Asi 120 kilometrů od Bangkoku, stranou turistického ruchu a zájmu cestovních kanceláří, leží komplex Anek Kusala Sala. Kolem velkého jezera v prostorném tropickém parku stojí několik desítek budov sakrálního i užitkového charakteru, které kromě výchovy a existenčních potřeb buddhistického duchovenstva slouží jako muzeum či památník asijského buddhismu.

Jako město ve městě vyniká obezděná část s klasickou vihárou, kde se vystavují různé pozoruhodnosti a pamětihodnosti – sochy, obrazy, nábytek, porcelán, textil… Dominují předměty čínského původu a nechybí ani ukázky z vykopávek hliněného vojska císaře Čchin Š’Chuang-tiho, sjednotitele Číny, které jsou těžko dostupné i v samotné Číně.

Celou oblast dělí na dvě půlky zarostlá rokle, kterou přitéká do jezera potok. Přes něj leží jen úzké prkno. Zanedbanost okolí odradí leckterého návštěvníka od další cesty – možná to má svůj účel. Až u jezera je parkoviště a několik stánků s ovocem (včetně durianu, na který pro jeho osobitou vůni vládne v hotelech embargo). Lidí tu mnoho není – a mezi těmi, kteří sem přeci přijeli, převažují Tajwanci. Provoz ovšem v nejbližší době asi vzroste, protože na klidnější, východní straně jezera se rychlým tempem staví.

Snad to kdysi dávno proběhlo tak, že se někdo z tlupy, rodu nebo vesnice večer rozhlédl po obloze a prohlásil: “Zítra bude pršet.” Ráno lilo jako z konve, a první úspěšná předpověď byla na světě. Mohlo to být ale právě naopak. Ráno vysvitlo slunce stejně jako včera, a autor neúspěšné předpovědi sklidil posměch celého okolí. Mohlo by to upadnout po několika debatách u ohně v zapomenutí. Mohlo, kdyby si ten člověk nezačal všímat počasí intenzivněji. První meteorolog na naší planetě.

Nejdříve lidé asi začali registrovat střídání ročních období a mimořádné povětrnostní jevy: bouře, krupobití, tornáda atd… Prvním dokladem o tom je kus keramiky s prostým motivem oblaku, ze kterého prší. Pochází z kultury Tell-Halaf (3700 až 3500 před Kristem), která zasahuje do počátku zemědělství na horním toku Eufratu. Vlastní meteorologie se zde ale tehdy ještě nenarodila. Ta má původ až u Řeků. Jejím symbolem a symbolem jejich znalostí se stala tzv. “věž větrů” postavená v Athénách v 1. století před Kristem.

OD KOSMASE KE KEPLEROVI

Nejstarším písemným zprávám o počasí v Čechách je dnes už skoro tisíc let. Najdeme je v latinsky psané Kronice české, jejímž autorem je Kosmas (pravděpodobně 1045-1125) – kanovník a děkan pražské kapituly. Je to třídílná práce a Kosmas v knize druhé popisuje situaci roku 1092: “A v samý týden velikonoční dne 1. Dubna napadlo množství sněhu a uhodily takové mrazy, jako málokdy bývá uprostřed zimy.”

Že byl Kosmas bedlivý pozorovatel, dokládá také jeden z popisů z roku 1125, kde píše o nečekaném návratu studeného počasí na konci jara.

“Téhož roku dne 20. Května, ve středu, ve svatém týdnu letnic, napadlo mnoho sněhu v některých lesnatých krajinách, v příštích dnech uhodil silný mráz a mnoho uškodil obilí všeho druhu, zvláště ozimnímu, rovněž i vinicím a stromům, takže na mnohých místech sady byly docela spáleny a menší řeky zamrzly.”

V představách národů o vzniku meteorologických jevů hráli tehdejší bohové významnou úlohu. Například u pohanských Slovanů byl bohem hromu a blesku Perun, který také způsoboval déšť, sníh, kroupy a rosu. S nástupem křesťanství se vliv na počasí začíná přisuzovat světcům a světicím (např. sv. Donát zahánějící krupobití). Z té doby pocházejí i praktiky založené na pověrách a neznalosti podstaty jevů, které se používaly i po celý středověk a zanikly teprve nedávno (obřady vyvolávání deště, zapalování svíček – hromniček, zapuzování mračen atd.). Ovlivňováním počasí čarodějnicemi se zabývali učenci také na univerzitách. Například v roce 1613 se na pražské univerzitě mezi bakalářskými tezemi řešila otázka, “zda démoni a čarodějnice mohou způsobiti bouřky a blesky”.

Když byla v roce 1348 Karlem IV. založena univerzita, stal se tento rok významným mezníkem pro naši vědu, ovšem nejsou doklady o tom, že by se zde někdo zabýval speciálně meteorologií. Ale tehdejší feudální společnost se bez meteorologie prakticky obešla. I když se začínají tisknout kalendáře (díky vynálezu knihtisku Johannesem Gutenbergem – 1445), ve kterých se objevují i veršované selské pranostiky.

Souvislejší meteorologický výklad však tehdejšímu čtenáři poskytovaly lucidáře (vysvětlovatelé). Byly to jakési prostonárodní učebnice vědění, které poučovaly formou rozhovoru o bohu a světě. Nejstarší staročeský lucidář z 15. století odpovídá například na tyto otázky: “Odkud přijde vietr? Odkud přichazie hrom a blyskanie? Kterak přijde déšť?…” Nalistujeme-li si vysvětlení vzniku hromu, dočteme se, že jeho původ vlastně nikdo nezná. Učenci praví, že “hrom způsobují čtyři větry z moře, které se srážejí v oblaku, anebo studená a horká pára, která vtahována do povětří sluneční mocí se uzavírá v oblaku, v němž tepe sem a tam, až oblak rozrazí…”. Rozlišují se tři druhy hromu: jeden bije a boří, druhý spálí peníze v měšci, a přitom měšec nepoškodí, a třetí zapaluje.

V období pohusitském a předbělohorském, v období rozvoje řemeslné výroby zákonitě rostla i spotřeba potravin, a tak bylo nutné zvýšit zemědělskou produkci. V Čechách se budují rybníky, rozmáhají se šlechtické velkostatky a vinařství. Všechno jsou to podniky, které vyžadovaly vysoké finanční částky a počasí zde bylo určujícím faktorem pro úspěch v podnikání.

Tehdejší investoři si stále více do kalendářů zapisují poznámky o počasí v jednotlivých dnech. Ty porovnávají s předpověďmi astrologů, se svými poznámkami z minulých let. Narůstající empirické poznatky ze soustavných pozorování počasí se tak pomalu dostávají do konfliktu s tradovanými představami o něm.

Na pražské univerzitě se zabývali Aristotelovou meteorologií, a to tak, že jeho spisy byly pouze čteny, mohl ji “přednášet ” skoro kdokoliv z univerzitních pedagogů. Navíc Aristoteles popisoval svoje poznatky ze Středomoří, což studentům kvůli jejich neznalosti oblasti moc neříkalo. Univerzitní disputace tehdy měly jen spekulativní charakter a opakovaly známá témata. Velmi oblíbená byla bouřková tematika a spory o to, zda je účelné proti bouřkám a krupobitím zvonit nebo nezvonit.

HVĚZDY MLUVÍ DO POČASÍ

V té době měla pevné postavení astrometeorologie, která předpovídala počasí z postavení hvězd podle určitých schémat. Protože se jí zabývali vzdělanci, byla dokonce považována za jedinou vědeckou metodu. Astrometeorology byli například lékař a astronom Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600) nebo Johannes Kepler (1571-1630), který astrometeorologií prý sice pohrdal, ale sestavování prognóz a horoskopů pro něj představovalo finanční zajištění proti největší nouzi.

Vznik předpovědí neměl prakticky žádný vědecký charakter. Základ – astrologie – nebyl považován za vědu, ale za umění, a jen někteří autoři rozuměli vědecké práci. Nalézáme také prognózy psané básníky i těmi, kdo je vytvářeli jen kvůli obchodu, mnohé z nich byly překládány z a do cizích jazyků. V té záplavě lze jen obtížně odlišit konzumní balast od snah některých učenců v prognózách odhalovat příčiny povětrnostních dějů.

O tom, že prognózy měly poměrně velký dopad a vliv na celou společnost, jsou dochovány poměrně jasné záznamy. Například v roce 1491, roce velmi úrodném, byla velká drahota. Ta byla vyvolána především tím, že němečtí vydavatelé předpovědí tvrdili, že všeho bude málo. Jeden z dobových kronikářů pak ve svém díle lakonicky poznamenává: “…že těm pranostikářům tolik sluší věřiti jako jiným lhářům.”

PRVNÍ STÁLÍ POZOROVATELÉ

Tehdy se zcela jasně projevila nutnost systematických pozorování a zaznamenávání počasí. První pozorovatelé zapisovali denní údaje o počasí na okraje astronomických ročenek, tzv. efemerid, kde je můžeme najít dodnes. Za nejstarší záznamy jsou u nás historiky označeny záznamy v efemeridách J. Stöfflera, které se týkají počasí v Čechách od července 1533 do dubna 1545. Autor není uveden, ale z rozboru je patrné, že se jedná o oblast jihovýchodní Moravy. V pozorování Karla Staršího ze Žerotína (1588-1589, převážně Náměšť nad Oslavou) se dokonce objevila novinka – jakési zhodnocení počasí uplynulého měsíce. O lednu 1588 napsal: “Ráz celého tohoto měsíce vyjma několika málo dní byl velmi příjemný a jasný, takřka takový, jaký bývá v jarní, nebo podzimní době. Slyším, že takové počasí a tak umírněné nebylo v této zemi od mnoha let.”

V dějinách české meteorologie zanechal nepřehlédnutelnou stopu i Jan Amos Komenský (1592-1670), jeden z největších polyhistorů baroka. Jeho snahou bylo sladit experimentální poznatky s vírou a Písmem. Meteorologická problematika se objevuje v celé řadě jeho děl. O blesku se Komenský například vyjadřuje: “Je to oheň vyrážející plamenem z oblaků k zemi. Jeho příčinou jsou solné, sirné a sanytrové páry vystupující ze země. Když lepkavá hmota dopadne na zem, zkamení a vytvoří hromový kámen. Blýskavice vzniká z řídkých, vzhůru vynesených par, které hoří zapáleny jako svíčka.” S podobnými názory se můžeme setkat na našich univerzitách ještě o 100 let později.

To vše byla ale jen špička pomyslného ledovce, protože mezi prostým lidem vládla pověrčivost. Bouřka byla stále chápána jako boj boha a jeho služebníků s ďábly, ochranou před ní bývaly obrazy svatých, zaříkávání a hromničky, hlas zvonů a trub. Někde se k zahánění bouřek, přívalů vod a krupobití sela i svěcená semena. O tom, jak úporný život takové pověry mají, svědčí i to, že císař Josef II. musel v Rakousku dekretem (1783) zakázat neúčelné zvonění proti bouřkám a krupobitím, které stálo život mnoha zvoníků. Přes jeho opakovaný zákaz (1788) se tato nejrozšířenější lidová meteorologická pověra dál udržovala. Ještě na počátku našeho století bylo možné v některých venkovských oblastech potkat zaklínače bouřkových mračen a sváděče krup.

KLEMENTINSKÁ OBSERVATOŘ

V roce 1752 dochází v dějinách české meteorologie asi k nejvýznamnějšímu zlomu. Je zahájeno každodenní meteorologické měření na pražské klementinské hvězdárně a cesta k vědeckému zkoumání počasí tak dostává pevný vědecký základ. Na našem území to byla první systematicky prováděná měření a s postupem času jejich význam neustále rostl. Dnes je význam klementinských řad meteorologických pozorování zcela mimořádný, protože vědecké zkoumání se zvýšenou mírou zajímá o otázky kolísání a změn klimatu a vlivu lidské činnosti na klimatický systém.

Postupně je dál zřizována síť pozorovacích stanic na celém území Čech a Moravy. V roce 1865 je ve Vídni založena Rakouská meteorologická společnost.

Měla 15 zakládajících a 163 řádných členů. Mezi zakládajícími členy najdeme i jméno brněnského badatele Johanna Gregora Mendela (1822-1884), probošta augustiniánského kláštera sv. Tomáše v Brně, muže, který se později proslaví objevem základních zákonů dědičnosti.

Doba se zrychluje a Rakousko-Uhersko se transformuje z pozdně feudální společnosti na společnost kapitalistickou. Klementinská observatoř zatím prožívá svoji nejvážnější krizi a z kdysi vedoucího postavení v české meteorologii jak po stránce vědecké, tak organizační a metodologické klesá na úroveň venkovské meteorologické stanice. K tomu ovšem nepřispěla jen nevraživost Vídně, která vybudovala centrální meteorologický ústav a zřízení podobného ústavu v Praze se všemožně bránila. Klementinská observatoř sklouzává k likvidaci také v důsledku toho, že se ukazuje stále větší nevýhodou její umístění v centru města, které začíná překážet jak požadavkům meteorologickým, tak astronomickým.

Doba obrozenecká se v Čechách projevuje zdokonalováním vědeckých metod a úsilím o změnu názvosloví. Je snaha nahradit název meteorologie výrazy jako oparotozpyt, povětroznání, povětrosloví nebo povětroznalství. Posledně uvedený výraz můžeme nalézt v Jungmannově slovníku z roku 1842. Všechny obrozenecké pokusy o česká synonyma meteorologie nakonec ale upadla v zapomnění, stejně jako název rovnoteplice, který měl nahradit výraz izoterma (čára spojující místo se stejnou teplotou).

Česká meteorologie si ale pořád drží poměrně slušnou vědeckou úroveň. Do té doby patří i práce Emanuela Purkyně (1831-1882), který je považován za zakladatele mikroklimatologie. Na základě svých výzkumů píše skoro padesát let před jinými badateli: “Viděl jsem, že na omezeném území nalézá se množství podnebí vedle sebe.” V té době bylo v Čechách 861 stanic různých meteorologických sítí a hustota stanic měřících srážky byla největší v Evropě.

Zaměření české meteorologie bylo ale pořád čistě klimatologické, protože práce v meteorologii měla omezené možnosti a český učenec neměl po materiální stránce věci rozhodně na růžích ustláno.

V 70. a 80. letech 19. století se objevují první krátkodobé předpovědi počasí. Jsou první a značně unáhlené, které význam meteorologie jak u nás, tak ve světovém měřítku snižují. Profesor F. J. Studnička, polyhistor a zakladatel rozsáhlé srážkoměrné sítě u nás, se k tomu vyjadřuje: “Kdo pozorně přečet a zrale uvážil, co zde bylo vyloženo, pochopí, že… nebylo možno dosud vyzpytovati zákony, jimiž se povětrnost řídí, a jaké překážky se této snaze lidské i do budoucnosti staví vstříc, konečně posoudí na tomto základě co nejlépe hloupé tlachaniny, jakými tak zvaní prorokové povětrnosti v některých novinách a kalendářích čas od času obveselují čtenáře na důkaz, že pitomost dosud nevymřela a dosud čítá dosti nerozvážných ctitelův.”

LETECTVÍ CHCE PŘEDPOVĚDI

K rozboru počasí a jeho předpovědi na úrovni, kdy už nešlo o nějaké “hádání s malou pravděpodobností”, se meteorologie dostává po 1. světové válce. Je to odraz jejího bouřlivého rozvoje, který se projevil hlavně ve zdokonalení synoptické meteorologie tzv. norskou meteorologickou školou (V. Bjerknes a jeho skupina). Do meteorologie se definitivně dostává pojem fronta atd. Největším hybatelem se stává rychle se rozvíjející odvětví aplikované meteorologie – letecká povětrnostní služba. A je to právě letectví, které definitivně dělá z meteorologie užitečnou vědu. V tom okamžiku, kdy vyvstává díky letecké dopravě nutnost mít k dispozici okamžitou a přesnou předpověď, přestává být meteorologie jen jakýmsi nákladným vědeckým koníčkem. Je najednou užitečná. Je službou. Mění se ustálené pozorování a hlášení počasí, co nejvíce se unifikují předpisy pozorování a formy hlášení.

Pro nově vzniklou Československou republiku to znamená i změnu organizace. Vzniká Státní ústav meteorologický, který se stal zastřešovatelem jak vědeckého bádání v oboru, tak jeho popularizace. Především to znamenalo vytvořit znovu skoro od základů síť pozorovacích stanic. Ta utrpěla válkou a skoro ročním přerušením styku s dobrovolníky na stanicích, kdy někteří z nich přestali pozorovat.

Největší rozvoj prodělalo jako všude meteorologické zabezpečování civilního letectví. Letecká meteorologická služba zpočátku (od r. 1922) budovala vlastní pozorovací síť stanic, které byly umístěny podél letových tras. Pozorování se nejdříve provádělo před startem letadla. Zprávy se posílaly do Prahy a byly poskytovány přímo posádkám letadel. Ale už v roce 1927 jsou u nás zavedeny letecké meteorologické předpovědi, které slouží k informování posádek o změně počasí během letu. Posádky už neměly v ruce před startem jen výčet zpráv o počasí na trase, ale už to byla předpověď přímo pro trasu a dobu letu.

Meteorologie se přednáší na technikách a univerzitách a začíná pronikat do zemědělství a lesnictví. To ji s rozvojem specializovaných pracovišť a propojení se světem definitivně staví na úroveň všech ostatních věd.

Ve 30. letech se také u nás poprvé účastní velkých diskuzí o kvalitě životního prostředí. Objevují se názory, že prudce se množící technická díla, např. vedení vysokého napětí či meliorace, jsou příčinami změn povětrnostních poměrů v některých oblastech. Na jednu stranu jsou to poněkud přehnané představy, z druhého pohledu však meteorologové přiznávají antropogenní ovlivnění místního klimatu i přes neexistující speciální měření a krátkost naměřených klimatických řad. Z diskuze vznikají první práce zaměřené na lokální klimatologii velkých měst, jejich znečištění hlukem, změn teplotních poměrů vlivem soustřeďování průmyslu v Ostravské pánvi a podobně.

BEZ POČÍTAČŮ TO NEPŮJDE

Druhá světová válka byla pro meteorologii opět obdobím, které ji vyneslo na vyšší kvalitativní úroveň. Kdo lépe využije vývoj počasí při bojové operaci, má výhodu… A tak meteorologie vychází z války opět značně proměněna. Je založena WMO – Světová meteorologická organizace – a Československo její konvenci podepisuje v roce 1947 jako 17. stát na světě. V roce 1998 už sdružuje 178 států a svobodných oblastí. Je garantem systému mezinárodní spolupráce meteorologických služeb celého světa, unifikace pozorování, automatizace měření a přenosu a zpracování údajů o počasí. Především díky různým programům WMO se meteorologické poznatky daleko rychleji rozšiřují do všech oblastí, kde jen trochu nacházejí uplatnění.

Od 40. let dochází nejdříve k pozvolnému, ale s tím, jak se rychle vyvíjí výpočetní technika, ke stále rychlejšímu rozvoji numerických předpovědních metod počasí. Začínají se užívat stále složitější modely atmosféry a úspěšnost předpovědí sestavených na matematickém základě se rychle blíží úspěšnosti předpovědí sestavených zkušeným meteorologem. Dalším impulzem pro zpřesnění předpovědí jsou informace z umělých družic Země. Speciální meteorologické družice zaznamenávají vznik tropických cyklonů, jejich pohyb, zvláštnosti oblačných systémů…

V tehdejším Československu se první studie týkající se problematiky numerického modelování objevují na konci 50. let. Během 60. let se objevují i první pokusy o výpočty, které narážejí na omezenost výpočetní techniky. Používané sovětské počítače Ural 1, Ural 2 mají omezené možnosti. Po krizi v 70. a 80. letech, kdy došlo k zastavení prací na modelech, dochází na konci 80. let k jejich obnovení a od počátku 90. let se československá a později česká meteorologie účastnila vývoje moderního numerického modelu Aladin/ARPEGE, který se používá dodnes.

“Početní předpověď počasí je hlavním a konečným cílem meteorologie jako vědy.” /Vilhelm Bjerknes (1862 až 1951) tvůrce moderní meteorologie a zakladatel tzv. norské meteorologické školy/afp/editor/

Snad to kdysi dávno proběhlo tak, že se někdo z tlupy, rodu nebo vesnice večer rozhlédl po obloze a prohlásil: “Zítra bude pršet.”

---

VÝKLAD VYBRANÝCH METEOROLOGICKÝCH TERMÍNŮ UŽÍVANÝCH V PŘEDPOVĚDI POČASÍ

NADMOŘSKÁ VÝŠKA

Dělení meteorologických prvků podle nadmořské výšky vychází z převládajících nadmořských výšek v ČR. Pokud není možno specifikovat předpovídané meteorologické jevy podle konkrétní nadmořské výšky, pak se používá následující dělení:
NIŽŠÍ POLOHY: do 400 m n. m.
STŘEDNÍ POLOHY: od 400 do 600 m n. m.
VYŠŠÍ POLOHY: od 600 do 800 m n. m.
HORSKÉ POLOHY: od 800 m n. m.

ČETNOST JEVŮ

Plošná četnost meteorologických jevů v sobě zahrnuje dvě základní kritéria rozdělování, a to podle procenta plochy, nebo podle procenta stanic na daném území, kde se jev očekává. Tato 2 kritéria jsou rovnocenná:
BEZ SPECIFIKACE (např.: …se sněžením, respektive občas déšť…) – rozumí se, že jev se očekává na více než 70 % plochy daného území
NA VĚTŠINĚ ÚZEMÍ – jev nastane na 50 a více % plochy území
MÍSTY – jev se vyskytne na 30 až 49 % plochy území
OJEDINĚLE – jev se vyskytne na 5 až 29 % plochy území
BEZ JEVŮ – jev se nevyskytne nebo vyskytne jen do 4 % plochy území

OBLAČNOST

Oblačnost se v předpovědi vyjadřuje stupněm pokrytí oblohy oblačností, ale v některých případech se používá i procento astronomického slunečního svitu. Dle těchto kritérií rozlišujeme pokrytí oblohy oblačností v osminách a astronomický svit v procentech:
JASNO
0 – obloha bez oblačnosti (61 až 100 % astronomického svitu)
SKORO JASNO
1 až 2 osminy pokrytí oblohy
POLOJASNO
3 až 4 osminy pokrytí oblohy (31 až 60 % svitu)
OBLAČNO
5 až 6 osmin pokrytí oblohy (11 až 30 % svitu)
SKORO ZATAŽENO
7 osmin pokrytí oblohy (0 až 10 % svitu)
ZATAŽENO
8 osmin pokrytí oblohy

TLAKOVÁ TENDENCE

Podle velikosti změny tlaku vzduchu během času rozlišujeme několik kategorií tlakových tendencí:
SETRVALÝ STAV – tlak vzduchu se v průběhu předpovědního období nebude měnit
SLABÝ POKLES/VZESTUP – tlak vzduchu se v průběhu předpovědního období bude měnit maximálně o 1 hPa/3 hodiny
MÍRNÝ POKLES/VZESTUP – tlak vzduchu se v průběhu předpovědního období bude měnit v rozmezí od 1,1 do 3 hPa/3 hodiny
SILNÝ POKLES/VZESTUP – tlak vzduchu se v průběhu předpovědního období bude měnit o více než 3 hPa/3 hodiny

GLOBÁLNÍ ZMĚNY OZONOVÉ VRSTVY

Na začátku 80. let byly poprvé zjištěny rozsáhlé změny ozonové vrstvy v oblastech Arktidy.

