Na stole leží revolver, satelitní mobil (dá se jím volat i ze severního pólu) a navigační přístroj GPS. Proti mně sedí muž, který nezapadá do mé původní představy: nevedu rozhovor s drsným horalem se sebevědomým úsměvem, ale téměř s plachým a jemným mužem. Často se provinile usmívá, těžko se mu hovoří o svých pocitech, ale postupně cítím, že to má v hlavě srovnané víc, než by se z jeho vět mohlo zdát. Živí se tím, že pořádá expedice do extrémních krajin. Například silvestr trávil se svými klienty poblíž severního pólu. Nakonec jsem získal pocit, že s tímhle mužem bych si troufl na hodně nebezpečnou cestu.

Miroslav Jakeš

Pane Jakeši, tu pistoli máte na co?

Na lední medvědy.

Už jste nějakého potkal?

Ještě ne. Ale je to nezbytná součást vybavení polárníka.

Před chvílí jste odhadl, co bych si dal k pití. Pomáhá vám vaše cestování a mezní situace s tím spojené ke stále lepšímu odhadu lidí?

Myslím si, že už odhadnu, jestli je člověk dobrý, nebo špatný, ale stále se stává, že se zklamu. Trochu se mi ten smysl na lidi vycvičil. Často navštěvuji třeba Inuity (Eskymáky) a už odhadnu, co mohu od nich čekat. Dá se asi říct, že kdybych nikam necestoval, můj odhad na lidi by byl horší.

Uvědomujete si, že to vaše dobývání severního pólu a Grónska je tak trochu bláznovství? Aby člověk dobrovolně podstupoval cesty, při kterých mu jde o život, musí být trochu blázen…

Svým způsobem se odlišuji od ostatních lidí. Lidi mě považují za blázna, ale do očí mi to řekne jen moje žena. Moje cestování je svým způsobem vášeň: když vás to chytne, je to jako droga. Podstupuji nebezpečí, ale na druhou stranu když tady jedu po dálnici, prožívám mnohem větší traumata: z chalupy přijíždím naprosto schvácený. Zdá se mi, že to riziko na dálnici je větší než jít na severní pól nebo do Grónska, kde to všechno záleží jenom na mně.

Znáte sám sebe, víte, co v krizových situacích uděláte?

Z těch polárních expedicí bych řekl ano: po výkonnostní a psychické stránce. Ale přece jenom ještě úplně nevím, co ve mně je.

Milujete nebezpečné situace?

Vzrušují mě, ale nejsem sebevrah. Do ničeho nejdu bláznivě, snažím se být připravený, zbytečně neriskuji. Trhliny v ledovci se snažím obejít. Vzrušení jsem prožíval zvláště při horolezectví, při kterém se člověk trochu bojí, že může každou chvíli spadnout, ale to uspokojení na vrcholu…

Mimochodem, trochu sebevrah jste. Jít přes Grónsko bez vysílačky a oficiálního povolení…?

O tom se raději nezmiňujte. Za to by mě v Dánsku zavřeli.

Všechny expedice na grónský ledovec musí být na základě předaného projektu předem schválené a pak povolené. Musíte mít dostatečné pojištění, spojení a zajištění celé akce. Vše to stojí moc peněz, které nemám. Jít sám přes Grónsko bylo za těchto podmínek riskantní, ale já si prostě věřil.

Z čeho máte největší strach?

Z věcí, které nemohu ovlivnit, jakými jsou například trhliny nebo bouřka.

A tady v Praze se něčeho bojíte?

(provinilý úsměv) Možná lidí. Jsem takovej důvěřivej…

Připadáte mně i plachý…

Asi ano. Nikam se nehrnu. To jste odhadl, protože ta tvrdost mi někdy v mé práci schází. Nejsem průbojný, což postrádám třeba při shánění sponzorů.

Jistě jste přemýšlel, co vás nutí takto cestovat. Není to trochu touha být co nejdál od lidí?

Takový strach z lidí nemám: jezdím i jako vedoucí čtyřicetičlenného zájezdu, a navíc jsem rád v kolektivu. Ale na expedici jsem raději sám. V kolektivu neprosazuji své názory, a tak jsem nucen se často podřídit a dělat věci, které bych jinak nedělal.

Když jde do tuhého, umíte prosadit svůj názor?

To ano. Pokud vím, že mám stoprocentní pravdu, jsem schopen se o ni hádat. Musel jsem se párkrát i poprat.

Vaše sólo expedice svědčí o tom, že máte rád samotu, kdy jste sám jen se svými myšlenkami…

Mám rád samotu. Prožívám při ní větší pocity než ve skupině. Navíc tyto výpravy mají větší sportovní hodnotu. Pocity samoty též zaháním prozpěvováním, ale drtivou většinu času mi zabírá práce spojená s pochodem – navigace, stanování apod. Často jsem vařil už za tmy, a než v těchhle podmínkách vybalíte a rozděláte vařič… Je to v tom mrazu nepříjemné a namáhavé. Někdy to nejde, a pak jsou průšvihy.

Co v takových chvílích děláte?

Mám chuť s ním třísknout, takže ze všeho nejdřív se musím uklidnit: jakákoli chyba může být osudná. Jednou mi ve stanu vybuchl benzin a začalo tam hořet. Na chvíli jsem zkameněl, ale naštěstí jsem měl ve stanu otevřené okénko, tak jsem vařič vyhodil a požár uhasil. Měl jsem však ve stanu propálené díry, tak nezbývalo, než je zašít. Trvalo to v tom mrazu pěkně dlouho. Nejhorší jsou rána, kdy musím vylézt ze spacáku a vidím, jaká je venku zima. Fouká vichřice, a já musím něco začít dělat. Nejdřív zapnu vařič a uvařím polévku a čaj. To trvá i dvě hodiny. Pak se musím obléct, což je další facka, sbalit se a vyrazit.

Jaké myšlenky se vynořují ve chvílích volna?

Různé, ani jsem neměl čas dělat si zápisky do deníčku. Měl jsem zvláštní pocity, zvláště v těch arktických pustinách… To se nedá ani popsat.

Zkuste to.

To je těžké… Přemýšlím o příštím dnu a o problémech, které jsem měl a které mě ještě čekají. Přemýšlím i o smyslu života… Je to vlastně každodenní boj s přírodou, zvláště ten, při kterém nepoužívám technické pomůcky. A arktická příroda je sama o sobě nádherná… Pokaždé když se vrátím domů, přijdou mi zdejší problémy trochu srandovní. Naučil jsem se také šetřit potravinami. Všechno tu sním do posledního drobečku, jsem zvyklý s energií, kterou mi potraviny a benzin dávají, neplýtvat. Tady se jídlem a energií velmi plýtvá.

Poslyšte, co je nádherného na cestování bílou chladnou pustinou?

Je pravda, že na severní pól nebo před Grónsko jdu neustále po ledu, je to jednotvárné, jsem spíše jako biologický stroj, který nemá čas filozofovat, ale kontroluje, kam šlápne. Při takovém extrému člověk ani nestačí koukat kolem sebe, nezažívá tu nádheru, spíše prožívá závod s časem a pořád bojuje o přežití… Je to čistý boj s přírodou… Minus třicet nebo čtyřicet stupňů pod nulou… vítr při bivakování… samota… já už sám nevím, co mě na tom tolik fascinuje. Líbí se mi plasticita hor na Špicberkách, bizarní tvary ledovců, nebezpečné náhledy do jejich hlubokých trhlin… šlehání větru do tváře.

Několikrát jste byl blízko smrti…

Ano, takové problémy jsem měl.

Změnil se váš pohled na smrt?

Spíše než na smrt se změnil můj pohled na život. Když člověk něco takového překoná, začne si vážit každého dne, kdy žije. Člověk může každou chvíli umřít, takže by si měl cenit každé maličkosti, zbytečně se nerozčilovat, žít spíše optimisticky. Nejhorší to bylo na Aconcagui, kde jsem omrzl, a pak mi amputovali prsty u nohou. V Grónsku o mně nikdo nevěděl, celou dobu jsem šel sám, taky to bylo o život. Smrti se samozřejmě bojím.

Předpokládám, že se při takových extrémních podmínkách dostavuje úvaha o boží existenci…?

Já jsem ateista. A čím více cestuji, tím je mé přesvědčení hlubší. Mohu věřit pouze sám v sebe. Někdy mi však ty záludnosti v přírodě připadaly jako boží zásahy, takže ze mě občas vypadlo: “Pane Bože, co to děláš?!” Ty překážky jako by mi skutečně někdo vymýšlel. To bylo hrozné. Já věřím třeba v telepatii. Jeden můj kolega se na Špicberkách málem utopil v moři: otevřela se pod ním ledová kra, a on se v poslední chvíli zachránil. Matka i jeho babička měly stejný den sen, že se topí.

Máte při cestách na ledě nějaké sny?

Pokud spím, tak se mi snad něco zdá. Já ale tvrdě nespím, je to spíše polospánek: musím třeba slyšet medvědy.

Co cítíte, když po tak dlouhé samotě potkáte člověka?

Nemusí to být člověk. Stačí potkat první zvíře nebo i normální kámen. Jdete po ledovci a vidíte jen bílou barvu. Sníh, nic než bílá. A ten pocit, když po měsíci člověk sleze z ledovce a najednou vidí kus půdy, kde rostou kytky… Ta první šlápota z ledovce na zem… To je velmi příjemný pocit.

Určitě pak prvního člověka vnímáte jinak než my, kteří žijeme v tomhle mraveništi a většinou své bližní přehlížíme…?

Jsem pokaždé rád, že ho vidím a že jsem opět vstoupil do civilizace. Hned se s ním dám do řeči. Chci slyšet lidské slovo. Někdy stačí najít plechovku, a člověk už má kontakt. Při takovém setkání mi většinou dochází, že já jsem otrhaný, a on je čistý, umytý a vypadá spokojeně.

Civilizace proniká i do těchto oblastí. Jak se mění Eskymáci?

Žijou normálním civilizovaným způsobem života. Eskymácké kajaky nahradily čluny s japonskými motory, na kajacích už neloví, ale spíše sportují. Pokud nechodí lovit, jsou civilizovaně oblékaní, vidíte tam supermarkety, obchody, paneláky, a jistě tam bude i McDonaldŐs. Eskymáci jsou velice příjemní, klidní, usměvaví, je s nimi legrace. I když ne všude jsou tak klidní. Říká se, že u Eskymáků dochází k největšímu počtu sebevražd. Částečně to asi způsobují dlouhé polární noci, ale především změna způsobu života. Kanadská vláda po válce jejich vesnice zrušila a roztroušené Inuity sdružila do několika větších osad. Dostali se do prostředí, ve kterém neuměli žít – narušilo jejich životní styl, spousta jich přišla o práci, a jejich psychika to nezvládla.

Máte možnost více než jiný smrtelník testovat své smysly, který vás nejvíce překvapil, zaskočil?

Máte pravdu, že člověk si v tak extrémních podmínkách své smysly uvědomuje. Je to především zrak. Na horách například dochází ke sněžné slepotě. Stát se to může i na ledovci, třeba i v mlze. To by znamenalo tragédii. Bez brýlí nelze po třpytivém ledu jít. Potřebuju pochopitelně dobrý sluch, abych slyšel třeba medvěda…

Kdybyste přišel o zrak, přišel byste i o cestování…

To bych se zastřelil. Byl bych tu úplně zbytečný.

To je kacířská myšlenka…

V první chvíli bych se té myšlence nevyhnul. Nechtěl bych někomu ztěžovat život. Ale třeba bych si našel nový životní cíl.

Abych řekl pravdu, čekal jsem, že budeme trochu filozofovat. Chvíle samoty a filozofické myšlenky k sobě patří…

Taky filozofuju, ale jak o tom mluvit? (je očividně nesvůj) Když jdete měsíc pustou krajinou, proberete takřka všechno.

Zkuste mi popsat atmosféru těchto chladných oblastí…

Připadám si tam v jiném světě než tady. Čistá, panenská příroda bez lidí… Mysl se mi očišťuje od toho civilizačního marasmu a v tom klidu mě napadají nové myšlenky. Ta chladná pustina si je vlastně vynutí. Přemýšlím i o rodině, o životním prostředí, o naší společnosti, hodně otázek probírám.

Nebojte se o nich mluvit. Na co jste třeba v úvaze o životním prostředí přišel?

Přišel jsem na to, že to všechno spěje ke krachu. V tomhle jsem pesimista. Když vidím, jak každý rok ubývají ledovce v Grónsku a na Špicberkách o několik metrů, uvědomuju si, že pesimistické předpovědi vědců jsou opodstatněné. Přemýšlím, jak bych to třeba mohl zlepšit.

Jak?

Zastavit třeba automobilovou dopravu, ale to nejde. Právě spalováním nafty dochází k oteplování, protože koncentrace kysličníku uhličitého v ovzduší nepřirozeně stoupá. Dochází tak vlastně k opačnému procesu než v dávné minulosti. Před miliardami let byl v atmosféře především uhlík. Jakmile se objevovaly rostliny, odstartovala fotosyntéza a v zemské atmosféře se začal vytvářet kyslík. Uhlík přecházel prostřednictvím rostlin a živočichů do země, kde se přeměňoval v uhlí a naftu. Teď nastává to, že uhlík se díky lidem dostává ven, a neexistuje dostatečná zpětná vazba: žádné stromy do země nepadají, ale naopak se kácí. Roste koncentrace kysličníku uhličitého, a tak dochází k oteplování Země. Jediné moře může zpětně reagovat, ale otázkou je, zda stačí vytvořit dostatek kyslíku… Civilizace spěje k zániku.

A kdybychom tuto drastickou spotřebu zastavili?

Tak nevím, jestli není pozdě, jestli ta ekologická katastrofa není nenávratně rozběhnutá.

Jste z toho deprimovaný?

Já se toho naštěstí nedožiju. Jsem rád, že jsem se narodil v těchto letech po válce. Naše generace prožila nejlepší období v dějinách lidstva. Moji vnuci se dožijí takových problémů, o kterých dnes nemáme ponětí. Lidi budou mít problémy přežít. Kdybych se narodil o dvě generace později, už bych si přírodu nemohl tak vychutnávat, nebude to tak hezké.

Takže přemýšlíte o tom, jaký vztah zaujímá příroda k nám, a zase my k ní?

Člověk ví, že by se měl chovat k přírodě jinak, ale nechová se tak. Dáváme přednost pohodlí.

Pohodlí podle vás vítězí nad sebezáchovným pudem?

Dokud se lidé nezačnou dusit, nepřestanou s tím.

Za tím vším jsou především peníze…

Ano. Například výrobci ledniček dobře věděli, že unikající freon se spolupodílí na vytváření ozonové díry, ale nikdo to nezarazil. Prachy o všem rozhodují.

Čekal bych, že se váš vztah k penězům změnil…

Bohužel, pokud jsem na ledovci, mohou mi připadat jako bezcenné papírky, ale bez nich bych se na tu cestu nevypravil. Peníze teď potřebuji víc než předtím. Dnes se za všechno platí. I za zdraví. Pokud nemáte prachy, často se nemůžete léčit. Říká se, že důležité je zdraví, ale důležité jsou peníze, protože jinak si špičkovou zdravotní péči nemůžete zaplatit.

Přemýšlíte na cestě třeba o lásce?

Taky to tam proberu. Mezilidské vztahy jsou penězi ovlivňovány. Dříve jsem si s kamarády šel po práci zahrát fotbal, pak do hospody, byl na to čas. Dneska se každý honí jen za penězi a lidé mají málo času na sebe. Dneska si s některými kamarády ani nezatelefonuji: nemají čas.

Máte ještě nějaké kamarády, s nimiž se stýkáte?

Mám některé kamarády, kteří mi pomáhají při mých cestách.

Co vašim dlouhodobým odchodům říká manželka?

Jednak si zvykla, ale moc se jí to nelíbí. Ženské většinou chtějí, aby muž chodil pravidelně do práce a potom byl doma. Přejí si spíše mít chlapa pod pantoflem.

Dokážete si představit, že byste nějakou expedici podnikl se ženou?

No… To je otázka. Proč ne, ale záleží na jakou cestu. Mám ale obavy, že po takovém Grónsku by mě spíše zdržovala. Mám na cestách ženy jako klienty. Například na Baffinově ostrově jsem měl i dvě důchodkyně a bylo to s nimi perfektní. Ženy docela rád beru, protože vnesou do skupiny trochu jiný prvek, víc veselí a tak.

Které vlastnosti si u sebe nejvíce ceníte?

Asi výdrž, houževnatost a vytrvalost. Psychickou odolnost.

Jaké vlastnosti vám u lidí vyhovují?

Upřímnost a čestnost. Mám rád, když mi lidi něco řeknou na rovinu.

Která vám překáží ve vašem cestování či v soukromém životě?

Vím, že jsem moc sebekritický, dost se podceňuji, připadám si nemožnej. Dávám často za pravdu někomu jinému. Chybí mi sebedůvěra.

Vaše cestování vám sebedůvěru nedodává?

Kvůli tomu to nedělám.

Málokdo na světě dokázal to co vy. K tomu je zapotřebí velká dávka sebedůvěry…

Věřím si, že tohle umím. Když mi někdo dá peníze, tak vím, že na severní pól z mysu Avtičeskij, což je přímou čarou devět set osmdesát kilometrů, dojdu. Těch sto kilometrů, co jsem ušel, to byla procházka.

Jaká byla vaše nejhorší chvíle?

Bylo jich víc. Při létání na rogalu jsem narazil do kopce na Rané a poranil si krční obratel. Probudil jsem se až těsně před nemocnicí. To jsem mohl být mrtvý. Neodradilo mě to, létal bych dál, ale je to drahé.

Nastala situace, kdy jste si řekl: tohle je poslední varování a já toho už nechám?

To bylo třeba na Aconcagui. To jsem cítil, že je průšvih, a říkal jsem si, už mě na hory nikdo nedostane. Člověk se ale za chvíli otrká, a už ho to tam zase táhne. Zrovna tak v Grónsku, které jsem přešel dvakrát. První cesta byla tvrdá: ani jeden den jsem se nevyspal, klepal jsem se zimou, prsty na nohou jsem měl odřené od mrazem scvrklých bot, které nešlo ani obout, bylo to šílené… Takový pochod hrůzy. Taky jsem říkal, že už v životě nikam nepůjdu, konec, budu hezky doma v teple. Doma jsem si odpočinul, a za pár týdnů jsem plánoval další cestu.

Po jak dlouhé době začnete mít v Praze “absťák” po horách?

Já nevím, asi tak za měsíc.

Kdybych vám teď dal dostatek peněz k cestování, zdržoval byste se někdy vůbec v Praze?

To bych jezdil. (smích) Tohle mi ani neříkejte. Samozřejmě, musel bych tu chvíli relaxovat, být s rodinou…

Připadá mně, že vás rodina tolik nezajímá jako cestování…?

Jak mohu, tak jsem s rodinou. Snažím se brát děti do přírody, ale oni raději čumí na pitomou Novu, kterou jim neustále vypínám. Kluk hraje alespoň fotbal.

Dovedete si představit, že byste do Grónska vzal na delší dobu svou rodinu?

Ano… Kdybych neměl rodinu, tak dneska tady nebudu, asi bych se odstěhoval někam do Grónska. Alespoň bych to zkusil. Třeba na rok. Nevím, jestli bych to vydržel, člověk si to idealizuje, ale rád bych tam delší dobu pobyl a to prostředí hlouběji poznal. Říkal jsem si, že bych se tam třeba na stáří odstěhoval a lovil tam ryby, v létě tam jsou houby, borůvky… (úsměv)

Takže ideálním místem na planetě je nyní pro vás Grónsko…?

Na nějaký čas určitě. Člověku se ale stýská. Jsem poměrně konzervativní, takže se rád domů vracím. I když je to tady špatný.

Jste vlastenec?

Asi ano. Nemohl bych třeba emigrovat. Tady jsem se narodil a pořád mě to sem táhne. Navíc v Americe, ve Švýcarsku nebo v Německu mi to přijde moc přecivilizované. Všude samé ohrady, studené vztahy mezi lidmi…

Ve studených polárních krajích jsou lidské vztahy vřelejší?

Například v Longyearbyenu na Špicberkách jsou ti Norové nějak lepší a inteligentnější. Pokud necháte na ulici batoh, druhý den ho tam najdete. Já říkám, že čím větší nadmořská výška, tím jsou lidi lepší, sdílnější.

To je tím, že jich tam je méně. Asi byste uvítal, kdyby na planetě bylo méně lidí…?

Rozhodně by to prospělo. Jsme přelidněná planeta, takhle bychom pro sebe měli víc životního prostředí. Kdyby nás v Česku bylo místo deseti milionů pět milionů, tak je to stále hodně. Čím méně lidí, tím lepší. Třeba Norsko je velká země, ale je jich tam jenom pár milionů. Všem státům by to prospělo. Energii by dodávaly jenom vodní elektrárny, všechno by bylo ekologičtější.

Zajímalo by mě, jestli se vám dostavily i pocity viny, když vidíte tu panenskou přírodu. Umí ta krajina vnést do člověka pochybnosti, zda žije dobře? Rozumíte mi?

Já se vůči přírodě nechovám špatně, snažím se jí neškodit. Ale líbilo by se mi, kdyby tu panenskou přírodu vidělo víc lidí. Možná by je ten – jak říkáte – pocit viny očistil a přinutil žít jinak.

Řekněte mi po pravdě, co je pro vás důležitější: rodina, nebo cestování?

(ošívá se) Možná kdyby… Kdybych se neoženil, tak bych se dneska neženil. Asi by zvítězilo to cestování. Rodina mě hodně svazuje, a tak omezuje mé možnosti v cestování. Musím se o ně starat, vydělávat peníze… Odvádí to hodně energie třeba od příprav na další cestu. Na druhé straně jsem rád, že mám potomky, kterým budu moci něco zanechat. Můj životní cíl je dosáhnout severního pólu od ruské strany. Což je tisíc kilometrů. A v témže roce bych chtěl dojít na jižní pól, kde bych rád oslavil silvestra. Dokud těchto dvou expedic nedosáhnu, nebudu mít klid. Možná se pak budu věnovat víc rodině.

Tomu ale sám nevěříte?

(úsměv) Mám plány ještě na další cesty, ale léta ubíhají a výkonnost klesá. Nejlepší kondici jsem měl po třicítce. Kdyby mi tenkrát dal někdo výstroj, zdolal bych snad i Mount Everest. Pořád jsem na tom dobře, ale každý rok už bude znát. Optimismus mi dodává Robert Peery, který šel na severní pól ve dvaapadesáti, i když to bylo se psím spřežením. Teď budu asi z polárníků nejstarší, kdo chce jít na severní a jižní pól.

Stává se, že se dva polárníci cestou k pólu potkají?

Je to při tak obrovské ploše nepravděpodobné. Ten pól si musím sám najít. Ale víte, že jednou se mi to stalo, a to při druhé expedici? Bylo to zvláštní. Tisíce kilometrů nikde nikdo, a najednou se ráno ohlédnu, a vidím čtyři lidi. V tu chvíli vypadali tak neskutečně… Bylo to něco neuvěřitelného. V té opuštěnosti potkat lidi… Koukáte na ně jako na zjevení. Oni šli po našich stopách. Byli to fanoušci, kteří podnikli vojenskou propagační expedici. Šli s námi jenom kousíček. Spěchali: byli na pól po dvou měsících cesty přímo nadržení. Očekával bych tam spíše medvěda než lidi.

Co vám víc vadí: extrémní horko, nebo extrémní zima?

Mně ani jedno příliš nevadí. Snáším obojí. Příjemnější jsou mi spíše polární oblasti než tropy. Ne že bych si v těch mrazech liboval. Dělal jsem sportovní otužování, takže je lépe snáším. K mé každodenní hygieně patří ranní sprchování studenou vodou. Tu musím mít. O otužování jsem také přemýšlel: kdybych byl ministrem zdravotnictví, zavedl bych na školách hodinu povinného otužování. Nic to nestojí, odpadla by spousta nemocí, takže výsledný efekt by byl zdraví lidí a ušetřené peníze. Spoustu nemocí mají na svědomí přehřáté byty. Ušetřilo by se i na vytápění.

Které zážitky při cestách vykouzlí na vaší tváři úsměv či dojetí?

Vzpomínám si na Indii. Obrovská bída, chudé děti pobíhají po ulicích, ale umějí se v té bídě krásně smát, jsou veselé. Tady lidé mají skoro všechno, a radovat se neumějí, neustále jsou vynervovaní. Je patrné, že jejich životní styl jim nevyhovuje, a přesto po něm prahnou.

---

Ing. Miroslav Jakeš, polární cestovatel a průvodce, vystudoval ČVUT, byl dělníkem u vrtných souprav, úředníkem v ČSA a nyní se živí průvodcovskou činností pro svou či jiné agentury. V r. 1982 dosáhl spolu s Jaroslavem Pavlíčkem na hoře Čho Oju výšky 6500 metrů a stal se držitelem čsl. zimního výškového rekordu. O dva roky později přešel s první expedicí Grónsko. V r. 1986 jako první Čech vystoupil sólově v zimě na nejvyšší horu Jižní Ameriky – Aconcaguu, při sestupu málem zahynul. V r. 1989 se podílel na založení čsl. polární stanice v Antarktidě na ostrově Nelson, o tři roky později se stal na dva měsíce členem expedice ICE-SAIL. V r. 1993 jako první Čech došel pěšky na severní pól. O tři roky později si to zopakoval s první českou tříčlennou expedicí. Nejúctyhodnější je jeho jedinečný sólový přechod přes Grónsko z východu na západ, který v r. 1996 uskutečnil bez jakéhokoliv spojení a cizí pomoci. K padesátinám si chce splnit svůj životní cíl: v r. 2001 dojít pěšky na severní a jižní pól.

Uplynulo celých dvanáct století od doby, kdy mayští obyvatelé Aguatecy prohráli v ukrutné bitvě s nepřáteli z Ceibalu a museli opustit své milované sídlo. Tak skončila nedlouhá historie záhadného města uprostřed peténské džungle. Odolávalo rozpínavosti španělských kolonizátorů i pozdějších archeologů a nejrůznějších dobrodruhů, kteří do Guatemaly přijížděli odhalit tajemství dávných civilizací. Aguateca se světu ukázala teprve nedávno…

“Aguateca, říkáte? To je hodně daleko, nejméně tři hodiny lodí, ale moc toho neuvidíte. Tam se teprve pracuje. Nechcete raději do Ceibalu?” vnucuje se lančéro, jak se v městečku Sayaxché říká majitelům lodí. Rezolutně odmítáme, neboť právě probíhající archeologický výzkum je důvodem naší návštěvy. Aniž bychom čekali na odpověď, nakládáme bágly na vratké plavidlo. Lančéro se malinko ušklíbne, nakvašeně nastartuje Yamahu 15 a zamíří proti proudu malého přítoku.

Poslední vesničku jsme už minuli, jen tu a tam na nás ze břehu zamávají děti a mezi stromy se objeví palmová střecha chatrče. Řeka se líně kroutí, na hladině přibývají spadlé kořeny, kmeny a větve. Stav vody je v tuto dobu mimořádně nízký, a tak je jízda často dramatická. Není divu, že se majitel zdráhal do Aguatecy plout. Koryto řeky se postupně rozšiřuje v rozlehlé jezero, aby se po několika kilometrech opět zúžilo. Vzdálenost mezi břehy není už větší než čtyři metry. Manévrujeme ve střední části toku, neboť mělčiny po stranách nedovolují lodi proplout. I tak je nezbytné vypnout motor a odpichovat se ode dna bidlem. Zdá se, že tato strastiplná a náročná cesta do zapadlého koutu džungle zapříčinila, že Aguateca odolávala nadšeným archeologům i dobrodruhům až do poloviny 20. století. V pozadí, za majestátní stěnou lesa, se valí oblaka černého dýmu. To místní farmáři zase vypalují další hektary cenného porostu, aby získali nová pole pro pěstování kukuřice a fazolí. Ačkoli jsme, nutno podotknout k překvapení nás všech, na mnohých místech Peténu zahlédli plakáty upozorňující na nebezpečí drancování pralesa, osvěta, jak vidno, je v této části země jen mrháním peněz ze státní pokladny. “Aguateca, vystupovat!” zakřičí lančéro s neskrývanou úlevou. Uzounká stezka vysekaná mezi stromy vedoucí kamsi do lesa. Žádná cedule, žádné obydlí, jen bárka přivázaná u břehu dává tušit, že je kdosi nablízku. Překvapeně na sebe pohlédneme, jako bychom se jeden druhého ptali, zda se nespletl. To už se ale milý lančéro odrazil ode dna, startuje znovu svou yamahu a mizí za prvním meandrem říčky. Házíme batohy na záda a vyrážíme. První náznaky dávného osídlení! Strmé schodiště bylo vybudováno zcela jistě mnohem dříve, než sem přišli v polovině století chicleros. Konečně přístřešek, a odkudsi se linoucí vůně připomíná chuť fazolové polévky. Radost z prvního setkání a ujištění, že jsme opravdu v Aguatece, je však záhy překažena. “Doktor Inomata tady není. Odjel na svátky do města. Vrátí se až pozítří.”

TŘI DNY S OBREROS

Práci v týmu doktora Takeshiho Inomaty si zdejší dělníci – obreros – považují. Měsíční mzda představuje dvojnásobek průměrného platu v celém regionu peténského pralesa. Přesný denní harmonogram a striktní dodržování všech zásad a pravidel, jež platí bez rozdílu pro každého, je ovšem zásadním předpokladem k jejímu získání. Vše tu funguje, jak vidno, i za nepřítomnosti šéfa.

Budíček je v pět. V těchto zeměpisných šířkách to není doba nijak neobvyklá. Svítání i setmění se tu počítá na vteřiny a je potřeba využít časných ranních hodin, kdy je tropické slunce ještě snesitelné. V půl šesté se už vyráží s mačetami a pilami do práce. Zbytky starobylého mayského sídla se nacházejí v nadmořské výšce 160 metrů a bezmála 100 metrů nad hlavním tábořištěm. Práce zdejších mačeteros, jak jsme dělníky začali nazývat, je prvním předpokladem realizace archeologického výzkumu. Na sezonní práci přicházejí většinou ze Sayaxché, z okolních vesnic i zcela osamělých osad. Stovky tun zeminy, kořeny stromů prorostlé na samé dno kamenných staveb, vegetace, která nedovoluje téměř žádný pohyb. Výsledek více než tisíciletého svévolného působení všemocné přírody. To vše je potřeba odstranit. Mačety, pily a především ruce jsou přitom jedinými nástroji. Více než deset století tudy neprošla lidská bytost, jen opice pozorovaly z vrcholků stromů mayské ceremonie, následné pomalé zarůstání, stejně jako dnes mravenčí práci několika desítek nadšenců.

MUŽ NA SVÉM MÍSTĚ

Gaspar Recena je asi šedesátiletý muž, jehož úkolem je dohlížet na práci dělníků. Ačkoliv mu nikdy nechyběla dobrá nálada a jeho vrásčitou tvář si už bez úsměvu nedokáži představit, přednostní postavení a autorita, jež mu byla doktorem Inomatou svěřena, fungovala dokonale. Ochotně se ujal do příjezdu Dr. Inomaty role našeho průvodce. Pochází z nedaleké vesnice a za celý život byl nejdále v Sayaxché. Přesto, či spíše právě proto ho všichni považují za nejlepšího znalce oblasti. V Aguatece na vykopávkách pracuje už více než deset let, začínal v týmu Dr. Houstona, Inomatova předchůdce. Stal se tak dnes nejdéle pracujícím členem vědeckého týmu. Však si jeho zkušeností doktor Takeshi Inomata neskrývaně cení.

DŽUNGLE je NEBEZPEČNÁ

Prales v této části Guatemaly poskytuje mnohým lidem docela bohatý životní prostor. Dřevo, bambusy, palmové listí pro stavbu obydlí, šťavnaté ovoce i výživné hlíznaté plodiny, množství ptáků, ryb a zvířat pro přípravu chutných pečínek. Skrývá však v sobě také mnohá nebezpečí. Množství nejrůznějších, často nebezpečných zvířat, dotěrného hmyzu přenášejícího rozličné nemoci, jedovaté rostliny či domorodé etnické skupiny vybavené otrávenými šípy, jež nelibě nesou ve své blízkosti přítomnost bílého člověka. Není však snad jiného tvora na Zemi, který by v lidech vzbuzoval větší hrůzu a odpor, než had.

