Autor: Martin Loew

Všechno má svou historii. Každá země, každé město, každý dům. Svou historii má i obyčejný les. A ta může být stejně dlouhá a pohnutá, jako historie čehokoliv jiného. Pohleďme do historie lesa ve Skotsku. Je to historie dlouhá a neveselá. Z původně kompletního zalesnění skotského území se do dnešních dnů nedochovalo téměř nic…

Divoká krása přírody skotských hor Highlands uchvátí snad každého, ale tato přírodní scenerie již dávno není tak docela přírodní. Ano, přírodní krajina zde byla natolik pozměněna činností člověka, že lze dokonce mluvit o krajině zdevastované, takové, která se k původnímu přirozenému stavu pravděpodobně již nikdy nemůže vrátit.

Člověk totiž tuto část země nadobro připravil o veškeré lesy. Byla to tichá, nenápadná ekologická katastrofa, která se pomalu odehrávala během několika stovek let.

Teprve dnes, kdy v zemi zbývá pouhopouhé jediné procento z původní rozlohy lesa, si lidé ve Skotsku uvědomují, jak hrubého zásahu do přírodního prostředí se tu člověk odvážil. Teprve dnes si zde lesa začínají vážit. Nechť to zní jakkoliv neuvěřitelně, pravdou je, že ve Skotsku se teď lidé na opravdový les jezdí dívat asi tak stejně, jako by chodili do muzea. Takovou vzácností je tu “obyčejný” les. Jak je možné, že tato nepříliš zalidněná oblast Evropy prošla takovým vývojem?

PROCES ODLESNĚNÍ

Přibližně před 10 000 lety, s koncem poslední doby ledové na Zemi, ustupovaly pevninské ledovce k severu a na obnaženou půdu se od jihu rozšiřoval les. Tento severský (tzv. boreální) les pokryl tehdy v širokém pásu velkou část severní polokoule. Severní hranice tohoto obrovského globálního lesa procházela právě oblastí Highlands ve Skotsku. Tady v horách na severu měl les poněkud jinou podobu, než na jakou jsme zvyklí z našich zeměpisných šířek. Byl to velmi otevřený porost, sestávající prakticky z jednotlivých osamocených stromů či malých hájků stojících v podrostu vřesu. Nejrozšířenějším stromem zde byla borovice lesní (Pinus sylvestris), kterou doprovázela bříza, jalovec a tis. Směrem k jihu (a k nižším nadmořským výškám) přibývalo listnatých stromů, zejména dubů, les se zahušťoval a uzavíral až do podoby, jaká je pro nás obvyklá. Později tyto nedozírné hvozdy, pokrývající Skotsko od východního k západnímu pobřeží, dostaly jméno Velký kaledonský les. To podle názvu Kaledonie, kterým toto území pokřtili Římané (konkrétně to prý byl sám Tacitus) během své krátké snahy o kolonizaci Skotska po roce 80 n. l.

Kaledonský les byl domovem mnoha druhů divokých zvířat. Žili tady medvědi, vlci, objevoval se rys a dokonce i bobři. Hnízdilo tu velké množství rozličných druhů ptáků, mezi jinými i tetřev. Takový les pokrýval Skotsko několik tisíc let. S příchodem člověka však musel začít ustupovat. Již v době neolitické (před 6 tisíci lety) potřebovali lidé půdu k zemědělství a tu si dovedli zaopatřit prostým vypálením části lesa. Později, v době bronzové a železné, si člověk dokázal vyrobit mnohem účinnější nástroje k získávání dřeva; to zpětně spotřeboval jako palivo do pecí tavících kov na výrobu těchto nástrojů. Na odlesněných plochách se pásla stáda dobytka, zabraňující tak přirozené regeneraci původního lesa. Vlivem klimatických podmínek se navíc na většině odlesněného území vytvořila rašeliniště, kde mají semena nových stromů jen velmi malou šanci na vzklíčení a uchycení. Je velmi pravděpodobné, že s příchodem našeho letopočtu byla již polovina skotského území odlesněna, avšak tento pomalý proces pokračoval i nadále.

S ústupem lesa postupně ze Skotska ubývala i velká lesní zvířata. Medvěd nenávratně zmizel již někdy kolem 10. století, poslední vlk byl zastřelen v hrabství Inverness “až” v roce 1743. Tím byl odstraněn poslední přirozený nepřítel vysoké zvěře, a její populace ve Skotsku začala téměř nekontrolovatelně narůstat. Od té doby jeleni spásáním ničili všechny zárodky nového lesa, pokud jej nechránilo oplocení. Pro myslivce se však vysoká zvěř stala výtečným obchodním artiklem, po němž poptávka mezi sportovními lovci rychle rostla. Zakládání nových, velkých ovčích farem zvýšilo nároky na rozlohu pastvin, a tak se jako pastviny začaly používat i dosud stojící lesy, kde se ovce volně pásly mezi stromy. Intenzivní pastva postupně změnila vegetační podrost lesa a znemožnila tak vzklíčení nových semen. Tím se definitivně zastavila veškerá přirozená obnova lesa nejen na odlesněných plochách, ale i v lesích samotných…

V 18. století likvidace skotského lesa nabrala nejvyšších obrátek. Dřevo sloužilo nejen jako stavební materiál, ale zejména jako palivo, respektive surovina pro výrobu dřevěného uhlí. Nastoupila průmyslová revoluce a s ní spojená masová výroba železa. Na jednu tunu vyrobeného železa bylo zapotřebí dřevěné uhlí z pěti tun dřeva.

KONEC TOVÁREN NA DŘEVO

Až v posledních desetiletích si lidé ve Skotsku začínají uvědomovat důležitost lesa v těch nejširších souvislostech; již pochopili, že les nefunguje jen jako “továrna na dřevo”. Vláda i různé nevládní organizace vynakládají miliony liber na financování mnoha projektů, jejichž cílem je udržování a obnova přirozeného lesního porostu, dokonce vysazováním nových stromků “na zelené louce”. Jeden z větších zalesňovacích projektů posledních let je uskutečňován v okolí Obanu, o částečné zalesnění se snaží i ve známém údolí Glen Coe. Veliká akce “Millenium for Scotland” má podpořit celou řadu projektů na záchranu, rozšiřování i obnovu původních lesů. V případě úspěchu jednotlivých zalesňovacích akcí však vzniknou jen nesouvislé kusy lesů, jejichž udržování bude stát člověka mnoho úsilí i finančních prostředků. Přesto už je dnes zřejmé, že vynaložené úsilí se z dlouhodobého hlediska vyplatí. Žádný z těchto projektů ale nemůže vrátit přírodu do jejího původního, přirozeného stavu. Je zajímavé si na tomto místě uvědomit, že člověk dokáže přírodu docela dobře zničit, “vyrobit” ji zpátky ale nedokáže nikdo. Ve Skotsku to už vědí. Jenže na naší planetě je ještě mnoho míst, kde si to lidé zatím bohužel neuvědomují. Vymýcení lesa ve Skotsku naše planeta přežila. Na Zemi jsou jiné, větší lesy.

BOMBY ROZSÉVAJÍCÍ LES

…Nad travnatými svahy se s hukotem nese obří vojenský letoun. Masivní dveře nákladového prostoru se otvírají a k zemi padají stovky bomb. Dopadají do vřesoviště a těžkými železnými hlavicemi se zarývají do půdy. Mohutné detonace se však krajinou nerozlehnou. Žádné výbuchy, to není válka. To se sází les…

Uvedená scéna se může odehrát ve Skotsku, bude-li zde realizován jeden z nejodvážnějších zalesňovacích projektů všech dob. Ten by do skotských Highlands mohl vrátit původní rozsáhlý les. Vskutku netradiční myšlenku bombardování země chytře zabalenými sazenicemi stromů si vysnil bývalý pilot RAF Jack Walters. Jeho sen natolik zaujal inženýry amerického leteckého koncernu Lockheed, že jej dokázali změnit v realitu. Využili vojenské zařízení instalované na dopravním letounu C-130, které se užívá k přesnému kladení koberců pozemních min na nepřátelském válečném území, a adaptovali jej k tomuto ekologicky záslužnému účelu.

Během zalesňovací mise pilot pomocí radaru umístěného v cílovém území přesně lokalizuje místo, kde náklad “bomb” vypustit. Každou takovou bombu tvoří trychtýřovitá hlavice ze speciálního biologicky odbouratelného kovu, v níž je sazenice stromku uložena jako v květináči. Poté co stromek prosviští vzduchem k zemi, se hlavice zaryje do půdy, kde kov rychle zkoroduje, což umožní kořínkům volný růst. Sazenice si navíc s sebou na nové stanoviště přináší porci hnojiva a materiál, který do sebe jako houba nasaje okolní vlhkost a udržuje vláhu v rozvíjejícím se kořenovém systému.

Společnost Aerial Forestation z amerického státu Massachusetts pracuje na uvedení celého projektu na trh. Její zástupci tvrdí, že letecké sázení stromků ve velkém vykazuje poloviční náklady oproti tradičnímu, ručnímu způsobu. Věří, že firmy silně znečišťující ovzduší budou přinuceny vládami svých zemí k vysazování a pěstování lesů, aby tak zmenšili svůj podíl na globálním oteplování Země. Oxid uhličitý, který jejich továrny produkují, jako by se vůbec nedostal do atmosféry, neboť bude opětovně zachycen fotosyntézou vysázených stromů.

Peter Simmons ze společnosti Lockheed říká: “Zařízení, které jsme vyvinuli k přesnému kladení minových polí, může být snadno upraveno k sázení stromků. V 70 zemích světa je rozmístěno 2500 přepravních letounů C-130, takže nosný systém je široce dostupný. Letadla, většinou uklizená ve vojenských hangárech, nečinně čekají na někoho, kdo si je najme. Naše možnosti jsou přitom ohromující. Můžeme letět ve výšce 300 m rychlostí 250 km/h a vypouštět do krajiny více než 3000 hlavic za minutu v potřebných rozestupech – stejně jako se to dělá s pozemními minami. V tomto případě ale každá hlavice nese sazenici – to je 125 000 stromků na jeden start a přes 900 000 stromků za den!”

V roce 1974, kdy Dr. Walters jako první publikoval myšlenku leteckého vysazování lesa, byl profesorem lesnictví na University of British Columbia v Kanadě. Dnes tento vysloužilý letec, lesník a profesor tráví důchod v rodném Bridgnorthu v Anglii. Nedávno jej tam navštívil pan Moshe Alamaro ze společnosti Aerial Forestation.

“Byla to velká myšlenka, kterou Dr. Walters tenkrát zkoušel. Dokonce došel k závěru, že je reálná, ale tehdejší technologie nedokázala ještě některé problémy řešit. Teprve teď, s kovem, který degraduje, jakmile se zaboří do půdy, sázíme stromy a dáváme jim možnost okamžitého růstu.”

“Jsem velmi potěšen, že je moje myšlenka konečně realizována. Již tehdy, před pětadvaceti lety, jsem dělal předběžné testy, abych se ujistil, že stromky přežijí pád z letadla, a vše fungovalo. Ale neměl jsem peníze na realizaci celého projektu. Pan Moshe četl o mé práci ve vědecké literatuře a přijel mne proto navštívit,” říká Dr. Walters a pokračuje: “Člověk pracující tradičně, na zemi, dokáže vysadit maximálně 1000 stromků za den. Pokud chceme bojovat s globálním oteplováním pomocí zachytávání oxidu uhličitého fotosyntézou v lesích, budeme potřebovat miliony stromků ročně. Sázení ze vzduchu je pravděpodobně jedinou možností.”

Alamaro je názoru, že systém bude fungovat kdekoliv na Zemi, kde bylo území někdy v minulosti pokryto lesem, dokonce i v pouštních oblastech. Pro tyto budou hlavice pochopitelně vybaveny vhodným rostlinným materiálem. Nyní pan Alamaro přemýšlí o projektu na zalesnění Sinajské pouště v Egyptě, ale obnovování lesa ve Skotsku zůstává jeho hlavním zájmem. Říká: “Jednou z oblastí, o kterou se zajímáme, jsou skotské Highlands, které bývaly zalesněné a mohou být znovu. Už jsme oslovili vlastníky půdy, ale ti mají poněkud obavy z odporu obyvatel, neboť většina lidí je zvyklá na kopce holé, nezalesněné. Každopádně jsme připraveni začít s obnovou přirozeného lesa velmi rychle.”

Pan Alamaro dokonce doufá v brzkou realizaci projektu na znovuzalesnění pásma mezi někdejším Východním a Západním Německem, vykáceného v době studené války k zajištění “linie viditelnosti” podél hranic obou států. Připravuje kontrakty v severní Africe, v kanadské tundře i v Austrálii či Spojených státech. Předpovídá, že během příštích pěti let jeho společnost může vysázet bilion stromů ročně, což stačí k pokrytí 8000 km² země lesem.

Sedmasedmdesátiletý Dr. Walters uzavírá: “Je to stále počáteční stadium, ale já vím, že ve Skotsku zájem o letecké vysazování lesů je. Navíc jeden z výkonných ředitelů Lockheedu je Skot, takže má o tuto oblast zvlášť velký zájem.”

Máme tedy na světě vynález, který by mohl leccos změnit. Možná dokáže vrátit les do Skotska, možná dokáže mnohem víc. Možná je to jediná správná odpověď na masivní kácení pozemských lesů. Každopádně je to krásná myšlenka: vyměnit miny za stromy. Což takhle hned od zítřka, co říkáte?

Poděkování za poskytnutí odborné literatury patří profesoru T. C. Smoutovi, řediteli Institutu historie životního prostředí na University of St. Andrews ve Skotsku.leden 2001

“Závěr našeho století bude jednou vnímán jako nádherná doba veselosti, nevázanosti a optimismu,” říká Ondřej Neff, spisovatel sci-fi, šéfredaktor a vydavatel nejznámějšího českého internetového deníku Neviditelný pes.

Ondřej Neff

John Wyndham, klasik sci-fi, napsal jednu povídku, která se jmenuje “Pak přijde čas a muž se musí usadit”. Cítíte něco podobného i ve svém osobním životě?

Nikdy jsem si ho takhle neplánoval. Můj život byl vždycky spojen s prací a celá ta struktura kolem něj je práci podřízená. Dnes, jako “homo ofisník”, jsem doma víc a domovu to prospívá. Nemůžu sedět pořád u počítače, tak uklízím, zvelebuji zahradu… Zvenčí by to mohlo vypadat jako usazení, ale to je více méně náhoda. Kdyby se to přihodilo před 25 lety, tak bych tady seděl taky.

Váš vztah s rodiči byl, podle toho, jak ho popisujete v některých rozhovorech, poměrně odměřený.

Podívejte – otec a matka, která byla starší než on, se narodili za Rakouska a byli z jiného světa. Tím byla první republika a to se z nich nikdy nevykouřilo.

Jak oba snášeli socialismus?

Oba jím bezmezně pohrdali. Nebyli to žádní jánošíci, kteří by běhali po lese se samopaly, ale neuznávali v tom systému žádnou hodnotu. Vytvořili si svět zabydlený osobami, se kterými se stýkali a s nimiž sdíleli stejný náhled na svět. Takovými byli třeba spisovatel Adolf Branald, malíři Cyril Bouda, Kamil Lhoták, Jiří Trnka. Rodiče byli absolutně jiní než lidé, kterým patřil tehdejší – a patří do značné míry i ten dnešní svět. Byli ukáznění. Vnímali a ctili řád. Kdežto my, co jsme vyrostli v nepořádku, jsme proti nim šupáci. Myslíme nepořádně, jednáme nepořádně a taky žijeme nepořádně. Oni žili v řádu světa, který dokázal vybudovat ve Zlíně Baťovy závody, který měl obrovské plány. Byla to doba, kdy se připravovalo pražské metro, které se mělo začít stavět v roce 1940, dálnice. Všechno bylo před startem. Jejich doba byla zkrátka úžasná, a tou současnou pohrdali. To pohrdání dobou přenesli i na mě.

Mrzelo vás, že otec moc nereagoval na to, co jste psal?

Ale to se nedalo nic jiného čekat. Jeho imaginární učitel byl Thomas Mann. Feuchtwanger byl pro něho už rodokapsový pisálek. Nikdy to samozřejmě tak neřekl, ale nebral ho. Pro něj neexistoval. To ještě tak Anatole France, Victor Hugo a Honoré de Balzac. Nejvíc ho ale přitahoval a ovlivňoval právě Mann.

Když jsem jako malý začal vydávat své první noviny Blue Stallion (Modrý hřebec) podle nápisu na krabičce zápalek – to ho zaujalo, ale pak přišla velká prodleva. V pubertě jsem nic nepsal. Neměl jsem potřebu. Vlastní beletrii jsem začal psát až při studiích, kdy jsem byl zaměstnaný v rozhlase. Tehdy jsem si vymyslel pořad Za kulisami dějin, psal jsem si ho a tak trochu i režíroval. Tady jsem přišel na chuť dialogu a učil se rozvíjet příběhy. Zalíbilo se mi to a objevila se chuť psát. Do té doby mě to ani nenapadlo. Na rozdíl od otce já umělec nejsem. On byl umělec. Jsem absolutně jiný. Napsal jsem sice nějaké knížky, ale ani spisovatel nejsem. Ještě tak spekulativní publicista, to ano, protože sci-fi je spekulativní publicistika.

Byl by, podle spekulativního publicisty, minulý systém schopný se udržet i v období rozvoje Internetu?

Ono to není tak jednoduché. Už za bolševika bylo obtížné sehnat počítač. I obyčejné PC 286 bylo Američany embargováno. Jak by se ti nahoře zachovali vůči Internetu? K jeho provozu musíte mít servery. A ty jsou kontrolovatelné. I Internet má řád. Ono to není o tom, že někde do prostoru vysypete pytel počítačů, a vznikne Internet. On má strukturu. Existuje doména prvního řádu a tou je u nás CZ. A na té někdo sedí. Kdybychom se chtěli kontaktovat načerno, tak bychom asi museli přes Německo. Šlo by to, technicky, ale víte, kolik by to stálo? Kolik lidí by se do toho asi pustilo?

I přesto, mohl by se režim udržet, když by všude v okolí byl Internet volně dostupný?

Myslím, že ano, pokud se bavíme o tom, zda by Internet režim porazil. Vezměte si NDR, kde nebyla žádná jazyková bariéra. Lidi koukali na Springerovy světelné noviny přes zeď, o příjmu rozhlasu a televize nemluvě. No a co? Nemohli nic dělat, mířily na ně samopaly. My přeceňujeme informace. I tehdy jsme veškeré informace měli, jenom jsme nemohli nic dělat. Když vám svážou ruce, těch informací můžete mít, až vám budou padat z uší, a nebude vám to nic platné. Video, satelity, všechno bylo. Koukalo se na CNN, a co? Podívejte se na Poláky – Jaruzelského vojenská diktatura, ale na rozdíl od nás jejich samizdatové knížky vycházely ve dvacetitisícových nákladech a prodávaly se v knihkupectvích. A přesto jejich diktatura padla zhruba ve stejnou dobu jako u nás. Myslím si, že by Internet nějak existoval, ale v nesrovnatelně menší míře. Byla by to fajnová, undergroundová práce, ale nebylo by to to, co je dnes.

Jak se vám psala rigorózní práce na téma ideologie anarchismu a levicového terorismu?

Výborně. To jsem se zabýval událostmi z Paříže v květnu roku 1968. Dnes mě fascinuje, jak se to v intenzivní vlně vrací. Máte ideologii, která zdánlivě propaguje rovnost a nestrukturnost, a jak tam automaticky struktury vznikají. Naprosto totalitního charakteru. Ale jinak to nejde! Jak to tam tenkrát chodilo? Řekne se, že se namalují plakáty. Jenže takhle se na to všichni vykašlou. Není namalovaný žádný. Musí být ustanoven šéf oddělení plakátů, který rozhodne: ty nakoupíš štětky, ty papíry, ty to vymyslíš, ty nakreslíš a ti to vylepí. Už máte strukturu. Úžasné. Jsou odhaleni zrádci, potrestáni vyloučením (o rok později, kdyby to tak šlo dál, popravou). Ta práce je možná moje nejlepší věc. Někomu jsem ji půjčil a je v čudu. Musím ji někde najít.

Někde jste prohlásil: “Kdo neumí zatlouct hřebík, je vůl a neměl by se tím chlubit.” Platí pro dnešní dobu, že kdo neumí s počítačem, je vůl a neměl by se tím chlubit?

Ne, to ne. Naprosto ne. Práce s počítačem přece jen vyžaduje speciální dovednost a ta není povinná! Hřebík mi v tom výroku nahrazoval vztah k manuální práci a k technice. Ale já bych to řekl i jinak. Když někdo prohlašuje, aniž se o to pokusí, že je to blbost – a třeba by to potřeboval, ale nechce to umět jen proto, že to je technika, tak to pokládám za velmi pošetilý postoj.

Dá se hovořit o pošetilosti, když tak začne hovořit vrcholný politik?

Myslím si, že se jim trochu křivdí. Chápu ty slavné výroky Klause a Zemana jako určitou provokaci a reakci na přemrštěné uctívání technologií. Oni rádi vstupují do konfliktů, ale že bychom je za toto měli upálit? Taky si uvědomme, že k výpočetní technice se snadno dostanou mladí lidé a pak staří nad sedmdesát. Mají čas, zkoušejí to, nestydí se požádat o rady, když jim to nejde. Zato ti sebevědomí a profesně zdatní čtyřicátníci si většinou říkají: “Ale co, dosáhl jsem svého bez počítače, tak co bych na stará kolena…”

Nakolik je součástí vaší osobnosti to, že vždycky chcete vyčnívat?

To je jinak. Nechci vyčnívat, ale vyčnívám.

Neřekl jste si kdysi třeba toto: “Internet vypadá zajímavě, nikdo to pořádně nedělá, tak to zkusím”?

Ne, tenhle motiv tam nehledejte. Kdybych chtěl vyčnívat, tak už jsem měl předtím tucty možností.

Ale vize Internetu, nové náboženství…

No dobře, jenže když jsem se jím začal zabývat, žádné “náboženství” to nebylo. Bylo tu pár chlapíků, kteří měli Internet někde na katedře a dělali s ním pokusy. Nikdo nevěděl, co z toho bude. Mě na tom zaujala praktická využitelnost, ale že bych se do toho vrhal s nějakými vizemi strašně dopředu, to ne.

Berete Internet za vše řešící informační náboženství?

Takový pohled naprosto odmítám.

Já mám ale dojem, že je tu v poslední době tlak, aby se takovým stal. Ať nad tím ztratíme kontrolu a nepřemýšlíme. Všude reklamy: surfuj po Internetu, povídej si, posílej maily, buď na síti, a pokud možno pořád.

Jakmile máte určitý typ osobnosti, pak nad vámi vezme kontrolu cokoliv. Žena, pivo, fotbal. Internet je nástroj, jako cokoliv jiného. Nic mystického na něm není. Je užitečný zejména lidem se speciálně vyhraněným zájmem. Když se někdo zajímá o kudlanky, stačí tři měsíce a díky Internetu si o nich zjistí prakticky všechno. Může si se zájemci vyměňovat po síti fotografie kudlanek, články o kudlankách, diskutovat o kudlankách, stane se kudlankou a bude vědět o kudlankách víc než ony samy o sobě. Interent má spoustu odstínů a na to se zapomíná. Lidé si ho občas představují jako kladivo nebo nebozez, ale to je naprosto scestný pohled. Nejde o jednoúčelový nástroj. Je to komunikační prostředí, ve kterém je spousta vrstev sloužících k různým věcem.

V roce 1997 jste prohlásil, že internetový deník Neviditelný pes jsou vaše osobní noviny. Platí to stále?

Už ne. Dnes to jsou normální názorové noviny s řadou sekcí, které už dělají jiní lidé. Jen za říjen má Pes 4,5 milionu zhlédnutých stránek. Je to regulérní velký podnik.

Kolik zabere práce?

To se dá těžko odfiltrovat. S trochou nadsázky můžu říct, že i rozhovor s vámi můžu brát jako práci pro Psa. I když jdu jen tak po ulici, musím si dávat bacha. Všímám si maličkostí, musím vidět legrační věci, smutné věci a přemýšlet, jak by to šlo do Neviditelného psa. Často nejlepší nápady dostávám, když usínám, kdy logika jde spát dříve než fantazie. Někdy se přinutím probrat, a to je dobrý. Ale mnoho geniálních myšlenek jsem takto pohřbil. Lepší je to po ránu, když se logika ještě neprobudila, ale fantazie už pracuje.

Dá se Neviditelným psem uživit? Před rokem jste se ještě vyjadřoval velmi neurčitě.

Od roku 1997 jsem měl na Psu proužkovou reklamu. Tehdy to začínalo. Dnes mě Pes živí, mám plat, který zhruba odpovídá tomu, co bych měl jako zaměstnaný redaktor.

Nemáte strach, že v budoucnu budete muset obsah trochu přizpůsobit reklamě?

S obrovským gustem bych na Neviditelném psu reklamu zrušil. Kdyby to šlo tak, že každý, kdo si tady přečte článek, by zaplatil třeba 10 haléřů. Jemu by to neuškodilo, já bych z toho platil autory, svůj provoz, a bylo by vymalováno. To neumíme. Dnes je situace taková, že reklamu tady dělá agentura a jde to mimo mě. Ani nevím, co tam běží. Měl jsem třeba problémy s Telecomem, a na Psu běžela jeho reklama. No a co? Telecom je firma, která dělá produkty, tak proč bych ji měl uřezávat? Nic necenzuruji.

“Ke sci-fi mě přivedl zájem o vnitřní uspořádání, které ve mně je,” uvádíte v jednom rozhovoru. Hezké, pomyslel jsem si jako čtenář, ale co to znamená?

To jste mě dostal! Nevím, co jsem to plácnul. Asi to byla věta vyplývající ze záhadného inspiračního popudu. Takhle vznešeně se tvářící floskule měla vyjádřit všeobecně známou pravdu, že spisovatel hledá inspiraci ve svém okolí. Ve věcech, které jsem psal na konci osmdesátých let, byli moji hrdinové aktivní lidé, ale nikdy nebyli v nějakých mocensko-korupčních strukturách. Většinou stáli mimo a vytvářeli si vlastní světy. Takhle nějak jsem sebe vnímal a takhle jsem žil. Měl jsem svůj svět, ve kterém jsem se pohyboval, v něm jsem si vytvářel přátelství a zájmy. Dnes jsem trochu hendikepovaný, protože jsem o tento inspirační zdroj přišel. Už se necítím jako člověk mimo strukturu. Mám úspěšný deník, který mě baví, lidi mě uznávají, váží si mé práce, to těší a dělám to tak, aby si jí vážili dál, a ten pocit vykořenění, který tu byl, vůbec nemám.

Jak se hledala ztracená “živá voda”?

Za nového režimu už to tak intenzivní prožitek nebyl, a z těch knih je to, málo platné, vidět. Až teď, poslední větší práce – román Tma. V něm jsem našel jako zdroj inspirace šok přicházející ze světa kolem nás. Ve Tmě je hlavním zdrojem Jugoslávie. Líbezná země v 70. letech plná přátelských lidí… a najednou jdou, uřezávají si nosy a nosí je u opasku… Tam jsem si vytvořil konstrukci, že se v dnešním světě něco stane, zmizí elektřina a lidi se musejí nějak zachovat. Dnes honí policajti Kajínka, ale kdyby k tomu opravdu došlo, člověk, jako je on, má velkou pravděpodobnost, že se stane hlavou státu! Ať už u nás, nebo v jiné zemi. Je surový, nelítostný, má odvahu a inteligenci. Má všechno. On by vytvářel nový svět, kdyby se ten náš zhroutil.

Připomíná mi to Roberta Merleho a jeho román Malevil, ve kterém se popisuje život na francouzském venkově po jaderné katastrofě.

Tu knihu jsem nečetl. Mne už jako kluka zasáhl Londonův Šarlatový mor. Čistá sci-fi, výborná postkatastrofická novela. Popisuje se v ní epidemie, při níž dva lidé ze sta přežijí. Úplně náhodně. Všechny takzvané postkatastrofické romány jsou situovány do “světa po průšvihu” a teď se tam ti, co přežili, smaží. Vy se to snažíte rozplést, jak by se asi chovali. U Tmy jsem spokojený s první půlkou a na jaře chci kompletně předělat druhou, i když kniha už vyšla. Uvědomil jsem si totiž, že tak, jak jsem to napsal – vytvoří se mocenská struktura tvořená takovými “kajínky”, bezprostředními muži násilí, struktura bývalého režimu zůstane zachována, je tu vláda, ale nevládne, existují mezinárodní vztahy a někde jsou lidé, kteří hledají technologie, jak vytvořit civilizaci bez elektřiny – tak to je nesmysl. Nereálná blbost! Bylo by to jinak. Darebáci z vlády by se s těmi “kajínky” dohodli. Ve stylu opoziční smlouvy a velice rychle. Našel by se společný nepřítel – asi přírodní vědci, kteří by byli hozeni davu k mučení a pronásledováni. Konkrétní příklad, který tam možná bude, je tandem Klaus s Kajínkem, to by byl velmi použitelný “diumvirát” pro takový svět. Ještě tam musí být podpora katolické církve, kterou velmi miluji a bude hrát významnou roli. Takhle tomu novému světu věřím a v tomto smyslu tu knihu přepíšu. V tom je rozdíl mezi mnou a mým otcem. Otec by radši umřel, než by vydal knihu, o které by nebyl stoprocentně přesvědčen, že je naprosto hotová. No a co? Jde o to, aby se mi povedlo to napsat tak, jak dnes vím, že je to nutné napsat.

Jak se díváte na dílo, které za sebou zanechává “vědecký” propagátor kontaktů s mimozemskou civilizací pan Erich von Däniken?

Tam jsem nelítostný. Dokonce to pokládám za určitý druh podvodu. Můj vztah k tomu se ale postupně vyvíjel. Nejdřív jsem to bral za kuriozitu, zábavnou piškuntálii. Na začátku 80. let, po smrti Ludvíka Součka (mimochodem Souček ho nejdříve přeložil, pak vykradl a pak ho začal pomlouvat), došlo k tomu, že ze Součkovy knížky Tušení stínů otiskli ukázku v nějaké čítance pro děti jako příklad literatury faktu. Tehdy to rozhněvalo Jiřího Grygara a on napsal článek o tom, jaká že je to nehoráznost a že to není žádná literatura faktu, ale podvod. Tenkrát jsem se Součka veřejně zastal a v Mladé frontě jsme polemizovali, proč tak trápí muže, který se nemůže bránit. Když jsem se s Grygarem setkal, vysvětlil mi, jak se na to dívá on. Tento druh iracionality a podvodnictví ztotožňuje s násilnickou ideologií totalitních režimů. Vidí v něm totalitu názorů. Rudé vlajky tam nevlají, ale podstata je jasná: musíte něčemu věřit. Autorita vám to nabuší do hlavy. Kdežto věda je založena na konfliktu názorů a každý krok, který věda udělá, se musí obhájit ve tvrdé oponentuře, a když je to prokázáno, pak je ten krok akceptován jako další krok zápasu s nevědomostí. V tomhle s ním naprosto souhlasím a od té doby si na pavědy dávám veliký pozor. Taky s velikým znechucením vidím, jak iracionalita nabývá na síle. Naposledy jsem se o tom hádal včera, ve společnosti. Jen jsme tak seděli a najednou někdo začínal vysvětlovat, jak je třeba budovat mosty mezi paravědou a vědou. Já se snažil vysvětlit, že to prostě neexistuje. Jaképak mosty? Buď je tu věda se strukturou metod, nebo je tu něco jiného. Jak chcete dělat most k něčemu, co nemá žádný břeh? To je jiná dimenze myšlení! Jistěže, paravědu nikomu neberu a taky nenavrhuji, aby se Dänikenovy knížky pálily v pecích a jeho samotného zavřeli. Ale remcat proti ní nepřestanu.