Nejdříve pouze na základě pozemních měření, později tuto skutečnost potvrdila i měření pomocí družic. Údaje okamžitě vyvolaly velký zájem vědců a hysterické reakce masmédií, které je zpočátku prezentovaly jako počátek konce lidstva. Teorie o rychlé destrukci ozonové vrstvy na celé planetě a zahubení života neodstíněným UV zářením byly příliš lákavé.

Svět tehdy kupodivu reagoval na tyto poplašné zprávy velice rychle a už v roce 1987 je uveden v život Montrealský protokol o zákazu výroby látek, které porušují ozonovou vrstvu. Protože se v následujících letech situace výrazně nelepší, je přijato ještě několik zpřísňujících dodatků. Destrukce ozonu je ale jev, který má velkou setrvačnost, a látky, které ozonovou vrstvu narušují (především chlor a brom vznikající fotochemickým rozkladem freonů), mizí z atmosféry velice pomalu. Koncentrace ozonu se tak bude ještě nějakou dobu dál snižovat. Postupně by se však měla ozonosféra regenerovat. Podle odborníků na danou problematiku si ale budeme muset počkat nejméně 70 let a potom se snad naměřené hodnoty ozonu vrátí k normálu.

OTEPLOVÁNÍ ATMOSFÉRY

Začalo to nenápadně. Nejdříve akademickými diskuzemi na téma, jestli je lidstvo schopné ohřát atmosféru odpadním teplem ze své činnosti, a když ano, tak o kolik. Jestli vůbec takové teplotní výchylky půjdou změřit a vyhodnotit. Ze zajímavých diskuzí se ale dnes klube vážný problém. Atmosféra se ohřívá, lidstvo na tom má prokazatelný podíl a navíc jde o děj, který se nedá zastavit otočením vypínače.

Výsledky z modelů, které popisují fungování současného klimatu na Zemi a do kterých byla postupně dosazována rostoucí koncentrace C02, spolehlivě ukazují, jak s růstem emisí a koncentrací skleníkových plynů dochází k výrazným změnám teploty, srážek, a prakticky to dál ovlivňuje všechny klimatické prvky. Vědci navíc upozorňují na nebezpečí, že by se takové změny mohly odehrát velice rychle, během několika desetiletí. Jsme na to připraveni?

Někteří z nich lidstvo přirovnávají k pacientovi, kterému lékař doporučuje změnu životního stylu, i když on se zatím ještě cítí dobře. Na svou obranu říká, že ne všechny změny vyvolané oteplením budou negativní a že v teorii oteplování je ještě mnoho bílých míst…

Nebere v úvahu, že skleníkové plyny v atmosféře zůstávají dlouho. A když se rozhodneme zítra jejich produkci omezit, jejich koncentrace ještě nějakou dobu porostou.

Nechce slyšet o tom, že všechny modelované změny klimatu dosahují vyšších hodnot, než ty, jež se opravdu odehrávaly během posledních 10 tisíc let.

Varující je, že pacient vlastně neví, v jakém stadiu od dramatických změn je, možná, že se nachází velice blízko k velkému přechodu do jiného klimatu.

Všechno jsou to nebezpečné, plíživé příznaky. Jsou nebezpečnější o to víc, že čas nás dělá všechny stále zranitelnější.

PRANOSTIKY

Slovo pranostika má původ v latinském slově prognosticatio a znamená předpovídání. Pod pranostikami se dnes schovávají lidová rčení a průpovídky týkající se hospodářské činnosti nebo počasí.

Do platnosti pranostik ničivě zasáhla kalendářová reforma, kdy papež Řehoř XIII. zavedl nový, tak zvaný gregoriánský kalendář (1582). Vyrovnal jím řadu nepřesností předcházejícího, tak zvaného juliánského kalendáře, vypuštěním deseti dnů. Tím ovšem řada pranostik ztratila svůj význam.

Například pranostika “Lucie noci upije a dne nepřidá”, která byla známa už kolem roku 1520. Podle juliánského kalendáře tehdy připadal zimní slunovrat do doby kolem 13. prosince. Po úpravě kalendáře se slunovrat posunul na 21. prosinec, a tak dnes platí pranostika “Na svatého Tomáše nejdelší noc naše”.

Pranostiky nejsou žádným českým vynálezem. Vznikaly prakticky ve všech zemích a jsou zajímavým spojením poezie a vědění lidstva.

ČERVENEC:
Kolik mračen na Jakuba,
tolik v zimě sněha.

Je-li na svatou Maří Magdalénu vítr,
jde dobře každý obchod.

Na mokrý červenec
následuje bouře a krupobití.

SRPEN:
Severáky v srpnu přinášejí stálé počasí.

Když v srpnu hřímá,
bude na sníh bohatá zima.

Vavřincův déšť – myší úroda.

Mnoho hřibů v srpnu,
málo chleba v zimě.

---

JAKÁ JE DNES OBLAČNOST?

Málokdo z nás si při pohledu na oblohu uvědomuje fakt, že každý oblak se pořád vyvíjí. Tam nahoře probíhá děj neustálého vznikání a rozpouštění. Díky němu má každý oblak poměrně krátký život. Vodní kapičky či krystalky ledu v něm se rychle vypařují a jsou nahrazovány novými. Oblak je tak vlastně pouze viditelnou částí celkové hmoty vody, která se zúčastňuje procesu vzniku a zániku. Pracemi na rozdělení oblaků a základech jejich názvů se proslavil Angličan Luke Howard (1772 až 1864). V roce 1803 navrhl pro oblaka latinské názvy 1. Cirrus, 2. Cumulus, 3. Stratus. Protože předpokládal přechod z jednoho tvaru do druhého, odvodil i mezitvary Cirrocumulus, Cirrostratus a Stratocumulus. Byl to základ dnešní (o něco přesnější) klasifikace oblaků.

CIRRUS

Jednotlivé, vzájemně oddělené obláčky v podobě bílých jemných vláken nebo bílých plošek či úzkých pruhů, které mají vláknitý vzhled a hedvábný lesk. Cirry jen nepatrně zeslabují sluneční a měsíční světlo. Jsou složeny z ledových krystalků a jejich přibližná nadmořská výška je 5-13 km. Na snímku lze pod nimi rozeznat tzv. kondenzační sledy vznikající za letadly, o kterých se dá hovořit jako o oblacích vzniklých lidskou činností. Zvýšená četnost a hlavně delší trvání kondenzačních sledů může napovědět o zvlhčování vyšších pater atmosféry ještě před výskytem přirozených cirrovitých oblaků.

CIRRUS A CUMULUS

V oblastech vysokého tlaku vzduchu je taková situace, kdy je horní patro oblaků tvořeno cirry a spodní cumuly (zde se jedná o Cumulus humilis), normální. Svědčí to o potlačení konvektivních vertikálních pohybů (konvektivní – vedoucí ke kupovité oblačnosti) a o přísunu (odborně advekci) teplejšího vzduchu ve vyšších hladinách. Přísun teplého vzduchu ve výšce je vlastně předzvěstí teplé fronty, která se však v oblasti vysokého tlaku vzduchu v letním období často rozpadá.

CUMULUS

Cumuly jsou osamocené, zářivě bílé a husté oblaky s ostře ohraničenými obrysy, vyvíjející se směrem vzhůru v podobě kup, kupolí nebo věží. Jejich horní, rostoucí část má často tvar připomínající květák. Téměř vodorovná základna cumulu bývá poměrně tmavá. Cumuly mají obvykle základnu v nízkém patře, ale zároveň mohou mít velký vertikální rozsah a zasahovat až do středních pater oblaků. Na snímku je cumulus s malým vertikálním rozsahem, tzv. Cumulus humilis, neboli “kumul pěkného počasí”, který dosahuje svého maximálního rozvoje kolem poledne a k večeru opět zaniká. Další fází jeho vývoje (při zvětšování vertikálního rozsahu) je typ Cumulus mediocris, který je přechodným stadiem k mohutnému oblaku Cumulus congestus.

STRATUS

Šedá oblačná vrstva s jednotvárnou a nízkou základnou. Často zakrývá vrcholy kopců a nižších staveb. Prosvítá-li stratem slunce, jsou jeho obrysy zřetelně patrné. Podobně jako mlha skládá se také stratus z malých vodních kapiček (v zimě z malých ledových částic). Přibližná nadmořská výška od zemského povrchu do 2 km. Oblaka druhu stratus nejsou tvůrcem vydatnějších srážek, nanejvýše z nich může drobně mrholit, případně slabě sněžit. Velmi často se ovšem vyskytují při srážkách, které ale vznikají nad nimi v oblaku druhu nimbostratus a těmito oblaky propadávají. PŘEKLAD DO ČEŠTINY: Cirrus – řasa; Cirrocumulus – řasová kupa; Cirrostratus – řasová sloha; Altocumulus – vysoká kupa; Stratocumulus – slohová kupa; Stratus – sloha; Altostratus – vysoká sloha; Nimbostratus – dešťová sloha; Cumulus – kupa; Cumulonimbus – dešťová kupa

1. zpráva, 2. 3. 2000
Uz temer dva dny pobyvame na cernem kontinente, mame za sebou poradnou pijatiku. Jeste stale nas nikdo nechce okrast, zabit ani znicit, tedy se nam tady velmi libi. Je to zeme usmevu. Ridici tu davaji prednost chodcum {bilym}, hlavne zenam. Za chvili odjizdime z hlavniho mesta Accry na vychod, do pristavu Ada. Az se rozkoukame, pojedeme lodi pres jezero Volta na sever. A kdyz to vyjde, stihneme se do 17. dostat do mesta Kumasi, kde bude velkolepy obrad u prilezitosti vyroci umrti Asantskeho krale. Tesime se… Komari jsou v norme, zaplat panbuh za moskytieru.
Potime se za vas!
Janyk a Jenyk, 2.3.2000, Accra, Ghana

2. zpráva, 10. 3. 2000
Zdravime vsechny prijemce teto zpravy. Je 10.3.00. a my prave sedime u jedineho e mailu v meste Ho. Museli jsme se zaregistrovat na vyse uvedenou adrese v ghane {to jen kdybyste chteli zkusit neco poslat, za vysledek nerucime]. Ho lezi u hranic s Togem regionu Volta. Prave jsme se vratili z kratkeho vypadu do necivilizace. Spali jsme ve vesnici utopene v busi u lidi Tafi. Zvlastni pocit, kdyz je clovek bez elektriny v horach, nepripada mu to divne. Kdyz je do tmy ponorena cela vesnice, je to silny zazitek. Lidi Tafi navstevuji kazde rano i vecer tlupy opicek, jenze i na opicky bylo prilis horko, tak jsme jich zas tak moc nevideli. A jak bylo nam? :-} Presto jsme toho dost natocili, nafotili i nahrali. Krome svate trojice Cola, Fanta, Sprite tu v jedne chysce meli i pivo a tak uz vime, jak chutna, kdyz se blizi k bodu varu. K dalsim silnym zazitkum radime zbloudilou morskou zelvu. Byla klast vejce nedaleko rybarske vesnice Totimekope a rano ji rybari objevili nekolik set metru od brehu more. Protoze uz jsou ekologicky vzdelani, nezabili ji {naposledy se to stalo pred sesti lety, kdy to pro ne jeste bylo pouze pomalu lezouci maso} , nybrz spojenymi silami triceti lidi ji pomohli do more. Ctyri muzi ji tlacili, kopali a polevali vodou, ostatni kibicovali. Bylo to dost dramaticke, zelva funela a nechtela se uz vubec hnout a slunce bylo cim dal tim vyse na obloze. Nakonec se to podarilo, za huronskeho kriku vesnicanu zelva mrskla ploutvi a byla v Atlantiku… Ghanci jsou porad pratelsti, uz jsme byli “obroni”, “baffano”, “Ami” i “Jevu”, coz vsechno jsou vyrazi pro bile. Nicmene tu na nas nervou “Give me money” nybrz “Welcome”. Dnes se poprve Honza vzeprel tomu, abychom za rozskripany minibus “tro tro” zaplatili “obroni cenu”. Skoncilo to velkym smichem a mistnim frajerskym {Honza tvrdi bratrskym} pozdravem {pest proti pesti a na zaver lousknuti v dlani}. Hned jsme uspech oslavili. Zitra jedeme do vesnice Kpete a pak asi uz do Kumasi, na kralovsky pohreb. Pucujeme vystroj, pereme pradlo a tesime se na dalsi zazitky. Nejblizsi asi bude, az si pujdu za chvili kupovat mistni kratasy, nebot ty ceske uz odesli do vecnych lovist. Myslim ze to bude zajimave nejen pro nas.
Janyk a Jenyk z Afriky.
P.S. Mami, jeste jsme si nemuseli vzit ani jeden prasek z darkove kolekce MUDr. Nedvidka.

3. zpráva, 17. 3. 2000
Zdravime vsechny prijemce teto zpravy, v poradi treti. Doufame, ze predchozi dosly. Pocasi ma vyrovnany, tedy zhavy charakter a cela zeme uz se tesi na obdobi destu. Snazime si vybirat hotely podle toho, zda je v nich voda – nemusi byt tekouci, zaciname byt vdecni za kbelik zteplale brecky. Ve vesnice Begoro jsme takhle vyplacali cely sud a pak jsme videli, jak vodu nosi mistni zeny na hlavach z asi kilometr vzdaleneho pramene ukryteho v hlubokem udoli. Trochu jsme se pak stydeli. Vlastne jsme se sem jeli podivat na vodopady, jenze misto vody padaji ze skaly uschle liany a na dne udolicka je kaluz zteplale vody. Potok se nekam ztratil a tak se skolacky, ktere nas doprovazely, s chuti napily aspon z te louze. Netroufli jsme si je napodobit. Byli jsme se podivat na hrazi prehrady Volta, je to skutecne obrovske. Mesto Akosombo vzniklo spolecne s prehradou, takze je takove bohatsi {je tu i stodolarovy hotel} a vsechno je tu drazsi. Tak jsme odtamtud co nejrychleji prchli. Mistni dopravou tro-tro uz jsme najeli hezkych par kilometru, tak uz jsme zvykli na zdejsi, ponekud strach nahanejici zpusob jizdy. Silnice jsou tu vetsinou v prekvapive dobrem stavu. Lepsi, nez dalnice Praha – Liberec na jare. Na pokrik “obroni” {bili} Honza mazacky odpovida “obibini” {cerni}. Nyni mame odpocinek v Kumasi, zaciname byt trochu utahani. Nastesti je tu trochu svezejsi vzduch nez na pobrezi {podle tam zijiciho plukovnika Fencla, s kterym jsme vcera telefonovali, je tam 35 stupnu a 90 procent vlhkost]. Jinak je ale Kumasi spinava, hlucna dira, preplnenosti smele soutezici s jakymkoli asijskym velkomestem. Je tu nejvetsi trznice v zapadni Africe, kousek nad ni bydlime… V jednom kramku jsme tu nasli ceske krabicove dzusy Libella, tak jsme si jeden jako pozdrav z domova koupili. Jinak se mame dosti uchazejicne, jenom se stale casteji bavime o jidle {mnohem casteji, nez jime}.
Potime se za Vas.
Janyk a Jenyk z Ghany.
P.S. Mami, mam ukrutnou chut na polivku. Jakoukoli, ale nejlip kureci vyvar s hodne nudlema a zeleninou. Pak jeste napiseme, co bychom si po priletu dali… Mejte se hezky a podrbejte za usima vsechny psy.

4. zpráva, 24. 3. 2000
Zdravime vsechny, kdo sleduji nasi cestu po Ghane. Uz umime velmi levne jist {rukama}. A to bud: banku – koule z rozvarene ryze, ktere Honza neji; nebo rozvarenou ryzi, nebo susene ryby – Honza neji ryby, to vse zalite ruzne palivou {podle regionu} omackou. Nyni mame odpocinkovy den v Tamale, byl nutny. V Kumasi jsme se dockali zacatku slavnosti, za akreditaci chteli 200 USD per person. Nedali jsme, ozbrojili jsme se aparatama a vyrazili do boje. Vyhnali nas az po ctyrech hodinach, kdyz jsme se probojovali na dostrel Asantskemu krali. Mame ho! To uz v tom prelidnenem meste netekla treti den voda. Nikde. Po koupi mopedu {prekrtili jsme ho na Cokoprda} jsme z Kumasi vyrazili na sever podel hranice s Pobrezim Slonoviny. Za mostem pres Cernou Voltu skoncil asfalt. Po 120 km prasne vymlacene cesty {cestovni rychlost 20 km/h, teplota 35 stupnu Celsia, stin primo pod nami, slunce nad nami} jsme vzdali umysl objet park Mole ze severozapadu. I tak nas cekalo dalsich stejnych {misty horsich} 250 km. Ctvrty den cesty jsme konecne narazili na asfalt – uz se ho nepustime. Cokoprda hodlame dovezt – jestli nezacnou odpadavat plasty – jeste na hranice s Burkina Faso, tam ho zkusime prodat. Zpet k pobrezi chceme jet velkym statnim busem, potom vlakem. Pry je to zazitek, ze jo, Kacko… Zdravotni stav ucastniku: Cokoprd – jede, ale prebiji baterii. Honza – jede, ale v teto muslimske casti na sucho. Jana – jede, ale nadava, kudy chodi. Kdyz nechodi, nadava o to vice. Dnes jsme poprve za pobyt v Ghane vlezli do klimatizovane mistnosti {banka}. Rozbusilo se nam srdce, slabo v kolenou a malem nas to slozilo. Utekli jsme ven na “cerstvy” vzduch.
Potime se za vas.
Janyk a Jenyk
P.S. Rito, Jana rika, ze susena ryba je dobra. Ale po vecerech blouzni po hlavkovem salatu s kefirem z lednice. Vzdycky takhle lhala? Honza

Poslední zpráva před návratem domů
Zdravime vsechny, kdo sleduji tuto cestu po Ghane, a tesime se na vsechny, ktere jsme nechali doma. Cim dal vic protestujiciho cokoprda jsme nakonec donutili dojet az k hranicim do Bolgatangy. Posledni vypad do vesnice Paga, kde se volne povaluji zdegenerovani krokodyli a nechaji se krmit od vesnicanu, zvladl dobre. Nakonec nas zachranil rychlym startem ne pred krokodyly, ale pred cim dal doternejsim mistnim dorostem, kteremu se zdalo, ze jsme zaplatili malo. Daleko prijemnejsi byla navsteva typicke vesnicke usedlosti sudanskeho typu, kde kazda zena ma svoji chysi a kazda slepice svuj kurnik, a to cele vypada jako hrad z hliny. Cokoprda jsme prodali v Bolgatange v hodine 12 {kdyz se o nas zacali zajimat policajsti: Moprd nemel registraci, Honza ridicak a nikdo nemel helmu. Behem noci nas dvakrat hledali po vsech hotelech, ale to uz byl cokoprd s predpokladanym prodelkem prodan}. Z Bolgatangy jsme nocnim busem prejeli do Kumasi, nad ranem vyzvedli druhy batoh a vlakem pokracovali do Takoradi. Po 24 hodinove ceste jsme byli spinavi a smradlavi jako nikdy. V Takoradi nas cekal plukovnik Fencl, pilot stihacek. Potesil nas tim, ze mu netece voda, ale mohutne nas dezinfikoval zevnitr. Stravili jsme s nim nezapomenutelne tri dny, ve kterych nam predvedl, jak plasi domorodce nizkymi prulety. Na zaver nas nacpal do vojenskeho letadla spolu s nejvyssim vojenskym soudcem a jednim umirajicim dustojnikem {zlucnikovy zachvat a kapacka}. Podel pobrezi jsme vyhlidkovym letem doleteli do Accry. Vecer jsme jeste stihli poridit hodinovou nahravku skveleho africkeho bubnovani. Chystame se ve zbyvajicim tydnu udelat jeste pobrezni pevnosti. Toto je zrejme posledni majl, snad jeste v patek, pokud budeme mit dostatek sil a casu pred vecernim odletem.
Potime se za vas.
Janyk a Jenyk
P.S. Mami, o jidle uz nesnim. Nemam chut. Zda se mi o cistych hajzlech a dostatku spanku. Jeste tak mam chut na chleba s maslem a pazitkou. Vecne tu netece voda a spina z nas uz opadava. Mohli byste privezt na letiste ciste obleceni? {pokud nedame vedet jinak, tak v sobotu po osme ranni bychom meli sedat}. Pozdravte vsechny psy. Cau Jana

“Tisíckrát se mě už lidi na ulici zeptali: Jak bude? A stejně tak často: Co s tím počasím děláte? Někdy mě to už nadzvedává. Zpočátku jsem se jim to ještě pokoušel vyložit, jak počasí vnímám já, a odpovídat něco v tom smyslu, že si za něj můžeme sami. Když tu otázku ale slyšíte pět tisíckrát, tak je vaše trpělivost taková… ako hovoríme u nás na Slovensku – naštrbená.”

Ján Zákopčaník

Zaujal mě váš názor, že naše jednání, myšlení a cítění ovlivňuje dění ve světě. Mám si to vyložit tak, že když jsem naštvaný, tak se díky mé náladě odlamuje víc ledovců v Antarktidě, zvětšuje se ozonová díra a ještě víc mizí deštné pralesy?

Vy jste uvedl určitý příklad. Na to by se dalo říci ano. Nevím sice, jestli opravdu tímto konkrétním způsobem, ale mezi lidmi vědy se nějakou dobu mluví – a média to popisují úsměvným tónem – o efektu motýlího křídla. Nad Tasmánií zamává křídlem motýl, a potom hurikán udělá to a to. Jeden řecký filozof řekl: Vše souvisí se vším. A to je totéž. Nic jiného to není. Úplně všechno, co produkujeme, má vliv na nás a na naše bezprostřední okolí.

V lidském myšlení a cítění totiž spočívá mnohem silnější nástroj, než si myslíme. Lidské slovo kdysi – jako odlesk slova božího – mělo z dnešního pohledu nepředstavitelnou moc. Dokázalo spouštět děje anebo plnohodnotně zastoupit pojmenovávaný předmět. Protože se ale toto začalo zneužívat, byla v našem vlastním zájmu moc lidského slova oslabována a oslabována, a když se podíváte na to, co lidské slovo představuje dnes… Vždyť už pomalu dva lidé pod jedním slovem nerozumí totéž. Ani slovo opatřené dvěma kulatými razítky za určitých okolností nemusí znamenat vůbec nic. My jsme ho tak ukrutně znehodnotili, že je špinavý hadr – v porovnání s tím, co kdysi lidské slovo bylo. Přesto tam ale ještě zůstává větší potenciál, než si myslíme. Mluvit jen tak – naprázdno, zbůhdarma – je velice nerozumné…, příroda to všechno bere. Je to jako bychom vytvářeli program, na základě něhož příroda, protože jedná podle zákonitostí, které jsou železné a neodchylitelné, připravuje naše příští. Tady by se dalo použít srovnání s programem počítače. Tím, jak nakládáme se svým citem a myšlenkami, si svoji budoucnost doslova objednáváme.

