Nizozemská královna Beatrix je pravděpodobně jedním z nejoblíbenějších monarchů na světě. Holanďané ji milují, a v Amsterdamu má oslava jejích narozenin podobu nevázané lidové veselice, která trvá po celý víkend. Ten, kdo zná datum narození královny Beatrix, asi nechápavě kroutí hlavou. Slavnost se v amsterdamských ulicích totiž koná poslední víkend v dubnu, ačkoliv Beatrix slaví svoje narozeniny o tři měsíce dříve – 30. ledna. To však není doba příhodná pro oslavy pod širým nebem, a tak si amsterdamský lid prostě symbolicky ponechal pro oslavu datum narozenin matky Beatrix, bývalé královny Juliany, které připadají na 30. dubna.

DEN DĚTÍ, JARNÍHO ÚKLIDU A PTÁKOVIN

Qeen´s Day, jak nazývá kosmopolitní Amsterdam Den královny, je sice záminkou k různým taškařicím a snad i trochu oslavou příchodu jara, ale královna Beatrix je rozhodně hrdinkou dne. Její usměvavá tvář je vidět téměř všude a ve všech možných provedeních. Jen málokdy ji doprovázejí portréty členů její rodiny – manžel princ Klaus stejně jako tři synové stojí v jejím královském stínu.

Královna se na nás usmívá témeř ve všech možných provedeních a velikostech.

Den královny začínáme v oblíbeném parku Vondelpark v centru Amsterdamu. Tady je ráj dětí a samozvaných umělců, kteří svými výtvarnými či hudebními díly oblažují veřejnost podle hesla “bavte sebe i jiné”. Děti si v tento den vylepšují kapesné prodejem různých cetek a vůbec věcí, kterých se jejich rodiče při jarním úklidu chtěli zbavit. Tvořivější dítka si přivydělávají vlastním programem – recitací básniček, hrou na hudební nástroje všeho druhu, anebo prostě jen tím, že vás nechají nakouknout do vlastnoručně vyrobené magické skříňky – v krabici na boty se můžete vyříznutým otvorem chvíli kochat pohledem na Jurský park, vyrobený z plastikových figurek a papírů. Šestiletý umělec věří, že vám připravil kouzelný zážitek, a bohorovně přijme několik mincí, které mu dáte jako “dobrovolné vstupné”.

Také vtipálci, baviči a výrobci různých ptákovin mají dnes svůj den. Mladík v doktorském plášti zve kolemjdoucí do své “magické bedny”, obdoby dětské kouzelné skříňky pro dospělé, kde, jak přesvědčivě líčí, budete po celou minutu vystaveni všem možným tělesným a duševním rozkoším. Vikslajvantový dinosaurus na vykuchané ledničce zrovna nenapovídá, o co půjde, a já nemám odvahu to zkusit.

Hudba nás provází na každém kroku – buď ji vyluzují různé amatérské skupiny, anebo se prostě line z reproduktorů a podbarvuje jiná “umělecká vystoupení”.

Den královny skýtá i zajímavou vizuální zkušenost. Barva královny je oranžová, a tak kdo může, vezme si něco oranžového na sebe, vyvěsí do oken oranžové fáborky, do klopy zapíchne oranžovou umělou růži, anebo si aspoň na dnešek pořídí oranžový přeliv na vlasy. Fantazii se meze nekladou, a kdyby vám bylo té oranžové málo, můžete si na každém rohu koupit oranžové brýle…

Den královny je také jediným dnem, kdy v uličkách a podél kanálů Amsterdamu může kdokoliv prodávat cokoliv. Většinou to je příležitost, jak se zbavit starých krámů a zároveň vylepšit rodinný rozpočet. Zájemců je spousta, a tak někteří z nich hlídají “své místo” přes noc od včerejšího večera, aby jim strategickou pozici na rohu ulice nějaký hbitější kupec do rána nepřebral.

“VYVALTE SUDY!”

Den královny je také, jak jinak, příležitostí k nadměrnému požívání alkoholu. Známé holandské pivo Heineken, stejně jako méně proslavený Amstel (což je jméno řeky protékající Amsterdamem – dovedete si představit pivo s názvem Vltava?), jsou k dostání doslova na každém rohu. S ubývajícím dnem houstnou davy lidí v ulicích a grachtech v centru města. Odpolední sluníčko se opírá do cihlových fasád domů, a kdo má to štěstí, že bydlí právě v srdci Amsterdamu, vyloží se do rozměrných oken a pozoruje rej v ulicích a na řece, anebo si vytáhne před dům pár kusů nábytku a pohodlně oslavuje “trochu doma, trochu na ulici”. Kanály se prohání spousta různých plavidel uzpůsobených k dnešním radovánkám. Občas dojde na vodě k zácpě, což je příležitost k seznámení posádek plavidel a k vzájemným přípitkům. Kdo má loď, vor či kajak, musí dnes se svou kocábkou vyrazit a vzít s sebou pokud možno kupu přátel.

Stejně jako Vondelpark jsou i amsterdamské kanály v dnešní den pastvou pro oči i pro uši. Hudba vyhrává na každém rohu, lidé tančí, či jen tak postávají nebo korzují a pozorují rej v ulicích. Den končí a začíná celonoční večírek v ulicích Amsterdamu. Budeme pít na zdraví královny Beatrix.

Provincie Sin-ťiang, jinak známá jako Ujgurská autonomní oblast, je rozlehlé hornaté a pouštní území. Mezi pouští Takla-Makan a pohořím Tchien-šan se rozprostírá Tarimská pánev, která se stala největším bavlníkovým polem v Číně. Na produkci bavlny v zemi se tato oblast podílí plnými šedesáti procenty.

Kdysi rozlehlá pustina se přeměnila v bavlníkové eldorádo díky svému podnebí a moderní technice. Oblast je zavlažována vodami z tajícího sněhu a dlouhé období slunečního svitu a dostatek tepla vytvářejí ideální podmínky pro pěstování. I když měla produkce bavlny v Tarimské pánvi dlouhou historii, byly výnosy v minulosti kvůli zastaralému způsobu pěstování velmi nízké, a bavlna tu byla dokonce zastíněna průmyslovou výrobou hedvábí.

Těžištěm produkce bavlny bývala východní část země, ovšem podmínky pro její pěstování byly na východě horší – v období, kdy bavlna tvoří tobolky, se tam teplota snižuje a téměř vždy prší, což vedlo ke snižování výnosů. Také půdní zdroje jsou na východě omezené. Proto se počátkem devadesátých let čínská vláda rozhodla začít v tarimské oblasti s pěstováním bavlny ve velkém.

Vláda především umožnila dovoz západních technologií, což se ukázalo jako zásadní předpoklad k tomu, aby mohla být “celá Čína oblečena do bavlněných šatů a plášťů”. Z provincie Sin-ťiang se stala základna pro pěstování bavlny, do Tarimské pánve přesídlily i mnohé zpracovatelské závody z východní části země. Dnes se tam na 744 000 hektarech vyprodukuje více než půl milionu tun bavlny ročně.

Bavlna přinesla do Tarimské pánve velký hospodářský rozkvět a umožnila ujgurským hospodářům vymanit se z bídy. Také pro 400 000 nezaměstnaných sezonních dělníků, kteří přicházejí z dalších částí země vypomáhat na bavlníkových polích, jsou farmy v provincii Sin-ťiang doslova požehnáním.

“Nejlepší práce je sklízení a setí bavlny v provincii Sin-ťiang,” říká třiadvacetiletý Yang Kunlun, který sem přišel z provincie S-čchuan. Během jediného podzimu si tu vydělal sumu rovnající se pěti letům práce doma. Dějinné změny se mohou zpočátku projevovat nenápadně. Třeba na bavlně. Jednoduše se začne pěstovat tam, kde jsou pro to nejlepší podmínky. Mao Ce-tung by měl z takového úspěchu jistě radost, ovšem západní technologie by asi dovézt nedovolil…

“Pronikli jsme do každého životního prostředí a pokračujeme v ničení ostatních druhů takovou rychlostí, že se objevují teorie o příchodu dne, kdy na Zemi nebude žádný jiný život kromě lidské monokultury a malého počtu živočišných druhů, které budou pro člověka užitečné. Než k tomu dojde, bude ale stále větší množství symbiotických vztahů virus-hostitel provokováno k sebezáchovnému protiútoku. Proti nám.” dr. Avrion Mitchinson

ZTRACENO V HLUBINÁCH DĚJIN

Když zhruba osm tisíc let před Kristem začali první zemědělci obdělávat půdu, bylo to něco úplně nového. Jejich předchůdci – lovci a sběrači – byli s přírodou úzce spjatí a zcela na ní závislí. O zemědělcích už to tak neplatilo. Naopak, byli to oni, první lidé na naší planetě, kteří začali přizpůsobovat přírodní prostředí svým potřebám. Přebytek potravy, rozvoj nových technik a vznik stabilních sídlišť přinesly lidem poprvé relativní nezávislost na hrozbách okolní přírody. Slovo relativní je namístě, protože ta na první pohled lesklá mince byla na svém rubu o poznání matnější.

Pionýrští zemědělci začali zasahovat do ekosystému, s kterým nikdy nepřišli tak intenzivně do styku. A ekosystém začal působit na ně. Viry a mikroorganismy, které zde dosud kolovaly bez přítomnosti člověka, se najednou dostaly do jeho organismu. Organismu, který na něco takového nebyl absolutně zvyklý.

Následek? První epidemie. S určitostí můžeme předpokládat jenom to, že proběhly, ale o jejich ničivosti se můžeme pouze dohadovat. Můžeme se jen domnívat, jak a nakolik první epidemie infekčních chorob mladší doby kamenné zpomalily kulturní růst a rozvoj lidské společnosti ve všech oblastech, kde se vyskytly.

Vždyť i dnes jsou třeba malárie, spavá nemoc, parazitární onemocnění červy či infekční průjmová onemocnění v mnoha oblastech největší pohromou, nebo – vyjádřeno eufemisticky – omezujícími faktory všeobecného rozvoje.

Lidstvo prožívalo období, ve kterém nárůst nových chorob nerušeně pokračoval. Byl dán dalšími kontakty s choroboplodnými zárodky, s nimiž se lidstvo za miliony let vývoje svého imunitního systému setkávalo minimálně nebo vůbec. Dá se předpokládat, že v prvních městech dávné historie začaly epidemie řádit po překročení kritických hustot populace, kdy se projevily příznivé podmínky pro jejich rozvoj. Odtud se šířily do svého okolí.

Stejně jako dnes byla města i tehdy centry kritických situací, ve kterých se všechny problémy koncentrovaly. Tady se setkávali místní obyvatelé s návštěvníky z okolí, jejichž obranyschopnost byla na daleko nižší úrovni než u obyvatel nákazami zamořených měst. To také byla jedna z hlavních příčin, proč epidemie v okolí měst pravděpodobně řádily daleko tvrději.

První písemné zmínky o epidemiích se dostaly i do nejstarších písemných záznamů dávných civilizací Babylóňanů, Číňanů, Indů, Egypťanů, Chetitů, Židů… Patrně nejznámější zmínky o nich najdeme ve Starém zákoně, kde se můžeme dočíst, jak asi tehdy zhoubná epidemie vypadala.

Podle Druhé knihy Mojžíšovy – Exodus seslal Bůh kolem roku 1500 před Kristem na Egypťany morovou ránu za to, že drželi Židy v zajetí. Mor se projevoval “boláky měnícími se v hnisavé puchýře”. Zalistujeme-li První knihou Samuelovou o Filištínech, dočteme se o situaci, kdy Filištíni ukradli Židům Archu úmluvy. Byli potrestáni morovou ranou, kterou se snažili odvrátit tím, že Archu vrátí. Počet obětí je zde udáván na padesát tisíc.

SÍLA, KTERÁ NIČÍ CIVILIZACE

Epidemií, která je naprosto nepřehlédnutelná v dějinných vztazích lidstvo a nemoc, je tzv. velký athénský mor. Kolem roku 431 před Kristem se situace ve starověkém Řecku vyvinula takto: Athény, tehdy na vrcholu svého vojenského a kulturního rozkvětu, vstoupily do války se Spartou. V celé konglomeraci Athény a přístav Pireus žilo skoro 200 000 lidí a jejich počet ještě zvýšila invaze uprchlíků z okolí, kteří tu hledali spásu před sparťanským útokem. V tom okamžiku přichází na scénu dějin epidemie, jakou do té doby lidstvo nepoznalo. Jeden z nejznámějších dějepisců té doby Thúkýdidés, kterému se jako zázrakem podařilo přežít, zanechal svědectví, jež přes podrobný a sugestivní popis může sotva vylíčit všechnu hrůzu, která se v obklíčeném městě odehrávala. Nemocní zpočátku dostávali vysokou horečku, zrudli ve tváři, kašlali. Objevil se u nich “krvavý” jazyk a otok hrdla. Následoval krutý kašel, zvracení a průjem vedoucí k dehydrataci a úplnému zhroucení. Na kůži se objevovaly boule, rychle se měnící ve vředy. Neklidní nemocní, kteří nemohli snést ani dotyk šatstva, se potáceli nazí ulicemi, kde hledali vodu, aby utišili neustálou žízeň. Umírali na ulicích, v chrámech, v kašnách, do nichž bezvládní padali. Mrtvoly se kupily na hromadách spolu se zdechlinami psů, umírajících se svými pány. Supi a mrchožraví ptáci hodovali na mrtvých tělech, a rovněž padali mrtví. Nemoc nedělala rozdílu. Umírali všichni. Mladí, staří, chudí i bohatí, otroci, vojáci, jejich generálové i lékaři. Vrchol epidemie trval dva roky a ještě další tři nemoc ve městě přetrvávala. Padla jí za oběť třetina veškerého obyvatelstva. U mnohých z těch, kteří přežili, zanechala trvalé následky: ztratili zrak nebo paměť, přišli o prsty na nohou nebo na rukou.

Epidemie úplně rozvrátila společenský systém. Thúkýdidés popisuje, jak chudí loupili majetek bohatých a nezřízeně rozhazovali. Nezákonnost a svévole zůstávaly nepotrestány. Nikdo nevěřil, že by se mohl dožít řádného soudu. Všichni cítili, že byli odsouzeni k trestu mnohem krutějšímu.

Athény padly. Poprvé vedla epidemie k totálnímu úpadku občanských a morálních hodnot. Podryla veškerou vojenskou moc. Bez epidemie by Athény Spartu díky své námořní přesile pravděpodobně porazily. Kvůli epidemii padly a už nikdy nenabyly zpět politickou moc, už nikdy se nestaly tak významným kulturním centrem jako před válkou.

Nám zůstala v rukou historikova zpráva o nemoci a otázka, co to bylo? Thúkýdidův popis se nevejde do škatulky žádných známých nemocí. Mohlo jít o cokoliv. Uvažuje se o první epidemii spalniček, neštovic, nějakého druhu tyfu, nebo snad dnes už neexistující choroby. Oč se ale tehdy ve skutečnosti přesně jednalo, nemá lidstvo šanci už nikdy zjistit. Co je ale asi pro nás z Thúkýdidových zpráv důležité, je původ epidemie. Jasně se v nich uvádí, že se nemoc do Athén dostala lodí z Afriky. Pakliže je tomu opravdu tak, leží před námi první písemný doklad o rozšíření epidemie takového charakteru z jednoho ohniska do druhého – potenciálního.

Možná se něco takového odehrávalo už dříve. Tady si ale lidstvo zaznamenalo první důkaz o tom, že už nic nebude, jak bývalo. Už nikdo nebude chráněný před epidemií tím, že žije stovky nebo tisíce kilometrů od místa jejího výskytu. Když se epidemie objeví, bude jen otázkou času, kdy dokáže dorazit za ním. Na palubě obchodních lodí, v zástupech vojsk nebo s pomalu postupujícími karavanami obchodníků a cestovatelů. Vše podtrhoval fakt pokračující populační exploze. Lidstvo neustále rozšiřovalo svoje teritorium při hledání nových zdrojů obživy, hledalo místa, kde by mohlo žít bez ohledu na sousedy.

Nemoci začaly cestovat po zeměkouli. Například tzv. Justiciánův mor, jehož cesta vedla z Indie na západ do východní části Středomoří, Konstantinopole a ostatních evropských přístavů, a jeho východní trasa do Číny a Japonska. Nebo morová epidemie, jež dorazila do Evropy v roce 1347 na lodích janovských kupců, kteří se vrátili z Turky obléhaného černomořského přístavu Feodosije. Tam mor pronikl z centrální Asie přes Čínu a Indii. Díky lodní dopravě byl na konci roku už v celé jižní Evropě. O rok později zasáhl i Anglii.

Kroniky z té doby jsou plné apokalyptických obrazů – vylidněná města, nekonečné utrpení dohánějící k šílenství ty, co přežili. Kojenci sající z prsou mrtvých matek, orgie nahých zoufalců, lodě duchů obydlené mrtvolami a bloudící po mořích.

“Otec opouštěl syna, žena manžela, jeden bratr druhého… Nebylo nikoho, kdo by pohřbil mrtvé, ať z přátelství, ať za peníze… Umírali po stovkách, ve dne i v noci, a všichni skončili v jámách zasypáni hlínou. Když byly jámy plné, kopaly se nové. A já Agnolo di Tura… jsem pohřbil všech pět svých dětí vlastní rukou,” napsal jeden z občanů italského města Sieny, který přežil morovou nákazu roku 1347.

Morem nakazila člověka indická černá krysa. Tvor, který v té době nalezl nové možnosti šíření kolem lidských sídlišť a sehrál roli prostředníka mezi divoce žijícími hlodavci a člověkem. Krysa se od hlodavců nakazila bakterií moru Y. pestis a infikovala jí vlastní blechy. Když začaly krysy na mor umírat, pustily se blechy do hledání nového hostitele. Netrvalo dlouho, a stejně rychle začali umírat lidé.

Podtrženo a sečteno: do druhé poloviny patnáctého století prakticky všude pokračoval úbytek obyvatelstva zapříčiněný morovými epidemiemi a jejich následky. Existují odhady, které uvádějí, že 25-50 % veškerého obyvatelstva tehdejší Evropy, severní Afriky a části Asie zahynulo právě následkem moru.

OPAKOVÁNÍ V NOVÉM SVĚTĚ

Jestliže je podle některých teorií možné dívat se na dějiny středověké Evropy jako na boj lidstva s bakteriemi a viry o přežití, pak historie objevení a zničení vyspělých amerických indiánských civilizací je s nimi nerozlučně spjata, ať už zvolíme pohled jakýkoliv. V hlavní roli zde vystupují neštovice a spalničky – choroby, které v Evropě tehdy už ztratily své hrozné jméno. Na jejich smrtící epidemie se pomalu začínalo zapomínat. Ovšem v okamžiku, kdy se tyto nemoci dostaly mezi obyvatele Nového světa, do bájemi opředených říší Aztéků, Mayů a Inků, mezi nedotčené populace, měla tato onemocnění opět katastrofický průběh.

“…vymřela víc jak polovina obyvatelstva… Mrtví se kupili v hromadách jako pošlé štěnice. Jiní umírali hlady, jelikož onemocněli všichni najednou, a tak nebylo nikoho, kdo by se staral o nemocné ani kdo by jim podal chléb či jinou potravu. Na mnoha místech, kde všichni obyvatelé domu vymřeli do jednoho, takže tak velké množství mrtvých těl nebylo možné ani pohřbít a zápach se stával nesnesitelným, bořili přeživší celé domy, a tak se mrtvým stávalo hrobem vlastní obydlí…” Takové svědectví o situaci v aztéckých provinciích zanechal mnich Toribio Motolinia.

Hernán Cortés a Francisco Pizarro – španělští vojenští velitelé a dobyvatelé – s několika stovkami vojáků porazili indiánské říše s miliony obyvatel. Zdá se vám to nepředstavitelné? Ano, ale jen pokud si neuvědomíme, že v jejich řadách pochodoval jako spojenec onen bájný čtvrtý jezdec Apokalypsy – “morová rána Starého světa” s nemocemi, na které byli dobyvatelé imunní.

Psal se rok 1568, bylo to méně než padesát let od příchodu Cortése do Mexika, a počet obyvatel tady poklesl z původních 25-30 milionů na tři! Podle španělského sčítání lidu v Peru se uvádí, že počet Inků poklesl od roku 1553 do roku 1791 z osmi na pouhý jediný milion. Že tyto počty nejsou vůbec nadsazené, dokázaly případy z nedávné doby. Například o vpádu spalniček do tehdy “panenské” populace na ostrově Fidži v roce 1870. Úmrtnost dosahovala 20-30 %.

PAN TYFUS A PANÍ CHOLERA

Starý svět chvíli prožíval jakýsi klid před bouří (alespoň pokud šlo o nové nemoci). Psal se konec roku 1489 a Španělé si k obléhání maurské Granady přivezli žoldnéře, kteří předtím úspěšně na Kypru bojovali s Turky. Chvíli po jejich příjezdu španělští vojáci onemocněli chorobou, kterou do této doby v Evropě ještě nikdo neviděl. Začínala bolestmi hlavy, přidala se vysoká horečka a kožní vyrážka, obličej nemocného potemněl a natekl. Těžký stav přecházel v delirium a otupělost, která dala nemoci jméno – typhos, řecký název pro kouř nebo mlhu. Vyrážka často zvředovatěla a vedla ke gangréně a následné ztrátě prstů na rukou a na nohou. Postižení doslova hnili zaživa, vydávajíce nesnesitelný zápach. Až do objevu antibiotik byla většina nešťastníků v okamžiku nakažení už mrtva.

První epidemie pod vysokými hradbami Granady si vedla neobyčejně efektivně. Uběhlo pár měsíců, a Španělé ztratili 20 000 vojáků. Jak? Tři tisíce jich padlo v boji, sedmnáct tisíc zemřelo na skvrnitý tyfus.

Jako všechny nové nemoci vykazoval i skvrnitý tyfus od začátku vysokou virulenci a s úspěchem vyrazil na sever od Granady do Evropy. Ovlivňoval válečná tažení – např. v roce 1528 zdecimoval francouzská vojska obléhající Neapol. Stačil měsíc, a z armády o síle 28 000 mužů zůstala jen polovina. Na lodích se dostal přes Atlantik do Nového světa a spolu s neštovicemi a spalničkami vytvořil hroznou trojici smrti. Evropu pustošil celou třicetiletou válku. “Generál tyfus” s úspěchem přispěl k nezdaru Napoleonova tažení proti Rusku v roce 1812. Takřka půlmilionová armáda se začala ještě před hlavním střetem s nepřítelem rozpouštět v epidemii skvrnitého tyfu, která propukla kvůli nedostatečným zdrojům pitné vody. Podle údajů dokonce ztráty v důsledku epidemie neustále převyšovaly ztráty pluků v bojích. Až v polovině 19. století začíná tyfus v Americe a Evropě ustupovat, i když ještě na začátku 1. světové války, po vypuknutí epidemie na východní frontě, prakticky vymazal 150 000 příslušníků rakouské armády v Srbsku, kde úmrtnost dosahovala skoro 70 %. V letech 1917 až 1921 onemocnělo v Rusku 20 milionů lidí tyfem, z čehož tři miliony zemřely. Lenin tehdy prohlásil známé: “Buď socialismus přemůže veš, nebo veš zničí socialismus.” Nakonec veš prohrála, epidemie pohasla.

Až další světová válka se stala první válkou za období 400 let, kdy se tyfus nestal hlavní hrozbou armád. Tehdy jej poprvé zastavily mýdlo a voda s insekticidy. Přesto všechno – od roku 1490 do roku 1920 si tyfus vždycky vyžádal ve válkách více obětí než samotné vojenské akce.

Při pohledu na glóbus z roku 1830 vypadá cesta z Indie do Evropy jako cesta z jednoho konce světa na druhý. Dobrodružná a rozhodně ne stoprocentně jistá. Pro bakterii Vibrio cholerae, která odtud, z delty řeky Gangy, začala svou pouť světem, to dobrodružství bylo, a navíc stoprocentně jisté. Ve zmíněném roce se v Evropě začalo hovořit o neznámé chorobě pocházející z Indie.

Vibrio cholerae se pravděpodobně vyvinula z bakterie volně žijící ve vodách Gangy a přizpůsobila se podmínkám lidského střeva. Možná se dostala k lidem prostřednictvím masa infikovaných ryb, možná vodou znečištěnou výkaly infikovaných zvířat. Možná. Dál už šlo všechno rychle a bakterie se šířila jako původce většiny průjmových onemocnění přenosem z člověka na člověka a znečištěnou vodou. Když se Vibrio cholerae dostane do zažívacího traktu, dochází k jejímu rychlému rozmnožení ve střevě, kde vylučuje silný toxin.

Výsledkem je prudké zvracení a průjem, vedoucí k nebezpečné ztrátě tělesných tekutin, svalovým křečím, šoku, selhání oběhu, smrti. Neléčená cholera znamená smrt pro 20-50 % postižených během několika dní, někdy i hodin. První epidemie proběhla v Indii v roce 1817. Po obchodních cestách se šířila dál. Všude, kde se cholera objevila, měla proti sobě nedotčenou populaci. Co víc si mohla přát? Do konce 19. století stihly její pandemie přibližně šestkrát oběhnout svět. Sedmou pandemii datujeme do poloviny dvacátých let našeho století a osmá se málem spustila v roce 1993.

Slovo cholera tak můžeme objevit prakticky ve všech jazycích a pro starší ročníky patřily nadávky prošpikované tímto výrazem k těm nejhorším. Vítězství nad cholerou ve světě rychle rostoucích průmyslových center se nerodilo lehce. Zvlášť když prakticky všechna města tehdy neměla vůbec žádný systém zajištění nezávadné pitné vody a její zdroje nebyly vůbec odděleny od splaškových vod. Až vzestup zájmu o bezpečné vodní zdroje, chlorování vody a v neposlední řadě očkování pak dokázaly choleru ze západního světa na sto let prakticky vytlačit.

PROCITNUTÍ ZE SNA

V roce 1882 Robert Koch v Berlíně izoluje bacil tuberkulózy. Společně s Louisem Pasteurem dokazují, že určité nemoci vyvolávají pro ně specifické choroboplodné zárodky. V roce 1883 je Kochem prokázána přítomnost Vibrio cholerae v tělech obětí cholery. Medicína stojí na prahu nové éry. Najednou se uvolnila lavina s objevy příčin, přenosů a léčení infekčních onemocnění. Postupně jsou odhaleni původci všech doposud známých infekčních onemocnění, nemocnice díky antiseptickým opatřením přestávají být místy, kam se chodilo převážně umírat. Je dokázáno, že malárii šíří komáři. Žlutá zimnice a skvrnitý tyf se stávají nemocemi léčitelnými a kontrolovatelnými. Paul Ehrlich vynálezem salvarsanu – první chemikálie, která byla určena k boji proti choroboplodným zárodkům – ukazuje cestu pro sulfonamidy a antibiotika. Alexander Fleming legendárním “náhodným” objevem penicilinu (1928) pokládá základní kámen, alespoň v tom okamžiku to tak vypadá, k definitivnímu řešení problémů infekcí.

