CESTA ZEMÍ S NEJROZMLÁCE NĚJŠÍMI SILNICEMI NA SVĚTĚ

„Když šli Britové lovit slony, oblékli si černé pláště. Nahnali slony do připravených, větvemi zamaskovaných jam a nechali je tam v žáru slunce žíznit a hladovět. Pak si Britové navlékli bílé pláště a slony vysvobodili, nakrmili a napojili. Tak se je snažili ochočit. Afghánci mají být nyní jako ti sloni: Američani zemi nejdříve zničili, a teď jí chtějí ‘pomoci’ postavit se na nohy a tak si nás zavázat. Jenže my nejsme sloni…“ zaníceně vysvětluje před kábulským hotelem Intercontinental dvacetiletý Behrose, jak vidí situaci on. To je v Afghánistánu hodně typické: každý člověk, ať mladý, nebo starý, má na situaci většinou naprosto jasný, vyhraněný názor. A typické také je, že ten názor je často úplně jiný, než který jste si vyslechli třeba před pěti minutami. Udělat si obrázek o veřejném mínění, respektive vyvodit z něho nějaký ucelený závěr je v současném Afghánistánu asi nemožné. „…a proto Američany a Angličany (v myslích prostých Afghánců splývají oba anglofonní národy v jediného nepřítele, v jedinou hrozbu proslulé afghánské svobody) nemáme rádi více než Rusy. Rusové naši zemi tolik nezničili, to Američani sem pumpovali peníze a zbraně, aby Afghánci bojovali. A ti – ti negramotní – bojovali. Samotní Rusové by takovou spoušť po sobě nikdy nezanechali,“ myslí si Behrose, který má zřejmě dost mylné informace o průběhu sovětské okupace. Behrose pracuje jako tlumočník pro západní pracovníky, ať už novináře, nebo humanitárce. Přestože je s cizinci denně v těsném kontaktu, neváhá mi dělat ve volném čase společnost, z vršku nad největším hotelem ve městě představuje kábulské čtvrtě a ochotně vypráví o všem, co mne zajímá, i o čem nemám ani tušení. „OSN tu teď vidíme rádi, jen ať tu spraví, co Američani rozbili. A Američani ať to zaplatí,“ pokračuje Behrose ve výlevu protiamerických antipatií, na kterých se jistě podílí i jeho – v Afghánistánu běžná – sociální situace. „Mám dva malé bratrance, vždy když na ně pohlédnu, musím být smutný. Jsme tak chudí! Ano, mám rád i Tálibán, věřím, že by ta přísná opatření časem povolili. Kromě těch zákazů totiž byli dobří. Ano, Al-Kajdá byla pobočka Tálibánu. Podporovala Tálibán obchodem s narkotiky. A proč ne?! Ze Západu nám sem přece taky dovážíte cigarety a pornofilmy a ničíte tím zdraví našich lidí a naše morální hodnoty! To obhájce lidských práv nezajímá?! Já bych se klidně přidal k Al-Kajdě a šel s nimi bojovat. Ostatně zkoušel jsem to několikrát, ale nikdy jsem na ně nenašel kontakt. Není možné se s nimi spojit snadno,“ zakončuje překvapivě svou řeč Behrose, dívá se na hodinky a pak spěšně odchází pracovat.
Jen o chvíli později potkávám ve vládní čtvrti amerického vojáka. Postává na korbě vojenského džípu, v ruce třímá samopal a ze své výšky unuděně sleduje okolí – skrz masivní neprůstřelné brýle. „Afghánistán je divná, ale na pohled krásná země,“ dovídám se od něj. „A víš, že vás tu hodně lidí nemá rádo?!“ „Opravdu? Vždyť nás sem sami pozvali. Stačí, aby jejich vláda řekla, a jdeme domů…,“ prostoduše a trochu udiveně odpovídá americký příslušník speciálních jednotek. Jméno neprozradí a fotit se nechce.
Zatímco u protiamericky naladěných Afghánců z řad prostého lidu převládá sentiment plný emocí, lidé se vzděláním a rozhledem berou situaci víc s chladnou hlavou. Jako třeba šéfredaktorka měsíčníku Malalai, která ve svém úvodníku s trochou hořkosti píše: „Ano, jsme rádi, že Američané jsou tady, pomáhají udržovat mír v naší zemi a snaží se pomoci změnit postavení afghánských žen. Ale také si dobře uvědomujeme, jak by nám asi pomáhali, kdyby nedošlo k tragickému 11. září…“

KÁBUL
Má cesta do Afghánistánu začíná tradičně na hraničním přechodu Torkham pod Chajbarským průsmykem. Na afghánské straně dokumenty nikdo nekontroluje, pro místní je ale hranice takřka neprostupná v pákistánském směru.
Až do Džalálábádu je silnice poměrně slušná, dokonce opravená – není tedy pravda, že se za Tálibánu v Afghánistánu vůbec nic nebudovalo. Kromě této silnice a ještě asi padesátikilometrového úseku u Kábulu směrem na Kandahár zbyla v zemi z tálibánského období jen řada nedostavěných mešit. Ty rostly na rumištích bývalých kin. Kina obvykle nechali tálibánci strhnout brzy po dobytí nové oblasti.
Souvislý asfalt končí kousek za Džalálábádem. A tam začíná pravé afghánské safari. Cesty plné výmolů, bludiště nových i starých vyjetých kolejí. Po chvíli také míjíme prvního velblouda, první kočovnické stany, torzo ruského tanku či první zcela rozbitou vesnici. Vítr nese oblaka prachu, která zahalují auto při každém setkání s jiným dopravním prostředkem. To je dost často, protože značný provoz výrazně za hranicí chaosu panuje po celé trase.
Kábul se od pádu Tálibánu proměnil dost podstatně. Změna se však netýká zhruba poloviny města, která je zcela v ruinách od dob občanské války v první polovině 90. let. Průjezd těmito čtvrtěmi působí bizarně. Z hromad sutin trčí spousta torz bývalých domů – až po chvíli mi dochází proč: jinde ve světě, když je porušená statika domu, třeba po zemětřesení, stavba se strhne. V Kábulu nikoliv. Zříceniny stojí netknuty už skoro deset let na svém místě a navíc, když ze stavby zbývá třeba třetina a stojí u hlavní silnice, je dům využíván, ať už obchodníky jako skladiště, nebo provozovatelem čajovny k podávání čaje. Nejbizarněji působí stavba, které úplně chybí přední stěna, panelová patra jsou na několika místech rozbita bombardováním, ze zdí trčí zohýbané stavební armatury a mezi tím, ve druhém nebo třetím patře, klidně sedí muži a popíjejí čaj…
Zatímco celkově je v Kábulu přelidněno, protože do města přijíždějí navrátilci ze zahraničí s nadějí, že se zde uchytí, v rozbitých čtvrtích se rekonstruuje stále spíše ojediněle a obrovské oblasti zůstávají osídleny velice řídce. Buď lidé na obnovu nemají peníze (anebo prozatím nemají odvahu v Kábulu do obnovy investovat), nebo jsou pozemky v soukromém vlastnictví a jejich majitelé, v bývalém centru města zámožnější obyvatelé, s návratem do země stále vyčkávají. Majetek v podobě půdy je v Afghánistánu poměrně přísně nedotknutelný.
Vytrvalci, kteří navzdory všemu v rozvalinách žijí, se s tvrdou realitou smiřují všelijak. Zvláštním případem je paní Pari. Její dramatický životní příběh je v Afghánistánu celkem všední. Jako mnozí jiní postupně přišla o všechno, včetně celé rodiny. Pár let utíkala před válkou a za živobytím z místa na místo a nyní žije v naprosté chudobě, když se vrátila do blízkosti bývalého domova. Není jí ani 30 let a navzdory všemu, co prožila, se na svět mile usmívá z okna zvýšeného přízemí bývalé mešity. Přes hlavu sněhobílý šál, obličej navzdory všeobecným zvyklostem nezakrývá, a tvrdí, že uvnitř sebe je velmi šťastná. Jasné modré oči a výraz princezny to dotvrzují.
„Můj otec vlastnil mnoho obchodů tady kolem, byli jsme bohatá rodina. Během občanské války jsme vše ztratili. Otec už nežije, ani nikdo jiný z mé rodiny, nemám vůbec nikoho. A já jako žena nemám žádný doklad totožnosti, a nemohu tedy jít k soudu a žádat náhradu či vrácení,“ říká klidným měkkým hlasem Pari a útržkovitými vzpomínkami se vrací do nejhorších časů občanské války: „Jako prvního zabili jednoho bratra masúdovci. Otec padl v bojích mezi Masúdem a Dóstamem. Druhého bratra unesli ze školy hekmatjárovci (a odvedli na vojnu nebo zabili) a další příbuzné zabili také hekmatjárovci. Matku zabili nějací mudžáhidi přímo v našem domě. Když k nám tehdy přišli, nebyla jsem doma, proto mě nezabili také. Později sem přišli zase jiní mudžáhidi a řekli: buď si vezmem tebe jako ženu, nebo si vezmem všechen tvůj majetek. Tak jsem jim ho dala (a tím neztratila svou čest). Pak jsem chodila z místa na místo, až jsem se vrátila sem a usadila se v této staré mešitě, poblíž našeho bývalého domu.“
Pari žije v jedné místnosti už 7 let, aniž by ji opustila: „Nemůžu ven. Jsou tam zlí džinové, kteří chodí všude kolem. Džinové jsou velcí a oškliví, někteří mají velké uši a špičaté zuby. Venku mně připadá všechno zkažené, otrávené či zvrácené.“
Pari vzpomíná na nedávnou dobu: „Tálibové byli vůči mně většinou dobří, respektovali mne nebo mne nechávali být. Jen někteří mě obtěžovali svými příkazy a zákazy.“
Nezničená polovina Kábulu dnes vře životem. Mumrajem se město již nijak neliší – na rozdíl od tálibánského období – od ostatních měst v regionu. Kábul svět rychle dohnal i pravidelnými ranními a podvečerními zácpami. Opravdu obnovených budov je sice zatím jako šafránu, ale obchody jsou plné a sortiment zboží už zahrnuje vše včetně počítačů a další moderní elektroniky. Hudební cédéčka jsou stejně rozšířená jako kazety či tzv. „DVCD“, neboli cédéčka s filmy. Afghánci mohou v Kábulu po večerech sledovat poslední novinky oblíbené indické fonotéky, stejně jako poslední výstřely Hollywoodu. Stačí koupit laciný „CD-videopřehrávač“ Made in China a připojit k televizoru. Éru nákladných DVD zařízení zde rovnou přeskočili – kdo by kupoval drahé licencované DVD kopie, když obyčejná cédéčka lze kopírovat takřka zadarmo…
„Američany máme rádi kvůli bezpečnosti, ale nemáme je rádi za to, že drží naší zem. A Afghánistán je svobodná země,“ dovídám se od prodavače čaje (známého z mé první cesty) zvláštní směsku zdánlivě protichůdných výroků, které ale paradoxně asi nejlépe vystihují současný trochu schizofrenní stav země. Muž ve svém čajovém stánku seděl, i když mu nad hlavou hučely americké letouny.
„Při bombardování nedalekého vojenského stanoviště létaly kusy ohně až sem, všude padal prach a kouř. Všichni jsme si lehli na zem. Ne, nebáli jsme se, jsme přece muslimové a po smrti na nás čeká ráj,“ líčí prodavač události podzimu 2001. „Nejprve jsme byli rádi, že Američani přišli, ale když pak umíralo moc obyčejných lidí, nebyli jsme rádi. Kousek odtud kus bomby zasáhl autobus plný starců, mnoho z nich umřelo, mají hroby tamhle nahoře. Usámu jsme měli rádi, protože je muslim, ale když zabil cizí lidi, přestali jsme ho mít rádi. Tálibán byl pro nás dobrá vláda, protože byli muslimové. Byli dobří tím islámem, ale ostatní jejich zákony (povinné vousy, burky…) nebyly dobré. A už vůbec ne to, jak zákony vynucovali. A když pomáhali Usámovi, to jsme neměli rádi. I mezi tálibánci byli někteří, kteří chtěli jen bojovat, ale jiní chtěli pro naši zemi mír. Nyní je dobrý ten Karzáí – chce pro naši zem mír a chce ji rozvíjet.“
U obchůdku se zastavil mladík, na mé přání se ho prodavač ptá, co si myslí o Tálibánu. Kluk dlouho přemýšlí a prodavač mi vysvětluje, že mladí nemají žádný zájem o politiku. Nakonec jsem se ale odpovědi dočkal: „Mezi tálibánci byli někteří špatní, proto je nemám rád. Nemohli jsme dělat pikniky.“
Co se Usámy bin Ládina týče, většina Afghánců ho opravdu nemá ráda, přičítají mu velký díl na devastaci země i na radikalizaci Tálibánu. Velmi rozšířeným názorem, jak jsem během mé další cesty zjistil, je, že Usámu považují za „muže Ameriky č. 1“, jejího tajného spojence, který pomohl vytvořit důvod pro americkou kontrolu Afghánistánu a potažmo tak kontrolu přilehlých nalezišť zemního plynu. Jak je prý možné, že Američani Usámu nedopadli, když jinak byli schopni vypátrat a zasáhnout daleko méně nápadné cíle, zatímco Usáma s celou jeho početnou suitou unikl. Tento fakt Afgháncům vrtá hlavou a s tímto vysvětlením jsem se setkal opakovaně.

MALÁ MOSKVA
Pátek je muslimů svátek. Sváteční den, který, kdo může, tráví piknikem, návštěvou příbuzných nebo naopak přijímáním návštěv na své zahradě, má-li nějakou. A během pikniku, je-li právě sezona, se společně konzumuje ovoce ve spásném stínu stromů. Tak jsem se dostal se svými přáteli do malého městečka Čarasja v těsné blízkosti Kábulu. Z evropského pohledu je Čarasja spíše roztroušenou vesnicí. Kromě vesnického centra ji tvoří usedlosti rozhozené mezi rozlehlými zahradami porostlými bujnou vegetací, především ale ovocnými stromy. Rostou tu meruňky, jabloně, třešně, ořešáky a několik druhů šťavnatých moruší. Mezi stromy se pěstuje zelenina nebo třeba obilí. Pozvaní muži a starci se rozložili na připravených kobercích pod mohutným stromem pandži činar, kde nás majitel pozemku hostí dvěma druhy moruší, které právě dozrávají, meruňkami (všechno ovoce čerstvě natrhané), několika hrnci syrovátky zvané dogh, později tradičním obědem (rýže, maso, chéb) a samozřejmě mnoha kalíšky čaje. Kromě poklidných přátelských i duchovních rozmluv, chvil ticha pro rozjímání, ale i vyprávění vtipů se hodně času tráví obřadným vítacím potřásáním rukou a objímáním, jak během dne přicházejí a odcházejí různí hosté a návštěvníci. Mezi přísedícími je i mladý kluk. Ostatní mi ho bez jakýchkoliv předsudků či znatelných antipatií představují jako bývalého tálibánce.
„Když režim Tálibánu padl, domluvili jsme mu, a už je hodný,“ smějí se muži pod stromem. Bývalý tálibánec je naprosto uvolněný a směje se s nimi.
Také se poslouchá rádio. „Co povídají,“ ptám se. „Jenom vtipy, Afghánistán je nyní osvobozený od politiky,“ dovídám se spolu s jedním vtipem: „Sikh leží pod stromem a odpočívá. Kolem jdoucí muž se ho ptá: Are you relaxing (odpočíváte)? Ne, odpovídá sikh, já jsem Rahmad Singh.“
Neuvěřitelně poklidná atmosféra Čarasji s jejími zahradami, muži sedícími pod stromy a malými kluky dovádějícími v zavlažovacím kanálu je, jak jinak v Afghánistánu, v ostrém kontrastu s její nedávnou historií. Tu nyní připomínají jen tiché ruiny školy trčící z bujné zeleně pouhých 200 metrů od nás.
Sovětská vojska po odchodu v roce 1989 v Afghánistánu zanechala promoskevský režim prezidenta Nadžíbulláha. Přestože je jeho provázanost se sovětskými strukturami celkem jasná, dodnes mnozí Afghánci kupodivu vzpomínají na toto mezidobí rádi (možná i proto, že se tehdy krátce nebojovalo) a Nadžíbulláha považují za dobrého muže vzácně Paštunové i Tádžici současně (obliba jednotlivých vůdců bývá často předurčena národností – Nadžíbulláh byl Paštun). Jenže Nadžíbulláh nebyl tehdy v žádném případě přijatelný pro mudžáhidy, kteří předtím vedli svatou válku proti sovětské okupaci. Nadžíbulláhův režim nebyl dostatečně náboženský a v roce 1992 padl. Se vstupem zdivočelých mudžáhidů do Kábulu se v zemi vzedmula nová vlna kruté občanské války. Následovalo prý nejhorší období afghánských dějin. Ještě než mudžáhidé vstoupili do Kábulu, obsadili jeho okolí, například Čarasju. Potírání všeho promoskevského se změnilo v potírání všech prvků západní civilizace, jakož i západního vzdělání. Čarasju s relativně vzdělanými obyvateli nazvali mudžáhidé „malou Moskvou“ a místní školu, coby symbol a centrum ateistického vzdělávání, rozstříleli.
Čarasja je navíc rodištěm nechvalně proslulého polního velitele Gulbuddína Hekmatjára, stoupence velmi fundamentalistického směru islámu. Hekmatjár, zvyklý na významnou roli z doby protiruského džihádu (v jeho rukou končila velká část americké podpory mudžáhidům), se totiž rozhodl stát novým afghánským prezidentem. To bohužel nesdílely další strany džihádu a spor se stal rozbuškou jedné velice kruté fáze občanské války. Když byl Gulbuddín z Kábulu vytlačen do rodné Čarasji (zde měl zázemí, proto ho dál vytlačit nešlo), začal Kábul nemilosrdně ostřelovat. Z jeho úst snad dokonce pochází výrok: „Když nebudu prezidentem, Kábul srovnám se zemí třeba celý.“
Po poledni zavítal pod strom také místní mladý učitel Abdul Násir. Slovo dalo slovo, a odvádí mě na návštěvu jeho zahrady, na jeho moruše a jeho syrovátku. Od něj se dovídám útržky i o poslední tálibánské éře Čarasji, jakož i o problémech současného života.
„Chci vstoupit do paštunské nacionální strany Afghan Milat,“ svěřuje se učitel, „ta strana má nějakou podporu ze zahraničí a hodně vychází z komunistické ideologie.“ „Ale komunismum není dobrý,“ chystám se podat malý výklad. „Já vím,“ přerušuje mne učitel a uvádí mě do reality a zároveň trochu uzemňuje: „Jenže když nejsi v nějaké straně, nedostaneš práci. Já vlastně nejsem ani žádný učitel. Učím tady angličtinu, kterou sám dobře neumím. Mám 19 žáků, z toho 4 dívky. Řekl jsem jim: neumím dobře anglicky, ale chci vám pomoc a nic za to nechci. Peníze, které potřebuji k živobytí pro sebe a rodiče, dostávám od bratrů ze zahraničí.“
„Tálibánci tady lidi prudili více než předtím hekmatjárovci, desátky chodili vybírat všichni. Tálibánci ale navíc chtěli, abychom jenom pracovali nebo se modlili. Kdybychom za tálibánců seděli takhle pod stromem, hned by přišli a ptali se, co děláme, a poslali by nás domů. Jednou mne zastihli, jak se v příslušné době nemodlím. Řekl jsem jim, že půjdu, jen co provedu nezbytnou očistu, ale oni chtěli, abych šel hned, a zbili mě tak, že mi zlomili žebro. Od té doby jsem se ani jednou nemodlil – prostě nemůžu. Krátce po tom incidentu jsem odešel do Pákistánu a vrátil se teprve před třemi měsíci.“
Učitel ukazuje pohmožděný hrudník. Zarytý vzdor a vztek z pokoření mu z očí čiší dodnes. Po vyslechnutí jeho příběhu se mi trochu vyjasňuje, proč se mne předtím s velkým zaujetím vyptával na křesťanství a vyprávěl mi, jak byl v pákistánském Péšávaru podívat se v kostele a že se mu křesťanská bohoslužba líbila. To bylo na Afghánistán něco velice neobvyklého.
Zdejší lidé si zpravidla nedovedou představit život bez islámu, víra v jediného boha je jedním z nemnoha opravdových pojítek národa napříč celým společenským i politickým spektrem. Podle jednoho pákistánského novináře bylo až fascinující pozorovat jednotné chování všech vzájemně na smrt znepřátelených frakcí, ať už se jednalo o různé skupiny mudžáhidů, tálibánce, ale i bývalé stoupence komunistů: všichni bez rozdílu si pravidelně pětkrát denně rozkládali koberečky (a ti, kdo přežili, v tom pokračují dodnes), aby se neměnným způsobem pomodlili směrem k Mekce.

CESTA NA SEVER
Cesta na sever země začíná vždy na kábulském předměstí Saraj Šamolí. Je to jednoduché: stačí si sednout do některého taxíku a čekat, až se zaplní dalšími pěti a více pasažéry – v závislosti na ziskuchtivosti a drsnosti řidiče. V našem případě trvalo plnění asi 20 minut, vzadu se tísní tři lidé, vedle řidiče dva. Před třemi lety jsem v Saraj Šamolí takto čekal 24 hodin a cesta do Mazáre Šerífu trvala tři dny. Nyní při zprůjezdněném Salanžském tunelu do cíle dorazíme zhruba za 8 až 9 hodin.
Hned za Kábulem po jediné afghánské silnici dálničního typu projíždíme rozlehlými pláněmi Šamolí. Dnes se volně přejíždí z jednoho jízdního pruhu do druhého podle toho, kde je právě méně děr od granátů a raket. Okolním úrodným planinám se stala osudnou jejich poloha a samozřejmě převážně tádžické osídlení. Zdejší obyvatelé pochopitelně sympatizovali s legendárním velitelem Masúdem z Pandžšírského údolí, které se stalo hlavní protitálibánskou baštou. Panšírské údolí začíná na vzdálenějším konci Šamolí, zatímco na druhém konci se nevysokým sedélkem vjíždí přímo do Kábulu. Pláně se tak na dlouho staly bojovým polem. Silnici dodnes lemuje veliké množství rozvalin domů, nekultivované zarostlé zahrady a cedule s nápisy „Beware of the mines on sides of the road“ (Pozor na miny podél cesty). Při obsazování plání srovnali tálibánci se zemí každý dům, ve kterém se setkali třeba jen s náznakem odporu. Mnoho lidí opouštělo pláně, jakmile se tálibové objevili na obzoru. Příchod Tálibánu k bráně Panšíru způsobil exodus nejméně 200 000 obyvatel Šamolí…
Překvapivě je dnes podél silnice dost živo, míjíme několik škol, kolem kterých pobíhá spousta dětí. V jednom případě jsou dokonce všechny oblečeny do uniforem – kalhot a košil.
Za Čarikarem se vjíždí do hor. Zpočátku je silnice nad hlubokými srázy pravidelně z větší části stržená, pod strmou stěnou zbývá úzký proužek povrchu maximálně na jedno vozidlo. Rozbité mosty a záměrně strhávaná silnice připomínají zoufalou snahu Masúda o zastavení tálibánského postupu. Vraky obrněných transportérů a zničené tanky podél cesty pak připomínají stejně zoufalý a neúnavný předchozí odpor Afghánců proti ruským okupantům.
Vesničky ve svazích vysoko nad cestou připomínají kamennými domky semknutými těsně k sobě pravá horská orlí hnízda a místní obyvatelé ani dnes nerezignovali na stav branné pohotovosti. Už při vjezdu do Salanžského údolí se silnice hned za prvním rozbitým mostem proplétá mezi dvěma příčně sestupujícími bočními hřebínky. Místu dominuje těžký kulomet nad vojenským stanovištěm, za terénním zákrytem je skryto 10 tanků a několik obrněných transportérů. Nejsou to vraky…
Vyvrcholením dramatické cesty je vjezd do Salanžského tunelu: spíš připomíná otvor dávno opuštěné hornické štoly někde v rumunských horách, než začátek bezmála tříkilometrového průjezdu horským hřebenem, jedno z nejstrategičtějších míst v zemi. Tunelem se projíždí krokem, je plný kaluží a děr. Přes opatrnou jízdu v jedné díře uvázneme a pasažéři musí vystoupit, aby se podvozek zvedl. Naštěstí tu dnes není obávaná několikahodinová zácpa, během níž se všichni cestující dusí ve výfukových zplodinách. Letos v zimě krátce po zprovoznění tunelu, se tu udusilo několik desítek lidí.

MAZÁRE ŠERÍF
„Hlavní město“ severního Afghánistánu na první pohled příliš zásadních změn od mé minulé návštěvy nedoznalo. Kromě dvou tří rozbitých budov v centru (ve stejném stavu byly už před třemi lety) nebylo centrum ani příliš zničeno, což svědčí o tom, že změny režimů zde probíhaly relativně rychle a válčící strany nezapojovaly těžkou techniku.
Tálibové poté, co oblast s konečnou platností pevně ovládli, nechali se zemí srovnat pouze místní kino.
Značná část severu byla na rozdíl od Kábulu či Kandaháru ušetřena i řádění předchozí občanské války, když kraj od počátku 90. let ovládal kontroverzní uzbecký generál Rašíd Dóstam (až do svého vypuzení Tálibánem v roce 1998).
Po pádu Tálibánu se Dóstam rychle vrátil do čela regionu a nyní vehementně zdůrazňuje svoje zásluhy v boji proti terorismu. To se mu daří, protože je vidět hned po boku Karzáího, hned vítá na letišti vracejícího se afghánského krále Záhira Šáha (přestože je Dóstam určitě posledním zastáncem eventuální monarchie). V samotném městě Mazáre Šeríf je ale vládcem spíše Dóstamův rival a mezi lidmi neoblíbený polní velitel Ata, zatímco Dóstamovi přívrženci kontrolují venkovské oblasti provincie. Zatím panuje na severu mezi oběma osobnostmi příměří. Množící se zprávy o násilnostech na civilistech a přepadání a okrádání zahraničních pracovníků ale vytvářejí nepříjemnou atmosféru ve stylu „nevíš dne ani hodiny, kdy se přihodí něco nemilého“.
Vypadá to, že Dóstam je schopen pro udržení se u moci udělat opravdu všechno. Svědčí o tom i jeho výrok na setkání svých velitelů, jak o tom informovaly začátkem června pákistánské noviny: „Jsem už k smrti unaven z toho, že se mě lidé ze zahraničí pořád ptají, proč jsme tady na severu tak krutí. Takže jestli se mně ještě donese zpráva, že kdokoliv z vás obtěžoval civilní obyvatelstvo, tak si viníka nechám následující den dovést a vlastnoručně ho zabiji,“ citoval Dóstama deník The Frontier Post. Všichni přítomní jistě brali jeho slova vážně (a doslova), alespoň prvních pár dní. Z doby Dóstamova kralování na severu země v 90. letech se dochovala historka pákistánského novináře a velkého znalce afghánských poměrů Ahmeda Rašída. Jednou přišel na interview s Dóstamem. Ve dvoře pevnosti, kam byl pozván, spatřil na zemi krev. Ptal se vojáků, zda právě poráželi kozy či ovce na nějakou oslavu. „Ne, popravovali jsme zločince – přivázali ho na pás tanku a tank rozjeli,“ vysvětlili vojáci. Exekuce se samozřejmě odehrála za osobní přítomnosti generála Dóstama.
Oč „klidnější“ měli lidé na severu první polovinu devadesátých let, o to horší bylo období po nástupu Tálibánu, poznamenané masakry a tvrdým režimem nastoleným nad „nedůvěryhodnými“ obyvateli severu. Nedůvěra byla opodstatněná – stejně jako oprávněné antipatie místních obyvatel (převážně Tádžiků, Uzbeků, Hazárů) vůči fundamentalistickému hnutí založenému na ortodoxně-tradicionalistickém kmenovém pojetí světa Paštunů z jihu Afghánistánu. Navíc bylo hnutí Tálibán postupně více a více ovládáno pákistánskými a později arabskými prvky.
V roce 1998 nejprve tálibové vešli do města na pozvání polního velitele Malika, který zdánlivě přešel na jejich stranu. Dóstam musel prchnout. Vzápětí, zřejmě ne proti vůli Malika, se lidé ve městě proti Tálibánu vzbouřili a nepřipravené tálibánské síly zmasakrovali. Údaje se různí mezi 2 až 6 tisíci zabitých tálibánců. Následovalo období nejhorší tyranie a svévole, když se kontroly nad životem kraje ujali zdejší hazárští vojáci. Muži v uniformách kradli auta, jejich řidiče často zabíjeli, vykrádali domácnosti, unášeli a znásilňovali dívky a ženy. Když později tálibánci obsadili Mazáre Šaríf podruhé, nechtěli opakovat stejnou chybu, a nad městem zavládl strach a brutalita. V rámci msty hazárské revolty tálibánci místní obyvatelstvo – pod záminkou boje proti Hazárům – pořádně zmasakrovali. Kolik tisíc bylo mrtvých, se asi už nikdo nedoví. Dnes lze hovořit jen s těmi, co přežili.
„Jednou přišli tálibánci k nám do domu na prohlídku, jestli neskrýváme zbraně,“ vypráví místní student Nadžíb. „Nic nenašli, přesto mi jenom řekli: Pojď. Když jsem se zeptal kam a proč, znovu jen zopakovali: Pojď, a bez vysvětlení mě odváděli. Nevěděl jsem kam a nevěděl jsem, co se mnou mají v úmyslu. Cestou jsem v ulicích viděl mnoho mrtvol, předtím jsme několik dní nevycházeli ven. Bál jsem se, že mne vedou na popravu. Jenom v našem sousedství zabili bezdůvodně 14 Hazárů. Byli to samí mladí kluci. Odvedli mne do centrálního vězení, byly tam stovky a stovky lidí. Propustili mě po čtyřech dnech na zásah mého paštunského příbuzného. Potom jsem se rozhodl odejít ze země. Z Karáčí, kde jsem pak žil čtyři roky, jsem se vrátil až po pádu Tálibánu.“
Přestože většině lidí přinesl pád Tálibánu velikou úlevu a do značné míry – čistě z pragmatického pohledu – schvalují americký zásah a přítomnost v zemi, co se trvalého míru týče, objevuje se skepse.
„Ani Američani sem nemohou přinést mír. Jeden Afghánec, který se nebojí o svůj život, je lepší než 10 amerických komandos,“ řekl mi někdo. „Tady nikdy nebude mír bez toho, že by to chtěli sami Afghánci. A to je zatím sporné, protože pro mnohé lidi se z bojování stalo jejich hobby, dokonce jsem zaslechl, jak se někdo ptá: proč už se nebojuje? Je tu hodně nevzdělaných lidí, a ti poznali jen boj. Naše šance je, že ten současný klid vydrží tak dlouho, až ti nevzdělaní sami poznají rozdíl mezi životem v míru a ve válce.“
Hluboko zakořeněná obava před tím, že by se země dostala pod zahraniční kontrolou, je vedle islámu další věc, která spojuje většinu prostých Afghánců.
Kupodivu i v samotném centru Mazáre Šerífu se můžete setkat s názorem, že „za Tálibánu tu byl bezvadný pořádek. Lidé se báli bezdůvodně zabít třeba jen zvíře, aby za to nebyli zavřeni na dlouho do vězení“.
Nejhorší doba podle vyprávění místních nastala, když tálibové odcházeli. Asi 20 až 24 hodin panovalo ve městě bezvládí, ulice zaplavili nějací ozbrojenci a vykrádali prosperující obchody a kanceláře zahraničních humanitárních organizací. Nikdo z obyčejných lidí nevycházel ven.

CESTA DO HERÁTU
Úsek mezi Mazáre Šerífem a Herátem, dvěma ze čtyř největších afghánských měst, patří na okružní cestě kolem Afghánistánu mezi nejhůře sjízdný. Úsek dlouhý asi 500 km jsme jeli tři dny. Tato část tzv. „afghánského okruhu“ má také nejhorší reputaci, co se bezpečnosti týče…
Nejprve jedeme společným taxíkem přes Šibirgan (a kolem honosného Dóstamova bydliště, asfalt končí za Šibirganem) do městečka Andchuj. Cestou se pomalu zmenšují hory na obzoru, až kolem Andchuje registruji na Afghánistán velikou raritu: několik hodin jedeme, aniž bychom kdekoliv viděli hory! O průjezdu koridory plnými jemňoučkého prachu se už ani nebudu rozepisovat – snad jen, že několik koridorů (z různých stran), které jsou zde považovány za silnice, se sbíhá na andchujském náměstí, prostranství permanentně pokrytém pěticentimetrovou vrstvou snadno zvířitelného prašného substrátu. Při chůzi se do toho noha boří jak do peřiny.
Při druhém obsazování severních oblastí Tálibánem šířily před sebou tálibánské jednotky strach a paniku. Když tálibánci dorazili do Andchuje, město bylo prázdné. Všichni jeho obyvatelé utekli.
„Kdo tu zůstal, toho zastřelili. Kdo se vrátil brzy, toho také zastřelili,“ tvrdí velitel místních bezpečnostních složek Mohammed Nabil, kterého jsem krátce vyzpovídal v jeho úřadu. Podle jeho slov podlehlo hrůznému řádění nejdivočejších příslušníků Tálibánu první dny po obsazení města asi 10 procent obyvatelstva. „Teprve později přestali lidi zabíjet a příchozí navrátilce zavírali do vězení a ‘jenom’ po nich chtěli peníze a zbraně. Kdo měl dost financí na cestu, raději domov úplně opustil a odejel se ukrýt do anonymity velkých měst Kábulu nebo Herátu.“
Jinak se poklidný život v městečku rychle vrací do vyjetých kolejí a ke starým problémům. Kraj, který do světa vyváží (nebo přesněji: zase bude vyvážet) překrásné turkmenské koberce a jemný karakol, sužuje extrémní nedostatek pitné vody – v okolí žádná není. Lidé musí pít vodu přiváděnou otevřenými kanály z desítky kilometrů vzdálené řeky. Hlavně na jaře jsou děti velmi často nemocné, nejspíš ze zkažené vody.
Dál z Andchuje je možno cestovat buď džípem, nebo na korbě náklaďáčku. Džíp se ten den naplnit nepodařilo, méně pohodlný, ale levnější náklaďáček ano. Šátek přes obličej a vzhůru do prašné lázně.
Pasažéry na korbě prach očividně nevzrušuje, ústa si šátky kryjí jen při nejhustších poryvech větru, jinak se celkem vesele baví. Přesnému obsahu nerozumím, ale je mi přeloženo, že ti tři veselí hoši z Badachšánu, co něco vyprávějí většinu cesty, byli bojovníky Severní aliance. Pro zpestření líčí ostatním různé bojové akce, které podnikali proti tálibánským vojákům během „osvobozování“. Nyní, když boje skončily a oni nevědí, čím by se doma živili, jedou si přilepšit do Íránu. Netuší, že je tam Afghánci přeplněno a íránské úřady se snaží dělat vše pro to, aby nechtěné uprchlíky donutily k návratu. Ostatně mnozí po tom stejně touží.
Kraj kolem cesty se začíná opět vlnit. Převažuje neobydlená pustina, teprve později blíže k horám míjíme osamocené vesničky s domky s typickými klenutými střechami. Hliněné kopule vykukují ze zahrad jako hříbky. Na obzoru se ukázaly temné hory, zvolna se k nim blížíme.
Jedeme až do tmy, cílem je Maymana, hlavní město provincie Faryab, odkud budeme další dva dny pokračovat jiným vozem do Herátu, druhého největšího a možná nejbohatšího města Afghánistánu. Brzy zažijeme vše, co v současnosti k afghánskému cestování patří: úžasné scenerie, malebné vesničky, tábory kočovníků, ale i ozbrojené přepadení vozu – naštěstí ne našeho, nebo odhalení pašovaného opia – naštěstí ne v mém batohu. A v protisměru uvidíme desítky náklaďáků, které na korbách přivážejí afghánské navrátilce z Íránu. Jeden náklaďák v průměru každých 20 až 40 minut. Stěhování národa v praxi.
Poslední den nemá konce, v Herátu jsme, celí vykodrcaní, až za soumraku.
„Herát obsadili tálibánci takřka bez boje, jen několik dní docházelo k přestřelkám. Někteří naši lidé s Tálibánem dokonce spolupracovali, chtěli je tady,“ vypráví večer otec našeho hostitele. „Nejhorší na Tálibánu byl jeho nacionalismus a to, že mladí lidé neměli vůbec žádnou demokracii, svobodu. Tady byli proti Tálibánu i Paštunové, jenže si nikdo netroufl nic říct nahlas. Všichni byli z amerického zásahu nadšeni! Navíc tu při americkém bombardování na 100 procent zahynuli maximálně dva až tři civilisté.“
Herát působí opravdu nejcivilizovaněji. Některé čtvrtě jsou plné stromů, město má významné, celkem nezničené historické památky a na křižovatkách pravidelně mění své barvy fungující semafory!