Když jsme se telefonicky domlouvali na rozhovoru, použil jste formulaci: “Mám dojem, že bych měl vypnout, nebo budu vypnut.” Pocit přepracovanosti ještě přetrvává?

Jéjej, přitvrdili… Nemyslím konkrétní osoby. My všichni jsme součástí nějakého prostředí, takže ti, co o nás pečují a dbají, abychom se tady na světě něčemu naučili, na mě stále důrazněji tlačí a spíš mě napomínají: “Hochu jestli to takhle povedeš dál, budeme muset brzy použít radikálnější způsob varování.”

Už jste ho někdy zaregistroval?

To se stává běžně lidem, když nejsou schopni zvolnit a věnovat se tomu, čemu by měli. Pak přijde nějaká nemoc… aby se mohli srovnat. Já jsem byl tak poprvé varován před třemi léty zápalem plic. Trvalo pak šest týdnů, než se to začalo, bez mého přičinění, zlepšovat. Radost z toho měly děti, které s nadšením uvítaly skutečnost, že tatínek je nemohoucí doma, a s rozkoší po mně skákaly. Neměl jsem tehdy moc času přemýšlet, proč se mi to stalo. Až později jsem si uvědomil, jak jsem začal podléhat smutku, že se věci nedaří tak, jak bych si přál, a jednou z příčin nemoci zápalu plic je smutek… Smutek na duši. Nevím, jestli to jako člověk, se kterým je spojeno rčení “světlo v duši”, můžu říkat nahlas… Je to spíš o tom, že to slunce v duši musím stále naplňovat, udržovat při životě. Není to něco, co běží samo od sebe.

V rozhovorech o svých názorech často používáte spojení “klást si správné otázky, abych dostával správné odpovědi”. Takhle obecně se ale většinou vyjadřuje jen politik, který neví, co mluví, ale chce něco mluvit.

Vašim pocitům rozumím. Já se k tomu uchyluji právě z důvodů, že s konkrétností je to obtížné. Obtížné proto, že správná otázka může být pro každého člověka jiná. Neexistuje žádný univerzální návod, jak na to. Není žádné za prvé, za druhé, za třetí, a když to dodržíte, zvládnete všechny životní okolnosti. Cokoliv se vám stane. Může existovat návod, který vám pomůže vyřešit 150 příhod. Nastane 15. 1. a ono to nefunguje. Pravda je živoucí a dokáže na sebe brát formy, které se našim smyslům mohou jevit rozdílně. Vždycky záleží na formě prožívání, na konkrétní situaci. Představte si situaci: něco se stane a bylo tam pět svědků. Když se jich za chvilku zeptáte, co a jak se stalo, tak vám to každý bude podávat jinak.

Je to zcela přirozené, každý z nás je na stupni svého vývoje trošičku jinde. A díky tomu má každý jakési štěrbiny, kterými vnímá realitu kolem sebe jinak. To, co vnímáme z reálného světa, zasáhne každého z nás trošičku jinak. Proto je pro mě obtížné mluvit o těchto věcech konkrétními slovy. Správná otázka pro konkrétního jedince? Tu je třeba hledat v sobě, v nitru. Prostě se ztišit a sám v sobě zcela věcně, ale naprosto otevřeně nahlédnout do své třinácté komnaty. Být k sobě otevřený a upřímný. Ty otázky tam jsou. Tam každý z nás něco řeší, něco mu není jasné. Něco ho velice zlobí, něco mu činí radost. A tam je třeba hledat i ty formulace.

“Nemůžu souhlasit s přísným materialistickým pojetím dnešní vědy. Bližší je mi fyzik Max Planck, který za pohybem elementárních částic vidí jakousi řídicí inteligenci.”

Cituji jeden z vašich názorů na současný vědecký svět. Co když ale žádná řídicí inteligence neexistuje? Co když je právě materialistický přístup při řešení vědeckých problémů jediný a správný?

Takhle, jak to říkáte, to zní strašně. Já jsem nikdy nestál o to, abych ve svých rozhovorech zanechával takový dojem. Už jsem to zkoušel i tak, že jsem rozhovory odmítal, ale když se objevily dva, které jsem nedal, tak jsem zjistil, že tohle také není způsob.

Samozřejmě že to, co rozumíme pod pojmem materialistický přístup, není špatné. To bych si nikdy netroufl říct. Je to ale jen jedna z vrstev. Je chyba, když se člověk při svém náhledu na svět omezí jenom na tohle. Protože vědecký přístup se odvíjí od toho, že se něco vymezí od A do B. Už dopředu si tak realitu zúžím, pak si tam dám nějaké okrajové podmínky a na základě toho se pokouším zjistit, jak to funguje. Když zjistím nějakou zákonitost, tak ji hned aplikuji a zobecním na úplně celé veškerenstvo. Tohle je solidní přístup?

Já nevím, ale co když je správný?

To není solidní přístup.

Ale co když je správný? Kde berete tu jistotu o nesolidním přístupu?

Protože jsem se přesvědčil, že tady jsou ještě i jiné roviny života. Já si je mohu stejně dostatečně kvalitním a věrohodným způsobem nahmatat jako ti, co používají pouze zcela konkrétní materialistický přístup. Pro mě je to stejně hmatatelné a přesvědčivé. To, co oni nevnímají, já vnímám se stejnou intenzitou jako tuhle lavičku, na které sedíme.

Já nejsem blázen, vystudoval jsem “matfyz”, i když bych tam už podruhé nešel. Víte, co já jsem měl potíží s překonáváním tohohle přístupu? Mně byl vlastní!

To máte jako s kuřáky, kteří se odnaučili kouřit. Ti potom jsou pro ostatní kuřáky nejnepříjemnější, protože oni nejlépe vědí, o čem mluví. Já vím, co jsem musel překonávat. Mně to je jasné. Já je chápu, jenom jim ale říkám – dělejte víc pro sebe. Protože vy byste měli tvořit předvoj společnosti. Jenže vaše vidění světa, které praktikujete, je příliš obecné. Vy lidi zavádíte, ačkoliv si myslíte, že děláte právě něco jiného.

Občas se o vás hovoří jako o příznivci ekologických hnutí.

Úplně vedle. Já s ekologickým hnutím neudržuji vůbec žádné kontakty. Ani nevím, v jakém je to stavu, co se tady děje. Nemám na to čas. Mnozí si dokonce myslí, že jsem čestný předseda nejradikálnějších ekologů. Jednou jsem se dozvěděl, že jsem členem nějaké kontaktní skupiny, která navazuje hovory s UFO, to už jsem byl úplně vyvedený z míry. Taky jsem asi ve čtyřech nebo pěti náboženských sektách atd…

Jak to stíháte?

S tím nemám žádné starosti. Všechno stíhají novináři za mě. A to si dávám veliký pozor, co říkám. Druhá věc je, co vyjde v tisku. To je také jeden z důvodů, proč bych nejraději, až přijde další novinář, řekl: “Nemůžu, jdu pěšky kolem světa a přijdu za deset let.”

Jak skládáte dohromady svůj pohled na svět a působení v masmédiích, kde jde o co největší povyk a nějaká pokora se moc nepěstuje?

Co je v televizi a co řekl pan farář, je pro mnoho lidí pořád ještě pravda. Já si říkám: Co ty v jedné z nich děláš? Chtěl jsem to posunout někam dál, aby to divák bral jinak, adekvátněji, méně spotřebitelsky. To, jak se mi nedaří, mě už několikrát přivedlo k rozhodnutí odejít z České televize, ale kdykoliv jsem k tomu došel, tak se pokaždé dostavila okolnost, která mě zadržela… Třeba dopis, ve kterém stálo, že je úžasné, že jsem v té televizi, jen mám vydržet.

V klidných vodách rybníku meteorologického zpravodajství jste zaujal snahou o neustálé čeření jeho hladiny. Je to Zákopčaníkem meteorologem, nebo komentátorem?

Díky podmínkám – vysílá se živě a čas není dopředu určený – spíš moderátorem. Živé vysílání a proměnlivost času klade daleko větší akcent na moderátorství. Což je mi trochu líto, protože počasí je tolik živé a někdy, i kdyby bylo čtvrt hodiny, se stejně nedá dostatečně jasně a srozumitelně zabalit do slov a předložit. Málo času vede ke zjednodušování. Je to škoda, protože někdy máme o počasí daleko lepší představu, než dokážeme kvůli krátkému časovému limitu předložit.

Takže nám trošku lžete?

Tak to nevnímám. Mně samotnému je líto, že to, co se dostane k divákům, není dostatečně přiměřeným obrazem toho, co jsme pro to udělali a co jsme pro to udělat mohli.

Sledujete konkurenci na zahraničních televizích?

Příležitostně. Velice se mi líbí zábavnější stránky předpovědí. Nesmí se tam ale vytratit to málo, co do toho z meteorologie můžeme a máme dát. Nesmí to být překryto něčím, co je jen na efekt. S nadšením jsem třeba sledoval tuším nějakého Australana, který předpověď počasí zazpíval. Rozkošné.

Je možné něco takového u nás?

Jak kde, ale v České televizi nikoliv.

Počasíčko je předpověď?

Není. Viděl jsem to párkrát, když začalo. Název mě přilákal. Chtěl jsem vědět, co se děje, a když jsem to zjistil, tak jsem ztratil zájem. O počasí už to není.

Jaké jsou vaše představy o ideální formě předpovědi?

Když jsem začínal na OK3, tak jsem si přál, aby mé předpovědi byly zajímavé, i když už nebudou aktuální. Chtěl jsem jim vtisknout nadčasovost. Aby byly svébytné. To je jedna věc. Druhá je, že jsem tvůrčí typ a špatně snáším, když musím udělat něco dvakrát stejně. Cokoliv potkám, na mě působí různým dojmem a okamžitě se mi vynořuje spousta obrazů a souvislostí. Někdy na to při vysílání samozřejmě doplácím, protože se nechám nějakou nitkou vést a stane se, že zabloudím někam jinam, nepřiměřeně odbočím, a zase jsme u času. Ano, někdy je to i na úkor věcného obsahu, na druhou stranu proč to přesto dělám – předpovídání počasí není záležitost typu “máme takové a takové šroubky a je tam tolik a tolik závitů”. Není to něco, co se dá úplně přesně změřit a vyjádřit.

Při předpovídání hrají obrovskou roli intuice a zkušenosti, ve hře jsou síly tak jemné povahy, že je nedokážeme změřit stávajícími přístroji (když zůstaneme u dnes převládajícího systému ve vědě). Proto si říkám, že když je něco nepevné už svou podstatou, tak já se nebudu tvářit, že tomu tak není, a vyjadřuji to už svým komentářem. Proto říkám takové to kolem… a mezitím… Aby to nebylo jednotvárné. Taky si říkám, že na vědeckou suchost mi chybí oprávnění, a držím se své polohy. Je mi vlastní, a jak jsem si ověřil podle reakcí diváků, je pro ně přijatelnější.

Nevytýkají vám to odborníci z branže?

My jsme do značné míry odkázáni na práci našich kolegů z Českého hydrometeorologického ústavu a někteří z nich mi vyčítají, že se nedržím přesně a doslovně jejich předpovědí.

Já jim zase na oplátku říkám: vážení, já kdybych se měl pokaždé přesně a doslovně držet vašich předpovědí, tak bych se musel už v prvním měsíci fungování na televizní obrazovce hanbou propadnout. Mají mi za zlé, že když někdy v předpovědích uvádím alternativu, jako bych trošičku oslaboval sdělovanou předpověď. Říkám: jeví se nám to takhle, ale je dost dobře možné, že se nám to ještě pohne tímto směrem, protože… Oni to rádi nemají, protože prý to znehodnocuje jejich práci.

Na druhou stranu – já zase některým kolegům vyčítám určitý alibismus v předpovědích. Na druhý a další den zní jejich předpovědi tak obecně, že z mého pohledu už ztrácí svoji informační hodnotu. Uvedu konkrétní případ. Je úterý a předpověď na čtvrtek a pátek zní: bude oblačno až zataženo, na frontách s deštěm. Dobře, a teď jde o toto: v jednom z těch dnů, odpoledne, dopoledne, v noci, v jedné z částí toho jednoho dne z těch dvou přejde studená fronta. Ve třech čtvrtinách toho časového intervalu je zcela jiné počasí než na té frontě. My ale předkládáme informaci typu oblačno a zataženo, místy s deštěm… Tak jak se člověk zařídí na ty dny? Prostě čeká, jestli už prší, a nic podle toho nenaplánuje. Já tvrdím, že lidé uvítají, když jim řekneme: půjde studená fronta a předpokládáme, že půjde v pátek dopoledne. Proto na ní bude to a to. Ono se třeba stane, že fronta přejde až v pátek v noci, nebo dokonce ve čtvrtek dopoledne. Tudíž to sice nevyjde, ale divák nebo spotřebitel to bere tak, že meteorolog pro to udělal, co mohl. Holt to přišlo dříve. Ale když my mu řekneme, bude oblačno až zataženo a místy s deštěm, tak to pro něj není žádná informace.

Někdy mi to samozřejmě nevyjde. A někteří kolegové špatně nesou, když já jim říkám: ano, dvakrát mi to nevyjde, ale osmkrát ano.

Kolik textu si dokážete najednou zapamatovat?

Předpověď počasí se neučím. Ono by to bylo i velmi nerozumné, protože je tam ta jeho proměnlivost a navíc nikdy není přesně dáno, kolik budu mít na předpověď času. Při přípravě se snažím s počasím seznámit a pochopit, kdo je v něm dnes hlavní hrdina, a potom musím vystopovat základní dějovou linku příběhu. Pak už stojím před kamerou, a když se rozsvítí červené světlo, podívám se, kolik mám času, a v té chvíli si to musím v hlavě srovnat, odhadnout, co můžu říct, a co už není podstatné, protože zrovna dnes na to mám jen minutu a dvanáct vteřin. A nastoupí improvizace. Nemít ale meteorologický základ, tak by to nebylo možné.

Hrajete amatérsky divadlo. Je to váš způsob relaxace?

Ne docela. Já pořád hledám způsoby sebevyjádření a to je jeden z nich. Je to taky o tom, že jsem měl velmi krušné dětství, kdy mě otec spravoval těžkou rukou s pochopením blížícím se k nule. Byl jsem hodně svázaný a dodnes se s tím potýkám. Jedna z pomocí, jak se z toho dostat, je i má přítomnost na televizní obrazovce. No a divadlo je potom pro mě taky jeden z prostředků, jak se zbavit okovů, které z prostředí, kde jsem vyrůstal, mám.

Svou druhou ženu jste si vzal po pěti týdnech známosti. Nebylo to brzy?

Tenkrát mi zkušenosti, které se postavily mezi mne a moji nastávající, říkaly: “Vzpamatuj se, neblázni!” Bylo tam ale něco, co se nedalo postihnout myšlením nebo čímkoliv jiným. To něco, o čem se říká – bylo to mocnější než já. Bylo to tak mocné u nás obou, že jsme se s tím jeden druhému vzájemně svěřili. Že nás k sobě něco přitahuje přes všechny ty zkušenosti, které byly na obou stranách velmi podobné. Velice se nám ulevilo, když jsme zjistili, že jsme na tom oba stejně.

Dokážete si představit svůj další rozvod?

Ne. To by se muselo se mnou stát něco hodně ošklivého. To bych se asi musel zbláznit, aby k něčemu takovému došlo.

Váš důvěryhodný výraz na obrazovce z vás rychle udělal národní vrbu. Jak reagujete na dopisy diváků, když v nich detailně píší o svých problémech?

Já jsem se ze začátku pokoušel reagovat nějakým způsobem na všechno. Nebo aspoň na všechny dopisy, protože jen minimum dopisů je takových, že mají jen pozdravnou formu, že lidi napíší jen to, že mi fandí, že mě rádi vidí. Většinou jsou to věci velice osobní povahy a spektrum je takové, že si připadám jako Jára Cimrmann. Musím řešit úplně všechno. Zpočátku jsem se pokoušel k tomu přistupovat velice zodpovědně, protože jsem cítil zodpovědnost, když se na mě někdo s důvěrou obrátí se svým hořem. Zabíralo to spoustu času. Skoro nic jiného jsem nedělal, a odepisoval. Stejně jsem ale každý rok musel řádově několik set nevyřízených dopisů odložit do sklepa. Teď už nezvládám skoro nic a ono jako by se to vědělo a bylo to na mně znát. Dopisů pozvolna ubývá. Samozřejmě jsou tam i takové, ve kterých mi nemohou přijít na jméno. I dnes přišel jeden, kde ten člověk napsal, že to moje slunce v duši ho uráží. Nenapsal proč. Já nevím. Uráží ho to. Divím se takovým dopisům. Možná, že já ho něčím štvu, a pak mu vadí i tohle.

To je ale jen důsledek popularity televizních moderátorů počasí všude na světě.

My jsme v počasí položení jako rybičky v akváriu. Působí na každého z nás. I když se někteří tváří, že předpověď nepotřebují. Ráno se prý podívají z okna na teploměr, a zařídí se na celý den. To, že v poledne zmoknou, už ale nepřiznají. Počasí je něco, co zajímá všechny, a s osobou moderátora to vůbec nesouvisí. Ať už ho prezentuje Zákopčaník nebo někdo jiný, tak je tím populární a lidi se zajímají, co o počasí řekne.

Kdyby obživla koloběžka a v televizi každý den mluvila o počasí?

Byla by nesmírně populární a příští rok by vyhrála Rosničku.

Lidé se vám svěřují a vy máte možnost si o nás poskládat určitý obrázek. Jací jsme?

Můžeme mít dojem, že to tady jde od desíti k pěti. Že to tady velice špatně skončí. Podle těch dopisů jsem ale rád, že mezi námi je stále mnoho lidí, a mám dojem, že přibývají zejména mezi mladými, kteří jsou bezejmenní, v davu ztracení, nikdo o nich neví, a přitom tvoří opěrné sloupy, na kterých stojí tahle společnost. Jsou tisíce zcela neznámých jedinců, kteří tím, jak jsou založeni, jak žijí, co preferují a jak se chovají, tvoří pilíř, díky kterému se svět ještě nezřítil. Nebýt těch bezejmenných pěšáků, tak by katastrofické scénáře už dávno byly jenom dokonanou minulostí.

Dokázal byste ještě stát před kamerou, kdyby se měla hlásit předpověď typu: “Situace: Celá jižní Morava stále pod vodou, v dohledné době neočekáváme pokles intenzity srážek nad severní Moravou. V Čechách sucho – Máchovo jezero definitivně vyschlo, nad Šumavou předpokládaný výskyt tornád, stav ozonu 70 % pod normálem. A nyní podrobnější předpověď na zítřek…”?

Kdybych tam z nějakého důvodu ještě byl, nebo být musel, tak bych to patrně doprovodil poznámkou ve smyslu: “Vážení, je mi smutno, že to tak je, a také je mi smutno, že se potvrzuje to, co jsem se vám pokoušel celou dobu mezi řádky říct – že si za to můžeme sami, že si takový úděl připravujeme. Teď to tady máme.”

---

Ján Zákopčaník, narozen 1958 v Oblazově, okres Žilina, maminka chtěla, aby byl knězem, on chtěl studovat astronomii, ale ten rok ji zrovna neotvírali. Absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK, obor meteorologie. V létech 1983-1991 meteorolog na letišti Praha-Ruzyně. Od roku 1991 spolupráce s ČT na kanále OK3. Od roku 1994 se objevuje na obrazovce programu ČT1 jako moderátor relace o počasí. Držitel ceny Rosnička 1998, 1999 a 2000. Podruhé ženatý. Manželka Jitka – ekonomka, děti: Anežka, Marek a Jonáš.

Přes dva a půl tisíce let buddhisté neznali přesně místo, kde pro ně vše začalo. Místo narození Buddhy. Hledání tohoto místa bylo velmi významné. Jak před svou smrtí Buddha vysvětlil svému učedníkovi Anandovi, osvícení dosáhnou ti, kteří navštíví místo jeho narození a další tři místa odpovídající hlavním etapám jeho života.

Je brzy ráno, opar nad džunglí ustupuje a objevuje se rovná, dva kilometry dlouhá cesta. Vede bujnou vegetací a bažinami a po jejím kamenitém dláždění cestují ránem skupinky venkovanů s několika povozy taženými kravami. Tady byl postaven palác Lumbiní, místo, kde se narodil Siddhártha Gautama, tedy Buddha. Objevili ho teprve v roce 1895 účastníci vědecké expedice směřující do nitra Teraitické pláně přibližně 200 kilometrů západně od Káthmándú. Nikdo však dlouho nebyl schopen určit, kde přesně přišel Buddha na svět.

“Buddha se narodil přesně 25 kroků od posvátné nádrže, v níž se podle historických textů jeho matka Mája Dévi vykoupala před porodem,” tvrdí Babu-Krišna Rijal, nepálský archeolog, který zasvětil větší část svého života právě Lumbiní. Podle jeho názoru to dokazuje autenticitu popisů, které lze najít v buddhistické literatuře. Na základě této legendy a zpráv čínských poutníků, kteří navštívili Lumbiní v 7. století, začaly archeologické práce. Tři roky trval výzkum a vynesl na denní světlo základy patnácti místností nalezených pod troskami chrámu Mája Dévi. Postupně se výzkum dostal až do základové jámy přímo ve středu celého místa. Tam archeologové nalezli, co hledali – “Kámen zrození”.

“Nepodobal se žádnému kameni z této oblasti a byl umístěn přesně uprostřed bývalého chrámu,” říká profesor Uesaka. Kámen měří 45 cm na délku a 15 cm na šířku. Ležel asi 5 metrů pod povrchem a podle nepálských odborníků na sedmé řadě cihel. Sedmička je pro buddhisty číslem posvátným. Podle legendy udělal Siddhártha po narození sedm kroků, a jeho matka zemřela sedm dní po porodu. Objev lumbinského kamene, učiněný před pěti lety, se dotýká více než 350 milionů buddhistů na celém světě. Nepál očekává, že objev přinese záplavu turistů a poutníků. “Je to místo jako třeba Jeruzalém nebo Mekka. Budou se tu scházet buddhisté z celého světa,” říkají úředníci z Nadace pro rozvoj Lumbiní. Stane se palác “Disneylandem buddhismu” sloužícím pro naplnění státní pokladny? červenec – srpen 2000

Rozhovor s RNDr. Milanem Šálkem, meteorologem z Hydrometeorologického ústavu v Brně

Jak vzniká dnešní předpověď počasí?

Je to výsledek práce jakési technologické linky. Předpověď začíná měřením. Atmosféra se musí změřit. Měří se pomocí sond vynášených balonem zhruba do 40 kilometrů na aerologických stanicích, které tvoří celoplanetární síť a dvakrát denně měří profil atmosféry, což znamená: teplotu, vlhkost, tlak a vítr. Zjištěné údaje se kódují a posílají do národních a mezinárodních meteorologických center. Řekněme, že jsou k dispozici do půlhodiny po skončení měření. A pak jsou dostupné meteorologům na celém světě. Tady končí jakási první fáze sběru údajů. K naměřeným údajům se přidávají údaje z meteorologických družic a všechno se to dostává do meteocenter, která jsou vybavena superpočítači. Ty mají v sobě naprogramovány numerické modely a s jejich pomocí – jejich provoz trvá řádově několik hodin – se vypočítává budoucí stav atmosféry na několik dnů dopředu. V současné době je to u celoplanetárních modelů 6-10 dnů.