“Hadi? Jsou tady, samozřejmě. Ale je to plaché zvíře, vidět ho je vzácnost,” říká Gaspar klidným hlasem a stejným tónem dodává, “žije tady i prudce jedovatý druh. Do hodiny je konec.” Navzdory plachosti hadů však chodí všichni do lesa ve vysokých holínkách a mačetou si odhrnují před sebou spadlé listí. Co kdyby? Gaspar i ostatní si pak ze mne celý den tropili legraci a vědomi si mého strachu vymýšleli také nejrůznější historky. Dost možná, ale… Když pak druhý den ráno přiběhl jeden z dělníků s vyděšeným výrazem v obličeji, poznali všichni, že nemá v úmyslu žertovat. V táboře, sotva padesát metrů od stanů, přímo v záchodové budce odpočíval v noci zrovna ten nejjedovatější z nejjedovatějších. Místní mu říkají barba amarilla a nutno podotknout, že byste jej navzdory dvoumetrové délce a úctyhodnému objemu snadno přehlédli. Hnědá barva s šedobílým mřížkováním totiž dokonale splývá s povrchem země. Když se pak opodál druhý den objevil další kus stejného druhu, nepomohlo žádné ujišťování, že je to zcela výjimečné a není důvod k obavám. Gaspar nám sice ukázal rostlinu zvanou cucarina, z níž prý lze připravit výtažek, jenž dokáže potlačit účinky hadího jedu, přesto ale přehnaná ostražitost, s jakou jsem pak chodila, vzbuzovala u ostatních ohromné pobavení.

Cucarinu zřejmě znali už Mayové, stejně jako vzácný strom, z něhož získávali léčivý olej. Ten přikládali na poraněná místa na těle a tím rány účinně dezinfikovali. Silný pálivý účinek byl znát i na zdravé kůži. Plody velikosti přerostlých fazolí ze stromu zvaného ramon zase doplňovaly skromný jídelníček Mayů. Nasládlou chuť tenké slupky milují zdejší opice a uvařená jádra zpestřují jednotvárnou stravu současných obyvatel lesa. Gaspar nám k večeři na důkaz svých slov připravil kukuřičné placky s “ramonovou náplní”. Nutno přiznat, že jsme museli ocenit jeho kulinářské umění. Ramon připomínal vařené brambory s příchutí hrachu.

PROCHÁZKA MĚSTEM

Přicházíme k hlavnímu náměstí kdysi rušného sídla. Dnes tu lesní klid ruší jen hlasy dělníků, občasných návštěvníků, křik malých černých opic a nejrůznějších opeřenců snad všech barev i velikostí. Obdélníkový půdorys lemují dosud neodkryté pyramidy a čtrnáct stél, jež byly v okolí nalezeny. Jsou na nich vyobrazeni panovníci, kteří byli současně i válečníky, jinde zajatci a oběti. Mayskými symboly je na každé z nich uvedeno datum, a dokonce i části textu zaznamenávající dobové události. Nechybí propracované ornamenty zdobící vladařův šat, sakrální symboly ani dekorativní prvky. Hlavní náměstí je od přístupové cesty z kempu odděleno srázem hlubokým více než šedesát metrů. Četné soutěsky a jeskyně, jež charakterizují celou krasovou oblast Peténu, využívali už Mayové.

Stéla s vyříznutou nejcennější částí. Mezinárodnímu gangu vykradačů archeologických lokalit neunikly ani stély v Aquatece. Vyříznuté části monolitů končí v soukromých sbírkách na celém světě.

“Tady jsem stál. Bylo to před dvěma lety, myslím v lednu,” vzpomíná Gaspar na nešťastnou událost z počátku roku 1997 a ukazuje na jeden z monolitů. “Ruce vzhůru! zaslechli jsme a s úlekem zůstali na místě.” Není divu, mačety jsou k nabitým samopalům přece jen nerovní soupeři. “Pak už jsme se jen bezmocně dívali, jak lupiči odřezávají nejkrásnější části stél a odnášejí je neznámo kam.” Mezinárodní, dobře organizované gangy vykradačů archeologických lokalit se nezastaví před ničím a o nových objevech se dozvídají mnohem rychleji než sdělovací prostředky. Náruživí sběratelé a tzv. “milovníci umění” jsou totiž ochotni zaplatit za sebemenší “kusy kamene” pocházející z předkolumbovského období desítky, mnohdy i stovky tisíc dolarů.

PŘÍJEZD VELKÉHO ŠÉFA

“Zdravím přátele z Čech. Jsem doktor Inomata, těší mě. Budeme hovořit anglicky nebo španělsky?” představil se nám muž v čele nepočetné skupinky bělochů. Doktor Inomata byl k našemu milému překvapení sympatický mladý muž. Nezapřel sice svůj asijský původ, avšak dlouhá léta v USA jej oprostila od japonské konzervativnosti a upjatosti. “Je to jedno, jenom ne japonsky,” snažím se žertem usnadnit naše seznamování. Ačkoliv jsme korespondovali společně několik měsíců před odjezdem do Střední Ameriky, osobní setkání přináší vždy cosi nového, co se zkrátka nevejde do strohých vět na počítačovém monitoru. Doktor Inomata se usměje a začne představovat své kolegy. Svou manželku Danielu, archeoložku pocházející ze švýcarského Bernu, doktora Marcuse z bonské univerzity, guatemalské odborníky Erica a Estélu.

RUINY

Koruny stromů pozvolna propouštějí první sluneční paprsky, ptáci před chvílí začali svou ódu na radost z nového dne a opice svým řevem jako by dávaly najevo nadšení z Inomatova návratu. Začíná nový pracovní den v Aguatece. Volá nás Eric, aby nás seznámil se svým výzkumem. “V současné době pracujeme tady, v této rezidenční části nazvané Grupo de los palacios.” Náměstí uprostřed sloužilo zřejmě k shromážděním vybrané společnosti. “S doktorem Inomatou odkrýváme dva královské paláce, které obývali vládcové se svými rodinami. Původně jsem se domníval, že šlo o chrám, ale objevili jsme několik obytných místností s největší uprostřed o rozloze dvanáct čtverečních metrů. Dvoupatrový palác byl čtyři metry vysoký s kamennou klenbou. Prozatím odkrýváme horní patro.” Přestože se předpokládá, že ve spodní části paláce budou hrobky panovníků či alespoň jejich příbuzných, nepočítá se v nejbližší době s jejich odkrytím. “Největší zájem soustřeďujeme,” zdůrazňuje doktor Inomata, “na poznání všedního každodenního života, sociální a ekonomické struktury tehdejších obyvatel.” Velkolepé chrámy či bohatě zdobené hrobky, které by jistě v očích mnohých vzbuzovaly prvořadý význam, zůstávají tady v Aguatece v pozadí zájmu archeologů. Na rezidenční čtvrť navazují další části obývané s největší pravděpodobností služebníky královské rodiny. “Byly zde patrně dílny, které vyráběly vše nezbytné pro místní šlechtu. Především kuchyně. Nalezli jsme kupříkladu toto struhadlo na drcení kukuřice,” chlubí se Estéla. Jde o kamenný válec, jímž se třením o misku drtila zrnka kukuřice. Většina nástrojů byla zhotovena z hlavního stavebního materiálu – vápence nebo z vulkanitů. Nalezené střepy naproti tomu dokazují výrobu pyritových zrcadel. “V těchto obytných částech jsme nalezli šedesát i více váz nejrůznějších tvarů a velikostí. To je v mayských městech zcela neobvyklé.”

Archeologický výzkum se řídí přesně stanovenými pravidly, na jejichž dodržování závisí úspěch celého projektu. Před započetím odkrývání každého naleziště se místo přesně vyměří tak, aby každý kámen, každý střep z keramické nádoby či šperku měl jednoznačně definovanou pozici. Stanoví se základní jednotka pro vytvoření sítě a ve zmenšeném měřítku se vše přenáší na papír. Veškeré nálezy podléhají dalšímu výzkumu na specializovaných pracovištích a v laboratořích v hlavním městě, častěji pak v USA.

O ČEM SE NEVĚDĚLO?

Teprve v loňském roce byla objevena další část městského komplexu. Na samém okraji propasti nikdo do té doby nepředpokládal jakoukoliv stavbu. “Přišel jsem do Aguatecy minulý rok a objevil tuhle část. Vše, co tu vidíte, bylo zarostlé,” vzpomíná na svůj úspěch Dr. Marcus. Zatím se ještě neví, jakou konkrétní úlohu plnilo toto záhadné místo v životě Aguatecanů. “Je možné, že to bylo ,pracoviště’ šamanů, ale jisti si zatím nejsme…” Chrám vybudovaný na vrcholku pyramidy, stély a zejména podivné umístění v zapadlém koutě sídla však ukazují na jeho zcela mimořádný význam. Hluboké soutěsky a jeskyně v těsné blízkosti “Marcusova” místa využívali už původní obyvatelé. “Šlo zřejmě o iniciační prostory pro mladistvé chlapce ve věku 12 až 14 let,” ukazuje Marcus na vchod do jedné z jeskyň a dodává, “v dobách válek v nich patrně ukrývali své ženy a děti před zlovůlí nepřátel.” Ačkoli v tuhle chvíli nelze podat podrobnější vysvětlení o této zajímavé lokalitě, stali jsme se prvními zahraničními reportéry, kteří měli možnost místo navštívit a zdokumentovat. Vzhledem k ojedinělosti tohoto komplexu a jeho výjimečné roli v Aguatece o něm zcela určitě v dohledné době ještě uslyšíme.

ZKOUŠKA ODVAHY

Doktor Inomata prochází pralesními stezkami tady v Aguatece již devátým rokem. Absolvoval archeologii na Univerzitě Vanderbilt v americkém státě Tennessee a v rámci postgraduálního studia na Yalské Univerzitě (kde dosud působí) se podílel na projektu Petex-Batún v Guatemale. Jaro co jaro, neboť tehdy je v Peténu nejpříhodnější počasí, se pokouší rozluštit tajemství jeho dávných obyvatel. “Přijel jsem do Aguatecy poprvé v roce 1990,” vzpomíná Dr. Inomata na první roky v peténském pralese. “Vedení výzkumu jsem pak převzal po svém příteli a kolegovi Dr. Houstonovi. Zpočátku chyběly peníze a museli jsme tu žít v neuvěřitelně skromných podmínkách.”

Veškeré vybavení přicházelo postupně. Ačkoli dnes koupání v říčce nahradila jednoduchá sprcha a ve společném stanu a laboratoři lze dokonce svítit, zůstává zdejší život náročnou zkouškou vůle a odvahy pro všechny z civilizovaného světa. Dnes tu pod vedením doktora Inomaty společně žije a pracuje bezmála třicet lidí. Dokázat udržet pracovní morálku a přátelskou atmosféru přitom není úkol nijak snadný. Skloubí-li se ale japonská přesnost se švýcarskou precizností, jako je tomu v případě manželů Inomatových, umocněné obdivuhodným nadšením a zaujetím, pak je úspěch zaručený. Dosavadní výsledky archeologického výzkumu, pracovní nasazení a zájem všech, jakož i přísně udržovaná čistota v celém areálu dokazují, že doktor Inomata obstál v této zkoušce na výbornou.

---

Za klasickou mayskou civilizaci je všeobecně považována ta, jež vzkvétala na poloostrově Petén-Yucatán přibližně v období mezi roky 300-900 po Kr. Jako jediná z domorodých kultur Nového světa bývá označována za vzdělanou. Pro tuto civilizaci jsou typické stupňovité chrámy – pyramidy postavené z vápence a pokryté vápenným štukem. Mayské nížiny na jihu, dříve označované jako staromayská říše, byly rozděleny na řadu vzájemně nezávislých státních útvarů, podobných řeckým nebo summerským městským státům. Z geografického hlediska jde o oblast východní Guatemaly, severního Hondurasu a jižní části mexického státu Chiapas vymezenou mayskými sídly Copán, Tikal a Palenque. Jednotlivá města mezi sebou neustále válčila. Hlavní příčinou sporů však nebývalo dobytí nových území, ale získání zajatců. Ti pak byli obětováni, obvykle stětím hlavy, kterému často předcházelo mučení. Mayská civilizace pozdně klasického období v této části dosáhla vrcholu na konci 7. století a během následujících sta let. Od počátku 9. století zde dochází k záhadnému a dosud neobjasněnému úpadku. Ustala výstavba, přestaly se tesat kamenné stély oslavující předky a mrtvé, města začala pohlcovat tropická džungle. Na téma příčin náhlého zániku bylo dosud vysloveno mnoho domněnek, avšak ani jedna z nich nebyla označena za hlavní. Uvádějí se ekologické faktory jako důsledek vyčerpání zemědělské půdy či změny podnebí, povstání lidových mas proti vládcům atd. Aguateca je jednou z nejmladších archeologických lokalit v Guatemale. Nachází se v jižní části peténského pralesa v severovýchodní části země. Vápencová rovinatá oblast Petén, porostlá převážně tropickou vegetací, je pokračováním yucatánské vápencové tabule. Aguateca byla objevena teprve na přelomu 50. a 60. let našeho století místními sběrači chicle – tzv. chicleros. (Vzácná pryskyřice stromu chico-zapote byla základní surovinou pro výrobu žvýkací gumy.) Celé archeologické území Petex-Batún zahrnuje vedle Aguatecy další mayská města Dos Pilas, Arroyo de Pidras a Tamarindito. V současnosti však probíhá výzkum pouze v Aguatece. Krátce po objevení tohoto sídla sem přijíždí americký geolog Vincent Graham, aby vytvořil podrobné mapy oblasti. První odborný výzkum zde však započal až o dvacet let později. V osmdesátých letech ho zahájil americký archeolog Steave Houston a roku 1993 vydává první publikaci o této lokalitě. O rok později přebírá vedení výzkumu doktor Takeshi Inomata a projekt Aguateca probíhá pod jeho vedením až do současnosti. Krátká historie tohoto města začala v 7. století a trvala pouhých sto let. V 8. století byla totiž Aguateca nečekaně napadena okolními nepřáteli a vzápětí opuštěna. Zatímco důvody, jež vedly k postupnému vylidnění většiny měst staré mayské říše, nejsou vědcům zcela zřejmé, Aguateca tak tvoří výjimku. Byla opuštěna náhle, a tak zanechala badatelům bohatý studijní materiál. Nejrůznější nářadí, šperky, keramické nádoby a odpadky, porušené ochranné zdivo, ohořelé části budov. Aguateca plnila roli nejen náboženského střediska, ale i politického a ekonomického centra celé oblasti Petex-Batún. Přestože zde bylo několik měst, pouze Aguateca a Dos Pilas byly sídlem panovníků. Dnes už víme, že se zde vystřídalo celkem pět vladařů. Portréty dvou nejvýznamnějších můžeme vidět na zachovalých vystavených stélách. Archeologové dosud zpřístupnili centrální část o rozloze jednoho čtverečního kilometru, kde se nachází celkem 720 kamenných struktur. V nejbližší budoucnosti se počítá s odkrytím dalších osmdesáti v okruhu dvou kilometrů. Opět v březnu se zde proto všichni znovu setkají, aby pokračovali ve společném výzkumu. Aguateca, záhadné město uprostřed tropického pralesa, totiž stále ještě mnohé poklady ukrývá.

Elegánek ve slamáčku a bílé košili, seňor Jézus Martín je typický kreol z bolivijského hlavního města La Pazu. Narodil se a vyrůstal sice ve Španělsku, ale když v dospělosti zjistil, že v Evropě “je pořád strašná nuda”, vybral všechny úspory a odebral se trochu pobavit do Jižní Ameriky. Nyní má pár let bolivijské občanství, v La Pazu úspěšně podniká a před několika lety založil rozlehlou estancii na řece Madidi, daleko od civilizace v bolivijských tropech. Estancii Carolita si zřídil, nejen aby si rozšířil své hmotné statky, ale také proto, že ho to baví… A to přesto, že pro úspěšnou práci zde musí k místním lidem – svým zaměstnancům přistupovat úplně jinak, než by tomu bylo například v Evropě. Zkušený bolivijský podnikatel musí být trpělivý, shovívavý a absolutně z ničeho si vůbec nic nedělat…

Martína jsem potkal na kapitanátě říční policie zapadlého městečka s krkolomným názvem Rurrenabaque, které dělí od sousedního městečka Riberalty (na hranicích s Brazílií) přes 400 kilometrů vzdušnou čarou. Po řece Beni, kroutící se nekonečnými meandry to je jistě 2,5krát víc. Její meandry, jsou jediným prvkem rušícím naprostou rovinu tvořenou zelenými korunami stromů…

“Vyjíždíme za hodinu,” dodal seňor Martín, když mě přijal do party. Přesunuli jsme se na kraj města k řece, kde jsme loďku – sedmimetrovou primitivně zastřešenou pramici – spatřili v okamžiku, kdy šla ke dnu. Lidé na palubě právě zjistili, že do lodi teče víc vody, než kolik stačí vylévat. Špatně naložený náklad, který loď v podstatě rozklížil, musel být kompletně vyložen. Nikdo se tím nevzrušoval více, než jak by to odpovídalo zřejmě normální situaci. Kapitán začal loď dávat dohromady: nejhorší místa zkušeně utěsnil jakousi koudelí… Loďku, chystající se na deseti až čtrnáctidenní plavbu mimo civilizaci, jsme pak opět naložili, až se okraje bortů vznášely jen pár centimetrů nad hladinou…

Domorodý kapitán se během nakládání někam vytratil, aby se objevil až v podvečer s novým řešením: pro část nákladu zajistil doprovodnou kánoi. Na zítra. Stejně již nikdo s vyplutím toho dne nepočítal.

Posádku dal dohromady Martín. Na svou farmu daleko v pralesích veze sedm “osadníků”: rodinku se dvěma předškolními děcky a jedním kojencem, svobodného honáka a jednoho “odborníka” na chov krav, budoucího předáka ranče. Všichni jsou indiánského původu, včetně dalších dvou pasažérů, Martínovy ženy a kapitánova pomocníka. Celkem devět lidí, navíc vezeme ještě slepice, kohouta, loveckého psa a papouška. Cestou přibereme několik podsvinčátek, budeme je měnit s domorodci za olej a sůl. Loď je přetížena zásobami na šest měsíců. Na palubě stojí několik barelů benzinu, klubka ostnatých drátů a pravá značkovací železa na dobytek. Na barelech je přivázána motorka Honda – pro Martínovy výpravy za novými pastvinami a na lovy jaguárů…

Po snídani se čeká a čeká. Nakonec přijíždí pomocné plavidlo – dlabaná kánoe zvaná peke-peke (domorodý název pro kánoe s obvykle archaickými motory, které vydávají zvuky “pekepekepeke”). Přetížená bárka s peke-peke po boku se neochotně rozjíždí, kapitán s vítězoslavným úsměvem komanduje z přídě od kormidla pomocníka, který na zádi obsluhuje motor. Sotva míjíme poslední domek, loď náhle ztrácí kontrolu pohybu a vracák nás žene přímo ke břehu. Vzápětí trčíme na mělčině u písčité pláže. Praskla lanka ovládající kormidlo.

Dlabaným kánoím se zde říká peke-peke. Tyto loďky jsou většinou vybaveny archaickými motory, které vydávají zvuky “pekepekepeke”.

Kapitán zjišťuje, že lanka navázat již nelze. Operativně a bez rozmyslu rozhoduje, že bude řídit otočným motorem. Vyrážíme opět do proudu, abychom o chvilku později zjistili, že se motorem dá zatáčet jen na jednu stranu. Pro druhý směr vadí ovládací páce v pohybu kus lodi. Jenže to už opět sedíme na mělčině…

Motor je provizorně umístěn na kánoi a nám už opravdu nic nebrání oddat se bezstarostné jízdě po řece Beni. I Martín se celkem rychle vzpamatovává z toho, že mohl díky nedbalosti kapitána přijít o všechen proviant ještě dříve, než jsme ztratili Rurrenabaque z dohledu. Motor brumlá, loďka si to šine po proudu, prostě pohoda.

Po celou dosavadní plavbu se hned za námi, hned před námi střídavě objevují a mizí hory nad Rurre, jak se řeka líně kroutí nekonečnými meandry všemi směry. Po několika hodinách plavby míjíme první stavení, u dalšího přirážíme k molu – vezeme sem z Rurre nějakou krabici.

V jednom zákrutu, kde se proud náhle zrychlil, to s lodí drclo, a opět stojíme na mělčině. Loď se hrozivě naklání. “Hmm, to je nebezpečné,” mumlá kapitán. Je to poprvé a naposledy, kdy vidím toho letargického muže vzrušeného a pěkně vystrašeného. Tři muži musejí do vody, sahá jim po kolena. Mně vrzla osadnice do náruče kojence, sama drží kolem ramenou obě zbývající děti. Chlapi se snaží loď povytáhnout na hloubku, zprvu to moc nejde. Přisouvají kánoi na druhou stranu a vlastními těly přehrazují proud tlačící bárku na písečný jazyk pod vodou. Loď se opět dává do pohybu.

Ráno vyplouváme krátce po východu slunce, které překrásně prozařuje okolní zelené pobřeží. Záhy je dost parno. Na břehu se občas objevují osamělé domky, obklopené banánovníky, jejich obyvatelé většinou sbíhají k řece a dívají se na nás.

Jinde – na březích s písčitými plážemi – bývají občas opuštěné slaměné stříšky. A jednou u nich stálo i několik postaviček. “Indigenos nativos, praví nezcivilizovaní indiáni ze skupiny Chamani,” vysvětluje Martín, “jsou to polokočovníci, živí se jen z přírodních zdrojů, především rybolovem.” Tito poslední místní nomádi zajíždějí do Rurrenabaque jen zřídka, mění zde přebytky lovu za kusy oblečení, případně cigarety. Mají svou animistickou víru, mluví vlastním jazykem, a když to není nutné, s nikým se moc nestýkají.

Noc trávíme u nezvykle velkého stavení, večerní zábavu zcela paralyzují mračna dotěrných moskytů. Další den vyplouváme později a brzy zastavujeme u vysokého podemletého břehu. Je zde nejlepší jíl pro utěsňování lodí v širokém okolí a tento materiál potřebujeme do zásoby. Doposud jsme z lodi vodu vylévali několikrát denně – k úplné vodotěsnosti má ale stále daleko. Plavbu dnes končíme dříve odpoledne, u indiánské vesničky vybavené radiostanicí. Kapitán si totiž náhle vzpomněl, že musí mluvit se svou ženou, jestli nepotřebuje něco teď, když se blíží doba dešťů. Spojení bylo možné, ale až navečer. Martín se nevzrušuje, zná místní lidi a jejich vrtochy. Když kapitán něco chce – a má k tomu “důvod” – není síly, která by jeho jednání zvrátila. Domorodci moc komunikativní nejsou, jen se od jednoho dovídám, že oni jsou již civilizovaní. Od pravých říčních divochů se liší například tím, že si zuby čistí zubním kartáčkem…

Rádiové spojení se zdařilo až k polednímu následujícího dne, načež ihned zvedáme kotvy. A to i navzdory kapitánovu tvrzení, že tak pozdě nestojí za to vyplout. Začínám chápat rozsah jeho lenosti.

K večeři jsme od domorodců koupili tapíří maso. Celou hostinu pak ze stolu sleduje velká a smutná tapíří hlava. Přišel se na nás podívat vesnický učitel. Prý celá řeka už ví, že Martín veze na lodi nějakého gringa. Učitel tvrdil, že život tu je tak monotónní, že kdybych přijel za deset let znovu, budou si mě všichni pamatovat.

Další den v poledne se strhl prudký liják, ve chvilce nabyl značné intenzity. Vzápětí zhasl motor a proud mezitím stačil nebezpečně zesílit. Loď ztratila vládu a nabírala rychlost. Zrovna jsme ale míjeli nějaký přístav, u kterého kotvila vedle velké lodi i peke-peke. Voláme o pomoc, a za chvíli přijíždí pupkatý běloch. Díky silnému motoru nás bez problémů vytahuje do přístavu, který jsme, hnáni proudem, už dávno minuli. Po dešti motor bez problémů nastartoval, a my pokračujeme až do večeře – máme kolínka s tapířím masem.

Vyrážíme těsně před svítáním, Martín začíná být z průtahů přeci jen trochu nervózní – místo tří dnů se plavíme již pátý. Snídáme proto za jízdy: rýži, smažený banán a tapíří maso. Kapitán si po ránu významně pohrává s revolverem. Pak z něj střílí směrem ke břehu, jen tak. Chvíli předtím se totiž podruhé během plavby probral ze své letargie – to když jsme míjeli vysoké stromy s jakýmisi černými tečkami vysoko v jejich korunách. “Opice, opice!” řval vzrušeně a hnal se pro svou v plátně ukrytou zbraň. To už jsme se ale místu s opicemi beznadějně vzdalovali.Asi za dvě a půl hodiny přijíždíme k osadě, kde, jak se náhle dovídám, mě vysadí. Do Puerto Cavinas, přístavu na půli cesty do Riberalty, to bude pralesem po dobré cestě dvě hodinky caminando, tedy pěšky. Těším se na další část zábavné cesty, při níž se musí jízdní řády brát s velkou rezervou.

Z mléčného závoje ranní mlhy se pomalu objevuje krásná, tropickou vegetací zarostlá hora nad řekou Nam Ou v odlehlém severním Laosu. Vápencový útvar jen velmi pomalu spouští dolů svůj bílý mlžný plášť, jako když se dívka stydlivě svléká před svým prvním milováním. Ta bezejmenná hora jako by symbolizovala celý Laos – zemi, která se okolnímu světu stále jeví jako utajená, neznámá a zapomenutá.

KRÁTERY NA PLANINĚ

Hluboko pod námi se pomalu probouzí královské město Luang Prabang, od kterého se jako zlatohnědá stuha vine legendární řeka Mekong. Ta brzy mizí někde pod levým křídlem letadla, jež míří na východ do provincie Xieng Khuang. Pod námi ustoupily vesnice tropické vegetaci a políčka horám. Ty se začínají dramaticky vypínat téměř až k podvozku našeho letadla. Neprostupná tropická džungle vypadá z ptačí perspektivy jako lesní mech, který obrostl vše od vrcholků hor až po hluboká údolí, svírající ve svém klíně stříbrnou nit potůčků a říček, jež si razí svoji cestu dolů do dalšího a dalšího údolí, do nížiny a až do Mekongu. Motory monotónně bručí a několik cestujících už mírné kolébání letadla uspalo.

Pod námi se objevuje zakázaný svět hmongských partyzánů. Ne že by bylo vidět něco více než koberec džungle, ale podle mapy se právě zde – asi tisíc výškových metrů pod námi – ukrývá část příslušníků bojovného kmene, kteří dodnes válčí proti laoské komunistické vládě. Proto jsem musel letět. Celá provincie je totiž odříznuta od všech pozemních komunikací, kromě jediné náročné, prašné a v období dešťů blátivé a obtížně sjízdné silnice z divokého severu od městečka Sam Neua. Ostatní cesty jsou pod kontrolou partyzánů, kteří o ně bojují s vládními jednotkami. Po necelé hodině letu překonáme poslední bariéru hor. Před námi se otevře náhorní planina, která se jako nekonečné zelené plátno kulečníkového stolu táhne až za obzor, vznášející se v mlžném oparu někde na vietnamských hranicích. Blížíme se k letišti v Phonsavanhu. Stále s větší určitostí začínám rozeznávat malá políčka, osamocené domy i rozlehlé travnaté plochy, které se ve větru vlní a teskně šumí, aby prolomily samotu téměř liduprázdné krajiny. Ztrácíme výšku, s mrazivým pocitem pozoruji, jak je celá krajina rozrušena tisíci krátery, jako by tu z oblohy spadly tisíce meteoritů. Nedaleko jednoho kráteru stojí stavení, které by se do něj vešlo hned několikrát. Připadám si, jako bych přistával na Měsíci, jenže tam krátery nemají tak pravidelnou velikost. Půda na jejich dně stále nezarostla travou, a to už tu jsou nejméně dvě desítky let. Krátery vypadají jako bolestivé jizvy, které se dosud nezahojily.

JESKYNĚ SMRTI

“Podíval jsem se na oblohu a ta byla plná letadel. Zakryly svými mohutnými křídly slunce jako mohutní dravci. Vůbec jsme nevěděli, kdo to je a co chce. Jakmile se letadla dostala nad naši vesnici, začala shazovat bomby – byly jich desítky, snad stovky,” zvedne své temné šikmé oči k obloze pan Vang. Zornice se mu rozšíří a celý obličej jako by se třásl hrůzou, když se mu vybaví začátek amerického bombardování Laosu. Tehdy byl ještě dítě, ale v jeho snech jsou dosud živí ti velcí černí ptáci, kteří z výšky pouštěli svá podlouhlá vejce, jež po dopadu na zem vybuchovala a zabíjela jeho kamarády, známé a příbuzné. Třesoucím se hlasem vypráví: “Máma mě tehdy chytla za ruku a běželi jsme do jeskyně u vesnice. Tam jsme se pak velmi dlouho schovávali, protože se letadla stále vracela. Zemřelo mnoho lidí z naší vesnice – někteří přímo po dopadu bomby, většina ale zemřela hlady, protože během bombardování bylo příliš nebezpečné obdělávat rýžová pole. Na nich jsme pak pracovali v noci, za svitu louče nebo měsíce. Ve dne bychom byli příliš snadnými terči. Přežití bylo ovšem otázkou štěstí – ne všichni měli takové jako naše vesnice.”

Jsme třiapadesát kilometrů od Phonsavanhu v rozsáhlém otevřeném údolí u vesnice Muang Kham. Na konci prašné cesty vedoucí k vápencovým horám mě můj průvodce, strážce i tlumočník v jedné osobě pan Vang vede do příkrého kopce. Po chvíli vyjdeme z tunelu bujné, zářivě zelené vegetace a staneme u ústí jeskyně, jejíž mohutný dóm mizí ve tmě kdesi v útrobách skal. “Jsme tu – to je Tam Phiu, jeskyně, kterou se Američanům podařilo vypátrat. Ukrývalo se tu tehdy téměř čtyři sta nevinných mužů, žen i dětí. Dobře mířené rakety bojového letounu T-28 zasáhly strop jeskyně, tuny zříceného kamení pak udělaly z tohoto místa masové popraviště. Američané měli údajně podezření, že je tu tajná nemocnice komunistických bojovníků Pathet Lao.” Pan Vang pomalu, se zvláštní úctou i strachem kráčí přes kameny, které už navždy ponesou přívlastek “náhrobní”. Dojde k malému dřevěnému oltáři a zapálí vonnou tyčinku, jako by chtěl říci “vzpomínáme”. Jen několik desítek metrů od vchodu stojí mohyla padlým s výmluvným nápisem, jenž je zde záměrně přeložen i do angličtiny: “Litujeme duší vesničanů, kteří byli zabiti 24. 11. 1968 raketou amerických imperialistů.” Nápis má dnes samozřejmě hluboce politický podtext, to ovšem nic neubírá na tom, že Američané pro dosažení svého vznešeného cíle nebrali ohled na použité prostředky. Například generál Curtis Le May se nechvalně proslavil svým holedbáním, že rozbombarduje komunisty zpět do doby kamenné.

UTAJENÁ VÁLKA

“Američané shodili během bombardování Laosu více bomb, než dohromady na všech frontách za celou druhou světovou válku,” poznamenává smutně Američan Paul Stenford, který pracuje jako pyrotechnik v zaminované oblasti okolo Phonsavanhu. “Laos je jedním z nejvíce bombardovaných míst na zemi.”

Příklad Vietnamu je známý celému světu. Během eskalace konfliktu na konci šedesátých let se proslavil jako “obýváková” válka, kdy tisíce Američanů pozorovaly noc co noc přenosy z daleké země kdesi v Asii, kde jejich “chlapci” nasazovali životy. O Laosu přitom nepadlo ani slovo. Zdejší válka zůstala dlouhá léta utajena. Angažovanost Spojených států vyplývala z politiky zadržování komunismu. Pro prezidenta Eisenhowera měl být právě Laos první obávanou kostkou domina, která by v případě svého pádu způsobila tzv. dominový efekt – pád dalších států oblasti na stranu komunistického bloku. Vývoj nezadržitelně směřoval k válce už od začátku padesátých let, kdy Laos získal konečně svoji nezávislost na Francii. Ta se musela v roce 1954 po porážce u Dien-Bien-Phu stáhnout z celé oblasti. Vítězství komunistů v severním Vietnamu jen zvýšilo obavy z podobného scénáře vnitropolitického vývoje v sousedním Laosu. Jeho severní část okupovaly komunistické jednotky Pathet Lao, podporované Vietnamem a Čínou. Laos coby nárazníkový stát Západu byl ohrožen. Do laoské politiky vstoupila CIA, která začala podporovat vojska royalistů v čele s vůdcem Hmongů Vang Pao, přezdívaným zkratkou VP. Ani po opakovaných volbách a státních převratech se nepodařilo vytvořit dlouhodobou koaliční vládu, a země upadla do občanské války komunistů s jejich pravicovými oponenty (royalisty spojenými s neutralisty), tajně podporovanými USA. Ty ovšem otevřeně nepřiznaly svoji účast – například Nixon zdůrazňoval, že v Laosu nejsou žádné americké pozemní jednotky. Oficiální byly pouze přelety amerických letadel bombardujících severní Vietnam a Ho Či Minovu stezku. Byla to zapomenutá válka. Christopher Robbins ve své knize The Ravens uvádí: “Byla ještě jedna válka, mnohem odpornější, než ta ve Vietnamu. Byla tak tajná, že dokonce místo země, kde se bojovalo, bylo tajemstvím. Zasvěcenci o válce hovořili jako o ‘dalším divadle’.”