KANDAHÁR
Další nebezpečný kraj Afghánistánu leží mezi Herátem a Kandahárem, přesněji v závěru cesty před Kandahárem. Je to tradiční oblast silničních lapků, kteří se po odchodu Tálibánu vrátili ke svému řemeslu. Nikdo tudy necestuje po setmění anebo po poledni, kdy je v největším žáru minimální provoz.
Necelých 600 km (přesně 567) po silnici, která pouštním krajem objíždí horské hřebeny širokými oblouky, zvládáme neuvěřitelně rychle, za jedno „trochu delší odpoledne“. Před Kandahárem se ručička tachometru chvílemi drží na 160 km/hod. To když projíždíme úsekem, ve kterém hrozí akutní nebezpečí přepadení.
O takových silničních přepadech jsem si vyslechl těsně před odjezdem z Kábulu tuto historku: známého mého přítele zastavili – pro změnu na silnic Kábul-Kandahár – ozbrojenci, vzali mu auto, svázali ho do kozelce a nechali ležet u cesty. Vysvobodil ho americký hlídkový vrtulník. Muž měl štěstí hned nadvakrát. Za prvé, že ho našel vrtulník dříve, než by se na slunci upekl ve vlastní šťávě. A za druhé, že zloději byli tzv. chytří. „V Afghánistánu máme dva druhy zlodějů: chytré a hloupé,“ vysvětloval mi Behrose onoho dne před Intercontinentalem, „chytří tě nejprve zastaví, prohlédnou a co máš, seberou. Ti hloupí tě nejdříve zastřelí a pak se teprve podívají, jestli něco máš.“
Naše rychle jedoucí auto zřejmě zmátlo všechny druhy zlodějů, a tak trochu zadýchaní, ale spokojení přijíždíme do Kandaháru za tmy. Díky přílivu navrátilců ze zahraničí a uprchlých Paštunů ze severu země je problém najít volný hotel, ale po chvíli drkotání rikšou se vše řeší. Spíme v hotelu, který překvapivě vlastní rodina Hazárů, tedy příslušníků národnosti, která v jiných částech země trpěla pod vládou Tálibánu ze všech skupin obyvatelstva nejvíce (nejen v Mazáre Šerífu, ale zejména ve středním Afghánistánu, tzv. Hazarádžátu). Hotel se nachází v samém centru Kandaháru, bývalém neoficiálním hlavním městě tálibánského Afghánistánu.
„Ne, tady jsme neměli s Tálibánem vážnější problémy, jen jsme si museli nechat narůst plnovous a nosit pořád turbany,“ říká hazárský recepční, který hovoří plynně anglicky i rusky, „dělal jsem také pro OSN, ale zahraniční pracovníci se k nám chovali hrozně neuctivě. Za peníze, které mi dávali, to nestálo. Tak jsem se vrátil do našeho hotelu. Tady je to lepší.“
Kandahár je západní metropolí Paštunů (východní metropolí je pákistánský Péšávar), národnosti, která si nárokuje hlavní zásluhu na vytvoření moderního Afghánistánu v polovině 18. století. Nádherná hrobka prvního paštunského krále Ahmadšáha Durráního v centru Kandaháru stojí v těsné blízkosti nejdůležitějšího afghánského náboženského místa, Svatyně roucha prorokova. Paštuni tvoří drtivou většinu obyvatel a v ulicích města převažuje jazyk paštó. Lidé, kteří nepotřebují cestovat, ani pořádně neovládají nejrozšířenější řeč a druhý úřední jazyk Afghánistánu darí (afghánská perština).
Ulice jsou prašné, vzájemně pravoúhlé, plné obchůdků, město je členěno několika kruhovými náměstími. Na místě bývalého kina roste „Usámova“ mešita, stavba, kterou financoval nejhledanější muž světa. Práce jsou stále v běhu (v afghánském tempu), nyní údajně pokračuje „stát“. Bude se jednat o rozsáhlý objekt.
Opravdové překvapení, jaké bych v bývalém centru tálibánců nečekal, přinesla scénka v nedaleké poměrně velké čajovně na nároží jedné z hlavních tříd. Obsluhující muž má na hlavě „americkou“ baseballovou čepici. Při placení se ho z legrace ptám, kde má turban. Chlápek se začal pitvořil, kroutit, imitoval svůdný tanec žen a jednoznačnými gesty rukama v oblasti prsou zcela nepokrytě naznačil náklonnost k něžnému pohlaví.
„Turbany a brady odešly,“ řekl se smíchem, „jsem rád, protože mám rád hudbu, tanec a legraci.“
Lidé kolem pobaveně a celkem souhlasně přihlíželi. O „oblibě“ Tálibánu svědčí i velké množství elektronického zboží, televizory počínaje a videopřehrávači anebo dnes ještě oblíbenějšími CD-videopřehrávači konče.
„Nejen já, ale všichni tu byli šťastni, když Tálibán odešel,“ svěřuje se 51letý prodavač elektroniky Malim Ubajdula. „Když Američani začali útočit na Tálibán, věděli jsme to dobře z rádia a nebáli jsme se. Věděli jsme, že Američani útočí na Tálibán a Al-Kajdu. Při bombardování jsme šli na střechu domu a letadla pozorovali. Všichni to tak dělali. Ostřelování Arabů bylo velmi přesné. Zde ve městě Američani nikdy nechybili, jenom asi jednou nebo dvakrát u letiště.“
Ubajdula dle svých slov nikdy Afghánistán neopustil, když byly ve městě velké boje, jenom posílal svou rodinu do Pákistánu.
„Po nástupu Tálibánu byli lidé velmi šťastní,“ vzpomínal Ubajdula na období, které je dnes již historií. „Když tálibánci přišli, řekli: chceme jenom vybrat zbraně a dát válčící strany dohromady. Pak se tálibánci sami vybrali do vedoucích pozic, přitom říkali: my jsme z Afghánistánu, jsme dobří. Lidé tomu rádi věřili. Předtím tu bylo moc zle. Asi po třech letech jsme ale poznali, že jsou špatní. Začali dosazovat své stoupence na všechny pozice, i na ty nižší.“
Nakonec se Ubajdula vrací k současnosti. „Všichni lidé tady, mladí, staří, ženy i děti potřebují mír. Všichni jsou proto ochotni pomáhat nové vládě,“ uzavírá trochu zidealizovaně své vyprávění.
„Zde ve městě žijí dva druhy lidí. Jedni chtějí svobodu a demokracii a ti druzí chtějí tálibánské právo. Ti druzí, zpravidla nevzdělaní, nevědí nic o naší afghánské kultuře a zvycích,“ vrací mě zpátky do reality recepční hotelu.
Lidé dnes stojící na druhé straně názorů (proti současnému režimu a oficiálně prosazovanému všeobecnému veřejnému mínění) se na veřejnosti svými postoji příliš nechlubí. Na afghánském jihu je také těžko rozeznat, kdo byl „tálibáncem“ a kdo ne. Kontroverzní, militantní hnutí vyšlo z tradic venkovské jižní části země a řada vnějších znaků, kterými se nechvalně proslavilo, zde patří k obvyklému koloritu života. Jestliže Tádžik při návštěvě Kandaháru bude tvrdit, že všichni kolem jsou bývalí tálibánci, bude se hluboce mýlit. Turbany a vousy se zde nosí již několik set let.KRUH SE UZAVÍRÁ
Cesta z Kandaháru do Kábulu je nekonečná. Jednotvárnost vytváří skoro stále přímý směr, rozmlácená silnice vede většinou mělkým, širokánským a vyprahlým údolím mezi vzdálenými horskými hřebeny. Ke specifikům této silnice patří vlny, v některých úsecích dosahují až půl metru.
V době příjezdu do Kábulu končí zasedání delegátů z celé země, lója džirga. Během mé cesty kolem celého Afghánistánu jsem vyslechl řadu nářků a stížností na „nedemokratičnost“ výběru kandidátů jednotlivých oblastí. Mnoho obyčejných lidí s přirozenou autoritou se do Kábulu asi opravdu nedostalo, jejich místo zaujali stoupenci místních polních velitelů. Většinou se však lidé shodli, že nejdůležitější teď je, že se lója džirga vůbec uskutečnila.
Nová vláda Afghánistánu byla vybrána poněkud svérázným způsobem. Na počátku lóji džirgy byl za prezidenta země hlasováním potvrzen Karzáí (jeho protikandidáti byli po odstoupení bývalého krále z volební listiny spíše symboličtí). Pak se mnoho dnů volně diskutovalo, mnoho kandidátů se potřebovalo vymluvit a ostatním vysvětlit své zásluhy na boji proti terorismu. Fórum běželo, ale závěry stále žádné. Zejména západní novináři se cítili v nejistotě – nevěděli, o čem vlastně psát. Teprve předposlední den vystoupil Karzáí a sdělil, že následující den představí navrhovanou novou vládu. Další den v 17 hodin se Karzáí přiznal, že sestavení kabinetu je tak složité, že to nestihl, a poprosil procesí o trpělivost. Požádal přísedící o dalších 24 hodin času a poslal delegáty odpočívat. Ve stanovenou dobu se Karzáí ale opravdu vrátil s návrhem nového kabinetu. Po přečtení ministrů se v sále rozhostilo rozpačité ticho. Karzáí se opět chopil mikrofonu a k zasedání pronesl něco jako: „No, nic neříkáte, nevím, co si myslíte, jestli jste rádi, nebo ne, tak souhlasíte s tím, nebo ne?! Hlasujme o tom.“ Možná trochu překvapení kandidáti postupně zvedali ruce, a než se poslanci v sále nadáli, vláda byla odhlasovaná. Nijak nebylo vysvětleno, proč nebyl současně zvolen premiér nové vlády, nepadlo ani slovo o tom, zda prezident Karzáí nechtěl tříštit křehké mocenské pozice, nebo jestli se s ostatními mocnými v zemi zatím prostě nedohodl, či zda bude nějaký premiér vybrán dodatečně. Stejně tak do ztracena vyzněly plány na sestavení afghánského parlamentu, v závěru džirgy bylo jen řečeno, že se o tom bude jednat za měsíc, aby se delegáti nyní vrátili domů a do Kábulu pak přinesli návrhy, jak si parlament, tzv. šuru, představují.
Přes názorovou roztříštěnost, která je asi hlavním znakem současného veřejného mínění, byla určitě převládající reakcí na lója džirgu všeobecná úleva, že zasedání skončilo smírem, či lépe – že neskončilo otevřenou roztržkou mezi různými zájmovými skupinami.
Na zpáteční cestu z Afghánistánu vyrážím z Kábulu v 5.00 hodin ráno, ve stejném okamžiku vychází nad vzdálenými horami rudé slunce.
Hned po chvíli před vjezdem do horských soutěsek zastavujeme a čekáme v dlouhé řadě vozů. Zácpu způsobují vozidla jedoucí v protisměru – desítky náklaďáků a autobusů.
Teprve při další jízdě si člověk uvědomí to nekonečné procesí směrem do Afghánistánu. Každou chvíli míjíme náklaďák s korbou plnou lidí a jejich majetku, barevné pákistánské autobusy, které na střechách vezou vaky s osobními zavazadly, pracovní nástroje, kolečka či trhovecké vozíky. Lidé si přivážejí například i typické pákistánské postele, na které si za dlouholetého exilu zvykli. Afghánci si také přivážejí dřevěné trámky či kmínky stromů na střechy opravovaných domů. Navrátilci dobře vědí, že dřevo je v jejich staronové domovině nyní pořádně drahé.
Míjíme dvě rikši, jejichž řidiči se rozhodli zkusit svou živnost v Kábulu, a tak drkotají „závratnou“ rychlostí 20-30 km/hod celou dlouhou cestu horami.
V našem taxíku mluví jeden spolucestující anglicky. Dovídám se, že v Pákistánu strávil posledních 6 let. Právě se vrací z Kábulu, kde byl obhlédnout situaci, zejména co se bezpečnosti týká. Uspokojilo ho to, vrací se do Péšávaru pro svou rodinu…
Letmo dál pozoruji osazenstvo na náklaďácích nebo v autobusech. Zejména v autobusech se lidé často tísní jeden na druhého. Pozoruji obličeje žen, z nichž mnohé cestují s odhalenými tvářemi (to znamená, že mají přední závoj „povinné“ burky přehozen přes hlavu). V ženských obličejích je cítit zvědavost a naděje, ale i obavy z cizího prostředí. Aby ne: strávily v Pákistánu řadu let a Afghánistán teď pro ně bude cizinou.
A pak mi to náhle dochází! Mezi pasažéry drtivě převažují právě ženy a děti: do země pod Hindúkušem, do svých zničených domovů si muži z exilu přivážejí celé rodiny. Je vidět, že Afghánci svému prozatím křehkému míru věří.
Do Pákistánu se autobusy vracejí prázdné.

Vrátili jsme se právě z předsíně pátého světadílu. Do včerejška se jmenovala Holandská Nová Guinea a vlála nad ní jediná vlajka, holandská trikolora.
Teď se začíná jmenovat Západní Irian a třepotá se nad ní vlajek několik. Jedna z nich je pořád holandská. Oficiálně k ní přibyla bleděmodrá se znakem Spojených národů, neoficiálně červeno-bílá indonéská a nedovoleně, přesto však nejpočetněji vlajka papuánská s bílou pěticípou hvězdou v rudém poli, se šesti bílými a sedmi modrými pruhy.

Vrátili jsme se ze země, která je větší než tři naše republiky, nemá ani jediný kilometr železnic a všeho všudy něco kolem sedmi set kilometrů silnic, z nichž asi dvě stovky jsou asfaltované.
Nejsilnější dojem však nebyly ony kontrasty, ale spousta bílých skvrn na mapě. Ne tedy Antarktida s pólem nedostupnosti, ale třeba prostor osmdesát kilometrů jihozápadně od hlavního města Hollandie s nápisem UNEXPLORED MOUNTAINS. Neprozkoumané hory. Letěli jsme nad jinými oblastmi, dole byla nejdivočejší džungle, jakou si může člověk představit: pralesy, fantastické meandry, řeky jako by chtěly zaškrtit samy sebe, vracely se do míst, kudy už jednou protekly, neuvěřitelnými smyčkami se kroutily tři sta šedesát stupňů zpátky, oprátka za oprátkou, shora to vypadalo jako blysknavé kruhy a elipsy naházené do temného lesa. A ještě: na jihu země, hned po bariéře oněch pětitisícových obrů, je území velké skoro jako půl Československa. Na letecké milionce, nejpodrobnější dosažitelné mapě, najdete jen hrstku jmen označujících vesnice. Jinak desítky kroužků s anonymním VILLAGE, VILLAGES. Vesnice, vesnice, vesnice. Někdy v jednotném, někdy v množném čísle.
První zvuk, který v přemnohých oblastech téhle fantastické země probudil člověka z doby kamenné, byly výbuchy granátů. První začali shazovat Japonci, další Američané. Není to tak dávno. Dějinná epocha se jmenovala druhá světová válka. A zdá se, že teprve ona přiblížila světu lán země, který do té doby ležel takřka zapomenut na periferii zájmů i znalostí.
Připomněl i vlastním pánům, Holanďanům, když ho opět převzali z rukou spojenců, že to není jen tak nějaká zapomenutá země. Že kromě jiných hodnot má i cenu strategické základny.
To bylo před sedmnácti lety.
Teď se s ní museli rozloučit. Nebylo to jednoduché, to je nabíledni. Loučení bylo melancholické, s příchutí nostalgie. Třicátého září, o šesté hodině večerní, kdy se slunce chystalo sklouznout za temeno hory Jarremoh nad Magdaleninými ostrůvky, měl patrně holandský guvernér Plattel jiné starosti, než se dívat, jak ze stožáru před jeho rezidencí pomalu padá holandská vlajka, naposled bez soupeře nad touhle podivnou zemí. Už třetí den byl pryč, s děkovným dekretem samotné královny. Proto taky nebylo vojenských poct. Bylo jen zádumčivé, tesklivé ticho.
Pak nastala noc, horká a vlhká, s příjemným osvěžujícím vánkem od moře a bez komárů ve vyšších patrech strání, do nichž Holanďané nasázeli svoje vilky a bangela. Poslední holandská noc na Nové Guineji.

PATRIS A REPATRIANTI
Jak vypadá situace zevnitř Irianu?
Jako všichni kolonizátoři, mají pochopitelně i Holanďané pocit, že se jim svět odměnil za jejich záslužnou práci nevděkem. Obětovali se, cpali do té divočiny peníze, a teď – co z toho?
„Jen se podívejte,“ řekl nám jeden z nich, „jenom roku 1960 jsme investovali do Guineje pětadvacet milionů zlatých, za posledních osmnáct let nás tahle zem stála málem dvě miliardy. A co jsme z toho měli? Deset nebo patnáct tisíc krokodýlích koží, pár tun muškátových oříšků a něco kopry. A nafta? Její vývoz sotva stačil hradit dovoz potravin, a to nemluvím o strojním zařízení. Ostatně, vemte si cifry těžby. Jde dolů rok od roku, další výzkum pověsila Nieuw Guinee Petroleum na hřebík, protože se to nevyplácelo a ložiska v Klamono a kolem Steenkoolu budou za pár let suchá jako troud…“
„Začali jsme se téhle zemi věnovat příliš pozdě, za pět minut dvanáct,“ řekl druhý.
Je v tom hodně pravdy.
Dokud mělo Holandsko svou rozsáhlou „Holandskou Indii“ – bohatou Sumatru, Borneo, Jávu, Celebes, Bali – nestálo opravdu za to obírat se zbytkem koláče, v němž bylo tolik hrozinek. Teprve roku 1949, když se obrovská říše sesula jako hromádka karet, začali si Holanďané Nové Guineje „vážit“. Z několika důvodů.
„Musíme zachránit čest,“ říkali jedni.
„Kam s lidmi ze smíšených manželství, které teď Indonésané vypudili z Indonésie? V Holandsku budou na obtíž. Musíme pro ně zachránit Guineu.“
„Jakým právem chtějí Indonésané tuhle zem? Vždyť nemají s Papuánci nic společného, je to docela odlišná rasa, ze 700 000 obyvatel Guineje je jenom 19 000 Indonésanů, to jsou necelá tři procenta…“
Probíráte-li se holandskými propagačními publikacemi tištěnými na bezvadném křídovém papíře a oficiálními zprávami, které podle článku 73/e Charty musela vláda předkládat generálnímu tajemníkovi OSN, padne vám na první pohled do oka skutečnost: opravdu za pět minut dvanáct. Podrobnější statistiky začínají teprve rokem 1955, předtím jako by bylo prázdno. Honem se začalo se školstvím. Honem se začaly stavět silnice aspoň v okolí několika měst. Honem se začalo se zdravotnictvím. Na stránce 72 Zprávy o Holandské Nové Guineji za rok 1960 najdete doslova: „Teprve koncem roku 1960 začal průzkum životní úrovně Papuánců žijících v městských střediscích. Bude se v něm pokračovat roku 1961…“ Ani slovo o životní úrovni Papuánců mimo ona městská střediska. Místo toho na stránce 15 holandské publikace Vademecum voor Nederlands-Nieuw Guinea za rok 1956 (totožný text na stránce 15 anglického znění z roku 1958) doznání, že „všechny domorodé – rozuměj papuánské – civilizace patří k nejprimitivnějším na světě…“
Že nemohou Guineu udržet natrvalo, byť pod pláštíkem svěřeneckého území, bylo v Holandsku jasné snad i nejzarytějším zastáncům „uhájení cti“. Důkazem nad jiné pádným jsou vlastní statistiky dovozu do Guineje. Zatímco roku 1957 dovezli Holanďané strojního zařízení za 10 447 000 zlatých, roku 1959 už se spokojili s dovozem za 3 856 000 zlatých. Ještě nápadnější to bylo se stavebními kovy. Roku 1957 zaujímají v dovozu druhé místo – 14 842 000 zlatých. Roku 1959 už jenom osminu – 1 973 000 zlatých (v téže době však dovoz potravin zůstal na nezměněné výši, dovoz alkoholických nápojů se dokonce podstatně zvýšil). Nač investovat, říkají ta čísla, stejně půjdeme jednoho dne domů, dřív nebo později…
Valná většina jich odešla. Ty už jsme v Irianu nezastihli. Nastřádali si tolik, že se mohli pohodlně vrátit letadly a vybrat si dokonce mezi cestou přes Karáčí, nebo přes severní pól, oběma směry létaly mezi Amsterdamem a Biakem stroje DC-7C a DC-8 společnosti KLM dvakrát až třikrát týdně. Zastihli jsme už jen druhou garnituru – úředníky, techniky, stavbaře, učitele, drobné farmáře. Ve čtvrtek 4. října se v malých volkswagenech trousili do přístavu, mlčky a s melancholickým výrazem v očích vystoupili po schůdcích na palubu řeckého parníku Patris (ta shoda byla jistě jen náhodná: Patris pro repatrianty!) a opřeni o zábradlí dívali se zasněně po nádherném Humboldtově zálivu a vilkách, které navždy opustili. Spatřili jsme mezi nimi i Holanďanku prostředních let, bydlela několik set metrů od naší ubikace na Astrolabelaan a ráno jsme ji zahlédli, jak zalévá květiny za oknem (vděčně nás zvala do zahrady, když jsme požádali, smíme-li si vyfotografovat nádherně kvetoucí yuku). Její dva synkové se dole na molu mazlili s malým foxteriérem a po tvářích se jim koulely slzy jako hráchy, zřejmě nesměli vzít svého Oříška s sebou.
„Včera ke mně přišel jeden z nich, vysloužilý námořní kapitán,“ řekl nám večer jeden z úředníků OSN, „a chtěl ode mne dovolení, aby směl zůstat. Měl už vyhlédnutý pozemek za Ifarem, chtěl si tam zařídit malou farmu a pěstovat slepice a hovězí dobytek. Co prý bude dělat v Holandsku, povídal, vždyť to není můj domov, doma jsem tady. Co jsem mu měl říct, copak já vím, jak se k němu zachovají Indonésani, až sem přijdou prvního máje? A tak pojede do Holandska, třebaže už tam nikoho nemá…“
Vzpomněli jsme si přitom na mladou Holanďanku, kterou jsme v roce 1958 poznali v Bruselu na mezinárodním EXPO. Bylo jí sotva dvacet, hezká blondýna, byla servírkou na našem plovoucím hotelu-botelu, jak říkali Belgičané složenině slov boat a hotel.
„Já jsem to v Holandsku nemohla vydržet,“ řekla se slzami v očích. „A tak jsem utekla aspoň sem, do Belgie. Holandsko není má vlast, narodila jsem se v Bukittinggi na Sumatře, uteču tam, jak si jen trochu našetřím.“
Odjelo jich 4. října z Hollandie přes Singapur do Amsterdamu šest set. Dobrá polovička byli lidé tmavší pleti. Ne od tropického slunce. Míšenci. Po otci Holanďané, po matce Papuánci, Malajci, Javánci, Sumatránci. Holanďané si ve svých koloniích celkem potrpěli na místní hospodyně, za potomky se nestyděli. Ti našli domov na Nové Guineji, teď se stěhují do vlasti svých otců, do země, kterou nikdy neviděli.
Jak je ta vlast přijme?VELKÁ PŘÍLEŽITOST
Řekli jsme na začátku, že Irian ještě zdaleka není indonéský. Ale po prvním máji příštího roku se Indonésanům dostane velké příležitosti, aby za necelých sedm let, tedy právě za poloviční dobu, jakou měli v devětačtyřicátém roce ke splnění svého „svatého úkolu“ Holanďané, dokázali splnit podmínky smlouvy z 15. srpna 1962. Totiž prohloubit výchovu lidu, bojovat proti negramotnosti, urychlit sociální, kulturní a hospodářský vývoj, ve shodě s dosavadními indonéskými zkušenostmi umožnit účast lidu na místní správě pomocí pravidelných voleb a konečně připravit lid, aby si koncem roku 1969 mohl rozhodnout o svém dalším osudu.
Indonésané přijdou do Irianu s velkými přednostmi.
Mluví stejným jazykem, jaký zavedli Holanďané v základních guinejských školách, když nemohli použít žádného z bezmála dvou set papuánských, jakými se mluví ve vnitrozemí. Jsou v džungli jako doma, nebojí se jí. Dovedou žít skromně, k obživě jim často stačí dvě tři hrsti nasi putih, vařené rýže s ťabe. Znají psychologii člověka žijícího nejen ve městě, ale i na vesnici. Mají dostatek mladé nadšené inteligence, která se už dneska dobrovolně hlásí k službě v Irianu. A hlavně: mají velké zkušenosti s budováním školství v nejzapadlejších vesnicích. V době, kdy dosáhli samostatnosti, měli podobnou situaci, jakou za sebou zanechávají Holanďané přes všechny závazky splnit „svatý úkol“ v Guineji. V celé ostrovní indonéské říši bylo roku 1949 jedenáct vysokoškolsky vzdělaných lidí, v Nové Guineji nebude ani jeden. Podle Sukarnových slov je dnes v Indonésii 60 000 vysokoškoláků a 700 000 studentů na středních školách.
Indonésii však čeká v Irianu tvrdý oříšek. Zápolí s nejtěžší hospodářskou krizí ve svých mladých dějinách. Bude muset právě v prvních letech pumpovat do Irianu investice, aby neklesl životní standard, jaký za sebou zanechali Holanďané.
Otázkou zůstává, kde ony prostředky vezme.
Papua, nebo Irian?
Alfred Karma a Peter Rumakiek k nám přišli bez pozvání.
Přesněji řečeno: bavili jsme se s nimi už dobrou půlhodinu, když se ukázalo, že to vůbec nejsou zástupci Dewan Papua, s nimiž jsme si předchozího dne ujednali schůzku. Přišli místo nich, náhodou stál včera Rumakiek na autobusové stanici a vyslechl, co si ti dva povídali, měli prý strach z rozhovoru s novináři. A tak nás tady máte, my se nebojíme. Naopak, chtěli bychom se od vás taky něco dovědět.
Oba byli zaměstnanci zdravotní správy, bydleli v Ifaru v dělnické kolonii plechových půlválcovitých staveb, které tu zbyly po Američanech, Rumakiek už šestý rok pracuje jako asistent při snímkování tuberkulózních – a tak se řeč točila nejdřív kolem mezd a platů. Přístavní dělník prý si vydělá tři guldeny denně (láhev dováženého piva stojí zlatku deset centů, když je žízeň, dá se pít jen tohle, pivovar tu ještě nepostavili), dělník s dvouletou praxí dostane pět, další rok až sedm zlatých za den.
„A ve zdravotní správě?“
Vytáhl výplatní pásku.
„Dvě stě třiasedmdesát, k tomu příplatek na ženu a domácnost pětadvacet, ani ne tři stovky měsíčně.“
„Je to málo, nebo hodně?“
„Dá se s tím vyjít,“ zasmál se, „ale na nový volkswagen to nestačí, ten se prodával za pět tisíc dvě stě, na ten se zmohli jen Holanďané.“
Najednou začali sami s otázkami. Problém Papuánců a Indonésanů. Palčivá záležitost. Nevědí dodnes, na čem jsou. Upeklo se to bez nich. Holanďané odejdou, přijdou Indonésané. Ale doma jsme tu my, nám patří půda, my jsme se tu narodili, ne Indonésané. Máme s nimi špatné zkušenosti. Když jsem byl na učení, pracoval se mnou jeden Indonésan, ale nikdy mi nedovolil, abych s ním jedl u jednoho stolu, on si dal jídlo na talíř a mne hnal do kouta v kuchyni, místo talíře ti stačí banánový list. Takové věci z mládí si člověk dobře pamatuje. A když o nás mluvili, říkali vždycky slovo Papua s takovým přízvukem, že z něho zrovna čišelo opovržení a povýšenectví.“
Tak jsme se dostali k otázce, co je to vůbec Papua.
„Pochází to ze slov papa wuwa,“ řekl Rumakiek, „to je vlastně nemanželské dítě, odhozené, zanedbané, tedy necivilizovaný primitivní člověk. Indonésané nám tohle slovo zošklivili, proto raději používáme slova Irian, na to přišel náš vůdce Kaisepo, v biakštině to znamená něco, co kypí, jako když dáte nad oheň hrnec s vodou. Co se mě týče, radši bych byl, kdyby se říkalo Irian místo Papua, jinak si pořád o nás budou myslet, že jsme zaostalí divoši…“
Jurij Grešnov, který překládal z indonéštiny, se na chvíli odmlčel a rusky se zeptal, máme-li mu ukázat pohlednice, které jsme předchozího dne koupili v papírnictví na náměstí v Hollandii. Zobrazovaly muže z údolí Baliem v podivném úboru: kromě tenkého provázku kolem beder a dlouhého tykvicovitého pouzdra na přirození neměli na sobě vůbec nic. Ovšem proč bychom se ho neměli zeptat, třeba nám poví, proč se takhle zdobí, kdo jsou a tak.
Rumakiek ani Karma se kupodivu necítili nijak dotčeni.
„To jsou lidé z Baliemského údolí, vůbec ještě neznají peníze, místo nich platí mušlemi,“ řekl bez váhání Rumakiek. „Byl jsem tam loni s oddílem policistů, od devětapadesátého vedly v Baliemu válku dva kmeny nahých, musel se tam udělat pořádek, aby se nevybili. Ta pouzdra nosí jednak jako ochranu, ale mají taky symbolický význam, znamení mužské plodnosti. Je to starý papuánský zvyk. (To souhlasilo, předchozího dne jsme si před vchodem do sídla OSN všimli dvou mužských figur vyřezávaných ze dřeva, horní stál druhému na hlavě a jeho ztopořený úd byl delší než celá jeho postava.) „A co se týče těch pohlednic,“ – Rumakiek se na vteřinu odmlčel, podíval se po Karmovi, jako by si chtěl svou odpověď potvrdit, „říkali jsme to majiteli obchodu, Holanďanovi, ale ten, co prý bych je neprodával, aspoň se každý, kdo přijde do Hollandie, přesvědčí, že už tu po městě nazí chlapi nechodí, udělali jsme něco pro Papuánce nebo neudělali? To se ví, vydělává na těch pohlednicích pěkné peníze, ale trochu pravdy přece má, takové oblečení už nikde na pobřeží nenajdete. A povězte mi, jak je to v Indonésii, taky tam chodí lidé nazí? Nebo se Indonésané, až sem příštího roku přijdou, postarají, aby všichni Papuánci chodili slušně oblečení?“

Dolomitenmann – závod skládající se ze čtyř disciplín – běhu do vrchu, letu na padáku, jízdy na kajaku a jízdy na horském kole. V každé disciplíně mezi sebou bojují jedni z nejlepších sportovců světa, ale pro všechny je to experiment. Nároky na závodníky se liší od čistých disciplín. Jsou vyšší…

BĚH
Hvězdou letošního běhu do vrchu je maratonec z Keni Wanjohi Isaac Macharia. Když sto deset běžců vyráží přesně v deset hodin na trať, Keňan jde ihned do čela. Po tříkilometrovém úseku vede se slušným náskokem 15 sekund. Právě v těch místech ale končí rovinatý terén a trať začíná ostře stoupat. Ze startovní nadmořské výšky 674 metrů až do cíle v sedle Kuhboden, které má kótu 2441 m n. m. Závodníci musí překonávat dokonce žebříky a kus trati je zajištěný horolezeckým lanem. Sám jsem den před závodem po trati sestupoval a cesta dolů mi trvala skoro čtyři hodiny…
V průběhu závodu se z vysílaček dozvídám, že se Keňan pomalu propadá startovním polem a po necelé hodině a půl již v cíli předává štafetu nejlepší běžec – Markus Kroll z Red Bull Teamu.
Běh do vrchu holt není maraton, problémy mají ale i specialisté vrchaři – normální tratě totiž vedou po cestách, které se dají vyběhnout…

LET
Těsně po půl dvanácté se do děje dostávají i diváci čekající na fotbalovém hřišti v Leisbachu, kde „padáčkáři“ předávají štafetu kajakářům. Během několika minut je nebe nad údolím poseté desítkami padáků. Piloti musejí nejprve přeletět celé údolí a přistát na mezistanici lanovek Moosalm. Tam provizorně balí padák a běží zhruba sto výškových metrů k druhému startu…
Organizátoři zatlačují diváky za okraj hřiště a po chvíli se těsně nad stromy objevuje první padák. Se sklopenými konci vrchlíku, aby rychleji klesal, obtáčí Rakušan Wendelin Ortner poslední zatáčku, dosedá a sprintem předává kolegovi v neoprenu…

PLAVBA
Přestože je na trati postaveno 23 slalomových branek, nejlépe si vedou vodáci sjezdaři. Kromě pádlování ale musejí v úvodu zvládnout i dvousetmetrový sprint, přeplavání horské řeky Drau. Následuje skok v lodi ze šestimetrové výšky. Ani to ale nejsou všechny nástrahy obtížné trati. Slalomové branky jsou postaveny tak, že kajakáři musejí pádlovat i proti proudu a v určeném místě udělat eskymáka. Největší „lahůdkou“ je ale posledních tři sta metrů proti proudu řeky Isel…
Za Tyrolským mostem už čekají na předávku cyklisté. Vodáci po výběhu od řeky zahazují pádlo a kajak, plácnou finišmana na kole a padají k zemi… Hostesky nabízejí Red Bull…

KOLO
Oproti běžcům se cyklisté musejí na trati vyrovnat s převýšením „pouhých“ 1388 metrů. Úvodní a závěrečné části stoupání tvoří asi čtyřsetmetrové úseky, které se musejí tlačit… Čtrnáct kilometrů do kopce a třináct dolů – většinou po zatravněné sjezdovce. Ti nejlepší tu dosahují rychlosti okolo 80 km/h.
Letos se o vítězi rozhodlo již v předchozích disciplínách, a tak Roland Stauder nejrychlejším časem už jen potvrdil sílu letošního vítězného družstva. Přesně ve 13 hodin 55 minut a 17 sekund protnul cílovou pásku… Poslední družstvo dojíždí téměř o tři a půl hodiny později…OSLAVA
V sedm hodin večer se na lienzském náměstí koná vyhlášení. Úspěch českých družstev, která skončila v kategorii profesionálů na 4. a 5. místě, korunoval tým Opavanet 1. místem v kategorii amatérů. Jako profesionálové se ale chovali na stupních vítězů. Oproti celkovému vítězi Red Bull Teamu se alespoň dokázali pořádně radovat. Sprchu šampaňského si tak trochu neplánovaně vychutnali i diváci, představitelé města a organizátoři závodu…

Tallin, když do něj přiletíte z Prahy, je „malé, ale šumné město“ – jako trochu zmenšená zmíněná Praha. Blondýnky, kuřáci, směsice estonštiny a ruštiny, pěkné uličky, horké slunce a studený vítr, trochu seveřanské odtažitosti, tvrdé „l“ s měkkým „i“. První dojmy jsou nic víc a nic míň než první dojmy. Slyšíme angličtinu jako jazyk oficiální. Ruština jako kdyby byla takovou tou vedlejší řečí pro klábosení, která přijde na řadu v přestávce mezi dvěma úředními jednáními, když se služba v hostelu do telefonu na jakýsi ženský hlas rozčiluje, že ty boty koupily hned, a nepočkaly aspoň den, aby se podívaly i po jiných obchodech. Na Radničním náměstí postávaly stovky lidí, většinou s láhví anebo plechovkou piva v ruce. Je to prý zvyk, který Estonci převzali od Rusů. Alkohol v restauraci je drahý, tak ho kupují v obchodech a procházejí se s ním po městě. Občas si sednou na trávník anebo nějaké jiné atraktivní místo s pěknou vyhlídkou – a popíjejí v přírodě. Až na případy, kdy hrozen mladých lidí postává před obchodem s alkoholem někdy okolo jedenácté hodiny večer, kdy je pořád ještě světlo a otevřeno, je to docela příjemné. Dlouhé dny jsou tu opravdový fenomén. Když je tu v osm hodin večer světlo vysoko na obloze, zdá se, že je tak pět šest hodin u nás. A okolo čtvrté ráno je už den zase v plné parádě. Vlastně se doopravdy vůbec nestmívá.

DNY STARÉHO TALLINU
Měli jsme štěstí, že jsme přiletěli v ten pravý čas. Město se nazdobilo plakáty a transparenty, Radniční náměstí improvizovaným pódiem. Vystupovaly tu kapely různého druhu a žánrů, ale na Talliňany nejvíc zabíral sborový zpěv. Tahle tradice musí být úžasná a vine se jako zlatá nit novodobými dějinami. Dokonce se zdá, že si Estonci a i jiné pobaltské národy svou svobodu „vyzpívali“, stejně jako teď je pro ně koncert Eurovize, který se tu letos před měsícem odehrál, chápán jako jakási pozvánka ke vstupu do Evropy. A ony slavnosti? Dny starého Tallinu vznikly už za časů SSSR, kdy to byla příležitost pobavit se a nenásilnou formou upozornit na to, že to je staré hanzovní město. A pak je tu důvod starobylejší: zima je depresivní období, a když přijde ke slovu léto, jaksi přirozeně vypukne oslava a začne karneval. „Dílem to je matějská pouť a dílem slavnosti, které mají tradici, ale nedá se to srovnat s vinobraním ve Znojmě anebo jízdou králů ve Vlčnově,“ řekl nám později Marek Toman na české ambasádě. Také přehlídka uměleckých řemesel tu byla podstatně jiná než u nás v Česku. Namísto vzývání Keltů anebo starých Slovanů s pečením chleba, placek nebo selátek je tady stejně stará tradice místních kmenů, která ale ukazuje na práce z jiného soudku. Tady se dlabala z kmene stromu loď, vedle se vydělával ruční papír a kdosi žhavil kovová razítka, aby je mohl obtisknout na dřevo anebo do kůže. Na paloučku pod hradbami se provozovaly masáže a další dobově oblečený Estonec předváděl v pytlích nasbírané silné dřevěné špony různých barev a druhů, které se mají přihazovat na oheň při grilování kvůli chuti a vůni.

