Podle poslední zprávy japonského Ministerstva zdravotnictví, práce a sociální podpory, uveřejněné v prosinci 2001, žije na ulicích Japonska 24 090 bezdomovců, což je o 20 % více než v předcházejícím roce. Hlavní a největší město země Tokio má 5600 bezdomovců, Ósaka 8660 a Nagoja 1318. Ve srovnání se Spojenými státy či zeměmi západní Evropy je toto číslo poměrně nízké. Problém však spočívá v tom, že Japonsko na situaci nebylo a není připraveno. Historicky se tato země pyšní svým skvělým sociálním systémem. Navíc se rodiny většinou starají jak o své slabší členy, tak o staré lidi. Ekonomická krize však měla obrovský dopad na sociální strukturu země. Nezaměstnanost v zemi, jež po desetiletí počítala s téměř úplnou a celoživotní zaměstnaností, dosáhla v lednu 2002 pro Japonce závratných 5,6 %. Existující sociální programy se najednou zdají být neadekvátní a země se snaží najít odpověď na otázku, zda by se o bezdomovce měl starat stát, či soukromý sektor a jak bezdomovcům usnadnit návrat do společnosti, která se na ně dosud dívá skrz prsty. Modré stany bezdomovců se najednou objevily v parcích velkých měst, kolem honosných galerií a koncertních síní, jež jsou většinou obklopeny zelení a nezastavěnými plochami. Bezdomovci spí na podlaze v nádražních budovách a podzemních obchodních domech. Vybral jsem si pro tuto reportáž město Nagoju uprostřed ostrova Honšú – obchodní a průmyslový sval země, čtvrté největší město země a bezesporu jedno z nejbohatších.

DĚRAVÉ SÍTO
Slečna Ritsuko Funaki je studentkou na státní univerzitě Aichi (studia se zaměřením na Latinskou Ameriku). Přes den teoreticky zkoumá sociální problémy v zahraničí, večer pomáhá místním bezdomovcům. Jako sociální pracovnice má slušný přehled o tom, co se nyní v Japonsku děje. A souhlasí s krátkým rozhovorem:
Ve městě teď žijí na ulici stovky bezdomovců. Kdo jsou ti lidé? Jak jsou staří a odkud přišli?
Začněme tedy statistikou. Jen přes 2 % bezdomovců v tomto městě jsou mladí lidé – mladší 40 let. 11 % tvoří lidé mezi 40 a 49 lety, 42,7 % jich je ve věku 50 až 59 let. Lidé starší 60 let tvoří 43,8 % všech bezdomovců města, takže průměrný věk těch, kteří na našich ulicích žijí, je velmi vysoký – 57,6 roku. Nedávno jsme udělali průzkum. Mluvili jsme celkem s 256 lidmi. Zjistili jsme, že pouhých 60 osob je z prefektury Aichi (Nagoja), zbytek pochází ze všech koutů Japonska. Například, 23 osoby jsou ze severu (včetně ostrova Hokkaidó), 13 lidí je z Tokia, a dokonce tu máme jednoho Brazilce japonského původu. Všichni bezdomovci jsou muži – na ulici zatím nežije ani jedna žena.
Velká většina bezdomovců v minulosti pracovala ve stavebnictví, které však bylo krutě postiženo ekonomickou krizí. Zbytek byl zaměstnán ve výrobním sektoru a ve službách. Většina bezdomovců teď žije přinejmenším jeden rok na ulici, než se vrátí do společnosti; máme tu však také muže, kteří jsou bez domova více než deset let.
Proč opustili svůj dům?
Téměř jedna čtvrtina bezdomovců tvrdí, že si již nemohli dovolit platit za nájem, vodu a elektřinu. Další čtvrtina musela opustit své firmy, které jim dříve platily nájem nebo měly své vlastní ubytovny a bytové komplexy. Téměř všichni bezdomovci, které kolem sebe vidíte, ztratili práci, ať už v důsledku nemoci, úrazu či zkracování počtu pracovních míst. Velká většina bezdomovců již nemohla z rozličných důvodů spoléhat na tradiční japonskou rodinnou sociální síť.
Jaké pomoci se tu bezdomovcům dostává? Pomáhá státní sektor?
Podle zákona o sociální ochraně každý bezdomovec, který onemocní či utrpí úraz, může kdykoliv navštívit sociální odbor na radnici. Má právo na bezplatnou lékařskou pomoc. Státní sektor je samozřejmě hlavním zdrojem pomoci a doufám, že tomu bude tak i v budoucnosti. Dostane se též pomoci každému, kdo hledá práci. Například radnice pomůže bezdomovci vyplnit papíry, když hledá práci. Zadarmo ho oholí, vyfotí a zaplatí za dopravu na místo, kde se má setkat se svým potenciálním zaměstnavatelem. Jsou mu k dispozici sprchy a místo, kde se může upravit.
Jaký je japonský sociální systém? Existuje tu „životní minimum“ jako ve většině evropských zemí? Jaké pomoci se dostává chudým rodinám od vlády? Když bezdomovec navštíví sociální úřad a prohlásí: „Mám hlad. Nemám na to, abych zaplatil za nájem a za jídlo,“ co se pak stane?
Ano, samozřejmě že má Japonsko životní minimum a všechny elementy sociální pomoci, s nimiž počítá Evropa. Problém však spočívá v tom, že stát pomůže jen těm osobám, které mohou dokázat, že již nejsou schopny pracovat (z důvodů zdravotních, nebo kvůli pokročilému věku), že jim nepatří ani půda, ani nemovitosti a že se jim nedostává podstatné pomoci od přímých příbuzných. Sociální pracovníci pak vedou důkladné rozhovory se žadatelem o pomoc. Jakmile je určeno, že má osoba právo na podporu, vláda začne studovat žadatelovu sociálně-ekonomickou situaci, zjistí jeho věk, rodinnou strukturu a zdravotní stav. Na základě těchto informací se určí rozsah podpory. Sociální pracovníci pak často navštěvují osobu, jež podporu dostává, a zkoumají, jak jinak by mohli pomoci.
To všechno je skvělé. Jenže náš systém má mezery. Ne všichni jsou zachyceni tímto sociálním sítem a ti, kteří jím propadnou, mohou skončit na ulici. A z ulice je velmi těžké odejít…
Jeden absurdní příklad: bezdomovec nemá stálou adresu. V Japonsku je ale adresa jedním z hlavních prvků lidské identity. Na adresu se píše, na adresu se posílají podpory. Takže mnozí bezdomovci jednoduše nemohou obdržet podporu, protože nemají adresu.
Co japonští bezdomovci cítí? Obviňují stát či politický systém z toho, co se jim přihodilo? Zeptáme se jich, co vy na to?

POHLED Z DRUHÉHO BŘEHU
Ptáme se tedy těch, kteří se v tíživé situaci ocitli – samotných bezdomovců. Jeden z nich říká: „Jediné, co chci, je pracovat a nějak přežít.“
Druhý dodává: „Hledám práci. Nagoja má jeden z nejlepších silničních systémů na světě, ale v důsledku ekonomické krize se teď kolem některých silnic válejí odpadky. Jsme ochotni přijmout jakoukoliv práci. Nechápu, proč nás město nemůže zaměstnat – můžeme uklízet, trhat plevel, cokoliv…“
Mnozí bezdomovci viní vládu z toho, že není schopna zajistit více pracovních příležitostí. Jiní si přejí, aby byla práce nabízena nejen mladým, nýbrž i starším osobám. Poslechněte si ještě několik názorů lidí, již na ulici žijí:
„V Japonsku si mnozí lidé myslí, že jsme líní a že nechceme pracovat. Není to pravda. Chceme pracovat a jsme ochotni přijmout jakékoliv zaměstnání. Většina z nás přežívá z potravin, které nám koncem dne darují supermarkety a místní krámky. Samozřejmě že pokud nám dají práci, budeme si schopni sami jídlo koupit a nebudeme muset spoléhat na jiné, či dokonce jídlo krást. Ve městě se budují sběrná střediska pro bezdomovce, ale v takových ubytovnách se lidé mezi sebou přou a rvou se. Nakonec tam nikdo z nás nechce bydlet, protože to není bezpečné a člověk tam nemá sebemenší soukromí. Nepotřebujeme jen peníze – potřebujeme se vrátit do společnosti a pracovat. A mít svůj vlastní kout a střechu nad hlavou.“
„Už nechci mít nic společného s úřady. Ti lidé námi opovrhují a snaží se nás všemožně ponížit.“
„Žijeme teď na ulicích až několik let. Mnozí z nás mají nárok na penzi, jenže nás nikdo neinformuje, kde a jak o ni zažádat.“
„Chodil jsem často do nemocnice, neboť jsem se necítil dobře. Lékař řekl, že musím pravidelně navštěvovat rehabilitační středisko. Jenže tam se vůči mně chovali, jako bych ani nebyl člověk. Přestal jsem do nemocnice chodit. Mnozí z nás přestali…“
„Totéž se stalo i mně. Když jsem naposledy navštívil nemocnici, přiběhl za mnou úředník s papírem a donutil mě, abych podepsal, že se do této nemocnice již nikdy nevrátím. Šel jsem si stěžovat na radnici, ale tam se mnou nikdo nechtěl jednat.“
„Je pravda, že se k nám nechovají jako k lidem. V parku, kde spím, se prodávají drogy a já mám z těch lidí strach. Když jsem však zavolal na policii, vůbec se mnou nechtěli mluvit – nebrali mě vážně.“
„Samozřejmě, že mě můj současný stav velice trápí. Ale se situací jsem se smířil – už od naší vlády neočekávám nic.“
„Stydím se za své město – Nagoju. Je to čtvrté největší město v zemi. Je to neuvěřitelně bohaté město, kterému je však lhostejné, že tu chudí lidé žijí na ulicích.“

OPOVRŽENÍ A STUD
Ptám se znovu Ritsuko Funaki, zda je pravda, že občané Nagoji opovrhují svými sousedy bez domova.
Většina lidí jimi opovrhuje nebo se k nim chová nepřátelsky. Mnozí Japonci se domnívají, že bezdomovci jsou líní, že nechtějí pracovat a že chtějí od společnosti všechno zadarmo. Jiní si však začínají uvědomovat, že většina bezdomovců jsou lidé, kteří jednoduše měli smůlu, že je vyhodili ze zaměstnání jen proto, že v době ekonomické krize se mnohé podniky a firmy snažily ušetřit peníze, v důsledku čehož miliony lidí ztratily práci.
Jistá část obyvatelstva soudí, že bezdomovci jsou jednoduše „ti špinaví lidé, kteří spí na nádraží a na ulicích a s námi, normálními lidmi, nemají nic společného“. Argument proti bezdomovcům zní většinou tak, že „zatímco my musíme tvrdě pracovat, ti lidé se nikdy moc nesnažili udržet se na vlastních nohou“. Mnozí občané dodnes protestují proti výstavbě sběrných středisek pro bezdomovce v jejich čtvrti. Bojí se, že se sníží ceny na jejich pozemky, domy a byty.
Nesmíte však zapomínat na to, že tento sociální problém je pro Japonsko něčím novým. Zatímco si na bezdomovce dávno zvykli jak ve Spojených státech, tak i v Evropě, pro Japonce je současný stav dosud šokem – něčím, za co se společnost stydí a o čem často odmítá otevřeně mluvit. Ani já si nemyslím, že si na tento fenomén potřebujeme zvykat – musíme však těm lidem pomoci zpět do společnosti. A pokud o problému nebudeme diskutovat, nic se nezmění. To, že lidé žijí na ulicích v tolika zemích světa, ještě neznamená, že tomu tak musí být i tady – v Asii.
Ne všichni však bezdomovci opovrhují. Stále více našich občanů se snaží pomoci. Pomáhají studenti, zdravotní sestry, kadeřníci, dokonce i jeden velmi slavný doktor, který pracuje v nejlepší nemocnici města. Lidé darují jídlo, deky, šaty, dokonce peníze.
Jak se bezdomovcům snažíte pomoci vy osobně? Kdy jste se rozhodla, že se aktivně zapojíte do kampaně na záchranu bezdomovců?
Letos 27. prosince jsme opět odstartovali takzvanou „Zimní kampaň za přežití“. Je to akce pro bezdomovce, kteří žijí v okolí parku Nishyanagi. Tato kampaň je organizována námi – skupinami a spolky, které pomáhají bezdomovcům. Je to poprvé, co jsem se takové akce osobně zúčastnila. Potkala jsem tu mnoho zajímavých a úctyhodných mužů a žen a snad poprvé jsem se do hloubky zamyslela nad smyslem života a nad podstatou naší společnosti.
Uvědomila jsem si, že struktura japonské společnosti má spoustu vad. Koizumi a jeho vláda mluví neustále o reformách. Říkají: „S ekonomickou krizí přišla bolest, o kterou se musíme všichni podělit.“ Tato bolest však leží především na ramenou chudých. Těch nejbohatších se krize téměř nedotkla.
Během akce jsem měla možnost hovořit s mnohými bezdomovci. Jsou to většinou zcela normální lidé, kteří ještě před několika měsíci či lety vedli zcela obyčejný život, jako jakýkoliv člen naší střední vrstvy.
Potkala jsem během kampaně muže, který na ulici žije pět let. Pracoval pro velkou automobilku, ale ztratil práci. Nějaký čas pobíral podporu v nezaměstnanosti, ale nemohl najít práci. Časem utratil všechny úspory a již nemohl platit ani za nájem, ani za elektřinu a vodu. Cítil zmatek a stud. Nakonec požádal o podporu, ale ta vypršela po dvou měsících, neboť městské úřady prohlásily, že ve věku 54 let může najít práci. Skončil též na ulici. Jeho přátelé a bývalí spoluzaměstnanci za ním chodí, nabízejí mu peníze, jídlo, šaty, ale on se jim vyhýbá – neuvěřitelně se stydí za svůj stav.
Já jsem začala bezdomovcům pomáhat poté, co jsem navštívila Ósaku, kde je situace snad nejhorší v zemi. Dřív jsem viděla sociální problémy jako cosi, co patří na novinové zahraniční stránky. Byli jsme přece zemí, kde si lidé jeden druhého váží, navzájem si pomáhají. Studovala jsem sociální problémy v zahraničí, aniž bych si uvědomovala, že ani moje země jich není zbavena. Byla jsem slepá. Japonsko je druhá největší ekonomika na světě a na počet obyvatel snad největší. Přesto tu máme kolem 30 tisíc lidí, kterým jsou odepřeny ty nejzákladnější potřeby. A jejich počet stále roste.
Včera ráno, po cestě do parku, mě spolkla lidská řeka. Muži a ženy spěchali do práce, elegantně oblečeni, vzduchem pluly vůně drahých parfémů. Pak jsem si všimla, že několik metrů ode mě leží muž – přímo na zemi, zabalený do deky. Bylo již kolem šesté hodiny večer a nagojské nádraží zářilo tisíci krásných světel. Starý muž ležící na zemi byl však opuštěn a třásl se zimou. Nemohla jsem od něho odpoutat oči. Nikdo ho neviděl. Nikdo ho nechtěl vidět. Stal se v důsledku své bídy neviditelným?
Pochopila jsem, že nejde pouze o „jejich problém“, nýbrž i o problém nás. A této země. Chtěla bych tudíž závěrem říci: Naše společnost se mění, a není to k dobrému. Každý z nás má zodpovědnost za směr, kterým se naše země vydá. A historicky je naše společnost štědrá vůči svým slabým a bezbranným. Proto věřím, že s pomocí naší kampaně všichni přežijeme tuto zimu, aniž bychom museli obětovat jediný další lidský život.DOSLOV
Rozhovor se konal 29. prosince 2001. O několik dní později, 4. ledna, v Nagoji sněžilo a teplota klesla hluboko pod bod mrazu. Před umývárnou na nagojském hlavním nádraží bylo ráno nalezeno tělo starého muže. Zemřel zimou a hladem v Japonsku – nejbohatší zemi světa.
25. ledna byl skupinou středoškoláků umlácen k smrti 55letý muž, bezdomovec, který žil na předměstí hlavního města Tokia.

Životní cyklus lososů je složitý, ale při určitém zjednodušení se dá popsat poměrně stručně. Mladý losos se vylíhne v horské říčce a začne dospívat. Po nějaké době, jak roste, se stěhuje dolů po proudu a nakonec po dlouhém putování dosáhne dospělosti ve slané vodě oceánu. Po čase biologické hodiny zatikají a on se vydá, hnán rozmnožovacím pudem, zpět do své „rodné“ říčky. Vrací se proti proudu tam, kde celý cyklus začal. Proto se do našich teď už relativně čistých říček vysazují mladí lososi – aby se sem za čas vrátili a založili stálou populaci. Důkazem, že to funguje, by mimo jiné měly být rybářské úlovky. Možná proto se v celé věci angažuje i Český rybářský svaz.

SNY O NÁVRATU
Návrat lososa do severočeských vod je dlouhodobá záležitost. Navíc musí být organizačně dobře zvládnutá. Letošní lososi, vypuštění do Kamenice, mají svůj genetický původ ve švédské řece Lagan, kde byly tamním rybám odebrány jikry i mlíčí. Ve zpěněných vodách švédských řek, kudy táhnou divocí lososi, je Švédové loví a na speciální lososí líhni vytírají. Přebytky se prodávají mimo jiné i do střední Evropy. Lososi, kteří tady budou vypuštěni, začnou dospívat. Plánuje se každoroční vysazování desítek tisíc kusů plůdku po dobu deseti let. Tím by měly být do budoucna zajištěny životaschopné lososí populace. V dubnu 2000 bylo vypuštěno do Kamenice 60 tisíc kusů plůdku. V právě uplynulém roce Kamenici obohatilo okolo 75 tisíc jedinců. Desítky tisíc – čísla vypadají impozantně. Jenže v přírodě má jediná lososí samice deset až dvacet tisíc jiker. Takže jaký by měl být výsledek? Podle Jana Šmída, jednatele severočeského Českého rybářského svazu, by se měly vracet řádově stovky lososů a pokračovat v množení.

JAK JSME PŘIŠLI O LOSOSY
Proč vlastně došlo k úbytku, respektive vymizení lososa z našeho území? Důvody jsou dva. Jednak stavba přehrad, kaskád a zdymadel, které přeťaly tradiční migrační cesty, a zároveň prudké znečištění toků. Oba příklady se dají dokumentovat na Labi.
V roce 1975 byly publikovány údaje, nad kterými zůstává rozum stát: „V labské vodě opouští denně naši republiku asi 100 tun chloridů, 1,5 tisíce tun síranů, 10 tun hliníku, 1000 tun vápníku, 180 tun draslíku.“ To rozhodně nebyla voda, která by lososům vyhovovala. To za prvé.
Za druhé – zoolog Frič (ale nejen on) upozorňoval na souvislost mezi zdymadly a tahy ryb, stejně jako na skutečnost, že pod vysokými jezy byli nalézáni poranění lososi. Vyjadřoval pochybnost, zda se losos „za takto změněných poměrů udrží“. V přírodě je schopný zdolat prudké toky i peřeje, ale vyskočit nad hráz je prostě fyzicky nad lososí síly.
Fričovy obavy se potvrdily. Podle písemné zprávy p. Bridla, jezného v Českých Kopistech, táhli lososi do roku 1935 Labem každoročně. Toho roku bylo dáno do provozu zdymadlo na Střekově a tah lososů za ním úplně ustal.
Na jedné straně se usiluje o zprůchodnění lososích tažných cest, na druhé existují plány na stavbu vodních děl na Labi. Jistěže se dají udělat zdymadla tak, aby byla pro ryby průchodná. Je to jen otázka technického řešení. A peněz, samozřejmě.
Zkušenosti z Německa, kde se „lososí projekt“ povedl a ryby se vracejí do řek, kde byly původně vysazeny, ukazují, že to jde. Aby se zoologická teorie stala skutečností, musela být otevřena jejich tradiční migrační cesta. K tomu došlo vybudováním rybího přechodu v německém Geesthachtu. Lososi ze Severního moře mají cestu opět otevřenou. Úspěchy našich západních sousedů svítí jako maják českých rybářských a ochranářských nadějí. Přitom podpora lososí populace není na česko-německé hranici novinkou. Líheň v Hřensku se v roce 1870 mohla pochlubit 4500 vylíhnutými rybkami. Později, když už neměli lososi možnost migrovat, nemělo smysl je dál u nás množit.

STRKEJTE JE POD BŘEH
„V krajích u břehů se je snažte dávat do klidnějších míst. Ke kořenům, kamenům. V průběhu vysazení vždycky odlejte vodu a zase si naberte čerstvou, abyste měli kýbl pořád plný,“ vydává instrukce Jan Šmíd. Počasí i prostor se zdají být ideální. Finančně, morálně i personálně se na tomto rybím výsadku podílí státní ochrana přírody a Český rybářský svaz. Pod hladinou se mihl šedivý stín. Pstruh. A další dva.
„Hm, pstruzi jsou pro lososí plůdek predátoři. Takže částí plůdku jsme nakrmili pstruhy.“ Zákony přírody, kterým člověk naštěstí neumí poručit, jsou neúprosné. Tak by to bylo i za přirozeného běhu věcí, kdyby se lososi vytírali samovolně z domácí populace. Mnohokrát se ochranáři a rybáři museli ohnout a hledat vhodné místo, kam by „vyklopili“ naběračku plnou několikacentimetrových losůsků, kterým se říká strdlice. Jde o vžitý název mladých jedinců během jejich několikaletého nestěhovavého říčního období.
Výsadek se prováděl ze břehu i z vody. Hledalo se klidné místo mezi kořeny, aby říční proud mladé rybky nestrhl. Navíc na volné vodě by marně hledaly úkryt před hladovými pstruhy. Rybáři ve vysokých rybářských holínkách sahajících až k pasu brodili volnou hladinu, aby se dostali ke vhodným místům na druhé straně řeky. Strdlice byly z líhně dopraveny v igelitových pytlích s vodou. Následovalo ponoření do vod Kamenice, aby proběhla teplotní výměna. Prostě bylo třeba aklimatizovat rybky na teplotu vody, která se jim stane domovem. Pak už jen opatrně přelít do plastových van a obyčejnou kuchyňskou naběračkou přendat do kýblů. Zbytek už je známý. Hledání vhodného místa, ohýbání, vysazování, popocházení, ohýbání…

LOSOS MÁ RŮŽOVÉ MASO
Kdo by neznal lososy? Naši rybáři na ně pořádají výpravy do Skandinávie, gurmáni znají jejich růžovoučké maso z nejrůznějších úprav. Ani u nás nebyli kdysi žádnou extra vzácností. V devatenáctém století bývali loveni z pražských mostů. Pod mostem Františka Josefa bylo chyceno v roce 1878 celých 352 kusů. Pod jediným mostem! Za časů Karla IV. byl losos ve Vltavě a Labi tak obecně rozšířenou rybou, že služebný lid v Praze a v Litoměřicích si při vstupu do služby vymiňoval, že mu nesmí být dán k obědu losos za týden více než dvakrát.
Čas běžel, lososů ubývalo a jejich cena stoupala. Později se stali jídlem zámožných šlechticů a nezámožných pytláků. Nejen kvůli atraktivitě „designu“, ale hlavně díky chuti byl tah lososů sledován a kuchařské receptury zaznamenávány. Jen pro zajímavost – udává se, že první zmínka o lososech by měla pocházet z kronikářské zprávy, podle níž si císař Ferdinand I. Habsburský objednal u příležitosti svatby své dcery lososy z Litoměřic.
Ryby nejsou jen doménou Labe. V historických záznamech se lze dočíst o lososech třeba na Šumavě: „Tu zvláštnost má město Písek (máť tamější voda takovou vábnosť a řečiště pohodlné), že u tohoto města losos své drobné potomstvo plodí – strdličky tomu říkají – losůsky zdéli prstu, kterými Písečané, do láku je naloživše, přátele své po Čechách poctívají. Rybáři tvrdí, že losůsci tito podivuhodnou touhou po vodě mořské práhnou a že by velikosti přiměřené rodu svému nedosáhli, kdyby moře neokusili. Pročež jako rodiče jejich z moře do řek sladkou vodou lákáni bývají, tak opět tito proudem řek do moře, rodičů svých staré a velké vlasti, spěchají a později opět již vědomi sobě jsouce své velikosti se vracejí.“RYBÁŘSKÝ ZÁDRHEL
Důkazem, že celý koloběh, tedy vypuštění mladých lososů, jejich migrace do moře a pak zpět do „mateřské řeky“, funguje, jsou rybářské úlovky. Pokud se chytí něco podstatně většího a podstatně staršího, než bylo před lety vypuštěno, tak musí jít o navrátivší se kus. Navíc se chodí do sladké vody třít, takže základ další, tentokrát už místní (autochtonní) generace je tu. Huráá, akce se zdařila! Nezbylo by, než rybářům i ochranářům pogratulovat. V případě ochránců přírody je zájem jasný – zvýšení druhové různorodosti, návrat něčeho, co tady bylo a možná i díky nim zase bude. U rybářů se motivace nabízí – návrat něčeho, co tady bylo a co budou moci chytat. Vždyť první úlovky už jsou známé. Navíc jde o rybu chutnou a svým způsobem prestižní. Jenže, aby se splnil tenhle rybářský sen, je potřeba ještě maličkost – změnit rybářský řád. V něm se totiž praví, že losos je celoročně hájená ryba. Takže ctěme presumpci neviny a předpokládejme, že losos, který byl uloven a jímž se dokládá úspěšnost celé akce, byl zpětně vypuštěn. Nebo na něj bylo vydáno speciální povolení. Nabízí se myslivecká paralela. Myslivci či jejich šlechtičtí předchůdci u nás taky vysadili zvířata, která měla oživit naši přírodu – bažanty a daňky, muflony a kozy bezoárové. Za rouškou „oživení“ se skrývala v některých případech ješitnost mít něco, co jiný nemá, nebo mít možnost lovit to, co jiný nemůže. Jenže ke cti rybářské je potřeba připomenout, že lososi, na rozdíl od bažantů a daňků, tu kdysi byli.