Ale co jevy, které se dnes příčí vědeckému vysvětlení?

Nadhazujete udičku na hádku. Především, co to jsou “nevysvětlitelné jevy”? Obvykle jde o pseudojevy, o podvod. Ale dobře, netvrdím, že všechno na světě je vědou vysvětlitelné, to vůbec ne! Princip je v nahlížení. Věda je velmi úzký úhel nahlížení na svět. Svět je daleko širší a bohatší, než dnes věda dokáže vysvětlit. Naprosto si nemyslím, že věda je univerzální nástroj vnímání světa. Ona je jeden z nástrojů, jakými se člověk snaží postihnout určitou část světa, a nese praktické výsledky v podobě aplikovaných technologií. V tom foťáku, co leží před námi na stole, není nic, co by bylo vymyšleno paravědci. Všechno v něm je výsledkem vědeckého zkoumání. Proto má věda autoritu. Nelíbí se mi, když se někdo snaží na ten komediantský vůz plný kejklířství a cvičených opiček navěsit nálepku vědy, aby na její autoritě parazitoval. Ať se do ní nemontují. Nejsem žádný fanatik, který by se nenechal přesvědčit, ale zatím mne nikdy žádný experiment nepřesvědčil. Ani z tisíciny. Nesmírně rád se s kýmkoliv utkám, ale za rovných podmínek!

Taková televizní debata by asi nesledovaností netrpěla?

Ano, ale ne aby to bylo třeba tak, jak se stalo mé kamarádce. Vzdělání má v oboru nukleární chemie, a vzali ji do pořadu o záhadách. Mluvili o bílé paní. Užívali groteskních argumentů, že prý tam určitě někde byla. Když štáb vlezl do místnosti, tak jim vždycky došly baterky v kameře. To jsem se nasmál! Vždyť štábu dojdou baterky, kdykoliv a kamkoliv přijde. Odjakživa. Ona tam říkala, že je to nesmysl, že na to nevěří, a oni jí řekli děkujeme, a pak dál blábolili o bílé paní. Já se jí druhý den ptal: Proč jsi tam lezla? Ona mi tvrdila: Já jim oponovala. Jenže jakou roli tam sehrála? Dělala těm padouchům alibi. Nikdo jim díky její přítomnosti nemohl říci, že jsou jednostranní. Byla tam za blbce, který potvrdil serióznost pořadu jen těmi několika větami protestu. Celé to byl mediální podvod! Ano, kdybych měl hodinu sedět naživo před kamerou a naživo se bavit s takovým podvodníkem, to by bylo jiné. Ale žádné stříhání, žádné moderování. Mano a mano, nůž proti noži. A uříznu jim pytlík.

Když si čtete články plné konstatování typu: “ropa zbývá tak na padesát let, pralesy mizí, ledovce tají, z havarovaného tankeru uniká do moře styren, pitná voda na příděl”, nemáte jako vizionář dojem, že žijeme ve vyděděném čase? Že tohle je poslední zvonění, které nás zve na závěr představení: “Žili byli na Zemi”?

To, co jste vyjmenoval, jsou samozřejmě obrovské problémy. Já jsem technooptimista a myslím si, že problémy, které vytváří průmysl a aplikace techniky, musí zase technika vyřešit. Samozřejmě, že to nevyřeší sama. Musí být řízena rozumnými lidmi a to je jeden z fundamentálních problémů dnešní doby. Není sporu o tom, že se musí změnit dnešní myšlení lidí. Že jenom konzumující společnost nemá východisko. To je obsah 21. století, ale na náhlé zvonce nevěřím. Myslím si, že existuje to, co technicky existovat může a čemu není vnějšími silami zabráněno v existenci. Já vidím svět jako stav dynamické rovnováhy mezi nejrůznějšími tlaky a silami.

Když ale my pomalu a nezvratně narušujeme právě tu dynamickou rovnováhu?

To jen potvrzuje to, co říkám. My jsme jednou z těch sil. Jsme aktivní ničící element. Například to znamená, že ničení amazonských pralesů je fakt, který existuje proto, že lze zničit amazonské pralesy. Technicky. A protože tomu nikdo nebrání, tak se to děje. To je důkaz mé teze. Teď jde o to, co proti tomu dělat. Vznikají politické síly, vznikají ekologická hnutí, existují ekonomické tlaky. Je tady tlak vedoucí k osvětě, aby se pochopilo, že je to sebevražda. A je to ještě složitější, protože jsou ve třetím světě, kde vám argumentují: “jo, vy jste si všechno vykáceli ve středověku, tak nám do toho teď nemluvte”.

Není v tomto případě vymýšlení sci-fi zavíráním očí před drsnou skutečností a malováním si jakéhosi lepšího neznáma typu “co by bylo, kdyby”?

Určitě to není vědomá snaha. O krocích vedoucích ke zničení života na naší planetě se samozřejmě dobře píše a změna klimatu je oblíbené téma. Když ale nad tím přemýšlím, tak je tu skutečně zádrhel, který by mohl ke konci naší planety spolehlivě vést. To, že důsledky naší činnosti jsou dlouhodobější, nebo že děje, které vyvoláváme kolem sebe, jsou nevratné. I kdybychom teď přestali s tím, co se záporně podepisuje na našem okolí, tak už nám to nepomůže k cestě zpátky. Vytvořili jsme novou realitu.

Velice dobře se píše o kontaktech s mimozemskými civilizacemi…

Z toho sci-fi částečně žije. Ale já na to mám minimálně dvě roviny pohledu. Ta racionální říká, že to prostě možné není. K fyzickému kontaktu typu Kolumbus se vylodil v Americe nedojde. Naše civilizace není schopná mezihvězdného letu. Jestli někde taková civilizace existuje a toho mezihvězdného letu schopná je, tak má astronomii na takové úrovni, že by neletěli naslepo. Šli by najisto a už by tady dávno byli. Samozřejmě, že je výhrada, že to nemusí být na bázi raket. Těmi jsme zatím pořád fascinováni, a třeba je to slepá ulička. Mohou být i jiné technologie. Podívejte, můžete telefonovat jen tomu, kdo má telefon. Je tedy možné, že dojde ke kontaktu na bázi komunikace, nikoli na bázi fyzického styku. K takovému kontaktu dojde, až když určitá civilizace dokáže takovou technologii zvládat, tedy obrazně řečeno, až vynalezne telefon. To bych nevylučoval. A pokládám to pro sebe za jedinou pochopitelnou formu komunikace s jinými civilizovanými soustavami.

Pokud by došlo k přímé návštěvě, jsem přesvědčen, že konflikt bude naprosto nevyhnutelný, protože nedůvěra obou civilizací bude naprosto logická. Není možné, aby nebyla. Konflikt může mít různou podobu. Je to věc kontaktu kultur. Prožíváme ho i my dnes na téhle planetě. Kupříkladu na Nové Guinei v určitých oblastech ještě stále žijí lidé na úrovni doby kamenné. Jen občas je někdo vyfotí. Jak velkou stopu to fotografování zanechá? I to je civilizační agrese, protože vyfocení lidé už nikdy nebudou jako předtím. Bude se jim to honit v makovici. Budou ještě s takovým nadšením “pojídat lidi” ze sousední vesnice? Jak se změní jejich kultura? Dopadne to s nimi jako všude jinde v podobných případech. Ta jejich “primitivnější” kultura bude zničena. A stejně tak by to odnesla ta naše kultura po setkání s něčím, co ji ve všech směrech přesahuje.

Chtěl byste vy, necestovatelský typ, být v posádce s cílem návštěvy u inteligentních bytostí v jiném planetárním systému?

Určitě. Pro mě by to byl vrchol života, i když bych věděl, že se vrátím do jiné doby, nebo vůbec ne. To vím bezpečně.

Jako palivo pro pohon raketových motorů se v jedné z vašich prací používá čas. Jak vnímá samotný čas vynálezce časosběrných motorů?

Čím jsem starší, tím víc se mi čas zužuje do přítomné chvíle. To je ale asi normální reakce, možná obranná reakce člověka, který je v poslední třetině života, a není to jen otázka úzkostí před smrtí. Zkušenost mě naučila vážit si dobře prožité doby, dobře prožitého času. Je to veličina, na kterou mohu nahlížet různě, a jinak na ni nahlíží můj pes. Zjistil jsem totiž, že i on vnímá strukturu času. Pes ví, že děje mají následnost, je schopen se těšit, ale má obrovskou trpělivost v ležení a čekání. Teď je čas ležení, a jestli leží pět minut nebo pět hodin, to u něj nehraje roli. U nás by to roli určitě hrálo. Vonnegut přirovnává naše vnímání času k pocitu člověka, který je na jedoucím železničním vagonu a dívá se na krajinu trubkou dlouhou pět metrů. My vidíme z času to, co on trubkou z krajiny. Pes se taky dívá trubkou, ale ona je asi kratší. Nebo širší? Určitě je jiná.

Mě vždycky překvapí silný pocit bezmoci a vzteku, jaký zažívám nad nefungující komunikační technikou.

Vůči tomu jsem už asi otrlejší. Vím, že se ani v takovém případě neboří svět. Klekla si mašina? Vltava nepřestane téct svým korytem, ptáci nespadnou z nebe. Kleklo si to, musí se to opravit. Už jsem apatický. Našinec se rozčiluje, když uvízne v zácpě. Němci ne. Jsou vycvičení. Je to neprůjezdné, Němec si otevře noviny a čte. Nerozčiluje se. Jde o zvyk. Už to zažil mnohokrát.

Často se diskutuje na téma, co je ještě vhodné na Internetu ukazovat, a co už ne. Existují nějaké hranice proti exhibicionismu za každou cenu?

Kdyby nějaká žena oznámila, že před kamerou porodí a pak dítěti uřízne hlavu, tak tam ta hranice je, protože je zákonem zakázáno řezat dětem hlavu. Není ale zákonem zakázáno rodit před kamerou. Tak proč ne? Ve filmu X-tro jsem viděl, jak žena rodí dospělého chlapa. Byla to jedna z nejbizarnějších blbostí, které jsem ve sci-fi filmu viděl. Kdo se chce dívat, ať se dívá. Já takové ženě rozumím. V otevřené, svobodné společnosti je strašně těžké se dostat z anonymity. Je to obtížné proto, že každý může všechno. Za bolševika, když nikdo nic nesměl, šlo o to, najít nějakou skulinku, pak to bylo snadné. Dnes je to jako louka a na ní miliarda stébel a kytiček. Žádnou z nich pořádně neuvidíte. Ovšem když je před vámi popraskaná asfaltová silnice a tu a tam nějaká kytka, je na každou krásně vidět. A tak to bylo za bolševika. Není pravda, že ty kytky v asfaltové silnici nutně musely být svině a spolupracovat. Takový Hrabal byl setsakra vidět, a nezaprodal se. Dnes, když chcete na sebe upozornit, tak těžce hledáte svoji cestu. Každý má svobodnou volbu. Někdo rodí před kamerou. A funguje to, i my dva o tom tady žvaníme. No a co dál? Když na sebe upozorníte trapnou exhibicí, jako je rození před kamerou, zaškatulkujete se – pokud se stanete ženou a budete rodit před kamerou. A je otázka, jestli pak v takové škatuli budete šťastný.

Pořád se objevují věštci s výjevy na téma: díky technice nastává soumrak klasických knih a časopisů. Všechno bude v digitální podobě.

Domnívám se, že k určité dvojkolejnosti dojde a vznikne specifický druh literatury psané pro Internet. Ale v žádném případě se nedomnívám, že by to ohrozilo knihu. Kniha ve své podobě přetrvá. Svět se zmnožuje, divadlo je divadlem pořád, film ho nezabil. Televize nezabila film. Digitální a internetová televize nezabije normální televizi. Co se změnilo, je to, že spisovatel v tomto světě už není guru. Kdyby Victor Hugo ve své době řekl, že všichni mají nosit zelenou čepici, druhý den všichni mají zelené čepice, protože to přece řekl pan Hugo, a to byla autorita. Dneska neexistuje srovnatelná autorita. Ani u nás, ani ve světě.

Nový Gándhí nepřijde…

To je právě to, jak jsme mluvili o těch kytkách na asfaltu. Gándhí byl jednou z nich. Společnost byla nesmírně rigidní a on tam vyvstane s jinými myšlenkami. A on byl také první, kdo začal využívat médií. Jeho karikatury ho často zachycují ve světle reflektorů a před kamerou. Byl první medializovanou figurou. A dnes? Jen to zkuste, zaujmout. V New Yorku jsem šel Ruskou čtvrtí a na jedněch dveřích visel plakátek: Mesiáš jsem já! Přišel jsem, abych vás spasil. Pod tím jméno. To byl spasitel, který se nepovedl.

Je současná doba taková, aby vůbec vznikl Kristus, který se povede?

Oni možná mezi námi jsou, ale jde o to, jestli je tak vnímáme. Bill Gates, kdoví jestli není takový Kristus? Vnutil nám standard, zrušil babylonské zmatení počítačů a spojil lidi. Je Václav Havel Kristem naší společnosti? Určitě je jeden z deseti lidí tohoto světa, kterého, když něco řekne, lidé poslouchají. Když začne mluvit o zelených čepicích, tak všude, kromě české kotliny, si o nich velmi pozorně vyslechnou přednášku. V české kotlině se čeká, až umře, a pak se budou všichni předhánět v tom, jak ho milovali a jak se s ním znali. A budou pomníky a ulice pojmenované po něm. A obrazy. Dnes víme, že si koupil vilu ve Španělsku a má za ženu herečku. To je vše, co o tomto Kristovi víme. Bohužel.

Podepsal byste petici s názvem “Budoucnost už není to, co bývala”?

Samozřejmě. Protože nebude žádný zlatý věk. Zlatý věk už je, protože tady není válka, přinejmenším v našem segmentu světa. Jednou budeme na konec století vzpomínat jako na období blahobytu a neslýchané svobody. Mám totiž dojem, že si lidé na sebe pletou obrovskou duchovní nesvobodu. S dnešní svobodou neumějí zacházet a neumějí si jí vážit. Neobávám se technických problémů, obávám se lidských faktorů a předvídám, a teď mluvím naprosto vážně, že závěr dvacátého století bude jednou vnímán jako nádherná doba veselosti, nevázanosti a optimismu. Teď nás čeká temná doba jednadvacátého století, živoření pod různými ekologisty, feministy a já nevím jakými -isty. Pod zástěrkou svobody se chystá velká nesvoboda.

---

PhDr. Ondřej Neff, *26. 6. 1945 v Praze, spisovatel, novinář a fotograf

otec: Vladimír Neff – jeden z nejznámějších českých spisovatelů (Třináctá komnata, trilogie Královny nemají nohy, Prsten Borgiů, Krásná čarodějka).
matka: herečka Vlasta Petrovičová, zakládající členka Osvobozeného divadla. Ondřej Neff je absolvent fakulty žurnalistiky se zkušeností s obživou ve stylu devatero řemesel. Věnuje se sci-fi žánru a k dnešnímu dni mu vyšlo 38 knih (např. Vejce naruby, Milenium, Tma atd.). V roce 1990 zakládá časopis Ikarie a dva roky působí jako jeho šéfredaktor. Od roku 1990 do roku 1994 byl vedoucím přílohy Víkend Mladé fronty dnes. V současnosti je patrně naším nejznámějším internetovým publicistou, šéfredaktorem a vydavatelem internetového deníku Neviditelný pes. Držitel ceny “Osobnost českého Internetu” za rok 1999. Ženatý, manželka Michaela, syn David a dcera Irena.

Kdo dnes sleduje aktuální novinové a televizní zprávy o antropologických objevech, musí mít dojem, že dosavadní teorie o vývoji člověka byly vymazány, a napsány úplně nové. Tím je vinen novinářský styl, ale koneckonců i tón, jímž jsou sami badatelé někdy nuceni formulovat zprávy pro své sponzory. A také nedostatek populárních a naučných publikací o dosavadním stavu výzkumu, abychom mohli nové poznatky zařazovat a porovnávat. Nové objevy totiž základní teorie vcelku nevyvracejí, naopak, pomáhají zaplňovat některá bílá místa. Snad trochu nahrávají stoupencům teorie o postupném vývoji organismů a člověka (gradualistům), a to tím, jak neustále doplňují chybějící články řetězu a překlenují mezery. Přesto pozorujeme, že ve vývoji existují také nápadné “skoky”, že proces změn v biologických strukturách má svůj rytmus a že se v něm střídá krátké období změn s dlouhým obdobím stáze. Pojďme se podívat, jak to vypadalo s prvními lidmi v Africe.

EPOCHÁLNÍ OBJEVY

V roce 1924 objevil anatom Raymond Dart v Taungu v jižní Africe lebku nedospělého tvora s opičími i lidskými znaky a vysvětlil ji jako chybějící článek mezi našimi zvířecími předky a člověkem. Nazval jej tehdy Australopithecus africanus neboli “jižní africká opice”. Poté následoval řetěz dalších nálezů australopitéků z jižní Afriky až po rok 1959, kdy britský antropolog Louis S. B. Leakey ohlásil objev nápadně mohutného, robustního australopitéka v Olduvai v Tanzanii, a rozšířil tak oblast výskytu nejstarších hominidů také do východní Afriky. Další výzkumy podél východoafrického tektonického zlomu přinesly objev jiného tvora, s objemnější mozkovnou, výrobce kamenných nástrojů, který byl pojmenován Homo habilis – “člověk zručný”. Původně se nálezy australopitéků i člověka (Homo) datovaly do doby vzdálené 1 až 2 miliony let, avšak s přibýváním nálezů se časová perspektiva prohloubila až na 4-5 milionů let. Teprve v období starším než 5 milionů let fosilie hominidů mizí – od vyšších primátů třetihor je odděluje několikamilionová mezera. Zdá se tedy, že kdesi na samém počátku našeho rodokmenu se otevírá jakási “černá díra”.

ARDIPITÉK – BYTOST Z POČÁTKU VÝVOJE

Počátkem 90. let objevil Timothy White na středním toku řeky Awaš v Etiopii velmi staré kosterní nálezy (4 400 000 let) a navrhl pro ně název Australopithecus ramidus. “Ramid” znamená v místním jazyce kořen, a to u lidí i rostlin – název byl míněn jako pocta domorodým spolupracovníkům, zakořeněným v zemi tak bohaté na fosilie nejstarších hominidů. V roce 1995 však zveřejnil Timothy White se svými spolupracovníky Genem Suwou z Japonska a Berhane Asfawem z Etiopie další zprávu, nebo spíše opravu, podle níž bylo přisouzení nových nálezů k rodu Australopithecus nesprávné, a jedná se spíše o sesterský rod vůči ostatním hominidům. Navrhli tedy nový název, Ardipithecus ramidus, kde “ardi” znamená země nebo podlaha. Tím má být zdůrazněno, že tato bytost stojí na samém počátku vývoje hominidů.

Nálezy ležely ve třímetrové vrstvě tufu formace Daam Aatu, z jejíhož těsného podloží bylo získáno datum 4,39+0,03 milionu let. Šlo především o zuby. Horní i dolní řezáky jsou ještě poměrně velké oproti ostatním zubům a zubní sklovina je tenčí než u pozdějších australopitéků. Z dochovaných zlomků spánkové a týlní části lebky lze soudit, že lebka byla celkově menší než u australopitéka afarského a tvarem připomíná v některých rysech lebku šimpanze.

Mimořádným nálezem byly zlomky levé horní končetiny, které umožňují rámcově srovnávat také velikost postavy. Jak upozornil Jan Beneš, svébytnost ardipitéka se tím však nepotvrdila. Byl totiž větší než nejmenší ze známých australopitéků afarských (A. L. 288-1), ale menší než ostatní zástupci tohoto druhu. Tvarově se na horní končetině objevují jevy srovnatelné jak s hominidy, tak s lidoopy.

Výzkum mezinárodních týmů v Etiopii ovšem pokračuje a podle sdělení Timothy Whitea přináší stále nové fosilie, které se svým datováním blíží hranici 5 milionů let.

AUSTRALOPITÉK OD JEZERA TURKANA

Následující článek v řetězu nejstarších hominidů doplnila tentokrát skupina vedená Meave Leakeyovou, která pracuje v Keni. Jde o celkem devět zlomků lebky, kostry a zubů z lokality Kanapi a dvanáct zlomků z lokality Allia Bay. Jsou datovány mezi 4,2 až 3,9 milionu let, takže časově přímo navazují na nálezy ardipitéka. Autoři pro tuto skupinu v roce 1995 navrhli název Australopithecus anamensis; “anam”, česky jezero, vyjadřuje skutečnost, že všechny fosilie pocházejí z okolí jezera Turkana.

Nejvíce informací o tomto hominidovi poskytují nálezy horní a dolní čelisti a zlomky dolní končetiny (kost holenní). Tvar a proporce čelisti i zubů, tloušťka zubní skloviny a další skutečnosti zdůvodňují tvarové rozdíly vůči starším i mladším hominidům, ale současně naznačují také rozdíly v tvrdosti potravy, na niž se jednotlivé formy zaměřovaly. Zuby tedy věda používá nejen k vymezování nových druhů, ale poznává z nich i to, jak se tito tvorové chovali.

Stephen Jay Gould považuje za nejvýznamnější vývojový zlom přechod k pohybu na zadních končetinách, což úplně uvolní přední končetiny pro jinou činnost. Zvětšování mozku jako by za vzpřímením ještě stále časově pokulhávalo. Nový nález zlomků kosti holenní je tedy velmi šťastný, neboť prokazuje vzpřímení hominidů o 0,5 milionu let dříve, než se dosud soudilo. Nadto kost holenní umožnila pokusit se rovněž o výpočet váhy australopitéka anamského: oba odhady, 47 kg a 55 kg, přesahují váhu pozdějšího australopitéka afarského. Bohužel dochované zlomky mozkovny nedovolují přesný výpočet jejího objemu. Podle M. Leakeyové a jejích spolupracovníků tedy nově definovaný druh překlenuje mezeru mezi ardipitékem a australopitékem afarským nejen časově, ale také tvarem kostí. Nemusel ovšem být v africké krajině osamocen, neboť před 4 miliony let mohlo existovat paralelně několik nových druhů hominidů a všichni se už mohli pohybovat vzpřímeně.

SLAVNÁ LUCY S RODINOU

V průběhu 70. let poskytly vrstvy písků a slínů prostoupené sopečnými tufy v etiopském Hadaru na 270 kosterních pozůstatků a fragmentů hominidů, pro něž Donald C. Johanson, Timothy White a Yves Coppens v roce 1978 navrhli název Australopithecus afarensis. Nejvýznamnějším objevem tehdy byla podstatná část kostry ženského pohlaví, slavná Lucy z roku 1974, a celý soubor fosilií nalezený o rok později, o němž se tehdy hovořilo jako o “nejstarší rodině”. Chyběla však kompletní lebka. Mnohé antropology zaráželo, jak jsou jednotlivé nálezy různorodé tvarem i robustností. Obnovené výzkumy po roce 1990 přinesly další série fosilií a doplnily poznatky o tvaru lebky. V roce 1993 byla ohlášena čelist, tvarem srovnatelná s australopitékem afarským, dokonce až v povodí Gazelí řeky v Čadu, tedy poprvé mimo klasický jiho-východoafrický region.

Australopiték afarský je v Hadaru a v Laetoli datován mezi 3,6 až 3,0 miliony let. Samice byly podstatně menší než samci, dosahovaly velikosti dnešních Pygmejů. Objem mozku nepřesáhl 500 krychlových centimetrů, zuby byly celkově veliké, ovšem u ženských jedinců podstatně menší. Čelisti vyčnívaly dopředu, nos byl plochý, čelo ubíhalo dozadu a nad očima vystupovaly masivní oblouky. Pánev ukazuje, že tito tvorové se již dokázali pohybovat vzpřímeně po dvou, a studium paže a ruky zase naznačuje, že stále ovládali i pohyb v korunách stromů.

Ve vrstvě ztvrdlého sopečného popela, kterou odkryl výzkum v Laetoli, se mezi křížícími se stopami různých zvířat otiskly i šlépěje nějakého hominida. Vzhledem k datování tudy zřejmě prošel právě australopiték afarský.

AUSTRALOPITÉK AFRICKÝ

V období po 3 milionech let se předpokládá větvení australopitéků na formy gracilnější (Australopithecus africanus) a robustnější. Australopiték africký byl popsán Raymondem Dartem z jižní Afriky již v roce 1925. Čenich už tolik nevystupuje vpřed, špičáky se zmenšily a mozkovna byla kulatější. Mozek sám se zvětšil, ale stále neměl vyvinuta ta centra, která jsou důležitá pro rozvoj článkované řeči.

Pozůstatky jihoafrických australopitéků se po několik následujících desetiletí dostaly do stínu nových objevů ve východní Africe a teprve v posledních letech se k nim znovu obrací pozornost. Přitom se ukazuje, že některé z nich jsou “mnohem více opičí, než by bylo žádoucí”, a to i ve srovnání s australopitékem afarským. Pánev sice svědčí o pohybu po dvou – což jsme pozorovali již v předchozím období, zdá se však, že gracilní australopiték trávil většinu života na stromech. Jeho kosterní pozůstatky se pak hromadily spolu s faunou ve výplni jeskyní, kam přirozeně padaly vertikálními šachtami, anebo je tam zavlekly šelmy. Je totiž pravděpodobné, že australopitékové často hynuli násilnou smrtí. Studium zubů ukazuje na průměrný věk kolem 22 let a naznačuje také, že tito tvorové byli všežravci a částečně i masožravci.

V roce 1999 připojili T. White a B. Asfaw na základě posledních výzkumů v Bei Bouri v Etiopii ještě další druh, s africkým australopitékem zhruba současný, a nazvali jej Australopithecus garhi (“garhi” znamená překvapení). Opičí rysy jsou v tomto případě patrné na lebce i horních končetinách, zatímco tvar dolních končetin je lidský. Technologickou vyspělost naznačují kamenné nástroje i řezné stopy na zvířecích kostech.

ROBUSTNÍ AUSTRALOPITÉKOVÉ

Robustní australopitékové, označovaní rovněž jako paranthropové, se dnes člení do dvou forem, Australopithecus robustus a Australopithecus boisei. První z nich je jihoafrického původu, ostatní pocházejí z Afriky východní. Australopithecus boisei je skutečně hyperrobustní a vyvinul se zřejmě z předchozí formy Australopithecus aethiopicus, jehož nejkompletnější nález je znám jako “Černá lebka”.

Hovoříme sice o mohutnosti těchto hominidů, ale máme přitom na mysli především mohutnost žvýkacího aparátu, nikoli těla. Obličej robustních australopitéků se celkově liší plochým obličejem a výraznými oblouky nad očnicemi. Objem mozku se poněkud zvětšil a dosáhl 530 krychlových centimetrů. U některých jedinců, spíše samců, probíhá po temeni lebky kostěný hřeben, k němuž se upínají mohutné žvýkací svaly. Některé mikroskopické studie zubů ukazují, že se živili rostlinnou potravou, která byla tvrdší a vyžadovala značný tlak. Dožívali se poměrně nízkého věku – průměrně jen 17 let. Poslední robustní australopitékové se objevují před 1 milionem let. Někteří autoři, například Bernard Wood, dnes znovu poukazují na značnou velikost stoliček i třenových zubů u všech robustních forem, vydělují je z rodu Australopithecus a navrhují obnovit starší název Paranthropus.

Vegetariánský způsob obživy i malý mozek vedly k tomu, že antropologové tradičně upírají robustním australopitékům schopnost vyrábět první nástroje, i když se na několika lokalitách v oblasti Koobi Fora vyskytly současně. To je podle Randyho Susmana nespravedlivé, neboť jejich ruka, na rozdíl od starších australopitéků, už dokázala uchopovat předměty přesně.

OBJEVUJE SE HOMO

Hranice, která by umožnila rozdělit hominidy na úrovni rodu – australopitéky od prvních lidí, není při prvním pohledu na nalezené kosterní pozůstatky příliš zřetelná. První zástupce rodu Homo je podle současného stavu výzkumu Homo rudolphensis, který se před více než 2 miliony let objevuje v Olduvai a v oblasti jezera Turkana (původně Rudolfovo jezero). Oproti už klasickému, poněkud mladšímu (až po 2 milionech let) Homo habilis, kterého už v roce 1964 definovali Louis Leakey, Phillip Tobias a John Napier, je pro něj příznačná delší a širší tvář s méně výraznými nadočnicovými oblouky a s poměrně velkou mozkovnou. Pro první lidi obecně je příznačné zmenšení a zjemnění žvýkacího aparátu, i když například Homo habilis měl ještě stále tvář australopitéka. Odlišuje se však od něj nejen užšími stoličkami, ale zejména výrazným zvětšením mozku (až 730 krychlových centimetrů) a zřejmě i jeho složitější stavbou, takže se někdy uvažuje o schopnosti jednoduché řeči. A právě to je trend, který v dalším vývoji pokračuje. Archeologické nálezy prokazatelně dokládají, že Homo habilis, tedy člověk zručný, vyráběl nástroje a této jistotě vděčí i za své jméno. Podobně je tomu i s posledním zástupcem prvních lidí, Homo ergaster (člověk dělník), pro něhož je typická menší spodní čelist, vystupující nos a modernější anatomie končetin. Mohli bychom tedy předpokládat, že mezi stavbou mozku a technologií existovala přímá souvislost.

V JAKÉM PROSTŘEDÍ ŽILI

Geologické vrty v hlubokomořských usazeninách a změny ve skladbě rostlinného pylu, měkkýšů i savců shodně vypovídají o tom, že někdy před 6 až 5 miliony let se teplé a příznivé podnebí naší planety ochlazovalo. Tvorba ledovců, zejména v Antarktidě, vyvolala všesvětový pokles hladiny moří o 50 až 60 metrů. Současně ustávaly i deště. V Africe se to projevilo ústupem pralesa ve prospěch otevřených savan, mozaikovitě porostlých křovinami a skupinami stromů. Mění se také složení obyvatel této krajiny, například některé druhy antilop zcela mizí a jiné se objevují nově. Otevřené savany ovládly velké šelmy.

Další ochlazení následovalo před 2,5 miliony let, kdy se kolem severního i jižního pólu začaly soustřeďovat masy ledu. A protože ústup afrického deštného lesa se zastavil na linii oddělující v severojižním směru východoafrické savany od středoafrického lesního pásma, nazval francouzský antropolog Yves Coppens svou teorii o vzniku člověka “East side story”. Je to teorie zdůrazňující vliv přírodního prostředí na vývoj hominidů. Předpokládá, že právě v otevřené krajině východní části kontinentu a v přímém ohrožení šelmami se tento vývoj nutně urychloval.

…A JAK SE CHOVALI

První hominidy tedy můžeme třídit podle celkového vzhledu a jednotlivých tvarových rysů na kosterních pozůstatcích, avšak chceme-li jim alespoň trochu porozumět, bude podstatné jejich chování. Mezi bytostmi žijícími na naší planetě dnes totiž není žádná, která by umožňovala analogii a srovnání. Jane Lawick-Goodallová a další etologové proto volili cestu studia života lidoopů, zejména šimpanzů, zatímco etnografové se zaměřili na údaje o lovecko-sběračských kmenech současnosti, Křovácích, původních Austrálcích a Eskymácích. Oba pohledy jsou však vzájemně nepřeklenutelné, a dávná skutečnost leží kdesi mimo naše zorné pole.