KRYSÍ DOSTIHY
Stojíme před historickou radnicí v samém centru Tallinu a čekáme, až to začne. Má to být závod plný legrace a uvolnění. Mladí úředníci, kancelářské krysy, mají závodit uličkami starého města Tallinu oblečení v pracovním kvádru s mobilem v jedné ruce a složkou s papíry pod rukou druhou. Organizátoři z tallinské obchodní komory se rozhodli jenom pro jedno ulehčení – povolili běhat v teniskách, takže představitelkám slabšího pohlaví odpadla nutnost riskovat zdraví během na vysokých podpatcích. Přihlásilo se na 24 soutěžních družstev, zastupujících různé firmy. Celkem 100 lidí vyměnilo úřednická křesílka za tvrdou dlažbu. Sportovní rekordy od účastníků závodu nikdo nežádá, tím spíš, že na trať vyběhnou lidé netrénovaní. Ovšem výsledek svůj velký význam, typický pro současné Estonsko, samozřejmě má: „Závody úřednických krys nás posunou dále v našem úsilí o návrat do Evropy,“ vyhlašuje slavnostně předseda obchodní komory a pořadatel závodů Erik Sigger. „Budeme ještě blíže světu, až první běžci překonají vzdálenost – tedy pokud ji překonají.“ Dodává, že první běh úřednických krys se uskutečnil v roce 1987 v New Yorku a o tom, jak je populární, svědčí, že brzy se závody pořádaly také v Torontu, Sydney, Amsterdamu, Bruselu… a že se těchto závodů účastní tisíce lidí.
Závody kancelářských krys ale začaly trochu nečekaně a z jiného místa, než jsme se domnívali. Také oblečení bylo jiné, než avizoval tallinský, v ruštině psaný deník. Týmy navlečené v barevných parukách, počmáraných sakách, žertovných čepičkách anebo třeba v brýlích se zpětnými zrcátky rychle zmizely za radnicí, aby po chvíli vyběhly druhou stranou, kde na ně čekala cílová páska. Běžci vbíhali do cíle, kde automaticky dostávali limonádu a pytlík s houskami, které tu pak houfně pojídali. Ale to ještě nebylo všechno, moderátor ve středověkém oblečení si je zval na pódium, kde dostávali za svůj výkon ti první pohár a ti, co se neumístili, aspoň bonboniéru. Zdá se, že další krok k návratu do Evropy byl učiněn.

CO JE U NÁS LEPŠÍ?
Kdo by před deseti lety pomyslel, při první cestě na Západ, že stejně překvapený může být i cestou opačným směrem – na Východ? Cestou na Východ, kde to vypadá jako na Západě. Ta země na Východě, který je ale západním směrem, se jmenuje Estonsko. Vůbec nejčastější pud českého cestovatele v Pobaltí je asi srovnávání. Zvlášť v Estonsku je to ožehavé téma – čeho je tu a tam více či méně, co je lepší, zachovalejší, důkladnější. Není bez zajímavosti, že takzvané pobaltské země (Estonsko, Litva a Lotyšsko) mají dohromady méně než 10 milionů obyvatel, takže hodně teoreticky vzato by mohli připomínat Čechy, Moravu a Slezsko. Docela by to vydalo na zajímavou hru – v čem jsme lepší my a v čem oni. Tak skvěle vyzdobené, čisté a zásobované kiosky určitě nemáme. Estonsko – Česko 1:0. Ale máme zase ve městech všude asfaltové silnice, a ne jenom udusanou hlínu – 1:1. Kam patří bábušky prodávající květiny, děti jako kameloti procházející autobus s čerstvým výtiskem gazéty? Co sčoty vedle pokladen v obchodech? Potkali jsme tu spoustu pracujících dětí, ale je to tím, že tu mají dřív prázdniny. A na druhou stranu: jídlo v restauracích je chutné a je ho hodně. Ze všech stran se ozývá pípání mobilních telefonů, je to taková internacionální móda, zvlášť když víte, že v Estonsku připadá 1 mobil na 2 obyvatele včetně vesnic a samot a že hned za mořem je Finsko – mobilní velmoc. Poznání Estonska a Pobaltí vůbec se dá zjednodušit do jediné věty: je to jako u nás.

PLÁŽ
Zahájit sezonu na pláži, to není jen tak. Stalo se to oficiálně 1. června a k organizátorům se připojili i hudebníci a mládež. A nebyla to akce jen tak ledajaká. Hudební show pod otevřeným nebem, děti stavěly hrady z písku, kreslily na asfalt, po dlouhé přestávce zase ožívaly volejbalové kurty. Večer byla ještě celkem zima, ale všechny rozehřály taneční hity 70. a 80. let. Ale přitom… Teplota vzduchu dosáhla 19 stupňů, voda měla 16 stupňů a zdálo se, že pro zdejší obyvatele jsou to celkem přijatelná čísla. A to i přesto, že v tak ledovém větru a vodě by se u nás v Česku snad kromě velkých otužilců nikdo nekoupal. V tak severském státě, jako je Estonsko, musí být lidé přirozeně otužilejší, a tak se proháněli ve vodě, jako by se nechumelilo. A stejně jako třeba na Kubě, koupání nespočívalo ani tak v plavání jako ve vodních hrátkách s míčem i bez. Stejný obrázek jako na pláži za Tallinem se nám naskytl pár dní poté v národním parku Lahemaa – pár opalujících se těl a malé děti cachtající se ve vodě, kterou by našinec označil za ledovou. To jsme ještě netušili, že to je asi nejteplejší den, který jsme během cesty po zemích, kde je za mnohem přirozenější počasí považován déšť, měli možnost zažít.

ŠEDÝ PAS A RUSKÁ VĚTŠINA
Tajemník zdejší české ambasády Marek Toman nás přivítal korektně a vstřícně. Asi tak, jak by si člověk představoval chování pravého Estonce. A jako zdroj informací byl přímo exkluzivní. Hned v úvodu nás ujistil, že průměrný plat je tu o něco nižší než u nás, asi 11 000 našich korun, ale s tím nehraje dohromady, že ceny jsou zhruba dvojnásobně vyšší. „Je to paradox daný tím, že společnost je strukturována jinak,“ vysvětluje Marek Toman. „Pro Estonce je typické, že tu existuje vrstva poměrně hodně bohatých lidí, která je úzká, pak je střední vrstva, která je slabá a má jiné postavení než u nás, a pak jsou lidé, kteří na tom jsou špatně.“ Otázka, jak to ti lidé zvládnou, zůstává nezodpovězena. Také rozdíl mezi životem ve městě a na vesnici je tu větší než u nás, přičemž Tallin je cosi jako stát ve státě. Všechny hospodářské a ekonomické příležitosti se koncentrují tady. A kam že vlastně patří Estonci? „Sami sebe chtějí pokládat za Skandinávce, nechtějí být považováni za součást Pobaltí, což je slovo, které berou za sovětský vynález. Mají povahově i jazykově blízko k Finům. Vnímají Lotyše a Litevce jako konkurenty, kterým se moc nedaří. Do Evropy míří přes Skandinávce, a ne jako součást Pobaltí.“
Zajímalo nás také, jak tady řeší národnostní problém. Není přece tajemstvím, že Estonsko má třetinovou ruskou menšinu a například ve městě Narva ruská menšina tvoří až 90% většinu. „Jak se snášejí Rusové a Estonci? Jako následek nedobrovolného soužití, protože Estonsko bylo okupováno SSSR, pak přišli Němci a po nich zase Rusové, takže vztahy to hodně zatížilo. Tyto dvě komunity jsou oddělené, Estonsko po získání nezávislosti zvolilo tu cestu, že etničtí Rusové nezískali občanství automaticky, jako tomu bylo například v Litvě. V Litvě nikdo neví, že tam Rusové jsou, zatímco v Estonsku získali občanství jen ti Rusové, kteří patří k historické ruské menšině, jež byla před válkou malinká, anebo ti, kteří složili jazykové zkoušky a podstoupili úřední proceduru, přičemž ty zkoušky jsou pro Slovany poměrně obtížné. V tuto chvíli má občanství asi polovina ruské menšiny, a jak to půjde dál, je otázkou.“ Zatím to prý funguje tak, že státní správa je víceméně estonská, zatímco soukromý obchod je ruský. Část škol obecně je ruských, část estonských, ale do roku 2007 by většina škol měla být estonských s podílem výuky v ruštině. „Je to citlivá věc, která tady hraje podstatnou roli,“ říká diplomaticky Marek Toman. Vztahy s Ruskem jsou totiž pořád důležité, a jak to tedy doopravdy s ruskými školami bude, se zatím neví. Jisté ale je už teď, že u mladých lidí, kteří mají jako komunikační jazyk angličtinu, se tyto problémy ztrácejí. „Faktem je, že zdejší Rusové mají jakési šedé pasy, průkazy cizince,“ vysvětluje Marek Toman. „Na úvodní straně je napsáno, že držitel tohoto pasu se smí vrátit do Estonska pouze se souhlasem úřadů, což znamená, že musí mít povolení k pobytu. Šedý pas také znamená, že jeho nositel musí mít vízum všude.“

ŠVEJKOVINY
Propletená historie dává zdejším lidem vědomí relativity hodnot, které tak lidsky přesvědčivě propagoval ve svém Švejkovi Jaroslav Hašek. Švejk byl sice psaný na hloupost Rakouska-Uherska, které tady nezažili, ale zase tu měli Rusko a Sovětský svaz. Je proto jasné, že to je ten ideální hrdina pro zdejší region, a není divu, že se s ním setkáváme téměř na každém kroku. Večer procházíme křivolakými uličkami starobylého Tallinu a co tam nevidíme? Na jedné z hospůdek obrázek Švejka. Protože jsme už předtím zahlédli Krušovice, víme, že jsme na dobré cestě. Zamíříme dovnitř – a vidíme, jak to tam žije. Stěny jsou vyzdobeny ilustracemi ze Švejka, ale je tu také fotografie a podpis bývalého předsedy vlády Miloše Zemana z doby, kdy tu byl na návštěvě. A aby toho nebylo málo, uprostřed místnosti zpěvák s bendžem a kolem něj sedí posluchači, kteří mají před sebou půllitr anebo tuplák, ale také zpěvník, a přizvukují z něj milému předzpěvákovi. Jedni dokonce vylezou na stůl a lavice a dělají „vlnu“. Zpěvák, podobný vzhledem i projevem našemu Matuškovi v dobách jeho největší slávy, ale moc spokojen není. Prostě posbírá zpěvníky, poskládá je do skříňky, zamkne ji a balí svůj nástroj. Jindy je to tu prý lepší. Majitelem „Švejkovy hospody“ je Riho Randvee. Rádi bychom s ním mluvili, ale je zrovna na moři, jak mi řekl do telefonu, takže se osobně sejít nestihneme.

SAAREMAA
Několikrát to mělo stejný průběh. Našli jsme si na mapě cílové místo a zjistili, jaký tam jede autobus, s cílem dostat se mezi venkovské obyvatelstvo. Pak jsme tam přijeli, anebo v některých případech dorazili stopem, a v místě značeném jako vesnice bylo liduprázdno. Pár roztroušených domků, spíš samot, anebo, jak se tady říká, farem. Někdy byly od sebe stovky metrů. Autobusové zastávky se objevovaly u cesty, i když nikde kolem nebylo žádné stavení, lidé se objevovali odnikud a do nikam vystupovali. Stejné to bylo i při jízdě na kole. Rovina a prázdné autobusové zastávky, sem tam domeček. A tak člověku ani nepřišlo, že urazil sto kilometrů, když za celou jízdu nenarazil na nějaké větší lidské sídlo. Ostrůvek si prostě uchoval původní ráz obyvatelstva, včetně skanzenu s velkými větrnými mlýny. Téhle oblasti na ostrově Saaremaa se říká typicky estonská. Za sovětské éry byl totiž cizincům uzavřen, a dokonce Estonci z pevniny potřebovali k návštěvě ostrova povolení – byly tu umístěny radary předběžného varování a raketová základna. V Kuressaare, největším ostrovním městě, byli lidé více než laskaví – v mládežnické ubytovně Internet používali zadarmo nejen studenti, ale i lidé z města, a když jsme si půjčili kola, nejenže to vyšlo na poloviční cenu, než bylo psáno, ale navíc jsme je vrátili tak, že jsme je přivázali v devět večer před krámek s půjčovnou a klíčky hodili do schránky. Kuressaare bylo zkrátka místo, kde se tak trochu a po svém zastavil čas. Místo, které je opravdu víc skandinávské než pobaltské.ZA STARÝCH DOBRÝCH ŠVÉDSKÝCH ČASů
Bohemistka Mairi Korvel přednáší v Tartu na univerzitě. Studovala v Praze v letech 1990 až 1991. Na stáže na Karlově univerzitě jezdila i později, na dva roky tu měla letní školu. A když začal cestovatelský boom, jezdila do Prahy jako průvodce. Poslední dobou prý pobývá v Čechách privátně. Sešli jsme se na starobylém náměstí a povídali si v nedaleké kavárně. „Co se týče uplynulého desetiletí,“ říkala, „zdálo se mi, že Češi měli lepší postavení na začátku. To, co jsme měli my, byla prostě hrůza. Tady chyběl cukr, prášek na praní, mouka… Když jsem přijela na stáž do Čech, byl to pro mě jiný svět. Moje první myšlenka byla – a co vlastně chtějí, proč nejsou spokojení? Až pak jsem pochopila, že to byla jen překrásná fasáda, za kterou bylo něco, co nikomu nemohlo vyhovovat. Ale tady nebyla ani ta fasáda. Změny v Čechách nebyly natolik kruté – tady v Estonsku se velká část společnosti dostala do úzkých a pak se to pomalu začalo zlepšovat. U vás v Čechách se to za posledních deset let také pomalu zlepšuje, ale ty změny nebyly všude a díky tomu jsme teď trochu úspěšnější. Začali jsme níž než vy a dostali se dál…“
Z paní Korvel čiší hrdost, přirozená empatie a široký rozhled. Další témata, která postupně probíráme, jsou vstup do Evropské unie („problémy mají zemědělci a spousta lidí má obavy, že vstoupí zase do jiného ‘svazu’“), obava z Ruska („vidíme ty změny, ale historická zkušenost varuje“), blízkost k Finsku a Švédsku („za švédských časů tu byli sedláci nejsvobodnější, dokonce se zachoval výraz ‘za starých dobrých švédských časů’“). Je to příjemné rozloučení s Estonskem.

Jen málokde lze objevit na tak malém území vedle sebe tolik rozdílných přírodních scenerií a krajinářských typů, jako v místech, kterým se říká Máchův kraj. Jen tady lze za pouhou hodinu pohodlné chůze vystřídat nejprve cestu úzkým skalnatým kaňonem, aby se vzápětí poutník zastavil na strmé vyhlídce a překvapený nad krásou lidmi jen málo dotčené krajiny pohlédl na horizont skal, strmých kopců se siluetami hradů a tmavých lesů. O několik minut později se pak už pro změnu může pocestný chladit v říčním meandru nebo v rozlehlém rybníku, mezi které jen občas „zapadne“ malá vesnička s útulnou hospůdkou. Ani se člověku nechce věřit, že stojí jen několik desítek minut jízdy od milionové Prahy.

MÁCHA SI UMĚL VYBRAT
Napadá mě, že si Karel Hynek, který si zdejší kraj velmi oblíbil, opravdu uměl vybrat. Pro jeho romantickou duši musela mít zdejší krajina přímo magnetickou přitažlivost. Vždyť dodnes stačí, aby na chvilku zašlo slunce, a najednou se celý kraj kolem vás jako mávnutím kouzelného proutku změní. Klesáš například Čertovou roklí ke zřícenině Chudého hrádku nad soutokem Chrastáku a Dolského potoka a s úžasem zjišťuješ, že všechno kolem tebe je sytě zelené – rašeliníky kolem potoka, malými semenáčky zanesené dno a svahy rokle, a dokonce i skály, pokryté slizkými mechy a lišejníky. Pak zacloní slunce na obloze těžký mrak, a svět kolem tebe rázem zčerná – teď jsou pro změnu jak skály, tak i les kolem tebe ponuré a výhružné. Spěcháš stále dolů, z dálky se přibližuje zvuk hromů, oblohou už občas projede blesk, a tu se najednou před tebou rozevře údolíčko, na jehož konci září jako maják světýlko Dolského mlýna, domečku jako vystřižené z Máchových Cikánů, jejichž děj autor mimochodem situoval do oblasti „…u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll k východu, západu, poledni a půlnoci okazují,“ což při dnešní znalosti tehdejšího místopisu (Roll je Ralsko, Pernštejn Starý Berštejn a Hiršberg jsou Doksy) znamená, že se odehrával tady všude kolem. Chaloupka stojí přímo pod strmými skalami, na kterých se dodnes zachovaly zbytky paláce Hynka Berky z Dubé.

HRADY SPATŘENÉ
Pokud je pro Máchův kraj něco typické, tak jsou to strmé kopce, na jejichž skalních temenech se dodnes tyčí zbytky starobylých českých hradů. Odtud pochází například jedna z větví bohatého a významného české rodu pánů z Dubé, jejichž sídelní hrad se dosud vypíná na bývalé sopce nad Vrchovany a k jejichž panství ve 14. století patřila i část Saska až po Pirnu.
Sám Karel Hynek Mácha byl coby vlastenec českými hrady přímo přitahován a za svůj krátký život jich stačil důkladně prolézt více jak sto. Nebyl to totiž rachitický intelektuál, ale řečeno dnešním jazykem docela slušný sportsman. Mácha byl však také poměrně zručný malíř. Právě jeho obliba ve zříceninách českých hradů a schopnost malování umožnila vznik ojedinělé knihy Hrady spatřené, která vyšla díky Máchovým pozůstalým. Na desítkách pečlivě evidovaných maleb hradů, vyvedených jak barvou, tak i perem, často několikrát v průběhu let, se dá dnes vyčíst nejen, kudy přesně kdy Mácha šlapal, ale také jak vypadaly české hrady před bezmála 200 lety a jaké často ubohé zbytky se z nich zachovaly do dnešních dnů.

CO DOKÁŽE NADŠENÍ
Ačkoliv je Mácha už téměř 166 let mrtev, jeho duch naštěstí nikoliv. I dnes se totiž mezi námi stále vyskytují romantici odchovaní v duchu tehdejší doby a je jaksi příznačné, že se mnozí z nich „stahují“ právě do básníkova oblíbeného kraje. Jedním z nich je i Ivana Hůlová z občanského sdružení Hrádek, které se stará o jednu z nejromantičtějších českých zřícenin ležící na západním kraji Roverských hor. Hrádek, nebo někdy Helfenburk, který Mácha také navštívil a namaloval, zachránilo od totálního zchátrání jenom nadšení několika generací trampů a ochránců přírody, kteří právě v šedesátých letech do tehdy doslova panenské krajiny pískovcového skalního města mezi Úštěkem, Holany a Zakšínem začali jezdit a objevovat její polozapomenuté kouzlo. Stojíme na nádvoří „Helfáče“, jak si hrad přejmenovali trampové, a povídáme si o jeho nedávné historii. „Když jsme sem začínali jezdit, nestálo tu prakticky nic,“ vzpomíná na dobu před čtvrt stoletím Ivana Hůlová. Přímo nad námi se do výšky přes dvacet metrů tyčí dominanta hradu, zrekonstruovaný obytný donjon. Pod vedením pracovníků litoměřického muzea zde Ivana Hůlová a s ní další dobrovolníci strávili desetitisíce hodin a stovky víkendů nebo dovolených. „Ta vynaložená námaha je však už dnes vidět,“ říká se stopou hrdosti Ivana Hůlová, která dodnes na hradě tráví podle harmonogramu spolu se svými kolegy značnou část roku a své vyprávění zakončuje perličkou. „Ta perníková chaloupka za mnou,“ ukazuje na stavení na hradním nádvoří pod urostlým stromem, „je naše základna, my ve věži totiž už moc nespíme. Nevím sice přesně, jak je stará, ale určitě pamatuje Josefa II. Nikdo ale neví, že tady na Hrádku je teprve 20 let. Původně totiž stála někde na kraji Úštěka, ale protože překážela při rozšiřování silnice, hrozilo jí zbourání. Podařilo se nám ale zařídit, že byla rozebrána a pak znovu složena tady, a myslím, že nepřeháním, když řeknu, že sem opravdu pasuje.“
Díky lidem, jako je Ivana Hůlová, je tak možno přijít kdykoliv, v kteroukoliv část roku a nehrozí, že hrad, v současnosti v majetku města Úštěka, bude nepřístupný. Podobný osud měl i Starý Berštejn, taktéž cíl několika Máchových cest, který se už na sklonku komunistické éry podařilo získat od státu partě kamarádů. Památka tak drží primát coby první hrad v soukromém vlastnictví ještě z doby ČSSR. Dostat se na hrad dnes však není zrovna jednoduché. Nutná je předchozí domluva s majitelem, protože Berštejn je po několika návštěvách zlodějů bytelně znepřístupněn a výstražné cedulky dokonce hlásají, že jsou na nezvané návštěvníky přichystány různé pasti a samostříly.

CHCETE ZMIZET? JEĎTE DO ROVEREK, TAM TO NENÍ PROBLÉM!
Roverské hory tvoří obrovské skalní bludiště severně od centrální části CHKO Kokořínsko. Na rozdíl od ní jsou však zdejší kaňony a rokle navštěvovány jen minimálně. Právě odlehlost kraje, znásobená i nedostatkem vody a značnou vzdáleností k nejbližší restauraci, způsobila paradoxně neutuchající oblibu zdejšího skalního města mezi turisty a trampy. Těžko říci, kdo pro ně vymyslel a jako první použil název Roverské hory, ale muselo k tomu dojít na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Tehdy, v době krátkého obnovení skautské organizace, se skály staly oblíbeným cílem výprav mnoha junáckých oddílů. Pro svoji opuštěnost a vzdálenost od hlavních dopravních tahů sem však putovaly hlavně oddíly starších skautů – takzvaných roverů. Oni – nebo po opětovném zákazu Junáka v roce 1970 jejich už zase ilegální nástupci – také s největší pravděpodobností vymysleli a jako první začali používat jméno Roverské hory, zkráceně Roverky. Svoje kouzlo si však hory udržely i po zákazu Junáka. Naopak v té nelehké době jejich věhlas mezi svobodomyslnými lidmi ještě vzrostl. Dnes jsou pro většinu návštěvníků Roverek hlavním magnetem fantastické skály, ale skutečnou třešničkou na dortu jsou jejich lesy. Přírodní rezervace na Vlhošti, „majáku Roverek“, chrání bučiny s bohatým bylinným patrem na sopečných čedičových vyvřelinách, ale to nejcennější, co mohou Roverky nabídnout, jsou reliktní bory na sousedním Malém Vlhošti. Bizarně pokroucené stromky, které – ač zakrnělé ve vzrůstu – něco pamatují, jsou vděčným estetickým i fotogenickým terčem zájmu naštěstí dosud stále nemnohých poutníků.
Zdejší krajina je také známá jinde už bohužel zašlou romantikou úzkých, do skal vytesaných cest a silniček. Většina komunikací v kraji je vedená značně odvážně, pravoúhlá zatáčka doprava v prudkém klesání je vzápětí vystřídána neméně ostrou levotočivou šikanou a velkým stoupáním. Silničky, na kterých je po většinu roku minimální provoz, což je činí přitažlivými zvláště pro cykloturisty, jsou mnohdy navíc vedeny zaříznuté hluboko přímo do skály.

KORUNA MÁCHOVA JEZERA
Podobně jako Roverského hory, je také skalnatý masiv Polomených hor, chránících jako hradba Máchovo jezero před severními větry, dodnes pro většinu Čechů Terra Incognita. V minulosti se skalnímu městu říkalo i Kumerské pohoří, buďto podle starého názvu osady Hradčany, nebo podle známého místního lupiče Václava Kumra. Zatímco však Roverky byly vždy volně přístupnou oblastí, a tudíž se v nich mohl před státní šikanou schovat každý, kdo to potřeboval, a kolem Máchova jezera dnes stojí stovky chatek a penzionů, Polomené hory, kde už Keltové a po nich další včetně vévody Valdštejna těžili železnou rudu, takové štěstí neměly. Až do roku 1991 totiž sloužily jako nejzápadnější hranice mamutího vojenského prostoru Ralsko pro výcvik tankistů okupační Sovětské armády. Nebyla to však jediná armáda, která ve zdejších skalách kdy řádila: uprostřed skalního města, daleko od dnešních cest, se od Kraví rokle až po Měděný důl dosud táhne hluboký příkop s valem, chráněný po stranách a uprostřed dosud jedinečně zachovalými barokními šancemi z navršené hlíny. Další podobné dělostřelecké bašty dodnes střeží silnici z Jestřebí do Lípy. Před více než 250 lety je tu vybudovala rakouská armáda. Oblíbeným místem boha války Marta tato část Máchova kraje byla ale vždy, četné nálezy ve vojenské části českolipského muzea jsou důkazem, že se tu v roce 1866 strhla během rakousko-pruské války krvavá bitva. V roce 1938 v kraji zase operovali sudetoněmečtí teroristé, kteří mají na svědomí životy několika československých policistů a vojáků. V únoru 1945 vznikla ve Starých Splavech u Máchova jezera ve vile vysokého zvířete nacistické NSDAP výcviková škola obávaného Wehrwolfu. Zfanatizovaní adolescenti tu mimo jiné trénovali v místech, kde železniční trať vede zaříznutá do skály, pokládání výbušnin a vykolejování civilních vlaků. Na jejich hlavy také padá odpovědnost za smrt 17 československých vojáků, kteří zahynuli na silnici u Oken v červnu 1945 poté, co jejich náklaďák najel na nastraženou minu.
Ačkoliv je krásné bloudit dosud liduprázdnými roklemi (část skal porostlých ve vrcholových partiích bukovým lesem je dnes ohrazena jako obora pro daňčí a mufloní zvěř), snad ještě krásnější je toulat se po jejím severním okraji, v místech, kde Polomené hory strmě spadají do jinde nevídaných meandrů Ploučnice. Výhledy z okrajových skalních teras patří mezi nejkrásnější, jaké jsem u nás kdy viděl. Za jasného počasí se odtud otevírá panorama od Českého středohoří na západě až po majestátní Ještědský hřeben a za ním vykukující Jizerky – kraj barevných korálků – na východě. Jako na dlani a zdánlivě na dosah ruky tu před očima zalitýma potem z výstupu defilují všechny vrcholky Lužických hor. Ale i výhledy v jiné dny, než ty slunečné, jsou z Havraní skály nezapomenutelné.
Kdo se dostane až sem, na svah Jeleního vrchu, neměl by si nechat ujít nedalekou Skalní bránu, jeden z největších přírodních skalních mostů u nás. Odtud je to už jen kousek k Provodínským kamenům.

DALEKÉ ROZHLEDY – RODINNÉ STŘÍBRO MÁCHOVA KRAJE
„Nejlepší výhled na krajinu kolem je bezesporu z Provodínských kamenů,“ dušuje se Mgr. Petr Bajak z Okresního muzea v České Lípě. Dlužno poznamenat, že nikterak nepřehání. Ačkoliv Máchův kraj místy vhodnými pro daleká pozorování vůbec nešetří, Provodínské kameny umožňují zvláště ze svého nejvyššího bodu – Lysé skály – ničím nerušený kruhový rozhled. To je skutečná rarita, protože i když je v okolí mnoho vyšších výhledových míst, která lehce navozují pocit ptačího pohledu (Starý Berštejn u Dubé, Králův Stolec u Bezdězu, Maršovický vrch a Šedina ve skalním městě u Braniborské jeskyně nebo Vlhošť a Čap v Roverkách), nikde se nejedná o dokonale kruhové panorama.
Při sestupu z Lysé skály se nám na pláni pod Dlouhým vrchem naskytne na okamžik obrázek jako z Divokého západu: vysokou, skoro prérijní trávou se kolem nás prožene stádo pěkně rostlých koní. Jen tak, sami, bez doprovodu nějakého honáka nebo jezdce. Běží kolem, hřívy vlají, těla se lesknou, země duní, tráva létá zpod kopyt a jak se znenadání objevili, za okamžik už tu zase nejsou, zmizeli za obzorem. Zůstala tu po nich jenom udusaná stopa, nasládlý koňský pach a jen slabé zaržání z dálky je důkazem, že se nám to všechno jenom nezdálo.

A BUDOUCNOST…?
Ještě před dvanácti lety měl poutník, který vystoupil pozdě večer na blíževedelském nádraží, pocit, že se ocitl v Sudetech někdy před 50 lety. Málokterý dům byl opravený, všechno kolem bylo nachýlené, rozbité nebo aspoň neudržované. V poslední době se však už začíná blýskat na lepší časy – kaplička v samotě Hvězda pod Vlhoštěm už je zase opravená a turistu při sestupu z lesa pod Ronovem nemůže nezaujmout nově opravený obrovský statek ve Stranném včetně vybudovaného velkého výběhu pro koně. Protože poptávka po chmelu klesla a zdejší chudá půda moc nevynáší, nezbylo nic jiného, než se zaměřit na turistiku. Proto se v kraji horečně značkují cyklostezky a staví rozcestníky, proto se tu nebývalou měrou rozšířila hipoturistika – prakticky v každé vesničce uvidíte několik ohrad s koňmi a poutače na turistické vyjížďky.

---

PAMĚTIHODNOSTI KRAJE:
Máchův kraj je tak přeplněný unikátními výtvory lidských rukou a přírody nebo krajinnými sceneriemi, že je prostě nemožné připomenout zde víc, než skutečně jen zlomek, ukázku z jeho bohatství:
Muzeum K. H. Máchy v Doksech – přináší často neznámé skutečnosti ze života velkého Čecha.
Linie bunkrů „Mimoňská příčka“ mezi Stráží pod Ralskem a Ploučnicí nebo úsek od Jestřebí po Maršovický vrch. Lom na těžbu znělce na jeho temeni postupuje tak rychle, že se po odstřelu ocitly už dva bunkry na dně jámy v poloze „nohama nahoru“, jinak však nepoškozeny! Tyto objekty jsou vděčným námětem pro fotografii! Další část nedokončené bunkrové linie se táhne kolem Dubé od Vrchovan po Ropprechtice, kde vchází do CHKO Kokořínsko.
Braniborská jeskyně a komplex roklí kolem ní – skalní město nedaleko Máchova jezera, oplývající bohatstvím lesních plodů a dosud poměrně nezatížené turismem. Samotnou jeskyni tvoří převis, využívaný dnes trampy, pod kterým se za časů válek schovávali obyvatelé okolních vesnic.
Holanské rybníky a obora Vřísek – nenáročné místo pro zádumčivé putování lesy i kolem rozlehlých ploch rákosí a orobince. Ráj pro ornitologii.
Novozámecký rybník – unikátní středověký systém umožnil vznik tohoto velkého rybníka s hladinou pokrytou lekníny pomocí 14 metrů hluboké a bezmála dvě stovky metrů dlouhé ručně do skály vytesané průrvy, kterou je napájen vodou z Bobřího potoka. Nedaleko je podobná Mnichovská průrva a osamocený kostel sv. Barbory na místě zaniklé vesnice.
Soutěska Peklo – úzká a vlhká skalnatá rokle, kterou protéká Robečský potok. Pokud do ní vkročíte od jihu, od Zahrádek, nemělo by vás překvapit, že až z ní vylezete, budete přímo na okraji České Lípy.
Dlouhý kámen – souvislá pískovcová stěna, více jak kilometr dlouhá a skoro sto metrů vysoká. Jejím středem vede nejdelší pískovcový traverz v Evropě.
Ralsko, Ronov, Starý Berštejn, Děvín – dominanty kraje se zříceninami hradů na vrcholcích, na jejichž zdolání potřebujete mít dobré plíce. Vynaložená námaha se však bohatě vrátí.
Hradčany – v těsné blízkosti Hradčanského rybníka, kde se můžete dobře vykoupat, pokud vám nevadí, že z jeho dna stále ještě pyrotechnici občas vytáhnou nějaký granát nebo bombu, mají v ranči U Osamělé hvězdy malou soukromou ZOO s volným vstupem.

AKTIVITY:
V celém regionu je velmi oblíbená a rozšířená kromě klasické turistiky i cykloturistika. V poslední době nabývají stále více na popularitě i vyjížďky na koních do přírody. Možnost projet se na koni umožňuje například stáj v Zakšíně nebo v nedalekých Osinalicích. Velký hřebčín i s dostihovou dráhou mají v Mimoni, další parkúr je v Oknech u Bezdězu.
Řeka Ploučnice je tradičním cílem vodáků, zvláště za vyššího stavu vody je třeba jen dávat pozor na četné meandry a spadlé stromy.
Kromě přeplněného Máchova jezera, Černého rybníka u Nedamova a Holanských rybníků je možné se koupat v různých tůních Ploučnice a v Hradčanských rybnících. Dobré možnosti nabízí i zatopené pískovny nedaleko Provodínských kamenů. V nouzi dá člověk zavděk před vedrem i vyráchání v bývalé hasičské nádrži v Osinalicích – konečně, pijavkami se ještě nedávno léčilo.DOPORUČENÁ UBYTOVÁNÍ, STRAVOVÁNÍ:
Zakšín, zdejší motorest na hlavní silnici Praha-Česká Lípa, má rozumné ceny za ubytování a dobrou kuchyni. Další možností, jak nasytit svůj žaludek, je Dubá a celé okolí Máchova jezera. Stylové prostředí turista najde i v dřevěné chaloupce na hlavním tahu v Jestřebí, v jejíž blízkosti byla nedávno otevřena velká hospoda ve staročeském stylu. Naopak značné problémy budete mít s jídlem a noclehem v okolí Roverských hor, a to včetně větších sídel, jako např. Blíževedly. Výjimkou je jen oblast kolem Holanských rybníků, ale také spíše jen v hlavní sezoně.
Příjemné prostředí, kam občas přijíždějí místní lidé na koni až k pípě, je ranč U Osamělé hvězdy v Hradčanech. V restauraci naproti přes rybník celkem slušně vaří, ale zvláště v sezoně tu musíte čekat na jídlo třeba přes hodinu, než na vás dojde řada. To už je skoro lepší dojet do 7 kilometrů vzdálené Mimoně, kde se dá v několika hospůdkách nebo restauracích dobře zahnat hlad.
Literatura, prameny: Josef Panáček a Jaromír Wagner:
Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje (Severočeské nakladatelství 1990)
Okresní muzeum v České Lípě, www.muzeum.clnet.cz

V jižním cípu Indického subkontinentu, na březích Bengálského zálivu leží stát Tamilnádu. Ten si dělá nároky být vůbec nejindičtější částí Indie, protože sem nikdy – na rozdíl od severních oblastí země – nepronikl vliv islámu. Vrcholnou ukázkou architektury dávných a slavných dob tamilských vládců jsou chrámy a sochy v Mahábalipuramu, které se díky své unikátnosti dostaly i na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Pallavští vládci
Převážná většina chrámů a reliéfů v Mahábalipuramu vznikla v době vlády pallavských králů. To byli příslušníci první tamilské dynastie, která se na vrcholu své moci v 5. a 8. století výrazně zasloužila o rozkvět tamilské kultury. Většina památek vznikla za vlády panovníků Narašimha Varmana I. a II. (630-688, resp. 700-728 n. l.). Právě pro jejich období je charakteristický jednoduchý a lehký styl, inspirovaný lidovým uměním. Tím se výrazně liší od mladších památek, které už byly stavěny pod vedením panovníků větších království v monumentálním stylu.
Původ tamilské dynastie je dodnes opředen mlhou záhad, spekulací a legend. Bohatství pallavských králů pochází z jejich promyšlené politiky podpory zemědělství a obdělávání půdy. Své poddané tak přivedli k usedlému způsobu života, aby mohli snadněji zdanit jejich příjmy a úrodu. První pallavští králové byli stoupenci džinismu. Mahendra Varman I. (600-630) přestoupil k šivaismu, což mělo zničující následky na osud džinismu v celém Tamilnádu. To také vysvětluje, proč je většina chrámů zasvěcených Šivovi nebo Višnuovi.

Ardžunovo pokání
Zatímco jiné skalní reliéfy na území Tamilnádu zobrazují pouze bohy a bohyně, v Mahábalipuramu ukazují skulptury scény z každodenního života běžných lidí. Výjevy vytesané do skály znázorňují ženy dojící krávy, členy ctihodné městské honorace, naparáděné dívky pózující koketně v bocích, ale i výjevy z panteonu bohů. Jedním z nejslavnějších a nejkrásnějších skalních reliéfů je „Ardžunovo pokání“. Tento výjev vytesaný v načervenalé žule zobrazuje historii Gangy, pramenící v pohoří Himálaje. Ve skále jsou vytesané příběhy z Paňčatantry, zarámované postavami zvířat, bohů a bájných bytostí. Odborníci nemají přesně jasno, kdo na výjevu vlastně pokání provádí. Podle mnohých je to Ardžuna, který se kaje, aby mu Šiva udělal laskavost. Ať sochy znázorňují kohokoli, kunsthistorici hodnotí tento 27 metrů široký a 9 metrů vysoký reliéf jako jeden z nejrealističtějších skalních výjevů v Indii.