Zatímco Američané byli posedlí vítězstvím, místní vojáci by nejraději seděli doma u svých rodin, než aby válčili s krajany, kteří bojovali pro komunisty. Než aby si ničili svoji vlastní zemi, spíše se snažili zneužít americké podpory používáním amerických letadel pro placenou přepravu osob nebo pašování opia. V zoufalé snaze podpořit své laoské spojence ze vzduchu shodili Američané na Laos během celé války 2 093 100 tun bomb, což představuje 300 kilogramů výbušnin na každého muže, ženu a dítě v zemi.

Spolu s vietnamským fiaskem se Američané nakonec museli tiše stáhnout i z Laosu. Pád Saigonu do komunistických rukou byl stimulem i pro laoské soudruhy. Ti oficiálně “osvobodili” Vientiane 23. srpna 1975. Zatímco vysocí představitelé pravicové vlády, inteligence a velká část Hmongů, kteří bojovali na straně USA, utíkali přes Mekong do Thajska, lidé v metropoli radostně pálili rakev představující americký imperialismus. Atmosféra v zemi byla na straně komunistů, i když z trochu jiných důvodů než ve Vietnamu. Jak podtrhává Martin Stuart-Fox: “Komunisté nepřitahovali rolnictvo slibem pozemkové reformy – většina země byla jen málo zalidněná a rolnické rodiny měly obvykle dostatek půdy pro vlastní potřebu. Komunisté byli pro obyčejné lidi především ochránci národa, jeho nezávislosti a kultury před ničivým vlivem Američanů.”

DĚDICTVÍ VÁLKY

“Více jak čtvrt století po ukončení bombardování ohrožují Laosany nevybuchlé bomby. Celých třicet procent bomb, které dopadly na zem, se dosud zrádně skrývá v zemi. Odhadujeme, že v Laosu je osm milionů nevybuchlých min. Zatímco v Kambodži jsou především miny, které mají lidi mrzačit, ty laoské byly vyrobeny tak, aby zabíjely,” zdůrazňuje pyrotechnik Stenford z organizcace UXO (Unexploded Ordnance), která se soustředí na nevybuchlý vojenský materiál. V Phonsavanhu působí skupina odborníků, kteří pomáhají zemi od min vyčistit. Platí dvě stě amerických dolarů měsíčně několika místním lidem, kteří jim pomáhají miny najít. Oni je potom odborně odpálí. “Proti Američanům už nic nemáme – pomáhají nám vyčistit zemi od min,” svěřuje se mladík z Phonsavanhu. Zdaleka ne všude ovšem probíhá program odminování země podobně jako zde. “Před dvaceti lety tu byli nějací odborníci s detektorem. Na našem fotbalovém hřišti u školy nalezli tři nevybuchlé miny. Označili je a odešli, prý že se brzy vrátí a miny odpálí. Od té doby si naše děti na hřišti ještě ani jednou nezahrály,” smutně poznamenává pan Sai z vesnice Muang Ngoi. “Zatím prý nebyly peníze. Doufáme, že se situace brzy změní. Do naší vesnice totiž nedávno dorazili první cizinci objevovat zdejší vápencové jeskyně a vláda se začíná bát, že by se mohlo některému zahraničnímu návštěvníkovi něco stát.”

Vláda zatím začala rozsáhlou osvětovou kampaň. Ta probíhá ve všech silně zaminovaných vesnicích, kde nevybuchlé miny stále ohrožují životy lidí, kteří musejí doslova obdělávat minová pole. “Nejvíce obětí je právě mezi zemědělci, kteří zúrodňují půdu. Minu objeví, až když do ní kopnou motykou nebo narazí pluhem,” poznamenává Sai. “My se lidem snažíme vysvětlil, že pokud objeví nevybuchlou minu, nemají se jí dotýkat, házet do džungle nebo do řeky, ale místo označit a nález oznámit.” Smutným faktem zůstává, že každým rokem přijde o život asi sto třicet Laosanů při výbuchu bomby. Z toho je 40 % dětí. Potrvá ještě velmi dlouho, než bude Laos od bomb zcela vyčištěn. Stejně jako je země rozrušená velkými krátery, podobně hluboké jsou i rány na duších Laosanů, kteří válkou prošli. Je obdivuhodné, jak se s jejím dědictvím dokázali vypořádat. Z odhozených leteckých palivových nádrží si vyrobili lodě. Pouzdra bomb používají jako stavební materiál – dělají z nich ploty, nohy skladů rýže, koryta pro krmení prasat, květináče, lavičky na sezení nebo chrámové zvony.

TAJEMNÁ PLANINA HRNCŮ

Slunce se pomalu ukládá za obzor a jeho dlouhé paprsky rozehrají dramatické němé představení světel a stínů. Od hor, které se vynořily z oparu daleko na obzoru, fouká osvěžující vánek a já s průvodcem Vangem mířím na jedno z nejúžasnějších nalezišť kultury zaniklých civilizací na Zemi, které zatím zůstalo stranou zájmu masového turismu. Prašná cesta končí a my se vydáváme po stezce vyšlapané v trávě. “Raději se držte za mnou, stále zde mohou být nevybuchlé bomby,” varuje Vang. Za malým kopcem se před námi otevře naleziště číslo jedna: uprostřed mírně zvlněné planiny tu v trávě sedí dvě stě padesát obrovských hrnců, které vypadají jako nádoby, jež zde nechali obři po divoké hostině. Některé hrnce jsou vyšší než já a v obvodu měří několik metrů. V průměru váží šest set až tisíc kilogramů. Ten největší má ovšem dobrých šest tun. Nikomu se dosud nepodařilo jednoznačně objasnit původ a účel těchto obrovských “hrnců”, které jsou na náhorní planině rozmístěny v několika skupinách vzdálených od sebe desítky kilometrů.

Podle místní legendy vládl této oblasti v šestém století krutý vládce Chao Angka. Zlého tyrana porazil král Khoon Chuong, který přišel se svým vojskem z jižní Číny. Na oslavu vítězství dal zhotovit zvláštní hmotu z buvolí kůže, písku, vody a cukrové třtiny. Jeho lidé vymodelovali obrovské hrnce, které vypálili v nedaleké jeskyni. V gigantických nádobách nechal vykvasit lihovinu z rýže zvanou lau-lao.

Archeologové mají ovšem jiná vysvětlení, než podává místní “alkoholová” pověst. Někteří se domnívají, že hrnce sloužily na skladování rýže, jiní jsou přesvědčeni, že nádoby nejspíše měly funkci pohřebních uren. Ty větší byly pro vládnoucí třídu, menší pro poddané.

“Lidé z dávné civilizace ukládali do hrnců celá těla, která zde nechali rozložit. Pak své zesnulé pohřbili do země,” vysvětluje svou teorii australská archeoložka Marian Rivencroftová, která věří, že příslušníci neznámé civilizace museli být velmi vysocí – snad 240-260 centimetrů. Je ovšem velmi obtížné určit jakékoli bližší rysy zaniklé civilizace. Odhaduje se, že nádoby jsou staré dva tisíce let. Přesnější určení bylo ovšem zatím nemožné, protože se dosud nenašel žádný organický materiál – například kosti – související s nádobami. Archeologové zatím objevili pracovní nástroje, bronzové ornamenty, keramiku a další evidenci, které jasně dokazují, že zdejší civilizace byla na vyspělé úrovni. Podivuhodné je, že artefakty nemají žádnou podobnost s pozůstatky jiných indočínských civilizací. Intenzivní výzkum probíhá až v posledních letech – dříve bádání přerušily dlouholeté boje. Dodnes pátrání ztěžují nevybuchlé miny. Přesto je nutné vyřešit mnoho záhad, které se nad hrnci vznášejí. Geologové upozorňují na fakt, že nádoby jsou z kamene, jenž se v celé oblasti vůbec nevyskytuje. Nejbližší místo, odkud by mohly pocházet, jsou hory na hranicích s provincií Luang Prabang.

Neuvěřitelným řízením osudu a nebo snad zvláštní magickou ochrannou silou dávné civilizace se až na několik poničených nádob zachovaly obrovské hrnce téměř neporušené až dodnes – a to byly po pět let vystaveny den co den čtyřem až pěti náletům letounů B-52. Na začátku sedmdesátých let sloužila totiž jeskyně u naleziště č. 1 jako útočiště vojenských velitelů komunistických jednotek Pathet Lao. Fotografie komunistů radostně pózujících mezi hrnci jsou dodnes k vidění v Muzeu revoluce ve Vientiane. Podobně jako Stonehenge v Británii nebo sochy na Velikonočním ostrově v Pacifiku, jsou obrovské kamenné nádoby uprostřed náhorní planiny v Laosu jednou z velkých světových záhad, které stále čekají na své rozluštění.

BOJOVNÍ HMONGOVÉ

“Já jsem také Hmong, ale už dávno jsme se s rodinou přestěhovali z vesnice do města,” svěřuje se Vang a objasňuje: “Víte, už bylo příliš nebezpečné žít na venkově. Stále nás totiž ohrožovali Hmongové, kteří dosud pod vedením Vang Pao bojují proti vládě. Schovávají se v džungli – nemohou proto chovat buvoly ani slepice nebo pěstovat rýži. Vždy, když jim dojdou zásoby, vtrhnou do vesnice někde poblíž oblasti, kterou právě kontrolují. Nešťastným, bezbranným lidem seberou jejich úrodu a zvířata a opět zmizí. Mírumilovní Hmongové se bojí, a proto se mnoho z nich – podobně jako moji rodiče – stěhuje do větších měst, kde mohou žít pod ochranou armády. Ta zatím bojovné Hmongy nedokázala porazit, i když už nemají podporu Američanů.”

Ti Hmongy vycvičili, aby bojovali proti komunistům. CIA některé vesničany, kteří neuměli ani číst a psát, dokonce naučila létat s bojovými bombardéry T-28. Když s nimi poprvé Američané do odlehlých horských vesnic přilétli, udivení vesničané údajně nevěřícně zkoumali podvozek, aby zjistili, jaké má to záhadné stvoření pohlaví. Za celou válku nakonec zemřelo na sto tisíc Hmongů a stejné množství jich emigrovalo do Thajska nebo do USA. “Bratr i sestra žijí nedaleko Michiganu – bohužel si s nimi jenom dopisuji,” podotýká Vang. Někteří bojovní Hmongové se dostali do nápravných táborů, mnozí se usadili, ale jádro skalních bojovníků vedené Vang Paem a další skupina okolo Vang Shura stále bojuje proti komunistům. Obyčejní lidé je však už nepodporují, protože jsou v jejich očích spíše bandity, než bojovníky za svobodu. Průvodce Vang si smutně povzdechne: “Džungli znají Hmongové velmi dobře, a je proto obtížné je porazit. Jejich vliv se snižuje, ale konečné vítězství armády je zatím zřejmě ještě dosti daleko.”

VOLHY A MOSKVIČE

“Podívejte – to jsem našel v okolí města a dnes mám z toho pěknou sbírku,” chlubí se majitel hotýlku v Phonsavanhu a ukazuje na pouzdra min, bomb, raket a projektilů. “Kromě amerických tu mám také ruské a čínské,” říká muž, který dával svoji válečnou kolekci dohromady, když byl ještě dítě, a podobně jako rodiče i prarodiče zřejmě vůbec netušil, proč se o tuto liduprázdnou, bohem zapomenutou náhorní planinu bojovalo a kdo ty bomby shazoval. Obyčejní Laosané vůbec netušili, co to je konflikt supervelmocí a jejich ideologií. Přitom to byli především civilisté, a ne vojáci, kteří umírali a dosud umírají na následky “cizí” války.

“Jedeme, ať stihnete letadlo do Vientiane,” přistavuje svoji temně černou volhu šofér Pim. Má jako vždy ten zvláštní, těžko čitelný výraz ve tváři. Nikdy se neusměje ani nemračí. Korektní neutrálnost je mu vlastní. Jako vždy mi tím naučeným elegantním způsobem otevře dveře, usměvavý Vang mně zatím nakládá zavazadla do kufru. Rozjíždíme se směrem z města. Naše stařičká volha elegantně pluje přes všechny rigoly a výmoly, jako by se nad nimi vznášela. Již před léty ztratila zpětná zrcátka, blinkry si už také pěkných pár období dešťů ani jednou nezamrkaly, ručička tachometru už dávno neukazuje rychlost a počítadlo kilometrů se zaseklo, přesto volha stále jezdí. “Tady v provincii Xieng Khuang také ještě kromě moskvičů ani jiná auta prakticky nepotkáte. Jsou tady po Rusech, kteří odešli z Phonsavanhu před deseti lety. Opustili vojenskou základnu a kromě nově postavené přistávací dráhy po sobě zanechali i auta, jež levně prodali místním lidem. Jsou to vozy jako stvořené pro tuto část Laosu – vydrží vše,” tlumočí mi šoférova slova Vang. “Podívejte, támhle stojí tank,” ukazuje Pim na zkorodované monstrum na kraji rýžového pole. “To tu také zůstalo po Rusech.” V prachu za vozem mizí vesnice, kde si děti hrají mezi nevybuchlými minami. Příjíždíme k letišti, kde nás vítá nápis “Všichni cestující jsou pojištěni”. S hodinovým zpožděním zvedáme křídla směrem do Vientiane. Za ušmudlaným okénkem mi mizí Pim a Vang a pak i krátery, mezi kterými budou tady žít až do smrti, zatímco já mohu odletět odsud pryč.

NOVÉ MYŠLENÍ

“Existuje značná podobnost mezi revolucí roku 1975 v Laosu a roku 1948 v Československu. Při obou převratech figurovaly národní fronty podporované skrytými marxisticko-leninskými stranami, které se zasloužily o pololegální změnu moci kombinací lidové podpory a ozbrojených hrozeb. Navíc byly obě země ve stínu zastrašujících cizích armád rozmístěných poblíž hranic a připravených kdykoli intervenovat,” všímá si Joe Cummings, odborník na oblast Indočíny. Podobností mezi Laosem a ČSSR je celá řada, a tak je cestování touto asijskou zemí tak trochu návratem do naší nedávné minulosti. Po celé zemi vlají vedle sebe vlajky laoská a rudá zdobená srpem a kladivem. Busty komunistických vůdců mají čestné místo ve středu vesnice. Na stožárech elektrického vedení jsou umístěny ampliony, které o sedmé ranní probouzejí spáče hřímající vládní propagandou o tom, že stávající režim přináší lidu mír, nezávislost, demokracii, jednotu a socialismus.

S nástupem nového režimu byla zrušena monarchie. Král později zemřel v koncentračním táboře na severu země – jak tvrdí komunisté – přirozenou smrtí. V zemi byl zaveden nový kód chování. Oblékání, styl účesu, tanec, zpěv, dokonce i pokrmy na rodinných oslavách byly předmětem přísné kontroly stranických kádrů, kteří dohlíželi, zda lidé vyhovují standardům dobrého chování. Pokud tomu tak nebylo, byli posláni do “přeškolovacích” táborů. Zde skončily tisíce lidí. Museli pracovat jako otroci v nelidských podmínkách, aby se pod nátlakem stranické propagandy podřídili. Představitelé starého režimu, lidé z královské armády spolu s dalšími, kteří byli na “nesprávné” straně, byli propuštěni v polovině osmdesátých let. Není jisté, kolik lidí zahynulo a kolik jich ještě režim drží v zajetí.

Faktem zůstává, že v roce 1986 byl Laos jednou z prvních komunistických zemí, která přijala “perestrojku”. Generální tajemník Kaysone Phomvihane tehdy učinil převratné přiznání: “Skutečnost nám ukazuje, že pokud se budeme řídit pouze pravidly socialismu a odmítat zákony trhu, učiníme vážné chyby v našem ekonomickém počínání…” Aby se nový, reformní kurz dal jasně najevo, bylo dokonce upraveno i moto státu z “Jednoty a socialismu” na “Jednotu a prosperitu”. Začala éra zvaná chin thanakan – “nové myšlení”. To se ovšem týkalo pouze sféry ekonomické.

V politické oblasti se ukázalo, že kapitalismus nemusí – podobně jako v dalších zemích světa – nutně znamenat demokracii. Politická “glasnosť” se tak nedostavila – například volby do Národního shromáždění v roce 1997 jednotnou kandidátkou jasně ukázaly, že pokud si někdo přeje v Laosu vstoupit do politiky, musí nejdříve mít členskou průkazku komunistické strany.

DARINKA ROLINCOVÁ A KAREL GOTT

V centru metropole Vientiane vklouznu do knihkupectví s cizojazyčnou literaturou. Nevšímavě projdu okolo prodavače a zapáleně se ponořím do prohlížení anglických publikací o Laosu. Po chvíli se dostanu až do nejodlehlejšího koutu obchodu. Na poslední polici stojí dvě knihy. Vrstva prachu dává tušit, že už je pěkně dlouho nikdo nevzal do ruky. Z jejich odtrhané tvrdé vazby a vyšisovaného písma na mne dýchají doby dávno minulé. Ale počkat? Ještě jednou si nevěřícně přečtu název knih na jejich hřbetu: “Kapesný atlas sveta” a “Miešane osvežujúce nápoje”. Zatímco se zatajeným dechem zbavuji svými prsty knihy jejich prachové peřiny, napadá mě, že úzké kontakty se spřátelenými zeměmi komunistického tábora zahrnovaly nejen přítomnost zahraničních “poradců” v Laosu, ale i studium laoských studentů v zahraničí. To už ke mně rozjařeně běží prodavač. “Vy, vy umíte česky? Jste první Češi, se kterými po létech hovořím,” zajíká se z radosti zvláštní směsicí češtiny a slovenštiny, co chvíli protkaných anglickým slovíčkem. “V roce 1992 jsem dostudoval v Trnavě, kde jsem také získal titul inženýra. Pak jsem se vrátil zpět do Laosu – jenže než jsem u vás vystudoval, mnoho věcí se tady změnilo. Už jsem nenašel uplatnění v oboru. Šel jsem dělat do banky a dnes mám jediný cizojazyčný obchod s knihami v celém Vientiane. Ambasádu České a Slovenské republiky tady bohužel zrušili. Nemohu si tedy ani číst český tisk. Už jsem zcela ztratil kontakt,” povzdechne si Nho Keomula a hned pookřeje: “Ještě zpívá Darinka Rolincová a Iveta Bartošová? Ty jsem měl moc rád. A co dělá ten váš zlatý slavík Karel Gott? Rád vzpomínám na doby, kdy jsem bydlel v Československu. Jen ty cikáni na mě byli moc nepříjemní. Několikrát mě zbili. V Karlových Varech mě okradli a při tom na mě křičeli: ‘Jdi domů, ty Vietnamče.’ Všechny Asiaty strkali do jednoho pytle – těch špatných. Neříká se tomu rasismus? Oni teď utíkají do Británie a Kanady? Tak to je nechte jít…”

BUDDHISMUS A SYNKRETISMUS

Cikády právě dokončují závěrečnou pasáž svého nočního koncertu. I neúnavné žáby už dokvákaly a jdou spát. Z džungle jde stále chlad jako z pootevřené chladničky. Z nočního deště zbyly už jen kaluže, ve kterých se zrcadlí pohádkově načechraná peřina mlhy. Ta jako by nad vesnicí usnula, a ne a ne se probudit a rozplynout. Stále je šero. Před malým chrámem se objeví skupinka buddhistických mnichů, kteří rozvážně a vznešeně našlapují svýma bosýma nohama na kluzkou cestu vesnicí Muang Ngoi. Jejich šafránová roucha, snědé paže i temné hluboké oči téměř splývají se zdejší udusanou jílovitou půdou. Z domů vycházejí ženy, které si v pokorné úctě klekají vedle sebe do řady a čekají, až se k nim zástup mnichů přiblíží. Bez jediného slova otevřou své malé nádoby upletené z bambusu, naberou plnou hrst lepivé rýže a podarují s ní každého mnicha, který si almužnu uloží do velké mísy. Když poslední mnich uloží almužnu do své mísy, sepnou věřící ruce a vyslechnou krátké hlasité rozjímání nejstaršího z mnichů. Ti dále pokračují k další skupince klečících vesničanů, až postupně obejdou všechny domácnosti a vrátí se zpět do chrámu.

Tento starý zvyk dávání almužny se dosud udržuje v mnoha vesnicích po celé zemi, která si i přes nesnadné soužití s komunistickým režimem uchovala svoji buddhistickou tvář. Podobně jako v sousedním Thajsku, Barmě a Kambodži vyznávají Laosané buddhismus theravádový, který se na rozdíl od formy mahájánové drží původního Buddhova učení a dal by se označit za nejčistší formu jeho výkladu. Podle tohoto učení by neměla být socha Buddhy předmětem uctívání, ale pouze prostředkem nebo pomocí pro meditaci. Podobně jako lidé v řadě jiných zemí světa touží i obyčejní Laosané po hmatatelných předmětech, které by mohli uctívat. V praxi tak v Laosu nosí poutníci do chrámů květiny a vonné tyčinky, i když to nemá být smyslem jejich náboženství. V každodenním životě je buddhismus v Laosu synkretické náboženství – mísí se s animismem a uctíváním předků, tedy duchovním světem, jenž byl dříve vlastní všem Laosanům, kteří buddhismus přijali. Věřící tak nosí ochranné amulety, jež jsou mnohdy k zakoupení přímo v areálu chrámu. Na venkově lidé dávají almužnu mnichům, ale pro jistotu ještě usmiřují duchy a démony, kteří žijí v řekách i v džungli. Na první pohled zcela odlišné duchovní světy se tak v uvažování Laosanů výhodně doplňují. Vždyť duch rýže nedokáže nabídnout věřícím nirvánu a Buddha se zase nepostará o větší úrodu.

Z praktických důvodů dávají i mnozí pověrčiví vesničané své syny alespoň na několik měsíců do kláštera, aby tam duševně vyspěli. Dříve byl klášter v chudých venkovských oblastech jediným místem, kde se mohli chlapci naučit číst a psát. Dnes jde především o záležitost dobré pověsti rodiny. Stejně jako se jinde na světě chodí na vojnu nebo na zkušenou do světa, v Laosu stoupne kvalita mladého muže, když jej rodiče pošlou žít mezi starší a moudřejší mnichy, kteří ve vesnici požívají patřičné úcty.

OPIUM LIDSTVA

“Náboženství je opium lidstva,” tvrdil Marx, zakladatel hnutí, které si pak samo osobovalo právo být státním “náboženstvím” se svým vlastním panteonem a zbožnými rituály. Komunismus si přál být jediným státním náboženstvím, a tak ve většině zemí, kam se rozšířil, netoleroval konkurenci. Naopak čelní náboženští představitelé nemívali komunisty právě v lásce, coby bezbožné pohany. V Laosu měl ovšem vztah buddhismu a komunismu svůj vlastní svérázný vývoj. Když nastoupili revolucionáři z Pathet Lao svoji cestu k moci, spatřovali ve spřátelených mniších – všeobecně uznávaných osobách – velmi užitečný způsob, jak šířit vlastní světonázor. Obratně mnichům vysvětlili svoji ideu rovnosti ve společnosti. Mnozí muži v šafránových rouchách se tak nadšeně ke komunistům přidali, protože sami odmítali držení věcných statků. Navíc se cítili být ochránci kultury po intervenci Američanů v občanské válce. Někteří se přidali k revolučním vojskům, jiní se při svých kázáních o Buddhovi otevřeně vyslovovali pro podporu komunistických myšlenek. Mniši tak legitimizovali komunistické hnutí, které získávalo všeobecný respekt.

Po vítězství Pathet Lao v roce 1975 se najednou celá mnišská komunita stala potenciální hrozbou pro společnost. Po nástupu komunismu bylo zakázáno vyučování buddhismu na základních školách a postaveno mimo zákon dávání almužny mnichům. Řada mnichů opustila zemi. Z dvaceti tisíc v roce 1975 jich o čtyři roky později zbylo 1700. Pak si komunisté v Laosu uvědomili, že buddhismus je základním rysem společnosti, který se jí nesmí upírat. Brzy přišli na to, že Laosané snesou ve svém duchovním světě vedle sebe duchy předků, řek i stromů, Buddhu i Marxe. Přední komunističtí vůdcové Laosu tak bez zábran nechají postavit památník revolučního boje komunistů ve tvaru stúpy a sami se nadšeně účastní buddhistických oslav se stejnou samozřejmostí, s jakou aktivně docházejí na stranické schůze. Vedle sebe tak vzkvétá kapitalismus, komunismus i buddhismus bez toho, aby se někdo z místních pozastavil nad tímto zvláštním laoským koktejlem.

MEKONG – DOPRAVNÍ TEPNA

“Tak platí – za 500 000 kipů vás dovezu do Luang Prabangu,” potřese mi rukou Enoi z vesnice Nong Khiaw. Další den ve smluvenou hodinu přistaví svoji dobrých sedm metrů dlouhou a sotva metr širokou loď. Trůní jako král vepředu u velkého volantu, kterým přes systém lan ovládá kormidlo. Na zádi se po chvíli z naftového dýmu vynoří jeho žena Oan, která se stará o to, aby motor vrčel, burácel, škytal, naříkal a prozpěvoval přesně tak, jak má. Vtlačím se i s batohem a fotoaparáty na střed lodi, který je krytý před sluncem a deštěm malým přístřeškem. Řeka Nam Ou není žádný klidný Mekong – je jako nezkrotná dračice. Příď lodi se co chvíli ponoří do peřeje, aby se znovu vynořila spolu se závojem třpytících se kapek, které na mne dolétnou, jako kdyby mě někdo polil konví. Enoi soustředěně pozoruje řeku. Zná ji dobře. Ví o každém zrádném víru i skrytém kameni či stromu pod hladinou. Přesto si nemůže být nikdy jist, nikdy neví, čím ho překvapí. Loď letí po hladině a řeka ji vede úzkými soutěskami mezi vysokými vápencovými horami porostlými tropickou vegetací. Projíždíme okolo bambusového háje. V jeho stínu s ledovým klidem líně odpočívají vodní buvoli, kteří jsou labužnicky ponoření do vody tak, že jim koukají pouze oči, nos a mohutné zahnuté rohy. Za zatáčkou plápolá na mýtince na břehu řeky oheň – několik lidí spaluje na vatře svého zesnulého příbuzného. Řeka teče dál a nese nás mnoho hodin krajinou.

Pro Enoie s Oan je to jen jedna dlouhá cesta dolů po řece, po níž už jezdili jejich rodiče i prarodiče. Přepravovali lidi na trh, na svatbu do sousední vesnice i na jejich poslední cestu, vozili rýži, cukrovou třtinu na trh, odkud přiváželi motyky, rýče, pluhy a látky. Stejně jako u nás jezdí nákladní auta po silnicích, v Laosu byly řeky dlouho jediným způsobem dopravy. Okolo 4600 kilometrů sjízdných řek sloužilo lidem jako dopravní spojení po celý rok – na rozdíl od prašných silnic, které se pravidelně v období dešťů měnily v blátivé, nesjízdné stoky proudící zkalené vody. Nyní je stále více silnic v Laosu pokryto asfaltovým povrchem, ale přesto existuje mnoho částí země, kam vede cesta pouze po řece.

“To je Mekong,” ukazuje radostně Enoi na obrovské kalné moře, kam se Nam Ou vlévá. Nyní už plujeme po osmé nejdelší řece světa, kterou se ještě nepodařilo žádnému státu jihovýchodní Asie zkrotit. Během velkých dešťů se hrozivě vylévá z břehů a zaplavuje svou zkalenou vodou obrovské území, aby se pak, když deště ustanou, opět vrátila do svého původního řečiště. Před dokončením mostu Přátelství mezi Laosem a Thajskem v roce 1993 si nikdo nedovolil mocný Mekong na celém území od Zlatého trojúhelníku po deltu přemostit. Nyní se na projektantských stolech rýsují odvážné plány na stavbu hned několika elektráren. Kontroverzní díla by měla zkrotit mohutnou řeku a také přinést zemi tolik potřebnou elektrickou energii. Její vývoz do Thajska by výrazně zvýšil příjem státního rozpočtu. Jen plánovaná přehrada severně od Vientiane by zatopila přes šest set čtverečních kilometrů území, kde žijí desetitisíce lidí. Laoská vláda se tak možná již brzy pokusí změnit nespoutaný ráz čtyři a půl tisíce kilometrů dlouhého veletoku. Podobně jako by dnes Marco Polo už jistě nepoznal Jang-c’-ťiang, kde v místě fantastických soutěsek vzniká gigantická přehrada, již zanedlouho by možná nepoznal ani zkrocený Mekong, po kterém se ve 13. století plavil.

PAŘÁTKY LUANG PRABANGU

Míjíme buddhistické jeskyně Pak Ou, jedno z nejposvátnějších míst v Laosu, a Mekong nás nese do Luang Prabangu. Krátce sprchne. Rychlá průtrž mračen vyčistí vzduch. Kužely oslňujícího světla pronikají skrz mraky a ozařují špičky bílých pagod, pozlacené portály chrámů i červené střechy honosných koloniálních domů s podlouhlými francouzskými okny. Řekou se line vůně tisíce květin, které rostou na jejím břehu. Přirážíme k širokému bílému schodišti, jež vede od řeky na prostornou promenádu stíněnou palmami. Pomalu po něm stoupám, je pro mě branou do města. To bylo sídlem králů už od 14. století, kdy jej založil Fa Ngoum, první monarcha Lane Xang, “země milionu slonů”. Z původních více jak 65 chrámů se jich do dnešní doby zachovalo třicet, a to jako zázrakem v téměř nedotčeném stavu. Luang Prabang je právem považován za jedno z nejhezčích měst v celé Asii, jeho unikátní památky byly na konci roku 1995 zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Tato organizace nyní vydává nemalé prostředky na zkušené restaurátory, kteří se snaží městu navrátit jeho původní krásu.

Prohlídku pagod, chrámů i elegantních koloniálních rezidencí, které po sobě nechali francouzští důstojníci, odkládám na další den. Vůně koření a kuřecího masa u mě spouští potok slin a žaludek začne bručet svou hladovou písničku. Po čichu kráčím podél řeky a hledám večerní trh. Ten zabírá celou jednu uličku vedoucí z hlavního přístaviště do středu města. Ve svitu žárovek se zdvihá k obloze pára od desítek ohnišť a grilů, kde u improvizovaných stánků připravují desítky žen pokrm snad pro celé město. Vůně koření, čerstvého ovoce, vařené rýže, smažených kuřat i na oleji opékaných placiček a pestrobarevných zákusků je přímo omamná. Takové aroma mají podvečerní ulice jen v Asii. Hospodyňky si přicházejí pro rýži, kterou jim prodavačky obratně pěchují do igelitových sáčků, k tomu ještě stehýnko nebo jen křídlo či kuřecí pařátek, trochu pálivého čili a na přilepšenou ještě limonádu. S vracením lahví tady starosti nemají – jejich obsah se zákazníkovi nalije do sáčku. Sedím na viklavé bambusové stoličce a namáčím si maso do misky s pikantní omáčkou, pak si ještě objednávám ty fantastické polosladké buchtičky zdobené sezamovými semínky. Prsty mi září mastnotou, oči svítí nadšením a za ušima se mi dělají boule, jak mi to chutná.

ZLATÝ POLOOSTROV

Mniši před královskou hrobkou, která stojí v komplexu chrámu Xieng Thong v Luang Prabangu.

Celý Luang Prabang je jen větší vesnice, kde žije sotva deset tisíc obyvatel. O to viditelnější jsou zde cizinci. Nikde jinde v Laosu jich není tolik jako právě v Luang Prabangu. Jejich počet se nedá srovnat se sousedním Thajskem, ale zatímco je přítomnost bílé tváře v odlehlých částech východu a severu Laosu stále velkou vzácností, v bývalém královském městě je již neodmyslitelnou realitou. Spolu s “érou nového myšlení” přišla na začátku 90. let vláda s myšlenkou podpořit turismus jako významný zdroj tvrdé měny. Počet zahraničních návštěvníků se postupně zvyšoval ze 14 tisíc v roce 1990 na 614 tisíc v roce 1999. To je více než čtyřicetkrát tolik za necelou dekádu! V hlavách thajských obchodníků, kteří jsou dnes svými investicemi asi nejsilnějším motorem modernizace Laosu, se zrodila myšlenka na propojení celé oblasti jihovýchodní Asie v turistickou trasu po “velkých zázracích Suwannaphumi” – tedy na výlet po památkách “Zlatého poloostrova”. To je starověký termín používaný pro označení civilizací, které kdysi vládly v Barmě, Kambodži, Laosu a Thajsku. Na turistickou trasu má být samozřejmě umístěn i geograficky blízký Vietnam, i když nebyl historicky řazen do oblasti Zlatého poloostrova. Celou myšlenku zastřešil Surin Pitsuwan, ministr zahraničí Thajska, které je jediné schopné celý projekt financovat. Barmě, Laosu, Kambodži i Vietnamu potřebné prostředky scházejí. “Cílem celého projektu je propojit v jediný organizovaný výlet všechny největší magnety oblasti – tedy Královský palác v Thajsku, Luang Prabang v Laosu, Mandalay v Barmě, chrámy Angkoru v Kambodži a královské město Hue ve Vietnamu,” vysvětluje Choosak Jirasakunthani v thajských novinách The Nation. Překážkou je zatím neschopnost zemí ujednotit vízovou politiku. Na všech stranách je ovšem vysoká snaha se dohodnout. I když je v Asii vždy dlouhá cesta od zbožných přání k realitě, proces otevírání zemí přílivu stále většího množství cizích návštěvníků již zřejmě nikdo nezastaví. “Laosu se zatím nápor velkých organizovaných skupin turistů vyhnul. Připomíná mi spíše Thajsko tak před padesáti lety,” říká mi nad orosenou lahví dobře vychlazeného piva “Bier Lao” francouzský dokumentarista Louis, který jezdí do Laosu už dlouhá léta a právě zde natáčí pro UNESCO film o Luang Prabangu. “Jedinečnost Laosu spočívá v jeho lidech. I když se stále častěji stýkají s cizinci, jsou stejně milí, skromní, pohostinní a usměvaví jako dříve. Turismus je zatím nezměnil. Jsou stále sami sebou.”