Kanárské ostrovy, to nejsou jen známá letoviska masové turistiky na ostrovech Gran Canaria, Tenerife, Lanzarote či Fuerteventura. Jedním z nejméně navštěvovaných míst souostroví je Gomera. V průběhu čtyř let jsme zde natáčeli televizní dokument o pomalé proměně nevelkého ostrova, který místní obyvatelé sami označují „místem, kde se zastavil čas“. Vteřinová ručička pomyslných hodin však v posledních letech začíná nabírat na rychlosti.

KOUSEK SÝRA
Sjíždíme po úzké a klikaté silnici k osamělému stavení obklopenému palmami. Kolem je jen polosuchá tráva a kameny, které jsou generacemi zdejších pastevců skládány tak, aby příkře se svažující pastvinu rozdělily na terasy. Vítr, občasný déšť a především kopyta koz by bez těchto opatření krajinu proměnily ve vyprahlý kus lávového pole. Zdálky malebné kamenné stavení se při pohledu zblízka mění v polorozpadlý dům. Zvuk našeho přijíždějícího vozu vylákal pastevce z té části domu, kde se střešní tašky ještě nepropadly do místnosti. Pozdravili jsme se. Nevzrušeným výrazem nám oznámil, že bude za chvíli dojit kozy, a pokud budeme chtít, můžeme po libosti natáčet. Během dojení nám pan Domingo Mesa vypráví o tom, jak jeho rodiče přišli před mnoha lety na Gomeru z Tenerife.
„Prý je dnes na Tenerife lepší život. Spousta lidí proto také z Gomery odchází hledat štěstí právě tam. Já jsem spokojený. Podle mě to je na Gomeře jednodušší. Samozřejmě, že musíme pracovat. Chovám tady svých 40 koz, vyrábím sýr, udím ho a prodávám. Ale ani nevím, kolik sýra celkem vyrobím. Záleží to na roce, na kozách, na mléce. Těžko říct. Když mám štěstí, tak prodám i 20 kg sýra denně, ale to je opravdová výjimka.“
Netrvalo dlouho a dva kbelíky byly plné kozího mléka. Než je pastevec opatrně odnesl do malé potemnělé místnosti provoněné kouřem, nabídl nám plný hrnek na ochutnání. S představou žaludečních problémů jsme odmítli, ale ochutnávku sýra jsme si ujít nenechali. „Tento je čerstvý, udělal jsem ho včera. A tadyten…“ pastevec položil bílý kotouč sýra a ukázal na vyuzený hnědý bochník asi polovičního rozměru, „…ten je asi tak měsíc starý. A je to opravdu rozdíl!“
Náš údiv mu vyloudil na tváři pobavený úsměv. Muž pomalu vykrojil z bochníku trojúhelníček sýra. Nebylo třeba hlasité pochvaly. Jen pár drobků a okrájená suchá kůrka, na které si pochutnala kočka, byly za pár minut důkazem, jak velkou delikatesou pro nás domácí sýr byl.

NÁMOŘNÍ KŘIŽOVATKA
Gomera má podobu kulatého, rozpukaného ostrova, tyčícího se jako sopečný kužel přímo z Atlantského oceánu. Má průměr pouhých 27 km. Hluboké, divoké soutěsky se zvedají od moře nahoru s mnohasetmetrovým převýšením. Měřeno rozlohou a počtem obyvatel, zaujímá Gomera mezi sedmi Kanárskými ostrovy předposlední místo. Menší je jen ostrůvek Hierro. Do historie vstoupila před pěti sty lety jako poslední zastávka flotily vedené Kryštofem Kolumbem. K odplutí z jihošpanělského pobřeží zavelel Kolumbus před východem slunce 3. srpna 1492.
Z odvážného podniku měli strach i ostřílení mořští vlci, proto byl novopečený admirál nucen najmout i bývalé piráty a trestance. A to nebylo jediné úskalí objevné plavby.
„V pondělí 6. srpna léta Páně čtrnáctistého devadesátého druhého se zlomilo kormidlo karavely Pinty, což bylo dílem pletich a úkladů majitele lodi Kryštofa Quintera, kterému byla cesta velmi proti mysli. Karavelu Pintu, která počala nabírat vodu, se admirál rozhodl nahradit jinou dřevěnou lodí. Flotila proto zakotvila u ostrova Gran Canaria a admirál se sám vydal na Gomeru, aby zde opatřil jinou loď. Kýžené plavidlo však neobjevil, a tak se admirál, pozbyv naděje, rozhodl Pintu opravit, nadehtovat a opatřit novým kormidlem. Na Gomeru připluly všechny lodě odpoledne 1. září, kde se zdržely opatřováním zásob až do 6., kterýžto den je možno počítat jako začátek podniku cesty za oceán. Ke břehům Nového světa pak přes šalebná znamení a posádky reptání připluli 11. října.“
I po staletích je Kolumbův duch v přístavním San Sebastianu všudypřítomný. Mořeplavcovým jménem, stejně jako jménem admirálské lodě, která na útesu u ostrova Haiti nakonec ztroskotala, byly pojmenovány ulice čtyřtisícového střediska ostrova. Svou ulici mají též Pinta a Ni~na.
Dodnes v zátoce u San Sebastianu kotví desítky jachtařů, aby stejně jako legendární lodivod čekali na dobrý vítr pro dalekou plavbu napříč Atlantikem. V loděnici se dáváme do řeči s Derekem Clarkem. Pracoval jako špičkový manažer ve Velké Británii, ale před čtyřmi roky zaměstnání opustil a začal se učit ovládat jachtu. Pak se s manželkou rozhodli vyplout do světa. „Nic dopředu neplánujeme. Peníze máme asi tak na rok. Pokud se najde nějaká příležitostná práce, bude to fajn. Původně jsme ještě chtěli plout do Karibiku, kde mám svoje kořeny, ale uvidíme, možná se brzy vrátíme domů do Anglie, protože nebudeme mít peníze.“

OSTROV VAVŘÍNŮ
Od sedmdesátých let, kdy se Kanárské ostrovy staly hitem cestovních kanceláří, jsou ve všech turistických průvodcích označovány shodně jako „ostrovy věčného jara“. Už starověký Homér o nich tvrdil: „…není tu ani sníh, ani déšť, ani drsný vítr, je to země věčné svěžesti, zrozená z větru, který posílá oceán.“
Samotná Gomera je nazývána „ostrovem vavřínů“. V dané zeměpisné poloze mohl tak unikátní ekosystém vzniknout jenom díky tomu, že se na vrcholu ostrova, kde se porost rozkládá, akumuluje v mracích mimořádné množství srážek. Prales o rozloze necelých 4000 ha byl vyhlášen národním parkem a dostal starobylé jméno Garajonay.
Park vděčí za své jméno gomerské princezně jménem Gara a chlapci jménem Jonay. Mladík Jonay, příslušník jednoho z guančských kmenů, přišel na Gomeru se svými rodiči z ostrova Tenerife a zamiloval se do Gary. Rodiny zamilovaného páru s jejich láskou nesouhlasily. Zoufalí milenci se proto rozhodli společně alespoň zemřít, když už jim nebylo dopřáno společně žít. Vystoupili na nejvyšší horu Gomery, pevně se objali a skočili dolů. V celém údolí pak začaly růst vavříny.
V roce 1986 byl národní park Garajonay zapsán pro svou výjimečnost do seznamu světového dědictví lidstva UNESCO.

NOVÉ LETIŠTĚ
Výstavba zdejšího letiště si vyžádala investice přesahující částku 200 milionů korun. Díky členství Španělska v Evropské unii byl nákladný projekt financován ze společné pokladny. Přistávací dráha je dlouhá 1500 metrů a hodí se pro přistání menších turbovrtulových letadel.
Na ostrově, kde rovina takřka neexistuje, bylo nutné přistávací a startovací dráhu doslova zaříznout do úbočí skály a nasypat tisíce tun horniny. Jen tak bylo dosaženo současné délky ranveje.
Zaměstnanec letiště a místní patriot Pedro Gonzales nebere turistiku jako něco špatného: „Jasně, turistika je vždy dobrá. Zvláště na Kanárských ostrovech, a na Gomeře především. Donedávna to byl jeden z mála ostrovů bez letiště. Letecká doprava zlepší komunikaci mezi ostrovy, ostrov bude lépe a rychleji dostupný.“ Pak se přece jen se na chvíli zamyslel a dodal: „Na druhé straně nárůst cestovního ruchu nemusí být pro ostrov dobrý, ale co se dá dělat. Jednou jsi byl malý kluk, a teď jsi dospělý. Vývoj nemůžeme zastavit, život je takový.“
Kvůli krátké dráze není v současné době možné uvažovat o mezinárodním provozu. Velká proudová letadla zde nemohou přistát. Projekt rozšíření letiště ale není nereálný. Moderní stavební technologie umožňují hluboké ukotvení betonových pilot do mořského dna a prodloužení přistávací dráhy nad mořskou hladinu, tak jako třeba na Madeiře. Budoucnost letiště je tedy jen otázkou dalších investic.

JEN TAK SI PÍSKNOUT
„Představte si, že máte někoho na hony vzdáleného. Jak se s ním domluvíte? Přece pískáním! Pískání je dobře slyšet, má lepší ozvěnu než mluvení a je srozumitelnější. Zvlášť dřív – nebyl telefon, nebyly silnice, pískání bylo jediným možným způsobem komunikace mezi vesnicemi oddělenými hlubokými stržemi. Pískáním si lidé předávali zprávy, takže když někdo umřel v jedné vesnici, pomocí pískání to řekli sousedům, ti pak dalším a tak se to celá Gomera zanedlouho dověděla,“ vysvětluje opálený čtyřicátník Sebastian Merere.
Neobvyklý způsob komunikace přinesli na Gomeru už v 6. století Guančové, potomci berberských kmenů ze severní Afriky. Španělé se s podivuhodným jazykem seznámili jako kolonizátoři Kanárských ostrovů na konci století patnáctého. Než v rámci šíření křesťanské říše Guanče vyvraždili, pískat se naučili sami.
„Pískat samo o sobě je jednoduché. Důležitý je především dobrý sluch. Složitější je porozumět a rozlišit významy, co který hvizd znamená. Já umím pískat, můžu klidně něco vzkázat mému synovi a on mi odpoví.“
Následuje praktická ukázka a slovní překlad. Snad si z nás nedělají legraci…
Pískání bylo dokonce zavedeno do místních škol jako nepovinný předmět. Stará tradice se tak snad nevytratí.QUO VADIS
Má Gomera vůbec ještě nějakou šanci uchovat si svůj charakter místa s líně plynoucím časem? Dlouho stála mimo pozornost manažerů turistického průmyslu. Neměla upravené pláže, neměla letiště, cesta trajektem byla zdlouhavá. Okolní ostrovy nabízely atraktivnější stavební pozemky a rozvinutější systém služeb. Za čtvrt století dosáhl počet hotelových komplexů a přijíždějících turistů hranice únosnosti. Podnikatelé začali hledat nové lokality. Ospalá Gomera byla znovuobjevena a začala se pomalu a tiše měnit. Vyrostly první hotely, místní letiště přijalo první letadlo, v přístavišti byly staré trajekty nahrazeny expresními katamarany nové generace. Staré silnice s rozbitým asfaltem se staly minulostí. Do hýčkaných banánových plantáží na pobřeží se pomalu ale vytrvale zakusují lžíce stavebních strojů a netrpělivě prozrazují, kde tradiční zemědělství zase o krůček ustoupilo průmyslu bez komínů – turistice.
Z listů vavřínů, které po staletí rostou také v srdci Gomery, se vyrábí odjakživa věnce ke korunovaci vítězů. Komu ale bude patřit věnec z vavřínového listí tady, kdo bude na Gomeře vítězem?
Popíjíme kávu v přístavní kavárničce, jen pár metrů od mořských vln. Mladá servírka Tamara Mito y Martín je mile upovídaná. Žije na ostrově od narození a poklidný život jí vyhovuje. „Co si myslím o turistech? Na Gomeře je turistika vítaná, ostrov z ní dnes prakticky žije. Dává práci místním lidem, vznikají nové pracovní příležitosti, takže si myslím, že Gomeře turismus prospívá. Ale nejsem si jistá, jestli nepřijde doba, kdy se nám to příliš líbit nebude.“

Také už jste se někdy zamysleli nad obsahem známého rčení, které o člověku s pořádným „splávkem“ tvrdí, že „pije jak Dán“? Jak vlastně Dánové k takové pověsti mohli přijít? Možná i krátká procházka po Kodani, hlavním městě Dánska, nám pomůže přijít na kloub tomuto dánskému alkoholickému mysteriu. Ono není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.

SKRYTÁ PROHIBICE
V Dánském království, podobně jako v jiných severských zemích, funguje určitá skrytá prohibice. V praxi to znamená tolik, že veškerý alkohol v obchodech stojí horentní sumy a „vysokooktanové lihoviny“ bývají dokonce pravidelně uzamčeny v zamřížovaných regálech, od kterých má klíč jen pověřená osoba. Ta je zmocněna mříže jen tak někomu neodemknout. V restauracích, dokonce i v hospodách je alkohol (včetně piva) ještě dražší, čímž se pro většinu prostého dělného lidu stává prakticky nedostupným. Jít jako u nás jen tak posedět do hospůdky a poklábosit nad pivem s přáteli tak lze jen při opravdu svátečních příležitostech. Přitom však zejména mladí lidé trpí velmi intenzivní potřebou se scházet, klábosit a v neposlední řadě i pít. Jak na to?
Inu, nejjednodušší je přece jenom zajít do supermarketu, koupit co největší, a tedy co nejlevnější balení vybraného nápoje, odebrat se s tím vším i s přáteli na dohodnuté klidné místo a nerušeně se tam oddat konzumaci. Dokonce k tomuto účelu existují jakási již dobře zavedená veřejná místa. Zřejmě nejznámějším takovým „pitištěm“ je přístav Nyhavn v samém srdci historické Kodaně. Podobně jako my v Praze si dáváme sraz „u koně“, obyvatelé Kodaně se slézají v Nyhavnu (jako) na pivo.LOKÁL POD ŠIRÝM NEBEM
Nyhavn patří do celé rozsáhlé soustavy kanálů a přístavů, kterými je Kodaň protkána. V překladu jméno znamená „Nový přístav“, ale je to podfuk, Nyhavn je pěkně starý přístav – existuje již více než 300 let. Býval to přístav věru věhlasný mezi námořníky z celého světa. V přístavních domech bohatých obchodníků prosperovaly pulzující bary a další podniky, kde se lodnická výplata snadno prohýřila za pivo a dívky. Po přístavu se stále potloukali opilí námořníci a řinčení pohárů neustávalo celou noc.
Nyhavn je dodnes stále obklopen krásně barevnými historickými přístavními domy bohatých obchodníků. Ovšem v přízemí těchto domů jsou restaurace pro ještě bohatší turisty, takže mladému člověku nezbývá, než zůstat venku. Na klidné vodě se tu pohupují plachetnice, jejichž stožáry ční prázdné k nebi. Okraj přístavu těsně nad vodou je lemován mohutným dřevěným trámem, který tam byl kdysi umístěn, evidentně pro větší komfort a bezpečnost přístavního provozu, ale dnes se náramně hodí k jinému, mnohem užitečnějšímu účelu. Slouží jako dlouhatánská lavička! Ano, právě na tento trám se příchozí mohou posadit a naplno se věnovat svojí činnosti. A lidé tu vysedávají opravdu rádi a ve velkém počtu. Zvláště v pátek a v sobotu je tento lokál bez výčepu pod širým nebem úplně plný.
Nyhavn je ke svému novému účelu dobře zařízen. Nejen že je na čem sedět, ale je i kam odhazovat rychle vznikající odpadky, které navíc dobře fungující služba průběžně likviduje. I k tomu je tu rafinovaně vymyšlené zařízení. Vypadá jako větší koš na odpadky, ale když jej uklízeč odemkne, naplní a opět uzavře, ozve se zvuk připomínající spláchnutí podtlakové toalety v letadle a záhy je možné nádobu opět otevřít a znovu naplnit. Že by „koš likvidátor“?
Pro ty, kteří v důsledku vydatného příjmu tekutin potřebují naopak svému organismu ulevit, je tu také připraveno příslušné zařízení. A to hned na obou koncích přístavu a zdarma, protože provozovatel si je zřejmě vědom, k čemu by vedlo zpoplatnění této služby.
A tak mladí z Kodaně přicházejí a přinášejí si své zásoby. Někteří vlečou basu piv, na které pak sedí a pouze pod sebou postupně během odpoledne vyměňují plné láhve za prázdné, jiní si donesou třeba baterii levného šampaňského, které pro lepší účinek dolévají drahou vodkou. Někdo si donese dokonce skleničky, jiný použije narychlo sehnaný papírový kalíšek od nedalekého stánku se zmrzlinou, ostatním stačí hrdlo láhve. Všichni se ale dobře baví, očka jim jen září. Vysedávají na klandru, klábosí a pijí. Pijí jak Dánové.

Zástup na jižní straně sedla neměl konce. Vlnil se jako obrovský had ve skalnatém labyrintu vysokohorského údolí. Hnědé pruhy na jeho hnědém těle tvořily za sebou seřazené karavany tisíců jaků z celého Dolpa. Had se sunul po serpentinách horského chodníku a ustal v pohybu jen za účelem, aby si mohli plně naložení jakové vydechnout. Postávali s vyplazenými fialovými jazyky a někteří se třásli námahou. Svým divokým vzhledem, malou hlavou a dlouhou hustou srstí připomínali pravěké kolosy. Nad nimi poletovaly výkřiky honců, kteří se snažili přinutit zaostávající zvířata k pochodu. Chraplavý dech jaků se v horském sedle mísil s třepotem modlitebních praporků, cinkotem zvonečků koní a radostnými výkřiky lidí. Se slovy „so, so lha gjalo – nechť zvítězí bohové“, a přihozením kaménku na velkou kamennou stúpu oslavovali dosažení sedla.
Khung-la je jedno z mnoha sedel v hlavním himálajském hřebeni, je nejvyšším bodem staré obchodní cesty mezi oblastí Dolpo na severu Nepálu a Tibetem. Pro Dolpo-pa, jak se obyvatelé Dolpa nazývají, byl tento horský chodník vždy nejdůležitějším spojením s okolními oblastmi v Himálaji. Dolpo, řídce osídlená vysokohorská krajina poblíž čínské hranice na severu Nepálu, patří k nejodlehlejším oblastem v Himálaji. Dolpo ohraničují vysoké horské masivy s těžko průchodnými sedly a v zimě je celá oblast po čtyři měsíce nedostupná. I díky tomu Dolpo zůstalo netknuto civilizací. Dodnes představuje tibetskou enklávu v převážně hinduistickém Nepálu s jedinečnou kulturou a zvyky, které se ani během staletí nezměnily. Způsob života lidí zde určují přírodní zákony, nepříznivé klimatické podmínky a nutnost zabezpečit obživu pro dobytek.

BOJ O PŘEŽITÍ
Téměř celý rok připomíná Dolpo vysokohorskou poušť a jen během letních měsíců se monzunové mraky přetlačí za hřebeny horských masivů Dhaulagiri a Kanjiroba, což přináší mírné srážky. Na vysoko položených lukách roste čerstvá tráva a místní lidé tráví se svými stády jaků a ovcí čtyři měsíce na salaších. Tou dobou připravují zásoby másla a sušeného tvarohu na dlouhou zimu. V září se kvůli začínajícím mrazům a nedostatku pastvy stahují pastevci do nižších poloh. Začátkem října sklízejí úrodu. Pěstují vysokohorský ječmen, brambory, luštěniny a dva druhy salátu. Jejich pole i výnosy jsou však malé a samotné zemědělství by nestačilo k obživě, proto jsou tito lidé odjakživa odkázáni na obchodování se sousedními oblastmi.
Před okupací Tibetu přešli vždy začátkem zimy se stády jaků přes khungské sedlo na tibetskou plošinu, zaplatili za pastviny a nechali svá stáda v Tibetu přezimovat. Jinak by dobytek v jejich vesnicích v úzkých údolích v zimě zahynul hladem. V červnu vyměnili s tibetskými nomády část úrody ječmene za sůl, a když roztál sníh ve vysokých sedlech, vraceli se nazpět do Nepálu. Sůl potřebovali nejen pro svou spotřebu, ale hlavně na prodej do oblastí ležících jižně od Dolpa, obývaných Nepálci. Výměnný obchod měl dlouhou tradici a sůl ze solných jezer na severu Tibetské náhorní plošiny byla žádaným zbožím v Himálaji.
Dnes je všechno jinak. Číňané zakázali přezimovat v Tibetu a uzavřeli hranici Tibetu s Čínou a Nepálem – s jedinou výjimkou. Obyvatelé Dolpa mohou v červnu přijít do Tibetu a zúčastnit se výměnných obchodů s tibetskými nomády. Na tržišti v Kjatu mohou nakoupit i potraviny a jednoduché průmyslové výrobky. I když se po sedmi dnech musejí vrátit do Nepálu, je to pro ně jedna z nejdůležitějších událostí roku.

