Uplynulo právě čtyři sta let od 24. března 1603, kdy v Anglii zemřela její nejpozoruhodnější královna – Alžběta I. Ne nadarmo se pětačtyřiceti letům její vlády říká právě podle ní „věk alžbětinský“. V pořadí ostrovní říše to pravděpodobně byla čtvrtá žena na trůnu. Předcházela jí v prvním století bojovná královna Boadicca, která vedla marný boj proti Římanům, na počátku dvanáctého století Matylda, dcera normanského krále Jindřicha I., a bezprostředně před Alžbětou její sestra Mary. Vládla všehovšudy pět let. Také Matylda byla na trůnu jen krátce a o Boadicce se neví vlastně nic.

Alžbětina cesta ke královské koruně nebyla snadná. Její matka Anna Boleynová byla druhá choť proslulého Jindřicha VIII. To kvůli ní se rozešel s papežem v Římě, který mu nechtěl povolit rozvod s první manželkou Kateřinou Aragonskou. Jindřich to vyřešil jednoduše. Založil vlastní anglikánskou církev, jejímž představitelem se stal anglický král. Ze svého postavení královny se Anna netěšila dlouho. Vrtkavému choti, který zapudil už jednu ženu, se nejspíš nechtělo do druhého rozvodu a nešťastnou Annu dal pro údajnou nevěru popravit.
Ostatně historie jeho četných sňatků je notoricky známá. Méně se už ví, jaký byl osud jeho dětí. Tři z nich, které zůstaly naživu, měly každé jinou matku. Nejstarší Mary byla dcera Kateřiny Aragonské a bratr Eduard byl syn Jany Seymourové. Jako první po otcově smrti vládl samozřejmě on, ač byl nejmladší. Ale jeho zdraví nebylo příliš pevné, zemřel brzy. Po něm nastoupila sestra Mary. Alžběta byla po popravě své matky prohlášena za nelegitimní a vyrůstala v ústraní mimo královský dvůr.
Bylo to možná její štěstí. I tak se jí Marie pokoušela zbavit nadobro. Jako choť španělského krále Filipa II. chtěla znovu nastolit neomezenou moc katolické církve a vysloužila si tak přezdívku Bloody Mary od národa, který se nedokázal srovnat s inkvizičními metodami. Pět let její vlády připravilo Alžbětě půdu, byla vřele vítanou královnou. Přes všechny nástrahy osudu se na trůn dostala ještě ve velmi mladém věku, v pouhých pětadvaceti. Byla a zůstala svobodná a vládla až do své sedmdesátky.
Výjimečnost Alžběty ale není v délce její vlády, i když nepochybně právě kvůli ní měla dost času stát se velkou královnou. V roce 1599 vrátila Anglii k odkazu svého otce při jeho odklonu od Říma a potvrdila tak svobodu rozhodování anglického krále bez jakéhokoli zásahu vnějších sil. Byla to ona, kdo určil, že se při službách božích má užívat výhradně angličtiny, aby prostý lid všemu rozuměl.
Za její vlády Anglie přestala pošilhávat přes Kanál. Odvrátila se od hašteření kontinentu a stala se přední velmocí, když upřela svůj pohled k dalekým obzorům světových oceánů. V roce 1577 Martin Flobisher hledal severní průliv z Atlantiku do Pacifiku, v témže roce Francis Drake proplul kolem Patagonie do Tichého oceánu a v příštím roce dovršil cestu kolem světa, Walter Raleigh na počest panenské královny založil roku 1585 na americkém kontinentu osadu Virginii. Dosavadní královna moří, „neporazitelná armáda“, ztratila svůj primát v námořní bitvě, když se španělský král pokusil zdánlivě slabší Anglii pokořit. První anglická loď přistála roku 1591 u břehů Indie a položila tak základ mohutného britského impéria, které přetrvalo až do dvacátého století. Anglie víc než zbraní spoutávala svět obchodem, jehož svobodné zárodky se rodily právě za Alžběty.
Nejen to, alžbětinské době se říká i „zlatý věk anglické literatury“. V té požehnané době tvořil svá nesmrtelná dramata William Shakespeare, své teorie rozvíjel filozof Francis Bacon a základy nového básnictví kladl Edmund Spenser. Nebyli sami. Kulturní rozkvět alžbětinské doby byl jedinečný ve svém celku i v jednotlivostech.
Alžběta měla samozřejmě také špatné vlastnosti, byla ješitná a tvrdohlavá, její soukromý život nebyl bez vady a mnohdy i popuzovala svůj lid. Ale po její smrti se vzpomínalo už jenom na dobrou královnu Bess, za jejíž vlády byl mír a cizinci v Anglii neporoučeli.

„Není mi dán dar víry,“ říká známý válečník Jan Wiener, i když ví, že v jeho dobrodružném životě mu osud několikrát naznačil, že pánbůh ho má rád.

Kdo viděl americký dokument Bojovník, tomu se musel plukovník Wiener vtisknout do paměti. Konflikt, který zde prožíval s přítelem Arnoštem Lustigem, měl neobyčejně široký rozměr a skýtal mnoho přínosných filozofických či psychologických otázek. Putovali v něm po místech, která jejich židovský původ a válečnou minulost oživovala do takové míry, až se tajil dech. Takže jsem pro náš rozhovor zvolil též cestování, které je pro něho tak příznačné. Osud na různorodosti jeho cest nešetřil, a přitom ho nechal být stále svým – bojovníkem.
O tom se mohl přesvědčit i o třicet let mladší štamgast z hospody U Zlatého tygra, který se nelichotivě vyjadřoval o židech: během pár vteřin přistál čelem na desce stolu. Pan Wiener totiž v Británii boxoval za čsl. letku a od irského trenéra se naučil „dirthy tricks“.

