OSTROV VYHNANCŮ

Sanitka ministerstva zdravotnictví Karakalpacké republiky poskakuje na hrbolaté cestě. “Dříve byste se sem autem nedostal! Kolem byly jen bažiny nebo moře,” křičí do hluku motoru předseda vládní komise pro rozvoj kultury a sociálních věcí. Rukou opisuje široký půlkruh. Kam ukáže, tam se rozprostírá vyprahlá pustina s opuštěnými zavlažovacími kanály a suchou trávou. “Do Mujnaku se jezdilo lodí po Amudarje z Nukusu a tuhle cestu jsme postavili až v roce 1971, když moře začalo ustupovat.”

Pohled z moře dal městu jméno. Mujnak – Bílá šíje – tak se připlouvajícím námořníkům jevil ostrov s přístavem. Ostrov vyhnanců, odkud se nedalo utéct. Nejdřív car a potom Stalin tady umísťovali nepřátele svých režimů. Centrum rybářského průmyslu a později velké rekreační středisko. Mujnak byl výjimečný i skladbou obyvatelstva. Základ tvořila rozsáhlá kolonie ruských vyhnanců, žili tu Poláci, Kalmyci a Čečenci. Poprvé se skoro třicetitisícový Mujnak vylidnil po Stalinově smrti v roce 1953. Druhý exodus je spojen s ústupem moře po roce 1966. Dnes tu zůstalo třináct tisíc lidí.

Na policejním stanovišti před městem mi důkladně kontrolují doklady včetně potvrzení fondu Ekosan, že se v oblasti pohybuji s jeho podporou. Poté mi třese rukou tajemník oblastního výboru a řeší otázku, kam se mnou. Nakonec mě s radostí předává Machsudovi – místnímu zaměstnanci Ekosanu. Je to padesátník, absolvent biologické fakulty a muž fondu z první linie. Na rozdíl od svých nadřízených v Nukusu mě, aspoň na začátku, nezahrne frázemi, jak radostně se mu pracuje, kolik ozdravných programů tu běží a že brzy bude určitě líp. Místo toho slyším: “Však uvidíš, však si prohlédneš.” Ekosan má sice kancelář v budově oblastního výboru, ale telefon si musí platit a úzkostlivě šetří. Konečně přišel i fax. Machsud ho každý večer přikrývá igelitem, protože je to dobré proti prachu. Fax přesto nefunguje. Chybí maličkost – síťová šňůra. Ta z ústředí v Nukusu nepřišla… “Jdeme,” velí Machsud, “musíš vidět muzeum!”

TICHÁ BEZNADĚJ

První dojem – zastavil se svět. Dá se o tom něco přečíst na Internetu, můžete si to představit, ale nelze se na to připravit. Skutečnost je daleko skutečnější, pocit bezmoci bezmocnější. Autor expozice asi původně neměl v plánu návštěvníka rozrušit, ale podařilo se. “To není možné,” opakuje si člověk pořád dokola. Staré námořní mapy, oblečení rybářů, sítě, vycpaná zvířata, která tu kdysi žila. Fotografie nekonečné hladiny s rybářskými čluny. Reprezentativní publikace vydaná při příležitosti padesáti let od založení rybí konzervárny. Ze stránek hledí úderníci. Budoucnost, jen tu nejlepší, mají před sebou. Hrudi pokrývají vyznamenání. Nalovili a zpracovali statisíce tun ryb. Nepoznali nic jiného než moře.

Dnešní rybáři. Zpracování ryb mělo v oblasti Aralu dávnou tradici. První rybářské závody se objevily v ústí Amudarji kolem roku 1890. V roce 1927 vznikl centrální munjacký kombinát. Za druhé svě- tové války měla velká část rybích konzerv v batozích sovětských vojáků původ právě zde. Konzervárna zůstala, ale pravé rybářství zmizelo. Co zůstalo, je lov ryb v umělých nádržích a kanálech.

Co by řekli dnešnímu Mujnaku? Machsud mi nahlíží přes rameno: “Ti měli štěstí, už se nedožili…” Ten den jsem si ještě myslel, že přehání. Mýlil jsem se.

Machsud mě táhne na druhý konec místnosti k velkým mapám. “Podívej, takhle se po Aralu plavili Taras Ševčenko s admirálem Butakovem v letech 1848-1849, když jako první důkladně mapovali moře. A tohle jsou kožešiny. Měli jsme tu ondatří farmy. Všechno skončilo. Slanou vodu ondatry nepijí.” Poslední ryby Aralského moře už nikdo neuloví. Jsou tu v bezpečí, uložené v lihu. Vedlejší stěna je pokryta obrazy místních umělců z dob, kdy moře bylo živé. Rybáři, tuny ryb, opuštěné lodě v přístavu, napůl mizející moře, děti koupající se v jezírcích mezi loděmi už stojícími na souši. Nikdo netušil, co se děje, nebo to už všem bylo jedno?

Později, při opakovaných prohlídkách muzea, jsem dokázal rozšifrovat původ těch prvních pocitů vzteku a bezmoci. Mohl za ně Machsud. Tím, jak netečně mluvil o moři, které bylo, a není. Hrůzu umocnilo chování místních. Nakukovali do dveří a bavili se mým ohromením. Přišli se podívat na cizince, ne na exponáty. Zůstat v poušti se vzpomínkami na moře je asi nesdělitelné a drásat se návštěvou muzea zbytečné.

ARALSKÝ KUVAJT?

Ministra zdravotnictví Karakalpacké republiky Damira Babanazarova Rejpnazaroviče jsem se zeptal, zda si myslí, že je ještě možný návrat Aralského moře. “Tady se mění faktor ovlivňující počasí v celém regionu. Dnes máme delší zimy a teplejší léta. Zmizely teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. V létě bývá přes den třicet stupňů a přes noc taky. Kdysi končily zemědělské práce na konci dubna. Dneska se pracuje ještě v květnu. Objevily se vichřice a prachové bouře. Začaly devastovat zemědělství a Aral se stal naší bolestí. Vzpomínky bolí. Já nevěřím, že by se mohl obnovit v celém rozsahu. Navíc je v posledních letech průtok Amudarji silně zregulován, a řeka je stále mělčí. V zimě má šířku maximálně 50 metrů. Jaké moře by mohla taková řeka zachránit? Žádné! Tolik vody se už asi nenajde. A kdyby se našlo, vznikne jen neživé, plytké jezero s velkým výparem a salinitou.” Co by ministr dělal, kdyby dostal zelenou v oblasti financí? “Priorita by byla jasná – zabezpečit obyvatele při Aralu pitnou vodou a pak zlepšovat podmínky života v ostatních oblastech. Je snaha vybudovat v deltě Amudarji umělý jezerní systém. Budou jezera – bude rybářství. Budou závlahy – bude zemědělství. Stálo by to hodně, a jednou nás to hodně stát bude. Museli bychom vodu v Amudarje vyčistit. Ale rýsují se ještě jiné možnosti: ropa a zemní plyn. Situace je pro těžbu velice perspektivní. Nemyslím průzkum – my už víme, že tu nafta i plyn jsou. Dokonce to vypadá tak, že nám jednou okolní státy budou dobře platit. Budeme aralský Kuvajt.”

MĚSTO DUCHŮ

“Mujnak? To je naše město duchů, tam se s tebou nikdo bavit nebude,” šermoval mi v kupé rukama před obličejem Alexej, průvodčí rychlíku Taškent-Nukus. “Všichni jsme se na ně vykašlali. A takové, jako jsi ty, tam už vůbec nepotřebují!”

O čtyři dny později jsem v Mujnaku žádné duchy nepotkal. Zůstali ti, kteří už nemají kam jít, a optimisté, co si ještě pořád myslí, že jednou bude zase dobře. Jsou ale stále vzácnější. V létě se Mujnak probouzí kolem šesté ráno. Slunce se vyhoupne nad obzor, uličkami prokličkují starci a děti ženoucí krávy na pastvu – bývalé mořské dno, zarostlé sporou vegetací. Za dvacet minut mají budíček zbývající. Spolehlivě je probere vrtulník odlétající s geology na ostrov, dnes už vlastně poloostrov Vozrožděnija. Chystá se tam těžba nafty, ale je to hluboko – prý až tři tisíce metrů! Po půl osmé ožije tržnice. Výběr není velký, ale ryby stojí za to. Skoro dvacetikilový amur přijde na 550 sumů, což je asi dvě stě korun. Po hlavní třídě proběhnou ti, co mají práci – v rybí konzervárně, ve škole, v nemocnici. V deset se město zklidní. Slunce pálí, všichni mizejí do stínu.

Kousek od budovy výboru zalévají tři chlapi park slabě slanou vodou z Amudarji. Ale první věc, která každého v parku uhodí do očí, je loď. Natřená, zrenovovaná rybářská bárka s nápisem LEBEĎ. Kolem ní bojuje a prohrává se suchem řada malých stromků. “Vzpomínka na rybáře! Aby to bylo hezké, udělali jsme si park,” uvádí mě do souvislostí nejupovídanější z kropičů. “Je to špatné, zaléváme už jen, když dostaneme peníze na naftu a můžeme s cisternou pro vodu. Park podle toho vypadá. A k tomu ta slaná voda…” Pak najednou změní téma: “Pracujeme, a přitom jsme už tři měsíce neviděli výplatu. Z čeho máme žít…?”

Městečko ožije ve čtyři odpoledne. Konec školy, konec práce, slunce přestává zatápět. Je čas na nákupy. Noční život je tu jednotvárný: buď televize, nebo vysedávání na zápraží, případně nekonečné korzování po ulici. Kdo nechce spát, baví se tak skoro do půlnoci. Kino? “Kdysi jsme měli dvě, za velkého Mujnaku. Už je zrušili. Diskotéka byla v lepších časech. Už není. Tobě se nelíbí naše televize…?”

POSLEDNÍ PEVNOST

Machsud mě uvádí k řediteli mujnacké nemocnice. Zpod hustého obočí na mě mžourá Mambeth Kadirov, živelný šedesátník. Z řadového lékaře to dotáhl na šéfa nemocnice. Nedůvěra z něj jen čiší. “Nic ve zlém, ale je to pořád stejná písnička. Kolik už tu bylo lidí od novin, a jak málo je z toho peněz!” A po krátké slovní přestřelce: “Tady je jasné, že každá katastrofa je pro svět zajímavá jen v okamžiku svého vzniku. Aralská krize už trvá víc než třicet let. To se unaví každý sponzor, každá zdravotnická organizace! Zvlášť když výsledky jsou pořád špatné. Jen hasíme požáry, žádná ofenziva. Nehneme se z místa, dokud tu nebude pořádný vodovod a lidi nezačnou pít skutečně pitnou vodu. To, co teče z potrubí, starého přes čtyřicet let, vodu jen připomíná. Tak se všichni pomalu trávíme. Kdo ale dneska – a hlavně kdy – investuje nějaké 4 miliony dolarů do nového vodovodu s úpravnou? A nezapomeň na sociálně-ekonomický podtext katastrofy! Většina lidí nemá na to zaplatit 100 sumů za 1,5litrovou láhev pitné vody, když berou měsíčně 1500. Z čeho mám strach? Momentálně z tuberkulózy. Vrací se a my nejsme s to situaci ovlivnit. Loni jsme zachytili 40 případů, letos jen za tři měsíce 14. Bojím se epidemie, protože slaný prach, který dýcháme, je pro ni ideální.”

Na stole zavrní vysílačka. Ředitel se chvíli komisně vybavuje a pak na ni klepne dlaní: “Pomoc od Lékařů bez hranic. Proinvestovali tu 30 000 dolarů. Měli svou laboratoř a mapovali rozšíření respiračních chorob. Vedli odborné přednášky. Dobré, až na to, že jejich programy jsou vždycky krátkodobé. Chceš další čísla? Nemocnice slouží pro rajon s 28 000 lidmi. Chudokrevností trpí 65 % našich dětí. Na rozšíření rakovinných nádorů po roce 1960 se tu získávají vědecké hodnosti. Kam se s procentním nárůstem hrabe okolí Černobylu! Statisticky to vypadá tak, že z 1000 lidí jich 100 zemře na rakovinu, a když se nebude nic dělat, tak vinou rakoviny vymře celá jedna generace.”

GENOCIDA KARAKALPAKŮ

“Co pro vás znamená Amudarja?” ptám se ředitelky nevládní organizace Percent – republikového centra pro porodnost a plánované rodičovství – Oral Atanjazové. “Kdysi znamenala život. Teď umírá. A život s ní. Bohužel. Protože před třiceti roky byla široká kilometr a plná života. Dnes má čtyřicet metrů. Víte, že jsme už dokonce rozkopali i její původní koryto? Jako bychom přestali věřit, že se jednou vrátí. Se vším se smiřujeme. V oblastech kolem Aralu je to rok od roku horší. Už i té znečištěné vody v Amudarje nám do Karakalpacké republiky přitéká pořád méně a méně. Chybí v zemědělství, klesá úrodnost, narůstá zasolenost půd. Celý problém se dávno dostal do fáze, kdy potřebuje globální vnímání, a bez velkých investic s ním nepohneme z místa. Mít neomezené peníze, investovala bych je do vodovodu a úpravny pitné vody. Voda je faktor, který nemůžete lidmi ovlivnit. To ovlivní jen stát, dohodami na mezinárodní úrovni. A brát dál vodu z Amudarji? Přináší k nám znečištění odevšad, kudy protéká. Žijeme v jímce stoky!”

Zjistil jsem, že Oral Atanjazová používá v některých svých pracích termínu “genocida karakalpackého národa”. Připadal mi trochu silný… “Proč silný? Co je genocida? Ničení národa jako důsledek lidských chyb! Tvrdím, že naše situace je výsledkem působení sovětské vlády ve střední Asii a zároveň výsledkem přisouzení monokultury bavlny tomuto regionu. Podél břehů Amudarji se prostírala v délce 3000 kilometrů variabilní lesní společenstva – tugaje. Všechna byla vykácena kvůli pěstování bavlny. Stabilizované písky zvedl vítr, zhoršila se ekologická situace. Pesticidy znečistily vodní zdroje a bavlna se rychle stala naší bídou. To není genocida? Vinou toho všeho celý národ vymírá! Prakticky všichni Karakalpakové žijí na území Karakalpacké republiky, kde je příroda s veškerými zdroji znečištěná. Vymíráme v důsledku těchto zhoršených podmínek. Snížila se průměrná délka života, rodí se míň dětí. Kvalita zdraví Karakalpaků je mnohem nižší, než sousedních obyvatel. Jsme nemocný národ a budoucí pokolení bude ještě nemocnější, protože kvalita života dál poklesne.” A co pozornost světa, napadá mě… Je dostatečná?

“Už nejde o to, zda pozornost Aralu věnovat, či nevěnovat, ale jak! V celé postižené oblasti chybí diagnostika. Krátké pobyty cizích lékařů v Mujnaku nic neřeší. Týden trvá, než se seznámí se situací, a pak to berou spíš jako dovolenou, pokud jsou vůbec schopni zvyknout si na zdejší podmínky – vodou počínaje, ubytováním konče. Potřebujeme vyškolit místní lékaře. Chybí dlouhodobé programy, a ty, o nichž se tvrdí, že fungují, ve skutečnosti neběží. Není vůle vyhlásit celou oblast za zdravotně závadnou. Nejsou žádné cílené tlaky na ekologii ani na zdravotnictví. A pokud jde o peníze, UNESCO poskytlo na řešení krize 280 milionů dolarů na pět let. Já jsem ale ještě pořád nezjistila, kde ty peníze jsou. Na co se daly? Zmizely! Jako voda z Amudarji v našem písku… Když se na mezinárodních konferencích mluví o aralském problému, diskutující většinou říkají: ‚To je osud vašeho národa. Je těžké, že tak musíte žít.’ A slyším pořád jen otázky: ‚Co budete dělat s obnaženým dnem jezera? Jak budete využívat ten obrovský prostor?’ Nikdo se nezeptá, co budou dělat lidi a jestli tady vůbec budou moci žít…”

REKVIEM ZA RYBU

Poslední výspou civilizace na bývalém ostrově byl přístav Ušsaj dvacet kilometrů od Mujnaku, odkud se dalo jít zase jen zpátky do Mujnaku. Dnes není problém jít po souši kamkoliv, třeba až k Aralskému moři – 120 kilometrů novou pouští.

Gajupov Bjeketaj už hodně pamatuje. Čiperný pětasedmdesátník pracoval celý život na moři. Je rád, že má důvod popovídat si a hlavně otevřít láhev vodky. Rodina to nese nelibě, ale váženému dědovi nelze odporovat. “Jsem z posledních rybářů, kteří zažili Aral v jeho největší slávě. Od patnácti do šedesáti na moři. Všemu mě naučil otec. Po něm jsem byl kapitánem rybářského člunu. Deset členů posádky, 150 tun výtlaku, 5-10 tun ryb denně. Pij! Přes zimu se moc nelovilo. Opravovali jsme sítě, natírali lodě. Pak přišla šedesátá léta a já si poprvé všiml, že Aral začíná mizet. Povídalo se, že přítok Amudarji slábne, že není dost vody. Ale koho by tenkrát napadlo, že zmizí moře, které bylo všude kolem? Pij! Uběhlo pár let, a už jsme museli nechávat lodě na volném moři, dál od přístavu. I tak se stávalo, že druhý den byly na mělčině. Ta práce dostat je zpátky na hloubku! Jednoho dne jsme to zkrátka vzdali. Pak začali odjíždět Rusové. Oni už tenkrát asi věděli, že moře nikdy nebude. Ani já už nevěřím, že se Aral vrátí. Ale někdy se mi o něm zdá. Jsem rybář. Vidím moře. Jsem na své lodi. Lovíme jesetery… Pij! Aral odešel. Spousta lidí odešla. Přišla sůl. Mně už to může být jedno, své mám za sebou a díky moři to byl nádherný život, ale co moje děti, moji vnuci? Mám třicet vnoučat a bojím se o ně. Hlavně o ty menší, pořád kašlou. Jsou nemocní, sůl jim ničí plíce. Pij! Na Aral!”

Podobně jako Mujnak je dnes i Ušsaj sídlem zaminovaným vzpomínkami. Do roku 1968 tu žilo kolem 10 000 lidí. Dnes jich zůstalo podle starosty Urazbaje Kajupoviče 1598. I teď se rybaří. Na umělých jezerech vzniklých v bývalé deltě Amudarji. V rybářském kolchozu mají bilanci 5 tun ryb za rok, soukromý rybářský závod uloví asi 21 tun. Kdysi v ušsajském přístavu vykládali během roku z lodí 25 000 tun ryb.

Odpoledne se procházím halami rybí konzervárny. Stejné vybavení jako na prospektech v muzeu. Od poslední modernizace už uplynulo 27 let. Stroje se nezměnily, lidi ano. Chybí jim vize. Hlavní inženýr Arzuler Alanzanovič vysvětluje, jak může přežít konzervárna daleko od moře, ve kterém už skoro není co lovit: “Ryby vozíme od Kaspického moře, plech na konzervy z Kazachstánu. A ceny? Nehrají roli. Na trhu by konzerva měla stát 70 sumů, ale my děláme hlavně pro armádu a to je státní zakázka. Letos plánujeme vyrobit 3 500 000 konzerv, jenže v létech 1958-1960 jsme jich vyráběli 30 100 000. Na druhé straně tu dnes dělá 680 lidí z dřívějších 1500. Jsme poslední velký závod, který tady funguje, takže nemůžeme jen tak skončit. Pro město by to byla katastrofa.”

MOJE MOŘE, MOJE ŘEKA, MÁ POUŠŤ

Chceš přemýšlet? Běž do pouště! Jen v poušti pochopíš… To říkají Tuaregové na Sahaře. Mají pravdu. Jen uprostřed písečných dun, nakvap osázených porosty saxaulu a džingilu, aby nezasypaly město, je možné plně pochopit, co se tu vlastně stalo.

Pod nohama šustí písek. Vysrážená sůl na povrchu připomíná sníh. Z celého Mujnaku jediný Aman si zařídil živnost na provádění cizinců po nové poušti. Chtělo to starou Ladu-Nivu a zákazníky. Těch přijíždí do Mujnaku tak málo, že se Aman sice nemusí bát konkurence, ale zato živit vším možným, aby přežil. Vyšplhá se na nejvyšší dunu a nevzrušeně popisuje, kde všude se jako kluci potápěli s otevřenýma očima, že se jich ryby vůbec nebály a že to byli velcí jeseteři. Že tamhle vzadu byly vždycky u břehu velké vlny a tady byl přístav pro malé lodě a vedle stál rekreační hotel, kam chodili s děvčaty. Nemám sílu mu říct, ať mlčí. Je to příliš bizarní, příliš neskutečné. Šlapeme hodinku pěšky, než se objeví první lodě – pozůstatky rybářské flotily, které ještě nepodlehly autogenům demoličních čet. Jejich fotky kdysi obletěly planetu. Nejznámější symboly aralské krize. Zaujaly, burcovaly, nutily k zamyšlení. Ale až na místě jsem zjistil, že chyběl prožitek. Atmosféra nekonečného pustého prostoru, zabijáckého slunce a pochodu slanou pouští, kdy vidina vody a moře plného ryb spolehlivě dohání k šílenství.

PROČ ODCHÁZET?

V neděli ráno jsou ulice Mujnaku vylidněné. Čilý život zato od svítání panuje na hrázích jezer a kanálů. Starý rybář Bjeketaj neměl pravdu, když mi tvrdil, že rybaření od května do konce června na dva měsíce končí, aby ryby měly čas se vytřít. Tady se rybaří pořád, zákaz, nezákaz. Policie? K smíchu! Snadno rozlišíte ty, co se vodním pychem zabývají profesionálně – pro ně je rybolov jediným zdrojem obživy. Profesionálové končí před osmou. Dvoukoláky plné ryb přikryté plachtami rychle opouštějí hráze. Nastupují “sportovci”, kteří si přišli vylepšit jídelníček. Kanály se mění ve středoasijské Benátky. Spousta člunů s lovci, oči na stopkách. Jiní volí odlišnou taktiku – pěší postup v rojnici. Všichni mají v rukou vidle na dlouhé násadě a čekají na štěstí. Lov je zároveň společenskou událostí. Po kolena ve vodě se konverzuje, koluje vodka, čtou se noviny, prázdná zavařovačka jde z ruky do ruky. Kdo chce, nabere si vodu z jezera a zapíjí svačinu.

Nuržanov Turtvaj slaví 40 let života. Má příjemnou ženu a hodné děti. Zaměstnání v konzervárně, velký dům a vliv. I oslavy pojal ve velkém stylu. Vypadá to, že přišla skoro půlka města. Na pódiu se střídají tři kapely, pro přípravu jídla vyklidili garáž. Sousedé přicházejí jako podle harmonogramu. Nejdřív rituál gratulací, polibky a dary. Tak to běží už třetí den. V kotli se vaří pilaf – skopové s rýží a mrkví. Rýže bylo na každý den 50 kg a padl jeden beran. Turtvaj mě provádí domem a spokojeně se chlubí. Jsem další a k tomu nečekanou atrakcí jeho oslav a sousedi ať koukají. Muzikanti posilnění vodkou agresivně dorážejí. “Zdravotnický fond Ekosan? Co to je? Nikdo ho nezná!” vykřikují ti bojovnější. Vysvětluji, že jde o fond, který tu má rozpracováno několik programů. “Ano? A viděl jsi je v praxi? My ne. Nikdo z nás, jak tu sedíme, nezná ani jediný. Žádný program, jsme v tom sami.” Teď se ozvou umírnění: tam nahoře se něco děje, oni něco řeší. Ti to vědí… Vypukne hádka, prokládaná přípitky. “Voda je hrozná, všechno je hrozné a to by měla řešit vláda. Co tady uděláme my? Vydělám jen 1000 sumů za měsíc a musím se všelijak kroutit, abych vyšel. Na revoluce nemám čas!” Ohnivý spor skončí všeobecným smírem nad posledním přípitkem. “Stejně nic nenaděláme, viď?”

AUTOBUS DO NUKUSU

Je nacpaný rybami. Říkejte těm, co nemají jiné příjmy, že je ještě měsíc zákaz lovu! Dovnitř je řidič pustí za úplatek a cesta na rybí trh do Kungradu je volná. Dvacet kilometrů před cílem vypuká panika. Kontrola! Dva policisté a jeden civil, před nimi na cestě se hromadí zabavené ryby. Řidič podlézavě otevírá zavazadlový prostor. Musí – jinak si už nesedne za volant. Odevšad padají tašky s rybami. “Zabavuje se, zabavuje se,” melou policisté pořád dokola. Na některé pašeračky jdou mdloby, jiné to řeší hysterickým záchvatem. Chlapi zuřivě žvýkají tabák. Pak se muži zákona vytasí s cenou domluvy. Sto sumů za objevenou tašku. “Zaplaťte, a můžete naložit zpátky. Kdo nemá, má smůlu. Zabavuje se…” Dál už všechno běží v klidu. Rvačka se strhne až o poslední dvě tašky. Nebývá často k vidění, aby žena mlátila policistu v civilu. A je tu Kungrad. Propašované ryby putují z autobusu na tržnici a my jedeme dál. Do Nukusu je daleko. Stařenka vedle mě má vrásčitou tvář pohádkové vědmy. Vidím, jak ráda by si povídala. Po hodině se osmělí a vyptává, odkud a kam… Vyprávím, co jsem viděl. Stařenka se choulí na sedadle. “Mujnak? Mujnak už umřel…” Pak zavře oči a vráskami si hledají cestu slzy. Do konce cesty už nepromluví.

Autor děkuje pracovníkům fondu Ekosan za podporu a snahu ukazovat skutečný stav věcí bez přikrašlování a nemístného optimismu.

---

HISTORIE KATASTROFY

Začátkem 20. století žilo v celé oblasti přibližně 7-8 milionů lidí. Zavlažované území zabíralo plochu kolem 3,5 milionu hektarů a tvořilo základ ekonomické prosperity tamní společnosti. Relativní idyla netrvala dlouho. Na konci třicátých let už zde žilo 15 milionů lidí a plocha zavlažovaných půd narostla na 7,7 milionu hektarů. V roce 1937 se v komunistickém tisku poprvé objevil termín “bílé zlato” jako záštita touhy sovětských ekonomů po soběstačnosti v produkci bavlny. Ve jménu bílého zlata byly v následujících letech vykáceny rozsáhlé keřovito-dřevinaté porosty rozprostírající se podél obou toků a snižující výpar. Voda z řek putovala k novým polím tisíci kilometry nových zavlažovacích kanálů. Do Aralu přitékalo zhruba 62 kubických kilometrů vody ročně a stejné množství se vypařilo. Úroveň vodní hladiny nepatrně kolísala a v roce 1960 byla na kótě 53,4 m n. m. Amudarja a Syrdarja už přitom zavlažovaly 50 000 čtverečních kilometrů polí, osázených převážně bavlnou.

Rozhodlo následujících dvacet let. Tlak na množství vyprodukované bavlny se dál zvyšoval a začalo “zúrodňování” dalšího území ležícího v polopouštních oblastech s vysokým výparem. K nim mířily odkryté zavlažovací kanály, a vodní bilance se dramatickým tempem měnila. Rozloha polí za uvedených 20 let sice vzrostla jen o 20 %, ale spotřeba vody pro zavlažování na dvojnásobek – 60 kubických kilometrů. Jen Karakumský kanál, největší vodní dílo, vedoucí z Amudarji 1300 km přes jižní Turkmenistán, spolykal z řeky víc než 14 kubických kilometrů vody ročně. Tedy skoro čtvrtinu všech vod kdysi přitékajících do Aralu. Hydrologický systém Amudarja – Syrdarja – Aralské jezero se hroutil. V rozmezí let 1966-1993 klesla hladina jezera o 16 metrů. Na severu a jihu ustoupil Aral v průměru o 80 kilometrů. V roce 1980 se dostala do Aralského jezera už jen desetina vodního objemu z roku 1950. Přístavy Aralsk a Mujnak přestávaly fungovat. V roce 1987 se jezero rozdělilo na dvě části – malou severní a velkou jižní. V roce 1992 vyschl kanál, který je do té doby spojoval. Během roku 1996 se Aral zmenšil o 3885 čtverečních kilometrů. Hladina klesla na 36 m n. m., salinita narostla až na 57 g/l. V roce 1997 už bývalý přístav Mujnak dělilo od jezerní hladiny téměř 120 kilometrů. Destrukce krajiny ovlivnila deltu řek. Zmizela unikátní krajina tvořená bažinami, lesíky, kanály a jezírky se sídlišti ptáků. Ten rok nedostalo Aralské jezero od obou řek ani kubík. V bývalé deltě Amudarji, v okolí Mujnaku, se začaly budovat umělé nádrže na zadržení přitékající vody. Je snaha vybudovat závlahový systém, chovat ryby a dobytek. Naráží však na špatnou kvalitu přitékající vody a kumulaci zbytků hnojiv v říčních usazeninách.

KARAKALPACKÁ REPUBLIKA

Nástupkyně Karakalpacké autonomní sovětské socialistické republiky v jihovýchodní části tzv. přiaralí na ploše 165 tisíc kilometrů čtverečních. Z 1,3 milionu obyvatel v ní žije 400 tisíc Karakalpaků (přibližně 98 % jejich celé populace), 400 tisíc Uzbeků, 300 tisíc Kazachů a 200 tisíc příslušníků dalších národů. Karakalpakové mají původ v nomádských a rybářských kmenech, které postupně osídlovaly tamní oblast. První písemná zmínka o nich ale pochází až z 16. století. Název Karakalpak znamená původně černou kožešinovou čepici – kdysi typickou pokrývku hlavy. Karakalpačtina patří do turecké jazykové skupiny. Dějiny Karakalpaků jsou obrazem bojů za nezávislost a národní identitu, které přetrvaly i přes kolektivizační období Sovětského svazu. Po jeho rozpadu (1990) byla vyhlášena Karakalpacká republika jako součást samostatného Uzbekistánu (1991) s autonomními prvky – vlastním parlamentem a vládou. Hlavní město: Nukus, 180 000 obyvatel; měna: sum, 80 sumů = 1 US dolar.

AMUDARJA A SYRDARJA

Na mapě se Amudarja objevuje až od soutoku svých zdrojnic Pjandž a Vachš z ledovců Pamíru, respektive Altaje. Od jejich soutoku po ústí do Aralského jezera měla délku 1404 km a plochu povodí 462 tisíc čtverečních kilometrů. Při ústí se uváděl průtok 4500 m3/s. Její dolní tok poznamenaly silné nánosy, kterých řeka přinášela až 150 milionů tun ročně. V důsledku zemědělských závlah se během posledních 25 let natolik narušil její systém, že přestala plnit funkci přítoku Aralského jezera.

Syrdarja bývala menší zdrojnicí Aralského jezera. Vzniká soutokem řek Naryn a Karadarja ve východní části Ferganské kotliny. Odtud po jezero měřila 3078 km s plochou povodí 445 tisíc kilometrů čtverečních. Před aralskou krizí ústila do Aralu v jeho severní části menší, bažinatou deltou s několika jezery. Uváděl se průměrný průtok 430 m3/s a podle odhadů přinášela do Aralského jezera až 12 milionů tun naplavenin ročně. V současnosti se její říční systém hroutí podobně jako u Amudarji.

ARALSKÉ JEZERO

Vzniklo v oblasti Aralské propadliny. Je pokládáno za pozůstatek třetihorního moře. Když se před 10 tisíci lety v propadlině setkaly Amudarja a Syrdarja, vznikl hydrologický systém se čtvrtým největším sladkovodním jezerem na světě. Jeho rozloha se udávala 66 458 čtverečních kilometrů, největší délka 428 kilometrů a šířka 284 kilometrů. Průměrná hloubka dosahovala 20-25 metrů, maximální 68 metrů. Srážek zde spadlo kolem 100 mm za rok a výpar za stejné období byl 1000 mm. Teplota vody vystupovala v létě při hladině na 26-27° C. Slanost se uváděla 10-11 g/l. V zimě zamrzala jen severní část jezera. Úroveň vodní hladiny dosahovala 52 m n. m. V důsledku neuvážených zásahů do vodní bilance přítoků od začátku 60. let Aral vysychá.

Mapy sice uvádějí název Aralské moře, geografické definici moře to však neodpovídá. Aral naopak vyhovuje definici jezera jako přirozené vodní nádrže ve sníženině zemského povrchu, v nepropustných horninách. Jezera nesouvisí s mořem a jejich hladiny dosahují různých nadmořských výšek. Závěr je jasný: Aralské moře je ve skutečnosti jezero. V reportáži je však vesměs používán název Aralské moře jako nejobvyklejší. Sami místní obyvatelé slovní spojení Aralské jezero vůbec neznají.

BAVLNÍK

Keř s laločnatými listy a pětičetnými květy pěstovaný od nepaměti v oblasti rovníku. Plody: tobolky s 5-10 semeny porostlými 4,5-6 cm dlouhými chlupy. Surovina pro textilní a lékařský průmysl. Seje se od konce dubna do začátku května, ošetřuje se po celé léto. K ničení plevelů a zabíjení škůdců se užívají defolianty (kyananid vápenatý), pro snadnější uvolnění bavlníkové tobolky desikanty podporující její vysychání. Vedlejší účinky těchto látek na člověka nejsou dostatečně prozkoumány. Sklizeň probíhá od srpna do září. Pomocí kombajnů se provádí hlavně na velkých farmách. Problémem zůstává špatná kvalita takto nasbírané bavlny, protože jsou sbírány i nedozrálé tobolky s krátkými vlákny. V hustě osídlených oblastech – například ve Ferganské kotlině v Uzbekistánu – dodnes všechnu bavlnu sbírají ručně. Pole je během sklizně sklízeno třikrát až čtyřikrát a sbírají se jen dozrálé tobolky. Průměrný sběrač během dne sebere 60-100 kg. Celková sklizeň v Uzebkistánu v roce 1994 činila 4 miliony tun.

RYBOLOV

V roce 1957 zaznamenali mujnačtí rybáři poslední rekordní rok. Úlovek 26 000 tun ryb činil víc než polovinu úlovku z celého Aralu. Tentýž rok vyprodukovaly tamní farmy 1,1 milionu kožek ondatry pižmové. Pak začal postupný, zpočátku neviditelný, ale ke konci zoufalý zápas rybářů o existenci. Skončil v roce 1982, kdy mujnacké rybářství oficiálně, po pětileté agonii, zaniklo. Do roku 1960 žilo v jezeře 29 druhů ryb. Na konci roku 1980 už jen 9. Nyní je Aral prakticky bez ryb. Také ondatrám definitivně přestala chutnat slaná “pitná voda”.

KLIMATICKÉ ZMĚNY

Teprve později se začalo projevovat, jak silným regulátorem regionálního klimatu jezero bylo a je. V zimě oteplovalo studené sibiřské větry a v létě fungovalo jako obrovská klimatizační jednotka. Po ústupu svou roli modelačního činitele ztratilo. Klima kolem jezera začalo mít mnohem kontinentálnější rysy (kratší, teplejší a deštivější léto a delší, chladnější zimy s větší sněhovou pokrývkou). Podle údajů z 30 klimatických stanic se v letech 1960-1990 místy zvedly průměrné teploty v létě až o 4° C. Ubylo vegetačních dnů – dnes jich je asi 171. Bavlna jich ale potřebuje ke zdárnému růstu okolo 200.