KARAVANY
Sedlem procházela pestrá směsice lidí – lakomí obchodníci z údolí Bandzangu pověstní tím, že pro cizince nemají ani misku čaje zadarmo, ctění lamové z nyingmanské školy tibetského buddhismu, kde se vlastnictví klášterů i titul lama dědí z otce na syna, mniši vyznávající bön – směs původního tibetského animismu a buddhismu, ženy s velkými stříbrnými ozdobami na hlavách a chudobní sedláci z Nangkongu, kteří neměli tažná zvířata a celý náklad museli nést ve velkých nůších. Mladí muži jezdili obyčejně na koních a doprovázeli karavany jaků.
„Dro, dro – pospěšme si,“ pobízel mne Cevang a nervózně se rozhlížel. Byl vůdcem karavany z vesnice Karang a stádo, za které byl zodpovědný, už scházelo na druhé straně sedla. Rychle jsem si nalíčil obočí a oční víčka načerno a tvář si natřel maskovacím krémem. Na ruce jsem přidal trochu popela, aby vypadaly jako ruce místních, kteří každý den rozdělávají oheň. Výsledek byl uspokojivý a Cevang souhlasně přikývl hlavou. Nasadil jsem si paruku s dlouhými černými vlasy a do copu mi Cevang zapletl tundzab – červenou ozdobu, kterou nosí všichni chlapi v Dolpo obtočenou kolem čela a týlu. Potom jsem si oblékl čubu – tibetský kabát se strašně dlouhými rukávy, a jak bývá zvykem, pravou ruku a rameno jsem nechal volné. V pase podkasaný kabát vytvořil na levé straně hrudi velkou kapsu. Do ní jsem ukryl zrcadélko, hnědý krém, fotoaparát a pár drobností. Nakonec jsem podle tibetského zvyku položil kousek ovoce jako obětinu na vrchol pyramidy, aby mi bohové zůstali příznivě nakloněni, a ilegálně jsem překročil čínsko-nepálskou hranici.
Před odchodem jsme seděli ve stínu na verandě Cevangova domu a vymýšleli společnou strategii. Byl příjemný podvečer. Slunko pronásledovalo cáry monzunových mraků po azurové obloze a jejich obrovské stíny se lenivě převalovaly údolím, nazývaným Nangkong. Jako vrásky na starcově tváři se řadily za sebou strmé srázy s hlubokými příkopy a nahé, erozí rozbrázděné horské svahy se na obzoru tyčily k zasněženým štítům hor. Domy byly roztroušené po úzkém údolí. Jejich hrubé zdi a ploché střechy s poskládaným rákosem, sloužícím v zimě jako nejlepší palivo, spolu s koňmi a ovcemi pasoucími se na svahu nad vesnicí vytvářely dokonalou atmosféru klidného podvečera. Kolem domů se terasovitě rozkládala políčka obklopená zavlažovacími kanály, vodou z rezervoárů zásobovaných z horských potoků. Jejich svěží zeleň ostře kontrastovala s okrově šedivým tónem okolní krajiny. Přístupové cesty do vesnice chránily čorteny – červenobílé sakrální stavby, které měly chránit domovy lidí před zlými duchy. Jaci stáli ve dvoře a spokojeně bučeli, když jim Cevang věšel na rohy červené ozdoby. Já a ostatní členové karavany popíjeli na terase čang – ječmenové pivo – a už několik hodin jsme přemýšleli nad plánem, jak bych mohl doprovázet karavanu do Tibetu. Situace nebyla jednoduchá. Na čínské území mohli vstoupit pouze z Dolpa pocházející občané Nepálu, ale horský chodník přes khungské sedlo nebyl z nepálské strany kontrolován a překročení čínské hranice bylo bezproblémové. Těžkosti nás čekaly až na tábořištích v Tibetu, příležitostně kontrolovaných čínskou policií.
„Lidé z Dolpa nejsou zrádci, neudají tě,“ povídal Cevang, „ale Tibeťanům se nedá důvěřovat. Mnozí z nich spolupracují s čínskou policií a na širokém prostranství, kde nejsou stromy ani domy, se nemáš kde schovat.“
S tím jsem počítal. Navrhl jsem možnost přestrojení a před Tibeťany hrát němého, aby podle mé slabé tibetštiny nepoznali, že jsem cizinec. V nejhorším případě jsem měl v zásobě svůj pas s platným čínským vízem.

OBCHODOVÁNÍ PŘI JEZEŘE HUNDUNG-CO
V Tibetu se mi naskytl úplně nový pohled. Úzká údolí a strmé horské hřebeny přešly do nekonečných dálek Tibetské náhorní plošiny. Po čtyřech hodinách pochodu od khungského sedla jsme postavili stan na břehu jezera Hundung. Ráno jsem se probudil časně, ostatní členové karavany ještě spali zachumlaní v ovčích kožešinách. Uprostřed stanu čadil oheň a Cevang se vsedě modlil. Jeho do půli pasu obnažené tělo se kolébalo v rytmu zvláštních melodických zvuků, přecházejících často do hlubokých tónů. Občas prohrábnul oheň a přiložil jačí trus. Když voda vřela, odlomil kousek z cihly lisovaného čaje a nechal ho povařit, dokud se čajové stonky neusadily. Potom přidal hrstku soli a máslo. Byl to nejhorší zelený čaj, který Číňané považují za odpad, ale Tibeťané oceňují jeho hořkou chuť. Pobízel mne mezi odříkáváním modliteb a jako pozorný hostitel doléval čaj podle tibetského zvyku do nedopitých misek. Slaný máslový čaj se našinci těžko polyká, ale pro lidi žijící ve velkých nadmořských výškách je ideálním nápojem.
Dým z okolních stanů kolem jezera zahalil údolí mlhou. Nejmladší členové karavany vyháněli jaky na pastvu do svahu nad jezerem. Cevang se stále modlil. Nikdo ho nevyrušoval, protože měl před sebou důležitý den. Modlil se až do příchodu tibetských obchodníků se solí. Pozdravili se starým nomádským tibetským pozdravem – vzájemně se dotkli čelem. Následující hodiny trávili všichni ve stanu. Pili čaj a klevetili o všem možném, pokoušejíce se skrýt vlastní nervozitu. Po obědě Cevang otevřel bandasku čangu a požádal vůdce Tibeťanů, aby mu ukázal sůl.
„Není nejčistší,“ řekl zadumaně a pomalu se přehraboval v nabízeném pytli se solí. „Deset měřic ječmene za dvacet měřic soli, souhlasíš?“ začal smlouvat. Tibeťan se zamračil a nesouhlasně pokývl hlavou.
„Představoval jsem si deset měřic za deset měřic.“
„To je nesmysl,“ pousmál se Cevang, „ale protože s tebou obchoduji již roky, stačí mi osmnáct!“
Tibeťan znovu zavrtěl hlavou. „Víš, jaké nám Číňané dělají problémy. Za každý pytel musíme platit daň, měsíce jsme na cestách, a ty mi nabízíš méně než minulý rok. Moji chlapi mě zabijou, ale na dvanáct měřic je mohu přemluvit.“
Cevang dolil čang do nedopitých misek. „Ta sůl není tak dobrá jako jiná léta. Nemohu jít pod sedmnáct měřic soli za deset měřic ječmene.“
„To je hloupost,“ odpověděl Tibeťan. „Sůl je pořád stejná, ale tvůj ječmen nestojí letos za nic. Když nesouhlasíš se čtrnácti měřicemi, prodám jinde…“ Tibeťan předstíral, že je na odchodu.
„Počkej!“ Cevang ho chytil za ruku a přinutil sednout. „Nebuď citlivý jako baba. Ustupme oba. Dohodněme se na šestnácti, to je férová cena. Taková byla i loni.“
„Pro mě je to málo,“ řekl Tibeťan rozhodně. „Letos je všechno dražší. Nemohu ti dát víc než patnáct měřic soli, i kdybys mi byl bratrem. Věř mi. Šestnáct ku deseti nedostaneš letos od nikoho.“
Cevang tušil a věděl, že nemá na vybranou. Podali si ruce, čímž přijal Tibeťanovu nabídku. Potom seděli na bobku nad pytli a odpočítávali měřice, dokud měl Cevang ječmen.
„Nepálci tlačí na druhé straně ceny dolů lacinou solí z Indie a vy nám prodáváte čím dál dráž. Jak dlouho to máme vydržet?!“
Tibeťan pokývl hlavou. „Vším jsou vinni Číňané. Odvážejí ji na nákladních autech někam do Číny. Nám zůstává málo a za tu trochu musíme platit poplatky. Je to na houby. S Číňany se nedá dohodnout.“
Cevang byl rozladěn a rozhodl se udělat poslední pokus. „Medicínu nekoupíš?“ Otevřel dlaň plnou zvláštních sušených útvarů – jarca gumbu. Tibeťan si je se zájmem prohlížel. Vypadaly jako vysušené larvy, jimž ze zadečku vyrostl dlouhý trn. Jarca gumbu je v přírodě ojedinělou symbiózou živočicha a rostliny, konkrétně hmyzu a trávy. Vyskytuje se na slunečních stráních Himálaje ve výškách nad 4000 metrů a začátkem léta, během aktivní periody larvy žijící v zemi, je možné ji rozpoznat podle neustálého pohybu travnatého výhonku, který je s ní pevně spojený. Obyvatelé Himálaje ji považují za účinné afrodiziakum.
„Kolik chceš za kus?“ zeptal se Tibeťan.
„Sto rupií.“
„Sto rupií? Ty ses zbláznil!“ zvolal Tibeťan a své překvapení zdůraznil teatrálním gestem.
„Nezbláznil. Letos jich nebylo mnoho. V Káthmándú stojí kilo 5000 rupií, ve Lhase 8000. Ať mě bohové potrestají, jestliže nemluvím pravdu.“
„To není dobrá cena,“ nedal se Tibeťan.
„Když nevěříš, optej se jinde. Ale pospěš si. Mám posledních dvě stě kusů!“
Tibeťan rozmýšlel. „Dostaneš 500 rupií za všechny, Souhlasíš?“
„Ne!“ klidně odpověděl Cevang. „Buď dáš tisíc, nebo nedostaneš nic. Číňanům je stále můžeš prodat za dvojnásobek.“
Tibeťan zkoušel ještě chvíli smlouvat, ale Cevang neustoupil ani o krok. Nakonec se dohodli.
„Nebudeš litovat,“ řekl Cevang, když obchodní napětí povolilo. „Letos jsou silné. Stačí polovina do čaje, a tvá žena se neovládne. A ty se budeš cítit o dvacet let mladší!“
„Pomáhá to i na žaludek,“ podotkl Tibeťan zahanbeně.
„No, jasně! To pomáhá na všechno,“ usmál se Cevang a sevřel pěst a celým předloktím naznačil obrovskou erekci. Díky „medicíně“ dopadly obchody nad očekávání dobře a všichni se dohodli, že se půjde večer do Kjatu slavit. Před odchodem jsem si ještě upravil svůj make-up. Od nomádů se Cevang dozvěděl, že v Kjatu nejsou žádní policajti, ale pro jistotu jsme se rozhodli v přestrojení pokračovat.

PITKA V KJATU
Kjato byl malý stanový tábor na skalnaté pláni, téměř neznatelný náznak civilizace v nekonečné tibetské dálavě. Od východu k němu vedla polní cesta, po které mohli obchodníci přivážet zboží na nákladních autech blízko k nepálské hranici. Obyvatelům Dolpa, žijícím daleko od moderní civilizace, se tu naskýtala příležitost nakoupit základní potraviny a jednoduché průmyslové zboží. V porovnání s cenami v odlehlých nepálských horách, kde se muselo všechno převážet dlouhými pochody na hřbetech zvířat, čímž náklady na dopravu udělaly z obyčejného zboží nezaplatitelný luxus, se dalo v Kjatu pořídit vše velmi lacino.
Už z dálky jsme uviděli dvě vojenské boudy stojící osamoceně na okraji tržiště. Naháněly mi strach. Ale jak jsem se později dozvěděl, trh teprve začínal a v celém Kjatu nebyl ani jeden policajt.
Napětí posledních dnů z nás opadlo jako uvadlé listí a my jsme postupovali od stanu ke stanu. Všude se opakovala stejná situace. Cevang objednal pivo a stan se zaplnil do posledního místečka, jelikož si mne každý zvědavě prohlížel a pokoušeli se navázat se mnou rozhovor. Hrál jsem němého, ale brzy jsem začal litovat své přetvářky, protože Cevangovo vysvětlení nepůsobilo přesvědčivě.
Se stoupající opilostí se od druhého stanu začalo jeho vysvětlování vylepšovat. U třetího stanu si vymýšlel s takovou přesvědčivostí, že jsem ho začínal obdivovat. U čtvrtého jsem nabyl přesvědčení o své nenápadnosti. V pátém mne objal kolem ramen a pošeptal, že ber – čínské bublinkové pivo – ho dělá stejně šťastným jako rozesmátá mladá žena. Předpokládal jsem, že dá přednost urostlé Tibeťance, která nás obsluhovala. V šestém stanu se přešlo na tvrdé. Naštěstí tam byli Cevangovi známí a on se jim celý čas věnoval. Cestou do dalšího stanu mě chytil za ruku a spiklenecky se zeptal, zda nechci vyzkoušet jarca gumbu. Když jsem pohlédl na dvě urousané padesátileté krasavice, postávající před stanem, nepřipadala mi ta nabídka nejlákavější. Cevang mne stále držel za ruku a já si nebyl jist, zda celou záležitost nehodnotíme rozdílným pohledem. Nakonec jsem se v jednom stanu uložil ke spánku a s úlevou jsem zaznamenal, že si Cevang přisedl k té urostlé Tibeťance.
Ráno jsem měl hlavu jako po výbuchu. Když jsem se postavil na nohy, Cevang už hasil žízeň dalším pivem. Potom se všichni členové karavany rozešli nakupovat zásoby na zimu. Ve všech stanech bylo k dostání stejné zboží: rýže, cukr, keksy, čaj, dva druhy cukroví, prášky na praní, čínské tenisky, bandasky piva a laciná pálenka. Jelikož nakupovali rýži ve velkém množství, dostávali v každém stanu pivo jako pozornost podniku. Raději jsem se vrátil k jezeru, uvařil si konečně normální čaj a rychle zalezl do spacáku. Kolem půlnoci mě probudil dusot koní a vzrušené hlasy.
„Vstávej!“ zatřásl se mnou Cevang, jehož dech páchl pivem. Dozvěděl jsem se, že večer přišli do vesnice čínští policajti a opilí chlapi ze Saldangu jim o mně pověděli. Ráno prý chtějí prohledat všechny stany kolem jezera. Po zádech mi stékal studený pot. Až teprve nyní jsem si uvědomil, jak nezodpovědné bylo mé rozhodnutí jít s chlapy pít do Kjata.
„Musíme se co nejdřív vrátit,“ rozhodl Cevang. „Když tě tu najdou, seberou nám všechno – jaky, sůl, stan, mě zmlátí a už nikdy nepustí do Tibetu. To by byla katastrofa. Chlapi musí za světla osedlat zvířata, naložit pytle a složit stany. My dva vyrazíme před svítáním a na karavanu počkáme v sedle.“
Zbytek noci se mi zdálo o tvrdé pryčně v čínském vězení a už o třetí jsme vyrazili z tábora. Pulz se mi zpomalil, až když jsem viděl modlitební praporky v sedle. Na karavanu jsme čekali dvě hodiny. Cevang s napětím spočítal zvířata i lidi. Nikdo nechyběl. S pokřikem „nechť zvítězí bohové“ zalil kameny pyramidy pivem z láhve. Několik kapek vychrstl k nebesům a na všechny světové strany. Zbytek v láhvi dopil.ROK ZA ROKEM
Po návratu do Dolpa se jakové přemísťují na salaše, kde zůstávají až do konce září, dokud se ve vesnicích nesklidí úroda. Začátkem zimy odcházejí karavany na dlouhou nebezpečnou cestu přes tři vysoká sedla do hor centrálního Himálaje, jihozápadně od jezera Phoksundo, kde vyměňují tibetskou sůl za rýži a kukuřici. V nepálských vesnicích obyvatelé Dolpa přezimují a živí se příležitostnou prací. Na jaře jich část přechází zasněžená sedla, aby se doma mohli věnovat svým políčkům. Do Dolpa se karavany vracejí až začátkem léta, kdy je na horských loukách dostatek obživy pro zvířata. Koncem června vyrážejí do Kjata, aby s tibetskými nomády vyměnili část úrody ječmene za sůl. Tlak trhu nutí obě strany přizpůsobovat se čím dál víc nevýhodným podmínkám, často na úkor tradic. Nedá se odhadnout, jak dlouho ještě zůstanou tato odlehlá údolí osídlena.

Tato majestátní zvířata žila od pradávna na místech, kde nezaprší měsíce, a někdy i celé roky. Najdeme je především v arabských zemích, ale i v Africe, Jižní Americe a Austrálii. V arabském světě byla po dlouhou dobu synonymem dopravního prostředku. Kromě toho byla chována pro maso, vlnu, kůži a mléko. Velbloud je stále ještě arabským symbolem, ale těžiště jeho využití se přesunulo na závodní tratě.

Velbloudí závody jsou v arabském světě velkolepou záležitostí. Velbloudi jsou opečováváni a trénováni často pod dohledem svých majitelů. Závodní dráha měřící několik kilometrů má oválný tvar a písečný povrch. Podél celé trati vede asfaltová silnice, aby mohli majitelé své miláčky sledovat zblízka při výkonu. Závodní jezdci jsou velmi mladí chlapci ve věku pět až osm let, převážně ze subkontinentu. Na hřbetě velblouda sedí na sedle z koberců a velbloudy pobízejí verbálně i pomocí speciálního bičíku. Ve cvalu dosahuje závodní velbloud rychlosti až 20 km/hod. V čele závodiště je krytá tribuna pro diváky. Vítězství v závodě je pro majitele velice prestižní záležitostí a samozřejmě i příjemným finančním přínosem. Není divu, že když se sejde skupinka mužů vlastnících velbloudí stádo, mluví se o zdraví rodiny a úspěších jejich „pouštních koní“.

Albánie se v posledních letech otvírá světu a snaží se vytvořit podmínky pro turistický ruch. Důkazem toho je i opatření, které vešlo v platnost těsně před naší cestou. V turistické sezoně, tedy od července do půlky září, byla zrušena vízová povinnost. Opatření, které mělo jednoznačně nalákat turisty.
Po přistání na letišti v Rinasu jsme měli trochu strach, aby o tom věděli místní celníci… Věděli. Po odbavení nás ale s odůvodněním, že ti, co nemají víza, platí poplatek za vstup do země 10 USD, poslali k okénku, kde jsme hotovost složili. Nutno dodat, že získání víza je pouhou formalitou a na počkání ho zdarma vydávají na albánské ambasádě v Praze…
Vítejte v Albánii!
Živě si vzpomínám, jak jsem vnímal můj první přílet do Albánie před čtyřmi roky. Bylo až neuvěřitelné, jak se projevila ve své „kráse“ hned v prvních vteřinách. Ještě než naše letadlo dosedlo na ranvej, už jsem viděl tři albánské bunkry. Těsně po dosednutí jsme se mihli okolo ženy s dítětem a oslem. Čekali na okraji vyasfaltované dráhy, než letadlo projede, aby mohli přejít. Když jsme se otočili a jeli zpět k odbavovací hale, již na druhé straně mířili ke svému domku. Z letadla se vystupovalo přímo na plochu letiště, do odbavovací haly se šlo pěšky palmovou alejí…
Po čtyřech letech se moc nezměnilo. Snad jen, že nás těch padesát metrů k hale veze autobus…

TIRANA
Tirana je hlavním městem teprve od roku 1920. Ještě koncem války byla Albánie bojištěm italských, bulharských, francouzských i rakousko-uherských vojsk a Tirana, která leží asi třicet kilometrů ve vnitrozemí, se zdála být přece jen maličko bezpečnějším místem, než přístavní město Drač (Durres). Oproti tehdejšímu hlavnímu městu Vloře má tu výhodu, že se nachází téměř uprostřed země. V té době žilo v Tiraně okolo 20 tisíc obyvatel. Počátkem devadesátých let se udávalo okolo 200 tisíc, dnes se lze dočíst až o 800 tisících… Rozhodně je největším albánským městem. V Tiraně sídlí prezident, parlament i vláda, jsou tu velvyslanectví. Většina turistů a návštěvníků vstoupí do Albánie přes tiranské letiště Rinas. Dalo by se říci, že s Tiranou v Albánii vše stojí a padá. Je to ve zdejších poměrech pulzující velkoměsto, které nevyniká historickým centrem či jinou architektonickou památkou, ale právě kosmopolitním stylem života.

