Nacházíme se ve městě Zaria, středisku oblasti Zazzau severonigerijského státu Kaduna. Je dopoledne a do oslav velkého svátku obětování al-Íd al-Kabír zbývá pouze několik málo hodin. Na hlavní tepně města se zahušťují davy proudící směrem k emírovu paláci. Bude se zde odehrávat jedna z nejvelkolepějších akcí roku, kavalerie zvaná v hauštině durbar. AŤ ŽIJE EMÍR! Čas od času kolem nás proběhne jezdec s kopím na koni v pestrobarevném oblečení. Před palácem se shromažďují lidé, snažíme se proniknout co možná nejblíže. Zanedlouho se nás ujímá člen emírovy gardy oblečený v tmavě červeném obleku s mušketou v ruce. „Jděte na tribunu,“ říká, „budete mít lepší výhled a také tam budete v bezpečí.“ Jeho pozvání rádi přijímáme. Pořádková služba ve spolupráci s místní policií začíná vyklízet prostranství před palácem, jehož středu dominuje starý baobab. Naproti paláci se již objevují sbory prvních jezdců na koních. Před nimi jdou bubeníci a trubači. Po chvíli se k nim připojuje skupina menších chlapců, pro něž se tato podívaná stává vzácnou příležitostí, jak se zapojit do společenských akcí dospělých. Poté před tribunou emírova paláce prochází několik kavalerií, včetně různých kouzelníků, kejklířů a eskamotérů na chůdách. Představení je již v plném proudu, davy lidí se dostávají do varu. Vzrušenou atmosféru doplňuje hlasitý tlukot bubnů a zvuk trumpet. Vtom přijíždí sám emír chráněný obrovitým slunečníkem, který nad jeho hlavou roztáčí muž z jeho početného služebnictva. Za mohutných ovací přijíždí až k tribuně a usedá na lavici v první řadě. Nyní je připraven slavnostně přijmout své věrné. Na daný pokyn vyráží jejich jednotky z opačné strany náměstí tryskem směrem k emírovi a za bujného povzbuzování okolním davem zastavují své koně těsně před jeho osobní stráží. Podle tradičních pestrobarevných obleků lze rozeznat jejich postavení, respektive v jakém příbuzenském či společenském vztahu jsou k samotnému emírovi. Se zdviženou paží zdraví svého vládce a pronášejí krátkou řeč, jejíž slova zcela zanikají v hluku tohoto jedinečného okamžiku… Kdo jsou tito Hausové, jak do jejich společnosti pronikl islám včetně muslimských svátků a jakou roli hrají při jejich slavnostech kavalerie zvané durbar? Pokusme se na tyto otázky alespoň částečně odpovědět v následujících řádcích. KDO JSOU HAUSOVÉ? Hausové žijí v severní Nigérii a v přilehlé části Nigeru a jako národnostní menšina pak také v Ghaně, Kamerunu a Čadu. Celkově se k hauské národnosti hlásí dnes asi 12 milionů osob. V Nigérii tvoří společně s Joruby a Iby tři nejpočetnější a nejvýznamnější národnostní celky. Již od středověku zakládali jejich předkové hauské městské státy, které těžily ze strategické polohy mezi severní a subsaharskou Afrikou. První města vznikla v 10.–13. století na území severně od řeky Benue a východně od řeky Nigeru. Ve 14. století pak pronikl do hauských oblastí islám, který převzal v jejich společnosti, tak jako v řadě jiných míst Afriky, řadu tradičních náboženských prvků. Mezi Hausy jsou dodnes živé kupříkladu vlastnické kulty bori, není potlačen ani význam tradičních kouzelníků, takzvaných marabutů. Hausové jsou dnes organizováni ve 14 městských svazech, z nichž je však pouze 7 legitimních, takzvaně hausa bokoi. Jsou to města Biram, Daura, Gobir, Kano, Katsina, Rano a Zaria. Založení těchto měst se váže k legendě, podle níž muslimský bojovník, patrně arabského původu, zachránil místní černou princeznu před obrovitým hadem, který v povědomí místních obyvatel představoval moc tradičních animistických božstev. Sedm synů tohoto hrdiny pak založilo vlastní městské státy. Jejich hlavní představitel sarkin je volen místní aristokracií za asistence nigerijského ministerského předsedy. Je třeba zdůraznit, že důležitým rysem hauské společnosti je rovněž velmi silná stratifikace. Hauština patří do čadské větve afroasijské jazykové rodiny, dělí se na dva dialekty (kano a sokoto). Ale vzhledem k významu, který zaujímá v hauské společnosti obchod, praktikovaný Hausy od libyjského Tripolisu až do konžské (dříve zirské, pozn. red.) Kinshasy, slouží jejich jazyk i při obchodních stycích v mezietnické komunikaci celkem asi 30 milionů lidí. PROROK MoHAMED A AFRIKA Islám se po světě šířil s arabskou armádou, které se podařilo mezi lety 640–710 n. l. dobýt a sjednotit ohromné území od Maghrebu až po úpatí Himálaje. Často se ale bohužel zaměňují a nesprávně používají pojmy islamizace a arabizace. Ne na všech územích, kde místní obyvatelé konvertovali k islámu, došlo společně s islamizací i k arabizaci. Dobrými příklady jsou Perská nebo Osmanská říše, kde to byli Peršané, respektive Turci, a nikoli Arabové, kterým se pomocí islámu podařilo prosadit své politické ambice v islámském světě. Na jih od Sahary však učení proroka Mohameda pronikalo mnohem pomaleji. První písemné informace o oblastech jižně od Sahary se k nám dostávají s arabskými cestovateli počínaje 8. stoletím. Do říše Kánem severně od Čadského jezera pronikl islám sice již v 11. století, ale do říše Mali se dostal teprve ve 13. století, do Songhaje na středním toku Nigeru až v 15. století a do oblasti Waddai ve východním Čadu dokonce až v 17. století. Důležitou úlohu při islamizaci subsaharské Afriky sehrály nejrůznější muslimské řády, jejichž mistři zprostředkovali islám politickým elitám súdánských říší. K Hausům a k šíření islámu v subsaharské Africe neodlučně patří Fulbové. Zakladatelem snad nejproslulejší africké říše Sokoto se stal Fulb jménem Usman dan Fodio (1754–1817). Víme o něm, že se narodil v malé vesnici Marafa v hauském království Gobir. Studoval v marockém Agadiru a poté se vrátil domů, aby působil coby dvorní vychovatel jednoho z princů hauského krále Wawa Zangworo. Roku 1802 se však této funkce vzdal a vrátil se do rodného Gobiru, kde vyučoval islámské právo a zvěstoval nutnost očištění muslimské víry, která byla, jak stále horlivěji propagoval, hauskými panovníky silně znevážena. Podařilo se mu o tom přesvědčit a sjednotit řadu fulbských kmenů, které roku 1806 zahájily pod jeho vedením svatou válku neboli džihád. Dá se říci, že jejich tažení bylo velmi úspěšné. V rámci sokotského celku vznikaly následně menší emiráty, takzvané lamidáty, jejichž představitelé lamibové si udrželi politickou moc, podobně jako hauští králové, více či méně dodnes. Prosazování mocenských zájmů fulbskou aristokracií naráželo pochopitelně na houževnatý odpor místních obyvatel. Fulbské i hauské celky byly neustále ohrožovány nejrůznějšími „pohanskými“ kmeny, které se ale ve svém odporu proti vládnoucím muslimům nedokázaly sjednotit a postupně s nimi začaly asimilovat. KDY MUSLIMovÉ SLAVÍ Pro muslimy je nejvýznamnějším dnem týdne pátek. Páteční modlitby, kterých se účastní obvykle celá muslimská obec, se konají ve velkolepých pátečních mešitách. Za nejznámější muslimský svátek se obvykle považuje ramadán. Jedná se však pouze o název devátého měsíce islámského lunárního kalendáře. V onen měsíc se muslimové postí a připomínají si tak měsíc, v němž jim Alláh seslal korán; období, kdy bůh poprvé oslovil proroka Mohameda skrze archanděla Gabriela. Půst během oněch dní je považován za jeden z pěti sloupů víry. Muslimové v ony dny nejedí, nepijí a zdržují se pohlavního styku. Toto vše je povoleno až po západu slunce. Je ale třeba také zdůraznit, že se nejedná o nějakou povinnost každého muslima, ale spíše o jeho vnitřní potřebu začlenit se do svého okolí a být platnou složkou své obce. Svátkem v pravém slova smyslu jsou až první dny následujícího měsíce šawwalu. Tento svátek se označuje jako Íd al-Fitr nebo také jako al-Íd al-Saghír. Během oněch svátečních dnů se pořádají hostiny, lidé navštěvují své příbuzné a známé a neopomenou pochopitelně ani hroby předků. Největším svátkem je ale již zmíněný Al-Íd al-Kabír či Íd al-Adha, svátek obětování, v Africe nazývaný také někdy tabaski. Má své hluboké kořeny již ve Starém zákoně, neboť připomíná Abrahamovu ochotu obětovat bohu svého syna Izáka, podle muslimské tradice Ismaela, který byl v poslední chvíli nahrazen beranem. Vzhledem k tomu, že v muslimském světě je povinností dávat chudým almužnu, takzvaný zakát, věnuje muslim dvě třetiny obětovaného zvířete chudým. Jedná se vlastně o vrácení části nabytého majetku bohu, odpustek za hříšnou touhu vlastnit, další z pěti sloupů víry. Svátek al-Íd al-Kabír úzce souvisí s ukončením pouti do Mekky, která představuje další z pěti sloupů víry. Vzhledem k tomu, že muslimové používají lunární a nikoli solární kalendář, jsou jejich svátky ve vztahu k našemu pojetí času poněkud posunuté. Každý rok k nim dochází oproti našemu kalendáři zhruba o 10–11 dní dříve. Dny, kdy muslimské svátky začínají, jsou různé, neboť se řídí podle lokálních pozorování fází měsíce a jsou tedy vyhlašovány v každé muslimské zemi zvlášť. Často ani řadový muslim dlouho dopředu neví, na který den přesně ten či onen svátek vlastně připadne.

KONĚ V AFRICKÝCH SAVANÁCH Význam koní v západoafrické historii je natolik důležitý, že někteří badatelé hovoří dokonce o koňských státech afrických savan. Kůň domácí je doložen v Africe již před 5. stoletím př. n. l. Řecký geograf a historik Herodotos píše o národech Garamentů, jejichž království se nacházelo v oblasti dnešní jižní Libye a kteří měli již před 2500 lety koňská čtyřspřeží, s nimiž pořádali odchyt otroků v pohoří Tibesti. Přítomnost koně domácího v těchto oblastech dokládají i početné malby a rytiny v saharských skalních masivech, které ukazují rovněž na význam koně při lovu divoké zvěře. Kůň se patrně rychle dostává přes Saharu a v rukou afrických chovatelů vzniká celá řada plemen, která se v různé míře a v závislosti na daném přírodním prostředí přizpůsobují dostupné potravě a postupně získávají i odolnost vůči nejrůznějším africkým nemocím, zejména proti spavé nemoci. Z jazykového hlediska je zajímavé, že slova v afrických jazycích týkající se koní či činností s tímto zvířetem spjatých postrádají jakýchkoli slovních výpůjček, ať již z arabštiny, či z jazyků evropských. To dokazuje, že kůň byl v subsaharské Africe znám již před obdobím, kdy Afričané vešli se světem severně od Sahary do užšího kontaktu. O koních na dvorech různých afrických panovníků nás informují arabští cestovatelé a zeměpisci. Dozvídáme se například, že sultán Dunama z říše Kánem měl na svém dvoře 100 000 koní. S arabským vlivem se na dvory afrických panovníků dostávají postupně i mnohem vyšší arabští koně. Ty ale bylo třeba krmit speciálními krmivy, která se musela buď přímo dovážet, či v africké savaně složitě pěstovat. Stáje bylo ale třeba zejména ve vlhčích oblastech také vykuřovat, aby se zamezilo škodám, které by mohla způsobit bodalka tse-tse přenášející spavou nemoc. Tuto péči si mohli dovolit pochopitelně pouze sami panovníci, kterým se arabští hřebci coby prestižní zboží zalíbili a začali o ně projevovat nemalý zájem. Jako protihodnotu měli pochopitelně arabským obchodníkům co nabídnout. Kromě slonoviny, zlata či pštrosích vajec to byli v neposlední řadě i černí otroci, na něž byly pořádány lovy právě s pomocí oněch koňských jízd. Vzhledem k tomu, že otroci byli vybíráni ze skupin obyvatel, kteří nepřijali islám, nezbývalo těmto lidem mnoho na vybranou. Buď uniknout před rozpínavostí svých muslimských sousedů na území v horských masivech, či zříci se tradičních kultů předků a islám přijmout za své vlastní náboženství. ŘEČ MINULOSTI Kůň, který pro panovníky súdánských říší představoval prostředek šíření politické moci, se tedy rychle stal jakýmsi prestižním majetkem, s nímž bylo možné se honosit při nejrůznějších okázalých slavnostních příležitostech. Jízda, která byla s kavalerií neodlučně spjata, měla své vlastní insignie, jimiž byly například meče či kopí, nikoli ale střelné zbraně. Ty totiž neodpovídaly, stejně tak jako ve středověké Francii či Japonsku, prestiži, které se místní aristokracie těšila. Není proto divu, že se i při současných slavnostech jezdci na koních honosí kromě pestrého oblečení a postrojů i středověkými bodnými zbraněmi. Každá slavnost či obřad s ní spojený je pouhým povrchem nejrůznějších historických událostí, které formovaly tu či onu národnost či náboženskou obec. A je to snad právě Afrika, která antropologovi a jeho zúčastněnému pozorování nabízí řadu nejrůznějších příležitostí, jak skrze současnost studovat minulost a naopak. Je zde cítit ono úzké sepjetí časových rovin, které na vás tolik zapůsobí, když překročíte Saharu a ocitnete se v pásmu afrických savan na slavnostech al-Íd al-Kabír u nigerijských Hausů.

Právě jsme ve městě s ostatními studenty budovali protipožární linie, když jsem zaslechla letadlo. Zvedla jsem hlavu a spatřila bílou stopu za bombardérem. Akorát když jsem se na něj dívala, tak shodil bombu. Zahlédla jsem jenom pronikavou záři, okamžitě jsem si lehla na zem a vtom zahřměla ohlušující rána. Myslela jsem, že to ten letoun namířil přímo na mě. Než jsem se probrala, jasný slunečný den se změnil v černou noc….“ svědectví Akiko Uedové KAMARÁD Z HOR Během mého života v Japonsku byla Hirošima dlouhou dobu vysoko na seznamu „nutno vidět“, ale z nejrůznějších důvodů jsem její návštěvu stále odkládal. Skutečný podnět k cestě do města smutné slávy nakonec přišel docela nečekaně; několik dní vězněn nepřízní počasí v horské boudě během zdolávání hory Riširi na severu Hokkaida jsem ubíjel čas s ostatními pěti „zajatci“. Mezi nimi Azuma Furukawa z Hirošimy, zdatný padesátník, jak jsem se tehdy domníval, s pažemi barového vyhazovače a neodeznívajícím úsměvem. Slovo dalo slovo a jednoho slunečného podzimního rána vystupuji z šinkanzenu na hirošimském nádraží. Azuma mě už vyhlíží – se svou rozesmátou tváří a sežmoulanou čepicí je v japonském davu nepřehlédnutelný – a zve mě na kávu. Před naším setkáním jsme si s Azumou několikrát volali a vyměnili si pár dopisů, ale řeč se nikdy nestočila k jeho osudu. Teprve u rozhovoru nad horkým šálkem v nádražní kavárně se postupně dozvídám, že Azumovi je už poctivě přes sedmdesát let, narodil se v Hirošimě a prožil tu s krátkými přestávkami celý život. Následující otázka ze mě vypadává zcela bezděčně: „A kde jsi byl, když to bouchlo?“ „Zrovna tady, na nádraží.“ „Ale vždyť to je kousek od místa výbuchu,“ nechápu. „Jo, to je,“ zašeptá a nechává mě topit v mém údivu. Do auta nasedám nejenom s Azumou, kamarádem z hor, ale i s hibakušou, člověkem, který přežil atomový výbuch nad Hirošimou. DŮM HRŮZY Naše první cesta nutně vede do muzea atomové bomby, přezdívaného „Dům hrůzy“. V průvodcích jeho návštěvu nedoporučují na lačný žaludek. Za cenu méně než symbolickou se přesvědčuji o opodstatněnosti varování. Jako děsivé memento je zde v životní velikosti vystavena maketa „Chlapečka“, jak zní jízlivá přezdívka atomové bomby svržené na Hirošimu, a desítky dalších exponátů dokládajících sílu jeho zuřivé exploze, s níž zruinoval město a desetitisíce životů. Obzvláště emotivně působí voskové figuríny studentů, kterým „kape“ kůže z rukou, ohořelé zbytky dětských školních uniforem, torzo maličké tříkolky, na níž si v době výbuchu hrál tříletý Šiniči, formaldehydová výstavka keloidů – nezahojených jizev po spáleninách, nesčetné fotografie dokumentující ohořelá těla, zničené budovy, zlomené výrazy těch, co přežili. „Víš, ono je dobré si to občas všechno připomenout. Ne, necítím žádnou hořkost nebo nenávist k Američanům, nepřemýšlím nad tím, jestli to bylo nezbytné, nebo ne. Moje dcera studuje v Chicagu, dvakrát do roka tam letím, mám tam hodně přátel,“ komentuje Azuma svoje pocity v muzeu. Před ostrým poledním sluncem se ukrýváme v lokálku na rohu ulice a dopřáváme si hirošimskou specialitu – okonomiyaki. Dodávám si odvahy a ptám se Azumy, jaké to tehdy bylo na „vlastní kůži“. „Co bych ti vyprávěl, všude si o tom můžeš přečíst.“ Po chvíli se přeci jenom rozpovídá: „Bylo to krásné letní ráno, obloha jak vymetená. Pronikavý záblesk bílého světla a hromová rána, japonsky tomu říkáme pika-donn… Zrovna jsem byl před nádražím na cestě do práce … a potom spalující žár a vítr, spíš větrná smršť … odfouklo mě to dobrých deset patnáct metrů, letěl jsem jako kus papíru … když jsem se probral, byl jsem uprostřed pekla, horkého ohnivého pekla…“ Čas smazal nejhlubší jizvy vzpomínek, ale Azumův úsměv se při vyprávění poněkud rozplývá. „Po chvíli začalo pršet. Z černého mraku nad městem. Tady pršelo jen slabě, ale na severu za městem to bylo horší. Kapky černého inkoustu. Nikoho nenapadlo se před tím schovávat, nikdo nevěděl, že je to plné radioaktivity.“ V době výbuchu byl Azuma necelé dva kilometry od hypocentra, tedy ve vzdálenosti, kde teoreticky neměl šanci přežít, alespoň ne bez následků. Enormní tepelná a tlaková vlna a značná radioaktivita na něm jako zázrakem nezanechaly žádné fyzické stopy; většina ze sto tisíc dalších přeživších, kteří v současné Hirošimě bydlí, takové štěstí nemá. Azuma netrpí žádnými příznaky nemoci z ozáření, vychoval dvě zdravé děti a dnes si užívá důchodu horskou turistikou a okopáváním zeleniny na malé farmě za městem. Jeho společnost v místech, kde se začala psát historie atomového věku, dodává procházce městem neobyčejný rozměr. Jako kdyby mě Kristián z Anhaltu provázel po Bílé hoře. AŤ DUŠE ODPOČÍVAJÍ V POKOJI Procházíme „Parkem míru“ protkaným pěti desítkami monumentů, soch a památníků; každý z nich má ve svém názvu zakotveno slovo „mír“. Pokračujeme ke stěžejnímu bodu parku a potažmo celého města, ke kenotafu obětem atomové bomby. Komplex betonových formací uprostřed umělého „Jezírka míru“ – symbolické dlaně směřující k nebesům svírají „Plamen míru“, který bude hořet, dokud nebude zničena poslední atomová zbraň na světě. Kenotaf obsahuje soupis jmen těch, kteří zemřeli na následky výbuchu. Dnes má seznam 6 svazků a na 180 000 jmen. Do kamenného podstavce jsou vytesána slova: „Ať všechny duše odpočívají v pokoji; takové zlo už nebudeme opakovat.“ Míjíme kovovou sochu mladé dívky „obkvetlou“ tisíci miniaturními jeřáby poskládanými z barevných kousků papíru. Sadako Sasaki bylo šest roků, když byla ozářena atomovou bombou, a v šestnácti letech byla hospitalizována s leukémií. Na nemocničním lůžku skládala papírové jeřáby ve víře, že když jich složí tisíc, uzdraví se. Složila jich 600. Na její památku byl postaven „Dětský monument míru“. „Toto je náš nářek, to je naše modlitba. Za mír na tomto světě,“ napsali zde studenti střední školy. Opodál je „Fontána míru“ zasvěcená těm, kteří umírali s prosbou o vodu na rtech, „Pamětní věž“ k poctě mobilizovaným studentům, „Hodiny míru“, „Zvon míru“… Z mostu Aioi, předpokládaného terče při svržení bomby, už je to jenom pár kroků k symbolice města, k takzvanému A-dómu. Dóm byl postaven v letech 1914–15 v secesním stylu stavební společností českého architekta Jana Letzela jako komerční výstavní síň. Ze stavby, nacházející se téměř v hypocentru výbuchu, se zachoval pouze konstrukční základ. Město Hirošima se rozhodlo trosky dómu konzervovat jako symbolické memento a jeho tmavá silueta se stala logem světového boje proti jaderným zbraním. Procházka parkem osázeným mírovými monumenty vybízí k dalším a dalším otázkám – „A jaký byl tvůj život po válce? Jak žije takový hibakuša?“ „Já měl štěstí v neštěstí,“ vzpomíná Azuma. „Válku jsem přežil ve zdraví, po válce jsem sehnal práci, dotáhnul to na ředitele školy, oženil jsem se, mám děti, vnoučata, všichni jsou zdrávi. Ale mnozí, kteří přežili, to měli těžké; společnost je izolovala. Ve fabrikách je kvůli pravděpodobným nemocem nechtěli přijímat, ze stejného důvodu se s nimi nikdo nechtěl ženit nebo vdávat. Hodně jich skončilo pod mostem či sebevraždou. Vláda se o nás nijak nepostarala, jediný benefit je snad jenom bezplatná zdravotní péče.“ Na Azumova slova mám příležitost si vzpomenout o několik měsíců později na kjótském nádraží, kde jsem se ocitnul v hloučku bezdomovců. Byl mezi nimi i hirošimský hibakuša, špinavý, zarostlý, se znaveným pohledem a koženou brašnou kolem krku. Šťastný, když jsem se na něj usmál, ještě šťastnější, když jsem ho chtěl vyfotit. Neustále mi podával ruku a ani jednou mě nepožádal o peníze. HIBAKUŠA – VYVRHEL SPOLEČNOSTI Akiko Uedová (jméno jsem na žádost Akiko pozměnil) je druhým hibakušou ochotným podělit se se mnou o svůj příběh. Bylo jí 12 let, když byla zasažena jaderným výbuchem ve vzdálenosti 1,5 kilometru od hypocentra. „Toho dne nás tam bylo skoro 9 tisíc studentů. Když jsem se po výbuchu probrala z bezvědomí, moje šaty byly sežehnuté, tvář, ruce a nohy oteklé, kůže se loupala a visela ze mě v cárech. Krvácela jsem snad z celého těla. Cítila jsem obrovskou touhu utíkat domů. Abych trochu zchladila popáleniny, skočila jsem do řeky – ve vodě už byla spousta těl. Některá zoufale křičela o pomoc, většina se už jen bezmocně vznášela na hladině.“ Akiko byla čtyři dny na hranici života a smrti, její tvář a končetiny byly znetvořené těžkými popáleninami. Jizvy na těle se změnily v nehojící se keloidy, jizvy na duši byly trvale rozdrásávány japonskou společností. „Po několika měsících jsem se vrátila do školy. Z původních dvou set padesáti studentů tam zbyla asi pětina. Přes všechna zranění jsem školu dokončila a chtěla pracovat v bance. Ale kvůli mému zdraví mě odmítli. Zkoušela jsem i jiná zaměstnání, ale vždy jsem dopadla stejně – byla jsem hibakuša, vyvrhel společnosti.“ „Po deseti letech, to mi bylo 22, jsem musela s hořkostí překonávat způsoby, jakými se mnou lidé jednali. Třeba ve vlaku by si ke mně nikdo nepřisednul, nikdy se nenašel muž, který by se se mnou oženil – byla jsem prokletá.“ V roce 1953 podstoupila Akiko v rozmezí několika měsíců 12 operací, k čemuž dodává: „Operace se zdařily a to pro mě znamenalo, že jsem opět mohla zavřít oči a narovnat pokřivené prsty. Hned následující rok jsem začala pracovat v ústavu pro děti postižené výbuchem a vrátila se tak trochu do společnosti, třebaže společnosti mentálně zaostalých nebo fyzicky zdeformovaných dětí. V této době jsem také začala vážně přemýšlet nad atomovou bombou a uvědomila si, že tím nepřítelem není Amerika, ale válka a atomová bomba jako taková.“ Akiko se aktivně zapojila do hnutí za odstranění jaderných zbraní z povrchu Země a se svým poselstvím procestovala mnoho zemí světa. Studentům přijíždějícím do Hirošimy vypráví svoje zážitky a hrůzy, kterými v životě prošla, ale neopomíná zmínit ani válečné zločiny Japonců, které dost možná ke svržení atomové bomby vedly. Po skončení druhé světové války se rozpoutala nekončící diskuse o tom, zda byly atomové výbuchy nad Japonskem nutné. Ptám se Akiko na její názor; byla to skutečně jediná možnost, jak zlomit samurajskou doktrínu japonských vojáků a ukončit válku v Pacifiku, nebo to byla pouze demonstrace vojenské síly a prostředek k zastrašení Sovětů? „Nic nemůže ospravedlnit použití atomové bomby! Nic na světě! Ale před válečným běsněním Japonců nezavírám oči.“ „Řekni Hirošima, a uslyšíš Pearl Harbor, řekni  Hirošima, a uslyšíš znásilnění Nankingu, řekni Hirošima, a uslyšíš ženy a děti z Manily naházené do příkopů, polité benzinem a upálené zaživa, řekni Hirošima, a uslyšíš ozvěny krve a ohně.“ Tak zní první verše básně Sadako Kurihary, kterou mi Akiko útržkovitě přibližuje. Vypráví o tom, že válka nebyla jenom o dvou atomových bombách svržených na Japonsko v samém závěru. Svět často zapomíná (snad s výjimkou útoku na Pearl Harbor) na hrůzné činy Japonců během válečných konfliktů, pro které je prezident Truman neváhal označit jako „válečné bestie“. Jenom masakr v čínském Nankingu v letech 1937–38 si dle různých zdrojů vyžádal sto až tři sta tisíc životů nevinných žen a dětí. Japonská vláda to však nikdy nepřiznala a údaje v japonských učebnicích dějepisu zůstávají zamlžené. Závěrečná slova básně vyhledávám s odstupem několika měsíců v jedné anglické knihovně: „Ach, Hirošimo, prvně musíme smýt krev z našich vlastních dlaní.“