Skalní chrámy a kamenné ráthy
Hned v sousedství Ardžunova pokání je ve skále vytesaný jeden z nejstarších chrámů Krišna Mandapam. Skalní výjev ukazuje hrdinu, jak zdvihl horu Govardhanu, aby uchránil svou rodinu a lid před bohem Indrou. Celkem osm ve skále vytesaných místností, zvaných mandapamy, ukrývá množství postav bohů a zvířat zčásti vytesaných v životní velikosti.
Ozdobou Mahábalipuramu jsou ráthy, chrámy, které se staly předchůdci drávidských svatostánků v celé jižní Indii. Ráthy jsou pojmenované podle Pánduovců, hrdinů z eposu Mahábhárata. Jsou charakteristické svými sloupovými síněmi, typickými pro chrámy v celém Tamilnádu. Řada památek v Mahábalipuramu zůstala nedokončena. Díky tomu si dnešní návštěvníci mohou udělat představu o tom, jak promyšlené techniky tehdejší stavitelé používali. Některé ráthy mají tak masivní střechu, spočívající na sloupovém ochozu, že se stavitelé rozhodli nechat pod střechou raději plnou skálu, aby se pod váhou kamenné střechy celá stavba nezhroutila. Rátha tak nemá vnitřek, což jen podtrhuje větší důležitost vnější formy této monolitické památky, než jejího vnitřního obsahu.Pobřežní chrám
Největším skvostem Mahábalipuramu je jistě chrám domorodci zvaný Šikára. Ten byl postavený v 7. století na kamenném poloostrově, který z bílé písečné pláže vybíhá do moře. Chrámový komplex tvoří hned dvě gópuramy, pyramidální věže pokryté spoustou plastik, soch zvířat, bohů a démonů. Jedna z chrámových věží je zasvěcena vládci světa Višnuovi, který hledí ze západní věže směrem na pevninu. Druhý chrám patří jeho protihráči Šivovi, bohu zmaru, jehož pohled spočívá na moři a jeho nevyzpytatelných nebezpečích. Chrámy pak obklopuje dlážděné nádvoří se starými zvětralými hradbami, které zdobí řada kamenných býčků, oblíbených zvířat boha Šivy. Vstup do vlastních chrámů střeží mytická božstva.
Místo pro stavbu chrámu nebylo vybráno náhodou. Právě zde, u písečného pobřeží rovného jako šňůra, se pod hladinou skrývají zrádná skaliska. Přímo na chrámu proto stavitelé umístili světlo majáku, které varovalo rybáře a mořeplavce.
Po pádu pallavských vládců se z Mahábalipuramu stala nevýznamná oblast na úpatí nízkého skalnatého návrší, ve kterém vznikla většina chrámů a reliéfů. Svojí mimořádností a rozsahem však dodnes fascinují návštěvníky. Ti v Mahábalipuramu kromě starodávných chrámů najdou i klidnou atmosféru přímořského letoviska, kde si na terase některého z místních hotýlků mohou vychutnávat dary moře a přitom zasněně hledět na vody Indického oceánu omývající nekonečné pláže a val chránící monumentální Pobřežní chrám. V uličkách maloměsta pak na každém kroku v malých krámcích zjistí, že ani sochařská tradice, založená už za první tamilské dynastie, zdaleka nevymřela. Místní umělci se stále sdružují do pověstných sochařských škol. Jejich skulptury jsou široko daleko vysoce ceněné a uznávané.

Droga Nové Guineje je příliš silná, dostala mne! Umění zapomenout stále funguje! Miluji kontrasty, tady si jich užiji! „Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný!“ je náš oblíbený fórek. Vstřebal jsem hořké chvíle a po roce se vracím. Opět s novinářem Pavlem Zvolánkem, navíc „doktorský“ Aleš a Jitka Popelková, moje ženská nejen do nepohody. Lákají nás kmeny Korowai a Kombai žijící vysoko v korunách stromů. Dostaneme se k nim, vylepšíme si dojmy? Cesty na Irian Jayu začínají v hlavním městě Indonésie. Od Merpati máme všemocný glejt ředitele a letenky, od ambasády, univerzit a muzeí doporučující dopisy. Dolary měníme na rupie a letecky se zastávkami na Sulawesi a Molukách si odskakujeme na ostrov Biak za potápěním. Irian je odsud kousek, možná proto míří letadlo nejprve na jih do přímořské Timiky a pak napříč ostrovem do hlavního města provincie Irian Jaya. Jayapura leží v zálivu severního pobřeží na úpatí Kyklopských hor. Město sevřené horami a mořem stojí za vidění, prošlo bohatou historií, kdy se měnili vládci a v souvislosti s nimi i název města. Po nástupu Holanďanů dostalo příznačný název Hollandia. Mezi lety 1963-64 získalo nové jméno Kota Baru, Nové Město. V rozmezí let 64-68 se stalo Sukarnopurou. Jak se jmenoval první indonéský prezident? Samozřejmě Sukarno. Současný název Jayapura znamená v překladu „vítězné město“. Budeme vítězní i my?

PRVNÍ DOTEKY
Na lidi mívám štěstí, vypadá, že to vyjde i tentokrát. Výpravčím naší výhybky do jiného světa je Jako, houževnatý sympaťák z oblasti, kam se právě pokoušíme dostat. Maličká kánoe nás odnáší do velkého neznáma. Nasazujeme batohy a noříme se do bláta. Co bude na jeho konci? Po prvních metrech se Aleš nedůvěřivě dívá, zda to myslíme vážně. Pohled skrývá naději, že je to celé fór, který vzápětí odpískáme a přejdeme na opravdovou cestu. Ty tady ale nejsou, v neznámém světě nemají normální cesty prostor. Pokud se objeví, zmizí mysterie, svět kouzel je příliš křehký. Cesta se stane mostem mezi civilizacemi, válec masového turismu je rychlý. První brouzdání džunglí je milosrdné, po pár hodinkách jsme v Lebilahi, odrazovém můstku mezi Korowaii. Unavené trenky jsou zde znamení kontaktu s cizím světem. Nezvyklé oblečení visí na domorodcích jak potrhané vlajky. Seznamujeme se s novou přípravou místního „chleba“, prokletého sága. Bude nás nekompromisně provázet celým pobytem u stromových lidí. Do ohniště se vloží velká narůžovělá ságová hrouda. Až oheň propeče vnější vrstvu, sní se jen opálená slupka. Koule se vrací do ohně, aby propekl další vrstvu, a hra na loupání obalu pokračuje. U degustace první koule naivně čekám, co je uvnitř, kdy se konečně objeví lahůdka, ke které se prokoušeme. Žádný zázrak se nevyloupl, až u malé hrudky nám dochází, že už opravdu nic nepřijde. To je všechno, to je ságo, pokrm bez chuti. Ani sladké, ani slané, žádné. Zdůvodňujeme si, že do sebe cpeme skvělé uhlovodany, ale ságo chutná stále stejně. Spálený molitan!

DUCHOVÉ PŘICHÁZEJÍ!
Ve věku odhalování složení DNA se vracíme do doby kamenné! Terén je nepopsatelný, svírající džungle plná záludností. Začínám rozumět tomu, nad čím hořekovali Němci. Bohem prokleté bahno, na němž se nechce uchytit žádná víra. Mizí pojem času, který zde má jiná měřítka, krájí se jen na dvě části. Od východu do západu slunce pro život, a ten druhý černý, plný duchů a kouzel. Naším cílem jsou Korowai, o kterých se ví tak málo. Jsou nedosažitelní, žijí v deštném pralese, jak je bohové stvořili. Nechtějí přijít do styku s civilizací ani s jinými kmeny. Může jich být snad na padesát různých klanů, ale číslo je hodně nastřelené. Jejich loviště ve slepé části ostrova plné bažin neskrývají objevené poklady. Část Korowaiů žije za neviditelnou hranicí, kterou vláda nazývá Pacification Line. Není zakreslená v žádné mapě, její blízkost se pozná jen podle sílícího ticha a narůstajícího odporu lidí proti vetřelcům. Sayakhové a další kmeny ještě nemají s cizinci zkušenost. Šlapeme za bosýma nohama domorodců, džungle nezná žádné rychlejší tempo pohybu než chůzi. Kolo tady ještě nebylo vynalezeno. K čemu by taky bylo? Svět duchů nám snad pootevře naše nová posila Jako. Zda mu věřit a jak je velký přítel, nejde odhadnout. Vypadá tak, je s námi, to je všechno. Je to málo, nebo hodně? Řídnoucí clona džungle znamená mýtinu, kterou vyklučili lidé. V dálce se objevuje první stromová chýše! Bouda je jak cizopasný epifyt nalepená vysoko na stromě v symbióze lidí a mraků. Opravdu žijí v nebesích! Jsme u duchů Korowai! Sráží nás pocit nejistoty, vzrušení vrcholí, ale přiznat to nahlas nechceme.
„Přijmou nás?“ padá na mě něčí věta.
Sám potřebuji ujištění, tak jen odpálím: „Jasně, na podnosech!“
„Jsme pro ně dost dobří?“ ptá se dvojsmyslně Jitka.
„Tvůj skalp je nejdelší, půjdeš na rožeň první!“ kontruje Pavel.
Smích je křečovitý, protihráči ale nesmí vidět, že se bojíme. Musíme to zvládnout, tak dlouho se sem trmácíme. Slibuji si, že budu jak bronzový indián, nehnu brvou. Chvilka jistoty byla příliš krátká, odhodlání uteklo. Mezitím přicházíme pod „výškovou stavbu“. Šok nemůže být větší, jako bych se hlavou praštil o doma všudypřítomnou jedovatě oranžovou ceduli Totální výprodej koberců! Překvapeně sledujeme holé zadky jak mizí v džungli. Nahé postavy utíkají, bojí se víc než my! Napětí odplouvá, ráchám se na vlně úlevy. Odkládáme batohy a zmateně se na sebe díváme. To jsme nečekali! Z džungle se nesměle líhne postava. Duchové přicházejí!

PODPRSENKA
Šíp je nekonečně dlouhý, míří na nás! Až na jeho konci stojí chlap. Za luk se spíš schovává, než aby z něj čišela hrůza. Svalnaté tělo je nahé, na přirození není nasazená tykev. Snad ani přirození nemá! Předkožka je zakrytá svinutým lupenem jako špuntem, penis jako by chyběl. Jen jeho majitel ví, kde je mu konec. Kolem pasu má lučištník namotané asamko, pás z ratanových obručí. Teď to chce bravurní diplomacii, žádný nátlak, jen využijeme známostí. Pištící ženy se zase něčeho lekly. Narazily na Gemu, vyplašil je náš odložený červený batoh! Bojí se mrtvého batohu? Schovávají se za muže s připravenými luky, kolem se pletou psi. Z uší a nosů domorodců trčí ozdoby. Kosti netopýřího křídla v nose vypadají jak tykadla brouka. Ženy mají nos protknutý ostny ságové palmy a klacíky, miniaturní sukénka je z vláken sága. Břicho krasavice zdobí pruhy jizviček krásy, tvořených rozpálenými dřívky. Společně se sítí na zádech a náhrdelníky z kostí a zubů je sukénka jediná garderoba. Pozornost domácích sbírá Jitka, která se dokáže smát v každé situaci. Nevím, jak to dělá, nechce to prozradit. K ní teď nejvíc směřují reakce domorodců. S pomocí Jaka hovořím s náčelníkem, ale ona je dál, už ji zvědavě osahávají. Ženám dovolí i pohled za tričko. To si dala, všetečné ruce se pustily do průzkumu důsledně. Hlavy nahých žen nakukují za hadřík, zvědavé prsty zkoumají divný vynález. Proč tam je? Z celé naší výpravy je nejvíce zaujala podprsenka. Takovou ženu zde asi ještě nikdy neviděli. Jitka prolomila bariéru vzájemných obav, je vyhráno. Osmělení muži si osahávají i nás. Tahají nás za vlasy a chloupky, zkouší obočí. Jsme jejich!

BEROUSKOVY DCERKY
U Korowaiů zvítězil život vysoko v korunách. Bez provazů i hřebíků dokáží zavěsit své chýše z ratanu a sága na kmeny stromů. Vzdalují se zemi, kde vše požírají houby, termiti a bakterie. Utíkají od nepřátel a malarických komárů vzhůru, nahoře je klid. Spojnicí se zemí je pouze tyč se zářezy. Naše zvědavost vrcholí. Co všechno nahoře čeká, dostaneme se tam vůbec? Nevděčná role šplhajícího průzkumníka padá na mě.
„Ať dobře dopadneš!“ nezní právě povzbudivě. Stoupám a s narůstající výškou roste nejistota. Vibrující tyč se prohýbá, cítím, jak chýše nade mnou sténá. Nebo jsem to já? Poslední krůčky jsou nejisté, chvějící se bouda brání vstupu. Bojím se, co praskne dřív. Moje kila jsou možná za hranicí obvyklé nosnosti. Vpadnu do chýše a pozdravím se s věčností! Z dřevěné tyče se vrhám k bezpečnější podlaze jako k záchrannému kruhu. Vysílené tělo se tulí k plátům kůry, zalévá mne obrovská úleva, jsem nahoře. Zvědaví ptáci kontrolují, kdo se odvážil vzhůru do jejich říše. Jitka prý sama neví, jak se dostala nahoru, nějak to nakonec dokázali všichni. Vítr s odvážnou stavbou vyzývavě kolébá, na cestu dolů chceme zapomenout. Když domácí vidí, jaké potíže nám dělá roubená tyč, jeden z mužů sestupuje a mizí v džungli. Vrací se s pruhy ratanu, kterým upevňuje konstrukci. Je stabilnější, ale pořád je kam padat. Proč vyztužují šplhadla až kvůli nám, proč si sami neudělají jednodušší přístup, opravdu to nepotřebují? Držíme se dál od sebe, aby podlaha pod váhou nepraskala. Dlouho se nikdo z nás dolů nepodívá, jsme v uzavřeném mikrosvětě domácnosti v mracích. „Kdyby mi měl prasknout měchýř, nikam nejdu. Dolů mě nikdo nedostane!“ oznamuje i sám sobě Aleš. No, uvidíme. Tady nafasovat průjem, opravdu nevím, co bych v noci dělal. Hloubáme, jaké jsou první krůčky prcka, který se narodí na stromě. Učí se chodit po kůře nebeské chýše, nebo po pevné zemi? Jak se dostane dolů, kdy poprvé sešplhá sám? U nás vyleze zvědavé dítě jen tak vysoko, jak si troufne, ale tady musí z nebes dolů! Jak slézají ti starší, kdy to přestávají zvládat? Co s nimi, stěhují se do nižších chýší? Debatu nám přerušuje žena, která jako výsměch našemu uvažování vynáší v síti prase. Nestačí, že za námi přinesli batohy, teď ještě ženská s pašíkem! Sítě jako pletené prokletí věčně visí na hlavách žen, mění se jen jejich obsah. Od batátů přes podsvinče až po malé dítě. Starší ženy šplhají po tyči jako Berouskovy dcerky, při šplhání mají na hlavě zavěšenou síť, v ruce vynáší nezbytného loveckého psa. Život je udělal o tolik odvážnější!KŮŽE DUCHŮ
Lampa je v místním jazyce „měsíc duchů“. Svůj název má každý z deseti různých druhů šípů. Jedenáct odlišných slov je pro ságo, jen jediný společný výraz zde má láska, soucit i smutek. Korowaiové nedávají city najevo, nikde nevidíme pár, který by si šeptal něžnosti. Něha se schovala, žijí bez výstřelků lásky a nenávisti našich vztahů v civilizaci. Když odchází muž z chýše déle než na den, měla by jít žena s ním, aby nepřitahovala pozornost jiných. Jde a nese většinu toho, co v džungli nasbírají. Kromě dítěte vláčí těžší věci na rameni a v síti na zádech, místní láska je vydřená. Větší děti zůstávají v péči ostatních v chýši. Korowaiové neznají vyjádření „překvapení“, neznámé je pro ně i důležité slovo „jak?“. Pro trenky a triko neměl jazyk výraz, říká jim „kůže duchů“. Stačí jediný dotyk cizího světa, a někteří Korowaiové mění kůži. Pak se dívají s pohrdáním na ostatní, kteří touto změnou ještě neprošli. Chýše, kde můžeme všechno zkoumat, má tři části. V prostřední společné klouže běžný život, přední část je mužská, zadní pro ženy. Místní holky snad nic jiného než smích neznají, jen se na nás culí. Pokud to není křeč strachu či zvědavosti z neznámých hostů, je co závidět. Jako omámení prožíváme dění jiného světa, do kterého jsme se vkradli. Po stěnách visí luky a šípy, jediným „nábytkem“ jsou ságové listy. U stropu se houpají kosti nalovených zvířat, lebky kaloňů, zobák zoborožce, želví krunýře, hlava papouška, čelisti divokého prasete. Ohniště je ze silné vrstvy říčního jílu, která stačí k izolaci plamenů. Mezi klacky podlahy může propadávat odpad. Bohužel občas spadnou i některé naše věci, asi jich máme zbytečně moc. Oheň má svá tabu. Podobně jako jsou naši trempové alergičtí na vajgl v ohništi, tady nesmí do plamenů putovat nehet, chýši by ovládl mocný čaroděj. Příjemné chvíle u ohně umocňuje bus, dýmka ze dvou kusů bambusu, které do sebe zapadají. Větší válec základny zdobí zajímavé vzory, prý je tak jemně vyrývá krysí zub. V bambusu jsou napěchovány tabákové listy, suchá tráva slouží jako hrubý filtr, úzká trubice tvoří troubel. Jako nekuřák mám z pár pávů motolici, k pobavení ostatních mě dusí kašel. Do reálu se chci vrátit jídlem, nejrychlejší šancí jsou batáty. Kuřačka s kostěným náhrdelníkem si zabijáckou dýmku jinak vychutnává! Zvedá ji oběma rukama ke rtům, hluboce vtáhne a mizí v bílém dýmu, čouhá jen spokojený výraz slastného vypouštění kouře. Drsné pokouření pro drsné nátury!

Jako otisk dělníka života vnímá svůj první CD Josef Klíma, novinář a (stydlivý?) hudebník

Valná většina národa zná muže s vizáží dobromyslného medvěda z pořadu Na vlastní oči. A oči Josefa Klímy už viděly leccos, což ostatně dokazuje i jeho pravidelný komentář k fotografiím na stránkách magazínu Koktejl. Poznal svět – ten „velký“ za hranicemi naší země, i nejrůznější mikrosvěty, o kterých ani nevíme, že existují vedle nás a s námi. Dokáže se pohybovat v atraktivním polosvětě zločinců, umí se ponořit do smutných světů lidí bezmocně vláčených osudem, aby o tom všem podal svědectví. Připomíná honicího psa, který se neúnavně vydává po stopách všech nespravedlností, nejasností, podivností, nezákonností i hloupostí. Možná proto, že je lidskými příběhy tak trochu upatlán a polepen, utíká k hudbě. Skládá, zpívá, hraje a upozorňuje, že není dobrý muzikant. Bude to asi první lež, kterou jsem ho kdy slyšela vyslovit.

Tak jak to je, ty k hudbě skutečně utíkáš, nebo je to jen taková moje představa?
Když mi bylo šestnáct, chtěl jsem být rocker, jako tehdy spousta kluků mého věku. Jen se tomu říkalo bigbíťák. Skládal jsem texty, zpíval jsem v několika kapelách, které vyhořely většinou po prvním vystoupení, a to doslova: mikrofony byly podomácku dělané v krabičkách od jogurtů a zesilovače taky patřily spíš do muzea kuriozit. Ale znakem doby byl ten kvílivý zvuk kytary, kterou naše generace poprvé zapnula do zásuvky – a kupodivu tím nezkratovala pojistky, nýbrž předchozí generaci našich rodičů. Bylo to podle mě nejčistší období v dějinách druhé poloviny dvacátého století, protože všichni propadli na velmi krátkou dobu ryzímu idealismu. My věřili, že svět se dá spasit láskou, a dokonce i komunisti věřili, že je komunismus reformovatelný, když se k němu přidá lidská tvář. Jak vidno, nepřežilo ani jedno, ani druhéÉ
Muzika byla za tvého mládí lepší a i svět byl idealističtější než dnes. Není to tím, že už prostě nejsi mladý?
Ty roky, stejně jako celý svět, byly naivnější. My jsme byli naivnější tím, že jsme byli mladí, takže obojí se sešlo dohromady.
Přitom o těch letech dnes říkáš, že to byla hluboká totalita.
Ale byli jsme čistí.
Kdy a kde se ten idealismus podle tebe poztrácel?
Idealismus se poztrácel, když jsme si mysleli, že zmizí komunisti a všechno bude vyřešené a lepší. Ale ono to lepší není. Také hranice mezi tím, kdo jsme my a kdo jsou oni, byla jasná. My jsme byli my a věděli jsme, kdo jsou oni, ti hajzlové, kteří šli po kariéře a cpali se do KSČ a establishmentu. Tohle dělítko nás udržovalo čistší, ale byli jsme naivní, jak se ukázalo později.
Nakonec jsi se ale nestal profesionálním hudebníkem.
Dělal jsem muziku a zároveň jsem psal povídky, kterým nikdo nerozuměl, protože byly strašně umělecké a strašně depresivní – dneska jim nerozumím ani já, když je někde najdu. Váhal jsem, jestli mám dělat muziku, nebo psát, a pak jsem se rozhodl, že budu psát. Chtěl jsem nějakou školu, která by se k tomu psaní hodila, tak jsem šel na novinařinu. Ale novinařinou jako takovou jsem pohrdal. Bylo to prostě denní řemeslo, kdežto já jsem se cítil jako velký spisovatel. A teprve praxe v Mlaďáku, v té době nejlepším časopise, mi otevřela oči. Najednou jsem zjistil, že život je zajímavější než fikce.
Že jsem se rozhodl pro psaní, bylo jen dobře, protože jako muzikant jsem měl své limity. Ale muzika mi zůstala jako takový očistný mechanismus: pravidelně jsem hrával a zpíval po hospodách se starými kamarády, všichni jsme chtěli tak nějak vyřvat ten kal, co se v nás nastřádal vždycky za celý týden. No a někdy před třemi lety se to zčistajasna jedné noci vrátilo – to už jsem dělal v televizi. Přišel jsem domů, taky takovej celej zakalenej těmi průsery, co točíme, sedl jsem si k piánu, a sama od sebe přišla písnička. A pak postupně další, až vzniklo cédéčko Na vlastní uši. Teď už mám naskládané písničky na další. A zase taková časová smyčka: dělám na něm s Honzou Hrubým, nejlepším českým rockovým houslistou, se kterým jsme kdysi měli jednu z těch prehistorických kapel. Ale jde nám to pomalu, protože si s tím hrajeme tak nějak vedle našich běžných aktivit.
Říkáš, že jako muzikant jsi měl své limity. Znamená to, že jako spisovatel jsi se cítil, že zboříš svět, že to bude na Nobelovku?
Jako spisovatel jsem si myslel, že to všem natřu. Jako muzikant jsem měl limity hlavně v tom, že jsem neuměl tak dobře hrát.
Jaké hudební nástroje ovládáš?
S piánem mě naši mučili od šesti let, nenáviděl jsem to a taky jsem s tím praštil hned někdy ve dvanácti. Jenže ejhle – v šestnácti se mi najednou hodilo, že vím, jak se jmenují klapky, a že mám nějaký prstoklad. Jen mě tehdy Honza Hrubý naučil hrát úplně jinak, rockově. Levá ruka jen basy, aby to šlapalo, pravá všechno ostatní, ale žádná virtuozita. Spíš jako doprovod ke zpěvu. S kytarou jsem začal jako samouk taky někdy v šestnácti. Líbil se mi Dylan, Donovan, Cohen, chtěl jsem si je brnkat. Takže dneska je ze mě takový polomuzikant. Zahraju všechno, ale jen podle sluchu. Proto jsem taky nutil do piána vlastní děti, i když to taky nenáviděly a taky s tím praštily. Ale kdoví, kdy se to vrátí jim?
O čem jsou tvé písně?
Spíš o čem nejsou. Nejsou o lásce. A když, tak výjimečně. Třeba o lásce k penězům (hodně ironická píseň Noví hoši), o lásce k vlasti, mám-li to říct hodně pateticky (Bohemia), a teď, na tom novém CD, sice písně o lásce budou, ale zase v takovém nepříliš obvyklém stylu. Všichni skládají o lásce pro mladé holky, ale přitom je tu obrovská kategorie žen, kterým nikdo písničku nesloží, i když by si to zasloužily víc. Mám na mysli Ženy středních let. Když ji hraju na besedách nebo někde v hospodě, má tu nevýhodu, že rozpláče spolehlivě i třicátnice nebo babičky. Svět ženy středních let je přitom daleko zajímavější, než svět mladé holky. Jak zpívám: Brzo na stáří, pozdě na život, a červík hlodá: jsem nepotřebnáÉ Ví už o životě hodně, ale najednou je jí to houby platný. Protože – jak taky zpívám: Muži středních let jsou už dávno ztraceni, v náručí dívek nebo lokálů, sem tam čerstvý hrob, sem tam čerstvý potomek, tiše jim závidíÉ
Ale jsou tam i jiné písně. Třeba Osud. To jsem si pohrál s myšlenkou, jak se asi musí cítit Osud osamělý, když vlastně jen slepě vykonává pokyny Někoho nahoře. A pak Mezidobí. Ta zase bere chlapy středních let. Tu jsem si hodně prožil. Je vám padesát, máte pocit, že jste si už všechno vyzkoušeli, že není kam dál jít: Za první branou sex: směs těl, vzdechů, údů; za druhou, tam je bůh: Kristus, Šiva, vúdúÉ
Kdybych to měl nějak shrnout, je to takové přemýšlení o životě z hranice mezi dospělostí a stářím. Odtud vidí člověk jinak i mládí.
Pocit ženy středních let vyzpívaný mužem – jak můžeš vědět, co taková žena cítí? Vyprávěly ti to?
Já mám ženy středních let prostě odžité. Dneska už se spíš zajímám o ty mladší, ale svět ženy středních let jsem vnímal naprosto osobně a naprosto z první ruky.
A jak tedy člověk z „hranice mezi dospělostí a stářím“ vnímá mládí?
To je pocit dojímavý, protože vidíš, že budou muset projít tím, čím jsi prošla ty – a jak si to budou muset odžít a jak u toho budou trpět. V podstatě ty mladé lituješ.
To znamená, že ty nelituješ, že už máš mládí za sebou?
Ne, já jsem šťastný. Mně když lidi říkají – já bych chtěl, aby mi bylo dvacet, tak já si říkám – v životě ne. Hezké by bylo, kdyby mi bylo čtyřicet, to už člověk o životě ví skoro to samé co v padesáti, ale slouží mu líp různé oči, klouby, zubyÉ tyhle náhradní díly osobnosti. Když jsi hodně mladá, tak pořád vlastně nevíš, v čem jsi dobrá a v čem ne, kde zakotvit. To už v padesáti víš přesně – do čeho se nepouštět, protože to neumíš a nikdy umět nebudeš. Tak se snažím rozšiřovat oblasti, kde si myslím, že už něco umím, a zkouším najít své limity. Limity se můžou ještě rozvíjet, ale kritika už mě nezdrtí, protože vím, co umím. Stejně tak mě neomámí pochvala, protože vím, co neumím, vím, jaký jsem a jaký v životě nebudu – v kladném i záporném slova smyslu. Zpětná vazba zvenčí už tě tak nenahlodá, nezdrtí tě, že by ses šla najednou oběsit.
Bez zpětné vazby se ale třeba už tolik nesnažíš.
Já už se snažit nemusím, to je krásná pozice. Hlavně nemusíš dělat, že jsi jiná, než opravdu jsi. Žiješ si autentický život. V mládí ti pořád někdo něco cpe do hlavy a snaží se tě takzvaně zlepšit. Já už nejsem převychovatelný.
Kdybys musel volit a novinařina ti byla zapovězená, stal by ses folkařem?
Ta otázka stojí jinak. Jestli bych na to měl, stát se folkařem. A nejen umělecky. Novinařina mě baví i živí, kdežto kolik lidí dnes uživí folkařina? Dříve se byznys přiživoval na muzice, dnes je to skoro naopak. Někdo se rozhodne, že vytvoří zpěváka nebo nový styl, a nezačne od obsahu, nýbrž od obalu. Aby to provokovalo a šokovalo, ale protože už provokují a šokují všichni, tak aby to provokovalo a šokovalo jinak. My jsme tenkrát provokovali od podstaty, provokovali jsme starý svět svými autentickými názory. Dneska stačí, když vytvoříte dostatečně šílený klip s co nejvíc zvrhlostmi – a co se tam hraje nebo zpívá, není tak důležité. Takový rap by v 60. letech neměl šanci vzniknout. Všichni by se ušklíbli: „To ty kluci černý neuměj zpívat, že to recitujou? Tak proč se cpou mezi muzikanty?“ Nehledě k tomu, že sprosté slovo je hezké jen mezi nesprostýmiÉ
Kdybych nemohl dělat novinařinu, chtěl bych psát knížky. Už jsem před tou volbou jednou stál, někdy před dvaceti lety. Měl jsem témata, která jednoduše cenzura nepouštěla. Tak jsem je přetavil do beletrie. A vyšlo to.
Věříš tomu, že hudba spojuje a napravuje duše?
Kdo nemá sluch, toho nenapraví. A já se bohužel přesvědčil, že spousta sviní sluch nemá. Ale věřím, že dává životní pocit, který umí změkčit trable a deprese. A spojuje určitě. Naši generaci třeba Beatles naučili, jak propůjčit hlas mnohohlasu a přitom ho neztratit v chóru. Člověka to nutí k pokoře – a přitom to neubírá na jeho individualitě. To se pak podvědomě odrazí i v tom, jak žije celkově. Jak se chová k lidem, jak se prosazuje, jak soucítí.
Jaké ohlasy zaznamenáváš jako hudebník?
V hospodě skvělé, na trhu žádné. GOJA, která CD vydala, mu neudělala žádnou reklamu, já na to taky neměl čas, takže spousta lidí je dnes překvapená, že mi vůbec něco vyšlo, když to hraju veřejně. Ale já ani žádný velký boom nečekal. Jsem rád, že ty písničky existují na nějakém nosiči a že jsem si je nemusel vydávat sám. Ani bych na to neměl.
Hudební nosič s tvými písničkami si bude moci kdokoli pustit třeba za padesát let. Je pro tebe důležitý tím, že tu můžeš zanechat něco trvalého?
Je. To souvisí i s prací v televizi. Léta jsem se snažil po sobě každý rok zanechat něco trvalejšího, než je těch deset minut, které prozrněj televizí a nic po nich nezbude. Když píšeš do časopisu, tak ti zbudou nějaké svázané ročníky, ale po televizní práci nezůstane nic.
Nenapadlo tě, že lidé chtějí spíše „zpívajícího Klímu z Novy“, než Klímu jako zpívajícího autora?
Jistěže napadlo. Na druhou stranu mi to umožnilo písničky, které vznikly bez ohledu na to, jestli jsem známý, nebo ne, vydat. Pochybuju, že by mohlo vyjít v padesáti album někomu úplně neznámému. Mělo to ještě jednu výhodu. Nikdo mě nepodezíral, že se cpu do té branže, plné závisti, abych se proslavil nebo zbohatl. Že jim takzvaně ukousnu z koláče.
Myslíš, že povolání novináře je poslání?
Proboha, jen to ne! Zeměkoule je plná lidí, co si myslí, že jejich povolání je něco víc než ta ostatní, a taky s tím těm ostatním zatraceně otravují život. Teď jsem zrovna zpovídal při reportáži jednoho velmi schopného ředitele nemocnice. Říkal mi: „Oni si doktoři pořád myslí, že jsou něčím výjimeční. Ale nejsou nic víc než dělníci zdraví.“ Myslím, že všichni jsme dělníci. Dokonce i kněz. To je zase dělník duše. Novinář není ničím víc než pozorovatelem života, který ta svá pozorování, jež jsou nová, sděluje ostatním. Varuje-li přitom: „Bacha, tudy ne, ženeme se do maléru!“ – je to jen služba navíc. Takže pak se z něj stává pozorovatel-hygienik.
Ty tomu říkáš pozorovatel-hygienik. Mě ale občas přepadá pocit marnosti, že my novináři jsme v podstatě takoví šmíráci, po nichž nic nezůstává, že se živíme tím, co odžívá někdo jiný.
Ten pocit jsem měl, když mi bylo pětadvacet. Diskutoval jsem o tom s Rudou Křesťanem, říkal jsem, že všichni něco umějí, jenom my umíme čumět na ty ostatní. Ale tenhle pocit se ti časem ztratí, protože ty rozvíjíš něco, co jiní dělají primárně. Je to fakt povolání jako každé jiné, lidi chtějí informace a ty jsi služebník informace, ty vyrábíš informace.
Z tvých slov je cítit obrovská pokora – dělník informace, dělník zdravíÉ Na druhou stranu tu chceš zanechat (snad v jakési pýše) něco trvalého. Necítíš v tom rozpor?
Necítím to tak, protože když někdo staví barák, je stavbyvedoucí, tak taky po sobě zanechá trvalý otisk. To mě strašně rozčiluje, když třeba někdo zazpívá tři písničky v rádiu, a už si hraje na strašného machra a už je něco na úrovni poloboha a tak se i chová. Není vyvolených povolání. Ani prezident není vyvolené povolání, je to jenom úředník.
Ten CD je tedy otisk dělníka hudby.
Otisk dělníka života.
Zřejmě záměrně zůstáváš jakýmsi „pěšákem“ – nešéfredaktoruješ, nevelíš. Proč?
Jestli něco nejsem, tak řídící typ. Nebaví mě vysedávat na poradách, natož pucovat podřízené. Ani bych to neuměl. Na druhé straně mě občas deptá představa, že je mi šedesát, belhám se někam do desátého patra o hůlce, tluču na dveře a se stařeckou neodbytností křičím: Tak mi řekněte něco do kamery! Heslo Billa Gatese, že člověk si má do třiceti vydělat na zbytek života, na mě nějak neplatí, další heslo, že od padesáti má už člověka živit jen jméno, u nás taky moc populární není. Šéfovat neumím, spisovatelstvím se u nás nikdo neuživí (až na Viewegha, pravda) – asi budu muset včas a nějak milosrdně umřítÉ
Bojíš se smrti, nebo stáří?
Já se bojím umírání, smrti se nebojím, když to přijde, tak to přijde. Spíš se bojím toho, že umřu nějak vlekle, s nějakou nemocí, bezmocný. Že budu deset let ležet a nebudu se moct pohnout.
Že už tomu světu moc nedáš?
Já věřím v převtělení a pro mě smrtí život nekončí. Naopak, dostanu nějaké nové tělo. Záleží na tom, abych se nenarodil někde za Uralem, nebo třeba v Africe, to bych nechtěl. Ale věřím tomu, že když člověk tak nějak slušně žije, tak že se také narodí slušně.
Při své práci jsi ale často svědkem špíny, malosti, vypočítavosti. Podepisuje se to na tobě, třeba ve vztahu k nejbližšímu okolí?
Jistě že podepisuje. Jsem podrážděnější, netrpělivější, když ke mně v hospodě nebo na ulici někdo nakročí, už mi naskakují pupínky: zase bude chtít, abych řešil nějaký problém! Dnes dvacátý pátý! A on mi chce třeba jen podat ruku. Proto jsem začal psát román. Abych se tím, že to všechno napíšu, vlastně léčil. I muziku asi skládám hlavně proto. Den v hudebním studiu, pro jiné práce, je pro mě jako balzám. Zase jsem nasál něco pozitivního. Pak si zapnu mobil – a už se sypou samá negativaÉ
Jak vidíš českou společnost dnešních dnů? Jsme lepší či horší než dejme tomu před pěti, deseti lety?
My slušní ne. Ti neslušní jsou horší. Poučili se, že zákon platí zase jen pro některé, jako za komunistů, a ztratili zábrany. Klausovo panování řeklo lidem slovy svého vůdce: Špinavé prachy? Co to je? Vždyť se chlubili, jak ekonomové utekli právníkům! Jak dobře a rychle všechno zreformovali! Zemanovo panování zmar prohloubilo. Zločin prorostl ze sféry velkých peněz do života běžného občana. Protože neplatí-li pro vás zákon, když kradete miliony, neplatí tuplem, když už je máte a můžete si kohokoli podplatit. Zalíbí se vám sousedův pozemek, sousedova dcera? Vemte si to. Policajti se spojili v jakési s. r. o. se zločinci, berou od nich desátky, každý od svého. A mají zase své kamarády v justici. Mezi státními zástupci, soudci. Někteří odcházejí, protože jsou znechucení, někteří přímo do služeb těch, které předtím stíhali. I slušní soudci odcházejí. Symptomatické je, že se to prohloubilo zrovna v době, kdy jsme měli relativně nejlepšího ministra vnitra a ministra spravedlnosti. Myslím tím Grosse a Bureše. Ale už to není otázka výměny pár vysokých úředníků. Už to prorostlo dolů. A kde najdete najednou tisíc poctivých a schopných, když odpadají i ti poslední?
Co děláš s pocity beznaděje?
Vždycky si řeknu, že na rozdíl od jiných můžu aspoň ještě křičet. Ono se to ale taky prohlubuje. Léta jsem měl pocity beznaděje z toho, co točím, teď už je mám i z toho, že se sami ocitáme ve stejné situaci jako ti, o nichž točíme. Vezměme si jen to mé stíhání za to, že jsem koupil při reportáži granát. Odevzdal jsem ho, byl k dispozici policii, prostě jasná věc. Jenže když se toho chopí tzv. kola spravedlnosti, dějou se věci, že člověku zůstává rozum stát. Obvodní soudkyně stíhání zastaví, státní zástupkyně se odvolá, a jde to výš. Vyšší soud to zastaví, ale vrátí to dolů, protože obvodní soudkyně to nezastavila z důvodů mé viny či neviny, nýbrž z důvodů procesních výhrad. Obvodní soudkyně tedy definitivně řekne NEVINEN, ale státní zástupkyně se zase odvolá a zase to jde zpátky výš. A tenhle soudce už to má pár týdnů a nic se neděje. Z principiální kauzy typu „stíhají novináře, protože dobře pracoval“ se stalo cosi tak nudně úředního, že už o tom kolegové ani nepíší. Proč by taky psali, když mezitím chtěli jednu kolegyni dokonce zabít! A zase – ukáže se, že chtěli zabít i mého kolegu Janka Kroupu, dokonce ve stejné kauze, jako Slonkovou, ale už to nikoho nebaví, protože je druhý. Co s tím dělám? No, zatím s tím žiju.
Určitě už jsi ale mnoha lidem pomohl. To potom musí být příjemný pocit, ne?
Vzpomínám si na důchodkyni, kterou v noci na ulici někdo zbil, a když doběhla na policejní stanici, zjistila, že ten násilník je kolega policistů. Všichni se snažili zahrát to do autu, nic se nevyšetřovalo. Po mé reportáži mi volala, že během tří týdnů proběhly úkony, které předtím neproběhly ani za půl roku. Bohužel o rok později natáčela kolegyně jiný malér na stejné policejní stanici – a ejhle! Titíž policajti tam dál pracují a chovají se úplně stejně jako předtím. Takže nevím.
Někdy ale lidem pomůže už to, že se jejich trauma zveřejní. Točil jsem vraždu v Teplicích, která byla zvláštní tím, že vraha nechali na svobodě a pozůstalí se dál třásli hrůzou. Po reportáži ho sice nezavřeli, ale ozvalo se jim patnáct či dvacet lidí s nabídkou pomoci. Nakonec děkovali i za tohle. Tak hluboko jsme všichni klesli.
Dokážeš ale ve svých kauzách vždy odhadnout, kde je pravda?
Za prvé: nevím jestli pravda jako taková vůbec existuje. Proto opatrně říkám, že pracuji tak, abych se pravdě co nejvíc přiblížil. Tomuto stavu se blížím poměrně jednoduchou metodou: snažím se vyzpovídat všechny, kteří mají k tomu tématu co říci, a když to mám všechno pohromadě, buduji si nějaký obrázek. Podle toho obrázku pak stavím reportáž, tzn. zkracuji, zestručňuji, zpřehledňuji, ale snažím se nezkreslit kontury. Střih je věc, která strašně svádí, aby člověk z někoho udělal ještě většího blbce, než je, a z lumpa ještě většího lumpa. Dramaturg zase tlačí, aby to nebyla nuda, někde chce víc ironie, škodolibosti, vypustit věci, které se mu zdají nepodstatné, a přitom by to zkreslovalo, kdyby tam nebyly. Podlehne-li člověk jednomu, nebo druhému, řítí se sám do pekel.
Že nevím sám, kde je pravda, to se taky stává. A častěji, než si divák myslí. Pak zbývá jediná férová cesta: upřímně to přiznat. Říci: Milý diváku, shromáždil a uspořádal jsem ti všechny informace, aby sis udělal obrázek sám. Není hanba, když reportér něco neví. Hanba je, když se nezeptá těch, co vědí. Nebo když si sám hraje na Vševědoucího.
Jak si vybíráš svá témata, upřednostňuješ něco?
Upřednostňuji příběhy. Takže když už mám točit o tunelování bank, radši natočím příběh bankéře, který na tom vydělal, nebo nešťastníka, který na to doplatil. Ale ekonomická témata moc v televizi nefungují, protože jsou většinou nevizuální. Takže vybírám podle příběhu, podle vizuality a pak pochopitelně podle toho, je-li téma nové. Ono se to hrozně opakuje.
Když se rozjely restituce, týkal se každý druhý dopis a telefonát někoho, komu něco právem nevrátili nebo kdo doplatil na něco, co vrátili omylem někomu jinému. Je to zajímavé, soucítíme s vámi, ale bohužel nemůžeme vysílat pořád totéž, říkali jsme těm lidem. Podobně to bylo, když krachovaly fondy, pak kampeličky, pak cestovky atd. Teď se bohužel množí příběhy lidí, kterým nějaký opilý zbohatlík přejel někoho z rodiny, a vyšetřování utichlo. Nebo obecněji: že policie mhouřila oči nad zločiny někoho mocného tak dlouho, až došlo k velké tragédii. Ta formulka „nezlobte se, ale už jsme to vysílali…“ se teď říká čím dál tím obtížněji. Ale to bohužel souvisí s prohlubujícím se marazmem společnosti.
Svět, ve kterém se díky své práci pohybuješ, je černý. Proč s tím nepraštíš, proč se v tom vědomě namáčíš?
Tuhle otázku si kladu každé tři čtyři měsíce, když už nemůžu dál. Pak se vyspím, trošku si orazím a říkám si, že přece ještě pořád ty klady převáží nad zápory. To je jako v manželství – dokud se nerozvedeš, tak věříš, že to manželství má smysl, protože kdyby nemělo smysl, tak se přeci rozvedeš.
Moc kladů jsi ale nezmínil.
Pozitiva jsou ještě v tom, že dělám to, co umím – a dejme tomu to umí dvacet lidí v republice – a vím, že to umím. A drtí mě to zároveň. Až už nebudu moct, tak půjdu k něčemu, co umím míň a co je míň potřebné, ale co mě zase osobně nezničí. Mezi námi, slavnější než po odchodu Romů do ciziny v devadesátém sedmém už nikdy nebudu, takže o slávě to už není.
Každý, nebo téměř každý tě dnes pozná. Přestaneš dělat tuhle práci, a za dva roky tě už nepozná nikdo. Myslíš, že by to bolelo?
Není mi už dvacet. Spousta lidí bylo opilých tím, že se rozsvítili na obrazovce a byli každý den ve zprávách. Neuměli nic, vytáhlo je to do vzduchoprázdna, a když ta obrazovka zhasla, tak zase spadli. Já jsem si celý život lezl na kopec věcí, které za mnou zůstaly – ať už knížky, nebo novinářská práce. Mně když to zhasne, tak zůstanu na tom kopci a budu tam žít. Budu dělat noviny.
A nebude ti vadit, že na tebe není vidět?
Senzační bude, až třeba přijde paní a řekne, my máme v domě psychopata, nikdo s tím nic nedělá, a já jí řeknu, zavolejte do Novy. Na tenhle moment se těším nejvíc.
Opravdu ten náš svět vidíš tak černě, není alespoň něco, co by bylo skvělé?
Ne, já žiji v tomto světě. Jenom se snažím, abych nenabyl dojmu, že takový je celý svět. Celý svět takový není, někde lidi tancují, baví se, chodí do divadla a mají bezvadné zážitky. V tom světě ale já nežiji, bohužel.
Říkal jsi, jak jsi spokojený, že už jsi starší, že jsi zmoudřel. Mně ale připadá, že jsi zmoudřel do černa…
Nezmoudřel jsem do černa, já jsem pesimista s nadějí. Snažím se v tom černém světě hledat světlejší místa. Nemám bohužel čas na výlety do toho druhého světa.
Ale svět médií je trochu umělý. Díky tomu se k tobě dostávají jen ty horší stránky naší skutečnosti. Tobě nebude nikdo volat, že se někde narodilo stádo ovcí…
Ne, nebude, ani bychom to nešli točit, protože krásné stádo ovcí – co je na tom zajímavého z našeho hlediska? My jsme bohužel jiný pořadÉ Jednou za mnou přišel pan Kočík a říkal mi, hele já teď otvírám muzeum voskových figurín, to asi není pro vás, co. A já mu říkám – leda kdyby se ti rozehřály.
Skoro nikdy nejsi k sehnání, jak hospodaříš s časem?
Čas hospodaří se mnou. Běžný týden vypadá tak, že dva dny točím (někdy i tři, když je to třeba na Moravě), den si přepisuji natočené kazety do skriptu a sestavuji scénář, dva dny stříhám. To už je pět dní. Ale ty nestačí, protože jednou za čtrnáct dní uvádím, tudíž strávím pondělí přípravou spojovacích textů do studia a půl úterý jejich natáčením. Ve středu navíc bývá porada – a abych točil další týden, musím ještě den či dva tzv. obhlížet. Sejít se předem s lidmi, které budu zpovídat, prostudovat dokumenty, zajet na místo natáčení dřív, bez kamery. To už máme osm dní, včetně víkendu. Takže netočím každý týden, ale zhruba pět reportáží za dva měsíce. Pak už bojuji o hodiny. Jestli budu spát jen pět hodin – a stihnu ještě rodinný oběd o víkendu a něco napsat – nebo si přispím šestou. Někdy to řeším tak, že začnu ráno, odpoledne si hodinu zdřímnu, a zase vydržím až do noci. Rozdělím si prostě den na dva. Takhle se dá pracovat denně šestnáct i víc hodin. Když si beru dovolenou, většinou na besedy s diváky nebo na to, abych vypadl na týden k moři. Tam napíšu padesát stran, složím jednu dvě písničky, plavu a spím. Doma bych to nestihl, protože ať bych si zalezl, kam chtěl, všude by si někdo přisedl a začal by s novým tématem. Taky mám důvod vypnout mobil a vybírám si jen dvakrát denně zprávy. Někdy se ale i uprostřed běžného týdne vykašlu na všechno a jdu se opít s kamarády a s muzikou do hospody. Tělo si většinou řekne samo – a já ho, čím jsem starší, tím víc poslouchám.
Neokrádáš tak trochu rodinu?
Každý chlap, co dělá něco naplno, okrádá rodinu. Já jsem zase doma a na dosah víc, než horolezci, potápěči, cestovatelé, vojáci a kosmonauti. Vypracoval jsem si navíc slušný alibismus: tvrdím, že žena pěstuje v dětech návyky, kdežto muž postoje. K výcviku návyků musí být s dětmi fyzicky pořád, kdežto otce mohou vnímat i na dálku. Důležitější je vědomí otce, než otec sám. Daleko snáz nesou, že dobývá Aljašku, než že dobývá sousedku. Na Aljašce nehrozí tak velké nebezpečí, že si přitom založí nějakou novou rodinu s novými dětmi, které bude mít raději. A slyšet: ten kluk byl na mě zase drzej, taky nepotřebuju každý den. Stačí to jednou týdně. Ona ta domluva taky déle nevydrží. Myslím, že to je věčný mužský rozpor, ten slalom mezi tím, co dát rodině, a tím, co chci takzvaně dát lidstvu. Všichni se v tom tak nějak plácáme. A ti, co se rozhodnou jen pro lidstvo, zase mají k stáru pocit, že něco prošvihli.
Co obdiv děvčat, potkává tě to?
Potkává. Ale něco jiného je, když to zažívá člověk ve dvaceti, když to přijde k padesátce jako u mě. Už z toho tak snadno nezblbnu, protože ani žravost není tak silná. Tělo neporoučí mozku a spoustu věcí už člověk zažil, ví, že se budou maximálně opakovat. Taky snadněji prokoukne čisté provokace. On to je taky svým způsobem orgasmus, když se může prodavačka ze sámošky pochlubit kámoškám: Klíma by mě býval chtěl, ale já mu nedalaÉ
Jsi často u moře (aspoň se mi zdá), znamená pro tebe moře něco víc?
Už bylo řečeno. Voda je můj živel, moře mě léčí fyzicky i psychicky, mám v něm pocit, že jsme z něj opravdu kdysi vzešli. Hory jsem si prolezl, když jsem se toulal po Himálaji, ale netíhnu k nim. Les je něco jiného, ten mám rád a rád se v něm procházím se psem, když mám čas. S ženskými ne. Na rozdíl od psa mluví.
Právě ti vychází knížka „Loď s otroky“. Můžeš nějak vysvětlit název tohoto zčásti autobiografického románu?
Loď s otroky je televize. Tento výrok zazněl před několika lety na jedné naší poradě – my už nejsme televize, my spolehlivě nalodíme ženské otroky na telenovelu a dopravíme je k výrobcům sprejů, a mužské otroky nalodíme na fotbal a dopravíme je k výrobcům aut. Já jsem použil ten výraz loď s otroky, protože když to čteš, tak zjišťuješ, že otroci jsou všichni, i ti nalodění, i ti, co veslují, že loď s otroky je celý stát. Protože musíš počítat s tím, že tady je spousta lidí, kteří jsou nebo chtějí být otrokáři těch ostatních.

