Thor Heyerdahl je všeobecně přijímán jako průkopník experimentální archeologie, při níž prakticky dokazuje platnost svých teorií. Z nejslavnějších těchto důkazů možno zmínit například expedici Kon-Tiki na balzovém voru napříč Tichým oceánem, expedice na Velikonoční ostrov k tajemným sochám moai nebo výpravy s rákosovými loděmi Ra I, Ra II či Tigris. Za dokumentární film z expedice Kon-Tiki získal Oscara. Stejnojmenné knihy se na světě prodalo až v sedmašedesáti překladech několik milionů výtisků. V Hollywoodu se chystá velkofilm o jeho dobrodružném životě. Získal přezdívky jako Nejslavnější Nor či Seňor Kon-Tiki nebo dokonce Terai mateata ana, když jej adoptoval domorodý náčelník Teriiero v Polynésii. V druhé polovině devadesátých let se usadil v jednom z nejstarších domů na kanárském ostrově Tenerife, kde se věnoval výzkumům na nově objevených pyramidách.

Narodil jste se v norském Larviku, studoval jste biologii v Oslu. Stále hodně cestujete. Kde se cítíte opravdu doma? Tady na Tenerife?

Opravdu nejvíc doma si připadám asi tady na Tenerife, ale většinou si tak připadám zkrátka tam, kde žiji, tedy na této planetě.

V devadesátých letech jste zde na Tenerife začal s výzkumem pyramid. Mnoho vědců se k vašim teoriím staví odmítavě a nesouhlasí s nimi. Jak to podle vás je?

Myslím, že není zas tolik vědců, kteří by nadále protestovali proti tomu, že tu jsou skutečné pyramidy. Vláda už začala tuto oblast ochraňovat jako opravdu významný park. Byli tady archeologové z celého světa, špičkoví odborníci na pyramidy například z Mexika, z Peru i z Egypta. Přijeli experti z kontinentální části Španělska a u žádného z nich jsem se nesetkal s názorem, že by toto nemohly být pyramidy z předkolumbovské doby. Jenom zde, na Tenerife, je skupina vědců, kteří jsou velkými odborníky na původní kulturu zdejších obyvatel Guančů. Jsou přesvědčeni, že není možné, aby byl před Kolumbem kdokoliv schopen překonat Atlantik. Nejsou ochotni připustit ani existenci archeologických nálezů Vikingů, které tady jsou a jež se podařilo datovat prostřednictvím radioaktivního uhlíku. Argumentují tím, že tyto – pro ně “rádoby pyramidy” – byly postaveny na konci minulého století španělskými farmáři. Pokud by to tak bylo, myslím si, že dědové současné generace by o tom byli schopni hovořit. A to je absolutní nesmysl.

Povězte tedy, z jaké doby pyramidy pocházejí a k čemu sloužily?

V současné době jsme schopni určit vznik těchto staveb do doby pět set až tisíc let před příchodem Španělů na Kanárské ostrovy. Je to výsledek měření rozpadu radioaktivního uhlíku, který jsme našli společně se stopami ohně v jeskyni přímo uvnitř jedné z pyramid. Byl tam i opracovaný obsidián – kusy sopečného skla, a mnoho artefaktů nebo materiálů, které zhotovili Guančové, jak už bylo řečeno, původní obyvatelé Kanárských ostrovů. Například keramika nebo kameny do praku, na vrhání. Ale my se snažíme získat uhlík, který by nám umožnil datování z biologického materiálu, jenž by byl uvnitř samotné pyramidy, nejen z vnitřku jeskyně, ale ze samotné pyramidy.

Místní vědci, kteří tvrdí, že stavby jsou sestaveny jen z kamení, jež na sebe naskládali farmáři, aby tak vyčistili svoje pozemky, se mýlí. Podstatné je, že – jak říkají archeologové – výplň, která je uvnitř pyramid, netvoří stejné kameny, jež můžeme vidět zvenku. Je to sypaná výplň různě posekaného ztuhlého lávového proudu, který procházel touto oblastí. S jistotou tedy víme, že to bylo stavěno jako kamenná stavba, která je uvnitř vyplněna jenom lávovým štěrkem. Uvnitř nejsou žádné velké kameny, je tam jen štěrk, hlína a menší kamení.

Astronomická orientace pyramidových staveb je natolik přesná, že se odborníci shodují v tom, že je zhola nemožné, aby šlo jen o shodu náhod. Zřetelná jsou ceremoniální schodiště směřující nahoru na jakési plošiny nebo malé planiny na vrcholu pyramid, které sloužily jako ceremoniální prostranství. Jsme si tedy absolutně jistí, že se jedná o archeologické naleziště, a máme několik vědců z celého světa, kteří o tom nepochybují. Berou to vážně jako ověřený fakt.

Prováděl jste výzkumy v Peru, na Maledivách, teď jsme mluvili o Tenerife. Chystáte také výzkumy na Sicílii. Jak se rozhodujete, zda nějaká hypotéza stojí za ověření? Jak vlastně dostáváte tipy?

Díky mým filmům a knihám dostávám dopisy od čtenářů i od odborníků z celého světa. Například se Sicílií to bylo tak, že mě na tamní pyramidy upozornil fotograf, jenž procestoval celý ostrov. Je to muž, který měl velmi dobré informace o mé práci třeba v Peru, na Maledivách, ale i jinde. Naléhavě mne oslovil: “Opravdu musíte přijet a podívat se na to, co se dá nalézt tady na Sicílii.” Když jsem dorazil, okamžitě jsem poznal, že se jedná o oblast, která je skutečně vědecky významná. V tomto případě s mojí hypotézou souhlasí i místní vědci. Je to místo, kde jsou stupňovité ceremoniální pyramidové stavby přibližně z doby tři tisíce let před Kristem.

Vypadá to tedy, že teď budete doma zase na Sicílii…?

Myslím, že zůstanu tady na Tenerife. S výzkumy na Sicílii jsme na samém začátku. Jakmile získáme povolení, abychom mohli kopat, pustíme se do toho, ale práci budou řídit italští archeologové. Bude to celkově italský projekt.

Máte vůbec čas na normální rodinný život?

Podívejte, pro mne je vlastně normální život, když cestuji po světě. Naopak je pro mne neobvyklé zůstávat delší dobu na témže místě.

Před chvílí nás tady uvítala vaše manželka, už třetí v pořadí, Jacquelin. Je o dost let mladší. To, že jste se už potřetí oženil, je proto, že vaše profese nepřeje manželství?

S mým prvním manželstvím to bylo tak, že jsem byl čtyři roky ve válce. To je obrovská rána pro jakýkoliv vztah. Důležité je, že oba rozvody, které jsem absolvoval, nebyly tak dramatické, abychom si zmizeli ze života. Naopak, s oběma svými ženami jsem zůstal velmi dobrý přítel. Dokonce to jde až tak daleko, že moje současná manželka Jacquelin je dobrá přítelkyně mé druhé manželky. Víte, být manželkou cestovatele totiž není vůbec jednoduché. A možná, že to pro spoustu lidí není na celý život.

Kolik máte dětí a vnoučat?

Mám čtyři děti, měl jsem pět, ale dcera bohužel zemřela před několika lety na rakovinu. Mám šest vnoučat.

Ve svých šestaosmdesáti letech jste obdivuhodně aktivní a vitální. Je to dar osudu, nebo jste se o to také přičinil sám?

Myslím, že žiji zdravě. Nekouřím, ale rozhodně si bez výčitek dopřeji sklenici dobrého vína, s tím nemám vůbec žádné problémy. Důležité je, že se snažím používat své tělo každým okamžikem, kdy nesedím v kanceláři, kdy nepracuji. Můj pracovní den začíná v šest hodin ráno, kdy vstávám, v sedm už pracuji, a končím někdy kolem páté odpoledne. Potom odcházím do zahrady, kde pracuji, nejčastěji s kamením, rozbíjím velké balvany a tak. Dodržuji pravidlo, že si každý den po obědě na deset minut zdřímnu. Pokud mám moc práce, raději se vzdám jídla, než abych se nevyspal.

Jako chlapec jste byl neplavec. Byl jste parašutistou na vojně, a přitom jste dřív míval závratě. Zřejmě jste se sebou musel hodně bojovat?

Když mi bylo čtrnáct, patnáct, šestnáct let, byl jsem se sebou velmi nespokojen. Dokonce jsem měl pocit, že jsem se prostě rodičům nepovedl. A tak jsem jim chtěl ukázat, že to není pravda, že jsem třeba i lepší než kluci kolem mě.

Mimo jiné jste v pozitivním slova smyslu převrátil historii souostroví Maledivy. Doslova jste objevil pro svět záhadu soch moai na Velikonočním ostrově. Ve svých expedicích jste na papyrových lodích dokázal, že spolu mohou lidé spolupracovat bez rozdílu ras, národnosti, náboženského nebo politického vyznání. Co vy osobně pokládáte za svůj největší úspěch?

Na co jsem skutečně hrdý nebo na čem mi opravdu záleží, je to, že se mi daří stavět mosty mezi takovými oblastmi a kulturami, o kterých si mnoho lidí myslelo, že byly v absolutní izolaci.

Vystudoval jsem biologii na univerzitě v Oslu. Jako biolog věřím v jakýsi společný základ, ve spojení života jako takového. Procestoval jsem celý svět a za celý můj myslím že poměrně dlouhý život jsem zjistil, že opravdu je tu společný základ pro absolutně všechny rasy vůbec, pro celé lidstvo. Jsem nadšený, že se mi podařilo dokázat, že ani oceán nebyl bariérou mezi lidmi a mezi kulturami. Ba právě naopak, byl vlastně tím, co nás spojovalo, co nás poutalo k sobě blíž. Myslím, že současná podoba civilizace je výsledkem spolupráce mezi lidmi opravdu ze všech kontinentů.

Tady v Evropě se snažíme sami sebe přesvědčit, že civilizace je výsledek jen našeho rozvoje, že jsme ji přenesli na ostatní místa světa. To vůbec není pravda. Měli bychom si uvědomit, že naopak my v Evropě jsme byli civilizováni mořeplavci, kteří se k nám dostali přes Středozemní moře ze Středního východu.

Pokud bychom civilizaci chápali jako schopnost číst a psát a vytvářet psané materiály, potom by naopak Evropa byla jedním z posledních míst, které bylo civilizováno. Do Evropy se písmo dostalo až někdy kolem doby sedm set let před Kristem právě ze Středního východu. Musíme si uvědomit, že třeba v Mexiku tuto znalost měli už více jak dvanáct set let před Kristem. Jsem si naprosto jist, že dřív tu byli námořníci a navigátoři schopní plavit se po otevřeném moři. Jednoznačně vím, že už je to pět tisíc let zpátky, co tehdejší mořeplavci stavěli rákosové lodě a uměli překonávat oceány. Věřím v onu spojitost, ve společný základ dokonce i v takové otázce, jako je budování civilizace celého světa.

Vaše spojení s Českem je možná větší, než si většina z nás uvědomuje. Je obecně známo, že inženýr Pavel Pavel byl v roce 1986 účasten vaší expedice na Velikonoční ostrov. Možná méně se ví, že ve stopách vaší expedice Kon-Tiki vyrazil dokonce dvakrát Čech Eduard Ingriš. Prý na vás také hluboce zapůsobil prezident Václav Havel, když jste navštívil Prahu na Fóru 2000. Jak vzpomínáte na toto setkání?

Václav Havel, to je pro mne skvělý myslitel, který je schopen chápat svět v jeho skutečné celistvosti. Vnímá pokrok v tom nejlepším slova smyslu. Myslím si, že pokud by byli na světě takoví politici, jako je právě Václav Havel, potom by lidstvo čekala skutečně skvělá světová budoucnost.

---

Rozhovor vznikl pro Český rozhlas 1 – Radiožurnál ve spolupráci se sdružením pro cestopisnou dokumentaci Camera incognita při natáčení televizního seriálu “Neznámá Země – Svět podle Thora Heyerdahla”. Spolu s dalšími je součástí knihy Dva na jednoho, která vyšla v polovině listopadu.

---

Thor Heyerdahl se narodil v roce 1914 v norském Larviku. Od malička ho zajímala příroda – sám říká, že jeho první vzpomínka z dětství je na to, jak “…ležel coby malý chlapec na břiše a fascinovaně pozoroval hemžení hmyzu a všech těch malých zvířátek v trávě…” V souladu s tím šel studovat biologii a coby mladý absolvent univerzity v Oslu odjel se svou první manželkou Liv na rok do Polynésie na ostrov Fatu Hiva. Vědeckým cílem bylo zkoumat zvířenu na opuštěném ostrově v souostroví Markézy, další na řadě potom byla otázka, jestli člověk z moderního světa v Evropě dokáže ještě žít v souladu s přírodou tak jako domorodci. Volba padla na ostrov Fatu Hiva víceméně náhodou – nad mapou Oceánie spolu s manželkou škrtal všechny ostrůvky, kde už byly jakékoli stopy po civilizaci. Tato cesta měla na celý jeho život obrovský vliv a dá se říci, že rozhodla o tom, že svět bude mít ve 20. století ne o jednoho biologa víc, ale že získá fenomenálního antropologa a cestovatele. Na cestu odjížděl jako biolog, vracel se ale s mnoha otazníky z jiného oboru. Byl rozhodnut. Místo migrace zvířat ho od nynějška více zajímají lidé a jejich pohyb.

Z ostrova Fatu Hiva si také odvezl myšlenku, která vyústila v jeho nejslavnější expedici – KON-TIKI. Vždy se považovalo za platné, že všichni obyvatelé osídlili Polynésii směrem ze západu, z jihovýchodní Asie. Neexistovaly o tom však jasné a nezvratné důkazy. Všichni se opírali jen o tvrzení, že z východu, tedy z Jižní Ameriky, je moře příliš pusté a dávní obyvatelé těchto končin neuměli postavit lodě, které by tak dlouhou a náročnou plavbu vydržely. Podle starých nákresů postavil Thor Heyerdahl vor z klád balzových kmenů. V dubnu roku 1947 vyplula expedice KON-TIKI z přístavu Callao nedaleko hlavního města Peru Limy. Podle názorů vědeckého světa vyplouvali mořeplavci vstříc jasné smrti. Klády nasají vodu a do čtrnácti dnů je plavidlo u dna i se svou posádkou. Vor je příliš dlouhý a mezi dvěma hřebeny vln se zlomí jako sirka. Lana, která spojují kmeny, se během několika dnů rozedřou a vše rozdělené poplave samo a jinými směry. Naopak podle propočtů Thora Heyerdahla měli být asi za sto dnů v Polynésii. Za devadesát čtyři dní přistáli u břehů ostrova Raroia. Triumf a celosvětový úspěch. Kniha popisující expedici byla přeložena do desítek jazyků a prodávala se po milionech. Za dokument natočený během cesty získal odvážný Nor sošku Oscara.

Padesátá léta – expedice na Velikonoční ostrov. Tým vedený Seňorem Kon-Tiki, jak mu na jižní polokouli začali lidé říkat, objevil pro svět záhadu velikých soch MOAI vystavěných na trojúhelníkovém kousku souše o stranách dlouhých jen několik kilometrů. Členem jedné z expedic na malý sopečný ostrov byl i strakonický inženýr Pavel Pavel. Jako jediný Čech se tak stal členem výzkumného týmu kontroverzního vědce. Pavel měl teorii o možném transportu těžkých soch po členitém reliéfu ostrova. Teorii se podařilo potvrdit jako jeden z možných postupů. (Rozhovor s ing. Pavlem Pavlem najdete v magazínu Koktejl, květen 2000.)

Na konci šedesátých let probíhaly přípravy na další námořní expedici, tentokrát na rákosovém člunu z papyru. Název této expedice byl zvolen podle boha slunce – RA. Opět skoro celý vědecký svět tvrdil, že se jedná o nesmysl a doslova sebevraždu. Opět bez doprovodného plavidla vyrazili odvážní členové posádky RA na cestu, tentokrát napříč Atlantikem. I když se podařilo doplout skoro až k cíli na ostrov Barbados, kvůli tomu, že se loď začala rozpadat a potápět, rozhodl šéf výpravy, že ji ukončí. Heyerdahlovi oponenti se spokojeně a škodolibě smáli. On odpověděl po svém. Na rok se doslova zavřel do městského parku v marockém přístavu Sáfí a ve vší tichosti postavil druhou loď z papyru, RA II. Vyvaroval se chyb z minulé expedice a roku 1970 znovu vyplul. Tentokrát s úspěchem dosáhl vytčeného ostrova v Karibském moři.

Další z významných expedic se uskutečnila opět na rákosové lodi. Jednalo se o výpravu Tigris, která pět měsíců křižovala Arabským a Rudým mořem. Kvůli válečným konfliktům nakonec námořníci nesměli přistát na žádné ze znepřátelených stran a dopluli až do malé africké země Džibutska. Tam expedici ukončili a loď na protest zapálili.

Thor Heyerdahl vedl vědecké výpravy na souostroví Galapágy a byl pozván prezidentem korálového souostroví Maledivy, aby tu prováděl výzkumy týkající se neznámé minulosti této pozoruhodné oblasti. Na konci osmdesátých let započal archeologické vykopávky na největším pyramidovém poli v Jižní Americe, nedaleko městečka Tucume na severu Peru. Ve stejné době už pomalu začal startovat práce na výzkumu pyramid na Tenerife. Toto místo dnes také označuje za svůj domov.

Osobnost “Nejslavnějšího Nora” byla a je pro mnoho vědců zdrojem nevraživosti a rozporuplných pocitů. Heyerdahl je zakladatelem tzv. experimentální archeologie, své teorie rovnou ověřuje v praxi. “Když nikdo nevěřil tomu, že vor z klád může překonat Pacifik, a všichni se mi smáli, nezbylo mi nic jiného, než vor postavit a zkusit to.” Nejen úspěchy, které usvědčovaly mnoho věhlasných pánů z omylu, ale také popularita a s tím spojené peníze se staly pro mnoho veličin problémem, který nebyly a mnohé z nich dodnes nejsou schopny jen tak překousnout.

Přes to přese všechno je nositelem několika čestných doktorátů, je členem Norské akademie věd a dalších institucí.

Jako člověk je Thor Heyerdahl skutečně velmi pozoruhodný. Je schopen vystupovat velmi rozhodně, až nekompromisně, ale respektuje osobnosti lidí kolem sebe. S trochou nadsázky se dá říci, že na všech místech po sobě zanechává své přátele. Netrpí žádným syndromem slavných a bohatých hvězd, při našem společném natáčení na několika místech světa se vždy choval jako perfektní profesionál. Stejně jako po celý život pro něj nebylo podstatné jeho pohodlí, ale to, aby natočené záběry a celá naše společná práce byly co nejlepší.

Pokud nebudeme počítat jeho první muzeum, které založil spolu se svými kamarády ze školky v jednom z pokojů rodičovského domu, založil muzea v Peru, na Kanárských ostrovech, v Norsku. Při své práci vždy podporoval a zdůrazňoval etický rozměr lidské existence. Je obdivovatelem prezidenta Václava Havla. Všechny tři expedice na papyrových člunech uskutečnil s posádkou složenou z mužů různé barvy pleti a vyznání, aby dokázal, že i lidé ze zcela odlišných životních kultur spolu mohou spolupracovat. Vloni dokončil knihu memoárů, letos dopisuje další titul. Pracuje na otevření výzkumu pyramid na Sicílii a spolu se svým přítelem a kolegou Jurijem Senkevičem organizuje výzkumy na Kavkaze. V Hollywoodu plánují životopisný film a Thor Heyerdahl se podílí na scénáři. O svém pojetí domova pan Heyerdahl říká: “Víte, doma jsem na této planetě, na Zemi. Všechna ostatní srovnání a různé podmínky už vyplývají jen ze zvyklostí té které oblasti. Sám trávím většinu času na cestách mezi různými civilizačními kulturami. Hranice? Žádné nejsou! Ale slyšel jsem, že existují v myslích lidí.”

Autor: Leoš Šatava

Gagauzové. Kdo o nich alespoň slyšel? Na pozadí a ve stínu řady konfliktů a střetů na území bývalého Sovětského svazu, probíhajících mnohdy pod vlajkou etnické identity, zapadl neobvyklý případ (téměř) nenásilné národní a politické emancipace takřka bez povšimnutí.

V NÁRODNOSTNÍM KOTLÍKU

Už pouhý vznik samostatného Moldavska, ve kterém gagauzské etnikum převážně žije, proběhl po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 jaksi nechtěně a neplánovaně. Na etnicky smíšeném území, kde románští Moldavané tvoří pouze slabou většinu, se nová forma státnosti rodila jen s obtížemi; ve hře bylo mimo jiné sjednocení s Rumunskem. V úzkém pruhu území východně od řeky Dněstr, kde tvoří majoritu rusky a ukrajinsky hovořící populace, pak došlo k vyhlášení svébytné Podněsterské republiky, nad jejímž územím centrální moldavská vláda v Kišiněvě dodnes prakticky nemá kontrolu.

V této komplikované situaci došlo k etnicko-politické emancipaci Gagauzů, turkického etnika (blízkých příbuzných dnešních Turků) známého do té doby mimo Moldavu pouze hrstce specializovaných etnologů. Ze svých sídel kdesi v dnešním jižním Kazachstánu přešli Gagauzové v 11. století na Balkán. Jejich rozptýlená sídla tak dnes můžeme nalézt při černomořském pobřeží Bulharska a Rumunska, ale i v Makedonii či severním Řecku. Původní nomádi se postupně usazovali a přijali také pravoslaví.

Největší díl Gagauzů však od druhé poloviny 18. století přesídlil do tzv. Besarábie – tj. na území dnešního moldavského státu. Po roce 1812, kdy toto území získalo na Osmanské říši carské Rusko, zde byli Gagauzové přímo plánovitě usazováni, aby nahradili vypuzené muslimské Nogajce. V současnosti jich v Moldavsku žije více než 150 000; další desetitisíce pak sídlí v sousední Oděské oblasti – již na území Ukrajiny.

VZNIK AUTONOMNÍ OBLASTI

V rámci SSSR, deklarujícího “leninskou národnostní politiku”, však Gagauzové neměli (na rozdíl od řady často mnohem méně početných etnik) zaručena prakticky žádná, ani “papírová” národní práva. V roce 1957 byla sice gagauzština kodifikována jako jeden z literárních jazyků Moldavské SSR, avšak s výjimkou období let 1958-1962, kdy byla užívána v základních školách, se efekt tohoto výnosu prakticky neprojevil. Zdálo se, že úplná asimilace etnika (tedy poruštění, nikoli pomoldavštění) je pouze otázkou několika málo generací. Ve druhé polovině 80. let, v souvislosti s “perestrojkou”, však došlo ke vzniku překvapivě silných národních aktivit. V roce 1988 založila gagauzská inteligence hnutí “Gagauz chalky” (Gagauzský národ), které vzneslo požadavek na vznik autonomní oblasti. Ta byla vyhlášena v srpnu 1990 a proběhly i volby do jejího parlamentu. Moldavská vláda však tento akt prohlásila za protiústavní. Na pochod do gagauzských regionů se vydali agresivní moldavští dobrovolníci, Gagauzové naopak získali spojence v odbojné Podněsterské republice. Nakonec se – mimo jiné za účasti nárazníkových vojenských sil – podařilo zabránit výraznějším krvavým střetům.

Gagauzské hnutí se opětovně vyostřilo v souvislosti s vyhlášením moldavštiny, kterou jen málokdo z Gagauzů ovládá, za státní jazyk země. Vyostření nálad proti kišiněvskému centru – nejen v souvislosti s jazykovými a kulturními problémy, ale i katastrofální ekonomickou situací – vedlo nakonec k úspěchu. Dne 23. prosince 1994 moldavský parlament přijal Zákon o speciálním právním statusu Gagauzska. Tento den se stal gagauzským národním svátkem. Vzhledem k mírové formě řešení konfliktu vzbudil “gagauzský model” zájem a také uznání řady mezinárodních organizací na poli lidských práv.

Území autonomní gagauzské oblasti není kompaktní – skládá se z několika enkláv podle toho, zda se místní obyvatelé v hlasování dne 5. března 1995 vyjádřili pro, či proti tomu, stát se částí nově vzniklé administrativní jednotky. V této souvislosti dochází dodnes k drobným změnám a korekcím. V současnosti se Gagauzsko rozkládá na ploše 1851 km² (zhruba jeden okres ČR). Na tomto území žije ve 3 městech a 27 venkovských obcích 180 000 obyvatel, z nichž téměř 80 % tvoří Gagauzové. Hlavním městem regionu byl prohlášen Comrat (gagauzsky i rusky psáno Komrat).

V ČELE S NEJVYŠŠÍM CHÁNEM

O současných osudech autonomní oblasti tak do značné míry rozhodují místní volené orgány. Na jednom z poschodí budovy bývalého městského výboru komunistické strany (před níž stále stojí socha Lenina) dnes sídlí pětatřicetičlenný parlament, druhé je vyhrazeno pro regionální vládu (10 členů). Obě instituce společně užívají zasedací sál v přízemí. Nejvyšším představitelem regionu je guvernér či “prezident”, zvaný gagauzsky baškan (doslova: nejvyšší chán). Pokud jde o stranické rozvrstvení, soupeří hlavně přívrženci moldavské Národní fronty a komunisté; ryze nacionalistické gagauzské strany (zejména Vatan) nemají výraznější podporu. Rozmach lokálních politických stran je blokován také moldavskými regulemi, vyžadujícími, aby každá politická strana měla určitý podíl stoupenců na celém území státu. Na druhé straně má však Gagauzsko v případě eventuálních zásadních politických změn (kupříkladu při sloučení Moldavska s Rumunskem) právo samostatně rozhodnout o svém setrvání v rámci státu!

Vyjmenované samosprávné orgány a jejich pravomoci v oblasti ekonomické, kulturní a zčásti i politické působí na první pohled impozantně. Každodenní život obyvatel samosprávného Gagauzska zemi ale opticky řadí spíše do “třetího světa” nežli do Evropy.

TURECKO – PŘÍTEL, ČI ZNEUŽIVATEL?

Není náhodou, že velká část zboží v obchodech Gagauzska je tureckého původu. Panturkismus, tedy ideologické zdůrazňování společných jazykových a kulturních rysů všech turkických etnik, patří k tradičním formám zahraniční politiky Turecka. I když v současnosti zřejmě nepředstavuje výraznější reálnou hrozbu, neznamená to, že tato linie šíření ekonomického a politického vlivu není živá. Turecko tak Gagauzy jako své “bratrance” poměrně výrazně podporuje (politická a finanční podpora, tisk knih a materiálů, místa pro studenty na tureckých univerzitách). Zároveň však již mají turečtí manažeři velké slovo v ekonomice regionu; mnoho Gagauzů najdeme v Turecku jako levné pracovní síly, dívky jako prostitutky. Sílí i obavy z vlivu turečtiny na dosud nedotvořený gagauzský literární jazyk. S trochou nadsázky se tak dá říci, že Turci svou “ztracenou větev” (její příslušníci se dle legendy vystěhovali do nových domovů právě pro mezikmenové konflikty) po tisíciletí opět “dostihli”. Ostatně – i díry na vozovce před vládní budovou se prý naposledy opravovaly právě při návštěvě tureckého prezidenta…

ZNÁT ČTYŘI JAZYKY!

