám vždycky vrátí?

Samozřejmě, ale já jsem v tomhle případě žádný špatný čin nedělal. Ale ani dobrý.

Vy vlastně děláte jenom na zakázku, a přesto mi připadáte svobodný víc než ti, co jsou na volné noze. Definoval jste u sebe pocit svobody, nezávislosti?

Mám takové štěstí, že lidé, kteří mě najímají, znají moji práci. Dostávám džob na míru, sám bych ho třeba dělal, ale nemám na to prachy.

Vy si vlastně lépe žít nemůžete?

Nechci to lidem moc říkat, aby mi nezáviděli. (hurónský smích) Mohl bych mít víc peněz, ale to bych nefotil to, co fotit chci.

Vy mi asi řeknete, že žádné životní krédo nemáte…?

Ale já mám krédo: “You pay, I go”. Já jsem žoldnéř, ty zaplatíš, a já jedu. Jeden čas jsem se domů ani nevracel.

Proto ta manželství asi ztroskotala…?

No určitě. Mně ztroskotala, protože… Vlastně ani nevím proč.

Zajímala vás někdy fotografie ženy? Přece jen to je odlišnější tvor: myšlení, intuice jiná…

Do toho bych se nepouštěl. Na to je expert Tono Stano. (smích)

Jakých vlastností se u žen bojíte?

Kontrolování a omezování. Většina amerických vztahů je založena na kontrole. Kdo kontroluje koho. To je prostě válka. Sám jsem tím prošel. Je to šíleně náročné na všechno. Abych si ubránil svou svobodu, musel jsem hodně bojovat.

Je něco amerického, co byste přál Evropanům?

Američané se dokážou nadchnout. I když někdy naivně, ale je to milé. V Americe je pokrytectví, ale má jiné znamínko než u nás. Je to “good”. Jejich pokrytectví nezraní. To je bonton. Oni neřeknou: “Máš mladší ženu,” pouze si to myslí. Ta naše kritika může často lidi zničit: nenechá je někam se dohrabat, ale rovnou je převálcuje. Možná to americké pokrytectví není tak špatná věc.

Kdy si děláte prázdniny?

Nikdy. Jednou jsem si je udělal a málem jsem se zabil. Jsou pro mě nebezpečnější než moje práce.


Antonín Kratochvíl (1947)

Narodil se v Československu, ale většinu života strávil v exilu. V roce 1967 opustil republiku a poté, co překročil rakouské hranice, byl umístěn do uprchlického tábora. Po několika letech se usadil v Holandsku, kde začal studovat fotografii na umělecké akademii Geprita Rietvelda v Amsterodamu. Po promoci se oženil s Američankou a přestěhovali se do Kalifornie. Od roku 1976 žije v New Yorku. V minulých pětadvaceti letech se zabýval východní Evropou, válkou zmítanými Afghánistánem a Rwandou, uprchlíky v Tibetu, životem v Havaně, cholerou v Ekvádoru, ničením amazonských pralesů, fotografoval děti živořící v Guatemale a Mongolsku a nevyhnul se ani válce v Jugoslávii. Přestože byl asi dvacetkrát zatčen, neztratil ani jeden svitek filmu. Jeho práce se objevují v mnoha světových časopisech, například v The New York Times Magazine, Time, Newsweek, Mother Jones, Geo, Rolling Stones. Kratochvílovy práce byly vystavené v New Yorku, Miláně, Mnichově, Kolíně nad Rýnem, Praze, Houstonu a Pergpiganu. K jeho četným cenám patří Infinity Awards, udělovaná Mezinárodním centrem pro fotografii novinářům roku (1991), a rovněž Leica Medal of Excellence for Outstanding Achievement v oblasti dokumentární fotografie (1994). Sám k tomu říká: “Nestačí bejt dobrej, musíš bejt nejlepší.”

Ráno nás upoutaly zvuky píšťal a bubnů.V chrámu sedělo na zemi okolo nízkých stolečků mnoho lidí a měli bohatě prostřeno. Protilehlá strana chrámu byla vyzdobena speciálními vějíři, do kterých byly jako peříčka zasunuty bankovky. Hudebníci pištěli a bubnovali a občas někdo zazpíval. Byli jsme v pagodě Eindawya v Mandalay, hlavním městě stejnojmenné provincie v centrální Barmě.

