Stařičký autobus značky TATA šplhá směrem k ladakhskému Lehu. Motor těžce supí při stoupání k vysokohorskému průsmyku. Je konec června a teploty na slunci dosahují ke třiceti stupňům. Přesto ale musejí být některé úseky vysokohorské silnice prokopány skrze několik metrů vysoké závěje. Není ostatně divu – tahle takřka 500 km dlouhá zaprášená housenka, která se hladově zakusuje do himálajských svahů, se loudavě šine do výše přes pět tisíc metrů.

ŠTIPLAVÉ PEKLO

Kupodivu to ale není náš plně naložený “tatík”, ale spíš my, kterým dochází dech. TATA s obdivuhodnou vytrvalostí křepce krouží po nekonečných serpentinách a škodolibě natřásá naše vnitřnosti, jako by nám chtěl oplatit naše shovívavé úsměvy, kterými jsme ho častovali na autobusovém nádraží v Manali.

Asfaltéři si halí obličej do šál a šátků a netuší, že před škodlivými zplodinami, kterým jsou vystaveny jejich plíce, je taková ochrana naprosto nedostatečná. Ostatně mnozí z dělníků jsou silnými kuřáky.

Smích už nás dávno přešel. Vysoká nadmořská výška spolu s neustálým kodrcáním dokáže přivést k pokoře každého sebevědomého návštěvníka cestujícího z bezstarostných nížin. Mnozí z nás si ještě ani pořádně nestačili odtrpět nezbytný indický průjem, a už zase tohle… Hlava se točí, mlha před očima, žaludek jako na vodě – hotové peklo.

A vtom… jako by se představa pekla doslova zhmotnila před našima zakalenýma očima. Ne nadarmo se o Indii říká, že je zemí zázraků a roztodivných věcí.

Všude kolem nás se valí mraky černého štiplavého kouře, jímž probleskují oranžové plameny. Kolem se potácejí zahalené ušmudlané postavy.

Naštěstí pozorujeme celý ten pekelný rej zpoza zaprášených okének našeho “dobrotivého otce”, který nás s konejšivým pohupováním odváží do bezpečí.

Vystrašeně se ohlédneme. Místo rozevřeného chřtánu Belzebubova spatřujeme lesklý úsek čerstvé asfaltky. Na jejím konci si hrstka snaživých dělníků ničí zdraví kvůli našim otlačeným hýždím.

Díky, bezejmenní asfaltéři, vzdáváme v duchu hold usmoleným andělům…

STRATEGICKÁ SILNICE

Přestože si Indie musí své turisty hýčkat a rozmazlovat, bylo by omylem se domnívat, že mravenčí úsilí a obrovské finanční prostředky, které vynakládá na každoroční údržbu vysokohorských silnic, slouží v první řadě k tomu, aby se zvýšilo pohodlí návštěvníků v cestě za exotickou dovolenou.

Pracovní den začíná okolo osmé hodiny ranní. Parta asfaltérů právě přijíždí na pracoviště. Mnozí z mužů s sebou přivážejí i manželky s dětmi. Ženy kromě hlídání dětí a vaření často také pracují – většinou přesýpají štěrk.

Jistě – cestovní ruch je cenným zdrojem devizových prostředků, zanedbatelné není ani vytváření pracovních příležitostí pro místní horaly a také lepší spojení s “ostatním světem”, které výstavba nových silničních cest umožní.

Stačí ale letmý pohled do mapy, abychom se ujistili, jak citlivou oblastí je hranice s probouzejícím se obrem – Čínou a hlavně se sousedním Pákistánem. Vždyť ani po více než padesáti letech od rozdělení tehdejší Britské Indie na Pákistán a Indii není otázka Kašmíru uspokojivě vyřešena. Je sice pravda, že dnes už by asi málokdo uváděl jako nejvyšší horu Indie 8611 metrů vysokou K2, a tak by se mohlo zdát, že “linie kontroly”, jak se označuje provizorní hranice mezi Indií a Pákistánem v oblasti Kašmíru a Ladakhu, je oboustranně uznávaným a respektovaným kompromisem. Jak ale události mezi oběma sousedy v roce 1999 naznačily, žádná čára na mapě není dost tlustá. Natožpak, když je ještě hrozivě přerušovaná.

Důraz, s jakým Indie odpověděla na provokaci ze strany Pákistánu v oblasti Kargilu – Drásu, dává tušit, jak lechtivý je tento zasněný gigant na dění kolem linie kontroly. Zároveň ale tyto události znovu ukázaly, jak obtížná je faktická kontrola horského území. Zvláště vynikla zranitelnost strategické pozemní cesty spojující kašmírský Šrínagar s Lehem. Ta totiž leží v bezprostřední blízkosti linie kontroly, na dostřel z území kontrolovaného Pákistánem. V době zmíněného konfliktu byla pozemní komunikace mezi Šrínagarem a Lehem přerušena a jedinou spojnicí, po které mohly proudit vojenské konvoje do místa bojů v oblasti Kargilu, zůstala vysokohorská cesta z Manali do Lehu. Díky tomu se tato kodrcavá poloasfaltka, kterou na vlastní hýždě okusily i stovky českých turistů, ocitá po řadě ospalých let znovu v centru pozornosti.

Štiplavý kouř, ze kterého vystupují umolousané postavy – tak by mohlo vypadat peklo. Nikoli ale v podzemí, nýbrž v nadmořské výšce kolem 3000 m.

Největší překážkou pro její plné vojenské využití zůstávají ale přírodní podmínky. Silnice totiž překračuje čtyři vysokohorské průsmyky (nejvyšší z nich Taglangla dosahuje úctyhodné výše 5328 m!). Tři nižší průsmyky však již koncem října zapadají sněhem, a proto je pozemní cesta z Manali do Lehu zhruba půl roku neprodyšně uzavřena. Znovu se proto dostává na přetřes odvážná myšlenka prokopání tunelů pod těmito průsmyky.

Samotný tunel pod nejnižším z nich (Rohtang Pass) dlouhý deset kilometrů by podle studie z roku 1994 přišel na 7,5 miliardy rupií (přibližně 250 milionů US dolarů) a jeho dokončení by trvalo zhruba pět let. Vezmeme-li v úvahu, že pro zprůjezdnění cesty jsou nezbytné i další tunely, které by navíc ležely v mnohem vyšších nadmořských výškách, zdá se, že tyto projekty zůstanou (díky bohu) pouze na papíře.

Zatím tedy indická Správa hraničních silnic (Border Roads Organization) zaměstnává přibližně 3000 pracovníků, kteří se starají o opravy této strategické cesty a snaží se v závislosti na počasí co nejdéle prodloužit její průjezdnost. Jen díky těmto tisícům trpělivých mravenečků se sjízdnost každoročně posouvá až do pozdního října.

Stěží si ale někdo, kdo nezná místní podmínky, dokáže představit, jak sisyfovská je jejich práce.

Oblast Ladakhu, kterou silnice prochází, je přirovnávána k měsíční krajině – vysoká nadmořská výška spolu s nedostatkem vláhy umožňuje pouze sporadický růst vegetace. Jen podél řek napájených vodou z ledovců spatříme známky života, většinou zemědělská políčka. To znamená, že strmé svahy vystavené letním žárům a zimním mrazům jsou vysoce náchylné k erozi. Však také na přibližně 450 km dlouhé trase této horské silnice je evidováno kolem dvou set úseků, kde hrozí sesuvy půdy (tedy v průměru asi každé dva kilometry!).

Dělník vlévá naftu z barelu do vyhloubeného dolíku a poté ji zažehne. Na toto ohniště se přistaví rozřízlý sud, v němž se taví asfalt. Jinde je oheň rozdělán pod rozměrnými káděmi, v nichž se připravuje směs štěrku s asfaltem. Rychlá a levná řešení jsou bohužel zřídkakdy ekologická – okraje nové asfaltky jsou prosyceny naftou a v hlubokých údolích pod nimi nalezneme množství prázdných zatoulaných sudů.

Zvláště po skončení zimy je nutno každoročně opravit či prakticky vybudovat celé dlouhé části silnice nanovo. Současně s opravami se povrch vozovky pokrývá asfaltem, aby se zvýšila rychlost i bezpečnost jízdy.

ČERNÍ ANDĚLÉ

Vesnička Kélong se nachází přibližně 100 km na sever od Manali. Několik čajoven a nocleháren rozsetých podél silnice přehlíží svými okny hluboké údolí. Samotný Kélong leží ve strmém svahu několik desítek metrů pod námi.

Přestože ceny jídla i pití jsou již poznamenány vysokohorskou přirážkou, ubytování v místních hotýlcích je levné, i když velmi skromné. Je znát, že většina hostů tu přespí pouze jednu noc a poté směřuje dál do Lehu nebo zpět do Manali.

Největší z ubytoven má tři velké pokoje, v každém z nich je rozestavěno asi 15 postelí. V případě potřeby se dá spát i na podlaze. Při takovém průvanu hostů se majitel ubytovny ani nesnaží vzbudit dojem domova, jako ve většině zastrčených indických hotýlků. Ostatně ani cena 25 rupií za lůžko (20 Kč) není příliš přemrštěná. Proto mě zaujme dvojice mladých horalů ve slušných šatech, kteří se chvíli handrkují o cenu, a pak si pronajímají jeden kavalec, aby na něm oba přespali. Majitel neprotestuje, zřejmě je tu takové počínání obvyklé.

Ve chvílích polední pauzy se najde čas i na skopičiny a po čtvrté hodině odpolední bude konec šichty. Pak zbude pouze uklidit nářadí, a padla.

Dávám se s oběma přáteli do řeči. Pocházejí z jakési vesnice nedaleko odsud a sem do Kélongu přijeli za prací. Při stavbě silnice dokáže najít obživu nejeden hladový krk, i když sehnat práci není úplně hotová věc – dokonce i pro takovou nádeničinu, jakou je povolání asfaltéra, se člověk leckdy neobejde bez nějakého strýčka, jenž se “náhodou” doslechl, že tam a tam…

A co dobrá znalost angličtiny, kterou se mohou pochlubit moji dva společníci? Ta by se snad dala zužitkovat nějak lépe? Bohužel, několik anglických slov umí dneska každý pořádný žebrák, a i těm kručí v břiše.

Ostatně moji společníci rozhodně netrpí nějakou zbytečnou sebelítostí. Na osud si vůbec nestěžují. Právě naopak. “Panáčku, víš vůbec, co to je mít konečně pořádnou práci?” Abych pravdu přiznal, vlastně ani nevím… Proto se druhý den vypravuji za jednou partou asfaltérů v okolí

Kouzelná říše andských velehor, náhorních plošin propadajících se hluboko zařízlými údolími mlžných lesů až do koberce neprostupné amazonské džungle tvoří kulturně nesmírně pestrou zemi s největším podílem domorodého obyvatelstva v Latinské Americe. I když její území o rozloze Francie a Španělska dohromady ukrývá obrovské nerostné a přírodní poklady, je vůbec nejchudším státem na kontinentu. To je klasický paradox země “třetího světa”. V čele stojí bývalý diktátor, který umírá na rakovinu ve Washingtonu, zatímco jeho země je paralyzována mýcením kokových polí, jež asi třetině lidí přinášela jedinou obživu. Hned po Kolumbii a Peru patřila Bolívie k největším vývozcům kokainu. Po úspěšné akci se produkce koky, ze které se vyrábí kokain, snížila téměř na desetinu. Spokojení Američané slíbili kompenzaci. Pomoc se však míjí účinkem. Bolivijci hladoví a bouří se. Nákladné programy vytvářejí lidé, kteří mají jen malé znalosti a respekt k odlišnému myšlení potomků staré kultury Inků. Bolívie je dnes jednou z posledních hranic civilizace – připomíná Divoký západ USA 19. století se všemi jeho možnostmi i tragédiemi. Je stále ještě nepromeškanou výzvou odvrátit soumrak kokového ráje.

HOŘKÉ VÍTĚZSTVÍ

“Koka nám pomáhá zvládnout hlad, žízeň, únavu, problémy s vysokou nadmořskou výškou, navozuje pocit spokojenosti a uvolňuje stres,” říká José o tradičním všeléku bolivijských indiánů, kteří listy koky žvýkají již po stovky let, aby lépe zvládli život v extrémních podmínkách. Koka však ve 20. století dostala další dimenzi – z listů tohoto keře se začal získávat kokain nejen v lékařství, ale i jako žádaná droga. Ta se stala velkým obchodem pro několik vyvolených. Moderní kokainový “průmysl” ještě před třemi lety vytvářel až 60 % národního produktu Bolívie. Země se řadila mezi největší světové producenty koky, která se pro velkou řadu chudých farmářů brzy stala jediným zdrojem příjmů. Od 70. let proudily tisíce rolníků z hor do tropů, aby zde ve stínu And pěstovali koku. Nyní přišli o své živobytí. Vojáci bolivijské armády podporované USA podnikají úspěšné akce na vymýcení koky ze země – jde údajně o “největší vítězství ve válce proti drogám – ideální model pro další země”. “Za poslední dva či tři roky udělala Bolívie ve válce proti drogám více, než jakákoli jiná země v Latinské Americe!” opěvoval úspěchy Bolívie americký velvyslanec Manuel Rocha. “Důstojný plán” prezidenta Bánzera úspěšně zničil veškerá koková pole čtyřiceti tisíc rodin. V Peru a Kolumbii byli rolníci přátelsky přesvědčováni, aby sami přešli na jiné plodiny. V Bolívii nedal bývalý diktátor nikomu na vybranou. Vojáci jednoduše vtrhli na pole a koku odnesli i s kořínky. Plocha, na které se koka ilegálně pěstovala, se údajně zmenšila na desetinu. Do konce funkčního období v srpnu 2002 – jak slibuje Bánzer – již zlikviduje pole všechna. Bánzerova vláda by tedy mohla slavit úspěch – vždyť splnila požadavky, které podmiňovaly štědrou americkou pomoc. Boj proti drogám – jak se všichni shodneme – je jistě záslužnou činností. Znamená to však, že účel světí prostředky?

Kritici se ozvali již na adresu účinnosti celé akce – Bolívie sice již nefiguruje na předních místech největších vývozců koky na světě, ale celková produkce koky se údajně nesnížila, jen se přesunula do sousedních států. Kokain má po světě odhadovaných 14 milionů uživatelů, což představuje natolik silnou poptávku, že ji jen málokterá země typu Kolumbie nechá bez povšimnutí. Pro běžné Bolivijce mají však poslední akce vlády především zásadní vliv na jejich životy. “Je to lidská tragédie – tisíce chudých rodin náhle nemají obživu,” tvrdí pastor Villa Tunari. Šok a zoufalství se brzy změnily ve vlnu odporu. Farmáři se bouří. Desítky obětí na straně “vzbouřenců” i vojáků jsou výsledkem střetů jen v posledním roce. Federace pěstitelů koky protestuje jedním hlasem: “Budeme se bránit proti této vládě, která se slepě zavázala poslouchat nařízení z Washingtonu bez ohledu na osudy vlastních obyvatel.”

ALTERNATIVNÍ PROGRAMY

“Přišli jsme z chudé vesnice nedaleko Potosí hledat lepší život.

Sucre je jedním z hlavních měst země – sídlí zde Ústavní soud, zatímco v La Pazu je vláda a parlament. Sucre je považováno za nejkrásnější bolivijské město. Díky koloniální architektuře po španělských dobyvatelích je přezdíváno “Atény Ameriky”.

Koka byla to jediné, co jsme měli,” říká farmář Rios. Až půl roku po vojenské akci věnovala vláda hladovějícím lidem ananasovníky. Byl to však danajský dar. Každá rodina sice dostala až 6000 rostlin, ale již zde nebyl nikdo, kdo by rodinám vysvětlil, jak ananas pěstovat. Na tři sta rodin připadal údajně jeden zemědělský technik. Než stačil rodiny navštívit, vykvetla už jen polovina plodin, zbytek ananasů hnil v zemi. Nakonec bylo ovoce, které farmáři sklidili, z velké části malé a deformované. Ananasy se prodávaly jen stěží za zlomek ceny kvalitních kusů. “Jíme rýži a brambory – porci pro dva dělíme na šest členů celé rodiny,” smutně říká Rios po mizivé sklizni. Ani ti, kteří měli úrodu bohatou, nemají na růžích ustláno. Ceny řady plodin, které vláda nařídila pěstovat jako alternativní, se propadly kvůli jejich přebytku na trhu. Bolivijská vláda však ústy ministra zemědělství Hugo Carvajala viní především samotné farmáře z neschopnosti. “Farmáři pěstující koku se měli v našem drogovém ráji vždy lépe než vesničané z hor, protože pěstovali ilegální plodinu,” vysvětlil národu viceprezident Ramirez. “Když někdo v USA přestane vykrádat banky a začne s legálním zaměstnáním, může snad čekat stejné příjmy jako dříve? Rozhodně ne! S tím se musí naši ilegální pěstitelé koky smířit. Už před několika lety jsme se s farmáři snažili domluvit – nabízeli jsme v přepočtu až 2500 amerických dolarů, aby začali pěstovat jiné produkty. Oni si peníze vzali, obratem je utratili, a začali opět pěstovat koku. Proto jsme přistoupili k tvrdé akci.” První bílou vránou mezi zničenými pěstiteli koky je komunita, kde působí agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj. Ta učí místní ženy vyrábět džemy z nových tropických citrusových plodů. Program se rozvíjí úspěšně – tržby z prodeje již rodinám přinášejí příjmy dosahující poloviny těch, které měly při pěstování koky. Rodina Pozových z této komunity se shoduje: “Nyní máme alespoň co jíst a navíc nám program dává nový smysl života.” Pro většinu farmářů je ze všeho nejhorší psychicky devastující čekání na vládní pomoc, která se ve většině případů omezuje na dary rýže, brambor nebo plodin, jež rodiny neumějí pěstovat. Zakopaný pes alternativních programů je v jejich rychlosti, účinnosti a kvalitě. Bohužel nedrží krok s efektivitou mýcení kokových polí. Koho je možné vinit – “hloupé” farmáře, nebo “chytrou” vládu, která jim nikdy neumožnila vzdělání? A co USA – neměly by snad Bolívii pomoci více, když chtějí, aby splnila jejich rozkazy?

ZAHRANIČNÍ POMOC

“Podívejte – dostali jsme od německých sponzorů dvě motorky, traktor na lesní práce a terénní auto,” říká Carlos, správce národního parku Noel Kempff Mercado (magazín Koktejl 12/2001), a přitom se s novou Toyotou řítí prašnou hrbolatou cestou napříč džunglí osmdesátikilometrovou rychlostí. O den později při podobně dobrodružné jízdě vůz nabourá. “Vylétli jsme z cesty a narazili do stromu. Tady to auto nikdo neopraví. Budeme muset počkat, až s tím Němci něco udělají. No máme ještě jedno auto a traktor,” utěšuje se Carlos, který díky svému razantnímu stylu jízdy ještě týž den téměř ulomí komín u nového traktoru, když se s ním snaží prorazit zarostlou cestu a je líný vystoupit a použít na prosekání mačetu. V době, kdy opouštíme park, stojí traktor i Toyota pick-up v houští nedaleko centra správců parku. Ani místní všeuměl z nedaleké vesnice to nebyl schopen spravit. Tak se čeká. “Máme stále ještě ty motorky,” chlácholí se Carlos.

Hal Pecock z Fundación Amigos de la Naturaleza (FAN), který dohlíží na rozvoj parku a život lidí na jeho území či v těsném okolí, má však na věc jiný názor: “Podívejte, ti mladí kluci nemají k drahým darům od německých sponzorů vůbec žádný vztah. Nikdo je nenaučil, že by se měli o věci starat, a ne je odhodit na bláto, jako to jsou zvyklí dělat s dřevěnou lodí či motykou za pár drobných. Celý park skýtá obrovský potenciál pro turisty – dokonce tu bylo vybudováno i několik turistických center, v džungli byla pracně vymýcena přistávací dráha přímo v parku, ale vše chátrá a zarůstá. Nákladné investice svěřili investoři i nadšenci pro přírodu lidem, kteří nikdy neprošli hlubším vzděláním. Jen těžko se učí zodpovědnému přístupu, když mnohým nedochází přímá souvislost mezi pracovními výkony a celkovým výsledkem.” “Veškerá zahraniční pomoc v Bolívii se do velké míry míjí účinkem,” potvrzuje dobrovolník mírových sborů John z Arizony. “Vlády vyspělých zemí i soukromé organizace nejdříve zkoušely posílat peníze bolivijské vládě. Tato metoda totálně selhala. Celý systém je tak zkorumpovaný, že při přerozdělování prostředků postupně zmizí až 90 % celé pomoci v rukou vládních úředníků a představitelů místní samosprávy. Výsledný efekt pomoci je dosti pochybný i u těch prostředků, které se k potřebným lidem skutečně dostanou. Projekty se zaměřují například na stavbu obecní kanalizace, jejíž absence způsobuje v Bolívii velké hygienické i ekologické problémy. Jakmile se však nákladný systém někde porouchá – mnohdy vinou nevhodného zacházení samotných Bolivijců – lidé jej celý zavrhnou a odmítnou používat. Místo výměny jediné levné součástky tak nefunguje celý systém, který svou poruchou v očích místních jen potvrdí předpojatý strach a nedůvěru ke všemu novému a cizímu.” Znamená to tedy, že za vše mohou “hloupí” Bolivijci?

ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA

“Nejlepší nástroj v boji proti chudobě, drogám a všem problémům,” – tak se obecně charakterizuje mimořádný význam vzdělání po celém světě.

V komunitě mennonitů je základní výuka samozřejmostí. Na bolivijském venkově je však negramotnost obvykle velký problém.

I v Bolívii si to lidé uvědomují – tedy především ti z větších měst. Drtivá většina z nich začíná chápat, že alespoň jedno dítě na studiích je šance, aby se někdo z rodiny stal uznávaným, vzdělaným a především finančně zabezpečeným člověkem. Gramotnost ve městech je již přes 90 %. Co však lidé z vesnic? I tam je školní docházka – alespoň teoreticky – povinná pro děti ve věku od 6 do 14 let. V souvislosti s posledním vládním programem “Participación popular”, který předpokládá přesun vládních výdajů z měst do vesnic, jsou zakládány školy v drtivé většině místních komunit. Financování a kvalita výuky jsou však silně demotivující. Většina učitelů vede výuku ve španělštině. Ta je sice oficiálním jazykem země, ale hovoří jí jen 60 – 70 % Bolivijců, kteří mnohdy mají španělštinu jen jako druhý jazyk. Na vesnicích však většina lidí hovoří pouze kečuánštinou, jazykem Inků, nebo ajmarštinou, což je předincký jazyk náhorní planiny Altiplano. Mnohé děti tak do školy nedocházejí jednoduše proto, že svému učiteli vůbec nerozumějí. “Ne, dnes jsem do školy nešel – musím přece vyhnat lamy na pastvu a pak pomoci rodičům na poli,” zdůvodňuje dvanáctiletý Augustin. “Stejně nemá význam posílat děti do školy, oni je tam nic užitečného nenaučí,” vysvětluje otec Hermano. “Proč by měl umět spoustu nepotřebných věcí, které nám stejně nepomohou ani na poli, ani doma. Je to jen ztráta času. Když budou hovořit jen španělsky, ještě zapomenou vlastní jazyk.” I když tedy školy již oficiálně na venkově fungují, neberou vůbec ohled na místo, kde byly otevřené. Učí zde učitelé z města, kteří neznají jazyk ani realitu místních podmínek. Často frustrovaní z jazykové izolace z vesnice odcházejí. Učitel se dětem změní třeba až šestkrát do roka, jako se to stalo v odlehlé andské vesnici Piuna. Kromě učitelů se zdá být největším problémem vlastní náplň výuky. Ta probíhá v “západním” stylu a pro děti z hor či odlehlých vesnic v džungli je většinou zcela odtržená od světa, ve kterém žijí. Výsledkem je, že jen minimum dětí a zejména jejich rodičů cítí potřebu pokračovat na střední škole, nebo dokonce jen navštěvovat tu “povinnou” základní. Není to tedy začarovaný kruh, kde lidé z domorodých vesnic lpí na tradičním způsobu života, který jim moderní vzdělání může jen ničivě narušit? Jak jinak se mohou dočkat lepších zítřků?

MOTIVACE

“Nastupovat,” svolává Hal na svůj pick-up dospělé muže z bambusových chýší vesnice La Florida. Korba se rychle zaplní snědými svalnatými muži, kteří ve svých šlachovitých pažích pevně svírají ostré mačety, na korbě je i Halova motorová pila. “Ti lidé mě tady mají rádi. Vědí, že jim chci pomoci a že to má svůj význam. Nyní se snažím zlepšit spojení této odlehlé vesnice s civilizací. Nejbližší veřejný autobus projíždí několik desítek kilometrů odsud, a to pouze jednou týdně. Dříve tu však vedla mnohem přímější cesta do městečka San Ignacio. Ta ovšem několikaletým nepoužíváním údajně zarostla. Chceme ji obnovit a tak zlepšit spojení vesnice se světem.” Již brzy za vesnicí mizí cesta v zelené stěně džungle. Místní však stále dokáží rozpoznat, kudy cesta vedla. Doslova jako kobylky se vyrojí před Halovo auto a pomocí mačet, sekyr i motorové pily se prokousávají stále blíž k civilizaci. Za námi zůstává zelený tunel, který po mnoha hodinách úsilí a k velkému nadšení všech vesničanů konečně spojí La Floridu s nejbližším rančem, odkud již vede slušná cesta až do San Ignacia. “Zarostlá cesta se zdála být nepřekonatelným problémem, dokud nepřišel Hal,” pochvaluje si propocený Santos. “Za firemní peníze jsme nakoupili mnoho kilometrů ostnatých drátů. Budeme je rozdávat farmářům a vůbec všem pěstitelům dobytka, kteří žijí v blízkosti národního parku Noel Kempff Mercado. Jejich dobytek se tak již nebude popásat na území parku a ničit zdejší unikátní ekosystém. Farmáři budou zase spokojení, že jim zvířata neutíkají,” nadšeně hovoří Hal o svých dalších aktivitách. Přesto má on i jeho kolegové před sebou ještě dlouhou cestu.

VÝZVA NÁRODNÍCH PARKŮ

“Jste opravdu šťastné děti, když žijete mezi tolika vzácnými druhy zvířat,” říká dětem v odlehlé andské vesnici na území národního parku Alto Madidi bolivijská ekoložka Rosa, která kromě španělštiny umí hovořit i místní kečuánštinou. “Je velmi důležité, aby si lidé uvědomili, že ze zachování veškerého přírodního bohatství, které je dosud obklopuje, mohou sami v budoucnu mít prospěch. Velkou budoucnost vidím v turistice, která by mohla zaplatit lidem čistou vodu, lékařskou péči i vzdělání. Pokud místní pochopí, že cizinci jsou ochotní zaplatit za to, že uvidí nezkaženou přírodu, jistě se k ní budou lépe chovat. Zabijí méně vzácných zvířat, spálí méně lesa pro svá pole, která budou raději efektivněji využívat. I těžbu dřeva či nerostů omezí či najdou způsob, jak ji dělat mnohem ekologičtěji. To vše záleží na jejich vzdělání, jež jim umožní stát se například průvodci – tedy lidmi, kteří si zachovají znalosti svého dosavadního způsobu života a zároveň získají možnost přijmout to, co jim prospěje z moderního světa. Jenže to vše zůstává v odlehlých částech parku zatím pouze utopií!”

Až do roku 1952 byli domorodí obyvatelé Bolívie prakticky otroky. Teprve tehdy dala vláda indiánům větší pravomoci včetně volebního práva. Staletí útlaku však natolik změnilo povahu indiánů, že jsou i dnes velmi snadno vykořisťovatelní bílými lidmi, kteří je vždy v minulosti řídili. Dnes je pro tyto lidi velmi obtížné postavit se na vlastní nohy, dosáhnout ekonomické nezávislosti místo pasivního čekání na vládní pomoc. Někteří vesničané od řeky Tuichi ovšem již vzali osud do svých rukou: “Ilegální těžaři nám nabídli v přepočtu 1100 amerických dolarů za to, že jim povolíme vykácet určité množství mahagonových stromů. Nakonec těžbou převýšili domluvený limit šestinásobně a navíc zmizeli, aniž by nám zaplatili jediný centavo,” přiznává smutně paní Morales a omluvně dodává: “Lidé z vesnice sice vědí, že je kácení vzácných stromů nezákonné, jenže bylo pro nás velmi obtížné odolat takové finanční nabídce, když máme tak málo možností, jak se tu sami uživit.”

Park Alto Madidi je považován za nejrozmanitější park v Amazonii – dokonce ani světoznámý NP Manú v Peru se mu údajně nevyrovná bohatostí druhů fauny i flóry na členitém území, rozkládajícím se od zasněžených vrcholků And až po tropické lesy nížin. Organizace Conservation International se rozhodla zapojit místní komunity do projektu budování ekoturistických ubytovacích zařízení. Podle tohoto plánu nyní místní budují hned několik ubytoven v povodí řek Tuichi a Beni přímo na území národního parku, který je dosud turistům prakticky nedostupný. Předpokládá se, že zisky z provozu těchto zařízení půjdou na financování projektů vesnic, které se na jejich zbudování podílely. Do budoucna by mělo i vlastnické právo přejít přímo na domorodce. To je model, který se již velmi osvědčil v Ekvádoru v podobě projektu “Kapawi” (Ačuárové, magazín Koktejl 9/2000). Celý projekt a vlastně i park je však vážně ohrožen plány na stavbu obrovské přehrady na řece Beni nad městečkem Rurrenabaque. Přehrada by způsobila zatopení tisíců čtverečních kilometrů parku včetně nových ekoturistických zařízení, vesnic a vzácné přírody. Lidé, kteří proti stavbě bojují, jsou stále v zoufalé menšině. Ve vládě se ozvaly pouze ojedinělé první hlasy o přemístění elektrárny dále od národního parku. Již v srpnu 1998 schválili zákonodárci projekt, jenž má Bolívii přinést velké množství elektrické energie, která by se mohla výhodně prodávat sousední Brazílii. V takové chudé zemi, jakou je Bolívie, se většina lidí stále stará více o své přežití, než o životní prostředí. Politici prosazují mnohem ochotněji ty plány, jež zabezpečí práci a obživu v krátké budoucnosti, než ekologickou rovnováhu, která se může vrátit až v “nedozírné” době příštích volebních období. V době, kdy domorodci začínají chápat vazbu mezi ochranou životního prostředí a svojí budoucností, vrhá projekt elektrárny na celou oblast temný stín tísnivé nejistoty.