I gagauzské “národní obrození” se potýká s mnoha problémy. Stejně jako u mnoha jiných etnik, žijících dlouhodobě v těsném sepětí s dominantním jazykem a kulturou majority, došlo i u Gagauzů k výraznému působení asimilačních vlivů. Ty se projevují především v souvislosti s jazykem. I když dodnes většina Gagauzů svůj tradiční jazyk, blízký archaické turečtině, ovládá, nedá se říci, že by na veřejnosti plně dominoval. Gagauzština je spíše domácím jazykem, užívaným v kontaktech uvnitř rodiny či se sousedy, především ve venkovských obcích. Ve městech, tedy i v Comratu, je na ulicích slyšet stejně často anebo i častěji ruština, která je pak takřka výhradním jazykem komunikace mezi mládeží (i když mnohé děti či mladí lidé gagauzsky doma hovoří). V souvislosti se současnou národní emancipací je gagauzština samozřejmě mimořádně významným symbolem. Na nacionalistických mítincích je pak běžné, že řečník po několika úvodních větách v gagauzštině přejde do ruštiny – jednak proto, že na této tematické rovině je pro něj snazší vyjadřovat se rusky, jednak s ohledem na posluchače s omezenou či nulovou znalostí gagauzštiny.

Změnit tento stav je jedním z cílů školské koncepce autonomního regionu. V současnosti bylo dosaženo stavu, kdy je prakticky pro všechny děti gagauzština povinná jako předmět, vlastní výuka však probíhá především v ruštině (moldavské třídy jsou řídké). Do budoucna je však plánována “gagauzizace” školství – připravováni jsou učitelé i metodika výuky. Ideálním cílem školské politiky je dosažení znalosti čtyř jazyků u každého dítěte: gagauzštiny, ruštiny, moldavštiny a angličtiny.

Celkový počet knih publikovaných v gagauzštině je doposud velmi malý – nepřesahuje několik desítek. Také velká část lokálního tisku (včetně národně orientovaného) vychází v ruštině. Objevují se však již první gagauzské časopisy, vydávané mnohdy opět za turecké podpory. Darem turecké vlády je i nejmodernější knihovna v Comratu, obsahující především knihy v turečtině a sloužící hlavně studentům univerzity, v jejíž čítárně hledí na návštěvníky pozlacená úmrtní maska zakladatele novodobého tureckého státu Atatürka!

V městečku Bešalma jižně od Comratu najdeme etnografické muzeum, plnící vlastně funkci národního muzea (evidováno i v rámci UNESCO), založené v roce 1966 D. N. Karaçobanem. Ten byl zřejmě největším “národním buditelem” v pro Gagauzy dosti bezvýchodném období před rokem 1990, tragickou a svého druhu témeř disidentskou postavou takřka renesančního formátu.

AUTONOMIE – A CO DÁL?

Jaké budou další osudy “nezávislého” Gagauzska a jeho obyvatel? Odpověď na tuto otázku je závislá na tom, jakou další cestu zvolí celé Moldavsko a jak se mu na této cestě bude dařit. V centru hlavního města Kišiněva se dnes můžeme setkat jednak se žebráky a invalidními důchodci živořícími na chodníku pokrytém vrstvou slupek ze slunečnicových semínek, jednak s hlídanými parkovišti plnými superluxusních automobilů, vlastněných pár procenty novodobých zbohatlíků… Deziluze z vývoje a především ekonomického propadu 90. let vede k silné podpoře postkomunistů a nostalgii po jistotách z časů Sovětského svazu. Mnozí z obyvatel Moldavska by nejraději viděli obnovu sovětského státu, z jeho rozpadu viní především M. Gorbačova (častý je výrok: “Gnida Gorbačov porodil voš!”). Praxe je však komplikovaná – ani centrální orgány, ani většina obyvatel dosud nejsou schopni či ochotni plně přijmout a především dodržovat principy nastoupené tržní ekonomiky. Stížnosti na nízké platy kolidují se zjevným nadbytkem zaměstnanců v řadě institucí. Vysoké účty za plyn je možno vyřešit přetočením plynoměru zpět, máme-li známého či příbuzného na pravém místě… Ekonomické a společenské vztahy se tak mnohdy pohybují v jakémsi bludném kruhu.

Pokud jde o gagauzské “národní obrození”, je obtížné rozhodnout, nakolik se jedná o “etnické inženýrství” – projev osobních ambic jeho vůdců, kteří dokázali v čase rozpadu SSSR obratně využít národní ideu, a nakolik o skutečně lidové hnutí, vyjadřující zájmy podstatné části Gagauzů, stojících již téměř na prahu konce své národní existence. Nejspíše jde, jako snad v každém alespoň zčásti úspěšném etnicky zabarveném emancipačním úsilí, o kombinaci obojího: aktivity “shora” dokázaly probudit i ohlas “zdola”. Podle současných “postmoderních” civilizačních koncepcí a vizí jde bezpochyby o zbytečnost, atavistický přežitek v době stále více se integrujícího světa. Při našem hodnocení bychom však neměli zapomínat na to, za jakých podmínek a souvislostí se formoval před necelými dvěma stoletími novodobý český národ. (Mimochodem: ve vesnici českých vystěhovalců Novohrad, dnes zvané Goluboje, založené v roce 1880 v jižním Moldavsku a ležící jen asi 15 kilometrů od hranic dnešního samosprávného Gagauzska, se čeština udržela až do dnešní doby…)

---

TĚŽKÝ ÚDĚL GAGAUZ YERI

Napsali Tomáš Vlach a Šárka Kuchtová

Sourozenci Olja a Grigorij Andriješovi žijí v domku na předměstí Comratu. Oba studují v hlavním městě Moldávie Kišiněvě a doma tráví velmi málo času, od konce května tu ale musí být alespoň jeden z nich nastálo. Jejich rodiče odjeli vydělávat peníze do zahraničí: matka Jevdokija pracuje jako hospodyně u jedné turecké rodiny v Istanbulu, otci Nikolajovi se podařilo dostat načerno přes Ukrajinu a Polsko do Německa. Oba pracují především na to, aby zabezpečili své děti na studiích, což v Moldávii představuje každoroční částku v hodnotě několika tisíc dolarů. Přirozenou povinností Olji a Grigorije tak je starat se o domácí hospodářství: zahradu se zeleninou a osm prasat, která už ostatně ale není čím krmit a v nejbližší době přijdou pod nůž. Na zahradě roste všechno, co potřebuje rodina k obživě, a ke stejnému účelu je určeno maso vepřů. V garáži mají Andriješovi uskladněno několik pytlů mouky, kterou koupili ještě loni na podzim, tedy v době, kdy její ceny byly poměrně nízké – část je určena na prodej, zbytek k výrobě domácího chleba. Vinný sklep je našlapán kompoty a sudy s vínem, jedině hrozny musí Nikolaj Andriješ kupovat, protože vinici už rodina nevlastní.

Osud rodiny Andriješových není v hlavním městě Comratu i ve venkovských oblastech Gagauzska žádnou zvláštností. Do zemí západní a střední Evropy – ale především do Turecka – odjíždí za prací každý, kdo má jen trochu odvahy. Důvody jsou různé: sehnat peníze na rozjezd vlastního podnikání, na koupi auta, na léky pro nemocného člena rodiny, či jak je tomu v případě Andriješových, na studia svých dětí. I přes riziko podvodu ze strany zprostředkovatelů se to vyplatí. Zatímco výdělky v Moldávii dosahují směšných částek deseti až třiceti dolarů, hospodyně v bohaté turecké rodině má dvacetinásobek, dělník na stavbě v České republice desetinásobek, v Německu potom až padesátkrát více, než je v Comratu běžná mzda učitele či lékaře. I přesto mají ti, co zůstali doma, vlastně štěstí. Země je prý na tom ekonomicky o něco lépe než zbytek Moldávie a styky s Tureckem se odrážejí nejen v možnosti sehnat tam práci, ale také v pomoci republice samotné.

“Z dřiny Gagauzů žije celá Moldávie,” říká předseda parlamentu Michail Kendigelan, “a nyní se nám podařilo dosáhnout slušné řádky úspěchů.” Obratně je vypočítává ve své kanceláři: ve vlastním rozpočtu zůstává 40 procent vybraných daní, podařilo se vytvořit parlamentní komisi pro předkládání zákonů moldavskému parlamentu a úspěšně se rozběhl program Pomyk (země), který poskytuje podporu velkým zemědělským podnikům, většinou kolchozům přeměněným na akciové společnosti. Jde o opačný postup než v ostatních oblastech Moldávie, kde je půda rozdělována mezi drobné hospodáře. Ještě před úplným uvedením programu do praxe je prý vidět, že zemědělství vstává z mrtvých. V letošním roce byly obdělány všechny vinice, osety ozimy a družstva mohla vyplatit svým zaměstnancům mzdy. Prý to nebylo méně než částka odpovídající osmi dolarům měsíčně. A jako další z úspěchů vyzdvihuje předseda parlamentu do nebes bezplatnou dodávku paliva, kterou Gagauzsko dostalo z Turecka – 6200 tun nafty dorazilo do země po značných průtazích, protože ji moldavská vláda odmítla pustit přes hranice. Argumentovala tím, že nejde o humanitární pomoc, a měla v podstatě pravdu. Gagauzská vláda totiž dala toto palivo zemědělským podnikům ve formě jakési půjčky – za každý litr nafty tři až čtyři kilogramy obilí. Dluh splácela družstva až po žních a zisk z této “humanitárky” měl být použit na důchody a mzdy státních zaměstnanců.

Nafta není zdaleka jedinou pomocí, kterou Gagauzsko dostává od Turecka. Mimo pracovních příležitostí a stipendií pro gagauzské studenty poskytla turecká vláda kredit na zabezpečení dávek vody, podílela se na založení univerzity a vybavila technikou místní rozhlasovou a televizní stanici. Podle Michaila Kendigelana jde o důkaz toho, že Gagauzsku – na rozdíl od zbytku Moldávie, která nyní od nikoho pomoc nedostává – okolní svět důvěřuje.

Z pohledu obyčejného obyvatele je realita Gagauzska složitější. Někteří lidé stále ještě fandí své vládě a vnímají autonomii jako jednoznačně pozitivní věc. Mezi ně patří předseda zemědělského družstva Kirijet ve vesnici Kirijet Lunga – bez pomoci vlády by se podle něj nepodařilo jeho podniku přežít letošní sucho. Jiní už ale zastávají jednoznačně negativistický postoj, jako třeba Olja i Grigorij. Vláda i vedení parlamentu jsou podle nich zkorumpovanou bandou, která to tu vede od desíti k pěti. Situace v Gagauzsku je podle nich stejná jako v sousedních oblastech Moldávie, a tak bude nejlepším řešením odchod za hranice, kde je prý čekají naděje na lepší život.

Stephan Pinon, ředitel kabelové televizní společnosti Bas-Kuu, je ve svých soudech o něco střízlivější. Stěžuje si na vražedné daně – na 150 lei zisku prý připadá 100 lei odvodů, protože je z nich třeba vydržovat jak státní aparát v Kišiněvě, tak paralelní struktury v Comratu. Vládnout chce prý každý, ale vydělávat už nikdo… Byrokracie je prý také velmi nepružná. Stephan vypráví historku, jak po něm chtěli zaplatit daně na starém působišti firmy v Cricově a současně i v Comratu, kam se jeho podnik během roku přestěhoval. Jen tak mimochodem se zmiňuje také o dalším aspektu kauzy Saljarka – z peněz za obilí prý totiž vláda přispěje na sociální dávky pouze těm vesnicím, které odvedou daně podle jejích představ. “Myslím, že turecká strana vůbec nechápe, co se tu vlastně děje. Vnímají nás jako bratrský národ, ale to je vše,” objasňuje Stephan. Typickým příkladem je gagauzské rádio a televize, které jsou nejdůležitějším zdrojem informací v regionu. (V gagauzštině sice vychází jeden barevný časopis, tištěný v Turecku, a dvoje místní noviny, ty jsou ale pro místní drahé a nedostupné.) Bez techniky darované Tureckem by ale rádio a televize mohly existovat jen těžko – “na oplátku” musejí vysílat po většinu času turecké programy. Rádio je také postiženo neduhy obvyklými pro regionální média v celé oblasti bývalého Sovětského svazu. Novinář Jurij Glekov, který na této stanici ještě před nedávnem pracoval, poté “byl odejit” a nyní působí jako vedoucí obchodu s fotomateriálem, to říká naplno – vysílá se prý přesně podle pokynů shora, od prezidenta a předsedy parlamentu.

Za pouhých jedenáct let dokončil James Cook průzkum Pacifiku, který díky němu neskrýval od konce 18. století téměř žádné větší tajemství. Možná to byla škoda, byť anglického námořního kapitána vedly zřejmě dobré úmysly; koneckonců snad poprvé v historii lidských objevů se na scéně ukázal spíš objevitel, než dobyvatel, jehož cesty přinesly poznatky převážně vědecké. Je však tradičním dilematem mnoha zeměpisných objevů, nechá-li jejich autor za sebou dokořán otevřená vrátka… A přitom byl Cook možná dokonce jeden z prvních, kdo už tehdy nepochyboval o osudných následcích evropské civilizace všude, kde se zastavil. I Havajci je dnes napravují, přestože stojí na horké půdě. Doslova, i v přeneseném smyslu slova…

RIZIKA ROZMANITOSTI I ROZVOJE…

Havajské souostroví je hned z několika pohledů jedinečné a zároveň ohrožené. Leží téměř uprostřed Tichého oceánu, na srpkovité ose dlouhé skoro šest set kilometrů. Z jeho osmi největších ostrovů jsou to k nejbližšímu kontinentu dobré čtyři tisíce kilometrů. Mořské vlny dobíhající k Havaji mají dost místa a času, aby nabraly hodně energie. Proto se pobřeží tohoto padesátého státu USA stalo populárním rájem surfařů. Vždyť na tak vyhlášených plážích, jako je třeba Na Pali na ostrově Kauai, dosahují zimní vlny úctyhodných desetimetrových výšek! A to už se surfuje…

Šťastní američtí konzumenti volného času to mají do hotelů na havajských březích pár hodin letu. Ti ovšem sotva vytáhnou paty z vln a barů. Zemědělství, průmyslový rozvoj a překotné tempo turistiky však už dávno ničí zejména tu divočejší část ostrovních nížin, zatímco tam, kam turisté většinou nedosáhnou, stranou od pláží a golfových greenů, vysoko v horách a osamělých údolích, zůstávají poslední útočiště unikátního přírodního dědictví Havaje v jiném druhu obklíčení. Tyhle kouty ráje jsou ohroženy především nepůvodními, zavlečenými rostlinnými a živočišnými druhy.

Jak říká Ed Misaki, šéf přírodní rezervace na jednom ze sedmi obydlených, ale nejméně rozvinutých havajských ostrovů Molokai: “Všechno je o izolaci. Havajské ostrovy jsou skutečně považovány za nejizolovanější ostrovní skupinu na světě. Začalo to samozřejmě sopečnými vrcholy bez života, protože celé souostroví vzniklo právě sopečnou aktivitou. Pak ale přišel život: hmyz zanesený větrem, semena přinesená ptáky nebo připlavená oceánskými proudy… To všechno se na Havaji rozvíjelo jen pod minimálním vlivem vnějšího světa.”

Zvířata a rostliny se přizpůsobily zdejším podmínkám, a tak vznikly četné endemické druhy, vyskytující se jenom tady. Z pohledu biologa jsou Havajské ostrovy nejpozoruhodnějším místem na světě především schopností zdejších rostlin vytvářet nesčíslné mutace. Podle názoru mnoha odborníků předčí počtem a různorodostí druhů rozvinutých ze společného předka třeba i proslulé Galapágy. Kupříkladu jedna lobelie se na Havaji dokázala proměnit ve více než sto druhů různých keříků a stromků s růžovými, purpurovými, zelenými či bílými květy stejného tvaru. Pěnkavovitý, výrazně zbarvený pták se rozmnožil do padesáti druhů drobných honeycreeperů – šoupálků, sajících nektar exotických květin. Proto je Havaj také rájem pro biology zkoumající působení evoluce. Či spíše, byla by jím, nebýt onoho strašlivého úbytku a zanikání. Dnes už na Havaji zbývá sotva jedenadvacet druhů šoupálků a toho šarlatového z Molokai najde člověk snad jen vycpaného v Bishopově muzeu v Honolulu…

ŽIVOT POD SOPKAMI

Ostrovy jsou z geologického hlediska velmi mladé – stáří zdejších sopek se odhaduje na nějakých 1400 let. Nejmladší a největší ostrov Hawaii, podle něhož je celé souostroví pojmenováno, jich má pět a z toho dvě – Mauna Loa a Kilauea – jsou nejaktivnější na světě. Posledně jmenovaná je zároveň zřejmě nejstudovanějším a nejhlídanějším vulkánem světa. Před pár lety tu kupříkladu seismologové spočítali pohyb podzemního magmatu tak přesně, že pak snadno našli optimální místo k pozorování lávy vyvřelé na povrch.

Ostatně, po vzrušujícím pohledu na žhavou lávu prahne i zvídavější turista. Její teplota dosahuje ve chvíli vyvření někdy až 1000 °C a vypadá na první pohled stejně nevinně, jako třešňový sirup. Je čistá, je elegantní. Ale nebezpečná. Část lávy se pokaždé po vyvření zformuje v přirozených lávových kanálech. Člověk se v nich může probořit i po zchladnutí lávy, nedbá-li míst se zrádně tenkým povrchem. Jeden z takových kanálů na ostrově Hawaii lze sledovat téměř celých pět kilometrů až k pobřeží, kde se láva vlila do moře. Vulkanologové to místo pojmenovali “hrdlo požární hadice”.

Láva je zde skoro všude, v rozhlehlých tmavých, někdy lesklých plochách: kousky lávy spletené do fantaskních ornamentů, láva zmrazená do masivních bloků, láva výbuchem rozdrcená na prach, mořem uhlazené lávové polštáře, láva vytvářející útesy, vrstva na vrstvě. Láva je zkrátka určujícím rysem této krajiny.

Část Mauna Loy vystupující nad hladinu moře je impozantní už sama o sobě – avšak její největší část se skrývá pod hladinou moře, které je tu zhruba 5,5 kilometru hluboké. Měřeno tedy od základu pod mořem k vrcholu, je Mauna Loa nejvyšší horou a zároveň sopkou na světě, přibližně deset tisíc metrů vysokou. Vedle ní zdánlivě malá Kilauea – o tři tisíce metrů nižší – má pořád ještě v celkovém měřítku nějakých šest tisíc sedm set metrů… Právě hrozivé výbuchy této dvojice určovaly zatím poslední kapitolu geologické historie ostrova Hawaii. V minulých letech se podařilo vyvinout zdokonalené přístroje a nové metody sloužící k práci vulkanologů, k jejich sledování geologického vývoje, sopečné aktivity i k pochopení tvaru krajiny.

Někdy v roce 1960 zkoumal Dr. James Moore, vedoucí Havajské vulkanologické laboratoře, mapu mořského dna poblíž ostrova Molokai metodou založenou na principu tehdy ještě poměrně primitivního sonaru. Podle vracejících se ozvěn místo vykazovalo neobyčejnou členitost. Moore tehdy usoudil, že dno je ve sledovaném prostoru poseto obrovskými geologickými bloky, které kdysi byly součástí sopečného ostrova, ale sklouzly do moře. O pár let později pak dokonalejší přístroje jeho teorii do písmene potvrdily…

HAVAJ V POHYBU

Nicméně vulkanologa ohromil rozsah podobných sesuvů kolem všech havajských ostrovů. “Obsahují celé přívaly geologického odpadu, táhnoucí se místy až do vzdálenosti dvou set kilometrů,” tvrdí Moore. “Některé z těch bloků dosahují rozlohy newyorského Manhattanu a jeden takový kolaps před sto tisíci lety musel způsobit, jak jsme spočítali, vlnu tsunami vysokou třicet metrů…”

Dokonce i pro neškolené oko je ostrov Hawaii mladíkem. Z celého souostroví se aktivní sopky vyskytují právě jen tady a eroze vzduchem či vodou tu byla při formování krajiny druhořadá.

Ale čím dál se pohybujeme na severozápad, tím jsou sopky starší a eroze více dominující. Ještě nedávno neexistovalo uspokojivé vysvětlení pro ono narůstající stáří havajských vulkánů směrem na severozápad. Teprve v posledních letech se zrodila teorie o tektonice a pohybujících se tektonických deskách. Podle ní krusta – zemský povrch – nebyla nikdy pevně ukotvena na jednom místě. Naopak, skládá se z více velkých desek (některých i o velikosti kontinentu), jež se pomalu pohybují na hlubším a pružnějším zemském plášti. Většina sopečné aktivity na Zemi se ovšem vyskytuje v místech, kde se tektonické desky setkávají. Havajské ostrovy v centru pacifické desky jsou výjimkou…

Klíč k historii Havaje leží zřejmě právě pod Kilaueou a Mauna Loou, kde se předpokládá existence “horkého bodu” (hot spot) v zemském plášti. Je to cesta, kterou magma pravděpodobně periodicky vystupuje na povrch a tímto způsobem vytvořilo i Havajské souostroví. Zdá se, že zatímco “horký bod” zůstával v geologickém čase na relativně pevném místě, tektonická deska se posouvá rok co rok o šest až deset centimetrů na severozápad. Tento pohyb určuje průběh aktivity i budoucnost každé vznikající sopky, která se přemísťuje z místa svého zrodu. Při postupném odpojení vulkánu od zdroje aktivity sice ještě výbuchy pokračují, ale skutečně mohutných erupcí postupně ubývá. Každá sopka nakonec vyprázdní své zásoby lávy, vyhasne a spí. Dlouho před ukončením sopečné aktivity se hlavním výtvarníkem krajiny stává eroze. Na plochém kuželu sopky vzniknou malá údolí měnící se zvolna v hluboké kaňony. Přitom se vulkán začíná snižovat, jednak erozí, jednak obrovským tlakem hory na tektonickou desku. Tyto dva vlivy nakonec mohou sopku “zatlačit” až pod hladinu moře a v některých případech na jejím zbytku vyroste korálový ostrov. Osud, který potkal a potkává starší havajské vulkány, čeká zřejmě i Kilaueu a Mauna Lou. Zatím jsou však obě v plné síle mládí. Během zaznamenané historie (kapitán Cook objevil Havaj v roce 1779) pokryla láva z výbuchů Mauna Loy plochu 64 tisíc hektarů a z Kilauey 15 tisíc hektarů…

Havajská láva má dvě jedinečné vlastnosti přímo určující tvar zdejších sopek. Je velmi řídká a patří k nejteplejším na světě. Právě její nízká hustota je zodpovědná za plochý, krunýřovitý tvar vulkánů. Krunýř je asymetrický, protože aktivní centrum sopky se posouvá a narušuje symetrii. Na vrcholu sopek vzniknou obrovská pokleslá území – skoro jako krátery. Pevné schéma průběhu sopečných výbuchů na Havaji neexistuje. Ale často lze při jejich začátku pozorovat fontány a “ohnivé stěny”, kdy z otvorů a vznikajících trhlin prýští láva. Zchlazené malé kousky lávy z fontán se rozprostřou po okolí, někdy ve vlasovité struktuře, jindy ve tvaru kapek. Havajci je nazývají “vlasy Pele” a “slzy Pele” podle bohyně sopek z havajského náboženství.

Rozlišují také dva druhy lávových proudů. Lávě s hladkým povrchem říkají pahoehoe, kdežto lávě s hrubým, škvárovým povrchem se říká a’a. Tok lávy do moře je procesem vznikání a zanikání. Voda se přelévá přes lávu dřív, než vychladne, a opět začíná pozvolná eroze. Svou práci vykoná i vznikající pára. Při kontaktu s tekutou tuhnoucí lávou ji drtí do malých kousků, a tak vznikají černé, “instantní pláže”. Ve chvíli, kdy se přírůstek lávy pro sopku stává příliš těžký a vysoký, nastává obvykle sesuv. Kilauea stále produkuje lávu, a ostrov Hawaii se tím rozrůstá – zhruba o 319 akrů za posledních šest let.

CENTRUM OHROŽENÝCH DRUHŮ

S trochou štěstí může zvídavější turista na Havaji potkat botaniky a zoology – dokonce při vyloženě riskantních horolezeckých výkonech. Zachraňují ohrožené havajské rostliny před definitivním vyhynutím. Posledním útočištěm původní flóry přitom často zůstávají už jen nedostupné útesy a příkré skály – a právě tam se pohybují přírodovědci na lanech. Havajské ostrovy nejsou totiž jen rájem. V přírodovědeckém světě získaly i smutné přízvisko “centrum ohrožených druhů Ameriky”.

Elizabeth Royte popisuje atmosféru svého setkání s ochránci přírody Havaje: “Celé týdny mě provázeli zamlženým deštným pralesem a ukazovali přírodní divy. Žasla jsem nad rostlinou s listy velkými jako plážové slunečníky, nad kapradím připomínajícím jetelový čtyřlístek. Viděla jsem květiny připomínající tvarem dlouhý, zahnutý ptačí zobák. Vyprávěli mi o dravých housenkách napadajících hmyz a o odolných štěnicích wekiu žijících na ledových vrcholcích a cizopasících na drobounkém hmyzu, který sem zanesly větry… V té litanii nad zázraky bylo cosi slavnostního a zároveň smutného hořkostí ze ztrát. Ačkoli Havajské ostrovy představují pouhé dvě desetiny procenta celkové rozlohy USA, celé tři čtvrtiny vymizelých rostlin a ptáků Spojených států kdysi žily právě jen na Havaji. Víc než třetina z 526 rostlin a 88 ptáků figurujících v knize ohrožených druhů Ameriky pochází právě odtud…”

Příčiny tohoto dramatického úpadku jsou četné a složité, ale pokud chcete na přírodovědcích, aby uvedli tu nejvýznamnější, vesměs se bez váhání shodnou na divokém praseti. Po podrobnějším nahlédnutí do havajské přírody člověk pochopí proč. Při pátrání po červech a housenkách prasata poškozují kořenový systém pralesních křovin a květin. Rozrývají půdu rypáky, trusem rozsévají semena cizích rostlin. Ta pak vyrostou v hustou spleť lián či v malé stromky, které dusí původní vegetaci. Navzdory snahám lovců žijí v havajském národním parku přes čtyři tisíce divočáků. A víc než sto tisíc se jich toulá po všech ostrovech! Přitom trvá konflikt mezi lovci a ochránci přírody. Lovci by rádi zachovali určité množství prasat kvůli potravě i sportovnímu lovu, ochránci by zase rádi viděli některé oblasti Havaje úplně zbavené tohoto nepřítele.

Odborníci zdůrazňují, že ztráta byť jen jediného dalšího rostlinného či živočišného druhu může nakonec přivodit rozpad celých ekosystémů. Argumentují i tím, že původní havajská flóra obsahuje genetické informace, které mohou být příslibem nových potravin a léků. Proto dnes může člověk na Havaji vidět kromě folklorního tance hula, tradičního květinového vítání cizinců a “rajského” surfování také místní ochránce, kteří regulují stavy divočáků, stavějí ploty, jež mají za úkol udržet stranou od křehkých rostlin různé kopytnatce, chovají v zajetí ptáky, ničí nepůvodní flóru, či dokonce vlastníma rukama opylují exotické květy.

