Kdo by neznal příběhy z Divokého západu z doby, kdy jím otřásala hysterie zlaté horečky. Druhá polovina devatenáctého století byla v dnešní Kalifornii nevídanou dobou. Příčina byla prostá. V roce 1848 našel jeden farmář v potoce nedaleko Sacramenta několik zlatých zrnek.

Bodie mělo pověst nebezpečného města. Pil se tu alkohol, hrály hazardní hry, a kostel nebyl právě centrem společenského života.

ZLATOKOPECKÁ MĚSTEČKA

Přesto zlatá horečka nevypukla okamžitě. Důvodů bylo několik. Zlato se nacházelo v naprosté divočině. Proto se zpráva o jeho nalezení šířila jen velmi pomalu a dlouho jí málokdo chtěl uvěřit.

V době rozmachu – před 120 lety – tu panoval čilý dopravní ruch. Dostavníky začátkem století vystřídala auta, a tak tu byla postavena benzinová pumpa. Předtím se benzin vozil v barelech až z Carson City.

Dalším důvodem byla spekulace majitele jediných tehdejších sanfranciských novin Sama Brannana. Tento muž zprávu o nalezení zlata ve svých novinách nezveřejnil hned, protože si chtěl jako první před rozpoutáním zlaté horečky zařídit obchod se zbožím potřebným k dobývání zlata. Samozřejmě, že tímto způsobem nabyl i neobyčejného jmění. Je dobré ale také dodat, že o něj později stejně rychle přišel. Nakonec se z něho stal žebrák a alkoholik.

Zlato tedy bylo na světě a nebylo možné zadržet desetitisíce zlatokopů přijíždějících do Kalifornie, do okolí Sierry Nevady. Zpočátku se zlato získávalo rýžováním z horských říček a potoků. Tento zdroj byl ale rychle vyčerpán. Nezbývalo než nalézt zlaté žíly v podzemí. Musely proto vzniknout důlní společnosti, kolem nichž se přímo závratnou rychlostí rozrůstala zlatokopecká městečka. Byla to velmi zvláštní sídliště, kde pobývali skoro výhradně muži, a to muži extrémních vlastností. Šlo jim hlavně o to, jak co nejrychleji a za každou cenu zbohatnout i navzdory platným zákonům. Jedním z nejproslulejších míst, které rychle získalo pověst nebezpečného města, kde neplatí zákony a kde je na denním pořádku nezřízené pití alkoholu a provozování hazardních her, bylo město Bodie.

NÁPAD PANA BODYHO

Město bylo pojmenováno podle svého zakladatele. Byl jím jakýsi pan Walter Body. Nevím, jak ho napadlo jít do pustiny, kde není nic, co by mohlo napovídat, že zde může být ukrytý pravý poklad. Co přivedlo pana Bodyho k tomu, aby začal kopat právě zde, uprostřed zdánlivě nekonečných travnatých kopců bez jediného výrazného orientačního bodu.

V Bunkerově dole, který byl zaregistrován v roce 1861, bylo vytěženo během dvaceti pěti let zlata za patnáct milionů dolarů!

Nicméně faktem je, že našel opravdu bohatý zdroj a toto pusté místo se díky němu stalo za krátkou dobu jedním z nejfrekventovanějších zlatokopeckých center. Před sto dvaceti lety, v době své největší slávy, mělo Bodie neuvěřitelných deset tisíc obyvatel. Stalo se tak proto, že v takzvaném Bunkerově dole, který zde byl zaregistrován v roce 1861 a jenž o 16 let později vlastnila společnost Standart Company, bylo vytěženo během 25 let zlata za patnáct milionů dolarů! Město si tenkrát mohlo dovolit i takový luxus, jakým byla elektřina. Byla sem přivedena z 13 mil vzdálené hydroelektrárny v Green Creeku. Zajímavé je, že se díky tomu stalo Bodie prvním městem, kde začal pracovat motor poháněný elektřinou přivedenou z velké vzdálenosti.

Atmosféra ve městě Bodie byla možná přesně taková, jak ji ztvárnili filmoví tvůrci westernů. Stál tam nespočet saloonů, heren, bank, hotelů, stájí. Stály tam důlní budovy, hasičská zbrojnice, kostel, škola, soustava prkenných vyvýšených chodníků, aby se lidé nemuseli brodit všudypřítomným bahnem, když zaprší… V ulicích byl slyšet dusot koní, rachtání dostavníků a povozů, ale později, začátkem století, i aut. Díky nim se ve městě rozproudil obchod s benzinem, který sem byl dopravován v barelech až z Carson City. Později tu byla postavena i benzinová pumpa firmy Shell.

MRTVÉ MĚSTO

Je velmi zajímavé, v jakém stavu se nachází tato státní historická památka dnes. Podaří-li se vám město navštívit, budete pravděpodobně překvapeni. Je totiž takřka úplně ponecháno svému osudu, bez zásahů památkářů.

Město je dnes zcela ponecháno svému osudu, památkáři do postupného zániku zlatokopeckého Bodie příliš nezasahují. Vše je ponecháno pod tlustou vrstvou prachu tak, jako by majitelé právě odešli – stejně jako tento obchod se smíšeným zbožím.

Z původního desetitisícového města uvidíte pouhou pětinu, ale i ta určitě stojí za to. Ponurá atmosféra možná vzdáleně připomíná římské Pompeje. I když zdaleka nejde o tak starou památku, dojem z toho, co se vznáší ve vzduchu, je podobný. Jako by odtud před nedávnem odešli obyvatelé, jako by město postihla náhlá pohroma, neštěstí. Zbyly jen stíny a osobní majetek – automobily, stroje, povozy, zchátralé, polorozpadlé domy, které jsou plné původního nábytku, nádobí, zkrátka veškerého interiérového vybavení. Vše je zanecháno pod tlustou vrstvou prachu tak, jako by majitelé právě odešli. V obchodě se smíšeným zbožím je možné vidět regály plné plechovek, krabic a láhví. Všude po stěnách jsou zbytky tapet, obrazy a plakáty. U vchodu je situována trochu hororově vyhlížející výloha s reklamou i se všemi drobnostmi tak, jak je tam kdysi vystavil prodavač, aby přilákal zákazníky. V lokále saloonu zůstal stát klavír i s kloboukem a doutníkem na klaviatuře, kousek dál je kulečník. Prach na okenním skle připomíná oblak cigaretového kouře. Ve škole jsou vidět tehdejší dětské lavice, na zdi visí mapa Evropy i s Československem třicátých let, to znamená, že dětem, které opustily tenkrát školu, může být dnes okolo sedmdesáti let. Na školní tabuli je napsán poslední nesmazaný matematický příklad. Všude je spousta dětských kreseb a hraček. Za oknem stojí starý glóbus bez papírové mapy. Připomíná rozkrakelovaný dřevěný špalek. Hned vedle něj se na vás usmívá lampion, napodobující masku z halloweenské dýně.

Silný zážitek z prostoru kdysi všudypřítomného života a stejně tak lidské smrtelnosti. Pocit o to silnější, že se vše neodehrálo zase tak dávno. Vidíme tam v podstatě sami sebe. V ulicích dnes roste tráva. Zajímalo by mě, v jakém stavu bude město za deset let. Jde přeci jen o nejautentičtější památku svého druhu. Jediný, kdo tu nastálo pracuje, je tým hlídačů. Jednoho z nich jsem potkal v muzeu, kde prodával pohlednice. Bylo mu okolo sedmdesáti let. Okamžitě nás napadlo, že to musí být jeden z původních obyvatel. Možná v muzeu ukazuje i některé své věci – dětské duhové kuličky, kolečkové brusle, baseballovou rukavici. Možná jeho rodiče vezl i nádherný pohřební vůz s černými chocholy. Asi nejintenzivnější pocit, který mě naplnil, když jsme po prašné cestě opouštěli toto smutné město, byla touha – podívat se sem alespoň na deset minut v čase, kdy v ulicích proudil život. Prožít tu jedinečnost doby. Vyplnit alespoň na chvíli tu prázdnotu.

Opravdu se nemusíte bát. Skutečně se v dnešních pohledech z ptačí perspektivy nebudu zabývat výhodami spojení šamponu a kondicionéru v jedné lahvičce, jak by se z titulku mohlo na první pohled zdát. Tento reklamní slogan jsem si do nadpisu vypůjčil jen jako jednoduchou definici objektu, který je dominantou městečka z dnešního snímku. Osobně k němu mám zvláštní vztah. Nejenže jsem ho navštívil po zemi, pozoroval ho očima nebeských letců, ale byl také prvním a dodávám i jediným českým zámkem, který jsem coby dítko školou povinné dokázal slepit z papírové stavebnice, zakoupené v té době za celých 12 korun, tehdy ještě československých.

Těch korun by asi dneska bylo na podobnou stavebnici potřeba daleko víc a musely by být české. Ty československé skonaly spolu s naším federativním státem, který nezachránila ani vize dvojdomku, za niž se jeden z tehdejších politiků bil silou lva, kterému z hrudi berou vatru i s tatranskými štíty. Ani Čechům, ani Slovákům se prostě pod jednu střechu multinárodního dvojdomku nechtělo. Nedivím se. Ona se totiž tolerance a ochota ke kompromisům, která je pro dvojdomek nutná, těžko hledá mezi dvěma lidmi, ještě hůř mezi rodinami a generacemi, a mezi národy je to téměř nesmysl. Podobné myšlenky mi probíhaly hlavou, když jsme kroužili nad tímto historickým předchůdcem dvojdomku. Nad “dvojzámkem”, který se nachází v centru čtyřapůltisícového městečka rozprostřeného v údolí malebné řeky, jsem se pod dojmem předchozích úvah záhy začal ptát: Co asi vedlo tehdejší majitele k výstavbě obou vzájemně propojených zámků na jednom místě? Jediné schéma, které se mi přitom vybavovalo, byl poměrně nedávný obrázek našeho venkova, kde otcové svým ratolestem přistavovali domky v těsném sousedství rodného hnízda. Ale fungoval podobný praktický přístup i u místní šlechty?

Odpověď jsem se pokusil nalézt v historii tohoto unikátu a zjistil jsem, že schéma, ve kterém se hlava rodiny snaží zabezpečit životní prostor pro své ratolesti, se po staletí téměř nezměnilo. Posuďte sami. První písemná zmínka o tomto sídle je z roku 1479. Již tehdy je prameny nazývají zámkem a za jeho majitele označují Zikmunda z Vartemberka. V té době tu ovšem stál pouze jeden zámek, a to ten, kterému se později začalo říkat Horní. Dolní k němu přibyl až za 65 let. Mezitím si vartemberské sídlo v roce 1511 koupil Mikuláš Trčka z Lipé, aby jej o čtyři roky později prodal šlechtické rodině Salhausenů z Míšně, která v témže roce získala inkolát a byla přijata mezi českou šlechtu. Za dalších 11 let Jiří ze Salhausenu rozdělí svůj majetek mezi své tři syny a bývalé vartemberské sídlo připadne Bedřichovi, který jej za dva roky přestaví pro potřeby své a svého syna Bedřicha mladšího. Bedřich má ale ještě jednoho syna, Hanuše, a ten chce mít samozřejmě také zámek, jak se na mladého šlechtice sluší a patří. A tak Bedřich, který měl zřejmě smysl pro rodinnou soudržnost, řeší Hanušovu bytovou otázku v roce 1540 vybudováním Dolního zámku a v roce 1544 již máme “dvojzámek” kompletní. Dolní i Horní zámek byl propojen krytou chodbou vedoucí podél ohradní zdi a otec Bedřich mohl být spokojen, jak šalamounsky vyřešil životní prostor své rodiny.

Po jeho smrti v roce 1562 se naplno ukázalo, kterak prozíravý byl plán jeho “dvojzámku”. Beze sváru si bratři ve svých zámcích rozdělili okolní městečko. Bedřich mladší v Horním zámku horní část města a Hanuš v Dolním zámku dolní část. Jediný, na koho při dělení nezbylo stavení, byl Bedřichův třetí syn Jáchym. I ten se ale do historie “dvojzámku” zapsal, když se v roce 1575 ujal jako strýc dědictví dcer Bedřicha mladšího, Magdalény a Marie. Jeho správa však vedla k takovým sporům, že se po zásahu zemského soudu obě sestry raději dohodly a společně zpravovaly nabyté dědictví bez vlivu strýce. Na Dolním zámku mezitím v roce 1576 umírá Hanuš a jeho dva synové Antonín a Wolf rychle sídlo rozšiřují o tzv. Wolfovo křídlo, které, jak název napovídá, poskytne dostatek prostoru pro staršího z nich Wolfa a jeho rodinu.

Někdy touto dobou se na Horním zámku chystá dělení panství mezi osiřelé dcery Hanušova bratra, ke kterému má dojít roku 1584. Zámek a horní část města mají připadnout Magdaléně a jejímu manželovi Adolfu z Hagenu. Věci však dostanou poněkud jiný spád. Magdaléna totiž roku 1582 umírá, a její podíl tak přechází na manžela Adolfa. Za sedm let ale umírá i on a podíl dědí jeho a Magdalény osmiletý syn Kryštof, který ale po necelém roce následuje svoje rodiče. A tak se v roce 1589 zámek vrací do rukou Magdaléniny mladší sestry Marie a jejího manžela Haubolda. Ten zámek dědí v roce 1594 po smrti své ženy a zanedlouho vstupuje do druhého manželství s Agnes von Bock. Smrt se nevyhnula ani Dolnímu zámku, kde se po smrti Wolfa stává Antonín poručníkem jeho synů a jediným majitelem zámku. A tady někde, na sklonku 16. století, se začíná spojení Salhausenů s tímto místem, jemuž dal základ Antonínův dědeček Bedřich svým nápadem “dvojzámku”, naplňovat.

Antonín si totiž nadělal dluhy takového rozsahu, že pro něj bylo neúnosné dolní část rodinného “dvojsídla” držet, a prodal Dolní zámek roku 1612 Janovi z Vartemberka, jehož rod se tak po 130 letech vrátil zpět do zámku, jehož horní část založil. Vdovec po Marii Haubold měl s novou rodinou zřejmě i nový domov a Horní zámek v roce 1613 prodal bankéři a rejdaři Jonáši Paustovi z Liebstatu. V nadcházejících pohnutých časech pro české stavy již obě části rodinného “dvojzámku” Salhausenů žily oddělenými osudy. Jan z Vartemberka se na Dolním zámku ohřál pouze rok a kvůli dluhům jej prodal Radslavovi z Vchynic a Tetova, který zanedlouho skonal ve stavovském povstání proti Ferdinandu II. Zámek se pak dědil, konfiskoval, prodával, stejně jako Horní zámek, který Paustovi dědicové prodali Zikmundu Wolkensteinovi, ten Thun-Hohensteinovi, a tak to šlo dál a dál až do roku 1945, kdy se stal celý “dvojzámek” majetkem československého státu. Posléze ale nevydržely ani společné osudy Čechům a Slovákům, a jelikož se nekonal ani česko – slovenský “dvojdomek”, je nyní “dvojzámek” majetkem České republiky. A tady spletitá rodová historie jednoho z našich unikátních “dvojzámků” končí. Poučení z ní je prosté: ono řešit něco “dvojněčím” se na první pohled jeví jako něco, ale postupně se stejně přijde na to, že “dvojněco” je pořád míň, než dvakrát cosi, ať už jde o šampon, zámek, nebo stát.

Soutěžní otázka Jak se jmenuje zámek a město na leteckém snímku? Vaše odpovědi očekáváme do 15. března 2002. Vylosovaný výherce obdrží videokazetu “Kolem světa s Dr. Stinglem”.

Jihoamerické Andy jsou kolébkou mnoha obdivuhodných civilizací, z nichž bezesporu nejznámější je ta poslední: říše Inků. Snad každý, kdo má jen trochu ponětí o incké civilizaci, zná výrok o dokonalosti inckých kamenných zdí, kde do škvír mezi dvěma jednotlivými kameny nelze strčit ani žiletku (čepel nože). Ovšem kameny v době Inků sloužily nejen jako stavební materiál pro impozantní stavby, nýbrž i jako náboženské objekty, tzv. huacy. Někdy snad sloužily coby oltáře nadpřirozeným silám, jindy byly samy předmětem uctívání. Některým byl ponechán původní přírodní tvar, jiné byly zčásti upraveny, avšak někdy byly opracovány s takovou rafinovaností, že o záměrech jejich tvůrců můžeme dnes jen spekulovat. Jako třeba v případě oltáře chrámu Slunce v komplexu Santo Domingo anebo pumího kamene v lokalitě zvané Qenqo.

OLTÁŘ V SANTO DOMINGO

Centrem incké říše bylo impozantní kamenné město Cuzco, považované Inky za symbolický střed světa. Podle současných historiků je Cuzco nejdéle nepřetržitě obývané sídliště Jižní Ameriky. Slávu někdejší incké metropole vystřídala pověst šperku koloniální architektury. Jenže španělské budovy stojí na základech ze staršího období a při pozornějším pohledu nám neunikne, že celé půdorysy zdejších domů tvoří incká zdiva.

Konfrontace inckého stavebnictví se starým evropským vyznívá jednoznačně ve prospěch toho staršího…

Jednou z nejzajímavějších ukázek mísení inckého stylu se španělským je dominikánský komplex Santo Domingo. Dominikáni nechali vybudovat kostel na rozvalinách hlavního inckého chrámu – jako symbol vítězství evropského křesťanství nad inckým náboženstvím.

Když ale v roce 1950 zasáhlo Cuzco poslední velké zemětřesení, v troskách španělského kostela vynikla takřka neporušená incká zdiva, a dokonce se znovu objevily pasáže, o nichž neměli dominikáni ani ponětí… Po 400 letech bylo na základě dochovaných popisů z 16. století možné identifikovat jednotlivé části původní stavby, jako například vlastní chrám Slunce, Měsíce, Blesku nebo Duhy…

Po zemětřesení v roce 1950 se v Santo Domingu více než symbolicky odhalila také rituálně-astronomická část starého chrámu slunce. Jako by chtěla připomenout, že dávné náboženství není mrtvé, ale pod fasádou katolického křesťanství žijí i v dnešním Cuzku některé jeho prvky dál…

V těsné blízkosti hlavního oltáře můžeme totiž pozorovat zdánlivě nelogicky vystouplý kámen, který vytváří zajímavý stínový efekt: prodlužující se stín dosahuje svého nejzazšího bodu vpoledne v den zimního slunovratu. Jistě to není náhoda, protože zimní slunovrat – den znovuzrození slunce – považovali Inkové za nejdůležitější den svého kalendáře. Každoročně v tento den pozorně sledovali, zda se jim začne jejich sluneční božstvo opravdu zase vracet, přibližovat… Ve vyhledávání a vytváření takovýchto stínových efektů byli Inkové velmi vynalézaví.

Kámen, který vytváří zajímavý stínový efekt: prodlužující se stín dosahuje svého nejzazšího bodu v poledne v den zimního slunovratu.

PUMÍ KÁMEN

Pumí kámen: o zimním slunovratu se postupně nasvěcují kamenné kolíky, které mohly sloužit jako oltáře.

Ovšem Inkové byli hluboce zaujati nejen stínovými efekty, ale tvarováním a opracováváním kamenů vůbec. Nad tvary posvátných kamenů nám často zůstává rozum stát…

Za příklad uveďme lokalitu zvanou Qenqo. Tvoří ji jedna větší skalka s reliéfem vytesaným v různé stupně, schůdky či kanálky. Spolu s přirozeně členitým povrchem vytváří naprosto neuvěřitelnou spleť. Značná část původního reliéfu byla bohužel zničena španělskými conquistadory, ať už za účelem vymítání ďábla, anebo z důvodu potřeby stavebního materiálu. Přesto se ve zbytku miniaturního kamenného labyrintu dodnes dochoval zřejmě zásadněji neporušený takzvaný pumí kámen.

O zimním slunovratu zde dochází k postupnému nasvícení dvou kamenných kolíků, které mohly sloužit jako malé oltáře. Když se ale slunce vyhoupne ještě o něco výše, v okolí kamene se vytvoří stín ve tvaru sedící pumy, ve které nasvícené kolíky svítí jako její oči! Pracuje zde jen naše obrazotvornost a fantazie, nebo byli Inkové tak geniální kameníci?! Jisté je, že puma byla jedno z nejdůležitějších mytologických zvířat andských civilizací od nepaměti, symbolizovala sílu, odvahu a nepřemožitelnost. Vždyť i samotné město Cuzco bylo za 9. vládce Inků Pachacuteca přebudováno – do tvaru ležící pumy.

Když slunce vystoupá výš, v okolí kamene se vytvoří stín ve tvaru sedící pumy. Nasvícené kolíky září jako oči.

DOMY MRTVÝCH PŘEDKŮ

Mumie některých Inků “přežily” až do dnešních dnů. Model “mallkiwasi” – domu mrtvých předků – můžete zhlédnout v Regional History muzeu v Cuzku. Každý incký vládce si musel za svého života vybudovat vlastní palác. Po jeho smrti bylo tělo mumifikováno a s mumií bylo zacházeno jako se živým.

Do kamenného světa Inků ale nepatří jen obydlí živých lidí… Zcela bizarní svět skrývaly za svými precizně zhotovenými kamennými zdmi tzv. domy mrtvých předků, mallkiwasi. Každý incký vládce si musel za svého života vybudovat vlastní palác. Po jeho smrti bylo tělo mumifikováno a s mumií bylo zacházeno jako se živým. V palácích se jí věnovalo služebnictvo jako za vládcova života: mumie byly převlékány, byla jim podávána strava. Lidské schránky totiž nebyly považovány za mrtvé, dokud se úplně nerozpadly, jejich neživého stavu ale pozůstalí využívali pro kontakt s nadpřirozenem…

Tuto pravdu inckého světa připomínal incký řád prostým lidem i v ulicích města: při důležitých státních ceremoniích byly mumie vynášeny na denní světlo, aby se mohly účastnit slavností se svým národem…

---

HISTORICKÝ PARADOX

Mapa: Vladimír Žákovič

Řádu, který Inkové nastolili teprve počátkem 15. století a jejž označovali za dokonalý a neměnný, udělali v letech 1532-3 velmi krátký konec svým příchodem Španělé. Malé družině Francisca Pizarra se v krátké době podařilo proniknout do nitra obrovské říše, lstí zajmout jejího posledního vladaře Atahualpu a po několika měsících ho popravit. Tím silně centralizovanou říši zcela paralyzovali. Inckému národu zvyklému na absolutní moc vladaře zbyly jen oči pro pláč – a tvrdá realita cizích vládců.