Co k tomu říká archeologie a jak vysvětlit její svědectví? Ve srovnání s rozvětvenou strukturou našeho rodokmenu působí archeologické pozůstatky trochu monotónně. Naleziště tvoří zatím jen shluk rozštípaných kamenů a kostí, beze stop ohně či prokazatelných obydlí. Snad nikde se proto neotvírá tak široké pole možností jako právě při výkladu nejstarších afrických lokalit. Už Raymond Dart, hned poté co australopitéka afrického tvarově popsal, zaměřil se i na stopy jeho chování. Tehdy šlo o rozbité kusy zvířecích kostí, zubů a rohů, v nichž viděl nejstarší zbraně nebo nástroje a které označil pojmem “osteodontokeratická kultura”. Dnes, po kritickém přezkoumání, se ukázaly být spíše důsledkem ohlodání šelem nebo přirozených posunů v jeskynních puklinách jižní Afriky. Spolu s osteodontokeratickou kulturou zanikla i představa australopitéka jako úspěšného a nebezpečného afrického lovce.

V 70. letech pracoval na východoafrických nalezištích hominidů spolu s antropology a geology také archeolog Glynn Isaac. Jeho postup nápadně připomínal práci kriminalisty na místě činu: zkoumal kamenné nástroje, nyní už nesporné, a stopy řezání či lámání na zvířecích kostech. A také polohu předmětů v prozkoumaném prostoru a jejich možné vztahy. Domníval se, že nalezené předměty dokládají záměrnou, a dokonce už nějak plánovanou součinnost. Naši dávní předkové byli v pohledu Glynna Isaaca lidé organizovaní a společenští, žili na pevných základnách, donášeli tam kamennou surovinu, rostlinnou i masitou potravu a dělili se o ni.

Nechť si tedy čtenář představí, že se ocitl v oblasti východoafrických jezer před 2,5 miliony let a průvodcem mu bude Glynn Isaac. Jak stoupá do větví osamělého stromu, uvidí asi kilometr daleko na západě bažinaté břehy jezera, oživené ptáky, krokodýly a skupinami hrochů. Na druhé straně se táhne planina porostlá stromy a křovinami, mezi nimiž se potulují skupiny antilop, až k nízkým pahorkům pokrytým savanou, ve vzdálenosti asi 10 kilometrů. Náhle pozorovatel rozezná skupinu čtyř nebo pěti lidí – že jsou to lidé, pozná podle toho, že kráčejí vzpřímeně a něco nesou. Teprve když se přiblíží, všimne si, že ve stínu pod stromem se ukrývala skupina dalších tvorů. Teď vzrušeně vstávají a přitom se ukazuje, že to jsou ženy. Volají, gestikulují, a pozorovatel najednou zapochybuje, zda je má opravdu považovat za lidi: nejenže jsou nápadně malí, ale neovládají ani artikulovanou řeč. Přinesený předmět je mrtvola impaly, což pochopitelně vzbudí nadšení. Největší z mužů zvedá dva kameny ležící u kořenů stromu, následují zvonivé údery kamene o kámen a ostatní rychle sbírají ostré úštěpy, odletující do trávy kolem. Muž, teď už vyzbrojený vybraným úštěpem, se vrací k mrtvole impaly a rázným řezem otevírá její břicho. A nyní nastává okamžik, jehož společenský význam hodnotil Isaac zvláště vysoko: dělení potravy.

Uplynulo několik let a názory na naše předky se začaly znovu měnit. Lewis Binford v roce 1987 odmítl Isaacovy představy o stálé základně a o společenském životě kolem ní, a se svým sarkastickým skepticismem je označil za archeologickou mytologii. “Podle mého názoru,” říká Binford, “se tihle chlapíci neustále krmili, když se tak potulovali krajinou jako zatracená tlupa paviánů. Hlízy, červi, semena, cokoliv. Řekněme, že jeden z nich se podívá k nebi a uvidí tam kroužit supy. Několika údery kamenného valounu si vyrobí jeden z těchhle sekáčů a jde. Dorazí k mrtvole, ale mezitím už tam byli dravci, a moc toho nezbylo. Jen trochu morku a delší končetiny, ale aby se k tomu dostal, musí navlhčit ztvrdlou kůži. Takže to všechno táhne k jezeru. Tam rozbije kosti, vezme si, co chce, a nechá po sobě kamenné nástroje, kosti a všechno ostatní. To je to, co pak najdeme na lokalitě. Není tu nic, co by ukazovalo na pevnou základnu, nějakou zástěnu z trní, nebo prokazovalo společenský systém založený na dělení potravy.”

Hned na začátku se nám tedy sešly protichůdné pohledy na tentýž archeologický záznam, na nahromadění zvířecích kostí a kamenných nástrojů v určité ploše. První archeolog v něm čte prvky záměrnosti a plánovitosti lidského chování, druhý pouze nahodilost. Kritika se nevyhnula ani onomu kruhovitému útvaru z kamenů z naleziště Olduvai, který už vstoupil do učebnic jako půdorys nejstaršího obydlí – podle Binforda to není nic než náhodný přírodní tvar. A vliv silné autority se přirozeně odrazí v celém oboru i na veřejnosti. Teprve v současné době se řada badatelů znovu vrací k některým původním Isaacovým názorům. Etologie, nauka o chování organismů, nás poučí, že již primáti s jejich pohyby za potravou a systémem rozmnožování se chovají poměrně specializovaně. Metody, které si k testování svých modelů vytvořila archeologie, však zatím jednoznačným jazykem nevypovídají. Na prvém místě se přirozeně zkoumá potrava, tedy údaje o druhu zvířecích kostí, o způsobech jejich rozbíjení, o stopách po zubech šelem a po kamenných nástrojích. U každé mršiny se vystřídaly vedle lidí i šelmy a někdy se zdá, že zuby šelem předcházely zářezům po kamenných nástrojích. Analýzy však nemohou prokázat, zda zvíře ulovil člověk, šelma, či zda zahynulo přirozeně. Další informace může poskytnout kamenná surovina, tedy zjištění, zda byla sebrána nedaleko (valouny křemene, úlomky sopečných hornin), nebo záměrně donesena z větší vzdálenosti. Ale teprve s postupem vývoje, až na sídlištích přibudou i jednoznačné stopy ohně, obydlí a dalších specializovaných činností, bude analýza archeologického naleziště komplexnější a její závěry určitější.

Co vede člověka k tomu, aby si založil vlastní království? Teď, koncem druhého tisíciletí? Je to pro zasloužilého cestovatele touha trvale žít v exotickém prostředí? Stvořit si svůj ráj, když už se nedá najít nikde na Zemi? Touha po svobodě a nezávislosti? Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem po dálnici ujížděl směrem na jihovýchod, do Wallachian Kingdom, neboli Valašského království.

JAK SE DĚLÁ KRÁLOVSTVÍ?

Poprvé jsem na tento fenomén narazil na setkání cestovatelů v Prosiměřicích, kde jsem se seznámil s honorárním konzulem republiky, anebo království Hutt River. Kdysi, za bolševika, na diplomatický pas této zemičky v Austrálii vycestoval Vladimír Kříž do Jugoslávie a dostal se až do Kalifornie, kde dnes žije. Josef Škvorecký to považuje za vrchol české ironie, anebo spíš parealismu. Jak vlastně takové království vzniká?

S Tomášem Harabišem jsem se seznámil před šesti lety. Věděl jsem, že ve dvaceti odjel na rok do Indie, potom hledal na polynéských ostrovech poslední ráj. Fotka z reportáže byla na titulní straně magazínu Koktejl a reportáž končila citáty Thora Heyerdahla z roku 1936 (“Good bye Polynesia. No one can buy a ticket to Paradise!”) a Tomáše Harabiše z roku 1994 (“Sbohem Polynésie. Stvrzuji, že dnes si již do ráje lístek nikdo nekoupí.”). Za několik let se ozval z cesty kolem světa. Byl v Kanadě a pozoroval velryby. Další rok už mi předal valašský pas.

O VALAŠSKÉM KRÁLOVSTVÍ

Království Valachú najdéte na východní Moravě. Stačí vystúpiť na památnú horu Radhošť a uvidíte ho celé. Na slunka východě hraničí se Slovenskem; stačí se edem přejíť chodníkom po hřebeni Javorníků a Bílých Karpat, to je hranica. Na severu súsedí Valašsko s Lachy a s jejich městy Frýdek a Místek a též s Novým Jičínem, Příborem. Tam, kde zapadá slunko, sa hory nížá; za Hostýnem už přechoďá k bohatému súsedovi, na Hanú. Ešče věcéj na jih, při Zlíně, Vizovicách a miškářských dědinách kolem Slavičína sú súsedy Valachů moravští Slováci a Luhačovské zálesí. Tož tak! K najvětšímu majetku Valachú patřá jejich zvyky, mudrosloví, pěsničky a tance a ta nájlepší slivovica.

(Pas Valaského královstvjá)

Valašské království oplývá historickými památkami. Hrad Hukvaldy navíc kulisami ruských filmařů, kteří tu natáčeli pohádky.

YUKONSKÁ INSPIRACE

Dnes šestadvacetiletý cestovatel Harabiš si ve svém království přisoudil funkci královského správce pro zahraničí. Jednak proto, že rád cestuje, a také proto, že má rád společenství svobodných občanů. Ostatně kde jinde než na cestě by ho to všechno napadlo: “Moje cesta kolem světa směřovala do Polynésie a na Nový Zéland a pak do Kanady, ale z té Kanady jsem se vrátil a rozjel jsem – místo toho, abych dál cestoval – tenhle projekt. Ze začátku to vypadalo dost nevinně. Měli jsme s kamarádem takovou představu, že rozjedeme dobrodružnou cestovní kancelář. Jenomže na malém městě v té době to bylo dost šílenství. Tenkrát jsem při úklidu doma oprášil recesistický zélandský pas, který mi při cestování po Novém Zélandu hodně pomohl – a vymyslel jsem pas Valašského království. Pasy jsme vydali a měly dost velký ohlas. Celý začátek jsme ufinancovali jen z nich. Do začátku jsme měli třicet tisíc korun, za které jsme koupili počítač a mobilní telefon, v tiskárně nám to vytiskli na dobré slovo a na horském kole jsem to rozvážel po horských chatách. Pasy se prodávaly, a já jsem odjel na Aljašku. Byl jsem dva měsíce na Yukonu a tam jsem se setkal s něčím podobným. Měli tam nejen yukonský pas, ale – ono to zní hrozně – produkt na rozvoj cestovního ruchu na Yukonu. Když člověk přiletěl do Vancouveru, mohl si koupit yukonský pas, k tomu dostal průvodce a objevil spoustu způsobů, jak trávit čas poznáváním. Individuálně, dobrodružně, dalo se jít po stopách zlaté horečky, absolvovat trasu na koních, sjíždět na lodích, nebo žít nějakou dobu v přírodě a rýžovat zlato. Líbilo se mi to jako dobrý fór, který zaujal i typické cestovatele “nezávisláky”, které jakákoliv organizovaná turistika odrazuje. V Čechách nic podobného neexistovalo, tak mě napadlo, že by to mohl být zajímavý projekt pro valašský region. Ve velkém jsme to rozjeli před třemi lety, kdy jsme vyhlásili rok otevřených dveří, vrat a bran Valašského království. Kampaň má imigrační charakter, je zaměřená na cizince, kteří mohou projevit náklonnosť ke kraju a získat valašské občanství. První tři roky trvalo, než se nám podařilo přitáhnout všechny zúčastněné strany, hotely, restaurace, města a obce, firmy, které žijí z turistického ruchu. Teď se snažíme i prostřednictvím osobních kontaktů otvírat ambasády, imigrační úřady, konzuláty v zahraničí. Je to dlouhodobý projekt řádově na desítky let.”

POLÍVKA NA HRAD

Bolek Polívka je sice mediální hvězda Valachů, ale zatím byl jenom samozvaným králem – vyhlásil se jím dříve, než království vzniklo. “Bylo to tuším před parlamentem, kde s Pavlem Zedníčkem dělali nějakou parodii na pomlčku a zpívali: My jsme Valaši, jedna rodina,” vzpomíná Tomáš. “Bolek je v podstatě mediální záštitou té akce, ale co se týče práce, tak králové, jak je o nich známo, spíš reprezentují než pracují.” Reprezentovat se ale také musí umět. Valašského pana krále jsem zanedlouho po návratu z království slyšel v televizním pořadu Bolkoviny: “Vezmeme s Čmaňou naše letadlo se značkou Air Wallachia a poletíme královskou letkou do Hannoveru. Odtamtud pošleme tento telegram: Vážený pane prezidente, lide český, jsme v Evropě. Valaši.” A než došlo k vytištění článku, byl plán realizován.

SPŘÁTELENÉ KRÁLOVSTVÍ HUTT RIVER

Dalším zdrojem inspirace bylo již výše zmiňované království Hutt River. Je to vlastně farma v Austrálii, která vyhlásila nezávislost. Kromě toho, že její obyvatelé mají svoje známky, svou vlastní měnu, svoji “mezinárodní politiku”, je třeba říci, že jsou země, které je v podstatě oficiálně uznaly, a snad i jejich pasy jsou oficiálně platné. V Hutt River mají svou armádu i svou ústavu a tím, že jsou tak vojensky i politicky nedůležití, si mohou dovolit velké věci. “Myslím, že vyhlásili Číně blokádu kvůli svobodnému Tibetu,” zamyslel se Tomáš, “což má samozřejmě velký symbolický význam. Daří se jim získávat různé významné osobnosti coby občany a v rámci Austrálie realizují různé humanitární projekty. To je i trošku moje vize. Do budoucna bych se chtěl spojit s nadací Člověk v tísni.”

PASSPORT, PLEASE!

“Zpočátku byly k pasu vydávány registrační karty, takže se každý mohl zaregistrovat,” vysvětluje Tomáš. “Pak jich bylo tolik, že jsme nebyli schopni registrovat všechny. Teď se k tomu vracíme. Každému, kdo vyplní kartu a odešle, budou zasílány informace o tom, co Valašské království připravuje.” Ještě jednodušší to bude na webových stránkách. Zatím čítá Valašské království kolem 40 000 občanů. Existuje i statut čestného občana, domovský list. Občanem Valašského království je i Václav Havel, který se jím stal při návštěvě Štramberka – má pas s číslem 1. Další “jedničku” má Bolek Polívka a také Tomáš Harabiš. Tomáš byl také první, kdo si nechal do pasu otisknout razítko na skutečných hranicích – mezi USA a Kanadou. Od té doby vyzkoušelo něco podobného mnoho lidí. Aby ulehčili valašským turistům cestování, rozeslala Harabišova kolegyně Dagmar Gábová otevřený dopis celnicím. Je to vlastně žádost o toleranci a shovívavost vůči všem, kdo se budou prokazovat pasem Valašského království.

JEDNOOKÝ BAČA OVEČKY ZATÁČA

Jací jsou doopravdy? Když sem člověk přijede z Prahy, napadne ho, že tady jsou více patrioti. Jsou pyšní na okolní krajinu a tradice. “Tím, že na Valašsku není žádné velké město, tak si tady všichni vidí do talíře. Valaši nejdou tak tvrdě za kariérou, jsou víc v pohodě, laxní,” pokouší se Tomáš o definici Valacha. “Víc tu funguje identita, společná kultura, folklor.” Podle něj prý existují dva základní lidské typy Valachů – zbojník typu Radka Brzobohatého, horala s valaškou, který bohatým bere a chudým možná dává. A pak tu máme toho druhého Valacha, který je trochu při těle, pálí slivovicu a vyhání ovce. Má červený nos, je přátelský a pohostinný. “Trošičku cítím takového typického Valacha jako inteligentního burana,” pouští se Tomáš na tenký led psychologického portrétování. “Jsme z venkova, ale přitom máme vcelku rozhled. Je to možná jenom taková moje soukromá charakteristika.”

POHÁDKA O ŠTRAMBERKU

Navečer jsme vyšplhali k vyhlídkové věži Štramberská Trúba a shlíželi na malebné městečko pod námi. Na kamenné věži stál nápis, který nás “vítal v Lašsku”. Trochu divné ve Wallachii. Zajímalo mě, jaký je rozdíl mezi Lašskem a Valašskem. “Minimální,” ujistil mě Harabiš a říkal, že komunističtí historici s hranicemi zacházeli poměrně svévolně, takže on nyní bez obav zabral pohraniční oblasti Lašska do Valašského království – nakonec prý města a obce přešly samy a za padesát let to bude anulováno. Výhled na malebné chaloupky města Štramberku, kterému se říká Betlém, byl opravdu pohádkový, až by člověk uvěřil, že je v království. A svým způsobem také byl. V místě, kde už se odehrála pohádka o skokanu Raškovi a potom o Sakalovi, řidiči Lopraisovi a dalších. Přemýšleli jsme, čím to je, že zdejší lidé jsou takoví patrioti a cestovatelé. Není asi náhodou, že takoví lidé pocházejí většinou z krajů oplývajících přírodní krásou. Patriotismus i cestovatelství mají společného jmenovatele v úctě k přírodě a životnímu prostředí. A nejsou to jenom starousedlíci. Ve stařičkých roubenkách ve Štramberku prý nežijí jen rodilí Valaši, ale stěhují se sem i mladí lidé z velkých měst. Fascinuje je pohodová atmosféra zdejších křivolakých uliček.

ING. NEANDERTÁLEC

Až dodatečně jsem zjistil, že toho člověka znám. Zatímco jsme nahlíželi do oken malého domku v Tiché, zahalekal na nás ze střechy. Opravoval spadlé tašky. Po chvíli jsme seděli na zahradě u ohně z prken prolezlých dřevomorkou a on vzpomínal, jak dva měsíce znovu obýval po čtyřiceti tisících let se svou přítelkyní zdejší jeskyni Šipka, proslavenou nálezy neandertálského člověka. Pavel Knebl, jinak dostudovaný inženýr, se tu pokoušel o rekonstrukci životního stylu neolitu. Jeskyně Šipka byla plná konstrukcí z klacků, vařili na primitivním ohništi a spali přikrytí houní pod skalním převisem. Prý to začalo tak, že mu otec řekl, aby se svými ekologickými názory šel do jeskyně. Pavel už měl dávno za sebou téměř dvouletou cestu do světa na horském kole, která ho stála pouhých a neuvěřitelných 350 dolarů. Popřel tak teorii legendárního Víti Dostála, že rozpočet méně než dolar na den je pro cykloturistu nesmysl. Znal jsem ho z knihy “Putování pro nic – za nic” s výmluvným podtitulem “Na kole i v mačkách, v pohodě i sračkách”. Pár dní předtím jsem ji držel v ruce a přemýšlel, jestli si ji mám koupit. O to raději jsem tak učinil teď, kdy mi navíc Pavel Knebl posloužil jako demonstrační ukázka čistokrevného občana Valašského království – odolného, tvrdohlavého a světaznalého.

VLAJKA SE SLIVOVICOVÚ BARVÚ

Večer jsme u Valašského správce pro zahraničí Tomáše Harabiše vybírali diáky. Teprve tady jsem si mohl udělat skutečnou představu o zahraničních aktivitách tohoto království. Valašská vlajka s klobúkem a valaškami v poli bílém jako ovce, zeleném jako lúka a modrém jako švestky, ze kterých pálí “dobrú slivovicu”, už obletěla celý svět. Minimálně na snímku, kde Valach Loprais vítězně dojíždí do Dakaru. Najdete ji i v poušti Radžastánu za Džajsalmerem, na zahraniční ambasádě v Povážské Bystrici, teď už i na Mont Blancu, anebo ve Skotsku, kde řídí ambasádu Valachů redaktor proslulých Lonely Planet pro Českou republiku Jiří Stoklasa. Díky němu se také Valašské království letos poprvé objeví v této “bibli baťůžkářů”.

VYBÍRÁME ZE ZAHRANIČNÍHO TISKU

Týdeník OBZOR z 28. března 2000 informuje o založení prvního generálního konzulátu v Považské Bystrici: “Zahraničné zastupiťeľstvá sa otvárajú väčšinou v hlavných mestách štátov. Výnimkou bude konzulát, ktorý otvoria v tomto roku v Považskej Bystrici. Informoval nás o tom primátor Považskej Bystrice Ing. Ľ. Lackovič za prítomnosti Tomáša Harabiša, valašského správcu pre zahraničie. Po Indii, Kanade a USA prišlo na rad Slovensko…” Na jiném místě tohoto článku říká Tomáš Harabiš o směřování zahraniční politiky: “Do NATO nevstúpime, skôr si myslím, že NATO vstúpi do nášho vojenského paktu. Do EÚ vstúpime, či sa to Únii bude, alebo nebude páčiť…”

ČÍM SÚ KRYTÉ JUROVALŠÁRY?

Imigrační program pro zahraniční návštěvníky Valašska je opravdu dobře zpracovaný tak, aby oslovil cizince něčím, co je pro ně typické. A tak se Francouzi můžou těšit na valašské lanýže, Italům se prozradí, že špagety vymyslela babka Pagáčová při vaření valašských halušek, Američané pochopí, že hokejka je vlastně obrácená valaška, Skoti a Irové zjistí, že whisky je obarvená slivovica či trnkovica. Smysl pro humor je asi nejcennějším majetkem Valašského království. A pak ještě místní mince “jurovalšáry” – i když jsou kryté senem. Mají kurz jedna ku jedné k dolaru, navrhoval je akademický sochař Vladimír Oppl, který vytvořil i dvacetikorunu ČR, a jsou z kovu zvaného Nordic Gold, ze kterého se razí euromince. Na líci je hlava pohanského boha Radegasta, silueta hor a hvězdy. Rub tvoří erb s valašským kloboukem a zkříženými valaškami: “Valaské královstvje se zaséj před světem vytáhlo,” praví se v průvodním materiálu k nové minci. “Šak enem zkuste s Jurovalšáry zaplatiť třeba v tém nájlepším rakúském hoteli. Uvidíte, jak sa budú všeci diviť a záviděť.” Zdejší humor je cosi jako povinná vlastnost, jíž se musí vyznačovat každý držitel pasu a kterou projevují i místní starostové a veřejní činitelé, šířící slávu království. Ne nadarmo se ve valašském pase píše: “Všecko móžeš ztratiť, ale humor si uchovaj. Jináč ztratíš všecky práva, které sú v tomto pase potvrzené.”

S VALAŠKAMI DO EVROPSKÉ UNIE

Odjížděl jsem s dobrým pocitem, že Valašské království má svůj vrchol ještě před sebou. Za několik dní poté proběhla oficiální volba do té doby samozvance Bolka Polívky valašským králem, a Tomáš Harabiš s Pavlem Kneblem a televizním štábem zapíchli valašský prapor na vrcholku Evropy, na Mont Blancu. V uších mi znělo, co Tomáš říkal: “V Evropské unii bude každý region hrát sám za sebe a bude záležet na něm, jak se dokáže zviditelnit a prosadit, jaké si získá kontakty a vybojuje postavení.” Viděl jsem to jasnými barvami. Oslabená role státu posílí moc Valašského království. A tak, když se tu na letošní rok připravuje velkolepý vstup Kingdom of Wallachia do EU, je to možná ještě větší legrace, než se na první pohled může zdát.
Pozn. redakce: Po uzávěrce byla otevřena ještě ambasáda Valašského království v Praze.

Autor: Jan Stanzel

Jen pár kilometrů od tajemstvím opředeného jezera Loch Ness, atrakcemi přesycené turistické tepny Skotska, se táhne široké údolí zvané Glen Affric. Jeho název pochází ze skotské keltštiny a s Afrikou nemá nic společného. Toto místo, na rozdíl od většiny Skotska, jako by chtělo zvrátit ten melancholický dojem z bezlesé skotské krajiny.

Pověstný hrad Urquhart na břehu Loch Ness.

Údolím protéká stejnojmenná řeka a napájí svojí křišťálovou vodou dvě menší jezera. Staleté borovice a bohaté vřesy a vřesovce se zrcadlí v jiskřivé hladině, mezi stromy je vidět jasně zelené porosty kapradin. Pozornému návštěvníkovi neujdou drobné růžice masožravých rosnatek s lepkavými tentakulemi na okrajích listů, množství lišejníků mezi trsy trav a vřesů i na kmenech stromů. Otevřené bezlesé plochy a vrcholky kopců nad údolím hostí orla skalního, sokola a další dravce. V údolí žije kuna lesní, která v Británii patří k velmi vzácným savcům. U jezer můžeme pozorovat vážky. Těch zde žije čtrnáct druhů.

Na skotské poměry velký areál původních přirozených lesů uprostřed hor a jezer činí z Glen Affric výjimečné místo. Majestátní skotské borovice se tu dožívají až čtyř set let. Někteří odborníci se domnívají, že lesy v tomto údolí přetrvávají od konce doby ledové, tedy osm tisíc let. Koncem druhé světové války nechybělo mnoho k úplnému zániku těchto výjimečných porostů. Většina stromů byla již příliš stará. Přirozené obnově bránilo spásání semenáčků ovcemi a jelení zvěří. Záchrany unikátních porostů se ujala lesní společnost, která Glen Affric koupila na začátku padesátých let. Došlo k oplocení porostů, regulaci stavů jelení zvěře a založení školky pro pěstování mladých boroviček. Dnes mezi několik set let starými kmety vyrůstá početné potomstvo. Záchrana, i když se to na první pohled bude zdát protismyslné, se neobešla bez kácení. Bylo totiž nutno odstranit stromy nepůvodní, vyrostlé z dovezených semen, a tím zabránit vzájemnému křížení s původním typem. Byla tak zachována ryzost skotského typu borovice lesní, pro který je charakteristická borka kmenů s červenavým zabarvením. Další odlišnosti rozpozná jen oko zkušeného odborníka. Jako jeden z nejvýznamnějších přirozených lesních porostů Skotska bylo toto území o ploše devíti tisíc hektarů vyhlášeno za Kaledonskou lesní rezervaci.

Autor: František Štaud

Deštěm a větrem sužované, odlehlé, pusté, a přesto neodolatelně půvabné jsou Hebridy, ostrovy západně od skotské pevniny. Rašeliniště táhnoucí se až k dalekému horizontu, bílé pláže a skalnaté útesy osvěžované bouřemi Atlantiku, zchátralé keltské kříže a rozpadlé kostely, rolníci plahočící se na kopanině. Obraz západních ostrovů je důmyslně složená mozaika rozličných kultur, náboženství, poutavé historie, ojedinělých lidských příběhů a neopakovatelné scenerie – vše v úchvatné a přirozené symbióze.

CHLÉB JENOM VE ČTVRTEK

Malé ostrovy (z angl. Small Isles), tedy Rum, Eigg, Canna a Muck, v souostroví Vnitřních Hebrid ve mně vyvolaly cestovatelskou touhu, jakmile jsem o ně zavadil pohledem na mapě. V této aglomeraci čtyř malých ostrůvků totiž nežije dohromady více než 150 lidí, někteří v podmínkách, které by naši prarodiče označili za primitivní.

“Nečekejte, že přijedeme načas, občas se cestou zdržíme pozorováním velryb a delfínů,” varuje lodní lístek, když na palubě Emilky odplouvám na ostrov Eigg.

Většina turistů po připlutí na ostrov zůstává na jeho jižním konci v blízkosti malého přístavu, a dělají chybu. Jih ostrova je formován převážně vřesovišti a bažinami a jediné rozptýlení z monotónní krajiny nabízí skála An Sgurr. Oproti tomu severní část Eiggu je utvářena dvěma liniemi nad sebou ložených pískovcových útesů, erozí propracovaných do těch nejfantastičtějších tvarů. Mezi útesy se táhne úzký pás náhorní plošiny, kde se usadila komunita místních kopaničářů. Třešněmi na dortu jsou dvě nádherné pláže jemného bělostného písku, prosté jakéhokoliv náznaku turismu. Jedna z nich je navíc známá jako pláž “zpívajícího písku”. To proto, že obsahuje zrnka křemene, která pod botami krásně skřípou. Má to ale jeden háček, musí být sucho, a to je tady asi tak 20 dní v roce.

Strastiplnou jízdou stopem – na korbě rozhrkaného pickupu, mezi dvěma znepřátelenými psy a pošlapanými slepicemi nehodlajícími respektovat soukromí moje ani mého batohu – se dostávám až do Cleadale, drobné osady na druhém konci ostrova.

Ubytovávám se na zahradě mladého páru, jenž mě nutí zamyslet se nad otázkou životních hodnot. Neil tu v malém domku na kopanině žije šest let, Sue strávila většinu života v Glasgow, než se před rokem a půl s městem rozloučila a utekla od civilizace: “Tady mám mnohem víc času na život.” Dva dny po mém odjezdu mají svatbu.

Celý ostrov je dodnes bez přívodu elektřiny a plynu. Sedmdesát lidí, kteří na Eiggu trvale žijí, je odkázáno na dovoz plynových bomb a sudů s naftou z pevniny. Každá rodina si tak po celý rok vyrábí elektřinu na zahradě, v malé boudě s naftovým generátorem – v praxi to je totéž jako mít pod okny celý den nastartovaný traktor.

“Na všechno se dá zvyknout,” tvrdí Sue. “Horší je, když se rozbouří moře a nejezdí lodě. To je pak celý ostrov třeba týden bez plynu.”

Na ostrově je i kostel a škola. Obojí spravedlivě lokalizováno v půli cesty mezi přístavem a Cleadale, aby si věřící a školou povinní při cestě za osvětou neměli co vyčítat.

Při pozdně večerní procházce po útesech nad šumícím mořem narážím na malou plechovou boudu s malinkou zahrádkou, na které se lopotí starší muž v rozpadajících se hadrech.

“Vy tady žijete?”

“Já přijdu a zase jdu, chvíli tady, chvíli tam. Prostě se pokouším žít,” odpovídá s výrazem Henryho Fondy ze Steinbeckových Hroznů hněvu. S fotografickou výbavou kolem krku a karbonovým stativem přes rameno se cítím poněkud nepatřičně.

Po celou dobu mého pobytu na ostrově praží slunce. Jsem v jedné z nejvlhčích částí Britských ostrovů, spálen od slunce, uši, nos a rty jeden puchýř. Brát si na Hebridy opalovací krém a sluneční brýle mi připadalo stejně logické, jako jet se sněžnicemi na Kalahari.

“To tady máte pořád takovou výheň?” ptám se s jemnou ironií v hlase Neila.

“Když je dobrý rok, tak svítí tak patnáct dní, jinak asi pět.”

Před opuštěním Eiggu se stavuji v jediném místním hokynářství.

“Máte chleba?”

“Cože, v úterý? Chleba chodí ve čtvrtek.”

RUM S VELKÝM “R”

Historie Rumu je ze všech Malých ostrovů nejpoutavější. Během posledních šesti století prošel ostrov rukama několika majitelů, v roce 1826 bylo v rámci “vyklízení” (z angl. clearances) vyhnáno na tři sta kopaničářů za lepším životem do Ameriky a byli nahrazeni 8000 ovcemi. Ani těm se tu však zvláště dobře nevedlo a život na ostrově chřadl. Konečně v roce 1886 koupil Rum podnikatel John Bullough a vytvořil si z něj prázdninovou a sportovní usedlost. Ovce se mu pro jeho zálibu ve střelbě zdály zřejmě příliš statické, a tak je prozíravě nahradil jeleny, kterým se tu pod dohledem vědců Cambridgeské univerzity daří dodnes.

V roce 1891 zdědil ostrov Bulloughův syn, sir George, a nechal zde vybudovat extravagantní zámek Kinloch, na jehož výstavbě nepochybně nešetřil. Kameny červeného pískovce dopravoval až ze vzdáleného ostrova Arranu, půdu do zahrad z Ayrshiru, ve vyhřívaných jezírkách lenošili aligátoři, ve sklenících zrály fíky a broskve a k tanci hrál důmyslný orchestrion schovaný pod schodištěm. Pro ženu Moniku zde nechal zřídit i zubní ordinaci. Celý interiér vyzdobil uměleckými sbírkami a loveckými trofejemi ze svých cest kolem světa. Přístup na ostrov byl v té době pro obyčejné smrtelníky v podstatě tabu a ostrovu se začalo přezdívat “zakázaný”.