ZDRAVÍ

Výzkumy obyvatel žijících v oblasti Aralu přinesly šokující hodnoty nemocí způsobených vlivy přírodního prostředí. Vysoké koncentrace těžkých kovů, solí a toxických substancí v pitné vodě. Skoro všechna pěstovaná zelenina je kontaminovaná organochlorickými pesticidy, jako třeba DDT, dosud užívaným ve velkých dávkách. Ve sledovaných oblastech zaznamenala za posledních 15 let třicetinásobný nárůst rakovina. Úmrtí na selhání srdeční činnosti šedesátinásobný a bronchitida třicetinásobný. Přes 20 % dívek ve věku 13-19 let má nemocné ledviny. Přes 23 % má problémy se štítnou žlázou. Mnoho z nich má vysoké procento obsahu olova, zinku a stroncia v krvi. Prakticky všechny ženy trpí příznaky anémie (snížený počet červených krvinek). Úmrtnost matek při porodu činí 120 na 100 000 živě narozených dětí. Dětská úmrtnost – 60 dětí na tisíc porodů. Při výzkumu Institutu pro klinickou a experimentální medicínu v Nukusu, který pokryl 70 % obyvatelstva Mujnaku, se zjistilo 2000 případů rakoviny. Nádorová onemocnění získala epidemické proporce.

NOVÁ POUŠŤ

Nejvýraznějším krajinotvorným a všeovlivňujícím procesem je postupné obnažování dna Aralského jezera a rodící se poušť. Při vysychání jezera vznikají ve sníženinách izolovaná jezírka s roztoky solí a toxických chemikálií používaných k hnojení zavlažovaných polí. Terén mezi nimi vyplňují rozsáhlé solné pláně. To, že Aralské jezero leží jakoby sevřeno mezi pouštěmi Kyzylkum a Karakum, jen urychluje proces formování nové pouště, probíhající dnes na rozloze 3,4 milionu hektarů. Prachové bouře nad bývalým mořem a přilehlými oblastmi, vyvolané převažujícími severovýchodními větry, pokrývají celý region solemi a pesticidy, které sem obě řeky kdysi uložily. V roce 1993 spadlo na přilehlé oblasti 75 milionů kubíků prachu a solí. Sůl z Aralského jezera se dokonce několikrát dostala až do Běloruska (přes 2500 km severozápadně).

ZEMĚDĚLSTVÍ

Ta úvaha zní dnes neskutečně, ale v 60. letech byla zcela běžná: Když Aral ustoupí, nemůže nám to vadit. Naopak, bude víc místa pro bavlnu. Nikdo nevěnoval pozornost skutečnosti, že Aral plní funkci jakéhosi solného sejfu obou řek. Každoročně se s celkovým přítokem dostávalo do Aralu 29-33 milionů tun solí. V tom období jich obsahovaly vody obou řek asi 0,3-0,7 g/l. Potom se ale jejich podíl začal zřetelně zvětšovat. V některých případech dnes už dosahuje hodnoty 3 g/litr. Příčinou je rychlý odtok všech zavlažovacích vod do řek. Až 25 % vody v obou řekách tvoří ta, která prošla zavlažovacími systémy. Místo aby sůl zmizela v Aralském jezeře, začala se koncentrovat v zavlažovaných půdách. Takto zasolených půd je v současnosti v Uzbekistánu 60 % a v Turkmenistánu dokonce 80 %. V nížinných oblastech Amudarji a Syrdarji už nezasolené půdy vůbec neexistují. Bránit se proti tomuto trendu není možné bez zásadní změny v zemědělství. S jevy vznikajícími v solí degradovaných půdách bojují zemědělci jejich vyplachováním – čerpají na pole vodu z hlubokých vrtů, kde ještě není zasažena zvýšenou salinitou. Tím ale klesá hladina podzemní vody, a stará zavlažovací síť ztrácí svůj význam. Kolem 80 % starých kanálů je jakoby zapečetěno – sůl ucpala póry v půdě a i při vysokém stavu hladiny v kanálech už není voda schopna do půdy infiltrovat. Rybářské farmy v okolí Mujnaku se po ukončení rybolovu daly na pěstování zeleniny a mladého hovězího dobytka. Ovšem už kolem roku 1980 postupně zanikly, právě kvůli úplné degradaci půd. Vysychající Aral tak dnes dramaticky snižuje biologický potenciál celého přiaralí a vlivem zasolených půd v povodí obou řek klesá i sklizeň bavlny – bílého zlata, kvůli němuž vlastně všechno kdysi začalo.

RYCHLÍK, KTERÝ ZASTAVÍ AŽ NA KONEČNÉ

Po rozpadu SSSR se o Aralském jezeru začalo konečně naplno hovořit. Publikované družicové snímky bez příkras ukázaly ohromný rozsah katastrofy a ta zažila svůj krátký mediální boom. Věnovala jí pozornost komise OSN, zabývají se jí světové zdravotnické organizace. Světová banka poskytla pomoc ve výši 250 milionů dolarů na úpravu vodních zdrojů, nemocniční vybavení a biodiverzitu delty Amudarji. V březnu 1993 založily státy bezprostředně postižené katastrofou (Uzbekistán, Turkmenistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán a Kazachstán) Mezinárodní fond na záchranu Aralského jezera. Každá ze stran se zavázala do fondu ročně vkládat 1 % svého hrubého národního produktu. Pracovníci fondu rozčlenili řešení problému katastrofy do sedmi základních projektů a nechybí jim snaha o systematičnost.

Jenže se zdá, že už je pozdě. Odborníci přitom hovoří o posledních čtyřech letech, kdy je ještě šance něco změnit. Další organizace a fondy (Ekosan, Percent) se snaží v přiaralí koordinovat a rozdělovat zdravotnickou pomoc. Přes všechnu koncepční práci se v posledních třech letech situace výrazně nezlepšuje. Katastrofa se zkrátka svými rozměry už vymkla normálním měřítkům a navíc, po počátečním ohromení, přestává být pro média zajímavá. Svět není jen Aralské jezero, postižené státy nejsou žádní “ekonomičtí tygři” a dlouhodobý zápas o jezero je ruinuje.

Výhledy do budoucna už bez sentimentu uvádějí, že pokud bude obnoven přítok ze Syrdarji, mohla by se rozloha malého severního jezera dostat do rovnováhy v okamžiku, kdy se zmenší přibližně na 3500 čtverečních kilometrů. To by mohlo nastat kolem roku 2005. Jižní moře, pokud bude ústup dál pokračovat, se kolem roku 2005 dál rozpadne na východní a západní část. Východní, pokud se obnoví přítok z Amudarji, může být zachována a bude mít rozlohu asi 7000 čtverečních kilometrů. Západní část, která zůstane bez přítoku, se změní v poušť. I tyto změny ale předpokládají zmenšení zavlažovaných ploch z dnešních 70 000 čtverečních kilometrů na 40 000 a nutnost změn závlahových technologií, redukujících množství odváděné vody na třetinu. Pokud se toto všechno podaří a voda z Amudarji a Syrdarji začne znovu vtékat do postaralských jezer, mohla by se situace částečně stabilizovat.

Celý problém už se dotýká 35 milionů lidí v postižených oblastech. Aralské jezero má už jen čtvrtinu své velikosti z roku 1960. Z mapy světa k dnešku zmizelo 50 000 čtverečních kilometrů vodní plochy. Je to podobné, jako by se skoro 65 % povrchu naší republiky změnilo během třiceti let v neobyvatelnou poušť. Z globálního pohledu jsme si sami zlikvidovali čtvrté největší jezero na Zemi a nahradíme ho pravděpodobně jedenadvacátou největší pouští. Místní obyvatelé jí už dali název: Bílá poušť – Akkum. Podle všech dostupných údajů to ale zatím nevypadá na výhodnou změnu. duben 1999 Můj Aral, moje budoucnost, můj osud,
bez něj není pro mě radosti.
Můj Aral, můj život, moje štěstí,
moje nezapomenutelné dětství.
Aral, moje překrásné mládí,
moře, na jehož břehu jsem si hrál…

(Amanbaj Bajbarysov 1993)

Marat si nabere vodu z jezera do zavařovačky a zapíjí chleba s cibulí. Voda ve sklenici má za sebou 1300 kilometrů dlouhou pouť Amudarjou. Maratovi je to jedno. Údaje o tom, kolik jakých jedů obsahuje a co mu z ní hrozí, jsou mu ukradené. Stejná voda tu teče ze všech kohoutků. Polkne a labužnicky mlaskne. “Představ si, že doktoři, co sem jezdí pomáhat, nikdy naši vodu nepijí! Nevíš proč?”

Maeva manava – Buďte vítáni” v říši pohádkové krásy a civilizací netknuté přírody ve Francouzské Polynésii. Buďte vítáni na ostrově Bora-Bora.

Zátoka u hlavního města Vaitape, v pozadí se tyčí hory Mt. Otamatu a Mt. Pahia.

Už název Bora-Bora, což znamená “nejdříve narozený”, naznačuje důležitost ostrova v polynéské mytologii. Je to vlastně nejdůležitější ostrov, hned po posvátném kousku pevniny Raiatea, ležícím v sousedství Bora-Bory. Před mnoha a mnoha lety poslal legendami opředený Hiro, král Raiatei, svého syna Ohatatamu vládnout na Bora-Boru. Zanedlouho si bojovní obyvatelé tohoto ostrova podmanili téměř všechny ze Společenských ostrovů v Polynésii. Tolik dávná historie.

Dnešní Francouzská Polynésie se rozkládá na 130 většinou malých ostrovech, pouze šest z nich je větších než sto čtverečních kilometrů. Teplo, ale také značné vlhko činí z ostrova věčně rozkvetlou zahradu plnou pestrobarevných květů ibišků nebo sněhobílých tiare (Gardenia taitensis), používaných ve směsi s kokosovým olejem v kosmetice. Sopečná činnost dala vzniknout ostrovu, horám (nejvyšší je Mt. Otemanu, 727 m n. m.) i atolu, který se vytvořil na okrajích původního kráteru. Je to asi stometrový pás barvami hrající korálové země, hemží se desítkami druhů korálových rybek, rejnoky, želvami a dokonce i žraloky. Nebezpečí nehrozí, protože nebezpeční živočichové jsou zadržováni podmořskými sítěmi zajišťujícími bezpečí v takzvaných “lagunáriích” – mělčích zálivech přímo předurčených ke koupání. A všechny zážitky z Bora-Bory můžete zapíjet místním koktejlem maitai, který se vyrábí z hnědého a bílého rumu, ananasu, granátového a citronového džusu a kokosového likéru.

Panda již pro nikoho není tajemným tvorem. Je to symbol WWF – Světového fondu pro ochranu přírody – a je to rovněž živočich, který je na seznamu silně ohrožených druhů. Právě z tohoto důvodu vytvořil WWF zvláštní výzkumné centrum ve Wolongu, které je určeno speciálně pro výzkum tohoto velmi zvláštního savce.

Panda ustoupila do úzkého pruhu na Qinghaisko-tibetské plošině. Zde žijí malé izolované skupinky – migrační prostor pand se velice zúžil a jejich počet trvale klesá. Podle sčítání prováděného v osmdesátých letech čátala populace pand asi 1000 jedinců ve 34 okresech v provinciích S-čchuan, Šan-si a Kan-su.

Pandu poznáte podle jejích urozených rodičů. Tento “dětský medvídek” s dvoubarevnou kožešinou se často chová jako pes. Močí na stromy, drápy seškrabává kůru stromů a tak označuje své teritorium. Pandy však začínají v Číně ztrácet svůj přirozený domov. Dnes již zbývá jen asi 1000 jedinců pandy velké. Pokud počet klesne pod tuto hranici, je jejich přežití ohroženo. Každodenně totiž ubývá bambusových porostů, a bambus je hlavním zdrojem potravy. Není proto divu, že WWF si zvolil v roce 1961 (rok založení této organizace) pandu za svůj symbol.

WWF vybudoval ve Wolongu v provincii S-čchuan zvláštní výzkumné středisko o rozloze 200 000 ha. Pandy zde žijí v klecích, nebo ve volné přírodě, kde se mohou pohybovat a uždibovat svou oblíbenou potravu – bambus. Panda velká jí spotřebuje až 20 kg za den. Ve svém doupěti vysoko v horských lesích Číny (v nadmořské výšce 1800 až 3500 m), vystlaném listím a bylinami, si panda pochutnává na své oblíbené pochoutce. Od spodního konce stonku po listy pozře vše, co bambus poskytuje. Metabolismus tohoto živočicha vyžaduje konzumaci potravy ve velkém objemu, který poskytuje energii potřebnou pro boj s chladem. Požírání potravy zabere pandě 16 hodin denně. K tomu má přizpůsobený šestý prst, který jí pomáhá cpát si bambusové výhonky do tlamy. Šestý prst je prodloužením zápěstních kůstek s jediným úkolem: strhávat bambusové výhonky a zbavovat je kůry.

Pandu je těžké zařadit do biologického systému. Číňané ji řadí do čeledi Da Xiaong Mao, což lze volně přeložit jako “medvědovité kočky”. Po řadě úvah a nových speciálních testech DNA se vědci nakonec rozhodli zařadit pandu do čeledi medvědovitých.

PŘIVÉST JE ZPĚT ŽIVÉ

Ačkoli se západní svět seznámil s pandou v roce 1867, první živou pandu přivezl do Evropy během první světové války ze S-čchuanu německý zoolog. Zvíře však zřejmě pro nedostatek potravy zemřelo. V polovině třicátých let přivezla z Číny živou pandu podnikavá Američanka Ruth Harknessová, autorka knihy The Lady and the Panda (Paní a panda – pozn. překl.). Mládě pojmenované Sun-Lin bylo vystavováno v Brookfield Zoo v Chicagu a způsobilo “pando-mánii”. Pandy se objevovaly na plavkách a na dětském nábytku. Byl vynalezen panda koktejl, tvořený stejným dílem jablečné a švestkové pálenky, ginu a pomerančové šťávy. Mediální hvězda Sun-Lin přežila v brookfieldské zoo pouze šestnáct měsíců. Nová vláda Číny však začala uplatňovat přísnější kontrolu vývozu pand a od roku 1946 se uplatňuje oficiální ochrana pandy jako ohroženého zvířecího druhu.

SAMOTÁŘI

Nyní je v různých čínských zoologických zahradách chována asi stovka pand. To umožňuje nahlédnout do jejich chování a fyziologie, ačkoli přirozené chování zvířat držených v zajetí se mění. Největší populace pandy v zajetí je chována v zoologické zahradě v Chengdu, kde mají asi tucet pand v klecích ústících do rozlehlého výběhu. Občas mezi nimi dochází ke sporům nebo do sebe navzájem strkají při krmení. Jinak se však pohybují jako by byly samy a nejeví žádnou snahu po sblížení. Tato osamělost dokonce i ve skupině odráží hluboce zakořeněnou povahu pandy.

Změny v životním stylu pandy vyvolané zajetím jsou samy o sobě velmi zajímavé. Pandy nepřirozeně oddělené nebo naopak spárované s nevhodným partnerem jsou bojovnější a méně sexuálně aktivní. Pokud opustí denní režim, který zachovávají ve volné přírodě ve prospěch režimu určovaného dobou jejich krmení, jsou méně aktivní vůbec.

Mají-li v zoologické zahradě širší výběr potravy, konzumují pandy úžasně široký sortiment: milují med, pozřou pečené kuře, čokoládu, a dokonce i železnou misku.

POTÍŽE S ROZMNOŽOVÁNÍM

Pandy se v zoo mimo Čínu jen zřídka dožívají více než čtrnácti let, zatímco ve volné přírodě je doloženo stáří kolem dvaceti šesti let. Vědci i veřejnost věnují obzvláštní pozornost tomu, jak pandy v zajetí rodí a starají se o mláďata. Vychování životaschopné populace rozmnožováním pand v zajetí je dlouhodobou nadějí a usilovně sledovaným cílem. Páření v zoologických zahradách je doprovázeno komplikacemi, které se v přírodě patrně nevyskytují. Protože vhodné páry jsou v zoologických zahradách vzácností, jen málo samic zabřezne napoprvé, kdy jsou toho fyziologicky schopné. Mnozí samci nejeví o páření zájem. Když samice porodí dvojčata (samice v šanghajské zoo jednou porodila trojčata), nejeví o druhé mládě žádný zájem, což se ve volné přírodě nestává. V zajetí může ignorovat i obě narozená mláďata. Jedna panda v kleci dokonce mládě sežrala.

Nejsledovanějším a nejzajímavějším chováním pandy je pro vědce úspěšný porod a výchova mláďat. V zoo byly pozorovány březí pandí samice, které jako by ze slámy připravovaly hnízdo. Před blížícím se porodem panda přestává přijímat potravu či pít. Často se přikrčí jako při kálení, než se nakonec posadí, opřená o zeď, aby porodila. Když se objeví hlavička mláděte, matka je může tlamou vytáhnout a přední packou hned přitisknout na prsa. Mnohé z interakcí mezi matkou a medvídětem, např. dotýkání se čumákem, škádlení packami, olizování mláděte matkou, nebo pojídání jeho exkrementů, to vše je známo téměř výhradně z pozorování pand v zajetí. Ovšem pro většinu zoologických zahrad a jejich zoologů jsou pokusy o rozmnožení pand a jejich následné sledování s mládětem jenom nesplnitelným snem.

Od roku 1963, kdy byla v Číně panda poprvé rozmnožena v zajetí, se v čínských zoologických zahradách narodilo 90 mláďat, z nichž se však jen 37 dožilo věku šesti měsíců. První panda narozená v zajetí v roce 1963 v pekingské zoo byla Ming-Ming. Také první panda Yuan-Jing počatá umělým oplodněním se narodila v pekingské zoo v roce 1982.

K podpoře rozmnožování pandy chované v zajetí však zbývá ještě mnohé učinit, a to jak v samotné Číně, tak i mimo ni. Výzkumné středisko zřízené v rezervaci Wolong pro ochranu pandy velké a jejího ekosystému dává velkou naději. Ovšem výzkumná část střediska má nedostatečný počet pracovníků a je špatně vybavená. Středisko pro rozmnožování zatím pomohlo na svět pouze jednomu mláděti, které zemřelo krátce po narození.

PANDA STÁLE V OHROŽENÍ

V současné době rozmnožování pandy v zajetí neslibuje naději na posílení zmenšující se populace. Sedmdesát procent samic chovaných v zajetí v Číně se nikdy nedostalo do říje a téměř všichni samci se odmítli pářit. V mezinárodním měřítku nejsou tato čísla o mnoho lepší, přičemž vlastní počet pand je mnohem nižší. Hlavními příčinami více než 40% úbytku stavů pandy za poslední dvě desetiletí je jednak odumírání bambusového lesa a také pronikání člověka do prostoru, který panda obývá. Americký biolog Michael Soule, odborník na populační biologii, odhaduje, že pro dlouhodobé přežití dané pandí komunity je potřebná populace nejméně 100 jedinců. Smutnou pravdou je, že v současné době tuto normu splňují pouze dvě nebo tři komunity pandy, všechny ostatní jsou mnohem menší.

Expedice Karakorum Himalaya odstartovala koncem května loňského roku. Cílem expedice byl rafting na řece Indus a prvosjezdy vysokohorských řek v horách Pákistánu. Expedici podnikli členové Georgia Raft Clubu.

VE VLNÁCH GILGITU

Již několik desítek kilometrů jedeme po nejvýše položené silnici na světě – Karákóram Highway (KKH). Večer nás zastihuje už v Gilgitu.

Hned po ránu se jdeme podívat kousek proti proudu Gilgitu, abychom vyjeli konečně na vodu. Nafukujeme člun, přivazujeme lana, pytlíky, karabiny a všemožně se připravujeme na vodu. S raftem na střeše jedeme 15 km proti proudu Gilgitu. Sledujeme řeku, na první pohled není vidět extrémní obtížnost. Na místě se jdeme podívat na peřej obtížnosti WW6.

Masy vody valící se korytem v sobě skrývají netušené nebezpečí.

Z dálky tak nevypadá, ale bližší průzkum je… Průtok řeky je velký a vlny ze silnice nejsou skoro vidět. Sedáme do lodě. Proud vody je opravdu silný a manévrovat ve vlnách dá hodně práce. Míjíme obrovskou peřej, kde vlny dosahují čtyř až pěti metrů. Není snadné udržet člun v přímém směru a Jirka má na kormidle plné ruce práce. Rochy s Martinem dostávají přívaly vody přímo do obličeje. Ač to ze silnice nevypadalo, je Gilgit v každém případě masa vody valící se korytem rychlostí asi 30 km/hod. Každá žumpa v sobě skrývá netušené zlo.

PRVOSJEZD NA ŘECE KAR-GHA

Další den je pojat ve vodním duchu. Klukům se podařilo trhnout dno o šutr a estráda na raftu pro dnešek skončila. Beru s sebou kajak. Pokud by se vše podařilo, měl bych prvosjezd na kajaku – řeku Kar-gha. Chvíli se rozdýchávám, pár průměrných vět do kamery, a táhnu kajak k mostu. Chvíli to trvá, protože musím spustit kajak přes asi třímetrovou zeď, ale jinak vše probíhá v pohodě. Ještě najít to správné místo k nasednutí. Přemýšlím, do čeho se pouštím a jestli na to vůbec mám. Je ve mně malinká dušička. Odrážím se pádlem od kamenů a vrhám se do prvních vln. Trochu to oplachuje, ale jinak se kajak drží slušně. Je to docela fofr. Než jsem se stačil rozkoukat, projíždím kolem Jirky. Stojí s kluky připraven s házecími pytlíky, aby v případě problému zasáhl.

Zastavuji ve vracáku a trochu odpočívám. Mlží se mi brýle a skoro nic nevidím, proud mě pozadu táhne dál. Otáčím loď a snažím se zabrat, co to jde, abych nezůstal v žádné žumpě. Hází to fakt pěkně. Občas cítím šutr pod zadkem a hned nato mě zalévá vlna od hlavy až k patě. Je to super, nádhera, ten nejkrásnější pocit pro vodáka. Vřítil jsem se do zatáčky a hledám průchodnou cestu, abych prokličkoval mezi balvany. Po levé straně se zdá, že bude nejlepší průjezd. Vjíždím do válce, a ještě než mě zaplavují dvě mohutné vlny, stačím si všimnout jedenapůlmetrové žumpy, za kterou následuje asi dvoumetrová vlna. O vlásek jsem je minul. Zhluboka vydechuji a zalévá mě příjemný pocit, když před sebou vidím posledních sto metrů k soutoku s Gilgitem. Přeskakuji posledních pár balvanů a po Gilgitu se v závěrečném půl kilometru nechávám houpat na vlnách. U břehu mě zdraví spousta dětí a perou se o to, kdo ponese pádlo a kdo loď.

NA KAJAKU DIVOKÝMI PEŘEJEMI BAUMA LUNGMA

Chystáme prvosjezd řeky Bauma Lungma u vesnice Shigar, východně od Skardú v oblasti nazývané Malý Tibet. Jdeme proti proudu Indu, momentálně spíše potoka než řeky. Úsek vypadá velice zajímavě. Víceméně technicky náročná voda. Podél přicházíme k úseku, kde řeka protéká mezi balvany. Odtud bychom mohli jet. Až se zvedne voda, bude to super.

Odpoledne je však vody stále málo, takže je rozhodnuto, že prvosjezd pojedu pouze já na kajaku a ostatní mě budou jistit ze břehu. Raft se do tak úzkého koryta nevejde. Lezu do kajaku a na silnici už sedí půlka vesnice. Čekají, co bude. Jedu! Mám trochu strach, je tu hodně kamenů, válců a do zatáček není vidět.

Zastavuji přes kameny ve vracáku, kde mě Michal okamžitě chytá za špičku. Mám otlučený zadek a vůbec ne náladu jet dál. Kluci dávají pokyn, abych pokračoval, a Jirka mi ukazuje ze břehu nájezd do další zatáčky. Peřeje nejsou zase tak velké, ale prokličkovat mezi kameny, abych to někde neotočil, dá hodně práce.

Snažím se opět zastavit ve vracáku, ale nejbližší kámen mě otáčí o 180o a pozadu mě voda tlačí do dalších peřejí. Žumpa, válec, otáčím kajak po proudu a na druhý pokus se dostávám ke břehu, kde už mě chytá Rochy a vytahuje na břeh. O padesát metrů dál je průrva, kam bych se s lodí nevešel. Přenášíme kajak o kus níže a opět nasedám. Sjíždím z kamenného břehu a zaplavuje mě první vlna. Pádlo klouže v ruce a proud mě otáčí okolo kamene opět pozadu. Rovnám špičku po proudu a dostávám další ránu zespodu. Konečně most. V prvním vracáku za mostem se chystám zastavit, ale proud mě tlačí dál. Je to fofr. Míjím i druhé příhodné místo a až u třetího kamene se mi povedlo zastavit. Dokázal jsem to. Je to super. Mám prvosjezd řeky Bauma Lungma, i když je to jen několikakilometrový úsek.

INDUS – ZABIJÁK

Asi padesát kilometrů před Gilgitem prohlížíme ze silnice Indus v délce asi 5 km. Vcelku klidný, bez nějakých zrádností, poměrně slušný přístup k řece a v nejbližší vesnici i dobré přistání. Kluci berou člun, já kajak a sestupujeme k řece.

Stojíme u obrovského vracáku, kde pulzující voda tlačí vlny ke břehu. Připadáme si jako u moře při přílivu. Ve vracáku se tvoří víry a voda vyvěrající odněkud zespodu vytváří obrovské “karfioly”. Mám strach, ale snažím se uklidnit pomyšlením na to, že se nemůžu nikde otlouct. Všude je jen obrovská masa vody, a pokud neudělám žádnou chybu, měl bych to zvládnout. Kluci právě odrazili a ze všech sil se snaží dostat z vracáku doprostřed řeky. Mizí za skálou. Teď je to na mně, buď, a nebo. Kontroluji znovu už tak desetkrát zkontrolovanou vestu a přilbu a čekám na příchozí vlnu, která mě má zvednout ze břehu a spláchnout do řeky. Jedu!

Jeden z menších vírů mě otáčí dvakrát kolem osy. Zabírám ze všech sil a voda mě táhne do proudnice. Nechci až doprostřed, to je šílenost. Proud je však silnější a o pět vteřin později jsem za to vděčný. Vyhýbám se kusu skály, pod níž je obrovský válec. Mám v hlavě chaos. Z každé strany vlny, přes něž není vidět, a kluky v raftu před sebou taky nevidím. Srdce mi buší strachem a zároveň nadšením.

Z pravé strany se valí asi třímetrová vlna. Zvrchu se začíná lámat, a tak čekám pořádnou sprchu. Nic. Další vlna mě zvedá asi o tři a půl metru a po ní sjíždím jako na surfu. Jen zázrakem míjím kus spíše skály než kamene. Další vlna. Dostávám řádnou sprchu, ale držím se. Stále musím náklony nastavovat kajak proti příchozím masám vody a točit loď tak, abych k nim nebyl bokem. Koukám přes mokré brýle a nevěřím tomu, že jsme to ze břehu neviděli. Třímetrová vlna mě zvedá, aby v příštím okamžiku poslala kajak opět do hlubin, skoro pod úroveň hladiny řeky. Čelím bočním vlnám, které mě opět vrací doprostřed řeky, v tom se opravdu nedá pádlovat. Vlny jsou obrovské a táhlé, rychlost vody je okolo 40 km/hod. Neplatí tady žádná pravidla, prostě: ukaž, co umíš. Než jsem se stačil rozkoukat z přívalu předchozí vlny, sloup vody se valí na mě. Vlna měří asi pět metrů. Jen pevně doufám, že se nezabalí, protože jinak budou moje ostatky chytat až v Gilgitu.

Vlna mě zvedá vysoko nad hladinu řeky. Konečně vidím kluky asi 200 metrů před sebou. Je to šok. Raft obrácený dnem vzhůru. Někdo sedí na dně, někdo plave, ale ostatní nejsou vidět. Kde je zbytek? Padesát metrů přede mnou sedí Tomáš a křečovitě se drží kamene vyčnívajícího jen kousek nad hladinu. Poměrně rychle se mi povedlo i přes velmi silný proud dostat do vracáku a vedle Tomáše jsem kajak zapíchl do břehu. Nemá už sílu přeplavat. Asi šestimetrová vlna jim najednou vystřelila u špičky raftu a lobovala je pozadu do vody. Neví ani, jestli jsou všichni.

V zatáčce vzdálené něco přes půl kilometru je raft a u něj dva lidi, tak doufám, že ostatní jsou tam taky. Tomášovi házím pádlo přivázané ke šňůře, ale i tak je krátké a Tomáš je nucen skočit do vody a chytit se. Je venku a já lezu zpět do kajaku.

Je ve mně malá dušička, jenže nic jiného mi nezbývá. Po skále s kajakem to nelze. Sjíždím přes pár menších vln k raftu. Peru to do vracáku, jehož víry mě nechtějí pustit ke břehu a cloumají se mnou jako se sirkou. Chytám se konečně raftu jako tonoucí záchranného člunu. Jirka sedí napůl ve vodě, napůl na břehu a lapá po dechu. Mišu je na tom o trochu líp, ale vypadá taky hrozně. Konečně je vidím. Jsme všichni, a to je hlavní.

K utonutí scházelo velmi málo. Po převrácení člunu se Rochymu a Martinovi K. nepodařilo chytit a byli nuceni plavat, jak se dá. Byl to boj o život. Martinovi S. se povedlo vylézt na převrácený raft, ale sílu na otočení zpět už neměl. Jirka se držel kus cesty lodě a teprve na druhý pokus se Martinovi podařilo vytáhnout ho ven. Mišu zůstal hodnou chvíli pod raftem, zamotán do lana. Na chvíli se mu povedlo vyplavat, ale vzápětí se dostal opět do jednoho z lan přivázaných na špici a to ho táhlo za člunem při pokusu dostat se na břeh. Tomáš po vypadnutí plaval pár vteřin před raftem, než ho sebrala další vlna. Raft zatím nabral rychlost a on se po vynoření už nestačil chytit. Jediná myšlenka byla dostat se na břeh. Po obrovském úsilí se konečně zachytil vyčnívajícího kamene, kde jsem ho našel. Jirka s Martinem se snažili ze všech sil dostat ke břehu, aby je řeka nenatáhla do obrovského průšvihu o 200 metrů dál. Plaváním byli vyčerpáni natolik, že po přistání ve vracáku nebyli schopni slova.

Nejhorších osm set metrů v životě. Odjíždíme s velkým respektem z Indu se ztrátou dvou pádel a vaku.
PODĚKOVÁNÍ SPONZORŮM:
Děkujeme firmě Gumotex a. s. – výrobci nafukovacích lodí za nafukovací raft PULSAR, na němž jsme jako první sjeli Kar-ghu a část (byť malou) horního Indu. Je třeba podotknout, že Pulsar měl u místních profesionálů velký úspěch.
Děkujeme firmě ŽELEZNÝ za prvotřídní kajak BERT, který jako první brázdil vody Kar-ghy, Bauma Lungmy a horního Indu.
Dále firmě Gemma za lodní vaky, firmě Profiplast za pádla, firmě KOALA za vodácké bundy, které jsme nejednou ocenili, a hlavně SVAZU VODÁKŮ ČESKÉ REPUBLIKY za poskytnutou záštitu a za všechno, co pro český rafting dělá.

Je to jasné – obyčejný seskok s padákem prostě není ono. Ani volný pád normálního adrenalinového šílence nerozhodí. Jsou lidé, kterým prostě nestačí padat vzduchem v “banánové poloze”. Ve volném pádu je potřeba se bavit, pokud možno hodně efektně a nebezpečně.

Začalo to někdy na počátku osmdesátých let v Kalifornii. Tenkrát tam zkoušeli skákat stylem, který připomínal spíš ležícího trosečníka na prkně než moderní a atraktivní disciplínu. Skákalo se s deskou z pěnového polystyrenu v rukou. Teprve po sedmi letech se na prkno postavil první blázen, pro změnu to byl Francouz – Joel Cruciani.

Prkna pro skysurfing vypadají podobně jako snowboardy,

Skysurfing se skáče ve dvou. Druhým ko- legou v týmu je kameraman a fotograf, který má kameru připevněnou na přilbě.

ale jsou pochopitelně odlišná – jak vlastnostmi, tak velikostí. Mají také složitý systém lanek vázání. Pokud se věci vymknou kontrole, rychlé škubnutí za kabel, který vede k boku skysurfaře, musí uvolnit prkno z nohou a otevřít mu vlastní malý padák. Zkušení mazáci ovšem přistávají s prknem na nohou – před dopadem na zem plachtí.

Skysurfaři prorazili na obrazovky televizí. Po několika “X hrách”, kdy se skákalo se vším možným, byly v září 1997 uspořádány historicky první World Air Games v Turecku.

Tento velmi atraktivní sport nabírá na popularitě. Pro příklad se podívejme do Ameriky, do Parašutistického centra v Perris Valley. Město je domovem první školy skysurfingu na světě. Můžete si tam (pokud máte nejméně 100 seskoků a 100 USD na první dvě hodiny tréninku) půjčit prkno a skočit. Následující seskoky stojí každý už jenom 20 USD, při nichž jsou zdarma a příležitostně poskytovány instrukce. Každý týden tam provede asi dvě stě žáčků kolem 1500 seskoků. Jejich instruktoři skáčou kolem šesti seskoků za den, čtyři až pět dnů v týdnu, 52 týdnů v roce.

Ale dnes už máme instruktora skysurfingu i v Čechách. Honza Wantula z prostějovské Dukly skáče s prknem už pár let a myslí to smrtelně vážně. Skáče všude, kde se něco děje – nedávno měl exhibici na paramistrovství republiky. Profesionální skysurfaři – to jsou lidé, které za skákání s prknem někdo platí – skáčou s týmovým kolegou, jenž má na hlavě připevněnou kameru, aby natočil celý seskok zblízka. Akrobatické kousky jsou různé: od rotace zvané helikoptéra (surfař je hlavou dolů, ruce připažené, nohy natažené, prkno se točí jako vrtule) až po rotaci v sedu (surfař sedí na konci prkna a rotuje dokola). Na soutěžích potom rozhodčí sledují natočené video a hodnotí výkon podle stupně obtížnosti, přesnosti provedení akrobatických prvků a jasnosti figur. Čím fantastičtější akrobacie, tím lépe.

Na Madagaskaru žijí tři endemické druhy pravých hroznýšů. Z toho dva druhy rodu Acrantophis. Jsou příbuzní americkým hroznýšům a podobají se jihoamerickým hroznýšům královským. Jsou to velcí, pomalí, převážně zemní hadi. Mláďata však loví potravu i v korunách stromů. Kořist dusí, jako všichni hroznýši, ve smyčkách těla. Člověku nejsou nebezpeční. Samice dospívá ve 4-5 letech, samec ve 3-4 letech. Rodí živá mláďata. Je známa reprodukce ještě ve věku 25 let. Od roku 1997 se daří odchov i v ČR. I když na záchraně unikátní flóry a fauny Madagaskaru pracuje řada vědců a organizací, výsledky nejsou zatím uspokojivé a devastace pokračuje. Účinné ochraně stojí v cestě chudoba a nevědomost místních obyvatel.

Acrantophis dumerili Hroznýš dumerilův

Rozšíření:
jihozápadní a západní Madagaskar

Velikost:
maximálně 3 m

Biotop:
žije v oblastech suchých lesů

Biologie:
ve dne se ukrývá v norách savců v dutinách stromů, nebo v hromadách listí

Potrava:
ptáci, menší savci

Stav v přírodě:
není znám, ale klesá

Stav v péči člověka:
pouze 208 hroznýšů Dumerilových uvádí 43 světových ZOO, pět ZOO udává odchov 38 mláďat; pravděpodobně častější jsou odchovy u soukromých chovatelů

Příčiny ohrožení:
velkoplošná devastace biotopu, lov pro maso, kůži a ilegální vývoz

Stupeň ohrožení:
VU – zranitelný

Bitvy, dobývání ostrovů, vyvražďování obyvatel, porušování smluv, střídání bílých pánů… Peníze, zlato a zase peníze… Čím si vlastně Moluky zasloužily takovou pozornost? Bezpochyby touhou Evropanů po exotickém koření.