Délka území inckého impéria od severu k jihu v době jeho největší slávy by byla na mapě Evropy srovnatelná s pásem země sahajícím od Portugalska až za východní hranici Ukrajiny… K paradoxům dějin jistě patří to, že co do rozlohy nejrozsáhlejší říše Jižní Ameriky trvala ze všech jihoamerických kultur nejkratší dobu – expanzivní období se počítá na pouhých 95 let. Jen tak krátká doba uběhla od nástupu Pachacuteca, inckého zakladatele obrovské říše s imperiální ambicí, do příchodu Španělů.

Pro většinu lidí je hnaní skotu spojeno s představou kovbojů putujících se svými stády po pláních Texasu a Arizony. Skutečně velkolepou podívanou na valící se stáda dobytka však dnes nabízí západoafrický stát Mali na světově proslulém brodu Diafarabé.

Dvakrát ročně překračují muži z kmenů Ful a Peul řeku Niger, aby svá stáda dostali na úrodnější pastviny v Mauritánii nebo v okolí Tombouctou.

Aby uživili svá stáda, opouštějí muži kmenů Ful a Peul na dlouhých šest měsíců své domovy a rodiny. Tuto tradici lze vystopovat až do roku 1821.

Vhodný den se pečlivě hledá jednak na konci listopadu a začátku prosince, kdy končí období dešťů, a pak opět v květnu nebo v červnu, kdy je ještě dostatek trávy k nakrmení skotu v domovských vesnicích. Kovbojové z Mali tak tráví více než šest měsíců jen se svými stády, odloučeni od rodin a daleko od domova.

Tuto tradici lze vysledovat až do roku 1821, kdy musulmané z Hamdalaye získali moc na úkor království Ségou a ovládli trasy, po kterých se hnal skot z Mali až do Mauritánie. Přechod řeky se tehdy soustřeďoval na jeden jediný den, aby mohla armáda zvířata lépe chránit před bandity. Dnes stáda víří vody Nigeru dokonce až tři dny, tím prvním je však vždy sobota. Je to totiž den, kdy bylo království Ségou poraženo a práva na přechod získána.

Načasování přechodu je velice důležité a konečné rozhodnutí je v moci guvernéra oblasti. Jedním z důležitých faktorů je hloubka vody v Nigeru, nikoli však jediným. Guvernér musí sladit potřeby pěstitelů rýže a honáků dobytka. Ti první se obávají, aby zvířata nepřekročila řeku příliš brzy a nespásla jim jejich úrodu. Hlavní starostí honáků je pak plný žaludek jejich zvířat, takže s přechodem nechtějí příliš otálet.

Jakmile rozhodnutí padne, představení začíná. Muži mávají klacky a pokřikují na dobytek. Některým zvířatům se příliš do vody nechce, nakonec se ale celá stáda jako obrovský had sunou přes řeku. Tisíce kusů dobytka brázdí vody Nigeru, tisíce čekají na břehu, buší kopyty, víří prach a bučí. Na druhé straně řeky už na ně čekají další muži, jimž začíná těžká dřina se shromažďováním svých stád.

Sobota se mění v den oslav. Patří k ní hudba i tanec, některé dvojice si dokonce vybírají tento den jako svůj svatební. Mnoho krav je slavnostně nazdobeno a ve všeobecném veselí se snadno ztratí ženské slzy. Muži své ženy na dlouhých šest měsíců opouštějí. Nevrátí se dříve než v květnu.

Až tři dny trvá velkolepý přesun tisíců kusů dobytka přes řeku Niger. Dvakrát do roka jej odstartuje guvernérovo rozhodnutí.

Když se řekne “severní Čechy”, tak se lidem vybaví inverze.

“Věřte mi, že 90 % téhle země vůbec netuší, co tady je. A když přijedou poprvé, tak jsou naprosto uchvácení, kolik je tady krásy,” řekl ředitel našeho nejmladšího národního parku. Ví, o čem mluví. České Švýcarsko zná nejen z hlediska své funkce, ale i jako milovník, který terén prošlapává nohama fotografa. Jenže tahle krása v sobě skrývá i mocný finanční potenciál. Pryč jsou doby, kdy “příroda patřila všemu pracujícímu lidu” a nedalo se na ní nějak extra vydělávat. Když jsem se s diktafonem vydal za krásou říčky Kamenice a největším skalním mostem v Evropě, našel jsem mimo jiné velké české pískoviště, ze kterého si leckdo snaží usypat na svůj domácí píseček. Ve chvíli, kdy chladný stín pískovcových věží překryl strmou soutěsku, jsem se musel zamyslet, kolik musím zaplatit, abych mohl vejít dál. Nad skalami zakroužil sokol a kašlal na poplatky.

PŘESILOVKA 1000 KU 210

Původně na místě dnešního Hřenska stála jen krčma sloužící plavcům a vorařům. Později, zhruba od poloviny 16. století, se už v této oblasti začínají trvale usazovat lidé. Dnes Hřensko bývá titulováno nejen jako brána do pískovců, ale i jako vřed na jinak krásné tváři národního parku.

Výhled z Rudolfova kamene na Koliště a Růžový vrch.

Ten začíná v bezprostřední blízkosti Hřenska a jmenovaná obec je opravdu vstupní branou. Ovšem zejména pro německý kapitál trhovecké povahy. Obecní úřad lze najít díky tomu, že jeho označení je výš než ručníky s výjevy Pearl Harboru či žlutoušatými Pikachu. “Je to pozemek bývalého starosty pana Havla a ten jej pronajímá trhovcům. A protože se jedná o soukromý pozemek, nemůžeme s tím nic dělat,” vysvětluje slečna Jana Kočová, pracovnice obecního úřadu. Z oken hotelu Hawel je výhled na stovky stánků lidově – asijského trhoviště. Pan Havel je jedním z řady zdejších starostů, kterým se díky informacím z radnice podařilo přijít k pozemkům. Tady co metr čtvereční, to nuget odkapávající z vietnamského stánku. Jsou tu rozprodané dokonce i chodníky. Ne každý je z toho nadšený.

Zahraniční auta jsou opravdu dost nevybíravým způsobem naváděna ke stánkům s levným zbožím. Evidentně pirátsky kopírovaný CD Boba Dylana s nekvalitní grafikou obalu stál 10 DM. Stánky jsou podél všech větších cest i přesto, že Hřensko má vlastní kryté obecní tržiště. Ovšem má jej v pronájmu jeden z místních asijských podnikatelů, který platí obci jen tolik, aby mohl manévrovat u soudního řízení. “Hřensko patří tak pěti šesti Vietnamcům, kteří mají za sebou právníky,” odhaduje slečna Kočová a pokračuje: “Čechy nechtějí, vyhazujou je z parkovišť, kopou do aut. Přitom máme evidovaného coby místního jednoho, zbylých přibližně 1000 je v evidenci cizinecké policie. Trvale hlášených je v Hřensku 210 lidí.” No to už je slušná přesilovka. Kde se tu vzali? “Dyť jim Němci dali 100 000 Kč, když opustí Německo,” vyslechl jsem si od personálu v restauraci U Kamenné žáby. “Jo, říká se to,” potvrdila možnou fámu Jana Kočová na obecním úřadě. Češi prý jdou spíš za přírodními krásami. A ty začínají v podstatě za humny. I romantika na lodičkách stojí za to. K nim se dostanete soutěskou rovnou z Hřenska.

NEJKRÁSNĚJŠÍ JSOU SOUTĚSKY

Obere Schleuse na Křinici. Už ve středověku zde stávala přehrádka, jejíž voda sloužila k plavení dřeva. Dnes zde saská strana provozuje plavbu lodiček.

“Pravčická brána a soutěsky – to je to nejhezčí, co národní park má,” tvrdí pár českých hlasů uprostřed německé kakofonie hřenských restaurantů. Někteří z místních nezaváhali a soutěsky koupili. Jiní, nemístní, zase koupili pozemek pod Pravčickou branou. Takže chcete se podívat na zdejší nejznámější fenomény? Nezapomeňte si s sebou peněženku. Hluboké kaňony, které můžete za poplatek proplout na vlnách říčky Kamenice, sedíce v pramici, romantikou vzdáleně připomínají Grand Canyon. Cenná deviza tohoto území je jasná na první pohled. Nejen přírodovědně, vždyť soutěsky jsou svým zastíněním ideální například pro některé druhy kapradin a mechů, ale zejména esteticky. Turisté tato místa obdivují od chvíle, kdy se zdejší nádhera mezi lidmi z blízka i daleka rozkřikla.

“Zájem uchování krajinných a přírodních krás zde vytčených jest zájmem veřejným,” pravil Rudolf Maximovič, konzervátor a ochranář, už roku 1932. Proč by se ale příroda měla ukazovat zadarmo? Tato místa patřila dle katastrálního plánu obci Hřensko, která je prodala. A nebyla by to “ta naše povaha česká”, kdyby v tom nebyl nějaký zádrhel. V prodeji pozemků, který obecní zastupitelstvo schválilo, se angažoval pan Hruška a paní Kozáková. První jmenovaný je místní zastupitel a paní doktorka zase pracovala jako právník obecního úřadu a vyřízení prodeje měla na starosti. Tedy oba měli přednostní přístup k informacím. Pozemky byly prodány soukromníkovi panu Šimůnkovi, který je obratem prodal dál. Firmě Elbis, jež provozovala výlety na lodičkách za poměrně slušnou úplatu. Jedna cesta za 45 korun. Pan Hruška byl, ó jaké překvapení, člen dozorčí rady a člen představenstva firmy Elbis. Dnes pro změnu na jedné ze soutěsek provozuje lodní dopravu JUDr. Kozáková. Prodeje pozemků okolo soutěsek jsou dodnes nevyjasněné a čeká se na výrok soudu o zneplatnění původní smlouvy. Celá historie ještě není soudně uzavřená, ale pozemky už znova patří státu. Vykoupila je Správa národního parku za zhruba stejnou cenu, za jakou ji získal bývalý majitel. Příroda zkrátka nepřišla, stát ano. Pozemek, tedy starost o lesy a věci týkající se jejich obhospodařování, získal stát, přímý zisk z turistiky zůstal firmě. Tentokrát se vlk nažral a koza…?

SKALNÍ GIGANT SE SOKOLÍM HNÍZDEM

V Evropě je nejmohutnější. Tyčí se 19 metrů nad zemí. Má rozpětí 30 metrů a šířku maximálně 8 metrů. Cesta k němu je značená červenou turistickou značkou a stezka není nijak náročná. Existuje možnost vyhlídky na Pravčickou bránu z místa, které je přibližně stejně vysoko, jako brána sama. A jedná se opravdu o úchvatný pohled. Dokonce si zážitek lze umocnit při odpočinku s pivkem či kafíčkem. Restaurace Sokolí hnízdo hnízdí přímo pod skalním mostem a odpočinek na lavičkách pod skalním masivem je příjemný. I restaurace samotná má estetický interiér, na kterém oko turisty spočine se zalíbením. Tedy pokud zaplatí 40 Kč za vstup.

Vybírání poplatků za vstup do chráněného území není žádnou novotou a mnohde je už roky uplatňováno. U nás i v cizině, včetně vzorově vedených parků v USA. Není na tom nic nelegálního a příroda, potažmo lidé v ní z toho mohou profitovat.

Aby bylo jasno, tady se platí za vstup na pozemek, který patří soukromé firmě. Zaplatíte a dostanete se k restauraci, velmi jednoduchým záchodům, informačnímu centru. A k samotné bráně. Jde tedy o jakési mýtné a platbu za úklid a udržování zdejších prostor. Dle sčítání tady projde v sezoně až 1200 lidí denně, což uvádí i výroční zpráva parku. Naproti tomu pan Krenke tvrdí, že jde o číslo značně nadsazené a denní návštěvnost v sezoně by měla být okolo 300 osob. To ale nic nemění na tom, že na státní vyhlídku jiná přístupová cesta nevede. Všichni, kterých jsem se ptal, mi potvrdili, že došlo k pochybení státního úředníka tím, že nebylo na pozemek uvalené věcné břemeno, takže opravdu nemusí být na vyhlídku nikdo vpuštěn.

Mláďata sokola stěhovavého – pýcha Českosaského Švýcarska. Roku 2001 opustilo skalní hnízda zdejších pískovcových skal přes 30 mláďat tohoto ohroženého dravce.

Prodej tohoto lukrativního pozemku se měl uskutečnit roku 1992 a v té době byla Pravčická brána v rámci Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce. Dnešním, tedy posledním majitelem je firma PAAL, kterou zastupuje pan Alexei Krenke. Přestože jednatelem je občan Ruska, základní kapitál do firmy vložený je holandského původu. A při stopování prodeje se ukázaly i peníze Lichtenštejnského knížectví. Zdá se, že vstupujeme do evropských struktur. Kam jdou peníze, tedy zisk z toho, že projdete dál? “Protože s naším pozemkem bezprostředně sousedí pozemky státní, existuje mezi námi a vlastníky těchto pozemků, tedy státem zastoupeným národním parkem, předběžná dohoda o převodu části finanční částky získané prodejem vstupenek ve prospěch státu. Zisk, který tu máme, jde do oprav. Natřeli jsme zábradlí, 2x denně se tady uklízí,” říká pan Krenke a pokračuje: “Peníze chceme dát do společných projektů se správou národního parku. Taky bychom tady chtěli zavést vodovod, odborné vsakování odpadních vod a udělat další úpravy včetně estetičtějších záchodů. To nás může stát až 4 miliony korun.” K vybudování vsakovací jímky či zavedení vody je nutná výjimka ministerstva životního prostředí. O udělení se jedná. Je pravdou, že uklizeno – i přes obrovské množství turistů v prostorách pod “Pravčandou” – je vzorně. Na Sokolím hnízdě nejsou ubytovací kapacity a pan Krenke tvrdí, že jejich zřízení neplánují. “Rádi bychom tu udělali muzeum. Udělat objekt přitažlivý pro turisty má ekonomický smysl. Zvlášť když pomocí Internetu můžeme dělat propagaci po celém světě. Odráží se to ve větší návštěvnosti a i množství dotazů na naše informační centrum.” Ovšem stanovisko Petra Bauera, botanika CHKO Labské pískovce, je skeptické: “Zavede se vodovod, záchod, a návštěvnost vzroste. Vzniknou ubytovací kapacity, a příroda přijde zkrátka.” Právě správa CHKO v minulosti stavbu vodovodu nepovolila. V podobném duchu se nesou i obavy pracovníků správy NP. Slovům jejich ředitele lze porozumět snadno: “No to je to, čeho my se trochu bojíme. Když tam bude vodovod, může tam nastat tlak na celoročně provozované zařízení.” Budoucnost dalšího vývoje má teď v rukou ministerstvo životního prostředí. Možná ale, že opravdu půjde podnikatelský záměr ruku v ruce s trvale udržitelným rozvojem a k přírodě šetrným turistickým ruchem, jak si přeje pan ředitel Patzelt a mluví o něm i pan Krenke. Konec konců, sám říká, že “pravidelně pozoruje ze své chalupy kamzíky”. Zprvu jsem mu to nevěřil, ale dostal mě. V nedalekých Lužických horách byli opravdu vysazení a chodí se toulat až do Pavlina údolí.

MOŘE PÍSKU A TŘI ŽÍŽALY

Historie oblasti, která je v současnosti národním parkem, je úctyhodná. Nebo se vám zhruba 700 milionů let geologického vývoje zdá málo? Tolik času bylo potřeba, aby vzniklo to, co dnes obdivuje víc než milion turistů ročně. Ovšem z celé geologické historie je nejdůležitější období křídového moře, které se tady rozlévalo před zhruba 95 miliony let. V té době pískovce a další usazeniny vytvořily více než kilometr mocná souvrství. Zdejší pískovce se rozpadají podle na sebe kolmých puklin a dále rozrušující eroze stále modeluje úchvatné skalní věže, součásti pískovcového města. Bráno pohledem geologa, nespočine zrak jen na výsledcích procesu sedimentačního, ale i vulkanického. Vrch Růžák, jedna z dominant parku, je čedičový a má nápadně kónický tvar.

Strážce Dolního Žlebu se vypíná vysoko nad největším pískovcovým kaňonem Evropy.

Při toulkách mezi vlhkými roklemi se neodbytně vtírá pocit, že trpaslíkům a skřítkům by se tady dařilo. Nejrůznější zákoutí, různě velké převisy se splývajícími závěsy kapradin a tajemnými tvary zelenavých játrovek – to je to pravé trpasličí bydlení. Takže když se doopravdy objeví u Rynartic, tak se není zas až tak moc co divit. Jsou pískovcoví a hoví si ve svém skalním podkladu. Někteří mají dokonce nově namalované oblečky. Doklad toho, že fantazie fungovala na některé podněty stejně i před staletími. Tihle vznikli ve století devatenáctém.

Nejste geologové či “trpaslíkohledači” a jen se díváte, co je tady hezkého? V listí šustí nějaký pták a hladově přehrabuje listí zvlhlé deštěm. Máte-li štěstí, tak můžete pozorovat nezodpovědného černého kosáka hledajícího potravu na stráních Růžáku. Může klidně sezobnout vzácnost druhu Helodrilus oculatus. Při větším hladu a extrémním štěstí si jídelníček zpestří soustem s názvem Dedrobaena vejdovskyi a jako zákusek mu poslouží Dedrobaena attamsi. Co na tom, že jde jen o tři různé druhy žížal. Kosákovi by asi bylo jedno, že mu takhle přišli k chuti máloštětinatci, kteří nebyli nalezeni nikde jinde na světě. Národní park ale nebyl založen jen na ochranu žížal. Mezi vzácné patří desítky druhů hmyzu, v okolí Vysoké Lípy se udává 977 druhů motýlů. Fantasticky bohaté spektrum nižších rostlin a hub proslavilo zdejší pískovce v biologickém světě. Lokalita kapradiny (Trichomanes speciosum), která tady byla nalezena roku 1993, je jediná ve střední Evropě. Plujíce na lodičkách, můžete buď poslouchat informační ševelení bidlařovo, nebo pátrat po rostlinách, které dokumentují inverzní charakter soutěsek. To znamená, že vlivem proudění vzduchu, zástinu a dalších mikroklimatických činitelů tu dochází k teplotním zvratům. Violka dvoukvětá (Viola biflora) je jedním z typických zástupců míst. Ve stinných štěrbinách můžete objevit světélkující mech dřípovičník zpeřený (Schistostega pennata). Ze 67 druhů ptáků poletujících, trylkujících a občas i hnízdících v prostorách parku je plných 20 % uvedeno v některém ze stupňů ohrožení. Navíc existují smělé úvahy o navrácení některých druhů, které už z české strany pískovců vymizely. Jedná se třeba o tetřeva hlušce (Tetrao urogallus). Odvážnost těchto plánů vynikne v porovnání se stejným záměrem v Krkonoších, kde pokus o reintrodukce, tedy zpětné vysazení tetřevů, selhal. Turisty atakovaná Pravčická brána, stejně tak jako soutěsky Kamenice patří k první zóně NP, ale zrovna tam by to tetřevi ve zdraví nepřežili. Jsou citliví na vyrušování a lidská halasnost pro ně může být fatální. Celková rozloha prvních zón je 1702 ha, což je zhruba 21 % rozlohy parku. A v některých skrytých soutěskách se sladkým borůvčím by se snad tetřevům zalíbit mohlo.

AMERICKÁ INVAZE

Závěr údolí Suché Bělé. Vpravo vzadu jsou Tetřeví stěny. Vlevo na podstavci je věž Stříbrné stěny. Do masivu Stříbrných stěn byla v polovině 16. století vyražena 40 m dlouhá záhadná štola neznámého účelu.

Pro lepší pochopení pojmu “invazní druh” je dobré uvést příklad z nejznámějších – králíci v Austrálii. Šíří se bez zábran a likvidují hráče na poli domácího biologického fondu. Totéž platí i pro pěknou borovici vejmutovku (Pinus strobus). Daří se jí – no jako králíkům v Austrálii. Vytlačuje celá původní společenstva a tím vlastně mění smysl existence národního parku. V současnosti má tříprocentní úspěšnost v dobývání zdejšího druhového zastoupení dřevin. Jedním z ohrožených organismů je rojovník bahenní (Ledum palustre), rostoucí ve společenstvu s naší borovicí lesní (Pinus sylvestris). Oba vejmutovka vytlačuje. Přestože se pěstuje v Evropě již od poloviny 16. století, její výskyt v Českém Švýcarsku je zaznamenán až z roku 1798. Ovšem v lokalitě Na Tokáni už rostou nádherně plodící stromy a místy les připomíná vejmutovkovou plantáž. “Myslím, že zastavit to jde. Jenže je to proces, který bude trvat desítky let,” optimisticky tvrdí ředitel národního parku Zdeněk Patzelt. Tahle borovicová potvůrka se dokáže uchytit na pískovcových skalních římskách a dalších velmi nepřístupných místech, takže její likvidace bude asi záležitost nejen lesáků či ochranářů, ale i lidí se zkušeností v pískovcovém lezení. Vejmutovka není jediná nepůvodní dřevina, modřín taky není zdejší. Ale ten se aspoň “chová slušně”.

V roce 2000 stál boj s vejmutovkou 460 865 Kč, které správa NP získala z Progamu péče o krajinu. Její hlavní zápor je v tom, že pod jejím zastíněním a jehličnatým opadem se skoro nic neuchytí. Likvidace bylinného a mechového patra pod ní je markantní. Ale i její příbuzná, naše borovice lesní, má s mladými semenáčky katastrofální problémy. Hlas místních, byť se správou vycházejí víceméně v dobrém, zní ale tónem nechápavým: “Co je to za ochranáře, když tady kácejí tak krásné stromy!” Jenomže kdyby to tak nebylo, zmizí mnoho jiných, třeba ne tak nápadných krásek. Na druhou stranu je nutno přiznat, že vejmutovky jsou opravdu krasavice. Svými dlouhými, jemnými svazečky jehličí atakují esteticky založená srdce milovníků přírody. Ale takový králík, pokud není v Austrálii, taky není škaredý. Nebo snad ano?

PŘED 10 000 LETY

Rudolfův kámen – místo dalekých výhledů. Skála plná železitých inkrustací nese jméno Rudolfa Kinského od poloviny 19. století.