NOVÁ TIRANA
Život v Tiraně se točí okolo bulváru Deshmoret e Kombit a přilehlých ulic. Po široké třídě nepřetržitě proudí kolony aut. Čtyři až pět pruhů sem a stejný počet zpět. Neustálé houkání neutichá ani v zóně okolo prezidentského paláce, kde je dokonce značka „zákaz troubení“. Bulvár začíná na Skanderbegově náměstí a končí před majestátní budovou univerzity. V jeho okolí je i sídlo vlády, fotbalový stadion, hotel Dajti či Hoxhovo mauzoleum. Prostě vše důležité. Jenom kavárny se odtud vytratily…
Před dvěma lety byl do funkce starosty zvolen Edi Rama, který začal od základu měnit vzhled města. V roce 1998 jsem s chutí chodil na kafe do jedné z mnoha kavárniček v místním „central parku“ v horní části bulváru Deshmoret e Kombit. Změť kiosků a stánků nepůsobila sice moc esteticky, ale místo mělo své kouzlo. Starosta Rama nechal všechny podniky, byly totiž postavené bez povolení, strhnout buldozerem a na jejich místě je dnes příjemný zatravněný parčík se stromy.
Další výraznou proměnou, kterou Rama inicioval, procházejí fasády domů. Ještě nedávno šedivé stavby se přímo před očima mění na pastelově barevné variace.
Samotný starosta to komentuje: „Nejdůležitější bylo lidem ukázat, že změna je možná. Všichni, kdo měli své podniky v „central parku“, byli krytí různými politiky. Když jsme začali stavby bořit, nedělali jsme rozdíly. To by bylo nebezpečné. A když lidé poznali, že to myslíme vážně, byli tak překvapeni, že sotva stihli utéct.“
Rozhořčeně Rama vzpomíná na zjištění, že před jeho příchodem město zaměstnávalo 800 lidí na úklidové práce a opravy. Nikdo z nich ale nechodil do práce. Edi Rama jich 500 propustil a zbylí se teď musí opravdu ohánět.
Město teď skutečně vypadá daleko čistěji a díky novým fasádám i svěžeji. A Edi Rama? Je výraznou osobností. Vrhl se do nemožného. Má trochu jiný pohled na svět než většina místních, jelikož žil několik let v Paříži, a do Albánie přináší čerstvý vítr. Teď už jen záleží, jak dlouho vydrží. Stejně jako ho jedni uznávají, druzí ho nenávidí. Důvod se vždycky najde…

EURO-DOLAR
První, co každý potřebuje v cizině, jsou peníze. Albánská měna se jmenuje lek. Kurz se pohybuje poměrně stabilně okolo 130 leků za dolar a směna peněz je jeden z nejčastějších pouličních výjevů. Nejen v Tiraně. Nejoblíbenější valutou je americký dolar, teprve pak euro, libry nebo jiné měny. Běžně se dá měnit jak v bankách, ve směnárnách, tak na ulici. Kurz je všude skoro stejný, pouličních veksláků je nejvíc a „otevřeno“ mají téměř pořád. V každém městě je místo, kde tito směnárníci s balíkem peněz v ruce a dalšími po kapsách od rána do večera postávají. Každého, kdo jen trošku vypadá, že si jde vyměnit peníze, oslovují: „Euro-dolar, euro-dolar, euro-dolar…“ Mění i Albánci, kteří peníze dostávají od svých příbuzných v cizině.
Přestože jsem byl často varován před směnou na ulici, nikdy se mi nestalo, že bych byl ošizen, či dokonce oloupen. Malinké zmatky způsobuje jiná albánská specialita – „starý lek“. Během finanční reformy v roce 1966 byla škrtnuta jedna nula. Lidé ale dodnes docela běžně počítají, jako by ke změně nedošlo. Nejhorší na tom je, že jen někdy a něco. Často nezbývá než citem odhadnout, jaká je skutečná cena, anebo se na částku zeptat v dolarech…

ALBÁNSKÝ DEN
„Oficiální čísla vykazují 15-20% nezaměstnanost, ale statistiky tu nejsou spolehlivé… Jedna věc je, že mnoho Albánců pracuje v zahraničí, a to až 30-40 % lidí v produktivním věku, a značná část populace se živí prostě ‘nějak jinak’…“ říká konzul Zdeněk Krejčí z české ambasády v Tiraně.
Podle toho také vypadá běžný den Albánce. Již od poměrně časných ranních hodin, tedy už od šesti, se začínají zaplňovat kavárny, kterých je všude dostatek. Ranní káva (ve městech jsou podniky vybaveny italskými stroji na výrobu presa, jinde se vaří turecká v džezvě a nalévá se do malého hrníčku) a panák rakije nebo koňaku – podle regionu a chuti – jsou stejnou samozřejmostí jako to, že vyjde slunce. Ti, kdo pracují, jdou pracovat. Z důvodu absence jakéhokoliv průmyslu se jedná především o lidi, kteří mají nějakou prodejnu, opravnu, dílnu, bar či na vesnici políčko nebo stádo. Ti, co žádnou práci nemají, sedí dál, popřípadě se přemístí do jiného baru, a jak s oblibou říkají, hledají práci. Nejurputnější hledači se poznají podle dokonalého protáčení cigaretové krabičky mezi prsty.
Ženy dopoledne obstarávají nákup na tržnici, připravují oběd a spravují domácnost. Okolo poledne se ulice téměř vylidní, většina obchodů a i některé bary zavírají a až do pěti hodin je siesta. Slunce zatím rozehřívá střechy domů a asfalt na ulici, v domech za zataženými roletami většina lidí ničím nerušena podřimuje. Rušit je nemá co. Pravidelně každý den, přibližně od 11 do 15 hodin, se v Albánii z důvodu přetížení sítě vypíná elektřina. V době, kdy byla země elektrifikována, totiž lidé nevlastnili téměř žádné elektrické spotřebiče a síť byla vyhovující. Dnes je nedostatek elektrické energie jednou z klíčových překážek v rozvoji země. Dieselový agregát je tu běžným vybavením obchodů a kaváren.
Znovu se začíná žít až okolo čtvrté hodiny. Ženy, muži, holky, kluci, ale i malé děti se obléknou do toho nejlepšího, co mají, učešou, navoní a vyrážejí na večerní promenádu.
Na rozdíl od elektřiny je v Albánii dostatek vody. Proto pokaždé, než se ulice zaplní korzujícími obyvateli, majitelé barů a obchůdků důkladně skrápějí chodník a ulici v okolí, aby zabránili víření prachu. A pak už se všude postupně zaplňují bary, kavárny a restaurace. Mladí kluci, ale i party starších chlápků obsadí kulečníkové herny. Dědové se v parku uvelebí do stínu stromů a na papírových kartonech hrají domino nebo karty. Podél chodníků se objeví prodejci opékané kukuřice, cigaret, slunečnicových semínek, koblih a jiných pamlsků. Mladí frajeři si v myčce – rozumějte hadici s vysokotlakou proudnicí – nechají umýt svůj mercedes a projíždějí městem tam a zpět. Houkají, zastavují a zdraví se s kamarády. Ti bez aut po hlavní třídě procházejí. Často na způsob „kluci s klukama, holky s holkama“. Není výjimkou, že se kluci, ale i starší chlapi – na věku nezáleží – drží za ruce nebo alespoň v podpaží. Děti si užívají kolotočů a autíček či motorek na elektrický pohon, které se půjčují na nějaké rovné ploše, tedy většinou přímo na náměstí.
Toto není popis konkrétního místa. Večerní korzo probíhá každý den v každém albánském městě. A tlačenice na chodníku je srovnatelná s tou pod pražským orlojem. Snad nejpodivnější je fakt, že se toho hojně účastní i mládež. Navíc, přestože popíjení rakije a koňaku patří k místnímu koloritu, tu nepotkáte opilého člověka. Pije se střídmě.
V deset hodin se ulice začnou vylidňovat a v jedenáct už skoro nikoho nepotkáte…

DOPRAVA
Nejpoužívanější a nejrychlejší veřejnou dopravou jsou dodávky pro 8 a více lidí, tady nazývané furgon. Oficiální stanoviště tu neexistují. V každém městě je však místo, odkud furgony odjíždějí. V Tiraně a jiných velkých městech je takových míst víc, podle směru, kterým míříte. Jediný způsob, jak je zjistit, je ptát se. Marně tu člověk hledá jízdní řády. Buď nejsou potřeba, protože furgony odjíždějí podle toho, jak se naplní, anebo je odjezd furgonu či autobusu obecně známý. Přesto často platí, že kolikrát se zeptáš, tolik časů znáš.
„Do Drače jezdí furgony od vlakového nádraží,“ radí mi mladý Albánec v centru Tirany. Je neděle, a tak si chci, podobně jako spousta místních, vyjet na pláž. Ještě než přijdu k nádraží, projíždí kolem mě mercedes s otevřenými „šoupačkami“, ve kterých stojí „naháněč“ a vykřikuje: „Hajde Durres, Hajde Durres! – Jedeme do Drače, jedeme do Drače!“
Mávnu na něj a naskakuji dovnitř. Jelikož jsem zatím sám, objíždí ještě jednou dokola. Postupně přistupují další, a když je nás alespoň osm, vyrážíme. Cestou samozřejmě nabíráme další lidi, kteří stojí na krajnici, některým spolucestujícím naopak kdekoliv zastavujeme.

ZA MATEŘSKÝM MLÉKEM
Centrem severní Albánie je město Skadar (Shkoder), které leží nedaleko černohorské hranice u Skadarského jezera. V historických pramenech se lze dočíst, že se jedná o jedno z nejstarších měst v Evropě, jelikož ho založili Ilyrové již v roce 500 před naším letopočtem. Jen nedaleko od města se na skalní vyvýšenině nachází pevnost Rozafat, která sloužila k ostraze důležité pobřežní cesty z Řecka na sever.
V odpoledním slunci se drápu k pevnosti. Z vrchu se nabízí krásný pohled na okolní krajinu. Na sever se až k obzoru táhne hladina Skadarského jezera, vpravo od něj leží město Skadar. Za ním se začínají zvedat Albánské alpy. Přímo pod hradem vytéká z jezera řeka Bune. Jen co se protáhne úžinou mezi hradem a protějším kopcem, tak do sebe pohltí řeku Drin, která sem váží cestu až z Ochridského jezera. Při pohledu z pevnosti je pochopitelná její strategická poloha. Jediné průchozí místo na sever totiž vede úžinou pod hradem…
Postavit zde pevnost ale nebylo vůbec jednoduché. Legenda praví, že hrad stavěli tři bratři. To, co přes den postavili, jim do rána bohové zničili. Až přišla rada neznámého staříka – musíte obětovat jednu svoji ženu a tu zazdít do základů. Bratři se dohodli, že to bude ta žena, která jim ráno první nabídne snídani. Mezi sebou si dali slib, že svým manželkám samozřejmě nic nepoví. Avšak pouze nejmladší bratr jednal čestně, a tak prostřít přišla jako první právě jeho žena. Svému osudu se nevyhnula ani přesto, že nedávno porodila dítě. Ve zdi byl pouze ponechán malý otvor tak, aby ho mohla kojit… Dodnes lze otvor za branou hradu najít a ještě při návštěvě cestovatelů Zikmunda a Hanzelky z něj vyvěrala od vápence mléčně zbarvená voda. Dnes je pramen vyschlý.
Pevnost by dnes mohla vyprávět celé albánské dějiny. Každý, kdo ji dobyl, upravil její vzhled, a tak se tu nachází například i trosky kostela s minaretem.

MĚSTO ALBÁNSKÉHO HRDINY
Asi třicet kilometrů na jih od Skadaru při cestě zpět do Tirany projíždím městem Lezha. Ani by mě nenapadlo se tu zastavovat – na první pohled obyčejné, ne moc příjemné město. Pro Albánce ale téměř posvátné. Právě zde roku 1444 Gjergj Kastrioti zvaný Skanderbeg přemluvil albánská feudální knížata, aby se spojila v boji proti Turkům, kteří na území Albánie vtrhli v roce 1389 a v podstatě tu měli vliv nepřetržitě až do roku 1912. Jedinou výjimku tvoří právě období od roku 1444 do Skanderbegovy smrti v roce 1468.
Přestože většinu času trávil Skanderbeg na hradě v Kruji, osud tomu chtěl, že zemřel rovněž v Lezhi. Jeho hrobka byla náhodou objevena až při zemětřesení v roce 1979, které naoplátku za takový objev zbořilo většinu domů ve městě. V místě, kde byly ostatky nalezeny, stojí památník s replikou Skanderbegovy přilby s kozími rohy a mečem…

„AMERISLÁM“
Téměř pětisetletý vliv Turků je v Albánii znát na každém kroku. Začíná to samozřejmě tureckou kávou a kebaby, táhlou orientální melodií v písních, a to i v těch moderních, a končí vírou. Podle statistiky je v Albánii 70 % muslimů. Po celé zemi jsou k vidění vysoké bílé minarety mešit. Téměř všechny jsou ale nové.
„Ano, je pravda, že tu je většina lidí muslimů, ale jen málokdo náboženství praktikuje. Za komunismu bylo jakékoliv náboženství tvrdě zakázáno. Albánie byla roku 1967 vyhlášena ateistickým státem. Spousta mešit, ale i kostelů (20 % Albánců je ortodoxního vyznání a 10 % se hlásí k římskokatolické církvi) byla zbořena, zbylé byly zavřeny. Lidé jsou tolerantní a často se setkáte s tím, že žena v rodině je třeba ortodoxního vyznání a muž je muslim…,“ vzpomínám si na slova Vasji – učitele ze Skadaru.
Potvrzuje to i pan Krejčí z české ambasády, když se ho ptám, jak se Albánci staví k 11. září 2001.
„Náboženství tu hraje dost malou roli, podobně jako u nás. Vztahy mezi náboženstvími jsou velice dobré. Když v lednu v Tiraně otevírali katolickou katedrálu, tak tam samozřejmě byl i ortodoxní patriarcha a velký muftí. Místní islám je velmi tolerantní… Druhá věc je, že Albánci jsou velice proevropští, prozápadní, proameričtí, takže tady zaznělo jednoznačné odsouzení a zděšení,“ říká Zdeněk Krejčí.
Proevropskou a proamerickou náladu potvrzuje i slovinský časopis Mladina, který s sebou měli Jure a Saša na své cestě po Albánii v malém citroenu „Kačence“. S malou nadsázkou tu byla Albánie dávána za vzor zemím usilujícím o vstup do NATO. Zatímco podle průzkumů Slovinců bylo pro 43 %, v kolonce u Albánie se červenalo 100 %.

MAFIE
Vlora (Vlore) je pro Albánii poměrně významné město s druhým největším přístavem v zemi (největší je Durres). Ve mně zanechaly vzpomínku pouze dlouhá hlavní třída vedoucí od moře a v centru Muradieova mešita, která byla postavena již v roce 1542 pro sultána Süleymana. A také pěkná pláž a příjemný chlapík v baru, u kterého jsem si po dobu koupání nechal cenné věci a nakonec nechtěl zaplatit ani kafe, které jsem u něj vypil.
„Vlora, tam jsou samí mafiáni…“ říkal mi kdekdo. Jak v Albánii, tak už i v Česku, a dočetl jsem se to i na Internetu. Asi jsem je nepoznal. Je ale pravda, že vozový park mercedesů tu byl o poznání novější než třeba v již zmiňovaném Skadaru.
„Hlavně tam nenocuj někde na pláži,“ radil mi ještě v Tiraně můj známý Genci. „Mafie na plážích nakládá a vykládá pašované zboží a samozřejmě mají neradi jakékoliv svědky.“
Vlora se nachází přímo naproti patě italské boty. Do Itálie je to pouhých 80 kilometrů plavby přes moře. Rychlé čluny stihnou přes noc dojet k italskému pobřeží a ještě se v klidu vrátit. Vlora je tudíž ideálním místem pro pašování. Lidí i drog.
Pokud jsem se někde ptal na působení místní mafie a její propletenost s politikou, nikomu do řeči moc nebylo. Náš konzul Zdeněk Krejčí se toho zhostil čistě diplomaticky: „Co bych vám řekl takhle na mikrofon? Určitá šedá ekonomika tu existuje, ale albánská legislativa je na evropské úrovni.“
Podle mého názoru to vyjadřuje to, co mi říkal Vasja: „V Albánii je vše postaveno na mafii.“

ALBÁNSKÁ RIVIÉRA
Autobus stoupá do sedla Llogarse. Zatáčky jsou tak ostré, že je málem musí brát nadvakrát a před každou zahouká. To aby upozornil protijedoucí vozidla. Náhle autobus zastavuje a řidič oznamuje, že si jde dát snídani: „Dál se pokračuje za 45 minut!“
Následuji většinu mých spolucestujících a v restauraci si rovněž objednávám typickou albánskou snídani – pilaf. Na jednom talíři dva kopečky rýže, druhý plný bílého jogurtu. K tomu kafe a rakiji…
Když se autobus konečně vyhoupne na vrcholek sedla, naskýtá se neuvěřitelná podívaná. Z kilometrové výšky (sedlo Llogarse má kótu 1027 m n. m.) se pod námi modrá Jónské moře. Ve svahu se klikatí silnička směřující k pobřežním olivovým hájům a na obzoru se zvedá ostrov Korfu. Na druhou stranu se nad námi vypínají hory až do výšky přes 2000 metrů.
Zbylých 30 kilometrů nám trvá asi tři hodiny. Po úzké silničce se jen těsně vyhýbáme osobním autům, ale proti nám projíždějí i náklaďáky. V městečku Palase musí řidič asi deset minut houkat a čekat, než se najde majitel zaparkovaného auta, aby nám uvolnil cestu.

ALBÁNSKÉ ŘECKO
Sjíždíme z kopce a míjíme bílý kříž a malou bílou kapličku s modrou stříškou. To mi něco připomíná, říkám si a chvilku mi trvá, než mi to dojde. Vybavuji si letáky cestovních kanceláří s fotografiemi z Řecka… To už ale míjíme nápis na zdi psaný řečtinou a vpravo ceduli označující začátek města Himara. Ještě pár zatáček a jsme na místě.
Batoh nechávám v jedné z kaváren a jdu si hledat nocleh. Viděl jsem cestou pár domů, které nabízejí dhome neboli místnost (k pronájmu). Himara je zvyklá na rekreanty, kteří přijíždějí i ze zahraničí. Nejde však o cizince, ale o Albánce. Ptám se u několika domů, ale všichni mě posílají dál. Až se se mnou dává do řeči temperamentní chlapík Stefan a vede mě k domu, kde jsem před chvílí nepochodil.
„Jestli nevadí, že na záchod a do sprchy musíš obejít celý dům, tak můžeš zůstat tady,“ ukazuje mi místnost se čtyřmi postelemi. Ptám se na cenu a Stefan mávne rukou: „Potkal jsem tě na ulici, a tak jsi můj host. Nemusíš platit nic.“
Ještě musím dodat, že se Stefanem jsme si nerozuměli ani slovo, vše překládala přes angličtinu jeho patnáctiletá dcera. Navíc tu nepůsobila dobře ani moje skromná znalost základních albánských slov. V Himaře se totiž mluví řecky. Samotný Stefan tu byl s rodinou také jen na prázdninách, jinak žije v Aténách. Stejně tak jeho bratr Menelaos. Jediný, kdo z jejich rodiny zůstal v Himaře, je třetí, nejstarší bratr Pano. Stará se o dům, o rodiče, o olivový sad a vinohrad. Mladší bratři přijíždějí jen na léto a na Velikonoce. Rozhodně ne na rekreaci.
„Utekl jsem v roce 1992. Bydlíme v Aténách a já teď pracuju ve skladě. Ale kopal jsem i na ulici, prostě dělám, co se dá. Moje děti ale vystudují a už se nebudou muset tolik dřít. Albánci jsou ničemové, nevzdělanci. Jenom by válčili a všechno ničili. My tady v Himaře jsme Řekové. Naši předchůdci přišli z Řecka, mluvíme řecky. Ale Albánci nám změnili dějiny. Říkají, že jsme Albánci. To ale není pravda. Koukni se po Himaře a uvidíš, je to tu jiné než v Albánii…“ rozhořčeně vysvětluje Stefan. Temperamentem by předčil i kdejakého Itala a nemohu ani pochopit vše, co vypráví.
Řecký vliv je ale znát všude. Je pravda, že Himara je na albánské poměry útulné a čisté letovisko. Většina aut, která potkávám, má řeckou značku, a když se jdu po ránu projít na kopec do starého města, lidé mě zdraví kaliméra. V baru na návsi si dávám kafe a po chvíli mi od místních přistává na stole jedna rakije za druhou. Hladina alkoholu se zvyšuje nejen v mé krvi a po chvíli se setkávám i s nepříjemnými ohlasy na mé faleminderit – děkuji v albánštině. Vzpomínám si na slova pana Krejčího z naší ambasády, který říkal, že Řekové jsou daleko nacionalističtější. Podle chování místních by se tedy dalo říct, že tu opravdu žijí Řekové.
Proti ale hovoří názory většiny (ne místních) lidí, kterých jsem se na tuto problematiku ptal. Všichni tvrdili víceméně to stejné, jako Genci, který vystudoval filozofickou a právní fakultu, tudíž se u něho dá předpokládat jistá znalost albánských dějin.
„Jsou to normální Albánci, jenom v této oblasti byli vždy zvyklí obchodovat s Řeky. Proto se naučili řečtinu a osvojili si některé řecké zvyky. Podobně na řecké straně existuje několik vesnic, kde lidé umí albánsky.“
Zajímavé je to, že při posledních parlamentních volbách v Himaře nevyhrály „prořecké strany“, jak se očekávalo. Komise byla dokonce nařčena z ovlivnění výsledku a volby byly vyhlášeny znovu. Výsledky ale zůstaly zhruba stejné. Vyhráli Albánci.
Albánská riviéra, to jsou především krásné pláže a vysoké hory. Městská pláž v Himaře je sice přes léto narvaná, stačí ale popojít pár kilometrů od města a mezi útesy si najít tu svou. Turistický ruch zde doposud není nijak rozšířený a většinu návštěvníků tvoří příbuzní lidí, kteří tu žijí. Pravda, přijíždějí z celého světa.
I po bezmála padesáti letech mohu stále citovat pány Zikmunda a Hanzelku: „Až jednou rozvinou po cestách koberec asfaltu a postaví k němu hotely, bude tu víc než ráj turistů. Půlka světa sem bude chodit žasnout, druhá jí bude závidět.“
Asfalt už tu je. Ten starý je sice dávno rozbitý, ale přes sedlo Llogarse již leží nový koberec.
Když opouštím Himaru a mířím na jih, asi po 15 kilometrech projíždím vesničkou s trošku italským názvem, který jí dali Benátčané – Porto Palermo.
„Tady byla za komunismu přísně utajovaná ponorková základna,“ říká mi jeden ze spolucestujících, když vidí, jak pozoruji ohromné tunely zavrtávající se u hladiny moře do skal. „Dřív se sem vůbec nesmělo a pohyb lidí při pobřeží – od sedla Llogarse až do Sarandy – byl velmi omezený. Proto tu dodnes není pořádná silnice. Vojákům tahle stačila.“
Základna je stále pod kontrolou vojáků, ale ponorky, které chránily zemi před vetřelci a okolní vesničky před turistickým ruchem, jsou dnes navždy ponořené…

SARANDA – TURISTICKÁ REZERVACE
Pokud se začtete do západních průvodců, dozvíte se, že Saranda (Sarande) je nejkrásnější místo v Albánii. Perla albánské riviéry s 360 slunečními dny. Já jsem jel do Sarandy trochu s obavami. Právě to opěvování nejjižnějšího albánského města, blízkost řeckých hranic a především ostrova Korfu, ale i nedaleký Butrint, kde se nacházejí antické vykopávky, dělají ze Sarandy nejvíce navštěvovanou destinaci Albánie. Turisté z celého světa si návštěvou tohoto kousku Albánie koření dovolenou v Řecku.
Ceny ubytování tu jsou až desetkrát vyšší než ve zbytku země. Problém je ale v hlavní sezoně vůbec nějaké sehnat. Brzy se i já smiřuji s tím, že zaplatím za noc minimálně 30 dolarů. Přesto nepochodím. Vše obsazené! Až mi jeden ochotný recepční dává přistýlku do konferenční místnosti a cenu smlouvám na 8 dolarů. Nemám ale přístup k žádnému umyvadlu ani toaletě.
Zvláštní tu je i večerní korzo. Oproti jiným městům tu docela často slyším protáhlou americkou angličtinu, italštinu i němčinu. Ale i když mlčí, jsou turisté na první pohled rozpoznatelní. Ani ne snad podle oblečení, jako podle křečovitého držení kabelek a batůžků. Ještě urputnějšího, než v pražské Karlovce.
Přezdívkou „brána do Evropy“ se ještě před padesáti lety označoval Skadar na severu země. Dnes by jednoznačně patřila Sarandě…