DIVOKÝ VÝCHOD A CIZINCI

“Jediné, na co se můžeš v Bolívii spolehnout, je síla amerického dolaru.

“Dřevo jsou peníze, a proto kácíme deštný prales,” vysvětluje lesník. Lidé se v chudé zemi stále starají více o své přežití, než o životní prostředí.

Čím více máš těch půvabných ‘papírků’, tím větší máš právo – na půdu, na svůj výklad zákonů, na přízeň policie, imigračního, vojska, vlády,” svěřuje se Němec Frederick, který v Bolívii zakotvil před několika lety, když byl na cestě kolem světa a právě tady u Santa Cruz se mu zalíbilo natolik, že tu zůstal. “Chtělo to tučné úplatky těm správným lidem – brzy jsem dostal povolení k pobytu, koupil jsem si doslova za hubičku slušný pozemek, kde mám dnes ranč větší než Boby z Dallasu.” Na imigračním oddělení potkávám hned několik cizinců. “Je to hrozné, mám tu snoubence a nechtějí mi prodloužit trvalý pobyt, prý musím vycestovat a požádat na zastupitelském úřadu mimo Bolívii. Nejbližší je v Riu či Sao Paulu v Brazílii nebo v peruánské Limě,” vzlyká mladá Australanka. “To oni si jen tak hrají na důležité – prostě čekají úplatek a pak udělají, co vám na očích vidí,” chlácholí nás ostřílený Frederick. Podle něj je možné si koupit v Bolívii za peníze vše – snad i novou identitu. “Přicházejí sem nejrůznější lidé – někteří hledají svobodu, jiní dobrodružství nebo nový život. Půda je opravdu velmi levná, a tak je tu řada cizinců, kteří se rozhodli usídlit se v odlehlých částech Bolívie na východ a jih od Santa Cruz,” dodává. Hal se mi již dříve zmínil o americkém milionáři: “Vydělal velké peníze na burze, a tak se rozhodl, že zachrání část amazonského pralesa – aby se tam nikdy netěžilo. Koupil velké území národního parku, kus džungle, kterou vlastní pro radost a svůj dobrý pocit.”

Zvláštní skupinou cizinců jsou lidé, kteří přišli ze svého přesvědčení – misionáři (viz článek Dědictví jezuitů). Další skupinu tvoří náboženská sekta německy hovořících mennonitů. Ti se nyní ve východní Bolívii usazují ve stále větším měřítku – našli zde potřebný klid pro svůj život v izolaci od okolního zkaženého světa.

KŘESŤANÉ A PAČA-MAMA

“Tío, dej nám více stříbra, vyšší ceny na trhu, méně úrazů, sesuvů a hlušiny. Ochraň nás, a my ti budeme dále přinášet koku, alkohol i cigarety,” modlí se k ďáblovi, vládci podzemí, horník Mazca hluboko pod zemí na konci úzké štoly kdysi nejbohatšího stříbrného dolu světa v hoře Cerro Rico u Potosí. “My všichni jsme tu křesťany – tedy na zemi. Jakmile sestoupíme do podzemního systému štol a šachet, musíme začít uctívat přírodní síly, kterým tu vše patří.” Horníci mají jasno: na nebesích žije bůh, pod zemí je ďábel – Tío, který je má ochraňovat, pokud si jej dostatečně nakloní a usmíří. Snad nikde jinde není pověrčivost tak očividná, jako právě mezi indiány, kteří nasazují své životy v dolech. Horníci jsou vystaveni působení řady zdraví škodlivých chemikálií a plynů a ohroženi náhlými sesuvy v nezajištěných štolách. V podzemním pekle velmi zodpovědně dodržují nepsaná pravidla ve vztahu mezi nimi a přírodními silami. Nikdy nepustí do šachet ženy. “Přinesly by nám smůlu,” vysvětluje Mazca. Mohly by totiž způsobit žárlivost bohyně Pača-Mamy. “Matku přírodu” si indiáni také pravidelně usmiřují v podobě obětí. Podle své peněženky obětují lamu nebo alespoň darují svazek pravých stodolarových bankovek.

Zatímco je oficiálně 95 % Bolivijců katolického vyznání, v praxi se jejich úřední náboženská orientace smísila s inckým i ajmarským systémem víry. Vznikla tak zvláštní směsice, nad kterou se nepozastavují snad jen samotní Bolivijci. Věří v Panenku Marii, a zároveň uctívají i přírodní bohy a duchy spojené například s okolními horami. Pověstná je oslava Fiesta de la Virgen de Urcupiňa u Cochabamby. Na vrchu Calvario se tu zjevila Panna Maria, a místní lidé dokonce nalezli její kamennou podobiznu. Na výročí této události se vždy koná mnohatisícový průvod a mše. Po ní musí kněz posvětit přinesené dary v podobě miniatur domů či kamionů, které si jejich majitelé přejí v životní velikosti. Nakonec se všichni úprkem vrhnou s velkými kladivy na kamenný vrchol hory, kde se snaží odštípnout kus posvátné hory pro štěstí. Až uctí Pannu Marii, obětují papírové peníze duchům hory a uspořádají oslavy, kde místní alkohol čiča teče proudem. Všichni doufají, že na rok dopředu mají o štěstí postaráno. Vždyť uctili všechny síly, které znají. V oblasti víry si Bolivijci tedy již vybrali – volí vždy to lepší ze všech světů: křesťanského, či indiánského. A všechny své spřízněné bohy i duchy umí i řádně oslavit – není snad dne, kdy by se někde v Bolívii nekonala fiesta. (Příkladem bizarních rituálů je i Tanec ďáblů v Oruru – magazín Koktejl 3/1999.)

SOUMRAK INDIÁNSKÝCH KULTUR

Odlehlé pohoří Cordillera Apolobamba je domovem indiánů, kteří jsou mnohdy negramotní, zato mají mimořádné znalosti místních léčivých rostlin. Antropologové a odborníci v medicíně zjistili, že zdejší lidoví léčitelé “kallahuaya” běžně používají 600 až 1000 rozdílných léčivých rostlin a přípravků s “magicky” efektivními účinky.

Snad v žádné jiné zemi v Latinské Americe nežije tolik původních obyvatel jako právě v Bolívii. Díky izolovanosti a zaostalosti se zdejším indiánům vyhýbal smutný osud původních obyvatel například Brazílie. V Bolívii si více než v jakékoli zemi na kontinentu uchovali indiáni své tradice a způsob života. Platí za to daň v podobě propastné chudoby a podle našich měřítek i velké zaostalosti. Jsou to lidé, kteří se jen velmi obtížně adaptují na podmínky nové doby. Ztráta kokových polí je pro ně zvlášť tíživá především proto, že si sami nedokáží snadno najít alternativu. Na druhou stranu jsou to však obdivuhodní lidé, kteří umějí přežít jak v extrémních podmínkách neúrodné a nehostinné náhorní planiny Altiplano, tak ve zrádné a nebezpečné amazonské džungli. Při životě je drží znalost tradiční medicíny – vždyť pověstní léčitelé kallahuaya z oblasti Charazani v bolivijských Andách rozlišují 600 – 1000 léčivých bylin! Klíčová je také úzká vazba se světem duchů a přírodních sil, které se navíc provázaly s panteonem křesťanského světa ve zvláštní synkretickou náboženskou mozaiku. Jen těžko si však lze představit přežití indiánů v moderním světě, který je stále více pohlcuje, ať se jim to líbí, nebo ne. Obtížně myslitelná je příprava indiánů na kariéru bankovního úředníka nebo jaderného technika, když jeho svět doposud tvořila vesnice, kde jediné kamenné stavení byl zchátralý kostel nebo budova distribuce humanitární pomoci.

Budoucnost zřejmě leží v nové formě vzdělání, které původní obyvatelstvo naučí, jak se lépe starat o své zdraví, hygienu, životní prostředí. Předá jim znalosti z oblasti zemědělství či veterinářství v daných lokálních podmínkách. Naučí je číst, psát a počítat, aby je nikdo neokradl nebo aby nepodepsali smlouvu, která jde proti jejich zájmům. Jak potvrzují první úspěšné pokusy například v indické části Himálaje nebo v severní Kanadě, nové vzdělávání by mělo obsahovat i hodiny vlastní kultury, kde se děti učí o mizejících dovednostech, mýtech i rituálech svých předků, významu své kultury a hrdosti na ni. Jen tak nepropadnou pocitu méněcennosti při konfrontaci s “vyspělejší moderní” kulturou či civilizací. Nový přístup ke vzdělání by domorodcům měl ukázat cestu, jak důstojně žít v dnešní době. Aby si sami podle svého přání mohli zharmonizovat výhody obou světů – svého původního i nového. Přežití domorodých kultur na celé Zemi – a Bolívie je toho živým příkladem – závisí na tom, jak dokáží přijmout nové tak, aby jim to jen prospělo, a zároveň odmítnout vše, co by znamenalo úplné popření jejich vlastní kultury. Na konci osídlování Severní Ameriky (Kanady a USA) v 19., ale i ve 20. století byli původní obyvatelé zahnáni do rezervací. Dodnes zde žijí lidé se zničenou identitou a důstojností, kteří se nedokázali vyrovnat s moderní dobou, a přitom již zapomněli dovednosti svých předků. Bolest svých zlomených srdcí jen otupují alkoholem, drogami a ve větší míře než ostatní populace se uchylují ke kriminálním činům a k zoufalým sebevraždám (jako je tomu dodnes například mezi Inuity v Kanadě).

“Latinská Amerika je jen stěží imunní proti procesu sociální homogenizace, tak známé dnešnímu průmyslovému světu,” zamýšlí se nad osudem neevropských kultur Thomas Skidmore ve své knize Modern Latin America a dodává: “Oblast And, jižní Mexiko a Guatemala – tam žijí indiáni v dostatečné koncentraci na to, aby si mohli udržet svoji tradiční sociální identitu. Obecně ovšem platí, že urbanizace v Latinské Americe likviduje vše venkovské a provinční. V moderním světě, ať kapitalistickém, či socialistickém, má kulturní pestrost jen malou šanci na život.” Je tedy jasné, že proces “modernizace” se nedá zastavit – nikde. Původní obyvatelé Bolívie stojí nyní na rozcestí. Bude se historie opakovat a indiáni z Amazonie, Kečuové a Ajmarové z Altiplana skončí jako mnozí původní obyvatelé ve zbytku “civilizovaného” světa? Vyhyne jejich kultura, hrdost, stanou se naším dalším černým svědomím? Stoupnou si rezignovaně do řady zubožených žebrajících prosebníků s otevřenou dlaní a stále se opakujícími slovy “Dej mi, dej mi”!?

V žádné jiné zemi v Latinské Americe netvoří populaci tolik původních obyvatel jako právě v Bolívii. Díky izolovanosti a zaostalosti se zdejším indiánům vyhýbal smutný osud domorodých národů například Brazílie. V Bolívii si indiáni více než v jakékoli zemi na kontinentu uchovali své tradice a způsob života.

---

KOKA V BOLÍVII

Zatímco na Západě je koka (keřovitá rostlina Erythroxylum coca) považována především za základ pro kokain, v Bolívii její lístky žvýká většina lidí stejně, jako my si dáme kafe, Angličané čaj, Jemenci kát a Etiopané svůj čat. Pro mnohé domorodce je koka dokonce předmětem či prostředkem uctívání. “Mama Coca” je uznávána jako dcera Pača-Mamy, bohyně země a přírody. Před delší cestou proto pokládají domorodci listy koky pod kámen, aby si zajistili bezpečný dojezd. Indiáni obětují koku bohům, aby vypudili duchy zla ze svých domovů a polí. Obětování koky má přinést větší úrodu, v dolech pak bohatou žílu. Tradiční ajmarští léčitelé yatiri používají koku při svých rituálech. V odlehlých oblastech se dodnes koka užívá místo peněz jako platidlo. Španělští dobyvatelé brzy zjistili, že jejich poddaní pracující, kteří žvýkají listy koky, jsou mnohem výkonnější a odhodlanější splnit vytyčené úkoly. Proto conquistadoři konzumaci koky přímo podporovali. Dnes žvýká většina venkovských mužů i žen, a dokonce i mnoho zástupců střední třídy ve městech. Většina Bolivijců evropského původu však stále považuje žvýkání koky za nechutný indiánský zvyk, ke kterému by se sami nesnížili. Pro většinu indiánů žijících v extrémních klimatických podmínkách slouží koka jako stimul nervového systému, který jim umožní pracovat bez přestávky na oběd s vysokým fyzickým nasazením. Horníci posedlí vidinou bohaté stříbrné žíly užívali koku tak intenzivně, že v dolech u Potosí vydrželi pracovat až 72 hodin bez zastavení! Koková pauza má i významnou sociální funkci, stejně jako u nás přestávka na cigaretu. Listy koky rostou na keřích v nadmořské výšce tisíc až dva tisíce metrů. Prodávají se na váhu na všech trzích v Bolívii. Indiáni žvýkají obvykle třicet až čtyřicet kokových lístků najednou. Pro bílé gringos se však doporučuje začít s dávkou deseti lístků. Koka se osvědčí zejména při zdolávání vysokohorských průsmyků s těžkým batohem na zádech. Při intenzivním žvýkání koky se jde hned mnohem lehčeji…

Chůze lesem je podobná cestě životem. Často opouštíme turistické značky, boříme se propadající se rašelinou a přesličkovým pralesem, zakopáváme o bludné kořeny. Les je odjakživa domovem zvířeny a ptactva, ale i čarodějnic, skřítků, lidožravých vlků a pohádkových babiček. Dojdeme-li konečně na prosluněný palouk, idylická písnička na rtech nám může záhy zmrznout, neboť si nikdy nemůžeme být opravdu jisti, “co na nás číhá za bukem”. A pak… Pohlédneme-li vzhůru, spatříme jakousi děsivou vertikálu do nebe vražených stromů a mezi nimi prázdno, neznámo. Sešel jsem se s DANEM BÁRTOU den před jeho šumavským výletem: “A tak i já, rozhodnut odpočinout si na pár chvil, odjíždím na Šumavu, do lesů, do samoty, na celý týden. Jelení říje na Václava vrcholí a já chci být u toho: melta, suchý chléb, kniha, soumrak, petrolejka, cigareta a nad potokem sražená pára…” Čekal jsem v nablýskané café-restauraci. Dan B. přišel, objednal si čaj a houbovou krémovou polévku. Dříve rušivé trylky překřikujících se manažerských mobilů připomínaly na audionahrávce zpěv lesních ptáků.

Proč vlastně odjíždíš na Šumavu, čím se tam zabýváš?

Tam v podstatě “není co dělat”. Žádná elektrika, telefonní signál, nějaká nejbližší obydlená záležitost je asi čtyři kilometry odtud. Daleko, bez lidí, musím vyplňovat čas tak, že ho natahuju, aby byl hrozně dlouhej. Nebaví mě tam spát až do oběda; můžu tedy sedět, udělat si zrána čaj a ten čaj hodně hodně pomalu pít, a jenom koukat na potok. A prostě bejt sám se sebou. Přestože bych se snažil myslet na něco konkrétního, tak mi hlavou protékají v podstatě nezachytitelné věci. Někdy si vezmu papír, tužky a pastelky a pokouším se je zachytit. Taky dost čtu. Přebývám v lesácké chatě; je to taková maringotka na louce, kde občas přespávají lesní dělníci nebo myslivci. Vždycky se domluvím s kamarádem myslivcem, abych to měl čtyřikrát do roka sám pro sebe. Alespoň pár dnů z každého ročního období. – Jaro, léto, podzim i zimu na stejném místě. Těší mě tu úplné drobnosti. Jsem tu dobrovolně a rád.

Často mluvíš o lese, co pro tebe vlastně znamená?

Pro mě je les společenství velkého množství koexistujících organismů, které spolu sdílí určité náležitosti, podobně jako lidi ve městě. Systém, který je vysoko na Šumavě v podstatě dospělou záležitostí. Funguje, když zdánlivě stojí. Dospěje do bodu, kde se jen udržuje v určité rovině: ptáci, zvířata, hmyz, stromy, bylinnej pokryv. Baví mne redukovat přítomnost člověka jen na tu přítomnost, a ne na činnost. Já tam v podstatě jenom jsem. Jde o to, když člověk vyrazí do lesa, tak vlastně prochází osetým polem. Jenom v jiném měřítku. Člověk si může po právu připadat jako myš v obilí. Klasy čnějí do násobků výšky a hmotnosti zvířete. Člověk se pohybuje po zemi, je v kontaktu s chudou smrkovou monokulturou, což je také pole, akorát roste 30 nebo 50 let, nežli “vydá ovoce”.

Coenagrion pulchelum, Velencei-Tó, Maďarsko, duben 2001. Foto: Dan Bárta

Když jsi popisoval páru nad potokem, vážky… připomnělo mi to karbonský prales, plavuně, praoceán a obrovské vážky Meganeura monyi. Asi tak 300 milionů let zpátky.

No ono to tak je. Vážky jsou tu takhle dlouho. A žraloci. To jsou organismy, které se povedly. Mně vážky umožňují nahlédnout do fungování přírody, systémů či společenstev organismů poměrně snáze nežli větší živočichové. Jako terénní biolog či pozorovatel mohu pozorovat datla, jakým způsobem se chová, jaké stromy považuje za doupný, a tak dále, ale bude to strašně náročný na čas a prostor. Kdežto při pozorování vážek se snadno dostanu do rozpoložení, kdy přestanu vnímat čas a octnu se v nějakejch pěti krychlovejch metrech. A na tom plácku se to všechno děje: vážky se potkávají, vážky se páří, vážky se perou, vážky loví, kladou vajíčka. Během jednoho dne se mi může povést vidět výsek přírody, mikropřírodu, kde je má existence absolutně náhodná. Když udělám “lusk” a zmizím, tak se nic nestane. Když se tam naopak objevím, tak jsem jen nový orientační bod v prostoru. Stoupnu-li si na břeh potoka a budu tam stát 30 minut, tak mne všechny ty vážky zmapují jako terén v počítačové hře. Budu pro ně jenom souřadnice. Kus větve.

Prorostlý temný praoceán je symbolické lůno, ze kterého se zrodil život. Zřídlo hlubinné imaginace…

V tomhle je Šumava jeho vydařeným potomkem. Zčásti položená na temný a hutný rašelině, starý dřevitý vesnice, který už vlastně neexistujou, protože se rozpadly na uhlí. Soumrak na Šumavě, když je syrovější období, má v sobě nepopsatelnou a děsivou sílu, která se do člověka sbíhá ze všech směrů.

Většina těchhle záležitostí asi opravdu dejchá ze země. Když jsem ve Venezuele poprvé v životě spal v pralese, měl jsem celou noc sluchový halucinace (řev koček a záhrobní hlas kamaráda) a takovej strach, že jsem v podstatě “toho voka nezamhouřil”. Strašná noc. Ležel jsem v síti, bederní páteř třicet centimetrů od země, a pociťoval jsem, jak ze země prorůstá ruka, která se mi zaráží do zad, chytá mě za páteř a táhne dolů. Síla země, která tlí, je neuvěřitelná. Prales je mnohem dynamičtější struktura nežli středoevropskej les. Jeden joule nepřijde nazmar. Veškerá energie a hmota se během tří dnů, co jsem tam pobýval na jednom fleku, otočí třikrát před očima a změní se z hmoty na energii a naopak.

“Když už musíš přespat v pralese, tak vezmi mačetu a udělej kruh dva metry v průměru a vysekej úplně všechno, co tam najdeš. Pak tam teprve můžeš žít.” – To je jedna z věcí, na kterou upozorňují lidé, kteří tam žijí. Když jsem ovšem viděl to květinářství, ty monstery a filodendrony a maranty, tak mi to bylo trapný. Říkal jsem si: ty vole, seš jenom Evropan s penězma, kterej se sem přijel podívat, tak tady nedělej brajgl, to nemá vůbec význam. A všechny ty kytky jsem zlehka odendal stranou a položil na ně kládu. V podstatě jsem si udělal jen prostor, abych tam mohl položit baťoh a nad tím baťohem měl tu noclehárnu. Ten prales ale přišel a byl fakt nepříjemnej…

Pokud tomu dobře rozumím, bylo to záležitostí citlivosti, místa a obešlo se to bez halucinogenů…

Já skutečně doufám, že to mělo takovou přírodní sílu, a přičtu-li, že jsem přecitlivělej, tak si myslím, že strach dokáže dělat obrovský věci. Neměl jsem halucinogeny ani alkohol. Naštěstí. Tahle představa mi dělá obrovskou radost, tím, že když chce člověk dosíci podobného zážitku, tak se nemusí zfetovat. Když to udělá, tak jsou takovýhle srandy na denním pořádku, ale vždycky bude mít v zátylku takovej ten nerv, že to možná není košer, protože je to chemicky zprostředkované… Občas se ale dostanu do stavů či prožitků, které by většina lidí označila za blud, čirou fantazii. Postačí jen trochu nepevnosti, aby tě to zviklalo, tvoje sebereflexe se stále opakuje, nemůžeš se dostat z bludného kruhu. Najednou schází ta neotřesitelná jistota, jestli to, co vidíš nebo slyšíš, je skutečnost, když to zároveň nevidí či neslyší někdo jinej.

Indiáni vnímají vážky jako duchovní symbol, spojnici mezi životem a smrtí.

Fakt? To je dobrý…

Symbol metamorfózy. Vážka jako bytost dvou světů. Vody a vzduchu… Vnímáš to i sám na sobě?

Myslím, že na tu proměnu ještě čekám. Prodělal jsem několik vodních instarů, tak doufám, že to bude zdárně pokračovat, takže se to jednoho dne podaří.

Bártovy lovy beze zbraní. Foto: archiv Dana Bárty

Instarů?

Instar, to je stadium larvy, než se svleče, ale stále je v tom samém vodním prostředí. Nedokonalá proměna. Vážka se svlíká, svlíká, svlíká, až se jednoho dne převleče. Kdežto třeba motýlí larva se svleče dvakrát, třikrát, potom se uzavře před světem do kukly a tam se celá přestaví. Vyleze odtud úplně něco jiného. Dokonalá proměna. Čas vážky ale zraje postupně a pak se najednou přetočí. Ta metamorfóza je pozorovatelná, v podstatě symbolická. Něco se i čtyři roky plazí v bahně, žere to, na co přijde, a potom se náhle z toho hlubinného očistce vyloupne ta elegantní, transparentní a zářivě barevná vzdušná věc. Potom lze metaforu vývoje vážky přenést na duchovní vývoj člověka. Soudím, že jsem ještě někde ve vodě a snad zdárně spěju. Myslet si v jednatřiceti letech, že už letím, to je…

Nevyvažuješ se mezi vodou a vzduchem?

Možná tím, že se na tu duchovnost těším. Párkrát jsem měl konkrétní představu, jak by to mohlo vypadat. Larva vážky se dostane do fáze, kdy má od určitého roku vývoje zářnou naději, že to dotáhne do konce. Předtím je ale velmi zranitelná; mohou připlavat ryby, a její “let ke světlu” je pohlcen temnotou rybích útrob. Po těch třech letech je ale relativně silná, má kolem sebe vytvořený prostor a akorát dává pozor, aby nepřiletěla nějaká kachna nebo něco většího, co jí sestřelí. Od této fáze už může pomýšlet na vzlet a povznesení, letět za tím, dostatečně úporně, ale ne zase přespříliš.

Slovo “těším” mi připomíná jakousi pasivitu, případně natěšené vyčkávání, “až to přijde”.

Tak jsem to přesně nemyslel. Snažím se věci, o kterých si myslím, že je umím lépe nežli jiní, postupně kultivovat, dávat jim osobní pravdu.

Tedy?

Hudba, zpěv, psaní textů, popřípadě fotografování vážek. Jsem na sebe přísnej. To, že tady sedím a sebejistě pinknu vidličkou do skleničky (předvádí), neznamená, že jsem vyloudil zapsatelný tón. To nemusí být ten tón, ale něco mezi půltónem a tónem. Chci najít přesně to místo, kde a k čemu to ladí, a naučit se to hrát. A tak dál. To je jedna z možností, jak tomu “těšení” jít naproti.

Důsledná niternost?

Věřím tomu, že to tak má bejt. Možná se to nestane ani za mého života. Budu-li to brát jako štafetovej závod, tak mám někdy pocit, že spurtuju do cíle, ale zrovna tak mohu být na třetím nebo druhém úseku. Ale to přeci neznamená, že si přestanu myslet, že spurtuju. Ta vzdálenost je stále stejná. Dosáhnout toho co nejkvalitněji, v běhu co nejrychleji, to je vlastně totéž. Jestli ten kolík předám, nebo vítězně protrhnu cílovou pásku – a budu mít svatej pokoj…, to je v podstatě jedno. Vnímám to tak, že věci, které naplnit mám, naplním. Samozřejmě o tom dnes mohu takhle básnit a pozítří říct, že je to celý uplná kravina, a ožrat se. Tohle všechno normálně zvládnu. Úplně suše. Ale kdyby tomu tak přece jen bylo, tak bych byl moc rád…

Proč jsi se vlastně rozhodl cestovat?

Ze začátku jsem zkrátka chtěl poznat svět… Že uvidím, jestli je všude chleba o dvou kůrkách (přikusuje), jestli lidožrout, když se mu podívám do očí, vidí svět úplně jinak nežli já a jestli si budeme intuitivně “rozumět” bez znalostí příslušného jazyka. Potom se to začalo tříbit. Uvědomil jsem si, že vidět a poznat přírodu se mi v podstatě nepodaří. Stálo by to hrozně peněz, které nemám, a hrozně energie, kterou mi nepřísluší vynakládat. Nejsem nějakej sekáč, kterej studuje na Oxfordu šimpanze a ví proč. Jenom se na ně koukat a uvědomit si: aha, ano, ti dva se mají možná rádi, tak to bych jen opakoval nultý ročník. Navíc jsem přírodu jednou viděl. To je jako když člověk vleze do basové bedny, která hraje. To fakt vrčí. Jinak šlo převážně o různé krajiny na určitém stupni extenzivního nebo intenzivního obhospodařování. Kdekoliv člověk zarazil kolík do země, vrazil tam radlici, tak to už v podstatě nehovoříme o přírodě, ale krajině.

Zaměřuješ se především na Latinskou Ameriku…

Latinská Amerika pro mne znamená relativně blízký kulturní okruh: křesťanské země, slunce, salsa, indiáni. Mám rád tu živelnou bujnost, mocnost biomasy a také španělštinu, jako zvuk. Výraznější přechod noci a dne, čistý, temperamentní a živočišný rytmus.

V Kostarice jsem se nicméně dostal do jakési slepé ulice. Představoval jsem si, jakými cestičkami prochází bosý domorodec, který zná každý strom, zatímco já, “ekoturista”, si to šinu v těžkejch turistickejch botách po dvoumetrové vydupané cestě do země společně s osmdesáti Australany, obdivuji sekundární prales a koukám, jestli neuvidím něco většího… Tak mi to přišlo strašně trapný. Chvíli jsem si sednul, zapálil cigáro, a díval se na řeku… Za pár minut přiletěl ledňáček, který mi předvedl střemhlavý ponor, tři růžoví samečci vážky Orthemis ferruginea teritoriální sváry, malej bazilišek chůzi po vodě, a mě to dalo zase klid. Tak dobrý. Zaplatil jsem za to ty peníze, ten dvoumetrovej chodník je tu jen jeden, a já jsem nic neutrhl, nevzal. A jsem v národním parku. Tak OK. Ale když jsem přijel z toho výletu domů, tak jsem si řekl, že tohle už nejspíš nechci.

Vyšel jsem z toho národního parku, promáčené boty, před sebou asi jedenáct kilometrů dlouhou cestu… Byl jsem naštvanej a línej. Zkouřil jsem se tou trochou trávy, co jsem s sebou měl, a dostal se natolik do sebe, že jsem si uvědomoval jenom tělo, jako mechanickou soustavu kladek a provázků. Dupal jsem s tím baťohem na zádech, udržoval rytmus pochodujícího těla a monitoroval, co dělám. Vypočítával jsem krok podle kamenů a dýchal úsporněji. Jakmile jsem něco zaslechl, ohlížel jsem se po zdroji zvuku, podle tmavosti dna jsem vyhodnocoval hloubku vody. Hlava jako nosič základních smyslů vykonávala svou počítačovou práci a mozek to automaticky překládal do končetin. Představoval jsem si, že jsem robot. Pocit jakéhosi ekoturistického “vystřízlivění” se na okamžik rozplynul…

Jak se tedy vyvíjejí tvé další cestovatelské plány?