Křídové moře dávno ustoupilo a pískovcové věže strmě čněly do výšky, zatímco pod jejich erodovanými převisy se usídlili první “místní”. Doklady jejich činnosti – pazourkové nástroje – se nacházejí právě v hlínách pod pravděpodobnými nocležišti. Zhruba v 6. století je vystřídali Slované, kteří svoji stopu v historickém sedimentu času nechali v podobě místních názvů. I říčka Kamenice je toho dokladem. Později se pod převisy vystřídali bratři v Kristu a dnes slouží ke spaní. Je tam měkoučce nastláno listí, většinou pod ně nezatéká a dřevo na vaření je na dosah ruky. “Já myslel, že jste strážce,” vylezlo ze spáčů, které jsem se vydal fotit. “Už jsme na jednoho takového narazili. Zašel do křoví, vrátil se s odznakem a už kasíroval,” zdůvodňovali svoje oprávněné obavy. Zákon totiž jasně říká, že je zakázáno nocovat ve volné přírodě mimo místa vyhrazená správou NP. Jednou z častých zastávek trempů obého pohlaví bývají zbytky skalního hradu Falkenštejna z přelomu 13. a 14. století nedaleko Jetřichovic. Ale skalních hradů je tady víc. Zdejší romantická zákoutí byla oblíbeným uměleckým námětem. Švýcarský malíř Adrian Zingg, jenž zde začal působit roku 1766, a jeho kolega a přítel Anton Graff jsou považováni za autory názvu této oblasti, který měl připomínat skalnaté partie jejich švýcarské domoviny.

Při zakládání národního parku vznikají obavy a někdy i iniciativy starousedlíků jdoucí proti vzniku parku. “Měli strach, že nebudou moct chodit na houby, ale v návštěvním řádu je napsáno, že místní lidé se mohou pohybovat po celém území NP. Někteří se oprávněně báli, že mají za humny 1. zónu a nebudou moct za plot,” osvětluje strategii vycházení s místními ředitel Patzelt. A jak se zdá, vstřícnost se vyplácí. Místní povětšinou chápou, proč tu národní park je, a park se stará, aby usedlíci byli co nejméně omezováni. “Všechno je v komunikaci,” pravil ředitel a mně nezbylo než souhlasit.

---

HISTORIE NÁRODNÍHO PARKU ČESKÉ ŠVÝCARSKO

1739 – Jan Josef Thun jako první přišel s ochranou lesa této oblasti, zakázal na svém území děčínského panství těžbu dřeva

1933 – vyhlášeny tři velkoplošné rezervace (Pravčická brána, Tichá soutěska a Tiské stěny, které leží mimo území dnešního NP)

1953 – první návrh na zřízení Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce

1972 – založení CHKO Labské pískovce

1991 – zřízení NP Saské Švýcarsko na německé straně

1993 – vládě poprvé předložen zákon o NP České Švýcarsko

1996 – přepracovaný zákon byl zamítnut

1998 – nový zákon předložen vládě k projednání

1999 – zákon č. 161/1999 schválen 2000 – započala platnost zákona, kterým se vyhlašuje Národní park České Švýcarsko

Obrázek z karnevalu v Benátkách jsem si udělal podle fotografií porůznu publikovaných mimo jiné před šesti lety i v Koktejlu. Již první ranní dojem z parkoviště v Tronchetu ale ten obrázek popíral. Místo idylických samotářských zákoutí a tichých uliček s benátskými maskami jen turistická tlačenka valící se ulicemi. Uznávám ale, že jsem ke svému obrázku neměl žádný pádný argument – stačí si přečíst, že do tohoto města, které má místo silnic kanály, zavítá ročně víc než deset milionů turistů na jeden den a dalších 2,5 milionu na delší pobyt. Doufám jen, že jich polovina nepřijela na karneval. Již od prvního ranního okamžiku se dalo spolehnout na dav a prostě se nechat unášet.

CANALE GRANDE A JINÉ POKLADY
Zpočátku to byly jenom křivolaké úzké uličky a spousta krámků, kde se daly koupit různé masky, a to nejen benátské. Například chundelatá paruka, nazývaná jedním z mnoha nových majitelů prostě „háro“. Pospíchali jsme do centra a jen tak koutkem oka registrovali, že míjíme největší světové architektonické poklady. A tato slova nejsou vůbec míněna s nadsázkou. Stačí si jenom uvědomit, jaký obrázek je na knize Kulturní poklady UNESCO. Benátky, správně, ale k postupu do dalšího kola je třeba dodat, že to je konkrétně most Rialto. Italsky to zní ještě lépe: Ponte di Rialto vedoucí přes Canale Grande.
A když už v těch místech jste a procházíte nedaleký rybí trh na Campo de Pescaria, na kterém se svého času Ernest Hemingway rozplýval nad garnáty, kraby a úhoři tak něžně, že se vám z toho budou ještě dnes sbíhat sliny, těžko vás napadne, že právě tohle místo bylo v 11. století jedním z nejdůležitějších obchodních center Evropy.
A právě pod mostem Rialto – původně dřevěný most byl v šestnáctém století nahrazen kamenným – jsme uviděli první masky. Stály na nábřeží a tančily svůj zpomalený balet, obklopeny chumlem fotografů jako politici anebo filmové hvězdy. Byla to pohádka, a když se zpod mostu vynořila malá armáda masek v gondolách, byl zážitek ještě lepší. Avšak jen do té doby, než jsme si všimli, že i masky mají v rukou malé foťáčky.

ZÁKLADY NA VODĚ
Zakladatelé Benátek byli uprchlíci z rozpadající se Říše římské. Žili nezávisle na okolním světě, chráněni mořem a zákony, které si sami navrhli a prosadili. Za svého nejvyššího vládce zvolili dóžete, jenž byl kontrolován šesti tribuny. Podle Nicola Machiavelliho byli Benátčané hrdí, moudří a svobodní – a díky tomu jejich maličká republika Serenissima, jak ji nazývali, přežila více než tisíciletí. Od roku 697 až do roku 1797, kdy je obsadil Napoleon. Celých 500 let tvořili Benátčané nejsilnější přímořský stát v Evropě. Ale prozíravosti asi moc neměli, když postavili město jenom několik centimetrů nad úroveň nejvyššího bodu přílivu. Dřevěné dubové pilíře, zaražené do bahna laguny, to sice přežily, ale hladina moře ne. Ať už je důvodem tání ledovců, anebo čerpání vody ze spodních vrstev, město prostě klesá. Výstraha před velkou vodou – Aqua alta! – vysílaná rozhlasem může přijít kdykoliv. Horšího posla špatných zpráv si jen těžko můžeme představit. Když se to v proslulé „Serenissima Repubblica di Venezia“ stalo v roce 1966, mohli gondoliéři opustit úzké hranice svých kanálů a vydat se klidně i na náměstí. A tak není divu, že se slavné Benátky vylidňují, výstavní paláce mají oprýskanou omítku a nikomu se moc nechce do jejich opravy. Říká se, že benátští měšťané čekají na peníze od organizace UNESCO. Vstup do laguny se odděluje od moře masivními pohyblivými vraty, která mají památky ochránit, ale jisté to moc není. Duch nostalgie se vznáší nad celým městem. To je tak, když jsou základy na vodě.

SVĚT PODLE KOMENSKÉHO
Konečně přicházíme – anebo s námi spíš lidská řeka vtéká – na proslulé náměstí San Marco, kde to všechno žije a kam proudí nové a nové davy lidí. Je pravé poledne a masky se teprve probouzejí po včerejší „benátské noci“. Přesto je jich tu spousta. Alegorické výjevy z různých dob i světů, kultur a životních stylů. Nejzvláštnější jsou masky s ptačím zobanem. Připomínají scény z Labyrintu světa a ráje srdce od Jana Amose Komenského. A ne náhodou. Svět podle Komenského je tam stylizován do alegorického obrazu města, kde má každý dům i každý obyvatel svůj symbolický význam. Vchází se od východu bránou Života a město samo je ohraničené hradem Štěstí na západě, rynkem uprostřed a hradem královny světa, tedy Moudrosti, v jeho středu. Když si představíte úchvatný chrám sv. Marka a Dóžecí palác před vámi, budovu Starých a nových prokurácií, knihovnu a mincovny Zecca, obklopující náměstí, když si všimnete vysoké štíhlé věže zvonice uprostřed, na jejíž vrcholek se jezdí výtahem, nemůžete a ani nechcete se té alegorii ubránit.

RÁJ MASEK
Prohání se tu kolem vás – Poutníka – charaktery v maskách. Nejčastěji jsou to svůdné kolombíny, smutní pulcinellové a Pantaloni, zvídaví Alerchinové. Klasické masky z commedia delŐarte, požehnaného období, ve kterém se problémy neřešily tragicky, ale po italsku – komicky – a kdy mohli herci na jevišti dle libosti improvizovat. Stejně sem patří ale i hraví barevní harlekýni a smutní bílí pieroti původem z komedie francouzské. A můžete si domýšlet, nakolik se za maskami skrývají místní – v celkovém počtu asi 80 000 obyvatel – a nakolik je to součást turistického ruchu. Půjčovna kostýmů je v jedné z úzkých křivolakých uliček nedaleko náměstí.

LIDSKÁ KOMEDIE 2001
A protože Lidská komedie zůstává, ale masky se mění, potkáte zde i velice zvláštní moderní postavy. Rej černokněžníků na koloběžkách, strašidla z amerických halloweenů, postmoderního Peruna ověšeného disky z automobilů všech značek, masku nějakého zdegenerovaného šestirukého indického bůžka, který v nejhornějších končetinách drží mobil a pistoli. Touha aspoň na chvíli se vyvléknout ze svého osudu vítězně kráčí dějinami. V tomto ohledu je tady a teď nejrozšířenější role fotografa – obejdete se i bez masky, stačí jakýkoliv fotopřístroj. Jednu skutečnou masku vždy obléhá hrozen fotografů, kteří ani nevědí o tom, že jsou také trochu maskami. Vždyť i v Komenského Labyrintu je postava Reportéra. A protože jsme v novém století, technika zasáhla i jinak. Nad Piazza San Marco, prý jedním z nejkrásnějších náměstí na světě, ční obří obrazovka, na které můžete vidět detaily toho, co se děje kousek od vás na náměstí.

SEXUAL HARASSMENT PO ITALSKU
A když už jsme u těch rolí – kolik z oněch mužů v třírohých kloboucích a se škraboškou na zabílené tváři připomíná slavného Giacoma Casanovu? Kolik z nich tu tanečními pohyby obletuje neméně tajemné ženy v maskách s cílem navazovat pletky? Jedna z tradic tohoto festivalu oprašuje i onu teorii „sexuálních hrátek“. Vycházíme-li z toho, že kurtizána bylo v době dóžecí počestné zaměstnání, zřejmě i masky sloužily svému původnímu účelu – skrývání identity. Takže za to, co maska prováděla, člověk, který si ji nasadil, vlastně nemohl.900 MINUT V BENÁTKÁCH
Když se trochu zamyslíte nad tím, co z masek vyzařuje, zjistíte, že to není bujará rozjuchanost karnevalu v Riu, který snad jediný může věhlasem s benátskými maskami soupeřit. Není to ani to nespoutané sexuální veselí, které by asi rád propagoval Casanova a jež tady v Benátkách za starých svobodných časů zřejmě panovalo. Je to zvláštní směsice smutku, nostalgie a moudrosti – pocity, jaké asi může vyzařovat tisícileté město stojící na prahu zániku. K tomu, abyste vnímali tuto atmosféru, zde nepotřebujete žít celý život, nebo aspoň „hodně dlouho“, jak se občas říká. Vždyť z plejády umělců, kteří Benátkami prošli, nevystihli jejich ducha nejpřesněji ti, kteří tu žili nejdéle, ale ti, kteří byli prostě nejvnímavější. Není náhodou, že jejich jména zní Goethe, Shakespeare nebo Hemingway.
Den v Benátkách se chýlil ke konci. Slunce již dávno zapadlo a z hloučků pubertální mládeže se občas ozýval agresivní řev. O dlažbu křápaly první prázdné láhve od vína, ale celkem vládla kultivovaná a spořádaná nálada. Italové mi snad odpustí povzdech, se kterým jsem se s městem rozloučil, když jsem čekal v noci na vodní taxi, jež mě mělo zavézt zpátky na parkoviště: „Benátky jsou sice krásné město, ale Váránasí je Váránasí.“ Nebylo to nic osobního, jenom povzdech nad stavem peněženky. Raději bych tu strávil 900 hodin než 900 minut.

Neuvěřitelně krásná, rozervaná, a přitom čímsi harmonická scenerie Machu Picchu a okolí je ukázkou asi nejdokonalejšího sepětí vyspělé lidské kultury s okolním prostředím – minimálně co se architektury začleněné do nepřístupné krajiny týče. Zřícené incké svatyně vytvářejí s horským reliéfem dokonalý kompoziční celek. Jenže ze studia některých aspektů inckého náboženství, či lépe řečeno kosmologie, vyplývá, že u Inků bylo sepětí s přírodou daleko intenzivnější, než jsme si schopni při prostém obdivování dochovaných památek představit. Jak asi toto mysteriózní místo, které v současnosti ohromuje každoročně statisíce novodobých poutníků, muselo působit na původní obyvatele And, pro něž měla jeho poloha hluboký mysticko-náboženský význam?

ČÍM BYLO-NEBYLO MACHU PICCHU

Při pátrání po seriózních informacích o Machu Picchu je člověk zavalen bezpočtem materiálů, které byly o této památce už sepsány. Na jejich třídění a hodnocení by snad stálo za to vytvořit samostatný vědní obor: “machupicchuologii”. Odborníci by každý rok veřejnosti předkládali aktualizované sborníky, kde by si mohli zájemci vybrat literaturu podle svého gusta. Vedle například archeologů by sborník mohl uhasit žízeň po informacích nejrůznějším ezoterikům či ufologům.

Jenže i celá řada vědeckých pokusů o objasnění, proč Machu Picchu vzniklo na tak odlehlém místě, proč bylo ušetřeno ničivého vpádu Španělů a proč bylo nakonec bez boje opuštěno, se ukázala jako neúspěšná. Vše se odvíjí od skutečnosti, že nám incká civilizace nezanechala žádná písemná svědectví (Inkové neznali písmo v našem slova smyslu) a že vpád Evropanů byl příliš rychlý a příliš destruktivní. Ke stále nejčastěji citovaným, dnes již ale vyvráceným mýtům patří, že Machu Picchu bylo chrámem slunečních panen, útočištěm posledních Inků, anebo snad dokonce rodištěm zakladatele incké dynastie. Jiné prameny považují Machu Picchu za jakousi inckou “univerzitu náboženství”.

Opakovaný průzkum kosterních pozůstatků moderní metodou (ve druhé polovině 20. století na americké univerzitě Yale) vyvrátil původní tvrzení archeologů, že v populaci převažovaly ženy (zasvěcené Slunci) – poměr pohlaví v populaci Machu Picchu odpovídal normálnímu rozložení. Tím padá mýtus o chrámu slunečních panen. Zajímavé spíše je, že většina nalezených lidských pozůstatků prokazovala stáří 30 až 35 let, lidé zde umírali přirozenou smrtí poměrně mladí.

Bylo místo ke stavbě Machu Picchu vybráno proto, že jeho okolí připomíná kondora a pumu?

Pozdější archeologická pátrání také nalezla pravou bájnou Vilcabambu – poslední útočiště Inků bránících se Španělům ještě 40 let po pádu Cuzka. Nachází se o 100 kilometrů dál v jiné části východních And.

A proti tvrzení, že bylo Machu Picchu vybudováno na místě rodiště prvních Inků, snad stojí fakt, že se zde dosud nenalezly pozůstatky staršího lidského osídlení než z období všeobecně přijatého za dobu vzniku ruin – z průběhu 15. století. Také velikost místních pohřebišť odpovídá poměrně krátké existenci Machu Picchu (50 až 100 let).

Co se týče zániku Machu Picchu, pravdu se asi těžko kdy dovíme, nejpravděpodobnější se zdá jedna z těchto dvou verzí. Za prvé: Machu Picchu bylo vyklizeno záměrně Inky stahujícími se k Vilcabambě, aby si kolem posledního útočiště vytvořili nárazníkové neobydlené pásmo. Nasvědčovalo by tomu malé množství nalezených drahých předmětů, které si obyvatelé odnesli s sebou. Druhou, prozaičtější verzí může být třeba dočasné opuštění z důvodu nějaké přírodní katastrofy (sucho, epidemie apod.), anebo kvůli dočasnému pozbytí významu pro incké vládce, například při řešení nějakých vnitropolitických sporů…

Naproti tomu zůstává více než zřejmé, že Machu Picchu bylo významnou inckou svatyní – možná ne úplně nejvýznamnější, spíš jednou z řetězce těch nejdůležitějších. Svědčí o tom jednak vysoká koncentrace chrámů, obětišť a dalších posvátných objektů, zejména tzv. posvátných kamenů, a jednak samotná poloha Machu Picchu, kterou můžeme hodnotit z hlediska takzvané posvátné geografie a zároveň z hlediska astronomicko-rituálního využití.

Jedno novější vysvětlení důvodu, který Inky snad vedl ke stavbě Machu Picchu v odlehlém horském terénu, v sobě slučuje jak posvátnou geografii a využití lokality pro rituální astronomii, tak pojetí Machu Picchu coby významné svatyně a nijak neodporuje ani dalším všeobecně přijímaným faktům o Machu Picchu či principům andského náboženství. Jeho autory jsou manželé Salazarovi z Cuzka, autoři útlé knížky “El Valle Sagrado de los Incas, Mitos y Simbolos”. Svá tvrzení odvozují z inckých mýtů a dalších faktů zaznamenaných španělskými kronikáři, z dodnes zachovaných tradic a z neoddiskutovatelné reality archeologických lokalit. V překvapivém závěru spojují Machu Picchu s andskou legendou o bájném ptáku Llulli (čti juji) a s inckou snahou o symbolické naplnění poselství tohoto legendárního nadpřirozeného tvora. Předložená teorie zahrnuje kromě Machu Picchu celou řadu inckých staveb a svou interpretací přidává nový rozměr géniu inckého stavebního umění: stavby je možné považovat za zhmotnělou mytologii starých kultur Jižní Ameriky!

POSVÁTNÁ GEOGRAFIE A NEBESKÉ OBJEKTY

Posvátná geografie popisuje veškerou krajinu z hlediska posvátnosti jednotlivých krajinných prvků, jako hor, řek, pramenů, a zabývá se jejich vzájemnými vztahy. Menší hory mívaly menší “moc” než větší, řeky pramenící na významnějších vrcholech byly obvykle “posvátnější”. Mnohé hory byly navíc používány k určování ročního období – pomocí měnících se poloh východů slunce nebo jiných hvězdných objektů během roku. Obzvlášť důležitou oblastí pro Inky bylo takzvané Posvátné údolí Inků. Andy protíná ve vzdálenosti asi 20 km od Cuzka, protéká jím posvátná řeka Vilcanota (Urubamba). Vilcanota je považována za pozemského dvojníka anebo pozemské pokračování “hvězdné řeky” Vilcamayu, u nás známé pod názvem Mléčná dráha. Podle indiánů vytvářejí Vilcanota a Vilcamayu jediný oběhový celek: pozemská řeka odvádí vodu z hor do oceánů, tam se voda vypařuje (tedy z moře “odtéká” do Vilcamayu) a nebeskou řekou přitéká po obloze na místa, kde má pršet… Protože úspěch zemědělství, tedy přežití, je v Andách závislý na dostatku vláhy – ostatně jako všude jinde na světě, není překvapením, že se prvky tohoto okruhu staly předmětem uctívání. Dodnes se v některých oblastech provádějí tradiční modlitby (spolu s odevzdáváním drobných obětin) k řekám, přičemž lidé věří, že se jim jejich přání splní tím, že “spadnou” z nebe spolu s padajícím deštěm.

Nebeská řeka má v období dešťů na noční obloze stejný směr, jaký má na Zemi hlavní část Posvátného údolí. Poslední, nejzazší inckou stavbou Posvátného údolí je Machu Picchu.

V dobách Inků se každoročně v čase zimního slunovratu vydávalo procesí kněží k pramenům Vilcanoty do oblasti La Raya, aby odtud na rituální pouti sledovali tok řeky, kterou považovali za pozemského dvojníka Mléčné dráhy. V Andách totiž existovala představa, že vše posvátné má být dvojité, každý “správný” posvátný objekt má mít svého dvojníka (ve výjimečných případech pak mohla jedinečnost něčeho posvátného naopak znamenat výjimečnou posvátnost). Hvězdná řeka, která lidem podle jejich víry přinášela vláhu, vyžadovala náležité projevy úcty. Pochodem podél Vilcanoty uctívali Vilcamayu.

Jiný pohled na Machu Picchu – formace ještěra. Umístění ležícího ještěra má snad zobrazit tvora, který se vynořil z posvátných vod Vilcanoty.

Ostatně podle tradovaných legend přišel podél Vilcanoty kdysi i bájný Viracochan, posel boha-stvořitele Viracochy. Viracochan lidem zvěstoval boží poselství a učil je všemu potřebnému.

Další zajímavou skutečností je, že andští domorodci rozeznávali na nočním nebi tři typy útvarů. Prvním typem jsou souhvězdí (tvořená pomyslnými spojnicemi mezi jasnými hvězdami stejně jako u nás). Druhým typem jsou tmavé oblasti v jinak velmi jasné Mléčné dráze – jakási “inverzní” souhvězdí. Tyto tmavé tvary se v Mléčné dráze mohly lidem zdát jako stíny – siluety obrovských zvířat vznášejících se na noční obloze. Třetí typy útvarů vznikají kombinací tmavé oblasti s nějakou hvězdou nebo hvězdami, které měly pro ten který útvar smysl. Zvířata rozeznávaná na noční obloze v oblasti Mléčné dráhy měla pro indiány zpravidla nějaký mytologický význam, nejčastěji spojený s plodností Země, tedy s úrodností a hojností. Na hvězdném nebi tak indiáni rozeznávali například útvary Strom, Kondora, Lamu, Koroptev a další.

Pro naplnění “božství” nebeských objektů stačila “maličkost”: na Zemi vybudovat jejich dvojníky.