Je skličující vědět, že přinejmenším na tisíc živočichů, kteří kdysi oživovali krajinu Havaje, zmizelo od chvíle, kdy se nohy prvních Polynésanů před zhruba patnácti sty lety dotkly zdejších břehů. Můžeme si představovat, jaké to bylo, když u ostrovů přistály první kánoe polynéských osadníků… Vydali se na průzkum pralesa, lovili ptáky kvůli jídlu a snad i kvůli pestrobarevnému peří, sbírali exotické rostliny kvůli medicíně. Ani tito prapůvodní osadníci nebyli vůči Havaji tak laskaví, jak se dříve myslelo. Káceli nížinné lesy, aby mohli začít pěstovat rostliny, které si přivezli z původního domova – chlebovníky, banánovníky, cukrovou třtinu. Přivezli si dokonce malé vepříky. A už jen sama jejich přítomnost vedla postupně k vymizení přinejmenším 35 druhů ptáků…

Kapitán Cook pak po svém přistání v roce 1779 dovedl věc ještě dál. Slovo o jeho objevu Havaje se rozšířilo západním světem a brzy nato začaly na Havaji přistávat další a další lodi. Během následujících desetiletí dovezli Evropané na ostrovy dobytek, kozy, ovce a velká evropská prasata. Spousta těchto zvířat časem opustila ohrady, rozprchla se po lesích a zdivočela. Tak Evropané změnili Havaj za pouhá dvě století víc, než Polynésané za skoro jedno a půl tisíciletí. Sopečná podstata propůjčuje v těchto souvislostech Havajskému souostroví i jeho budoucnosti zvláštní symboliku. Na každém kroku se tu setkáváte s destrukcí, ale zároveň s úsilím přírody i člověka o vznik nového života.

Z téměř sto třiceti milionů obyvatel Bangladéše je jeden milion příslušníků zhruba dvaceti etnických kmenů pouhou kapkou v moři Bengálců. Většina kmenů žije mimo velká města, často v zalesněných, hůře přístupných pohraničních oblastech. I do těchto končin se ale stěhuje stále více Bengálců z přelidněných nížin a tradice kmenové populace pomalu berou za své. Buddhisté konvertují k rozšířenému islámu, animisté se stávají křesťany, indická sárí střídají typické vyšívané oděvy a šamanské rituály upadají v zapomnění. Tři nejpočetnější kmeny – Čakmové, Khásíové a Gárové – patří k nejchudším vrstvám v zemi a často jsou diskriminovány jak ze strany vlády, tak i svými muslimskými spoluobčany. Přesto se stále snaží nepodléhat vlivu rozpínavé společnosti Bengálců a relativně se jim daří zachovávat si své staleté zvyky.

ČAKMOVÉ

Starý rybář mě vede barevným tržištěm v Rangamati, největším městě Čittagongských hor, až ke schodům svažujícím se do vody malého přístaviště na jezeře Kaptai. Z několika člunů si vybírám ten nejmenší – dřevěnou pramičku se dvěma vesly zaklesnutými na zádi. Stařík pouze pronajímá, plavidlo bude řídit jeho vnuk. Klukovi může být tak deset let, ale vesluje se silou a rychlostí dospělého.

Výjimečná kopcovitá krajina pokrytá hustou džunglí ostře kontrastuje s jinak nížinným zbytkem země. Kaptai leží uprostřed Čittagongské oblasti a je největším uměle vytvořeným jezerem v Bangladéši. V roce 1964 jej k využívání vodní energie nechala zbudovat tehdy ještě pákistánská vláda. Voda zatopila 40 procent plochy, kterou obdělávaly místní horské kmeny. Sto tisíc jejich příslušníků přišlo o domovy a mnoho jich proto muselo odejít za hranice do Indie.

Kmenová populace kolem jezera je známá jako džúmiové. Slovo džúm označuje zdejší způsob zemědělství, kdy se mezi lednem a dubnem pokácí a vypálí les, aby se vzniklá půda mohla po prvních deštích obdělávat. Další rok nechají farmáři vyčerpanou půdu ležet ladem a začnou hospodařit jinde. Neustále tak dochází k postupnému a riskantnímu odlesňování, lidem tady však nic jiného nezbývá.

Více jak polovinu kmenové společnosti v Čittagongských horách tvoří mongoloidní Čakmové. Původně byli součástí kmene Tsak v barmském království Arakan, kde prosluli svou odvahou a bojovností. V roce 994 pomohli dosadit na trůn barmského krále Nya Tsing Nya Thaima. Poslední král Tsaků Šer Daulat Khan byl prý nadán ojedinělou schopností vyndavat a čistit si své vnitřnosti. K tomuto úkonu se zavíral ve zvláštní komnatě svého paláce, kam nikdo jiný nesměl vstoupit. Jednou ho v místnosti přistihla zvědavá královna. Král se jí lekl, a nebyl si už schopen orgány správně srovnat. Následkem toho zešílel a vyvraždil celou svou rodinu, včetně nešťastné královny. Jeho lidé byli tak pobouřeni krutostí svého panovníka, že ho brzy nato zabili. Poté z Arakanu odtáhli do Čittagongských hor, kde se jim začalo říkat Čakmové, a usadili se zde natrvalo. Jejich jazyk je důkazem dávné migrace; jde o bengálský dialekt psaný zkomoleným barmským písmem.

Když voda nového jezera zaplavila zdejší kopce, nad hladinou zůstaly čnět desítky malých ostrůvků, některé jen pár metrů dlouhých. Lidé z kmenů, které přišly o střechu nad hlavou, se na nich usídlili a zůstali dodnes. Pro pohyb mezi ostrovy a pevninou je člun nezbytností, a hladinu tak celý den křižují stovky malých plavidel, často jen jednoduchých dlabanek. Pobřeží pevniny a několik blízkých ostrovů dnes obývají hlavně Bengálci, kteří se sem přistěhovali z nížin.

Od roku 1964 jsou nejdůležitějším dopravním prostředkem loďky.

Přistáváme u vzdálenější ostrovní vesnice Čakmů. Jednoduché chatrče jsou postaveny výhradně z bambusu. Mezi nimi vede udusaná pěšina až na jakési miniaturní náměstí uprostřed osady, kde se na slunci suší kukuřice, muži zpracovávají ryby a ženy před svými chýšemi rozvěšují šaty právě vyprané v jezeře. Mnoho žen ještě nosí tradiční thami, dlouhou sukni z obdélníkového kusu ručně tkané modré látky, khadi, krátkou blůzu, a někdy i bílý turban. Stále oblíbenější jsou však sárí. Neustále kolem mě pobíhají děti z celé vesnice a i dospělí na mě často zírají s otevřenou pusou. Čittagongské hory byly totiž donedávna pro cizince zakázanou oblastí, směli sem jen se zvláštním povolením. Teprve před rokem byla nutnost povolení zrušena, a tak místní lidé ještě neměli mnoho příležitostí vidět bělocha.

Ačkoli jsou dnes Čakmové buddhisty théravádového směru, dříve vyznávali i animismus, hinduismus a islám. Z každého náboženství si ve svých tradicích a způsobu života něco zachovali. Hodně z nich má kupříkladu muslimské jméno. Z animistické víry jim zůstalo uctívání mrtvých předků a přírody ve formě kamene a stromu. Tradiční písně zase pojednávají o hinduistických bozích a legendách. Na náboženské obřady ve vesnicích dnes dohlížejí rariové, buddhističtí kněží. Když však nepomůže náboženský rituál, lidé chodí za ódžhou, vesnickým šamanem. Ten například pomáhá v trápení zamilovaným chlapcům. Když o zamilovaného nemá jeho vyvolená zájem, ódžha před rozedněním naplní misku vodou a tou pak za odříkávání manter mladíka pokropí. Úspěch je prý zaručený.

Písně a tance si Čakmové spojovali s náboženstvím odedávna a jejich tradice se často neměnily ani při přechodu na jinou víru. Zvláštním tanečním rituálem se například přivolává déšť nebo dobrá úroda. Mladí při něm tančí a zpívají uprostřed vesnice a starší vesničané je kropí vodou. Ke vzývání deště v obdobích sucha někdy Čakmové uspořádají bijanger bija, žabí svatbu. Žabí svatby často svou okázalostí předčí i pestré svatby lidské. Žábu si Čakmové odpradávna spojují s deštěm. Podle jedné pověsti kdysi panovalo na celé zemi neskutečné sucho, protože všechnu vodu vypila obrovská žába a lidé ji museli rozesmát, aby se z ní vylila.

Čakmové se dělí asi do sto padesáti góz neboli klanů. Jména těchto klanů jsou odvozena od místa jejich vesnice nebo nějakého známého skutku náčelníka, popřípadě jednoho ze starších příslušníků klanu. Například jeden náčelník při vyjednávání s náčelníkem jiného kmene nechtěně zlomil pirhu – židli. Jeho klan byl pak pojmenován Pirha bhangha góza – Kmen lamače židlí. Další zase na důkaz své odvahy spolkl velkého brouka, a jeho kmeni se dostalo jména Kankra góza – Kmen brouka. V čele každého klanu stojí divan – náčelník. Tím se zpravidla stává hlava rodiny, která kmen založila, nebo významný muž, po němž je klan pojmenován. Divan rozhoduje kmenové spory, vybírá daně a vůbec organizuje všechny záležitosti uvnitř své gózy. Za to mu náleží určitá privilegia, například nárok na nejlepší část zvířete zabitého lovcem jeho kmene. Klany Čakmů většinou nejsou vzájemně znepřátelené, naopak jsou povinny pomáhat si v jakýchkoli nesnázích.

Když byla ještě tato oblast součástí koloniální Indie, Britové vydali zákon, podle něhož mohli půdu v Čittagongských horách vlastnit pouze jejich původní obyvatelé. Po odchodu kolonizátorů však tehdejší pákistánská vláda toto právo přestala uznávat a do hor se začali stěhovat Bengálci z přelidněných nížin. Vláda nezávislého Bangladéše, který si vydobyl nezávislost na Pákistánu v roce 1971, dokonce vydávala bezdomovým Bengálcům povolení k osídlení země Čakmů a ostatních kmenů. Do deseti let se zde usadilo přes 400 000 Bengálců – skoro tolik, kolik čítala populace všech zdejších kmenů.

Nespokojené kmeny pod vedením Čakmů vytvořily stranu Šanti Bahini. Ta měla bojovat za politickou autonomii, která by zajistila ochranu jejich kultury, jazyka a způsobu života. Po neúspěšných jednáních s vládou si strana začala vynucovat svá práva násilím. Útoky na bengálské přistěhovalce se staly každodenní rutinou. Situace se vyhrotila, když byla v horách objevena ložiska ropy. Bylo jasné, že vláda jen tak nepřenechá důležitou surovinu vzbouřeným kmenům. Proto prohlásila Šanti Bahini za nezákonnou organizaci a do oblasti vyslala početnou armádu, aby zjednala pořádek. Přes 50 000 původních obyvatel prchlo před následnými konflikty za hranice do Indie, kde přežívají v ubohých podmínkách utečeneckých táborů. Pověsti o bangladéšských vojácích vypalujících vesnice Čakmů se brzy rozšířily až za hranice země. Indie, zavalená uprchlíky, začala tlačit na vládu Bangladéše, aby zabránila násilí. Prezident nakonec armádu umírnil a v roce 1994 slíbil každému uprchlíkovi, který se vrátí z Indie, navrácení půdy, pytel rýže a 10 000 taka (asi 7000 Kč). Kmenoví utečenci se tedy pomalu vracejí do svých domovů, málokdo však věří slibům, že bengálští přistěhovalci se z hor vystěhují zpět do nížin, odkud přišli.

KHÁSÍOVÉ

Přestože Noxia Pundži stojí v kopcovité oblasti Sylhetu až na severní hranici s Indií, daleko od velkých řek i moře, všechny domy ve vesničce jsou postaveny na zhruba 3 metry vysokých dřevěných pilotech. Některé domky mají navíc ke kůlům přivázány loďky. Když v létě přijdou monzunové deště, voda často zaplaví celý kraj. Několik málo osad zasazených uprostřed betelových plantáží obývá, stejně jako za hranicí v Indii, kmen Khásíů.

Odhaduje se, že Khásíové přišli do dnešního indického státu Meghalaja a bangladéšského Sylhetu asi před 500 lety z horských oblastí Číny. Existuje dokonce domněnka, že pocházejí z Mongolska. Ještě předtím však pravděpodobně obývali Barmu, kde museli tamnímu králi každoročně předávat sekeru jako symbol své pokory. Tento původ dokazují i jejich charakteristické rysy – světlá kůže, zploštělý nos a malé oči. Od okolo žijících Bengálců je odlišuje i jazyk, dialekt podobný khmerštině.

Mladí Khásíové stále více podléhají bengálským křesťanským misionářům. Khásíjec Mark, u jehož rodiny jsem v Noxia Pundži bydlel, získal své křesťanské jméno teprve před měsícem, na Štědrý den. V jeho pokoji visí svaté obrázky s Ježíšem a Pannou Marií vedle plakátů fotbalistů a populárních indických zpěváků a herců. Skoro denně tráví trochu času ve vedlejší vesnici v katolickém kostele sv. Patrika, zatímco jeho bratranec William dochází do protějšího, presbyteriánského kostela. Většina starších vesničanů však ještě vyznává tradiční animistické náboženství. Vedle duchů svých předků uctívají desítky dalších bohů a dobrých i zlých démonů.

Stvořitelem světa je podle Khásíů U Blei Nag Tho. Pověst říká, že na Zemi nejdříve stvořil ženu a muže. Když se však na ně přišel po čase podívat, s hrůzou zjistil, že “podlehli zlým duchům” (blíže se legenda nevyjadřuje). Stvořil tedy nový pár, ten se však zachoval stejně. A tak velký U Blei poslal na zem psa, aby na lidi dohlížel. Od té doby žilo lidstvo víceméně mravným a bohabojným životem. I když je U Blei Nag Tho považován za nejvyššího boha, nevyžaduje příliš mnoho masa a jiných obětí a věřící jej vzývají jen v dobách těžké krize. K nejuctívanějším božstvům naopak patří bůh vody, bůh bohatství, démon cholery, démon malárie a spalniček.

Aby je bohové a démoni vyslyšeli, věřící jim musí nabídnout patřičnou oběť, zpravidla kozu, prase nebo kohouta. Nad všemi náboženskými ceremoniemi dohlíží langdo, vesnický šaman. Ten má v khásíjské společnosti nejvyšší postavení a z každé úrody mu náleží malý díl. Langdo lidem říká, jakých obětin je třeba, a je dokonce schopen určit, zda bohové oběť přijali. Když např. zabijí kohouta, langdo vyjme jeho vnitřnosti a rozdělí je na dvě části – jedna je u blei neboli božská část a druhá u brib – podíl člověka. Pokud se božský díl vnitřností třese, je to znamení, že bůh byl s obětí spokojen. Pokud se vnitřnosti ani nepohnou, bůh obětinu nepřijal.

Dnes už jsou zakázány kdysi praktikované lidské oběti. O počátku tohoto obětního systému vypovídá stará legenda o hadovi. Thlen, jak Khásíové nazývají krajtu, žil v jeskyni u města Čerápuňdží, ležícího v dnešní indické Meghalaji. Často napadal vesničany a žral jejich zvířata. Jeden statečný muž nakonec vzal k jeskyni celé své stádo koz a jednu po druhé je netvorovi nabídl. Odvážlivec si postupně získal hadovu důvěru. Naučil ho otvírat tlamu na povel vždy, když se chystal vhodit mu další kozu do chřtánu. Na radu boha U Suid-noha jednou roztavil kus železa. Když jako obvykle přikázal hadovi otevřít tlamu, vhodil mu dovnitř místo kozy rozpálený kov, a tím ho usmrtil. Jeho tělo pak rozporcoval a poslal kusy masa do všech vesnic v okolí, aby je lidé snědli. V osadách, kde byly kusy masa snědeny, se už Thlen nikdy neobjevil. Zbyl však jeden kousek, který nikdo sníst nechtěl. Z něho se zanedlouho vylíhlo hejno obrovských krajt, které zaplavily celý kraj. Od té doby bylo třeba Thlenovi obětovat lidskou krev, jinak na zemi seslal nemoci a chudobu. Lidé nechali krev oběti stéci do bambusové nádoby, kterou pak umístili na vrcholu nejbližšího kopce. Vláda už tento krutý rituál zakázala a lidské oběti byly nahrazeny zvířecími. Khásíové však dále krajtu uctívají jako symbol nesmrtelnosti.

Jiný rituál dosud připomínají obrovské kameny vztyčené ve skupinách v několika okolních vesnicích. Trochu se podobají monumentálnějším megalitům v anglickém Stonehenge. Khásíové obvykle stavěli vysoké kameny na kopcích na památku zemřelých příbuzných. To mělo jejich duším zajistit pokojné místo. Říká se, že pokud se kámen leskne, znamená to, že je duše nebožtíka zdravá a silná. Dříve se ke kamenům pokládalo jídlo jako oběť předkům, v současnosti se obětuje už jen v domě rodiny.

Ještě dnes většina Khásíů respektuje tradiční gena neboli tabu. Podle nich je například zapovězeno stavět domy s kamennými stěnami na všech čtyřech stranách, používat při stavbách hřebíky, kácet stromy v posvátných lesích, překračovat přes tělo jiného člověka, pít kozí či kravské mléko nebo zabít zvíře bez toho, že by se na něj nejdříve hodila hrstka rýže.

Khásíové si ke sběru betelových listů najímají i bengálské sběrače, kteří hbitě šplhají po vratkých žebřících.

Mark s Williamem mě berou na obhlídku svých betelových plantáží. Po pět generací jejich rodiny obhospodařují pět zahrad s betelovými stromy. Žvýkání arekového oříšku zabaleného do listu betelu je po staletí oblíbeným zvykem obyvatel jižní Asie, a tak o poptávku nikdy není nouze. Až na čajové plantáže nesmějí Bengálci v této pohraniční oblasti obývané kmenem Khásíů vlastnit půdu. Veškeré pozemky s betelovými stromy, banánovníky a mangovníky tedy patří khásíjským vesničanům. Ti si na sběr betelových listů najímají i bengálské sběrače, kteří v přepočtu za dvacet až třicet korun denně hbitě šplhají s proutěnou nůší na zádech po vratkých žebřících. Mark zaměstnává pět baliček listů a patnáct sběračů, především tmavých lidí Delaváriů, kteří se sem přistěhovali z jihoindického státu Urísa po vzniku nezávislého Bangladéše. Delaváriové jsou totiž ochotni pracovat za nižší mzdy než Khásíové nebo Bengálci. Žádná nevraživost však mezi zdejšími národnostmi není znát a každé odpoledne chodí všichni mladí muži hrát fotbal na hřiště za kostelem sv. Patrika.

GÁROVÉ

Na začátku všeho byla temnota a nekonečná vodní masa. Jednoho dne si bůh Tatara Rabuga usmyslel, že stvoří svět. Nejdříve pokryl vodu gigantickou pavučinou. Pak na povrch vysypal písek. Pavučina však jeho váhu neudržela, a vše kleslo ke dnu. Bůh tedy pod vodu poslal obřího brouka. Ten ze dna všechnu zeminu shrnul do kopců, jež vytvořily novou pevninu. Vše bylo ale mokré, a tak Tatara Rabuga stvořil slunce, měsíc a vítr. Zanedlouho byl svět připraven pro nový život a bůh na zem seslal prvního muže – Sani a první ženu – Muni.

Míšenec Bengálce a Gára. Bengálci se na území původně obydlené etnickými menšinami stěhují z přelidněných nížin. Mísení nelze zabránit, ale kmenům se přesto daří zachovat si své staleté zvyky.

Tolik o vzniku světa vypráví stará legenda Gárů, kmene obývajícího zalesněné oblasti severního Bangladéše. Do svých současných domovů přišli před staletími z tehdejšího Asámského království, z Gárských kopců, podle nichž dostali svůj název. Také se jim někdy říká Mandi, což v jejich jazyce znamená jednoduše “lidé”. V současnosti jich na území Bangladéše žije asi 150 000. Ještě předtím, než země získala nezávislost na Pákistánu, to však byla sotva desetina.

Když v roce 1947 odešli britští kolonizátoři, nová pákistánská vláda prohlásila svůj stát za muslimskou republiku. Následná islamizace kmenů vyznávajících většinou animistická náboženství způsobila exodus těchto etnických menšin za hranice do Indie. Bangladéš, odštěpený od Pákistánu v roce 1971, se prohlásil za sekulární stát respektující všechna vyznání a ocenil i boj menšin proti pákistánské vládě v občanské válce. Gárové se začali vracet, ve svých domech však často našli zabydlené bengálské rodiny. Několik tisíc jich proto stále zůstává v Gárských kopcích indického státu Meghalaja. Ještě dnes se táhnou zdlouhavé majetkové spory mezi původními kmenovými obyvateli a bengálskými přistěhovalci. V mnoha lesnatých oblastech obývaných Gáry navíc pokračuje rozsáhlá těžba dřeva. Odlesňování ničí jejich přirozené prostředí, ale špatně placení úředníci za úplatek vydají povolení k těžbě každému zájemci. Mnoho Gárů, zvyklých na volný pohyb v řídce obydlených lesích, potom prodává svou půdu a stěhují se do odlehlejších oblastí na severu. Proto roku 1977 vznikla Asociace pro kmenové záležitosti. Jejím úkolem je poskytování právní a poradenské pomoci Gárům i jiným kmenům. V malé vesničce za Haluaghatem, nejsevernějším městem pohraniční provincie Mymensingh, jsem se setkal s jejím spoluzakladatelem a prezidentem.

Pan Promode Mankin mě přivítal ve svém rozlehlém domě stojícím uprostřed palmových hájů. Na stěnách jeho kanceláře visí zarámované fotografie, na kterých je zvěčněn v přítomnosti Papeže Jana Pavla II. V roce 1986 se s ním setkal v Dháce jako zástupce bangladéšské křesťanské komunity. Byl také prvním nemuslimským poslancem v bangladéšském parlamentu, kde se významnou měrou zasadil o zlepšení životních podmínek etnických menšin. “Vím, co si vy Evropané často myslíte o misionářích, kteří lidem vnucují svou víru,” říká Mankin, “ale faktem je, že místním kmenům jejich příchod nepochybně prospěl. Například postavili školy skoro v každé zdejší vesnici. Malí Bengálci už od útlého věku dřou na poli, naše děti si ale vždycky najdou alespoň trochu času na školu a mohou se tak později lépe uplatnit.” Jeho slova potvrzují i statistiky. Zatímco mezi bengálskou populací je asi 70 procent negramotných, u Gárů je to jen 20 až 30 procent.

Přes stoleté působení misionářů si však mnoho Gárů zachovává svou víru v tradiční animistické kulty, uctívání duchů předků, přírodních sil a božstev. Kromě nejvýznamnějšího boha-stvořitele Tatary Rabugy uctívají Gárové mocné živly a duchy: déšť (Norečire-Kimorbeokre), slunce (Salžong), měsíc (Susime), hvězdy (Naringo-Nadžingo), hrom (Goera), bohy rýže (Misiagrang-salžong-song-gitang), ochránce mrtvých (Nawang) a další božstva. Život Gárů se točí především kolem zemědělství, a tak většina obětí padne hlavně za naději na dobrou úrodu. Když se opozdí deště nebo jsou pole naopak ohrožena záplavami, uspořádají Gárové nákladné obřady, aby si přírodu náležitými obětinami usmířili. Když se ve vesnici objeví nakažlivá nemoc, lidé ji musí zastrašit a vyhnat. K tomu účelu dva muži přivážou na dva provazy kozu nebo opici, kterou pak vodí do každého domu. Obyvatelé stavby přitom zvenčí bouchají do zdí, aby tak vyhnali všechny zlé duchy. Nakonec zvíře odvedou na kraj osady, tam je zabijí a nabodnou na bambusovou tyč. Mršina má potom chránit vesnici před nemocemi a divokými zvířaty z lesa.

Gárové se dělí na šest hlavních klanů, přičemž muž se nesmí oženit se ženou ze svého vlastního klanu. Kvůli tomuto vzájemnému míšení nejsou mezi jednotlivými klany žádné větší rozdíly. Po svatbě je to muž, kdo se stěhuje do rodiny nevěsty. Gárové jsou totiž tradiční matriarchální společnost. Hlavní slovo v rodině má žena a i majetek se dědí po ženské linii. “Mně se to taky moc nelíbí,” směje se pan Mankin, “ale je to silně zakořeněná tradice, takže s tím nic neudělám. Říká se, že lidstvo vzešlo ze ženy, a ta se proto považuje za nadřazené stvoření.”Matriarchální systém má však význam pro všechny rodiny, které jej dosud uznávají. Bengálští muži si totiž často berou dívky z etnických kmenů jen proto, aby získali půdu, která je pro mnohé Bengálce z nížin tak těžko dosažitelná. Svou manželku muslimové obvykle donutí přijmout islám. Když se s ní potom muž rozvede, připadne mu většina majetku včetně domu a ostatních pozemků. V matriarchální rodině však žena málokdy konvertuje k manželovu náboženství a přísluší jí i případné dědictví. Proto se Mankin a jeho organizace snaží zachovat svou společnost alespoň takovou, jaká dosud je.prosinec 2000

Modlitební praporky se třepetají a posílají po větru slova prastaré mantry Óm mani padme húm. Tibetské babičky a dědové s růženci a modlitebními mlýnky v rukou, mniši drmolící donekonečna stejné mantry. Všichni obcházejí stále dokola kolem stúpy a možná se každým kilometrem pouti dostávají někam výš. Někam, kam se duše Středoevropana jen těžko dostane.

Bódhnáth, největší nepálská stúpa, která je zároveň jednou z největších v Asii, stojí ve východní části Kátmándú. Je známa jako Khasa Chaitya, ale pro Tibeťany je to Jyarung Khasyor. Chcete-li si udělat pořádek v duši, je Bódhnáth to pravé místo. Kolem stúpy, ze které vás neustále pozorují Buddhovy oči, vznikl celý komplex klášterů a menších náboženských staveb. Meditují tady mniši i návštěvníci z celého světa. Vlastní klášter zde má i bhútánský král a zavítají sem i slavné osobnosti západního světa, aby se tu pohroužily do meditací a oprostily se od tlaků moderní doby. Toto jedinečné místo také často využívají filmaři, vzpomeňme alespoň snímek Malý Buddha.

Kdo položil základní kámen stúpy, se dodnes přesně neví. Jedna z legend praví, že kdysi zavládlo v zemi hrozné sucho. Nešťastný král se mnoho dní modlil a meditoval, a nakonec si dal zavolat svého syna. Poslal jej, ať jde k vyschlé studni, tam že najde postavu zahalenou do bílého roucha, kterou musí zabít, aby se do země vrátila voda. Syn uposlechl otcovo přání, ale když odhalil tvář mrtvého, zděsil se. Byl to jeho otec-král. V tu chvíli však začala ze studny prýštit voda. Princ prosil o smilování bohyni a dostalo se mu rady, aby se vykoupil stavbou takového chrámu, jaký ještě nikdo nikdy nepostavil. Tak prý vznikl Bódhnáth.