Tropea – člověku se zdá, jako by mu to jméno pulzovalo celým tělem a v návalech vedra naráželo do mozku v rytmu tepu rozbouřené krve. Zdolat těch několik set schodů, které šplhají jako zatočený had od mořského pobřeží po strmé skalní stěně na vrchol šedesátimetrového útesu, do něhož před mnoha staletími toto jihoitalské městečko zapustilo své kamenné kořeny, není opravdu žádný med. Rtuť teploměru se, jako ostatně každý den v této roční době, pomalu vyšplhala téměř k hodnotě čtyřiceti stupňů ve stínu. Uprostřed skalní stěny, do které se svou plnou silou opírá dopolední slunce, je však stín asi tak vzdálenou představou, jako velbloud uprostřed Antarktidy. Bílé vápencové útesy odrážejí oslepující světlo přímo do očí těch několika lidí, kteří se v tuto denní dobu rozhodli vyměnit chladivé koupání v moři za výstup do rozpáleného města. Téměř určitě to jsou turisté na dovolené. Každý domorodec, který má všech pět pohromadě, v těchto parných hodinách spokojeně vyspává za zabedněnými okny svého příbytku následky nočního ruchu a veselí. Cestou nahoru na útes si člověk připadá, jako by se pokoušel přejít obrovskou, o zeď opřenou plotnu elektrického sporáku. Nahoře se mu konečně otevře pohled na kamenné středověké městečko, které však momentálně ze všeho nejvíc připomíná rozpálenou cihlovou pec na přípravu pravé italské pizzy. Při tomto pohledu člověka napadá, že jméno Tropea – ať už je poprvé vyslovil kdokoli před jakkoli dlouhou dobou – beze zbytku vystihuje atmosféru tohoto jedinečného místa. POSVÁTNÉ SLOVO SIESTA Je asi devět hodin ráno. Úzké, kameny dlážděné uličky města zejí prázdnotou a i ručičky hodinek vypadají, jako by se otáčely dvakrát pomaleji než jindy. S hysterickým bzučením se kolem nás mihl osamělý malý motocykl a zmizel v labyrintu bloků domů nalepených na sebe tak těsně, že se člověk nemůže ubránit dojmu, že se musí co nevidět vzájemně rozdrtit. V průchodu mezi domy ne širším než půldruhého metru sedí na židli zakloněna v nebezpečném úhlu starší žena a klimbá. Ve stínu pod balkony si zase tři staříci sedící na skládacích stoličkách nevzrušeně cosi vyprávějí. Mezi domy jsou napříč ulicí z jednoho okna do druhého napjaté šňůry se sušícím se prádlem. Nehybný vzduch se tetelí nad rozpálenou kamennou dlažbou. Výklady většiny obchůdků jsou zavřené a město vypadá jako po vymření. Pro tento zvláštní stav, kdy se zdá, že i vzduch jaksi sirupovitě zhoustl, mají Italové krátký a jednoduchý název – siesta. RYBÍ TRHY Ověšení fotoaparáty se prodíráme k centru městečka. Začínám mít dojem, že jsme s výjimkou místních pekařů jediní, kdo měl ten ztřeštěný nápad vyjít v tuto dobu do ulic. Na jihu Itálie začíná totiž život s výjimkou mírného oživení v době oběda až před setměním, kdy nesnesitelné vedro trochu poleví. Poznenáhlu jsem si uvědomil, že kolem sebe oproti očekávání potkáváme mnohem více lidí, povětšinou žen s nákupními taškami. Vydali jsme se jejich směrem a po chvíli jsme ve vzduchu postřehli nezaměnitelnou vůni moře a ryb spolu se stále hlasitější kakofonií vzrušených překřikujících se hlasů. No ovšem – každé přímořské město má přece svůj rybí trh. Již časně ráno za svítání vyjíždějí místní rybáři se svými čluny na moře, aby se po několika hodinách vrátili s ulovenými dary moře. Času není nazbyt – rybáři musí své úlovky přivézt, zpracovat a prodat dříve, než teplota dostoupí svého poledního maxima, aby se jim ryby v přílišném horku rychle nezkazily. Proto i ti, kdo si chtějí obohatit oběd či večeři o jídla z čerstvých ryb, si musí přivstat. Nejlepší dobou na nákupy je čas mezi osmou a devátou hodinou, kdy ještě není horko a stoly rybářů jsou plné čerstvých lahůdek. Procházka po rybím tržišti poskytne zajímavý obrázek nejen o temperamentu smlouvajících obyvatel Tropey, ale hlavně o fascinujícím bohatství místního průzračně čistého Tyrhénského moře. Téměř stoprocentně si zde mohou milovníci rybích specialit zakoupit čerstvý plátek mečouna, téměř čtyřmetrové ryby s bodcovitě protaženou horní čelistí, která je v místních restauracích nabízena pod názvem pesce spada. Mečouni spolu s tuňáky, sardinkami a jinými rybami pobřežních vod tvoří hlavní část výlovu místních rybářů. Ryby však nejsou zdaleka jedinými obyvateli moře, se kterými se zde člověk může setkat. Na lesklých červenavých hromadách se zde kupí různé druhy krevet, ze kterých umějí místní kuchaři připravit opravdové pochoutky. Menší druhy najdete pod názvem gamberoni, větší krevety se nazývají scampi. Jihoitalská kuchyně se neobejde ani bez nejrůznějších zástupců plžů a mlžů, které běžný turista zná spíše jako „mušle“ a „škeble“. K těstovinám, na pizzu i do polévky se hodí slávky jedlé, které jsou hojně loveny v celém Středozemním moři. Neméně žádané jsou i zaděnky jedlé s jakoby vrstevnatou skořápkou. Každý Ital je zná pod názvem vongole. Na žádném rybím trhu nesmějí chybět fantasticky vypadající chobotnice (polippi) a sépie (calamari) s dokonalýma komorovýma očima, které jsou natolik podobné našim, až se člověku zdá, že se na něj ulovený měkkýš dívá vyloženě vyčítavě. GEKONI A KALÁBRIJCI OŽÍVAJÍ V NOCI Po setmění, když teplota klesne na snesitelných dvacet osm stupňů, vyrojí se ze svých úkrytů mezi kameny zdí nenápadní béžoví gekoni s krásnýma obrovskýma očima, kteří pod rozsvícenými lampami číhají na světlem zmámený hmyz. Jakoby v údivu kulí oči nad tím, kolik lidí najednou zaplnilo uličky předtím tak tichého města. Pro místní starousedlíky i pro zkušenější turisty začíná den. Výkladní skříně desítek obchodů a krámků svítí do ulic a lákají zvědavé turisty. K dostání je všechno – od nafukovacích hraček a potápěčských ploutví až po pálenku z vinných hroznů zvanou grappa nebo sytě žlutý citronový likér Limoncello, místní specialitu. Nalévá se do skleniček namražených v mrazničce a ojíněných jako okna v zimě. Takovému lákavému osvěžení odolá za dusného večera málokdo. Nespočet butiků nabízí odvážné letní úbory pro večerní procházku – čím je na nich méně látky, tím jsou dražší. Pestrý oděv mohou místní parádnice doplnit šperky ze zlata, stříbra, drahých kamenů nebo leštěných lastur, které jsou k dostání na každém rohu. Nejzajímavější jsou ale obchůdky, které nabízejí místní kalábrijské speciality. V dekorativních lahvičkách si zde můžete koupit neskutečně ostré pasty na těstoviny vyráběné z oliv a místních pálivých feferonek. Jedna lahvička velikosti dětské přesnídávky vydrží asi na rok používání. K nim si rovnou můžete přibrat ručně vyráběné těstoviny různých barev a příchutí. Můžete také ochutnat výborné místní sýry, které vypadají, jako by pamatovaly doby generála Garibaldiho. Žádný takový obchůdek se samozřejmě neobejde bez sušených feferonek navlečených na provázku jako korále a snopů místní sladké červené cibule, která se nepěstuje nikde jinde na světě. Když vás unaví prohlížení obchodů a tlačenice v ulicích, můžete si zajít do některé z cukráren na pravou italskou zmrzlinu nebo osvěžující ledovou tříšť, které zde říkají granita. Pro obyvatele Tropey je každý večer malým svátkem. Je to totiž příležitost ke společenským setkáním pod širým nebem a užívání si nočních radovánek. Při pohledu na oživlé městečko si člověk připadá jako uprostřed obrovského mraveniště v době rojení. Atmosféra připomíná venkovskou tancovačku gigantických rozměrů. Místní krásky se snaží upoutat pozornost bezprizorních mladíků pestrými přiléhavými šaty a mládenci na lovu neustále protáčejí motory svých motocyklů. Motorku tu vlastní každý, komu je více než třináct a méně než sto let, a mladí pánové s neutuchajícím zápalem předvádějí uprostřed přelidněného náměstí každému, koho to zajímá, že k jízdě na skútru bohatě stačí jeho zadní kolo. Mezi tím vším se procházejí turisté hledající noční rozptýlení a batolí malé děti, které chodí spát až okolo půlnoci. „UHNĚTE, TEĎ JEDU JÁ!“ Místní četníci, carabinieri, v předtuše večerního mumraje uzavírají pro auta většinu ulic v centru města již na sklonku odpoledne. U každé zátarasy však musí až do noci hlídkovat strážník, vždyť pro Itala není dopravní značka se zákazem vjezdu žádnou překážkou. Policisté se také snaží řídit dopravu na větších křižovatkách a malých náměstíčkách. Stojí uprostřed cesty, mávají rukama a pískají na píšťalky o sto šest. Řidiči je však vesměs s pravou italskou grácií ignorují a v případě potřeby si udělají obousměrnou silnici třeba z chodníku před kostelem. Koráby silnic, které Tropeu křižují, také často nesou stopy po setkání s jinými auty v úzkých uličkách. Jejich majitelům to ale nevadí ani v nejmenším. Na nějaký ten šrám na laku nebo rozbité světlo se tady příliš nehledí a každá příležitost vynadat při bouračce jinému řidiči za neopatrnou jízdu je vlastně vítaným zpestřením dne. V umění, jak vytvořit na silnici chaos a zase se z něj vymanit, nepředčí Italy snad žádný národ v Evropě. V nepřetržitém proudu nejrůznějších vozidel platí na první pohled jen jedno pravidlo – kdo má silnější motor a hlasitější klakson, jede první. V úzkých uličkách se mezi stojícími i jedoucími auty proplétají malé i větší motocykly a chodci. V italském městě je mnohem výhodnější mít motorku než auto. Dá se na ní jezdit skoro všude – mezi auty, v protisměru, po chodníku nebo po schodech dolů. Řidiči i chodci jsou tady na podobné chování motocyklistů zvyklí a většinou včas uhnou na stranu. Při pohledu na zmatek a koncert houkaček se člověku nechce věřit, že podle statistických tabulek umírá v Itálii na silnicích relativně málo lidí. „Narodili jsme se s volantem v ruce,“ říkají o sobě s oblibou italští řidiči. STARÉ KOSTELY A NÍZKÉ DOMY Procházíte-li kamennými uličkami historického centra Tropey, značeného na ukazatelích jako centro storico, máte pocit, jako byste se v čase vrátili o několik set let zpět. Osídlení Tropey sahá skutečně daleko do minulosti, část její pevnostní zdi je antického původu. Nejmonumentálnější památkou dřívějšího osídlení je však románská katedrála Normanna z přelomu dvanáctého a třináctého století. V pozdější době byla přestavěna a vyzdobena v duchu barokního přepychu. Teprve rozsáhlá rekonstrukce počátkem dvacátého století jí opět vrátila původní románskou podobu. Protože jsou Italové silně křesťansky založení, je pro ně katedrála jedním z nejdůležitějších míst ve městě. Při pravidelných nedělních bohoslužbách ani velký dóm katedrály nepojme zástupy věřících, kteří se přišli pomodlit k bohu. Ti, na které nezbylo místo, proto stojí či sedí před otevřenými dveřmi kostela a poslouchají kázání venku. Jednou do roka, druhou neděli v červenci, slaví Tropeané svátek svaté Domeniky, patronky města. Její ostatky jsou vystaveny ve skleněné rakvi v prostorách katedrály a lidé přicházejí složit své světici hold. Říká se, že přání, která jí v tento den svěří, se určitě vyplní. V okolí Tropey najdou milovníci staré architektury více kostelů a historických památek. Asi nejzajímavějším z nich je kostel Santa Maria dell Isola. Vypíná se nad mořské pobřeží na skalní jehle před útesem, na kterém stojí město. Tento pahorek býval kdysi ostrovem, což připomíná i jméno kostela. Dnes je možno dojít sem suchou nohou, nejdřív musí ovšem člověk sejít z útesu zpět na břeh moře. Dříve býval tento ostrovní kostel svatyní a poutním místem benediktinů, nyní je za malý poplatek volně přístupný. Na skalním ostrohu za kostelem zbudovali mniši, kteří mají kostel ve správě, malou botanickou zahradu s ukázkami místní květeny, odkud je krásný výhled na moře. S výjimkou kostelů najdete v Tropeji jen velmi málo opravdu vysokých domů. Celá Kalábrie je totiž vysoce seismicky aktivní a v minulosti byla nejednou zpustošena rozsáhlými zemětřeseními. Platí zde proto pravidlo, že se nesmějí stavět domy, jejichž výška by byla větší než jejich základna. Za dlouhá staletí života na neklidné zemi mají místní stavitelé vyzkoušeno, že takto vyměřené stavby odolají ničivým otřesům nejlépe. Jako věčná připomínka tohoto nebezpečí se z moře na dohled pláží Tropey zdvihá jedna z mála nepřetržitě aktivních sopek v Evropě, ostrov Stromboli. V současné době je vulkán naštěstí spíše klidný, jen asi tak jednou za hodinu vypustí na důkaz své stálé činnosti oblak dýmu a vyhodí do povětří několik rozžhavených kusů lávy. Na tyto výdechy dřímajícího obra se mohou jet zvídavější turisté podívat zblízka přímo z Tropey vyhlídkovou lodí. I když se zdá, že vulkán spí, vědci jsou si vědomi, že nebezpečí stále číhá jen několik metrů pod povrchem hory. Celá sopka je proto pod nepřetržitým dohledem citlivých přístrojů a seismologů. DO AFRIKY, CO BY KAMENEM DOHODIL Severní pobřeží Tuniska je sotva o sto kilometrů jižněji než nejjižnější bod Kalábrie. Obě tyto země tedy leží v subtropickém pásmu. V celé Kalábrii, a tedy i v Tropeji, panuje středomořské klima. Léto je tu suché a teplé, nezřídka se stává, že od května do září nespadne ani kapka vody. Když ještě od afrických břehů vane horký pouštní vítr zvaný zde scirocco, teplota nezřídka dosahuje téměř čtyřiceti stupňů ve stínu. Krajina proto vyprahne a většina řek během léta vysychá. Ještě v říjnu je zde vyšší průměrná odpolední teplota než u nás uprostřed léta, tedy okolo 25 stupňů. V létě je také v celé Kalábrii velké nebezpečí požárů. Dohněda vysušená tráva a keře vzplanou od sebemenší jiskry. I při jízdě po jediné kalábrijské dálnici auta nezřídka vjíždějí do oblaků dýmu v místech, kde zažehl krajinu nedopalek cigarety vyhozený z okénka jedoucího vozu. V zimě se místní zemědělci nemusejí bát, že jim pomrzne úroda nebo sadba. Teplota zde totiž zřídka kdy klesne pod patnáct stupňů a sníh tady naposledy viděli před dvaceti lety. Zimy podobné našim přicházejí v Kalábrii jen do výše položených míst v horách. Hory tvoří asi devět desetin povrchu Kalábrie, pole a plantáže oliv a citrusů jsou proto stěsnány blízko pobřeží nebo v těch málo nížinách, které se rozprostírají kolem několika řek, jež v létě nevysychají. CIPOLLA TROPEANA Každé ráno vozí na trh do Tropey své výpěstky zemědělci z okolních vesnic a usedlostí. Při nákupech na zeleninovém tržišti Středoevropanovi připadá, že se ocitl v nějaké vzdálené exotické zemi. Vedle hroznového vína a broskví tu prodavači nabízejí také citrony, pomeranče a melouny. Na fíky a olivy si ještě budeme muset počkat, říkají, ty se totiž sklízejí až koncem léta. Zato citrony už mají plnou sezonu. Kdo má dlouhé ruce a pevné nervy, může si zkusit nějaký utrhnout z keřů v zahradách kolem města. Požádá-li však majitele usedlosti o dovolení, dostane pravděpodobně ochutnat i bez rizika. Co však nemůže chybět u žádného ze stánků, je místní červená cipolla tropeana. Tato zvláštní odrůda sladké salátové cibule je totiž místní specialitou. Má sytě červenou barvu a téměř vůbec nepálí, chutná naopak spíše sladce. Daří se jí právě jen v nejbližším okolí Tropey a přilehlých vesnic, kde nalezla příhodné podnebí i půdu pro svůj růst. Místní pěstitelé jsou na svoji cibuli patřičně hrdí – v září každoročně pořádají festival, který je věnován pouze červené cibuli. Založili dokonce „Akademii tropejské cibule“ se sídlem v městečku Santa Domenica, která se stará o udržení a prohloubení kultury červené cibule a podporuje studium a výzkum její produkce, kvality a všech možností jejího využití se zvláštním zaměřením na gastronomii. Cibule z Tropey má i svou vlastní internetovou stránku. Příprava sadby červené cibule také není jednoduchou záležitostí a vyžaduje zvláštní péči i trpělivost. Sádky cibule se připravují již na přelomu srpna a září. Aby sazeničky předčasně nevyklíčily, jsou celé sádky zakryté kapradím. V listopadu se rostlinky přesadí do řad za sebou tak, aby se vytvořila cibulka. Raná odrůda cibule se na pole sází v dubnu a květnu a pozdní na přelomu června a července. Začátkem léta tedy doroste první várka čerstvé úrody. Celá ta námaha se však bohatě vyplatí. Tropejská cibule totiž nejen výtečně chutná, ale obsahuje také velké množství vitaminů (zvláště vitaminu C) a má léčivé účinky. Působí proti chřipce, má příznivý vliv na srdce a cévy, zlepšuje srážlivost krve a zvyšuje hladinu železa v krvi. To se příznivě odráží na počtu červených krvinek, které jsou zodpovědné za roznos životodárného kyslíku po těle. Cibule z Tropey má prý také močopudný účinek. HON NA TURISTY Dlouhou dobu stála Kalábrie stranou zájmu většiny evropských turistů. Špička italské boty je přece jenom poměrně vzdálená a hůře dostupná nežli jiná přímořská letoviska. Proto ještě není Kalábrie tolik zamořená masovým turismem. Milovníku přírody tu nehrozí nedobytné a neodbytné hotelové komplexy a kilometry sterilní písečné pláže. Více než 800 kilometrů členitého kalábrijského pobřeží nabízí dostatek krásných útesů a odlehlých pláží pro ty, kteří ke spokojené dovolené nepotřebují hotelový slunečník. Protože je Kalábrie povětšinou zemědělskou zemí, patří Tyrhénské i Jónské moře mezi nejčistší v Evropě. Z toho důvodu se také těší velké oblibě u potápěčů. I když se místní obyvatelé začínají učit, jak na přílivu turistů vydělávat, existuje v Kalábrii stále mnoho míst s osobitou kulturou i atmosférou. Mezi ně patří například i Tropea – město přilepené na útesu.