V jedné kronice z roku 1653 se nalézá tato pasáž: “Vypráví se, že nějací první lidé, poté co zanechali potomky, se na nějakých místech proměnili, někteří v kameny, jiní v sokoly, kondory a jiné ptáky a zvířata, a proto svatyně a huacy (tzv. posvátné objekty, pozn. autora), ke kterým se lidé modlí, mají různé formy a figury…”

A zapamatujme si nyní ještě, že v jiné kronice z roku 1613 zase existuje tato pasáž: “…a tak inka poslal vystavět prostřednictvím teras z opracovaných kamenů hada zvaného Uatipirca.”

STAVBY A JEJICH OBRYSY

Jednou z nejrozsáhlejších archeologických lokalit v okolí Cuzka je bezesporu Pisaq, obrovský komplex umělých teras a několika shluků ruin, na jejichž prohlídku je zapotřebí několika hodin. Terasy i ruiny jsou rozloženy ve strmých svazích do značných výšek nad dnem Posvátného údolí. Místo je také známo pod názvem “huaca (tj. posvátné místo) de Cuntur Orcco” – vrch Kondora. Při pohledu ze vzdáleného svahu můžeme v ploše, které terasy zabírají, rozeznat obrys kondora. Také v Mléčné dráze rozeznávali Inkové souhvězdí Kondora, jak dosvědčuje zápis ze španělské kroniky z roku 1598: “…také tam existoval shluk hvězd. Nazývali je Kondor.”

Hlavu pozemského gigantického kondora v Pisaqu tvoří reliéf horní části vrchu. Lehce roztažená křídla pak vymezují svahy vrchu a tato část je také zvýrazněna vybudovanými terasami…

Kondor je v Andách logicky důležitým mytologickým ptákem. Obývá přece vrcholy hor – tradiční místo horských duchů. A protože se při svých krouživých letech vzhůru také často lidskému zraku úplně ztratí, byl celkem přirozeně považován za prostředníka či posla mezi světem pozemským a nadpozemským.

Možná že právě proto se v okolí tohoto zobrazeného ptáka nacházejí tisíce hrobek s mumifikovanými nebožtíky, čekajícími na transport do inckého nebe (nedočkali se, vykradači hrobů vykonali své – i když co my víme o posmrtných cestách lidských duší…). Jedná se o jedno z největších pohřebišť v Andách vůbec.

Jiným gigantickým dílem zobrazujícím na Zemi nebeské objekty je komplex Ollantaytambo (čti ojantajtambo) níže po proudu řeky Vilcanoty. Je zde soustředěno několik symbolických tvarů umně zakomponovaných do členité krajiny. Dva největší představují strom a lamu – dva veledůležité objekty z hlediska prostého přežití v horách, ale i incké mytologie.

Připomeňme si význam stromů v životě Inků. Stromy lidem sloužily na stavbu střech, pro výrobu zemědělských nebo válečnických nástrojů, koruny stromů poskytují stín, dřevo, teplo. Lidé si mohli snadno vytvořit o stromech představu jako o ochráncích lidí. Zajímavé ovšem je, že strom se řekne v jazyce kečua mallqui (čti majki). Stejným slovem se ale označovaly i mumie, které hrály také významnou roli v inckém světě. Jejich prostřednictvím Inkové navazovali kontakt s nadpřirozeným světem. Strom je spojován s předky.

Posvátný prostor “stromu původu”, v Ollantaytambu. Je vybudován pomocí políček a celým protéká potok, z něhož se větví zavlažovací kanály.

Spojení stromu s rolí předka se vyskytuje i v mýtech o původu Inků. V jednom kresleném ztvárnění zrození Inků vystupují dva stromy, které stojí po stranách jejich domu. Je jim přiřazeno mužské a ženské jméno – jméno otce a matky inckých předků. O uctívání stromů se zmiňují i známí kronikáři Garsilaso de la Vega nebo Cieza de León.

Strom v Ollantaytambu je vybudován pomocí políček (jejichž hranice se už po staletí nemění) s takovou precizností, že celým stromem protéká potok, z něhož se větví na všechny strany do koruny stromu zavlažovací kanály. Představují životodárnou mízu proudící do stromu z hor, které samotné byly – a dodnes jsou – velmi významným objektem uctívání. Do nitra hor se vracejí duše zemřelých (dříve bývaly mumie často ukládány do jeskyní na úpatí či ve svazích hor).

Zobrazený strom zabírá rozlohu asi 500 hektarů, jeho vybudování trvalo jistě mnoho let a dokládá pevné přesvědčení jeho stavitelů o významu takového díla. Obraz stromu je asi hodně diskutabilní, ale je třeba si uvědomit, že se nejednalo o umění realismu, nýbrž o symbolické, abstraktní ztvárnění…

Daleko jednoznačnějších kontur nabývají terasy patřící “náboženské” části Ollantaytamba. Představují obrovskou lamu, dokonce s malým mládětem. Indiáni z And rozeznávají na nebi dodnes dvě hvězdy coby “lamí oči”. Nacházejí se právě v jedné z tmavých oblastí Mléčné dráhy… Lama, resp. její divoká příbuzná vikuňa, je tvor tradičně spojovaný s dostatkem vláhy. Divoké vikuni prý svými kopýtky v horách “dělají” prameny a jezírka. Zajímavé je, že hvězdy “lamí oči” se během roku po nebi pohybují tak, že v době zimního slunovratu (suché období roku) jsou hluboko pod obzorem – to se “hvězdná Lama” pomyslně dotýká oceánu, aby se z něj napila a tak získala dost síly na zpáteční cestu vzhůru (a lidem přinesla dost vláhy v nadcházející době dešťů, kdy jsou zároveň “lamí oči” na své nebeské dráze v nejvyšší poloze).

Fascinující je ovšem umístění “kamenné lamy” ve skalnatém terénu kolem Ollantaytamba. V době zimního slunovratu, kdy se nebeská Lama kdesi pod obzorem “dotykem s mořem” probouzí k životu, je její pozemská kamenná dvojnice nasvětlena prvními ranními paprsky tak, že jejich světlo dopadá v oblasti hlavy do místa zvaného “lamí oko”, zatímco okolní hory zastiňují většinu jejího těla…

I další stavby v Posvátném údolí představují tvary některých tvorů: například Puyupatamarca letící kachnu, stačí si prohlédnout její topografický plán.

SVATYNĚ PRO VYVOLENÉ?

Ovšem cílem naší pomyslné cesty peruánskými Andami je pověstné Machu Picchu, těžko přístupné horské hnízdo. Podle některých etnografů byla dnes nejznámější přístupová cesta, takzvaná Stezka Inků, jakousi poutní cestou. Svědčí pro to impozantní výhledy na okolní posvátné vrcholy, ale i její umístění – jednak vede ve výšce, blíže inckým bohům, a jednak se klikatí po nejzazším úbočí významné hory Salcantay. Pro význam stezky svědčí i množství náboženských objektů umístěných po celé její trase.

Je také možné, že cesta podél údolí Vilcanoty byla známa jen úzce vymezené části incké společnosti, třeba významnějším kněžím – anebo jen inckému vládci a jeho nejužšímu doprovodu. Ohlídat vstup před nepovolanými bylo snadné: v incké říši se stejně nemohl nikdo pohybovat po cestách volně bez povolení. Proto obyčejní poutníci, třeba zástupci menších komunit anebo nižší kněží, poctěni povolením návštěvy Machu Picchu, přicházeli do svatyně jinou cestou, která je měla ohromit a zároveň utvrdit v nedostupnosti místa. V závěrečné části vede tato cesta 800 metrů kolmou stěnou, ve které se navíc přecházel jednoduchý dřevěný můstek vytvořený dvěma či třemi kládami a spojující dvě vysoké kamenné podezdívky vybudované nad hlubokou strží. Stačilo trochu postrčit klády a Machu Picchu bylo pro širší veřejnost zcela nedostupné…

Obyčejní poutníci ohromení závěrečnou exponovanou pasáží mohli být při příchodu na toto místo uchváceni o to víc, že Machu Picchu není do poslední chvíle vůbec vidět. Teprve pár desítek metrů před prvními zdmi se poutníkovi otevře výhled na posvátné sídlo, aby se před ním v tu chvíli vynořila výstavba – snad byl-li na to někým upozorněn – ve tvaru ležící pumy! Tvar pumy je zřejmý jen z určitého úhlu a jistě ho ve spleti kamenných objektů rozezná spíš ten, kdo ho tam vidět chce. Na druhou stranu je třeba připomenout dvě zajímavé skutečnosti. Inckou říši v její imperiální podobě vytvořil devátý inka Pachacutec (jeho jméno má význam “ten, který přetvořil svět”), jenž také nechal kompletně přebudovat hlavní město Cuzco do tvaru ležící pumy, mytologického tvora představujícího odvahu, sílu a neporazitelnost inckých vládců. Hlavou pomyslného zvířete tehdy byla pevnost Sacsahuaman. Druhou skutečností, která určitě představu pumy ve stavbě Machu Picchu nevylučuje, je jeden španělský dokument z r. 1568, který potvrzuje, že země kolem “Picho” původně patřily právě inkovi Pachacutecovi (z dokumentu zároveň nevyplývá, že by Španělé věděli o nějakých větších inckých ruinách v tomto kraji!).

Terasy komplexu Ollantaytamba byly vybudovány ve tvaru lamy. Lama, resp. její divoká příbuzná vikuňa, je tvor spojovaný s dostatkem vláhy.

Přistoupíme-li na představu pumy, můžeme nyní rozvíjet její popis, umístění a další souvislosti. Zvíře je zobrazeno vleže na boku, jakoby v dobré pohodě při odpočinku, s lehce zvednutou hlavou. Do pumy se vstupuje symbolicky v oblasti rektálního otvoru. Nejvýznamnější i nejznámější posvátný objekt Machu Picchu – kámen zvaný Intiwatana – je umístěn v nejvyšší části ruin, přímo na hlavě pomyslné pumy, tedy v oblasti mozku, vědomí. Toto místo je také jedno z prvních, které jsou v této části ruin nasvíceny prvními ranními paprsky pří východu slunce v období slunovratu. Na hřbetě zvířete je naopak umístěno známé náměstí či shromaždiště ze dvou stran lemované významnými chrámy. Jeden z nich – chrám Tří oken – evokuje mýtus o Pacaritanpu neboli mýtus o zrodu incké dynastie… Není bez zajímavosti, že se v Cuzku v oblasti pomyslného srdce pumy nacházelo známé náměstí – střed Říše čtyř stran, jakýsi pomyslný střed říše, a že poloha chrámu Qoricancha – hlavního slunečního chrámu – odpovídala oblasti genitálií pumy, neboli symbolu plodnosti. Chrámy či jinak významné lokality jsou tedy umísťovány do důležitých míst na těle zvířat.

Ruiny Machu Picchu nesou samozřejmě prvky shodné s ostatními inckými stavbami. Jedním z nich je členění sídlišť podle principu andského dualismu na dvě části – horní a dolní, tzv. hanan a hurin. V horním hananu, kde bývaly umístěny důležitější rituálně-náboženské objekty, jsme právě rozeznali pumu.

Oblast hurin na Machu Picchu představuje jinou mytologickou bytost, významnou zejména pro incké vládce. Je zajímavé, že v celé řadě andských kultur se mezi mytologickými tvory objevuje letící had či ještěr. Má snad představovat nejstaršího pozemského tvora, možná mytické “dítě vod”, předka suchozemských tvorů, či snad pána země i vzduchu? Takovýto záhadný ještěr, snad krokodýl, je například zobrazen na známém Tellově obelisku ze starobylé chavínské kultury (1400-400 př. n. l.). Záhadný obraz bývá interpretován tak, že aligátor je matkou kondorů a pum. Také zrození jednoho ze synů vládce Pachacuteca doprovázelo podle sesbíraných mýtů zjevení nadpřirozeného ještěra. Krokodýl byl jedním ze symbolů starobylého původu Inků. Ano, dolní část Machu Picchu, tzv. hurin, má představovat gigantického ještěra. A umístění mytologického ještěra do hurinu geniálně naplňuje jedno další andské pravidlo: hurin představuje sice “dolní” část (formálně podřízenou hornímu hananu, ve skutečnosti ale obě části tvořily nedílný celek, jinak řečeno hanan představoval mužství a hurin ženství), která ale vyjadřovala vždy “to starší, původnější”, zatímco hanan představoval “novější, mladší”…

Umístění “letícího ještěra” v Machu Picchu má snad zobrazit tvora, jenž se vynořil z posvátných vod Vilcanoty (tak jako se při zrození Pachacutecova syna vynořil i zmíněný ještěr z vod jednoho jezera) a každým okamžikem se má vznést k obloze. U konstrukce tvora je asi nejpatrnější část hlavy s okrouhlým předkem a ponechanými rozervanými skalisky, které mají představovat šupiny. Plasticitu zobrazení dokreslují terásky po boku celé struktury, jež představují nohy. Bez souvislosti nebude, že ve středu vyobrazení – v oblasti pomyslného žaludku – se prý připravovala rituální strava a v sousedství byly údajně sklady potravin. Náboženské objekty, například chrámek Kondora a několik dalších posvátných kamenů, jsou opět soustředěny v oblasti genitálií… U konce ocasu se nachází několik ohrad, které snad sloužily k ubytování poutníků ze vzdálenějších oblastí. Poutníci zde mohli absorbovat energii tvora, jenž symbolizoval schopnost snadno a rychle se přesouvat na veliké vzdálenosti…

BÁJNÝ PTÁK

Jistě, poloha Machu Picchu musela být pro své stavitele něčím výjimečná, že se dali do tolik komplikovaného díla tak daleko od centra své říše, navíc v oblasti minimálně osídlené. Místo určitě nebylo vybráno náhodně, protože je velice vhodné pro astronomicko-rituální pozorování, podle kterých Inkové určovali roční období. Pro pozorování noční (ale i denní) oblohy je poloha Machu Picchu přímo ideální – leží v obrovské horské kotlině, ale ne přímo na dně, horizont lemují horské hřebeny, které mohly snadno posloužit k identifikaci nebeských objektů.

Astronomická pozorování byla zahalena do složitých rituálů, aby prostý svědek jednak snadno uvěřil v nadpřirozené schopnosti a vědomosti kněží, a jednak plně přijal koncept plného sepětí lidské existence s vesmírem. Jak jinak si vysvětlit – z pohledu prostého venkovana – že slunce vychází každoročně přesně ve stejných předurčených místech a ukazuje lidem, kdy zahájit orbu, setbu či sklizeň? Proč by také bohové lidem posílali tolik energie potřebné pro růst zemědělských plodin či přežití jejich stád? Proto bylo potřeba se k bohům modlit a prostřednictvím prostých obětí vracet energii do koloběhu světa. Takto – jako život v rovnováze s přírodním prostředím – pojímají své náboženství mnozí indiáni v Andách dodnes.

Výhodnost Machu Picchu pro rituální obřady předurčovala jeho poloha i z hlediska posvátné geografie: jedinečné rozložení významných krajinných prvků, které bylo možno z Machu Picchu či cestou na něj pozorovat, dělá z lokality místo více než vhodné pro “vracení” energie matce Zemi či vesmíru…

Jenže pro indiány, kteří viděli krajinu jako prostor plný symbolů, nadpřirozených projevů a náznaků, mohly být prvotními podněty pro vybudování svatyně úplně jiné, pro ně dobře čitelné symboly. Třeba reliéf útesů přímo nad Machu Picchu: při troše představivosti v něm jasně rozpoznáme kondora s lehce roztaženými křídly! O dokonalosti tohoto symbolu nás jistě přesvědčí i pohled zezadu – i zde tvar skály jakoby imituje lehce svěšená křídla sedícího ptáka. Kondor jako by bránil místo před sebou – ruiny Machu Picchu. Podobný symbol jistě indiáni rozeznali i ve vrchu Wayna Picchu, tyčícím se nad ruinami a vytvářejícím s nimi známou skvěle vyváženou kompozici. Vrch mohl představovat pumu – opět v obranné pozici – hájící významné incké sídliště.

Teprve z tohoto pohledu nám dojde dokonalost inckého vidění světa!

V ruinách Machu Picchu jsme tedy rozeznali obrysy pumy a ještěra. V andské kosmologii zastupuje puma pozemský svět a plaz, ať už krokodýl, had, nebo ještěr, představuje podzemí. Zástupce světa “nad námi” je samozřejmě pták, například kondor. Plaz, puma a kondor jsou tři základní symboly incké kosmologie.

Vraťme se nyní k tmavým oblastem Mléčné dráhy. Na jejím konci, který může odpovídat Machu Picchu, nejsou ani puma či ještěr. Indiánská představivost tam umístila letícího ptáka. Toho jsme v ruinách zatím nikde neviděli. Podívejme se ale na ruiny Machu Picchu z vrcholu Wayna Picchu – ovšem obraz je třeba obrátit vzhůru nohama! V tu chvíli se v horském reliéfu vynoří obrys obrovského letícího ptáka. Minimálně je důkazem geniálního stavebního umění inckých architektů… Jedním z možných vysvětlení pro takovéto dílo může být legenda o bájném ptáku Llullim. Llulli se má v Andách zjevovat vždy, když se lidské společenství dostává do stavu rozkladu. V takové chvíli se má podle andského mýtu najednou zešeřit – v tu chvíli něco zastíní nebe. To se nad krajinou nese legendární obří pták Llulli, aby na území, které přeletí, vrátil klid, mír a harmonii. Zprávy španělských kronikářů většinou hovoří o bídě a utrpení, které do And přinesla invaze bílého muže. Je pravda, že v incké říši člověk neznal prakticky žádnou osobní svobodu, byl jen jedním z milionů koleček obrovského soukolí. Jenže toto soukolí fungovalo způsobem, že nikdo nehladověl, nikdo se prakticky nemusel obávat přepadení, okradení nebo zabití. Proto ani neměl důvod přemýšlet o tom, že by mohl na světě existovat nějaký jiný, lepší řád. A v tomto smyslu se Inkům podařilo poselství bájného ptáka Llulliho – alespoň dočasně – ve svém andském království naplnit, anebo tomu možná aspoň věřili. Nejspíš proto je totiž Llulli do stavby Machu Picchu zakomponován tak, že směřuje ven z Posvátného údolí, aby za sebou na území říše Inků symbolicky zanechal fungující, harmonický svět.

Je šedivý podzimní den. Úzkou místnost ve druhém patře budovy Českého rozhlasu v Praze zaplňují zahraniční noviny a časopisy. Před několika dny se sem z Pákistánu vrátila redaktorka zahraničního zpravodajství Radiožurnálu Pavla Jazairiová. Tato novinářka se specializuje na oblasti Středního východu a severní a západní Afriky, o nichž napsala již šest knih. Země svého profesního zájmu zná dobře nejen z agenturních zpráv, ale i z vlastní zkušenosti. Dnes je v nezvyklé roli.

“Je důležité věci vidět, umět si je představit, zasadit do reality. A já se skutečně snažím podávat informaci, dávat věci do souvislostí, ale nekomentovat. A tím, že o problému hodně vím, mohu se pak zasvěceně zeptat.” Foto: Zdeněk Kompert

Paní Pavlo, jak se cítíte v roli zpovídané?

No, nemám to ráda.

Proč?

Protože mám takový pocit, že opakuji pořád stejné věci. Raději píšu.

Chtěla jste být novinářkou?

Já jsem už od malička fantazírovala, že budu novinářkou. A musím přiznat, že když jsem se v roce 1965 ve dvaceti stala náhodou reportérkou zahraničního vysílání rozhlasu pro Afriku, ohromně mne to bavilo. Poslali mě tenkrát udělat reportáž, prosím vás, na průvod z Prvního máje. Nemám k tomu sice žádné vzdělání, ale nějak se mi to s tím mikrofonem podařilo a já za tu reportáž dostala první cenu. To bylo sice pozoruhodné, ale když jsem o několik let později začala psát svou první knížku – to byla SAHARA VŠEDNÍHO DNE – tak jsem ji přepisovala asi osmkrát. Bylo to strašně obtížné. Vůbec jsem nevěděla, jak se taková věc dělá.

V čem spatřujete smysl své práce?

Být takovým zrcadlem, ve kterém se promítá to, co vidím, abych to mohla ukázat těm druhým. Tenkrát byl sice ještě komunismus, tvrdá totalita, ale přesto jsem se snažila nebýt poplatná době.

To vás ale stálo místo v rozhlase.

Jsem jim za to dodneška vděčná, že mne vyhodili. Alespoň jsem se nemusela křivit.

A co potom?

Ze začátku to bylo dost těžké. Byla jsem svačinářkou, prodávala jsem a já nevím co ještě, ale jelikož umím dobře francouzsky, tak jsem se uchytila jako tlumočnice u organizace, která se jmenovala MON (Mezinárodní organizace novinářů). Tam se nás sešlo hodně vyhozených, kteří uměli jazyky. Neměli jsme právo stát se členy odborů, ale mohli jsme tlumočit. Tím jsem se postavila na vlastní nohy, byla zodpovědná sama za sebe.

Jako rozhlasová zahraniční reportérka patříte ke špičce ve svém oboru. Vynikáte objektivitou při zpracovávání svých materiálů. Musela jste někdy řešit dilema mezi danou realitou a vlastním svědomím?

Hodně studuji a čtu. A každý den, když mám něco psát, i když téma znám, jako třeba Blízký východ, tak skutečně znova a znova hodiny studuji. Já samozřejmě nevím, co je pravda. Jsem neustále manipulovaná, všichni jsme množstvím informací manipulovaní. A proto jsem ráda, když píšu o věcech, které znám natolik, aby mi nikdo nemohl nic “nakukat”.

V čem spočívá vaše metoda dozvědět se fakta, o nichž se běžně nemluví?

Je důležité věci vidět, umět si je představit, zasadit do reality. A já se skutečně snažím podávat informaci, dávat věci do souvislostí, ale nekomentovat. A jestliže o problému hodně vím, mohu se pak zasvěceně zeptat.

Jazairiová – to nepřipomíná české příjmení. Jak jste k němu přišla?

(úsměv) Vdala jsem se za Iráčana, kterého jsem poznala v Českém rozhlase. Tenkrát pracoval v arabském vysílání. Jmenuje se Mufid Al Jazairi. Představuje opozici proti Saddámovi Husajnovi. V současné době je v iráckém Kurdistánu, kde je jedno z hlavních exilových míst. Probíhá tudy bezletová zóna, takže je tam poměrně v bezpečí. S tímto vynikajícím tehdy mladým novinářem jsem se seznámila, vzala si ho a mám s ním pětatřicetiletého syna Michala a o dva roky mladšího Martina. Potom jsem se s ním šťastně rozvedla, ale zůstali jsme přáteli.