ZA LÁKAVOU VŮNÍ…

Evropa tušila jejich existenci dlouho, ale marně pátrala po tom, kde leží. A tak se právě ony, bájné ostrovy koření, staly v 15. a 16. století jednou z příčin nebezpečných objevných plaveb portugalských a španělských galér. Nelákala však jen samotná exotika koření, ale hlavně možnost vyvážit ho zlatem. Koření tenkrát nesloužilo jen k dochucování jídla. Muškát pomáhal lépe uchovávat maso, žvýkání hřebíčku osvěžovalo dech. A oba měly všestranné, až magické léčebné použití.

Arabské, indické a čínské obchodníky na Molukách rychle vystřídali jiní páni a vojáci. Po Portugalcích přišli Španělé, roku 1519 přistála na Molukách na své cestě kolem světa Magalhãesova flotila, pak Angličané a nakonec, na víc než 300 let, Holanďané. Ti upevnili své panství, když expedice pod záštitou dravé Východoindické společnosti vedená Janem P. Coenem v roce 1618 vybila během pár týdnů většinu z patnácti tisíc obyvatel Bandských ostrovů. Původní porosty padly na severu za oběť hřebíčkovci vonnému (Caryophyllus aromaticus) a daleko na jihovýchodě dnešní Indonésie, na Bandách, muškátovníku pravému, (Myristica Fragrans). Když však v roce 1950 z Moluk holandští kolonizátoři definitivně odešli, muškátovník i hřebíčkovec už rostly po celém světě. A dnes Indonésie hřebíček dokonce dováží! Všechnu vlastní produkci spotřebuje do oblíbených hřebíčkových cigaret, kretků, kterých se v zemi vykouří na sto milionů kusů denně. Zato muškátovník zůstává zdrojem obživy – za kilogram sušeného oříšku dostávali ostrované po loňské sklizni asi tři a půl amerického dolaru, za sušený muškátový květ sedm dolarů.

PĚT MANŽELEK POD JEDNOU STŘECHOU…

I když je Indonésie čtvrtým nejlidnatějším státem světa, na Molukách hustota obyvatel velká není. Vnitrozemí některých ostrovů je skoro liduprázdné, a proto Molučané s klidem ignorují vládní program kontroly porodnosti. Šest až deset dětí je na Molukách běžný průměr. Spali jsme v hotýlku jednašedesátileté kulaťoučké “mamá”, která měla dětí šestnáct. A na výlet nás vezl Ali, jehož bratr si podle muslimského práva pořídil hned pět žen. A dětí? “To se nedá ani spočítat,” řekl nám Ali.

Indonésané jsou sice hodně tolerantní, ale pět manželek pod jednou palmovou střechou? Co když se na muže domluví? “To by měl pak doma pěkné peklo. Naštěstí mu může pomoci černá magie, stačí jen trochu zapůsobit, a ženy jsou hned jako holubičky,” směje se pětatřicetiletá Rosmiati z Ternate. “Ale předmanželský sex je tu pro ženu nemyslitelný. Jsem rozvedená a s přítelem se musím scházet na hodně vzdáleném ostrově, kde mě nikdo nezná. Pokud se ovšem někdo ožení třeba v deseti letech – žádný problém. Vždyť i mě maminka měla ve dvanácti.”

JSI TAK KRÁSNĚ BÍLÁ…

Ostrůvky Ternate a Tidore leží od sebe jen patnáct minut plavby po klidném moři a přímo svádějí ke srovnání. Ternate má plochu přibližně 40 km², Tidore 50 km² a na obou je jen jediná okružní silnice. Na prvním je sopka Gamalama vysoká 1720 metrů, na druhém Kiematubu 1739 metrů. Na ostrovech kdysi žili mocní sultánové obchodující s hřebíčkem a uzavírající přátelské smlouvy s nepřáteli toho druhého. Na Ternate prý roste nejstarší – čtyřsetletý – hřebíčkovec na světě, dávající při dobré úrodě až 600 kilogramů koření.

Už dávno tu neplatí, že sehnat loď je problém. Sotva se objeví běloch, vyřítí se nezletilí nadháněči. V přepočtu za 25 korun vyrážíme sami dva v lodi pro deset a za dvacet minut přistáváme u sousedního Tidore. Jako by někdo mávl proutkem. Vlastně jen pláž a dřevěné molo – to je zdejší přístav. Tři čtvrtě hodiny vzdálené město Sia Siu bylo nedávno uměle rozšířeno. Ulice jsou tu široké, tiché a lemované trávníky. Rozdílu odpovídá i ubytování.

Na stěnách obývacího pokoje visí portrét majitele s bývalým prezidentem Suhartem, předávajícím vyznamenání. Majitelův prapředek, sultán Nuku, patřil prý k předním bojovníkům proti Nizozemcům a potomek v sobě sultánskou krev nezapře. Všechny obyvatele ostrova bere jako svoje děti: “Počkej, zastav se, tady fotograf tě chce do knížky a tu bílou barvu si s obličeje nestírej!” Po celé Indonésii si venkovanky natírají obličej směsí rozdrcených minerálů, stromových výtažků, rýžové mouky či bylinek, aby je nátěr chránil před sluncem a zároveň bělil. “Ty se máš, jsi tak krásně bílá,” – takový povzdech jsem v Indonésii slyšela několikrát. Nátěr trošinku pomáhá, ale ženy pod ním vypadají jako dokonalá strašidla. Asi to vědí, protože se v této “masce” fotografují strašně nerady.

Ale se sultánem nic není problém. Strašidlo se natočilo tak, aby na něj svítilo sluníčko, a dokonce lovci jdoucí do pralesa na prase se ukázněně seřadili. Pak je něco vyrušilo a s pokřikem se vrhli do stráně. Na dvoumetrových bambusových kopích s kovovou špicí se však zmítaly jen dvě veliké ještěrky. Prý jedovaté.

VZPOMÍNKY NA VÁLKU

Skoro nic nesvědčí o tom, že nejsevernější ostrov Moluk Morotai byl ke konci druhé světové války na pár týdnů v centru světové pozornosti. Vždyť odtud americký generál MacArthur řídil na podzim 1944 invazi proti Japoncům na Filipínách. Příroda zničená válkou se vzpamatovala rychle. Mola jsou rozvalená, pontony si dávno vzalo moře a zpracovalo je po svém. Jen pár turistických podivínů a vzpomínkové návštěvy veteránů probouzejí hlavní ostrovní vesnici Darubu. Však právě váleční veteráni jednoho dne hluboko v džungli objevili sklad, po 28 let věrně hlídaný japonským vojákem Nakamurou, který netušil, že válka skončila. Přežil útok Američanů, dokázal přežít v džungli, ale návrat do civilizace nepřežil. Zemřel tři roky poté, co ho našli.

Vesničané zpracovali válečné zbytky po svém: z vyprošťovacích pásů postavili ploty a nalezené identifikační štítky US army nosí na krku místo amuletů. Ovšem hlavní část válečného materiálu skončila jako šrot v jávských ocelárnách.

Molucká letiště jsou sice zachovalá, ale ne vždy využívaná. Někde se dá totiž přistávat jen za dobrého počasí. Například letiště na ostrově Naira přijímá jen od sedmi do deseti ráno. Později už přistání brání vzdušné víry mezi mořem a blízkou sopkou. Snad nejzajímavější letiště má Morotai. Na jedné z jeho ranvejí každou sobotu přistává velký vojenský letoun Herkules. Chodíme letištním parkem se sochami a snažíme se někoho přivolat. Objeví se indonéský voják s tváří v holicí pěně: “Jestli chcete letět, dojděte si na velvyslanectví. Snad byste mohli Herkulesem, ostatní lety jsou zrušené. Tohle všechno jsem dělal sám,” svěřuje se. “I ty pomalované letecké bomby, sochy z kulometů a tankových pásů. A podívejte se na letištní plochu. Padesát let stará – a ta kvalita!”

KŘESŤANSKÁ NEDĚLE

Nedaleko hlavního města Tobelo na ostrově Halmahera jsme se podívali do “továrny na banány”. Už tři kilometry před ní začínají udržované plantáže. Trsy banánů chrání před zvířaty modré plastikové pytle. Majitel továrny je Brazilec, ředitel Filipínec a indonéští dělníci berou půl dolaru na den. Sazenice pocházejí z Kostariky a Filipín, přestože v Indonésii roste mnoho druhů banánů. Pro dlouhou dopravu jsou prý ale nevhodné. Na místním trhu jsem napočítala dvacet odrůd! Banány se dezinfikují, konzervují ve velkých bazénech a balí do krabic. Na loď se vejde sto tisíc krabic – 1600 tun banánů – a vzhledem k počasí se tahle dávka naloží a zabalí za tři až pět dní.

Vracíme se do Tobela, kde jsme si objednali loď na ostrov Tagalaya. Jenže je neděle a křesťanská polovina města ji ctí. I kapitán dal před penězi přednost kostelu. Kormidlo převzal uctivý mladík, nastávající muslimský kněz. Jak se sluší, navštívili jsme náčelníka vesnice. Je mu čtyřiapadesát, nosí ustřižené džíny a zrovna prodělal záchvat malárie. Ve vesnici ji měl každý. Naštěstí se tu vyskytuje její méně vážná forma. Ale jsou místa, kde je malárie nejčastější příčinou úmrtí. Do kostela odešly také náčelníkova manželka i čtyři děti. Všech 480 obyvatel ostrova jsou křesťané a na rozdíl od muslimů mají povolený alkohol – jako v celé Indonésii i tady zastoupený palmovou kořalkou. Koštujeme a náčelník vypráví. “Každá rodina vlastní kus ostrova, kde suší kopru (kokosovou dužinu). Odvážím ji do města na trh a peníze rozdělím. Elektřina ani televize na ostrově nejsou, lidí ubývá, ale do města je zatím nic netáhne. Vloni jsme tu měli dvacet návštěvníků. A bělochů? Snad dva, tři.” Ptáme se na pláž Lelebatu, doporučovanou jako nejkrásnější k potápění. “To se ví, že je v moři spousta velkých žraloků,” usmívají se místní. Na oplátku vyzvídají: “Na co máte tuhle trubičku?” S překvapením zjišťujeme, že neznají šnorchl.

TAJEMSTVÍ PEREL

Na dalším ostrůvku Bobale ho však znají velmi dobře. Před dvaceti lety tu japonská firma sbírala pravé perly a většina zdejších mužů pro ni pracovala. Bobale Japoncům vydělávalo velké peníze, ale po patnácti letech se naleziště vyčerpala. Japonci se přesunuli jinam a na ostrově zůstal jen Sami, který se dál živí organizováním sběru perel. Bohužel, vidět domorodé potápěče při práci se nám nepodařilo. Víme jen, že se do deseti až patnácti metrů potápějí s hadicí zásobovanou vzduchem z lodi. Z každé výpravy se prý vracejí tak s deseti lasturami perlorodek. Některé lastury skrývají 2-3 perly, jiné jsou prázdné. Problémem je ale kvalita. Při takových nálezech by se přece ostrov musel topit v penězích – vždyť přírodní, přirozeně rostlé perly jsou stále vzácnější! Na deset tisíc lastur však připadá jen jedna klenotnicky použitelná perla. Ostrované nám nabízejí náhražku – bílé a černé perly vyrobené z lastur. Někdy je vybrousí i moře a takové “perly” lze najít na plážích kolem Bobale. Perleť je stále žádaná a v Ambonu z ní zruční řemeslníci zhotovují zvláštní reliéfové obrazy. Proto se někteří vesničané živí pěstováním lastur na podvodních farmách u pláží, kde dorůstají do náležité velikosti. Když se jeden z nich potopil ke svému políčku, hned jsme vystartovali se šnorchlem za ním. Vynořil se s jednou lasturou, ale sotva nás uviděl, vylezl z vody a zmizel pod palmami…

KAM SE PODĚL OBŘÍ MOTÝL?

Na ostrově Bacan s 30 tisíci obyvateli jsme takovou vzácností, že se musíme jít ukázat i na místní policejní stanici. Část Molučanů nemá policii příliš v lásce. Zastupuje totiž indonéský stát, a Moluky se mezi lety 1945 až 1950 snažily získat samostatnost. Teď čekají. Prý až se podaří odtrhnout Irian Jayu nebo Timoru, pokusí se znovu. Kdo ví, jak dlouho bude tenhle skrytý odpor živý! Mladá generace je už zcela indonéská a středoškoláci musí dlouho přemýšlet, jak pozdravit v jazyce svého ostrova.

I na Bacanu se setkáváme s nepromyšlenými nákladnými stavbami silnic, které jen vyčerpávaly státní pokladnu. Zato stará dřevařská cesta napříč ostrovem se určitě vyplatila. Společnost vybudovala i obrovské betonové sklady pro vzácná dřeva. Teď se motorové pily zakusují do odlehlé části ostrova, kde má na březích vysoko položeného jezera žít bájný duhový motýl s průměrem křídel jeden a půl metru. Nikdo ho neviděl a už asi ani neuvidí. Za deset let původní vegetaci nahradí druhotný porost, stejný jako na ostatních indonéských ostrovech.

ZNOVU SE VRÁTIT…

Nejpříjemněji se bydlí nad vodou, nejen domorodcům, ale i turistům. Domorodý dům na severu ostrova Seram.

Zatímco jednotlivé ostrovy severních Moluk jsou dosažitelné snadno, doprava po jihovýchodních ostrovech, rozhozených v moři na sta kilometrů od sebe, je sice díky lodím Pelni spolehlivá, ale časově náročná. Lodě jezdí ve čtrnáctidenních cyklech, ale na některé vzdálenější ostrovy zajíždějí dokonce jen jednou za měsíc. Opouštíme rušné město a po vodě se necháváme dopravit na Seram. Tenhle ostrov je na Molukách největší. Jeho vnitrozemí dostojí pověsti divokého, obtížně průchozího ostrova. Šest hodin jede autobus chvíli po asfaltce, chvíli blátem hlubokým tak, že pasažéři musí pomáhat lanem. Ale severní pobřeží Seramu za tu příšernou cestu stojí. Na Molukách nejsou velká zvířata jako orangutani nebo tygři, zato ornitologové si tu přijdou na své. Jen na Seramu a několika malých přilehlých ostrovech žije překrásný lososově zbarvený molucký kakadu (Cacatus moluccensis). V Čechách je k mání za 45 tisíc, na Seramu za 250 korun. Papoušci bohužel i tady na svou popularitu doplácejí a jejich stav ve volné přírodě se neustále snižuje.

V jednom z nejodlehlejších parků Indonésie, v Manusele na Seramu, jsme zahlédli dokonce i kasuára. Bohužel byl na dva kusy. Tělo a uříznutá hlava ležely na dně kánoe, na které si domorodci z vnitrozemí vyjeli po řece Salawai obstarat zásoby. Životu v civilizaci se prozatím “přizpůsobili” především oblečením, ale “ještě před deseti lety by vám možná při nečekané návštěvě vesnice uřízli hlavu,” zcela vážně nám vypráví průvodce Ali.

Na ostrov Ai, jeden ze třinácti bandských ostrovů, jedeme pronajatou lodí s Australanem Paulem, jedním z autorů populárních průvodců Lonely Planet. Moc toho nenamluví, ale my se nedáme a vyzvídáme. Našel už místo, které by považoval za ráj na zemi? Prý ne, ale pokud ano, “nechal bych si ho pro sebe a nikdy bych o něm nepsal.” Asi má pravdu, ale přece: nepsat o fantastických korálových stěnách padajících z mělčiny kolmo do temně modré hloubky, až se suchozemec bojí odrazit od pevných skal, aby se nepropadl kamsi do neznáma?

Jak ráda bych se tam vrátila! Na ostrov, kde v jediné vesnici žije 1300 obyvatel, kde není ani jedna motorka, ani jediný kilometr silnice, jen pár malých generátorů a jenom čtyři televize. Ani pošta, ani telefon. Pouze ráno loď přetížená banány odrazí do Bondanairy, hlavního města souostroví. Ale i banány musí počkat, jsou-li vlny příliš velké. Chtěla bych se zas několik hodin vozit po dlouhé zátoce zarostlé mohutnými mangrovníky. Snad už bych se méně bála temné vody připomínající kulisy filmu o lidožravých krokodýlech. Znovu bych se podívala do vápencové jeskyně s krápníky a blankytně modrou vodou v podzemní řece. A na několik kilometrů dlouhé sněhově bílé pláži Ohoililir, za noci plné hvězd, bych ráda popíjela nevychlazené, a přesto vynikající pivo Bintang. Snad proto, že bintang znamená hvězda.

Bohužel, v současné době zhoršující se ekonomická situace a málo pracovních příležitostí pro absolventy středních škol vyústily v Ambonu a okolí k nepokojům mezi muslimy a křesťany (březen 1999). Je však dost pravděpodobné, že tyto akce podporují i přívrženci bývalého prezidenta Suharta, kteří mají zájem na destabilizaci země. Situaci v centru Moluk dělá složitější i to, že Moluky patřily díky koření k bohatší části Indonésie a po válce chtěly získat samostatnost. V rámci zajištění stability v této provincii podporovala indonéská vláda stěhování obyvatel z přelidněné a muslimské Jávy do této, poměrně málo osídlené oblasti. Nepokoje tak mohou odrážet i určitý napjatý vztah mezi vládními úředníky, vojáky a policií (často právě z Jávy, tedy muslimové a lidé finančně lépe zajištění) a chudšími, křesťanskými obyvateli. Snímky z demonstrací ukazují, že z 95 % se akcí účastní mladíci, tedy většinou lidé bez rodiny, dětí a často i bez zaměstnání. “Usazení” obyvatelé jak Moluk, tak i ostatní Indonésie jsou podobnými akcemi dost zděšení.

Pozn. redakce: V textu je kvůli skloňování používán počeštělý název Moluky. Indonésky se však souostroví nazývá Maluku.

MALUKU Rozlehlé souostroví na východě Indonésie. Oficiálně ho tvoří 1027 ostrovů, z nichž většina je neobydlená a velmi malá.
ROZLOHA: 851 000 km², z toho souší 85 000 km²
NEJVĚTŠÍ OSTROVY: Seram – 18 625 km², Halmahera – 18 000 km², Buru – 9000 km²
NEJVYŠŠÍ HORA: Binaija, 3055 m, ostrov Seram
ROZDĚLENÍ: Severní, Střední a Jihovýchodní Maluku
HLAVNÍ MĚSTO: Ambon na ostrově Ambon
POČET OBYVATEL: přes 2 miliony
NÁBOŽENSTVÍ: přibližně polovina muslimové, polovina křesťané (katolíci i protestanti)
TURISTIKA: Soustředěna na Bandách, které patří k nejznámějším místům pro potápění. Jinak je turistika v počátcích.
HLAVNÍ TURISTICKÁ SEZONA: říjen až začátek ledna
DOPRAVA: Po ostrovech busem, auty, lodí, případně letecky.
MĚNA: indonéská rupie, l USD = přibližně 10 000 rupií.
Dnešní anglický název Moluccas je odvozen od arabského Maluku – země králů. Původně souborně označoval jen Ternate, Tidore a další tři malé ostrovy s hřebíčkem. Odtud i současný český název Moluky.

V přízemí třetí budovy jsou pověšené fotografie lidí, tak, jak si je jejich věznitelé pro lepší evidenci fotografovali. Tisíce portrétů, z nichž se dívají hrůzou rozšířené oči. Často je na podobence vidět rameno dalšího vězně – při fotografování byli lidé nejen připoutáni k židli, ale také vždy dva k sobě zády. Jsou tu fotografie vyděšených matek s novorozeňaty, malých chlapců a děvčátek s rozbitými ústy či nateklými očními víčky, kmetů i mužů v plné síle. Spojuje je jedno – strach z blížící se smrti. Ta nakonec dostihla každého, kdo překročil práh věznice S-21 v Phnompenhu. Vězni byli buď umučeni přímo v kobkách vězení, nebo převáženi do vyhlazovacích či pracovních táborů. Na 17 000 těchto vězňů nalezlo smrt v táboře Choeung Ek, zřízeném necelých dvacet kilometrů od Phnompenhu.

NĚMÍ VYPOVÍDAJÍ

Bývalá střední škola a posléze neblaze proslulá věznice, která měla v první etapě “revoluce” na svědomí až 100 obětí denně, je dnes muzeem hrůzy. Areál věznice se nachází v klidné, odlehlé a trochu zemědělské části Phnompenhu. U vrat žebrají invalidé, nejrůznějšími způsoby zmrzačení. Málokdo z cizinců jim v návalu pohnutí a plíživého strachu dokáže nedat almužnu. Za dvojitou zdí s ostnatými dráty je ostatně vidět čtyři třípatrové budovy se zamřížovanými okny. Jako by to nestačilo, přes jakési ochozy je ještě natažena síť z ostnatého drátu. Před věznicí, tam, kde bývalo školní hřiště, stojí šibenice a čtrnáct bílých symbolických náhrobků. Ostatní oběti mučení odpočívají v masových hrobech.

Uvnitř jednoduchého muzea návštěvník chtě nechtě nahlíží do nejodpornějších zákoutí lidské mysli, která tuto mučírnu vymyslela a provozovala. Když vietnamská armáda počátkem roku 1979 věznici osvobodila, našla zde jen sedm živých lidí. Dalších čtrnáct vězňů bylo hrůzným způsobem umučeno ve chvíli, kdy vietnamská vojska vstoupila do města. Hroby těchto ubitých jsou na školním dvoře, v přízemí prvního křídla školy jsou fotografie pořízené ve chvíli, kdy byli nalezeni. Mnozí z nich připomínají jen červené uzlíky masa pohozené na železné posteli. Oči z některých fotografií se dodnes dívají na místo, kde jim čísi ruka zasadila poslední ránu. Na holou celu, železnou postel s pouty a zkrvavený polštář.

Cely pro výslechy tak, jak byly nalezeny při osvobození Phnompenhu. Chybí pouze mrtví, hrůzným způsobem umučení vězni. Jejich fotografie visí dodnes nad želez- nými postelemi, v nichž vydechli naposledy.

V těchto celách už stálo mnoho návštěvníků a mnoho z nich určitě mačkalo spouště svých fotoaparátů. Asi se ale nikomu nepodaří přenést do obrázku, vyvolaného daleko odtud, plíživou zákeřnost místa smrti. Mnohojazyčné cedule upozorňují, že tyto cely byly určeny k výslechům.

V přízemí druhé budovy jsou ponechány cely – samotky. Prostor je rozdělen cihlovými přepážkami na miniaturní tmavé kotce, jejichž jediným zařízením jsou železná pouta zapuštěná do betonové podlahy. Jak to vypadalo v horních patrech, se dozvídáme jen z malovaných obrazů. Lidé byli v hromadných celách připoutaní ke dvěma do země zapuštěným železným tyčím. Napříč celou místností leželi vězni těsně jeden vedle druhého.

Až v třetí budově hledíme do tváří těch, kteří tohle vše důvěrně znali. Fotografie obětí – vtírá se myšlenka, že mučitelé je pořídili se zvráceným smyslem pro budoucí dramaturgii muzea. V této galerii návštěvníci zpravidla už jenom šeptají. Je třeba ale ještě vidět výstavu mučících nástrojů a realistických obrazů znázorňujících jednotlivé způsoby trýznění. Vodou, žhavými kleštěmi, bitím čímkoli. Těžko se zapomíná na obraz zabíjení nemluvňat – vojáci si je házeli na bodáky nebo je drželi za nohy a umlátili o strom…

Posledním exponátem v domě násilí je proslulá mapa Kambodže poskládaná z lebek. Jezero Tonlé Sap a obě hlavní řeky mají barvu temně rudé krve.

MASOVÉ HROBY Z CHOEUNG EK

V roce 1988 byla vztyčena Memorial Stupa – pamětní stupa – na místě vyhlazovacího tábora. Přesně osm let potom, co byly otevřeny masové hroby. Exhumováno bylo tehdy 8985 lidí, ovšem ostatky některých odpočívají v horké půdě dodnes. Ze 129 hrobů bylo 43 ponecháno netknutých.

Malá stupa stojí za plotem z ostnatého drátu a z jejích několika pater se dívají prázdné oční důlky. Lebky, jichž je tu kolem 8000, jsou roztříděné podle věku a pohlaví, jedno “oddělení” patří Evropanům. Je to ale vlastně jedno, stejně je těžké si pod lebkou, která je vzadu roztříštěná, představit “dívku mezi 15-20 lety”. Pod lebkami leží haldy zaprášeného a potrhaného šatstva, jež bylo nalezeno v okolí hrobů. Lebky a květované šaty, kalhoty s utrženou kapsou, jeden sandál… Nic víc nezbylo.

V poledním slunci se matně leskne voda v dírách, odkud byly kostry vyzvednuty. Mezi masovými hroby se dnes pasou bílé krávy a jen díra v zemi a cedulka “Zde bylo nalezeno 100 těl bez hlavy” připomínají místo, kde bylo ubito 17 000 lidí.

ŽIVÉ PŘIPOMÍNKY SMRTI

Je květen roku 1998 a my pročítáme kambodžské noviny. Většinu stránek zabírají zprávy o masakru ve vietnamské vesnici – přičítá se Rudým Khmerům, zprávy o smrti Pol Pota s detailním popisem jeho pohřbu a hlavně články o stále činných hordách Rudých Khmerů, kteří mají základny na thajsko-kambodžských hranicích.

Náš dočasný přítel a průvodce Kim se o masakru a Khmerech nechce moc bavit. Tvrdí, že se jich (tedy dnešních Kambodžanů) tato věc vůbec netýká. “Já se Rudých Khmerů vůbec nebojím. Protože jsem Khmer. Oni jenom chtějí vyhnat Vietnamce,” říká bezelstně. Kimovi bude letos třicet. Dnes, o rok později, je už “pravověrných” Rudých Khmerů velice málo, spousta bojovníků přešla do regulérní kambodžské armády. Národ se usmiřuje, a tak naprostá většina tvůrců zvěrstev vlastně nedávných unikne trestu. Mnohým z těch, kteří zažili polpotovské tábory, to vadí, většina lidí si ale nepřeje nic jiného než mír. A odpuštění vnímají jako jedinou možnou cestu, jak předejít dalšímu násilí.

NEVÍDANÁ ROZMANITOST

Pás pobřeží, obepínající v délce statisíců kilometrů všechny kontinenty a ostrovy, je složen z mnoha odlišných typů. Ty jsou dány geologickým vývojem a charakterem podnebí. Linie pobřeží se stále mění a rychlost těchto změn je daleko větší než na jiných částech zemského povrchu. Mění se i poměr souše a moře. Na některých místech se pevnina zvedá a obnažují se místa, jež byla původně hluboko pod vodou, jinde přibývá díky přínosu sedimentů z vnitrozemí. V dalších oblastech naopak vítězí moře a pevná země mizí pod jeho hladinou.

Nejdynamičtější procesy a změny probíhají právě na těch okrajích kontinentů a ostrovů, které se zvedají. Toto zvedání je způsobeno tlaky a vzájemným posunem desek zemské kůry. Zvedání je na první pohled pomalé, pouhých několik milimetrů ročně, ale co je to rok v životě Země? Nejrychlejší a okem dobře viditelné jsou tyto procesy v případě vulkanických ostrovů. Při výbuchu sopky nebo při výlevu lávy může břeh přibýt za pár dnů i o několik metrů. Některé sopky také postupně “rostou” a jsou známy případy, kdy sopečný ostrov povstal ze dna moře během velmi krátké doby, jež se dá měřit na měsíce či týdny. Za rychlost, kterou se břehy zvedají, musí ovšem i pevnina platit moři daň. Na obnažené skály se jako dravci vrhají vlny a ukusují z nich menší i větší sousta. Tam, kde je obrušování, neboli abraze nejintenzivnější, vznikají strmé skalnaté srázy – klify – a nejrůznější bizarní útvary ve formě kamenných věží, sloupů, mostů, nožů a hradeb.

Jedno z nejzajímavějších pobřeží tohoto typu jsem měl možnost vidět na jihovýchodě Kuby. V těch místech ostrov vyrůstá přímo z téměř sedmikilometrové hlubiny Kajmanského příkopu a pod tlakem karibské desky se jeho východní část poměrně rychle zvedá. Zvedání je však nepravidelné a probíhá v cyklech, takže se na pobřeží vyvinula řada teras vysokých několik desítek metrů a širokých stovky metrů až několik kilometrů, připomínajících obří schody. Zvedání probíhá i v současnosti a vlny z otevřeného moře stále buší do skal a odlamují kousky z nejmladší terasy, která bude za několik desítek tisíc let vyzvednuta, a vznikne nový gigantický schod.

Pobřeží velkým tempem přibývá i v místech, kde nedochází k rychlým pohybům zemské kůry, ale naopak tam z pevniny přitékají velké řeky, které s sebou přinášejí písek, bahno a kal z mnohdy dalekého vnitrozemí. Většina veletoků tvoří při svém ústí do moře delty, ty jsou složitým systémem bočních koryt, ramen, lagun, ostrovů a valů. Hromadění materiálu z vnitrozemí bývá obrovské. Pro informaci několik čísel. Delta řeky Pád se prodlužuje ročně o 70 m, Mississippi o více než 100 m a delta kavkazského Tereku se prodlouží ročně o neuvěřitelných 495 m! Plocha delty Dunaje se zvětšuje průměrně o 0,81 km² za rok. Také rozsah velkých delt je obrovský – Mississippi má deltu o rozloze 95 000 km² a Ganga dokonce 150 000 km².

Tak pestré a členité prostředí, jaké se střídá na desítkách tisíc kilometrů pobřeží, bylo základem pro vznik obrovského množství forem života. Některé rostliny a hlavně živočichové jsou životně svázáni s mořským, nebo suchozemským prostředím a v tom druhém jsou jen příležitostnými hosty, ale u jiných se vyvinuly unikátní adaptace, ty jim dovolují vytvářet složité ekosystémy na rozhraní dvou světů. Často jsou tyto adaptace tak důmyslné a tak dokonale respektují zvláštnosti obojživelného prostředí, že se jejich nositelé nemohou jinde vyskytovat.

Foto: Jiří Melzer

SKÁLY A VLNY

Nejtvrdší pro život a nejnáročnější na speciální adaptace je pásmo v mezích mořského dmutí, tedy mezi přílivem a odlivem, a jeho bezprostřední okolí. Tato zóna se nazývá litorál. Je stále zmítaná příbojem, voda je několik metrů pod hladinou zčeřená a ve stálém pohybu a vlastní zóna dmutí je střídavě pod vodou a na souši.

Mořské dmutí, známější pod pojmy příliv a odliv, je unikátní přírodní jev, závislý na přitažlivosti Měsíce a Slunce. Příliv a odliv se periodicky opakuje dvakrát denně, přesně za 24 hodin a 50 minut, což je délka měsíčního dne. Maxima výšky hladiny jsou od sebe vzdálená 12 hodin a 25 minut, maxima od minim 6 hodin a 12 minut. Doba dmutí se tedy posouvá a vždy za 7 dní se odehrává ve stejnou denní dobu. Přitažlivost Slunce a Měsíce se navzájem ovlivňuje a jejich vliv se může znásobovat, nebo oslabovat. Při zesíleném vlivu vzniká takzvané skočné dmutí, při nejslabším vlivu hluché dmutí a to se opakuje dvakrát za měsíc. V ročním cyklu jsou nejsilnější dmutí během jara a podzimu, v létě a v zimě jsou naopak slabší. Je tedy zřejmé, že rostliny a živočichové obývající litorální zónu se musí vypořádat s těmito neobyčejně složitými a stále se měnícími podmínkami. Nejvýraznější jsou pohyby mořské hladiny na strmých skalnatých pobřežích.

Život těsně pod hladinou má své výhody i nevýhody. Voda je dokonale prokysličená, vlny a proudy se starají o stálý přísun potravy. Ale příboj má strašnou sílu. Udržet se a nebýt stržen a zničen je jeden ze základních úkolů pro ty, kteří chtějí v příbojové zóně přežít a prosperovat.

Proto se na skalách do hloubky několika metrů pod hladinou vytvořilo specifické společenstvo. Skalní podklad bývá hustě pokryt kobercem hnědých řas. Řasy nemají kořeny a jsou k podkladu přichyceny zvláštními příchytnými orgány a úpony, které je pevně přidržují ve vlnami zmítaném prostředí. Řasy doplňují drobní polypovci a vápnité rourky mnohoštětinatých červů. Porost řas je vlastně miniaturním lesem, v němž se skrývají drobní živočichové, kteří by na holé skále nepřežili. V řasách se ukrývají malé druhy korýšů, krabi a krevety nebo jejich mláďata, stejně tak jako malé druhy ryb – slizouni, hlaváči, ostronosové, carouni a další. Všechny tyto rybky, patřící do různých čeledí, jsou si svým způsobem podobné. Mají protáhlé, ze stran nebo svrchu zploštělé tělo s velkou hlavou, takže se mohou ukrýt do skulin a spár mezi kameny. Jejich zbarvení je složené z hnědožlutých a zelenavých pruhů a skvrn, podobných zbarvení a struktuře řas, a některé druhy mají navíc nad očima řasám podobné výrůstky.

V řasách žijí i některé druhy měkkýšů a hvězdic, z kamenných prohlubní ční nebezpečné ostny ježovek a klidnější partie skal bývají porostlé sasankami s dlouhými chapadly. Z měkkýšů se udrží jen ti s pevnými schránkami nebo druhy, které se dokážou zavrtat do kamene. K těm patří hlavně skulaři a sášně. Jejich schránky nejsou nijak zvlášť pevné, ale jejich okraje působí jako pilník. Střídavým pohybem lastur mlž pomalu obrušuje měkký vápenec a zavrtává se do podkladu až 30 cm hluboko. Pak už jen vystrčí dlouhý trubkovitý orgán, kterým nasává z ústí chodby vodu s potravou, aniž by byl ohrožován vlnami. Samozřejmě do té doby, než příboj spolu s unášeným pískem nahlodá skálu a ta se rozlomí.

Nad zónou, která je sice zmítána vlnami, ale stále ještě je trvale pod vodou, se nachází vlastní zóna dmutí. Zóna, jež se dvakrát denně ocitne na suchu a je často spalována sluncem, tak nepřátelským ke všem mořským tvorům, kteří se ocitli mimo svůj rodný živel. Přesto se tam usídlily nemnohé druhy živočichů. Ve spodní části zóny se lepkavými vlákny přichycují hrozny černých mušlí slávek a sláviček. Ty jsou schopné udržet v pevně sevřených lasturách vodu po dobu odlivu a život v obnažované zóně je pro ně dokonce výhodou. Protože žijí přisedle a nemohou se zavrtat do skály ani zahrabat do písku, jsou snadnou kořistí pro hvězdice, které se měkkýši živí. Ale hvězdice nemohou dlouho přežít bez vody a přijímat mimo ni potravu, takže jsou před nimi slávky aspoň větší část dne chráněné.