Takže se počasí “počítá” pořád znova?

V tom je právě ta zvláštnost. Do modelu, který se snaží co nejvíc přiblížit realitě, se nedodávají jen aktuální data z posledního měření, ale zároveň i data z předchozího výpočtu modelu starého dvanáct hodin, a ten dvanáctihodinový výpočet se tak jakoby opravuje. Je to tzv. asimilace dat. Vede to k daleko lepším výsledkům. Nad oceánem nám například měří atmosféru jen pár měřících lodí. Na základě jejich měření model vytvoří tlakovou níži. Družice nám ji pak potvrdí, ale kdybychom použili jen měření z lodí, tak ji ani neregistrujeme, protože by nemusela být vůbec detekována. Ale předchozí výpočet modelu ji tam už jakousi vypočtenou má, byť třeba nepřesně, ale informace se nám tak zachovává.

Dá se určit procentuální úspěšnost těch modelů?

Ta se úplně jednoznačně říct nedá. Tam je nutné to vyjádřit indexem, jak je předpověď užitečná proti tomu, kdybychom použili dlouhodobou statistiku. Obecně se dá říct, že se úspěšnost stále zlepšuje, ale využitelnost předpovědi končí v závislosti na situaci někde mezi pátým až desátým dnem.

Kde je dnes v tak zautomatizovaném procesu tvůrčí přínos meteorologa?

Na meteorologovi zůstává, aby porovnal výsledky z několika modelů, aby srovnal tyto předpovědi se skutečností. Než se k němu předpovědi podle různých modelů dostanou, zase uběhne několik hodin, takže ráno řekněme v 7.00 mu přicházejí výsledky a on si může říct ano, to sedí, porovná to ještě se snímky z družic, s radarovými snímky a řekne, je to bezvadné a funguje to, anebo se to rozchází a výsledky musí upravit, protože i model má v sobě “šumy” a něco nepostihne. Pořád to je a bude jen zjednodušená – virtuální realita. Meteorolog je tím prvkem, který musí vyplnit mezeru mezi virtuální realitou a skutečností. On ví, které modely se v určitých situacích projevují statisticky a subjektivně lépe, které ne. Počítače tak dnes sice berou meteorologovi stále více práce, na druhou stranu mu ale zbývá víc času a prostoru pro interpretaci.

Jaký je nejprofláknutější omyl v meteorologických předpovědích z poslední doby?

To je asi “slavná” bouře z období 15.-16. října 1987. Byl to logický omyl, který nemohl nenastat. Tehdy se prohloubila prudká tlaková níže a vletěla na jižní Anglii. Britská meteorologická služba před tím nevarovala. Proč? Protože proces asimilace – ten proces opravy dat předchozích modelů je tak chytrý, že zároveň zchlazuje neobvyklá data. To, co se výrazně odlišuje od normálu, opraví. Je výhodnější, když nebere tyhle stanice moc vážně. Ale právě tenhle postup má v sobě i nebezpečí. Nemusí jít o chybu v měření. Může se vyskytnout něco skutečně vážného, údaj se opraví, čímž se zavede do modelu chyba, což byl tento případ. Model tam tu níži nevyvinul, i když aerologické měření bylo správné. Na základě měření došlo ke zhlazení, ale níže byla daleko hlubší, než to model předpovídal.

Tyto problémy numerických předpovědí jsou nám známy, ale na jejich řešeních se teprve pracuje.

Bude v budoucnosti možné vydávat předpovědi pro malá území?

V tom jsem skeptický. Modely se neustále zlepšují, ale pro takové předpovědi by se musela zhušťovat síť aerologických stanic. V současné době je třeba snaha dodávat do modelů údaje z nestandardních měření. Například letadla, která přistávají a startují, mohou měřit profily teploty, to by skutečně vedlo k tomu, že by do modelů šlo víc dat a předpovědi by se zlepšily.

Měl jsem možnost hovořit s odborníky z oblasti numerického modelování o rozměrech modelovaných jevů. Závěry jsou zatím skeptické. Snad v budoucnosti půjde namodelovat a předpovídat větší bouřkové celky, tak přes půl Moravy, ale izolovanou bouřku nad jednou částí města ne.

Není možná další cesta – přestat se dobírat pravdy pouze s brýlemi matematických modelů na nose?

V této oblasti zatím nic lepšího není. Mohu intuitivně dojít k nějakým výsledkům a občas mi může nějaká předpověď vyjít, ale pakliže dojde k analýzám takových předpovědí, je jasné, že to nefunguje. Pokud by byla nějaká jiná metoda lepší, než ta, co používáme, jako meteorolog bych ji rád vyzkoušel, prověřil a navrhl k používání. Už jen to, jak by to úžasně zlevnilo meteorologickou službu. Teď je trochu móda plést boha dohromady s racionalitou. Má to třeba hodně společného, ale plést se to nedá. Technokrat mého typu na to nemůže v téhle oblasti přistoupit.

Takže vítězství racionálna?

Jak se to vezme. Když se třeba začnete snažit úplně pochopit “tajemství” matematických modelů, tak to, co se tam v nich objevuje, vám může někdy připadat jako černá magie. Sestavují je matematici, často velmi duchovně zaměření, kteří svou inspiraci berou z této oblasti, ale vědí, že počítač neobelžou. Když je někde chyba, tak to řekne a natvrdo.

Slyšel jsem výrok, že končí doba romantické meteorologie?

Přesně tak. Teď nastoupilo období velmi technické, matematické a fyzikálně zaměřené meteorologie. Neříkám, že je to špatně, ale přece je mi trochu smutno po dobách, kdy se meteorologie zabývala otázkou, jaké jsou na obloze typy mráčků – jestli je to řasa vláknitá nebo háčkovitá. Teď se zabýváme metodami 3D VAR při asimilaci dat do numerických modelů. Někomu to opravdu může znít velmi studeně. Krása má snahu z dnešní meteorologie utíkat a musíme ji, a nejen v meteorologii, stále hledat.

---

POPIS MAPY

Autor mapy: Americká povětrnostní služba

Zjednodušená analýza přízemní synoptické mapy s frontami a zakreslenými izobarami (čarami spojujícími místa se stejným tlakem přepočteným na hladinu moře).

CO Z NÍ VYČTE METEOROLOG

Předpověď pro Českou republiku: Kolem oblasti nízkého tlaku vzduchu v oblasti Norského moře a Islandu k nám začíná proudit chladnější a vlhký oceánský vzduch, v jehož čele postupují studené fronty přes Německo k východu. Před studenými frontami lze v brázdě nízkého tlaku vzduchu nad střední Evropou očekávat bouřky.

Z toho lze u nás usuzovat na vývoj počasí, které budou zpočátku ovlivňovat četné vyvíjející se bouřky. Na přicházejících frontách jsou pravděpodobné další srážky a zároveň dojde k celkovému ochlazení.

Každý meteorolog ale jedním dechem dodá, že pouze z takového jednoduchého podkladu, bez využití dalších údajů z numerických modelů se dá předpovídat vývoj počasí velmi omezeně, nanejvýše na den až dva dopředu.

PRO KONZUMENTA PŘEDPOVĚDÍ:

Malý klíč k dešifrování odborné terminologie:

TEPLÁ FRONTA

Je to úzké rozhraní mezi studeným a teplým vzduchem. Představte si je jako ostře ohraničené přechodové pásmo mezi ustupujícím studeným vzduchem a nastupujícím teplým.

Nad celým povrchem teplé fronty vystupuje “lehčí” (správněji: méně hustý) teplý vzduch nad ustupující klín těžšího (hustšího) studeného vzduchu (obr. z Malého průvodce meteorologií). V souvislosti s výstupnými pohyby vzduchu dochází ke kondenzaci vodní páry, a tak se na teplé frontě vytváří mohutný systém oblačnosti, který sahá až stovky kilometrů před frontální čáru.

Srážky, které zde vznikají, mají trvalý charakter a šířka pásma srážek je obvykle udávána 300-400 km. Po přechodu teplé fronty déšť nebo sněžení postupně přestávají a oblačnost se protrhává. V zimním období se někdy přechod teplé fronty projeví tak, že sněžení přejde v déšť. Za teplou frontou převládá teplé počasí, otepluje se, v zimě výrazněji než v létě.

STUDENÁ FRONTA

Je to přechodné pásmo mezi ustupujícím teplým vzduchem a pronikajícím studenějším. Na studené frontě proniká “těžší” studený vzduch pod teplejší vzduch tak, že se pod něj podsouvá při zemi ve tvaru jakéhosi klínu (obr. z Malého průvodce meteorologií). Teplý vzduch tak vystupuje vzhůru. Tyto výstupné pohyby jsou ale obvykle většího rozsahu než na teplých frontách.

Podle rychlosti pohybu se fronty rozlišují na fronty 1. druhu – pomalu postupující a 2. druhu – rychle postupující. Blížící se studená fronta se projeví vznikem vysoké hradby kupovitých oblaků. Za frontální čárou studené fronty 1. druhu se vyskytují trvalé srážky. Studená fronta 2. druhu má srážkové pásmo užší a srážky se vyskytují i před frontální čárou. Po přechodu studené fronty se ve studeném vzduchu za ní vytváří proměnlivá oblačnost.

OKLUZNÍ FRONTA

Vzniká, když studená fronta dostihne teplou frontu postupující před ní. U zemského povrchu se spojí studený vzduch za studenou frontou se studeným vzduchem, který je před teplou frontou, a teplý vzduch je tak vyzdvižen do výšky. Tato oblast styku dřívější teplé a studené fronty dostala název okluzní fronta (obr. z Malého průvodce meteorologií).

Jestliže studený vzduch za studenou frontou je chladnější než studený vzduch před teplou frontou, označují meteorologové tuto okluzi za studenou, a naopak, jestliže se za okluzní frontou oteplí, mluví odborníci o teplé okluzi.

Takové teoretické zjednodušení popisu front vypadá velice přesně a jasně. Je ovšem nutné mít pořád na paměti, že se jedná o velice složité přírodní děje, které jde zjednodušeně popisovat pouze do určité míry. Například rozšířená představa, že po přechodu teplé fronty se vždy otepluje a po přechodu studené fronty vždy ochlazuje, už tu míru překračuje. Stačí si uvědomit, že v zimě, když studená fronta rozruší velmi chladnou přízemní vzduchovou vrstvu (inverzi), dochází po přechodu fronty v nižších polohách ke zvýšení teploty, zatímco na horách se výrazně ochladí.

BRÁZDA NÍZKÉHO TLAKU VZDUCHU Je to oblast nízkého tlaku vzduchu (často protáhlejší), která leží mezi dvěma oblastmi vysokého tlaku a navzájem je odděluje. Zpravidla se v ní nachází studená, nebo okluzní fronta.

Ležím. Za chvilku vstanu, protáhnu se, možná se proběhnu a připravím si výbornou snídani. Sýrový toast, dvě vejce do skla a kávu. Aspoň litr… Vyklonil jsem se z lůžka a zklamaně protáhl obličej. Sen se rozplynul. Z běhání nebude nic a místo topinek zase jen půl misky vlažné ovesné kaše. Na tu snad voda ještě vystačí. Sněhová bouře nás drží už druhý den na jednom místě. Ve východní stěně centrální věže Paine, nějakých 600 metrů nad pevnou zemí…

JASNÝ CÍL CERRO CENTRALE

Když naše malá tříčlenná expedice odjížděla koncem ledna do chilské Patagonie, všechno se zdálo být jasné a jednoduché: totiž vylézt na nejznámější dominantu národního parku Torres del Paine – věž Cerro Centrale. Východní stěnou skoro 3000 metrů vysokého žulového monolitu vede sedm cest. První tudy prostoupili v roce 1974 Jihoafričané Scott a Smithers, zatím poslední byl Američan Steve Schneider rok před naším příjezdem. Nevěděli jsme nic o tom, že by některá z cest měla opakování. Určitě ne volné, bez použití horolezecké techniky. Všech sedm se podařilo zdolat pomocí skob, frendů, stoperů (jisticích pomůcek), skyhooků (závěsných háčků) a žebříčků, a ovšem – s obrovským úsilím a vůlí. Nejde totiž ani tak o těch 1200 vertikálních metrů žuly, jako spíš o pověstné patagonské počasí, které dokáže zbrzdit postup jen na pár desítek metrů za den, někdy i míň. Mrznoucí déšť, zima a skoro permanentní západní vichr dělají z patagonských And jedno z nejnehostinnějších míst naší planety. Přesto se pod zdejšími žulovými stěnami scházejí rok co rok horolezci z celého světa, aby tu pomalu utráceli své naděje, že právě na ně se počasí usměje a vylezou to, co si doma naplánovali. Někteří odjíždějí po měsíci, ti zavilejší po dvou, aniž by si třeba za celou tu dobu sáhli na skálu. A příští rok jsou tu zas… “Je to jako droga,” tvrdí veterán patagonského lezení Američan Charlie Fowler.

Dva dny po našem příjezdu jsme v kempu Torres potkali Martina s Tomem, kamarády z Prahy, kteří před měsícem přijeli vylézt na Cerro Centrale “normálkou” ze západní strany. Jedenáctidélková cesta “Bonington-Whillans” se dá udělat za jediný den. Kluci se o to pokusili dvakrát a dvakrát je nečas vrátil zpátky. Věděli jsme, že ke zdolání východní stěny potřebujeme nejmíň šest dnů, možná víc. Naše ambice dostávaly vážné trhliny…

NIKDO TO NECHTĚL ŘÍCT PRVNÍ

Hrbíme se pod obrovským balvanem a vzpomínáme na teplo. Věže Paine, vypínající se nad ledovec na protější straně údolí, jen tušíme. Skrze mlhu je vidět sotva na deset metrů a fouká takový vítr, že když si člověk potřebuje odskočit na malou, načurá si do tváře. Včera jsme sem, do základního tábora, dovlekli poslední porci materiálu. Celkem ke dvěma stům kilogramů. Jakmile se mraky na moment rozestupují, můžeme si konečně věž prohlédnout. Její monumentalita je ohromující. Pátráme očima v potemnělé mase kamene, která se na pozadí šedých mraků rýsuje jako zlověstný vykřičník.

Tam někde uprostřed vede cesta “Riders on the Storm” legendární dvojice Němců Alberta a Güllicha. Už je nám jasné, že ti “jezdci v bouři” nejsou líbivým klišé, ale strohou skutečností. Vlevo vedli Italové, vpravo anglická cesta z roku 1992. Mezi Němce a Angličany se loni vklínil Američan Schneider. Jeho osmnáctidenní sólo výstup se stal horolezeckou událostí roku.

Choulíme se v improvizované jeskyni a mlčíme. Nikdo to nechce říct první, ale ten pocit na nás doléhá stejně neodbytně jako vířící sníh. “Ta stěna vpravo je docela slušná, co?” povídá najednou Mára. “Nádherná!” polykám hozenou návnadu. Shodujeme se, že boční masiv věží Paine, dosahující dvou třetin jejich výšky, je vlastně mnohem hezčí. A že prvovýstup tudy bude stejně hodnotný, ne-li hodnotnější, než volné zopakování německé, italské nebo anglické cesty. Volné lezení! Jak nesmyslně se teď a tady jeví představa z domova! Venku nejde skoro ani stát, natož lézt po skále…

VERTIKÁLNÍ TURISTIKA

Když se po třech dnech počasí konečně zlepšilo a my začali s vynáškou přes ledovec, ukázalo se, že linie zamýšleného prvovýstupu leží přímo ve spádnici ustavičně padajících kamenných lavin. Vida, proč v tak krásné stěně žádná cesta nevede! Je tedy znovu rozhodnuto…

V oranžovopurpurovém úsvitu 8. března nastupujeme do linie, ve které jsme dalekohledem objevili stará fixní lana. Slabá naděje na ústup! Je sice hloupé ještě před nástupem myslet na ústup, ale zkušenost s patagonským počasím je výmluvná. A pak, nemůžeme si dovolit “těžkotonážní” lezení v tradičním stylu zajištěné fixy. Máme jen pět šedesátimetrových lan, dvě sady frendů a stoperů, asi třicet skob a padesát nýtů. A dvě lůžka, dvoupostel a singl. Viditelnost nějakých dvacet metrů, vytrvale padající krupička.

Tři dny jde všechno hladce – s výjimkou otrockého tahání dvou těžkých vaků nacpaných materiálem, láhvemi s vodou a jídlem. Po ukloněných plotnách tvořících první třetinu stěny se leze krásně, ale s těmi vaky je šeredná práce. Asi proto jim taky žádný lezec neřekne jinak než “prasata”. Marek vylezl šest délek, já další den přidávám čtyři a David další den zase čtyři. Na konci čtvrté délky David zastavuje a hlásí dolů, že dál to nejde. Nad námi je padesát metrů hladké kolmé desky. O přenýtování tak dlouhého úseku nemůže být ani řeč! Vrátit se a dál sledovat linii starých fixů? Když člověk počítá každý metr vzhůru, moc se mu vracet nechce… Ještě před setměním objevujeme pozůstatky starého štandu (místa, kde se dobírá lano) po Angličanech. Jeden kyvadlový traverz, a jsme na začátku skoro kilometrové spáry.

Šestý den je Márův. Šplháme pomocí jumaru (pomůcky k výstupu po laně). Spára se nad námi postupně zavírá do tenké trhliny, která v jednom místě tvoří převislé břicho. Volné lezení končí. Mrzneme s Davidem na štandu a posloucháme Marka, jak si pár metrů nad námi mumlá: “Založit frenda, táák, pomaličku zatížit, táák, zvedám… Do hajzlu…!” A hned je o tři metry níž, jak s ním frend z drolivé spáry vypadl. Podobná scénka se v drobných obměnách opakuje ještě párkrát. Po osmi hodinách máme za sebou jen padesát metrů. A ráno jsme byli v představách o dobrých 250 metrů výš…

Myšlenky prvolezce se scvrkávají do monotónního kolovrátku: prohlédnout spáru, vybrat správný stoper, založit ho, pověsit žebříček, zatížit, prohlédnout spáru… A myšlenky těch na štandu nebývají o nic vzletnější – ustavičně se točí kolem vzpomínek na teplo, jídlo a bezpečí. Komunikace se zužuje na strohé pokyny: jistím, jdu, dober, povol…

Od Argentiny jdou neustále kulovité mraky, předzvěst změny počasí, obykle k horšímu. Osmý den po poledni dolézám do sevřeného koutu pod velký převis. V levé stěně se plazí mokrý čurek. Než jsme na štandu všichni i s batohy a než David načne další délku, je z čurku trvale kapající vodovod. Po deseti minutách stojíme s Márou pod ledovou sprchou. Uhnout není kam. Voda na lanech, smycích a karabinách mrzne. A to jsme si říkali, jaký to bude krásný den! Když jsem za hodinu na Davidově štandu, chroptím vyčerpáním a podchlazením. Dvacet minut po mně Marek. Musíme mu sundat jumary z lana a cvaknout ho ke štandu. Vůbec nemůže hýbat prsty.

S JIŽNÍM KŘÍŽEM NAD HLAVOU

Celou tu dobu, kdy jsme se pomalu probíjeli spárou vzhůru, skládali jsme Angličanům tichý hold. Strávili ve stěně 27 dní! Tenhle výkon nechceme, ani nemůžeme opakovat. Jídlo máme ještě tak na pět dní, ale víc nás trápí nedostatek vody. Z původních jedenácti litrů zbývá sotva pět. V té chvíli už na vlastní kůži pociťujeme, že při stěnovém lezení v Patagonii skutečně nejde o samo lezení, ale o extrémní výkon. Není to jen pouhá dřina bez špetky radosti. Je v tom cosi svrbivého, těžko postižitelného, chytlavého jako alkohol či droga.

Devátý den výstupu se rozhodujeme zaútočit na vrchol. Bereme s sebou jen spacáky, pytlík rozinek a pár čokoládových tyčinek. V krajním případě jídlo na tři dny. Je to můj den na prvním konci lana, i když posloupnost už moc nedodržujeme. Každý z nás leze, dokud může nebo dokud nemá ruce celé od krve. Klouby rozedřené, zanícené oděrky a strženou kůži, prsty nateklé tak, že nejdou ohýbat. Žula je jako struhadlo.

Přelézám další převis, ze kterého crčí voda. “Hej, tady už se to láme!” křičím dolů a prohlížím stěnu nad sebou. Konečně zase lehce ukloněný terén – předzvěst blížícího se vrcholu! A hned lezu. Zespoda zazní jekot následovaný vodopádem nadávek. To se Mára koupe v převisu. Netušil jsem, že pro něj mohla expedice rychle skončit. Byl zrovna na hraně převisu, když praskl oplet lana a Mára zůstal viset o pět metrů níž jen na vnitřním jádru spleteném z několika pramenů. David mu hází jiné lano a Mára jurmuje na náš štand. A pak že mám šedivé vlasy jen já!

Setmělo se. Rozsvěcuju čelovku a jako bludička se sunu vzhůru. O půlnoci mám pocit, že tahle hora nikdy neskončí. Tápu po skále, vyhýbám se zasněženým polím. Když přede mnou ze tmy znovu vyrůstá kolmá stěna, poslední zbytek mého nadšení je pryč. Lezu zpátky ke klukům. Nikdo už nechce pokračovat. Hledáme si kousek volné plochy na přespání, místo, kde bychom si mohli aspoň sednout. Mára má výstupek dobře přes metr čtvereční, David o kus dál podobně rozlehlou lavici a já se zasekávám do ukloněného zářezu vysypaného sněhem. Příštích pět hodin se dívám na Jižní kříž a říkám si: už by to fakt mohlo skončit!

VZHŮRU DOLŮ!

“Nádherné svítání! Těch barev!” poslouchám za úsvitu Márův chvalozpěv a nechce se mi dělat vůbec nic. Vrcholový den začíná. Po třech mixových délkách máme nad sebou už jen třicetimetrovou žulovou pyramidu. Vrchol, na který se z východní strany postavilo jen málo horolezců. Když má po deseti dlouhých dnech nastat rychlý konec, rozlije se v člověku zvláštní pocit. Radost? Pokora? Hrdost, nebo pýcha? Tak trochu všechno dohromady, ale především myšlenka: odteď už jenom dolů!

Vrchol, na který se z východní strany postavilo jenom málo horolezců. Když má po deseti dlouhých dnech nastat rychlý konec, rozlije se v člověku zvláštní pocit. Radost? Pokora? Hrdost, nebo pýcha? Tak trochu všechno dohromady, ale především myšlenka: odteď už jenom dolů!

Výhled z Cerro Centrale je naprostou satisfakcí. Na východ daleko do Argentiny se táhne plochá pampa, jižně se ježí špice dalších žulových štítů, západnímu výhledu dominuje šedomodré tělo ledovce, který se mezi masivy kroutí jako prehistorický had, daleko k severu ubíhá hřbet patagonských And. Podáváme si ruce. Na ten pohled z očí do očí se nedá zapomenout. Vrcholová ceremonie netrvá víc než pět minut. Deset dní pro intenzivních pět minut závratě? Možná. Určitě! Každý lezec ví, že opravdový vrchol, skutečný konec cesty leží dole pod stěnou. Zpátky na rovné zemi stojíme v podvečer 18. března, jedenáct dní po nástupu. Ve stěně za námi zůstává nová česká varianta: “Makarony-Pordige Junction”.