Orientalista Oldfield se domnívá, že stúpa byla postavena na památku tibetského lamy, který zemřel při svém putování do Nepálu. Údajně má ukrývat lamovy ostatky a nést jeho jméno – Khasa Chaitya. Dnes bydlí v okolí stúpy mnoho Tibeťanů, kteří utekli ze svého domova v roce 1959, kdy v Tibetu došlo k povstání proti okupaci Číňany. Zde na jednom z nejsvětějších míst slaví Tibeťané také své hlavní svátky. Jedním z nich je Losar, oslava nového roku na přelomu ledna a února. Další se většinou vztahují k úplňku, kdy se stúpa rozzáří tisíci světýlek. Na každého návštěvníka v této chvíli dýchne duše tohoto místa.

“Pojďte sem,” prudce ze sebe vyráží Jirka. Jirka stojí, kouká a jen hlava a ramena se mu zachvívají při vydávání jakýchsi neartikulovaných zvuků. Ukazuje před sebe. Ze stropu i balvanů na zemi vyrůstají obrovské trsy aragonitových vláken. Známe je z literatury, o rozměrech tak 20-30 cm, ale tady tvoří chuchvalce o průměru metr i více. Celý ten propletenec vláken je navíc prošpikován kamennými stébly, na jejichž koncích jsou několikacentimetrové koule. Bělostí všechno září do dálky a drobně světélkující krystaly vytvářejí iluzi kmitavého pohybu celé té křehké masy.

Takto popsali čeští jeskyňáři ve svém deníku první dojmy z obrovské jeskyně na Novém Zélandu, kde stanuli jako vůbec první lidé na světě (Koktejl 9/96, 9/99). Objevování a průzkum 10,6 km dlouhého a 713 m hlubokého jeskynního systému, který byl později nazván Bohemia, si vyžádal celkem čtyři výpravy. Z té poslední se jeskyňáři vrátili v březnu roku 2000 a mimo další objevené chodby přivezli mnoho cenných poznatků o krápníkové výzdobě. Nejen obrovský dóm o rozměrech 810 x 110 m, ale právě unikátní krápníková výzdoba ohromila jeskyňáře po celém světě. Krápníky zde nerostou tak, jak je tomu ve většině jiných krasových jeskyní, tedy ze stropu dolů (stalaktity) nebo ze země nahoru (stalagmity), ale zcela ignorují zákony zemské gravitace. Jejich složení navíc není z běžného minerálu kalcitu, ale jsou z aragonitu.

Aragonit zde vytváří krápníkové formy od vláken tenkých méně než 1 mm až po masivní, několik metrů vysoké stalagmity. Podrobným výzkumem jeskyňáři zjistili další minerály, např. dolomit, opál, sádrovec, sepiolit, obsažené v krápníkové hmotě. Nejzajímavějším minerálem se však vyjma všudypřítomného aragonitu ukázal hydromagnezit. Tento minerál vytvářel na tenkých aragonitových vláknech bílé koule o průměru až 2 cm. Zvláštní bylo to, že hydromagnezit byl měkký jako tvaroh a při zmáčknutí se z něho dala “ždímat” voda.

Ještě mnoho dalších mineralogických zajímavostí přinesl elektronový paprsek mikrosondy pronikající hluboko do struktury krápníkového těla. Odborníky však nejvíce šokovalo množství krápníkové výzdoby. Aragonitové výzdoby je totiž zhruba 1360krát více než ve světoznámé Ochtinské aragonitové jeskyni. Aragonit pokrývá 30 000 m² stropu a 6000 m² podlahy obrovského dómu a je to největší plocha aragonitu, která byla dosud objevena. “Česká” jeskyně na Novém Zélandu se tím stává největší aragonitovou jeskyní světa.

Snem každého jeskyňáře je objevit jeskyni, kde by se nemusel plazit v blátě, jenom by stále šel do neznáma, sestupoval stále hloub a hloub po cestě, kde dosud nestála lidská noha, a jen obdivoval neobyčejnou krápníkovou výzdobu. Českým jeskyňářům se tento sen beze zbytku splnil v Bohemii.

“Onoho dne, 7. června roku 793, dosáhli opatství Lindisfarne. Přiřítili se jako bodající sršni, jako vyhládlí vlci. Loupili všade, vraždíce nejen dobytek, ale také kněží a mnichy. Vpadli do svatostánku lindisfarnského a zpustošili ho, pošlapali špinavou nohou svatá místa, rozkotali oltáře a vyplenili kostelní poklad. Některé z bratří zabili, jiné vzali jako rukojmí, další pak vyhnali, poté co je mučili a vysmívali se jim. A další zahnali do moře, kde se ubožáci utopili…”Kronikář Simeon z Durhamu

Z malého islandského přístavu Búdardalur vyplula uprostřed letošního léta věrná kopie vikinského plavidla z devátého století, která se po tisíci letech vydala ve stopách objevitelské plavby Leifa Erikssona přes severní Atlantik k břehům Ameriky. Stalo se tak během uplynulých tří let už podruhé. Podobné pokusy nejsou v naší době novinkou – vzpomeňme například Thora Heyerdahla. Jako bychom se my, lidé z přelomu milénia, ustavičně ujišťovali, zda naši dávní předchůdci dokázali ve zcela odlišných podmínkách stejně velké – a někdy bohužel stejně hrůzné – činy jako my sami. Nejsme stejní? Způsoby objevování, obchodu i zabíjení se ovšem od dob Vikingů změnily… Šéfem nynější expedice je přímý Leifův potomek Gunnar Eggertsson, který loď nazvanou Islanďan postavil podle archeologických nálezů. Zastávkami plavidla jsou někdejší vikinská sídliště v Grónsku, osada L’Anse aux Meadows na Newfoundlandu a východoamerické pobřeží s cílem v New Yorku, kam má loď dorazit na podzim. Její poslání je ryze mírumilovné.

Od 8. až do 11. století se sféry zájmu Vikingů rozšířily až do Ruska, na Shetlandské ostrovy, Orkneje, Faerské ostrovy a na Island. Od poloviny 11. století do konce 13. století žili Vikingové i v Grónsku. Severoamerických břehů dosáhli dokonce už v 10. století!

Válečníci, pohani, divoši… Ozvěna slov dávného kronikáře zní až do našich dnů. A není se co divit! Vždyť tihle bezohlední nájezdníci se periodicky vynořovali z pobřežních mlh ještě pár stovek let po prvním zaznamenaném krvavém přepadení na konci 8. století. “Od zuřivosti Seveřanů pomoz nám, Pane,” modlívali se naši předkové na sklonku prvního tisíciletí.

Jenže i Vikingové jsou – přinejmenším v evropském smyslu – našimi předky. Nejsme k nim nespravedliví? Jistěže byli loupežníci! Ale také obchodníci, jejichž komerční síť se rozprostírala od dnešního Iráku až po arktické oblasti Kanady. Svého druhu demokrati, kteří založili nejdéle fungující parlament na světě v době, kdy třeba Britové setrvávali dosud v hlubokém feudalismu. Znamenití řemeslníci, kovotepci, stavitelé výjimečných lodí, tvůrci exkluzivních zlatých, stříbrných a bronzových šperků. A nadto neohrožení cestovatelé a objevitelé, kteří dopluli k břehům Ameriky nějakých pět set let před Kolumbem. Teprve v posledních desetiletích se o nich krok za krokem dozvídáme víc a víc.

KDO BYL VIKINGEM?

K odpovědi na tuhle otázku v povšechném i zcela konkrétním smyslu významně přispívá i obsáhlá výstava “Vikingové – Severoatlantická sága”, probíhající od léta v americkém Washingtonu a načasovaná právě k připomenutí 1000. výročí doplutí Leifa Erikssona k americkým břehům. Výstava sleduje Vikingy a jejich skandinávské potomky v období zhruba od r. 740 do r. 1450. Zřejmě se jí podařilo mimo jiné pohřbít i některé z dosud populárních omylů, počínaje pojmenováním onoho zvláštního lidu. Termín sám, snad ze starého severského vik – záliv, zátoka, se totiž přesně vzato vztahuje pouze na muže, kteří vyráželi k nájezdům, za obchodem a průzkumem. Zní to jako variace na logickou hříčku: všichni Vikingové byli Seveřané (Skandinávci), ale ne všichni Seveřané byli Vikingové…

Tito převážně modroocí blondýni či ryšavci, pocházející z území, které dnes nazýváme Skandinávií, se věnovali hlavně farmaření a pastevectví. Pěstovali sice obilí a zeleninu, ale záviseli především na skotu, ovcích, kozách a prasatech. Až do konce 10. století vzdorovali křesťanství, ačkoli podobně jako staří Řekové či Římané uctívali celý panteon bohů. Tři z nich, Odin, Thor a Freyja, dokonce postupně zdomácněli v angličtině jako Wednesday, Thursday a Friday – středa, čtvrtek a pátek.

Díky několika vikinským člunům, jejichž části se podařilo odkrýt v pohřebních mohylách v norském Osebergu (pravděpodobně z období kolem r. 834), jsou si nyní archeologové jisti, že tato plavidla byla nejlepšími dřevěnými výrobky svého druhu v tehdejší Evropě. Vikingové s nimi uměli pronikat daleko a po řekách i hluboko do vnitrozemí.

“Řeka byla čím dál tím širší a cesta za pokladem nebezpečnější kvůli hlídkám divokých Pečeněgů. Nakonec dopluli k místu, kde se řeka vlévala do Dněpru. Orm i Toke prohlásili, že s Dněprem se nemohou měřit ani ty největší andaluské řeky a Olof řekl, že ze všech řek je jen Dunaj mohutnější. Ale Spof považoval za největší Volhu a vyprávěl jim o plavbách, kterých se na ní zúčastnil…”Frans G. Bengtsson: Zrzavý Orm

Vikinská “sféra zájmu” se postupně rozšiřovala z okruhu Baltiku dál do Evropy, na Britské ostrovy a pak až k ruským řekám Dněpru a Volze. Dosáhli Říma, Bagdádu, Kaspiku. Ve vikinské hrobce ve Švédsku se našly buddhistické předměty ze severní Indie, bazilika Hagia Sofia v Istanbulu má na podlaze vikinský nápis…

Přitom ne vždy jen loupili, aby se za nimi vzápětí zavřelo moře. Někdy přicházeli a usazovali se na delší dobu. Tak se Dublin stal vikinským městem, podobně jako Lincoln či York v severní a východní Anglii. Ve Skotsku Vikingové udržovali svůj jazyk a svazky se severským domovem dokonce až do 15. století. Založili Normanské vévodství na území dnešní Francie i dynastii vládnoucí v ukrajinském Kyjevě. Vzhledem k vysoce ziskovým nájezdům po Evropě zůstává proto trochu nejasné, proč se pustili na nebezpečnou plavbu přes obávaný Atlantik. Mohlo to být kvůli jejich rozrůstající se populaci i kvůli tehdejšímu politickému kvasu. Tak či onak, načasování bylo perfektní. Během 9. století, kdy expanze začala, převládalo neobvykle teplé a stabilní klima. Pastviny byly velmi úživné a led, obvykle ucpávající západní sektor severního Atlantiku, se ocitl na minimu.

Vikingové tedy zamířili na západ. Jejich první zastávkou kolem r. 860 se staly dnešní Faerské ostrovy a zhruba o deset let později dosáhli Islandu. Odborníci se domnívají, že se jich tu mohlo usadit až dvanáct tisíc. Vzali s sebou i svá hospodářská zvířata (a jistě nechtíc také myši, blechy a celý rejstřík zvířecích parazitů, jejichž zbytky pomáhají archeologům získat podrobný obrázek raně středověkého klimatu a vikinského života). I když farmaření na Islandu muselo být tvrdé, vikinská kolonie tam vydržela a v roce 930 její vůdčí rody dokonce založily národní sněm Althing, který se stal nejstarším parlamentem na světě. V letech 999 až 1000 bylo také jeho rozhodnutím přijato křesťanství. Zástupci tamní populace se takto scházeli jednou ročně k debatě o důležitých věcech a urovnávání právních pří.

ZELENÝ TRIK

V roce 982 řešil Althing případ exulanta řečeného Zrzavý Erik, vyhnaného na Island ze své domoviny v dnešním Norsku kvůli vraždě. Založil si farmu, oženil se s křesťankou Thjodhild (Seveřané právě v té době začínali konvertovat ke křesťanství), měl tři syny – Leifa, Thorvalda a Thorsteina a dceru Freydis. Brzy se znovu zapletl do sousedského sváru a opět to skončilo zabitím. Althing ho tedy potrestal tříletým exilem. Podle severské ságy se Erik zprvu plavil podél bezútěšného pobřeží, až dospěl “k úchvatným fjordům, jejichž příkrá úbočí pokrývaly čerstvě zelené louky a lesíky zakrslých vrb a bříz, zatímco z kopců táhnoucích se do vnitrozemí splývaly ledovcové splazy…” Skvělý trik, ve kterém se možná skrýval i kousek chytrého obchodního ducha! Erik správně usoudil, že “Zelená země” – Greenland čili Grónsko – by mohla upoutat pozornost islandských Vikingů. Vrátil se triumfálně domů a získal skupinu nadšenců, kteří mu měli pomoci ustavit první skandinávské předsunuté výspy na objeveném území. Sám si přirozeně zajistil nejlepší kus půdy a založil svou Východní osadu v místě zvaném Brattahlid. Postavil farmu a pro svou křesťanskou ženu i miniaturní kostelíček. Podle jedné z legend s ním manželka odmítla spát, dokud svatyně nebude hotová…

Asi největší objev z oblasti grónských kolonií Vikingů je datován rokem 1990. Tehdy si dva eskymáčtí lovci nějakých 90 kilometrů východně od moderního hlavního města Nuuk všimli velkých kusů dřeva trčících z kamenné výspy. Protože v této oblasti nikdy nerostly stromy, lovci kuriozitu ohlásili. Dřevo pak prozradilo zbytky poměrně velké severské stavby, dobře zakonzervované ve zmrzlé půdě. Podle norských archeologů bylo místo obýváno téměř 300 let, od poloviny 11. do konce 13. století. Stavba se postupně zvětšovala a opět zmenšovala. Začínala klasickým podélným domem, který patrně shořel, a místo zůstalo zřejmě na čas opuštěno. Později ho však Vikingové přestavěli na jakousi centralizovanou farmu s třiceti místnostmi, v nichž pravděpodobně přebývalo 15-20 lidí, ovce, kozy, a dokonce koně. Vědci odkryli v ruinách na 3000 artefaktů, včetně dřevěného tkalcovského člunku, hraček pro děti a hřebenů.

A JEŠTĚ DÁL…

Zrzavý Erik, jako vrchní pán tehdejšího Grónska, si bral podíl téměř z každé loupežné kořisti a obchodního zisku ostatních Vikingů. Ale materiální blaho mužskou část jeho rodiny asi neuspokojovalo. Erikův nejstarší syn Leif se někdy mezi léty 997-1003 rozhodl plout západním směrem ještě dál a hledat novou zemi. Nejprve prý, jak vyprávějí vikinské ságy, posádka doplula k odpudivému pobřeží z kamení a ledu. O něco později však zakotvili v zátoce porostlé stromy a pokračovali pěšky k místu, které nazvali Vinland (možná “Wineland” podle divoce rostoucích hroznů). Připravili zimní tábor a vrátili se domů. Členové Erikovy rodiny připluli v následujících letech znovu, sám Leif však svou cestovatelskou potenci první výpravou vyčerpal.

Zhruba toto bylo poměrně dlouho známo z islandských ság, ale neexistoval důkaz o Leifově dosažení severoamerického břehu. A přitom ležel jako na dlani! Až roku 1960 přijel norský výzkumník Helge Instad s manželkou, archeoložkou Stine Instad na Newfoundland prozkoumat místo označené na islandské mapě z roku 1670 jako “Promontorium Winlandae” – Výběžek winlandský, poblíž rybářské vesničky L’Anse aux Meadows (typická tamní franko-anglická složenina: nejspíš Zátoka v lukách) v severní části provincie. Najít sídliště bylo skoro absurdně prosté. Na místě nazývaném usedlíky “Indiánský tábor” oko odborníků okamžitě rozpoznalo v travou porostlých hřebenech ruiny z vikinské éry, stejné jako na Islandu a v Grónsku.

Během následujících sedmi let odhalil mezinárodní archeologický tým základy osmi oddělených staveb. Domy měly drnové stěny a drnové štítové střechy překryté dávno rozpadlou dřevěnou konstrukcí. Archeologové tu vykopali například bronzovou jehlici v keltském stylu s okrouhlou prstencovitou hlavicí, kterou Seveřané užívali k upevnění svých pláštěnek, úlomky kostěných jehel, hrudky železa a železné lodní hřebíky. Všechny tyto předměty pomohly nakonec umlčet pochybovače, protože zjevně nepocházely z amerického kontinentu. Pokračující výzkum v polovině sedmdesátých let pak víceméně potvrdil, že šlo o místo, kde Leif rozbil svůj tábor. Několik tisíc dřevěných úlomků se pomocí radiouhlíkové metody podařilo datovat do období mezi léty 980 až 1020, tedy do periody, během níž Leif navštívil Vinland.

Soudí se, že umístění základny bylo výhodné z několika důvodů. Místo je skalnaté a nebezpečné. V okruhu několika kilometrů existují lokality zdánlivě lepší, ale z Leifova tábořiště je dobrý výhled. Vikingové se tedy mohli mít na pozoru v případě hrozícího nebezpečí, ale zároveň byli snadno viditelní připlouvajícími druhy. Asi proto si špičku poloostrova vybrali. Snadno si lze představit prostou navigační instrukci určenou následujícím výpravám z Grónska či Islandu: přeplujte velkou vodu, obraťte vlevo a držte se pevniny po pravici… Za dobrého větru mohla cesta z Islandu k břehu dnešní Kanady trvat dokonce možná jen pár týdnů. Skupina mužů, která se o to pokusila v roce 1998, ovšem uvízla na moři na celé tři měsíce…

ÚSTUP Z POZIC I ZE SLÁVY

Navzdory přírodním zdrojům, které tam měli Vikingové k dispozici, neusídlili se v Novém světě natrvalo. Snad jich bylo příliš málo na udržení základny, možná se jim stýskalo po domově, možná se necítili schopni ubránit početnějším divokým Irokézům. Naopak kolonie v Grónsku a na Islandu udrželi několik století, ale kolem roku 1450 i ty přece jen definitivně opustili. Kromě jejich nešetrného nakládání s přírodními zdroji mohla být důležitou příčinou klimatická změna. Už zhruba od roku 1350 zaznamenaly globální teploty nejhlubší pětisetletý pokles, známý jako tzv. “malá doba ledová”. Severské lovecké techniky ani zemědělství neskýtaly možnost trvalého přežití v extrémním chladu a Vikingové si zřejmě neosvojili efektivnější strategii přežití známou u Eskymáků.

Ti opravdoví Vikingové, pleniči klášterů a obávaní nájezdníci ze severu, ještě dlouho přežívali, obzvláště v mýtech. Tak jak evropští feudálové nechávali vyrůst své mocné říše, Seveřané přicházeli o snadné oběti a lehkou kořist. Dlouhodobý strach z Vikingů však sehrál významnou roli v měnící se Evropě. Koneckonců to byli oni, kteří donutili ostatní Evropany, aby se aspoň občas dokázali spojit ke společné obraně. Ve svém skandinávském domově se potomci Vikingů rovněž začali spojovat do království. Tak vzniklo Norsko, Švédsko a Dánsko.

A pokud jde o prastará vikinská sídliště na Britských ostrovech i na území pevninské Evropy, jejich obyvatelé se postupnými svazky s místními promísili a zvolna ztratili svou původní odlišnost. Vše, co po nich zůstalo, je jejich jazyk a ovšem i geny, rozeseté zřejmě po celém západu. Žijí ještě dnes lidé, kterým koluje v žilách krev středověkých severských válečníků a dobyvatelů? Tutéž otázku si v poslední době položila britská BBC, a vyprovokovala tak rozsáhlý genetický výzkum 2500 mužských dobrovolníků z Velké Británie a Irska. Z jejich vzorků DNA bude prý možné zjistit, kolik “vikinské krve” testovaným mužům v těle obíhá. Tak seriózní instituce, jako je britská veřejnoprávní televize a londýnská University College, která se výzkumu ujala, nebudeme jistě podezřívat, že jim dosud vrtá hlavou dvanáct set let starý masakr v Lindisfarne…

---

ZÁZRAČNÉ LODĚ

Bez skvělých lodí by úspěchy vikinských loupeživých, dobyvatelských i objevitelských cest napříč Evropou a severním Atlantikem nejspíš nebyly myslitelné. Technologickým přínosem vikinské éry bylo zhotovení lodi schopné plout v nejrozmanitějších podmínkách. Pod plachtami mohla efektivně překonávat stovky kilometrů na otevřeném moři. Poháněna vesly, plula relativně malá, štíhlá loď s mělkým ponorem lehce i po řekách nebo bývala dokonce na krátké vzdálenosti vlečena po souši. Byla zkrátka ideální jak pro přepady, tak pro průzkum. Její prohnutou špici zakončoval příďový ornament obvykle tvořený zvířecí hlavou, která měla chránit loď i posádku před zlými duchy. Typický vikinský nájezd čítal pravděpodobně 2-3 lodice, z nichž každá nesla 40-50 mužů útočících luky, šípy, meči a dýkami. Muži se chránili přilbicemi, řetízkovanými drátěnými košilemi a dřevěnými štíty potaženými dobytčí kůží. (Rohatá přilba, v níž bývají Vikingové často zobrazováni, je však jen další z vyvrácených mýtů, který lze patrně přičíst na vrub romantice operních výtvarníků 19. století.) Během plavby a veslování seděli muži na dřevěných truhlách, v nichž měli uloženou hotovost. Plachty byly utkány z vlny. Severské ovce tehdejší doby měly vlnu s vlasem rovnějším a delším než ty dnešní, a vlna byla proto pevnější a lehčí. Přírodní tuk – lanolin, obsažený ve vlně, působil jako přirozená ochrana proti nasáknutí vodou. Lodě měly dobrou manipulační schopnost díky otočným plachtám a veslům. To umožňovalo rychlý výpad i ústup bez ohledu na aktuální směr větru. Kormidelní veslo bylo zasazeno v zadní části lodi na pravoboku (angl. námořnický termín pravobok – starboard – pochází právě z vikinského styri – kormidlo). Výstroj lanoví byla zhotovena ze spletených koňských žíní (pokud byly k mání), nebo z mroží kůže nařezané a spletené do pruhů. Ke stavbě lodí užívali Vikingové nejraději dřevo dubů, protože jejich struktura větví zajišťovala přirozené zakřivení vhodné pro hydrodynamické tvary lodního trupu. Vikingové samozřejmě neměli kompas, sextant ani jiné navigační pomůcky. Pravděpodobně se při plavbě řídili Sluncem a hvězdami. Když však bylo zamračeno či mlhavo, mohli se snad orientovat i podle výskytu některých mořských živočichů, jako tuleňů či ptáků signalizujících blízkost pevniny.

Ve věku pětatřiceti let se Glenn Miller stává v roce 1939 hvězdou amerického jazzového nebe, zatímco v Evropě začíná druhá světová válka. Tento štíhlý, vážně vyhlížející muž s brýlemi bez obrouček vnesl svým úsilím o sametový, vláčný a na sólistech nezávislý tón do swingové hudby nebývalý perfekcionalismus. Na podzim roku 1939 zaznívá z celostátního rozhlasu hudba Millerova orchestru a zanedlouho se jeho skladby IN THE MOOD, PENSYLVANIA 6-500, STRING OF PEARLS či znělka jeho orchestru MOONLIGHT SERENADE stávají nejoblíbenějšími hity Ameriky. A za nahrávku CHATTANOOGA CHOO CHOO, ústřední melodie z filmu Zasněžená romance, jíž se prodalo na milion kusů, získal zlatou desku.

Osm měsíců po vstupu USA do války se Miller vzdává úspěšné kariéry a nabízí své služby armádě. Na podzim roku 1942 získává hodnost kapitána a z hudebníků, kteří byli odvedeni nebo se dobrovolně přihlásili, sestavuje Orchestr amerického letectva. Ten v následujícím půlroce odehrál jedenasedmdesát koncertů pro jednotky umístěné v Anglii. Podle jednoho generála pozvedla vedle dopisů z domova morálku vojska především Millerova hudba.

Dne 15. prosince 1944 nastoupil již major Miller do jednomotorového letounu Norseman na vojenském letišti nedaleko Londýna. O týden později měl dirigovat v osvobozené Paříži svůj orchestr na vánočním koncertu pro spojenecká vojska. Na poslední chvíli požádal o změnu letu, aby byl v Paříži dřív než orchestr. Norseman však v Paříži nepřistál. Podle názoru amerického velení se letadlo následkem námrazy nebo poruchy motoru zřítilo do Lamanšského průlivu. Pro jiné, závažnější problémy v průběhu války se neštěstí nevyšetřovalo.

Téměř po čtyřicetiletém mlčení přichází Millerův mladší bratr s tvrzením, že Glenn nezemřel při leteckém neštěstí, ale na rakovinu plic. Podle jeho slov se letadlo mělo vrátit na polní letiště, odkud slavného hudebníka odvezli do nemocnice, kde následujícího dne zemřel. Historku o neštěstí si prý jeho bratr vymyslel, protože si přál zemřít jako hrdina. Millerovo neobjasněné zmizení samozřejmě vyvolalo spoustu dohadů a jeho život se stal námětem pro filmové scénáře. Po zhlédnutí takového filmu z roku 1955 se v roce 1984 přihlásil bývalý navigátor královského letectva F. Shaw, který se osudného 15. prosince vracel ze zrušeného náletu v Německu. Podle jeho tvrzení shodil bombardér svůj pumový náklad před anglickým pobřežím do moře. Když Shaw pohlédl dolů, aby uviděl explozi, spatřil pod sebou Norsemana. Po chvíli se jeho kulometčík ptal, jestli viděli, jak to ten jednomotorák odfouklo. Shaw se domníval, že tlaková vlna po výbuchu těsně nad hladinou moře strhla malé letadlo do vln. Jeho slova potvrdil i pilot Lancasteru V. Gregory, jemuž zadní kulometčík dosvědčil zřícení Norsemana. Vzhledem k tomu, že nálet byl zrušen, nemusel Gregory podávat hlášení, a nadřízeným se o nehodě nezmínil. Podle jeho vlastních slov tam neměl Norseman co dělat, a tak to pustil z hlavy, protože chtěl být co nejdřív v bezpečí. Na základě Shawova prohlášení zahájilo oddělení historie britského ministerstva obrany vyšetřování. Dospělo k závěru, že Norseman startoval neplánovaně a že mohl letět po stejné trase jako bombardér, ale rovněž tak se mohly oba letouny o několik kilometrů minout… Vskutku šalamounské řešení.