Oceány světa společně tvoří jeden propojený a dynamický celek. Každý z nich má však svůj jedinečný charakter a historii. Příběh Pacifiku je epický, jak se patří pro největší světový oceán. Své role v něm hrají mořeplavci a objevitelé, přírodní národy Oceánie a jejich kolonizátoři, starodávní i moderní piráti, vědci a průzkumníci. Je to drama atmosféry a hydrosféry, tajfunů a hurikánů, sopečných výbuchů, zemětřesení a ničivých vln tsunami. Je to příběh živočichů na korálových útesech, v neprobádaných hlubinách a na otevřeném oceáně. Příběh obřích velryb a krakatic, žraloků a bizarních živočichů, kteří obývají hlubokomořská horká vřídla. Je to bohužel i příběh člověka, který bezohledně drancuje bohatství Tichého oceánu.

NOVÝ OCEÁN
„Jedli jsme staré, rozdrolené a moučnými červy prolezlé suchary páchnoucí po trusu krys, které se do nich pustily před námi. Pili jsme žlutou a smrdutou vodu. Posádka vyhládla natolik, že když někdo chytil krysu, dala se prodat za dva dukáty,“ napsal Antonio Pigafetta o strastiplném průběhu historicky první plavby napříč Tichým oceánem, které se osobně zúčastnil jako kronikář. Na kapitána a velitele výpravy Fern~aoa de Magalh~aese, Portugalce ve službách španělského krále, však nenechal dopustit. „Uprostřed moře snášel hlad lépe než my ostatní. Znal lépe než kdokoli na světě pravé umění navigace.“ Posádka krom jiného kvůli nedostatku vitaminu C trpěla kurdějemi. „Jedli jsme i piliny a kožené součásti ráhen. Dásně členů posádky natekly tak, že již nebyli schopni cokoli rozkousat. Devatenáct mužů zahynulo,“ poznamenal Pigafetta.
Magalhh~aesova výprava měla za cíl objevit západní námořní cestu k bájným „Ostrovům koření“ (dnes indonéské souostroví Moluky), která by Španělsku zaručila nevídané bohatství. Flotila pěti lodí vyplula z přístavu Sanlúcar de Barrameda 20. září 1519. Plavbu od počátku pronásledovalo neštěstí. Posádky sužovala různá onemocnění, jedna z lodí dezertovala, ještě než expedice dosáhla Pacifiku, a námořníci se několikrát vzbouřili a pokusili Magalh~aese zavraždit. V listopadu 1520, kdy se flotila plující podél pobřeží již blížila k jižnímu cípu Jižní Ameriky, zamířil Magalh~aes do průplavu, který dnes nese jeho jméno. Po 38 dnech vplul do Jižního moře, jak největší světový oceán nazval Vasco Nú~nez de Balboa, který ho již v roce 1513 prohlásil za majetek španělského krále. Magalh~aes však vůbec netušil, že právě vplul do oceánu, který zaujímá třetinu povrchu Země a od východu k západu měří téměř dvacet tisíc kilometrů. Domníval se, že k Molukám dopluje během dvou, maximálně tří dnů! Teprve po sto dnech plavby přistála výprava na obydleném mikronéském ostrově Guam v souostroví Mariany, které se nachází na východním okraji Filipínského moře. Při této cestě objevil Magalh~aes jen dva neobydlené a nepříliš pohostinné atoly, které nazval „Nešťastnými ostrovy“. Jakoby prokletím minul všechny osídlené, k pozdějším návštěvníkům mimořádně přívětivé polynéské ostrovy.
Jen stěží si lze představit pocit, který Magalh~aes a jeho muži prožívali, když se před nimi objevila přátelská uvítací flotila stovek domorodých vahadlových člunů. Již o dva dny později se však v nově objeveném ráji prolévala krev. Návštěvníkům v noci zmizel člun a Magalh~aes pro výstrahu nechal zabít několik domorodých Chamorrů. Nové území pojmenoval Islas de los Ladrones – Ostrovy zlodějů. Magalh~aes ještě stačil přeplout Filipínské moře, ale již nikdy nespatřil břehy Evropy. Na Filipínském souostroví se zapletl do šarvátek mezi místními kmeny a zahynul v boji. První cesta kolem světa tak byla dokončena pod velením jeho kormidelníka Juana Sebastiána del Cano. Dne 6. září 1522 vplula jediná zbývající loď Victoria do španělské Sevilly.

MARE FURIOSUM
Magalh~aes nazval nově objevený oceán Mar Pacifico, jelikož během dlouhé plavby neohrozila stabilitu jeho lodí jediná větrná smršť. Další výprava, která se vydala kolem světa, však pocítila ohromnou sílu Pacifiku. Okamžitě poté, co v roce 1578 Francis Drake poprvé vplul do onoho „tichého“ oceánu, musela jeho flotila tří lodí čelit mohutné vichřici, která trvala bezmála dva měsíce. Nejmenší ze tří lodí Měsíček (Marigold) skončila i s celou posádkou na dně oceánu. Kapitán druhé lodi Alžběty raději před bouří zvolil úprk a předčasný návrat do Anglie. Pouze loď Francise Drakea, kterou na počest dosažení Pacifiku přejmenoval na Zlatou laň (Golden Hind), pokračovala v plavbě. Vytrvalost se však bohatě vyplatila a Drake se vrátil do Anglie s nesmírným bohatstvím. S písemným souhlasem královny Alžběty přepadal španělské lodi po okraj naložené zlatými poklady původních obyvatel Ameriky. S pohádkovým lupem pak doplul až ke břehům Kanady, přeplul Pacifik a přes Indický oceán a Atlantik se vrátil do rodné země. Za odměnu byl tento smělý korzár, ale také skvělý mořeplavec a navigátor, povýšen do rytířského stavu. Sir Francis Drake později na základě svých zkušeností poznamenal, že by se největší světový oceán měl spíše než Tichý nazývat Bouřlivý – Mare Furiosum.

VELKÝ VÍTR ZVANÝ TAJFUN
„Všechno poletovalo ve vodorovné poloze, vítr lámal stromy jako párátka. Pravé peklo se rozpoutalo ve chvíli, kdy se přiblížilo oko cyklóny. Voda doslova protrhávala zdi.“ Takto popsal Peter Grady, mluvčí guvernéra Guamu, ničivou sílu tajfunu Paka, který ostrov zasáhl v roce 1997. Supertajfun způsobil rozruch zejména svou mimořádnou silou. Místní přístroj na měření rychlosti větru, dříve než zcela podlehl enormní zátěži a vypověděl službu, stačil zaznamenat hodnotu 380 kilometrů v hodině, což byla vůbec největší naměřená rychlost větru v dějinách. Ačkoli věrohodnost tohoto úkazu byla později zpochybněna, vítr totiž většinou dosahoval rychlosti pouhých(!) 240 kilometrů v hodině, Paka po sobě na tomto relativně malém ostrově zanechal škody odhadované na 200 milionů USD.
Přes Filipíny, Žluté moře a západní Pacifik se každoročně přežene v průměru 28 tajfunů, někdy však až 50. Většina z nich vzniká od července do října. Největší škody na lidských životech i na majetku způsobují v hustě obydlených oblastech. V roce 2001 si těsně za sebou jdoucí tajfuny Utor a Toraji vyžádaly několik set obětí na životech a zničily příbytky několika set tisíc lidí. Pozdní tajfun Lingling, který zasáhl Filipíny v listopadu 2001, zapříčinil smrt téměř 270 lidí, z nichž 226 utonulo nebo bylo pohřbeno zaživa v nánosech bláta. Tajfuny každoročně způsobují škody ve výši 4,5 miliardy USD. Podle posledních prognóz bude letošní období tajfunů v Pacifiku o 20 až 30 % více destruktivní, než je dlouhodobý průměr. Obyvatelé Tichomoří vyslovují důvodné obavy o svoji budoucnost. Jeden z předpokládaných dopadů zvýšení průměrné globální teploty v důsledku zesíleného skleníkového efektu je totiž větší síla i četnost tajfunů. U pobřeží Japonska již letos vznikl supertajfun, ve kterém se vítr pohyboval rychlostí nad 248 kilometrů v hodině.
Tropické cyklóny, což je vědecký název pro tajfuny a hurikány, občas způsobují mohutné vlny. Velikost vln závisí na síle a trvání větru. Největší vlna všech dob byla naměřena v Pacifiku v roce 1933. Válečný tanker Ramapo, plující z Manily do San Diega, uchvátila mohutná vichřice. Po dobu jednoho týdne zápasil tanker s větry dosahujícími rychlosti 68 uzlů (130 km v hodině) a stále většími vlnami. Brzy ráno 7. prosince uviděl důstojník na kapitánském můstku, jak se za lodí zvedá neuvěřitelně veliká vlna. Jednoduchý výpočet později ukázal, že měřila 37 m.
Kromě přechodných tropických cyklón jsou větrné systémy, zejména na jihu a východě Pacifiku, až pozoruhodně uniformní. Mezi 30. a 60. rovnoběžkou na obou polokoulích převládají západní větry. Na jižní polokouli jsou ovšem kvůli menšímu plošnému rozsahu pevnin a tím menší brzdící síle „drsného“ povrchu daleko intenzivnější než na severní. Námořníci tyto západní větry, hlavně jižně od 40. rovnoběžky, dobře znají a patřičně je pojmenovali – „řvoucí čtyřicítky“. V Pacifiku se stejně jako v Atlantiku a Indickém oceáně v oblasti rovníku vyskytují poměrně stálé větrné systémy zvané pasáty (na severní polokouli jsou severovýchodní, na jižní jihovýchodní). Mezi nimi vzniká intertropická konvergence, kde jsou výrazné tišiny, tzv. doldrums. V severním Pacifiku navíc v zimě panují od června do prosince dlouhotrvající mlhy. Severní polokouli dominují havajská výše a aleutská níže (v oblasti souostroví Aleuty poblíž Aljašky).

Mořeplavci na kánoích
„Každý tam podle své vůle žije; pánů nemají,“ napsal o Chamorrech žijících na Guamu Antonio Pigafetta. Ani ve snu ho nenapadlo, že tito lidé, žijící na úrovni doby kamenné, příslušejí k etniku s mimořádnými mořeplaveckými dovednostmi, které tehdy v lecčems předčily i schopnosti evropských dobyvatelů. Vždyť ani neznali kompas!
Otec experimentální námořní archeologie, nedávno zesnulý Nor Thor Heyerdahl, dobrodružnou plavbou na balzovém voru Kon-Tiki v roce 1947 sice dokázal, že lidé z jihoamerické pevniny mohli na primitivních vorech osídlit Tichomoří, většina důkazů však svědčí pro osídlení ze západu lidmi, kteří pocházejí z jihovýchodní Asie. I když počátky příběhu tichomořských mořeplavců již dávno zmizely ve vlnách času, podle teorie australských paleoantropologů zveřejněné v roce 1998 ve vědeckém týdeníku Nature podnikli lidé z rodu Homo erectus plavbu ve vodách Jávského moře v jihozápadním Pacifiku již před 800 000 lety!
Další kapitola kolonizace Pacifiku, která se již týká přímých předků dnešních obyvatel Oceánie (Melanésanů, Mikronésanů a Polynésanů), začíná někdy před 40 000 lety. Tehdy se lidé z jihovýchodní Asie objevili na Nové Guineji a v Austrálii. Dnešní badatelé se shodují, že se do těchto oblastí dostali na plavidlech. Přestože byla hladina světových oceánů před koncem minulé doby ledové podstatně nižší než dnes, museli překonat asi 40 km na moři, což byl pozoruhodný výkon.
Velká éra tichomořského mořeplavectví nastala zhruba před 4000 lety. Nejprve byly osídleny ostrovy na východ od Nové Guineje – kolem roku 1500 před naším letopočtem se lidé objevili na Šalomounových ostrovech, Banksových ostrovech a na Vanuatu. S postupným vývojem plavebních technologií se Polynésané v prvním tisíciletí našeho letopočtu dostali na Markézy, Havajské ostrovy, Velikonoční ostrov a Nový Zéland. Plavidla, na kterých se předkové dnešních Polynésanů dostali přes velké vzdálenosti na širém moři, musela být o hodně větší a robustnější než vahadlové kánoe, které na Marianách viděl Magalh~aes. Archeologické nálezy potvrdily, že již v dávné minulosti vyvinuli obyvatelé Oceánie dvoutrupová oplachtěná plavidla, podobná katamaranům. Středně velké lodě měřily 50 až 60 stop a vešly se na ně dvě desítky lidí, jídlo, domácí zvířata a zemědělské plodiny.

Plavby proti větru
„Jakým způsobem se tento národ mohl rozšířit na tak vzdálená místa po tak ohromném oceáně?“ táže se velký mořeplavec, objevitel a kartograf James Cook v poznámce, kterou si do svého deníku zapsal na Havajských ostrovech v roce 1778. Cook, kterému se během tří plaveb podařilo učinit tolik objevů, že vyplnil téměř prázdnou mapu Pacifiku přesnými zákresy tichomořských ostrovů, Austrálie a Nového Zélandu (objevil i Antarktidu), nakonec tragicky zahynul na největším z Havajských ostrovů – Hawaii.
Již při první expedici do Tichomoří v roce 1768 na lodi Endeavour, která mířila na Tahiti, se Cook zabýval otázkou plavebních schopností Polynésanů. Když Cook opustil Tahiti a vydal se na průzkumnou plavbu Tichým oceánem, vzal si s sebou dva rádce – místního náčelníka Tupiu a jeho sluhu Taitu, kteří mu skutečně pomohli zmapovat řadu tichomořských ostrovů. Cook byl na základě tehdy dostupných pramenů přesvědčen, že Polynésané na různých ostrovech tvoří jednu etnickou skupinu. Velice se zajímal o to, jaké používají metody navigace. Z vysvětlení Tupii byl Cook ochoten uvěřit, že jsou domorodci schopni určit správný směr plavby i na stovky mil vzdálené ostrovy podle slunce, měsíce, hvězd, mořských proudů, tahových cest ptáků a dalších přirozených jevů. Trápila ho však jedna věc. Jak se domorodcům mohlo podařit plout na východ proti převládajícím větrům? (Jedním z opěrných bodů Heyerdahlovy teorie osídlení z východu byla právě skutečnost, že obyvatelé Jižní Ameriky dovedli využít pasáty a Humboldtův mořský proud.) Moudrý Tahiťan však nezaváhal. Vysvětlil Cookovi, že se každoročně v listopadu, prosinci a lednu utiší pasáty a na jejich místě se zvednou západní větry. Nemýlil se. Hovořil o příznacích ničivého klimatického jevu, který má nevinný název El Ni~no – Jezulátko.
El Ni~No
„Ryby jsou pryč, ptáci jsou pryč, vítr vane jinak, než by měl!“ těmito slovy prý peruánští rybáři popisují El Ni~no, což byl původně název pro teplý mořský proud, který se každoročně v prosinci náhle objevuje u pobřeží Peru. Zhruba jednou za pět let se ovšem tento fenomén promění v katastrofické narušení klimatu s celosvětovými následky.
Prvním příznakem cyklické oscilace El Ni~na je slábnutí, či úplný zánik pasátů v Pacifiku. Následně se Jižní rovníkový proud přitlačí k pevnině Jižní Ameriky, čímž zabrání výstupu chladných, na živiny bohatých hlubinných vod na povrch. Z vod u pobřeží Peru náhle zmizí ančovičky, což má drastický vliv nejen na rybáře, ale také na mořské ptáky a lachtany. Hlavním důsledkem silného El Ni~na je rozšíření teplé rovníkové vody z Indonésie přes velkou část Tichého oceánu. V dalších fázích začnou místo pasátů vát západní větry. Obrácení větrných a mořských proudů má dalekosáhlý vliv na klima Pacifiku. V polopouštích u pobřeží Jižní Ameriky se objevují přívalové deště a katastrofické záplavy, deštný prales v Indonésii vysychá a vznikají v něm lesní požáry.
Od druhé světové války došlo k intenzivnímu El Ni~nu devětkrát, naposledy v letech 1997-98. Škody způsobené v tomto období se odhadují na 30 miliard USD (následky povodní, lesních požárů a úmorného sucha). Oběti na lidských životech se počítaly ve stovkách. Vědci již na počátku roku oznámili, že se letos pravděpodobně opět po čtyřech letech rozjede El Ni~no, zatím se však zdá, že nebude tak ničivý jako minule. Již na počátku roku zmizela z peruánských vod obrovská hejna studenomilných ančoviček. Indonésie oznámila, že kvůli nastupujícímu El Ni~nu očekává v letošním roce 5 až 10% ztrátu úrody. Padesát lidí zahynulo následkem povodní v Bolívii, sucha a lesní požáry již zasáhly indonéské deštné pralesy a australský Velký bariérový útes byl zasažen katastrofickým odumíráním korálů. El Ni~no má zřejmě také na svědomí letošní záplavy v Keni a velké množství ničivých tajfunů v Pacifiku.

Zkáza zvaná tsunami
Vlny nevznikají pouze působením větru. Největší a nejničivější vlny vznikají v důsledku zemětřesení, sopečných výbuchů nebo podmořských sesuvů. Drtivá většina těchto vln vzniká právě v Pacifiku.
„Viděli jsme jen, jak moře začíná stoupat a řítí se na vesnici. Snažili jsme se utéct a zachránit si život,“ řekl v roce 1998 agentuře Reuters Paul Saroje, který přišel o osm členů rodiny. Noc zkázy začala brzy večer 17. července 1998. Pro vesničany žijící podél laguny Sissano na severním pobřeží Nové Guineje právě začínalo čtyřdenní volno. Krátce před západem slunce se otřásla země. Na pláži se objevily velké trhliny a lidé se na ně ze zvědavosti šli podívat. Náhle od pobřeží ustoupilo moře. V dáli se ozvalo dunění, které během několika minut nabralo na síle, až znělo jako burácení několika tryskáčů. Na moři se objevila několikametrová stěna vody, která se řítila k pobřeží. Před první vlnou se mnoha lidem ještě podařilo vyváznout s holým životem. Vzápětí se však přivalila další, mnohem ničivější vlna, která měřila 15 m a pronikla několik set metrů do vnitrozemí. „Byla tma, lidé seděli doma, a najednou jim voda zbořila domek přímo nad hlavou a odnesla je i s ním do moře. Spousta malých dětí neměla nejmenší naději na záchranu,“ vzdychal tehdy otec Austen z místní katolické misie. „I kdyby to nebylo tak náhlé, neměli by lidé ani kam utéci, protože na jedné straně výběžku bylo moře a na druhé laguna,“ dodala sestra Francoise. „Vytáhli například ženu se zlomenou nohou, která se osmnáct hodin držela kánoe,“ řekla. „Nebo z písku vyhrabali dítě, které bylo sice v bezvědomí, ale dýchalo,“ dodala. Celkem zahynulo více než 2200 lidí, z toho 230 dětí.
Deset nejničivějších vln tsunami v poslední dekádě 20. století zabilo více než 4000 lidí (celkem bylo v tomto období zaznamenáno 82 tsunami). Většina těchto vln vznikla v Pacifiku. Uprostřed oceánu se tsunami mohou pohybovat rychlostí 700 km za hodinu, ale většinou jsou nižší než dva metry. Na rozdíl od větrných vln sahají vlny tsunami v okamžiku vzniku až k mořskému dnu, což znamená, že na mělčinách výrazně narůstají do výšky. Nejnovější poznatky naznačují, že většina vln tsunami nevzniká přímo působením šokové vlny vyvolané zemětřesením, ale v důsledku následných podmořských sesuvů půdy. Zemětřesení zodpovědné za vlnu, která v roce 1998 zpustošila Guam, měřilo 7,1 na Richterově stupnici, což je pouze středně velký otřes. Vlna vznikla v houbce 2500 metrů.

Ohnivý kruh Pacifiku
S postupujícím vývojem oceánografie začalo vycházet najevo, že dno oceánů není uniformní, ale že se na něm rýsují dlouhá pásma podmořských hor, obří sopečné kužely a hluboké příkopy.
První expedice, která se systematicky věnovala průzkumu temných hlubin, opustila břehy Anglie v roce 1872. Loď Challenger v průběhu čtyř let obeplula svět a její vědecký tým nashromáždil tisíce údajů o teplotě, chemickém složení a hloubce moří a oceánů. Expedice pomocí ocelového sondážního lana objevila jedno z nejhlubších míst v Pacifiku. Marianský příkop, který se nachází na východ od Guamu, je hluboký více než 8200 m. Výprava výrazně posunula obzory lidského poznání.
V úzkém pruhu takřka po celém okraji Pacifiku se vyskytují výbušné sopky a vědci proto hovoří o „ohnivém kruhu Pacifiku“. Souběžně s tímto pásmem aktivních sopek se v Pacifiku vyskytují hlubokomořské příkopy. Geologové v průběhu 20. století zjistili, že v této zóně se soustředí epicentra nejsilnějších zemětřesení, zatímco méně intenzivní zemětřesení vznikají v centrálních částech středooceánských hřbetů. Poslední klíč k rozluštění celého rébusu byl objeven teprve v šedesátých letech minulého století, kdy bylo zjištěno, že v oblasti středooceánských hřbetů, které jsou široké až 80 km a zdvihají se do výšky 3 km, dochází k rozšiřování dna oceánů. Hlubokomořské příkopy naopak značí místa, kde oceánské dno mizí zpět v plášti Země. Teorie deskové tektoniky, která zároveň vysvětlila fenomén kontinentálního driftu, byla na světě.
Brzy nato byl odhalen i mechanismus, který způsobuje pohyb tektonických desek. Ukázalo se, že vrchní část zemského pláště je v neustálém dynamickém pohybu. V tekuté části zemského pláště působí konvekční proudy, kvůli kterým jsou tektonické desky, ohromné kry složené ze zemské kůry a svrchní části zemského pláště (tzv. litosféry), v neustálém pohybu. Uprostřed středooceánských hřbetů působí rozpínavé síly a vtlakem magmatu vzniká nová litosféra. V hlubokooceánských příkopech, tzv. subdukčních zónách, se litosféra vrací zpět do pláště.

Až na dno
„Hloubkoměr ukazoval 6300 sáhů – 37 800 stop. Čas – 13:06. Voda byla světlá a průzračná, všude kolem byla rezavě hnědá pustina. Přistávali jsme na rovině z pevného rozsivkového bahna. Na kovovou kouli našeho plavidla Trieste působil tlak 200 000 tun. Kus provazu vážící několik liber, který visel z plavidla, ležel na dně a tím symbolicky, jménem lidstva a vědy, zaznamenal nejhlubší místo ve všech oceánech.“ Těmito slovy popsal Jacques Piccard, syn francouzského fyzika a strůjce batyskafu Augusta Piccarda, první a dosud poslední cestu člověka na nejhlubší místo v oceánech, kterou v roce 1960 podstoupil společně s Donem Walshem. Místo v Marianském příkopu nacházející se v hloubce 10 916 metrů nazvali hlubinu Challenger.
Odvážný sestup opět posunul nejen hranici lidského počínání, ale také naše vědomosti o schopnostech živočichů přežít v extrémních hloubkách. „Když jsme byli téměř u dna, spatřil jsem těsně pod námi nějaký druh platýsovité ryby, podobala se mořskému jazyku a měřila zhruba jednu stopu na délku a šest palců na šířku. V okamžiku, kdy jsem ji uviděl, všimly si její dvě kulaté oči posazené na temeni hlavy, jak v kovovém vetřelci pronikáme do její říše ticha,“ napsal Piccard.