OSLAVA ZA MILION

Na pódiu seděli chlapci s kamennými tvářemi. Po vzoru barmských princů byli oblečeni do pastelových barev, měli namalované rty a byli nalíčeni. K nerozeznání od dívek, které tu seděly s nimi! Ceremoniář jim žehnal nad hlavou větvičkou, aby byli zdraví, šťastní, úspěšní a bohatí. Postupně si k dětem přisedávali rodiče, prarodiče a další příbuzní. Vrněla videokamera, blýskaly fleše fotoaparátů. Každý chtěl mít dokument o slavnostním okamžiku.

Oslavenci občas opustili strnulé pozice a odskočili si na malé občerstvení. Odpoledne obřad vrcholil. Přišli buddhističtí mniši, rodiče jim omyli ruce vodou. Mniši přijali dary, zamumlali pálí a jali se z vyšňořených princů stírat veškerý lesk. Zbavili je zdobených obleků, aby jim je později vyměnili za oranžové mnišské roucho. Matka ustřihla první kadeř vlasů. Padající vlasy jsou symbolem světské pomíjivosti. Mniši začali holit nebožákům hlavy a obočí. S otcovou pomocí matka polila chlapcovu hlavu, aby odstranila zbytky vlasů a s nimi také případné hříchy. Hrdě se přidržovala oranžového roucha svého syna, prožívala důležité okamžiky. Chlapci nesli vše důstojně a odevzdaně. V očích těch menších byla nejen únava, ale i známky strachu.

Významný den to byl i pro dívky. Obřad, jímž vstupovaly do dospělosti, byl završen propíchnutím uší pro náušnice. Všichni byli slavnostně naladěni a oblečeni.

Obřad skončil. Druhý den jsme se dozvěděli, že oslavu pořádal jeden z nejbohatších mužů této oblasti – prodejce jakýchsi strojů. Slavnost jej přišla v přepočtu na milion našich korun.

KDYŽ NEMÁTE SYNA, TAK SI JEJ MUSÍTE VYPŮJČIT!

V buddhistickém světě musí každá matka alespoň jednou za život přivést syna do kláštera. Pokud se syn nenarodí, musí si jej prostě vypůjčit. Obřad se nazývá Poy Sang Long nebo Buat Luk Kaeo – zasvěcení milovaných synů. Novici odcházejí do kláštera ve věku, kdy ještě nejsou zkaženi světem. Někteří jdou do kláštera i několikrát, ve věku od šesti do devatenácti let. Nejčastěji na tři, pět, sedm či devět dnů, nebo i na několik měsíců. Obvykle v období sucha, kdy není práce na polích. Klášter zastupuje školu, chlapci zde studují dharmu, Buddhovu nauku a meditují, učí se kontrolovat mysl i tělo. Ve dvaceti letech mohou být novici vysvěceni na mnichy.

Dříve byl tento obřad vyhrazen pouze dětem královských rodů. V bohatých rodinách jde o velmi drahou záležitost, musí se pohostit příbuzní, zaplatit hudebníci, fotografové, květiny, nalepit zlaté plátky na Buddhovu sochu a předat dary klášteru. První den je budoucí novic oblečen jako barmský princ, je nesen na ramenou rodičů. Na otevřených pick-upech jede troubící pestrobarevný průvod městem. Před vstupem do chrámu pokleknou chlapci před rodiče, aby jim projevili úctu, a prosí je za odpuštění. Další děj se odehrává podle výše uvedeného scénáře. V chudých vesnicích není oslava samozřejmě takto okázalá. Aby se ušetřilo, spojí se vždy několik rodin a uspořádají slavnost společně.

Lidstvu se otevřela dávno vytoužená brána do světa vesmírného ticha, prázdnoty a mrazu.

Měsíc byl jedním z prvních pravidelně pozorovaných a měřených nebeských těles. A byl to právě Měsíc, o který sváděly dvě veliké světové mocnosti (Sovětský svaz a USA) tak urputný boj před pětadvaceti lety.

Lidstvu se otevřela dávno vytoužená brána do světa vesmírného ticha, prázdnoty a mrazu.