Pane Wienere, vybavme si vaši první cestu, která vám utkvěla v paměti. Troufám si odhadnout, že to byla ta, kdy jste musel opustit naši republiku.
Má první cesta proběhla bez mého vědomí do Hamburku, kde jsem se narodil. Otec, rodilý Čech, byl exportérem ve farmaceutickém průmyslu, a tak potřeboval být přímo v centru dění – v přístavu v Hamburku, zejména kvůli clu. Má druhá cesta vedla tedy zpět do vlasti, kde jsem musel najít své kořeny a vytrhnout ty staré – německé kamarády, školy a jazyk. Nebylo to těžké, protože tu byli příbuzní a byl jsem tu v podstatě doma.
A váš první krok do dospělosti?
Byl proti vůli mé matky, a to když jsem nastoupil během mobilizace. Ještě mi nebylo osmnáct. Věřil jsem, že tam musím jít. Moje maminka byla členkou komitétu F. X. Šaldy, který v Československu pomáhal německým protihitlerovským emigrantům, jako byl například Thomas Mann. Nikdy je pak naše země přes apel Hitlera nevydala. Byli jsme tenkrát jediná fungující demokracie ve střední Evropě.
Po mobilizaci následovala demobilizace a pro vás to znamenalo další cestu – útěk z domova. Tentokrát do Jugoslávie…
V Jugoslávii žil otec se svou druhou manželkou. Moje maminka se o mě bála, a tak mě donutila, abych za otcem odjel. Sama zůstala a pak právě kvůli své činnosti – navíc jako židovka – zahynula v Terezíně na Malé pevnosti. Můj bratr měl štěstí: dostal stipendium na Harvardské univerzitě asi dva týdny před obsazením Německem. A od té doby vede absolutně bezpečný a vážený život na akademické půdě v Americe.
Čekal vás další neznámý horizont. Před vámi si vzal život váš otec…
Přišel šestý duben roku čtyřicet jedna, kdy Němci přepadli Jugoslávii. Otec mi řekl: „Já dnes spáchám sebevraždu, protože to je jediná svobodná volba, kterou mám. Chci zemřít důstojným způsobem.“
Co jste přitom prožíval?
Držel jsem ho za ruku a byl jsem při tom velmi netrpělivý. Říkal jsem si, ať už rychle zemře, abych mohl jít. Na tuhle scénu jsem si vzpomněl při čtení knihy Noc od Elieho Wiesela, kde popisuje smrt svého otce. Odehrála se při evakuaci Osvětimi. Jeho otec ležel na dně dobytčáku, kde byla příšerná zima, hlad, a pevně držel v rukou kousek chleba. On věděl, že otec je u konce, a proto si tenkrát říkal: „Zemři rychle, abych mohl utéct.“ Já se za tu myšlenku také styděl, ale moc mi pomohlo, že jsem ten „padouch“ nebyl sám. Otec mi ještě řekl: „Jdi do Lublaně k panu Bolaffiovi, on ti pomůže.“ Tohle byla doba otevřených a zavřených dveří. Lidi pomáhali jiným a často tak riskovali své životy, nebo před vámi dveře zavřeli. Nemohli jste je za to odsoudit, protože jim šlo o život.
A vy jste měl smůlu, že před vámi dveře zavřel?
Neměl jsem smůlu, ale štěstí: já bych tam nebyl vydržel, protože jsem byl úplně fanaticky přesvědčený, že musím nastoupit proti Hitlerovi. Můžete se divit, proč tomu tak bylo, zvláště když jsme doma mluvili hlavně německy – ostatně jako většina židů v Praze – ale já to vnímal jako svou povinnost: židé musí bojovat proti rasismu, protože to sahá na jejich životy a na jejich kořeny. Trestat někoho za něco, co nemůže nikdy změnit, je nelidskost. Proto si například myslím, že žádný žid, který tu bydlí, nemůže být lhostejný k rasismu vůči Romům. Musí jim podat ruku: rasismus je rasismus a jenom padouch se za potlačované nepostaví.
Otec umřel a vy jste musel zase jít dál…
Mou další překážkou byla ledovcová řeka Sáva. Přeplavat ji vyžadovalo velký fyzický výkon. Řeka byla nejen studená, ale i rychlá. Šaty jsem si páskem převázal přes hlavu, a když jsem řeku přeplaval a oblékl se, hned jsem se celý promrzlý vydal podél silnice do Terstu. To mi trvalo týden. Ve dne jsem se schovával v lese a v noci jsem šel. Svůj protektorátní doklad, do kterého napsali Jan Izrael Wiener a dali razítko Jude, jsem zahodil; zbyl mi ještě průkaz z demobilizace. Když jsem dorazil do Terstu, měl jsem skoro kolaps osobnosti a málem jsem sám sebe udal. Naštěstí mi to trvalo jen pár minut. Pud sebezáchovy mě zavedl do jedné slovinské mlékárny, kde za pultem stála velmi tělnatá dáma, taková slovanská matka. To byly otevřené dveře. Měla manžela, který byl takové tintítko, že vypadal jako krejčí z pohádek. Když jsem na ně později s láskou vzpomínal, vždycky jsem si představoval, jako ho ta žena v náručí ukládá do postele. Po čtrnácti dnech, kdy mě vykrmovali, k nim přišli dva urostlí krásní Černohorci – partyzáni. Asi pašovali zbraně z Itálie. Ptali se mě, kam chci jít. Řekl jsem, že do Marseille, kde má sedět český důstojník v civilu, který pomáhá mladým lidem, co chtějí narukovat do Anglie přes severní Afriku. Vysvětlili mi, že si nemůžu koupit žádný lístek, protože by mě hned zavřeli. Měl jsem od tatínka patnáct zlatých napoleonských mincí, ale nebyly mi k ničemu. Musel jsem cestovat pod vlakem. Poučili mě, že nemůžu být za lokomotivou, protože by mně pára spálila oči, a ani na konci soupravy, kde bych dostal mořskou nemoc. A že nade mnou bude záchod. Přestože jsem to někdy schytal do obličeje, celý jsem páchl a při špatném pohybu ze mě mohl být hamburger, měl jsem fantastický pocit, že se vlastní pílí přibližuji ke svému cíli. To mě naučila moje babička, která mi říkávala: „Když k tobě přichází zlo, neseď na zadku, ale jdi někam, i když nevíš kam. Nečekej, až k tobě zlo přijde.“ To byla velmi moudrá rada.
Našli vás?
Až v Janově. Objevil mě dělník, který kladívkem oťukával každé kolo vozu. Měl jsem na vybranou: buďto utíkat, anebo věřit, že to bude dobrý chlap. Když se mi díval přímo do obličeje, dal jsem si prst na ústa. Nic neřekl, šel dál a já doufal, že mám vyhráno. Ale za chvíli mě vytáhla policie a hned mi dala pouta. A protože jsem měl modré oči a světlé vlasy, hlouček lidí, který se kolem mne utvořil, mi začal nadávat do anglických špionů a plival po mně. A tak mě, jak jsem byl, předvedli před svého šéfa. Byl to elegán s knírkem ve dvouřadovém saku, na kterém měl fašistický odznak. Ale na první pohled jsem poznal, že to není špatný člověk. Anglicky jsem mu odvyprávěl svůj příběh, a tak mi řekl: „My vás pošleme zpět do Prahy, ono to nebude tak zlé.“ To byla pro mne ta nejhorší alternativa: „To prosím nedělejte, to mě raději zastřelte.“ Kupodivu mě chápal. Tak na mě před těmi karabiniéry, kteří nás slyšeli z vedlejší místnosti, začal naoko řvát, že mi ukáže, protože jsem ve státě, který má rád pořádek, a proto zítra budu mít policejní soud. Pak mě konečně osprchovali a hned mě poslali do trestnice. Tři týdny jsem z toho natřásání vlaku čural krev.
Tam jste si odseděl devět měsíců a pak vás poslali do zajateckého tábora…
To bylo mé štěstí, protože jsem měl ten průkaz z demobilizace, takže mě brali jako vojáka. Tábor byl v Kalábrii a s přestávkami jsem tam zůstal dva a půl roku. Když to sečtu i s českým vězněním, tak jsem byl celkem kvůli druhé světové válce osm let zavřený.
Z toho poměrně příjemného vězení jste ale stejně utekl…
Ono to opravdu nebylo tak nepříjemné, to bych lhal. Každý člověk, který tu byl trošku zavřený, fňuká, jak to bylo hrozné. Mně komunisti dali pět a půl roku nucených prací, ale dalo se to přežít. V Kalábrii jsem bydlel v baráku, kde žilo pětatřicet lidí: Poláci, jugoslávští a řečtí partyzáni, Angličané ze severní Afriky, Francouzi… A vedle bydlely ženy, většinou partyzánky, a některé byly velmi krásné. Mým nejlepším přítelem byl Polák Zbygniev Jakoubek. Jako správný Polák byl náruživý katolík a hodný kluk.
A s tímhle Polákem jste utekli?
Utekli jsme dvakrát. Jednou nás chytli. Náš kápo byl československý dělostřelecký kapitán, také žid, Michal Adler, a když se dozvěděl, že chceme utéct, řekl mi, ať neblbnu, protože nemám šanci. Já však trval na svém: chtěl jsem přes Švýcarsko do Anglie. On na to: „Oba dva jste idioti. Je tam asi pět průsmyků, ale ty jsou těžce hlídané. Nedostanete se tam. Nedělej mi to!… A je to rozkaz!“ zařval nakonec. Nebylo mu to nic platné. V kanceláři, kde jsem uklízel, se mi podařilo ukrást úřední papír s hlavičkou „Cestovní povolení pro královskou policii“. Dal jsem si tam i razítko a hned se pochlubil Jakoubkovi. Ten falšoval podpis a druhý den jsme zašli ke knězi, který nám dal civilní šaty. A tak jsme utekli. Čekali jsme v noci na nákladní vlak a dorazili jsme až před přístav Taranto. Pak jsme šli pěšky na železniční stanici. Zaplatili jsme, šli do vlaku, ale přišel konduktér, že vlak nemůže kvůli bombardování dál. Museli jsme jít do krytu. Jenže tam stáli dva policajti a žádali dokumenty. Ty jsme pochopitelně neměly a cestovní povolení nestačilo. Takže nás sebrali a odevzdali policejnímu velitelství ve Florencii. Velitel si telefonicky zjistil, že jsme utekli, a pak chtěl hlavně vědět, odkud máme ty civilní šaty. To byl tenkrát zločin. Vymyslel jsem si svou story, ale on ji prokoukl. „Budeme vás muset přiskřípnout,“ řekl. Přinesli kbelík, kde byl ocet. Do něho máčeli zauzlované ručníky, kterými nás pak mlátili přes holá záda. To je velká bolest. Ocet se dostane do pórů a nastává chemická reakce, jako když krájíte cibuli: teče vám z nosu, z očí, neudržíte sliny ani moč. Od té doby nemůžu jíst salát s octem. Dali nás do cely, kde nebyl ani kavalec. V noci si pro mě přišli, při ostrém světle mě zase vyslýchali. Nic jsem neřekl, a tak mě jeden z nich pěstí omráčil. Ráno nás poslali k vojenskému soudu do Palerma na Sicílii, kde jsme byli oba odsouzeni – a při soudu fackováni – k pobytu na trestním ostrově Ústica, kde byl velký hlad. Po deseti měsících jsme vážili trochu nad čtyřicet kilo.
Tam jste se nepokusili o útěk?
Ne. Když jsme to odseděli, dali nás zpět do zajateckého tábora v Kalábrii. Tam jsme dostali tři dny vězení a pak jsme šli do našeho baráku, kde nás čekaly dva talíře s nádherným kouřícím masem. „Sedněte si, volové, a jezte,“ řekl nám Míša Adler. Pak nám prozradili, že ta pochoutka byl pes. Kvůli nám ho zabili.
A proč jste zase za necelý rok utekli?
Už jsem tam prostě nevydržel: chtěl jsem na vojnu. Šli jsme na jih, abychom přešli frontu, protože Angličané a Američané přistáli na Sicílii a dost dobře se jim tam dařilo. Utekli jsme bosí, bez košile, pouze jsme vzali z kuchyně nůž a ze skladu sekyru. To byly naše zbraně. Šli jsme po řece, aby nás nevyčuchali psi. Po půl kilometru si Jakoubek nařízl palec. Protože jsme měli chabý imunitní systém, brzo se mu to zanítilo. Za den měl červené štráfy až ke tříslovým žlázám a strašně ho to bolelo. Po cestě jsme kradli nezralé víno a fíky. Jednoho večera jsme stáli v olivovém háji a před námi byl domeček. Jakoubek mi řekl: „Já už nemůžu. Zítra ráno půjdu do toho domu a vzdám se. Ty jdi dál.“ Já na to, že uvidíme. Podíval jsem se na jeho ránu, se kterou se muselo něco udělat. Lehl si na záda a já mu nožem ránu rozřízl. To byl takový tlak, že mu hnis přímo vystříkl a on omdlel. Zatímco spal, celé jsem mu to vymačkal. Ráno jsem se probudil a on už hopsal na patě. Bylo to lepší. Měli jsme hlad, a tak jsme se dohodli, že musíme získat jídlo, třeba i násilím. Tak jsme se dobelhali k domu jako dvě raněné vrány a zabouchali na dveře. Otevřel člověk, který vypadal jako svatý z bible. Já jsem se sekyrou v ruce řekl: „Dej chleba, olivy, vejce a víno!“ Můj „hrozivý“ výstup na něj neudělal velký dojem. Řekl jen: „Všichni jsme děti Ježíše Krista, vstupte.“ To byly zase ty otevřené dveře. Tam jsem pochopil, že to jsou ti chudí, kteří nejvíc dávají.
Jak dlouho jste se tam zdrželi?
Tři hodiny. Snědli jsme osm vajec na oleji s rajčaty a chlebem. Popíjel jsem víno a díval se na dvouhlavňovou brokovnici, která visela na zdi. Zeptal jsem se, jestli by mi ji půjčil, že mu ji, až budu moci, vrátím. On pušku sundal a z druhého pokoje přinesl pásek s patronami. Pak jsme pokračovali dál na jih. Stále jsme neviděli pohyby amerických vojsk, jenom Němce a Italy s tanky a obrněnými vozy – tygry, pantery… Až k večeru jsme zaslechli jiný zvuk motorů a pak i angličtinu. Ukázali jsme se jim. Křičeli na nás: „Pušku na zem a ruce nad hlavu.“ Když jsem řekl „tady Čechoslovák a Polák“, hned se mě zeptali, jestli mám hlad. Dostali jsme čokoládu a cigarety. Vzali nás zpět do tábora, kde si ověřili mou totožnost skrze mého bratra v Oxfordu. Měli jsme volbu: jako bývalí váleční zajatci jsme nemuseli jít na vojnu a mohli jít pracovat na obchodní loď, nebo do nějaké továrny v Anglii. Jakoubek mě nabádal, abychom šli na loď, protože tam se dobře jí. Měl pravdu, ale já chtěl do anglického letectva.
Pušku jste poslali zpátky?
Poslali.
A jak Jakoubek dopadl?
Padl při dobývání Monte Casina. Tam je největší polský válečný hřbitov. Navštívil jsem ho a chvíli setrval nad jeho křížkem. Když jsem viděl Spielbergův film Zachraňte vojína Ryana, mohl jsem se identifikovat s tím starým pánem, který na začátku pláče nad hrobem svého kamaráda. Po válce jsem navštívil i Jakoubkovu matku a vyprávěl jí o něm.
Takže jste se po třech letech konečně dostal do anglického královského letectva…
Byl jsem u 311. anglické bombardovací eskadry jako navigátor střelec.
Jaké bylo cestování v bombardéru?
Jako ve výtahu, který jede do sedmnáctého patra. Výtah se zastaví a vy už máte blbej pocit. A k tomu na vás začínají ze všech stran střílet a vy nemůžete ven. Kdo tvrdí, že se nebál, lže. Jde o to, uvědomit si, že jiní lidé jsou absolutně závislí na tom, co vy uděláte. Každý byl důležitý. Být strachy nečinný nebylo možné. Pilot, se kterým jsem létal – bylo mu dvaatřicet, což byl tenkrát pro mě starý člověk – se vždycky na mě obrátil a ukázal mi, že jsem dobrej. Pro tuhle pochvalu jsem to vlastně dělal.
Osmdesát sedm procent vaší letky nepřežilo. Jak jste provázeli kamarády na jejich poslední cestě?
Po oficiálním pohřbu jsme měli takový rituál: jejich věci jsme položili na postel a chodili jsme kolem a každý si vzal něco, co potřeboval – žiletky, cigarety, tužky… Jenom ne peníze a šaty. Vlastně to bylo jako židovský pohřeb. Jak víte, na židovských hrobech jsou kameny. V dávných dobách byli Židé stěhovaví jako Beduíni. Když někdo z nich zemřel, tak ho položili v bílé košilce na zem a celý kmen chodil kolem a každý z nich položil kámen, až tam nakonec vyrostla velká hromada kamenů. To proto, aby na ně nemohla zvířata.
Ale po dvou letech byl konec války a byla tu zase jiná cesta…
Pamatuji si na Churchillův projev v rozhlase, kdy nám oznámil, že je příměří. A my najednou nevěděli, co máme dělat. A když voják nemá co dělat, tak se ožere. Všichni jsem se napili, někdo víc, někdo míň, ale už na nás dotírala myšlenka, co je doma. Dostal jsem dopis od tety z Ameriky: „Jsme rádi, žes to všechno přežil. Teď přijď sem, jsme připraveni ti pomoci.“ Ale to jsem právě nechtěl. Víte, bylo mi sotva čtyřiadvacet let, ale ještě jsem neměl pubertu za sebou. A já se rozhodl, že budu sám v Praze a že si budu moci dělat, co chci. Že budu moci zlobit a že nebude nikdo, kdo mi řekne, že večeře je v osm a já budu muset přijít, protože bych ho nerad zklamal.
Jaký byl návrat domů?
Náš byt, kde byl i náš nábytek, obsadil bývalý soused a nechtěl mě pustit dovnitř. Nikdy jsem ten byt nedostal zpátky. Byl to právník a byl ve straně a navíc seděl v kanceláři primátora Vacka.
Už jste tenkrát myslel na toho úředníka ministerstva financí, který vás odsoudil k nemilosti?
Celou dobu jsem myslel na náš rozhovor: „Žid?… Odstup!… Čtyři páry bot, židáku?… Ty nebudeš mít čas odnosit jedny!“ To byl taky jeden z důvodů, proč jsem se vrátil. Hned druhý den jsem to probíral se svým přítelem, pilotem Horáčkem. „Půjdeme potrestat nějaké víno,“ řekl tenkrát. Zašli jsme na Jungmannovo náměstí do sklepní vinárny U Zoufalých, kde naše oko těšily nástěnné malby kyprých rubensovských žen. „Tak Honzo, půjdeš ho zabít, nebo ne?“ Řekl jsem mu, že to mám v úmyslu. „Mám návrh. Objednám čtyři flašky vína a ty jdi a zabij ho. A zabij ho dobře. Až se vrátíš, tak ty láhve potrestáme.“ Šel jsem tedy na úřad, kde ten úředník stále seděl ve stejné kanceláři. Zeptal jsem se ho, jestli si na mě pamatuje. Nepamatoval. Tak jsem mu zopakoval ona slova a dodal, že jsem odnosil šest párů bot a že jsem ho teď přišel zastřelit. Vytáhl jsem revolver a namířil na něj. On jen: „Prosím ne, já mám rodinu.“ A v tu chvíli jako by se vytáhla opona a za ní jsem viděl sám sebe. Říkal jsem si: Co tady děláš? Takovou věc nemůžeš udělat! Ten člověk je bezbrannej, žádnej soud neměl! Je to sice padouch, ale nemáš právo ho zabít! Tohle se odehrálo v několika vteřinách. A protože jsem to považoval za svou slabost, vší silou jsem ho pěstí udeřil do obličeje. Tak jako mně ten italský policajt rozbil nos, tak jsem ho rozbil já jemu. Spadl pod stůl a byl KO. Krvácel… Když jsem odcházel po schodech dolů, zmocnil se mě mystický, ale velmi krásný pocit. Nikdy v životě jsem neměl takový pocit ulehčení jako na těch schodech. Často o tom silném prožitku přemýšlím.
Bylo to odpuštění, nebo jste si uvědomil, že to je definitivní konec války?
Pravdou je, že tímto okamžikem pro mě válka skončila. Odpouštět je obrovsky těžká věc. Já jsem ho nezabil, ale to neznamená, že jsem mu odpustil. V Čapkovi jeden četník říká: „Víte, násilí nedělat je jedna věc, ale odpouštět je druhá věc a velmi často ji musíme přenechat někomu jinému.“ To je věc víry, ale já ji nemám, takže nemohu říci, že jsem to dělal kvůli víře v Boha, ale myslím, že nějak osobně řídil, abych to nedělal. Když jsem se vrátil do vinárny, Horáček se ptal: „Tak co, zabils ho?“ Díval se přitom na mě jako na Ježíška, který přinesl dárky. „Nezabil,“ řekl jsem. „A proč?“ divil se. „Já už o tom nechci mluvit a nebudu o tom mluvit. Pro mě to je hotový.“
Další životní cestou je první krok do svazku, v němž slibujete, že budete při sobě celý život stát v dobrém i zlém. Jak jste si vedl?
Měl jsem tři náběhy na manželství. Dost jsem tady zlobil, byl jsem jako vypuštěný z řetězu. Bylo mnoho příležitostí, a tak jsem málokterou vypustil. Byl jsem tak nezkušený, že jsem si myslel, že pokud je člověk zamilovaný, je to důvod k manželství. A tak jsem dvakrát vlezl do manželství a dvakrát z něho vylezl. Vždycky to byla moje vina.
Ale to třetí se vám mimořádně povedlo…
Svou nynější ženu jsem poznal v padesátém sedmém roce po návratu z nucených prací. Měl jsem kliku: má žena je nejen hodný, ale i krásný člověk. Tak blbej zas nejsem: když nemusím, tak proč bych si bral ošklivku.
Nemůžeme nezmínit váš pobyt ve vězení… Co vám tahle cesta dala, a co nenávratně vzala?
Tahle cesta mi vzala několik let, ale já si nestěžuju. Nemám rád lidi, kteří mají v sobě sebelítost. Když jsem po roce 1989 potkával Čechy a ptal se jich, jak se mají, dali hlavu smutně na stranu a řekli: „Tak jako ty ne.“ Tuhle ufňukanost a určitou závist nemám rád. Když se ptali mě, jak se mám, odpovídal jsem: „Mám se dobře, ale mám starosti z toho, že jsem unavený po devátém čísle.“
Po vězení jste zase opustil naši republiku. Jaká to byla cesta?
Já se dostal ven vlastně přes paní Rooseveltovou. Ale když jsme se rozhodli, nebyla už na živu. Po prvé jsem u ní byl na návštěvě v šedesátém roce. Na její osobní zákrok: byla tenkrát předsedkyní rady školy, kterou vlastnila moje teta, psychoanalytička. Ta ještě za Rakouska-Uherska studovala psychoanalýzu u Sigmunda Freuda. Začátky v Americe pro nás nebyly – až na stesk po domově – těžké. Hned jsem dostal místo na škole a manželka brzo taky. Škola však po pár letech bankrotovala a my jsme z Massachusetts odešli do Arizony, do Červených skal mezi Indiány. Tam jsem v rezervaci dostal místo učitele dějin a tělocviku.
Ale vy jste učil i v Německu…?
Ano. Před válkou i po válce jsem měl velmi špatný postoj k Německu. Všechno, co bylo německé, jsem neměl rád. Ale když jsem byl starší, uvědomil jsem si, že je to obrácený rasismus a že se k tomu musím postavit. V Arizoně byla německá delegace z nejlepší soukromé školy v Německu, která sídlila v zámku u Bodamského jezera a patřila markraběti Bádenskému. A ta mi nabídla, abych u nich učil. Přijal jsem a byl jsem tam s paní celkem pět let.
A vycházel jste s Němci dobře?
S mladými studenty i učiteli jsem vycházel velmi dobře, ale nikdy se mi to nepodařilo s lidmi mého věku. Zaplať pánbůh. Jednou se mi stalo, že otec jednoho studenta utrousil antisemitskou poznámku. Já jsem ho setřel a vyhodil. On si šel hned stěžovat řediteli. Před obědem jsme stáli v dlouhé chodbě a čekali jsme, až se otevře rytířský sál, kde se obědvalo. V té chvíli ke mně přistoupil ředitel a poznamenal: „Pane Wienere, v těchto věcech jste příliš citlivý.“ Řekl jsem mu: „Pane řediteli, vy nemáte vůbec právo mluvit o těchto věcech, protože vám se nikdy nic takového nestalo. Já tuhle vaši větu odmítám.“ On mi dal výpověď. Já ho zažaloval a markrabí, kterému to všechno patřilo, stál za mnou. Ředitel to pochopitelně prohrál. Ani před soudkyní se neudržel: „Tak jak dlouho chcete tady v Německu být? Až zemřete, nebo co?“ Ona ho napomenula a druhý den jsme si šli pro rozsudek. Řekla mi: „Můžete tady zůstat, jak dlouho chcete. Chcete tady zemřít, jak tady naznačil pan ředitel?… Můžete. Pokud ne, musí vám škola vyplatit padesát tisíc marek odškodného.“ Tak se také stalo a my se v roce 1985 vrátili do Ameriky. Víte, já nejsem posera a nenechám si něco jen tak líbit.
Jak jste pak v Americe sháněl práci?
Nějakou dobu jsem nemohl najít místo, musel jsem začínat znovu. Nebylo to lehké. A tak jsem pracoval fyzicky: krmil jsem bizony. To bylo poměrně nebezpečné.
Kolik vám bylo?
Šedesát pět…
To už máte přece nárok na důchod.
Mám, ale mě má práce stále baví.
(Pan Wiener to nerad přiznává, ale manželka mi vysvětluje, že z jeho důchodu by nemohli vyžít, a tak je vlastně stále nucen pracovat: „Baví nás to, ale na druhou stranu máme hypotéku… V Americe si nemohu dovolit platit ani zdravotní pojištění,“ dodává.)
Pak jsem vydal knihu o atentátu na Heydricha a opět jsem učil. Dokonce na jedné z nejstarších škol, a to ve Williams College. Nakonec jsem dostal místo v lázních, kde jsem s manželkou působil jako horský vůdce. Bral jsem turisty na delší túry k velkým jezerům. A tam mě zastihla listopadová revoluce. Hned jsem si vzal dovolenou a jel do Československa.
Jaký byl návrat domů?
Nádherný. Šel jsem hned ke Špalíčku, kde sídlilo Občanské fórum s prezidentem Havlem, a nabízel jsem své služby: „Udělám všechno, abych vám trochu pomohl. Můžu stěhovat nábytek, můžu překládat nebo mít nějaké přednášky o emigraci.“ Tak jsem s Lubošem Dobrovským stěhoval nábytek.
Nabízeli vám pak nějakou funkci?
Nenabízeli, ale já bych ji ani nevzal. Já jsem byl rád v Americe. To nejkrásnější, co se teď po pádu komunismu stalo, je vzájemná výměna mladých studentů.
Na které se i vy podílíte…
Ano a velmi mě to těší. Je to pro mě zase nový život. Já jsem vděčný, že tu můžu pracovat a že tu nejsem jako turista.
V čem spočívá vaše výuka?
Jmenuje se to moderní dějiny střední Evropy a podtitul zní – identifikace s dějinami. Pro studenty je velmi přínosné, když se mohou přímo na místě identifikovat s prostředím. Vyprávím jim svůj příběh jako vám, ale po těch místech je osobně provázím… Terezín, Lidice, Dubrovnik, Ljubljana, ale také děláme výlety do Ukrajiny, Albánie nebo do Budapešti. Nečerpají látku jenom z učebnic jako třeba na bostonské univerzitě, tady získávají autentický prožitek.
Před rokem jste prodělal mozkovou příhodu. Přiznám se, že už jsem nevěřil, že budete znovu učit…
Ta pepka mě klepla právě kvůli dokumentu Bojovník, který se promítal na festivalu v Karlových Varech. Byl jsem ve strašném stresu a z toho jsem to měl. Neustálé rozhovory, dusno… I ta přítomnost Arnošta mě iritovala
Ten americký dokument je fascinující. U vás mě zarážela ta bojovná nesmiřitelnost: zatímco vy jste seděl ve vězení, Arnošt Lustig si jako člen strany a redaktor Mladého světa užíval relativně svobodného života. Máte dojem, že je to jednoznačně odsouzeníhodné, jak jste v dokumentu naznačoval?
(chvíli mlčí) Nejsem soudce, nechci odsoudit člověka, a už vůbec ne člověka, jakým je Arnošt Lustig, protože napsal několik citlivých a dobrých knih o tom, co nikdo jiný tak krásně nenapsal. Nemám právo ho soudit: nikdy jsem nebyl tak závislý na nacistické brutalitě jako on, když byl dítě. Mám ho docela rád. Myslím, že člověk, který prošel peklem Osvětimi, má právo říct větu, kterou řekl v tom filmu: „Člověk se nenarodí kvůli tomu, jako Wiener, aby pořád bojoval, ale aby měl zajímavý a co možná nejpohodlnější život.“
Jednu změnu na vás teď cítím: už nemáte v sobě tu nesmiřitelnost, jaká byla patrná z toho filmu…
Jedno indiánské pořekadlo zní – nelechtej chřestýše bosou nohou. Arnošt to několikrát udělal. Například když mi tvrdil, že jsem toho kolaborantského úředníka měl zastřelit, a nenechat ho žít, protože ten člověk se stal komunistou. A v tom jsem vybouchl: „Ty vůbec nemáš právo tohle říct, ty jsi byl ve stejném klubu vrahů, jako ten člověk! I když z jiných důvodů!“
Máte v sobě stále povahu bojovníka. Je to tím, že vás vychovala válka, anebo si myslíte, že každá doba potřebuje bojovníky s nekompromisními postoji?
Myslím, že každá doba potřebuje člověka, který se dokáže postavit proti zlu. I když moje bojovnost mi byla dána geneticky. To, že můj otec spáchal sebevraždu, nebyla zbabělost.
Váš americký prezident vystupuje také jako rozený bojovník. Ale též je o něm známé, že je to americký prezident s nejnižším IQ. Jak se vy díváte na válku s Irákem.
Busch oproti mně nikdy ve válce nebyl. On se tváří jenom jako bojovník. Saddám Husajn je terorista – zaplynoval Kurdy, útočil na Írán, poslal rakety do Izraele – ale myslím si, že USA mohou válčit jen se schválením Rady bezpečnosti OSN.
Řekněte mi, může být válka fascinující?
Je fascinující, ale ne kvůli kráse, ale kvůli kamarádství, které se tam rozvine, a kvůli lásce k vlasti, kterou tam získáte. A všechny ty těžkosti, které jsou s tím spojené, je člověk schopen ve válce překlenout. Fascinující také je, když se díváte na lidi, kteří nemají v hlavě nic jiného, než že v pátek pojedou na chatu. A když přijdou těžké doby, jsou s takovou povahou často v prdeli.
Jste připraven i na tu finální cestu, nebo o ní odmítáte uvažovat, protože vám už nic zajímavého nenabízí?
Každý člověk o smrti přemýšlí, protože ví, že ona je na jeho cestě konečná. Mě život velmi těší, takže se na poslední cestu moc netěším. Jak už jsem řekl, víru se nelze naučit a já ji v sobě nemám. Ale nemyslím si, že jsem kvůli tomu ohromný a chytrý člověk, protože jsem to všechno prohlédl. Já bych rád víru v sobě měl, ale není mi to dáno.
Vy jste jako žid vlastně prodělal ten správný obřad teprve nedávno…
Ano. Ve svých sedmdesáti pěti letech jsem šel na židovské bar-micva, což je jako biřmování. Barmicvování se běžně dělá ve třinácti letech. A když mně táta řekl, že už je čas se učit u rabína, tak jsem odmítal; raději jsem hrál fotbal. Tady to proběhlo u rabína Karola Sidona, ale v Americe jsem se to musel naučit u jiného rabína. Bylo to nádherné: doplnil jsem článek, který mi v řetězu scházel, ale to nemá s vírou nic společného. Udělal jsem to hlavně kvůli tátovi.
Nedávali vám ostatní židé najevo, že nejste tak úplně košer, když vám chybí víra?
Je velmi málo židů, kteří nemají pochybnosti v Pána Boha. Málo. Po těch zkušenostech… Kde byl Pán Bůh?… Možná si dal šlofíka. Taky na něho doléhá stáří.