Samozřejmě chci cestovat dál. Už to mám rád. Další cestu bych ale chtěl podniknout úplně sám (což by bylo poprvé). Do zimy musím vyřešit dilema, jestli si dám znovu zažít pocit turistického putování, abych se definitivně rozhodl, že za určitých okolností má smysl cestovat vyloženě chudě, být za hosta a “nakukovat do talířů”… Anebo se vrátit s jasným pracovním cílem do Kostariky a fotografovat vážky, protože jsou tam pro to ideální podmínky.

Z jihoamerické oblasti ostatně pochází tvůj oblíbený spisovatel… Jorge L. Borges.

Borges je vynikající. Nesmrtelnost je knížka, kterou čtu už dva roky, protože je to taková hutná dávka, která mi nedovolí to jen tak přehltat. Kdyby to byl třeba román od Irvinga, tak to přečtu – dá se říci – jedním dechem, protože je to lineární příběh. Nesmrtelnost je soustava malých poselství, propletených labyrintů. Postupně se vracím k určitým pasážím a srovnávám je se svým životem a získaným poznáním. Teprve třeba poté vydají svůj smysl. Borgesův jazyk je strašně čaromocnej. Hledání kouzla v jaguářích skvrnách, nebo když popisuje, jak se zastaví čas. A Bill Harrigan, Tom Castro a Kocuke no Suke, zemití chlápci, kteří se s ničím moc nepářou. Historičtí zločinci a desperáti. Někteří s kovbojskou ctí. Dějiny od podlahy.

Orthemis ferruginea, Manchon, Rivas, Nikaragua, únor 2001. Foto: Dan Bárta

Nějací další oblíbenci?

Márquez. To je takovej naturalmajstr. Hodně hořkej. Četl jsem také Paula Coelho. – U řeky Piedra jsem seděla a plakala… – A úplně jsem z toho nebyl zlomenej. Už mi to přišlo jako…

Vývar ze všech latinskoamerických tradic.

No právě. Jihoamerická literatura – “a teď se všichni zblázněme”. Moc mě to nenatankovalo…

Na druhé straně to vypadalo, že se v tradiční české lyrické epice, ve zfilmované Erbenově baladě Vodník, cítíš jako ryba ve vodě. Jsi dobrý plavec?

Vůbec ne. Já mám z vody strašnej strach. A to v okamžiku, kdy přestanu cítit dno. Jsem paralyzovanej tím visením v sloupu vody. Když se brodím proti proudu řeky, mám pod sebou kameny a ten proud mě sráží, fajn. Ale stojáky, to je smrt. Ta předělová kombinace voda – vzduch mi nedělá dobře. Když jsem ale byl Vodník s kyslíkovou bombou, tak se ten svět pod hladinou úplně promění. Vizuálně a pohybově je to docela zajímavé. Jako by mi znovu narostly žábry.

Nicméně v prostoru pohádek, balad a mýtů se cítíš bezvýhradně dobře…

Mám rád pohádkový příběh v tom skrytém smyslu, vyústění, když to s sebou nenese prostý popis denních událostí, z kterých mohu jednoznačně vyčíst ten který charakter člověka, jednosměrnou linii příběhu, a uhádnout, jak to všechno dopadne. Mám mnohem raději slova, jež mají v sobě zakódována alternativní význam, který odkazuje někam dále, třeba i přes samotný příběh. V podstatě podobenství, při kterém se počítá se čtenářem, jeho možnými interpretacemi a schopností takovýto příběh učíst.

Nacházíš takové přesahy a průniky například mezi indiánskou kulturou a svým zázemím?

Venezuela. V podvečer jsme přijeli lodí do indiánský vesnice. Na břehu jsme postavili ty naše bungalovy. Přišli indiáni a chtěli nám střelit legrační věci za směšný peníze. Za sto bolívarů jsem si koupil bambusovej šíp s dřevěným hrotem a opřel ho vedle svého bejváku.

Najednou se ve vesnici strhnul pokřik, protože přiletěli hokové. Hoko je pralesní pták, velikostně něco mezi husou a krocanem. Zkrátka kus masa, což se v pralese hodí vždycky. Frajeři začali běsnit, sháněli luk a šípy, že vyběhnou, hoka sundaj a bude večeře. Jeden indián běžel, měl luk, šíp, chtěl ještě jeden, tak se zastavil u mě, ten šíp popad, a padnul mu zrak na ten dřevěnej hrot. Tak ho zase zahodil. Nebyl to ten šíp, byl to turistickej artikl. Vnitřně jsem se usmál. A ten chlápek se na mne v tom frmolu stihl podívat. V pohledu, který netrval ani vteřinu, to udělalo takhle (luskne) a byl v tom i humor. Dva světy se spojily na takovýhle srandě.

Jednou se indiáni opili a poprali se. Náš lodivod jednomu vesničanovi rozsekl pažbou čelo tak, že tam měl pěticentimetrovou rozšklebenou díru. Jelikož mě zrovna pohled na krvácející ránu nerajcuje, tak jsem mu to vyčistil ajatinem, stáhnul a zavázal. Dostal jsem se tím mezi naši partu a hostitele. Přemýšlel jsem, jestli budu hájen jako příslušník červenýho kříže, nebo…

Celé to bylo o humoru a strachu. Ten frajer se záhy ožral ještě víc, vzal naši loď a odjel v noci neznámo kam. Kdyby se ráno nevrátil, zůstali jsme tam úplně bez prostředků a možnosti návratu. (Než bychom tedy za peníze ukecali ty vesničany…)

Jak velkou roli hraje hudba u přírodních národů, kmenů, které jsi navštívil?

Hudba je tam, podle mého, prostředníkem k tomu, jak se dostat do transu. Neexistuje nějaký dvorní skladatel či básník kmene. Jsou to záležitosti ústně předávané tradice. Zvuky a příběhy se nesou na jednoduchém rytmu a asi tak dvou akordech. Otáčí se to jako kolečko. …

Co se v tobě odehrává, když zpíváš?

Hudba je vlastně práce se zvukem. Ostatní smysly se upozadí; jenom se vposloucháváš, popřípadě se necháváš vést vnitřním zrakem, který tě vede po jakýchsi strunách. Jako kdybys viděl a slyšel tím samým smyslem. Hudbu lze také vnímat jako nakreslený prostor (základy, vrstvení, stavbu…), do kterého se lze, když to tzv. “letí”, napojit. Například tím, že budeš malovat vrchní vrstvu, což dělává třeba sopránsaxofon, flétna… nástroj, který to vede. Nebo se můžeš skladby účastnit tak, že ji nevedeš, ale zaměřuješ se třeba jen na “červenost”. Vždycky by měl člověk vědět, kde se v té stavbě nalézá, a znát i cestu zpět. Když se jako zpěvák opravdu rozjedu, tak celou tu strukturu vezmu jako šňůru na prádlo, takhle ji natáhnu (předvádí), a to celé chci přibít, co nejvýš to jde, až do “nemůžu”, a tam to ukotvit.

Texty na albu Illustratosphere mi připomínají iluminace M. Alše. První písmeno bylo vykresleno jako obraz, který zároveň zobrazoval obsah balady. Vodník na vrbě. Jak ty rozděluješ obraz a text?

Snažím se je spojit. Občas sice napíšu větu bezmyšlenkovitě – ale ten obraz tam je. Potom ho ale musím rozvíjet slovy jako příběh, až se obraz zvětší a dostane nádech filmu. Ožije. Člověk se narodí, odněkud někam jde, něco se mu přihodí… Snažím se to popsat po svém, ale pořád tak, aby každý mohl ten příběh vidět před očima. Podle mne když si člověk něco nedokáže představit, tak tomu přestává i rozumět.

Co to máš vyobrazeno na tetování…

(ohrnuje si rukáv) Tahle ťupka (ukazuje), to je něco jako počátek. Žluté slunce je variací na aztécké motivy. Lebka ptáka s ornamentáží a péry je naopak severoamerická záležitost.

Tetování mám od roku 1991. Je to mnou překreslená představa ikonických témat jmenovaných kultur.

Muzikanti často používají výrazy, které si dokáži představit jen výtvarně. Co je to například… zvukomalebnost?

Hetaerina fuscoguttata, Sirena, NP Corcovado, Kostarika, březen 2001. Foto: Dan Bárta

Spojení zvuku a obrazu. Jako kdyby muzikanti neuměli kreslit a nahrazovali to pouze prostřednictvím hudebních nástrojů. Takovou hudbu mám rád.

Barva hlasu…

Každej tón má v sobě ještě něco, co ho charakterizuje… Jestli je teplejší… studenější… Barva hlasu mi spíše souvisí s hmatem nebo chutí. Je to pocit, na kterém se ovšem s muzikantama konsenzuálně shodneme. Když řeknu, že jsem viděl varhaníka, kterej hrál teplou, hustou muziku, tak si to dovedou představit. Odborně je to tak, že barva tónu souvisí s alikvótama. Dílčí tóny v tónu, který ho spoluvytvářejí. Pro mne je to ale spíše otázka pocitu. Racionální chápání v tomto případě spíše tón abstrahuje a matematizuje.

Umělci, ať již herci, výtvarníci, nebo zpěváci, ostatně často hovoří o citech a pocitech…

Pro mne je to intuitivní vyjadřování nějakých hlubších, obtížně uchopitelných duševních obsahů, které přitom mají autentickou hodnotu.

Cítit, cit, pocit, citlivost, procitnout… to vše jsou prý čichové metafory. Říkáme třeba “tohle mi nevoní”… jako intuitivní zhodnocení situace, že na tomhle “něco smrdí”. Jakýsi potlačený “šestý smysl”. Čich, jako vývojově nejstarší smysl…

No jo, na tom něco může být. Většina savců se orientuje nosem. Nám se ten čichový mozek funkčně upozadil. Uměleckými prostředky jdou pocity zpravidla lépe vyhmátnout: zahrát je, nakreslit… Když vdechneš, nasaješ inspiraci, tak se uvnitř jakoby rozsvítíš a to, co chceš vyjádřit, dohledáváš třeba zrakem nebo jinými smysly.

Jak vlastně zní prales, jaký je jeho zvuk?

Zejména jsou vytáhnutý ptáci. Řvou. Pak hmyz, ten rozvibrovává vzduch. V pozadí cosi od bublání, hvízdotu přes praskání větví až po dřevěnou dutost.

Nahrávali jste tam prý nějaké ruchy, které jste využili coby podkres na albu Illustratosphere. Má to nějaký význam, nebo je to jen atraktivní kosmetický make-up?

Pro mě je to osobní prožitek. Nedovolil bych si vzít CD ruchů a říci si: ten křik volavky je ale vymustrovanej, a dát ho tam. Mirek Chyška nahrával v Ekvádoru prales, ale i hospodu a nás, když stavíme hráze. Jde o konkrétní náladu toho kterého místa, kterou se ti, podobně jako na fotografii, podaří, nebo nepodaří zachytit. Ze začátku jsme o tom uvažovali podobně: říkali jsme si, že je to módní, naivní, patetický… Když jsme ale všichni tři seděli ve studiu (D. Bárta, M. Chyška, F. Jelínek, pozn. aut.), dorazilo nám, že jsme tam byli spolu, zažili jsme to, tak o co jde? Je to osobní přiznání, a to je polehčující okolnost.

Nakupuješ v globálních sítích etno obchůdků s nádechem exotična a vonných tyčinek pačuli?

Teď už ne. Snad dřív, dárky… Když už, tak teď kupuji dárky v té které oblasti. Sobě si přivezu třeba šíp, který jsem popisoval; tahal jsem ho všude s sebou. Ačkoliv jsem chtěl v autobuse každému převyprávět příběh, který se k němu váže, slovní zásoba selhávala. A tak jsem stál s nataženou rukou a držel ten “turistický suvenýr”. Odvezl jsem si také kus rezavé mačety, kterou jsem našel v blátě. Hrdina ve svém paralelním filmovém příběhu.

Četl jsi v raném mládí klasické dobrodružné knihy o hrdinech?

Jasně. – Štorcha, Maye, Setona… Ve dvanácti jsem přečetl Žil jsem mezi indiány od Andreho Cognata. To byla poměrně zásadní kniha. Začal jsem si představovat, jestli bych v pralese obstál jako tenhle frajer. Některé pasáže jsou ve mně tak hluboko uloženy, že fungují jako podvědomé asociace: Autor sedí vedle Palazisiho, který byl právě tetován žiletkou, úplně zrezivělou. Nebo: Ojampijská žena spařuje agutiho. Kdekoliv někde vidím ženskou, která spařuje slepici, okamžitě mi naskočí tahle věta.

Co takhle o pár stránek dál kapitola: Hrdina se ze světa navrací domů. Postaví stůl, zasadí strom, vystaví dům?

Rodina je dobrá věc. Když se o narozeninách sejdeme všichni u ohně – máma, táta, přestože jsou už léta rozvedení, všechny moje ségry, tak jsou to chvíle, kdy si tuhle hodnotu dokážu plněji uvědomit. Občas také navštěvuji rodiny dvou z mých sester, které se už úspěšně reprodukovaly. Praštěný strejda, který zasadil strom na jejich zahradě. Přestože jsou pro mne sounáležitost a zázemí velmi zásadní pojmy, tak mi zatím, dá se říci, má neukotvenost a vykořeněnost vyhovují. Doma jsem v Dlouhé Vsi na Šumavě.

Domníváš se, že by se to mohlo někdy v budoucnu změnit, převrátit?

Nevím. Někdy si představuju, že budu pro dva malý tvory někým, kdo je povede. Alespoň ten kousek.

Čím v současné době žiješ?

S J.A.R. se chystáme do studia. Klukům se podaří dobrá píseň, a já už druhý den vím, jak na ni.

Usínám téměř denně vedle té samé dívky, se kterou je mi dobře. Koncerty. Fotky. Je toho dost a málo zároveň.

Když jsem si pročítal některé rozhovory s D. Bártou, připadalo mi, že si občas stavíš ze slov hradbu. Jako by se odpověď skrývala až za nimi…

Trošku jo. Někdy používám jakési předepsané a nenapadnutelné mediální šablony. Na některé otázky jsem už odpovídal tolikrát, že si k sobě automaticky dohledají jakousi předprogramovanou odpověď. Popřípadě mám tak nastartováno, že správně nepochopím nebo neslyším otázku…

Pokládáš si někdy sám takové otázky, na které bys rád znal odpověď?

Pro mne je takovou otázkou, jestli to, co vnímám, je jenom moje, nebo je to věc sama o sobě, ke které mám jen částečný a zprostředkovaný přístup. Znát odpověď, vědět, jak to skutečně je, by mi zřejmě umožnilo dostat se z vody na vzduch.

“…metaforu vývoje vážky lze přenést na duchovní vývoj člověka. Soudím, že jsem ještě někde ve vodě a snad zdárně spěju. Myslet si v jednatřiceti letech, že už letím, to je…”

---

Foto: Ondřej Němec

DAN BÁRTA (nar. 14. 12. 1969) zpěvák, textař, cestovatel a fotograf vážek

Prošel mnoha hudebními projekty, mezi nejvýraznější patří jeho působení ve skupině Alice, v projektu Die El. Elefant!, Sexy Dancers, a konečně ve skupině J.A.R. Je čtyřnásobným držitelem ocenění “Zpěvák roku” Akademie populární hudby. Za postavu Jidáše v muzikálu Jesus Christ Superstar a za roli Che v muzikálu Evita byl nominován na prestižní divadelní cenu Thálie. Jako Vodník se blýskl ve filmovém poetickém pásmu Kytice režiséra F. A. Brabce. Svébytný opus Illustratosphere (Album roku 2000) náleží prozatím k jeho tvůrčím vrcholům.

Rozlehlá nížina bolivijského oriente je velmi řídce osídlenou divočinou, kde by jen málokdo čekal větší architektonické zajímavosti. Právě do této oblasti v minulosti pronikl církevní řád tovaryšstva Ježíšova – jezuité. Ti zde zanechali řadu unikátních misijních církevních staveb, které UNESCO zařadilo v roce 1991 na seznam světového kulturního dědictví.

EFEKTIVNÍ MISIONÁŘI

Jezuité již od příchodu do Bolívie dosahovali mimořádné efektivnosti při získávání nových duší. Dnes již nevíme téměř nic o životě domorodých kmenů žijících na území, které misionáři ovládli. Misionáři z řádů, jež jezuity nahradily, jsou ovšem stále důležitou autoritou ve všech vesnicích včetně osady San Miguel.

V době, kdy byla Bolívie španělským koloniálním územím, přišli do těchto míst ze sousední Paraguaye jezuitští misionáři. Zatímco pro koloniální velmoci neměla oblast větší strategický význam, jezuité ji považovali za velmi důležitou. Bohatství této divočiny spatřovali především v duších domorodců lačných po slově křesťanského boha. Misionáři tedy dorazili do této odlehlé oblasti mnohdy jako vůbec první běloši. Ve srovnání s dalšími řády (dominikáni, františkáni nebo příslušníci řádu Milosrdných bratří) dosahovali jezuité mimořádné úspěšnosti. Již od založení jejich řádu, potvrzeného definitivně papežem roku 1540, se vyznačovali výbornou organizací a efektivitou práce i promyšleným školským systémem. Samotní misionáři pracovali s neuvěřitelným, až fanatickým nasazením díky vysokému stupni ztotožnění se s cíli řádu. Ten mohl být spokojený jak s výsledky svého náboženského působení, tak i s celkovou činností nově zakládaných misií.

Svoji činnost zahájili jezuité jako potulní kazatelé. Brzy však začali budovat uniformní obce, kde kolem náměstí stál na jedné straně kostel s farou a správními budovami, na ostatních stranách pak obydlí indiánů. O životě celé komunity rozhodoval místní farář. Takzvané redukce (reducción) se staly soběstačnými ekonomickými celky s kolektivní zemědělskou výrobou a společnými řemeslnickými dílnami. Jezuitský “komunismus” fungoval tak dobře, že obce dosahovaly přebytků, které prodávaly na trhu. Z toho plynuly i pověsti o neobyčejném bohatství jezuitů. Ve skutečnosti šlo jen o dobře fungující podnik, kde v “top managementu” stáli schopní kněží. Na bezpečnost některých redukcí dohlížela vlastní armáda. Velmi dobře organizovaní vojáci jezuitů byli ve své době považování za nejsilnější a nejlépe vytrénované jednotky na kontinentu. Dokázali získat lidi pro svého boha především tím, že jim vytvořili významná a dobře fungující centra hospodářského života.

V průběhu první poloviny 18. století slábly pozice řádu tovaryšstva Ježíšova, napadaného osvícenci jako hlavní opora militantního katolicismu. V roce 1767 španělská koruna řád ze svých kolonií vypověděla.

PROBLEMATICKÝ ODKAZ

Díky široce pojaté a promyšlené strategii se jezuité neomezili pouze na šíření víry. Pod jejich vedením se indiáni seznamovali s novými metodami zemědělské výroby – začali s úspěšným pěstováním řady nových plodin.

Misijní komplex v San José de Chiquitos patří k nejkrásnějším kostelíkům bolivijské oblasti Oriente. Památky nyní procházejí rekonstrukcí za přispění organizace UNESCO.

Z domorodců se stali uznávaní řemeslníci – své umělecké výrobky úspěšně směňovali s ajmarskými a kečuánskými indiány z hor za jiné dovezené zboží a stříbro. Téměř v každé misijní vesnici založili indiáni orchestr, kde hráli na vlastnoručně vyrobených harfách či houslích. Tito “divoši” žijící uprostřed džungle odříznuté od okolního světa dokázali údajně zahrát i náročné italské renesanční skladby lépe než hudebníci v Evropě! Snad nejhmatatelněji je vidět umění zdejších indiánů v podobě jednotlivých misijních svatostánků. Ty původně navrhl Martin Schmidt, švýcarský misionář, hudebník a architekt narozený roku 1694, který na projektu pracoval až do poloviny 18. století s místními indiány. Jeho dílo nyní prochází čtvrt stoletím intenzivních renovačních prací, které se v této době chýlí k závěru. Každá misie je tu unikátem – mezi nejkrásnější patří svatostánky ve vesnicích San José, San Rafael, San Miguel nebo San Ignacio. Dnes se o ně starají řádové sestry především z Rakouska, které mají dodnes v komunitách vážené a respektované slovo. I přesto, že jezuité působili v oblasti historicky jen velmi krátkou dobu, jejich dědictví je dnes již nesmazatelné – v pozitivním i negativním smyslu. Jejich úspěšnost v úsilí přetvořit si indiány k obrazu svému vedla k tomu, že dnes již neznáme téměř nic z původního světa domorodých kmenů, které tu žily od pradávna až do doby, než přišli jezuité se svým sociálním experimentem.

Už jsme si zvykli, že magické datum 1. 1. otevírá nový rok. Už za života nejstarších pamětníků tomu nebylo jinak, ovšem dříve i v našem křesťanském světě bývalo počítání letopočtu vskutku rozmanité. Příchod nového roku se slavil nejen 1. ledna, ale i o Vánocích, Velikonocích, či za rovnodennosti.

Spoutat čas do škatulek vůbec nebylo tak jednoduché. Čas je výsostně svobodný a nikterak nedbá naší vymyšlené matematiky. Protože Země neoběhne kolem Slunce za určitý počet celých dnů, stanovit a přesně rozdělit rok bylo čím dál tím složitější, jak člověk postupně upouštěl od pouhých přibližných odhadů podle tmy a světla či střídání ročních období, a učenci se něco natrápili, než se jim to jakž takž zdařilo.

Den, ten byl zřejmý. Jak se říká od slunka do slunka. Rozdělit ho na přesný počet hodin, ty na minuty a vteřiny, to byla vlastně maličkost. Ale rok? A měsíce? Nebeská tělesa nedbají na lidská čísla.

Doba oběhu Země kolem Slunce je 365 dní a přibližně jedna necelá čtvrtina. Takže když Gaius Iulius Caesar zavedl ve čtyřicátém šestém roce před Kristem po dlouhém pachtění svých vědců juliánský kalendář, užívaný potom celá staletí, který rozdíly vyrovnával pomocí přestupných roků, začal se i ten během času rozcházet. Chyba narůstala každých sto let zhruba o jeden den, což za dobu lidského života podstatné není, ale když uplynou věky, jde už o velký rozdíl.

Dodnes platný pořádek v kalendáři určil papežskou bulou až po dalších šestnácti staletích Řehoř XIII., který rozhodl, že ve čtyřech stech letech nebude sto, ale jen devadesát sedm přestupných roků. K vyrovnání nahromaděné chyby pak bylo třeba prostě přeskočit deset dnů. Po čtvrtém dni určeného měsíce měl následoval hned den čtrnáctý.

Ani papež si nemohl být jist, že se mu nový kalendář podaří prosadit. Lidé se doslova bouřili, jak se cítili ošizeni o deset dní života. Gregoriánský kalendář byl s nesnázemi zaváděn v křesťanských zemích od roku 1582 a do konce století ho přijaly jen katolické země. Těm protestantským to trvalo o půl století déle. Jediní Švédové šli na to od lesa a vyhnuli se zmatkům: místo aby přeskočili deset dní najednou, od roku 1700 do roku 1740 se ve Švédsku jednoduše 29. únor vůbec nekonal. Od prvního dne roku 1700 ale v Rusku probíhala úplně jiná reforma. Až dosud Rusové užívali datování byzantské, v němž měřitelný čas začínal dnem 1. září 5509 před Kristem. Ačkoli v západní Evropě i u nás byl juliánský kalendář zastaralý už přes sto let, reformátor své země car Petr Veliký ho zavedl jako skutečný dernier cri, jímž se Rusko mělo přiblížit západnímu světu. Jenomže jak se dále hromadilo zpožďování juliánského času, došlo ke kuriózní absurditě, na kterou se ještě dobře pamatujeme: za břeskného hlaholu dechovky ze všech tlampačů se s naprostou samozřejmostí slavila říjnová revoluce v listopadu, protože v Rusku 1917 byl sedmého listopadu ještě stále říjen.

Majitelé obchodů, obchůdků i restaurací se snaží nalákat hosty všemi možnými způsoby. Pro toho, kdo chce získat i zahraniční návštěvníky bez znalosti místního jazyka, mohou být východiskem různě stylizované a ztvárněné vývěsní štíty. Ty na snímcích zvou ctitele pokrmů z ryb do rybích restaurací. Mečoun láká turisty v kodaňském Nyhavnu, platýs s charakteristickou dvojicí očí na jedné straně hlavy ve Flensburgu v severním Německu a to, že hostům chutnalo, dokazuje ohlodaná rybí kostra nad vchodem do specializované restaurace v Praze. V posledním z příkladů nezbývá než věřit, že kuchař má další ryby v mrazáku…

Kouzelný jihozápadní cíp Bolívie jako by ani nebyl z našeho světa. V rozlehlé oblasti tu žije jen minimum odolných lidí a velké množství (světe, div se!) plameňáků. Nejsou tu ani žádné cesty. Je to dokonalá pustina. Tady snad samotná bohyně Pača-Mama odhalila naši Zemi v její divoké nahotě – kouřící gejzíry, horké prameny i bublající bahenní jezírka, pestrobarevné laguny zasazené do měsíční krajiny v nadmořské výšce přes 4000 metrů. Tato krajina je mrazivě neskutečná – jen těžko lze uvěřit, že je realitou, a ne pouhým výplodem bujné fantazie extravagantního malíře Salvadora Dalího.

LIDÉ Z NEBES

V nehostinné pouštní krajině, někdy přezdívané “Tibet Jižní Ameriky”, na jih a západ od městečka Uyuni nežilo nikdy v historii příliš mnoho lidí. V polovině 15. století vyslal vládnoucí Inka svého syna směrem na jih, aby dobyl všechny země, které tam nalezne. Celý jihozápadní cíp Bolívie snadno přičlenil k mocnému impériu bez prolití kapky krve. Zdejší extrémní podmínky však způsobily, že Inkové nikdy řídce osídlenou oblast účinně nekolonizovali. Již před jejich příchodem tu byli ajmarští indiáni, kteří žili na místech svých předků i přesto, že mráz, vítr i neúrodná půda činily životní podmínky mnohem obtížnější, než měli například indiáni na úbočí And. Tito zocelení lidé proto odolali i inckým pokusům o jejich asimilaci a sídlí tu v několika málo chudých vesnicích dodnes. Kromě pastevců zde pracují ještě horníci, kteří tu ze země dobývají cenné minerály ve zdejších dolech. Ty jsou patrně jedny z nejvýše položených na světě. Nad lagunou Celeste (modré, nebo též nebeské jezero) šplhá cesta až pod vrchol sopky Uturuncu, kde pracují horníci v dole na síru v nadmořské výšce 5900 metrů! Tato silnice spojující odlehlý důl s civilizací je položená ještě o několik set metrů výš, než údajně nejvyšší cesta světa v indickém Ladakhu (Kardung La 5602)! Lidé zde žijí tak vysoko, že se vrcholky zdejších vyhaslých sopek přímo dotýkají tmavomodrého nebe.

ZMRZLÍ PLAMEŇÁCI

V jihozápadní Bolívii v nadmořské výšce přesahující 4000 metrů žijí početné kolonie plameňáka chilského, jamesova a andského. Plameňáci se koncentrují okolo zdejších mělkých jezer, kde svým charakteristickým zobákem cedí drobné bezobratlé živočichy či řasy.

Při dvaceti stupních pod bodem mrazu by jen málokdo právě zde čekal opeřence, které si obvykle spojujeme s tropickými krajinami. Ale tito ptáci žijí na naší planetě údajně již dobrých třicet milionů let, tak proč by nepřežili nějakých dvacet pod nulou v bolivijské poušti? Právě díky extrémním podmínkám tu mají minimum nepřátel. V Bolívii žijí početné kolonie celkem tří druhů plameňáků: chilského (Phoenicopterus chilensis), Jamesova (Phoenicopterus jamesi) a andského (Phoenicopterus andinus). Plameňáci se koncentrují okolo zdejších mělkých jezer, kde svým charakteristickým zobákem cedí drobné bezobratlé živočichy či řasy, které tu rostou prakticky jenom pro ně. Plameňáci tu mají navíc to štěstí, že ani při neskutečných mrazech laguny nikdy zcela nezamrzají. Neustálý silný vítr a vysoký obsah minerálů drží vždy část hladiny v tekutém stavu, i když rtuť teploměru klesá hluboko pod nulu. Na ochranu plameňáků byla v oblasti více jak sedmi set tisíc hektarů vytvořena rezervace generála Eduarda Abaroye. Rezervace má chránit veškerou zdejší vzácnou faunu – více jak 80 vysokohorských druhů. V extrémních podmínkách tu žijí například ohrožené vikuně, nandu, kočky pampové nebo lišky.

BAREVNÁ JEZERA

Bolivijská jezera jsou opravdu malým přírodním zázrakem. Například laguna Colorada má červenou barvu nejen ve svém názvu, ale i ve skutečnosti. Až neuvěřitelně syté zbarvení mají na svědomí zdejší řasy a plankton. Těm se velmi dobře daří ve vodě, která je bohatá na minerály. Břehy rudě zbarveného jezera lemují zářivě bílá ložiska magnezitu a sádrovce. Usazeniny na dně jezera jsou také bohaté na nepatrné mikrofosilie používané při výrobě umělých hnojiv, barev, zubní pasty, plastů či ve farmacii.

Nedaleko osady Colcani těží místní sůl z vyschlého solného jezera Salar de Uyuni, které svou rozlohou více jak 12 000 km² připomíná spíše nedozírnou arktickou planinu. Přes den tu pálí oslepující slunce, v noci klesají teploty hluboko pod bod mrazu.

O sto kilometrů dále na jih leží magicky krásná laguna Verde – zelená laguna, která také nezůstává svému názvu nic dlužna. Její odstíny zelené se údajně v průběhu roku mění od světlé až po tmavou. Barvu má na svědomí vysoká koncentrace olova, síry, uhličitanu vápenatého a arzenu v jejím podloží. Toto magické místo přitahovalo i Inky, kteří vystupovali na nedaleký vulkán Licancabur. Na vrcholu údajně obětovali mladé chlapce, které tu nechali umrznout.