Pak náhle utichl zájem vlád i médií o tohoto nejbližšího druha naší planety. Dvacet pět let nenarušila měsíční povrch jediná lidská šlápota, nerozvířily jej raketové motory. Oběžná dráha zela prázdnotou. Teprve až za celé čtvrtstoletí bylo rozhodnuto o návratu. Poprvé, když vláda Spojených států amerických nevěděla, co s nepotřebnou vojenskou sondou (Clementine) a podruhé, když bylo třeba levně vyzkoušet nové technologie pro meziplanetární lety. O to více přišla nová sonda vhod, neboť svět byl zaplaven sérií rádiových měření Clementine vypovídajících o možném výskytu zmrzlé vody. Světlo světa spatřila sonda Lunar Prospector – Hledač měsíčních pokladů.

LUNAR PROSPECTOR

Ze Země vystartoval Lunar Prospector z floridského mysu Cape Canaveral 6. ledna roku 1998. Po pěti dnech se nacházel na měsíční orbitě, 380 000 km od své mateřské planety. Unikl tak bouřlivé mediální kampani, jež “doma” panovala, vybral si vakuum, teploty od -250°C do 200°C, absolutní ticho a prostor svou volností vázaný jen na měsíční gravitaci. Zatímco “dole” se novináři předbíhali v lovu prvních výsledků, on jen pokojně vzhlížel na pramálo člověkem pozměněný ráz měsíční krajiny. Jako hladina rybníka zavlnil se v březnu informační éter zprávami o objevu vody ve formě ledu v polárních oblastech. Množství tohoto ledu sice nijak nepředčilo očekávání, avšak voda, nejnutnější ingredience pro guláš zvaný “dobývání Měsíce”, byla na světě. Zvláště potěšila tato zpráva široké kruhy vědecké, neboť se povedla mise, jež stála jen zlomek ceny běžné pro meziplanetární let. Zdánlivě velká suma 64 milionu dolarů je oproti předchozímu mnohamiliardovému projektu Apollo jen “tringeltem číšníkovi”.

Situace kolem zásob vodního ledu na čas přestala být zajímavou otázkou. Lunar Prospector se opět odebral provádět svá vědecká měření a mapování. Po téměř osmi měsících mise a po vyhotovení předběžných výsledků se však vědecké i novinářské kruhy rozvířily znova a mohutněji. Závěry jednoho z přístrojů na palubě sondy hovoří jasně. Vodního ledu je na Měsíci víc, než se v březnu předpokládalo. Je ho tam desetkrát víc oproti původním odhadům! Zvu vás tedy nyní do světa 380 000 km vzdálené “kulaté pouště” a malého přístroje, jenž ji z oběžné dráhy zkoumá.

KOLONIZACE MĚSÍCE?

Není vůbec troufalé tvrdit, že jsme se dobrali dalšího významného milníku v historii vesmírného průkopnictví, dalšího “velkého skoku pro lidstvo”.

Měsíc byl vždy považován za prosté kamenné těleso zcela bez vody. To proto, že nemá atmosféru. Sluneční záření tudíž může pronikat až na povrch, kde veškeré molekuly vody velmi rychle rozkládá. Existovaly však skupiny odborníků, kteří se domnívali, že voda by se mohla na Měsíci vyskytovat v některých kráterech na pólech. Její původ by se dal vysvětlit jako výsledek impaktů komet na povrch Měsíce. Síla lidského pudu dobývat nepoznané krajiny byla nadmíru obrovská. Přesto, že se všeobecně nepředpokládal výskyt vody na Měsíci, objevovaly se často zajímavé teorie o možné kolonizaci. Voda nebyla pro člověka tedy zcela zásadní překážkou. Ve skutečnosti by se dala získat různými jinými způsoby. Jejich náročnost ale stavěla otázku osídlení do několikasetletého horizontu. Nyní však máme před sebou těleso, které je schopno se po stovky let starat o své hosty.