“Můj tatínek pochopil už tenkrát, že jednou můžeme uvidět bulváry Paříže a mrakodrapy New Yorku, ale už nikdy nebudeme moci týdny bydlet v chalupě, kde voní v peci chleba a v máselnici se tluče máslo,” napsal Ota Pavel, když putoval vzpomínkami k Berounce. Ten kraj pod Křivoklátem přirostl Otovi k srdci. Zde čerpal inspiraci, životní sílu, nacházel základní životní hodnoty. Prožil tady nejšťastnější okamžiky svého života. Letos by se jeden z našich největších spisovatelů, básník píšící prózou, dožil sedmdesátky. To je dobrá příležitost vydat se po jeho stopách hledat jeho poslední ráj.

“Bylo to v ten čas, kdy umírá noc a probouzí se den. Ze zkušenosti jsem věděl, že tohle rozhraní a tenhle předěl je na ryby nejvýhodnější. Rozbřesk. Ryby jsou po noci malátné, ale už by horempádem žraly, zvlášť když jim to někdo naservíruje pod nos.”

NEJKRÁSNĚJŠÍ PŘÍVOZ NA SVĚTĚ

“Pane Zýko, pane Zýko,” stojíme pod Čertovou skálou a snažíme se ze všech sil trojhlasně překonat to ticho rozsáhlého údolí, které si za tisíciletí prorazila řeka Berounka. Naše volání jako by řeka unesla snad až někam k Roztokám. Možná naše hlasy pohltily vysoké trávy na protějším břehu řeky. Jistě se nedonesly až ke Kouřimecké rybárně, protože její dveře zůstávají zavřené, jako by to stavení hluboce spalo. Ne, vlastně jen tiše podřimuje – chaloupka oddechuje z komína malý sloupec dýmu. “Musíme troubit, jinak nás neuslyší,” kývne rozhodně hlavou směrem k autu fotograf Milan Richtermoc a spisovatelka Jaroslava Pechová jen starostlivě přikyvuje: “Jen aby se mu něco nestalo, žije tam tak sám.” Pechová s Richtermocem se už nějaký čas toulají tímto krajem, sbírají materiál ke knize o Otu Pavlovi a jeho kraji. Nabídli mi, že mě vezmou do “posledního ráje Oty Pavla”, kde dodnes kraluje Jan Zýka. Jeho bratr Jaroslav byl Otovi společníkem v těch nejkrásnějších chvílích podzimu jeho nelehkého života.

“A co bylo nejkrásnější…,” píše Ota Pavel 9. 10. 1970 svému bratru Hugovi o pobytu v Kouřimecké rybárně, “…společník Jaroslav Zýka. Řekne dvě věty za den a nikdy mě za celou dobu nekritizoval, nic mi nevytýkal, měl jsem poprvé v životě absolutní svobodu, myl jsem se, kdy jsem chtěl, jedl jsem, co jsem chtěl (pstruhy, hlemýždě). Dá se říci, že poprvé v životě jsem naplno šťasten celých šest neděl… A pak jsem poznal jedno, stal jsem se součástí zvířat, vody a trávy, byl jsem jedním z nich.”

“Túúúúú, túúúú,” rozléhá se klakson údolím tak, že to musely slyšet srnky na zřícenině Týřova i ryby pod Branovem. Už si svlékám boty a chci tu ledově chladnou jarní řeku přeplavat. Tu se otevřou dveře a v nich se objeví postava v hnědých montérkách, zastrčených do vysokých černých gumovek, modrém svršku a se sněhobílými prořídlými vlasy, které si hned na zápraží přikrývá kšiltovkou, aby mu neofouklo vysoké čelo. “To je pan Zýka,” vykřikne radostně Pechová s Richtermocem a mohutným mácháním paží jej zdraví přes řeku. Po chvilce zaváhání se muž rozběhne po louce, jako by mu bylo o dobrých čtyřicet méně. Odváže loď a svými svalnatými pažemi se opře do vesel. Ty zdědil po svém bratru Jaroslavovi.

“Dvacet let zde převozničil, až jednou, za velké jarní vody, ho opustilo převoznické štěstí,” vysvětluje smutně Pechová. “Řeka jeho tělo vydala až u Nezabudického mlýna za nekonečných třicet dnů.”

“Přestože jsem projel málem celý svět, nikde mi nebylo tak dobře jako na rybárně a jako s ním… svým způsobem byl božský člověk… mezera po něm se nezaplní,” kondoloval tehdy Ota Pavel Janu Zýkovi.

“Tak vy jste přijeli na návštěvu, a já nemám nic, čím bych vás pohostil,” omlouvá se Jan Zýka a galantně podává ruku, abychom mohli suchou nohou nastoupit do pramice. Ta už brzy s plnou zátěží stoupá napříč řekou proti proudu, směrem na druhý břeh. “To vám ale dá zabrat, pane Zýko,” pozorujeme v tichém úžasu osmdesátiletého muže, jak se s neomylnou dokonalostí opírá vesly o vodu. Cítí každý vír, každou peřej. Za ta léta se s řekou dokonale sžil. “Jsem na to zvyklý. Téměř každý den vesluji přes Berounku, abych na kole dojel na nákup do Týřovic,” usměje se směrem k několikakilometrovému stoupání, které dá zabrat i trénovanému cyklistovi. Loďka se lehce zaboří do jílu. Jsme na druhé straně řeky. Jako bychom přepluli oceán – začíná tu jiný svět.

TRAMVAJ CIVILIZACE

“Támhle se každé ráno chodí pást lesní zvěř,” ukazuje Zýka a vede nás přes louku ke svému stavení. Rybárna zde stávala už ve čtrnáctém století. Její obyvatelé měli dohlížet na řeku a rybolov. Zároveň zde byl přívoz, přes který jezdila křivoklátská knížata na hrad Týřov a na lov do zdejších hlubokých lesů. Dnes sem nikdo nejezdí, a tak je tu klid. “Jdu proti řece, v řece je stříbro a zlaté listí. Jdu sám a najednou si uvědomuji, že tu nehoukají auta, abych uhnul, a nedrnčí tramvaje, abych couvnul. A to je vlastně ten hlavní důvod, proč jdu na štiky,” psal Ota Pavel.

“Není mi tu smutno, i když jsem v chalupě většinou sám, je mi tady dobře,” zve nás k sobě dál jeden z posledních českých poustevníků. “Bože, žehnej nám a naší práci,” vítá nás nápis v zádveří. Vstupujeme do přítmí světnice. Ta nás přivítá svou teplou náručí vůně dřeva, kterým Zýka přikládá do kamen. Trochu zarašpluje, oheň se rozhoří a dřevo brzy naplní světnici svým charakteristickým praskotem. Na očouzeném stropě není jediná elektrická lampa. Jen u dveří do pokoje, kde bydlel Ota Pavel, se krčí malá petrolejka. Místo vodovodu je za chalupou studna, není tu telefon ani televize. Jenom pendlovky, postel, stará skříň, pár židlí a věšák se sadou kabátů a čepic. Zýka zmizí v pokoji a po chvíli se objeví s pečlivě uschovanou lahví Becherovky. “Alespoň si se mnou připijete, když jsem pro vás nic neuvařil,” nalévá štamprlata bylinným likérem. A když si dáme ještě do druhé nohy, sedneme si k pevnému dřevěnému stolku u okna, za kterým je louka, hluboké křivoklátské lesy, Čertova skála a pod ní teče Berounka. Už už se chci jako “správný” novinář začít rýpat v osudu Jana Zýky, jeho bratra a jejich vztahu k Otovi. Ale jak se dívám do těch hlubokých očí, které v zamyšlení zpoza tlustých brýlí hledí na milovanou řeku tím malým okénkem, pochopím, že by bylo lepší se raději neptat, řečeno s Otou Pavlem, “protože v takových chvílích se má mlčet, ty jsou tak slavnostní jako první pusa anebo první svatba.” Řeka za oknem se mi jevila jako zvláštní hranice mezi civilizací tam a přírodou tady, kde stála rybárna. Chtěl jsem se podle toho chovat. “Člověk často žvanil v přírodě o malichernostech a blbostech, zatímco příroda mluvila přímou a jasnou řečí jen o kráse, lásce, nenávisti, potravě, smrti. Jako by to nepodstatné v přírodě někdo vyškrtal,” poznamenal si jednou Ota Pavel.

Vzpomínám, jak jsem si v roce 1992 četl článek v časopisu Time “Uvnitř posledního ráje na zemi – cesta na místo, které žádná lidská bytost nikdy nespatřila”. Tehdy jsem si myslel, že ráj je ukryt někde v odlehlé džungli nebo na rajském ostrově s palmami obtěžkanými kokosovými ořechy, s bílou pláží a průzračným mořem, krásnými ženami, které nosí pouze orchidej za uchem. Jak jsem tak seděl za tím okénkem v Kouřimecké rybárně, pochopil jsem, že ráj je něco velmi osobního, co se odehrává hluboko uvnitř člověka. Není to snad zvláštní pocit štěstí bez vazby na konkrétní místo? Co vlastně představuje to štěstí? I Ota Pavel potřeboval dlouhý čas, než na to sám přišel. I já jsem musel proto putovat dál po jeho stopách.

“Tak vy už zase jdete, to je ale škoda, že se nezdržíte déle,” vyprovází nás Zýka k lodi. Teprve teď se rozmluvil, jako by mu určitý čas trvalo, než si na nás zvykl. Převáží nás zpět na břeh civilizace a vrací se do domova v přírodě. “Tak rád by předal rybárnu svému synovi, aby se o ni staral, a udržoval tak rodinnou tradici,” krčí rameny Pechová a smutně dodává: “Jenže jeho syn nemá zájem a Zýka to nikomu cizímu tady nechat nechce. Už mu za rybárnu s tou krásnou loukou nabízeli miliony. Odmítl. Pro něj má toto místo zcela jinou hodnotu, a ta se v penězích vyjádřit nedá.”

INDOČÍNSKÝ ROZVĚDČÍK

Jen co by od Kouřimecké rybárny kamenem dohodil a ještě kousek došel, se vlévá do Berounky Skřivaňský potok. “Na tom krásném potoce se kdysi usídlil bezvadný chlap Jarka Franěk se svou ženou,” zvěčnil toto místo v knize Jak jsem potkal ryby Ota Pavel. “Býval rozvědčíkem v Indočíně, v Anamu. A když se vrátil, tak tu na rozcestí šedivých silnic pod Nezabudicemi postavil dřevěný stánek s pivem, rumem a žlutou limonádou a nazval jej Anamo. Natřel ho na hnědo a o kus dál na potoce postavil zděnou restauraci U Rozvědčíka.” Ta tu stojí dodnes a stále tu mají výtečnou polévku a báječný guláš, čepují rakovnické pivo, které každý může zazdít panákem rumu. Každé jaro se návštěvníci stěhují na zahradu. Sedí tu čundráci, vodáci, trempové, výletníci, skauti, kovbojčíci, kolaři i rybáři a vůbec všichni, kteří mají rádi Berounku. Sedí u dřevěných stolů, a zatímco na ně chumelí z odkvétajících jabloní, zpívají a hrají na bendža, na kytary a foukací harmoniky. Toto místo je nabito zvláštní energií. Za domem zpívá potok a od řeky vane svěží vánek. Nikomu se odsud nechce. Všichni zůstávají, kvílejí, baví se a zpívají dlouho do noci. “Zpočátku posílala maminka tatínka za trempíři, aby je uprosil, ať tolik nehlučí, ale po několika pokusech se vzdala. Brzy totiž v znějících písních o tom, že život je pes a že nejkrásnější je žít na řece Yukonu bez ženy, vynikal tatínkův krásný hlas a k nám ubohým dětem zvlášť pronikal ryk nástrojů, které tatínek jedině ovládal, což bylo koště a pokličky půjčené od paní Fraňkové,” vzpomíná Pavel v povídce Smrt krásných srnců. “Po jedné takové bouřlivé noci byl tatínek donucen najít selskou chalupu, a tak nás naložil na škuner a plul k domečku pod Branovem, kde se říkalo V Luhu.”

LUH POD BRANOVEM

“V chalupě byla právě pec na chleba, ve sklepě mlíko a máslo a pod ním podmáslí a v chlívě kráva a na stráni brambory a v lese hřiby a ve vodě, na kterou jsme koukali z okna, mračna ryb. Byl to ráj…” popisuje Pavel místo, kde je dnes jeho pamětní síň. Dříve tady bydlel ještě Karel Prošek, kterého měl Pavel za svého nevlastního strýce a jemuž přezdíval král rybářů a pytláků. Právě u něj našel Ota ráj svého dětství, v chalupě “gramofon ODEON vyhrával TISÍC MIL a dělalo se srnčí na smetaně s knedlíky a všechna ta místní branovská jídla… ježišmarjá, to byly dobroty. A najednou to všechno skončilo…” smutně vzpomíná Pavel. Přišel totiž Hitler, vyhlásil protektorát a všem Židům dal hvězdu s nápisem JUDE. Davidovu hvězdu dostal i jeho tatínek Leo, mistr světa v prodávání vysavačů značky Elektrolux. Už nesměl na Křivoklát. Už nejezdil v americkém buicku, ale šlapal podél škarpy na rozvrzaném kole. Leo tajně dojel do Luhu pod Branovem, kde synům Jiřímu a Hugovi ulovil srnce. “Kluci se cpali na příští léta, aby vydrželi Terezín, Osvětim, Mauthausen a pochody smrti…” Do Terezína odešel i otec Leo. Pavel nastoupil na šachtu v Dubí u Kladna. To srnčí maso z Luhu jim dost možná zachránilo život. Nechali se také přejmenovat – už se nejmenovali Popperovi, ale Pavlovi. Po válce se Ota na Branov vrátil – přijel na pohřeb strýčka Proška. “Na břehu vyhrávala kapela píseň o věrném převozníku a jeho dávali ve velké černé rakvi na jeho nejstarší loď, na které převezl na nezabudickou stranu desítky mrtvých kamarádů. Měl jsem už ze všeho rozum a brečel jsem jako nikdy v životě… byl jsem už tak starý, že jsem věděl, že nepohřbívám jenom strejdu Proška, ale celé své dětství a všechno, co s ním souviselo,” uzavřel Pavel kapitolu o Branově, kde našel bezstarostný ráj svého dětství.

SLYŠET PADAT PODZIMNÍ LISTÍ

Po válce se Ota staví na vlastní nohy – stává se z něj sportovní redaktor v Československém rozhlasu, trénuje žáky hokejové A. C. Sparty a začíná psát. Už jeho první kniha “S Duklou mezi mrakodrapy” má velký úspěch. V únoru 1964 je na olympiádě v Innsbrucku stižen záchvatem maniodepresivní psychózy. “Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mě to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor nad Innsbruck selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo veliké světlo a zahnalo mlhu.” Pět let zůstal Ota v psychiatrické léčebně. “Nemohu tvrdit, že jsem zkoušel jako zvíře, protože žádný člověk neví, jak trpí zvíře, i když o tom často vypráví a píše. Vím jenom, že jsem zkoušel strašně, nejde to ani vypovědět,” svěřoval se Pavel. “Jednou jsme spolu s Otou měli schůzku na Karláku,” vzpomíná jeho nejlepší životní přítel spisovatel Arnošt Lustig, “seděl u Černé věže a pálil si dlaň cigaretou. Proboha, proč to děláš, chtěl jsem vědět. Chci dokázat, že duševní bolest je horší než tělesná.”

Když bylo Otovi líp, chodil ze svého zamřížovaného pokoje ve svých myšlenkách znovu k potokům, řekám, rybníkům a přehradám na ryby. Uvědomil si, že právě to bylo to nejkrásnější, co v životě prožil. To Otu drželo nad vodou – jak tvrdil jeho ošetřující lékař Grof, potřeboval mít v životě taková světlá místa, aby se měl v depresích na co těšit, aby je lépe překonával. Svůj poslední ráj našel na Kouřimecké rybárně, kam se vypravil, když ho pustili z ústavu. A když v léčebně opět musel být, jeho ráj byl s ním, byl uvnitř jeho duše, dával mu sílu, smysl bytí, naději, držel ho při životě.

V roce 1967 se poprvé svěřuje bratru Hugovi: “Mé nejtajnější přání je napsat o normálním životě.” Zbývá šest let života. Tehdy, v ukrutných bolestech, začal velmi pomalu psát. Jeho utrpení mu umožnilo chápat věci v nových souvislostech, viděl do života i lidských duší hlouběji, měl mimořádně citlivé oko pozorovatele, obrovský talent a především neuvěřitelně silnou vůli. Napsal tehdy vůbec nejlepší povídky svého života. Když mu vyšla ta první – Smrt krásných srnců – bylo to jeho obrovské životní vítězství. Většina lidí jej už dávno odepsala. Překonal svou nemoc i sám sebe. “Jako bych vylezl na Mount Everest,” svěřil se svému bratru Hugovi, se kterým si začal z léčebny intenzivně dopisovat.

BUFÁK

Nejstarší bratr Oty Hugo – svým bratrem přezdívaný Bufák – mě vlídně pozve dál do své chaty v Újezdě nad Zbečnem, což je jen jedna stanice vlakem a několik kilometrů pěšky od přívozu v Luhu pod Branovem. “Je to jenom letní chata, ale já zde žiji pořád. Každou zimu přečkám tady v jedné místnosti, kde utěsním každou škvíru. Letos poprvé budu zimu trávit se ženou na Kladně. To zdraví…,” posteskne si Hugo a hned se mu ovšem vrátí úsměv na tvář a se zvláštní hrdostí mě vede do malého obývacího pokoje. Vypadá to tu jako v rybářském muzeu – stěny jsou zaplněny těmi nejúžasnějšími trofejemi, které si dovede každý rybář vysnít. Hugo Pavel má také velkou knihovnu plnou povídání o rybách – o jejich kráse ve vodě i na talíři. “Parmy už nechytám, protože ty jsem chytal s Otou. Když se mi zachytí na háčku, jen si s ní popovídám a opět ji pustím.” Hugo Pavel už rybaří víc jak sedmdesát let a za tu dobu se z něj stal opravdový pan rybář s velkým “R”. Má své přesné zásady: “Když nechytím minimálně pět ryb, tak úlovek pustím jen tak pro potěšení zpět do řeky.”

Posadíme se ke stolu a nad Hugem visí jeho fotografie, kde sedí jako malý kluk na vysavači firmy, která dala tomuto přístroji jméno. “Ta reklama se používá dodnes,” říká muž, který se vlastně takto stal nesmrtelným. Opět polykám otázku na jeho bratra. Napadá mě, že vlastně žije v jeho stínu. Mnoho lidí jej navštěvuje jen proto, že je bratrem slavného Oty. Ten jednou napsal: “Ti nejskvělejší lidé jsou ti nejskromnější. To jenom hlupáci a ubožáci potřebují o sobě mluvit, aby sami ve svých očích vyrostli.” Hugo je jedním z nich – hrdě střeží odkaz svého bratra. Jezdí do škol a dělá o Otovi přednášky a besedy. O sobě příliš nehovoří. I já jsem za ním původně přijel jen kvůli jeho bratrovi. Až teď mi došlo, že on je neméně zajímavý člověk – i on má své ideály i svůj ráj. Jen málokdo o něm ví, že sám píše prózu a básně. Bojí se ovšem kritiky a srovnávání s Otou. Sedíme u okna, za nímž je malá zahrádka, a tam dole v údolí teče Berounka. U řeky je Hugovi určitě lépe než ve městě. “To příroda je čistší, upřímnější, nelže, je přímočará… škoda jen, že té úplně krásné přírody je stále méně, všude se roztahuje člověk, auto, stan,” napsal Hugovi bratr Ota v roce 1967. “Je mi smutno mezi lidmi a někdy i z lidí samotných,” svěřuje se Hugo. “Okolo mě jsou stovky lidí, ale skuteční přátelé se dají spočítat na prstech jedné ruky. Lidé mi tady závidí moje rybářské štěstí, a tak se mi tu radost u řeky snaží znepříjemnit,” říká a myslí na svoji pověst rybáře, který téměř vždy uloví mnohem více než všichni ostatní rybáři z okolí. “Jednu loď mi zničili a druhou ukradli.” Hodně se tady u Berounky změnilo – vyrostly chaty, které svou architekturou zničily údolí, venku leží chataři s puštěnými tranzistory. V řece už neplavou štiky jako krokodýlové a na mělčinách se v řasách už nepřevalují tloušti a parmy jako polena. Ryb je mnohem méně než v dobách, kdy před válkou hledal Hugův tatínek tento kraj po čuchu. Chalupáři objevili ráj, našli to fantastické místo pod hradem Křivoklátem, ale nevstoupilo do jejich srdcí jako rodině Pavlových, a proto ráj začali ničit. “Kdo z těchto lidí udělal něco pro tento kraj?” ptal se Ota roku 1970. Už tehdy věděl, že kraj jeho dětství je především rájem v jeho srdci, ve skutečnosti je to ráj mizející.

“U řeky jsem se svlékl a plaval jsem, abych se očistil jako hříšní v té indické řece Ganze. Na všechno jsem přestal myslet. Protože řeka je jiná než potok. Řeka je hluboká studna zapomnění,” vzpomněl jsem si na Otova slova, ke kterým spisovatelka Jaroslava Pechová dodala: “Řeka se valí jako milosrdný čas, který odnese bolest, zármutek, zoufalství, utrpení, křivdu, ale vzpomínky nechá ležet na dně duše jako hladký oblázek v hluboké tůni.” Hugo na svého bratra nikdy nezapomněl – drží se jeho odkazu a podle toho žije ve svém ráji.

SVOBODA

“Konečně jsem došel k tomu pravému slovu: svoboda. Rybařina je především svoboda. Jít celé kilometry za pstruhy, pít vodu ze studánek, být sám a svobodný aspoň na hodinu, na dny anebo dokonce na týdny a měsíce. Svobodný od televize, novin, rádia a civilizace,” uzavírá své dílo i život Ota Pavel. Po jeho stopách se vracím k řece, která líně plyne a kouzlí tu zvláštní pohádkovou náladu. Vstupuji do živého obrazu Oty Pavla, ve kterém popisoval, jak Berounku viděl, cítil a miloval. “Korytem řeky teklo v slunci stříbro, řeka jako by něco slavila. Klekl jsem si do trávy a naklonil se k ní a ucítil jsem, jak mi voda teče mezi rty. Políbil jsem ji a pokřižoval jsem se. A pak jsem nahodil splávek do krásné podlouhlé tůňky, a ona tam byla. Splávek zmizel. Zase jsem myslel na to, že to bude moje největší životní ryba, má obluda Lochness. Chvěl jsem se, už dávno jsem nezasekával rybu. Když jsem ji vytáhl, nebyla veliká, ale byla krásná.”

UMĚT SE RADOVAT

“Ale já se Ti teď – po všem, co jsem prožil – už smrti nebojím, jen někdy… začal jsem věřit v posmrtný život,” píše Ota Pavel svému bratru Hugovi 17. 5. 1967, “představuji si to, že po cestě tady se člověk odebere na nějakou planetu, kterých jsou miliony, vybere si tu, kterou bude chtít – já si vezmu rybářskou – a tam budu rybařit a teprve žít.”

“Jako již mnohokrát předtím, vezl jsem Otího z jeho bytu na Vinohradech do Bohnic. Tentokrát to bylo po šestnácté. Věděl, že musí jet… převlékli ho do ústavního obleku,” vzpomíná Otův bratr Jiří Pavel. “Políbili jsme se, tak jako vždycky předtím. ‘Opatruj se,’ řekl mi naposled… odpoledne zazvonil telefon. Ošetřující lékař z ústavu v Bohnicích mně oznámil, že můj bratr, Ota Pavel, dnes odpoledne, 31. března 1973, zemřel. Svět se zřítil, jako by v tu chvíli můj život skončil s jeho životem. Dnes, po mnoha letech, vím, teď už bezpečně vím, že žije dál. Ve své práci, v srdcích svých čtenářů, ve svých knížkách, kterými dával a dává radost těm, kteří ho mají rádi. A také vím, že nikdy nebyl jenom můj, že opravdu teď patří všem.”

“Kde že je ten poslední ráj?” zopakuje po mně otázku Hugo Pavel a podívá se s neznatelným úsměvem směrem k Berounce: “Ten si přeci musí každý najít sám pro sebe.” Na rozloučenou mi dá několik rybích receptů a jeden životní recept bratra Oty, který mu v únoru 1968 napsal: “Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nepřijde.”

---

HAMŤAVÉ DROBTY Hugo Pavel nejraději vypráví o rybách, rybaření. Z rukávu tahá jeden recept za druhým – je opravdový kuchařských přeborník, rybí specialista. O kyselých rybách a hamťavých drobtech, tak se jmenuje jeden z jeho nejvděčnějších receptů. Okoukal ho jako malý kluk od maminky, tatínka a strejdy Proška. “Nachytáme ryby, nebo je koupíme, nebo je od dobrého přítele dostaneme. Pokud možno co nejvíc,” zdůrazňuje Hugo Pavel. “Nejlépe se hodí drobné ryby: plotice, proudníci, tloušti, padoustve, cejni velcí i malí. Dají se naložit i ostatní druhy ryb, neproleží se už tak dobře jako droboť. Menší ryby naporcujeme, necháme celé, nebo rozřízneme po délce. Očištěné, vykuchané, zbavené ploutví vypereme – dobře, necháme okapat, osolíme. Obalíme v mouce, vajíčku, strouhance, upečeme na oleji do zlatova, necháme vystydnout. Mezitím si oloupeme a nakrájíme cibuli na kolečka. Uvaříme lák: 1 díl octa, dva až dva a půl dílu vody, podle toho, jak chceme mít ryby kyselé a brzy uležené. Lžíci soli, pár lístků bobkového listu, několik kuliček pepře a nového koření. Necháme přejít varem, odstavíme a necháme úplně vychladnout. Dávka stačí na 3-5litrovou láhev naložených ryb. Do velkých sklenic nebo hliněné nádoby skládáme studené řízky z ryb, prokládáme kolečky syrové cibule. Naplníme celou nádobu a zalijeme studeným lákem. Uložíme do studena. Asi za týden až deset dní kosti změknou. Pokud ryby nesníme, protože chutnají velice, vydrží ve studenu v lednici měsíc i déle. To se však málokdy podaří,” uzavírá Hugo Pavel a přeje dobrou chuť. Jeho bratr Ota popsal tuto rybí pochoutku, kterou mívali v chalupě v Luhu u převozníka Karla Proška, v knize Smrt krásných srnců: “Ve sklepě stály kamenné hrnce s naloženými rybami v octě a cibuli, a když je človíček vzal, tekla mu šťáva mezi prsty a padaly z toho hamťavé drobty, dělalo se mu mdlo před očima a za očima, jak to bylo dobrý.”

Na Rocky Manovi se mi líbí hlavně to, že se vždycky strašně trápím, je mi zle, bliju, usínám za jízdy, stojí mě to asi tři tisíce na startovném, žrádle a benzinu, a když vzdám, tak se mi všichni do poloviny prosince posmívají. Je to zkrátka ideální příležitost udělat ze sebe nehybnou a hodně pitomou trosku. Proto jsem se přihlásil i letos.
Pavel Pekárek

“Vypadáš čerstvě. Ještě je dorazíš…,” srší vtipy na Jardu Rygla, který se převléká do běžeckého. Ví, že ztrátu nedožene. Kolo zahodil. Zvítězila u něj stejně jako u ostatních prostá a vcelku přirozená nenávist vůči chladné příčině svého utrpení. Jeden po druhém pak vyrážejí do terénu na horský orientační běh. No vyrážejí…

…pomalu prošel branou do úvodního kola závěrečného běhu další borec. Trochu se motá. Odhad síly se pohybuje v červených číslech, zmizelo nadšení a mozek produkuje jenom nejasné povely k samovolnému kroku. Ten za několik okamžiků přejde v poklus.