Vedle slávek jsou skály v zóně dmutí “porostlé” schránkami malých korýšů vilejšů a plžů přílipek a kuželnatek. Také tito živočichové, kteří bývají často více na suchu než ve vodě, si museli vyvinout zvláštní orgány, pomocí nichž uchovávají ve schránkách vodu. Ojedinělé druhy vilejšů žijí dokonce nad nejvyšší hranicí přílivu, kde mohou přijímat vláhu a potravu jen z mořské tříště. Ve spodní části zóny dmutí žijí i živočichové, kteří jsou jinak typickými obyvateli moře – mořské sasanky, například ve Středomoří hojná červená sasanka koňská. Otevírá se hlavně v noci, ale pokud se dostane přes den do stínu a omývají ji vlny, roztáhne svá oranžová chapadélka a nechá si do nich vlnami nahánět potravu.

Nad zónu dmutí už většina mořských živočichů nemá šanci vystoupit. Výjimkou jsou četné druhy krabů a raků poustevníků, které je možno vidět hlavně navečer, jak pobíhají po skalách a shánějí se po potravě. Řadu tropických druhů najdeme i několik kilometrů ve vnitrozemí. Do moře se tyto druhy stahují jen v době rozmnožování a na příhodná místa se často slézají po tisících.

Skály vypínající se nad mořem tam, kam už nedosáhne ani nejvyšší příliv a jen vodní tříšť je skrápí při bouřích, to už je pravá souš. Rostou tam již vyšší rostliny, i když i ty se musí vyrovnat s náročnými podmínkami na málo úživných skalách a se stálým přísunem slané vody. Rostliny jsou základem pro život suchozemského hmyzu a ten zase slouží jako potrava pro pavouky a ještěrky, které pobíhají často i po exponovaných místech přímo nad vodou.

Unikátním ještěrem je až půldruhametrový leguán mořský ze souostroví Galapágy. Je to jediný ještěr, jenž vyhledává potravu, především mořské řasy, na mořském dně. Mořští leguáni jsou dokonalí plavci a potápěči a jsou schopni vydržet v chladné vodě déle než kterýkoliv jiný suchozemský plaz. Na mořských březích žije ještě několik dalších druhů velkých leguánů i dalších ještěrů, ale žádný z nich se do moře dobrovolně nevrhá.

Skály jsou pak vítaným útočištěm pro mořské ptáky. Ptačími králi pobřeží jsou rackové, rybáci a albatrosi, kteří ovládli tři zcela odlišná prostředí. Jako skvělí letci si podmanili vzdušný prostor, v moři obratně loví potravu a na pevné zemi hnízdí a odpočívají. Pobřežní skály jsou často přímo posety tisíci hnízd v pravidelných rozestupech. Skalnaté břehy subtropů a tropů hostí i tereje, buřňáky a některé druhy kormoránů a ibisů. Skály severských pobřeží osidlují naopak alky, alkouni, papuchalci a kajky.

PODMOŘSKÉ POUŠTĚ

Poněkud jiná situace než na skalách panuje na pobřežích tvořených písčinami a bahnitými nánosy řek. Písčiny jsou podstatně chudší a některé z nich se dají považovat za podmořské pouště. I tam je život, ale většinou skrytý našim zrakům. Živočichové bývají zahrabáni v písku, mlži, nepravidelné ježovky a červi lezou pod jeho povrchem nebo si vyhrabávají chodby, někdy vyztužené slizem. Někteří korálnatci, mnohoštětinatí červi a ryby si budují rourky nebo jakési studny, vyztužené slizem a kamínky. Na jednom ostrově v Perském zálivu jsem pozoroval spolupráci mezi dvěma naprosto odlišnými živočichy, žijícími na písčině pod korálovým útesem. Spolupracovníky jsou v tomto případě malá rybka hlaváč a ještě menší pruhovaný ráček garnát. Rybka je příliš nápadná a zranitelná na písčitém podkladu, ale sama si nedokáže v sypkém písku vybudovat a udržet úkryt. V tom jí pomáhá garnát, který neustále klepítky složenými před sebe jako radlicí vyhrnuje ze společného úkrytu písek. Je však téměř slepý, a tak se pořád dotýká jedním citlivým tykadlem ryby. Ta, když spatří nebezpečí, učiní pohyb zpět a varuje tak garnáta, který se také okamžitě stáhne do úkrytu. Kromě toho se garnát přiživuje na zbytcích rybí potravy. Pozorovat tuto kuriózní symbiózu bylo velmi zábavné. A že je tato strategie účinná, dokazovala vysoká četnost úkrytů na písčině.

Dalšími obyvateli písčin jsou hvězdice, které tam pátrají po své oblíbené potravě – plžích a mlžích, sumýši zvaní lidově “mořské okurky” a v tropických mořích medúzy rodu Cassiopeia, ty leží na písku s chapadly obrácenými vzhůru a připomínají malé keříky. Ryby nebývají na písku téměř vidět. Chrání je krycí zbarvení, které se často může měnit podle barvy a struktury podkladu. Mistry v přebarvování, pravými mořskými chameleony, jsou platýsi.

Ani na písečných plážích není život příliš pestrý a soustřeďuje se hlavně do nánosů řas uvázlých na břehu. Ty hostí tisíce drobných korýšů blešivců a různou “drobotinu” – malé plže, kraby a poustevníky.

BAHNITÉ RÁJE

Pravým opakem mořských pouští jsou bahnité mělčiny vznikající převážně při ústích řek a v mělkých plochých zátokách. Plocha střídavě zaplavovaná a obnažovaná mořským dmutím je daleko větší než na příkrých skalnatých březích a měkké bahno s velkým podílem organické hmoty je rejdištěm pro statisíce živočichů, kteří v něm hrabou, lezou po jeho povrchu i v chodbách, neustále přehrabují substrát a vysávají z něj potravu. Je to hlavně spousta malých plžů a mlžů, mnohoštětinatí červi a různí korýši. Při odlivu sice moc života na povrchu bahna není, ale stačí hrábnout hlouběji, a bahnitá hrouda se začne hemžit životem.

S příchodem večera pak bahno ožívá obrovským množstvím malých i větších krabů, kteří přičinlivě přežvykují kuličky bahna a pátrají na obnaženém povrchu mělčiny po organických zbytcích vyplavených mořem. Drobná žoužel pak slouží jako potrava pro četné druhy ptáků. Drobnými korýši a plži se živí kulíci a kamenáčci, pevné lastury mlžů dokážou svými silnými zobáky rozevřít ústřičníci a dlouhé zahnuté zobáky kolih a ibisů pronikají do hlubších partií bahna a vytahují z úkrytů měkkýše, korýše i červy. V mělké vodě pak loví obratní lovci ryb, volavky a anhingy, na větší hloubce pátrají po drobných rybách kormoráni, zobouni, terejové a fregatky. Nejnápadnějšími ptáky přímořských mělčin a lagun jsou jistě kolpíci, pelikáni a samozřejmě plameňáci, jejichž růžové ostrůvky svítí dodaleka z modrozelené mořské hladiny.

V písčitém bahně přílivové zóny sídlí různí krabi, z nichž asi nejnápadnější jsou takzvaní housloví krabi rodu Uca. Mají jedno klepeto značně přerostlé a používají ho jako semaforu k signalizaci a k vzájemným soubojům. Pojmenování je opravdu velice příhodné. Vždy mi připadali jako malý krátkozraký žák houslové školy, spěchající se svým nástrojem na hodinu houslí. Tito krabi, stejně jako mnoho dalších druhů krabů, žijí v koloniích na mokrých písčinách a prozrazují je stovky děr, do kterých při každém podezřelém pohybu zalézají. Chce to ale jen chvíli v klidu počkat, a už opatrně vylézají z úkrytů a mávají svým velkým klepetem. “Přerostlé” klepeto mají i samci krabů přízračných, kteří jsou pro změnu noční a vyznačují se očima na vysokých stopkách. Další druhy krabů lezou s oblibou po kmenech a kořenech mangrovů a palem.

Ve vlhkých pobřežních porostech žijí i pověstní raci poustevníci. Jsou to právě ty druhy, které prožívají většinu života na souši a do moře se stěhují pouze v době rozmnožování. Díky suchozemskému způsobu života skrývají svůj měkký a zranitelný zadeček i v ulitách sladkovodních a suchozemských plžů.

Na úživných bahnitých mělčinách a březích nechybí ani bujná vegetace. V oblastech s mírným podnebím jsou pionýrskými rostlinami slanorožci, drobné rostliny s dužnatými stonky. Dužnaté, tedy sukulentní stonky, listy a další orgány, stejně tak jako podzemní hlízy a cibule, jsou pro vegetaci pobřeží typické. Pobřežní rostliny se totiž musí vyrovnat s odlišným osmotickým tlakem mořské vody a musí se sladkou vodou ve svých orgánech hospodařit podobně jako pouštní rostliny. Až těsně k horní hranici mořského dmutí sahají porosty keřů, nízkých stromů a palem. Háje kokosových palem se staly přímo symbolem rajského tropického pobřeží. Této palmě totiž právě moře pomáhá k šíření a osidlování nových oblastí. Kokosový ořech je vlastně obří semeno, obalené pevnými vlákny a nepropustnou slupkou. Díky tomuto balení a dostatečné zásobě živin a vody uvnitř ořechu může být plod dlouhé měsíce unášen mořskými proudy a pak zakořenit stovky kilometrů od mateřské rostliny. Podobně využívají moře k transportu semen i jiné rostliny.

Svět sám pro sebe tvoří porosty mangrove. (Podrobněji viz Koktejl 4/1997, str. 170.) Tyto houštiny obojživelných stromů jsou typické pro mělká pobřeží tropů celého světa a mají své specifické společenstvo živočichů.

Nejnápadnější součástí mangrovových porostů jsou kořenovníky. Spleti jejich chůdovitých kořenů zasahují na pobřežních mělčinách často daleko do moře a tvoří bludiště ostrůvků, kanálů a lagun. Pro kolíkovníky, rostoucí na bahnitých březích v zóně dmutí, jsou naopak typické kolíkovité dýchací orgány, pneumatofory, vyrůstající z kořenového systému nad úroveň bahna. Vyhřátá mělká voda v lagunách a houštiny kořenů jsou ideálním místem pro rozmnožování různých druhů ryb, měkkýšů a korýšů, například langust, které v dospělosti dávají přednost hlubšímu nebo volnému moři. Mangrovové laguny bohaté na drobné živočichy jsou stejně jako mělčiny a laguny subtropického a mírného pásma vítaným lovištěm vodních ptáků z moře i pevniny.

V příbřežních porostech se vyskytují i některé druhy savců a plazů, tedy zvířat, která jsou obvykle životně svázána s pevninou. V jihovýchodní Asii, na ostrově Kalimantan, obývá mangrovy podivná opice kahau, vyznačující se nápadným nosem. Tento velký primát se živí přímo mangrovovým listím, zatímco jeho příbuzní makaci jsou všežravci a využívají veškeré potravní nabídky štědrých mangrovových houštin. Karibské ostrovy jsou naopak domovem stromových hlodavců hutií, z nichž většina druhů žije právě v pobřežních mangrovech.

Pokud jde o plazy, ti se během dlouhé doby vývoje přizpůsobili životu ve velmi rozmanitých prostředích včetně mořského pobřeží i vodního živlu. O mořských leguánech už byla řeč, ale na plážích a v pobřežních houštinách najdeme i spoustu dalších druhů suchozemských ještěrů – velké leguány, několik druhů varanů, pestré jihoamerické amejvy, hbité scinky i drobné noční gekony. Z hadů je většina druhů na pobřeží jen hosty. Patří mezi ně jedovaté bojgy a chřestýšovci z jižní Asie. Několik druhů je však u moře doma a jsou mezi nimi dokonce potravní specialisté, požírající obojživelné rybky lezce a dokonce kraby. Z moře naopak připlouvají mořští hadi – vodnáři a vlnožilové.

Nejimpozantnějšími plazy, které lze dnes již vzácně zahlédnout na mořském pobřeží, jsou krokodýli. V moři a v lagunách žijí velký krokodýl mořský z Indonésie a Austrálie a krokodýl americký, obývající pobřežní partie Střední a Jižní Ameriky. Stejně vzácně se lze u většiny pobřeží teplých moří setkat s jedním ze sedmi druhů mořských želv, které jsou mořskému prostředí ze všech velkých plazů nejlépe přizpůsobené a na břeh přicházejí jen naklást vejce.

KORÁLOVÉ ÚTESY

Mělké korálové útesy překypují životem. Foto: Michal Černý

K pobřežním oblastem tropů patří i korálové útesy. Ty jsou s pobřežím bytostně spjaté. Život útesotvorných korálnatců je totiž závislý na určitých podmínkách, jejichž základem je dostatek slunečního světla, a ty se vytváří právě u pevninských a ostrovních břehů. Tam, kde jsou vhodné podmínky přímo u břehu, vznikají lemové útesy, které začínají těsně pod spodní hranicí dmutí a mohou pokračovat stovky metrů do moře, kde tvoří korálovou lavici, na vnějším okraji strmě spadající do hloubky. V místech, kde pobřeží tvoří písečná mělčina, mangrovový porost nebo bahnité ústí řeky, lemuje korálová lavice pobřeží ve vzdálenosti několika set metrů až několika kilometrů. V některých případech, kdy měl korálový útes díky klimatickým a geologickým podmínkám možnost vyvíjet se bez přestání dlouhou dobu, vytvořili koráli obrovské složité stavby, zvané korálové bariéry. Nejznámější z nich je Velký bariérový útes v Austrálii, dlouhý 2000 km, ale menší bariérové útesy se vyskytují i v jiných částech světa. Na mnoha místech bariér se nahromadily úlomky korálů, mořské vlny je za čas nanesly nad úroveň hladiny, a z moře vyrostl nízký písčitý ostrůvek. Řada takto vzniklých ostrůvků byla pak osídlena vegetací a ptáky a staly se tak opravdovým novým kouskem pevniny.

Daleko složitější je vznik atolů, tropických ostrovů vystupujících nad hladinu často daleko v oceánu. U nich se můžeme setkat s většinou popsaných fenoménů. Autorem základní teorie vzniku atolů je sám Charles Darwin. Pramatkou většiny atolů byla sopka, která se zrodila na aktivních místech zemské kůry, a jak už bylo řečeno, vyrostla časem z mořského dna až nad mořskou hladinu. Když se pak horké místo v zemské kůře poněkud ochladilo a růst sopky přestal, začalo na ni dorážet moře, které po čase vniklo do kráteru a začalo ji vyhlodávat zevnitř. Některé sopky se také propadly níž, jiné byly částečně nebo úplně rozmetány ničivým výbuchem. V té době se však už na jejich pohostinných březích usadili koráli, kteří do vzniku sopečného ostrova neměli v hlubokém moři prostor pro život, a začali budovat své fantastické vápenné stavby. Když pak původní sopečný ostrov zmizel nebo zbyly jen jeho trosky, korálový lem kopírující tvar původního ostrova s lagunou uprostřed už žil svým vlastním životem.

Na tomto případě je dobře vidět, že procesy probíhající v moři a na pevné zemi se navzájem stále ovlivňují a prolínají. Korálové útesy, které představují druhově nejbohatší vodní společenstvo na Zemi, žijí díky okraji pevniny, ale svůj dluh jí bohatě vracejí. Miliony drobných živočichů za svůj život postupně vytvoří obrovské množství pevné hmoty, korálového vápence. Úlomky korálů se hromadí na dně a u břehu, postupně se stmelují a nakonec mohou být vyzvednuty nad hladinu a stanou se novou součástí pobřeží. Stejně tak schránky plžů a mlžů, které se naplavují na plážích a jsou vděčným sběratelským objektem turistů, se nakonec promění v pevnou pobřežní skálu a věčný koloběh zrodu a zániku může pokračovat. Po milionech let se tak mnohé sedimenty se zkamenělinami mořských živočichů ocitnou hluboko ve vnitrozemí, v místech, která nemají s mořem zdánlivě nic společného.

Korálové útesy jsou jedním z nejbohatších ekosystémů planety, ale patří i k nejcitlivějším. V současné době je nejméně třetina světových útesů ohrožená, velké množství umírá a mnohé jsou nenávratně zničené. Vinu na tom má samozřejmě člověk, který vypouští do moře svoje odpady, mění klimatické a hydrologické podmínky a staví na březích moří a oceánů stále větší města, přístavy, továrny a rekreační střediska.

Právě turistická střediska, která vyrůstají i v oblastech dosud panenských a kam jezdí miliony lidí obdivovat krásnou pobřežní přírodu nebo si jen tak užívat, jsou pro ekosystémy pobřeží velkým nebezpečím. To se netýká jen korálových tropických moří, ale i přímořských oblastí Evropy. Tam je asi nejhorší situace na středomořském pobřeží Španělska, které je dnes jedním obrovským rekreačním střediskem, a najít původní neporušenou přírodu je tam velmi obtížné. Přirozený koloběh procesů na rozhraní dvou světů se může snadno porušit, a jaké to bude mít nakonec důsledky, to nikdo neví. Mnohé země už toto nebezpečí pochopily a svoje pobřeží začaly chránit, další se k tomu ještě nerozhodly nebo ochranářská opatření používají nedůsledně. Doufejme, že se přístup většiny lidstva změní a že i další generace budou mít možnost poznávat a obdivovat bohatství korálových útesů, hejna ptáků na lagunách, spletité houštiny mangrovů a bělostné pláže s háji kokosových palem. duben 1999

Když prehistorický člověk poprvé opustil savany a lesy ve vnitrozemí a po dlouhých letech putování došel až k okraji pevniny, určitě dlouho stál v němém úžasu. Pevná zem, ta jeho odvěká jistota, najednou končila a do nedohledna se táhla temně modrá vodní pláň rozčeřená vlnobitím. Člověk tehdy poprvé poznal, že Země je rozdělená na dva světy – svět souše a svět moří a oceánů.

Tyto dva světy, jakkoli jsou rozdílné a navzájem nepříliš přátelské, tvoří na svém styku úzký dlouhý pás, jenž poskytuje nepřeberné možnosti pro život rostlin a živočichů, kteří se těmto náročným, avšak často výhodným podmínkám dokázali přizpůsobit.

Gdaňsk je trochu jiný než ostatní Polsko. Tam za mořem je už Finsko a dotyk jiné kultury je znát. Možná je to jeden z klíčů k vysvětlení fenoménu jménem Lech Walesa. Dnes se zdá, že kdyby v dobách rozpadu komunistických vlád ve střední Evropě takový člověk nebyl, museli bychom si ho vymyslet. Během setkání si ale uvědomujete, že neexistuje mozek, který by byl schopen vymyslet něco tak důmyslného.

V reprezentativní vile v centru Gdaňska nás přivítal rozložitý muž s mohutným knírem. Nikdo, ani jeho manželka, nedokáže říct, jaký vlastně je. Všichni v jeho okolí například tvrdí, že je nesmírně dynamický a neustále v pohybu – obrazně i doslova. Během rozhovoru se však téměř nepohnul, a když se uvolil zapózovat fotografovi, pohyboval se pomalu a s rozvahou ledoborců, které kdysi v gdaňských loděnicích pomáhal vyrábět. “Spíše než konkrétní politická situace nás zajímáte vy jako člověk,” pokusili jsme se nastínit téma rozhovoru. “To budete mít těžkou práci,” odpověděl prorocky Lech Walesa, elektrikář, který kdysi přeskočil zeď. A měl pravdu. Zná se. Jeho osobní tajemník nám připomněl, že panu Walesovi bylo umožněno doživotně užívat titulu “prezident” a podle protokolu jej tak máme na úvod oslovit. Vymezil dobu trvání schůzky a pak ukázal dveře, kterými máme vstoupit.

Pane prezidente, co vás vedlo k tomu, abyste se postavil do čela stávkujících dělníků v loděnicích?

Na takto položenou otázku nemám úplnou odpověď. Já jsem nikdy neplánoval stát se politikem. Vůbec jsem nechtěl jít tímto směrem, ale doma mě učili, abych o černém vždycky říkal, že je to černé, a o bílém bílé. Když jsem se v dospělosti setkával s něčím, co bylo jinak definováno a jinak doopravdy vypadalo, tak jsem se snažil k pojmům připojit ten správný obsah. Díky tomu jsem se v době cenzury a monopolu moci stal odpůrcem režimu.

Takový odpor k totalitní moci z Kremlu se ozýval v různých dobách a formách ze všech satelitních zemí Sovětského svazu. Věděl jste o nich? Ovlivňovalo vás Pražské jaro?

Ano. Doma jsme poslouchali zakázané rozhlasové stanice. Rodiče dost diskutovali a často jsem zaslechl, že nesouhlasí s tím přetvářením. V roce 1968 jsem se již trochu zajímal o dění u nás. Později, při příležitosti výročí invaze a tedy špatného konce událostí a omezení svobody, jsme proti tomu protestovali a byl jsem několikrát zadržen.

Pro málo lidí byla prvním signálem, že by se mohlo něco změnit, Nobelova cena míru, kterou jste obdržel jako první dělník na světě v roce 1983. Co pro vás tehdy tato cena znamenala?

Tehdy jsem na tom byl nejen já, ale celé hnutí hodně zle. Lidé byli znechucení. Ty diskuse, jestli jsme měli, nebo neměli pravdu… Mne mohli tehdy zastřelit, uškrtit, zavřít… A najednou se přes noc vše změnilo a věděl o mně celý svět. Velké vyznamenání nám ještě jednou propůjčilo křídla. Nelze přesně vypočítat, kolika procenty se ta cena podílela na konečném úspěchu, dnes bychom to možná ani tak nebrali, ale tehdy to byla veliká věc nejen pro mě a pro náš společný boj. Byl to i váš boj.

Je tedy Nobelova cena tak trochu politickým nástrojem?

V demokracii se počítá podpora toho druhu, že si vás někdo všimne a pochopí vás. Jestliže jsme měli pravdu a někdo nás utlačoval, někdo jiný si toho všiml, a protože nás byla většina, naše politická pravda byla uznána. My jsme sice bojovali za něco jiného, ale vyznělo to politicky. Církev například není politická organizace, ale samotný fakt její existence je politický. Stejně tomu je i v tomto případě. Nobelova cena by neměla být politická, ale samotný fakt je politický.

Kolo dějin se otočilo a z bývalých disidentů jsou dnes prezidenti nejen v Polsku. Jak hodnotíte současnou situaci v české politice? Jaký máte vztah k Havlovi, co si myslíte o Klausovi a Zemanovi?

Nechci tady psát vysvědčení svým známým a přátelům, protože Havla považuji za přítele. Klause také, ale s ním jsem měl méně kontaktů a také jsme se víc než s Havlem lišili v názorech. Se Zemanem jsme se viděli jen krátce, takže obecně řečeno: v Čechách jdete svou cestou. Přestože vycházíme ze stejného místa, vy máte své zkušenosti, svou cestu. Jen vy můžete najít nejlepší řešení pro své problémy. Vaše zkušenosti se v mnoha případech podobají polským, ale přece se liší. Zajímavé by bylo zjistit, kdo na té cestě k normálnosti je dál, kdo toho víc udělal, ale to budeme zřejmě hodnotit odlišně. Myslím, že právě v rozdílnosti cest je ten půvab demokracie v přechodném období.

Nevyplývají rozdílné cesty k demokracii také z rozdílnosti národní mentality? Čím se podle vás třeba Češi odlišují od Poláků?

Jednotlivě se asi moc nelišíme, ale máme jiné státní zkušenosti a ty nám občas pomohou, občas překážejí. Nevím, jestli jste měli nějaká vítězství nad Sověty, nad Ruskem. Nejspíš ne, a my ano. Kdysi jsme byli nejsilnější a potom jsme upadli. Když se člověk o tom učí, pořád si to připomíná, měl by chuť něco dohánět. Má to vliv na zdravé myšlení. Kdysi to bylo dobré, ale teď, když směřujeme do Evropy, takové zatížení spíš překáží než pomáhá. Například za poslední války jsme měli větší ztráty. Nebyli jsme připraveni a zaplatili jsme vysokou cenu. Vy jste zjistili, že jste bez šance, a zbytečně jste se “netrhali”, protože by to nemělo smysl. Ale kdyby všichni řekli, že nemají šanci, tak co by na světě zbylo? Ať má každý svoje dějiny, ať si každý váží svého a občas se snažme vykonat něco společně.

Co to vlastně obnáší stát se hlavou státu? Jaké to je povolání?

“Prezidentování” pěkně vypadá v televizi, v tisku, ale v životě je to těžce vydělaný chleba, alespoň pro někoho, kdo to chápe jako já. Snažil jsem se dát ze sebe všechno. Kdybych si nedělal s úřadem těžkou hlavu, nebylo by to tak obtížné. Já byl prezidentem v náročném období “války”, a musel jsem proto těžce pracovat. Nelitoval jsem, doopravdy toho nelituji, ale již bych nechtěl tuto úlohu plnit, protože osmdesát procent prezidentova denního programu vychází z donucení, ne z vlastní volby. Když mi teď budete pokládat hloupé otázky, tak vás vyhodím nebo sám odejdu. Jako prezident bych si to nemohl dovolit, protože by mne tisk za to sežral. Já jsem velmi svobodný člověk a to všechno byla pro mne obrovská “otročina”. Byl jsem pozván na něčí svatbu a za půl hodiny jsem se měl zúčastnit něčího pohřbu. Na svatbě jsem se radoval, a za chvíli jsem musel plakat. Já jsem špatný herec, přesto jsem jedno i druhé chtěl splnit dobře. Když to bylo obráceně a ze smutku jsem měl namířeno na radostnou událost, tak jsem si musel sám vyprávět vtipy, abych se správně naladil. Bylo to hrozné. Jsem ale vlastenec, a proto nevylučuji svou případnou roli ve veřejném životě.

Jak vypadá takový obyčejný den prezidenta? Kolik času zabírají oficiality?

Je třeba pochopit, v jaké době jsem svůj úřad plnil. Já byl prezidentem v době, kdy nás celý svět obdivoval a žádal vysvětlení, co se to zde děje. Co se týče oficiálních návštěv – ty se konají podle určitého klíče. Prezident přijímá každého krále, premiéra, každého ministra zahraničních věcí. Každý den jsem přijímal průměrně patnáct návštěv, občas i třicet. Každé půl hodiny další návštěva. Byl problém, abych si nespletl, s kým mám právě tu čest, o tématu rozhovoru ani nemluvě. Přesto docházelo k omylům. Když si na to vzpomenu, tak dostávám husí kůži. Kolik mne to stálo práce, jaké koncerty jsem musel předvádět. Teď mám jedno setkání za den, není již o mne takový zájem… Jednu věc ale přece postrádám – letadla. Přišel jsem, nastoupil a letěl. Teď musím čekat hodiny. Lituji, že už nemám letadlo.

Jaké dojmy jste si odvezl z cestování po světě? Měl jste vůbec čas kromě setkání a politických schůzek se podívat, jak vypadá zeměkoule?

Dnes mám o něco výraznější obraz světa. Kdysi jsem jezdíval jako předseda obrovského odborového svazu. Ukazovali mi proletáře, podniky a odboráře. Potom jsem jezdil coby prezident a ukazovali mi hrady a zámky. Oba ty obrazy byly falešné. Teď jezdím jako bývalý prezident na přednášky a setkání a teprve teď si dělám ty správné závěry. Srovnávám si ty hrady s těmi davy odborářů.

Kdysi toho byly plné noviny: ,Prezident Walesa se vrací jako dělník v montérkách zpátky ke své práci za ponkem.’ Bylo pro vás těžké odstoupit z prezidentského úřadu a vrátit se do loděnic?

Jak jsem řekl, nechtěl jsem být politikem, neplánoval jsem to, ani jsem si o tom nedělal žádné iluze. Život mne před to postavil. Neměl jsem prostě možnost volby. Zároveň jsem se ale vždy silně angažoval v každé roli, kterou mi život určil. Když jsem byl elektrikářem, tak jsem chtěl být nejlepší elektrikář na světě, nebo aspoň v podniku, kde jsem byl zaměstnán. Když jsem se stal aktivistou, snažil jsem se opět být nejlepší a jako prezident jsem také chtěl být nejlepší prezident na světě. Snažil jsem se udělat co nejvíc pro druhé, ne pro sebe. Plnil jsem své prezidentské povinnosti a nemyslel na nic jiného. Abych to shrnul: čím vyšší jsem zastával post, tím víc mě to stálo mého soukromí. A nejvíc jsem se napracoval jako prezident.

Jaký jste měl pocit, když jste své křeslo doopravdy opouštěl, když jste byl v prezidentské kanceláři naposledy? Nebyl to také trochu pocit osobní prohry?

Jestli si myslíte, že jsem něco prohrál, tak to není pravda. Mým úkolem bylo překonat komunistický systém a vytvořit nový. A ten nový jsem vytvořil do té míry, že jsem byl sám zralý k výměně. Všechny kroky lze posuzovat z dlouhodobého a krátkodobého hlediska. Například kdyby šéfové velkých revolucí Lenin a Stalin dovedli v určitém okamžiku naslouchat nespokojeným národům, tak se komunistická revoluce mohla třeba z dlouhodobého hlediska podařit a oni dnes mohli být hrdiny. Oni ale nenaslouchali, pomohli si použitím síly a veškerých nepravostí, a zdálo se jim, že vyhráli. Přitom však prohráli do té míry, že teď nemohou klidně odpočívat v hrobě. Proto si myslím, že když jsem prohrál, tak ve prospěch demokracie, a jestliže to bylo v její prospěch, tak jsem neprohrál, ale vyhrál. Proto v těchto kategoriích nelze uvažovat.

Připadáte si dnes pro Polsko nepostradatelný?

Čím normálnější to zde bude, tím menší úloha pro mne. Se mnou to od začátku bylo tak, že jsem byl aktivistou z donucení, ne z přesvědčení. Stejné to bude až do konce mých dnů. Jestliže bude hůř, zase budu donucen se angažovat. V opačném případě pro mne nebude místo. To vím jistě, proto se nepřipravuji na dráhu profesionálního politika. Budu se samozřejmě jako pamětník setkávat s dětmi, se školní mládeží, ale jestli všechno bude probíhat dobře, pro mne nebude místo. Takovou mám povahu, takovým jsem byl stvořen, sám jsem se tak stvořil.

Zmínil jste se o církvi a je pravděpodobné, že v procesu studené války mohla být tím rozhodujícím závažím na misce vah. Ale to byla specifická situace studené války. Myslíte si, že církev může hrát významnou roli i ve třetím tisíciletí? Domnívám se, že člověk se svým vědomím, logikou je bez víry nebezpečný. Nevěřím,

že by lidé v něco nevěřili. Měřím to vlastní mírou. Vím, že kdybych nevěřil, tak bych na tomto místě nikdy nebyl, tento rozhovor by neexistoval. Skrz víru ve vyšší hodnoty, víru v Boha jsem mohl dokázat, co jsem dokázal. Nejsem žádný svatoušek, jsme možná hříšnější než hříšníci, ale jsem věřící. Duch padá a zase se zvedá, a proto nevěřím, že by třetí tisíciletí mohlo existovat bez víry. Jestli se k víře nevrátíme, tak svět patrně zahyne. Lidé se navzájem postřílejí. Člověk je nebezpečné zvíře. Nelze ho uhlídat, jestli se neuhlídá sám. Svědomí je ten nejlevnější hlídač. V době počítačů, lepších řešení a všelijakých kombinací se člověk stává ještě víc nebezpečný. Zdravý rozum napoví, že svědomí je pro člověka nezbytné. A svědomí, to je víra, to jsou ty vyšší hodnoty. Proto všechno zlo vzniká z důvodu neexistence svědomí, víry. Byla období, kdy i věřící dělali špatné věci, ale to dělali oni, a ne víra nebo Bůh. Já prostě nevěřím v budoucnost světa bez víry, podle mne to není možné. A existuje Bůh, který nám v tom může pomoci. Jestli ho nenajdeme, zahyneme.

Jednal jste někdy z pozice toho, že jste věřící? Ovlivnila víra vaše politické konání?

V nejtěžších okamžicích jsem partnera a situaci chápal jako člověk věřící. Bez víry bych nemohl existovat, vést rozhovor, řešit problémy. Nedovedl bych udělat rozumný krok. Nic bez víry z mé strany. A i toho nevěřícího jsem vždycky chápal jako boží stvoření. Tento způsob myšlení mi vždycky pomáhal a pomáhá.

Jakým způsobem se na člověku odráží moc, kterou jako vůdce má v rukou? Podlehl jste někdy tomu pokušení jednat z pozice síly?

Nikdy jsem takto nejednal. Vždy jsem se považoval za malého člověka, malého brouka, který pouze rozehrává, místo aby velel a nutil. Vždycky jsem argumentoval, vysvětloval. V tomto smyslu jsem nikdy neměl pocit moci, ani jsem z ní netěžil. Jsou samozřejmě situace, kde by to mohlo vypadat jinak, ale já jsem se v nich naštěstí neocitl. Byl jsem spíš v obranné pozici, ne v útoku. Situace mne nikdy nedonutila, abych ji vyvažoval silou. Přestože na jedné straně byl desetimilionový národ a na druhé dvoumilionová skupina lidí. Vše se odehrálo na základě jiných zásad. Byly to především argumenty a život mi nedal příležitost konfrontace, v níž bych byl nucen někoho zničit. Vlastně ani nevím, jak bych se v takové situaci choval. Neumím si sám sebe v takové roli představit, asi bych v ní selhal.

Jaké vlastnosti má tedy mít dobrý politik?

Přemýšlím, co si představujete pod pojmem “dobrý politik”. Konec 20. století je v tomto směru komplikovaný, protože demokracie, o niž se zasazujeme a kterou realizujeme, se ukazuje jako “špatně hodnotící”. Dnes volíme dva druhy lidských typů a podle mě oba špatné. Jednak typ nevýrazný, který nikomu neublíží, ale ani nepomůže. Proto ho volí přátelé, ale i nepřátelé. Lidé výrazní mají přece výrazné přátele i nepřátele. Proto nedostanou ve volbách šanci. U nich se hlasy dělí více méně napůl – 50 % hlasů pro a 50 % proti, a přitom je zapotřebí získat přes polovinu hlasů. Ve volbách jsou úspěšní ti nevýrazní, průměrní. Je to velmi špatné.

Druhá podoba voleb je zase taková, že volíme horšího člověka, než jsme my, abychom mohli říci, že prezident je horší než já, že podvádí, má milenky… Snad to existuje proto, aby se člověk mohl sám před sebou ospravedlnit, že to s ním není ještě tak špatné, když prezident je ještě horší než on. Ke konci našeho století jsme z demokracie udělali trpaslíka. Nevolíme ty zářné vůdce, nejlepší lidi, ale volíme průměrné nebo horší, než jsme sami, abychom takto mohli ospravedlnit svou nedokonalost. S tím je třeba něco udělat, protože jinak to nedopadne dobře. Nepůsobí to výchovně. K tomu nemělo dojít, předpoklady demokracie byly zcela jiné. Pramení to zase z faktu, že je příliš málo víry, málo morálky. Hodnotí se ty nesprávné vlastnosti.

Podle čeho si vybíráte nebo jste si vybíral spolupracovníky?

Já si vybírám lidi k úkolům, ke koncepcím. Když se mění úkol, měním lidi. Proto jsem v jisté době ztratil dost lidí. Pokud bych měl ještě někdy plnit nějakou funkci, musím tento přístup změnit, protože nikdo nemá rád, když ho odmítají. Člověka je třeba ctít a je třeba mu najít místo, aby nebyl uražen. Já jsem si s tím nedělal těžkou hlavu. Měnila se koncepce a já řekl: “děkuji vám, pánové”. Koncepce byla pro mne podstatnější než lidé. Zároveň jsem si myslel, že tito lidé kolem mě jsou rozumní, pochopí, prostě odejdou bez nároků. Nebyla to pravda. Nikdo z těch, koho jsem propustil, mi nemůže prominout, že mi důvěřoval, že jsme byli spolu, a já jsem se ho zbavil.