Až v roce 1957 koupilo ostrov od Moniky Bulloughové Skotské přírodní dědictví, které jej dodnes spravuje jako přírodní rezervaci a open-air laboratoř pro studium jelenů.

Devadesát procent z asi 10 000 turistů, kteří Rum ročně navštíví, zde stráví dvě hodiny, převážně prohlídkou excentrického zámku. Rum však nabízí mnohem více než kůže afrických šelem a sbírky čínského porcelánu.

Rum je třpytivá perla na náhrdelníku západních ostrovů. Kromě přitažlivého jména oplývá nespoutanou přírodou, ostrými vrcholky Askovalu, silnou populací jelenů, divokých koz, poníků a horského skotu, stejně jako vzácnými druhy mořských ptáků.

Zřejmě aby uchránila Rum od turistické zkázy, vykompenzovala příroda tyto přednosti poněkud nepříznivými superlativy. Rum je totiž v souostroví Malých ostrovů obdařen jednak největším množstvím srážek (přezdívá se mu “mokrá poušť”), a také největší krvežíznivostí midges (čti “midžis”, skotská specialita komárů). Společně s komáry dnes na Rumu trvale žijí dvě desítky lidí. Všichni kromě paní učitelky jsou zaměstnanci Skotského přírodního dědictví.

Zeleným údolím se dostávám až k západnímu pobřeží a po vysokých rozeklaných útesech ke kamenné boudě v Guerdilu. Romantická samota v opuštěném zálivu s výhledem na ostrov Canna mi bere dech. Po tři dny jsem tu zcela sám, obklopen skálami Orvalu, množstvím jelenů, divokých koz a horského skotu.

Večer odpočívám na kamenné pláži před boudou, popíjím kávu, hledím na zapadající slunce a daří se mi nemyslet vůbec na nic. Nevšední okamžiky až kýčovitě dobarvuje velryba, pomalu proplouvající do ruda zbarveným průlivem Canna přímo přede mnou. Její těžké, pravidelné odfukování jako by ladilo se zvukem a rytmem příboje u nedalekých útesů. Idylka trvá asi deset minut, než slunce zmizí pod hladinou, velryba se naposledy vynoří, odfoukne si a zmizí pod vodou za útesy. Fotoaparát nechávám odpočívat na klíně, opírám se o kámen, labužnicky usrkávám z plecháčku a snažím se předpovědět, kdy a kde se velryba zase vynoří.

POMNI, ABYS DEN SVÁTEČNÍ SVĚTIL

Skye, přezdívaný jako “ostrov mlhy a mraků”, je snad ten nejpopulárnější ze všech skotských ostrovů. Je to dáno jednak relativně nekomplikovaným přístupem po mostě ze skotské pevniny, ale především fantastickou přírodní scenerií. Skalistá pohoří Black a Red Cuillins odrážející se na hladinách horských jezer, nesčetná údolí plná dravých řek, hřmících vodopádů i meandrujících potůčků, hojnost horské fauny a flóry – někteří tvrdí, že je zde nejmalebnější příroda z celého Spojeného království.

Snadnost přístupu a atraktivnost prostředí přivedly na Skye turistickou prosperitu, a tím i jednodušší život pro většinu lidí. Stinnou stránkou turistické aktivity však je, kromě zřejmého vlivu na životní prostředí, přehnaná cena pozemků a nemovitostí a následný odliv mladých lidí do města.

Z jihu ostrova Skye vyrážím přes hory na sever, mezi skalisky obou masivů Cuillins, za přítomnosti mé jediné společnice – mnohonásobné ozvěny. Za čtyři dny potkávám jenom hrstku tuláků s velkými batohy, kteří si sem jako já přijeli odpočinout od civilizace.

Při takovémto “odpočinku” většinou ztrácím pojem o prostoru a hlavně čase a přestávám tušit, co je vlastně za den. V sobotu, jak jsem se domníval, jsem špinavý, smrdutý, ale hlavně na dně s proviantem dorazil do malebného městečka Portree. Při první příležitosti se ptám, kde seženu chléb.

“V neděli? Nikde! Naše náboženství nedovoluje prodávat v neděli potraviny.”

“A jak to, že támhle před barem pijí lidé na ulici?”

“Na to je náboženství krátké.”

Jestliže v Anglii a Walesu chodí pravidelně do kostela necelá dvě procenta populace, ve Skotsku je to každý desátý. Náboženství hraje v životě horalů a ostrovanů důležitou roli a je pozoruhodné, v jaké harmonii a toleranci vedle sebe žijí presbyteriáni, baptisté, metodisté, katolíci i vyznavači episkopalismu. Obzvláště třetí z desatera božích přikázání je na Hebridách praktikováno poněkud striktněji, než by byl našinec sužovaný horskou turistikou ochoten akceptovat, ale jsou to právě výletníci, kteří nepřímo nutí starousedlíky, aby “pozapomněli sváteční den světit”, či u toho alespoň přimhouřili oko.

Neděle jsou na ostrovech o poznání klidnější než jinde ve Velké Británii, a pokud jde o Vnější Hebridy, tam se každý sedmý den týdne zastaví čas.

KDE LIDÉ JEDÍ OVES

Na Vnějších Hebridách lidé v neděli nejenom nekupují chleba, někteří dokonce ani nezapnou rádio či televizi nebo si nepřečtou noviny. Trajekty ani autobusy nejezdí, někde dokonce zamykají houpačky na dětských hřištích. Lidé Vnějších Hebrid se mi celkově jevili poněkud jiní.

Den před plavbou ze Skye do Lochmaddy na Severním Uistu jsem se narychlo snažil sehnat auto. Na stěně osamělé telefonní budky v Portree jsem našel přilepené nejisté číslo na půjčovnu na ostrově Benbecula:

“Potřeboval bych od zítřka na pár dní nějaké levné auto.”

“Zítra ti to někdo přiveze do přístavu.”

“Kolik to bude stát?” zeptal jsem se už jen hluchého sluchátka.

Na druhý den mě už v přístavu čeká dívenka s bílým Nissanem.

“Tak tady to máš.”

“Fajn, za kolik to bude?”

“Tak dvacku na den.”

“Kam mám auto vrátit a kdy to mám zaplatit?”

“Nech to někde na ostrovech, prachy dáš do obálky společně s klíčem a strčíš to pod volant. Jo a pak brnkni, kde to auto najdeme.”

Nechtěla vidět řidičák, občanku nebo pas, neznala moje jméno ani adresu.

Tato malá příhoda předznamenala charakter a mentalitu lidí Vnějších Hebrid – čestnost, důvěru, nezištnost. Vlastnosti, kterých se my nejen pohříchu vzdáváme, ale jsme překvapeni, když je objevíme u ostatních.

Konglomerát ostrovů Vnějších Hebrid působí po příjezdu ze Skotské vysočiny a Vnitřních Hebrid poněkud šedivě jednotvárným dojmem. Nekonečné pastviny, močály a slatina, země se pod botami houpe jako trampolína a horizont v dálce splývá s mlhou a mraky. Poryvy větru pročesávají fialové květy bodláků na loukách, stejně jako dlouhé hřívy horského skotu pasoucího se podél cest. Vzdálenosti jsou tu značné a jediným způsobem k jejich překonávání je buď vlastní auto, nebo “loterie” občasných autobusů a poštovních busů. Vesnice mají podobu osamělých, poměrně moderních stavení navlečených na síti telefonních drátů a obložených hromadami pečlivě řezané a vysušené rašeliny, topiva na zimu. Krajina je pochmurně dekorována myriádou rozpadajících se crofthousů, kostelů a mechem obrostlých keltských křížů.

Ale stačí několik paprsků slunce, a země se změní k nepoznání: pláže zezlátnou, fasády bílých domků se rozsvítí jak lucerny a obloha i moře nabudou tak intenzivně modré barvy, že nelze rozpoznat, kde končí jedno a začíná druhé.

Jenom lidé zůstávají stejní, jakoby neteční ke změnám počasí. Nemohu přejít bez povšimnutí, že při pobytu na Vnějších Hebridách potkávám pouze vážné, trochu zasmušilé tváře bez náznaku úsměvu. “Vyžadovalo by to chirurgický zákrok, aby se smysl pro humor dostal do skotského podvědomí,” řekl kdysi známý anglický kazatel Sydney Smith. A jsem si jist, že to nemyslel hanlivě. Zatímco v nížině dravě postupovala průmyslová revoluce, města se rozrůstala a bohatí bohatli, na vysočině a ostrovech probíhaly čistky, vesnice chřadly a chudí dále chudli. Horalé byli nuceni emigrovat do Ameriky, Kanady, Austrálie a na Nový Zéland a nahradily je ovce. Ti, co zůstali, živořili na kopanině, bojovali o přežití a následně jim nezbývalo tolik času a energie na úsměvnější stránky života.

Stejně jako byla krajina Skotské vysočiny a ostrovů po miliony let formována pohyby ledovců a výbuchy sopek, vytvářel se charakter Skotů pod vlivem drsných životních podmínek. Velmi výstižně zachytil nesnáze skotského života známý anglický lexikograf Samuel Johnson ve svém Slovníku jazyka anglického z 18. století, kde pod heslem “oves” udává následující: “obilí, které se normálně dává koním, ale ve Skotsku jej jedí lidé”.

Málokdo asi bude souhlasit s rovnicí: Skotsko = pláže nejbělejšího písku a nejazurovější vody na západ (a východ) od Okinawy, ale není to až tak velká nadsázka, pod jednou podmínkou – že je hezky. A to není často, v létě možná jeden den z pěti a zřídkakdy se bude jednat o celý den. Pláže jsou na Vnějších Hebridách překvapivě úchvatné a nekonečně dlouhé – v podstatě lemují celé západní pobřeží ze severu na jih. Nevlídné počasí, a za vlídného počasí dotěrní komáři, však odrazují přívaly turistů, a nechávají tak pláže chmurně opuštěné, nedotčené ničím jiným než vlnami Atlantiku.

Mým nejoblíbenějším z celého archipelagu Vnějších Hebrid se nakonec stal malý nenápadný ostrůvek Berneray. A jak jsem později zjistil, nejsem sám, kdo se nechal okouzlit jeho osamělostí, skvostnými plážemi a udržovanými crofthousy. Často se zde prý v létě zastaví i princ Charles.

ŽIVOT NA KONCI SVĚTA

Na stejné rozloze, na jaké se v Londýně mačká 10 milionů lidí, žije na ostrově Harris asi 2000 domorodců. A je to právě tady, kde objevuji další ze svých “konců světa”, tentokrát je to osada Hushinish na západním břehu ostrova. Dostávám se k ní po neskutečně krkolomné silničce, abych našel zbytky toho, co kdysi bývala živá komunita kopaničářů. Dnes jsou zde poslední tři obydlené domky, s krásným výhledem na pustou pláž. Zdravím se s jedním z domorodců, mužem kolem šedesátky:

“Jo, já se tu narodil a prožil celý život… mám malinký záhumenek, pár ovcí – musí mě to uživit, ale je to těžké. Život se dnes žije jinde. A jinak.” Jeho zasmušilá tvář ve mně vzbuzuje představu, co by mi asi řekli Neil se Sue z Cleadale, kdybych s nimi mluvil po deseti nebo dvaceti letech, a jestli bych je tam v domku pod útesy ještě vůbec našel.

Harris je tvořen dramatickou hornatou krajinou, lemovanou blankytným oceánem a písečnými plážemi. Pouze chladivý vítr mi v pravidelných dávkách připomíná, že se právě neprocházím po pobřeží Středozemního moře.

“Kdo neviděl kameny, nebyl na Lewisu,” říká se. A mám-li být upřímný, po několikanásobném procestování ostrova z jihu na sever a ze západu na východ uznávám, že ono tady o mnoho víc k vidění není. Krátce po přejezdu z Harrisu na Lewis (nejsou to oddělené ostrovy, ale dvě části jednoho ostrova) končí hornatý reliéf a je nemilosrdně nahrazen pustými mokřinami, pouze sporadicky ozdobenými modrými jezírky. Však také název Lewis je odvozen od slova leogach, tedy “mokřinatý”.

Ikona ostrova Lewis – stojící kameny v Callanish.

Jednolitost zdejší krajiny je naštěstí vynahrazena řadou historicky zajímavých míst na západě ostrova. Nejznámější jsou stojící kameny v Callanish, postavené před téměř 5000 lety. Vědeckých teorií i mytických legend osvětlujících jejich původ a význam je hned několik. Nejblíže k pravdě má možná ta, která tvrdí, že se jedná o zkamenělé obry, které svatý Kieran potrestal za to, že se nenechali pokřtít.

Nedaleko Callanish je osada Garenin s poslední známou uličkou tradičních crofthousů, domků s nízkými dveřmi, malými okénky a doškovými střechami. Je neuvěřitelné, že poslední obyvatelé opustili tato kamenná stavení až v roce 1973. Ještě kousek dál na sever, v osadě Arnol, je možnost detailně zhlédnout útroby takzvaného černého domu: půl druhého metru tlusté zdi bez oken, střecha z drnů a došků připevněná mohutnými lany k těžkým balvanům, krb na sušenou rašelinu a slaměná lůžka. I takto se žilo ještě v 70. letech dvacátého století.

Pod přikrývkou těžkých mraků se pustou, šedivou krajinou prodírám do nejsevernější vesničky ostrova, Eoropie, a k majáku na Butt of Lewis. Dál už cesta nevede, jenom zpět. Vysoké vlny zpěněného moře se za křiku racků tříští o roztrhané útesy. V hlavě mi zní hebridské rčení, které tak výstižně charakterizuje uvolněnou atmosféru západních ostrovů: “Když Bůh tvořil čas, stvořil ho spoustu.”

---

HEBRIDY

Hebridy jsou dvě skupiny asi 200 ostrovů lokalizovaných západně od skotského pobřeží. Jejich název je odvozen ze severského Havbredey, znamenajícího “ostrov na okraji moře”. Hebridy jsou známé pro svoje unikátní přírodní rysy, bohatství fauny a flóry, i jako bašta gaelského jazyka a kultury: Black Cuillins na ostrově Skye patří mezi nejhonosnější horské masivy Velké Británie, ostrůvek Rum se stal jedinečnou přírodní laboratoří pro geology a ornitology, nekonečné pláže bílého písku na Jižním Uistu nemají v Evropě konkurenci, stojící kameny v Callanish na ostrově Lewis, vztyčené před 5000 lety, dodnes vyvolávají spekulace a dohady o dávných civilizacích. Snad každý ostrov nabízí nějakou ojedinělost.

Celková populace ostrovů je dnes pár desítek tisíc lidí a stále klesá jako důsledek nedostatečných ekonomických příležitostí a nemilosrdných klimatických podmínek.

Hebridy se geograficky dělí na Vnitřní a Vnější (také Západní), vzájemně oddělené Hebridským mořem a průlivy Severní a Malý Minch.

Vnitřní Hebridy jsou formovány 240 kilometrů dlouhým pásem ostrovů od Skye po Islay.

Vnější Hebridy tvoří nejzápadnější skotské souostroví, rozpínající se ve dvousetkilometrovém oblouku od severního Lewisu až po jižní Barra. Většina ostrovů je neobydlena a téměř veškerá populace Vnějších Hebrid žije na Lewisu a Harrisu. Je to jedno z posledních míst ve Skotsku, kde lidé hovoří gaelštinou jako mateřským jazykem.

POČASÍ A DALŠÍ PŘÍRODNÍ KATASTROFY VE SKOTSKU

S počasím ve Skotsku vše stojí, nebo častěji padá. Snad jediná pozitivní věc na něm je, že se často mění.

Můj známý, skotský fotograf John, mi dal před cestou dobrou radu: “Počasím se nenech odradit. Jak bude, zjistíš velice snadno. Nasliň ukazováček a zvedni ho. Z té strany, odkud tě bude chladit, přijde déšť. A pokud je prst mokrý, ještě než ho nasliníš, tak už prší.”

V průběhu cesty jsem pochopil, že největší zdroj zábavy pro osamělého cestovatele Skotskem je ptát se lidí na předpověď počasí. Zde jsou některé z odpovědí:

“Myslíš na dalších pět minut?” (rekreační golfista na Jižním Uistu)

“Ještě další den nebo dva by mělo zůstat fajn.”

“Ale vždyť venku prší.”

“To jenom mrholí.” (na turistických informacích ve Stornoway, Lewis)

“Pro farmáře dobrá, ale bezpečnější je nevěřit ničemu.” (prodavačka ve vesničce Applecross)

“Tento týden by mělo být hezky – alespoň do středy.” Bylo pondělí. (kopaničář na ostrově Eigg)

“Mně je to jedno. Ráno kouknu z okna a vidím sama, jestli je mlha nebo prší.” (svérázná prodavačka knih v přístavu Arisaigu)

“Zase bouřky.”

“Proč ZASE. Vždyť za poslední dva týdny žádná nebyla.”

“No nebyla, ale předpovídají je pro jistotu pořád.” (řidič poštovního busu na Skye)

Obecně se o Skotsku říká, že tam prší a fouká dva dny ze tří. S deštěm jsem neměl to štěstí se vážněji potýkat, ale pokud jde o vítr, především na Vnějších Hebridách, tak bych řekl, že tam fouká tři dny ze dvou.

Hned po připlutí do Lochmaddy na Severním Uistu si vybavuji další varování šprýmaře Johna: “Víš, co by se stalo s lidmi na ostrovech, kdyby přestalo foukat?… Všichni by spadli.” Druhá nástraha, která bezpochyby sráží Skotsku výnosy z cestovního ruchu stejnou měrou jako počasí, jsou komáři – midges. Setkal jsem se s nimi v tom nejintimnějším kontaktu při nocování uprostřed rozsáhlých vřesovišť na ostrově Skye. Byly jich tisíce, statisíce, možná desítky milionů. Nevím, kolik nul si vlastně zasloužili, ale byli neoblomní. Neodradil je 100% DEET repelent, nezastavila je speciální síťka na klobouku, nezlomily je moje prosby, kletby ani modlitby. Byli téměř všude, a kde ne, tam se po chvíli úsilí dostali: do uší, nosních dírek, do všech tělních dutin. Musím přiznat, že na komáry jsem nenašel účinnou protizbraň.

Nejčastějším slovem, které v Bulharsku uslyšíte, je korupce. Po rozbitých cestách se vedle sebe prohánějí nablýskané zahraniční limuzíny, stejně jako rozpadající se žigulíky, staré ojetiny i koňské a oslí povozy. Někdo si cpe břicho v luxusní restauraci, jiný o chlebu a vodě okopává ve vedru na poli celý den brambory. Ten, kdo je mladší, stojí nekonečné fronty před ambasádou a čeká, jestli dostane vízum, aby odtud mohl zmizet. “Nemáme práci, nemáme peníze a žádnou perspektivu…” Albert Einstein by tu podle jednoho vtipu nalezl uplatnění tak maximálně jako učitel matematiky v provinčním Ichtimanu…

DOBRE DOŠLI

“Vítej v Bulgaristánu,” pronesl Marián, poté co nás autobus vyplivl po 25 hodinách na autobusovém nádraží v centru Sofie. Pohled na bahnitý plácek, hromady odpadků a smečky toulavých psů oznamoval svět zvaný Balkán. Čaulga – dance popová úprava balkánských folklorních písní – vyhrávala zběsile v éteru, zatímco jsme se proplétali mezi davem pocestných, pouličních prodavačů štěstí, slunečnicových semínek, map a pouzder na doklady. Jízdenku na skoro se rozpadající tramvaj, a rychle do centra. Na to, že byla neděle, tu bylo docela dost lidí – Bulhaři zrovna slavili Velikonoce. Obvykle jich tu prý bývá ještě víc, nyní jich hodně odjelo na svátky za příbuznými a na chaty.

V Boha tu věří stále méně lidí, generace pravoslavných církevních otců nemá následovníky. Foto: Tomáš Petr

Z tramvaje jsme vyskočili před chrámem svaté Sofie, kde zrovna probíhaly pravoslavné bohoslužby. Kostel byl doslova napěchován lidmi, poslouchajícími liturgické zpěvy ctihodných otců v popředí. Každý si před vchodem koupil svíčku, uvnitř ji zapálil a umístil na stojan. Na památku, na zdraví či pro štěstí. Mniši, střídající se ve zpěvu bohoslužeb, drželi svíčky a vůbec jim nevadilo, že jim roztavený vosk stékal po dlaních. Nehnou při tom ani brvou. Slavnostní atmosféru v chrámu rušila jenom bulharská státní televize, která tu natáčela zpravodajský šot a neustále cpala zpívajícím mnichům před ústa mikrofon…

Město Sofia se rozprostírá na úpatí vrcholů národního parku Vitoša, koncem května ležel na těch nejvyšších ještě sníh. Město je jakýmsi labyrintem panelákových sídlišť a satelitních vilových městeček, centrum tvoří spleť ulic a chátrajících domovních bloků, vládních budov, administrativních úřadů a obchodních komplexů. Ulice – to jsou proudy aut a lidí neustále korzujících sem a tam a odírajících se jako řeka o břehy o ty, kteří postávají a vydělávají si přímo na ulici na chleba. Notáři a advokáti se svými starými psacími stroji nabízejí sepsání jakékoli smlouvy kousek od “popa”, místa, kde se večer schází omladina a dealeři drog. Během desetiminutové procházky v tomto pouličním bazaru potkáme čističe bot, prodavače vařené kukuřice, jízdenek na tramvaj, spodního prádla. Na Orlově mostě se předvádí medvědář se svým medvědem, kousek dál v parku se rozehrávají DJové na večerní party. Ve vzduchu a cigaretovém dýmu zavoní pečící se kebabčeta, sedáme si na jednu točenou Zagorku a vychutnáváme tenhle úžasný mumraj. Mládež nastrojená v nejnovějších modýlcích všelijaké značkové konfekce se vesele baví, alkohol teče proudem. Zábava je v plném proudu, když k nám přijde jedna starší dáma a v naší mateřštině nás požádá o několik drobných stotinek. Celý život prý tvrdě pracovala, v šedesátých letech studovala biologii na Karlově univerzitě, a teď dostává důchod nějakých 70 leva. Za topení má přitom zaplatit něco přes stovku, kdyby prý neměla děti, tak neví, jak přežije.

ŽIVOT

Ve srovnání s tím, na co si stěžujeme u nás, mají tady lidé vskutku právo na blbou náladu. Průměrná výplata je asi 100 leva, z toho je třeba poplatit jídlo a energie. Ti, co mají trochu štěstí, většinou mají dvě i více zaměstnání, a mohou vše zaplatit, domů si koupí hodně jídla a například video a televizi – tím však končí. Nedej bože, aby někdo onemocněl: lůžko v nemocnici přijde na den na 36 leva, pacient si tam vše musí přinést, zajistit si jídlo a léky, zaplatit za operaci. Lidé, ač sami nemají skoro nic, jsou však velmi pohostinní, a aby poctili hosta, rozdali by i to poslední.

Marianovi rodiče jsou nuceni žít v maličké chatce na vesnici několik kilometrů od města Jambol. Jsou oba nezaměstnaní, přežívají díky nuzné a nepravidelné sociální podpoře a hlavně díky tomu, že si na zahrádce mohou vypěstovat něco k jídlu. Když však chtěli uctít “vzácnou návštěvu”, na stole se objevilo pečené skopové a jedno tradiční bulharské jídlo za druhým. “Host do domu – bůh do domu.” S bratrem Mihailem, u kterého jsme v Jambolu bydleli, a s jeho ženou, synem a kamarády jsme strávili tři příjemné dny a noci, a nikdy jsme se nenudili. Jsou to úplně normální lidé jako u nás doma, poslouchají stejnou muziku, jen mají trochu jiné starosti. Například Mihail vystudoval uměleckou akademii, ovšem stejně jako mnoho jeho spolužáků nepracuje “v oboru”, nybrž dělá práci, která je zrovna po ruce. Jeho žena je nezaměstnaná, chvíli sice pracovala pro jednu firmu, zůstávala v práci i 24 hodin, ale nic jí nezaplatili a beze slova zmizeli ze světa. Taková je prý klasická bulharská “story” ze současnosti. Výsledkem je pak celospolečenská devastace lidí, hromadný exodus inteligence do ciziny a mládeže z vesnic do měst. Útěk lidí je obecně nebezpečný pro kulturu a rozvoj – vesnice vymírají a v zemi roste počet těch, pro které je jediným cílem nacpat si břicho a opít se rakií, poslouchat čaulgu a koukat se na televizi. A samozřejmě naprosto nekriticky obdivovat vše, co pochází z USA a Německa.

BOHATSTVÍ

Bulharsko nemá peníze, ale má nádhernou přírodu, která stojí za vidění: největší a nejrozlehlejší nezničené pohoří v jihovýchodní Evropě, oplývající bohatou flórou a faunou. Je domovem vzácných druhů ptactva (supi, orli, sokoli) a mnoha ohrožených druhů (medvědi, vlci a jeleni lesní), kteří zde nalezli bezpečný úkryt. Stara Planina, Rodopy, Rila i Pirin. To jsou majestátní vrcholy a hluboké lesy, kde můžete celý den chodit, aniž byste narazili na známky civilizace. Stoupali jsme od vesnice Čiflik asi hodinu bukovým (pra)lesem, za každým objevivším se obzorem pak očekávali rozlehlé staroplaninské stráně, ale ono pořád nic. Hučelo mi v uších od převýšení, které jsme zvládli, tepová frekvence byla větší než na nějaké technoparty. Zpocení jako kozy jsme nakonec dorazili na hřeben, buky zůstaly pod námi a my jsme se konečně mohli kochat pohledem na zdejší skalnaté vrcholy, porostlé travou a klečí. Objevili jsme tady k našemu překvapení také turistickou boudu “Kozí stěna”, kde jsme byli jako úplně první turisté v této sezoně zdarma pohoštěni pořádným kafem a čajem. Horal, jenž boudu spravuje, tu žije celý rok skoro úplně sám (rodina pracuje dole ve městě), jenom s koňmi, kteří se volně pasou na místních stráních.

Na cestě do Trojan nás k naší radosti vítaly omítnuté domy s popínavým vínem, obdělaná políčka se zelenala a tu a tam se objevily i reklamy. Cestou jsme se stavili v Drjanovském monastýru, kde nás zastavil mnich s mobilním telefonem a ptal se, jakého že jsme vyznání. Na odpověď, že jsme ateisté, podotkl, ať si pořádně prohlédneme klášter, že to je prý místo boží a že je to naše věc, jestli do budoucna nezačneme v Boha věřit. Zavtipkoval jsem, zdali to není spíš věcí toho nahoře, mnich se usmál a souhlasně pokýval hlavou. Zajímalo nás také, co dělají mniši s penězi, které lidé dávají v chrámech na svaté obrázky: “Rozdělíme si je s Bohem – hodíme je do vzduchu a řekneme mu, ať si vezme, co potřebuje. Co spadne zpátky na zem, si necháme.” Podle našeho úsudku musí být Bůh skrblík, anebo chodí do kostelů málo lidí: den předtím v Preobraženském monastýru vysoko v horách nás mnich málem vyhnal, protože se mu suma, kterou jsme jim věnovali na opravy, nezdála být dost velká.

TURISTIKA PO BULHARSKU

V zimním lyžařském středisku Bansko, ležícím v podhůří nádherných hor Pirin, to zpočátku vypadá, jako by tu chcípl pes. V místní “Art gallery” nás přivítají tři chlapi s láhví rakie, ve čtyři odpoledne jsou již ve značně povznesené náladě. “Odkud jsi? Z Čech?… Před lety sem jezdilo hodně českých, ale i například polských turistů… Řekni mi, proč sem přestali jezdit?” ptá se jeden z nich. Sám nevím. Jdeme si prohlédnout staré centrum. Po obrovských kočičích hlavách se tu procházejí krávy, u domů s obrovskými satelity se pasou kozy. Domy jsou zde obehnané dvoumetrovými kamennými zdmi, restaurace jsou na každém rohu. Zajdeme do jedné z nich, nádherný interiér, vše ve dřevě, vycpaná zvířátka na stěnách. Jsme tu ale jediní hosté. Poté co mi přinesou drahé kafe se zkaženou smetanou, se ani nedivím, že sem našinec nezavítá.

V Melniku, jednom z nejmenších a nejhezčích měst v Bulharsku, to vypadá jako v jiném světě: pískovcové skalní útvary, rozkvetlé akáty, ještěrky, hadi a želvy, a v této přírodní scenerii usazené nádherné staré domy. O tom, že jsme stále na Balkáně, zase svědčí rozestavěné domy, hromady odpadků v místním potůčku, lejna a močka na hlavní ulici, koně a ovce, co se pletou pod nohama. Na hlavní ulici zastaví auto, při parkování narazí do obrubníku. Otevřou se dveře, borec se vykloní a několik minut hlasitě zvrací. Zavře dveře, udělá kolečko a se znečištěným autem zase odjíždí…

Vydáváme se na noční cestu do Sofie, provází nás tma jako v ranci: neosvětlené cesty, jen ve městech svítí sporadicky pár lamp. Alespoň se mohou Bulhaři těšit z pohledu na hvězdami posetou noční oblohu…

U DUNAJE

Nechali jsme za zády hory a vydali se vstříc dunajským nížinám. Cestou jsme chtěli udělat rozhovor se silničními prostitutkami, které nás zdravily svými roztančenými prdelkami, ale šofér Ivo odmítl zastavit: lehké holky na tomto tahu jsou prý často jen volavky na sexuchtivé zákazníky, na které za rohem číhají banditi s bouchačkou. Na této cestě do Rumunska bylo prý v minulosti uneseno hned několik desítek kamionů, auta zmizela beze stopy, náklad byl rozkraden a řidiči museli být za tučné “pari” vykoupeni svými zaměstnavateli.

Odpoledne jsme dorazili do města Vidin, kde před rokem 1990 žilo nějakých 65 tisíc lidí. Dnes jich tu prý zůstala zhruba třetina, ostatní emigrovali do Itálie, Rakouska a USA. V okrese není práce, fabriky zkrachovaly, zůstaly jen rozbité domy a silnice, pomníky továren a mračna otravných komárů. Je tu až 80% nezaměstnanost.

Po špinavé “pěší zóně” korzovaly davy obyvatel, jako by to byl bulharský národní sport – procházet se navečer v centru města sem a tam, samozřejmě v tom nejlepším a nejnovějším, co má člověk na sebe. Tom byl štěstím bez sebe, když si mohl vyfotit medvědáře, dal Cikánovi nějaké drobné, medvědář hrál, medvěd tančil a tančil. Místní snad záviděli, že si Cikán nějaké ty mince vydělal, a hned nadávali Tomovi do pederasta. Že by bylo něco pravdy na tom, že v pekle u bulharského kotle nemusí stát na stráži čert? Vždycky, když se totiž z kotle snaží někdo dostat ven, tak ho prý ostatní zase stáhnou zpátky…

POKRAINA

Nedaleká vesnička Pokraina je stoprocentně vlaská. Vlasi jsou původní kočovní chovatelé ovcí, kteří se sem, do kraje Zlatý roh, a do oblastí kolem Dunaje až k Černému moři přistěhovali z Rumunska před dvěma až třemi sty lety. Jsou to Bulhaři, kteří se hlásí k románskému původu. Nedá se přesně určit, kolik jich je – možná milion, i víc. Jak jsme se mohli sami přesvědčit, kromě odlišného původu se, stejně jako třeba Karakačané nebo Gagauzové, nijak neliší od ostatních obyvatel Bulharska. Mají podobné zájmy, starosti i problémy. Dnešní Vlasi jsou především zemědělci, pěstují víno, brambory, pšenici, žito, rajčata a papriky, chovají slepice, kozy, prasata, králíky i krávy. Setkali jsme se zde s mužem, který žil v letech 1954-1968 v Čechách, kde chvíli dokonce hrál za Baník Ostrava první fotbalovou ligu. Dnes sedmdesátiletý Georgiev Zachari (Zdeněk) nás hned pozval k sobě domů. Jeho žena pro nás připravila zatím nejpálivější šopský salát a Zdeněk naléval tu nejostřejší domácí rakii. Stěžoval si na rok 1999, kdy bomby NATO dopadající na nedalekou Jugoslávii přinesly do jeho kraje mazlavý, blátivý prach, který tu prý spálil veškerou zemědělskou úrodu. “Nebylo žádné víno, ani rakije,” říká a jedním dechem dodává: “Nikdo nepotřebuje válku, válka je moc špatná, pro všechny lidi. Nevím, proč ta válka byla, Jugoslávci jsou lidé jako my, normální zemědělci, nevím, co se stalo…” Doufá, že se letos víno urodí. Ukazuje nám svůj vinohrad, na jednom hroznu je až 150 kuliček. Ročně mu vinice dá 70 litrů rakie a 1000 litrů vína, jediné radosti a léky na současnou situaci. Jeho manželka nemá práci ani nedostává žádnou podporu. Žijí proto jen z toho, co si vypěstují na zahradě, občas něco prodají nebo za něco vymění. Je rád, že žije na místě, kde se narodil, ale kdyby nebyla krize, tak je radši ve městě…

Jdeme se projít po vesnici podívat se na její obyvatele.