Jak rychle se lidstvo vzdalovalo od hrůz druhé světové války, tak se stejně rychle přestávalo obávat infekčních nemocí. Najednou se zdálo, že budou zapomenuta celá staletí utrpení a boje o přežití s viry a bakteriemi. Teď mělo lidstvo po svém boku pomocníka, který se jevil všespasitelný. Vypadalo to na jednoduché řešení vyjádřené heslem: “Všechno utopíme v antibiotikách”. S epidemiemi je konec. Známe původce, a tak jsou řešitelné.

Matka s dcerou v nemocnici ve Foubamu v Kamerunu. Jejich příbuzní přes okno fascinovaně sledují injekční stříkačku.

Díky antibiotikům to skutečně vypadalo, že jsou epidemie v ringu na ručník. V roce 1960 byla vyhlášena válka TBC, která za posledních 150 let zahubila odhadem 750 milionů lidí. Nyní byla na ústupu. Malárii drtila nová antimalarika. Neštovice, které od doby římského impéria jako permanentní pandemie ničily svět a ještě kolem roku 1958 na ně umíraly 2 miliony lidí ročně, mizely po vakcinaci ohrožených skupin. Černý kašel, obrna, tetanus, záškrt – zástup nemocí, které decimovaly převážně dětskou populaci, po rozsáhlých očkovacích akcích ztrácí svoji sílu a osudový význam pro bytí a nebytí. V roce 1967 vedoucí amerického úřadu pro zdravotnictví otevřeně hovoří o tom, že infekční nemoci jsou poraženy. Všude panoval bezbřehý optimismus. Dnes poroučíme bakteriím a virům, co všechno dokážeme zítra!…

Trvalo ještě nějakou dobu, než se opojný pocit z vítězství rozplynul. Zůstala pachuť v ústech, když jsme zjistili, jak rychle získávají viry rezistenci. To se ještě dalo pochopit. Za tímto zjištěním se vynořilo jedno méně pochopitelné. Objevují se nové nemoci. Nemoci se smrtností, která nevyvolává jenom paniku, ale ochromení z úžasu. Jako by tady najednou historie běžela po spirále a vše se mělo opakovat znovu, na jiné úrovni. Ještě před několika lety to vypadalo, že jsme přežili první kolo boje s epidemiemi. Na základě získaných znalostí jsme se vyzbrojili a očekávali snadnou dohru. K našemu překvapení ve druhém kole proti nám nastoupil stejně posílený i nepřítel.

START NOVÉHO ZÁVODU

Píšeme rok 2000 a prakticky všechny nemoci se vrátily. Měly být zničeny, a jsou tu zpět. Odolnější, nebezpečnější. Nejsou samy. Jsou tu nové nemoci s parametry, které se vymykaly všem dosavadním představám. Jako jejich příčina už není uváděný jediný důvod nebo náhodný průnik dvou předpokladů. Dnes už jde o synergický efekt globálních jevů.

OTEPLOVÁNÍ PLANETY: Paul Epstein, americký epidemiolog, tvrdí, že zvýšení průměrné teploty o 2 °C umožní přenašeči malárie komáru Anopheles další expanzi do vyšších poloh, a její výskyt se rozšíří ze 42 % na 60 % povrchu planety.

K dramatickým změnám počasí – výskytu záplav v suchých místech a sucha ve vlhkých oblastech – stačí připojit obrázek přemnožených hlodavců a zvýšené možnosti přenosu bakterií a virů na lidskou populaci.

VELKÉ SPOLEČENSKÉ ZMĚNY: Dlouho je sledováno, jak jdou pandemie ruku v ruce s obdobím velkých společenských změn. Co se děje kolem nás dnes? Ještě nikdy se společnost neproměňovala tak rychle, nevypočitatelně a nerovnovážně. I ve světě rozvinutých ekonomik se už prohlubují rozdíly, a třetí svět jako by se marně bránil chaosu.

CESTOVÁNÍ A MIGRACE: Z pohledu infekčních nemocí už neexistuje žádné místo na světě, od kterého bychom byli dostatečně vzdáleni. Neexistuje člověk, se kterým bychom nebyli spojeni. Názorně nám to dokázal virus HIV a na další v řadě čekáme.

EKONOMICKÁ SITUACE: V důsledku snadného přístupu k antibiotikům dochází k devalvaci jejich používání a rychlejšímu vzniku rezistentních kmenů bakterií a virů. Při zemědělském využívání dalších ploch se člověk dostává a bude dostávat do míst, kde nikdy nebyl, nikdy nevyvíjel žádnou aktivitu. Tam může potkat další viry, které ještě nezná.

NAPLNĚNÍ PŘEDSTAV

Pakliže se přes tyto brýle díváme na nové choroby, zjistíme, že skoro všechny z těchto předpokladů vycházejí. Největší “slávu” si zatím vydobyly syndrom celkového selhání imunity organismu – AIDS vyvolaný virem HIV a krvácivá horečka Ebola vyvolaná virem stejného názvu. Obě onemocnění o sobě dala poprvé vědět na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let. Zatímco u viru Eboly (první zjištěná epidemie proběhla v roce 1976 v pralesních oblastech tehdejšího Zairu) zarazila od počátku jeho skoro 90% smrtnost i skutečnost, že se dodnes nepodařilo najít jeho zvířecí zdroj, rodokmen viru HIV-1 vede badatele k opicím, které mají vlastní – opičí vir SIV se stejnými projevy. Protože jsou opice proti lidskému HIV imunní, předpokládá se, že v oblastech, kde Afričané jedí opice, SIV zmutoval do podoby nebezpečné pro člověka.

Ebola byla zaznamenána okamžitě při prvním epidemickém výskytu, onemocnění AIDS způsobené virem HIV bylo poprvé diagnostikováno teprve v roce 1983. Od tohoto roku lidstvo zatím prakticky bezmocně přihlíží šíření novodobé pandemie. Jsme sice dál co do prostředků ochrany, víme, jak se bránit kontaktu s virem, prakticky jsme rozluštili mechanismus jeho působení, ale neumíme virus v těle napadeného zlikvidovat. Díky synergickým účinkům globálních jevů si teď stojíme zhruba stejně jako naši pradědové s cholerou před objevem antibiotik.

VYHLADÍ NÁS CHACAL?

Ty dva viry zřejmě nejsou a nebudou poslední v řadě. To nám už dokázaly viry typu hendra a nipah, které se v roce 1994 objevily v Austrálii (Hendra – název předměstí Brisbane) a Malajsii (Nipah – malajsijské město).

Mají nižší smrtnost než Ebola, ale snadněji se šíří z koní, resp. prasat na lidi. Co bude následovat po nich? Přijde jednou čas konečného smrtícího viru, kterému někteří odborníci pracovně říkají Chacal? Objeví se jednou úplně neznámý a zcela nový vir, proti kterému budeme bezmocní, o kterém nebudeme nic vědět, nebudeme znát, co a jak hodlá dělat a na co je citlivý?

Převedeno do našich současných znalostí – imaginární virus Chacal by musel mít nakažlivost chřipky a smrtnost Eboly nebo HIV-1 a musel by se přenášet vzdušnou cestou – nejjistějším způsobem nákazy. Pak by asi vyvolal pandemii, kterou si dnes ani neumíme představit…

Do budoucnosti epidemií nikdo nevidí, ale na základě minulosti už nemůžeme předpokládat, že se nám někdy podaří nakažlivé nemoci vymýtit. Pokusili jsme se o to, ale vrátily se. Silnější a nebezpečnější… Z toho vyplývá, že k nim budeme muset zaujmout jiný přístup. Bude zřejmě velice nákladný, a nebude smět selhat, protože cena za toto selhání by byla neskutečně velká…

“Pandemie jsou nevyhnutelné. Neuvěřitelně rychlý rozvoj lidstva, naše ohromné potřeby, které se dotýkají celého světa, rozvoj složité průmyslové společnosti, to vše pohnulo přírodními hranicemi. Vývoj společnosti spolu s vědeckým pokrokem do značné míry posílily možnosti vzniku pandemického kmene.”

“Začneme-li přemýšlet směrem, jaká je výhoda agresivní symbiózy pro hostitele, dojdeme k závěrům, že malárie a žlutá zimnice učinily pro zachování přírody deštných pralesů daleko víc než morální ohledy lidí. Stáda kopytnatců pohybujících se po afrických savanách přežila jen proto, že spavá nemoc byla a dodnes je pro lidi tak zhoubná… Viry tak svým způsobem ochránily rozsáhlé plochy afrického kontinentu – díky agresivní symbióze se velké oblasti stávaly “hrobem bílého muže”. V Americe nic takového nebylo, a evropští kolonisté získávali rychle životní prostor.” historik William McNeill

Virus HIV dnes v Africe zabíjí více lidí než války. V roce 1998 zde zemřelo na selhání imunity 2,2 milionu lidí. V souvislosti s nemocí AIDS podle expertů hrozí Africe zhroucení celých států a společenských struktur. Již dnes je AIDS nejčastější příčinou úmrtí Afričanů a podle odhadů OSN bude za pět let umírat v Africe na AIDS 13 000 lidí denně – právě tolik se jich v současnosti každý den nakazí.

Vzhledem k těmto otřesným statistikám označila OSN nemoc AIDS za hrozbu celosvětové bezpečnosti, vůbec poprvé v historii se Rada bezpečnosti OSN zabývala infekční chorobou.

A co si myslí o AIDS sami Afričané?

KEŇA, NAIVASHA

Naivasha je město v centrální části země, velké asi jako Tachov či Nymburk. Díky blízkosti národního parku Hells Gate je město navštěvováno turisty ze všech koutů světa, většinou mladými lidmi. Turistika, pěstování květin a zeleniny vytvářejí pracovní příležitosti, za kterými se sem stahují lidé nejrůznější kmenové příslušnosti z celé Keni. Město je také důležitou zastávkou pro řidiče kamionů, brázdící se svými přetíženými koráby silnice mezi přístavem Mombasa, západní Keňou a ugandskou Kampalou. Místní prostitutky pracují zásadně bez pasáků a jsou vytíženy hlavně o víkendech, kdy je možné ulovit kromě řidičů kamionů i nějakého přiopilého úředníka či Masaje, který po týdnech v savaně touží užít si slastí civilizace. Všední dny bývají na potenciální klienty daleko slabší a většina holek přežívá, jak se dá, většinou coby námezdní síly na některé z květinových farem.

Jenifer Wangari Ruhi, 25 let, svobodná, prodavačka, kmen Kikuju:

“Přes týden pracuji ve firmě prodávající nápoje, pivo, whisky, colu a tak… Přežít se dá, ale není to žádný zázrak. Sexem si přivydělávám jenom občas. Nedělám to jen pro prachy, někdy mi stačí, když mi chlap zaplatí nějaký pití a dobře se s ním pobavím. Klienty si rozhodně vybírám – nešla bych s každým, rozhodně ne s kamioňákem. Od těch se tady už nakazilo hodně holek AIDS, hlavně těch mladších – opijou se, a pak si to nechají udělat bez kondomu. Já bych bez kondomu nikdy nešla…

Roznesli to tady řidiči kamionů, kteří jezdí do Zairu a Ugandy a tam spí s místníma šlapkama. Já jsem si nechala dělat testy na AIDS několikrát, pokaždé byly negativní. Bez potvrzení, že nemáš AIDS, tady těžko zavadíš o lepší práci… Jednou bych se chtěla taky vdát, ale za bělocha, ty jsou romantický a nebijou manželku. Spala jsem s jedním Holanďanem, byl děsně něžnej, ale měl nějaký malinký přirození. Já bych chtěla nejraději Němce, vdát se a jít s ním do Německa. Moje kamarádka se tam vdala a je děsně šťastná…”

GHANA, NUNGUA

Nungua je vlastně předměstím velké Accry, hlavního města země. Chloubou Nunguy je Coco Beach Resort, malý ubytovací komplex s kempem nacházejícím se přímo u pláže. Prostitutky se sem trousí po jedné, pracují samy na sebe, bez pasáků či party kolegyň. Jsou velice suverénní. Holky, kterým prostituce slouží jako přilepšení k běžnému občanskému povolání, jsou většinou kadeřnice a sekretářky a fungují zde pouze na nedělních tanečních večerech.

Grace Amwako, 28 let, svobodná, vedoucí kuchyně na Coco Beach, kmen Twe:

“O nemoci AIDS se v Ghaně hodně moc mluví, asi jako o žádné jiné. Osobně neznám nikoho, kdo by ji měl, ale to se vlastně těžko pozná, že ano? Všude se tady propaguje používání kondomů a většina lidí, alespon těch vzdělaných, si to bere k srdci. Jsou tu samozřejmě také prostitutky, hlavně na Labadi Beach, o těch se říká, že je každá druhá HIV pozitivní. Z příležitostných šlapek to asi tak vysoké číslo nebude. Myslím si, že AIDS se dostal do Ghany z Pobřeží slonoviny. Říká se, že skupina holek z jedné vesnice v Ashanti regionu fungovala jako prostitutky v Abidjanu. Po půl roce se vrátily do domovské vesnice, kde několik měsíců poté proběhlo hromadné očkování proti nějaké nemoci, bohužel jednou jehlou. Takže se nakazila celá vesnice včetně dětí. Do dvou let prý celá vesnice vymřela. Já osobně mám z AIDS strach a bez kondomu bych šla jen s vážnou známostí. Před rokem jsem se nechala i testovat ve vojenské nemocnici, a tak vím, že jsem negativní…”

Ibrahim Afang, 54 let, ženatý, elektroinženýr, kmen Fanti:

“Nemoc AIDS je určitě hrozná věc! Jediné, co mne v této otázce naplňuje optimismem, je to, že jednou z nejpostiženějších zemí jsou USA, které mají dostatek ekonomických zdrojů na výzkum a vývoj potřebných léků. Kdyby se AIDS týkal jenom Afriky, bylo by to mnohem horší.”

TOGO, LOMÉ

Lomé je hlavním městem republiky Togo, bývalé německé a poté francouzské kolonie. Večerní, či spíše noční Lomé nezapře svůj frankofonní image a nabízí mnohem více možností povyražení než podobná města v sousední Ghaně. Vykřičené domy zde mají personál až z dalekých Filipín, jsou tu luxusní noční kluby a v boudách z vlnitého plechu na předměstí si můžete zatancovat místní lambadu až do ranního kuropění. Ulice se hemží hustlery – vlezlými “průvodci” turistů, jejichž služby mohou znamenat slušný průvan pro vaši peněženku.

Marco Santana Dosseth, 24 let, svobodný, hustler, kmen Ewe:

“AIDS zavlekli do Afriky určitě běloši. Soudím tak podle toho, že u nás nemáme homosexuály, ale v Evropě a v Americe je jich plno. Četl jsem také v novinách, že jeden belgický pracovník OSN nakazil v Burundi 80 afrických děvčat virem HIV. Tady v Togu není AIDS zas tak moc rozšířený, protože sem nejezdí tolik bílých turistů.

Já osobně používám kondomy, je to bezpečnější. Mám totiž velké množství přítelkyň. Bělošku jsem ještě neměl, ale rád bych.”

MALAWI, LILONGWE

Hlavní město Malawi Lilongwe je vybudované takříkajíc na zelené louce, či spíše buši. Město se začalo stavět až v druhé polovině našeho století se značnou velkorysostí, výsledkem je neuvěřitelně roztahané sídliště s honosnou čtvrtí správních budov a slumy na periferii.

Prostituce se zde soustřeďuje na dvou místech, zvlášť pro bohatou domácí i zahraniční klientelu, zvlášť pro běžné tuzemce. V každém případě ale většinu prostitutek tvoří holky ze sousední Zambie, která je po ekonomické stránce dosti zruinovaná. Domácí dámy jsou v drtivé menšině, neboť v Malawi stále funguje struktura rodových náčelníků a prostituce je něco, co se nenosí… Paradoxní je, že co se týče AIDS, Malawi je jednou z vůbec nejpostiženějších zemí Afriky.

Rodgers Newa, pracovník úřadu pro práva dětí CEYCA, 36 let, vdovec, kmen Tumbuka:

“AIDS je sice velmi nebezpečný, ale zemřít zde můžeš velice rychle na malárii, tyfus, tetanus nebo hepatitidu. Státní nemocnice jsou sice zadarmo, ale dají ti tam možná aspirin, to je vše. Soukromých nemocnic je málo a jsou drahé. Je nedostatek obvazového materiálu, sterilních stříkaček… Nedávno mi zemřela manželka, bylo jí 28 let, matka dvou dětí. Zranila se na ruce, dostala do toho nějakou infekci, ve třech nemocnicích nás odmítli přijmout, neměli jsme dost peněz, nakonec jsem musel přihlížet tomu, jak pomalu umírá ve venkovské státní nemocnici Nkhotankhota, kde neměli potřebné léky… AIDS je podle mne nebezpečné onemocnění, ale taky ohromný byznys s pohádkovými zisky. Výrobci prezervativů, lidé parazitující v nejrůznějších nadacích na pomoc nemocným, skupiny různých takyvědců… Pak tu jsou různé skupiny a církve, pro které je AIDS živou vodou na jejich zprofanovanou ideologii… Myslíš, že tihle lidé budou šťastní, když se zítra objeví lék proti AIDS? Proč všichni tak nešílí kolem malárie, která ročně zabíjí miliony?”

Melisa Kondove, prostitutka, 23 let, svobodná, původem za Zambie:

“Já si klienty vybírám a chlapa s AIDS bych poznala, že jo…?! Byl by přece hubenej, ne? Bez kondomu bych šla jenom s tím, kterej by se mi moc líbil, a těch je málo. Kdybych to náhodou dostala, tak holt umřu, ale určitě půjdu do nebe… Ježíš mne miluje a já jeho taky. Mám kvůli tomu vytetovanýho na levým prsu anděla…”

Wiliam Bobo Banda, 34 let, řidič, kmen Chewa:

“Kondomy moc nepoužívám – vybírám si totiž holky, který nemaj AIDS. Poznám to jednoduše, jsou to ty tlustší…”

UGANDA, BUDADIRI

Vesnice Budadiri ve východní Ugandě je jakousi bránou k sopce Mt. Elgon a národnímu parku. Prostituce zde nefunguje, neboť ani zde, ani v okolí není pro tyto služby odbyt. AIDS tu však rozhodně neznámý není.

Milton Atiku, 31 let, ženatý, horský nosič, kmen Lua:

“Já se AIDS nebojím. V Ugandě zemřelo mnoho lidí, ale to proto, že nepoužívají kondomy. Já je používám. Nejsem totiž blbec, mám policejní školu! Taky nespím s holkama z měst jako Kampala nebo Mbale, ty střídají hodně chlapů a jsou určitě nakažený. Ten AIDS pochází určitě od Pygmejů, který obcujou s opicema. Tady pod Elgonem je větší problém malárie, na tu umírá spousta lidí.”

Řekne-li se říše Inků, vybaví se nám romantika, zlato, překrásná města, podivné kamenné stavby a násilí španělských dobyvatelů, kteří tuto pro nás pohádkovou zemi rozvrátili. Nutno říci, že Inkové sami byli dobyvatelé a jen díky tomu vytvořili svou obrovskou říši v Jižní Americe. Vskutku nesmrtelné jsou jejich kamenné zdi. Pozorovatele fascinuje, s jakou dovedností opracovali a sesuli k sobě obrovské nepravidelné kameny tak, že mezi ně není možné vsunout ani ostří nože. Nelze se proto divit, že se jejich zdi staly přímo legendou a Inkové sami jim přikládali až posvátný význam.

Je víc než pravděpodobné, že cit pro kámen, který se zřetelně projevoval právě při velkolepých a náročných stavbách, byl odrazem inckého mytologického světa. Celé okolí Cuzca i město samotné je poseto posvátnými kameny. Některé jsou obyčejné, vystavené vlivu počasí, jiné přírodní balvany pokrývají rytiny ve tvaru šlépějí, hadů a dalších vzorů. Každý z nich patřil určité skupině lidí a odehrávaly se u nich náboženské obřady.

Existuje mnoho mýtů o původu Inků, jak o nich vypráví kronika dochovaná ze šestnáctého století, a kámen v nich hraje vždy důležitou, ne-li zásadní roli. Tak například podle jedné verze bůh stvořitel vytesal z kamene prvního muže. Podle jiné se stvořiteli napoprvé nepodařilo vytvořit ideálního prvního člověka, a tak jej proměnil v kámen. Zajímavé je, že Inkové připouštěli, že bůh nemusí být vždy dokonalý.

Poněkud romantičtější je mýtus o osmi prapředcích národa Inků. Byli jimi čtyři bratři a čtyři sestry, kteří prošli na vezdejší svět kamennou bránou. Mýtus má zřejmě na mysli jeskyni. Vyšli tedy z jeskyně v jezeře Titicaca, v jehož blízkosti leží Tiahuanaco, a z posvátné skály na tomto ostrově se zrodilo slunce. Co se stalo se sestrami, není zcela jasné, osudy čtyř prvních bratří jsou různé.

První z bratrů se vrátil zpátky do jeskyně a už ho nikdy nikdo nespatřil. Dva další zkameněli. A jen ten poslední zůstal. Jmenoval se Manco Capac a právě on se stal prvním Inkou, prvním vládcem. Nejprve založil své sídelní město, metropoli budoucí říše, legendární Cuzco. Postavil se do jeho středu a na každou světovou stranu, na východ, západ, sever a jih, vystřelil kámen z praku. Tak byla určena jeho rozloha. Když první Inka Manco Capac dovršil své dílo zrození velkého národa a založení obrovské říše, sám se proměnil v kámen. Pozdější inčtí válečníci nosili jeho kamennou sochu do svých dobyvačných bitev. A zřejmě jim to pomáhalo, neboť jejich říše se rozrůstala.

Studenti geologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy objevili během tří expedic do solného krasu v Íránu mnoho jeskyní, propastí a dalších krasových jevů. Jeskyně se nacházejí v jihovýchodním Íránu na ostrovech v ústí Perského zálivu. Dvě z nich se svou délkou řadí na třetí (Jeskyně tří naháčů – 3160 m) a páté (Ghár-e Danešjú – 1909 m) místo mezi solnými jeskyněmi na světě. Některé krasové formy se zřejmě nikde jinde na světě nevyskytují. Fantasticky působí zejména výzdoba tvořená zprohýbanými, složitě větvenými solnými stalaktity a stalagnáty. Také barevnost některých prostor je zcela unikátní.

HORY SOLI

Konečně znovu přijíždíme do tohoto podivuhodného koutu naší planety, kde sůl je něčím víc než jen několika zrníčky ve slánce či špinavou hromadou na solení silnic. V oblasti přístavního města Bandar-Abbás v jihozápadní části Íránu v pohoří zvaném Zagros vyhřezávají ze země obrovské masy soli v podobě pomalu rostoucích solných pňů. Výška solných pohoří tu dosahuje i několika set metrů a šířka až 15 kilometrů. Svahy solných hor připomínají strmé ledopády, jen teplota tomu neodpovídá, po většinu roku je tu hodně přes 30 °C.

Naším cílem však nejsou tyto strmé hory, ale ostrov Hormoz v Perském zálivu, který je také tvořen solí, s výjimkou úzkého pobřežního lemu, chránícího sůl před rozpuštěním. Dešťová voda zde vytváří v soli jeskyně, krápníky a všechny další útvary známé z klasického krasu ve vápencích. Jediným podstatným rozdílem je fascinující rychlost, se kterou vše vzniká a zaniká. Je možné, že solné jeskyně zde objevené ani nepamatují faraony, oproti tomu vápencové jeskyně se od dob pyramid prakticky nezměnily.

Solný kras pohoří Zagros unikal do dnešní doby zcela pozornosti speleologů, dokonce ani jeskyně s mohutnými vchodovými portály nebyly dosud prozkoumány a zmapovány. Rozmanitost tvarů íránského solného krasu je zcela ojedinělá i ve světovém měřítku. Jediným srovnatelným územím je solný peň Mount Sedom v Izraeli, kde se nachází i nejdelší jeskyně v soli na světě (5685 metrů).

Království Santa Klause v nejlépe vyzdobené části jeskyně Namaktunel.

NÁROČNÉ JESKYŇAŘENÍ

Při první expedici do Íránu v roce 1997 navštěvujeme ostrov Hormoz, a to pouze na jediný den. Padesátistupňový žár srpnového slunce nás nutí k ústupu. Jediným nadějným objevem je Jeskyně dračího dechu, z níž se sice valí neuvěřitelně horký a zatuchlý vzduch, ale řečiště směřující do nitra solného masivu slibuje, že tato jeskyně slepě končit nebude.

Druhá expedice se koná v březnu následujícího roku, kdy panují na ostrově příznivější teploty okolo 25 °C. Při průzkumných cestách na povrchu ostrova objevujeme několik dalších jeskyní, většinou ale jen několik desítek metrů dlouhých. I průzkum Jeskyně dračího dechu je zklamáním. Jeskyně po sto metrech ústí znovu na povrch.

Po nepříliš úspěšném úvodu se přesouváme do západnější oblasti pně. Při přesunu se nám do cesty staví mohutné koryto vyschlé solné říčky a pohledem proti proudu objevujeme zřícený vstup do jeskyně. Za závalem nestabilních bloků uzavírajících vchod se objevuje nízká, ale široká chodba. Plazíme se po břiše a vyhýbáme se malému potůčku meandrujícímu po písečném dně jeskyně. Konečně se chodba zvyšuje a rozděluje se do tří směrů. Po dvou neúspěšných pokusech pronikáme do poslední chodby, která je ze všech nejmenší a neslibuje velké naděje. Za menším dómkem, z jehož stropu visí mohutné pokroucené stalaktity připomínající sloní choboty, se již musíme plazit. Plazivka se ani po několika desítkách metrů nezvětšuje, a část nadšenců jeskyni opouští.

Zůstáváme jen dva nejvytrvalejší, rozhodnuti plazit se jak daleko to jen půjde.

Ale výška chodby se nezvětšuje, spíše naopak. Po sto metrech je plazivka již velmi nízká. Začínáme mít potíže.