Jste spokojen s pozicí, kterou nyní na polské politické scéně zaujímáte? Jak vlastně vidíte sám sebe v kontextu nejnovějších polských dějin?

Nejstručněji je možno říci, že dlouhý čas, asi tak dvacet let, jsem táhl ten žebřiňák jménem Polsko zepředu. Všichni si mě všímali, protože každý se obvykle dívá vpřed. Dnes dělám totéž, jenom s tím rozdílem, že ho tlačím zezadu. To samé budu dělat i nadále a přemýšlím, co mě čeká. Budu někde vzadu, považován za člověka zahořklého a frustrovaného? Asi ne, protože jsem člověk věřící, který nevnímá svět tímto způsobem. Vím, že musím pracovat, dát ze sebe všechno. Neudělám-li to, ocitnu se v pekle. Vždy dělám totéž, jenom pokaždé dostanu jinak “zaplaceno”. Proto nepodléhám frustraci, nejsem ani příliš optimistický, ani pesimistický. Jsem člověk víry a účtovat se mnou bude Bůh. Chci být vůči sobě a vůči tomu všemu v pořádku. Ale nemohu se dívat lhostejně, musím vždy reagovat. Jestliže bude v budoucnu všechno v pořádku, budu si klidně žít. V opačném případě budu reagovat a nikdo mě neuhlídá. Já se nedám těm politikům, těm stranám a tomu všemu. Zatím budu dělat totéž se stejnou “mírou poctivosti”. Jak mi zaplatí – nevím.

Rozhovor tlumočila Ewa Klosová

MUŽ, KTERÝ PŘESKOČIL ZEĎ

Elektrikář, který se stal politikem světového věhlasu. První dělník na světě, jenž se stal nositelem Nobelovy ceny míru. Výrazně přispěl k porážce komunistického systému ve střední Evropě. Jeho obraz má ovšem k jednoznačnosti daleko i dnes, kdy již několik let úřaduje na svém prezidentském “vejminku” v Gdaňsku. Legenda nejnovějších polských dějin Lech Walesa se narodil 29. září 1943 ve vesnici Popowo u Lipna v chudé zemědělské rodině. Pochází vlastně z Francie a do Polska se jeho předci dostali na útěku před Francouzskou revolucí. Tady si také změnili příjmení na Walesa, což znamená “ten, kdo putuje, potuluje se, skrývá se”. Již ve škole prý malý Lešek působil problémy. Učitelé vzpomínají, že kouřil a vyvolával neustálé spory. Ve školském systému vyžadujícím přizpůsobivost to nemohl daleko dovést. Z dějepisu měl prý nedostatečnou. Nikdo netušil, že příští učebnice dějepisu se bez jeho jména neobejdou. Po vyučení v oboru zemědělský mechanik nastoupil do práce ve Státním strojírenském středisku. Rychle získal pověst nejlepšího odborníka v okolí. Spravoval vše od vrat přes pračky a motocykly až po televize. Možná už tady se řídil krédem ctižádostivých – být ve všem, co dělá, nejlepším na světě. Také proto se z uražené mužské ješitnosti, když jej opustila dívka, vydal prvním vlakem do Gdaňska. Pracoval tady jako elektrikář v loděnicích V. I. Lenina a brzy se měl skutečně stát nejslavnějším elektrikářem na světě. V prosinci 1970 krátce promluvil na střeše telefonní budky a podařilo se mu odvést dělníky, kteří útočili na gdaňskou policejní stanici, od úmyslu dobýt také vězení. Při stávce v roce 1976 ho propustili z práce. Další dva roky byl propouštěn z dalších zaměstnání a v roce 1978 se stává nezaměstnaným. Jezdil po Polsku s rozhrkaným autem Warszawa a na předním skle měl text první polské ústavy z roku 1791, za což mu byl později odebrán řidičský průkaz. V roce 1978 byl také jedním ze zakladatelů tehdy konspirativních svobodných odborů. V srpnu 1980 udeřila jeho hodina, když dělníci vstoupili na protest proti propuštění jeřábnice do stávky. Walesu sice propustili již o čtyři roky dříve, ale teď se skokem přes plot přenesl ke svým bývalým kolegům a zároveň i do světových dějin. Když chtěli, aby k nim promluvil, nesli ho na ramenou. Jeho projevy nadchly nejen dělníky v loděnicích, ale strhly celou zem. Během dělnického povstání se v loděnicích stal členem dělnické rady a postupně vůdčí osobností boje proti komunistické diktatuře v Polsku i na celém světě a symbolem lidového odporu. Za výjimečného stavu vyhlášeného v roce 1981 generálem Jaruzelskim byl internován. Hned po smrti Leonida Brežněva byl propuštěn a vrátil se do práce v loděnicích, kde na speciálně vyčleněném pracovišti opravoval a vylepšoval akumulátorové vozíky (celkem 7 zlepšovacích návrhů). V roce 1983 obdržel jako první dělník na světě Nobelovu cenu míru. Oficiální polský tisk tehdy psal o “vrabci, který chce být orlem”. V únoru až dubnu 1989 se účastnil rozhovorů u kulatého stolu, na jejichž základě byla legalizována činnost Solidarity a otevřena cesta k demokratickému vývoji v Polsku. Když mu po historickém zvratu v roce 1989 hrozilo, že upadne v zapomenutí, což mu ostatně doporučovali i jeho poradci, vyhlásil jim válku a stal se prvním svobodně zvoleným polským prezidentem. Vývoj z třídního výtržníka v prezidenta ukazuje člověka, který vždy provokoval, ale nikdy se nepostavil zcela stranou. Vždycky se mu podařilo soustředit kolem sebe lidi, posílit jejich smysl pro spravedlnost a propůjčit jim dostatek síly, aby společně vystupovali za svá práva, i když se to zdálo beznadějné. Jako vůdce dělníků proti opozici se vždy vyznačoval diktátorským stylem a v tom pokračoval i po zvolení do prezidentské funkce. Mezi jeho bonmoty patří: “Já demokraticky, polodemokraticky a dokonce nedemokraticky buduji demokracii.” Brzy za sebou vlekl břemeno nesplněných slibů z předvolební prezidentské kampaně. Jeho cestu více než kdy dříve lemovala rozbitá přátelství, náhlé změny táborů. Jako prezident si prý silné individuality časem znepřátelil a slabé dovedl k úloze pochlebníků. Laciné komplimenty ho těšily a dvořany považoval za užitečné. To o něm tvrdil Jacek Kurski, jeden z bývalých tajemníků. Svými autokratickými projevy si nadělal hodně nepřátel a jeho projevy občas šly na nervy i jeho krajanům. Jako prezident a člověk, který porazil komunismus, je obviněn, že v první polovině 70. let byl agentem státní bezpečnosti s krycím jménem Bolek. Walesa přiznal, že skutečně podepsal tajné policii nějaké dokumenty – v prvním slíbil, že nebude ozbrojovat milicionáře, v druhém, že nebude vyvolávat nepokoje, a ve třetím, že utají obsah výslechů. Oficiální stanovisko znělo – na lustračních seznamech “byl a nebyl”. Jeho optimismus však byl pořád bez hranic: “Postkomunisté mohou vyhrát ještě několik bitev, válku však musí prohrát. Patří k zanikající generaci. A navíc jejich koncepce je utopická.” Tvrdil a tvrdí o sobě, že je vítěz jiné kategorie. Umí mluvit zajímavě. Téma, o kterém však nemluví rád, jsou tři synové z jeho devíti dětí. Ani jeden z nich nemá čistý trestní rejstřík a jejich přestupky, jako výtržnictví nebo neopatrná jízda pod vlivem alkoholu, mu na popularitě nepřidaly. Zvlášť potom, co všem daroval vilu a silný vůz. “Když jsem na něj chtěl odepnout řemen, řekl mi: Ty, nositel Nobelovy ceny za mír?”

Danuta Walesová, jeho žena a matka devíti dětí, se svěřila novinářům, že není snadné jej milovat, porozumět mu a žít s ním. Tvrdí, že je tajnůstkářský.

Po pěti letech prezidentování neuspěl ve volbách a zůstal bez nároku na státní důchod. Rozhodl se znovu nastoupit v loděnicích jako elektrikář. Na směnu přijel v černém mercedesu a s osobním strážcem. Poté byl změněn zákon a byl mu přiznán doživotní důchod a užívání titulu prezident. Osobnosti, které nejvíc obdivuje, jsou George Bush a Ronald Reagan. Lech Walesa je emocionální, rozporuplný a odvážný. Víra je jedním ze základních pilířů jeho života a plaketka s čenstochovskou Madonou se stala neodmyslitelnou součástí jeho image. Je vášnivý rybář a hráč ping-pongu, rád luští křížovky. Není teoretik, ale praktik a jeho síla není v koncepcích, ale v okamžitém reagování. Film, který o něm natočil Andrzej Wajda, se jmenuje Muž ze železa.

VYZNAMENÁNÍ Nobelova cena za mír, 1983
Cena lidských práv Evropské rady za rok 1989
Cena Nechat žít, Švédsko, 1981
Medaile svobody, USA, 1981
Cena svobody, Švédsko, 1982
čestné občanství Gdaňska 1997
čestné členství v Amnesty International, 1998

Hologramy se stále častěji objevují na nejrůznějších místech. Zvykli jsme si je vídat na bankovkách západoevropských měn, průkazech, akciích, ale i na daleko běžnějších místech, jakými jsou například etikety značkového alkoholu. Bereme je tak, jak jsou: trojrozměrné, nádherně duhové a bezpochyby působivé. Víte, jak ale takový “čarovný” motiv vzniká? Jak složitá je jeho výroba? Proč je vídáme právě tam?

Zatímco se na těžké optické lavici exponuje hologram na titulní stranu tohoto čísla magazínu Koktejl,

Fotografie předlohy hologramu.

Reprodukce hologramu.

povídám si s pány Igorem Jermolájevem a Zbyňkem Ryzím o procesu výroby. Igor Jermolájev je atomovým fyzikem a jedním ze zakladatelů firmy Czech Holography, s. r. o., jediné firmy u nás, která se výrobou hologramů zabývá. Zbyněk Ryzí je specialistou holografické laboratoře a odborníkem na difrakční optiku.

Na fotografii je zachycen atomový fyzik I. Jermolájev z Czech Holography a šéfredaktor magazínu Koktejl J. Formánek při diskusi nad předlohou budoucího hologramu.

Složitému procesu výroby předcházel i neméně složitý výběr motivu. Kritérií pro jeho výběr bylo mnoho. Jednak musel korespondovat s obsahem a zaměřením našeho magazínu a zároveň vyhovět značným omezením holografické výroby. Střetly se dva světy, svět vědců – fyziků a svět “tvořivců” z magazínu Koktejl. Jedni chtějí akci a dobrodružství, druzí dodržují zákony fyziky. Nápady byly rozbíjeny spoustou pouček a vědeckých formulí. Výsledek původně nerealizovatelného “projektu” můžete posoudit na titulní straně tohoto čísla magazínu Koktejl.

“Princip záznamu hologramu je diametrálně odlišný od klasické fotografie. Ta zaznamenává pouze intenzitu světla odraženého od objektu. Hologram navíc zaznamenává i hloubkové nebo, chcete–li, prostorové vlastnosti objektu. Světelná vlna, která se odráží od předmětu, je totiž navíc kromě své intenzity také charakteristická takzvanou fází (neboli definovanou polohou v prostoru). Fáze vlny nese informaci o prostorovém uspořádání objektu. Během vlastního holografického záznamu dochází ke složitému procesu sčítání vln pocházejících z laserového světelného zdroje. Světlo z laseru je rozděleno do dvou vln. Jedna osvětluje snímaný objekt, od něhož se odráží a dopadá na fotocitlivý materiál (film), kde se střetává s druhou světelnou (takzvanou referenční) vlnou. V místě střetu, kde se obě vlny mísí, vytváří velice jemnou strukturu světlých a tmavých proužků, které po vyvolání dávají holografický záznam objektu,” popisuje vznik hologramu inženýr Ryzí.

Při snímání hologramu se naráží na četná úskalí. Pracuje se s přesností desetitisícin milimetru. Není to jen laser, který ovlivňuje konečnou kvalitu hologramu. Veledůležitá je i stabilní optická lavice. Stabilní v tom nejužším smyslu slova. Snímací laser v Řeži u Prahy, kde firma sídlí, je umístěn na velikém betonovém stole. Stůl nesmí přenášet ani ty nejjemnější vibrace, způsobené chůzí nebo ruchem z okolních ulic. Při vlastní expozici nesmí být v místnosti přítomný člověk, aby svým teplem či pohybem nepůsobil víření vzduchu, nemluvě o topení nebo oknech. Přestavuje-li se optické schéma, musí se před novým snímáním až jeden den počkat, než se veškerá optika ustálí, protože každý dotažený šroubek nebo pohyb zrcadla vyvolává ještě dlouho po skončení práce jeho pohyb. Říká se, že materiál teče. Náročnost výroby je snad hlavním důvodem, proč se výrobou hologramů zabývá jen velmi málo firem. V celosvětovém měřítku jich existuje asi jen kolem padesáti.

VELKOVÝROBA

“Dál už je to velice jednoduché,” říká Igor Jermolájev právě ve chvíli, kdy skončila hodinová expozice “našeho” hologramu. S napětím sleduji vyvolávání holografického masteru (originálního reflexního hologramu). Netrvá to ani třicet vteřin, a pod bodovým světlem halogenové žárovky prohlíží výsledek ten nejpovolanější. “Jako pracovní kus to není špatné,” zamyšleně vrtí hlavou Igor Jermolájev, “ale pokus budeme muset opakovat.” Chybička se vloudila, snad za to mohou zvýšené erupce na slunci?!

Řekněme, že máme master, a co dál?

“Aby se hologram dostal na titulní stranu magazínu Koktejl (nebo kamkoli jinam), musíme master hologram postříbřit pomocí stříbrných par. Tím vznikne velice tenká elektricky vodivá vrstva, která umožní galvanické pokovení. Klasickou galvanickou cestou vznikne silnější niklová vrstva, je vlastně po odtržení ‚negativem’ hologramu a zároveň předlohou pro výrobu lisovací matrice. Ta se získá tím, že galvanický proces se ještě jednou opakuje. Tak dostaneme ,pozitivní’ raznici,” vysvětluje další osud masteru Igor Jermolájev. “Originál se tímto postupem de facto úplně zničí.”

Výroba lisovaných hologramů spočívá v ražbě do speciální fólie. Ta je vyrobena z plastu a na jedné straně je napařena hliníkem. Do hliníkové vrstvy se pak za pomoci tepla a tlaku otiskuje zmiňovaná niklová raznice. Množení se velmi podobá technologii tisku, proto si hologramy rychle hledají své místo v reprografickém průmyslu.

APLIKACE

Bez zajímavosti není, že princip hologramu je znám už z padesátých let našeho století. První hologramy viditelné v běžném světle však byly vyrobeny až o téměř dvacet let později. Jednalo se tehdy jen o kusové záležitosti. Teprve na konci sedmdesátých let byla objevena popsaná velkovýrobní technologie. Cena lisovaných hologramů se tak přiblížila ceně běžného tisku. Výrazné a jasné barvy duhového hologramu z něj učinily cenný nástroj reklamy a jeho složitá reprodukce účinný ochranný prostředek. Využití hologramů proti napodobení či falzifikaci je dnes asi nejdůležitější oblastí jejich aplikace. Hologram není kopírovatelný žádnou z běžně dostupných technologií. Zajímavá je možnost vnést do hologramu i skryté ochranné prvky.

HOLOGRAFIE

je zobrazovací metoda založená na záznamu interference světelných vln, při níž ve vytvořené mikrostruktuře holografického záznamu zůstává zachována trojrozměrnost zachycených objektů.

2D HOLOGRAM

se jeví jako dvourozměrný obrázek s plochami vybarvenými čtyřmi základními spektrálními barvami a paletou jejich vzájemných přechodů. Při změně úhlu pohledu se mění jeho barevnost, nebo lze pozorovat změnu grafického obrysu nebo struktury.

KINEGRAM

několikanásobně využívá výše popsaného jevu. Do tohoto typu hologramu lze zapsat sekvenci pohybově na sebe navazujících obrazů a tak vyvolat při pozorování pohybový vjem.

3D HOLOGRAM

se jeví jako plně prostorový. Přitom nejde o klamání zraku nebo fikci, neboť světlo vycházející z hologramu je totožné s tím, které bychom pozorovali při pohledu na skutečný trojrozměrný objekt. Tento hologram je méně zářivý a k pozorování plně trojrozměrného vjemu je zapotřebí bodové nasvícení. “Učebnicová” ukázka 3D hologramu je na titulní straně tohoto čísla magazínu Koktejl.

KRYPTOGRAM je bezpečnostní prvek s vysokým stupněm ochrany. Obsahuje skrytý obraz či nápis, který je viditelný pouze speciálním čtecím zařízením. Jde o bezpečnostní prvek pro profesionální kontrolu v terénu.

Bistro je v Paříži všude, protože Paříž vznikla tak, že několik tisíc opilců postavilo několik tisíc bister a pak si uvědomili, že nemají kde strávit těch pár hodin mezi šestou ranní a desátou dopoledne, takže poslali pro dělníky a zaplatili jim, aby nad ta bistra a bary a café postavili několik pater domů…” napsal řecký spisovatel Theodore Wilden.

Zde se nacházelo i nachází přístřeší, útočiště a zapomnění, zde se rodilo i rodí umění, zde vřely i vřou politické debaty.

KAVÁRNY MAJÍ SVÉ OSUDY

Jsou kavárny, ze kterých ani moderní doba nedokázala vyhnat jejich genius loci, cosi, co tu přes všechny změny a peripetie zůstalo a co lze zachytit, pokud se člověk umí pozorně dívat. A lze najít i takové, jejichž atmosféra se nezměnila. Jako třeba kavárna Atelier, do které i dnes chodí herci z nedalekého divadla. Budete-li mít štěstí, potkáte tam i ty nejslavnější.

Kavárna Rotonde stojí na rohu dvou rušných bulvárů – Montparnasse a Raspail. Kolem se valí nespočet aut, takže tu člověk pomalu neslyší vlastního slova, ale na počátku století, kdy vznikla, vypadalo její okolí úplně jinak. Bulvár Montparnasse už sice svou dnešní dispozici měl, ale tam, kudy dnes vede nudný a nezajímavý bulvár Raspail, stávala čtvrť se změtí uliček a pochmurnou budovou opatství Abbay-au-Bois. Rotonde byla původně nepříliš velká kavárna s malou terasou, která teprve později, po první světové válce, pohltila okolní obchůdky a vyvinula se v obří podnik. Kromě dělníků, řezníků a stěhováků do ní začala kolem roku 1910 chodit kosmopolitní společnost. Přicházeli Španěl Picasso, Rus Ossip Zadkine, Japonec Foujita, Čech Josef Šíma. Jedním slovem umělci. Malíři, sochaři i básníci. Ti, kteří ve svých ubohých ateliérech, pronajatých za pár sous, a v nezařízených vymrzlých bytech malovali a psali věci, jimž nikdo nerozuměl. Prozatím… V bolestech nového století se rodilo moderní umění. Do Rotonde a do protější kavárny Dome si zvykla chodit řada lidí, jejichž jména měla brzy obletět celý svět. Soutine, Braque, Picasso, Apollinaire a dokonce také Lenin a Trockij. Později sem zavítali i Američané, ale jeden z hostů ji přece jen poznamenal svou přítomností víc, než všichni ostatní. Jmenoval se Amedeo Modigliani, ale nikdo mu neřekl jinak než Modi. Pocházel z italského Livorna. Na Montparnasse se, podobně jako řada dalších umělců, přestěhoval z Montmartru. Rotonde se na několik let stala jeho druhým domovem. Tady maloval, pil, pral se. Jeho přítel Maurice de Vlaminck o něm napsal: “Vidím před sebou Modiglianiho v Rotonde. Vidím jeho velitelský pohled, jemné ruce, ruce s nervózními prsty, ruce inteligentní, kreslící jedním tahem, bez váhání…” Byty a ateliéry střídal, ale do Rotonde se vracel s neměnnou pravidelností. Pil tu většinou pernod. Anebo laciné červené víno. Opíral se o pult a dokázal diskutovat o všem možném, pokud se ovšem zrovna neutápěl v alkoholu a drogách. Hnal se životem v sebevražedném tempu. Obrazy plné dívek s labutími šíjemi se hromadily v ateliéru. Neprodal se z nich ani jediný. Do Rotonde prchal před realitou světa, před mučivými záchvaty tvorby, tady nacházel přístřeší, úkryt, zapomenutí. Rotonde byla také svědkem jeho lásek. Sem za ním chodívaly modelky, Tereza, sestra slavné tanečnice Isadory Duncanové, či distingovaná a přísná Angličanka Beatrice Hastingsová, která o sobě tvrdila, že píše básně, a konečně i láska největší a poslední, Jeanne Hébuternová, dcera z měšťanské rodiny, jež se tolik chtěla naučit malovat. Jenomže v Rotonde potkala svůj Osud. Co všechno se odehrálo v Modiho ateliéru v nedaleké ulici Grande Chaumiere? Když jednoho mrazivého lednového dne v roce 1920 vyrazili přátelé dveře, našli Modiglianiho umírajícího v jejím náručí. Pokrývka, pod níž leželi, byla celá umaštěná od oleje a všude kolem se válely otevřené konzervy od sardinek. Když se pak v Rotonde sešli smuteční hosté, vyprovázeli na poslední cestě oba nešťastné milence, protože Jeanne Hébuternová den po Modiglianiho smrti vyskočila z okna. Zrodila se legenda. Mýtus, který přežil sám sebe. Z kavárny Rotonde, jejíž velká část musela později ustoupit stavbě obrovského kina, je moderní podnik, kde každá vzpomínka na někdejší pařížskou bohému působí jako anachronismus. A tak pokud si chcete připomenout atmosféru, která na Montparnassu panovala v době, kdy tu žil Modigliani, musíte si zajít do baru Closerie des Lilas, který najdete o kus dál na bulváru Montparnasse u sochy Napoleonova maršála Neye. Široké lavice potažené purpurovým moleskinem, velká zrcadla a navoskované obložení stěn, jako by se tu čas zastavil někdy v roce 1925. Měděná tabulka na barovém pultu připomíná, že sem rád a často chodíval Ernest Hemingway.

NA CO DOPLATIL MONTMARTRE

Paříž se v průběhu věků změnila. Největší změnou prošla v letech 1853-1870, kdy se prefekt baron Hausmann pustil do rozsáhlé přestavby. Namísto křivolakých uliček vznikly velké a rovné bulváry, sice usnadňující provoz, ale postrádající jakoukoliv poezii. Velkou změnu s sebou přinesla ve dvacátém století i turistika. “Turismus je okupace!” psali studenti po zdech v revolučním roce 1968. Z ulice Lepic zmizel kabaret U Pomme, kde se ještě v padesátých letech zpívávaly Bruantovy písničky. V Moulin de la Galette se už dávno netančí a hospoda U krásné Gabrielly, která stávala na rohu ulic Mont-Cenis a Saint-Vincent a o níž Utrillo napsal, že v ní strávil nejšťastnější chvíle svého života, musela ustoupit nové zástavbě. Snad jen kabaret Lapin agil, jenž se krčí v ulici des Saules, se na první pohled nezměnil. Vyprávět jeho historii znamená evokovat příběh montmarterské bohémy. Je to místo, kde “Faust prodal svou duši”, jak napsal André Warnod. V osmdesátých letech minulého století si tady zřídil hospodu jakýsi “tatík” Salz a pojmenoval ji jménem nahánějícím husí kůži – Kabaret vrahů. V roce 1890 požádal malíře Adrého Gilla, aby mu namaloval vývěsní štít. Gill namaloval králíka prchajícího z kastrolu. Králíka od Gilla. Lapin a Gill. Ustavičným opakováním těchto slov se kabaretu dostalo nového jména – Čilý králík, Lapin agil. V jeho zakouřeném a špatně osvětleném sále se scházeli všichni, kteří Montmartre později proslavili, počínaje Picassem a konče Utrillem. A s nimi kameníci z okolních lomů, dělníci, pasáci a prostitutky z bulváru Clichy. Občas tu vládla nepopsatelná vřava, často docházelo ke rvačkám a majitelova syna tu dokonce za bílého dne zavraždili. Ale večery, kdy se tu scházeli malíři, básníci, herci a šansoniéři, byly kupodivu povětšinou mírumilovné. V roce 1900 koupil kabaret šansoniér Aristide Bruant, jemuž zajistil nesmrtelnost svým plakátem Toulouse-Lautrec. V té době byl z Bruanta slavný a bohatý muž, jenž si mohl do sytosti užívat odpočinku. Bydlel v nedaleké ulici Cortot, nosil dřeváky, plandavé venkovské kalhoty, na hlavě důstojnickou čepici, a na dvoře svého domu pěstoval slepice. Vedení Lapin agil svěřil jistému Frederikovi Gérardovi, jemuž nikdo neřekl jinak než Fréde a který se stal duší podniku, jeho vládcem i hybnou pákou. Existuje jeho fotografie, na níž důstojně sedí venku na terase. Na hlavě má jakousi beranici, na krku dlouhou šálu a tam, kde se v hustém bílém plnovousu nacházejí ústa, má zapíchnutou dýmku. Kde jsou ty časy, kdy tu za doprovodu kytary zpívával staré francouzské písničky ze sedmnáctého století! Pryč je i jeho oslík Lolo, jenž – když si Dorgeles a Warnod chtěli vystřelit z hnutí futuristů – vstoupil do dějin umění obrazem nazývaným Západ slunce nad Jadranem, který k pobavení přítomných vtipálků namaloval ocasem namáčeným do barev. Když milý oslík zestárl, odvezli ho na venkov, ale nebylo mu dopřáno, aby svůj život dožil v klidu. Uklouzl, spadl do řeky a utopil se. Spisovatel Roland Dorgelés byl přesvědčen, že to nebyla nešťastná náhoda. Podle jeho názoru spáchal Lolo sebevraždu, protože se mu stýskalo po Montmartru. Kdoví jestli by se mu stýskalo i dnes.

ZMĚNY SAINT-GERMAIN-DES-PRES

Čtvrtí, která se v posledních letech snad nejvíc změnila, je Saint-Germain-des-Pres. Ještě počátkem padesátých let se podobala dřímajícímu provinčnímu městečku. Opět to byli umělci, kteří rozčeřili zdejší poklidný život. Na rozdíl od Montmartru a Montparnassu to byli tentokráte především spisovatelé, kteří si ze zdejší čtvrti udělali svůj hlavní stan. V jejích uličkách se usídlili nakladatelé Gallimard, Flammarion, Laffont, Grasset. Malé a špatně osvětlené obchůdky, začaly pomaličku nahrazovat luxusní butiky, zakouřené hospody, v nichž se dalo pít na dluh, přenechaly místo nočním podnikům s moderním zařízením. V šedesátých a sedmdesátých letech vzali čtvrť útokem turisté. Říká se, že dnes je tu na poměrně malém prostoru soustředěno nejvíce kaváren a restaurací v celé Paříži. Jsou to neuvěřitelná čísla – 300 restaurací, 200 kaváren a 150 nočních podniků na ploše stejně velké jako je pražské Staré Město! A mezi nimi tři, jejichž sláva daleko přesáhla hranice čtvrti.

Nejměšťáčtější z nich byla odjakživa restaurace U Lippa nacházející se na bulváru Saint-Germain, jen pár kroků od proslulé křižovatky, kde ve stínu saintgermainského opatství se kdysi konaly souboje šlechticů. V roce 1871 tu jeden Alsasan jménem Lippman založil hospodu, kterou nostalgicky pojmenoval Břehy Rýna. Ale nikdo z hostů jí nikdy neřekl jinak než U Lippmana, později U Lippa. Vždycky se tam dobře jedlo a místní choucroute garnie, čili zelí na víně s krkovičkou, bylo proslulé široko daleko. K buřtům s hořčicí se servírovaly hádky mezi přívrženci jednotlivých politických stran. V třicátých letech sem občas zašel architekt Le Corbusier i spisovatel Saint-Exupéry. Před druhou světovou válkou si tu dávali schůzky příslušníci krajní pravice a levicově zaměření intelektuálové raději přešli bulvár a usadili se na terase kavárny Chez Deux Magots, čili U dvou mandarínů, jejichž sochy tu ostatně dobromyslně shlížejí na všechno to hemžení pod sebou dodnes. A pamatují hodně. Třeba jak tu Alfred Jarry, autor skandálního Krále Ubu, střílel z revolveru do stropu. Nebo všechny ty diskuse a hádky! Nejhlučněji bývalo u stolu, kde sedával André Breton. To James Joyce, Oscar Wilde či Paul Valéry popíjeli tiše. A Jean Giraudoux si sem vždycky zaskočil jen na šálek černé kávy. Veseleji bývalo v sousední Café Flore, kterou navštěvovala parta soustředěná kolem básníka Jacquese Préverta. V roce 1938 koupil Flore kavárník s krásným českým jménem Paul Boubal. Během nejhorší válečné zimy v roce 1942 dal do ní instalovat kamínka, věděl, že hosté sem přicházejí nabírat teplo, aby jim vydrželo přes noc. Básník Robert Desnos, který o tři roky později zahynul v Terezíně, psal v jejich sousedství bez oddechu do uzavírací hodiny, jako by věděl, že mu už mnoho času nezbývá. Jednoho krásného dne sem vešel Jean-Paul Sartre, a už zůstal. A jak vlastně taková typická pařížská kavárna vypadá? Adolf Hoffmeister ji popsal lépe než bych to dokázal já: “Francouzské kavárny, uklízené až desetkrát denně, se vyznačují příkladným nepořádkem. Francouzi házejí vše na zem. Noviny, cigarety, papír, do kterého byl zabalen cukr, popel, krabičky od cigaret, zápalky a vše, čeho se chtějí cestou odněkud někam při zastávce v kavárně zbavit.”

Masada již nikdy nesmí padnout!” znělo ještě před čtrnácti lety z hrdel nováčků izraelské armády, kteří na 400 metrů vysoké a 300 metrů široké skalní plošině nad západním břehem Mrtvého moře skládali slavnostní přísahu. Mýtus o hrdinném odporu židovských povstalců proti Římanům, o odvaze a touze po svobodě, silnější než smrt, spojoval po staletí Židy ze všech koutů světa.

“Rozhodli jsme se už velmi dávno nebýt otroky Římanů ani nikoho jiného, a sloužit pouze Bohu: jedině on samotný je pravda a spravedlivý náš pán.”

Počítám s dobrotou srdcí francouzských důstojníků.” To byla poslední slova, která 24. 7. 1917 pronesla před válečným tribunálem v Paříži nejlépe placená kurtizána Evropy a údajná německá špionka H-21. Příběh manželky holandského důstojníka a matky dvou dcer, známé pod jménem Mata Hari, což v překladu znamená “oko úsvitu”, je snad nejznámějším špionážním příběhem první světové války.

Údaje šifrovací tabulky. Jejich pravost nebyla nikdy prokázána.

Půvabná vysoká žena s tmavýma očima a modročernými vlasy byla od roku 1905 jako orientální tanečnice ozdobou všech evropských salonů. A to nejen pro svou krásu, ale především pro své taneční umění, při němž vystupovala téměř nahá. Mezi mnoha obdivovateli byl i německý korunní princ. Není proto divu, že se dozvídala nejrůznější tajemství, která pak ve snaze upozorňovat na svou světovou proslulost a tajemnost vypovídala svým milencům z obou stran válčící Evropy. To ji stálo život.

Mata Hari byla zatčena 12. 2. 1917 v Paříži a obviněna ze špionáže. Hlavním důkazem byl neproplacený šek na 5000 franků vydaný na pařížskou banku. Francouzská tajná služba zachytila zprávu, v níž Berlín oznamoval svému atašé do Madridu, že za běžné informace dodávané agentem H-21 platí příliš mnoho, a nařizoval poslat do Paříže agenta se šekem na pět tisíc franků. Šek spolu s údajně tajným inkoustem byl nalezen v hotelovém pokoji Mata Hari. Ta nepopírala, že peníze jsou od atašé z Madridu, ale ne za špionáž. “Moji milenci mi nikdy nenabízeli míň,” hájila se a tajný inkoust označila za desinfekční prostředek, který používala jako antikoncepci.

Její obhajobě nikdo nevěřil a navíc žaloba tvrdila, že byl rozluštěn kód založený na notové osnově, jímž šifrovala své zprávy. O jejím osudu bylo rozhodnuto. A když odmítla návrh svého obhájce, aby požádala o odložení popravy, jelikož s ním čeká dítě, a prezident zamítl žádost o milost, stanula Mata Hari 15. 10. 1917 před popravčí četou. Z nedávno odtajněných materiálů (27. 1. 1999) britské kontrašpionáže M15 však vyplývá, že Mata Hari, kterou tato služba dlouhodobě sledovala, žádné citlivé informace neprozradila. Profesor Andrew z Cambridge, specialista na špionáž první světové války, prohlásil, že Mata Hari byla snílkem, co se honil za imaginární slávou špiona.

“Do Freetownu jsme připluli jednoho horkého zářijového dne. Přes moře se k nám nesly kouzelné vůně západní Afriky – palmového oleje, květin a tlejícího rostlinstva. Nemám rád velkoměsta, ale Freetown mě okouzlil. Všechny ulice mají nádherně povědomá jména jako St. James Street, Strand nebo Oxford Street – vskutku velmi britské prostředí! Angličtí kolonisté jsou nenapodobitelní. Stačí jim dát někde v nejzapadlejším koutě světa lán bažiny a oni jej v záchvatu originality určitě pojmenují Piccadilly…”

Gerald Durrell: “Chyťte mi guerézu”

“Poručili mi, abych si lehla na zem. Položili mi ruku na kámen a usekli ji. Ať prý jdu za Kabbahem a povím mu, co se mi stalo. Šla jsem jedenáct dní do Forekoni na hranici s Guineou. Všechno jsem nechala za sebou. Pohřbila jsem děti i ruku…”
Helen C., dříve prodavačka ryb v Koidu. Při útoku tlup AFRC/RUF v květnu 1998 přišla o dvě děti.

Human Rights Watch: “Teror v Sieře Leone”

Tragické svědectví zmrzačené sierraleonské ženy dělí od idyly vylíčené britským zoologem a spisovatelem skoro čtyřicet let. Dnešní situace je, žel, od jakékoli idyly vzdálená tak, že se to nedá měřit roky ani jiným měřítkem. Jako by ji symbolizovalo každodenní strašidelné zatmění freetownského nebe v podvečerní chvíli, kdy se jako na povel zdvihne nehlučně ze všech stromů obrovská, snad milionová kolonie kaloňů a krouží pak dlouhé minuty nad městem. Toto zatmění zoolog Durrell kupodivu nepopisuje, ale sám jsem ho v době pobytu ve Freetownu pozoroval každý den a vím, že je staré jako samo město.

Pobýval jsem v hlavním městě Sierry Leone naposledy v roce 1994 a jen od té doby se tamní režim změnil čtyřikrát. Přitom po získání nezávislosti na Britech v roce 1961 se politický vývoj zpočátku zdál být klidnější než v řadě okolních zemí. O jeho destabilizaci se zasloužilo nahromadění ekonomických a etnických problémů, kombinovaných s mocenskou hrou Freetownu, sousedních zemí i zámořských velmocí. Ze zmatků vytěžil jistý Foday Sankoh, ve svém hladu po moci nepřítel všech vlád, které se od jeho “nástupu” na začátku devadesátých let vystřídaly. Využívaje podpory ze sousední Libérie, jejíž vztahy k Freetownu jsou tradičně nevraživé, zorganizoval ve východní části země, která je díky diamantovým nalezištím nejbohatší, nelítostnou guerillu. Její zásluhou se hraniční okresy s Libérií staly jakýmsi státem ve státě. A takhle to do jisté míry trvá do dneška.