“Můžeme si vás vyfotit?”

“Ale my nemáme peníze, abychom vám za fotografie zaplatili…”

“My za foto žádné peníze nechceme…”

Vyrážíme směr Lom a Kozloduj, téměř kopírujeme tok Dunaje. Silnice je rozbitá, projíždíme prázdnými, vylidněnými vesnicemi, vidíme polorozbořené domy, zkrachovalé čerpací stanice a občerstvení s oprýskanými nápisy “ryba”. Je to smutný pohled, jako by se na tento kraj úplně zapomnělo: cestu lemují akáty a trnité keře, růže, které nekvetou. Malá políčka, na nichž i v sobotu dřou lidé, střídají zaplevelené lány, pastviny s bodláčím, zarostlé sady. Ukazatele směru, pokud vůbec nějaké vidíme, jsou zrezivělé a nečitelné. O patnících a osvětlení ani nemluvě. Lidé žijí napůl v domech a napůl na ulici, před ghetty hoří pneumatiky. V Kozloduji leží vraky aut, mříže na spodních patrech prázdných vymlácených domů vypadají jaksi nepatřičně. Oslíci tu tahají povozy se senem, koně a kozy se pasou na sídlišti. Uprostřed silnice se náhle před námi objeví halda suti a stavebního materiálu, potřebovali bychom tank, abychom projeli. Náš šofér je nervózní, stále troubí a nadává…

Setmělo se, hledáme místo, kde přespat. Zastavujeme u jednoho ze stanů s rybáři na břehu Dunaje. Chlapíci jsou již dost v náladě, na stole je několik prázdných láhví a ohlodané maso. “Hledáte prostitutky, nebo co?” oboří se na nás jeden z nich. Odpovíme, že hledáme nějaké pořádné rybáře od Dunaje. “Já jsem ten nejlepší a největší rybář ze všech rybářů v okolí Orjahova. Zeptejte se kohokoli a on vás pošle za mnou. Vítejte!” Přijmeme pozvání na skleničku, komáři bodají jako o život. Nemůžeme chvilku posedět v klidu, natož přespat, chlápek nás zve do svého domu. Za chvíli se ocitáme, jak se později shodujeme, v největším chlívku, jaký jsme zatím v Bulharsku viděli. Ani Cikáni v plovdivském Stolipinovu neměli doma takový bordel. Náš hostitel hned vyndává špek, aby bylo co zakousnout k rakii, přináší kozí sýr a vytahuje českou pušku ze Zbrojovky. “Nikoho sem nepustím, kdyby něco, budu střílet.” Má radost z naší návštěvy a z toho, že má k láhvi společnost, ač sám nic nemá, nejraději by se rozdal. Slibuje nám, že nás ráno zaveze na Dunaj, ukáže krásnou přírodu, šedé čápy a skákající ryby. Dozvídáme se, že má ženu v blázinci a o pětiletou dcerku se mu stará babička. “Žiju ze dne na den, prodávám ryby a kupuji si chleba a pití.” Prý z prodeje ryb postavil i část domu, kupoval cihlu po cihle, ale teď to nějak nejde. V Dunaji byl kvůli havárii v rumunském Baia Mare zakázán rybolov, brzy by se ale zase měl povolit, tak snad už “bude lépe”.

S Tomášem jsme vstali už v pět, náš hostitel snad chlastal celou noc. Udělal nám nedobré kafe a vytáhl výbušninu: “Jestli chceš, seženu jí celej vagon.” Slibovaná projížďka na Dunaji se samozřejmě oddálí, už si myslíme, že nevyjedeme, ale nakonec nasedáme do kocábky s motůrkem a podnikáme okružní jízdu kolem přístaviště. Zvedl se vítr, na ostrov to dnes nepůjde. Musíme se vrátit. Jsme zlití Dunajem od hlavy k patě, největší radost máme z toho, že jsme uchránili foťáky.

FILIPOVCE

“Tam mne nikdo v životě nedostane,” říká Ivo a vyhodí nás sto metrů od sofijské cikánské machaly Filipovce a uhání pryč. Po zkušenostech z jiných oddělených cikánských čtvrtletí z Ichtimanu a Plovdivu vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. K našemu překvapení skoro žádná nezažíváme. Lidé tady sice žijí v separaci od “normálního” světa, v podmínkách pro “normální” lidi nepřijatelných, ale ač jiného vyznání, původu a barvy pleti, jsou celkem v pohodě – nejsou vůbec nebezpeční. Ukazujeme jim výtisk Koktejlu, kde je Tom vyfocený s “lidojedem”, jsme pro ně zřejmě stejně exotičtí jako oni pro ostatní, postupně získáváme jejich důvěru. Mladé Cikánky nám dělají celé tři hodiny doprovod, na závěr dostáváme na památku pramínek vlasů jedné z nich. “Vy nejste zlí, vy jste dobří lidé, to my víme,” říká jedna z krasavic. Ve Filipovcích potkáváme i zajímavého chlapíka – majitele jednoho z místních krámků s potravinami. Tajan Stefanov je pětinásobný mistr Bulharska v boxu, 12 let boxoval první ligu, je mistr sportu a byl druhý na mládežnické olympiádě v roce 1969 v polské Wroclawi. Dnes dělá pomocného trenéra boxerů CSKA Sofia, zná “Rudou hvězdu” Ústí nad Labem a ústecké boxery Němečka a Džavíka, které máme od něj tímto pozdravovat. Ve Filipovcích se stará o to, aby místní kluci neblbli a nefetovali, a radši se věnovali sportu. Mají tu školu, v ní fitness, mohou tu hrát fotbal. Klasickým problémem je, že nemají žádné sponzory, aby se mohli ve sportování dále rozvíjet… Odcházíme s pocitem, že jsme navštívili jednu z civilizovanějších cikánských čtvrtí, když se najednou na nás vrhne chlap a uhodí: “To budete psát, jak jste byli v džungli, kde kanalizace teče po středu ulice?!” “Kdybys nám to neřekl, tak jsme si toho ani nevšimli,” popravdě mu odpovíme, chlap se začne smát, cesta zpátky je volná.

JINÁ REALITA

“Ty vole, ty jsi ještě celej a živej!” diví se chlapi z české ambasády v Sofii, kterou jsem navštívil po měsíci v Bulharsku a po odjezdu Tomáše, a hned mi nalévají panáka. Vyprávějí, jak tu české podnikatele přepadli muži v policejních uniformách, spoutali je, pohrozili střelbou do vzduchu, okradli je a ještě jim zničili novou Octavii. Nebo jak turisty, chlapy jako hory, přepadli ozbrojení banditi, až se chlapi rozbrečeli. A jak to tu nemají lehké, jak se prý bulharští představitelé ve své rétorice podobají bývalým komunistům z Československa – za všechno zde podle nich mohou novináři, kteří destabilizují svými články zemi, vláda tu mluví o plánovaném převratu, jako by byli všichni úplně mimo realitu… Chlapi mi nakonec slibují, že mi ukáží i tu “lepší stránku” z Bulharska, a telefonují strejdovi Vasilovi, aby se o mne postaral.

Za chvíli pro mne přijede Felicie a já se seznamuji s jedním z prvních bulharských milionářů, zábavným společníkem, který podle sebe z deseti božích přikázání porušuje jen jediné: že nepožádáš manželku kamaráda svého. Procházíme se po hlavní sofijské třídě Vitoša a nahlížíme do výkladních skříní. “Podívejte se na ty obchody, botky jako v Itálii, nábytek, který doma asi taky nemáte… Bulharsko, to není jenom bída a svrab, jsou tady, hlavně v Sofii, i lidé, kteří mají peníze a mohou si dovolit žít jako normální lidi… Nezapomeňte to říct u vás doma…,” povídá. Když si na ulici kupuje žvýkačky, ukradne mu Cikánka z kapsy 200 leva. Nadává si do idiotů, stalo se mu to prý poprvé…

Jedeme za jeho přáteli do čtvrti Bojana. Cesta do nejluxusnější sofijské čtvrti, ležící v podhůří Vitoši, vede po super cestě, kterou si tu nechali vybudovat vládní činitelé. Všichni, kdo tu žijí, mají nádherný výhled na celou Sofii, jsou stranou všeho ruchu, za což také musí náležitě zaplatit. Mít dům ve čtvrti Bojana je v jistých kruzích považováno za společensky prestižní záležitost. “Tenhle dům (několikapatrový hrad) si nechal postavit čínský podnikatel, kterého loni zabili. Tadyten chlap staví už tři roky, stále to nemá dostavěné, vyhazuje denně děsné peníze za všemožné nesmysly, ale jemu je to jedno, ten ani neví, kolik ho to stojí, hlavně že staví… Každý se tu vychloubá, že má největší ocas, auto a dům…” komentuje Vasil Lukanov stavby v okolí. Jsou to vesměs obrovské paláce, obehnané dvoumetrovými kamennými zdmi, u některých hlídkují bodyguardi. I tady žijí, boháči a lumpové zvlášť, ve stálém strachu z vykradení.

Dům Lukanovova přítele, který si prý také vydělal peníze až po “revoluci”, není na první pohled tak nápadný: je to taková menší rezidence (asi 12 luxusně zařízených prostorných pokojů se dvěma terasami), samozřejmě s malým pozemkem (trávník a samé květiny – brambory si tady nepěstují), bazénem, sezením s obrovským krbem a parkovištěm pro čtyři vlastní automobily. “Všechno tu děláme z mramoru, materiálu, který vydrží staletí…” Manželé se synem tady žijí ve vlastním světě, daleko od všech sofijských problémů. “Do Sofie jezdíme jen za prací a za zábavou… dáte si whisky, nebo koňak…?” Jak si žijí místní bohatí podnikatelé? “Jsme uzavřená skupina stálých přátel, všichni se dobře známe, nové nepotřebujeme. Vzájemně se navštěvujeme, každý přinese tři druhy whisky, chudák mezi nás nemůže… Jezdíme spolu na společné dovolené, domluvíme se vždy, kdo to zaranžuje, kdo vezme foťák, kdo zase video… Chlapi mají zas většinou nějakou tu milenku, co vydržují, další zálibou jsou pak mladé studentky, které zvou na večeře, víkendy v horách nebo u moře…” Zatímco jedni si v Bulharsku plombují topení, aby za ně nemuseli platit (ohřívají se jen trubkami, které vedou z bytu do bytu, za což samozřejmě také platí), pro Lukanova není problém pozvat ráno přátele na večeři, v poledne sednout do letadla do Burgasu, tam nakoupit čerstvé ryby, a večer si na nich v Sofii pochutnávat. “Nejraději mám kalkany, ploché ryby s pupínky – tvrdými kostičkami, u kterých, když je jím, mám pocit, jako bych cumlal ženské bradavky. Je zakázáno je lovit, ale vždy se domluvím s nějakým kapitánem rybářské lodi, aby mi jich pár připravil…”

U večeře v místní luxusní restauraci Boyansko Hanche, kde hraje naživo cikánská kapela a ukazuje se tu hostům nějaký odvar nestinárské tradice chození naboso přes rozžhavené uhlíky, se Lukanova ptám, jestli náhodou také něco nesponzoruje, když vydělává takové peníze: “Divadlo… na to já jsem odborník… Tam jsou takové ty fešné mladé talentované herečky, které mají hluboko do kapsy, takže jsou vždycky rády, když je pozvu na večeři nebo někam na víkend… Kdyby chtěla nějaká hezká česká novinářka poznat Bulharsko, ať přijede, strejda Vasil se tady o ni už postará…”

Strejda Vasil se postaral i o mne, zaplatil 70 DM za večeři a odvezl mě k Ivovým rodičům do čtvrti Mirovjany. “Takové prdelovice, tady bydlej samí šopáci,” komentuje lokalitu. Svět je pro něj jen centrum města s vybranými restauracemi a obchody, od hlavního nádraží dál pak končí civilizace…

DĚTI A DOSPĚLÍ

V Sofii je pořádně rušno. Letošní maturanti jezdí v nablýskaných a nazdobených fárech centrem města, vyklánějí se z oken a troubí jako o život. Abiturienti německého gymnázia jdou dnes naposled do školy, vyslechnou zde poslední rady od svých učitelů, a pak hurá na závěrečný večírek. Ke škole přijíždí jedna limuzína za druhou, ulice je ucpaná. Dav rodičů a jejich kvítek houstne, připadám si chvíli jako na módní přehlídce – všichni jsou oblečeni v těch nejlepších róbách a oblecích, na hlavách účesy od renomovaných kadeřníků. Dnes naposled se mohou před ostatními vytáhnout. Mnozí si na tuto legraci půjčili peníze, jen aby se mohli při poslední návštěvě školy ukázat a přijet s co možná největším auťákem. Mládeži září oči, už jsou skoro dospělí, alkohol teče proudem, dnes se bude do rána tančit…

Možná by někdo chtěl být dítětem v Bulharsku. Náš osmadvacetiletý šofér studoval na inženýra v Bratislavě, s jeho kvalifikací by pro něj nebyl problém sehnat práci. Jenže za nějakých sto leva on pracovat nepůjde! To by bylo pod jeho úroveň. Kapesné, které dostane od rodiny, vydá za měsíc víc, než by dostal někde v zaměstnání. Tak radši bydlí u rodičů, kde má všechno, nač si vzpomene. Jeho jedinou náplní dne je sledovat dlouho do noci závody formule 1, spát do dvou odpoledne, vzít si od rodičů nějaké drobné na benzin a cigarety, zajet za svými kamarády a pořádně se s nimi opít. Nejraději by vypadl do USA, na což se, jak se zdá, už pomalu připravuje – pije jedině Coca-Colu a tankuje výhradně u čerpacích stanic Shell. Čeká, až rodiče prodají byt v centru Sofie, a věří, že od nich dostane “pari” na letenku. Obdobné modelové situace jsou vlastní asi tak jedné třetině rodin v Bulharsku. Rodiče, kteří celý život tvrdě pracovali, aby si mohli pořídit třeba jen byt nebo auto, chtějí, aby se jejich děti měly lépe. Absurdně může vypadat situace syna Lukanovových přátel, který se má samozřejmě jako “prase v žitě”, a ještě ho rodiče nutí, aby se už oženil a měl děti, aby mohli “vychovávat” své vnuky.

“Rodiče jsou tu na děti upjatí, dají jim první poslední, i když je děti pak často odkopnou,” dosvědčují mi čeští salesiáni v Kazalnaku. “Jeden chlap vdával dceru do bohaté rodiny a chtěl ukázat, že není chudý. Půjčil si tedy 1500 leva na svatbu. Ačkoliv nevidí dál než na pět metrů a měl jít do penze, prosil, ať může ještě dva roky pracovat, aby půjčku splatil. V zimě pak jedli jenom suchý chleba…”

U MOŘE

Před hlavní turistickou sezonou není na černomořském pobřeží doslova ani noha. Foto: Michal Novotný

To u moře se v zimě jenom sedí a pije rakije. Od června do září, kdy je na černomořském pobřeží turistická sezona, se tu lidé nezastaví. Koncem května začíná všem předsezonní honička, všude se ozývají údery kladiv a řezání pil, lidé upravují záhony. Dávají vše do pucu, aby se zde turisté cítili během dovolené co nejlépe, utratili tu nějaké peníze, a hlavně aby se sem stále vraceli. Pro místní je sezona totiž jediným obdobím, kdy mohou něco vydělat. Z výdělku pak v říjnu rekonstruují své domy, přistavují patra, zvyšují ubytovací kapacity. Staví se nové restaurace – v horkém létě zde stačí vytáhnout stoly a židle pod nějaký přístřešek s malým zázemím, a může se začít. Někde vám, když zrovna nemáte drobné, odpustí pár stotinek, jinde vám bez skrupulí naúčtují o dvě leva víc. Za peníze si lze dopřát to nejlepší pohodlí v některém z luxusních hotelů, od pohledných masérek, vodních lyží a skútrů až po let při pobřeží v padáku za motorovým člunem. Kdo nemá “pari”, nemusí se vůbec stydět: o Češích je tady známo, že “žijí ve stanech s dřevěnými podlážkami, vaří si polévky z pytlíku a diví se, jaké tu jsou âvelké mušleÔ!” Na několik kilometrů úzkém pásu kolem černomořského pobřeží to vypadá, že vše, samozřejmě tak nějak po Balkánsku, funguje. Hned dvacet kilometrů ve vnitrozemí je však odvrácená strana bulharského “zázraku”, který pro mne znamená jediné: Hurá, ještě žijeme!

---

BULHARSKO
REPUBLIKA BULHARSKO

ROZLOHA: 110 994 km²
POČET OBYVATEL: 8,5 milionu
HLAVNÍ MĚSTO: Sofia – 1 140 000 obyvatel
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: republika v čele s prezidentem
MĚNA: 1 leva = 100 stotinek = 1 DEM
ÚŘEDNÍ JAZYK: bulharština
ETNICKÉ SLOŽENÍ OBYVATELSTVA: Bulhaři, Turci, Cikáni,Makedonci, Arméni, Židé, Rusové, Gagauzové, Karakačané, Vlasi
JAZYKY: bulharština (úř.), turečtina, makedonštinaNÁBOŽENSTVÍ: bulharské pravoslaví, islám, minority (židé, katolíci, unitáři)
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ/HLAVA STÁTU: republika/Petar Stojanov (1996)
STÁTNÍ SVÁTKY:
1. leden – Nový rok
3. březen – Den nezávislosti
1. květen – Svátek práce
24. květen – Den slovanské kultury a písemnictví
25. prosinec – Vánoce
ADMINISTRATIVNÍ ROZDĚLENÍ: 9 oblastí – Burgas, Město Sofie, Haskovo, Loveč, Montana, Plovdiv, Ruse, Sofie, Varna
KLIMA: mírné – studené vlhké zimy a horká suchá léta
TERÉN: převážně hory, nížiny na severu a jihovýchodě
VÝŠKOVÉ ROZDÍLY: nejvyšší bod Mušala 2925 m, nejnižší bod: hladina Černého moře 0 m

ZAČAROVANÝ KRUH

Z původně agrárního státu se komunisté snažili vybudovat průmyslovou zemi, vše se však během desetileté vleklé krize doslova rozpadlo. Od roku 1990 se zde neustále měnily politické struktury, střídání modrých a červených ve vládě mělo ohromný dopad na všechny oblasti života. Deset let od počátku krize v bývalé svazové federativní republice Jugoslávie trpí Bulharsko izolací od ostatních částí Evropy. Zásadním problémem je neexistence střední třídy, ani nějakého jejího zárodku. Výraznější posun se neočekává – současná praxe při vnitropolitických posunech je taková, že vždy při výměně vlády zde zároveň dojde ke kompletní obměně středních řídících článků, čehož jediným výsledkem je rozbourání celého hospodářství (= rozkradení).

Řádově osm let se do průmyslu ani zemědělství neinvestovaly žádné peníze, což vedlo jen k dalšímu chátrání, nefunkčnosti a bankrotům. Více než 50 % průmyslu zkrachovalo, rozpadlo se i zemědělství. Bulharsko bylo známo produkcí ovoce, zeleniny a růžového oleje, dnes se sem absurdně zelenina dováží. V současnosti například rajská jablka z Řecka či Turecka jsou v určitém období levnější, navíc mají určitý standard a kvalitu. Lidé v Bulharsku přestali obdělávat družstevní lány, družstva se rozpadla, lidé se snaží uživit hlavně sami sebe na svých políčkách. Dnes jde o to, svým způsobem přežít. Podle neoficiálních údajů je v Bulharsku až 45 % nezaměstnaných.

V 90. letech dosáhla vysokého stupně kriminalita, provázaná s ekonomickými a politickými špičkami, což byl základ pro celospolečenský marasmus. Zatímco v České republice se nikdo nevychloubá, že má známé na vysokých místech, v Bulharsku to patří přímo ke společenskému bontonu. Černý Mercedes, terénní Mercedes v určité úpravě s určitým typem čísla je ukazatelem moci a majetku. Současní bulharští politikové si stavějí vily v Bojanech v hodnotě několika set tisíc USD, na které by z normálního platu nemohli nikdy ušetřit, navíc hovoří o tom, jak sami bojují proti korupci. Ministru privatizace se tady neřekne jinak než ministr deset procent (z důvěrných kruhů to je prý směrem dolů špatný odhad), pro přijímání mýta a úplatků je veřejně napadán, přesto byl jmenován hlavním vyjednavačem pro vstup Bulharska do Evropské unie. Žurnalisté to kritizují, ale jsou napadáni za destabilizaci země. Obyčejný člověk vidí, že se nedovolá.Ač je současná vláda kritizována za ekonomické nedostatky, udělala za poslední 2-3 roky výrazný krok směrem k demokratizaci, po velkém ekonomickém propadu, tzv. revoluci a problémech v 90. letech stabilizovala situaci, zastavila obrovskou inflaci a ekonomické a politické vztahy mají rapidně vzestupnou úroveň, kriminalita má snižující se tendenci. Za posledních 10 let od roku 1990 je současná vláda jediná, která v červnu 2000 oslavila tři roky trvání (asi už 11. vláda). Cesta z marasmu a morální devastace obyvatel bude ale ještě dlouhá a obtížná.leden 2001

Když se americký kapitán dálkové plavby Joshua Slocum rozhodl obeplout sám na plachetnici zeměkouli, byla v tom dílem jeho tvrdohlavost, s níž chtěl dokázat, že plachty mají své přednosti před paroplavbou, a dílem to, že to všichni pokládali za nemožné. Od svého námořního přítele získal kostru jedenáctimetrové plachetnice, kterou si přestavěl na dvoustěžňovou jolu. Dal jí jméno SPRAY. V červeci 1895 pak vyplul z přístavu Yarmouth v Novém Skotsku směrem k Gibraltaru. Odtud, protože Panamský průplav ještě neexistoval, zamířil k samé špičce Jižní Ameriky – k Ohňové zemi.

Hned po vyplutí ho při marockém pobřeží pronásledovali berberští piráti na malé arabské plachetnici. Jen díky svému námořnickému umění a tomu, že se po desetihodinovém pronásledování zlomil na pirátské lodi stěžeň, vděčil Slocum za záchranu svého života. Stejné nebezpečí ho čekalo při průjezdu Magalhãaesovým průlivem od pirátů indiánského původu a bílých banditů. Slocum zakoupil několik košil a klobouků, při proplouvání je měnil, aby vznikl dojem, že na palubě je víc lidí. Přesto neušel pozornosti nejnebezpečnějšího piráta Black Pedra a jen nápad jednoho z přátel z Buenos Aires, aby pokryl palubu hřebíky, ho zachránil před nečekaným přepadením. Překvapené piráty potom zahnal několika výstřely.

Pak se před ním otevřel obrovský oceán – právem nazývaný Pacifik. Navštívil Robinsonův ostrov při pobřeží Chile, kde se osm dní sytil ovocem a čerstvou zeleninou, aby předešel kurdějím. Osamělost si krátil četbou a povídáním se sebou samým. Četba, stejně jako vaření a spaní, byla v jeho době považována při jednočlenné posádce ze neuskutečnitelnou. Slocum přišel s nápadem vyvážit loď takovým způsobem, aby plula sama. V té době ještě neexistovalo korouhvičkové kormidlo, umožňující lodi udržet stanovený kurz. Slocum to vyřešil kombinací mezi systémem seřizování plachtoví a systémem řízení kormidla pomocí lan a kladek.

A tak pokračoval v cestě k Austrálii, kde zakotvil přímo před pomníkem Jamese Cooka. Na zpáteční cestě dostal nabídku navštívit prezidenta Jihoafrické republiky Krügera. Když mu řekl, že právě vykonal cestu kolem světa přes Jižní Ameriku a přichází k němu těsně předtím, než onen kruh bude uzavřen, nechal prezident napřaženou ruku klesnout a odešel. Důvodem podle slov jeho sekretáře byla skutečnost, že prezident považoval Slocuma za lháře, neboť podle jeho přesvědčení je Země plochá, a nemohl ji tudíž obeplout. A to se přihodilo v roce 1897! Svou cestu kolem světa už potom Slocum dokončil bez vážnějších problémů o rok později.

Úplně na vrcholu 2150 metrů vysoké hory v Malatském pohoří na horním Eufratu leží gigantický chrám – pomník nehorázné domýšlivosti jednoho bezvýznamného krále, který se sám počítal mezi nesmrtelné.

Impozantní monument na vrcholu hory Nemrut Dagi, skládající se z osm až devět metrů vysokých soch, oltářů a obrovské mohyly na sebe volně naházených kamenů, je znám pod jménem Hierotheseion. Nechal jej postavit král Antiochus I. z důvodu, o kterém promlouvá nápis na skále: “Chrám, který nezdolá čas, aby v něm, až uletí duše milá bohům k nebeskému trůnu Diovu, spočinulo navěky to, co až do šťastného stáří bylo mým tělem.”

Sochy krále, jenž odvozoval svůj původ i od Alexandra Velikého, představují Dia, Apollóna, Hérakla, Tyché a také Antiocha samotného. Jelikož helénští bohové zde byli ztotožněni s íránskými, je Zeus zároveň Oromasdou, Apollón Mithrou, Hérakles Artagnesem a tak dále. Všechny figury jsou zpodobněny vsedě a po obou stranách je střeží obrovští lvi a orlové.

Úžasné mauzoleum slavných nebylo ušetřeno vlivů počasí, a tak všem majestátním sochám v průběhu staletí postupně upadaly hlavy. Poslední přišla o hlavu Tyché (bohyně štěstí a náhody) při bouřce v roce 1926. Dnes jsou popadané hlavy naaranžovány tak, jako by vyrůstaly ze země.

Největší zajímavostí celého komplexu ruin je údajně nejstarší horoskop světa na velké kamenné desce u východní terasy. Je na ní zachycen lev pod hvězdnou oblohou. Uspořádání hvězd a planet ukazuje zvláštní astronomickou konstelaci, kterou bylo možno pozorovat 7. července roku 62 let před Kristem. Význam tohoto data není přesně znám, ale pravděpodobně se jedná o zahájení prací na vrcholu Nemrut Dagi. Ale možná je právě v něm klíč k oněm “nesmrtelným poselstvím”, o nichž se zmiňuje jeden šestimetrový Antiochův nápis, jenž praví: “Velkokrál Antiochus…, kterému rozhodnutí bohů propůjčilo vážnosti, zanechal po sobě na věčnou paměť nezměnitelný zákon času tím, že svěřil svá nesmrtelná poselství nedotknutelnému monumentu.” Dodnes nebyla totiž žádná nesmrtelná poselství na Nemrut Dagi objevena. Doposud se také nepodařilo v kolosální mohyle objevit Antiochův mistrně utajený hrob, a to i přesto, že byla nasazena veškerá moderní technika.

Chce-li někdo poznat mentalitu dnešních potomků tolik věhlasných Mayů, pak musí začít v jejich nejstarší minulosti. Ať už budete čerpat historii guatemalského národa odkudkoli, všude bude doprovázená jistým opeřencem podivuhodného jména – quetzal.

Quetzal (čtěte kecal), neboli kvesal, jak zní jeho český název. Zapomeňte na komickou postavu z jedné slavné české opery, jsme v Guatemale a tady je quetzal slovo nanejvýš vznešené a všemi uctívané. Představuje totiž symbol svobody, a to už od dob staré mayské říše, která se kdysi rozprostírala od mexického státu Chiapas až k severnímu Hondurasu. Na zemi tu sice vládli mocní a urození panovníci, později vystřídaní španělskými conquistadory, ale jediným králem oblohy byl dozajista kvesal. Pták s dlouhými ocasními pery zlatistě modrozelené barvy. Plachý, leč pyšný, vědomý si své nádhery, byl obdivován mayskými panovníky, stejně jako posléze evropskou aristokracií. Dnes je součástí státního znaku, zdobí i národní vlajku a základní měnová jednotka je nazvána – quetzal. Dost důvodů k tomu, abychom se za ním, za jeho minulostí i jeho odkazem mezi současnými Guatemalci vydali do malebného kraje podhůří Sierra de los Cuchumatanes.

UPROSTŘED ZELENÉHO CHRÁMU

Bylo to, jako když vstupujete na místo, v němž se odehrávají jen samé tajuplné příběhy. Ocitli jsme se uprostřed zvláštního světa. Světa věčně zamračeného, jenž nikdy nepozná malebnost azurové, sluncem ozářené oblohy. Kapky vody bubnují všude kolem nás, hustý porost je orosený potem, jenž přináší vysoká vlhkost, a mlžný závoj dovolí dohlédnout sotva na několik metrů. Odněkud z dálky se ozval řev neznámé šelmy a čiperná opička cosi zrovna shodila ze stromu nad námi. Velkolepý zelený chrám! Úžasné dílo stvořené bez jediného doteku lidské ruky. Koruny stromů obrostlé mechem, bromeliemi i všelijakými rostlinami nepopsatelných tvarů a barev se navzájem proplétají, vytvářejíce tak jakési klenby, ne nepodobné těm, jež podpírají střechy skutečných katedrál. Tady se však namísto varhan a slavnostního chorálu ozývá ptačí symfonie doprovázená opičím zpěvem, bzučením poletujícího hmyzu a bezpočtem kvákajících žab. Všudypřítomná voda, ve vzduchu i ta bublající v potůčcích a vodopádech, je však tím hlavním, nejdůležitějším nástrojem v orchestru.

Zkrátka mistrovské dílo matky přírody, která zde, snad trochu nekontrolovaně, překročila hranice své fantazie. Mlžný les, ať už tady v srdci Guatemaly, či kdekoliv jinde na Zemi, má neopakovatelnou, tajuplnou, pro některé možná i mystickou atmosféru. Zcela vás pohltí, třebaže se usilovně snažíte odolat. A právě toto místo, stejně podivné a jedinečné, je dnes přirozeným domovem hrdiny našeho vyprávění – ptáka kvesala. Nutno ovšem podotknout, že v minulosti obýval mnohem větší území. Vidět ho bylo možné v horách mexického Chiapasu i na jihu, v Panamě.

Pověst říká, že pýcha vedla kvesala ke stavění svého hnízda v dutině stromů, prý se dvěma otvory. Jedním přichází, druhým odchází, nikdy se neobrací. Kvesalovi se, jak historie ukázala, v zajetí nedaří. Rychle tam hyne, a tak se stal vhodným symbolem touhy po svobodě a nezávislosti. Španělští dobyvatelé byli okouzleni nádherou jedinečných per. Hnáni touhou po rychlém bohatství začali vzácného ptáka hojně lovit a jeho chvosty převážet do Evropy. To zákonitě přivedlo kvesala až na samý okraj vyhubení. Dnes proto patří mezi úzkostlivě chráněné přírodní dědictví a jeho lov je přísně zakázán. Jediné místo v Guatemale, kde dosud přežívá, je právě přírodní rezervace Biotopo del Quetzal.