ZPĚT DO ALBÁNIE
Nechávám „bránu do Evropy“ za zády a znovu se nořím do Albánie. Hlubokými údolími a přes sedlo přijíždím do města (Gjirokaster), kterému se přezdívá „město bílých střech“ a je zapsáno v seznamu památek UNESCO.
Dále pokračuji severovýchodním směrem, téměř celodenní jízdou údolím řeky Vjosa a přes sedlo Qinam ve výšce 1203 metrů nad mořem až do města Korča (Kor5ce). Tomu se zase přezdívá, nebo spíše přezdívalo „malá Paříž“. Korča je již dlouhá léta obchodním, průmyslovým, ale i kulturním centrem východní Albánie. Právě zde byla v roce 1887 založena první škola s výukou v albánštině. O padesát let později tu získal své vzdělání i pozdější komunistický diktátor Enver Hoxha. Místní byli vždy považováni za vzdělané a vzít si ženu z Korči bylo svého času známkou dobrého vkusu.
Historie města má své kořeny trochu spleteny s přibližně dvacet kilometrů vzdálenou horskou vesničkou Voskopoje.
Autobus šplhá po klikatící se cestě do hor. Zelená políčka podél silničky kontrastují s červenou hlínou. Náhle se před námi otevírá náhorní, mírně zvlněná plošina. Po pár kilometrech stavíme ve vsi. Všichni vystupují a mně dochází, že jsem na místě. Na první pohled obyčejná vesnička, možná sto domů, bar, potraviny a náměstíčko, spíše tedy náves s pomníkem z éry komunismu.
„To jsem si tedy naběhl,“ říkám si. Na uvítanou mířím do baru na kafe a rakiji. Dozvídám se, že ubytování seženu asi dva kilometry za vsí. Je tam prý kemp a ubytovna. To alespoň trošku zapadá do mozaiky posbírané z různých průvodců. Píše se v nich totiž, že Voskopoje patřilo k vyhlášeným rekreačním oblastem země a dokonce tu byly i sjezdovky. Kopce tu jsou, ale žádnou památku po vleku či lanovce nenacházím. Ubytovnu ano – pionýrský tábor.
Ještě jednou si pročítám kapitolku o Voskopoje, která mě sem vylákala. Založeno ve 14. století a v 17. a 18. století vzkvétající město se 40 000 obyvateli! V té době největší a nejkosmopolitnější město celé Albánie. Bylo zde 24 ortodoxních kostelů, akademie umění, univerzita, vydávaly se tu noviny. Všechny tyto přednosti byly ale trnem v oku Turkům, kteří ovládali většinu země a koncem 18. století Voskopoje několikrát napadli. Lidé odešli do Korči, zůstalo jen několik pasteveckých rodin. Jejich potomci tu žijí dodnes.
Kopce okolo Voskopoje jsou mírné, svahy porostlé stromy a na vršcích rozsáhlé pastviny. Stoupám po jedné z mnohých pasteveckých stezek a z vrcholu se mi otevírá nádherný výhled na pohoří Ostrovices – skalnatý hřeben přesahující nadmořskou výšku 2300 metrů. Sestupuji na malou louku, kde jsem z vrchu zahlédl člověka. Starý sedlák tu kosí trávu.
Podáváme si ruku.
„Miredita.“
„Dobrý den, odkud jste?“
„Z Česka, turista… A vy?“
„Z Krushove…“
Nabízím mu vodu, napije se a kosí dál. Koukám do mapy – Krushove je minimálně ještě o tři hodiny cesty dál od Voskopoje, kam mi sestup trvá asi dvě hodiny.
Po chvilce slyším v dáli cinkání zvonečků, chvíli nato ostrý štěkot psů. Instinktivně se ohlížím po klacku, ale musím dát zavděk alespoň dvěma kamenům. Tři psi na mě asi ze dvou metrů neustále štěkají. Krok dopředu už nepřipadá v úvahu. Od stáda ke mně pomalu přichází pasáček s dřevěnou holí a deštníkem. Podává mi ruku, psi přestávají štěkat a jdou si po svém. Když po chvíli fotografuji pasáčka se stádem a namířím kameru na psy, stáhnou ocas a začnou zdrhat. A já z nich měl skutečně strach.
Pást ovce je umění. Usedám o kousek dál, tak aby mě pasáček již neviděl (možná je to ale jen přání), a sleduji jeho práci se stádem. Neustále na své ovečky píská a řve. Ke komunikaci používá širokou škálu zvuků. Nejzajímavější na tom je, že ovce jako by poslouchaly. Po určitém zvuku se zastaví, po jiném změní směr. „Je to blázen,“ chtělo by se mi říct podle prvního dojmu. „Je to profík!“ říkám teď…
Památkou na doby rozkvětu jsou dnes ve Voskopoje už jen téměř zříceniny kostelů. Je jich tu údajně pět, já našel tři. Největší z nich – kostel sv. Mikuláše – je uzamčený. Mám ale štěstí, že právě přicházejí nějací dělníci s klíči, a tak mohu nahlédnout i dovnitř katedrály. Všude po zdech jsou namalovány fresky – je tu údajně vyobrazeno více než tisíc postav! Krása uvnitř ale nijak nekoresponduje s vnějším vzhledem kostela. Kromě věže by se budova dala přirovnat ke kravínu. Prostý vnější vzhled je záměrem. Neměl zbytečně dráždit Turky.
Ikony jsou ve velmi špatném stavu a dál chátrají. Dnešní Albánie na obnovu či jen údržbu památek moc nemyslí. Po padesáti letech komunistické destrukce náboženských institucí by si to tyto stavby zasloužily…
Slunce zapadá za kopce, ze kterých se vracejí stáda ovcí a krav. Jejich majitelé už vyhlížejí pasáčky na kraji vesnice, zvířata si přebírají a odvádějí domů. Podojit a spát.

POGRADEC
Určitě cítíte slovanský původ v názvu města. To je tu docela běžné. Pogradec se totiž nachází na břehu Ochridského jezera, jen pár kilometrů od makedonské hranice. Nadmořská výška téměř 700 metrů a přítomnost nejhlubšího jezera v Evropě, které je zároveň i jedno z největších, vytvářejí příjemné klima i v nejparnějších letních dnech. Přesto si na pláži do vody netroufám.
Jedním z největších problémů v Albánii je totiž „ekologická nevědomost“. Často mi přišlo, že se v Albánii k přírodě chovají bezohledně – běžně se tu v řekách myjí auta, volně se vyhazují veškeré, tudíž i plastové odpadky. Snažil jsem se párkrát lidem vysvětlit, že by se takto neměli chovat. Bez úspěchu. A to i u vysokoškolsky vzdělaných lidí.
V Pogradci, jako ve většině albánských měst, neexistuje čistička odpadních vod a kanalizace z města ústí přímo na městské pláži do jezera. Místní se tu běžně koupou. Na druhém konci pláže se ale nabízí řešení i pro mě – půjčovna lodí a šlapadel. Vyjíždím si kus od břehu. Voda je neuvěřitelně čistá a průhledná. Snad by se dala i pít…
S podobnou nevědomostí se Albánci chovají k endemické rybě koran. Její chutné maso je známo přinejmenším po celé Evropě a svého času patřilo pravidelně do jídelníčku britské královny. V protější Makedonii je její lovení už zakázané. Z albánských břehů vyjíždí každou noc za úlovkem více než 350 člunů. Na tržnici stojí kilogram 900 leků. Nad tím, že by ryba jednou mohla vymizet, Albánci prostě nepřemýšlí, což dokazuje i místní divadelní režisér na penzi Tomi Mato, který v 50. letech studoval na pražské DAMU. Ptal jsem se ho, jestli vystačí s důchodem, který ve svých šestasedmdesáti letech pobírá. „Já mám důchod 9 tisíc a žena 7 tisíc leků. Občas dostanu něco za články v novinách a také za knihy, které napíši. Vloni jsem navíc vozil prodávat korany do Makedonie. Tím jsem si přivydělal pár dolarů…“
Tomi je skvělý vypravěč a i po létech je jeho čeština výborná. Vzpomíná na studia v Praze a na své spolužáky Rudolfa Jelínka, Jiřinu Bohdalovou či Bohuše Záhorského. Vzpomíná i na léta, kdy se v Albánii chodila stát fronta na chleba už ve dvě v noci. Vzpomíná i na to, jak po Pogradci doprovázel pány Zikmunda a Hanzelku při jejich cestě na Blízký východ.

STUDENT – BUDOUCNOST ALBÁNIE?
Večer se procházím po nábřeží, stejně jako davy ostatních. V dálce přes jezero jsou vidět světla makedonského Ochridu. Vane příjemný větřík a nebe je plné hvězd.
U jednoho baru je velké projekční plátno. Trhavými pohyby se na něm svíjí rokenrolový král Elvis Presley, jehož hudba přilákala do okolí kavárny místní omladinu.
S jedním mladíkem se dávám do řeči. Poznal, že jsem cizinec, a sám mě anglicky oslovil. Oligier studuje druhým rokem biochemii na univerzitě v Tiraně.
„Ve studiu mě podporují rodiče. Ubytování ve studentské vesničce stojí 10 tisíc leků na rok. Cesta z Pogradce do Tirany přijde na 500 leků, takže se domů podívám tak jednou za měsíc. Cena za ubytování je ještě slušná, ale stravovat se musím sám. Něco jako studentské jídelny nemáme. Chtěl bych si letos najít nějakou práci, třeba v baru nebo v kanceláři, abych si trochu přivydělal. V Tiraně by to mělo jít…“
Využívám i toho, že Oligier je představitel mladé generace, a ptám se ho, jak to že mladí v Albánii v podstatě vůbec „nepaří“, nechodí na diskotéky, do hospod, ale stejně jako jejich rodiče pouze na korzo.
„Asi proto, že na to nemáme peníze,“ vysvětluje Oligier. „A pak to také souvisí s bezpečností. Rodiče mají strach. Hlavně o holky, které proto musí být doma do deseti hodin. V Pogradci je jen jedna diskotéka a ta kolem desáté teprve otevírá. Po roce 1997 se v Albánii stalo několik ošklivých případů, kdy holku někam zavlekli, znásilnili, a dokonce i zastřelili.“
Všiml jsem si, že tu mladí nechodí příliš v páru, ale spíše tu jsou skupinky kluků a holek…
„V Albánii, tedy kromě Tirany – to je jiný svět, mají stále velký vliv na výběr partnera rodiče. Já chodím s jednou holkou, ale potají. Pogradec je malé město a rozhodně bych si nepřál, aby se o tom táta dozvěděl.“
Pak Oligier vypráví, jak si v roce 1997 zastřílel z pancrfaustu: „Byla to hrozná doba. Po celé Albánii se všechno ničilo, vykrádaly se muniční sklady a i každé dítě si v té době mohlo zastřílet. Nejdřív to byla legrace, střílelo se do vzduchu. Pak si ale někdo vzpomněl, že ho před časem naštval soused, a otočil zbraň proti němu. I já jsem si zastřílel a dnes děkuji bohu, že jsem to přežil ve zdraví. Stalo se hodně ošklivých věcí.“
A co po škole, ptám se na závěr. Jaké má v Albánii možnosti vysokoškolsky vzdělaný člověk?
„Odejdu do ciziny. Tady to nemá cenu. Politici nemají žádnou úctu ke vzdělaným lidem. V žádném případě tu nezůstanu! Tady bych vyhořel!!!“

ALBÁNSKÁ REPUBLIKA
ROZLOHA: 28 748 km2
POČET OBYVATEL: 3 544 841 (červenec 2002)
HLAVNÍ MĚSTO: Tirana
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: republika v čele s prezidentem
MĚNA: lek (ALL); 1 USD = 135 leků (srpen 2002)
ÚŘEDNÍ JAZYK: albánština
ETNICKÉ SLOŽENÍ OBYVATELSTVA: Albánci 95 %, Řekové 3 %, ostatní (Vlachové, Cikáni, Srbové a Bulhaři) 2 %
NÁBOŽENSTVÍ: 70 % muslimové, 20 % ortodoxní církev, 10 % římskokatolická církev
HLAVA STÁTU: Alfred Spiro Moisiu
STÁTNÍ SVÁTEK: 28. 11. – Den nezávislosti
SPRÁVNÍ ROZDĚLENÍ: 36 okresů
KLIMA: středomořské podnebí – mírné a vlhké zimy, horká a suchá léta.
TERÉN: převážně hornatý, planiny podél pobřeží na severu země, průměrná nadmořská výška přesahuje 600 metrů
STRUČNÁ HISTORIE: Dějiny Albánie jsou ruku v ruce spojeny s dějinami Albánců. Samotný vývoj albánského etnika nebyl však nikdy spojen výlučně s územím dnešní Albánie, a naopak (Kosovo). Původ Albánců dnes již s úplnou jistotou nevypátráme, přesto lze konstatovat, že Albánci jsou potomky Ilyrů, příslušníků indoevropského kmene, kteří na Balkán dorazili asi před dvěma tisíci lety. Na počátku osmého století př. n. l. existuje na území dnešní Albánie již několik řeckých kolonií, jejichž zbytky se nám zachovaly dodnes (Butrint, Apollonia, Epidamnos, pozdější Drač). Ilyrské kmeny jsou později postupně zatlačovány římskými vojsky. Ve 2. stol. n. l. dochází k postupné romanizaci obyvatel v nížinách a později k jejich christianizaci. V této době se staví i věhlasná římská cesta Via Egnatia, která vede údolím řeky Shkumbin kolem Elbasanu. Po rozdělení Římské říše se Albánie ocitá ve sféře mocné Byzance. Ve 12.-14. století je Albánie spíše rozdrobeným koloniálním územím (stává se obilnicí, solnicí a místem těžby dřeva). Na počátku 15. století dobývají Balkánský poloostrov Osmané. V roce 1444 se však do čela albánských rodů, které sjednotí, dostává Gjergj Kastrioti zvaný Skanderbeg a pod jeho vedením zdatně bojují proti turecké přesile. Po Skanderbegově smrti se však Albánie znovu postupně vrací do tureckého područí, a to až do počátku 20. století, kdy se turecké impérium definitivně hroutí. V tomto dlouhém období dochází k islamizaci albánského obyvatelstva, které do jisté míry žilo ve snesitelných podmínkách osmanské nadvlády. V čase nestability a balkánských válek je roku 1912 vyhlášena nezávislost Albánie, avšak její hranice jsou ustáleny až po první světové válce. V meziválečném období, po krátkém intermezzu s demokracií, se v čele Albánie objeví nejprve prezident a později král Zogu I., jenž ekonomicky i politicky Albánii postupně připoutává k Itálii. V roce 1939 je Albánie okupována Itálií a na jejím území probíhají boje mezi italskými a řeckými vojáky. Do bojů úspěšně zasahují i partyzánské jednotky, které Albánii nakonec osvobozují. Pod vedením Envera Hoxhy a ve spolupráci se Sovětským svazem se z chudé a zaostalé agrární země stává člen socialistického tábora s vybudovaným průmyslem a úplnou elektrifikací. Avšak v roce 1961 následuje roztržka se SSSR a Albánie se uzavírá do atmosféry strachu, temné diktatury spojené s horečnatým budováním tisíců a tisíců betonových bunkrů. V 70. letech dochází ke krátké epizodě s Čínskou lidovou republikou, avšak po opětovné roztržce upadá Albánie znovu do hluboké izolace, která končí svržením Hoxhovy sochy v nadživotní velikosti na hlavním tiranském náměstí a roku 1992 prvními demokratickými volbami.
Zpracoval David Jón

Je chladné ráno, dost překvapivé na zeměpisnou polohu rezervace Masai Mara. Jsme sice na rovníku, ale ve velké nadmořské výšce. Pod stožárem s vlajkou stojí vyrovnaná řada deseti mužů v uniformách. Na klopách svých ošoupaných blůz mají zvláštní znak – cínového nosorožce. Opodál stojí starý džíp s otevřenou korbou. U nohou poloviny mužstva jsou opřeny zbraně. Staré pušky opakovačky mají v hlavních nacpané zátky ze špinavých hadrů. Muži beze zbraně jsou rovněž v uniformách. Před touto podivnou řadou černých strážců stojí muž v pečlivě vyžehlené uniformě s revolverem u opasku a hůlkou v ruce. Stranou řady stojím já. Třesu se chladem a nedočkavostí. Jsem prakticky první den v Masai Mara a ještě k tomu hostem protipytlácké jednotky se zvláštním zaměřením na ochranu nosorožců.
Je léto roku 1985 a do Keni má přijet poprvé v historii země papež křesťanského světa Jan Pavel II. Podle protokolu si má vyjet na krátké safari po Masai Mara, pokud možno spatřit nosorožce, a dokonce pohladit nosorožčí mládě držené v zajetí. Tím by byl demonstrován zájem hlavy církve o tato zvířata a jejich ochranu před očima domorodců, kteří v nosorožcích vidí jen objekt spojený s bájnými výdělky, v lepším případě sexuální symbol. Situace těchto zvířat v roce návštěvy papeže byla ve východní Africe kritická. Z někdejší hojnosti nosorožců, jichž se obávali i lovci, přežívali jen jedinci.

HISTORIE STARÁ 45 MILIONŮ LET
Od konce 70. let poklesla jen v Keni populace nosorožců dvourohých, kterým se říká černí, ze 20 000 kusů, napočítaných v 50. letech, na pouhých 400 v roce 1985. Všech pět druhů nosorožců dnes žijících na Zemi je ve stejném neutěšeném postavení. Platí to pro nosorožce jávského, sumaterského a indického, stejně jako pro nosorožce černého a další z afrických druhů, nosorožce tuponosého neboli bílého. Ten vůbec není bílý, je stejně šedý jako jeho rodový bratr, to se jen popletlo nizozemské slovo wijde – široký s anglickým white – bílý. Zkomolené jméno jim už zůstalo, i když přízvisko široký by bylo pro toto objemné zvíře, dosahující hmotnosti téměř 3 tuny a výšky v kohoutku až 2 m, mnohem výstižnější. Mohutná žebra zvířete vzbuzují respekt, o břichu typického býložravce nemluvě. Druhové označení tuponosý (Ceratotherium simum) je však nejpřiléhavější. Široká tlama tuponosého nosorožce je skvěle uzpůsobena k optimálnímu spásání trávy. Tito nosorožci se vyskytují ve dvou poddruzích. Severní se vyskytuje v lokalitách východní Afriky nad rovníkem, a jižní hlavně v Jihoafrické republice v provincii Natal, tedy jižně od rovníku. Geneticky oba poddruhy vykazují odlišnosti, které se těžko vysvětlují, i když fyziologicky se liší nepatrně. Nosorožec černý (Diceros bicornis), tedy správně nosorožec dvourohý, je menší, největší jedinci dosahují hmotnosti skoro jeden a půl tuny. Živí se především mladými větvičkami keřů. Tomu je uzpůsoben i horní pysk jeho tlamy, který je trojúhelníkového tvaru s krátkým výčnělkem, jímž si větvičky s trny opatrně přitahuje. Už na první pohled jsou oba tyto druhy rozlišitelné docela snadno, neboť způsob přijímání potravy je odlišuje i postojem a držením hlavy. Nosorožec tuponosý s hlavou sehnutou neustále spásá trávu, dvourohý ji drží pěkně zvysoka jak při žraní, tak i když větří.
Ale pořádně nic nevidí ani jeden druh, spíše ostražitě naslouchají a větří. Čich a sluch mají výtečný. V Africe se u ohňů tvrdí, že kvůli špatnému zraku a jakoby nepadnoucí „větší“ kůži s mnoha záhyby jsou všichni nosorožci nevrlí. Odjakživa byli postrachem lovců i stopařů pro svoji zbrklou reakci. Stojí třeba nehnutě mezi keři nebo si hoví v bahně, splývajíce s barvou půdy, a najednou uvedou své tuny do zběsilého cvalu proti spíše tušenému než viděnému nepříteli. Muž nebo auto, je jim to jedno. Napřed zaútočí, a pak se ptají. Jsou prostě nevyzpytatelní a lidé tvrdí, že jsou zlostní. Měli by na to ostatně nárok.

OBCHOD S LIDSKOU HLOUPOSTÍ
Nosorožci mají prakticky jediného nepřítele a tím je člověk. Od nepaměti se věřilo, že roh z nosorožce dokáže odhalit jed v nápoji. Nádobka z hmoty rohu, který je vlastně tvořen – velmi zjednodušeně řečeno – srůstem milionů vlasových chloupků, měla při styku s jedem šumět. Tato pověra, známá už z antiky, však nosorožce příliš neohrožovala.
Pohroma nosorožců nastala až počátkem 50. let minulého století, kdy příliv peněz z prodeje ropy na Střední východ oživuje obchod s dýkami s rukojeťmi z nosorožčího rohu. Například v Jemenu bylo vlastnictví a nošení takové dýky nedosažitelným snem každého muže, za nějž byl ochoten platit zlatem. Černé zlato ukázalo i v tomto případě svoji zlověstnou tvář, snadný výdělek našel uplatnění v této pro nosorožce smrtící módě s nedozírnými následky. Zbohatlých Arabů jsou statisíce. Spotřeba hmoty nosorožčích rohů stoupala exponenciálně a pro pytláky v národních parcích, ale i pro vojáky podivných režimů některých afrických států představovala neodolatelné pokušení. Za jeden roh se platilo i 50 000 USD. Pohádkové bohatství pro chudáky, kteří stejně dost dobře nechápali, proč by nemohli zabíjet zvířata běhající ve volné přírodě. A nádherně bezpracné finanční přilepšení pro africké diktátorské potentáty, kteří vždy touží po lepších zbraních. Stačila dávka ze samopalu, rychle odřezat roh a zmizet. Zohavené mrtvoly jinak netknutých zvířat odklízeli postupně supi a hyeny.
V Asii, zejména v Indii, vybíjí nosorožce představa, že roh rozemletý na prášek je afrodiziakum. Na to věřili a bohužel stále věří hlavně v přelidněných státech Indie, v Bangladéši a dále na východ v Číně, a dokonce i v konzumním Japonsku. Odhaduje se, že jen do poloviny 70. let zmizela plná polovina světové populace nosorožců a dnes je stav zřejmě na pouhých 15 % od počátku jejich apokalypsy. Nejoptimističtější odhady hovoří o posledních 10 000 kusech všech druhů nosorožců žijících na Zemi. Ve východní Africe, kde kdysi žilo asi 90 % populace nosorožců černých, je dnes jen asi 500 těchto zvířat. Zvyšuje se tak návštěvnost turistů, neboť každý, kdo přijíždí na safari, si chce pořídit obrázek tvora přicházejícího z prehistorie. Vzácnost nosorožce z něj činí obchodní artikl.

