Jako ženu se mě snažili přesvědčit, že Antverpy jsou městem módy. Jako potencionálního kupce se mě pokoušeli zlákat na Antverpy – město diamantů. Zkusili to přes umění a ukazovali mně Antverpy – město Rubense. Nakonec udeřili malinko pod pás a vytasili se s Antverpami – městem gastronomie. Měli pravdu. Prohlédla jsem butiky, navštívila muzeum diamantů a klenotnictví, prošla muzea, nacpala se vynikající rybou a zapila ji silným belgickým pivem, a pak jsem se znovu zeptala: “A jak se dostanu do přístavu?”
Nebylo to složité. Zatímco nizozemský Rotterdam je z města dosažitelný jen autem, antverpský přístav začíná přesně tam, kde končí obytná část města. “Zabloudíte,” “Je to daleko,” “Něco tam na vás spadne, na kole nemůžete, potřebujete auto, je to strašně velké, nechoďte tam bez průvodce,” varovali nás a vymlouvali nám chuť zjistit sami a pěšky, zdali v tomto flanderském přístavu stále voní dálky a kapitáni zaoceánských parníků kouří dýmky naplněné oním kouzelným tabákem, jenž vyvolává cestovatelskou touhu.
Přestože většina dělníků jezdí do práce autem, do srdce přístavu jel autobus. Kontejnerů, které na nás z desetimetrové výšky mohly spadnout, bylo požehnaně. Když jsme na konci prvního dne odhadli v nohou třicet kilometrů, uznali jsme, že je to opravdu “strašně velké”. Ale bylo to i mimořádně zajímavé, a tak jsme zůstali.

TYPICKÉ SOUSEDSKÉ VZTAHY
Antverpský námořní přístav, ležící u řeky Šeldy, je svým způsobem unikátní. Nachází se totiž ve vnitrozemí, sedmdesát kilometrů od jejího ústí. Řeka neustále ukládá na svém dně sedimenty a mění jeho profil, a proto se její průjezdnost musí pravidelně kontrolovat a udržovat. A tady je zakopaný pes – Šelda ústí do moře na území Nizozemska, v němž leží i Rotterdam. Původně ležely oba přístavy v jednom státě. Bylo tak svůdně jednoduché zlikvidovat konkurenci, vždyť stačilo jen uzavřít pro lodě ústí řeky. Naštěstí pro Antverpy k tomu nikdy nedošlo, místo toho začali Holanďané jako praví obchodníci vybírat poplatky od všech lodí, které chtěly do Antverp.
Velký rozmach zažil antverpský přístav v době napoleonských válek, protože Napoleon zrušil poplatky a pro své vojenské účely nařídil založit loděnice a dva nové doky (dnešní Bonapartedok a Wilemdok). Přístav zahájil svůj růst na sever. Když se Belgie v roce 1830 osamostatnila, konkurenční boj se opět přiostřil – pro Antverpy mohly nastat zlé časy. Tou dobou se svět naštěstí už poněkud zcivilizoval a Nizozemci nemohli jen tak položit na lopatky město svých příbuzných – Vlámů, kteří mluvili (a dodnes mluví) jazykem podobným holandštině asi tak, jako je čeština podobná slovenštině.
O upřímných přátelských vztazích mezi oběma přístavy se nedá mluvit ani ve 21. století. “Schovávají se za ekologii a nedovolí nám prohloubit Šeldu tak, aby k nám mohly jezdit i ty největší lodě. Teď je hluboká 11,6 m a my můžeme přijmout na 90 % všech lodí. Chtěli bychom ji prohloubit na 12,8 m, ale musíme čekat na jejich souhlas,” stěžují si na správě přístavu. “Ale moc to nezdůrazňujte,” prosí vzápětí.
Vzpomínám na včerejší večeři. Protože jsme do Antverp přijeli po čtrnácti dnech v Amsterdamu, několikrát se mi na jazyk připletlo jeho jméno. Při třetím přeřeknutí už naše společnice poněkud nadskočila. Celkem jsem ji chápala. Dějiny Belgie jsou dějinami hledání přijatelné formy státní existence nezávislé na nizozemských a francouzských sousedech. Ta nakonec vyústila v zajímavý státní komplex s několika jazyky (vlámština, valonský dialekt francouzštiny – wallon, a na východě němčina), několika historickými územími (Flandry na severu, Valonsko na jihu a “neutrální” hlavní město Brusel, k tomu Ardeny a historické území Brabant). Jeden potenciální konflikt se vrší na druhý a vše korunuje strašná chuť Belgičanů utahovat si ze svých prozatím turisticky úspěšnějších nizozemských sousedů (a naopak).
“Cestujete taky tak hodně jako Holanďani?” ptáme se možná trochu netaktně. “Potkáváme je všude po světě, vás moc ne.” Čertík z flanderské krabičky malinko povyskočil: “Samozřejmě, že taky cestujeme. Ale oni musí ukázat, že jsou Holanďani. Vemte si už jen tu jejich nápadnou žlutou poznávací značku aut.”
Všude po Antverpách sice parkují holandské typy kol s poctivými holandskými zámky, do Holandska je to kousek, ale belgické kolovrátky spřádají další drby: “K čemu jim ta jejich liberální politika je? Děti mají nevychované a učitelka je nesmí ani pořádně okřiknout. Někdy k nám dokonce dávají na výchovu své puberťáky, kteří si doma moc dovolují.”
Číšník v restauraci s výhledem na Šeldu se zamyslí: “Trochu moc si dovolují, ale zase jsou otevřenější než my. Pod různými pány a cizími vládami jsme se naučili skrývat, co si myslíme. Liberální politika umožňuje Holanďanům víc než nám, ale co oni mají dovoleno, my si nakonec uděláme taky, protože myslíme a vždycky si najdeme vrátka, kterými se zákaz dá obejít,” a pokračuje dál v přátelském pomlouvání a utahování si ze svých nizozemských sousedů svou vlámskou modifikací holandštiny. A já najednou chápu, proč mně Antverpy a jejich obyvatelé tak připomínají Prahu. Ne, není to v oblibě piva ani v hospodách, jež jsou tak podobné našim starým bruselákům. Také jsme si za posledních pár století příliš samostatnosti neužili a ve vyhledávání bočních vrátek se Čechům hned tak někdo nevyrovná.
Snad je lepší nesrovnávat. “Máme brusírny diamantů i klenotnictví a všechno vám ukážeme,” přesvědčovali nás v Amsterdamu. “Nadělají kolem toho spoustu řečí, brousit se začalo u nás, my to umíme líp,” tvrdí v Antverpách. Detailní objektivní srovnání rotterdamského a antverpského přístavu je lépe přenechat národohospodářům Evropské unie, ve které jsou oba “rivalové”. Podle objemu přepravovaného zboží jsou čtyři největší světové přístavy Rotterdam, Hongkong, Singapur a Antverpy.

Z malé lodi vlevo se přečerpávají pohonné hmoty, mostové jeřáby nakládají kontejnery.

ZA VŠECHNO MŮŽE OBR
První lidé se u řeky Šeldy usadili ve 2. a 3. století. Podle pověsti ale žil již na počátku našeho letopočtu u jejího ústí zlý obr Antigoon, který vymáhal od všech proplouvajících lodí velké poplatky. Kdo nezaplatil, přišel o ruku. Nakonec ho porazil římský voják Silvius Brabo, zabil ho, usekl mu ruku a hodil ji do řeky. Tak vzniklo jméno města: “hození ruky” = Hantwerpen.
Jak rostlo město, rostl i přístav. Lidé pracovali a snažili se. Ještě na konci 19. století námořní lodě kotvily na Šeldě přímo u centra Antverp a radnice vybudovala vysoké nábřeží, aby měšťané mohli pohodlně sledovat vykládání exotického zboží – především z Belgického Konga. Druhá část přístavu byla od 16. století v jižní části města, kde ji od řeky oddělovala propusť. Ta však byla, stejně jako tato část přístavu, později zasypána a zmizela.
Kvůli lodím nebyly přes Šeldu postaveny ani zdvihací mosty, vzhledem k velkému provozu by stejně musely být stále otevřené. V dnešní době jsou obytné nástavby na zádích lodí už okolo 40 metrů vysoké a v antverpských docích byla dokonce postavena 82 metrů vysoká těžební plošina pro Severní moře a ta by pod žádným běžným mostem neprošla. (Plošinu pak ale nikdo nechtěl a dlouho se hledal náhradní kupec. Nakonec odplula do Jižní Ameriky.)
Mosty stejně nebyly potřeba, Antverpy zůstávaly na pravém břehu. Až ve 20. století začaly natahovat ruce na západ, na levý břeh řeky. Obě části byly poprvé spojeny v roce 1933 – dvěma tunely. Jeden byl určen velkým vozidlům, druhý byl pro pěší a kola. Je dlouhý 572 metrů a nejvyšší povolená rychlost je v něm 5 km/hod., tzn. kola se tunelem mají vést. Dnes spojuje oba antverpské břehy celkem sedm tunelů.
Přístav rostl dál a dál na sever a za posledních deset let se jeho kapacita zdvojnásobila, především díky výstavbě Berendrechtsluis, největší plavební komory na světě (1989). Bazén propusti je 500 metrů dlouhý, 68 metrů široký a 20 metrů hluboký. Její vrata dovolují vjíždět do bezpečí přístavu lodím až do 250 000 tun. V jejich sousedství zahájily provoz dva moderní kontejnerové terminály a za nimi ležící tovární objekty se táhnou až k hranicím.
A pak pan Roger, který je úředník a statistik každým coulem, začne sypat z rukávu jedno číslo za druhým: “Počet přímých zaměstnanců přístavu se snížil z 50 000 na 25 000, ale celkový počet pracovních míst v areálu přístavu vzrostl, protože se budují stále nové průmyslové komplexy (Antverpy mají po Houstonu největší koncentraci petrochemických podniků na světě). Přístav poskytuje celkem na 110 až 120 tisíc pracovních příležitostí, a protože město má k půl milionu obyvatel, dá se říct, že všechny rodiny jsou s přístavem zaměstnanecky propojeny.”
Čísla jsou zajímavá, i když trochu únavná: “Na konci 19. století měřila přistávací mola 16 km a přístav zabíral 2100 ha. Dnes mola měří 127 km a jen samotný přístav má plochu 15 000 ha.” Náš informátor si v číslech opravdu libuje: “Na 130 milionů tun zboží ročně, 350 km přístavních silnic, 346 pevných a 6 plovoucích jeřábů, 18 dopravníků obilí…, 1000 km železničních vleček a kolejí (vlaky z přístavu vyjíždějí až pozdě odpoledne, aby nebránily osobní dopravě). Do Evropy se expeduje 40 % zboží říčními čluny po kanálech (např. do Rýna), 40 % po silnicích a jen 20 % vlakem.
Za rok přístav přijme 16 000 námořních a 55 000 říčních lodí. Nově byl vybudován přístav pro velké zaoceánské osobní parníky. Je unikátní tím, že tyto lodě kotví na řece v těsném sousedství historického středu města. V roce 1996 tam přistála jen jedna taková loď, v letošním roce se jich čeká 41 se 32 000 pasažéry.”
Jsme zavaleni čísly, loučíme se a vydáváme se za zkušeností na vlastní kůži.

Díky snaze projektantů zajistit lodím co největší stabilitu, odolnost vůči vlnám a malou spotřebu získávají lodní kýly fantastické tvary (loď je vyložená, proto je spodek kýlu vidět).

PŘÍSTAVNÍ SOBOTA
I když jsme byli ujištěni, že přístav je v provozu 24 hodin denně, o víkendu je v něm přece jen klidněji. Šetří se. Přístavní dělníci by sice nastoupili, zvlášť když za práci o víkendu berou dvojnásobek, ale šetří všichni. A pokud termín nakládky přímo nehoří, proč si nedat na moři dva dny volna, přibrzdit a počkat do pondělí?
Nikdo nás odnikud nevyhání. Počasí je víc než mizerné, kdo z nezvaných by sem taky chodil. Mlha a mraky, v nichž mizí vše, co je vyšší než dvacet metrů. Chtěli bychom vidět černé gumáky a soudky rumu. Místo toho na nás z lodí mávají plavčíci v montérkových kombinézách. Nudí se. Vykládku obstarají jeřáby a antverpští přístavní dělníci. Loď zůstává i v přístavu cizím státním územím, kouskem země, v níž je loď registrována, a pokud posádka nemá vízum, na břeh nesmí. Navíc o návštěvách břehu rozhoduje kapitán a 2/3 posádky musí obvykle zůstat na lodi.
Nikde zákaz vstupu. Šlapeme pod otočnými rameny monstrózních násypek porostlých mechem, pod nohama nám křupe zrní, čvachtá bláto, rozlétávají se holubi. Nalevo řada sil, napravo želatinová mrtvá hladina doků. Osamělý důchodce chytá ryby. Dává přednost francouzštině. V kbelíčku má více než půlmetrového úhoře, ale jíst ho nebude: “Není k jídlu.” Čistota přístavní vody není přes všechnu snahu nejlepší. O kus dál se v jiném kbelíku plácají dva rybí mackové. Jejich majitelé bohužel neumí ani francouzsky, ani anglicky.
Už jsme prošli překladišti obilí, uhlí, kontejnerů, kamenů, železa, ze skladů táhne vůně jablek. Boty máme obalené neidentifikovatelným bílým bahnem, do kterého se nalepily obilné plevy. Kolem nás až do šedivých těžkých mraků rostou obrovské černé bloky obalené igelitem s místem určení Illinois, oranžové třímetrové drapáky rypadel poplují zase do ulice Rue Rahal v Casablance. Míjíme obrovské vrakoviště, ale barevné cedulky za okny aut nás vyvádějí z omylu: “Destination Ruanda, Nigerie…” Evropa si nemusí lámat hlavu, co se starými náklaďáky a nabouranými autobusy. Dalších deset a možná i víc let budou jezdit v Africe.
Procházíme pod mostovými jeřáby a okukujeme kontejnery – jeden kontejner o normalizovaných rozměrech (obvykle 12 m na délku, 2,6 až 2,9 m na výšku, šířka přes 2 m) může s obsahem vážit až 30 tun. O něco menší chladírenské kontejnery tiše vrčí, každý má svůj vlastní generátor na výrobu zimy.
Vrčí a jsou vyskládány i na části paluby egyptské “Abu Zeminy” s domovským přístavem v Alexandrii. Přibližně 50metrová loď-benzinka jí právě přivezla pohonné hmoty, z jiné se na ni přečerpává pitná voda. Zaoceánské nákladní lodě nejsou totiž napojeny na břeh jako jachty v maríně. Jsou nezávislé a samostatné a s pevninou je spojují pouze lana a spuštěný můstek, který končí kus nad zemí a správně námořnicky se houpe. Na molu pod ním dva místní olejnatci opravují auto, aby se kapitán mohl vydat do města.
Dvaatřicetičlenná posádka potomků faraonů zatím čeká na naložení zbytku nákladu a dává loď do pořádku: natírá, umývá, svařuje zábradlí. Vchod na loď nikdo nehlídá a plavčíci se ochotně zapovídají: “Teď máme ponor šest metrů, až nás naloží, klesne loď asi o pět metrů, vyjedeme zřejmě ve středu. Tamhle na břehu čeká druhá část našeho nákladu.” Slezeme dolů, abychom si přeměřili obří pneumatiky vysoké dva a půl metru. Místo určení: Rep. Islamique de Mauritanie.
Chci odkrokovat loď, a opravář pracující u jeřábu mi se smíchem nabízí pásmo – loď je dlouhá 200 metrů. Jmenuje se Peter, pracuje v přístavu už 22 let a jeho práce se mu vůbec nezdá romantická. Ale nespokojený určitě není: “Prý se o nás říká, že jsme tvrdí chlapi a umíme pořádně máknout. Tady v přístavu se vždycky dalo vydělat. Práce byla tak dobře placená, že si ji lidé předávali z generace na generaci a nechtěli mezi sebe pustit nikoho nového. Teď se to ale všechno mění. Víc než člověk začíná být potřeba technika.” Když se rozhlédnu po jeřábových obludách svírajících oblohu, musím mu dát za pravdu. Ale právě díky téhle technice nelidských měřítek a lidem, kteří s ní pracují, je zdejší přístav považován za přístav s nejrychlejším odbavením zboží na světě.

Práce “oranžových andělů”. Kormidelník krouží se svým malým člunem mezi přistávající lodí a molem, druhý muž na jeho palubě chytá lana hozená plavčíky z parníku a podává je dalšímu členu party na molu, který je navlékne na pachole. Lana nasáklá vodou jsou tak těžká, že je muži jen stěží uzvednou.

NEDĚLE NA ŠÍFU
Pro říční nákladní kolosy kotvící v přístavu se vltavský název “šíf” asi použít nedá. Říční náklaďák delší než položená petřínská rozhledna řídí dva lidé. On a ona. Jezdí spolu už třicet let. Loď jim patří a už dávno ji splatili. Dům ani byt nikdy neměli, děti chodily do internátní školy, teď už jsou velké, ale ani jedno nezůstalo věrné říčním lodím. (Ty středně velké měří 145 metrů a nahradí až 500 trucků. Ty největší, pro transport železné rudy a uhlí, mají nepředstavitelných 300 metrů délky.)
Jsou tři odpoledne a po chvilce klábosení jsme se od nich nechali pozvat dovnitř. Jsou to Holanďané a na břeh tedy mohou bez problémů, ale stejně musí čekat do zítřka, kdy jim začnou vykládat obilí. Po kanálech a řekách křižují Evropu, nejvíc mezi Francií, Německem a Švýcarskem. V oknech záclonky, v kleci kakadu, na střeše osobní auto a jeřáb, kterým si ho postaví na molo a pojedou do přístavního supermarketu na nákup. “Normálně bychom jeli na kolech, ale teď je moc mizerné počasí,” nezapřou v sobě příslušnost k národu milovníků jízdních kol.
Pomalu se vracíme a zastavujeme u pustého trajektu z Londýna “Seacrusader”, na jehož nájezdu může stát napříč několik nákladních aut. Za ním rachotí strojové nůžky-pásák, které likvidují pojízdné jeřáby, jež vypadají jako nové. Nůžky vypadají jako přemýšlivý papoušek. Pták natáhne krk, natočí otevřený kovový zobák a přemýšlí, jak nejlépe z ořechu-kabiny jeřábu vykousnout co největší kus železa. Cvak, na zem spadne kovová skříňka a na jejích dveřích se vystaví jeřábům na odiv prsa Pamely Andersonové.
Kým si asi vyzdobili stěny u svých pryčen plavčíci v 19. století? Co bylo na stěnách námořnického hotelu Zeemanshuis z roku 1892, kam se jdeme ohřát? Odpověď nezjistíme, původní stavba nepřežila druhou světovou válku. Hotel postavili znovu a ve velkém v letech 1952-1954. Velikost nahradila námořnické kouzlo. Je čistý jako každý dobrý hotel, snad jen ze všeho čpící stopy cigaretového kouře by mohly svědčit o tom, že patří námořníkům. “Je stále z 90 % plno,” chlubí se anglicky mluvící recepční, “máme 90 singlů za 15 eur se snídaní po předložení platného námořního průkazu a 50 větších pokojů. Pár z nich musí být volných pro lidi v nouzi.” O mezinárodní námořnické klientele svědčí řada hodin, ukazujících aktuální čas v Singapuru, Tokiu, New Yorku, Bombaji a Riu de Janeiru. Stejnou časovou přehlídku vidíme i na konci přístavu v Havenhuis (kapitanát).
Přes čtvrť červených luceren se vracíme zpět. Opět se nabízí srovnání – jak to, že Amsterdam ve všech průvodcích doporučuje prohlídku své vykřičené čtvrti, a o antverpské nikdo neví? Že by se za ni katoličtí Belgičané styděli? Nebo zde není bezpečno? Nejsou tu davy turistů, ale ani žádná individua. Normální úzce specializovaná čtvrť bez jakýchkoliv senzací, kam se chodí jen za prapůvodním sexuálním účelem. Je blízko přístavu, o zákazníky nemá nouzi a zdá se nám dokonce větší než amsterdamská. Dívčí výklady jsou osvětlené stejnými typy neonů jako v Amsterdamu a pokojíky za nimi jsou obdobně sterilní a chladně účelové. Bez pokrytecké přetvářky vystavují přehlídku plavek a spodního prádla na nesportovních tělech snad ze všech končin světa.

PLNÝ AUTOBUS PROSTITUTEK
V pondělí už přístav slušně šumí. Při pohledu na vysokozdvižné vozíky transportující kontejnery kdesi těsně pod mraky živě vidím, v jak vzorně vyžehlenou dečku bych se změnila, kdyby kontejner spadnul. Včera jsme mezi nimi chodili volně, dnes to bylo samé: “Pozor! Sem ne! Sami ne!” Raději jsme přešli k lodím, které se zrovna nevykládaly.
A protože jsme byli s námořníky, řeč se vždycky stočila na ženské. Někteří si malinko stěžovali: “Přístav je strašně velký, všude je daleko, kolem jsou jen jeřáby a továrny.” Kapitán parníku Luanda Bridge z Valletty přijel se svou lodí do Antverp poprvé: “Šel jsem jen do freeshopu, k ženským je to dálka.” Když jsme viděli jeho obrovskou kajutu, mysleli jsme, že jezdí s rodinou: “Spíte sám?” Odpovědí byl upřímný povzdech: “Kdybych tady měl ženskou, tak určitě ne.”
Na velíně Berendrechtsluis se smáli: “Vždyť to není tak složité. Když za nimi nemůžou na břeh, můžou si je objednat telefonem. Třeba celý autobus. Dělá se to běžně.” A když už jsme byli v “nepravostech”, ptali jsme se i na pašování drog. “Pašují se ve velkém. Malé individuální pašování drog je obtížné, ihned po přivázání k molu celníci kontrolují kajuty. Není to tak dávno, co se na lodi z Jižní Ameriky našla velká várka drog zabalená jako banány. Drogy byly uvnitř šlupek a vizuálně se nedalo nic poznat. Pravděpodobně tam šli na základě udání.”

Přístavní pojízdné jeřáby musejí být schopné vynést naráz desítky tun až do 40 metrů.

VÍTEJTE NA VELÍNĚ
Do řídící věže největší propusti na světě jsme bez speciálního povolení a doprovodu nemohli. Ze střechy několikapatrové budovy by byl báječný rozhled na propusť i přilehlé kontejnerové terminály, ale nízká mlha výhledu příliš nepřála. Šli jsme raději dovnitř za “mořskými vlky”. Všichni pracovníci velínu byli mnoho let prvními lodními důstojníky, někteří z nich sedí u počítačů a radarů už přes dvacet let.
“Jakou mám já praxi?” opakuje naši otázku důstojník v bílé košili a kravatě. “Já jsem se plavil jen po Pacifiku v oblasti Austrálie a Nového Zélandu, v Japonsku jsem byl jen jedenkrát, ale tady kamarád byl všude, jeho se ptejte. Ale je to velmi seriózní pán, chodil jen do muzeí,” dodává. A seriózní pán se směje: “Opravdu vám o ženských nic neřeknu, viděl jsem jen muzea a výstavy. Důležité ale bylo, aby byly blonďaté.” “A hloupé,” už se chechtá jeho správně námořnicky vrásčitý kolega s moderním strništěm a možná pravým diamantem v uchu.
Pak na chvilku zvážní a začnou vykládat, jak se loď dostane do přístavu: “Lodě se nám hlásí šest hodin před příjezdem k ústí, i když vykládací společnosti je mají na plánu minimálně několik týdnů dopředu. Od moře je to po řece k vratům dvě hodiny plavby. Celá cesta je sledována radary, jak po řece, tak i v přístavu.” Ukazují na obrazovky, po nichž se posunují miniaturní lodičky se jmény. Chvilku je sledujeme, docela slušně po Šeldě kličkují.
Jak se loď blíží k ústí řeky, musí na svou palubu přijmout nejprve mořského navigátora (sea-pilot) a na řece pak říčního pilota, kteří jsou s kapitánem na můstku. Prozatím je přiváží malá motorová loď, v budoucnu ji vystřídá vrtulník. Ve vratech říční navigátor loď opouští a ta si může (ale nemusí) vzít přístavního navigátora nebo se může nechat odtáhnout remorkérem. Na závěr jí při vyvázání se k molu pomůže další parta, jacísi oranžoví andělé.
Navigaci po moři a po řece zvládnou jen opravdoví machři. Tito vysokoškoláci s mnohaletou praxí zastávají nejprestižnější profesi v přístavu, umí řídit všechny typy lodí a musí si poradit v každé situací. Platí je stát a berou v průměru o 35 % víc než jiní specialisté.

STAČÍ PÁR NADÁVEK
Raymond Loots chce být tou pravou přístavní jedničkou. Ukazuje nám tlustá skripta, která právě studuje. Už 17 let pracuje v blízkosti moře – má za sebou dva roky školení na pilota, 12 let procházel postupně všechny profese na lodích, včetně vedoucí pozice na zaoceánském parníku. Teď ale sedí se svými deseti kolegy ze směny v příjemně vytopené, dřevem obložené místnosti a čeká, až si nějaká loď vyžádá asistenci jejich malé lodi při přirážení k molu a vyvazování.
Jsou kamarádi, jinak to ani nejde. Jednu čtvrtinu života tráví společně – prací i čekáním na loď. Za dvanáctihodinovou směnu se postarají o 5-10 lodí, ale plat mají fixní. Kolik, to nepoví, výše platu se v Belgii neprozrazuje.
Někteří leží na pohovce a sledují televizi. Mají krásně zařízenou kuchyňskou linku a jednoho odborníka na vaření. Nabízejí nám kávu a otvírají lednici. Její obsah v kombinaci s nahými dámami na stěně okamžitě vyvolává vzpomínku na éru práce po socialistických maringotkách, kterou posilují i nesmírně upatlané oranžové montérky a vaťáky těchto sympatických vodáků.
Pracují 38 hodin týdně, dvě dvanáctihodinové denní směny, dva dny volno, dvě noční směny. Přístav musí mít jejich tři lodě k dispozici 24 hodin denně. Ty jezdí sice jen rychlostí 20 km za hodinu, ale jsou na vodě jako baletky – piruety a otočky na místě jsou pro ně hračkou. Přitom se kormidelník ještě musí domlouvat s námořníky.
“Stačí nám pár anglických slov, pár nadávek a několik dalších, všem srozumitelných slov, která tady před dámou nebudu opakovat,” vysvětluje budoucí sea-pilot a znovu strčí nos do tlusté bichle před sebou, za pár dní má zkoušky. Při další informaci, kterou si přistávací pomocníci pamatují 13 let, je nám poněkud stydno: “Na vašich lodích neuměl anglicky téměř nikdo. Všude viseli Leninové a Gottwaldové a u můstku stáli dva političtí komisaři, aby bránili ideologické diverzi.” To je paměť, to je ostuda!
Zvoní mobil, tři z chlapů nasedají do firemního auta, čtvrtý nahodí motor oranžového člunu. Remorkér pomáhá v otočce 190metrovému mořskému kolosu a pak ho ještě přibrzďuje. Oranžový střízlík vyráží. Poletuje po hladině, chytá hákem lana spuštěná do vody a vozí je na molo, kde pomocníci navlékají oka na jejich konci na pacholata (kovové patníky). Ta jsou zapuštěna na 20 metrů hluboko do speciálního pevného betonu, jinak by nevydržela tah brzděných lodních tun. Od otočky lodi uplynulo tři čtvrtě hodiny. Kolos “Levina” z Panamy klidně stojí a spouští můstek, ale místo přátel a příbuzných s otevřenou náručí vstupují na loď celní úředníci. Je smutné, když loď přistává a její posádku nikdo nevítá.KDE OBCHÁZÍ STRAŠIDLO KOMUNISMU
“To je nádherná červená loď, pojď blíž,” něco mě táhne na vzdálený konec mola. Zakláníme hlavu a pozorujeme čerstvě natřené boky lodi. Zaostřuji a nedůvěřivě si protírám oči. Na komíně řecký modro-bílý kříž, na zádi kyperská vlajka, pod jménem lodi “Multimax Antwerp” je uveden mateřský přístav Limassol a pod ním, pod novou vrstvou rumělky vystupuje plastický nápis SÁZAVA.
Vybíháme nahoru. Vysvětlujeme. Plavčík běží pro kapitána. Čekáme u vchodu na palubu. Vedle nových řeckých tabulek “Zákaz drog a alkoholu na palubě” (pro námořníky!) nenápadně zaniká zašpiněná česká samolepka “Požární hlásič”. Skleněná dvířka skříňky zdobí nálepky od piva Primátor. Přichází kapitán. Vzhled ostříleného námořníka a autoritu bohužel narušuje zamoučněná uniforma, v níž vypadá jako špatný mlynář. Mlynáře připomíná i posádka, na loď se nakládá mouka do Libye a muži se marně snaží udržet loď čistou.
“Vy jste z Čech? Fajn, tak to pojďte dál,” kapitán nás táhne na kapitánský můstek a obléká si čistý kabát. “Jo, četl jsem si, že tady byli političtí komisaři a spousta jiných záhadných profesí. Ale řekněte mi, co znamená Sázava?” ptá se. Posádka i kapitán jsou z Filipín, ale po Češích přišli na prodanou loď nejprve Řekové (majitel lodi je Řek). Na lodi je 27 dvoulůžkových kabin, kapitán má apartmá 2 + 1. Pracuje zde 15 lidí, za Čechů prý i přes čtyřicet. Filipínci se musejí pořádně ohánět, kolik Čechů se tady asi jen tak vozilo?
Na kapitánovi je vidět, že ani on nemá moc příležitostí povídat si s někým v sukni: “Rok jsem nebyl doma, ale když jsou dobré trasy, dostanu se za rodinou i dvakrát. Mám tři syny, ale je to špatné, chtěl jsem i dceru, aby měl manželce kdo pomáhat. Tady se mi moc nelíbí, nejsou tady ženské.” Následuje veselá scénka: Na palubě bývalé české zaoceánské lodi ukazuje na mapě česká “pomaludůchodkyně” kapitánovi z Filipín, kde jsou v Antverpách prostitutky! Kapitán na oplátku předává své zkušenosti: “Nejlepší přístavy jsou v Jižní Americe a Asii, hned u mola jsou hospody, pití a ženské. V Jižní Americe stávaly 20-25 amerických dolarů. Pak začala cena stoupat a neumí se zastavit, dnes už jdou jen za padesát.”
Jsem spokojená. I přes všechny velíny, motorové čluny, kontejnerové obludy a počítače jsem našla kapitána, jak má být. Stiskem ruky by mohl louskat kokosy, a přestože musel na své lodi vyvěsit “zákaz kouření”, cigarety si určitě balí z toho nejkvalitnějšího, pořádně silného toulavého tabáku.

Bylo to koncem máje 1434, kdy se v bratrovražedném boji setkala dvě vojska u bezvýznamné vesničky, jejíž jméno tím vstoupilo do českých dějin. Legenda přežívá, a pravdivá je jen zčásti. Doba vznešené slávy polních vojsk husitů dávno pominula. Už byli jenom hrozbou míru a životu.

Nebyl to problém jenom náš, ale celého tehdejšího křesťanského světa. Jediný rozdíl byl snad v tom, že první bojovníky kalicha přivedla pod válečné korouhve vyšší touha, než námezdné žoldnéře, kteří se potloukali po Evropě a sloužili právě tomu pánu, jenž zaplatil víc. Ovládali meč, kuši, později střelnou či jinou zbraň a už se ani neuměli živit jinak. V mezidobích míru mezi dvěma válkami si pomáhali loupežením a stávali se postrachem pokojných obyvatel. V absurdním kolotoči si pak vládcové rychle vymýšleli nové války, které by žoldnéře odvedly z jejich země. Na mrtvé se nehledělo. Byli jen vítáni. Jenomže na jejich místo se ihned stavěli jiní.
Husitská polní vojska ve chvíli svého zániku nebyla o mnoho lepší. Válčící strany v Čechách se dávno dohodly o míru. Rozptýlené skupiny se zvolna spojovaly podle svého přesvědčení a záměrů. Rebelující husité mírotvorce nazývali zrádci a sami si odnášeli punc vrahů a zlodějů. Vznešenost myšlenek se z boje dávno vytratila. Po slavné éře Žižkově teď stáli proti sobě ti, kteří jednáním dospěli ke kompromisu, a nezlomní, pro které byl vyznáním jen boj.
Kališnický kněz Prokop Veliký, nebo také Holý, který se předtím uchýlil do ústraní, se ve chvíli nebezpečí vrátil do bojových řad. A tak se setkali. Druhé straně velel pan Diviš Bořek z Miletínka, který se učil válečnému umění po boku Jana Žižky. A na obou stranách stála v několika řadách proslulá vozová hradba. Zvítězit mohl jen ten, komu se podařilo nepřítele vylákat.
Zprávy o průběhu krvavé bitvy jsou nejasné. Jisté je jen to, že v zápalu boje dřív tak prozíraví bratři podlehli válečné lsti. Fingovaný útok na vozovou hradbu a potom zdánlivě bezhlavý útěk, který se až příliš podobal útěku skutečnému, vylákal neprozřetelné bratříky k pronásledování. Když opustili obrannou hradbu a dostali se dál, zasáhla připravená jízda a vklínila se mezi pronásledovatele a jejich vozy. Už se k nim nedostali. Do otevřené hradby vnikli nepřátelé a nastalo spíš vraždění než boj.
Přesto bratrská vojska kladla tuhý odpor. Osudný boj trval celý den a noc. Teprve druhý den se dalo mluvit o konečném vítězství. Nezlomná síla táborů a sirotků byla zničena navždy. Jejich vůdcové padli. Vítězové nebrali zajatce, ale povraždili tisíce bojovníků, kteří se za poslední léta stali z bojovníků božích postrachem celé Evropy.
Kdo z nich si zaslouží uznalou vzpomínku? Vítěz? Poražený? Hrdina a vrah se liší jenom tím, z které strany se pozorovatel dívá. Ať tak či tak, slavná éra husitských bojů bitvou u Lipan skončila. Mnozí si oddechli. A mnozí plakali.

Hajdá, nýčko vyrazíme,” dodávají si rumunsky i česky odvahu dva muži v navlhlých teplácích a po chvilce váhání opouštějí roubený domeček vodního mlýnku, který jim poskytl úkryt před náhlým lijákem a jarními blesky. Nebe je pořád ještě zatažené a ze střechy roubenky, která chrání důmyslný mechanismus pohánějící těžký mlýnský kámen, stékají k zemi prameny vody. Muži ale nedbají nepohody a přes pole klopýtají k české vesnici Gerník. Jejich tenisky obalené silnou vrstvou bahna kloužou po mazlavé vrstvě bláta a sváteční tepláky už také utrpěly první šrámy. Jsou z patnáct kilometrů vzdáleného Rovenska, nejvýše položené české vesnice rumunského Banátu, a spěchají na český festival, který by byl již dávno v plném proudu, nebýt nečekané a silné jarní bouřky. Náhle se vyjasňuje a cesty a pěšinky směřující do Gerníku se plní vesničany, kteří ještě dnes ráno sehnuti okopávali lány kukuřice. Jdou pěšky důvěrně známou krajinou nasáklou krví a potem jejich předků, kteří zde před sto osmdesáti lety začali kácet neprostupné pralesy. Putují z několika banátských vesnic, aby se opět po dvou letech společně sešli na festivalu českých krajanů obývajících karpatské hřebeny, jež se tyčí nad hlubokým údolím Dunaje. Jsou to obyvatelé království sedláků. Země, kde půda zděděná po předcích ještě neztratila na svém významu a poskytuje nejen obživu, ale je i zdrojem hrdosti, sebevědomí a nezávislosti. Tak jako už málokde v Evropě.