Na ultralehkém katamaranu Sector překonali Martin Ducháč a David Křížek Atlantik. Jde o první plavbu tohoto druhu na světě. Tito dobrodruzi tak potvrdili, že jejich zařazení do mezinárodního Sector No Limits týmu, tedy mezi nejextrémnější sportovce světa, je oprávněné.

Vydat se přes Atlantik na lodi vážící 230 kg považovali mnozí za jistou sebevraždu.

Dokázali jsme to!!! Ve středu 19. dubna 2000 jsme poprvé ve tmě viděli světlo severního majáku na ostrově Martinik. Často jsem dopředu přemýšlel, co asi v ten okamžik ucítím, jak zareaguji! A bylo to mnohem silnější, než jsem čekal! Nejsem přítelem teatrálních citových výlevů, ale v tu chvíli jsme si s Davidem padli do náruče a z plných plic řvali. A pak jsme zase naopak snad hodinu mlčky prožívali ty chvíle každý po svém. Přepluli jsme na ultralehkém katamaranu SECTOR Atlantik! Na moři jsme strávili 33 dní a pluli jsme 3600 námořních mil (6700 km).

KATASTROFICKÉ PŘEDPOVĚDI

První nápad pokusit se přeplout Atlantik právě na světově unikátním ultralehkém katamaranu je někde z podzimu 1997. Řekl jsem si tehdy: “Když létají ultralehká letadla, proč by nemohly plout i ultralehké lodi?” Netušil jsem, jak náročný úkol bude postavit a vybavit loď vážící 230 kg tak, abychom na ní měli šanci přeplout oceán. A tento úkol by se mj. nepodařilo realizovat bez pomoci a konstrukčních zkušeností mého otce Josefa Ducháče.

Proč vlastně? Byla to dvojitá výzva. Postavit v Čechách ultralehkou loď a dokázat dobře připravit přeplavbu oceánu.

V létě roku 1998 vznikly první modely katamaranu, v říjnu jsme první prototyp katamaranu Easy Sail I. poprvé spustili na hladinu Rozkoše. Příští jaro a léto pak probíhal vývoj a stavba nového, sedmimetrového ultralehkého katamaranu, určeného pro přeplavbu Atlantiku. Ten jsme pojmenovali SECTOR a spustili poprvé opět na vodu Rozkoše v říjnu 1999. Všichni, kdo jsme na katamaranu pracovali, jsme mu věřili, ale na druhou stranu nic takového ještě oceán nepřeplulo. Od tohoto úmyslu nás zrazovala řada jachtařských kapacit. Varovali nás, že SECTOR rozlámeme hned při první bouřce. Při přípravě bylo zdaleka nejobtížnější vyrovnat se právě s katastrofickými vizemi většiny z těch, které jsem s projektem seznámil. Nebylo lehké překonat takové situace, jako když mi například přišel první e-mail od pana Richarda Konkolského, v němž mi napsal, že naše přeplavba je předem odsouzená k nezdaru. Líčil v dopise zážitky populárního italského jachtaře, který se prý před lety pokusil přeplout Atlantik právě na lehkém katamaranu, jenž se rozlomil, a Ital několik dní bojoval ve vodách oceánu doslova o život.

Nakonec jsme ale 2. března se Sectorem na střeše dodávky a čtyřmi kamarády vyrazili směr Španělsko, přístav Cádiz, odkud jsme zamýšleli co nejdříve vyrazit na Atlantik.Z lodního deníku, 10. 3. 2000
“Je 17.15 a my s díky vracíme tažné lano. Teď už poplujeme sami! Je to dost zvláštní pocit! Vyplout sami na lodi, která je o hodně lehčí než každá větší vlnka. Sami na lodi, kterou nikdo ještě pořádně neozkoušel, a ještě k tomu za noci bez svitu měsíce a směrem k Gibraltaru, kde hlásí pětimetrové vlny a bouřlivý vítr.”

UPROSTŘED OCEÁNU

Plavba probíhala mimo hlavní období hurikánů, takže v termínu plavby Sectoru 10. 3.-19. 4. mělo panovat na Atlantiku relativně stálé počasí charakteristické pro oblasti pasátních větrů. Plavba ovšem probíhala již v období, kdy začínají být pasáty nestálé a střídají se s deštěm a bouřemi. Poslední část plavby, poblíž karibského souostroví, vedla takzvaným pásmem nestability. Tam se nepříznivě střetávají vzdušné a mořské proudy a jsou příčinou vysokého vlnobití, silných větrů a bouří. Velmi zlá byla už Gibraltarská úžina. Rozbouřené moře, extrémní vítr, zima a pocit neověřené konstrukce. Celá plavba byla před námi a podmínky opravdu velmi tvrdé. Zejména v noci, kdy byla úplná tma a kolem se valily obří vlny.Z lodního deníku, 10. 3. 2000
“Vítr sílil ze 4 na 5, 6 až 7 Beauforta, vlny se zvětšovaly, oblékaly bílé čepice a padla tma. SECTOR se držel statečně, a přestože místy doslova skákal z vrcholku vln do údolí, nic nepovolilo. Rychlost plavby rostla až přes 8 uzlů. To už refujeme tak, že nám zůstal na kosatce cípeček plachty s jediným písmenem S! Přesto letíme 7 uzlů! Každá větší vlna jde přes nás, protože sedíme samozřejmě na návětrné straně katamaranu. Během chvilky jsme mokří až na slipy. Většinu noci jsme na palubě oba s Davidem a bojíme se společně. Největší šok jsem zažil sám. To když jsem na chvilku zalezl do stanu si krátce odpočinout. Klimbám, a najednou jsem si připadal jak v rychlovýtahu, nebo spíš na horské dráze. Celý SECTOR se naklonil tak na 40 stupňů a padal dolů, kde prudce narazil. Nechybělo mnoho a asi jsme se převrátili. David je naštěstí zkušený závodník a včas vysekl otěže, takže jsme si ,jen zasurfovali na vlně’.”

Určitě jsme měli štěstí. Ovšem štěstí prý přeje připraveným! A všichni kolem Sectoru jsme dělali maximum, abychom byli připravení co možná nejlépe. Měli jsme několik komplikací – naprasklá lanka konstrukce, vadné těsnění odsolovacího zařízení a ulomené kormidlo – a pokaždé jsme měli s sebou na palubě to, čím šla závada vyřešit. Také jsme se s Davidem perfektně doplňovali. Použili jsme snad všechny dovednosti, které dohromady máme – konstrukční, ze závodního jachtingu, pobytu v extrémních klimatických podmínkách, z horolezectví a potápění. Během plavby jsme se vážněji nepohádali a ke konci se stále častěji stávalo, že ve stejný okamžik jsme mysleli na stejné věci. To pak byla nádhera, skoro beze slov spolupracovat třeba na složitých manévrech.Z lodního deníku, 4. 4. 2000
“Přes den jsme dělali revizi SECTORu. Odzkoušeli jsme i malé odsolovací zařízení – pro případ, že by nás to velké nechalo na holičkách. Nějaké oblečení nám začalo plesnivět, takže ho pereme alespoň ve slané vodě. Večer fouká nějakých 5 Bft, ale vlny jsou hladké. SECTOR lehce klouže a místy máme rychlost 10 uzlů. Padá hodně meteorů a my si s každým přejeme ,Ať doplujeme.’ – Večer je nádherný! Ve sluchátkách walkmana jsou nejdříve nervózní rytmy z Pulp Fiction, a pak skvělí Rangers (Plavci): ,Už vyplouvá loď Jambia… tak nechte mě plout…’ Tak snad nás nechá Neptun plout.”

DRAMATICKÝ ZÁVĚRZ lodního deníku, 13. 4. 2000
“Smolný den – p. Ondráček nás upozornil, že může přijít špatné počasí. A taky že přišlo. Celý den střídavě prší a fouká silný vítr. Jedeme jako o závod – za 24 hodin uplujeme 152 Nm (náš nový rekord). Ve 21.15 jsme v tom nářezu přišli o kormidlo. Provizorně ho opravujeme (spojujeme spinakrový peň a pádlo) a pokračujeme v boji. A je to mnohem horší než s původním kormidlem.”Z lodního deníku, 14. 4. 2000
“Zdá se, že jsme nastoupili očistec – noc je bouřlivá. Nespíme, jsme naprosto promočení a z kormidlování vyčerpaní. Přes den sušíme, klimbáme a stále kličkujeme mezi ohromnými zalamujícími se vlnami. Přichází další noc hrůzy. Upluto 131 Nm.”Z lodního deníku, 15. 4. 2000
“Nasadili jsme režim 3 hodiny u kormidla, 1,5 hodiny servis a vaření a 1,5 hodiny pokus o spánek mezi šplouchanci slané vody. Stále silný vítr a hlavně neskutečné vlny, jsou z více stran a hádají se. Během dne chytáme dvě ohromné vlny (z jedné doslova letíme a druhá zaplavuje zezadu celou loď – přišli jsme o záchranný batoh s malým odsolovacím zařízením…). Jsme unaveni, ale bojujeme. Upluto 127 Nm.”Z lodního deníku, 16. 4. 2000
“Noc je stejná jako předešlé – letíme jak urvaný vagon a SECTOR dostává ohromné rány. Ráno zjišťujeme dvě naprasklá lanka. Refujeme plachty, snižujeme rychlost a snažíme se loď šetřit.”Z lodního deníku, 17. 4. 2000
“Ráno nalézáme na palubě snad 20 létajících ryb. U zadního lanka povolily další dva prameny, takže ho raději ulamujeme a zaplétáme do oka.”Z lodního deníku, 18. 4. 2000
“Noc byla plná zážitků – nejdříve jsme zažili ,malou vlnu tsunami’, prostě vlnu, která šla přes všechny ostatní a od levého horizontu k pravému (neumíme si vysvětlit vznik). Pak se zbláznily satelity a GPS, takže jsme najednou pluli rychlostí 145 uzlů a zpátky do Evropy a podobně. To trvalo tak dvě hodiny. A nakonec mě málem trefila do obličeje létající ryba. Přes den mokneme. Dáváme SECTOR do pořádku.”Z lodního deníku, 19. 4. 2000
“V 5.30 UT vidíme světlo majáku na Martiniku. VHF vysílačkou se spojujeme s jihočeským katamaranem, který nám vyplouvá asi 2 míle naproti. Spolu pak plujeme do Le Marinu a ve 13 hodin 19. dubna, po 26 dnech plavby z Kanárských ostrovů, přistáváme na pláži. Jsme spokojeni, vlastně šťastni a unaveni – poslední noci jsme moc nenaspali.”

Dokázali jsme to. Máme spoustu nových zkušeností, postřehů, námětů k přemýšlení. Něco mi ale plavba definitivně vzala – pocit člověčí nadvlády nad světem. Až při téhle plavbě jsem si naplno uvědomil, jak nás může příroda a osud rozdrtit, kdykoliv se jim zachce. Plavba mi vzala zdání moci nad světem a živly. A to je myslím dobře.

---

TECHNICKÉ DETAILY ULTRALEHKÉHO KATAMARANU SECTOR:

• Síla stěny nafukovacích plováků je 1 mm, ponor plováků byl 8 cm, teoretický výtlak plováků 7 tun, každý plovák měl tři nezávislé komory a pojistný ventil proti přetlaku, podponorová část plováků byla kryta “neprorazitelnou” fólií.
• Konstrukce je sestavena z trubek vyrobených ze speciálních lehkých slitin odolných proti mořské vodě (měď je ve slitině nahrazena křemíkem a pevnosti i pružnosti je docíleno složitým tepelným procesem).
• Katamaran váží bez nákladu pouhých 228 kg, což je při rozměrech 7 x 5 x 9 metrů velmi nízká váha.
• Paluba katamaranu je vyrobena ze speciální sítě – tkaniny používané na závodní trampolíny.
• Odsolovací zařízení vyprodukovalo během hodinového ručního čerpání asi 4 litry sladké vody, na výrobu 1 litru sladké vody bylo třeba přečerpat přibližně 130 litrů mořské vody.
• Solární panely 3 x 55 W během celé plavby bohatě pokrývaly spotřebu elektřiny.
• Satelitní terminál ORBCOMM umožňoval textovou komunikaci s pevninou.
• Satelitní záchranná bóje EPIRB je schopná s přesností asi 200 m lokalizovat loď v nouzi a předat polohu mezinárodnímu záchrannému systému.
• GPS přístroj Map 410 je schopen na integrované elektronické mapě světa určovat a zaznamenávat přesnou polohu a trasu plavby.
• červenec – srpen 2000

Když jsem se ptal Tunisanů, v čem je Džerba jiná než tuniská pevnina, dostával jsem různé odpovědi.

“Na Džerbě žijí nejbohatší Tunisané. Někteří z nich sice odejdou na pevninu, ale když se chtějí oženit a založit rodinu, vrátí se sem, protože tady ještě najdou tu správnou tradici,” říkal mi taxikář, který mě vezl na jih ostrova.

“Tady na Džerbě si člověk nepřipadá provinciální. Žije tu všehochuť lidí: vedle Tunisanů i Alžířané, Berbeři, ale i Francouzi, Němci – hned kousek vedle původní farmáři zvaní Menzelové. Prostě takový malý New York nebo Berlín,” smál se tuniský muzikant, který má sám za ženu Rakušanku.

Nejkurióznější konverzaci na tohle téma jsem zažil s chudým Tunisanem, jenž mě vezl stopem na mopedu od synagogy v La Gribě do džerbského hlavního města Houmt-Souku a půlky jeho vět odnášel ostrý vítr, metající do očí a do nosu mraky jemného prachu.

“Džerba? Kde jinde v Tunisku by se chudý kluk z Tataouinu (jižní vnitrozemí) uživil tak dobře, jako právě na Džerbě?”

Nikdo z nich kupodivu nezmínil fakt, díky němuž je Džerba unikátní nejen v Tunisku, ale v celém světě: už víc než dva tisíce let tu totiž uprostřed islámského světa žije početná židovská komunita. V nitru, bez pogromů, bez konfliktů – prostě tak jako nikde jinde.

RABÍNEM V ISLÁMU

“Musíte nejdřív mluvit s rabbim Perezem,” slyšel jsem všude, kde jsem se snažil navázat styk s místními Židy. Ať už to byly typické orientální uličky v džerbské metropoli Houmt-Souk, kde mají svá klenotnictví, nebo malé, jako pevnosti uzavřené domky ve vesnici Hara Kebira, kde největší část židovské komunity bydlí, všude mi říkali: “Nejdřív kontaktujte rabbiho Pereze.”

Najít rabbiho Pereze je jednoduché jen zdánlivě. Na rozdíl od mešit, které na Džerbě připadají jedna na každé dva čtvereční kilometry a neustále přibývají další, synagog je tu jen pár – a všechny jaksi bezvýznamné v porovnání se synagogou v La Gribě, starou téměř dva a půl tisíce let. Spolehlivěji než autobus vás k ní dopraví taxík. Supluje na turistické Džerbě veřejnou dopravu, což má hned několik překvapujících rysů: ceny jsou fixní a nízké (takže vás nikdo neokrade) a nesmí se v něm kouřit.

Jenže když vystoupíte před vchodem do bělostného areálu, který svou strohou architekturou připomíná spíš kasárna, a nikoliv svatyni o půlstoletí starší než Kristus, to nejsložitější máte teprve před sebou. V útulném, bohatě barevném chrámu se totiž zpěvavě modlí celá řada důstojných starců, od tlusťocha v červeném fezu a plandavých kalhotách jako z knihy Karla Maye až po seschlého dědečka se slamákem a brýlemi o síle mikroskopu. A mladý asistent u vchodu, který dbá na to, aby tu nebyl nikdo bez pokrývky hlavy a v botách, vám při otázce po rabbim Perezovi suverénně ukáže na nejbližšího z nich: “To je rabbi Perez.”

A tak čekáte první půlhodinu na přestávku ve svatém prozpěvování, zjistíte, že tenhle muž rabbi Perez rozhodně není, pak zase další půlhodinu, abyste zjistili, že ani další z mužů, kterého vám asistent mezitím označil, není hledaný rabín – a když se to takhle opakuje třikrát čtyřikrát, pochopíte, že buď má hlídač u vchodu jakési tajné bezpečnostní pokyny, nebo ho udělali dveřníkem jen proto, že je jaksi – natvrdlý.

Vyjdete ven do vichru, který žene přes bílé zdi a zaprášené opuncie tuny jemného písku, a konečně pochopíte, v čem je to staré svaté místo zázračné: rabín totiž kráčí i se synkem na odpolední bohoslužbu přímo proti vám. Jak kdyby spadl z nebe. A je to rabín jak se patří. V černém, pečlivě upnutém kabátě, s černým kloboukem naraženým na šedých pejzech a se strohým, pronikavým pohledem, lemovaným mohutným plnovousem. A hlavně – na rozdíl od ostatních – hovoří anglicky.

“V čem je rozdíl žít jako Žid tady, anebo jinde?”

“V náboženství a jeho praktikování žádný rozdíl není. Spíš v denním životě. Všechno je tu o něco obtížnější, ale problémy zase nejsou nijak velké, protože islám je tady v Tunisku velmi umírněný a sám stát má zájem na klidném soužití rozdílných náboženských komunit.”

“To znamená, že tu žádné konflikty neexistují?”

“S místními ne. Když už nějaké napětí vznikne, spíš odráží situaci ve světě a na Středním východě. Televize dnes propojila zeměkouli tak, že napětí může vzniknout zcela nečekaně. Stačí, aby někdo, kdo je normálně klidný a mírumilovný, večer uviděl na obrazovce nějaké drastické záběry z Palestiny, a vzkypí v něm hněv, může dojít ke zkratkovitému jednání. I tady se před pár lety střílelo. Přímo v synagoze.”

“Proto vás tu hlídá policie?” kývnu ke strážnici, kde lelkují ozbrojení tuniští policisté.

“Ale ne, ti už tu byli předtím. Bohužel to byl právě jeden z policistů, kdo tenkrát střílel. Už si ani nepamatuju, kdy to přesně bylo, snad v roce sedmdesát devět. Taky jako reakce na vyostřenou situaci na Středním východě.”

“Roste vaše komunita, nebo za ta dvě a půl tisíciletí ubyla?”

“Vždyť my ani pořádně nevíme, kdy sem vlastně naši předci přišli! Na zdi synagogy je sice přesný letopočet, ale ve skutečnosti je jisté jen to, že to bylo po zboření prvního chrámu králem Nabuchodonozorem, kdy se vydala do exilu z území dnešního Izraele spousta Židů. Někteří došli i do Alžírska, do Libye, ale postupně všechny kolonie zanikly. Ta naše má dnes zhruba dva tisíce lidí. Ovšem možná se rozroste; zaznamenal jsem zvýšený počet dětí do věku pěti let.”

“Je těžší být rabínem tady než třeba – v Praze?”

“Nevím. Rabín tady má o něco víc praktických starostí, funguje víc jako vyjednavač při drobných problémech denního života. Na druhé straně – Židé ve světě téměř všude asimilovali, víc se rozptýlili do běžného života, nežijí tak komunitně. Kdežto tady nás život uvnitř islámu víc semknul, nábožensky jsme velmi sevřená komunita se silným cítěním. Po téhle stránce to tu má rabín radostnější.”

YLAN A SOUSEDÉ

Ylanovi je třiadvacet a vlastní už své malé klenotnictví v Houmt-Souku. Zásluhu na tom má samozřejmě rodina, z níž pochází.

Vždyť pořízení takového krámku, jak říká, vyjde na třicet tisíc dolarů. Jeho starší bratři se rozlétli ještě dál. Jeden žije ve Francii, druhý v Izraeli. Další dva jsou ještě školáci, stejně jako sestra, nejmladší ze šesti sourozenců.

“Problémy s muslimy?” usmívá se. “Snad jen v tom, že můj soused, který má krámek naproti, už často netrpělivě přešlapuje před mým obchodem a nemůže se dočkat, až otevřu, aby si půjčil pár dinárů, protože večer předtím všechno prohýřil.”

Ylan není jediný, kdo má tuhle zkušenost. Potvrdí vám ji i sami džerbští muslimové.

“Židi jsou lepší obchodníci než Arabové,” říkal mi taxikář, který mě vezl na jih ostrova. “Spousta arabských obchodníků navíc – bez ohledu na tvrdá přikázání islámu – utrácí denně své zisky po hospodách, zatímco židovští pečlivě spoří. Pak se rozčilují: podívejte, mám stejný krámek, na stejném místě – jak to, že můj soused Žid je bohatý, a já ne?”

“Je to ještě složitější,” vypráví muslimský hudebník, který šest večerů v týdnu hraje i se svou manželkou, rakouskou zpěvačkou, v jednom z džerbských hotelů. “Když si přijde Arab půjčit, Žid mu ochotně půjčí tisíc dinárů a chce po něm jen, aby mu koncem měsíce vrátil tisíc sto. Když nemá, nerozčiluje se. Řekne jen: dobře, dej mi sto a podepiš mi další směnku na jedenáct set. No a když to takhle jde pár měsíců, najednou přijde exekutor a zabaví Arabovi část majetku. Většinou rodinné zlato, které pak židovská rodina zpětně využije k výrobě dalších šperků. Navenek nikdo nikomu nic nevyčítá, protože všechno je podle zákona a děje se v podstatě spravedlivě. Ale uvnitř vzniká pnutí.”

Lesk šperků, které hledí z vitrín na turisty v hlavním městě Houmt-Souku, se ale rodí v malých rodinných dílničkách v Hara Kebiře, kde drtivá část džerbské židovské komunity žije.

Rommyho – tak mi alespoň napsal své jméno neohrabanou latinkou na papír – jsem potkal, když zrovna nesl od řezníka “košer” slepici k rodinnému obědu.

“Ano, mám doma klenotnickou dílnu,” přikyvoval osmnáctiletý mladík rozpačitě. “Ale musím se zeptat otce, jestli vám tam dovolí fotografovat.” Za chvíli se vrátil a omlouval se: “Otec ještě nepřijel z Paříže, zkuste to zítra nebo pozítří.”

Zrodila se z toho taková hra. Já se vracel do Hara Kebiry, a Rommy vrtěl hlavou: “Ne, otec je stále ještě v Paříži, nejde to.” Nakonec mě pustil do domu, nechal se vyfotografovat ve svém pokoji, ale dílničku jsem neviděl. Ani otce. I hlupák by pochopil, že rodinné tajemství je prostě pro cizího tabu – jen se musí trochu obalit zdvořilostí…

“Tady ještě panuje tvrdá tradice,” říká Ylan. “Já už jsem se z těch pevných rodinných pout trochu vysmekl. Mám byt tady v Houmt-Souku, do synagogy nechodím denně, ale tak dvakrát týdně, mám auto, bavím se po diskotékách a ani ve vztahu k ženám nejsem tak upjatý, jak bych správně měl být,” směje se mladík, jehož osobní šarm a půvab má zřejmý vliv i na jeho obchodní úspěch. Zvlášť když tudy za sezonu projdou davy znuděných turistek z uvolněné Evropy.

“Byl jsem i za bratry v Paříži a v Izraeli, možná bych se tam i prosadil, ale nechci. Až si budu vybírat manželku, stejně si vyberu zase Židovku tady odtud, z naší komunity. Jednak by mě rodina odvrhla, kdybych to neudělal, a jednak si myslím, že výchova dětí v tradičních hodnotách není špatná.”