UMĚLCOVY SKÁLY Už při příjezdu do koutu jihozápadní Bolívie, sevřené hranicemi s Chile a Argentinou, uvítá návštěvníky několik údolí se zvláštně poskládanými kameny – Valles de Rocas. Před jezerem Colorada se uprostřed pustiny tyčí bizarní útvary v čele se zvláštní skálou vytvarovanou větrem a erozí do podoby košatého stromu. Díky němu si útvar vysloužil název Arbol de Piedra – Kamenný strom. Sto kilometrů dále na jih se otevře pohled na mimozemskou krajinu zbarvenou pásy žluté, červené či šedé, které vypadají jak rozvláčné tahy štětcem. “Torza bývalých vulkánů byla jak namalovaná: z vyšší, třeba žluté žíly minerálů eroze pomaloučku, ale neúprosně odrolovává malé kousíčky horniny, tak vznikají barevné stružky kamínků a drtě, které se plazí svahy v místech největšího spádu elegantními oblouky,” popisuje aridní krajinu Martin Mykiska v knize Pěšky, stopem, lodí Jižní Amerikou. Uprostřed planiny jsou pak rozesety mystické skalní útvary. Celá krajina jako by vypadla z obrazu mistra Dalího. Když se tu navíc den vystřídá s nocí a měsíc vrhne dlouhé zlatavé stíny, každý tu spolu se Salvadorem začne snít.

První francouzská lesbická rodina. Agentury oznámily (16. 9.), že francouzská justice ve vší tichosti přivedla v červnu na svět první lesbickou rodinu v zemi. Pařížský soud vyšší instance dal Carle Boniové do pěstounské péče tři dcery její partnerky Marie-Laure Picardové, jež společně vychovávají. Holčičky, které přišly na svět po oplodnění Marie-Laure semenem anonymního dárce, do té doby nebyly ke své “mamině”, jak Carle říkají, v žádném právním vztahu.

Čečenská ofenziva. Poradce ruského prezidenta Sergej Jastržembskij večer (17. 9.) přiznal, že čečenští ozbrojenci zaútočili na město Gudermes. Podle něj bylo zabito přinejmenším patnáct útočníků. Federální síly přišly údajně o deset mužů.

Concorde zpátky na obloze. Společnost Air France uskutečnila (19. 9.) první testovací let stroje typu Concorde s pasažéry na palubě od nehody v červenci roku 2000. Všech 86 pasažérů bylo z řad zaměstnanců Air France, kteří buď pracovali v krizovém centru pomáhajícím obětem červencového neštěstí, nebo se nějakým způsobem podíleli na obnovení provozu.

Srílančané chtějí mír. Statisíce obyvatel Srí Lanky demonstrovaly (19. 9.) za obnovení snah o mírové řešení etnického konfliktu, který otřásá jejich ostrovem již 18 let. Podle očitých svědků účastníci protestu v hlavním městě Kolombu vytvořili lidský řetěz, aby vyjádřili podporu zahájení rozhovorů s povstaleckou organizací Tygři osvobození tamilského Ílamu (LTTE).

Klaus se vyslovil proti formě evropské integrace. “Dnešní Evropská unie žije v zajetí ‘náhražkové ideologie’ sjednocení kontinentu a evropanství, která potlačuje úlohu národních států a usiluje o prosazení škodlivého nadnárodního přístupu. Pro budoucnost je to nedobrá předzvěst,” varoval (20. 9.) v Bruselu předseda Poslanecké sněmovny a šéf ODS Václav Klaus.

Havárie v chemičce v Toulouse. K výbuchu petrochemické továrny AZF na předměstí jihofrancouzského Toulouse došlo v pátek (21. 9.). Podle informací prefektury při mohutné explozi více než 200 tun dusičnanu amonného zahynulo 29 lidí a zraněno bylo 1170 lidí. Kromě toho, že stovky lidí přišly při explozi o střechu nad hlavou, vytloukla tlaková vlna okenní tabulky a výlohy v okruhu čtyř kilometrů.

Kolumbijští povstalci unesli kněze. Českého kněze a dalších nejméně osm osob unesli (23. 9.) na severovýchodě Kolumbie levicoví povstalci. Informovala o tom agentura EFE s odvoláním na místní policii a tisk. Duchovní Pavel Fakulač byl podle zvláštních policejních sil ve venkovské oblasti na severovýchodě provincie Antioquia unesen příslušníky Vojska národního osvobození (ELN).

Papež v Arménii. Papež Jan Pavel II. přicestoval (25. 9.) do arménského hlavního města Jerevan na třídenní návštěvu této postkomunistické republiky v Zakavkazsku. Arménie je poslední zastávkou papežovy první cesty, kterou podnikl po teroristických útocích na Spojené státy. Papež přiletěl do Jerevanu po čtyřdenní návštěvě Kazachstánu.

Šílený střelec ve Švýcarsku. Při střelbě, ke které došlo (27. 9.) v radě švýcarského kantonu Zug, přišlo o život 15 lidí a 14 bylo zraněno. “Jsou mezi nimi i tři členové kantonální rady,” řekl předseda Národní rady v Bernu Peter Hess. Podle švýcarského rozhlasu se pachatel útoku zastřelil, když vyprázdnil pět zásobníků své automatické zbraně. Zběsilým střelcem byl zřejmě muž, kterému rada zamítla blíže neurčenou žádost.

OSN zahájila rozsáhlou rozpravu o terorismu. Delegace 189 členských států OSN zahájily (1. 10.) v newyorském sídle organizace rozpravu o posílení boje proti terorismu. Rozprava se koná na zasedání Valného shromáždění OSN, přičemž podnět k jeho svolání daly atentáty v New Yorku a ve Washingtonu z 11. září.

Jsme prostě cvalíci. S nadbytečnými kilogramy bojuje s různým úspěchem každý druhý Čech. Uvedla to (2. 10.) odbornice na zdravé hubnutí Marie Hrudková. Poznamenala, že vzhledem k obecně přijatému životnímu stylu, v němž převládá příjem energie nad výdejem, lidí s nadváhou a obézních přibývá.

Ruské dopravní letadlo se zřítilo. Letoun Tu-154 ruské letecké společnosti Sibir na trase Tel Aviv-Novosibirsk se zřítil (4. 10.) do Černého moře s asi 78 lidmi na palubě. Vyšetřovatelé se zaměřili na dvě verze příčin neštěstí – výbuch, nebo technické problémy. Nakonec byla potvrzena verze, podle které se letadlo zřítilo po zásahu zbloudilou ukrajinskou vojenskou raketou, vypálenou při cvičení ukrajinské armády.

Vojenský útok proti terorismu začal. Prezident USA George Bush (7. 10.) v projevu k národu oznámil, že americká a britská vojenská operace proti Afghánistánu byla zahájena. Spojené státy v první vlně útoku použily 15 velkých bombardérů, 25 bitevních letounů a 50 střel s plochou dráhou letu, a to proti četným cílům v celém Afghánistánu. Ve stejný den se organizace Al-Káida islámského radikála Usámy bin Ládina poprvé přihlásila k útokům z 11. září v New Yorku a ve Washingtonu. V poselství, které vysílala katarská satelitní televizní stanice Al-Džazíra, Al-Káida uvedla, že je připravena na “konfrontaci”.

Nákaza. Pět amerických občanů, kteří pracovali v budově American Media Inc. na Floridě, mělo (13. 10.) pozitivní test na antrax. Týden předtím zemřel na sněť slezinnou editor zdejšího vydavatelství bulvárního týdeníku The Sun.

“Na mapách je pásmo Kordiller zakresleno jako ostrý hřeben, a zatím jsem našel rozsáhlou plošinu, po níž jsem kráčel již po dva dni, a ještě jsem neviděl konce,” poznamenal si d’Orbigny. Kdyby tento cestovatel-průkopník pokračoval po náhorní planině dále, jeho překvapení by bylo ještě mnohem větší – v nadmořské výšce 3820 metrů by našel temně modrou vodní hladinu o rozloze malého moře – jezero Titicaca.

POVĚRY A LEGENDY

Průzračná hladina jezera zrcadlící rozmary bolivijského nebe a nedaleké zasněžené šestitisícové vrcholy pohoří Cordillera Real působí uprostřed vyprahlé krajiny neskutečně, jen jako božský přízrak. Jezero Titicaca hrálo dominantní roli při tvorbě duchovního světa zdejších obyvatel přes dvě tisíciletí. Vodní plocha o rozloze více jak 8000 km² je nejposvátnějším jezerem v Andách. Poblíž jezera Titicaca bylo centrum kultury Tiahuanaca, jedné z nejdůležitějších latinskoamerických civilizací, která je dodnes zahalena mlhou záhad. Jisté však je, že toto místo bylo považováno touto kulturou za posvátné již na počátku našeho letopočtu. V době mocné říše Inků byl jedním z nejdůležitějších náboženských center ostrov Slunce (Isla del Sol) na jezeře Titicaca. Právě z jeho nedozírných ledových hlubin se vynořil incký bůh stvořitel Viracoča. Děti tohoto boha Slunce – Manco Capac a sestra Mama Ocllo – se také zrodily z tmavě modrých vod jezera. Odtud se později vydali založit v Posvátném údolí mocnou inckou říši, která z Cuzca vládla mnoha milionům lidí na velkém území Jižní Ameriky. Mnozí dnešní potomci Inků žijící na březích jezera věří, že jejich národ vznikl právě na popud samotného Slunce.

Starodávné kultury považovaly jezero za moře, které je propojené s oceánem, matkou všech vod. I dnes mnozí místní indiáni věří, že jezero jim přináší životodárný déšť a že je propojené s horskými božstvy a rozdává vodu, kterou bohové jeho prostřednictvím lidem darují. Lidé jezeru také přinášejí dary, aby jim dalo dobré počasí, dostatečné úlovky ryb nebo umožnilo bezpečnou cestu po jeho hladině.

Podle tradičních pověr jsou lidé přesvědčeni, že když někdo spadne do jezera (například rybář), neměl by jej nikdo zachraňovat, ale nechat utopit jako obět bohyni přírody a Země nesoucí jméno Pača-Mama. Několikrát do roka opravdu přijde nad jezero bouře, která na rozloze malého moře dokáže vytvořit obrovské vlny, a Pača-Mama dostane své oběti. V průměru se na jezeře utopí čtyři rybáři ročně.

PODVODNÍ TAJEMSTVÍ

Název jezera se odvozuje ze slov titi (v ajmarštině horská kočka, puma), a caca (kečuánské slovo pro kámen, skálu). Na ostrově Slunce je opravdu posvátný kámen, který uctívali již lidé před příchodem Inků. Puma obývala břehy jezera a údajně někdy navštěvovala i ostrov Slunce, protože uměla i dobře plavat. Vazba mezi skálou a šelmou má původ v legendě, podle které starodávní zdejší obyvatelé viděli oči horské kočky zářit v posvátném kameni, a tak jej nazvali “Kámen pumy” – Titicaca.

Dnes jezero láká mnohé návštěvníky, kteří se z malebného poutního městečka Copacabana vydávají lodí na ostrov Slunce, kde se na první pohled jen málo změnilo od dob legendárního Manco Capaca (snad kromě neblahého korumpujícího vlivu turistů samotných). Dodnes tu není jediný automobil a lidé chodí po starých inckých stezkách mezi kamenitými terasami svých malých políček a skromných stavení. Harmonicky s okolní magickou krajinou splývají i ruiny z doby Inků – v jižní části ostrova je to například schodiště Escalera del Inca, které vede od břehů jezera až ke třem silným pramenům Tres Aquas, kam si místní lidé s oslíky přicházejí doplnit zásoby vody. Dlážděný chodník odtud vede napříč celým ostrovem až k severnímu cípu s bývalou inckou pevností Chincanas s údajným lidským obětištěm v podobě velkého ceremoniálního kamenného stolu.

O jezeře Titicaca se ví, že jeho hladina v minulosti značně kolísala, a tak je mnoho legend spojováno s tajemným podvodním městem, jež tu bylo ještě dříve než samotné jezero. V tomto městě měl být i chrám, do kterého mohly vstoupit pouze ženy zasvěcené slunci. Tyto ženy chodívaly každý den k nedalekému prameni pro vodu. Jednoho dne následoval ženu muž a vylekal ji tak, že upustila džbán. Plná nádoba vody se rozbila a díky božské síle Viracoči tekla voda ze džbánu tak dlouho, až vytvořila jezero Titicaca. Pod jeho hladinou zůstalo i město, které se vydalo hledat mnoho zkušených vědeckých týmů včetně legendárního francouzského badatele Jacquesa Cousteaua. V roce 1992 se severně od ostrova Slunce v podvodním nalezišti zvaném Marka Pampa, často přezdívaném “potopené město”, našlo několik kamenných truhel obsahujících vzácné artefakty – některé z ryzího zlata. V srpnu 2000 další vykopávky nedaleko tohoto místa odhalily velký kamenný chrám, křivolaké uličky a okolní stěny – vše asi osm metrů pod hladinou. Nebylo zatím zjištěno, kdo vybudoval tyto stavby, ale vědci již určili, že jsou inckého původu. Další pátrání po bájné bolivijské Atlantidě nám snad jednou odhalí další z tajemství údajně bezedného jezera Titicaca.

---

Mapa: Vladimír Žákovič

BOLIVIJSKÁ REPUBLIKA

ROZLOHA: 1 098 581 km²
POČET OBYVATEL: 8 328 700
HLAVNÍ MĚSTA: La Paz (administrativní, 1,2 mil. obyvatel), Sucre (sídlo jurisdikce, 132 000 obyvatel)
STATNÍ ZŘÍZENÍ: republika v čele s prezidentem (zároveň předseda vlády)
JAZYKY: úřední jazyk španělština, kečujština (40 %) a ajmarština (přes 30 %) guaraní a jiné indiánské jazyky

Bolivijci mají vždy někoho, ke komu se mohou modlit nebo se uchýlit pro ochranu či radu – ať je to bůh, ďábel, či panenka Marie, nebo bohyně Země. A všechny své spřízněné nadpřirozené bytosti umějí lidé i řádně uctívat a oslavovat. Není snad dne, kdyby se někde v Bolívii nekonala “fiesta”.

OBYVATELSTVO: 55 % indiánů (30 % Kečua, 25 % Aymara), 25 – 30 % mesticů, 15 % kreolů
NÁBOŽENSTVÍ: římskokatolické (95 % státní náboženství), protestanté (metodisté, mennonité aj.)
EKONOMICKÁ SITUACE: jedna z nejchudších zemí Jižní Ameriky. Roste nezaměstnanost – 10 % populace, dalších 13 % lidí však vydělává pod úrovní bolivijského životního minima, které činí 61 USD měsíčně.
HISTORIE: Území dnešní Bolívie bylo osídleno již asi před 20 000 lety. Přibližně od začátku n. l. do konce 8. st. se jižně od jezera Titicaca rozvíjela vyspělá civilizace s centrem kolem Tiahuanaca. Postupně území ovládá ajmarská říše, kterou kolem roku 1450 dobyli kečujsky mluvící Inkové. Před příchodem Španělů bylo tedy území Bolívie součástí mocné říše Inků, od roku 1542 pak místokrálovství Peru, po reorganizaci koloniální správy (1776) přičleněno území k nově vytvořenému místokrálovství Río de la Plata (po většinu španělského koloniálního období se území Bolívie nazývalo Horní Peru). Pro Španěly měla tato oblast velký význam především díky těžbě v Potosí – ze zdejších dolů pocházelo nejvíce stříbra z celé Ameriky.
Samostatnost přinesly invazní jednotky, jejichž příchod umožnil vznik nacionalismu, projevujícího se u malé části z přibližně milionu obyvatel regionu a mířícího spíš než proti Španělům proti Argentincům a Peruáncům. Nezávislá republika byla vyhlášena 6. 8. 1825 a byla pojmenována na počest Simóna Bolívara (oblast Horního Peru osvobodil jeho generál José de Sucre).

Původní obyvatelé Bolívie stojí nyní na rozcestí. Bude se historie opakovat a stanou se naším černým svědomím?

V následujícím období přišla Bolívie o značnou část svého území. Po bojích s Chile přišla roku 1884 o přístup k moři (oficiálně však Bolívie považuje tuto část pouště Atacama za své území jako “departamento Litoral”,vztahy s Chile jsou stále velmi mrazivé). Další území musela Bolívie odstoupit Argentině a Brazílii a po válce s Paraguayí (1932 – 35) ztratila 2/3 sporného území Gran Chaco.
Praktický politický život Bolívie od nezávislosti se odvíjel v podobě mnoha pučů a kontrapučů, Bolívie drží rekord v počtu státních převratů, kterých bylo již téměř dvě stě. Politická situace se stabilizovala až v 80. letech, kdy se moci ujala relativně demokratická civilní vláda. Ta však stále čelí problémům s velkou chudobou, sociálními nepokoji a velkou produkcí drog.

V pralese na břehu řeky Autana v povodí středního Orinoka jsem zažil před dvěma roky docela dojemnou příhodu. Za zátočinou řeky jsme s malířem Janem Dungelem “objevili” internátní školu asi pětadvaceti dětí indiánů Piaroa, shromážděných zde z území většího než dva české okresy. Na tom území se nacházejí pouhé tři malé vesnice, neboť prales nedovoluje větší koncentraci lidí ani takovým jeho znalcům, jako jsou Piaroové.

Vezli jsme s sebou pro strýčka Příhodu padesátku volných listů kalendáře s barevnými kresbami zvířat, která žijí v orinockém povodí.Ty pomalované listy křídového papíru se nám tu najednou ohromně hodily. Indiánské děti – a řekl bych, že ty z kmene Piaroa obzvlášť – si obvykle zachovávají k neznámým návštěvníkům odstup, ale tady byly ledy prolomeny takřka v mžiku. Stalo se tak, jakmile jsme jim ukázali jaguára, mravenečníka, vřešťany, papoušky ara a další zvířata jim tak důvěrně známá. Jejich nadšení neznalo mezí. Odjížděli jsme sice bez většiny obrázků, ale s dobrým pocitem, jaký máte, uděláte-li někomu radost.

To ještě není konec příhody. Za pár dní jsme se vraceli stejnou cestou. Děti slyšely náš motor z dálky a přiběhly na břeh. A ještě než jsme stačili vylézt z člunu, bylo nám jasné, proč si tak pospíšily.

“Dej mi coro coro, prosím!” “Já bych chtěla tamanduu!” “Máš ještě tigre?” škemraly indiánské děti jedno přes druhé, používajíce místní názvy zvířat. Jedno chtělo šarlatového ibisa, druhé stromového mravenečníka a třetí jaguára. A tak dále.

“Proč chceš zrovna tamanduu? Nebo ty, proč zrovna coro coro?”

“Abych si to nemusela měnit s ostatními,” odpověděla mi jedna z holčiček.

Ony kresby zvířat pocházely z tužky a štětce malíře, který za svými modely nechodí do muzea nebo zoologické zahrady, ale do pralesa, savany nebo na břeh tropické řeky – tedy tam, odkud je znaly děti Piaroů.

Ten malíř přitom nesídlí trvale někde na břehu Orinoka, nýbrž v Brně. Jmenuje se Jan Dungel.

Troufám si tvrdit, že kresby a malby tohoto kyjovského rodáka působí mocně nejen na indiánské děti nebo na lidi, jako jsem já, který jsem měl štěstí vidět “jeho” zvířata v jejich vlastním prostředí. Oslovují každého, komu je blízká příroda, kdo má rád exotiku a dobrodružství, a také toho, kdo má vztah k výtvarnému umění.

Neboť dnes už nikdo nepochybuje o tom, že výtvarné ztvárnění zvířat je specifickým a nijak okrajovým druhem umění. Je v tomto kontextu příznačné, že mluvíte-li s Janem Dungelem, uvede vám jako své vzory dva malíře, kteří se ve svém oboru dostali až na pomyslný výtvarnický Olymp a jejichž tisky jsou dnes vyhledávány sběrateli celého světa. Prvním z nich je Američan francouzského původu John James Audubon (1785 – 1851) a druhým Angličan John Gould (1804 – 1881). Oba jsou skvělí především ve zpodobnění ptáků, a v tom je jim Dungel dobrým žákem: je totiž člověkem, z jehož ruky pochází nejkompletnější soubor detailních kreseb ptáků, jejich mláďat, vajec a hnízd, jaký byl dosud na území České a Slovenské republiky zpracován.

Málokdo může být k podobnému úkolu povolanější, protože Jan Dungel není jen malířem, nýbrž i zoologem, promovaným na brněnské Masarykově univerzitě. To, že se mu podařilo skloubit obě profese, se dnes zdá být samozřejmostí, ale jeho cesta k portrétování zvířat v pralese byla přece jenom složitější. První jeho větší úkol například se zvířaty neměl co dělat, neboť jako účastník expedice UNESCO do centrální Sahary maloval portréty nomádů a spolu s fotografem dokumentoval mizející svět obyvatel pouště.

Muselo uplynout ještě něco vody a musela se navršit slušná hromádka nejméně čtyřiceti českých i zahraničních knih o přírodě ilustrovaných Janem Dungelem, nežli se tento malíř a zoolog v jedné osobě ocitl poprvé v orinocké džungli. Dostal se do ní jako člen expedice Moravského zemského muzea v Brně, na níž mu byli druhy bývalí spolužáci z fakulty, doktoři přírodních věd Šebela a Prouza, kteří tehdy, v roce 1992, byli už známými vědci a popularizátory.

Pro Dungela bylo setkání s jihoamerickými tropy osudové. Dá se tak soudit z toho, že od té doby neuplyne rok, v němž by se alespoň měsíc, ale většinou déle, netrmácel po horkých, vlhkých a často i nebezpečných pralesích a savanách Venezuely, Ekvádoru nebo Peru, a to jak v pokračovacích etapách zmíněné expedice, tak samostatně. Vznikají obrazy, cykly kreseb, knižní i časopisecké ilustrace, kalendář, kniha vlastních textů kombinovaných s portréty zvířat…

Všechna tato díla mají společné to, že kromě suverénního zvládnutí techniky a formy z nich přímo dýchá prožitek. Kresbám přitom neschází určitá míra stylizace, něco, co jim umožňuje dosáhnout dál, než kam může jít sebelepší fotografie. Ale při tom všem jsou až křiklavě autentické. Pozná se to z takových věcí, jako je postoj nebo pohybové gesto zvířete, jeho zasazení v přírodním prostředí, nebo dokonce i z výrazu zvířecího obličeje a očí.

O té autenticitě, která bije do očí, jsem adresoval malíři a zoologovi Janu Dungelovi přímou otázku. A když už jsem se tázal, neskončil jsem u ní.

Myslíš si, že po desetileté zkušenosti v jihoamerickém terénu by ses teď nemohl posadit do ateliéru a rozmnožovat tam sbírku svých kreseb a maleb pěkně v pohodlí?

U svých “jihamerických” kreseb něco takového vylučuji. Na to, abys zachytil zvíře skutečně poctivě, nemůžeš mu sebrat prostředí, v němž žije, jeho zvyky, strachy, ostražitost, a na druhé straně třeba i zvědavost. Nechtěl bych pomlouvat některé své kolegy výtvarníky, ale… Já nevím jak ty, ale já ateliérový obraz zvířete, nepodložený pozorováním v přírodě, bezpečně poznám.

Jenže zvíře v přírodě ti nepostojí. Obzvlášť ne v takové přírodě, jako je hustý, vlhký, nepřehledný orinocký prales.

Skicák mám v neustálé pohotovosti. Ale máš pravdu, že zvířata mají spíš tendenci nespolupracovat. Tady se musím pochlubit, že za ta léta se u mě vyvinula docela zvláštní předvídavost. Já prostě někdy vím skoro s určitostí, že se zvíře nebo pták, který zmizel, za chvíli zase ukáže. Velmi mně v tom pomáhají i zkušenosti s našimi ptáky, i když ti tropičtí se často chovají podle svého.

Audubon i Gould kreslili zásadně podle mrtvých ptáků. Ale pokud vím, ty nechodíš po lese nebo savaně s flintou…

U Goulda si nejsem tak jistý, myslím, že kreslil i v terénu. Pokud jde o mě, mám dobrou vizuální paměť, ale samozřejmě si detaily doplňuji studiem pramenů. Zabít ptáka je smutná věc, ale uznej, co by si bez mrtvolek počali třeba ornitologové… Audubonovi neměl nikdo za zlé, že své ptáky střílel, protože v jeho době to nikomu nepřišlo jako něco špatného. Ostatně, čím by si pomohl, když tenkrát nebyly fotografie ani atlasy?

A co tvé malování “večeří”?

To je samozřejmě něco úplně jiného. Naši průvodci, ať míšenci, či indiáni, loví, abychom měli proviant. Prostě jsem si vymínil, že než úlovek skončí v kotli vařící vody, nejprve ho namaluji. Viděl jsi mé obrázky kapybar, paky, kajmana, ryb, hoka a jiných opeřenců. Ti všichni později prošli naším žaludkem. Fakt je, že kuchaři mě nemají rádi a strávníci vlastně taky ne. Mají hlad a bojí se, aby maso nezasmrádlo.

Znám taky tvou historku s mravenečníkem…

Když neprší, spím rád venku v hamace. Tohle bylo v llanos, kde jsem si pověsil hamaku zrovna přes neviditelnou pěšinku, kterou tam měl vyšlapanou velký mravenečník. Šlapal si to tam každé ráno a vypadalo to, že je rozčílený, že se mu válím v cestě. Přišel mi přímo pod skicák, a to hned několik dní za sebou. Naopak v ekvádorské Amazonii jsem musel dlouhé dny pronásledovat tlupu překrásných rezavých opiček titi, které mi vždycky zmizely v korunách stromů. Pak přišel den, kdy, zmoženy trávením listů a pohybem ve větvích, usínaly jedna po druhé doslova přede mnou. Stačilo potřít se repelentem, vytáhnout z batohu skicák a tužky a začít kreslit.

To mě přivádí k otázce na tvou malířskou techniku.

Většinou je to kombinace kresby barevnými tužkami a akvarelu. Žádná jiná metoda k zachycení zvířat, které pozoruji třeba dalekohledem, není tak rychlá a jednoduchá. Kresby, které tvořím u stolu ve svém studiu, jsou přirozeně propracovanější a možná efektnější, ale malířských záznamů z terénu si považuji nejvíce.

Vážně nemáš nikdy problémy v tak náročném terénu, jako jsou orinocké a amazonské tropy?

Jestli myslíš technické problémy, tak například v době sucha v horkých savanách llanos jsem skoro vůbec nebyl schopen domalovat akvarel. Štětec vyschne ve zlomku vteřiny a věčně kleju a nadávám, když se dotknu papíru, a ono nic… Ale víš, na co jsem přišel? Nebudeš tomu věřit, ale oproti všem fyzikálním poučkám štětec namočený ve zředěném rumu vysychá podstatně pomaleji.

Rum asi potřebuješ i při jiných příležitostech?

(smích) Občas na kuráž. Podmínky v Amazonii bývají extrémní, vždyť to znáš. Déšť, vlhkost, hmyz, hadi, občas nepřátelští indiáni, občas nebezpeční desperádové, kočovný způsob života…

Logická otázka by teď byla: stojí ti to za to?

Skoro si myslím, že už bych bez toho nemohl být. Někdy mám docela drzý pocit, že něčemu v Jižní Americe už začínám rozumět, a to nejen hlavou, ale i kůží…

Fascinuje mě nádherná, dosud nenarušená příroda, taková, jaká kupodivu dosud v některých méně dostupných částech Amazonie existuje. Zbožňuji časná rána nebo zase západy slunce nad řekou uprostřed lesa v kraji nikoho – někdy je to taková krása, že se člověk musí štípnout, aby uvěřil, že nesní. Nebo najdu-li nějakou vyhlídku: až mě mrazí v zádech při pohledu za horizont, kde v nejasném oparu “končí” zeměkoule plná pralesa… V takových okamžicích si více než kdy jindy uvědomuji, že to, co mě na přírodě vzrušuje nejvíc, nejsou jednotlivá zvířata či jednotlivé rostliny, ale něco, co bych snad nazval estetickým rozměrem přírody.

Takže už jen na závěr: co chystáš? S naším předním ornitologem Karlem Hudcem právě dokončuji knihu “Atlas ptáků České a Slovenské republiky”. Je to ilustrovaný polní průvodce pro amatérské i profesionální milovníky ptáků, na kterém jsem pracoval přes dva roky. Namaloval jsem zde celkem 116 barevných tabulí, což představuje více než tisícovku kreseb středoevropských ptáků, jejich hnízd, vajec atd. No a v lednu s přítelem Ivem Svobodou opět míříme do Jižní Ameriky…

“Rybáři s udicí a majitelé rybářství nenávidí vydry pro jejich velikou škodlivost, ale pro badatele jest velmi zajímavá. Její život jest tak podivuhodný, že vyžaduje zvláštního pozorování a musí poutati každého přítele přírody, který není postižen její škodlivou činností. Na vydře jest vše pozoruhodné: její život, pohyby, způsob výživy i duševní schopnosti. Náleží jistě k nejzvláštnějším zvířatům našeho zemědílu.”

Již v tomto klasickém přírodopisu z 19. století je vyjádřen rozpor v lidském hodnocení tohoto zvířecího druhu. Jednak je vydra říční (Lutra lutra) obdivována milovníky zvířat, a na druhé straně nenáviděna rybáři. Tato skutečnost platí až dodnes, bohužel v jednom se situace výrazně liší od doby, kdy žil badatel Brehm. V průběhu 20. století došlo k prudkému poklesu populací vyder na většině území střední a západní Evropy vlivem jedovatých látek, destrukce životního prostředí a lovu. V Evropě se původně celistvý areál rozšíření rozpadl na mozaiku větších či menších izolovaných populací. Vydra říční je nyní řazena mezi kriticky ohrožené živočichy.