OPIUM A HORSKÉ KMENY

“Až přestanete kouřit opium, váš život bude lepší,” hlásá nápis pod výmluvnými obrázky uprostřed každé horské vesnice u barmských hranic. Program OSN na kontrolu drog (UNDCP) usiluje o snížení pěstování opia pro komerční účely. Dodnes totiž jeho vývoz tvoří hlavní příjem celé země, která je po Barmě a Afghánistánu největším pěstitelem opia na světě. Organizace se snaží vesničany přesvědčit, aby přešli na jiné plodiny – jen těžko jim ale zabrání, aby pěstovali rostlinu, jež je nedílnou součástí jejich života už od nepaměti.

Dívky z kmene Akha se obvykle vdávají již ve třinácti letech a brzy nato mají i své první dítě. Každou nevěstu si musí ženich koupit za tolik býků či krav, slepic nebo stříbrných mincí, kolik určí náčelník vesnice, v jehož loži musí dívka přijít o panenství, aby ji mohl během rituálu “vytvoření otvoru” ohodnotit. I když už se v praxi v kmeni Akha od polygamie ustupuje, platí obecné pravidlo, že čím je muž zámožnější, tím více mívá žen, a o to méně pak musí sám pracovat.

Jsme pozvaní na čaj k místnímu náčelníkovi kmene Akha. Sedíme na zápraží a popíjíme z malých šálků. Pozoruje nás při tom celá vesnice. Ženy mají na hlavách černé čepce bohatě zdobené stříbrnými mincemi, korálky a řetízky. Každá má okolo sebe několik dětí. Jen těžko se dá rozeznat, zda je dívka ještě dítě, nebo již matka. “Obvykle se vdávají už ve třinácti letech,” vysvětluje Lith. To je také doba, kdy má podle kmenových zvyků přijít dívka o panenství v loži náčelníka vesnice, který za patřičnou úplatu dívčiny rodiny provede “vytvoření otvoru”, jak tento rituál místní nazývají. Pak je teprve dívka připravena na vdávání a podle toho, jak ji náčelník “ohodnotí”, bude mít i svoji cenu vyjádřenou v býcích, kravách a stříbrných mincích, které musí zájemce rodičům za nevěstu vyplatit. “Ne u všech kmenů se dívky vdávají v takto útlém věku,” vysvětluje Lith, “například u Hmongů je to až mezi 14. a 16. rokem.”

“Naše vesnice je tu nová,” říká náčelník vesnice kmene Akha. “Před sedmi lety nás sem vláda přestěhovala, protože na jihu země pro naše pole už nebyl dostatek místa. Vláda nám nedovolila kácet další stromy, a tak nás raději přemístila do této málo obydlené oblasti,” vysvětluje náčelník. “Důvody pro přesídlování vesnic jsou však mnohdy nejen ekonomické, ale i politické,” vede mě Lith do vesnice kmene Qui. “Tito lidé ještě před pár lety válčili proti vládě jako partyzáni po boku bojovných Hmongů. Pak se vládě podařilo tento kmen uplatit – nabídla jeho lidem půdu, zavedení elektřiny i postavení školy a finanční dotace, když přestanou bojovat a usadí se.” Lidé Qui patří k nejméně známým kmenům v zemi. Dívky nosí ve svých uhlově černých vlasech zapletené hřebeny, aby se odlišily od ostatních kmenů. Obyvatelé hornaté části Laosu si jistě ještě dlouho nenechají vzít své nejrůznější zvyky, pověry i způsob odívání, bydlení, na které jsou sami tak hrdí.

NEJLÉPE SI POMŮŽETE SAMI

Sedíme s Lithem nad šálkem kávy a já tiše přemítám, kam vlastně šly ty miliony dolarů zahraniční pomoci, které vyspělé státy posílají Laosu, jedné z ekonomicky vůbec nejslabších a nejméně rozvinutých zemí světa. Pro odpověď mi stačí pozvednout plechovku s kondenzovaným mlékem, kterou Lith koupil v nedalekém obchodě. Na obalu je vytištěný znak Červeného kříže. Stačilo pár tučných úplatků, a vzácné mléko neputovalo laoským dětem, kterým bylo původně určeno, ale překupníkům. Odhaduje se, že 40 % zahraniční pomoci, jež proudí do země, nakonec skončí v kapsách vládních úředníků. Mezinárodní organizace již pomalu začínají chápat, že nestačí peníze jen sehnat, ale je nutné rozdělování pomoci kontrolovat až do místa určení. Příkladem může být i fungování organizace Norská křesťanská pomoc. O její činnosti hovořím s panem Singlim, náčelníkem vesnice Lenthenů, kde organizace působí. “Tito lidé k nám přijíždějí a snaží se zjistit, co opravdu potřebujeme. Pomohli nám například založit rýžovou banku, kam všechny rodiny dají část své úrody, která je pak železnou rezervou pro ty, jimž se neurodilo. Rozdali nám moskytiéry, které nás mají chránit před hmyzem přenášejícím malárii. Nejchudším rodinám dali také buvoly, aby mohli snadněji obdělat více polí a lépe se uživit. Také nám ukázali, jak vytvořit z písku filtr na vodu, ale zbudovat jsme si jej museli sami. Stejně tak nám dodali materiál na stavbu školy, kterou jsme si už ovšem pod jejich dohledem postavili také jen vlastníma rukama. Podle toho si lidé školy také váží a posílají tam své děti. Organizace totiž vždy trvá na tom, abychom se sami přičinili o zlepšení vlastních životů.”

OTÁZKA DEMOKRACIE “Ano, jistě, chodím volit. Mám sice možnost dát hlas jen kandidátům z jediné strany, ale myslím, že je to pro Laos lepší. V sousedním Thajsku mají demokracii – to znamená, že tam o moc soupeří mnoho stran najednou. Řada z nich se dostane do parlamentu, kde se dlouhé týdny a měsíce dohadují o osobě premiéra a podobě vlády. Celá země je v jakémsi kómatu. To u nás je osoba premiéra vlastně jasná již předem. Nikdo se tak nehádá a celá vláda může bez problému fungovat. Náš systém je tedy efektivnější,” říká Lith, který studoval architekturu a hovoří plynně anglicky. Jeho vzdělání, rozhled i zájem o dění ve světě mu umožňují prohlédnout vládní propagandu, ale přesto je přesvědčen, že daný systém je pro jeho zemi nejlepší možný. Není v Laosu sám, kdo si myslí, že demokracie není univerzálním systémem vlády pro celý svět. Ostatně “vládu lidu” nezavedli ani francouzští kolonialisté, kteří byli na starém kontinentu považováni za její hlasatele. Co je tedy pravdy na tom, že Laosané vyrůstali v odlišných podmínkách než lidé na Západě, a je pro jejich životy proto lepší jiná forma vlády než demokracie? “Připadám si tu svobodný – vždyť mi nikdo nebrání, abych si koupil auto nebo dům, pokud si na to vydělám,” tvrdí Lith. Majitelka malého hotelu v Ban Houei Xai potvrzuje: “Odešla jsem se svými příbuznými do Ameriky. Žila jsem tam nějaký čas v Bostonu, ale vrátila jsem se, protože jsem tam nebyla šťastná. Všude jsem musela jezdit autem, jenže to se já nikdy nenaučím. A proč také? Byla jsem proto závislá na ostatních lidech, které jsem musela prosit, aby mě odvezli na nákup, k doktorovi či do práce. Tady v Laosu dojdu všude pěšky – pěkně v klidu – nikdo se okolo mne nehoní a nespěchá jako v USA. Ne ve Spojených státech, ale v Laosu se cítím více nezávislá a svobodná!”

Jako na výběžcích pevniny stojí majáky, které vysílají světelné signály lodím plujícím podél pobřeží, tak na našich kopcích stojí věže. I ty vysílají do okolí signály. Signály televizních programů, které spojují lidi s okolním světem. Jen díky těmto věžím, které ční nad vrcholky kopců, můžeme v klidu domova zmáčknout televizní tlačítko a spustit si modře blikající obrazovku. Tu záři, která nám dává jistotu blízkého břehu. Ve chvíli, kdy některý vysílač přestane šířit svůj paprsek signálu, společnost přichází o svůj televizní program, hrozí ztroskotání.

PRAOTEC VYSÍLAČ

Praha – stověžatá. Pochybuji ale, že by dnes někdo spočítal všechny pražské věže. Je však jedna, která je nepřehlédnutelná a již více než sto let dotváří pražské panorama. Shlíží na Prahu téměř z dvousetmetrové výšky a podobá se Eiffelově věži v Paříži. Petřínská rozhledna. Původně byla postavena pro Pražany, aby jim umožnila krásný výhled na město. Později byla využita i jako televizní vysílač, a ještě později ji paradoxně pro veřejnost zavřeli. Po sto letech je opět v provozu, hlavně jako rozhledna.

V roce 1889 vyslal Klub českých turistů do Paříže velkou skupinu zájemců, kteří se vrátili plni dojmů. Především je zaujala nově postavená Eiffelova věž na břehu Seiny. Ihned vznikl nápad postavit si podobnou rozhlednu doma v Praze. Přestože inženýr Prášil z Českomoravských strojíren předložil již rok předtím rozpočet na stavbu rozhledny ve výši 32 tisíc zlatých, teprve po zhlédnutí Eiffelovky získal nápad větší podporu a mohl začít být realizován. Dne 23. června 1890 založili čeští odborníci a vlastenci Družstvo rozhledny na Petříně. Podpis pod dokument, oslovující potenciální investory, přidali i slavný český cestovatel Vojtěch Náprstek či nakladatel Jan Otto. Dne 26. října 1890 valná hromada akcionářů, kterých bylo téměř 730, rozhodla o umístění Petřínské rozhledny. Původně se zamýšlelo umístit ji na úpatí Petřína, u tehdejšího Řetězového mostu (dnes most Legií). Odborníci však nakonec dali přednost prostoru nedaleko kostela sv. Vavřince na téměř nejvyšším místě Petřína – 324 m n. m. V polovině března 1891 byly zahájeny pozemní práce. Celá stavba trvala pouhých 53 dní! První návštěvník mohl vystoupit na věž 20. srpna 1891.

Podobnost přímo vyzývá ke srovnání s Eiffelovou věží. Šedesát metrů výšky Petřínské rozhledny je zhruba pětina Eiffelovky, oproti jejím 1792 schodům má pouze 299. Horní plošina je 198 metrů nad Vltavou, což je asi o třetinu méně než její vzor nad Seinou. Jen nadmořská výška horní plošiny Petřínské rozhledny je o 45 metrů výš nad hladinou oceánů než u jejího pařížského vzoru.

Souběžně s rozhlednou byla postavena i lanovka. Ta původní měla unikátní pohon. Tvořila ho vodní nádrž, která se vždy naplnila v kabince jedoucí směrem dolů.

Trochu smutným se stal pro “petřínskou Eiffelovku” rok 1938, kdy kabinu rozhledny zachvátil požár. Po několika úpravách však byla opět uvedena do provozu. Daleko nebezpečnější pro ni mohl být rok 1939, kdy přicestoval do Prahy Adolf Hitler a vyslovil přání Petřínskou rozhlednu, symbol české svébytnosti a dovednosti, zbourat. Nikdo však jeho přání nesplnil, a tak rozhledna přežila nástrahy války.

Televizní historie rozhledny začala malou předpremiérou již v červenci 1948. Při XI. všesokolském sletu byl na rozhlednu instalován vysílač o výkonu 1 kilowattu pro přenos obrazu a zvuku. Pro příjem bylo tehdy připraveno 25 televizorů instalovaných například v budovách Čs. rozhlasu, Všeobecné nemocnice, v redakcích několika deníků. Odhaduje se, že sestavy cvičenců zhlédlo na obrazovkách postupně asi 150 000 diváků.

Svou televizní premiéru si rozhledna odbyla až roku 1953. Na její vrcholek byla přistavena ještě dvanáctimetrová anténa, která měla zajišťovat televizní signál. Samotný vysílač Tesla TV 5/FM 3, dnes vystavený v Národním technickém muzeu, byl umístěn v přízemí, kde byla do té doby restaurace. Tak se Petřínská rozhledna stala prvním českým vysílačem a dlouhých 39 let vysílala televizní signál do pražské kotliny.

Pravděpodobně nejsmutnější období pro tuto pražskou dominantu nastalo v osmdesátých letech. Rozhledna začala chátrat, proto byla dne 30. září 1979 pro veřejnost uzavřena. O její znovuotevření se významně zasloužili až pořadatelé Všeobecné československé výstavy, kterým se podařilo rozhlednu zrekonstruovat a 18. května 1991 uvést do provozu pro veřejnost. O rok později bylo ukončeno televizní vysílání a stavba se opět stala především rozhlednou. Od dubna 1999 byla dokonce převedena do správy Pražských informačních služeb, které dnes zajišťují její chod.

ARCHITEKTONICKÝ SKVOST SEVERU

Za projekt televizního vysílače Ještěd získali jeho tvůrci Perretovu cenu, ocenění Mezinárodní unie architektů. Z politických důvodů si ji ale nemohli vyzvednout – psal se totiž rok 1973.

Nastupuji do lanovky s davem dětí z jakési pražské základní školy. Zavírají se dveře, a za malou chvíli se ocitáme téměř na vrcholu Ještědu. Pod námi průsek s jedním sloupem a dolní stanicí lanovky, kousek dál Liberec. Nad námi ohromná kuželovitá stavba televizního vysílače Ještěd. Jak jednoduché. Z centra Liberce zabere cesta na vrchol zhruba 30 minut: deset tramvají, patnáct pěšky ke spodní stanici lanovky a pět minut (i s čekáním) lanovkou. Málokdo z návštěvníků Liberce odolá, odměnou je mu pak krásný výhled na téměř třetinu Čech. To ovšem musí být hezké počasí. Jinak se vám také může stát, že neuvidíte na pět metrů před sebe a budete se muset držet zábradlí, aby vás neodnesl vítr. Také já jsem Ještěd navštívil se základní školou. Od mala mi imponovalo to, jak vysílač na vrcholu plynule navazuje na reliéf kopce. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že za tuto stavbu byla Mezinárodní unií architektů udělena autorům Perretova cena. V Čechách nenajdeme mnoho staveb, které by změnily ráz krajiny a zároveň se staly symbolem celého regionu.

Nebyl to jen vysílač, který z Ještědu udělal dominantu, upoutával pozornost od pradávna. Podle kronikáře Johanna Carla Rohana byl již v roce 1737 vztyčen na hoře kříž. První dřevěnou chatu postavil těsně pod vrcholem roku 1847 lesník Hebelt. Podával v ní poutníkům občerstvení, které sem předtím sám vynesl. V květnu 1867 byla na vrcholu postavena pět metrů vysoká dřevěná rozhledna, vůbec první v této části Čech. Ani ta, ani její osmimetrová nástupkyně však nestačily odolávat náporu turistů koncem 19. století. Dne 27. června 1906 byl položen základní kámen a již 13. ledna 1907 byl slavnostně otevřen nový horský hotel s třiadvacetimetrovou rozhlednou. Od roku 1933 začala na Ještěd jezdit lanovka. Horský hotel, který od roku 1945 nakrátko spadal pod Klub českých turistů a později byl přidělen pod hotelový a restaurační podnik, začal roku 1959 sloužit i televiznímu vysílání. Vysílač pokrýval tu část severních Čech, která byla nedostupná z petřínského vysílače či z vysílače na Bukové hoře. Osudnou se pro Ještěd stala poslední lednová noc roku 1963. Stačila malá nepozornost při rozehřívání potrubí, a celý horský hotel vyhořel. Jako zázrakem se povedlo zachránit vysílací zařízení, které bylo přemístěno do sklepních prostorů, a za velice složitých okolností se ve vysílání pokračovalo až do doby, kdy byl vybudován provizorní objekt. Když hotel vyhořel, zůstalo na vrcholu opět volné místo. Místo pro stavbu, která natolik poznamenala tvář Liberecka, že si málokdo dnes dovede Ještěd představit bez televizního vysílače.

Dne 30. července 1966 byl položen základní kámen nového radiokomunikačního střediska. Moderní stavba byla slavnostně otevřena 21. září 1973, ale nového obrazu a zvuku se diváci dočkali již v květnu 1971. Za projekt se dostalo autorům architektu Karlu Hubáčkovi, statiku Zdeňku Patrmanovi a specialistovi na interiéry Otakaru Binarovi značného uznání, to nejcennější bylo od Mezinárodní unie architektů: “Předložené dílo zasluhuje uznání pro zapojení do krajiny svou jasností a souladem. Tvar a jemnost profilu byly dokonale sladěny s požadavky funkce. Důmyslně vyřešeny byly i stavební problémy.” S tímto stanoviskem byla autorům udělena Perretova cena, kterou si z politických důvodů nemohli jet do Buenos Aires převzít.

Stavba je zajímavá nejen tvarem, jenž dodal vrcholu zcela novou podobu, ale také svou jedinečnou konstrukcí. S ohledem na povětrnostní podmínky byl zvolen tvar rotačního hyperboloidu. Od paty až na vrchol anténního nástavce měří 94 metrů. Hlavní nosnou konstrukci tvoří dva železobetonové válce zasunuté do sebe a zakotvené v mohutné základové desce. Vnitřní válec má průměr 4,4 a výšku 41,4 metru a na konci je upevněn ocelový kruh anténního stožáru. Vnější válec má průměr 12,5 metru a je jen 22,5 metru vysoký. Mezi nimi jsou upevněny ocelové konstrukce jednotlivých podlaží a schodiště. I takto precizně zkonstruovaná stavba však měla své mouchy. Nedlouho po dokončení prožili její stavitelé dramatické chvilky, neboť se vlivem silného větru začalo projevovat nečekané a velmi nebezpečné kmitání. Hrozící destrukci věže se podařilo odstranit instalováním 600kilogramového závaží a pomocí speciálních tlumičů kmitů.

Roku 1990 se na vrcholu Ještědu znovu objevil i tradiční kříž, který byl potají odstraněn v osmdesátých letech.

TROJNOŽKA ŽIŽKOVSKÁ

V jedné ze dvou tenčích “noh” žižkovského vysílače nastupujeme do služebního výtahu s vedoucím provozu RKS TV Praha-město ing. Milanem Kusbachem. Stoupáme rychlostí 4 m/s tam nahoru do mraků nad Prahou. Z bezpečnostních důvodů se ještě interním telefonem ohlašuje na velín. “Tady Kusbach, jedu se s exkurzí kouknout nahoru na antény.” Na oplátku se mu ze sluchátka ozve: “V pořádku, ahoj.” Výtah se zastavuje, jsme ve výšce 118 metrů. Z výtahu vcházíme přímo do místnosti přeplněné různými skříněmi, propojenými změtí kabelů. Raději rychle vycházíme vedlejšími dveřmi ven na plošinu. Proplétáme se mezi umístěnými parabolami a anténami. Ing. Kusbach mě upozorňuje, že zde na vysílači je umístěno téměř 200 nejrůznějších antén! “Tady vidíte, že kapacita je téměř vyčerpána. Problém je totiž v tom, že v období kdy tato věž byla projektována, se nepředpokládal takový rozmach telekomunikačních spojů. Projektantům se naštěstí povedlo na tehdejší dobu ty anténní prostory trochu naddimenzovat. Jak se ale ukázalo, ani to už nestačí. Zde by se antény ještě vešly, ale v místnosti, kterou jsme prošli z výtahu, jsou umístěny zbývající komponenty mikrovlnných spojů, a ta je již téměř přeplněna. Proto v současné době firma Spojprojekt pracuje na projektu další kabiny, která by byla umístěna pod touto plošinou.” Procházíme, spíše se protahujeme místností na druhou plošinu s výhledem na Olšanský hřbitov. Zde nalézáme skupinku zaměstnanců.

“Co řešíte?”

“Ale, radíme se, kam dáme další antény.”

“Tak se nenechte rušit. My se tu jen porozhlídnem.”

Porada ve výšce 118 metrů nad Prahou. To se to pak radí s takovým výhledem a přehledem.

Televizní vysílač Praha neslouží pouze televizi a rozhlasu, ale i soukromým společnostem, bankám, požárníkům, policii a záchrance. Televizní a rozhlasové antény jsou umístěny v nejsilnější “noze” v místech, kde je věž zbarvena bíle a červeno-bíle. Níže jsou pak plošina a nejvyšší kabina, na kterých jsou umístěny paraboly mikrovlnných spojů. Opět nastupujeme do výtahu a sjíždíme do výšky 93 metrů, kde vystupujeme do vyhlídkové kabiny. Toto je nejvýše položené místo v Praze volně přístupné veřejnosti. Přesto je vyhlídka v době naší návštěvy prázdná. Přičítám to na vrub špatného počasí, můj průvodce mě však vyvádí z omylu: “Návštěvnost naší vyhlídky není zatím moc velká. Lidé, bohužel pro nás, raději dávají přednost Petřínu, který je sice níž, ale blíž centru.” Klesáme hlouběji, tentokrát výtahem pro veřejnost. Ještě se zastavujeme v nejnižší kabině, 65,9 metru nad Žižkovem. Zde firma Tower Prague provozuje dvě restaurace a salonek. Vracíme se zpět na zem.

PRAHA BEZ SIGNÁLU? NEMOŽNÉ!

Pražský vysílač je poněkud výjimečný oproti ostatním na území České republiky. Jeho jedinečnost spočívá v tom, že pokrývá signálem hlavní město, které je velkou a strategickou oblastí, a není možné si dovolit sebemenší výpadky. Od ostatních televizních vysílačů se liší především přímou kontrolou s režiemi televizních společností. Přestože dnes již ČT a Premiéra distribuují své vysílání k většině vysílačů pomocí satelitu, zůstává žižkovský vysílač připojen i pozemním spojením. Tím je odstraněn jakýkoliv výpadek vysílání, který je u satelitního přenosu stále možný. Ostatní české vysílače přijímají vysílání přes satelit. V momentě výpadku satelitu přijímají vysílání speciálními přijímači právě z televizního vysílače Praha a dále je v příslušném regionu šíří. Pravidelně však dochází k přerušení vysílání zhruba dvakrát za rok. To když se provádí běžná údržba antén. Přerušení je však dlouho dopředu avizované a trvá zhruba půl dne.

RAKETA BEZ MOTORŮ

“To, že lidem televizní vysílač připomíná raketu, je logické, protože skoro každá věž připomíná raketu. Každá raketa se tyčí do výšky, je nahoře tenká a dole tlustá. Kromě toho každá raketa musí před vzlétnutím nejdřív stát, takže má velmi podobné konstrukční vlastnosti jako jakákoliv jiná vertikální stavba,” říká jeden z autorů projektu žižkovské věže ing. arch. Václav Aulický.

Ani otázka umístění věže nebyla jednoduchá. V potaz se musela kromě architektonických změn města vzít například i bezpečnost letového provozu nad Prahou. Nejprve se uvažovalo o stavbě vysílače na Petříně, to však zavrhli památkáři. Další návrh byl pražský kopec Parukářka. Zde by stačil 180 metrů vysoký vysílač, který by byl levnější než ten žižkovský. Tento návrh neprošel, protože by došlo k ohrožení koridorů letového provozu kbelského letiště. Nakonec tedy zůstal Žižkov. Základní kámen byl položen “na žižkovském dvorku” v roce 1985, a stavba se protáhla až do roku 1992. V současné době jsou zdá se s anténou všichni spokojeni. Zajisté existují i odpůrci této novodobé pražské dominanty, čím dál častěji však slyším slova úcty či obdivu. Možná je to jen otázka času. Vzpomeňme na pařížskou Eiffelovu věž, která zpočátku měla také mnoho odpůrců, a dnes si ji jezdí fotografovat turisté z celého světa. Chválí si ji i ing. Milan Kusbach: “Největší výhodou je, že z našeho vysílače můžeme pokrýt signálem celou Prahu. Zde v Praze jsou jediná dvě hluchá místa – Podolí s Bráníkem a Šárecké údolí. Když si vezmeme, jak je Praha členitá, můžeme být s pokrytím velmi spokojeni.”

SEVEROČESKÉ GARDE

Na Bukové hoře mezi Ústím nad Labem a Děčínem stojí jeden z našich nejvyšších vysílačů, již z dálky viditelná 223 metrů vysoká věž. Její stavbě však předcházela zajímavá “předehra” s největší nehodu v historii českého televizního vysílání. Dne 3. května 1960 zde započala výstavba v té době unikátního televizního vysílače. Zajímavý byl už výběr místa. K pozemkům nedaleko Děčínské chaty údajně přišel expert, přimhouřil oči, krátce se zamyslel, a pohybem ukazováku vytyčil odshora dolů místo pro budoucí televizní vysílač. Toto gesto navíc doprovodil slovy: “Tak tady by to asi bylo nejlepší.” Po více než dvou letech, 10. července 1962, stála na Bukové hoře věž připomínající šachovou dámu. Dosahovala výšky 181,5 metru, u paty měla průměr 18 metrů. Již rok před dokončením se však na věži začaly objevovat trhliny a nakonec bylo rozhodnuto, že se konstrukce musí vyztužit. Dne 3. prosince 1965 se při svařování vznítila polystyrenová izolace a věž začala hořet. Tato nehoda se naštěstí obešla bez zranění. Nicméně tento vysílač musel být nakonec 7. září 1966 odstřelen a na jeho místě byl postaven nový, který stojí dodnes.

NENÍ VYSÍLAČ JAKO VYSÍLAČ

Na území České republiky se nachází několik desítek televizních vysílačů. Ty nejznámější z nich má v povědomí většina našich občanů: Petřín, Hošťálkovice, Kojál, Kleť, Krašov, Buková hora, Cukrák, Klínovec, Praděd a další. Každý je jiný, ale přesto jsou si velmi podobné. Výstavba díky jejich poloze patří ke konstrukčně nejsložitějším. Veškerý materiál je nutné dopravit na špatně přístupná místa. Stavby na vrcholcích hor navíc musejí odolávat extrémním vlivům počasí. Například na našem nejvýše položeném vysílači na Pradědu, kde jsou podmínky opravdu tvrdé, bylo na jednom metru drátu naváženo až 28 kg námrazy. Neexistuje zde totiž klimatické léto. V průměru 280 dní v roce je tady mlha, ze které se často tvoří na vysílači nebezpečná námraza, ohrožující při oteplení nainstalované paraboly. Opakem Pradědu by mohl být vysílač na Kleti. Na tomto jihočeském kopci nad Českým Krumlovem je podnebí ovlivňováno jižními větry – fény, a při vzniklé inverzi je zde teplota i o 20 °C vyšší než v Českých Budějovicích.

ZTROSKOTÁNÍ

Důležitost televizních vysílačů pro naši společnost je nesporná. Snad jen několik krajně uvažujících jedinců se dnes v České republice obejde bez televize či rozhlasu. Přesto výstavbu každého nového vysílače doprovází řada negativních ohlasů. Nakonec však společnost tyto stavby přijme a zvykne si na ně. Dokonce se v mnohých případech stanou nepostradatelnou součástí panoramatu, chloubou okolí či symbolem daného regionu.

Televizní vysílač Cukrák, dominanta jižní Prahy, se zapsal do povědomí mnoha diváků výpadkem hned v prvních dnech svého vysílání. V nejnapínavější části westernu “V pravé poledne”, těsně před dramatickou přestřelkou, se přepálil tenoučký drátek odporu v modulátoru. Maják zhasl. Rozpoutalo se ještě větší peklo než samotná přestřelka ve filmu. Lidé ve středních Čechách zůstali bez signálu. Bez televizního signálu, který jim rozsvěcuje televizi. Jednoduchá závada, ale složitá, časově náročná oprava. Stovky telefonátů, stížností a výčitek. Pořad se musel opakovat.

---

CO VŠE JE V TELEVIZNÍM VYSÍLAČI PRAHA-MĚSTO

Stavba televizního vysílače Praha byla zahájena v říjnu 1985. Trvalo dlouhých sedm let, než byla 216 metrů vysoká věž v roce 1992 slavnostně otevřena.

Základy vysílače tvoří deska o průměru 30 metrů a tloušťce 4 metry, která je umístěna v hloubce 15 metrů. Do této desky jsou zakotveny dva tubusy o průměru 4,8 metru a výšce 134 metrů a základní tubus, jenž má průměr 6,4 metru a s anténním nástavcem ční až do výšky 216 metrů. V základním tubusu jsou dva výtahy určené pro veřejnost. V jednom z menších tubusů je služební výtah, ve druhém pak požární schodiště, které vede až do výšky 124 metrů. Pod úrovní země je umístěno parkoviště pro 70 aut. Mimo to je pod Mahlerovými sady protiatomový kryt a tři naftové agregáty o celkovém výkonu 1 MW. Samozřejmě i s nádržemi na naftu. Tato “malá elektrárna” je v permanentní pohotovosti a spouští se při výpadcích elektrického proudu. V úrovni země se nachází velín, ve kterém sídlí pracoviště řízení technického provozu. Ve výšce 65,9 metru nad Mahlerovými sady se nachází kabina s restaurací. V prostřední kabině, ve výšce 93 metrů, je veřejnosti přístupná vyhlídka. Zhruba od 100 metrů výš slouží věž čistě telekomunikačním účelům. Ve výšce 104,5 metru je umístěna kabina s parabolami pro příjem radioreléových spojů, stejně jako na plošině, která je 110,7 metru nad zemí. V základním tubusu, v místech, kde je bílý členitý kryt, jsou umístěny rozhlasové antény pro šíření signálu sedmi VKV frekvencí a anténa pro příjem kabelové televize Kabel Net. Ve výšce 190,4 metru je připevněna televizní anténa zajišťující pokrytí čtyř televizních programů. Celková váha věže je 11 800 tun. Stranou pak stojí ještě správní budova se sídlem pražského ředitelství Českých radiokomunikací, kde se mimo kanceláří nacházejí i samotné televizní a rozhlasové vysílače s chladicími systémy.

Poslední století končícího milénia poznamenaly životní osudy světových politiků, z nichž celá řada se svým způsobem přičinila o jeho dramatický průběh. Žádné z předcházejících století se nemůže pochlubit tolika jedinci usilujícími o světovou nadvládu. Nikdy předtím nestál svět před sebezničením, a počet obětí z útrap dvou světových válek spolu s dalším vzájemným vyvražďováním pro politickou, náboženskou či rasovou nesnášenlivost přesáhl počet zabitých ve všech válkách do počátku tohoto tisíciletí. Bylo to století, kdy člověk vynalezl sebezničující sílu v podobě atomové bomby, přistál na Měsíci a zanechává Zemi na prahu ekologické katastrofy.

Počátek století je ovlivněn učením německého filozofa Friedricha Nietzscheho (1844-1900), jednoho ze zakladatelů existenciální filozofie. Ten odmítá křesťanskou etiku i socialismus jako morálku otroků. Ve svém díle “Tak pravil Zarathustra” hovoří o zrození nadčlověka, jenž díky své duševní a morální převaze není závislý na měšťanských normách. Pozůstatky jeho učení se dají vystopovat přímo či nepřímo v jednání a činech téměř u všech protagonistů světové politiky.

KRVAVÝ KRISTUS NOVOVĚKU

Prvním občanům tohoto století bylo čtrnáct, když začala první světová válka. Na jejím konci v roce 1917 vynesl výstřel z křižníku Aurora na politické kolbiště první velkou osobnost – Vladimíra Iljiče Lenina (1870-1924). Vůdce ruského proletariátu nastolil vládu bolševiků a stal se předsedou Rady lidových komisařů. Mnozí ho nazývali “Kristem novověku”, ale stal se zakladatelem “Říše zla”. Pod rouškou diktatury proletariátu začaly represe všeho druhu končící příkazem k vyvraždění carské rodiny. Z dosažené moci se však neradoval dlouho. V dubnu 1922 se stal generálním tajemníkem Komunistické strany Ruska (bolševiků) Stalin, a Lenin odešel do ústraní, kde opuštěn, neschopen pohybu i řeči v lednu 1924 zemřel.