Snažíme se prodrat nízkým průlezem dál, ale jak se chodba snižuje, ztrácí se poslední naděje, že by tato jeskyně mohla mít víc než několik málo stovek metrů. Pak nastává nečekaný zvrat. Chodba se mírně zvyšuje a končí závalem. Nad ním se však černá mohutný dóm a v něm překrásné, třpytivě bílé excentrické stalaktity. Oba na to nevěřícně hledíme a hlasitě komentujeme tu nesmírnou krásu jadrnými průpovídkami. Hecujeme se, co že to objevíme za chvíli. Další, ještě větší dómy a bohatší výzdobu?!

Tato přání se mají ukázat jako velice lehce splnitelná. A tak brzy zažíváme jeden “šok” za druhým. Kdesi v knížkách se lze dočíst, že v soli v důsledku malé stability větší prostory být nemohou, ale tady jsou dómy, za které by se nemusel stydět ani Moravský kras. Stalaktity, nad kterými jsme ještě ráno skákali nadšením, teď míjíme beze slova. Vždyť jsou jich tu stovky. Visí ze stropu kolmo, ale i šikmo, a často se kořenovitě větví do stran. V jednom dómu jsou jen několik centimetrů tenké, ale až tři metry dlouhé stalagnáty. “To snad nemůže být ze soli,” kroutíme nevěřícně hlavami. Ale stačí si líznout, je to pravá sůl. Jak postupujeme proti proudu nyní vyschlého koryta do nitra solného masivu, procházíme střídavě dómy a menšími chodbičkami. V jednom z dómů nacházíme až jako dlaň velké průhledné krychle soli. Pak se před námi objevuje šest metrů vysoký podzemní kaňon, a my můžeme jít poprvé celých sto metrů vzpřímeně, bez jediného sehnutí. Nad námi se vypínají trsy bílých a červených pokroucených stalaktitů s třpytivě lesklými kapkami slané vody. Vyschlé koryto podzemního toku nás stále neomylně vede někam nahoru do centra ostrova. Nad kaňonem se opět objevují nepříjemné plazivky.

Odhadem jsme již asi půl kilometru od vchodu a začíná se hlásit únava. Láhev s vodou jsme bohužel nechali před první plazivkou, netušíce, že cesta podzemím povede tak daleko. V dusném ovzduší jeskyně, při teplotě vzduchu 28 °C, se žízeň brzy stává silnější než touhy po objevech. Plazivka je tentokrát nezvykle dlouhá. Po dvou stech metrech lezení po kolenou a plazení po břiše jsme již skoro rozhodnuti to otočit nazpět. Oba však stále tajně doufáme, že tu najdeme druhý východ z jeskyně, a tak se odevzdaně plazíme dál. Ještě před několika hodinami jsme si přáli, aby tento podzemní systém byl co nejdelší, a teď toužíme najít východ a dostat se ven. Najednou cítíme na tvářích chladný a příjemný závan čerstvého vzduchu a zanedlouho vylézáme v uzávěrové stěně slepého údolí. Tady jeskyně končí. Na základě čerstvých zážitků a z jakési vděčnosti nazýváme třetí chodbu Chodbou splněných přání. Celý systém pak společně na počest členů expedice pojmenováváme Studentská jeskyně (persky Ghár-e Danešjú).

ODMĚNA ZA NÁMAHU

Při třetí expedici na jaře 1999 se soustřeďujeme na mapování, geologický popis a fotodokumentaci Ghár-e Danešjú, největší jeskyňářské objevy nás však čekají na Namakdanském pni na ostrově Queshm.

Dnešní den je věnován průzkumu ostrova Queshm. Jsme tři a máme za úkol projít východní část solného pně. Zbytek expedice má pak v plánu jeho západní část. Obcházíme po okraji pně a hledáme velká řečiště, která by mohla vyúsťovat z rozsáhlých jeskyní.

Jedno se vine přímo před námi. Po výrazných srážkách tu protéká menší říčka, teď je ale dno řečiště přehrazené bílými solnými hrázkami, které zadržují jen několik stojatých jezírek s třpytícími se krystalky soli na dně. Jdeme směrem proti proudu a stále zrychlujeme krok. Po několika desítkách metrů mizí koryto za záhybem pod svislou solnou stěnou a údolí slepě končí. To znamená jediné – přítomnost jeskyně!

Vítá nás vchodový portál o rozměrech 6 x 2 metry, z větší části zaplavený jezerem. Strop chodby se za vchodem snižuje a k hladině zbývá jen půl metru.

Po krátké poradě zanecháváme dalšího průzkumu povrchu pně, svlékáme oblečení a oděni pouze v čelovkách mizíme v jeskyni. Jezero brzy končí. Pohodlně postupujeme prostornou chodbou, vyzdobenou desítkami krápníků visících ze stropu.

Po dvou stech metrech je ale dno chodby zavaleno a za závalem se nachází rozsáhlé jezero, jehož hladina se skoro dotýká stropu. Je to konec?

Noříme se do jezera a hledáme další pokračování. Voda je teplá (28 °C) a nezvykle nadnáší (stejně jako v Mrtvém moři je zde rozpuštěno přes 360 gramů soli v jediném litru vody!), takže plaveme na hladině jako žoky slámy. Strop je opravdu nízko a stále se snižuje. Za chvíli mizí pod vodou ústa a hladina se blíží k nosu. Pak se ale strop znovu zvedá a na vodní hladině se okolo nás třpytí nádherné trsy až 3 metry dlouhých čistě bílých krápníků. Vodorovná linie na krápnících a okolních stěnách ukazuje, že za dešťů se nízká chodba za našimi zády zcela zaplňuje vodou. Trochu nás mrazí, protože pršet může začít kdykoli, a z měření vědců v jeskyních izraelského pně Mount Sedom vyplývá, že maximálního stavu dosahuje podzemní voda za prudkých dešťů již po 15 minutách.

Jezero pokračuje dál. Střídají se tu velké dómy s krápníky a úseky, kde se strop snižuje sotva 20 cm nad hladinu.

Odhadem jsme již 500 metrů od vchodu. Jezero zmizelo a příjemnou plavbu vystřídalo bolestivé plazení po tvrdých a ostrých krustách na zemi. Krátkou odbočku zakončuje mohutný dóm. Je úplně bez výzdoby, takže krásně vynikají pestrobarevné vrstvy soli. Má tvar obrovského pecnu chleba a je skoro stejně velký jako Bozorgtarín v Ghár-e Danešjú. Jeho velikost však znásobuje trychtýřovitá prohlubeň uprostřed dna, která budí dojem mravkolví jámy.

Postupujeme dále proti proudu malého podzemního toku. Znovu se plazíme, objevují se i další mohutné dómy. V jednom z nich se setkáváme s kolonií netopýrů, jejichž počet odhadujeme na několik set až tisíc jedinců. Do jiného dómu zase proniká denní světlo ze zhruba čtyřicet metrů vysokého úzkého komínu ústícího na povrch.

Náš nadšený postup vpřed nezastavují četné odřeniny, které velmi nepříjemně pálí od slané vody, ale až nenávistný sykot jakéhosi zvířete. Čelovky křižují tmou, ale odhalují jen hromadu balvanů, za nimiž se zřejmě původce zvuku schovává. Sbíráme kameny z řečiště, pevně rozhodnuti pokračovat vpřed. Až na čelovky jsme nazí a připadáme si tak jako neandertálci bojující o své teritorium. Jak se blížíme k hromadě balvanů, sykot nepříjemně sílí, a úměrně tomu vyprchává naše vůle k postupu. Nakonec raději volíme ústup a po dvou hodinách jsme zpátky na denním světle.

Ihned po usušení a odrolení tisíců miniaturních krystalků soli, které vykrystalizovaly na našich tělech, padá spontánní návrh na pojmenování právě objevené jeskyně. Bez dalších licitací je schválen. Na počest objevitelů je tato jeskyně nazvána Jeskyní tří naháčů.

Další den má probíhat mapování prozkoumaných částí jeskyně a pokračování průzkumu. Tentokráte již oblečeni a vybaveni klacky a pochodněmi stojíme opět u hromady balvanů. Ale žádné zvuky se již neozývají. Tajemná zvířata zřejmě prchla. Postupujeme rychle vpřed. Mohutná chodba je srovnatelná s železničním tunelem. Proti nám nalétává několik velkých netopýrů s rozpětím křídel okolo 30 cm. Dýchá se tu ztěžka, vzduch je mnohem teplejší a vlhčí než v předchozí části jeskyně, kde byl alespoň nezřetelný průvan mezi vchodem a komíny. Po tvářích nám stékají praménky potu.

Podzemní tunel se stále rozšiřuje a nabývá tak neuvěřitelných rozměrů. Klopýtáme v kluzkém blátě chodbou, aniž bychom měli ponětí, kde jsou její stěny – nelze na ně dosvítit. V blátě na zemi se lesknou vlhké čeřiny, porušené jen řádkami stop, které necháváme za zády. Kolikrát hledáme jakékoliv pozůstatky dřívějších návštěv, ale nic. Jen rovný strop a tma po obou stranách pohlcují čvachtavý zvuk našich kroků. Na rozdíl od vstupních částí jeskyně hýřících krápníky jsou zde stěny holé a tmavé povlaky bahna působí skličujícím dojmem. Vodní tok, který tudy protéká po prudkých lijácích, musí být mohutný a podle bahna na stěnách i stropu zaplňuje chodbu v celém profilu. Hlavou se nám honí černé můry, co když nahoře zrovna teď prší?!

V jednom místě dosahuje chodba šířky neuvěřitelných 40 metrů. Ve stropě 4 metry nad našimi hlavami se táhnou sítě rozevřených trhlin, které značí, že prostora je na hranici únosnosti. Postupujeme klikatící se chodbou stále dál.

Chodba se začíná postupně snižovat. Plazíme se po čtyřech v lepkavém bahně a pot z nás jen leje. Těla odřená z předchozích dnů nesnesitelně pálí a někteří členové již chtějí ukončit mapování. Někdo ze předu hlásí další snižování chodby. Nit našeho měřicího zařízení – topofilu – se stále zasekává a na kompas už není přes bahno vidět. Voda začíná docházet, čelovky povážlivě žloutnou. Proto vyhlašujeme zastávku a chvilku se radíme. Jsme už hrozně daleko od vchodu, vody je málo a světlo začíná docházet. Ale chodba pokračuje stále dál do nitra solného pně! Rozhodnutí je však jasné, nesmíme riskovat návrat bez světel a vody, a tak se vracíme zpět. Víme, že nás to hned venku bude mrzet, ale snad příště, uvidíme…

Po sečtení záměr vychází délka jeskyně na 3160 m, což znamená, že Jeskyně tří naháčů je již nyní třetí nejdelší jeskyní v soli na světě!

---

GEOLOGICKÝ VÝVOJ OBLASTI

Před více než půl miliardou let se v oblasti dnešního Perského zálivu nacházela rozsáhlá sníženina v zemském povrchu. V suchém a teplém klimatu zde docházelo k sedimentaci mnoha set metrů mocných poloh solí. Po další stovky milionů let se na solné uloženiny usazovala souvrství vápenců, pískovců a dalších hornin. Tímto způsobem se sůl v podloží postupně dostala mnoho kilometrů pod zemský povrch. Za obrovských tlaků, které panují v takových hloubkách, se sůl stala plastickou a díky své nízké hustotě začala zvolna vystupovat k povrchu ve formě obřích podzemních solných sloupů – pňů. Po dosažení povrchu vytvořily pně solná pohoří o průměru až 15 km a výšce i mnoha set metrů. Vzestupný pohyb mas soli stále trvá. Rozpouštěním soli dešťovou vodou vznikají v solných pních slepá údolí s ponory, jeskyně s krápníky, propasti a další krasové jevy, na první pohled velmi podobné těm, jaké známe například z Moravského krasu.

EXPEDICE ÍRÁN 1997

Členové: Jiří Kvapil, Jiří Slavíček, Jiří Bruthans, Jana Slavíčková, Lucie Stránská, Hana Bruthansová

Výsledky: objev JESKYNĚ DRAČÍHO DECHU na ostrově Hormoz

EXPEDICE ÍRÁN 1998

Členové: Jiří Bruthans, Jakub Šmíd, Michal Filippi, Tomáš Svoboda, Michal Vašíček

Výsledky: objev a částečné zmapování JESKYNĚ GHÁR-E DANEŠJÚ (v současnosti 5. nejdelší jeskyně v soli na světě), objev a průzkum dalších menších jeskyní na Hormozu, průzkum hydrotermálního krasu ve vápencích u města Yazd

EXPEDICE NAMAK 1999
(namak = persky sůl)

Členové: Jiří Bruthans, Jakub Šmíd, Michal Filippi, Tomáš Svoboda, Lukáš Palatinus

Výsledky: dokončení mapování jeskyně Ghár-e Danešjú, objev a mapování JESKYNĚ TŘÍ NAHÁČŮ na ostrově Queshm (v současnosti 3. nejdelší jeskyně v soli na světě), fotografická dokumentace a geologický výzkum solného krasu

Na silnici v Bedřichově je rušno. Krajinu pohltil mlžný opar hustý jako mléko a štrúdl barevných cyklistů chaoticky křižuje namoklou asfaltku. Prazvláštní dav na horských kolech se šikuje ke startovní čáře. Je podobný spíš podivnému vojsku, než nadšeným sportovcům. Závod ještě nezačal, a všichni jsou promoklí na kost. Jen recesisté na historických modelech typu Ukrajina, posilnění ohnivou vodou, probouzejí úsměv na tváři promrzlých, pod deštníky schovaných diváků. Za pár minut bude odstartován největší závod “biků” v Čechách. Patnáct set cyklistů všech možných kategorií je připraveno zdolat Jizerskou padesátku na kolech. Profíci i nadšenci, staří i mladí, recesisté i borci s pořádnou fyzičkou.

Prásk. Rána z poplašňáku katapultovala profíky z první lajny do neprostupné mlhy. Stehna jako písty mizí v bílé tmě. Za nimi nastupují daleko pomalejší neprofesionálové a turisté, až se peloton na ucpané vozovce zcela zastaví a naoko naštvaní recesisté na Ukrajinách pokřikují: “Tak hejbejte se, ať tam letos dojedeme!” Nakonec celé cyklistické stádo mizí v odhodlání projet bahnem, mlhou a zimou až do cíle. Ve stopách zimních běžkařských kolegů na trati dvacet nebo padesát kilometrů dlouhé.

Pro diváky nastává dvouhodinová pauza na párek a grog. I když…? Podle několika známých tváří profesionálních bikerů typuji, že by první jezdci mohli být v cíli o něco dříve. Za hodinu a půl dorážejí k cíli první borci, poněkud upravení kropenatou maskou z bláta a potu. Sakrují a láteří v cílových serpentinách, kde nepomáhá ani hrubý vzorek pneumatik a jsou nuceni k pokorně plouživé jízdě. Kdo by se chtěl ke konci etapy před diváky vymáznout? Žluté pláštěnky pořadatelů v cíli, aplaus a červené mikrofony – to novináři vyzvídají, jaká byla trať. “Jelo se dobře, je to moje práce,” odpovídá profesionálka Jana Jeřábková s úsměvem zcela nezadýchaným, jako by se jen vrátila z bahenních lázní. “Nazdár,” řvou recesisté na Ukrajinách a jediní jsou čistí, neboť švindlovali a nastoupili na trať kousek před cílem. Padesátku si zredukovali na Jizerskou dvojku a na řídítkách se jim houpou bandasky s pivem. Ti jediní by se Rychlým šípům nelíbili. Velký obdiv patří nezdolným turistickým jezdcům, kteří byli v cíli úplně “hotoví”, ale dojeli, nebo alespoň dotlačili “biky” do cíle.

Bilance? Nikdo nevyhrál miliony, nikdo nebrečel, že prohrál, a nikdo nežaloval na Ukrajiny, že švindlovaly. Profíci byli rádi, že až tak o moc nešlo, a amatéři měli radost, když ujeli to, co profíci. K žádnému ztotožnění davu s nadpozemským vzorem sportovce nedošlo (byly jen pochvaly, ne spílání poraženým). Takže mohli všichni sice s blátivou maskou, ale s úsměvem na rtech odejít do bufetu na párek s hořčicí. Tak zase za rok. Nemohl by každý sport mít takovou svou padesátku?

Tato africká země, dříve známá pod názvem Basutsko, nebývá pro svůj poklidný život středem pozornosti sdělovacích prostředků. Malému království dodnes vládne král, Letsie III. Země si s trochou nadsázky získala přívlastek “africký Tibet”, a to především díky své nadmořské výšce, která v žádném místě neklesá pod tisíc metrů nad hladinou moře (pozn.: místo výtoku řeky Orange na území Lesotha leží dokonce v nadmořské výšce 1400 metrů), což je světová rarita. Za výjimku pro vnitrozemský stát můžeme rovněž považovat hranice s jedinou zemí. Tou je Jihoafrická republika obklopující celé království, jež nese přímo ve svém srdci. A tak Lesotho vytváří skutečný “stát ve státě”.

Dostat se do Lesotha směrem z jihoafrického pobřeží Indického oceánu není tak snadné. Buď musíte absolvovat tisícikilometrovou objížďku, a pak snadno překročíte hranice mírnou vrchovinou ze západu přechodem u Maseru, hlavního města s 297 tisíci obyvateli. Druhou možností je vydat se rovnou z jihu, ale v tom případě budete muset překonat strmé svahy Dračích hor.

Zhruba podobnou trasu museli na počátku 19. století podniknout Sutové, prchající na území dnešního Lesotha před expanzí Zulů. Usadili se v horách pod vedením krále Mošeše I. a vybudovali zde pevnost na Thaba Bosiu (Hora noci). Když později na jejich území začali pronikat Búrové, byli nuceni požádat o britskou pomoc a v roce 1868 se toto území stalo britským protektorátem. Stále zde však směli vládnout domorodí náčelníci, což pomohlo uchovat zdejší tradice a kulturu. Svoji úplnou nezávislost získali zpět téměř po sto letech, roku 1966, kdy se hlavou státu stal král Mošeše II. Dále se změny moci odehrávaly pouze na vnitropolitické scéně a dodnes pod vedením krále Letsie III. zůstalo Lesotho konstituční monarchií.

ZA HRADBAMI HOR JE LESOTHO

Krásná silnice nás dovedla od pobřeží téměř k samotným “branám království”ů ve skalnatých horách. Loučíme se s asfaltem a začínáme měřit první metry kamenité cesty. Dračí hory se před námi neúprosně zvedají a působí neprostupně. Zoufale hledáme údolí, které by nás vpustilo mezi stěny horského masivu. Takový průsmyk zde však zjevně není. Je jasné, že se nevyhneme cestě přímo přes hřeben.

Po dvou hodinách stojíme bez větší újmy na silách a na vozidle před hraničním přechodem Qacha’s Nek v nadmořské výšce bezmála 2000 m. Opouštíme JAR a blížíme se k malému domečku u spíše symbolických drátěných vrat. Jeden stožár s královskou vlajkou a jeden člen královské hraniční hlídky, který zjevně netuší, že občan České republiky potřebuje vstupní vízum. Neobtěžuje se ani orazítkovat všechny pasy, dvě razítka jsou pro dnešek zřejmě až dost.

Náš první úkol překonat “hradby” Lesotha je za námi a po několika kilometrech stojíme na důležitém rozcestí. Doleva znamená projet schůdnějším terénem více osídlené a civilizované travnaté vysočiny, což neslibuje mnoho dobrodružství, vpravo se otvírají údolí skalnatého Drakensbergu a Maloti. Jede se do hor, snad to zvládneme.

VE ŠKOLE I PŘED ŠKOLOU

Druhý den nás probouzí čísi hlasitý zpěv. Otevřu oči a vidím skupinku malých veselých dětí ve stejnokrojích, pádící rovnou ke škole na protějším svahu údolí. Překvapuje nás vážnost, s jakou se tu ke vzdělání přistupuje. Navzdory velkým vzdálenostem, které musí děti ze svých domečků kdesi v horách urazit, jsou každé ráno centrálně položené školy plné žáků. Vyučují se všechny základní předměty, samozřejmě včetně úředních jazyků sothštiny a angličtiny.

Díky působení francouzských protestantských misionářů v 19. století má Lesotho dobře rozvinuté školství, a tudíž dosahuje jedné z nejvyšších úrovní gramotnosti v Africe – 62,3 % žen a 81,1 % mužů.

Naše návštěvy škol působily trochu rušivě. Pár zvědavců se přiběhlo podívat, co je to za podivné cizince, a když ostatní zahlédli, jak rozdáváme bonbony, vzala nás celá škola za pokřiku “sweet” útokem.

SUTSKÁ DOMÁCNOST

Pokračujeme hornatým terénem přes malé vesničky, respektive rodinné usedlosti. Sutové obývají typické skromně vybavené kamenné stavby kruhového půdorysu, tvořené pouze jednou místností. Při jedné zastávce se nám dostalo milého přivítání a neodolali jsme pozvání do kamenného příbytku. Kruhové uspořádání interiéru, který obsahoval to nejdůležitější k jednoduchému životu, se jevilo velmi praktické. Nad hliněným ohništěm se třpytilo vycíděné nádobí, vše bylo pečlivě srovnáno a “domácnost” působila dojmem, jako by hospodyně návštěvu očekávala.

Ani okolí domků nevypadá nikterak zanedbaně. Malá políčka na neúrodných svazích jsou pečlivě obezděna kamennými zídkami, které zmírňují nepříznivé působení eroze. Tu a tam se najde i místo pro okrasnou květinu, ale malebný vzhled vesniček vytvářejí především pečlivě upravené domky. Některé z nich jsou kolem vchodu na hliněné omítce krásně zdobeny jednoduchými barevnými znaky. Tyto tradice se dodnes uchovávají zejména v izolované oblasti hor, na rozdíl od západní, civilizovanější části. Tam už ve městech najdeme moderní skeletové budovy.

Chlapec oděný do tradičního přehozu – kostkované deky.

Kromě bezprostředních dětí jsou zdejší lidé většinou bázliví. Napřed nás pozorují z větší vzdálenosti, a pokud setrváme, přicházejí s nabídkou malého pohoštění kozím mlékem. Jejich strhané tváře plné hlubokých vrásek vypovídají o tvrdém pasteveckém životě. Místní přírodní podmínky mnoho alternativ obživy nenabízejí. Lidé jsou odkázáni na chov ovcí, koz, výjimečně můžeme zahlédnout i krávy, avšak nehostinné vysušené horské svahy neposkytují dostatek pastvin pro větší stáda. Pěstování brambor a některých druhů zeleniny těžko vystačí pro potřebu jednotlivých rodin. Rodinné hospodářství zde nedává prostor ani pro rozvoj místního obchodu.

Komunikace s místními obyvateli zpočátku není jednoduchá, s angličtinou je na tom podstatně lépe mladá generace, ale k pochopení zdejšího života většinou postačí pár posunků a úsměvů. Stáváme se ve vesnici atrakcí a po chvilce se již před objektivem nikdo nestydí.

DOBRODRUŽSTVÍ NA ČTYŘECH KOLECH

Podle mapy se dostáváme do úseku průjezdného pouze s náhonem na všechna čtyři kola. Doposud jsme občas potkávali nějaké to vozidlo, teď však zůstáváme na cestě skutečně sami. Jelikož máme hnanou pouze jednu nápravu a poměrně malou světlost, měníme alespoň zatížení. Tři do kabiny, jeden na střechu mezi kanystr a náhradní pneumatiku. Výstup do Matebeng Passu (2940 m, což je o 66 m výše než obávaný Sani Pass) může začít.

Máme štěstí. Je sucho, takže jsme schopni se pomaličku posouvat kupředu. Stačilo by pár kapek, aby naše výprava skončila uvězněna na kluzkých kamenných plotnách, pokrývajících cestu vysekanou ve skále. Horské vegetace ubývá a my serpentinu za serpentinou šplháme do kamenitého sedla, kam už nás doprovázejí pouze lišejníky. V některých chvílích bychom rádi vyměnili motor za vlastní pohon a šlapali pěšky či na horském kole, čímž bychom si cestu značně usnadnili. Slunce ale rychle padá k obzoru, a noc nás nesmí zastihnout v takové výšce. Není moc času kochat se úžasným pohledem na pokořené vrcholky, jež zůstaly pod námi, a majestátní štíty hor, ke kterým jsme se přiblížili na dosah ruky.

Probouzíme se za hřebenem v panenském údolí zalitém ranním sluncem. Dle údajů mapy jsme za nejhorším úsekem, avšak opak je pravdou. Cesta se mění v horskou stezku a nám je jasné, že “z nejhoršího jsme uvnitř”. Vyjma osamoceného pastevce, který cestu projížděl na koni, jsme potkali pouze jedno dobře vybavené terénní auto místního faráře. Ten, když viděl, s čím se prodíráme zdejším terénem, nás označil při vší slušnosti za magory a podotkl: “Bůh vám pomáhej dostat se odsud ve zdraví.” Náš nejlepší řidič seděl celý den v autě, aby nás “protáhl” i přes nejkrkolomnější místa. Ostatní v úmorném vedru pochodovali pěšky před autem a odhazovali z cesty obrovské kameny, podkládali kola nebo tlačili ve strmých, kluzkých srázech.

VODA MÍSTO DIAMANTŮ

Dostali jsme se do míst naprosto neposkvrněných lidskou přítomností. Otevírají se nám ty nejúžasnější pohledy. Zhluboka dýcháme křišťálový vzduch, posloucháme šum divoké vody přehlušující ticho kamenných velikánů a pozorujeme křehké motýly starostlivě pečující o horskou květenu. Čerpáme novou energii a pomalu se dostáváme na sever k městečku Thaba-Tseka. Zde přibývá nejen civilizace, ale i jejích vymožeností. Konečně můžeme dotankovat vysychající zásoby benzinu. Od první čerpací stanice jsme však vykázáni, jelikož je určena pouze královské rodině a vládě. Ta má v Lesothu dodnes zcela veřejně výsadní postavení a mnoho privilegií.

V dálce se objevuje žlutobílá záře obrovského množství světel. Blížíme se k hydroelektrárně na přehradě Katse Dam. Náhodou potkáme samotného šéfa návštěvnického centra, který nám nabízí nocleh v prostorách elektrárny. Projíždíme do ostře střeženého prostoru a s pocitem nejistoty, zda jsme opravdu hosté, nebo zatčení špioni, usínáme pod dozorem vojenské stráže přímo u obrovské hráze.

Ráno jsme pozváni na prohlídku elektrárny a dostáváme veškeré informace o čtvrté největší hrázi na africkém kontinentě, vysoké 185 metrů s váhou 5,5 milionu tun, a jejím zařízení.