CO ŘEKL HAD…

Dne 11. března 1994 přinesl hlavní freetownský deník Concord Times pozoruhodný článek, ve kterém se psalo: “Tři roky trvající válka s rebely by se možná blížila ke konci, kdyby Mustafa Abdulai z Vahunu neignoroval poselství tajemného hada. Had chycený do pasti v buši prý vyslal poselství, že zvířata jsou připravena pomoci lidem zbavit je jejich trápení, spojit se nimi a zbavit je rebelů. Jak se to mělo uskutečnit? Zvířata varovala, aby lidé nevstupovali do buše v pátek a v sobotu 4. a 5. března. Kdokoli by se tam vyskytl v určené dny, měl být považován za rebela a přijít o život. Mustafa však ignoroval hadova slova a šel se do buše podívat. Had se cítil natolik zrazen ve své snaze pomoci lidem, že Mustafu zabil. Vesničané ho našli vedle hada, který je udivil tím, že jim zopakoval své poselství. V den, jenž had určil jako den D, pak rebelové skutečně zaútočili. Joshua Kawa z Červeného kříže nám k tomu řekl: ,Jak můžete věřit hadovi?’ Had je podle bible satanická bytost, která přinutila Adama a Evu jednat proti Pánu Bohu…”

Bohatá země chudých lidí

ZEMĚ ZVANÁ SALO

Franklin M., rolník z městečka Sinekoro, se vracel 21. května 1998 domů ze svého pole. “Uviděl jsem lidi s mačetami a puškami. Někteří měli uniformy, jiní civil. Obvinili mě, že jsem Kabbahův člověk, a usekli mi obě ruce. Jak uživím ženu a děti, když nemám ruce?”

Zpráva Human Rigthts Watch:
“Teror v Sieře Leone.”

O čem může dnešní cestovatel do Sierry Leone jen snít, je volnost, s níž se Durrell počátkem šedesátých let pohyboval zemí, prožívající první léta samostatnosti. Rozlohou se Salo – jak svou zemi nazývají domorodci – blíží České republice. Cestování by tedy nemělo být problémem. Jenže obyvatel Freetownu je na tom už dobrých deset let asi tak, jako kdyby Pražák nemohl do Brna, protože tam panuje nepřehledná vojenská situace. A jako kdyby celý široký pás podél hranic od Beskyd až po Dyji byl v rukou ozbrojených nepřátel pražské vlády podporovaných sousední zemí… Ve statistikách najdete dnes Sierru Leone spolehlivě na konci žebříčku všech zemí světa – tedy mezi těmi nejzaostalejšími. Příroda k ní přitom vůbec nebyla macešská – spíš naopak! Sierra Leone má půdu a klima příznivé pro pěstování rýže, kasavy, prosa, kávy a jiných plodin schopných uživit čtyřmilionovou populaci. Řeky a moře s třistakilometrovým pobřežím jsou bohatými lovišti ryb. Samotný Freetown má nejlepší přírodní přístav západní Afriky. Bohaté je ale i sierraleonské podzemí. V našem století se tu v různých obdobích těžila železná ruda, titanová ruda rutil, chrom, bauxit, zlato a platina. A po roce 1930, kdy prospektoři objevili v náplavech říčky Gbagboro na východě země diamanty, zařadila se Sierra Leone v nejlepších letech na sedmý stupeň žebříčku největších světových producentů drahých kamenů.

LVÍ POHOŘÍ

Produkty deštného pralesa či lovnou zvěř neuvádím v přehledu sierraleonského bohatství záměrně. Obojího se už totiž zemi nedostává zdaleka v té míře jako v době, kdy přišli první Evropané. Ale právě “král zvířat” má na svědomí jméno země: Lví pohoří. Portugalské mořeplavce tu prý při vylodění v patnáctém století budíval lví řev. Druhou verzí vzniku názvu je domnělá podobnost terénního hřbetu nad Freetownem se siluetou ležícího lva. Zkoumal jsem ten pohled několikrát, ale lva jsem ve tvaru kopce při nejlepší vůli nenašel.

Současný návštěvník musí však být připraven na větší problémy, než je marné hledání lví siluety. Už během mého pobytu (a dnes je to bezpochyby mnohem horší) bylo například skoro nemožné fotografovat. Všudypřítomní vojáci a policisté hlídali dokonce i to, aby si nějaký cizinec nevyfotil prastarý bavlník uprostřed Freetownu, přestože tento Cotton Tree je podle všech historických a turistických publikací symbolem města. Ale potíže mohly nastat i s lidmi bez uniforem, jak jsem to zažil na vlastní kůži v pobřežní vesnici Goderich. Po pokusu o snímek rybářů vracejících se z moře jsem se jen s potížemi ubránil tomu, aby mě místní horlivci nezatáhli do místní šatlavy.

Z REBELŮ VLÁDCI, Z VLÁDCŮ VYHNANCI

Svědectví katolického kněze z Koidu: “Kamajors přišli do města po rebelech z AFRC/RUF. Několik jich chytili, okamžitě zabili a spálili. Jednomu vojákovi usekli hlavu a viděl jsem pak, jak jedí jeho játra a srdce…”

Human Rights Watch:
“Teror v Sieře Leone”

Tenkrát v roce 1994 se ze všech zdí Freetownu díval portrét mladíka v uniformě připomínající náborový plakát. Muž jménem Strasser však nebyl brancem, ale prezidentem. Zjara roku 1992 vedl rotu vojáků z pohraničního distriktu do hlavního města, aby si postěžovali, že po dlouhé měsíce nedostali žold ani proviant. Vyděšený tehdejší prezident Momoh před nimi prchl i se svou gardou. Údajně teprve tehdy se mladičký kapitán rozhodl, že to s prezidentováním zkusí sám. Vládl skoro čtyři roky s marnou snahou zbavit se problému rebelů na východě. Ten ostatně nevyřešila ani přítomnost meziafrického mírového a intervenčního sboru ECOMOG, ve kterém má největší slovo regionální velmoc Nigérie. V lednu 1996 svrhl Strassera jeho zástupce, brigadýr Bio. Ale vzápětí se k překvapení celého světa podařilo uspořádat volby – první a zatím jediné v dějinách Sierry Leone s účastí víc než jedné politické strany. Z nich vzešel vítězně civilista Ahmad Tejan Kabbah. Toho vyhnali do exilu v květnu 1997 vojáci pod vedením majora Koromaha. Zemi ovládla na devět měsíců vojenská chunta známá pod zkratkou AFRC – Revoluční rada ozbrojených sil. V únoru 1998 pak ECOMOG podporovaný britskými žoldnéři a domorodými milicemi Kamajors po krvavých bojích dosadil Kabbaha zpátky do prezidentské funkce. Jeho tribunály okamžitě odsoudily desítky zajatých rebelů a jejich skutečných či domnělých podporovatelů k smrti, což vyvolalo četné protesty evropských i amerických obhájců lidských práv.

Ve vnitrozemí zavládla nepřehledná a pro civilisty zoufalá situace. Prchající rebelové se spojili se stoupenci Fodaye Sankoha známými jako RUF – Jednotná revoluční fronta – a stali se postrachem bezohledně pleněných městeček a venkova. O moc lépe se nechovaly ani vládní milice Kamajors v roli pronásledovatelů. Renomé Kamajors je ostatně dost pochybné. V západním tisku se o nich píše jako o “tradičních lovcích”, ale jde v podstatě o jedno z tajných bratrstev, o jaká není v klasické šamanské zemi Sieře Leone nouze. Mnohá svědectví hovoří o tom, že se někdy nespokojují se zabíjením nepřátel. Otevírají těla zabitých a konzumují jejich vnitřnosti, protože věří, že na ně z mrtvého nepřítele přejde jeho síla.

Kamajors jsou také známí tím, že rekrutovali stovky dětí.

Rekrutované děti ještě nemají vžitý morální smysl pro to, co je špatné, a zabíjením přesvědčují samy sebe o své mužnosti.

Dětští bojovníci se pak stali největším nebezpečím pro své okolí: snadno podléhají indoktrinaci, jsou nebojácnější než dospělí, nemají vžitý morální smysl pro to, co je špatné a co dobré, zabíjením přesvědčují sami sebe o své mužnosti, byť jim do ní scházejí roky. Přestože na výzvy mezinárodních organizací freetownská vláda reagovala prohlášením, že dělá vše pro demobilizaci dětských bojovníků, existují zprávy o dalším rekrutování dětí na severu země.

KONFLIKTY MRZAČÍCÍ LIDI I ZEMI

Sam R., rolník z okolí Koidu. “Rebelové přišli ve čtyři ráno a řekli, že nás zabijí, protože jsem Kamajor. Zapálili dům. Žena utíkala s dětmi, já také. Ženu a tři děti zastřelili. Utekl jsem se dvěma. Když vás chtějí zabít, obviní vás z čehokoli. Jsem jen farmář. Nevolím. Nemám peníze. Všechno mi vzali…”

Human Rights Watch:
“Teror v Sieře Leone”

Na mezinárodní scéně provázela Kabbahův návrat nepříjemná aféra. Britský ministr zahraničí Cook zřejmě věděl o vývozu zbraní do Sierry Leone uskutečněném britskou firmou a možná tento vývoz skrytě podpořil. OSN přitom uvalila na podobné akce přísné embargo.

Ale mnohem horší než všechny politické aféry je to, že za suchým výčtem faktů z čerstvé historie se skrývá nesmírné utrpení prostých lidí. Neustálé válčení provázející změny vládců je mrzačí, zabíjí, připravuje o obživu a vyhání z domovů. Jen od začátku loňského roku uprchlo do sousední Guineje přes dvě stě tisíc lidí.

Kdo viděl Spielbergův film Amistad, vyprávějící o vzpouře otroků dopravovaných lodí ze Sierry Leone, zná původ jména hlavního města. “Svobodné město” se stalo domovem osvobozeným mužům a ženám v první vlně po zrušení otroctví v části severní Ameriky. Dopravovali je houfně do západní Afriky jako do “rodného světadílu”, ačkoliv nejen většina z nich, ale už i jejich otcové a dědové se vlastně stali rodilými Američany. Celkem logicky už tenkrát vznikaly v okolí Freetownu neshody mezi jednotlivými domorodými etniky a přistěhovalci z Nového světa, kteří cítili jistou nadřazenost nad africkými “divochy”.

Dnešní problémy mají k těm dvě stě let starým dost blízko. Proti sobě stojí lidé různých etnik. Potomci “Američanů” žijící především ve Freetownu a okolí mají charakter svérázného etnika a zároveň privilegované vrstvy, protože si dlouho udržovali monopol na nejvlivnější místa ve státní správě. Jde však také o boj o diamantové bohatství na východě země, stejně jako o vliv ve strategicky důležité zóně západní Afriky. To všechno působí, že v sierraleonských konfliktech jsou zapleteni i afričtí sousedé a že změny nejsou lhostejné ani vzdáleným světovým velmocím. Část fotografií, které jsem v Sieře Leone pořídil, pochází ještě z období relativního klidu, který platil za Strasserovy vlády aspoň pro hlavní město a poloostrov, na němž leží. Právě pobřeží poloostrova dlouhé více než sto kilometrů je proslulé nejkrásnějšími plážemi západní Afriky. Ty však už dlouho zejí prázdnotou a nezdá se, že se to rychle změní. Na dobu, kdy Sierra Leone bude moci plně využít svůj nemalý turistický potenciál, si milovníci exotiky asi budou muset ještě počkat. Diplomatické úřady USA, Velké Británie, Francie a dalších zemí varují své občany, aby nejezdili do Sierry Leone ani za obchodem, natožpak za turistikou. Nepřehlednost situace spíše vzrůstá, než ubývá: jednou vydají agentury zprávu, že povstalci melou z posledního někde ve vnitrozemí, podruhé se dovídáme o tom, že takřka dobyli Freetown. Jedinou jistotou je nesmírné utrpení prostých lidí. Může jim mít někdo za zlé, že soustřeďují svou naději k nadpřirozeným silám? Žel, žádný mluvící had jim zatím nepomohl…

Když věcní odborníci začínají větu slovy UNIKÁT CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU, bude to asi něco mimořádného. Pokračují-li ve svém nadšení slovy JEDNA Z POSLEDNÍCH PŘÍRODOU PSANÝCH UČEBNIC EKOLOGIE NAŠEHO KONTINENTU, napadne člověka, že to mohou být snad jen severské fjordy anebo ruská tundra. Přitom jde o malý český kopeček, kde se navíc půl století střílelo z tanků.

Doupovské hory leží blízko Karlových Varů a znají je důvěrně hlavně muži ze svých vojenských let. Ani oni asi nevědí, že kdysi s plnou polní běhali po gigantické sopce o průměru asi tak 30 kilometrů a na pásy tanků se jim lepily kytičky, které už téměř nikde nerostou.

Zvláštní paradoxy, které vytváří civilizace jaksi mimochodem, ji nakonec nejvíc osvětlují – její smysl, anebo nesmysl. Ukazují tu zvláštní sílu, kterou v sobě skrývá příroda. Kdysi ryze kulturní krajina se tady bez lidí navrací zpět přírodě už hezkou řádku let. Tanky a děla tomu procesu nevadily. Není to nic nového – podobné příklady se v této zemi odehrály třeba za třicetileté války. Tady svedla civilizace s přírodou svou bitvu u Lipan.

Kvůli tomu, aby jedna část lidstva neporazila tu druhou, nakonec civilizace jako celek prohrála s přírodou.

HUSÁKŮV DUCH

Území bylo kdysi gigantickým třetihorním vulkánem. Dnes je ve středu Doupovských hor výrazná eliptická sníženina, která je zbytkem kaldery – prohlubně, vzniklé rozmetáním povrchu sopky výbuchem.

Spíš než tohle dává pohled do mapy tušit existenci pahorkatiny s průměrnou výškou okolo 600 metrů v prostoru východně od Karlových Varů a jižně od střední části řeky Ohře až po město Kadaň. Pahorkatiny, pokryté fiktivní sítí dnes neexistujících vesnic a jednoho města. Celá desetiletí to je nejméně zalidněný kus Čech, podobně jako několikakilometrový pás podél hranic s Rakouskem a částí Německa za totality. Svět sám pro sebe. Monumentalita rozlehlých ploch, četné územní kontrasty, výrazně pozměněná příroda, pustota polí, zarostlých křovinami a travou. Divočina. Snad nikde v Evropě nemají něco takového.

Ještě donedávna nebyly veřejnosti přístupné mapy a neexistovaly ani směrové ukazatele na křižovatkách. Zprávy z ústního podání se liší. Kdesi u neexistujícího Žďáru můžete objevit obrovskou tribunu, ze které shlížel po boku sovětských generálů na cvičící vojska Gustáv Husák. Směrovky na cestách jsou často ještě psány azbukou a není vyloučeno, že narazíte na neidentifikovatelný rezavý předmět. Uprostřed krajiny občas vyrůstají trosky domů, důkladně očištěné od všeho, dokonce i dveřních veřejí a střešní krytiny. Malin a ostružin jsou tu celé plantáže, a když už najdete houbu, velikostí se blíží volantu automobilu. Ztracený ráj, řekli byste si, kdybyste nevěděli, že ještě nedávno se tu simulovalo válečné peklo.

V ZÓNĚ

Při každé návštěvě se “zakázaná zóna” chová jinak, tvrdil Stalker v Tarkovského kultovním filmu, jako kdyby byl v doupovském vojenském prostoru. Nejde jen o to, že na jaře se probouzející příroda rozjaří, a v létě se zase “rozletní”. Jako dokonalé umělecké dílo se do ní otiskne návštěvníkova nálada, a tak dokáže být jednou melancholicky pustá, jindy euforická jakoby z přemíry svobody. Může být plná číhajících nástrah nebo velkoryse rozdávající své dary. Zóna je vším, čím ji chcete mít.

Tentokrát při návštěvě hustě sněžilo a na neudržovaných silnicích se tvořily až čtvrtmetrové návěje. Věděli jsme, do čeho jedeme, a lepší vůz než Subaru s pohonem všech čtyř kol jsme si ani nemohli vybrat. Přesto jsme po několikakilometrovém přeskakování sněhových muld zvolili cestu zpět. Tentokrát prostě prostor “nepřijímá”.

KRAJ ČERNÝCH ČÁPŮ

Místní lidé básnili o pstruzích velkých jako ve skandinávských zemích, o zurčících potůčcích a tůňkách ukrytých v lese. Ale najít je na tak obrovské ploše a bez mapy není legrace. Najdete tu spíš metr vysoké kopřivové plantáže a zarostlé stráně, do kterých vyšlapali cestičky jen srnky a divočáci. Srny vás nechají jít do blízkosti dvaceti kroků, protože z člověka nemají strach, a divočáci vás s rozzlobeným chrochtáním málem porazí, když někdy omylem narazíte na jejich doupě.

Podle průzkumů z let 1987-1989 žije v Doupovských horách 57 druhů savců a 260 druhů ptáků. Mezi zvlášť vzácné živočichy patří užovka stromová anebo černý čáp. Plachý pták se zde poprvé uhnízdil v šedesátých letech a dnes je tu možná 14 párů těchto krasavců. Černý čáp, kterému jinde hrozí vyhubení, potřebuje k zahnízdění 10-15 kilometrů klidného prostoru. Dokladem o čistotě vod Doupovských hor je výskyt citlivých indikátorů – střevlí, mřenek, čolků a mloků, rosniček, ropuch a skokanů.

Žije tady i tetřívek, krkavec, tenkozobec opačný, vzácný luňák červený, objevila se několikrát sovice sněžná a orel křiklavý. Na podzim se opuštěné Doupovsko stává místem, kde se zastavují na cestě k jihu obrovská hejna ptáků ze severní Evropy.

Rostou tu orchideje, jako pětiprstka žežulník či prstnatec bezový, dále hvozdík pyšný, zvonečník hlavatý, kruštík širolistý, měsíčnice vytrvalá, koniklec otevřený, lýkovec jedovatý a ještě asi 35 dalších vzácných a ohrožených rostlin. I naprostý amatér se těžko ubrání pocitu, že se tu děje něco mimořádného. A co teprve odborníci?

KDE ŠUMÍ LES?

“Jako jiné vojenské prostory byl i Doupov neprodyšně uzavřen pro veřejnost,” vzpomíná Dr. Václav Petříček z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR na “militaristická léta”.

“Dalo tehdy velkou práci, aby se tam dostali alespoň odborníci. Klasický botanický průzkum se dal provést pod záminkou zjišťování ohniska různých sdělných chorob, například klíšťové encefalitidy. Na to tehdy vojáci slyšeli. Ale možná netušili, že zároveň se dělal i vůbec první podrobný geobotanický průzkum tohoto území.

Další průzkumy byly již bez větších problémů zahájeny hned po revoluci v roce 1989.

Velkým překvapením průzkumu bylo zjištění, jak je území zachovalé. Vzhledem k tomu, že tam dvakrát, třikrát do roka hořelo, neustále duněla střelba z kanonů, tanků, dalo by se předpokládat, že je to spálená země. Kupodivu opak je pravdou. Zajímavé zjištění je, že na místě, kde přejede tank, mohou vegetovat druhy rostlin, které jsou odborně řečeno konkurenčně slabé – a tady mají možnost růstu. Což v civilizované krajině existuje málo. Ale hlavně – od roku 1949 se tu nehnojí a nepoužívají biocidy. Zároveň jde asi o jeden z nejdražších způsobů, jak sledovat renaturalizaci. Ten experiment dokázal, že příroda se umí velice rychle vzpamatovat. Dokonce i tam, kde byla dlažba, asfalt a domy, dneska šumí les.

Když vylezete na vrchol kaldery, vidíte nádhernou mozaiku lesů a křovin, ale přitom vám stále něco chybí. Pak zjistíte, že tu nejsou telegrafní sloupy. Pohled, za kterým se jezdí do divočin.”

DOUPĚ DOUPOVCŮ Z DOUPOVA

Pozoruhodné je, že tenhle kus divočiny má stejně hustě psanou kroniku od léta Páně dejme tomu 600 jako ta nejstarší osídlení u nás. Doupov je snad jediný prales s rodokmenem. První staroslovanské osídlení je tu spojeno s bojovným kmenem Lučanů, dokazují to názvy bývalých vesnic. Na vrch Úhošť u Kadaně dokonce kladli někteří historici bájný Vogastisburg, u kterého v roce 631 došlo k vítězné bitvě Slovanů nad Franky. Nyní se pro změnu mluví o vrchu Rubín u Podbořan. Ale pořád se nacházíme na Doupovsku – teď v jeho východním cípu.

Ve středověku zde víc než čtyři století panoval rod Doupovců z Doupova – a to v letech 1116-1512. Městečko Doupov dostalo jméno podle hradu, který měl postavit ve druhé polovině 13. století český šlechtic Jiří Doupovec z Doupova.

Němci osídlili Doupovské hory po porážce husitů ve 13.-14. století. Křižáci zlikvidovali nejen husitské posádky v Maštově a Kadani, ale vyvraždili téměř všechno české obyvatelstvo Doupovských hor. Část hor pak osídlili v menší míře Sasové, ale většinou Bavoráci. A začali se zabydlovat s německou důkladností.

Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie (připomínán je již od roku 1325 jako plebanie), zámek, pivovar se sladovnou, kolej piaristů s nadačním kostelem sv. Alžběty, nádraží a stovky domů. Všechno sešlo z povrchu zemského rozstřílením. (Viděno po vojensku je takový kostel ideální cvičný cíl.)

Obyvatelé se živili převážně zemědělstvím. Dařilo se tu zvláště tzv. “doupovskému ovsu”, pěstoval se i len. Známé byly i pozdě zrající doupovské višně a proslulé včelařství.

Ještě ve třicátých letech našeho století obyvatelé Doupovska mluvili bavorským dialektem. V roce 1930 žilo na území Doupova 1524 obyvatel a stálo tu 272 domů. Poválečný odsun Němců prostor “vyprázdnil”, takže roku 1950 tu žilo jen 588 obyvatel, ale jen pár let.

Na mimořádné schůzi pléna MNV v Doupově dne 4. února 1953 předseda ONV Kadaň posledním “potomkům” Doupovců z Doupova oznámil, že je “nutné obyvatelstvo vystěhovat”, protože ve zdejší oblasti bude na rozloze 331,5 čtverečních kilometrů zřízen Vojenský újezd Hradiště. V praxi to znamenalo likvidaci města Doupova a 67 obcí, osad, horských samot a dvorců s celou sítí kamenitých a štěrkových silnic a horských cest, které dnes v terénu poznáte často jen podle jasanových stromořadí.

ČTYŘI LIDÉ A ČTYŘI KONĚ

Na dobrodružné expedice sem jezdí na zapřenou studenti z Prahy užívat si divočiny. Místní lidé ten pocit neznáma dobře znají, ale nevnímají ho jako něco mimořádného, nejen proto, že na takový luxus už nemají čas. Dobyvatelské a robinsonovské povahy tu už byly. Například nekomerční “společnost čtyř lidí a čtyř koní” HIPOATLETIK, kteří se časem sloučili s další partou v KPDH, aneb Klub přátel Doupovských hor. Již v roce 1987 jako polosoukromá organizace operovali v prostoru. Zachraňovali rozpadající se kostel v Lochotíně, projížděli se krajinou na koních. Pak přišel listopad 89 a s ním jako by z prostoru na čas odešel zákon. Opravený Lochotín byl za půl roku osmkrát vyloupen. Nesčetné loupeživé výpravy do “zóny” byly korunovány “velkou ránou” – někdo (nejspíš němečtí starousedlíci) objevil, vykopal a odvezl takzvaný “lochotínský poklad”.

Vojáci po počáteční nedůvěře vyšli Klubu vstříc, a tak nájezdy rabovacích komand ustaly, a naopak se přiblížily nejlepší roky KPDH. Klub se rychle rozvíjel, brzy měl svou výkonnou radu, sekce historickou, ekologickou a další, svůj znak s černým čápem a kuželovitým vulkánem a také své akce. Zkoumalo se středověké důlní dílo Goldberg, prováděl se průzkum motýlí fauny, hledaly se možnosti, jak vysadit do vojenského prostoru bobry a zubry. Bobří hráze tu prý již dneska můžete objevit, protože tento tvor uplatnil sám svůj restituční nárok na doupovské hvozdy. Tohle všechno je hezké, ale regionální tok událostí tady možná brzy spláchne ten světový, anebo, jak se dnes říká – globální.

CO NA TO NATO?

Co s prostorem dnes? Pomineme absurdní návrhy vybudovat tu velké popílkoviště, přehradu anebo dokonce mezinárodní autokros. Vůdce landsmanšaftu Neubauer chtěl když ne domy, tak aspoň na Doupově pozemky. Někteří ekologové zde chtěli zřídit národní park. Jiní ekologové namítají, že turistika je živel stejně ničivý jako povodně nebo sopka.

Zdá se, že na Doupově se nakonec usídlí, jako vždycky, armáda. Ale nemůže to být jakákoliv armáda, jenom ta momentálně nejsilnější. A těžko hledat silnější než NATO.

CO MY NA TO?

“Otevřeně říkám, že vojenský prostor Doupov, ale i ostatní VVP (vojenské výcvikové prostory) jsou alternativní chráněné krajiny. Dokonce bych řekl, že v některých případech mají větší kvality a perspektivu než jiné naše tradiční chráněné krajinné oblasti. I proto jsme samozřejmě ostražití ve využití tohoto prostoru pro NATO,” říká ochranář Václav Petříček. “Zvlášť když důstojníci z paktu přiznali, že Doupov pro ně bude ráj. Možnost, kterou v západní Evropě už téměř nemají. Resort obrany, jenž s ekology a ochranou přírody velmi vstřícně spolupracuje, souhlasí s tím, že tu budeme navrhovat síť maloplošných chráněných území. A pokud budeme mít možnost monitorovat dopad jejich výcviku na životní prostředí, můžeme naznačit, kde by bylo dobré se vrátit ke klasickému směru. Nejsem vůbec pesimistický.”

GENIUS LOCI Když těmi místy procházíte, nehoní se vám hlavou nic konkrétního. Jenom cítíte něco zneklidňujícího a zárodečného. Genius loci vojenského prostoru. Je to přece místo děje nejpůvodnějších příběhů od počátku stvoření světa. Kopřiva vede vítězné bitvy s polem a na dobytém území jako Caesarova vojska buduje provincie. Ale i outsideři mezi rostlinami, vytlačení jinde třeba právě agresivními plevely, tady úspěšně přežívají. “Příroda s. r. o.” investovala dlouhodobě a uspěla v konkurenčním tlaku tunelářů. Zrezavělé německé a ruské směrové ukazatele zůstaly na těch cestách, které ještě zbyly, jako zprávy o zániku dvou světovládných říší. Takhle jednou zanikneme i my. Takhle vypadal a bude vypadat svět bez lidí. Život po životě.

Zeus seděl zamyšleně na svém nebeském trůně, mlčky si prohraboval svůj hustý vous a zdálo se, že se mračí. Ale jeho bratr Hádés, který právě vystoupil ze své podzemní říše, aby jej o něco požádal, poznal hned, že se jen strašlivě otravuje. Tak strašlivě, že samou nudou ani usnout nemůže. Proto namísto pozdravu chytře zvolal svým temným, příjemným hlasem: “Mám pro tebe skvělé rozptýlení, bratříčku.” Ta slova zafungovala přesně tak, jak si Hádés přál. Zeus ožil a svým vladařským zrakem se s očekáváním zahleděl na vládce podsvětí.

“Milostný románek,” usmál se Hádés a zatvářil se dychtivě.

“Ano?” Protáhl Zues poněkud a dodal: “Můj?”

“Ne, můj,” usmál se Hádés, pokud to jeho věčně temná tvář dovolovala, “můj a Persefonin.”

“Tak moje dcera s tebou má milostný románek?”

“Ještě ne. Ale kdybys mi dovolil odvést ji sebou do podsvětí…”

“Budiž,” řekl Zeus bez dlouhého přemýšlení, protože jak šlo o milostné dobrodružství, byl vždycky pro. Ani ho v tu chvíli nenapadlo, co na to řekne Démétér, bohyně země a života, Persefonina matka.

Panensky krásná Persefoné, kterou Řekové nazývali též Proserpina nebo Persefoneia, někdy také Koré, neměla o tom všem ani tušení. Téhož dne, kdy proběhl rozhovor mezi Hádem a jeho bratrem Diem, se procházela nádherná kvetoucí bohyně Persefoné poblíž květnaté nivy Lago di Pergus v Enně na Sicílii a trhala narcisy. Náhle se z temných hlubin země vynořil Hádés, zmocnil se krásné sběračky a ve voze taženém čtyřmi rychlými koňmi na čele s Hermem s ní chvátal do podsvětí. Persefoné se zoufale bránila, prosila a zapřísahala bohy i lidi, aby jí pomohli, ale Zeus, který s dohodou souhlasil, nezasáhl. Nadarmo hledala Démétér svoji dceru, nadarmo pátrala po všech koutech země či pronásledovala uprchlého Háda se spřežením okřídlených hadů. Nakonec se nad ní smiloval vševidoucí a všeslyšící bůh slunce a prozradil jí, co se stalo. Se slzami v očí se vydala zoufalá matka Démétér na Olymp a prosila bohy, aby jí dceru vrátili. Bohové nakonec nedokázali odolat jejím srdceryvným prosbám a slíbili, že se Persefoné smí vrátit na svět z podsvětí, odkud se ještě nikdo nevrátil. Ovšem pod podmínkou, že ještě v Hádově říši nic neochutnala. Zeus pak pověřil božského posla Herma, aby se o celou záležitost postaral. Mezitím Hádés (jenž byl pro svou moc dodávat rostlinstvu plodivou sílu a vydávat poklady drahých kovů nazýván též Plútón, ovšem pro neoblomnost při střežení zemřelých, kterým nikdy nedovolil navrátit se mezi živé, jmenovaný též Aidés) vyznával Persefoně svou žhnoucí lásku. Byl vemlouvavý a milý, hořel vášní a líbal Persefoniny panenské ruce, až nakonec i ona zahořelou láskou a přijala od něj polovinu granátového jablka, aby mu dokázala svou lásku. V tu chvíli dorazil do podsvětní říše božský posel Hermés. Když spatřil, co se stalo, spravil o tom bohy na Olympu. Persefonin návrat na svět od té chvíle již nebyl možný. Musela zůstat Hádovou ženou. Bylo však ujednáno, že smí zůstat se svou matkou půl roku na zemi mezi ostatními bohy na Olympu, kdežto druhou polovinu roku stráví se svým manželem pod zemí. Od této doby, když se objevila na světě vedle své matky, bohyně úrodné země, rozpuklo jaro a přešlo v plodné léto. Na podzim mizela a zimu trávila, stejně jako semeno, pod zemí s bohem podsvětí. Z jejich manželství se však nezrodil žádný nový život, zůstalo bezdětné.

Lampión je výborným fotografem a středem jeho zájmu je už mnoho let původní obyvatelstvo ostrova Taiwanu, jeho zvyky, umění a kultura. Na několik dní se stal naším průvodcem po ostrově a snažil se na nás přenést svou vášeň pro vše původní a originální, co se na ostrově, osídleném nyní převážně etnickými Číňany, vyskytuje. Číňanem je ostatně i on sám.

NÁVRAT K NEVLASTNÍM KOŘENŮM

Hned první den nás Lampión pozval do svého foto-studia. Měl tam vystaveny portréty lidí snad všech etnických domorodých skupin na Taiwanu. Z velkých lesklých fotografií na nás shlíželi důstojní kmenoví vůdci odění v kůži a ptačí péra, mladé dívky ozdobené květinami, staré ženy se zuby vykotlanými od žvýkání betelu. Nejvíce obrázků ale bylo pochopitelně o lidech kmene Paiwan, kmene, do kterého se Lampión “adoptoval”.

“Před deseti lety jsem udělal první fotky domorodců. Jezdil jsem mezi ně stále častěji a posledních sedm let s nimi každý rok trávím mnoho času. Jedna paiwanská rodina si mě vzala za svého. Když jsem s nimi, říkám jim mami a tati,” vysvětluje Lampión, jehož skuteční rodiče žijí v Tai-pei. Nikdy se vzájemně neodcizili, peníze vlastních, dobře situovaných rodičů mu dokonce pomáhají uskutečňovat některé jeho sny.

Lampión není ve svém zanícení pro domorodé obyvatelstvo osamocený. Již deset let se na celém Taiwanu vzmáhá čím dál silnější vlna zájmu o původní kultury ostrova. Jsou otvírána nová muzea, skanzeny, především mladí lidé se pídí po informacích a chtělo by se říci, že současní Taiwanci hledají své kořeny. To by ovšem bylo zavádějící, neboť původ většiny Taiwanců nemá s aboriginy nic společného.

Taiwan byl totiž osídlen v několika vlnách. Nejdříve přišla na ostrov malajsko-polynéská kultura (zhruba 5000-6000 let př. n. l.), jejímiž potomky jsou právě dnešní původní obyvatelé. Podle písemných dokumentů a etnologických výzkumů se původní obyvatelstvo dělí podle místa osídlení na skupiny peipos – lidí z nížiny a shan – obyvatel hor.

V uplynulých čtyřech stoletích peipos kulturně a sňatky s ostatním obyvatelstvem splynuli s různými dalšími skupinami. “Smíchali” se především s čínským obyvatelstvem národnosti Chan, ovšem do dnes už těžko definovatelné směsice zasáhly i malé skupiny holandského, španělského a japonského obyvatelstva usazeného na Taiwanu. Dnes se lze setkat už jen s fragmenty tradičních jazyků a zvyků tohoto lidu z nížin. Naproti tomu horské obyvatelstvo a lidé z východního pobřeží si své charakteristické zvyky zachovali o mnoho lépe.

Teprve mnohem později, v době, kdy byli lidé malajsko-polynéského původu už dávno na ostrově zabydleni, začal být Taiwan osidlován z pevniny. První přistěhovalci přišli z Číny již ve 12. století a původní obyvatelstvo začali zatlačovat do hor, jež tvoří střed ostrova. Po nich se na ostrově usídlili Portugalci, Španělé a Holanďané. V krátkém úseku již moderních dějin patřil Taiwan podle šimoseckého míru z roku 1895 Japonsku, po druhé světové válce připadl ostrov Číně. Krátce nato odešel se svým vojskem na ostrov Čankajšek, který v roce 1950 vyhlásil na Taiwanu Čínskou republiku. Výsledkem postupného osidlování, v němž již osm set let hrají prim pevninští Číňané (a z nich hlavně etnikum Chan), je fakt, že v současné době tvoří aborigini necelá dvě procenta obyvatelstva.

Přesto je těchto téměř 400 000 duší již delší dobu ve středu zájmu většinového obyvatelstva. Mladí lidé nosí tradiční náramky, hotely lákají své hosty na výstavky umění domorodého obyvatelstva. Místní turisté se hrnou do skanzenů, kde jim restaurace nabízejí zaručeně pravou “domorodou” stravu a nastrojená mládež jim k tomu tančí tradiční tance. V jednom hotelu na jižním pobřeží nás přivítal recepční navlečený do kroje, zpod něhož mu čouhaly džíny. Působilo to asi tak opravdově jako moravský kroj v hotelu Forum.

I přes některé nepříliš sympatické projevy zájmu o původní kultury je tento trend nejspíše přínosný, zvláště pro příslušníky menšinových etnik.