Na území naší republiky se však můžeme s vydrou říční stále potkávat na březích rybníků a potoků. Nejsilnější “jihočeská” populace obývá region od Šumavy přes Třeboňskou pánev a Novohradské hory až na Českomoravskou vrchovinu. Druhá populace se nachází na Českolipsku a třetí oblast výskytu leží v oblasti Beskyd.

Z DENÍKU: “Blíží se devátá hodina večer, venku se ochlazuje, ruch v blízké vesnici utichá. S nervozitou a očekáváním vypouštíme naši první vydru s vysílačkou. Je to mladá samice, dali jsme jí jméno Dorotka. Dorotka nejistě a velice pomalu vylézá z přepravky a pak v jednom okamžiku ‘žbluňk’, mizí pod hladinou rybníka. Lukáš se chytá přístroje a hlásí nám, kterým směrem se vzdaluje. Pobíháme okolo a s nadšením sledujeme její pohyb. Není vidět ani slyšet, ale podle signálu víme, že se potápí u pravého břehu. O půl jedenácté Dorotka opouští rybník a jde po potoce dolů, kousek pod vesnicí ulehá ke krátkému odpočinku. My také, každý na svém sedadle auta. V jednu hodinu v noci už zkušený Aleš vytahuje svačinu. Naštěstí ji má velkou, a tak se s námi, kteří ještě netušíme, co celonoční sledování vydry obnáší, o kus chleba a teplé kafe podělí. O půl čtvrté se Dorotka probouzí a jde po potoce dál. Před další vesnicí však potok opouští a jde lesem do kopce. Honem vytahujeme mapu a diskutujeme, kam může jít a kde jsou nějaké cesty, abychom se za ní dostali také my. Nakonec jsme usoudili, že v úvahu připadají dva rybníky, a tak honem k prvnímu vyrážíme. Trefa, Dorotka se právě blíží z lesa a po malém přítoku údolíčkem přichází na rybník. Když Dorotka ulehá do nory na břehu, unavení a plni nových zážitků jedeme taky do svých postelí.

Dnes, více než rok poté, se sledování vyder stalo naší každodenní prací. Avšak fascinující objevování nových a nových poznatků a pozorování těchto elegantních šelem vyvažuje všechny strasti nočního sledování.”

KOHO A JAK SLEDUJEME

Vydra říční u nás žije jak u vody stojaté – rybníky a jiné vodní nádrže, tak i vody tekoucí – od pramenů přes různě velké potoky až po dolní toky řek.

Vydra je v oblasti střední Evropy převážně noční zvíře a navíc velmi plaché. S vydrou se setkáte jen výjimečně, přestože se v létě koupete ve stejné řece či rybníku jako ona. Proto se k výzkumu používají nepřímé metody sledování, nebo je nutné použít moderní techniky – telemetrie. Tato metoda je založena na principu zaměřování a sledování signálu malého radiového vysílače, který nese sledované zvíře na svém těle. Podle zachyceného signálu je pak možné určit směr a přibližnou vzdálenost vydry od nás, je-li aktivní, nebo odpočívá či spí. Vydry sledujeme po celou noc, od jejich probuzení až do doby, kdy jdou spát. Většinou jsme od sledovaného zvířete přibližně 30 až 200 metrů a pouze podle vlastností přijímaného signálu odhadujeme jeho chování. Za dobrých podmínek lze sledovaného jedince pozorovat i vizuálně. Telemetrie nám takto umožňuje poodkrýt roušku noci, získat unikátní údaje a nahlédnout tak do života vyder, které neodmyslitelně patří do naší přírody.

Od počátku projektu jsme chytili a úspěšně s vysílačkou vypustili čtyři zvířata. První vydrou byla mladá šestikilová samička, kterou jsme pojmenovali Dorotka. Byla již dospělá, ale ještě neměla mláďata. Další v pořadí byl Řehoř, mladý sameček, který se ještě pohyboval s matkou a jedním sourozencem. Díky tomu bylo možné sledovat život celé rodiny. Dorotku a Řehoře s rodinou jsme sledovali v průběhu podzimu roku 2000. Další jsou Ferda a Jindra: tyto mladé asi 1,5roční samce sledujeme od února roku 2001 až doposud. Oba jsou přibližně stejně staří i stejně velcí.

Z DENÍKU: “Sedím v autě, kousek od rybníka, kde v noře spí Jindra. Je stále zima, ale nejhorší mrazy jsou za námi. Abych já neusnula, rozsvěcím si světlo v autě a otevřu knížku. Přečtu kapitolu, Jindra stále spí. Z termosky si naliji horký čaj, než ho vypiji, ohřívám si o něj ruce. Ráda čtu, a tak mě dobrá kniha drží pěkně vzhůru, začtená do děje málem nepostřehnu, že Jindra se probudil. Podle pravidel sledování musím každou čtvrthodinu zaměřit přesnou pozici vydry, a tak vylézám ven. Rybník je malý, a tak doufám, že bych mohla Jindru vidět nebo slyšet. Napínám uši, ale kromě občasného zašplouchnutí kapra neslyším vůbec nic, a tak se raději vracím zpět do auta, kde je o pár stupňů tepleji a nefouká tam. Když se konečně uvelebím, je čtvrthodina pryč a opět musím ven. Jindra je stále stejným směrem. Za hodinu se konečně vydává na pochod, jde po potoce na sousední rybník, vzdálený asi 200 metrů. Tam ulehá a opět usíná. Jindra spí – hodinu, dvě, tři. Začíná svítat. Už ani děj knihy mě moc neprobouzí, a tak čtení střídají krátké intervaly polospánku. Rozednilo se, Jindra stále spí, zdá se, že dnes si dal odpočinkový den. Zaměřím, kde je, a unavená sedám do auta s představou horké sprchy a měkké postele. Nejde nastartovat auto, celonočním čtením jsem vybila baterii. Mobil je ke vší smůle také vybitý. A tak se vydávám na pochod domů.”

DEN V ŽIVOTĚ VYDRY

Z DENÍKU: “Už se zešeřilo a Ferda se začíná ve svém hnízdě v husté vegetaci na břehu rybníka převalovat. V dalším momentě neslyšně vklouzne pod hladinu, o pár metrů dál se s hlasitým zafuněním nakrátko vynořuje a na druhé nadechnutí doplave k přítoku, kde vylézá na břeh. Tam se pravděpodobně věnuje ‘ranní’ toaletě, několikrát je slyšet kýchnutí (čistí si tak dýchací cesty). Poté vyráží po potoce na sousední rybník, nejspíš už má hlad, je třeba prozkoumat momentální potravní nabídku a pachové značky cizích vyder…”

Vydra je samotář. Samec či samice se po většinu roku pohybují osamoceně, výjimkou je období páření. Vydra obsazuje poměrně úzký pruh břehu kolem vody (asi do 100 m), jenž tvoří její domovský okrsek. V rámci svého domovského okrsku vydra vyhledává potravu a úkryt. Toto území dobře zná, pravidelně je v určitých intervalech celé prochází a kontroluje. Domovské areály různých jedinců vyder se částečně překrývají, ale k jejich vzájemnému setkávání dochází jen zřídka.

Denní úkryt vydry (Dorotky). Vydry si často upraví místo pro odpočinek v hustém bylinném porostu v blízkosti vod.

Vydra říční je na většině svého rozšíření zvíře s noční aktivitou (i v našich podmínkách). Probouzí se zhruba při západu slunce a pravidelně usíná před jeho východem. V noci také dělá krátkou přestávku, spí a po probuzení pokračuje ve své činnosti. V zimním období, kdy je noc dlouhá a je nedostatek potravy, se období aktivity prodlužuje a vydry přerušují svou činnost během noci dvakrát. Při rozednění vyhledávají vhodné odpočinkové místo a ulehají ke spánku. Během dne mohou být vydry také krátce aktivní, ale jen výjimečně.

Z DENÍKU: “Je poledne a právě hledáme, kde Jindra spí. Když sjíždíme do údolí Dyje, začne se ozývat signál. Zastavíme, signál je nepravidelný – Jindra se převrací na druhý bok, nebo je snad vzhůru? Po chvíli zjišťujeme, že je opravdu vzhůru a blíží se k nám. Sluníčko pálí, léto vrcholí, a tak je nám nezvykle horko (to v noci málokdy zažijeme). Stavíme se po větru ke břehu řeky a čekáme na Jindru. Vyplatilo se, Jindra je krásně vidět, jak plave proti proudu na levé straně a sleduje břeh. Neloví, jen kontroluje okolí. Asi po sto metrech se otáčí a vydává nazpět. Asi o kilometr níže ho opět spatříme, tentokrát se potápí a hledá kořist. Kousek od nás sedí rybář a upravuje si svoje nářadí, ke své smůle si tak vůbec vydry nevšiml. Zato Jindra jej zaregistroval a rychle se ponořil pod hladinu. O půl hodiny později konečně ulehá a spí.”

VYDŘÍ “ŘEČ”

Z DENÍKU: “Jindra plave proti proudu Dyje. Najednou slyšíme agresivní skučení, štěkání a vřeštění. Někoho potkal, nějakého souseda. Zvědavý Martin se pomalu přibližuje k řece. Když potyčka trvá i po půl hodině, stále na stejném místě, zvědavost mi nedá a jdu také blíž. Obě zvířata se perou jak na břehu, tak ve vodě v krátkých intervalech, voda stříká, tráva šustí. Po celé hodině si už vydry asi pověděly vše, co chtěly. Nejprve Jindra a poté i druhá vydra jí nějakou kořist, stále se však od sebe moc nevzdalují. Když jsou od sebe asi 50 metrů, proplouvá okolo třetí vydra. S Jindrou si “neřekne” nic, s druhou vydrou na sebe krátce zasyčí a pokračuje dál. Po chvíli Jindra odplouvá na potok a vzdaluje se. Kdo byla druhá a dokonce třetí vydra? Samec, či samice? Kdo vyhrál souboj? Proč třetí vydra proplavala prakticky bez povšimnutí? Taková pozorování ve mně vyvolávají více otázek, nežli odpovědí.”

Velkou roli u vyder hrají hlasové signály. Nejnápadnější a lehce rozpoznatelné je hvízdání. Má význam při vyhledávání kontaktu s druhým jedincem. Běžný je tento hlas mezi samicí a mláďaty. Pokud se mláďata vzdálí od matky, například při vyplašení nebo při překonávání nějaké překážky (hráz rybníka), jež rodinu rozdělí, okamžitě se ozývají hvízdáním, které je slyšitelné velmi daleko. Matka jim odpovídá, dokud není rodina opět pohromadě. Pokud se vydra lekne, při vyrušení, ozve se varovným zasyčením. Při setkání dvou cizích vyder může dojít k soubojům provázeným celou škálou různých skučivých a štěkavých zvuků. Hlasy závisí od síly a agresivity, je-li souboj vážný, je-li zvíře dominantní, nebo submisivní, je-li to souboj samců, či samic. Důležitou součástí života vyder je hra. Při hře se vydry ozývají tichým mručením.

Nejdůležitější je však pro vydry dorozumívání čichem. Pomocí trusu a rosolovitého výměšku pachové žlázy, uložené u konečníku, vydry v celém svém domovském areálu zanechávají na určitých místech značky. Značkovací aktivita je závislá na ročním období, v letním období je nejnižší. Pach těchto značek je individuální pro každou vydru, a tak lehce poznají, jedná-li se o samce či samici, je-li samec dominantní nebo samice říjná.

ŽIVOT RODINY

Z DENÍKU: “Sedím na posedu, kousek od nory na malém ostrůvku. Rodinka se už probudila a je venku. Vysílačku má sice jenom Řehoř, ale kde je jeho máma i sourozenec, mohu určit podle zvuku. Jsou velmi hluční. Prodírají se příbřežní vegetací, voda čvachtá a tráva šustí. Přestože se od sebe drží na několik metrů, velmi často hvízdají a ujišťují se tak, že se neztratili. Je také slyšet, že tu a tam je každý z nich úspěšný v lovu, křupou rybí kosti – velmi krátce, a z toho usuzuji, že ulovené ryby jsou malé. Lov střídá velmi často hra, jak ve vodě, tak i na břehu.”

Jak už bylo řečeno, vydry jsou samotáři, a tak pouze v období námluv, které nastává nejčastěji v únoru a březnu, se obě pohlaví drží spolu několik dní, a poté se opět rozcházejí. Námluvy jsou velmi bouřlivé a hlučné. Zpočátku jsou zvířata vůči sobě agresivní, ale postupně si na sebe zvykají. Vzájemně se honí a hrají si spolu, jak na suchu, tak i ve vodě. Samci se obvykle páří s více samicemi, také samice se občas páří s dalšími samci. Samice si poté vybere nejvhodnější noru ve svém areálu, kde po přibližně dvou měsících rodí 1 – 3 mláďata. Výchovy mláďat se účastní pouze samice. Přibližně po šesti týdnech po narození opouštějí mladé vydry poprvé noru. Do vody se mláďata odvažují ve stáří osmi týdnů, přičemž jejich první pohyby ve vodě jsou málo koordinované. Matka doprovází mláďata celý jeden rok. Mláďata se postupně osamostatňují, zpočátku jim potravu přináší matka, mláďata se pomalu učí potápět a lovit. Důležitou součástí jejich života je hra.

KAM ULEHNOUT

Z DENÍKU: “Jindru v noci nikdo nesledoval, a tak dopoledne jedu dohledat, kde spí. Postupně objíždím lokality, kde už dříve spal. Přijíždím k rybníku, kde byl včera, a začne se ozývat signál. S ruční anténou zaměřuji, že směr opravdu přichází od rybníka, a tak k němu zajíždím. Dalším zaměřením zjišťuji, že spí na novém místě. Včera spal pod velkým keřem blízko hráze. Dnes signál ukazuje k přítoku. Do rybníka přitéká jen malý potůček, který svádí vodu z okolních luk, přeskakuji ho. Okolo se rozprostírá velká plocha příbřežní vegetace zatopené vodou. Přímo u přítoku stojí osamocená bříza a přesně tam ukazují přístroje. Jak tam může Jindra spát, když je to tu samá voda? Velice pomalu a potichu se přibližuji, kontroluji směr větru. Stále nevím, spí-li Jindra v noře, nebo nad zemí. Je třeba být co nejvíce opatrný. Vyplašením vydry se zkreslují výsledky. Zjišťuji, že přede mnou je malý ostrůvek obklopený z jedné strany hladinou rybníka, z druhé zaplavenou vegetací. Velmi klidné a bezpečné místo. Podle síly signálu a vzhledu ostrůvku usuzuji, že Jindra je v noře, a tak přicházím až na ostrov. Málem pošlapu značkoviště se spoustou čerstvého trusu, ke kterému vede vyšlapaná cestička z vody. Posbírám trus pro analýzu a sleduji vyšlapanou cestičku dál. Dva metry od mne uvidím otvor do nory. Podle pošlapané trávy je vidět, že nora je často využívána. Ještě kontroluji břeh a nacházím, co jsem hledala: přímo u kmene břízy je pod hladinou vody podle vegetace vidět, kde je další vchod do nory, tentokrát přímo z vody.”

Úkryt, kde vydra přes den spí, nazýváme denní odpočinkové místo. Mohou to být nory ve vymletém břehu nebo pod kořeny stromů vybudované jak vydrou, tak i jinými zvířaty. Vydry také spí pouze v úkrytu v husté vegetaci (rákos, třtina, stará tráva), pod keřem nebo hromadou klestí. Také drenážní a kanalizační trubky mohou složit jako vhodný úkryt. Zejména samci používají nadzemní úkryty. Také roční období má vliv na užívání odpočinkových míst, nory jsou používány více v zimě. Vydra jich má ve svém domovském areálu několik a střídá je, v některých spí jen jednou, jiné využívá častěji. Většina z nich se nachází do tří metrů od vody.

POTRAVA

V zimě, kdy jsou hladiny rybníků zamrzlé, se vydry snaží najít místo, kde je led tenký, aby se pod něj mohly dostat. Na kraji ledu pak zůstanou skvrny krve a šupiny ryb, které vydra ulovila a vynesla z vody ven.

Z DENÍKU: “Je leden, venku mrzne, na obloze září tisíce hvězd a měsíc svým bledým světlem ozařuje bílou krajinu. Řehoř s mámou a jedním sourozencem plavou proti proudu Bolíkovského potoka. V potoce toho k snědku moc není a většina rybníka je zamrzlá silnou vrstvou ledu, pod kterou už se nedá dostat. Tak musí jako předešlé dny rodinka jít až pod vesnici na nádrže. Ty jediné v celém okolí nemají zamrzlou hladinu a jsou plné krásných baculatých kaprů. Kapr není jejich oblíbená pochoutka, ale musí se jíst, co je nejpřístupnější. Zima je tuhá, potravy málo a energetické výdaje v takové zimě jsou vysoké.

O několik měsíců později Ferda při kontrole svého domovského areálu přišel na nový zdroj potravy. Na rybníku jsou tisíce velkých pulců skokanů a malých žabek. A tak brouzdá podél břehu mezi příbřežní vegetací a co chvíli se ponoří ke dnu, aby ulovil svou kořist. Nad hladinou ji sní. Po několika úspěšných pokusech vylézá na velký šutr a značkuje. Je třeba dát ostatním vydrám vědět, že tady je to moje.

Je podzim, listí žloutne, nastal čas hodů, nastala doba výlovů rybníků. Ferda na přehradě zjistil, že voda má jinou chuť, někde proti proudu se vypouští rybník. Přichází na rybník, který je z poloviny vypuštěn, ve vodě skáče plno ryb. Ferda sejde z hráze k vodě a plave na druhou stranu. Ve vodě je sice plno potenciální kořisti, ale u přítoku v bahně to bude ještě lepší. Tam, kde potok vtéká do rybníka, teď zůstaly jen mělké kaluže a bahno, v kterém se mrskají uvězněné ryby, velmi snadná kořist. V dalších dnech už Ferda přenechal mrtvé ryby v bahně jiným zvířatům, liškám a divokým prasatům, zdechliny totiž nejsou vydří potrava. U vyloveného rybníka je ale stále hodně kořisti i pro Ferdu: v potoce nad i pod rybníkem jsou hejna malých plotic, tu a tam drobná štika, ryby, kterým se podařilo při výlovu uplavat.”

Vydra je šelma stojící na vrcholu potravního řetězce vodních ekosystémů. Největší podíl kořisti tvoří ryby (60 – 90 %), ale mimo ně také pojídá obojživelníky a raky, výjimečně ve velmi malém množství také drobné ptáky, savce, plazy a vodní hmyz. Rozbory velkého množství vydřího trusu, který obsahuje nestrávené zbytky kořisti (šupiny, kosti, srst), bylo zjištěno, že složení vydřího jídelníčku se mění během ročního období, v různém prostředí, ale i mezi jedinci. Proto můžeme vydru nazvat potravním oportunistou – dovede se přizpůsobit stávajícím podmínkám a chytá kořist, která je nejpočetnější a nejdostupnější. Na rybnících je nejčastější složkou potravy kapr a jiné rybniční ryby, například plotice, okoun, slunka. V horských tocích převažuje pstruh, vranka a lipan. V zemích jižní Evropy stoupá zastoupení plazů, v Anglii jsou nejčastější složkou vydří potravy lososovité ryby a úhoř. V jarním období stoupá podíl obojživelníků.

VYDRA A ČLOVĚK

Z DENÍKU: “Ferda právě dojedl rybu na malém rybníčku uprostřed luk a vydal se kousek proti proudu potoka. Potok je malý, svádí vodu z okolních luk a polí, teče podél asfaltové silnice. Na druhé straně silnice teče asi ve stejné vzdálenosti jiný potůček. Ferda zná okolí velmi dobře a o druhém potůčku ví, nahoře až u jeho pramene je větší rybník. Vydává se tam. Opouští tedy potok a zamokřenou loukou se vydává k silnici. Tráva je vysoká, šustí. Z města v údolí vyjíždí auto, ještě není slyšet, ale prozrazuje ho kužel světla. Ferda se blíží k cestě, ještě musí překonat malý příkop. Auto je už blízko. Jsem značně nervózní, ale nemá smysl sledovat Ferdu dál, projíždějící auto ruší signál. Když projede, nastavuji anténu a hledám Ferdu. Je neaktivní stále na stejné straně silnice. Po několika minutách, kdy mi už hlavou proběhlo několik představ zajetého Ferdy, se konečně uráčí pohnout a pokračuje přes silnici na druhou stranu a přes louku k druhému potůčku. Tentokrát přechod přes silnici proběhl dobře.

Bohužel jiný konec potkal mladého Řehoře. Připadla na mne služba a jela jsem dohledat, kde spí. Když se začal ozývat signál, nechávám auto u cesty a dál pokračuji jen s ruční anténou, sníh je rozbředlý. Procházím okolo jeho oblíbené nory, tam není, jdu dál po proudu potoka. Potkávám myslivce, zdravíme se, jeho jezevčík radostně skotačí. “Tak kdepak máte vydru?” ptá se. Hodně lidí nás zná díky naší nezvyklé práci. “Někde támhle v té aleji stromů,” ukazuji a v duchu přemítám, zdali to není odraz signálu. Proč by spal tak daleko od vody? Vydří stopy ve sněhu nenacházím. Mezi stromy zjišťuji, že Řehoř je ještě dál v kopci nad alejí. Uprostřed pole jsem na místě. Řehoř je asi v noře, ale kde je vchod? Sníh je tu podivně udusaný, signál směřuje přímo k mým nohám. Přecházím bezradná sem a tam. V krátkém okamžiku se v paprscích ranního slunce zaleskne něco tmavého – srst Řehoře. Je mrtvý! Co se mohlo stát?! Už s Lukášem později podle stop zjišťujeme, co se stalo. Řehoře zabili pytláci. Nechali si jen hlavu a zbytek vyhodili z auta na kraji silnice. Tam jej našla liška a poodnesla na pole, kde si ho zahrabala jako zásobu pro krušnější časy.”

Přes zkvalitňování životního prostředí a legislativní ochranu je vydra říční stále ohrožena činností člověka. Se vzrůstající automobilovou dopravou dochází k častému úmrtí vyder na silnicích, zejména v místech jejich křížení s tokem. Nevhodně zbudované mosty a kanály pod komunikacemi vydra obchází přes silnici, a končí pod koly aut. Druhou závažnou hrozbou pro vydru je nenávist majitelů rybníků. Vydra jakožto převážně rybožravý druh způsobuje značné škody na obsádkách rybníků. A tak nejjednodušším řešením, jak zamezit těmto škodám, je likvidace vyder pomocí nastražených želez, otrávených návnad nebo zastřelením.

Kruh se uzavřel a já se vyprávěním a vzpomínkami opět dostala k citátu badatele Brehma.

---

VYDRA ŘÍČNÍ

SYSTEMATICKÉ ZAŘAZENÍ: vydra říční (Lutra lutra), čeleď lasicovité (Mustelidae), řád šelmy (Carnivora), třída savci (Mammalia)
ROZMĚRY: délka těla bez ocasu u samců 60 – 90 cm, samice 60 – 70 cm
HMOTNOST: samci 6 – 15 kg, samice 5 – 11 kg
Samci jsou výrazně větší než samice.
ROZŠÍŘENÍ: palearktická a indomalajská oblast; v Evropě se původně celistvý areál rozšíření rozpadl na mozaiku větších či menších izolovaných populací
PROSTŘEDÍ: vodní lokality různých typů, ve sladké i slané vodě, v tekoucí i stojaté
ROZMNOŽOVÁNÍ: doba březosti 58 – 62 dní; počet mláďat 1 – 4, doba kojení 3 – 4 měsíce
DÉLKA ŽIVOTA: v zajetí se vydry dožívají až 19 let, ve volné přírodě daleko méně – většina narozených mláďat se nedožije tří a více let

VÝZKUMNÝ PROJEKTNÁZEV: Vliv predace vydry říční (Lutra lutra) na rybí obsádku toků v rybníkářské oblasti
TRVÁNÍ: leden 2000 až prosinec 2002
FINANCOVÁNÍ: Grantová agentura České republiky (206/00/0824) s přispěním Českého nadačního fondu pro vydru
ZÚČASTNĚNÉ INSTITUCE: PřF Univerzity Palackého v Olomouci, PřF Ostravské univerzity, AOPK ČR Pavlov a BOKU Wien

V horách Národního parku Šumava mezi šumícími lesy a průzračnými potoky se nachází neočekávaně zajímavá technická památka, Schwarzenberský kanál. Kanál dlouhý 51,6 km byl postaven pro dopravu dřeva z nedostupné lesnaté a hornaté krajiny, a také aby spojil toky řek Vltavy a Dunaje. Projektantem a částečně stavitelem této monumentální a zvláštní památky je Josef Rosenauer, knížecí lesní inženýr, který sloužil rodu Schwarzenberků. Do roku 1989 byla většina kanálu nepřístupná, dnes je možné obdivovat kamenná koryta z turistické nebo cyklistické stezky.

OBDIV I ZDĚŠENÍ

V létě ožívá Schwarzenberský kanál tradicemi. Ukázky plavení dřeva jsou ale pro “herce” pěknou fuškou – na konci musejí polena z vody zase vytáhnout.

Rosenauer nebyl první, kdo přišel s myšlenkou postavit kanál, který by spojil řeky Vltavu a Dunaj. Idea stavby už byla známa z doby císaře Karla IV., ale v polovině 14. století neexistovaly takové technické možnosti. Ani v 18. století nebyl projekt okamžitě přijat, přestože byl nedostatek paliv, cena dřeva stoupala a velké lesní plochy jižních Čech, ke kterým nevedly přístupové cesty, se jen těžko využívaly.

Ing. Josef Rosenauer, zaměstnanec Schwarzenberského panství v Českém Krumlově, vypracoval brilantní návrh na stavbu svahového kanálu, který propojí horní tok řek Vltavy a Dunaje. Kanál měl přetnout Šumavské hory a umožnit přístup k doposud nepřístupným částem lesů. Návrh v roce 1774 vzbudil obdiv i zděšení a kníže Josef I. ze Schwarzenberku návrh nepřijal. Ekonomická situace a přítomnost nevyužitého lesního bohatství ale přiměly Jana ze Schwarzenberku se k plánu o několik let později vrátit. Práce však začaly až v roce 1789.

Podle plánu měl kanál splavovat polenové dříví mezi potokem Světlá voda blízko bavorských hranic na sever od Třístoličníku a řekou Gross Mühl u rakouského města Haslach přes Jelení, schwarzenberské území Plechý a Smrčina, a lesy rakouského kláštera Schlagl. Než se projekt mohl spustit, musel kníže Jan žádat o císařský patent. V roce 1789 byl proto postaven zkušební úsek dlouhý necelé 2 km mezi bývalou osadou Růžový Vrch (U Korandy) a potokem Ježová. Ukázkové plavení dřeva pro císařské úředníky dopadlo dobře a povolení ke stavbě bylo uděleno. Stavba pokračovala rychle a v prvním roce bylo dokončeno 29,3 km délky kanálu, až k potoku Rasovka. Další část kanálu k Jezernímu potoku, který vytéká z Plešného jezera (což byla jedna z naplánovaných nádrží pro vodu do kanálu) byla postavena v roce 1791. Zbylá část byla dokončena až o dva roky později, kdy byl vybudován poslední úsek k Jelenímu potoku. Kanál už měřil 39,9 km a později se nazýval Starým kanálem. Tentýž rok se celé kusy dřeva plavily po celé délce kanálu řekou Gross Mühl k Neuhasenu před ústím do Dunaje, kde bylo dřevo zachyceno, naloženo do lodí a pak přepraveno do Vídně. Sám Rosenauer neplánoval pokračovat ve stavbě kanálu, protože nevěřil, že by zásoby vody byly pro úspěšné splavování dřeva dostatečné.

Na stavbě kanálu pracovalo až 1200 dělníků. Koryta kanálu byla asi 1 m hluboká, rozměry horního zdiva byly 2,5 až 4 m a na dně byla zeď 1,5 až 2 m široká. Dopravovala se jím polena asi 1 m dlouhá, která musela být kvalitní a suchá. Nejvhodnější dobou pro splavování bylo jaro, kdy tál sníh a potoky a kanál měly nejvíce vody. V okolí kanálu nebyly žádné cesty či silnice. Dřevo ležící daleko od splavných potoků se ke kanálu dopravovalo v zimě na ručních saních. Do kanálu se muselo vhodit rovnoměrně, aby se nezapříčilo, tak jako tak ale muselo volný průběh plavení zajišťovat nejméně dvě stě lidí podél břehů. Plavení bylo také občas přerušeno kvůli nedostatku vody a bylo nutné čekat na déšť, aby byl kanál opět splavný. Dříví plavené kanálem za první dva roky zaplatilo celou stavbu.

Stálá těžba dřeva navíc otevřela Šumavu nové imigraci dřevorubců, lesních dělníků a jejich rodin, kteří založili řadu osad v okolí kanálu, například Novou Pec, Stožec nebo Jelení Vrch.

PO KOLEJÍCH MÍSTO PO VODĚ

Dalších 12 km kanálu od Jeleního potoka k německým hranicím pod Třístoličníkem bylo podle Rosenauerova plánu postaveno až po jeho smrti mezi lety 1821 až 1822. Stavbu vedli Arnošt Mayer, ředitel správy Schwarzenberského panství, a inženýři Jan Kraus a Josef Falta. V tomto úseku takzvaného Nového kanálu pod Jelením vrchem byl postaven plavební tunel o délce 419 m. Jeho dolní portál je empírový a horní novogotický. V roce 1980 hrozilo zřícení dolního portálu, a proto byl rozebrán a znovu sestaven.