Vaše kolegyně Petra Procházková se vyjádřila, že pokud si někdo bere někoho z jiné kultury, musí se přizpůsobit. Souhlasíte s tímto názorem?

Jistě. My jsme žili s Mufidem v Praze, takže on se přizpůsoboval. Ale když se to vezme kolem a kolem, tak příčinou rozchodu byla okolnost, že jsme byli příslušníci rozdílných kultur, ale rozhodně nešlo o to, že Arabové mají takový či jiný vztah k ženám. Hlavní okamžitý důvod byl ten, že já byla tenkrát hodně mladá a divoká, a on měl letoru mnohem klidnější.

Považujete se za válečnou zpravodajku?

Ne. Tou je Petra Procházková.

Přesto ale vaše kniha o Izraeli a Palestině je důkazem, že jste se pohybovala mezi válčícími stranami.

Taky se mi to nelíbilo.

Co vás na argumentaci představitelů obou znepřátelených stran nejvíce překvapilo?

Argumentace obou stran, hlavně jejich propaganda a snaha ovlivňovat novináře, je mi velmi nepříjemná. Já se zajímám o situaci těch lidí tam. Když jsem byla v Izraeli i v Palestině, nelíbilo se mi, že se tam střílí. Přitom obě strany to považují za běžnou věc. Špatně snáším pohled na utrpení, které tam všude je. Považuji válku za v podstatě nudnou, ohavnou záležitost.

Dostala jste se někdy do situace, kdy jste byla v nebezpečí života?

Asi ano. Ale to si člověk v tu chvíli neuvědomuje. Jednou v Africe jsem se dostala do situace, kdy nás obklopili vojáci a ti se pořád smáli. Nevěděla jsem, jestli to je dobré znamení, či nikoliv. Člověk musí mít strach, když se někde střílí. Ale protože se mi zatím nic nestalo, tak si ten pocit ani neuvědomuji. Strach nastává asi teprve tehdy, když se něco přihodí.

Máte vůbec z něčeho strach?

Bojím se násilí. Je mi to z duše protivné. Jinak mám vždycky strašný strach, když někam jedu. Ale když už tam někde jsem, pak už strach nemám. Přesto se vždy snažím být opatrná.

Strach je současným průvodcem života mnoha lidí. Jakou obranu proti strachu byste doporučila?

Nebát se. Člověk si vždycky situaci odmystifikuje, když ji pozná. Řekla bych, když si na strach “sáhne”. Já jsem teď třeba měla velký strach o Martina (zpravodaj České televize, v současné době v severním Afghánistánu). Nevěděla jsem, kde je. Ve chvíli, kdy budu vědět, kde je, s kým tam je, co se tam děje, jaká jsou rizika, tak přestanu mít panický strach.

Myslíte si, že příčinou sporu mezi Izraelem a Palestinci je problém skutečné víry, anebo nesmiřitelná nenávist?

Obojí je nesmysl! To není otázka víry či nenávisti, to je otázka lidských práv. Tam je to konflikt o území. V OSN se rozhodlo, že má vzniknout stát Izrael. Arabové to tenkrát nepřijali. Neříkám, zda to je dobré, či špatné. Pro Izrael to bylo samozřejmě důležité. Ale kdyby tenkrát Palestinci přijali, co se jim nabízelo, tak měli dvakrát až třikrát víc, než mají teď. Palestinci místo toho vypověděli Izraeli válku. Ostatně bylo jich několik. Realita je dnes taková, že Palestinci žijí na území, které je okupováno, a oni jsou pod cizí nadvládou. To nejde. A Izraelci si nemohou myslet, že Palestinci ustoupí od svého odporu proti této okupaci, dokud jim nepřiznají základní lidská práva.

Vy sama jste věřící?

Ano. Já myslím, že jsem věřící, i když nechodím do kostela.

A věříte v Boha anebo…

Já věřím v Boha.

Dějiny nás poučily, že bezmezná víra v cokoliv vede k násilí. Kde podle vás leží hranice mezi vírou v něco pozitivního a fanatismem, kdy se člověk stává nástrojem zla?

Já si myslím, že fanatismus nemá s vírou nic společného. Víru si představuji jinak.

Jak?

Tak, jak je to zapsáno ve všech monoteistických náboženstvích: člověk ochraňuje život, nehřeší, respektuje přírodní i boží zákony. Ve všech těchto náboženstvích tyto zákony vylučují násilí, zabíjení, zlo.

Dá se terorismus uskutečňovaný Palestinci srovnat s tím, co se stalo 11. září?

Myslím že ne. Palestinci používají násilí a terorismus v boji proti okupaci. Říká se, že terorismus je zbraní slabých. Palestinci tvrdí, že na násilí je nutné odpovídat stejným způsobem. Hodně se teď mluví o tom, že Palestinci zabili ministra turistiky. Bavme se tedy o něm. Byl to radikál, vůdce ultrapravicového bloku, který se netajil tím, že je nutné zabíjet palestinské radikály. Palestinci ho zabili z podobného důvodu, jako Izraelci zabíjejí jejich radikály. Pošlou komando na palestinské území a vytipovaného člověka zabijí. Obojí je odsouzeníhodné, ale vidím rozdíl v tom, jestli někdo zabije určitého člověka, nebo si omotá výbušniny kolem těla a nastoupí do autobusu. Fakt je, že ti sebevrazi jsou většinou zmanipulovaní mladí kluci s vygumovanými mozky. Jejich školitelé si ty výbušniny kolem těla motat nebudou. Cyklus eskalace násilí je oboustranně kontraproduktivní a plodí jen zlo, ale nemohu dělat paralelu mezi tím, co se děje v Palestině, kde lidé bojují za svou svobodu, a tím, když někdo napálí letadlo do mrakodrapu v Americe.

Neobáváte se, že boj proti terorismu sklouzne v náboženskou válku, na jejímž konci bude svět vypadat jako po středověkých epidemiích moru?

“Nevím. Slyšela jsem názor, že Američané měli Afghánistán nejdříve ‘vykrmit’.” Foto: ČTK

K tomu může dojít. Nemyslím si totiž, že zvolený postup je správný. Jde o prohlubující se střet, který nahrává teroristům i fundamentalistům všeho druhu.

V čem je podle vás Amerikou zvolený postup nesprávný?

Nevím. Slyšela jsem názor, že Američané měli Afghánistán nejdříve “vykrmit”. Mělo se tam navézt tolik potravin, aby nehrozil hladomor! To je nyní v zimě realita pro několik milionů lidí. Obyčejní Afghánci by si pak mohli položit otázku, od koho mají očekávat řešení – zda od Talibanu a od Usámy, nebo od demokratické společnosti, která se brání terorismu.

A teď z jiného soudku. Co vás v poslední době nejvíce zaujalo?

Mám říci pravdu? (úsměv) Můj pejsek Borůvka (je to kříženec malého knírače, který byl přítomen rozhovoru).

Já myslel, že vydání vaší nové knihy o Egyptu. Z knihy mám samozřejmě radost. Ale když vydáte nějakou svou práci, tak o ní začnete hned pochybovat. Teď chci odjet na půl roku do Indie a psát zase trochu jinak.

V únoru 1779 kotvily v zátoce Kelakekua na jihozápadě velkého ostrova, podle kterého se dnes nazývá celé Havajské souostroví, dvě plachetnice anglického mořeplavce kapitána Jamese Cooka. Zahnala je tam bouře, která poškodila jednu z nich, když se z nejzápadnějšího ostrova Kauai po tříleté plavbě vydávali na cestu domů. Loď opravovali už měsíc a cítili se v bezpečí. Na vzdálenějším ostrově, kde sídlil stejný lid, byli přijati s poctami. Domorodci prvně spatřili bílé muže a jejich velitele pokládali za boha míru a zemědělství. Nazývali ho jeho jménem – Lono a nosili mu tučná prasátka a čerstvé ovoce i zeleninu. Už sama skutečnost, že vesničané uctívali boha míru, svědčila o jejich vlídné povaze.
Ale obyvatelé velkého ostrova byli ctižádostivější, jak ukázala budoucnost, kdy se jejich králi Kamehamehovi podařilo zmocnit se lodního děla a podrobit si ostatní ostrovy Maui, Lanai, Molokai, Oahu, Niihau a nakonec i pohostinný Kauai s pomocí této nové děsivé zbraně, jakou mírumilovní ostrované nikdy předtím neviděli.
V roce Cookova příjezdu byl Kamehameha teprve jednadvacetiletý a byl válečníkem ve službách svého strýce krále Kalaniopuu. Nedůvěřivě pozoroval cizí muže, od kterých nečekal nic dobrého. Tehdy se mýlil. Cook nebyl dobyvatel a jeho námořníci si jenom nevinně užívali s místními kráskami, podle zdejších zvyků v tom nebylo nic zlého.
Tušení budoucnosti snad Kamehamehu varovalo a rozhodl se přátelství nepřehánět. Potají shromáždil obyvatele ostrova, vyzbrojil je přiostřenými kostmi z mečounů a přistoupil k činu. Za vlahého jitra 14. února 1779, když námořníky na břehu jako obvykle probudila drobná ranní rosná sprška, si povšimli, že zmizel jejich člun. Večer ho vytáhli bezpečně za čáru přílivu a přivázali. Moře ho odplavit nemohlo. Cook se rozhodl navštívit vladaře ve vesnici a požádat ho o vrácení člunu. Nepodezíral ho z úkladu, ale atmosféra na tomto ostrově byla jiná než na Kauai. Při projevu nepřátelství jim Kalaniopuu mohl posloužit jako rukojmí. Ostražitý synovec však bděl a byl připraven. Cestou k vesnici Cooka napadlo několik tisíc ozbrojených ostrovanů. Čísi pěst ho srazila k zemi, kde byl nemilosrdně ubodán a s ním i jeho druzi.
Kamehameha se pak ozdobil vlasy mrtvého nepřítele, které mu dodávaly před tváří jeho lidu nezbytné úcty a vážnosti. Dlouhý čas strávil obavami z útoku bílých mstitelů. Ale taková představa byla bláhová. V letech po sjednocení souostroví se Angličané, a nejen oni, ucházeli o přízeň mocného krále. Rusové, Němci, kdekdo se počátkem 19. století pokoušel za jeho stále slabších a slabších nástupců krásné ostrovy získat, až Kamehameha III. v polovině 19. století nakonec svolil, aby půdu směli vlastnit i cizinci.
To byl začátek pádu. Nakonec už domorodcům nepatřilo nic. Počátkem roku 1893 se poslední královna Liliuokalani pokusila upevnit slábnoucí královskou moc a vrátit ztracenou půdu vladaři. Vlastníkům ale přišlo na pomoc americké námořnictvo a královna už za tři dny musela ustoupit násilí. Soudce Sanford Dole, syn misionáře, sestavil zemskou vládu. Dosud můžete číst jméno rodiny na ananasech dovezených z Havaje.
O sto let později Havaj přistoupila k Unii. Její původní obyvatelé, potomci Kamehamehovi, dávno splynuli s přílivovou vlnou přistěhovalců ze všech tichomořských národů.

“Jsme už hrozně daleko od vchodu, vody je málo a světlo začíná docházet. Ale chodba pokračuje stále dál do nitra solného pně! Rozhodnutí je však jasné, nesmíme riskovat návrat bez světel a vody, a tak se vracíme zpět. Víme, že nás to hned venku bude mrzet, ale snad příště, uvidíme…”

Tak takhle končí náš příspěvek o průzkumu a mapování solných jeskyní v Íránu, který byl otištěn v magazínu Koktejl 4/2000. Hned po návratu domů z poslední expedice nám samozřejmě vrtalo hlavou, jestli Jeskyně tří naháčů, která už tehdy byla třetí nejdelší jeskyní v soli na světě, končí, nebo pokračuje dále. Proto připravujeme další expedici. Probíhá nekonečné faxování s Íránem, telefonát stíhá telefonát, nakupuje se potřebné vybavení, diskutuje se o tom, na jaké materiály fotit a na jaké filmovat. Pak nastává den D.

PRVNÍ PLÁNY A PŘEKVAPENÍ

Je brzo ráno 26. 2. a my se právě hrabeme ze stanů na solném pni Namakdan nedaleko vchodu do zatím třetí nejdelší solné jeskyně na světě. Máme přes 3 km dlouhou jeskyni, mapovanou při minulé expedici od spodního vchodu (vývěru), proti směru podzemního toku. Mapování skončilo v široké, ale stále se snižující chodbě, takže předpokládáme její brzký konec – tedy vyústění do horního vchodu – ponoru. Tento názor podporuje i objev z povrchu. Asi 400 m západně vzdušnou čarou od průmětu konce mapování na povrch se nalézá mohutný kaňon, který odvádí svůj občasný tok vznikající po přívalových srážkách do ponoru o velikosti 5 x 10 metrů. Tento ponor jsme již vloni celkem sebejistě nazvali Horní vchod.

Detail solných krust, které se srážejí ze slané vody a vytvářejí pozoruhodné tvary.

Připravujeme se tedy na propojovací akci do podzemí a očekáváme, že během zhruba dvou dnů bude jeskyně celá prozkoumána a zmapována. Akce bude vedena od Horního vchodu, protože předpokládáme, že místo posledního záměrného bodu z minulého mapování bude mnohem blíže z této strany jeskyně. Dost nás mrzí, že Jeskyně tří naháčů asi končí, takže nezamícháme světovými žebříčky, ale zase jsme rádi, že práce bude hotová a my se vydáme na průzkum dalších částí solného pně. V tomto momentě nikoho vůbec nenapadá, že pravda může být zcela jiná – šokující…

Já jsem první dobrovolník pro povrch, budu hledat nové ponory a zároveň budu pro dnešek pojistkou, která sežene pomoc, kdyby se v podzemí něco semlelo. Před rozdělením mi ještě Lukáš dává minikurz ovládání GPS-ky, Kuba s Brutem kontrolují topofil, aby správně odvíjel nit a přesně měřil, a pak už vycházíme za svými úkoly. Jeskynní skupina se vrací až před půlnocí. Oproti očekávání zatím nedošlo k propojení obou částí jeskyně. Podle prvních odhadů (i když je to poněkud nelogické) se zdá, že 300 m nově zmapovaných podzemních prostor Horního vchodu nevede do Tří naháčů! Místo na východ směřují na jihozápad. Prostory jsou zpočátku hodně nízké, ale vyskytly se i větší chodby, a dokonce jeden poměrně velký dóm. Další pokračování je zřejmé, ale pouze přes nebezpečně vypadající zával v nesoudržném sedimentu. Jen Alláh v tu chvíli věděl, jak vypadá tamní podzemí.

DOBÝVÁNÍ JESKYNĚ

Ráno 27. 2. nás překvapí naprosto nečekaná návštěva. Na tábořiště přichází skupina íránských filmařů. Chtějí zde natáčet dokumentární přírodopisný snímek o jeskyních a fauně a flóře této neobvyklé krajiny. Jejich zájem o Namakdanský solný peň si zatím vysvětlujeme cíleným únikem informací z naší schůzky s představiteli z “Institutu pro turistiku a propagandu” (jak by asi zněl doslovný překlad), kterou jsme absolvovali před několika dny v Teheránu. Za další prací v jeskyni se nám tedy daří vyrazit až po poledni. Tentokráte hodláme pokračovat přímo na konci loňského mapování v Jeskyni tří naháčů.

Tady začalo naše dobrodružství – výhled ze vstupu do Jeskyně tří naháčů.

U vchodu se převlékáme a nadšeně pronikáme do podzemí. Plán je jednoduchý: dojít, kam až to půjde, a pak mapovat cestou zpátky. Končíme však až nečekaně brzy – asi 200 m od vchodu – u takzvané Plavačky, což je první úzký prostor v jeskyni, který je částečně zatopený asi 300 m dlouhým mělkým jezerem. Vloni zde pro další postup stačilo plavání na hladině nadnášející solanky asi 30 cm pod jeskynním stropem. Teď je však situace jiná. Podzemní jezero dosahuje až ke stropu. Zprvu jsme poněkud zaskočeni, ale pak padá jasné rozhodnutí. Jelikož jezero končí směrem ke vchodu nasypanou hrází, prokopeme kanál a jezero trochu vypustíme. Po krátkém Lukášově a Brutově počítání se ukazuje, že k tomu, aby hladina jezera klesla do příštího rána o potřebných 20 cm (zhruba prostor pro hlavu nad hladinou), bude potřeba vykopat kanál minimálně 25 cm hluboký a 40 cm široký. Máme sice jen polní lopatku, ale po několika úvodních kopnutích a zahrabáních se zdá, že to nebude velký problém. Po chvíli práce ve 27stupňovém horku a 70% vlhkosti jsme zcela zaliti potem. Velmi rychle se daří prokopat 3 m dlouhý kanál v sypké části hráze. Pak ale vyvstává problém. Zhruba 80 cm od začátku jezera je původně sypká sůl tak zpevněná, že ji lopatkou nelze kopat. Bez cepínu to nepůjde.

Kopání s cepínem jde hůř, než jsme čekali. I přes naše usilovné snažení postupujeme doslova po centimetrech. Navíc odletují nebezpečné ostré solné štěpinky. Zhruba po dvou hodinách už zbývá jen asi 15centimetrová hrázka, ale zkrustnatělý lem těsně kolem jezera je neuvěřitelně odolný. Hrázkou již začíná prosakovat solanka, která se při kopání rozstřikuje a pálí v očích. Problém řešíme igelitovým pytlíkem mezi brýlemi a čelem. Nakonec se ale dílo daří. Několika mocnými údery odlamujeme zbývající sůl, a voda začíná proudit z jezera ven. Je to nádherný pohled, který natáčíme na kameru.

Venku už je tma. Těsně před táborem potkáváme utrmáceného Kubu, který nám sděluje významnou novinku. Pravděpodobně našel definitivní ponor do Tří naháčů. Mělo jít o hrozivou díru v 80 m hlubokém kaňonu situovaném severovýchodně od Horního vchodu. Velký ponor prozkoumáme o několik dní později. Stojíme nad ním a jsme ohromeni celkovou divokostí krajiny. Před námi, kam až můžeme dohlédnout, se vine asi 500 m dlouhý a až 80 m hluboký kaňon, který je zakončen stometrovou kolmou stěnou, pod níž zeje ústí Velkého ponoru. Černý portál zhruba kruhovitého tvaru má průměr přes 20 m a je částečně zavalen velkými bloky horniny. Velikost jeskynního vchodu je ještě zdůrazněna rozměrným vstupním dómem, jehož pokračování dále do jeskyně je bohužel znemožněno uloženými sedimenty.

NEČEKANÉ OBJEVY

Ráno jsme zvědaví, jak dopadlo naše vypouštění. Je to víc než dobré. Voda klesla prakticky přesně o 20 cm a stále ještě pomalu odtéká. V plné výstroji se noříme do solanky. Je to paráda. Na krápnících v odpuštěné Plavačce jsou od stojaté hladiny narostlé talířkovité útvary, námi zvlněná voda pleská někde ve tmě v bocích o snižující se strop. Jsme ve Třech naháčích. Po pěti stech metrech plavání, plazení a prolézání odebírá Brutus vzorky vody a měří za naší asistence teplotu a vlhkost. Následují další plazivky, Menhirový dóm, Dóm u sta upírů, Studna, chodba s velkými netopýry, bahnitá plazivka, obrovské prostory Namakdan highway, a pak už děsivá Azadího plazivka. Po 2,5hodinové úmorné cestě s těžkými speleovaky plnými pitné vody a jeskyňářského vybavení jsme na konci dosud zmapovaných částí jeskyně. Začínáme ihned mapovat. Po nových 250 metrech Azadího plazivky nevěříme vlastním očím. Místo původně předpokládaného snižování chodby a konce jeskyně, respektive propojení se systémem Horního vchodu, se dostáváme do dalších prostor. Mysleli jsme, že větší chodby než Namakdan highway (40 x 100 m při výšce 4 m) už tahle jeskyně může těžko ustát, ale mýlili jsme se. Prostory, ve kterých stojíme, nás ohromují a naplňují radostí, že je tu stále co objevovat.

Dóm za vstupním jezerem: husté “lesy krápníků”, jejichž konce jsou zahnuty ve směru převládajícího proudění vzduchu.

Jedná se o dva propojené dómy o celkové rozloze asi 100 x 200 m při výšce stropu mezi 3 až 8 metry. Strop je prakticky dokonale rovný, krásně barevně pruhovaný, místy pokrytý sítí až několik centimetrů širokých a patrně několik metrů hlubokých prasklin. Oba dómy jsou skoro bez výzdoby, pouze o něco výše nad řečištěm položené okrajové části jsou pěkně vyzdobené korodovanými krápníky. Nalézáme také zajímavé staré chodby, které se v důsledku pohybů soli kdysi uzavřely a zmáčkly tak původní krápníkovou výzdobu v masu jemně zrnité bílé soli. Na mnoha místech ve starších chodbách narůstají na vyschlé bahno stébelnaté krusty soli a sádrovce, do kterých se boříme až po kolena. Jinde hustě pokrývají zem zvláštní maximálně 2 cm velké roztřepené keříčky soli, u kterých si nedokážeme představit, jak mohou vznikat. Obcházíme obvod dómů a vždy, když nacházíme nějakou odbočku, tak ji někdo z nás plazí prozkoumat.

Jsme již značně unavení, ale navzájem se motivujeme k dalšímu postupu. Z dómů se dostáváme do chodby s aktivním podzemním tokem. Vzpřímená chůze nám vydrží asi 200 m a pak je opět nutné lézt po kolenou. Nakonec se zase objevují plazivky. Když už to vypadá, že bude nedostatek morálu prodírat se dál (bylo přeci jen nutno počítat se zpáteční cestou, teď už více než 4 km dlouhou), objevuje se malý dómek, pak ještě jeden a nakonec ještě jeden, nejmenší. Pohybujeme se nyní chodbou, která má úplně rovný strop, ale je prakticky zaplněna sedimentem. Původně musela být široká přes 50 m, ale teď je možno postupovat pouze úzkými průlezy vytvořenými několika rameny příležitostných meandrujících toků. Většinou končí neprůlezně. Pomalu docházíme k rozhodnutí, že mapování ukončíme.