Chemické továrny na dně oceánů
Průlomový okamžik v dějinách podmořského průzkumu Pacifiku nastal 17. února 1977. Geologové, kteří zkoumali středooceánský hřbet poblíž Galapág v ponorce Alvin, sestrojené v šedesátých letech minulého století pro Oceánografický ústav ve Woods Hole, objevili v hloubce 2000 m zcela bizarní svět, o kterém do té doby neměla věda ani tušení. Nalezli oblast, která svým vzhledem předčila středověké představy o podobě horoucích pekel. Z mořského dna stoupala neuvěřitelně horká voda. Do výšky se tyčily obří komíny, z nichž se jako průmyslový dým valily mraky černě zbarvené, minerály nasycené vody, dosahující teploty vysoko nad 100 ̌C (tlak v těchto hloubkách způsobuje, že se voda nepromění v páru, ale zůstává tekutá). Kromě „černých kuřáků“ objevili vědci také „bílé kuřáky“, z nichž vyvěrala voda dosahující teploty roztaveného olova (až 400 ̌C). Ukázalo se, že v této oblasti proniká mořská voda různými puklinami hluboko do mořského dna, kde se dostává do kontaktu s rozžhavenými horninami. Zahřátá voda pak tryská ven v podobě hydrotermálních pramenů. Neuvěřitelné ovšem bylo, že v těsné blízkosti těchto horkých vřídel vzkvétalo záhadné společenství dosud neznámých živočichů.
O dva roky později se do těchto hlubin opět na palubě ponorky Alvin, která pojme pilota a dva vědce, spustili biologové. V absolutní tmě nalezli prosperující komunitu živočichů, která byla natolik rozmanitá, že byla srovnatelná s pestrým životem na korálových útesech. Fotografie nových druhů živočichů, které vědci pořídili, obletěly svět. Nejčastěji je zdobily dvoumetroví krytonožci, tvorové příbuzní červům, kteří však tvoří oddělenou, do té doby zcela neznámou skupinu živočichů.
Krytonožci jsou základním prvkem ekosystému podmořských gejzírů. V temnotách, které poprvé ozářily až reflektory Alvinu, však tyto organismy nezískávají energii fotosyntézou, ale přímo z horké, pro běžné živočichy zcela toxické minerální „polévky“. V jejich buňkách žijí bakterie, které provádějí chemosyntézu – bez pomoci slunce vytvářejí organické sloučeniny a kyslík. Vědci se domnívají, že podobným způsobem zřejmě fungovaly první formy života na Zemi, a je možné, že život samotný vznikl právě v podmínkách horkých zřídel. Červené žábry krytonožců obsahují zvláštní typ hemoglobinu, který váže sirníky a oxid uhličitý a jimi zásobuje symbiotické bakterie. Vějíře mořských červů vytvářejí prostředí pro celou škálu dalších organismů – až třiceticentimetrové škeble mlžů sdílejí prostor s mořskými sasankami, mezi nimi se proplétají bílí krabi a všude kolem se třepetají krevety, na nichž si pochutnávají podlouhlé, světle růžové ryby.
„Takřka každý organismus, který jsme z hlubin vytáhli, byl vědou dosud neobjeven. Bylo to velice vzrušující,“ řekl o první expedici k horkým vřídlům Richard Lutz z Rutgers University. „Všichni jsme poskakovali jak blázni. Tančili jsme jako diví. Byl to chaos. Bylo to něco tak nového, tak nečekaného, že se všichni prali o možnost zúčastnit se ponoru. Bylo toho tolik, co jsme se mohli naučit. Byla to objevná plavba, něco jako plavby, které podnikl Kolumbus,“ poznamenal jeho kolega John Edmond z Technologického ústavu v Massachusetts. Od roku 1979 se na tato místa vědci každoročně vraceli a v průměru každých deset dnů objevili nový živočišný druh. Mezi nejzvláštnější nově objevené živočichy patří vnitrodyšci, kteří snášejí extrémně vysoké teploty (průměrně 65 ̌C, krátkodobě až 80 ̌C).
Letos se vědci po 25 letech opět vrátili do oblasti horkých vřídel, které tehdy dali jméno Růžová zahrada. Expedice sice neobjevila nic tak závratného jako první výprava v roce 1979, přinesla ovšem důkazy o tom, jak rychle se v ohromných hloubkách oceánu mění prostředí.
„Okénko je jen 10 cm široké, ale skrze něj vidím celý nový svět. Oblast je pokropená krytonožci, není jimi pokrytá, tak jako tomu bylo tehdy, když byla objevena Růžová zahrada,“ napsal ve své zprávě kapitán Graig McLean. Vědci zjistili, že zřejmě došlo k novým podmořským erupcím a žhavá láva zničila původní společenství. Důležité je, že nové společenství, které nazvali „růžové poupě“, se rozrůstá a koloběh života pokračuje i v těchto temných hlubinách Pacifiku.

„Támhle chrlí“
Dlouho předtím, než vědci poprvé nahlédli do tichomořských hlubin, musel jeden živočišný druh, který značnou část svého života tráví v temnotou opanovaných hloubkách oceánů, čelit soustředěnému útoku člověka.
Velrybářské lodě začaly křižovat Pacifik počátkem 19. století. Předtím doslova vytěžily zásoby velkých kytovců v Atlantiku. Tam se poměrně malá plavidla zprvu vydávala na krátké lovecké expedice za pomalými velrybami, například velrybou grónskou, ale s postupujícím pleněním jich ubývalo. V 18. století začali pronásledovat nejobávanějšího kytovce – vorvaně. Ovšem i v tomto případě se historie opakovala, populace pomalu se rozmnožujících zvířat se nedokázaly vyrovnat s rostoucím náporem, velryb ubývalo a klesaly zisky plynoucí z lovu.
„Těžba“ vorvaňů se přesunula do panenského Pacifiku, kde předtím Japonci, Indiáni a Inuité lovili velryby pouze v omezené míře v pobřežních vodách. K tomuto účelu byly postaveny snad největší a nejrobustnější plachetnice, jaké kdy brázdily oceány – tzv. South Seamen. Tyto pětisettunové trojstěžníky s pěti až sedmi velrybářskými čluny a až čtyřicetičlennou posádkou vyplouvaly na dlouhé expedice z přístavů v Nové Británii. Obří plachetnice se staly prvními plovoucími továrnami – velrybí tuk se porcoval a tavil na palubě a skladoval v podpalubí. Kvůli vysokým nákladům se tyto lodě nevracely, dokud nebyly zcela zaplněny velrybím tukem. Některé expedice tak trvaly déle než čtyři roky!
Život na palubě obřích škunerů South Seamen nebyl žádný med. Výdělky byly mizerné (zatímco nádeník na pevnině dostával v průměru devadesát centů denně, prostý lodník na velrybářské lodi si za den v průměru vydělal jen dvacet centů), hygiena hrozná a jídlo chudé (převážně solené sušené maso a suchary). Nejproslulejší námořník, který se plavil na palubě velrybářského škuneru, byl bezpochyby spisovatel Herman Melville.
Při lovu vorvaňů se tehdy jednalo o skutečný boj na život a na smrt. Nebylo výjimkou, že se zraněné a rozzuřené zvíře obrátilo proti lovcům. „Spermacetové velryby (vorvani), objevené obyvateli Nantucketu, jsou útočná a zuřivá zvířata, jejichž lov vyžaduje vysokou míru jak odvahy, tak dovednosti,“ napsal Thomas Jefferson francouzskému velvyslanci v roce 1778. Strategie velrybářů mnohdy zneužívala tzv. epimeletické chování vorvaňů, které spočívá v tom, že si zvířata navzájem pomáhají, zejména je-li některé z nich zraněné či v ohrožení. Když velrybáři na moři natrefili na stádo samic a mláďat, harpunovali jedno mládě, aby měli téměř stoprocentní jistotu, že ho matka ani zbytek stáda neopustí. Poté na místě zůstali a zabíjeli velryby, dokud jim nedošly síly.

Tajemství vorvaní hlavy
Vorvaň je opravdu pozoruhodný živočich. Úctu vzbuzuje již jeho mohutná hlava, která u starých býků zaujímá více než třetinu těla. Uvnitř je uložen největší mozek v živočišné říši (dosahuje hmotnosti 9 kg), který je chráněn komorou naplněnou olejovitou hmotou nazývanou spermacet (velrybáři se zpočátku skutečně domnívali, že hlava vorvaně je úložiště spermatu). Právě ten byl pro velrybáře nejcennější komoditou (nejprve sloužil k výrobě nejkvalitnějších svíček, později se ujal jako výtečné mazivo). Biologická funkce této substance zůstává záhadou. Vědci z univerzity v Utahu letos v nové studii opět zkoumali vlastnosti této olejové tekutiny. S použitím nejnovějších počítačových modelů potvrdili její vynikající schopnost tlumit nárazy, což muselo být užitečné, když vorvani naráželi do velrybářských lodí, ale uplatňuje se hlavně, když spolu vorvaní samci svádějí zuřivé boje o samice. Studie prováděné v 90. letech minulého století odhalily pozoruhodné paralely mezi chováním vorvaňů a slonů. Podobně jako sloni vytvářejí vorvani v období páření „harémy“ a jeden samec se páří s několika samicemi. Po zbytek roku žijí samci a samice odděleně. Staří býci často žijí zcela samotářsky a jako tuláci ještě dlouho křižují světové oceány (dožívají se až 75 let).
Existuje však ještě jiná, neméně zajímavá teorie o možném účelu mohutné hlavy vorvaně. Řada vědců se domnívá, že tukové těleso v přední části hlavy delfínů a jiných ozubených kytovců slouží jako „zvuková čočka“, která soustřeďuje vysokofrekvenční zvuky. Ultrazvukové „cvaky“, které kytovci vydávají, slouží k orientaci v prostoru, vyhledávání potravy, komunikaci a podle jedné teorie také k ochromení kořisti, například ryb či malých sépií. Kenneth S. Norris v sedmdesátých letech předložil teorii, podle které je spermacetová nádrž uvnitř vorvaně jakousi akustickou „superčočkou“. Ta by mohla vorvaňům umožnit vyslání natolik silných zvukových výbojů, že by akustické dělo ochromilo i „supervelkou“ kořist.
Krakatice!
Clyde Roper je člověk doslova posedlý zvláštním živočichem – obří krakaticí rodu Architeuthis. Tento tvor bájí a mýtů dorůstá délky dvaadvaceti metrů a mnohdy váží více než tunu. Jeho oči dorůstají velikosti lidské hlavy. Roper, mezi kolegy přezdívaný „doktor Sépie“, se již řadu let vydává hledat a filmovat krakatice v jejich přirozeném prostředí, naposledy pátral v hlubokomořském kaňonu Kaikura u západního pobřeží Nového Zélandu. Vodítkem mu byl právě vorvaň, který tyto nestvůry skutečně požírá – ostatky těchto obřích hlavonožců, které byly nalezeny v žaludcích vorvaňů, jsou nezvratným důkazem. Vorvaň se potápí do hloubek přesahujících jeden a půl kilometru, kde je zřejmě přirozené prostředí krakatic (dokáže zde strávit déle než hodinu). O střetech těchto titánů svědčí zřetelné otisky obřích chapadel na tělech některých vorvaňů. Ačkoli se Roperovi a jeho kolegům podařilo sledovat vorvaně při jejich ponorech do hloubky, hlavní cíl se jim opět splnit nepodařilo. „Obří hlavonožec zůstává nepolapitelnou, avšak skutečnou záhadou oceánských hlubin,“ napsal Roper na závěr poslední zprávy expedice v roce 1999.
Útěchou mu může být alespoň obří sépie, která byla letos v létě nalezena na pobřeží Tasmánie. Krakatice se bohužel, či bohudík, nedokáží vyrovnat s nízkým tlakem na povrchu, takže se Roper musí spokojit s pitvou mrtvého těla nestvůry.

Je libo kalamari?
V prosinci 2001 publikoval vědecký časopis Science fotografie nového druhu obří sépie, která žije v hloubkách od dvou do čtyř kilometrů a byla objevena v Atlantiku, Indickém oceáně i Pacifiku. Autor studie Michael Vecchionne z Muzea přírodní historie ve Washingtonu nález pro týdeník New Scientist okomentoval tím, že oceánské hloubky jsou „zdaleka největším ekosystémem na Zemi a jsou téměř neprobádané“. Vědec předpokládá, že v hlubinách je ještě „hodně zvláštních věcí“, které jsme zatím neobjevili. Hlavonožci se poslední dobou dostávají do popředí vědeckého zájmu. Letos v srpnu publikoval australský měsíčník Australasian Science článek, který tvrdí, že na světě je stále více sépií. „Za tento trend zřejmě může jednak úbytek predátorů, kteří se živí sépiemi, například ozubených kytovců a tuňáků, a jednak úbytek jejich rybích konkurentů,“ řekl autor zprávy dr. Jackson z Tasmánského vědeckého institutu. Je tedy možné, že devastace kytovců a drancování rybích populací průmyslovým lovem již způsobují výrazné druhotné změny v globálních ekosystémech. Zneklidňující je podle Jacksona i to, že zvýšení teploty oceánů výrazně podporuje růst sépií. „Dorůstají do větších rozměrů a rychleji se rozmnožují,“ řekl.

Novodobé pirátství
Rybolov průmyslovými metodami drancuje nejen ryby, ale způsobuje úmrtí mnoha malých kytovců, kteří uváznou v obřích sítích. Nevybíravé metody lovu se stále užívají na mnoha místech v Pacifiku, navzdory opatřením, která ho omezují. Letos v květnu byla poblíž pobřeží Ekvádoru v Galapážské mořské rezervaci přistižena rybářská loď při nelegálním lovu. Loď omylem ulovila téměř 70 delfínů a pouhých osm tuňáků žlutoploutvých, na jejichž lov se zaměřovala. Kapitánovi lodi El Dorado byla uložena pokuta čtyř amerických centů a dva týdny domácího vězení na lodi (s povolením občas navštívit pobřeží). Podle Světového fondu na ochranu přírody (WWF) se v oblasti Galapážské mořské rezervace každoročně odehrávají desítky podobných incidentů.
V Pacifiku se na pokraji přežití ocitly tři druhy malých kytovců. Ve vodách Kalifornského zálivu je ohrožena sviňucha kalifornská (Phocoena sinus) – z původní populace jich v důsledku rybaření tenatovými sítěmi zbývá jen asi 500. Rybolov již zdevastoval populaci plískavice novozélandské (Cephalorhynchus hectori) natolik, že jich na světě zbývá méně než 100. Ničení přirozeného prostředí na Filipínách způsobilo, že z filipínské populace orcely tuponosé (Orcaella brevirostris) zbývá jen asi 50 jedinců.

Nový hit v Pacifiku
„Keporkaci trylkují, skřípou, řinčí, a dokonce krásně piští jako myši. Někdy to bylo skoro jako troubení jelenů,“ napsal Jacques-Yves Cousteau koncem 60. let v knize Velryba. Zpěvy, kterými se tyto velryby každoročně projevují během několika týdnů, kdy se páří v teplých vodách, například na Havajských ostrovech, nejsou jen krásnou změtí podivuhodných zvuků, ale jsou strukturované do vět, témat a melodií. Teprve v posledním desetiletí bylo zjištěno, že zpívají pouze samci. Zatím není zcela jasné, zdali samci velryb takto zpívají, aby přilákali samice, či odpudili jiné samce (podobně, i když ne tak extravagantně, se projevují například i plejtváci myšok a plejtváci obrovští). Když se keporkaci vydají na tah do polárních vod Pacifiku, kde se půl roku „pasou“ na drobných korýších, užívají většinou již jednodušší škálu zvuků.
Roger Payne, který se jako první zabýval hlubší analýzou těchto projevů, poznamenal, že velryby nejsou jen zpěváky, ale i skladateli a že dochází k postupným změnám písní. Populace velryb v různých oceánech přitom mají zcela odlišné písně a donedávna se mělo za to, že písně doznávají velkých změn teprve v průběhu desítek let.
„Za normálních okolností trvá několik let, než se píseň výrazně změní a tento vývoj lze vystopovat. V tomto případě proběhla opravdová hudební revoluce,“ řekl Mike J. Noad z univerzity v Sydney týdeníku New Scientist v prosinci roku 2000. Jeho tým zveřejnil výsledky analýzy více než 1057 hodin zpěvů keporkaků. Podle Noada se během tří let zcela změnil refrén písně u jižní populace keporkaků, která se rozmnožuje v oblasti Velkého bariérového útesu u pobřeží Austrálie. V roce 1995 zpívalo všech 82 samců stejnou píseň. V následujícím roce si Noad a jeho spolupracovníci všimli, že dva samci zpívají bizarní novou píseň. O rok později již všichni samci převzali novou skladbu. Vědci netušili, co se stalo, dokud si neposlechli zpěvy keporkaků, kteří se rozmnožují ve vodách Indického oceánu na opačné straně Austrálie. Genetické studie naznačují, že se jednotlivé velrybí populace neprolínají, a australští vědci tak došli k závěru, že se do Pacifiku dostalo několik zbloudilců, od kterých tichomořští keporkaci převzali píseň. „Proč mění své písně, je jednou z velkých záhad,“ řekl Noad. Domnívá se, že velryby prostě zaujala novinka z Indického oceánu.

Zabíjení nekončí
V průběhu 19. století zabili velrybáři jen v Pacifiku statisíce vorvaňů a přes dva miliony dalších velryb byly zmasakrovány průmyslovými flotilami ve vodách kolem Antarktidy. Přestože od roku 1986 platí celosvětové moratorium na komerční lov velryb, některé druhy velkých kytovců byly průmyslovým lovem ve dvacátém století natolik zdecimované, že jsou dodnes na pokraji vyhynutí. Japonsko pod záminkou vědeckého výzkumu již třetím rokem v Pacifiku opět loví velryby. Zabili nejen několik stovek poměrně hojných plejtváků malých a plejtváků Brydeových, ale také desítky vorvaňů. V Pacifiku zabili velrybáři celkem statisíce vorvaňů. Letos hodlají navíc lovit i vzácného plejtváka sejvala. Kromě Japonců ještě v Pacifiku loví malý počet velryb domorodí Inuité a indiánský kmen Makahů, kteří však loví jen pro potřebu vlastního přežití a nemají důvod rozšiřovat lov do průmyslových rozměrů.
Organizace Greenpeace, jejíž členové byli jako první v dějinách ochotni bránit velryby vlastními těly, vznikla v Pacifiku. První výpravy Greenpeace však neprotestovaly proti smrtonosným harpunám, ale proti mnohem zákeřnější, neviditelné smrti.

Den dvou sluncí
Strašlivou kapitolou v dějinách Tichomoří se stalo období druhé světové války a následně i války studené. Letouny, ze kterých byly svrženy atomové pumy na japonská města Nagasaki a Hirošima, startovaly z marianského ostrova Tinian. Po úspěšném ukončení války se tichomořské atoly staly jevištěm velkolepé jaderné show a jejich obyvatelé byli na několik desetiletí odsunuti na okraj historie. Poprvé se nad mikronéským atolem Bikini zvedl hřibovitý mrak 1. července 1946. Až do roku 1958 pak v této oblasti USA pokračovaly s pokusnými výbuchy a během zmiňované doby bylo v ovzduší odpáleno celkem 66 jaderných náloží.
Několikrát došlo k zamoření lidí, například japonských rybářů a obyvatel Mikronésie, ale i vojenského personálu USA. V březnu 1954 byly zamořeny dva osídlené ostrovy Rongelap a Utirik. John Anjain, jeden z obyvatel Rongelapu, kteří se s definitivní platností odstěhovali s pomocí Greenpeace až v roce 1985, vzpomíná, že v ten den vyšlo slunce dvakrát. Nejprve spatřil ohnivou kouli na západě a o chvíli později vyšlo slunce na východě. To už se ovšem směrem k Rongelapu řítil teplý vítr, který ostrov zasáhl silou tajfunu. Nakonec atol pokryl radioaktivní spad připomínající sněhovou pokrývku. Na ostrově bylo kromě 230 Mikronésanů také 28 amerických vojáků. Ve chvíli, kdy pro ně připlulo americké námořnictvo, již všichni trpěli příznaky radioaktivní otravy – zvracením, průjmy, bolestí hlavy, ztrátou vlasů a kůže… Dnes trpí 90 % bývalých obyvatel Rongelapu, kterým v roce 1954 bylo méně než dvanáct let, nádory štítné žlázy.

Plavby k jádru věci
Francouzi začali provádět atmosférické jaderné testy na atolu Mururoa v Polynésii v roce 1966 a do roku 1974 jich zde provedli celkem 44. „Bojuji proti všem jaderným zbraním a pokusům již od roku 1955. Je smutné se dozvědět, že jsou vnuceny obyvatelům vašich ostrovů,“ napsal v roce 1964 laureát Nobelovy ceny dr. Albert Schweizer náměstku Tahitského teritoriálního shromáždění Johnu Tearikovi. Navzdory všem protestům se Tahiťané a další obyvatelé Polynésie stali rukojmími jaderného věku. V roce 1972 se podnikatel a vášnivý jachtař David McTaggart, Kanaďan žijící na Novém Zélandě, obrátil na tehdy ještě rodící se organizaci Greenpeace s odvážným plánem. Na dvanáctimetrové jachtě Vega hodlal spolu se čtyřmi přáteli překonat vzdálenost několika tisíc kilometrů k atolu Mururoa a svou přítomností překazit Francouzům jaderný test.
„Je těžké popsat rozměry jižního Pacifiku těm, kteří jsou zvyklí žít na pevnině. Při pohledu na námořní mapy, které jsou uspořádané a rozčleněné zeměpisnými šířkami a délkami, na kterých jsou ohromné plochy Pacifiku pokropeny ostrovy, atoly a známými hloubkami, získáte dojem ujišťujícího řádu, jakési ochočenosti. Teď, na hladině oceánu, nelze dohlédnout dál než deset mil na každou stranu. Trup plachetnice Vegy se s každým vzteklým úderem moře chvěje, jako by byla živá, všechno je v neustálém pohybu.“ Takto popsal McTaggart své pocity při plavbě k atolu Mururoa v roce 1972. Čekaly ho těžké chvíle. „Představoval jsem si, co se stane, až bomba vybuchne. Chtěl jsem zařvat: Musíme odsud pryč!“ Francouzské námořnictvo však nakonec posádku Vegy zatklo a odvezlo mimo oblast testu. Výbuch další jaderné nálože ozářil nebe nad atolem. Greenpeace se ovšem podařilo zmobilizovat veřejnost na celém světě. V příštích letech následovaly další protestní plavby a v roce 1974 se Francouzi rozhodli zastavit veškeré atmosférické jaderné testy.
Greenpeace nakonec za své snahy draze zaplatila, když byla v roce 1985 na Novém Zélandě agenty francouzské tajné služby potopena vlajková loď Duhový bojovník. Francie však až do roku 1995, kdy pod tlakem světové veřejnosti ukončila veškeré atomové testy, prováděla na tichomořských atolech jaderné zkoušky v podzemí. Ačkoli bylo několikrát zjištěno zamoření korálových útesů radioaktivními látkami, dosud není jasné, jak výrazný byl dopad na toto křehké prostředí.

Bělení korálů
Korálové útesy jsou nesmírně spletité ekosystémy, které jsou mimořádně citlivé na čistotu a teplotu mořské vody. V Pacifiku jsou tato zásobiště cenných genetických informací, které nám mohou pomoci například v boji proti rakovině, ohrožena zejména v oblasti Filipínského moře, kde se rozšířilo rybaření pomocí dynamitu a kyanidových harpun. Největším problémem, se kterým se v současné době korálové útesy v Pacifiku potýkají, je však periodické zvyšování teploty v důsledku fenoménu El Ni~no. Zvýšení teploty způsobuje hromadné odumírání korálových polypů – takzvané bělení korálů.
Zprávy z letošního dubna hovoří o katastrofických změnách nejen v oblasti australského Velkého bariérového útesu, ale také v okolí Tahiti, Cookových ostrovů, Fidži a Nové Kaledonie. Naposledy zasáhlo tyto oblasti tak intenzivní odumírání v nejintenzivnější fázi posledního El Ni~na v roce 1998. Podle Thomase Goreaua, prezidenta Globální aliance na ochranu korálových útesů, za to může právě zvýšení teploty mořské vody – v oblasti Velkého bariérového útesu prý na počátku roku stoupla o 2 ̌C. Tento jev je zřejmě opět spojen s působením El Ni~na, ale řada vědců se domnívá, že bělení korálových útesů je již jedním z příznaků globálního oteplování.

Potopa světa
„Než jsem přijel sem do Jižní Afriky, pocítil jsem poprvé strach. Viděl jsem vlny, které se valily rovnou na pevninu. Lidé se v některých oblastech brodí ve vodě, která jim sahá až po kolena,“ řekl agentuře Reuters Bikenibeu Paeniu, premiér nejmenšího tichomořského státu Tuvalu, na srpnovém summitu o trvale udržitelném rozvoji v Johannesburgu, který byl pro obyvatele Tichomoří velikým zklamáním. Amerika ani Austrálie se stále nemíní připojit k ratifikaci Kjótského protokolu, který omezuje vypouštění skleníkových plynů. Paeniu řekl, že ačkoli se hladina moře ještě nezvedla nad úroveň ostrova, bouře jsou stále silnější a vlny tříštící se o pobřeží zanášejí na zemědělskou půdu sůl.
Naše planeta se skutečně otepluje a mořská hladina stoupá. V průběhu posledních sto let se teplota na povrchu zvýšila v průměru o 0,5 ̌C. Za stejnou dobu stoupla hladina světových moří a oceánů v průměru o patnáct centimetrů (toto zvýšení není způsobené táním ledovců, nýbrž rozpínáním mořské vody). S každým dalším rokem je signál, že toto oteplení způsobuje člověkem zesílený skleníkový efekt, stále zřetelnější. První tři měsíce letošního roku, kdy ještě na klima neměl vliv jev El Ni~no, byly nejteplejší od doby, kdy se provádí měření, tedy za posledních zhruba 140 let. Analýzy letokruhů naznačují, že to bylo nejteplejší čtvrtletí za posledních tisíc let. Vědci předpovídají, že se v důsledku globálního oteplování zvýší průměrná globální teplota v průběhu příštích sto let až o 6 ̌C(!). Rozpínání oceánů a přísun vody z tajících ledovců zřejmě zvýší mořskou hladinu rychlostí 6 cm za dekádu. V průběhu několika desítek let tak například z Marshallových ostrovů v Mikronésii nad hladinou oceánu zůstane jen 20 %. Tropické bouře budou intenzivnější a zřejmě i častější. Obyvatelé Oceánie mají důvod obávat se o svou budoucnost.

---

TROPICKÉ CYKLONY
Tajfuny (v čínštině znamená taj fung velký vítr) a hurikány (slovo huracán pochází z řeči antilských domorodců) jsou dvě různá jména pro stejný jev – tropický cyklon. Vědecky řečeno jsou to hluboké, nepříliš rozsáhlé tlakové níže s velice strmým tlakovým spádem. Cyklony vznikají v rovníkových oblastech, protože zde dochází k rychlému vypařování mořské vody. Při stoupání se horký, vodou nasycený vzduch ochlazuje, voda kondenzuje a uvolňuje se teplo, které zvyšuje rychlost proudění vzduchu. Působením Coriolisovy síly, která vzniká kvůli rotaci Země, se větry spirálovitě točí a vzniká ničivý vír. Hnací silou cyklonů je energie uvolněná z vody do vzdušného proudění, proto vznikají nad oceány, které vzdušné víry neustále zásobují. Uprostřed cyklonu je oblast nízkého tlaku a malé oblačnosti. V tomto oku občas doslova explodují domy, protože tlak uvnitř je mnohem vyšší než v okolí.

Medvěd hnědý je nejrozšířenějším medvědem na světě. Obývá jak Evropu, tak Asii i Severní Ameriku. V Evropě se tento medvěd kdysi vyskytoval na celém území – s výjimkou velkých ostrovů. Jak se lidská populace rozrůstala a začala se snižovat rozloha lesů, začal klesat i počet medvědů. V Evropě dnes žije kolem 50 000 medvědů. Jsou člověku skutečně nebezpeční?

KDY PADNE POSLEDNÍ MEDVĚD?
V naší zemi obýval medvěd hnědý rozlehlé lesní oblasti v poklidu až do doby, než císař Josef II. vydal řád o hubení velkých šelem. V Čechách lze počátek 18. století považovat za ukončení mnohatisíciletého pobytu medvěda. Už ale dříve, například v letech 1603 až 1649, bylo na Krumlovsku uloveno 85 medvědů. Důvodem k lovu byly škody na dobytku osídlenců, k jejichž právu patřila i pastva dobytka v lesích. Medvědí maso bylo zároveň považováno i za pochoutku. Byla to nakonec ale hlavně lovecká ctižádost a vášeň jak myslivců, tak i pytláků, které se podílely na likvidaci medvědů. Tlak na medvědy byl tak razantní, že bylo jen otázkou času, kdy padne poslední medvěd v Čechách. Došlo k tomu na Šumavě v revíru Želnava, kde byl v roce 1856 uloven poslední medvěd. Na Moravě jsou známy poslední úlovky z let 1876, 1885 a 1887.
Ani na Slovensku, kde je mnohem nepřístupnější terén než v Čechách, se medvědům nedařilo dobře. I zde klesaly jejich početní stavy, jen v letech 1926 až 1929 zde bylo zastřeleno 180 medvědů. V roce 1932 žilo na celém Slovensku jen 20 medvědů. Aby se předešlo jejich vyhubení, byla vyhlášena jejich ochrana a na konci sedmdesátých let už žilo na tomto území kolem 300 medvědů. Dnes žije na Slovensku více medvědů než kdykoliv v minulosti. Současná populace čítá kolem 700 kusů, a i když je každým rokem povolován určitý počet medvědů k odlovu, zatím se výrazněji početní stav nesnižuje. K odstřelu jsou vybíráni medvědi o váze kolem 100 kg. Medvědi nad 150 kg jsou chráněni. V minulosti docházelo k odstřelu těch největších a nejstarších medvědů. Lov těchto medvědů byl prováděn převážně v jarních měsících na újedištích. Velcí staří samci se ze zimního spánku probouzejí o čtyři týdny dříve než samice. Byli to právě oni, kteří byli odloveni, když navštívili újediště, což je místo, kde jsou předkládány mršiny koní či dobytka. Odlov velkých samců znamenal rozvrácení věkového a sexuálního složení populace medvědů. Převládl počet samic, často velmi mladých, a došlo k zvýšenému odchovu mláďat. Samice si usnadňovaly péči o mláďata stále častějšími návštěvami okolí chat a kempů, kde konzumovaly odpadky.

Velké stěhování medvědů
Vysoký počet mladých medvědů na Slovensku má za následek, že někteří mladí jedinci, kteří nemají vlastní teritorium, odcházejí na západ hledat si nová území. Na Moravu se medvědi přesouvají už řadu let. V roce 1994 byl v květnu pozorován medvěd až na Náchodsku, více medvědů přešlo i do Jeseníků. V roce 1993 mladý medvěd ničil včelí úly v okolí Bruntálska. Na Vsetínsku byl v letech 1973-1999 potvrzen postupný výskyt celkem 35 medvědů, kteří se zde zdrželi po dobu několika měsíců.
V Moravskoslezských Beskydech se nyní vyskytuje kolem 4-5 mladých medvědů. V posledních letech jsou tady medvědi po celý rok a také zde zimují. Pro ochránce přírody je návrat medvědů, stejně jako vlků a rysů velkou radostí. Tyto velké šelmy našly v Beskydech nejen rozsáhlé lesy, ale i hospodářská zvířata, především ovce, které jsou zde chovány po staletí. Každým rokem dochází k tomu, že medvědi strhnou několik ovcí. Vždy to vyvolá u místních starousedlíků velké obavy o majetek, tedy hospodářská zvířata, ale mnozí argumentují i tím, že mohou být troufalým medvědem ohroženi na životě. O ještě větší vzruch se postarají chataři a turisté, kteří se obávají, že mohou být medvědem napadeni zvláště v období sběru lesních plodin či hub.
Jak se zdá, medvědi se usazují v Beskydech natrvalo a je potřebné hledat cestu, jak by tu lidé a medvědi mohli spolu žít bez větších konfliktů. Medvěd hnědý je totiž dnes na seznamu kriticky ohrožených druhů a je rovněž chráněn Bernskou úmluvou o ochraně evropské fauny a flóry.

Hravý dobrák, nebo dravá šelma?
Jakou má medvěd opravdu povahu? Mají pravdu ti, co ho považují za dravou šelmu, schopnou bez zaváhání zabít někde v houští houbaře, nebo ti, co medvěda Míšu považují za neškodného hravého dobráka?
Medvěd je naše největší šelma, která sice upřednostňuje příjem rostlinné potravy, ale umí také usmrtit poměrně velkou kořist. Zelená vegetace je hlavní součástí jídelníčku medvěda na jaře a v brzkém podzimu. Ovoce a lesní plody medvěd pojídá v době, kdy dozrávají. Na konci podzimu, na jaře, ale i během zimy medvěd konzumuje bukvice, žaludy, kaštany a lískové ořechy. K získání dostatečné tukové vrstvy medvěd spotřebuje hodně lesních plodů – borůvek a brusinek. Ve velké oblibě má medvěd maliny, a proto navštěvuje hustě zarostlé paseky. Velmi významnou složku medvědí potravy tvoří hmyz, který medvěd hledá pod kameny či ve ztrouchnivělém dřevě stromů. Zaměřuje se i na mravence, včely a vosy. Zvláště v jarním období, kdy je nedostatek potravy, hledají medvědi vysoko v horách mršiny uhynulé zvěře. Častou kořistí jsou i mláďata různých zvířat, která ještě nestačí před medvědem utéci. Velmi snadnou kořistí jsou po ně i hospodářská zvířata, zvláště ovce, nejsou-li náležitě hlídána.
Do konce podzimu musí medvědi nashromáždit potřebné množství tukových zásob, aby mohli v takzvaném nepravém spánku přečkat zimu ve skalních dutinách či pod vývraty stromů, kde si budují brlohy. Většinou mají poměrně malý vstupní otvor. Počátkem ledna se zde medvědicím mohou narodit 2-3 mláďata, která jsou velmi malá, váží sotva 0,5 kg. V brlohu s nimi medvědice zůstává řadu měsíců a ven je vyvádí až na jaře. Charakteristickou vlastností medvědic vodících malá mláďata je agresivita. V tomto období mohou být medvědice pro člověka velmi nebezpečné.
Pronásledování medvědů na evropském kontinentě způsobilo posun jejich aktivity na noční hodiny, ale v klidných oblastech se můžeme potkat zvláště s mladými medvědy i v průběhu dne.
Všímavý člověk najde v přírodě, kde se medvěd vyskytuje, řadu jeho pobytových znaků. Nejnápadnější bývá medvědí trus, což je různě velká hromádka a podle jejího zbarvení můžeme odhadnout, čím se medvěd v dané době živil. V černě zbarveném trusu bývají borůvky, krovky brouků, v hnědém bukvice, jeřabiny. Medvědi s oblibou rozbíjejí staré pařezy a hledají tam různý hmyz a larvy. Na svážnicích v blátě (ale i v zimě na sněhu) můžeme nalézt medvědí stopy. Zadní jsou větší, přední menší. Podle velikosti stop můžeme odhadnout i váhu medvěda. Důležitá je v tomto případě šířka přední stopy – medvěd vážící 200 kg má otisk tlapy široký asi 16 cm.
Své teritorium si medvědi značí i vizuálně – z jehličnatých stromů strhávají svými zuby kůru, takže strom je pak zdaleka viditelný. Příchozí medvěd může odhadnout podle výšky záhryzu, jak je asi velký medvěd, kterému teritorium patří. Medvědi si údajně takto značí i místo, kde mají mršinu. V oblasti Babínku na Vsetínsku byl strom, ze kterého medvěd strhal kůru ve vzdálenosti 50 metrů od mršiny jelení zvěře.