Když se Lesotho stalo samostatným státem, zdálo se vládě Jihoafrické republiky pro jeho zdánlivě nevyužitelnou krajinu snadno postradatelným územím. Dnes, kdy se sladkovodní zdroje stávají bohatstvím, získává zdejší hornatý terén s řekami Orange a Caledon na atraktivnosti, čehož hodlá místní vláda patřičně využít a zrealizovat zde jeden z nejambicióznějších energetických projektů světa.

Přehrada Katse Dam, zprovozněná roku 1998, je pouze prvním střípkem ve velké a složité mozaice vodního díla, které bude tvořeno ze šesti velkých přehrad, čtyř přečerpávacích stanic a 225 kilometrů propojovacího potrubí.

To vše by mělo být vybudováno v průběhu dvaceti let jako společný lesothsko-jihoafrický projekt, a zajistit tak Lesothu dostatek elektrické energie a zároveň příjmy do “královské pokladnice” z prodeje vody pro jihoafrické průmyslové oblasti Witwatersrand.

Tyto finance by zemi pomohly dostat se z ekonomické závislosti na Jihoafrické republice, která se výrazně projevuje od roku 1982, kdy byly v Lesothu uzavřeny zdejší největší diamantové doly.

Kvůli nedostatku orné půdy a slabě rozvinuté výrobě nemá království vlastní ekonomické zdroje a v posledních letech tvořily téměř 70 % hrubého domácího produktu příjmy lesothských dělníků pracujících právě v JAR.

STRAŠÁK EROZE

Každé pro má však i své proti. Nelze pominout fakt, že jedna z přehrad bude situována do jihovýchodní oblasti země, kterou jsme v posledních dnech měli možnost na vlastní oči poznat jako nedotčený kout přírody a živoucí skanzen původní kultury. Tím bude její panenskost nenávratně ztracena. Kromě toho zde vyvstává ještě problém změny klimatu.

Zdejší krajina se již dnes v důsledku stoupajícího počtu dobytka potýká na nadměrně využívaných pastvinách s postupující erozí, a tak enormní nárůst srážek, který nyní bezpochyby přinesou nově vytvořené vodní plochy, může pro zemi znamenat ekologickou katastrofu. Do té doby, než se první přehrada místo plánovaných deseti naplnila už za tři roky, a prudké lijáky se podepsaly na okolních svazích, se nikdo tímto problémem nezabýval. Ale ani dnes se investoři tohoto problému příliš nezalekli. Zisky jsou pro ně bohužel důležitější i v tomto malém africkém království.

Domy vonící dřevem, koně a ovce na rozkvetlých loukách, vrásčití řezbáři a lidé, kteří dodnes dokáží udělat z mléka sýr – za takovým “folklorem” se většinou vydáváme za naše východní hranice. My jsme zamířili na jihozápad. Zvláštní kraj obydlený lidmi, v jejichž těžko srozumitelném jazyce zaznívá rétorománština a kteří jsou doživotně svázáni se svými horami, leží v italské provincii Trentino. Tam se nedaleko od známých lyžařských středisek nachází národní park Stelvio, jenž má jednu sympatickou zvláštnost: kromě zvířat a rostlin chrání také lidi, kteří zde žijí. Ochránci přírody nebourají staré dřevěné a kamenné stavby, nevyhánějí z pastvin ovce a krávy a nezakazují obyvatelům prastarých vesnic, přilepených na prudkých stráních nebo schovaných v údolích, jezdit domů autem. Přesto, anebo právě proto tu zvířata a lidé žijí v rovnováze, která navzdory satelitním anténám voní starými časy. Zdejší muži nosí hlavně pohorky – ať už se živí jako horští vůdci, pastevci nebo lesní dělníci.

Jen některá údolí, vymodelovaná ledovci do alpských svahů, jsou obydlena. Příroda poskytla příchozím nejen šťavnaté louky pro pastvu, ale také teplé minerální prameny, jejichž léčebné účinky jsou už po staletí využívány.

MLÉKO JE ZÁKLAD

Studený večer už teď, v polovině října, předznamenává pernou zimu. Ostatně nejvyšší vrcholky horského masivu Cevedale už mají bílé čepice. Stojíme na balkoně hotýlku v Cogolu a vysoko nad námi blikají světla vesnice Peio. Nad láhví vína přemítáme, proč vlastně lidé do takových výšek lezou, k čemu je dobré bydlet tam, kam se jde pěšky půl dne do kopce. No ovšem, pokud nejdou pastviny za lidmi, musejí lidé za pastvinami. A tak už na počátku středověku začali místa, kudy se předtím probíjela sem tam nějaká ta armáda a ještě méně prvních dobrodruhů – obchodníků, osidlovat farmáři. Dřeva na stavbu usedlostí bylo v okolních lesích dost a zelené louky slibovaly šťavnatou potravu pro krávy a ovce. Zmínky o zemědělských usedlostech v místech dnešního národního parku jsou už v listinách pocházejících ze 13. století a v mnohých se dodnes žije. Jenom lidé už nejsou ve vysoko položených vsích tak zoufale odříznuti od okolního světa – mají auta, televize a Internet.

A také mají svoje vlastní čerstvé mléko, máslo a sýr. Časně zrána vyfrčíme strmou silnicí až ke dveřím do Caseificio Turnario di Peio – zkrátka k sýrárně v Peiu. V přízemí obyčejného odmu jsou tři místnosti a kraluje jim Silvano Casaro, mladý muž, kterému v žilách koluje místo krve mléko. Ráno zatopí pod obrovským měděným kotlem, do něhož předtím nalil 300 litrů ranního a 300 litrů odpoledního mléka. Silvano bohužel neumí anglicky, a proto se na nás jenom šklebí zpod barevné kšiltovky. Nevadí, i tak jsme uchváceni jeho tancem kolem mléka a másla. Zatímco se totiž hřeje mléko, v dřevěné centrifuze se stlouká máslo. Tím pak Silvano plní dřevěné vyřezávané formy a kolem desáté dopoledne ho má i úhledně zabalené.

Mléko už ale má žadaných pětačtyřicet stupňů, a tak se musí přidat prostředek na srážení. A Silvano bojuje s tuhnoucí hmotou, nejprve obří vařečkou a potom nástrojem, kterému se říká lyra, protože skutečně připomíná onen hudební nástroj. Zkušenost stovek hodin strávených nad kotlem s mlékem a sýrařský pánbůh Silvanovi napoví, kdy přijde chvíle pro výrobu sýra. Zatímco pro nás má zhrudkovatělé mléko stále stejnou konzistenci, Silvano namáčí do kotle hadry a vynáší v nich budoucí sýr. Tři dny se bude “presovat” pod dřevěným lisem, pak bude odpočívat ve vedlejší místnosti na dřevěných policích. Čas od času se otočí, a po pěti až šesti měsících se z bochánků vyklube ta pravá sýrová bašta. Pro velké osmikilogramové i menší tříkilové koláče sýra si pak přijdou farmáři, kteří dnes dodali mléko.

V těchto chvílích si na svém sýru možná pochutnává Enzo Casanova, jehož mléko se toho říjnového rána ohřívalo v Silvanově kotli. Casanova je prezidentem sýrařů z Peia a přilehlých šesti vesnic, takzvaného gemeinde – společenského uskupení, které je dodnes živé například i ve Švýcarsku. Gemeinde je společenství lidí tradičně žijících na určitém prostoru, gemeinde je také ochrana proti cizákům a vzájemná pomoc.

Casanova je vrásčitý stařík, na svých šestašedesát let mimořádně čiperný. Dlouhá léta se živil jako elektrikář, jako přidružený zdroj obživy měl ale vždy pár krav.

“Teď jsem v důchodu a můžu se věnovat už jenom kravám. Mám jich šest,” říká nám s neskrývanou hrdostí. V Peiu má každá rodina několik krav, které se celé léto pasou na horských loukách vysoko nad vesnicí. V létě dokonce proudí kravské mléko do sýrárny 3 kilometry dlouhým potrubím! Krávy se sdružují do větších stád a se stády žijí celé léto v kamenných salaších pastevci. I tady funguje gemeinde – pastevci hlídají celé stádo a ostatní muži se mohou věnovat jiným způsobům výdělku, většinou pracují v lese jako dřevorubci. Kolem krav se v Peiu točí všechno, kravskými lejny se hnojí, kravské mléko se pije a jí a “kravský spolek” je asi nejdůležitější organizační jednotkou vesnice.

VÍTEJ, TURISTO!

Gran Zebru je jedním z nejvyšších vrcholů skupiny Cevedale a na vesnici Cogolo shlíží z výšky 3851 metrů. Gran Zebru je také název rodinného hotýlku, jehož okna jako velké průhledné oči vzhlížejí přes husté lesy, kosodřevinu a skály až k bílým špicím hor. Za dobré viditelnosti ovšem. Dnes je mlha, že by se dala krájet, a jídelna hotelu takřka zeje prázdnotou. Kromě nás a několika mokrých a zkřehlých sezonních dělníků tu sedí jenom dvě dívenky obecnou školou povinné. Blonďatá Sára a její kamarádka si hrají na hosty. Sára ukazuje, jak si nabrat lžící a vidličkou salát, čím jej zalít, a trochu sekýruje číšnici v džínách a triku. Může si to dovolit, obsluhuje ji totiž její maminka, jinak také lyžařská instruktorka a spolu se svým manželem majitelka hotelu Laura. Laura je bývalá závodní sjezdařka a její muž Costanzo zase běžkař, horolezec a horák každým coulem. Protože už třetí den prší a naše výprava do hor pomalu přestává být reálná, Costanzo s námi posedává a vypráví:

“Tady jsem na Gran Zebru. Mám ten vrch strašně rád, proto jsem tak pojmenoval i svůj hotel. Naše hory jsou nádherné, rád tam vodím turisty ze svého hotelu.”

“To je ale krásný životní styl. Jste šťastný?”

“Jsem,” přitakává Costanzo, a když se konečně vyčasí a my můžeme vyrazit, osobně nám balí svačinu na cestu do hor.

Nebyl by to správný národní park, kdyby do svého lůna nelákal turisty. Turisté přinášejí peníze a skýtají také zajímavé a nové pracovní příležitosti. Kromě hoteliérství, kterému se věnuje každý, kdo jen trochu může (a díky instituci gemeinde není pro nově příchozího jednoduché se tu usadit a začít podnikat), nachází mnoho lidí uplatnění v turistických kancelářích jako lyžařští instruktoři či horští vůdci, organizátoři programů pro děti, dobrým byznysem je také půjčování horských kol, lyží a raftů.

Příjemný život, alespoň podle našich představ, má i pětačtyřicetiletý Franco. To on dostal za úkol provést nás největšími lákadly údolí Peio. Den nezačíná šťastně, Franco nás veze k památníku první světové války schovanému mezi ojíněnými modříny, a při zpáteční cestě do nás nacouvá náklaďák. Myslím, že by mi rozmačkaný předek vlastního auta pořádně zkazil náladu, ale Franco je buď dokonalý profesionál, nebo je mu to fuk. Každopádně během hodiny zabere manželčino auto, a my můžeme vyjet k malé přehradě Lago di Pian Palu, do výšky 1800 metrů. Následující popis může vypadat jako příliš kýčovitý reklamní text, ale ručím za to, že píši pravdu a nic než pravdu. Cestou stále se zužujícím údolím míjíme stáda ovcí, jejichž bílá těla se odrážejí od sytě zelené trávy. Dva farmáři se mezi stádem prohánějí na koních. Vjíždíme do zlatavě oranžového modřínového lesa, místy pocukrovaného prvním sněhem. Několik ostrých stoupavých zatáček, a ke zlaté, zelené a bílé se přidá bleďounce modrá barva hladiny přehrady. Odrážejí se v ní skloněné, mrazíkem zbělené stromy a všechny barvy trentinského nebe. Po hrázi přejdeme k domku, z něho se vykloní hlava hrázného, a vůni lesa na chvíli přehluší silný a poctivý odér kořalky z vinných hroznů – grappy.

Při kořalce se i v mrazu dobře tlachá. A Franco mluví o horách rád. Vyrostl tady a nyní dělá v létě průvodce turistů a v zimě, jak jinak, lyžařského instruktora.

“Zdejší lesy jsou plné zvěře. Jeleni, ve větších výškách žijí kamzíci a do některých údolí se vrátili kozorožci. Společnost jim dělají lišky, svišti, veverky, divocí zajíci, občas je možné potkat i jezevce nebo lasice. Poletují tu kavky, havrani a vrány. Často pozoruji datly a tetřevy, jsou tu káňata, krahujci, sovy a výři. Dokonce se sem vrátilo několik párů orla, který je dnes také ve znaku národního parku. Před časem byl znovu zpozorován sup.”

“Smí se tady lovit?”

“Přímo v parku ne, ale na jeho hranicích se loví. Každý rok po sčítání se určí, kolik které zvěře je možné ulovit. A třeba vysoké je tu hodně – vlastně tady nemají přirozené nepřátele, protože všichni velcí predátoři byli člověkem vyhubeni.”

“Chodíte rád na lov?”

“Nelíbí se mi to, a tak to nedělám. Mám raději jiné lovy, ty obtížnější – s kamerou,” usmívá se Franco.

Lovy s kamerou si zkoušíme na vlastní kůži při túře k přehradě Lago del Gareser (2603 metrů). Zhruba ve výšce dvou kilometrů, kdy už zmizela i kleč, jsme obklíčeni kamzíky. Zpoza každého kamene, na každém skalnatém hřebínku, za každou vyvýšeninkou vykukuje kamzičí hlava a ostražitě nás pozoruje. Jsou jako indiáni a stejně jako oni jsou přesně za hranicí dostřelu šípu, v našem případě možností fotoaparátů. Přes hodinu se honíme s kamzíky, jakmile se někam jako těžkotonážníci dohrabeme, kamzík odtamtud elegantně zmizí. A už vykukuje jinde…

DŘEVĚNÝ SVĚT

Kde je les, tam je život. V oblasti národního parku to platí dvojnásob, protože právě dřevo bylo a dosud je základním stavebním materiálem. Zvláštní, že někde to jde: dřevo se těží, a lesa neubývá. Jde jen o to, aby se lidé naučili se svým prostředím zacházet, nemusí se hned stěhovat pryč.

V údolích dominuje smrk a modřín, ve větších výškách rostou borovice, vzácně se tu vyskytuje i jedle bělokorá. V údolí Rabbi ve stejnojmenné vesničce dosud pracuje stará vodní pila. Samozřejmě je i turistickou atrakcí, nicméně zpod jejích zubů stále vyjíždějí dřevěné fošny. Jinak se ale dřevo zpracovává v pilách moderních…

Nebo ručně. Giulio Zanella má malou dílnu ve vesnici Ossana. Čtyřiašedesátiletý řezbář tu se svým synem vyrábí dřevěné sochy, zdobené pelesti k postelím, nástěnné řezby, sluníčka, skřítky, betlémy. V rodinném podniku se angažuje ještě snacha – malířka, která dřevu dává barvu.

Giulio nám ukazuje různé druhy dřeva. Má v tom praxi, a tak do jeho dílny vodí místní učitelé děti na exkurze – učí je sáhnout si na dřevo, poznat jeho kouzlo, ve věku plastů učí děti vztahu ke dřevu. Zaujal mě dřevěný trpaslík, kterého v různých variacích vidím takřka všude.

“Co je to, pane Zanello?”

“Lesní skřítek Gnomo.”

“To je zlý skřítek?” ptám se, protože sošky se podivně šklebí.

“Kdepak, Gnomo hlídá náš les. Je hodný na každého, kdo se chová dobře k lesu.”

Nezbývá než si přát, aby Gnomo dobře hlídal zdejší lesy, zvířata i lidi. Aby nebyl něčím nebo někým vypuzen. Zatím se ale zdá, že Gnomo v národním parku Stelvio vydrží i v příštím tisíciletí.

---

NÁRODNÍ PARK STELVIO

Má rozlohu 1370 km², je největším alpským NP a jedním z největších v Evropě. Snahy chránit tento kout alpské přírody sahají až do začátků 20. století, národní park byl vyhlášen 24. 4. 1935.

Park byl zřízen nejen za účelem ochrany divoké a nezničené přírody, ale chce také uchovat způsob života, kulturu a historii jeho obyvatel. Je ohraničen třemi údolími – Val di Sole v Trentinu, Valtellina a Valcamonica v Lombardii a Val Venosta v provincii Bolzano. Od roku 1977 sousedí park se švýcarským národním parkem Engadin.

Najdeme zde majestátní ledové štíty (King Ortler – 3905 m), nižší vrcholky s vysoko položenými letními pastvinami a kvetoucí údolní louky, stejně jako hluboké lesy. Vysoko v horách jsou dodnes patrné stopy po bojích první světové války.

Mnoho údolí zařezávajících se do horského masivu Cevedale bylo vymodelováno ledovcovou erozí nebo vodou stékající z hor v potocích a řekách. Jen některá údolí jsou obydlena, údolí Rabbi a Peio mají minerální a termální prameny, také v údolích Valtellina a Valfurva využívají již po staletí léčebných účinků termálních koupelí.

Pro návštěvníky má park mnoho lákadel. Přes horské túry, horolezectví, horská kola, skialpinismus a lyžování až po pozorování fauny a flóry. V údolích a turistických střediscích bývají organizovány programy pro děti, mnoha sportům se lze přímo zde naučit. V nedalekém údolí Val di Sole jsou známá lyžařská střediska, řeka protékající tímto údolím je na jaře a v časném létě oblíbeným cílem raftařů.

U hranic naší republiky se Slovenskem a Rakouskem, v jihovýchodním cípu jižní Moravy, se nachází kus pohádkové krajiny. Původně uměle vytvořený areál kolem letního sídla Lichtenštejnů dnes po letech působí dojmem odvěké přirozenosti. Narazíme-li na vítězný oblouk uprostřed borového lesa, nebo v luzích u Dyje na zříceniny Janohradu, můžeme zavřít oči a zkusit se vrátit v čase. Uvidíme knížecí kočár projíždějící krajinou zámků, zámečků, ale i kolem tureckého minaretu nebo římského vodovodu. Až oči znovu otevřeme, zjistíme, že vše je jako za knížecích dob, jen šlechtu v kočárech nahradili novodobí majitelé realit. Ti působí ve svých červeno-černých jezdeckých soupravách na koních, jako by utekli z anglického honu na lišku.

PÁNI Z LICHTENŠTEJNA

Lednický areál je překvapivě honosný a rozlehlý. Zajímavé však je, že nešlo o žádné ústřední sídlo rodu, ale pouze o jedno z letních sídel Lichtenštejnů. Obvykle zde trávili jen několik dní v roce.

Lichtenštejnové, rod pocházející ze Štýrska, se stali držiteli Lednice koncem 13. století. V té době stála někde v místech dnešního zámku vodní gotická tvrz. Měla chránit vstup do země na obchodní cestě z Rakous do moravského vnitrozemí. Nová doba nastala pro Lednici až v 16. století za Jana VI. z Lichtenštejna, který se zde usadil trvale. V tomto století byla také původní tvrz přestavěna na renesanční zámek. Ke zlepšení postavení pomohly Lichtenštejnům především jejich politické schopnosti. Karel I. z Lichtenštejna se výhodným sňatkem s Annou z Boskovic zařadil mezi nejbohatší rody na Moravě. Díky znovupřiklonění se ke katolictví v roce 1599 se Lichtenštejnové po bitvě na Bílé hoře ocitli na vítězné císařské straně a Karel I. byl ustaven českým místodržitelem a rytířem Zlatého rouna. Mohl tak výhodně skupovat konfiskované majetky nekatolických stavů. Podílel se i na ražbě znehodnocené mince. Těmito kroky získal Karel I. na tehdejší poměry nepředstavitelné bohatství. Aby zabránil dělení nahromaděného majetku, zavedl takzvané “majorátní panství” – všechen majetek přechází po jeho smrti na nejstaršího syna. Lednice se stala sídlem hospodářské a stavební správy Lichtenštejnů, ale hlavně letní rezidencí vládnoucího knížete.

Když se nový kníže Karel Eusebius v osmnácti letech roku 1632 ujal panství, o politiku se příliš nezajímal. Ukázal ale cestu svým následovníkům v lásce k umění.

“Finanční prostředky slouží k tomu účelu, aby člověk po sobě zanechal věčné nesmrtelné pomníky ve formě uměleckých děl. Monumenty mají být viditelnou ozdobou rodového jména, mají být svědectvím bohatství i moci, nemá se v nich však zračit pýcha a vychloubačnost.” Toto motto nastartovalo přeměny tehdejší ladem ležící krajiny kolem Lednice. Byl povolán italský zahradník, který začal budovat rozlehlé zahrady s vodotrysky. Zámek byl přestavěn v barokním slohu. Začal se vytvářet fenomén Lednice jako uměle a umně upravené krajiny doplněné o stavební díly. Také rozlehlé kryté jízdárny, které dodnes stojí vedle zámku, pocházejí z tohoto období.

Následníci Karla Eusebia šli v jeho šlépějích. Přestože měli Lichtenštejnové svá panství po celé Evropě a převážně sídlili ve Vídni, věnovali se Lednici s nevšedním citem a péčí. Šlo jim také o to, aby jejich panství měla své dominanty, které by pro obyvatele tvořily jakási centra.

Během druhé poloviny 18. století se v Evropě objevuje klasicismus, inspirovaný antikou, v jejíž památkách spatřuje vrchol architektonické dokonalosti. Romantické stavby zase často čerpají z architektury orientální. V důsledku napoleonských válek pak přichází ještě další nový sloh – empír. Alois I. Josef, stojící v čele rodu Lichtenštejnů od roku 1781, následuje všechny tyto nové směry, a především rozšiřuje rodové umělecké sbírky a knihovny. Vlastně to byl on, kdo začal dávat lednickému okolí dnešní podobu. Jeho následovníci pak v této činnosti pokračovali.

Jak se měnil zámek, měnil se i park. Od konce 18. století byl postupně měněn z francouzského na anglický. Park byl protkán průseky a alejemi směřujícími ke klasicistním, empírovým a romantickým saletům (salet – pavilonek určený k odpočinku, výletní místo šlechty), rozesetým po krajině, a byl rozšířen o část bývalé obory. Bylo třeba vyřešit i problém záplav v luzích kolem zámku, tedy vybudovat ochranné hráze a vyvýšit celé území parku nad okolní terén. Proto se započalo roku 1805 s budováním rozlehlého zámeckého rybníku. Zemina byla použita ke zvýšení terénu parku a vybudování šestnácti ostrovů na ploše rybníku. Toto grandiózní dílo stálo Lichtenštejny dva miliony zlatých. Po šest let zde od jara do podzimu pracovalo 300-500 lidí. Nakonec byl vytvořen velký anglický park o rozloze 192 ha se dvěma rybníky v těsné blízkosti zámku.

Došlo také k úpravám okolní krajiny o rozloze asi 2500 ha. Už od 17. století byly zalesňovány váté písky mezi Valticemi a Břeclaví a prováděny meliorační práce podél toku Dyje. Důležitou postavou lichtenštejnského stavitelství této doby byl architekt Josef Hardtmuth (1758-1816). Vlastní pílí se vypracoval ze zednického přidavače až na ředitele stavebního úřadu. Z jeho nejvýznačnějších staveb si dnes můžeme prohlédnout kromě známého minaretu také Janův hrad, Dianin chrám nebo hospodářskou stavbu Nový dvůr. Je také autorem vynálezu moderní tužky (firma KOH-I-NOOR). Architektem, který vytvořil dnešní podobu lednického zámku, byl Jiří Wingelmüller. Lichtenštejnové mu nejdříve umožnili studia v Anglii, aby pak své znalosti mohl využít při přestavbách jejich panství. Zámek byl do konečné podoby přestavěn v novogotickém stylu. Od roku 1856 je komplexem budov o osmi křídlech se čtyřmi dvory, barokní jízdárnou a skleníkem navazujícím na hlavní zámeckou budovu. Okolí tvoří zbytek francouzského parku a také rozlehlé plochy parku anglického.

SKLENÍK A UMĚLÁ JESKYNĚ

Přímo na hlavní zámeckou budovu navazuje na východní straně zámecký skleník. Podle londýnské zimní zahrady ho vyprojektoval anglický architekt P. H. Desvignes. V letech 1843-1845 postavila firma bratří Kleinů železnou konstrukci, která je pokryta skleněnými šupinovými taškami. S rozměry 92 m x 13 m a výškou 10 m byl prvním toho druhu v tehdejším Rakousku. I dnes je zde přes 250 druhů tropických a subtropických rostlin. Jezírko s bambusovým mostem dodává osobitou atmosféru. Díky přispění Světového památkového fondu z New Yorku se bude skleník v nejbližší době rekonstruovat.

Pod zámeckou budovou, přímo pod rytířským sálem, jsou sklepní prostory, které Karel Eusebius nechal vyzdobit umělými krápníky. Vznikla tak umělá krápníková jeskyně, původně s přímým vstupem do zahrady. Ten byl později uzavřen, když se asi o metr zvedl terén parku. Dnes slouží tyto prostory také jako malý zámecký archiv vína.

MINARET

K panoramatu zámeckého parku neodmyslitelně patří téměř šedesátimetrová věž minaretu stojící v ose zámku na druhé straně zámeckého rybníku.

Minaret byl postaven během pěti let na počátku 19. století. Údajně se pro jeho stavbu rozhodl Alois Josef I. z Lichtenštejna poté, co mu lednická obec odmítla prodat pozemek na stavbu kostela. Nejdříve chtěl ze vzdoru postavit mešitu, ale bažinatá půda nedovolovala postavit tak rozsáhlou stavbu. I pro minaret muselo být nejdříve zapuštěno do země 500 olšových pilotů, na které se položil rošt z bezmála 100 dubových kmenů. Na tomto základě pak byla postavena spodní část minaretu. Tu nese dvanáct mohutných sloupů a v jejím prvním patře je osm salonků s orientální maurskou výzdobou na stěnách. Nad touto spodní částí se tyčí věž se třemi ochozy. Na vrchol věže vede 302 schodů. Výzdobu minaretu vytvořili umělci z arabských zemí. Během stavby bylo postaveno velké vřetenové lešení, ale dělníci mu příliš nedůvěřovali. Proto, aby je přesvědčil, vyjel desátník jezdeckého pluku až na vrchol lešení na koni.

Minaret stál Lichtenštejny jeden milion zlatých. V saloncích v prvním patře byly instalovány rodové orientální sbírky.

Protože stojí v bažinatém terénu, kde kolísá hladina spodní vody, řeší se dnes statické problémy. Ve zdivu spodní části jsou trhliny, a stavba je proto svázána ocelovými výztuhami.