ASPI Rocky Man je extrémní duatlon. Orientační jízda na horském kole a orientační běh s cílem tentokrát v Hutích pod Třemšínem. Na cestě do Hutí bylo potřeba jen málo: za prvé proběhnout asi 6,5kilometrový okruh ve Slivenci na okraji Prahy, za druhé projet úsek dlouhý přes 160 kilometrů na horském kole podle mapy a za třetí proběhnout 10 kilometrů závěrečného horského běhu. Nic víc, nic míň.

PROČ?

Asi se jim to líbí. Soudě alespoň podle účasti na již čtvrtém ročníku, který se letos konal v červenci. Celý podnik si vymyslel šedovlasý Zdeněk Laciga. Systémem “Laciga sobě”, aby sebe i ostatní pobavil, vymyslel narozeninový dárek v podobě duatlonu.

Hned první ročník vybavil na místní poměry nebývalou odměnou. Sto padesát tisíc korun pro vítěze. Svůj účel to ovšem splnilo. Závod vešel do povědomí, a tak se rok co rok účastní celá česká elita.

Trať letošního ročníku vymyslel stejně jako ty minulé Kamil Arnošt. Příprava zabere několik měsíců shánění speciálních i normálních map a potom projíždění vymyšlené trasy. Na vlastní nohy, ruce a oči. “Většinou zjistím různé nesrovnalosti. Někde nějaká cesta v mapě přebývá, jinde zase není. Takže se to musí retušovat nebo pozměňovat trať,” říká Kamil Arnošt.

Čtyřicet osm kontrol mají před předním kolem všichni na startu. Ale nestačí je pouze projet, nýbrž také dodržet pořadí. Když se vám to nepodaří, přichází diskvalifikace.

SLIVENEC 7.10 HODIN

Není teplo, ale zatím neprší. V malém lesíku vyběhl houf třiceti mužů na tři “zahřívací kolečka” v celkové délce šesti a půl kilometru. “Účelem je roztrhat startovní pole,” upozorňuje mě Kamil Arnošt v úloze moderátora.

“Scheisse…,” nadává host ze zahraničí s číslem dvacet osm. Pád a naražený sval, takže končí. “Máš bráchu kousek před sebou,” povzbuzuje někdo z houfu zpoceného závodníka probíhajícího prostranstvím okolo startu. “To jo, ale on má dvě kola náskok,” opáčí oslovený.

Mapy prvního jízdního úseku se houpou zavěšené kolíčky na prádlo na dlouhé šňůře. Pro každého jedna. Převléknout, na záda hodit “camelback” s vodou a stoupnout do pedálů. Michaela Novotná z organizačního týmu nás upozorňuje: “Vyfoťte si je. Oni potom skapou…”

ČERNOLICE 9.10 HODIN

Všichni jedou podle stejné mapy. Všichni mají shodné navigační vybavení. Busolu a tužku. Nikdo nepřijede ze stejného směru jako ostatní… Na první veřejné kontrole v Černolicích rozložily doprovodné týmy po karimatkách jídlo pro své chráněnce: banány, salátky, polívčičky i rohlíčky se salámem. Pořadatelé pro změnu další mapičky…

Je ještě brzo a málokdo jí. Odstupuje jedenáctka – Pavel Pekárek. Zápěstí bolí i po obstřiku, a tak kamarádsky půjčuje již bývalému soupeři s píchlým kolem samonafukovací bombičku. Bohužel, ani jeden z nich neví, jak ji použít. Takže po pěti minutách mu nezbývá než soupeři půjčit celé zadní kolo. Ještě stále se vtipkuje…

KYTÍN 10.15 HODIN

Před oranžovo-bílým označníkem, pod kterým visí na dlouhém provázku kontrolní kleště, do sebe téměř najeli čtyři závodníci. Přijíždějí po prašné cestě z vesnice. Do dálky se táhne zelený pruh smíšených lesů.

Špička jede na doraz. Od startu je dělí tři hodiny a pět minut.

“Kde je můj soukromý doprovod, který tady není,” rozčiluje se trochu jeden z bikerů. Ještě pořád s humorem…

DOBŘÍŠ 11.07 HODIN

Před dobříšským zámkem vyrostla gumová brána, převezená ze Slivence. I když se takhle silně obsazený závod v Dobříši nejede každý den, návštěvnost je nulová. Doslova.

Různé značky aut jednotlivých týmů se pomalu sjíždějí a připravují občerstvení. Neoficiální a nikým nevypsaný orientační závod řidičů probíhá paralelně s hlavní soutěží. Nešťastníci bloudí po vesnicích s nosy nalepenými na čelním skle. Vždycky najdou.

Čelo pelotonu se trhá, ale jména zůstávají stejná. V tomhle ospalém městečku proběhne první čistka startovního pole. Diskvalifikace pro každého, kdo nedojede do půl druhé. Prší.

HOUPAČKA 13.20 HODIN

Parkoviště s drobnými kaménky nabízí okamžik odpočinku. Zablácená těla usedají na zem a cpou do sebe energetické tyčinky. Také párečky. Pokračuje se “scorelauf” – každý si vytvoří vlastní trasu a systém projetí jednotlivých kontrol. Fixy dřou do navlhlých map nejvhodnější cestu. Někteří už jsou trochu mimo. Radost mizí…

BOHUTÍN 15.13 HODIN

Komunikace se zvrhla v jednoslovné povely. “Slaninu,” poroučí si jeden z bikerů a ta je mu vkládána přímo do úst. Už je toho dost. Naštěstí přestalo pršet. Vypadá to na klidný dojezd.

HUTĚ POD TŘEMŠÍNEM

Závodníci běží a do toho co chvíli leje. V areálu kempu se postupně sjíždějí všichni, kdo se okolo závodu pohybovali. Vyhrál v čase deset hodin, čtyřicet minut a patnáct vteřin Ctibor Podrábský z Liberce. Potlesk několika desítek rukou a finanční odměna oceňují výkon na hranici, nebo spíš lehce za hranicí možností normálního člověka. Nečekají tu davy fanynek ani agenti se smlouvami. Spíš manželky a přítelkyně. V soutěži, kde opravdu jede každý sám za sebe, kde není jasné, kdo je největším soupeřem…

V únoru bývá na ostrovech mnohem rušněji než jindy v průběhu roku. Začínají tu totiž námluvy. Nepřiplouvají sem však chlapci a děvčata z pobřežních vesnic, aby se netradičně a izolováni od okolního světa vyznávali ze svých citů. Schůzku si právě tady dávají miliony ptáků snad všech druhů i velikostí, aby tu rozšířili počty trvale žijících opeřenců a posléze i svá hejna a aby tu načerpali novou sílu a energii potřebnou pro další dlouhé kilometry, které je na jejich pouti ještě čekají. Každoročně se tu opakuje scenerie, jakou tu pozorovali už první obyvatelé před mnoha tisíci lety. Divoká příroda se tu ukazuje v plné kráse a síle, a to i přesto, že neoplývá bujnou vegetací, jakou známe třeba z tropických pralesů. Zvu vás na Paracas, malý jihoamerický poloostrov s přilehlými ostrůvky, omývaný chladnými vodami Pacifiku.

Jen pár hodin jízdy z peruánské metropole nás dělí od provincie Ica. Právě na jejím západním okraji vybíhá do Tichého oceánu nevelký výběžek pevniny, který jako celé peruánské pobřeží pokrývá poušť. Zdálo by se, že suchá, vyprahlá a pískem pokrytá krajina nenabízí nic zvláštního, a už vůbec ne slibovanou divočinu. A přece. Bohatý život poloostrova a zejména okolních ostrovů včetně Tichého oceánu přiměl ochránce přírody založit zde už před bezmála čtvrtstoletím národní park, aby tak cennou flóru a zejména vzácné druhy mořské a pobřežní fauny uchránili před jejich největším nepřítelem – člověkem. Paracas je však zajímavým místem i z mnoha jiných hledisek. Snad bychom se o něm příliš nedozvěděli, nebýt Viktora, biologa a ekologa Paracaského národního parku, který se stal naším průvodcem. Slovo paracas znamenalo v jednom ze starých indiánských jazyků něco jako “zlatý déšť”. Nutno dodat, že dávní obyvatelé své území takto neoznačili bez příčiny, neboť tu horkým pouštním vzduchem přelétává písek.

CESTA K PTAČÍM OSTROVŮM

Hladina Pacifiku začíná měnit svou barvu. Černá, temně modrá se zvolna tónuje do světlejších odstínů, aby se nakonec zahalila do zlatého roucha. Skupinka růžových plameňáků se začíná odrážet v zrcadle hladiny malého zálivu. V dálce na druhém břehu jiné hejno pelikánů právě slétá z útesu, hledajíc pod vodou oblíbené ančovičky. Nevzpomínám si, že bych někdy dříve zažila pocit tak zklidňující, jejž pohled na probouzející se přímořskou krajinu přinášel, a zároveň tak vzrušující z obyčejného a přitom tolik jedinečného svítání. Závidím rybářům, kteří si tento pohled dopřávají každý den, a jsem vděčná, že se alespoň jednou mohu vydat na lov společně s nimi. Jeden z nich nás vzal do své bárky, a tak se vydáváme na průzkum okolních ostrovů. Zásluhou Viktora a jeho pravomocí vědeckého pracovníka rezervace máme přislíbenou návštěvu i odlehlejších oblastí, správou parku přísně střežených a běžným návštěvníkům zapovězených. Na ostrovy se ale nesmí i přes veškerá naše privilegia vystupovat, a tak na vratkém plavidle strávíme bezmála deset hodin.

Břehy a vysoké útesy ostrova San Gallan jsou obsypány hejny tuleňů a lvounů, jimž naprosto chybí plachost. Ta nejzvědavější zvířata naskákala do vody, aby se s námi mohla pozdravit.

Obeplouváme okolo strmých skalních stěn i nad hladinu vysoko vyčnívajících kamenných homolí, pískovcových útvarů nepopsatelných velikostí a tvarů, které si díky svým nápadným rysům vysloužily i své názvy. Načervenalé, jasně žluté, místy snad až bílé barvy skalisek ostře kontrastují s průzračnou modří Pacifiku a azurovou oblohou. Připlouváme k ostrovu San Gallan. Už z dálky slyšíme řev a cítíme nepříjemný zápach, který stále sílí. Břehy i vysoké útesy jsou obsypány hejny tuleňů a lvounů. Ani rackové, terejové a pelikáni kroužící nad hladinou se svým křikem nenechají zahanbit. Nemotorní savci jsou však na rozdíl od čilých opeřenců příliš leniví a pomalí, než aby je naše návštěva vyrušila. Jen několik zvědavců naskákalo do vody, aby se s námi přišli pozdravit. Plachost jim rozhodně chybí, a tak si můžeme s roztomilými zvířátky, skotačícími sotva metr od nás, takřka podat ruce. Opravdová divočina! Člověk je tady zcela zbytečný a může jen s úžasem přihlížet a mlčky vychutnávat nevšední okamžiky uprostřed tisícihlavého davu podivných obyvatel ptačích ostrovů.

OBDOBÍ GUÁNA

Tak jak se o soli často hovoří jako o bílém zlatě, tak jako pro Brazilce a Kolumbijce má káva cenu žlutého kovu a černým zlatem se zase někde jinde pyšní vlastníci ropných či uhelných ložisek, tak i Peruánci mají svůj “kov nejcennější”. Ačkoliv Peru patří k významným pěstitelům cukrové třtiny, banánů, tabáku i nechvalně proslulé koky, “opravdové zlato” je ukryto právě tady. Na několika malých ostrůvcích, jež byste na mapě snadno přehlédli. A co že to je, co má tak obrovskou cenu a zasluhuje si takovéto srovnání? Nevzhledné páchnoucí hrudky, prach zemité barvy, písek, kousky rozpadlé horniny, drobné škebličky, chuchvalce peří a skořápky. Toto je vytěžené “peruánské zlato”, které byste našli v téměř stokilových žocích, jež se odtud vyvážejí. Pravda, dnes budete čekat i několik let, než tudy projedou lodě s tímto nákladem, neboť těžba tu probíhá teprve tehdy, až zlato “naroste” do potřebné výšky. V polovině minulého století však těžba tohoto přírodního hnojiva měla rozhodující vliv na hospodářství a prosperitu země. Dějiny Peru v úctě k tomuto daru přírody dokonce označují tuto epochu poetickým názvem “období guána”.

Huanu, jak byl ptačí trus zprvu označován, používali už Inkové a byli si dobře vědomi toho, jakou cenu pro ně má. Smrtí trestali každého, kdo by chtěl krást či ničit ostrovní poklad. Dobře věděli, že bez něho by v horách nebylo co jíst. Z kečuánského huanu vzniklo později španělské označení guano (v češtině se užívá podoba guáno). První dobyvatelé ze starého kontinentu zaslepeni leskem nepřeberného množství skutečného zlata, které říše Inků nabízela, opovrhovali tímto hnojivem, a tak byly ostrovy na několik set let opuštěny. Když se sem první podnikavci teprve roku 1840 znovu vydali, byly útesy vyšší o bezmála 60 metrů. Během následující “zlaté horečky” zde bylo do roku 1872 vytěženo na deset milionů tun tohoto přírodního hnojiva. A proč měl právě tento druh ptačích výkalů takovou cenu? Peruánští “zlatokopové” měli a dodnes mají dva stálé a spolehlivé spojence. Sucho a horko. První nepustí na ostrovy déšť, který by zlato spláchl do moře, a druhý pak umocňuje jeho kvalitu. V čerstvém guánu je obsaženo 27 % dusíku, 2 % potaše a 10-13 % fosforu. Přestože se obsah těchto cenných živin během sběru a transportu snižuje, stále je guáno, jak dokázaly vědecké rozbory, až třiatřicetkrát účinnější než obyčejná chlévská mrva. Dnes už tu ale není slyšet pleskání bosých nohou a hlasité funění zástupu stovek indiánů nesoucích na ramenou páchnoucí žoky, poté co je holýma rukama nasbírali. Miliony ptáků tak mají nerušený klid po celou dobu hnízdění, nad kterým bedlivě dohlíží správa NP. A i když sem za rok, možná za dva znovu na čas připlují lodě pod nakládací rampy, “období guána” je už zřejmě uzavřenou kapitolou peruánských dějin.

Rozhodující význam pro současnou ekonomiku má jednoznačně rybolov. Pacifik u této jihoamerické země skýtá hojnost nejrůznějších druhů ryb a mořských živočichů a peruánské teritoriální vody jsou považovány v rámci světového oceánu za jedny z nejbohatších. Naproti tomu pobřežní pevnina, kterou omývají, je suchá a nehostinná. Drtivá většina vylovených ryb je bohužel zpracována na rybí moučku a používána jako krmivo. Mořské bohatství se tak ocitá v útrobách kuřat a prasat. Vedle rybích produktů jsou žádaným artiklem i měkkýši, krabi a mušle.

Způsob, jakým místní rybáři i dnes loví, je pro našince jen těžko pochopitelný. U břehu jedné ze skal se z prorezivělé bárky právě spouští ke dnu odvážný “sběrač” s primitivním potápěčským vybavením. To představuje jakési gumové brnění znemožňující téměř jakýkoliv pohyb a v ústech hadice, jíž je bez regulace kompresorem přiváděn vzduch. Denně takto stráví několik hodin pod vodou v hloubce pěti i více metrů a sbírají měkkýše do síťových pytlů. Krátce po poledni se začínají zvedat vlny a vítr zesiluje. Nastává příliv. Nejvyšší čas se vrátit.

MOŘSKÁ KATEDRÁLA

Paracaské pobřeží, skály, útesy, zálivy a ostrovy jsou součástí mohutného horstva potopeného v minulých geologických dobách pod hladinou oceánu. Mnohdy vytvářejí tvary či uskupení tak bizarní, že je lidé, inspirováni vlastními výtvory, obdařili nejrůznějšími názvy. Jen půl hodiny jízdy autem od vstupu do rezervace se nad hladinu vypíná monumentální skála. Nejznámější a snad i nejkrásnější přírodní dílo tohoto druhu na pobřeží. La Catedrala je výstižné označení pískovcového útvaru tak nápadně připomínajícího chrámovou stavbu. Neodoláme a zlákáni temnotou vstupních otvorů – jakýchsi bran – vstupujeme… Tápeme úzkou chodbou vedeni sílícím hukotem vln až před “oltář”. Místo libozvučného zpěvu chrámového sboru jsme však ohlušeni a fascinováni kakofonií obrovských příbojových vln tříštících se o stěny jeskyně – Katedrály. Postávání na kluzkých kamenech zanedlouho začíná být nebezpečné. Hladina vody rychle stoupá a vytváří z oněch balvanů stále se zmenšující ostrůvky. Jeden ze vstupů nám voda již uzavřela. Nezbývá než se vrátit a proklouznout druhým vchodem. I ten už je z poloviny zaplaven. Mnoho nechybělo, a mocná Katedrála by nás navždy uvěznila ve svých “komnatách”.

Ne všechny zvláštnosti na Paracasu však vznikly z rozmaru matky přírody. Připlouváte-li k severnímu břehu poloostrova, už z dálky vás o správnosti směru informuje El Candelabro. Mohutný 128 metrů vysoký obrazec ve tvaru trojramenného svícnu je vytesán do pobřežní skály a majestátně dominuje celému okolí. Záhadné místo Paracasu, k němuž se váží hned tři legendy, jak nám zasvěceně vypráví Viktor: “První z nich říká, že sloužil jako navigační bod při plavbě, protože tvarem i severojižní orientací připomíná souhvězdí Jižního kříže. Další uvádí, že byl vytvořen jako symbol katolicismu prvními španělskými mnichy a podle třetí jím piráti vyznačili místo, kde ukryli svůj uloupený poklad.”

RYBÁŘI Z LAGUNA GRANDE

Laguna Grande je rybářská vesnice na okraji poloostrova. S malebnými osadami, jaké známe z jaderského pobřeží či Řecka, však nemá kromě rybářů nic společného. Už samotná cesta rozpálenou pouští byla dramatická. Zvláště když jsme několikrát uvázli s naší terénní Toyotou v nánosech písku. Kola podkluzují a kolem auta se víří oblaka písku. “Všichni ven,” křičí na nás řidič, aby se vozidlo odlehčilo a snad pohnulo kupředu. Na těle už nikomu nezbývá jediné místečko, kam by se dotěrná zrnka rozpáleného písku nedostala. Všude kolem nás jen nekonečná žlutá krajina. Jen těžko lze uvěřit, že za některým z kopců před námi nalezneme nějaký “život”. Takřka krokem přijíždíme na vrchol, leč pohled do údolí je jen dalším zklamáním. Znovu pustá, mrtvá poušť. Konečně! Několik set metrů před námi se zaleskla vodní hladina a na jejím břehu – Laguna Grande.

Obrovské nadšení a úleva jsou však záhy po příjezdu k vesnici vystřídány úžasem. Všichni tu najednou zkoprněle stojíme, jako bychom se jeden druhého ptali, “vstoupit, či nevstoupit”? Kolonie chatrčí z rákosu, dřeva a plechu, z cihel jen výjimečně. Všudypřítomná, nepříjemná směs zápachu z chybějící kanalizace, vylovených ryb a nejrůznějších mořských lahůdek, které se v tomhle podnebí kazí a rozkládají dříve, než je stačí přeplněnými náklaďáky odvážet na tržiště do Pisca a Icy. Třebaže nás Viktor na jistá nebezpečí předem upozorňoval, odradit nás od návštěvy vesnice se mu nepodařilo. Bývalí trestanci, kteří tvoří většinu zdejších obyvatel, by totiž pro zvědavost bílých “gringos” nemuseli mít pochopení. Viktor nakonec přijal roli našeho průvodce, trval však na některých “bezpečnostních opatřeních”. Ze všeho nejdůležitější je nevzbuzovat příliš velkou pozornost a zbytečně nedávat na odiv některé “luxusní” doplňky, jež jsou těmto lidem odepřeny. Ačkoliv nechceme Viktorovo varování podcenit, a odkládáme proto reklamní trička, tenisky, hodinky, ba i sluneční brýle, nezůstane náš vstup i přes veškeré snažení nenápadným. Při vjezdu do kolonie strháváme koly uvázanými na střeše auta dráty elektrického vedení. Domorodci se ihned sbíhají kolem nezvaných hostů a plánovaná návštěva inkognito je ta tam. Namísto popuzených a rozhořčených tváří však přichází překvapivě vlídné přijetí žen a dětí. Muži se právě vracejí z moře se sítěmi přeplněnými celodenními úlovky ryb a s obrovitými pytli k prasknutí napěchovanými růžovými škeblemi. “Žádaná pochoutka conchas de abanico je velmi výnosným obchodním artiklem,” poučuje nás Viktor a na důkaz s chutí vycucne obsah jedné z nich.

KUŘE À LA LAGUNA GRANDE

Sedíme v přístavní krčmě. Společenské zařízení tohoto druhu je zde jediné, a tak není z čeho vybírat. Chatrč postavená z dřevěných prken a pobitá totorovými rohožemi. Malinkými skulinkami mezi spletenými stébly rákosu proniká jen velmi málo světla. V tomhle horku je však stín tou nejlepší obranou před žhavými slunečními paprsky. Udusaná hliněná podlaha, stoly s děravými, flekatými ubrusy a umělohmotnými talíři, utrhané cáry toaletního papíru namísto ubrousků. Nechybí pavučiny, zaprášené žárovky, ale ani výzdoba. Pomalované krunýře z obrovských mořských želv. Však je majitel na své lovecké trofeje patřičně pyšný. Na kamnech ve zrezivělých hrncích bublá polévka a paní hospodská už nás vítá: “Buenos días seňores, bienvenidos… Pollo, pollo?” (kuře, kuře?) nabízí, pokukujíc po kuřatech, která spolu se slepicemi, kočkami a psy pobíhají kolem stolů. Snad bychom i zdvořile odmítli, ale hlad je silnější než naše předsudky o správném stolování a nezávadném jídle.

BRÁNA K AMERICKÉ SVOBODĚ

Paracas má i svůj nemalý historický význam, třebaže bývá často zastíněn věhlasem říše Inků. Novodobé dějiny spojují Paracas s počátkem osvobozeneckého boje za nezávislost Peru. Právě u jeho břehů se totiž roku 1820 vylodil argentinský generál San Martín, aby porobeným indiánům přinesl svobodu a ukončil třísetletou nadvládu Španělů. Díky němu Paracas proslul jako “brána k americké svobodě”. Historické kořeny Paracasu, jakož i celého pobřeží, však sahají mnohem dále. Nejstarší nálezy dokládající osídlení tohoto území pocházejí z období kolem roku 7000 př. Kr. Na území mezi Ekvádorem, Bolívií a Chile žily pak mnohé civilizace dávno předtím, než první Inka usedl na “sluneční” trůn. Kultury jako Chavín, Mochica, Chimú, Nazca či právě Paracas v mnohém dokonce samotné Inky předčily.

NĚMÍ SVĚDKOVÉ PROMLOUVAJÍ

Celá oblast pustého a nehostinného poloostrova byla dlouhá léta vědeckou veřejností považována za místo, kde se lidé nikdy neusídlili, kde svá obydlí nikdy nezakládali. Teprve v polovině dvacátých let našeho století objevili zcela náhodně rybáři na jižním konci poloostrova zvláštní hrobky s podivuhodnými textiliemi. To pochopitelně vzbudilo pozornost odborníků, a tak na Paracas přijíždí i slavný archeolog Julio César Tello spolu se svým peruánským průvodcem Toribiem Mejíou Xesspem. Následné objevy, které zde pod nánosy červenavého písku učinili, jim přinesly světový věhlas. Stovky hrobů plných pokladů nezměrné ceny! Poloostrov dal jméno kultuře, která tu kdysi po mnoho století vzkvétala. Její počáteční fáze se datuje už rokem 600 př. Kr. a byla ovlivněna starší kulturou chavínskou, jak dokazují symboly posvátného jaguára na keramice i textiliích. Na úpatích pahorků byly na místě zvaném Cerro Colorado objeveny pozůstatky i pozdějších vývojových etap paracaské civilizace. V období svého rozkvětu se kultura Paracas postupně zbavila dominance chavínského stylu a rozvinula naplno zcela odlišnou formu, která se pak stala základem kultury Nazca.

PARACASKÉ KAVERNY

Paracaské kaverny – tak jsou označovány nalezené hrobky, tvarem připomínající známé láhve italského vína chianti s dlouhým úzkým hrdlem a širokým dnem. V hloubce 6-9 metrů pod povrchem byly uloženy mumie obtočené dlouhými pásy z vlněné či bavlněné látky. Velmi suché a teplé klima dokonale konzervovalo tyto lidské ostatky, a proto byly po více než dvou tisících let objeveny v takřka nezměněné podobě. Mumie byly pohřbívány ve fetální poloze připomínající pozici nenarozeného dítěte v matčině těle, a spolu s nimi i množství darů, které pozůstalí dávali zesnulým na jejich poslední cestu (vedle zlatých šperků, zlomků rákosu, rybářských sítí a kousků ryb také nejrůznější nástroje a nářadí, obsidiánové i kostěné nože, kamenné sekery, zvláštní trubičky na vdechování tabáku, nechyběla samozřejmě keramika a zejména nádherné textilie). Právě látky a pláště vyrobené paracaskými umělci jsou dnes považovány za nejlepší textilní výrobky starověkých kultur celého světa vůbec. Zdá se být neuvěřitelné, že dávní mistři pracovali s dvaadvaceti druhy barev a znali sto devadesát jejich odstínů.

MĚSTO MRTVÝCH V POUŠTI

Roku 1927 objevuje Tello v blízkosti “obyčejných” hrobek pohřebiště s daleko většími komorami, sály, chodbami, a dokonce i vnitřními nádvořími. Tyto podzemní stavby byly vytvořeny z nepálených cihel a kostí velryb. Stěny budov dosahovaly síly 30-40 centimetrů. Pro svou nápadnou podobu města nese celý komplex název Necropolis (z řečtiny Město mrtvých). Velkolepé pohřebiště bylo však jen pro vyvolené, vznešené Paracasany. Důkazem toho jsou překrásné pláště a bavlněné látky s vetkanými vzory. Však také mrtví z paracaské Necropolis vystavovali svůj posmrtný šatník na odiv s patřičnou pýchou, jako by už tehdy chtěli dostát známému rčení, že šaty dělají člověka. Práce na výšivkách jednoho pláště trvala až tři roky. Je tedy zřejmé, že tito lidé si své posmrtné oděvy objednávali už před smrtí, podobně jako si egyptští faraonové zaživa budovali svůj “posmrtný domov”.