Celková délka dokončeného kanálu dosáhla 51,6 km, ale plavební cesta i s přírodními vodními toky, po kterých bylo plaveno dřevo od potoka Světlá voda pod Třístoličníkem až k Neuhasenu na řece Gross Mühl před ústím do Dunaje, byla 89,7 km. Do kanálu se vlévalo 27 potoků, které mu dodávaly vodu. Tři smyky naopak vodu s dřevem odváděly. Dále bylo postaveno 22 stavidel, 87 mostů, 78 vodních příkopů a 80 vodních propustí. Přítok byl zajištěn vybudováním tří nádrží. První z nich, Jelení jezírko, byla postavena v roce 1835 a pak následovaly Rosenauerova nádrž a Rijiště. Kupodivu se první plavení po celé délce kanálu konalo až v roce 1824.

Ekonomické změny v druhé polovině 19. století vedly k přestavbě kanálu. Jako zdroj paliva byla dřevěná polena vyměněna za uhlí, které bylo levnější, ale zase vzrostla poptávka po dlouhých kládách. Pro jejich plavbu byl ale kanál v obloucích moc úzký, a tak byl v roce 1887 dvaadvacetikilometrový úsek mezi potoky Světlá voda a Rasovka rozšířen v obloucích tak, aby tudy propluly klády až 20 m dlouhé. Aby se klády mohly dopravit k Vltavě, bylo nutné postavit asi 4 km dlouhý Želnavský smyk od potoka Rasovka až ke korytu Vltavy u Želnavy. V Želnavě se z klád svázaly vory, které byly po Vltavě přepravovány nejen do Prahy, ale i do Saska a severního Německa. Stále se také plavilo dřevo kanálem po Dunaji do Vídně, ale kvůli nízké poptávce po dřevěných polenech se s touto činností v roce 1892 skončilo. Potom se kanál používal už jen pro přepravu dřeva do rakouského Haslachu.

Vývoj železnice a prodloužení tratí k úpatí Šumavy znamenal konec využití Schwarzenberského plavebního kanálu. Železnice nabízely levnější přepravu dřeva. Bylo jen otázkou času, kdy se s plavením dřeva skončí, a skutečně se v roce 1916 konala poslední plavba kanálem. Jediná část kanálu, která byla využívána pro plavbu dřeva až do roku 1961, byl Želnavský smyk. Za celou existenci kanálu bylo přepraveno 8 milionů kubíků dřeva.

VÝLETNÍ MÍSTO

Od uzavření kanálu se vodní dílo pokládá za technickou památku, ale naneštěstí velká část chátrá a některé úseky úplně zanikly. Malé části kanálu byly obnoveny na nejatraktivnějších místech, kde se také každoročně konají ukázky plavení dřeva. Pořádají je každou druhou sobotu od poloviny května do poloviny září Lesy České republiky a správa NP a CHKO Šumava. Muži drží dlouhá bidla s bodcem, jsou oblečeni v historických kostýmech, kouří fajfky a hází polena do kanálu. Potom doprovázejí dřevo, které pluje kanálem jako v minulosti, a odrážejí bidly kusy, které se vzpříčily. Rozhodně to nebyla lehká práce, vždyť “herci” kráčející podle kanálu jsou notně zpocení. Největší fuška je ale čeká na konci, kde zase musí vytáhnout polena z vody.

Lesy České republiky začaly s rekonstrukcí památky v oblasti Ježová, kde bylo obnoveno 1,5 km kanálu na českém a 1,7 km na rakouském území, a to v roce 1995. NP Šumava v roce 1999 obnovil dalších 6 km v oblasti Jeleních vrchů.

Při prohlídce kanálu narazíme na dvě významná stavební místa. První je již zmiňovaný 419 m dlouhý vodní tunel nad Jelení se dvěma kamennými portály. Dalším je dnes málo známý spádný úsek v nejatraktivnějším místě kanálu pod Morau, skrz který se valí voda kanálem z koryt potoků Otovského a Světlá. Kvůli silnému spádu vody zde musel být kanál důkladněji zpevněn, aby stěny vydržely nárazy dřeva. To zde dosahovalo velmi vysoké rychlosti. Proto také původní dřevěná konstrukce byla po povodních v letech 1821 a 1825 vyměněna za kamennou dlažbu.

Pod úpatím Třístoličníku je kámen s pamětní deskou u místa, kudy kanál vede. Pár stovek metrů nad kamenem je bývalá Rosenauerova nádrž, která držela vodu pro plavení a kde asi původně kanál začínal.

Poblíž soutoku Schwarzenberského plavebního kanálu a Jezerního potoka nechal Rosenauer na počátku 19. století postavit dřevěnou kapličku a žulový památník. V jižní části kanálu pod takzvaným Růžovým vrchem u rakouských hranic se nachází historický hraniční kámen. Na jeho postavení se podílel i sám Rosenauer.

Přes 50 kilometrů dlouhý kanál je přehrazen 22 stavidly, 87 mosty, 78 vodními příkopy a 80 propustěmi. Mapa: Vladimír Žákovič

---

JOSEF ROSENAUER
(1735 – 1804)

Zaručené informace o životě slavného inženýra neexistují. Přesné datum narození Rosenauera je dnes jen spekulací, protože záznam byl zničen požárem v roce 1808. Je znám pouze výpis z matriky, který uvádí, že Josef Rosenauer, syn Voršily Traxlerové, byl 26. února pokřtěn v kostele ve Chvalšinách. Dá se jen předpokládat, že to bylo v den narození. Jeho otec se k malému Josefovi nehlásil, proto je divné, že dostal otcovo příjmení, a ne matčino. Nelegitimní stav mu v budoucnu dělal problémy. V roce 1758 Rosenauer žádal o povýšení na lesního adjunkta, ale jeho původ byl jediným důvodem pro zamítnutí žádosti. Tentýž rok bylo vše vyřešeno listinou Marie Terezie z 20. listopadu, a o rok později Rosenauer nastoupil na své vysněné místo.

Josef v pouhých 13 letech začínal jako učeň u schwarzenberského bažantníka Petra Lambechara v Černém Dvoře blízko Chvalšin. Velmi nadaný učeň byl odměněn v roce 1759 povýšením na lesního adjunkta v Českém Krumlově. Jeho nadání bylo tak zjevné, že ho zaměstnavatel poslal na své náklady na studie do inženýrské akademie ve Vídni. Schwarzenberským knížecím inženýrem byl jmenován v pouhých 35 letech, po studiích, která dokončil s výborným prospěchem v roce 1771. Díky svým brilantním schopnostem sklízel jeden úspěch za druhým a po složení zeměměřičských zkoušek v roce 1791 byl jmenován ředitelem schwarzenberské vodní dopravy v jižních Čechách. V té době již byla první část Schwarzenberského plavebního kanálu v provozu. Rosenauer také projektoval další dva plavební kanály, Vchynicko-tetovský a Aist v Horních Rakousích. Je také známo, že všechny plány kanálu kreslil vlastnoručně. Zemřel 10. března 1804 v 69 letech po neúspěšné operaci močových cest. V Českém Krumlově po sobě zanechal ženu a osm dětí. Jeho život připomínají dvě pamětní desky – jedna na domě číslo 118 ve Chvalšinách (kde je nové muzeum) a druhá v Českém Krumlově, kde mu patřil dům Latran č. p. 54.

Přeskakujeme z jednoho obřího kamene na druhý, což je pro nás nejsnazší i jediná cesta, jak se dostat na druhý břeh řeky Vydry. Pár kroků po souši, a stojíme u docela jiného vodního toku. Průzračná voda tiše plyne po hladkých, nejen lety, ale hlavně lidskou rukou opracovaných kamenech pečlivě naskládaných na sebe. Těžké větve stromů se sklánějí nad vodou, ale hladina zůstává neporušena. Stojíme u začátku Vchynicko-tetovského kanálu, nesoucího jméno po zaniklých osadách Vchynice-Tetov, a jen zbytky pilířů jsou němými svědky toho, že tu kdysi bylo živo.

První zprávy o plavení dříví po Křemelné, Vydře a dále pak po Otavě pocházejí již ze 16. století. Kamenité a křivolaké potoky však byly splavné pouze za jarních povodní, a po zbytek roku je k plavení nebylo možné využít. Užitek z rozsáhlých lesů byl proto jen nepatrný, zejména když prodej dříví na místě, nejvíce do tamních skláren, byl nevýnosný. Proto bylo nevýnosné i celé rozsáhlé panství Prášily.

Zatímco na Prášilském panství bylo dříví takřka bezcenné, ve středních Čechách, zejména v Praze, o něj byla velká nouze. V té době přišel komisař prácheňského kraje Baierweck, nepochybně inspirován Schwarzenberským kanálem, s návrhem vybudovat na panství plavební systém, který by umožnil přiblížit velké bohatství dřeva nejen prášilských lesů, ale též odlehlých prostorů města Kašperských Hor a kamerálního lesa Roklanu hlavnímu městu Praze. Pro nedostatek peněžních prostředků ale k uskutečnění Baierweckova plánu, na kterém pracoval dva roky, nedošlo.

Jakou cestou se o Baierweckově návrhu dozvěděl schwarzenberský ředitel vodní dopravy Josef Rosenauer, není známo, ale na jeho popud koupil Prášilské panství roku 1799 kníže Josef Schwarzenberg, který dal záhy příkaz k výstavbě plavebního zařízení. Když bylo na jaře téhož roku vše připraveno, vydal se Rosenauer na obhlídku Vydry, jejíž řečiště mělo být pro plavení dříví upraveno. A tehdy dospěl k názoru, že ani v upravené řece nebude možné bezpečně plavit, a to pro značné množství kamenů, prudký spád a četné peřeje. Rosenauer navrhl, aby byl vybudován kanál, který by začínal na Vydře u Rechlí a ústil do Křemelné. Náklady na tuto stavbu měly být podstatně nižší a kromě toho měl kanál zpřístupnit i ty části lesů, jež se pro těžbu nedaly využít. Kanál měl odstranit i ztráty vody a mohlo se plavit i pří nízké hladině.

Rosenauerův návrh byl přijat a již v červnu pracovalo na stavbě kanálu 200 dělníků. Postupně se jejich počet zvýšil na 1500, což bylo na tehdejší dobu úctyhodné číslo, ale díky tomu dosáhl Rosenauer toho, čeho dosáhnout chtěl. Na jaře roku 1801 byl Vchynicko-tetovský kanál o délce 13,1 km dokončen a mohlo se tak začít s plavením dříví. Během těchto dvou let bylo také vyčištěno říční koryto Otavy od kamenů a zřízeno 13 jezů.

Plaveny byly zpočátku většinou klády, od roku 1807 už jen sáhové dříví. Aby dříví nepronikalo na začátku kanálu do Vydry, byla Vydra přehrazena hradlovým mostem, jehož zbytky stojí dodnes. Dříví se odtud splavovalo do Křemelné a až do horního toku Otavy. Zajímavostí je jistě to, že při manipulaci s dřevem u kanálu pomáhaly i ženy.

Dál už byla cesta dřeva záležitostí vorařů. Místem, kde se vory svazovaly, bylo vaziště, jehož zbytky jsou ještě patrné na Čeňkově Pile. Cesta do Prahy pak vorařům trvala tři až čtyři dny, podle stavu vody. Zpátky chodili voraři převážně pěšky. Někdy si na prámech vezli kola, dají-li se tak nazvat všelijak sdrátované a sešroubované staré vehikly. Svůj úkol dopravit plavce rychleji domů však splnily.

Plavební privilegium, vydané Schwarzenbergovi na plavení dřeva do Prahy v roce 1801, bylo v roce 1831 prodlouženo na dalších třicet let, ale po uplynutí této lhůty již nebylo obnoveno, a plavba do Prahy přestala. Topilo se tu totiž lacinějším uhlím. Plavilo se ovšem dál, a to ve značném množství do obcí podél Otavy, zejména v období velké kůrovcové kalamity v sedmdesátých letech. Poslední plavba se uskutečnila roku 1958.

“Tak tentokrát to bude jednoduché,” říkali mi všichni. Asi ano. Uvědomuji si, že silueta vysílače na vrcholu tohoto kopce je natolik charakteristická, že se soutěžní otázkou tento měsíc asi nebudete mít větší problém. Přesto mi to nedalo a tento zimní snímek jsem do cyklu “Z ptačí perspektivy” zařadil. Aby to ale opravdu nebylo tak jednoduché, rozhodl jsem se položit otázky dvě. Posaďte se, pohádka o televizní věži začíná…

Bylo, nebylo… Byl jeden kopec. Celkem hezký kopec. A ten kopec, možná spíš hora, lákala od pradávna turisty. Podle kronikáře Johanna Carla Rohana byl již v roce 1737 vztyčen na hoře kříž. První dřevěnou chatu postavil těsně pod vrcholem roku 1847 lesník Hebelt. Podával v ní poutníkům občerstvení, které sem předtím sám vynesl. V květnu 1867 byla na vrcholu postavena pět metrů vysoká dřevěná rozhledna, vůbec první v této části Čech. Ani ta, ani její osmimetrová nástupkyně však nestačily náporu turistů koncem 19. století. Dne 27. června 1906 byl položen základní kámen a již 13. ledna 1907 byl slavnostně otevřen nový horský hotel s třiadvacetimetrovou rozhlednou. Od roku 1933 začala na vrchol jezdit lanovka. Horský hotel, který od roku 1945 nakrátko spadal pod Klub českých turistů a později byl přidělen pod hotelový a restaurační podnik, začal roku 1959 sloužit i televiznímu vysílání.

Co se ale nestalo. Poslední lednové noci roku 1963 stačila malá nepozornost při rozehřívání potrubí, a celý horský hotel lehl popelem. Jako zázrakem se povedlo zachránit vysílací zařízení, které bylo přemístěno do sklepních prostorů, a za velice složitých okolností se ve vysílání pokračovalo až do doby, kdy byl vybudován provizorní objekt. Vrchol celkem pěkného kopce zel prázdnotou.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. V naší pohádce to platí dvojnásob. Krátce po požáru byla vypsána soutěž na vrcholové stavby, které měly nahradit provizorium po požáru. Zadání bylo prosté – dvě stavby na kopci, televizní vysílač a restaurace s hotýlkem. A konečně se v naší pohádce objevuje ten správný pohádkový hrdina. Jeden z účastníků soutěže, říkejme mu třeba Karel, totiž zadání porušil. Podíval se totiž na celkem hezký kopec a řekl si, že ho udělá ještě hezčí. Spojil ve svém návrhu obě stavby do jedné, které určil charakteristický tvar rotačního hyperboloidu, a čekal na verdikt. A ejhle. Na místo očekávané diskvalifikace se autor Karel, který nejen prodloužil vrchol hory, ale rovněž respektoval svým návrhem větrné podmínky tohoto místa, dočkal vítězství. Dne 30. července 1966 tak mohl být položen základní kámen nového radiokomunikačního střediska, spojeného s hotelem a restaurací.

Vznikající stavba byla a je zajímavá nejen tvarem, jenž dodal vrcholu celkem hezkého kopce zcela novou podobu, ale také svou jedinečnou konstrukcí. Od paty až na vrchol anténního nástavce měří 94 metrů. Hlavní nosnou konstrukci tvoří dva železobetonové válce zasunuté do sebe a zakotvené v mohutné základové desce. Vnitřní válec má průměr 4,4 a výšku 41,4 metru a na konci je upevněn ocelový kruh anténního stožáru. Vnější válec má průměr 12,5 metru a je jen 22,5 metru vysoký. Mezi nimi jsou upevněny ocelové konstrukce jednotlivých podlaží a schodiště. Obvodový plášť byl zhotoven z oceli, hliníku, skla a laminátu. I takto precizně zkonstruovaná stavba však měla své mouchy. Nedlouho po jejím dokončení prožili její stavitelé dramatické chvilky, neboť se vlivem silného větru začalo projevovat nečekané a velmi nebezpečné kmitání. Hrozící destrukci věže se podařilo odstranit instalováním 600kilogramového závaží a pomocí speciálních tlumičů kmitů.

Slavnostního otevření se věž dočkala 21. září 1973, ale nového obrazu a zvuku se z ní milovníci “televizních bůžků” dočkali už v roce 1971. Otevření posvětil svou přítomností i tehdejší prezident Husák (král se v době této pohádky nenosil), ale paradoxně na něj nebyl pozván Karel, tvůrce stavby. On se totiž s tehdejší vrchností neměl moc v lásce. Unikátní dílo a tvůrce Karel se dočkali ještě řady ocenění, z nichž nejcennější, Perretovu cenu, projekt získal již v roce 1969 s následujícím odůvodněním: “Předložené dílo zasluhuje uznání pro zapojení do krajiny svou jasností a souladem. Tvar a jemnost profilu byly dokonale sladěny s požadavky funkce. Důmyslně vyřešeny byly i stavební problémy.” Cena měla být autorovi Karlovi odevzdána v Buenos Aires, ale jak bylo v těch dobách charakteristické, z politických důvodů cenu převzali úplně jiní lidé. Tady by pohádka o televizní věži mohla skončit, ale jaká by to byla pohádka bez šťastného konce. Dořeknu proto příběh televizní věže celý. Uběhlo celých třicet let, než se autor věže Karel dočkal náležitého ocenění. Vrchnost, se kterou se Karel neměl rád, za tu dobu zmizela v propadlišti dějin a televizní věž, bez které si už nikdo nedokázal celkem hezký kopec představit, získala nové ocenění – česká Stavba století. A tak v den, kdy děti dostávaly vysvědčení, dostal autor Karel model své věže. Bylo to vlastně taky takové opožděné vysvědčení a Karel nad ním neskrýval radost. Nu a pak se pilo a hodovalo, jak se na správný konec pohádky sluší, a věž krášlící celkem hezký kopec tam zůstala a stojí dodnes.

Nejstarší syn jednoho z nejslavnějších mořeplavců a ekologů moderní doby. Syn legendárního a tak trochu podivínského Jacquesa-Yvese Cousteaua, vynálezce akvalungu, podmořské kamery a jiných prostředníků k přiblížení podmořského života, ale zejména průkopníka a zarytého zastánce ekologického cítění a výchovy. Oba synové velkého kapitána se s otcem potápěli od raného dětství, byli v jeho duchu vychováváni a v pozdějším věku se také zúčastňovali jeho výprav.
Pokračovatelem velkého oceánografického a ekologického díla se měl stát mladší ze dvou synů Philippe. Měl ohromné nadšení a toužil po svých vlastních výpravách, kterých v rámci Jacques-Yvesova týmu také nemálo uskutečnil. Jean-Michel se ve svých devětadvaceti letech ujal logistického řízení na Calypsu. Zapáleně se ale věnoval zejména podmořské architektuře a většinu času pobýval v USA, hlavně v Los Angeles. V roce 1979 měl ale mladší Philippe havárii hydroplánu u portugalských břehů, která ho ve věku 39 let připravila o život. Po smrti Philippa, kterého Jacques-Yves učinil – co se výprav a filmu týče – svým dědicem, chtěl zdrcený otec všeho nechat a potopit Calypso s Philippovým tělem. Tehdy se vrátil Jean-Michel a znovu se stal součástí života svého otce. Po patnáct dalších let jej Jacques-Yves vynášel do nebes a představoval jako svého nástupce. Až do dne, kdy pro mnoho lidí zcela nepochopitelně svěřil jednomu novináři, že jej nepovažuje za toho všeho hodna.
Bylo nejspíš velmi těžké nezatrpknout, ale Jean-Michel vytrval a dnes pokračuje v otcově započatém díle.
Tolik vypovídá biografie „Jacques-Yves Cousteau – V oceánu života“, kterou sepsal jeho přítel Yves Paccalet. Co říká Jean-Michel a jaké jsou jeho plány nyní, pět let po smrti jeho slavného otce?

Potkala jsem vás minulý podzim na festivalu podmořských filmů ve francouzském Antibes. Jste velmi charismatický člověk, z něhož vyzařuje spousta vnitřní energie. Myslíte si, že existuje nějaká energie, kterou můžeme získat z oceánských vod?
Odpověď je ano. Řekl bych, že pokud srovnáme rozdíly v teplotách hlubokých vod a mělčin, je tady rozhodně způsob k získání energie. Víte, voda není stlačitelná. Takže pokud čerpáte vodu z hloubky tří tisíc metrů, nebo z hladiny, množství energie potřebné k jejímu odčerpání je, pokud nejste ve vyšších nadmořských polohách, stejné. Takže můžete získat vodu z hloubek, která je velmi studená, a použít ji pro čerpací systém. Na pobřeží, tedy na úrovni moře, zkondenzuje teplota z atmosféry vlhkost v čerpadlech, stejně jako vzadu na ledničce. A to vytvoří vodu, jež může být použita k zavlažování. A je to stále ta studená voda z hlubin, která se zahřeje na hladině a potom se navrátí zpět do moře. Takže to není žádný zásah do majetku oceánu, složení jeho vod, a navíc se voda navrací tam, kde jsme ji vzali. Takže máte nezměněnou přírodu, která vám poskytla rozdíl v teplotách, kondenzaci, jež poskytla vodu a zavlažila vaši zahradu. Funguje to velmi dobře a umožňuje to pěstovat třeba jablka nebo jahody na místech, kde by to jinak nešlo.
Myslíte si, že lidé, jako jste vy, milující oceán, mají něco společného?
Je tady strach z oceánu, strach z vody, protože je to pro nás, pozemské tvory, tak cizí prostředí. Potřebujeme, a můj otec a mnoho jiných lidí to dokázali, umožnit lidem, aby se v něm cítili mnohem pohodlněji a důvěrněji. Chceme, aby se cítili být součástí tohoto prostředí. Musíme je přesvědčit, že je na něm závislá kvalita jejich vlastních životů. Takže máme ohromný úkol dokázat, aby se veřejnost s oceánem lépe seznámila, vyrovnala a aby pochopila, jak může vstoupit do jejich životů. Jsme velmi velmi závislí na oceánu, ať už žijeme na jeho pobřeží, nebo daleko ve vnitrozemí. Není v tom rozdíl. A způsob, jak zacházíme s oceánem, určuje způsob, jakým zacházíme se sebou samými. Takže když negativně ovlivňujeme oceán, ovlivňujeme tím i podstatu našich životů. To je to poslání, které se snažíme hlásat, ale je to velice obtížné, protože je velmi abstraktní. Nejdříve potřebujeme odstranit přirozený lidský strach z vody.
Zmínil jste svého otce. V jeho biografii je zmínka o určitých problémech mezi ním a vámi.
O které biografii hovoříte? Vyšly čtyři nebo pět biografií napsaných různými autory ve Spojených státech a ve Francii, a žádná z nich nebyla nikdy autorizována mým otcem.
Tu, o které mluvím, údajně váš otec zadal autorovi ke zpracování.
Je autorem Yves Paccalet?
Ano, to je ona.
Řekl bych, že Yves, kterého velmi dobře znám, byl mému otci nejblíže. Ti ostatní autoři nikdy neznali mého otce jinak než příležitostně. Problémy, o kterých mluvíte, byly velmi nadsazeny médii. Měli jsme problémy, ale byly to věcné problémy, nemělo to nic společného s filozofií. Co se týče filozofie, nikdy jsme neměli žádná nedorozumění. A ona věcná nedorozumění byla velmi nadsazena a bohužel se dostala mimo kontrolu, protože média nejspíš v té době neměla lepší téma. Nicméně musím říci, že po smrti mé matky, a ona hrála velmi významnou roli, můj otec už nikdy nebyl stejný člověk. Měl skutečně velké potíže s tím, být tak produktivní a kreativní, jako byl, když matka žila.

„Jsme velmi velmi závislí na oceánu, ať už žijeme na jeho pobřeží, nebo daleko ve vnitrozemí. Není v tom rozdíl. A způsob, jak zacházíme s oceánem, určuje způsob, jakým zacházíme se sebou samými.“

Cítíte se vy osobně jako pokračovatel v práci nebo, dovolím si říci, „poslání“ vašeho otce?
Myslím, že ano. Mnohem modernějším způsobem, protože věci se změnily. Hluboce respektuji základní principy jeho filozofie, které jsou o tom, že lidé chrání to, co milují, o tom, že pokud chráníte oceán, chráníte sami sebe. Já je ale propaguji trochu odlišnými způsoby, protože komunikační technologie, které máme, se velice změnily a my nyní máme nové nástroje, jež nám dovolují doslova mluvit ke světu. A to je něco, co můj otec neměl. Máme nyní také mnohem snadnější přístup do oceánu, nové ponorné stroje, které je snadné obsluhovat a provozovat. Máme také dálkově řízené stroje, díky nimž můžeme jít hlouběji a přinést zpátky obrázky, vzorky a informace. Jsem si jist, že můj otec snil o podobné technice, ale tehdy ještě neexistovala.
Na čem tedy nyní pracujete? Jaké jsou vaše současné cíle?
Zaměřuji se na dvě věci. Jednou z nich je vzdělávání, zejména mladých lidí. Máme velmi úspěšný tábor na ostrově poblíž pobřeží Kalifornie, který navštívilo minulý rok pět tisíc dětí, průměrně sto za týden. Koncem letošního jara začneme provozovat podobné zařízení také na ostrově Hawaii v Pacifiku. Hledáme možnosti, jak rozšířit tyto vzdělávací tábory po celém světě. Pracujeme s organizací YMCA a poohlížíme se po táborových asociacích, které by byly ochotné pracovat na podobných projektech kdekoli na světě. Konečně, velmi rád bych pracoval s UNICEF ve Spojených národech. Začínám spolupracovat se společností Globe, což byl projekt viceprezidenta Gora, který má pobočky v 28 zemích, jestli se nepletu. Také pracuji s nadací bývalého prezidenta Gorbačova, která se jmenuje Zelený kříž a má sídlo ve Švýcarsku. Má pobočky ve zhruba 30 zemích a já jsem členem Výboru poradců. Zaměřujeme se na vzdělání, protože já pevně věřím, že pokud dokážeme, aby si mladí lidé začali vážit přírody a oceánu obzvláště, budou dělat správné věci, až se stanou zodpovědnými dospělými lidmi.
To je jistě velmi důležité.
Druhý cíl, druhý projekt, na který se soustřeďuji, je dostat se zpět na televizní obrazovky po celém světě. Abych toho dosáhl, plánuji velkou expedici, jež bude putovat kolem světa a zaměří se na výzkum míst, kterou jsme ani já, ani můj otec dosud nemohli prozkoumat, protože nebyly k dispozici nástroje. Potápím se 56 let a měl jsem zatím přístup do 1 % z průměrné hloubky světových oceánů. S novým vybavením, které nyní máme, můžeme proniknout do celé jedné třetiny nebo až 43 % z celkových oceánských hloubek. Nemáme tušení, co tam je, nevíme, co se na takových místech děje. Takže se chystáme strávit spoustu času v hlubokých vodách a přinést záběry, které bychom mohli nabídnout veřejnosti.
Co váš projekt s kosatkou Keiko, hlavním hrdinou filmu Zachraňte Willyho, která se snažíte na Islandu navrátit zpět do oceánu. Je Keiko jakýmsi symbolem vašich ochranářských cílů?
Keiko je svým způsobem velmi symbolickou záležitostí. Je to o tom, co zastáváme. Jedním z důvodů je to, že kosatky jsou jedinými obyvateli oceánu, kteří se živí téměř vším, ale nejsou ničí potravou. Je jediný tvor na světě, který je jim v tomto podobný, a to jsme my, lidé. Takže kosatky jsou v oceánu to, co my lidé tady na suché zemi. My stále zasahujeme do jejich světa, ony nikdy nezasahují do toho našeho. A smutné je, že si navzájem nerozumíme. My jsme zrakoví tvorové, ony jsou tvorové zvukoví. Jsou velice chytré. Jak možná víte, různé skupiny kosatek mají různé jazyky a nářečí. A my se posledních pět let snažíme vrátit do přírody zvíře, které z ní bylo sebráno. A ukazujeme světu, že je mnohem těžší vrátit zvíře zpět do přírody, než ho z ní vytrhnout. Snažíme se to stále připomínat.

Jean-Michel s kosatkou Keiko, kterou se snaží vrátit zpátky do oceánu.