---

Plk. v. v. Jan Wiener (26. 5. 1920) se narodil českým rodičům v Hamburku. V roce 1933 se stěhuje do Prahy, kde dokončuje německé státní gymnázium ve Štěpánské. Byt jeho rodičů navštěvuje pražská židovská bohéma: k jeho nelibosti ho za uši tahal např. světoznámý spisovatel Franz Werfel. V roce 1938 je nucen utéci před nacisty do Jugoslávie, kde žije jeho otec. Ten spáchá sebevraždu a Jan před Němci utíká do Itálie, kde končí v zajateckém táboře. Po dvou letech se mu konečně podaří uprchnout a dostává se do vytoužené Velké Británie, kde nastoupí jako navigátor do RAF. Po válce je uvězněn za protilidový postoj a protistátní činnost a pět let tráví na nucených pracích (1950-55). V roce 1962 emigruje do Spojených států. Pracuje tu jako univerzitní profesor, turistický průvodce, ale i jako krmič bizonů. Mezitím pět let přednášel na soukromé škole v Německu (1980-85). Po listopadu 1989 se vrací do Prahy. Střídavě žije v Massachusetts a v Praze. Dodnes zde působí na Filozofické fakultě jako profesor: americké studenty učí dějiny střední Evropy. Je nositelem mnoha vyznamenání: válečný kříž, medaile Za chrabrost, medaile Za zásluhy 1. st., Československá medaile druhého odboje a několik britských vyznamenání.

Čarodějnice se znuděně protáhla, potom lehce mávla kouzelným proutkem, vyslovila zaklínadlo… a celá planeta se k údivu přítomných obalila ledem. Najednou to byla zářící bílá koule. Jen kolem rovníku se na ní vlnil tmavý prstýnek. Intenzivní záře byla nepříjemná. Všichni v sále přivřeli oči…“
(ze zatím neexistující pohádky o Mrazu a Slunci)

Když se oprostíme od podobných uměleckých ztvárnění, dostaneme se na vědecký základ problematiky a tady se nediskutuje o základní věci – doby ledové jsou v historii naší planety realitou. Přicházely, odcházely, planeta se díky nim obalovala ledovým krunýřem a zase se ho zbavovala. Ovlivnily prakticky vše, co se na ní ovlivnit dalo. Poslední doba ledová je už dvanáct tisíc let za námi, ale otázky zůstaly. Kolik jich vlastně bylo? Proč přišly? Co se dělo? Byla poslední doba ledová opravdu poslední? A když ne, co se bude dít, až se zase ochladí? Jenže vlastně… bude to lidstvo ještě vůbec zajímat?

POSLEDNÍ GLOBÁLNÍ ZIMA
Minus 18 000 let tehdy svítilo na pomyslném digitálním letopočtu, který odpočítával zbývající čas k začátku křesťanského kalendáře, a mrazy poslední doby ledové dosáhly svého maxima.
V Severní Americe se ledovec zastavil až v dnešním New Yorku. Na jižní polokouli ledovec zasáhl okraj Austrálie, velkou část Nového Zélandu a Argentiny.
Rozměry ledovců se ale vůbec nedaly srovnávat s těmi dnešními. Jen jejich tloušťka se běžně pohybovala mezi 1-2 km! Tady se ukrylo obrovské množství vody, která zákonitě scházela ve světovém oceánu. Hladiny moří tak klesly asi o 120 m a odkryly šelfy. Anglie byla pak ještě dlouho po ústupu pomalu tajících ledovců součástí Evropy. Kanálem protékala jen tzv. „kanálová řeka“, která k sobě lákala lovce a rybáře. Důkaz? Jejich pazourkové nástroje vymývají mořské proudy ze dna kanálu dodnes.
Z Asie se dalo putovat téměř suchou nohou do Ameriky. Tlupy lovců sledovaly nezaledněný koridor řeky Mackenzie a ve stopách zvěře prošly až do Ohňové země. Vůbec jim nedošlo, že se stali objeviteli a prvními osídlenci dvou kontinentů.
Pro českou kotlinu to znamenalo snížení hodnot průměrných ročních teplot na něco mezi -2 až -3 ̌C a ovlivnění srážek, které se vlivem suchého kontinentálního klimatu snížily na polovinu dnešních. Krajina získala ráz chladné, suché tundry – travnaté stepi s ostrůvky smrků a zakrslých bříz. Bičovaly ji západní a severozápadní větry, které přinášely obrovské prachové bouře. Zrna písku vyvátá v předpolí kontinentálního ledovce (zastavil se zhruba na hranici Berlín-Varšava) vyhlazovala a obrušovala povrchy skal. Člověka byste potkali až v panonských stepích nebo ve středozemní oblasti.
Uběhlo dalších 3000 let a bedlivý pozorovatel planety by konečně mohl zaznamenat změnu. Ledovce se začaly stahovat k pólům. Trvalo jim to ale dalších sedm tisíc let, než zaujaly polohu, která zhruba odpovídá dnešní. Zůstávala po nic pustá zem pokrytá ohlazenými skalami, bludnými balvany, které se uvolnily z roztátých ledovců, a ledovcové morény – valy z kamenů a písku hrnutých ledovcem. Stopy po morénách najdeme na mapě Evropy dodnes – třeba řeky v severní části Německa a Polska netečou přímo do moře, ale mají zhruba východozápadní směr (jsou zadržovány bariérami bývalých ledovců).