“Když mají lidi o jejich výrobky zájem a oni mohou zpeněžit to, co umí, je to hrozně fajn. Udržují se jejich tradice a oni mají náplň života. Mnoho z nich totiž dnes končí velmi špatně,” smutní Lampión, ale jako většině Taiwanců se mu moc nechce do vysvětlování toho, co myslí tím “špatně”. Během našeho putování nás čas od času upozornil na opilého, otrhaného či zdrogovaného člověka a utrousil: “Ten dopadl špatně…”

Celá jedna čtvrtina domorodého obyvatelstva nyní žije ve městech. Jenže je nikdo nenaučil, co si v takových sídlech počít. Jak si vydělat při mizerné nebo žádné znalosti čínštiny, nemluvě o angličtině, která je pro každé slušné zaměstnání nutným předpokladem. Na Taiwanu je sice nezaměstnanost velmi nízká, většinu nezaměstnaných však tvoří právě příslušníci etnických menšin.

“Z hor sešli do nížin a do měst, protože viděli, že my se máme dobře. Chtěli taky takové domy, oblečení… Ale neměli na to peníze. Uživit se dokázali v horách, ne ve městech,” vyprávěl Lampión, jehož tento stav očividně mrzí. Až při jedné mírné pitce vyslovil, co mu je nejvíce líto a za co se stydí: “Aby si vydělali, někdy rodiče prodávají své dcery do restaurací a hotelů nebo je nutí k prostituci,” klopil znalec a milovník domorodé kultury oči, a aby toho nebylo málo, dodal: “A peníze často muži propijí.”

Obrázek ne nepodobný výjevům z různých částí světa. Mnohokrát jsem si vzpomněla na problémy Romů v Čechách – špatná znalost jazyka a tím pádem nízká vzdělanost, nezaměstnanost, odlišný způsob života… Ovšem zdá se, že na Taiwanu usilovně hledají řešení a snad i nacházejí.

MINISTERSKÁ ŠKOLA KADEŘNIC

Na třicet načesaných slečen přestalo brebentit. Hlučně odsunuly židle, postavily se za školní lavice a v pomalém rytmu začaly tleskat. Jejich snědé tváře nad sněhobílými halenkami byly vážné, ale ruce už chytly rytmus rovníkových pralesů a dutý potlesk se změnil v divokou, zrychlující se melodii. (Možná jsem si to jen namlouvala, protože jsem věděla, že prapředci těchto dívek skutečně z polynéských či malajských lesů a pláží pocházejí.)

Do učebny vešel starší muž v obleku – pan Hua Chia-Chih, ministr Rady pro záležitosti původních obyvatel, a potlesk nabyl na intenzitě. Poté pan ministr slavnostně zahájil kurz kadeřnic pro příslušnice menšinových kmenů. Třicet dívek, které se do kurzu dostaly, si může být jisto, že najde v tržním světě své uplatnění. Snad ani netleskaly tolik ministrovi jako své zajištěné budoucnosti.

Tato ministerská škola je jedním z důkazů, že problémy původního obyvatelstva jsou řešeny na vládní úrovni. Rada pro záležitosti původních obyvatel – CAA (Council of Aboriginal Affairs) byla zřízena v roce 1996 a má statut ministerstva.

“Tato rada má několik oddělení, ale v kostce řečeno její cíle jsou následující: zlepšit vzdělání domorodců, zdravotní péči, životní podmínky původních obyvatel žijících ve městech a pomoci domorodcům obhospodařovat jejich území. Při tom všem se snažíme zachovat původní jazyky, kulturu a umění domorodců,” vysvětlil mi pan Hua. Se kterou skupinou se nejlépe spolupracuje? “Asi nejlepší domluva je s lidmi skupiny Amis.”

Jedním z velmi praktických výsledků činnosti rady je například kniha, jakýsi průvodce po výhodách, které domorodcům nabízí Tai-pei. Domorodci mají také zákonem zajištěná volená místa na všech stupních státní správy – zatímco u nepůvodních obyvatel připadá na jednoho voleného zástupce 12 000 lidí, u původních obyvatel je to pouhých 3650 lidí. Domorodci mají ulehčený vstup na univerzity a v horizontu jednoho až dvou let se počítá s tím, že nebudou muset platit školné na středních školách.

NA PAIWANSKÉ SVATBĚ

Stoupali jsme úzkou klikatou silnicí a obklopoval nás hustý horský prales. Byli jsme v oblasti Pin-don obývané etnikem Paiwan a blížili jsme se do vesničky Setimun. Lampión jel navštívit svoji druhou rodinu a vzal nás s sebou. Auto jsme měli plné drobných dárků a Lampión nám o své rodině vyprávěl: “Všichni se jmenujeme Matiling, je to naše rodové jméno. Je to jméno po matce, protože u Paiwanců mají děti jméno po matce. Maminka se jmenuje Parasang a otec Lipun Livanlau, což znamená deštník,” vysvětlil nám Lampión a pro případ, že by nám zapeklitá situace se jmény nebyla jasná, dodal, “babička je prostě nambr van.”

Vesnička ležela na svazích hor, odkud rodina a téměř všichni obyvatelé před padesáti lety přišli. Malé kamenné domky, úzké uličky a ženy posedávající na chodníku. Všechny starší “paní” měly rudá ústa bez zubů, což byl následek celoživotního žvýkání betelu, který i nyní plivaly kolem sebe. Zem ve vesničce Setimun byla plná červených flekanců.

Rodina Matilingů nás už očekávala. Otec Lipun nám nabídl skvělé domácí rýžové víno a usadil nás do obýváčku na lavice z obrovských kmenů zdejších stromů. Dřevo bylo všude kolem nás, v překrásné kombinaci s výrobky z kamene. Více než v obýváku jsme si připadali jako ve výstavní síni, které vévodila neustále puštěná obrovská televize. Ostatně celá rodina se uměním živí: matka plete košíky, syn vyrábí tradiční čelenky a věnuje se tesařství, vnuci jsou hrnčíři. Otec Lipun je váženým kameníkem: “Dělám z kamene modely domů, kupuje si je třeba vláda nebo různé instituce,” chlubil se Lipun. Jeho modýlky z čediče jsou zmenšeninami tradičních domorodých stavení. Jak dlouho mu trvá jeden domek? “Takový malý stavím přes měsíc. Je totiž z více než 100 kousků kamene.”

Popili jsme, prohlédli si dílny a předali dárky. Celá vesnice však dnes žila slavnostní událostí, kterou si ani naši hostitelé nechtěli nechat ujít. A tak jsme se v jejich doprovodu ocitli na paiwanské svatbě.

Jedna z úzkých uliček byla zastíněna obrovským baldachýnem, pod nímž se tísnil dav lidí. Jejich oblečení vévodily květiny a korálky. Slavnost se konala na počest dcery významného muže vesnice, něco jako “náčelníka”, jak nám vysvětlil Lampión. “Není to ale pravá svatba, jenom svatební slavnost. Čas od zásnub do svatby je dlouhý, celých šest měsíců. Samotná svatba probíhá v kostele a nebo může snoubence oddat velmi respektovaný starý muž, něco jako starosta.”

Nevěsta měla na sobě černý vyšívaný kostým, obtěžkaný korálky a kovovými plíšky. Na hlavě měla umělecké dílko, “kloboukočelenku” ozdobenou korálky, zvířecími rohy, ovocem a květinami. V dusném horku, které všude vládlo, se mi zdálo nošení tohoto kostýmu úctyhodným výkonem. Když jsem si čelenku zkusila, rázem jsem měla bavlněné tričko propocené.

I ostatní svatebčané byli vystrojení, členové rodiny v krojích, náhodní příchozí obdrželi alespoň květinové věnečky. Ty vyrábí rodina dcery a k jejich výrobě se používá mnoho přesně určených druhů květin. Některé rostlinky jsou dokonce určené jen na hlavu dcery náčelníka a nikdo jiný nemá právo je nosit.

Péra trčící z čelenek mají připomínat hada ze starého mytického příběhu.

Pod baldachýnem přede dveřmi svatebčanů se okolo malých stolků tísnili hosté, nyní tiší jako pěny. Snoubenci stáli před starým mužem, který k nim držel dlouhou řeč. Jen malé děti se za chvíli začaly nudit a uždibovaly z připravených lahůdek. Ostatní pozorně naslouchali. Když hodinové kázání skončilo, nevěstě i ženichovi stékaly po tvářích krůpěje potu. Šli se posadit do domku a my byli pozváni také. Luxusně zařízený obývák byl napěchovaný příbuznými a dárky. Nevěsta si sundala přetěžký věnec a dopřála si sklenici vína. Popíjela a zálibně se dívala na dárky. Opatřil je ženich – do nové rodiny musel přinést peníze, oblečení, koláče a šperky.

Zatímco jsme v chladu klimatizace lenošili a sledovali zákulisí slavnosti, venku se rozproudila zábava. Zdálo se nám, že za našimi zády vybuchla bomba, ale to byla jen puštěna hi-fi souprava. Do světa tradičních kostýmů, betelu a květin vtrhla moderní doba se svým kouzelníkem – karaoke. Všeasijský fenomén, videoklipy s hudbou, ale bez původního zpěvu, který obstarává dobrovolný amatérský zpěvák se zapojeným mikrofonem. Metrové repro-bedny teď rozechvívaly vyzdobenou uličku a krojovaný mladík s gesty Karla Gotta pěl popové cajdáky. Plíšky na jeho vyšívané vestičce radostně cinkaly.

Svatební hosté se během této kanonády pustili do jídla. Teď už se bude jenom jíst, pít, tančit a veselit. Do pozdního večera. Pak se kostýmy svléknou a pečlivě uloží do skříně, kde budou čekat na další slavnostní příležitost.

LESK A BÍDA DOMORODCŮ

“Představím vám největšího paiwanského umělce,” sliboval Lampión, a jednoho dne nás skutečně zavezl do “vlaštovčího hnízda”, jak jsem dům osmatřicetiletého Sakuliu Pavavalunga soukromě nazvala. Sakuliu má vysoko ve svazích hor dům – ateliér, který mu hlídají pavouci, opice a jiná zvířata žijící v hustých korunách stromů, mezi nimiž je dům ukryt. Půl hodiny musí Sakuliu z vesnice, kde žije se svou ženou a třemi dětmi, jet sem, kde s manželkou tvoří. Zrovna pracoval na velké soše jakéhosi boha, k ruce měl pár mladých pomocníků.

“Před takovými deseti, dvaceti lety toto umění už nikdo z domorodců neovládal. Já jsem se to naučil od velmi starých mužů a teď sám vyučuji paiwanské děti,” vyprávěl Sakuliu, jenž vypadá jako hippie a uměla bych si ho představit v kterékoli avantgardní kavárně kdekoli na světě. Ostatně jednu kavárnu v blízkém městečku vyzdobil v úžasném stylu, který bych laicky zařadila někam mezi Salvadora Dalího a etnografické muzeum.

“Takže ty jsi vlastně umělecký učitel?”

“No, učím jenom málo dětí ze své vesnice. Ostatní vesnice jsou příliš daleko na to, aby z nich do mých kurzů někdo docházel.”

“A mají rodiče peníze na to, aby jejich děti mohly chodit do umělecké dílny?”

“Kurzy jsou zdarma. Jejich provoz a materiál hradí vláda,” uculoval se Sakuliu. Zdálo se mi neuvěřitelné, jak hluboko do hor dokážou proniknout vládní zájmy o to, aby nic z tradičního světa původních obyvatel nezmizelo v propadlišti dějin.

Ne vždy je ale takové snažení beze zbytku úspěšné. O několik desítek kilometrů dál se staví nový skanzen. Lampiónovi ani naší kamarádce Su Chin se příliš nechtělo do návštěvy tohoto místa. Projížděli jsme v našem džípu špinavou paiwanskou vesnicí a Lampión nám nechtěl dovolit vystoupit. Když nepomohly výmluvy a vytáčky, zkusil nás vystrašit: “Tihle lidé nemají rádi návštěvníky. Asi nenávidí turisty.” Navzdory tomu jsme pod jakousi záminkou z auta vylezli, ale místní před námi buď utíkali domů, nebo zvedali výhružně klacky. Skoro všichni muži byli opilí. Z návštěvy vesnice tedy nebylo nic, tak jsme pokračovali do nového skanzenu.

Rozbahněný terén, sem tam dům s kulatou dřevěnou střechou, místy něco, co snad jednou bude pole. Usměvavá dívenka v pokladně, mastné vstupné a obchod se vším, co se dá považovat za “originální domorodé předměty”. U plotu seděl beznohý muž a kopal výkop. Byl snad jediný v těchto místech, kdo měl z naší návštěvy radost.

“Zajímají vás domorodci? Odkud jste? Pro co píšete?” zahrnul nás palbou otázek v bezchybné angličtině, tak bezchybné, až jsme nechtěli věřit, že patří mezi etnické Paiwance.

“Kde jste se naučil anglicky? Ve škole?” oplatili jsme mu otazníky.

“Ha, ha, ve škole,” usmál se trpce a vysvětlil nám, že se kromě angličtiny naučil také francouzsky na křesťanské misii. Misionáři totiž sehráli v minulosti dosti důležitou úlohu a v důsledku jejich působení je téměř 70 % domorodců křesťany. To jim ovšem nebrání vyznávat zároveň svá animistická náboženství. Pak spustil lavinu stížností na současnou vládu: “Pro domorodce nedělají vůbec nic. To všechno je jenom pozlátko… skanzeny, muzea, vědecké publikace. To je pro Číňany, nás naše vlastní skanzeny nezajímají. Chceme stejnou práci, nebo ať nás nechají na pokoji. A když práci seženeme, vždycky dostaneme zaplaceno míň než oni.”

Lampión u tohoto výlevu nebyl, ani Su Chin. Asi by nevěděli, co na to říci. Oba dva patří na druhý břeh řeky, jež dělí většinu obyvatel ostrova od necelých dvou procent původních obyvatel. Nemohou za to, že když domorodci zjistili, jak jde jejich umění na odbyt, začali se jím sice živit, ale ztratilo pro ně duchovní význam. Nemohou ani za to, že i díky jejich zájmu se jedna skupina lidí začíná cítit ve svém domově jako ve výkladní skříni. A není jejich vinou, že se domorodci chtějí mít stejně dobře jako ostatní obyvatelé ostrova a že už nechtějí lovit luky a šípy to, co lze koupit v supermarketech.

Jako už tolikrát předtím se mě před tím láteřícím mužem zmocnil stud za všechny ty korálky, čelenky, sošky a nahrávky, které jsem nakoupila, abych měla v daleké Evropě ty “zaručeně pravé domorodé předměty”. Pak jsem si ale vzpomněla, že za ty suvenýry dostane někdo peníze… A také na tleskající kadeřnice, mladé prostitutky, zapáleného pana ministra a tradiční tance v jiném skanzenu. To všechno, a ještě mnohem víc, představují dnes domorodci na ostrově Taiwan.
V textu používáme název Taiwan oproti Tchaj-wanu uváděnému v Pravidlech českého pravopisu. Označení Taiwan je foneticky blíže k čínské výslovnosti a sami Taiwanci transponují název ostrova ze svého znakového písma do latinské podoby Taiwan. Od toho se odvíjí i námi používané odvozeniny – taiwanský a podobně.duben 1999

NEBEZPEČNÁ CESTA

Plavba na festival není nijak bezpečná. Proud řeky je dravý a plavci se v plochých člunech bez kýlu velmi obávají bouří. Na veletoku je několik ostrovů, z nichž největší se nachází v ústí řeky nedaleko Belému a je tak veliký jako Švýcarsko. Také ostrov Tupinambaranas je obrovský a v období velké vody, kdy se zvýší hladina řeky o 15 metrů, je tvořen stovkami malých ostrůvků.

CABOCLOS – POTOMCI INDIÁNŮ

Parintins, přístav na Amazonce ležící na výběžku ostrova Tupinambaranas, je vzdálen asi 500 km po proudu řeky od Manausu, z něhož se každoročně koncem června vydávají lodi na festival. Žije tu asi 50 000 obyvatel. Dříve indiánští válečníci – Parintintins – se dnes nazývají Caboclos. Jejich život se v mnoha oblastech velmi podobá životu indiánů, nejenom lovem a cestováním v kánoích.

Caboclos se živí zemědělstvím a rybařením. Postupem let se smísili s mestici, potomky černých otroků a kolonistů markýze de Pombal, a žijí roztroušeni podél řek v pralese. Své chýše z palmových listů staví technikou zděděnou po indiánech. Jsou soběstační, protože řeka poskytuje hojnost ryb. Prales nabízí rozličné plody a půda je hnojena živinami přinášenými řekou při záplavách.

Ti, kteří se ukrývají hluboko v pralese, žijí osamoceně v drsných podmínkách a mluví chraplavým hlasem. Konzumují spoustu manioku a svůj svět si zabydlují bytostmi z říše fantazie.

LEGENDY A BŮŽCI

Legendy a bůžci ulehčují lidu Caboclo osamělý život a ožívají během tří slavných nocí v aréně města Parintins. Prolínají se tu africká božstva, křesťanští svatí a mýty původních obyvatel. Prostřednictvím oživlých výjevů, maleb a kostýmů zde domorodci křísí neuvěřitelné příběhy, které elektrizují tisíce návštěvníků.

V kresbách na těle se kombinují techniky carioca s přírodní uruco (černou) a genipapo (červenou) barvou, které indiáni dosud používají.

Caboclos mají nádherné kostýmy, jsou pomalováni, přinášejí zvířata chovaná v domácnostech pro potěšení a tak představují své původní kmeny. Válečníky kmenů Parintintin, Caraja, Satere-Mawe, Tukano a dalších.

RITUÁL SMRTI A ZASVĚCENÍ

Základní obřad v životě indiánů je rituál smrti. Určité kmeny včetně Yanomami se shromažďují, aby společně pozřely popel svých mrtvých smíchaný s dušenými banány.

Rituál zasvěcení se nazývá tucandeira a spočívá ve vložení ruky do jakési rukavice ze slámy, v níž jsou uvězněny tisíce mravenců. Jejich štípnutí je nesmírně bolestivé. Mladý válečník musí vydržet bolest, aby mohl společně s ostatními překročit práh dospělosti. Bolest, horečka, vytržení. Tři dny utrpení, aby se jedinec stal mužem mezi indiány kmene Satere-Mawe.

INDIÁNI A TELEVIZE

Jeden z vrcholů festivalu představují kostýmy z rostlinných vláken na přehlídce kmenů. Jsou zde k vidění palmové listy, buriti, semena stromu hevea a všechny druhy vzácných stromů.

V oblékání zatím pořád přežívají původní materiály. Tanga – pás zakrývající intimní místa amazonských žen – je utkaný po indiánském způsobu. Tradiční oděv bývá zhotoven z ozdobených palmových listů a papouščího peří.

Přesto se už ukazuje, že rodiny domorodců pomalu opouštějí svou indiánskou minulost. V tradičních kresbách na těle se mísí indiánské umění, přírodní materiály a carioca, což jsou vlivy, které se do rodin v pralese derou stále více prostřednictvím televize.

Kresby na těle indiánského válečníka a amazonské ženy zobrazují jaguára, zvíře, kterého si lidé nejvíce váží. Uprostřed pralesa mají setkání s jaguárem často za následek smrt a nejsou nijak výjimečná. Pouze ti nejstatečnější uniknou, ale navždy si na svém těle odnášejí stopy po drápech a zubech této šelmy. Jejich ženy pak nosí zuby jaguárů, aby dokazovaly odvahu válečníků.

BUVOL PROTI ZEBŘE

V Parintins existují dva idoly a dva klany. Po tři dny slavností je to modrá proti červené, “gente” proti “povo”.

Modří Caprichios mají jako svůj symbol černého buvola. Barvu červených Garantidos hájí bílá zebra – symbol člověka. Se zavedením rohatého dobytka na fazendy byla totiž představivost domorodců obohacena o nový idol – buvola. Každý náčelník připravuje po celý rok své věrné k jednohlasnému vibrátu v aréně. Jury, složená z obyvatel všech koutů Brazílie, má velmi těžkou úlohu – rozhodnout o vítězi. Každoročně se po vyhlášení výsledků zvedne v aréně hněv a nevole mezi těmi, kteří prohráli a odmítají tento verdikt přijmout.

K tomu, aby se emoce uklidnily, bude potřeba ještě dalších dvou týdnů se spoustou cachace a piva. Poté se život opět vrátí do svého monotónního rytmu, v němž budou domorodci žít až do následujícího roku.

KAŽDODENNÍ PŘELUDY Ale ani obyčejný život amazonských indiánů není obyčejný. Znovu objeví Laru, bohyni vody, a Jurupari, ovoce boha, který je tvůrcem zákonů pralesa. Budou ze svých těl vymítat démona Miraquita, který je chce očarovat. Budou se mít na pozoru před tancem růžového delfína Boto, známého svůdce žen, a bát se setkání s velkou kobrou, třicetimetrovým hadem. Tváří v tvář budou velice malí před Tupem, tvůrcem lidství. Kdybyste se do těchto oblastí někdy dostali, poslechněte rady indiánů a mějte se na loveckých stezkách na pozoru před Curupirou, který vetřelce mate tím, že kráčí s nohama otočenýma na opačnou stranu. duben 1999

Okamžiky šílenství, erotické a mystické extáze uprostřed amazonských pralesů patří mezi nejbizarnější podívané na světě. Každoročně se v posledních třech červnových dnech setkávají mesticové, indiáni a turisté, aby v srdci amazonského ostrova Tupinambaranas obdivovali souboje, kostýmy a tance nejnádhernějšího představení, jaké Amazonie nabízí.

Parintins, místo konání nejdůležitějšího festivalu v Brazílii, se v dnešní době stal nejen povinným cílem putování tisíců obyvatel Amazonie, ale i dostaveníčkem miliardářů, kteří se plaví po Amazonce na svých obrovských jachtách. Po dvoutisícovém úseku Amazonky směřuje flotila téměř tisíce lodí, vezoucích věrné na místo uctívání.

Vyloučíme-li války, neexistuje významnější forma politického násilí a všeobecného ohrožení. Co kdysi bylo abnormálním jevem, se stalo součástí běžného života. Nekontrolovatelní a nepostižitelní fanatici se snaží o přístup ke zbraním hromadného ničení, aby rozpoutali konec světa.

Po krátké naději na globální mír se svět ocitl na prahu permanentní války všech proti všem. Tato nová válka, kterou si lidstvo s sebou vláčí do příštího tisíciletí, nebyla nikdy vyhlášena, nezná příměří ani rozdíl mezi vojáky a civilisty nebo bojištěm a zázemím. Té válce budoucnosti se říká terorismus a její vojáci už nebojují proti státní moci, ale proti lidské společnosti jako takové.

ROMANTICKÝ BAKUNIN

Objev teroristy jako lidského druhu pochází, jako mnoho dobře myšlených věcí, které špatně skončily, z Ruska. Nejvýznamnější zdejší ideolog i praktik anarchista Bakunin ve svém “Katechismu revolucionáře” píše: “Revolucionář je člověk od počátku ztracený. Nemá vlastní zájmy, vlastní majetek, city, osobní vztahy ani jméno…” Zajímavé je, že ruským narodnickým teroristům se podařil roku 1881 i atentát na cara Alexandra II. Lid ale místo povstání, které mělo nastat, zanevřel na teroristy, a tak metoda terorismu hned při svém prvním vystoupení na prknech dějin narazila na hranice vlastních možností.

TEROR A TERORISTA

Rozdíl mezi terorismem a terorem není zanedbatelný. Zatímco terorismus je odpor vůči zákonu, teror je přehnané uplatňování zákona. Jeden z vůdců francouzské revoluce Maximilien de Robespierre řekl: “Teror bez ctnosti je neblahá věc, ctnost bez teroru však je nemohoucí.”

Další revolucionář, Vladimír Iljič Lenin, měl k terorismu ještě vřelejší vztah: “Nikdy jsme terorismus neodmítali a ani jej odmítat nemůžeme…”

TAK NÁM ZABILI FERDINANDA

Na konci devatenáctého století byl terorismus v plenkách. Nejznámější organizace Černá ruka ale existovala už od roku 1911 a četnými atentáty usilovala o ukončení rakousko-uherské nadvlády na Balkáně a sjednocení srbských menšin. Šest jejích nejfanatičtějších mladíků s pistolemi a bombami v Sarajevu zabilo následníka trůnu arcivévodu Františka.

Mnoho států se později zrodilo z terorismu, kterému se říkalo separatismus, nacionalismus anebo prostě národní boj. Téměř každé z válek za nezávislost předcházela fáze teroristického boje. Ale nikdy už atentát nezpůsobil světovou válku.

IRSKÉ VELIKONOCE

“Vlevo vbok! Na hlavní poštu zaútočit!” zavelel v Dublinu James Connolly čtyřiceti dobrovolníkům, vyzbrojeným krumpáči, sekerami a občas i střelnými zbraněmi. Bylo Velikonoční pondělí roku 1916 a málokdo tehdy tušil, že se válka za nezávislost Irska protáhne až do konce století a povedle kromě založení Sinn Fein, republikánské a nacionalistické strany, ke vzniku IRA – pověstné Irské republikánské armády.

Irský odboj je základní studijní materiál pro jakoukoliv analýzu terorismu. IRA byla opravdu “vojsko” s centralizovanou strukturou dělící se na brigády a prapory, i když v nich bojovali dobrovolníci, jejichž počet patrně nikdy nepřekročil 200. IRA podnikala bleskové útoky na kasárny a přepadala Brity ze zálohy tak intenzivně, že mnoho britských policistů odcházelo ze služby. Britská vláda proti teroristům nasadila rovněž teroristické metody – jev, který se později opakoval častokrát, ale málokdy se setkal s úspěchem. Takzvané jednotky Black nad Tans například vpadly na fotbalové hřiště během utkání a střelbou do diváků zabily 14 lidí a 50 zranily.

Krveprolití nakonec vyústilo v jednání završená v irsko-anglické dohodě, která roku 1921 rozdělila zemi na jižní část (Irský svobodný stát) a severní (Ulster).

Irský terorismus byl první, který očividně vedl k vítězství a představil tak budoucnosti nový a úspěšný politický nástroj. Británie neustoupila proto, že by měla horší vojsko, ale protože nemohla teroristy, podporované celým národem, nikdy vykořenit. Také proto IRA ani Severní Irsko teroristické metody boje neopustily ani v příštích desetiletích a jednání o nezávislosti vedou se současným premiérem Velké Británie Tony Blairem.

ZE ŽIVOTA TERORISTŮ

Výzkumy ukazují, že teroristické skupiny nejsou velké. Zpravidla mají méně než 50 členů, přičemž na každého je napojeno čtyři až šest osob zajišťujících materiálně technickou podporu.

Za teroristické skupiny bývají někdy pokládány partyzánské útvary a separatistická hnutí, která jsou mnohem početnější. Podle údajů z roku 1995 mají Rudí Khmerové 8 tisíc členů, Strana pracujících Kurdistánu 10 až 15 tisíc partyzánů, zhruba stejně jako Tamilští tygři…

Téměř 90 % dnešních teroristických skupin existuje méně než rok. Členská základna většiny organizací v západní Evropě a USA je v průměru velice mladá (20-30 let). Také teroristé se feminizují – roste počet dívek a žen, dokonce i na velitelských pozicích. Na 20 % teroristických elévů vstupuje z politického a společenského vzdoru, revolty vůči rodině a okolí, až 50 % z romantických pohnutek a protože následují partnera.

V organizacích Středního východu, Latinské Ameriky a Asie se průměrný věk členů pohybuje nad 35 lety. Politický nebo náboženský motiv je tady charakteristický pro víc než 60 % teroristů.

STRAŠIDLO PŘICHÁZÍ Z PALESTINY

Na 14. květen roku 1948 Židé na celém světě nikdy nezapomenou. Po 2000 letech se vyplnil jejich sen o samostatném státě. Do článku o terorismu patří toto datum proto, že prostředky k prosazení nezávislosti Izraele na Velké Británii nebyly nejvybíravější a obecně se považují za teroristické. I když v atmosféře po druhé světové válce, kterou nikdo neodnesl tragičtěji než Židé, byla světová veřejnost k takovému postupu shovívavější. Jedním z velitelů komanda, jež provedlo útok na hotel King David, kde v tehdejší Palestině sídlilo britské velitelství, byl i Menachem Begin, budoucí izraelský předseda vlády a pak i nositel Nobelovy ceny míru. Stejné ceny, jakou obdržel poté i Jásir Arafat, který si prošel podobnou životní dráhou o něco později a jako izraelský nepřítel.

Opakované války Izraele se svými arabskými sousedy o územní nároky, zejména na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy, stejně jako podpora Izraele od židovských komunit roztroušených po celém světě způsobily, že z palestinské otázky vzešly skupiny teroristů, které útočily prakticky po celém světě. Neboť celý svět považovaly za globálního spojence svého nepřítele – Izraele.

Palestinská otázka dala mezinárodnímu terorismu rozhodující impulz, v mnoha případech vytvářela dokonce cosi jako celosvětovou teroristickou síť.

KDO JE KDO V ISLÁMSKÉM TERORISMU
kapitolu napsal Jaroslav Haidler

Výčet teroristických islámských skupin v oblasti Palestiny již představuje docela slušný katalog.

Islámský džihád (svatá válka) je nejradikálnější ze všech skupin působících v oblasti Palestiny. Hlavním cílem džihádu je bezpodmínečné zničení Izraele. Dobrovolníci provádějí sebevražedné útoky, což vede k odvetným akcím ze strany izraelské tajné služby MOSAD.

Od svého založení je Islámské hnutí odporu (HAMAS) protipólem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), představované Jásirem Arafatem. HAMAS vychází z teorie o celosvětovém spiknutí proti islámu a jeho cílem je také úplné zničení Izraele.

Po izraelském vpádu do Libanonu v roce 1982 vznikla radikální šíitská organizace HIZBALLÁH, na jejímž vzniku se také podílel Írán. HIZBALLÁH neusiluje jen o zničení Izraele, ale chce vytvořit libanonský Islámský stát. Svůj záměr prosazuje prostřednictvím teroristických útoků zejména na izraelské, americké a francouzské cíle. K častým praktikám patří získávání rukojmí a sebevražedné útoky aktivistů. Jeden z nejhorších se stal v roce 1983, když nákladní auto plně naložené výbušninami vjelo do prostoru základny americké námořní pěchoty v Bejrútu. Při následném výbuchu zemřely stovky příslušníků americké armády společně s libanonskými zaměstnanci.

Za skutečnou “cizineckou legii” lze považovat afghánské mudžáhidy, islámské bojovníky z celého světa, kteří se angažovali v Bosně a budou se chtít prosadit na straně muslimů v dalších konfliktech. Za podpory Pákistánu pak vstoupil v afghánském prostoru do hry v roce 1995 Talibán (Hledači pravdy), jehož nemalou část tvoří studenti. Jejich dogmatické uplatňování islámu vede k popírání veškerých civilizačních hodnot.

TERORISMUS VERSUS NENÁSILÍ

Ten člověk zahanboval svět tím, že nejedl. Nejprve díky hladovkám vypudil z půlmiliardové Indie britské impérium a pak se stal strůjcem indické nezávislosti. Poté byly jeho hladovky namířeny proti náboženským svárům mezi hinduisty a muslimy. Osudovější než vojáci světového impéria se mu stali náboženští fanatici vlastního národa, kterému navíc vybojoval nezávislost. Na rozdíl od jiných vůdců národněosvobozeneckých bojů Gándhí “kult bomby”, jak jej nazval, striktně odmítal.

Gándhího vrah přišel na náboženské shromáždění v khaki bundě, prodral se dopředu a klaněl se Mahátmovi v projevu úcty. Pak vytáhl z bundy malou automatickou pistoli a třikrát rychle vypálil. Tryskající krev obarvila Gándhího bílý vlněný šál a bederní zástěrku. Poslední, co Mahátmá řekl, bylo: “Hej, Rama.” (Ó Bože.)

Gándhího vrah, pětatřicetiletý novinář a hinduistický extremista Náthurám Godsé, zabil indického vůdce za to, že zval muslimy na svá modlitební shromáždění, na nichž se četl korán. Pokládal svůj čin za svatou povinnost.

Smutným faktem je, že terorismus je věrným společníkem všech náboženství od samých začátků – islámu, hinduismu, judaismu i křesťanství.

Srí Lanka, Colombo 31. 1. 1996 – 70 mrtvých

Premiérka Indíra Gándhíová byla zavražděna v roce 1984 a její syn Rádžív v roce 1991. Teroristické akce zdomácněly hlavně v Bengálsku a na Srí Lance a jsou běžnou součástí volebních období.

TERORISMUS JAKO PROPAGANDA

Mediální senzačnost terorismu je až specialitou mediálního světa posledních desetiletí. Teroristé se stávají odborníky na žurnalistiku a reklamní akce typu public relations. Naopak také platí, že i žurnalisté se stávají spoluviníky a tak trochu teroristy. Ačkoliv se tomu brání, i tento článek přispívá k všeobecné informovanosti o těch několika slavných teroristech, kteří se odhodlali jít nejdál. Zatím naštěstí nejsme tak daleko jako ve Spojených státech, kde jsou teroristické akce vysílány v přímém televizním přenosu, nemluvě o celé plejádě filmů a seriálů o teroristech. V podstatě jsou jen dvě cesty – neinformovat o terorismu vůbec, anebo informovat tak podrobně, až se, řečeno hodně cynicky, terorismus “omrzí”.

SPASITEL SE SAMOPALEM

Tak bývá přezdíván jeden z nejpopulárnějších teroristů moderních dějin, Argentinec Che Guevara, původem argentinský lékař, jeden z vůdců kubánské revoluce a později symbol studentských revolt v západní Evropě. Terorista-intelektuál ve své knize “Partyzánská válka” shrnul své vojenské zkušenosti a zároveň připravoval národ i sebe na možnou americkou invazi. Z každé věty přímo čiší poučenost bojovníka i radost z válečné vřavy: “Dělník žije v obrovské pevnosti moderního města, jež je jeho výhodou, současně však i nevýhodou. První věcí, kterou se naučí pohotově zvládnout, bude stavba barikád z různých vozidel, nábytku a jiných předmětů. Z každého bloku domů musí vybudovat pevnost, uvnitř propojenou otvory ve zdech, musí se naučit vrhat zápalné láhve, musí umět přesně mířit z bezpočtu střílen, jimiž se stanou okna domů v moderním městě.”

Když se dlouho žádná válka nekonala, začal je zapálený revolucionář Che vyhledávat sám s cílem rozpoutat revoluční požár v celé Latinské Americe. Zdálo se, že podmínky jsou tu stejné jako kdysi v Rusku – sociální nespravedlnost, diktátorské režimy, ekonomická krize.

Che Guevara ale zahynul roku 1967 při potyčce s bolivijskou armádou a ani jiným komunistickým bojůvkám se na tradičně divokém kontinentu nedařilo strhnout masy na svou stranu. V Latinské Americe terorismus jako metoda politického boje propadl na celé čáře.

STÁTNÍ TERORISMUS

Vedle modelu terorismu proti státu se často používá i obrácený model terorismu státního. Stát prostřednictvím najatých teroristů uplatňuje násilí v jiném státě. Za takové země podporující terorismus se obecně považují Kaddáfího Libye, Chomejního Írán, ale i další islámské státy.