JANOHRAD

Při procházce po okolí nesmíme minout další důkaz romantických sklonů architekta Josefa Hardtmutha – napodobeninu středověkého rytířského sídla. Janohrad stojí v zákrutu staré Dyje uprostřed lužních lesů v blízkosti zámeckého parku. Jméno Janův hrad nese podle Jana I. z Lichtenštejna, který jej nechal postavit jako jednopatrovou umělou zříceninu se čtyřmi pobořenými věžicemi v rozích. Stavba sloužila jako lovecký zámeček, proto jsou v přízemí psince a stáje a v průčelí v prvním patře velký rytířský sál, pamatující hostiny po skončení lovů. Okolo čtvercového nádvoří jsou vysoké hradby se zbytky cimbuří, střílnami a ochozem. Rytířský sál využívá v současnosti MÚ Podivín jako obřadní síň k uzavírání sňatků.

DIANIN CHRÁM

Pro tuto romantickou stavbu napodobující římský vítězný oblouk se častěji používá název Rendez-vous. V letech 1810-1812 jej v borových lesích na vátých píscích mezi Břeclaví a Valticemi postavil J. Koruhausel podle plánů J. Hardtmutha.

Původně sloužil rozsáhlý sál v patře jako místo loveckých snídaní. Proto byl zasvěcen bohyni lovu Dianě, která je také zobrazena na reliéfu v průčelí. Na dalších reliéfech jsou lovecké výjevy a motivy antických bájí. Sochy v horní části představují denní doby. Původně stálo Rendez-vous uprostřed obory s 2,5 m vysokou obvodovou zdí. Ještě v tomto století se v sále pořádaly plesy a podobné akce. Dnes je stavba v rekonstrukci.

TŘI GRÁCIE

Nad prostředním rybníkem směrem k Charvátské Nové Vsi stojí klasicistní salet z dílny Jana Karla Engela. Tvoří ho vlastně půlkruhový ochoz, v jehož ose je umístěno sousoší Tří grácií. Stavba je otevřena směrem k rybníku. Mezi jónskými sloupy ochozu stojí sochy věd a múz od Josefa Kliebera. Zezadu je k ochozu ještě přistavěn sál s toskánskou lodžií. Ústřední sousoší od Martina Fischera je vytesáno z jednoho kusu kamene. Přestože se stavba nazývá Tři grácie, údajně sousoší znázorňuje antické bohyně Athénu, Artemidu a Afroditu, které ovšem gráciemi nebyly.

KOLONÁDA

V blízkosti dalšího rozlehlého lichtenštejnského sídla – barokního zámku Valtice – se na kopci Reistna nachází Kolonáda, často nazývaná stejně jako kopec, na němž stojí. Byla postavená podle vzoru schönbrunnské kolonády ve Vídni v letech 1817-1823. Nechal ji postavit Jan I. na památku: “Syn otci, bratr bratrům” a “Nezapomenutelným předkům jediný zůstávající syn”, jak se píše na průčelí této stavby. Také čtyři sochy oděné do římských tóg původně zobrazovaly lichtenštejnská knížata. Ty jsou dnes, po letech ničení za dráty hraničního pásma, bezhlavé. Horní ochoz stojí na 24 sloupech s korintskými hlavicemi. Původně byly sloupy z pískovce, ale kvůli jejich narušení byly na počátku našeho století nahrazeny novými, na které byl použit pevnější beton z drceného vápence.

Na kraji lesa v těsné blízkosti hranice s Rakouskem byla stavba dlouhá léta nepřístupně uzavřena. Protože ležela v hraničním pásmu, byla dokonce na jejím ochozu postavena hláska pohraniční stráže. Abychom se dnes mohli z její horní vyhlídkové části rozhlédnout do kraje pod Pálavou, musela by být opravena.

KONEC LICHTENŠTEJNŮ V ČECHÁCH

Zbývá nám ještě odpovědět na otázku, co se stalo s Lichtenštejny a celým areálem v našem století? Lichtenštejnové byli mocným rodem i díky svému dobrému úsudku. Ten projevili i při opuštění Lednice. V roce 1943 vydal Hitler zákon o konfiskaci majetku rodů nespolupracujících s Německem. Přestože se Lichtenštejnové vždycky považovali za představitele samostatného suverénního státu, raději odvezli všechny cennosti a umělecká díla z Lednice do Lichtenštejnska. Údajně vypravili celý vagon naplněný jejich majetkem. Hitler už sice Lednici nestačil zkonfiskovat, ale už čtyři dny po osvobození – 25. 4. 1945 – byla na zámek uvalena národní správa. Co na zámku zbylo, bylo vyrabováno a rozkradeno. Lichtenštejnové navždy o Lednici přišli, protože se na ně vztahovaly Benešovy dekrety. A to i přesto, že Němci nebyli, a ani se k nim nehlásili. Po válce přišlo do pohraničí v okolí Lednice nové obyvatelstvo a nikdo už nepamatoval zašlou slávu knížecího rodu. Dnes tu stojí pomníky kulturního ducha Lichtenštejnů jen díky příspěvkům státu a sponzorů. Jedinou zárukou pro Lednici je Seznam světového dědictví UNESCO, na němž je tento jedinečný areál od roku 1996. Tato organizace ale nepomáhá finančně, pouze na památky dohlíží. Postarat by se o ně měl tedy stát, pokud nechce, aby byly ze seznamu opět vyškrtnuty. Znamenalo by to mezinárodní ostudu a zřejmě i konec nádherného lednického areálu.

Led, sníh, vítr a mráz mě provázejí v posledních letech téměř neustále. Ani vlastně pořádně nevím, kdy to začalo. Snad první expedicí do Grónska…

V severních oblastech naší planety žijí Eskymáci, kteří mě fascinují. A Antarktida, to je nejkrásnější zoologická zahrada na světě! Zvířata se nás tam ještě nebojí a doufají, že jim neublížíme. Jsou to krajiny, kde ani nedýcháme, abychom neporušili to posvátné ticho praskajícího sněhu a padajících ledových bariér. Kde si teprve uvědomíme naši nicotnost a napadne nás srovnání malosti člověka s velikostí vesmíru. Při pochodech mrazivou pouští mě napadají různé myšlenky a hodnoty se mění. Můj život dostává nový rozměr. Možná proto tam jezdím tak rád.

OD PÓLU K PÓLU

Dne 25. dubna 1996 ve 3.40 ráno jsme stáli na severním pólu. Byli jsme první českou expedicí, a proto patřičně hrdí, že se nám podařilo ten poslední šířkový stupeň na lyžích překonat. Pochod zamrzlým Severním ledovým oceánem má své zláštnosti a přelézání nakupených ker dá pořádně zabrat. Někdy se ledy působením větru rozestoupí, a prodlouží tak cestu o obcházení otevřené vody.

Poprvé jsem zde přičichl k práci polární expedice v extrémních mrazech. Byla to dobrá škola. Míša Malachov, náš ruský průvodce a legenda Arktidy, nás naučil vše, co člověk v takovém prostředí potřebuje. A po cestě zpět na ruskou Severnuju Zemlju mě a mému kamarádu Oldovi Bubákovi začal v hlavě klíčit nápad zkusit také druhou stranu zeměkoule. Vždyť přece žádný z Čechů ještě nestál na obou pólech! Tak se zrodila myšlenka na projekt, který jsme později nazvali “Ledové horizonty”. Jeho cílem bylo kromě poznávání a fotografování oblastí nad a pod rovnoběžkami, které jsou pokládány za polární (polární rovnoběžka: severní polární kruh má hodnotu 66° 33′ severní šířky a jižní polární kruh pak 66° 33′ jižní šířky), především dosažení jižního pólu. To jsme ještě nevěděli, že budeme muset tři roky čekat a navštívit mezitím další zajímavá místa jak na vysokém severu, tak v Antarktidě. Čekání, hlavně na finanční zabezpečení expedice, nakonec přerostlo v touhu přivítat na jižním pólu rok 2000.

DÁVNO PŘED NÁMI

…stanuli polárníci na obou pólech planety a jejich příběhy plné odvahy a dobrodružství se dodnes čtou jedním dechem. Jsou to svědectví stará bezmála sto let, ale když jdete nekonečnou antarktickou sněhovou plání a kolem vás kromě sněhu, ledu a větru není vůbec nic, jejich hrdinové před vámi najednou ožívají. Pochodujete stejnými místy jako tenkrát oni, těmi místy, která čekala na první návštěvníky až do začátku našeho století.

Oba póly se staly místem soupeření dvou dobrodruhů. Bylo věcí prestiže, kdo první stane na nejsevernějším a nejjižnějším místě naší Země. Slzy radosti i smutku provázely dávné dobývání polárních krajů. Velké činy i tragédie v nekonečných sněhových pláních byly průvodci prvních odvážlivců, kteří se pustili za větru a mrazu do míst, jež slunce už nestačí zahřívat.

Psal se 1. březen roku 1909. Z mysu Columbia v severní Kanadě vyrazil se sedmnácti Eskymáky, pěti bělochy a jedním černochem Matthewem Hensonem mechanik amerického námořnictva Robert Peary na cestu k severnímu pólu. Jejich dvanáctery sáně táhlo sto třicet tři psů. Po měsíci se vrátila poslední podpůrná skupina a Peary s Hensonem a čtyřmi Eskymáky zamířil dále k severu. Zpět se vrátil pouhé čtyři dny po poslední skupině a prohlásil, že 6. dubna dosáhl pólu.

V roce 1996 jsme s Michailem Malachovem při pochodu zamrzlým Severním ledovým oceánem polemizovali o tom, zda to bylo možné. Dospěli jsme k názoru, že nikoliv. Terén je natolik složitý, že rychlost postupu, jakou Peary uvádí, je nemožná, nehledě k tomu, že psi postupují sice rychleji, ale zato delší trasou, protože musejí hledat terén schůdný pro velké sáně. V případě, že by tato úvaha byla správná, byli by prvními lidmi, kteří došli na severní pól a zpátky pěšky bez cizí pomoci, Michail Malachov a Richard Weber až v roce 1995.

Velikou polemiku o tom, kdo stanul na pólu první, rozpoutal telegram Fredericka Cooka adresovaný New York Heraldu. “21. dubna 1908 dosáhl jsem severního pólu a objevil na vysokém severu pevninu,” píše v něm americký lékař. Vyrazil 19. února 1908 s jedenácti Eskymáky, jedenácti sáněmi a sto třemi psy. Byl přinucen strávit zimu na severu Ellesmerova ostrova a na základnu se vrátil po čtrnácti měsících, 15. dubna 1909.

“Cook nikdy nebyl na pólu. Ani 21. dubna 1908, ani kdykoliv jindy. Prostě veřejnost oklamal,” vyhlásil Robert Peary. Ten pak získal na svou stranu vlivnou National Geographic Society a celý spor skončil až hlasováním amerického kongresu, ve kterém poslanci vyhlásili Pearyho oficiálním vítězem, a jmenovali ho dokonce mimořádným kontraadmirálem. Cookova slova byla prohlášena za pohádku, ale víme, že ani Peary nepřivezl dostatek důkazů o tom, že skutečně na pólu byl. Tuto záhadu již nikdo nikdy nerozluští a nekonečná arktická pláň si navždy zachová tajemství souboje těchto dvou dobrodruhů.

Přibližně ve stejnou dobu se zájem polárníků upírá i na opačný konec zeměkoule, do Antarktidy. Anglický důstojník Robert Falcon Scott neunesl slávu, které se dostalo Shackeltonovi po jeho poslední výpravě, a za pomoci veřejné sbírky nalodil na starý velrybářský člun šedesát pět mužů, sedmnáct poníků a třicet psů. Byl rok 1910 a Scott se vydal na cestu do Antarktidy, aby zde prováděl vědecká bádání a dobyl jižní pól.

“Dovoluji si Vám oznámit, že Fram je na cestě do Antarktidy.” Telegram adresovaný Scottovi Norem Roaldem Amundsenem odstartoval závod o jižní pól. Amundsen původně připravil svoji loď Fram na cestu do Arktidy s cílem dobýt driftem pól severní, ale po vyhlášení Pearyho a Cooka v září 1909 změnil svoje plány, a obrátil loď směrem k Antarktidě, aby podnikl výpravu k jižnímu pólu. Na podzim roku 1911 vyrazil Amundsen ze základny na Rossově ledovci směrem k pólu. Na cestu si vybral čtyři druhy a na trojích saních, každých tažených dvanácti psy, dosáhl 14. prosince 1911 jižního pólu. Nechal zde stan s norskou vlajkou, dopisem pro Scotta, a v pořádku se vrátil zpět na základnu.

Scott mezitím zvolil postup s poníky. Byl to špatný tip, nakonec je všechny museli utratit a táhnout sáně sami. Pro cílovou skupinu si Scott vybral Wilsona, Oatese, Bowerse a Evanse. Na pól došli 17. ledna 1912. Poté, co našli Amundsenův vzkaz, zklamaně nastoupili cestu zpět. Evans cestou zemřel následkem pádu a Oatesovi omrzly nohy. Sám si pak zvolil smrt v bouři. Na jaře 1912 našla jiná část výpravy stan s těly Scotta a jeho druhů. Tato tragédie navždy poznamenala celou antarktickou historii.

ANTARKTIDA JE JEŠTĚ HODNĚ DALEKO

Celá pohnutá historie mě natolik vystrašila, že jsem se měsíce před odjezdem budil zpocený hrůzou po divokých snech, plných červených stanů, omrzlých končetin a ostatních úskalí, kterými se polární kraje jen hemží.

Nakonec se ale v polovině prosince loňského roku, kdy jsme nastupovali s Oldou do letadla směr Jižní Amerika, sen o pochodu k jižnímu pólu pomalu stával realitou.

V nejjižnějším chilském městě Punta Arenas si nás “přebírá” společnost Adventure Network International, která je od této chvíle naším adoptivním rodičem a měsíc pro nás bude jediným spojením s okolním civilizovaným světem.

Hned další den se ale dozvídáme, že počasí v Antarktidě na Pattriot Hills je natolik špatné, že náš let musí být odložen. Kdy poletíme, je zatím ve hvězdách. A další čekání, další hotely a další piva. Máme pocit, že se proti nám spikli snad všichni polární bozi. Nakonec slavíme v Punta Arenas i Štědrý den a rybičky z konzervy s majonézou a chilským šampáněm chutnají skoro jako ten náš kapr. Myšlenky se toulají tisíce kilometrů k domovu a hned zase na jih, jestli se počasí lepší.

“Za čtyřicet minut odjezd na letiště a nástup do Herkulesu,” přišel nám další den oznámit Paul. Kdyby řekl za čtyřicet vteřin, úplně by nám ten čas stačil. V mžiku na sobě máme polární výbavu. Na letišti nezbytné vážení zavazadel, protože i takový mamut, jako je vojenský Herkules, má svoji nosnost. A potom nad mraky, kolem Hoornova mysu pořád na jih. Jsme sice připraveni na to, že půjdeme na jih tak dlouho, než se otočíme na sever, ale po všem tom čekání nám šest hodin letu připadá nekonečných. Nakonec se přece jen rozsvítí nápis nabádající nás k připoutání, a letadlo se snese na modrý neupravený led lehce jako na nejkvalitnější runway.

PATTRIOT HILLS – BASE CAMP

Jsme tady. Pattriot Hills, srdce Antarktidy, base camp Adventure Network uprostřed Ellsworth Mountains. Těmito místy prošly dějiny antarktických polárních výprav. Transantarktická expedice v roce 1990, první sólový přechod Norem Auslandem, Messnerova expedice, to všechno začalo zde. A začíná dodnes. Většina expedic mířících k pólu za císařskými tučňáky nebo na nejvyšší antarktický vrchol Mount Vinson startuje z tohoto campu. Téměř s posvátnou úctou absolvujeme několik stovek metrů od letadla do tábora. Přátelská atmosféra všech, kteří tu zrovna jsou, nás okamžitě pohltí, a tak se za chvíli cpeme čerstvě upečeným chlebem a čajem. Na to, že jako zástupci bývalého východního bloku působíme jako exoti, jsme si už dávno zvykli.

Rychle kontrolujeme všechnu výstroj, i když jsme to všechno kontrolovali nejméně tisíckrát, znovu se přesvědčujeme, že je vše v pořádku. Tři vrstvy oblečení, od prádla transportujícího vodu od těla přes fleece až po neprofouknutelný gore tex, již máme dávno na sobě, takže jenom péřovka, která se obléká na zastávkách, když člověk není v pohybu. Prstové rukavice z windstoperu na chůzi a velké péřové do campu mám také v sáních. Ještě kuklu na hlavu, čepici přes uši a na obličej masku z neoprenu proti větru. Nakonec sluneční a lyžařské brýle, a mohu jít balit jídlo. Čaj, čokoláda, ořechy, vakuově balené uzené malé klobásky, tvrdý sýr, sušené mléko, horká čokoláda a nevímco všechno ještě zabalit a roztřídit tak, aby vycházelo 1,5 kg na den včetně obalů a dalo to každému šest až sedm tisíc kalorií denně. Jinak bychom nepřežili. Benzinové vařiče, kanystry s palivem, stany, karimatky, spacáky a upravit si bederní pás na tažení sání. Nabiji film do foťáku a jsem z toho všeho trochu zpocený, i když kolem je -20 °C.

Je to dost hektické, protože máme zpoždění a musíme neprodleně vyrazit, abychom stihli do silvestra urazit ten poslední stupeň, který jsme si předsevzali. Těch posledních sto kilometrů vzdušnou čarou, které nás za pár hodin budou dělit od jižního pólu.

TWIN OTHEREM NA START

Konečně je všechno v malém letadle Twin Other, slyším poslední “good luck” a osm členů naší millenium expedice se hroutí do sedaček. Tak snad konečně vyrazíme. Každému z nás letí v hlavě myšlenky, není nám do řeči. Piloti dávají ruku na rychlostní páku a lyže sviští po sněhu. Vzlétáme, kroužíme nad táborem a vydáváme se opět směrem na jih. Naše nekonečná cesta má další pětihodinové pokračování. V polovině trasy přistáváme v Thiel Mountains a doplňujeme z kanystrů palivo. Ještě poslední úpravy startovací dráhy lopatou, poslední start.

Prohlížím si obličeje členů naší výpravy. Kdo zrovna nepospává, dívá se dolů na bílou pláň, která nás za chvilku čeká. Všechny problémy, starosti s uspořádáním takové expedice a hlavně jejím finančním zabezpečením zůstávají daleko za námi, a před námi je jediný cíl, ta velká stříbrná koule označující jižní pól. A tak myslím, že ti tři Angličané, jedna Švédka, Američan, Kanaďan a my dva Češi myslíme v tu chvíli jen na jedno. Ať se to povede a dostaneme se ve zdraví tam i zpátky.

KONEČNĚ ŠLAPEME

Antarktické plato. Kolem jižního pólu se na všechny strany rozprostírá do vzdálenosti 200 km planina ve výšce od 2,8 do 3,5 tisíc metrů nad mořem. Je to placka, leží nad ní 2-5 cm sněhu, pod nímž je led, zvlněný do půlmetrových vln, které jsou pro Antarktidu specifické.

Vytahujeme z letadla sáně, nazouváme se do lyží, poslední fotky vzdalujícího se letadélka, a “vzhůru na jih”! Do tváří a nosu mě bodá silný mráz. Je zde kolem -40 °C a k tomu docela silný vítr. Navíc se pohybujeme ve výškách okolo tří tisíc metrů nad mořem, takže dýchání nic moc. Vyrážíme slušným tempem, ale nedostatek aklimatizace je znát, a tak se záhy zadýcháváme a musíme zpomalit. Máme před sebou šest dní, ve kterých to musíme stihnout. Chceme přece na pólu přivítat nový rok 2000.

Každý z nás zezačátku improvizuje s různými brýlemi, čepicemi a rukavicemi, než se ustálí vybavení, které dokonale vyhovuje. V pevném řádu se potom střídá hodina chůze s několikaminutovým odpočinkem. Při něm dám do pusy kus úplně zmrzlé čokolády a zapiji ho douškem rozpuštěného vitaminu z termosky. Sednu si chvíli na sáně, fotím. A zase se zapřáhnu a šlapu. Tak to jde sedmkrát až osmkrát denně. Počasí se střídá, ale většinou je zamračeno a mlha. Vzácné chvíle, kdy bílou temnotu protrhne slunce, stoupne teplota o několik stupínků a i ta hrozná ledová poušť se zdá být veselejší. Máme super stany a spacáky, takže v noci nám zima není. Důležité je, aby byl člověk dobře izolován od ledu pod ním. Nafukovací karimatky tento problém řeší perfektně. Jsme hodně vysoko nad mořem a já vnímám výšku s bolestí v hlavě. Musíme hodně pít. To je však v těchto končinách ten největší problém. Ráno několik hodin rozehříváme vodu a snažíme se každý napít do zásoby. Přes den jsme odkázáni na litrovou termosku a večer zase rozehříváme sníh.

I když není nic vidět a nahoře, dole, vpravo i vlevo je bílo, slunce přece jen proniká i touto bílou tmou a zanechává za námi určitý stín. To nám pomáhá v orientaci. Samozřejmě používáme přístroje GPS, ale k určení směru pochodu si počítáme v určité hodiny polohu slunce na obloze a řídíme se pak podle směru stínu.

JIŽNĚJI TO NEJDE

Dva dny před cílem jsme na obzoru poprvé zahlédli černé tečky – budovy Amundsen Scottovy stanice na jižním pólu. Těch posledních asi dvacet mil (jedna námořní míle je 1852 m) je nejdelších. Obraz se postupně ztrácí a zase objevuje, jak procházíme terénními vlnami a my se těšíme, a hned zase propadáme skepsi. K večeru předposledního dne pochodu se mlha přece jen trochu protrhla, a my jsme znovu uviděli pól. Zdá se nám, že je na dosah ruky, a proto se utáboříme, abychom tam přišli až druhý den, na silvestra 1999. Teprve po změření polohy zjišťujeme, že jsme vzdáleni ještě asi deset kilometrů. Scházíme se všichni v jednom malém stanu, tak jako každý večer, a vaříme večeři. Řeč jde samozřejmě jenom o tom, jak zítra dojdeme na pól.

Ráno krásné slunečno. Dobrá nálada a prostě pohoda. Během posledního pochodu jižním směrem, kdy se nám zdálo, že se pól vzdaluje, místo aby se přibližoval, se pořádně zatáhlo a začal foukat vítr. Nakonec přece jen docházíme k vytouženému cíli – stříbrné kouli na pruhované dřevěné noze obklopené vlajkami různých států vyjma české. Tu jsme přinesli až my.

Bylo půl sedmé večer našeho času, silvestr 1999, zatažená obloha a hrozná zima. I přesto se koule krásně leskla a odrážela naše obličeje přesně tak, jak jsem si to mnohokrát představoval. Oba dva jsme na ni najednou položili ruku. Bylo to za námi. Já jsem si sundal rukavici, abych cítil, jak je strašně studená. A pak už mi začaly zamrzat oči, jak se mi do nich řinuly slzy. Byl jsem tam. Chvíle největšího štěstí a smutku si vždy prožívám už předem. Při pochodu, tak asi 5 mil před cílem, kdy už je skoro jasné, že tam skutečně dojdeme, mě nejprve popadne ohromná radost. Mám chuť řvát a mlátit hůlkou do sněhu. Mám chuť vyřvat do celého světa, že jsem došel na jižní pól. Hned potom na mě ovšem lehne velká melancholie a pro slzy vidím rozmazaně. Nevím, jestli proto, že jsme to skutečně dokázali, nebo proto, že další z mých snů na této planetě je splněn a já se na něj už nemohu těšit.

STÁLI JSME S “DĚDKEM” NA OBOU KONCÍCH PLANETY

Doufám, že to z nás udělalo lidi opět o nějaký ten kousíček pokornější a přizpůsobivější. Víme, co dokáže divočina, a máme k ní patřičný respekt. První leden 2000 pro nás není jen datem na vlajce u kolonky jižní pól, ale něco, na co do smrti nezapomenu.

Jack s sebou přivezl šampáňo a po celou dobu ho ochraňoval ve spacáku, aby nezmrzlo. Bouchli jsme první láhev až v táboře, který jsme rozbili asi 15 minut od pólu. Po čtyřiceti vteřinách z něj stejně byla šampaňská ledová tříšť, kterou jsme z plastikových skleniček jedli lžící. Na pólu jsou všechny časy, protože se tady sbíhají poledníky do jednoho bodu. Zástupci každého národa tedy slavili ten svůj silvestr, který byl zrovna u nich doma. My jsme se řídili podle chilského času, takže jsme měli o čtyři hodiny méně než u nás doma. Když jsme měli den, Singapurci měli noc a spali. Američané na stanici měli čtyři hodiny ráno. Všichni na jednom místě.

Já s Oldou jsme oslavili ten náš silvestr už ve stanu. Ťukli jsme si vitaminovým nápojem z termosky a popřáli si hodně štěstí do toho slavného roku 2000. Pak jsem si jen zalezl hlouběji do spacáku a představoval si, co se asi děje u nás doma.

ZASE ČEKÁME

Kvůli špatnému počasí pro nás letadlo přiletělo až 4. ledna, takže jsme si pólu užili dostatečně. V Pattriot Hills nás čekalo obrovské “Welcome home”, dokonce s plechovkovým pivem. Dali jsme se trochu dohromady s tím, že pátého má přiletět Herkules a odvézt nás do civilizace. Skutečně přiletěl, ale pilot nerozeznal dostatečně kontrast ledové plochy, otočil a k našemu velkému zklamání odlétl zpět do Punta Arenas. A tak zůstáváme další dny v base campu. Využili jsme jich k návštěvě Ellsworth Mountains a krásným trekům po jejich hřebenech. V těchto místech je sice menší zima než na pólu, ale stejně nám od větru omrzaly nosy. Pilot 9. ledna konečně přistál a my jsme naposled pod sebou uviděli nekonečnou pláň, kterou jsme si po celou dobu našeho pobytu snažili naklonit, aby k nám byla alespoň trochu přívětivá a nechala nás prožít ve zdraví to krásné dobrodružství na jižním konci světa.

“Jednoho dne jsem se procházel po lese, fotografoval sníh, když mě cosi uhodilo. Bylo to něco nepopsatelného a změnilo to můj život. Pocítil jsem ve své mysli záblesk kreativity a v tu chvíli jsem se rozhodl, že budu fotografem. Neměl jsem ovšem vůbec tušení, jestli budu úspěšný a zda vydělám fotografováním nějaké peníze, ale směr svého života už jsem měl určený,” říká o sobě Bruce Stoddard.