LED A VĚDA
Krajina zbavená ledového zajetí začala žít novým životem a na mrazivé období se začalo rychle zapomínat. Prakticky do začátku 19. století nikdo o nějaké době ledové příliš neuvažoval. Balvany a skalní ohlazy byly považovány za něco, co tu zůstalo po biblické potopě světa. Hlasům, že by snad tyhle sedimenty mohly pocházet z dávno roztátých ledovců, nikdo nevěnoval větší pozornost. Až do roku 1836, kdy ve Švýcarsku začíná pracovat později známý biolog Louis Agassiz. Jako jeden z prvních začíná vykládat dávný vývoj severní Evropy na základě zásadní premisy – v minulosti byla tato krajina pokryta rozsáhlým, stovky metrů mocným ledovcem. Narodila se koncepce doby ledové. Dnes prakticky nemá oponenty, ale tehdy trvalo přes padesát let, než ji vědecké autority začaly přijímat jako něco, o čem se nediskutuje.
Pustíte sněhovou kouli ze svahu, ona se řítí dolů a je stále větší a větší, …tak nějak a stále rychleji se valila kulička, pak koule a později lavina vědeckých poznatků týkajících se dob ledových a zalednění.
Rok 1880 – německý geograf Albrecht Penck začíná studovat ledovcové usazeniny alpských údolí. Jako první si uvědomuje, že nemohly vzniknout během jednoho období, protože je nachází nejméně ve čtyřech různých úrovních.
Ve stejné době si řada geologů všímá, že ve spraších (žluté „cihlářské“ půdy), které jsou rozšířené i u nás, se občas vyskytují kosti mamutů a srstnatých nosorožců. Závěr? Spraše musejí pocházet z dob ledových! Nacházejí se v nich polohy hnědých a černých půd. Najednou je možné vysvětlit, že dob ledových bylo několik a byly odděleny teplejšími – dnešku podobnými mezidobími. Dobám ledovým se začalo říkat glaciál, meziledovým interglaciál.
V roce 1909 publikuje A. Penck společně s E. Brücknerem monografii o čtyřech ledových dobách, které nazvali podle alpských řek Ginz, Mindel, Riss a Würm. Vzápětí k nim přidávají ještě Donau a Biber a světlo světa spatřuje myšlenka polyglacialismu – pravidelného střídání několika dob ledových a meziledových. Dokázala přežít do 60. let.
Do výzkumu zalednění planety se paradoxně příznivě promítla studená válka. Ponorka, asi nejdůležitější zbraň tohoto období, se nesměla ztratit v obrovských prostorech vodního živlu. Výsledek? Intenzivní zájem o výzkum oceánu a podmořského dna. Vzorky z vrtů v podmořských pánvích ukazují střídání poloh s chladnomilnými a naopak teplomilnými rozsivkami. To se dalo očekávat. Ale „chladných“ vrstev je nejméně 18! Najednou je zřejmé, že dob ledových musela být celá řada. Další závěr? Pro nás lehce znepokojivý – vypadá to, že zemský systém poslední dva miliony let funguje jako obrovský přepínač. Má dvě polohy: topení zapnuto – vypnuto.
Těch 18 chladných vrstev se jevilo ze začátku jako neskutečný počet. Hledala se korelace s výsledky výzkumů na pevnině a nejdůležitější práce z té doby publikuje český geolog J. Kukla. Na základě zkoumání v dnes už opuštěné a odpadky částečně zavezené jámě cihelny na Červeném kopci v Brně (najdete ji pár set metrů severně od dálnice do Prahy) Kukla dokazuje, že i sprašových poloh oddělených půdami je nejméně 15! Vědci, kteří pracovali v moři, získali jistotu, že klimatické změny, které pozorují na mořském dně, mají odpovídající signál na pevnině. Doby ledové se stávají globálním jevem. Na svět přichází nové pojetí „velké“ klimatologie. Soustřeďuje se na mechanismy vedoucí k proměnám globálního klimatu.

RYCHLÉ ZMĚNY KLIMATU
Je vždycky úleva přijít něčemu na kloub, ale s poznanou skutečností vcelku pravidelného střídání dob ledových a meziledových se okamžitě objevilo několik otázek.
Jak dlouho trvá teplé meziledové období? Kolik času z něj máme ještě před sebou? Jak rychle přichází doba ledová? Budeme včas varováni a schopni se přizpůsobit?
Pakliže jsou karty opravdu rozdány stylem studené období/chladné období, jsou to pro civilizaci osudové otázky. Pro civilizaci ano, ale pro jedince? Žijeme si tady v průměru 70 let a všechno ostatní se při srovnávání s časovým měřítkem doby ledové jeví jako mnohem podstatnější.
Co všechny překvapilo, byla zjištěná rychlost změn, které doprovázejí příchod glaciálu – doby ledové. Zatím to vypadá, že ke snížení průměrné roční teploty až o 10 ̌C stačí pravděpodobně doba kratší než 20 let! Zatím není jasné, proč systém globálních oceánských proudů, hlavní motor tepelné cirkulace, slábne nebo na několik set až 5 tisíc let téměř úplně zaniká. Podle pozorování v hlubokomořských vrtech a ve vrtech do kontinentálních ledovců si však už jsme celkem jisti, že k „vypnutí“ oceánského proudění může rovněž dojít během několika desítek let. Toto vypnutí je doprovázeno snížením průměrných ročních teplot v amplitudě od několika do 10 ̌C. Chcete srovnání? Jako kdyby byla během života jednoho člověka přenesena Praha ze svého současného klimatu na úroveň Helsinek.

BUDOUCNOST ZVANÁ NEJISTÁ
Jak je to vlastně možné? Jednu dobu je teplo a v druhém okamžiku se na obrovských plochách planety začínají teploty dramaticky snižovat. Podmínky nastartování chladného období stručně shrnuje Václav Cílek: „Je nutné, aby došlo k průniku několika faktorů. Především v atmosféře nesmí být příliš velký obsah skleníkových plynů. Dál musí blízko pólů existovat pevnina, na které dojde k akumulaci jádra budoucího pevninského ledovce. Tato pevnina by neměla být plochá, ale hornatá, aby zachycovala životně důležité srážky, bránila letnímu tání ledovce a kontinentální ledovec se z ní mohl roztékat. Zároveň je zapotřebí, aby nebyla nadměrně ohřívána mořským prouděním, ale ani mořské proudy by neměly ležet příliš daleko, protože přinášejí srážkovou vodu. Jinými slovy – zemský systém musí být na příchod doby ledové ‘předpřipraven’ vhodným složením atmosféry, správnou distribucí pevnin a oceánů a jejich příhodnou geomorfologií.“
Mezi ledovci a klimatem, konkrétně teplotou zemského povrchu, která je jednou ze základních faktorů tvorby klimatu, existuje ještě jedna silná vazba. Albedo neboli odrazivost. Albedo je definicí udáváno jako poměr záření odraženého od tělesa k celkovému záření, které na těleso dopadá. Čím bělejší je těleso, tím více záření odráží. Proto ledovce až 90 % záření, které na ně dopadá, odrážejí. Čím více záření odrazí, tím méně je jejich povrch zahříván.
Doženeme-li to do krajnosti, pak by v dobách ledových, kdy ledovce pokrývaly podstatně větší plochu kontinentů než dnes, mělo dojít k nevratnému procesu. Víc ledovců, větší albedo, ještě víc ledovců a … a celá Země by musela nezvratně zamrznout. Naštěstí pro nás je ve hře ještě tolik dalších faktorů (například koncentrace skleníkových plynů), takže k tomu nedošlo.
Ať už jsme to chtěli, nebo ne, stojíme všichni na stejné křižovatce. Rovně vede cesta k době ledové v intervalu, který je obvyklý a v životě naší planety normální. Doprava to vypadá na zkratku k tomu samému, vybudovanou oteplením atmosféry vlivem naší činnosti za posledních 200 let. A doleva? Podle některých tam žádná odbočka neexistuje, podle jiných tam cesta je. Vede k neustálému oteplování atmosféry s koncem za zatáčkou, do které zatím není vidět.

NAŠE LEDOVCOVÉ POZDRAVY
Na první pohled se zdá, že u nás ledovcům pšenka nikdy nekvetla. Ovšem i zde najdeme stejné stopy po ledovcové činnosti, jako například v severním Norsku či vzdálené Patagonii. Stačí se podívat do pohraničních hor a jejich severního podhůří.
Vzhledem ke klimatickým a topografickým podmínkám, které zhruba před 20 000 lety panovaly na našem území, vzniklo v Krkonoších nejméně osm horských ledovců. Tvarem se podobaly těm, které v současnosti můžeme obdivovat v Alpách. Ledovce mrazivě zdobící českou část Krkonoš ale měly oproti polským nevýhodnou polohu. Kvůli jižní expozici se nestihly zahloubit, rychleji odtávaly, a tak nám nezanechaly, na rozdíl od polské strany těchto hor nebo Šumavy, ledovcová jezírka. Dnešní tundra na vrcholcích Krkonoš simuluje podobný ekosystém, který tady byl rozvinutý během poslední doby ledové. Přestože zdejší ledovce odtávaly rychle, jejich stopy a obrovská transportní síla zůstaly z lidského hlediska „trvale“ zapsány ve tváři krajiny. Trogy – česky řečeno ledovcová údolí, jsou v Krkonoších známy pod místním názvem doly. S těžařskou činností to ale nemá nic společného. Labský a zejména krásně vymodelovaný Obří důl se svým průřezem, jenž v profilu tvoří písmeno „U“, odlišují od ostřeji zahloubených říčních údolí, jejichž „V“ profil deklaruje jiný způsob vzniku a typ eroze. Procházka Obřím dolem je pochůzkou jedním z nejlépe vytvořených ledovcových údolí, které je u nás možné obdivovat přímo z asfaltové cesty. Ta se později mění na zpevněnou a stoupá po úbočí Sněžky. Když výhledu přestane překážet kosodřevina, odkryje se pohled na ukázkový kar – závěr ledovcového údolí s velice snadno zapamatovatelným miskovitým tvarem. Jako když Krakonoš dloubne do kamenného podloží obrovskou lžící. V nejvyšších partiích, okolo Sněžky, Studniční a Luční hory, se rozkládá typ unikátní krkonošské tundry, která zabírá kolem 3 % (přibližně 16 km2) území národního parku. Plošným rozsahem nic moc, ale horští botanikové a geomorfologové na ni nedají dopustit.
Ledovcové kary jsou nejen v Krkonoších významnými útočišti rostlinných druhů. Ony proslulé „zahrádky“ jsou nejbohatšími nalezišti vzácných skvostů. V karu jesenické Velké kotliny se uvádí na 450 druhů vyšších rostlin, což je nejbohatší botanická lokalita v České republice. Jeseníky měly stejně jako Krkonoše malé lokální ledovce. Jejich kary sice jsou důkazem jejich existence, ale některým z vědců je to málo.
„Přítomnost souvků a některých geomorfologických útvarů ukazuje, že se na Moravu doplazil i obrovský pevninský ledovec. Svého maxima v této oblasti dosáhl v době sálského zalednění – zhruba před 300 až 350 tisíci lety. V době maximálního zalednění ledovec pokryl severní část Jeseníků a nunateky se staly kopce jako Smolný či Borový. Svého maxima ledovec dosáhl zřejmě ve výšce 540 m n. m. v sedle mezi Bílým kamenem a Strážiskem. ‘Vrstevnice’ – pomyslná čára ohraničující výšku, kam až ledovec vystoupal, je zde okolo 450 m n. m.“ Zmiňované souvky jsou důležitým poznávacím znakem právě pevninského zalednění. Jedná se o kusy hornin větší než 1 cm, se kterými ledovec posouval. Horní hranice velikosti není určena, ale ty největší jsou známy jako bludné balvany. Mnohé z nich dobloudily do základů domů, stala se z nich dlažba nebo slouží jako památníky. Jejich materiál není zdejší. Pochází z nejrůznějších končin Skandinávie, a dokonce i z mořského dna. Geolog si může udělat sbírku kamenů z Polska či Německa, ale i Finska, Švédska či Baltského moře. Jedná se o nejrozmanitější materiál. Pazourkem počínaje a vápencem konče.
Zůstaňme u posledního glaciálu, jen se na mapě Česka přesuňme jižněji. Šumavská jezera vyhloubená karovým ledovcem jsou zdejším fenoménem. Jižní alpské zalednění sice ovlivnilo zdejší klima, složení místní flóry a fauny, ale souvislého zalednění tady nedocílilo. Ke konci doby ledové došlo i k prvnímu ovlivnění šumavské květeny druhy z Alp. Tak se rozšířil např. hořec šumavský (Gentiana panonica), koprníček nachový (Mutellina purpurea) či prha chlumní (Arnica montana). Celkem je ledovcových jezer na Šumavě osm, ale pouze pět na české straně. Přesto je zájem odborníků stále aktuální. Jejich dna skrývají pylový sediment, který poskytuje palynologům (odborníkům na pyly) při rozborech cenné údaje o klimatu v minulosti. V případě Čertova jezera se jedná až o sedmnáctimetrovou usazeninu na dně. Podobné to je s rašeliništi, která se začala formovat přibližně na konci posledního glaciálu. Není bez zajímavosti, že ačkoli Černé a Čertovo jezero jsou od sebe vzdušnou čarou necelé 2 kilometry, leží na různých stranách Jezerní hory a jejich vody se nepotkají dokonce ani v moři. Černé jezero je odvodňováno do Severního moře, zatímco Čertovo do Černého moře. Samotné stáří jezer je odhadováno na 10-12 tisíc let. Pod tlakem sníh měnil strukturu a měnil se na led. Předtím ovšem sjíždějící laviny obnažily geologické podloží a vznikající ledovec se zarýval do svorového podkladu. Ledovec vlivem gravitace, času a vlastního pohybu nakupil morény, které dnes ohraničují obě jezera. Moréna je v současnosti nádhernou ukázkou samozmlazujících procesů jedle bělokoré (Abies alba), která byla v posledních desetiletích na ústupu a vymírala. Pod hladinou Černého jezera roste šídlatka jezerní (IsoĘtes lacustris). Jedná se o její jedinou českou lokalitu. Přestože se běžně její výskyt udává ve dvoumetrových hloubkách, u nás je možné ji nalézt v hloubce téměř čtyři metry. Plešné jezero se může pochlubit jinou raritou – šídlatkou ostrovýtrusnou (I. echinospora). Zdejší vody jsou opět jedinou lokalitou jejího výskytu v naší republice. Glaciální jezera se nacházejí v nadmořské výšce přibližně 1000-1100 metrů a na české straně zaujímají celkem plochu necelých 43 ha: jezero Laka (2,5 ha), Prášilské (3,6 ha), Plešné (7,5 ha), Černé (18,93 ha) a Čertovo (10,31 ha).
Českomoravský prostor byl tehdy pruhem nezaledněné země. Z jihu to ledově dýchalo alpskými ledovci, sever mrazil ledovcem pevninským. V tomto období se začala zásadním způsobem formovat současná druhová pestrost. Některé organismy, které byly přizpůsobeny chladnému klimatu, se po oteplení stáhly a zůstaly jako glaciální relikty v nejvyšších partiích našich hor. Tam dnes najdeme vrbu laponskou (Salix lapponum), ostružiník morušku (Rubus chamaemorus), všivec krkonošský (Pedicularis sudetica), lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis) či kosa horského (Turdus torquatus) a hraboše mokřadního (Microtus agrestis). Zároveň měl konec glaciálu za následek stěhování živočišných a rostlinných druhů. Díky tomu se potkaly druhy, které byly jinak geograficky oddělené. Došlo k setkání jeřábu muku (Sorbus aria) a mišpulky (Sorbus chamaemespilus). Jejich vzájemným křížencem je dnes endemický a svým množstvím okolo 200 kusů i nesmírně vzácný jeřáb sudetský (Sorbus sudetica). Změny klimatu dokumentují nálezy mlžů a plžů, jejichž zachovalé schránky se nacházejí v sedimentech dané doby, ale živé exempláře se vyskytují v různých koutech současné Evropy (severní i jižní). Stručně shrnuto, těsně před ledovcem u nás převládala tundra sledovaná chladnou stepí, kterou lze dnes nalézt na Sibiři či v Mongolsku. Zabírala větší část našeho území, popásali se na ní sobi, dařilo se hlodavcům a chladnomilným rostlinám. Sprašové vrstvy jsou další z důkazů glaciálů – jejich navátí a usazení bylo možné právě v době chladných, bezlesých ekosystémů. I proto lze u nás najít i „stepní“ relikty, jakým je například kavyl olysalý (Stipa glabrata).
Lidské osídlení bylo během poslední ledové doby ve středních zeměpisných šířkách nesouvislé. Lidé přicházeli v rámci několika migračních vln a různých kultur a opět se stahovali. Osídlení je vázáno nejenom na teplejší a vlhčí mezidobí, ale také na některá studená období. Zvláště význačné je osídlení v pruhu Dolní Věstonice – Předmostí – Petřkovice u Ostravy o stáří 20-28 tisíc let. Tehdejší prostředí si představujeme jako studenou travnatou tundru s rozptýlenými lesíky. Travnaté plochy jsou obecně schopné uživit mnohem větší stáda zvěře než např. lesy (viz pakoně v Serengeti, bizony na prériích, soby v ruské a finské tundře), takže – a zdánlivě kupodivu – mohla v některých obdobích doby ledové vzniknout umělecky rozvinutější kultura než v teplejším, lesním prostředí např. mezolitu.