MÁME BÝT NA CO PYŠNÍ
“Každý, kdo sem přijede, tak to tady obdivuje,” neskrývá svou banátskou hrdost Josef Mašek z Gerníku, jeden z hlavních organizátorů folklorního festivalu, zatímco z pódia zní neoficiální hymna rumunských Čechů, Hašlerova “Ta naše písnička česká”. “Podrželi jsme si řeč a kulturu dvě stě let, to se každému nepodaří, máme být na co pyšní,” dodává čistou češtinou, ve které jen tu a tam na povrch vyplavou výrazy z rumunštiny nebo u nás již dávno zapomenuté slovní obraty. Například kurent je elektřina, kamin kulturák, kanta je kbelík, Valach Rumun a kazan je destilační přístroj. Ale pálinka z kazanu kapající je stejně výborná jako ve vzdálených Čechách. Často i lepší.
Festival putuje od roku 1989 vždy po dvou letech po všech českých vesnicích a letos se jeho šestý ročník vrátil zpět tam, kde začínal – na Gerník, největší českou vesnici, kde žije kolem pěti set obyvatel. “Část výloh platila česká vláda a část rumunská, zbytek jsme uhradili ze svých zdrojů. Vařilo se pro čtyři sta padesát festivalových hostů. Připravovali jsme to tři týdny, poslední týden se peklo a zabíjela se telata a prasata. Jen kořalky jsme od lidí koupili přes sto třicet litrů. A kromě toho jsme ještě museli zvládnout vlastní práci na polích,” vysvětluje Mašek, zatímco na pódiu na návsi hned vedle kaple a hospody se střídá přes dvacet souborů. Kroje z Rovenska, Bígru, Gerníku, Eibentálu, Šumice a Svaté Heleny se třpytí na slunci a sukně se zvedají ve víru tance. Muzika z pódia částečně zní českými tancovačkami minulého století a částečně rychlými balkánskými rytmy. A když se začne hrát, tak to většinou nebere konce, neboť místní Češi si pamatují všechny sloky písniček, které si přivezli z domova. I ty u nás již dávno zapomenuté. Festival končí divokým nočním tanečním veselím na návsi. “Srbské kolo”, oblíbený tanec místní mládeže, je střídáno rychlou polkou a české hlasy rozléhající se vesnicí, která je již dávno ponořena do teplé letní noci, se mísí s hlasy rumunskými a srbskými.
Z Gerníku je to přes kopce do vesnice s poetickým názvem Svatá Helena jen asi dvacet kilometrů. Druhý den již snídám v kuchyni u mé známé rodiny Růžičků. Domácí klobásu zakusuji voňavým chlebem, který je tady v Banátu opravdu jiný. Nepadá totiž automaticky z útrob stroje, ale babička Růžičková jej předtím, než ho vykynutý vloží do rozpálené cihlové pece, láskyplně pohladí a pokřižuje. To je ale jen závěr celoroční dřiny. Na podzim je třeba pohnojit, hromady hnoje vyvézt ze dvora na vzdálené políčko. Na jaře pak s koňským zápřahem poorat, vláčet, osít zrnem. V letních vedrech se pak musí obilí posekat, vymlátit a pomlít na kamenném mlýnku poháněném vodou nebo elektřinou. A všechna ta práce lidských rukou zanechává v chuti chleba nezaměnitelné stopy. V celé Evropě už nenajdete mnoho míst, kde máte šanci takový chléb ochutnat. A tady je zřejmě jediné místo na světě, kde si u takovéto snídaně můžete povykládat jadrnou a čistou češtinou.
Na hřbitově nad vesnicí si prohlížím české hroby s českými jmény. “Pan velvyslanec Plíšek to na festivalu řekl hezky, že máme dvě vlasti, tradice, písničky a mnoho z toho, co vy v Čechách už nemáte,” říká mi dědeček, kterého jsem včera potkal v Gerníku. “Byla by to škoda, kdyby se to rozpadlo, co myslíte?” čte mi myšlenky. Společně se díváme dolů na vesnici a hukot práce a červené střechy domů nám nedávají žádnou odpověď. Některé střechy se prohýbají, pokoje pod nimi totiž zejí prázdnotou, jejich majitelé už dávno odešli do Čech. “Kde se z komína nekouří, tam se chalupa rozpadá,” říkají Helenští. A těch kouřících komínů již hodně ubylo.

“Letos bylo na svaté heleně pět svateb, a jen jedni novomanželé zde zůstanou. Ostatní do tří dnů po svatbě odešli,” komentuje současný exodus český učitel ze Svaté Heleny.

JAKO KDYŽ SE KOPOU BRAMBORY
Zabloudil jsem v banátských pralesích. České vesnice jsou od sebe odděleny hřebeny hor a strmými údolími, cest je tady málo, a kam nedojdou pastevci s dobytkem, tam je jen nepropustný les.
Prodírám se už druhý den krasovým kaňonem řeky Berzasky. Ostružiny dosahují tří metrů a kopřivy už nevnímám. Jdu pořád po kolejích zaniklé úzkorozchodky, která ještě před deseti lety sloužila ke stahování bukového dřeva z hřebenů až dolů k Dunaji. Mosty přes řeku ještě stojí, ale jsou porostlé křovinami vrb a mezi pražci tratě vyrůstají buky o síle dívčího stehna. Jako by stromy chtěly navždy zabránit tomu, aby se ve staletých lesích opět ozvaly motorové pily, které poskytovaly místním lidem práci.
“Lidé tady práci nemají, a když, tak je nejistá a nebezpečná. Chlapi dělají v dolech a neví se, jestli je nezavřou,” popisuje situaci český učitel Petr Skořepa z nové školy ve Svaté Heleně, kterou krajanům postavila česká vláda. “Místní lidé jsou stejní jako kdekoliv jinde, chtějí se mít lépe. Na poli je to dřina, i když to není zdaleka taková otročina jako dřív. Ale dřív nemohli odjet, teď můžou a tady nemají práci, zatímco v Čechách ji najdou, jsou pracovití a skromní. Letos tady bylo pět svateb a jen jedni novomanželé tady zůstanou, ostatní do tří dnů po svatbě odešli,” vysvětluje Kopřiva.
Jeho slova potvrzují všichni. Dokonce i předseda místního Sdružení Slováků a Čechů se chystá odstěhovat. “Když byli Češi před třiceti lety mistři ve fotbale, tak jsem dal klukovi jméno Ondruš, tloukli jsme radostí do kantů. Bratr chtěl svého kluka pojmenovat po Panenkovi, ale žena mu to nedovolila,” směje se Josef Pek. “Tady to teď ale padá, kerý má osmnáct let, tak jde do Čech. Já se chystám za rodinou do Austrálie, na jaře bych už měl být tam,” dodává, když v hospodě U Pepsiho popíjíme temešvárskou desítku.
Vesnice celého světa jsou konzervativní – jen díky tomu dodnes žijí. A chování jejich obyvatel podléhá zvláštním zákonům, které velí pozorovat souseda a nikdy za ním nezaostávat. Nejinak je tomu i tady u rumunských Čechů. “Když začnou sousedi okopávat brambory, okopávají i oni, i kdyby to bylo příliš brzy. Je to jako když se strhne lavina,” říkají mnozí znalci místních poměrů. Podobně propukla i vystěhovalecká vlna po roce devadesát, když se otevřely rumunské hranice. “To byla taková vlna,” vysvětuje chování svých oveček eibentálský děkan Václav Mašek. “Jakmile trochu víc zapražilo slunko, už se říkalo: půjdeme do Čech. Jako by tam slunko nesvítilo! Většinou ti, kteří dělali chytráky tady, tak odjeli dělat chytráky tam. Mysleli si, že nebudou muset pracovat, ale ono to tak nejde. Peníze se tam dají vydělat, ale zase je musíte vydat. A v Čechách budou jako cizinci. Tady byli Češi v Rumunsku, a tam jsou z nich Rumuni v Čechách,” říká děkan, který jako jediný z místní vzdělané inteligence nepodlehl lavině a zůstal.
“Odchod některých kvalitních učitelů po převratu byl vzorem pro ostatní, stalo se to věcí cti. Určitou roli při odchodu hrály i příbuzenské svazky, vesničané odcházejí za příbuznými,” vysvětluje český velvyslanec v Rumunsku a znalec Banátu Jaromír Plíšek. “V Bígru ten proces nenastartoval, ale může k tomu dojít kdykoliv. Stejně tak se může nějaká vlivná rodina vrátit zpět na Gerník, a tím se celý proces odchodu přibrzdí.”
Zpátky se však vrací málokdo. A kdo přijede domů na návštěvu, ten si pochvaluje. I když je zřejmé, že ne všem se na ubytovnách a v panelácích, kde svůj život v Čechách začínají, daří podle jejich představ. Přiznat se k neúspěchu před celou vesnicí ale není jednoduché.
Celkem po převratu odešlo asi 2500 obyvatel, snad polovina z krajanů. Zůstali majitelé havířských důchodů, děti a ti, které to do světa netáhne. Takový úbytek obyvatelstva už je znát. Občas ve vesnicích najdete rozpadávající se chalupu, některé domy zejí prázdnotou. Nejhorší situace je na Šumici, kde je ze 160 obyvatel 30 vdov a ve škole, která zajišťuje osmiletou docházku, jsou jen čtyři žáci.
A lidé odcházejí pořád, často ani přesně nevědí, co je konkrétně v Čechách čeká. Jdou spíše jen za nadějí, že bude lépe. “Čekám na rejstříky z Bukurešti, a pak pojedeme do Čech. Práci tam ještě nemám, nevíte o nějaké?” ptá se mě Johan Pražák ve své chalupě na Rovensku. “Tady je tvrdý život. Vy sem přijedete a říkáte, jak je to pěkný. Tak si vyměníme barák!” navrhuje najednou. “Je to pěkný tak na koukání, ale na život je to tvrdý,” dodává a jeho upracované mozolnaté prsty listují v atlasu České republiky, odkud kdysi přišli jeho předkové.

Ani v zimě starostlivý sedlák neodpočívá. Na saních tažených kravským spřežením stoupá do kopců, aby na svá pole rozvezl hnůj a ušetřil tak čas, který se mu na jaře bude hodit (Svatá Helena).

PUTOVÁNÍ ZA NADĚJÍ
První Češi připluli z Vídně po Dunaji na Svatou Helenu v roce 1823. Přilákal je sem jakýsi Magyarli, maďarský podnikatel, který měl v úmyslu zbohatnout na levně zakoupených banátských lesích, rozkládajících se na samém okraji tehdejší rakouské monarchie, a k tomu potřeboval dřevorubce. A v Čechách našel pracovité lidi, které potřeboval. Za slib půdy a lehčího života se za ním vydali zchudlí řemeslníci utýraní robotou a dlouhou vojenskou službou i se svými rodinami.
“V Čechách byla chudoba a oni sem přišli, jako teď chodí zase zpátky do Čech,” vypráví bývalý rovenský učitel Václav Holeček. “Oni nevěděli, na co jdou, a z Budapešti trvala ta cesta tři měsíce. Tady je maďarští žandáři vyvedli sem, tady si to sdělejte a vystavte si domky. Taky se povídá, že se Češi báli vody, a proto odešli sem do hor,” vzpomíná Holeček na jednu z legend. “Oni ale neuměli pracovat v lese. Když sekali strom kolem dokola, tak nevěděli, na kterou stranu padne. Oni nevěděli, na co jdou, a Magyarli je podvedl. A ti, keří měli děcka, tak nemohli odejít, takže nezbylo nic než tady zůstat. Vykáceli, udělali si políčka, domečky. Nejdříve roubené, později kamenné a z cihel,” vypravuje Holeček a přitom v kovárně na kopci rozdmýchává výheň zděděnou po předcích, aby sousedovi opravil zlomenou motyku.
Magyarli zmizel, zůstala po něm jen vesnice Svatá Helena, pojmenovaná po jeho dceři. Češi byli posléze na svou žádost přijati do pluků banátských pohraničníků, což jim zajišťovalo alespoň nějaké příjmy. Armáda potřebovala osídlit liduprázdné území kolem hranice, a proto vyvolala další kolonizaci.
“Mnozí z nich šli za lepším živobytím. Přesto však určili dva ze svých řad, kteří jako průzkumníci se měli nejdříve přesvědčit, zda nabídky odpovídají pravdě, jaká je krajina a jací budou budoucí sousedé,” vypráví o druhé vlně německy psaná kronika. “Průzkumníky byli Martin Mareš a Michal Glazer. To bylo v létě v roce 1828. Když se tito dva průzkumníci vrátili, vyprávěli, že byli přátelsky přijati, že tato země je krásná, velmi úrodná, že tam roste krásná pšenice, ovoce a víno. Dále vyprávěli, že kraj, který bude jimi osídlen, se nachází na úpatí hory Semeníku, těsně při bukovém pralese svažujícím se k východu. A tak po tomto vylíčení všech krás budoucí ´země zaslíbené’ se připravilo k vystěhování 56 českých rodin. Na podzim roku 1827 byl celý transport ku stěhování v plné pohotovosti na určeném shromaždišti západně od Nýrska. Odtud kolona vystěhovalců vyrazila směrem na Budějovice, kde byla kratší zastávka. Když místní občané viděli vystěhovalce po prvním úseku cesty již hodně unavené, vymlouvali jim další cestování a radili k návratu. Místy se ozývala slova hany a nadávek. Na tato slova vystěhovalci odpovídali citátem věštby: Země Česká bude příští válkou rozdrobena a pohlcena. Potom my, osídlenci z Banátu, se vrátíme, zemi znovu zřídíme a zaplníme ji novým a lepším národem.”
Těžký život v horách, práce na polích a odlišnost kultur měly za následek, že nedošlo k asimilaci českých přistěhovalců. Dokázali si udržet svou identitu do dnešních dnů. Kontakty s domovem však byly zpřetrhány až do roku 1947, kdy došlo k přesídlení poloviny obyvatel do vyprázdněných sudetských vesnic v českém pohraničí.
“Od roku 1826 do 1947 jsme neměli kontakt se starou vlastí, až pak to Sověti dovolili,” říká gernický rodák děkan Mašek. “Všichni se mohli vrátit, dostali přiděleny domy po Němcích. Ale byli to poctivci, svědomití lidé a nechtěli se do těch baráků nastěhovat. To není naše, bránili se. Němci jim říkali: Pojďte, my stejně musíme utéct,” vzpomíná děkan Mašek, který na své faře v Eibentále, opatruje vzácnou kroniku napsanou v roce 1850 prvním farářem Františkem Unzeitigem. Díky ní lze vystopovat český původ téměř všech banátských krajanů.

Malebná krajina nesoucí stopy lidských rukou láká do rumunského Banátu stále více turistů nejen z Čech (na hřebenu hor mezi Rovenskem a Gerníkem).

“BEJVALO TO VESELEJŠÍ…”
Život v horách byl v minulosti těžší, ale veselejší, shodují se všichni. A není to jen nostalgie po minulosti, kdysi k sobě měli lidé blíže i tady v Banátu, ač se nám turistům může zdát, že už to více ani nejde. “Život byl těžší, než je teď, ale byli jsme spokojenější,” vzpomíná Barbora Hánová z Bígru, které nikdo neřekne jinak než “babča Barča”. “Chodili jsme pracovat daleko na pole, a tam jsme i spali. Byli jsme tam celej tejden, tam jsme si i vařili. Ale o hodně lepší jsme se měli, sešli jsme se, bylo nás partie, po cestě jsme si zpívali, jídlo jsme si nesli na zádech,” vykládá ve své pohádkové chaloupce a zvědavě pozoruje hlavní silnici, která vede kolem jejich oken. “A co jsme jedli? Jahody jsme rozdělali s mlíkem, vařili jsme si koleš, malaj, kukuřičnou kaši. Chleba nebyl, moc málo. A v sobotu jsme přijeli domů, já jsem měla doma pět dětich na starosti. V neděli se sešel národ a potěšil se. No a jestli sem byla večer u muziky, to se mě ráno rodiče neptali. A to když já jsem věděla, že ráno mám jít na pole, to sem vod muziky nešla až ráno. Už jsem si nelehla, převlíkla se, a hajdá na pole. To se mi nevyplatilo, na hodinu se jenom rozdráždit,” směje se Barča. “Bejvalo to veselý, ale dneska? Každej má doma televizor a jde do kafébáru a tam se nachlastají. To my babičky se sejdeme, ale ty mladý to né,” stěžuje si Barča.
Kromě nedostatku pracovních příležitostí je v dnešním Banátu hlavním problémem absence lékaře a nedostatky ve školství. Nemocniční péče v údolí je nekvalitní a navíc je za ni třeba platit. Na horách lékař není, a tak se obyvatelé léčí sami. Pouze v Gerníku pomáhají nemocným sestry řádu svatého kříže, Damiána a Michaela.
“My poskytujeme domácí ošetření, neboli první a často i jedinou pomoc,” vysvětluje sestra Damiána. “Mám zdravotní školu a po roce působení tady jsem se naučila i šít rány. Situace vás přinutí, člověk prostě musí pomoct. Místní lidé jsou tvrdí, přijdou jen s velkým úrazem, když už je to nutné. Nechtějí jít do nemocnice, je to tam řezničina a musí hodně zaplatit. A přitom jsou sedření z práce a umírají mladí. Promoknou třeba v lese, nachladí se a neléčí to, a navíc je hodně úrazů z tvrdé práce,” popisuje poměry v horách sestra, která zašívá gernickým jejich rány už šestý rok.
Místní školy zase trpí nedostatkem kvalifikovaných učitelů. Jejich úroveň proto není příliš vysoká. Stává se, že děti v osmé třídě neumějí plynule číst. “Škola nemá úroveň, nemá systém. Mají sice angličtinu už ve třetí třídě, ale neumějí psát ani rumunsky, ani česky, tak k čemu to je dobré?” stěžovala si mi jedna z maminek.
Je to začarovaný kruh, protože vzdělání a rozvíjení talentu by pomohlo mladým najít uplatnění a vzdělaní lidé by mohli pomoci situaci ve vesnicích zlepšit. Když však někdo nějakého vzdělání dosáhne, odejde z hor do města. Vesnicím tak chybí vzdělaní a inteligentní vůdci s přirozenou autoritou, a kulturní obroda byla svěřena učitelům z Čech.
“Jsou tady trochu jiné děti než v Čechách,” popisuje své zkušenosti učitelka ze Svaté Heleny Martina Kopáčková. “Čekají, že je někdo bude vést, a pokud to nikdo neudělá, tak to samy nezkusí. Přitom jsou hodně talentované, ale jejich talent nikdo nerozvíjí. Možná proto, že vzdělání tady není považováno za důležitou hodnotu. Holky se vdají a starají se o domácnost – pokračovat ve studiu si dovolí málokdo,” dodává česká učitelka. Ve většině místních škol je čeština na prvním stupni ve všech předmětech a teprve později se intenzivněji učí rumunsky.
Ještě v nedávné minulosti převyšovali banátští Češi díky svým vlastnostem a kulturní vyspělosti okolní národy, které se od Čechů učily racionálnějšímu hospodaření, vedení domácnosti a péči o obce a školy. Dnes už to však platí stále méně.
“Jejich mentalita se už v mnohém přizpůsobila té ´balkánské’. Jsou více pasivní a neteční ke společným věcem, zmocňuje se jich fatalismus a nedochvilnost,” říká další z českých učitelů Jiří Svoboda. “Navíc na ně rozkladně působí zavádění moderních technických vymožeností. Přestalo se hrát ochotnické divadlo, nekonají se už žádné přednášky nebo besedy, upadl zájem o českou knihu a některé z obecních knihoven spíše připomínají skladiště knih,” dodává Svoboda.
“Čistotnější jsou, to bych s vámi hlasoval, ale pracovitější, to ne,” charakterizuje svůj národ pošťák Josef Veverka ze Šumice. “Čech radši kouká, aby dělal nějakou lehkou práci, aby se nemusel tolik zvedat, aby nebyl jako zvěřina, jako když taháte s kravičkama, Čech kouká, aby byl čistej, ale pracovitější jsou Rumuni, ale zasejc v poli, kdyby Rumuni měli toty pole chudý, co my máme tady, tak ty by zemřeli hlady. Nějakej Rumun tady byl a říkal mi, Veverko, kdybychom tady byli jako vy, my bychom tady pomřeli,” směje se pošťák.

Nůše z lískového proutí, nalezená podkova v koruně stromu, kus doma pečeného chleba, mléko a domácí sýr – tak vypadá oběd na kraji těžce obdělávaného pole (Rovensko).

POMOC Z DOMOVA
Na prašné ulici nedaleko kostela se supěním zastavil autobus. Ven se vyhrnuli čeští turisté a narovnávají si kosti, ztuhlé dvacetihodinovou cestou. “Tak jsme dorazili do Svaté Heleny. Podle seznamu si vás teď rozeberou vaši domácí, u kterých budete celý týden bydlet,” zdůrazňuje svým ovečkám vysoká, štíhlá průvodkyně, jejíž modré oči ladí s modrou oblohou a s modrými nátěry vesnických domků. K autobusu se už sbíhají paňmámy, zvěst o příjezdu turistů, kteří do rodinných rozpočtů přinášejí alespoň nějaký peníz na přilepšenou, se rychle roznesla vesnicí, a na všechny domácnosti se zdaleka nedostane. Turisté tak představují vítanou pomoc z Čech.
“Já sám považuji agroturistiku za možná nejperspektivnější šanci pro to, aby zde lidé mohli získat nějaký příjem. Turisté sem přijíždějí už dnes ve větším počtu, a kdyby se tomu podařilo dát nějaký komerční rámec, místní by se naučili prázdné domy pronajímat a prodávat turistům jídlo, a turisté by za to platili a bylo by to přínosné pro obě strany,” říká český velvyslanec v Rumunsku Jaromír Plíšek. “Mimochodem, taková praxe velmi dobře funguje kolem Brašova a v Bukovině, kde to podporují Francouzi a Belgičané a daří se jim přilákat tam ne úplně zanedbatelné množství turistů i ze Západu. Ti tam přijíždějí hlavně za autentickým venkovským prostředím, které je v Evropě zachováno už jen málokde,” dodává Plíšek. Myšlenka je jasná a mnohde v Evropě vyzkoušená. Co si pod tím má ale český turista v Banátu představit, těžko říct. Neexistuje agentura, která by agroturistické pobyty zprostředkovávala a zajišťovala přípravu domorodců, po vesnicích se přes sezonu potulují skupiny turistů využívající kvalitní značení turistických tras a novou, značně rozpačitou turistickou mapu s mnoha chybami, kde jedna řeka má i tři názvy. A tak zatímco koncepce se teprve rodí, soukromé cestovky nabízejí návrat do české minulosti již dnes. Setkání napříč staletími ale vyžaduje toleranci na obou stranách a občas vyvolává problémy. “Vozím lidi do Banátu už patnáct let a občas mi někdo vyčítá, že se tam jezdíme dívat na krajany jako na opice v ZOO,” říká šéf jedné z cestovek Vilda Dvořák. “Je to ale něco zcela jiného. Lidi z Čech ubytováváme po rodinách a vznikají tak často přátelství na celý život. Ti lidé si pak píší, a když odjíždí autobus, tak v Brně přibíhají s balíky, abychom je předali jejich známým v Banátu,” dodává Dvořák.
Pomoc české vlády, která do dnešního dne představuje částku 48 milionů korun, je koordinovaná společností Člověk v tísni při ČT. I díky ní a podpoře rumunské vlády mají české vesnice v mnohém lepší podmínky než vesnice rumunské. “Hlavním cílem všech našich aktivit v Banátu je zastavení emigrace, zachování české komunity a usnadnění života v často velice těžkých podmínkách,” vysvětluje Lukáš Melnický. “Bohužel, romantická představa starodávné vesnice, jakéhosi živého skanzenu, není v podmínkách současné reality proveditelná. Obyvatelé vesnic se budou muset více otevřít realitě současného Rumunska a najít alternativy k tradičnímu zemědělskému způsobu života. Jednou z alternativ by mohla být právě agroturistika. Snažíme se proto nalézt v Rumunsku zkušenou organizaci, která by tuto činnost v Banátu rozvíjela. Proto jsme nedávno zorganizovali exkurzi pro krajany do okolí rumunského Brašova, kde agroturistika funguje,” dodává Melnický. Výsledků dosavadní práce si krajané velice považují. Díky české vládě chodí děti ve Svaté Heleně do moderní školy a na Rovensku nemusí vodu nosit ze vzdálených napajedel. Jen vybudování asfaltky v Gerníku vyvolalo mezi turisty polemiky. “Asfaltování silnice je v přímém rozporu s rozvojem agroturistiky, turisté nebudou jezdit někam, kde je to stejné jako u nich doma, kde se vesnicí po asfaltu prohánějí auta a motorky,” vysvětluje Pavel Hron, architekt zabývající se cestovním ruchem a tradicemi architektury v Jeseníkách, který Banát vloni navštívil. “Přijedou za něčím, co doma nemají, ale to něco je třeba pro ně zachovat. Banát má v tomto smyslu unikátní hodnoty a ty je třeba chránit jako něco nenahraditelného a specifického, co jediné jim dává možnost existence. Kamenitá cesta vedoucí vesnicí k nim patří. Pokud to neuděláme, bude to mít jednoduchý následek: na Gerníku sice budou mít asfalt, ale stejně se možná všichni odstěhují,” říká Hron.
Něco jiného je ale vnímání turistů a vnímání místních. A Gernickým nelze jednoduše a rychle vysvětlit, že asfalt je zásah do architektur staré vesnice. “I proto se snažíme najít pro krajany jiné způsoby obživy než jenom agroturistiku,” dodává Melnický.
Místní lidé už o možnostech, které jim nabízí turistika, dobře vědí. Mnozí přes léto turisty ubytovávají a snad všichni si již zvykli na jejich zvědavost a chování, které nezapadá do vesnických zvyklostí. “Agroturismus, ten by tady šel pěkně dočista,” říká šumický pošťák Josef Veverka. “Finančně to je probléma. Kdyby někdo přišel zvenku, aby něco začal, aby dal ten tón, tak potom se bude zpívat dál. Ten první krok je nejtěžší, já jsem to viděl jako toto léto. Kdybych jsem bejvával a něco jim zrychtúval, aby se měli kde koupat, najíst se, kdyby se udělala trochu reklama, tady byly dva tři autobusy tejdně. Ale když viděj, že tu nic moc není, tak jedou dál. Oni říkaj, že se jim to líbí, že je to tady takový zvláštní,” dodává pošťák, který sám turisty ubytovává. A ti jsou vděčni za vesnickou idylu, pocit fungující katolické komunity, bezpečí a dobrých sousedských vztahů. Vždyť je krásné trávit dovolenou tam, kde se dveře nezamykají. “Jen to tady takhle zastrčím a každý vidí, že nejsem doma,” říká skoro každá banátská paňmáma, když odchází z domu a zavírá dveře jen na kliku.

MODRÝ JE BANÁT
Pozdě v noci mě mé putování po horách přivádí opět ke gernickým vodním mlýnkům. Říká se jim vodenice a ty gernické mají kouzelná jména: Beránkojc, Cylinder, Konterlajky, Maštalířojc a Nový. Ten poslední, který ještě voní novotou, se celý chvěje pod tíhou otáčejícího se mlecího kamene – běhounu. Dva chlapi hlídají chod důmyslného a jednoduchého zařízení, které bez zbytečných převodů a soukolí využívá sílu krasového potůčku k semletí celozrnné mouky. Minulé století se zde snoubí se stoletím budoucím, využívajícím zdroje, které jsou místní a obnovitelné. Mlít se bude do rána, mouky v truhlici přibývá jen pomalu, semletí čtyřicetikilogramového pytle trvá asi hodinu a na vůz se jich vejde deset. Tady v horách se však čas neměří hodinkami, ale jen hotovou prací.
Uvnitř roubenky hoří oheň a maluje po stěnách dřevěnice strašidelné stíny. Je tady teplo, kouř vystupuje dýmníkem teprve poté, co ohřeje nás i koně přežvykující za přepážkou z trámů. Voní tady čerstvá mouka, chlapský a koňský pot a slivovice. Vůně života a jistoty, že jídla na zimu bude dostatek. “A vy se nechystáte odjet do Čech?” ptám se a hrdlem mi protéká slivovice vonící morušovým sudem. “Ne, co bychom tam dělali, tady jsme doma, a tam bychom byli jenom cizinci. Tady jsme se narodili, tady musíme umřít. A navíc: postavili jsme si nový mlýnek,” říká jeden z Gernických a mezi prsty zkoumá jemnost mouky.
Nazítří nastupuji do autobusu, opouštím Banát a vracím se do jiného století. Opouštím zemi, kde můžete spatřit babičku, jak stezkou mezi poli vede kravský potah a při chůzi plete ponožku. Přichází k nám, přibližuje se, jde staletími do naší doby. Je věčná, nikdy neumírá, tak jako již nikdo nepamatuje, že by se narodila. Opouštím kraj, kde se vesničané při vjezdu do vesnice křižují, tak jako před tisícem let, a kde bůh není jen prázdným pojmem, ale jedním z obyvatel banátských hor, kterého můžete kdykoliv potkat, máte-li oči otevřené. “Spánembohem,” zní ono kouzelné, a přitom všední slůvko, které jeho přítomnost přivolává.
Svatá Helena, odkud vyjíždí můj autobus, je zahalena do ranní mlhy, která smáčí střechy domů a po kapkách sklouzává z konečků větví. Je to pozdrav nedalekého Dunaje, který se takto každé podzimní ráno vydává do hor podívat se, jak žijí Češi, kteří sem připluli z Vídně. Autobus sjíždí z kopců k Dunaji a já přemýšlím, co se stane, když babičku vypravěčku, která ve starém domečku z vepřovic a s černou kuchyní vypráví dětem pohádky, nahradíme televizí. Když harmonikáře vystřídá rádio, život pod prostorným nebem pohodlí sídlišť a nezávislost sedláků ohnutá záda zaměstnanců. Co se stane v nás. A stane se vůbec něco?
Banátská obloha je sytě modrá, omítky domů a plot kostela jsou zabarveny do modra, ranní mlha ve Svaté Heleně je modrá stejně jako sváteční sukně banátských babiček. Modrá je řeka, po které sem připluli před šesti generacemi drobní řemeslníci z českých zemí. A modrá je i barva naděje. Že vesnice nezaniknou, cesty nezpustnou a pole našich pradědů nezarostou kopřivami a bukovým pralesem. Součástí článku je CD “Český rok v rumunském Banátu” z edice “Zvuky planety země” , který obdrželi abonenti speciálního předplatného.

Afrika se dosud zdá být nevyčerpatelnou pokladnicí různých kultur a národů, z nichž mnohé si do dnešních dnů z různých důvodů zachovaly primitivní způsob života a s tím související kulturu a tradice. Na rozdíl od jiných světadílů, je to v Africe často jen proto, že domorodí obyvatelé se přes veškeré snahy vlád jednotlivých zemí a přes dotace, které na tento program vyčleňují, civilizovat odmítají. Nechtějí. Nebudou. Tak je tomu i u jihoafrického kmene Himba, který žije v jižní Angole a severní Namibii. O kmeni Himbů (v jejich řeči se správně pro množné číslo používá předpona “ova”, tedy Ovahimbů) jsem se dozvěděl již velice dávno. Viděl jsem mnoho jejich fotografií v různých publikacích v několika jazycích. Vždy jsem z toho měl pocit, že své tradice předvádějí turistům za peníze, potom se zase převlečou do riflí a jdou domů. Ani jsem netušil, jak strašně moc jsem se ve svém úsudku mýlil.

Komiramba, jak se dívka jmenuje, mi prozradila, že nejdůležitější ozdobou žen kemene Himba je lastura homolice zavěšená mezi ňadry, nazývaná Ohumba. Svobodné dívky navíc nosí na krku tlustý náhrdelník Ombuare. Z fotografování měla zjevně radost.

ŽIVOT NA ŘECE ONONDUJOMEVA
Auto, které mě přivezlo, zastavilo na rudé, prašné cestě uprostřed pouště. Řidič vypnul motor, vystoupil, zapálil si cigaretu a zálibně se rozhlížel po nehostinném buši. Bodláky, keře, sem tam kousek trávy nebo strom, jinak vyprahlá kamenitopísčitá zem, nad kterou dvanáct hodin denně pálí ostré slunce. Dvakrát potáhl a obrátil se na mě: “Tak jsme tady, vystupovat.” Slézám z korby otevřeného pick-upu a s námahou vyndavám svůj batoh. Tentokrát jsem se rozhodl do pouště vyrazit pěšky. Mám s sebou čtrnáct litrů vody, a to něco váží. Položil jsem batoh na zem a vytírám si zaprášenýma rukama prach z očí. Moc to nejde. “Tak ahoj, já už se musím vrátit,” říká řidič a podává mi ruku. Třeseme si pravicí a já se naivně ptám: “Dál už nejedete?” “Ne co bych tam dělal, dál už nic není, jedu nazpět, abych to stihnul do večera.” Ještě jsem se zcela nevzpamatoval z dlouhé zběsilé jízdy. Tupě přikyvuji. Auto se otáčí a mně to pomaličku dochází. Měla tady přece být škola, alespoň to říkal.
“Kde je ta škola,” volám za odjíždějícím autem. “Tam,” mávl řidič ledabyle rukou neurčitým směrem do buše a odjel. Znovu jsem se rozhlédl. Opravdu nikde nevidím ani živáčka. Nejsou zde ani kozy, ani krávy, dokonce ani ptáci. Vše se asi někam ukrylo před nesnesitelným vedrem.
Vychutnávám ticho okamžiku a v duchu se uklidňuji. Tak jsem to přece chtěl. Jít pěšky do buše a hledat zapadlé vesničky Ovahimbů. Stačí vydat se tím směrem, jak řidič ukázal, a tam je přece škola – říká mi rozum, ale oči nic nevidí. Teď už to není prachem, prostě tam nic není. Dívám se na silnici pokrytou červeným prachem. Vede na obě strany, tak jak to, že dál už nic není. Musí tam něco být, ale možná tak daleko, že tam ten člověk ještě nikdy nebyl. Cesta, po níž jsme právě přijeli, mi teď připadá jako pupeční šňůra, která mě spojuje se světem. Nechce se mi ji přetrhnout.
Asi po deseti minutách jsem opravdu došel ke škole. Tak mi řidič nelhal.
Vyučování ještě nezačalo. Učitelé sedí pod jednoduchým přístřeškem a popíjejí čaj uvařený na otevřeném ohni. Sundavám propocený batoh ze zad a přijímám místo na sezení i čaj. Domlouváme se, že zde mohu zůstat, ukazují mi místo, kde si mohu postavit stan. Sami učitelé také bydlí ve stanech.
Olga Kamaóna je něco jako ředitelka mobilní školy, pochází také z národa Ovahimbů. Vystudovala a nyní se věnuje vzdělávání svých krajanů. Jak říká, vrací tak nejen své vesnici, co do jejího vzdělání investovala, ale snaží se pomáhat všem Ovahimbům, kteří o její pomoc mají zájem. Mobilní škola byl její nápad a dalo jí hodně práce, než vyšlapala cestičku vedoucí k tomu, aby byl projekt schválen a aby na něj dostala nějaké peníze. Začínali se dvěma vojenskými stany 1. května v roce 1998. Protože Ovahimbové nebyli ochotni změnit svůj kočovný způsob života, Olga je se svou školou vždy následovala na nové místo.
Vyučování začíná ve dvě hodiny odpoledne, ale děti se scházejí skoro do půl čtvrté. Olga pobíhá okolo a snaží se je dostat do školy. Přišla na to, jak si docházku zajistit. Na konci vyučování, okolo půl šesté, dětem rozdává uvařenou kukuřičnou kaši nejen na jídlo, ale také do různých nádob, které si děti donesou, aby mohly přinést trošku kaše také domů rodičům. Ti je pak do školy – a pro jídlo – posílají. Bohužel se jí zatím nedaří dostat děti do školy dřív, stěžuje si. A také ji trápí, že některé děti chodí velmi nepravidelně, jen když mají opravdu chuť na kaši, kterou Ovahimbové jinak téměř nevaří.
Dnes už se Olze podařilo získat pro školu více peněz a Ovahimbové, jejichž děti vyučuje, se již dva roky nestěhují. Zvykli si na pravidelné dodávky jídla a za to byli nakonec ochotni svůj kočovný život vyměnit. Olga má už čtyři třídy a stát jí dal peníze na jednu zděnou budovu. Je to její veliké vítězství.
Hodně mi pomohla jak s informacemi o kultuře kmene Ovahimba, tak hlavně s jejich slovníkem. Naučila mě nejnutnější výrazy, abych se s příslušníky jejího národa mohl domluvit. Takto vybaven jsem se vydal do své první vesnice. Přešel jsem přes koryto vyschlé řeky, z jejího písčitého dna Ovahimbové získávají vodu stejně, jako to dělají třeba etiopské kmeny. Vyhloubí díru do písku, pod touto horkou horní vrstvou je vrstva chladnějšího písku a nakonec se najde i voda. Je jí dokonce tolik, že Ovahimbové mohou občas udělat malý bazének, ve kterém se koupou a dovádějí jejich děti.

V dnešní době je základní potravinou Ovahimbů mléko, tvaroh, kukuřice a výjimečně kozí nebo hovězí maso. Jako všude jinde v Africe se zavazadla přepravují na hlavě. Bohatší ženy si mohou dovolit boty vyrobené z ojetých pneumatik automobilů.

VÝPRAVY DO BUŠE
Přešel jsem tedy široké koryto řeky, prošel kolem prázdné vesnice a zamířil přímo kolmo od cesty, po které jsem přijel. Šel jsem půl dne po malé vyšlapané pěšince. Příroda byla nádherná, slunce pálilo. Došel jsem až ke skalám na obzoru. Vylezl jsem nahoru a zjistil, že nikde v dohledu není ani stopa po nějaké vesnici. Přestože jsem šel zcela na lehko, vypil jsem už všechnu vodu, kterou jsem s sebou měl (dva a půl litru!). Musel jsem se tedy vrátit. Alespoň jsem si ověřil, že pěšky to opravdu nepůjde. Alespoň ne naslepo. Také nevím, jak to vymyslet s vodou – tolik, kolik bych potřeboval, nejsem schopen unést. Mám s sebou navigační přístroj GPS, solární nabíječku, digitální videokameru a jiné vymoženosti moderní doby, ale dokud někdo nevymyslí přístroj na výrobu vody z písku, tak budu muset svoje plány maličko přehodnotit.
Večer mi Olga znovu vysvětlila, jak se dostanu do některých vesnic, a nechápala, proč jsem ji neposlechl hned. Nadále už jsem se tedy nesnažil nesmyslně objevovat objevené, řídil jsem se jejími radami a mé další cesty již byly cílenější a také mnohem úspěšnější. Někdy jsem se vracel večer, jindy jsem přišel až druhý nebo třetí den. Směrem, kterým jsem se vydal první den, sleduje pěšinu, je podle Olgy také kousek dál vesnice, prý asi jen čtyři dny cesty… Má zjevně jiná měřítka nežli já.
Netrvalo to dlouho, a znovu jsem si troufl na několikadenní výlet, tentokrát i s batohem. Tam, kde jsem již byl, mě znali a byli ochotní mi pomoci. Vždyť jsme byli přátelé. Měl jsem tak možnost alespoň na chvíli poznat jejich život, pozorovat je při běžných denních pracích, při dojení krav, při výrobě másla i při tvorbě jejich velmi složitého a pracného účesu. Ochutnal jsem jejich jídla – pečenou nebo vařenou kukuřici, hořké melouny, zkysané tvarohové mléko a také špinavou kukuřičnou kaši, zcela nesrovnatelnou s tím, co svým žákům vařila Olga. Začínám chápat, jak chytře se podařilo Olze dostat děti do školy.
Ovahimbové mi trpělivě vysvětlovali součásti svého oděvu, ukazovali mi nástroje a jejich použití. Díky přátelství a trpělivosti těchto lidí jsem se dozvěděl a dokonce i viděl, že ženy mají dvojí oblečení. Všední a sváteční, kterážto se od sebe nijak moc neliší. Několikrát mi opakovali všechny názvy, aby měli jistotu, že jsem vše správně pochopil. Mými nejlepšími učiteli byly děti. Věděly od Olgy, jak se má vyučovat, a bavilo je hrát si na učitele. Zpráva o podivném turistovi, který se usadil ve škole, pozoruje děti při vyučování, maluje si jejich neumělé obrázky, na kterých si také popisuje, jak se jmenují tak obyčejné věci, jako je třeba nejzákladnější ozdoba žen ohumba (mořská mušle na hrudi), se velice rychle roznesla.