Jak dlouho žila kosatka v lidské společnosti?
Samcovi Keiko je nyní okolo dvaceti pěti let, byl uloven ve věku dvou let u pobřeží Islandu. Poté byl na různých místech, nejprve v Kanadě, pak žil čtrnáct let v Mexiku a potom byl převezen do Oregonu ve Spojených státech. Poslední tři roky je na Islandu. Takže on byl skutečně v rukou člověka vcelku dvacet tři let z pětadvaceti.
To mě nutí k otázce, zda je vůbec schopen se po takové době vrátit k divokému životu v oceánu. Není teď spokojenější v lidské společnosti, kde má zajištěnou pravidelnou potravu, bezpečí i řekněme přátele?
Musíme si uvědomit, že byl učiněn závazek, že o Keiko bude postaráno tak dlouho, jak to bude potřeba. Víte, on může žít mezi šedesáti až osmdesáti lety, a pokud bude po tuto dobu potřebovat péči, pak ji dostane. Přinejmenším dokud o tom budu rozhodovat já. Tady bych chtěl říci, že mu dáváme na výběr, může nás opustit, pokud chce, ale nemusí. Minulé léto strávil dlouhých jedenáct dní na moři sám, s ostatními velrybami. Byla to vcelku těžká a komplikovaná situace, protože my jsme nevěděli, co se děje pod hladinou. A to je to, co se nyní učíme, totiž různé reakce. Jestli napadá jiné velryby, nebo jestli ony napadají jeho, nebo zda s nimi tráví čas a může si s nimi hrát nebo lovit ryby. Nyní opravdu nevíme, co se děje.
A zjistili jste, proč se po těch jedenácti dnech vlastně vrátil zpátky k lidem, do své zátoky?
Protože se přidal k lodi. Velmi dobře slyší a start motoru lodi pro něj znamená něco jako volání. Samozřejmě, ta loď pro něj může symbolizovat bezpečí nebo potravu, kdo ví. Rozhodně se k ní přidal. Faktem je, že na rozdíl od předcházejících let zůstává pryč na stále delší dobu. A navazuje více kontaktů s jinými velrybami, což naznačuje, že dělá pokroky v procesu návratu ke své svobodě. Nevíme, jak daleko to půjde. Proto chceme pokračovat. Stále se o něj staráme a uvidíme, jak daleko je připraven jít.
Co si o jeho návratu do oceánu myslíte vy osobně? Je schopen dosáhnout úplného návratu do svého původního domova?
Nyní dostává to nejlepší. Protože má na výběr. Pokud dostává bezpečí a potravu, je se svými přáteli, a přitom má možnost znovuobjevovat svět, ze kterého byl vytržen. Má ty nejlepší podmínky ke správnému rozhodnutí. My ale nevíme, co chce.
Já myslím, že krása této situace je v tom, že není v nádrži, která je jako vězení a jeho akustický komunikační systém je v ní vypnut, protože je tam zbytečný. Tady může slyšet velryby a jiné tvory a může s nimi také komunikovat nebo se o komunikaci pokusit. Nevíme, jestli je úspěšný, ale proto jsme tady. Chceme to zjistit, chceme se učit. Děláme také mnoho výzkumů nejen o Keiko, ale o kosatkách vůbec, a dozvídáme se víc, než se kdy kdo o populaci kosatek v severním Atlantiku dozvěděl.
Například?
Mnoho těchto materiálů je studováno v různých institucích, jako je Woodsy ve státě Massachusetts. Mají tisíce hodin nahrávek různých kosatek, které byly získány z přibližně sedmiletého výzkumu. Také jsme uskutečnili mnoho sledování konkrétních kosatek a už teď můžeme říci, že několik z nich se za poslední tři roky pravidelně každý rok vrátilo. Jsou sezonní, vracejí se, když připlouvají ryby. Následují ryby, nejsou hloupé a rády zůstávají přímo před ledničkou, abych tak řekl.
Co vás v nejbližší době čeká?
Chci pokračovat v kampaních. Setkávat se s hlavami států a různých institucí a společností, které mohou něco změnit. Velmi se také soustřeďujeme na spolupráci s jinými nevládními organizacemi, jako jsme my, abychom byli silnější. Nemůžeme být odborníky na všechno, takže se snažíme spojit síly s lidmi, kteří oceňují, co jsme udělali v minulosti, abychom mohli v naší práci pokračovat ještě razantněji. Víte, naše země Spojené státy se bohužel momentálně tolik soustřeďuje na válku, a zcela opomíjí záležitosti životního prostředí. Takže musíme pracovat intenzivněji, než jsme kdy pracovali. A mimo to musíme také soustředit naše iniciativy na spolupráci v jiných zemích světa. Ten úkol je gigantický a máme před sebou více práce, než jsme do této doby vykonali.
Přeji vám v tom mnoho štěstí a úspěchů. Víte, my v Česku nemáme moře. Přesto je u nás mnoho lidí, kteří moře velmi milují. Možná i proto, že je od nás daleko.
Myslím, že máte absolutní pravdu. Když jsem v zemích, jako je Švýcarsko, nebo když se dostanu na středozápad tady ve Spojených státech, vidím, že entuziasmus tamních lidí ve vztahu k oceánu je vždycky mnohem silnější, než u lidí, kteří žijí přímo u něj.
Mimochodem, byl jste někdy v České republice?
Ne, nebyl, ale přeji si podívat se tam. Znám nějaké Čechy, jsou to skvělí lidé. A neříkám to proto, že mluvím teď s vámi. Těším se na šanci podívat se tam.

Právem si stěžujeme, jak nám před očima mizí vzácné kouty přírody. Mizí ale i vzácné kouty měst. Stará dáma sní nad chladnoucím espresem u mramorového stolku na terase jedné z kavárniček svatého Germána z luk – totiž pařížské bohémské čtvrti Saint-Germain-des-Prés. Myslí na časy, kdy spisovatelé, umělci, filozofové a jazzem nakažená mládež udělali z téhle části Paříže vřící kotel aktivity, intelektuálních debat a filozofických půtek. “Bývalo tu tak veselo a hlučno,” říká. “Nekonečný svátek, víte,” – možná vědomě a možná nevědomky přitom připomíná stejnojmenný šanson Serge Regnaniho nebo Hemingwayovo pařížské vzpomínání Pohyblivý svátek. Ostatně, nebylo to snad zrovna na pánské toaletě Michaudovy restaurace, kde Hemingway vedl se Scottem Fitzgeraldem (Velký Gatsby) onu podnětnou, byť choulostivou rozpravu na téma “otázka rozměrů”…?

NEJKULTURNĚJŠÍ PAŘÍŽSKÁ ČTVRŤ

Musely tak vypadat i poválečné dny, kdy mladí obsadili suterénní jazzkluby jako Tabou

Majitel kavárny Deux Magots je v čele hnutí proti nově vznikajícímu “ghettu luxusu”.

a protancovali noc co noc v rytmu Sidneyho Becheta či Milese Davise. A zatímco v suterénu se tančilo pod taktovkou saintgermainského velekněze Borise Viana, toho skvělého muzikanta, básníka, žertéře a provokatéra (Napliju na vaše hroby), jehož Pěnu dní tu souputníci tak rádi sbírali, nahoře v kavárnách, ve Floře či u “Dvou magotů” existencialisté Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoirová pracovali na konceptech svých knih.

Ale už skoro dobrá dvě století předtím Saint Germain se svými divadly, kavárnami a uměleckou akademií patřila k nejkulturnějším pařížským čtvrtím. Osvícení myslitelé Voltaire a Rousseau chodívali diskutovat do kavárny Procope, byť všechno neprošlo vždy hladce: “Sotvaže jsem přišel, okradli mě šejdíři na saintgermainském jarmarku,” píše velký encyklopedista v roce 1759. Pozdější generace spisovatelů a filozofů, od Baudelaira po Wilda a Hemingwaye, nechala svou stopu v legendární kavárně Voltaire, v pivnici Lipp a ve známém knihkupectví Divan či původním Shakespeare & Comp., kam si mladičký papá Hemingway chodil ještě před svým prvním románem půjčovat peníze k dobromyslné majitelce Sylvii Beachové.

BYTÍ A NICOTA

Dneska je, bohužel, všechno jinak. Celou tu někdejší krásnou změť života a tvorby ohrožuje invaze butiků a obchodních řetězců.

Filozofie padesátých let a jazzová éra jsou prý dávno pryč.

Ale zhoubné bujení začalo už dřív. Vlastně už ve druhé polovině šedesátých let, kdy tu otevřel první ze svých obchodů Yves Saint Laurent. V roce 1969 vytlačil knihkupectví Divan Christian Dior. Další na řadu přišel Drugstore, podivuhodný obchod s celonočním provozem, kde si člověk mohl koupit knížku, večerník, vypít skleničku, něco sníst, a dokonce se podívat na film. Na počátku sedmdesátých let se Drugstore převlékl v uhlazený obchod s luxusním oblečením Emporio Armani. A s příchodem dalších, Cartiera, Lancela a bůhví koho ještě, začala čtvrť podléhat riziku, že se z intelektuálního hnízda Paříže změní na ghetto luxusu. Tržní invaze se přičinila i o útěk tradičních a věrných starousedlíků. “Peníze vytěsnily existencialistickou filozofii,” medituje dívka z jedné ze zdejších přežívajících uměleckých galerií Annie Maillet.

Ale ti, kteří zůstali, jako by se existencialismu dál drželi zuby nehty. Nebo aspoň slov jeho papeže Sartra: “Člověk není dán, člověk se tvoří. Utváří se každý den tím, že se angažuje…” Proto tu dnes působí ne méně než šest rozmanitých sdružení bojujících proti tomu, co označují za katastrofu Saint Germain. Do jednoho z nich patří i tak slavná jména, jako jsou herečka Catherine Deneuveová či šansoniér Charles Aznavour. Společenství 1500 zdejších obyvatel, stejně jako další z místních výborů majitelů kaváren a malých obchůdků se snaží “opětovat střelbu”. Sponzorují například různé výstavy, aby poskytli umělcům možnost vystavovat díla v obchůdcích, hotelích a knihkupectvích. “Snažíme se smířit obchod s kulturou,” vysvětluje mluvčí sdružení Pascale Joannine.

Svou roli v tomto úsilí hraje i někdejší intelektuální Café de Flore. Každou první středu v měsíci se stává “kavárnou filozofů”. Scházejí se tu noví pařížští intelektuálové a debatují o problémech lidské existence, globalizaci, o politice i o umění. A řeč se vede dokonce v angličtině, protože mnoho nově příchozích do této čtvrti jsou lidé anglicky mluvící. Jacques Mathivat, vlastník kavárny Deux Magots a zakladatel Výboru majitelů kaváren a obchodů, tvrdí, že cílem není jen rezistence proti pronikání obchodu, ale spíš snaha o jeho začlenění na stranu kultury. Na památku umělců, kteří sem nerozlučně patřili, bylo koneckonců letos zjara náměstí Saint-Germain-des-Prés přejmenováno na náměstí J. P. Sartra a S. Beauvoirové. Ale jako by se tím zároveň znovu vynořilo Sartrovo kdysi populární Bytí a nicota. Či dnes už víc to druhé…

Café de Flore se stává každou středu kavárnou filozofů.

MUČEDNÍCI KOMERCE

Zbývá zřejmě jen malá naděje, že vzdor místních zanícenců, byť jsou mezi nimi i velká jména, zadrží komerční přílivovou vlnu. Před dvěma lety například skončily dva místní jazzové sklípky. Do jediného přežívajícího Bilboquet si už mohou dovolit přijít jen nejbohatší turisté. A tak i Lanouxova vzpomínka ze šedesátých let (Paříž ve tvaru srdce): “Sklípky se těší v Paříži oblibě už drahnou dobu a úspěch nočního podniku je nepřímo úměrný jeho ploše a přímo jeho hloubce,” je už jen minulostí. Před pouhým rokem zanikla i populární kavárna Saint-Sulpice a nahradil ji obchodní řetězec Sequoia, specializující se na luxusní koženou galanterii. Množí se pověsti, že další obětí by mohly být dokonce i ctihodní Dva Magotové.

Jazz se přestěhoval z kaváren do nočního metra.

Ti z opačného tábora, kteří stojí v čele probíhajících změn, ovšem charakteristicky tvrdošíjně odmítají, že by ničili kulturní dědictví čtvrti. Třeba takový šéf marketingu společnosti LVMH, mladík, kterému historické souvislosti a tradice zjevně neříkají nic, argumentuje, že filozofie padesátých let a jazzová éra jsou dávno pryč. Místní lidé by prostě měli rezignovat na nezvratné změny. Jak smutné a jak typické…!

Židlička staré dámy už je prázdná jako vychladlý šálek. Kdo ví, zda tu ta její kavárna bude ještě zítra! Šejdíři na saintgermainském jarmarku jsou stále čilí a luka svatého Germána vadnou…

Bulvár Saint Germain Blud. Zbývá jen malá naděje, že vzdor místních zanícenců zadrží komerční přílivovou vlnu.

“We are funny, yes or no?” ptá se už potřetí huhňavým hlasem a zpěvnou intonací čínský důstojník. Stojí uprostřed vojáků, kteří obklopují naši čtyřčlennou skupinu. Potřetí projevujeme důrazný nesouhlas: “No, you are not funny!” Důstojník se zafačovaným okem se zdá být zklamaný. Až později jsme pochopili, že anglická otázka v jeho podání měla původně znít: “We are friends, yes or no?” Dál už však konverzace nepokračovala a vojáci nám naznačili, že bude třeba, abychom si nechali zavázat oči.

ZATČENÍ

Stáli jsme na prašné pěšině táhnoucí se asi kilometr přes kopec z místa, kde jsme opustili své dvě nafukovací lodě, vytažené na břeh, ověšené batohy a lodními pytli. Tam dole u řeky nás před necelou hodinou čínští vojáci přiměli, abychom přirazili ke břehu. Kryli se přitom jako ve filmu se samopaly v rukou za pobřežní valy. Po přistání nás obstoupili. Nasadili jsme milé a hloupé nic nechápající úsměvy a nabídli prvnímu z nich své pasy. V tu chvíli se však již nad zdarem naší výpravy, zkoušející splout horní tok Brahmaputry v oblasti jižního Tibetu, pomalu stahovala mračna. Za sebou jsme měli víc jak tři tisíce kilometrů cesty z Dillí přes Karakoram Highway a západočínský Kašgar takřka až k posvátnému jezeru Manasarovár, kde Brahmaputra pramení. Na řeku jsme nasedli zhruba 150 kilometrů od pramene, aby nás po osmi dnech a ujetí takřka 250 říčních kilometrů potkala taková smůla.

Vojáci nevěděli, co s námi. Poodvedli nás do svahu dále od lodí a nechali usednout. Před námi se otevřel pohled na pláně jižního Tibetu, o jakém jsme doma snili. Po půl hodině dorazil na místo jednooký důstojník a v ruce si nesl čtyři čisté ručníky. “Tohle si nasaďte a pojďte, prosím,” a nepříjemně ledovým hlasem dodal: “Vstoupili jste ilegálně do prostoru čínské vojenské základny.” Teď už alespoň chápeme, k čemu je ta strážní věž na vrcholku kopce, kterou jsme předtím mylně považovali za ruiny tibetského kláštera. Vojáci nás eskortovali vstupní branou k nejbližší ubikaci a vstrčili dovnitř do holé betonové místnosti. Do prostoru o velikosti asi dva krát tři metry nám nechali přinést čtyři plechové skládací židle. Ke vchodu postavili dva vojáky. Na těchto židlích jsme pak sklesle poposedávali dva dny.

Po dvě stě padesáti kilometrech sjíždění Brahmaputry nás zatkli čínští vojáci. V čínském vězení v jižním Tibetu jsme strávili několik dní a poté jsme byli vyhoštěni. Stejně jako tisíce vězněných Tibeťanů jsme nic neprovedli.

V chladné místnosti, spoře osvětlené špinavým zamřížovaným oknem se nám moc nelíbilo. Největším rozptýlením byla cesta na záchod. Pantomimicky jsem předvedl dvěma hlídajícím ležérním mladíkům v huňatých zelených kabátech, co potřebuji. Trhnutím se probrali ze své letargie a přiskočili s otevřenou krabičkou cigaret v ruce. Po zopakování malé pantomimy jeden voják konečně pochopil a vytáhl znovu svůj ručník, aby mě poslušně doprovodil až ke stupátkům latríny.

VĚZENÍ

Druhý den ráno nás vzbudil nový překladatel. Komunikoval anglicky pouze písemně a choval se uctivě a ochotně, dokud se poblíž neobjevil někdo s vyšší hodností. V takové chvíli se snažil o dojem strohé korektnosti. Připravil si pro nás výslechový dotazník, který před tím musel dlouho probírat s někým “nahoře”. Kvůli dotazníku chudák ani nespal, do slovníku se díval téměř na každé slovo, a téměř žádné nesedělo s tím, co by nám chtěl sdělit. Po jednom nás volali do sousední místnosti, kde jsme písemně odpovídali na zarážející otázky jako: “Mluvíte čínsky? Jestliže ano, kdo vás sem poslal? Jestliže ne, jak chcete v Číně žít?” Součástí dotazníku byl i dovětek, že bude provedena prohlídka všech našich věcí.

Váhavost, s níž důstojník a jeho pomocník přistoupili k našim zavazadlům naskládaným v jednom rohu místnosti, nás potěšila. Okamžitě jsme ji využili a s hranou obětavostí se všichni čtyři najednou vrhli k hromadě a vytahovali překotně páté přes deváté. Šlo nám o to, abychom v nastalém zmatku nějak ukryli zbývající dva fotoaparáty (jeden nám už předtím zabavili), černou krabičku navigačního systému GPS a podrobnou americkou leteckou mapu, do níž jsme před odjezdem zanesli pozice zjištěných check-postů a podrobnou kilometráž řeky. Podařilo se.

Odpoledne se dozvídáme, že budeme brzy někam převezeni. Prý vlastně jen čekáme na někoho, kdo se na nás má přijet podívat až ze Šigatse. V šest hodin večer skutečně přijíždí tajný, spolu s fotografem a jedním policistou. Úředník ze Šigatse je upravený, štíhlý třicátník v brýlích se zlatými obroučkami a v uniformě bez distinkcí, který kolem sebe všechno komanduje pouze tichými gesty rukou. Bleskově zorganizoval vynesení a naskládání znovu zabalené bagáže ven před dveře a postrkuje fotografa, aby nás jednotlivě i ve skupince vyfotografoval.

VYHOŠTĚNÍ

Za tmy nás vyvedli k přistavenému náklaďáku. Zbývá jen naházet věci na korbu a vyšplhat se nahoru mezi šest vojáků, které s námi na cestu Jednoočko vyhnal, aby v mrazivé noci bděli nad naší bezpečností.

Po čtyřech hodinách cesty jsme u cíle. V rozkopaném, neosvětleném a odpadky zavezeném městečku, odlitém Číňany narychlo z betonu. Takových je v jižním Tibetu mnoho. Tělnatý a dobře oblečený pan starosta má svůj úřad přímo na policejní stanici, kam ho pozdě v noci zavolali, aby mu předali naše pasy, zabavený fotoaparát a nakonec i nás. Úlisně se na odcházející vojáky usmívá a přikyvuje celým tělem. Naše z počátku skromně vyhlížející kauza postoupila o stupínek výš. Začali se o nás zajímat úředníci v daleké Lhase a po nich dokonce i v Pekingu.

Následující večery trávíme partiemi mariáše v hospodě za rohem nebo vyprávěním u láhve brandy v zatuchlé a vlhké místnosti, osvícené několika svíčkami, kam nás vedle policejní stanice ubytovali. Už je jasné, že budeme z Číny vyhoštěni.

Po pěti dnech přijíždí brzy ráno očekávaný džíp a odváží nás sedm set kilometrů zpátky na západ. Tam po dalším třídenním jednání na úřadech dostáváme svolení odjet do Nepálu. Cesta na hranice v krvavě zaplaceném autě s řidičem a průvodcem trvá i s malým zastavením u posvátné hory Kailas sedm dní. Dopadnout jsme mohli mnohem hůř. Původní úmysl pánů úředníků totiž byl poslat nás za trest zpátky tam, odkud jsme přijeli – do Pákistánu. Naštěstí pro nás ale tou dobou Američané bombardovali již pátý den Afghánistán. Cesta zpět nebyla možná.

Vlastně nás tohle zatčení tolik překvapit nemuselo. Komunistická Čína okupuje Tibet už od roku 1959, kdy mu nabídla stejnou “bratrskou pomoc”, jaké se dostalo někdejšímu Československu roku 1968. Dalajlama uprchl do exilu a Číňané si poradili s šestimilionovým tibetským národem po svém. Do dnešních dnů mají na svědomí téměř milion životů, statisíce uvězněných a kulturně zdecimovaných lidí. Nad celou zemí se vznáší neproniknutelný duch byrokracie a armády.

Pokud se chcete dozvědět více o aktuální situaci v Tibetu, médiích ve válce nebo české zahraniční politice a krizových oblastech, navštivte www.infoservis.net

Dej mi. Dej mi ještě jedno kuřátko – popískávaly vydry a neúnavně loudily. A rybičku nebo kousek masíčka tam nemáš? Ne? Tak mi vlez na záda, jdu se vykoupat – naposledy pískly a zmizely pod hladinou.

Půlhodinové představení skončilo, zůstali jsme stát nad zdánlivě prázdným výběhem a dál jsme se usmívali. Ostatně, při vzpomínce na vydry v holandském vydřím parku Aqualutra nedaleko Leeuwardenu se usmívám i teď, když píšu tyhle řádky. Komu z nás by se alespoň jednou nedostala do ruky krásná knížka vzpomínek Jiřího Andresky Vydra ze Zlaté stoky nebo kdo neviděl její filmovou podobu? Obě značnou měrou přispěly k tomu, že vydry jsou v našich představách hravými, neskonale zvědavými a veselými tvory. O tom, jaké tyto malé šelmy z čeledi lasicovitých doopravdy jsou, nám vyprávěl ředitel Aquaparku pan de Jongh. Setkání s ním je podbarveno i jinými vzpomínkami – Česko zná dobře, několikrát navštívil naši chovnou stanici vyder v Pavlově u Ledče nad Sázavou a v jeho malé specializované zoologické zahradě jsou i vydří velvyslanci z Česka.

V NIZOZEMSKU

Je zima, a proto od výběhů odcházíme raději do jeho kanceláře. Ještě pod dojmem vydří roztomilosti se nejdříve ze všeho ptám, je-li možné vydry chovat doma. “Je, ale řekl bych, že je to trápení pro obě strany. Vydra je šelma a do bytu nepatří.” Pak se pan ředitel podívá na ledničku a vzpomíná: “Jednou jsem doma odchovával odrostlé vydří mládě. Nic před ním neobstálo. Otevíralo si skříně a nejčastějším cílem jeho výzkumných výprav byla lednička. Ani speciální zámky neobstály. Všechno se muselo ochutnat – od krabice s mlékem až po kabely elektrického vedení. Byt byl totálně zdevastovaný, po vydře musela nastoupit parta řemeslníků. A navíc to pro ni bylo nebezpečné, uměla si dokonale přeplácat žaludek.”

Sameček vydry říční v holandském vydřím parku Aqualutra nedaleko Leeuwardenu.

Holandský vydří specialista je báječně k nezastavení a pokračuje: “Osm měsíců jsem zkoumal vydry na Shetlandských ostrovech. Žijí jak ve sladké, tak i ve slané vodě. Loví v moři, ale pak chtějí koupel, při níž by si mohli vyprat ze srsti sůl. Noru měli postavenou tak, že vedle ní byl přírodní bazének, kam stékala dešťová voda, a vydra se po návratu z lovu mohla vždycky vykoupat.”

Pomalu nestačím psát: “Naprosto nejkrásnějším obdobím pro chovatele je krátká doba při vyvádění mláďat. Je to ovšem okamžik dost vzácný, vydra není králík a rozmnožuje se poměrně obtížně. Jednou za dva roky mají vydry 2 – 3 mladé. Přes dva měsíce je drží v doupěti a pak je matka musí navyknout na vodu, které se vydří mláďata strašně bojí.” (Vzhledem k tomu, že mluvíme anglicky, nechám si tuto větu ještě jednou zopakovat, rozuměla jsem dobře? Vydra se bojí vody?) “Matka je za kůži na hřbetě odnese k vodě a hodí je do ní. Mláďata piští, jako by jim šlo o život, a honem se drápou na břeh. Desetkrát až třináctkrát letí nemilosrdně do vody, až konečně pochopí, že správná vydra musí umět pořádně plavat.”

Vydří téměř-monolog přerušuje telefon, pan ředitel se omlouvá a předává mě svému kolegovi. Přichází na řadu trocha čísel a faktů: “Poslední volně žijící nizozemskou vydru přejelo v roce 1988 auto. Ovšem už o tři roky dříve vznikla organizace na záchranu vyder. Náš park, který je součástí velkého rekreačního areálu, byl založen v roce 1992 a o dva roky později byl otevřen pro veřejnost. Dnes máme 18 vyder a už jsme odchovali 186 mláďat. Budou-li k tomu vhodné podmínky, příští rok je vysadíme do volné přírody. Vydra je velice náročná na čistotu vody a přírody vůbec. Pokud v některém státě žijí volně vydry, může být vláda spokojená s čistotou životního prostředí – vydry jsou pro ni dokonalým indikátorem.” (Doufejme, že nikdo z české vlády si tato slova nepřečte, mohli by totiž usnout na vavřínech, v současné době žije v Česku volně 700 – 800 vyder.)

A U NÁS

V Česku se sčítání vyder provádí odečítáním stop na čerstvém sněhu v době, kdy zamrznou rybníky, protože vydry jsou tak nuceny běhat víc po souši. Několik lidí projde během jednoho dne vytipované kvadranty 10 x 10 km a výsledek se pro danou oblast zprůměruje. Nejvíc vyder žije dnes na Třeboňsku, kde si mohou nalovit nejvíc ryb, pak na Šumavě, v Beskydech a na Vysočině. Česká vydří populace na tom byla nejhůř v 70. letech, v 90. letech se stav vyder zvýšil tak, že sice zůstaly chráněným silně ohroženým druhem, ale jsou již mimo nebezpečí vyhynutí.

Krása a roztomilost je však nezachrání, když si svým neobyčejným apetitem a loveckou šikovností z rybníkářů dělají zaryté nepřátele. V Nizozemsku mají situaci lepší – komerční sladkovodní rybářství není tak intenzivní jako u nás, chovné rybníky jsou umělé a na ochranu před případným vydřím útokem je snadné obehnat je plotem. V Česku rybníky vrostly do krajiny a jejich zabezpečení před těmito elegantními šelmami není možné.

Když dospělá vydra navštíví násadový rybník s malými kapry, přecpe se k prasknutí a někdy ve zmatku zabije víc, než sní. Naneštěstí pro vydry bylo během posledních pěti let mnoho rybníků zprivatizováno, jejich majitelé začali vydry pronásledovat a v některých oblastech se jejich výskyt dokonce snížil.

Zákon O náhradě škod způsobených zvláště chráněnými druhy živočichů sice již vstoupil v České republice v platnost, ale vydra nežije na jednom místě jako např. ondatra, ihned po vyvedení mláďat se začíná potulovat krajinou, má několik úkrytů a žádný rybník před ní není bezpečný. Pavlovská Stanice ochrany fauny monitorovala pomocí miniaturní vysílačky vandr českého vydřího samečka. Během tří měsíců přešel z okresu Nová Bystřice do okresu Jindřichův Hradec, urazil vzdušnou čarou 90 km a při tom prozkoumal na 60 rybníků! Majiteli rybníka se pak ztráty způsobené vydrou dokazují těžko, zvlášť když jeho rajonem vydra jen prošla.

O apetitu vydry říční (Lutra lutra), která žije u nás i v Nizozemsku, jsme se přesvědčili během krmení v parku. Osmikilový sameček spořádal k obědu deset čerstvě vylíhlých kuřat včetně peří a žluče. V půl jedenácté už snídal a v půl čtvrté dostane rybu – celkem kilo žrádla (v přepočtu na člověka vychází, že průměrně velký chlap s vydřím apetitem by posnídal dvoukilový chleba s kilem másla, k obědu by měl dvě grilovaná kuřata a na večeři tříkilového kapra s kilem brambor).

Ve volné přírodě vydry ožívají v noci a ve dne spí. Pokud se mládě od malička krmí ve dne, svůj režim změní a přizpůsobí se člověku. Pro zoologické zahrady jsou proto atraktivní jen uměle odchované vydry, které jsou ochotny předvádět se, hrát si, panáčkovat, žebrat a přitom navíc neodolatelně popískávat nebo spokojeně vrnět. V parku Aqualutra je takto vychován párek říčních vyder a dvě rodinky vydry malé, které pocházejí z Thajska. Pavlovská stanice má vyder 11, dvě z nich obstarávají public relations: komunikují ve dne s fotografy, jsou ochotny se nechat pohladit od návštěvníků a dělají vše, co si člověk od vydry může přát.

Přestože by takto vychované vydry bezpochyby patřily k magnetům zoologických zahrad, je jich v českých ZOO zahradách překvapivě málo: párek vyder říčních chová Ohrada v Hluboké nad Vltavou a nedávno získala jedno mládě chomutovská ZOO. Pražská ZOO má párek vydry severoamerické, Ústí nad Labem a Jihlava představují asijskou vydru malou. To je vše. Vydrám se život v našich ZOO nezamlouvá a do rozmnožování se příliš nehrnou.

I když budou mít od lidí dostatek lásky a lichotek, čistou vodu i kvanta ryb a kuřat, chtějí něco víc. Chtějí to, co jsme my lidé vzali a zničili nejen vydrám – svůj životní prostor, svou svobodu a volnost, svou možnost putovat tam, kam je jejich vydří srdce táhne. A nemyslím, že by jejich přání byla pro nás lidi až tak příliš odtažitá a nepochopitelná.

Těsně před půlnocí z neděle na pondělí 20. prosince 1999 při slavnostní ceremonii předání Macaa Čínské lidové republice poslední portugalský guvernér generál Vasco Joachuim Rocha Vieira poeticky uvedl, že Macao bude zrcadlit staleté svazky mezi Portugalskem a Čínou, Evropou a Asií, Západem a Východem. Portugalský prezident Jorge Fernando Branco de Sampaio ve svém projevu připomněl očekávání Portugalska, že budou dodržována občanská práva a svobody. Šéf nové vlády Macaa, osmačtyřicetiletý finančník Edmund Ho, se zmínil o postupném růstu počtu přímo volených členů místního 25členného parlamentu a o dodržování občanských svobod. Za zvuku státní hymny byla úderem půlnoci spuštěna ze stožáru před rezidencí guvernéra portugalská vlajka a její místo zaujala rudá vlajka Čínské lidové republiky, objevily se i místní zelené vlajky se stylizovaným bílým květem stromu tzv. nepravé myrty (Melastoma sanguineum) a pěti zlatými hvězdičkami…

POSLEDNÍ MĚSÍCE PŘED “PŘEDÁNÍM”

Macao (portugalsky Macau, čínsky Aomen, 16,9 km², 500 000 obyvatel) se nachází ve vzdálenosti 65 km na jih od Hongkongu při ústí Perlové řeky na poloostrově vybíhajícím z čínské pevniny do Jihočínského moře. Patří k němu ještě ostrovy Taipa a Coloane, které jsou dnes s pevninou spojeny mosty, průliv mezi nimi je pomalu zasypáván.