Výsadou vyšší společenské vrstvy byly i tzv. cabezas largas (dlouhé lebky). Dřevěnými kolíky, provázky a různými podložkami deformovali vybraným jedincům lebky na důkaz jejich vznešenosti a distingovanosti. Chirurgové z Paracasu prováděli i složitější zákroky. Trepanace byly sice v andských kulturách známé, nikde ovšem ne do takové míry jako zde.

Paracaské mumie byly uloženy sedící ve skrčené poloze v pohřebním košíku, kolena měly přitisknuta k bradě a končetiny k trupu připoutány provazci. Mumifikátoři z Města mrtvých pracovali podle přesně stanoveného postupu. Nejprve oddělili hlavu od těla. Z ní pak odstranili mozkovou hmotu, vyjmuli oči a prázdné jamky vyplňovali látkou. Tělo zbavené vnitřností pečlivě nabalzamovali a poté usušili nad ohněm nebo na slunci. Hlava byla vrácena na původní místo a pak už zbývalo jen takto “upraveného” nebožtíka omotat metry a metry dokonalého plátna.

O každodenním životě těchto lidí toho bohužel ještě mnoho nevíme. Neznali písmo, a proto odkazy v podobě podivných mumií, krásných textilií a keramiky se zajímavými a poměrně výmluvnými výjevy a ornamenty jsou jediným “písmem”, které dnes historici a archeologové luští. Snad další vědecké poznatky a výzkumy vnesou více světla do mnohých nejasností a záhad, jimiž je paracaská civilizace stále obestřena, a my se tak o všedním životě těchto zajímavých lidí dozvíme více.

Je večer. Slunce, žhavá načervenalá koule, je už docela nízko nad obzorem a odráží se na vodní hladině jako dlouhá ohnivá čára. Rtuť teploměru konečně klesla, mírný vánek osvěžuje naše propocená těla a pohrává si s listy v korunách palem. Příliv už ustal, jen slabé šplouchání a šumění dává znát, že jsme na břehu oceánu. Jako by se tady “na konci světa” čas na chvíli zastavil a podivné kouzlo pouštní krajiny nás zcela pohlcuje. A tak tady sedíme, přemýšlíme a ptáme se: Co se tady asi odehrávalo před dvěma tisíci lety a co tady bude za dvě stě, možná už za sto let?

---

POLOOSTROV PARACAS

Nachází se na pacifickém pobřeží asi 250 km jižně od peruánského hlavního města Limy, v provincii Ica. Je součástí pobřežní pouště, která na jihu při hranici s Chile ústí do pouště Atacama. Roční úhrn srážek na většině území na pobřeží nepřesáhne hodnotu 50 mm a severochilské město Arica se dokonce považuje za nejsušší místo na Zemi s ročním dlouhodobým průměrem 0,8 mm srážek.

Pás kontinentu lemující Pacifik v délce zhruba dvou a půl tisíce km od jižního okraje Ekvádoru až k chilské hranici, jehož součástí je i Paracas, je zvláštním typem tzv. pobřežní pouště. Přestože leží v sousedství oceánu, má celá oblast peruánského pobřeží včetně severního Chile pouštní charakter. Na rozdíl od pouští vnitrozemských se ovšem tato vyznačuje vysokou relativní vlhkostí vzduchu a mlhou produkovanou převážně pobřežními větry. Jedná se o úzký pás pevniny dosahující při ekvádorské hranici šířky 150 km, který se postupně směrem k jihu zužuje až na 50 km v severním Chile. Prakticky jediným zdrojem vlhkosti jsou mlhy vznikající v zimních měsících (květen-listopad). Ve výšce 300-800 m n. m., na svazích And s průměrnou teplotou 12-15 °C je vytvořena mlžná vrstva (garúa) se specifickou vegetací.

V subtropických šířkách jižní polokoule je východní polovina jihoamerického kontinentu přístupná pronikání vzdušných hmot od Atlantiku, které přinášejí srážky po celý rok (např. povodí Amazonky). Naproti tomu v západní části se projevuje severojižní průběh And i vliv mořského Peruánského (Humboldtova) proudu. Jde o poměrně úzký proud chladných vod, který zasahuje do hloubek 40-80 metrů. Vzdušné hmoty, které pronikají nad pevninu od Tichého oceánu za převládajících anticyklonálních situací, se nemohou nad chladnými vodami oceánu dostatečně nasytit vláhou, po přechodu nad rozehřátou pevninu se oteplují a ani při nuceném výstupu nad strmými svahy andského pohoří nevydávají větší množství vláhy.

Břehy Paracasu a přilehlých ostrovů San Gallan, Islas de Chincha a Ballestas omývá chladný Humboldtův proud. Ten spolu s výstupnými chladnými vodami z hlubin oceánu, které se vynořují právě v těchto místech, přináší množství živin, hlavně fosfátů. Živinami a kyslíkem bohaté vody umožňují dynamický růst fyto i zooplanktonu, jenž na sebe váže obrovská hejna ryb a dalších mořských živočichů. Peruánské pobřežní vody jsou právě v této části dokonce považovány za nejbohatší v rámci světového oceánu. To je hlavní důvod, proč je Paracas místem, kam každoročně přilétají miliony ptáků na své cestě k jižním regionům planety. Je to obrovský sklad zásob pro množství ptáků, a to jak místních, tak i těch, kteří sem migrují z nedalekých And (např. kondor velký Vultur gryphus) či vzdálených míst Mexika, Kalifornie, arktických a dalších oblastí. Stávající počty tak pravidelně rozšíří 63 druhů ze severu, 34 z Patagonie a 6 z Galapág.

V roce 1975 byl na Paracaském poloostrově založen národní park o rozloze 335 000 hektarů, reprezentující subtropickou pacifickou poušť a mořský ekosystém v rozsahu 217 594 hektarů. Park má ve svém programu celou řadu úkolů. Primárním cílem ochránců přírody je uchovat pobřežní ekosystémy s obrovskou koncentrací ptáků, bezobratlých živočichů a savců a vyvinout racionální využití zdejšího bohatého hydrobiologického prostoru. Současně také zachovat pro příští generace kulturní a historické dědictví tohoto regionu a v neposlední řadě umožnit jeho využití v oblasti vzdělávací, kulturní i rekreační. Vedle problémů vzniklých v souvislosti s globálním oteplováním planety a ničivými účinky klimatického jevu El Niño řeší vedení parku i každoroční následky pravidelných větrů. Severní větry v dubnu přinášejí do těchto míst velké množství odpadu z přelidněné Limy, což má za následek úhyn ryb a korýšů. Převládající jižní proudění během srpna zase způsobuje písečné bouře. Silná eolická (větrná) eroze pak nekontrolovaně mění povrch paracaského reliéfu. Pevninská vegetace poloostrova zcela odpovídá povrchu, který se tu k životu nabízí. Na pahorcích proto můžete vidět růst Tidislandsia, Solanum, Oxalis či Cressa Truxillensis. Vodní vegetace je reprezentována řasami známými jako “mořský salát”. Zatímco na rostlinstvo je paracaská poušť více než chudá, její zvířena je naopak přepestrá, zejména zásluhou příslušníků ptačí říše, a je skutečným rájem pro vědce, ornitology i pro všechny pozorovatele. K nejznámějším pravidelným návštěvníkům ostrovů i pobřeží patří plameňák (Phoenicopterus chilensis). Ve vzdušné akrobacii vyniká pelikán (Pelecanus thagus), ochotný jen za potravou uletět až 80 kilometrů denně. Jeho domovem jsou ostrovy jižních zeměpisných šířek mezi 5.-25. stupněm. Bezesporu nejpočetnější skupinu tvoří kormoráni (guanayes), kteří jsou zároveň největšími “výrobci guána”. Zřejmě nejelegantnějším obyvatelem zdejšího kraje je terej (piquero) se sněhobílou hlavou, bříškem a náprsenkou, světle šedým zobákem a hnědými kropenatými křídly. Nesmíme opomenout ani další významné ostrovany, jako jsou rackové (Larus belcheri, Calidris alba, Larus pipixcan) a Humboldtovi tučňáci (Spheniscus humboldti). Mezi ostatními zástupci fauny vynikají “mořští vlci” (Otaria byronia, Arctocephalus australis), nám dobře známí jako tuleni, a např. mořská zelená želva (Chelonia mydas).

Skoro dvoumetrový majitel amerického pasu si otírá kapičky potu, které mu bez ustání kloužou zpod ošoupané bejzbolky na krk a pod pruhované tričko. Drobný Vietnamec mu s úsměvem podává pušku. “Chcete si zastřílet z vaší em-šestnáctky, nebo z našeho kalašnikova? Jedna rána – jeden dolar, mister!”

Dvacet pět let uplynulo od doby, kdy Američané definitivně opustili tuto zem. Ztratili tu více než padesát tisíc vojáků a zanechali po sobě přes dva miliony mrtvých. Dvacet pět let uplynulo od doby, kdy tady, nedaleko tehdejšího Saigonu a dnešního Ho Či Minova Města, vybuchovaly bomby a příslušníci Vietkongu se schovávali v tunelech – americkému velení takříkajíc pod nosem.

Zpřístupněné tunely v Cu Chi jsou dnes obrovským lákadlem pro turisty, kteří je při návštěvě jižního Vietnamu rozhodně nehodlají vynechat. Průvodce jim v tomto “vojenském skanzenu” dělají bývalí příslušníci Vietkongu. A pak že dějiny nejsou plné paradoxů…

PRAVDA VÍTĚZŮ

Americko-vietnamská válka. Byly o ní natočeny desítky filmů, napsány stovky knih a tisíce článků. Ať to člověk obrací z kterékoli stránky, pořád se zdá, jako by tu nebyli vítězové nebo poražení, jen oběti. Ten pocit je nejsilnější v saigonském muzeu války. Mezi exponáty znázorňujícími hrůzy, utrpení a hrdinství vietnamského lidu se motají funící turisté, pro které je saigonské vedro tak úmorné… Vietnamské dívky, svěží jak vánek, jim prodávají vodu a suvenýry vyrobené z vystřelených nábojnic. Asijské dívky a američtí mládenci se setkávají pod panely, na nichž jsou do detailu popsány ukrutnosti, jichž se jejich rodiče na sobě vzájemně dopouštěli.

Zatímco v muzeu bývají návštěvníci ponecháni sami sobě a svým emocím, v nedalekých tunelech je turista odchycen a podroben lehké ideologické masáži.

Tunely v Cu Chi leží asi čtyřicet kilometrů od Saigonu a my se k nim dopravujeme na vypůjčeném mopedu. Díky tomu, že trochu bloudíme, přijíždíme v hodinu, kdy se tu nenachází žádná organizovaná výprava. Představení se ale bude konat, i když jsme jen dva… Jsme odvedeni do jakéhosi improvizovaného kina a je nám puštěn film o americké agresi. Je skvostně komentován ve stylu: “Cu Chi byla kvetoucí výletní oblast, dokud nepřišel americký ďábel,” nebo: “Američany jsme chytali do pastí jako zvířata…” Jenomže je odvěkým právem vítězů komentovat válku po svém. A polovina obyvatel Cu Chi tenkrát zahynula.

Součástí expozice je i výstava pastí, které příslušníci Vietkongu umisťovali do tunelů i na stezky. Expozice to je neveselá – naježené bambusové hroty, hřebíky v kolečkách i po obvodu pastí a do toho obrázky, znázorňující funkci pastiček. Většina z nich byla založena na tom, že dotyčný na past šlápl, do nohy se mu zarazily hřebíky či bambusy a při pokusech o vytažení se mučící nástroje zarývaly hlouběji do těla. Nad pastmi přechází humor všechny návštěvníky bez rozdílu národnosti – Američany, Vietnamce, Němce, Japonce i nás Čechy. V téhle válce číhala smrt na každém kroku a nic na tom nezmění ani směšné filmy.

NEJDELŠÍ NA SVĚTĚ

Počátky stavby nejdelšího systému tunelů na světě spadají do konce čtyřicátých let, do doby vietnamského odboje proti Francouzům. S touhle válkou má ta americko-vietnamská vůbec mnoho společného, nejen severovietnamského vůdce Ho Či Mina. Dnes už můžeme s určitostí tvrdit, že nešťastná politika Francouzů vůči bývalé kolonii byla jednou z důležitých příčin pozdějšího, ještě nešťastnějšího konfliktu. A Vietnamci se bojem s Francouzi lecčemu přiučili – způsobům vedení partyzánské války a hlavně tomu, jak využít dobré znalosti prostředí. Zkušenosti z boje o nezávislost se zúročily například v takové důmyslnosti, jakou je “kuchyně Dien-Bien-Phu”, nesoucí název po bitvě, jež prakticky znamenala konec francouzské přítomnosti ve Vietnamu. Vtip spočíval v tom, že kouř byl z míst, kde se vařilo, odváděn velmi daleko a na zem vypouštěn pod nízkou slaměnou střechou. Ta jej rozptýlila a ze vzduchu tak nebylo možno podle kouře určit vietkongská postavení.

Koncem šedesátých let už tunely spojovaly většinu vesnic v oblasti Cu Chi a měly neuvěřitelnou délku – 250 kilometrů. Americké velení z nich mělo pořádně těžkou hlavu. Američané sice tušili, kde se tunely nacházejí, ale nikdy je neobjevili a především se jim nepodařilo je zničit, ačkoli na toto území shodili tisíce bomb a tuny chemických prostředků včetně známého defoliantu agent orange. Situace byla o to tristnější, že se tato vietkongská základna nacházela v bezprostřední blízkosti Saigonu, kde sídlilo nejvyšší velení jihovietnamských a amerických sil.

Tunely jsou skutečným technickým zázrakem, vybudovaným ovšem bez pomoci jakékoli moderní techniky. Výrobními prostředky tu byly pouze lopaty a krumpáče. Táhnou se ve třech patrech nad sebou, mají mnoho odboček, slepých ramen a místností. Byly prakticky nezničitelné, při bombardování se poškodilo maximálně jedno patro, spodnější byla při náletech bezpečná. Vchody do tunelů byly perfektně zamaskovány a některé tunely ústily dokonce do řeky. Když to po válce vyšlo najevo, Američané se tomu dlouho zdráhali uvěřit.

Tunely byly záměrně budovány malé a úzké, takové, aby se v nich mohl pohodlně pohybovat pouze člověk drobné “asijské” postavy.

V podzemních prostorách bylo vše – jídelny, kuchyně, velitelská stanoviště, sklady, ložnice, místnosti pro porady a také polní nemocnice. Příslušníci i příslušnice Vietkongu se tu oprávněně cítili bezpeční, tunely byly zajištěny mnoha pastmi. Díky tomu, že byly uzounké a nízké, stačila jedna pastička zastavit celé družstvo. Ironií bylo, že mnoho pastí vyráběli Vietnamci z vybuchlých bomb a ze všeho, co na ně Američané shazovali. Některé úseky v tunelech zase byly tak úzké, že se jimi průměrně vzrostlý Američan prostě neprotáhl – na rozdíl od drobných Vietnamců.

HORKO, TMA A STRACH

Náš průvodce je zjevně potěšen, že pocházíme z Čech. Bývalý vietkongský bojovník si nás spojuje s proslulým samopalem AK-47: “Československo bylo naší spřátelenou zemí, máme od vás zbraně, víte to?”

“Tak tady je vstup do tunelu, najdete ho?” ohraničuje nám prostor tak dva krát dva metry. Nenajdeme. Odhrne z tvrdé země trochu listí a otevře poklop. Jenomže tvrdé země s listím jsou tu tisíce čtverečních metrů! Problémem je vůbec se do tunelu nasoukat, některé vstupy jsou pro nás pasé, protože nikoho silnějšího než právě Vietnamce nepojmou. Aby mohla být expozice vůbec zpřístupněna, byly některé části tunelů rozšířeny.

S nepředstavitelnými obtížemi se v tunelu pohybujeme. Mlátíme se do hlavy, překáží nám zadek, za chvíli nás z předklonu začnou nesnesitelně bolet záda. Jdeme nalehko, ale pot z nás jenom stříká. Náš průvodce se tomu jenom směje a baterkou nám svítí na místa, kde byly nastražené bambusové a kovové pasti. Američané z nich měli panickou hrůzu. Voják ověšený zbraněmi, který se sotva pohyboval, neměl žádnou šanci si jich všimnout. “Hnusná smrt v hnusné, horké tmě,” napadá mě.

Najednou se tunel rozšíří a vcházíme do místnosti s dlouhým dřevěným stolem. Srdce mi poskočí – sedí za ním žena s dlouhými copy a černými kalhotami a muž ve vietkongské uniformě. Uklidňuji se, jsou to figuríny. Jsme v místnosti, kde se školilo a vymýšlely se plány proti nepříteli. Hliněné zdi zdobí nástěnky a průvodce nám nalévá čaj. “Jen si sedněte a užijte si to tady!” Ačkoli je systém tunelů bezmála geniální, nechtěla bych tu strávit ani den. Nejsou to žádné katakomby, ale cestičky pro krtky, v nichž je tma, dusno a horko. A to prý někteří bojovníci neopustili tunely celé měsíce!

VYSTŘELENÉ NÁBOJNICE

K areálu, který je celý skryt v bambusovém lese, ještě patří nezbytné obchůdky se suvenýry. Jsou z velké části válečného charakteru: tanky, letadélka a rakety vyrobené z vystřílených nábojnic, dají se tu koupit i vietkongské přilby. Oblíbené jsou americké vojenské zapalovače.

A střelnice. Dolar za ránu. Družně tu vedle sebe leží kalašnikovy i americké pušky M-16. Nikdo nikomu nic nevyčítá, nikdo se nikoho ani neptá. A tak tady, v dnes opět kvetoucím kraji Cu Chi, stojí nejen memento války, ale také jistý příslib do budoucnosti. Do budoucnosti bez válek.

Ze všech svátků, slavností a festivalů, které po celý rok nerozlučně provázejí Japonce, jsou oslavy nového roku bez váhání ty nejdelší a nejvýznamnější. Po rozpačitých Vánocích, které cizincům žijícím v Japonsku přinášejí určité zklamání, nabízejí oslavy přelomu roku poměrně netradiční podívanou a na své si přijdou jak milovníci buddhistické tajuplnosti, tak šintoistické barevnosti. Japonci se loučí se starým rokem za zvuku zvonů buddhistických chrámů a nový rok vítají svátečně nastrojeni v šintoistických svatyních.

DŽOJA NO KANE – ZVONĚNÍ DO NOVÉHO ROKU

Rok co rok se chladný předpůlnoční vzduch posledního dne roku v japonských městech plní pravidelným vyzváněním chrámových zvonů curigane – charakteristickým zvukem, kterému naslouchá celý národ. A není to zvonění ledajaké, každý zvon se rozezní hned stoosmkrát. Podle buddhistického učení mají totiž všichni lidé 108 nectností, od kterých je údery do zvonů symbolicky osvobozují. S posledním úderem, načasovaným na půlnoc, jsou tedy přihlížející duševně očištěni a mohou vstoupit do nového roku. Ačkoli mají curigane tvar zvonu, k jejich rozeznívání se používá mohutná dřevěná kláda zavěšená na silných lanech nebo řetězech a připomínají tak spíše gong.

SUSUHARAI – VYMETÁNÍ SAZÍ

Říká se, že na Nový rok navštíví každou japonskou domácnost bohové, a proto se Japonci na takovou návštěvu musí důkladně připravit – v duchu šintoistického étosu, masovým úklidem. Ve druhé polovině prosince provádějí všechny domy, domky, školy, veřejná zařízení, továrny, zkrátka vše, co má čtyři stěny a dveře, generální úklid. Pokud jste v Japonsku zaměstnáni, může se vám stát, tak jako mně dvakrát po sobě, že Štědrý den strávíte s hadrem a kbelíkem v ruce. Tento hromadný úklid se nazývá susuharai neboli vymetání sazí. Susuharai není jenom fyzický úklid, je to rituál, kdy se celá domácnost vycídí, odstraňují se nečistoty jak mechanické, tak duševní a rodina se připravuje, aby do nového roku vstoupila čistá, neposkvrněná.

Prvního ledna se po obou stranách vchodových dveří mnoha domů objeví typická novoroční výzdoba, tzv. kadomacu, dekorace z borovicových větví (jakožto symbol dlouhověkosti) a bambusů (symbol pružnosti a odolnosti). Neméně důležitou ozdůbkou je rovněž wanawa, posvátný provaz pletené slámy, na kterém jsou zavěšeny proužky bílého skládaného papíru. Kadomacu přede dveřmi láká a vítá štěstí do domu, zatímco wanawa slouží jako ochrana boha nového roku – zvaného Tošigami – před vším ďábelským a špatným.

NENGADŽÓ – PLNÁ SCHRÁNKA K NOVÉMU ROKU

Tak jako si Evropané každoročně posílají vánoční přání, tak se Japonci obšťastňují takzvanými nengadžó – novoročními pozdravy. Zatímco my si o Vánocích většinou vzpomeneme pouze na svoje nejbližší, pro Japonce je posílání nengadžó téměř posedlostí. A samozřejmě i povinností. Já sám jsem takovýchto bílých kartiček s obrázky znamení zvěrokruhu a přáním hodně štěstí dostal několik desítek, často od lidí, jejichž jména mi nic neříkala. Můj japonský známý, kterého jsem potkal jednoho prosincového odpoledne zjevně rozespalého a rozmrzelého, mi sdělil, že celou minulou noc strávil psaním nengadžó. Stihnul jich asi tři sta a dnes v noci bude pokračovat. Co je však na rozesílání japonských pozdravů opravdu unikátní, je fakt, že jsou vám všechna doručena na den přesně, ráno 1. ledna. Japonské pošty totiž všechna přání obdržená během prosince uchovávají a na Nový rok najmou brigádníky, kteří je rozvezou svým adresátům. Nengadžó vám ale mohou připravit i jiné potěšení. Fungují totiž rovněž jako lístky do loterie a slosování v půli ledna vás může obohatit o nový moderní televizor nebo alespoň několik poštovních známek.

OSEČI RJÓRI – PŘEKVAPENÍ NA TALÍŘI

I v Japonsku je Nový rok také obdobím speciálního jídla, zvaného oseči rjóri. To však neznamená, že by japonské hospodyňky strávily svátky u plotny. Tyto svátky jsou totiž provázeny odpočinkem od všech domácích prací a veškeré jídlo se buď připravuje s předstihem, nebo nakupuje v obchodech, vměstnané do roztomilých dřevěných krabiček zvaných džúbako. Jedná se o tradiční japonské speciality složené především ze syrových ryb a dalších darů moře a nepostradatelné rýže. Pro jedince se žaludkem navyklým na evropskou stravu by japonské novoroční menu patrně představovalo ty nejtěžší chvíle celého následujícího roku. O tom, že ani člověk patřičně trénovaný si nemůže být nikdy jist, jsem se přesvědčil na novoroční návštěvě u mé domácí. Ta mi v dobré víře po nejrůznějších syrových rybách, jikrách, chobotnicích a sépiích naservírovala syrové rybí žábry namočené v bizarní omáčce umocňující pach rybiny. Tímto chodem pro mě testování japonského novoročního kulinářství předčasně skončilo.

Výběr jídla je určován nejen jeho chutí a vzhledem, ale rovněž symbolismem. Kazunoko – jikry slanečků tak například představují plodnost, kuromamé – černé fazole vařené v sirupu jsou symbolem zdraví, kačiguri – sušené kaštany zajistí úspěch a namasu – zeleninový salát štěstí. Neméně symbolickým pokrmem je takzvané toši-koši-soba neboli dlouhé pohankové nudle, symbolicky znázorňující dlouhý život. Japonci se také na Nový rok neobejdou bez zvláštních rýžových koláčků – omoči. Jejich nevšední, velmi lepkavá konzistence je příčinou mnoha zákroků, při nichž lékaři vyprošťují nespolknutelná omoči.

HACUMÓDE – NÁVŠTĚVY SVATYNÍ

Bílé papírky s horoskopem pro další rok věší Japonci na keře a ploty ve víře, že se dobré předpovědi splní a ty špatné odvane vítr.

Přestože jsou Japonci označováni jako poměrně ateistický národ, návštěvy buddhistických, ale hlavně šintoistických chrámů nejsou v jejich životě neobvyklou událostí. Ze všech návštěv je nejdůležitější právě ta novoroční. V dřívějších dobách navštěvovali pouze malé chrámečky v blízkosti svých obydlí, teprve v posledních letech se začali masově sjíždět do největších a nejznámějších svatyní, aby se pozdravili s novým rokem. Během této první cesty do svatyně v roce, zvané hacumóde, se oddají tradičnímu rituálu uctívání boha – krátce se pomodlí s nadějí na štěstí a dlouhý život, vhodí mince nebo bankovky do dřevěné truhly před svatyní a snad všichni do jednoho si vylosují bílé papírky s horoskopem pro další rok, které po přečtení pověsí na blízké keře a plůtky ve víře, že se dobré přepovědi splní a ty nepříznivé odvane vítr. Novoroční chrámy se tak i přes nedostatek sněhu promění ve sněhově bílé paláce.

HACUHINODÉ – POHLED NA VÝCHOD NOVOROČNÍHO SLUNCE

Nový rok je pro Japonce i vzpomínkou na tradiční hry a veselice, ke kterým se po celý zbytek roku nedostanou. Dlužno předeslat, že se Japonci se starým rokem obvykle neloučí ve stylu bujarého veselí, a nový rok tedy nevítají s mokrým ručníkem na čele. V zemi vycházejícího slunce si nelze začátek nového roku představit jinak než s hacuhinodé – tedy s pohledem na východ novoročního slunce. Podle šintoismu je slunce ten nejvýznamnější bůh celého vesmíru a Japonci neváhají 1. ledna vyběhnout na nejbližší kopec ještě před svítáním a poprosit boha o ochranu v nastávajícím roce. Následuje symbolická očista ve wakamizu (mladé vodě), k zajištění zdraví po celý rok a rodina společně zasedne k prvnímu jídlu ozoni (polévka se zeleninou, rybím a kuřecím masem a omoči). Noc na druhého ledna je velmi důležitá pro všechny, kteří věří ve sny. Sen, který se zdá této noci, totiž předpoví budoucnost celého roku.

Nad povodím Woito v jižní Etiopii se rozednívá. V dálce se ozve první kohout a postupně se přidávají další. Mexická vlna kohoutího kokrhání proletí nad všemi tsamajskými chýšemi od obzoru k obzoru. Béziho to probudí. Přetáhne přes sebe svoji přikrývku, ale přesto pořád cítí chlad. Mžourá na hvězdy, které na obloze za jeho chatrčí už začínají blednout. Přemýšlí. Teď se mu vyrazit k napajedlu se stádem rozhodně nechce. Zavře oči a zase je otevře. Už to má. Natáhne ruku a vzbudí svého šestiletého syna. Bulu kňourá a pofňukává – nechce se rozloučit s přetrženým snem. Potom se pomalu posadí a poslouchá ležícího tátu. Ten mu dlouze vysvětluje, kudy dnes stádo požene, kdy bude u napajedla a kde se tam sejdou. Konec instrukcí. Bulu otevře pusu od ucha k uchu a dlouze zívá. O začátku dne měl rozhodně jiné představy. Potom se zvedne a začne vyhánět stádo z ohrady. Bézi se zavřenýma očima poslouchá, jestli je všechno v pořádku. Před sebou má ještě nejmíň hodinu spánku.