Jeho pokračovatelem se stal bývalý dobrodruh a údajný spolupracovník “ochranky” (carské bezpečnosti) Josip Vissarionovič Stalin (1878-1953). Jen národy Sovětského svazu jsou schopny změřit hloubku utrpení, které musely prožít za jeho vlády. Hladomor, nesmyslné popravy, gulagy (koncentráky), ale i vítězství ve druhé světové válce. Stalin byl despota obávající se o svůj život, do posledního vydechnutí připravoval likvidaci svých protivníků.

VELKÝ KORMIDELNÍK, VELKÝ POŽITKÁŘ

Dalším velkým uchvatitelem moci byl v Číně Mao Ce-tung (1893-1976). Pocházel z bohaté rolnické rodiny a proti vůli otce vystudoval učitelský ústav. Pracoval však jako knihovník v Pekingu, kde se seznámil s marxismem. V roce 1921 se stal zakladatelem Komunistické strany Číny. V roce 1927 poznal, že v ekonomicky zaostalé Číně je možné dojít k revoluční přeměně aktivizováním rolníků. Nástup k moci zahájil legendárním “Dlouhým pochodem” v roce 1934. Expedice v délce 12 000 km trvala rok a v jejím průběhu byla vytvořena revoluční správa a rozdělena půda velkostatkářů. Na vrcholu moci se ocitl 1. 10. 1949 vyhlášením Čínské lidové republiky. Byl tím ukončen letitý spor s generálem Čankajškem, trvající od roku 1927, kdy Čankajšek nechal vyvraždit tisíce komunistů a vytvořil vládu Kuomintangu.

Tím končí pozitivní role Mao Ce-tunga a “velký kormidelník”, jak byl nazýván, se stal neomezeným a krutým vládcem komunistické “Říše středu”. Přes jeho velkou snahu se dostal režim do potíží a Mao po deseti letech vyhlásil politiku “Tří rudých knížek”: výstavbu socialismu, velký skok vpřed a zakládání lidových komun. V roce 1963 se začal vyostřovat spor mezi Pekingem a Moskvou o upřesnění hranice na řekách Amur a Ussuri. Oboustranné konflikty na hranicích hrozily v roce 1969 vyvrcholit válečným střetnutím mezi dvěma socialistickými státy. Snad největší škody a utrpení přinesla kulturní revoluce, jejímž cílem bylo od roku 1966 vytvoření “nových” lidí oddaných straně. Začaly teroristické akce Rudých gard, polovojenských skupin převážně z řad studentů a středoškoláků, zaměřené proti privilegiím horních vrstev společnosti a vlivu Západu.

Sám o sobě byl Mao krutý člověk a velký požitkář, jehož život byl často v rozporu s tím, co hlásal. Po jeho smrti bylo období kulturní revoluce odsouzeno a její představitelé, mezi nimiž byla i žena Mao Ce-tunga, dostali v procesu proti “gangu čtyř” vysoké tresty vězení.

TEN, JEHOŽ DUŠE BYLA VELKÁ

Nenápadný indický právník Móhandás Karamčand Gándhí (1869-1948), zvaný Mahátma (“jehož duše je velká”), se zapsal do světových dějin svou teorií nenásilného politického boje. V roce 1913 překročil se svými přívrženci zakázanou hranici do Transvaalu, aby tam protestoval proti politice apartheidu Jihoafrické republiky. V praxi to znamenalo občanskou neposlušnost, protivení se úřadům bez použití jakéhokoliv násilí. Tento úmyslný, leč nenásilný odpor se stal základem politiky strany Indický národní kongres, kterou Gándhí založil. Jeho autorita byla obrovská. Podařilo se mu prosadit nezávislost Indie na Velké Británii (1947), ale nepodařilo se mu udržet jednotný indický stát. Vedle hinduistického státu Indie vznikl muslimský stát Pákistán. Při cestě na modlitební shromáždění v Dillí ho 30. ledna 1948 zastřelil hinduistický fanatik, pětatřicetiletý novinář Náthuram Godse.

ČLOVĚK, NEBO ĎÁBEL?

Snad nikoho neovlivnil Nietzsche svou teorií o “morálce pánů” víc než Adolfa Hitlera (1889-1945?). Stala se pro něho a později pro celé nacistické hnutí vzorem hledání smyslu života v existenci silného jedince, jemuž je vše dovoleno. Je až s podivem, jak na první pohled bezvýznamný človíček, který se do svých 25 let potuloval bez cíle Vídní, dokázal uskutečňovat své vize, nastíněné v “bibli pomsty” Mein Kampf (1925). Mnozí ho považovali za šílence. Ale mohl by šílenec přivést mnohé o soudnost a vyvolat v nich laviny citů až po extázi? A zároveň v nich probudit ty nejodpornější zvířecí pudy, vystupňované do chorobné nepříčetnosti?

Je známo, že Hitler věřil na horoskopy a stýkal se s lidmi zabývajícími se černou magií. Robert Payne v knize “Adolf Hitler” píše: “Hitlerova cesta k absolutní moci je jedna z těch událostí, které nelze objasnit racionálním způsobem.” Není jistě bez zajímavosti fakt, že na Hitlera bylo spácháno 42 pokusů o atentát, ale on vždy jako zázrakem vyvázl. Generál Guderian zcela vážně pochyboval, zda vůdce vůbec pochází z této planety. Hitler byl člověk, který jako první v dějinách lidské společnosti přišel s principem totálního zla.

Otazník za rokem Hitlerovy smrti je zcela na místě. Neexistuje totiž žádný důkaz, který by nezvratně potvrdil, že Hitler spolu s Evou Braunovou spáchal 30. dubna 1945 sebevraždu v bunkru říšského kancléřství. Ani Stalin nevěřil, že tomu tak bylo, jak uvádí britský historik A. Bullock v souběžném životopise dvou největších diktátorů s odkazem na svědectví Hary Hopkinse, zvláštního velvyslance USA v Moskvě. Tomu se Stalin zmínil, že mu historka o Hitlerově smrti připadá pochybná. Také maršál Žukov, který se nebál říkat pravdu Stalinovi, na tiskové konferenci v květnu 1945 prohlásil, že se nenašla žádná mrtvola, která by se dala identifikovat jako Hitlerova. Nejpodstatnější však byl jeho dovětek: “Možná, že v poslední chvíli unikl letadlem.” Nikdo nikdy neviděl tvář mrtvého Hitlera. Vítězové napsali dějiny podle svého scénáře. Mlčení prospělo všem.

MACHIAVELLI DVACÁTÉHO STOLETÍ

Jedním z mála politiků, kteří od samého začátku stáli jak proti Stalinovi, tak i proti Hitlerovi, byl Winston Churchill (1874-1965), spisovatel, malíř, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1953) a dvakrát ministerský předseda. V letech 1940-1945 zastával vedle postu premiéra i funkci ministra obrany a ležela na něm veškerá tíže střetu s Hitlerovým Německem. Zúčastnil se všech konferencí o poválečném uspořádání Evropy, na nichž se marně pokoušel zabránit Stalinovým snahám získat vliv ve východní a střední Evropě. Je také autorem termínu “železná opona” pro poválečné rozdělení Evropy na bloky, jež bylo jedním z důsledků jaltské konference (únor 1945). Považoval to za velkou chybu Západu stejně jako to, že bylo umožněno Stalinovi vzpamatovat se z důsledků německého tažení do Ruska. Byl dokonce ochoten uskutečnit nukleární útok proti SSSR.

Pro svou velkou ambicióznost a sobectví měl hodně nepřátel. Mnozí ho nazývali Machiavellim dvacátého století. Svou politickou kariéru ukončil ve věku 80 let ve funkci premiéra (1955). Královnou nabídnutý titul vévody odmítl a do své smrti byl už jen bezmocným invalidou podléhajícím depresím.

Třicátý druhý prezident USA Franklin D. Roosevelt se svou ženou a dcerou – 1932.

Neméně důležitou osobností protihitlerovské koalice byl Franklin Delano Roosevelt (1882-1945). Patří k nejvýznamnějším, a zároveň i nejspornějším osobnostem americké meziválečné politické scény. Oblibu veřejnosti si zajistil jako guvernér státu New York (1928-1930), když svým programem New Deal (nový úděl) dokázal překonat důsledky světové hospodářské krize. V roce 1921 onemocněl dětskou obrnou a s přibývajícími lety trpěl pokročilou paralýzou. Přesto vedl čilý společenský život a vynikal velkou pracovitostí. Někteří historikové považují jeho onemocnění za příčinu povolnosti vůči Stalinovi, zejména na konferenci v Teheránu (1943) a na Jaltě (únor 1945). Daleko pravděpodobnější je však skutečnost, že Roosevelt považoval Stalina za spojence a nesprávně odhadl jeho skutečné záměry. Potvrzuje to Atlantická charta (1941), kterou vyhlásil spolu s Churchillem a v níž jsou definovány válečné cíle a směry poválečné politiky. Ve své zahraniční politice musel čelit počátečnímu izolacionismu a pacifistickým náladám, které v Americe panovaly v otázce vojenské angažovanosti v Evropě. Po napadení Pearl Harboru (prosinec 1941) vyhlásil Japonsku válku.

Za jeho vlády byla také dokončena výroba atomové bomby. Nejstrašnější zbraň lidstva byla poprvé svržena 6. srpna 1945 na japonské město Hirošima, což přimělo císaře Hirohita ke kapitulaci a k definitivnímu ukončení druhé světové války. Příkaz ke svržení však vydal už Rooseveltův nástupce Harry Truman.

POČÁTEK ROZDĚLENÍ SVĚTA

Poválečná léta se vedle rozdělení Evropy “železnou oponou” vyznačovala vznikem nových států. Patří k nim především Izrael a Spolková republika Německo. U jejich zrodu stáli Ben Gurion (1886-1973) a Konrad Adenauer (1876-1967). Oba sehráli na politické šachovnici Evropy významnou úlohu. V roce 1947 bylo v Paříži schváleno přijetí Marshallova plánu, nazvaného podle ministra zahraničí USA George Catletta Marshalla. Plán si kladl za cíl hospodářsky a politicky pozvednout Německo a Evropu na úroveň výkonného obchodního partnera a odbytiště pro americké výrobky. Pařížské konference se zúčastnilo i Československo, ale na přímý zákrok Stalina muselo od přijetí ustoupit.

Ve válkou zničeném Německu se začal prosazovat sedmdesátiletý právník a starosta Kolína nad Rýnem Konrad Adenauer. Když byl pro údajnou nekompetentnost britským představitelem okupační správy zbaven funkce starosty, věnoval veškeré své úsilí vzniku svrchovaného německého státu. Podílel se na založení Křesťansko-demokratické unie (CDU) a po vítězných volbách v září 1949 se stal prvním kancléřem nově vzniklé Německé spolkové republiky. Říkalo se mu “šedá eminence” evropské politiky a k jeho úspěchům patří dosažení svrchovanosti (1955) pro SRN a narovnání vztahů s Francií, když s de Gaullem uzavřel tzv. elysejskou smlouvu (1963), v níž byly novým způsobem uspořádány vztahy mezi oběma zeměmi.

Po skončení války začalo stěhování Židů do Palestiny v naději na zřízení samostatného židovského státu. V čele tohoto snažení stál původně právník David Ben Gurion. Koncem září 1947 rozhodlo Valné shromáždění OSN o rozdělení britského mandantního území Palestiny na arabský a židovský stát. Po odchodu posledních britských jednotek (květen 1948) vyhlásila židovská Národní rada založení židovského státu. Po volbách do Knessetu (parlamentu) se stal Ben Gurion ministerským předsedou. Hned druhý den se rozpoutaly boje mezi Araby a Izraelci, a celá oblast se stala permanentním ohniskem nepokojů.

MUSLIMSKÝ CHE GUEVARA

Od samého počátku stál v čele protiizraelského hnutí odporu “muslimský Che Guevara” Jásir Arafat (1929). Tento muž s nasládlým hlasem začal již od dětských let, ještě před uznáním státu Izrael, bojovat v palestinské milici Al Džihád-Mukkadas za práva arabských měst a vesnic. Po konečném rozhodnutí o rozdělení palestinského území se stal jako představitel palestinských studentů veřejným zastáncem teroristických akcí. V roce 1956 se jako expert na sabotáže účastnil v egyptské armádě bojů o Port Said a Abú Kábir proti anglo-francouzsko-izraelským jednotkám. Stál u zrodu teroristické organizace Al-Fatáh (1958), která se stala jádrem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jejímž čelným představitelem se Arafat stal v roce 1967. Své úsilí korunoval v listopadu 1988, když v Alžíru vyhlásil nezávislý palestinský stát na území okupovaném Izraelem. Pod mezinárodním tlakem byl však nucen nepřímo uznat právo izraelského státu na existenci a vzdal se práva ozbrojeného odporu, což považují radikálové v OOP za zradu. I když je Arafatovo postavení oslabeno, je stále zárukou konstruktivního řešení vztahů na Blízkém východě.

NEJSTARŠÍ DIKTÁTOR

Útokem na kasárna Moncada v červenci 1953 se na politické scéně objevil dnes nejstarší světový vůdce – tehdy sedmadvacetiletý právník Fidel Castro (1927). Ačkoli útok vedený v duchu “revolučního romantismu” neuspěl a Castro byl odsouzen k patnácti letům vězení, na přímluvu papeže Pia XII. opustil vězeňskou celu už v polovině května 1955. Předtím se mu podařilo z vězení poslat redakcím “Manifest k národu”, jehož hlavní myšlenkou bylo “posilovat cestu k nové revoluci”.

Pokud chtěl Castro svrhnout diktátora Batistu, musel se spojit i s komunisty. A tak potomek velkostatkáře přijal postupně ideje marxismu-leninismu, protože si brzy uvědomil, že to je jediná možnost, jak získat neomezenou moc. Po Batistově útěku (1959) se mezi ostatními vzbouřenci rychle prosadil díky tvrdým a rychlým opatřením, a tak se s bezvýhradnou podporou nejchudších vrstev obyvatelstva v Kristových letech stal ministerským předsedou s čákou diktátora nového typu. Avšak jeho radikální sociální utopie vzbudila nedůvěru USA. Ta vyústila v nezdařený pokus kubánských “contras” o výsadek v Zátoce sviní s cílem svrhnout Castrův režim (1961). Vítězství v Zátoce sviní tak vytvořilo na Kubě podmínky pro dotvoření totalitního modelu politického systému sovětského typu. Havana se stala účinným nástrojem sovětské politiky ve třetím světě. Je až nepochopitelné, že tento milovník a znalec dobré literatury (osobní přítel spisovatele Márqueze) byl ochoten riskovat nukleární konflikt, když v roce 1962 připustil rozmístění sovětských balistických střel na Kubě.

SVĚT NA PRAHU SEBEZNIČENÍ

Iniciátorem této provokace byl sovětský premiér Nikita Chruščov (1894-1971). Tento rytíř smutné postavy světové politiky se proslavil především odhalením Stalinova “kultu osobnosti” na XX. sjezdu KSSS (1956). Zasadil se také o ukončení “studené války”, když při rozhovorech s prezidentem Dwightem Eisenhowerem v Camp Davidu (1959) nastínil mírovou koexistenci států s rozdílným společenským zřízením. Předtím však krvavě potlačil povstání v Maďarsku (4. 11. 1956). Od roku 1958, kdy ve svých rukou soustředil veškerou moc (první tajemník KSSS a předseda rady ministrů), začal se projevovat jako “socialistický utopista”. Jeho snaha dostihnout, a předstihnout USA spoléháním na rozvoj těžkého průmyslu a zúrodňování celin (neobdělaná půda na východě SSSR, osazovaná kukuřicí) zkrachovala. A když i jeho zahraniční politika utrpěla porážku právě při pokusu o umístění raket na Kubě (KOKTEJL 12/96 str. 20), byl Brežněvem zbaven všech funkcí (1964) a dožil prakticky v domácím vězení.

Velký podíl na zabránění světovému nukleárnímu konfliktu měl americký prezident John Fitzgerald Kennedy (1917-1963), který při jednáních s Chruščovem projevil maximální obezřetnost a diplomatickou vyzrálost. Obojí vynikne s přihlédnutím ke Castrově snaze přimět Chruščova k neústupnosti. Kennedy se zavázal nenapadnout Kubu a součástí nezveřejněné dohody bylo i postupné stažení amerických raket Jupiter z Turecka. O tom, jak blízko zničující válce stál tehdy svět, svědčí závěr Chruščovova dopisu Kennedymu z 26. 10. 1962: “Pokud tedy neexistuje snaha utahovat onen uzel, a odsoudit tak svět ke katastrofě termonukleární války, pak nechme odpočívat síly, jež tahají za konce lana, ale přijměme opatření k rozvázání onoho uzlu.” Chruščov ve svých pamětech přiznal, že kdyby Američané začali s útokem proti Kubě, nemohli by Sověti zaútočit odpovídajícím způsobem na Spojené státy, a byli by nuceni zahájit válku v Evropě.

Proslýchá se, že právě Kennedyho obezřetný postoj ke Kubě byl jednou z příčin, proč na něho byl v Dallasu spáchán atentát, jemuž podlehl (22. 11. 1963). Také jeho cíle v sociální a hospodářské politice, vyjádřené heslem “boje proti bídě”, se nesetkaly v některých kruzích s nadšením a přispěly k uskutečnění atentátu. Pro široké vrstvy Američanů však byl nadějí v dosavadní politické šedi.
Do galerie mužů, kteří sehráli významnou roli na politické scéně posledního století, lze zařadit Michaila Gorbačova (1931), jenž spolu s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem (1911) uzavřel dohodu o likvidaci jaderných raket středního doletu (1987), a po 69 letech existence se jako poslední představitel podílel na zániku Sovětského svazu. To nechť však zhodnotí budoucí historikové.

Motyka, samopal a pěticípá hvězda – symboly na státním znaku Mosambiku. V osmdesátých letech jsme hlásali pevnou podporu jeho marxistické vládě, ta však – zdá se – zemi přivedla na mizinu. Politicko-ekonomický marasmus podnítil občanskou válku a v roce 1992 Mosambik spadl na dno světové ekonomiky, stal se nejchudším státem světa. O dva roky později se situace konečně trochu stabilizovala. Znepřátelené strany se dohodly a v zemi se konaly svobodné volby. Nová vláda pak vykročila směrem k demokracii a hospodářskému růstu.

MARX, LENIN A MAO CE-TUNG V AFRICE

Vítá nás trojité pletivo a ostnatý drát, vše pod proudem. Projíždíme branou do odbavovacího prostoru, kde objevujeme úřednický ráj! Několik přepážek, dlouhé fronty, hádající se lidé. Občas zazní silný úder kulatého razítka.

“Nemáte zaplacené pojištění,” upozorňuje nás úředník. “Támhle zaplatit, znovu sem – něco – zaplatit a naproti doplatíte, že nic neproclíváte.” Tady to vzali ekonomicky a z nepropustné hranice udělali pokladnu mýtného. Pak už jenom zběžná celní prohlídka a odevzdat papír, řádně oštemplovaný ze všech přepážek. Dalším zážitkům nic nebrání. Závora se otevírá.

Silnice připomíná spíš tankodrom a v krajině se tu a tam objeví vojenské stany a ozbrojené hlídky. Zmocňuje se mě divný pocit. Vždyť už se tady pět let nebojuje! O pár kilometrů dál nám dochází, že jsme projížděli tzv. nárazníkovým pásmem. Něco podobného si přece pamatuji ze Šumavy.

Konečně první vesničky a za nimi Maputo, hlavní město excentricky položené na jižním okraji státu. Vítá nás široká Leninova třída, parkujeme v Marxově ulici. Ptáme se po ubytování: “Zkuste to na třídě Mao Ce-tunga.”

Obklopeni pouličními prodavači procházíme město zalité odpoledním sluncem. Portugalská architektura se tu potkává s šedivými stavbami reálného socialismu, to vše doplněno prvky “moderní kultury”, kterou zde zastupují novotou zářící billboardy a obrovské láhve kokakoly na průčelí panelových domů. Potřebujeme vyměnit peníze, ale není to tak jednoduché. Banka by tady byla, ale nemá směnárnu. Úřednice nás posílá na trh, takže šanci dostávají veksláci, v mém případě dvanáctiletý obchodníček. V přepočtu za 3000 korun se stávám milionářem, ovšem na milionářský život to nebude, hned v prvním bistru mě připravují o 40 000 za omeletu.

NOČNÍ MAPUTO

Chystáme se poznat i noční život města se zvláštní atmosférou. Mladičký taxikář je zaskočen, že sjednáváme cenu předem, přesto se nestydí vyřknout nesmyslnou částku. Za svoji drzost nedostává šanci, a my odjíždíme jedním z minibusů. Ty tady fungují na principu jízdních “ne-řádů” a zmatených tras. Řidič vyhrává místní muziku a kulišácky se uculuje. S cenou 40 000 jsme tak spokojeni, že ještě necháváme “tuzéra”. Později se dozvíme, že pro místní je stejná trasa za 4000 meticalů.

Navštěvujeme jakýsi potemnělý lunapark, kde je jedinou fungující atrakcí asi dvacet malých hospůdek a barů. Vybírat moc nemusíme, všude jsou plastové židle a stoly, muzika se slévá v proud nepřehledného hluku. Ochutnáme zdejší pivo a už se k nám řítí místní plejboj. “How are you, my friend,” přichází důvěrné oslovení. Po chvilce začne vysvětlovat, že když bude objednávat on, dostaneme tři piva za stejnou cenu jako dvě pro cizince. Takže ta habaďura s velkým kamarádstvím nebyla vlastně na nás, ale na barmana. Všude kolem je spousta krásných holek. Krky si mohou vykroutit, aby viděly k našemu stolu. Prvně si připadám trochu jako Delon. Ovšem jen do té doby, než ta nejsmělejší dorazila k našemu stolu a rovnou si bez váhání řekla o drink.

Město se s námi loučí svérázným způsobem. Z hostelu na pobřežní “magistrálu” vede široká čtyřproudová třída. Stavíme jenom párkrát na červenou a za 15 minut jsme na periferii. Parkuji u neuvěřitelně rušného, barevného a hlavně chaotického autobusového nádraží. Rád bych udělal pár fotek… Vystupuji a vidím zadní dveře našeho pick-upu dokořán a zámky vylámané. Chybí pár věcí. Nezbývá než obdivovat mrštnost zlodějíčků, operujících zřejmě na jednom z městských semaforů.

CESTOU NECESTOU

V Mosambiku nás čekají ještě skoro dva tisíce kilometrů, z toho téměř polovina při pobřeží Indického oceánu, který vytváří mezi pevninou a ostrovem Madagaskar Mosambický průliv. Nížinné pobřeží je v místech, kde ústí vodnaté řeky Limpopo, Save a Zambezi, velmi bažinaté, čímž je zejména po období dešťů, trvajícím od listopadu do dubna, jednou z nejexponovanějších malarických oblastí Afriky.

Na úrovni Beiry se vydáváme do vnitrozemí. Severní břehy jsou okrajem plošiny, která sahá až k horskému masivu lemujícímu třetí největší africké jezero Malawi. Na odlehlých místech leží národní parky se zvířaty savan, jako jsou lvi, žirafy, sloni, nosorožci, zebry a rozmanité druhy ptáků.

Silnice se zabořila do tropického lesa. Občas projíždíme malými vesničkami, jejichž vzájemné vzdálenosti počítáme na desítky až stovky kilometrů. Provoz je menší než malý. Trnu hrůzou při každém průjezdu po střechu naložených stařičkých autobusů. Popraskané rámy z nich dělají zkroucené čtyřstopé obludy, které jsou opravdovým postrachem zdejších silnic. Jejich řidiči se nezřídka posilňují palmovým vínem, jelikož v Mosambiku je za volantem povoleno téměř promile alkoholu. Oproti tomu je celkem kuriózně zakázáno řídit v sandálech nebo používat sluneční brýle.

POMNÍKY MINULOSTI

Blížíme se do Xai-Xai, letoviska ležícího nedaleko korálových útesů. V šedesátých letech bylo vyhlášeným turistickým střediskem. Dnes nás vítají opuštěné, rozpadlé hotelové komplexy. Funguje jenom jeden rodinný azyl, kde nás vlídně přijímají jako první české hosty.

Ten pohled je až neuvěřitelný. Jen těžko se dá pochopit, jak dokázalo centrální plánování zlikvidovat poměrně dobře fungující trh, podpořený potravinářským, tabákovým, textilním a ropným průmyslem, když ani zdejší nerostné bohatství není zanedbatelné. Komunisté velmi podcenili tzv. “ztrátu mozků”. Začátkem sedmdesátých let osmimilionovou černošskou populaci řídilo 250 000 Evropanů a jejich exodus po roce 1975, kdy země získala samostatnost a zároveň byla nastolena vláda jedné strany, přinesl Mosambiku 99% negramotnost. Citelný byl nedostatek lidí schopných obsadit řídící místa, a velká část produkce schopného hospodářství tím byla odsouzena k zániku. Číst a psát uměli jenom ti nejmladší, a tak nebyl výjimkou devatenáctiletý šéf výzkumného ústavu nebo osmnáctiletý ředitel střední školy. Bohužel, ještě dnes je negramotnost poměrně vysoká – základní vzdělání chybí dvěma třetinám dospělé populace.

ŠAMANI A RYBÁŘI

Oblast ostrovů Bazaruto Archipelago spolu s deseti kilometry pevninského pobřeží mezi rybářskými vesničkami Vilanculos a Inhassoro je velmi často označována za nejkrásnější místo Afriky. Jsou tu dlouhé bílé pláže omývané azurovou vodou Indického oceánu, nad něž se sklání sytě zelené kokosové palmy. Stačí udělat pár kroků, a v průzračně čisté vodě najdeme fascinující, vyzývavě barevné korálové útesy plné tropických rybiček.

Mezi několika ostrovy se plaví rybáři na svých malých plachetnicích ojedinělého “střihu”. Tři z hlavních ostrovů Magarugue, Svatá Karolína a Bazaruto byly pro svoji jedinečnost vyhlášeny v roce 1970 národním parkem.

Paradoxně hlavní zásluhu na téměř panenském uchování této oblasti má katastrofální situace země v posledních dvaceti letech, díky níž se místo ubránilo před masovou turistikou. V poslední době se vláda snaží podporovat rozvoj tzv. ekoturistiky, což však brzdí chybějící služby, špatná infrastruktura, obavy z velkého množství zbraní držených obyvatelstvem po občanské válce a v neposlední řadě komplikované letecké spojení s okolním světem.

Děti se dnes ve školách učí nejen úřední portugalštinu, ale také angličtinu užitečnou pro domluvu s cizinci. Proto jsou často svým rodičům tlumočníky a rády si jako honorář vezmou třeba bonbon.

Vstávám dnes trochu dříve – rybáři spravují sítě a ženy mají plné ruce práce s úklidem kolem úhledných rákosových domků a přípravou skromných porcí malých rybiček s kokosovou rýží. Vtom mne někdo chytne za rameno a zve za proutěnou ohrádku k naklizenému ohništi, kde se vaří jakýsi nápoj z několika druhů listí. Rád přijímám a usedám na silný kmen sloužící jako lavice. Čaj se rozlévá pouze mužům, a ten, který mě přivedl, začíná hrdě představovat celou rodinu. Omlouvám svoji jazykovou nevybavenost a ihned dostávám malého tlumočníka. Bližší kontakt tady většinou zprostředkovávají děti, které se dnes učí ve školách nejen úřední portugalštinu, ale také angličtinu užitečnou pro domluvu s cizinci. Při běžné cestovatelské konverzaci si prohlížím krásně opracovaný kalíšek z kokosového ořechu, jenž dodává zelenému odvaru na exotičnosti… Ani ostatní vybavení domácnosti příliš nezasáhla “plastová revoluce”. Celkový dojem přírodní kuchyně kazí jenom stará ojetá pneumatika používaná jako ohrádka na ořechy.

Na platu z palmového listí se suší malý úlovek. Ptám se, jak štědrá jsou zdejší loviště, a dostávám trochu rozhořčenou odpověď. “V poslední době brázdí Mosambický průliv – částečně ilegálně – japonské rybářské superlodě, a ryb výrazně ubývá. Pomalu přicházíme o svoji obživu.”

Slunce už je nízko nad obzorem a na pláži se sešla skupinka vyznavačů animismu, víry v duchy ovládající přírodu a věci kolem nás. Toto vyznání v Mosambiku stále výrazně převažuje nad křesťanstvím a islámem. Za doprovodu bubnů se všichni řadí na hranici dvou světů, země a oceánu. Mladý muž rozčeřil podvečerní klidnou hladinu. Odešel na padesát metrů mělkým šelfem a za tichého zpěvu opouštějí pevninu další dvojice. Celý koloběh se opakuje do pozdních večerních hodin. Měsíc nevyšel a do uší stále zní bongo.

POLICEJNÍ STÁT?

Na cestě k Malawi nás čeká ještě více než tisíc kilometrů vnitrozemím po zbídačelých silnicích. Období dešťů skončilo teprve nedávno a letos přineslo opravdu rozsáhlé a ničivé záplavy. Objevují se až půlmetrové díry a jen zázrakem jsme nikde nenechali nápravu nebo alespoň kolo. Jenom značky to “rodeo” nevydržely a postupně skončily v některé z kaluží.

Z doslechu jsme znali příhody, kdy cestovatelé v Mosambiku nasbírali při policejních kontrolách pokuty až za několik set dolarů. I nás teď staví motorizovaný policista, obchází auto a oznamuje nám, že nápis NISSAN mu pro identifikaci skutečně nestačí. Ani se moc nedohadujeme a po jasné výzvě následujeme strážníka na stanici. Přísně vypadající starší úředník připomíná ruského generála a jeho rozhodnutí je stručné a jasné: zadržet vozidlo, všechny doklady, a dokonce i klíčky. Pokračovat můžeme, až budou značky na autě. Jeden z oficírů přivádí dva civily, že nám rádi pomohou – za nehoráznou cenu. Už chápu, proč jsme nedostali pokutu. Značky sháníme jinde, ovšem odmítnutí spolupráce při výrobě samozřejmě zamíchalo karty, a strážníci teď požadují 100 000 meticalů. “Říkal jste, že pokutu nedostaneme!” trochu se podivuji. “To také není pokuta, to je poplatek za parkování před policejní stanicí.” Nezbývá, než se pousmát. O pár kilometrů dál jsme znovu nuceni sáhnout do peněženky za špatné projetí “kruhového objezdu” ve vesničce z pěti slaměných domků.

V severozápadní provincii Tete, která byla kdysi obilnicí země, nás už moc příjemného nečeká. Většina obyvatel tuto oblast v době občanské války opustila a dnes se jen pomalu vrací do vypleněné země. Mnoho vesnic bylo vypáleno a políčka poseta minami. Jejich počet se na území Mosambiku stále odhaduje téměř na jeden milion. Jejich odstraňování je tak nákladné, že se neobejde bez mezinárodní pomoci. Před hranicí se silnice opět výrazně zhoršila. Máme smíšené pocity. Poznali jsme ráj i peklo této země. Cítíme však, že momentální politika, návrat uprchlíků a ekonomický růst tomuto koutu světa slibují světlejší budoucnost.

Mnozí věřili, že na konci 2. tisíciletí Indiáni zcela vymřou. Právě v těchto dnech však poprvé začínáme psát v našich datech dvojku. A Indiáni? Indiáni žijí dál. A stále jsou to právě oni, kteří ze všech exotických mimoevropských národů vzbuzují největší pozornost mladých i dospělých. Zasloužily se o to knihy Karla Maye a dalších spisovatelů a také nespočetné “indiánské filmy” natočené v Hollywoodu. V knihách a filmech “rudí muži” zpravidla hlavně bojují, zápasí na život a na smrt. Jak to ale bylo s láskou u obyvatel amerických prérií a pralesů? Souvisel snad jejich sexuální život s jejich údajnou mimořádnou bojovností?

JAK MILUJÍ “RUDOŠI”?

Zatím jsme při našem milostném putování světem více vzpomínali na ženy. Avšak u Indiánů – zejména u původních obyvatel Severní Ameriky – hráli i ve věcech lásky prim vlastně muži. A dokonce se stejně jako na některých místech dávného Starého světa milovali muži velice často opět právě s muži.

Ženy stály v životě severoamerické domorodé společnosti, zejména u některých skupin prérií a plání, poněkud v pozadí, přestože u řady severoamerických indiánských skupin odvozovaly děti svůj původ od matky, přesněji řečeno patřily do rodu své matky. Trochu výraznější úlohu měly ženy jen v životě domorodých skupin severoamerického jihozápadu, zejména u kmenů žijících kdysi v pueblech, které sídlí hlavně v dnešním státě Nové Mexiko. Ženy zde obdělávaly pole a zemědělství bylo základem ekonomiky této indiánské společnosti. Ženy se tu rovněž věnovaly hrnčířství (Indiáni ovšem až do příchodu bělochů neznali hrnčířský kruh). U těchto skupin se také muž po svatbě musel přestěhovat do domu své manželky. Jestliže však později došlo k rozvodu, musel bývalý manžel z domu opět odejít a děti zůstaly matce. Jinak hrály ženy v životě domorodé společnosti Severní Ameriky opravdu zpravidla druhé housle.