V současnosti v New Yorku žijící fotograf se narodil roku 1960 v Kentucky. Lásku k přírodě i úctu k prostému životu a obyčejným lidem, jež provázejí celou jeho tvorbu, v něm vypěstoval jeho otec, který pracoval jako správce v národních parcích. Již jako velmi mladý chlapec se Bruce Stoddard stal členem fotografického klubu.

“Největší vliv na mě měl učitel, který neustále zdůrazňoval, abych byl sám sebou bez ohledu na to, jaké to přinese výsledky.”

Přesto měl v životě několik vzorů zvučných jmen, jako byli Ansel Adams, Edward Weston nebo Henry Cartier-Bresson. Fotografii začal studovat na Aljašské univerzitě, odkud odešel do slunné Kalifornie na věhlasný Brooks Institut. Byla to pro něj ohromná zkušenost a naučil se tam technické perfektnosti, kterou mohl později uplatnit ve svém umění. Svými fotografiemi, které dělá více srdcem než přemýšlením o technických aspektech a kompozici, chce vzbudit úctu a respekt.

Na projektu “Mexiko – Pohledy za zeď” začal pracovat v roce 1992 a od té doby jezdí několikrát ročně především do států Oaxaca, Chiapas a Yucatán. Vábí ho místní indiánská kultura. Fotografuje ve velké většině pouze s 28mm objektivem a ten ho neustále nutí, aby se dostal do těsné blízkosti lidí. Spolupráce a navázání kontaktu s nimi je proto pro Stoddarda klíčová. Nikdy nechce nikoho urazit nebo se ho dotknout. “Musí vědět, že je fotografuji. Když odmítnou, tak se už nedá nic dělat. Mnohokrát jsem přišel o dobrý snímek, ale nelituji toho.” V mnoha místech Mexika jsou lidé navíc ještě pověrčiví a myslí si, že fotoaparátem jim může být odejmuta duše. Bruce Stoddard ten fakt prostě respektuje. I když občas fotografuje smutné okamžiky, děje se tak vždy se souhlasem lidí. Sám říká, že nikdy nedokázal ukrást prchavý okamžik. Bylo by mu to proti mysli.

Mexiko je velice vhodnou oblastí pro druh fotografie, kterou dělá: barevností domů, ulic, světlem, které vše mění… Mnohdy používá až monochromatický záznam toho, co se před ním objeví. Často se toulá celý den po ulicích, aniž udělá jediný snímek. Hodně se dívá kolem sebe a pokouší se udělat zajímavé fotografie všedních věcí, které většina lidí přehlíží.

Fotografuje výhradně barevně. Myslí si, že z černobílé fotografie se stává snobská módní záležitost. Už svou absencí barvy v sobě skrývá jakési tajemství, zatímco barva je zřejmá každému, a proto je práce s ní mnohem obtížnější. Jak je ale zřejmé, Stoddard to s barvou umí. Pastelové barvy jeho snímků jako by vypadly ze štětce citlivého malíře. Sám si myslí, že v minulém životě byl malířem. Malířskou techniku a vzájemný vliv barev na celkové vnímání obrazu ostatně studuje i nyní a získané poznatky se snaží využít ve své práci. Když se mu pak podaří udělat portrét osoby a k tomu přidat abstraktní barvy s tvary a liniemi, které obraz vizuálně dotvářejí, cítí se Bruce Stoddard šťastný.

Jersey je jedním z Normanských ostrovů ležících v kanálu La Manche. Angličané je nazývají Channel Islands. Přestože je Jersey z tohoto souostroví největší, přejdete ho na šířku za slabé tři hodinky. I přes své miniaturní rozměry má vlastní měnu, hymnu, vládu a guvernéra, který podléhá pouze britské královně.

Tahle nejjižnější výspa Spojeného království je v prospektech cestovních kanceláří představována jako ráj na Zemi. Možná i proto, že má nejvíce slunečných dnů v roce na Britských ostrovech, nádherné pláže, farmu na chov tropických motýlů, starobylé památky, nejmenší kriminalitu v Británii, a navíc je to ráj gurmánů… – nekonečný výčet lákadel zkoncentrovaných na malém prostoru kousek od Normandie.

Přístav St. Helier je vlastně jediné městečko na ostrově hodné tohoto označení. Kromě několika dalších vesnic je souvisle pokrytý roztroušenými venkovskými statky z krásné jerseyské žuly. Vystrkují své typické normanské střechy s komíny na obou štítech za terénními vlnami, remízky i živými ploty.

Jednou z hlavních atrakcí ostrova je ZOO. Je to zásluha především jejího zakladatele Geralda Durrella. Kdo by neznal tohoto britského spisovatele, přírodovědce, cestovatele, autora oblíbených televizních seriálů a ochránce přírody, kterému se podařilo obrátit pořadí důležitosti – ZOO je pro zvířata a jejich nároky jsou to hlavní.

Velmi příjemným zážitkem je i procházka po ostrově. Drtivá většina cest (spíše cestiček a steziček) vede pod úrovní terénu, který tím pádem sledujete ze žabí perspektivy. Mnohdy je to perspektiva spíš žížalí – po vaší pravici i levici se zvedá třímetrový půdní profil a návdavkem ještě pětimetrový živý plot.

Severozápadní část ostrova je nejkrásnější. Procházíte kapradinovým nekonečnem a nad vámi září žlutě a modře rozkvetlé vřesoviště, dole svítí útesy a mořská pěna, nad kterou se prohánějí racci a buřňáci lední. Na nejseverozápadnějším cípu stojí romantické pozůstatky hradu Grosnez, který je od roku 1540 opuštěný.

Cesta se obrací podél pobřeží k jihu. Po stranách je několik různě udržovaných vojenských bunkrů i s dělostřeleckým vybavením. Rezavějící vzpomínky na období druhé světové války. Tehdy byly Jersey a sousední ostrovy okupovány fašistickým Německem. Okupanti zde postavili i obrovskou podzemní nemocnici, ve které dnes rejdí stovky turistů.

Ale zpět na cestu lemující korunu útesu. Dlouhý půlměsíc písčité pláže se táhne až k prvnímu betonovému majáku na Britských ostrovech – celý západní břeh ostrova je jako na dlani. A to břeh pořádně široký, protože Jersey má jeden z největších přílivů v Evropě.

Severozápadní průjezd. Snili o něm dobrodruzi i objevitelé ze Starého světa od doby, kdy do světové mapy přibyly břehy Ameriky. Zkrátil by útrapy námořníků a obchodníků převážejících zboží mezi východem a západem nebezpečnými vodami kolem jihoamerického mysu Hoorn. Spojení dvou největších vodních ploch Země bylo i věcí prestiže národů s vyspělou námořní plavbou. Proto 19. května 1845 rozrazily vody Temže přídě lodí Erebus a Terror, které směřovaly k Arktidě. Výpravě velel sir John Franklin.

Vezl s sebou snad všechno, včetně důvěry britské admirality. Stříbrné vidličky, broušené sklenice a učebnice pro mužstvo. Navíc jeho lodě používaly “ústřední topení”, vyhřívané z parních kotlů strojovny. Na něco se ale pozapomnělo. Na výbavu do extrémních podmínek polárních oblastí, čehož všichni později litovali.

John Franklin 19. května 1845 přehlížel davy lidí, kteří se s ním přišli rozloučit, a zářil optimismem. “Jsem přesvědčen o úspěchu výpravy,” prohlašoval sebevědomě. Tento osmapadesátiletý muž, bojující celý život za britskou monarchii, viděl jediný cíl – dobýt Severozápadní průjezd.

Nebyl námořním nováčkem. V patnácti letech bojoval v řadách válečného námořnictva v bitvě u Kodaně a křest ledovými pláněmi prodělal při Buchanově výpravě jako velitel lodi Trent. Povýšení do šlechtického stavu přišlo o pár let později. Po dalších dvou polárních výpravách zakotvil mezi lety 1835-1843 jako guvernér v Tasmánii. Na led ale nezapomněl.

Kilometr po kilometru se oba parníky se 134 muži posádky blížily k pobřeží Kanady. Dne 26. července téhož roku zahlédl výpravu kapitán jedné velrybářské lodě u Melvillova zálivu, jak míří do Baffinova moře. Právě tahle zpráva zůstala na dlouhou dobu zprávou poslední.

Kde je sir Franklin? Otázka bez odpovědi prolétla tiskem po třetí zimě beze zpráv. Británie znervózněla. Zásoby výpravy postačovaly právě na tři roky.

“Dvacet tisíc liber šterlinků tomu, kdo zachrání Franklinovu polární výpravu,” zněla oficiální nabídka britské vlády. Tři tisíce navíc od lady Franklinové. Deset tisíc v případě objasnění osudu badatelů.

V následujícím desetiletí se z obou stran amerického kontinentu pokusilo o Franklinovo objevení dvacet expedic. Pomalu přibývala vyplněná políčka v mozaice příběhu obou lodí. A vedlejším produktem záchranných akcí bylo zmapování dosud neprobádaných oblastí.

Definitivní proměna doposud pouze pohřešované expedice na největší katastrofu v dějinách polárních výzkumů proběhla v roce 1850, kdy doktor John Rae oznámil nepříjemnou pravdu: podle svědectví Eskymáků a nálezů některých těl zemřelo několik lidí u západního pobřeží poloostrova Boothia a většina výpravy pak na pochodu k břehům Kanady kdesi u ostrova krále Viléma. Příčiny: nedostatek jídla, vybavení, kurděje a otrava olovem z vezených konzerv. O absolutním vyčerpání svědčí i prokázaný kanibalismus. I když byli členové posádek prohlášeni za mrtvé, zorganizovala lady Franklinová ještě jednu výpravu vedenou Leopoldem Clintockem. Ten potvrdil postup expedice a místo pravděpodobného konce. Severozápadní průjezd zatím odolal.

Když v červnu roku 1522 připlul osmanský sultán Süleyman k ostrovu Rhodos, patřícímu johanitům, s obrovskou flotilou 700 lodí a s 200 000 muži na palubě, stálo proti němu jen 600 rytířů a 6000 vojáků! Bylo jasné, že na otevřeném moři nebylo možné se takové přesile postavit. O nic lepší postavení řád neměl ani na souši, přesto se o obranu svého území pokusil. Velmistr Philippe de Villiers nechal nejprve před hlavním přístavem potopit celé své loďstvo a v domnění, že mu Západ přispěchá na pomoc (šlo v tu chvíli přece o celé křesťanstvo) se začal bránit. Celých šest měsíců odolávali rytíři útokům nevěřících, ve svém heroickém boji však nakonec podlehli. Po půl roce jim totiž došlo střelivo, pomoc nepřicházela a naživu zůstalo jen 180 rytířů a 5000 vojáků. Přesně na Štědrý den tak museli kapitulovat. Süleyman, obdivující jejich statečnost, je se všemi poctami nechal odejít, a dokonce jim povolil odvézt z Rhodu řádový poklad i nejcennější relikvie řádu – obraz Panny Marie z hory Philermos, pravou třísku z Kristova kříže a pravou ruku jejich patrona, sv. Jana Křtitele.

RYTÍŘI V ČESKÝCH ZEMÍCH

Johanité byli do Čech uvedeni za vlády krále Vladislava II. V roce 1159 vznikla z podnětu kancléře Gervasia a podkancléře, litoměřického probošta Martina při kostele Panny Marie pod řetězem na Malé Straně první komenda u nás. A s výjimkou doby komunistické totality je jí až dodnes. Sám Martin se poté stal příslušníkem řádu, který své hlavní sídlo od poloviny 13. století na určitou dobu přemístil do Strakonic, na panství rodu Bavorů, příznivců johanitů. Tamní hrad s typickou věží zakončenou jakýmsi “rohem” pak celý spolu s městečkem rytíři získali v roce 1404. V období před Bílou horou stáli v čele strakonické komendy často šlechtici z nejpřednějších rodů v království, Zajícové z Hazmburka, Vartenberkové, Rožmberkové. Ti byli i nejbližšími sousedy řádu, a tak bylo obvyklé, že právě s pány z Růže trávili představení mnoho času, vzájemně se radili a pomáhali si. K nejznámějším historkám tohoto období patří ta, kdy si převor Václav z Michalovic postěžoval v roce 1448 Oldřichovi z Rožmberka, že byl oklamán šejdíři, kteří mu namluvili, že v hradu jsou ukryty poklady, a kvůli nim kus věže a sklep pobořil, a přesto nic nenašel. Jak doslova poté řekl: “…jáť bych je, takové pokladače lidské, kázal upáliti, aby viec lidí nepokládali.”

Po roce 1620 řídili řád zejména příslušníci pánů Vratislavů z Mitrovic, Kolovratů a Thunů. V samotných Strakonicích sídlil řád do roku 1934, ovšem už od konce 17. století se stala sídlem velkopřevora opět Praha. Přesto na sebe Strakonice ještě jednou v historii upoutaly značnou pozornost: 22. února 1718 tehdy sedmiletá Rozálie Hodánková, dcera hradního správce, spadla do zamrzlé Otavy. Dvě hodiny ležela pod ledem a po vyproštění nejevila žádné známky života. Najednou se ale stal zázrak, a Rozálie ožila. Za svého zachránce označila Jana Nepomuckého, který i díky tomu byl později svatořečen.

PRVNÍ MEZI VŠEMI

Když maltézští rytíři ztratili po vyhnání z Malty prakticky všechny komendy v Evropě, zůstala jim jen jediná: česká. Důležitost českého řádu proto výrazně stoupla; johanité z českých zemí se sice účastnili křižáckých výprav i bojů s Turky, ovšem teprve nyní získali postavení jako nikdy předtím. Navíc představený řádu v českém království byl už od roku 1627 prakticky prvním prelátem v zemi, hned za arcibiskupem. Stal se i přísedícím u zemského soudu a jedním ze stálých místodržících. Tuto funkci převor zastával i v době druhé pražské defenestrace, tehdy jím byl Matouš Děpolt z Lobkovic, který byl, narozdíl od ostatních, vyhození z okna ušetřen kvůli vysokému stáří i umírněnosti. Po Napoleonově dobytí Malty se český převor řádu maltézských rytířů stal prvním mezi ostatními, a to celosvětově. Získal proto od papeže právo, stejně jako biskup, nosit mitru, pokrývku hlavy a berlu. Postavení rytířů sv. Jana pak ještě zvýšil císař František Josef I., který 2. dubna 1881 udělil velkopřevorovi Čech i jeho nástupcům titul rakouského knížete.

Tomu předcházely dvě slavné události. Krátce předtím se velkopřevor Othenio Lichnowski-Werdenberg spolu s MUDr. Jaromírem von Mundy zasloužili o založení sanitní služby na evropských bojištích. To se osvědčilo v období prusko-rakouských válek, kdy se také začala realizovat myšlenka provozu řádových sanitních vlaků. Zároveň český řád financoval výstavbu a provoz hospice v Tanturu, nedaleko Rácheliny hrobky mezi Betlémem a Jeruzalémem. Řád maltézských rytířů se tak díky Čechům opět navracel ke svému původnímu poslání a vrátil se i na místo svého vzniku, do Svaté země.

JEZULÁTKO A OLIVOVNÍK

Kostel Panny Marie pod řetězem se v průběhu staletí stal určitým symbolem nejen johanitů v českých zemích. Za jeho zdmi bylo např. vystaveno tělo zemřelého císaře a krále Karla IV. i zesnulá první manželka Václava IV. Johana, na jeho půdě se právě Václav IV. hádal s arcibiskupem Janem z Jenštejna a chrám byl také svědkem skonu arcibiskupova generálního vikáře Jana Nepomuckého. Zkázu pro kostel znamenalo období husitských válek. V roce 1420 byl spolu s komendou zničen. Jeho současná podoba je barokní, z poloviny 17. století. Přestavbu zahájil velkopřevor Rudolf Colloredo-Wallsee, který se proslavil i obranou Prahy před Švédy v roce 1648. Jeho socha tak dodnes stojí v přední části kostela a stejně jako byl výjimečný samotný Colloredo, je takovou i ona. Návštěvník kostela by na ní na první pohled možná nic výjimečného nenalezl, ovšem když si uvědomíte, že Colloredo má na hlavě klobouk, v kostele(!), tak jste na to přišli. Původně byla totiž socha určena na jiné místo, nikoli do chrámu, nakonec sem ale byla umístěna.

Maltézští rytíři vlastní od roku 1784, a to až dodnes, i chrám Panny Marie Vítězné na Malé Straně se světoznámým Jezulátkem, které se objevilo i na poštovních známkách řádu. Tento kostel je však filiální, hlavním zůstává chrám Panny Marie pod řetězem se dvěma typickými gotickými věžemi. Ty jediné přežily řádění husitů. Za nimi se nachází jakési “nádvoří”, kde dříve stála hlavní loď kostela. Dlouhou dobu zde ale bylo pohřebiště. Pozůstatky zemřelých byly před nedávnem posbírány a uloženy do společného hrobu. Toto místo připomíná malá mohyla na pravé straně hned za branou. Na místě dřívějšího pohřebiště byla mezitím vysazena vinná réva a fíkovník, a jak mi potvrdil současný převor Josef Zlámal, letos bude vysazen i olivovník. A proč právě tyto tři rostliny? Při hrdinné obraně Malty před Turky se rytíři živili jen olivami, fíky a hrozny, což je udrželo při životě.

STÁT VE STÁTĚ

Nejmenší nezávislý stát na světě – tak je označován řád maltézských rytířů. Je totiž řádem suverénním a existuje jako subjekt mezinárodního práva. Nemá sice žádného prezidenta ani krále, přesto má svého představitele – velmistra, neboli “Jeho Eminenci a Výsost knížete”, voleného doživotně. Velmistr, jímž je v současnosti Frá Andrew Bertie, je duchovně podřízen papeži. Řád má i svou vládu, v jejímž čele stojí velký komtur. Mezi nejvýznamnější členy kabinetu patří, stejně jako jinde ve světě, ministr financí, u johanitů se nazývá receptor, a také ministr zahraničí. Maltézští rytíři mají i vlastní parlament a soud, jehož prakticky jedinou rolí, a to ještě výjimečně, je řešení sporů mezi jednotlivými členy. Ti se pak řídí vlastním zákoníkem, stejně jako všichni obyvatelé tohoto ministátečku. Celkem jich je asi 300. Všichni mají jakožto svůj doklad totožnosti i řádový pas. Každý “Maltézan” má ale dvojí občanství, to maltézské, a zároveň státu, odkud původně pochází.

Jako samostatný stát musí mít maltézští rytíři pochopitelně své vlastní území. I když v oficiálním názvu se rytíři označují jako “z Rhodu a Malty”, dnes jim patří jen kolem 2000 metrů čtverečních půdy. Část na známém římském vrchu Aventinu, kde se nachází rezidence velmistra se zahradou a kostelem S. Maria del Priorato. Pokud navštívíte Řím, určitě si nenechte návštěvu Aventina ujít. Už jen pro jakousi tajemnost tohoto místa, a také kvůli unikátnímu pohledu na chrám sv. Petra ve Vatikánu právě z maltézských zahrad. Dovnitř se sice nedostanete, od zahrady vás bude oddělovat vysoká zeď, ovšem skrz klíčovou dírku (mimochodem tento pohled, který je někdy označován za neslušný, je doporučován v mnoha turistických průvodcích) uvidíte cestičku lemovanou stromy a v dálce na jejím konci kopuli Svatopetrského chrámu. Další část území řádu se nachází v samém centru Říma na Via Condotti 68, kde je sídlo vlády, kancléřství a ministerstvo zahraničí.

Stejně jako každý stát mají i johanité svou vlastní měnu. V žádné směnárně by vám ale jejich peníze nevyměnili a dokonce si za ně nic nekoupíte. Jejich hodnota je pouze symbolická, i když jednotlivé mince mají, hlavně pro sběratele, velkou cenu. Základní jednotkou je scudo, dělí se na dvanáct tari a ta má 240 grani.

BEZ ARMÁDY NENÍ STÁTU

Z toho důvodu má i řád své vojsko. Na rozdíl od dob křižáckých válek či střetů s Turky je ale jeho současný počet jen symbolický. Dohromady čítá 16 (slovy šestnáct) vojáků. Z toho je sedm důstojníků, sedm poddůstojníků a jen dva vojíni! Jakési “nepravidelné vojsko” pak tvoří asi 200 dobrovolníků, hlavně z řad lékařů a zdravotníků, kteří jsou povoláváni v případě nějakého válečného konfliktu. Proto právě oni jsou, jak mi řekl jeden z členů řádu Dr. Makarius, ti podstatní. Důležitost jejich role se prokázala zejména v první a druhé světové válce, kdy maltézští rytíři vypravili na evropská bojiště mnoho sanitních vlaků a budovali i polní nemocnice. Jen v letech 1914-1918 odjelo na jižní a východní frontu z jihočeských Strakonic osm takovýchto vlaků, které dohromady urazily vzdálenost více než jeden milion kilometrů a do zázemí přepravily 360 tisíc raněných a nemocných. Naposledy pomáhali johanité při jugoslávském konfliktu, když v Makedonii vybudovali uprchlický tábor Džepčište nedaleko Tetova. Vojsko maltézských rytířů, které je v rámci řádu spravováno místokancléřem, je dnes podřízeno italské armádě.

FILATELIE A DIPLOMATICKÉ STYKY

Pravděpodobně jen zasvěcení filatelisté vědí, že řád maltézských rytířů na důkaz svého postavení mezi ostatními státy vydává i vlastní poštovní známky. Na rozdíl od většiny zemí světa je však jejich “příprava” skutečným obřadem. První známky s nápisem Sovrano Militare Ordine di Malta vyšly v roce 1966. Jednalo se o trojici známek v hodnotě dvou, čtyř a šesti grani. Na první, zelené, byla vyobrazena kopule Sv. Petra právě skrz klíčovou dírku v bráně maltézské zahrady na Aventinu, na druhé, azurově modré, byl jeruzalémský špitál s ležícím zakladatelem řádu Gérardem a na třetí, karmínové, jsou znaky Malty a maltézských rytířů. K nejčastějším motivům na maltézských známkách patří různí svatí (mimochodem samotný řád dal církvi pět svatých, např. sv. Gerlanda či sv. Huga Canefra), portréty velmistrů, rytířské oděvy. Znázorňovány jsou pochopitelně i různé typy lodí, na nichž rytíři válčili se Saracény a Turky. Každý rok v prosinci jsou vydávány zvláštní vánoční aršíky, které jsou opravdovým skvostem. Pro svou velikost, provedení, motiv i barevnost. K nejhezčím, alespoň podle mne, patří aršík z roku 1993, na němž je Madona od slavného Giotta. Skutečnými unikáty jsou dvojice známek vydávaných při příležitosti uzavření poštovní unie mezi řádem a nějakou zemí – na jedné je znak konkrétního státu, na druhé maltézských rytířů. Např. v roce 1984 uzavřeli johanité smlouvu s Kubou, v roce 1988 s Libanonem. S Českou republikou až v roce 1996, když diplomatické styky mezi bývalým Československem a řádem byly navázány v roce 1990.

Současným velvyslancem naší země u maltézského řádu (a zároveň u papežského stolce a pro San Marino) je Martin Stropnický, velvyslancem maltézských rytířů v Praze pak Max Turnauer. Celkem řád udržuje diplomatické styky s více než padesáti státy světa.

OBSEQUIUM PAUPERUM

Na přelomu 20. a 21. století řád plní opět jen původní heslo z počátku svého vzniku, tedy “službu chudým, resp. nemocným”. V devadesáti zemích na pěti kontinentech má svá nemocniční zařízení, starobince a lékárny. Velký význam mají i jejich centra pro lékařský výzkum v oblasti rakoviny, hematologie a plastické chirurgie, díky maltézským rytířům pokročila lékařská věda i v oblasti léčby lepry. Světoznámé je také řádové centrum pro sociální rehabilitaci malomocných v Argentině. S praktickou ukázkou pomoci se mohli setkat i čeští poutníci směřující do Svaté země, Lurd, Santiaga de Compostela či do Fatimy, kde členové řádu pečují o poutníky.

Členem řádu maltézských rytířů se nemůže stát každý. Sice se můžete o členství ucházet, ale musíte být buď šlechtic, nebo opravdovou osobností ve svém oboru. Řád má určitě své místo v dějinách moderní společnosti, a tak pokud v Praze někdy potkáte muže v černém rouchu s bílým osmihranným křížem na prsou, či dokonce samotného velkopřevora (kterým je dnes Jindřich Schlick), vězte, že právě oni jsou potomky hrdinských rytířů bránících před několika staletími Evropu.

---

DEFENSIO FIDEI ET OBSEQUIUM PAUPERUM
“OBRANA VÍRY A SLUŽBA CHUDÝM”

Tak zní heslo řádu, jehož oficiální název je Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty. Všichni je znají jako maltézské rytíře. Muselo ale uplynout několik století, než se řád začal takto nazývat. V období svého založení totiž nevlastnil ani Rhodos, ani Maltu. Je sice pravda, že dnes je už také nevlastní, ale nebudu předbíhat. Nakonec i uvedené heslo mělo mít v době vzniku spíše opačné pořadí. V pol. 11. století totiž někteří kupci a námořníci z italského Amalfi převzali a přebudovali jeruzalémský špitál, který stál při kostele sv. Jana Křtitele a v němž byli ošetřováni poutníci mířící k Božímu hrobu, a položili základy nového bratrstva, známého jako špitálníci sv. Jana, neboli johanité. Oficiální vznik řádu je pak datován do r. 1113, kdy ho potvrdil papež Paschal II. Zakladatelem johanitů a prvním představeným se stal provensálský rytíř Gérard, jeden z účastníků křížové výpravy do Svaté země, který se spolu s několika druhy připojil k existujícímu společenství. Teprve za druhého velmistra Raimonda z Puy získal řád svůj vojenský charakter. Jedni tak léčili unavené a raněné, druzí v plné zbroji střežili poutníky před nájezdy muslimů.

KOLOSSI, MARKAT I KRAK DES CHEVALIERS

Slovo rytíř mělo a vždy v sobě bude mít jakýsi nádech romantiky: byl to člověk urozený, statečný, šlechetný, bojoval za pravdu a spravedlnost, a také za víru. To platilo především pro johanity, kteří jednak střežili místo Božího hrobu, a zároveň bojovali proti nevěřícím. Řád samozřejmě nezapomínal ani na své původní poslání pomáhat chudým a nemocným, bojová složka ale časem převážila.