---

LEDOVÁ STATISTIKA

Celková plocha ledovců, kterou pokrývají souš, je zhruba 15 861 766 km2. Plocha se samozřejmě každoročně mění podle odtávání či naopak přibývání ledovců v různých oblastech, tedy především v závislosti na klimatických podmínkách jednotlivých regionů, ale obecně spíše ledu nepatrně ubývá. Z toho celkového čísla připadá na region jižního pólu (Antarktida a subantarktické ostrovy) 13 593 310 km2. Plocha ledovců v Severní Americe (včetně Grónska) je 2 002 500 km2, v Jižní Americe (tedy především v Patagonii, ale i v Andách) 25 908 km2, v Evropě (včetně Islandu a Špicberků) 53 967 km2, v Asii 185 211 km2, v Africe jen 10 km2, a konečně na Novém Zélandu 860 km2.

STÁŘÍ LEDOVCŮ
Vědci „rozparcelovali“ doby ledové na kratší chladnější údobí, mezi kterými byly teplejší výkyvy, a každý z nich má své vlastní jméno, někdy i několik. Zajímavé je, že nejen samotný ledovec poskytuje data o svém stáří. Stejně důležité informace o stáří ledovců a době, kdy na Zemi probíhaly doby ledové, poskytují ledovcové sedimenty. Jejich analýza například naznačuje, že antarktický ledovcový štít by mohl být starý okolo 20 milionů let.
Vědci se přes studený ledový příkrov snaží podívat hluboko do minulosti, ale čím jsou popisované jevy starší, tím méně podrobností lze vystopovat. Proto je nejpřesněji popsaná a zdokumentovaná poslední doba ledová, která skončila zhruba před 10 000 lety.

STRUČNÝ ŽIVOTOPIS ANTARKTICKÉHO LEDOVCE
Před 20 000 lety dosahuje led maxima, globální teploty jsou nejnižší, rozsah ledovců největší; přesto i v Antarktidě zůstávají suchá nezaledněná údolí, kde v letním období v loužích rozkvétají vodní řasy. Ty můžeme datovat pomocí radiouhlíku, určit tak rozsah zaledněné části a odvodit plošné neboli horizontální kolísání ledovce.
Před 14 000-17 000 lety se kontinentální ledovec začíná stahovat. Na šelfu začátkem holocénu probíhá bouřlivý vývoj. Tím, jak se v té době rozpouštějí ledovce severní polokoule, stoupá mořská hladina. Moře zaplavuje dnešní šelfy, nadzvedává ledovce ležící nízko a rychle je rozpouští. Před 5000-10 000 lety se rozsah a mocnost ledovců zmenšují znovu. Ledem transportované bloky můžeme nalézt na vrcholcích antarktických hor až 500 m nad dnešními ledovci. Ukazují na vertikální úbytek ledovce.
Před 4500-5000 lety začínají ledovce opět růst. Původně se stáhly místy až za současnou úroveň zalednění, ale v tomto období začíná nová fáze menšího zalednění. Ta není rovnoměrná, ve východní Antarktidě se odehrávala před 6200-4700 lety. Svědčí o ní desítky radiouhlíkových údajů z organických zbytků v ledovcových sedimentech. Před 2000-4700 lety začíná další oteplování, které kolem roku 0 končí novou chladnou fází. Při této poslední ledové epizodě dochází k novému, poměrně značnému růstu ledovců, což mohlo způsobit pokles mořské hladiny možná až o 1 m.

LEDOVCE, KLIMA A VZESTUP MOŘSKÉ HLADINY
Většina současných vědců se shoduje, že globálního oteplení je proces, který už je nastartovaný. Pouze výpočty jednotlivých odborníků se od sebe radikálně liší. Od velmi dramaticky pochmurných scénářů založených na extrapolaci vybraných prvků až po náročné počítačové klimatologické simulace. Do bitvy argumentů týkající se vlivu oteplení na vzestup mořské hladiny přispěl Václav Cílek zajímavou souvislostí. „Jeden z velmi dobře podložených klimatických výpočtů dokonce navrhuje, že při globálním oteplování bude antarktický ledovec přispívat na zvýšení mořské hladiny přibližně -10 cm za století (nepřehlédněte prosím znaménko minus, jde skutečně o pokles hladiny!). V současné době se Antarktida otepluje, což se pochopitelně projevuje růstem hmoty ledovců. Na území, které má průměrnou zimní teplotu kolem -20 ̌C a průměrnou letní teplotu asi -8 ̌C, povede globální oteplování spolu se zvýšeným odparem ke kumulaci sněhových srážek tak dlouho, dokud letní teploty nestoupnou nejméně o 6 ̌C a nezačnou ledovec rozpouštět. V posledních několika letech skutečně pozorujeme v centrální Antarktidě větší sněhové akumulace.“ Pokud tedy v Antarktidě víc sněží a teplota ještě nedosáhla hodnot, aby ledovec začal tát, ledu nám tady bude přibývat.

STUDENÁ DATABANKA
Změny ledovců, respektive pro člověka ta nejnápadnější část – ústup či postup čela ledovce se dal dokumentovat různě. Staré malby a grafiky oslavující krásu přírody například v Alpách často zachycovaly některé ledovcové splazy spolu s charakteristickou geomorfologií terénu. Tu je možné porovnat s dnešním stavem. Nejjednodušší je přímé pozorování. Ostatně každý, kdo byl někdy u ledovce, který neměl mnoho trhlin, si podobné pozorování může zkusit. Stačí narovnat v pravidelných odstupech kameny na povrch ledovce tak, aby tvořily přímku, a za 24 hodin je jít zkontrolovat. Přímka už zřejmě nebude přímkou, ale obloukem protaženým ve směru pohybu ledovce. Rychlost jeho postupu za 24 hodin se pak dá snadno změřit. „Nejúrodnější“, co se získaných dat týče, jsou ledovcové vrty. Ledovec v sobě skrývá stovky gigabytů informací. Jen je nalézt a rozklíčovat. Co všechno se dá z ledového jádra zjistit? Základem je stáří ledu. Ledovec se skládá z vrstviček zmrzlých každoročních srážek. Mocnost vrstviček dokládá množství srážek daného roku. Teplota srážek v době, kdy spadly (čím hlouběji se v ledu nachází, tím jsou starší), se zjišťuje podle izotopického poměru 180. Zásaditost a kyselost ledu zase poukazuje na sopečné výbuchy (doložen například výbuch Krakatau v roce 1883), samotný původ ledu či aciditu srážek, analyzuje se zamrzlý prach, kosmogenní izotop 10Be a jedny z nejznámějších rozborů jsou pod taktovkou odborníků na geochemii zamrzlých bublin. Jde o měření obsahu nejrůznějších plynů uchovaných v různých vrstvách ledu. Z nich se usuzuje na teploty a zjišťuje rychlost a kolísání zemskéko klimatu. S těmito výsledky by měly korespondovat výsledky pylových analýz. Je to podobné jako v jezerních či rašelinných sedimentech. Vazba mezi složením vzduchu a pylovými analýzami je v zásadě jednoduchá. Pokud složení vzduchu odpovídá vyšší teplotě atmosféry, měly by tomu odpovídat i pyly teplomilnějších rostlin. V ledu jsou nejen zástupci z říše rostlin, ale i živočichové a bakterie.
První vrty do polárních ledových štítů byly uskutečněny roku 1956 během Mezinárodního geofyzikálního roku v severozápadním Grónsku. Roku 1957 francouzsko-ruský tým na stanici Vostok dostal rekordní vrt do hloubky 3300 metrů. Nejsou ale zkoumány pouze ledovce pevninské (Grónsko, Antarktida), ale i ostatní typy ledovců, jako např. Levisův ledovec v Keni nebo ledovec Fremont ve Wyomingu. Ten byl navrtán roku 1990 vrtem 160 metrů dlouhým. Dnes jsou velké vědecké naděje a očekávání vkládány do jezera Vostok pod antarktickým ledem. Jezero je 250 km dlouhé a 40 km široké a laika překvapí, že jeho voda je v kapalném stavu, byť je kryta zmrzlým příkrovem. Je to dáno kombinací velkého tlaku spolu s vysokými koncentracemi chemických prvků, jež snižují bod mrazu vody. Jeho hloubka je odhadována na více než 400 m, ale nad ním leží 4000 m pevného ledu. Rozloha jezera je srovnatelná s jezerem Ontario na kanadsko-americké hranici. Ledovcový vrt mířící k jeho hladině určil stáří ledu 420 000 let.
Napsali Hynek Adámek a Topí Pigula

---

ANATOMIE LEDOVCOVÉ KRAJINY
Ledovec končí čelem. Čelo ledovce je místo, ze kterého se za rachotu a hřmotu odlamují (nejen) bílé kusy ledu. Ty se potom většinou pohupují na hladině ledovcových řek a lagun. Plovoucí zmrzlý materiál sice pořád ještě má jméno ledovec, ale v porovnání s původní velikostí jde o mikroskopické drobky smetené ze studeného stolu. Aby vůbec mohl ledovec vzniknout, musí mít akumulační oblast, odkud (laicky řečeno) přirůstá – to znamená, že sníh se zde mění ve firn a postupně pak v led. Ablační oblast je ta část ledovce, kde dochází k jeho odtávání. Na leteckých a satelitních snímcích ledovců a ledovcových splazů jsou v ablační části ledovce vyvinuté nápadně tmavé pásy. Jde o geologický materiál nasbíraný cestou z hor do nižších poloh. Zároveň dochází k průběžnému ukládání materiálu podél boků ledovce, čímž vznikají boční morény. Stékají-li se dva ledovce v jeden, boční tmavé pásy se setkají a vytvoří jeden uprostřed – tzv. středovou morénu. Krásně je to vidět na satelitních či leteckých snímcích. Stav, kdy se čelo ledovce na nějakou dobu zastaví, je běžný. Čelo odtává a kameny, prach a další materiál je ukládán v podobě čelní morény, která je tvořena velikostně naprosto nesourodým materiálem. Pokud se klima oteplí a ledovec ustoupí do vyšších poloh a zastaví se, dojde k vytvoření další z morén. Ledovec neukládá materiál pouze podél boků a před sebou, ale i pod sebou. Často se stává, že mezi čelem ledovce a čelní morénou vzniká ledovcové jezero. Už samotný fakt, že se miliardy tun ledu pohybují, musí mít obrušující vliv na geologické podloží. Nunatekem se stávají ty kusy skalního podloží, které vyčnívají nad ledovec. Údolí vybroušené ledovcem (glaciální) se od říčního (fluviálního) liší jiným profilem. Je zaoblenější, profil připomíná písmeno „U“, na rozdíl od ostřejšího říčního profilu „V“. Skandinávské fjordy nejsou nic jiného než mořem zaplavená ledovcová údolí. Mluvíme-li o obrušování, různé geologické vrstvy odolávají ledovému brusu různě. Ty měkčí jsou odstraněny, tvrdší zaobleny a později pak ve formě oblíků vystupují nad okolní terén. Ledovce (vyjma mořských) mají oblast akumulace sněhu, který se později dostává hlouběji a mění svoji strukturu od jemných vloček po ledovcový led.

Představte si, že v jahodách jíte geny arktické ryby, to aby ovoce v chladu nepřemrzlo. A že je dnes vepřové nějak obzvláště křehoučké? Má v sobě totiž gen ze špenátu, aby maso bylo libovější. Science-fiction? Možná v Česku. Ne tak v Americe…
Světové zemědělství prodělává genetickou revoluci a vstupuje do zcela nové éry. Plodiny, které rostou na polích a mění se pak v krmivo pro zvířata, a pokusně i zvířata, pocházejí z laboratoře. Tam do nich vědci na objednávku vkládají nové geny, které mění jejich vlastnosti podle potřeby.
Tak vznikla třeba i sója, jíž nevadí postřiky proti plevelům, anebo kukuřice, která zabíjí housenky, jež se do ní zakousnou. Genově upravené zemědělské plodiny se líbí farmářům v Severní i Jižní Americe nebo v Asii. Evropa jim zatím pootevírá dveře jen velmi obezřetně, ale není jasné, jak dlouho to vydrží. Hrozí jí, že neuspěje ve světové konkurenci.
A lidé, kteří jídlo z těchto polí dostávají na talíř? Některým je to jedno, jiní se děsí. Kdo má pravdu?

GENETICKÁ HISTORIE
„Geny jsou atomy biologie,“ napsal ve své knize Genom jeden z nejlepších světových popularizátorů vědy Brit Matt Ridley. Sice se jedná o nadsázku, ale nutno přiznat, že velmi trefnou. Právě geny jsou tím, co asi nejvíce hýbe současným biologickým výzkumem.
Leč pojďme ke genetickým prvopočátkům. Tam stojí náš rodák Johann Gregor Mendel. Dnes jej biologicky vzdělaná veřejnost nazývá otcem genetiky. Ze svých experimentů v augustiniánském opatství v Brně – šlo o křížení hrachů a dalších rostlin – vyvodil zákony o přenosu znaků z rodičů na potomky v první a druhé generaci. Základní kámen genetiky byl tedy položen, i když si toho tenkrát nikdo nevšiml.
Mendelovy pokusy v klášterních zahradách trvaly osm let a během nich vysadil přes 30 000 různých rostlin. Britský biolog Jonathan Slack, autor knihy O vejcích a vědcích, v ní o Mendelovi a jeho objevech píše: „Mendelova práce byla sice zveřejněna už roku 1866, ale její ohlas byl až do konce 19. století nepatrný, protože vyšla ve sborníku brněnského přírodozpytného spolku Verhandlunges des Naturforschenden Vereines in Brünn, dosti obskurním časopisu, který sice chodil do některých knihoven západních zemí, ale málokdo jej četl.“
Termín gen zavedl dánský botanik Wilhelm Johannsen až roku 1909.
Pro pochopení dalších souvislostí je třeba si uvědomit rozdíl mezi šlechtěním a genetickou manipulací. Zatímco šlechtitelé, mezi které patřil i Johann Mendel, v rámci křížení rostlin „promíchávali“ celou genetickou výbavu, tak genové inženýrství vybere jeden konkrétní gen, který je zodpovědný za požadovanou vlastnost, a snaží se jej vložit na předem vybrané místo do genetické výbavy (genomu) organismu.
Počátek můžeme datovat zcela přesně publikací článku s názvem „Konstrukce biologicky funkčních bakteriálních plazmidů in vitro“, který vzešel z laboratoře Herberta Boyera na Kalifornské univerzitě v San Francisku v roce 1973. Právě tady je onen bod, kdy se šlechtitelství – tedy víceméně přirozený přesun genů – mění na cílenou genetickou manipulaci, ke které by ve volné přírodě nikdy nedošlo.