TĚŽKÝ ŽIVOT INDIÁNSKÉ SQUAW

Pro Indiánky se vžilo dnes běžně užívané označení squaw. Toto slovo pochází z jazyka Narrangasetů. Squaw musely po celý život velice tvrdě pracovat. Například u prérijních kmenů, které se často stěhovaly z místa na místo, byly ženy povinny přenášet z jednoho tábořiště do druhého celé rodinné vybavení (a to v době, kdy Indiáni ještě neznali koně!). Ženy a dívky stěhovaly i konstrukce známých týpí, která také vždy znovu stavěly. Samozřejmou prací žen u prérijních Indiánů a v celé Americe byla také příprava potravy. Zvířata, jež muži ulovili, musely ženy stáhnout z kůže a z jejich masa připravit jídlo pro celou rodinu. V některých částech Severní Ameriky z něj vyráběly i takzvaný pemmikan. Maso zvláštním způsobem sušily, přidávaly k němu různé bobule, a vyráběly tak jakési indiánské konzervy, které pak lidé konzumovali v časech hladu.

Muž mohl mít u některých indiánských skupin větší počet žen, a to i když měl vedle nich svého mužského milence. Ovšem i manželka mu musela být vždy dobrou a ochotnou sexuální partnerkou, což byla vlastně její prvořadá povinnost. Kdybych směl citovat z filmů věnovaných Indiánům jeden, který považuji snad za vůbec nejlepší a nejpřesnější, totiž proslulý Tanec s vlky, připomněl bych větu, kterou si jeho hlavní hrdina napsal do svého deníku: “Nepoznal jsem jinou lidskou skupinu, jejíž příslušníci tak rádi souloží, jako tito Indiáni.”

Sexuálního života se mohli mladí muži začít zúčastňovat zpravidla až poté, co absolvovali různé obřady, někdy podobné iniciacím, s jakými jsme se setkali například u původních obyvatel Austrálie. Jinoši museli při těchto rituálech zpravidla projevit schopnost snášet bolest, přemáhat útrapy, prostě prokázat, že v dospělosti budou i dobří bojovníci. (Například u Tauliparů byl mladík vhozen do mraveniště, kde musel dlouhý čas vydržet.)

Vstup mladých žen do milostného života byl zpravidla jednodušší. To, že je dívka schopna vést normální pohlavní život, prokazovala u většiny indiánských skupin první menstruace. Poté měla být dívka zbavena panenství. Defloraci kupodivu u Indiánů často neprováděl dívčin první milenec, nýbrž například její vlastní matka, která prorazila blánu prsty. U kmene Pano deflorovaly dívku místní stařeny, a to dosti brutálním způsobem – pomocí bambusového nože. Jinde defloroval dívku bratr její matky. U některých dalších jihoamerických skupin pak skutečně děvče zbavoval panenství místní jinoch, jejímu prvnímu sexuálnímu styku však musel přihlížet místní kouzelník – šaman. Po tomto “oficiálním” dosažení dospělosti mohli spolu už indiánští muži a ženy začít pohlavně žít.

INDIÁNSKÁ AFRODIZIAKA

U Indiánů, zejména u dříve bojovných domorodých amerických skupin byla – a někde dodnes je – značně rozšířená mužská homosexualita. S tím souvisí i používání afrodiziak, látek k povzbuzení pohlavní touhy a zvýšení pohlavní výkonnosti.

Američtí Indiáni přisuzují afrodiziakální účinky celé řadě plodů a rostlin. Často mi například v Brazílii či Paraguayi tvrdili, že takto působí to či ono ovoce. Taková tvrzení nelze jednoznačně ověřit. Vedle údajných “ovocných” afrodiziak však Indiáni znali a znají několik opravdu prokazatelně účinných prostředků podněcujících sexuální touhu i výkonnost, zejména takových, jež jim nabízí bohatá rostlinná říše tohoto kontinentu. Ten asi nejznámější je bohužel zároveň nejhorším darem, jaký kdy dala indiánská Amerika světu: koka, respektive keř stejného jména. Jeho listy obsahují řadu alkaloidů, mezi nimi i ten nejnebezpečnější – vražedný kokain. Indiáni západní části Jižní Ameriky žvýkali listy koky zpravidla smíchané s hašeným vápnem, jindy s popelem. Konzumace kokových listů byla ve staré Americe, a stále je i u dnešních indiánských obyvatel Peru, Bolívie, Ekvádoru a Kolumbie opravdu velice rozšířená. Zdejším domorodcům pomáhá koka přemáhat hlad, únavu i obtíže vysokohorského prostředí And.

INKOVÉ, MAYOVÉ, AZTÉKOVÉ…

Koka však byla v předkolumbovských časech pro Indiány zároveň i velice účinným afrodiziakem. A je jím dodnes. Prodlužuje prý dobu erekce a umožňuje mužům dosahovat větší počet vyvrcholení. Hlavně ale koka sloužila původním obyvatelům andské oblasti, například přímořským yungům, při análním styku. Koka prý totiž uvolňuje svalstvo svěrače, zvyšuje sexuální dráždivost a zároveň odolnost proti bolesti v této části lidského těla. Anální způsob pohlavního styku byl mezi muži v této oblasti Ameriky značně rozšířený.

Katolický misionář Calancha jej ještě 150 roků po příchodu prvních Španělů zaznamenává a s rozhořčením dodává, že v jeho časech tuto formu sexu provozují indiánští muži i se ženami a “že přitom své hříšné praktiky zastírají posvátným svazkem manželství”.

O tom, že při análním sexuálním styku hrála koka u předkolumbovských Indiánů značnou úlohu, svědčí i nádoby – jakési “klystýry” ve tvaru mužského pohlavního údu. Tímto klystýrem bylo snad do konečníku vpravováno z koky připravené afrodiziakum.

To, co napovídají o zmíněných účincích koky zprávy o jihoamerických Indiánech a o čem snad svědčí i archeologické nálezy z této oblasti, podpořil na sklonku devatenáctého století svými výzkumy vědec vskutku světový – geniální zakladatel psychoanalýzy profesor Sigmund Freud.

Koka byla zřejmě “národním afrodiziakem” jedné z velkých indiánských kultur staré Ameriky – jihoamerických Inků. Středoameričtí Mayové používali k povzbuzení sexuální aktivity kupodivu med. Přesněji řečeno medovinu, tedy med rozpuštěný ve vodě, který se nechá zkvasit. Do medoviny přidávali předkolumbovští Mayové kůru stromu Lonchocarpus violaceus. Stejně to činí i jeden z dnešních mayských národů Střední Ameriky – Lacandonští Indiáni. Aztékové, třetí z velkých předkolumbovských kultur, považovali za nejúčinnější afrodiziakum pastelu rozprostřenou (Turnera diffusa), které se dnes běžně říká damiána. Tuto bylinu přidávali Aztékové i do svého domorodého alkoholického nápoje vyráběného z agáve (dnes se mu říká pulque). Patronkou pulque a také afrodiziak byla pro Aztéky bohyně Mayahuel, sama prý eroticky velice aktivní.

Nápoj z damiány jako prostředek pro zvýšení sexuální potence užívají i dnešní Mexičané. O jeho účincích svědčí i místní lidové označení: Mexičané damiáně říkají “bylina, která muže vysvléká z košile”. Indiáni pralesních a k nim přilehlých oblastí Jižní Ameriky – Brazílie, Guyany, Paraguaye či severní Argentiny užívají jako afrodiziakum jiné druhy pastely – Turnera ulmifolia a Turnera opifera. Podobné, ale mnohem méně výrazné účinky jsou tu pak přisuzovány i zdejšímu nápoji “čaji” maté připravovanému z cesmíny.

JAKO INDIÁN S INDIÁNEM, JAKO INDIÁNKA S INDIÁNKOU…

Podle toho, co mi američtí Indiáni v různých oblastech kontinentu vyprávěli, má však ze všech afrodiziak přeci jen největší účinnost koka – žvýkání jejích listů a dříve snad i údajné (jednoznačně zatím nedoložené) kokové klystýry. Ty nás přivádějí k tématu indiánské homosexuality. První evropští kronikáři, kteří do indiánské Ameriky přišli, byli většinou katoličtí misionáři a ti tuto formu sexuálního života velice tvrdě odsuzovali. Označovali ji – tak jako i všechny jiné nestandardní sexuální praktiky – zpravidla jako “sodomii”. Například nesmírně významný kronikář indiánské Jižní Ameriky Cieza de León srovnává indiánské homosexuály s lidojedy, kteří si pro svou “sexuální deviaci” nezaslouží, aby je církev chránila. Stejné zprávy přinášeli první Španělé i ze Střední Ameriky. Například stejně dobrý pozorovatel Bernal Diaz popisuje, kterak na středoamerickém poloostrově Yucatán v roce 1517 spatřil domorodé “idoly”, u nichž se prý Indiáni oddávali homosexuálním stykům. A další z prvních návštěvníků Yucatánu Diego Velázquez popisuje, kterak v místním mayském chrámu nalezl dřevěnou sochu dvou spolu souložících mužů.

INDIÁNSKÉ “AMAZONKY”?

Vedle mužské homosexuality nacházíme u prvních návštěvníků Nového světa i zprávy o homosexualitě ženské. Například portugalský cestovatel Magalh~aes de Gandauo popisuje skupinu příslušnic indiánského kmene Tupinamba, které se strojily jako muži a byly dobrými a vytrvalými bojovnicemi. Každá z těchto tupinambských bojovnic měla prý svou stálou služku, která jí sloužila i jako permanentní sexuální partnerka, vlastně jako manželka.

Ozvěnou tehdejších ne zcela přesných zpráv o indiánských lesbičkách je možná i pověst o jihoamerických indiánských amazonkách, jejichž jméno dnes nese největší řeka Ameriky.

Ale i v té části amerického kontinentu, která čtenáře indiánských příběhů a diváky filmů o Indiánech zajímá nejvíce, se místní domorodé ženy někdy jakoby “proměňovaly” v muže. Na severozápadě Severní Ameriky (například u Indiánů Kutenai sídlících v dnešní Britské Kolumbii) takto měnily svou sexuální orientaci místní šamanky. U známých Indiánů Mohawe se dívkám, které se chtěly stát jinochy, říkalo hwame. Hwame se od svých indiánských družek snažily odlišovat už od raného mládí. Odmítaly si například hrát s panenkami a odmítaly také vykonávat jakékoli ženské práce.

NA PRÉRIÍCH, KDO A CO BYLI “BERDACHE”?

Mnohem častější a také významnější byla ale u prérijních kmenů homosexualita mužská. Existovala zde nesmírně důležitá instituce, která hrála v pohlavním životě amerických domorodců velikou roli. Říká se jí – a někdy i těm, kdo se k této orientaci hlásí – berdache. Co tedy je, nebo přesněji co bylo berdache a jak se jím mladý muž stal?

V době dospívání se mladí muži často uchylovali do úplné samoty, dlouze se postili a tělesně i duševně se “očišťovali”. V čase těchto zvláštních meditací mívali mladí Indiáni zvláštní vidění. Někdy takové vidění přicházelo i ve snu. Mladým mužům se v něm často zjevovala luna, která nesla v jedné ruce tomahavk a v druhé ženské šaty. Luna nabídla jinochovi, aby si z jejích darů vybral. Mladý muž, poněvadž si přál být bojovníkem a lovcem, si samozřejmě zvolil zbraň. Luna ji však snícímu odmítla vydat a vložila mu do rukou dívčí oblečení. Takové vize nebo sny se několikrát opakovaly. A tak se muž díky onomu vidění musel změnit v ženu, přesněji řečeno musel se stát homosexuálem. Ne díky své genetické dispozici, ale prostě proto, že mu to nařídil sen nebo vidění v době jeho “meditace”. Takový jinoch, který se nesměl stát mužem, pak souložil, zejména během válečných tažení, se svými druhy. A mnohdy se příkazu svého snu zcela přizpůsobil. Nosil ženské šaty, snažil se hovořit vysokým, “ženským” hlasem a hlavně se snažil být co nejlepším a nejoddanějším milencem mužů svého kmene. Taková úloha ovšem nebyla společností považována za něco nevhodného. Právě naopak – u některých kmenů se berdache těšili velké úctě. Například u proslulých Siouxů (Dakotů) byl muž-žena označován za wakan, za “posvátného”. U Siouxů byli berdache, jimž Siouxové říkají wintke, často bisexuální. Takový muž se mohl oženit i se ženou a zplodit s ní děti, zároveň měl ale vést intenzivní pohlavní styk s bojovníky svého národa.

Prvním Evropanem, který se setkal s berdache, byl roku 1724 francouzský misionář Joseph Francois Lafitau. Od pozdějších cestovatelů pak víme, že berdache měli opravdu ve svých kmenech velice významné postavení, mimo jiné při obřadech spojených s kouřením populární “dýmky míru” – indiánského kalumetu.

Je ironií, že ačkoliv měli pro indiánskou mužskou homosexualitu tak málo pochopení, přesto si nakonec někteří z prvních bělochů, již do oblasti takzvaného dalekého západu pronikli a samozřejmě sem většinou přicházeli bez žen, mnohdy jako své dočasné sexuální partnery volili právě indiánské berdache. Takové milostné styky v prvních letech hojně praktikovali s místními domorodými muži i “hrdinové Divokého západu” – kovbojové.

A NYNÍ NAVAHOVÉ…

Vedle těchto nestandardních sexuálních vztahů existují i mnohé indiánské skupiny, v jejichž milostném životě jasně převažoval vztah muže a ženy. Skupiny, které za hlavní smysl milostného života považovaly plození dětí. Moje vůbec první z patnácti cest, jež jsem postupně k různým skupinám původních obyvatel Ameriky a Karibských ostrovů uskutečnil, vedla k Navahům. K indiánskému národu, jenž je v celých Spojených státech nejpočetnější a dnes obývá rezervaci, již si sám spravuje a která je i v současné době veliká skoro jako celá Česká republika. Proto se tu mohly i dnes částečně zachovat poměry, jaké tu panovaly před příchodem bělochů. Část svého pobytu u navažských Indiánů jsem strávil na jedné katolické misii, kde jsem získal další cenné informace o současném životě a kultuře tohoto indiánského národa. Později jsem žil i v blízkosti “hlavního města” navažské rezervace, skutečné novodobé indiánské metropole, které tu anglicky říkají Window Rock, “Okenní skála”. Tady sídlí i navažský “parlament”, a zde jsem mohl získávat informace také od prvních příslušníků navažské inteligence.

O nějakých zvláště neobvyklých odlišnostech milostného života jsem však u tohoto nejpočetnějšího indiánského národa Severní Ameriky nic neslyšel. Navahové věnují skutečně největší pozornost tomu, aby výsledkem milostného života byly zdravé, a také chtěné děti. O děti tito Indiáni skutečně stojí. Jestliže navažská žena už není schopna přivést na svět dalšího potomka, může její manžel zplodit dítě s další, dosud plodnou ženou. Na druhé straně se Navahové velice brání nechtěnému těhotenství a znají různé účinné antikoncepční prostředky. Jedním z nich je takzvaná mléčná tráva (Asclepias halii). Proti nechtěnému otěhotnění se však Indiánky brání i magickými způsoby. Například obyvatelky velice krásného kaňonu Chaco musejí zakopat placentu z předcházejícího porodu. Zdálo se mi, že Navahové dávají přednost tomu, aby se jim rodili synové, a nikoli dcery.

Budoucí rodičky jsou během těhotenství vystaveny celé řadě zákazů. Nesmějí zabíjet různé živočichy, například kojoty či hady, nesmějí se zúčastňovat některých navažských obřadů, zejména sledovat tvorbu takzvaných “pískových obrazů” – geometrických kreseb vytvářených z barevných písků, hrajících v navažské kultuře důležitou úlohu.

Navahové se radují z každého narozeného dítěte, ale jen z chtěného. V dřívějších dobách mohly být nechtěné děti výjimečně i zabity. Třeba proto, že matka otěhotněla při provozování prostituce. Nebo když otěhotněla v době, kdy byla podle navažských představ na zplození zdravého dítěte ještě příliš mladá. Indiánská infanticida (zabíjení živě narozených dětí) byla ale zcela výjimečným jevem. Kultura původních obyvatel amerického kontinentu je velmi rozmanitá. Domorodých skupin bylo nepočítaně. A kolik bylo kmenů, tolik bylo i rozdílných názorů na vhodné formy milování. Z tak obsáhlého tématu “milování u Indiánů” jsme tedy dnes vybrali jen několik dalších zrníček. Zrníček, která snad ukazují, že i pro americké “lidi rudé pleti”, kterým byla často přisuzována hlavně bojovnost, byla láska velice důležitou složkou jejich světa, jejich civilizace, zdaleka nejdůležitějším lidským vztahem.

Nevím, proč si Jaroslav Foglar vybral bobra – lépe řečeno jeho zdrobnělinu “bobříka” – pro označení získané dovednosti chlapců z Rikitanovy družiny, ale je v tom jistá symbolika. Bobr je totiž skutečně velmi dovedné zvíře. Jeho stavby z kmenů uhlodaných stromů na kanadských řekách vzbuzují obdiv dodnes. Hoši od Bobří řeky lovili bobříky hladu, odvahy a mlčení, lovení skutečného bobra se však stalo příčinou jeho vyhubení. Alespoň toho, který žil u nás.

POMALÝ BOBŘÍ ÚSTUP

Když bobr vyleze z vody, hned se začne čistit. Osychá velmi rychle, ale než k tomu dojde, nic nenasvědčuje tomu, že byl pro svou kožešinu téměř vyhuben.

Bobr, velmi plaché noční zvíře, byl loven pro velice ceněnou kožešinu, kvůli masu i pro výtažek z jeho pachových žláz, považovaný ve středověku téměř za všelék. Bobří kožešiny poslal v roce 1253 Přemysl Otakar II. jako dar babylonskému a egyptskému sultánovi. Z bobřího masa jsou nejchutnější ocas a nožky, považované za lahůdku, a musely se odevzdávat vrchnosti nebo konšelům. Protože byl bobr ve středověku pro svůj šupinatý ocas považován za rybu, mohl se jíst v klášterech i ve dnech postních. I když nelze považovat ostatní bobří maso za pokrm nijak lahodný – je prosyceno pryskyřicemi ze dřeva, jímž se bobr živí – patřila bobrovina podle staročeského kronikáře Klareta k obvyklé stravě staročeské kuchyně 14. století, což spolu s ostatními vlastnostmi stačilo, aby konkrétně na Labi byl poslední bobr vyhuben u Děčína v roce 1722.

Ale i odjinud z našeho území, kde byl běžnou součástí ekosystému, vymizel bobr ve stejném období. Vedl k tomu tehdejší mylný názor, že se bobr živí rybami. “Fišmejstrové” dostali od roku 1603 příkaz k jeho hubení, a poslední bobr byl pak v polovině 18. století uloven na Třeboňsku polesným Kopáčkem. Vyhubení bobři ve volné přírodě byli v následujícím století nahrazeni umělým odchovem na pozemcích Schwarzenbergů v jižních Čechách. Tam také v bobrovně u rybníku Rožmberk uhynul v zimě roku 1882 poslední český bobr. Ještě tři roky předtím byl na hospodářské výstavě v Třeboni vystavován předposlední bobr z této bobrovny, který však druhý den po zahájení akce pošel, jelikož se přežral pamlsků, které mu děti naházely. Nepříliš radostný osud čekal bobra téměř po celé Evropě. Ve třicátých letech našeho století žily v Evropě asi dva tisíce bobrů, z nichž o čtyřicet let později zůstalo jen několik nepočetných kolonií ve Skandinávii, Polsku, jižní Francii, v bývalé NDR a SSSR.

PRVNÍ ZNÁMKY NÁVRATU

Kolem poloviny šedesátých let se u nás začalo uvažovat o vysazení bobrů v jižních Čechách a na Moravě. Pokusy však byly neúspěšné. Ke skutečnému vysazení šesti bobrů do umělých nor v CHKO Litovelské Pomoraví došlo až v říjnu 1991. Po půlroce k nim přibylo dalších 14 jedinců dovezených z polské oblasti Suwalek. V současné době se odhaduje počet bobrů v Litovelském Pomoraví na několik desítek jedinců.

Sto let po zastřelení posledního bobra v Čechách se začínají při řece Moravě a Dyji objevovat ohryzy, které prozrazují, že se k nám bobr začal stěhovat. Z jedné z posledních kolonií v okolí Magdeburku, kde původní bobr jako zázrakem přežil i obě světové války, k nám začali kolem roku 1968 po Labi pronikat první jedinci. Zanechávali po sobě jen nepatrné stopy v podobě ohryzů na vrbách, olších i na ostatních dřevinách rostoucích na březích, což svědčilo o příležitostných návštěvách. Dospělý bobr spotřebuje ročně až 4 tuny dřeva včetně kůry, ale jeho potrava je velice rozmanitá. Do jídelníčku patří asi 60 druhů dřevin a 150 bylin. Při dostatečném množství pobřežních bylin si v létě dřevin téměř nevšímá. Nepohrdne ani kopřivami a docela si pochutná i na polních plodinách. Bobří rodině stačí k životu půlkilometrový úsek pobřeží, v němž si vytváří své nory propojené systémem chodeb, které vyúsťují pod vodní hladinou, což je patrné zejména při poklesu vody. V norách žijí rodiče s mláďaty (2-5) do jejich prvního roku. Druhým rokem se mládě musí osamostatnit, jinak je rodiče vystrnadí z nory.

NEŠŤASTNÁ MEZIHRA

Je smutnou skutečností, že první oficiálně potvrzený výskyt bobra na Labi v Čechách je poznamenán zásahem jeho úhlavního nepřítele – člověka. Už v roce 1967 byla nalezena mrtvola bobra a pitva prokázala, že byl bestiálně ubit. Bobr váží 30 kg a s ocasem dosahuje délky kolem 130 cm. Existuje názor, že si ho mohl někdo poplést s vlčákem, ale je stejně nepochopitelné, jak to mohl člověk udělat! Bobři žijí v přísné monogamii, takže se pravděpodobně tímto činem zpomalilo rozšíření bobra na Labi. V roce 1992 byl na Děčínsku nalezen bobr zastřelený brokovnicí. O čtyři roky později se našel uhynulý kus ve značném stupni rozkladu, v jehož těle byly podle málo věrohodných tvrzení rybářů nalezeny broky.

BOBŘÍCI NA LABI

Trvalé usídlení bobra evropského na Labi je dnes prokazatelně potvrzeno na základě pozorování Jiřího Gutknechta z Ústí nad Labem. Sám o tom vypráví: “Trvalo to několik nocí, než jsem vůbec nějakého bobra viděl. Prvního živého bobra jsem spatřil u Svádova. Bylo to 24. dubna loňského roku. Zahlédl jsem ho až k ránu, mohlo být tak kolem páté hodiny letního času. Vděčím za to panu Krškovi ze Svádova, který chodí sbírat naplavené dříví a bobra tam viděl. Po celý rok jsem na tom místě nenašel žádné pobytové stopy, jen dvě opuštěné nory. Čerstvé ohryzy jsem tam našel teprve před čtrnácti dny. Pomalu se začalo rozednívat, a najednou se z hustého porostu vynořil. Plaval asi sto metrů proti proudu a zmizel v jedné tůni. Pozoroval jsem ho tam dvakrát. Poprvé pět minut, to jsem ho vyplašil sám, a podruhé po pěti dnech, kdy jsem ho pozoroval čtvrt hodiny. To ho vyplašila kočka, která tam chodí na ryby. Přesto se mi ho podařilo vyfotografovat a je to zřejmě jedna z mála fotografií plovoucího bobra.” Svádovské výskytiště bobra evropského není na Labi jediné. Za budoucí bobří kolonii na této řece lze považovat výskytiště na Děčínsku, kde se podle Jiřího Gutknechta pohybují tři bobři v prostoru přírodní památky Nebočadský luh. Ačkoli je tento největší evropský hlodavec velmi plaché zvíře s vyvinutým sluchem a hlavně čichem, svit baterky ho nevyplašil. Možná je to tím, že si už zvykl na světla aut projíždějících po silnici, vzdálené pět metrů od jeho sídliště.

Napoprvé se Nain Singh do Tibetu ještě nedostal. Podezřívavý úředník ho vrátil z hranic zpět a Singhovi nepomohlo ani přestrojení za koňského handlíře. Napodruhé, když se vydával za obchodníka s kořením z Ladakhu a do čepice si připevnil falešný cop, to už vyšlo. Vstup mu byl povolen pod podmínkou, že se nevzdálí od karavany, s níž do země cestoval.

Píše se rok 1864, kdy Nain Singh tajně putuje z Kašmíru přes Nepál do Tibetu. Jako místní má velkou šanci, že se do země dostane. Od roku 1792 sem totiž mohou vstoupit pouze asijští kupci a poutníci. Pro Evropany je Tibet uzavřen. Nain Singh je prvním z anonymních tajných zeměměřičů-agentů podílejících se ve službách Británie na tzv. “Velkém trigonometrickém měření”. Měření, které britská vláda v Indii zahájila roku 1802 a při němž se změřilo a zmapovalo celé panství v Indii.

Nain Singh má za sebou asi roční výcvik. Umí kráčet pevným krokem, odpočítávat přesně kroky pomocí buddhistických růženců, a vypočítat tak ušlou vzdálenost. Všechny údaje se přitom musí naučit nazpaměť, ne vždy je totiž možné pořídit si během cesty záznamy. Pro každý případ má v modlícím mlýnku ukryty kousky papíru a kompas. Teploměr si schová do duté vycházkové hole a sextant do tajné přihrádky uvnitř lékárničky nebo přenosné pokladny. S krycím jménem Pandit, vztaženém posléze na celou skupinu zeměměřičů, zjišťuje nejen úhly a vzdálenosti, ale při svém putování objevuje vzdálené národnostní skupiny, dosud mimo svou oblast neznámé. Oplývá všemi vlastnostmi, které má mít veliký cestovatel – vyznačuje se důmyslem, energií a trpělivostí.

Jeho úkolem je změřit cestu do Lhasy. Když zjistí, že karavana, od které se nesmí hnout, do hlavního města Tibetu nesměřuje, předstírá nemoc, aby se později připojil k jiné, jež Lhasu za cíl měla. Samotnému by se mu cesta nemusela vyplatit. V krajině se pohybují bandité, kteří představují ještě větší nebezpečí než ubohé silnice, chatrné mosty nad propastmi či vratké pramice přepravující náklady přes burácející řeky. Na cestě do Lhasy se dokonce načas věnuje svému původnímu povolání učitele, aby si opatřil dostatek peněz na své další putování.

Ze strachu před prozrazením vychází v Lhase se svým sextantem jenom v noci a pozorování provádí ze střechy svého domu. Polohu Lhasy přitom určuje naprosto přesně! Cestou zpět přes Manasarovár má, opět na hranici, problémy, nalézá však jinou, nestřeženou trasu do Nepálu. Jedenadvacet měsíců po svém odchodu se navrací do střediska zeměměřičského projektu v Déhrádúnu, ležícím asi 200 kilometrů severovýchodně od Dillí. Rok nato je pověřen dalším úkolem: prozkoumat prameny Indu a proslulá tibetská naleziště zlata. Je zřejmé, že “Panditi” mají na práci víc než pouhé zeměměřičství. Nain Singh a jeho druhové jsou na horním toku Indu odhaleni jistým náčelníkem, zřejmě přičiněním agenta pracujícího pro obě strany. Nic vážného z tohoto odhalení ale nevzejde, a první “Pandit” posléze dorazí k nalezištím zlata ve výšce 5000 metrů. Z řady nepoznaných agentů-zeměměřičů ve službách britského kapitána Montgomeryho vystoupili z anonymity až Nain Singhův nástupce Kišen Singh, který podnikl nejdelší a nejpozoruhodnější výpravu na kraj pouště Gobi, a Kintup (krycím jménem K. P.), jenž pátral po pramenech Brahmaputry.

“Pročež vyskakujete, hory pahrbkovaté? Na této hoře zalíbilo se Bohu přebývati, jistě žeť na ní Hospodin na věky přebývati bude.”
Jedním z míst, kterému jsou připisována tato starozákonní slova, je druhá nejvyšší hora Egypta, Gabal Músa (2280 m) na Sinajském poloostrově. Snad právě tady bylo Bohem svěřeno Mojžíšovi desatero hliněných tabulek s přikázáními. Na úpatí hory leží ve výšce 1570 metrů nad mořem klášter svaté Kateřiny, kde je k vidění údajně autentický trnový keř, v jehož hořící podobě dal Bůh Mojžíšovi znamení.

NOČNÍM EGYPTEM

Řidič, kterého jsme si najali, je patrně šílený. Řítí se s námi černočernou tmou, ostře řeže zatáčky silničky klikatící se v horách. Dlouhé vteřiny se ženeme v protisměru, což oznamuje do ztichlé noci divokým troubením. Zdejší řidiči, nevím proč, jezdí s tlumenými nebo raději úplně zhasnutými světly, teprve když vás bezprostředně míjejí, napálí vám světlomety přímo do očí. Jiný kraj, jiný řidičský mrav.

Jak se ukázalo, ke spěchu nebyl nejmenší důvod. Z beduínského městečka Dahab na břehu Rudého moře jsme vyrazili půlhodinu před půlnocí, u cíle cesty – na úpatí Mojžíšovy hory – jsme před jednou hodinou v noci. Od svítání nás dělí ještě víc než pět hodin, přičemž výstup by neměl trvat déle než tři hodinky.

Sedm nás neklidně podřimuje ve stísněných prostorách kombíka: egyptský řidič, pár z Británie, Švédka, Belgičanka a dva Češi. Před třetí hodinou navlékáme vše, co máme s sebou, teplota se blíží nule, a po nezbytné policejní kontrole dokladů vyrážíme naznačeným směrem (rovně a za klášterem po cestě doleva). Nebude to zřejmě tak jednoduché, po několika desítkách kroků se v temnotě přerážíme o haldu písku navršenou přímo uprostřed cesty.

UMUČENÁ DOROTA

Spoře osvětlený klášter vypadá mysticky. Koneckonců má tajemnou historii. Je to nejmenší diecéze a nejstarší kontinuálně fungující křesťanský klášter na světě. První zmínky o něm jsou zaznamenány v Entychiově kronice z devátého století. Podle tohoto zdroje nechala v roce 330 Helena, matka císaře Konstantina, zřídit v těchto místech malou kapli zasvěcenou Panně Marii. Roku 530 dal císař Justinián kapli rozšířit v baziliku a obehnat vysokou zdí. Vzniklo tak opevnění, které umožnilo, aby i v sedmém století, po dobytí Egypta Araby, přežíval tento ostrůvek křesťanství uprostřed islámu.

Od středověku je za patronku kláštera považována svatořečená Kateřina, původním jménem Dorota, která se narodila na sklonku třetího století v bohaté alexandrijské rodině. Přijala za svou křesťanskou víru a přes mnohé strázně se jí nevzdala. Pět století po její mučednické smrti měli zdejší mniši zjevení, podle něhož andělé odnesli její tělo na vrchol nejvyšší hory, dnes pojmenované hora Svaté Kateřiny. Jejích 2639 metrů jsme si nechali na příště a rozhodli se pro méně náročný výstup na nižší vrchol, avšak opředený ještě známější legendou o desateru přikázání. I tak to byl prohřešek proti dekompresním tabulkám, jelikož jsme se ještě minulého dne potápěli v korálovém moři do třicetimetrových hloubek.

ZROZENÍ DNE NA MOJŽÍŠOVĚ HOŘE

Ráno co ráno je vrchol Mojžíšovy hory v obležení. Desítky turistů klopýtají tmou, aby uvítali nový den a spatřili svítání nad Akabským zálivem. Přes den je pak hora téměř opuštěná, i zdejší obchodníci uzavírají své krámky, aby je otevřeli opět o příští půlnoci.

Na Mojžíšovu horu vedou dvě cesty. Strmější po vytesaných schodech přímo horským masivem, nebo pozvolnější, kudy chodívají i velbloudi. Na ty jsme ostatně zanedlouho narazili. Jejich vysoké siluety, rýsující se proti hvězdné obloze, v nás probouzely pocity stísněnosti. Hlasy ze tmy nám nabízely svoje průvodcovské služby. Odmítli jsme, ale po pár stovkách metrů tápání se klopýtavě vracíme a najímáme přece jen průvodce, protože se na kamenitém chodníčku nehodláme přizabít. Mladík ale nabírá vražedné tempo. A pak že je spěch prokletím pouze západní civilizace…

Kolem čtvrté se nad monumentálním masivem hory Svaté Kateřiny vyhoupne stříbrný srpek měsíce. Doslova pluje v inkoustové černi, protože “leží” jako rozpláclé účko s cípy trčícími vzhůru. Hned je o poznání lépe vidět. Na jednom z odpočívadel nacházíme otevřený osvětlený krámek s nápoji a energetickými tyčinkami. Posilňujeme se z vlastních zásob a popoháněni netrpělivým egyptským klukem opět sprintujeme vzhůru za stříbrnou nebeskou loďkou.