MAMA KAYA A CHEKREQ
V to velmi chladné ráno v Masai Mara dostává speciální protipytlácká jednotka zvláštní úkol. Jako obvykle bude zapotřebí vystopovat samici nosorožce a její mládě, tedy zvířata, jež má skupina přidělena k hlídání, ale ode dneška z nich nesmí nikdo spustit oči ani v podvečer a hlavně se k nim nesmějí příliš přibližovat turisté. Vše se musí nachystat k ukázkovému safari pro papeže. Strážci musí prostě každou minutu vědět, kam nasměrovat hlavu církve, až pojede savanou.
V malé ohradě u hlavní správy rezervace je umístěno osiřelé mládě nosorožce staré několik měsíců, dovezené ze zvířecího sirotčince paní Daphne Sheldrickové, vdovy po nejslavnějším řediteli národního parku Tsavo. Tato světově známá dáma shromažďuje a s několika pomocníky se stará o nalezená slůňata, nosorožce a další zvířata, jejichž rodiče většinou padli rukou pytláků, nebo prostě uhynuli. Nosorožčí mládě ochotně zapůjčila i s opatrovníkem, papežova návštěva s okázalým pohlazením bude určitě velkou propagací ochrany ohroženého druhu nejenom v Keni ale v celé Africe. Ví, že jen pokud se veřejnost bude zajímat o osud nosorožců, přežijí.
Už od roku 1980 jsou poslední žijící nosorožci hlídáni v Keni a některých dalších afrických státech podobnými malými jednotkami strážců, s jakou se vydávám na cestu savanou. Denně vystopují svého nosorožce a pak jej z povzdálí pozorují. Šílené turisty, kteří se nemohou spokojit s pohledem na pasoucího se nosorožce ze vzdálenosti 100 metrů a najíždějí na něj co nejblíže, černí strážci už nenávidí. Otázka „Neviděli jste nosorožce?“ je deprimuje. Slyší ji příliš často. Nechápou ji, nechápou, že někdo jezdí jak šílený savanou sem a tam, víří prach a rozhání stáda antilop jenom proto, že mu schází snímek nosorožce.
Výsledkem každého nájezdu turistického mikrobusu do blízkosti nosorožce je pro strážce pohroma, představuje jen další trmácení se za neklidnou samicí, neboť ta se dává do pohybu vždy, když jakékoliv auto překročí útěkovou vzdálenost, kterou si zvíře drží jako bezpečnostní zónu za každou cenu.
Zpravidla až v poledním žáru se nosorožčí samice odmítne pohybovat a schová se do stínu křoví. S mládětem po boku odpočívá a dřímá. Jen najde-li na své cestě mokré bahnisko, ihned toho využívá a chladí se v něm.
Mezi keři buše ji nenajde ani cvičené oko našeho stopaře. Už proto, že v poledním žáru se mysl otupí, zrak se unaví a ústa žádají vodu. Je šílené horko a nic se neděje. I lvi leží a těžce oddychují. Není to lehká služba, den za dnem, stále ve strachu a obavách o výdělek.
Zjišťuji, že bez stopaře by strážci s flintami byli zcela ztracení a nosorožce by nenašli. Brebentivý stařík dokáže vyhledat v tetelící se savaně šedou masu nosorožčího těla na dálku pouhým zrakem i bez dalekohledu, dokáže najít kupy jeho trusu, do těchto kup sáhnout prsty a odhadnout, kdy tu bylo zvíře naposledy. Nosorožci mají vrozené chování kálet na určitých místech a tím si značkují své teritorium. A protože je jejich spotřeba zelené hmoty vzhledem k jejich hmotnosti vysoká, odpovídají tomu i hromady jejich trusu.
Jinak je stopování velmi složité, protože stopy tohoto lichokopytníka jsou v tvrdé půdě neznatelné a zlomená stébla trav je ve větrem se vlnící savaně těžké dohledávat. Zvláště v ranních hodinách, kdy je třeba zjistit, kde samice je. Není to snadné a strážci si ráno při jejím spatření ulehčeně oddechnou. „Mama Kaya, kifaro, bwana,“ strkají do mne a náš šofér se srdečně šklebí. Dokonce mi nadjíždí po slunci, abych mohl fotografovat. Pak vypne motor a posádka vozu jen neúčastně přehlíží dění v savaně. Tato jednotka už pojmenovala svého nosorožce jménem. Je to Mama Kaya a její mládě se jmenuje Chekreq.
Jak slunce putuje po obloze nad naše hlavy, jsou strážci čím dál malátnější. Sedíme v otevřeném džípu, vítr vysušuje naše těla, nedaleko od nás se popásá Mama Kaya se svým mládětem. Co mne v savaně stále fascinuje, strážce už nudí. Jejich přítomnost je stejně více méně symbolická. Kdyby se objevil podezřelý džíp s ozbrojenými pytláky, raději by ujeli. Nájezdníci, většinou z blízké Tanzánie, mají k dispozici samopaly a motorové pily. Stačí jedna salva za ucho nosorožce a pár vteřin na uříznutí rohu. Malé jednotky strážící nosorožce mohou odradit tak leda osamělé pytláky, kteří kladou drátěná oka s taktikou utrápit v noci zvíře k smrti a zmizet. I to se kupodivu někdy zdaří.
Bohužel i přes tato opatření, připomínající v některých rezervacích spíše řízené popásání nosorožců, než citlivý dohled nad národním parkem a jeho ochranu před pytláky, nosorožců v Keni stále ubývalo. Korupce dosáhla až do nejvyšších funkcí vlády a výjimkou nebyla ani tragická úmrtí strážců při ozbrojených nájezdech pytláků. V jednom případě bylo zabito devět mužů. Pytláctví bylo a je největším nebezpečím pro přežití nosorožců. A nejenom jich, ale i slonů, antilop, žiraf, levhartů a veškeré trofejní zvěře. Nosorožci jsou však na seznamech CITES, mezinárodní konvence určující, za jakých podmínek je povolen obchod s ohroženými druhy. Odstřel nosorožců není povolován vůbec a kontrole podléhá i obchod s trofejemi a výrobky z nosorožců.
Kolébka africký nosorožců
Je opět hodně chladné ráno v rezervaci Hluhluwe-Umfolozi. Tentokrát to není tak překvapivé, neboť v provincii Natal v Jihoafrické republice je konec zimy. Tato rezervace o rozloze 96 000 ha je situována ve zvlněné krajině a je rozdělena na dvě části, přesně podle názvu. Na první pohled návštěvníka překvapí dvě věci, mladší stromový porost střídající rozlehlé pastviny a věc v Africe poněkud nezvyklá, ocelový plot. Bohužel, tento symbol ohraničení území se ve volné přírodě Afriky objevuje čím dál častěji, oploceny jsou již i podstatné části Krugerova národního parku, největšího na černém kontinentě, a rezervace na dalších místech.
Mladý porost v Hluhluwe-Umfolozi je důsledkem silné povodně po průtrži mračen v roce 1984, kdy za pět dnů napadlo 510 mm vody a koryta řek se vzedmula až o 18 m. O deset let později se povodeň téměř opakovala a opět zdevastovala údolní nivy zarostlé sykamorami a skotiemi, v jejichž korunách žili nádherní papoušci hnědohlaví. Dodnes se z těchto povodní krajina ani papoušci nevzpamatovali. Ale nosorožcům tento typ krajiny zřejmě vyhovuje.
Hluhluwe-Umfolozi je jediným místem na zeměkouli, kde každý návštěvník může spatřit nosorožce skoro na každém kroku, téměř jako v nějakém filmu. Nemusí jezdit jako zběsilý. Ale takto to prý v Africe kdysi vypadalo. Nicméně radost z pohledu na tento zvířecí ráj musíme každému poopravit. Zde, v rezervaci Hluhluwe-Umfolozi, mají Jihoafričané největší úspěchy v chovu a množení nosorožců tuponosých a v poslední době i dvourohých. V současné době se mezi ploty obou rezervací, propojených spojovacím koridorem, pohybuje na 1600 nosorožců tuponosých a 350 nosorožců dvourohých a každoročně je odtud několik desítek jedinců odváženo do afrických národních parků i zoologických zahrad po celém světě. V současných cenách je hodnota černých nosorožců kolem 12 500 USD, tuponosých jen 4200 USD, neboť s jejich chovem jsou již letité zkušenosti a nejsou tak vzácní. Obchod s těmito zvířaty, nemluvě o dalších, například s antilopou kudu velkým nebo nyalou nížinnou, je neuvěřitelně úspěšný. Zdejší autority tvrdí, že všech 1500 nosorožců tuponosých žijících v Krugerově národním parku pochází z Hluhluwe.
Poslední aukce živých zvířat proběhla v červnu roku 2001 v nově otevřené aukční síni právě v Hluhluwe-Umfolozi a navštívilo ji na 2000 zájemců o koupi z celého světa. Utratili 1,8 mil. USD za 1775 zvířat různých druhů odchovaných asi ve 110 rezervacích provincie Natal. Vrcholem aukce bylo vydražení samce antilopy nyaly za 1250 USD, samice nosorožce tuponosého s mládětem za 50 000 USD a chovného stáda šesti nosorožců černých po 50 000 USD za každý kus! Prodaná zvířata byla posléze odchycena v rezervaci zvěře Mkhuze na severu provincie, kde je úspěšně chová rančer Herman van Schalkwyk. To není nic neobvyklého, neboť mnoho Jihoafričanů chová nosorožce a další zvířata i mimo Hluhluwe-Umfolozi ve svých soukromých rezervacích již desetiletí. Rozhodně na tom neprodělávají.
Dokud nebyla poptávka po živých nosorožcích v národních parcích v různých státech Afriky, kde brzy poznali, že přítomnost těchto zvířat zvyšuje návštěvnost téměř řádově, obchodovalo se s rohy nosorožců a prakticky s každou částí jejich těla přímo v Jihoafrické republice. Příslušníci kmene Zulu, jednoho z nejpočetnějších na jihu Afriky, to vždy velice cenili. Zbytek produktů z nosorožců se prodával například až do Japonska. Nezbývá než vysvětlit, z čeho pramení neskutečný obdiv a víra Afričanů a Asiatů v mužnou sílu, kterou jim měl dodat prášek z rohu zvířat. Vyplývá z pozorování, že kopulační akt nosorožců, dost nepřehlédnutelný u tak velkých zvířat, zvláště pokud jich byla hojnost, probíhá nejméně půl hodiny. Odtud je jen krůček k přesvědčení, že prášek ze symbolického rohu musí mít zázračnou sílu.ZNALOSTI A MODERNÍ MEDICÍNA
První, co návštěvníka v rezervaci Hluhluwe-Umfolozi zarazí, je skutečně neobvyklá šance spatřit během několika hodin nevídané množství nosorožců. Tuponosí nosorožci se pomalu pasou na návrších i v podrostech a narazíte na ně také na cestě. Zpočátku to každého fascinuje, postupem času si zvyká. Dobrodružstvím se stává vyhledání nosorožců černých, kteří jsou mnohem opatrnější a pohyblivější. Ale nelze říci, že se takového pohledu nabažíte.
Odchyt zvířat se provádí zásadně od března do října a je pro zaměstnance Hluhluwe-Umfolozi sice profesionální, ale stále stejně vzrušující prací. Vyhledaná zvířata se uspávají drogou popsanou jako syntetický morfin v dávce zhruba 200násobně vyšší, než se může použít u člověka. V druhé narkotizační jehle jsou vždy nachystané antidoty, které ruší účinek uspávací drogy. Další operace po zasažení zvířete narkotizační střelou dnes v Hluhluwe-Umfolozi probíhá s využitím sítí a helikoptér. Uspaná zvířata již nejsou dávána na nákladní vozy a stresována převozem v terénu, ale přenesena vzduchem v síti zavěšené na zvláštní konstrukci do ohrad k tomu připravených. Převážejí-li se nosorožci na větší vzdálenosti, jsou v polstrovaných, ale těsných bednách, aby nemohli využít neuvěřitelné síly svých krčních svalů. Díky zkušenostem zdejších pracovníků s chovem nosorožců s využitím všech moderních medicínských prostředků – například stav každého jedince se zkoumá z rozboru trusu zvláště na obsah hormonů a dalších látek – je dnes tato rezervace světově proslavená a bez nadsázky se stala kolébkou většiny afrických nosorožců v národních parcích po celém černém kontinentě.
Můžete si o tom myslet cokoliv, ale přínos úspěšného chovu afrického nosorožce „bílého“ i „černého“, správně česky nosorožce tuponosého a nosorožce dvourohého, v rezervaci Hluhluwe-Umfolozi je nesmírný a neocenitelný. Nebýt šťastného nápadu Jihoafričanů, byli by nosorožci už opravdu jen zvířaty prehistorie. Bylo by však nanejvýš potřebné, aby nejenom africké, ale i asijské země využily zkušeností, například světově proslulého odborníka na chov nosorožců dr. Anthonyho Hall-Martina, a postaraly se o odvrácení hrozící katastrofy existence nejen nosorožců, ale i dalších ohrožených druhů zvířat. Bohužel, politický vývoj v Africe i Asii však naději na takový myšlenkový zvrat v nazírání na hodnoty přírody nedává.

V srpnu roku 1914 se sir Ernest Shackleton vydal společně s dalšími 27 muži do Antarktidy. Námořníci, vědci, lékaři, umělec, fotograf a tým 69 tažných psů. Chtěli jako první přejít napříč ledovým kontinentem a pěšky tak urazit vzdálenost téměř 1500 mil. Ačkoliv celá expedice skončila neúspěchem, když se o dva roky později vrátili, jejich neuvěřitelný příběh se stal legendou.

SEN POLÁRNÍHO DOBYVATELE
Antarktida byla vždy středem zájmu zeměpisců, vědců a polárních badatelů, a přestože její pobřeží bylo dobře zmapované, o vnitrozemí se nevědělo prakticky nic. Britové byli pionýry antarktických ledových plání a začátkem minulého století směřovala k bílému kontinentu jedna polární expedice za druhou ve snaze proniknout co možná nejhlouběji do vnitrozemí a dobýt vysněný jižní pól. Vedle Roberta Scotta, který později při návratu z pólu tragicky zahynul, byl Ernest Shackleton známým a všeobecně uznávaným polárním dobyvatelem. Do Antarktidy poprvé vyrazil společně se Scottem v roce 1901 a o pět let později se z celé vlastní expedice pokusil dosáhnout jižního pólu. Přestože neuspěl, dostal se jižněji než kdokoliv před ním. A když v roce 1911 Nor Roald Amundsen jako první stanul na jižním pólu a ukradl tak Britům kořist nejcennější, Shackleton začal plánovat novou expedici.
Pěší cesta napříč Antarktidou byla poslední trofejí, kterou bylo třeba dobýt, a také šancí, jak vrátit anglické koruně její čest a slávu, ztracenou společně s kapitánem Scottem na zamrzlých antarktických planinách. Podobně prezentoval Shackleton svůj záměr dojít z Weddellova moře přes jižní pól až k pobřeží moře Rossova za použití saní vlečených psy. Bohužel si pro svůj ambiciózní projekt nevybral příliš vhodnou dobu. Evropa byla na sklonku světové války a britská vláda z pochopitelných důvodů váhala plně financovat tak nákladnou expedici. Dokonce londýnská Královská zeměpisná společnost, velkorysý mecenáš všech předešlých výprav, se k němu otočila zády a už vůbec mu neprospěl skandál kolem krádeže irských korunovačních klenotů, do které byl zapleten jeho mladší bratr Frank. Shackleton byl ale vytrvalý a za podpory tisku, který mu věnoval na svých stranách nebývalý prostor, dokázal převážně od soukromých dárců získat podstatnou část rozpočtu expedice, zbytek si musel vypůjčit. Zároveň se mu podařilo se značnou slevou zakoupit zbrusu novou, v Norsku vyrobenou třístěžňovou plachetnici Polaris (později přejmenovanou na Endurance), která byla díky zesílené přídi ve své době nejmodernější lodí speciálně konstruovanou pro plavbu v ledových mořích. Dalším neméně podstatným krokem byl výběr členů expedice. Shackleton si na londýnské Regent Street pronajal kancelář a v tisku nechal zveřejnit inzerát následujícího znění: „Hledají se odvážní muži pro riskantní cestu. Malý plat, extrémní zima, dlouhé měsíce naprosté temnoty, neustálé nebezpečí, návrat nejistý. Uznání a sláva v případě úspěchu.“ Zájemci o místo v posádce se jen hrnuli a z bezmála 5000 jich Shackleton vybral 27, mezi nimi zkušené polárníky Franka Wilda a Toma Creana, námořního kapitána Franka Worsleyeho a australského fotografa Franka Hurleyho.

PRVNÍ DĚJSTVÍ KATASTROFY
Endurance vyplula právě čtyři dny poté, co v Evropě vypukla první světová válka. Shackleton okamžitě nabídl posádku i loď do služeb královského námořnictva, ale tehdejší první lord admirality Winston Churchill mu vzápětí telegrafoval zpět jednoslovnou odpověď: „Pokračovat.“ Po krátkém zdržení v Buenos Aires byla norská velrybářská stanice Grytviken na Jižní Georgii poslední zastávkou před cestou do Antarktidy. Ostrované Shackletona varovali, aby si plavbu do Weddellova moře dobře rozmyslel, ledová masa zasahovala toho roku neobvykle hluboko do oceánu, ale on byl příliš netrpělivý a na ostrově se zdržel jen necelý měsíc. Dva dny po vyplutí musel dát velrybářům za pravdu, když dorazil k okraji do nekonečna se táhnoucího ledového pole. Po příštích dlouhých šest týdnů, den za dnem Endurance bojovala se zamrzlým mořem a snažila se proplout labyrintem kanálů volné vody. Zbývalo urazit necelých 100 mil, země byla na dohled, ale 18. 1. 1915 dramaticky poklesla teplota a led kolem lodi se uzavřel.
Orde-Lees, lodní skladník, napsal: „Byli jsme chyceni v pasti, ze které nebylo úniku. Uprostřed ledové pustiny vypadala Endurance jako mandle zalitá v kousku čokolády.“ Následujících deset měsíců byla uvězněná loď spolu s posádkou unášena driftujícím ledovým polem zpátky na sever rychlostí 5 námořních mil za den.
Se vzdalující se Antarktidou se pomalu rozplýval i Shackletonův sen. Bylo mu čtyřicet let, příprava expedice ho stála příliš energie, o dluzích nemluvě, a dobře věděl, že se mu podobná příležitost už jen těžko naskytne. Úvahy o vlastní budoucnosti však musely jít stranou, teď byl především zodpovědný za životy dvaceti sedmi členů expedice a jejich přežití bylo od této chvíle na prvním místě. Jak pomalu plynul měsíc za měsícem, muži přivykli každodenní rutině, čas od času zpestřené fotbalem či ledním hokejem, populárními se staly závody psích spřežení a pravidelné nedělní večery s hudbou, přehrávanou na expedičním gramofonu. Když v květnu z oblohy zmizelo slunce a začala polární zima, všem na palubě bylo jasné, že expedice je u konce. Nekonečné večerní debaty se většinou týkaly samotné Endurance, jejíž osud vzbuzoval nejvíce obav. Existovaly pouze dva možné scénáře. Buď na jaře ledy povolí a Endurance uvolní, nebo ji hromadící se ledová masa rozdrtí jako ořechovou skořápku. Ten druhý byl pravděpodobnější a první náznaky se objevily již koncem září. Trupem lodi se začalo rozléhat hlasité dunění a praskání, do podpalubí začala pronikat voda. Pohybující se ledová masa začala ohromnou silou plachetnici pomalu drtit. Zoufalí muži se snažili lodi ulevit a odsekat ledové hřebeny svírající její boky, ale bez úspěchu. Shackleton uznal, že to je konec, a dal povel k okamžité evakuaci. Byly spuštěny záchranné čluny, ze zpola zatopeného skladiště zachráněny poslední zbytky potravin a v bezpečné vzdálenosti od lodi byl postaven provizorní stanový tábor. Muži strávili první noc na ledu ve stanech tak tenkých, že jimi prosvítal měsíc. Té noci teplota poklesla na -30 stupňů Celsia.
Reginald James, lodní lékař: „Strašná noc, téměř nikdo z nás nespal. Celou noc jsme se chvěli zimou a tiskli se jeden ke druhému. Zdálky bylo slyšet, jak ledy drtí nebohou Endurance. Nesnesitelné kvílení, chvílemi se zdálo, že naříká stejně jako člověk.“

UVĚZNĚNI V POLÁRNÍ ZIMĚ
Příštího rána nechal Shackleton svolat všechny muže a klidným hlasem jim oznámil, že se pokusí přejít led až k Pauletově ostrovu ležícímu 600 mil na sever. Zároveň je požádal, aby si s sebou vzali jen to nejnutnější, nato si sám sáhl do kapes a do ledu odhodil zlaté hodinky a jemu tak drahé pouzdro na cigarety, dar od milované ženy. Ostatní ho bez váhání následovali. Mladí a slabí psi byli utraceni, stejně jako McNishova kočka Mrs. Chippy. Vyrazili ještě toho dne navečer, ale jejich počáteční nadšení netrvalo dlouho a od pochodu bylo postupně upuštěno. Táhnout plně naložené lodě, každou o hmotnosti téměř jedné tuny, přes nakupené ledy a hlubokým sněhem bylo nad síly zimou a hladem zesláblých mužů. Utábořili se nedaleko od vraku Endurance a den za dnem s těžkým srdcem sledovali, jak pomalu mizí pod ledem. Dne 21. listopadu se konečně potopila a led nad ní se provždy uzavřel. Osud expedice od této chvíle závisel na oceánských proudech, které je měly zanést na otevřené moře. Nestabilní a věčně se lámající ledové kry se staly jejich novým domovem, hlad a nuda věrnými společníky.
Lodní truhlář Harry McNish: „Už jsme skoro spali, když se do tmy ozvalo volání noční hlídky: ‘Praská!’ V jediném okamžiku jsme byli všichni na nohou a pospíchali ven ze stanů, pokaždé rychleji a lépe připraveni. Ledová prasklina tentokrát rozdělila tábor ve dví, přesně v místě, kde stál Worsleyho stan. Chudák Charlie Green nestačil včas vylézt a spadl do ledové vody, stále zabalený do spacího pytle. Naštěstí se nám ho podařilo včas vytáhnout promočeného skrz naskrz.“
Přestože byly rozdány poslední zbytky zimního oblečení, to nejteplejší, co měli muži na sobě, bylo bavlněné spodní prádlo a větruvzdorný svrchník vyrobený z tenké látky, dnes používané k výrobě deštníků. Nedostávalo se ani spacích pytlů, původně určených pro samotný přechod pevniny, a tak skoro polovina mužů trávila mrazivé noci zabalena do ne příliš teplých pokrývek zhotovených ze zbylé plachtoviny. Neměli rádio, nikdo doma nevěděl, kde jsou, jediné, co jim zbývalo, byly tři záchranné čluny, pár saní a smečka psů. Zásoby jídla zachráněné z Endurance byly značně omezené, ve skutečnosti se jim na poslední chvíli podařilo zachránit jen sušené mléko, pár krabic sušenek a ne příliš použitelné vlašské ořechy. Tuleni a tučňáci byli pravidelnou a jedinou potravou, tulení sádlo pak jediným topivem.

PO PĚTI STECH DNECH NA PEVNÉ ZEMI, ALE NEZACHRÁNĚNI
Na jižní polokouli začalo polární léto, teplota se přes den vyšplhala k plus 5 stupňům Celsia, přes noc klesla hluboko pod bod mrazu. Mokrý sníh rychle promáčel veškeré oblečení, které se pak v noci, stejně jako stany a spací pytle, proměnilo v kusy ledu. V polovině března byli utraceni zbývající psi a tentokrát snědeni.
Frank Wild, důstojník a Shackletonův první zástupce: „Byla to ta nejhorší práce, o jakou jsem kdy byl požádán. Znám plno lidí, které bych zastřelil raději než toho nejvzteklejšího psa.“ Když konečně led v dubnu povolil, Shackleton poznal, že nastala dlouho očekávaná chvíle, a nechal spustit na vodu tři záchranné čluny, pojmenované podle sponzora expedice – Dudley Docker, Stancomb-wills a James Caird. Muže rozdělil do tří týmů a sám se spolu s dalšími jedenácti nalodil na James Caird. Loďky ale byly příliš malé a na věčně rozbouřeném moři prakticky neovladatelné. S větrem v zádech se Shackleton rozhodl pro přistání na Sloním ostrově, ležícím 100 mil dále na sever. Worsley každou hodinu zaměřoval sextantem jejich polohu. Kdyby se spletl jen o jeden stupeň, Sloní ostrov by minuli a vítr by je odnesl na otevřené moře. Po sedm dní veslovali vodami jižního oceánu, hladoví, vyčerpaní, vystavení extrémně nízkým teplotám a mrazivému větru, který měnil jejich věčně mokré oblečení v solidní ledový pancíř. Blackborow, nejmladší z posádky, zkolaboval jako první, po něm následovali Holness a Hudson, který bez povšimnutí vesloval po celé dny bez rukavic. Sám Shackleton byl vyčerpán.
Orde-Lees: „Od první chvíle po vyplutí stál sir Ernest dnem i nocí na přídi James Caird a ukazoval nám směr. Pokud viděl, že někdo zaostává ve veslování, buď ho sám vystřídal, nebo přikázal uvařit čaj. Každého z nás trápily omrzliny, ruce nám pravidelně přimrzaly k veslům, pro puchýře jsme skoro nepoznávali prsty na už tak necitlivých nohou.“
Konečně 15. dubna přistáli na Sloním ostrově a poprvé po 497 dnech stáli na pevné zemi. Jak se ale později ukázalo, kamenitá pláž nebyla ideálním místem pro přežití. Byla až příliš otevřená přílivovým vlnám, nebylo kde se ukrýt před ledovým vichrem, který, jak si zapsal Frank Wild, převracel na pláži kameny o velikosti lidské hlavy. Trvalo další dva dny, než se podařilo nalézt vhodnější místo, kde se mohli konečně utábořit. Shackleton, vědom si zuboženého stavu posádky a faktu, že je ze Sloního ostrova jen těžko někdo zachrání, neměl na vybranou a rozhodl se pro nemožné. Upravit největší z lodí, velrybářskou bárku James Caird, a přes jedno z nejnebezpečnějších moří na Zemi doplout na 800 mil vzdálenou Jižní Georgii, ostrov, který před rokem a půl opustil. Práce na Cairdovi začaly okamžitě. Harry McNish použil veškerý dostupný materiál a opatřil loďku krytou palubou, vztyčil dva krátké stěžně a pro lepší stabilitu ji zatížil dvěma tunami kamene. Navigátor Frank Worsley byl jako první jmenován členem posádky, po něm se dobrovolně přihlásil Tom Crean, následovali Tim McCarthy, John Vincent a „Chippy“ McNish.
James Caird vyplul krátce po poledni 24. dubna 1916 za hlasitého povzbuzování ostatních, do jejichž čela Shackleton postavil Franka Wilda s jediným rozkazem: Přežít. Nikdo ani v nejmenším nepochyboval, že se sir Ernest vrátí. Pokud by selhal, jejich přežití na opuštěném ostrově by bylo nepravděpodobné.