Postupně jeho vliv a moc narůstaly, a to i proto, že stát se johanitou znamenalo už od počátku něco mimořádného a významného. Řád se rozrůstal a navíc měl, spolu s templáři, prakticky rozhodující podíl při obraně hranic křesťanských království vzniklých na Blízkém východě. Pochopitelně se vzhledem k důležitosti zvyšovala i jeho privilegia. Získával dary, a to jak od evropských panovníků, tak i od králů jeruzalémských. Zároveň se opíral o jejich moc. Johanité si začali budovat i vlastní hrady. Už od roku 1210 vlastnili hrad Kolossi na Kypru, ve Svaté zemi pak měli ve svém držení známý Markat, nejproslulejší se ale stal Krak des Chevaliers. Obrovská pevnost, stojící v Sýrii na úbočí východního pohoří Ansariye, která střežila přístup do Homsu. Johanité hrad získali už v roce 1142, kdy jim ho daroval hrabě z Tripolisu, a neustále ho v románském slohu upravovali. Ve své původní podobě se však nedochoval. V letech 1157 a 1170 byl zničen zemětřesením.

VE ZNAMENÍ OSMIHRANNÉHO KŘÍŽE

Emblémem johanitů, a to až dodnes, je bílý osmihrotý kříž, představující osm evangelických blažeností. Příslušníka maltézského řádu tak poznáte velmi snadno – má černé roucho a na něm tento kříž. Dnes ho ale můžete vidět i na letadlech společnosti Air Malta a stal se také součástí standarty prezidenta Maltské republiky. Kříž zavedl už Raymond de Puy, druhý velmistr johanitů, a jak stoupal význam řádu i jeho postavení, stal se i symbolem suverenity. Rytíři sv. Jana s křížem na prsou získali v průběhu několika málo desetiletí nezávislost na kterémkoli jiném státě či panovníkovi. Spolu s templáři a některými dalšími rytířskými řády nakonec zřídili ve Svaté zemi i první stálou západní armádu, jež se dokázala, spolu s králem Richardem Lví srdce, postavit i slavnému Saladinovi. Díky svému věhlasu do řádu vstupovali další a další rytíři, kněží i laici, pracující jako sloužící nebo pomocní bratři, ze všech evropských států. Původně nadnárodní řád tak začal být členěn podle jazyků a zemí do jednotlivých provincií, označovaných jako převorství.

KYPR A RHODOS

Když v roce 1291 dobyl egyptský sultán Al-Ašuf Akru poslední výspu křesťanů v zámoří, přesídlili johanité na Kypr. Celkem na tento ostrov ve Středozemním moři dorazilo jen sedm (!) johanitů, kteří přežili poslední bitvu s muslimy na Blízkém východě: velmistr Jean de Villiers a šest rytířů. Ti se uchýlili na hrad Kolossi, kde si vybudovali nové sídlo. Roku 1309 dobyli Rhodos a získali vlastní, nezávislé území. Navazují diplomatické vztahy s jednotlivými zeměmi a své válečné aktivity omezují jen na obranu hranic křesťanského světa ve Středozemním moři. Svou odvahu a sílu pak řádoví rytíři prokázali v 15. století, kdy několikrát čelili útokům Turků.

VE STOPÁCH ODYSSEA I SV. PAVLA

Dlouhých sedm let neměli johanité vlastní domov, a tak když jim římskoněmecký císař Karel V. daroval v roce 1530 malé souostroví ve Středozemním moři, dnešní Maltskou republiku, vnímali to příslušníci řádu jako zadostiučinění. Zároveň ale na ostrovy Maltu, Comino a Gozo připlouvali s určitými rozpaky. Nakonec maltézští rytíři, jak byli od té doby nazýváni, na Maltě zůstali, a to celých 298 let, a jejich vláda znamenala pro souostroví obrovský rozkvět.

LA VALLETTE – RYTÍŘSKÝ HRDINA CELÉHO KŘESŤANSTVA

Prvním velmistrem řádu na Maltě byl Phillipe Villiers. Mnohem proslulejším se ale stal jeden z jeho následovníků, Jean Parisot de La Vallette. Zvolen byl v roce 1557, tedy v době permanentního ohrožení západní Evropy Turky. Jejich pozornosti pochopitelně neunikla ani Malta, tvořící jakousi vstupní bránu na starý kontinent, a tak se roku 1565 jejich loďstvo objevilo u břehů ostrova. Turci už měli s johanity své zkušenosti, proto neponechali nic náhodě. Přesto se jim nepodařilo žádnou z pevností dobýt, navíc ztratili téměř 40 000 bojovníků. Evropa, jejíž obyvatelé se celé týdny trvajících bojů bez přestání za vítězství rytířů modlili, si tak oddechla, a když o šest let později ve slavné bitvě u Lepanta porazilo křesťanské loďstvo sedmi států včetně maltézských rytířů sultána Selima II., byla námořní moc Turků ve Středomoří zlomena natrvalo. Na počest La Valletty bylo nové hlavní město Malty, jehož základní kámen byl položen v roce 1566, pojmenováno právě po něm.

NAPOLEON A RUSKÝ CAR

Osudným se maltézským rytířům stal rok 1798. Tehdy 9. června se u Malty objevil Napoleon, který požádal o vpuštění do přístavu. Potřeboval před dalším tažením do Egypta opravit lodě, ošetřit nemocné a nabrat vodu a potraviny. Velmistr jeho žádost, z principu i kvůli nedostatku vody na ostrově, odmítl. Napoleon proto vypověděl řádu válku, a už po třech dnech zvítězil. Rytíři nebyli na válku připraveni a nepříznivé byly i další okolnosti. A tak co nesvedla čtyřicetinásobná přesila Turků, dokázal se svou armádou francouzský vojevůdce. Johanité museli svou chloubu, Maltské souostroví, opustit a nikdy už ho nezískali zpátky. Příštích několik let, opět trochu paradoxně, “přežili” rytíři díky přízni ruského cara Pavla I., který jim poskytl dočasné útočiště a jako přechodné sídlo řádu jim nabídl Petrohrad. Jediné velkopřevorství, které pád Malty a následné napoleonské války přečkalo, bylo české, které má od té doby v rámci řádu nejpřednější postavení. Roku 1826 pak maltézští rytíři přesídlili do Říma, kde mají své centrum dodnes.

Již od začátku bylo jasné, že to nebude jen tak. Doporučení, abych nechal doma mobilní telefon (neboť o mne bude postaráno), a umístění školicího střediska na statek do nějaké bohem zapomenuté vesnice mne měly varovat. Ale absence zvonku na dveřích mne naprosto šokovala. Jako by tahle jazyková škola nestála o okolní svět. “To je snad nějaká sekta,” zvonila mi v uších slova mé milované ženy. Tady budu tedy dokonale “mimo dosah”.

JMENUJI SE ALBERT EINSTEIN, PÁNOVÉ

“Ty jsi blázen, uvidíš, to budou jen vyhozené peníze, já tomu nevěřím…” říkala mi žena, když jsem odjížděl na týdenní kurz angličtiny. Jak zněl leták – metodou zrychleného učení. Sám jsem měl trochu pochybnosti – internetová stránka na mne chrlila výrazy patřící spíše do slovníku moderních šarlatánů: změna identity, využívání podvědomí, audiovizuální stimulace a další. Ale začínal jsem s angličtinou už tolikrát, tak proč nezkusit tohle? A musím se přiznat, že mne dostal název jednoho z kurzů – Pro chronické začátečníky. Z materiálů jsem se dozvěděl, že “Hampson´s superlearning vzbuzuje schopnosti, které jsme měli jako děti”.

Do jámy lvové vstupuji jako jiný člověk, jmenuji se Albert Einstein, povoláním vědec. Obdržel jsem visačku se svým novým jménem, aby mne ostatní účastníci mohli správně oslovovat. Podepisuji čestné prohlášení, že “pro tento týden uzavírám smír sám se sebou a slibuji, že se nebudu hodnotit a srovnávat s ostatními”.

Pavel Sudík, který organizuje jazykové kurzy na Ptýrově u Mnichova Hradiště, o tom ví své:

“Když člověk vystupuje pod jménem nějakého vzoru, se kterým se může ztotožnit, podvědomě přejímá jeho sebejistotu nebo jiné kladné prvky osobnosti.

Změněná identita také zajistí anonymitu. Jestliže jste vystresovaný manažer, který je celý den pod tlakem a musí řešit spoustu situací, tak se od vás očekává, ať přijdete kam přijdete, že budete nějakým způsobem vystupovat – budete ovládat emoce, budete mluvit spisovně, musíte být ustrojen, prostě těch tlaků je hrozně moc. Na tuhle roli ale spotřebováváte energii, kterou můžete využít jinak. Tím, že můžete svoji identitu, svoji kravatu a svoje povinnosti nechat za branami statku, si ušetříte energii na výuku.

Anonymita je pro studenty důležitá, mezi sebou se neznají a ani lektoři nevědí, kdo je kdo. Má to ještě jeden význam. Z dětství si neseme spoustu podvědomých navyklých scénářů, podle kterých řešíme více než 90 % vzniklých situací. Drtivá většina těchto scénářů nám umožní přežít. Nicméně jsou mezi nimi scénáře, které nám ve výsledku škodí. Jakmile se takový podvědomý návyk vytvoří, tak už funguje nezávisle na vědomí. Mezi našimi zlozvyky jsou také scénáře ze školy, která je založena na systému trestu. Když bylo vše v pořádku, měli jsme jedničku. Ale za každou chybu nás potrestali sníženou známkou. Takže jsme se naučili vyhýbat riziku trestu, naučili jsme se zdržovat při vyučování, naučili jsme se odporu k učení. A to se nás drží do smrti. Bulharský psychiatr Lozanov ale zdokumentoval, že se změnou identity nenaskakují tyto podvědomé reakce tak často.”

PEŘINKY, BREJLIČKY, SLUCHÁTKA

Metod na intenzivní naučení jsou prý mraky. Na ptýrovském statku vycházejí z Lozanovovy sugestopedie. Lozanov je bulharský psychiatr, který v padesátých letech praktikoval metodu výuky v uvolněném, relaxovaném stavu. Používal k tomu barokní hudbu a další prvky. Pořádal týdenní a čtrnáctidenní kurzy pro diplomaty a top manažery a dokázal, aby se i úplní začátečníci za ten týden “rukama nohama” domluvili. To bylo v době, kdy se jazyky učily běžně čtyři pět let pro základní slovní zásobu – 1500 slov.

Slovíčka nám tu lijí do hlavy horem dolem. Se slovíčky z reproduktorů se probouzím, se slovíčky usínám. Reproduktory jsou snad i na záchodě. Ne že by mi to nějak vadilo, jsou podkresleny velmi uklidňující hudbou. Již druhý den se přistihuji, že si slovíčka pobrumlávám pod vousy.

Takže jedním z pilířů Hampson´s superlearningu je podle Pavla Sudíka hudba:

“Podstatnou složkou Lozanovovy metody bylo poslouchání barokní hudby. Ta měla za úkol naladit mozek do tzv. alfa frekvence.

Frekvence mozku se dá měřit přístrojem EEG. Lékaři rozdělili frekvence mozku do čtyř pásem. Nejvyšší frekvence je beta – to je bdělý stav, vhodný pro řešení logických úloh. Člověk naší společnosti je na této frekvenci od probuzení do usnutí. Tato frekvence ještě vzrůstá ve stresu, kdy je potřeba připravit se na boj nebo vyřešit obtížnou situaci. Intuice a telepatie na této frekvenci nefungují.

Pro učení je nejpříznivější alfa frekvence – je to uvolněný stav mezi bděním a spánkem. Na této frekvenci jsme ještě zhruba deset minut po probuzení. Je to stav, kdy si pamatujeme sny, pokud je nepřetrhne budík. Děti zhruba do čtyř let fungují na této alfa frekvenci celý den. Stejně tak i dospělý člověk, v průběhu dne, který “čumí do blba”. Jde o stav, kdy se částečně otevírají dveře do podvědomí, mohou se vybavit dávno zapomenuté události. Medicína toho stavu také využívá k psychoterapii.

Naladění se do alfa frekvence potřebujeme k tomu, aby byl student otevřenější pro příjem informací a lektor aby ze sebe dokázal dát co nejvíc. Aby oba dokázali mezi sebou navázat nějaký vztah. Protože při učení je důležitá důvěra. Když někomu nedůvěřuji, nepřijmu od něj žádnou informaci, podvědomě se bráním.”

BUBÍNKY, ŠAMANSKÉ TANCE A EMOCE

Dynamická cvičení jsou asi nejzvláštnější věc, kterou tu člověk zažije. Každých padesát minut, místo kuřácké pauzy. Už ani nepotřebuji kouřit. Zapálenou cigaretu odhazuji po dvou třech tazích, jen abych si mohl slovíčka s gustem zařvat s ostatními.

Fasujeme bubínky, řehtadla a jiná hlučidla. Venku, před plachtou papíru s novými slovíčky poskakujeme v rytmu kolem dokola.

“V dynamikách jde především o dvě věci: o fixaci slovní zásoby a o protáhnutí těla. V praxi to vypadá tak, že se vezmou indiánské bubínky a jiné rytmické nástroje – rachtačky, cinkačky, pověsí se papírová plachta se slovíčky z právě probírané lekce, a před tou plachtou se chodí kolem dokola – to první den. Už třetí den se před ní tancuje v mohutném rytmu, a když se kruh zastaví, všichni řvou po “rodilákovi” (rodilý mluvčí) slovíčka. A to, co zařveš nahlas, se ti v mozku fixuje podstatně více. Je to spojené s emocí. To, co si dobře pamatujeme, je vždycky nějak spojeno s emocemi. A k tomu, aby člověk zařval, potřebuje emoce.”

Jenže jenom na tom to nestojí, úspěch této metody učení je složen z mnoha dílků, z nichž každý je důležitý a žádný sám o sobě není zázračný. Patří mezi ně alkoholová abstinence během kurzu, relaxace v peřinách po obědě, opět s nezbytnou podprahovou hudbou v uších a s psychowalkmanem na očích, preparáty povzbuzující paměťová centra mozku, opakování za chůze…

Týden, strávený činorodou aktivitou od 7. ranní do 23. večerní, po které ale ještě mnozí připravují “projekty” na zítřejší večer, končí. Paradoxně, jak někteří přiznávají, to byl záhul, ale odjíždíme odpočatí. Půjčuji si mobil od “Louise” (Armstronga), abych zavolal domů… a ani napočtvrté nejsem schopen vytočit správné číslo.

No co, tak mne dostali. Žena měla pravdu, vymyli mi mozek.

A nalili mi do něj angličtinu.

“Jedině Internet mi byl schopen říci, co je to vlastně stát Vargas,” postěžoval si americký novinář v komentáři k prosincové živelné pohromě ve Venezuele. Nenašel stát na žádné mapě ani v žádné encyklopedii z prostého důvodu: Vargas se do nich ještě nestačil dostat. Půl druhého roku po svém vzniku se však dostal do povědomí celého světa, a to tím nejhorším možným způsobem. Došlo k tomu ve chvíli, kdy jeho podstatná část byla doslova smetena do moře a pohřbena pod nánosy bahna, kdy zahynul každý sedmý jeho obyvatel a kdy dvě třetiny z těch, kteří přežili, ztratily střechu nad hlavou…

NEJDRAŽŠÍ SILNICE SVĚTA

V hranicích Vargasu leží jak mezinárodní letiště Maiquetía, tak největší venezuelský námořní přístav La Guaira. Obě zařízení slouží především hlavnímu městu Caracasu, vzdálenému od nich vzdušnou čarou, pouhých deset kilometrů. Vzdálenost po silnici je ovšem podstatně větší, protože mezi zmíněnými přístavy a hlavním městem se tyčí hřeben strmého pohoří, vyššího než Tatry. Za rychlé spojení s pobřežím vděčí Caracas čtyřproudé dálnici, prorážející horský hřeben třemi tunely. Byla vybudována v padesátých letech tak obrovskými náklady, že se o ní dlouho mluvilo jako o “nejdražší silnici světa”. Její předchůdkyní byla úzká, dlouhá, klikatá a nebezpečná asfaltka bez tunelů, Caracasany označovaná pouze jako carretera – tedy “silnice”.

Hřeben nad Maiquetíou a La Guairou je součástí Cordillery de la Costa (Pobřežní Kordillery). Toto čistě venezuelské horstvo sleduje okraj pevniny po délce 800 kilometrů a je součástí, respektive pokračováním severu And, přesněji And Venezuelských. (pozn.: Andy se dělí na severní, střední a jižní. Severní pak na Andy Kolumbijské, Venezuelské a Ekvádorské.) Pokračování And směrem k severu je zřetelné na ostrovním oblouku v Karibiku. Nejvyšší vrcholy (až 2765 m n. m.) tvoří nádhernou kulisu nejen letiště a přístavu, ale z druhé strany i hlavního města Caracasu, které leží v horském údolí a je přitom nejvyšším hřebenem Cordillery odděleno od Karibského moře.

KRÁTKÁ HISTORIE MALÉHO STÁTU

Padesát kilometrů dlouhý pruh pevniny mezi Karibským mořem a svahy onoho nejvyššího hřebenu, široký v průměru asi kilometr, představoval po léta pro všechny Caracasany něco jako zázemí jejich města. Sloužilo jim nejen letiště a přístav, ale i pláže a letoviska kolem nich. Neřekli mu jinak než Litoral, tedy Pobřeží. Administrativně to dlouho byl jeden ze dvou departmentů Federálního distriktu (tím druhým byl západní Caracas a okolí).

Vznikem státu Vargas namísto bývalého departmentu byla korunována nejméně stoletá snaha obyvatel Litoralu o osamostatnění vůči mocenskému Caracasu. Nic na tom nemění fakt, že jejich nový stát byl se svými 1496 km² daleko nejmenší ze všech venezuelských států – například stodvacetkrát menší než jiný nový stát Amazonas. Obyvatel měl však mnohokrát víc – 350 000.

Zrod nového státu jako by byl předzvěstí dalších velkých politických a administrativních změn. O půl roku později byl totiž demokraticky zvolen do čela Venezuely Hugo Chávez (45), původním povoláním voják, hlavní postava pokusu o vojenský převrat ve Venezuele v roce 1992. Odseděl si za něj dva roky, načež byl amnestován.

Je třeba připomenout, že Venezuela předčí ostatní latinskoamerické země délkou demokratické tradice. Od roku 1958 se tu pravidelně střídali prezidenti, volení na pětileté období.

Po dlouhá desetiletí dodávaly prezidentské kandidáty, kteří měli šanci na zvolení, dvě politické strany. Zvolení Cháveze, nesmiřitelného kritika obou těchto stran, pro ně bylo těžkou ranou. Po pravdě však Chávezově kampani nahrávala nenasytná hrabivost stranických prominentů, kombinovaná s jejich neschopností vyvést zemi z vleklé ekonomické krize. Řady chudiny se od roku 1983, kdy devalvace národního platidla bolívaru odstartovala dlouhodobý ekonomický propad, zdesateronásobily. A právě nespokojená chudina byla základem Chávezova volebního úspěchu.

SMRTÍCÍ SMĚS VODY, BAHNA A KAMENŮ

Na 15. prosince 1999 naplánoval prezident Hugo Chávez, nastoupivší do funkce v lednu téhož roku, referendum. Dlouhé měsíce pro ně připravoval půdu jak propagandou, tak některými politickými tahy. V nejdůležitějším z těchto tahů jmenoval – převážně ze svých věrných – Asambleu (Shromáždění) s pravomocemi většími než parlament. Asamblea dostala 100 dní na sepsání návrhu nové ústavy. Schválení oné ústavy, pojmenované Carta Magna, bylo předmětem referenda.

Čtyři dny před referendem, v sobotu 11. prosince, se nad celou severní Venezuelou zatáhlo nebe. Mraky přicházely z Karibského moře, omývajícího zemi na pobřeží dlouhém dva tisíce kilometrů. Spustil se déšť, pro tuto roční dobu netypický – vždyť prosinec je druhým měsícem venezuelského období sucha. Nikoho to však zpočátku příliš nevzrušilo, protože s výjimkou horkých stepí llanos ve vnitrozemí neexistuje nikde ve Venezuele skutečně garantovaný suchý půlrok.

Déšť však neustával. Pokračoval v neděli i v pondělí. V úterý vydaly agentury zprávu, že 19 000 lidí v severní Venezuele muselo hledat záchranu mimo své domovy, které byly zaplaveny. Čtyři státy z třiadvaceti, které tvoří federativní republiku, vyhlásily stav ohrožení.

Ve středu se 46 % venezuelských voličů dostavilo v dešti k urnám. Skoro tři čtvrtiny z nich řekly “ano”ů nové ústavě, a udělaly tak z 15. prosince 1999 jedno z klíčových dat venezuelské historie. Jeho důležitost nespočívá zdaleka jen v přejmenování země na “Bolívariánskou republiku Venezuela” (República Bolívariana de Venezuela). Prezidentovy pravomoci podstatně narostly a období jeho vlády se prodloužilo na 6, a při eventuálním znovuzvolení, které bylo referendem legalizováno, na 12 let. Společně s tím, že Chávez neskrývá obdiv ke Castrovi, je výsledek referenda tvrdým úderem pro většinu venezuelských podnikatelů a vlastníků půdy. Připomeňme si, že jedním z bodů Chávezova volebního programu bylo rozdělení bohatství, především půdy, mezi nemajetné.

Ještě stále v den referenda, dvě hodiny před půlnocí, přišel zdrcující nápor deště. “Mraky, přicházející ze severu, se zarazily o Cordilleru de la Costa jako o zeď,” napsal mi o pár dní později caracaský přítel v e-mailu plném zděšení. “Vydržely tam 72 hodin a bez ustání z nich lilo a lilo…”

Hlavní město státu Vargas La Guaira bylo proslulé zachovalostí svého původního koloniálního centra s úzkými uličkami. Naneštěstí leželo na jednom ze svahů, po nemž se valila bahnitá suť.

Nelítostný liják skončil až v pátek 17. prosince. Za tři dny udělal z příkrých svahů Cordillery smrtící směs pohybující se vody, bahna a kamení. Úžlabinami směřujícími od vrcholů horstva přímo k moři se provalily miliony tun této směsi, strhávajíce a zavalujíce všechno, co se jim stavilo do cesty. Letoviska jako Macuto, Caraballeda, Camuri, Tanaguarena a další, jejichž pláže vždy o víkendech oživovaly tisíce Caracasanů, přestala existovat. Pod bahnem zmizela i historická část La Guairy, proslulá nejkrásnější koloniální architekturou v zemi.

Bahnitá masa zavalila částečně i přístav a pro běžný provoz nadlouho vyřadila i letiště, položené přímo na mořském břehu. I když letištní plocha a budovy nebyly přímo postiženy, cestující nemohli cestovat do Caracasu. Tunely byly částečně zavalené a povrch někdejší “nejdražší silnice na světě” zakrytý sutěmi. Historická carretera takřka zmizela ze světa.

Počet lidí, kteří přišli o život, lze zatím pouze odhadovat. Jediné, co lze říci s určitostí, je to, že Venezuela se dočkala na samém konci století největší katastrofy svých dějin. Jenom pro nejvíce postižený stát Vargas byl vysloven odhad počtu obětí 50 000. Ale mrtví byli i jinde, například přímo v Caracasu, jehož chudinské čtvrti jsou doslova přilepeny na každém volném svahu. I při menších deštích se občas nějaký svah sesune.

Sto kilometrů na východ od Caracasu se protrhla přehrada El Guapo. Desítky lidí přitom zahynuly, deset tisíc jich přišlo o střechu nad hlavou a nejméně sto tisíc o pitnou vodu. Silniční tepna směřující z hlavního města na východ je vyřazena, spadly na ní tři mosty. Ničivé záplavy postihly stejně tak ostrov Margarita na východě země, jako státy Falcón a Zulia na západě. A výčet ztrát by mohl pokračovat. Pohled na mapu při zprávách o postižených oblastech je děsivý i pro geografický rozsah katastrofy. Nic to však nemění na faktu, že těžištěm zkázy byl jednoznačně stát Vargas.

Po týdny křižovaly helikoptéry vzduch nad zcela odříznutými oblastmi Vargasu. Odněkud transportovaly postižené, jinde shazovaly potraviny a vodu. K přístupu z moře bylo zapojeno 16 válečných lodí. Pozemní záchranné akce, řízené přímo prezidentem, se účastnilo 13 000 vojáků.

Jenže co bude následovat? Jak najít bydlení a zaměstnání pro 200 000 lidí, z nichž se stali náhle bezdomovci? Co s mrtvolami, pohřbenými pod několikametrovým nánosem bahna a suti? Jak zabránit šíření chorob? Jak zkrotit rabující tlupy, jimž není nic svaté?

DO TŘETICE VŠEHO ZLÉHO

Řada prostých Venezuelců věří, že mezi velkými neštěstími a významnými daty existuje spojitost. Za dobu, kdy jsem působil ve Venezuele, jsem zažil několik předpovědí působících paniku před významnými výročími. Fámy byly roznášeny jak ústně, tak médii. Kupodivu se mohly opřít o historické paralely.

Šlo například o velikonoční Zelený čtvrtek 28. března 1812. Tehdy se republikánský Caracas chystal pod vedením revolučních vůdců Bolívara a Mirandy k rozhodujícímu boji o samostatnost se španělským vojskem, táhnoucím k městu. V jediné minutě jej však otřes půdy srovnal se zemí. Pod troskami domů zahynulo čtrnáct tisíc lidí.

O půl druhého století později, v červenci 1967, se Caracas připravoval na bombastické oslavy čtyřsetletého výročí založení města. V předvečer výročí, uprostřed ohňostrojů a veselic strašlivé zemětřesení připravilo o život stovky lidí a historický střed města změnilo v pouhé trosky.

Lze tedy napsat: do třetice všeho zlého. Mohl by se někdo divit těm, kdo přisuzují načasování katastrofy na den referenda osudový význam? Prezident Chávez, dosud známý svými dlouhými projevy a smyslem pro poněkud operetní dekorum, si energickým a zároveň překvapivě nepatetickým vystupováním v tragických dnech získal uznání i u západních agentur, které mu jinak zrovna nefandí. V každém případě poznamená znovubudování toho, co už jednou stálo, celé Chávezovo prezidentské období, i kdyby mělo trvat celých dvanáct let, umožněných referendem. Nejméně na tak dlouhou dobu odhadují zachránění obyvatelé zničeného pobřeží odstranění škod a faktické postavení nového státu Vargas. Budou se přitom muset smířit s tím, že jejich nové domy budou stát na půdě skrývající tisíce nebožtíků, z nichž někteří byli jejich nejbližší…

Za dobu své existence dopravila společnost Člověk v tísni, kterou Šimon Pánek spoluzakládal a donedávna byl i jejím ředitelem, stovky zásilek s přímou humanitární pomocí. Podpořila disidenty, nezávislé novináře, obhájce lidských práv či představitele demokratické opozice ve více než dvaceti zemích světa. Celková hodnota realizované pomoci se blíží částce 500 milionů korun.