POPEL Z ČERVENÉ KRÁVY

“Židovská komunita na Džerbě je unikátní,” říká pražský rabín Karol Sidon. “Jednak tím dlouhodobým mírumilovným soužitím s muslimským prostředím, protože něco takového nemá ve světě obdoby, a jednak svou atmosférou. Navštívil jsem ji v polovině loňského roku a cítil jsem tam takovou vnitřní soudržnost a takové vnitřní teplo, jaké už dnes s výjimkou Izraele taky nikde jinde neexistuje. V Praze něco podobného bylo naposled snad v sedmnáctém století.”

Už v 11. století, když Džerbu navštívil cestou z Maroka Maimonides, tvrdil, že místní Židé jsou sice hodní, ale poněkud nevzdělaní. S tímhle názorem se setkáte na Džerbě ještě dnes.

“Chodil jsem s nimi do školy,” říká muslimský hudebník. “Nebyli hloupější než my, ale světili tolik svátků, že pořád chyběli. K tomu rodinné tradice – proto asi taky většina z těch, které jsem znal, nedosáhla žádného vyššího vzdělání a skončili ve svých krámcích.”

“Co zameškají ve státní škole, to doženou v ješivě, v židovské škole,” tvrdí naopak Karol Sidon. “Navíc má džerbská komunita velmi duchovní kořeny, protože většinu původních emigrantů tvořili hokani, kněží. Dbali také na neobyčejnou rituální čistotu; přivezli si údajně do své nové vlasti tzv. popel z červené krávy, což je velmi vzácná rituální pomůcka, a protože komunita nebyla početná, dlouho jim vydržel. Ve srovnání s nimi jsme vlastně rituální špindírové!” směje se.

CO ODOLÁ?

Jak dlouho ještě tahle unikátní konzerva judaismu vydrží? To je otázka, která nutně napadne každého, kdo jede džerbským “beach-busem” podél třicetikilometrové pláže osázené hotely, jež připomínají spíš zdrobněliny Tádž-Mahalu nebo celá rekreační miniměsta. Těch třicet kilometrů pobřeží celý ostrov dnes nejen živí, ale i ovlivňuje. Mladíci jako Ylan, kteří sice dál respektují tradici, ale jinak už žijí čím dál víc mimo ni, jsou toho důkazem. Co přežilo dva a půl tisíce let, povoluje ve švech v posledních několika letech.

Islám není na ulici až tak patrný, přesto za domovními dveřmi pulzuje dál. Paradoxně tak udržuje pohromadě židovskou komunitu.

“Já myslím, že to vydrží ještě dlouho,” usmívá se Ylan. “Takových jako já je tu sotva pět, možná sedm procent. Ostatně ani islám není na ulici až tak patrný, a přesto za domovními dveřmi přežívá dál. A islám zase udržuje pohromadě naši komunitu. Možná se budeme s muslimy víc stýkat ve škole, na fotbale či při byznysu, ale kvůli tomu přece neotevřu v sobotu, kdy máme sabat, a nezměním svou košer restauraci.”

Připomněl mi trochu indického studenta, s nímž jsem se před lety toulal nejposvátnějším městem hinduistů Váránasí, kolem pohřebních hranic na břehu Gangy i mezi stovkami věřících vstupujících do svaté řeky vykonat svou ranní koupel. I on říkal, že Indie stále ještě žije hluboko v tradici, a přesto staré hodnoty neúprosně korodují pod tlakem televize, videa, západní hudby a Internetu, který strká své nenápadné prsty do stále většího množství domácností, firem i úřadů.

Nepotká džerbskou židovskou komunitu něco podobného? Vycházím-li vnitřně pevný ze svého vnitřně pevného domova do světa, s nímž mě pojí jen diktát obživy, mohu ignorovat koketní oči provokativně odhalených západních turistek, třpytivý lesk kasin, která svítí do tmy ostrova jak malé Las Vegas, sugestivní rytmus hudby a vůbec všechno, čím se tzv. západní styl života umí tak vlezle vnucovat. Jenže když mi všechno tohle elektronicky vstoupí i domů – a zvlášť do duší nové generace… Liší se snad zákazy používání médií, nastolené nedávno i v Izraeli, od těch, které islámská revoluce už před časem nadiktovala Íráncům? “Nepronikl jsem tak hluboko do denního mechanismu džerbské komunity, abych mohl jednoznačně říci, zda se děti mohou dívat na televizi, poslouchat západní hity či používat Internet, ale myslím, že až tak tvrdá zase pravidla jejího života nejsou,” říká Karol Sidon. “Přesto se nedomnívám, že by její vnitřní soudržnost nějak ochabovala. Věřím, že bude i za pár let stále ještě stejně unikátní, jako je dnes.”

Autor: Jaroslav Haidler

Dian Fosseyová toužila od mládí pozorovat divoká zvířata a žít s nimi ve světě, který lidé dosud zcela nepřetvořili. Její sen o studiu veterinární medicíny se zhroutil, když na Kalifornské univerzitě propadla z chemie a z fyziky. Zájem o Afriku podnítil u pozdější rehabilitační sestry nápadník z Rhodesie. Ale manželství se jí zdálo být příliš vysokou cenou za letenku na Černý kontinent, a tak si raději na cestu ušetřila a v roce 1963 odjíždí Dian do východní Afriky. V Tanzanii se setkává se slavným antropologem Louisem Leakeyem a svěřuje se mu se svým životním přáním spatřit horské gorily v sopečném pohoří Virunga. O několik dní později uviděla poprvé gorily ve volné přírodě.

Foto: Jana Patková

O čtyři roky později zakládá s finanční podporou Národní zeměpisné společnosti výzkumnou stanici Karisoke ve východoafrickém sopečném pohoří Virunga, táhnoucím se podél rwandské hranice s Ugandou a Zairem. Téměř dvacet let vedla vášnivou kampaň za záchranu horských goril. Její zásluhou dnes nejsou horské gorily na seznamu ohrožených druhů. Fosseyová se dokázala s těmito lidoopy s koženou tváří sžít natolik, že jí zvířata dovolila, aby je škrábala a odvšivovala. Napodobovala jejich štěkavé a chroptivé zvuky a zvládla jejich specifickou posunkovou řeč. Naučila se překřižovat ruce na znamení přátelství či sklánět hlavu tak, aby nikdy nepřevyšovala vůdce rodiny. Vysedávala s nimi a žvýkala divoký celer, oblíbenou pochoutku goril. Její láska ke gorilám ji nakonec připravila o život. Cílevědomě pronásledovala pytláky, zabavovala jim zbraně, nářadí, a někdy je i bičovala. Dostala se i do konfliktu s rwandskými úřady, protože chtěly zpřístupnit Národní park vulkánů turistům. Fosseyová byla zásadně proti tomu, aby se gorily vystavovaly jako v zoologické zahradě, a pohrozila, že zastřelí každého turistu, který se ke stanici přiblíží. Tento její nesmlouvavý postoj byl s největší pravděpodobností důvodem, pro který byla v prosinci 1985 brutálně zavražděna.

Milí lidé, vždycky když mě v minulosti oslovil nějaký člověk s otázkou, jaké je to v Austrálii, padal na mě děs a cítila jsem tak trochu i vztek. Měla jsem pocit, že on chce v pěti minutách vědět to, co jsem já prožívala několik let, když jsem tam v osmdesátých letech žila.

Protože jsem australským občanem, jezdím tam vlastně domů, ovšem dnes už bez jakéhokoli zázemí. Moje vnímání Sydney podruhé bylo zpočátku plné rozpaků. Zdálo se mi, že se za tu dlouhou dobu vůbec nezměnilo, že je stále stejně klidné, za každých okolností až podivně “vyrovnané” a s úsměvem, pomalu a klidně žijící svůj vlastní vnitřní život bez ohledu na vřavu okolního světa.

V den našeho příjezdu beznadějně pršelo a v prvním café, do kterého jsme v centru s Davidem vešli, nám řekli, že jenom samotné kafe nám nedají, protože je doba obědů, a tak tedy buď i oběd, anebo “sorry”. Pomyslela jsem si něco o pravděpodobném vítězství levicových tendencí v Austrálii, a šli jsme hledat jiné café. Škála různosti výrazů i typů lidí, jaké potkáte během deseti minut na Václavském náměstí, se v centru Sydney na první pohled omezila na uniformní kravatové byznysmeny s bezpohlavními výrazy v obličejích, a nic jiného jako by okolo nás nechodilo. Neubránila jsem se pocitu, který se dral chtě nechtě na povrch: “…co já tady proboha budu toho půl roku dělat?”

SLEČNY PROSTITUTKY Z KINGS CROSS

Po prvních třech nocích v jednom hostelu, stále ještě nesrovnaní s obrácenou denní a noční dobou, jsme se stěhovali do hostelu jiného a v Sydney pořád pršelo. Slečna recepční, hned jak zjistila, že jsme Češi, nás přivítala slovy: “Ukončete vystup a nastup, dverže se zaviraji.” Díky ní jsem si znovu uvědomila charakteristiku většiny Australanů, na kterou už jsem za ta léta málem zapomněla: jsou v každé situaci slušní, mírumilovní, ochotní, bezelstní, milí, otevření a přitom vkusně rezervovaní, lidoví a tak trochu vesničtí.

Po týdnu v hostelech jsme si konečně pronajali garsonku pět minut od kontroverzní čtvrti zvané Kings Cross, která se opravdu nachází na údajné královské křižovatce. Lidé mají k této oblasti hodně rozdílné vztahy, někteří ji zavrhují, někteří bez ní naopak nemohou žít. Ti, co ji zavrhují, jsou většinou moralisté házející všechno a všechny do jednoho pytle. A ti, co Kings Cross milují, jsou lidé, kteří nemohou a nechtějí žít neobklopeni nočním životem, duchem volné lásky a svobodného pohledu na svět.

Chce-li člověk na Kings Cross bydlet, musí ho mít rád, a ne mít z jeho obyvatel strach. Musí se jim snažit rozumět. A taky musí vědět, kam a v kterou dobu asi nepatří. Je to oblast plná nočních podniků od restaurací, rychlých občerstvení a café přes herny, sex shopy s živými erotickými vystoupeními a domy lásky až po jiná různá “doupata”, do kterých vás jejich vyvolávači tvrdošíjně a přitom nenásilně lákají, přesvědčujíce vás, že jejich podniky, slečny a sex show jsou to jediné, co právě teď potřebujete. Sympatické mi na oněch vyvolávačích bylo to, že když za nějakou dobu zaregistrovali, že k sobě s Davidem patříme jako partneři, nikdy ho už do podniku nelákali. Přišlo jim to vůči mně nezdvořilé, neboť to byli gentlemani. Procházeli jsme Kings Crossem každý večer, když jsme se vraceli z města domů, a tak nás časem někteří “lákači” zdravili, usmívaly se na nás některé slečny prostitutky, někteří žebráci si přišli pro pravidelný dvacetník a zeptali se nás tím svým milým “how are you”, jak se máme.

Někdy, když bylo divné počasí a ani nám nebylo nejlíp, Kings Cross byl neklidný, lidé jakoby zmatení, slečny prostitutky vypadaly unaveně, lákači do podniků se neusmívali a jen suše vyvolávali ono naučené “račte vstoupit”, narkomani a alkoholici byli agresivní a vykřikovali do světa svou pravdu o jeho špíně…, a člověku bylo těžko. Raději proběhl Crossem rychlou chůzí a šel se projít do blízkého klidného parku.

Náš park… Byl přívětivý, meditativní a chodili jsme do něj s Davidem téměř denně, povídat si a nebo mlčet. Jiní obyvatelé Sydney v něm například venčili svoje psy a psí hovínka po svých miláčcích zcela samozřejmě ihned uklízeli. No a pak okolo nás také pobíhali lidé provádějící svůj každodenní jogging a jiní zase posilovali na jednoduchém nářadí v parku instalovaném. Občas se zde odehrával nějaký přátelský odpolední piknik, ale na tradiční pikniky má Sydney svoje speciální místa s rošty, ohništi a čistým sociálním zařízením s toaletním papírem a s tekoucí teplou i studenou vodou.

Když byl super sluníčkový den a všichni obyvatelé v Kings Cross měli dobrou náladu, bylo s nimi veselo a člověk z nich cítil pohodu okamžiku. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem právě na Kings Cross začínala svou australskou kariéru zpěvačky a později i klávesistky, a šla jsem Davidovi ukázat onen “pajzl”, ve kterém jsme tenkrát hráli. Hospoda už byla bohužel zrušená.

S jedním panem vyvolávačem jsme měli svůj pravidelný pozdrav, který jsme si předali i při našem posledním odpoledním míjení před jeho sex shopem, den před naším odletem do Čech. Podali jsme si ruku, udělali na sebe “véčka” a řekli si potichu a do očí: “PEACE” – mír. Takový byl pro nás Kings Cross.

BYZNYSMeNI V TRENÝRKÁCH

Vnitřní město neboli City mělo zase úplně jinou atmosféru. Přes den jakoby organizovaně-byznysovou, a večer někdy až podivně nic moc se nedějící. I Sydney má svůj malý Central park, ve kterém lidé o pracovní pauze za hezkého počasí obědvají svoje sendviče nebo čerstvé saláty a teplá jídla, esteticky naservírovaná a zabalená do plastikových krabiček různých tvarů a velikostí. V polovině osmdesátých let bylo pravidelným úkazem, že byznysmeni o polední pauze odhodili své kravaty a obleky, navlékli si trenýrky a tenisky a v hlavním parku uprostřed Sydney – místo oběda – hromadně běhali. Pak se vrátili do úřadu, dali si sprchu a pokračovali v práci. Jednou za čas, k různým příležitostem, se v tomto parku pořádají koncerty hudby všeho druhu.

TEP VELKOMĚSTA

K tomu, abyste večer ucítili tep velkoměsta, je nejlepší procházet se buď kolem oblasti zvané Broadway, anebo se zatoulat až na Rocks a k přístavu. Na Broadwayi jsou hlavně velikánská kina s mnoha sály a taky nějaké diskotéky, herny, café a samozřejmě nikde nechybějící obchody se vším možným. Po Broadwayi směrem nahoru pak projdete nejvnitřnější částí City, kde jsou přinejmenším dva kluby s jazzovou a jinou živou hudbou, a můžete pokračovat buď rovně na Rocks, anebo se dát doprava směrem na Oxford Street v Darlinghurst, čtvrti především homosexuálně orientovaných lidiček, jejichž podniky se vyznačují kultivovaným vzhledem, ohromnou veselostí a jakousi vnitřní laskavostí. Inu, gay people – jak se homosexuálům v Austrálii říká – jsou už takoví.

Zato Kings Cross, to je proti tomu jeden velký, dezorientovaný, leč taktéž milý blázinec. Rocks jsou oblastí turistických obchůdků, pár malinkatých galerií, trochy historie v podobě starých budov z doby osídlování Sydney a několika hospod, ve kterých se pije hlavně pivo a sóloví muzikanti nebo kapely tu hrají hudbu různých žánrů, především ovšem střední proud nebo country. I tady jsem kdysi zpívala a hrála.

Projdete-li Rocks a budete pokračovat dál, tedy blíž k vodě, narazíte na další restaurace a hudební klub, v němž opět hrají živé kapely všech možných žánrů a taky se tam tancuje. Jít do restaurací na tomto místě je myslím nejkrásnější v létě, kdy je hodně teplo a dá se sedět venku. Ale uprostřed léta bývají v Sydney tepla veliká, a tak posezení u Opery s výhledem na úžasný sydneyský most a tyčící se mrakodrapy severní části, když u toho ještě pijete třeba italskou kávu, jsou dokonalá. No, italskou… Najdete-li v Sydney místo, kde dělají silnou a chuťově dobrou kávu blízkou té italské, tedy pořádné espreso, je dobré si ho pamatovat.

Přiznám se, že na můj vkus byly restaurace kolem Opery a Rocks příliš “hogofogové”, což je typ prostředí, z kterého na mě vždycky padá tíseň. Proč? Cítím z něj nějakou křeč, strojenost, načančaný svět peněz (nic proti nim), na první pohled krásný, na druhý vyumělkovaný a chladný. Lépe se cítím mezi pozitivní “lůzou” na Kings Cross nebo mezi homosexuály v Darlinghurst. Pozor, i na Kings Cross existují luxusní podniky, jsou ovšem jakoby zmixovány v blízkém sousedství “veselých domů”.

JÍDLO JAKO PŘEDEHRA

Austrálie a jídlo – to je prostě balada. Ve své rozmanitosti, kvalitě a snadné dostupnosti všeho u mě překonala i mou milovanou Ameriku. Kdekoliv ve vnitřním Sydney narazíte na množství rychlojídelniček, estetických a čistých bufítků a malých obyčejných a útulných restauraček s čínskou, thajskou, malajsijskou, indonéskou, indickou, japonskou, italskou, řeckou, libanonskou… promiňte mi, Australánci, jestli jsem na nějakou zapomněla…, no a samozřejmě také australskou kuchyní. A protože konkurence je veliká a vůle dobrá, jídlo je vždycky čerstvé, kvalitní, vonící, výběr nekonečný a cena i pro průměrně vydělávajícího Australana normální. Obsluha je rychlá a tak trochu k přetrhnutí. Nejste-li typ, kterého baví vysedávat dlouho v restauraci, ale spíš se chcete rychle a kvalitně najíst a vydat se za zábavou, Sydney je pro to ideálně vybaveno. Večeře mimo domov se tak stává příjemnou a časově i finančně nenáročnou předehrou kulturního večera.

Vyjma návštěvy rockových a jazzových klubů se dá jít v Sydney například do Opery na vážnou hudbu nebo do divadla, přestože jich tam zdaleka není tolik jako třeba v Praze a nejsou výstavně na takové úrovni. Já jsem ale v Austrálii v divadle nebyla, protože mě nikdy moc nebavilo. V Opeře jsem také za svého prvního pobytu v Sydney nebyla – ze začátku na to nebylo, a pak už mě to vlastně ani nenapadlo. V zimě roku 1998 (v Austrálii v létě) nás s Davidem jít do Opery napadlo, ale bylo nám to vymluveno. Pianista David Helfgot měl v Sydney v té době koncerty dva, jeden v Opeře a jeden v Městské hale neboli Town Hall. Chtěli jsme jít samozřejmě do Opery, ale drby, které o její akustice v minulosti kolovaly, mě přiměly k tomu, abych se pana prodavače lístků zeptala, kam máme jít na koncert. Potvrdil mi to, co jsem kdysi slyšela, že Opera je sice zvenčí krásná, ale na kvalitní vnitřní technické úpravy už nezbyly ty prokleté peníze, a tak spousta věcí týkajících se akustiky nebyla dotažena do konce. Všeobecně a veřejně o tom Australané v osmdesátých letech neradi mluvili – nevím, jak je tomu teď – a tak to vždycky bylo takové veřejné tajemství a někteří australští nacionalisté říkali, že pomluva.

AUSTRALŠTÍ NACIONALISTÉ

Australané jsou opravdu nacionalisté, i když mám pocit, že docela zdraví. Nevím, jak je to teď, ale v osmdesátých letech měli určitý mindrák malé země. Tím nemám na mysli rozlohu, ale populaci. Podtrhovali to stejně jako Češi tím, že v mnohém odmítali příklad Evropy či Ameriky, a přitom bylo z jejich konání cítit, že je tajně obdivují. Tuto svoji rozpolcenost ovšem vyrovnávají skutečností, že se k té své zemi opravdu chovají slušně, že si ji hýčkají, oprašují a velebí, že mají na svých výrobcích mnohdy napsáno “hrdě vyrobeno v Austrálii” a že nejvyšší věž v Sydney se jmenuje Vysoký hrdý Australan. To je hezké, ne?

Je také pravdou, že tu všechno funguje, lidé jsou k sobě slušní, a hlavně – jsou ukáznění a z jejich přístupu k městu, plážím i přírodě je celkem evidentní, že si plně uvědomují význam rčení: “Každý to má ve své zemi takové, jaké si to udělá.”

Přesto že kromě centra se Sydney skládá hlavně z přízemních rodinných domků, existují malé čtvrti, kde bydlí lidé i v domech činžovních, maximálně ovšem čtyřpatrových. V Sydney jsem narazila dokonce i na jakoby typické paneláky, ale ty byly – pokud si pamatuji – pouze dva nebo tři a byly vystavěny pro lidi ze sociálně nejslabších vrstev. Už tenkrát se hovořilo o jakémsi opatření, které by zamezovalo věšení prádla na balkonech, protože to prý hyzdí celkový vzhled města a je to považováno za neestetický zlozvyk, přivezený do Sydney imigranty a patřící k zaostalé kulturnosti každodenního života rozvojových zemí. Proč by se lidé měli dívat na trenýrky někoho jiného?

Jo, tomu jsem už tenkrát rozuměla. Stejně jako jsem rychle pochopila, že kulturnost každodenního života začíná právě u malých obyčejných pozorností, jako je třeba úsměv a otázka: “Jak se máš?” Úsměvů a laskavého chování si člověk v Austrálii užije opravdu hodně. Neochota je něco, co si Australané nehodlají tahat domů. Víte, jakými slovy mě přivítal na letišti pan celník, když si z mého australského pasu vyčetl, že přilétám do Sydney po sedmi a půl letech? Zvedl oči, usmál se a řekl: “Welcome home,” – vítejte doma. I taková je Austrálie. Mám ji ráda.

Poměrně rychlým a obvyklým dopravním prostředkem je tady loď. Lodí se přepravují lidé do práce, lodí cestují na návštěvu i na výlet. Dokonce si mohou vybrat mezi normálním nebo rychlým člunem. Každopádně si můžete být jisti, že na místo určení se ani taxíkem nedostanete rychleji.

V Sydney najdete spousty lodí. Od nejmenších bárek až po funkční válečné křižníky. V jejich těsné blízkosti se v přístavišti doslova krčí štíhlé rudočerné plavidlo s pěticípou hvězdou! Stařičká sovětská ponorka, atrakce pro turisty.

Nedaleko famózní budovy Opery a mostu Harbour, držícího pohromadě zásluhou kladenských nýtů, kotví další rarita – replika sto devadesát let staré plachetnice Bounty, která byla postavena pro natáčení stejnojmenného filmu (1984) se slavným krajanem Mel Gibsonem.

K noční plavbě na Bounty nás pozval krajanský spolek Sokol. V Austrálii se Češi a Slováci poměrně často a rádi setkávají, pořádají různé plesy, vystoupení, sportovní zápasy nebo docela obyčejně posedí u českého piva. Je zde i poměrně bohatá knihovna a videotéka. Nejvíc mě fascinoval advokát, který tu žije od počátku padesátých let a v krajanských novinách vede jazykový kroužek! Jeho čeština je i téměř po půlstoletí skvělá.

Ale zpět na Bounty. Na palubě nás přivítali nefalšovaní námořníci oblečení do historických kostýmů, zpívaly se staré námořnické písničky a pořádaly nejrůznější chlapské soutěže (kterých se zúčastnily i dámy), jako přetahování lanem. Vítězové i poražení pak svorně usedli ke grilovaným kuřatům, plodům moře, spoustě ovoce a sklenkám báječného vína. Až teď jsme si všimli, že už se smráklo a naše plachetnice se pohupuje přímo proti budově Opery.