Rembrandt se mírně uklonil všem okolostojícím. Pak si poopravil plášť, vzal do ruky paletu a široce se rozmáchl štětcem. Stařičký Leonardo da Vinci si zamyšleně uhladil stříbrné dlouhé vousy a svou stříbrnou štíhlou rukou pohladil po vlasech malého Holanďánka. Kolem přešel oranžový průvod hnutí Haré Kršna, hned vedle zněly naživo ty nejlepší z rokenrolů 60. let a zástupci jakési moderní církve rozdávali své letáky. A kolem toho všeho město Amsterdam. Žilo, bavilo se, šumělo, chodilo pěšky, jezdilo na kole, přemísťovalo se tramvají a posouvalo se loděmi po kanálech… Jedno všední odpoledne V srdci Amsterdamu na jeho náměstí Dam, kde všechno začalo a pokračuje. Tady okolo roku 1275 vznikly na řece Amstel první přístavy, tady se dnes děje vše, co se ve městě dít může. Živé sochy, hudebníci, posedávající milenci, turisté. Stříbrní Rembrandtové, bílí pieroti, Neptunové oblepení mušličkami – i tak si přivydělávají zdejší studenti. A kolem pospíchají ti, kteří už studenty nejsou a vydělávají. A protože žijí v tomhle zvláštním nenapodobitelném nizozemském Babylónu, pospíchají velice často na kole. Dotvářejí tak jeho atmosféru, stávají se jeho nepostradatelnými postavičkami. Bez souvislých ranních a odpoledních cyklistických proudů by Amsterdam nebyl sám sebou. Na svých speciálních holandských typech kol dokáží jeho obyvatelé neuvěřitelné kousky. Bravurně kličkují mezi chodci, auty i tramvajemi. A aby nekličkovali příliš, věnovalo jim město část ulic a vytvořilo pro ně síť cest (poznají se podle červené barvy asfaltu). KOLA VŠUDE DOKOLA Kdo chce město opravdu poznat, měl by se do něj vydat na kole. Nezabloudí – všude jsou ukazatele. Nic ho neporazí – v praxi má téměř stoprocentní přednost. Svou sedací část si neotlačí – holandská kola mají široká měkká sedla. Nebude se hrbit a bude se moci pohodlně rozhlížet – kola mají vysoko posazená řídítka. Ve středu města je hned několik půjčoven. A kandelábrů, zábradlí a stojanů, o které se dá kolo opřít a pořádně zamknout, je také dost. NA VLNÁCH GRACHTŮ Kolo je zaparkované, a co dál? Do „pokladnice Nizozemska“ – Rijskmusea ani do muzea Vincenta van Gogha teď raději ne, na ně je potřeba příliš mnoho času, jejich umělecké sbírky se nedají proběhnout za pár hodin, pro ně jste si kolo půjčovat nemuseli. Nechte je na jindy, teď si dejte trochu relaxace – třeba hodinovou projížďku lodí po amsterdamských kanálech – grachtech. Je jich víc než 160 a prý kolem nich roste na 25 000 jilmů. To je po půldenním ježdění po městě to pravé. Naštěstí pro projížděkchtivé turisty je už pryč doba, kdy na kanálech kotvilo tolik hausbótů, že se pomalu nedalo projet. Teď je jich „jen“ na 2400 a z výletní lodě můžete nevychovaně nakukovat do jejich oken. Stejně jako holandské domy totiž ani holandské hausbóty nemají záclony. Pokud je jich opravdu přesně 2400, jak uvádějí průvodce, pak jen 2.387 rozšiřuje bytovou kapacitu Amsterdamu. Dalších deset je pronajímáno jako romantické ubytování turistům, v jednom je muzeum hausbótů a poslední dva poskytují domov opuštěným kočkám. Adresu všech najdete snadno, číslují se podle domů, naproti nimž stojí. Výletní loď tiše plyne, míjí jiné výletní lodě, brzdí u nejhezčích domů a na nejromantičtějších křižovatkách kanálů, ukazuje brusírny diamantů, proplouvá pod zvedacími i normálními mosty, zastaví u repliky obchodní lodě Východoindické společnosti Amsterdam (potopila se v roce 1749), ukáže na námořní muzeum, vysvětlí, kdy se na Noodermarkt konají pouliční trhy. Turistovi je pak jasné jedno – buďto si kolo musí půjčit na několik dalších dní, anebo potřebuje pořádné boty na chození, protože z autokaru uvidí opravdu jen malinko. I když i ono „malinko“ stojí za to, vždyť mimo jiné zahrnuje i krátkou návštěvu Rijskmusea, aby turista na vlastní oči viděl proslavenou Noční hlídku, exkurzi do jedné z mnoha brusíren a prodejen diamantů a popř. i muzeum piva Heineken s ochutnávkou. Pokud má ovšem turista na Amsterdam několik dní a dělal si při projížďce lodí popř. autokarem poznámky, je mu vše jasné. Ví, že nejblíže středu města je kanál Singel, dál Herengracht, za ním Keizersgracht a vnější kanálová podkova, Prinsengracht, historické centrum Amsterdamu uzavírá. Nazítří turista vyrazí Kus zvládne podle plánu, pak se ale podívá nahoru, a je konec. Uvidí typické amsterdamské štíty měšťanských domů a plány hodí za hlavu. Začne bloumat a kochat se domy, které jsou si tak nezaměnitelně podobné, a přitom dokáží být každý jiný. Cihlové, s bílými okenicemi, úzké tak, že na něco, co by připomínalo solidní schody, už nezbylo místo. Jen jakési úzké průchody, po kterých se do horních pater nedá nastěhovat ani větší židle, o lenošce či gauči nemluvě. Proto ze štítu každého z nich trčí do prostoru kladka na vytahování nábytku. Ten se naštěstí tahá maximálně do čtvrtého patra, blátivo-písčité podloží je příliš měkké na to, aby uneslo váhu vyšších domů (starý Amsterdam stojí proto na 20–25 m hluboko zaražených dřevěných pilotech, moderní na stejně dlouhých betonových). Turista jde či jede s hlavou zvrácenou vzhůru, až nekompromisní rázné zazvonění rodilého Amsterdamce ho vrátí na zem ke grachtu. A zase vidí štíty, tentokrát ve vodě. Mírně se vlní, získávají surrealistické tvary, je otázka, která podoba města je ta pravá. Pod vodou, nebo nad ní? TVÁŘE Z CELÉ ZEMĚKOULE Další zazvonění ho vrátí na ulici. Ohlédne se, jak vlastně vypadá pravý amsterdamský „místňák“? Pokud si ho představoval vysokého a modrookého, bude značně zklamán. Najde je nejvíc na severu Nizozemska ve Frísku, v Amsterdamu najde především všechny národy světa. Teprve v amsterdamských ulicích si uvědomí, jak mocnou koloniální říší byl tento dnes tak malý, ale stále neobyčejně podnikavý národ. Dnešní typický Amsterdamec, může být sice blond, ale zrovna tak může být čokoládový z Afriky, nažloutlý z Indonésie nebo černovlasý ze Střední Ameriky. Stačí jeden pohled do plné tramvaje, maximálně 2–3 tváře budou z jednoho koutu Země. 20 DRUHŮ PIV V této chvíli si turista musí opsat z nejbližší cedulky název ulice či grachtu, zajít do nejbližší hospůdko-kavárny a najít si na mapě, kde vlastně je. Ale jakmile zasedne ke stolu, bude to vlastně zbytečné. Zjistí sice možná, že poblíž se nachází jeden z kouzelných zajímavě specializovaných obchůdků (např. obchod s tepanými lampami, mýdlem, pitnou vodou, houpacími sítěmi), že se usadil ke stolu hned vedle Begijnhofu, idylického uzavřeného náměstí lemovaného štítovými domy ze 17. a 18. století, nebo v blízkosti hlavních tříd Damrak, Rokin či nákupní ulice Leidsestraat, ale to už mu pravděpodobně bude jedno. Pokud totiž vkročil do jedné z proslavených „hnědých kaváren“, určitě neodejde brzy. Vždyť se nabízí k ochutnání nejméně 20 druhů piv! Ze stěn shlížejí zahnědlé staré obrazy a fotografie, tmavé tapety a obložení stěn mohou vyprávět o generacích návštěvníků a tlumené světlo látkových stínidel připomíná poklidnou atmosféru měšťanských domácností minulého století. Poklidnou atmosféru, která také zapadá do tepajícího moderního Amsterdamu, kam patří a kde může žít a projevovat se všechno. Protože Amsterdam je město svobody a tolerance snad ke všemu, co zajímá naši současnost.

Alláh je veliký a Mohamed je jeho prorok, ó Alláhu, ochraňuj nás v tento den, dej, ať dorazíme k cíli své cesty…“ „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé…,“ přidávám se k afghánskému šepotu ve tmě kolem. Je půl páté ráno, polil jsem motor ruského džípu UAZ konvicí vařící vody a postupně nastartoval. Moji průvodci mají dnes strach. I já mám strach, čeká nás deset až dvanáct hodin zběsilé jízdy do hor středního Afghánistánu. Jestliže se nezpozdíme, dojedeme právě za soumraku, v době, kdy už je lépe sedět a nabírat z hromady horké rýže v jistotě hliněného domu, zatímco lapkové se stahují k horským cestám. Přijíždíme bez překážek, naše modlitby byly vyslyšeny. Je jen málo míst na světě, která jsou tak daleko od evropské postmoderní reality jednadvacátého století jako horská údolí Bámyánu. Zatímco moderní technologie umožňují ušetřit každý rok více minut denně a zrychlit tempo života průměrného Evropana, sedí nad údolím, kterému téměř dvě tisíciletí vévodily obří sochy Buddhy, muži hodiny na kraji horské pouště a sledují téměř bez pohnutí supy kroužící nad koněm, co šlápl na minu. Do centra provincie se pomalu vrací život, prakticky všichni obyvatelé byli vyhnáni před třemi lety, v době, kdy jednotky s černými turbany prorazily obranu v Šibarském průsmyku a při postupu krajem si vybíraly chmurnou daň v každém údolí. Chystáme se otevřít základnu v centrální vesnici a opravovat a otevírat školy po letech talibanského tmářství. Každý den je cítit to, že se lidé vracejí – z jiných oblastí Afghánistánu, z Íránu či Pákistánu. Přijíždějí pokryti prachem několikadenní cesty na otevřených náklaďácích a před rozpadlými domy vykládají obrovské vaky utkané z vlny a koňských žíní. Hazárové, potomci Čingischánových jednotek, patří sem, do pohoří Kohibábá v centrálním Afghánistánu. Jsou odlišní etnicky, mají svůj jazyk a byli ovlivněni šíitským islámem, na rozdíl od sunnitské většiny, ke které se hlásí Paštunové, Uzbekové i Tádžikové v Afghánistánu. Srdnatí bojovníci se bránili Talibanu déle než většina ostatních a pobíjeli talibanské zajatce bez milosti. Pro své odlišnosti a sveřepou bojovnost byli Hazárové nejvíce pronásledovaní Talibanem. Krutosti jedné strany byly opláceny ještě většími krutostmi nepřátel. Za poslední měsíce jsme najeli po Afghánistánu tisíce kilometrů a překvapivě se v jedné z nejnebezpečnějších zemí světa cítíme bezpečně. S prací humanitárních organizací je samozřejmě spjata řada omezujících pravidel. Na rozdíl od cestovatele či novináře, který v zásadě riskuje za sebe, může mít v našem případě každý bezpečnostní incident lavinovitý efekt zpomalení či zastavení pomoci pro celou velkou oblast. Opíráme se především o podporu místních komunit, kterým pomáháme a věříme, že znají možná nebezpečí natolik, aby byly schopny nás včas varovat. Pasivní ochranu nám poskytuje i pravidlo nenápadnosti. Snažíme se jezdit obyčejnými auty, nenosit stříbrné kufříky s videokamerou přes rameno ani barevný „outdoor“ a hrát si na malou organizaci z chudého Československa (jen výjimečně někdo tuší, že už deset let existují dva menší státy, stali jsme se zase Čechoslováky). Každý pohyb po kraji promýšlíme, jsme napojeni na americké speciální jednotky, afghánské bojovníky i rozvědku místních velitelů. Vracíme se z Yakávlangu přes horské pláně nad jezerem Band-e Amir do centra provincie Bámyán. Začalo sněžit, úzkostlivě pozorujeme trávu kolem sotva znatelné cesty. Metr může znamenat minu, podél cest jich stále zůstávají jen v tomto úseku desítky. Něco přes sto kilometrů cesty překonáváme tentokrát téměř osm hodin. Během několika dní jsme zmapovali část škol v centrální provincii, předběžně odhadli náklady na rychlé opravy a otevření škol a přes Kábul a průsmyk Solang se vracíme do severního Afghánistánu, města Mazár-e Šaríf, kde je hlavní stan společnosti Člověk v tísni. S rychlým jižním jarem jako by se do země vracela naděje. „Dokud bude B 52 vidět každý den na obloze, bude mír a pak máme naději. Všechno lze dát do pořádku, ale jestli mezinárodní jednotky odejdou příliš brzy, vypukne zase válka, v naší zemi je tolik lidí, kteří už dávno neumějí nic než válčit,“ říká pětatřicetiletý Azam, náš nejdůležitější místní zaměstnanec, při večeři v jeho rodině. Šest bratrů sedí kolem a vyptávají se. Začínáme u snadných témat, aut a fotbalu, ale vysvětlit v ultrakonzervativním, hluboce náboženském a tradičním světě, co to znamená, když spolu dva „chodí“, se mi nejen nedaří, ale vlastně ani nevím, jestli nejsou naše světy příliš vzdáleny. Po jídle bratři poděkovali bohu krátkou modlitbou, nejmladší přinesl horký zelený čaj a otec Azamův, dříve ředitel textilní továrny, učený a pobožný muž, se na nás naposledy usmál zářivě milým úsměvem a odešel naladit každodenní vysílání BBC v perštině. Hovor se stočil k posledním modelům satelitních telefonů a dlouhovlnných vysílaček, které jsou pro práci humanitárních organizací nezbytným vybavením a místní s nimi pracují se zájmem a zcela samozřejmě. Jako bychom přeskočili několik století. Zdá se, že takový je celý Afghánistán, země, kde se dotýká středověk s jednadvacátým stoletím. Místo výjimečné spirituální síly, obrovská, strašlivě chudá, zničená a hřbitovů plná země, kde se lidé radují z těch nejobyčejnějších maličkostí, každé setkání dvou přátel u čaje je malou událostí prostoupenou úsměvy a radostí z tohoto okamžiku, z krátkého úseku života, který má smysl. Země, kde zvýšit hlas je projevem slabosti a ti nejvyšší velitelé, ti, kteří už dvacet let velí svým malým armádám, si zakládají na vybraně jemném chování. Země, kde bohatým je ten, kdo má jídlo pro svoji rodinu na několik měsíců, kus půdy a osla, chudým ten, kdo neví, co budou jeho děti za týden jíst. Lidé s hlubokýma očima a životem v blízkém sepětí s přírodou jsou skromní, pracovití a odhodlaní. Říkají, že zlé časy minuly a Afghánistán zase bude zemí, za jejímž tajemstvím putovali cestovatelé celá tisíciletí.

Panasijská dálnice – tzv. Asia Route 1 – se táhne ze Singapuru až do tureckého Istanbulu. Mohla by se stát výhodnou komunikací celého asijského kontinentu, kdyby na ní Myanmar (starší název též Barma) neuzavřel své hranice. Zdánlivě mrtvý hraniční přechod mezi Thajskem a Myanmarem však pulzuje životem; myanmarští političtí i ekonomičtí uprchlíci, pašeráci i drobní obchodníci denně proudí přes řeku Moei, rozdělující obě země, na thajskou stranu. Za lepším životem nebo výhodným obchodem. DIVOKÝ THAJSKÝ ZÁPAD Do Mae Sot přijíždím brzy ráno za silného monzunového lijáku. Nejprve mi město na hranici připomíná stovky jiných zapadákovů v severním Thajsku, až na několik nápisů v čínštině a barmštině, kterými se honosí mnoho zdejších obchůdků. Se svítáním se ale mokré ulice zalidňují přepestrou směsicí národností. Indičtí sikhové v barevných turbanech – majitelé obchodů s látkami, čínští klenotníci, barmští muslimové s bílými čepičkami, ženy z horských kmenů Hmong a Karen a k tomu relativně nepočetná populace Thajců. V roce 1991 barmská vláda zakázala již zaběhlé obchodování mezi Mae Sot a barmským hraničním přechodem Myawaddy, aby alespoň částečně zabránila přílivu thajských výrobků a snížila tak obrovský obchodní deficit své země. Od té doby zde vzkvétá černý obchod. Z Myanmaru se do Thajska pašují hlavně zbraně, týkové dřevo, drahokamy a samozřejmě drogy (Myanmar je po Afghánistánu největším producentem heroinu). Vedle tohoto artiklu se na hraničním trhu za Mae Sot legálně prodává barmské zboží jako sušené ryby, koření, bambusové výhonky, tkaniny nebo nefrit. Potraviny se zde neváží na kilogramy, jak je jinak v Thajsku zvykem, ale na pany, jednotku hmotnosti užívanou v Myanmaru (jeden pan představuje asi 0,5 kg). Barmské přistěhovalce do Mae Sot thajští pohraničníci tolerují a převážná většina Barmánců ani nevlastní cestovní pas. Za hranice města se však dostane jen málokdo z nich; každé vozidlo na výjezdových silnicích přísně kontrolují thajští vojáci a bez pasu a řádného povolení nikdo neproklouzne. Proto se v pohraničí vytvořila tak početná komunita Barmánců, z nichž se většina usadila ve městě a vyznává islám. Jejich centrem je okolí Velké mešity ve středu města, okolo níž se také soustřeďuje nejvíc muslimských restaurací a obchodů. Buddhisté se soustřeďují v okolních vesnicích a etničtí Karenové, žijící v uprchlických táborech na východním břehu řeky Moei, jsou hlavně křesťanského vyznání. Zpravidla se soustřeďují ve dvou největších téměř městech – Mawker a Waley. Mladého Barmánce Aliho jsem potkal v maesotské mešitě, kam jako řádný muslim denně dochází k modlitbám. Hrdě se představuje jako obchodník s rubíny, které mu do Myawaddy vozí bratr ze severobarmského Mandalaje. Ali se tam jako mnoho jemu podobných obchodníčků přepraví přes řeku, vyzvedne si kameny a večer je znovu zpátky v Mae Sot. Na povolení k podnikání nemá nárok a do pašeráckých gangů se zapojovat nechce, a tak chodí s rubíny na místní trh a tam je diskrétně nabízí kolemjdoucím. „Obchody moc nejdou,“ prozrazuje Ali, „ale pořád je tohle lepší než život v Barmě.“ Pravé žně zažívají obchodníci, ať už legálně, či ilegálně, každý duben. V té době se v Mae Sot koná jakýsi veletrh drahokamů, kdy se ve městě schází nejvíce obchodníků se třpytivými kamínky a sehnat se dá téměř vše, především proslulý barmský jadeit. Při té příležitosti se na předměstí pořádají tradiční zápasy v muai thay, thajském boxu, mezi Thajci a Barmánci. Na rozdíl od běžných zápasů se boxeři bijí v kruhovém ringu a hra končí až KO jednoho z nich. MOST PŘES ŘEKU MOEI Přes řeku Moei dnes vede nový klenutý most s dvouproudou silnicí. Provoz na něm však je minimální. Auta přejedou zřídka a po asfaltu, ještě stále jakoby zářícím novotou, většinou přecházejí pěší obtěžkáni objemnými taškami. Když jsem tu byl před čtyřmi lety poprvé, most byl už tehdy dlouho dostavěn, nikdo však přes něj nesměl chodit. Přes řeku tedy pendlovalo několik vratkých dřevěných převozů, do nichž se vměstnalo asi dvacet pasažérů. Dnes je takový říční provoz zakázán kvůli nepřehlednému pohybu osob a kdysi tak zalidněné břehy zejí prázdnotou. Jen občas lze vidět pár odvážlivců, kteří se opodál snaží přebrodit kalnou řeku do Thajska. Veškerý svůj majetek drží v uzlíčcích nad hlavami, a jak vylezou z vody, rychle se ztratí v hustém rákosí. Je jasné, že mokrou cestu volí ti, jimž je legální přechod přes most zapovězen. Za chatrnými přístřešky trhovců se kolem mohutných betonových pilířů organizují kohoutí zápasy. Několik přihlížejících si vsadí pár bahtů a dva hubení opeřenci s notně vyklovanými těly se do sebe zuřivě pouští. Boj končí během několika minut, aniž bych postřehl, kdo vyhrál, a šťastnější majitel inkasuje svazek zmuchlaných bankovek. Na rozcházejícím se davu se ještě snaží něco vydělat mladí obchodníčci s kontrabandem. „Whiskey, mister?“ otevírá jeden velkou igelitku naplněnou láhvemi Johnieho Walkera a kartonů Marlborek. Většina z nich má ve tváři apatický výraz, jako  by už ani nevěřili, že něco prodají. UTEČENCI Když se úzká silnice přehoupne přes další kopec, člověku se při pohledu do zeleného údolí téměř zastaví dech. Um Phien (novým názvem také Ban Rom Klao 4), ležící 80 km jižně od Mae Sot, zdálky vypadá jako idylická, i když poněkud přerostlá vesnice zasazená do nekonečné horské zeleně. Dokonale srovnané řady domků s proutěnými střechami se táhnou až do příkrých svahů vysoko nad silnicí. Po udusaných cestičkách pobíhají usmrkané děti, staříci s pletenými kulichy pokuřují na zápražích a ženy zvolna stoupají do kopců s bambusovými nůšemi na zádech. Život jako by se tady zpomalil na minimum a shon, tak znatelný v Mae Sot, je tentam. Nikde ani stopa po vojácích nebo ostnatých drátech, prozrazujících pravou identitu tohoto místa, jednoho z největších uprchlických táborů v jihovýchodní Asii. Konflikty mezi barmskými vládními vojsky a různými etnickými armádami, které všechny usilují o určitou formu autonomie či nezávislosti na Myanmaru, spravovaném diktátorským režimem SLORC, vyhnaly za hranici do Thajska statisíce obyvatel. Nejvíce postiženi jsou Karenové z jihovýchodu země, kde se mezi centrální vládou a Karenskou národní unií (KNU) rozpoutala krutá občanská válka. Dalším důvodem pro masovou emigraci bývá nucená práce vyžadovaná vládními vojsky od obyvatel vesnic v konfliktních oblastech. Každý vesničan je nucen pro armádu pracovat patnáct dní z každého měsíce bez nároku na mzdu. Zpravidla musí vojákům pomáhat budovat silnice, nosit zásoby a spravovat jejich tábory. Známá je nebezpečná stavba železnice mezi městy Ye a Tavoy v Monském státě, na níž byly po několik let nuceny pracovat tisíce lidí z tamních vesnic v takřka otrockých podmínkách. Název „zlatá země“, jak se Myanmaru někdy říká a jak o ní za dávných časů kvůli tisícům pozlacených pagod mluvili cestovatelé, zní těmto prostým lidem zcela odcizeně a ironicky. Thajská vláda pro uprchlíky, s přispěním mezinárodních organizací, v pohraniční provincii Tak vybudovala řadu táborů. I když zde existují přes patnáct let, Thajci se je snaží spravovat v tichosti bez velké publicity, aby se vyhnuli přílišnému zájmu dobrovolnických organizací a mezinárodních médií. Dodržování lidských práv je totiž údajně choulostivou otázkou a Thajsko má už neblahé zkušenosti s tábory, které vznikly v 70. letech na východě země pro uprchlíky z vietnamské války. Populace uprchlických táborů v Thajsku vzrostla z 20 000 v polovině 80. let na téměř 120 000 a stále se zvyšuje. Celkový počet uprchlíků v Thajsku dnes přesahuje 600 000. Jejich navracení se začala thajská veřejnost dožadovat zejména s nástupem ekonomické krize v roce 1997, kdy také rapidně stoupla nezaměstnanost (celkový počet ilegálních pracovníků z Myanmaru se odhaduje až na milion). Proto se vláda všemožně snaží toto číslo zredukovat. Způsoby deportací utečenců zpět do Myanmaru jsou však často v rozporu s mezinárodními konvencemi. Podle zákona o uprchlících thajská vláda nesmí deportovat nebo zakázat vstup na své území nikomu, komu hrozí v jeho zemi původu perzekuce. Podle organizace Human Rights Watch, která se zabývá dodržováním lidských práv ve světě, thajská vláda mnohdy tato práva vědomě obchází. Uprchlíci jsou často posíláni zpět za hranici bez toho, že by vůbec někdo zjišťoval, zda je to pro ně bezpečné. Někdy jim pohraničníci úplně zakáží vstup na thajské území. Množí se také útoky barmských radikálů na uprchlické tábory, kterým kvůli slabé ochraně thajské armády a nebezpečné blízkosti hranice není možno zabránit. Notorické jsou vpády DKBA (Demokratické karenské buddhistické armády), podporované barmskou vládou, které se snaží donutit uprchlíky k návratu a zároveň mezi nimi najít a zničit členy nebo rodiny KNU. Při jedné z největších akcí v lednu 1997 byly napadeny tři tábory, čtyři lidé byli zabiti a 7000 přišlo o přístřeší. Nejvíce uprchlíků pochází ze Šanského státu ve středním Myanmaru. Od roku 1996 odtud přes hranici přešlo téměř 100 000 vesničanů, které většinou vypudily boje mezi vládními vojsky a tzv. Šanskou armádou nebo byli násilně přesídleni. Na rozdíl od Karenů nemají Šanové přístup do thajských uprchlických táborů, a tak přežívají jako levná ilegální pracovní síla, především kolem měst Chiangmai a Chiang Rai na severu Thajska. Deportace zpět do vlasti by pro mnohé znamenala přímé ohrožení jejich života. Organizace jako Human Rights Watch proto tlačí na OSN, aby přiměla thajskou vládu k ochraně a pomoci pro všechny Šany v její zemi. TÁBOR UM PHIEN Um Phien byl vystavěn před patnácti lety a dnes jej obývá asi 22 000 lidí, především etnických Karenů, z nichž více než polovina vyznává křesťanství. Oficiálně není uprchlíkům povoleno pracovat ani vlastnit půdu. Ti jsou pak naprosto závislí na pomoci úřadů. Každý, kdo tábor bez povolení opustí, aby si našel práci, je považován za ilegálního imigranta. Většina zdejších obyvatel se ve své vlasti živila zemědělstvím, tady však ani nemají kde co pěstovat. Několik domků slouží napůl jako obchody s drobným zbožím a potravinami, zákazníků však příliš nechodí. Nemají za co nakupovat. Na návrší uprostěd Um Phienu stojí nová škola s vysokým dřevěným křížem vztyčeným na plechové střeše. Davy usmrkaných dětí mě zvědavě okukují a jejich rozesmáté tváře se snaží nacpat do každého záběru, kdykoli zvednu foťák. Nedaleko potkávám Josepha, thajského křesťanského misionáře, s jeho pomocníkem Joshuou, dobrovolníkem z malajského Kuala Lumpuru. „Ježíš je pro ně jediná cesta ke spáse, ale oni to nevědí. Proto jsme přišli my,“ shrnuje Joseph své poslání. „Nikoho však nenutíme přestupovat na naši víru,“ dodává ještě na můj skeptický výraz. Vedle křesťanských škol, postavených zpravidla zahraničními organizacemi, vybudovaly thajské úřady několik státních škol, kde chybí hodiny náboženství. Státní školy jsou často v horším stavu než ty křesťanské a výuka prý zdaleka neodpovídá celonárodnímu standardu, preferuje je však většina muslimských a hinduistických rodičů, kteří dbají na zachování svých tradic a nechtějí své děti nechat ovlivnit cizí vírou. Naštěstí bylo v největších táborech, včetně Um Phienu, zřízeno několik tzv. přijímacích center. Od roku 1999 totiž platí nový systém přijímání uprchlíků, podle kterého se musí tito lidé po přechodu hranic hlásit v nejbližším přijímacím centru. Kde je mají vyslechnout zástupci ministerstva vnitra, kteří o každém jedinci sepíší podrobnou zprávu a tu pak předají příslušné provinční komisi pro uprchlíky. Komise pak zváží, jestli jde o politického uprchlíka a v tom případě mu udělí azyl a povolení k pobytu v uprchlickém táboře, nebo jej klasifikují jako uprchlíka ekonomického a toho pak čeká deportace. Přijímací centra v táborech jsou vcelku bezpečná, thajská vláda však vystavěla několik takových center přímo za hranicí, která jsou hrozivě blízko válečným konfliktům. Někde naopak úplně chybějí a lidé na útěku jsou pak nuceni dlouhé dny putovat kolem nebezpečné hranice. Před dvěma lety se vlády Thajska a Myanmaru dohodly na zřízení takzvaných „mírových vesnic“. Šlo by o nově vybudované osady pro politické uprchlíky na barmské straně, které by dostávaly pomoc a zásobování od Thajců a barmská armáda by měla zakázáno je napadat nebo jakkoli omezovat. Nedlouho poté, co taková mírová vesnice s prvním stem dobrovolníků skutečně vznikla, byla napůl vypálena barmskými vojáky. Pokusy o podobná mírová řešení jsou v dnešní době předčasné a tisíce dalších lidí sužovaných krutým režimem pořád utíkají do Thajska. Přemýšlím, jak dlouho tady ještě bude Um Phien stát, alespoň v podobě uprchlického tábora, jímž je dnes. Některé děti se tu narodily a po patnáct let nepoznaly jiné místo. Staří zase umírají bez toho, že by znovu spatřili svůj domov. „Všichni tady čekají na jediné slovo – demokracie,“ říká misionář Joseph, „pak budou do hodiny pryč.“