KVESAL BOŽÍM POSLEM

Staří Mayové uctívali kvesala zprvu jako božího posla. Umělci ho znovu a znovu zpodobňovali na nejrůznějších pomnících. Ve svém jazyce ho nazývali kukul. Quetzali v jazyce nahuatl znamená výstižně “krásné pero”. Považovali ho za zdroj blahobytu, a to ve všech oblastech života. V zásadě opačný byl Balam, v podobě jaguára či tygra, bůh, který symbolizoval smrt, válku, pohromu, nenávist.

Kvesal byl, jak sami tvrdili, nejkrásnějším obyvatelem pralesa. Roztomilá hlavička s malým zobáčkem, nevelké tělíčko, ale především ta nádherná zelená, až metr dlouhá ocasní pera. Právě ta byla nejcennější a měla skutečně cenu zlata. Zdobit se jimi směli jen panovníci a nejvyšší hodnostáři. Vladaři pery zdobili své čelenky, pláště, štíty, žezla i oštěpy. Stala se součástí interiérů královských paláců i odznaků moci u pozdějších Aztéků.

Mayové měli systém symbolizujících barev: černá znamenala zbraně, žlutá jídlo a úrodu, červená představovala válku, modrá oběť, ale královská mohla být jen zelená, přesně jako barva kvesalích per. Také ve jméně nejvyššího boha tehdejších obyvatel tohoto území se objevuje kvesal – Quetzalcoatl. Coatl je chřestýš, znamená to tedy, že šlo o opeřeného hada. Spojení dvou tak protikladných tvorů, jakými jsou pták a had, vyjadřuje dialektickou jednotu nebe a země. Ta totiž představovala vesmírný prostor indiánského náboženství. Podle záznamu Bartolomea de las Casas chycení či smrt kvesala znamenalo obrovskou urážku. Ve svých vzpomínkách líčí jiný kronikář, Bernal Díaz del Castillo, osudné setkání aztéckého vládce Montezumy a španělského legendárního dobyvatele Hernána Cortése. Montezumovu čelenku vytvořenou výhradně z per kvesala, jež jako jediná byla hodna zdobit hlavu panovníka, poslal Cortés po dobytí mocné říše svému kastilskému králi. Unikátní trofej dodnes zdobí vídeňské Muzeum dějin.

Když se mezi předkolumbovskými obyvateli Střední Ameriky přestalo směňovat zboží za kakaové boby, převzala úlohu peněz právě vzácná kvesalí pera. Existují prý doklady, že tento systém přetrval v horských oblastech Guatemaly až do konce 17. století.

Není divu, že tvor tak významný a uctívaný byl opředen mnohými bájemi a legendami. Jedna z nich říká, že po boji u Xelajú (dnešní Quezaltenango) zahubil dobyvatel Pedro de Alvarado na 30 000 lidí z mayského kmene Quiché. Bezpočet kvesalů celou noc slétalo z hor a usedalo na těla mrtvých bojovníků. Teprve za svítání vzlétli zpět k obloze. Jejich prsa byla ale zbarvená krví padlých, a od toho dne mají tito ptáci červené břicho. Královský kvesal se později stal symbolem guatemalské nezávislosti.

LEKCE Z BIOLOGIE

Kvesal je členem na druhy bohaté čeledi Trogonidae, která obývá tropické oblasti celého světa. Tato čeleď zahrnuje více než tři desítky druhů, a nejpočetněji jsou zastoupeny právě v Americe. Vyskytují se zde téměř ve všech oblastech tropického lesa a zasahují až do jižní Arizony ve Spojených státech. Pouze na Kubě a Haiti se vyvinuly endemické druhy této čeledi. Ostatní rodinné příslušníky najdeme v Africe a Asii. V minulých geologických dobách, kdy tropické lesy zabíraly mnohem větší plochy na povrchu Země, byli předkové dnešních trogonů početnější a mnohem více rozšířeni.

Zajímavé je, že během svého života tito ptáci prakticky vůbec nemigrují. Přemísťují se lokálně, a to jen velice málo. Ornitologové rozlišují tři hlavní větve – americkou, africkou a asijskou. V Americe existují dva odlišné druhy, z nichž jeden se dělí na dva poddruhy. Existují dva druhy kvesala, Pharomachrus mocinno a Pharomachrus auricep. Severní poddruh Pharomachrus mocinno mocinno obývá mlžné lesy Chiapasu, Guatemaly, Hondurasu, Salvadoru a Nikaraguy, zatímco jižní poddruh Pharomachrus mocinno costaricensis se vyskytuje v horách Kostariky a Panamy. Dlužno však na tomto místě zdůraznit, že se jedná jen o strohé poučky uváděné v odborné literatuře. Neuvážené lovení kvesala v uplynulých stoletích, podporované vzrůstajícím zájmem evropské šlechty, drasticky snížilo jejich počet v celé Střední Americe. Rozmary bohatých tak nakonec způsobily, že se dnes vyskytuje už jen na zbytku kdysi rozsáhlého území. V mlžném lese guatemalské provincie Baja Verapaz přežívá posledních zhruba 80 jedinců tzv. severního poddruhu. Tady totiž ještě nacházejí zdroj své potravy, zvláštní druh ovoce z čeledi Lauraceae. Oblíbenou pochoutku příležitostně zpestří i hmyzem. V březnu a dubnu nastává období námluv a rozmnožování. Světle modrá vejce dosahují v průměru 30 až 35 mm. Samice je po celou inkubační dobu, tedy přibližně 17-19 dní, úzkostlivě zahřívají. Mláďata se líhnou s růžovou kůží a zavřenýma očima. Tehdy přebírají péči o potomky samečci. Shánějí hmyz a některé malé bezobratlé živočichy, aby jejich ratolesti rychle rostly a nabraly potřebnou sílu. Splní-li dobře svou úlohu, pak už za tři týdny jsou malí opeřenci připraveni opustit své hnízdo.

Všichni trogoni mají obdobné rysy chování i fyzickou strukturu. Jako tzv. ptáci stromů mají střední velikost těla, krátký zobák, nohy i krk. Všichni však hrdě vystavují na odiv svá krásná, nezvykle dlouhá ocasní pera. Zatímco samečci umocňují svou nádheru výraznými pastelovými barvami, samice se musejí spokojit s kávovým a šedým zabarvením.

BIOTOPO DEL QUETZAL

“Přírodní rezervace za přežití kvesala” – tak by se dala stručně charakterizovat hlavní myšlenka, jež se stala podnětem k jejímu založení. Stalo se tak v roce 1976 z iniciativy Maria Dary Rivera, profesora University San Carlos v hlavním městě. Biotop Lic.Mario Dary Rivera je však mnohem známější jako “kvesalův biotop”. Uchránit a zachovat vzácný druh trogona – kvesala je pro všechny úkolem prvořadým. Podmínkou je přirozeně současně s ním zachovat i jeho přírodní prostředí čili mlžný les, společně s ostatními cennými druhy fauny i flóry. Toto poslední útočiště kvesala na území Guatemaly má rozlohu asi tisíc hektarů. Nadmořská výška osciluje mezi 1500 a 2300 metry a průměrná teplota 16 °C představuje rozpětí hodnot 29,4 až 4,1 °C. Relativní vlhkost se pohybuje mezi 80-100 %. Prší tu prakticky nepřetržitě po celý rok, déšť ubývá na intenzitě v průběhu března a dubna. Naproti tomu nejvydatnější lijáky tu zažijete v červenci a srpnu.

ČEKÁNÍ NA KVESALA

Přirozeně nás zajímalo nejvíce, ve které části parku máme největší šanci kvesala spatřit. “V tomto období probíhá rozmnožování, můžete ho vidět ve skupinkách. Chce to ale trpělivost. Zkuste to tady….” zapíchl uniformovaný strážce parku prst kamsi do středu mapky a našpulil ústa, aby napodobil jeho hlas. Podle toho bezpečně poznáme, kdy je pták nablízku.

Stezky lemované kapradím a mechovými polštářky křižují park v délce několika kilometrů. Hustá bílá kaše, díky které dostal les přívlastek “mlžný”, znesnadňuje naše pozorování. “Domýšlivý pták si uměl najít pro sebe správný domov,” napadne nás po hodinách marného hledání. Najednou, zdá se, jako bychom zaslechli ono typické “ku, kú”. Husté koruny stromů padesát metrů nad námi však tvoří oponu, která kvesala před všemi neodbytnými zvědavci dokonale ukrývá.

V zátylku už pociťujeme z ustavičného záklonu silné bodání. Na těle stěží najdeme suché místečko. To vše jsme ale ochotni podstoupit za jediný pohled, za možnost vidět na vlastní oči kvesala. Ptáka snad vůbec nejslavnějšího v celé Americe.

Také 450 let starý strom XiuUaLiChe (strom dědeček), nejstarší v rezervaci, který pamatuje i první Evropany přicházející sem hledat slávu a bohatství, jako by stál proti nám. Mlčel, ačkoliv právě u něj, jak tvrdil zřízenec parku, je kvesal vídán nejčastěji. Stmívá se, jemné kapky už dávno přerostly v silný déšť a do uzavření parku zbývá jen několik minut. Snad tedy zítra.

Znovu se vydáváme ke starému Xiu-UaLiche. Oko v hledáčku kamery, ruka na spoušti fotoaparátu i zvukový nahrávač – to vše je připraveno k okamžitému použití. Jen kvesal, snad aby skutečně dostál svým vlastnostem, jež mu lidé kdysi přisoudili, ztratil v lidské pokolení důvěru. Po nekonečných hodinách trpělivého i netrpělivého čekání, ušlých kilometrech v horku, vlhku a dešti, jsme nuceni vzdát tento nerovný, byť mírumilovný boj s tajemným opeřencem. Budiž nám však útěchou, že fotograf, na jehož záběry se díváte, strávil ve zdejším lese více než tři měsíce nepřetržitého čekání.

KVESAL NA KONCI DRUHÉHO TISÍCILETÍ V hlavním městě na nevelkém mezinárodním letišti nazvaném, nevím proč, La Aurora, vás kromě několika málo zaměstnanců přivítá velkolepý obraz kvesala. Jako by už tady s hrdostí upozorňovali všechny návštěvníky, jak si vzácného ptáka váží a že nic neztratil ze své pozice, kterou zaujímal v životě mayských předků. Třebaže se dnes jeho pery nezdobí prezident ani jeho příbuzní či vážení představitelé státu, o tom, jak významnou roli hraje v životě dnešních obyvatel malé středoamerické země, jsme měli možnost přesvědčit se doslova na každém kroku. Zdobí nejen státní symboly a měnu, ale i docela všední atributy. Najdete ho ve znaku policie, bank, dokonce i benzinové pumpy, nejoblíbenější pálenka se jmenuje Quezalteca, Quezaltenango je druhým největším městem Guatemaly i názvem celé provincie a ulice podobného jména už asi nikdo nespočítá. Kvesal je zkrátka i po bezmála pěti stech letech, které uplynuly od rozpadu poslední předkolumbovské říše, v Guatemale fenoménem. Ačkoliv obchodní zájmy vyspělých států natrvalo změnily tvář indiánské země, její lidé ve svých srdcích zůstávají věrni odkazu svých předků. Úcta a obdiv k posvátnému ptáku podivného jména kvesal je bezesporu jeho součástí.

Text: Jan Ševčík   Doby, kdy ostrov Kubu pokrývaly rozsáhlé tropické lesy, jsou už bohužel hodně vzdáleny. Díky staletí trvajícímu hospodářskému využívání téměř zmizely a dnešní Kuba je především zemí umělých savan, využívaných pastevecky, a obrovských monokultur hospodářských rostlin. Souvislé rozsáhlé lesy se zachovaly pouze na několika místech. Vedle mangrove na některých močálovitých úsecích pobřeží jsou to především lesy v horách Sierra Maestra a Baracoa na východě ostrova, a dále v pohoří Escambray ve střední části Kuby, které bylo opakovaně cílem mých cest.   Zdejší podnebí, podobně jako na celé Kubě, je charakteristické chladnějším a sušším obdobím od listopadu do dubna a teplejším a vlhčím od května do října. Rostlinným společenstvem je v nižších partiích poloopadavý tropický les, ve vyšších pak submontánní tropický les. V určitých místech nejvyšších částí pohoří, bohatých na srážky, má tento les téměř charakter horského mlžného lesa. Nejvyšší část pohoří, tvořená typickými vápencovými mogoty, je pokryta charakteristickou křovinatou vegetací. Tyto vrcholky dosahují v průměru nadmořské výšky přibližně tisíc metrů, nejvyšším vrcholem je Pico de San Juan vysoký 1156 metrů. Po průjezdu centrální částí hor si uvědomujeme, že asi i zde těžko najdeme plošně rozsáhlejší, původní, člověkem nenarušená lesní společenstva. V důsledku staletí trvající těžby dřeva prováděné velkoplošně i výběrově, vypalování, zakládání plantáží kávy a mnoha dalších zásahů byl charakter porostů, především v rovinatých úsecích, zásadně přeměněn. V místech, kde se pohybujeme, je původní les většinou nahrazen lesem sekundárním, tedy porostem s poněkud odlišnou druhovou i věkovou strukturou. Především se snížil počet některých druhů obřích stromů, přibylo různých křovin a palem. Původní rostlinná společenstva snad zůstala zachována pouze na nejodlehlejších a nejméně přístupných místech, především v roklích, na strmých svazích a na nepřístupných srázech mogotů.

Jako asi všude v tropech, se od lidských sídel postupně rozšířila řada druhů rostlin dovezených z jiných oblastí – často nás botanik uprostřed zdánlivě panenské přírody upozorňuje na druhy, které jsou domovem v tropech Asie nebo Afriky. V blízkosti Topes de Collantes dokonce projíždíme lesem australských blahovičníků. Na řadě míst pohoří se pěstují kávovníky, kultury se ale dost liší od středoevropské představy plantáže. Vzhledem k potřebnému zastínění jsou zde ponechány obrovské stromy obalené epifyty. Podrost je bohatý na rostlinné i živočišné druhy, na první pohled porosty spíše odpovídají laické představě pralesa než kávovníkové plantáže. Jenom tu a tam v džungli jiných rostlin zahlédnu v řadách vysázené nenápadné kávovníky nebo jednotlivé banánovníky či kakaovníky.

UVĚZNĚN V LIÁNÁCH Vybaven batohem s potřebným “nářadím”, to jest triedrem, zápisníkem, nejnutnější určovací literaturou, téměř deseti kilogramy fotoaparátů a optiky, spolu se svačinou a potřebnými dvěma litry vody, vyrážím do terénu. Naivně si to namířím přímo do svahu, kde se asi o tři sta metrů výše bělá zajímavá vápencová stěna s množstvím dutin. Chůze do mírného svahu mi zpočátku nedělá potíže, bez problému procházím mezi mohutnými stromy jako po cestě. S přibývající výškou se objevují husté křoviny s mnoha trny. Nakonec, asi o sto metrů výše, končím zpola visící a zcela vyčerpán ve spleti lián. Kdo někdy šplhal do prudkého svahu, jistě ví, že cesta zpět bývá ještě o něco horší než nahoru.   Sestup klouzáním a pády nakonec řeším tak, že křehké fotoaparáty a optiku vždy spouštím na provaze o několik metrů níže a pomalu za nimi kloužu po břiše dolů, vyrývaje v kypré půdě a štěrku hlubokou brázdu. Konečně dole, v bezpečí, na místě poněkud vzdáleném od toho, kde jsem začal šplhat, prohlížím dalekohledem místo, kam jsem se asi dostal. Je to blízko, pouhých dvě stě metrů, které mne stály půl dne času, jednu košili a kus kalhot. Po několika dalších podobných pokusech nakonec zjišťuji, že nejvíce živočichů uvidím, když se budu pohybovat pouze po cestách a stezkách nebo koryty potoků v méně strmých místech, pouze s malými, několik set metrů dlouhými odbočkami do okolních porostů.

Cestou mne fascinuje především pohled na obří stromy, obalené liánami a epifyty, mezi kterými dominují bromelie, čeleď typická právě pro americký kontinent a okolní ostrovy. Jsem zoolog, proto mi většina rostlin nic neříká, jenom občas poznávám druhy podobné těm, které jsou u nás doma pěstovány jako pokojové rostliny, zde ovšem v daleko větších rozměrech. Z mohutných větví, z výše dvaceti až třiceti metrů, splývají závěsy známé Tilandsia usneoides. Dlouhé shluky dosahují objemu několika metrů krychlových. Jsou tvořeny tenkými stonky s kraťoučkými, asi 2 cm dlouhými listy. Nemají kořeny, připomínají spíše chomáče uschlých lišejníků. Jako vousy visí ze stromů a pohupují se ve větru. Některé stromy jsou zcela obaleny liánami a epifyty, často vůbec není pod jejich vrstvou vidět kmen. Tu a tam zahlédnu i epifytické kaktusy. Jejich dlouhé stonky s ostny se často plazí až do koruny i po téměř hladké kůře. Nacházím silné větve, které zcela obaleny epifyty neudržely po dešti jejich váhu a zřítily se na zem. Jsou na nich desítky dalších druhů, především kapradin, orchidejí a bromelií.

NEJMENŠÍ OBYVATELÉ LESA

Cestou porostem se bavím činností, podle které se bezpečně pozná zoolog, především entomolog a herpetolog – odvalováním balvanů a padlých kmenů. Vždy se pod nimi objeví něco zajímavého, různý hmyz, ale i drobní hadi a ještěři. V porovnání s evropskými poměry, kde téměř vždy najdete alespoň nějakého drobného střevlíka, je zde málo brouků. Je to dáno částečně tím, že je konec suchého období, ale ani později, v deštivých dnech, nejsou úlovky o moc bohatší. Pro Kubu jako pro všechny izolované ostrovy platí pravidlo, že jejich fauna je daleko méně druhově pestrá než fauna kontinentální. Je zde také velice málo velkých druhů, po kterých prahne srdce všech sběratelů (a nejen začátečníků amatérů, jak se traduje). Za celý pobyt zde nacházím pouze tři mohutné tesaříky z příbuzenstva pilun, ostatní jsou drobné, půl až třícentimetrové druhy. Na druhé straně se ovšem jedná o velké vzácnosti. I když je zde brouků málo, velká část patří mezi endemity, to je druhy vyskytující se pouze zde a nikde jinde na světě. Odhaduje se, že endemity tvoří asi 50 % všech druhů brouků žijících na Kubě.

Pod jedním kusem kůry nalézám mohutnou, asi 15 centimetrů dlouhou stonožku rodu Scolopendra. Je zbarvena hnědorezavě, s načervenalýma nohama. Pokouším se ji chytit. Kroutí se jako had, několikrát mi mohutnými háky kusadel zaútočí na prsty ozbrojené pouze krátkou pinzetou a mizí ve skulině mezi kameny. Její kousnutí je velice bolestivé a nepříjemné, raději se ji ani nesnažím z jejího úkrytu vydolovat.

Jiný zajímavý živočich, bičovec z podřádu Amblypygi, který se skrývá pod balvanem o kus dál, se nechá bez problémů fotografovat. Tito zajímaví zástupci pavoukovců, asi 5 centimetrů dlouzí, mají výrazně prodloužený první pár nohou, připomínající dlouhý bič. Slouží jim k ohmatávání okolí. Ač vypadají bizarně, pro člověka jsou neškodní. Na každý zásvit blesku a cvaknutí závěrky reaguje přitisknutím k zemi. Nakonec, když už se cítí v bezpečí, se vztyčuje a pomalu odkráčí do strany jako krab, dlouhýma bičovitýma nohama si ohmatává cestu. Jeho blízký příbuzný z druhého podřádu bičovců Uropygi, o trochu větší, již není tak úplně neškodný. Po stranách řitního otvoru mu vyúsťují dvě jedové žlázy, jimiž při podráždění vystřikuje mráček jemné páchnoucí mlhy. Pokud se jed dostane člověku do očí, vyvolává dost silné podráždění. Bičovci jsou příbuzní štírů, žijí pouze v subtropech a tropech. Mají robustní, ostny opatřená klepítkovitá makadla, sloužící k lovu kořisti, různých drobných živočichů.

Nepříjemnou “chemickou zbraň” má i jiný živočich, kterého občas najdu v podrostu – mnohonožka. Na rozdíl od našich drobných druhů jsou to obři dlouzí až 10 centimetrů a tlustí jako prst. Na určitých tělních článcích mají vyústění drobných žlázek, naplněných žíravou a jedovatou, nepříjemně páchnoucí tekutinou, kterou v nebezpečí vystřikují. Vědom si toho, že mnohonožka je jinak neškodný tvor, na tuto vlastnost zapomínám a beru jednu z nich do dlaně. Mnohonožka vzápětí používá svůj obranný aparát, potřísněnou ruku reflexivně utírám o kalhoty. Večer jsou na nich hnědé prořídlé fleky.

MISTŘI BARVOMĚNY

Dominantními obratlovci přízemního a keřového patra lesa jsou drobní ještěři, leguánci z rodu Anolis. Při chůzi neustále šustí v okolním podrostu, nejvíc je jich na rozvolněných a prosluněných místech. Nejběžnější a nejhojnější je hnědavě zbarvený Anolis sagrei, jehož samci mají oranžové hrdélko, a Anolis homolechis, sametově hnědě až černě zbarvený leguánek s bílým hrdélkem. Leguánci mají výrazně vyvinuté teritoriální chování. Jednotliví samečci obsazují většinou kmeny stromů, kde se zdržují ve výšce několika metrů. Menší stromy má obsazen jeden sameček, na některých obřích stromech s deskovitými kořenovými náběhy je jich i více. Při vyrušení, především při spatření jiného samečka, reagují kýváním přední části těla a vypínáním nápadně zbarveného hrdélka.   Přiblížení jiného samce stejného druhu k obhájci teritoria končí většinou divokou honičkou. U leguánků je jako u řady dalších druhů plazů i jiných živočichů dobře vyvinutá schopnost barvoměny. Zbarvení pokožky živočichů je dáno přítomností buněk zvaných chromatofory, obsahujících granuly barviv. U živočichů s barvoměnou mají tyto granuly schopnost se pohybovat. Pokud se shromáždí v centru buňky, daná barva zesvětlí, pokud se rozptýlí, barva se stává intenzivnější. Výsledné zabarvení zvířete je dáno kombinací jednotlivých typů chromatoforů, které mění intenzitu zabarvení nezávisle na sobě. Její změna je řízena neurohormonálně v závislosti na zrakových, tepelných a dalších podnětech. Mistrem barvoměny mezi kubánskými leguány je další drobný druh Anolis porcatus, s kterým se v horách setkávám spíše v blízkosti lidských sídel. Nenápadně hnědošedé zbarvení dokáže změnit přes různé stupně hnědožluté a hnědozelené až k zářivě zelené. Změna zbarvení u leguánků může probíhat dosti rychle. Krásně sametově hnědočerně zbarvený samec A. homolechis, hájící svůj revír na padlém kmeni, se právě předvádí. Vypíná hrdélko a kývá celým tělem. Jeho barva mne zláká k fotografování. Než se přiblížím na jeden metr, což je otázkou tří vteřin, je hnědý.   Při dalším přiblížení na půl metru, polekán “okem” teleobjektivu, je nenápadně hnědožlutý. Protože na Kubě žije velice málo drobných savců, kteří například v našich středoevropských podmínkách tvoří základ potravy větších masožravých živočichů, plní zde tuto funkci právě drobní leguánci. Stávají se kořistí několika druhů hadů, některých ptáků, mohou se stát i potravou některých velkých bezobratlých živočichů, třeba pavouka sklípkana. Větší druhy také požírají mláďata nebo i dospělce druhů přiměřeně menších. Obr mezi anolisy, největší zástupce rodu, mohutný, až půl metru dlouhý, jasně zelený Anolis equestris se patrně živí zčásti právě menšími příbuznými. Není pochopitelně tak hojný jako oni, vyskytuje se jenom místně a v daleko menším počtu.

JEDOVATÍ HADI CHYBÍ

V představách některých lidí se subtropické a tropické lesy hemží hady, samozřejmě smrtelně jedovatými. Zoolog, jenž se o ně zajímá, může jenom konstatovat, že to bohužel není pravda. Během celodenních exkurzí terénem většinou z hadů nevidím vůbec nic, nanejvýš dva, tři, maximálně deset exemplářů. A to se pohybuji v takových terénech, kde je pravděpodobnost setkání s nimi největší. V kubánské herpetofauně navíc nejsou nebezpečně jedovatí hadi vůbec zastoupeni. Kuba se jako skupina ostrovů oddělila natrvalo od pevniny ještě před jejich vznikem. Různí křovináři, chřestýši, korálovci a další jedovatí hadi, kteří děsí návštěvníky blízké pevniny, se sem prostě nedostali.

Kubánské tropické lesy jsou vůbec mírumilovné. Kromě několika druhů štírů, s kterými se ve dne většinou nesetkáme, zde nežije žádný prudce jedovatý živočich. Pálivé kousnutí, provázené bolestmi a otoky, zde může způsobit jenom pár bezobratlých živočichů, například obrovské stonožky. Nepříjemné popáleniny způsobují také některé rostliny. Nežijí zde ani žádní velcí savci, kteří by člověka případně mohli považovat za kořist. Pokud člověku nevadí mravenci, co po něm občas přelezou, může se klidně natáhnout pod strom a bez obav si zdřímnout. Určitě je daleko nebezpečnější jezdit na Kubě autem.

Jedním z atraktivních druhů hadů, s kterým se v lesích několikrát setkávám, je Alsophis cantherigerus, dorůstající délky až 150 centimetrů. Je to hezký, břidlicově zbarvený had živící se většími žábami a ještěry. Když nehnutě odpočívám na cestě, sedě na okraji srázu, slyším charakteristický zvuk plazícího se hada. Alsophis, který o mně neví, se plazí přímo na mě a pokouší se podlézt batoh. Protože jsem ho předtím dlouho marně hledal, jsem z toho mírně šokován. Přestože ho potřebuji odchytit na vyfotografování, nechám ho nakonec málem zmizet.

Poměrně běžní jsou v lesích i malí hroznýšci rodu Tropidophis. Nejčastěji nalézám největšího z nich, T. melanurus. Žijí nočním životem, dají se nalézt pod balvany nebo různými kusy dřeva. Jsou to klidná zvířata, která se ani při uchopení do ruky nesnaží kousnout. Své denní úkryty opouštějí za soumraku a vydávají se na lov. Jejich kořistí jsou především různé žáby, ale i drobní ještěři či jiní, přiměřeně velcí hadi. Podobně jako známí velcí hroznýši, i tito jejich drobní příbuzní usmrcují kořist tím, že ji udusí stiskem závitů svého těla.

Až do své návštěvy Kuby jsem se na základě různých údajů v literatuře domníval, že největší kubánský had hroznýšovec kubánský, dorůstající až 4 metrů, je velice vzácné zvíře, obývající především tzv. horké jeskyně. Teprve když jsem několikrát našel přejeté hroznýšovce na silnicích v Escambray, zjistil jsem, že jsou zde poměrně běžní. Protože ale žijí ve velice členitém a nepřístupném terénu, je velmi obtížné se s nimi setkat. Vždy je to věc velké náhody.

LÉTAJÍCÍ DRAHOKAMY

Zatímco přízemní patro lesa obývají především plazi, ve vyšších partiích dominují jednoznačně ptáci. Ideálním místem na jejich pozorování jsou světliny mezi obřími stromy ve strmých svazích, asi půl kilometru nad základnou. Po několika návštěvách tu již mám “vysezené” místo u paty fíkovníku, mezi mohutnými deskami kořenových náběhů. Z místa přehlédnu asi půlhektarovou plochu s roztroušenými stromy. Krásně přehledný je i protilehlý svah. Za zády pokračuje strmá kamenitá stráň a po stranách dohlédnu průseky mezi korunami stromů až na vzdálené hřebeny. Když se trochu zamaskuji větvemi, vzruch vyvolaný mou chůzí brzy utichne a jednotliví opeření obyvatelé lesa se začnou předvádět jeden za druhým.

V lesích jsou poměrně hojní různí holubi, jejichž hlasy, často připomínající naše hrdličky nebo hřivnáče, se ozývají bez přestávky z korun stromů. Holubi jsou poměrně plaší, ostatní ptáci oproti stejně velkým evropským druhům mi naopak připadají překvapivě krotcí. Mezi větvemi postupně defilují desítky druhů, mezi kterými dominují především různí vlhovci. Je zde i několik druhů strakapoudů, dva druhy kukaček, přes den aktivní sovička kulíšek kubánský i známý, pestře zbarvený todo kubánský. Nad korunami stromů občas zahlédnu i některého z dravců, především kondora krocanovitého a káni rudochvostou. Na nedaleké skalní stěně má hnízdo poštolka vrabčí, pozoruji ji dalekohledem, jak mláďatům přináší drobné leguánky.

V jedné z postranních roklí se ozývá monotónní hlas “tokoloro, tokoloro”. Tuším, o co se asi jedná, s teleobjektivem v ruce se pomalu blížím daným směrem, až se hlas ozývá přímo nade mnou. Dalekohledem prozkoumávám hustou spleť větví, až zahlédnu jasně červenou skvrnu na spodní části těla překrásně zelenomodrobíle zbarveného ptáka. Nechápu, jak jsem tento symbol Kuby mohl dříve přehlédnout. Trogon kubánský, na Kubě nazývaný tokoloro, je zástupce řádu Trogoniformes. Jako všichni zástupci této skupiny má první i druhý prst obrácený dozadu, což mu umožňuje dokonalý pohyb po tenkých větvích. Živí se hmyzem, který loví v letu, a údajně i různými plody. Několik podobných druhů obývá další ostrovy karibské oblasti. S potěšením konstatuji, že tokoloro není tak vzácný, jak jsem si původně myslel. Později se s ním, nebo spíše s jeho hlasem, mnohokrát setkávám i v jiných částech hor.

Příjemným překvapením je i setkání s dalším kubánským “létajícím drahokamem”, papouškem amazoňanem kubánským. Na rozdíl od trogona není zdejším endemitem, obývá i Bahamské ostrovy. Jeho početnost byla kácením lesů markantně snížena. Svou roli sehrál i lov pro maso a odchyty pro potřeby chovatelů exotických ptáků. Amazoňan kubánský dnes patří k nejvzácnějším kubánským ptákům, byl zařazen do světové Červené knihy ohrožených živočichů. Byl jsem mile překvapen, když jsem ho opakovaně pozoroval, jednou dokonce v hejnu tvořeném několika desítkami kusů.

Druhý kubánský papoušek, endemická Aratinga euops, podstatně menší, zelenavě zbarvený pták s červenými hranami křídel, je hojnější, často vídám jeho drobná hejna. Už z dálky na sebe upozorňují pronikavým křikem. Třetího kubánského papouška aru tříbarvého, velkého, žlutočerveného ptáka se zelenými křídly, už nikdo nikdy neuvidí. Vyhynul ze stejných příčin, které měly za následek i téměř úplnou likvidaci velkého datla knížecího a podstatné snížení početnosti amazoňana, následkem ničení starých přirozených lesů a nadměrného lovu.