Lunar Prospector nese na svých bedrech pět různých přístrojů, jež mají své vlastní úkoly v průzkumu na i pod povrchem. Mapuje gravitační pole a jeho anomálie, přepočítává množství důležitých prvků na povrchu, zkoumá magnetické pole, nahlíží do nitra, aby zjistil jeho původ, a pro nás především hledá vodu. Princip detekce vody je poměrně přesný. Přístroj (neutronový spektrometr) zachycuje subatomární částice zvané neutrony a dokáže rozlišit, v jaké molekule mají původ. S vodou na Měsíci jsou tyto neutrony spjaty velice těsně. Ve vesmíru totiž existuje všemi směry se šířící kosmické záření. To, narozdíl od toho slunečního, dopadá i na dna vždy temných kráterů. Neutrony a fotony tvrdého (gama) záření vylétají z povrchu Měsíce právě jako výsledek působení kosmického záření. Když se taková částice kosmického záření srazí s vodíkem v molekule vody na měsíčním povrchu, vystřelí vodík neutron nebo gama foton. Některé z nich, jež se pohybují nahoru, poté zachytí neutronový spektrometr na palubě Lunar Prospectoru. Energie takového neutronu je pro určité částice v určitých molekulách specifická a je možno tedy vyčíst, zda částice skutečně z vody vylétla. Data získaná z neutronového spektrometru sondy ukazují na vysokou koncentraci vodíku pod měsíčním povrchem na dně polárních, sluncem nikdy neosvícených kráterů.

“Pořízená data neukazují, v jaké formě se vodní led nachází,” řekl na tiskové konferenci o předběžných výsledcích hlavní investor mise, Dr. Alan Binder z Ústavu pro výzkum Měsíce (LRI) v Kalifornii. “Každopádně, jestli jsou hlavním zdrojem ledu kometární impakty, v což většina vědců věří, můžeme očekávat, že máme na obou pólech oblasti pokryté téměř čistou vrstvou ledu. Přesněji řečeno, nové rozbory předpokládají přítomnost jednotných, uzavřených, téměř krystalicky čistých zásob ledu skrytých asi pod 40 cm silnou vrstvou měsíční půdy – regolitu. Odhadujeme zároveň, že severní pól je na vodu asi o 15 % bohatší než pól jižní.”

Na otázku, jaké předpokládané množství vody vlastně Lunar Prospector objevil, odpověděl Dr. William Feldman, spoluinvestor a specialista na spektrometrii z Los Alamos National Laboratory: “Je těžké vyjádřit nálezy přesným číslem, každopádně alespoň přibližně kalkulujme s třemi miliardami tun vodního ledu na každém měsíčním pólu.”

V březnu přinesli vědci předběžné zprávy o přítomnosti vody v měsíční půdě (regolitu) v polárních kráterech, jež korespondovaly s asi 300 miliony tun ledu ukrytými v povrchu Měsíce. Procentuální zastoupení vůči regolitu bylo odhadováno na 1 %. Dr. Feldman k dřívějším odhadům řekl, že byly způsobeny nepřesnostmi v existujících modelech Měsíce. Ale stejně tak se mohou i dnešní odhady zvětšit dvakrát až třikrát, neboť udávaných šest miliard tun neodpovídá předpokládanému množství, jež by na měsíční póly mohly zanést při impaktech komety.

VIZE

Osud Měsíce je nyní, dá se říci, již jen v rukou člověka. Otevřela se nám dávno vytoužená brána do světa vesmírného ticha, prázdnoty a mrazu, jeho nejvýraznějších prvků. Lidstvu nyní zbývá vypořádat se ještě s problémy ekonomickými, jež svazují veškerý rozvoj v tolik potřebných oblastech spojených s lidskou budoucností, s přežitím. Mezitím dobývání vesmíru uchvátí na čas komerce. Na Měsíc budou lidé jezdit nikoliv prostřednictvím vědeckých institucí, ale mnohem častěji díky soukromým firmám s dobrým finančním základem. Budou to patrně cestovní kanceláře, které si na Měsíci předplatí nejvíce pozemských hodin. Odhadnout linii vývoje není až tak těžké. Finanční situace NASA, ESA i Ruska je zřejmá. Na druhé straně vědecké vybavení a technické zázemí je pro soukromé firmy slabší stránkou. Na obzoru je tedy nový způsob kosmického výzkumu. Propojení komerční stránky ve směru výdělku soukromých osob, a nevýdělečný program státních vědeckých institucí podporovaný podnikateli. Turisté po boku vědců na Měsíci, vědecké laboratoře zkoumající komerčně vyrobené čipy na oběžných drahách. Na první pohled možná krok stranou, na druhý již způsob přežití, ba i rozvoje vědy a dobývání vesmíru. Pro prostého člověka je to šance dostat se na Měsíc ještě v tomto – svém vlastním životě…

---

CESTA LUNAR PROSPECTORU

Na cestu k Měsíci se Lunar Prospector vydal 6. ledna loňského roku. Start na bedrech nosné rakety AthenaII se udál krátce před půl desátou večer floridského místního času z mysu Cape Canaveral. Třináct minut nato se již osamocený Lunar Prospector nalézal na své parkovací orbitě, 178 km nad Zemí. Za 64 sekund byla sondě udělena rychlost potřebná k opuštění oběžné dráhy Země a nasměrování k Měsíci. Po 56 hodinách od tohoto odpichu oficiálně započala mise, za dalších 49 hodin dorazila družice k Měsíci, 380 000 km vzdálenému tělesu. Přenosové systémy i všech pět přístrojů již bylo v chodu.