I když se to nezdá, bývá v chýších Ovahimbů pořádek. Vzadu je šatník, podél stěn nádobí a uprostřed ohniště. Největší pochoutkou dětí je tvaroh, a když ho jedí, tak si vůbec nikdo nedělá starosti s tím, zda se třeba trošku umažou…

OKUJAMBERA – SVÁTEK ZEMŘELÝCH
Ovahimbové jsou jako většina přírodních národů animisté. I když mají svá svatá místa, jako jsou stromy nebo kameny, jejich nejvyšší bůh se jmenuje Okuruwo a je to prý velký starý muž, který je už dávno mrtev a dohlíží na všechny. Své mrtvé pohřbívají do země. Hroby předků označují kruhem kamenů a k hlavě dávají barevné kamínky, jako přání nebo vzkazy mrtvému.
Přicházel jsem k vesnici, aniž bych tušil, že právě dnes je den, kdy se uctívají mrtví – Okujambera. Desítky žen v zástupech na svých hlavách přinášely otýpky dřeva do vesnice, která je poměrně blízko silnice a kde dokonce u cesty stojí anglicky psaná cedule, jež zve projíždějící turisty k návštěvě “tradiční vesnice”. U hlavního vchodu do osady, kterým vcházely také ženy s dřívím, visela další oprýskaná cedule. Ta opět lákala návštěvníky, nabízela prohlídky obydlí a možnost pozorování domácích prací. Nechyběl na ní ani ceník vstupného. Moc mě to sem nelákalo. Nebýt žen. Těch slavnostně oděných žen, které měly celá těla čerstvě natřená směsí červeného prachu z drceného rudého kamene smíchaného s máslem. Chodily dovnitř se dřevem a zase ven pro další dřevo. Ty ženy nic nepředstíraly. Určitě se chystalo něco velkého. Rozhodl jsem se tedy vstoupit.
“Vesnice je dnes pro turisty zavřená.” Nebo alespoň něco v tom smyslu na mě gestikuluje žena nedaleko od vstupu. “Jděte pryč.” Stojím a rozhlížím se po velkém kulatém prostranství uvnitř. Uprostřed je další kruhová ohrada pro dobytek, všude jsou kravské výkaly, zdejší chýše jsou spíše v horším, než v lepším stavu. Obrázek, který jsem viděl už mockrát. Je zde ale neobvykle mnoho lidí. Na zemi leží asi tři zabití býci, které muži už porcují. Ve velkých barelech, jaké se používají na přepravu pohonných hmot, se na několika ohništích vaří voda.

Do mobilní školy chodí všichni žáci i učitelé svátečně oblečení. Dívky mají nutné ozdoby a jsou čerstvě natřeny máslem a rudým prachem, chlapci jsou kromě ozdobného opasku nazí a copy mají natřeny na černo.

“Ano, vím, ale já nejsem turista. Bydlím tady kousek odtud ve škole a přišel jsem si promluvit s náčelníkem, ” odpovídám více směsí posunků a angličtiny než řečí Ovahimbů a jdu pomaličku dál do vesnice. Dovedli mě k náčelníkovi. Seděl na zdobeném místě. Nechal si zavolat asi třináctiletého chlapce, znám ho ze školy. Chvíli si s ním povídal a pak ukázal na mne. Omluvil jsem se, že neznám jeho jazyk, a požádal jsem ho opět více anglicky než jeho řečí, zda bych mohl zůstat do rána. Chlapec se pokoušel překládat, ale náčelník ho přerušil. “Umíš,” řekl, “já ti rozumím, a tak i ty rozumíš mně,” přitom si ukázal na srdce. Stal jsem se jeho hostem.
Zabitých býků bylo osm. Ve vesnici se sešly desítky mužů a žen. Celkem osm klanů. Každý klan tedy přivedl a zabil jednoho býka. Každý klan měl své ohniště, která byla v pravidelných rozestupech umístěna vně okolo ohrady pro dobytek. Muži pomáhali s porcováním býků, dohlíželi na oheň a na vaření, nebo jen tak seděli v hloučku u ohniště svého klanu, povídali si a pozorovali, jak se vaří maso. Ženy byly odděleně, většinou se sešly u chýší domácích žen a štěbetaly.
Každá nově příchozí žena se šla nejdříve poklonit náčelníkovi. Šla v čele průvodu několika domácích žen. Každá žena měla položenou pravou ruku na pravém rameni ženy předcházející. Před náčelníkem se zastavily a postavily se do dvojřadu. Příchozí žena se pak po rukou a po kolenou připlazila k náčelníkovi, poklonila se mu a stejným způsobem se zase pozpátku odplazila uličkou stojících žen. Pak se průvod vydal na pochod k prvnímu ohništi. Na každé hromadě dříví visela hlava zabitého býka. Žena se jí poklonila stejným způsobem jako náčelníkovi, takto průvod obešel celou vesnici. Každá nově příchozí žena se poklonila náčelníkovi i všem osmi zabitým býkům.
Kolem půlnoci, když už byla první várka masa snědena a vařila se druhá, se pomalu začali scházet muži i ženy na jednom místě ve vesnici, aby spolu tančili. Bylo to poprvé, kdy se sešly všechny klany ke společné zábavě. Začalo to několik žen, které si stouply do kruhu a počaly zpívat. Ke zpěvu tleskaly, kruh se postupně zvětšoval a začali se přidávat i muži. Kolem druhé hodiny ráno slavnost gradovala. Zpívající ženy vždy ukázaly na některého muže a ten pak musel jít tančit doprostřed kruhu. Bylo to jako dětská hra, kterou však Ovahimbové brali velice vážně. Muž tančil a rytmus zpěvu i tleskání se zrychloval. Současně s tím se zmenšoval kruh. Zpívající a tleskající ženy z toho byly u vytržení. Tanec končil výskotem žen, když už nestihly rytmus “utleskat”. Chvíle vydechnutí, a ukázaly na dalšího muže.
Všechno maso se na památku mrtvých té noci uvařilo a snědlo. Vařilo se, zpívalo a tančilo až do rána. Hluk a tanec přecházel místy až ve vřavu. Ve vzduchu vonělo máslo ze zpocených ženských těl. Křičelo se, tleskalo a dupalo. Vířil se prach. Letošní Okujambera se vydařila. Mrtví mohou být klidní, jejich následovníci žijí.

Při východu slunce jsou vesničky Ovahimbů nejkrásnější.

VODOPÁDY NA ŘECE KUNENE
Po všech nádherných chvílích strávených s Ovahimby žijícími v okolí řeky Onondujomeva se mi už ani nechtělo plahočit se ještě kamsi daleko k řece Kunene, na místo, kam směřují všichni turisté, kteří chtějí vidět tradičně žijící Ovahimby. Ale zajímal mě rozdíl mezi lidmi, k nimž jezdí několik terénních vozů s turisty denně, a mezi lidmi, kteří turisty téměř neuvidí.
U vodopádů stojí tři kempy, jeden dokonce s teplou sprchou. Jen co jsme přijeli, sesypalo se na nás několik hochů s nabídkami průvodcování a programem, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Byli nám ochotni nabídnout snad cokoli. Budu-li chtít, tak pro mě budou Ovahimbové za peníze třeba panáčkovat. Okolo kempu několik lidí prodávalo suvenýry. Podíval jsem se na celkem pěkné vodopády, koupil si chleba, nabral pitnou vodu, rozloučil se s Angličanem, který mě sem přivezl. S nadcházejícím večerem jsem se vydal pryč z tohoto místa, kde bílí turisté ze svých aut začali vytahovat grilovací pulty, repelenty, voňavky a připravovali se na hezký společenský večer. Dozvěděl jsem se, že je zde i polní letiště…
Šlapal jsem nastávající tmou do kopce, dál od řeky. Cestou sem jsem viděl kus odtud hezkou vesničku. Když nebudu moc odpočívat, tak bych tam do rána mohl být. Ještě jsem to nedomyslel, a v dálce za sebou jsem uviděl světla auta. Fajn, mohli by mě kousek svézt. Řídil ho Olaf, “východní” Němec, který se zde usadil a zařídil si právě onen kemp s teplou sprchou. Má Ovahimby rád a podle svých slov se jim snaží pomáhat. Vzal mě na korbu. Na vyvýšené lávce seděli dva kluci a dole byly dvě ženy Ovahimba. Jen jsme se rozjeli, dává mi starší z nich napít piva. Normálního kupovaného studeného piva, které je v těchto končinách dost drahé i pro mne. Olaf vezl obě ženy a chlapce přesně do té vesničky, kterou jsem si vybral. Nejenže mě svezl, ale ještě mi domluvil nocleh.
Ovahimbové v této vesnici, která navenek vypadala velice pěkně, už nespávají na kravské kůži, ale na molitanových matracích. Je to pohodlnější, ale více páchnou. Kluka, který tam normálně bydlí, vystěhovali ven. Trvalo mi dost dlouho, než jsem mu vysvětlil, že nepotřebuji celou chýši pro sebe. Dostal jsem večeři a šlo se spát.
Ráno jsem se šel projít po okolí. Příroda je zde velice pěkná a vytváří nádherné scenerie. Když jsem se vrátil, právě zabíjeli kozu. Nožem jí prořízli hrdlo. Koza ležela a z krku jí trčel nůž. Dívala se klidně, ani nehlesla. Nebyl na ní vidět nejmenší náznak strachu. Nechápal jsem to.
Ale žena, která se o mne starala od včerejška, mne už volala k snídani. Okolo chýší zdejších Ovahimbů se leckde povalují polyetylenové láhve, dokonce i láhve od piva. Vaří si slazený čaj, který kupují dole v kempu. Využívají civilizaci, ale neberou ji za svou. Žijí dál přirozeně, jen si zvykli na návštěvy turistů a naučili se z toho profitovat. Večer se oblékají a ve dne, když je teplo, chodí přirozeně nazí a jsou velice příjemní a milí… Ovahimbové od řeky Onondujomeva mi ale připadali tak nějak bezbrannější, otevřenější, přátelštější…
Odcházím. Za chvíli tudy pojedou Němci, kteří mi slíbili, že mě svezou, tak abych je nezmeškal. Mohlo by mi trvat i několik dní, než bych se odtud dostal.

NAMIBIE
Namibijská republika je jednou z nejmodernějších a nejcivilizovanějších zemí Afriky. Dalo by se také říci, přes její pohnutou historii, ve které prošla správou Němců a později Jihoafrické unie, že dnes je jednou z nejstabilnějších zemí Afriky.
Nezávislost získala Namibie v roce 1990, ekonomicky však zůstala závislá na Jihoafrické republice. Proto má dnes namibijský dolar stejný kurz vůči americkému dolaru jako jihoafrický rand a v Namibii neoficiálně platí obě tyto měny.
Rozloha Namibie je pro nás téměř nepředstavitelná – 824 292 km2, což je přibližně 10,5krát více než rozloha České republiky, žije tam však šestkrát méně lidí než u nás. Rozsáhlé oblasti Namibie jsou využívány pouze jako pastviny. Velkou část území Namibie zabírají pouště a polopouště. Namibijská poušť na západě je známá svými “červenými” písečnými dunami, na východě Namibie už začíná poušť Kalahari. Pouštní oblasti nejsou pro průmyslové využití nijak zajímavé (pokud se tam nenacházejí diamanty), a tak mohou Ovahimbové zatím klidně žít podle svých zvyklostí a tradic.

KMEN HIMBA NEBO SPRÁVNĚJI KMEN OVAHIMBŮ
(Himba = jeden, Ovahimba = více než jeden; ustálený je název Himba. Je to proto, že používáním plurálů u etnických skupin by mohly vznikat problémy při abecedním řazení jednotlivých etnik, a tak se mezi vědci obecně používá jako název etnika kmen slova jeho názvu, bez předpon.)
Současní Ovahimbové žijí v polopoušti na severním pobřeží Namibie a na jižním pobřeží Angoly, kde se přimkli ke starým tradicím Bantů. Mají vlastní jazyk, který patří do skupiny jazyků bantuských. Ovahimbové, stejně jako většina černochů žijících dnes na jihu afrického kontinentu, původně pocházejí ze střední Afriky a patří do základní skupiny národů Bantů. Pro přirovnání lze použít skupinu národů, jako jsme třeba my, Slované. Skupina Bantů se pak ještě dále dělí a Ovahimbové jsou jednou z podskupin národa Hererů (Herero, Damara, Ovaherero). Objevují se i pod označením Shimba = Šimba. Přesun ze střední Afriky na jih byl celkově pomalý. Příčina odchodu Bantů není přesně známa, ale pravděpodobně šli za lepším životem a úrodnější půdou. Bantuové byli původně zemědělci. Jedna z teorií však říká, že utíkali před mouchou tse-tse. Ze středu Afriky se vydali na jih a cestou vypalovali plochy, kde by mohli sázet sorgam, proso, fazole a dýně. Pravděpodobně začátkem 12. století došli až k řece Kei v současné Jihoafrické republice (mezi městy East London a Durban), kde je zastavilo moře. Osídlili střední a východní část JAR a někteří se potom přesunuli na západ přes dnešní Zambii k řece Zambezi a dál až k řece Okavango. Svoji cestu za novou půdou skončili až na jihu Afriky, kde narazili na původní obyvatelstvo Křováky a Hotentoty (San a Khoi-khoi, neboli Khoisan). Dnes již neexistující Hotentoti žili na pobřeží, Křováci na poušti Kalahari. Od Hotentotů se Bantuové naučili pastevectví, které se postupně začalo šířit dál na sever k Hererům, a tedy také k Ovahimbům.
V oblečení a zdobení Ovahimbové vyjadřují svou lásku k ornamentům a jejich práci s dobytkem. Muži se zdobí například rohem z býka, kůzlete nebo ušima jalovice, které si nechají viset na krku. U žen jsou nejoblíbenější šiškovité mušle (homolice), které jim visí mezi ňadry. Mažou si celé tělo směsí másla a pouštní okrové hlíny, kam občas přimíchají také trochu myrhy – pro vůni. Na hlavě nosí jako ozdobu kus kozí kůže. Ovahimbové, stejně jako Masajové, mají dnes již tradiční silné kulturní pouto k pastevectví. Přes velké snahy misionářů zůstávají přírodně žijící Ovahimbové animisty.

Pojďte, zvu vás na setkání se vzácným obyvatelem nejvyšších partií Vysokých Tater. Potřebujete trochu kondice a také štěstí, protože na žádném místě vám negarantuji, že uvidíte tyto “lehkonohé otužilce”.

SPOLEČENSKÉ ZVÍŘE
Kamzík tatranský žije izolovaně v oblasti Vysokých Tater více jak 10 000 let – kamzíci v Alpách a v jihovýchodní oblasti karpatského oblouku tvoří jiný poddruh. To, že kamzík tatranský je samostatný poddruh, dokázal a obhájil v roce 1971 vynikající odborník – výzkumník Ing. Milič Blahout, CSc. Bohužel tragicky zahynul. Dnes jsou stavy kamzíka tatranského na kriticky nízké úrovni a všichni ochránci a milovníci přírody bijí na poplach k mobilizaci úsilí na jeho záchranu.
Kamzíci jsou tvorové společenští, žijí v tlupách, které se částečně rozpadají v období kladení mláďat. Samotářsky žijí jen dospělí samci. Koncem května až začátkem června se gravidní samice oddělují od tlupy a v ústraní přivádějí na svět obvykle jedno mládě. Asi po dvou týdnech se s novým přírůstkem opět přidávají k tlupě a vznikají takzvané mateřské tlupy (vodící kamzice). Koncem června se tlupy opět spojují a je možné pozorovat určitou kooperaci při výchově mláďat jednotlivými členy tlupy. To hlavní, co se musejí mláďata učit, je pohyb ve vysokohorském terénu. Matka záměrně vodí kamzíče po náročných terénech a nutí ho překonávat překážky. Velké nároky klade na kamzíky také nepříznivé počasí. Květnové a červnové studené počasí se velmi často podepisuje na úhynu mláďat. Mláďata se po dvou týdnech začínají pást, ale kojení pokračuje prakticky až do příchodu zimy.
S příchodem prvních letních dní se tlupa přesouvá do vyšších partií dolin. Denní rytmus je poměrně jednoduchý, skládá se z pastvy, přežvykování, odpočinku a přesunů. Mláďata mají svůj denní program zpestřený také hrami, které nejsou samoúčelné, ale obvykle slouží i ke zdokonalení se v bezpečném pohybu v horském terénu. Viděl jsem dovádění mláďat na zbytcích sněhu, kde se s oblibou spouštějí dolů po svahu a nejednou dělají i kotrmelce.

CO SE V MLÁDÍ NAUČÍŠ…
To, co se naučí, využijí během náročných přesunů tlupy v rámci celoroční migrace – střídání stanovišť a také při úniku před nebezpečím.
Kamzík má velmi dobře vyvinutý zrak, čich a sluch. Je to pochopitelné, smysly jsou tříbeny proto, aby pomohly kamzíkovi přežít. Z predátorů je ohrožují zejména rysi, vlci a u mláďat také orli skalní a lišky. Samozřejmě také člověk – dnes zřejmě hlavně pytláci.
Snad nejsymboličtější pro kamzíka jsou jeho růžky. Už u dvouměsíčního kamzíčete je možné pozorovat hrbolky na čele. Trojměsíční kamzíče má už růžky vysoké asi 20 mm. Roční mládě má růžky 40-60 mm vysoké, zahnuté dozadu. U dospělého kamzíka dosahují růžky výšky více jak 150 mm, jejich tvar je rozdílný u samce a samice. Kamzík má růžky více zahnuté, s větší rozlohou a celkově silnější než kamzice. Občas je možné vidět kamzíka pouze s jedním růžkem nebo i bez růžků. Příčinou může být pád nebo padající kameny.
Barva srsti je po většinu roku černohnědá až černá s výraznou bílou maskou. Během letních dní mají barvu žlutohnědou s tmavým pásem na hřbetě. Kamzíkům v zimní srsti dorůstá na hřbetní části delší srst, tzv. brada, jejíž délka dosahuje až 12 cm. Hlavně během říje používá zježení srsti jako vnější projev – imponování nebo při výstražných signálech.

V ČASE ŘÍJE
Během říje značkuje kamzík své teritorium výměšky žláz, které vyúsťují za růžky (fikové žlázy). Kamzík zanechává pachovou stopu na skalách, kosodřevině a vysokých trávách.
Svoji dominantní pozici si musí kamzík vybojovat. Sokové se navzájem přeměřují, snaží se imponovat naježením srsti. Pokud slabší soupeř neustoupí nebo jsou si rovnocenní, dochází k soubojům, kde se snaží kamzík soupeře zaháknout, odstrčit a také zaujmout výhodnější polohu – nad soupeře. Vzrušující je pozorovat honičky v těchto soubojích. Po skončení říje, tzn. začátkem prosince, kamzíci opouštějí tlupu, v ústraní relaxují a připravují se na zimní období.

HORSKÝ AKROBAT
Zima je v Tatrách dlouhá a krutá. Tlupy scházejí na zimu do nižších úrovní dolin, ale stále je to nad horní hranicí lesa, tzn. v nadmořské výšce 1600 až 1800 m. Nejdůležitější činnosti v tomto období jsou ochrana před nepřízní počasí (hledáním závětrných míst skalních rozsedlin a převisů) a vyhledávání potravy. Tu nacházejí na místech s nejnižší vrstvou sněhu, kde ji vyhrabávají. Protože je kamzík býložravec, v zimě mu slouží za potravu zbytky trav, lišejníky, kůra a jehličí kosodřeviny.
Na jaře kamzíci vyhledávají travnaté úseky na jižních svazích, kde spásají hlavně rašící trávu, byliny a čerstvé výhonky keřů.
Během celého roku v souvislosti s migrací, přesuny na různá stanoviště musejí kamzíci překonávat náročné terénní úseky, hodné horolezckých výkonů. K tomu mají dokonale přizpůsobenou tělesnou schránku a kondiční předpoklady. Pro pohyb na skalách či zledovatělých úsecích mají výborně tvarované spárky, včetně schopnosti měnit plochu nášlapu.
Celkově je kamzík skromný, a přesto je potěšením pozorovat jeho důstojnou chůzi nebo úplně bezstarostné skotačení. Nesnažte se mu konkurovat… nemáte na to. Nedávno jsem pozoroval z poměrně velké vzdálenosti, jak jeden ze soků po souboji o harém musel uniknout co nejkratší cestou. Vyráželo mi dech, kudy si to ten kamzík namířil, a byl jsem přesvědčen, že se ze zledovatělých pilířů musí nutně zřítit. Bravurně to zvládl.

KDYŽ SE CHCETE SEZNÁMIT…
Ve Velické dolině, Malé Studené dolině, pod Jehněčím štítem, ve Skalnaté dolině, tady všude za nimi chodím nejraději. Ani nemusíte scházet z chodníku, ale skoro nevyhnutelně potřebujete dalekohled. Bez něj kamzíka často přehlédnete. Je to také otázka času. Někdy je potřeba navštívit stejné místo vícekrát a čekat i hodiny. Jejich akční rádius je poměrně velký. Občas se zjeví jako duch přímo na turistickém chodníku, klidně si vás prohlédne, a pokud nemá pocit ohrožení, odpočívá nebo se popásá několik metrů od vás.
Důležitým mezníkem pro pozorování kamzíků jsou sezonní uzávěry tatranských dolin od 1. listopadu do 15. června, které je nutné respektovat už jen s ohledem na nutný klid, který potřebují pro svůj život. Berme do úvahy fakt, že jsou ohroženým druhem…

JAK FOTOGRAFOVAT KAMZÍKA
Jestliže máte zálibu ve fotografování, tak při bezprostředním setkání vám poslouží i kompaktní aparát s objektivem alespoň 135 mm. Ten má význam při vzdálenosti tak do 10 metrů. Při větší vzdálenosti už potřebujete objektiv alespoň 300 mm. Pokud se zdržují ve vzdálenosti nad 100 metrů, potom vám nepostačí ani těžká technika s objektivem řekněme 600 mm. Nesnažte se kamzíkovi schovávat, obvykle o vás již dávno ví, jen se tváří zdánlivě nevšímavě, přičemž ale určitě dobře hodnotí situaci. Právě klidná chůze signalizující, že vás kamzík vůbec nezajímá, je tou nejlepší přibližovací taktikou. Po chodníku se přesouvejte tak, aby kamzík měl na vás dobrý výhled. Je také vhodné si na chvíli sednout. Odměnou bude intimnější pozorování a snímání kamzíka, případně celé tlupy v různých situacích. Jednu věc nemají kamzíci rádi – to pokud se k nim přibližujete shora. Tato situace je evidentně znejistí a raději odejdou.
Pokud se dá tlupa do pohybu, obvykle nemá význam honit se za ní – ještě jednou zdůrazňuji – nemáte na to. Snad nejlepší čas na pozorování a fotografování je období babího léta, v závěru září a začátkem října. Kromě dobrého a stabilního počasí je také vzduch čistší, bez oparů. Po krátkém období letního šatu mají opět krásně tmavé zabarvení a tím se pěkně vyjímají v pestrých barvách podzimu.
Jen ty jejich klesající stavy…

Na záchranu kamzíka tatranského vzniklo občanské sdružení
“ZACHRAŇME TATRANSKÉHO KAMZÍKA”.
Kritické stavy vyústily do mobilizace zainteresovaných odborníků: Správy TANAPu, Státních lesů Tanapu, občanského sdružení Zachraňme tatranského kamzíka a neziskové organizace A-Projekt k vypracování společného projektu na záchranu tatranského kamzíka.
V této iniciativě jde kromě prací na konkrétním projektu záchrany i o práci s veřejností, kde se také návštěvníci vysokohorského prostředí mohou zapojit do monitoringu výskytu kamzíka vyplněním hlášenek na některé z vysokohorských chat: kde a ve které době viděli kamzíky, jejich počet, přibližný věk apod.
Možná tam přibude informace také od vás… Bližší informace o průběhu realizace tohoto projektu můžete najít na webové stránce www.kamzik.sk.

Pokud by takzvaná demilitarizovaná zóna nebyla obrovským minovým polem, jistě by již dávno byla vyhlášena národním parkem. Hnízdí tu desítky druhů stěhovavých ptáků, v údolích se klikatí čisté řeky, kopce jsou pokryty mohutnými stromy a v malých vesničkách se pěstuje snad nejlepší ginseng na světě, což je údajně lék proti všem neduhům.
Demilitarizovaná zóna je však dnes “nejozbrojenějším” místem na naší planetě. Obě země (Severní a Jižní Korea) jsou dosud ve válečném stavu a na jižní hranici hlídají kromě jihokorejských také po zuby ozbrojení američtí vojáci. Zatímco železná opona již dávno padla v Evropě, a dokonce i kolem Vietnamu, Korejský poloostrov je dosud rozdělen hranicí, ostnatými dráty, tankovými prapory, vojenskými základnami, a především ideologií a dvěma zcela odlišnými politickými a ekonomickými systémy. Demilitarizovaná zóna dělí Korejský poloostrov na chudou komunistickou a bohatou proamerickou část. Je 248 kilometrů dlouhá, vede od moře k moři a je 4 kilometry široká – dva kilometry na sever a dva na jih od hraniční čáry.
V posledních letech se situace trochu uvolnila. Obě země obnovily dialog, bylo povoleno sloučení několika rodin a dokonce se začalo mluvit o železnici, která by obě země opět spojila a umožnila by Jižní Koreji vyvážet své zboží do Číny a dál do světa. Napětí na hranici se však příliš neuvolnilo a armády obou zemí jsou každý den a každou noc v bojové pohotovosti.

JEDEN ZE TŘÍ TUNELŮ, KTERÝ MĚL SLOUŽIT K ÚTOKU SEVEROKOREJCŮ NA JIH.

CESTA NA SEVER
Jediné místo, kde obyčejný smrtelník může stát jednou nohou v Severní a druhou nohou v Jižní Koreji, je městečko P’anmunjom, 56 kilometrů na sever od Soulu. P’anmunjom byl vybudován přímo na hraniční čáře uprostřed demilitarizované zóny a stal se místem, kde se vedou téměř všechny “mírové rozhovory”. Čára vede přes baráky, ve kterých obě delegace vyjednávají, rozděluje je přesně na dvě poloviny, stejně tak jako stůl, u kterého členové delegací usedávají. Tomuto absurdnímu místu se říká “společná bezpečnostní oblast” (Joint Security Area of P’anmunjom).
Do P’anmunjomu nesmějí občané ani Severní, ani Jižní Korey (v Soulu si mohou vyžádat povolení, ale celý proces trvá několik týdnů). Cizinci tam mohou jen za doprovodu představitelů Korean Travel Bureau a americké armády. Ceny za “výlet” jsou i na místní poměry astronomické a návštěvník musí předem přijmout řadu podmínek: nesmí na čáře fotografovat, musí být elegantně oblečen a učesán – džínsy, tenisky a trička jsou zakázány. Návštěvník nesmí sahat na praporky a na nahrávací techniku na “druhé” straně stolu. Nesmí být ozbrojen. Je mu přísně zakázáno oslovovat či odpovídat na otázky vojáků ze Severní Korey. A tak dále.
Na obou stranách hranice vlají obludně velké prapory. Říká se, že praporová žerď na severní straně je nejvyšší na světě.
Jak Severní, tak Jižní Korea vybudovaly kolem této hranice takzvané propagační vesnice, i když Američané říkají vesnici na jižní straně “vesnice svobody”. Ne že by tu lidé žili příliš svobodně – mohou vycházet ze svých domů jen za světla, a pokud chtějí cestovat do Soulu či jinam, jsou několikrát kontrolováni jihokorejskými a americkými hlídkami. Na druhou stranu mají vesničané velké domy a spoustu půdy (i když rolníci půdu nevlastní). Místní obyvatelé neplatí daně a jejich děti se mohou vyhnout povinné vojenské službě, která jinak pro všechny mladé muže trvá 26 měsíců. Vesnice na severní straně je neobydlená.
Z P’anmunjomu jde návštěvníkovi mráz po zádech. Nejde totiž jen o místo, kde se mluví o míru; v minulosti se tu také často střílelo.
Obě strany si tu vyměnují špiony. V roce 1968 se přes tento přechod vrátila celá posádka americké bitevní lodi USS Pueblo, jež byla unesena na otevřeném moři severokorejskými námořníky. V roce 1976 tu byli srpem rozsekáni na kusy dva američtí vojáci. V roce 1983 přes P’anmunjom na sever emigroval americký voják a o rok později emigroval na jih sovětský turista, což vyvolalo přestřelku, během které zahynuli tři vojáci ze severu a jeden z jihu.
P’anmunjom je jedním z těch míst, kde by nikoho nezarazila náhlá přítomnost “agenta 007” s dobře vychlazenou láhví vodky a křišťálovým pohárem.
Dalším nezapomenutelným místem demilitarizované zóny je Odusanská vyhlídková terasa, ze které je nádherný pohled na celé údolí, na hranici, P’anmunjom, věže, ostnaté dráty a prapory. Ani zde se nesmí fotografovat, je však povoleno dívat se na hranici a na sever přes mohutné dalekohledy. Odusan je na kopci a je odtud skvělý pohled na několik severokorejských měst a vesnic, včetně moderního a elegantního městečka, jež bylo vybudováno nedaleko od hranice. Jedinou vadou na kráse je, že v něm nikdo nebydlí a okna jsou namalována přímo na stěnách. V noci bývalo toto propagační městečko zaplaveno mořem světel, pak však na severu vypukla ekonomická a energetická krize a jihokorejští vojáci tvrdí, že se tam už přes rok nesvítí.
Téměř nikdo, kdo navštíví demilitarizovanou zónu, se nevyhne návštěvě “třetího tunelu agrese”. Jde v podstatě o jeden z tunelů, které Severní Korea razí již od začátku sedmdesátých let (první tunel byl objeven v listopadu roku 1974). Tunely měly teoreticky vyústit na území Jižní Korey a umožnit severu bleskový útok a přesun tisíců vojáků do týlu nepřátelského území. V roce 1975 však na jih emigroval severokorejský inženýr, a celý plán byl odhalen. Od té doby zvláštní jednotky jihokorejské armády kopou 24 hodin denně na celé jižní straně demilitarizované zóny a pokoušejí se odhalit další tunely, jež se dosud údajně ze severní strany budují. “Třetí tunel agrese” je nyní zpřístupněn (samozřejmě opět jen jeho jihokorejská část) a v poslední době se stal cílem školních zájezdů z hlavního města Soulu. Je to opravdu absurdní podívaná – parkoviště před vchodem do tunelu je obklopeno vojenskými bunkry z jedné strany a kiosky, automaty a restauracemi ze strany druhé. Šťastné rodinky srkají kávu, zatímco kolem pochodují po zuby ozbrojení “obránci vlasti”.

DEMILITARIZOVANÁ ZÓNA KOREJSKÉHO POLOOSTROVA JE DNES NEJOZBROjeNĚJŠÍ MÍSTO NAŠÍ PLANETY.

V podstatě i na jihu je demilitarizovaná zóna kombinací obrovského vojenského arzenálu a trapné propagandy. Příkladem druhého je “Antikomunistická hala”. Hned u vchodu do tohoto “muzea” visí velký obraz zobrazující útok hrdinných jihokorejských vojáků. Cizinec se jen těžko ubrání smíchu – oči vojáků jsou vyvaleny, ústa otevřena dokořán, svaly napjaté, bajonety míří proti nepříteli…
Daleko výmluvnější než veškerá propaganda jsou tradiční vzkazy a modlitby, jež jihokorejské rodiny nechávají u silničních a železničních mostů vedoucích do demilitarizované zóny. Modlí se za mír a za spojení rodin, jež byly rozděleny po vyhlášení klidu zbraní a po rozdělení země na sever a jih v roce 1953.
V posledních letech opět svitla naděje – vyjednává se o míru, o omezené možnosti cestovat. Jižní Korea obnovila železniční spojení s demilitarizovanou zónou a vybudovala na hranici elegantní nádraží. Je snad pouze otázkou času, kdy přes tuto obludnou hranici budou opět projíždět dopravní a nákladní vlaky.
Opustit demilitarizovanou zónu neznamená zbavit se okamžitě depresivního pohledu na věže, zátarasy a ostnaté dráty. Desetiproudová super dálnice – vybudovaná částečně ze strategických důvodů – z P’anmunjomu do hlavního města Soulu vede kolem nádherného zálivu. Na druhé straně jsou dosud viditelné severokorejské vesnice a města. Celá pláž mezi dálnicí a zálivem je opět zmrzačená plotem z ostnatého drátu, vaky s pískem, vojenskými věžemi. Jižní Korea má obavy z možného útoku a z nepřátelských ponorek, jež se často pohybují v jejích státních vodách. A také z vylodění severokorejských špionů.
Vojenské objekty kontrastují s krásnou přírodou, která je součástí Bukhansanského národního parku.
Můj japonský kolega, který se vrátil ze Severní Korey a jenž navštívil demilitarizovanou zónu a P’anmunjom z druhé strany, nabídl své zkušenosti:
“Když se mluví o Severní Koreji, každý si hned představí bídu, špínu a hlad. Pchjongjang mě šokoval. Je to výstavní, čisté, téměř sterilní město se skvěle fungující hromadnou dopravou a až stopatrovými budovami. Samozřejmě, že ´Strana’ rozhoduje, kdo tam může bydlet, a kdo ne. Na ulicích skoro nespatříte staré lidi či těhotné ženy – tyto dvě skupiny lidí komunistická strana pokládá za šeredné. Město má být jakousi luxusní výkladní skříní severu, plnou mladých a rozjásaných tváří. Totéž platí i o dálnici, která vede na jih. Je perfektní; o nic horší než ve Spojených státech nebo Japonsku. Jediné, co člověka zarazí, je, že po ní nejedou téměř žádné automobily. Několik kilometrů před demilitarizovanou zónou, u posledního výjezdu, je velká tabule s nápisem: ĘSoul 75 kilometrů…”

HISTORICKÉ MĚSTO SUWEL – JEDNA Z MNOHA PAMÁTEK UNESCO V KOREJI.

ZEMĚ, KTEROU DOSUD STRAŠÍ VLASTNÍ MINULOST
Jižní Korea se stala během posledních desetiletí jednou z nejbohatších zemí světa. Její životní úroveň je srovnatelná s úrovní západoevropských zemí, Taiwanu či Singapuru.
Korejská válka, jejímž výsledkem je rozdělení národa na dvě části, stála více než dva miliony lidských životů.
Začala invazí ze severu 25. června 1950. Komunistický sever podporovaný Stalinem během krátké doby okupoval téměř celý poloostrov, s výjimkou Pusanu – jižního a největšího přístavu země, kde se v té době počet obyvatel díky uprchlíkům zvýšil troj až čtyřnásobně. Soul byl v podstatě srovnán se zemí. OSN odsoudila útok a Spojené státy spolu s desítkami dalších zemí přispěchaly na pomoc Jižní Koreji. Jih v podstatě zachránilo odvážné vylodění amerických ozbrojených sil v Inčchonu (přístav několik kilometrů od Soulu) pod velením generála MacArthura. Severní armáda byla vytlačena téměř k čínské hranici. Kim Ir-sen však požádal Čínu o pomoc, což vedlo k dalšímu krveprolití. Dohoda o klidu zbraní byla podepsána až 27. července 1953, válka však, alespoň teoreticky, nikdy neskončila.
Z jižního cípu Korejského poloostrova, zničeného obludnou válkou, se stal během padesáti let mohutný ekonomický drak vyvážející televizory, automobily, nákladní auta, vlaky, počítače, lodě a výrobky všeho druhu do celého světa. Stejně jako v Japonsku, filozofie úspěchu spočívala ve spolupráci soukromého a mohutného státního sektoru. Ekonomické krédo znělo: “Vyvážej, nebo chcípni.”
Cesta k prosperitě však byla krajně trnitá a dlouhá desetiletí se jen těžko dalo mluvit o demokracii. Diktátor Rhee Syng-Man se sice zasloužil o to, že se Jižní Korea stala ekonomickým dynamem východní Asie, cena však byla příliš vysoká. Rhee byl zvolen v roce 1960 po čtvrté na úřad prezidenta, hned nato však vypukly obrovské demonstrace a Rhee musel uprchnout na Hawaii, kde v roce 1965 zemřel ve věku devadesáti let. V zemi nastoupila parlamentní demokracie, po devíti měsících však došlo k vojenskému převratu. Otěží moci se chopila Nejvyšší rada národní rekonstrukce (Supreme Council for National Reconstruction) a brutální generálmajor Park Chung-Hee, jenž byl v říjnu 1963 během nedemokratických voleb zvolen prezidentem země.