Při vyslovení jména Šimona Pánka si většina z nás představí jeho oči. Má až vilný pohled, za nímž se skrývá otevřené srdce a určitý druh poctivosti. Někdy mám dojem, jako by věděl, že není pánem svého osudu, a tak se mu snaží co nejpozorněji naslouchat, aby něco nepokazil a v horším případě neublížil. Sešel jsem se s ním, když se vrátil z Čečenska, a po autorizaci textu se do něj vracel.

Šimon Pánek

Pokuste se mi popsat vaše pocity po návratu z Čečenska.

Hlavně beznaděj. Už jsem tam s tím pocitem odjížděl: je to válka, která je daleko a nikdo se jí pořádně nezabývá. Čečenci si podělali všechno, co mohli. Ten konflikt trvá sedm let, a nic. Lidi toho mají už dost. Já Kavkaz znám: po kotníky bahna, vlhko, v zimě mráz, všechno je špinavé, najíst se tam pořádně nedá a málokomu můžete věřit.

“Občas mám pocit, že máločemu rozumím tak, jako právě válkám.” To jsou vaše slova. Tedy: v čem spatřujete logiku válek?

Možná v tom, že jsou nakonec většinou velmi jednoduché. Často se novináři nebo politici snaží války vysvětlovat jako něco těžko pochopitelného, rozpletitelného a popsatelného. Ale podle mých zkušeností – na Balkáně a v bývalém Sovětském svazu – je rozpoutávají ty nejprimitivnější motivy: moc, území, peníze. Nic víc.

A náboženství…

Náboženství a nějaké historické resentimenty jsou instrumenty, které postkomunističtí diktátoři obratně používají k tomu, aby války zahájili a vedli, ale nejsou opravdovým důvodem.

Zdá se vám o válkách?

Například prvního ledna 2000 se mi zdálo o etnických čistkách někde ve střední Bosně a já byl jedním z vesničanů. Přepadla nás jednotka v maskách a stříleli do nás. Měl jsem strach, že mě trefí, plazil jsem se podél zdi baráku… Pak nás vyvedli ven a já se uklidňoval, že nás třeba nezastřelí. Probudil jsem se zpocený strachem. Hodně se mi též zdá o příbězích, které mi lidé vypravují. Nejsem v nich jako pozorovatel, ale přímo v těch příbězích hraju.

Lze války vnímat jako zpětnou vazbu za to, jak jsou lidé stále egocentričtí a nepoučitelní?

Je to možné, ale pravdou je, že postupem civilizace se národy sbližují. Vemte si, jak byla západní Evropa před druhou světovou válkou rozhádaná. Teď už je hodně sblížená. Postupem civilizace vzniká šance, že se státy budou stále více sbližovat. Balkán je v tom vzájemném propojování jistě desítky let za námi. Ale Kavkaz a Asie možná stovky let.

Nezdá se vám být věta “miluj bližního svého” stále větším výsměchem? Lidé stále více milují své pohodlí, své falešné iluze, dokonce i své hříchy…

Nemyslím si, že svět bude o moc lepší, ale má smysl snažit se, aby nebyl horší. I to je poměrně vysoká meta. A nemyslím si, že současnost je horší než minulost. Ale taky není pravděpodobně lepší.

Vzpomenete si na okamžik, který v rámci vaší práce zásadně změnil váš pohled na svět, na lidi?

Na okamžik si vzpomenout nemohu, ale polovina devadesátých let, kdy jsem byl pracovně v Bosně, byla pro mne důležitá.

Ne, žádné zlomové věci: měním se postupně. Za těch deset let jsem hlavně šíleně ztratil jakékoliv ideály v jakousi spravedlnost ve světě, v OSN, OBSE… Na začátku jsem si myslel, že všechny tyto organizace k něčemu jsou, ale postupem času jsem zjistil, že pokusy nadnárodních struktur hájit spravedlnost platí pouze tehdy, když si to ty země hájí mezi sebou. Pokud se to stane vně teritoria bezpečí, jsou ochotny do toho vstoupit, až když je úplně nejhůř, anebo vůbec ne.

Ztratil jste i iluze o lidech?

Mám pocit, že mám to velké štěstí mít kolem sebe spoustu lidí, pro které je důležitější obsah než forma, spíš být než mít a dělat věci, které mají smysl, než něco hromadit. Jsem za to šťastný.

Co myslíte, je to dar pracovat v takové nadaci?

Určitě. Po sedmi letech jsem zkoušel dělat i jiné věci. Dva a půl roku jsem na čtvrt úvazku pracoval pro prezidentskou kancelář a začal jsem točit nějaké filmy. Myslel jsem, že budu víc mimo nadaci. Ale zjistil jsem, že s lidmi z nadace se mi dělá nejlépe, s nikým jiným se tak snadno nedohodnu. Vytvořili jsme si tak trochu ghetto.

Nepřipadáte si někdy jako don Quijote, když vidíte, že nic nefunguje tak, jak byste si představoval?

Ztratil jsem sice ideály, protože jsem pochopil, že třeba OSN i NATO si hájí především své zájmy – nikoli zájmy lidí, ale zájmy vlád – ale jako don Quijote si nepřipadám. Na svých cestách se setkávám se spoustou podobných lidí jako já. Většinou vidím malé konkrétní výsledky své práce, ale čas od času i výraznější.

Někdy stačí, když pomůžete jednomu člověku…

To je po čase málo. Když jsme jezdili do Sarajeva, nebylo to vůbec snadné. Město bylo obklíčené, znamenalo to úplatky, noční jízdy bez světel po ledových horských cestách, strach… Během války jsme tam navozili stovky tun potravin, ale naši kamarádi, které jsme si za tu dobu získali, nám pak říkali: “To je hezké, že nás nakrmíte, alespoň nás zastřelí syté, a ne hladové.” Člověk si pak připadá jako největší hajzl, protože nic víc jsme pro ně udělat nemohli. Pak vám připadne málo jenom někam vozit jídlo a začnete mít chuť působit na politiky. Začali jsme přes “Měsíce Bosny”, různé filmové festivaly, přílohy Respektu, takže pořád máme pocit, že některé věci o milimetr posouváme.

Lidský život ve válkách či katastrofách dostává jiný rozměr… Dostaly se takovéto úvahy i k vám?

Smrt je samozřejmě strašná, ale je to jenom číslo. Je hrozné vidět odstřelovačem zabité lidi, mrtvé vyrovnané na chodbách nemocnic, člověku se to neustále vrací, ale je tam jen nezúčastněným pozorovatelem. Jakmile jde o někoho, koho zná, je to najednou úplně někde jinde.

Například v Rusku nemá lidský život téměř žádnou cenu.

Já už se při studiu na vysoké dostal do Ruska a získal jsem tam přesně tenhle pocit. Člověk tam je pouze jeden z dvou set padesáti milionů občanů a bez možnosti cokoliv změnit, je absolutně unifikovaný, bez osobnostních stránek a bez ceny. Pár let nato jsem přijel do Indie, kde jem měl pocit, že každý Rus je osobnost a výjimečný člověk proti tomu, co je řadový chudý Ind. Nemyslím si, že bych ve válce získal nějakou větší představu nebo úctu ke konkrétnímu lidskému životu. Jsem takový pragmatický optimnista. Vždycky jsem říkal, že pokud se mi má něco stát, stane se.

Vy asi na nějaké filozofování nemáte příliš času, vaše práce je možná realističtější, než se zdá?

Pokud má člověk svou práci dělat profesionálně, pak ji nemůže dělat pouze srdcem. To lze jenom trochu. Nepomáhá totiž jenom konkrétním lidem, které zná jménem a kteří mu děkují, ale zaveze do dětského domova jídlo pro dvě stě dětí. Nevidí, jak ho jedí, neslyší, jak jim chutná. Celá pomoc se tak vlastně posune do neosobní roviny.

Je nás na planetě příliš. Co byste řekl argumentu, že války a hladomory mají v podstatě svou logiku?

To je přece neomalthuziánství… Já jsem nedostudovaný ekolog. Mám v sobě celý život rozpor. Na jednu stranu si myslím, že nás je moc a to, co jsme na této planetě napáchali, je šílené. V pubertě jsem ve furiantských časech, kdy se pilo a nebylo za komunistů moc co dělat, říkával, že když se část lidstva rozhodne pro sebevraždu, tak půjdu a přihlásím se taky. Byla to póza, ale něco takového stále cítím. Na druhé straně se pak tváří v tvář lidem, kteří nás potřebují, snažím pomoci.

Největší nárůst obyvatel je právě tam, kde jich nejvíce umírá – v Africe. Divíte se lidem, které nedojímá, že tam umírají děti? Říkají: “Představte si, kdyby neumíraly? Měli bychom je tady a s klackem v ruce.”

Nejsem pokřtěný, nejsem z křesťanské rodiny, ale pořád si myslím, že pokud jiný člověk potřebuje pomoc, tak musíte jít a tu pomoc mu nabídnout. Přestože vím, že lidi jsou na planetě přemnoženi a přírodu strašlivě ničí a že to takhle dál nejde. V humanitární pomoci lze vysledovat dva směry. Jeden je charitativní: například nekonečné posílání obnošeného šatstva z celého světa. Ve svém důsledku to znamená, že lidi v Africe nechodí nazí, ale zároveň se tam zhroutil veškerý textilní průmysl, pěstování rostlin a další odvětví. Z devadesáti procent to pokryjí hadry, které jim my z toho “lepšího” světa posíláme. Druhý směr v posledních patnácti letech představují humanitární organizace, které jsou daleko manažerštější a vlastně ekonomičtější. Tvrdí: “Nemůžeme jim tam nosit mouku a sóju, ale musíme jim tam vozit motyku a osivo.”

A mozky – vzdělání.

To taky, samozřejmě. Cenu má investovat do regionu tak, aby mohl fungovat samostatně. Jiná věc jsou hranice mezi státy. Když si Afriku koloniální mocnosti postupně zabíraly, absolutně nerespektovaly kmenová území: v jednom státě jsou pak dva kmeny, které se už dva tisíce let nenávidí, a naopak ve dvou státech je kmen, který vždycky žil pospolu, a dnes jej rozdělují hranice. Hranice v Africe jsou absolutně umělé. V těchto případech může být naše pomoc nekonečná, a pak je těžko říct, zda má cenu zachránit deset dětí před smrtí, nebo těch tisíc dolarů věnovat do toho, že jedenácté pojede někam studovat a pak se vrátí. Jsou situace, které nejsou chronické – války, zemětřesení, povodně, a tam je pomoc bez diskuze. Ti lidé se uživili předtím a uživí se i potom.

Lidské neštěstí se dnes hojně využívá jako obchodní artikl. Přímo i nepřímo. Mnoho světových zpěváků či herců zakládá sbírky pro hladové africké děti. Co myslíte, dělají to upřímně, nebo je to součást showbyznysu?

Jak nemám rád Michaela Jacksona a tu jeho mega show, kterou s sebou vozí, tak mám ale pocit, že některé jeho klipy týkající se ochrany zvířat jsou možná myšleny upřímně. A mohou pohnout pocity nebo uvažováním některých lidí. Jakýkoliv instrument, který rozbíjí klišé a má dobrý cíl, má smysl, pokud není nemorální. Třeba v Americe mnohem víc než nějaké letáčky pomohlo, když černí herci začali ve filmech hrát s bílými: a byli z nich kladní hrdinové, kteří bílým pomáhali. Najednou docházelo ke změnám. Člověk by přitom mohl říci, že je to jenom showbyznys, že to je jen pro prachy v Hollywoodu.

Neřekl bych, že by to rasismus v Americe odstranilo, možná se stal víc pokryteckým. To může být nebezpečné.

V Americe jsem nikdy nebyl… Na druhé straně, kolik z mecenášů, kteří podporují kulturu, chudé studenty nebo přispívají na chudobince či obrovské humanitární sbírky, to dělá z hlubokého přesvědčení, a kolik z nich jenom proto, že se to nosí?… Je to úplně jedno. Hledat vnitřní morálku těchto aktivit je skoro zbytečné, pokud to funguje.

Změnil se váš pohled na peníze?

Ne.

Ani když vidíte, že tihle je potřebují na jídlo, ti na kulomety, tamti na úplatky, a tak stále dokola? Nenapadlo vás, že lidský život je především o penězích?

Zdaleka ne všechno je o penězích. Existuje spousta lidí, pro které jsou peníze pouhým instrumentem, který si museli vytvořit k přežití. Ale máte pravdu, je to hodně o penězích. Celá ta mašinerie západního konzumního světa, ve kterém žijeme, všechny ty megareklamy zvyšující tlak na konzum… Snaha nahrazovat obsah, který se nám ztrácí pod primitivní touhou něco mít, to všechno je o penězích. Reklamy mě děsí: nabízejí něco jiného než důvěru, přemýšlení o sobě, slušné chování, moudrost a trochu štěstí. Pokud budete mít tohle auto, tenhle vysavač a používat tuto kolínskou vodu, tak už nemusíte nic víc: budete krásní, mladí, sexy, úspěšní…

A prázdní.

Ano, tohle všechno vám štěstí a spokojenost nepřinese…

A mezitím můžete dát peníze na nějakou humanitární činnost…

Ale jo.

Změnilo, či zostřilo se vaše vnímání lidského úsměvu, lidské slzy, podání ruky…?

Ne. Možná si toho víc vážím… Já jsem ale vyrostl ve skautských oddílech, v sedmnácti jsem měl partu kamarádů, se kterými jsem jezdil po světě. Pro mě vždycky bylo nejdůležitější přátelství, důvěra. Jezdím si odpočívat do třetího světa – Tibet, Pákistán, Indie, Nepál, a tam se dostanu zpátky na tu dřeň. Ti lidé nemají víc než jedny šaty, jednu deku, chýši, tři rendlíky a žijí ze dne na den. Ale jsou šťastní, alespoň to tak vypadá.

A mají hlavně sami sebe.

Ano. Vždycky si vzpomínám na Kazachstán, kde jsme pobývali u české menšiny, kterou teď pomalu stěhujeme do Čech. Mluvili jsme tam s babičkou, která ještě pamatovala rok 1912, kdy se Češi poprvé usazovali v severokazašských stepích. Povídali jsme si o něčem podobném – dříve žili v zemljankách, pracovali holýma rukama, a dnes jsou už kombajny, peníze a tak dále. Jednou nám vyprávěla, jak byly po válce hladomory a jak jedli sysly, které chytali do smyček z koňských žíní, a jak si z nich vařili polévku. “A když jsme šli ráno na pole a večer se vraceli, vždycky jsme si zpívali. Dneska už si nezpíváme.” O tom to možná je. O tom spoluprožívání a blízkém sousedském životě. To, co my v západní Evropě žijeme, je atomizovaný život jednotlivců. Maximálně se povede, že lidé vytvoří nějakou společnost, jako je třeba naše nadace nebo skautské oddíly.

Co vás teď nejvíce dojme?

Asi to, když se lidé umí radovat z těch nejobyčejnějších věcí a když jsou šťastní, aniž mají to, za čím se většina lidí v Evropě žene. Mám jedno místo, kam chodím odpočívat. Je to v rumunských horách, kde žije česká komunita. My jsme jim čtyři roky pomáhali a nakonec si nás pět kamarádů koupilo v jedné české vesnici starý baráček. Pokud mi zbude čas, na týden tam odjedu. Naposledy jsem tam byl na podzim. Zrovna se sklízelo, přes den se chodilo na pole, večer se loupala kukuřice, do čtyř do rána jsme byli na mlatu… Oni si tak sedí, prozpěvují, a vy vidíte tu radost. Jsou přirozeně šťastní, z toho, že dneska žijí, že svítí slunce a že stromy jsou zelené, že mají syna a dceru a že mají zítra co ke snídani. Zdaleka nejsou tak vystresovaní jako my všichni tady.

Kdy jste naposledy zpíval?

O Vánocích.

Nestydíte se zpívat?

Nemám hudební sluch, ale vždycky jsem zpíval rád.

Čeho se při vaší práci nejvíce děsíte?

Mě toho moc neděsí. (úsměv) Opravdu ne.

Když někam jedete, určitě si říkáte: “Jenom aby se mi tohle nestalo…”

Pokud někam jedu sám za sebe, přijímám vše kolem a nějak tím procházím, ale pokud někam jedu pracovně, nejvíc se děsím toho, že nebudu vědět, za který konec to mám vzít. Musím začít tak, aby to mělo nějaký smysl. Pokud jedu někam, kde to neznám, jako třeba v Ingušsku, kde je dvě stě tisíc uprchlíků, musím vycítit, co s těmi omezenými penězi má smysl dělat. Abych nějak začal, musím v sobě najít energii. První krok je nejtěžší. Pokud se dobře začne, pak už to běží. Nejvíc mě možná děsí, že už nebudu mít energii začínat stále nové věci.

Z čeho svou energii čerpáte?

Asi jsem se s ní narodil. Narodil jsem se s věcmi, které jsou v určitém ohledu velmi užitečné, a v jiném nesnesitelné. Mám v sobě jakýsi vůdcovský gen člověka, který se umí rozhodovat, umí táhnout, umí vdechnout věcem energii. Zatím ji mám. Nepříjemné to může být s blízkými lidmi. Tenhle gen má v sobě autokratické a autoritativní prvky: člověk je často o hodně rychlejší, a když si nedává pozor, tak těm ostatním neposkytne příliš prostoru kolem sebe. Pak najednou můžete zjistit, že žijete ve vztazích, které nejsou rovné. Vztah nemůže být postavený na tom, že jediný člověk vždycky rozhoduje, a ostatní se jenom vezou.

Vy hodně riskujete, takže jste se postupně naučil ovládat svůj strach. Nebo se mýlím?

Ovládám strach, ale stejně se vždycky vrací. Při začátku neznámé věci tři dny žiju v obavách a tísni, že se nemůžu ani pořádně najíst. Ty tři dny jsou o cigaretách a o staženém žaludku.

Kouřit jste začal při nadační práci?

Kouřit jsem se naučil za revoluce, nebo jak to nazvat.

Jak si vlastně ceníte svého života?

Cením. Jsem většinu času šťastný, že žiju, mám radost z toho, že se mi věci daří. Některé věci nevycházejí, ale to nikdy neznamená, že bych znova nesedl do kamionu a neodjel někam, kde o ten život můžu přijít.

Kladl jste si někdy otázku, položil bych za tohle i svůj život?

Jako že bych šel a nechal se zabít? To je podivný mučednický obraz. Ale riskovat, to ano. Míru rizika si uvědomuju a vím, že se nemusím vrátit.

Nemáte tedy pocit, mně se přece nemůže nic stát?

Ten jsem měl na začátku, ale už jej nemám. Pár kamarádů sestřelili, pár se jich nevrátilo.

Co vás na téhle práci přitahuje? Může to být i mesiášský komplex, prostě dobrý pocit, že jste to právě vy, kdo těm lidem pomůže?

Nejsem charitativní typ, asi bych nedokázal opečovávat na smrt nemocné lidi. Já se k té práci dostal přes vnitřní výzvu. Když jsem v Bosně nebo Karabachu viděl tu strašlivou nespravedlnost, měl jsem potřebu něco proti ní dělat. Mohl jsem se přihlásit do války – pár Čechů to udělalo a kupodivu bojovali na straně muslimů – ale to jsem neudělal. Měl jsem v sobě směsici bezmoci, vzteku, lítosti, a to vznítilo mou výzvu, abych přispěl jinak. Víc než lítost nad uplakanýma dětskýma očima ve mně bylo hlavně strašné nasrání. A to i při zemětřesení. Říkal jsem si, jak k tomu ti lidé přijdou: nastěhovali se do baráků, které někdo postavil tak, aby polovinu peněz ukradl, a baráky jsou jako domečky z papíru! Mesiášský komplex nemám, spíše mám potřebu strkat nos do věcí veřejných. Když mi bylo šestnáct, vedl jsem nějaké oddíly, na fakultě jsem spolutvořil síť, která měla podobné protirežimní smýšlení, byla revoluce a já se cpal – v dobrém i ve zlém – dopředu a pak jsem spoluvytvářel nadaci… Prostě je to ve mně. A navíc, nesnáším nespravedlnost. Jediné, co můžu dělat proti tomu, že Rusko přepadne Čečensko, je vozit těm obyčejným lidem, které vyhnali z vesnic, jídlo, aby neumřeli hlady. Proti těm Rusům se nepostavím a nezastavím je.

Co je vaší největší odměnou?

Pocit, že tu práci dělám dobře. A to se netýká jen nadace, ale třeba i dokumentárních filmů, které jsem dělal. Není mi nepříjemné, když se vrátím a ostatní mě plácají po ramenou, ale lépe mi je, když vidím, že se ta věc daří.

Nejste někdy naštvaný, když si uvědomíte, že Češi si sedí v teplíčku u televize, cpou se masíčkem, zalévají ho pivem a kibicují, zatímco vy se snažíte zachránit, co se zachránit dá?

Ani ne. To je každého věc.

Co myslíte, mají se Češi tak špatně, jak neustále vykřikují?

Myslím si, že Češi se mají dobře, v podstatě se mají nad poměry. Když vidím, kolik lidí pracuje po staru, kdy si za šest hodin oddělají svoje. Ve třetím světě se dře celé dny kvůli třem miskám rýže k večeři. Češi by měli být spokojení a šťastní… Ta cesta, kterou teď jdeme, je delší a otravnější, než jsme čekali, ale pořád je to cesta. To neznamená, že mě neštve, na čem se Klaus se Zemanem dohadují, a když moji kamarádi sepíší petici, tak jako jeden z prvních signatářů se k ní připojím se všemi konsekvencemi, které to nese.

Nevyhneme se politice. Jeden filozof napsal, že hlavním zájmem není u politika správa věcí veřejných, ale konzumace vlastní moci. Politika pečuje sama o sebe, nikoli o lidi…

Speciálně teď to tak vypadá. Alespoň mám takový pocit. Je to tak zacyklený a tak sebestředný, že se ta vládně nebo opozičně smluvní elita natolik uzavřela do sebe, že už to má opravdu málo společného s tím, co se děje dole.

Věříte tomu, že nám mohou vládnout mravnější a vyzrálejší osobnosti?

Nemyslím si, že by mezi našimi politiky byl nějaký rozdíl. Rozhodně ho ale cítím mezi Zemanem a Klausem společně a Janem Rumlem. To jsou lidi, kteří k tomu přistupují z úplně jiného základu. To, co čiší z Klause, je především touha se udržet, ale jak dopadne třeba hodnocení Evropské unie, je mu, alespoň se mi zdá, úplně jedno.

Věříte, po vašich zkušenostech, že každý zlý čin, zlá myšlenka se nám jednou vrátí?

Myslím, že ano. I když nevím, nemohu mluvit za ostatní. Vím jen, že když jsem udělal něco nesprávného, že se mi to vracelo a stále vrací. Někdy se ptám, zda je má cesta správná, jestli to nedělám kvůli tomu, abych něco získal pro sebe, zda to dělám alespoň trochu kvůli jiným pohnutkám. Je to pro mne těžký proces, rozkrýt, co mi podvědomí podstrkuje. Mohu si říkat, že to dělám pro dobré cíle, ale ve skutečnosti podvědomí chystá past, že se budu honosit tím, jak jsem chytřejší a lepší než ostatní, místo aby šlo o věc samu. Na světě je tolik lidí, kteří dělají taková svinstva, a nic se jim nestane. Nevím, jestli umřou spokojení, ale tváří se, že se jim žije dobře.

Podle buddhistické filozofie se tito lidé pak převtělí do lidí s velmi těžkým osudem…?

Já nejsem přesvědčený buddhista, takže nevím, co je po smrti.

Lidé do naší atmosféry vyslali mnoho negativní energie. Co myslíte, zaslouží si, aby se měli lépe?

(chvíli mlčí) To je zvláštní otázka. Asi narážíme na hranice mého ega, na hranice toho, že cokoliv v životě dělám, dokážu uchopit. Těžko se přes to mohu přenést… Jako antropocentrik asi řeknu: ano, všichni na tom pracujeme. Zasloužíme, nezasloužíme, chceme to.

Co teď víte o životě jako takovém?

O nic víc než před patnácti lety.

Nezlobte se, ale mám pocit, že se odpovědi vyhýbáte.

Možná ano… Život je těžký boj, neustálé hlídání sama sebe, aby člověk někde neulítl.

Vypadáte jako dobře vychovaný syn. Takový Mirek Dušín. Měl jste vzor ve svém otci?

Především se ohradím proti tomu Mirkovi Dušínovi. Rád se napiju, těch slečen, kterým jsem zlomil srdce, bylo taky hodně… Vždycky jsem si říkal, že bych chtěl být jako táta. Měl až moc pestrý život. V devatenácti ho vyhodili ze školy, pak chvíli převáděl přes hranice, chytli ho, dostal trest za velezradu, v třiapadesátém utekl z dolů v Jáchymově, pár měsíců se skrýval, znovu ho chytli, a pustili ho v šedesátém roce. Myslím si, že za těch jedenáct let v kriminále si strašně moc věcí srovnal, a když jsem se mu ve čtyřiceti narodil, měl o výchově asi jasnou představu. Nepamatuji si, že by mě někdy soudil nespravedlivě nebo emotivně. Nařezal mi jenom jednou: utekl jsem a ztratil se. Nejdřív mi ale vysvětlil, o co jde. Taky mě vychoval skautský oddíl, Londonovští hrdinové: čest je čest a je důležitější než peníze a postavení.

---

Šimon Pánek (1967) patřil mezi studenty, kteří psali sametovou revoluci. Vinou svého vytížení a nových zájmů nedokončil Přírodovědeckou fakultu UK (odchod 1995). V letech 1993-4 se stal ředitelem Nadace Lidových novin a v roce následujícím se stává spoluzakladatelem a ředitelem Nadace Člověk v tísni. V r. 1997 pracuje v Kanceláři prezidenta republiky, ale věnuje se též filmové produkci. Publikoval řadu článků a analýz v Lidových novinách, autorsky se podílel na knize STUDENTI PSALI REVOLUCI (1990). Nyní pracuje ve společnosti Člověk v tísni. (Nadace Člověk v tísni se nyní jmenuje Člověk v tísni – společnost při České televizi. Museli změnit právní identitu, aby vyhověli nově přijatým zákonům.)