TRANSFeR GENŮ
Na první pohled to vypadá, že genetická výbava každého organismu je jiná. Například myš je zcela odlišná od člověka. Jenže to je opravdu jen na povrchu. Myš má stejně jako člověk dvoukomorové srdce, dýchá plícemi, má játra i ledviny. Vlastní čtyři končetiny, každou s pěti prsty. Má stejně jako člověk 30 000 genů. V celém genomu máme my lidé od myší odlišných jen 300 genů, tedy pouhé jedno procento genetické výbavy.
Přitom věda umí dnes už víceméně rutinně přenést gen z jednoho organismu do druhého. Jak se to dělá? Geny jsou uloženy v kyselině deoxyribonukleové (DNA), tvoří konkrétní části jejího řetězce, který má tvar dvojité šroubovice, podobný nejspíš točitému schodišti. DNA je molekulou, která je přítomná v jádru každé buňky organismu. Víme-li, který úsek DNA, tedy který gen, má na svědomí nějakou vlastnost, dá se této znalosti využít. Z dárcovské DNA se pomocí enzymů „vyštípne“ požadovaný gen a ten se pomocí dalších enzymů začlení do DNA příjemce. Tak se povedlo vytvořit množství genově upravených neboli transgenních rostlin i zvířat.
A proč se to dělá? Cílová rostlina, dejme tomu sója, se upraví vložením genu běžné půdní bakterie tak, že bude odolná proti herbicidním postřikům. Po ošetření pole herbicidem plevel odumře, a cílová – geneticky modifikovaná – rostlina zůstane nepoškozená.
Podobné je to s modifikací zaměřenou na „škůdce“ z říše zvířat. Tady existuje varianta mít insekticid (jed působící na hmyz) přímo v pletivech rostliny. Znamená to, že toxické postřiky proti hmyzu nejsou nutné. Tato genetická modifikace dostala zkratku Bt, od níž se odvozují názvy jako Bt-sója, Bt-bavlna a další. Zkratka pochází z názvu půdní bakterie Bacillus thuringiensis, jejíž protein tvoří v buňce krystal speciální, pro hmyz toxické bílkoviny.
Občanské sdružení Biotrin, což je nezisková organizace vytvořená vědeckými pracovníky pro šíření informací o moderní biotechnologii, na svých internetových stránkách podává bližší vysvětlení, jak vlastně toxin funguje. „Když je Cry-protein pozřen určitým hmyzem, krystal (odtud Cry-protein) se za vhodných okolností rozpustí. Tyto okolnosti jsou dány především různou kyselostí trávicích šťáv, jež je nutná pro rozpuštění krystalů různých Cry-proteinů. Naváže-li se Cry-protein, naruší buněčnou membránu a buňka hyne. To pak vede k uhynutí hmyzu.“ Dalším živočichům včetně člověka toxin neškodí.

MOŽNÉ VÝCHODISKO
Vědecká obec je v otázce bezpečnosti, potřebnosti a zdravotní nezávadnosti GMO (čili geneticky modifikovaných organismů) nejednotná. Zatímco Evropa se staví k volnému pěstování spíše restriktivně, v USA je pěstování GMO naprosto běžnou praxí.
Zastánci biotechnologií tvrdí, že pěstování GMO plodin je k přírodě šetrné, protože není potřeba používat takové množství chemických přípravků k ochraně rostlin. Zvýší se výnosy, mimo jiné i díky nižším ztrátám, které by způsobili škůdci. Například v Evropě běžný zavíječ kukuřičný napadá kukuřičné stvoly, proniká do nich a vyžírá je. To způsobuje polehnutí rostliny a logicky snížení výnosů. Navíc poškození rostliny je vstupní branou pro napadení houbami (plísněmi), které jsou pro hospodářská zvířata toxické a snižují kvalitu krmiv. Insekt rezistentní Bt odrůdy kukuřice právě zavíječe hubí. Vědci na 7. entomologickém kongresu loni v říjnu v řecké Soluni konstatovali, že právě výhody zvyšují udržitelnost zemědělské produkce.
Dalším z argumentů je boj proti světovému hladu. Díky vyšším výnosům transgenních plodin mnozí z vědců předpokládají, že bude možné celosvětově tento problém řešit. Asie, kde je hlad a chudoba denním problémem, se otázkou produkce GM plodin vážně zabývá. Čína, nejlidnatější země světa, plánuje, že do roku 2005 zvětší své investice do genových modifikací o 400 procent.
Také Indie rozšiřuje plochy transgenního bavlníku i sóji. Celosvětově se rozloha ploch s genově upravenými rostlinami zvětšuje. Od 1,7 milionu hektarů v roce 1996 až k 58,7 milionu hektarů v roce 2002.
Zavedení nové transgenní odrůdy není krátkodobá, jednoduchá či levná záležitost. Schvalovací procedury trvají léta, stejně jako polní zkoušky a roky předcházejících výzkumů. Právě během těchto let zkoušení se vychytávají možné negativní důsledky. Biotechnologické firmy zaznamenaly případy, kdy byly v průběhu pokusů zjištěny alergenní účinky a od vývoje odrůdy se upustilo. Jiné z odrůd byly vyřazeny právě proto, že nevyhovovaly přísným zdravotním, potravinářským, hygienickým či některým z dalších norem.
Argumentem pro bezpečnost potravin z GM rostlin je i kontrola nezávadnosti z nich připravených potravin. Ta je podstatně větší a přísnější, než v případě běžných potravinových výrobků. Američané tyto potraviny konzumují od roku 1996 a nezdá se, že by se to na jejich zdravotním stavu jakkoli odrazilo.

CESTA DO PEKLA?
Historie mnoha objevů ukazuje, že se negativní důsledky mohou projevit mnohem později. Takovým učebnicovým příkladem jsou freony. Byly testovány na nehořlavost, chemickou stálost a další vlastnosti, jejich destruktivní vliv na ozonovou vrstvu ale nikdo nepředpokládal.
V potravinách, kde se vyskytují manipulované plodiny, se zatím zdá být vše v naprostém pořádku. Na polích při jejich pěstování panují podstatně větší pochybnosti.
Ochránci životního prostředí se obávají, že se nové vlastnosti mohou přenést na jiné rostliny v přírodě. „Nelze zabránit přenosu pylu některých plodin z pole, na němž se pěstují GMO, na pole jiná. Dochází tak ke genetickému znečištění a nelze již zaručit, že plodiny na ostatních polích jsou bez uměle přidaných genů,“ popisuje Ing. Radomil Hradil ze Svazu ekologických zemědělců. Ekologičtí zemědělci záměrně nepoužívají na svých polích průmyslová hnojiva a chemické postřiky a jako nepřirozené odmítají i transgenní plodiny. Na produkci přírodních biopotravin je založen jejich byznys. V Kanadě ale už dnes nemohou pěstovat například řepku, u níž by měli jistotu, že se jim nezkříží s GM plodinami z okolí.
Další velké riziko, které připouštějí i zastánci geneticky upravených rostlin, je vznik rezistence (odolnosti) škůdců a plevelů. Bude-li na pole s transgeny použit speciální postřik proti plevelům, zasáhne pravděpodobně i okraje sousedního pole, remízku nebo louky. Zdaleka už nepůjde o „plný zásah“, tedy koncentrace postřiku nemusí být pro plevely už smrtelná. Plevel si na postřik začne pomalu zvykat a později se může stát jakýmsi „superplevelem“, proti postřiku odolným.
„Také neregulované pěstování Bt kukuřičných kultivarů může dříve nebo později vést k selekci rezistentních populací zavíječe,“ říká entomolog Ivan Hrdý. „Přírodě blízká alternativa ochrany polí před zavíječem kukuřičným je spíš v použití přirozených parazitů zavíječe. Těmi jsou vosičky rodu Trichogramma,“ dodává.
Vědcům se podařilo zanést do ryb (lososa, kapra, pstruha) gen pro tvorbu růstového hormonu. Tyto geny způsobují, že ryby rostou několikanásobně rychleji. Ryby se ochotně páří a pro svou velikost jsou atraktivními partnery. Nové geny zvyšují úspěšnost při páření, ale zároveň snižují životaschopnost potomstva. Při úniku do přírodního ekosystému může podle Greenpeace i malé množství modifikovaných ryb zcela zlikvidovat divoce žijící populace.

BYZNYS
„Firmy, které transgenní rostliny vyvinuly, se dopustily hrubé marketingové chyby. S cílem získat co nejrychlejší obchodní úspěch zaměřily jak typy vyvíjených plodin, tak propagaci a vysvětlování na bezprostředního odběratele – na pěstitele. Jaksi samozřejmě předpokládaly, že spotřebitel bez reptání sní, co zemědělec vypěstuje. Spotřebitel na těchto plodinách neshledával žádné výhody a jíst je odmítal.“ Tak vidí začátek odporu proti GM plodinám profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Jaroslav Drobník.
Jako vědec a spoluautor učebnice o rostlinných genetických manipulacích je velkým zastáncem biotechnologického výzkumu. Jasně ale naznačil, oč firmám jde. Získat co nejrychlejší obchodní, tedy finanční úspěch. Potřebují jej už proto, že jejich náklady na výzkum genových manipulací jsou astronomické.
Skutečným obrem na scéně, kde se odehrává vývoj a obchod s GM plodinami, je firma Monsanto. Její pobočky jsou na celém světě, Českou republiku nevyjímaje. Miluše Kusendová, mluvčí této firmy, popisuje, že v americkém výzkumném centru Monsanta pracuje 1200 vědců. A podle výroční zprávy za rok 2001 byl čistý zisk firmy po odečtení všech nákladů 295 milionů dolarů. Tedy i po odečtení částky 560 milionů dolarů, která byla v témže roce investována do výzkumu.
Zisky plynou Monsantu z prodeje transgenního osiva, které navíc obsahuje geny rušící klíčivost semen. To znamená, že pěstitel ho nemůže schovat na další rok, nevzešlo by.
Při každoročním nákupu musí zaplatit nejen osivo, ale i licenci, protože Monsanto si své produkty samozřejmě chrání patenty. Konečně musí farmář u Monsanta nakoupit i herbicid Roundap, který firma vyvinula jako jediný použitelný prostředek na ochranu těchto transgenních rostlin.

NOVÁ GENERACE: ZLATÁ RÝŽE
Zlomem ve vývoji by se měly stát transgenní plodiny takzvané druhé generace. Zatímco současná, první generace má přinášet prospěch zemědělcům, kterým ulehčuje práci a zvyšuje výnosy, v budoucnu by měli mít užitek z genových modifikací už spotřebitelé.
První vlaštovkou je zlatá rýže. Její obilky mají zlatavý nádech, protože díky genetické modifikaci obsahují více beta-karotenu, z něhož lidský organismus vytváří vitamin A. Projekt „zlaté rýže“ profesora Ingo Potrykuse (z Federálního technologického institutu ve Švýcarsku) a Petera Bayera (z freiburské univerzity v Německu) vznikl na začátku devadesátých let. V roce 1999 byla k dispozici vyšlechtěná linie rýže produkující 1,6 mikrogramu beta-karotenu v jednom gramu endospermu, tedy v té části rýžové obilky, kterou lidé konzumují.
Ve stravě nemajetných obyvatel třetího světa má chybějící vitamin A za následek zásadní zhoršení zraku, které vede až ke slepotě. Tímto postižením trpí v Asii a Africe až sto milionů lidí. Potud fakta.
Zlatá rýže ale může být hezkým příkladem toho, jaký arzenál demagogie používají příznivci i odpůrci genových modifikací ke zmatení veřejnosti, která nemá k dispozici všechny informace. Údajů o množství beta-karotenu v gramu obilky se chytila ekologická organizace Greenpeace a spočítala: „Žena by tak musela zkonzumovat 3,75 kg GM rýže denně, což je přibližně 9 kg uvařené rýže, nebo 6,375 kg suché hmotnosti denně, pokud kojí, aby obdržela postačující množství vitaminu A. Dvouleté dítě by muselo denně sníst 3 kg GM rýže, což je okolo 7 kg uvařené rýže.“
Stejný údaj, jen jinak formulovaný, používá sdružení Biotrin, které se snaží objasňovat informace v oblasti transgenozí: „1,6 mikrogramu beta-karotenu v 1 gramu endospermu je množství, u kterého již lze předpokládat pozitivní efekt na odstranění deficience vitaminu A.“
Je však třeba dodat, že k efektivní přeměně beta-karotenu na vitamin A jsou zapotřebí tuky, ve kterých se vitamin rozpouští. A těch se v potravě chudých v zemích třetího světa nedostává. Takže těžko říct, zda pouhým zavedením zlaté rýže dojde k záchraně „1 až 2 milionů umírajících a další stovky tisíc osleplých“, které dle Biotrinu má na svědomí nedostatek vitaminu A.

„NENÁSILNÉ“ SKLÍZENÍ POLÍ
Vnikne-li někdo na cizí pozemek a sklidí či poškodí úrodu, je to na první pohled jasný trestný čin. Soud, je-li viník dopaden, by měl být krátký a jednoznačný. Případy, které vešly ve známost pod nálepkou „ekoterorismus“, se udály ve světě i u nás. Pojďme si přiblížit dva, britský a český, které mají v podtextu GMO a lze u nich snadno najít společné znaky.
Dne 18. května 1999 uveřejnila rozhlasová a televizní stanice BBC materiál „GM jídlo: Tváří v tvář“, kde si zástupci Greenpeace a biotechnologické firmy AgroEvo vyměňovali názory na danou problematiku. Šlo o diskusi, do jaké míry jsou GMO potřebné a zdravé, či naopak nebezpečné. Názory byly, jak jinak, diametrálně odlišné.
Zhruba o dva měsíce později, 26. července, přistoupila Greenpeace k činu. Aktivisté vstoupili na pozemek, kde AgroEvo pěstovala GM kukuřici, část úrody sklidili a odvezli. Důvodem byla „bezprostřední hrozba, že kukuřice vykvete a dojde k rozptýlení pylu“. Policie zadržela 28 aktivistů Greenpeace. Vzhledem k tomu, že Greenpeace sklidila jen část rostlin, k vykvetení a rozptýlení stejně došlo.
Obhajoba byla založena na takzvaném „řádném ospravedlnění“ – totiž na předpokladu, že měli právo na své jednání, protože věřili, že životnímu prostředí hrozí akutní nebezpečí. Královský soud v Norwichi argumenty uznal a všechny obžalované propustil.
Česká kauza proběhla v jihomoravských Branišovicích, kde je povolená studijní plocha šlechtitelské stanice firmy Monsanto. V příslušné souvislosti není bez zajímavosti, že pokusy s GMO rostlinami u nás povoluje ministerstvo životního prostředí, přičemž v této ministerské komisi zasedají i vědci, již současně spolupracují s Monsantem, například Jaroslav Drobník. Potvrdila to mluvčí Monsanta Miluše Kusendová: „Platíme ho za konzultace. Když je nějaký nový objev v systému Scientific Outreach, shromažďujeme vědecké argumenty a občas potřebujeme poradit.“
Ráno 2. července 2002 aktivisté Greenpeace „nenásilně“ vstoupili na soukromý pozemek a začali na rozkvétající odrůdu Bt-kukuřice, u níž entomologové zjišťovali dopad na cílové organismy (tedy na zavíječe kukuřičného) a další necílové druhy, navlékat plastové sáčky, aby zabránili úniku pylu. Jejich akci překazila policie, která je odvedla z místa, kam mohou pouze výzkumníci Monsanta. Potud jsou motivace i účastníci zřejmí.
Pole v den akce nebyla označena jako pokusná plocha s transgenními rostlinami. Miluše Kusendová, která za Monsanto komunikuje s novináři, tvrdí, že cedule s označením byly odstraněny těsně před akcí. Dne 9. července někdo kukuřici na pokusné ploše zničil tím, že klasy ořezal. Organizace Greenpeace se od tohoto aktu distancovala a není důvod jí nevěřit. Obecně je známo, že své akce netají, ale zve k nim novináře.
„Většinou se neoficiálními cestami dozvíme, pokud někdo udělá něco podobného. Tentokrát nic. My jsme to nebyli a viníka neznáme,“ říká Václav Vašků z Greenpeace.
Odpůrci genových úprav rostlin upozorňují na možné negativní dopady pěstování GM plodin na ostatní hmyz žijící v polích. Právě tímto směrem byl pokus zaměřen. Kromě obrovského kusu vědecké práce a materiálních škod byla zničena i možná odpověď, jak je tomu doopravdy.