Na nedalekém poloostrově se míhají stíny netopýrů, policejní hlídka projíždí v džípu parkem a kontroluje, jestli se v potemnělých koutech neděje cosi nekalého. Loď konečně přirazila ke břehu. Po vratkém můstku vystupujeme na břeh. Aniž bychom to tušili, procházíme se končinami, kde se za pár hodin rozjede obchod s drogami a “bílým masem”. Přesto je tu celkem bezpečno. A to prvními bílými obyvateli byli trestanci. Jediný souboj tady dnes vede Bounty se sovětskou ponorkou. Souboj o přízeň turistů.

Sydney? Obrovská vesnice rozprostírající se od horizontu k obzoru. Výškových budov tady moc není, opominu-li centrum (City), kde je několik desítek čtyřiceti až sedmdesátipodlažních budov. Zbývající zástavbu ve městě pak povětšinou tvoří jedno nebo dvoupodlažní rodinné domky, zasazené do četných parků, hájů a lesů. Zatím jsem ještě nikde neviděl tolik zeleně ve městě jako tady.

METRO PRO ČTYŘI MILIONY

Naše čtvrť Bondi Junction má strategickou polohu. Je jak kousek od pláží na pobřeží, tak i několik minut metrem do centra, kam chodím do školy. Metro v Sydney ale spíš připomíná vlaky. Hlavně svou kapacitou, neboť soupravy tvoří taková spousta dvouposchoďových vagonů, že nástupiště jsou dlouhá jako peron na vlakovém nádraží v Kolíně. Úzkým místem jsou jen eskalátory, ale ty naštěstí jezdí stejně rychle jako ty staré ruské v Praze. V centru jsou tratě a zastávky většinou v podzemí. Taková vlaková stanice Town Hall má šest kolejišť ve dvou patrech nad sebou. Dobře přestoupit a zbytečně se nenachodit chce zpočátku trochu času. Ale doprava je v tomto skoro čtyřmilionovém městě zorganizovaná dobře, a to dokonce i v čase příprav na olympiádu, kdy se spousta stanic rekonstruuje. Zřetelné cedule a ochotní dopravci vám rádi pomohou neztratit se v husté síti veřejné dopravy v Sydney.

SURFOVÁNÍ, ŽÁDNÁ POLITIKA

Potkával jsem v Sydney zástupce národů celého světa. Lidé v Austrálii se ale na rozdíl od Evropy více zajímají o sport než o politiku či rasismus. Mimochodem, toho jsem si tady nejvíce všiml u českých, slovenských či polských studentů nebo přistěhovalců z Irska. Velmi zajímavé bylo se během jednoho dne pobavit s člověkem z Nového Zélandu, Indonésie, Vietnamu, Japonska, Maďarska, Thajska, Polska (to bylo národnostní složení naší třídy) či Austrálie o životě tam u nich. Mimo jiné jsem se tak například dozvěděl od svého spolužáka z Vietnamu, že “Czechoslovakia” je stále, v roce 1999, součástí Sovětského svazu.

Ze sportů se Australané asi nejvíce zajímají o ragby, kriket a koňské dostihy. Sami pak ponejvíce praktikují rekreační běh a hlavně surfování. Výška vln je asi jedinou věcí, která Australany skutečně zajímá. Surfováním se zabývá skoro každý. A není se co divit. V tom moři se ani nic jiného dělat nedá – neustále tu jsou půl až třímetrové vlny. Bez surfu zbývá jedině boj s vlnami. Nebezpečné jsou boční či zpětné proudy, které vás mohou odnést na moře. Každý rok si podceňování tohoto nebezpečí vyžádá mnohem více obětí než napadení žraloky, kteří prý připlouvají na pláže až za tmy, a tak se nedoporučuje po setmění koupat v moři.

Dalším velkým a cizinci podceňovaným nebezpečím je ozonová díra, která je na jižním pólu větší než na pólu severním. V Austrálii se neustále vedou informační kampaně, jak se před sluncem chránit. Dokonce i kvalitní oblečení se tu prodává se značkami, které udávají, jaký má ochranný faktor. Krémy se doporučuje používat už 20 minut před opalováním a s faktorem 15 až 30. Rovněž by člověk neměl zapomínat na pokrývku hlavy a kvalitní sluneční brýle, a to i ve městě či ve stínu, neboť UV záření se odráží od budov či prachu. Dokonce i ve škole nás před nebezpečím ozonové díry často varovali. Pravé Australany jsem pak poznával podle nezdravě vypadající kůže.

KRÁSNÁ, ALE DRAHÁ OPERA

V nejstarší čtvrti města – The Rocks – se ještě uchovalo pár historických budov vystavěných prvními usedlíky. Ve staré observatoři je vystavena unikátní mapa, jež se převíjí na dvou válcích a speciální světlo ji osvětluje přesně tak, jak je v danou chvíli osvětlena Sluncem i naše Země. Dobře můžete rozpoznat, na které rovnoběžce začíná polární noc, nebo kolik hodin trvá v té či oné zemi den.

The Rocks pojí se severním Sydney vyhlášený přístavní most. Na fotografiích to tak nepůsobí, ale když jej vidíte zblízka, nechápete, jak takový “Most přes moře” mohli vůbec postavit. Pár stovek metrů směrem k Pacifiku pak stojí vyhlášená budova Opery. Stavba z růžové žuly, betonu a skla na vás možná dýchne zašlými časy budování socialistických památníků, ale jinak, především jako fotografická kulisa města, je to dílo opravdu efektní. Základní kámen Opery byl položen v roce 1958 a celý komplex pak oficiálně otevřela královna Elizabeth II. v říjnu 1973. Dánský architekt Jern Utzon měl neustále velké spory s investory, a tak v roce 1966 opustil Austrálii a nikdy se sem již nevrátil. Podle jeho návrhů sice byla postavena celá budova, ale interiéry už navrhovali tři australští architekti. Původní rozpočet byl několikrát překročen a nakonec se vyšplhal na neuvěřitelných 102 mil. AUD. Austrálie si dokonce musela půjčit peníze od USA, ale v roce 1975 byly veškeré náklady na výstavbu uhrazeny z loterie za tímto účelem zřízené. Jenom mi trochu vrtalo hlavou, proč si tak drahou stavbu postavili na tolik nevypočitatelném moři, vlastně na 580 pilotech.

Pohled z městské ZOO na City, budovu Opery a most Harbour Bridge. Rozhodnutí žít ve velkoměstě nemusí ještě v Austrálii znamenat oddělit se od světa zvířat. S těmi se tu totiž setkáváte na každém kroku.

ZVÍŘATA VE MĚSTĚ

Nejen Sydney, ale Austrálie vůbec mi připadaly jako jedno velké ZOO. Se zvířaty se tu potkáváte na každém rohu. Město se může pochlubit spoustou nádherných parků (především mezi nimi vynikají Královské botanické zahrady), kde se to jen hemží všelijakým ptactvem. Navštívíte-li pak soukromé či státní zoologické zahrady, zaměřující se na prezentaci australské fauny, můžete si například pochovat medvídka koalu či pohladit klokana. Ti si tam totiž volně pobíhají mezi voliérami s různobarevnými ptáky kakadu a loudí něco na zub. Byli dokonce tak krotcí, že jsem si jednoho vzal i do náručí.

Krokodýli zase takovou vzácností v českých ZOO nejsou, ale tasmánský čert ano. Nevěřili byste, jak je obtížné toho ďábla vyfotit. Pořád se vrtí a běhá sem a tam a k tomu pořád na cosi nadává. Flying Fox – létající liška – zase hrozně smrdí. Vypadá jako netopýr, ovšem alespoň třikrát větší. Rozhodnete-li se pro večerní procházku po Sydney, buďte připraveni, že vám občas proletí nad hlavou.

DOBRÝ DŽOB

Mít práci je druhou starostí Australanů (po výšce mořských vln). Kdo ji má, je za vodou. Studenti z východní Evropy sem většinou přijedou za vypůjčené peníze nebo chtějí cestovat, a tak je pro ně shánění práce prioritou číslo jedna. A sehnat se dá všelico. Od čištění koberců, pomoc v kuchyni, roznášení letáků, přes práci na mycích linkách či rozvozu pizzy, až po lépe placenou práci číšníka nebo opatrovatele v nemocnici.

Není však úplně snadné někde začít, najít tu první práci může někdy trvat i dva měsíce, zvláště přijedete-li sem mimo turistickou sezonu. Všichni požadují dobrou angličtinu, ale hlavně praxi v tom, oč se ucházíte. Životopisy či diplomy mají mnohdy menší význam než to, co nalžete při přijímacím pohovoru, kde musíte rozhodně zapůsobit. Rovněž doporučení z několika předchozích (australských!) zaměstnání má tady velkou váhu. Je tu i spousta pracovních agentur, které bezplatně pomáhají najít nějaký ten “džob”. Další možností je si v sobotu ráno přivstat a koupit si hlavní místní deník “The Sydney Morning Herold”, kde ve zvláštním oddíle vychází na 80 stranách nabídka pracovních příležitostí všeho druhu. Musíte být rychlí a ihned telefonicky reagovat, neboť když už nějakou příležitost najdete, zapíšou si vás jako třicátého v pořadí. Také je dobré být neustále k zastižení, a vlastnit tedy mobil.

Snad nejopakovanějším slovem v současné australské společnosti je slovo “multikulturní”. A možná nikde jinde než právě v Sydney bychom nenašli lepší příklad pestré směsice tradic, kultur i etnik. Vždyť od konce 2. světové války se město stalo cílem tisíců emigrantů ze všech koutů naší planety! A navíc: ambice k názornému předvedení skutečné multikultury dojde v Sydney naplnění od poloviny září do konce října při Letních olympijských hrách 2000 a poté i při světové Paralympiádě. Vrcholná sportovní, ale v mnoha ohledech i kulturní událost přiláká letos 10 200 sportovců soutěžících ve 28 disciplínách, víc než 5000 sportovních funkcionářů a na 15 000 novinářů. Odhaduje se, že olympiádu bude na obrazovkách sledovat víc než 3,5 milionu diváků.

Od poloviny září do konce října bude Sydney žít letními olympijskými hrami a poté paralympiádou.

Poprvé v novodobé olympijské historii budou všichni sportovci soustředěni v jedné olympijské vesnici Homebush Bay, vzdálené půlhodinu od hlavních sportovišť. Těch nových, architektonicky zajímavých a funkčních, která vznikla pro tuto příležitost, je samozřejmě víc. Ale nesporně jim bude vévodit centrální Stadium Australia – největší sportovní amfiteátr olympijských dějin pod širým nebem. Pojme 110 000 diváků, v nejvyšším bodě se vyrovná čtrnáctipatrové budově a má osm úrovní. Pod jeho hlavní klenbu by se bok po boku vešly čtyři Boeingy 747. Se stavbou stadionu se začalo na podzim roku 1996 a dokončen byl v březnu 1999.

Na konci olympiády v Atlantě, při předávce symbolické štafety městu Sydney, nabídli budoucí organizátoři divákům některé základní australské kulturní ikony – kupříkladu aboriginské tanečníky nebo opálené pobřežní záchranáře na surfech. Největší radost však překvapivě vzbudili nafukovací klokani na bicyklech. Možná právě proto sází Ric Birch, zkušený organizátor několika úvodních olympijských ceremoniálů, víc právě na prostší symboliku a klade důraz na zmíněnou multikulturnost: “Nechceme nic přetechnizovaného ani žádný laciný optimismus. Spolu s čtyřiadvaceti choreografy a designéry jsme se shodli na dramatičnosti, vzrušení a emocích, které mají diváky naladit na správnou vlnu.”

Zvláštní kapitolou Olympiády 2000 bude padesát tisíc dobrovolníků podílejících se bez nároku na mzdu, pouze s výhodou placené stravy a městské dopravy během služby, na organizaci her a pořadatelské službě. Nicméně, každý z nich si bude moci ponechat oficiální uniformu her – a ta se při olympiádách obvykle stává jedním z vytoužených cílů sběratelů olympijských suvenýrů. Při hrách v Altantě například jen za jedinou součást uniformy – polokošili – nabízeli sběratelé až 750 amerických dolarů…

Asi žádná událost tak velkého rozsahu se neobejde bez chyb a zádrhelů. Vtip spočívá v tom, jak je vyřešit. Organizační výbor olympijských her v Sydney se vinou chybné – poloviční – ceny vytištěné v inzerátech připravil o víc než půl milionu amerických dolarů za třináct tisíc vstupenek na večerní část atletických soutěží 22. září. Prohlášení Michaela Eyerse však svědčí o velkorysosti organizátorů: “Musíme prodávat za cenu, kterou jsme zájemcům oznámili.” Přirozeně, celý kontingent nechtěně zlevněných vstupenek byl okamžitě rozebrán… Oficiálními maskoty Olympiády 2000 se stala tři půvabná australská stvoření: Milly (milénium) – ježura australská, Syd (Sydney) – ptakopysk a Olly (olympiáda) – kookaburra čili ledňák obrovský. Nebyli by to Australané, kdyby příběh maskotů neoblékli do hávu tradiční aboriginské legendy: “Jednoho horkého letního večera v Sydney vyhnala bouře tři australská zvířátka z jejich domovů. Ježura, ptakopysk a kookaburra se setkali v bezpečí suché dutiny stromu. Bouře přestala stejně náhle jako začala, a noční nebe se rozzářilo dvěma tisíci hvězd. Postupně se objevovala další a další zvířata. Duch Jižního kříže všem oznámil, že tři mláďata našla cestu do zvláštního místa v Sydney, zvaného Millenium Park, a pravil, že na konci tisíciletí se lidé z celého světa sejdou právě tady, při oslnivé oslavě sportu, kultury, přátelství a porozumění. Poté se Duch Jižního kříže mláďat otázal, zda se chtějí stát maskoty Velké Události. A ježura, ptakopysk i kookaburra na to slavnostně kývli se srdcem překypujícím pýchou a radostí…”

Tři kroky vpravo a pak obrat. Svět, ve kterém improvizace nemá místo. Pohyby se nemění už desítky, a někdy i stovky let. Strážci mají oči zaostřené na bod kdesi v nekonečnu a jako sochy z masa a kostí oblečené do mnohdy až přespříliš barevných a bizarních uniforem doplňují vstupy do honosných královských nebo prezidentských sídel. Jsou zhmotněnou představou cti a snah našich předků po nezávislosti…

JSME TADY

Když se člověk zeptá malého kluka, co si pamatuje z prohlídky Pražského hradu, odpoví, že tam stáli vojáci, kteří se ani nehnuli. “…A přitom tam, mami, pršelo!”

Nestojí však pouze na Pražském hradě, ale i v desítkách dalších paláců po celém světě. Ve věku automatických zbraní dává jejich spíše symbolická výzbroj tušit, že na boj určitě nečekají. Takže tam jen tak stojí, a nic víc?

Celý ten příběh začal ve chvíli, kdy se mezi lidmi objevili ti, které bylo potřeba chránit. Vládci, bohatí obchodníci či prostě ti, kteří čas od času potřebovali krýt záda. Stráže egyptských faraonských paláců podtrhovaly význam a moc svého vládce. Řecký tyran Solón měl svoji jednotku “obuškářů” vyzbrojených dřevěnými pendreky, tak jako přemyslovská knížata měla své družiníky, bez jejichž oddanosti by se v dravém světě raného středověku nedožila vyššího věku. Zároveň ovšem tyto skupiny ochránců zajišťovaly včasnou likvidaci protivníků a byly nástrojem k prosazení politické moci.

S měnícím se letopočtem se měnily i funkce, které strážní oddíly sehrávaly. Královské gardy, přímí předchůdci dnešních útvarů, začaly vznikat už mezi 14. a 15. stoletím. Jako příklad poslouží angličtí “Honourable Corps of Gentlemen of Arms”, které zřídil král Jindřich VII. v britském království, aby je mohl použít v boji proti Francouzům i k ceremoniální službě. Ale i u nás se formovaly podobné oddíly. Osobní stráž Rudolfa II. na počátku 17. století čítala přesně 205 mužů.

V zemích, které zůstaly monarchiemi, se zachovaly v různých formách prvky těchto starých oddílů, a to zejména v uniformách. Každý chochol, barva kalhot či pouhý knoflík často spojují současníky s generacemi jejich předchůdců.

Řecká suknička fustanella s přesně 400 záhyby dokumentuje čtyři století turecké okupace, proti které bojovaly v řeckých horách jednotky “Evzones”. Jejich název převzala i dnešní čestná jednotka, kterou doplňuje útvar “Cretans”, reprezentující ostrovního spojence.

“Za krále a lid,” praví dodnes heslo Dánské královské gardy. Je ctí v ní sloužit. Je ctí sloužit v jednotce, jejímž plukovníkem byl mezi lety 1879-1894 i ruský car Alexandr III. Je čest obléknout si čepici z kůže medvěda, která se používá od roku 1848. Je ctí…

DIVADLO A POVINNOST

Doprovodná motorka projíždí za výstražného houkání centrem města. V závěsu se drží prezidentská kolona. Motocykly jsou nedílnou součástí prezidentských či královských gard, tak jako mnoho dalších.

Ti vojáci, kteří stojí u bran či dveří oficiálních sídel, jsou pouze viditelnou špičkou ledovce. Také úkoly gard jsou podstatně rozmanitější.

Bojová minulost útvarů neskončila. Ceremoniální divadlo pro veřejnost provádějí příslušníci jednotek, kteří prošli bojovým výcvikem a umějí zacházet s moderní výzbrojí stejně dobře jako jejich kolegové v řádných útvarech. Ve skříních jim tedy vedle reprezentačních uniforem visí zelené maskovací mundúry. Učí se všemu, co voják musí znát. Jsou navíc vybaveni nejmodernější bojovou výstrojí včetně obrněných vozidel.

Například ve Francii patří do těchto čestných jednotek též výsadkáři, zvláštní útvar policie nebo nezbytní motocyklisté. Příslušníci Dánské královské gardy se zase aktivně účastní operací OSN na Balkáně.

Jeden útvar je ovšem zastoupen v každé zemi: muzikanti. Nástroje se mění podle povahy národa – dudy, bubny nebo žestě.

PRAŽSKÝ HRAD

Naše pražská hradní stráž se objevila se vznikem samostatného státu v roce 1918. Nejdříve používala uniformy legií, které ji odlišovaly od zbytku vojska. Prezident Masaryk o svých strážcích řekl: “…střelci Hradní stráže jsou si vědomi, že služba není jen bezpečnostní, ale zejména čestná…”

Po únorových událostech se změnil i statut jednotky. Její příslušníci byli cvičeni i na zásah proti demonstrantům, kteří by prošli na Pražský hrad, a součástí jejich výzbroje se stala těžká technika – obrněný transportér OT-64.

Po roce 1990 se jednotka snažila navázat na své prvorepublikové základy. Každý adept dnes prochází tříměsíčním výcvikem, předtím než je převeden do sídla jednotky na Loretánském náměstí Pražského hradu.

“Vojáky si vybíráme sami při odvodovém řízení,” říká zástupce velitele Hradní stráže ČR dipl. ing. Lubomír Lampert. “Podmínkou vstupu je trestní bezúhonnost, středoškolské vzdělání, výška mezi 186-188 cm a zdravotní klasifikace A.”

Jsou plně k dispozici prezidentu republiky. To znamená, že nespadají pod velení armády, ale pod vojenské oddělení Kanceláře prezidenta ČR. Ostraha prezidenta a jeho sídla je jejich posláním. Ročně na přístupových cestách do sídla hlavy státu zadrží okolo 130 osob, které vnikly do veřejně nepřístupných prostor areálu.

Mimo těžké ceremoniální pušky využívají pro strážní službu i samopaly typu škorpion, které kromě nich mají pouze zvláštní útvary policie. Do služby se fasuje třicet ostrých nábojů.

ZA SVOBODU Žijeme na konci 20. století a běžné jsou pro nás záběry atentátů na známé osobnosti v čele států či firem. Dokud budou existovat lidé, kteří jsou nuceni činit velká rozhodnutí, budou existovat jejich nepřátelé. A budou také existovat lidé, jejichž úkolem je chránit životy mocných. Navíc udržovat tradice těch, kteří bojovali a zemřeli za svobodu země, v níž žili. Čestné jednotky jsou symbolem této snahy. Taková živá kronika…

Podle řecké báje vyzvala dívka jménem Arachne bohyni věd a umění Pallas Athénu k soutěži, která z nich utká lepší obraz. Výjev z bájesloví, jenž utkala, prý neměl obdoby v ničem, co do té doby lidská ruka vytvořila, a i přesto nestačil k pokoření Athény. Za přílišnou pýchu nad vlastní dovedností však chtěla bohyně dívku potrestat, a proměnila ji v pavouka. A právě podle jejího jména se dodnes všichni pavouci a jim podobní živočichové na světě nazývají Arachnida.

U tisíců dravých živočichů obývajících Zemi se v průběhu milionů let vývoje života vytvořily nejrozmanitější způsoby lovu. Od těch nejjednodušších až k těm “nejrafinovanějším fintám”, nad kterými zůstává člověk v úžasu stát. K jedněm z nejdokonalejších lovců, ideálně přizpůsobených k chytání i usmrcování kořisti, patří pavouci.

Velký pavouk z čeledi CTENIDAE, karibské pobřeží Panamy.

PAVUČINA MÍSTO LEŠENÍ

Velké množství druhů po své kořisti aktivně pátrá, jiné na ni číhají a přepadají ji ze zálohy nebo budují různé pasti a léčky. Avšak pro většinu lidí je lov kořisti u pavouků spojován především s hedvábnými sítěmi – pavučinami. Existuje jich velké množství různých typů, od extrémně složitých kruhových nebo připomínajících spletí vláken lešení – až po jednoduché, tvořené jediným lepkavým vláknem.

Pro většinu pavouků hraje hedvábné vlákno významnou roli v každodenním životě. Předpokládá se, že původní druhy používaly svá vlákna hlavně k vytváření úkrytů a k ochraně vajíček před vyschnutím i před predátory. Teprve později se vyvinul instinkt napínat vlákna kolem obydlí, kde se do nich občas zapletla kořist. Rozmístění i kvalita těchto vláken se neustále zdokonalovaly, až vznikly rozsáhlé sítě zaručující dobrý lov. Volná pavoučí síť určená k lovu je tak vlastně vyvrcholením pavoučí snovací činnosti. Jemné vlákno pavučin vzniká z tekutiny vylučované drobnými trubičkami snovacích bradavek, výrůstků umístěných na konci zadečku. Je tvořeno látkou bílkovinné povahy. Nedávné výzkumy však ukázaly, že jeho pozoruhodné vlastnosti nejsou dány jen jeho chemickým složením, jak se vědci doposud domnívali, ale především způsobem, jakým pavouk chemickou látku snová. Někteří zástupci hmyzu dovedou rovněž tvořit vlákna, ale pouze pavouci produkují množství různých typů vláken, z nichž každé má svou zvláštní specifickou funkci a vzniká v různých žlázách.