MISIONÁŘŠTÍ BRATŘI Odkud Karenové vlastně přišli, zůstává záhadou. Pravděpodobně pocházejí z jihozápadní Číny nebo jihovýchodního Tibetu, v těchto oblastech však dnes už žádní nežijí. Jejich kultura také jeví pramálo čínského vlivu, zato dlouhodobé styky s Barmánci, Thajci i britskými kolonizátory na nich zanechaly své stopy. I když nejvíce Karenů dnes žije v Myanmaru (asi čtyři miliony), v Thajsku jsou nejpočetnějším kmenovým etnikem. Jejich populace se zde odhaduje na 353 000 (polovina horských kmenů v Thajsku), avšak skutečný počet může být daleko vyšší. Jeden karenský mýtus uvádí, že při stvoření jednotlivých kmenů byli všichni bratři. Karen z nich byl nejstarší, a proto si zasloužil nejvíc respektu svých mladších bratří, včetně bratra „bílého cizince“. Když jim bůh (nebo Buddha, podle toho, kdo mýtus vypráví) rozdal písmo, Karen jej zanedlouho ztratil, čímž si dnes jeho potomci vysvětlují svou relativní chudobu. Podle pověsti pak Karen doufal, že mladší bílý bratr jednou přejde oceán a přinese mu ztracené písmo. Když do Barmy poprvé přišli misionáři a přinesli s sebou bibli, mnozí Karenové to považovali za zázračné vyplnění starého mýtu. Poprvé se Karenové setkali s křesťanstvím asi před sto lety. Skutečná vlna západních misionářů přišla na konci druhé světové války. Od té doby počet přestupů na křesťanskou víru mezi Kareny prudce stoupal. Thajská vláda snahy mezinárodních křesťanských organizací podporuje, protože součástí jejich programů je často rozvoj zdravotnictví, vzdělání a zemědělství v chudších oblastech, které se nemusejí financovat ze státní pokladny. Podobně jako u jiných kmenů má každá karenská vesnice svého vůdce – náčelníka a kněze v jedné osobě, který vykonává náboženské rituály, rozhoduje o dění ve vesnici a řeší spory. Jde o dědičnou funkci, která přechází ze zesnulého vůdce na nejstaršího pozůstalého příbuzného. Náčelník také dohlíží nad dodržováním morálních zásad své osady, zejména striktních sexuálních zvyků (např. svobodní chlapci po pubertě nesmějí spát v jednom domě se svými sestrami, místo toho spí na verandách domů svých přátel, pokud ovšem v té domácnosti nejsou svobodné dívky). Karenové věří, že pokud dojde k porušení těchto pravidel, pobouření duchové se vesnici pomstí, například nemocemi, slabou úrodou nebo úmrtím dobytka. V takovém případě musí kněz vykonat usmiřovací rituál, jímž zpravidla bývá obětování prasete nebo buvola. Jedním z největších hříchů je cizoložství. Kromě pokut a obětin musí ještě takový hříšný pár všem domácnostem ve vesnici roznést sůl a nakonec je vyhnán ze své komunity. Každá vesnice však také musí mít svého politického vůdce, jímž nemusí být nutně stejná osoba jako náčelník vesnice. Ten pak zastupuje obec ve vládních záležitostech a jedná s thajskými úřady. Podmínkou je, že vyvolený musí mluvit plynně thajsky, což většina stařešinů neumí. Thajští úředníci si často zástupce vyberou sami, přičemž úspěšným uchazečem bývá právě ten, kdo umí dobře thajsky, zpravidla tedy mladší člověk, který se jazyk naučil v thajské škole. Takoví mladíci však nemají potřebné zkušenosti a mnohdy ani respekt vesničanů. Z toho pak vzniká mnoho nesrovnalostí a sporů ve vesnici a následně pak i s úřady. UM PHANG Časně ráno vyrážím dále na jih. Staré songtheo, krytý pick-up s dvěma lavičkami na stranách korby, je už tak přecpané, že pět posledních pasažérů musí stát na zádi vozu, a to ještě řidič po cestě zastaví každému, kdo na něj mávne. Z nížiny zaplněné rýžovými poli pomalu stoupáme do hor. Cesta se klikatí nádhernou zalesněnou krajinou a stále studenější horský vzduch se stává nesnesitelným. Silnici jižně z Mae Sot do Um Phangu dlouhé 150 km se kdysi říkalo „dálnice smrti“. Partyzánské skupiny se tady snažily zabránit dokončení silnice, která by připojila odlehlou pohraniční oblast k hlavním komunikačním tepnám a umožnila tak snadnější přístup armádě a úřadům. Útoky skončily v 80. letech, ale ztráty na životech tady kvůli častým nehodám ve zrádném horskému terénu pokračují. Po pěti hodinách krkolomné jízdy přijíždíme do Um Phangu, přerostlé vesnice na stejnojmenné řece, obývané většinou Kareny. Samotný název obce pochází z karenského slova umpha, bambusové krabičky, v níž karenští poutníci nosili své dokumenty, kterými se prokazovali thajským pohraničníkům. Na rozdíl od většiny ostatních horských kmenů se Karenové drží spíše v nižších polohách a neuplatňují obdělávání půdy škodlivým způsobem vymycování a vypalování, které v severním Thajsku způsobuje rozsáhlé odlesňování. Krajina kolem Um Phangu je tak rovnováhou husté džungle a rýžových a kukuřičných políček. Většina okolních vesnic žije svým tradičním životem a buvolí povozy jsou tu mnohdy častějším dopravním prostředkem než auta a motorky. Karenové jsou zručnými tkalci, což je patrné už při zběžném pohledu na jejich oděv. Ačkoli džíny a moderní trička s potiskem jsou mezi nimi stále populárnější, ve většině vesnic převládají barevné vyšívané šaty. Mnoho starších vesničanů ještě přede domácí bavlnu tradičním způsobem na jednoduchých kolovrátcích. Karenské dívky se učí šít si vlastní šaty už od svých deseti let. Čím jsou starší, tím je jejich oděv vypracovanější a zdobnější. Zpravidla nosí dlouhou úzkou sukni nebo sarong sahající až ke kotníkům a volnou dvoudílnou halenu. Vlasy si pak váží do drdolu a často přikrývají jakýmsi turbanem, asi metr dlouhým kusem barevné látky obdélníkového tvaru, volně obtočeným kolem hlavy. Červená nechybí na žádných šatech a i nit užívaná na časté výšivky je převážně červené barvy. Červené barvivo se vyrábí z lesní květiny kho. Samotné barvení je spojováno s uctíváním duchů a každá žena by jej měla provádět o samotě v lese. Takový způsob se však dnes praktikuje jen málokdy, v uprchlických táborech je pak pro nedostatek soukromí takřka nemožný. Muži se oblékají střídměji, do sarongu nebo pytlovitých kalhot, podobně jako thajští farmáři, a do dlouhé prošívané košile. Vlasy pak často pokrývají jednoduché turbany. NÁBOŽENSTVÍ I přes snahu křesťanských misionářů ještě velká část Karenů vyznává buddhismus či ve větší míře tradiční animismus. Mnoho jich pak tyto dva směry spojuje nebo si z nich vybírá to, co jim více vyhovuje. Lidé tak často dodržují auxe – krmení duchů předků, aby si zachovali zdraví, a nechají si žehnat od buddhistických mnichů, aby si zajistili blahobyt. Jejich hlavním objektem uctívání je Pán země a vody, jemuž patří země, voda, kameny, stromy i pole. Jednou ročně zavede vesnický kněz své muže k Pánově svatyni, aby ji opravili a vykonali u ní oběti. Příslušné modlitby, opakované později i na polích, mají vesnici na následující rok zajistit klid, zdraví a dobrou úrodu. Karenové jsou matriarchální společností a ženy se tudíž velkou měrou podílejí i na náboženských obřadech. Jedním z nejdůležitějších rituálů je usmiřování duchů předků, konané jednou za rok. Obřad musí vykonat nejstarší žena rodu a měli by u něj být přítomni všichni členové rodiny. Pokud se někdo nemůže zúčastnit, ostatní mu pošlou maso z oběti, které musí sníst a poté den nepracovat. Bga, duch zemřelého, pak má chránit celý rod před neštěstím. Podobné „krmení Bga“ se může konat i častěji, například když někdo z rodiny vážně onemocní. Dnes je pro Kareny dodržování takových tradic velice složité, protože rodiny jsou často roztroušeny po několika vesnicích a lidé žijící v uprchlických táborech mají mnoho svých příbuzných za hranicemi v Myanmaru. Někteří se proto uchylují k čekosi, tetovacímu rituálu, aby se zbavili svých povinností vůči Bga. Každý takový jedinec opraží semena rostliny, která se v dané oblasti nejvíce pěstuje, a řekne Bga: „Znovu ti přineseme oběti, až tato semena přinesou úrodu.“ Poté si na tělo nechají vytetovat značky, které dokazují, že podstoupili tento obřad. Pro Kareny je příznačná víra v kala – duše. Věří, že v lidském organismu přebývá mnoho duší, z nichž šest nejdůležitějších je umístěno v očích, uších, nosu, jazyku, mysli a těle. Tyto „síly života“ udržují člověka živého a zdravého. Pokud jej opustí, přijde místo nich nemoc a možná i smrt. Zvláště duše dětí se často nechají zlákat dušemi zemřelých. Proto rodiče svým dětem nikdy nedovolí podívat se na mrtvého člověka, jehož při pohřbu vynášejí z vesnice. Náboženství také značně ovládá zemědělství, hlavní zdroj obživy většiny Karenů. Každé období obhospodařování půdy je doprovázeno obětováním duchům. To vykonává „rituální majitel“ pole, jímž nemusí nutně být právoplatný majitel. Každý rok se na tuto funkci vybírá zpravidla mladší člen rodiny, přičemž nezáleží na pohlaví. Věří se, že mladí lidé jsou u duchů více oblíbení, protože dosud měli méně let na to, aby je nějak urazili. Nejvíce si farmáři snaží usmířit Phi bi jau neboli Babičku úrody, která prý sedává na pahýlech stromů v poli a sleduje, jak roste rýže. Proto je zakázáno takové pařezy odstraňovat, dokud není po sklizni. Oběti se Babičce dávají na poli, když rýže roste, a poté i v sýpkách, aby měla co jíst na své cestě zpátky do svého nebeského domova. Šest karenských vesnic v Thajsku se hlásí k sektě talaku, jež vyznává formu buddhismu s prvky šamanismu a animismu. Každé vesnici vládne takzvaný pu čaik, duchovní vůdce, který se pozná podle dlouhých spletených vlasů a bílých nebo žlutých šatů. Pu čaik žije v chrámu mimo svou vesnici, kde se zpravidla věnuje tradičnímu šamanskému léčitelství. Evangeličtí misionáři se dlouho pokoušeli vymítit „barbarskou“ víru talaku, což však vedlo spíše k tomu, že se vesničané ještě více uzavřeli cizincům a okolnímu světu. MAE LA – MĚSTO UTEČENCŮ Když před třemi lety příslušníci Demokratické karenské buddhistické armády (DKBA) vypálili tábor v Huay Kaloku, tenkrát druhý největší v Thajsku, téměř všichni jeho obyvatelé se přestěhovali do nejbližšího útočiště, utečeneckého tábora Mae La. S pomocí thajských i mezinárodních dobrovolníků se již tak dost stísněná osada rozrostla o několik tisíc dalších rodin. V Mae La tak dnes žije přes třicet tisíc obyvatel, z drtivé většiny etnických Karenů. Z původně provizorního tábora vyrostlo takřka město, které sestává z tisíců jednotvárných bambusových chatrčí, vystavěných v úzkém údolí i nalepených na svazích zalesněných hor. Vše působí daleko chudším a více chaotickým dojmem než pečlivě vybudovaný tábor v Um Phienu. Od hlavní brány, strážené thajskými vojáky, procházím směrem nahoru k nejvyššímu kopci vesnice. Téměř všechny domy stojí na vratce vypadajících dřevěných pilotech, které chrání vnitřek před vodou monzunových dešťů. Ty dovedou tábor proměnit v bahnitou stoku. Kanalizace tu neexistuje a o ulicích také nemůže být řeč; tábor je protkán jen sítí úzkých hliněných pěšinek, po nichž se v dešti těžko chodí. Jednoduché domky z bambusu a rákosové krytiny většinou tvoří jen jedna nebo dvě místnosti, kde na zemi na rohožích spí vedle sebe celá rodina. Menší děti často odpočívají zavěšené v houpacích sítích. V tradičním karenském domě bývá uprostřed domu ohniště, v uprchlických táborech jsou však zakázána. Požár v jediné domácnosti by během chvíle mohl vypálit celou osadu. Koupelnou je nedaleká studna nebo říčka, která slouží i desítkám dalších rodin. Pitnou vodu zajišťuje jednoduchý akvadukt z rozštěpeného bambusu, vedoucí vesnicí z horského pramene. U vodních zdrojů často stojí ilustrované tabule nabádající obyvatele ke správným hygienickým postupům. Časté jsou také plakáty varující před AIDS. Pod domem občas vidím prase přivázané k jednomu z pilotů nebo pár slepic. Domovy pak zastiňují řídké porosty palem a banánovníků. Lidé zpravidla jen nečinně polehávají ve svých domcích, pokuřují tlusté barmské doutníky a klábosí. Tropické horko ještě umocňuje všeobecnou apatii. Jen děti jsou živější, neustále pobíhají kolem a zvědavě po mně pokukují. Mnoho z nich se narodilo tady v táboře a svou pravou vlast ještě nikdy neviděly. Většina rodin tu žije už deset let. Pan Tun Muey sem do Mae La přijel jen na tři měsíce, navštívit rodinu a přátele. Pak se vrátí do středního Myanmaru ke své práci venkovského učitele. Anglicky se naučil ještě za starého, svobodnějšího režimu v Barmě. Jeho dcera v Mae La vyučuje v křesťanské škole. Ani tento tábor neunikl zájmu křesťanských misionářů, jak je vidět i na místních dětech. Víc jak polovina z nich nosí tmavomodrá trička s logem holandské křesťanské organizace. Skromný dům rodiny pana Mueye zdobí kromě kýčovitých fotografií krajinek, koček a herců i obrázky Ježíše. Přesto je pro příchozí zvenku Mae La daleko hůře přístupný než ostatní uprchlické tábory na hranici. Utečenci nejsou plně závislí na pomoci mezinárodních organizací. Naprostou většinu nákladů na chod usedlosti nese thajská vláda, která uprchlíky zásobuje základními potravinami. Ani pro misionáře tedy není jednoduché se sem dostat a vnucovat Karenům svou víru. Více než polovina zdejších utečenců si ještě stále zachovává své, zpravidla buddhistické vyznání. Méně Karenů se pak hlásí k animistickým kultům a Barmánci tzv. indického původu jsou většinou muslimové. LOY KRATHONG Poslední den mého pobytu mezi uprchlíky je předvečerem tradičního svátku Loy Krathong, který se slaví po celém Thajsku za úplňku dvanáctého lunárního měsíce. V tuto dobu končí deštivé období a lidé vzdávají dík bohyni vody. Loy znamená plavat a krathong je nádobka z banánových listů, ozdobená květinami, vonnými tyčinkami a svíčkou, která se nechá plout po vodě, aby tak symbolicky odnesla hříchy a neštěstí. Tam, kde v blízkosti není žádná řeka či jezero, se do vzduchu vypouštějí jakési lampiony či balony, které slouží stejnému účelu. Loy Krathong je buddhistický svátek bráhmanského původu, ale dnes jej slaví téměř všichni obyvatelé Thajska bez ohledu na vyznání. Zvláště v Mae La je Loy Krathong vítaným zpestřením jednotvárného života uprchlíků. Pan Tun Muey mě vede k jedinému buddhistickému chrámu v táboře, jednoduché bambusové stavbě na nejvyšším kopci v okolí. Na prostranství kolem se už tlačí davy lidí v pestrých šatech, několik mnichů v šafránových rouchách a rozdováděné děti. Tři malé orchestry se navzájem přehlušují svými bubny, pokličkami a píšťalami. V rytmu této improvizované kakofonie divoce tančí několik diváků, včetně drobných stařenek, které razantně dupou do země, až se práší. Pro děti se dnes připravuje jídlo v jakési polní kuchyni a malí umouněnci se cpou vařenou rýží se zeleninou. Před západem slunce několik mužů rozbaluje bílou plachtu z nylonu – balon, jehož vypuštění má být vrcholem dnešní slavnosti. Několika loučemi dovnitř dolním otvorem vhánějí horký vzduch a bílá látka se pomalu začíná nafukovat. Po chvíli se zhmotněné těleso začíná zvedat a muži jej podpírají a narovnávají dlouhými bambusovými tyčemi. Jak se balon zvětšuje, hudba a rytmus bubnů se zrychluje a tanečníci jsou téměř v transu. Pak látku protrhne jedna z podpěrných tyčí a na jiném místě ji kdosi propálí loučí. Balon zplihle klesá k zemi a hudba přestává hrát. Diváci se mezi sebou dohadují, zda letos vůbec vzlétne. Během chvilky jsou defekty vyspraveny a vše začíná znovu. Otvorem teď dovnitř proudí teplo z malého ohniště, nad nímž balon asi deset lidí drží a celá konstrukce zvolna nabírá na objemu. Hudba je opět v plném proudu. Po čtyřiceti minutách je balon nafouknut a jeho výška dosahuje téměř deseti metrů. Nakonec ho jeho stvořitelé vypouštějí k obloze a celý tábor propuká v nadšený jásot. K jeho konci je přivázaná asi třicet metrů dlouhá šňůra protkaná barevnými hadříky včetně trička s logem holandské křesťanské organizace. Děti se rozbíhají směrem, kam vítr balon zanáší, jako by jej chtěly dohonit. Ostatní dlouho pozorují ten bílý obláček rychle stoupající k nebi, až úplně zmizí za horou nad Mae La, a snad doufají, že s sebou odnese utrpení, které si všichni museli prožít.