Každý zoolog, který navštíví americký kontinent, touží mimo jiné pozorovat ve volné přírodě kolibříky. Několikrát se mi to poštěstilo i v Escambray. Relativně velkého, zelenavě zbarveného kolibříka Chlorostilbon ricordii většinou nejdříve registruji sluchem. Silné bzučení spíše připomíná let čmeláka či velkého brouka. Kolibřík se vždy zastaví nad květem kvetoucího keře, jeho kmitající křídla nejsou vůbec vidět. Po několika vteřinách náhle přelétne úžasnou rychlostí na druhý květ, to se několikrát opakuje, až zase náhle jako blesk zmizí. Je zde poměrně vzácný, daleko více jich později pozoruji při dalších návštěvách Kuby v suchém, xerofytním lese na pobřeží. Na Kubě se vyskytují celkem tři druhy kolibříků, z toho dva druhy hnízdí. Živí se nektarem z květů a drobným hmyzem, který na květech sbírají. Jejich křídla přitom vibrují s frekvencí až padesáti kmitů za vteřinu. V lesích během svého pobytu pochopitelně pozoruji ještě mnoho dalších druhů živočichů všech možných skupin, jejichž seznam by pokryl několik stránek. Pouze savců je zde málo. Na celé Kubě žije pouhých 35 původních suchozemských druhů savců, z toho jeden převzácný, téměř vyhubený endemický hmyzožravec štětinatec kubánský, připomínající obrovského rejska. Dále pětadvacet druhů netopýrů a devět druhů hlodavců, stromových nutrií, hutií. Vedle těchto původních savců ještě na Kubě najdeme dalších nejméně jedenáct druhů savců zavlečených či záměrně vysazených. Toť vše. Na rozdíl od většiny zemí světa, kde bývají největšími zástupci fauny velcí savci a velké šelmy, jsou původními “vládci” ostrova velcí plazi. q

Autor: Martin Loew

Když v březnu loňského roku pan John MacLeod of MacLeod oznámil svůj záměr prodat hory Cuillins na ostrově Skye ve Skotsku za cenu 10 milionů britských liber, aby tak získal peníze na opravu střechy svého hradu Dunvegan, způsobil tím veřejnosti nejen ve Skotsku skutečný šok. Cuillins jsou totiž všeobecně považovány za nejkrásnější a nejatraktivnější skotské hory. Jsou volně přístupné a nikoho do té doby nenapadlo, že jednoho dne mohou být prodány komukoliv, kdo nabídne dostatečně velký finanční obnos.

John MacLeod of MacLeod je hlavou skotského klanu MacLeodů. Jeho klan se může pochlubit dlouhou a bohatou historií – John je v pořadí již 29. náčelníkem této velké rodiny. Přísně vzato, všichni MacLeodové by měli být potomci jediného společného “praotce MacLeoda”, ale ve skutečnosti tomu tak zcela určitě není. Klan znamená sice rod, ale v minulosti náčelníci klanů brali pod svoji ochranu i spoustu obyčejných lidí z vesnic a starali se o jejich bezpečí, případně i obživu. Tito lidé se pak sami začali považovat za příslušníky klanu. Skotské klany tak bývaly velkými, soudržnými a dobře organizovanými společenstvími, většinou s vlastní armádou, a tvořily jakési malé národy, obývající jednotlivá území Skotska. MacLeodové obývali především souostroví Vnějších i Vnitřních Hebrid. Vznik jejich rodu se datuje do začátku 13. století, kdy ostrov Skye přestali ovládat Norové a stal se součástí Skotska.

Jen málo rodů má to štěstí jako MacLeodové, kteří se v každé době mohli pyšnit náčelníkem, jenž byl hrdý na svůj klan, takovým, jenž usilovně udržoval tradice svého rodu. Proto můžeme dnes s jistotou říci, že nyní vládnoucí John MacLeod of MacLeod je 29. náčelníkem v historii klanu. I jeho dlouhé jméno dává tušit cosi o významu náčelníkova postavení. Hrdě si říká Jan, MacLeod všech MacLeodů, ačkoliv jeho, dnes bychom řekli, politické pravomoci jsou prakticky nulové. V tomto případě jde o tradici. A k Leodově klanu se i v dnešní době hlásí tisíce lidí po celém světě. Volně se sdružují ve společnosti “Clan MacLeod Society”, jejímž předsedou je samozřejmě John MacLeod of MacLeod. Společnost má pobočky v USA, Kanadě, na Novém Zélandu, v Jižní Africe, Francii a na mnoha dalších místech po celé zeměkouli.

HRAD

Obdivuhodná tradice MacLeodů je jistě významně ovlivněna právě tím, že v celé historii náčelníci klanu žili na jediném místě – na rodinném hradu Dunvegan. Od té doby, kdy tento hrad na počátku 13. století Leod “vyženil”, až do dnešních dnů zůstává Dunvegan majetkem a domovem všech klanových náčelníků. Toto historické sídlo se tak stalo symbolem, ne-li garantem kontinuity a soudržnosti rodu MacLeodů.

Dnešní podoba hradu je výsledkem nespočetných stavebních zásahů z minulosti. Snad každá generace zanechala v architektuře hradu svoji stopu. Dnes je velká část hradu přístupná veřejnosti a Dunvegan se stal jakousi Mekkou všech “ortodoxních” MacLeodů z celého světa. Hrad je totiž skutečnou pokladnicí klanových relikvií, z nichž nejznámější a nejposvátnější je tzv. “Fairy Flag”, prastará, legendami opředená vlajka pocházející možná až ze 7. století. Dnes je Fairy Flag jen poněkud nedefinovatelným kouskem látky, ale MacLeodové věří, že má ochrannou moc nad jejich klanem.

Sídlo MacLeodů tedy opravdu není nejmladší a jako každý dům potřebuje investice na údržbu a opravy. Poslední dobou začínají být problémy s jeho rovnou střechou. Paradoxní je, že hrad Dunvegan míval střechu šikmou, mnohem odolnější vůči dešťovým srážkám, jenže ta byla kdysi stržena a nahrazena střechou rovnou. Zlí jazykové tvrdí, že se tak stalo kvůli penězům. Daň z nemovitosti se totiž tehdy platila podle velikosti její zastřešené plochy. V typicky deštivém počasí ostrova Skye však nyní začíná hradnímu pánovi zatékat do jeho domova.

POBOUŘENÝ LID

Má-li hrad Dunvegan zůstat obyvatelný a zachovat se pro příští generace, není pochyb, že je třeba investovat nemalou částku a zmíněnou střechu důkladně opravit. Před majitelem hradu tak vyvstala palčivá otázka, kde sehnat takové množství peněz, aby stačilo na opravu. V březnu 2000, po několika měsících rozhodování a konzultací s nejbližšími přáteli, John MacLeod of MacLeod oznámil: “Prodám hory Cuillins.” V oficiálním prohlášení Asociace Společností klanu MacLeod (ACMS) říká její prezident Dr. Alex MacLeod o náčelníkově postoji k prodeji: “Nebylo to pro něj jednoduché rozhodnutí. Nikdy není šťastnou událostí prodávat zem, která již dlouho patří rodině… Současně však záležitosti týkající se majetku pana MacLeoda, včetně hradu Dunvegan a hor Cuillins, zůstávají jeho soukromou věcí. To, že náčelník udělal toto obtížné rozhodnutí pro záchranu Dunveganu, mnohem těsněji spjatého s klanem, než jsou Cuillins, samo hovoří o jeho oddanosti ke klanu MacLeodů.”

Na samotném prodeji vlastně není nic neobvyklého. Pokud někdo něco vlastní, může to také kdykoliv prodat. Jistě. Jenže celé pohoří přece jen není tak častým prodejním artiklem. Je-li to navíc pohoří veřejností oblíbené a hojně navštěvované, jímž Cuillins rozhodně jsou, nemůže taková prodejní akce zůstat bez povšimnutí. A to ani ve Velké Británii, kde, jak známo, každá píď země někomu patří a místní lidé to považují za samozřejmost. V tomto případě se však proti prodeji zvedla doslova vlna protestů, a to od nejširší veřejnosti až po nejvyšší místa skotské politiky. Ne snad proto, že by někdo panu MacLeodovi záviděl oněch 10 milionů liber (přes půl miliardy korun), které hodlá prodejem hor získat – chce je přece použít na opravy hradu Dunvegan, ale z toho důvodu, že lidé mají oprávněný strach o to, aby Cuillins byly i nadále přístupné všem a zůstaly stejným přírodním rájem, jakým jsou dnes. Takové obavy jsou naprosto pochopitelné. Navíc si uvědomme, jaký význam mají tyto hory pro místní ekonomiku ostrova Skye, kolik lidí je zde závislých právě na turistickém ruchu.

Logicky se proto záměr prodat Cuillin Mountains stal velmi nepopulárním. Na téma prodeje se začaly vést dlouhé diskuse a polemiky, včetně takových, které dokonce zpochybňovaly MacLeodovo vlastnictví hor Cuillins, a tím i samotné právo na jejich prodej. Dne 11. května 2000 o tomto ožehavém tématu dokonce jednal skotský parlament. V obavách o osud ostrova Skye po případném prodeji Cuillins se poslanci všech politických stran vyjma konzervativců vyslovili proti záměru tyto důležité hory prodat. Liberálně demokratický poslanec za Ross, Skye a Inverness West pan John Farquhar Munro mimo jiné řekl: “Naše divočina a hory by měly být majetkem národa, k užitku naší veřejnosti a lokální ekonomiky.” Poté navrhl, aby instituce Crown Estate (Správce nemovitostí Jejího Veličenstva) důkladně prošetřila MacLeodovo vlastnictví hor Cuillins.

John MacLeod of MacLeod si nárokuje vlastnictví Cuillin Mountains jaksi na základě historických důvodů. Ve Skotsku platí určité zvykové právo, jež říká: Obsadí-li někdo určité území, které si nikdo jiný nenárokuje, a potom dostatečně dlouho tvrdí, že mu patří, stává se dotyčný skutečně jeho majitelem. A MacLeodové se k horám Cuillins hlásí několik set let. Jediný dokument, který by měl jejich vlastnictví potvrzovat, pochází z roku 1611, avšak nevyjadřuje se v souvislosti s horami dostatečně přesně. Celá záležitost tedy prošla šetřením Crown Estate, která nakonec MacLeodovo vlastnictví hor potvrdila, a znemožnila tak zastavení jejich prodeje.

O to více vyvstává otázka, kterou v květnu v parlamentu položil i poslanec Munro: “Proč pan MacLeod nezíská peníze od členů svého klanu, kterých je dost na to, aby posbírali tolik peněz, kolik on potřebuje na opravu sídla svých předků?” Dokonce to vypadá, že jednotliví členové klanu z celého světa by byli ochotni přispět svou troškou do mlýna. Jenže taková sbírka by představovala vlastně obrovský finanční dar soukromé osobě (panu MacLeodovi) a její větší část by padla za oběť daním, čímž by se celá akce stala více než neekonomickou. Různí lidé stále přicházejí s různými návrhy na “záchranu” hor Cuillins, včetně záměru založit zvláštní fond či nadaci, které by buď koupily Cuillin Mountains, nebo financovaly opravu hradu Dunvegan. Definitivního řešení se však stále nikdo nedobral. Mezitím, z pověření Johna MacLeoda, edinburská realitní kancelář FPDSavills stále nabízí území hor Cuillins na mezinárodních trzích s nemovitostmi…

Autor: Petr Blahuš

Tu baculatou učitelku jazyka gaelštiny, staré keltštiny, nám snad přivedl do cesty sám bůh Caern. Naložila nás do auta a odvezla ke známým na chatu, kde jsme jakž takž stačili uschnout. Byla docela překvapená, když jsme jí vysvětlili, že kromě klasické velehorské turistiky tu chceme pátrat po památkách na keltskou éru.

“Jestli chcete spatřit nejzachovalejší keltské brochy v celém Skotsku a ještě zažít pravou skotskou tancovačku, vydejte se do Glen Arnisdale. Zítra tam bude oslava na počest lorda, kterému patří v osadě malý zámek,” přidala tip, když nás později vysadila u Shiell Bridge na kraji údolí Five Sisters. Bylo rozhodnuto.

BRITSKÉ DOKLADY KELTSKÉ MINULOSTI

Je až s podivem, že v Británii, kde dodnes najdeme v jazyce spoustu keltských výrazů a v literatuře mnoho keltských bájí, dá velkou práci narazit na hmatatelný důkaz keltské éry. První Keltové, kteří přišli na ostrovy kolem roku 1700 př. n. l., patřili ke kmeni Goidelů. Podmanili si původní obyvatelstvo a převzali jeho svatyně, dolmeny a menhiry, které upravili pro oběti vlastním bohům. Zhruba 1300 let před Kristem se do Británie přeplavily přes mořskou úžinu další keltské kmeny. Zatímco většina z nich zůstala v úrodnějších jižních rovinách, kmen Piktů pokračoval na své cestě k severu až do skotských hor, odkud vytlačil Goidely. Ti odpluli do Irska, kde opět vytvořili vládnoucí vrstvu a irskému národu dali největší podíl dnešního genetického základu.

Piktové, předkové dnešních Skotů, již patřili k jiné jazykové skupině než Goidelové, ale stejně jako oni byli výborní řemeslníci a dobří obchodníci. Až do římské invaze do Británie v 1. století př. n. l. s úspěchem prodávali vzácný cín, po kterém se celé britské ostrovy původně jmenovaly. Piktové se stejně jako všichni britští Keltové při slavnostech a v boji natírali barvivem z borytu na modro, což u římských legionářů vyvolávalo děs a hrůzu. Tato taktika zůstala Piktům (což v překladu z latiny znamená “pomalovaní”) až do středověku. Stačí si vzpomenout na Oscary ověnčený film Statečné srdce, v němž Skoti ještě ve 14. století válčí proti Angličanům natření v “národních” barvách po celém těle. V jednom se však od keltské rasy z celé Evropy lišili: na rozdíl od jiných kmenů nenosili Piktové dlouhé kalhoty, ale sukně, podle příslušnosti ke clanům barevně odlišené.

Clany, což v gaelštině znamená rodiny, byly základem keltského kmene. Byly mnohdy velmi početné a jejich příslušníci žili zásadně pospolu. Zhruba do příchodu Piktů do Skotska žili Goidelové v malých neopevněných vesnicích, kolem kterých byly jen nízké zídky kvůli dobytku. S jejich příchodem a se změnou klimatu však přibylo nájezdů hladových tlup, toužících po jediném – po zásobách ze skromných sklizní. Jako reakce na toto nebezpečí začínají zhruba od 5. století př. n. l. Piktové stavět z nasucho kladených kamenů malé rodinné tvrze, zvané brochy. Každý klan obýval jeden z brochů, které se často stavěly ve skupinách vždy na dohled od sebe, aby bylo možno v případě nouze vysílat ohněm signály o pomoc. Na území Británie se zachovalo asi 50 těchto úžasných staveb, mimochodem velmi podobných sardinským stavbám nuraghi. Nejznámějšími skotskými brochy jsou Mousa, dodnes přes 13 metrů vysoká, a zhruba poloviční Dun Troddan. Nejpopulárnější stavbou je však Clickhimin na jihu, vzniklý již před 2700 lety opevněním původně nechráněné osady.

Broch byla okrouhlá kamenná věž o průměru asi 12-15 metrů, s dovnitř se sklánějícími zdmi silnými až 4,5 metru. Zdi byly duté a prostory v nich, kromě schodiště spojujícího jednotlivá patra, byly využívány jako obydlí a skladiště. V přízemí byl ustájený dobytek. Místnosti podél celého obvodu nebyly širší než 1,5 metru, takže životní podmínky byly velmi neutěšené. Jediná malá okénka vedla na kulaté nádvoří o průměru 7-10 metrů, kde hořel oheň, jediný zdroj tepla v celé obranné věži. Někdy byla ještě jednotlivá patra opatřena malými verandami, krytými proti neustálému dešti stříškou. Podobně byl broch opatřen střechou, která zakrývala až na malý otvor pro odvod kouře z ohniště horní, užší zakončení věže. Není divu, že život v takových takřka zvířecích podmínkách poznamenal psychiku Keltů. Keltské, nebo chcete-li skotské báje patří k nejtemnějším na světě a přímo překypují krví, zabíjením a duchy. Proto ani moc nepřekvapí, že ve Skotsku je dodnes největší počet sebevražd v celé Británii a Irsku.

NOC V PRASTARÉM DOMĚ

Stopujeme do údolí Gleann Beag, kde jsou nejzachovalejší brochy. V okolí jsou dokonce lesy a dá se tu přespat. Odtud je to do Arnisdalu jen 5 km přes hory – ovšem s převýšením skoro 1000 metrů. Právě když se nebe nad severozápadním hřebenem rozzářilo od zapadajícího slunce těmi nejfantastičtějšími barvami, seskočili jsme u mostku přes říčku Abhainn a Glinne Bhig a začali pomalu stoupat proti proudu do hor. Věděli jsme jen, že někde před námi mají být alespoň tři brochy a několik blíže neurčených pravěkých památek. Šlo se celkem dobře, cesta byla pevná a stoupání mírné. Kolem vody rostl v malých remízkách les. Asi po dvou kilometrech se před námi v šeru na druhém břehu říčky náhle zjevila mohutná válcová stavba, dobře 10 metrů vysoká. Nebylo pochyb – náš první broch. Přebrodit řeku bylo po zkušenostech od Glomachu hračkou a za okamžik jsme již stáli před ním. Zblízka vypadal ještě tajemněji než z druhého břehu. Velmi nás překvapilo, že se dalo úzkým otvorem nejen vstoupit na jeho nádvoří, ale že se zachovalo i schodiště spojující jednotlivá patra. Nemuseli jsme si nic říkat. Noc na krku, oba po pás mokří. Zvláště však představa, že můžeme přespat v tomto výtvoru lidských rukou starém přes 2500 let, způsobila, že jsme se rozhodli přečkat tady noc, což z časového hlediska znamenalo totéž, co noc v egyptské pyramidě. Do některých původních místností ani po takové době nezatékalo. Rozeběhli jsme se do lesa pro dříví a stačili přitom nasbírat asi tři kila pravých hřibů. Před spaním, protože vyšel měsíc a midges kupodivu nepřiletěli, jsme si sedli na hradby a pozorovali, jak se o 930 metrů výš nad námi koupou v měsíčním svitu hory Beinn Sgritheall, které musíme zítra překročit, abychom došli do Arnisdalu. Byl to zkrátka jeden z večerů, pro které stojí za to se trmácet světem.

NA HRANICÍCH KELTSKÉ ŘÍŠE

Souostroví Vnější Hebridy, respektive jeho část tvořená ostrovy Skye, Harris a Lewis, tvoří poslední výspu keltské minority. Severněji umístěné souostroví Orkneje již patřilo Vikingům, a tudíž Germánům. Milovníkům opuštěné a drsně krásné přírody lze cestu na zdejší ostrovy vřele doporučit i jako hlavní cíl cesty. Všechny mají totiž svůj značně svébytný ráz. Od převážné části Skotska se odlišují jazykově i krajinou. Snad nejúžasnější “letecký” pohled na hory ostrova Skye a nekonečný Atlantik s blikajícími majáky se poutníkovi naskytne ze sedla Beallach na Bá na poloostrově Applecross, což v gaelštině znamená “průsmyk Skotů”. Počasí na ostrovech je i na skotské poměry prostě nevypočitatelné. Přesto se většina turistů, kteří sem zavítají, časem vrátí. Nikdo vlastně neví proč – hory jsou zde nižší než u nás, prakticky bez lesů, podnebí rozhodně neumožňuje opalování, a když jsme se jednou odvážili vykoupat v moři, lebedil si kousek od nás ve vodě tuleň. Snad je to ta zvláštní tajemnost skotské krajiny, která nás neustále nutí se sem vracet, tak jako v námořnických bájích Magnetová hora přitahovala všechny blízké lodi. Na keltskou minulost se na ostrovech zachovalo mnoho památek, hlavně pak kamenných brochů, dolmenů a menhirů. Na ostrově Harris, kde jsou i silniční ukazatele psané gaelštinou, mají u Calanaisu i vlastní obdobu kamenné svatyně ze Stonehenge. Je tvořená kamenným kruhem s menhirem a hrobkou uprostřed a s řadami kamenů uspořádaných do kříže. Pohled na kamenné pole uprostřed luk plných květin a rezavé močálové trávy je zvláště při západu a východu slunce velmi působivý. Keltská jména vrcholů, řek a údolí zakreslená do turistických map a napsaná na rozcestnících se nám však při toulání po Harrisu stala opravdovým problémem. Nedala se vyslovit nejen při komunikaci s domorodci, kteří i v běžném životě používají gaelštinu, ale i při pouhém čtení z mapy. O to větší kouzlo však přináší takové cestování poutníkovi “odjinud”.

Lidé, lidé, všude lidé. K téměř milionu obyvatel ghanského města Kumasi snad přibyl další milion. Náčelníci s drahými hodinkami a zlatými brýlemi. Jejich hrdé manželky. Jedna z nich se chce dát se mnou vyfotografovat, a když jí potom nutím vizitku, vůbec nechápe, co je na ní načáráno – je negramotná. Přesto se před ní cítím nepatrná, nezkušená a hloupá. Všechna moudrost jí vyzařuje z očí, ona psát nepotřebuje. Tlusté kněžky s ohromným poprsím roztáčejí své sukně z trávy. Bubny, bambitky a rudé baldachýny. A král. To kvůli němu a kvůli jeho mrtvému předchůdci sem vážily cestu “delegace” i z těch nejvzdálenějších vesnic ašantského regionu. Sedm stupňů nad rovníkem, v dech beroucím parnu, se stovky tanečníků dostávají do extáze.

ZLATÍ LIDÉ ZE ZLATÉHO KRAJE

Přijeli, aby se poklonili svému králi jménem Otumfuo Osei Tutu II. Je totiž svátek akwasidae, během kterého ašantský vládce očišťuje trůny svých předchůdců a předkládá zesnulým duším připravenou potravu. Svátek je jedním ze čtyřiceti dvoudenních cyklů v ašantském kalendáři a živí si během adae, jak zní zkrácená verze názvu, připomínají skutky zemřelých a prosí o přízeň. Pro vládce je svátek příležitostí ukázat svoji štědrost a na oplátku přijmout poctu od svého lidu.

Přijeli, aby pomohli na onen svět svému bývalému králi, jenž skonal právě před rokem. Je totiž také den, na který připadá poslední ze šesti pohřebních obřadů. Proto město Kumasi upadá do extáze, proto dnem i nocí zní bubny.

Neudělali jsme si historickou exkurzi, ani nejsme svědky kašírované a přeorganizované veselice. Je konec tisíciletí, nad Ghanou létají obří letadla, banky jsou tu klimatizované a zemi “vládne” prezident – na africké poměry celkem demokraticky. Přesto tu stále funguje systém náčelníků, v jejichž čele stojí v případě kmene Ašantů král. Náčelníci neubírají státní moci na významu, stejně jako se stát příliš nesnaží vliv náčelníků omezovat. Tahle symbióza je příjemná i pro návštěvníky této západoafrické země – mnohokrát nám malý dárek náčelníkovi otevřel dveře do vesnice, směli jsme fotografovat, natáčet, vyptávat se… Byli jsme přijati, pokud nás přijal náčelník. Bohužel, to, co tu přetrvává již věky, plíživě ničí právě turismus. Náčelníci ztrácejí postavení tam, kde ho získávají dolary. Ve vesnici na břehu jezera Bosumtwi, která je díky zvláštnímu obyčeji uvedena ve všech průvodcích, jsme svědky toho, jak mladíci zevlují na břehu a neloví ryby, nýbrž turisty. Za tučný poplatek pak předvádějí to, co je po generace živilo.

V Kumasi to ale dnes neplatí. Snad proto, že svátek akwasidae je pohyblivý a pohřební slavnost jedinečná, turisté tu nejsou. A tak tady lidé Ašante tančí sobě, svým náčelníkům, králi a předkům.

Kmen Ašante je jedním z nejvýraznějších kmenů etnické skupiny Akan, která obývá západní a centrální kraj současné Ghany a tvoří téměř 50 % obyvatel země. V oblasti, kde Ašantové žijí, jsou dodnes bohatá naleziště zlata, které dalo zemi její původní jméno Zlatonosné pobřeží, a pěstují se tu také nejvýnosnější plodiny, kakao a káva. Není divu, že synonymem ašantského království se stalo zlato a symbolem královské moci zlatý stolec. Zlato také bylo příčinou neustávajícího zájmu koloniálních mocností o toto území. Téměř celé jedno století se táhly války Ašantů s Brity, až byli nakonec hrdí Ašantové poraženi (o poslední ašantské válce si můžete přečíst v magazínu Koktejl č. 5/2000).

Ašantové přišli do centrálního lesnatého území dnešní Ghany ze severu – tak alespoň tvrdí ústní tradice. Koncem 17. století se spojili v pevnou konfederaci pod vedením náčelníka Osei Tutu Asante I. Na shromáždění ašantských náčelníků, které se již tehdy konalo v Kumasi, usedl na zlatý stolec, který je až do dnešních dnů symbolem jednoty tohoto lidu. Ašantové nebyli žádní beránci a vliv svého království rozšiřovali dobyvačnými válkami. Před příchodem Britů kontrolovali většinu území současné Ghany. Hlavním městem bylo Kumasi, ležící na křižovatce hlavních obchodních tras, a pro Ašanty jím zůstalo dodnes. O významu města svědčí mimo jiné to, že celý jeho střed zabírá největší tržnice v západní Africe.

TANCE SE SMRTÍ

Kněží a kněžky akomfo by měli “truchlit” nejvíce – to oni vstupují do spojení s bohy i se zemřelými předky. Na znamení smutku bývávali pomazáni bílým jílem, ale ten byl v průběhu 20. století nahrazen moukou z kasave, která je zároveň obětinou.

Pod žhavým ghanským nebem se za mrtvými nepláče. Pro mrtvé se tančí, zpívá a bubnuje. Kněží a kněžky akomfo jsou mistry v tanci, jenž se skládá z nepravidelných krátkých period prudkých skoků a otáček. Tanci se říká akom a představuje sílu a moc božstva. Někteří tanečníci občas zakolísají, a nebýt jejich pomocníků, kteří je zachytí, snad by upadli. Během tance obětují čerstvá vejce a kořalku, kterou lijí nejen na zem, ale občas jí svlaží hrdlo. Jak slunce stoupá výš a výš, celý ten rej je čím dál divočejší. Jen náčelníci sedící pod velkými slunečníky si zachovávají chladnou, byť přívětivou důstojnost. Pomocníci čas od času posypou křepčící akomfo moukou z kasave. Kněží už připomínají bílé příšerky, i bez speciálních efektů je to strhující podívaná.

Pohřby jsou zkrátka společenskou událostí. První pohřeb se obvykle koná týden po úmrtí, zatímco zesnulý je pohřben kvůli zdejšímu horkému klimatu takřka okamžitě. Pohřbu se zúčastňují příbuzní a přátelé, oblečení do šatů tmavě červené a černé barvy. Zemře-li ale král, přicházejí jeho poddaní z celého království. Další obřady se konají osmý, patnáctý, čtyřicátý a osmdesátý den od smrti. Závěrečný obřad, jehož jsme svědky, je uspořádán rok po smutné události a je zasvěcen předkům. Ašantové věří, že život pokračuje na onom světě, a svět je tak plný duchů předků, kteří jsou pro oko neviditelní, ale žijí dál mezi nimi. Pozorují své živé příbuzné a jsou připraveni potrestat ty, kteří poruší zvyky, a chránit ty, kteří je dodržují. Víra v posmrtný život také vysvětluje důmyslné vybavení zemřelého v rakvi. Prominentní člen společnosti si může vzít od všeho, čím byl obdařen na této straně života, i na jeho druhou stranu. To vysvětluje i lidské oběti, které doprovázely některé pohřební obřady – mrtvý totiž mohl potřebovat svoji milovanou ženu či služebnictvo. Oficiálně už jsou tyto oběti minulostí. Večer v hospodě nám ale dvacetiletý Vic tajemně ztlumeným hlasem naznačuje cosi o tom, jak vloni touto dobou mizeli z Kumasi mladíci, jejichž rodiny žily daleko odsud. Chvíli nás z toho mrazí, pak se ale přikláníme k tomu, že Vic se snaží na nás, nevědomé bílé, udělat dojem. Chce se nám věřit…

Ke smrti se váže mnoho dalších zvyků tohoto afrického etnika. Smrt je sice přijímána jako přirozený jev, ale pozůstalí hledají vysvětlení pro okamžik smrti. Předčasná smrt je tak vnímána jako trest za hříchy, naopak dlouhý život svědčí o dobrém chování. V domě manželů nesla zodpovědnost za blaho muže jeho žena. Pokud žil až do zralého věku, dostalo se jí ocenění a úcty, ale pokud zemřel předčasně, obzvláště za podezřelých okolností, byla první, na koho padlo podezření. Tyto vdovy pak procházely tvrdými rituály, které měly sloužit jako varování všem manželkám, aby žily mimo jakékoli podezření.

Ašantové také rozlišují několik typů smrti. Abodwewuo je přirozená smrt následkem vysokého věku nebo nemoci. Nsramuwuo je smrt způsobená násilím, například ve válce, taková smrt je považována za čestnou. Anwobawuo je smrt zapříčiněná bezdětností a je potupná. Sebevražda nebo smrt následkem malomocenství je atofowuo a je trestem za předchozí hříchy. Takovým trestem je i smrt amumuwuo, tedy smrt ženy během těhotenství, potratu nebo porodu dítěte. V takovém případě je manžel tři týdny držen v izolaci mimo vesnici a následující tři roky se nesmí znovu oženit.

Mnoho z těchto zvyků už postupně mizí, alespoň z velkých měst. Některé zvyklosti se mění, pokrok se nedá zastavit ani tady. Vždyť nedaleko od královského paláce je otevřená internetová “kavárna”… Každopádně je dnešní radostné křepčení na místě – poslední král Otumfuo Opoku Ware II. se dožil požehnaného věku osmdesáti let.

AKREDITACE NA TRADICE

Při natáčení do sebe strkáme s ghanskými kameramany, kterým se pranic nelíbí, že nemáme akreditaci. Vcházíme tedy do náčelnického domu, kde nás všichni přívětivě vítají. Oblečení v tradičních ašantských, pro tuto příležitost smutečních, šatech obsluhují počítače. Náčelníci a jejich pomocníci. Civilizace a tradice.

“Odkud jste? Z Evropy? No skvěle, tak to bude 200 dolarů pro každého.”

Náš rozpočet na téměř dva měsíce je jen o málo vyšší než tato částka, a tak zklamaně protahujeme tváře: “Tohle zaplatit nemůžeme.”

“A kolik můžete dát?”

“Tak padesát na každého.”

Dědicové zlatých dolů se smějí. Je to málo. Zkoušíme něco, o čem víme, že by to nikde neprošlo: “Tak my budeme natáčet a fotit jako turisté, ne jako novináři.”

“Ale prosím, proč ne.” Nerozumíme tomu, ale vrháme se zpět do divokého reje sukní z trávy, zvonečků a bubnů.

Právě včas. Přichází vrchol dnešního dne. Tribuna pro krále už je připravená, tři rudé baldachýny svítí na prostranství před královským palácem. Na místě nejvyšším, obklopen královskou radou a družinou, sedí ašantský král. Tvář má bez výrazu, kolem něj stojí prostě oblečení mladí muži a ovívají jej palmovým listem. Král sedí na zlatém stolci a jeho nohy spočívají na jakési stoličce. Od chvíle, kdy se stal králem, se nesmí bosou nohou dotknout země, nebo by z něj vyprchala síla, která je sílou všeho ašantského lidu. Před baldachýny sedí nosiči pušek, deštníků, vějířů, nosiči mečů, lazebníci, bubeníci a strážci pokladnice. Samotného krále chrání – spíše symbolicky – stráž s nablýskanými a zdobenými mačetami. Skutečnou ochranu poskytují všudypřítomní policisté a vojáci. A už se k nám jeden hrne, jakže je to s naší akreditací.

“Máme ústní povolení,” zkoušíme ho obměkčit. Honza vytahuje průkazku Koktejlu a snaží se příslušníka zmást. Víme, odkud vítr fouká – jeden z kameramanů, jemuž se ustavičně motám v záběru, ho na nás poštval. Napoprvé se finta daří, ale podruhé už je policista neoblomný: “Akreditaci nemáte, tak musíte pryč.”