PLAVBA O ŽIVOT
Shackletonova plavba na Jižní Georgii je dodnes právem považována za jednu z nejobdivuhodnějších cest po moři, jakou kdy člověk podnikl na otevřené lodi, navíc jen 6,5 m dlouhé. Moře se s nimi od samého začátku nemazlilo a obrovské vlny se bez přestání přelévaly přes palubu, zanechávajíce za sebou muže promočené na kost. Střídali se v hlídkách na palubě, vždy po třech, a zatímco ti dole „odpočívali“, ležíce na kamenném balastu a ve vodou nasáklých spacích pytlích, zbylí tři se snažili vést loď přes rozbouřené moře, permanentně vystaveni vodní tříšti a ledovému vichru. Každý den, každá hodina byla utrpením, nejčernější noční můrou.
Počasí bylo tak špatné, že jakákoliv navigace podle sextantu byla prakticky nemožná. Worsley dokázal zaměřit slunce a zjistit jejich pozici jen čtyřikrát za celou cestu, zbytek pak byl jen směsicí dobrého úsudku a dávky štěstí.
Dne 9. května, poprvé po sedmnácti dnech strávených na moři, na okamžik zahlédli zasněžené vrcholky Jižní Georgie. Následujícího rána se jim podařilo přistát, bohužel ale na opačné straně ostrova, než ležela velrybářská stanice Grytviken. K smrti unaveni, sužováni neustálým hladem, žízní a zimou, v oblečení, které stále ještě nestačilo uschnout, neměli příliš času na rozmyšlenou. Protože další plavba po moři byla nemyslitelná, jedinou možností byla pěší cesta ostrovem. Devatenáctého května, rozhodnut urazit najednou vzdálenost 30 mil, s balíčkem sušenek zabalených do ponožky, vařičem a krabičkou sirek, vyrazil Shackleton společně s Creanem a Worsleym – McNish, Vincent a McCarthy byli příliš slabí – napříč hornatým vnitrozemím Jižní Georgie. Jen zázrakem dokázali projít bludištěm ledových propastí a dostat se na náhorní ledovcovou plošinu, která je měla dovést až do cíle. Po dlouhém stoupání stanuli na okraji strmého zasněženého svahu, jehož konce nebylo pro mlhu vidět.
Frank Worsley: „S blížícím se soumrakem nám bylo jasné, že bychom v této nadmořské výšce umrzli. Sir Ernest na nás významně mrkl. – Sjedeme. Posadili jsme se za sebe, sir Ernest v čele, Tom za mnou, a ve vteřině jako bychom vystřelili do volného prostoru. Vlasy mi stály hrůzou na hlavě, myslel jsem si, že křičím strachy, ve skutečnosti to bylo nadšením.“
Během několika minut sestoupili o 500 výškových metrů. V ranních hodinách přelezli poslední horský hřeben a pod nohama jim ležela známá zátoka. Když ráno v 7.00 uslyšeli parní píšťalu svolávající muže do práce, Shackleton, Worsley a Crean teď najisto věděli, že jsou zachráněni. Dvacátého května ve tři hodiny odpoledne, po 36hodinovém pochodu a bez jediného odpočinku, zabušil Shackleton na dveře kanceláře Thoralfa S/orlleho, předáka stanice. Ten je pochopitelně nepoznal, byli špinaví, tváře černé od kouře, vlasy jim padaly až na ramena. „Poznáváte mne?“ zeptal se Shackleton. „Poznávám váš hlas,“ odvětil S/orlle. „Jmenuji se Shackleton.“
S/orlle bez prodlení vyslal záchrannou loď, která druhý den přivezla zbývající členy posádky, společně s loďkou, vynesenou na břeh na ramennou velrybářů jako vzácná relikvie.
Nicméně to stále ještě nebyl konec Shackletonova epického dobrodružství. Během následujících měsíců se třikrát marně pokoušel dosáhnout Sloního ostrova, pokaždé mu v tom zabránil jeho dávný nepřítel led. Muži uvěznění na ostrově, od první chvíle bojující o holé životy, dokázali přežít dlouhé zimní měsíce v primitivním krytu sestaveném ze dvou zbylých lodí a na dietě složené z tuleního masa, tučňáků a mořských řas.
Přesně čtyři měsíce a šest dní uplynulo od doby, kdy James Caird odplul na Jižní Georgii, a i ti největší optimisté už pomalu přestávali doufat v Shackletonův návrat. Dne 30. 8. 1916 ale ke svému úžasu spatřili na obzoru kotvící loď a záchranný člun směřující k pobřeží. Okamžitě poznali Shackletona stojícího na přídi a během jedné hodiny už byli všichni v bezpečí na palubě Yelcho, lodi zapůjčené chilskou vládou. Když o několik dní později přistáli v Punta Arenas, kde se posádce Endurance dostalo velkolepého přivítání, Shackleton poslal své ženě Emily krátký dopis: „Dokázal jsem to. Prošli jsme nejtemnějším peklem, dotkli se samotné podstaty člověka, nesčetněkrát stáli Bohu tváří v tvář. Vracím se domů. Neztratil jsem jediného, všichni jsou naživu.“EPILOG
„Řekněte mi, kdy skončila válka,“ zeptal se Shackleton S/orlleho krátce po přechodu Jižní Georgie.
„Válka ještě neskončila,“ odpověděl S/orlle. „Miliony padlých na všech frontách, Evropa šílí. Celý svět je šílený.“
Shackleton a jeho muži se vrátili do jiného světa, než který před lety opustili. Válka změnila vše od základu, v Evropě umíraly miliony mladých mužů, nikoho příliš nezajímal příběh zachráněných polárních trosečníků. Byla doba mrtvých hrdinů a Robert Scott, který zahynul v Antarktidě, aby přinesl své vlasti slávu a čest, se lépe hodil truchlícímu národu jako vzor ideálního hrdiny.
Nepochopen, téměř nevítán, splatil Shackleton dluhy a v roce 1921 vyplul znovu do Antarktidy v čele nové expedice, jejíž cíl nikdo neznal, ani on sám. Důležité bylo, že znovu směřoval na jih. Dne 4. 1. 1922 přistál Shackleton na Jižní Georgii a po oslavě, kterou norští velrybáři uspořádali na jeho počest, popřál přátelům dobrou noc, uložil se ke spánku a zemřel. Příčinou bylo náhlé selhání srdce. Bylo mu 47 let. Na přání jeho ženy Emily se už Shackleton do Anglie nevrátil a byl pohřben na hřbitově v Grytvikenu.

Na severovýchodě Madagaskaru, v oblasti tropických pralesů žije sytě červeně zbarvená parosnička rajská (Dyscophus antongili). Ačkoli se tato žába vyskytuje pouze na malém území okolo zálivu Antongila, místní obyvatelé ji velmi dobře znají. Ozývá se totiž poměrně hlasitým voláním připomínajícím poněkud kdákání slepice a je nepřehlédnutelná díky své ohnivé barvě.

S oblibou se zdržuje v blízkosti malých vodních nádrží, a proto se s ní domorodci nezřídka setkávají u zavodňovacích příkopů kolem cest. Parosnička rajská nepohrdne ani nádržemi s odpadní vodou, takže je v okolí lidských sídel opravdu častým hostem.
I když se tyto žáby s oblibou zdržují v okolí vesnic, ne vždy je možné je zahlédnout. Sušší období roku totiž přečkávají zahrabané v zemi a kolem kaluží a příkopů se shromažďují až se začátkem období dešťů během března. Ke štěstí jim postačí jakákoli větší kaluž nebo menší rybníček, ve kterém se drží dešťová voda. Mnohé z těchto bazénků a kaluží, ve kterých se parosničky rajské rozmnožují, po deštích opět rychle vysychají.
V období páření se samečkové houfně stahují ke kalužím vody a začínají lákat samičky svým voláním. Aby se jejich hlas nesl co nejdále, mají samečkové na hrdle ozvučný měchýřek, který jim pomáhá zesilovat jejich volání a jejž při skřehotání nafukují vzduchem. Jakmile jsou samičky připravené klást vajíčka, vyhledávají vodní nádržky, kde už na ně čekají roztoužení partneři. Sameček vyleze vyhlédnuté samičce na záda a pevně ji obejme předníma nohama v oblasti hrudníku. Někdy však po hladké kůži své vyvolené v průběhu páření sklouzne, takže ji nakonec drží až těsně před zadníma nohama. V této pářicí pozici, které se říká amplexus, zůstávají oba partneři, dokud samička nenaklade veškerá vajíčka, která sameček ihned oplodní. Není to úkol právě snadný, vždyť v jedné snůšce jich může být i více než 1500. Sameček, který je se svými šesti centimetry délky o více než třetinu menší než jeho partnerka, vypadá na jejích zádech jako trpaslík na oranžovém míči. Po páření se partneři rozejdou a nechají oplodněná vajíčka ve vodě, kde se volně vznášejí u hladiny. Za necelé dva dny po nakladení se z nich líhnou drobní, jen šest milimetrů dlouzí pulci a ti se hned začínají shánět po mikroskopických vodních prvocích, kteří jim slouží za potravu. Filtrováním planktonu z vody se živí celých dalších 45 dní, než dokončí proměnu v dospělou žabku a opustí vodní prostředí. Tou dobou jsou již více než pět centimetrů dlouzí. Malé parosničky rajské mají žlutavá záda a tmavé boky a končetiny. Červené zbarvení dospělých žab se u nich vyvíjí až později.
Parosničky rajské jsou typické pozemní žáby s krátkýma nohama. Nerady šplhají a po zemi se pohybují krátkými přískoky. Na koncích prstů proto také nemají rozšířené přilnavé polštářky, které mnoha druhům jejich čeledi pomáhají při šplhání po hladkých listech rostlin. Zato jsou tyto žáby mistry v zahrabávání do země. Zahrabány přečkávají suché období roku, denní hodiny v období dešťů a v zemi hledají i bezpečí, cítí-li se ohroženy. Nepodaří-li se jim však včas uniknout pozornosti nepřátel, mají v zásobě ještě další obranné manévry. Stejně jako naše ropuchy se umí parosničky rajské v nebezpečí nadýmat vzduchem a hrozit tak agresorům svou velikostí. Mimoto vylučují kožní sekret, který může způsobit znecitlivění a otoky potřísněných oblastí. Tyto potíže mají někdy lidé, když s parosničkami manipulují holýma rukama.

Sídlo českého centra PEN klubu je na opravdu prestižní adrese. Blízko Václavského náměstí, na ulici 28. října, která spojuje ulice Na Příkopech a Národní. Stejně tak prezident PEN klubu, spisovatel a scenárista Jiří Stránský v sobě spojuje šlechtický původ, skautské ideály a zkušenosti z mnohaletého věznění. Snad proto mě překvapila pohoda a klid, které z něj vyzařovaly. Myslím si, že málokterá řeč je tak proložena gejzíry smíchu v okamžicích, kdy by stejně tak dobře mohla tuhnout krev v žilách…