V květnu roku 2002 se Východní Timor stal nejmladší zemí na světě. Jeho prezidentem byl v dubnu zvolen bývalý vůdce odboje proti indonéské okupaci – Xanana Gusmao. Východní Timor je jednou z nejmenších zemí Asie, více než polovina obyvatel (celkem jich v zemi žije méně než 800 tisíc) je negramotná a nezaměstnaná. Na počet obyvatel země ztratila během indonéské okupace více lidí než jakýkoliv jiný stát na světě ve dvacátém století. Přestože neexistují přesné statistiky, předpokládá se, že od roku 1976 do roku 1999 zahynulo 30 až 40 % obyvatel země. Indonésie (se 200 miliony obyvatel) však nedokázala zlomit svobodný duch tohoto malého a hrdého národa, který během druhé světové války zachránil Austrálii před japonskou invazí. V roce 1999 se konalo referendum pod patronátem OSN a Východní Timor volil nezávislost na Jakartě. Proindonéské milice zmasakrovaly tisíce lidí v hlavním městě a na venkově. Stovky tisíc jich bylo donuceno hledat útočiště v táborech Západního Timoru. OSN poslala do země mezinárodní jednotky, které zabránily dalšímu krveprolití a v roce 1999 vytvořila dočasnou administraci UNTAET (UN Transitional Administration in East Timor). Během dvou let pod správou UNTAET se situace stabilizovala, většina uprchlíků se vrátila do země a v dubnu se konaly svobodné volby.VŠE JE NA ZAČÁTKUMoisesovi je osmnáct, má však tvář zkušeného muže. Sedí u počítače ve své kanceláři UNHCR (Organizace OSN pro utečence) a vyrábí mi dočasný novinářský průkaz, který mi umožní cestu do „vnitrozemí“. „Vím, že je to divné, když pro OSN pracuje osmnáctiletý kluk,“ vysvětluje. „Jenže se mi dostalo alespoň nějakého vzdělání. A navíc mluvím anglicky. Budu tady ještě měsíc, pak letím studovat do Londýna novinařinu. Chci vystudovat co možná nejrychleji, abych se mohl vrátit domů a pomoci svým lidem…“ Malik da Costa Vaz je neuvěřitelně slušný. Děkuje mi za to, že jsem pracoval v jeho zemi během okupace v roce 1993 a 1996. Také za to, že jsem přežil indonéské vězení „pouze“ s vykloubeným ramenem. Jako většina mladých Východotimořanů nechce brečet nad minulostí. Východní Timor začíná od nuly, od začátku – budoucnost je vzrušující, všechno je najednou možné a dosažitelné. Během okupace Malik ztratil několik příbuzných, musel se skrývat, viděl smrt mužů a znásilnění žen, marně však v jeho slovech hledám nenávist či touhu po pomstě. Ptám se ho, zda tento malý národ, který ztratil 40 % obyvatel, opravdu odpustil Indonésii. Zda odpustil Austrálii, Spojeným státům a Británii, které indonéské invazi daly zelenou. „Jdi za prezidentem,“ radí mi najednou Portugalsky. „On ti to vysvětlí lépe než já.“ V „PREZIDENTSKÉ“ KANCELÁŘIMalik má na mysli prezidenta, který dosud nebyl zvolen, ale o němž všichni vědí, že se stane prvním demokraticky zvoleným vůdcem svobodného Východního Timoru. Je jím Xanana Gusmao, bývalý velitel odboje. Mé zásluhy „přítele Východního Timoru“ a jednoho z mála novinářů, kteří se tu během okupace pohybovali, mě dostanou bez problému do čekárny ve skromné budově, jež patří „Asociaci veteránů Villaverde“, kde Gusmao úřaduje. Vedle mě sedí brazilský generál, který se zítra vrací domů – jeden z velitelů jednotek OSN. Na protější lavici čekají dva místní muži, jejichž obličeje jsou mi povědomé. Po chvíli ke mně jeden z nich přistoupí a obejme mě. „Eduardo Barreto,“ představí se. „To není možné,“ vydechnu. Barreto, jeden z velitelů odboje v oblasti Ermery, kde jsem pracoval těsně před svým zatčením v roce 1996. „Já jsem vás hledal v roce 1996. Věděl jsem približně, kde jste, ale nepokusil jsem se s vámi spojit, protože jsem tušil, že mě sledují.“ „My jsme o vás také věděli,“ usmívá se comandante. „A nespojili jsme se s vámi ze stejných důvodů.“ Napadá mě, že se podobná scéna mohla odehrát v Salvadoru či v Nikaragui. I jazyk, kterým jsme komunikovali, byl podobný. Timorská Portugalština je pro španělsky hovořící osobu zcela srozumitelná.CO SI MYSLÍ PREZIDENT O SVÉ ZEMIGusmao mě vítá ve své kanceláři. Je unavený, překouřený, nevyspalý. Má na sobě tričko a džíny a je zcela bezprostřední. Pokladám svůj audio rekordér na stůl, kde je popel smíchán s loužičkami po rozlité kávě, a ptám se ho rovnou, zda Indonésii věří, či zda připraví Východní Timor vojensky na další možnou invazi. „Ne,“ odpovídá Gusmao. „Nechci vidět Indonésii jako nepřítele.“ Mluví pak o tom, že jedinou cestou pro Východní Timor i Indonésii je cesta k usmíření. „Usmíření mezi našimi národy,“ vysvětluje, „začalo před mnoha lety. Začalo, když stovky indonéských vojáků, jež sem poslali proto, aby vraždili naše lidi, nás vraždit odmítli. Mnozí z nich nakonec bojovali na naší straně. Někteří z nich v boji za naši svobodu padli. Padli jako hrdinové. Proto nemohu říci, že nenávidím Indonésany. Občané Indonésie byli též oběťmi režimu ve své zemi. Suhartova režimu. Pokud by byla Indonésie demokratickou zemí, nikdy by k invazi nedošlo.“ Gusmao mluví o své zkušenosti v indonéském vězení, o odboji a o budoucnosti své země, která je nyní podle jeho slov „velmi křehká“ – bez zkušeností, bez finančních zdrojů, bez intelektuálů. „Lidé jsou však ochotní čekat. Pochopili, že nic nespadne z nebe přes noc. Potřebujeme vybudovat civilní společnost, ve které by se každý mohl podílet na budování Východního Timoru. V roce 1999, během masakrů, jež přišly po naší volbě nezávislosti, většina lidí trpěla a měla hlad, ale téměř všichni měli na tváři úsměv. Poprvé po dlouhých desetiletích se v nich probudila naděje. Bylo to úžasné – šel jste po ulici a proti vám kráčeli lidé a smáli se. Měli hlad, ztratili své blízké, ale smáli se! Ta naděje nezmizela ani teď. Jen jsme si uvědomili, že cesta bude trnitá… Svoboda neznamená jen mít svůj prapor, parlament, hymnu. Bojovali jsme proto, aby se našim lidem žilo lépe. Teď musíme dokázat, že umíme nejen bojovat, ale i stavět… Předevčírem za mnou přišli lidé z venkova. Řekli: ‚V roce 2020 bychom chtěli mít alespoň jednoho lékaře v každém okrese.‘ Rozumíte? Pochopili, jak těžká je naše situace. Nechtějí nic dnes nebo zítra. Jsou ochotni čekat…“ Ptám se Xanany Gusmaa, proč se tak dlouho zdráhal přijmout prezidentskou kandidaturu. „Já se vám přiznám: já vůbec nechci být prezidentem. Navíc jsem svým soudruhům ve vězení slíbil, že pokud zvítězíme, FRETILIN se nikdy nechopí moci. Nebojovali jsme proto, abychom měli privilegia.“ Ptám se, co se změnilo, proč se nakonec rozhodl kandidaturu přijmout. „Donutily mě k tomu okolnosti. Přišlo za mnou mnoho lidí a prosili mě, abych kandidoval. Nakonec jsem přijal. Problém spočívá v tom, že si velmi vážím svého oponenta – Francisca Xaviera do Amarala – který, jak víte, byl prvním prezidentem země, hned potom co jsme se osamostatnili od Portugalska a předtím než nás Indonésie okupovala. Přijal jsem kandidaturu a chci tudíž zvítězit. Nevím, jak vám to však vysvětlit: chci zvítězit, a zároveň nechci porazit svého oponenta… Hned potom co jsem přijal kandidaturu, se mě někteří přátelé ptali, co budu dělat, pokud volby prohraji. Řekl jsem jim: ‚Budu křičet z okna na voliče: Děkuji vám! Teď jsem opravdu svobodný.‘“DLOUHÁ CESTA KE SVOBODĚV roce 1996 se můj rozhovor s nositelem Nobelovy ceny za mír, katolickým biskupem Carlosem Filipe Ximenesem Belo odehrával v biskupské vile zamořené odposlouchávací technikou. Biskup odmítl mluvit. Psali jsme si na cárech papíru. Zeptal jsem se ho, co může okolní svět pro Východní Timor učinit. Cítil jsem se trapně, neboť jsem dobře věděl, že tato malá, týraná země je mimo radar většiny světových publikací. „Pište o nás,“ žádal biskup. „Pište o nás, neboť utrpení našich lidí je nesrovnatelné s utrpením jakéhokoliv jiného národa. A také se, prosím, za nás modlete.“ Biskupská vila v Dili byla zničena proindonéskou milicí v roce 1999, začátkem roku 2002 však již byla téměř úplně rekonstruována. Jeptišky z katolické školy teď hlídají stovky dětí, které si každý den přicházejí hrát do biskupského parčíku. Pro nás, kteří jsme ve Východním Timoru pracovali během okupace, je však těžké zvyknout si na mír; dosud zahýbáme do bočních uliček, když za sebou slyšíme kroky. Zvuk motoru nákladního automobilu je synonymem nebezpečí. Koncem roku 1996 bylo ve Východnim Timoru „všechno špatně“. Na ulicích se sporadicky střílelo; půlnoční mše biskupa Belo se změnila v tichou, ale obrovskou demonstraci proti indonéské zvůli. V noci z temných oken zněly protestní songy velkého brazilského básníka a zpěváka Chico Buarquese, v horách u města Ermera indonéská armáda zatkla ve dvou vesnicích téměř všechny muže, aby pak mohla znásilňovat ženy a děti. Ostrov Timor měl po staletí svoji vlastní a svéráznou kulturu, obchoduje jak s Jávou, tak s Čínou. Portugalští obchodníci přistáli u jeho břehů v roce 1509. Později, v roce 1859, byl Timor rozdělen na Portugalský východní Timor a na Holandský západní Timor. Východní Timor byl zcela „zanedbanou“ kolonií – jednou z výhod „zanedbání“ však bylo, že (s výjimkou toho, že se tu zabydlela katolická církev) Lisabon téměř nezasahoval do místního životního stylu a kultury. Během druhé světové války byl ostrov okupován japonskou armádou, která se chystala k útoku proti Austrálii. Ke 230 australským vojákům, kteří tu Japoncům čelili, se postupně přidalo místní obyvatelstvo. V boji proti japonské císařské armádě padlo 60 tisíc obyvatel východní části ostrova a v historických knihách se často mluví o tom, ze Východotimořané v podstatě zachránili Austrálii před invazí. Poté co v Portugalsku padla pravicová diktatura (1974), se ve Východním Timoru vytvořilo několik politických stran: největší a po nezávislosti toužící „Sociálně-demokratická asociace Východního Timoru“ (ASDT), konzervativní „Timorská demokratická unie“ (UDT), jež chtěla, aby Východní Timor i nadále zůstal portugalskou kolonií, a „Lidově demokratická asociace Timořanů“ (APODETI), jež prosazovala myšlenku připojení Východního Timoru k Indonésii. APODETI měla nejméně členů. V roce 1974 však ministerský předseda Austrálie (Gough Whitlam) prohlásil, že by nebyl proti indonéské invazi. Velvyslanec Spojených států Newsom pak dodal, že pokud Indonésie okupuje Východní Timor, měla by tak učinit „efektivně, rychle a bez použití naší techniky“. V té době Západ podporoval všemi silami prozápadního indonéského diktátora Suharta, kterému se podařilo odstranit z moci levicového prezidenta Sukarna (zakladatele indonéského státu). Situace ve Východním Timoru se zatím vyvíjela závratnou rychlostí. UDT změnila politicky směr a prohlásila, že si též přeje, aby se Východní Timor stal nezávislým státem. ASDT se změnila v revoluční stranu a přijala nový název FRETILIN („Revoluční fronta nezávislého Východního Timoru“). Jakarta rozjela mohutnou propagandistickou kampaň. V indonéských denících se psalo o vlně teroru, jež zaplavila Východní Timor, přestože nezávislí novináři mluvili a psali o opaku. Indonésie se také snažila přesvědčit Západ o tom, že „u svých břehů nebude tolerovat další Kubu“. FRETILIN vyhrála volby, UDT se však 11. srpna 1975 pokusila o převrat a boj pak opravdu vypukl mezi levicovou frontou FRETILIN a jednotkami UDT. FRETILIN opět zvítězila a několik vůdců UDT uprchlo do Indonésie, která této skutečnosti ihned využila ke svým cílům, když prohlásila, že UDT si přeje anexi a žádá Indonésii o zásah. Indonéské jednotky se vylodily v Dili 7. prosince 1975. Brutalita okupace byla nepředstavitelná. Během 24 let Východní Timor ztratil 30 až 40 procent obyvatel. Ztráty byly „doplněny“ přistěhovalci z muslimské Jávy a Sumatry – takzvaná „transmigrační politika“ (transmigrace byla postavena na stejném principu jako pokus Ruska učinit z původních obyvatel Pobaltí menšinu ve svých vlastních zemích). Dubnová rezoluce Rady bezpečnosti OSN potvrdila „právo Východního Timoru na sebeurčení“. Přes protesty na celém světě se však Východní Timor stal oficiálně 27. provincií Indonésie (16. 7. 1976). Alespoň na mapách OSN Východní Timor zůstal vždy svobodnou a suverénní zemí… Odboj nebyl zlomen ani po zatčení vůdce FRETILIN – Xanany Gusmaa (1992). V roce 1996 mluvčí Východního Timoru Jose Ramos- -Horta a biskup Carlos Belo přijali Nobelovu cenu za mír. Po pádu Suhartovy diktatury podepsal prezident Habibie dohodu s Portugalskem o referendu, jež pod patronátem OSN mělo rozhodnout o tom, zda Východní Timor zůstane součástí Indonésie, nebo zda se vydá vlastní cestou. Dne 4. září 1999 volilo 80 % obyvatel svobodu. Následovala otřesná vlna teroru. Proindonéské milice (s přímou či nepřímou podporou armády) začaly vraždit, znásilňovat a nakonec ničit města, vesnice a infrastrukturu. Kolem 100 tisíc osob bylo buď zavražděno, nebo donuceno opustit Východní Timor a usadit se v utečeneckých táborech za hranicemi. Po několika dnech bylo zřejmé, že akce milicí a armády jsou koordinované. Hlavní města (včetně Dili) byla v podstatě srovnána se zemí. Austrálie (pod tlakem veřejného mínění, jež mělo bezesporu pocit viny z minulosti) se rozhodla jednat. Canberra vyvinula obrovský tlak na Jakartu, která nakonec ustoupila a povolila vstup jednotek OSN na území Východního Timoru. V době, kdy se na pobřeží Východního Timoru vylodili první vojáci INTERFETu, země již v podstatě neexistovala. Téměř všechny budovy, školy, obchody, elektrárny a nemocnice byly srovnány se zemí. Milice a armáda zničily přes 80 % infrastruktury. Pět set tisíc lidí (75 % obyvatelstva) zůstalo bez domova. Sto tisíc lidí (většinou těch, kteří s milicí spolupracovali) se zabydlelo v táborech za novou hraniční čárou – v Západním Timoru. TOUHA PO MÍRU – NIKOLIV PO POMSTĚ Tasitolu je jedním z hlavních „tranzitních“ táborů pro utečence, kteří se chtějí vrátit zpět do Východního Timoru. Je pouhých deset kilometrů od Dili, pár kilometrů od jediného mezinárodního letiště země a od australského vojenského tábora. Tábor je poloprázdný, pod obrovskou střechou vedle sebe stojí malé modré stany. Na zemi leží pytle s rýží a levný nábytek. Kolem dokola běhají děti, slepice, dokonce dvě malá selátka. Carlos leží na jednom z pytlů vedle své manželky a tří dětí. Ptám se ho, co se stalo v roce 1999. „Čtrnáctého listopadu 1999 jsem opustil Východní Timor,“ vzpomíná Carlos. „Nevěděl jsem přesně, co se děje. Indonéská armáda si mě prostě vybrala jako člena milice, dala mi náboje a pušku a naučila mě, jak z ní mám střílet. Nikdy v životě jsem nezabil živou duši. Jsem rolník z hor – z Ermery. Nevěděl jsem, co mám dělat. Řekli mi, že musím zabít ty, kteří dosud zůstali v mé vesnici. Šel jsem tam, ale střílet jsem nemohl. Navíc jsem věděl, že pokud někoho zabiju, již nikdy se nebudu moci vrátit domů. Když indonéští vojáci zjistili, že jsem nestřílel, zmlátili mě. Pak mě a moji rodinu naložili do náklaďáku a odvezli do tábora v Západním Timoru. Ani jsem neměl čas vzít si své věci.“ „A teď se vracíte domů? Nemáte strach?“ ptám se. „Nemám,“ odpovídá. „Akorát nevím, zda v mé vesnici dosud stojí můj dům…“ Carlos a dalších deset lidí teď sedí na korbě náklaďáku. Moises z UNHCR, já a několik policistů ze severní Afriky a Evropy nasedáme do dvou velkých Toyot a vydáváme se na cestu do Lequici. „Teď vidíš, jak to funguje,“ vysvětluje Moises, který komunikuje každých deset minut se základnou UNHCR v Dili pro případ, že bychom se dostali pod palbu milicí (již zcela nepravděpodobně). „Návrat uprchlíků je velmi složitý proces. Mnozí z těch, kteří se vracejí domů až teď po dvou letech, byli opravdu členy milicí. Mnozí pálili domy. Jiní kradli. Někteří znásilňovali a vraždili. Mají tudíž strach vrátit se.“ Ptám se Moisese, jak přesně repatriační systém UNHCR funguje. „Bývalý člen milice, který je se svojí rodinou v táboře v Západním Timoru, se s námi spojí. Řekne například: mám strach se vrátit, protože jsem spálil sousedům dům. My se spojíme s jeho vesnicí tady ve Východním Timoru, a oni nám buďto řeknou, že se dotyčný může vrátit, že je vše zapomenuto a odpuštěno, anebo požádají, aby se s ním mohli sejít. V tom případě je domluvena schůzka na hraniční čáře – my se postaráme o dopravu autem nebo vrtulníkem. Sejdou se a začnou vyjednávat. Opět buď dotyčnému odpustí, nebo třeba řeknou: ty jsi znásilnil moji dceru a nemohu ti odpustit. Musíš tedy jít před soud. Ale tvá rodina za to nemůže. Mohou se vrátit a my jim pomůžeme, ale ty se musíš přiznat a odpykat si trest. Je to neuvěřitelné, ale nevím o žádném případu, kdy by se utečenci, který se vrací domů, něco stalo. Slib tu má velkou váhu: pokud lidé řeknou, že odpustili, tak opravdu odpustili…“ V Lequici zůstává pět lidí, včetně Carlose. Město vypadá jako Dili, zelené a koloniální na první pohled. Většina domů je však v dezolátním stavu, indonéské graffiti na stěnách, zničená infrastruktura. Lidé nám však mávají, usmívají se, žertují. Náš malý konvoj cestuje opět kolem pobřeží; kolem krásných pláží a zelených palem, kolem starých koloniálních staveb v Aipelu a roztomilých rybářských vesnic. Pak opouštíme hlavní silnici a prudce stoupáme do hor, ztrácíme se v mracích. Asfalt končí, dokonce i auta se záběrem na všechna čtyři kola jen stěží projíždějí blátem tropické džungle. Východní Timor je jednou z nejkrásnějších zemí na světě – na cestu dopadá pěna z vodopádu, po pravé straně se otvírá výhled na hluboká údolí, skrz otvory v mracích, tisíce stop pod námi, je vidět modrozelené moře. Z reproduktoru auta zní nostalgické portugalské balady a Fado. Díváme se kolem sebe a mlčíme. Jen Moises mě čas od času informuje o místech, kde se ještě před několika lety bojovalo – o slavných campos de batalla. V Bazartete Japonci vybudovali malou elektrárnu – u brány visí deska se dvěma skříženými prapory – symbol solidarity. Život se pomalu vrací do svých kolejí, nebo přesněji – začíná se pomalu blížit ke standardu chudších asijských zemí. Děti jdou ze školy, tašky na zádech, na sobě čisté, vyžehlené uniformy. Mávají nám. Chtějí si na nás, na exotické a nezvyklé „obry“, alespoň sáhnout. Metagou je poslední vesnicí na této cestě. Konvoj se zastaví před malým, ubohým stavením. Čekají tu již desítky lidí. Muž seskočí z korby, jeho manželka a děti však zůstanou v nákladním autě. Muž kráčí pomalu a nejistě vstříc čekajícím lidem. Kolem dokola je hrobové ticho. Egyptský policista, který ve Východním Timoru pracuje již několik měsíců (v rámci zahraniční pomoci), mi šeptá do ucha: „Tady to nebude jednoduché. Nevím přesně, co se tu před dvěma lety stalo, ale ať už to bylo cokoliv, bylo to velmi ošklivé.“ Vstříc muži vykročí stará žena. Setkají se uprostřed trávou zarostlé pěšinky a zastaví se. Až teď si všimnu, že většina budov ve vesnici je spálena. Z některých zůstaly jen černé stěny. Muž a stará žena si hledí přímo do očí snad několik minut. Najednou žena vydechne, přistoupí blíž a pokusí se o úsměv. Muž stojí se skloněnou hlavou. Pak něco potichu řekne a žena přikývne. Všechno se dá záhy do pohybu, atmosféra se uvolní. Na tvářích lidí se objeví úsměvy. Vesničané běží ke korbě náklaďáku a pomáhají ženě a dětem vyložit pytle s rýží, zrezivělou lampu, klec se dvěma slepicemi… Po cestě zpět do hlavního města se Egypťan rozpovídá: „Pracuji tu již osm měsíců, ale ani jednou jsem nemusel nikoho zatknout. Je to neuvěřitelné – místní lidé mají blíž k civilní společnosti než v Bosně či na Blízkém východě. Když mě sem poslali, myslel jsem, že se tu bude vraždit, že se lidé budou mstít. Jediné, z čeho tu mám obavy, jsou škorpioni a hadi, kteří mi tu lezou po zahradě. Z lidí strach nemám. Pro děti v Lequici jsem se stal jakousi hračkou. Jsem velký a tlustý, tak po mně lezou a bubnují mi po břiše, že je tak velké. Musel jsem zasáhnout jen dvakrát, a to nešlo o nic vážného…“ Dili – rok nula Ohořelé zbytky domů dosud šeptají o hrůzách minulých let. Dili se však pomalu probouzí k životu. Nezaměstnanost je dosud mezi 50 a 80 procenty (přesné statistiky a definice toho, co se dá ve Východním Timoru pokládat za nezaměstnanost, neexistují). Bída se šklebí z každého rohu. Dili se však na pár let stalo kosmopolitním městečkem. V nových kavárnách vysedávají důstojníci pákistánské a brazilské armády, australští vojáci se promenádují s kamerami po ulicích, Argentinci se snaží vysvětlit svým kolegům z Asie dopad ekonomické krize v jejich zemi. Ve městě žijí tisíce pracovníků OSN, vojáků a novinářů z celého světa. Obyvatelům Dili, kteří byli po 24 let odříznuti od okolního světa, cizinci přinášejí pocit jistoty, naděje a optimismu. V přístavu zakotvila velká thajská loď, z níž se stal jediný luxusní hotel s názvem Central. Austrálie a Portugalsko otevřely několik bankovních domů – u nábřeží se před portugalským kulturním střediskem opět prodávají místní suvenýry. O ulici dál byl vybudován supermarket s australským zbožím a s pochybným názvem „Hey, Mister!“. Ve středu města se buduje tržnice s krásnou koloniální branou. Začíná rekonstrukce muzea a kulturního střediska. Indonéská společnost Merpati nabízí denní lety do Denpasaru (Bali) a Australané létají do Darwinu. Prostituce téměř neexistuje, zločinnost je nízká. V daleké Jakartě bylo postaveno před soud několik důstojníků a byrokratů zodpovědných za masakry. Šlo o ubohý pokus o spravedlnost. Tresty jsou minimální – téměř urážejí. Před branami soudu navíc protestovali nacionalisté, kteří dosud vidí v obžalovaných národní hrdiny. Tady však o tom témeř nikdo nechce mluvit. Procesy jsou ozvěnou minulosti a minulost je tak otřesná, že na ni nikdo nechce myslet. Přestože smutek zůstal v očích mnohých starších lidí, naděje vládne ulicím. Dili je městem úsměvů a nejmladším hlavním městem na světě. Hlavním městem jedné z nejchudších a zároveň jedné z nejkrásnějších zemí, kde slova jako pravda, svoboda, naděje a usmíření mají daleko větší váhu než slovo nenávist.

Villandry byly jedním z posledních velkých zámků, které byly postaveny podél Loiry, na břehu jednoho z jejích větších přítoků, říčky Cher. Byl to Jean le Breton, ministr a státní tajemník krále Františka I., který si tu nejen nechal postavit reprezentační renesanční zámek, ale k němu, jak už bylo pro Francii typické, dal vybudovat i rozlehlé zahrady. A protože se psala renesance, dá se předpokládat, že to byly převážně zahrady okrasné. Byly, i když někdy trochu překvapivé.