Cesta zpátky je hodně krušná. Přes velké dómy to ještě jde, ale bahnité plazivky jsou kruté a velmi namáhavé. Chvílemi se zastavujeme, jen tak ležíme a odpočíváme. Zkoušíme také metodu občerstvování (dobíjení sil), která spočívá v krátkém asi patnáctiminutovém spánku. Brutus říká, že to drsní jeskyňáři dělají, ale Brutus toho někdy napovídá hodně…

Je již další den, jedna hodina ráno, když se po 15,5hodinové jeskynní směně dostáváme ven. Odhadem máme 1300 m nových chodeb.

PODZEMNÍ GALEJE

Chystáme dlouhou a namáhavou akci. Do Jeskyně tří naháčů chceme sestoupit Studnou, abychom ušetřili nepříjemný a pomalý postup zatopenými vstupními částmi jeskyně. Na dně trychtýřovité prohlubně u ústí asi čtyřicetimetrové Studny začínáme připravovat slaňování. Nejprve kopeme zářezy, do nichž zasazujeme pevnou dřevěnou kládu, která bude jedním z jistících bodů. Druhé jištění zařizujeme přes obrovský blok soli, který leží v zadní části prohlubně. Jsme spokojeni, jak je to jednoduché a přitom maximálně bezpečné. V další fázi Brutus slaňuje přes ohyb závrtu do ústí studny a pracně vyvrtává otvor pro ledovcovou skobu, na které pak budeme přesedat na kolmé slanění na dno.

Ze solného masivu, v němž je ukryta Jeskyně tří naháčů, vytéká meandrující říčka lemovaná sněhově bílými krustami soli.

Na dno Studny se s našimi věcmi dostáváme v pravé poledne. Postupujeme do zadních částí jeskyně a pomocí videokamery a dvou halogenových světel napojených na akumulátory filmujeme nejzajímavější partie jeskyně. Po filmování vždy rozkládáme fotografické nádobíčko – aparáty, stativy a blesky. Ve třech je nasvětlování složité a musíme ho dobře promýšlet. Hodiny ubíhají a nastává nový den. Začíná na nás padat únava. Pohybujeme se pomalu a malátně. Dochází to tak daleko, že při odpočinkových zastávkách, schouleni na bahnitém dně, na chvíli neplánovaně usínáme. Obrazově dokumentujeme nejzajímavější místa: krápníky ve Sněhové chodbě, Vodopád a prostory Namakdan highway. Potom se raději rozhodujeme, že na Megadómy za Azadího plazivkou se budeme muset vydat ještě jednou. Otáčíme se tedy k ústupu. Pod Studnou zanecháváme některé věci pro pozdější práci a pokračujeme nejhorším úsekem jeskyně. Je to opravdové maso. Drobná zranění pálí v solance jako čert a bolestivě otékají. Do tábora se dostáváme ve 4 hodiny ráno.

Další sestup. Do jeskyně se už nikomu nechce. S malým elánem se dostáváme do Namakdan highway a s ještě menším elánem pronikáme oběma plazivkami do Megadómů, kde má probíhat hlavní díl naší práce. Střídavě prolézáme a mapujeme odbočky, zpřesňujeme mapu, ale především se snažíme provést fotografování těchto v soli těžko uvěřitelných prostor. Kontrolujeme také úplný konec jeskyně, kam jsme se dostali při naší poslední návštěvě, a objevujeme tam ještě několik desítek nových metrů, které hned mapujeme. Neprůlezně nízké plazivky znemožňují propojení s Velkým ponorem a prodloužení jeskyně.

Nastává nový den. Po několikahodinovém maratonu fotografování je zase čas na nějaký ten průzkum. V Megadómech zbývají již jen dvě, ovšem dosti nadějná místa. První je asi 0,5 m vysoká a přes 4 m široká chodba s aktivním přítokem, směřující od okraje Megadómů někam na západ. S vypětím vůle vyrážíme mapovat. Zpočátku lezeme po kolenou, ale brzy uleháme na břicho a plazíme. Nejprve v mokrém písku, potom v bahně a nakonec, jako by toho nebylo dost, ve vodě s bahnitým dnem. Chodba je v těchto místech tak nízká, že se občas musíme hodně vtisknout do měkkého bahna, abychom prolezli dále. Slané bahno je strašlivě lepkavé, takže posun vpřed je velmi namáhavý. Už nemáme vůbec sílu plazit se dál, přestože je jasné, že chodba pokračuje. Zanecháváme tedy v poznámkách otazník a plazíme zpět do velkého dómu. Až okolo páté hodiny ranní se dostáváme ke Studni. Tady se do nás pouští zima, protože jsme mokří a venku je asi o 15 °C méně než v jeskyni. Postupně transportujeme věci Studnou na povrch. S pýchou a potěšením hodnotíme situaci: je osm hodin, v jeskyni jsme strávili 23 hodin a celková akce (i s přesunem) byla tedy férová čtyřiadvacetihodinovka.

Zmapovaná a tudíž známá část Jeskyně tří naháčů. Po sečtení záměr všech chodeb a odboček vychází délka jeskyně na 5010 m, čímž se řadí na druhé místo v délce světových solných jeskyní.

POSLEDNÍ KŘEČ

Poslední průnik do Jeskyně tří naháčů. Před námi je díky četným zraněním a nastřádané únavě asi nejděsivější akce. Je potřeba vyfotit a nafilmovat přední, částečně zatopenou, leč krásně vyzdobenou partii jeskyně. Z prázdných kanystrů na vodu vyřezáváme plovoucí přepravní nádoby pro vybavení, které se nesmí ani trochu namočit v solance.

Vyrážíme v poledne. S maximálním sebezapřením se noříme do solné lázně. Peklo nastává prakticky okamžitě. Celé tělo pálí jako ďas. Při přípravě jsme sice vymýšleli různé způsoby ochrany, ale ani Kubovy igelitové zábaly kombinované s kobercovkou nepomáhají. Procedura fotografování nad vodou je delší než obvykle, protože všechny věci neustále utíráme a sušíme. Při focení prostor s vodní hladinou vždy čekáme, až se hladina přestane vlnit, aby se v ní krápníky dobře odrážely, a konečně nejobtížnější je postavení modelů, kteří musejí nehybně stát ve vodě a tvářit se, jako by jim to bylo příjemné. Dokumentujeme hustou krápníkovou výzdobu, nebo naopak holé jeskynní stěny s dobře viditelnou strukturou soli, zatopené chodby, plavání ve vodě atd., atd., atd. Poslední zastávkou je nejvyšší prostora v jeskyni. Vysoký dóm, který má krápníkovou výzdobu pouze ve vstupní části, jinak je jeho strop tvořen odkrytou páskovanou solí. Tady už jsme opravdu úplně hotoví. Nejenže odřeniny pálí tak, že už nikdo nechce do vody, ale i únava přesahuje rozumné meze. Je před půlnocí a my se vydáváme na zpáteční cestu. Je to opravdu horor. Jak se blížíme k východu, tak z nás únava pomalu padá a my myslíme jenom na to, jak být co nejrychleji venku ze slané vody. Tam, kde to jde, běžíme poklusem. Před vchodem do jeskyně ze sebe strháváme mokré overaly plné slaného písku a sušíme odřená těla. Je to nádherná úleva. Při usínání v táboře pociťujeme mimořádné uspokojení, že se podařilo skoro vše, co jsme v Naháčích naplánovali, a hlavně, že už sem minimálně tento rok nepolezeme!

Po pečlivém sečtení záměr všech chodeb a odboček nám vychází délka jeskyně na 5010 m, čímž se zařazuje na druhé místo v délce světových solných jeskyní. Zatím nejdelší solná jeskyně Malham Cave (délka 5685 m) se nachází v Izraeli. Oproti té naší má však jednu velkou nevýhodu. Je již dlouho detailně prozkoumaná a zmapovaná. Takže my se snad můžeme těšit na další překvapení, která na nás v íránském podzemí čekají.

---

SOLNÝ PEŇ (DIAPIR)

Studovaná krasová oblast se nachází v jižním Íránu na solném pni Namakdan na ostrově Qeshm v Perském zálivu. Sůl se zde usazovala během svrchních prahor a spodních prvohor, ale teprve během druhohor a třetihor začala ve formě solných pňů vystupovat na povrch. Solné pně v Perském zálivu jsou tvořeny sedimentárními sekvencemi složenými především ze soli kamenné a dalších evaporitů, dále karbonátových hornin, pískovců a kyselých vulkanitů. Zrnitá horninová sůl je silně zvrstvená a zvrásněná a obsahuje příměsi okolních hornin. Na povrchu vystupují pně jako kruhovitá hornatá tělesa, většinou o průměru 5-10 km. Jejich výška závisí na aktivitě (tj. na rychlosti, se kterou stoupají vzhůru) a může přesáhnout i 1 km.

EXPEDICE

V únoru a březnu 2000 uskutečnili studenti geologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy ve složení Jiří Bruthans, Michal Filippi, Lukáš Palatinus, Jakub Šmíd a Michal Vašíček již čtvrtou expedici do Íránu. Hlavním cílem expedice pojmenované NAMAK 2000 (namak = persky sůl) bylo pokračovat v průzkumu, mapování a dokumentaci solné Jeskyně tří naháčů. Těsně před odletem zkosila Michala Vašíčka nemoc, takže první část expedice probíhala ve čtyřech. Michal se ale intenzivně léčil a připojil se o týden později – spolu s “externími členy” Petrem Jakešem a Jaromírem Herskovičem, kteří přijeli natočit dokument o naší expedici a solném krasu.

Podrobné informace o expedici lze nalézt na internetové adrese http://www.natur.cuni.cz/~namak/
Cestu expedice podpořila KLM

“Pramínek prvních Slovanů na naše území přišel v podstatě do pralesa, do jedné z nejnehostinnějších končin tehdejší Evropy, a to se v našich dějinách promítá do současnosti. My jsme nepřišli do krajiny civilizované Římem nebo Řeky. Dorazili jsme do barbarské krajiny a sami jsme barbaři byli. Nejsme políbeni antickou civilizací a tohle historické opoždění se s námi táhne po celých 1000 let. Občas ho skoro doženeme, ale pak, protože žijeme na ‘blbé’ geopolitické spáře, nás někdo zastaví, strhne zpátky… a znovu a znovu doháníme časovou ztrátu, která nám byla historicky udělena už tím, že jsme se na začátku svých dějin objevili ve světě neovlivněném antikou,” tvrdí po dvaceti letech studia českých dějin Petr Hořejš.

Poprvé jsem vaše literární výtvory zaregistroval v Mladém světě. Byly to díly seriálů Péťa Vařič a Rodič.

Figurka Péti byl můj nápad a začalo to brutálně. Šéfka tehdejšího Mladého světa Olga Čermáková léta loudila rubriku vaření. V tehdejší sestavě to ale nikdo nechtěl dělat. Nakonec jsem ji dostal jako rajony na vojně. Nebyl jsem členem redakce, byl jsem děvečka pro všechno, v postavení člověka, “na kterého se mohlo”. Já byl ale vděčný, otevřela se mi cesta k seriálu, který znamenal pravidelný ekonomický příspěvek. V té době jsem už byl nezaměstnaný a živil čtyři děti. Vzal jsem to s podmínkou, že budu psát z pozice člověka, který vařit vůbec neumí, a vznikla figurka Péti Vařiče. Cyklus vycházel rok. Postupně se stal jakousi společenskou hrou… Přicházely mi stovky čtenářských receptů, já je zabudovával do textu. Při Péťovi Rodičovi jsem si pak z malé dcerky udělal model pro seriál o rodičovské výchově. V roli časopiseckého mírumilovného tatínka jsem vydržel přes čtyři roky.

Vaše Toulky českou minulostí se staly “povinným” titulem do každé knihovny. Jaký je to pocit, být najednou literárně veleúspěšný?

Nechci říct, že úspěch vůbec neprožívám. Motivuje a povzbuzuje v práci.

Nechci říct, že úspěch vůbec neprožívám. Motivuje a povzbuzuje v práci. Jinak jsem ale žádné zvyky nezměnil. Do nóbl společnosti se necpu. Jsem schovaný doma a v průběhu let si jen uvědomuji, jak je moje počáteční lehkovážná odvaha, ba drzost postupně nahrazována pokorou, čím dál větším strachem a hlubším studiem. A čím dál menší razancí ve formulacích a větší nejistotou, zda věci nebyly jinak, jestli je víceméně objektivně interpretuji, což samozřejmě není stoprocentně dosažitelné… Literární úspěch beru jako výsledek práce, ale mě dnes spíš zajímá, jestli ji vůbec dokážu dokončit, udělat poslední tečku. Kdyby zbylo torzo, ať jakkoli rozsáhlé, byl by to jen nedokončený závod sama se sebou.

Čím jste platil?

Myslím, že už dvacet let práce je hodně. Řadu jiných projektů, které by mne zajímaly, jsem musel nechat stranou. Ono to chce koncentraci, obrovské časové a energetické vklady. Já mám ale stejně dlouhý den jako všichni ostatní. V prvních letech, hluboko za totáče, když jsem psal ještě v maringotce a vlastně načerno, to znamenalo úsilí vedle práce pomocného dělníka ve Vodních zdrojích, a tehdy to nejvíc odnášela rodina. Pracoval jsem místo dovolených, a když začaly vycházet knížky, tak jsem přes prázdniny časopiseckou formu kapitol předělával do knižní podoby. Platil jsem… dovolenými, sobotami, nedělemi, příliš malým prostorem věnovaným rodině a zájmům. I teď bych si dovedl představit, že dělám mnoho jiných věcí.

Žádná závist v okolí?

Především se po ní nerozhlížím. Z některých drobných indicií tuším, že se úspěch ne úplně odpouští, ale nestalo se mi, co se stalo jiným úspěšným – že by na mě někdo přímo zaútočil. Tuším, že ne všechno se může líbit historikům, třeba samo pojetí či rozsah díla, skladba a nakladatelský úspěch cyklu, protože i když někdejších tirážních nákladů přes 120 000 to dnes nedosahuje, pořád mají Toulky vysoký náklad a velmi slušnou prodejnost.

Stejně je to neobvyklé… laik historikem.

Nepochybuji, že jako laik můžu být pro mnohé pouhý kompilátor, ten, kdo odborně nezná.

Já opak nepředstírám. Když se člověk rozhodne pro takovou práci, nemá naději zastat studium celého historického ústavu. To prostě nejde. Moje osobní znalost se rovná tomu, co se dá v daném čase nastudovat, zapamatovat si, vyanalyzovat a napsat. Nemůžu suplovat kolektiv. Dnes jsou specialisté na každé období, někdo studuje baroko, někdo dělá gotiku… Já jsem si to troufl napsat celé. Za kouzlo, že je to jedním jazykem, jedním viděním, platím možná určitou povrchností. Bojuji proti ní, snažím se co nejhlouběji zasvětit, ale všechno musí mít míru, protože jinak bych se nedostal dál.

Není ještě navíc u některých profíků osten – sakra, proč jsem na to nepřišel já?

Řada lidí mi dejme tomu se stínem závisti řekla, že to byl dobrý nápad. Já nevím, v čem ale vlastně ten dobrý nápad tkví. Že jde o přetlumočení dějin pro laického, středně vzdělaného a středně se zajímajícího čtenáře? Pro mě je důležitější, že je text mnohovrstevnatý – což jsem nevynalezl. Existují předlohy, já jsem pokus o textovou polyfonii dovedl do absolutního důsledku. Po boku hlavního vyprávění běží pásmo glos a odboček, které odkazují k detailům, reáliím, osobnostem. Čtenář si může volně odbočovat, a když ho to namáhá, může jet jen v hlavním textovém pásmu. Nejdřív jsem se bál, že taková mozaikovitost bude pro čtenáře přílišnou zátěží. Za dvacet let se ale nestalo, že by mi tuto techniku někdo vytknul. Naopak, valná část soudobých učebnic dnes v nějaké modifikaci tenhle způsob používá.

Pročítal jsem si rozhovory s vámi a snad v žádném nechybí odstavec, kde jste nazýván Palackým naší doby.

Je to omyl. Srovnat se snad můžu, dejme tomu, rozsahem práce, ale já nepřicházím se žádnou dějinnou koncepcí, zatímco Palacký to udělal, dokonce jako první. Já se spíš pokouším opravit některé staré, vesměs záměrně vyrobené “dějinné šumy”. Hledám příběh, drama, pointu, zajímavost, ne učenou či obecnou tezi. Také se neobracím k vědecké ani k intelektuální elitě jako on, ale k běžnému čtenáři. Jsem popularizátor.

Je vám Palacký aspoň sympatický?

Na to je strašně složité odpovědět. Sympatický mi je tím, s jak vyspělou a ucelenou koncepcí dějin přišel, i když byla ovlivněna tehdy obecnou vírou ve falzifikáty Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Jeho nejstarší dějiny jsou tím poznamenané. Se všemi mýty – jak jsme holubičí povahy, demokratického založení atd… Je mi sympatický i svým austroslavismem. Očekával, že se státní práva českému národu vrátí v rámci federalizovaného Rakouska nějakou vyšší formou integrace a že Rakousko může být jistým způsobem ochranným štítem celého společenství národů. Jenže k této celkové přestavbě podunajského impéria nebyla vůle, a nejen u Habsburků. Rozpadem Rakouska se ve střední Evropě nic nevyřešilo. Naopak.

Jak se díváte na úlohu osobnosti v dějinách?

Léta 1982-1984: pracoval jsem jako čerpač ve vodních zdrojích.

Rozhodně si nemyslím to, co tvrdila marxistická historiografie, která za vším děním viděla jen pohyb mas a třídní boj. Úlohu osobností naprosto přezírala, pokud zrovna nešlo o mistry revolučního učení typu Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Jinak jí byli lidé jen nástrojem. Úloha mimořádného jedince v dějinách je velká. V jistých obdobích, kdy je doba zralá, na velkou osobnost čeká, a ona se zpravidla vskutku zjeví… Jak se stalo třeba za Francouzské revoluce a nedlouho před ní. To vzplál přímo ohňostroj osobností: Rousseau, Voltaire, Robespierre, Danton, Marat aj., z nichž mnohé se potom ovšem navzájem zničily.

Nějaký samopožírací virus osobností?

Problém je asi v tom, že vynikající jedinec kromě velkých myšlenek, silné vůle a energie, s nimiž je schopný svoje či cizí myšlenky proměnit v činy, v sobě zároveň nese něco nekritického a mylného, jakýsi bacil zmaru. Nepostřehne, kdy se má zastavit, jak to třeba nepostřehl Napoleon. Osobnost buď už v sobě ten zárodek zmaru nese, anebo ji úspěch zkazí, velikán se včas nezastaví a nakonec zničí své dílo.

Sopka, která zasype sama sebe. Přesné.

Důkazů je v dějinách příliš mnoho, aby na tom něco nebylo.

Tedy i Hitler na začátku…

Zcela určitě. Hitler dokázal v Německu v první fázi, i když to byl člověk-zrůda, odstranit nezaměstnanost, rozhýbat ekonomiku, dát lidem vizi. Tehdy to, alespoň pro Němce, vypadalo, že je to správné. Zbavil je mindráků. Naprostá většina národa mu věřila, šla za ním. To se snad národ zbláznil? Nelze jen povrchně říct, že v Hitlerovi se světa zmocnil šílenec, který mu takřka uchystal zkázu. Na začátku té cesty byly i některé pozitivní a konstruktivní ideje.

Víc než v politice je ale úloha osobností patrná ve vědeckých a uměleckých oborech. Jednou za čas se tu objeví někdo, kdo to rozsvítí, posune dál. Bez Einsteinů by naše civilizace byla poloviční. A pak jsou podobně výjimeční jedinci navždy obklopení aureolou. V našich dějinách Hus nebo Komenský… i když se zase zastírají některé stinné stránky a nechávají svítit jasné.

Co aureola Jana Žižky?

Upřímně řečeno, je uměle vylepšená. Dlouho to byl náš svatý, geniální a nikdy neporažený válečník. Pravda. Jenže za jakou cenu? Za holokaust! Nikdo, kdo nesdílel jeho program, čtyři věty, čtyři husitské artikuly, nikdo, kdo nepřijímal husitský fundamentalismus, u něj neměl nárok. Byl zavražděn, upálen, strčen do vápenky či hořícího kostela… Žižka, viděno zpětně očima dnešního člověka, byl na základě své primitivní fundamentalistické víry nejen génius války, ale… vlastně masový vrah. Náš tehdejší Bin Ládin.

Máte svoji vizi dějinného vývoje?

Nemám, protože nejsem s to si naivně představovat, že dějiny jdou a půjdou výhradně jen kupředu. Ony mohou jít pozpátku, jen to hvízdne. Zrovna teď se dožíváme kyselých plodů představ, že dějiny jdou pořád vpřed, že se vždy rýmují s civilizačním pokrokem. Zcela určitě ne. Jedenácté září loňského roku ukázalo, jak rychle může být všechno jinak. Hledáme maximální míru svobody pro jednotlivce, a najednou zjišťujeme, že ji budeme muset významně omezovat, zabezpečovat barikádami. A co když ani ony nebudou zárukou úspěchu?

Národní mýty berou historikové obvykle jako cosi mimo vědu a mimo obor. Ale neexistuje něco jako pozitivní mýtus?

Já uhnu k příkladu. Masaryk a jeho přátelé, když zjistili, že Rukopisy jsou falza, tak proti nim bojovali. Byli takřka ukřičeni, považováni zprvu za zrádce národa, posléze však získali pověst bojovníků za pravdu. Od nich to bylo statečné a správné, ale nevylijme s vaničkou i dítě. Kdyby nebylo Rukopisů, v podstatě by neexistovala vrcholná díla naší obrozenecké literatury, poezie, hudby a výtvarného umění. Rukopisy, z historického hlediska falzy, je například podstatně ovlivněna celá výzdoba Národního divadla, Mánesovo, Alšovo, Myslbekovo dílo, literatura té doby…, bez nich by nevznikla řada slavných českých oper – Libuše, Šárka, a tak dále.

Mýtus měl tady svou kladnou i zápornou stránku.

Jistě. Vezměme svatováclavský mýtus. Kdybychom neměli kosti svatého Václava, mimochodem Dušan Třeštík o jejich pravosti pochybuje, mohli bychom takřka přijmout, co kdysi tvrdil v padesátých letech popravený historik Záviš Kalandra: že svatý Václav je nějaká modifikace antického boha. Známe o něm jen legendy a rekonstrukce z několika útržků historických zápisů je zcela chatrná. Zmíněný Dušan Třeštík například tvrdí, a je to kontroverzní téma, že zakladatelem českého státu byl spíše Václavův vrah, bratr Boleslav.