POLITICKY HORKÉ BRAMBORY
Jak se zdá, v pozadí sporu mezi příznivci a odpůrci GMO je politika a peníze. Obecně se ví, že ta část Evropy, která je sdružena v Evropské unii, vyrábí nadbytek potravin. Tedy víc, než může spotřebovat, a proto je musí někam vyvézt. Mimo jiné i o tom jsou nejrůznější dotační programy zemědělcům.
„Trh zemědělských produktů je v podstatě státní záležitostí – na obou březích Atlantiku je štědře státem dotován. Jelikož transgenní plodiny do něj významně zasahují, neboť svou ekonomičností tlačí ceny dolů, dostávají se do mlýna státních ekonomických zájmů a politiky vůbec. Ohrožena se cítí zejména Evropa, neboť zemědělství nepovažuje jen za továrnu na potravu, ale chce, aby kultivovalo krajinu, upevňovalo sociální strukturu venkova a mnohdy i posilovalo národní identitu. S takovým pojetím nemůže evropský rolník dosáhnout efektivnosti čistě produkčně pojatého zemědělství, a proto Evropa nejen nebojovala proti iracionální fobii svých občanů proti GMO, ale tiše ji i podporovala jako účinnou a právně nenapadnutelnou bariéru proti levnému zámořskému dovozu, zejména z amerického kontinentu. Tam totiž nevidí důvod transgenní produkty oddělovat od tradičních, takže zaoceánské dodávky plodin vždy obsahují kolísající podíl transgenních produktů. Vinou této situace se případ GMO stal v Evropě kauzou především ekonomickou, pak politickou, a teprve daleko potom přijde ke slovu biologie.“ Tak vysvětluje odpor proti GMO profesor Jaroslav Drobník.
Mezititulek mluví o bramborách. GM brambory se mimo jiné dostaly i na české pokusné pole, kde jejich změněná genetická výbava měla zaručit, že při přemrznutí nezesládnou. Zatím jsou ve stadiu vývoje nové odrůdy. Jak vidno, nejsme mimo evropské dění.

ZÁLUDNOSTI STATISTIKY
Laciný bonmot praví, že statistika je přesné počítání nepřesných čísel. V roce 2002 se GM plodiny vyskytovaly celosvětově na 58,7 milionu ha. USA z nich obhospodařovaly 39 milionů ha a Argentina dalších 13,5 milionu ha. Tyto dvě země mají 89% podíl na celosvětové výměře lánů transgenních plodin. Je ale třeba říct, že celosvětová statistika ukazuje růst ploch s transgenními plodinami. Zúžíme-li pohled na Evropu, dostaneme se k jiným závěrům. V Evropě je polních testů GMO čím dál méně. Francie, která obecně v polních testech vedla, jich měla v roce 1997 ohlášených 72. V roce 2001 pouhých 17. V EU byl rok 1997 na polní testy nejbohatší. Ohlášeno bylo 264 testů. Rok 2001? Jen 88.
Smršť čísel ukazujících, jak si kdo s pěstováním GM plodin vede, lze uzavřít krátkým souhrnem. Absolutně největším producentem a pěstitelem transgenních rostlin jsou USA. Právě tam jsou nejbohatší firmy tlačící na rozšíření trhu s GM plodinami. Transgenní sója jakožto typický představitel už zabírá více než polovinu veškeré plochy, která je sójou osetá. Státy jako Brazílie, jež chtěly postavit svůj vývoj na netransgenech, musely svůj postup přehodnotit. Asi by tím získaly část evropského trhu, protože většina Evropanů je vůči GMO nepřátelsky naladěná. Ale vzhledem k tomu, že se GM plodiny do země pašují, tak Brazílie už není schopná vyhovět evropským normám.
Evropská unie má zatím přísné předpisy omezující dovoz GMO. Pět let zde platí moratorium na povolování nových GMO, ale od podzimu chce evropská komise pro zemědělství přece nějaké povolit a nadto rozhodování o GMO přenést na národní státy. Zatímco Italové, Francouzi, Řekové, Dánové, Rakušané a Lucemburčané jsou kategoricky proti jakémukoli ústupku v této oblasti, Španělé už oznámili, že povolí pět druhů geneticky upravené kukuřice.

JAK K TOMU PŘIJDE SPOTŘEBITEL?
Na našem trhu není možnost si vybrat, zda chci potraviny z GM rostlin. Přestože zákon značení genetických modifikací ukládá, stačí podrobnější pohled do kteréhokoli supermarketu, aby bylo jasné, že zákon je zatím pouhou nerespektovanou papírovou formalitou.
„Jelikož státy jako USA, Argentina a Čína GM potraviny neoznačují, je prakticky nemožné v dovozech sóji a sojových produktů přítomnost geneticky modifikovaných příměsí vyloučit,“ uvádí Zuzana Doubková, tajemnice České komise pro nakládání s GMO a produkty z Ministerstva životního prostředí ČR. Navíc šroty ze GM sóji jsou u nás běžně zkrmovány hospodářskými zvířaty.
V tomto bodě mají odpůrci pravdu. Spotřebitel se u nás zatím nedozví, zdali potravina obsahuje GMO. Na základě reakcí v různých internetových diskusích je jasné, že výrobci s označováním spěchat nebudou. Bude-li totiž potravina nést označení, že obsahuje geneticky modifikované plodiny, stává se méně atraktivní a prodejcům i výrobcům budou klesat zisky. Podle reakcí zákazníků se zdá, že chtějí potraviny obsahující GM plodiny označovat, ale budou se zdráhat je kupovat. Takže ten, kdo neoznačuje, sice porušuje zákon, ale má konkurenční výhodu.

Tato ostrovní perla leží u východního pobřeží Austrálie, jako jeden z patnácti kontinentálních ostrovů mezi Inghamem a Tully. Svoji výjimečnost tvoří nejen statutem „největšího ostrovního národního parku světa“, ale především zcela zvláštní flórou i faunou. Za dobu více než 10 000 let, kdy se ostrov oddělil od pevniny, se zde vyvinuly zcela ojedinělé druhy vegetace a rovněž u některých živočichů došlo ke specifickým změnám. Již od roku 1932 je tento rozmar přírody veden v celé ploše 39 000 ha jako chráněné území.

VSTUP JEN BEZ ZUBNÍ PASTY
Obdivuhodná je především rozmanitost ostrova. Od hustých mangrovových uliček na západním pobřeží či rozsáhlých eukalyptových lesů přechází mozaika přes panensky čisté vrcholky, tvořené sopečnými horninami, k luxusním záhonům deštného lesa. Ten je tvořen propletenci mnoha druhů smokvoní, palem, cedrů a pinií, doplněnými hustou vegetací nižšího vzrůstu, dosahující až k písčitým plážím či skalnatým útesům na východním oceánském pobřeží. Také okolí Hinchinbrooku není nikterak fádní. Tvoří je mořský park kombinující skalnaté útesy, pole mořských trav i blátivá dna, což poskytuje skvělé útočiště nespočtu mořských živočichů.
A právě v tomto prostředí navozujícím představy o rajské zahradě se nabízí trasa jednoho z nejoblíbenějších a nejznámějších treků na světě.
Pod tlakem cestovního ruchu se z některých přírodních rezervací stávají „disneylandy“ lákající tisíce či miliony návštěvníků ročně. Správa australských národních parků se však i přes obrovský zájem stále nenechala zviklat a udělování permitů pro vstup na Hinchinbrook drží striktně na nízké úrovni. Limitem je stále čtyřicet osob pro celý ostrov, přičemž jedna společná skupina nesmí čítat více než šest členů. Tím je dosaženo rozptýlení do celé plochy a krajina je vystavena vnějším vlivům a zatížení jen minimálně. Vždyť vyjma šetrného značení Thorsbornovy stezky zůstává ostrov stále panenským dílem přírody.
Povinná instruktáž čeká ještě na australské pevnině každého. V městečku Cardwell, kde sídlí správa národního parku, je nutné zhlédnout krátký film demonstrující například zákaz vstupu s jakýmikoli chemickými výrobky (včetně zubní pasty), vyslechnout mnohá upozornění a vyplnit podrobný formulář.PEKELNÁ CESTA RÁJEM
Vodní taxi v podobě motorového člunu je jedinou možností, jak se dostat do zátoky Ramsay, na začátek značeného treku. Jsme „vysazeni“ a nezbývá než domluvit schůzku v cílovém bodě na druhém konci ostrova. Stáváme se opuštěnými trosečníky a podle jednoduché mapky směřujeme k bodu označenému jako Picnic Beach.
Povolení k pobytu se většinou vyřizuje na více než čtyři dny. Dvaatřicet kilometrů trasy je jen zdánlivě krátkých. Stezka skýtá mnohá úskalí a dodržet termín schůzky je naprosto nezbytné. Nedostavíte-li se včas, je po několika hodinách vyhlášena nákladná záchranná akce, za jejíž plané vyvolání nesou turisté plnou zodpovědnost.
Probouzíme se do překrásného rána. V romantickém prostředí kokosového háje snídáme ořechy napadané po noční bouřce. Slunce strmě stoupající nad obzor nás však brzy svými neúprosně žhnoucími paprsky zažene do stínu lesa. Po několika málo úvodních kilometrech, na nichž se stezka tvářila poměrně shovívavě, přichází úseky označené v průvodní mapce jako „vysoce náročné“. Šplháme po skalnatých útesech, traverzujeme kamenité stěny a chvilky odpočinku vychutnáváme pochodem po bořícím se písku rozpálených pláží. Začínáme pospíchat. Přes námitky správce parku jsme totiž v časové tísni požádali o zkrácení povolenky na pouhé tři dny a již nyní je jasné, že koupání v překrásných zátokách či dlouhé fotografování čarovné krajiny musí z našeho harmonogramu zmizet. Pod časovým tlakem se zdolání trasy stává skutečnou výzvou a „procházka“ deštným pralesem se mění ve sportovní výkon. Nemalé zdržení přinášejí brody říček stékajících z hrdě se tyčících skal k oceánskému pobřeží. Jejich překonání na dolním toku je možné pouze v době odlivu, kdy hladina výrazně klesá.
Časový přehmat nám udělal z rajského ostrova pekelnou túru, ale právě náročnost chodí ruku v ruce s prožitkem dobrodružství.

Dirman a Yusran se krčili pod velkým kostkovaným sarongem a jedli rukama z pomačkaných hliníkových táců svůj příděl suché ryby a rýže. V podpalubí v kelas ekonomi bylo tradičně přeplněno, a stejně tak i pod několika zastřešenými místy na palubě se před planoucím rovníkovým sluncem schovávaly hloučky domorodců. Oba dva byli na cestě z východní Jávy, kde sehráli dvě přátelská utkání s místním fotbalovým klubem. „Muslimah dan muslimin, sekarang sudah waktu untuk sembahyang…“ – „Muslimové a muslimky, nadešel čas k modlitbě… …nasměrujte svou modlitbu pod úhlem… stupňů…“ vyzýval lodní rozhlas věřící, aby se odebrali do mešity k polední modlitbě. Lodí se linulo pronikavé kvílení muezzina. Několik desítek postav v dlouhých saronzích a bílých šátcích se líně šouralo směrem ke svatostánku na horní palubě. Dirman a Yusran nevěnovali volání boha pozornost a stejně jako většina ostatních pasažérů se zaměřili na své jídlo nebo jiné světské radosti. V největší muslimské zemi světa, stíhané v posledních letech četnými etnickými a náboženskými konflikty, zůstává většina jejích obyvatel věrna své pověsti nábožensky umírněného a tolerantního národa. Navíc byli oba značně unaveni, neboť museli po dvou dnech pobytu na Jávě opět podstoupit onu vysilující pouť. Cesta lodí z Jávy vede kolem ostrova Sulawesi napříč souostrovím Moluky až na jejich mateřský ostrov, který leží nedaleko jižního pobřeží Západní Papuy. Na palubě tak stráví bezmála týden. Nevyvádí je to však z míry. Bydlí přece v Indonésii, největším souostroví světa.
Naše loď doráží po necelých dvou dnech plavby z města Surabaya na východní Jávě do malého přístavu Baubau ležícího na jihovýchodním cípu Sulawesi. Dirman a Yusran se s námi prodírají davy cestujících, proudícími úzkými prorezlými dveřmi dovnitř i ven z již dávno vysloužilého plavidla. Ochránci pořádku z místního kantor polisi situaci evidentně nezvládají a jen bezmocně přihlížejí té lidské vřavě. Neklamný důkaz toho, že Indonésie již dávno překročila magickou hranici 200 milionů obyvatel. Dirman nás se svým kamarádem opouští hned na betonovém molu, kam si jen zaskočili nakoupit od místních trhovců zásoby na další plavbu. Ani jim nezávidíme ty další čtyři dny, které je na lodi čekají.