Opouštíme bojiště, krále jsme viděli a o potíže nemáme zájem. Usedáme u jednoho z reklamních slunečníků, které jsou rozestavěny po obvodu prostranství, velkého jako dvě fotbalová hřiště. Točené pivo bubra bubra tu teče proudem a v horku je zákeřné. S plným půllitrem k nám usedá jeden z ghanských novinářů, svědek našeho incidentu: “Vy ale nejste turisté, viďte?” směje se, a aby nás rozveselil, připíjí si s námi s takovým tím úsměvem, který dokáží vykouzlit jen bílé zuby v černočerné tváři.

Královská rada, obdoba našeho parlamentu. Významní náčelníci, kteří jsou členy tohoto prestižního shromáždění, jsou většinou nejen zámožní, ale i velmi vzdělaní. V “civilním” životě bývají lékaři, právníky či bankéři.

ŠESTNÁCTÝ AŠANTSKÝ KRÁL

Devětačtyřicetiletý král, Barima Kwaku Duah Bonsu, usedl na zlatý stolec před rokem na základě volby královny matky, která má hlavní slovo při výběru nového krále, ale vždy jej používá ve spolupráci s radou starších. Korunován byl jako Otumfuo Osei Tutu II. Budoucí král se narodil 6. května 1951 a je posledním ze šesti dětí madam Afua Kobi. Ta získala ve chvíli, kdy byl zvolen králem, titul Asantehemaa – královna matka. Už v dětství se prý před ním jeho bratři a sestry téměř instinktivně klaněli a obecně byl uznáván za budoucího krále. Proto se ho v pěti letech ujal jeho strýc a začal ho pro budoucí královskou roli vychovávat.

Po absolvování střední školy se Barima Kwaku zapsal na Institut vyšších studií v hlavním městě Akkře do kurzu účetnictví. Po dvou letech odcestoval do Velké Británie, kde pokračoval ve studiu – nejprve účetnictví na Kilburnské polytechnice v severozápadním Londýně. Brzy se ale dostal do popředí jeho zájem o mezilidské vztahy, a tak začal na University of North London studovat rozvoj lidských zdrojů a veřejnou správu. Následoval pobyt v Kanadě a práce hlavního konzultanta velké pojišťovací společnosti. Po návratu do Velké Británie se v roce 1985 stal členem Britského institutu pro management personalistiky. Nakonec se Barima Kwaku Duah Bonsu vrátil v roce 1989 do Ghany a založil si tady firmu, působící – jak jinak – v důlním průmyslu.

S korunovací na krále se jeho život změnil. Jeho ústředním zájmem by mělo být – a všichni věří, že bude – blaho ašantského lidu. Sám zdůrazňuje, že jeho hlavní snahou je udržení sociálního míru a soudržnosti mezi jeho lidem. V tom mu nepochybně jeho znalosti z oboru mezilidských vztahů budou k užitku.

AŠANTEM OD KOLÉBKY KE HROBU

Náčelník, jeho žena a kněží. Tři nejdůležitější osoby každé ašantské společnosti. Rodinný systém Ašantů je matriarchální, což mimo jiné znamená, že klan udržuje žena, a zemře-li, zaniká i rodina. Skutečnou autoritou v rodině je strýc – matčin bratr. Další nespornou výhodou žen je, že jsou jim připisovány všechny pozitivní výsledky manželství včetně dětí, zatímco manžel nese tíhu negativních jevů. Na druhou stranu se ženám může přihodit, že jsou mužem zapuzeny. Případný rozvod, který se v ašantské společnosti nepovažuje za nic svatokrádežného, totiž téměř vždy navrhuje muž. Děje se tak v případě ženiny neplodnosti, ale i na základě neshod, cizoložství či hádavé povahy ženy. Uznávanou metodou, jak získat ženu do svého “vlastnictví”, bylo koupit si ji. Tento způsob podporoval polygamii, protože počet žen narůstal spolu s bohatstvím muže. Bývalo tak obvyklé, že chudší vrstvy žily v monogamii, kdežto příslušníci středního stavu měli obvykle dvě ženy. I v tomto ohledu se ale časy mění. Dnes jsou to právě středně vzdělaní a středně bohatí lidé, kteří upřednostňují život s jednou ženou, a dokonce jen s jedním či dvěma dětmi. Zatímco dříve se veškeré snažení manželů upíralo k zplození co největšího počtu dětí – manželství bezdětná nebyla v ašantské společnosti ceněna – dnes se mnoho vzdělaných lidí snaží o opak. Dvěma dětem je totiž nepoměrně snazší zajistit vzdělání než celému houfu.

Podle ašantské tradice sestoupili první muž a žena z nebe a do tajemství rozmnožování je zasvětila krajta, která žila v řece Bosomuru. Na plození se Ašantové dívají jako na spojení ženské krve a mužského ducha – semene. Když se dílo podařilo a narodilo se dítě, nedostalo se mu prvních osm dní žádné láskyplné péče. Ašantové věřili, že každé nově narozené dítě je duch a že ho jeho původní matka, která je také duchem, hledá. Šlo tedy o velmi nejisté období, a teprve když jej dítě přežilo, bylo přijato do společnosti. Dnes, kdy jsou v zemi porodnice takřka na každém kroku, se to s tradičním zanedbáváním novorozenců má poněkud jinak.

Každopádně své jméno dostane každý až po osmi dnech života, přičemž první i druhé jméno je odvozeno ode dne v týdnu, v kterém se narodil. I bez pohledu do kalendáře je tak zřejmé, že jmenuje-li se nový král Kwaku, narodil se ve středu.

Když však dítě do osmi dnů zemřelo, bylo zbičováno a zohaveno. Bylo vloženo do kameninové nádoby a pohřbeno blízko ženské latríny, která byla jediným vhodným místem pro tuto nádobu zvanou kukuba. Přežití dítěte si Ašantové snažili zajistit nejrůznějšími způsoby. Někdy dokonce udělali na tváři dítěte žiletkou znamení, které ho mělo zošklivit a udělat pro onen svět neatraktivním. Dětí s rituálním zjizvením lze v okolí Kumasi vidět mnoho i dnes, kdy se toto jizvení používá i v průběhu nemoci dítěte a má stejný smysl.

Ašantové nemají žádné iniciační obřady pro své dospívající, kromě menstruačního rituálu dívek. Věří, že pokud není dívka oslavena a uvedena do období zralého ženství při první menstruaci, přináší své rodině zneuctění a pohromy, jestliže přijde do jiného stavu. Při první menstruaci je tedy povinností matky oznámit to starším ženám ve vesnici. V šest hodin večer matka dceru veřejně omyje a ostříhá jí vlasy. Během následujících pěti dnů je považována za nečistou a musí žít v chýši. Musí také dodržovat několik zákazů, jako například nepřecházet svaté řeky, neprodávat jídlo a nenabízet pokrm náčelníkovi. Nesmí také vstoupit do místnosti, ve které je trůn náčelníka, a nesmí spát s mužem. Po pátém dnu starší ženy dívku připraví – oholí jí podpaží a přirození, oblečou ji do slavnostního roucha, zdobeného zlatými ornamenty, a posadí ji na ulici, aby mohla přijímat pocty a dary. Dívka musí všechny obejít a poděkovat těm, kteří se zúčastnili její slavnosti. Očekává se, že se brzo poté vdá. Při svatební noci je pak provedena zkouška panenství, které je prokázáno krvavou skvrnou na prostěradle. Je-li vše v pořádku, chystá se svatební hostina. Pokud žena testem neprojde, může se stát, že svatební obřady vůbec nejsou zahájeny.

Každá, často velmi rozvětvená rodina má vlastního náčelníka, který vystupuje jako její zástupce ve vyšších výborech. Náčelník – ohene – je symbolem kmenové identity. Jakmile je dosazen na trůn, stává se jeho tělo nedotknutelným. V případě jakékoliv nehody nebo neštěstí, při kterém je postiženo jeho tělo, je nutné předložit oběti, aby se zabránilo neštěstí. Avšak sesazený náčelník může být i vykázán z komunity.

Náčelník je ztělesněním ašantských zákonů a působí tedy i jako soudce. Vždy se ale musí radit s královnou matkou. Soudí se, že předkové využívají náčelníky a starší kmene jako svá média a že rozhodnutí náčelníka je vlastně rozhodnutím předků. Dnes to nepochybně nejsou jenom rady předků, ale také často velmi vysoké vzdělání a sociální cit náčelníků, které jim pomáhají vynášet soudy. Ostatně, vedle své “profese” náčelníka mají tito významní mužové také civilní povolání, v nichž bývají často lékaři, učitelé, soudci či diplomaty.

KŘEPČÍCÍ AKOMFO

Je pozdní odpoledne a my se vracíme před královský palác, kde pokračují nekonečné zdravice a tanečky. Jsme přímo magicky přitahováni kněžkami a kněžími akomfo. Ti zastávají roli prostředníků mezi lidmi a nižšími bohy Abosom. Tradiční ašantské náboženství je totiž soustředěno kolem nejvyššího boha Nyame, který je neměnný, vševědoucí a všudypřítomný. Je však příliš posvátný, než aby se mu člověk mohl zpovídat přímo. Od toho tu jsou nižší božstva, která fyzicky představuje směs rozličných látek, jimž je přisuzována zvláštní moc. Právě kněží mají schopnost dát se ovládat nižšími bohy, a tímto spojením se stávají mluvčími boha. Dávají rady žadatelům a předpovídají budoucnost.

Tito muži a ženy, již jsou nyní posypáni bílou moukou z kasave a do úmoru tančí, jsou považováni za nejosvícenější a nejvlivnější členy komunity. Akomfo jsou pravou rukou náčelníka a starají se o bohatství vesnice, města či státu. Jako ve všech podobných společnostech také potlačují nemoci a střeží úrodu. Kněžím sloužily a často ještě slouží svatyně. S mohutným nástupem křesťanství se ale občas stává, že skupina ztrácí své akomfo, kteří bývají nahrazeni křesťanskými kněžími. Také svatyně postupně mizí a k ašantskému nebi stále častěji ční věže kostelů. Učení křesťanské církve o tom, že víra v předky je mylná, podrývá další důležitou část ašantského duchovního života. Přesto se tu dnes sešli lidé Ašante na obrovské slavnosti. Pět dní a pět nocí dokazují, že ačkoli jejich náčelníci pracují s počítači, tradice svých předků, které jim po staletí pomáhaly přežít, nezapomenou. Při pohledu na zpocené bubeníky, rozesmáté

Vystoupili jsme na zasněžený, polárním větrem bičovaný peron Eleckij poslední evropské stanice. Obrovitá ruská lokomotiva zahoukala, vagony sebou cukly a vlak vzápětí zmizel za sněhovou stěnou směrem k Asii. Osaměli jsme. Kolem nás bylo jenom vířící sněhové peklo. V těchto končinách je na přelomu zimy a jara nutné stále se pohybovat, protože jakmile zůstanete byť jen na chvíli stát, začne se vám pod sebelepší bundy a kalhoty cpát vlezlý mráz. Nazuli jsme si skialpinistické lyže s tuleními pásy ulehčujícími stoupání, zorientovali mizernou mapu, určili azimut na kótu 395 metrů, která je nejvyšším bodem uralského podhůří, a vyrazili.

POLÁRNÍ URAL

Ruský Ural je obrovské, dva tisíce kilometrů dlouhé pohoří, které v severojižním směru tvoří přírodní hranici mezi Evropou a Asií. Geograficky je rozděleno na Jižní, Střední, Severní a Přípolární Ural, jehož nejvyšší hora Narodnaja je zároveň nejvyšším bodem celého Uralu, a Polární Ural, jehož severní srázy končí na břehu Karského moře. Cesta v typických ruských lůžkových vagonech sem trvá dva dny, a ačkoliv se to nezdá, je přesto Ural po rozpadu sovětského impéria pro Moskvany nejbližším pohořím. Zvláště v době krátkého polárního léta, mezi červnem a srpnem, přijíždí do stanice Eleckij mnoho poutníků, mířících přes drsné pláně tundry k masivu Polárního Uralu na obzoru. Kupodivu jen málo cestovatelů pokračuje vlakem přes masiv Uralu na konečnou, kterou je stanice Labitnanki na břehu řeky Ob, jež je zároveň první zastávkou v Asii. Cíl však mají všichni společný. Je jím Pajer, nejvyšší hora Polárního Uralu, na jejímž vrcholu se ve výšce 1499 metrů stýká pomyslná hranice Evropy s Asií.

ZÁLUDNOSTI A NEBEZPEČÍ

V tuto roční dobu je však polární tundra liduprázdná. Pláně – na rozdíl od Přípolárního Uralu prakticky bezlesé, jen tu a tam se skupinkami stromů na březích potoků v mělkých údolích – jsou v tento předjarní čas oživovány jen polárními králíky nebo polodivokými stády sobů. Cestovatelé se zde musejí spolehnout jen sami na sebe, na svoje štěstí a zkušenosti. Sebemenší úraz nebo banální onemocnění tu znamená velkou krizi. Problémem jsou i krátké dny. V tuto roční dobu začne denní světlo ubývat už kolem čtvrté hodiny odpolední, začne se stmívat, a protože se jen málokdy podaří uvařit, sbalit a vyrazit před desátou, zbývá na vlastní pochod jen poměrně málo času.

Velmi nepříjemná je i obyčejná mlha. Při kvalitě ruských map, které jsou k dispozici, a vinou jednotvárného povrchu tundry je bez přehánění životně důležité bezchybné ovládání jednoho z nejstarších lidských vynálezů – kompasu. Práce s buzolou, přesun podle azimutu včetně započítávání magnetické deklinace a další navigační fígle jsou při nepříznivém počasí to jediné, co vás může spolehlivě dovést k cíli a umožnit vám přežít. Pokud by se vůbec našel takový cvok, který by při takové slotě vyrazil na cestu bez buzoly, s pravděpodobností hraničící s jistotou by v tom vířícím bílém pekle záhy ztratil směr, sešel z cesty a zmrzl. Je to stejné, jako když letíte letadlem v mracích, a nevíte, jakou máte polohu ani kde je váš cíl. I tady se musíte stoprocentně spolehnout na své přístroje, protože ty jsou teď vaše jediná životní jistota, nepodlehnout panice a nekompromisně držet směr, který vám ukazuje malá chvějící se střelka.

Největším nebezpečím Polárního Uralu je však počasí, které tu na severu naprosto dominantně určuje život. Přes zimu a předjaří je zdejší kraj sužován mnoha sněhovými bouřemi, při kterých vítr často dosáhne rychlosti orkánu. Teplota je v takových okamžicích vlivem větru sražena až na -70 stupňů, a kdo zrovna nesedí v relativním bezpečí eskymácké osady, nemá sebemenší šanci na přežití. Kvalitní předpověď počasí je zde nezbytně nutná, a proto i v nejchudších něneckých stanech, nazývaných čumy, můžeme vidět na chráněném místě zavěšené tranzistorové rádio s naladěnou nouzovou frekvencí. Zkrátka pokud se místní eskymácký bůh Jamalo-Raima rozzlobí a sešle na zemi vše, co může, neexistuje na světě mnoho nehostinnějších míst, než je tundra a hory Polárního Uralu.

POLÁRNÍ ZÁŘE NAD TUNDROU

Čeká nás asi 40 kilometrů touto pustinou. Pokud vyjde počasí, pokusíme se na tuleních pásech vyškrábat až na Pajer. Situace však zatím vypadá špatně. Ostrý vítr nám neustále žene sníh do očí a prsty na rukou už skoro necítím, přestože jsem na zimní výstroji nešetřil. Protože je nutné si po dnech relativního tepla na cestách postupně zvyknout na nehostinné podmínky zdejší přírody a některými z nás začíná navíc zlobit vázání, padá rozhodnutí utábořit se na prvním vhodném tábořišti.

Takové místo vzápětí nacházíme. Mělká prohlubeň dává tušit, že zde v létě protéká potok, teď však skrytý pod půl metru hlubokým sněhem. (Větší mocnost sněhu je tu vinou neustálého silného větru spíše výjimkou.) Pracujeme jako dobře seřízený motor. Zatímco Dick vybaluje s naším ruským průvodcem Slavou vojenský útočný stan typu Čankajšek, zbytek výpravy udupává místo, kde bude tento zázrak polární techniky stát, a z přebytečného sněhu se snaží vytvořit proti sílícímu větru alespoň 1,5 metru vysokou zástěnu. Stejně jako u iglú ji stavíme ze sněhových kvádrů.

Stan Čankajšek je skutečný unikát. O jeho užitečnosti hovoří už technická data. Ačkoliv jeho váha není více jak čtyři kilogramy, vyspí se v něm osm lidí a v zadní části má ještě prostor pro vaření. Vzápětí nás naši ruští přátelé znovu překvapili, když na přípravu večeře vyndali z batohu obstarožní papiňák. Nejdříve jsme se na tento muzeální kousek dívali se silnou nedůvěrou, ale protože jsme veškerou vodu k jídlu i k pití získávali ze sněhu, ocenili jsme vzápětí papiňák jako výborný spořič paliva.

Během vaření se počasí venku začíná uklidňovat, a tak nám ještě dnes umožní matka příroda zhlédnout jedno z jejích nejefektnějších představení. Právě jsme se chystali do spacáků, když se zvenku ozval pokřik: “Rebjata, poljarnoje sijanije!” Bez ohledu na silný, asi pětatřicetistupňový mráz vybíháme ven a s úžasem pozorujeme na obloze světelná kouzla, která ve stratosféře vytváří ionizující plyn. Je to už podruhé, co se mi poštěstilo v přírodě spatřit polární záři. Na rozdíl od prvního pozorování v prosinci 1989 z úpatí Jizerek, kdy se celá severní obloha rozsvítila červenými a zelenými závoji, byl uralský obzor vzhledem k roční době sice “jen” v černobílých barvách, ale už spatření tohoto zázraku přírody hned na počátku expedice nás pořádně nabudilo.

NOCLEH U NĚNCŮ

Ráno nás probudilo přes stanovou plachtu slunce. Venku je počasí jak z reklamy na cigarety. Teplota se pohybuje jen těsně pod nulou – zkrátka špicový den. Dnes buzolu potřebovat nebudeme. Po pořádné ruské snídani vyrážíme zase k horám, které se táhnou přes celý jižní obzor. Kromě zlepšení počasí jsme si záhy všimli dalších změn. Jako předzvěst jara se z oblohy několikrát ozvalo kejhání sněžných koroptví a několikrát se před špičkami našich lyží mihl sněžný králík. Jednou se na obzoru objevilo dokonce i malé stádo divokých sobů.

Okolo poledního nás míjí na saních, tažených sobí trojkou, rozjařený Něnec, a zanedlouho nalézáme první eskymácké pasti na koroptve. Jsou to vlastně jen klacky ze zakrslých tundrových porostů, které se zapíchnou do malého kruhu a uprostřed něho umístí Eskymáci nějaké bobule nebo pupeny. Ptáci přiletí, dosednou, a pak už nemohou vzlétnout. Jednoduché a účinné.

S příchodem soumraku nabývá na důležitosti otázka dnešního noclehu. Zdá se, že nám Jamalo-Raima přeje, protože se před námi objevuje na jinak bílé pláni černý flek, který se zblízka mění ve stádo domestikovaných sobů. Opodál objevujeme něnecký čum, ve kterém žije několikačlenná rodina v čele s hlavou rodiny Vasilijevičem, který nás přívětivě uvítá a pozve dovnitř. Čumy jsou dost podobné týpím a vigvamům amerických Indiánů a jejich stavba je stejně jednoduchá: na kostru z kmínků se zavěsí ve dvou vrstvách vydělané sobí kůže, které spolehlivě utlumí mrazivé poryvy větru, a za pomoci malých kamínek se vytvoří ve stanu příjemné teplo, takže se tu můžete pohybovat jen v tričku.

Původní obyvatelé dalekého ruského severu, jejichž potomci se dodnes potulují na pláních předhůří Uralu, jsou Něnci, patřící – stejně jako sousední kmeny Evenků, Čukonců a Čukců, na které ve Skandinávii navazují Laponci – mezi tzv. ruské Eskymáky. Ještě před druhou světovou válkou jich tu žilo mnohem více, ale Stalinova “péče” o blaho svých poddaných, kdy dal Něnce zčásti vystěhovat na jih, zčásti nahnat do hospodářských družstev, měla za následek jejich takřka úplné vymizení z etnografické mapy světa. Poslední praví Něnci, kteří dosud žijí svobodným životem ve volné přírodě a nepropadli ještě ohnivé vodě, se dnes věnují pastevectví. Se svými několikasethlavými sobími stády kočují panenskou tundrou, od obzoru k obzoru, po celý rok. Jsou nenároční: vše, co mají, vozí s sebou na saních tažených soby. Ani jejich zvířata toho k přežití moc nepotřebují, celou zimu jim stačí vyhrabávat zpod sněhu zmrzlou trávu a mech.

Zatímco se nad tundrou pomalu snášela třeskutá polární noc, mohli jsme díky oné šťastné náhodě, která nám přivedla do cesty Něnce, sledovat, jak tito původní obyvatelé Severu prožívají svůj běžný den. Zatímco ještě před soumrakem nejmladší děti obešly sobí stádo, aby posbíraly spadlé paroží, a dospělý syn vyrazil na saních k nedalekému remízku pro dřevo k večernímu ohni, ženy se v čumu věnovaly domácím pracím, jako je například vydělávání sobích kůží. Kožešiny mají pro Něnce zásadní význam, ne nadarmo jim říkají “měkké zlato”. Až skončí zima, odvezou celý náklad do Eleckého, kde je v soukromém družstvu vymění částečně za peníze, částečně za potraviny, vodku, nářadí a baterie do rádia. Nám se věnuje otec Vasilijevič, kterému po jídle musíme při čaji vyprávět, co je ve světě nového. Jsme totiž první cizinci, s nimiž si mohl po více než půl roce promluvit, a tak jsou pro něj zprávy ze světa naprostou novinkou.

Usínáme bez spacáků v pravých sobích kožešinách, ve kterých je velmi příjemné usínat. Mají jen jednu nevýhodu: strašně línají, takže ještě dlouho po skončení naší expedice vybíráme z bonekanů cucky bílých chlupů.

NEMÁTE PRAVDU, PANE VYSOCKIJ!

Do tundry přichází večer. Náš poslední. Škoda, že není možné zastavit čas – zoufale se nám odtud nechce zpět do civilizace. Opět jsme svědky každodenní, a přesto neopakovatelné světelné hry na obloze. Slunce zahaluje do pohádkových barev i svahy Uralu a vítr se poprvé za celou dobu naší výpravy utišil. Nad pláněmi tundry se rozprostřelo velké ticho. Pocit samoty je úplný a ohromující, ale kupodivu neděsí, spíše nás tak nějak povznáší. Uprostřed drsné polární přírody, která naplní tichou pokorou, vnímáme každým pórem, že ačkoliv se člověk rád pasuje na pána světa, teprve zde s úžasem zjistí, že jeho starosti jsou v podstatě titěrné. Ráno se naposledy sbalíme a zamíříme zpět k stanici Eleckij, která už nemůže být daleko. Ačkoliv je Polární Ural znovu zahalený do neprostupných sněhových mraků, už víme, jaké krásy jsou za nimi ukryté. Vladimír Vysockij, jenž kdysi prohlásil, že “Krásné jsou jen ty hory, které jsem ještě neviděl”, neměl pravdu. Dost možná proto, že se nikdy netoulal v zimě po Polárním Uralu.

Mikuláš II. (Mikuláš Alexandrovič Romanov), poslední ruský monarcha, se narodil 18. května 1868 v Carské obci, v rezidenci Alexandra III. a jeho choti. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání, a protože měl podle tradice převzít atamanství nad všemi kozáckými vojsky, byl připravován i po vojenské stránce. Na trůn nastoupil ve svých šestadvaceti letech, v roce 1894. Byl prvním carem, který oficiálně ohraničil svou moc – otevřel cestu k vytvoření parlamentního systému a sezval Státní dumu.

V první světové válce byl hlavním velitelem ruské armády. Po Únorové revoluci se 15. března 1917 zřekl trůnu. Následovalo domácí vězení v Alexandrovském paláci Carské obce. V srpnu byl společně s rodinou poslán do Tobolska, koncem dubna 1918 byli převezeni do Jekatěrinburgu. V noci ze 16. na 17. července byl v tomto městě poslední ruský car i s rodinou zastřelen.

Nejznámější a “nejkrásnější” fotografie carské rodiny. Zleva: Anastazie, Tatjana, Olga, Marie, uprostřed car Mikuláš II., carevna Alexandra a klečící Alexej.

ODSOUZENÍ BEZ SOUDU

Na čí příkaz, z čí vůle byla přichystána a spáchána vražda ruského cara i s jeho rodinou? Hlavními orgány zabývajícími se osudem rodiny Romanovových byli vedoucí členové komunistické strany a samotného všemocného aparátu sovětu v čele s V. I. Leninem a J. Sverdlovem.

Zpočátku bylo rozhodnuto, že otázky týkající se přípravy soudu s carem bude řešit VCIK (Všeruský centrální výkonný výbor), na zásah Lenina však celá záležitost začátkem roku 1918 přešla do rukou Rady lidových komisařů. Ta měla v započaté práci pokračovat. Nestalo se však nic, a to podle lidového komisaře I. Stejberga pro pasivitu samotného Lenina. Revoluční vůdce, který ve svém díle píše, že “je třeba useknout hlavu nejméně setnině Romanovců”, se očividně snažil soud s carem a carevnou na nějakou dobu zmrazit. A poté splnit svou hrozbu bez soudu, bez práva. Na konci dubna roku 1918 byli Romanovci převezeni z Tobolska do Jekatěrinburgu – hlavního města Uralu. Větší vzdálenost od Moskvy měla napomoci snadnějšímu utajení.

Lenin vydával pokyny především přes Sverdlova a Dzeržinského. Zástupce Uralské gubernie a faktický vedoucí strany I. Goloscekin se pak se všemi otázkami stran cara a carské rodiny obracel na ně. Goloscekin pak – přirozeně kontrolován Moskvou – vytvořil skupinu strážců. Vznikla vnější a vnitřní ochrana cara a členů jeho rodiny. Vnitřní ochraně velel oblastní předseda CK, budoucí neblaze proslulé KGB, J. Jurovsky.

To už byla likvidace carské rodiny cílevědomě připravována. Souvisela především s blížícími se jednotkami bílých, které už bezprostředně ohrožovaly město.

Společně s carem byli zastřeleni také všichni členové jeho rodiny a služebnictvo. Byly tak zavražděny i děti, a to přesto, že pro komunisty už nebyl ani samotný Mikuláš II., který se zřekl trůnu, carem, ale pouze “občanem Romanovem”. Otřesný zločin byl vykonán vojáky vnitřní ochrany Ipatevského domu, kde byli zajatci vězněni, v noci ze 16. na 17. července 1918.

POPRAVIŠTĚ VE SKLEPENÍ

V osudnou noc probudil Romanovovy jejich osobní lékař Evžen Botkin. Vojáci je pod záminkou starosti o jejich bezpečí vyzvali, aby přešli z horních pater do přízemí. Velitel popravčí čety Jurovsky přitom uklidňoval budoucí oběti: “Město je neklidné, je nutné, abyste přešli do dolních prostor.” Ve skutečnosti však byli vedeni na smrt.

Poté co se shromáždili ve sklepní místnosti a byl na žádost Alexandry Fedorovny přinesen malý stůl s párem židlí, byl náhle přečtený krátký rozsudek. Car, v tu chvíli otočen ke svému synovi, který mu seděl na kolenou, byl zasažen do týla střelou z Jurovského koltu. Ve stejném okamžiku se ozvaly výstřely jeho vojáků.

Oběti tvořily nedokonalý půlkruh směrem do středu místnosti, kde seděl car s carevičem, po pravici stála carevna a na levé straně dvě z dcer. Porůznu pak stály zbylé dvě dcery a služebnictvo. Po první velmi chaotické salvě následovalo dobíjení těch, co přežili. K tomu se použily bajonety a nebo výstřely z bezprostřední blízkosti do spánku. Později se “odolnost” nešťastníků vysvětlila – mladé kněžny měly ve svých korzetech zašity brilianty a jiné drahé kameny, které posloužily jako zvláštní druh krunýře.

ODKLÍZENÍ MRTVOL

Po vykonání trestu bylo jedenáct těl převezeno náklaďákem značky Fiat za město. Severozápadně od Jekatěrinburgu, na místě zvaném Čtyři bratři, auto zastavilo. Nedaleko od lesní cesty se nacházely opuštěné šachty. Jedna z nich měla posloužit jako společný hrob. Předtím však byla těla svlečena, prohledána a okradena o cennosti. Pak byla svržena do nehluboké šachty. Místo předem nikdo neprohlédl, a tak se nic nevědělo ani o tom, v jakém jsou šachty stavu.

Navzdory utajení, které celou akci provázelo, se řeči o vraždě cara (o zbylých obětech se lidé domnívali, že byly odvezeny) roznesly velmi rychle. Pravděpodobně proto, že se práce s odklízením těl účastnili i civilisté. Svou roli sehrála nejspíš také malá vzdálenost hrobu od cesty. Jurovsky, kterého tyto okolnosti polekaly, se rozhodl pro převezení ostatků. Ve městě získal benzin a kyselinu sírovou. Takto vybaven nasedl se svými lidmi do náklaďáku a odjel ke Čtyřem bratřím. Nad ránem 19. července byla těla vykopána a opět naložena do auta. Bylo rozhodnuto převézt ostatky do vzdálenějších hlubokých dolů. Po dvou kilometrech se však auto dostalo do bahnitého terénu a uvízlo v něm. Protože začalo pomalu svítat a hrozilo prozrazení, Jurovsky velel zakopat těla na místě. Na radu jednoho z účastníků se měla dvě těla spálit, zbylých devět polít kyselinou a zakopat. Takový postup měl znesnadnit identifikaci ostatků při případném nalezení. Se spalováním Alexeje a jeho sestry Anastazie však byly těžkosti. Vojáci měli málo času a benzinu… Podle historika Ivana Fjodoroviče Plotnikova, který je považován za hlavního odborníka Jekatěrinburské oblasti na toto téma, byly zbytky těl Alexeje a Anastazie zakopány nedaleko hlavního hrobu.

NALEZENÍ OSTATKŮ

Už po 25. červenci 1918, kdy bylo město dobyto bílými, se začalo pátrat po carovi a jeho rodině. Následovalo vyšetřování vraždy. Mělo se za to, že těla byla zakopána u Čtyř bratří.

O jejich pozdějším převezení se nic nevědělo, a proto se výkopové práce prováděly tam. Až na pár drobností – mrtvý psík Romanovových, střely z pušek, části oděvů – se nenašlo nic významného, žádné tělo. Po občanské válce, za komunistického režimu, se přirozeně všechny informace a materiály tajily.

V novodobé historii se případem začal zabývat geolog A. M. Avdonin. Ten se v roce 1991 tajně pokusil, na základě různě získaných materiálů, o prohledání pohřebiště, tentokrát pravého. Nalezl troje kosterní pozůstatky. Jeho akce však nebyla povolena a on sám neměl dostatek možností ke zkoumání koster, takže nakonec pozůstatky opět zakopal na stejné místo, kde je objevil. Historie se tak kuriózně opakovala. Ani ne měsíc nato se však začalo kopat znovu, nyní už s povolením příslušných orgánů a také ve větším měřítku. Výsledkem bylo objevení ostatků devíti lidí. Ty zůstaly v Jekatěrinburgu až do července roku 1998, kdy byly na výročí tragédie domu Romanovových převezeny do Petrohradu a tam pohřbeny v Petropavlovském kostele.