Přesto svatováclavská legenda v národě žije, a jakmile se něco děje, lidé běží na Václavské náměstí ke svatému Václavovi. Pohádka se v jistých chvílích opakovaně stává mocným, stmelujícím národním symbolem.

Portrétujete většinu velkých postav našich dějin. Byla nějaká, která vás vyloženě štvala a nešla přenést na papír?

Štvala, to je něco jiného než nešla. Byly postavy, a bylo jich dost, které mi vyloženě nešly, protože mě nezaujaly nebo jsem je vnitřně neviděl. K tomu, abych mohl psát, si musím postavu před očima takřka vymodelovat. Mám k dispozici jen omezený prostor a informace z druhé ruky, neúplné, zpravidla člověk nevidí do niterných lidských motivací. Musí mnoho věcí domýšlet, a tak je skoro každá důležitá osobnost trochu rébusem. Je dřina ji napsat, objektivně se trefit. V tomhle smyslu se mi hodně ztěžka psal Valdštejn. Neobyčejně dramatická postava, ale její motivace unikají, a nejen mně. Co bylo jeho ambicí? Proč stál nejdříve na habsburské straně, pak na protihabsburské? Co sledoval? Šlo mu o mír v Evropě, o zastavení zničující války, nebo o osobní kořist – možnost stát se českým králem? Takhle člověk váhá nad kdekým. Ale to, na co se ptáte – že by mě nějaká figura přímo štvala, to jsem zažil jednou, a překvapí vás asi, s kým. Muž, který mi byl tak nesympatický, má svůj portrét v 8. díle Toulek, a to jsem se při psaní držel na uzdě, abych se nedostal do úplného rozporu s obecným pojetím. S přijímáním Miroslava Tyrše… o něm totiž mluvím.

O zakladateli Sokola? Toho jsem opravdu nečekal.

Vidíte, já když se brodil literaturou, tak jsem se postupně dostával k člověku, který pořád mobilizoval druhé, neustále jim radil, ba s nejpřísnější náročností kázal, jak mají zdravě, intenzivně a ve jménu národa žít. On sám se sice o to taky pokoušel, ale nečekaně snadno selhával, protože před každou osobní hrozbou, před obtížemi ve svém kariérním či privátním životě překvapivě znovu a znovu kapituloval – utíkal do neuróz, lítostivých depresí, do náruče lékařů, hlavně psychiatrů. Nakonec v čase, kdy se ocitl na vrcholu, právě jmenován vytouženým univerzitním profesorem estetiky, utíká ze života definitivně. Tyrš skončil tragicky, utopil se v alpské říčce, a třebaže se to nikdy s jistotou neprokázalo, šlo s největší pravděpodobností o sebevraždu. Ten muž znal recepty pro druhé a vehementně je prosazoval, všem radil, aby se tužili, pro sebe však žádný recept neměl a sám se sebou si často poradit nedovedl.

Dokážeme si vážit své minulosti? Nebo náš vztah k ní končí tím, že si koupíme knihu od Hořejše?

Z toho, jak se tu prodává historická literatura, bych řekl, že tady pořád přežívá to, co jeden současný historik, tuším že Karel Bartošek, charakterizoval: jsme prý “těhotní svými dějinami”. Víc než kterýkoli jiný národ se obíráme jejich smyslem, pátráme – ovšemže marně – po jakési národní výjimečnosti, vyvolenosti. Budiž řečeno, že oproti sousedním společenstvím se fakticky ničím pozoruhodným nelišíme, ničím zvláštním nevynikáme: jsme, a bohudíky, jako druzí. Podobné otázky, které vzrušují spíše intelektuály, jsou ovšem tuctovým lidem lhostejné. Zejména pak mladým. Ti mají co dělat se svou sebeidentifikací a identitou, žijí současností a budoucností, a je to dobře. Pohled do minulosti člověk obrátí až poté, co dozraje.

Jak je to podle vás s českou nevýbojností? Je pravda, že se raději ohneme, abychom přežili? Chybí nám statečnost?

Rok 1985: právě mi vyšel 1. knižní díl toulek.

Všichni jsme původně z venkova. Žít pod knutou vrchnosti máme snad v krvi či v genech. Donedávna jsme půl století žili pod pány horšími, než byli feudálové. Přežít špatné časy, to byl program mnoha generací. Přizpůsobit se Češi dovedou. Proslulý nacista tvrdil: ohnou se, ale nezlomíte je. Něco na tom vskutku je… Ale vám jde o naši nevýbojnost. Myslím, že je to určitá česká charakteristika. S výjimkou našich starších dějin, kdy se Přemysl Otakar II. a pak Václav II. neúspěšně snažili o vybudování českého feudálního impéria, tenhle národ nikdy neprojevoval expanzivnost, totiž v tom smyslu, že by se chtěl zmocnit nějakého cizího území. Tuhle nevýbojnost a mírumilovnost lze určitě považovat spíš za kladnou vlastnost. Pak je tu minulost posledních 60 let, která je tristní a národ za to moc nemohl. Ono se hodně nadává, ale já jsem zažil minimálně jedno vzepětí, kdy byl ochoten, zdá se mi, i bojovat. Bylo to v srpnu 1968 a od svých předků i z literatury vím, že ještě vyhroceněji byli Češi připraveni bránit svou vlast v časech Mnichova. Naši dědové a tátové stáli na hranicích s kvéry, v odhodlání, bez hysterie, v niterném přesvědčení o správnosti věci. Já nesdílím názor, že jsme jen švejci, srabové, co se vyhýbají boji a nikdy žádnou bitvu nevyhráli. V dlouhodobém dějinném pohledu to není pravda, Češi se mnohokrát osvědčili jako výteční vojáci. A v krátkodobém? Ti lidé, o nichž jsem právě mluvil, řadoví občané, by byli dostáli povinnosti, kdyby je nezradily jejich elity. Náš národ zkrátka statečné a jasné elity neprodukuje. Rok 1938 to ukázal, rok 1968 potvrdil.

Míříme do jednotné Evropy. Budou tam naše dějiny mít vůbec místo?

V tom vidím velmi vážný moment – Evropa se integruje a nacionalismus je pomalu nadávka. Patriotismus už zní jako něco z dávno minulých dob a v kurzu je spíše pojem občanské společnosti. Je nám doporučováno se v té Evropě rozpustit. Víc bude platit region než podezřelé slovo národ… A tohle mě trápí. Na jedné straně se říká, že máme vstoupit do Evropy hrdě, na druhé straně se málo dělá pro to, abychom jako český národ a český stát v sobě vůbec nějakou hrdost pěstovali.

Je ale být na co hrdý?

Nelze říct, že ne. Zamindrákované řeči, že jsme nemožní, mi vadí. Vlečeme na zádech, pravda, těžké dědictví. Ale lidé jsou tu šikovní, brzy začnou být, věřím, i pracovití. Naše země je mimořádně krásná. Se vzdělaností na tom vůbec nejsme tak špatně. Kultura? Proč se stydět? Muzika, výtvarné umění, film, dětská ilustrace – to jsou všechno korálky, z nichž lze sestavit slušný růženec. Máme velmi mnoho chyb, ale to neznamená, že bychom měli v Evropě zmizet jako středočeský region, Děčínsko, Chodové… Není mi v tom jasno, mám v tom zmatek, protože tohle je trend na jedné straně neodvolatelný, na druhé správný. Zdá se mi ale, že tady po zkušenostech s důsledky vypjatého nacionalismu vzniká jakýsi strach, že pojem národ je definitivně přežilá kategorie. Z vlastenectví nám už zůstaly poslední primitivní trosky… Když na olympiádě či na mistrovství světa zvítězí český hokejový tým, po jeho návratu se slavnostně ožereme na Staroměstském náměstí. Křičíme: Kdo neskáče, není Čech! Uff…

Co s tím dělat?

Nevím. Jsou to jen plané kecy, že by s tím něco mělo dělat školství, státní propaganda, že by se celé klima mělo změnit, aby si Češi věřili tak, jako na konci 19. století. Bylo úžasné, co tehdy dokázali během dvou tří generací. Z ničeho, protože ten národ už takřka neexistoval. Vytvořili společenství, které mělo velký hospodářský, kulturní a intelektuální úspěch.

Všechno je jaksi jinak.

K tomu vás ale nezbytně studium dějin dovede – že věci jsou jinak. Pravda je vždycky jinde. Projekty se lidem pravidelně vymykají z rukou. Nevím, v čem to tkví, a nedá se na to přijít. Kdyby na to lidstvo přišlo, dávno se už umí sebeopravovat, ale ono to nedovede. Současná situace to jen potvrzuje. Obecné vize vždy zahrnují chybu, která nebyla včas postřehnuta. Při realizaci pak vzniká tolik nezamýšlených vedlejších efektů, které nakonec původní projekt obrátí vzhůru nohama. Sen o ráji se v průběhu realizace promění v peklo.

Vzpomínáte na optimistickou poezii začátku 20. století? Technické zázraky, jak bude všechno fajn… ale kde je to dnes? Zázraky sice pokračují, Internet nepochybně zázrak je, ale hrozny, které technologický pokrok přináší, především ty nezamýšlené, například ekologické, jsou děsivé. Čekal to někdo? Určitě ne.

Nepřepadá vás deziluze, jestli má cenu se v tom takhle hrabat?

Chvíle marnosti moderního člověka zajisté přepadávají. “Má to cenu?” pronásleduje každého, kdo o něčem přemýšlí. Moderní společnost je natolik složitá a dynamická, že člověk nemá šanci pochopit, natož domýšlet všechny souvislosti. Na kdekoho padá kocovina z dezorientace. Jenomže zaprvé to člověka pudí a za druhé, vždyť to je tak vždycky! Bez nedokonalého myšlení – dokonalé neexistuje – by nebyl pokrok. Blériot by nevzlétl a Edison by nevynalezl žárovku, kdyby oba neinvestovali často zdánlivě nesmyslné úsilí.

---

PETR HORA HOŘEJŠ
(*1938)

Absolvent Filologické fakulty Karlovy univerzity (1961), pracuje zprvu v Čs. rozhlase, poté řadu let jako redaktor v nakladatelství Albatros. Od roku 1972, kdy musí odejít, je na tzv. “černé” volné noze. Píše pod různými pseudonymy, píše scénáře výstav a “ilegálně” existuje v tehdejším Mladém světě, kde se schovává pod pseudonymem Hora. V 80. letech je zároveň čerpačem ve Vodních zdrojích. Po listopadu 1989 se nakrátko vrací do Albatrosu jako ředitel. Vydrží rok a vrací se do Mladého světa. Od roku 1994 je na volné noze.

Své nejznámější dílo – Toulky českou minulostí – začíná psát jako přílohu MS, kde vycházejí poprvé v roce 1979 a s určitými přestávkami pak do roku 1994. Od té doby vycházejí jenom knižně. První díl vyšel v roce 1985, osmý v roce 2000, v současnosti píše 9. díl, závěrečný 10. má naplánovaný na rok 2004.

Z dalších knih například: Péťa Vařič, Prázdniny se šlehačkou (s kolektivem autorů). Je spoluautorem televizního soutěžního pořadu O poklad Anežky České a řadu let moderoval rozhlasové Dobré jitro.

Po prašné silnici objíždíme Džanín, olivové stromy jsou zaprášené, cesta rozježděná. Drhneme podvozkem o zem. Hannah drží svoji matku Fatimu na zadních sedadlech. Je jí šedesát, ale vypadá o dvacet let starší. I přes Raslanovu opatrnost se auto nahýbá ze strany na stranu a matčina tvář se svíjí bolestí. Je přes třicet stupňů ve stínu a slunce praží do omláceného hnědého Opla.

IZRAELSKÁ ARMÁDA
Vstoupila na území Západního břehu Jordánu v roce 1967. Pod kontrolou židovského státu se tak ocitlo celé území rozprostírající se mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Izrael Západní břeh nikdy neanektoval, na území obývaném více než dvěma miliony Palestinců, které bylo původně pod jordánskou správou, se však usídlilo téměř 200 tisíc židovských osadníků. Armáda se na základě dohod z Osla začala koncem devadesátých let z palestinských měst stahovat. Po vypuknutí současného ozbrojeného palestinského povstání „intifády al-Aksá“ se však vojáci začali vracet. Jejich deklarovaným cílem je chránit izraelské občany, tedy bránit osadníky žijící na palestinských územích, stejně tak jako zabraňovat palestinským teroristům v pronikání na území vlastního izraelského státu.
Džanín, nejseverněji položené město na palestinských územích, byl v posledních dnech neprodyšně uzavřen. Izraelská armáda jej v rámci trestné výpravy obklíčila tanky. Se zemí byla srovnána policejní stanice a o život přišlo několik lidí, ozbrojenců i civilistů. Z oblasti města, nacházejícího se pod palestinskou samosprávou, se totiž v poslední době rekrutovalo několik sebevražedných atentátníků. Od roku 1993 se tak opásalo bombami přes sto palestinských mladíků.
Na dialýzu jezdí Fatima do Nábulusu, největšího palestinského města v oblasti, již dva roky. Každý týden dvakrát, někdy třikrát. Ještě minulé léto trvala cesta něco málo přes půl hodiny. Po vypuknutí intifády Izraelci hlavní silnici pro Palestince uzavřeli. Místo třiceti kilometrů se nyní jezdí šedesát a cesta trvá někdy až čtyři hodiny. Území Západního břehu je rozděleno na zóny. Města, tedy zóna A, jsou pod palestinskou kontrolou. V zóně B mají Palestinci na starosti správu vesnic, ale oblast je pod izraelskou bezpečnostní kontrolou, a zóna C, tedy území, na kterém se nacházejí židovské osady a silnice spojující jednotlivé osady a hlavní vojenské posádky, jsou pod plnou izraelskou kontrolou. Celé území je tak dokonale rozkouskováno, že obyčejná mapa připomíná spíše mapu geologickou. Raslan popisuje, jak se mnozí Palestinci bojí opustit svá města nebo vesnice, tedy zónu A, aby na ně nemohli izraelští vojáci. Po chvíli jízdy naštvaně dodává: „Teď už je to vlastně stejně jedno, protože Izraelci už s tanky jezdí přímo do našich měst.“

KOLEKTIVNÍ TREST
Mluvčí izraelské armády podplukovník Olivier nám před dvěma dny v Jeruzalémě vysvětloval vojenskou strategii: „Zátarasy a vojenské checkpointy na silnicích mají za cíl zabránit sebevrahům a palestinským ozbrojencům v pohybu a zamezit tak připravovaným teroristickým útokům nebo je zkomplikovat.“ Skutečnost na místě však jeho tvrzení příliš nepodporuje. K Džanínu jsem se z vlastního území Izraele dostal s palestinským průvodcem, který znal dokonale cestu. Neprojeli jsme tak ani jeden izraelský checkpoint, pouze jsme dva z dálky zahlédli. Za celou cestu nás nikdo nekontroloval.
Když Izrael uzavře z bezpečnostních důvodů Palestincům vstup na vlastní území, dá se to pochopit. Když však zahradí horami suti nebo betonovými kvádry silnice mezi jednotlivými palestinskými vesnicemi, jedná se spíše o kolektivní trest, než o bezpečnost izraelských občanů. V místech, kde není na dohled izraelské vojenské stanoviště a nejbližší židovská osada je vzdálená několikkilometrů, se jakékoli přetnutí palestinských silniček zdá zcela absurdní.
Raslan si zapaluje další cigaretu. Auto se dál posunuje po prašné cestě. „Jaképak zabraňování teroristům. Všechno se dá objet nebo přejít. Chtějí nás akorát všechny potrestat a nejvíc na to pak doplácejí staří lidé,“ vysvětluje Hannah. Dostáváme se do malé vesničky. Kolony aut se proplétají úzkými uličkami. Dozvídáme se, že Izraelci otevřeli přístup do Nábulusu z jihu. Je to dobrá zpráva, protože si tak zkrátíme cestu o dobrou hodinu.
Při vjezdu do Nábulusu nás zastavuje palestinská hlídka. Požaduje dokumenty, diví se, že máme kameru. Průvodce s Raslanem vše obratem vysvětlují a dokonce se seznamujeme s velitelem místní posádky Arafatovy elitní „jednotky číslo 17“, kterou Izrael označuje za teroristickou. Česky neumí, ale vysvětluje, že studoval někde v Československu. Všechny studenty z jeho školy jsme po revoluci prý obratem poslali domů. Velitel se opírá o černou hůlku a vysvětluje, že má Čechy rád. „Jenom nevím, proč už nám deset let nedáváte žádná stipendia,“ dodává a zve nás na čaj. S díky odmítáme a spěcháme do nemocnice. Matka vypadá stále hůř.

FRUSTRACE NARŮSTÁ
V nemocnici musíme čekat přes hodinu, než se uvolní lůžko. Samotná dialýza pak trvá čtyři hodiny. Nemocnice pokrývá spádovou oblast celé severní části palestinských území na Západním břehu. Mají zde pětačtyřicet podobných případů. Většina se stejně jako Fatima do nemocnice nedostane nebo je jejich cesta podobně strastiplná.
Čekáme v centru města, pojídáme kaši z cizrny a arabské placky. Město je polepeno plakáty šáhidů, palestinských mučedníků. Jsou vyfoceni se zbraní v ruce, v pozadí je zlatá kopule jeruzalémské mešity Harám al Šaríf. Na plakátech nikdy nechybí znak organizace, ke které se zabití hlásili: někteří jsou z Hamásu, jiní z Arafatova al-Fatahu nebo Islámského džihádu. Nenávist k Izraeli a k Americe je velká, frustrace každým měsícem narůstá. „Izraelská armáda je na všech okolních kopcích, mají celé město jako na dlani,“ vysvětluje Raslan a ukazuje na nedaleký dům, „támhle, ve čtvrtém patře, před pár týdny Izraelci vypálili raketu a zabili šéfy zdejšího Hamásu.“ Fotografie po zuby ozbrojených vousatých radikálů jsou vyvěšené po celém městě.
Raslan s Hannah vynášejí matku z nemocniční budovy a vydáváme se na cestu zpět. Míjíme palestinský checkpoint a opouštíme město. Silnice se zařezává do hlubokého údolí. Matka vypadá výrazně lépe. Po necelé hodině cesty se provoz zastavuje. „Na úzké kamenité cestě vedoucí přes sedlo se převrátil kamion,“ vysvětluje Raslan. Musíme hřeben přejet o několik kilometrů dál. Cesta se prodlužuje.

BUDE HŮŘ!
Po chvíli jízdy po asfaltové silnici uhýbáme do kopců. Cesta je prašná, auto opět drhne podvozkem o hluboké vyjeté strouhy. Stěží se vyhýbáme protijedoucím autům. Jakmile potkáváme náklaďák, couváme a provoz se zastavuje. Všude se víří bílý prach, který se nám lepí na zpocené ruce a obličeje. Musíme přetnout silnici, po níž mají Palestinci zakázáno jezdit. Spojuje dvě židovské osady, ale bojí se na ní jezdit i samotní osadníci. Je úplně prázdná. Armáda v místě přejezdu vyhloubila příkopy, aby Palestincům ztížila život. Někteří se pokoušejí projet olivovým hájem o několik desítek metrů dál. Jiní vystupují z oranžových taxíků, vláčejí tašky s nákupem přes haldy kamení a jílu a na druhé straně silnice nastupují do taxíků jiných. Raslan se rozhoduje, že projede přímo. Musíme vystoupit, kola automobilu se protáčejí a metají do okolí kameny a prach. Zatěžujeme kufr, tlačíme a auto se pomalu pohybuje směrem dopředu. Projíždíme za cenu utrženého výfuku. Nikdo už ani hlasitě nenadává. Trvá to déle než rok a všichni si zvykli. Ve tvářích lidí lze však okamžitě vyčíst jejich frustraci, zlost a vzrůstající nenávist. Do domu dorážíme po dvou hodinách jízdy. Stmívá se a zvedá se příjemný, chladný vánek. „Dneska to bylo ještě dobré. Celé jsme to zvládli za devět hodin. Někdy to trvá o čtyři hodiny déle,“ říká Hannah a naštvaně dodává: „Pozítří musíme znova.“ Vzájemné přestřelky, sebevražedné útoky palestinských fanatiků a akce izraelské armády si za patnáct měsíců vyžádaly přes tisíc obětí. Bludný kruh násilí se nepodařilo přerušit. Nálada mezi Izraelci i Palestinci svědčí o jediném. Bude hůř.
Pokud se chcete dozvědět více o aktuální situaci v Tibetu, médiích ve válce nebo české zahraniční politice a krizových oblastech,

Pozdní večeře při krátké zastávce za Péšávarem se mi začíná bouřit v žaludku. Ve tři hodiny ráno je mi tak špatně, že žádám řidiče mikrobusu, aby mi na chvíli zastavil. Až budeme v bezpečnější oblasti, vzkazuje šofér a já si až teď všímám, že jedeme v konvoji ostatních vozidel – preventivní opatření proti případným banditům. A tak musím potupně zvracet za jízdy z okna. Auta se rozdělují až za východu slunce před 3118 m vysoko položeným Lovarijským průsmykem, hlavní branou do hindúkušského masivu.

Cesta do Hindúkuše nikdy nebyla jednoduchá. Dovnitř lze dojet jen přes dvě vysoká, v zimě neprůjezdná sedla. Obtížný přístup a poloha na neklidné pákistánsko-afghánské hranici přispěly k tomu, že dobyvatelé ani objevitelé se do odlehlého pohoří nijak nehrnuli. V izolovaných oblastech se tak vytvořily svébytné kultury lidí, kteří se často svým jazykem, náboženstvím i vzhledem značně odlišují od svých krajanů z nížin.

MEZI ISMAILITY

Ubytoval jsem se v levném hotýlku s poetickým jménem YZ. Za 40 rupií – asi 25 Kč – mám k dispozici snad rok nepřevlékanou postel, příležitostně svítící žárovku, menší stádečko švábů a zřejmě i dalších zvířátek, o nichž raději nechci vědět.

Starý krejčí má na hlavě pakol, typickou placatou čitrálskou čapku.