Když medvěd zaútočí
Útok medvěda na člověka nebývá projevem chování silného predátora, ale především výsledkem snahy bránit sebe, mláďata nebo ulovenou kořist proti člověku. Nejvíce nebezpečný je poraněný medvěd, dále se zvyšuje útočnost medvěda za přítomnosti mláďat či jeho kořisti. Evropští medvědi jsou podstatně méně agresivní než medvědi hnědí žijící na východ od Uralu, nebo v Severní Americe. Přesto jsou známy případy, kdy medvěd zabil člověka, např. v Rumunsku, Rusku, Slovinku, Bosně, Hercegovině, Chorvatsku nebo Finsku.
Lidé dnes totiž stále častěji pronikají do oblastí, kde měli dříve medvědi klid. V některých místech se stává turismus pro medvědy doslova hrozbou. Budováním svážnic a lesních cest se člověk snadno dostává i do nejodlehlejších míst. Ale medvěd není konzervativní šelma. Umí se rychle přizpůsobit, brzo se naučil využívat nové zdroje potravy – odpadky na skládkách, v kontejnerech či u rekreačních chat. Je stále méně plachý.
Za posledních několik desítek let došlo v Karpatech, jak v Rumunsku, tak na Slovensku, k řadě případů, kdy medvědi na člověka zaútočili. Slovenští znalci P. Hell a F. Bevilagua uvádějí, že ke konfliktním situacím dochází hlavně tehdy, když nenadále překročíme útěkovou vzdálenost medvěda. Velké nebezpečí nám hrozí, když je tato vzdálenost menší než 30 metrů, ale někdy nemusí dojít k útoku medvěda ani při vzdálenosti 10 metrů. To závisí na mnoha okolnostech – na náladě medvěda, jeho stáří a velikosti, má-li kam ustoupit, nebo zda má v blízkosti kořist. Ze strany medvěda vlastně nejde o útok, ale o vlastní obranu.
V šedesáti procentech případů, kdy medvěd na člověka zaútočil, šlo o situaci, kdy člověk medvěda spatřil na poslední chvíli. Ve čtyřiceti procentech případů sice člověk spatřil medvěda o něco dřív, ale medvěd byl sebevědomý a od svého záměru se nedal odradit ani výstřelem. V osmnácti případech medvěd na přítomnost člověka reagoval řevem, rozběhl se proti němu, srazil ho na zem a způsobil mu zuby a drápy velmi těžká zranění s trvalými následky. V Severní Americe údajně připadá na deset až dvacet poranění jedno usmrcení člověka.
Část naší veřejnosti přesto vnímá medvěda jako dobráckou šelmu, která s chutí pojídá sušenky v ZOO. Ke značné oblibě medvědů, zvláště jejich mláďat, nepochybně přispěly večerníčky o medvíďatech Méďové, jejichž autorem je V. Chaloupek.
Někdy ale mohou být medvědi chovaní v ZOO nebezpečnější než divoké šelmy. Je to už řádka let, kdy jsem byl pozván do Moravského Berouna, abych posoudil míru viny na tragédii, která se tu odehrála. V zimním období se podařilo jednomu ze zde chovaných medvědů dostat ven z výběhu. Z vrchu skalky přeskočil na ochoz a krátce potom, už na svobodě, na kraji města napadl chlapce a rychle ho usmrtil. Ač může medvěd vypadat díky své mimice mírně, je třeba mít se před ním stále na pozoru a nevyprovokovat ho k útoku.
Mladí medvědi, kteří se v Beskydech vyskytovali a vyskytují, mají zatím před člověkem určitý respekt a při setkání utečou. Našel se však i jedinec, který na sebe v roce 2000 upoutal pozornost všech médií. Zhruba dvou až tříletý medvěd hnědý 25. 5. 2000 překročil slovenské hranice. Začal působit na našem území škody na hospodářském zvířectvu v oblasti Vsetínska. Medvěd byl aktivní i v průběhu dne a byl spatřen mnoha lidmi. Sdělovací prostředky se předháněly v líčení jeho nebezpečnosti. Měl jsem příležitost chování tohoto medvěda po řadu dnů sledovat, a ač jsme zpočátku dlouho váhali, jak tuto situaci řešit, ukázalo se, že jeho odchyt je jediným možným řešením. Ač chování tohoto medvěda ve vztahu k člověku ještě nemělo prvky agresivity, bylo třeba jednat. Šelmě narůstalo sebevědomí a škody na zvířatech už dosahovaly téměř 200 000 korun. Neustálý nárůst škod byl popudem k řadě jednání, až nakonec MŽP ČR povolilo jeho odchyt. Bylo velkým problémem nalákat medvěda v srpnu, tedy v období velké hojnosti potravy, do místa, kde bylo odchytové zařízení. To, co se mu zde nabízelo – med, živá i mrtvá zvířata – si mohl tento medvěd opatřit v každém údolí.
Někteří ochránci přírody i některá občanská hnutí tehdy nesouhlasili s odchytem. Uváděli, že i s tímto medvědem je nutno se naučit žít. Tato šelma postrádající plachost a respekt z člověka ale dělala tu nejhorší službu dalším medvědům, kteří v Beskydech žili. Ti byli plaší a ke konfliktům s nimi nedocházelo.
Zajímavé jsou v této souvislosti výsledky výzkumu veřejného mínění, který zjišťoval, jaký názor na medvěda mají beskydští obyvatelé. Výzkum byl proveden v roce 2000 u 177 respondentů z beskydských obcí. A zprávu o něm uvedl I. Genda v článku ,,Záchrana a návrat velkých predátorů v Západních Karpatech“:
,,Medvědi vadí 40 % respondentů, z toho je 19 % nesmiřitelných odpůrců, 21 % se s přítomností medvěda smíří. Medvěd nevadí 39 % respondentů a radost z něho má pouze 12 %. Medvěd je v současnosti nejméně oblíbenou šelmou u obyvatelů Beskyd. Za nebezpečného ho považuje 26 % respondentů, za nebezpečného jen výjimečně 38 % a za nebezpečného někdy 25 %. 6 % respondentů ho za nebezpečného nepovažuje…“
Připomeňme si tedy závěrem slova dvou slovenských odborníků P. Hella a J. Slamečky, kteří ve své knížce ,,Medvěd ve slovenských Karpatech a ve světě“ píší: ,,…udělejme proto všechno, abychom tuto královskou zvěř u nás zachovali, aby i naši vnuci a pravnuci mohli prožívat vzrušení při náhodném setkání v lůně našich karpatských lesů. Věříme, že i oni budou přítomnost medvěda u nás akceptovat, že budou tolerovat škody, které medvědi příležitostně způsobí, a že jim odpustí případné kontroverze, ke kterým může při setkání s nimi dojít. Vždyť medvěd netouží po člověčině, chce jen svůj klid a dostatek potravy pro svou obživu.“

---

POČTY MEDVĚDů V EVROPĚ
Na území Ruska je jich asi 14 000.
Oblast severovýchodní Evropy – tedy území sahající od Uralu až k západnímu pobřeží Finska – je dnes domovem zhruba 37 000 medvědů.
Druhou největší populací v Evropě je karpatská populace, která se odhaduje asi na 8100 medvědů. Jde o medvědy žijící na Slovensku, Ukrajině, v Polsku a Rumunsku. Na Slovensku žije 700 medvědů, v Rumunsku 6600 kusů, Polsko má 100 medvědů, Česko nyní 4 až 5 těchto šelem.
Dalším působištěm medvědů je oblast dinársko-východoalpská, kde se vyskytuje 2800 kusů.
Skandinávii obývá 1000 medvědů.
V Bulharsku a severovýchodním Řecku je asi 520 medvědů, v oblasti Staré planiny (Bulharsko) žije dalších 200 medvědů.
Malé izolované populace žijí též v západní části Cantabrie, v pohoří Apeniny, západních Pyrenejích a jižních Alpách.Co dělat, když se potkáte s medvědem
Český svaz ochránců přírody v Rožnově pod Radhoštěm ve spolupráci se správou CHKO Beskydy vydal leták, ve kterém se uvádí, co mají lidé dělat v situaci, kdy se setkají s medvědem.
Z obsahu uvádím: „každý, kdo se nachází v teritoriu medvěda, se může s ním i setkat. Zejména v odlehlých částech hor nevstupujte do nepřehledných houštin. Pamatujte, že medvěd na vás nečeká a bezdůvodně na vás nezaútočí. Vycházky a túry absolvujte jen za denního světla. Je výhodnější, když se terénem pohybujete ve dvojicích nebo ve skupině. Skupina by měla udržovat vzájemný kontakt. Dětem nedovolte se vzdalovat. Buďte ostražití v nepřehledném terénu, vytvářejte přiměřený hluk (občas mluvte nahlas, poklepávejte na stromy tak, aby vás případný medvěd mohl zaregistrovat a vyhnout se). Buďte zvláště opatrní při nízké viditelnosti (mlha) nebo slyšitelnosti (silný déšť, vítr, hukot potoka).
Dávejte pozor na místech, kde je hodně lesních plodů, pole s ovsem. Buďte opatrní, když narazíte na čerstvé znaky přítomnosti medvěda – stopy, vlhký trus, rozhrabaný pařez, poškrábané stromy. Pokud objevíte uhynulé zvíře, nepřibližujte se k němu. Může se jednat o kořist medvěda, který může být nablízku. Na kadáver v lese nás často upozorní krkavcovití ptáci. Držte psy na vodítku a mějte je pod kontrolou. Psi mohou ucítit medvěda, buď na něj zaútočit, nebo před ním utíkat a dovést medvěda k vám. Na výletech nepoužívejte silně vonící kosmetiku. Když už se s medvědem potkáte, nutno zdůraznit, že neexistují zaručená pravidla chování, následující rady ale mohou být užitečné.
Zachovejte klid a snažte se správně odhadnout situaci. Uvidíte-li medvěda, který je od vás dostatečně daleko, přibližuje se k vám, ale ještě vás nezpozoroval – upozorněte ho na sebe hovorem. Všímejte si směru větru. Jakmile vítr vane směrem k vám, nemůže vás medvěd ucítit. Jestliže se setkáte s medvědem na větší vzdálenost, nekřičte na něj, neboť ho můžete vyprovokovat. Zachovejte klid, mluvte k němu, pokojně odcházejte a mírně gestikulujte.
Vyhněte se soustředěnému pohledu z očí do očí. Pro šelmy to bývá výzva k souboji.
V žádném případě se k medvědovi nepřibližujte. Nedrážděte ho a nesnažte se ho zahnat.
Nikdy nelákejte medvěda na potravu pro atrakci, pozorování nebo fotografování. Může se stát agresivním, začne vás obtěžovat, strhne batoh apod. Když se medvěd v určité vzdálenosti postaví na zadní nohy, znamená to, že se chce v terénu orientovat nebo identifikovat pro něho podezřelou věc.
Někdy medvěd zdánlivě zaútočí, aby vás pouze zastrašil. Rozeběhne se, prudce zastaví těsně u vás a pak se vrací na původní místo. Někdy tento zdánlivý útok zopakuje. Zachovejte klid a pomalu se z místa vzdalujte. Před medvědem nikdy neutíkejte. Je rychlejší než vy, dokáže běžet rychlostí 60 km za hodinu. Jestli nevydržíte neutíkat, odhoďte od sebe batoh či nějaký oděv, abyste od sebe odpoutali pozornost a medvěda zdrželi.
Lezení na stromy využívejte jen výjimečně, pokud máte ještě hodně času. Mladší medvědi umějí lézt i na stromy, proti staršímu se ubráníte tím, že vylezete nejméně čtyři metry vysoko, tak, aby na vás nedosáhl.
Nebezpečné může být, když medvěda překvapíte při konzumaci potravy v blízkosti jeho kořisti. Nikdy se nepřibližujte k šelmě, řev, cenění zubů, údery tlap znamenají stupňování agresivity.
Za situace, kdy vám hrozí přímé napadení – medvěd útočí bleskově – snažte si lehnout obličejem k zemi. Stočte se do pozice, ve které si stehna tlačíte na hrudník a hlavu se snažte skrýt mezi kolena. Spojte prsty vzadu na krku a chraňte si je, lokty tlačte ke kolenům. Tato pozice vám chrání krk, hlavu a životně důležité orgány. Snažte se vůbec nehýbat, a to dokonce i v situaci, kdy medvěd opustí místo, kde se nacházíte. Zvednutím se ze země byste medvěda znovu vyprovokovali k útoku.“
(Škody způsobené medvědem jsou nyní hrazeny dle zákona č. 115/2000 Sb.)

Řeka Tumen. Chvíli si razí cestu nížinou, chvíli malebným pohořím. Teď, na počátku srpna, je po vydatných lijácích dravější než obvykle, ale na některých místech se pořád dá přebrodit. Na vzdálenost mnoha desítek kilometrů tvoří Tumen podstatnou část státní hranice mezi Čínou a Severní Koreou. Zatímco pro Číňany je to jen hranice, pro Korejce znamená stometrové koryto bariéru, která často rozhoduje o jejich životě či smrti.

Polévka z kůry stromů
„Často je tu slyšet střelba a řeka taky občas vyplavuje mrtvá těla,“ říká cestář, který má na starosti nově vybudovaný úsek moderní silnice z města Tumen směrem k čínsko-rusko-
-korejskému trojmezí. Silnice vede podél řeky a je na ní čilý provoz. „Podívejte,“ ukazuje cestář přes řeku na korejskou stranu do míst, kde se rozestupuje houština lesního porostu a k břehu vede hrbolatá polní cesta. Po ní si to šine kravka zapřažená do primitivního dvoukoláku, kolem ní dvojice dospělých a malé dítě. Na vozík nakládají naplavené klestí a za chvíli mizí mezi stromy, kde se v odpoledním slunci míhají další lidské postavy. „To asi bude pohraniční hlídka,“ snaží se rozeznat postavy cestář. „Střílejí na každého, kdo jen vstoupí do řeky. Někdy ale ani nemusejí střílet. Ti chudáci jsou tak zesláblí, že se utopí v proudu.“ Má na mysli severokorejské uprchlíky. Střelba je nemůže zastrašit, Čína se pro ně stala místem, kde není nouze o jídlo.
Severokorejská emigrační vlna se rozjela v polovině devadesátých let, kdy se postupný kolaps komunistických hospodářských experimentů prolnul s povodněmi a katastrofální neúrodou. Výsledkem byl hladomor v nesmírně úrodné zemi. Lidé umírali po statisících. Přesná čísla neexistují, ale odhaduje se, že ze 24 milionů obyvatel Severní Koreje jich v důsledku hladomoru dva až tři miliony zemřelo. Desetitisíce dalších se pak vydaly za prací a obživou do Číny. První pomoc – jídlo, šaty, ubytování – většinou získávali od křesťanských církví. Za minimální mzdu dělali nejtěžší a nejpodřadnější práce na stavbách, v továrnách nebo v restauracích.
„Je to tvrdý život, ale ve srovnání s tím, čím jsme si všichni museli projít, je to ráj,“ vzpomíná paní H. „Doma jsme vyvařovali kořínky nebo kůru ze stromů, abychom měli vůbec nějakou potravu. Když jsem se jednou dozvěděla, že naši sousedé zabili sirotky, kteří se potulovali po ulicích, rozhodla jsem se odejít do Číny.“ Paní H. se vdala, ale manžel ji bil. Utekla a nakonec se s pomocí jihokorejských nevládních organizací dostala až do Soulu. Patří zhruba ke dvěma tisícovkám Severokorejců, kteří se na bezstarostný a bohatý jih Korejského poloostrova od začátku devadesátých let dostali. Tenhle sen nyní sní v Číně zhruba dvě stě až tři sta tisíc severokorejských uprchlíků. Drtivá většina se spíš skrývá než žije v Jenpienské Korejské autonomní prefektuře v provincii Ťi-lin, která je jako příhraniční oblast obydlena převážně etnickými Korejci.

Sto gramů kukuřice na den
Do roku 1999 oficiální čínská místa nepodnikala proti nelegálním imigrantům prakticky žádné kroky. Pak však na žádost severokorejského režimu začala policie uprchlíky repatriovat. Svou roli tu sehrálo nejen tradiční komunistické bratrství Pekingu a Pchjongjangu, ale i čínské obavy, že benevolence by mohla vyprovokovat imigrační vlnu, se kterou by si Čína již nedokázala poradit. Navíc by mohla vést ke zhroucení Kim Čchong-ilova režimu. A ztráta takřka posledního komunistického spojence by Peking jistě nepotěšila.
Čínské diplomacii rovněž komplikují život skandály se severokorejskými uprchlíky, kteří žádají o azyl na zahraničních velvyslanectvích a konzulátech v Číně. Letos v březnu úřady doslova rozdráždila pečlivě připravená akce nevládních organizací zabývajících se severokorejskou problematikou. Tehdy před španělským velvyslanectvím v Pekingu zaparkoval autobus s pětadvaceti uprchlíky ze severu. Byli moderně oblečeni, na hlavě červené baseballové čepičky. Vypadali jako dokonalý zájezd movitých Asiatů a všichni v klidu prošli kolem vojenské ostrahy na velvyslanectví. Čínská vláda jim nakonec po dlouhém jednání a mezinárodním tlaku umožnila přes Filipíny odlet do Jižní Koreje, okamžitě ale zpřísnila ostrahu zahraničních misí, aby opakování podobných incidentů zamezila.
O dva měsíce později se o tom mohlo přesvědčit dalších pět Severokorejců, které policie doslova vytáhla z japonského konzulátu v Šen-jangu. Na základě dohody mezi Pekingem a Pchjongjangem byli stejně jako mnozí další vráceni do Severní Koreje. O jejich osudu není nic známo. Drtivá většina z nich pravděpodobně skončila za branami jednoho z deseti koncentračních táborů v zemi. Na vězních severokorejský režim šetřil i v době, kdy přídělové zásobování potravinami relativně fungovalo. Tehdy trestanci dostávali na den 100 gramů drcené kukuřice a kalíšek osolené horké vody, které se říkalo polévka. „Není dost jídla pro lidi, kteří Kim Čchong-ilovi stále věří, natož aby krmili vězně,“ říká pan P., představitel jedné z nevládních jihokorejských organizací, která se snaží svým krajanům ze severu pomáhat přímo v Číně.

Repatriace = rozsudek smrti
Kombinace nedostatku jídla s otrockou prací a terorem činí z pobytu v severokorejském koncentračním táboře v podstatě rozsudek smrti. Nápravná zařízení v Severní Koreji si v ničem nezadají s nacistickými koncentráky z druhé světové války či sovětskými gulagy. Život vězně tu možná má ještě nižší hodnotu. Potvrzuje to ostatně i svědectví Dong-čul Čoje, bývalého strážce jednoho z koncentračních táborů, kterému se před sedmi lety podařilo uprchnout do Jižní Koreje. „Během prvních měsíců ve strážní jednotce jsme byli opakovaně školeni, abychom s vězni nezacházeli jako s lidskými bytostmi, neboť jsou to vši a paraziti, kteří sají krev a pot lidu. Byli jsme rovněž varováni, že pokud bychom směrem k vězňům projevili lítost a sympatie, bude se i s námi zacházet jako s nimi. Byli jsme kdykoliv oprávněni zabít kteréhokoliv z vězňů. Bylo nám řečeno, že máme střílet, kdyby se pokusili o útěk, nikdy s nimi nemluvit o samotě a vždy u sebe nosit zbraň. O poměrech v táborech jsme se nesměli nikde zmiňovat,“ říká Dong-čul Čoj.
Čína však Severokorejcům status politických uprchlíků odmítá přiznat. Označuje je za ekonomické imigranty, kteří nelegálně vnikají na čínské území. Pokud policie Severokorejce zatkne, následuje nemilosrdná repatriace. „Posílají je na smrt,“ říká pan P. z nevládní organizace. „Dříve se na mostě přes řeku Tumen předávalo do rukou severokorejských pohraničníků zhruba 50 uprchlíků za měsíc. Dnes asi 160 týdně,“ dodává. Čínská policie rovněž zvýšila pokuty za pomoc severokorejským imigrantům a zároveň se obyvatele snaží motivovat vysokými odměnami k udávání uprchlíků. Částka ve výši několika průměrných měsíčních platů je lákadlem, kterému se v relativně chudé čínské provincii těžko odolává, i když jeho vyplacení je podmíněno úspěšnou akcí policie. Tvrdá opatření za posledního půl roku vyhnala převážnou většinu Severokorejců z městských staveb do továren a hor. Tady se živí sběrem horských a lesních bylin, které pak prostřednictvím místních rolníků prodávají na trhu, a dál sní svůj sen o ráji jménem Jižní Korea.

---

Chcete-li se dozvědět více k tomuto tématu, navštivte
informační servis společnosti Člověk v tísni www.infoservis.net

Nejznámější italské pohoří Dolomity pro mě donedávna představovalo spíše překrásný vysokohorský terén vhodný pro letní turistiku. Díky četným via feratám – cestám, které jsou jištěny kovovými řetězy a žebříky – se tu dá šplhat po kolmých stěnách a dobývat vrcholy alpských velehor. To umožňuje jedinečný, téměř horolezecký zážitek široké veřejnosti. Pravda, i v létě jsem si všiml množství lanovek a vleků na zdejších svazích. Vím, že se tu každou zimu pořádají lyžařské závody světového poháru jak v klasických, tak i alpských disciplínách… Přesto jsem si až do minulé zimy toto malebné pohoří z neznámých důvodů se zimou nespojoval. A pak jsem byl překvapen…

I když samotný příjezd zpočátku vypadá spíše na tu pěší turistiku… Poté co jsme v Tyrolsku vystoupali ze zeleného údolí Innu, nás v Brennerském průsmyku čeká „jen“ déšť. Sníh je kdesi v nedohlednu na vršcích kopců. V údolí Adige již skoro kvetou ovocné stromy… Naštěstí v městečku Ora náš autobus začíná stoupat a v serpentinách nabírá výšku rychlostí startujícího letadla, přejíždíme přes sedlo a před námi se otevírá jedno z nejznámějších údolí Trentina – Val di Fiemme. K mému zklamání zcela bez sněhu. Podjíždíme lanovku u městečka Cavalese, centra této oblasti, a vysoko nad údolními lesy ční zapadajícím sluncem do ruda „rozžhavené“ vápencové stěny… Tam někde pod nimi je prý stále dostatek sněhu na lyžování. Nezbývá mi než věřit, a tak trochu posmutnělý z okénka sleduji pruh bílého sněhu klikatící se údolím podél silnice.

LYŽAŘSKÉ SVÁTKY
Bílý had, občas již přetržený postupným odtáváním, je poslední vzpomínkou na zimní běžecký maraton Marcialonga, který již třicet let láká do údolí Fiemme a Fasa tisíce vyznavačů bílé stopy. Poslední lednový víkend tu každý může vyzkoušet své schopnosti na sedmdesátikilometrové trati a porovnat se s lyžaři světové špičky. Většina závodníků se ale účastní především kvůli jedinečné atmosféře. Jestliže ve stopě bojují tisíce lyžařů, podél celé trati stojí a povzbuzují desetitisíce návštěvníků a fanoušků. A je samozřejmostí, že aplaus nesklidí pouze vítěz, ale každý, kdo dojede do cíle. Start je na planině za městečkem Moena, aby se sem všichni účastníci mohli vtěsnat do několika startovních vln. Během prvních kilometrů se srovnávají do dlouhého lidského hada, který projíždí nejprve údolím Fasa a poté sjíždí kolem skokanského areálu v Predazzu do údolí Fiemme, aby završil sedmdesátikilometrovou pouť na náměstí v Cavalese. Trať vede nejen skrz lesy a přes louky, ale organizátoři neváhají pro tento den zavézt sněhem i uličky měst…
V nadcházející sezoně ale místní obyvatele čeká i svátek největší. Od 18. února bude v lyžařských areálech v Predazzu a v Teseru v údolí Fiemme probíhat mistrovství světa v klasických lyžařských disciplínách.

JAZZOVÁ POHODA
Ráno mě z postele vytáhlo ostré horské slunce a přímo z okna se mi naskýtá výhled na nejvyšší vrchol Dolomit – Marmoladu. Trochu jsem se uklidnil, neboť je vidět, že ve vyšších polohách sníh opravdu je.
U kabinkové lanovky v Predazzu je trochu nával. Pravděpodobně proto, že je to nejpohodlnější nástupové místo pro lyžařskou oblast Latemar. Nahoře se lidi rozprchnou různými směry, a tak se mi za celý den nestává, že bych někde čekal déle než tři minuty. Podobné je to i následující den v oblasti Alpe Lusia. Jelikož se tyto lyžařské terény nacházejí v nadmořské výšce mezi 1600 a 2300 metry, je v březnu za pěkného počasí opravdu možné jezdit i v krátkém tričku. Výhodou je vyrazit ráno, dokud je terén ještě ztvrdlý. Po obědě jsou především ty části sjezdovek otočené k jihu poněkud rozbředlé. I na to ale nápadití Italové myslí a letos proběhl již pátý ročník jedinečného festivalu Fiemme ski jazz. Na vybraných horských chatách se každé odpoledne koná jazzový koncert. Stačí si tedy vybrat z nabídky přibližně 25 koncertů za týden, vyjet tou správnou lanovkou, zapíchnout svá prkýnka před chatou a zaposlouchat se do tónů jazzu…

SELLA RONDA
Protože jezdím na snowboardu, byl bych samozřejmě nejvděčnější za pláně prašanu. Ale tohle mě dostalo… Vrcholem naší krátké cesty do zimních Dolomit má být „lyžařská túra“ okolo Selly – Sella Ronda. Propojením několika lyžařských areálů na úbočích monumentálního masivu vznikla jedinečná lyžařská atrakce – téměř padesátikilometrový okruh sjezdovek a lanovek. Volíme „zelený směr“, tedy proti směru hodinových ručiček (je možné jet i obráceně – oranžová barva). Poté co nás obří zavěšená gondola dopravuje z Campitella na Col Rodella, čeká nás hned na úvod minimálně pětikilometrový sjezd. Sedáme do lanovky a stoupáme na Passo Pordoi.
„V tomto směru má trasa délku asi 42 kilometrů. Cestou je ale spousta možností odbočit a sjet si i jinou sjezdovku, která není přímo na trase,“ říká mi v kabince průvodce Jullian. Nahoře je překrásný výhled na severní ledovcový svah Marmolady, na kterém jsou rovněž rozeznatelné vleky a lanovky.
„Pokud zvolíte správné lanovky, můžete se podívat až tam,“ odtuší Jullian směr mého pohledu. Vyrážíme na další, tentokrát snad desetikilometrový sešup do městečka Arabba. Klesáme téměř o kilometr nadmořské výšky.
Unesen krásným počasím a nádhernými výhledy se ztrácím naší skupině a společně s jednou kolegyní se necháváme unášet vleky a lanovkami. V kapse mapku se zakresleným místem a hodinou srazu, na zipu skipas a na nohou jedno, respektive dvě prkýnka. Dlouhé sjezdy střídají tři krátké lanovky a pak ještě jedna dlouhá. A pak zase sjezd… Možná to bylo trochu jinak, ale to, že se neustále někam pohybujeme, dává tomuto sportu úplně jinou, mně neznámou dimenzi.
Nemůžeme si odpustit pár zastávek na víno, grappu či kafe. Čas běží, slunce se posouvá po obloze, sníh bředne a nám se uzavírá kruh. Poslední lanovka, krátký sjezd a přímo před horskou chatou Comici, pod stěnami masivu Sassolungo, rozepínám vázání. Čeká nás mořský oběd.
Ve více než dvoutisícové výšce máme nyní možnost zakusit trentinskou pohostinnost. Ještě ale netušíme, co nás čeká…
Jako entrée se podával salát z „mořských příšer“.
„Majitel této restaurace pochází z Benátek. Přes léto je tam a na zimu se přestěhuje do hor,“ vysvětluje Jullian původ tohoto v Trentinu ne tolik typického jídelníčku. „Zdejší kuchyně je vyhlášená v širokém okolí, protože jídla se připravují jedině z čerstvých zásob, které si majitel nechává posílat několikrát do týdne.“ K rybám se samozřejmě podává bílé víno, ale pije se i červené Marzemino – biologicky řečeno – místní endemit. Na úplný závěr se podle italské tradice podává preso a podle trentinské tradice grappa – pálenka z vína.
Závěrečný sjezd k autobusu byl veselý, se spoustou krásných oblouků…

HUDEBNÍ DŘEVO
Není žádným tajemstvím, že oblast údolí Fiemme a Fassa byla ještě počátkem minulého století docela zaostalá. Dostupnost do vesniček vklíněných mezi vrcholky Dolomit byla omezená a místní se museli spolehnout především na to, co si sami na horských loukách vypěstovali. Nejcennější surovinou tu bylo od nepaměti dřevo. Místní smrky si pro svoji jedinečnou kvalitu vybrali přední výrobci hudebních nástrojů. Smrky z údolí Fiemme tak dávají zvuk houslím Stradivari či klavírům Petrof. Přesto se tu z dřevařského průmyslu nestal bezohledný byznys a těží se jen velmi uvážlivě. Podle starých fiemmských zákonů tu má každá rodina, která je členem Komunity di Fiemme, právo na dřevo.
„Obchod s dřevem tu má opravdu dlouhou historii, začalo se s ním obchodovat již v roce 560. Komunita di Fiemme byla založena v roce 1011,“ vysvětluje mi Daniel, obyvatel Cavalese a samozřejmě hrdý člen Komunity. „Členem se může stát jeden zástupce – ‘hlava’ rodiny. Komunita má svoji radu, která se schází tady v Cavalese, a v jejím čele stojí capo folko. Zastoupení tu mají všechny fiemmské obce. Komunita di Fiemme spravuje přibližně 20 000 hektarů lesa a ročně vytěží okolo 40 000 m3 dřeva. Zisk putuje na rozvoj údolí a na sociální zabezpečení. Část se rozděluje podle práva na dřevo rovnoměrně všem přibližně 8000 rodinám. Není to nijak velká suma – 100-200 eur za rok. Nicméně ten pocit, že lesy okolo patří i vám, potěší…“BÍLÝ HAD
Náš autobus opět podjíždí lanovku u městečka Cavalese, z okna sleduji zbytky „bílého hada“. Pomalu opouštíme údolí Fiemme. Přemýšlím, srovnávám… Francouzské Alpy nabízejí určitě rozsáhlejší areály, ale ubytování v moderních velkokapacitních hotelech je trochu depresivní. Místní oblast nabízí pohostinnost podobnou jako v sousedním Tyrolsku, italský temperament ale trošku víc odbourává tamější až příliš přísný smysl pro pořádek, tolik typický pro všechny alpské regiony…
Bílý had mě uštknul.

Nazí válečníci divokého vzhledu s penisem bizarně připevněným k břichu a s vyholeným temenem, na němž zejí zajizvené hluboké stopy po nesčetných soubojích s kyji těžšími než baseballové pálky. Ženy, i podle našich evropských měřítek v mládí docela hezké, s obličejem, jemuž kromě tmavých očí vévodí smyslné rty a chřípí ozdobené dřevěnými hůlkami zabodnutými do kůže. Lidé žijící v kolektivních stavbách z kůlů, lián a listů obklopených tak nepřístupným pralesem, že některé jeho prostory jsou dosud bílými místy na mapě. Taková je stručná charakteristika příslušníků etnika, které se stalo v posledních třiceti letech pro celý civilizovaný svět asi nejslavnějším reprezentantem způsobu života, jaký provozovalo lidstvo během devadesáti procent své existence na Zemi. Způsobu života, který ovšem naše civilizace odsoudila k zániku: toho, který je založen na sběru lesních plodů a lovu divoké zvěře. Jak už to bývá, těmi, komu tato sláva nejméně prospěla, jsou její nositelé – v tomto případě indiáni brazilsko-venezuelského pomezí Yanomamové.

TEMNO V ELDORÁDU
Existuje kniha, která de facto odstartovala cestu Yanomamů na filmová plátna, na obálky časopisů a na plakáty reklam. Jmenuje se „Yanomamo: The Fierce People“, napsal ji Napoleon Chagnon a prvně byla vydána v roce 1968, kdy autorovi bylo 30 let. Díky čtyřem reedicím (z nichž zatím poslední je z roku 1997) se jí kromě dalších prvenství přičítá i to, že nikdy v historii se neprodalo tolik výtisků vědecké etnografické publikace. Jenom v autorově vlasti USA to číslo přesahuje milion.
Titul zní v překladu Yanomamové: sveřepí lidé. Sveřepí, lítí, krutí a nevypočitatelní – takoví jsou Yanomamové podle muže, který se po vydání knihy stal profesorem antropologie na univerzitě v kalifornské Santa Barbaře.
Paradoxně až více než třicet let od prvního vydání vzplál o tuto knihu, názory v ní propagované a jejich údajný dopad na popisované etnikum spor, který je skoro stejně sveřepý jako yanomamské bitky s kyji a kopími, i když namísto v pralese se odehrává jenom na akademické a publicistické půdě. Spor, který je přímo stvořen k tomu, aby byl přenesen do obecné roviny, v níž jej pak může vyjádřit jediná otázka: Jak se má chovat pokročilejší část lidstva k těm lidským skupinám, které jsou zásluhou geografické izolovanosti a lpění na vlastní kultuře dosud málo dotčené civilizací?
Ačkoliv různé kritiky Chagnonových metod výzkumu a jím vyvozovaných závěrů se ozývají už od prvního vydání Sveřepých lidí, tím, kdo rozpoutal skutečnou bouři, byl až renomovaný americký týdeník The New Yorker v roce 2000. Byly v něm otištěny části dosud nevydané knihy jistého Patricka Tierneye „Darkness in El Dorado“ (Temno v Eldorádu). V nich byl Chagnon viněn nejen z mylných interpretací terénních výzkumů, ale i z toho, že štval proti sobě jednotlivé indiánské klany, aby měl materiál pro svá díla. Navíc měl společně s genetikem Jamesem Neelem zavinit smrt řady Yanomamů tím, že použili nesprávnou vakcínu pro očkování proti spalničkám.
Okamžitě se strhla vášnivá diskuse, která trvá dodnes, podporovaná dvěma těsně po sobě jdoucími vydáními objemné Tierneyovy knihy. Rozdělila jak odbornou, tak laickou veřejnost na dva tábory. K Chagnonovým a Neelovým zastáncům patří řada významných odborníků, z nichž mnozí jsou Chagnonovými žáky, ať přímými, nebo nepřímými. Ale někteří etnografové a antropologové souhlasí spíše s Tierneyem, stejně jako misionáři, reprezentanti různých občanských aktivit na obranu indiánů, a jak se zdá, i samotní indiáni.
Zjednodušující schéma, které se nabízí, totiž to, že Chagnon je seriózní vědec, a Tierney novinář hledající senzaci, v případě sporu o Yanomamy příliš neplatí. Jak vyplyne z dalšího textu, je Chagnon také dobrodruh, milovník zbraní a piva, a Tierney také absolvent sociologických studií se zkušenostmi s terénní prací. Málokdy se setkáte s tak důkladně dokumentovanou knihou, jako je Temno v Eldorádu. V seznamu pramenů například nejsou citovány jen písemnosti, ale i záznamy všech rozhovorů s citovanými osobami, které má Tierney archivovány na magnetofonových páscích.
Nepochybné však je, že Tierney, který napsal i články o haitském vúdú a knihu o rituálních lidských obětech v andských indiánských civilizacích, hledal a našel mediálně přitažlivé téma. Yanomamové táhnou. Vím o tom své, neboť v reakci na článek „Svět mluví o Yanomamech“, který jsem napsal v roce 1981 pro tehdy velice čtený časopis zahraničních zajímavostí, došlo do redakce (podle jejích tehdejších pracovníků) historicky nejvíc dopisů čtenářů. Bylo to zřejmě tím, že jsem tam přidal drastický záběr ze senzačního filmu americké společnosti NBC (jehož autenticitu jsem zpochybnil, jak se později ukázalo, oprávněně), v němž si čtyři filmaři včetně jedné ženy nasnímali vlastní smrt v rukou kanibalských indiánů, označených jako Yanomamové.

OPRAVDOVÍ LIDÉ A LIDÉ – OPICE
Byl to právě Napoleon Chagnon, kdo přivezl z orinockého pralesa filmy, které nemusely nic předstírat, a přesto se staly senzací pro vědce, laiky, a dokonce i pro profesionální filmaře, o čemž svědčí to, že dva z nich – „The Feast“ a „Magical Death“ (Hostina a Magická smrt) – dostaly americké ceny za nejlepší díla v oboru. Avšak tvrzení otištěné ve zmíněném týdeníku, že „před Chagnonem byli Yanomamové pouze jedním z mnoha amazonských kmenů, o němž věděli jenom specialisté“, není stoprocentně pravdivé. O existenci „divokého kmene“ na venezuelsko-brazilském pomezí věděli až příliš dobře například členové hraniční komise, vzniklé ještě v době, kdy Venezuela byla španělskou kolonií. A celé dějiny objevování a dobývání Guyanské vysočiny, která je nejvýznamnějším jihoamerickým pohořím kromě And, jsou spojeny ani ne tak přímo s Yanomamy, jako spíše se strachem z nich přenášeným na bílé cestovatele a kolonisty těmi indiánskými etniky, která žila v jejich sousedství.
V souvislosti s Yanomamy může dojít snadno k nedorozumění, protože teprve po vydání Chagnonových a Lizotových knih v šedesátých letech se ujal název etnika, kterým se označují samotní jeho příslušníci. (Francouz Jacques Lizot je etnograf, autor prvního yanomamského slovníku.) Yanomamo nebo také Yanomami či Yanoamo znamená „opravdový člověk“. (Jiný výklad je „člověk s krví Měsíce“, což reflektuje poetickou mytologii tohoto etnika.) Ostatní názvy vznikly od sousedů Yanomamů, jimiž jsou především pralesní Makiritarové, a jsou většinou pejorativní. Už Alexander von Humboldt v popisu své orinocké cesty v roce 1800 používá pojmenování Guaharibo, což znamená „vřešťan“. Totéž slovo se objevuje i ve spisu našeho E. S. Vráze z roku 1900, kde je stejně jako u Humboldta použit i další název, běžný ve Venezuele – Guaica (psáno i Waica, Vaika), což má znamenat něco jako „zabiják“. Charakteristické je, že Humboldt ani Vráz se na území Yanomamů nedostali, znali je víceméně pouze z vyprávění svých průvodců, kterým se do nebezpečného kraje na horním Orinoku vůbec nechtělo.
O to víc poznal Yanomamy italský průzkumník Alfonso Vinci, jehož skvělá kniha z roku 1956 nazvaná „Samatari“ vyšla v českém překladu (1970) s explicitním titulem Samatari – lidé opice. Zde nejde o souhrnné pojmenování Yanomamů, nýbrž o jednu jejich větev, pokládanou všemi, včetně Chagnona, za nejdivočejší. Soupeřit s nimi může další větev, zvaná Širiana. Naopak nejmírnější z Yanomamů patří k větvi, která si říká Sanemá. Ty znám poměrně dobře ze své poslední cesty po venezuelské řece Caura, na jejímž horním toku přebývají. Jsou tak neškodní, že jich vyspělejší sousedé Makiritarové (kteří dodnes odmítají jakoukoli výpravu na území ostatních větví Yanomamů) využívají k různým pracím takřka polootrockým způsobem.