NOVÁ BUDOVA FIFA, PŘÍPRAVA NA MS V KOPANÉ.

Park byl do jisté míry “korejským Pinochetem”, i když ekonomicky daleko úspěšnějším. Jeho hlavními cíli bylo vybudovat bohatou, z exportu žijící společnost, obrnit se proti komunistickému severu a zlikvidovat veškerou domácí opozici. Změnil ústavu a prosadil zákon, jenž mu umožnil zůstat u moci téměř do konce života. Vyhradil si též právo jmenovat jednu třetinu poslanců v parlamentu, který měl pouze jednu komoru. Zarytý antikomunismus (Jižní Korea ani neměla diplomatické vztahy s východní Evropou, včetně Československa) byl jedním z mála důvodů, proč se země vyhnula tvrdší kritice ze strany Západu.
V roce 1975 Park přežil atentát, během kterého zahynula jeho manželka. O tři roky později zfalšoval volby a v roce 1979 ho zavraždil šéf jeho vlastní tajné služby Kim Chae-Kyu.
Po osmnácti letech tyranie společnost očekávala změny. Nový vůdce, generál Chun Doo-Hwan však opět vyhlásil “stav obležení” a zatkl téměř všechny členy opozice, včetně současného prezidenta Kim Dae-Junga, který byl ve vězení mučen. V Kimově městě Kwangju vypukly demonstrace, jež byly brutálně potlačeny armádou a policií. Zahynulo při nich dvě stě civilistů, tisíc jich bylo zraněno a další tisíce lidí byly zatčeny a mučeny. Kwangjuský masakr se stal snad nejsmutnější kapitolou korejské poválečné historie. Kim byl obviněn z velezrady a odsouzen k smrti, ale po obrovských protestech na celém světě byl rozsudek změněn na doživotí.
Přestože Chun časem odvolal stav obležení, v zemi téměř neexistovala svoboda tisku a stovky členů opozice si odpykávaly dlouhé tresty, i když některým byla po letech darována svoboda.
V roce 1983 Chun přežil atentát zorganizovaný agenty ze Severní Koreje. Stalo se tak během oficiální návštěvy Barmy (nyní Myanma). V roce 1987 dva Korejci ze severu, kteří cestovali s falešnými pasy a předstírali, že jsou japonskými turisty, vyhodili do povětří dopravní letadlo společnosti Korean Air se 115 cestujícími na palubě. O míru a sjednocení se již nedalo mluvit. Severní i Jižní Korea zarytě prosazovaly dva politické extrémy a kompromis se stal nenaplnitelným snem.
Chun měl již všeho po krk a jmenoval svého kamaráda a bývalého spolužáka Rho Tae-Woo svým nástupcem. Neučinil přitom ani nejmenší pokus přikrýt tento krok rouškou demokracie.
Jenomže i národ měl dost diktatury. Zemí otřásly obrovské demonstrace proti tyranii. Vedli je studenti, ale rychle se k nim přidali i členové střední vrstvy, úředníci a buddhističtí mniši. Svět si uvědomil, že nejde o levicové radikály, nýbrž o většinu národa, který si přeje změny. Krvavě potlačit tyto protesty by bylo politickou sebevraždou. Spojené státy vyvinuly obrovský tlak na Chuna a vyzvaly ho ke kompromisu. Chun však již ztratil zájem o moc a za politický volant posadil Rhoa, který konečně pozval opozici k vyjednávacímu stolu.

KOREA JE ZEMĚ PROTESTŮ: TENTOKRÁT DŮCHODCŮ V SOULU.

Opozici vedli Kim Young-Sam a Kim Dae-Jung, který se rok předtím vrátil z emigrace ve Spojených státech a od té doby žil v podstatě v domácím vězení. Opozice žádala svobodné volby, zatímco na ulicích všech jihokorejských měst se bojovalo a za zavřenými dveřmi se mluvilo o blížící se občanské válce a o téměř jistém vojenském převratu.
Volby se nakonec konaly a oba Kimové obdrželi společně 55 % hlasů, Rho s 37 % (nejvíc ze tří kandidátů) se však udržel u moci. Během předvolební kampaně armáda otevřeně tvrdila, že pokud Kim Dae-Jung zvítězí, dojde ihned k převratu. Toho byla Korea ušetřena nejspíš jen proto, že se blížily Olympijské hry v Soulu (1988), které by byly v případě vojenského zásahu nejspíš bojkotovány většinou atletů. Vlastenecká hrdost lampasů zachránila národ před krvavou lázní.
Protesty pokračovaly, zatímco studenti na univerzitách se každým rokem víc radikalizovali. V roce 1989 unesli policistu na Pusanské univerzitě. Sedm jeho kamarádů pak bylo upáleno.
Rho ale neholdoval extrémům svého předchůdce. Začal obchodovat se Sovětským svazem a Čínou, což rozzuřilo sever, a v roce 1989 navázal diplomatické vztahy s Maďarskem, Polskem a Jugoslávií (s Mongolskem, Československem, Bulharskem a Rumunskem, jež Soul pokládal za extrémní komunistické režimy, se vztahy normalizovaly až v roce 1990).
V roce 1992 vyhrál po složitém politickém manévrování Kim Young-Sam volby a vyhlásil boj proti korupci. Prohlásil, že má na účtě jen 2,1 milionu dolarů (jen pár drobných mincí na poměry jihokorejské politiky), a vyzval všechny politiky, aby zveřejnili údaje ze svých vkladních knížek. Během vyšetřování se zjistilo, že oba bývalí diktátoři – Chun a Rho – zpronevěřili miliony dolarů. Byli postaveni před soud, který je též obvinil z Kwangjuského masakru a jiných zvráceností. Chun byl odsouzen k trestu smrti a Rho na 22,5 let odnětí svobody. Šlo ale především o morální gesto, neboť obě bývalé hlavy státu později obdržely prezidentskou amnestii.
Dne 18. prosince 1997 se pak stalo nemožné – bývalý disident Kim Dae-Jung byl zvolen prezidentem Jižní Korey. Země se přes noc stala právním státem a Kim zahájil svoji “sluneční politiku” vůči severu. Mírový proces se dal opět do pohybu a mnozí uvěřili, že sjednocení obou zemí je alespoň teoreticky možné a že se z Korey stává nejen bohatá, ale i demokratická země.
Kim za své snahy obdržel Nobelovu cenu za mír. K jeho úspěchům též patří uvolnění vztahů s Japonskem, které během okupace poloostrova spáchalo četné zločiny a dosud se veřejně neomluvilo. Korea zrušila embargo proti japonskému kulturnímu dovozu (jde o japonskou hudbu, filmy a literaturu, jež v posledních letech dominují kulturní scéně téměř v celé Asii) a i mistrovství světa v kopané, jež se bude konat na území Japonska a Korey, by mělo přispět k dalšímu zlepšení bilaterálních vztahů.

HROBKY KRÁLŮ V GYeONgyU.

STARÁ KULTURA – MODERNÍ ZEMĚ
Korejská historie a kultura vznikly podle historiků v roce 2333 před naším letopočtem. Současné výzkumy však hovoří o 30 tisících let. Jde tudíž o jednu z nejstarších kultur na naší planetě, jež do značné míry v minulosti ovlivnila i Japonsko.
Historie tu promlouvá na každém kroku, v klidu císařských zahrad a paláců v hlavním městě Soulu, kolem mohutných hradeb jedné z největších pevností na světě Suwon a především ve velkém a nádherném císařském městě, ze kterého se vládlo v minulosti celému poloostrovu, v Gyeongyu.
Stejně jako v Japonsku, i korejská estetika čerpá z nádherné přírody, ze staletých stromů, hor, moře, horkých pramenů, lesů a překrásných ostrovů.
Přes svůj “ekonomický zázrak” je Jižní Korea dosud kulturně uzavřenou zemí a až na velké hotely a turistická střediska je tu téměř nemožné domluvit se jinak než korejsky. Je to země starých tradic, které mají obrovský vliv jak na rodiny, tak také na strukturu i těch největších podniků a firem.
Na druhou stranu je Jižní Korea jednou z nejmodernějších zemí na světě, kde mohutné jeřáby v přístavech Pusan a Inčchon nakládají miliony tun kvalitní techniky, která pak putuje do všech koutů planety. Moderní letiště a železniční rychlodráhy zajišťují pohodlné a rychlé cestování a několikaproudové dálnice vyvolávají závist a obdiv i u navštěvníků z Japonska či Spojených států.
Je to země čistá a spořádaná. Na ulicích nestojí ani žebráci, ani prostitutky a o bezdomovcích vědí místní obyvatelé pouze ze stránek zahraničního tisku.
I na asijské poměry je to země krajně vzdělaná. Vzdělanost často vede ke konfrontaci – tato společnost není v žádném případě konformní. Demonstrace každý měsíc otřásají univerzitami a ulicemi velkoměst. Radikalismus tu mají mnozí v krvi a nejde jen o radikalismus politický, nýbrž i náboženský – působí tu všechny druhy náboženských sekt, co jich naše planeta má. Přesto, co se týče zločinnosti, je to jedna z nejbezpečnějších zemí na světě.
Ekonomická krize již téměř skončila a mluví se o faktoru V – ostrý ekonomický pád a stejně rychlý návrat k výchozímu bodu před krizí.
Sjednocení země se opět stává terčem zájmu většiny obyvatel. Není však zdaleka jisté, zda by většina občanů jižní Korey sjednocení přivítala. Pozorují události v Německu a triliony dolarů, jež každý rok mizí ze státní pokladny této bohaté evropské země. Korejci studují německé syndromy a to, co vidí, se jim příliš nelíbí: bohatý západ si stěžuje na cenu sjednocení, východ trpí vysokou nezaměstnaností a často se cítí ponížen.
Sjednocení je životním cílem většinou už jen pro starší generaci. Ta mladší, která vyrůstá v bohatství, tančí do rytmu japonské hudby, vysedává ve francouzských kavárnách, cestuje na pláže východní Indonésie a čte Bukowského, není ochotna utahovat si opasek a krmit desítky milionů zbídačených sousedů ze severu. Nakonec většina mladých ví daleko víc o Japoncích, Američanech, Číňanech či Evropanech, než o těch, kteří žijí za poslední železnou oponou na světě.

KOREJSKÁ REPUBLIKA

ROZLOHA: 99 314 km2
POČET OBYVATEL: 45 948 811 (červenec 1996)
HLAVNÍ MĚSTO: Soul
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: republika v čele s prezidentem
CHARAKTERISTIKA: rychle se rozvíjející průmyslový stát, od 80. let prudký hospodářský vzestup. Jeden z “asijských tygrů”. Významné místo zaujímá průmysl strojírenský, elektronický, metalurgický a chemický.KOREJSKÁ LIDOVĚDEMOKRATICKÁ REPUBLIKA
ROZLOHA: 120 538 km2
POČET OBYVATEL: 24 317 004 (červenec 1996)
HLAVNÍ MĚSTO: Pchjongjang
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: republika v čele s prezidentem
CHARAKTERISTIKA: průmyslově-zemědělský stát se socialistickou ekonomikou. Silně autokratické tendence systému řízení. Značné nerostné bohatství (uhlí, lignit, železo, neželezné kovy).

Stojíte-li na nejvyšším bodě Česka, máte pod sebou přírodní krásy v kombinaci s pokusem o jejich ochranu i využití. Kaple svatého Vavřince jako by reprezentovala lidskou pokoru, a horní stanice lanovky snahu o maximální efektivitu využití téhož místa. Pohledem obsáhnete panoramata hor s ložisky zlata a uranových rud. O přírodě se dozvíte z průvodců, o možnostech ubytování z prospektů. Ale jak je to s obyčejným životem, který je přeci jen ovlivněný statutem národního parku? Někdo park využívá k podnikání, jiný k odpočinku, další k výchově a fanatický ochránce přírody by nejraději lidi poslal někam úplně jinam.

Obyčejné kameny
Stoupá-li se na nejvyšší bod naší republiky směrem od Pomezních Bud, ta nejpříkřejší část cesty je výstup na Svorovou horu. Jak sám název napovídá, je tvořená svorem. Tedy pro většinu milovníků hor obyčejným šutrem. Prudký výstup začínající u boudy Jelenky a končící v podstatě na vrcholu Svorové hory dá každému zabrat, a tak proč si nahoře nedát pauzu. A když už, tak proč po sobě nezanechat stopu ve formě postaveného “mužika” vytaženého z kamenného podloží. Vždyť ty kameny se k tomu skoro nabízejí. Apoň tu “po nás” něco zůstane. Navíc jich už tady pár stojí a třeba v horách Skandinávie běžně slouží jako orientační bod. Stačí vyviklat první ze svorových placáků a další už jdou snadno. Za půlhodinku kamenného tvoření přibude další doklad lidského snažení.
Jenže celé to má jeden zásadní nedostatek. Ačkoli to vypadá, že kameny leží jen tak ladem, obrostlé lišejníky a borůvčím, není tomu tak. Tedy z pohledu přírodovědce. Vytvořením dalšího z mužiků se totiž nenávratně zničí další kousek přírodovědné mozaiky, tak unikátní pro Krkonoše a typické pro jejich vrcholové polohy. Jde o polygonální půdy. Aby se podařilo přiblížit, co se vlastně zničí, je třeba se ponořit trochu do mrazivé historie vrcholů Krkonoš. Vládnou a vládly tady drsně mrazivé klimatické podmínky a vlivem mrznoucí vody pronikající do spár mezi kameny se tyto srovnaly do víceméně pravidelných útvarů. Ve chvíli, kdy zmrzla voda zcela, nově vznikající led, jenž nabýval na objemu, vytlačoval kameny z původních pozic. Jelikož se tento děj opakoval po dlouhá staletí, kameny se setřídily do unikátních obrazců – na rovné ploše to jsou kamenné mnohoúhelníky (polygony) a na svazích vznikají kamenné pásy. Ty jsou dokladem klimatických podmínek připomínajících dalekou tundru.
Ne nadarmo se zdejší společenstva označují jako arkto-alpínská tundra. Ta je opravdu v rámci střední Evropy unikum. Navíc rostlinstvo a další organismy, které arktickou teorii potvrzují, patří v Krkonoších z přírodovědného hlediska k jedněm z nejcennějších. Jenže pak přijde turista, kamenné polygony rozruší, postaví mužika… A přírodovědcům nezbude nic než tiché zoufalství. Navíc mužici v případě Svorové hory a Obřího hřebenu stojí na jediném vyšlapaném chodníku, takže vlastně ani neplní funkci orientačního bodu. Není tady totiž moc kde zabloudit.

Pohled na Sněžku ze Svorové hory. Právě tady vznikají kamenní mužici, a tím zároveň destrukce přírodního fenoménu zvaného polygonní půdy. foto: Topí Pigula

Causa Tetrao
Statný pták, který se v celé své tmavé kráse nádherně vyjímal na plakátu horského bufetu, byl tetřev hlušec. Vedle něj byly opřené lyže, ze kterých pomalu odkapával tající sníh. Celé zátiší jako by symbolizovalo boj mezi ochranou přírody pro přírodu jako takovou a využitím horského terénu k utužení tělesného i duševního zdraví “pánů tvorstva”. Tetřev hlušec (Tetrao urogallus) do divoké přírody Krkonoš bezesporu patří. Tedy patřil, protože jeho současná zdejší existence působí poněkud nejasně. V roce 1976 zavedla Správa KRNAP umělý chov tetřevů ve voliérách v zámecké zahradě ve Vrchlabí, jehož cílem bylo posilování původní populace. To už byli ptáci ve volné přírodě velkou vzácností. Tetřevi už ale tehdy nebyli domácí, nybrž pocházeli z odchovů východoněmeckých a bavorských. Kuřata se většinou nepodařilo odchovat, takže se v roce 1980 přešlo na chov polodivoký, a na Rýchorách (východní Krkonoše) vznikla stanice oproštěná od většího vlivu lidí. Zvířata se chovala v přirozených podmínkách a přístup k nim byl silně omezený. Výsledky se dostavily. V letech 1986-89 se odtud do přírody dostalo 72 tetřevů. Ne vždy byli vypuštěni, občas se jim podařilo “vzít roha” ještě před oficiálním rozlučkovým večírkem. Nejúspěšnější byl rok 1988. To se chovatel Gustav Hofmann chlubil 40 odchovanými kuřaty. Jenže populace dál v přírodě skomírala.
“Velkoplošná vakcinace lišek proti vzteklině zbavila tyto predátory zásadního faktoru jejich úmrtnosti, populace lišek roste, a to se muselo projevit na jejich potenciální kořisti. V případě tetřevů se to bohužel ukázalo – 90 % označených ptáků ulovily lišky,” vysvětluje RNDr. Jiří Flousek, vedoucí odboru ochrany přírody, jednu z hlavních příčin, proč se na podzim vypuštění ptáci nedožili jara.
“V roce 2002 bychom se, po loňských dobrých zkušenostech z Jeseníků, pokusili vypustit část ptáků až na jaře, kdy je sněhová pokrývka nutí sbírat potravu v korunách stromů, a riziko ulovení liškami by mělo být nižší. Je to nezkoušený přístup, ale v Jeseníkách se, bohužel na pouhých 4 jedincích, osvědčil. Takže to chceme vyzkoušet i u nás. Pak se bude zvažovat, co dál, zda pokračovat, či skončit,” naznačuje budoucí postup.
Další handicapy, které ze zajetí vypouštěný pták má, vysvětluje Mgr. Pavel Marhoul z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR: “U tetřevovitých ptáků se ukazuje jako problém i změna morfologie trávicí soustavy u uměle odchovaných ptáků. V klecích jsou kuřata krmena různými směsmi, zatímco v přírodě se živí hmyzem a dalšími bezobratlými, a později různými složkami rostlinné potravy. Granule podávané v kleci jsou ´výživnější’, ptáci se nemusejí při jejich trávení tolik ´namáhat’, a mají proto kratší střeva než divocí ptáci. Při vypuštění do volné přírody jsou pak nuceni v krátké době přejít na přirozenou potravu, propukají u nich různé katary a ptáci hynou.
Programy na záchranu nejrozličnějších živočišných druhů jsou aplikovány od poloviny minulého století a zvláště v USA jich probíhá velké množství. Při hodnocení jejich výsledků, ke kterému došlo v posledních letech, však vyšla najevo jejich velmi malá účinnost – pouze 1-2 % druhů bylo možno prohlásit za zachráněné. Tyto výsledky se však zatím velmi pozvolna dostávají mezi odbornou veřejnost a stále přetrvává víra v úspěšnost podobných akcí, což je pravděpodobně i případ KRNAP. Myslím si, že reintrodukce tetřeva by se měla pozastavit a měl by být zahájen detailní výzkum, který by odhalil příčiny odpovědné za úbytek tohoto druhu. V každém případě se domnívám, že vypouštění uměle odchovaných ptáků bez odstraňování dalších ohrožujících faktorů nepřináší očekávaný efekt a de facto postrádá smysl.”
Důvody, proč tetřev stále mizí, mohou být skryté. Například námraza na stromech vzniklá z kyselých dešťů může po roztátí likvidovat borůvčí pod stromy. To má za následek snížení tetřevovy potravní nabídky. V porovnání s desítkami vypuštěných kusů je stav v roce 1999 tristní. Ten rok bylo na Rýchorách vypuštěno 5 kohoutů a 7 slepic z odchovny ve Švédsku, kteří by spolu s odhadovanými 13-17 tetřevy měli vytvořit životaschopnou populaci. Pokud se nezdaří další pokus – tentokrát s pozdějším vypouštěním, bude program utlumen. Tetřev je plachý pták a zdá se, že soužití s turisty asi není reálné. Špatně se mu žije v horách, kde ročně projdou či na lyžích, rolbách a skútrech projedou miliony turistů. Ke své spokojené existenci potřebuje klid! Na rozdíl od lidu, jenž vyžaduje chléb a hry.

Rýchory. Výhled na panorama východních Krkonoš z výšky 1000 m n. m. pomalu mizí. Ještě pár let, a smrky část výhledu překryjí. foto: Topí Pigula

Panen et Circenses
Na jednu stranu přísně chráněné zóny s velmi omezeným přístupem, na druhou stranu střediska pro desetitisíce turistů toužících po vyžití. Jen hotel Horizont, který se pyšně tyčí v Peci pod Sněžkou, má 131 pokojů. Ne nadarmo místní, mluvíce o věžovitém tvaru hotelu, naznačují cosi o Krakonošově přirození. Krkonoše po vzoru Jizerských hor mají Krkonošskou běžkařskou magistrálou – což je cesta z Harrachova až do Malé Úpy, potažmo do Žacléře. To jest přes celé Krakonošovy hory. Trasa je projížděná rolbami, které tvoří slušnou běžkařskou stopu. Celkem jde o 76 km hlavní cesty a dalších více než 70 km tvoří doplňkové okruhy. Šířka trati přes 3 m umožňuje techniku bruslení, ale je tam i klasická běžkařská stopa. Tlak na sportovní využití Krkonoš se zvětšuje. Zdá se, že zejména ze strany místních, kteří chtějí podnikat v oblasti turistického ruchu. Zajímavý koloběh – slušná nabídka sportovního využití – vidina zisku z turistů – stavba nových ubytovacích a stravovacích zřízení – tlak na nové sjezdovky a rozšíření stávajících. Lyžování je vůbec zdejší fenomén. Harrachov se letos opět stal místem konání vrcholného závodu v letech na lyžích. Hory jsou tu přece pro lidi a každý má právo si odpočinout, zasportovat. Jenže sjezdovku by rozšiřoval kdekdo. “Častý argument je ten, že jde jen o pár arů na okraji,” vysvětluje Miloš Růžička ze Správy KRNAP argumenty zájemců o rozšíření. “Jenže tím dojde k odpláštění porostů, stromy přizpůsobené růstu uprostřed jiných se najednou nemají kde opřít. Náhle se ocitnou na kraji. Stromy mají vysoko posazené těžiště, dole nemají větve, a pak snadno podlehnou větrným nárazům.”
Jenže mít sjezdovku a nemít u ní hotel či penzion je totéž, jako mít zlatonosný potok a nemít rýžovací pánev. Právě to řeší zastupitelstvo Pece pod Sněžkou, které má zpracovanou studii na novou lanovku na vrchol Sněžky. Byla by s přestupní stanicí, a právě tam by měl být umístěn lyžařský areál s dvoukilometrovou sjezdovkou. To by už nebyla zlatonosná horská bystřina, ale téměř nasycený zlatý roztok. Jen ta rýžovací pánev nebude z nejlevnějších. Jenže jde o stavbu v národním parku, takže by poslední slovo mělo přijít z Ministerstva životního prostředí.
“Obecně se snažíme, aby se nové lanovky a vleky v první a druhé zóně nestavěly. Výjimkou je Lysá hora, kde nová lanovka do první zóny zasahuje. Při její výstavbě byl součástí povolení striktní požadavek – provoz pouze v zimním období a odstranění dvou starých vleků,” popisuje Miloš Růžička historii vzniku jednoho z konfliktních zařízení sporu. “Jenže sotva se dostavělo, hned vyvstaly žádosti o letní provoz.” Klasická ĘsalámováĘ metoda – výhody získávat po kousíčkách i za pomoci slibů, které se vzápětí po získání povolení vypaří jako pověstná pára nad hrncem. Vyposlechl jsem si stesky, “jak nejdou kšefty a jak je nevýhodné dneska v Krkonoších podnikat”. Jenže byla-li by to pravda, proč by se neseriózní podnikavci strojili do rouch seriózních podnikatelů a stavěli nové penziony skryté pod pláštíkem stavby obyčejného rodinného domku. Nejdřív je třeba jej postavit, však on se ten zakroucený paragraf nějak ohne. V roce 1998 si pan Malina podal žádost na stavbu svého rodinného domku v těsné blízkosti sjezdovek na Žalý. Dnes, světe div se, pražský hotel Avion nabízí rezervace pobytů za 350 Kč v neatraktivním termínu v penzionu (vánoční prázdniny jsou dražší), který vyrostl na stejné parcele místo rodinného domku. Kdepak jsou slova abbého Grubera, který v 18. století charakterizoval zdejší obyvatele slovy: “Je potěšení setkat se s lidmi tak dobromyslnými, že ani na nátlak nechtějí za svoji ochotu přijmout žádnou odměnu ani peníze. Soudě podle výrazu v obličeji, uvádí je to do rozpaků. Jejich vzezření prozrazuje zdravou krev, dobrou tělesnou konstrukci, kterou udržují zdravou stravou. Jsou ztvrdlí prací, zvyklí a odolní drsnému podnebí. Zdá se, že ctnost a blaženost uprchly do nejbližších hor, kde se bujná neřest tak lehce nenajde.”
Co se obecně týká rozvoje Krkonoš, tak máslo na hlavě má i “velení” Správy KRNAP. Zdá se, že tady chybí dlouhodobá koncepce, která by jasně říkala: ano, budeme podporovat rozvoj malých obcí a zbrzdíme turistickou expanzi ve velkých střediscích. Nebo naopak jasná podpora využití stávajících velkých středisek, do kterých bude směrován hlavní turistický nápor, čímž se uchrání příroda v jiných částech parku. “Studie jsou,” potvrdili zdejší úředníci, “ale všechny popisují stávající stav, a nenavrhují jasné řešení.” Kolik ty studie stály, jsem se radši ani neptal.

Medvědín, horní stanice lanovky. Zimní sporty především jsou předmětem sporů mezi ochranou přírody a zájmem obcí.

Učebna pod širým nebem
Střediska ekologické výchovy jsou v národním parku nejméně dvě. Jedno v rukou správy parku, druhé v rukou nevládní organizace SEVER. Vzhledem k tomu, že obě jejich budovy jsou od sebe vzdálené necelé 4 kilometry, jde o jasnou konkurenci. Výhoda prostředí i zázemí hraje do karet KRNAPu, zkušenosti s metodikou ekologické výchovy jsou spíše na straně druhé. Seveřané mají vypracovaný mustr, tedy základní koncepci týdenního pobytu žáků a studentů od základních po vysoké školy. Ten přizpůsobují konkrétním požadavkům ze strany vedení školy. Cílem je problematiku ekologie a životního prostředí ukázat “in natura”. Znečištění ovzduší se dá popsat a prakticky dokázat podle druhového spektra lišejníků během půldenní exkurze do východních částí hor. Souvislost mezi chtěním “mít víc” a destrukcí prostředí zase pomůže pochopit simulovaná hra podpořená počítačem umožňující plundrovat ekosystém až k jeho zhroucení. “Ale my jsme to nechtěli zničit, jenom trochu vydělat,” zní občas v debatě o důsledcích našeho jednání. V rámci biologického programu zaměřeného na vodní a půdní bezobratlou faunu si každý může ulovit zvířátko, byť například takovou larvu jepice za zvíře označí málokdo. “Fuj, to je hnusné! Nedávej to ke mně!!!” zní na březích Lysečinského potoka. Aha, takže kluci ulovili nějakého blešivce, nebo možná larvu pošvatky a šli se pochlubit holkám. Jelikož pečlivě vybírali “fajnovky”, tak je reakce uspokojila. Zatímco se jiní se síťkami brodí po kolena docela studenou vodou, o kus dál stojí RNDr. Jiří Kulich a vysvětluje, jak se pozná samec ropuchy, kterého drží v ruce, od samičky: “Na palcích předních končetin má zdrsněné plochy, kterými se drží na zádech samičky, aby během jejího kladení vajíček nespadl. Navíc ho samička nese k vodě.” Že nelže, je vidět všude kolem. Hopkající žabí snoubenci vyvolávají u kluků žertovné poznámky. V průběhu roku 2000 takto proběhlo 55 pobytů, takže snad aspoň někdo si z národního parku krom potěchy duše odveze i něco znalostí.
Samozřejmě, že se dá udělat vědecká přednáška s fakty a čísly. Třeba výroční zpráva Správy KRNAP praví, že “v rámci arachnologického průzkumu bylo na Úpském rašeliništi sebráno 2095 kusů pavouků příslušejících k 51 druhům ze 7 čeledí”. Zní to hezky, možná důležitě, ale co to studentu-laikovi řekne? Snad jen, že je těchto osminožců v Krkonoších hodně. Dokonce na tak nehostinném stanovišti, jako je rašeliniště, jsou pavoučí rodiny podivuhodně bohaté. Ovšem to trošku vypovídá i o celkové diverzitě těchto hor. Koho nadchne fakt, že byly nově pro faunu ČR v Krkonoších nalezeny 3 druhy pancířníků? Co to je? Roztoči! Vždyť čísla se tak snadno zapomenou, důležitý je prožitek. A na něm, spolu s pochopením souvislostí, na SEVERu stavějí.
Pracovníci konkurenčního Krkonošského střediska ekologické výchovy Rýchorská bouda, ležícího na okraji 1. zóny národního parku v druhově nesmírně bohaté louce, zase nemají problém ukázat botanické poklady jako třeba lilie zlatohlavou a cibulkonosou přímo v terénu. Rostou totiž hned v sousedství – řádově desítky metrů od střediska. Praktická výuka se dá spojit s praktickou ochranařinou. Kosení chráněných luk či třeba plošné vytrhávání pampelišek sem nepatří. Do Dvorského lesa, po Sněžce snad nejfotografovanějšího kusu Krkonoš, je to půl hodinky chůze. Křivolaké kmeny původního bukového lesa rostoucí na hranici přežití svými bizarními tvary dokazují, jak jsou zdejší klimatické podmínky náročné a přežití složité. Takový oživlý přírodopisný orbis pictus. Podmínky k výuce, která se vůbec jako výuka tvářit nemusí, jsou víc než ideální. Ne každého baví příroda, takže kluci při exkurzi zajásají nad betonovými bunkry, které tu zůstaly coby nechtěný památník na druhou světovou válku. Spolu s informacemi od doprovodu si mohou udělat obrázek o zdejší betonové hranici dvacátých a třicátých let. Pokud budou hodně chtít, tak obrovská betonová monstra pevnosti Stachelberg, v létě přístupná, jim dobu války připomenou ještě plastičtěji.
Nejen válkou se dá vzpomínat na historii. Obě střediska to mají v rámci exkurzních tras kousek do Sklenářovic. Právě tam sjela vůbec první písemně zaznamenaná lavina v Krkonoších. Dne 15. 2. 1652 strhla v obci Sklenařovice dvě chalupy. Z 15 zasypaných osob 8 zahynulo. K tomu, aby sjela, zřejmě zásadně přispělo odlesnění svahů nad obcí. Ještě na začátku 20. století měla obec vlastní samosprávu, školu, mlýn a dva hostince. Ve 42 domech žilo 220 obyvatel. V letech 1959-1960 byly v rámci akce Demolice ženijními jednotkami armády pomocí trhavin Sklenářovice srovnány se zemí, takže dnes je možné obdivovat historický most a pomalu se rozpadající zbytky zdí či spíše hromádky kamení. Jen planě rostoucí růže a zplanělé ovocné stromy ukazují místa bývalých zahrádek.

Rýchorská bouda – školicí a rekreační zařízení správy KRNAP.

Au a U
“Je tu zlato,” zněla krkonošskými lesy slova Vlachů, kteří tady dělali prospektorské práce už v 15. století. “Máme tam uran,” šeptali si plánovači naší šťastné socialistické budoucnosti na základě geologických informací. Složité geologické podmínky nahromadily v podloží leccos. Zůstaneme-li u žlutě lesklého drahého kovu s chemickým vzorcem Au, tak jeho naleziště jsou zejména ve východních Krkonoších. Konec konců Bártův les u zmiňovaných Sklenářovic s atypickými oblými tvary cosi napovídá. Jde totiž o haldy dnes už zarostlé statnými stromy, které tu po středověkém zlatém dolování zbyly. Vypráví se, že za švédských válek byli všichni horníci pracující ve zlatých štolách pobiti v mladobuckém kostele. Není nevýznamných dolů, a už vůbec ne v případě těžby zlata. Ale mezi ty nejvýznamnější zřejmě patřily Breslerův cech neboli Zlatý klas, Zlatá Pinka, Trenčín, Zlatý cech u Sklenářovic. Tyto doly byly v 16. století vybaveny vodotěsným zařízením a stoupami na drcení rudy. Důležitý důl Zlatý Kryštof byl v 18. století vybaven vodotěžním strojem, čerpajícím pomocí lidské síly vodu z hloubky 30 m.
Zlato je v Krkonoších pořád. Naštěstí je ho buď málo, nebo je v takových geologických podmínkách, že se nevyplatí jej těžit. Jinak by se o to určitě někdo pokusil. Nebyl by to první národní park, kde by k takovému pokusu došlo. Jedna z nejznámějších lokalit přírodovědných – Obří důl, proslulý lavinovými drahami a endemickým výskytem vzácných botanických rarit, má i svou hornickou minulost. Aby ne, vždyť zde bylo nalezeno 35 druhů minerálů. Pojmenování Rudná rokle asi nebude jen tak. Skutečně. Výskyt pyrhotinu a arzenopyritu měl za následek jejich těžbu, hledaly se tady měděné rudy. Roku 1511 sem přišli míšenští havíři. Bývalá důlní díla jsou dnes veřejnosti nepřístupná, což zde zimujícím netopýrům zajisté nevadí. Nebude to ale trvat věčně. Jedna ze štol v Obřím dole se má stát exkurzní trasou. Zájemci se trochu v podzemí ušpiní, ale uvidí, v jakých podmínkách pracovali středověcí havíři. Kousek od nově vyzděného portálu leží převrácený důlní vozík a kopec nad ním je bývalou haldou.
Geologové dvacátého století díky novým metodám objevili v Krkonoších uranové zrudnění na medvědínském ložisku na Horních Mísečkách. Smolinec pak ve štolách Černého dolu. O využití se sice uvažovalo, naštěstí k větší těžbě nedošlo. A tak se geologický svět o Černém dole dozvěděl díky popsání endemických nerostů, jejichž názvy jsou odvozeny od jmen význačných českých geologů Koutka, Nováka a Kutiny. Jde o šesterečný koutekit popsaný v roce 1960, o rok mladší kosočtverečný paxit, čtverečný novákit a nejmladší krychlový kutinait zaznamenaný roku 1970. Objevy nejsou nikdy vyloučeny. Mezi ty novější patří objev Netopýří jeskyně s délkou okolo 60 m a stalaktitovou výzdobou.

Příroda a odcházející “tvář”
Pro ujasnění, FACE v tomto případě není anglické slovíčko znamenající tvář, ale název holandské nadace, která se snaží obnovit přirozené lesní porosty, a tak vázat CO2. Jde o zkratku z anglického Forest Absorbing Carbon Dioxide Emission. Ovšem tahle “tvář” se na tváři Krkonoš významně podepsala. Penězi, což nadace obvykle dělají. Ty měly zahladit vrásky pasek a polomů strništěm nově vznikajících lesů. Nadace FACE chce zmírnit projevy skleníkového efektu, zakládat lesy a díky nim zmírnit důsledky dopadu lidské činnosti. Působí v různých zemích světa a Krkonoše byly vybrány mimo jiné i kvůli odumírání lesních porostů vlivem kyselých dešťů. Emise síry patří bohužel neodmyslitelně k výrobě elektrické energie a FACE byla založena skupinou společností elektřinu vyrábějících. Peníze šly převážně na zalesnění, přičemž se brala v úvahu původní skladba dřevin a nezalesňovalo se, jako před lety, smrkovými monokulturami. Nechme mluvit čísla. Od roku 1992, kdy na svahy Krkonoš vstoupila FACE, bylo zalesněno 5227,53 ha. Ne že by se předtím nezalesňovalo, ale z čistě ekonomických důvodů byl vysazován především smrk. V roce 1994 se nadělovalo nejvíc. Více než 55 milionů korun! Nadace FACE však důsledně vyžadovala jak snížení stavů zvěře, tak i dodržování dřevinné skladby dle stanovištních podmínek. Proč ne, když výsledkem se mohou chlubit všichni zúčastnění. Za 9 let se přesunulo z FACE na konta správy národního parku přes 300 milionů korun, za které bylo zalesněno 5227 ha horského lesa. To představuje 15,5 milionu stromků. Odchod nadace není ale žádnou tragédií. “Dle smluv bude spolupráce s nadací FACE v oblasti monitoringu pokračovat dalších 96 let,” řekl ing. Jan Hřebačka, který má spolupráci s Holanďany na starosti. “Jedním z hlavních důvodů odchodu jsou neustále se zlepšující přírodní podmínky v Krkonošském národním parku, tím se i možnosti přirozené obnovy porostů výrazně zvětšují. Není tedy třeba tolik umělé obnovy jako v minulosti.”

Zadní Žaly – pohled na kotel s Labským údolím. V popředí jedna z pasek zalesněných také díky nadaci FACE.