Ve vaší povídce Štěstí je hlavním hrdinou mladík, kterého obvinil kolega proto, že mu hrozil trest smrti. Byl to i váš případ?
Ano, to je přesně můj případ. (smích) Ta povídka není ryze autobiografická, ale v tomhle ano.
Takže osm let vězení jste si odseděl proto, že někomu hrozil trest smrti, a aby ho zmírnil, musel si vymyslet ilegální odbojovou organizaci, které jste měl být členem?
Ano. Musím k tomu dodat, po těch mnoha letech, že jestliže já jsem to přežil a ti ostatní taky, a tomu člověku to pomohlo zachránit život, tak je to vlastně v pořádku. Nejsem ten, kdo by říkal, že mě to stálo osm let života, protože jak už jsem mnohokrát prohlásil, je ta doba strávená ve vězení moje jediná univerzita. Proto se také celá ta knížka jmenuje Štěstí. Já jsem měl v tom vězení neuvěřitelné štěstí, protože jsem se neustále potkával s těmi nejskvělejšími lidmi, které bych jinak těžko vyhledával – nebýt kriminálu. Nejhorší na tom bylo, že mě ve vyšetřovací vazbě málem utloukli, protože si mysleli, že zarytě mlčím a nechci vůbec nic říct – a já nevěděl, co mám říct, k čemu se mám přiznat. Pro mě bylo velice složité dostat z nich, k čemu bych se měl přiznat. (smích)
Vy jste říkal, že jste ve vězení prošel školou anebo „univerzitou života“. Co jste si odnesl do civilu?
Patřím do rodiny, kde se vždy velice ctilo vzdělání. Můj dědeček z matčiny strany, ačkoliv byl později předsedou vlády, byl původně sedlák. A můj dědeček z otcovy strany, i když šlechtic, byl správcem cizího majetku. Právě z těchto důvodů už ta příští generace měla vysokoškolské vzdělání. A mě vyhodili z gymnázia hned po písemkách – abych neudělal maturitu…
Proč?
V té době stačilo jen to, že můj táta byl známý advokát a můj dědeček agrární ministerský předseda. Táta byl vždycky proklamativně proti komunistům. A dědečka, protože byl v agrární straně, které se chtěli zbavit co nejefektivněji, žalovali pro kolaboraci – ačkoliv kolaborantem nikdy nebyl. Samozřejmě že ten proces vyhrál, ale pak na následky toho, že ho věznili, zemřel. A při soudu, který byl v roce 1946 ještě nestranný, byli ti, kteří ho nařkli, tedy KSČ, odsouzeni k tomu, že se musí veřejně ve všech svých orgánech omluvit. To se nezapomíná. (smích)
Měl jsem maturovat v padesátém roce – v té době měl otec už za sebou dva roky tábora nucených prací a můj starší bratr si už mezitím šel sednout. Takže důvodů k tomu, aby mě exkomunikovali ze školy, bylo mnohem víc.
Jak vypadala vaše vězeňská univerzita?
Moje veliké štěstí bylo, že v té době v lágrech a věznicích seděla, jak se říká, duchovní elita národa. Nejen spisovatelé, ale i univerzitní profesoři všech oborů. A protože jsem přišel do basy už s rozhodnutím, že bych byl rád spisovatelem, tak jsem si tam velice pozorně odposlouchal kurzy kunsthistorie, estetiky, etiky a všeho možného. Pomůcky byly velice směšné. Civilové nám občas na objednávku propašovali to, co bylo nejméně nebezpečné – v národních galeriích kupovali pohlednice s reprodukcemi. Na těch pohlednicích jsem se učil. Pouštěli nám také muziku – i pro nás mukly schůdné rádio, a to byly v neděli v poledne koncerty klasické hudby. Pro tuto „vězeňskou univerzitu“ dochází dodnes k paradoxním situacím, kdy si spousta lidí myslí, že když jsem prezidentem tak vznešené organizace, jako je PEN klub, že určitě musím být něčeho doktor. Už jsem ve všech veřejných prostředcích od novin po televizi prohlásil, že nemám ani maturitu, ale pořád to nestačí.
Ti „profesoři ve vězení“ vás naučili schopnosti nemstít se, odpouštět?
Ano. Seděl jsem naprosto nevinně a všechno, co tam se mnou prováděli, bylo strašné, takže jsem zpočátku nenávistí a touhou pomstít se jenom bublal. (smích) A pak jsem se naštěstí ocitl na Pankráci – pomohl mi k tomu náš slavný hokejový brankář Bóža Modrý. Byl to také inženýr a stavař a měl na starosti muklovský útvar, kterému se říkalo „basaprojekt“. Tam bachaři schraňovali všechny zajímavé lidi – hlavně projektanty, kteří rýsovali tajné kryty a bůhvíco všechno. Také tam mimochodem vymysleli šestsettrojku.
Díky tomu, že jsem se dostal na tento hospodářský dvůr, mohl jsem chodit na vycházky s Janem Zahradníčkem, Františkem Křelinou, Josefem Knapem… a pro mě to byl zázrak, protože jsem tyto spisovatele jako čtenář miloval. Najednou se s nimi setkáte tváří v tvář a oni vám říkají, abyste jim tykal. A já byl tehdy kluk, bylo mi 21 a půl.
Jaký byl Jan Zahradníček?
Mýtus o tom, že byl tragická postava, se dodnes snažím bourat. Je pravda, že měl hrb vpředu i vzadu, byl nemocný, ale byl to člověk plný slunce – nejenom svou vírou, ale i životním přesvědčením. A on na mně poznal mou nenávist a byl první, kdo mi to řekl: že by bylo dobře, kdybych si honem rychle uvědomil, že první obětí mé vlastní touhy mstít se a mé vlastní nenávisti budu já sám, protože mě to sežere. Z dálky těch let to zní skoro jako floskule. Tam to tak nebylo – když jste to chtěl přijmout za své, nebylo to jednoduché. Bolí to a chvíli trvá, než se přeplave na druhý břeh. Ale pravda je, že v okamžiku, kdy se vám to podaří, je najednou všechno daleko jednodušší. Můj život s tímhle poznáním, a to i na uranových dolech, kde to bývalo dost kruté, byl o polovinu lehčí.
Vy se netajíte tím, že většina příběhů, které jste z vězení napsal, se skutečně stala.
Ano, je to pro mě důležité. Když teď občas zajedu na školy na besedu, kantoři mě přesvědčují o tom, že povídky, které byly zfilmovány, jsou jejich jediná učební pomůcka z této doby. Mé filmy se už používají téměř jako dokument.
Setkal jste se v poslední době s některými spoluvězni z té doby?
Já se s nimi scházím poměrně často. Jednak jsem členem Konfederace politických vězňů, a kromě toho jsem udělal s režisérem Milanem Maryškou dokumentární film Ztráta paměti, což jsou výpovědi vězňů z té doby. Jsem pro vězně vlastně jediný jejich zastánce. Rád se s nimi scházím, i když teď na to bohužel nemám dost času. A scházím se i s těmi, kteří byli mými nejbližšími přáteli z lágrů – tedy z těch, co jsou ještě naživu. Celkem nás odsoudili a zatkli skoro 270 000, a teď nás je, včetně těch, co jsou za hranicemi, jenom asi 9000. Ten člověk, kvůli kterému jsem si šel sednout, zemřel v osmdesátých letech.
Pamatujete si, co jste dělal v den, kdy vás po osmi letech pustili z vězení?
To si pamatuji velice přesně. (smích) Pouštěli nás v květnu na takzvanou amnestii. Ona to vlastně nebyla amnestie, ale takové, dalo by se říci, hromadné podmínečné propuštění, protože bez ohledu na to, kolik komu zbývalo, jsme měli podmínku na deset let. U mě to bylo obzvlášť pikantní, protože mi zbývalo odsedět si půl roku, (smích) a měl jsem stejnou podmínku jako ti, kterým odpustili patnáct let. Šel jsem domů z Bitýzu – v posledních dílech Zdivočelé země je to velice přesně popsáno. Jeli jsme společně autobusy, přijeli jsme po poledni, autobus nás Pražáky vyklopil na Karlově náměstí, dodnes to vidím živě před očima. A já uviděl tramvaj a jen jsem řekl: Promiňte kluci, jede mi dvojka. Viděl jsem, jak tramvaj zatáčela do Spálené ulice, a jako by zmizelo těch osm let, v ohybu jsem tramvaj normálně doběhl a naskočil do ní – stejně jako jsem to dělal dřív, když jsem byl ještě student. Jel jsem na Pohořelec, šel pěšky na Hradčanské náměstí, zazvonil, hodili mi klíče, a já šel nahoru. Nebyla tam moje tehdejší dívka a nynější žena, protože v Karlových Varech zaměřovala hotel Pupp. Zbytek toho dne jsem strávil s rodinou. U nás to probíhalo asi trochu jinak než jinde, protože u nás byla vězeňská zkušenost bohatá. Kromě těch ostatních věznění byl táta za války v Osvětimi.
Povídka Bumerang, podle které byl nedávno natočen stejnojmenný film, má v knížce jinou pointu, než byla později ve filmu. Proč?
My jsme to po zvážení tak udělali, protože povídky v knize Štěstí jsou příběhy jednotlivých protagonistů, jakési užší party, o které jsem před chvílí mluvil. Když dochází v knížce k povídce Bumerang, čtenář už má řadu informací. Ve filmu to není možné. V okamžiku, kdy byste začal ve filmu vysvětlovat a popisovat, tak to retardujete. Abyste donutil diváka uvědomit si, co to bylo za hrůzu, musíte tu hrůzu nějakým způsobem předvést… Pět kamarádů z povídky jsme vtěsnali do jediné postavy, protože kdyby se to drobilo, pocit diváka by byl spíš roztříštěný. My jsme to s Hynkem Bočanem potřebovali koncentrovat, potřebovali jsme být přesvědčiví.
Jak se vám píší scénáře na základě vlastních povídek?
Díky tomu, že jsem dlouho nejen spisovatel, ale i scenárista, můžu možná trošku hrdě říci, že jsem jedním z mála autorů, kteří dovedou vystoupit ze své vlastní literatury, dívat se na ni očima nezaujatého scenáristy a rozpoznat, co v té mé literatuře funguje audiovizuálně a co ne.
Budete psát další díly Zdivočelé země?
Ano. Nechtěl jsem, abych se přiznal, protože těch dílů už je ne dvacet, ale dvacet jedna, když počítáte i pilotní film – a pokud chcete zachovat stoupající tendenci, (smích) je to velice vysilující. Nakonec se ale ukázalo, že Zdivočelá země je za poslední léta nejsledovanější seriál, takže televize o pokračování velice stála. My jsme s Bočanem z toho byli už tak vysílení, že jsme říkali: Ne, už ne. Ale argumenty pro byly velice silné. Ten hlavní je, že nikdo doposud nezmapoval dobu mezi sedmašedesátým a třiasedmdesátým rokem. O tom bude těch osm dílů. To znamená začátek jakéhosi uvolnění – pro některé lidi, a pak vrcholící normalizace v roce 1973, kdy si režimní přisluhovači už zase dělali, co chtěli – a daleko rafinovaněji a sofistikovaněji. Samozřejmě tam také řeknu, co si myslím o osmašedesátém roce. Pokusím se poopravit mýtus některých lidí, že osmašedesátý rok byl „samoočišťující“, nebo jak bych to nazval.
Dívali se na Zdivočelou zemi i mladí lidé?
Odezva u mladé generace byla velká. Průzkumy sledovanosti zjistily, že na Zdivočelou zemi se dívalo víc mladých lidí než starých. Pro mě je to obrovská čest. I tato skutečnost mě donutila, že jsem na další pokračování kývnul. (smích) Kromě toho budu pro televizi připravovat i další seriál podle mé poslední knížky Přelet.
Nebyla popularita u mládeže dána tím, že seriál měl takový kovbojský nádech?
Ale ona ta doba skutečně taková byla. Všude se povalovaly zbraně a i ti koně opravdu běhali bezprizorně krajinou. Když potkávám řadu svých vrstevníků, kteří také jezdili na ty brigády v Sudetech, jsou blažení, protože to skutečně tak bylo. Dokonce jsem byl na besedě v té autentické obci, která se nejmenuje Svatý Štěpán, ale Hora Sv. Šebestiána, a tamější pamětníci říkali, že jsem na ně vlastně byl příliš hodný, že to tam bylo ještě daleko krutější. Jinak máte pravdu v tom, že ty první díly mládež navnadily. V okamžiku, kdy diváka chytnete a on se začne dívat, dál už prostě musí. Když si uvědomíte, že se na seriál dívalo 30 % lidí, je to dávka. A my jsme měli šanci sdělit, jak to skutečně bylo. Neodchýlili jsme se od skutečnosti. Všechno, co se na obrazovce odehrávalo, je pravda – včetně těch figurek jako třeba Beno Kleibl, kterého hrál Honza Kraus. To je autentická figura. To všechno se skutečně stalo a divák pozná, že to není vycucané z prstu. Jakmile máte v sobě jistotu, že si nemusíte nic vymýšlet, že naopak můžete ubírat, pak to lépe funguje.
Máte i vy osobně v sobě zakódované kovbojské zásady?
Jsem od dětství skaut. To znamená, že principy férového jednání, pravdomluvnosti, věrnosti, schopnosti stát za tím, co řeknu, ale postavit se i za ty, s nimiž souhlasím, to všechno mám v sobě. Jsou to i zásady těch „kaubojů“, dalo by se říci. Kromě toho – i když jsem z nižší šlechty, přece jen jsem taky šlechtického původu a tyto zásady byly pro tento druh lidí přirozené. Od dětství jsem byl vychováván ve schopnosti rozlišovat, co je lež a co pravda, že se musí držet slovo, a že jakmile cítím nespravedlnost, musím se ozvat. Protože takové zásady se předávají po mnoho generací, máme to v krvi. Proto se dodneška pořád někde ozývám a dodnes mě spousta lidí nemá ráda. Když jsem byl jedním z těch, kteří projevili sympatie stávkujícím v České televizi, nešel jsem tam proto, abych dělal kariéru, ale protože jsem cítil, že tady začíná jakýsi mocenský boj. Tím, jak jste vychován a co jste všechno prožil, rozpoznáte možná takové signály dřív než ostatní. Dodneška, když někde potkám nějakého „leváka“, naskáče mi husí kůže. Je to dobrá obrana, leckterý podnikatel by za to dobře zaplatil, (smích) ale je to tak.
Myslíte, že existuje něco jako modrá krev?
Vít Olmer měl v roce 1966 ďábelský nápad, který mu prošel. Natočil dokument Občané s erbem – o tom, co dělají lidé s modrou krví za socialismu. Jeden roznášel pivo, druhý myl v mlékárnách flašky, já prodával benzin u pumpy… Loni se Olmer ptal, jak to je po těch pětatřiceti letech. Všichni, s kterými mluvil, říkali jednu a tutéž věc, obzvláště ti, kteří restituovali majetek: My jsme byli vychovaní tak, že nechceme majetek zpátky, abychom byli milionáři. My ho chtěli proto, abychom ho mohli opět dát do kupy, aby sloužil společnosti a aby k něčemu byl.
V prvním filmu ta otázka po modré krvi byla. Dokonce mě ukazovali, jak mi berou krev a že je normálně červená. Ale ten přenesený výraz modrá krev znamená, že šlechtici mají v té krvi ještě něco jiného než ti ostatní, jakousi zodpovědnost nejen vůči své rodině, ale i vůči místu, kde se narodili, a vůči národu, ke kterému patřili. Když si napíšete pod sebe různá slova, která mají různé šlechtické rody pod erby, dal byste z toho dohromady skautský slib.
Vy jste vlastně i představitel skautského hnutí – soudě podle reklamní fotografie, na které jste vyfocený se skautem.
Když mě oslovili, abych se nechal vyfotografovat se skautem, udělal jsem to, protože jsem věděl, že to těm skautům pomůže. Spíš než jejich představitelem, jsem duchovně přítomen v té nejvyšší špičce skautů, ale odmítl jsem jakékoliv funkce a hodnosti. Tak jako muklům pomáhám filmy, skautům pomáhám tím, že kde můžu, se za ně beru.
Je skautské hnutí mezi mladými lidmi populární?
Myslím, že po období útlumu nabírá na síle. Určitou dobu to skomíralo, potom přišel rozmach po roce 1989, pak na nějaký čas zase útlum. Trošku jsem to čekal – po té bolševické askezi přišla obrovská spousta věcí, které musely mladé lidi okouzlit. Počítače, Internet, chatování, mobily… Ale po tom okouzlení vždycky u mladých lidí nastane okamžik, kdy najednou zjistí, že jim něco chybí. Dnes počty skautských oddílů přibývají a také zhruba od roku 1998 zájem dětí o skautské hnutí zase roste. Najednou zjistíte, že ty základní ideály, které oslovují mladého člověka, jsou pořád stejné. Že sice ve třídě na gymplu když se o někom řekne, že je čestný, zní to jako že je trochu blbý, ale vlastně mu v duchu závidí. To je pořád. Viděl jsem to na sobě, na svých dětech a teď to vidím na vnoučatech. Ty postupy jsou pořád stejné, ale jakmile se objeví někdo, kdo trošku kašle na módu a na to, co zrovna frčí, a chová se podle své přirozenosti, automaticky najednou začíná trčet. A jestliže je opravdu takový, jaký je, stává se příkladem – aniž by musel hnout prstem.
Vy jste ve vězení psal pohádky pro svou dceru. Jak jste se při tom cítil?
No, špatně. (smích) To bylo až při druhém vězení, ale abych to vysvětlil, musím se vrátit k tomu prvnímu. Když jste s někým 24 hodin denně, ten člověk před vámi nic neutají. A tak jsem byl ve vězení nejenom svědkem stovek a stovek příběhů, ale také stovek a stovek rozpadů lidských vztahů.
Vztahů, kdy jeden z dvojice byl ve vězení a druhý na svobodě?
Ano. Všechno to bylo pochopitelné. Když ona měla dvě děti nebo naopak neměla dítě a on tam byl zavřený na deset nebo patnáct let a šance, že bude propuštěn dřív, byla nulová, tak ty ženské vydržely čekat dva tři roky, a pak to vzdaly. Ale protože věděly, co by to pro něj bylo za tragédii, chodily za ním na návštěvu, i když už byly třeba těhotné s někým jiným. Takových případů byly tisíce. A já jsem si tam přísahal, že jestliže se kdy dostanu domů, ožením se a budu mít rodinu, udělám všechno na světě, abych nepřichystal podmínky pro to, aby se mohlo stát cokoliv, čeho jsem byl svědkem v kriminálu.
Když jsem se pak vrátil z vězení, hned jsme se brali, narodilo se nám první dítě, po čtyřech letech druhé, a já rodinu považoval za absolutní prioritu a podle toho jsem se choval ke svým dětem. Nebyl jsem pro ně jenom táta, ale všechno. Partner, šašek, cokoliv. Výsledek byl, že jsme měli a máme do dneška nádherný vztah, kdy se děti na mě mohly obrátit se vším. A pak jsem najednou šel zase do vězení…
Kvůli falešnému obvinění týkajícímu se vaší práce na benzinové pumpě.
Ano. A když mě zatkli, dceři bylo osm a půl roku. Do té doby si prožila nejkrásnější dětství – a najednou jsem tam nebyl. Starší kluk kvůli mému kriminálu vlastně ani neměl čas na pubertu, protože byl jediný mužský v rodině a pomáhal mámě. Ale dcera byla extrovert a navíc velice citlivá. Žena mi psala v dopisech, že ty dva roky probrečela. Já, abych to aspoň trochu zmírnil, jsem ji nutil do takové hry, že nejenom vězni, ale i kapitáni zámořských lodí jsou třeba rok pryč. Aby to brala tak, že jí z té lodi budu posílat každý týden povídačky o zvířatech. Ono to nakonec vyšlo, jmenovalo se to Povídačky pro Klárku a ilustroval to brácha mého zetě Matěj Forman. Knížka se vyprodala a reakce čtenářů byla taková, že bych měl prozradit, jak vznikala. Teď jsem z těch dopisů udělal další dětskou knížku, která se jmenuje Povídačky pro moje slunce. Jednak se tam asi objeví faksimile jednoho z těch dopisů, které jsem tenkrát posílal, a také tam pro rodiče prozrazuji, jak knížka vznikala.
Z vašeho životopisu jsem zjistil, že jste v létě roku 1968 odjel do Vídně a ještě v tom roce na podzim jste se vrátil. Proč se to stalo?
Nás zastihl 21. srpen v Jugoslávii, kam jsme mohli poprvé jet s rodinou k moři. Byli jsme tam s přáteli a řada z nich se rozhodla, že už se nevrátí. Říkal jsem si – dobře, pojedeme taky, ale musíme zjistit, co a jak. Předtím jsem se nijak moc neexponoval, byl jsem ten, který navzdory svému životnímu optimismu všude říkal: Prosím vás, ti Rusáci musí přijít. Nedělejte si iluze, že nás nechají. V okamžiku, kdy to udělají, se rozsypou, protože všichni ostatní to budou chtít také. Přijeli jsme do Vídně a najednou se tam začali sjíždět režiséři, se kterými jsem se znal. Přijel tam i Ivan Passer, který říkal abych počkal, protože Miloš Forman je v Americe a dojednává tam, že by Paramount přijal mladou vlnu a vytvořil tvůrčí skupinu mladých režisérů. A protože to byli samí režiséři a nebyl tam žádný scenárista, tak prý počítej s tím, že bys tam jel. Jenomže oni tam v té Vídni byli všichni sami, a já tam měl rodinu a byli jsme oblečení jako na léto v Jugoslávii. Navíc začínalo září a můj syn byl školou povinný, tak jsem ho musel dát do české školy ve Vídni, ale věděl jsem, že to není dobré. Zdrželi jsme se tam celkem asi pět neděl a mezitím volal Ivan Passer, že v té Americe všechno padlo, že se všichni vracejí domů, že se u nás vlastně nic neděje. Jak jsem byl poznamenaný z kriminálu, říkal jsem si, že už nemám na to, přeřezávat ty vztahy nožem, a vrátil jsem se do Čech.
Strávil jste posledních deset let cestováním, když už se to konečně smělo?
Jako prezident českého PEN klubu jsem každý rok jezdil na světový kongres, který byl pokaždé v jiné zemi. Dvakrát jsem tak byl ve Spojených státech, v Mexiku, v Edinburghu, ve Finsku… Byl jsem i v Pákistánu.
Tam také jednal PEN klub?
Ne, tam se konalo světové fórum intelektuálů, na které mě pozvali. Bylo to v Islámábádu, pro mě dost totalitní zkušenost. Všude bylo napsáno, že to je světové fórum intelektuálů a spisovatelů. (smích) Pak jsem se dozvěděl, že pro ně je spisovatel o něco víc než intelektuál. Spisovatele mají za osobu, která jim utvořila jazyk a naučila je artikulovat, jak oni říkají.
A plánujete teď nějakou cestu?
Musím se přiznat, že jsem sjezdil svět dost a už se mi moc cestovat nechce – když už je to často povinnost. Scvrkává se to tak, že jezdím za kamarády do Normandie na opravdovou dovolenou – nepracovat a tak. Spousta lidí mi ten fakt, že se mi nechce cestovat, vytýká, protože jsem pro cestování mimořádně dobře disponován, domluvím se čtyřmi jazyky naprosto dokonale. A právě proto, že se to o mně ví, zvou jmenovitě mě. Nepotřebují tak žádné tlumočníky ani jiné další osoby. Ale abych řekl pravdu, nebaví mě to. Jednak proto, že tady mám velkou spoustu práce, která mě baví. A ještě navíc jsem patriot a vím, že máme neuvěřitelně krásnou zem. Jsem tady tak nezřízeně spokojený, že mě to ven příliš neláká.
Co to vlastně obnáší, být prezidentem PEN klubu v Čechách?
Charta PEN klubu, která je stará už osmdesát let, je zvláštní. Odpovídá mým zásadám, mluví o tom, že za všech okolností vždycky musí PEN klub ochraňovat svobodu slova a svobodu vyjadřování a dělat všechno pro to, aby bylo zachováno písemnictví vlastní i cizí. PEN klub má přednost také v tom, že jeho členy jsou už hotové osobnosti, které se nějakým významným způsobem podílejí na písemnictví, takže ty osoby samy o sobě mají váhu, protože jsou obecně známy.
PEN klub je také znám svou naprostou nestranností, ale i úplnou nezávislostí na komkoliv. Takže občas, obzvláště mými ústy, se i tady v Čechách vyjadřuje k lecčemu, co většinou politikům není po chuti. Nepřátelství mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem začalo na světovém kongresu PEN klubu v Praze. Havel, který je také naším členem, jako hlava státu otvíral zasedání PEN klubu a měl řeč o tom, že je rád, že se právě tady v Praze scházejí intelektuálové z celého světa a že by se mohli domluvit na založení jakéhosi světového společenství, které by dovedlo tlačit na politiky, aby se chovali rozumně.
Pan Klaus není členem PEN klubu?
Je, ale tehdy to bral jako vyhlášení války.
V jedné vaší povídce považoval hlavní hrdina za štěstí, že se mohl vyspat na prachovém polštáři. Co je pro vás štěstí teď v současné době?
Pro mě je pořád štěstí, když se cokoliv maličkého podaří. Všichni mi říkají – ty jsi šťastný člověk, ty se raduješ z maličkostí. Vždycky jsem ve své rodině říkal, že existuje něco jako zákon o radosti. To je zase to tajné skautství – jeden dobrý skutek denně. Kdykoliv člověk může, má svému bližnímu udělat radost. Protože taková radost je dvojí – někdo ji udělal a někdo ji má. A to jsou ty maličké okamžiky štěstí. Jsem blažený, když jsou u mě vnoučata, která mě mají ráda ne proto, že jsem jejich dědeček, ale že dokážu „blbnout“ na jejich úrovni – a pro mě je to štěstí. Takže já ty prachové polštáře pořád nacházím – i s tím rizikem, že za to budu trestaný.

JIŘÍ STRÁNSKÝ (*12. 8. 1931)
Jeho otcem byl významný advokát JUDr. K. Stránský, rytíř ze Stránky a Greifenfelsu. Matka, B. Stránská, rozená Malypetrová, byla dcerou významného agrárního politika J. Malypetra, který byl ve dvacátých a třicátých letech ministrem vnitra, premiérem a předsedou parlamentu.
V roce 1950 byl donucen odejít z gymnázia, později pracoval v reklamním podniku Čedok-propag. V roce 1953 byl v procesu proti ilegální skupině, do které nikdy nevstoupil, odsouzen na osm let, v roku 1960 byl podmínečně amnestován. Pracoval ve stavebnictví a hornictví a zároveň začal spolupracovat jako scenárista s režiséry Fričem, Passerem a Bočanem, překládal také z angličtiny. Stálé místo na Barrandově se mu nepodařilo získat.
Od roku 1965 pracoval na benzinové pumpě v Opletalově ulici v Praze. Podle svých slov si o událostech z roku 1968 nedělal iluze – i přesto, že byl členem K 231. V srpnu 1968 emigroval s rodinou do Vídně a Štrasburgu, ale už na podzim 1968 se vrátil domů a dál pracoval jako pumpař. V prosinci 1973 byl znovu zatčen a na základě falešného obvinění z machinací s naftou odsouzen na tři a půl roku vězení. V prosinci 1975 byl podmínečně propuštěn. Po návratu začal pracovat v Československém státním souboru písní a tanců, nejprve jako kulisák, později jako jevištní mistr a režisér. Pracoval tam až do března 1990. V letech 1990-1992 řídil zahraniční oddělení Českého literárního fondu, potom byl zvolen za prezidenta českého centra PEN klubu – tuto funkci zastává dodnes. Při příležitosti státního svátku 28. října mu prezident Havel udělil Medaili Za zásluhy o Českou republiku.
Literární dílo: Štěstí – povídky z vězení, poprvé vyšly roku 1969, povídku Bumerang zfilmoval Hynek Bočan, další se objevily v seriálu Zdivočelá země. Zdivočelá země – román o pohraničí odehrávající se v létě roku 1945; kniha vyšla roku 1991. Povídačky pro Klárku – kniha pro děti vznikla na základě dopisů, které psal autor své dceři z druhého vězení. V roce 1997 vyšla Zdivočelá země znovu, společně s druhým dílem nazvaným Aukce. Na motivy obou románů napsal Jiří Stránský společně s režisérem Bočanem scénář k televiznímu seriálu Zdivočelá země, později připsali dalších osm dílů. V roce 1999 vydal básnickou sbírku Za plotem. Zatím poslední knihou Jiřího Stránského je román Přelet. Nakladateli odevzdal pokračování Povídaček pro Klárku pod názvem Povídačky pro moje slunce. Dokončuje scénář k celovečernímu filmu Štěstí podle úvodní povídky ze stejnojmenné knížky. S Hynkem Bočanem chystá seriál podle románu Přelet.

Z jedné strany je možno shlížet na pláže letoviska Naxos, z druhé obdivovat dýmající Etnu. Okolo sebe lze mít rozkvetlé zahrady taorminské a v nich popíjet vynikající italské preso. V historickém divadle dávají v rámci každoroční divadelní sezony představení, ve kterých vystupují soubory z poloviny Evropy. To už je dost důvodů k tomu, aby se člověk do Taorminy, lákadla na východním pobřeží Sicílie, vydal.

Základ rozvoje města se datuje do roku 736 před zrozením Krista. Roku 403 př. n. l. ovládl město a s ním většinu Sicílie tyran Dionýsios, avšak ani jeho smrt neukončila pestré dějiny místa. V roli vládců se tu vystřídali po Řecích Římané. Nato je vystřídali Arabové, kteří v roce 969 n. l. město jménem Tauromenium ovládli. Byla to třetí a údajně nejstrašnější invaze vedená kalifem Al-Moezzem. Později ovládli město Normané. Každá z historických etap se vtiskla do kamenné podoby města. Asi nejobdivovanějším a rozhodně nejnavštěvovanějším kamenným památníkem se stalo Teatro Greco, které má v nejširším místě průměr 109 metrů. Přestože jde o druhé největší řecké divadlo na Sicílii, jeho stavební prvky ukazují na římskou přestavbu. Ta proběhla ve 2. století n. l. Příjemnou polohu města si vychutnal i Johann Wolfgang Goethe. Na první pohled jako by tyto chvalozpěvy naznačovaly, že kdo nenavštíví ono město ležící hned u moře, a přece 204 metrů nad ním, hřeší sám na sobě.
„Kapučino,“ poroučím si v malé útulné cukrárně. „Můžu si u vás nabít mobil?“ Tuhle technickou vymoženost jsem měl půjčenou, abych se pomocí infraportu mohl připojit k virtuálnímu světu. Zatím mě nikdo neodmítl, a než jsem si jedno až dvě kafe vypil, spojení mohlo být obnoveno. Tady jsem byl poprvé odmítnut. Kdyby prý to chtěl každý…
Takže přílišný turismus, výdělky a všeobecná známost jsou někdy kontraproduktivní. V zapomenutém bufetu jsem se stejnou prosbou neměl nejmenší problém.

Život studentský nesestává jen z pouhého učení a respektování různých direktivních nařízení. Nejinak tomu bylo ve starém německém univerzitním městě Göttingenu v osmnáctém století. Bohémští studenti tehdy vedli tak bujarý život, že univerzita vybudovala vlastní vězeňské cely pro ty, kteří nejvíce porušovali zásady slušného života. V celách proseděl plných osmnáct dní i budoucí říšský kancléř Otto von Bismarck.

„SALVE! – Buď zdráv!“ vítal hříšníky nápis vytesaný v hrubé dlažbě strohé studentské kobky už od roku 1734, kdy byla göttingenská univerzita založena. Jak je možné, že měla univerzita vězení? Je to jednoduché: získala díky královským privilegiím vlastní soudní pravomoci nad svými studenty. První všeobecný statut školy určoval studentům poměrně jasné mantinely společensky únosného chování. Zapovězeny byly především jakékoli souboje beze zbraně i se zbraní. Zákony naopak doporučovaly „býti cudným a střízlivým“, jinak šup s tebou za „karzer“, jak se vězení mezi studenty přezdívalo. Při prohřešku proti pořádku vyslovil rektor důtku a nařídil většinou jednodenní vězení v „karzeru“. Pokud však student tropil větší neplechu, mohli ho univerzitní soudci poslat až na tři dny „do chládku“ nebo odsoudit k menší peněžité kauci. Při těžkých deliktech následoval tvrdší trest. Vězení až na dva týdny, nezapočítání semestru, případně následné podmíněné vypovězení a vyloučení ze školy. Po roce 1835 byly kobky v obzvlášť veliké oblibě a univerzita jich zaplnila obdivuhodných dvanáct. Paleta provinění byla předlouhá. Hazardní hry, urážky, pijáctví, lenivost, rušení nočního klidu, držení nebezpečných psů. Také za rychlou jízdu ve městě nebo koupání mimo plovárnu se mohli dostat studenti do „karzeru“. Na konci devatenáctého století už byly tresty liberálnější. Věznění studenti si mohli nechat přinést vlastní stravu, zatopit v kamnech a někdy univerzitní pedel přehlédl požívání tabáku a mírné pití alkoholu. Být alespoň krátce uvězněn se nakonec stalo poněkud prestižní záležitostí a patřilo k dobrému tónu mezi studenty. Interiér cel byl vybaven strohým stolem, židlí, lůžkem, kamny a přenosným záchodem. Věznění si krátili čas a s oblibou zvěčňovali svá jména a důvody uvěznění na stěny. K tomu přibývaly obrazy a jejich siluety, básně, proklamace i posměšné a hanebné texty. Proto si dnes můžeme udělat obrázek o odvrácené straně a radovánkách studentského života.
V únoru 1933 bylo vězení definitivně uzavřeno. Naposledy posloužilo k ukrytí kanadského studenta zaskočeného válkou, kterého by jinak čekal internační tábor.
V univerzitní tradici město Göttingen pokračuje, starobylé tresty ale definitivně skončily. Dnešní studenti mají jiné zvyky. Líbají po promoci sochu Husopasky stojící na kašně göttingenského náměstí – to aby měli v životě štěstí. Jedna studentská rarita však ve městě dosud existuje. Radní dali studentům k dispozici místnost pod zvonicí kostelní věže. Mohou tam bydlet úplně zadarmo, mají však jedinou povinnost – provést turisty kostelní věží. A turisté? Musí zaplatit lahví pitné vody, kterou donesou po nekonečných strmých schodech nahoru do věže.