Tento výjev již patří minulosti – vztyčování portugalské vlajky na policejní akademii.

Základem moderní ekonomiky území byly po dlouhou dobu hazardní hry, v sousedním Hongkongu i Číně zakázané. Z tohoto “herního průmyslu”, jak se oficiálně nazývají, pocházela koncem portugalské vlády asi třetina státního rozpočtu, a tento poměr jistě rychle nezmění ani nová čínská administrativa. Další třetinu příjmů eráru tvořily přímé a nepřímé daně, zbytek pronájem pozemků a poplatky za služby. Přitahováno hazardními hrami, možností laciných nákupů a historickými památkami, navštívilo v posledních letech portugalské vlády Macao ročně zhruba šest milionů turistů, z nichž téměř 90 % přijelo z Hongkongu. Rostoucím zdrojem příjmů byl také prodej poštovních známek sběratelům po celém světě. Střízlivá vydavatelská činnost, pečlivý výběr námětů a nejlepší místní i portugalští výtvarníci spolu s kvalitním tiskem portugalské tiskárny položili základ rostoucí obliby macajských poštovních známek.

Na ekonomickém modelu sousedního Hongkongu založený rozvoj Macaa umožnil také velké investice do veřejných projektů, z nichž největším byla stavba letiště a obrovského sídliště na ostrově Taipa a kontejnerový přístav na ostrově Coloane. Jak vypadalo Macao v době, kdy Portugalcům zde zbývalo ještě osmnáct měsíců, zatímco Hongkongu pod britskou správou se již počítaly poslední dny?

Do záležitostí Macaa – zejména šlo o kontrolu obyvatelstva – začala Čína zasahovat již po podpisu hlavní (rámcové) smlouvy o předání v roce 1987, přestože další jednání stále pokračovala.

Do roku 1975 mohl každý Číňan, který dosáhl území Macaa, získat povolení k pobytu, později začali být nově příchozí považováni za ilegální přistěhovalce. Po roce mohl kdokoliv narozený v Macau získat portugalské občanství. Jako výsledek tlaku ČLR a také skandálu spojeného s prodejem portugalských pasů hongkongským Číňanům se tato pravidla změnila: od roku 1982 musel alespoň jeden z rodičů mít portugalské občanství, i když nemusel být etnický Číňan. Portugalský pas mělo v Macau asi 20 % Číňanů. Čína stále tlačila na to, aby rozhodující byla etnická příslušnost, nikoliv místo narození, a dvojí občanství nedovolila. Pozorně Čína také sledovala statisícovou demonstraci prodemokratických sil v Macau proti potlačení studentské manifestace na náměstí Tchien-an-men v Pekingu. Výkonný ředitel čínského Úřadu pro záležitosti Hongkongu a Macaa Lu Ping již v roce 1990 slovně zaútočil na vládu Macaa s požadavkem na odstranění pomníku guvernéra Joao Ferreiry do Amaral, který prý byl “příliš koloniální” (socha z roku 1940 byla v roce 1992 nakonec odvezena do Portugalska), odsoudil otevření tajwanské Obchodní a turistické kanceláře v Macau a trval na tom, aby místní vláda začala rychleji zavádět mandarínskou (pekingskou) čínštinu jako úřední jazyk (v Macau se mluví zcela odlišnou čínštinou kantonskou), zařídila překlad všech portugalských zákonů do čínštiny a aby všechny veřejné úřady byly řízeny místními Číňany, nikoliv Portugalci nebo míšenci, tzv. Macaenses. Čínský Přípravný výbor pro jmenování nové vlády v Macau byl vytvořen rok a půl před předáním, zatímco podobný výbor pro Hongkong byl jmenován čtyři roky před předáním Hongkongu Číně.

Při příležitosti předání území jeden z portugalských politiků vyjádřil názor, že zatímco z afrických kolonií do Portugalska utíkal téměř milion osadníků, “navrátilci z Macaa by se vešli do tří větších dopravních letadel”. To však neznamená, že jejich osudy byly méně smutné. Macajští Portugalci a Macaenses pozorně sledovali všechny zprávy o přípravách předání Hongkongu a o situaci po odchodu Britů z tohoto území. “Abychom věděli, co nás čeká,” jak mi řekl Portugalec António z městské správy, se kterým jsem se seznámil.

Jednou mi řekl: “Čím více čtu zdejší noviny, poslouchám rádio a dívám se na televizi, tím více je mi smutno. Otázka našich archivů, portugalského lycea, Přípravného výboru pro jmenování nové vlády – Číňané si nakonec stejně dělají, co chtějí, my jen trpně kýveme hlavou. Narodil jsem se v Portugalské Guineji, studoval jsem sice zemědělství na univerzitě v Lisabonu, ale jinak jsem v Portugalsku nikdy nežil ani tam nikoho nemám, jen dcery na vysoké škole. Po studiích jsem sloužil v Angole a už jsem tam zůstal, měl jsem na starosti bavlníkové plantáže. Po převratu v Portugalsku v roce 1974 a vypuknutí války v Angole mě vláda poslala sem do Macaa. Strávil jsem zde větší část svého života, mám zde pronajatý domek, líbilo se mi tu. Co budu dělat dál, nevím. Teď tu budou rozhodovat cizinci z Pekingu a ti, které oni určí. Všichni se musejí naučit čínsky. V televizi běží každý den kurz mandarínské čínštiny, kterou nemám šanci se naučit ani já, ani další, vždyť tím jazykem se tu nemluví. Pokud zde nějaký Portugalec vůbec mluví čínsky, tak kantonsky. Nevím, co se mnou bude. Macao bývalo krásné a příjemné město. Podívejte se, jak to tu vypadá nyní. Krásné historické nábřeží, kam jsme chodívali s dětmi na nedělní procházky a na zmrzlinu, je zničené, záliv zasypávají, všude se staví obrovské vysoké činžáky bez citu pro místo, jen v honbě za vysokými zisky. Mizí naše kultura, poroste zločinnost, korupce, však už to začíná. Bude z nás druhý Hongkong, Čína nás prostě převálcuje. Nemluvím o politických svobodách, mluvím o životě,” uzavřel chvějícím se hlasem.

PROCHÁZKA MĚSTEM MACAO

Senátní náměstí je faktickým centrem Macaa. Architektonický styl budov upomíná na portugalské koloniální časy.

Středeční ráno mě uvítalo deštěm, pestrá dlažba Senátního náměstí (Largo do Senado) se leskne. Nebýt úzkých vysokých paneláků v pozadí, člověk by měl dojem, že je někde v Portugalsku. Bílá budova senátu s nápisem Leal Senado, kde sídlí městské úřady, budova hlavní pošty, červená budova s arkádami, kde sídlí turistické informační středisko – náměstí se mi brzy stalo hlavním orientačním bodem. Nápis Leal Senado na radnici znamená Loajální senát. Označení vzniklo proto, že úředníci odmítli uznat španělskou suverenitu, když území Portugalska v roce 1580 na šedesát let Španělsko obsadilo.

Nejznámější historická památka Macaa – katedrála svatého Pavla – je vlastně jen zřícenina, jen architektonicky bohatě zdobená čelní stěna. Katedrála, postavená na jednom ze sedmi kopců Macaa, patří k nejvýznamnějším křesťanským památkám na Východě. Jezuité, přítomní v Macau od roku 1565, se spolu s misijní činností soustřeďovali i na školství. V roce 1592 postavili v Macau první školu – colegium. Od roku 1602 mělo jezuitské colegium nový kostel, který nahradil předešlé, zničené požáry. Zakladatelem školy a stavitelem katedrály sv. Pavla byl italský jezuita páter Alessandro Valignano. Podle svědectví ze 17. a 18. století se jednalo o trojlodní baziliku s bohatou výzdobou, zhotovenou především japonskými křesťanskými umělci. V roce 1835 vypukl během ničivého tajfunu ve školní kuchyni požár, přenesl se na katedrálu a ta zcela vyhořela. Zůstala z ní jen čelní fasáda, “žalm v kameni”, jak ji označil jeden z návštěvníků. Jezuitům z katedrály a školy uděloval čínský císař hodnost mandarínů. Proto jsou na opačné straně náměstí naproti katedrále umístěny dvě kamenné desky s prohlubněmi, na nichž byly vystaveny v době procesí a při jiných slavnostních příležitostech mandarínské standarty.

V roce 1991 byly dokončeny na fasádě rekonstrukční práce a v roce 1996 vzniklo těsně za ruinou malé muzeum, v němž se nachází i hrobka pátera Valignana. Úzká stezka za katedrálou stoupá až k pevnosti Fortaleza do Monte, používané dnes jako observatoř a muzeum. Jezuité pevnost v samém středu města postavili v letech 1617 – 1627 jako součást výstavby katedrály. Z těchto míst na svátek sv. Jana Křtitele 24. června 1622 zaměřil a vypálil z děla jeden z obránců města, jezuita a známý matematik své doby Jeronimo Ró. Vystřelená koule zasáhla prachárnu holandských útočníků, a tak rozhodla o neúspěchu útoku mnohem početnějšího nepřítele. Na památku slavného vítězství byl sv. Jan Křtitel prohlášen patronem města a 24. červen se stal národním svátkem. Říká se, že jezuitům pevnost odejmul později jeden z guvernérů, který se od nich nechal pozvat na večeři. Když mu v pozdní hodinu naznačili, že už je čas odejít, guvernér je za pomoci své osobní gardy přesvědčil, že odejít by měli oni… Pevnost Guia z roku 1638 s kaplí má ve svých zdech také maják z roku 1865, nejstarší stavbu svého druhu na pobřeží Číny. Pokud právě hustě neprší, je odsud nejhezčí pohled na celé město.

Hostel Bela Vista stále lpí na koloniálním stylu… ….a čínská opera se provozuje přímo na ulicích Macaa.

V Macau nejsou jen křesťanské kostely, ale i svatyně čínské. Chrám bohyně milosti a královny nebes Kun Iam na Avenidě Coronel Mesquita jsem navštívil několikrát. Tvoří jej několik nízkých budov v tradičním čínském stylu a byl postaven někdy v 16. století, i když na témže místě stál jeho předchůdce již o dvě stě let dříve. V roce 1844 byla na čedičovém stole v chrámu podepsána čínským místokrálem Yi a americkým velvyslancem Calebem Cushingem Smlouva o obchodu a přátelství mezi Čínou a USA. Číňané chrám hojně navštěvují, modlí se zde a zapalují vonné tyčinky. Na nádvoří jsou starobylé bronzové sochy želv a za nimi bonsaj – strom s nesmírně pokrouceným kmenem. Toto pokroucení tvoří čínský znak vyjadřující význam “dlouhý život”. V hlavní svatyni chrámu jsou umístěny zlaté lakované postavy osmnácti buddhistických mudrců, z nichž jedna prý zpodobňuje benátského kupce a cestovatele Marka Pola. Přes oblečení podobné ostatním ji rozliším celkem snadno podle kudrnatých vlasů a velkého nosu.

Venku opět prší. Na ulici leží v louži černá bankovka s hodnotou 10 000 dolarů, nevěřím svým očím. To je ale štěstí, říkám si a bankovku zdvíhám. Není hongkongská, jak se mi zdálo, ani místní. Nápis Hell Bank hovoří za vše – peníze vydala “Pekelná banka”! Nevěřím svým očím. Že by mě starý Číňan očaroval? Vysvětlení se dovídám večer: Číňané jako obětiny pálí ve svých chrámech kromě vonných tyčinek i peníze. V Hongkongu kdysi vydávali bankovky s nejnižší hodnotou na světě – jeden cent. Protože náklady na tisk těchto bankovek v oficiálních tiskárnách převyšovaly jejich skutečnou hodnotu a k placení je nikdo nepoužíval, sloužily jen jako obětiny, a tak je banka přestala vydávat. Efektní řešení nepříjemné situace se našlo rychle: místo jednoho centu teď Číňané jako oběti předkům pálí desetimiliony dolarů – ovšem v pestře zbarvených a na tenkém nekvalitním papíře vytištěných bankovkách “Pekelné banky”.

Návštěva Námořního muzea, o kterém jsem četl a slyšel jen samou chválu, skutečně stála za to. Ve vitrínách muzea je sbírka modelů portugalských lodí období velkých objevných cest – karavel, jsou zde různé typy čínských džunek, ale také diorámata zobrazující Macao v různých historických obdobích, muškety, lodní děla a další zbraně a jejich modely, uniforma japonského žoldnéře, navigační pomůcky, mapy, obrazy a fotografie, spojovací kladka z lanoví karavely, kterou kdysi v zálivu Macaa potopil tajfun, je zde model tzv. černé lodi – velké karaky známé z Caldwellova románu “Šógun”.

Zajímavá je historie pirátství v okolních vodách a úloha Portugalců při jeho potlačování pomocí flotily tzv. lorchas, menších lodí s evropským trupem a čínským (džunkovým) typem oplachtění, které byly obsluhovány smíšenými portugalsko-čínskými posádkami. Některé z těchto plachetnic se při pronásledování pirátů dostaly až k pobřeží vzdálené Koreje, ale rozloha Jihočínského moře a členitost jeho pobřeží byly příliš velké a pirátů příliš mnoho. Piráti si troufali dokonce i na mnohem větší vyzbrojené evropské a americké lodě. Je znám příklad klipru Christiana, kterého se v době opiových válek zmocnili při jeho cestě z Macaa do Bombaje i se 150 000 dolary ve stříbře. Osud lodi se podařilo objasnit až o dva roky později, kdy byly v jednom z čínských přístavů nabídnuty k prodeji její sextant a chronometr. Poslední bitva s piráty ve vodách Macaa byla svedena v roce 1910 nedaleko ostrova Coloane.

Součástí expozice je také akvárium a na krytém molu před budovou muzea vystavená jedna z dračích lodí, dosud používaných při tradičních veslařských závodech. Velké zámořské lodě tam ale nespatříte, protože mělké vody zanášené usazeninami Perlové řeky nutí větší plavidla hledat kotviště jinde, nejčastěji v Hongkongu.

KASINA A LEHKÁ DĚVČÁTKA

Chci vidět proslulé kasino u hotelu Lisboa. V kasinu zvědavce s fotoaparátem ani bez něj nevítají, ostatně hrací automaty ani další atrakce, jako třeba baccarat, ruleta či blackjack, pro nezasvěcené zase tak poetické nejsou. Z dobrodružných románů známý mahdžong se v kasinech v Macau neprovozuje, hra zůstává omezena na soukromé příbytky. Typické zvuky házení hracími kostkami můžete zaslechnout při večerní procházce úzkými uličkami směřujícími z návrší od katedrály svatého Pavla dolů k pobřeží, kde ve špinavé vodě zálivu kotví obydlené džunky na dohled od novostaveb protilehlé čínské ekonomické zóny Zhuhai. Stačí jen přivřít oči, betonové budovy naproti si odmyslet, a iluze doby spisovatelů Hermana Melvilla, Roberta Louise Stevensona či Josepha Conrada, doby námořníků a velrybářů utrácejících své peníze v opiových doupatech při hazardních hrách, případně si užívajících krátké chvíle volnosti na pevnině s lehkými děvami někde za korálkovým závěsem začouzené čajovny, je téměř dokonalá. Staré město má svůj půvab, večer je klidný, na chvíli přestalo pršet. Za osvětlenou výlohou krámku omývá čínská rodina žraločí ploutve, některé jsou již ve výloze spolu s plátem sušeného masa jakéhosi mořského tvora, vzadu v koutě s červenými žárovkami stojí socha svatého.

Pomalu se od nábřeží vracím po širší ulici k Leal Senado, opět prší. V podloubí vedle autobusové zastávky se vesele baví skupina moderně oblečených nalíčených děvčat, sem tam některá osloví náhodného kolemjdoucího, většina ani nevypadá moc čínsky. Asi maturitní večírek nějaké elitní dívčí školy, napadá mě. Jedna mě oslovuje, ale nerozumím, odpovídám portugalsky, teď nerozumí zase ona. Déšť houstne, v odlesku dopadajících kapek se na tmavém asfaltu objevuje světlo reflektorů autobusu. Vyprávím později Portugalcům na hlavní poště své zážitky. “Kdeže to bylo? A maturantky? Ha ha, ty už mají maturitu dávno za sebou!” bouřlivě se smějí. “To byly noční holky, prostitutky, je to jejich oblíbené místo!” Jak jsem se později dočetl, v Macau převažují mezi prostitutkami Thajky a Filipínky, bohatí Číňané dávají přednost běloškám, mezi nimiž stále více převažují Rusky. Počet těchto “pracovnic zábavního průmyslu”, jak jsou oficiálně označovány, stále roste a já bych se velmi divil, kdyby na to měla změna politického postavení Macaa nějaký vliv.

STEJNOJMENNÝ POLOOSTROV

Zajímavostí je na poloostrově mnoho. Třeba starý protestantský hřbitov, kde odpočívají příslušníci nekatolických národností. Podle církevního zákona totiž bylo zakázáno pohřbívání protestantů na katolické půdě, což ve skutečnosti znamenalo v celém Macau, nebo alespoň uvnitř jeho zdí. Za nimi se rozkládala půda čínská, a ani tam si cizince nepřáli. Navzdory zákonu zakazujícímu cizincům vlastnictví macajské půdy povolil portugalský guvernér jednomu z místních obchodníků prodat menší pozemek zástupcům Britské východoindické společnosti, což umožnilo založit v roce 1821 protestantský hřbitov. Sem byly přeneseny starší hroby z míst za hradbami, což vysvětluje dřívější data na některých náhrobcích. Rok 1814, uvedený na bráně, je rokem ustavení výboru pro zřízení nového hřbitova. Mezi známější osoby zde pohřbené patří malíř George Chinnery, který svými akvarely města a jeho obyvatel podal cenné svědectví o životě v Macau počátkem 19. století. Na hřbitově je pochován také autor anglicko-čínského slovníku a první protestantský misionář v Číně Robert Morrison a jeho žena Mary s dítětem, která zemřela při porodu. Stala se tak prvním pohřbeným na této půdě. Jsou zde pochováni obchodníci, námořník, jenž zemřel po pádu ze stěžně, britští důstojníci, kteří zemřeli na následky chorob a zranění utrpěných při dobývání Kantonu v květnu 1841, pochován je zde jeden z předků britského ministerského předsedy sira Winstona Churchilla, “starší důstojník v čínských vodách, který zemřel v ulicích Macaa 2. června 1840 ve věku 45 let”, lord John Spencer Churchill, kapitán válečné lodi Druid. Součástí hřbitova je také anglikánská kaple, používaná pro bohoslužby v anglickém jazyce.

Jednou z nejmalebnějších staveb na Avenidě da Praia Grande v jižní části poloostrova je růžová patrová budova s bílou terasou a balustrádou, která sloužila jako rezidence portugalského guvernéra. Na kdysi nejhezčí nábřežní ulici Macaa byla v 19. století postavena jako sídlo jedné z místních aristokratických rodin, později budovu převzala koloniální správa. Rezidenci guvernéra hlídal oddíl portugalských výsadkářů a veřejnosti nebyla přístupná.

OSTROVY MACAA

Podobně jako Hongkong na opačné straně Perlové řeky, tak má také Macao ostrovy, kde v porovnání s hlavním územím život běžel klidněji a kde zůstalo zachováno něco málo z původní přírody. Od konce sedmdesátých let, kdy byl postaven první most spojující oba ostrovy s pevninou, se však vše začalo rychle měnit.

Tanec draka: podle čínské tradice krojovaní tanečníci tvořící draka vbíhají za pekelného randálu do dvorků, aby si odtamtud odnesli peněžitou výslužku.

Ostrov Taipa (čínsky Tamzai) je pevnině, s níž jej spojují dva mosty o délce 2,5 a 4 km, bližší. Nyní je zhruba čtyři kilometry dlouhý a dva kilometry široký, původní rozloha 4,5 km² se ale mění zasypáváním okolních mělčin, přispěla také stavba nového mezinárodního letiště na pozemku získaném z moře na východě ostrova. Nejvyšší bod ostrova, Taipa Grande, dosahuje nadmořské výšky 162 m. V době příjezdu Portugalců tvořily Taipu dva blízké ostrovy, ale písečné nánosy Perlové řeky východní a západní část brzo spojily. První, co přijíždějící z pevniny spatří, jsou vysoké bílé panelové domy luxusního sídliště Ocean Gardens vpravo, velká budova hotelu-kasina Hyatt Regency vlevo a blízký komplex moderních budov univerzity Macaa. Avenida da Praia je centrální třídou hlavní (a jediné) stejnojmenné osady ostrova, ležící na protilehlém jižním pobřeží. To zde není lemováno pláží, jak by napovídalo jméno, ale spíš blátivými usazeninami. Kromě dvou velkých hotelů, komplexu univerzity a obrovského sídliště tu vybudovali v roce 1991 také Macau Jockey Club, i mezi hongkongskými sázkaři oblíbené dostihové závodiště pro 18 tisíc diváků. Obrovské moderní letiště, postavené nákladem 625 milionů amerických dolarů a otevřené v prosinci 1995, je v porovnání s novým hongkongským na ostrově Lantau zatím poměrně málo využívané, jeví se ale poměrně dobrou možností pro přímé spojení s Evropou z Lisabonu přes Brusel. Stavbě letiště nezabránila ani blízkost čínského hřbitova s třicetimetrovou sochou bohyně Země Tou Tei.

Ostrov Coloane (čínsky Luhuan) o původní rozloze 7,8 km² je nyní o něco málo menší než blízká Taipa a je také (zatím) daleko méně “moderní”. Býval znám svým venkovským charakterem a několika plážemi, které dnes lemují hotely, vily, a dokonce golfové hřiště. Vysoké sídlištní komplexy, které zohyzďují nábřeží Taipy a pevninské Macao, sem zatím nedorazily, a tak prvním příznakem změn je velký kontejnerový přístav, budovaný na severovýchodě ostrova. Péčí ostrovní radnice byl v roce 1985 vybudován dvacetihektarový park Seac Pai Van s 429 druhy stromů a keřů, zahradami, místy pro piknik, ptačí voliérou a malým muzeem s ukázkami vybavení venkovských domácností. Až do výšky 176 metrů nad mořem “ční” Alto Coloane, nejvyšší bod ostrova. Coloane je také jméno hlavní osady ostrova, lemující malý záliv na západě. I z této původně rybářské osady lze snadno dohlédnout do Číny. Na nábřežní Avenidě do Cinco de Outubro se nachází nejzajímavější stavba ostrova. Je jí kaple sv. Františka Xaverského, postavená v roce 1928 v barokním slohu, v níž bývaly uloženy skříňky s ostatky portugalských a japonských křesťanů umučených v roce 1597 v Nagasaki, vietnamských křesťanů zabitých během pronásledování počátkem 17. století a japonských křesťanů zabitých během neúspěšného povstání Shimabara v roce 1637. Mezi relikviemi byl také zlomek pažní kosti sv. Františka Xaverského. Všechny tyto ostatky, které se sem dostaly v roce 1978 z kaple semináře sv. Josefa, byly v roce 1995 vráceny zpět, o rok později byla relikvie sv. Františka přemístěna do nového muzea katedrály sv. Pavla. V čele malého náměstíčka před kaplí je malý památník připomínající vítěznou bitvu s piráty, kterou svedly portugalské námořní síly v blízkosti ostrova v roce 1910. Oslavy této bitvy se konají každoročně 13. července. Nedaleko se nachází malá svatyně bohyně Ťin-Chao, na konci avenidy je chrám Tam Kung s více než jeden metr dlouhou velrybí kostí, do níž je vyřezán motiv dračí lodě i s veslaři. Pláže Cheoc Van a Hac Sa mě ke koupání příliš nelákaly, zakalené jarní vody nejsou ani příliš teplé, a vesnice Kau-O na východním konci ostrova s leprosáriem, cementárnou, elektrárnou a kontejnerovým přístavem také není turistickým cílem. Z bývalého vietnamského utečeneckého tábora dnes již nezbylo nic.

Jsem rád, že jsem mohl vidět Macao ještě pod portugalskou vlajkou, i když již v době, kdy se zde stávala s blížícím se koncem přítomnost Portugalska po téměř 450 letech spíše formální. Jistě, minul jsem hudební festival, neviděl jsem automobilové závody o Velkou cenu v ulicích Macaa, na které každoročně v listopadu přijede až 50 tisíc diváků, Muzeum Grand Prix ani slavné psí závody, a ještě leccos, o čem by snad stálo za to napsat, a snad jsem i zapomněl na něco z toho, co jsem viděl. Možná někdy příště. To už ale bude Macao jiné…

---

Mapa: Vladimír Žákovič

NĚCO HISTORIE

Chrám A-Ma je nejstarší svatyní ve městě. A-Ma byla podle legendy chudé děvče, které v těchto místech vstoupilo do nebes jako bohyně. Ve skutečnosti byl chrám vystavěn rybáři jako dík za záchranu v bouři.

Historie portugalského Macaa začala již počátkem 16. století, tedy 300 let před příchodem Angličanů do dnes mnohem známějšího Hongkongu. Jméno znamená Město boží a pochází z čínského A-Ma-Kau, tj. záliv A-Ma. Podle legendy byla A-Ma chudé děvče, které hledalo převoz přes Perlovou řeku do Kantonu. Bohatí majitelé džunek odmítli, na palubu ji vzal až chudý rybář. Bouře pak potopila všechny džunky s výjimkou oné s děvčetem na palubě. Když rybář přistál, děvče odešlo na vrchol kopce Penha na nejjižnějším cípu poloostrova, odkud jako bohyně vystoupilo do nebes. Zde rybáři později postavili chrám. Tolik legenda. Ve skutečnosti byl tento chrám na mysu Barra postaven jako dík za záchranu v bouři někdy počátkem 16. století za vlády dynastie Ming (1368 – 1644) rybáři z provincie Fu-ťien, kteří byli pravděpodobně na území dnešního Macaa prvními osadníky.

V roce 1557 se podařilo Portugalcům pronajmout si od kantonských císařských úředníků poloostrov, známý pod jmény Amagao, Amacon, Aomen nebo Macau, kde příležitostně kotvili již dříve. Výměnou se zavázali očistit oblast od pirátů. Rozvoj důležitého přístavu, zprostředkujícího výnosný obchod na trasách mezi Indií, Čínou, Filipínami a Japonskem, mohl začít. Časem začali s Čínou obchodovat také příslušníci jiných národností a Macao se stalo letní rezidencí těchto taipanů (velkých obchodníků), kteří museli na nátlak Číňanů své faktorie v Kantonu v období mezi zimními obchodními sezonami vždy opustit.

Macao se brzy stalo také branou pro šíření křesťanství na Dálném východě, zvláště činorodí zde byli jezuité. První jezuitskou misii v Číně založil již v roce 1558 páter Matteo Ricci, považovaný za zakladatele moderní západoevropské sinologie. Z Macaa vypluli v roce 1588 první dva misionáři do Vietnamu na žádost královského dvora v Tonkinu. Postupně se dostaly přes Macao do Číny více než čtyři stovky jezuitů, mezi nimiž byli významní astronomové, matematici, zeměměřiči, lékárníci, hudebníci a architekti.

V důsledku opiových válek (1839 – 1860) začaly růst mezi Portugalci a Čínou rozepře, které se podařilo ukončit v roce 1887 podepsáním smlouvy, podle níž Čína uznala portugalskou svrchovanost nad Macaem. Isidoro Francisco Guimaraes, guvernér v letech 1851 – 1863, založil novodobou prosperitu Macaa na tom, čím se stalo v budoucnosti proslulé – hazardní hry pod státní licencí. V té době již tvořila obyvatelstvo kromě portugalských úředníků a obchodníků i vrstva tzv. Macaenses, většinou portugalsko-čínských míšenců, ale i potomci dalších národností, hovořící zvláštním portugalsko-čínským dialektem a rozvíjející svéráznou kulturu s historickými kořeny v Portugalsku, Číně a Malajsii.

Dramatické změny v počtu obyvatel přinesla vlna uprchlíků po vítězství komunistů v Číně v roce 1949. Po vypuknutí čínské kulturní revoluce v roce 1966 začaly nepokoje i v Macau. Proti Rudým gardám zasáhlo vojsko. Vojáci z afrických kolonií pod velením portugalských důstojníků za sebou na dlažbě zanechali několik mrtvých. Tehdejší guvernér v obavách z čínské reakce prý dokonce navrhl opuštění kolonie, čínská vláda ale na odchodu Portugalců zájem neměla, vždyť Macaem a Hongkongem procházela většina čínského zahraničního obchodu. Po dubnové revoluci v Portugalsku v roce 1974 navrhla postoupení Macaa Číně také nová portugalská vláda, Čína ale dala přednost statu quo až do roku 1987, kdy byla podepsána již zmíněná dohoda o předání Macaa v roce 1999.Na rozdíl od Hongkongu nenastal v Macau před předáním území Číně masový odchod usedlíků. Boháčů ani politických disidentů zde nikdy nebylo mnoho. Portugalci na rozdíl od Angličanů nikdy ani politické demokratické reformy nezaváděli, a tak proti ČLR v Macau žádná silná opozice nevznikla. Čínští imigranti ve většině případů byli a nadále jsou imigranti ekonomičtí, nikoliv političtí.leden 2002