Dne 11. ledna ve 12.20 UTC (světového času) byl úspěšně proveden poslední manévr sondy k umístění na měsíční oběžnou dráhu. Mapování Měsíce začala sonda provádět postupně o několik dní později. Lunar Prospector se pohybuje po polární dráze (při každém oběhu protíná oba Měsíční póly), přičemž jeden oběh trvá 118 minut, stabilně ve výšce 100 km nad povrchem. Lunar Prospector se vlastně jiným způsobem nepohybuje. Využívá totiž rotace samotného Měsíce k tomu, aby při svých měřeních pokryl celý měsíční povrch. Lunar Prospector má tedy dohled nad každým kamenem na našem vesmírném sousedovi v periodě 27,3 dnů. Výjimkou jsou jen póly, nad které se vrací každé dvě hodiny. V programu je ještě přechod na nižší oběžnou dráhu, na níž má setrvat šest měsíců. Bude-li i tato nástavba úspěšná, můžeme se těšit na kompletně zmapovaný měsíční povrch, jenž nám umožní bezpečné, přesné a úspornější dobývání Měsíce opět s lidskou posádkou.

PŘÍSTROJE A VÝZKUM LUNAR PROSPECTORU

S použitím Dopplerova gravitačního experimentu se sondě podařilo zhotovit precizní gravitační mapu Měsíce, a to celého povrchu. Při tomto procesu bylo objeveno sedm dříve neznámých oblastí s koncentrací hmoty, jež způsobuje gravitační anomálie. Jedná se o lávou vyplněné krátery, z nichž se tři nacházejí na straně přivrácené k Zemi a čtyři na straně odvrácené. Tyto nové vysoce přesné informace pomohou při budoucích navigacích orbitálních sond a umožní přesněji vypočítat množství paliva pro případné příští lunární mise. Nestane se již tedy případ podobný nehodě při misi Apolla 16, kdy družice vypuštěná na oběžnou dráhu zkolabovala díky gravitační anomálii a po 35 dnech se zřítila na měsíční povrch.Gama spektrometr je používán pro vytvoření map globálního rozložení deseti důležitých druhů částic na povrchu Měsíce i pod ním, jež nám umožňují vidět Měsíc doslova v barvách dějin. Takto získané mapy zachycují částice důležité při utváření jeho povrchu. Přístroj především reaguje na těžké radioaktivní thorium a lehký draslík. Přítomnost thoria a draslíku na povrchu dává kupříkladu tušit známky impaktního kráteru nebo vulkanické činnosti. Dále jsou v ohnisku zájmu prvky jako uran (U), železo (Fe), kyslík (O), křemík (Si), hliník (Al), vápník (Ca), hořčík (Mg) a titan (Ti). Znalost rozložení těchto prvků pomůže nejen k poznání minulosti Měsíce, ale zjištěním míst výskytu prvků jako hliníku a titanu také určí budoucí parcely kosmických základen. Tyto prvky budou v počátcích nejdůležitější surovinou dováženou z Měsíce.

Magnetometr – elektronový reflektometr. Ačkoliv Měsíc nemá globální magnetické pole jako Země nebo jiné planety, obsahuje povrch Měsíce množství oblastí, na nichž existují lokální magnetická pole. Původně byl Měsíc považován za nemagnetické těleso bez velkého efektu na sluneční vítr. Nyní je však třeba tato dřívější tvrzení poopravit, neboť to nebude až tak jednoduché se vztahem mezi měsíčním tělesem a elektricky nabitými částicemi, jež jej jako sluneční vítr “obtékají”. Příčiny existence lokálních magnetických polí na Měsíci byly vždy diskutovány a právě Lunar Prospector by měl vnést do věcí jasno. Další překvapivá data elektronového reflektometru sondy ukazují na skutečnost, že Měsíc má kovové (nebo na kov bohaté) jádro s odhadovanou velikostí asi 600 km v průměru. To vnáší do znalostí o Měsíci další, zcela odlišný pohled.