Cestáři jak za stara
Vymoženosti současné techniky mají své snílky a vyznavače. Jejich představy jsou, jak jinak, technického charakteru. Jednou z nich je nově plánovaná lanovka na Sněžku s kapacitou 1800 lidí za hodinu. Nádhera ne? Na druhou stranu se Správa KRNAP s pomocí vlastních zaměstnanců i formou zakázky nestátním firmám snaží restaurovat staré či zapomenuté cesty technologií dědů a pradědů. Zdá se, že vydrží víc, než současný způsob stavby cestiček a lesních chodníků. Vždyť budování cest se v Krkonoších datuje od 13. století, kdy je zaznamenána tzv. Česká cesta v západní části pohoří. Základním mechanismem je síla lidských rukou a technologie štětování. Jedná se o vyklínování tisíců jednotlivých kamenů, čímž vzniká to nejdůležitější – kamenná klenba. Turista ji bohužel obdivovat nemůže, protože se zasype vrstvou zeminy, čímž cestička získá přirozený “hliněný” vzhled a zároveň pevnost kamene. Místy se do terénu technika ani nedostane, takže ruční práce je v podstatě nezbytná. Ne vždy se jedná o rekonstrukci zapomenutých stezek. V případě cesty přes Úpské rašeliniště bylo potřeba odstranit celý původní kamenný zához relativně nové cesty a udělat celou cestu znova. Stala se totiž nečekaná chyba. V rašeliništi, tedy chemicky kyselém prostředí, byla cesta postavená z materiálu, který nebyl místní. Ze zásaditého vápence. To mělo za následek změnu zdejšího chemismu a dokonce se podél “zásaditých” cestiček, které tady člověk vytvořil, začaly šířit nepůvodní rostliny, pro něž bylo kyselé prostředí nepřekonatelnou překážkou. Jedna z firem, které mají rekonstrukce na starosti, je firma Klimeš. Její zaměstnanci spali několik jar, let a podzimů v indiánských týpí v Temném Dole, a tak přezdívka “indiáni” na sebe nedala dlouho čekat. Poslední rok se už některým místním přestalo volnomyšlenkářství indiánů líbit a pronajmutí louky k postavení stanů zablokovali. Indiáni mají své psy, svobodu a práci v přírodě. Je to práce sezonní a celkem dobře placená. A taky určitý životní styl. Jsou jiní. Spí venku. Nemají potřebu utrácet za civilizační nezbytnosti. Kouří trávu. Ale jimi vytvořené cesty mají na to, aby vydržely desítky let. Vždyť stará cestní síť je v terénu dodnes patrná. I v případě cest starých více než sto let! Po zákazu využívání původní louky se spalo jinde a v práci za relativně drsných, ale spravedlivých podmínek se pokračovalo. Ručně vytahané kameny se “postaru” skládaly do krumpáčem vykopaného lože, stavěly se odvodňovací kanály. Na mnoha místech krkonošských cest tyto žlábky nahrazuje “moderní” kus železa ne nepodobný kolejnici, který podle okolní erozní rýhy není zas až tak dokonalou náhražkou. Kameny se většinou berou z bezprostředního okolí, takže jejich místní původ neudělá “chemický” zmatek. Zbyšek Prágr, jeden z cestářů, shrnul pracovní postup lakonicky: “Základní technologie, krumpáč, lopata, pajcr. Obnovují se staré cesty.” Pracoval na cestě na Růžohorky, turisticky docela frekventované trase. Co na to lid okolojdoucí? “Lidi reagujou většinou pochvalně a uznale.” Těm, kdo po nich budou v budoucnu šlapat, bude jedno, kdo cestu postavil. Paradoxně na tom mohou profitovat ti “slušní” starousedlíci, kterým byli samorostlí cestáři trnem v oku. Turisté využívající obnovených cest budou bezesporu ubytováni v penzionech zdejších podnikatelů. Někteří z nich nemohli cestářské psy vystát.

Letadlo proráží vodou nasáklé těžké monzunové mraky a rychle klesá k blížícímu se pobřeží. Tu se náhle před nosem letadla vyhoupne singapurský urbanistický zázrak, letíme přímo na střed města před námi, jako bychom chtěli naším strojem ty štíhlé a vysoké stavby pobořit. Pak se objeví přistávací dráha, která je pověstná tím, že zdánlivě končí v moři. Citlivějším povahám se nedoporučuje příliš přistávací nebo startovací manévry sledovat. Zdejší letiště leží ve východním cípu ostrova, jen malý kousek od míst, kde před mnoha lety stála domorodá osada Changi, po které má letiště název a v jejíž blízkosti japonští okupanti za 2. světové války vybudovali koncentrační tábor pro zajaté spojenecké vojáky. Tady, v nepředstavitelně těžkých tropických podmínkách, pouhý jeden stupeň severně nad rovníkem, vězni namáhavě klučili neprostupnou džungli a stavěli letištní dráhu pro Japonce. Tradice se zachovala a dodnes v Changi funguje poměrně frekventovaná státní věznice.

VE ZNAKU MOŘSKÉHO LVA
Původně se to místo jmenovalo Tumasik (Mořské město) a podle staré legendy patřilo Sang Nila Utamovi, princi ze Sri Vijayi, který zde vlastnil rozsáhlé pozemky. Jednou při lovu spatřil podivné zvíře, které omylem považoval za lva, a proto bez meškání Temasek přejmenoval na Sinha Pura (Lví město). Od té doby má město svůj symbol zvaný Merlion (Mořský lev) a každoročně druhý týden v prosinci oslavuje jeho svátek.
Při příchodu Britů na ostrov zde bylo jen několik rybářských vesnic, ale pro výhodnou polohu se v roce 1819 stalo obchodním střediskem britské Východoindické společnosti a až do roku 1959 bylo britskou kolonií. Tehdy Singapur získal po dlouhých 140 letech samosprávu. O šest let později se bývalá kolonie stala nezávislou republikou.

ZLOČIN A TREST V SINGAPURU
Singapurská vláda a parlament od samého počátku zvolily nekompromisní přístup při řešení zločinnosti a jaly se tvrdě vychovávat nejen své občany, ale i občany jiných zemí, kteří se tady, mnohdy i z neznalosti, dopouštějí přestupků proti místním zákonům. Je známo, že za přechovávání drog je zde trest smrti. Prvním Evropanem, který byl za tento delikt popraven oběšením, byl Holanďan Johannes van Damm v září roku 1994. Od roku 1975, kdy zákon vstoupil v platnost, byla popravena již téměř stovka lidí.
Autoritativní, ale poněkud rigidní zákonodárství připouští jako normální vzetí do vazby bez soudního procesu. Tresty fyzickým zbitím za vandalismus a výtržnictví jsou běžné, navíc pochopitelně s náhradou způsobených škod, vysoké peněžní pokuty za přestupky při narušování životního prostředí a za přestupky v dopravě pak již nepřekvapí. Vláda šla dokonce tak daleko, že například ve veřejných výtazích nechala umístit senzory citlivé na moč, které výtah zastaví až do příchodu policie.
Uplatňování tvrdého řešení podobných přestupků bylo také příčinou zvýšeného napětí mezi Singapurem a USA v květnu roku 1994. Tehdy byl odsouzen jeden americký občan k trestu zbití důtkami za výtržnictví. Navzdory osobnímu protestu prezidenta Clintona byl trest bez pardonu vykonán. V důsledku toho o dva roky později odmítly Spojené státy Singapur jako místo setkání ministrů 128 zemí, členů Světové obchodní organizace.

Pohled na finanční čtvrť, která silně připomíná americký manhattan. tady se realizují finanční obchody, jež jsou svým objemem čtvrté největší na světě.

ZÁZRAK TRVÁ
Singapuru se za třicet pět let téměř trvalé hospodářské expanze podařil zázračný přechod od zaostalé rozvojové země ke špičkově vyspělému průmyslovému státu. Byl také ve své době spolu s Čínou na prvním místě mezi zeměmi s největším objemem zahraničních investic. V Singapuru také nalezly sídlo více než čtyři tisíce nadnárodních koncernů, které zaměstnaly statisíce pracovníků. V roce 1994 byl dokon-
ce Singapur hodnocen švýcarským Beriho ústavem jako úplně nejlepší průmyslové centrum na světě, před Japonskem a Švýcarskem.
Důvodů pro to bylo několik. Vedle výhodné zeměpisné polohy to byla zejména trvalá politická stabilita, dostatek velmi kvalifikovaných pracovních sil, svobodná a uvolněná hospodářská politika a také moderní sdělovací technika.
Význam Singapuru rostl také v oblasti dopravy. S dvaceti miliony cestujících ročně se stal největší leteckou křižovatkou v asijsko-tichomořské oblasti. Objem zboží procházejícího námořním přístavem ročně rostl o 10 % a Singapur se stal pátým největším přístavem světa.

PĚŠKY NE!
Nejdůležitější bylo, že vláda hospodařila vždy s vyrovnaným státním rozpočtem a až na výjimky vždy s přebytkem. V důsledku tohoto velmi dobře plnila plán rozvoje infrastruktury městského státu při budování vysoce kvalitních komunikací, spojujících jednotlivé části ostrova, zejména “panostrovní dálnici” (Pan Island Expressway), která vede od letiště ve východním cípu ostrova až na západ do přístavní čtvrti Jurong, s odbočkou k severní úžině k umělému přechodu do Malajsie. Stejně bylo možné velmi rychle, i když s technickými potížemi, vybudovat zdejší podzemní dráhu a v návaznosti rozvinout dokonalou autobusovou dopravu. Na britskou koloniální minulost upomíná, kromě levostranného provozu, ještě užívání typických patrových autobusů “double deckerů”.
Naopak, vzhledem k velmi omezeným rozměrům ostrovního státu bylo nutné rychle reagovat na rostoucí rozvoj osobní automobilové dopravy, kterou nebylo možné do nekonečna, tak jako jinde, tolerovat. Vláda proto vydává od roku 1990 omezený počet licencí pro nové automobily, které mají platnost nejvýše 10 let. Licence se prodávají v dražbě, přičemž výše nabídky se řídí objemem válců.
Je sice příjemné, že velice hustá silniční síť umožní rychle se dostat kamkoliv, ať už autem, autobusem či metrem, ale vůbec se zde nepočítá s tím, že by člověk mohl chodit pěšky. Zde totiž pěšky nikdo nechodí, a to z prostého důvodu, že mimo vlastní City to dost dobře nejde. Rychlostní komunikace jsou obehnány neproniknutelným drátěným plotem, takže se přejít ani nedají, a přechody lávkového typu jsou vždy jen u nákupních center, tedy asi každé dva kilometry, a to ještě ne všude. Tady prostě pěšák na silnici nepatří.

SINGAPURSKÝ MANHATTAN
Vlastní střed města s celou řadou výškových staveb, kterých je tu asi přes čtyřicet, silně připomíná americký Manhattan, zejména soustředěním mrakodrapů na malém území a také tím, že leží zčásti na břehu řeky, v tomto případě u Singapore River. Ta se pak vzápětí vlévá do přístavního zálivu Marina Bay, jehož nábřeží vytváří přirozenou jihovýchodní hranici města. Od této hranice na západ a na sever se rozprostírá City na území, které má tvar nepravidelného písmene “Y” a má plochu asi 27 km2.
Tak to je City, ono centrum všeho zdejšího dění, tady jsou realizovány všechny ty finanční devizové obchody, které jsou svým objemem po New Yorku, Londýně a Tokiu čtvrté největší na světě. Vždyť zdejší finanční sektor přispívá k tvorbě hrubého národního produktu prakticky stejnou měrou jako zpracovatelský průmysl. Proto tady má sídlo několik desítek světových bank, nesčetné nadnárodní korporace a tisíce různých firem. Jejich celkový vývoz je sice menší než vývoz USA, Kanady a Japonska ze skupiny zemí APEC, ale větší než všech ostatních, mezi které patří Čína, Jižní Korea, Austrálie, Nový Zéland a mnoho dalších. Této skutečnosti také odpovídá zdejší supermoderní prostředí. A jak nařizují zákony této země, je tu i neobyčejně čisto. Nikde nehoní čerstvý vítr od moře nějaké odhozené papíry či jiné odpadky.
Jako má New York svoji Fifth Avenue, Tokio svoji Ginzu, Singapur má Orchard Road, obchodní centrum, kam většina místních nechodí, ale jezdí nakupovat. Jsou zde dlouhé kilometry nákupních středisek a nepřeberný počet různých specializovaných obchodů. Dá se tu prý koupit všechno. Nevím, nešlo to vyzkoušet.

STAVBA JAKO ŠPLHÁNÍ NA TYČI
Na tomto ostrově se málokdy stavělo “na zelené louce”, v naprosté většině případů musela být provedena demolice starých staveb, hlavně z koloniální éry. Jak napovídá složení místních obyvatel, jednalo se převážně o stavby čínského města. Z této doby zůstaly zachovány nemnohé buddhistické chrámy či pagody a také svatostánek hinduistů.
Je zajímavé pozorovat, jak se vlastně zdejší impozantní výškové budovy staví. Obvykle se stavba buduje po částech, vždy jednu polovinu půdorysu v předstihu, takže stavbu vlastně skládají způsobem připomínajícím šplh na tyči. Stavební jeřáb je umístěn od určité výšky objektu zásadně na vyšší polovině stavby. Fascinující není ale ani tak způsob stavby, jako její dokonalá organizace. Pro překlady materiálů zdejší stavebníci zabírají jen nepatrnou plochu, ani metr navíc.
Staví se tu stále, staví se rychle. Nutně dochází ke konfrontaci starého a nového. S demolicemi mizí nenávratně součást zdejší historie a tím i svědkové slavné minulosti města, které odedávna hrálo v této oblasti důležitou roli. Pokrok ale zastavit nelze, a tak nezbývá než tvůrcům nové tváře tohoto městského státu zatleskat za to, že citlivě ponechali některé památky nejen nedotčené, ale také je s nemalými náklady zrestaurovali pro budoucí generace Lion City.

Singapur Republika Singapur, městský stát, se rozkládá na ostrově přibližně oválného tvaru o délce 43 a šířce 23 km, na severním pobřeží odděleném mořským průlivem od Malajského poloostrova. K Singapuru patří ještě 59 menších ostrovů. Celková rozloha státu je i tak pouhých 683 km2. Ke konci tisíciletí zde bylo zastavěno téměř 92 % této plochy, takže na lesy a zemědělskou půdu zbylo necelých 2100 ha.
Státotvornou většinu zde tvoří Číňané, kterých je více než 76 %, dále necelých 15 % Malajců a zbytek Indů, Tamilů a dalších. Úředním jazykem je angličtina, národním jazykem pak malajština, dále čínština a tamilština. Podle vyznání pak převažuje 54 % buddhistů, něco přes 15 % muslimů a necelá 4 % obyvatelstva jsou hinduisté. Celkový počet obyvatelstva koncem tisíciletí dosáhl 3,3 milionu (s osobami s dočasným pobytem dokonce 4 miliony), takže hustota obyvatelstva je s 5813 lidmi na km2 velmi vysoká.
Státní zřízení je parlamentní republika, jejíž sněmovna má 81 míst a poslanci jsou voleni na dobu 5 let.

“Jestli máš být vždy silný, tak musíš každé ráno vstát silný, a jestli si toto neuvědomíš, tak veškerou moc a sílu ztratíš.”
Chief Washoe

Až se příště budete prát se samotou dálnice 80 vedoucí přes celou Nevadu, zastavte se u Bouřlivé hory a doplňte si víru v lidské schopnosti překonávat…

STRÁŽCE HORSKÝ ŠÍLENÝ MIKE
Poprvé jsem tam přijel před devíti lety. Tenkrát jsem byl zaměstnán jako řidič amerického trucku – toho obrovského dálničního korábu. Vezl jsem zboží napříč Spojenými státy – “coast to coast” (od pobřeží k pobřeží), jak se v truckerské hantýrce říká, a když jsem projížděl Nevadou, zmocnil se mě náhle jakýsi podivný neklid. A pak jsem to zahlédl – mezi stromy stála jakási zvláštní stavba. Byl krásný, slunečný, horký letní den uprostřed pouště někde mezi městy Reno a Winnemucca. Vzduch se jen tetelil, když jsem vylézal z trucku, a bylo ticho – takové silné, pronikavé, tenkrát mě ohlušovalo. A v pozadí se tyčila hora, majestátní, posvátná, samozřejmá kulisa zdejší scenerie. Podivné stavení oddělovalo od dálnice pouze několik desítek metrů křovin a stromů, mezi nimiž postávaly sochy. Mou zvědavost už nemohl zastavit ani natažený drát simulující zřejmě plot okolo celého tohoto záhadného území. Přestal jsem vnímat okolí a vstoupil jsem do neskutečného světa snů a představ…
Do reálu mě však velmi rychle vrátil povel jako výstřel z revolveru: “Don’t move!” – Nehýbej se!, a já náhle zkamenělý jako jedna z okolních soch ohromeně zíral do ústí hlavně 45 Magnum!!! Kdo někdy žil v USA, ví, že soukromí je tu naprosto nedotknutelné – bylo mi jasné, že tady přestává veškerá legrace.
Revolver držel polonahý chlap v džínách a vysokých botách. Z tváře zarostlé hustým černým plnovousem a lemované dlouhými vlasy mě pozorovaly pronikavé oči, které nevěstily nic dobrého. Chvíli si mě prohlížel, naslouchal, poté sklonil hlavu a zajistil natažený kohoutek revolveru: “OK,” zabručel a podával mi ruku. “Jsem Mountain Mad Mike (Horský šílený Mike), vítám vás u památníku Thunder Mountain, příště mi sem nelezte přes plot a dávejte pozor na chřestýše.” To poslední se zřejmě týkalo mých tenisek.
Prošli jsme mezi sochami a stromy přímo před monument. Nevěděl jsem, kam se mám dřív dívat. Byl jsem obklopen množstvím soch, tváří, šklebů, různých věcí i nevěcí a toto vše spolu zakomponováno do nejroztodivnějších výtvorů a výjevů, jaké vůbec kdy mohl člověk spatřit. Starý psací stroj, radlice, zvířecí zuby, torzo auta, množství láhví, skel, rohy, parohy, zbytky lana, kameny dřevo, železo, lebky, kříž… A beton a beton, či chcete-li, cement jako pojivo i jako materiál na výrobu a stavbu a také místo sochařské hlíny na sochaření.
A celému tomuto bizarnímu panoptiku vévodí svým charakterem i stavbou zvláštní, asi 15 metrů vysoký třípodlažní MONUMENT.
Celý je vystaven, jako ostatně vše, z kamene a betonu, doplněn dřevěnými oblouky a žebříky. Okna jsou vytvořena ze zazděných prázdných různobarevných skleněných láhví a některá z čelních skel automobilů. Do stavby vede dvojí schodiště, které stráží socha indiánského náčelníka stojícího před kamennou zvonicí. Sochy jsou vlastně všude, jako strážci i jako bazilišci, až má člověk pocit, že je sledován ze všech stran – ze země, ze vzduchu, zvnějšku i zevnitř. Tohle místo ovládá jakási síla, která mě sem během necelého desetiletí přitáhla pětkrát.

Beton sloužil výstředním umělcům jako pojivo, stavební materiál i místo sochařské hlíny.

NÁČELNÍK BOUŘLIVÝ HORSKÝ HROM
Mike mi vyprávěl příběh o vzniku Monumentu a jeho tvůrci Rolling Mountain Thunder – Bouřlivém horském hromu: “Náčelník Bouřlivý horský hrom se narodil jako Frank Van Zant 11. 11. 1911 v Oklahomě a v jeho žilách kolovala indiánská krev kmene Creek. Byl mužem rozmanitých dovedností – za svůj život pracoval mimo jiné jako dřevorubec, horník, policista, i duchovní. Postavou byl spíše vyšší, hubený a šlachovitý, se silnou vůlí něco dokázat. Navenek filozofické povahy se smyslem pro humor, víceméně sarkastický a s citem pro umění. Takový ten přírodní talent, či, jak se říká, měl shůry dáno. Byl hluboce věřící a celý život zůstal věrný pravidlu spoléhat pouze sám na sebe,” vypráví Mike příběh o tom, jak se potkala hora s člověkem:
“To, že se vůbec dostal do těchto míst, bylo s naprostou určitostí řízením osudu. Poprvé sem přijel asi v roce 1959 nebo 1960, strávil zde deset dní a poznal tuto horu. Neuvažoval o tom, že by se zde usadil. O osm let později se objevil znovu. Starší, ale odhodlán to zde vytvořit. Podle svých vlastních slov vybudoval ´cosi’ na jednom místě asi tak jednu míli výše v horách a chtěl odejít, ale neustále ho to přitahovalo zpět. Od majitele pozemků pak dostal skvělou nabídku, a tak se tady usadil. Bouřlivá hora, neboť tak se jmenovala, ho úplně ovládla. Cítil přítomnost starodávné indiánské kultury, nejposvátnější civilizace, jakou kdo kdy znal.”
“Který z těch vrcholů je posvátná hora?” přerušil jsem Mikovo zajímavé povídání, sleduje nedaleké, přímo z prérie se tyčící pohoří.
“Ó tam ten divoce rozeklaný skalnatý vrchol. To bylo vždy duchovní posvátné místo, kde si přáli být mnozí lidé pohřbeni. A tam, mezi Bouřlivou horou a Hvězdným vrcholem, bylo odedávna posvátné poutní místo, kde se lidé setkávali už dávno předtím, než přišel bílý muž.”

monument je asi 15 metrů vysoká třípodlažní stavba. okna jsou ze zazděných skleněných láhví a některá z čelních skel automobilů.

ŽIVOT V KOMUNITĚ
“Samotný náčelník Rolling Mountain Thunder žil ve zdejší pouštní krajině se svou o 37 let mladší manželkou Ahtrum, také indiánkou, a jejich třemi dětmi Obsidian Lighting Thunder (Bouřlivé lávové světlo), Thunder Mountain Thunder (Hromský horský hrom) a True Brave Eagle Thunder (Bouřlivý hrdinný orel),” pokračoval ve svém vyprávění Mike.
“Postupně se zde začali usazovat další lidé, někteří sjeli z dálnice, jiní jen tak přišli. Většinou to byli staří lidé, ale docházeli i mladí. Vytvořila se komunita povětšinou uzavřených, samotářských lidí majících blízký vztah k horám a snažících se o znovuzrození starobylého způsobu života. Sešli se zde lidé různých profesí včetně doktora, odborníka na ocelový odpad, svářeče, právníka, až po indiánskou medicinemanku. Všichni zde žili, pracovali a dělali vše dle svých možností, ale jedna zásada zde vždy platila: každý má svůj dům a svůj pokoj. A to je zároveň odpověď na otázku, proč spolu vydrželi lidé ve zdejší komunitě žít více jak dvacet let, když mnoho dalších společenství jako například hippies či rainbow v poměrně krátké době zanikalo. Stejně jako oni, jsme i my dohromady žili, pracovali, vypěstovali si jídlo a měli rodiny. Na druhé straně měl ale každý z nás právo na svůj vlastní, soukromý a nedotknutelný život. Jediný důvod k zastavení práce či k přerušení soukromí byla potřeba pomoci, ať už z komunity, či zvenčí. Platil zde nepsaný řád, který zavedl náčelník Bouřlivý hrom a jejž každý za jeho života respektoval.
Během této doby jsme pod vedením náčelníka zbudovali blízko Imleye v Nevadě podle dálnice 80 několik neobvyklých stavení. Využívali jsme přitom jako materiál odpad, patřící neodmyslitelně k dálnicím a jejich provozu – části autovraků, vyhozené lednice, odpadlé poklice, zbytky svodidel… To vše spolu se dřevem, sklem, láhvemi a železem z opuštěných domů, tunami kamenů a cementu vytvořilo bizarní Monument století. Jenom tuto budovu jsme stavěli téměř rok a spotřebovali jsme při tom 25 tun cementu. Náčelník Hrom zde vytvořil dílo, které – jak sám věřil – přetrvá tisíciletí. Celá tato pouštně-dálniční atrakce je nazývána jednoduše Monument (Památník) a je věnována velkému Manitou – bohu indiánů.

Celá tato pouštní a dálniční atrakce je věnována velkému Manitou – bohu indiánů. Jedinečné dílo bylo zahrnuto mezi historické památky státu Nevada.

POCTA INDIÁNŮM
Náčelník Bouřlivý horský hrom se 8. ledna 1989 rozhodl vzít si život. Učinil tak v Nevadě poblíž svého Monumentu, této ručně vytvořené pocty americkým indiánům.”
Zde se Mike odmlčel. Vzpomínky byly zřejmě ještě příliš živé. Po chvíli už jen dodal: “Nevím, proč se rozhodl odejít. Jednou mi řekl: Řítíme se do intelektuální chudoby a to je horší, než být v jakékoliv rezervaci, jakémkoliv vězení, protože odtud se nedá uprchnout. Je to dobrovolné vydání se do otroctví… Možná, že zde je odpověď. Kdo ví?”
Po smrti náčelníka se Horský Mike z jakési pocty k němu ujal role správce Monumentu a pozemků k tomu patřících. V průběhu několika let se postupně celá komunita, nyní bez vůdce, rozpadla. Odstěhovala se i jeho žena se svými třemi dětmi. Zůstal jediný Mike se svou ženou, dětmi a stádem koní. Žijí v opodál stojícím “mobil homu”, stráží a opatrují toto jedinečné dílo, které bylo 25. 10. 1992 zahrnuto mezi “důležité historické památky” státu Nevada a zapsáno do státní matriky historických bodů.

Monument leží u dálnice číslo 80 mezi městy Reno a Winnemucca.

“Před pár lety byste sem určitě nepřijeli,” říká nám Kunat, kterého jsme potkali v Beiře. “Ještě nedávno tu bylo všechno vzhůru nohama, hotové peklo. Dnes už je zaplaťpánbůh klid,” dodává s úlevou.

Mnoho mosambičanů bylo donuceno v občanské válce bojovat, aniž by oni sami stáli na nějaké straně.

Portugalci se z Mosambiku stáhli až v roce 1975, a to téměř přes noc. Za sebou zanechali zemi uvrženou ve zmatek, která brzy našla “laskavou” oporu především v Sovětském svazu a NDR. Už začátkem 80. let se ale mosambické hospodářství ocitlo na pokraji kolapsu, čehož využilo opoziční hnutí RENAMO, řízené z území bývalé Rhodésie, a zintenzivnilo boj proti vládnoucímu FRELIMU. Občanská válka, která se tu rozhořela, dusila Mosambik až do začátku 90. let. Kam se poděly tehdejší nevraživost a vzdor, ptáme se při pohledu na přátelské Mosambičany. “Mnoho lidí bylo k boji donuceno. Byli do války jednoduše zavlečeni,” vysvětluje Kunat. On sám bojoval nejdřív v řadách FRELIMA. Pak byl však zajat a donucen bojovat dál, tentokrát za tábor RENAMA. “Nebojoval jsem z přesvědčení, válka je přece nesmyslná,” dodává.

Na venkově
Čím víc se blížíme k pobřeží Indického oceánu, tím je všechno kolem zelenější. I v srpnu, uprostřed mosambické “zimy” s odpoledními teplotami okolo 30 stupňů, si ve stínu kokosových palem, stromů s ořechy kešu a banánovníků připadáme jako v pohádce. Zdá se, že se veškerý život odehrává okolo hlavních silnic. Od Maputa až po Beiru není snadné poznat, kde jedna vesnice končí a druhá začíná. Všude okolo cesty stojí lidské příbytky a vyšlapanými cestičkami proudí davy lidí.
Ženy nosí na hlavách téměř vše: hrnce s vypraným prádlem, koše s ananasy, otepi dříví i kanystry s vodou, často jen o něco lehčí, než jsou ony samy. I pod takovým nákladem ale vykračují sebejistě, s grácií. Většina mužů naopak chodí s prázdnou – vlastně s tranzistorovým rádiem.
Ta jsou jejich nepostradatelným doplňkem. Jednou rukou si přidržují tyhle chrastící skříňky u ucha, nebo si je provázkem přivazují ke krku. Poslouchají hudbu, modlitby a zprávy z Ameriky, kde se právě zhroutily dva z newyorských mrakodrapů. Kroutí nad tím hlavami a ptají se nás, co se to vlastně děje. Sami tomu nerozumíme…

Válka skončila a vojáci se jednoduše rozešli domů.

Pitná voda? Není!
“Do národních parků snad ani nejezděte,” varuje nás Kunat, správce přírodní rezervace v povodí Zambezi. “Ceny jsou tam vysoké a zvířata stejně neuvidíte. Za války jich většinu vybili a nasytili jimi hladové vojáky.”
Hlad na mnoha místech zůstal. Jednotvárná a málo výživná strava se spolu s nemocemi a nedostatečnou zdravotní péčí podepisují na zdraví Mosambičanů. Jen výjimečně potkáváme staré lidi. Většina Mosambičanů nemá ani přístup k pitné vodě. Na venkově lidé nabírají vodu z řek a potoků a nesou i několik kilometrů domů – někdy ji převaří, někdy ne.
Když spolu se stovkami dalších čekáme na převoz přes řeku Zambezi, pozoruji ženu s malým dítětem, jak od řeky přináší kanystr po okraj naplněný vodou. Nejdřív umyje synka, potom si vodou opláchne zaprášené nohy, polije si obličej a ze zbylé vody se napije. Jiné dívky sem přicházejí vyprat prádlo. Když vyperou pro ostatní, svléknou své barevné (často jediné) šaty, hbitě je vyperou a mokré si je znovu obléknou. Za chvíli je všechno znovu suché.

V řídkých lesích dodnes reziví vojenská technika.

Hořící lesy
V rohu restaurace v Maputu je zapnutá televize a hosté sledují zprávy vysílané z Portugalska. Moderátorka líčí podrobnosti o několikahektarovém lese blízko Lisabonu, který se ocitl v plamenech. I když je zpráva sdělovaná v jejich jazyce, obsahu nerozumí. Nevidí v kusu hořícího lesa neštěstí. “Nedivte se, tady přece hoří všechno,” říká majitel restaurace Manuel. “Z vypalování trávy a křoví se v Mosambiku stal národní sport.” Ti, kdo trávu zapalují, si však s následným hašením hlavu nelámou, a tak po trávě a křoví oheň zdolává i stromy. Je s podivem, že tady nešlehají vysoké plameny, ty ale vidíme opravdu jen místy. Zato před všudypřítomným štiplavým kouřem není úniku. Jako strašidelná scéna pak působí mosambický venkov v noci, kdy do hluboké tmy prosvěcují jen rozžhavené kmeny stojících stromů. Důvody k zapalování trávy jsou nejrůznější – více či méně pochopitelné. “Tráva tu rychle přerůstá, je vysoká a nikdo ji neseče. Tak je lepší ji zapálit,” říká nám jeden z přítomných hostů. Vysvětlení Manuela se nám zdá mnohem pádnější: “Po válce tu zůstala spousta min. Lidé nemají chuť pouštět se dál od cest, jen aby posekali trávu.”

Rozesmáté obličeje mosambičanů vnucují otázku: kdo a za co vlastně bojoval?

Pozor, miny!
Miny byly během války rozmístěny často nekontrolovaně, a tak dnes nikdo neví, kde minová pole začínají a kde končí. Některá z nich jsou sice ohraničena bíločervenými páskami, ale je spousta těch, na která se prostě ještě nepřišlo. “Objeví se většinou až poté, co některá z min někoho zmrzačí nebo zabije,” říká s trpkým pousmáním Manuel.
Jistě i proto připomíná mosambický venkov velké mraveniště. Lidé tu chodí po vyšlapaných cestičkách a obdělávají jen přesně ohraničená políčka. Krok stranou by pro ně mohl být osudný…
“Žiji tady se svým manželem, dětmi a mužovými rodiči už skoro deset let,” vypráví nám Maria z malé vesnice poblíž Save. “Už jsme si zvykli žít uprostřed min. Samozřejmě se nám to nelíbí a bojíme se jeden o druhého, ale co můžeme dělat?” Jejímu tchánovi utrhla mina levou nohu před třemi lety. Naučil se chodit s holí, ale přesto je odkázán na pomoc svých blízkých. Mariin muž odjel za prací do Maputa. V zemi, kde se míra nezaměstnanosti pohybuje kolem čtyřiceti až padesáti procent, je rád, že vůbec práci našel. “Vidím ho jen párkrát do roka. Prakticky se sama starám o děti i manželovy rodiče. A modlím se, abychom se večer znovu všichni sešli doma…”
Hledání a zneškodňování min postupuje jen pomalu. Mosambická vláda nemá dostatek prostředků, aby vyhledávání min financovala. Umožnila proto alespoň vstup zahraničním expertům, kteří si školí své spolupracovníky z řad Mosambičanů. Bývají to hlavně Američané a Jihoafričané, kdo se pohybují okolo minových polí. Vlastní “černá” práce ale většinou zůstává na Mosambičanech. Muži ve speciálních oblecích, s ochrannými helmami na hlavách a štíty před obličejem posedávají u vykopaných jam kolem silnic a pečlivě sledují každý pohyb. Kromě min pod svýma nohama mají za zády další připomínku občanské války – vytrhané koleje a převrhnuté vagony vlaků. V některých z nich je stále část nákladu, který se jim už nepodařilo přepravit. V řídkém lese táhnoucím se kolem cesty navíc dodnes stojí zrezivělé tanky a další vojenská technika – jako by vojákům někdo řekl, že válka skončila, a oni jednoduše všeho nechali a odešli domů. Na první pohled je patrné, že s touto technikou by už asi nikdo bitvu nevyhrál.

Hledání a zneškodňování min potrvá ještě léta. chybí finanční prostředky, chybí experti.

Kevina vyslala jihoafrická armáda spolu s dalšími vojáky do oblasti západně od Beiry, aby ji vyčistili od min. “Bude trvat ještě roky, než to tu dáme do pořádku. Člověku zůstává rozum stát, když vidí, kolik min je tu zahrabáno.”
Tím to ale nekončí: další vojáci z Jihoafrické republiky i Zimbabwe pomáhají s odzbrojováním civilistů. Těžká technika sice zůstala po válce v lesích, ale ruční zbraně se jakoby záhadně ztratily – do domovů bojujících. “Není jednoduché od nich zbraně vymámit,” říká jeden z Jihoafričanů. “Občas je problém se s nimi domluvit a vysvětlit jim, že zbraně, které mají doma, jim nepatří. Jsou to ale většinou velmi milí lidé a nechce se ani věřit, že by kdy mohli bojovat.”
V tomhle jsme s ním zajedno. Ani nám popis bojovníka k Mosambičanům prostě nezapadá. Jejich rozesmáté obličeje a přátelské vystupování nám spíš vnucuje otázku: Kdo tady vlastně bojoval? A za co?

Procházeli jsme úzkou místností hradního depozitáře, která byla přeplněná africkými sochami, maskami a dalšími artefakty. Na dlouhém stole, táhnoucím se přes celou její délku, na podlaze i rozvěšená na zdech byla ta nejfantastičtější díla afrického umění, za jaká by se nemuselo stydět žádné světové muzeum. Byla to jen část sbírky, již Rainer Kreissl věnoval České republice a kterou Správa Pražského hradu otevře veřejnosti od 7. června 2002 v Letohrádku královny Anny na Pražském hradě. Proplétali jsme se mezi stojícími i ležícími sochami, Rainer Kreissl je bral láskyplně do rukou a vyprávěl, jak je získal a jak se vůbec stal sběratelem.

Muž vpravo je dárce unikátní sbírky afrického umění Rainer Kreissl.

OBCHODNÍK S CHMELEM
Celý příběh začíná před několika desetiletími v malé vesnici Děkov, kousek od Žatce, v tehdejších Sudetech. Rainer Kreissl se narodil v roce 1924 do česko-německé rodiny. Otec byl Němec, maminka Češka, ale tehdy na tom prý ještě moc nezáleželo, kdo je kdo. Tatínek, obchodník s chmelem, uměl česky a byl členem Švehlovy Agrární strany, a maminka vystudovala německé školy. Doma se hovořilo převážně německy. Česky se nicméně naučil ještě jako dítě od své babičky. “Dřív to bylo všechno smíšené. Třeba moji strýcové se jmenovali Tittelbachové, úplně německé jméno, řeklo by se, ale byli to Češi jak poleno. Nebo naopak náš soused Jedlička, tomu kdybyste řekli, že je Čech, tak se ohradí, že jejich rodina byla vždycky německá,” vzpomíná.
Automaticky se od něj očekávalo, že se bude věnovat obchodu s chmelem stejně jako otec. Studoval na německé obchodní akademii v Žatci, a i když byla válka, vymohli si s několika spolužáky, že se budou učit česky. Vysvětlili profesorům, že až budou nakupovat chmel od českých sedláků na Rakovnicku, čeština se jim hodí víc než italština nebo francouzština. Válka neválka, árijství neárijství, když šlo o obchod, učitelé na to slyšeli. I po skoro čtyřiceti letech v emigraci mluví Rainer Kreissl česky bez cizího přízvuku.
Na rok 1945 nevzpomíná rád. “Byla to špatná doba,” říká. “Všude se vraždilo, rabovalo a odnášeli to hlavně nevinní lidé. Ti, kdo to dělali, to byl ten nejhorší českej ksindl, ti, co sami měli máslo na hlavě, co kolaborovali a fízlovali. Najednou honem předváděli, jací jsou velcí vlastenci. Víte, já jsem antifašista a já jsem ten rozum měl, že jsem Hitlerovi nikdy nevěřil. Můj otec také před válkou pomáhal Židům, kteří prchali z Německa. Spousta obyčejných lidí se však po roce 1918 cítila poškozena, když Češi při pozemkové reformě rozparcelovali německé statky a zabrali si tu nejlepší půdu. Hitler sudetským Němcům nasliboval hory doly a oni nikoho jiného neměli, kdo by se jich zastal,” nabízí trochu méně černobílý pohled na naši historii.
Benešovy dekrety se na Kreisslovy nevztahovaly. Jako antifašisté mohli v Československu zůstat. Po únoru 1948 jim však komunisté zabavili statek. Na vystěhování dostali jen dvě hodiny. “Moje babička, Češka,” vzpomíná s dojetím v hlase, “klečela na zemi a prosila toho funkcionáře, ať nás nevyhání. On do ní kopl a řval na ni: ´Ty svině jedna německá kapitalistická!’ Na moji babičku, českou žebračku, která odmala musela sloužit u Němců a z ničeho si vybudovala statek! Jim šlo jen o ten majetek. Jenom aby mohli krást a rabovat.” Otec Rainera Kreissla pak pracoval jako lesní dělník, maminka musela do JZD. On sám dostal místo malíře porcelánu v někdejší továrně Pirkenhammer v Karlových Varech.