STRATEGIE KLADENÍ PASTÍ

V současnosti je známo nejméně sedm typů snovacích žláz. Jejich přítomnost a uspořádání jsou důležité pro zařazení pavouků do skupin nebo čeledí. Různé druhy pavouků vytvářejí různé pro ně charakteristické sítě. Někteří stavějí každý den nebo noc novou, jiní ji pouze opravují. Důležité je rovněž denně obnovovat lepkavou tekutinu na pavučinách, jíž pavouk při stavbě sítě pokrývá svá vlákna. Tato na vzduchu netuhnoucí látka ve formě tisíců mikroskopických kuliček jakoby navlečených na vláknu znemožňuje kořisti únik ze sítě. Rovněž poloha a umístění sítě bývají pro řadu druhů charakteristické. Málokdy například nalezneme sítě křižáků ve vysloveně svislé poloze. Vždy jsou alespoň trochu zešikmeny, což umožňuje pavoukovi v případě nebezpečí rychle uniknout spuštěním se po vlákně. Některé druhy umisťují své sítě tak, že již jejich polohou dávají přednost chytání určité skupiny hmyzu. Příkladem je snovačka břehová. Své řídké sítě klade na vyhřátých suchých mezích, kde se to jen hemží mravenci, již tvoří hlavní složku její potravy. Podobně křižák rákosní, žijící v blízkosti vodní hladiny, staví své sítě orientované zcela vodorovně, čímž jsou doslova připraveny k zachycení hromadně vylétajícího hmyzu, jehož larvy se vyvíjejí ve vodě. Pavouk se obvykle zdržuje na strategicky výhodném místě ve středu sítě, kde se sbíhají všechna vlákna, nebo sedí v její těsné blízkosti v úkrytu, který je se středem spojen signálním vláknem. Chytne-li se do sítě moucha, ucítí pavouk dle chvění příslušných nitek, co a kde se stalo i jak veliká je lapená kořist. Kořist pak postupně znehybní lepkavými vlákny a nakonec ji usmrtí kousnutím. Až na drobné výjimky, které tuto schopnost očividně ztratily, vpraví ostrými hroty chelicer do těla prudký jed.

ŽIVOTU NEBEZPEČNÉ NÁMLUVY

Pavouci neslyší, ale mají velmi dobře vyvinutou schopnost vnímat vibrace, ať jde o chvění vzduchu, nebo povrchu, na kterém stojí. Tento smysl je tvořen množstvím různých receptorů, rozesetých po celém povrchu těla. Zvuk a vibrace jsou proto důležitým způsobem komunikace. To platí i v případě pavoučích námluv. Pro samce je velice nebezpečné přiblížit se k samici po síti, protože ta si může jakékoliv chvění sítě vykládat jako přítomnost potenciální kořisti. Při námluvách proto musí partnerka nejprve poznat, že to, co se k ní blíží, je dvořící se samec. Tak by mohl totiž snadno skončit spíše než jako její partner, jako chutná večeře. Samci proto mají škálu signálů, které posílají po síti. Na rozdíl od nepravidelného chvění zmítající se kořisti mají tyto signály určitý vzorec, jenž je samice schopna rozlišit.

PAVUČINA JAKO ZBRAŇ

Mezi množstvím různých typů sítí je zajímavá síť cedivky smrkové. Je to pouze výseč kruhu o čtyřech paprscích ve tvaru trojúhelníku. Jeho vrchol drží pavouk pomocí dlouhého vlákna. Když do sítě vlétne nějaký hmyz, pavouk vlákno povolí, síť se zhroutí a kořist se do ní zaplete a přilepí. Současně s růstem složitosti sítí u jedněch druhů dochází u druhých k podivuhodnému zjednodušení. Příkladem může být australský pavouk císařský či africká snovačka rodu Cladomelea. Kořist loví pomocí jediného vlákna s lepkavou kuličkou na konci. Čas od času s vláknem pohybuje tak, že kulička opisuje kruh. Hmyz je kuličkou přiváben a přilepí se na ni. Dosud se neví, zda je lákán pohybem, nebo nějakým pachem.

Podobný systém lovu používají i noční pavouci rodu Dicrostichus. Svou lepkavou kuličku na dlouhém vlákně však vrhají přímo proti letící kořisti, čímž zbrzdí její let. Jejich zbraň se tak podobá bole – zbrani jihoamerických lovců. Řada dalších pavouků si síť nestaví vůbec. A po pravdě řečeno, nejde o žádné výjimky. Tisíce a tisíce druhů žije, zápasí o život a loví svou kořist, aniž by k tomu nějaké sítě potřebovaly.

PAVOUCI BEZ SÍTÍ

Lepovka jižní, drobný pavouk žijící u nás v teplých budovách, používá své vlákno již pouze k balení kořisti. Na chelicerách má mohutné žlázy produkující lepkavou tekutinu, která tuhne při doteku s pevnými předměty. Když se přiblíží ke kořisti, vztyčí se a prudkým stahem příslušných svalů na ni vystříkne paprsek lepkavé hmoty, která ji znehybní. Vše je velmi rychlé, lidským okem takřka nepostřehnutelné, ale konečným výsledkem je vždy naprosté znehybnění kořisti.

Mezi lovce aktivně vyhledávající svoji kořist patří i u nás všude běžní slíďáci. Rychle pobíhají travou nebo listím a kořisti se zmocňují prudkým během. Žádnou pavučinu k jejímu ulovení nepotřebují.

Jiní u nás běžní pavouci, drobné skákavky, se kořisti zmocňují dokonce skokem, což samo o sobě svědčí o jejich dokonale přizpůsobeném zraku, majícím dokonce schopnost tvarového vidění. Charakteristické je pro ně uspořádání očí s jedním párem velkých uprostřed, díky kterému dobře vidí dopředu. Druhý pár očí, umístěný po straně hlavy, umožňuje lepší vidění do stran. Při velikém zvětšení připomíná přední pár jejich očí mohutné reflektory.

Zajímavým způsobem loví zástupci běžníkovitých. Jsou schováni na místech, kam často přichází hmyz, především na spodní straně květu. Nic netušící hmyz, často i několikanásobně většího motýla nebo včelu, rychle uchvátí mohutnýma předníma nohama a jedovatými chelicerami.

PAVOUČÍ FINTY

Často jsou pavouci podobní barevně i tvarově objektu, na kterém číhají, což jim umožňuje skrýt se a co nejvíce se přiblížit ke kořisti. V některých případech jsou dokonce zástupci stejných druhů zbarveni podobně jako květ, na němž sedí, tedy každý jinak. U některých druhů byl zaznamenán i případ barvoměny. Přímo dokonale je podobná metoda lovu propracována u jednoho běžníka, žijícího na Jávě. Tento pavouk si na listě upřede bělavou pavučinovou skvrnu, pod kterou je schován vzhůru nohama. Spolu s ní připomíná kapku ptačího trusu, která láká různé motýly. Podobnou metodu používá i další druh běžníka z Nové Guineje. Ten nechává kolem sebe na listu malé bílé pavučinky, takže to spolu s jeho zbarvením vypadá, jako by na list dopadly ptačí výkaly. U moha čeledí nebo druhů pavouků se můžeme setkat s velice bizarními tvary těl i zajímavým zbarvením. U některých případů můžeme zjistit, proč tyto zvláštní tvary vznikly, u jiných se můžeme jen dohadovat.

Vzhledem k malým rozměrům pavouků oproti predátorům je u nich běžnější pasivní ochrana. Proto jim různé tvary těla i zbarvení pomáhají ukrýt se před nepřáteli nebo znesnadňují uchopení či pozření pavouka, když ho predátor objeví.

CO K VEČEŘI?

Kořistí pavouků se stává především různý hmyz, často i několikanásobně větší než lovec sám. U některých velkých tropických druhů, hlavně sklípkanů, jsou v potravě zastoupeny dokonce i drobné ještěrky, žáby a ptačí mláďata. I jeden z našich pavouků občas požírá obratlovce. Až dva centimetry dlouhý lovčík vodní může ulovit pulce nebo drobnou rybku. Mnohé pavouky však nelze zařadit do jednotlivých skupin či systému, který je dělí na aktivní lovce, pavouky budující sítě nebo lovce využívající k lovu různé pasti a léčky.

Není možné se nezmínit o vodouchovi stříbřitém. Tento asi 12 mm dlouhý nenápadný pavouk tráví celý svůj život pod vodní hladinou různých jezer a rybníčků. Buduje si zde zvonovité úkryty z pružného hedvábného vlákna přichyceného ke stonkům okolních rostlin. Zvony jsou vyplněny vzduchem, který vodouch přináší z hladiny mezi chloupky na zadečku. Tento vzdušný úkryt opouští pavouk jen v nejnutnějších případech, když se vydává za potravou nebo je-li nutné doplnit kyslík, jenž vydýchal. Ve skutečnosti nejsou složité triky, které různé druhy často používají, projevem nějaké inteligence nebo přemýšlení. Podobně jako u řady dalších druhů živočichů se jedná pouze o instinkty vzniklé dlouhodobým vývojem.

Sucho straší v Africe odpradávna nejen lidi, ale jak praví následující příběh, také zvířata.

V dávné říši zvířat měla jednou princezna sen, že v zemi po tři roky nespadne ani kapka deště. Všechna zvířata se obávala, že se sen splní, a tak si začala shánět potravu, aby měla co jíst, až přijde sucho. Jako poslední se o zlé předtuše dozvěděl pavouk, který řekl: “Tři roky sucha, to je nesmysl, tomu nevěřím!” Všechna zvířata pilně shromažďovala něco k snědku, kromě pavouka a jeho rodiny.

Uplynul rok, a v zemi panovalo nelítostné vedro a z nebe nespadla ani kapička deště, stejně tomu bylo druhý i třetí rok. Předtucha se vyplnila… Země přestala přinášet plody, kterými by se zvířata nasytila. Největší hlad měl pavouk, jenž neměl žádné zásoby. Jednou, když hledal něco k snědku, dostal se až k řece, kde žil krokodýl. Krokodýl řekl: “Vítám tě, pavouku. Jak víš, v naší zemi teď panují zlé časy a ty všechno mění. Je sucho, nemám co bych pozřel, a tak musím naše přátelství obětovat a radši si tebou zasytím žaludek.”

Pavouk odpověděl: “Ušetři mě prosím, vidíš, jak jsem hubený, mnou by ses jen těžko nasytil. Když mě ušetříš, slibuji, že ti seženu nějakou potravu.” Krokodýl se zamyslel a pravil: “Přijímám tvoji nabídku, ale pamatuj, jestli mě obelstíš, skončíš v mém žaludku.” Pavouk se tedy vrátil domů a celou cestu promýšlel, jak sežene krokodýlovi nějaké jídlo, když sám žádné nemá. Svolal tedy celou rodinu a příbuzenstvo a začal jim čistit zuby. Když bylo dílo dokonáno, poslal je do vesnice, aby se usmívali na ostatní zvířata, a ta začala toužit po stejně oslnivém úsměvu. Zanedlouho se u pavouka sešlo mnoho zvířat, která chtěla stejně bílé zuby. Pavouk jim je slíbil, když mu přinesou něco k snědku. Zvířata nelenila a zanedlouho mu snesla domů mnoho potravy. Pavouk povídá: “Nyní je řada na mně. Bohužel mi můj zrak už tolik neslouží, tak vás zavedu nedaleko ke svému příteli, který je lepší zubař než já.” Zvířata souhlasila a následovala pavouka dolů ke břehu řeky. Přes řeku vedla dřevěná lávka, jak ji pavouk přešel, dal signál svému staršímu synovi a lávku strhli. Zvířata spadla do vody a krokodýl měl konečně něco k jídlu.

Nespolkl ale všechna zvířata, protože některá uměla velice rychle plavat. Ta, která přežila, se se zbraní v ruce vypravila zabít pavouka. Nenašli ho, a proto alespoň za trest vypálili jeho dům. Pavouk od té doby žil ve strachu a schovával se v koutech stěn. Když někdo otevřel dveře, pavouk vyběhl a pochodoval po stropě. Od té doby se pavouci skrývají v koutech stěn a na stropě. Může tak dopadnout každý, kdo bude líný.

Podle západoafrické legendy, kterou v Ghaně sebrala a zpracovala Jana Patková
Legenda je v originálním jazyce ewe nahrána na CD “Africké noci”, který obdrželi abonenti speciálního předplatného.

“Jakmile se dostaneme na nějaký kontinent, začne ten kontinent rychle stárnout.”
Ernest Hemingway

Když v roce 1471 přistáli u západoafrických břehů v blízkosti vesnice Edina (dnešní Elmina) zlatachtiví Portugalci, narazili pravděpodobně na hradbu tropického deštného lesa, a proto postavili první pevnost na pobřeží. Mnoho desítek let se kvůli klimatu, nemocem a neznalosti terénu neodvažovali první evropští obchodníci hlouběji do vnitrozemí, kde žili domorodí obyvatelé. Co všechno se změnilo od těchto dob? Bohužel na převážné většině území Afriky došlo k narušení původních stabilních ekosystémů, které ustoupily před zemědělskou výrobou, těžbou dřeva a surovin. Lidská populace s příchodem moderní medicíny silně vzrostla a v krajině se objevil nový fenomén – plastická hmota ve všech podobách.

Národy obývající Ghanu a vůbec celou Afriku žily a žijí v daleko bližším kontaktu s přírodou a dokáží využívat většinu jejích produktů k dennímu životu. Ochrana přírody a její druhové pestrosti (biodiverzity) je tudíž pro tyto lidi existenčně velmi důležitá, protože bez ní a hlavně bez znalostí předávaných od rodičů na potomky by nemohli žít nezávisle na moderní civilizaci. Naštěstí ta dnešní “civilizace” někam pouze nakoukla, a moudří lidé se snaží před ní stále zavírat dveře v přírodních parcích a rezervacích.

Ficus tesselata – škrtící liána, která zabíjí svého hostitele.

OSTROVY ZACHOVALÉ PŘÍRODY

Nejznámějším je národní park Mole, který je v současné době také největším parkem v Ghaně. Na západní Afriku vyniká park především bohatostí zvěře. Jinak je tato část Afriky na zvěř velice chudá. Zvěř je nejlépe pozorovatelná v období sucha, které začíná v této oblasti ve druhé polovině prosince a končí na začátku dubna.

Porosty vysokých trav, zejména sloní tráva (Penissetum purpureum) dorůstající výšky přes tři metry, jsou plošně vypalovány, a terén se stává přehlednějším. V parku se nachází 94 druhů savců a 300 druhů ptáků.

V západní Africe se nevyskytuje mnoho nebezpečných zvířat, a proto se zde návštěvníci mohou pohybovat v doprovodu průvodce pěšky. Nesporným zážitkem je jistě pozorování slona (Loxodonta africana) ze vzdálenosti deseti metrů. Těžší je sledovat ostražité elegantní antilopy. I přesto je možno spatřit stádo čtyřiceti jedinců antilopy vodušky kob (Kobus kob) nebo několika vodušek velkých (Kobus defassa) či osamělého lesoně (Tragelaphus scriptus). Ostatně v parku můžeme spatřit i další druhy, a to krásnou antilopu koňskou (Hippotragus equinus) nebo buvolce západoafrického (Alcelaphus buselaphus major). Okolí vlhčích míst je zpravidla obsazeno bodalkami Tse-tse Glossina, přenašeči spavé nemoci. Naštěstí tento hmyzí druh nesnáší sucho, a tak jej v otevřené savaně nenajdeme.

K nejlépe pozorovatelným zvířatům patří opice, které přivykly životu na zemi. Jsou to kočkodani husarští (Cercopithecus patas) a tlupy paviánů anubi (Papio anubi). Ti za vámi přijdou i do tábora, kde se budou snažit ukradnout něco k snědku. Oba primáti jsou velmi rychlými běžci. Kočkodan dokáže běžet rychlostí přes 50 km/h.

Park leží v pásmu stromové guinejské savany, a proto dominantní vegetaci tvoří otevřená lesnatá krajina. Stromy jsou zastoupeny především čeleděmi Mimosoideae, Bombacaceae, Rutaceae, Caesalpinoideae, Sapindaceae, Annonaceae, Palmae, Euphorbiaceae a Combretaceae. V parku je popsáno 148 druhů stromů, 61 druhů křovin, 166 druhů trav, 284 druhů bylin a 75 popínavých rostlin.

Druhým národním parkem, daleko méně navštěvovaným, ale zajímavým svou populací 200 hrochů obojživelných, je NP Bui. NP Kakum svou vegetací vlhkého sezonního lesa a provazovou lávkou zavěšenou ve čtyřicetimetrové výšce mezi korunami stromů nabádá k denní i noční návštěvě. Budete-li mít v noci štěstí, můžete potkat poletušku (Anomalurus peli peli) a nebo poloopici Perodicticus potto, ve dne potom kočkodana Dianina (Cercopithecus diana). Na zemi lze nalézt plody baku z 65 m vysokého stromu Tieghemelia heckelii, kterými se živí vzácná lesní forma slona afrického (Loxodonta africana cyclotis).

Vždyzelený deštný les se nachází pouze v jihozápadní části Ghany v NP Ankasa. Tato rezervace je známá především obrovskou různorodostí rostlinných druhů (více než 2000). Na jeden hektar jich připadá až 300.

POŽÁRY SAVAN

V období sucha jsou pro státy západní Afriky ležící v pásmu guinejské savany charakteristické požáry. Ty vznikají v travnatých porostech jednak přirozeně, ale v převážné míře jsou zakládány člověkem. Oheň je zde pro zemědělsky zaměřené obyvatelstvo produkční prostředek – půda se získává žďářením. V oblastech tropů, kde nejsou finanční prostředky k chemické ochraně před škůdci a chorobami ani k omezení plevelů, je tento způsob nejlevnějším a nejrychlejším prostředkem “desinfekce” půdy.

Mohlo by se zdát, že požár v savaně zničí vše živé, ale ve skutečnosti tomu tak není. Většina rostlinných i živočišných druhů se každoročním požárům přizpůsobila. Plamenům podlehnou pouze malé stromky, protože velké mají silnější korkovitou kůru a ta žáru odolá. Některé trávy se chrání tím, že se jejich spirálovitě stočená osina obilky vlivem změny denních teplot zavrtá do půdy a oheň, který přejde přes savanu velice rychle, jim a ani kořenům rostlin neuškodí. Požár zničí jen nadzemní odumřelé části rostlin a vytvoří prostor pro růst v období dešťů.

U živočichů je situace odlišná, protože se mohou aktivně pohybovat a smrtonosným plamenům uniknout. Hůře jsou na tom méně pohybliví plazi, hmyz a vše, co se nestačí ukrýt do děr v zemi. Na ohni profitují někteří dravci, jako jsou luňáci hnědí (Milvus migrans) nebo některé druhy volavek, jako např. volavka rusohlavá (Bubulcus ibis), kteří čekají na “hostinu” u čela plamenů.

Po požáru je savana zuhelnatělá, stromy shodí zbytky listí a všude je cítit dřevitá vůně popela. Obyvatelstvo si chrání vesnice udržováním holin nebo pásů vždyzelené vegetace, a nebo zakládáním protiohňů.

S příchodem prvních dešťů se pastviny a krajina po požáru dříve zazelenají a jako první začnou spásat nově rašící rostliny buvolci západoafričtí a posléze další zvířata. Do savany se vrátí každoroční život.

PESTROBAREVNÍ OBYVATELÉ LESŮ

Typickým a nepřehlédnutelným zástupcem křídlatého hmyzu lesů a savan tropické Afriky jsou motýli. Patří mezi ně jak denní, tak i noční druhy nazývané lidmi můry. Obě skupiny se odlišují aktivitou v průběhu dne, ale i některými morfologickými znaky. U denních motýlů jsou tykadla nitkovitá s rozšířením na konci, tělo je štíhlé a méně ochlupené a oba páry křídel jsou volné, nespojené. Při odpočinku přikládají křídla k sobě do vertikální polohy. U nočních druhů jsou tykadla hřebenovitá nebo porostlá výrůstky a napomáhají orientaci, tělo je robustnější a křídla jsou při odpočinku roztažená. I když popsané znaky nejsou bez výjimek, můžeme je pokládat za dostačující.

Motýli mohou dosahovat rozpětí od několika milimetrů až do 30 cm u některých nočních tropických druhů. Od ostatního hmyzu se odlišují především tím, že mají křídla pokrytá pigmentově zabarvenými šupinkami. U některých druhů vrstva vzduchu pod šupinkami způsobuje opalizaci, např. u některých babočkovitých (Euriphene tadema).

Mnohé denní a zvláště pak noční druhy jsou významnými škůdci rostlin. Jejich vývojové formy housenky požírají různé části rostlin a při přemnožení devastují porosty kulturních rostlin. Dospělí motýli se živí sáním na plodech, na rozkládajícím se rostlinném materiálu, ale i na květech, a tím pomáhají k opylení rostlin. Housenky jiných úspěšně hubí plevel.

Motýli dokáží sezonně překonávat několikatisícové vzdálenosti. Někdy je k tomu vedou rozmnožovací instinkty, jindy sezonní změny klimatu. V savanových oblastech Afriky jsou známé migrace např. bělásků Pieridae. Motýli mají raději vlhčí vzduch, kdy je dostatek potravy, a tak je můžeme pouze v lesích pozorovat celoročně. V oblasti poloopadavého lesa v přírodní rezervaci Agumatsa Waterfalls byla jejich největší aktivita hodinu před polednem a na jednom místě se jich při sání vlhkého substrátu nacházelo čtyřicet druhů.

Většina motýlů je přímo potravně spojená s určitým rostlinným druhem, a tak úbytek přirozených druhově pestrých ekosystémů vede ke snížení počtu druhů motýlů, kterých je známo přes 100 tisíc.

OD MOŘE K SAVANĚ

Země se nachází v tropických podnebných pásech ekvatoriálním a subekvatoriálním, podle kterých ji můžeme rozdělit do několika vegetačních pásů. Do podnebného pásma ekvatoriálního patří jihozápad země, který na severu zasahuje po 6°3′ severní šířky a na východě po 1° západní délky, na západě tvoří hranici tohoto pásma státní hranice s Pobřežím slonoviny a na jihu Atlantský oceán. Při pobřeží se nachází pásmo mangrovů, které přechází ve vždyzelený tropický deštný les (zachován v NP Ankasa). Tato oblast je z větší části vymýcena a nahrazena zemědělskou výrobou. Okrajové části pak přecházejí do vlhkého sezonního lesa (NP Kakum). Subekvatoriální pás ovlivňuje podnebí zbývající části Ghany s úbytkem srážek směrem na sever. Tento pás je charakteristický střídáním období sucha a dešťů. První vegetační pásmo, savana s vegetací nízkorostoucích trav a keřů, se nachází mezi jižním pobřežím Guinejského zálivu (zahrnuje i hlavní město Akkru nebo přírodní rezervaci Shai Hills) a na sever zasahuje po 6°5′ severní šířky. Dalším vegetačním pásmem je suchý sezonní les. Jeho zbytky se rozkládají na sever od prvně jmenovaného typu savany a tvoří pás po 7°5′ východní délky (např. přírodní rezervace Boabeng–Fiema, Wli Waterfalls). Tato oblast je z převážné většiny vymýcena a stromy je porostlá jen velmi řídce (1 strom/ha). V oblasti jsou pěstovány banány, palma olejná, kakao, arašídy, čirok aj. Sever země (např. NP Mole) tvoří stromová savana porostlá dlouhými travami, především guinejskou a sloní travou, která po období dešťů dorůstá výšky přes 3 m.