Ačkoliv to žádná vláda oficiálně nepřizná, je velmi pravděpodobné, že v některých případech se dospělo k určité formě dohod mezi teroristickými skupinami a představiteli západních, hlavně evropských zemí. Jejich cílem bylo zabránit tomu, aby se země stala místem teroristických, zvláště palestinských akcí. Za takový slib mohl být vládou zadržený zahraniční terorista v tichosti propuštěn z vězení. Také proto jsou “životopisy” teroristů plné nepochopitelných náhod, temných míst a hádanek.

RUDÁ PRVOSENKA ODCHÁZÍ

Terorista Illyich Ramirez (pojmenovaný podle Lenina fanatickým otcem, jinak bohatým obchodníkem) získal v Evropě proslulost. Připisovaly se mu celé desítky pumových útoků a dalších teroristických akcí.

Carlos je typický “žoldák”. Prošel studiem na Univerzitě Patrice Lumumby v Moskvě, což byl pseudonym střediska pro výcvik agenů sovětských tajných služeb. Odtud se přestěhoval na Kubu, kde získal výcvik a praxi. Údajně pracoval ve službách palestinského hnutí a spolupracoval s jedinci různých zemí. Zadržen byl až v roce 1994. Terorista Carlos byl zosobněním odcházející epochy soukromých individualistů pracujících klasickými prostředky. Dodnes nikdo netuší, co vše Carlos může prozradit o tajných službách mnoha zemí.

PROČ ZEMŘEL ALDO MORO?

Nejslavnější z mnoha italských teroristických skupin se jmenovala Rudé brigády a vznikla z hnutí univerzitních studentů. O fascinaci násilím v té době svědčí neuvěřitelné statistiky – aktivity italských teroristů dosáhly v letech 1976-80 frekvence 5 násilných činů denně. Vše vyvrcholilo únosem Aldo Mora, nejprestižnějšího italského politika, za jehož propuštění prosil teroristy dokonce i papež Pavel VI. “na kolenou”. Přesto se po osmi týdnech, během nichž se “vyměňovala komuniké”, našlo mrtvé tělo Alda Mora v autě. V té chvíli Itálie skutečně stála na okraji rozvratu – ale po tomto činu se teroristé ocitli za svým zenitem.

LIDSKÁ BOMBA

Až doposud jsme uvažovali o terorismu jako formě boje za prosazení svých představ o světě. Více či méně zasáhla celý svět a popisovat podrobně teroristickou válku za nezávislost Alžírska či Korsiky s Francií, baskické útoky proti Španělsku, nacionalistické hnutí na Kypru anebo překvapivý boj obyvatel Horní Adiže za připojení k Rakousku by bylo opakováním popsaných kapitol. Také studentská hnutí a Černí panteři v USA postupovali pochopitelně. Ale s novou, modernější vlnou terorismu se ocitáme více či méně za hranicemi logiky. Stalo se to v roce 1994, na první svátek vánoční a půdě nejsvatější – v centrálním Jeruzalémě.

Ayman Radi, jedenadvacetiletý Palestinec, se snažil připlést do autobusu plného izraelských vojáků, vracejících se na základnu po židovském sabatu. Šofér si všiml, že mladík nemá uniformu, a zavřel před ním dveře. Vzápětí explodovala šestikilová bomba připevněná na těle teroristy Aymana Radiho, občanským povoláním policisty. Výbuch zranil dvacet lidí, ale nezabil nikoho kromě majitele bomby. Radi byl podle svého velitele výborný policista, který neodešel z práce ani o sekundu dřív. Teď jeho ruce a nohy odletěly, zatímco hlava a trup se pomalu skácely na asfalt, aby média celého světa měla něco do hlavních zpráv.

Většina sebevrahů z hnutí Hamas, kteří ověšeni kilogramy trhavin vyhazují do vzduchu autobusy, jsou silně nábožensky založení chudí lidé, v jejichž rodině se najde oběť arabsko-izraelských konfliktů. Atentátníci procházejí výcvikem zaměřeným na “zevšednění” chystaného činu.

Jakkoli je to podivné, nebyl to individuální akt, ale organizovaná akce hnutí Hamas, jehož knězi slibují zvláštní ráj se 72 nevěstami-pannami pro muslimské bojovníky zabité v boji. Vítejte ve světě moderního terorismu.

POSELSTVÍ ŠÓKO ASAHARY

Šóko Asahara mohl být docela normální svatý guru, než požehnal sáčky s nervovým plynem, aby byly smrtonosnější. Po dětství stráveném ve škole slepců patrně v sobě objevil duchovní sílu. Působil jako učitel jógy, navštívil Indii, setkal se s dalajlamou a vstoupil do politiky.

Těžko říci, kdy přesně se v něm probudila paranoia. Jisté je, že chtěl uspíšit ráj na zemi tak intenzivně, že zavinil smrt dvanácti lidí a vážná zranění 5500 dalších. A to byl jen zlomek jednoho z plánů, který nakonec ani nevyšel. Jeden z japonských deníků napsal, že sekta plánovala rozptýlení 240 kilogramů smrtelného sarinu v tekutém stavu ze vzduchu s využitím rádiem řízených vrtulníků, minometů a vzducholodí.

O “síle přesvědčení” Óm Šinrikjó svědčí velká mikrovlnná trouba, používaná ke spalování odpůrců sekty, kterým byl například tokijský notář Kijoši Kariji. Provinil se tím, že odrazoval svou sestru od toho, aby věnovala sektě rodinný majetek.

Jestliže čin palestinského sebevraha připomněl japonského kamikadze, Japonci už byli zase o krok dál. To, co deset tisíc zfanatizovaných duší sekty Óm Šinrikjó sdělilo světu o budoucnosti terorismu, je děsivé.

Na rozdíl od teroristických organizací pracujících ve prospěch konkrétních politických programů, mohou být fanatické skupiny, jejichž cílem je uskutečnit v budoucím tisíciletí ráj na zemi, ve svých akcích “méně uvážlivé” a způsobit třeba jaderný výbuch. Zatímco státy provozující terorismus jsou vázány na území, které může být v odvetě napadeno, malé teroristické skupiny si mohou udělat pokusný výbuch kdekoliv na světě, aniž by se komukoliv politicky zodpovídaly.

Již dlouho se mluvilo o tom, že s koncem tisíciletí se předpokládá vzrůst teroristických útoků páchaných fanatickými skupinami, které očekávají konec světa. Šóko Asahara teorii potvrdil činem.

BUDOUCNOST JE V RUSKU

Nejčastější součástí výzbroje teroristických skupin na počátku sedmdesátých let byly samopal “kalašnikov” a ruční granáty. V osmdesátých letech už teroristé používali lehké plastické výbušniny typu semtex a vyhazovali do vzduchu celé budovy pomocí pum v automobilech. Nová generace teroristů se zbavuje zábran a pumy v automobilech jim připadají jako troškaření. Vědí, že z běžné trhaviny se po naplnění radioaktivním materiálem stává zbraň, která rozsévá hysterii a paniku. Nemluvě o tom, že kdesi po světě se potuluje více než 30 kg štěpného materiálu z bývalého SSSR, z něhož by teoreticky bylo možné sestrojit dvě jaderné pumy.

Rusko na rozdíl od zbytku světa skýtá obrovské možnosti, jak získat radioaktivní materiál nebo chemické zbraně, a čím je hospodářská krize hlubší, tím je tato možnost pravděpodobnější.

Ovšem ještě pravděpodobnější než nukleární bomby jsou sabotáže v atomových elektrárnách nebo chemické či nukleární zamoření pitné vody. Například detonace sněti slezinné (antrax) by mohla způsobit víc obětí než výbuch nukleární bomby.

TERORISMUS BÍLÝCH LÍMEČKŮ
kapitolu napsal David Havlík

Centrální počítačový systém důležitého podniku nebo instituce je pomocí družicového spojení napaden virem. Ten postupně zničí veškerá důležitá data, nenávratně znehodnotí původní software a umožní původci viru neomezeně ovládat veškeré jeho výstupy. Zmatek nastartuje vlnu nevratných operací, zpravidla končících nekontrolovatelným chaosem a nevyčíslitelnými škodami. Výsledkem je rozpad světové komunikační sítě a její pomalé pohlcení mateřskou ilegální organizací, většinou “teroristického typu”.

I když “hackerské” zásahy do obchodních a vládních počítačových systémů ze strany teroristických organizací nebyly zatím zaznamenány, co není, může být. Prostředky nutné k počítačovým sabotážím se nabízejí na trhu celkem běžně a dají se získat bez nejmenšího podezření. Proč by se právě virtuální svět měl obejít bez teroristů?

SUPERTECHNOLOGIE PROTI SUPERTERORISMU

Prudký vývoj techniky nevyužívají jenom teroristé, ale i ti, kdo proti nim bojují. Termovizní kamery, jimiž je vidět i v naprosté tmě, dálkově ovládaní roboti používaní při nadměrném riziku, kolová nebo pásová vozidla vybavená víceúčelovým manipulátorem a televizní kamerou jsou zbraně moderní doby. Často se používají brokovnice se speciálním nábojem, který dokáže zastavit i obrněný vůz. Mezi absolutní novinky patří vystřelující speciální síť, zábleskový paralyzátor anebo na dálku aplikovatelná rychleschnoucí pěna. A to vše jsou jenom věci představované na oficiálních veletrzích. Co všechno se vyvíjí a používá v utajení, se můžeme jenom tiše dohadovat.

ČAS ZVÍŘAT
kapitolu napsal Michal Novotný

V listopadu 1992 otřásla americkým městem Minneapolis série výbuchů. Pět automobilů společnosti podnikající v masném průmyslu (Swanson Meat Company) se během několika vteřin proměnilo v hromadu ohořelého šrotu. Při explozi nebyl naštěstí nikdo zraněn. Škody dosáhly sta tisíc dolarů. K cílenému útoku se přihlásili aktivisté odmítající jakékoli využívání zvířat. Pokud taková akce do výčtu teroristických aktivit patří, pak proto, že případem se začal zabývat americký Federální úřad vyšetřování – tento čin totiž spadá pod nálepku EKOTERORISMU.

Aktivisté Ligy za ochranu zvířat (ALF – The Animal Liberation Front) věří, že zvířata mají mít stejná práva jako lidé, tedy žít svobodně – bez vykořisťování. Osvobozují je proto z pokusných laboratoří, velkochovů, ale i ze zoologických zahrad či parků divoké zvěře. Terčem jejich útoků jsou všichni, kdo nějakým způsobem “zneužívají” zvířata: výrobci a prodejci zboží a potravin ze zvířat, lovci a pořadatelé honů nebo dostihů, cirkusoví chovatelé či výzkumní pracovníci používající zvířata k pokusům.

Ve válce za vysněnou společnost samozřejmě nesmí z jejich strany dojít k zranění či zabití zvířat, natož lidí. Proto si pořizují foto a video dokumentaci z jednotlivých zásahů. Možná, že ekoterorismus svou odlišností od skutečného terorismu předjímá problémy příštího tisíciletí.

FUJIMORIHO RÁNA SVĚTOVÉMU TERORISMU

Tři Peruánci ze čtyř se domnívali, že prezident Alberto Fujimori měl přistoupit na požadavek komanda Revolučního hnutí Túpaka Amarua (MRTA), které déle než tři měsíce zadržovalo v limské rezidenci japonského velvyslance 72 rukojmích. Množství smrtelných útoků, jež v té době opět otřásly Peruánci, způsobilo zvýšenou pohotovost bezpečnostních jednotek a vyvolalo strach z krvavého návratu maoistické povstalecké organizace Světlá stezka. Téměř vždy předtím v podobných případech vyhráli teroristé – vyměnili rukojmí za své vězněné kamarády.

Prezident se ale rozhodl zaútočit. Nepostupoval podle zásad mezinárodního práva, když nežádal o svolení nejvyšší místa v Tokiu. Riskoval životy rukojmích i svou politickou kariéru. V Limě se k přípravě akce sešla “antiteroristická internacionála” od Spolkového kriminálního úřadu přes elitní jednotky britské armády SAS, odborníky ze Scotland Yardu až po FBI. Po dokonale technicky zvládnuté akci přišlo o život jedno rukojmí, dva vojáci a všech 14 členů komanda. Moderní technologie vykonala své – podařilo se zaměřit únosce pomocí propašovaných mikrofonů, v dokonalé tichosti prorazit dvěstěmetrový tunel a na sekundu přesně odpálit nálož. Ke slovu přišel staronový vojenský příkaz: “Zajatce nebereme!”

Pro svět další potvrzení, že časy se opravdu mění. “Prapředek” politického terorismu, německá RAF ohlásila své rozpuštění a irská IRA jedná o příměří. Klasičtí teroristé odcházejí do penze, vlády se definitivně ujímají paranoidní soukromníci a náboženští fanatici. Zvláštní konec pro století rozumu.

NOČNÍ MŮRA Z AFGHÁNISTÁNU

Usáma bin Ladin je označován za krále terorismu a také nejhledanějšího muže světa. Přitom všichni vědí, že tento fanatický miliardář sídlí v Afghánistánu, pod ochranou hor, vládnoucího hnutí Talibán a svých po zuby ozbrojených bojovníků.

“Posílejte těla amerických vojáků a civilistů domů v rakvích,” nechal se slyšet bin Ladin, toužící osvobodit svět islámu od USA. Bizarní na tom je, že má americkou školu. V hantýrce amerických tajných služeb se tomu říká “blowback” – nejhorší možný výsledek operace, která se obrací proti svým strůjcům.

Nyní se USA obávají spolupráce bin Ladina se Saddámem Husajnem, přičítají mu také výbuchy bomb u amerických velvyslanectví v Keni a Tanzanii, které si vyžádaly desítky lidských životů a stovky zraněných.

Bin Ladin spolu se 150 radikálními duchovními vytvořil Islámskou frontu za svatou válku proti židům a křižákům a je pravděpodobně nejnebezpečnější nestátní terorista na světě. V uplynulých pěti letech zakládal po celém světě výcvikové tábory a poskytoval peníze na zbraně, techniku i falešné pasy.

“Je spojen s téměř všemi extrémními muslimskými skupinami na světě a funguje v podstatě jako generální sponzor tohoto druhu terorismu.”

Spojené státy údajně zvažují možnost operace vedoucí k jeho zadržení. Podle expertů to bude malá válka. Zatím prý Američané najali asi tisícovku žoldnéřů.

MOŽNÁ PŘIJDE I TERORISTA

Fakt, že první reálné obavy z teroristického útoku v Čechách se týkají “americké” budovy Svobodné Evropy, potvrzuje nevděčnou roli světových velmocí. Terorismus jako jakási daň za blahobyt.

Když začala válka v Iráku, první rakety dopadly zhruba ve stejnou hodinu, kdy nám ředitel rádia Svobodná Evropa Thomas A. Dine předával potvrzení o úspěšném absolvování kurzu. Vyrušil ho tenkrát mobilní telefon. Každodenní režim v rádiu byl najednou jiný. Na prostranství před budovou postával nenápadně vyhlížející muž navíc. Parkoviště bylo zataraseno betonovými kvádry. Naštěstí se nic nestalo. Ale možná se přece jen něco stalo – tím, že se o nás začali zajímat mezinárodní teroristé, se Česká republika definitivně vrátila do vyspělé Evropy.

Kde se vůbec terorismus v lidských dějinách vzal?

Politolog Paul Johnson došel ke čtyřem základním zdrojům:

1. Muslimská tradice nábožensko-politického terorismu. Známa od středověku, oživení nastalo během izraelsko-palestinského konfliktu.

2. Ruská tradice individuálního terorismu. “Je třeba využívat všech forem teroristického boje k dosažení našich cílů.” (V. I. Lenin, Što děláť).

3. Německá a evropská tradice, podle níž je násilí mravní nutnost.

4. Tradice středomořského pirátství. Naposledy se vynořila v činech libyjského vůdce Kaddáfího.

POLITICKÉ VRAŽDY ŠOKUJÍCÍ SVĚT

Politické vraždy jsou staré jako politika samotná. Od konce druhé světové války padlo za oběť atentátům více než padesát králů, prezidentů a premiérů. K těm nejtragičtějším obětem patří: 1948 – Mahátmá Gándhí, indický národní vůdce, zabit náboženským extremistou v Dillí
1951 – jordánský král Abdalláh ibn Husajn zavražděn v jeruzalémské mešitě
1958 – irácký král Fajsal II. a premiér Núrí al-Said zavražděni revolučními povstalci
1959 – vražda cejlonského premiéra Solomona Bandaranaikeho
1961 – političtí protivníci zastřelili, údajně na útěku z vězení, bývalého konžského premiéra Patricea Lumumbu
1963 – prezidenta Johna F. Kennedyho zastřelil v americkém Dallasu atentátník Lee Harvey Oswald
1966 – v Kapském Městě atentátník ubodal v parlamentě Jihoafrické republiky premiéra Hendrika F. Verwoerda
1968 – běloch James Earl Ray zabil v Memphisu vůdce amerických černochů Martina Luthera Kinga
1973 – chilský prezident Salvador Allende zabit v prezidentském paláci během státního převratu
        – španělský premiér Luis Carrero Blanci podlehl zranění z bombového atentátu v Madridu, který spáchala baskická organizace ETA
1975 – krále Saúdské Arábie Faisala zastřelil jeho synovec
1979 – afghánský prezident Núr Mohammad Tarakí zabit při převratu v prezidentském paláci v Kábulu
        – jihokorejský prezident Pak Čung-hi zastřelen šéfem vlastní tajné služby – údajně omylem
1981 – egyptský prezident Anvar as Sadat se stal obětí atentátu při vojenské přehlídce
        – íránský prezident Muhammad Alí Radžáí zahynul při výbuchu bomby v Teheránu
1982 – libanonský prezident Bašír Džamáíl zabit před nástupem do úřadu
1984 – indická premiérka Indíra Gándhíová zavražděna příslušníky vlastní ochranky
1986 – švédský premiér Olof Palme se stal obětí atentátu
1988 – pákistánský prezident Zijául Hak zahynul při letecké katastrofě způsobené pravděpodobně výbuchem bomby
1991 – indický prezident Rádžív Gándhí zabit výbuchem bomby na volebním shromáždění
1994 – při veřejném shromáždění v Tijuaně zastřelili prezidentského kandidáta mexické vládní strany Luisa Donaldo Colosioa
1995 – zabit předseda izraelské vlády Jicchak Rabin

BOJOVÉ AKCE SUPERTERORISMU26. února 1993
Exploze bomby v autě zaparkovaném před Světovým obchodním centrem v New Yorku zabila šest a zranila tisíc lidí.

18. července 1994
Výbuch v automobilu před budovou židovské charitativní organizace v Buenos Aires si vyžádal 95 mrtvých a 200 zraněných.

30. ledna 1995
Sebevrah odpálil v autě před policejní stanicí v Alžíru 92kilogramovou nálož. Zabil 42 lidí a 286 zranil.

27. února 1995
Exploze bomby na bazaru v Iráku zabila 94 lidí.

20. března 1995
Plynový útok v tokijském metru podnikla sekta Óm Šinrikjó. 12 mrtvých, 5500 zraněných.

19. dubna 1995
Exploze bomby v automobilu u budovy federálních úřadů v Oklahoma City si vyžádala 124 mrtvých.

Technicky je možné terorismus rozdělit do tří oblastí: 1. menšinová skupina chce prosadit své požadavky a vidění světa proti

společnosti

2. individuální akce, při kterých frustrovaný jedinec chce podat společnosti důkaz své existence 3. takzvaný superterorismus – poprvé prý se objevil v roce 1993, když teroristé napadli Světové obchodní centrum v New Yorku

Řekne-li se mumie, vybavíme si automaticky obraz staroegyptského faraona nalezeného v pyramidové hrobce, který tu nabalzamovaný odpočívá téměř neporušen asi tři tisíce let. Balzamování mělo udržovat mrtvoly v dobrém stavu pro příští život. Obyvatelé nilského údolí skutečně věřili, že život člověka nekončí smrtí, nýbrž pokračuje i nadále na onom světě. Mumifikování ovšem není výhradně egyptskou záležitostí, i když nejstarší mumie pochází odtud. Také předkolumbijská Střední Amerika uschovala ve svých útrobách mumie, oživující všudypřítomný mýtus stvoření, života a smrti.

EGYPT

Tvář ženské mumie z egyptského Labakhu.

Již kolem roku 3000 před Kristem se pokoušeli Egypťané o mumifikaci pomocí soli, která měla chránit před rozkladem. Předchůdcem této metody byla vyschlá těla na okraji pouště, jež v mělkých hrobech vysušil horký písek. Dnes se domníváme, že tyto prvotní pokusy o zachování tělesné schránky člověka nebyly příliš úspěšné. Svědčí o tom sochy zemřelých uložené v pohřebních komorách.

Pro staré Egypťany byla víra v pokračování života i po smrti, jak říkali “na druhém břehu řeky”, naprosto samozřejmá. Od okamžiku, kdy se duch zemřelého opět vrátil do jeho mumifikovaného těla, se začal nový – věčný život. Pouť ducha zemřelého do upravené schránky samozřejmě nebyla jednoduchá, byla opředená četnými mýty a posmrtným soudem. Nebudeme se však zaplétat do podsvětních chodeb vládce Usira, a vrátíme se k tělu a k tomu, co se s ním dělo během 70 dnů po smrti. Toto období považovali Egypťané za přechodné. V okamžiku smrti opustil duch zemřelého mrtvé tělo a zase se do něho vrátil až po uvedené době v den pohřbu. To však již bylo tělo nové, zářící. Kdyby po smrti naopak nebylo tělo mumifikováno, ale zničeno, nemohl by se duch do něho vrátit, musel by věčně bloudit a marně ho hledat.

DŮM SMRTI

Tento dům, dnes bychom řekli márnice, byl opředen mnoha tajemstvími, předsudky, ale nesporně i úctou. Byly to zvláštní dílny, kde mumifikátoři zaopatřovali těla podle svých nejlepších znalostí o konzervačních vlastnostech používaných látek a různých technikách. Nešlo samozřejmě jen o lékařskou záležitost, nýbrž o složitý rituál.

Za těch několik málo desetiletí, která nás dělí od rozluštění hieroglyfů, jsme toho ještě o tisícileté vyspělé civilizaci starověkého Egypta spoustu neobjasnili. Proto tak často egyptologové používají výrazy jako zřejmě, asi, domníváme se, možná. Také o vlastní mumifikaci egyptské prameny prakticky mlčí. Známe pouze některé magické úkony a modlitby, které ji doprovázely, a zobrazení kněze se šakalí hlavou boha zemřelých Anupa. Jsme tedy odkázáni na mnohem pozdější líčení antických autorů.

DRAHÉ A LEVNĚJŠÍ MUMIE

Ne každý Egypťan měl dost zlatých, stříbrných a bronzových kroužků, aby si mohl dovolit nejdokonalejší zaopatření svého těla po smrti. Podle toho, jaké měl dotyčný zesnulý postavení a úspory na svůj pohřeb, mu obyvatelé domu smrti mumifikovali tělesnou schránku. Podle řeckého historika Hérodota, který navštívil Egypt kolem roku 450 před naším letopočtem, nebo chcete-li, před Kristem, rozlišovali Egypťané tři základní způsoby mumifikace.

U nejdokonalejšího a nejdražšího způsobu se nejprve kovovým háčkem vytáhl nosní dutinou mozek. Někdy se vytahoval také velkým týlním otvorem, očnicemi nebo i umělými otvory v lebce. To obvykle prováděl nejzkušenější mumifikátor a otvírač lebek. Poté jeho kolegové rozřízli dlouhým pazourkovým nožem levou stranu těla, aby mohli vyjmout vnitřnosti. V těle ponechávali pouze srdce a ledviny. Vyňaté vnitřnosti ukládali do zvláštních kamenných nádob – kanop.

Potom následovalo vysušování těla pomocí přírodní sody. Na závěr bylo tělo omyto palmovým vínem, naplněno balíčky přírodní sody a vonnými látkami a opět zašito, přičemž jizva byla zakryta voskovou nebo kovovou destičkou.

Tělo potřené cedrovým olejem nato mumifikátoři ovázali lněnými obinadly potřenými pryskyřičnou pastou. Mumii pak ozdobili šperky, náhrdelníky, prsteny a různými ochrannými amulety.

Druhý způsob byl mnohem jednodušší. Řitním otvorem bylo tělo naplněno cedrovým olejem a uzavřeno, zároveň vysušováno přírodní sodou. Po nějaké době se otvor otevřel a cedrový olej, který mezitím rozpustil vnitřnosti, se nechal vytéci. Při třetím, nejlacinějším způsobu se tělo pouze omylo a konzervovalo přírodní sodou. Samozřejmě, že u posledních dvou způsobů mumifikace byly výsledky podstatně horší.

POZOR NA FALEŠNÉ MUMIE

Ve středověku nabízeli mumie jako údajně dobrý a osvědčený lék ve formě prášku. Ten lékárníci získávali rozdrcením některých částí mumifikovaných těl starověkých Egypťanů. Fungoval jako dnešní antibiotika, přikládal se na otevřené rány, a jeho medicínské použití dosud trvá v některých oblastech Indie a Číny. Samozřejmě se v Egyptě našli chytráci, kteří na základě zděděných znalostí o mumifikátorských procedurách začali mumie “vyrábět”. Z nemocnic a vězení kupovali, nebo dokonce i kradli mrtvoly a po provedení všech procedur je dočasně pohřbili. Teprve po exhumaci jsou mumie připraveny k prodeji buď sběratelům exotických suvenýrů, nebo k využití jejich údajných léčivých schopností.

MUMIE Z GUANAJUATA

Hluboká zakořeněnost Mexičanů v záležitostech smrti se datuje z předkolumbijských kultur. Po dobytí Mexika Evropany se dostávají původní obyvatelé k nové vizi smrti. Kosmologie indiánů Nahuatlů je vystřídána křesťanstvím a splývá v nábožensko-magické myšlení ovlivněné středověkým Španělskem a renesanční Evropou. Kamenná božstva, jako Coatlicue, lačnící po krvi a srdcích jsou vystřídána krví umírajících Kristů. Mexický lid nosí smrt ve svém podvědomí a žije s lebkami z cukru, oběťmi pro mrtvé, bezmasými usmívajícími se kostlivci. Smrt pro ně není popřením života, ale jeho potvrzením.

Jestliže tohle všechno o Mexičanech víte, jistě vás nepřekvapí zvláštní exponáty jedinečného muzea na vrcholku kopce Cerro Trozado v mexickém Guanajuatu. Jsou jimi totiž mrtvoly, přesněji řečeno přírodními pochody konzervované mumie. Prvním exponátem se stala mumie náhodně objevená na místním hřbitově. Stalo se to při exhumaci tělesných ostatků jistého Remigia Leroye 9. června 1856. Ovšem místo rozpadlé kostry čekala na hrobníky k jejich velkému překvapení dokonale zachovaná mumie. Prozatím posledním výstavním kouskem je pak mumie nalezená v srpnu 1979.

PŘÍRODNÍ MUMIFIKACE

Má se za to, že těla jsou konzervována díky pohřbení v suché a pórovité zemině anebo díky tomu, že okolí je studené a suché. Mrtvoly dětí a hubených osob mají k mumifikaci největší předpoklady. V přírodním procesu se dobře zachovají vnější části těla, zatímco vnitřní se stanou tak křehké, že mohou být snadno rozmačkány. Mumifikace nastává vždycky ve slaných půdách postrádajících vodu nebo v půdách bohatých na nitráty a kamenec. Přesně takové jsou půdy v oněch částech hřbitovů v Guanajuatu a v Celayi, které vydávají mumie. Právě díky dehydrataci nejsou mrtvoly živnou půdou pro mikroorganismy ani pro larvy hmyzu.

Sto osmnáct přírodně mumifikovaných těl, včetně podivného embrya a sedící ženy s právě narozeným dítětem, z muzea města Guanajuato tvoří velmi atraktivní exponáty. Zůstává totiž stále tajemstvím, proč z mrtvol pohřbených ve stejných podmínkách je jedna mumifikovaná, a druhá ne.

TAJEMSTVÍ PERUÁNSKÝCH MUMIÍ

Albertita se narodila někdy mezi 13. a 14. stoletím našeho letopočtu v údolí středního toku řeky Lurín v blízkosti dnešního městečka Huaycán de Cieneguilla, přibližně 30 km na jihovýchod od hlavního města Peru Limy. Obyvatelé její rodné země byli v těchto dávných časech příslušníky národa Ychimay, jehož hlavním kultovním a politickým centrem byl chrám Pachacamac postavený právě při ústí řeky Lurín do moře a proslavený v dobách Inků jako významná věštírna. Již od dětství trpěla Albertita nedostatkem kvalitní výživy, z čehož se dá usuzovat, že nepatřila k elitě tehdejší společnosti, ale spíše pocházela z rodiny běžných zemědělců. O tom také svědčí poměrně chudé prostředky použité při jejím pohřbu. Byla matkou a společně se svou rodinou bydlela zřejmě v některé z okolních vesnic, ale většinu svého života trávila od rána do večera prací na poli a pastevectvím. Pravidelně také chodívala údolím řeky Lurín dolů do osad na pobřeží oceánu. Tam měnila produkty své každodenní práce za úlovky místních rybářů, které hrály významnou roli v jídelníčku celé její rodiny. Zemřela někdy mezi třicátým a čtyřicátým rokem života. Příčina smrti není dosud známa, ale mnohé se dá usoudit z jejího velmi špatného zdravotního stavu. Trpěla tak silnou paradentózou, že již za svého života ztratila většinu zubů. Ty, co jí zůstaly, byly nefunkční díky silným zubním kazům. Její kosti vykazují známky osteoporózy, neboli odvápnění, takového stupně, že se ke konci života mohla pohybovat pouze za velkých bolestí. Ale i přesto, že měla kosti již velmi slabé a křehké, nebyla nalezena žádná zlomenina. Díky nedostatku pohybu se však dostavily určité degenerace páteřních obratlů, které také významně přispěly ke zhoršení její celkové tělesné kondice. Okolnosti nálezu Albertity nejsou dosud zcela jasné, ale s největší pravděpodobností se stala obětí jednoho z huaqueros (peruánští vykradači hrobů), který poté co zjistil, že se jedná o chudou mumii bez žádných významných obětních darů, ji nabídl k odkoupení soukromému muzeu v peruánském pralesním městě La Merced. Tam se počátkem října roku 1996 konal 2. vědecký kongres o Amazonii, jehož neplánovanou součástí se stala právě “pitva” tohoto exponátu. Úkolu se ujal odborník na slovo vzatý, zkušený peruánský archeolog Dr. Alberto Bueno, po němž byla mumie později pokřtěná. Tři hodiny trvající “operace” odhalila mnohá zajímavá fakta, potvrzující existenci určitého druhu pohřebních rituálů ve starém Peru.

ROZBALOVÁNÍ MUMIE

Prvním krokem při rozbalování mumie bylo sejmutí poměrně hrubé a jednoduše zhotovené tkaniny krémové barvy, v níž byla uložená. Pod touto vrstvou se objevilo již samotné tělo, oděné do typické “košile”, užívané v Peru od pradávna a proslavené později v období vlády Inků pod kečujským názvem unku. Toto unku, které měla na sobě Albertita, bylo bílé barvy s černým vzorováním, mělo krátké rukávy a na ramenou byl přední a zadní díl sepnut stříbrnými sponkami, jež připomínají velké dlouhé špendlíky s trojitou hlavičkou a v kečujštině se jim říká tupus. Ve výši pasu bylo tělo stažené asi 3 cm širokým páskem, utkaným z vláken o čtyřech barvách – bílé, žluté, černé a červené. Na místě obětních darů byly nalezené dvě nádobky ze sušených tykví, naplněné pravděpodobně ve chvíli pohřbu nějakými pokrmy, které si Albertita brala s sebou na dlouhou cestu na onen svět. Jednu z nádobek svírala v ruce, a na jejím povrchu se tak zachovaly stopy jejích prstů. Další součástí vybavení pohřebního vaku byla chuspa. To je dvojitě tkaný malý váček, který sloužil jako kapsář na kokové listí a další nezbytné osobní potřeby. Tlakem a chemickými reakcemi po staletí působícími uvnitř pohřebního vaku se chuspa slisovala takovým způsobem, že nebylo možné ji otevřít a prozkoumat její obsah. Avšak zběžná prohlídka a ohmat povrchu ukázaly, že uvnitř se cosi skrývá. Kosti pravé paže byly provlečeny pravým rukávem unku, což je sice důležitý důkaz, že Albertita byla ve chvíli pohřbu oblečená, jenže to znemožňovalo sejmout košili, a přitom nepoškodit vazbu kostry. Posléze se však ukázalo, že mumie byla v takovém stadiu rozpadu, že už se z ní zachovala v podstatě jen hromádka kostí, jemný prach a malé kousky seschlé tkáně. Pod košilí už nebyla nalezena žádná další textilie, ani jiný obětní dar. Poslední fází operace byla rekonstrukce kostry a revize případných chybějících částí.

POSMRTNÝ ŽIVOT INKŮ

Archeologické vykopávky a etnografické studie stále znovu a znovu dokazují, že různí příslušníci různých kultur reagují tváří v tvář smrti naprosto odlišně. Konkrétním projevem odlišnosti v chápání smrti různých národů je postoj, který člověk zaujímá při pohřbu svých bližních. Pro Inky byla smrt pouhým transportem z tohoto života do jiného. Věřili, že vitální síla, kterou nazývali camaquem, zůstává po smrti v těle a je nutno o ni pečovat. Proto byli mrtví mumifikováni a ukládáni společně do jeskyní. Každá rodina pak byla povinná starat se o své zesnulé příbuzné a nosit jim do jeskyní jídlo, pití a oděvy. To také vysvětluje snahu o zachování rodu. Ten, kdo měl hodně potomků, si tak zajišťoval, že jeho ostatky nezůstanou po smrti nezaopatřené. Jednou ročně v listopadu pak probíhala velká oslava, při které si členové rodin naložili mumie předků na záda a odnesli je do svých osad, kde je omyli, čistě oblékli a potom se tancovalo. Pravidelné rituály měly sloužit k zajištění existence rodu v budoucnosti. Přijít o mumie svých předků bylo ve starém Peru jedním z nejhorších neštěstí. Nejkrutějším trestem však bylo nebožtíka spálit, protože v tu chvíli jeho vitální síla ztrácela svou hmotnou podobu a nastával opravdový konec života. Proto také poslední Inka Atahuallpa raději přijal křesťanství výměnou za to, že ho Španělé neupálí, ale popraví na šibenici.

Mumie Inky, tedy vlastního vládce impéria, měla zcela neobyčejné postavení. Byla ponechána ve svém paláci, dál měla své manželky, své sluhy, dál o ni bylo pečováno jako o živého Inku, a dokonce se i účastnila důležitých státnických rozhodování a významných bitev. Ukořistění mumie vládce znepřáteleného kmene znamenalo jeho definitivní porážku i v případě, že by se nacházel na pokraji vítězství. Mumie Albertita se narodila přibližně 150 let předtím, než indiánský náčelník Inka Pachacuti porazil kmen Chanků a položil tím základy vzniku incké říše. Posmrtný osud Albertity se tedy v mnohém mohl podobat osudu inckých mumií.

NESMRTELNOST Mumie možná mnohým nahání hrůzu. Je pro nás strašidelná a hrůzná. Musíme si však uvědomit, že ani předkové Egypťanů, ani středoamerických Indiánů nemumifikovali své mrtvé z pýchy nebo touhy zachovat tělo pro budoucí generace, jak tomu bylo třeba v případě Leninova mauzolea. Jejich víra, jejich chápání života a smrti bylo odlišné a konzervování těla souviselo s jejich vírou i s jejich životem. Každý sám pro sebe si musí vyřešit otázku smrti. Civilizace, o kterých jsme se v článku zmiňovali, si ji vyřešily po svém.