YANOMAMILAND
Nepřístupnost Yanomamilandu (země Yanomamů) je legendární. Dostat se tam jinak nežli po řekách je nemožné, ale horní toky Orinoka, Uraricoery a jejich přítoků jsou peřejovité, kamenité, zatarasené kmeny a navíc strašně vzdálené od nejbližších míst, kde lze získat pohonné hmoty. Yanomamové nejsou vůbec „říční lidé“ jako všichni jejich sousedé, takže do jejich sídel se putuje od řek prakticky naslepo pralesem. Ten je někdy tak hustý, že nepomůže ani letecký předprůzkum. Prales a horké vlhké klima jsou větší překážkou než hory, neboť ty jsou v pramenných oblastech Orinoka i Uraricoery (která se po spojení s dalšími řekami stane pod jménem Rio Branco jedním z největších přítoků Amazonky) celkem nevýrazné. Cestuje se v nich při všech strastech lépe než v nížinách na okraji Yanomamilandu jižně od proslulého „ramene“ Casiquiare (přírodního kanálu odvádějícího část vod Orinoka do systému Amazonky). Tam vládne tak nepřehledný hydrografický systém, závislý na tom, kde zrovna prší, že orientace ve stovkách řek a říček, pravděpodobných i nepravděpodobných, často se ztrácejících v močálech a bažinách, je považována za nemožnou. Přidejme ke všem překážkám ještě plagu, snad nejhorší možné společenství komárů, muchniček, ovádů, vos, mravenců a pijavic, jaké existuje na zeměkouli, a potom samozřejmě i větší, i když ne tak strašlivé zvířecí hrozby od piraň a říčních rejnoků až po jedovaté hady a jaguáry.
Na tomto pralesním území, velkém jako tři naše republiky a rozděleném půl na půl mezi Venezuelu a Brazílii, žije podle odhadů 23 tisíc Yanomamů, přičemž na Venezuelu jich připadá více – asi 14 tisíc. Klasičtí Yanomamové (to jest ti, kteří nejsou usazeni v misiích a v jejich okolí nebo se neodhodlali jako Sanemáové k symbióze se sousedy Makiritary) žijí v šabonu, zcela originální stavbě s oválným půdorysem, uzavřené zvenčí a otevřené „do dvora“, do níž se vejde celý klan o osmdesáti až sto dvaceti lidech. Zevnitř je tedy vidět do každé „domácnosti“, přičemž jediným nábytkem jsou závěsná lůžka hamaky, nádoby a zbraně, zatímco zvenčí působí šabono jako tvrz.

OBLEK: ŠŇŮRKA
Yanomamové jsou jedni z menších indiánů. U některých jejich méně dostupných skupin naměřili etnografové průměrnou výšku okolo 150 cm, což by je řadilo do stejné kategorie jako africké Pygmeje. Objevitelé pramenů Orinoka naměřili však v roce 1951 i muže vysoké 171 cm. (V roce 1972 přivezli misionáři jednoho svého chovance do Říma a na fotografii je stejně velký jako tehdejší papež Pavel VI.)
Oblekem Yanomamů je šňůrka z vlákna stromu curagua, uvázaná kolem beder. Muži mají touto šňůrkou uvázán k břichu penis, zvednutý nahoru. Skupiny v blízkosti Makiritarů přejaly od sousedů zvyk chodit s bavlněnou bederní rouškou guayuco. Moderní misionáři pak naučili své ovečky v dosahu misií i na kalhoty, šortky a sukénky. (Filmař Timothy Asch, který natočil v roce 1970 společně s Chagnonem film „The Feast“, se chtěl přiblížit Yanomamům tím, že k nim přišel nahý. Projevovali silnou nespokojenost až do okamžiku, kdy Asch pochopil, že jeho aranžmá je nedostatečné, vypůjčil si šňůrku a provedl příslušné opatření se svým pohlavím.)
K parádě nepotřebují Yanomamové šaty. Stačí jim rostlinná barviva, s nimiž zacházejí při malbách obličeje i celého těla se vkusem takřka uměleckým. Pomáhá jim k tomu to, že mají takřka nulové ochlupení. Muži si často zdobí hlavu bílým ptačím peřím, zatímco k ženským ozdobám patří náhrdelníky ze semen a zvířecích zubů a květy umně naaranžované po obou stranách hlavy. Vrcholem ženské módy jsou dřívka vetknutá do obličeje v obvyklém pořádku: jedno vodorovné napříč spodní části nosu, dvě šikmá v koutcích úst a jedno svislé od spodního rtu pod bradu.
Na rozdíl od mladých dívek „dovedou“ být starší ženy i muži velice šerední, což způsobuje kromě jiného návyk na tabák, který nekouří, nýbrž sají. Od roličky schované dnem i nocí pod spodním rtem jim zůstane partie mezi bradou a ústy poněkud znetvořená. Kromě tohoto narkotika používají Yanomamové ještě mnohem silnější jopo, rostlinnou drogu, kterou inhalují originálním způsobem – pomocí nejméně metrové duté hůlky z rákosu, jejíž konec má jeden z indiánů v nose a druhý do něj vpravuje drogu foukáním.
Obecně však patří zejména mladí Yanomamové obou pohlaví souměrnou postavou i obličejem k lidem kupodivu bližším naší (tj. klasické řecké) představě o kráse, nežli jejich civilizačně pokročilejší sousedé. To však platí jenom pro ty Yanomamy, kteří nejsou podvyživení. Přestože se vymykají ze šablony stoprocentních „lovců a sběračů“ tím, že u svých šabon pěstují banány, nevyhnou se ve svém nepříliš pohostinném pralese obdobím hladovění. Přesto je žádný průzkum nikdy neusvědčil z jiného kanibalismu, nežli je rituální polykání kaše, která je směsí popela zabitých spolubojovníků, banánové moučky a vody.
Na rozdíl od sousedů jsou antropologicky a lingvisticky nezařaditelní k žádné z velkých skupin žijících v regionu. Yanomamové jsou „nezávislí“, což znamená, že nemají žádné blízké příbuzné etnikum. Předpokládá se o nich, že přišli do orinocké oblasti dříve než sousedé a že jimi byli vytlačeni do svého pralesního království zásluhou jejich pokročilejších technologií.

CHRONICKÝ STAV VÁLKY
Mluvíme-li o „vytlačení“, nezapadá to do obrazu, jaký si o nich informovaná část lidstva udělala v posledních několika stoletích a jaký se pak snažil potvrdit vědecky, literárně i filmařsky Chagnon. Podle tohoto obrazu jsou Yanomamové především lítí bojovníci, kteří nikdy neváhají řešit jakýkoli spor kyjem, sekerou nebo otráveným šípem. Jejich bojovnost se přitom obrací nikoliv jenom proti sousedům z jiných etnik nebo neindiánským vetřelcům, nýbrž i proti jiným yanomamským šabonům, a dokonce při hádkách také proti příslušníkům stejného klanu. Kapitolou pro sebe je přitom krutost k ženám, zcela podřízeným rozmarům mužské části šabona.
Příčiny bojů mezi jednotlivými šabony mohou být různé, ale podle Chagnona i dalších svědků zcela převládá jedna, a tou je nedostatek žen a z něho plynoucí jejich dobývání a únosy. Z nějakých příčin se totiž Yanomamům rodí víc chlapců než dívek. Kromě toho byla u nich popsána i infanticida, zabíjení dětí v období hladu. S nesmyslnou krátkozrakostí se indiáni zbavovali především děvčátek (a v odlehlých částech vysočiny to snad ještě platí), protože chlapci jsou potenciální bojovníci. Šamani podpořili tento systém příkazem, podle nějž nejstarší žijící dítě matky musí být mužského pohlaví.
Náčelníky šabon jsou zpravidla významní a silní mužové, vlastníci několika žen a tím pádem otcové mnoha potomků. Jsou to oni a šamani, kdož rozhodují o tom, s kým je nutno bojovat. „Co mě na nich nejvíc zaujalo, je důležitost agrese v jejich kultuře a ve způsobu života,“ píše Chagnon po prvním čtyřletém pobytu s Yanomamy. „Fakt, že žijí v chronickém stavu války, se odráží v jejich mytologii, ceremoniích, způsobu bydlení, politickém chování, ale i v konceptu manželství.“
Chagnonova dokumentace yanomamské agresivity byla důkladná a do značné míry přesvědčivá. Co však dráždilo vědce i čtenáře od prvního vydání Chagnonových děl, je skutečnost, že antropolog zobecňuje chování těchto lidí, stojících na primitivním stupni vývoje, a vydává je za model toho, jak žili naši předkové. V některých výrocích navíc razí teorii genového dědictví, která praví, že potomci nejagresivnějších jedinců mají po svých mužských předcích předpoklad být stejně agresivní a stejně úspěšní ve vlastnictví většího počtu žen a v produkci potomků. Tak se sama od sebe, generaci po generaci, zajišťuje životaschopnost klanu. V podstatě tedy nejde o nic jiného než darwinovskou teorii přirozeného výběru přecházející do eugeniky, jejíž zneužití je dobře známé z dob nacistického Německa.
Před Tierneyovou knihou málokdo mohl vědět, že Chagnonovo studium Yanomamů bylo motivováno hledáním „genetického základu pro vůdcovství“ ještě předtím, než vědec vstoupil na jihoamerickou půdu. Mladého antropologa si totiž vybral přední americký genetik James Neel, aby prověřil jeho teorie přímo v terénu v takové společnosti, která se ještě nepromísila s okolím do té míry, že by to znemožnilo genetické stopování. Neel se proslavil studiem genetických mutací u lidí přeživších Hirošimu. Neudiví proto, že jeho dalším cílem při vyslání Chagnona k Yanomamům bylo srovnání genetického materiálu buněk lidí postižených radiací s absolutně panenskou populací, za niž považoval celkem logicky indiány, kteří v naprosto nepřístupném a průmyslově neznečištěném území žijí životem podle jeho předpokladů nezměněným po tisíciletí. Chagnonův průzkum tak získal skvělou materiální základnu, neboť byl financován americkou AEC – Komisí pro atomovou energii.

CHAGNONOVY HŘÍCHY
Napoleon Chagnon je svým způsobem zosobněním amerického snu, neboť se vypracoval na světoznámého antropologa z chudých poměrů – vyrůstal v Michiganu jako druhé z dvanácti dětí frankokanadských přistěhovalců. V pralesním terénu prokázal samostatnost, odvahu a odolnost, které pak uměl vědecky, literárně i filmařsky „prodat“. Jeho žáci ho milují pro styl, jenž mu vynesl srovnávání s Hemingwayem, kterému je i fyzicky podobný: má suverénní vystupování, je vynikajícím vypravěčem, miluje dobrodružství, zbraně, doutníky a pivo.
Stejně jako je obdivován, je i kritizován, a to nejen Tierneyem, ale i některými vědeckými kolegy, misionáři a obhájci indiánských práv. Vyčítají mu tolik věcí, že to vydá na seznam.
Při prvních kontaktech s Yanomamy v jejich šabonech se prý choval nepřípustně, dělal ze sebe supermana a pomáhal si při tom střelbou do vzduchu.
Místo aby zdůraznil škodlivost drog, sám prý praktikoval s Yanomamy inhalace jopa, po nichž se ztrácí kontrola nad racionalitou činů.
Jako darů, které mu otevíraly pomyslné dveře šabon, používal kovové věci, především sekery. Podpořil tak vášeň Yanomamů pro dosud jim málo známé předměty z ocele, použitelné při jejich bojích. Platil ocelí i za vyzrazení jmen osob, které jinak Yanomamové drží v tajnosti.
Pro své účely, především pro filmy, neváhal prý Chagnon zaplatit za to, aby se přemisťovala celá šabona. Dokonce hrál sám důležitou politickou roli při jednání mezi jednotlivými šabony a Tierney dokonce tvrdí, že poštvával jedny proti druhým, aby byl svědkem a dokumentátorem yanomamských bitek.
Aby měl ve Venezuele usnadněný pohyb, spojoval se s lidmi, jejichž reputace měla vážné trhliny. Byl schopen spojit se i s hledači zlata, kteří v osmdesátých letech pronikali na yanomamské území především z brazilské strany.
Svými díly podpořil pověst Yanomamů jako bezcitných zabijáků, přestože v amazonském prostoru jsou etnika, která vykazují až třikrát větší počet vražd, vztaženo na čas a počet jedinců etnika. Ovlivnil i chování vlád obou zemí, v nichž Yanomamové žijí: žádná vláda se nemůže přiznat k tomu, že na svém území trpí nekontrolované vraždění.
A to nejhorší: při epidemii spalniček, která vypukla mezi Yanomamy na horním Orinoku v roce 1968, použil při očkování, organizovaném společně s genetikem Neelem, zastaralou vakcínu typu Edmonston B, aplikovanou navíc někdy bez současného použití gamaglobulinu. Existuje podezření, že vakcína, která „vybudí“ sama mírnější formu spalniček, je neškodná pro bělochy, ale nikoliv pro indiány, vybavené slabším imunitním systémem. V každém případě umřely onoho roku stovky Yanomamů na spalničky.

NA ŽENY S OTRÁVENÝMI ŠÍPY
„Boj o Chagnona a Neela“, který vypukl v roce 2000, stále ještě v odborných i populárních médiích trvá, i když Neel už zemřel, stejně jako účastník filmování v Yanomamilandu Asch. Pro člověka, který není specialistou, je obtížné postavit se na jednu stranu. Prožil jsem však ve Venezuele celou druhou půlku sedmdesátých let (tedy období, kdy se Chagnon stal světově známým a opakovaně přijížděl na venezuelský jih) a případ Yanomamů, do nějž se tak vehementně pustil Tierney podle vlastních slov někdy v roce 1995, sleduji už přes čtvrt století.
V Puertu Ayacucho, hlavním městě tehdejšího venezuelského teritoria Amazonas (v němž leží větší část Yanomamilandu), jsem kdysi zažil oslavu padesáti let trvání tohoto města. Vousatý otec Luis Cocco k ní přivezl skupinu „svých“ Yanomamů z Iyewei-teri, šabona v sousedství salesiánské misie Santa María de los Guaicas na přítoku Orinoka Ocamu. Jako ostatně žádní spěšně „zkulturnění“ přírodní lidé nepůsobili oblečení Coccovi indiáni v cizím prostředí zajímavě – ani zdaleka tak, jako na fotografiích z počátků působení salesiánů na Orinoku. Coccova kniha „Iyewei-teri, patnáct let mezi Yanomamy“ (1972) obsahuje kromě těchto fotografií i kapitolku o Chagnonovi a Lizotovi, kde má misionář pro oba vědce jenom slova chvály a obdivu. O třicet let později jsou salesiáni zapřísáhlými nepřáteli obou.
Je přitom jisté, že misionáři rozdali Yanomamům daleko víc železných předmětů včetně seker nežli Chagnon. Dali jim dokonce také pušky. Mají dnes u několika misií i letiště, která činí z dříve skoro nemožného vstupu do Yanomamilandu rutinní záležitost. Nedůvěra Yanomamů ke kamerám, jejíž vznik Tierney přičítá Chagnonovu filmování (údajně řada filmovaných indiánů později záhadně umřela), se tu obrátila v kšeft: jestliže mě chceš vyfotografovat, musíš platit. Misionáři potírají nahotu, život v šabonu (kvůli údajné promiskuitě), inhalování jopa i víru v božstvo hekura, které pochopitelně nahradili křesťanským bohem. Ačkoliv například práce otce Cocca je cenná tím, jakou etnografickou dokumentaci shromáždila, nezůstane po misionářských zásazích z yanomamské kultury kámen na kameni.
Podle mého názoru je zcela falešná Tierneyova snaha zpochybnit pověsti o yanomamské agresivitě. Právě zmíněný otec Cocco se podílel na záchraně Heleny Valerové, venezuelské míšenky, která byla v roce 1933 unesena Yanomamy, nuceně s nimi žila 23 let a měla se dvěma z nich dohromady čtyři děti. Z jejího vyprávění vznikly dvě knihy, které dokumentují yanomamské násilí právě tak, jak o něm píše Chagnon: jako každodenní součást života. Poražena a vyvražděna byla skupina, která ji unesla, pak částečně vyvražděna i druhá skupina (která ji při prvním vraždění ušetřila, protože byla ženou schopnou rodit), zavražděn byl její první „manžel“, zatímco druhý, který s ní posléze uprchl k misionářům ve snaze zachránit svůj život před soukmenovci, ji sadisticky týral. Kromě jiných útrap přežila Helena i sedm měsíců samoty v pralese, kam se uchýlila, když byla zasažena nepřátelským otráveným šípem. (Převyprávění, jehož autorem je Ettore Biocca, vyšlo v roce 1972 i u nás pod názvem „Sama mezi indiány“.)
Jiná žena – Francouzka Anne-Sophie Tiberghienová – šla k Yanomamům žít dobrovolně, dokonce se šestiletou dcerkou. Napsala knihu „Mé srdce se jmenuje Amazonie“, z níž jasně vyplývá, že její touha odejít nadobro z civilizace byla jenom předstíraná. Proč by si jinak brala s sebou fotoaparát a bednu filmů? Zpět do nenáviděné civilizace ji nakonec dopravilo misijní letadlo s ramenem prostřeleným otráveným šípem – svědectvím o tom, že život s yanomamským náčelníkem není med.CO SI S NIMI POČÍT?
Obvinění z nevhodnosti použité očkovací látky už nikdo nepotvrdí ani nevyvrátí, ale evidentní nepravdou je, že Chagnon a Asch de facto sami zanesli spalničky mezi Yanomamy. Stopa nákazy byla nalezena a vedla do Brazílie, odkud se měly spalničky šířit už od roku 1967. Jednou z očkujících lékařek byla o rok později Němka Inga Steinvorth von Goetz, která šikovně využila svého humanitárního poslání k tvorbě fotografické knihy o Yanomamech a k cestě k pramenu Orinoka, kam se její minivýprava dostala jako třetí (a dodnes jedna z posledních) v historii. S Yanomamy to zřejmě uměla dobře, protože jí nikdy neublížili. Obvinění, směřovaná Tierneyem a dalšími na Chagnona a Neela, se jí kupodivu zcela vyhnula.
Ve snaze dostat se znovu k Yanomamům, kam pro něj byla cesta ve Venezuele i v Brazílii stále víc plná překážek, se Chagnon spojil na začátku devadesátých let s lidmi, kteří jsou mu dnes vyčítáni. Prvním z nich je Cecilia Matosová, která dosáhla velké moci za druhé vlády prezidenta Carlose Andrése Péreze, jehož byla oficiální přítelkyní. Pérez byl v roce 1993 sesazen pro korupci a Matosová zmizela v Americe s obviněním z mnohamilionových podvodů.
Druhým je Charles Brewer Carías, neobyčejně komplexní a rozporuplná osobnost. Ze zubního lékaře se vypracoval na největšího organizátora expedicí do jižní Venezuely, za pomoci helikoptér i horolezeckého nářadí stanul jako první člověk na několika slavných tepuis (pískovcových stolových horách), o těchto výstupech napsal a nafotografoval šest knih, a jeho jméno se dnes vyskytuje ve formě druhého názvu breweri u čtrnácti rostlin, tří ptáků a jednoho druhu vodního hmyzu. Osobně jsem ho zažil jako krátkodobě úřadujícího venezuelského ministra mládeže a sportu v roce 1980. Zkompromitoval se tím, že zcela podlehl zlatému opojení let osmdesátých v jižní Venezuele a využíval svého jména k zabírání těžařských claimů i v národních parcích včetně těch, které zasahují do Yanomamilandu. Společně s Matosovou a Chagnonem tu prý dokonce chtěli vytvořit soukromou „biosféru“, což by podle mého názoru byl podstatně větší prohřešek proti Yanomamům nežli to, že Chagnon pravdivě popsal jejich agresivní náturu. Dlužno však říci, že něco podobného – to jest zabírání částí yanomamského území pro účely, které jsou v očích těch, kdo půdu berou, bohulibé – praktikují misionáři už padesát let.
Odpověď na to, co si počít s Yanomamy a s podobnými izolovanými a kulturně svéráznými etniky, nedává Chagnon, ale ani Tierney, a tím méně vlády zemí, na jejichž území tato etnika žijí. Kdyby nechaly způsob života Yanomamů nedotčený, legalizovaly by na svém území mnohoženství, únosy žen, bitky klanů a z nich plynoucí úmrtí, která by se musela klasifikovat jako vraždy. Musely by také nechat nestřežené své hranice a – což je pro ně obzvlášť bolestné – musely by nechat ležet ladem bohatství na ohromném území.
Stejně tak ale nemohou nechat věcem volný průchod. „Nájezdy“ zlatokopů jsou jenom posledním aktem narušujícím integritu Yanomamilandu a jeho obyvatel. Stejně ji narušovala například stavba silnice BR 210 na jižním (brazilském) okraji yanomamského území, anebo farmářské zábory půdy na okraji pralesa v povodí Uraricuery. Právě tam se běloši rozhodli pomstít se za incident, který měli s Yanomamy, velice brutálním způsobem: z letadla vybombardovali dvě yanomamská šabona. Což je jenom jedna z mnoha epizod Yanomamilandu dokazujících, že sveřepost není výsadou nahých mužů s kyji a otrávenými šípy.říjen 2002

Půldruhého století dvojí římská volba nebyla výjimkou. Když byl proti králi zvolen vzdorokrál, začali se o prvenství prát a spojenci na obou stranách shrábli zisky. Poslední vskutku mocný císař Fridrich Druhý Štaufský byl na dlouhá léta poslední, kdo, v roce 1220, získal nejvyšší titul právem císařské korunovace v Římě. Po jeho smrti už jen chaos. Konrád Štaufský, syn, který nedorostl svého otce. Proti němu vzdorokrál, málo významný hrabě Vilém Holandský. Dokonce vladaři, jejichž země stály mimo římskou říši. A opět oba proti sobě. Bratr anglického krále Richard z Cornwallu a kastilský král Alfons Desátý. V říši se ani neukázali.

Po nich kurfiřti obezřetně zvolili jednoho z málo významných říšských pánů, švábského hraběte Rudolfa z Habichtsburku. Šlechtice nepříliš bohatého, zato zjizveného válečníka, který svou početnou rodinu a chudou zemi živil ze žoldu ve službách bohatých knížat při válečných výpravách. To byla zkušenost nad jiné užitečná. Proti němu stál totiž jiný nápadník římského trůnu a z toho šel strach. Příliš mocný, příliš bohatý a příliš úspěšný. Jeho říše se rozpínala. Vojenskými výboji, diplomatickým úsilím i sňatky. Český král Přemysl zkrátka všem přerostl přes hlavu a bylo třeba se ho zbavit. Rudolf z Habichtsburku byl tedy najat ke svému nejnáročnějšímu úkolu: zničit nebezpečně rostoucí moc.
Nakonec se to podařilo, sice za pomoci zrady, ale přece. A svým volitelům začal přes hlavu přerůstat Rudolf Habsburský.
Tentokrát nezvolili protikrále. Rudolf Habsburský byl mnohem starší než jeho předchůdci a dalo se čekat, že v dohledné době zmizí tou nejpřirozenější cestou. Když se tak stalo, dali si kurfiřti už dobrý pozor, aby na trůn nepovýšili jeho syna Albrechta. Zvolili mnohem méně nebezpečného Adolfa Nassavského, ale Albrecht s vydatnou pomocí svého švagra, českého krále, dosáhl druhé volby a v rozhodující bitvě o římský trůn Adolfa nejen porazil, ale v osobním boji i zabil, čímž bylo říšské schizma vyřešeno. Nakonec dosáhl i uznání papeže za slib, že přes všechny závazky vděčnosti zničí českého krále Václava.
Jenomže se to nepovedlo. Albrecht zemřel tři roky po nevydařeném vpádu do Čech a kurfiřti se pro jistotu obrátili docela jinam. Až na říšskofrancouzské pomezí.
Ani Jindřich Lucemburský nebyl nijak významný pán. Přesto na rozdíl od svých předchůdců snil císařský sen a vypravil se k římské korunovaci. Po mnoha králích a „králíčcích“ obnovil císařství, ale z tažení do Itálie se už nevrátil.
Po jeho smrti kurfiřti volili mladého Wittelsbacha Ludvíka Bavora a jiní kurfiřti zase Albrechtova syna Fridricha Habsburského. Boje pokračovaly dalších deset let. Ludvík nakonec Ń opět za pomoci českého krále, tentokrát to byl Jindřichův syn Jan Lucemburský Ń zvítězil a přijal císařskou korunu v Římě proti vůli papeže. I on přerostl říšským knížatům přes hlavu a nespokojenost vedla k nové volbě. Z té vítězně vyšel syn Jana Lucemburského Karel, na římském trůnu toho jména Čtvrtý.
Prozřetelnost mu přála. Jeho sok zahynul při podzimním lovu na medvěda v říjnu 1347 a Karel se stal jediným králem, pak i císařem, a v jeho zemích po celých víc než třicet let jeho panování vládl v té době neobvyklý pořádek a mír. Proti němu nikdo nepostavil jiného nápadníka, a dokonce už za jeho života byl zvolen nástupcem jeho syn.

Do hor Nové Guineje přišli první běloši ve třicátých letech. Přivedl je sem zájem o hledání zlata či jiných pokladů, které by přinesly závratný zisk. Hledání vědeckých pravd, etnologické bádání pro ně samozřejmě nemělo význam. Proto když hledám záznamy o skutečné tváři papuánského kanibalismu a lebkolovectví, musím se obrátit ke zprávám kolegů, kteří zhruba ve stejné době jako hledači zlata podali prvé portréty některých papuánských skupin a jejich kultury.

Nejcennější jsou vyčerpávající zprávy německého profesora Wirze z poloviny dvacátých let, který dlouhý čas strávil u skupiny Marind-Anim na jihu ostrova. Ve Wirzových čtyřech knihách jsem nalezl i detailní zprávy o lidojedství a lebkolovectví Papuánců Marind-Anim. Oba kruté obyčeje se u této skupiny spojují.
Marind-Anim „loví“ lebky, kdykoli se narodí dítě. Novorozeně musí dostat jméno a to může získat jenom tak, že se odejme někomu jinému. Je třeba zabít člověka a s lebkou zabitého odevzdat novorozenci i jeho jméno. Lebka bez jména, lebka neznámého člověka by ovšem nemohla posloužit. Jako oběť přicházeli v úvahu jen lidé z blízkého sousedství.
Hlavu zabitého lovci lebek ihned po návratu z tažení odříznou, vyjmou mozek, smísí ho se ságem a upečou. Tento neobvyklý koláč pak snědí. Také ostatní měkké části hlavy odstraní, kůži stáhnou. Lebku pak pokryjí hlínou, která vytvoří masku na obličeji mrtvého. Na to se znovu natáhne původní kůže obličeje. Nově vytvořená hlava se usuší nad ohněm a ozdobí žlutou a červenou malbou. Hlava mrtvého, jehož jméno bude teď používat jiný člověk, je do smrti nového nositele jména ochraňována jako vzácná relikvie.
To je tedy osud hlavy zabitého. Co se však stane s jeho trupem a končetinami? – Ty pak Marind-Anim, nyní už ne lovci lebek, ale pojídači lidského masa, zkonzumují. U Marind-Anim – tak jako u jiných papuánských skupin – tvoří pojídání lidského masa součást iniciačních obřadů, tedy obřadů, kdy je chlapec přijímán mezi dospělé muže a bojovníky. Skoro každý takový obřad končíval velkou lidojedskou hostinou. Ale i stejně velkými sexuálními slavnostmi.
Podobně jako tam, kde jsem svou cestu po Papui-Nové Guineji začal – na Nové Británii a na ostrově Matupit, souvisejí iniciační obřady s důležitými a zajímavými tajnými společnostmi. U Marind-Anim se tajná společnost nazývá Rapa. Její „svatyní“ je velká chýše, v níž jsou uloženy figury dávného mytického Rapy a jeho manželky. Obě „mumie“ jsou pomalovány červenou barvou, která je znamením krve, jež je při lidojedských obřadech prolita. Ale nejen lidojedských. V chýši zasvěcené Rapovi jsou uloženy i dřevěné červené hole, jimiž jsou figury provrtávány. A to tak dlouho, až se Rapa a jeho žena vznítí. Tak rok co rok slaví Papuánci nejcennější objev lidstva – vynález ohně.
I pro tento vynález mají Marind-Anim ve svých bájích vysvětlení. Na počátku věku spolu Rapa a jeho žena souložili. Jejich pohlavní styk byl tak intenzivní, že poté, co došlo k orgasmu, se oba vzrušení milenci od sebe nedokázali oddělit. Podle zdejší báje jim přispěchala na pomoc jiná nadpřirozená bytost jménem Dema. Pohybovala spojenými milenci dopředu a dozadu, až náhle vystoupil z těla ženy oheň. Tak přišel oheň k Papuáncům. Příchod ohně, tuto velevýznamnou událost, slaví zdejší Papuánci každoročně tak, jako křesťané slaví příchod Krista k lidem.
Když se nový oheň rozhoří, je do jeho plamenů zaživa vržena vybraná dívka. Dívka mimořádně krásná, kterou předem vybrali významní mužové této skupiny. S vyvolenou dívkou před jejím obětováním jeden papuánský bojovník za druhým souloží. Teprve poté ji odevzdají ohni. I při obřadu nového ohně se pojídalo maso „ulovených“ lidí. Lebka obětované dívky je však zachována, ozdobena červenou barvou a zavěšena na chýši některého z významných místních bojovníků.
Při jiných zasvěcovacích obřadech mladých mužů je u Marind-Anim užíván velký počet místních dívek. Milující se páry spolu spí ve zvláštní, k tomu účelu vybudované chýši, která se však, jak velí obyčej, má v určitý okamžik zřítit. Těla souložících, které klády a strop chýše zabily, budou pak – na zakončení obřadu – snědena.
Ve stejné době – v první polovině dvacátého století – byly zaznamenány četné zprávy o lidojedství papuánských skupin sídlících u Papuánského zálivu na jihu. Například zdejší Kiwaiové podávají při zasvěcovacích obřadech mladíkům části masa zabitých nepřátel, dokonce i jejich oči, aby budoucí bojovník měl v boji „ostříží zrak“. Zasvěcovaný kiwaiský jinoch pojídá ještě další zvláštní pokrm: zabitému nepříteli se odejme penis. Jeho pohlavní úd je pak upečen spolu s několika banány. I to prý zvětší sílu budoucího kiwaiského bojovníka. Naproti tomu, pokud bude při zasvěcovacích obřadech pojídat i maso vagin nepřátelských žen, způsobí tím, že cizí bojovníci budou v příštích utkáních myslet právě na tyto pohlavní orgány svých partnerek, a stanou se tak ve válce „nesoustředěnými“ a „slabšími“.
Papuánci v oblasti delty Purari lovili lidi nejen pro potěšení z konzumace lidského masa, ale i proto, že jejich tradiční obřady přímo vyžadovaly takovou lidskou obět, které se říká gopi. Aby si mohli Papuánci takového gopiho opatřit, organizovali lovecké výpravy. Říká se jim dakea. Ulovený člověk nebo lidé jsou pak vystaveni v tak zvaném ravi – mužském domě. Druhý den jsou za zpěvu válečnických písní snědeni.LIDOJEDI
Když už jsem dal slovo svým váženým kolegům, kteří v polovině dvacátého století „na vlastní oči“ poznali kanibalismus u Papuánců, měl bych i já povědět, zdali jsem se ještě v šedesátých letech, případně při dalších cestách na Nové Guineji s lidojedstvím setkal. Přiznávám tedy, že jsem – ve dvou případech – byl svědkem toho, že zdejší lidé pojídali maso z těla svého zemřelého příbuzného. (V prvém případě své vlastní právě zemřelé babičky.) Více se mi však o tomto krutém zážitku hovořit nechce. Navíc musím zdůraznit, že v průběhu třiceti pěti let, po která jsem Novou Guineu navštěvoval, nebyl žádný jiný místní zvyk tak potlačován a před cizinci tak zastírán, jako právě kanibalismus. Kdybych měl odpovědět znovu na otázku, jsou-li Papuánci lidojedi, řekl bych: Dnes už nikoli, v minulosti, v prvé polovině dvacátého století však kanibaly nesporně byli. A to příslušníci skupin sídlících na jihu dnešní Papuy-Nové Guineje. Zde bylo lidojedství opravdu velice rozšířeno, stejně jako i lovectví lebek. Lidské lebce bylo a dodnes je přisuzováno mimořádně silné magické působení.
Proč vlastně Papuánci lidi zabíjeli a pojídali? Které části lidského těla jim chutnaly nejlépe? Na tyto otázky existuje několik odpovědí, protože existuje několik rozličných důvodů zdejšího kanibalismu.
Ten nejběžnější je vlastně nejbanálnější: Papuánci pojídali lidské maso prostě proto, že jim chutnalo. Protože etika, normy lidských vztahů byly ve společnosti, která leckde na počátku dvacátého století sotva vykročila ze střevíčků kamenné doby, jiné než u nás, nepovažují Papuánci tento důvod za nijak nedůstojný, nebo dokonce zavrženíhodný. A to ani tehdy, kdy mělo takové „gurmánské“ lidojedství zvlášť odpornou podobu. (Třeba na Gazelím poloostrově, kde jeden z místních náčelníků zabíjel ženy ve vysokém stupni těhotenství, protože mu nejlépe chutnalo maso dosud nenarozených dětí.) Pak je tu ovšem další důvod. V mnoha oblastech Nové Guineje takřka chyběla masitá strava.
Někdy má však papuánské lidojedství „vznešenější“ důvody. Leckde byl pojídáním lidí dáván průchod spravedlnosti. Na Nových Hebridách byli zloději odsuzováni k „trestu smrti“ snědením. Toto „soudní“ lidojedství je jistě blízké jiné formě papuánského kanibalismu: zabíjení a pojídání mrtvých nepřátel. Nepřítel kmene, a vlastně jakýkoli nepřítel, je v očích jednoduchého člověka zločinec a zaslouží si stejný trest jako vrah, zloděj či jiný odsouzenec z vlastních řad. Nepřítel byl přitom nejen sněden, ale předtím ještě nejrůznějšími způsoby potupen: v některých oblastech Nové Guineje kamenovaly zajatce děti, jinde ženy.
Jinde se setkáváme s představou, že s masem nepřítele přecházejí na vítěze i válečnické schopnosti nebo mana (jakási nadpřirozená síla) zabitého. Například na Maré (souostroví Nové Kaledonie) bylo tělo přemoženého nepřítele rozkrájeno na maličké kousky, aby se na každého příslušníka kmene dostalo alespoň trochu z moci mrtvého. Stejně byly při lidojedských obřadech snědením některých orgánů zabitého muže získávány jeho sexuální schopnosti.
Lidojedství tady nepochybně souvisí s četností bojů a střetů mezi jednotlivými papuánskými skupinami. Války byly mezi domorodci velice časté. Mohly mít různé důvody. Často se bojovalo (a bojuje i dnes) o půdu. Vlastnické nebo užívací právo se tady odvozovalo od nejdávnějšího předka klanu. Někdy se bojovalo o „státní hranice“ – o to, kudy vedla hranice mezi dvěma papuánskými skupinami. Jindy šlo o „krevní mstu“, o pomstu za zabití příslušníka vlastního klanu. Bojovalo se také o vepře nebo o ženy.
Všechny důvody papuánského kanibalismu souvisely vždycky s potřebami, s životem člověka, který zabíjel a pojídal maso zabitého. Někdy se ale setkáváme i s rituálním pojídáním lidí, které se koná „na počest“ nadpřirozených sil. Tento náboženský kanibalismus je nejčastější na Nových Hebridách. Na tamním ostrově Tanna byli zabíjeni muži i ženy na počest ducha, který sídlil v obětním kameni. Do kamene vyhloubili četné otvory a z nich potom mocný duch pil krev nešťastných obětí. Maso obětovaných pojídali místní lidé.
Se zdejšími náboženskými představami souvisí i rituální pojídání lidí při obřadech tajných mužských společností, jak to bylo rozšířeno zejména na Gazelím poloostrově v Nové Británii. Nejznámější z tamních tajných společností, Duk-Duk, koná pro nově zasvěcované hostinu, na níž bývalo podáváno maso zavražděných příslušníků sousedních skupin. Shromaždiště jiné tajné mužské společnosti, Ingiet, bývala přímo označována jako „břicho“. Účastníci obřadů konaných v „břichu“ se museli vyhýbat jakékoli jiné masité potravě kromě lidského masa.
Více než o lidojedech jsem v době svého pobytu na Nové Guineji slýchal o endokanibalismu. Tímto učeným slovem (jehož autorem je rakouský národopisec Steinmetz) etnologové označují lidské skupiny, které pojídají vlastní příbuzné. Endokanibalismus je nejvíce rozšířen ve společnostech nejjednodušších, kde lidojedství pomáhá řešit nedostatek potravy. V takové situaci lidojedi logicky sáhnou nejdříve po oběti, která je nejblíže. Po vlastním příbuzném, vlastní ženě, vlastních dětech.
Na Nové Guineji nebyli zabíjeni živí příbuzní, ale jsou pojídáni jen někteří zemřelí členové rodiny. Na pobřeží Geelvinského zálivu pojídali rodiče své zemřelé děti, vdova svého zemřelého muže a podobně.
S posledními projevy tohoto endokanibalismu jsem se u Papuánců ještě setkal. My etnologové jsme se často přeli o rozsahu a vůbec i o existenci kanibalismu na Nové Guineji. Mám a máme své zdejší přátele rádi. A přece musím znovu přiznat: Ano, mnozí obyvatelé tohoto ostrova byli skutečně lidojedy. A také lebkolovectví bylo u některých papuánských skupin značně rozšířeno.
Kdo by ale chtěl soudit, kdo z nás by chtěl hodit kamenem, ať se nejprve podívá o oněch 10 000 let dozadu, do historie vlastního rodu, do vlastní minulosti, do dějin barbarské Evropy, která znala podobné obyčeje a žel i podobné zabíječe. (Archeologické doklady o existenci lidojedství byly nalezeny i na území České republiky.)
Papuánec stojí na Rubikonu mezi včerejškem a zítřkem. Až zvedne hlavu, pohlédne dopředu. Do zítřka, ve kterém lidojedi a lovci lebek navždy pominou.