Jak bylo od počátku zřejmé, veškerý ten spěch a kvap byl zbytečný, na vrcholu po strmém stoupání vytesanými schody se ocitáme skoro hodinu před východem slunce. Zdaleka ovšem nejsme první. Upocení rychle podléháme chladu, a tak si vypůjčíme dvě špinavé očividně zavšivené houně.

“Když si půjčíš dvě, dám ti libru slevu,” podbízí se obchodník smíšeným zbožím v horské chatrči. Smíšené pocity jsem měl já při placení, když si prodavač po dvou hodinách na smluvený “diskont” nepamatoval… Inu orient! Usedáme zabaleni do deky, hltáme poslední kapky “ohnivé vody” z placatky a upřeným pohledem se snažíme uspíšit kýžený východ slunce. Obzor sotva znatelně světlá, siluety začínají pozvolna získávat plasticitu, nad hlavou se nám rozehrává divadlo barev. Nad horizontem se už táhne zlatavá čára, která barví nebeskou klenbu do žluta, z oranžové přechází do téměř bílé, až dospívá přes blankyt k nachové a pak ještě temně fialové až do namodralé černě. Cítíme zhmotnělé napětí očekávání zlomku vteřiny, kdy se zrodí nový den. Na vrcholu Mojžíšovy hory už na tu chvíli čeká několik desítek párů očí. Jako by odkudsi zdáli zazněly fanfáry, rozeznívají se andělské šalmaje, tak slavnostní pocit to je, když se objeví první paprsek. Vidíme, jak se země otáčí kolem osy, protože slunce se nečekanou rychlostí vyhouplo nad obzor a s překvapivou intenzitou začíná hřát naše zkřehlé údy. Pohled a pocit, které se asi nabízely před staletími Mojžíšovi a jeho lidem.

Sto čtyřicet milionů let ovládali dinosauři suverénně naši planetu. Dnes si ji podmaňují znovu. Celý svět s úžasem vnímá nové poznatky o nich. Jejich historie se stává jednou z nejnapínavějších detektivek, jakou kdy příroda sepsala a kterou jsme ještě zdaleka nedočetli do konce. Naopak, dostáváme se k místu dějového zlomu, kdy se podezření náhle obrací jiným směrem a slibuje zcela nečekané rozuzlení.

Ještě nedávno byli dinosauři považováni za odbytou záležitost. Ano, kdysi tu žili, byli sice obrovští, ale jejich inteligence byla mizivá. Byli to pomalí, nepřizpůsobiví studenokrevní plazi. Celá ta gigantománie byla vlastně omylem přírody. A tak když se objevili mnohem dokonalejší savci, neohrabaní obrovští plazi, kteří se nedovedli přizpůsobit změněným životním podmínkám a konkurenci malých, ale ve všech směrech schopnějších nepřátel, velmi rychle vymřeli.

Nyní, když se prokázalo, že tohle všechno není pravda, že to bylo úplně jinak, je svět šokován. A najednou vidí před sebou úplně jiná zvířata, než jaká byl brýlemi předsudků zvyklý vídat v uplynulých desetiletích.

NA DINOSAUŘÍM HŘBITOVĚ

Ležím na holé zemi v oválu ohraničeném velkými kameny a hledím vzhůru k obloze poseté hvězdami. Vzdálenosti měřené v desítkách světelných let, v jejich stovkách a tisících. Hledím vlastně do pradávné minulosti, dávno již neexistující. Minulost mě tu obklopuje ze všech stran, nejen nad hlavou. V temných rozeklaných skalách všude kolem jsou dinosauři. Vládci tohoto kraje před 76 miliony let. Vlastně jen to, co z nich zbylo. Zkamenělé kostry, propracovávající se z hlubin díky dešti i větru neúnavně k povrchu. Trvá jim to tisíce let, než na ně opět dopadne přísvit hvězd. Tuhle oblohu by však dinosauři nepoznali. Na jejich nebi zářila zcela jiná hvězdná seskupení.

Cítím podivuhodné kouzlo tohoto místa. Minulost, mrtvá a chladná, tu vyvěrá všemi průduchy. Obklopuje mě a utápí v sobě. Indiáni kmene Černonožců to pocítili již před mnoha staletími. Považovali tato místa za sídlo duchů a ti nejodvážnější se sem vypravovali, aby tu na ně po několikadenním půstu a duševním soustředění sestoupilo v podobě nadpřirozeného zvířete, zcela odlišného ode všech ostatních, která znali, posvátné vnuknutí určující jejich další osud a poslání. Dodnes se tu nacházejí jejich “lůžka snů” – malý ovál z kamenů, v jehož středu Černonožci leželi a čekali bez jídla a vody celé dny a noci na svou osudovou vizi.

Stoupáte po úbočí pestrobarevné hory a před vašima očima se otevírá vzdálené údolí, kudy protéká řeka Red Deer. Subtropická příroda kolem říční delty, plná bující zeleně, se propadla kamsi do nenávratna. Obklopuje vás to, co z ní zůstalo po 76 milionech let. Zkamenělá fantazie barevných skal rozpálených vedrem, jakoby modelovaných podle vzoru z jiné planety. Štíhlé věže bentonitu (zkamenělého bahna) s poklicovitými klobouky z pískovce se tyčí nad stěnami zbrázděnými erozí. Zborcené pevnosti minulosti vyrůstají všude, kam vaše oko dohlédne. Dinosauří provinční park na řece Red Deer v kanadské provincii Alberta, nejbohatší známé naleziště dinosaurů ze svrchní doby křídové.

Celé to neskutečné, rozsáhlé skalní město se rozprostírá pod úrovní okolní prérie. Bylo vytvořeno asi před deseti tisíci lety, kdy oteplení klimatu znamenalo konec přechodného zalednění této oblasti. Odtékající voda z více než šest set metrů silného ledovce vyhloubila příkré kaňony ve vrstvách usazenin ze starších geologických dob a vymodelovala v nich útvary připomínající dílo abstraktního sochaře posedlého gigantománií.

PŘEKVAPENÍ BEZ KONCE

Za posledních pětadvacet let jsem navštívil i několik dalších slavných “hřbitovů” dinosaurů. Vyschlá koryta vyhlodaná do křídových usazenin v Gobi, kde prudký vichr ženoucí s sebou tisíce drobných zrnek ostrého písku, obnažuje v příkrých stěnách prastaré kostry a ničí je dřív, než je v nekonečné opuštěnosti pouště může někdo objevit. Lokality v Montaně, Coloradu a Utahu, které vydávají své poklady dinosauřích fosilií již celé století, se zdají být nevyčerpatelné. I Tendaguru ve vyprahlé tanzanské stepi, kde ohnivý kotouč slunce na bezmračné obloze spaluje na prach dávno zvětralé kosti náhodně odkryté erozí.

V poslední době byly při společných čínsko-kanadských expedicích objeveny nové, neobyčejně bohaté lokality v Číně, odkud je v současné době popisováno mnoho dosud neznámých, zcela neobvyklých druhů býložravých i masožravých dinosaurů. Také Afrika připravila mnoho nečekaných překvapení na místech, kde zatím dinosaury nikdo nehledal. Na nových nalezištích v Jižní Americe, především v Argentině, došlo v těchto letech doslova k převratným nálezům, které se nejen týkají vzniku dinosaurů a jejich prvních forem, ale jež také zlomily všechny dosavadní rekordy v absolutní velikosti dinosaurů i ve velikosti jejich dravých druhů. Tyranosaurus přišel o svůj mnoho let držený primát. Fosilie dinosaurů byly nalezeny i v bezprostřední blízkosti tehdejších zemských pólů, a to na arktické Aljašce u řeky Colville, na jihu Austrálie, která byla tehdy propojena s Antarktidou, i v samotné Antarktidě. Díky dinosauří horečce, jež nyní ve světě vládne, a značným prostředkům věnovaným na paleontologický výzkum jsou průběžně objevovány nové a nové lokality, přinášející často zcela nečekaná překvapení řešící staré problémy a kladoucí nové otazníky. Odhaduje se, že ročně je objeveno asi deset nových druhů dinosaurů.

DINOSAUŘI ZCELA JINÍ

Nový pohled na dinosaury vyjádřil jako první v plné šíři americký paleontolog Robert T. Bakker ve svém článku “Renesance dinosaurů”, publikovaném v srpnu 1975 v časopise Scientific American. Za toto číslo dnes sběratelé platí zlatem. Článek vzbudil obrovský rozruch. Od té doby se datuje vznik dinosauří horečky, která trvá dodnes. Bakker si své názory jen tak nevymyslel. Navazoval na celou řadu fosilních nálezů, získaných v předchozích obdobích po celém světě. Dokázal je však správně vyhodnotit, podívat se na ně z nového zorného úhlu. Vyslovil přesvědčení, že vůbec nešlo o plazy v tradičním smyslu slova, ale že dinosauři byli teplokrevní a žili velmi aktivním životem. Byli rychlí a pohybliví, některé druhy chránily svou tělesnou teplotu bohatě rozřasenými šupinami tvořícími primitivní peří. Býložravé druhy žily ve velkých stádech, často obrovských, čítajících až deset tisíc jedinců, v jejichž středu chránili největší samci mláďata a menší samice před útoky dravců. Predátoři štvali svou kořist ve smečkách. Dokonce prý vůbec nevymřeli, ale ve formě ptáků jich dnes žije na světě dvakrát více druhů než savců. Dinosauři rozhodně nebyli omylem přírody, který musela napravit dokonalejšími savci. Vždyť savci jsou stejně staří jako oni, obě skupiny se objevily na Zemi asi před 230 miliony let. A byli to dinosauři, kteří zvítězili v boji o nadvládu na této planetě a bezkonkurenčním způsobem ji opanovali, čímž vývoj savců, a tím i člověka zbrzdili o 170 milionů let.

Bakker zhotovil i nové rekonstrukce odpovídající tomuto pojetí. Ty zobrazovaly rohaté dinosaury v divokém úprku, těžké sauropody ve vztyčených pozicích na zadních při požírání listí z vrcholků stromů i ve vzájemných bojích samců o samici či o vedení stáda. Rovněž tak jejich masožravé současníky v rychlém běhu s ocasem vyvažujícím přední část těla ve vodorovné poloze.

Zpočátku s Bakkerem mnoho paleontologů nesouhlasilo a snažili se najít důkazy proti jeho teorii. Patřil mezi ně i John R. Horner, jeden z největších “lovců dinosaurů” současnosti. Se vší energií se pustil do vykopávek. Objevil nejen několik do té doby neznámých druhů těchto zvířat, ale odhalil i zcela mimořádné formy jejich způsobu života, především v péči o mláďata, skvěle potvrzující Bakkerovy závěry. Z Bakkerova odpůrce se stal jeho nadšeným stoupencem. A stejným způsobem se vlivem nových nálezů měnily postupně i názory ostatních.

SVĚDECTVÍ STOP

Dinosauří horečka posledních let vedla k rozvoji nových disciplín paleontologie, zkoumajících detailně vztah dinosaurů k jejich životnímu prostředí. Po dinosauřích stopách, nalézajících se na celém světě, vyrazili zkušení pátrači, kteří si v ničem nezadají s proslavenými indiánskými stopaři.

Na rozdíl od fosilizovaných koster jsou dochované řetězce stop zkamenělým dějem, útržkem dávno ztraceného filmu ze života těchto fantastických zvířat, který před našima očima po mnoha milionech let znovu ožívá. Všechny potvrdily Bakkerovu teorii.

Některé výseky stop byly odkryty na plochách o délce několika desítek metrů. Z nich lze o způsobu pohybu dinosaurů vyčíst mnoho. Je z nich např. patrno, jak několik predátorů útočí na stádečko býložravců i to, jak takový útok dopadl. Lze vypočítat i jejich rychlost. Bylo prokázáno, že některé druhy (např. pštrosovití struthiomimové) se pohybovaly rychlostí přesahující 60 km/hod. Rychlostí asi 50 km/hod běhal i známý tyranosaurus a někteří jeho blízcí příbuzní.

Původci některých stop zůstávají stále záhadní. Nevíme, jaký dinosaurus je zanechal. To platí např. o stopách gigantického sauropoda z Maroka, jejichž délka činí u zadních nohou 115 cm. Celková délka tohoto obra se odhaduje asi na 50 metrů. Vzhledem k tomu, že jde pravděpodobně o příslušníka čeledi Cetiosauridae s relativně kratším krkem a velmi masivním tělem, mohlo by v tomto případě jít snad o největšího dinosaura vůbec. Podle dochovaných stop byl tento sauropod pojmenován Breviparopus taghbaloutensis. Pokud dosáhne horečná snaha paleontologů svého kýženého cíle a budou objeveny jeho kosterní pozůstatky, dostane možná jiné jméno. Ichnotaxonomické pojmenování se týká jen stop, a nemá vazbu na paleontologickou taxonomii, založenou na typovém kosterním materiálu.

Jiné takové záhadné stopy sauropodního giganta byly nalezeny v Texasu na známé lokalitě Glen Rose u řeky Paluxy. V roce 1989 byly popsány pod jménem Brontopodus birdi. Stopy tohoto goliáše si v ničem nezadají se stopami breviparopa. Délka stopy zadní nohy činí 137 cm, vzhledem k tomu, že je však poněkud protažena lehkým skluzem, odhaduje se její skutečná délka na 110 cm. Na stejné lokalitě bylo nalezeno i několik dalších podobných stop, ale o něco menších (okolo 90 cm). Šlo tedy pravděpodobně o mimořádně vzrostlého jedince. Nebo snad o zástupce jiného blízce příbuzného druhu?

Paleontologové se v tomto případě domnívají, že původce oněch menších stop znají. Půjde pravděpodobně o sauropodního dinosaura Pleurocoelus altus. Došli k tomu na základě nálezu kompletní kostry zadní nohy tohoto zvířete ve vertikální poloze včetně příslušného otisku stopy. Pleurocoelus byl tehdy pravděpodobně uvězněn bahnem při přechodu mělkého jezera. Nebyl to ojedinělý případ. K podobným tragédiím docházelo zřejmě častěji. Ve Wyomingu bylo nalezeno nepřehledné množství nejrůznějších zpřeházených kostí barosaurů. Obklopeny touto divokou změtí stály ve vztyčené poloze neporušené kostry dvanácti nohou, odpovídající i svým rozmístěním tělesným proporcím tří velkých jedinců. Těch, kteří jako stromy zemřeli vstoje.

POSELSTVÍ Z POLÁRNÍCH KRAJŮ

Již jsme se zmínili o tom, že fosilie dinosaurů byly nalezeny i na arktické Aljašce u řeky Colville, v těsné blízkosti tehdejšího severního pólu. V letech 1987 až 1989 zde americký paleontolog William Clemens objevil pozůstatky stáda obrovských kachnozobých dinosaurů druhu Edmontosaurus regalis, dosahujících délky až 14 metrů. Žili tu i rohatí dinosauři druhu Pachyrhinosaurus canadensis nebo nebezpečný predátor Tyrannosaurus rex. Jejich tělesná teplota musela být chráněna hustou pokrývkou primitivního peří. V poslední době tu byly objeveny i zkamenělé stopy vtlačené kdysi do vlhké, slabou vrstvou sněhu pokryté měkké půdy, svědčící o útoku tyranosaura na stádo edmontosaurů. Dravý dinosaurus obcházel zprvu stádo, které se okamžitě shluklo k sobě, ve velkých kruzích, stále se zužujících. Pak však zpozoroval jednoho zatoulaného jedince, jenž se nestačil ke stádu vrátit, a okamžitě se pustil do jeho pronásledování. Jak však tento lov dopadl, zůstává stále skryto ve svrchnokřídových vrstvách u řeky Colville.

Ale fosilie dinosaurů byly objeveny i na opačném konci světa – u pólu jižního. Přímo v Antarktidě byly nalezeny kromě jiných druhů i pozůstatky pancéřovaného dinosaura z čeledi ankylosaurů. Ještě četnější jsou nálezy z jižní Austrálie nedaleko Melbourne. Tato lokalita, nazývaná Dinosaur Cove, byla před 100 miliony let, na samém konci spodní křídy, z níž zdejší nálezy dinosaurů pocházejí, spojena s Antarktidou a nacházela se velmi blízko jižního pólu, hluboko pod polárním kruhem. Podle objevů australských paleontologů manželů Richových, jež publikovali v roce 1993, tu žila celá plejáda dinosaurů od dravých allosaurů přes iguanodony, nodosaury a ornithomimy až k malým hypsolophodontům. Létali tu i ptakoještěři. Je zajímavé, jak byla všechna zvířata přizpůsobena zde vládnoucím extrémním podmínkám. Tak např. zdejší allosaurus byl mnohem menší než jeho příbuzní odjinud a dosahoval výšky jen asi dva metry. Další adaptací zdejších dinosaurů byly neobvykle velké oči, přizpůsobené temnotě čtyři a půl měsíce dlouhé polární noci. Mnohé rody zde také přežily podstatně déle než jejich zástupci jinde, což se např. týká právě allosaura. Tento trpaslík byl posledním nalezeným allosaurem, přeživším ostatní o mnoho milionů let.

V každém případě je však výskyt dinosaurů v polárních oblastech jedním z rozhodujících argumentů pro jejich teplokrevnost. I když bylo v době křídové na obou zemských pólech o něco tepleji než dnes, žádný studenokrevný živočich by tu rozhodně nemohl žít.

NEJNOVĚJŠÍ REKORDY

Jako by si dinosauři šetřili své síly až do finiše těsně před koncem tisíciletí, padly v devadesátých letech dvacátého století všechny dosavadní rekordy, a to jak v absolutní velikosti, tak i pokud jde o největšího dravce mezi nimi. A je to nyní Argentina, která se stala zemí největších dinosaurů.

V Patagonii byly v oblasti Plaza Huincul objeveny kosterní pozůstatky gigantického sauropoda, patřícího mezi titanosaury. Žil ve svrchní křídě a svou velikostí překonal všechny známé obry z doby jurské, včetně populárního ultrasaura. Podle místa svého nálezu byl pojmenován Argentinosaurus huinculensis. Jeho hmotnost se odhaduje na sto tun. Vzhledem k tomu, že šlo o zvíře s relativně kratším krkem, předpokládá se, že jeho délka byla “jen” asi 35-37 metrů. Zůstává tak sice za odhadovanou délkou seismosaura (asi 53 m), ten však měl velmi protáhlý štíhlý krk a především neuvěřitelně dlouhý bičovitý ocas, zatímco v těle byl mnohem subtilnější, takže dosahoval stěží třetinové hmotnosti argentinosaura.

Ve stejné oblasti a zhruba i ve stejné době, tj. asi před 90 miliony let, žil i obrovitý dravý dinosaurus objevený v roce 1993 u města El Chocón místním mechanikem a amatérským paleontologickým nadšencem Rubénem Carolinim. Po svém nálezci byl pojmenován Giganotosaurus carolinii. Byl nejen větší než Tyrannosaurus rex (jeho délka se odhaduje až na 17 m), ale dokonce i než Carcharodontosaurus saharicus, který krátce předtím sesadil tyranosaura z trůnu největšího známého dravého dinosaura. I když šlo v případě carcharodontosaura o druh popsaný již před druhou světovou válkou, bylo to jen na základě zlomkového kosterního materiálu, z něhož nebylo možno vytvořit si konkrétnější představu o jeho skutečné velikosti. Teprve nález kompletní lebky a značné části kostry, získaný v Maroku expedicí amerického paleontologa Paula Serena v roce 1995, nám dal o velikosti tohoto dravého obra jasnou představu. Giganotosaurus byl navíc velmi blízkým příbuzným carcharodontosaura a oba též žili ve stejné době. Měli protáhlejší lebku než tyranosaurus a jejich štíhlé dýkovité zuby byly lépe uzpůsobeny k řezání masa kořisti než silné a větší zuby tyranosaura vhodné podle názoru paleontologů spíše k drcení kostí. Na základě této skutečnosti vyslovili někteří paleontologové názor, že se giganotosauři a carchanodontosauři specializovali na lov sauropodních dinosaurů, jimž vykusovali velké kusy masa a způsobovali hluboké rány vedoucí nakonec k vykrvácení kořisti, zatímco tyranosauři se živili spíše jako dnešní hyena a lovili jen příležitostně. Tento názor bude však možná unáhlený. Je nutno si uvědomit, že tyranosauři, žijící o 25 milionů let později, lovili i jinou kořist. K té patřili především dobře vyzbrojení rohatí dinosauři opatření ochranným krunýřem tvořeným tlustou kůží, podobně jako to najdeme i u dnešního nosorožce indického. K proniknutí tímto pancířem byly potřebné i mnohem silnější a pevnější zuby.

Avšak na jaře roku 1999 přišel i Giganotosaurus carolinii o své prvenství mezi dravými dinosaury. Argentinští paleontologové objevili nedaleko Plaza Huincul téměř zachovalou lebku s chrupem a několik kostí končetin ještě většího dravého dinosaura, čekajícího dosud na své jméno. “Rozměry a váhu si netroufáme odhadnout,” prohlásil paleontolog Rodolfo Coira. “Jisté je, že tito dravci byli větší a mohutnější než dosud známí jedinci giganotosaura.” A v roce 1999 se vynořil ještě jeden aspirant na titul největšího dravého dinosaura, žijící pro změnu v době jurské asi před 160 miliony let v Německu. Jeho kostra s velmi dobře zachovanou lebkou je údajně dlouhá okolo 18 metrů. Pokud je tento odhad správný, musí jít o masožravce v Evropě dosud nevídané velikosti.

DINOSAUŘI MEZI NÁMI

Jak jsme si již řekli, jsou dnes ptáci považováni přímo za přežívající dinosaury, a nikoli jen za jejich potomky. Jsou řazeni do skupiny Coelurosauria, kam patří např. i tyranosauři. Je zajímavé, že v “Encyklopedii dinosaurů” vydané v roce 1997, jejímiž editory jsou přední paleontologové Philip J. Currie a Kevin Padian, jsou tyranosauři definováni tak, že jde o dinosaury příbuznější ptákům než allosaurům.

V poslední době provedl velmi podrobnou studii o příslušnosti ptáků k dinosaurům Jacques Gauthier, jenž zjistil přes 120 znaků společných pouze dinosaurům a ptákům, které nemá žádná jiná skupina obratlovců. “Kladistický rozbor základních znaků jasně řadí ptáky do třídy Dinosauria,” prohlásil v roce 1991 jeden z nejvýznačnějších současných světových paleontologů Kanaďan Philip J. Currie, specializující se právě na malé teropodní dinosaury a vznik prvních ptáků.

Dinosauři tedy nevymřeli. Spolu s námi sdílejí tuto planetu a jejich dnes žijících druhů je téměř dvakrát tolik než druhů savců. A v ptácích žije dál i dinosauří vývojově tvůrčí potenciál. Odvěký soupeř savců v boji o nadvládu nad Zemí shodil svou masku a objevil se v nečekaném novém převleku. Ještě neřekl své poslední slovo. Chcete-li poznat divokost a krutost pohledu tyranosaura, podívejte se do nemilosrdných žlutých očí jestřába.

“Další vesnice je vzdálená tři dny. Vy půjdete týden,” odhaduje Paulus naše možnosti. “Před námi je krásná cesta, ale zítra… stačí jeden krok vedle, a jdeš k bohu!”

Šlapeme páchnoucím bahnem papuánského pralesa, klopýtáme přes kořeny, balancujeme na kluzkých lávkách nad stržemi a brodíme se řekami. Domorodí nosiči jsou vyzbrojeni luky, šípy a praky. Perfektně se pohybují po stezkách. Jejich bosé nohy zdolávají těžký terén mnohem lépe než my v bagančatech. Mizí nám vždy daleko vepředu i s naší pětadvacetikilovou bagáží na zádech. Škrábeme se po čtyřech do šedesátistupňových svahů. Nahoru dolů, nahoru dolů, sytě zeleným vlhkým pralesem. Dnes je to krásná cesta…

Misionářské letadlo nás vyklopilo na polní ranveji uprostřed papuánských hor, v osadě Telefomin v západní části Centrálního pohoří, asi osmdesát kilometrů od hranic s Irian Jayou. Naše šestičlenná expedice Papua-Nová Guinea má v plánu přejít pohoří mezi Telefominem a Oxapminem a pak dál směrem na Kopiago. Záměrně jsme si vybrali kout země, o kterém se téměř nepíše a kde nejsou značené cesty v mapě. Chceme vědět, jestli je Papua celá civilizovaná. Opravdu ji misionáři dokázali během padesáti let celou pokrýt, jak se tvrdí? Nebo se nám povede setkat se ještě s původním životem obyvatel – papuánských lidojedů?

MISIONÁŘSKÉ VÝSADKY

Okolo letiště v Telefominu uprostřed papuánských hor nás kupodivu přivítal civilizovaný svět. Několik krámků se základními potravinami – dominantní jsou krekry a tři druhy konzerv, kokakola, tak drahá, že si ji nikdo z místních nekoupí, a monočlánky. Na pahorcích stojí dřevěné obytné domky, misionářská modlitebna a k našemu překvapení také střední škola. Studenti se učí angličtinu, matematiku, zemědělskou výchovu a mají slušný zeměpisný přehled. Vědí o Evropě, vědí, kde leží Česko (pro ně stále ještě Československo), ale nikdy v životě nebyli dále než v sousední vesnici. Cesta z Telefominu do civilizace je totiž možná jedině letadlem, a to je příliš drahé. Jinak už se dá jít jedině pěšky.

Hned první den mi dochází, že se opravdu mohlo povést “zcivilizovat” všechny lidojedy. Pro začátek stačily výsadky po jednom dvou misionářích do vsi, jako přídavek ještě učitele, a pak jen trpělivá mravenčí práce ve jménu víry. Víra papuánských osad je taková, jakého vyznání byl první misionář. V těch větších mají na výběr, protože se tam vešlo misionářů několik.

NÁČELNÍK LIDOJED

Kilometr za Telefominem leží původní stará vesnice. Většina z dvou set obyvatel je na sběru plodin. Ale náčelník Nefri v hučce a zlatožluté košili nás rád provede. Říká, že můžeme vidět obřadní dům – za peníze. Když se na to složíme, pokračuje ve výkladu: “Škoda jen, že před rokem spadl. Už ho nemá kdo postavit.” Nevěřícně kroutíme hlavou nad horou dřeva a za dvacet babek si fotíme ruiny. Od obřadního domu vedou dvě cesty. Jedna pro muže, druhá pro ženy. Na té naší leží místo, kde se obětovalo bohům a kde roste vzácný strom. Pokud se pokácí, zemřou všichni ve vsi. Je to němý svědek původních zvyků. Náčelník nás vede do svého domu. Je tak starý, že musel zažít zlatou dobu lidojedství. Jako by mě vyslyšel, vybaluje z ušmudlaných zteřelých váčků lidské lebky.

Náčelník vypráví o obřadním domě: “Směli do něj jen starší. Scházeli se při pohřbech a věřili, že se tam jednou duše všech setkají. Řešily se tu problémy, hlavně boje s okolními vesnicemi.” Ale bojovat jim misionáři v osmdesátých letech definitivně rozmluvili, a zhroucení domu jen symbolicky dovršilo rozklad původní kultury. “Je to znamení, znamení zkázy,” říká náčelník. “Byl to moc důležitý dům. Sloužil oblasti tří vesnic k vzájemným poradám. Abychom postavili nový dům, musel by přijít z každé vesnice muž. Jenže o tom mohl rozhodnout jen jeden člověk, a ten je mrtev. Nový dům už nikdo nepostaví,” říká smutně děda a pěchuje lebku zpátky do pytlíku.

RAJSKÝ SING-SING

Mladý náčelník Yalopi oblečený do oranžové kombinézy cestářů, kterou hrdě nosí místo kvádra, s námi šlape až k úpatí hor. Váží dlouhé tři kilometry, ne kvůli nám, ale pro kameny do praku, jeho jediné zbraně.

Ve vsi nad Telefominem se při našem příchodu všichni dávají do gala. Chlapi prostrkávají klacíky a prasečí kly skrz proražené nosní přepážky. Kly otočené vzhůru znamenaly v minulosti připravenost k boji, směr dolů naopak symbolizoval pohodu. Nejpoutavější ozdobou domorodců jsou jehlice se zlatavými preparovanými opeřenci – bájnými rajkami. Je to starý zvyk zdobit se vysušenými samečky rajek, kterým se v době tokání neuvěřitelně krásně barví peří. První objevitelé ostrova dali opeřenci jméno “pták z ráje” a přivezli jej do Evropy tak, jak jim ho domorodci vypreparovali – vysušeného i se zobákem, ale bez nohou. Proto si v Evropě dlouho mysleli, že rajka je beznohý pták, který nikdy neusedá, jen se lehce vznáší v oblacích jako v ráji. Rajky zkrášlovaly svého času hlavy francouzských vojáků i odvážné klobouky dam. Jenomže rajčích samečků v té době ubylo natolik, že šedivé samičky musely převzít roli svůdce, a tokaly před zbylými krasavci. Dnes jsou rajky chráněné a jejich počet stabilizovaný.

V rajčí vesnici jsme svědky tance a zpěvů sing-sing. Za doprovodu dlouhých bubnů potažených kůží a zdobených bohatou řezbou vyrážejí domorodci divoké hrdelní skřeky. Zlaté rajky jim v havraních vlasech svítí jako svatozář. Skáčí okolo dřevěných chýší, více proto, aby nám udělali radost, než že by chtěli za produkci peníze.

CESTA K BOHU

“Stačí krok vedle, a jdeš k bohu,” charakterizuje nejstarší z nosičů Paulus obtížnost trasy, na kterou si nosiče najímáme. “Šel jsem tudy s australským misionářem před pěti lety, od té doby tak dlouhou cestu nikdo nepodnikl. Já jediný jsem byl v Oxapminu, ale ostatní nepřešli hory nikdy,” ukazuje na nosiče. Paulus a jeho chlapci mluví anglicky a vyznávají baptistickou víru. Před padesáti lety k nim přilétl první misionář.

“Jdeme, čeká nás dlouhá cesta.” Pomáháme nosičům do našich obřích krosen, a sami neseme příruční zavazadla. Papuánci jsou o půl hlavy menší, jdou naboso, s dvaceti i třicetikilogramovou zátěží. I tak nám to v pralese hravě natřou. Mizí za pár minut v nedohlednu. Ztěžka šlapeme páchnoucím bahnem, škrábeme se po kořenech do šedesátistupňových svahů a balancujeme na kluzkých kmenech nad propastmi. Papuánci se perfektně orientují v terénu. Čekají na nás a převádějí nás za ruku přes nebezpečné úseky.

NA LOVU

“Kuskus, kuskus!” čichají nosiči pod porostem pandánových stromů a chřípí se jim chvěje. Ucítili vačnatce někde vysoko v koruně stromu. Misionářský výraz tváří se mění v divoce živočišný. Děti pralesa se probudily. Je tma. “Tak rychle baterku,” křičíme vzrušeně. Ale Paulus už dávno šplhá po hladkém kmeni stromu. On jediný má dřevěný luk s rozeklanými bambusovými šípy. Ostatní šplhají jako veverky na okolní stromy, aby vačnatec neutekl. Mladí nosiči mají jen praky a kamenné projektily. Ale Paulus už je pět metrů od kuskusa. Drží se nohama kmene stromu, napíná rattanovou tětivu primitivního luku. Kuskus nemá šanci. Padá na zem. “Aúúú, aui ui ui aúúúú,” táhne se pralesem vítězný křik lovců. Sklánějí se nad uloveným zvířetem a lámou mu rituálně přední nohy. “Tak to dělali naši tátové,” říkají lovci. A není v tom nic ohavného, nic, co by se nemělo stát. Nic, co by nás přecitlivělé mohlo pohoršit.

Na ohni, rozdělaném bez sirek, zvířeti opálí srst, stáhnou ho, dopečou a s rýží servírovanou na banánovém listu do posledního zbytku snědí. “Vybrali jsme si dobré průvodce,” odtušil kamarád před usnutím.

ŽENY MUŽŮ

“Kolik je ti let, Paule?” ptáme se. “Myslím… že dvacet devět, ale nevím to určitě,” odpovídá s rozpaky. “A máš ženu a děti?” “Mám jen jednu ženu. Koupil jsem ji za tisíc a čtyři sta šedesát dvě kina. Cena ženy se určuje podle toho, jestli je pracovitá, umí vařit. Cení se, když je ještě pannou. Pokud má dítě, je naopak velice levná.” Paulus koupil dobrou ženu, jak sám říká. Porodila mu tři děti – dva chlapce a dívku. Nezná přesné datum jejich narození. “Děvče se narodilo na Vánoce,” zasvítí Paulovi oči při důležité informaci.