STAROŽITNÍK V MNICHOVĚ
Od konce padesátých let pracoval jako vedoucí antikvy v Teplicích a byl zároveň soudním znalcem pro Severočeský kraj. Ve vilách po vyhnaných Němcích zůstaly skvělé umělecké sbírky a teplická antikva byla díky tomu mezi sběrateli vyhlášená. Jezdili za ním také klienti z řad diplomatického sboru a brzy se o něj proto začala zajímat i tajná policie, které byly jeho styky s cizími státními příslušníky nanejvýš podezřelé. “Tlačili na mě, abych jim podepsal spolupráci, tak jsem se rozhodl, že emigruji,” vysvětluje důvody svého odchodu z Československa v roce 1963. “Mého otce tehdy pustili do Německa na pohřeb jeho bratra. Z Mnichova mi pak přišel telegram, ať honem přijedu, že tatínek dostal infarkt. Nebyla to samozřejmě pravda, ale to oni nemohli vědět. Nechtěli mě pustit, ale podle mezinárodního práva museli. Přesvědčilo je také, když jsem jim řekl, že přece nebudu opouštět republiku, když tu mám takových starožitností.” Přesto se už z Německa nevrátil a těsně před čtyřicítkou začal v Mnichově znovu zcela od nuly.
Své první peníze v Německu vydělal na českém skle, které předtím sám sbíral a o němž už z Teplic věděl, že se dobře prodává. Obcházel mnichovská vetešnictví a nakupoval po pěti markách zaprášené skleničky, o které neměl nikdo zájem. Když jich měl dvě stě padesát, uspořádal aukci. Investoval pět tisíc marek, které si půjčil, a vydělal sto sedmdesát tisíc. Podobný úspěch pak zopakoval s čínským uměním, když uspořádal jeho vůbec první samostatnou aukci. Investoval sto tisíc, a dostal šest set. “To byl tehdy velký poprask,” vzpomíná, “psaly o tom dokonce noviny. Ve starožitnictvích mě pak ale neměli moc rádi. Nadávali – ten sviňák, nám dá padesát a sám vydělá tisíce.”
V Mnichově záhy získal místo u významného aukčního domu Weinmüller-Neumeister. Nejprve jako odhadce, později se stal ředitelem mnichovské pobočky. “Pro každou aukci jsem musel připravit katalog a za ta léta jsem jich dělal určitě víc než sto. Pořádali jsme osm aukcí ročně a na každé bylo kolem tří tisíc položek, všechno možné,” vzpomíná na své působení v Mnichově a dodává: “Ono je ale vždycky lepší něco objevit, koupit něco za tisíc a dostat za to stokrát tolik, než prodávat své vědomosti za plat. Já už si pak vydělal dost, že jsem nemusel dál dělat ředitele a sedět v Mnichově, a mohl jsem se osamostatnit.”
Dalších šest let působil ve Spojených státech, v San Francisku, a když se pak rozhodl pro návrat do Evropy, posílal z Ameriky lodí 396 beden s uměleckými díly, která během těch několika let nashromáždil.

SBĚRATEL – OD STŘEPŮ K ANATOLSKÝM KOBERCŮM
“Všechno to začalo barevnými porcelánovými střepy, které jsem jako čtyřletý vyhrabal na smeťáku u nás ve vsi,” odpovídá na otázku, jak se dostal ke sběratelství, a pokračuje: “Poskládal jsem si z nich úplnou mozaiku. Jednou k nám přijela teta Taussigová, nóbl dáma, která měla auto se šoférem, a povídá, že ty střepy ode mě koupí. Kolik že za ně chci. Já jsem vůbec nevěděl, co mám chtít, vždyť to byly jen bezcenné střepy. Dala mi za ně pět korun. No já měl pocit, že jsem Rockefeller. Teta si s nimi doma oblepila takovou krabičku na různé drobnosti. Vypadalo to moc pěkně. Všechny ženské to pak začaly napodobovat a se sbíráním střepů byl konec, nikdo je už nevyhazoval. Co jsem udělal s těmi pěti korunami, si už nepamatuji, ale bylo pro mě důležité, že jsem zjistil, že i za střepy můžeš dostat bohatství.”
“Co jsem sbíral krom afrického umění?” opakuje s úsměvem mou otázku. “Skoro všechno. Kdybych měl všechno, co jsem kdy koupil a vlastnil, dnes u sebe, tak nestačí ani Pražský hrad. Sbíral jsem středomořské umění – řecké a římské mramory, čínské umění, prekolumbia, porcelán, nábytek, středověké sochařství, baroko, v podstatě veškeré umění. Měl jsem například nádhernou madonu od německého sochaře Tilmana Riemenschneidra, velkou sbírku čínského umění, ale všechno jsem to nakonec po částech prodal, abych mohl vybudovat něco, co ve světě skutečně obstojí – to jsou ty anatolské koberce a africké umění. U obojího jsem měl štěstí, že jsem to začal sbírat dřív než ostatní.”
Svou sbírku anatolských koberců, která čítá 1230 kelimů a je největší svého druhu na světě, daroval Rainer Kreissl České republice před šesti lety u příležitosti svých sedmdesátin. První anatolský koberec koupil již v roce 1949 v Karlových Varech, ale soustředěněji je začal sbírat až v emigraci v Německu. “V šedesátých letech jsem navštívil Turecko, v době, kdy tam ještě nebyl žádný turismus,” vypráví. “Na venkově v mešitách a v domácnostech tam měli nádherné staré koberce s úžasnými vzory. Hned jsem je začal sbírat a kupovat. Brzy se rozkřiklo, že v Mnichově je nějaký blázen, který je ochoten za staré roztrhané hadry dát kupu peněz, tak mi to začali sami vozit. Věci, které jsem tenkrát koupil za padesát marek, mají dnes cenu třeba sto tisíc.”

TA PRAVÁ LÁSKA JE AFRIKA
“To sedátko musí být obráceně, aby to pasovalo,” radí fotografovi, který pořizuje snímky pro výstavní katalog. “Teď je to správně! To je pamětní socha kamerunského krále, krále – filozofa, kterého dřív uctívali jako nějakého boha nebo světce. Dlouho nebylo vůbec možné takovéto sochy získat. Teprve až v poslední době se to mění. Dokud tam byla živá tradice, tak by ji nikdy neprodali. To si každý panovník moc dobře hlídal. Dnes už ale pro ty místní vládce nemají žádnou cenu. Radši všechny sochy prodají, jen aby si mohli vydržovat harém, koupit nový Mercedes, drahé šperky, módní šaty nebo podobné hlouposti,” říká trochu pohrdavě a pokračuje: “Oficiálně sice vyhlašují, že je to jejich kulturní dědictví, které jsme jim ukradli, ale ve skutečnosti pro to nemají vůbec žádný cit a sami se toho zbavují. Nebýt takových bláznů, jako jsem já, tak už asi nic z toho neexistuje.”
Africké umění Raineru Kreisslovi poprvé učarovalo v polovině šedesátých let. Jednou přišel do starožitnictví, když zrovna vybalovali bedny se sochami a maskami, které právě dostali z Afriky. Zaujaly jej natolik, že hned jednu z masek koupil. Dodnes je v jeho sbírce.
“O africkém umění jsem v té době nevěděl skoro nic, ale hned si mě získalo. Tehdy ale ještě moc literatury nebylo, až časem jsem získal potřebnou zkušenost. Třeba tohle,” bere do ruky drobnou sošku opice s mládětem. “To je bronz. Kdyby mi to někdo ukázal v šedesátých letech, tak řeknu, že je to římské. Tehdy nikdo nevěřil, že v Africe uměli odlévat bronz. Dnes už ale přesně vím, kde to našli. Je to přes tři sta let staré.”
Stáří však v případě afrického umění rozhodně není tím nejdůležitějším. Sto, možná sto třicet let staré památky jsou v Africe považovány už za opravdu staré. Starší věci se dochovaly jen výjimečně. V tropickém podnebí dřevěné sochy zkrátka moc dlouho nevydrží. “Pro ně to hlavně ani nebylo umění. Šlo o obsah, o magickou moc těch soch, a když ji některá ztratila, tak se jednoduše vyhodila, protože už byla k ničemu, už neměla sílu. U afrického umění nehraje roli doba, ale tradice. A ta v případě některých soch může sahat až tisíce let nazpátek,” vysvětluje odlišnost afrického umění.
Posledních několik let žil Rainer Kreissl obklopen svými sochami. Připravoval katalog, a všechny je měl proto nastěhované ve svém mnichovském bytě, kde prý nebylo takřka k hnutí. Při pohledu na drobnou sošku prošpikovanou ze všech stran rezavými hřebíky jak nějaká voodoo figurka jsem se neubránil otázce, zda z nich občas neměl strach. “Ale kdepak,” odpověděl, “vždyť jsou tak krásné. Všechno to původně samozřejmě byly magické věci, ale to už je pryč. Ty hřeby nejsou nic jiného, než když katoličtí věřící dříve dávali Panence Marii různé dárky, přívěsky, růžence, aby nezapomněla na jejich prosby a modlitby. Na některých poutních místech se s tím můžete setkat ještě dnes. V Africe, když chtěli vyplnit nějakou prosbu, tak do té sochy píchli třeba hřebík, protože železo pro ně bylo skoro to nejvzácnější.”
Ze soch a masek, které byly všude kolem nás, byla cítit ohromná a fascinující energie, která nepotřebovala vysvětlovat. Přesto jsem chtěl slyšet, proč je africké umění pro Rainera Kreissla důležité. “Co mě na africkém umění tolik přitahuje? Sbíral jsem skoro všechno, ale moje poslední láska, ta pravá, to je Afrika. Pořád mám vztah třeba k baroknímu umění, je to hezké, je to moje mládí, ale je to jen dekorace, všechny ty faldíky a andělíčkové. Nemá to takovou hloubku jako Afrika. Doma v bytě mám pořád několik soch, afrických i evropských, a kdykoliv někdo přijde na návštěvu, i když o umění vůbec nic neví, tak ho zaujmou ty africké. Ještě nikdy se mi nestalo, že by někdo přišel a řekl – jé to je pěkný barokní andělíček, ale skoro každý zůstane stát před těmi africkými. Každý hned vycítí jejich obrovskou sílu. Lidé pocházejí původně z Afriky, to je dokázané, a možná proto k nám ty sochy, i když jejich obsah nemůžeme nikdy úplně pochopit, stále tolik promlouvají.”

NEJSEM BLÁZEN
Celá sbírka afrického umění Rainera Kreissla, která bude dlouhodobě vystavena na Pražském hradě, má kolem sedmi set položek. Částečně se jedná o zápůjčku, ale neuvěřitelných 488 exponátů je velkorysým darem České republice, který přebírá Správa Pražského hradu.
“V Mnichově mi říkají, že jsem blázen. Proč prý to dávám do Prahy, když se k nám tady zachovali tak ošklivě. Já jim to vysvětluji takto: Když jsem byl kluk, tak jsem od své mámy občas také dostal pár facek. Přesto vždycky zůstala mou nejmilejší. Praha je můj domov, moje máma. Ano, zfackovali mě, velký majetek nám ukradli, ale takový už je život. Pořád je to však moje máma a k té se člověk vždycky vrací. To je důvod, proč jsem to sem dal,” vysvětluje svůj dar, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, a já se jen tiše stydím za nedávná slova premiéra Zemana na adresu sudetských Němců.
Když už odcházíme, Rainer Kreissl se ještě zastaví před asi metrovou sochou černošské královny. “Podívejte se na ni! No není krásná? Teď, když ji vidím tady v tom světle,” rozplývá se. “Vidíte ten nádherný tvar, tu formu? To je královna, která tančí a zpívá svým synům. To je moje láska, s tou jsem si v noci povídal, když jsem nemohl spát. Napsal jsem o ní i báseň. Někde ji ještě možná mám.” Po chvilce melancholicky dodává: “Teď už mi nepatří, už je vaše. To je ale osud. Beztak nám na světě nic nepatří, ani ta největší láska ne.”

AFRICKÉ UMĚNÍ A EVROPA
Ve srovnání s uměním Orientu, které bylo v Evropě obdivováno již od doby baroka, se africké umění dostalo do kurzu až velice pozdě. Západní svět si jej poprvé začal všímat až počátkem 20. století a jeho prvními obdivovateli byli především evropští avantgardní umělci v čele s Pablem Picassem. To, co sběratelé na africkém umění počátkem minulého století obdivovali nejvíce, s ním ve skutečnosti mělo jen pramálo společného. Africké umění bylo označováno přívlastkem primitivní a příslušníci avantgardy byli nadšeni jeho expresivitou, nespoutaností a skoro dětskou bezprostředností, nezatíženou klasickými kánony krásy a zásadami realistického zobrazování, kterými se oni sami cítili být tolik omezováni. Do výtvorů anonymních afrických umělců tak promítali své vlastní představy a hodnotili je podle kategorií, které jim byly zcela cizí.
Ono primitivní umění především není vůbec primitivní. Dnes se již tento termín příliš nepoužívá, a místo toho se hovoří o kmenovém nebo tradičním umění. Nejde přitom jen o snahu po politické korektnosti, ale hlavně o uvědomění si, že odlišnost afrického umění od umění Evropy nespočívá v tom, že by tamní umělci nedokázali vytvořit realistickou figuru, ale v tom, že neměli žádný důvod, aby něco takového dělali. Jejich cílem nebyla krásná forma a věrnost předloze, ale v první řadě obsah. Co se týče “primitivnosti” afrického umění, je potřeba si také uvědomit, že ani oblasti rovníkové Afriky nebyly nikdy zcela izolované, ale že po staletí docházelo ke kontaktům s vyspělými kulturami Středomoří, se starým Egyptem, antickým Římem a později s islámským světem a částečně i s křesťanskou Evropou.
Role umění a zobrazení byla v tradičních afrických společnostech úplně jiná, než v našem prostředí. Charakteristické v tomto směru je, že řada afrických jazyků ani slovo umění nezná. To, co my dnes nazýváme africkým uměním, mělo původně úplně jinou roli. Šlo o artefakty úzce se vztahující k víře a náboženství, které neměly být vnímány jako umělecká díla s jistou estetickou hodnotou, ale jako kultovní předměty nadané magickou mocí. Nešlo zároveň jen o pouhé zpodobnění určité osoby či božstva, ale spíše o jeho ztělesnění. Dá se proto říct, že v případě afrického umění bychom se měli spíš ptát, co ta která socha nebo maska dokáže a co dělá, než co představuje. A aby celá věc nebyla příliš jednoduchá, měli bychom si ještě uvědomit, že i dělení na umění a užité umění je až výmyslem naší doby. Magickou silou byly nadány nejen sochy a masky, ale například i zbraně, kosti a různé přírodniny, a hluboký symbolický význam mohly mít i předměty denní potřeby.
Většina afrických uměleckých památek byla také původně vnímána naprosto odlišně, než jak jsou dnes prezentovány v muzeích a galeriích. Některé sošky byly uzavřeny v temných svatyních, kam mělo přístup jen několik vyvolených, jiné byly ukazovány na různých slavnostech a nebylo možné je spatřit jinak než oděné do pestrobarevných šatů za doprovodu zpěvu a tance. Byly zdobeny, natírány olejem a barvami, byly jim obětovány pokrmy a nejrůznější ozdoby. Žily zkrátka svým vlastním životem.
Znamená to všechno, že dnešní člověk nemůže africkému umění vůbec porozumět? Ano i ne. Nikdy se nám samozřejmě nepodaří plně pochopit a prožít tyto památky v jejich původním kontextu, ale to v žádném případě neznamená, že nám nemají co říci. Koneckonců umění středověku bylo rovněž především náboženskou záležitostí a bylo také vnímáno v zcela jiném kontextu, než v jakém je dnes prezentováno na výstavách. V tom, abychom obdivovali deskové obrazy Mistra Theodorika, nám to ale ani v nejmenším nevadí. A stejné je to s africkým uměním. I když mu možná vůbec nerozumíme, jeho ohromnou vnitřní sílu a tajemnou krásu můžeme obdivovat i bez toho.Součástí tohoto článku ve velké verzi magazínu je unikátní nástěnná mapa “umění černé afriky”.květen 2002

Nejnovější pohled přírodovědců na biblickou potopu světa.

Bible je natolik základem západní kultury, že záleží na tom, zda její příběhy mají, či nemají pravdivé jádro. Nejnovější pohled přírodovědců na biblickou potopu světa: potopa byla, a byla to jedna epizoda v rámci tání kontinentálního ledovce na konci zatím poslední doby ledové. Týkala se úrodné pobřežní, zřejmě hustě obydlené oblasti dnešního Černého moře (předtím sladkovodního jezera). K vlastní potopě došlo v důsledku přepadu slaných vod ze Středozemního moře Bosporem do Černého jezera. Někdy kolem r. 5600 před n. l. se z Anatólie do Černého moře řítil vodopád nesrovnatelně větší, než je dnešní Niagarský. Slaná voda ničila vše živé, záplava nevídaných rozměrů byla nevyhnutelná. Kdo včas utekl, zachránil se. Noe (Nóach) alias Uta-napištim alias Xisuthros (Ziusudra) se stal symbolem člověka, který byl včas varován a vzal to vážně. Zachránil se na plavidle, spolu s příbuzenstvem i s menší zoologickou zahradou. Ti, kteří přežili, se rozprchli na všechny světové strany. I my můžeme být potomci svědků této katastrofy.

POTOPA PODLE BIBLE
Bible popisuje potopu světa v knize Genesis (První Mojžíšově) Starého zákona. Nejprve ocituji pár veršů bezprostředně před líčením potopy, a to podle kralického překladu (1613), a poté podle nového ekumenického překladu (1978). Role překladu je dost podstatná. Pak již budu citovat o potopě jen podle nového překladu, neboť ten je méně rozšířen. Citaci dle starého překladu si dnes může každý snadno nalézt (např. v tradičním vydání Bible svaté v nakladatelství Biblické dílo, Praha, 1969).
Genesis, kap. 6, verše 1-4: “Stalo se pak, když se počali množiti lidé na zemi, a dcery se jim rodily, že vidouce synové Boží, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, které oblibovali… Obrové pak byli na zemi v těch dnech, ano i potom, kdy vcházeli synové Boží ke dcerám lidským, ony rodily jim. To jsou ti mocní, kteříž zdávna byli, mužové na slovo vzatí.”
Ekumenický překlad téže pasáže: “I stalo se, když se počalo množit lidstvo na zemi a zrodily se jim dcery, že spatřili synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si ženy, kterýchkoli se jim zachtělo… Zrůdy vznikaly na zemi za oněch dnů, kdy vcházeli synové božští k dcerám lidským, a ty jim rodily – ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní.”
Hospodin (Bůh), lituje, že stvořil člověka, trápil se “ve svém srdci” nad “nepodařeným experimentem” a rozhodl se lidstvo vyhladit spolu se vším živým. Utopit. Jedině Bohu milý Noe byl vybrán, že přežije. Následuje návod, jak postavit loď a jak se dále zachovat. Gen. 6: 6-22, 7: 1-24, 8: 15-22 (poznámky v závorce autor): “Setřu s povrchu země člověka, kterého jsem stvořil, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil… Udělej si schránu (archu, loď) z goferového (čtyřhranného) dřeva, uděláš komůrky (hnízda) v schráně a vysmolíš ji uvnitř i zvenčí smolou… (asfaltem) Tři sta loktů (1 loket = 0,5 m) bude délka schrány, padesát loktů její šířka a třicet loktů její výška. Uděláš světlík (okno) v schráně a shora až na loket jej ukončíš. Vsadíš i dvéře do boku schrány. Uděláš v ní spodní, druhé i třetí patro… Vejdeš do schrány a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů. A od každého živočicha všeho druhu po páru… uvedeš do schrány. Ty pak si naber různou potravu, kterou lze jíst, a shromáždíš ji u sebe a bude tobě i jim za pokrm…
V šestistém roce Nóachova života, sedmnáctý den druhého měsíce, byly protrženy všechny prameny obrovské propasti a nebeské propusti byly otevřeny. Strhl se lijavec nad zemí a trval čtyřicet dnů a čtyřicet nocí… vod přibývalo a nadnesly schránu, takže se zdvihla od země… schrána plula po hladině vod. Vody na zemi převelice zmohutněly a přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy. Do výšky dvanácti loket vystoupily vody, když byly přikryty hory (tedy spíše pobřežní kopce). A zahynulo všechno tělo… všichni byli setřeni se země. Zachován byl pouze Nóach a co bylo s ním ve schráně. Mohutně stály vody na zemi sto padesát dní…”
Pak následuje známý popis pokusů se suchozemskými ptáky, kteří jsou z paluby vypouštěni, aby se zjistilo, je-li pevnina na blízku. Vody opadávají a loď přistane, podle bible, “na horách Arménie”. Noe a ostatní pak vyjdou z archy ven a Noe obětuje Bohu.
Tomu se to tak zalíbí (“i ucítil Hospodin spokojující vůni…”), že slíbí, že už žádná další pohroma typu potopy světa nebude.

POTOPA PODLE EPOSU O GILGAMEŠOVI
Na existenci Eposu o Gilgamešovi jako první poukázal George Smith (1872). Tehdy známé klínopisné tabulky a zlomky tohoto eposu byly uloženy v Britském muzeu, kde je Smith rozluštil, a zbytek eposu nalezl při vykopávkách v Ninive.
Asyrsko-babylonské vyprávění i chetitský překlad eposu líčí totéž co bible, ale jsou starší, bližší popisované události. Epos o Gilgamešovi – stejně tak jako bible – není dílem jednoho autora, napsaným v jednu dobu, ale vyvíjel se postupně od konce 3. tisíciletí př. n. l. z původního ústního podání.
V bibli, jak známo, už nejsou “bohové”, ale jeden jediný Bůh, zato v eposu je ještě bohů celá skupina a zjevně se nejen hádají, ale jdou i ostře proti sobě. Také v eposu se bohové rozhodnou lidstvo zničit, ale nejsou názorově jednotní. A také v eposu je vybrán jeden člověk, Uta-napištim, a jeho svita k záchraně. A také on má k záchraně postavit loď. Když to udělá, zvládne to, úspěšně přistane a vykoná oběť bohům, dostane jako “prémii” za úspěšné přežití dar dlouhověkosti.
Je to právě Gilgameš, král z Uruku, který chce dosáhnout nesmrtelnosti a vydá se na dlouhou cestu (přes “mrtvé moře”, patrně Černé moře ještě “rozkarbované” krátce po potopě) k tomu, který potopu přežil, k šurupackému králi Uta-napištimu pro radu. Ten mimo jiné Gilgamešovi líčí, jak to v době potopy probíhalo (budu citovat z českého překladu Eposu o Gilgamešovi, asyrské verze z knihovny Aššurbanipalovy, Československý spisovatel, Praha 1976).
Popis samotného Gilgameše stojí za zmínku. Je ze dvou třetin bůh a z jedné člověk. Jeho postava je vysoká jedenáct loktů, “devět pídí v šíři měřila prsa jeho”. V popisu není opomenuto, jak velký má penis: “tři pídě bylo dlouhé jeho mužství”. Bůh Enki to s lidmi myslel dobře a úmysl utopit lidstvo prozradil Uta-napištimu (str. 87): “Zbuduj archu, abys život svůj zachránil… všechno živoucí sémě do lodi uveď. A ta loď, kterou ty postavíš, nechť vyměřeny jsou rozměry její, nechť stejná je šířka i délka její… Všechny muže jsem vybídl k práci. Děti nosily asfalt a silní vše potřebné přinášeli. Pátého dne jsem navrhl její obrys. Jedno jitro (1 jitro = asi 3600 m2) plocha její byla, desetkrát šedesát loktů vysoké byly její stěny, desetkrát šedesát loktů ve čtverci byl okraj její střechy… Šesti střechami jsem ji pokryl a rozdělil tak v sedmero pater. Její vnitřek jsem rozdělil na devět částí… šest sarů (1 sar = asi 8,5 litru) asfaltu jsem do pece vysypal, tři sary smůly z ní vyšly… Obtížné bylo ji na vodu spustit. Prkny ji podložit musili shora i zdola, až do dvou třetin se na vodě octla… Lhůtu mi určil bůh Šamaš: ´Až zrána koláče, večer déšť pšenice sešlu, do lodi vstup a utěsni za sebou dveře.’ Konečně nastala určená doba… Jakmile zazářil první třpyt jitra, ze základu nebes vystoupilo černé mračno. Bůh Adad (Hadad, bůh bouřky) v něm hřímal, Šullat a Chaniš (služebníci boha Adada) kráčejí vpředu… Erragal (bůh podsvětí) stavidla vytrhl. Kráčí Ninurta, nechá přetékat nádrž. Anunnakové (bohové podsvětí) pochodně zvedli a jejich září zažehují zemi. Zděšení před Adadem až k nebi stoupá a veškeren jas se v temnotu mění. Širá země jak hrnec se roztříštila. Po celý den vál jižní vítr, dul prudce a zkázu přivodil zemi. Jak bitevní vřava napadal lidi. Bratr již nevidí svého bratra a lidi z nebe poznati nelze. Tu sami bozi se potopy lekli a prchnuvše vystoupili až k Anovu nebi.”

V rámci odledňování severní polární čepičky se do tehdy sladkovodního Černého jezera dostávala říční voda. Později se podél hranice ustupujícího zalednění vytvořila rozsáhlá jezera, země se pod tíhou vody prohnula a zásobování Černého jezera se zmenšilo. Stav před 12 500 lety.

“JAK PSI CHOULÍ SE BOZI, JAKO PSI NA RAMPĚ LEŽÍ…”
(poněkud nedůstojné na bohy, či jediného Boha všemocného) Bohyně Ištar naříká, co že to provedla. Naříkají a v pláči schouleni sedí i bozi Anunnakové: “Strachem sevřeny byly jejich rty. Po šest dnů a sedm nocí s potopou burácel vítr a jižní bouře srovnala zemi… a všechno lidstvo se v bahno proměnilo. Jak plochá střecha se prostíral močál.” Loď přistála u hory Nisir, což má být Pir-i-Mukurum, vysoká 2600 m, v Kurdistánu.
“Hora Nisir držela loď a zakolísat jí nedala.” Pak následuje vypouštění holubice, vlaštovky a havrana. Nakonec zápalná oběť na samém vrcholku hory. Bohové, kde se vzali tu se vzali, slétli se nad tou vůní a (až na Enlila, který chtěl lidi úplně vymýtit) oběti se zúčastnili. Pozoruhodný detail nakonec: bohové Uta-napištima “vzali a usadili” při ústí řek (prý na ostrově Dilmun v Perském zálivu).
Vyprávění o potopě proniklo do různých kultur, do řeckých bájí, do Indie a do Číny.
Znají je i američtí Indiáni, Inkové a Aztékové. Je také zachyceno v Eusebiově kronice, v Eposu o Ziusudrovi. Tamní Noe – Xisuthros, sumersky Ziusudra (což znamená “život dlouhých dnů”), přežije potopu na arše. Po přistání se Ziusudra ztratil ostatním lidem spolu se svou ženou, dcerou i lodivodem; všichni bydlí na nebi s bohy.

Z HENOCHOVY KNIHY
Bible je o Enochovi (Henochovi), synu Járeda, dosti skoupá. Gen. 5: 18-24: “A chodil Enoch stále s Bohem, a nebyl více viděn, nebo(ť) vzal ho Bůh.” Henochova kniha (Henochovy spisy) stojí mimo bibli jako apokryf. V ní Henoch putuje “po nebi”, hovoří s “anděly” a dozvídá se a sepisuje meteorologické, astronomické a další informace, např. jak vznikají roční období, fáze Měsíce, a dokonce cosi, co by mohl být popis Newtonova gravitačního zákona (kap. 43, Knihy tajemství a moudrosti I., Vyšehrad, Praha 1998).
O potopě světa má Henoch jedno z řady svých “vidění” (kap. 106), kde zmiňuje to, co už známe z předchozího textu. Zajímavé jsou další okolnosti. Henochův syn Metúšelach našel pro svého syna Lámecha ženu, která mu pak porodila dítě. Divné dítě: “Jeho tělo bylo bílé jak sníh a červené jako růže, vlasy na jeho hlavě, dlouhé kadeře, byly bílé jako vlna a jeho oči byly krásné. Když je otevřel, rozzářil jimi celý dům jako slunce a celý dům se pak velmi projasnil.” Otec dítěte z toho byl nesvůj a bál se, že dítě nepochází od něj, ale od andělů, “je jiné povahy… je jiný než my”. Otec Metúšelach přišel ke svému otci Henochovi (tedy dědečkovi Lámecha) až “na končiny země”, kde Henoch pobýval, pro radu, co dělat. Henoch mu pravil, že kvůli lidským hříchům přijde na svět potopa, ale toto dítě že ji přežije. “Na zemi nyní plodí obry nikoli duchem, nýbrž tělem. Na zemi nastane velká pohroma a země bude očištěna ode vší zkaženosti. Sděl svému synu Lámechovi, že syn, který se mu narodil, je vpravdě jeho synem. Dej mu jméno Noe.”

ASTRONOMIE A POTOPA SVĚTA
Astronomie potvrdí, že existují kosmické příčiny změn klimatu na Zemi, které mohou vysvětlit mimo jiné i střídání dob ledových. Poté přijde geofyzika a vysvětlí, jak taková potopa světa (tedy obrovská regionální záplava) v rámci skončení jedné (té poslední) doby ledové mohla proběhnout.
Jelikož jde o časové škály tisíců a desítek tisíců let, můžeme vyloučit vliv kosmických katastrof, jako je dopad planetky či komety. Nic takového se nemohlo odehrát “nedávno”, neboť by po tom zbyly zjevné stopy. Je třeba hledat příčiny periodických variací oslunění zemského povrchu. Ty lze dosáhnout buď změnou sluneční konstanty, nebo změnou dráhových a orientačních parametrů Země při jejím oběhu kolem Slunce. Uvažuje se i inerciální pohyb Slunce.
Slunce se jako hvězda chová stabilně, rozhodně na časových škálách tisíců let. Je staré asi 5,5 miliardy let a v období stability má být ještě 1 miliardu let. Kdyby počáteční hmotnost Slunce byla několikanásobně větší, než skutečně byla, byl by jeho “život” bouřlivější, rychlejší a ve sluneční soustavě by nemusely vzniknout dlouhodobě stabilní podmínky pro vznik a vývoj života až k jeho vyšším formám. Také je důležitá přítomnost Měsíce v prostoru kolem Země a jeho slapové (gravitační) působení; i Měsíc je významným stabilizačním faktorem zemského klimatu, jak uvidíme.
Sluneční konstantou nazýváme tok celkového záření Slunce dopadající na určitou plochu kolmo vystavenou záření ve stanovené vzdálenosti od Slunce. Sluneční konstanta pro Zemi je 1,388 kW/m2 (kilowatů na metr čtvereční). Mění se v rámci jedenáctiletého a dlouhodobějších cyklů sluneční činnosti, avšak jen o pár promile své hodnoty. Změna sluneční konstanty o 4 % by už měla drastický dopad na zemské klima. Naštěstí k ničemu podobnému zřejmě nedošlo a patrně nedojde v horizontu existence Homo sapiens na této planetě.

Změny excentricity (“eliptičnosti”) dráhy planet Sluneční soustavy v důsledku jejich vzájemného gravitačního působen

Jinak je to s periodickými změnami hlavní poloosy, excentricity (výstřednosti) a sklonu dráhy Země kolem Slunce. (Obrázek 1 ukazuje některé z těchto změn pro různé planety sluneční soustavy.) Celkový moment hybnosti sluneční soustavy se nemůže měnit (protože by byly porušeny základní fyzikální zákony), ale excentricity drah a sklony rovin drah planet ano. Pro Zemi to má za následek změnu oslunění hlavně v mimorovníkových oblastech. Už v roce 1941 se vědci shodli, že je důležité, jak studená jsou léta ve větších zeměpisných šířkách. Je-li léto studené a krátké, pak sníh z minulé zimy nestačí roztát a přijde nová zima a nový sníh, a zalednění se rychle rozšíří. “Zrušit” tento stav se dá další “vhodnou” změnou dráhových parametrů, které příznivě změní osvětlení. Jde o změny na časové škále řádově desítek tisíc let (hlavní periody jsou asi 20, 40 a 100 tisíc let). Novější studie jsou důkladnější a pracují s delšími časovými údobími.
Obrázky 2a a 2b ukazují změnu sklonu rovníku k rovině dráhy Země kolem Slunce (ve stupních) a změnu oslunění (ve watech na čtvereční metr). V časovém intervalu od nuly (přítomnost) do minulosti (-1 milion let) se předpokládá existence Měsíce, v intervalu od nuly do budoucnosti (+1 milion let) se předpokládá, že Měsíc z prostoru kolem Země zmizel. Vidíme, jak by se variace sklonu, a tím i oslunění pronikavě změnily. Naštěstí astronomové jsou si jisti, že Měsíc máme ještě “nadlouho”.
Další zdroj klimatických změn, který se přidává a kombinuje s předchozími, představuje pohyb těžiště Slunce kolem těžiště sluneční soustavy (tzv. barycentra). Zde jde o změny ve škále stovek let až jednotlivých tisíců let. Slunce je ovlivňováno planetami sluneční soustavy, hlavně největšími a nejhmotnějšími, tedy Jupiterem a Saturnem, a hmotný střed Slunce vynuceně obíhá kolem těžiště sluneční soustavy. Takový oběžný pohyb Slunce (které je “poddajnou” plynnou koulí) vyvolává přesuny hmot (tzv. střižné pohyby) uvnitř Slunce samotného, a tím se mění sluneční aktivita. Nejde tedy o gravitační, slapové působení – to je neměřitelně malé. Pro lepší představu: označíme-li průměr Slunce jako 1, je průměr oblasti pohybu jeho těžiště kolem barycentra vyjádřen číslem 4,4, což je asi více, než by kdo čekal. Pohyb se navíc děje proměnnou rychlostí (mezi 30 a 60 km/hod). Česká geodetka a geofyzička I. Charvátová zjistila, že tento pohyb lze rozložit do fází uspořádaných (kdy dráha středu Slunce opisuje jakési trojlístky) a neuspořádaných (chaotických). Ty se po sobě střídají. Nejkratší cyklus je zhruba shodný se základním cyklem sluneční činnosti (asi 11 let) a nejdelší zatím zjištěný cyklus je asi 2400 let dlouhý. Obrázek 3 ukazuje, že minima sluneční činnosti (například tzv. malá doba ledová, známá ze středověku z období let 1620-1710) souhlasí s intervaly chaotického pohybu slunečního centra. Naopak uprostřed stabilních intervalů jsou dlouhodobá maxima teplot. Dokonce se zdá být pravda, že kolapsy lokálních civilizací se dostavují s konci intervalů uspořádaného pohybu. Poslední “mayský trojlístek” skončil kolem r. 750 n. l. a pak následoval největší celosvětový chaos prvního tisíciletí. Že by život civilizací tak osudově závisel na sluneční činnosti?

Změny sklonu rovníku Země k rovině její oběžné dráhy kolem Slunce (nahoře) a změny oslunění zemského povrchu (dole). Obrázky ukazují stabilizační roli Měsíce. Kdyby náhle zmizel (časová stupnice od nuly do budoucnosti), variace oslunění by pronikavě narostly a vyvolaly drastické klimatické změny.

POTOPA PODLE RYANA A PITMANA
Mechanismů zničení lokálních civilizací lze nalézt celou řadu (obrovská zemětřesení a výbuchy sopek, mořetřesení a vlny tsunami, efekty El Ni~na a další). Hledáme možné příčiny nikoli jen lokální, ale regionální záplavy. Tradiční pohled na potopu světa jako na obrovskou záplavu v oblasti řek Eufrat a Tigris už nestačí. Potřebujeme moře, mají-li mít bible a Epos o Gilgamešovi pravdivé jádro. Je zásluhou Williama Ryana a Waltera Pitmana z americké Lamont-Dohertyho observatoře Kolumbijské univerzity, že se na věc podívalinovýma očima a potopu světa pojali jako epizodu odledňování po poslední době ledové.
Jejich populárně-vědecká kniha “Noah’s Flood” (Noemova potopa, Touchstone, New York 2000) se právem stala bestselerem (i když specialisté v ní jistě problémy objeví).
Kde k velké záplavě mohlo dojít? Kolem Středozemního moře, kde různé civilizace rozhodně existovaly, popřípadě na Černém moři, máme-li zůstat v Evropě.
Z výzkumu geofyzikální lodě Glomar Challenger vyplynulo, že Středozemní moře se vytvořilo asi před pěti miliony let – předtím tu byla souš, laguny, jezera. V rámci změn klimatu (tehdejšího globálního oteplování) vody Atlantiku přepadly přes Gibraltar a dočasně “došplouchly” proti toku Nilu až k dnešní Asuánské přehradě – i zde se při provádění geologického průzkumu před stavbou přehrady našly pod říčními sedimenty také sedimenty mořské. V té době však Homo sapiens sotva “začínal”, a proto hledejme dál.
Výzkumné plavidlo Chain, brázdící asi před 40 lety spojku mezi Marmarským a Černým mořem a jih Černého moře, zjistilo, že kdysi tudy protékala voda v opačném směru než dnes a že nebyla slaná. Dalším výzkumem v oblasti západu a severu Černého moře se prokázalo, že na dně je nejprve vrstva zbytků živočichů žijících ve slané vodě, pod ní vrstva bahna a pod ní sladkovodní vrstva. Echolokační a seismické výzkumy pobřežní oblasti odhalily hluboké kaňony někdejších řek, překryté bahnem. Pod hladinou se nalézají zbytky neolitických sídlišť, nejnověji dokonce loď. Zdejší stavby asi nebyly kamenné, spíše jen chýše pro pastevce a později prosté domy farmářů (zdi z propletených tyčí a větví omazané hlínou). Z takových staveb se toho moc nedochová. Také bylo objeveno, že vody Černého moře byly zřejmě “jednoho dne” promíchány až na dno, byly plné jedovatých hydrogensulfidů (uvolněných z hornin).
Dnes je vrstva mezi horní “živou” a spodní “mrtvou” vodou Černého moře v hloubce kolem 100 až 150 metrů (a mění se s časem a místem).