OHŇOSTROJ NÁPADŮ…
Před vodním příkopem, ve kterém se ze dvou stran zrcadlil zámek, nás uvítaly rozsáhlé, snad raději říci plochy než záhony – nebyl na nich ani kousek zeleně, ale pečlivě uhrabaný hnědožlutý štěrk. Vstupujeme snad do japonských chrámových zahrad? Ne, to bylo jen trochu překvapivé, i když působivé uvítání. Jen kousek dál již vytryskl úplný ohňostroj nápadů a vzorů, tak typických pro francouzské stříhané zahrady, jež ohromují symetrií i bohatostí ornamentů, tvarů a barev. Nejrůznější druhy stále zelených keřů, kterým se daří ve vlídném přímořském klimatu s mírnými zimami i létem, jež v tomto kraji vládne, byly pečlivě sestříhány do složitých tvarů. Z jejich bohaté stupnice zeleně zářily červené, žluté i bílé květy vyplňující plochy uvnitř ornamentů, do nichž byly keře sestříhány. A i když to nebyly žádné rostliny s velkými a „překultivovanými“ květy, ale jen běžné původní druhy, jaké tu rostly odedávna, výsledek byl ohromující. Bloudil jsem mezi záhony rámovanými nizoučkými živými plůtky ze stříhaných stále zelených keříků a nevěděl, zda se dříve obdivovat fantazii architektů, nebo umění a dovednosti zahradníků, pod jejichž rukama vyrůstaly tyhle živé šperky do krásy.
Ale překvapení nebrala konce. Aleje stromů tu netvořily, jak bývá obvyklé, do nejrůznějších tvarů stříhané konifery, ale pečlivě upravené hrušně. Ty nás dovedly k neméně půvabným a svojí krásou překvapujícím záhonům, jež byly, a to je skutečně specialita villanderských zahrad, vytvořeny ne z ozdobných květin, ale ze zeleniny.

STŘEDOVĚKÉ ZAHRADNIČENÍ
Zahradníka nebo toho, kdo se o historii zahradnictví někdy blíže zajímal, zelenina v zámecké zahradě asi nepřekvapí. Ve stísněných raně středověkých městech byly zahrádky jen malé, pokud na ně vůbec zbývalo místo, hrady byly pevnosti většinou bez kousku zeleně, a tak zahrady vznikaly především u klášterů. Ovšem bývaly to v raném středověku, ale i později, zahrady převážně užitkové, a tak snad jen před očima okolního světa ukryté „rajské dvory“ klášterů měly potěšit oko i duši. V klášterních zahradách se pěstovaly především byliny, které využívali mniši k léčení, a vedle nich tu bývaly i ovocné štěpnice. A tak nepřekvapí, že to byli benediktini ze švýcarského Sankt Gallenu, kteří již od 7. století šířili do ostatních klášterů i zahrad nejen sazenice a semena, ale i znalosti o pěstování nejrůznějších ovocných stromů, keřů i rostlin. Z těch již tak trochu pozapomenutých to byla například kdouloň, marhaník neboli granátové jablko, mišpule, sléz, kerblík, řepík, ale i s poněkud špatnou pověstí blín, rmen a třeba i pískavice – ta dokonce ve dvou druzích. Semena pískavice, nazývané řecké seno, se používala při léčení vředových onemocnění a ženy v Orientu z nich připravovaly lahodný pokrm s mlékem, aby získaly bohaté tvary. Rozemleté listy pískavice modré se zase přidávaly do sýrů. Vedle nich tu bývalo mnoho dalších, známých i zapomenutých keřů a rostlin.
Své místo měly ve středověkých zahradách i barvířské rostliny užívané nejen na barvení látek, ale třeba i k iluminaci rukopisů. Žlutou, ale po úpravě především trvanlivou červenou barvu poskytovala světlice barvířská, stejně jako mořena nebo kůra z kořene kamejky. Z té se získávalo nádherně červené barvivo, jímž si Řekyně barvily nehty a vlasy. Modrou barvu dával boryt a žlutá se vyráběla ze vzácného šafránu nebo rýtu. Rostlin poskytujících barviva bývalo však v minulosti mnohem víc, než je vytlačila umělá, především anilinová barviva. A tak ve středověkých zahradách šlo především o užitek, a o krásu šlo jen tak mimochodem. I když už Giovanni Boccaccio v polovině 14. století ve svém Dekameronu doporučoval vysadit v zahradě tisíce voňavých květin. Přesto si květiny a ozdobné stromy a keře nacházely, i když pomalu, cestu do hradních a zámeckých zahrad, především tam, kde si libovali v rytířském způsobu života.

NEJEN MICHELANGELO, RAfFAEL A LEONARDO DA VINCI…
Byla to až italská renesance, která přinesla do architektury zahrad výraznou proměnu. První vysloveně okrasné zahrady se zrodily kde jinde než ve městě umění – Florencii, ale odtud se rychle šířily nejprve po Itálii a potom do celého tehdejšího světa. Renesanční zahrada byla nejen skvělou přehlídkou zahradnického umění s využitím rostlin atraktivních barev a vzhledu, ale byla nemyslitelná bez vody ve všech jejích možných podobách. Součástí zahrad se staly rybníčky, fontánky, prameny a vodopády. Renesance byla i obdobím rozvoje ducha a s tím spojeného vědeckého zkoumání v nejrůznějších oborech, mezi nimiž nechyběla znalost fyzikálních vlastností vody. Voda se v renesančních zahradách nejen třpytila v jezerech a rybníčcích a stékala v zurčících potůčcích, ale poháněla i nejrůznější mechanické hříčky, vodní divadla a fontány. Zahrady měly poskytovat očistu těla i ducha, a tak přednost mívaly krásně vonící květy většinou planých rostlin, a až později se zahradníci zaměřili na kultivaci květin s většími a barevnějšími květy, které doplňovali novými druhy ze zámořských objevů.
Přesto i v renesančních zahradách bývalo běžné, že vedle okrasných keřů, stromů a rostlin tu byly i záhony se zeleninou a bylinami. A pěstovaly se rostliny nejen pro léčivé účely, ale, což je pro Francouze typické, i jako koření. Vedle okrasných květin a keřů, mezi nimiž nesměla chybět routa, ceněná nejen pro krásu vzrůstu a svěžest zeleně i léčivé vlastnosti, ale i pro podivnou vlastnost, jež jí přisuzovali, totiž že měla odpuzovat jedovatá zvířata, tu rostly tak skromné byliny, jakými byla mateřídouška, fenykl, kopr, majoránka nebo rozmarýn určené pro zámeckou kuchyni.

CHUŤ A VŮNĚ OKRASNÉ ZAHRADY
Ale vraťme se do Villander. Touha i smysl pro zachování historické věrnosti vzhledu starých zahrad vede zahradníky současnosti k historickým rekonstrukcím zahrad ze 16. století. Mezi nejznámější patří koloniální zahrady ve Williamsburgu ve Spojených státech a také villanderské zahrady ve Francii prošly ve dvacátém století historizující rekonstrukcí.
Vedle působivě sestříhaných keřů a kombinací prostých původních květin neunikly pozornosti architekta villanderských zahrad ani skromné květy léčivek nebo nejroztodivnější tvary i barvy zeleniny, která má vedle užitkových hodnot také svůj nesporný půvab. Měl vedle představivosti i dostatek odvahy, a nechal tedy vyniknout i jejich kráse. A tak tu dnes zcela běžné druhy zeleniny – zelí, rajská jablíčka i docela obyčejná řepa – vytvářejí na záhonech působivé ornamenty a barevné kombinace. Nesmíme zapomenout ani na kapustu, která je v tomhle kraji téměř doma a jejíž kvalitou prosluli pěstitelé z nedalekého Tours. Pravda, tahle krása různých druhů zeleniny dlouho nevydrží a můžete ji obdivovat jen v letních měsících, ale zdejší zahrady proslavila a jsou tak svým způsobem evropským unikátem.
Podobně zdejší tvůrci naložili i s bylinářskými zahrádkami našich babiček. Ani ty zde nechybí, i když jsou záhony rozlehlejší a vedle lékovek a koření dávají i potěchu oka. Navíc se můžeme těšit na stále nová překvapení, neboť zelenina vyžaduje obvyklé tříleté otáčení druhů, aby se zabránilo nejen jednostrannému vyčerpání půdy, ale především nemocem a šíření škodlivého hmyzu. K podzimu tu dozrávají v hruškových alejích i nádherné plody – villanderské zahrady jsou tak nejen potěchou pro oko, ale i plné vůní a chutí.

Rudolský Jiří (1939)
Od roku 1960 se věnuje výtvarné fotografii (fotoreportáž, žánr, krajina). Od roku 1962 publikuje v nejrůznějších časopisech přírodopisné populárně naučné články a cestopisné reportáže. Při svých cestách navštívil řadu zemí Evropy, Asie a Afriky, mimo jiné Norsko, Francii, Itálii, Turecko, Irák, Střední Asii, Egypt, Maroko. Od roku 1985 se věnuje i problematice geofaktorů životního prostředí.