S radostí se ze své cely vydávám do ulic Čitrálu, administrativního centra 350 km dlouhého Čitrálského údolí. V dálce za městem se vypíná zasněžený Tirič Mir, se svými 7700 m nejvyšší hora Hindúkuše. Hlavní ulice je jedno velké tržiště plné malých dřevěných krámků s látkami, kořením a zeleninou, čajoven, pekáren a řeznictví. Na poslední dva podniky zde mají monopol místní Afghánci, které do Čitrálu vyhnala občanská válka v jejich vlasti a hlavně dvě zničující zemětřesení v letech 1991 a 1992. Mezi ošlehanými tvářemi horalů se občas mihnou paštunští obchodníci, příslušníci horkokrevného kmene žijícího jižně pod horami. Dominantní rasou ve městě jsou však etničtí Čitrálci, potomci starověkého národa Cho, hovořící svým vlastním jazykem chovárštinou. Téměř každý muž nosí na hlavě pakol, typickou placatou čapku. Chci si jednu koupit v krejčovně za hotelem, abych jaksi “zapadl”. Starý krejčí mi musí velikost upravit na starobylém šicím stroji, ve srovnání s Čitrálci mám totiž extra velikou hlavu. “Jako slon,” směje se děda hurónsky, až se bojím, že mi do čepice přišije i své prsty.

Zatímco v jižních oblastech údolí převažují sunnitští muslimové jako na většině území Pákistánu, lidé na severu se zpravidla hlásí k ismailismu. Toto náboženství vzniklo v 8. století jako odnož šíitského směru islámu. Několik milionů vyznavačů dnes žije v odlehlých oblastech Pákistánu, Indie, Íránu, Sýrie a východní Afriky. Ismailité se nemusejí řídit tak striktními pravidly jako přívrženci koránu. Modlí se jen třikrát denně – před východem slunce, kolem poledne a večer. Místo mešity slouží tzv. džamat chana neboli společenská budova. Ženy ismailitů málokdy žijí tak izolovaným životem v ústraní svého domu, jak je v pákistánské společnosti zvykem.

KÁFIRISTÁN – ÚZEMÍ POHANŮ

Stoupáme prašnou stezkou až k poslednímu domku posazenému ve strmém kopci, odkud je pěkný výhled na celý Kalašgram, kalašskou vesnici v malebném Rumburském údolí. Kamenná obydlí jsou postavena terasovitě nad sebou, takže střecha jednoho domu vždy slouží jako veranda dalšího.

Cesta do Hindúkuše nikdy nebyla jednoduchá. V izolovaných oblastech se tak vytvořily svébytné kultury lidí, kteří se často svým jazykem, náboženstvím i vzhledem značně odlišují od krajanů z nížin.

Aníz, kalašský učitel, kterého jsem potkal ve zdejší čajovně, mě vede do svého příbytku. Usedám na udupanou hliněnou podlahu, zatímco se můj hostitel vítá se svým bratrem, jeho ženou a jejich i svými dětmi. Dvě rodiny o devíti členech se dělí o jednu chudou domácnost. Dostáváme večeři – pšeničné placky se soleným kozím sýrem. Aníz houpe na kolenou svou dvouletou dcerku a nadává na dotěrné mouchy poletující v houfech po celé místnosti. Muže bych na pohled nerozeznal od ostatních Pákistánců, kalašské ženy a dívky však svým ojedinělým vzhledem naprosto vynikají. Už od útlého věku nosí dlouhé černé šaty z bavlny v pase převázané šerpou (proto je nezasvěcenci často považovali za čarodějnice), na krku svazky červených korálků a na hlavě nejnápadnější znak, tzv. kupasi – těžkou čelenku ve tvaru kobří hlavy zdobenou barevnými korálky, mincemi, knoflíky a drobnými mořskými mušlemi. Jedna kupasi může vážit až dva kilogramy. Vlasy si splétají do mnoha úzkých copánků a tváře často dekorují tetováním z morušové šťávy.

Z pole u řeky se vrací Anízova žena a se širokým úsměvem mě zdraví kalašským “išpata” a podáním ruky. Je to vůbec poprvé, co na mě v Pákistánu promluvila žena. Pokud jde o dobré známé, muž se ženou si ještě podanou ruku, popřípadě tváře, navzájem políbí. Mezi muslimy jsou takové kontakty nepřípustné, Kalašové však vyznávají tolerantnější polyteistické náboženství. Věří ve všemocného boha-stvořitele Dezau a několik dalších bůžků a duchů, z nichž nejdůležitějšími jsou bohyně Džestak bdící nad rodinou, domovem a soukromými záležitostmi a válečný bůh Mahandeo, strážce polí, zvířat a veřejných záležitostí. S božstvy je třeba žít v míru, a tak se čas od času musí vykonat oběť: obvykle jde pod nůž koza. Muslimové Kalaše pro jejich pohanskou víru nazývají káfiry – bezvěrci – a území, které obývají, Káfiristán.

Drobné bílé mušle, odpradávna tradiční součást ozdob kalašských žen, naznačují, že tento národ kdysi žil poblíž moře. Sami Kalašové tvrdí, že pocházejí z místa zvaného Tsyam, nikdo však nemá ponětí, kde by se mohlo nacházet. Na začátku tisíciletí byli Kalašové silným bojovným kmenem ovládajícím rozlehlé území od Kábulu po Lovarijský průsmyk. Do 16. století si Čitrálci postupně všechny Kalaše podmanili a nutili je konvertovat k islámu. Na konci 19. století bylo posledních padesát tisíc Kalašů vytlačeno do tří údolí jižního Hindúkuše – Rumburu, Bumburetu a Biriru. Tam žijí dodnes, jejich počet však klesl na necelé tři tisíce a v některých vesnicích již převládají muslimové.

Zpravidla se živí primitivním zemědělstvím, pěstují pšenici, kukuřici a proso nebo pasou kozy. Většina kalašských rodin se potácí na hranici chudoby a přestoupením k islámu mnohdy získají možnost lepší práce a snazšího života.

UČITELEM V BUMBURETSKÉM ÚDOLÍ

Školáci z Bumburetského údolí. Stejně jako všude v Pákistánu, je zdejší vzdělávací systém založen na memorování a od žáků se neočekává tvůrčí aktivita.

O dva dny později se s Anízem setkávám podruhé, tentokrát v jeho škole v Bumburetském údolí. Kdesi mi sehnal rozvrzanou postel, na které mohu v jedné třídě přespat. Nocleh si ovšem budu muset odpracovat. Dostávám křídu, učebnici angličtiny a dvacet rozesmátých dětí. Pákistánský vzdělávací systém je založen na memorování a od žáků se neočekává žádná tvůrčí aktivita. Zoufale listuji učebnicí a hledám nějaké cvičení, kniha je však plná instrukcí “poslouchejte a opakujte”. Následuje dvacet vět typu This is a dog. This is an elephant…, které celá třída sborově opakuje po učiteli. Po vysvětlování gramatiky není ani stopy. Venku sedí na zemi dalších deset dětí. Jedno z nich stojí u tabule se čtyřmi anglickými slovíčky a jejich urdskými ekvivalenty a vybírá vždy jedno z nich, které ostatní děti nahlas přeříkávají. Potom se u tabule vystřídají a vše se opakuje znovu až do konce hodiny. Snažím se svým žáčkům vysvětlovat, proč je tohle tak a tamto jinak. Všichni horlivě přikyvují, ale nikdo očividně nic nechápe. Aníz zatím pokuřuje na verandě a rozpačitě sleduje mé pokusy zreformovat pákistánské školství.

Kalašští školáci – naděje tohoto ojedinělého národa, jenž čelí pokračující islamizaci.

Školu postavila řecká vláda. Věří totiž teorii, podle níž jsou Kalaši, podobně jako několik dalších horských národů se světlejší pletí a někdy i světlými vlasy a modrýma očima, potomky vojáků Alexandra Makedonského. Proslulý dobyvatel tudy putoval ve 4. století př. n. l. a několik jeho vojáků znavených neustálým cestováním zběhlo a usadilo se ve zdejších horách. Řekové navíc každoročně škole přispívají částkou dvě stě dolarů na jednoho žáka, a loni dokonce Anízovi a jedenácti studentům zaplatili měsíční výlet do Řecka. Další vzdělávací projekty mají následovat. Nevzdělanost kalašských žen a pokračující islamizace totiž ohrožují existenci kultury ojedinělého národa, který zatím zůstává pomyslným vyčnívajícím ostrůvkem v muslimském moři.

NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA

“Mastuč? Jedete do Mastuče?” budím řidiče spícího na zemi ve stínu svého otřískaného džípu. “Samozřejmě, mister,” vyskakuje kníratý chlapík z prachu a hned cpe můj batoh na střechu, “za deset minut odjíždíme.” Při pohledu na prázdné vozidlo a šoférovu snahu přilákat další pasažéry je mi jasné, že se do dvou hodin nehneme. Nic jiného však dnes do 110 km vzdálené vesnice nepojede. Po třech hodinách začínají dva umouněnci zaplňovat korbu padesátikilovými pytli cementu. Na vzniklou hromadu se ještě skládají početná zavazadla a na vrch toho všeho usedáme my, teď už neméně početní cestující.

Silnice stoupá na severovýchod nádhernými goly, jak místní nazývají široké kaňony sevřené zasněženými masivy. Dole se plazí kalná řeka Mastuč a po obou jejích březích se táhnou nekonečné koberce zelenožlutých políček a primitivních kamenných domků. “Před pár lety bys tolik zeleně neviděl,” tvrdí Azkal, majitel největšího počtu zavazadel na našem voze, “údolí byla skoro holá. Až se zavodňovacími projekty tady začal normální život.” Sám je tou změnou očividně překvapen. Vrací se totiž do své rodné vesnice po čtyřech letech. Za vidinou lepšího života odešel od zchudlé rodiny na druhý konec země do Karáčí, kde se uchytil jako prodavač koberců. Pak už na návštěvy “nějak nezbyl čas”.

Zdejší kraj nebyl vždy tak bohem zapomenutým místem, jak by se mohlo zdát. Údolím kdysi vedla jedna z cest proslulé hedvábné stezky, kudy karavany přepravovaly zboží ze západní Číny do Afghánistánu. Britští kolonizátoři se v 19. století obávali, že právě tudy by mohla proniknout ruská invaze ze severu.

K večeru zastavujeme v malé vesničce na čaj. Vyasfaltovaná silnice tady končí a dál už vede jen úzká prašná cesta, po níž se vozidlo větší než džíp nevyšplhá. Sedím před čajovnou na jedné z prověšených čarpojí (jednoduchá postel tvořená dřevěným rámem s vypleteným provazem, typická pro celý Indický subkontinent) a srkám přeslazený čaj s mlékem v kruhu svých spolucestujících. Vedle na udusaném hřišti hrají kluci pozemní hokej s ohoblovanými větvemi a gumovým míčkem. Čajovny jsou tady v horách jakýmisi motoresty, kde odpočívají vyčerpaní cestující. Jejich majitelé mají informace o všem, co vás dál může potkat – kde řeka strhla silnice, kde se staví nový most, kde se kdo vyboural atd. Pasažéři se s orientální družností dávají do řeči s jinými pasažéry nebo místními vesničany a osada je tak pořád plná smíchu a přátelského klábosení. V cestě se bude pokračovat, až když to řidič uzná za vhodné. Potká-li náhodou dobrého známého nebo kolegu – a v horách jsou snad všichni dobří známí či kolegové – čtvrthodinová zastávka se lehce protáhne na dvouhodinovou. Mezi muži koluje hašišová cigareta a k mé hrůze pobafává i náš šofér. “No problem, mister,” utěšuje mě, když s jiskřícíma očima opět leze za volant.

Do Mastuče přijíždíme až za tmy. Ospalá vesnička kdysi bývala hlavním městem Kušvaktského státu sahajícího až do Gilgitu, 300 km dále na východ. Slavné časy stále připomíná stará královská pevnost obývaná plukovníkem Kušvaktem. Dnes cestovatelé využívají Mastuč hlavně jako tranzitní bod na cestě k nedalekému Šandurskému průsmyku. Za dva dny tam začíná pólový turnaj a oba zdejší hotely jsou plné. Azkal mi nabízí, že mohu přespat u jeho rodiny v Činči, asi 20 km dál. Majitel džípu je jejich soused a rád nás vezme s sebou.

K večeru se říčky Hindúkuše rozbouří. To když jejich koryta vyplní voda z tajícího sněhu. V noci sníh přestane tát a koryto vyschne.

Po pár minutách jízdy však auto zastavuje. Zepředu je slyšet bouřící řeka. Řidič jde s baterkou obhlédnout situaci. Za chvíli se vrací a rezignovaně krčí rameny. Voda ze sněhu tajícího na okolních horách přehradila cestu tak silným proudem, že přes něj auto nepřejede. Přes noc teplota hluboko klesne a sníh přestane tát, takže do rána by mělo koryto vyschnout. “Dál dneska nejedu,” prohlašuje vládce vozu a uléhá ke spánku na cementových pytlích. Azkala to nijak nevzrušuje. Dojdeme pěšky. Bere s sebou ještě dva další cestující, kterým se taky nechce spát na cementu. Nebude to zřejmě jen z čisté muslimské pohostinnosti, jak se ukazuje, když z vozu začíná sundávat velké pytle, krabice a další harampádí, jež by jeden člověk neutáhl – dary pro rozvětvené příbuzenstvo. Zbyl na mě houpací kůň. Přicházíme k ledovcové řece a zouváme boty. Brodím se silným proudem řeky a snažím se nespadnout pod váhou dvou batohů a pitomého dřevěného koně. Voda je tak ledová, že mi ještě dlouho potom, v suchu trekových bot, mrznou prsty u nohou. Rychlou chůzí pokračujeme husím pochodem dál. Měsíc ozařuje temné skály a kamenitou cestu před námi. V jeho svitu musí naše čtyři postavy obtěžkané nákladem vypadat jako banda zlodějů.

Po hodině přicházíme do malé zalesněné osady. Azkalovi chvíli trvá, než najde tu správnou adresu. Zastavuje se před nízkým domkem s malým políčkem a kamennou zdí okolo. Chvíli buší na masivní vrata a volá snad všechna jména své rodiny – bez kýženého účinku. Elektřina do těchto končin ještě nedorazila a lidé chodí spát kolem deváté, sotva dvě hodiny po západu slunce. Teď je něco po půlnoci a vesnici vládne ticho a tma. Přelézám zeď s tím, že otevřu závoru zevnitř. Když stojím na druhé straně, otevírají se dveře domku a z nich mžourá malá postava. Pak zase mizí uvnitř a já se v panice škrábu zpátky přes zeď. Kdoví s čím se mužík objeví. Ostatní se mi jen smějí, když nám muž – Azkalův bratr – s petrolejkou v ruce otevírá vrata. Slyšel nějaký hluk, a protože nic neviděl, došel si do kuchyně pro světlo. Bratři se v slzách objímají a vedou nás, tři nezúčastněné, dovnitř. Brzy se i přes pozdní hodinu scházejí další příbuzní a známí a všichni pláčou dojetím. Kdysi se mi jeden Pákistánec chlubil počtem členů své rodiny – 242. Tolik lidí se v téhle vesnici snad ani sejít nemůže. Naštěstí. Přestože tady Azkal čtyři roky nebyl, stará se nejdříve, abychom my tři hosté dostali večeři – moučné placky čapátí s jogurtem.

Když se ráno s díky loučím se svým hostitelem, jen skromně vrtí hlavou: “Kdybych přijel k vám do Čech a měl potíže, taky by se o mě přece někdo postaral.” Trochu mě při té představě zamrazilo, ale raději jsem jen tiše pokýval hlavou.

TURNAJ V OBLACÍCH

Právě zde se od roku 1989 pravidelně konají zápasy v pólu mezi týmy reprezentujícími Hindúkuš a Karákóram.

K Šandurskému průsmyku se valí další a další zástupy lidí. Během několika málo dní v této jinak skoro vylidněné krajině vyrostlo město ze stanů, jehož populaci jeden starousedlík odhaduje na deset tisíc přivandrovalců. Se Šamimem, mým novým známým, se snažíme najít levné ubytování, což se zdá být nad lidské síly. Místní podnikavci totiž vyšroubovali ceny do závratných výšin: za zastřešené místo ke spaní žádají až dvacet dolarů za noc, na pákistánské poměry nehoráznou sumu. Důvod je jediný – pólový turnaj elitních týmů severu Pákistánu se koná jen jednou za rok a vidět ho chce asi každý. Ne všichni ale vlastní stan, a spát v nadmořské výšce 3810 m pod širákem může být hazardováním se životem. Nakonec se za rozumnou cenu zabydlíme v děravém stanu, kde už se vedle sebe tísní dvanáct lidí. Dva naši spolubydlící kvůli turnaji jeli dva tisíce kilometrů až z Karáčí.

V obrovském táboře vzniklo i menší tržiště. Obchodníci sem za vidinou slušného výdělku jezdí stovky kilometrů, aby tady prodali své melouny, látky, hodinky nebo nože. Před naším obydlím stojí improvizovaná pekárna chrlící čerstvé čapátí. Opodál řve statný býk, kterému řezník právě podřezává hrdlo a pak zvíře nechává v křečích umírat. Krev stéká do klokotajícího potůčku, z něhož v jídelně dál po proudu berou vodu na čaj. Ve dvou největších stanech se večer pořádají divoké tance. V jednom čitrálské, v druhém gilgitské. Tábor už je rozdělen na dvě skupiny fanoušků obou hlavních týmů. Šandurský průsmyk totiž tvoří hranici mezi východním a západním pohořím severního Pákistánu – Hindúkušem, jehož středem je Čitrál, a Karákóramem s centrem v Gilgitu. Ve vzduchu je cítit nedočkavost.

Ráno se pokouším zabrat co nejlepší místo na jednom ze tří podlouhlých kopců, mezi nimiž je vmáčknuto pólové hřiště. Rozlohu zabírá přibližně stejnou jako hřiště fotbalové, je však užší a delší. Na každém konci stojí branka – dva červeno-bílé kůly zasazené do země asi pět metrů od sebe. Na pořádek dohlíží stovka ozbrojených policistů. Sedám si na kamenitou zem mezi dobře naladěné horaly. Dlouho očekávaný den konečně přišel. Začíná první zápas. Jde pouze o dva amatérské celky na vyzáblých koních z vesnic pod Šandurem, přesto hra dostává diváky do varu. Ze začátku mi zápas připadá jako naprostá anarchie, kdy každý jezdec štve svého koně za bílým míčkem, jejž se snaží dlouhou dřevěnou holí odpálit co nejdále na soupeřovu stranu, nejlépe přímo mezi oba pruhované sloupky. Strany soupeřů se navíc mění, což mi ještě více komplikuje přehled. Časem se však vyjasňují na pohled složitá pravidla a pólo se mi začíná líbit. Při prvním gólu vyskakuji s rukama nad hlavou a vítězným pokřikem, abych zapůsobil dojmem aktivního diváka. Muži kolem mě však sedí jako zařezaní a nevraživě na mě zírají. Všichni očividně fandí prohrávajícímu mužstvu. Trapas.

Historie póla sahá až do 6. století př. n. l., kdy vzniklo ve staré Persii coby tréninková hra pro jezdectvo královské gardy. Na každé straně tehdy zápolilo sto jezdců, což muselo připomínat bitevní manévry. V 6. století n. l. se hra stala perským národním sportem a jeho obliba překročila hranice země až do Arábie, Tibetu, Číny a Japonska. Na Indickém subkontinentu se pólo začalo hrát s příchodem Mughalů, muslimských dobyvatelů, ve 13. století. S jejich pádem klesl i zájem o tento rozšířený sport a dodnes se hraje hlavně v horských vesnicích Himálaje, Hindúkuše a Karákóramu, kde se také zachovala jeho nejtradičnější forma. Počet hráčů na každé straně se zredukoval na šest, přičemž vyhrává mužstvo, které jako první nastřílí devět branek. V Šandurském průsmyku se první zápas sehrál v roce 1936. Od roku 1989 se zápasy mezi Hindúkušem a Karákóramem konají každé léto.

Pólo vzniklo ve staré Persii jako tréninková hra pro jezdectvo královské gardy. Dnešní Pákistánce tato hra jen tak neomrzí.

Po úvodním zahřívacím zápase následuje pólo na oslech. Připadá mi to spíše jako divadlo pro příznivce týrání zvířat. Ubozí oslíci nejeví nejmenší zájem honit se za míčkem přes celé hřiště, jejich majitelé je k tomu však nutí ranami bičíkem a ráznými kopanci do slabin. Publiku se to nicméně zdá velice zábavné. O hodinu později se na zaprášené trávě šikuje dvanáct jezdců v zelených a šedých dresech se svými nádhernými koni. Davy diváků řvou nadšením. Začíná hlavní souboj mezi mužstvy Čitrálu a Gilgitu. Od prvních okamžiků zápasu je jasně vidět, že hráči právem patří mezi absolutní špičku v zemi. Muži jsou schopni v největším trysku s neobyčejnou přesností strefit míček úzkou hranou své hole, dokonale ho přihrát spoluhráči nebo přes celé hřiště vystřelit na soupeřovu branku. Hra se rozjíždí divokým tempem a snad jen hráči sami vědí, jak se v ní neomylně orientovat. Dynamickou atmosféru jejich zápolení navíc umocňuje pětičlenný hudební orchestr neustále vyhrávající na pódiu mezi diváky. Při každém gólu vytrubují fanfáru na oslavu toho, kdo úspěšně skóroval. V jedné chvíli rozhodčí červeným praporkem uznává bod, když míček proletěl těsně nad levým sloupkem. Rozzuřený dav vedle mě se vrhá k sudímu a přesvědčuje ho, že se nejspíše spletl. Když to vypadá, že přesvědčování přejde v lynčování, zasahuje policie a odtrhává od sebe znesvářené strany. Po půl hodině jednání, dohadování a vyměřování se nakonec branka neuznává. Devátým, posledním gólem zápas končí vítězstvím Gilgitu. V tu chvíli burácející fanoušci zaplavují celou hrací plochu a oslavují své vítěze. Snad každý si chce na své favority alespoň sáhnout a šedé dresy v okamžiku mizí v ohromné lidské mase. V davu potkávám spolubydlícího z Karáčí. “Paráda!” křičí s rozzářenýma očima, “příští rok jsem tu zase!” Asi se vás tady sejde víc, myslím si při pohledu na chaotické veselí. Pákistánce tenhle sport jen tak neomrzí.