Střídání dob ledových podle geofyzikálního modelu (1 Kyr = 1 tisíc let).

Ledové a meziledové doby se střídají. Obrázek 4 ukazuje zjištění geofyzikálních modelů, že nástup doby meziledové je pomalejší než její ústup. Trvá-li celý cyklus asi 100 000 let, pak na zaledňování připadá asi 90 000 let. Během dob ledových byla oceánská voda chladnější oproti meziledovým o 6-8 stupňů Celsia, a proto v ní žily jiné druhy živočichů. O tom nás přesvědčily sondy, které odebraly usazeniny ze dna.
Ryan a Pitman uvážili nejrůznější geofyzikální, geologické, archeologické a další údaje a sestavili scénář potopy světa.
Berme jako počáteční stav – “rok nula” – období před 100 až 120 tisíci lety. Na Zemi bylo zhruba dnešní klima. V následné době ledové se dostala střední hladina moří o sto metrů níže, než je dnes. Na severní polokouli byla voda soustředěná v ledovci, který pokrýval sever dnešní Kanady a USA až po New York, část Evropy a Asie. Černé moře, tehdy sladkovodní jezero, bylo zásobováno vodami Dněstru, Dněpru a Donu jako dnes, ale klima bylo tak suché, že nedaleko od okraje ledovce (sahal pod Moskvu) už byla poušť. Hladina Černého jezera byla nižší než dnes.
Změna klimatu nastupuje asi před 20 tisíci lety, ledovec začal tát. V jeho okolí (sever Evropy a Ruska) se vytvořila obrovská jezera a vody řek od severu napájely Černé jezero, které mohutnělo. Jen na jihu byla hradba hor, které nepřekročilo. Sladká voda z Černého jezera přetékala do Egejského a Středozemního moře (obrázky 5a a 5b ukazují situaci před 14 500 lety).
Pod obrovskou zátěží vody nově vzniklých jezer kolem tající polární čepičky planety se prohnula země a tok vod na jih se oslabil a přesměroval více podél hranice ledovce (východ-západ). Tak se do Černého jezera dostává málo vody, je sucho, jezero nepřetéká do Středozemního moře a izoluje se od něj. Celoplanetárně však oteplení postupuje (i když s proměnnou rychlostí). Na okraji vysychajícího jezera vzniká úrodná oblast a člověk to brzy pochopí a oblast osídlí.
Před 12 500 lety nastalo zpomalení odledňování (mladší dryas) a zavládlo období sucha.
Trvalo asi 1000 let a v menší míře se opakovalo před 8000 lety. Celkový trend byl však jasný – další tání ledovce, další zvyšování hladiny světových moří, tedy i Středozemního. Tak se jeho hladina dostala nad úroveň hladiny Černého jezera a slaná voda si postupně našla cestu ze Středozemního moře do jezera (obrázek 5c).
Hladina stoupá, Bosporskou úžinou se dostává stále více slané vody do Černého moře a je jen otázkou, kdy dojde k tomu, co známe z barvitého líčení z bible, Eposu o Gilgamešovi a odjinud. Katastrofa nastala asi před 7600 lety při rozdílu hladin kolem stovky metrů. Varování tu jistě byla (například jenom postupně, nikoli naráz narůstala rychlost průtoku vody bosporským průlivem, až dosáhla 80 km/hod). Stále bylo ještě možné prchnout, ale málokdo si nebezpečí uvědomil. V intervalu největšího průtoku se Bosporem řítil vodopád dvěstěkrát silnější, než je dnešní Niagarský. Za dva dny by naplnil prostor historické části Prahy do výšky jednoho kilometru. Zde ale byla obrovská plocha Černého jezera. Hladina rostla v průměru o 10-15 cm za den. Na plochém pobřeží potopa postupovala rychle. Kdo nechtěl opustit své usedlosti, kdo nevěřil, že voda bude dále stoupat a zůstal, zahynul při vichřici, při bouřce (přicházející od jihu), utopil se pod přívaly vod nebo pod vrstvami bahna.
Katastrofa ustala po vyrovnání hladin Středozemního a Černého moře, podle bible za 150 dnů od “protržení hráze” (Bosporu).PŘED POTOPOU A PO POTOPĚ
Fakta a tušené souvislosti nás svádějí k domněnce, že tou dobou před potopou žily na Zemi různé lokální civilizace “vedle sebe” a že pak došlo k návštěvě, či spíše invazi a okupaci ze strany těch silnějších a technicky vyspělejších, asi zdatných námořníků kdoví odkud, kteří si podrobili místní, převážně zemědělské obyvatelstvo. Pro místní obyvatelstvo to byli díky svým technickým dovednostem a síle nadlidé, “bohové”. Tito “návštěvníci” si uvědomili, co příroda nevyhnutelně chystá, a možná chtěli běh věcí ovlivnit, například protrhnout “hráz” dříve, než sloupec vody u Bosporu bude příliš vysoký. Ale ani oni neměli šanci. Pak jim nezbylo než sledovat průběh pohromy a “choulit se jak psi” někde v nebi (??) na jakési “rampě” (ještě tak vědět, co byla ta “rampa” – připustit, že měli létací stroje, by bylo lákavé a leccos by vysvětlilo, ale takovou sci-fi si jako vědecký pracovník nemohu dovolit). Nóachovi, který s nimi patrně byl v dobrém kontaktu a asi byl inteligentní (možná to byl jejich potomek, i když to Henoch nikdy svému synovi neprozradil), poradili, jak má přežít. Poradili mu to, co sami uměli nejlépe: stavět plavidla. V této partii staré spisy, ať je to bible či Epos o Gilgamešovi, připomínají technickou příručku na stavbu lodí. Rada padla na úrodnou půdu, archa byla postavena a posádka pohromu přežila. Po potopě světa to ale v bývalé “rajské zahradě” vypadalo jako po boji, takže zbylí “bohové” odtáhli pryč, protože už nebylo co z koho ždímat. Pak už nejsou na scéně “obři” či “zrůdy” či prostě nepřátelé, kteří si berou naše ženy, jak se jim zachce (podle toho, který překlad přijmeme), ale ještě doznívá působení cizích genů, ještě poté se mohou rodit (“do sedmého kolena”) “napůl-lidi napůl-bohové”, podivné bytosti, odlišné od místních obyvatel (kteří asi byli menšího vzrůstu a nejspíš snědí).
Trauma potopy si odnesli všichni, kdo přežili. Rozprchli se do všech koutů světa a ovlivnili ostatní civilizace. Obrovská povodeň v oblasti Černého moře někdy před 7600 lety tak mohla zasáhnout do vývoje většiny lidstva.
V dávné minulosti mohlo být více takových potop (po každé době ledové), ale až tam naše kolektivní paměť nesahá nebo jsme příslušné “svědectví” ještě neobjevili a nepochopili.

Ptáci to mají jednoduché. Pohledy z výšky si mohou dopřávat dle libosti. Ale co my pevně se zemí spjatí? Nezbývá nám, než podle rady českého klasika Járy Cimrmana “vyjít nahoru a podívat se dolů”. Místem nejvhodnějším k tomuto počínání jsou rozhledny. Naše zemička je jimi posetá a jejich rozmanitost je nepřeberná. Staré i mladší, ocelové, kamenné i dřevěné se tyčí na horách, vršcích i kopečcích, aby nám po náležité námaze dopřály pohled v širý kraj český, moravský i slezský.

To, co mě na rozhlednách nejvíc fascinuje, je skutečnost, že jsme schopni vynaložit tolik úsilí na zbudování leckdy monumentální stavby na místě často téměř nedostupném, a naše počínání má jediný smysl, který se prakticky smýšlejícímu člověku může zdát nesmyslný – vytvořit místo, ze kterého můžeme shlížet. S rozhlednou, kterou jsem do dnešních “Pohledů z ptačí perspektivy” vybral jako reprezentantku všech těch věží a věžiček, je to ale přeci jen trochu složitější. Ona to totiž původně ani rozhledna být neměla.
Její historie sahá až do roku 1864 a řadí tuto věž, zbudovanou v tehdy módním alžbětinském stylu, mezi nejstarší stavby svého druhu na území naší republiky. Věž byla tenkrát budována pro přesná geografická měření, na nichž se dohodly tři tehdejší středoevropské státy: Rakousko, Sasko a Prusko. Počátkem šedesátých let 19. století se odborná komise obrátila na majitele místního panství, hraběte Františka Thuna, aby jí umožnil zřídit na nejvyšší stolové hoře v Čechách jeden ze základních bodů trigonometrické sítě. Prakticky to znamenalo buď vykácet les na vrcholu, anebo postavit dřevěnou vyměřovací věž. Hrabě Thun se rozhodl pro jiné řešení. Požádal významného architekta Hänela o projekt kamenné stavby. Architekt předložil návrh 33 m vysoké věže, kterou pojal nejen jako přísně účelovou stavbu, ale i jako vkusné architektonické dílo. V roce 1863 tak na vrcholu začala místo nevzhledné trámové konstrukce vyrůstat věž hodná zámeckého parku. Její součástí byla rozsáhlá podsklepená terasa se širokým přístupovým schodištěm. Materiál na stavební dílo, které si vyžádalo na tehdejší dobu značné náklady (téměř 20 000 zlatých), byl přivážen z nedalekého pískovcového lomu, přičemž pro ozdobné prvky, které vyžadovaly měkčí pískovec, musel být dokonce otevřen nový lom.
Na podzim roku 1864 se prvními uživateli skutečně stali zeměměřiči tří států, kteří svou práci prováděli ve vzájemné shodě až do prusko-rakouské války. Od samého počátku ale věž také přitahovala výletníky a zvědavé obyvatelstvo okolních obcí. Hrabě proto najal strážce, a ten jim za nízký poplatek umožňoval výstup na ochoz a vysvětloval vyhlídku. Zvěsti o vynikajícím rozhledu se šířily po Čechách i do ciziny a návštěvníků z obou stran hranic přibývalo. V roce 1865 jim správa lesů vyšla vstříc zřízením malého hostince. Rozhledna v následujících letech přivítala první organizované turisty, cyklisty na velkých kolech a členy saské královské rodiny. Nebývale široký rozhled se později uplatnil i v jiném oboru. Profesoru Färberovi se odtud v roce 1936 podařilo poprvé na našem území zachytit televizní signál z berlínského vysílače. Jednalo se o vysílání z olympijských her v Berlíně.
Historie tohoto místa pamatuje ještě spousty dalších návštěvníků, kteří přicházeli za krásným rozhledem. Přesto se nad ním koncem 80. let dnes již minulého století začal vznášet stín. Vandaly několikrát zpustošená chata musela být zbourána a neudržované rozhledně hrozilo uzavření. Až v roce 1992 se podařilo dát dohromady potřebné dva miliony korun a věž zachránit doslova na poslední chvíli. Bylo při tom použito zajímavého technického řešení, které spočívalo v umístění ocelových obvodových spon dovnitř zdí, aniž by se tím jakkoliv narušil vzhled historické technické památky. Od roku 1999 již opět funguje nově zrekonstruovaná chata u rozhledny a mně závěrem nezbývá, než vás dnešními “Pohledy z ptačí perspektivy”, jako již téměř tradičně, vybídnout k její návštěvě. Zopakuji proto ještě jednou: “Vyjděte nahoru a podívejte se dolů.” Soutěžní otázka
Jak se jmenuje hora, na níž se nachází rozhledna ze snímku?
Vaše odpovědi očekáváme do 15. června. Vylosovaný výherce obdrží videokazetu “Kolem světa s Dr. Stinglem”.

Jméno Radima Uzla je známé každému, kdo se byť jen okrajově zajímá o sex a o problémy se sexualitou spojené. Navíc je o něm známo, že se o těchto problémech nebojí hovořit otevřeně a s humorem. Své názory publikuje nejen knižně, ale i ve sdělovacích prostředcích. Bývalý lidovecký ministr školství prof. Piťha se v jedné televizní debatě vyjádřil, že dr. Uzlovi by pro jeho názory na sexuální výchovu měla univerzita odebrat lékařský diplom. Jelikož s tímto názorem hluboce nesouhlasím, navštívil jsem dr. Radima Uzla na jeho pracovišti v pražském secesním domě s výhledem na Jindřišskou věž. Sídlí zde nevládní Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu v Praze a dr. Uzel je jejím ředitelem.

Říká se, že sexuolog je člověk, který hledá problémy tam, kde jiní nalézají rozkoš. Jak se Radim Uzel stal sexuologem?
Stal jsem se sexuologem, když jsem životního koníčka povýšil na povolání, a ještě jsem za to byl celý život placený, což je docela sympatické. I když na druhé straně musím zase přiznat, že sexuologové amatéři z toho mívají často větší potěšení.
Co považujete za nejpřevratnější objev v sexuologii?
Pokud se týče léčby sexuálních potíží, pak je objevem století nesporně viagra. I když neúčinkuje naprosto stoprocentně, jedná se o velice účinný prostředek na léčbu poruch mužské erekce.
Já myslel, že to byl objev “sobeckého genu”?
Pokud se na to díváte z hlediska sexuálního chování lidského druhu, pak jste zcela správně připomenul “sobecký gen” jako zcela unikátní objev. Pokud bych to měl laicky shrnout, pak “sobecký gen” umožňuje, aby se v dalších generacích přenášely ty vlastnosti, které nám umožňují přežít. Proto jedinec, který má snahu rozprostranit svůj genetický materiál do největší šíře, má touhu oplodnit co nejvíce žen…
Říkáme mu proutník…
Ano. Takový člověk má co nejvíce potomků, kteří jsou také proutníci. Tím se gen v populaci upevňuje a takovýchto lidí přibývá. Takto se samozřejmě přenáší i další, téměř nekonečná řada vlastností, které pomáhají člověku úspěšně přežít.
Myslíte si, že na současný stav proutníků má vliv rozšiřování “sobeckého genu”?
Proutníci byli odjakživa. Dříve to jen úspěšně tajili. V současné době se tím někteří dokonce chlubí, což má odezvu i ve stavu morálky. A to, že zcela nevyhynou třeba poustevnické geny, znamená, že občas nějaký ten jejich nositel přece jen ten celibát poruší a potomstvo zplodí.
Mnozí lidé ve vás vidí nemravu pro vaši otevřenost v přístupu k sexu a sexuální výchově. Jste zastáncem sexu bez hranic?
To je naprosté nedorozumění! Párová sexuální věrnost dvou zdravých lidí je pochopitelně ideálem. Vždyť člověk je párovou sexuální bytostí. Na druhé straně musíme připustit, že ne vždycky je tento ideál naplňován, a ti, kteří ho nenaplňují, v žádném případě nemohou být předmětem nějakého opovržení. Je ale nutné na tento problém poukázat a připomenout nebezpečí spojená s častým střídáním sexuálních partnerů, promiskuitou a nezodpovědnou sexualitou.
A co takový způsob sexu, jaký byl představen v pořadu Peříčko, kdy domina přivedla na scénu muže přivázaného na obojku?
Pokud chce být někdo voděn na obojku, nelze proti tomu jistě nic namítat, otázkou ovšem zůstává, zda by to mělo být obsahem televizního pořadu. Já sám ostatně pořad Peříčko nemám rád. Oslovuje sice určitý segment populace, a pokud se to někomu líbí, ať se na to spánembohem dívá. Je však třeba si uvědomit, že věci, které se tam prezentují, není možno srovnávat s nějakou sexuální normou či sexuálním ideálem, a už vůbec ne se sexuální výchovou.
Vypracovával jste posudek na známého pedofila Lewického. Z jakého úhlu pohledu jste k posudku přistupoval?
Pedofilie je úchylka, která je u nás po právu postihována a trestána. Vyžaduje léčení, ale na druhé straně je zapotřebí říci, že mnozí pedofilové se dokáží se svou úchylkou během života vyrovnat a od narození až do smrti se žádného deliktu nedopustí. Transformují svou pedofilii do úspěšného vedení dětských kroužků a vůbec ty děti třeba neobtěžují. Každý pedofilní člověk tedy nemusí být bezpodmínečně zločincem. Ti, kteří se projevují sexuálním zneužíváním nezletilých, patří samozřejmě za mříže. U nás je zákonem stanovená nepřekročitelná hranice patnácti let. A pokud se týká vaší otázky, tak v tom případě jsem vůbec neváhal, protože to byl pedofil par excellence.
Je o vás známo, že jste v roce 1976 ve výchovném pořadu ostravské televize ukázal jako vůbec poprvé rozbalený prezervativ. Co vás k tomu přivedlo?
Rozbalení prezervativu bylo komunistickým režimem považováno za nemravnost, ale já zastával názor, že pokud máme hovořit o sexuální výchově, nemůžeme se zastavit před uměle vytvořeným tabu. Pro mne to ale znamenalo dvouletý zákaz vystupování v televizi a režisér pořadu raději emigroval do Austrálie.
Stejný rozruch způsobilo, když jste do televizního scénáře napsal, že onanie je neškodná. Z čeho pramení názor o její škodlivosti?
Tento názor byl i odborníky tradován po staletí. Přitom onanuje absolutní většina všech lidí na světě. V našich zemích se jednalo zejména o vliv křesťanské morálky. Ve snaze nějakým způsobem člověka ovládat, zakazuje církev onanii, protože pokud má člověk dojem, že koná něco hříšného, má v sobě pocit provinění, každá totalitní moc s ním snáze manipuluje. Navíc je to u většiny církví dáno tím, že všemožně podporují rozmnožování. Tím, že člověk onanuje, plýtvá svým semenem, což bylo ostatně při odsuzování onanie často uplatňováno. Přitom je zajímavé, že ženská onanie byla odsuzována mírněji, protože žena tím o svou plodnost nepřichází.
Podle vašeho názoru jsou sex a jídlo na prvním místě, co autoritativní a demagogické ideologie omezují. Můžete to objasnit?
Potravinové restrikce pomáhají člověka ovládat stejně, jako zákazy v oblasti sexuality. Stačí připomenout komunismus, jak pronásledoval otevřené pojednání o sexualitě. Vzpomeňte jen na okamžité zrušení všech striptýzových lokálů po začátku normalizace v roce 1969! V těch různých zákazech a omezeních si zkrátka mohou komunisté podat s katolíky ruce.
Nejsou některá náboženství přece jen více tolerantní než třeba demagogické sekty?
Myslím, že mezi sektou a náboženstvím není nijak převratný rozdíl. Nedávno jsem četl knížku, kde se píše o škodlivosti sekt, jak člověka ovládají, manipulují s ním. A já dospěl k názoru, že velká náboženství a nějaké úchylné autoritativní sekty se od sebe liší jen počtem svých vyznavačů. Nanejvýš je mezi nimi rozdíl kvantitativní, nikoliv kvalitativní. Je to zkrátka skoro totéž.
Ve slovníku Šmírbuch jazyka českého mne překvapilo, kolik synonym má český jazyk pro mužský úd a pro soulož. Svědčí to o naší sexualitě, anebo je to důsledek “švejkovského” pohledu na sex?
Já Patrika Ouředníka miluji, protože jeho Šmírbuch je pokračováním Pavla Eisnera a všech jazykovědců v oblasti neparlamentních výrazů.
O čem to svědčí?
Je to svědectví o naší národní povaze. My si dovedeme udělat legraci z věcí poměrně vážných. Někdy dostávám k recenzování překladovou sexuální literaturu z němčiny, angličtiny, a i když je ten překlad udělán pečlivě, české mentalitě to nějak neladí. Ne že by Němci souložili jinak než my, jsme příbuzná kulturní oblast. Ale když jsem analyzoval, proč nás to neoslovuje, dospěl jsem k názoru, že ta jejich sexuální literatura postrádá ten humor, ten esprit a nadhled. Oni sex berou takzvaně “tierisch ernst” – zvířecky vážně. Přitom vůbec netuší, že jen zvíře souloží s vážnou tváří, zatímco člověk se u toho usmívá a český člověk se usmívá dvojnásob.
Proč se klasické poloze při souložení říká “misionářská”?
To je spojeno s příchodem katolických misionářů do Afriky. Jak je všeobecně známo, přírodní národy milují soulož zezadu. Misionáři to považovali za zvířecí a tudíž nemravné, a tak je nutili souložit tváří v tvář. A není úplně vyloučeno, že to misionáři těm domorodkám i názorně předvedli.
Považujete pornografii pro mládež za škodlivou?
Odevzdal jsem pro nakladatelství Železný knížku o pornografii…
Už vyšla?
Ne, jste první, komu o tom říkám (rozhovor se uskutečnil 23. ledna). Je to odborné pojednání o pornografii, podané zábavnou formou. Problém je už v tom, jak pornografii definovat. Náš trestní řád stíhá jen takovou, která hrubě člověka uráží. Ta urážka je definována tak, že je to pornografie zobrazující pohlavní styk se zvířaty, nezletilými, nebo používající odporné praktiky jako styk s výkaly nebo podobně. Taková pornografie je právem zakázána a nesmí se šířit. Ale pornografii zobrazující normální pohlavní styk dvou dospělých lidí, oboustranně dobrovolný, je možno považovat za neškodnou v jakémkoli věku.

Stal jsem se sexuologem, když jsem životního koníčka povýšil na povolání, a ještě jsem za to byl celý život placený, což je docela sympatické.

Nepůsobí daleko větší škodu snaha pornografii omezovat?
To máte naprostou pravdu. Vycházím z vědeckých poznatků mnoha světových kapacit, které v tomto ohledu dělají výzkumy, a opravdu se nepodařilo prokázat, že by nenásilná a nedeviantní pornografie byla škodlivá! Zákazy jsou pochopitelně škodlivé jako každá cenzura, protože ta nezná hranic. Pak už i obnažený ženský prs, i když nemusí být sexuálním symbolem, ale orgánem výživy novorozence, se dá zakázat. Za komunismu nesměla vyjít knížka o výživě pro kojence, kde by na titulní stránce byla žena s obnaženým ňadrem. Nedávno byla jakási reklamní agentura postižena za to, že na obrázku propagujícím energetický nápoj byla žena cucající si palec. Někomu ten palec připomínal orální sex. Vidíte, kam až takové puritánství může dojít. Přitom i ten orální sex je záležitostí docela běžnou a provozuje ho téměř 80 % populace.
Jste věřící člověk?
Pokud bych se měl zpovídat, v co věřím, pak věřím ve zdravý lidský rozum. Naprostá většina lidí jím disponuje. Je to taková příhodná víra.
Proč je církev proti antikoncepci?
Tvrdí, že znemravňuje společnost, že lidé pak častěji souloží a nemají čas na modlitbu.
Je ženská antikoncepce stoprocentně spolehlivá?
Na světě existuje jenom jedna stoprocentně spolehlivá věc – tou je smrt. Ženská hormonální antikoncepce je spolehlivá na 99,6 %.
Kdy se dá očekávat nějaký antikoncepční prostředek pro muže?
Předpokládám, že si na něj počkáme ještě nejméně 10-15 let. Zatím se výzkumu příliš nedaří, asi proto, že spermií v ejakulátu jsou někdy i stamiliony a k oplodnění vajíčka stačí jedna jediná.
Četl jsem, že u mužů se začíná projevovat úbytek spermií, čímž klesá možnost oplodnění vajíčka. Nebude to ve svých důsledcích znamenat návrat k matriarchátu?
V současné době přibývá úspěšných technik asistované reprodukce. Medicína se stále vylepšuje, takže pokud budeme mít jednu jedinou spermii, tak oni si s tím doktoři poradí.
Měl jsem na mysli takovou skutečnost, kdy mužů schopných zplodit potomka ubude, a stanou se tak méně hodnotnými členy lidské společnosti.
Dovolte, abych nesouhlasil s názorem, že hodnota člena lidské společnosti je nutně spojena s jeho plodností.
Co je pravdy na tom, že vrcholoví sportovci musí omezovat sex?
To není pravda. Sex jako takový sportovcům neškodí. Dokonce několik olympijských rekordů prokazatelně padlo krátce po orgasmu. Tento předsudek patrně vznikl na základě toho, že trenéři neradi vidí, když sportovci flámují, a sex často bývá s těmito společenskými aktivitami spojen. Ale soulož sama o obě nemůže být žádnému sportovnímu výkonu na závadu.
Podle církve a některých lékařů vzniká život početím a člověk nemá právo tento dar odmítnout.
Že početím vzniká život, není vědecký fakt, ale božské zjevení. Někdo tomu věří, někdo ne. Základ nového lidského jedince pochopitelně vzniká spojením vajíčka a spermie. Takových spojení ovšem v ženském těle nastává více, aniž nutně vznikne těhotenství. To nastane až dokonalým uhnízděním tohoto oplodněného vajíčka v děloze a potom následuje složitá vývojová řada až k porodu životaschopného dítěte. Přitom je zapotřebí brát v úvahu, že existuje právo dítěte na život a právo matky svobodně rozhodnout o svém těhotenství. Jedno právo samozřejmě popírá druhé. A proto je nutné stanovit hranici, odkdy dostane jedno právo přednost před druhým. Náš právní řád stanovuje, že hranice pro uplatnění práva dítěte je omezena dvanáctým týdnem těhotenství.
Viděl jste film Němý výkřik, který byl ostře zaměřen proti interrupcím?
O tom filmu něco vím. Byl natočen v USA. Americká odborná gynekologická asociace vydala k němu oficiální stanovisko vycházející z názorů odborníků v embryologii a ultrazvukové diagnostice, které jednoznačně považuje tento film za lživý, zmanipulovaný a nepravdivý. Byl natočen se záměrem, aby byl lidem potrat co nejvíce znechucen, aby měli před potratem strach. Zdánlivě ušlechtilý záměr se nezdařil, protože bojovat za ušlechtilý cíl lživými a falešnými argumenty není etické. Od potratu to nikoho neodradí a ženy, které se pro potrat rozhodnou, mohou mít výčitky a těžká muka. Učitele, který tento film promítá dokonce třeba i školou povinným dětem, bych nazval sadistou.
Nepřineslo by uzákonění anonymních porodů částečné omezení interrupcí?
Podle mého názoru je zbytečné k tomu přijímat zvláštní zákon, jelikož anonymní porody svým způsobem stejně existují. V některých zdravotnických zařízeních se to prý praktikuje tak, že žena, která si toužebně přeje dítě, a nemůže ho mít, dá svůj občanský průkaz té, která své dítě nechce, a ta ho porodí na její jméno. To je parádní anonymní porod. Problémem může být pouze případný daňový únik, jestliže někdo, kdo to celé zprostředkuje, za to dostane úplatu.
Říká se, že v politice mívají úspěch lidé, kteří nemají úspěchy v sexu.
To není pravda. V některých případech sice může být politika náhražkou za sex, ale v převážné většině jim sexualita poslouží v jejich politické kariéře, jako je tomu v Česku. V USA málem stála sexuální aktivita prezidenta Clintona místo. Kdyby se něco takového stalo u nás, zvýšilo by to nesporně politický kredit a voliči by mu zatleskali.
Existuje nějaký vztah mezi politikou a sexem?
Politici, stejně jako umělci, herci a slavní zpěváci jsou lidem stále na očích, podle nově vznikající vědy memetiky jsou šiřiteli tak zvaných memů – vzorců chování, životních postojů, názorů a gest. Je prokázáno, že právě tito lidé jsou pro příslušníky a příslušnice opačného pohlaví neobyčejně atraktivní. Nemusí to souviset ani s jejich vzhledem. Mnoho takových slavných lidí je doslova obléháno hejny obdivovatelů a příznivců; pochopitelně sklízejí i sexuální úspěchy, i když v “civilním” životě by po nich třeba ani pes neštěkl.
Chtěl bych se zeptat na vaši politickou činnost coby představitele Nezávislé erotické iniciativy?
To byla doba “malin nezralých”, jak se říká. Tehdy po sametu jsme si mysleli, že mohou takové malé strany existovat, a dokonce se i profilovat v politickém životě. Měli jsme i svůj program a mysleli jsme si, že se dá dělat politika i prostřednictvím těchto zájmově orientovaných stran. Voliči nám to však rozmluvili.
Jaké jsou vaše zkušenosti z politického kolbiště?
Nejvýš jsem se dopracoval do pražského zastupitelstva. To už jsme se jmenovali Nezávislá iniciativa. Tu erotiku jsme vypustili, aby to neprovokovalo. Čtyři roky jsem v zastupitelstvu zasedal a pocit z toho jsem měl smíšený, zejména proto, že na rozdíl od parlamentní práce je zastupitelská funkce zadarmo. Člověk tam strávil mnoho času, a skutek utek. A těch nesmyslných řečí jsem tam byl nucen vyslechnout víc než dost. Potom jsem dvakrát kandidoval do Senátu. Jednou za Stranu zelených, podruhé s podporou České strany národně sociální. Preferuji malé strany, protože umožňují člověku větší nezávislost. Podruhé bych se tam málem dostal, ale voliči rozhodli jinak. Chtěl bych ovšem říci, že si velice vážím těch několika desítek tisíc hlasů. Kdyby takových bylo více, mohlo by to třeba v tom Senátu jinak vypadat.
Proč?
Myslím, že většina lidí prostě nepochopila funkci Senátu. Volí tam příslušníky velkých politických stran a nezávislí senátoři prakticky až na malé výjimky nemají šanci. Senát je potom jakousi kopií Poslanecké sněmovny. Já jsem se bláhově domníval, že by bylo možno vytvořit klub nezávislých senátorů, kteří by se nemuseli ze svých postojů zpovídat žádné politické straně. Český volič je patrně jiného názoru, protože většinou k senátním volbám vůbec nejde. Dobře mu tak! Nedávno mi napsal dopis jeden pán, jaký je to skandál, že u nás neexistuje možnost dobrovolné sterilizace. Vidíte, a to jsem měl právě já ve svém volebním programu.
Jste pověstný tím, že umíte vyprávět humorné příběhy ze své praxe. Byl by to příjemný závěr našeho rozhovoru.
Jsem soudním znalcem v oboru sexuologie. Jednou jsem byl požádán o vypracování posudku na jednoho léčitele, který léčil ženskou neplodnost tím, že se ženami souložil. Já byl dotázán, zda to lze považovat za lidové léčitelství a zda se jedná o alternativní způsob léčení ženské neplodnosti. Musel jsem pochopitelně říci, že ano. Ten léčitel byl osvobozen a dal mi vizitku pro případ, kdybych si nevěděl rady. Z toho vyplývá, že někdy ta alternativní medicína dává oficiální medicíně na frak. Co si může dovolit léčitel, to si nemohu dovolit já.

MUDr. Radim Uzel, CSc.
(*27. 3. 1940 v Ostravě)
Po maturitě v roce 1957 přijat na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde promoval v roce 1963. Umístěnkovým řízením přidělen na gynekologicko-porodnické oddělení Okresního ústavu národního zdraví v Ústí nad Orlicí. V roce 1967 atestace z ženského lékařství, poté přijat na II. ženskou kliniku v Brně jako vědecký pracovník. V roce 1969 odchod do Františkových Lázní, kde pracoval jako lázeňský lékař v gynekologickém ústavu. V roce 1973 nadstavbová atestace z ženského lékařství a po studiu v Sexuologickém ústavu v Praze přijat na místo krajského ordináře pro gynekologickou sexuologii a endokrinologii v Ostravě, poté zaměstnán v Praze v Ústavu pro péči o matku a dítě. Od 1. září 1993 je ředitelem Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu. Hlavní změření: reprodukční medicína, poruchy plodnosti, plánované rodičovství, antikoncepce, sexuální výchova. Studoval v Holandsku a USA. Je členem výboru Sexuologické společnosti J. E. Purkyně a několika zahraničních odborných společností. Zároveň je externím učitelem II. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. V rámci zdravotně-výchovné činnosti je autorem mnoha článků v tisku, rozhovorů v rozhlase a televizi. Za rozhlasový pořad Červené uši obdržel cenu v mezinárodní soutěži vyhlášené Populačním institutem ve Washingtonu.
Je autorem následujících knižních publikací: Ženské otazníky, Mýty a pověry v sexu, Sex – odhalené tabu, Jak neotěhotnět, Umění milovat, Antikoncepční kuchařka a Sexuální zvěřinec. Ve spolupráci s dalšími autory napsal: Zákony ženské přitažlivosti, Sex a lidské vztahy humorně i vážně, Člověk je živočich sexuální, Erotova lampa, Potrat ano – ne, Sex, církev a politika. Spolu s P. Matúšem vydává dvakrát do roka publikaci Červenání s doktorem Radimem Uzlem (dříve Červené uši) jako výběr nejzajímavějších dotazů a odpovědí ze stejnojmenného rozhlasového pořadu.
Zajímá se o divadlo a vážnou hudbu. Rád má dobré jídlo, vaření, vanu s teplou vodou a nicnedělání. Nemá rád ryčnou hudbu, fanatiky všeho druhu, stupidní reklamy, znečišťovače a sprejery, sebevědomé blbce.
Spokojené manželství se ženou Helenou dosud trvá.

Do každého města se jezdí za něčím jiným – Paříž přitahuje uměním a módou, v Antverpách se nakupují diamanty, Rio a Benátky lákají svými karnevaly. Singapur nabízí pohled na asijský div světa v oblasti čistoty, minimální kriminality a supermoderní architektury zasazené do tropů. K tomu se přidává nákupní ráj umožněný zónou volného obchodu, ze strany turistických organizací představovaný heslem: Nakupuj až do padnutí!

Zrestaurované staré čínské sklady na břehu řeky Singapur. tato původní architektura vypadá titěrně ve srovnání se 180 pater vysokými mrakodrapy.

NAKUPUJ, AŽ PADNEŠ!
Stojíme před pečlivě zrestaurovanými domy čínských obchodníků z 19. století. Ještě před padesáti lety tvořily podobné budovy velkou část singapurské zástavby, ale po osamostatnění města v roce 1965 začal nebývalý stavební boom a většina jednopatrových domů musela ustoupit věžovým “panelákům” a mrakodrapům. V mrakodrapech se usídlili podnikatelé a úřady, do věžáků se přestěhovali obyvatelé zbouraných domů.
Naštěstí si představitelé města zavčas uvědomili, že staré domy se dají využít i jinak než na bourání: např. z budovy hlavní pošty se stal hotel a tunel, kterým se pod silnicí přivážela pošta z přístavu do hlavní budovy, slouží dnes hotelovým hostům jako podchod pod dálnicí k restauraci na břehu moře. I bývalá policejní zbrojnice se měla zbourat – nakonec ji zabralo ministerstvo. (Je 19. 9. 2001 a naše společnice se směje: “Žádné firmě se nechtělo pustit do bourání pevné železobetonové budovy, asi jsme si měli objednat letadlo.”)
Vlna rekonstruování se přehnala i přes část původních jednopatrových domů v Čínské, Arabské a Indické čtvrti, i když nebylo nijak jednoduché dát bývalým skladům a obchodům nový kabát s moderní vložkou. Šířka většiny domů nepřesahuje tři a půl metru, protože domovní daň se platila pouze z jejich šíře. Zz délky se neplatilo, a tak se některé domy protáhly až na 25 metrů. Nájmy v krásně barevně provedených, téměř jako nových domech jsou ale příliš vysoké na to, aby v nich lidé zůstali žít. Odstěhovali se do okolních věžáků (většina Singapurců dává přednost koupi bytu před jeho nájmem, 4 + 1 stojí v průměru 400 000 singapurských dolarů, tj. asi osm milionů našich korun).
V prvních patrech bývalých skladů jsou kanceláře a jejich přízemí zabírají restaurace nebo obchody, z nichž některé stále navozují atmosféru Orientu: indické obchody s kořením, arabské krámky s lehkými, zlatem vyšívanými látkami pro exotické princezny, zlatnictví ve čtvrti známé jako Little India přetékající nádherně tepaným zbožím nebo čínské tradiční “lékárny”.
Jak se hadi a ještěrky v lihu srovnávají s moderním, až hygienicky sterilně čistým Singapurem? “Když jsme nemocní, jdeme napřed k doktorovi, aby nám napsal potvrzení o nemoci pro pojišťovnu a zaměstnavatele, a pak si vaříme podle starých receptur čaje a užíváme tradiční medicínu,” tak je nám bez váhání objasněna existence dědků a babek kořenářek v supermoderním městě.
Hlavní nákupní šílenství propuká na Orchard Road, několikakilometrové výstavní třídě lemované přehlídkou mnohapatrových nákupních komplexů, kde vedle superluxusních obchodů překvapivě existují i levné krámy. Najdou se dokonce i typické “blešárny”, zatímco jinou přehlídku drahých obchodů nabízejí arkády přepychového koloniálního hotelu Raffles. Jedinou záchranou pro nakupujícího je to, že jako ve většině jižních států i tady jsou obchody s jednotlivým zbožím soustředěny blízko sebe.
Kouzlo exotického smlouvání se rozjíždí naplno – stačí jen nahlédnout dovnitř, a jeden z mnoha prodavačů v bílé košili a kravatě se rozjíždí: “1400 dolarů… Je to moc? 1200!… Když koupíte dnes do tří odpoledne, jen 1085! A ještě vám přidám tenhle kufřík. Vemte si navštívenku a určitě dnes do tří přijďte.” Projdeme pět deset obchodů: video, fototechnika, počítače a další opravdu vycházejí o 20-30 % levněji než doma. “Panebože, ve kterém obchodě nabízeli nejlevnější dalekohled, pamatuješ se?” Poznáváme na vlastní kůži, co znamená slogan Shop till you drop! – Nakupuj, až padneš!