Maorská legenda vypráví o Mauim, rybáři, který využíval kouzel, aby k sobě nalákal obrovská hejna ryb. Jednou přemluvil své závistivé starší bratry, aby s jejich kánoí vypluli daleko od břehů Hawaiki, starobylé domoviny Maorů. Na širém moři potom na rybí hák, vyrobený z čelisti jednoho ze svých předků, chytil rybu tak velikou, že měla na sobě stromy, domy i lidi. Maui rozkázal bratrům, aby se ničeho nedotýkali, než se z Hawaiki vrátí s knězem, který by z ryby sejmul posvátnou kletbu. Chamtiví bratři však na jeho návrat nečekali a začali rybu rozřezávat a jíst. Ta se v agonii zmítala a kroutila, a tím se na ní vytvořily hory a údolí. Tak byl, alespoň podle pověsti, vytvořen Severní ostrov, který svým tvarem skutečně připomíná rybu, pokud se podíváte na mapu Nového Zélandu ze strany, s pusou v zátoce u Wellingtonu, ocasem v protáhlém Northlandu a hřbetní ploutví na Východním mysu. Mauiho kánoe se stala Jižním ostrovem a její kotva ostrovem Stewartovým. Překvapující na celém mýtu je fakt, že Polynésané, kteří jej vymysleli, ve své době žádné mapy neměli. VELKÝ TŘESK Geologický původ Nového Zélandu není o nic méně dramatický. Oba hlavní ostrovy mají vysoké hory zvrásněné pohybem pacifické tektonické kry, která se zasouvá pod kontinentální indoaustralskou kru. Severní ostrov leží právě v jejich subdukční zóně – místě, kde se obě tyto gigantické desky o sebe třou. Výsledkem je vulkanická činnost, která zde vytvořila obrovské sopky a termální oblasti. Jen v největším městě Aucklandu stojí přes padesát vulkanických hor, které už ani za sopky nikdo nepovažuje. Taupo, největší jezero Zélandu a největší kráterové jezero světa, leží uprostřed vulkanické oblasti Severního ostrova. Většinou jsou jeho vody poklidné a jeho průzračná hladina se málokdy nějak dramaticky zvlní. Nic už dnes neprozrazuje bouřlivé okolnosti, za kterých se v dávných časech zrodilo. Neskutečná erupce otřásla celým ostrovem asi před 25 000 lety. Právě tehdy vznikl obrovský kráter, který později naplnily vody Taupa. Odhaduje se, že tato exploze naplnila vzduch osmi sty kubickými kilometry sopečného prachu. Celý Severní ostrov byl pravděpodobně zdevastován a jeho povrch pokrývala několik desítek metrů silná vrstva horkého jedovatého popela. Až na 800 km vzdálených Chathamských ostrovech tenkrát ležela 10 cm silná vrstva prachu. V roce 181 zaznamenali v Číně a v půl světa vzdáleném Římě silně ztmavenou oblohu a krásně zbarvený západ slunce – výsledek další gigantické exploze Taupa. Během několika minut do vzduchu rychlostí 900 km/h vystřelilo asi 30 km3 popele a pemzy, sopečného skla, které úplně zničily veškerou flóru a faunu v okolí 500 km. Šlo o nejsilnější erupci, kterou svět zažil, a bylo jen štěstí, že v té době ještě nebyl Nový Zéland obydlen. Dnes je Taupo a stejnojmenné město o 20 000 obyvatelích jedním z turistických center země a moderních aktivit od bungee jumpingu a parašutismu po paragliding a vodní lyžování. Světovou proslulost však jezero získalo díky svým obrovským duhovým pstruhům. Většina zdejší pstruží populace pochází z jediné zásilky vajíček dovezené z kalifornské Ruské řeky. V čisté vodě Taupa se nezvykle rychle rozmnožili a dnes se tady každý duben koná světový pohár v chytání pstruhů. SOPKY MOUDRÉHO NÁČELNÍKA Drobné lávové kameny a škvárovitý sopečný popel se nám nesnesitelně podsouvají pod nohama, když se v horkém poledním slunci škrábeme na 2291 m vysokou Ngauruhoe. Po dvou a půl hodinách konečně stojíme na vrcholu téměř symetricky kuželovité sopky. Shora máme dokonalý výhled na celý národní park Tongariro a na západě se v dálce nad mraky tyčí zasněžený vrchol 150 km vzdáleného Taranaki. Přes nemilosrdné paprsky letního slunce se uprostřed kráteru ještě drží hromada sněhu. Lehce doutnající povrch východní hrany kráteru dává tušit, co se skrývá v nitru zdánlivě poklidné hory. Ngauruhoe je z celého parku nejmladší, zformovala se erupcemi během posledních dvou tisíc let. Na druhé straně jde však o nejaktivnější sopku celého Zélandu, která je činná každých dva až sedm let. Široko daleko není vidět žádná vegetace a celé okolí vypadá jako měsíční krajina. Před námi leží rozlehlá plošina Jižního kráteru, kterou budeme muset projít, nad ním stále aktivní Červený kráter se svými kouřícími ventily a ještě dále se třpytí krásně zbarvená Smaragdová jezírka. Veškerou květenu zničil již zmíněný výbuch nedalekého Taupa, jehož hladina prozařuje za horami na severu. Po stejném rozhledu asi toužil i Ngatoro-i-rangi, vysoce postavený kněží kmene Tuwharetoa, jenž podle pověsti přicestoval ze severu a vylezl na Ngauruhoe, aby lépe viděl na kraj, který chtěl zabrat pro svůj lid. Na vrcholu jej však zastihla tak prudká sněhová bouře, že se kazatel začal strachovat o svůj život. Zakřičel proto na své sestry na severu, aby mu seslaly teplo. Bohové odpověděli tím, že z hlubin vychrlili oheň. Tím vznikly krátery Ngauruhoe a Tongariro, které kněze zachránily. Ten dnešnímu parku dal i jeho jméno. Tongariro doslova znamená „unesen jižním větrem“. Podlouhlý Ruapehu, jehož stáří se odhaduje na dva miliony let, je se svou výškou 2797 m největší horou Severního ostrova a zároveň jednou z nejničivějších. Roku 1945 začal hlavní kráter chrlit lávu a nepřestal téměř celý rok. Tragédie přišla na Štědrý den roku 1953. Tehdy se prolomila ledová stěna, která držela vody kráterového jezera na vrcholu sopky. Obrovský lahar, proud vulkanického bahna a vody, se vehnal do údolí pod horou a vzal s sebou vše, co mu přišlo do cesty, včetně železničního mostu. O chvíli později po narušené trati projížděl přeplněný vlak a při pádu do nově vzniklé propasti zahynulo 153 pasažérů. Naposledy o sobě dal Ruapehu vědět v roce 1996, když až do výšky 18 km vyletěly tuny kamení a popela, které zasypaly populární sjezdovky na svazích sopky a odepsaly tak lyžařskou sezonu na celý rok. Vulkanická aktivita většiny sopek je dnes dobře monitorována, takže v hrozícím nebezpečí lze okolní obydlené oblasti včas evakuovat a tím předejít ztrátám na životech. Tongariro se stal prvním národním parkem Nového Zélandu v roce 1887. Tehdy Te Heuheu Tukino IV., moudrý náčelník maorského kmene Ngati Tuwharetoa, věnoval britské koruně tři hory – Tongariro, Ruapehu a Ngauruhoe – s podmínkou, že je bude možné využít jen jako národní park. Evropští osadníci v té době bezohledně zabírali půdu původních obyvatel pro své farmy a náčelník ve svém rozhodnutí viděl jedinou možnost záchrany pro kraj, který byl jeho kmeni posvátný po téměř tisíc let. „Hory jižního větru k nám promlouvaly po staletí,“ pronesl tenkrát Te Heuheu Tukino, „nyní chceme, aby oslovily všechny, kdož přijdou v míru a s úctou.“ Na tehdejší dobu šlo o muže s nesmírnou předvídavostí, jenž pochopil, že cena jeho země tkví v její neocenitelné kráse a historii. Jedinečnost tohoto parku ocenilo i UNESCO, když jej v roce 1993 zařadilo na svůj seznam světového kulturního a současně i přírodního dědictví – jako vůbec první památku v obou těchto kategoriích. Dnes jde o jedno z nejpopulárnějších míst celé země a ročně se sem podívá přes milion návštěvníků. MAOŘI „Jmenuju se Petra,“ představuje se nám tlustá Maorka, co nám se svým pick-upem zastavila na výpadovce za Rotoruou. „Pojmenovali mě podle tý královny z Egypta, Kleopetry!“ Po půl hodině kázání o bibli a Stvořiteli zastavuje uprostřed silnice, aby si ubalila jointa, neboli „bylinky pro lepší mysl“, jak marihuaně říká. Její děti na zadním sedadle se jen smějí. Nás smích brzy přechází, když auto v rychlosti 130 km/h kličkuje po celé silnici a sjetá Maorka protijedoucím autům nevěnuje pozornost. V prvním městě si necháváme předčasně zastavit. Ze 63 úspěšných autostopů šlo o náš jediný negativní zážitek. Stejně jako jsme se tím nenechali odradit od stopování, tak jsme také nezanevřeli na původní obyvatele Zélandu. Mnozí bílí Novozélanďané tvrdí, že právě opilí a zfetovaní Maoři jsou dnes typickým obrazem kdysi tak hrdého národa a brzy dopadnou jako američtí Indiáni nebo původní obyvatelé Austrálie. Skutečným faktem však je, že i přes mnohé sociální problémy od alkoholismu po nezaměstnanost stoupá zájem o maorskou kulturu a jejich počet rychle roste. Dnes žije na Novém Zélandu přes 400 000 Maorů, což je asi třináct procent celé populace. Vůbec prvním člověkem, který prý spatřil dnešní Nový Zéland, a prvním Maorem, o němž jsou záznamy, byl legendární mořeplavec Te Kupe. Ten v roce 800 na své kánoi vyrazil z Hawaiki, pravděpodobně ostrova v blízkosti Tahiti – o jeho přesné poloze se historici dodnes přou – a bez kompasu nebo jiných navigačních přístrojů doplul na západ Tichého oceánu k dnešnímu Severnímu ostrovu. Neobydlenou zemi nazval Aotearoa – Země dlouhého bílého oblaku. Další Polynésané, jimž se až později začalo říkat Maoři, připluli a osídlili zemi v několika vlnách přibližně od roku 1000. Kromě netopýrů tenkrát v Aotearoře nežili žádní savci. Noví imigranti a daleko později i evropští osadníci tady proto vysadili krysy, králíky a psy, kteří v nedotčené přírodě napáchali nepředstavitelné škody. Maoři zanedlouho vyhubili i třímetrového nelétavého ptáka jménem moa, vzdáleně připomínajícího pštrosa, a vypálili obrovské plochy lesa. Zpočátku, když bylo dost půdy pro každého přistěhovalce, žili Maoři v relativním míru. O několik století později se rozmohly územní války mezi jednotlivými kmeny a s nimi i kanibalismus. Prvním Evropanem, který Zemi dlouhého bílého oblaku spatřil, byl roku 1642 holandský mořeplavec Abel Tasman. Spolu s Antarktidou šlo o poslední větší neobjevenou pevninu. Mnoho vědců v té době věřilo, že na jižní polokouli musí existovat takzvaný Velký jižní kontinent, který vyvažuje velké pevniny na severní polokouli. Jejich dohady však Tasman nerozřešil. Když poprvé přistál, tamní Maoři zabili čtyři jeho námořníky a šokovaný kapitán nařídil návrat do Indonésie. Novou zemi pojmenoval Nieuw Zeeland po své domovské provincii v Holandsku. Kdyby ji tenkrát zabral jako královskou kolonii, možná by dnes na Novém Zélandu byla oficiální řečí holandština. Zastánce myšlenky Velkého jižního kontinentu vyvedl z omylu až James Cook, když v roce 1769 přistál u Východního mysu na Severním ostrově a prohlásil zemi britskou kolonií. I když také došlo ke konfliktům mezi jeho posádkou a domorodci, časem si spřátelil několik maorských kmenů. Po svém odjezdu popsal Cook Nový Zéland jako čarovnou zemi s hojností ryb a lesů, což sem přilákalo tisíce dalších evropských osadníků. Obrovské potíže přišly, když Evropané prodali Maorům první muškety. Potom se znepřátelené kmeny začaly vyvražďovat tak efektivně, že hrozilo vyhlazení celých klanů, když maorská populace klesla na pouhých 40 000. Spory vznikaly i mezi Maory a evropskými přistěhovalci, kteří jim zabírali půdu pro své nové farmy. Dnes se tyto majetkové konflikty přešetřují u soudu a Maoři často dostávají své pozemky zpět. Tvář tetovaného maorského náčelníka byla vždy hrdou ikonou na bankovkách, poštovních známkách i státním znaku. Muži se většinou tetovali na obličeji, ženy pak na rtech, bradě a prsou. Šlo o velmi bolestivý proces, jejž prováděl tohunga ta moko, kněží k tomu určený, a to kostěným dlátkem namáčeným ve směsi sazí a smůly stromu kauri, které muselo proniknout hluboko do masa. Aby bylo tetování vždy dobře viditelné, museli si muži chlup po chlupu vytrhat všechny vousy. Dnes už tato tradice není tolik rozšířená a používají se moderní a méně bolestivé jehly. Když Velká Británie vstoupila do Evropské unie a rozvázala tak tradiční obchodní svazky se svou bývalou kolonií, byla to pro novozélandskou ekonomiku tvrdá rána. Zároveň se však Novozélanďané odpoutali od britských tradic a začali se s větším zájmem dívat na svou vlastní kulturu. A maorská kultura a tradice byla něco unikátního, na co mohla být celá země hrdá. Maoři ve městech se znovu scházejí v marae, jakýchsi společenských domech s nádherně vyřezávanou výzdobou, kde se diskutuje o problémech jejich komunity a zpívají se tradiční písně. Studenti obou ras se znovu začali učit maorštinu, jazyk, který už téměř vymíral, každý den v televizi běží maorské zprávy a po celé zemi vzniklo přes 400 takzvaných kohanga reo, mateřských škol, kde se děti předškolního věku učí jak maorský jazyk, tak vše o starých zvycích a tradicích. 70 MILIONŮ OVCÍ Z dlouhých kamionů vybíhají po přistavených rampách stovky ovcí, které farmáři a jejich psi organizovaně dělí do rozlehlých ohrad. Je středa ráno a v Otorohanze začíná každotýdenní burza ovcí a dobytka. Terry, postarší farmář, s kterým jsme se dali do řeči, nervózně sleduje svých sedm oveček, jež snad do několika hodin změní majitele. Jeho skromné stádečko je pouhou kapkou v huňatém moři okolních sekcí burzy. „To jsou moje poslední,“ říká, „s ovcemi končím, už se mi to nevyplatí.“ Burzovní správce oficiálně zahajuje aukci a hned začíná dražit první vyplašené kusy. Zájemců je dost a prodej se rychle hýbe. Za ovci dostane majitel v průměru šedesát až sto dolarů, za berana kolem sto třiceti. Po ovcích přijde na řadu dobytek a nakonec prasata. Při takovém množství zvířat se může celá dražba protáhnout na sedm hodin. Terry se už po půl hodině spokojeně usmívá. Všech jeho sedm ovcí našlo nového majitele a za vyšší cenu, než očekával. V největším rozkvětu novozélandského zemědělství se po farmách celé země páslo na sedmdesát milionů ovcí. Idylická krajina zelených kopců posetých až daleko k horizontu bílými tečkami je typickou scenerií od deštivého jihu až po slunečnou severní provincii Northland. Zpravidla se chová druh merino, který má velmi kvalitní vlnu a maso a snadno přežívá i v horských podmínkách. Merino byly i prvními ovcemi, které sem roku 1773 dovezl kapitán James Cook, i když žádná z nich dlouho nepřežila. Pozdější stáda dovezená z Austrálie se dovedla lépe adaptovat, zejména v horách, kde je chladněji a neroste tam tolik plevele, jenž může vlnu znečistit a snížit tak její cenu. Farma Mount Gerald na Jižním ostrově drží světový rekord za nejvyšší cenu vlny v posledních pěti letech – NZ$200 za kilogram. Export skopového dostal těžkou ránu v 70. letech, když se Velká Británie, tradičně největší odběratel své bývalé kolonie, stala členem Evropské unie a značně omezila dovoz z neevropských zemí. Novozélandští zemědělci museli hledat odbytiště jinde a našli vděčné kupce v USA, Japonsku, Kanadě, Rusku a Íránu. Přizpůsobit se muselo i zpracování. Proto většina jatek zaměstnává i muslimské řezníky, kteří ovce zabíjejí podle islámských pravidel a nad každou pronesou modlitbu z koránu, aby bylo maso přijatelné pro konzumenty na Blízkém východě. Do Japonska zase putují natenko nakrájené kousky a pro supermarkety v Severní Americe se dodává vykostěné maso v úhledném balení. V posledních letech se od chovu ovcí upouští a stále více farmářů se soustřeďuje na lukrativnější chov dobytka nebo i donedávna opomíjené vinařství, dnes nejrychleji se rozvíjející odvětví. Důvodem je odklon západních trhů od červeného masa kvůli obsahu cholesterolu a především klesající cena vlny. „Za vlnu z jedné ovce dostanu po ostříhání dva a půl dolaru,“ stěžuje si farmář Terry, „ovce se dnes vyplatí jen na prodej masa.“ Ze sedmdesáti klesl počet ovcí na čtyřicet osm milionů, což však i tak představuje úctyhodný průměr 12,5 ovcí na obyvatele. Dobytka je v celé zemi necelých deset milionů kusů, toto číslo však rychle roste, především díky tomu, že Zéland je dobře izolován od možné epidemie slintavky a kulhavky. Importovaná nákaza by snadno mohla zničit novozélandské hospodářství, proto má země jedny z nejpřísnějších karanténních předpisů na světě. Zemědělci se v poslední době stále více dostávají do sporu s vládou. Pastviny tvoří přes padesát procent veškeré rozlohy země, ke značné nevoli přibývajících ekologických hnutí. Vliv ekologie vzrostl hlavně po roce 1985, kdy francouzští agenti potopili Rainbow Warrior, loď organizace Greenpeace, která se v té době snažila zabránit nukleárním testům francouzské vlády v Pacifiku. Mnoho Novozélanďanů si dnes uvědomuje, jak citlivé a vzácné je jejich životní prostředí, a jejich obavy se přirozeně odrážejí i v politice. Vláda se snaží více chránit přírodní zdroje a vyčleňuje více půdy pro rezervace. Farmáři jsou často obviňováni, že jejich ovce příliš vyčerpávají a spásají vzácnou půdu a výsledkem jsou ničivé eroze. Dalším problémem pro farmáře jsou stále častější majetkové nároky Maorů. Vláda uznává, že evropští osadníci mnohokrát půdu původním obyvatelům nevybíravým způsobem zabrali, a to bez ohledu na její posvátnou hodnotu. Maoři tak často po vyhraném soudním sporu dostanou půdu svých předků a farmáře z ní vyženou, či, jak tomu bývá ve většině případů, jim ji pronajmou zpět, často za přemrštěné ceny. Všeobecný názor zemědělců, s kterým jsme se setkali nejvíce, se dá shrnout slovy: „Můj pradědeček tady hospodařil už před sto lety, a Maoři tady předtím ani nežili. Teď nám všechno vezmou a pronajmou zpátky za takovou cenu, že budeme muset odejít jinam a vše tady znovu zpustne.“ JAK SE KÁCÍ KAURI Poloostrov Coromandel je dnes synonymem pro ideální dovolenou každého Novozélanďana. Především jeho východní pláže s bílým pískem a průzračnou vodou se každé léto naplní rekreanty a hotely, kempy i letní domy praskají ve švech. Z Aucklandu je to sem jen hodinu jízdy, a přitom jde stále ještě o relativně nenarušenou oblast, protože většina pobřeží je mořskou rezervací. Máloco už dnes připomíná rušnou těžařskou minulost poloostrova. V roce 1852 bylo na Coromandelu objeveno zlato. Počáteční nadšení však rychle odpadlo, když zlatokopové zjistili, že vzácného kovu není moc a většina je ho ukryta hluboko ve skalách. Až o patnáct let později propukla opravdová zlatá horečka, když kdosi narazil na velká naleziště okolo města Thames a později i u osad na severu. Poslední důl na Coromandelu se zavřel v roce 1952, přesně sto let po nálezu první zlaté žíly. Za svou šedesátiletou existenci se z něj vytěžilo zlato v hodnotě přes šedesát milionů dolarů. Thames, největší město poloostrova, měl v době svého největšího rozkvětu přes 80 000 obyvatel. Dnes jich tu žije asi 7000. Ještě větší rozruch tady přibližně ve stejné době způsobili dřevorubci, kteří během svého stoletého působení zdevastovali naprostou většinu stromů kauri, největší dřeviny Nového Zélandu. Kauri je skutečným králem novozélandského lesa. Tane Mahuta, největší strom v zemi, je 52 m vysoký, 13 m široký a jeho stáří se odhaduje na 2000 let. Šedostříbrné kmeny těchto listnáčů jsou zpravidla dokonale rovné, což se jim bohužel stalo osudným. V polovině minulého století začala rozsáhlá těžba dřeva pro rozvíjející se loďařský průmysl. Symetrické kmeny mladých kauri byly ideální pro stěžně, zatímco ze zralých stromů se dobře nařezala široká prkna, z nichž se stavěl zbytek lodi. Když dřevorubci vykáceli lesy podél pobřeží, museli s těžbou pokročit do vnitrozemských hor, což bylo daleko složitější. Na dopravu těžkých kmenů k pobřeží se využívalo přehrad stlučených na horských řekách. Vždy když se napustily, hráz se zvedla a po silném proudu se poslaly opracované klády. Na dopravu dřeva z hor k moři bylo zapotřebí v průměru deseti přehrad. Takový způsob byl fyzicky i časově náročný a zničilo se při něm kolem 20 % klád. Proto se brzy vystavěla primitivní železnice, později i s parní lokomotivou, sjíždějící mnohdy tak strmé svahy, že každý vagon musel mít svého „brzdaře“, aby se náklad ukočíroval v bezpečné rychlosti. Těžba dřeva nemohla trvat dlouho, protože kauri rostou příliš pomalu, než aby se jejich stavy včas doplnily. Každý strom potřebuje 80 až 100 let, aby dorostl do výšky přijatelné pro zpracování, a asi 800 let, než je úplně dospělý. Do roku 1930 veškerá těžba skončila a o 20 let později byla úplně zakázána. Husté lesy s kauri se kdysi rozkládaly od jižního Coromandelu přes Auckland až po horní výběžek Severního ostrova. Dnes zbývají tři procenta jejich původního stavu. Vzniklo však několik projektů, které podporují vysazování nových kauri a obnovování původního lesa. Jedním z nich je projekt Kauri 2000, na němž se může podílet kdokoliv. Stačí zaplatit deset dolarů, a dobrovolníci vaším jménem vysadí novou sazeničku. Dostanete certifikát s přesným umístěním stromku a kdykoliv se na Zéland vrátíte, můžete se přijít podívat, jak váš kauri roste. SLZY VZNEŠENÉ HORY Když kapitán James Cook v roce 1770 jako první Evropan spatřil symetrickou sopku na západním cípu Severního ostrova, prohlásil, že je to nejvznešenější hora, kterou kdy viděl. Pojmenoval ji Mt. Egmont po knížeti Egmontovi, který podporoval jeho expedici. Místní Maoři však vulkánu už dávno předtím dali jméno Taranaki a uctívali jej jako místo, kde se pohřbívaly ostatky jejich náčelníků a kam se uchylovali před útoky ostatních kmenů. Také věřili, že Taranaki dříve stál ve středu země po boku Tongarira. Jednou se ale pohádali kvůli Tongarirově milence Pihangi, s níž začal Taranaki flirtovat. Po krutém boji poražený Taranaki utekl na západ k moři, kde stojí dodnes, majestátně osamocen s tváří schovanou za mrakem slz. Mt. Egmont (nebo Mt. Taranaki – dnes jsou oficiálně platné oba názvy) se často přirovnává k japonské hoře Fudži a je i stejného andezitového složení. Jeho dnešní symetrický tvar se zformoval během posledních 20 000 let a od poslední erupce, jen 15 let předtím, než jej poprvé spatřil kapitán Cook, je sopka nečinná. Celá hora a její blízké okolí bylo roku 1900 vyhlášeno národním parkem, druhým na Novém Zélandu. Taranaki je dnes nejčastěji zlézaná hora Nového Zélandu. Na její zasněžený, 2518 m vysoký vrchol se každý rok šplhají tisíce odvážlivců. Bohužel jde také o horu, která zabila víc lidí, než jakékoliv jiné místo v zemi. Důvodem je nepředvídatelné a rychle se měnící počasí. Minulý rok tady během dvanácti hodin zaznamenali pokles z +24 °C na –2 °C. Především západní strana Taranaki je vystavena extrémně vysokému množství srážek. Ve vesnici North Egmont na úpatí hory spadne ročně na 7000 mm vody, zatímco v New Plymouthu, jen 40 km dále na pobřeží, je to jen 1580 mm. Z dešťové vody se po svazích hory vytvořilo přes tři sta potůčků a řek, které zavlažují okolní pastviny. Říká se, že když Taranaki vidíte, bude pršet, a když jej nevidíte, už prší. Ani k nám nebyla sopka vlídná, když jsme se chystali k výstupu na vrchol. Po dvou slunečných dnech a slibné předpovědi na dalších 24 hodin jsme se probudili do mlhavého a deštivého rána a museli na dobytí vrcholu zapomenout. Když jsme dojeli k moři do New Plymouthu, všude bylo slunečno, jen tvrdohlavý Taranaki se v dálce halil do svých oblačných slz. VELRYBÍ RÁJ Brzy ráno stojíme v kanceláři společnosti Whale Watch a spolu s dalšími nedočkavci nervózně pozorujeme neklidné moře za okny. Všichni žmoulají své stodolarové lístky a čekají na zprávu od meteorologické stanice. Na té závisí rozhodnutí kapitána člunu, zda bude riskovat vyplutí na moře, nebo nám odepře náš sen – uvidět velrybu. Plavby za velrybami tady v Kaikouře organizuje maorský kmen Ngai Tahu a v posledních pěti dnech museli provozovatelé kvůli špatnému počasí zrušit všechny výjezdy. Máme ale štěstí, kapitán popluje, s podmínkou, že pokud se počasí zhorší, může loď kdykoli otočit zpět. Tvrdí se, že Kaikoura na východním pobřeží Jižního ostrova je nejvhodnějším místem pro pozorování mořského života a především velryb na světě. Jen kilometr od pobřeží se mořské dno prudce svažuje do příkopu Hikurangi, na který severně navazuje hluboká podmořská rokle Kermadeckého a Tonžského příkopu, táhnoucí se až po Samou v jižním Tichomoří. Na začátku tohoto kaňonu se stýkají dva hlavní mořské proudy – teplý subtropický a studený z jižních moří. Tato kombinace podporuje celý potravní řetězec od miniaturního planktonu až po plejtváka obrovského, největšího tvora naší planety. Díky tomu se sem stahují celá hejna podmořské fauny – nejvíce humři (po nich dostala Kaikoura od Maorů jméno), chobotnice, delfíni, kosatky, tuleni, žraloci a velryby. Po půl hodině rozhoupané plavby se přibližujeme k prvnímu obrovi, dospělému samci vorvaně, nejčastějšímu druhu velryby v místních vodách. Samci dosahují délky 16 až 20 m, zatímco samice jen kolem 12 m, a váhy 35 až 50 tun. Celou třetinu jejich těla tvoří hranatá hlava naplněná olejem, což z nich kdysi udělalo tak vyhledávané terče velrybářů. I jejich mláďata po narození dosahují 3,1–4,3 m a váhy téměř jedné tuny. Vorvani se dožívají úctyhodného věku šedesáti až sedmdesáti let. Vorvaň zůstává na hladině deset až patnáct minut a přibližně každých deset sekund vyfoukne vzduch otvorem v horní části své hlavy. Za několik minut si dostatečně naplní plíce a pak se připraví k dlouhému ponoru. To je vůbec nejpůsobivější fáze pozorování velryb. Po posledním mocném výdechu se ohromné tělo prohne a pak se hlavou napřed potopí pod hladinu. Vzpřímená ocasní ploutev jako by nám mávala na rozloučenou. Co se děje pod vodou během následujících 45 minut, kdy se obrovský kytovec potápí pro potravu, je pro vědce stále ještě záhadou. Odhaduje se, že se velryby dostanou do hloubky asi 2000 m, kde už je černočerná tma a teplota vody se pohybuje kolem nuly. Zbytky určitých druhů hlubokomořského žraloka nalezené v žaludku několika vorvaňů však nasvědčují hloubce i přes 3000 m. Jak mohou velryby vydržet obrovský tlak v těchto hloubkách? Jejich tělo obsahuje více krve, než je tomu u lidí, takže je vodnatější a snáze stlačitelné. Navíc mají pružný hrudní koš, který se částečně stlačí dovnitř. Plíce přitom nemusí tolik pracovat, protože 40 % veškeré zásoby kyslíku je uskladněno ve svalové tkáni. Srdeční činnost se přitom zpomalí na minimum a tím se dále šetří kyslík. Nejdelší zaznamenaná doba ponoru velryby je dvě hodiny a sedmnáct minut. Když se vorvaň dostane do dostatečné hloubky, začne lovit potravu. Jeho dieta se většinou skládá z malých chobotnic, olihní nebo i tresek a žraloků. V žaludcích mrtvých kytovců se však našly i jiné, nepříliš stravitelné předměty, jako staré boty, rybářské sítě, bóje, dokonce i ropný sud. Při lovu vorvaň vydává hlasité klapavé zvuky, které zřejmě fungují jako radar – když zvuková vlna narazí na jiný objekt ve vodě, odrazí se zpět a během chvilky jej zaregistruje vorvaňův mozek. Existují domněnky, že silné zvukové vlny kořist omráčí nebo že ryby a chobotnice zase přitahuje bílá barva vorvaňovy dolní čelisti. Ať je tomu jak chce, velryba svých dvaceti párů zubů příliš nevyužívá a spolkne svou kořist vcelku. Když kyslík dojde, znovu se za pomoci klapavých zvuků vrátí nad hladinu. Díky tomuto výkonnému sonaru se také nemusíme bát, že by do nás padesátitunový kolos při vynořování narazil. Na cestě zpět do přístavu (po setkání s třemi vorvaními samci) potkáváme skupinu delfínů tmavých, žijících převážně v teplých vodách jižní polokoule. Pozorování velryb je jedinečná událost, ale vodní cirkus těchto hravých akrobatů je mnohdy daleko zábavnější. Delfíni se hemží všude kolem našeho člunu, jako by se předváděli. Přeskakují vlny kolem lodi, a otírají se o její trup a často metají i dvojitá salta, když z vody vyskočí vysoko nad hladinu. Jde také o velice promiskuitní delfíny; není neobvyklé, že se jedinec páří až sedmkrát za den, pokaždé s někým jiným. Proto jsou jejich stáda tak početná. Většinou se sdružují ve skupinách o přibližně sto členech, ale výjimkou nejsou stáda o tisíci kusech. Výhoda tak velkých seskupení je znát především při lovu. Delfíni loví velmi organizovaně a domlouvají se pískavými zvuky. Hejno ryb postupně obklíčí a plavou kolem něj ve stále se zužujících kruzích, až nemají jejich oběti kam utéct. Pak se většinou střídají v krmení a udržování své pasti. HORA DVOU JMEN Časně ráno před východem slunce se šplháme vysoko nad Hookerův ledovec. Nahoře na hřebeni ještě na chvíli vidíme náš stan, modrou tečku v 700 m níže položeném tábořišti. Pak začíná pršet a ještě výše se srážky mění v sníh. Do Muellerovy chaty docházíme, ještě než se strhne prudká sněhová bouře. Zamrzlá okna chaty působí uprostřed léta poněkud zvláštně, ale neočekávané změny počasí jsou tady v horách naprosto normální. Malá plechová stavba je sice velmi útulná, ale chybí tu kamna, takže vevnitř sedíme s dalšími deseti lidmi v zimních čepicích a kouří se nám od pusy. Vánice nepolevuje ani k večeru, a tak jdeme spát bez toho, že bychom alespoň na chvíli spatřili okolní velehory. Ráno je venku několik stupňů pod nulou, ale vítr přes noc úplně ustal a na obloze ani mráček. Po zledovatělých kamenech lezeme na Mt. Olivier – mimochodem první vrcholek, který zdolal Edmund Hillary, než o několik let později s Tenzigem Norgayem vystoupil na Mt. Everest. Odtamtud je konečně vidět okolní majestátní panorama zasněžených vrcholků Jižních Alp a Národního parku Mount Cook, včetně samotné hory Mt. Cook, dosahující výšky 3764 metrů. Téměř 40 % rozlohy celého parku je pokryto stálým sněhem a ledovci. Na 150 místních vrcholů přesahuje nadmořskou výšku 2000 m a z dvaceti sedmi novozélandských hor o výšce přes 3050 m jich dvacet dva stojí právě zde. Celé pohoří Jižních Alp začalo vznikat asi před dvěma miliony let při srážce dvou tektonických desek. Stálý pohyb těchto desek ve zlomu na západním pobřeží země nadále tlačí pohoří nahoru, v současné době rychlostí 10 mm za rok. Takovým tempem by nejvyšší hory Jižních Alp dávno dosáhly výšky Himálaje, nebýt erozivního vlivu sněhu, ledu, vody a klimatických extrémů, které zvláště v době ledové „obrušovaly“ jejich povrch a zformovaly dnešní skalnatou krajinu. Roku 1991 se utrhl ledový kus východního čela Mt. Cooku a v obrovském sesuvu se do údolí zřítilo asi 14 milionů m3 ledu a kamení, které sjely až 7,5 km daleko na Tasmánský ledovec. Nikdo nebyl zraněn, ale hora ztratila 10 m své výšky. Maoři nejvyšší horu své země pojmenovali Aoraki, doslova „probodávající mraky“, dlouho před příjezdem prvních Evropanů. Když v roce 1852 kapitán J. L. Stokes mapoval západní pobřeží Jižního ostrova a spatřil špičatý vrchol z moře, dal mu jméno po svém předchůdci kapitánu Cookovi, aniž by si byl vědom tak dlouho užívaného maorského názvu. Kulturní křivda byla napravena, když novozélandská vláda před pěti lety horu na den vrátila příslušníkům kmene Ngai Tahu. Ti ji pak opět přejmenovali na Aoraki-Mt. Cook a dnes se oficiálně používají obě jména. Dnešní ledovce kolem Mt. Cooku jsou jen pouhým odleskem svých předchůdců před 40 000 lety, kdy obrovské masy ledu a kamení dosahovaly daleko za hranice dnešního parku a vytvořily tři obrovská jezera – Pukaki, Tekapo a Ohau. Přesto působí Tasmanův ledovec, s délkou 29 km nejdelší v zemi, velmi úctyhodným dojmem. Ve svém nejširším místě má 3 km a v nejhlubším je až 600 m nanesená vrstva sněhu a ledu. Nejde o nějak vzhlednou řeku čistě bílého sněhu, protože na ledovec se nanáší i hlína, kamení, a dokonce popel z lesních požárů v Austrálii. Překvapující je fakt, že zdánlivě holá krajina oplývá více než 400 druhy rostlin, z nichž se mnohé ani jinde nevyskytují, například Cookova lilie, největší pryskyřičník světa. I na zasněžených svazích nejvyšších hor roste čtrnáct druhů lišejníků. Z místních třiceti pěti druhů ptáků je vůbec nejznámější kea, jediný žijící horský papoušek. Díky drsnému prostředí, kde je hledání potravy a vhodných hnízdišť obtížné, se u těchto vysoce inteligentních ptáků vyvinulo neuvěřitelné průzkumné chování. I když se zpravidla živí vegetariánsky, nikdy nepohrdnou člověčí energetickou stravou. Se svou stračí drzostí si v nestřeženém okamžiku ukradnou, odnesou, rozeberou, a pokud to není k snědku, také zničí vše, co upoutá jejich pozornost. Především horské chaty jsou často obleženy hejny opeřenců, kteří čekají na vhodný okamžik. Jsou schopni uzmout a odnést i těžké pohorky nebo videokameru, s nimiž se jejich majitel málokdy znovu shledá v nedotčeném stavu. Nepopulární jsou papoušci kea zvláště u farmářů kvůli jejich zlozvyku klovat ovčí vlnu. Svým ostrým zahnutým zobákem totiž ovcím často způsobí krvavé rány a známé jsou i případy, kdy ovce na taková zranění zemřely. Dnes je stále legální key střílen na farmách, kde způsobuje škody, ale všude jinde jsou tito ptáci zákonem chráněny. DIVOKÝ ZÁPAD Vzdušnou čarou je to z Muellerovy chaty do Coplandského údolí na západním pobřeží pouhých 20 km. Mohutný sesuv půdy však před několika lety značně zkomplikoval už tak náročný přechod přes Coplandské sedlo ve výšce 2150 m. Dnes se přes nebezpečný průsmyk dá přejít jen s horolezeckým vybavením a zkušenostmi. Obojí nám chybí, a tak musíme na druhou stranu stopem po silnici, což znamená zajížďku předlouhých 500 km. O dva dny později nicméně ležíme v horkých minerálních pramenech u populární chaty Welcome Flat, uprostřed zeleného Coplandského údolí. Znovu tu potkáváme i odvážlivce, kterého jsme před několika dny viděli na cestě k zasněženému sedlu. Jeho „zkratka“ trvala déle, než počítal, když ho nahoře zastihla sněhová bouře. Dva dny seděl promrzlý a hladový v 2 m širokém nouzovém přístřešku pod průsmykem, než mohl bezpečně sestoupit do údolí. Je 31. prosince a chata je nacpaná výletníky, kteří chtějí v tichu hor oslavit silvestra. Obloha bez jediného mráčku v noci září miliony hvězd a vše nasvědčuje tomu, že nás čeká slunečné ráno. Druhý den už počasí tak idylicky nevypadá. Z lehkého deštíku je brzy prudký liják, a zatímco ostatní v šest hodin ještě dospávají kocovinu předešlé noci, vyrážíme po rozmáčené stezce. K hlavní silnici na západním pobřeží a jediné spojnici s civilizací je to sedm hodin chůze. Vytrvalý déšť však rychle mění celé údolí v jednu velkou řeku. Včera ještě zurčící potůčky jsou dnes divokými bystřinami, přes něž se stěží brodíme po kolena hlubokou hnědou vodou. Nejhorší úsek čeká na konci cesty, kde povodně strhly most přes Rough Creek, poslední rozvodněnou řeku. Naštěstí jsme ráno vyrazili tak brzy, a ledová voda nám sahá jen po pás. Ti, co z chaty vyšli dvě hodiny po nás, už měli nebezpečný proud po prsa a všichni ostatní museli počkat do dalšího dne, až voda opadne. Až z tisku jsme se dozvěděli o první oběti letošního roku, kterou o týden později strhla rozbouřená voda Rough Creeku a její tělo našli o dva dny později na pobřeží Tasmanova moře. Letošní deště jsou vůbec nejhorší za posledních osmdesát let na Zélandu a místní jen nevěřícně kroutí hlavou nad spouští, kterou tu voda způsobuje. Během prudké bouřky jedné noci napršelo tolik srážek, co obyčejně spadne za celý měsíc. Divoké západní pobřeží Jižního ostrova je už tak proslulé svým nehostinným klimatem. Západní větry, které se oteplí nad horkými pouštěmi Austrálie, se totiž nad Zélandem zarazí o vysokou hradbu Jižních Alp, kde vystoupají do výše a tam ve studených teplotách zkondenzují a spadnou v podobě hustých srážek zpátky na pobřeží. Jen 200 km široký Jižní ostrov má tak dva velmi rozdílné klimatické pásy. Zatímco na deštivém západě spadne v průměru přes 7500 mm srážek za rok, na východním pobřeží, kam se déšť přes horskou bariéru ze západu nedostane, je to průměrně jen 330 mm ročně, tedy dvacetkrát méně. LEDOVCE Coplandské údolí je součástí Národního parku Westland, sousedícího s Národním parkem Mount Cook. Na pouhých 20 km se nadmořská výška parku prudce zvedá od mořské úrovně do 3000 m. Horolezectví však není na západní straně Jižních Alp tak populární, hlavně kvůli divokému počasí a špatné přístupnosti přes hluboké propasti a rozlehlá sněžná pole se skrytými trhlinami. Hlavními magnety Westlandu jsou ledovce. Těch je tady téměř šedesát, světově proslulými se pak staly především Fox a ledovec Franze Josefa. Neobvyklá je zejména jejich poloha; kromě Patagonie se nikde jinde na světě nenacházejí ledovce tak nízko a tak blízko moře. Důvodem je opět deštivé počasí. Četné srážky ve výšce nad 2500 m padají v podobě sněhu. Ten na velkých plochách v horách krystalizuje v čistý led, někdy až 20 m hluboký. Gravitací a narůstající vahou se stále přibývající vrstvy sněhu a ledu stlačují do údolí. Po cestě obrušují skály, po nichž se pohybují, až nakonec roztají ve vyšších teplotách, pouhých 12 km od moře. Díky prudkému sestupu místních hor a obrovskému množství sněhu, jež tady spadne, jde vůbec o nejrychleji se pohybující ledovce. Letadlo, které v roce 1943 havarovalo na Franzi Josefovi, 3,5 km od jeho dolního konce, se po ledovci „doplavilo“ dolů ke konci za šest let. Někdy se Franz Josef pohybuje rychlostí až 5 m za den, více jak desetkrát rychleji než ledovce ve švýcarských Alpách. Snadná přístupnost udělala z obou ledovců jednu z největších atrakcí Nového Zélandu. Populární jsou zejména procházky po ledovcích, které tady už déle než sto let provozuje společnost Alpine Guides. Každé ráno jejich průvodci vysekávají cestu v ledu, která se zpravidla do večera úplně změní s tím, jak ledovec rychle postupuje. Na povrchu ledovce je znatelně větší zima než v horách okolo. Na těžké boty si nasazujeme mačky, bez nichž je chůze po kluzkém ledu takřka nemožná, a s pomocí dlouhé hole s bodákem na konci postupujeme za naším průvodcem Klausem. Ten ještě krumpáčem upravuje každý vysekaný schod na cestě, která od rána rychle taje. Ledovce mají svá období postupu a ústupu, závisející především na teplotách a počasí. Během poslední doby ledové před patnácti až dvaceti tisíci lety sahaly místní ledovce až k moři. Pak se stoupajícími teplotami tály a ustupovaly dál do hor, s tím jak se globálně zvyšovala teplota. V posledních deseti letech Fox a Franz Josef opět postupují dopředu a nikdo přesně neví proč. Důvodem mohou být studenější deštivá léta nebo to, že před deseti lety napadlo daleko více sněhu, který se teď dere dolů. Neustále a nepředvídatelně se také mění tvář ledovců, povrch morén a ledu i směr vody, která jím protéká. Procházíme jakousi branou, necelé dva metry vysokou dírou v ledu, která tu prý včera vůbec nebyla. Klaus říká, že když se po dvoutýdenní dovolené vrátil na „svůj“ ledovec, vůbec jej nemohl poznat. Svůj kurz změnila i kalná řeka, která vytéká zpod čela ledovce a začíná nahlodávat přístupovou silnici. Odhaduje se, že do pěti let bude třeba přestavět silnici i přilehlé parkoviště, které zanedlouho úplně zmizí z povrchu. VODOPÁDY A FJORDY Za nezvykle slunečného počasí nastupujeme na palubu plachetnice Manuska, abychom se přeplavili přes půlku jezera Te Anau. Východní strana jezera je sice už dost turisticky populární, zbytek však tvoří divoké končiny, kde je vodní doprava často jediným možným způsobem, jak se někam dostat. Murray Cardno, majitel, kapitán, kormidelník i stavitel v jedné osobě, loď pojmenoval po své chorvatské ženě a vody Te Anau s ní nepřetržitě brázdí už patnáctým rokem. Je to poznat i z jeho potrhaného slamáku a pruhovaného červenobílého svetru, jež nosí od začátku svého podnikání. Za tu dobu už zná rozlehlé jezero a jeho rozmary jako své boty. Dnes jsou jeho vody klidné, v čistém vzduchu jsou vidět i 120 km vzdálené hory a Murray mě bez obav nechá vyšplhat nahoru na stožár, počasí se tady však může změnit během chvilky. Průzračná voda, kterou lze za jasného dne vidět až do desetimetrové hloubky, rychle zčerná a vlny rozbouřeného jezera někdy dosahují až tří metrů. Je téměř pravidlem, že bouřkové mraky se drží nad hornatou západní částí, zatímco na východě svítí slunce. Te Anau je vůbec nejhlubším jezerem Nového Zélandu; obrovský ledovec kdysi vyryl jeho dno až do dnešních 417 m. Je také hlavní vstupní branou do Národního parku Fiordland. Velikostí 1,2 milionu hektarů je Fiordland vůbec největším z třinácti novozélandských národních parků. Zároveň je součástí Te Wahipounamu, jihozápadní oblasti čtyř národních parků (ještě sem patří Westland, Mount Cook a Mount Aspiring), které UNESCO zařadilo na svůj seznam přírodního světového dědictví. Většinu zdejší úchvatné scenerie – strmých hor a hlubokých fjordů – tady během poslední doby ledové vytvořily ledovce (kdysi až 2000 m hluboké), které za dva miliony let vydlabaly hluboká údolí, jezera a fjordy. Podobně jako na západním pobřeží Zélandu jde také o jedno z nejdeštivějších míst světa. Průměrný úhrn srážek tady dosahuje 8000 mm za rok. Po třech hodinách klidné plavby se loučíme s Murraym a Manuskou a vystupujeme na opuštěném molu na severním konci jezera. Právě tady začíná proslulý Milford Track, snad nejkrásnější túra v celé zemi (a podle Rudyarda Kiplinga na celém světě) a zlatý hřeb naší cesty. Trasa dlouhá 54 km kopíruje cestu, kterou kdysi místní Maoři chodili dobývat naleziště jadeitu, od jezera Te Anau hustým lesem skrz hluboká údolí k pobřežním fjordům. Kvůli přílišné popularitě musela správa národních parků počet návštěvníků na Milfordu omezit. Cesta je rozdělena na čtyři denní úseky, spí se ve třech chatách a jít se musí jen jedním směrem. Na každém úseku může denně projít maximálně čtyřicet lidí, takže zdržet se na jednom místě více dní nepřipadá v úvahu. S takovým omezením je včasná rezervace nezbytností. My jsme za povolení na prosinec zaplatili 1. července a o dva dny později byla všechna místa až do začátku dubna vyprodána. S omezenou dopravou nejde o levnou záležitost, málokdo však vynaložených financí lituje. První dva dny jdeme kolem křišťálově čisté řeky Clinton, plné pstruhů a úhořů. Po stranách nad údolím se zvedají strmé skály, často se zasněženými vrcholky. V nižších polohách místních deštných pralesů převládají kapradinové porosty. Kapradiny jsou jakýmsi národním symbolem, koneckonců se dostaly až na státní znak a emblémy novozélandských sportovních týmů. V celé zemi se jich vyskytuje na 180 druhů, z nichž ten největší – mamaku – dosahuje výšky 20 m a rozpětí koruny kolem 14 m. Sytě zelená jejich listů je vůbec typickou barvou celého Zélandu; zelené bukové lesy, svěží zelené pastviny, mech obalující staré stromy i nazelenalá voda horských řek a jezer. Třetí den nás čeká jediný přechod vysokohorského sedla, 1146 m vysokého MacKinnonského průsmyku. Předpověď počasí nám příliš nepřeje, a když ráno stoupáme 4 km dlouhými serpentinami, vše vypadá na déšť. Pár minut před vrcholem se však mraky kolem okolních hor rozestupují a seshora vidíme údolí na obou stranách i dvacetikilometrovou cestu k pobřeží, která nás ještě čeká. Za tak krásného počasí se nám ani dolů nechce, když se tady však za jiných dnů spustí déšť, každý se snaží z nehostinného sedla dostat co nejrychleji a často se musí přidržovat přízemní trávy, aby jej vítr neodfoukl. Zajímavá je historie chat, které tady, na nejvyšším bodu celé trasy, stály. Tu první odnesla bouřka celkem čtyřikrát, současná bytelná stavba je k zemi připevněna několika ocelovými lany. Na Milfordu prší v průměru dvě stě dní v roce a suché a dobře udržované stezky se pak rychle promění v divoké potoky. Působivě v takovém počasí vypadají především vodopády, které se objeví na každé skále. Pět kilometrů za MacKinnonským průsmykem se objevují Sutherlandovy vodopády. Výškou 580 m jsou nejvyšším vodopádem země a pátým největším na světě. Jde vlastně o tři samostatné kaskády, padající z ledovcového jezera Quill. Sutherland byl jedním z hlavních důvodů vzniku Milford Tracku, nové přístupové trasy k úchvatnému přírodnímu divu. Vodopád je také pramenem řeky Arthur, podél níž vede cesta dál k moři. Čtvrtý, poslední den procházíme Arthurovým údolím, porostlým většinou stříbrnými buky. Novozélandské buky jsou jedněmi z nejstarších stromů na zemi. Botanici tvrdí, že tyto druhy rostly už před 135 miliony let na obrovském jižním kontinentu Gondwana a jejich zkamenělé listy a pyl byly nalezeny až v Antarktidě. Sandfly Point je oficiálním koncem Milford Tracku, jak ukazuje i stará dřevěná cedule, ověšená několika páry rozpadlých pohorek. Čeká tu na nás člun, který nás přes ústí Arthurovy řeky převeze zpět do civilizace. Nakonec se před námi otevírá překrásný Milfordský fjord, jehož impozantní panorama nechybí v žádné turistické brožurce. Tisíc kilometrů dlouhé pobřeží Fiordlandu je protkáno čtrnácti až 500 m hlubokými fjordy, zasahujícími 20 až 40 km do vnitrozemí. Okolní strmé skály se zvedají do výšky přes 1500 m a jejich vrcholky jsou většinou zahaleny v mlze či dešťových mracích. Největší z nich, 1683 m vysoký Mitre Peak, je údajně nejvyšším mořským útesem světa. Na plochých kamenech se líně povalují tuleni a po chvíli se objevují i naši dobří známí, usměvaví delfíni. A temným vodám Milfordu snad už k dokonalosti nic nechybí.