Alfa částicový spektrometr má za úkol kontrolovat, mapovat a zkoumat recentní aktivitu Měsíce. Před asi třemi miliardami let byl Měsíc horký a vulkanicky aktivní. Za dobu těchto miliard let již jeho aktivita klesla na minimum. Neztratila se však zcela. Na Měsíci jsou stále místa, ze kterých je možno čas od času pozorovat výtrysky plynů, únik radonu či se Měsíc sem tam otřese při zemětřesení. Oproti Zemi je však aktivita zanedbatelná. Například nejsilnější zemětřesení jsou asi jen miliardkrát slabší než ta zemská. Odhalení těchto zdrojů pomůže zkompletizovat naše znalosti o Měsíci.

Neutronový spektrometr je zde k odhalení existence vody. Svou práci již téměř odvedl a právě jemu byl vlastně věnován tento článek.

Součástí tohoto článku je cd “svět pod Everestem” z edice “zvuky planety země”, které obdržel zdarma každý abonent speciálního předplatného.

Pro někoho je to moudrý mnich, pro Tibeťany bůh a král, pro buddhisty převtělení Buddhy. Tändzin Gjamccho, 14. dalajlama, nositel Nobelovy ceny míru a jedna z největších morálních autorit planety, začíná každý den jednoduchou modlitbou, kterou můžete na CD přiloženém k tomuto číslu magazínu KOKTEJL slyšet i vy:
“Dokud tento vesmír bude trvat, dokud v něm živé bytosti budou přebývat, kéž i já mohu setrvat, abych rozptyloval utrpení světa.”

HUDBA VELEHOR

O významu modlitby a meditace dalajlama říká: “Existují dva druhy meditací. Jedna se zaměřuje na jeden určitý bod. Druhá meditace je analytická. Každý den pomocí analytické meditace zkoumáme naši situaci. Hlavním systémem buddhistické praxe je analytická meditace. Je nejefektivnější.”

Nejznámější buddhistická mantra zní: “Óm mani padme húm.” Doslova to znamená: “Zdráv buď klenote, květe lotosu,” ale nejhorší cesta, jak ji chápat, je brát ji doslova. Například pro hinduisty je “óm” vibrací, která stvořila vesmír z chaosu. Již z toho je vidět, jak se buddhismus a hinduismus prolínají – a to nejen v Nepálu, který je státním uspořádáním hinduistickým královstvím.

Dvě velké náboženské soustavy se i rozdílně zvukově projevují. Buddhistické mantry se v káthmándském Svajambunáthu i himálajském klášteře Tengpoche přibližují svou snahou o nejhlubší tón kosmické podstatě nekonečného vesmíru. Hinduisté z káthmándské ulice Chetrapati oslovují své bohy a bůžky nástroji a tóny o poznání civilnějšími.

Hinduističtí muzikanti svůj song věnovali bohu s tajemným jménem Bhatrab Nath Bhatan. Prezident kapely, třiaosmdesátiletý Ram Shrestha, hraje na harmonium, dále uslyšíte kortal neboli chrastítko, čalí, což jsou činely, bubínek zvaný tambala a zvonky kinču.

Ani svět nejvyšších velehor planety není světem ticha, ale velmi zajímavých zvuků. A nejde jen o to, jak neskutečně zní v mrazivém vzduchu cinkot jačích rolniček. V Tengpoche, nejznámějším klášteře v nepálském Himálaji, sedadla lamů téměř neslyšně vržou, palička na buben vibruje, mnichům se dělají mrazivé obláčky před ústy. Vše ale zastíní kolísavé mručení manter, občasné zatroubení, cinknutí zvonečků. Zvuky nemají “vyrábět hudbu”, ale vyvolávat asociace, které vyjadřují kosmickou podstatu světa.

Aby vaše zvuková pohlednice z Nepálu byla úplná, poslechněte si ještě, jak základní škola v Káthmándú začíná rozcvičkou se zpěvem. A za okamžik se můžete přesvědčit, že v himálajské škole se začíná stejně. I když do Hillaryho školy, ležící 3000 m n. m., děti zavede “jen” dvouhodinová štreka přes horské průsmyky.PS Při poslechu doporučuji zapálit vonnou tyčinku.