Bývalá policejní zbrojnice se měla původně zbourat a stejný osud hrozil i mnoha jiným koloniálním budovám. naštěstí dali představitelé města přednost rekonstrukci před demolicí.

KONTRASTY
Kontrastů je v Singapuru víc než dost. Původní architektura na břehu řeky Singapur vypadá naprosto titěrně v porovnání se 180 pater vysokými mrakodrapy Finanční čtvrti, které vyrostly těsně za nimi.
U staveniště dvou nových krátkých vlakových smyček, které budou řízeny automaticky a budou jezdit bez řidiče, stojí pouliční hudebník. Kolemjdoucím Číňanům a Indům nabízí k poslechu kytarový doprovod a perfektní češtinou zpívané country. I tenhle současný český Švanda dudák zapadá do kosmopolitního charakteru města.
Zarostlí batůžkáři na Orchard Road míjejí exkluzivní obchodní centra a míří k snad jedinému neudržovanému paneláku v Singapuru na Bencoolen Street, pravděpodobně poslední oáze levného ubytování ve městě, pokud lze takto označit pokojíček bez koupelny a mnohdy i bez okna, za který se platí okolo šesti set našich korun. “Ty tady nechceme,” míní dobře situovaní Singapurci, “ať se ubytují v řádném hotelu. Brzy Bencoolen vyčistíme úplně.”
Podnikaví ubytovávatelé si ale bezpochyby najdou jiný panelák, celý ho koupí, pokoje v jednotlivých bytech zase opatří zámkem, postelí a větrákem, a nová ubytovna bude na světě. Obsadí ji napůl ilegální dělníci ze zahraničí, pokoutní hudebníci a turisté cestující nalevno po světě. Platí se předem, pokud nezaplatíte do 12 hodin, bez omluvy a varování odvrtají zámek. “Jste v Singapuru, koukejte platit včas.”
Mezi skleněnými stěnami se krčí indické a čínské chrámy, často v těsném sousedství s mešitou nebo křesťanským kostelem. Hinduistické jsou vyvedeny v decentních pastelových barvách, o to bizarnější a barvitější je jejich obsah – věřící v nádherných sárí, polonazí temní kněží s bílými a červenými znaky v obličeji a květiny. Bílá jasmínová poupata navlečená do dlouhých girland vydávají omamnou sladkou vůni. U květinového krámku nedaleko vchodu do chrámu vystupuje ze supermoderního modelu Mercedesu upravený Ind v bílé košili a jeho snědá ruka, obtížená zlatými prsteny, plnými hrstmi nabírá do igelitové tašky bílé květy jasmínu. “Singapurští Indové mají ve zvyku kupovat při návratu z práce svým ženám květiny,” informuje nás náš doprovod.
Čínské (taoistické, buddhistické, konfuciánské a jiné) chrámy září barvami, jedním z nejposledněji zrestaurovaných je 123 let starý Chrám předků (Po Chiag Keng Temple) na Magazine Road. Možná že chrámy jsou čínštější než v samotné Číně – “Vždyť si tak připomínáme domov. I když tady žijeme po generace, nezapomněli jsme. Když se v roce 1958 stavěl jeden z prvních obchodních domů na Orchard Road, C. K. Tang, jeho majitel nechal přivézt tašky na střechu až ze své rodné čínské provincie Swatow.”
Převažuje zlatá a červená. Zatímco žlutá je barvou císaře, červená původně zajišťovala ochranu před ďáblem, který kdysi dávno terorizoval obyvatele jedné vesnice. Teprve chytrý náčelník vesničanům poradil obléci se do červené barvy a při příchodu ďábla vyskočit z úkrytu a začít dělat rámus. Rada pomohla, ďábel utekl a od té doby je červená barva symbolem štěstí a bohatství.
I všudypřítomná zeleň je ve skleněno-železobetonové výstavbě nezvyklá. Tady však stačí dát přírodě trochu šanci, a už sama roste. Za několik desetiletí stromy dosáhnou úctyhodných rozměrů, do kterých by v Evropě rostly snad celá staletí. Díky celoročním dešťům a vedru – průměrná teplota se pohybuje kolem 30 stupňů – se jim daří dobře a ani auta a lidé jim ovzduší neznečisťují (auta mají katalyzátory a lidé téměř nekouří). Za džunglí není třeba jezdit daleko – je k vidění v několika parcích, v botanické zahradě a především v pralesní rezervaci Bukit Timah (kromě Singapuru se jedině Rio de Janeiro může pochlubit tím, že má ve městě deštný prales).

Nákladní přístav je přímo ve městě. objem zboží procházejícího tímto přístavem rostl ročně o 10 % a singapur se stal pátým největším přístavem světa.

DEZINFIKOVANÍ KOMÁŘI
Čistota nemá, s čím by kontrastovala, protože od 60. let město důsledně provádí sanační program. Od roku 1978 se postupně vyčistily řeky (i když křišťálové nejsou, protože do nich zasahuje příliv), všude jsou odpadkové koše, všude se stále uklízí a o všech úklidových pracích se vedou pravidelné záznamy. Na dveřích na WC v metru visí žádost: “Pokud shledáte stav WC neuspokojivým, prosím, volejte panu XY na mobil číslo… popř. paní AB…” A vedle je v tabulce mezi šestou a jedenáctou dopoledne 11 zápisů o úklidu!
A navíc je zde ono pověstné “zákonem je zakázáno” podložené pokutami. Co přijde, když se zapomenete a hodíte na zem papír? Velmi často nic, ale může se najít někdo, kdo upozorní příslušný úřad (pokud vás úřad sám neuvidí). Pokuta a veřejné úklidové práce. Úklidové práce v oranžové vestě s výrazným nápisem, proč uklízíte. A pak se možná vaše fotografie dostane do novin a ostuda bude veřejná.
Stejně důsledně je hygiena dodržována v restauracích a při prodeji. Zdá se nám, že indickým krámkům s kořením něco chybí – všechno koření totiž bývá balené nebo přikryté. Co kdyby po otevřeném nezakrytém pytli lezl brouk! Asi by se všechno muselo vyhodit.
Všechny restaurace a občerstvení mají viditelně vyvěšený certifikát A, B, C nebo D. Označení “C” znamená ještě přijatelný průměr, “A” dostanou hygienicky bezchybná zařízení. Hotel, který nemá restauraci “A”, mohou jeho majitelé rovnou zavřít. Na druhou stranu Singapurci rádi jedí v restauracích B a C, protože v těch “áčkových” prý jídlo za nic nestojí, neboť hlavní starostí personálu je čistota. “Pokud bychom viděli, že v restauraci přeběhne nějaký hmyz, upozorníme úřad. Pak dostanou pokutu, anebo musí svou provozovnu zavřít,” ujišťují nás obědvající úředníci. Ve venkovních restauračkách však není neobvyklé spatřit šváby. Veškeré maso i nesčetné lákavé kombinace indických, čínských nebo indonéských kuchyní se dají pojídat a ochutnávat bez obav – hrozí pouze vyčerpání financí a vzpoura žaludku z nezvyklých kombinací.
Ještě před sto lety byl Singapur tropickým ostrovem se všemi hygienickými a zdravotními problémy, dnes je v něm všechna voda pitná, a pokud se zde nedopatřením vyskytne komár, určitě bude také dezinfikovaný.

Čínská čtvrť – v Singapuru to neznamená, že by číňané žili pouze tady.

SINGAPURŠTÍ ČÍŇANÉ
Stojíme před jedním ze zrestaurovaných skladů a naše přítelkyně Margareta (singapurská Číňanka) nám ukazuje na jeho střechu: “Stavíme je tak, aby voda stékala do základů domu, protože voda tekoucí směrem dovnitř přináší dovnitř zároveň i štěstí.” Namítáme, že se dům podmáčí a spadne. “Ale to přece vůbec nevadí,” zní odzbrojující odpověď. “Štěstí, to je bohatství a bohatství, to jsou peníze. A tak nevadí, že dům spadne, bude přece dost peněz na to, aby se postavil nový.”
I takzvaná Fontána bohatství, největší fontána na světě, se řídí podobnou filozofií. Její voda může stříkat až do výšky třiceti metrů, ale vždy padá směrem dovnitř. Kdo chce absorbovat její energii, musí ji třikrát obejít s pravou rukou ponořenou ve vodě. Úplně nejdokonalejší je obcházet ji od dvou do čtyř odpoledne devět dní po sobě. Chce to jen soustředit se a něco si přát. A co jiného si v Singapuru přát, než peníze? Vždyť se – hlavně ti ze starší generace – přiznávají: “Jsme workoholici a baví nás vydělávat.”
Pracuje se od rána do večera a soboty se teprve postupně odbourávají tak, že se sobotní hodiny přesunou do ostatních dnů. “Jediný problém je v tom, že nějak nemáme čas na to, mít děti. Ženy zůstávají samy, kariéra jim ke štěstí stačí. Vláda začíná uvažovat o odměnách pro rodiny, které budou mít alespoň jedno dítě.” A tak možná Singapurci už brzy přijdou na to, že by si při obcházení zmíněné fontány mohli přát i něco jiného než peníze.

PODZIMNÍ FESTIVAL A MĚSÍČNÍ KOLÁČE
Kosmopolitní charakter města odrážejí i jeho svátky. Křesťanské se střídají s buddhistickými a hinduistickými, chvíli slaví Indové, pak Arabové nebo Číňané. “I proto se v Singapuru špatně drží dieta, stále je co slavit a každý svátek se musí pořádně zajíst,” usmívají se nad plnými talíři obyvatelé města. Jedním ze svátků, které se přímo ohlašují jídlem, je doslova Středopodzimní festival, jedna z nejdůležitějších událostí čínského lunárního kalendáře, protože 15. den osmého měsíce lunárního kalendáře je prý Měsíc nejjasnější a nejkulatější.
Právě tento den se může sejít hrdina Hou Yi se svou milovanou krásnou Chang Er, která žije na Měsíci. Kdysi dávno planulo na obloze deset sluncí, a ta sužovala Zemi svým žárem. Odvážný Hou Yi vyšplhal na nejvyšší horu a devět sluncí z oblohy sestřelil. Za to se mohl oženit s nejkrásnější dívkou na Zemi a navíc získal magické pilulky obsahující elixír nesmrtelnosti. Dál se legendy poněkud různí, jedna vypráví o tom, jak v době nepřítomnosti Hou Yi přepadli zloději dům a Chang Er pilulky v panice a obavách, že by je někdo mohl ukrást, raději spolkla. V té chvíli se přeměnila na světelný paprsek a odletěla na Měsíc. Společnost jí nyní dělá jen králík a právě při úplňku v době podzimního festivalu jsou oba na Měsíci vidět.
Měsíc symbolizují velké grapefruity “pomelo” (20 cm v průměru) a malé kulaté tzv. měsíční koláče mooncake, jejichž původ sahá až do 14. století, někdo mluví dokonce o století devátém. Podle ústně tradované historie trpěl ve 14. století čínský stát pod nadvládou mongolského tyrana. Jeden z vůdců připravované rebelie přišel s nápadem zapéci do malých koláčů lístečky s výzvou k propuknutí povstání o “Středopodzimní noci”. Budoucí povstalci dostali koláče jako dárek, a 15. den osmého měsíce byli mongolští vládci svrženi a dynastie Ming se ujala moci (1368-1644).
Dnes na počátku uvedeného měsíce (v září) zaplavují měsíční koláče obchody. Každý obchodní dům nabízí své speciální koláče podle svých vlastních receptur. Nejsou nijak levné – např. C. K. Tang nabízí balení čtyř koláčků za 36 singapurských dolarů (průměr přibližně 8 cm, na výšku 3 až 5 cm). Lidé si je dávají jako dárky a výrobci se předhánějí v nabídkách. Koláčky jsou z těžkého “mazlavého” těsta, které může mimo jiné obsahovat i pastu z červených fazolí, náplň z lotosových semínek, oříšků nebo sezamových semen. Jako specialita jsou nabízeny koláče plněné durianem, zmrzlinou a dokonce šampaňským. Pro získání zvláštní plnosti chuti jsou přidávána i kachní vejce.
Obřad mooncaků doplňuje slavnost lampionů a (nejen) lampionový průvod. V loňském roce proběhlo oficiální zahájení festivalu 21. září. Odpoledne začaly různé dopravní prostředky svážet účinkující, a i když jsme byli v perfekcionalistickém Singapuru, vše bylo trochu asijsky zmatené. Nikdo nevěděl, kudy přesně průvod půjde, snad jen účinkující, ale ti měli jiné starosti. Možná však, že na to měla vliv i singapurská angličtina ovlivněná směsí místních jazyků, tzv. singlish, které občas nebylo rozumět.
Nakonec jsme našli nejlepší pozorovací místo a čekali, až policie na chvíli zastaví nepřetržitý večerní provoz, aby průvod mohl projít. V čele šlapali malí Číňánci s lampiony, byli roztomilí jako všechny malé děti. Následovali 20metroví draci, se kterými nosiči občas tancovali. S dlouhým látkovým dračím tělem dokázali vytvářet krásné smyčky, ale dlouho nevydrželi, sport není v Singapuru hlavní zábavou a většina tanečníků se proto brzy unavila. Místní královny krásy to měly jednodušší, jako vzpomínku na staré časy je vezly motorizované rikši. Jejich motory spolu s generátory elektrického osvětlení pro několik alegorických vozů vytvořily jediný náznak smogu z kouřících motorů, se kterým jsme se za celý pobyt v Singapuru setkali.
Kromě toho byli mezi 160 účastníky průvodu i nosiči vlajek, muži na chůdách, představení lvího tance apod.
Vrcholem slavnosti (po četných projevech) bylo rozsvícení lampionu štěstí, prý největšího, jaký kdy svět viděl – 9 metrů na výšku a 9 metrů v průměru. Okamžitě se u něj vytvořila dlouhá fronta lidí se záhadnými objemnými taškami. Uvnitř lampionu byly portréty pěti bohů, a kdo věnoval bohovi papírovou maketu svého přání, získal tak naději na jeho splnění (výroba papírových autíček, domečků, jachet apod. je prý docela dobrý obchod). Někdo alespoň prošel vnitřkem lampionu a přál si. Co?

Tunel dlouhý 83 metrů prochází obřím oceanáriem.

PODVODNÍ SVĚT
To, že umí nejenom vydělávat peníze, dokazují obyvatelé Singapuru nejen na Podzimním festivalu. Umějí se bavit i jinde. Například na ostrově Sentosa v jeho největší atrakci – obřím akváriu v expozici zvané Podvodní svět – Under Water World. Singapurci milují zkratky, a proto se ujalo označení UWW. Kromě zkratek milují i jejich zkomolené vysvětlování, a tak např. jméno zábavního parku Sentosa mezi sebou anglicky vysvětlují jako “tak drahé, a nic k vidění” (So Expensive Nothing To See Also). S tím ale návštěvník z Evropy určitě nesouhlasí.
Celý komplex UWW nabízí divákům na 5000 ryb (celkem 300 druhů mořských živočichů). Odchovance evropských zoologických zahrad se zdůrazňovanými nápisy “Nedotýkejte se” a “Zákaz krmení” asi nejvíc překvapí velký mělký “dotykový” bazén. V něm plavou malí žraloci, trnuchy, hnědobílé želvy, na jeho dně leží hvězdice a nad bazénkem nápis prosí: “Dotýkejte se, ale nevyndávejte vodní živočichy z vody.” Proč si za vstupné 17 dolarů nepochovat žraločka?
Obří akvárium – oceanárium by bylo i bez ryb obdivuhodným dílem. Jeho stěny tvoří 6 cm silný akrylát, vyrobený v Německu. Oceanárium má podle oficiálních údajů obsah 5 milionů litrů vody a zaplnilo by dva olympijské plavecké bazény. Je naplněno mořskou vodou, která tvoří uzavřený okruh, a na její údržbu se spotřebuje 280 000 kWh elektřiny měsíčně.
Středem oceanária vede 83 metrů dlouhý tunel, ve kterém návštěvníky posunuje pohyblivý chodník. Přitom jim nad hlavou proplouvají nejen žraloci, rejnoci a další ryby, ale i potápěči, kteří je krmí. Obě strany se ale vidí zkresleně, protože silný akrylát podle typu prohnutí mění velikost pozorovaného objektu, nám se ryby zdají o 30 % menší, my rybám zase o 30 % větší.
Nádrž je rozdělena na sekce korálový život a otevřené moře, nejdelší ryba v ní měří ke dvěma a půl metrům a všechny mořské potvůrky dohromady denně sežerou 170 kg potravy. Nehledě na “překlad” názvu ostrova, navštíví UWW ročně na dva miliony návštěvníků (od jeho otevření 13. 5. 1991 zhlédlo expozici na 18 milionů lidí). Dnes expozici doplňuje i laguna u pláže, v níž volně plavou delfíni.
My jsme byli nejvíc zvědaví na “monstrum z hlubin” – budoucí obří chobotnici, kterou jako několik desítek kilogramů těžké mládě představovali před třemi lety ve stejnojmenné expozici. Ukázalo se však, že se jednalo o expozici dočasnou, a tak jsme nemohli vypozorovat, jak “monstrum” za tři roky vyrostlo. Doufejme, že ho vypustili dostatečně daleko od města a že se nezamotalo do kotevních lan ve velkém singapurském přístavu.

Na našem území žije od poslední doby ledové. Odolává silným mrazům, ostrému větru i nehostinnému terénu. Ladně skáče po strmých skalních svazích a uniká predátorům. Po více jak deset tisíc let dlouhé izolaci vytvořil samostatný poddruh a stal se představitelem globální jedinečnosti. Přijali jsme ho za svůj symbol, za symbol nejmenších velehor na světě. Ale svůj dík za unikátní dar od matky přírody dáváme najevo zvláštním způsobem. Způsobem pro zvířata nepřijatelným. A tak se kamzík tatranský stává obětí lidské bezohlednosti.

SČÍTACÍ KOMISAŘ
Je krásné slunečné ráno v polovině listopadu, teploměr ukazuje 11 °C pod nulou, a my se vydáváme do království sněhu a ledu, okouzlujícího a drsného zároveň. Tam, na bílých vrcholcích nejmenších velehor na světě – Vysokých Tater, žije kamzík tatranský. A dnes se koná jeho sčítání. Na obou stranách, slovenské i polské, se ho účastní takřka 200 lidí. Mým společníkem a “sčítacím komisařem” v jedné osobě je pan Jan Surma, který se v horách pohybuje již víc než čtyři desetiletí. Kdysi jako lesník, dnes dobrovolný pomocník při ochraně kamzíka. Nic lepšího mě potkat ani nemohlo. Nemusím se probírat různými knihami a dokumenty. O tom, jak to s kamzíky vypadalo v době, kdy jsem ještě nebyla na světě, mi řekne přímý svědek.
Každý strážce, nebo jak jsem je pro tento den nazvala já – sčítací komisař, má přidělenou jistou oblast (dohromady je jich přibližně 90). My máme Žiarsku dolinu, respektive její závěr, protože až tam se kamzíci pohybují. Když se dostaneme nad horní hranici lesa i my, zbystříme oči. Kamzíci mají v zimě srst zbarvenou hnědočerně až černě, a tak jsou na bílém sněhu dobře pozorovatelní. Přešli jsme už pěkný kus, a pořád nic. Hořím nedočkavostí. Tatranského kamzíka jsem ještě neviděla. A je nejvyšší čas to napravit.
Vždy po nějakém úseku se zastavíme. Jednak proto, abychom dalekohledem prohlédli svahy kolem, a jednak proto, aby mě pan Jan zasypal další dávkou informací. Tahle mě ale zabolela: “Když jsem tudy chodíval jako mladý, tyhle svahy byly obsypány stády kamzíků. A dnes budete, slečno, ráda, když vůbec nějakého uvidíte.” A na vině je kdo jiný než nejinteligentnější tvor planety – člověk.
“Ve snaze mít co nejoriginálnějšího silvestra vylezla skupina lidí v r. 1971 na 2184 m vysoký Baranec. Tam o půlnoci odpálili ohňostroj. Vyplašení kamzíci skákali bezhlavě dolů zledovatělou roklinou. Čtrnáct jich přišlo o život a dva, kteří přežili, měli tak těžká zranění, že museli být utraceni,” říká se smutkem v očích pan Jan.

JDE ČLOVĚK – ZACHRAŇ SE, KDO MŮŽEŠ
Konečně ta tolik očekávaná slova: “Hele, vidíte je? I volným okem. Ty černé tečky tam nahoře.” Jo, mám je! Beru dalekohled a zmocní se mě zvláštní pocit. Čtyři kamzíci. Kopyty rozrývají sníh a hledají trávu. Chvilkami zdvihnou hlavu a zkontrolují okolí. Pan Surma má v úmyslu dostat se k nim blíže. Ne natolik, aby je vyplašil. Jenom za vedlejší vyvýšeninu, aby je mohl lépe pozorovat – pohlaví, věk i zdravotní stav. Na takovouto dálku je to obtížné, pohlavní dimorfismus není u kamzíka příliš nápadný. Obě pohlaví mají růžky. Kamzík je má hrubší, vyšší a s větším rozpětím, zahnuté až o 180°, kamzice o 90-135°. V létě má samec na zádech výrazný tmavý pás, v zimě má vyvinutý střapec srsti pod břichem. Kamzice má v zimě na boční straně stehen světlé skvrny. Rozdíl je také v poloze, kterou zvíře zaujímá při močení. Samec roztáhne přední i zadní končetiny, koza si zadníma nohama přiklekne. Pomůckou je také fakt, že dospělí samci žijí samotářsky nebo v malých skupinách v nejvyšších hřebenových oblastech. Ke stádům se připojují jenom v období říje. Kamzice po většinu roku vodí mládě a zdržuje se ve stádech s ostatními kamzicemi a mladými jedinci.
Náš záměr se nevydařil. Kamzíci, jen co nás uviděli, se začali přesouvat na opačnou stranu štítu. Pan Surma říká, že kdysi nebylo takovým problémem přiblížit se ke stádu. Dnes, jen co kamzík spatří člověka, utíká se ukrýt. I to je důkazem, že má s lidmi velmi špatné zkušenosti.

LEGISLATIVNÍ RÁJ PRO PYTLÁKY
Dosáhli jsme cíle – Žiarske sedlo. Otevírá se nám nádherný výhled. Před námi je jeden z nejoblíbenějších kamzičích svahů. Dnes jej prohlížíme několikrát. Nechceme si připustit, že by tam nebyl ani jeden. Bohužel není. A tak to dopadlo i se všemi svahy kolem. Dokonce jsme nenašli ani stopy. Jako by se tady kamzíci propadli do země.
Z protilehlého štítu nám mávají polští “sčítací komisaři”. TANAP je od r. 1993 bilaterální biosférickou rezervací, a tak Slováci a Poláci spolupracují i při ochraně kamzíka. Poláci by si ale měli dát lepší pozor na pytláky. Právě těch polských je u nás nejvíc. V Polsku dokonce můžete kamzíka najít i na jídelním lístku. I když, na druhé straně jde i o naši – slovenskou – chybu. U nás totiž polského pytláka přistiženého při činu nečeká ani zdaleka to, co by ho čekalo doma. Tak proč by nechodili k nám. V množství pytláků “pracujících” právě v Tatrách ale nezaostává ani SR ani ČR.
Změny v oblasti pravomocí strážců i jejich technické vybavenosti je nutné udělat co nejdřív, protože bez nich nemůže být ochrana skutečnou ochranou. Dnes se málokterý z chycených pytláků dočká trestu. Strážce nemá pravomoc pytláka zatknout a spolupráce s trestněprávními orgány je na bodě mrazu. Podle slov strážců se stává takřka pravidlem, že pytlák otočí situaci a obviní strážce. Je to slovo proti slovu. Strážce má nakonec zbytečné nepříjemnosti, a pytlák může pytlačit dál. Navíc je takřka nemožné přichytit pytláka přímo při střelbě. Jsou vybaveni výkonnými střelnými zbraněmi s tlumiči, puškovými zaměřovači, a dokonce i infradalekohledy s nočním viděním. Před takovouto technikou nemá strážce, který nedisponuje ani vysílačkou, žádnou šanci. A kamzík už vůbec ne.
Vzorem pro budoucí změny jsou podle strážců USA. Tam existují dva typy strážců. První má za úkol kontrolovat a upozorňovat, druhý už má pravomoc za stanovených podmínek i zatýkat.

NEVYZPYTATELNÉ POČASÍ
Svítí sluníčko a sníh zalitý jeho paprsky se elegantně leskne. Viditelnost ani lepší být nemůže. Všichni říkají, že je to obrovské štěstí. Tři týdny totiž nad Tatrami vládla obrovská oblačnost. Déšť, sněhové vánice a mlha jako mléko. I sčítání muselo být kvůli tomu odloženo. Ještě včerejší počasí nedávalo žádnou naději na zlepšení. Nakonec to byl výlet nad mé očekávání. Až na to množství kamzíků a skupinku bezohledných turistů, které jsme potkali při návratu. Když je pan Jan upozornil, že chodníky jsou uzavřené a tedy tu nemají co dělat, tvářili se tak, jak si my vůbec dovolujeme je upozorňovat.
Večer při setkání s kolegy jsme zjistili, že nádherný výlet jsme měli jenom my. Chlapi, kteří lezli kolem nás s mačkami na nohou po hřebenech, se vrátili pěkně omrzlí. Nahoře prý byl silný a ledový nárazový vítr. I takové je sčítání kamzíků. Jednou krásný výlet k nezaplacení, podruhé se modlíte, aby to již bylo za vámi. Až po tomhle si ale uvědomíte, že život ve velehorách je sice krásný, ale těžký. Uvědomíte si, jak úžasná je práce matky přírody, která každému živočichovi nadělila právě to, co potřebuje k životu tam, kde je.

JENOM dva DNY
Od konce října přicházejí ke stádům staří samci, kteří jinak žijí samotářsky. Začíná období říje, trvající do začátku prosince a doprovázené mekáním a souboji samců. Samice jsou schopné oplodnění jenom jeden až dva dny. Během nich vyžadují maximální klid v okolí. Stačí, aby se objevil turista nebo vyhlídkový vrtulník, a kamzice bude rok bez mláďat. Tohle je jeden z mnoha důvodů, proč je nutné dodržovat sezonní uzávěrku. Ta tatranská trvá od 1. 11. do 15. 6. Na první pohled se sice zdá, že když se jen tak projdete, nic se nemůže stát. Ale opak je pravdou. Ani si toho možná nevšimnete, a budete příčinou, proč některá kamzice nepřivede příští jaro na svět mláďata. Listopad právě proto, že je prvním z měsíců uzávěrky, má na svém kontě ještě mnoho turistů. A právě listopad je taky tím důležitým pro zachování populace kamzíků.
Problémy dělají i snowboardisté a vyznavači paraglidingu. Ti se chovají, jako by kopce patřily jenom jim. Obzvlášť citliví jsou kamzíci na helikoptéry a vyhlídková letadla. Snahou ochránců je i dohoda s horskou službou. Její zimní vrtulníkové výjezdy za zatoulanými turisty taky nejsou pro kamzíky tím pravým zpestřením zimního klidu.
Zdá se až neuvěřitelné, že tak vzácný druh jako kamzík tatranský má z 365 dnů v roce na rozmnožení jenom dva. Tady jako by příroda část své práce nechala na nás. Jako by nás právě tímhle způsobem zkoušela, nakolik jsme schopni s ní spolupracovat. Tatranská příroda nabízí v letních měsících turistům skutečně maximum ze své krásy. Zaslouží si, abychom ji nechali v klidu oddechnout. Když my nebudeme akceptovat její potřeby, tak ani ona naše přání. V budoucnu už nám nemusí nabídnout ani kamzíky, ani sviště, ani žádný jiný ze svých pokladů. Není to žádný strojek, kterému stačí vyměnit baterie. Má sice obrovskou regenerativní schopnost, ale i ta má své hranice. A když ty se překročí, není návratu zpět.

ZNAJÍ JE JAKO SVÉ DĚTI
Po návratu z terénu každý sčítací komisař vyplní tzv. terénní lístek. Uvádí, kolik kamzíků viděl, kde, jejich věk, pohlaví, číslo a název stáda (každé stádo má svůj název podle vrchu nebo doliny, které obývá), počasí i činnost, kterou kamzíci vykonávali. Důležité jsou také stopy a trus. Tyhle lístky pak ústředí vyhodnotí.
Tato podzimní, ale pak i jarní jednorázová celoplošná sčítání plní kontrolní funkci. Jejich výsledky slouží na verifikaci údajů nasbíraných strážci. Ti sledují kamzíky celý rok, a tak mají situaci dokonale zmapovanou. Závěrečné zpracování údajů za určitý rok se koná na jaře roku následujícího, po skončení nejkritičtějšího období – zimy.
O tom, že strážci poznají každého kamzíka, mě přesvědčil i jejich rozhovor po návratu z terénu. Pěkně vymrzlí a příjemně unavení jsme se ohřívali u krbu a místností poletovalo slovo kamzík. Mluvili o tom, že ta kamzice se zlomeným růžkem přišla o svá dvě mláďata, že tu s jinak zlomeným růžkem viděli tam a tam, že tam viděli stádo, které přišlo z polské strany, že to mladé kamzíče vyrostlo v krásného samce…, a takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho. Udivovalo mě, jak přesně všichni věděli, o kterém konkrétním kamzíkovi je řeč, a jak přesně znali podobu jednotlivých zvířat i složení jednotlivých stád. Bylo mi jasné, že tihle lidé udělají pro kamzíka všechno, co je v jejich silách. Bez legislativní a finanční podpory to ale bude těžké.

KDYŽ SI DVA HRAJÍ NA JEDNOM PÍSKU
Ochrana tak velkého území, jakým je TANAP, vyžaduje dokonalou spolupráci. Ta dnes podle slov ochránců vázne. V roce 1994 přijala NR SR zákon, který od roku 1996 rozdělil kompetence původní Správy TANAPu s integrovanou a komplexní péčí o přírodu mezi dvě nové organizace – novou Správu TANAPu a Státní lesy TANAPu. Ta první je pod patronátem Ministerstva životního prostředí, druhá Ministerstva zemědělství. Nechci se tady teď zaplétat do politiky a vysvětlovat, proč a za jakých podmínek byl zákon přijat. Výsledkem je ale zhoršení péče o park. Dvě organizace znamenají dva konkurenty a dva různé přístupy k problémům. Spolupráce není taková, jaká by měla být, a doplácí na to příroda. Konflikty vyostřují jako všude i peníze. Ta organizace, která dostane méně, se samozřejmě zlobí a říká, že ta druhá za ty peníze stejně neudělala víc. Vložit péči o jedno území do rukou dvou organizací nebylo zkrátka nejlepším řešením. Potvrzují to i slova lidí, kteří pracovali v původní Správě TANAPu, kdy bylo všechno pod jednou střechou.

DONUCEN KE ZMĚNĚ ŽIVOTA
Kromě toho, že kamzík svádí tvrdý boj o přežití s přirozenými nepřáteli, jako jsou predátoři (vlk, rys), parazité, nemoci a nepřízeň počasí (laviny), musí na druhé frontě bojovat proti lidem.
Obrovské množství turistů, kteří jsou navíc nedisciplinovaní (tady musím podotknout, že právě čeští turisté jsou známí nepořádností, a to nejen v Tatrách), donutilo kamzíky změnit svůj biorytmus. Za normálních okolností se kamzík pase ráno (mezi 6.-8. hod.) a odpoledne (mezi 13.-14. hod.). Po jídle vždy následuje odpočinek. Denní aktivita pak končí se západem slunce. Stálé rušení lidmi na turisticky frekventovaných lokalitách způsobilo, že kamzíci se pasou v časných ranních a pozdních večerních hodinách, kdy je turistů méně. Tahle změna je nepřirozená, a tím pádem pro organismus škodlivá. Podle odborníků způsobuje nedostatek výživy, snižuje odolnost vůči chorobám i predátorům.
Není vyloučeno, že bude třeba zavřít pro veřejnost některé části Tater, aby měli kamzíci klid. Dosud jsme do Tater chodili houfně, a hlavně – koukali jsme jenom na sebe. A tak si sami můžeme za to, že v budoucnu tam možná nebudeme chodit vůbec. Již Platon kdysi řekl, že když se nějaká situace vyhrotí do krajnosti, nastane její opak.

SMUTNÁ STATISTIKA
První polovina 20. století se dvěma světovými válkami znamenala pohromu nejen pro lidi. Zatímco na začátku 20. století žilo na území Tater přibližně 1000 kamzíků, po válkách už jenom asi 100. Opětovný nárůst nastal až začátkem 60. let. Právě v roce 1964 dosáhli kamzíci maximální početnosti – ve Vysokých a Belianských Tatrách 944 a v Západních 141 jedinců. Od té doby jejich počet neustále klesal. Výjimkou byly snad jen Západní Tatry, které dosáhly významný nárůst i začátkem 80. let. Například v roce 1987 měly 213 kamzíků. V té době se proto považovaly za jakousi rezervní genobanku, protože ve Vysokých a Belianských Tatrách přetrvával pokles. To se ale změnilo již za dva roky, kdy měly Západní Tatry o polovinu kamzíků méně – 132. Tento prudký pokles pak trval na celém území Tater až do osudných 90. let. Ta stačí popsat jedinou větou: zatímco v roce 1991 žilo na území TANAPu víc než 500 kamzíků, v roce 1999 sotva překročili kritickou hranici 100 kusů. Souvisí to hlavně s renesancí pytlačení po roce 1989, které se kromě lovných druhů zvěře zaměřilo právě na kamzíky. Nejvíce ohrožené byly Západní Tatry, sousedící s Polskem. Kamzík stejně jako kdysi i dnes představuje pro pytláka lukrativní kořist. Kromě růžků, kůže a masa jsou známé bezoárové koule ze žaludku kamzíka, kterým se ještě dnes připisují magické léčivé účinky.

STÁLE JE NADĚJE, ALE…
Podle výsledků podzimního sčítaní žije na slovenské straně Tater 205 a na polské 70 kamzíků. Znamená to, že počet kamzíků na slovenské straně Tater konečně neklesl (minulý rok 188). Dává to naději, že podobně jako v poválečném období, se i teď podaří jejich počet zvýšit. Předpokladem je nepodlehnout předčasné radosti a nezaložit ruce do klína. Naopak, je nutno přijmout účinná opatření na udržení, případně i postupné zlepšení tohoto stavu. Podle odborníků je třeba především podpořit strážní službu v terénu, eliminovat tlak predátorů a hlavně zmírnit negativní dopady turistiky.
Kromě profesionálů může pomoci každý z nás, kdo Tatry navštěvuje. A nevyžaduje to nic náročného. Jenom respekt k pravidlům chování v národním parku. Abychom pak nebyli překvapeni, když si naše děti budou muset listovat v kronice vyhubených druhů zvířat, aby zjistily, jak vypadal “ten symbol Tater”. A aby se nám nestalo, že kamzíka tatranského nám v Tatrách bude připomínat jenom pamětní tabule u vchodu do parku.

HISTORIE OCHRANY
První zákon na ochranu kamzíka vydala vláda v Budapešti už v roce 1872. Omezil lovy v tatranských revírech, čímž zajistil alespoň dočasný nárůst populace.
V roce 1923 byly zřízeny dvě kamzičí rezervace a v roce 1949 pak vznikl Tatranský národní park a s ním komplexní ochrana přírody Tater.
Nejen pro kamzíka, ale pro všechnu přírodu měla velký význam Koncepce TANAPu z roku 1964, která byla prvním krokem k usměrnění návštěvnosti Tater. V roce 1975 vznikla chráněná kamzičí oblast v Západních Tatrách. Ochranu parku začátkem 90. let zakotvil Program péče o TANAP, vyhlášený vládou. V roce 1994 byl pak přijat dnes nejvýznamnější zákon – zákon o ochraně přírody a krajiny. Ani ten ale nezabránil prudkému poklesu populace kamzíka, kterým jsou smutně proslulá právě devadesátá léta. Šlo o největší pokles od konce druhé světové války.
Průlomovým byl rok 2000, kdy Státní fond životního prostředí udělil Správě TANAPu grant ve výši 1,6 mil. korun. Ta jej ve spolupráci s neziskovou organizací A-Projekt využila na monitoring kamzíků a strážní službu. Tenhle rok bylo v terénu 52 profesionálních strážců a 26 dobrovolníků. Za spolupráci děkuji ing. I. Gašincovi, CSc. ze Správy TANAPu.