Ty jedovatá zmije, podlý chřestýši apod., slýcháme občas. Jedovatí hadi patří bezesporu ke skupině zvířat, která v žebříčku sympatií nezaujímá čelní místo. Terária zoologických zahrad však patří k velmi navštěvovaným. Moderní člověk jedovaté hady zatracuje, hubí jako nepřátele, některé přírodní národy je naopak uctívají. Příčinou negativního vztahu člověka k hadům je především hluboká neznalost jejich biologie. Vždy se bojíme neznámého. ZA KAŽDÝM KEŘEM ČÍHÁ ZÁKEŘNÝ HAD O tom, že ani v tropech nečíhá jedovatý had na každém kroku, se jistě již přesvědčili i naši turisté. Hadi nejsou pouze predátoři, ale sami jsou také součástí potravního řetězce. Kromě člověka mají celou řadu nepřátel, a proto musí být neustále ve střehu. Životní prostředí různých druhů je velmi odlišné. Hadi žijí ve vodě, na březích řek a jezer, v savanách, v písečných pouštích, v horách, ve skalních rozsedlinách, v jeskyních, ve spadaném listí tropických deštných lesů, na keřích a stromech nebo v zemních norách. Různým životním podmínkám jsou dobře přizpůsobeni. Některé druhy jsou aktivní pouze v noci, jiné na noční aktivitu přecházejí pouze v létě. Noční nebo denní aktivitu ovlivňuje také způsob lovu kořisti. U hadů, jejichž lovecká strategie spočívá v číhání, je doba aktivity shodná s aktivitou kořisti. I zkušenému odborníkovi, který zná biotop a biologii druhu, dá mnoho práce, aby hada v přírodě objevil. Bez domorodého průvodce je úspěšnost minimální. ARMÉNIE – RÁJ HERPETOLOGŮ Přece jen jsou místa, kde se v určité době můžete setkat s velkým množstvím jedovatých hadů. Několik let jsem prováděl výzkum biologie zmije arménské. Na jaře v době páření jsem jich v horském úbočí najednou viděl i deset. Nádherný pohled, ovšem pro odborníka, pro laika blízký hororu. Za jediný den jsem pro výzkumné účely chytil a zase pustil stovku zmijí arménských. S určitým mrazením vzpomínám také na lovy zmijí levantských na Kavkaze a ve střední Asii. Levantská zmije je mohutný had, velcí jedinci měří více než jeden a půl metru. Když máte štěstí a podaří se vám je překvapit, nedají kůži lacino a pořádně se s vámi poperou. Uštknutí může mít fatální následky, někdy je jedinou záchranou amputace postižené končetiny. O MOUDRÉ ZMIJI Takovéto lovy přinášejí i další nebezpečí. …Byl duben, pohoří Kara Tepe, součást Hisarského hřebenu v Uzbekistánu. Nádherný, Alláhem zapomenutý kraj. Středoasijské kobry v nížinách již opustily zimoviště, ale já jsem denně šplhal do hor do výšky 1500 m n. m. za levantskými zmijemi. I když ve dne slunce pálilo, v noci byla ještě zima, zmijím se ven ještě nechtělo. Až jednou. Ležela pěkně stočená poblíž plochého kamene, na náhorní planině. Plížím se jako Indián a již přemýšlím, kolik práce mi dá vyhrabat hada zpod kamene, pokud se mi nepodaří ho překvapit. V otevřeném terénu se překvapení nekonalo, ani zmije se nezachovala podle mých předpokladů. Pod kamenem úkryt neměla, a tak se pořádným fofrem rozjela dolů svahem. Letím za ní jako blázen. Náhle se zastavuje a stáčí v miniaturním keříku. Ulovení je již rutinní záležitost. Ukládám hada do plátěného sáčku a se zděšením civím do propasti pode mnou. Náhorní planina končí prudkým zlomem, hluboko pode mnou se vine silnice k afghánské hranici. Shora vypadá jako tenká nit. Instinkt hada mi pravděpodobně zachránil život. Polévá mne horko, neodvažuji se ani postavit a po zadku se sunu od hlubin. UMĚNÍ IRULŮ Také rád vzpomínám na hadařskou lekci, kterou jsem dostal v jižní Indii. Žije zde národností menšina Irulové, jejichž povoláním je lov a předvádění hadů. …Brzy ráno vyrážíme, landrover řídí můj přítel, ředitel krokodýlího parku v Madrasu Rom Whitaker. Doprovází nás Irula s rodinou, jeho žena veze kromě tří dětí ještě košík s jídlem. Dětský doprovod mne nenaplňuje nadšením. Jedno dítě je docela malé, bude nás zdržovat. Asi po dvou hodinách jsme na místě, rozbíháme se, ale Irula nás volá zpět, musíme podstoupit modlitbu, aby byl lov úspěšný. Nadávám – podobný tyjátr si mohl nechat pro turisty. Deště se zpozdily, a tak je země sluncem rozpukaná. Nehostinný kolorit vylepšují trnité akácie. Na zemi se válí spadlé větve s pěticentimetrovými trny, ostrými jako jehly. Po pár krocích jich mám plné boty, další trny mne poutají ke keři. Irula svléká starou košili a sarong, nechává si pouze bederní zástěrku. Opatrně našlapuje na paty, když ucítí trn, stočí bosé chodidlo, a po chvilce mizí v houští. A tak poprvé vidím nahého v trní. Sám visím v křoví za oděv a hned je mi jasné, v jaké jsem nevýhodě. Slunce začíná pálit a pomalu mne přestává bavit zkoumání nehostinného terénu. Začínám pochybovat o úspěchu dnešního lovu. Ostatně ani bych se nemohl divit, modlení jsem pořádně odbyl. Ale to už mne volá Irula. Ukazuje před sebe. „Pane, tady lezl had.“ Tupě civím na ztvrdlou zem bez jakýchkoli stop. Nelovím v tropech poprvé a nenechám se napálit, mávnu rukou a odcházím po svých. Ale Irula se nedá, volá mne zpět, šťourá v puklině v zemi dlouhým stéblem. Je to stará metoda, stéblo klade odpor a v nárazech je vytlačováno ven. „Pane, je tam kobra.“ Had tam je, o tom není pochyb, ale proč zrovna kobra? Irula se chápe motyky a buší do betonové země, pot z něho jen lije. Vzpomínám na hlemýždí pracovní tempo Indických dělníků. „To by byl pracovník,“ obracím se k Romovi. Omyl – Irulové jsou kasta, nepřijali by jinou práci než s hady. Slunce neúprosně pálí, jáma v zemi se pomalu zvětšuje. Konečně zahlédnu hadí tělo, skutečně je to kobra. Byla to náhoda? Na stromech se objevují bičovky, dlouzí, tencí, jasně zelení hadi. Leží ve větvích a v dokonalých mimikrách se kývají s vánkem. Objevit je je umění, chytit nemožné. Zmizí, jako když cuknete provázkem provlečeným keřem. Ale přece jen se nám daří několik bičovek překvapit. Hadi s malou zásobou jedu končí v plátěných sáčcích. Začínají vylézat i velcí chameleoni, ale ti se maskují ještě lépe. Stojím u keře a malá Irula ukazuje prstem na větev přede mnou a něco brebentí. Metr od hlavy mi sedí chameleon, holčička má lepší školu než já. Klobouk dolů, Irulové jsou mistři. Naštěstí pro vše živé jim indická vláda dala pracovní příležitosti na hadích farmách a v ochraně přírody.

HADÍ JEDY NEVAŘÍ JEŽIBABY Bylo popsáno asi 420 druhů jedovatých hadů. Většina z nich však nedisponuje takovým množstvím toxinu, který by usmrtil člověka. Jed se tvoří v párové jedové žláze, která se vyvinula ze žlázy slinné. Některé druhy hadů mají v zásobě značnou dávku málo účinného toxinu. Jiné mají naopak jedu velmi málo, zato je však velmi účinný. Velmi silný toxin mají někteří vodnáři, případy uštknutí člověka jsou však vzácné. Setkávají se s nimi pouze rybáři, a tito hadi mají velmi malou tlamku. Hadí toxiny jsou velmi složité chemické látky. Na organismus působí podle svého složení. Narušují cévní výstelku, zpomalují srážení krve, rozkládají krvinky a tkáňové buňky, působí na mozkové a míšní centrum. Podílejí se také na urychlení trávení potravy. Toxin jednotlivých druhů se vyvíjel tak, aby působil především na nejčastěji lovenou kořist. Rozdílné složení mají hadi živící se převážně obojživelníky, plazy, ptáky, nebo savci. Složení jedu však není konstantní. Například zmije paví žijící v Africe může mít odlišné složení jedu než její sestřička žijící v Indii. Dokonce jsou známy případy změny složení toxinu i v průběhu roku. Při uštknutí hraje roli hmotnost, fyzická i psychická kondice postiženého a místo, kam byl uštknut. Důležitá je i velikost a kondice hada a doba, která uplynula od posledního použití jedu. Roli hraje i počasí a teplota. Ale i když je had v optimální kondici a má plné jedové váčky, může selhat činnost složitého jedového aparátu. Jedové zuby se vztyčí pozdě, opožděně nebo naopak předčasně dojde k vystříknutí jedu. Opotřebované jedové zuby se vyměňují a nové nemusí být ještě napojené na jedový kanálek. Pak dojde vlastně pouze ke kousnutí, i když jedovatým hadem. Úspěšná léčení místních šamanů z toho mnohdy těží. Jsou však vědecky doloženy i případy úmrtí člověka stresem při kousnutí nejedovatým hadem. V případě uštknutí je vždy potřeba použít specifická séra, ovšem teprve tehdy, když se projeví příznaky. Séra se vyrábějí z krve koní, kterým se opakovaně vstřikují malé dávky příslušných jedů. Hadí jedy jsou mnohem častěji alergeny než antigeny. Pravděpodobnost, že člověk opakovaně uštknutý získává imunitu, je velmi malá. Většina lidí si naopak další uštknutí již nemůže dovolit. Vývoj hadů směřuje ke zdokonalení jedového aparátu. Primitivnější druhy mají zuby pouze rýhované, umístěné vzadu, vývojem se přesouvají na přední část čelisti. Jed volně vytéká do rány, dochází při tom ke ztrátám vyplavením krví. Plýtvání zabránil vývoj nejdokonalejšího jedového aparátu, který mají zmije a chřestýši. Jejich jedové zuby jsou jako injekční jehly, které svým zakřivením ještě způsobí ve tkáni podtlak a nasání jedu. Více úrazů s jedovatými hady je při práci v teráriích než v přírodě. Je to logické, tyto případy se téměř vždy dostanou do rukou lékařů. Had potom nemá z omezeného prostoru terária kam utéci, tak zaútočí. JAK HADI JEDEM ŠETŘÍ Každý had má určitou zásobu jedu, který v první řadě potřebuje k ulovení kořisti. Když se cítí ohrožen, potom ho použije i k obraně. Hadi nemají jedu nikdy nazbyt, a proto s ním musí šetřit. Z těchto důvodů se u některých skupin vyvinula řada varovných signálů. Chřestění velkých druhů chřestýšů je slyšitelné do značné vzdálenosti. Tito hadi jsou velmi citliví na otřesy půdy, stáda bizonů „slyšeli“ na velké vzdálenosti. Hlasité chřestění zabránilo střetu, který by pro oba druhy znamenal nebezpečí. Další z příkladů moudrosti přírody. Ostatně i ono známé syčení není nic jiného než sdělení „Dej mi pokoj a běž si svou cestou“. Některé bojgy nadouvají přední část těla a zvětšují objem. Nepřítel vyhodnotí, že kořist je pro něho příliš velká, a od útoku upustí. Podobný princip používají v různých situacích i někteří velcí savci. Ostatně i chlapi před rvačkou „dělají ramena“. Pomocí zvláštní konstrukce žeber rozšíří kobry krční partii, zvětší plochu těla a odradí nepřítele – jed použijí opět v nouzi. Některé druhy kober mají zvláště uzpůsobený vývod jedového zubu, tlakem svalu na jedové žlázy dovedou vystříknout jed na velkou vzdálenost. Míří většinou na oči, zasažený živočich oslepne dočasně, nebo i natrvalo. Tím se vyhnou přímému kontaktu, který představuje větší nebezpečí. Zmije paví se stáčí do tvaru dutého srdce a třením kýlnatých šupin vytváří slyšitelný zvuk. Nejedovaté korálovky napodobují zbarvení jedovatých korálovců. Je ještě mnoho jiných obranných signálů hadů, ne všechny jsou ale pro člověka čitelné. I jedovatí hadi mají své nezastupitelné místo v přírodě, jsou nenahraditelnými články řetězu. Ostatně řada z nich je člověku prospěšná právě svým toxinem. Dnes nevíme, zda se právě v některém z hadích toxinů neskrývá látka, která může v budoucnu zachránit lidstvo před zhoubnou nemocí.