Podle historických údajů sestoupili všichni Tsamajové do oblasti kolem řeky Woito (tsamajsky Dulaiko) až na začátku tohoto století. Přesněji řečeno, tehdy splynuli v jednu skupinu. Do té doby jich část žila na okolních, přes kilometr vysokých horách a část v nížině. Obě skupiny se vzájemně doplňovaly. V nížině Tsamajové pásli dobytek, na kopcích se dařilo zemědělství – hlavně pěstování obilí. Degradace půdy a rozsáhlá eroze tam ale před sedmdesáti lety zemědělství definitivně pohřbily, a tak se zemědělci postupně přestěhovali dolů. Ještě v 50. letech se daly v horách rozeznat zbytky zemědělských teras.

Skutečnost, že část kmene už v nížině žila, Tsamajům pomohla při přizpůsobování se novým podmínkám. Příchod do krajiny s jinými teplotními poměry a jinými rostlinami vyžadoval od všech nový životní styl, kterému by se nemuseli naučit. V jejich případě však už naštěstí část kmene tímto stylem žila.

Najednou se nejdůležitějším prvkem pro jejich přežití stalo období dešťů. Pokud mezi dubnem a červnem na horách vydatně zaprší, je všechno v pořádku. Voda steče dolů, zaplní koryta občasných toků a vytvoří mělká jezera. Tsamajové kolem nich rozorávají půdu, anebo vodu v té na první pohled úplné rovině rozvádějí systémem mělkých kanálů. Na obdělaných polích sejí převážně kukuřici a mašilu – druh prosa. Na první pohled to vypadá, že to nemá chybu. Jednu ale ano. Takový druh zemědělství je ideální pro množení komárů. Komáři přenášejí malárii – nemoc, kterou Tsamajové kdysi vůbec neznali.

PRVNÍ SETKÁNÍ

Vzdáleně připomínají Tsamajové turisty opěvovaný kmen Masajů z nekonečných rovin mezi Tanzanií a Keňou. U Masajů se na jejich věhlasu podepsaly skutečnosti, že žijí v turisticky atraktivní krajině donedávna plné zvířat a že mají svou hrdost – nepouštějí si okolní svět do své chýše. Tsamajové jsou jiní. Nikdy se o nich nepsalo jako o africké senzaci a okolní svět je příliš nebral na vědomí. Oni jej taky ne. Vlivům západní civilizace se zatím nebrání. Na druhou stranu, ta si sem, skoro 700 kilometrů na jih od Addis Abeby, hledá cestu pomalu a těžce. Jejími projevy zatím jsou – silnice vedoucí přes tsamajské území, na které se několikrát za den mihne náklaďák, škola s amharskými učiteli, kam moc dětí nedochází, a hlavně navrtané vodní prameny staré pět let. Na první pohled dostávají víc, než je jim bráno. Zatím.

Počet Tsamajů se dnes odhaduje asi na 6000. Vysocí, většinou štíhlí, dlouhé prsty, dlouhé ruce a dlouhé nohy. Muži si splétají vlasy do cůpků, ženy si účesy tvarují pomocí másla a červené hlinky. Všichni voní charakteristickým pasteveckým parfémem. Hlavní ingredience: pot, žluklý tuk z vlasů, vůně kravského mléka a dým z ohnišť. Základ oblečení u mužů většinou tvoří kolem boků omotaný kus látky, červená barva převažuje. Ženy chodí v kožené sukni k’abo a momentálně je v módě černé tričko. Kdysi místo něj nenosily nic, nebo si oblékly kurbabo – horní díl z kůže, zdobený mušlemi zavinutců. Dnes je mu černé tričko vážnou konkurencí.

Nejdůležitější součástí mužské garderoby není žádný kus oděvu, ale židlička. Malá židlička – sedátko (kere), které umožňuje typický posez pastevců v prašné krajině. Je osobním majetkem každého muže. Vlastnoručně vyrobená a majitelovým nožem neustále dotvářená při dlouhých chvílích hlídání dobytka. Není co povídat? Nevadí, zbývá nůž a židlička. Nudíš se? Proč? Máš nůž a židličku. Nemáš co na práci? A co si tak vyřezat další židličku do zásoby?

BEZ HODINEK A KALENDÁŘE

Dny v týdnu tady nejsou důležité. Stačí vědět, kdy je trh ve 20 km vzdáleném Key Aferu (čtvrtek) a kdy je trh u policejní stanice vzdálené 30 km na druhé straně (sobota). To je taky den, kdy tudy dopoledne projede autobus z Jinky a jednotlivé týdny oddělí. Dva nejdůležitější dny. Všechny ostatní se na pohled zdají tak stejné, jako by byly naklonované. Klid a klid a čekání na období dešťů.

Rozsah denní činnosti určí výška slunce nad obzorem. Ráno do devíti to vypadá na normální teplý letní den a všichni vyvíjejí aktivitu, ale stačí hodina, a už je zbytečné kamkoliv chodit, cokoliv začínat. Krajinu sežehne vedro. Za další hodinu už kulatý vrah definitivně vítězí. Život se zastaví, jako když se Šípková Růženka v pohádce píchne o trn.

Půl deváté dopoledne. Bulu přihnal stádo podle otcových instrukcí k pumpě. Bez hodinek se orientuje stejně jako ostatní. Stačí mrknout, jak vysoko je slunce, a je to. Vyspaný Bézi už na něj čeká a Bulu je propuštěn. Dnes už si stádo ohlídá sám. Bulu se pozdraví s mámou Arle a upaluje domů.

Pumpa je tsamajskou návsí pro celou oblast Luka. Tady se po celý den protínají siločáry veškerého života kmene. Arle je na nohou, stejně jako Bulu, od časného rána. Je žena, Tsamajka, a tím je určeno vše. Slovem vše se rozumí hlavně starost o dostatek vody. Za každých okolností. Rodina chce pít a bude pít. Je její povinností, aby nebyla žízeň.

Bézi má štěstí a možná mu to ani nedochází. Arle je pracovitá introvertka. Nemá ráda moc lidí pohromadě, a proto vstává ještě za tmy a vyráží ke studni. S dvacetilitrovým kanystrem na zádech musí cestu vykonat minimálně dvakrát. To znamená dvacet minut tam, dvacet minut zpět a minimálně dvacet minut boj o vodu přímo u studny. Dvě hodiny pracovního času denně, když se daří. Při prvním kole to jde jako po másle. Nikde nikdo. Napumpuje vodu a odchází. Druhé kolo je dramatičtější. Okolí pumpy je už obsypáno ženami. Umělohmotné kanystry, vaky z kozí kůže, tykve – vše připraveno k naplnění. Pumpa je obehnaná dřevěnou ohradou, kolem pobíhají stáda dobytka a muži je postupně pouštějí ke korytu vedoucímu od studny. Není šance, aby někdo předběhl. Všichni si pořadí úzkostlivě hlídají. To v ohradě se dějí jiné věci. Arle si nadává, že nevstala ještě dřív. Před ní se u samotné pumpy mačká nejméně dvacet žen. Dvě točí klikou pumpy a ostatní se snaží nabrat vytékající vodu do misek a přelít ji do kanystrů a tykví. Čím víc žen pohromadě, tím větší hádky. Pokaždé se najde některá, která by si ráda nepozorovaně nabrala vodu a odešla bez pumpování. Adrenalin stoupá, hašteření přechází v pošťuchování. Když křik a tahanice přesáhnou určitou mez, skočí do ohrady některý z mužů dohlížejících na dobytek a snaží se zjednat pořádek. Švihnutí prutem stačí, ale debaty tlumeně pokračují. Pořád dokola.

Arle přeleze zpátky ohradu a postaví na zem plný kanystr. Nabere si malou misku vody, ve které se v pohodě celá umyje. Ještě se rozhlédne, jestli tu není Bulu, aby ho umyla také. Ten už ale dávno rozpoznal nebezpečí a zmizel. Vždyť ho táta tady myl včera a jak to bylo nepříjemné. Stejná chyba se dvakrát neopakuje.

Jeho starší sestra Oito, asi desetiletá, pro vodu nemusí. Arle ji obstará sama, na rozdíl od svých vrstevnic, kterým dcery pomáhají. Za to musí Oito už od rána drtit kukuřici na mouku. Její malá postava sice nemůže vydat tolik síly, kolik by bylo optimální, ale Arle je nekompromisní. Dokud neřekne dost, odpočinek neexistuje. Kolem jedenácti je Oito propuštěna. Chvíli si hraje u chýše s bratrem, ale za pár okamžiků už zalezlí před sluncem oba spí na tátově posteli.

Je poledne. Bézi nechápavě přihlíží našim přípravám vyrazit do okolí.

“Vy chcete teď někam jít? Slunce vás zabije…”

Čtyři hodiny odpoledne, Šípková Růženka se probouzí, do zítřejšího dopoledne bude příjemně.

BÍLÝ TSAMAJ

Může se na to doma připravit čtením knih, nechat si o tom vyprávět, ale když poprvé leží na dobytčí kůži v tsamajské chýši, cítí, že je všechno jinak. Dívá se nad sebe, kde má pán domu pod stropem zavěšený samopal, svátečnější oblečení a boty. Jeho žena tam schovává prázdné tykve. Venku propuká poledne. Bílý Tsamaj vnímá teplo, které sálá ze střechy nad ním. Pořád má pocit, že by se něco mohlo dělat. Hlava se obtížně vyrovnává s totální nečinností. Tam, odkud přišel, je nicnedělání podezřelé. Další dny jsou úplně stejné. Uběhne týden. Přes poledne je pořád to samé teplo a bílý Tsamaj pomalu kapituluje. Zjišťuje, že ho chuť angažovat se v tyto hodiny pomalu opouští. Sleduje, jak se všichni kolem vedru přes poledne úzkostlivě vyhýbají. Bílý Tsamaj se naučí jako oni přemýšlet a čekat. Probírá věci z minulosti. Zkouší si všímat detailu a prožívat jej. Pocit marnosti z ubíhajícího času se rozplývá. Už mu nevadí, že kolem něj nikdo nespěchá. Bílý Tsamaj má najednou dojem, že zmoudřel. Nebo si to namlouvá? Bílý Tsamaj nechápe, jak je to možné, ale musí si přiznat, že jej každý večer fascinuje pozorování, jak se do vysokého kurníku dobývají slepice. Pokaždé je to stejné divadlo. Kvočna na kurník v pohodě vylétne, ale kuřata mají problémy. Zkoušejí to znovu a znovu. Někdy to trvá i hodinu, než jsou konečně všichni pohromadě. Uběhne další týden. Jednoho dne ráno se bílý Tsamaj při probuzení přistihne, že se těší na večerní slepičí rituál.

BÉZI ŠALO

Je mu kolem třiceti let. Bydlí v oblasti, které Tsamajové říkají Luka, a s největší pravděpodobností tady i zemře. Ženatý, manželka Arle, syn Bulu a dvě dcery Oito a Míša. Z jeho šesti sourozenců je v oblasti nejznámější jeho bratr Šalo Lajbo. Ten se stal prvním tsamajským policistou. Bézi má zatím jednu ženu, i když je už ženatý dvakrát. Když se oženil poprvé a přivedl si novomanželku do své chýše, tak prý o týden později přišel její otec a dceru si odvedl. Prý už byla provdaná za jiného. Šest krav a dvě kila medu, které za ni Bézi rodině věnoval, mu dodnes nevrátili.

“To jsi předtím opravdu nevěděl, že je už vdaná?”

“Ne,” odpoví rychle a dává najevo, že by se o svatbě nejraději nebavil. Užil si dost posměšků od ostatních. “Ona byla moc hezká a já ji mám pořád moc rád.” Po chvilce ještě dodá: “No a co? Teď mám Arle, tři děti, a dál se uvidí…”

“Typická mužská práce je hlídání dobytka, typicky ženská starost o vodu. Jaké jsou další rozdíly?”

“Od mužů se především žádá postavit dům. Rodina musí někde bydlet. Muž musí zajistit její ochranu. Taky orání je mužská práce. Ženy se zase starají o děti, o jídlo, o vodu. Nosí náklady. Nošení je ženská práce. Pro muže je potupa, když něco nese.”

“Vždycky?”

“Ano.”

“Jak se Tsamajové dívají na sex před svatbou?”

“Není to nic zakázaného – když dívka souhlasí. U nás je normální, že dívka vyzve muže, který se jí líbí. Dobře ví, že když to neudělá ona, předběhne ji kamarádka.”

“Co když potom otěhotní?”

“Pokud není vdaná, porodí v buši a dítě tam nechá. Nebo se ‘pachatel’ přizná a vezme si ji. Taky ji můžou provdat do sousední vesnice a dítě se ještě před porodem zabije rozmáčknutím hlavičky.”

“Jsou tady obvyklé sňatky mezi příslušníky jiných kmenů?”

“Od kmene Gawada se k nám ženy vdávají často. Opačně se to moc nedělá. Taky si bereme ženy od Bana, ale naopak to nejde, protože se říká, že když si Bana vezme Tsamajku, tak mu nikdy neporodí dítě. S Konso jsme nepřátelé, tam nějaké svazky nepřipadají v úvahu.”

“Tsamajské chýše se navzájem od sebe prakticky neliší.”

“Proč by se měly lišit? Vždycky jsme je stavěli stejně. Část slouží jako ložnice – je tu větší postel, na druhé straně je skladiště – nože, sekyrky, lopata, tykve, umělohmotné nádoby, kameny na mletí mouky. Pod střechou jsou zastrčeny dřevěné lžičky, zevěšeny další tykve, oblečení a boty. Největší cennosti – slavnostní oblečení, fotografie, peníze, náboje, cukr a sůl – se většinou ukládají do zamykatelné bedny. Klíč nosí u sebe muž, obyčejně na krku, ale třeba já ho mám přivázaný ke své židličce.”

“Čím se Tsamajové liší od okolních kmenů?”

“U sousedů, například u kmene Bana, existuje zvyk, kdy před svatbou ženich skáče po hřbetech seřazených krav a nesmí upadnout. Nevěstina strana ho bedlivě sleduje. Lidé z Bana jsou ale zemědělci. My jsme pastevci a žádný pastevec by nemohl skákat krávě po hřbetě. To je tabu. Kráva je naše bohatství.”

“Konso – nepřátelský kmen, proč jsou podle Tsamajů tak špatní?”

“Jsou jiní. Jsou usedlí. My ne. Ke Konso je po silnicích snazší přístup. Oni jsou bohatší, mocnější a taky mají více zbraní. Už když jsem byl malý, tak mi říkali, že Konso jsou naši nepřátelé. Že nás zabíjejí. I můj otec říká, že Konso byli vždycky nepřátelé. Nevím, kde se to vzalo, jsou prostě pro nás nebezpeční.”

“Proto má každý Tsamaj samopal?”

“V první řadě jde o vážnost. Muž má a musí mít zbraň. Potom jde o obranu. Nejen proti mužům z Konso, ale proti dravé zvěři, proti lupičům. Musím chránit svoji rodinu a svoje území. Je to pořád stejné – otec chodil všude s oštěpem, já všude nosím samopal.”

“Kolik jsi za něj zaplatil?”

“Teď ho není problém sehnat za čtyři krávy. Já ho kdysi dávno koupil za deset.”

“A kolik utržíš za krávu?”

“Asi 400 birrů (přibližně 1600 Kč – pozn. aut.), když vypadá dobře.”

“Při svatebním obřadu je to jasné – za nevěstu musíš platit. Jaké to ale je, když v rodině někdo zemře?”

“Důležitá je příprava mrtvého k obřadu. Zabijí se dvě kozy a tělo se zepředu a zezadu zašije do jejich kůže tak, že mu koukají jen oči. Do hrobu se mrtvý ukládá skrčený s rukama u spánku. Věci mrtvého se s ním nepohřbívají. Zasypaný hrob se označí kameny a obřad je u konce. V případě, že byl úrodný rok, se později svolá rodina a přátelé ještě jednou. Zabije se kráva, pije se, střílí se ze samopalů. Na závěr se hrob ještě jednou částečně otevře a mrtvý se přikryje kravskou kůží. Všichni účastníci si na pohřbu sundávají ozdoby a nasazují si je až na konci zármutku. Ovšem nejbližší příbuzní drží smutek až tři roky.”

“A dědictví?”

“Všechno zdědí nejstarší syn. Když není, tak mladší bratr otce.”

“Jak rozhodujete o věcech, které se dotýkají všech?”

“My nemáme žádný stálý sněm. Jen dál na jihu žije šaman a na něho se obracíme, když se modlíme kvůli neúrodě, suchu nebo nemocnému dobytku. Přinášíme mu oběti – podřezané slepice, ovce… Na ostatní problémy je tu občasný sněm a toho se zúčastňují tátové rodin.”

“Soudíte chycené zloděje?”

“Ty bychom sice měli předávat policii, ale raději to vyřídíme sami. Zloděj je veřejně zbičován a potom musí jako pokutu zaplatit krávu. Kráva se zabije a slaví se. Odhalená nevěra se trestá stejně.”

“Nikde jsme si nevšimli, že by se někdo z Tsamajů modlil. Věříte v nějakého boha?”

“Náš bůh se jmenuje Wako. Na všechno dohlíží. Řídí všechny věci kolem nás. Kdyby Wako nechtěl, tak se spolu nikdy nesetkáme. Kromě Waka jsou tu s námi pořád duše předků. Neustále sledují, ukryté ve stromech, v kamenech.”

“Myslíš si, že Wako skutečně existuje?”

“A jak to mám vědět?”

UCTÍVAČI MĚSÍCE

Odpoledne. Slunce to vzdává. Vyhrneme se z chýše. Bézi oddělí od stáda námi koupenou ovci a předvede to, co dělá pastevce pastevcem. Umí zabíjet. Zabíjí tak, jak se to naučil od otce, a ten od svého otce… Rychle a bez sentimentu. Položí ovci na záda a co nejdál jí natáhne přední a zadní nohy. Ty zadní přišlápne, přední podrží rukou a ovce je najednou úplně bezmocná. Bézi vezme nůž a rychle jí probodne srdce. To, co na okolních tržnicích dělají minimálně dva lidé, musí umět správný pastevec sám. Vlastní stahování kůže se promění v koncert pro tři páry rukou a tři nože. Celá operace netrvá ani dvacet minut, a ovce je rozložena. Kůže, vnitřnosti a maso připravené na pečení.

Každý pastevec dokáže rychle a bez pomoci zabít ovci. Stahování kůže je pak koncertem pro tři páry rukou a tři nože. Celá operace netrvá ani dvacet minut, a ovce je rozložena – kůže, vnitřnosti a maso připravené na pečení.

Arle se prodere mezi muže k rozporcované ovci a lehá si na břicho. Bézi jí pomalu pokládá ještě teplé ovčí vnitřnosti na záda. Za chvíli se Arle obrátí a Bézi jí vnitřnosti přiloží na obličej. Starý zvyk – ochrana proti nemocem. “Ještě druhou ovci?” ptá se Bézi a po očku nás sleduje. “Nebo ji zabijeme až zítra?” zkouší to, přestože před třemi dny slíbil, že když my koupíme na oslavu jednu ovci, on dodá druhou. Ovšem kdybychom teď náhodou nechtěli… “Samozřejmě, že i tu druhou!” Kdoví, co bude zítra. Oito a Bulu ji společně přitáhnou ze stáda. Střeva teď putují na obličej malého Bulu. Řve a řve, ale prevence je prevence. Přihlížejí první hosté.

Část z nich se věnuje opékání masa, část připravuje tabuli. Na zorané pole položí obdélník z natrhaných zelených větví. Tady bude stůl. Jeden pro muže a druhý pro ženy. V čele má místo nejstarší z přítomných – Béziho otec Laiko Bézi. Dál od čela osazenstvo neustále mládne. Všichni posedávají na svých židličkách, připravení k jídlu. Proběhnou slavnostní projevy. Laiko Bézi se rozpovídá o tom, jak jsme se sešli, že to Wako věděl a chtěl a že teď budeme společně jíst, pít, oslavovat a že to bude hezké. Pavel za nás odpoví ve stylu: líbila se nám vaše zem, vaše chýše, vaše stáda, vaše děti, vaše ženy (je důležité toho vyjmenovat co nejvíc), a podtrhne, že by se lidé měli více setkávat a jak je důležité, že jsme se setkali právě my. Potlesk. Konec oficialitám. V dřevěných miskách se nese opečené maso. Občas napůl syrové, ale je o něj “rvačka”. Každý z hodujících vytáhne svůj nůž a šmátrá s ním po jídle. Bylo by to bez problémů, kdyby nebyla tma. Je slyšet jen mlaskání. Opravdu se ještě nikdo neřízl? K nejstarším dorazí gurmánská specialita. Svítíme baterkou na opečený žaludek naplněný krví. Jeden z nich se do něj zahryzne. Vystříkne proud krve – kmet se mění v upíra. Kaboní se. Nedopečené! Zašít, dopéct! Mladí kmitají.

Vtom si někdo všimne vycházejícího měsíce. Žlutá koule pomalu stoupá nad modrý hřeben hor na obzoru. Laiko Bézi přeruší hodování a vztáhne k němu pravou ruku. Všechno zmlkne a on začne do ticha přednášet slova modlitby. Ostatní opakují. Tempo se zrychluje, věty jsou stále kratší. Nerozumíme ani slovo. Pouze občas rozluštíme “Wako, Wako.” Závěr – Béziho otec zasyčí …ssssss …ssssss. Všichni opakují. Sssss, sssss. Ticho. V tom jediném okamžiku to vypadá, jako by Wako skutečně na chvíli přišel mezi nás a všechno kolem zkamenělo úctou.

V malých konzervách od paštik začíná kolovat pálenka – katikala. Chutná trochu po bramborách. Jídlo definitivně zmizí. Dvě ovce na dvacet pět lidí je málo. Ženy od vedlejšího stolu začínají zpívat a muži se po chvíli váhání přesunují k nim.

Za Béziho chýší se hromadí mládež z okolí a začíná tančit. Jen tak, pro radost. Radost z právě skončeného dne, z toho, že u Béziho je hostina, že tak neskutečně svítí měsíc. Nejdříve se do rytmu udávaného tleskáním předvádějí pouze kluci, ale pak se postupně uvnitř kruhu začínají osmělovat dívky. Tanečníka si dívka vybere tak, že před něj předstoupí. Poctěný, pokud s nabídkou souhlasí, vyskočí proti ní. Uvnitř kruhu společně s ostatními dvojicemi poskakuje před dívkou a brání jí v pohybu. Ona kolem něj proplouvá, uskakuje jako toreador s muletou a snaží se jej obejít. Všechno je zarámováno tleskáním a zpěvem. Někdy v kruhu skáčou jen kluci, při klidnějším rytmu se zase tanečníci pouze drží za ramena. Dívky zpěv okořeňují pískáním na umělohmotné píšťalky a troubením na trumpetky. Měsíc osvětluje taneční parket, z udusané půdy se vznášejí mračna prachu. Počet tanečníků se z ničeho nic blíží k šedesátce. Neskutečný mumraj tmavých siluet. Zábava skončí videoklipovým střihem. Nejmenovaný vůdce mladíků ji po třech hodinách úplně nečekaně rozpouští s argumentem, že si už zatančili dost… “Jo,” žertuje, “to kdybyste zabili krávu…, to by se to tančilo, ale takhle, …jdeme spát.” Stejně jako u nás po skončení diskotéky, i tady se vytvoří debatující hloučky. Najednou se nikomu nechce domů. Přibývající čas je ale pomalu rozpouští ve tmě.

Před Béziho chatrčí postává a posedává nejbližší rodina a dopíjí katikalu. Patnáct lidí. Domů to mají pět hodin pěšky, a tak se rozhodují spát tady. Rozesmátý Bézi posílá Buluho nekompromisně do postele. Za chvíli ho jde ještě zkontrolovat. Je jasné, kdo půjde ráno se stádem.

Jihoameričtí indiáni dali vodopádům ležícím na hranicích Brazílie, Argentiny a Paraguaye jméno Iguaçu. V jazyce guaraní toto slovo znamená “velká voda”. Určitě tehdy netušili, jak dobře se při výběru názvu strefili. Iguaçu jsou totiž největším systémem vodopádů na světě.

OBLAKA Z ROZPRÁŠENÉ VODY

Rio Iguaçu pramení v pohoří Serra do Mar na brazilském pobřeží Atlantiku. Po mnohasetkilometrovém putování směrem na západ, patnáct kilometrů od ústí do řeky Paraná, příroda vytvořila na Rio Iguaçu fascinující výtvor, který byl v roce 1986 zapsán do seznamu přírodního dědictví UNESCO.

Jakmile vystoupíme z minibusu, který nás přivezl z městečka Foz do Iguaçu (stejně jako vozí i tisíce jiných turistů), víme, že jsme na místě. Přesvědčuje nás o tom hukot vody, jenž se šíří zpoza lesa. Natěšení se vydáváme po stezce k první vyhlídce. Decibely se zvyšují. Nesmělými kroky ukrajujeme poslední metry a opatrně hledáme místo, odkud tyto ohromující zvuky přicházejí. Konečně se les otvírá, a my stojíme proti jedné z kaskád. Voda k ní přitéká přes několik menších stupňů a z posledního zlomu se řítí do hlubin kaňonu. Z tohoto místa jeho dno ani není vidět. Pokračujeme tedy dále po vyhlídkové trase, která se svažuje k řece. Objevují se nové a nové větve vodopádu. Množství skalních i trávou zarostlých ostrůvků a skalních stupňů tok rozděluje na 275 kaskád, kterými Rio Iguaçu překonává tektonický zlom a řítí se na dno rokliny. Na další vyhlídce už jej můžeme spatřit. Po ohlušujícím dopadu zdivočelá voda pokračuje peřejemi dál.

Dostáváme se do výšky středního stupně vodopádu a stojíme před fascinujícím panoramatem. Tvoří jej desítky vodopádů od malých pramínků až po mohutné proudy vody, všechny ale končí ve zpěněné řece. Na oblacích z rozprášené vody se tvoří duhy. Celou dvouapůlkilometrovou šířku kaskád nelze obsáhnout jedním pohledem, snad jen ze vzduchu.

SRDCE VODOPÁDU

V poslední části dvoukilometrové stezky se odkrývá pohled na poslední stupeň, který tvoří obrovský amfiteátr. Vodopád v těchto místech dosahuje největší výšky, osmdesáti metrů. Tady připravili Brazilci pro návštěvníky skutečnou lahůdku – na jeden z mezistupňů postavili vyhlídkový most. Na jeho konci se dostáváme do srdce vodopádu. Pod nohama se voda řítí s ohlušujícím hlomozem do třicetimetrové hloubky. Duha střídá duhu. Sledujeme majestátní bílý závoj vody plynoucí z nejvyššího stupně. Neslyšíme vlastního slova. Je těžké vyhnout se pocitům úžasu a nadšení. Za tyto pohledy sice musí každý návštěvník zaplatit úplným promoknutím z kapiček rozprášené vody, ale v třicetistupňovém horku jde o příjemné osvěžení. Ohromeni kráčíme ještě kilometr proti proudu, do míst, kde je možné spatřit Rio Iguaçu ještě před prvním kaskádovým stupněm. Tady se zdá neuvěřitelné, jaké peklo taková klidná řeka dokáže o pár metrů dále rozpoutat.