“Jak vypadá svatba a námluvy ve vaší vsi?” zajímám se. Paulus si jako nejstarší bere slovo. Rozvážně hrabe klacíkem v řežavých oharcích a vysvětluje: “Nepořádáme žádné svatební obřady, jen to oznámíme rodičům. Proti jejich vůli se nesmíme oddat. Když rodiny se svatbou souhlasí, sejdou se u ohně, opečou taro a dohodnou cenu nevěsty. Dva až tři roky manžel splácí nevěstu, někdy i v naturáliích. Když muž během splácení zjistí, že žena není tak dobrá, jak se na první pohled zdálo, nebo že je neplodná, opustí ji a nezaplatí tolik.” Pak se Paulus zamyslí a dopoví něco o svatebním obřadu: “Když se rozdělá oheň, matka nevěsty taro ostrouhá a rozpůlí. Půl dostane dívka, půl chlapec, a pak si je vymění. To je všechno. Potom se plodí děti. Misionáři nemají rádi naše obřady, ale rodiče nám říkali: ,Když zapomeneš na tradice, zemřeš.Ő Proto se jich ještě trochu držíme.”

NA TREKU

Jsme čtvrtý den na cestě. Jdeme od slunka do slunka a GPS – navigační systém ukazuje šest sedm kilometrů vzdušnou čarou denně. Reálně ujdeme tak kolem třiceti. Je to fakt těžká cesta. Dva z průvodců nás opouštějí. Už nemohou. O to více musíme nést my. Ze začátku byl prales okouzlující, nyní ho vnímám jen dopoledne, kdy mám sílu. K večeru jdu jako stroj, padám do potoka i s foťákem, klopýtám po ostrém hřebeni, porostlém kořenovým systémem. Vlevo kolmá strž, vpravo kolmá strž. Krok vedle, a jdeš k bohu, honí se mi monotónně hlavou. Každý večer prší. Útočiště nacházíme pod primitivními přístřešky lovců, ve stanech a pod převisy. Těším se na oheň. Oheň je jídlo a teplo, u ohně se vyprávějí příběhy.

MUŽI ŽEN

“Nesmíš strávit mnoho času se ženou, protože tě udělá starým,” pokračuje v oblíbeném tématu tentokrát druhý nejstarší z nosičů – Taddy. “Maximálně jednou za měsíc, jistější je jednou za tři měsíce, jinak je to na muži znát. Ženy, které jsou často s muži, naopak mládnou, protože z nás vysávají sílu. Tohle ony vědí moc dobře, a snaží se toho využívat. Proto si nesmíš vzít od ženy z ruky ani jídlo.”

“Co říkala tvá žena tomu, že jdeš s námi?” ptám se Taddyho. “Neplakala. Moje žena neplakala, že jdu s vámi. Kdyby plakala nebo byla smutná, nikdy bych nedošel do Oxapminu…”

“A co tvoje dívka, plakala?” ptá se mě Taddy a snad ani netuší, jak mě dostal. Do háje, nadávám si v duchu. Domorodec z pralesa se umí lépe vcítit než já. Ona plakala. A já odjel, protože jsem sobec z Evropy. Neumím číst slzy. Neumím číst přírodu ani neznám duchy. Neumím, co umějí naši nosiči. A oni mi závidí, že máme doma auta a dobré silnice.

ZLÍ DUCHOVÉ PRALESA

Vydávám se s Paulem a jeho synovcem Corrym k potoku pro vodu. “Je to kousek,” říkají kluci. Jdeme půl hodiny, tak máme čas na povídání. “Nikdy se nesmíš ráno napít vody z potoka, když jdeš přes horské sedlo. Jinak umřeš. Pít můžeš až za sedlem,” nabádají mne. “Také se po ránu nedívej do korun stromů. Uvidíš-li tam hada, je to moc zlé. A hlavně se neskláněj obličejem k vodě. Duch, který žije ve vírech a peřejích, by na tebe přivolal nemoc. Stalo se to mému dědovi, a umřel na cestě.”

Prales je plný duchů. Zlých duchů. Žijí v ohořelých stromech všude okolo. A nejen to. Ani domorodé ženy nesmějí chodit po loveckých stezkách mužů. Kdyby šly, určitě by způsobily bouřku a kláda nad propastí by se nám prolomila pod nohama. “Dříve byl život velmi tvrdý, plný tradic. Pro mladé to ale dnes už nic neznamená,” vzpomíná s povzdechem Paulus. A po odmlce na mně visí pohledem: “Tomas, v roce 2000 budeš doma?! Nebo co? Co budeš dělat?” naléhavě drmolí Paulus a zastupuje mi cestu, jako by se k té otázce odhodlával několik dní. Nemohu mu říci pravdu, že budu pít šampaňské a radovat se. “Budu doma, Paule, doma.” “Hm, to je dobře.” Upřeně se mi dívá do očí. “To je dobře. Stane se moc velké neštěstí. Řeky se vylijí z břehů a skály rozestoupí… Je lepší být doma.” Paulus myslí své varování nesmírně vážně, je nádhernou směsicí tradic, nové misionářské víry a novodobých vědomostí ze školních učebnic. Beru ho kolem ramenou. Jsme u stanů a přinášíme vodu ostatním.

JAKO PSÍ SMEČKA

Šestý den přecházíme sedlo hor. Nesmíme křičet ani pít vodu – kvůli duchům. Brodíme se močály v loveckém území Oxapminských. Kromě Paula jsme tu všichni poprvé. Těšíme se na vesnici, po týdnu uvidíme nové lidi. Vypadáme příšerně. Ani si neuvědomujeme jak. Jsme až po uši od bahna, ruce a nohy plné šrámů. A prvním domorodcům před Oxapminem v osadě Yalopi způsobujeme úlek. Tak divné bělochy ještě asi neviděli. Až po chvilce se probívají z ustrnutí a smějí se nám. Abychom unikli davu, nacpeme se do první chatrče na muřích nohách, s hliněným ohništěm uprostřed. Sušíme věci a domorodci nám dělají kotle čaje. Spíme jako psí smečka okolo ohně a to nám ke spokojenosti stačí.

Z vesnice jdeme poslední trek jen s dvěma nosiči. Taddy má sen. Chce letět letadlem zpátky do Telefominu. Poprvé je za hranicemi rodné vesnice a poprvé poletí letadlem – utratí všechny peníze, které od nás dostal.

Ještě několik kilometrů za ves nás vyprovází hrozen čtyřiceti dětí – jsme nesmírně populární. Paulovi a Corrymu kupujeme za věrné služby sekeru a mačetu. Jsou okouzleni. “Sejdeme se v nebi,” říká Paulus a promlouvá vážně s našimi novými nosiči. Domluva jde ztuha. V Oxapminu se mluví jinou řečí. Co papuánská ves, to zcela jiný jazyk. “Misam, Paule, misam (děkujeme), sejdeme se v nebi.”

VRAŽEDNÝ MOST

“Asi za půl dne nás čeká most přes řeku Strickland, nemáme ho rádi, je to nebezpečný most,” říkají noví nosiči. “Nedávno ho místní přesekali. Přes řeku přišli muži a vykradli naše obchody, tak jsme jim přeťali most. Ten nový natáhli před týdnem, což je pro vás dobré. Tam je vidět,” zabodávají prst k temně šedé řece, zaklíněné v kaňonu skal. Nic nevidíme. Je to tím, že je tak tenký, je proto vidět až z blízka. Dva z nosičů to vzdávají hned, jdou domů. Další váhají. A co my, zase týden stejnou cestou zpátky? Nakonec každý zvlášť, navázaní na laně, jdeme co noha nohu mine po dvoucentimetrové liáně. Držíme se po stranách dalších dvou liján coby madel spojených s tou spodní jen sporými úzkými bočnicemi. Uprostřed řeky se celá konstrukce prohýbá a vibruje do stran. “Nejhorší bylo, když jsem viděl, jak jsou liány napojované,” říká někdo z nás, když jsme za liánovým mostem, za sedmdesátimetrovou zkouškou provazochodectví.

ROH HOJNOSTI

Vysočina nad řekou je obydlena hustěji. Každý den vcházíme do domorodé vesnice a dostáváme dary. Vychutnáváme medovou papáju, žvýkáme špalky cukrové třtiny – energetické bomby – a pliveme dužninu do trávy jako domorodci. Žízniví hltáme ananasy, až máme spálená hrdla. Kupujeme sele – nejdrahocennější, co domorodci vlastní – a opékáme ho v chýšce nad otevřeným ohněm. Rveme zuby polosyrové maso prouzené kouřem a domorodci se perou o kusy, které jim darujeme. Za pár dnů spaní v chýších voníme ohněm, neštítíme se švábů a zvykáme si na blechy. Pohostinnost domorodců bereme jako samozřejmost. Milujeme plody, které jsme okusili poprvé v životě. Jsme smířeni s tím, co zrovna je. S nádhernými pahorky plyšově zelených odstínů, na které se každý den plahočíme, s bahnem, s rozedranou kůží i hnisavými boláky na nohou. Těšíme se na plody, které možná k večeru dostaneme. Srkáme rosolovité mučenky jako ústřice a večer padáme do mdlob vyčerpáním.

BASKET MEZI CHÝŠEMI

Ještě docela nedávno platili v domorodých papuánských vesnicích perleťovými náhrdelníky z mušlí. Říkalo se jim kina. Za ně kupovali prasata, ženy a další důležité “věci”. Dnes se i v nejzapadlejších osadách platí masivními mincemi s dírou uprostřed, aby se daly navlékat na šňůrku jako kina původní.

Když přiletěli bílí muži do vsí poprvé, domorodci si mysleli, že jsou dušemi zemřelých předků, a měli před nimi nesmírný respekt. Pak začali přilétat prospektoři a ukázali domorodcům sílu střelných zbraní. Lidojedi měli respekt ještě větší. Později začali misionáři po dobrém a za různé úplaty převádět Papuánce na víru. Málokdo asi věřil, že se to povede. Pobožní lidožrouti?! To nejde dohromady. Ale povedlo se. Dnes se domorodci stydí mluvit o tom, že předkové jedli lidi, nechtějí mluvit o rituálech, nosí americká trika a pošilhávají po západní kultuře. V každé vesnici nás vítala nesmyslná basketbalová hřiště. “Ve zdravém těle zdravý duch,” káží misionáři.

Polepšený lidojed je dnes poměrně neškodný. Ve prospěch kanibalismu ale mluví fakt, že nikdy nebyl aktem samoúčelným. Papuánci pojídali převážně zemřelé, což budoucí nebožtík vnímal jako výraznou poctu (odkazovali nejchutnější orgány nejbližším, aby z nich přecházela síla na živé). Nebo to byl akt msty. Pojídali padlé protivníky – i to lze dobře pochopit.

Rituály, obřadní domy, tradiční zbraně i platidla z mušliček mizí z domorodých vsí jako mávnutím kouzelného proutku. Kupujeme tradiční kina z mušliček za kina novodobá – za mince. Odnášíme tak ze vsi poslední kina z mušlí, která domorodcům zbyla.

INTERNÁT V PRALESE

Jsme na konci pralesa v městečku Kopiago, kde nás podle průvodců čekají všechny výdobytky civilizace. Obchody, silnice, auta, a nakonec i letadlo. Už se docela těšíme. Jenže v Kopiagu není nic. V obchodech mají jen monočlánky a olej. Po silnici neprojelo auto asi tři měsíce a pilot odmítá přiletět, protože minule dostal nakládačku a poškodili mu letadlo. Přemlouvat vysílačkou pilota, anebo jít deset dnů zpátky? “Možná za tři dny,” nechává se slyšet pilot.

V Kopiagu žije šest tisíc obyvatel. Několik církví tu postavilo své svatostánky. Na hliněném trhu se prodává betel a mastné kusy prasat olezlé mouchami. Najdete zde církevní školu a církevní nemocnici se zakrváceným vrakem porodního lůžka. Není tu žádná práce.

U baptistických misionářů je příjemně. Krásná zahrada a kolonie upravených domků. “Jak vlastně fungujete?” ptáme se čtyřicetiletých věřících manželů z Austrálie. “Začali jsme před třemi lety a vybudovali jednoletou školu, kterou navštěvují i domorodci ze vzdálených vesnic z pralesa. Pro ně jsme postavili ubytovny, ve kterých žijí.” Opravdu, na pečlivě vystříhaném trávníku stojí přízemní ubikace s očíslovanými kójemi – papuánský internát. Domorodci platí za školu prací na misijním majetku. Dopoledne je škola, odpoledne praxe na zahradě a v kuchyni… Ve škole vyučuje muž angličtinu, náboženství, zeměpis i matematiku. Po dokončení studia se domorodci vrátí do vesnic, rozesetých v údolích mezi vysokými horami. Vyprávějí ostatním, co se naučili, a získávají větší vážnost ve vsi.

VÁLEČNÉ PŘÍPRAVY

Po prašné cestě z Kopiaga jdou proti nám hrdí bojovníci. Jsou vyzbrojení dřevěnými luky a barevnými bambusovými šípy s vyřezávanými hroty a pomalovaní červeno-žluto-bílou válečnou kombinací přírodních barev. Hlavy hrají v ostrém slunci všemi barvami čelenek z peří kasuárů, rajek a papoušků. Výzdobu doladili rostlinnými prvky a mušlemi. Přes rameno nesou síťovou kabelu – birum a bedra halí do tradiční sukénky z trav. Vypracované svaly se rýsují bojovníkům na podsaditých tělech. Výstražně proti nám napínají tětivy. Smrtící šípy naštěstí nejsou určeny nám. Jde o zastrašování, o krevní mstu.

“Ve vsi Bisamu se stalo neštěstí,” říká Sales, jeden z bojovníků. “Muž zabil svou ženu, a ta pocházela z našeho kmene. Proto požadujeme výkupné. Chceme celkem čtrnáct krát čtrnáct kusů prasat a čtrnáct tisíc kina. Jinak bude válka.” Čtrnáct je v kraji magická cifra. “Proč zabil muž ženu?” ptáme se. “Žena hlídala sama dům a prasata, když byl manžel na lovu. Prasata ženě utekla a rozryla sousedovi pole sladkých brambor. Soused byl nepříčetný a stěžoval si muži, když se vrátil z lovu. Ten, aby věc napravil, ztloukl ženu tak, že umřela. A proto bude válka,” říkají odhodlaně bojovníci.

Válečné přípravy mají svůj pevný řád. Aby se ohromným požadavkům na výkupné dodalo váhy, je třeba ceremoniálu a viditelného zastrašování. Ve vsi Vaneke odebírají okrovou zeminu z vrcholku kopce tak, aby vznikla hrobka. Monstrózní dílo má dvacet metrů v průměru a je viditelné už z daleka. Na plošince obnaženého kopce stojí žlutočervený hrob mladé ženy. Nad hrobem se tyčí bachratý “mužský dům”. V něm spí bojovníci. Hlídají ženino tělo, připravují se k boji, popřípadě jsou ochotni licitovat o náhradě škody. Do areálu hrobky se vchází přes lávku nad příkopem skrz ohnivě malovanou bránu. Vcházíme dovnitř a máme respekt. Ze zpěvu mužů okolo ohniště, z odhodlání svalnatých bojovníků jít do války.

KREVNÍ MSTA

Silná tradice krevní msty děsí svou krutostí dodnes. Brožurky cestovních kanceláří varují: “Když přejedete domorodce autem, ani nezastavujte, příbuzní vás budou chtít zabít.” V případě konfliktu je jistější co nejrychleji opustit zemi. Na území Papuy-Nové Guineje zuří drobné války a mezikmenové boje téměř nepřetržitě. Nejčastěji se válčí kvůli krádežím prasat nebo žen. Kvůli krádežím potravin, i pro obyčejné sousedské nesrovnalosti. V případě fyzické převahy poškozeného kmene jde mnohdy o velmi vítanou záminku, jak se obohatit požadovaným výkupným. “Vidíš,” ukazuje na vypálenou ves řidič auta, “místní šofér porazil muže z horského kmene.” Za přečin jednotlivce nese důsledky vždy celá vesnice. Spáleniště hrozivě doutná a připomíná domorodcům požadavek výkupného. Mezi Kopiagem a sousedním městem celé tři měsíce neprojelo auto. Každého, kdo by se o to pokusil, totiž přepadnou a zabijí. Před třemi dny porazil muž z Kopiaga velmi váženého člověka z Tari. Od té doby nikdo z Kopiaga neprojede. Ani my ne. Jsme odsouzeni k čekání na misionářské letadlo. A pilotovi se sem nechce, protože ho minule zbili. Ani se mu nedivím, když vidím podivné typy zevlující u plotu letiště.

MĚSTO

Konečně se nám podařilo odlepit od země. Letíme nad zubatými horami papuánské vrchoviny. Nikde nekouří ohniště, nikde nikdo není. Teprve z letadla nabývá papuánská příroda gigantických rozměrů. “Tohle že jsme prošli?” obdivujeme svůj výkon.

Mount Hagen, město pod nejvyšší horou, by mohlo mít v erbu ostnatý drát. Strach z chudých dělníků, kteří dřou v dolech, a když se opijí, tak rabují, prostupuje vším. Skla aut chráněná hustým pletivem, vysoké zdi se zabetonovanými střepy a ostří hlídací psi na zahradách. Takový je kolorit některých papuánských průmyslových měst. Místní dělníci mají podobný osud jako američtí Indiáni. Alkoholismus i bídu. “Částečně jsou to možná lidi, ale jenom trochu,” říká tvrdě Asiat, který zaměstnává domorodce v dolech a barech. “Nepodnikal bych tady, ale místním platím desetkrát méně než v Austrálii…” Stres, strach a izolace jsou cítit z atmosféry v baru pro podnikatele. “Už nikdy nechoďte po setmění pěšky,” varují nás. “Máme to z hotelu jen dvě stě metrů.” “To je jedno,” ubezpečují nás. “Chlapy zbijí a okradou a se ženami si dělají, co chtějí. Žena tady neznamená vůbec nic.” V hagenských klubech se opíjejí zarudlí Němci. Znechucení Australané i Asiaté hledají zapomnění ve smutné oáze pro bílé.

BLÁTIVÍ MUŽI

Po lehkém treku na čtyřapůltisícovku Mount Wilhelm přespáváme u Papuánek ve vsi pod horou. Pečeme pstruhy na otevřeném ohni. Holky je servírují s brokolicí a horou další zeleniny. Posílení jedeme směrem na východ horskou silnicí. Chceme najít vesnici, kde se muži “oblékají do bláta”. Řidič kamionu, který nás veze, starostlivě pozoruje návěs v zrcátku. “To je místo banditů, naskočí dozadu a za jízdy vykradou zboží,” vysvětluje.

“Mudmans za chvíli přijdou,” říká náčelník, když si zastrkává do kalhot nehoráznou sumu za ukázku “blátivců.” Domorodá představení a tance sing-sing byla většinou degradovány na předvádění turistům za peníze. Je to jako moravský folklor. “Jezdíme dělat show do měst, hotelů a k příležitostem oslav,” říká náčelník a nabízí sošky svých zmenšených mužů – strašidelných mudmans. Původ nezvyklých masek je prozaický. Vesnice byly neustále napadány sousedními kmeny. Obyvatelé si už nevěděli rady, a protože silou na ně nestačili, vymysleli lest. Uplácali strašidelné masky z bílého jílu. A protože na Papui věří, že duchové zemřelých jsou bílí, zabraly masky spolehlivě.

Křoví na konci vesnice se rozestoupilo. Blátiví muži jdou k nám. Ve strašlivých pantomimických pózách se kradou blíž a blíž. Na hlavách nesou čtyřkilové jílové masky ozdobené pravými lidskými zuby a prasečími kly. “Prásk,” střelí tětiva luku naprázdno proti nám, a bílá kebule už je u mě. Couvám. Kdybych nevěděl, že je to hra, utekl bych stejně jako jejich nepřátelé. Divadlo je u konce. Mudmans se převlékají z bílého jílu do modrých džín. Vydělali si za patnáct minut sedmdesát kina – českou stovku na hlavu. Kšeft je kšeft.

VANTOK

“Jste mými hosty,” řve blahobytný Papuánec, když mu kamarád ukazuje vizitku jednoho z nejznámějších podnikatelů v zemi. “Když neznáš nikoho vlivného, jsi ztracen. Nevejdeš se do letadla, nepustí tě přes hranice, nedostaneš povolení k návštěvě vnitrozemí. Musíš mít âvantokaÔ, známého, přímluvce, chlapa, ktrý ti zařídí protekci,” říkají všichni. A tak už v Indonésii nasbírané kontakty nám otevírají cesty a dveře směšně zkorumpovaných úředníčků. Dnes nás hostí šéf marketingu v luxusní vile jen proto, že známe ředitele pivovaru. Po měsíci sedíme na měkkém kanapi při výborné kávě. Mluví hlavně náš hostitel. O papuánském hospodářství, o svém studiu v Austrálii, o samostatnosti země. “Přišla příliš brzy, místní lidé nebyli ještě zralí. Vědí to všichni, ale nedá se s tím nic dělat. Následkem je korupce, plundrování a chátrání australského dědictví.” Vila ředitele Mewie, auto, zahrada, vše je na úrovni. “Ale koupelnu mají, jako by tam sprchovali prasata,” říká kamarád po návratu z toalety. Některé způsoby, které přejali jen zdánlivě, jsou jim stále cizí.

Manželka ředitele sedí na zemi a háčkuje tradiční kabelu birum. Nešetří pestrými barvami, nemluví. Nikdy nechodila do školy. Její funkcí je starat se o rodinu. Na stůl s načinčaným ubrusem klade talíře s batáty, jamy a tarem, třemi základními plodinami Papuy. Všechny druhy hlíz chutnají jako sladké brambory. Kuřecí stehna se na nás smějí, ale musíme ještě vydržet. Mewie se v čele stolu modlí.

Ráno nás ředitel překvapí: vstává v pět a sám peče křehké kobližky k snídani a žehlí si kalhoty do úřadu. Že by papuánská forma emancipace, nebo ještě vantok? Díky fenoménu vantoka odlétám z ostrova v letadle, ve kterém není oficiálně místo. Ale já si lebedím v byznys třídě a v myšlenkách si promítám neskutečný film absurdní papuánské reality.

KŘÍŽENEC

Jaká je Papua? Je jako kříženec. Co bylo před čtyřiceti lety, se od základů změnilo. Staré rituály, rekvizity, nebo dokonce legendární pojídání lidí pravděpodobně nespatříte. Zůstanou jen vzpomínkami na doby minulé. Na vyhraněnou, specifickou a pro nás někdy krutou kulturu asi sedmi set etnik. Možná právě ta vyhraněnost ji stála krk. Možná proto se misionáři celého světa rozhodli, že papuánské lidojedy změní. Stalo se. Nejedí lidi, za úplatu chodí do kostela a modlí se k cizímu bohu. Od svých předků ale vědí, že pokud nebudou ctít staré rituály, zemřou. Proto je v hlubokých lesích někdy praktikují a občas o nich i mluví. Domorodci byli jedni z nejmorálnějších lidí, co jsem kdy viděl, a nás vzývali jako modly. Ve skutečnosti jsme se od nich učili my. Uměli vše, co bylo třeba v pralese umět, a o nás bílých toho také věděli dost. Ale poznatky o nás přišly z daleka a idealizované – takoví bychom měli být, ale nejsme. Čtyřicet, padesát let je krátká doba k radikální změně domorodců. Kříženec kultur se vyvíjí. Ve vesnicích pomaleji, ale ve městech je změna rychlá. Vede k nahrazení starých zvyků alkoholem, implantovanou vírou, pohodlím materiálního života. Přesto je Papua fenomén, který stojí za to vidět. Ale co z něj jednou bude, nikdo neví.

---

PAPUA-NOVÁ GUINEA

Teritorium ostrovního státu v jihozápadní oblasti Tichého oceánu se nachází ve východní části ostrova Nová Guinea (západní část patří Indonésii). Ostrov je druhý největší na světě. K území patří zhruba 2780 přilehlých ostrovů (nejvýznamnější: Bismarckovo souostroví a Bougainville). Nejvyšší vrchol je Mount Wilhelm měřící 4697 metrů. Přes osmdesát procent území je pokryto lesy. Převládá vlhké a horké tropické klima. Papua-Nová Guinea je nezávislým státem, konstituční monarchií, členem Britského společenství národů.

Rozloha: 462 840 km²
Administrativní dělení: devatenáct provincií a hlavní město
Počet obyvatel: 4,5 milionu
Hlavní město: Port Moresby
Úřední jazyk: angličtina
Měna: kina

DĚJINY

Soudí se, že ostrov Nová Guinea byl osídlen již před 50 000 lety asijskými osadníky. Podle některých vědců tehdy klesla hladina oceánů a Papua-Nová Guinea byla mostem do Austrálie. První Evropan, který spatřil ostrov, byl v roce 1526 Jorge de Meneses, a pojmenoval jej Ilhas dos Papuas (ostrov lidí s kudrnatými vlasy). Španěl Inigo Ortiz de Retez dal později ostrovu jméno Nová Guinea, protože mu obyvatelé připomínali domorodce z africké Guineje.

Nová Guinea byla, snad pro svou rozlehlost a nedostupnost, kolonizována až v roce 1828 Holanďany. Ti chtěli posílit impérium Východní Indie, proto uplatnili nárok na svrchovanost nad západní částí ostrova (dnes součást Indonésie). Následovalo je Německo, kterému v roce 1884 připadla severní část ostrova. O čtyři roky později anektovala Velká Británie jih ostrova. Velkým motivem pro kolonizaci nepřístupných oblastí byla bohatá naleziště měděné rudy, zlata a dalšího nerostného bohatství. V roce 1906 se z Britské Nové Guineje stala Papua a její správu převzala Austrálie. Během 1. světové války obsadili Australané i území německé. Za 2. světové války padla severní část ostrova do rukou Japonců. Po válce bylo východní území navráceno Austrálii a pojmenováno Papua-Nová Guinea. Indonésie získala vládu nad západní – holandskou Novou Guineou a začlenila ji do státu Irian Jaya. Po rozdělení ostrova založili Papuánci, kteří zůstali na indonéské části, odbojovou partyzánskou organizaci OPM, která s omezeným úspěchem bojovala s indonéskými ozbrojenými silami. Po roce 1985 se napětí snížilo a dnes je OPM tolerována natolik, že může vystupovat na indonéské straně ostrova veřejně. V roce 1973 poskytla Austrálie Papui-Nové Guineji vnitřní samosprávu, a 16. září 1975 získala Papua-Nová Guinea nezávislost v rámci Britského společenství národů. Dnes se poměrně mladá demokratická vláda potýká s řadou problémů. S nezaměstnaností ve městech, zločinností a drancováním životního prostředí. Od roku 1989 válčila armáda Papuy-Nové Guineje s povstalci, kteří chtěli získat nezávislost pro ostrov Bougainville. Válka oficiálně skončila v roce 1998 a vyžádala si asi 20 000 obětí. V posledních dvou letech sužovalo Papuu-Novou Guineu katastrofální sucho, které hlavně v centrální vysočině zdecimovalo zemědělskou úrodu. Severozápadní pobřeží zasáhly v minulém roce tři přílivové vlny tsunami. Při neštěstí zahynuly asi tři tisíce obyvatel.

KULTURA

Na území Papuy-Nové Guineje existují dvě hlavní skupiny obyvatel: Papuánci (původní obyvatelé) a Melanésané (národy jihozápadního Pacifiku). Dělící linie mezi těmito skupinami není nijak ostrá.

V Papui-Nové Guineji existuje asi 750 samostatných jazyků (asi třetina všech domorodých jazyků na světě). Tato skutečnost vyvolala potřebu jednotného dorozumívacího jazyka. Realizoval se rozporuplný projekt na tvorbu zcela nové řeči. Vznikla takzvaná “pidgin english”, zkomolenina angličtiny, místních jazyků, němčiny a čínštiny. Nový jazyk obsahoval pouhých 1300 slov, a při složitějších sděleních trvalo velmi dlouho, než se lidé dorozuměli. Dnes dávají i obyvatelé venkova přednost klasické angličtině.

V celé Papui-Nové Guineji má neobyčejně velký vliv křesťanská církev (největšími církvemi jsou katolíci, jednota bratrská a protestantští luteráni), která zhruba od padesátých let pokryla celé území svými misionáři. Přesto lidé žijící v odlehlejších oblastech vyznávají animismus a praktikují tradiční rituály.

PŘÍRODA

Na území Papuy-Nové Guineje roste 9000 druhů rostlin, převážná většina v tropickém deštném lese v nížinách. Tradičními zemědělskými plodinami jsou batáty (sladké brambory), jam (hlíza o hmotnosti až 20 kg) a taro (pětikilové hlízy tvaru řepy). Pěstuje se také cukrová třtina, kokosový ořech, káva a čaj. Středem ostrova prostupuje vysočina s nejvyšším vrcholem Mount Wilhelm měřícím 4694 metrů.

Papuu obývá asi 250 druhů savců – netopýři, krysy, vačnatci a stromoví klokani. Sedm set druhů ptáků žijících na Papui-Nové Guineji se řadí k největší ptačí komunitě na světě. Teritorium tu mají obrovští kasuáři (příbuzní emu), kteří jsou zároveň největšími zvířaty na ostrově, zoborožci a papoušci kakadu. Nejtypičtějším a nejkrásnějším opeřencem ostrova je nesporně rajka. Z celkem 43 známých druhů jich žije na ostrově 36, barevně nepřekonatelných. Největším zástupcem hmyzu v Papui-Nové Guineji je největší motýl světa Oueen Alexandra První exemplář gigantického motýla, který se objevil ve sbírkách, byl dokonce sestřelen brokovnicí. Nejsou výjimeční brouci o velikosti kolem dvaceti centimetrů. Až do výšky 2200 metrů se vyskytuje na 110 druhů hadů (nejobávanější jsou zmije a taipan).

Počasí na ostrově je typicky rovníkové: horké a vlhké po celý rok. Roční srážky kolísají podle lokality od 1000 do 4500 mm. Teploty v nížinách se pohybují kolem 25-30 stupňů, ale ve vysokých polohách bývá velmi chladno. Velké části Papuy-Nové Guineje jsou dostupné pouze letecky nebo pěšky. Silnice vzhledem k velmi drsnému kopcovitému terénu na většině území chybí. Díky tomu se Papua-Nová Guinea dochovala jako poměrně nedotčené přírodní teritorium dodnes.

Každý africký národ měl a má svůj druh hudby, své tance, pohádky i báje. Ale žádný neměl tak dokonalé malířské nadání, aby dokázal konkurovat lovcům, kteří dodnes žijí na úrovni lidí z doby kamenné – Křovákům. Jejich nejstarší kresby vznikly asi 8000 let před naším letopočtem a podle hodnocení odborníků mají vysokou uměleckou úroveň.

Etnografové považují Křováky za jedny z nejstarších afrických obyvatel, kteří v dávných dobách žili na rozsáhlém území celé jižní Afriky. V polovině druhého tisíciletí našeho letopočtu byli postupně vytlačeni černošským národem Bantuů a později bílými přistěhovalci až do oblasti nehostinné pouště Kalahari. V místech, která dříve obývali, zanechali o svém životě svědectví v podobě maleb na skalních převisech. Jedním z nich je i oblast Matobo, ležící na jihu Zimbabwe. Dnes je zde zřízen národní park, kde můžeme navštívit klasické africké “safari” nebo hrob kolonizátora Cecila Rhodese (zakladatele Rhodesie – nynější Zimbabwe). Kromě toho uprostřed horských žulových masivů v labyrintu skalních útvarů najdeme velké množství jeskyní, sloužících jako “výstavní síně” původním obyvatelům této země – Křovákům. Mezi ty nejznámější, které stojí rozhodně za to navštívit, patří určitě jeskyně Nswatugi, Silozwane, Inanke, Bambata, Pomongwe a další.

Každá z nich má své určité kouzlo. K některé skoro dojedete autem, k jiné musíte šlapat pěšky několik kilometrů, ale jedno mají společné. Všechny malby v jeskyních jsou důkazem toho, jak primitivní národ dokázal vyjádřit perspektivu a pohyb.

Při vstupu do jeskyně si musíte nejprve zvyknout na málo světla, a teprve potom uvidíte na stěnách výjevy ze života zvířat a lidí. Můžete spatřit kresby dlouhonohých žiraf, nosorožců, lvů, slonů, antilop, ptáků… Velká stáda jsou namalována s takovým smyslem pro pohyb, že v člověku vyvolávají představu skutečně živých zvířat. Stejně zřetelně jsou vidět i postavy lidí, lovecké scény a tance. Již téměř dvě stě let žije kolem padesáti tisíc posledních příslušníků tohoto kdysi tak početného národa v poušti Kalahari. Proč nenacházíme malby tam? Na tuto otázku nejlépe odpověděl Josef Wágner ve své knize Život a smrt zvířat: “Kladl jsem si mnohokrát otázku, proč tito chytří, hbití lovci nekreslí v posledních stoletích, v minulých desetiletích, v současné době. Snad je to tím, že byli pasteveckými kmeny z jedné a bílými kolonizátory z druhé strany zatlačeni z bohatých stepních lovišť do nejhorších podmínek pouště, kde snad jen oni mohou žít, nebo spíše živořit. Chybí jim volný, radostný čas. Nemohou tvořit, nemají žádnou nadstavbu. V očích jim sedí smutek, ale i pevné odhodlání žít – i když jich zbylo do dnešních dnů zoufale málo.”