EKOTURISTÉ A DYNAMIT
O nevládní organizaci Operace Wallacea se jednadvacetiletá mořská bioložka Tracy doslechla od staršího kolegy během studia na prestižní britské univerzitě v Oxfordu. Když přišla ve škole na pořad dne závěrečná seminární práce, bylo rozhodnuto. Bude dělat výzkum létajících ryb na korálovém ostrůvku v samém srdci tropického ráje na Zemi – souostroví Tukangbesi. Tvoří ho nespočet malých a větších ostrůvků přiléhajících k jednomu z největších korálových systémů v Indonésii. A zde, v centru mořského národního parku, se na ostrůvku zvaném Hoga nachází základna Operace Wallacea. Projekt je zaměřen především na sběr dat o stavu korálových útesů a mořského života, který je obklopuje, s cílem záchrany celého ekosystému a zřízení dalších mořských národních parků. Pro uskutečnění tak rozsáhlého projektu je třeba velkého množství lidské síly. Přirozeným řešením se proto zdá být ekoturismus, který se tak vlastně stal druhou hlavní aktivitou Operace Wallacea. „Od každého dobrovolníka se očekávají dvě věci – že bude pracovat a že za tuto možnost pracovat bude také platit,“ říká pětatřicetiletý Julien, který je jedním z mála placených zaměstnanců. „Každý platí 300 britských liber za každý týden ‘dobrovolničení’ ve prospěch organizace. Ubytování a strava jsou samozřejmě v ceně.“ Julien a s ním tucet dalších lidí, převážně Britů, dnes tvoří permanentní osazenstvo základny. Většina z nich zde strávila alespoň čtyři roky. Julien byl první, kdo si v jedné vesnici na sousedním ostrově našel svou životní partnerku a rozhodl se zde usadit. Na rozdíl od něj tu průměrný dobrovolník pobývá dva až devět týdnů.
Například jednadvacetiletý Sam, student geografie na cambridgeské univerzitě, se zde už třetí měsíc věnuje výzkumu plovoucích konstrukcí zvaných rompong, sloužících jako lákadlo pro ryby. Den co den odjíždí lodí na sousední ostrov do malé rybářské vesničky, aby se s místními muži později vypravil na moře a pozoroval je při lovu ryb. Jak vysvětluje, původně sice používali pro lov ryb na korálových útesech sítě a oštěpy, avšak v posledních letech stoupá v exkluzivních restauracích v Singapuru, Hongkongu a Japonsku poptávka po některých druzích živých ryb. Ziskuchtiví obchodníci místní rybáře vybavili dynamitem a jedem kyanidem, který ryby nezabije, ale pouze omráčí. Paradoxní je, že je k lovu ryb zapotřebí korálový útes, ale tyto destruktivní metody lovu právě tento útes ničí. „Operace Wallacea proto pořídila plovoucí návnady a dala je těmto rybářům do užívání. Oni tak loví ryby okolo rompongů, které jsou vlastně jakousi umělou náhradou korálů,“ vysvětluje Sam. Po skončení lovu se vrací s rybáři do jejich vesnice. Společně se specialistkou na rybářství všechny ryby z úlovku spočítají a identifikují. Občas je pozván na čaj do rodiny k některému z rybářů a to se většinou diskutuje o tom, jaký byl ten den lov. „Je to dobrá cesta, jak si získat jejich důvěru, která je pro tento druh výzkumu zcela zásadní,“ říká Sam. K některým rodinám z rybářské osady si prý vybudoval velice blízký vztah. „Až budu navždy odjíždět, tak se to určitě neobejde bez slz.“
Během prvního roku projektu Operace Wallacea sem přijelo jen několik desítek většinou mladých lidí. V roce 2001 se takových dobrovolníků našlo už více než 600. Hlavní skupinu tvoří studenti převážně britských a irských univerzit, vedle nich sem však rok od roku stále více přijíždějí i cestovatelé hledající něco více než jen čtyřhvězdičkový hotel na Bali. Dobrovolníci se pod vedením odborníků mohou věnovat například mapování rozsahu poškození měkkých korálů, zkoumání efektivnosti rompongů nebo se zúčastnit výpravy do tropického pralesa. „Každý dobrovolník tu má možnost naučit se potápět a získat tak zdarma certifikát. Potápění je vlastně podstatou celého projektu,“ říká potápěčský instruktor Ben Farrar. Podle něj si člověk ze Západu během pobytu zde v Indonésii musí nutně uvědomit, že se dnes člověk vlastně vrací tam, odkud původně před mnoha miliony let vzešel. Život se zrodil v moři a svět pod vodou je místo, kam dnes míří stále více lidí. „A jak by také ne,“ říká Ben Farrar. „Lidé nazývají tuto planetu nesprávným názvem Země. Dvě třetiny naší zeměkoule tvoří voda, a tak by se měla tato modrá planeta nazývat Oceán!“ Před několika lety při jedné z prvních expedic Operace Wallacea do oblasti indonéských Moluk, nazývaných také „ostrovy koření“, objevil Ben Farrar malý ostrůvek zvaný Sawai. Toto místo pro něj dodnes zůstává nejkrásnějším místem, které kdy navštívil. Po návratu do Evropy otevřel okamžitě dlouhodobý spořící účet na jméno své sestry. Jak zmiňuje ve své závěti, peníze z tohoto účtu mají jednou sloužit k zaplacení nákladů na cestu Benovy sestry do Indonésie. Požádal ji, aby zde, v srdci největšího souostroví světa na ostrůvku Sawai, rozprášila popel z jeho urny do moře. Ben Farrar chce navždy zůstat součástí světových oceánů, kde, jak věří, veškerý život začal a kam se také nakonec vrátí.

NÁČELNÍK IKHBAR
O několik dní později sedíme spolu s několika dalšími domorodci v malém mikrobusu nazývaném bemo a míříme po prašné cestě dále na sever do nitra ostrova. Naše bemo kvílí a natřásá se, jako by se mělo každou chvíli rozpadnout. Ze zadního okénka jsou vidět jen hustá oblaka prachu. Po pravé straně dole pod námi se opět objevuje moře ozářené podvečerním sluncem a poseté desítkami ostrůvků, jež se táhnou až k obzoru. Od spolucestujících zjišťujeme, kde bydlí „náčelník“ jedné vesnice, ve které bychom rádi několik dní pobyli. Řidič nám ochotně zastavuje přímo před jeho domem a za chvíli už bemo opět mizí za prachovou clonou. Když si tu orang bule, jak se v Indonésii říká bělochům, náhodou z nějakého důvodu usmyslí, že by chtěl bydlet v malé zapadlé vesničce, je nepsaným pravidlem se nejprve ohlásit u jejího „náčelníka“. „Jdeme mu oznámit, že u něj budeme bydlet…“ žertuje kolegyně a klepe na dveře malého domku. „Náčelník“ vesnice se ukáže být velmi příjemný chlapík ve středních letech. Promptně ukončuje poradu se svými spolupracovníky, které posílá pryč, a zve nás dále na skleničku čaje. Vzápětí se ukazuje, že není jen obyčejný kepala desa, tedy doslova „hlava vesnice“, a že to není ani lurah, který má pod sebou několik vesnic, ale náš hostitel je přímo camat, který je zodpovědný za několik lurahanů, tedy za celý okres. V pyramidě státní administrativy nad ním stojí již jen guvernér a na samém vrcholu prezident. Ikhbar je velice vstřícný a zajímá se, co by pro nás mohl udělat. Nabízí nám, že u něj v domě můžeme samozřejmě zdarma bydlet a jíst, a to tak dlouho, jak budeme chtít. Klidně měsíc, nebo dva… Jeho úřad je zároveň jeho domov. Obývá ho spolu se svou půvabnou manželkou, čtyřmi dětmi a ještě chlapcem a dívkou, kteří vaří, uklízejí a celkově se mu starají o chod domácnosti. Navíc pro něj pracuje ještě muž, který je jeho osobním řidičem – tedy pouze na moři. Do Ikhbarova kecamatanu, tedy okresu, totiž spadá i mnoho desítek čtverečních kilometrů moře i s přilehlými ostrovy. Dává nám k dispozici svého osobního „šoféra-lodivoda“ s poukazem na značnou rozlehlost svého „království“.
Příštích několik dnů strávíme v Ikhbarově domě čekáním na klidné moře. Nadcházející monzun s sebou přináší deštivé počasí a vítr, který mění poklidný záliv v rozbouřený živel. Po jednom vydatném obědě, sestávajícím z cumi-cumi, tedy malých chobotniček, ryb, zeleniny a rýže, si k nám pan „hejtman“ přisedne. Když před třemi lety přišla do Indonésie s prvními volbami po dlouhých desetiletích demokracie, mnoho se toho v Ikhbarově životě nezměnilo. Snad jen to, že si lidé na rozdíl od období vlády diktátora Suharta dovolí otevřeně kritizovat prezidenta, vládu a její úředníky. Do roku 1997, kdy padl po sérii protestů a nepokojů nechvalně známý diktátorský režim, mohli být lidé za pouhou kritiku prezidenta Suharta a jeho rodiny zatčeni a na dlouhé roky uvězněni. Indonésané jsou na svou nově nabytou demokrasi hrdí, a pokud na jiném programu právě neběží čtyřstý padesátý první díl mexické telenovely, pak jistě pozorně sledují televizní zpravodajství z posledního zasedání parlamentu. Nutno však podotknout, že mexické a jiné „hodnotné“ programy běží v indonéské televizi takřka neustále. Ikhbar říká, že dnes by dokonce mohl být pod tíhou kritiky a stížností obyvatel jeho okresu odvolán. Ještě nedávno by bylo něco takového zcela nemyslitelné. V roli camata je Ikhbarovým úkolem řešit problémy, které se objeví v jeho okresu. V průběhu dne a někdy i noci ho navštěvují obyvatelé různých vesnic, aby jej obeznámili se svými problémy. „Pokud například dojde někde ke krádeži, postižení přijdou nejprve za mnou. V případě nějakého sporu jsem to zase já, kdo sousedy vyslechne a pokusí se situaci urovnat,“ vysvětluje Ikhbar. „A většinou se to podaří, aniž by se do případu zapojila policie.“
Jako u většiny Indonésanů muslimského vyznání mu jeho víra nebrání užívat si běžných světských radostí. „Nechci být bohatý,“ zdůrazňuje svou životní filozofii Ikhbar a dodává, že když ušetří pár tisíc rupií, vezme manželku a jedou se lodí rekreovat na Bali nebo si zaletí na pár dní do hlavního města Jakarty. I ve svých 45 letech si rád na Bali nebo v Jakartě zajde na diskotéku. Ani samotný Alláh ho nepřiměl k abstinenci. „Já totiž moc dobře vím, co je zdravé,“ šibalsky se usmívá Ikhbar. Dříve mu k dobrému zdraví pomáhala také droga zvaná extáze, kterou dnes prý vystřídalo dlouhé pozorování mořské hladiny z mola před jeho kanceláří. „Obě ‘drogy’ na mě mají stejný účinek,“ mrká na nás Ikhbar. „Jsou velmi dobré na pročištění mysli a odstranění stresu!“

MOŘŠTÍ CIKÁNI
Již po několikáté se probouzíme v malé, zapadlé přímořské vesničce a doufáme, že dnes nám budou konečně duchové oceánu příznivě nakloněni. Zdá se, jako by nám chtěli v naší cestě zabránit. Možná proto, abychom nenarušili harmonii a poklidný život jejich bezmála jediných lidských chráněnců – „mořských cikánů“. Konečně se ale moře uklidnilo, a tak za ranního svítání vytlačujeme těžký člun na hlubokou vodu z mělčiny, kde uvázl během noci za odlivu. Proplétáme se mezi bambusovými konstrukcemi vybavenými ještě dohasínajícími olejovými lampami, které každou noc přilákají do zavěšených sítí množství ryb, a vyrážíme na otevřené moře.
V představách Evropanů je Indonésie směsicí exotiky, přírodních krás a nekonečných mořských dálav, plných ryb a posetých tisíci malebnými ostrovy. Samotní Indonésané však mají z moře povětšinou poměrně smíšené pocity. Tradičně se ho dokonce velká část ostrovní populace přímo obávala. Například v pojetí Balijců představují sopky a hory příbytky bohů, na rozdíl od moře, které je říší nemocí, neštěstí a smrti. Tyto obavy byly posíleny i přítomností pirátů a různých živlů, kteří se po souostroví tradičně potulovali. Na druhé straně však obývali po staletí prostor jihovýchodní Asie rovněž lidé, pro něž se moře stalo nejen stálým domovem, ale také příbytkem jejich bohů a duchů. Bajové, neboli mořští cikáni, jsou určitě nejpozoruhodnější z těchto vodních národů. Pocházejí pravděpodobně z jižní části Malajského poloostrova, odkud se postupně rozšířili do Thajska, Barmy, Filipín a hlavně mnoha částí indonéského souostroví.
Náš průvodce a lodivod v jedné osobě vypíná motor. Jak naše loď pomalu klouže po vodní hladině hladké jako zrcadlo, zpoza hustého mangrovníkového porostu se začíná vynořovat skupinka jednoduchých bambusových chýší. Jsou postavené na vratkých, tenkých dřevěných kůlech v mělké vodě a celá vesnička je ukryta mezi několika malými ostrůvky. Ty ji mají chránit před přílivovými vlnami při nepříznivém počasí. Jsme pozváni do jednoho z těchto skromných příbytků. Patří Agusovi, kterému je již hodně přes třicet a v širokém okolí je raritou. Ačkoliv je již dlouho ženatý, nemá ještě žádné děti, což je mezi desetihlavými rodinami těchto kočovníků více než nezvyklé. Nezadaní a bezdětní jedinci jsou z pohledu mořských cikánů chudáci a bezmála ztroskotanci, neboť rodina s mnoha dětmi je v jejich očích naprostým základem lidského štěstí. A tak Agus a jeho žena obývají svůj poměrně prostorný příbytek sami. Jeho rodiče žijí pár metrů za vesnicí na loďce zvané lepa, která je ručně vydlabána z jednoho kusu silného kmene stromu. Přístřeší jim poskytuje střecha a stěny vyrobené z palmových listů. Každé ráno oba starouškové vyjíždějí na vydlabané kánoi na druhou stranu ostrova, kde společně rozhodí sítě. Část úlovku poté sami snědí, něco rozdají rodinám svých šesti dětí a zbytek nasolí a usuší na střeše svého příbytku. To se později pokusí na trhu prodat.
Dříve žili na stejných obytných lodích lepa celé kolonie mořských cikánů. Často se jich skupiny, čítající dvacet až třicet lodí, stěhovaly na nová místa v závislosti na tom, kde byla bohatá naleziště ryb. Přestože mnoho starších členů komunit nechce opustit své lodní příbytky, většina se jich přestěhovala do „modernějších“ domečků na kůlech. Mořští cikáni, zvaní Bajové, tak dnes žijí usedlejším stylem života. „Umíš si představit, že bys měl žít na pevné zemi?“ ptáme se Aguse, zatímco pro nás jeho žena připravuje na ohništi večeři. Mezerami mezi bambusovými zdmi pronikají do místnosti červené paprsky zapadajícího slunce. Všichni sousedé se mezitím vrátili z lovu ryb a někteří z nich si teď zvědavě prohlížejí ty legrační cizince ze vzdáleného kontinentu proslulého svým blahobytem a bohatstvím. „Ne!“ odpovídá odhodlaně. „Proč bychom to měli dělat?“ Okolo sedící sousedé souhlasně přikyvují „My jsme lidé moře, jsme jeho součástí.“ Chvílí přemýšlí: „My bychom nevydrželi žít na jednom místě, tak abychom se nemohli stěhovat. Máme prostě rádi změnu.“
Doslova každý aspekt jejich života je založen na úzkém poutu s matičkou přírodou a harmonickém soužití s mořem. Dokonce i jejich vlastní jména v mnoha případech vystihují atmosféru momentu, ve kterém se narodili. Jméno Agusovy ženy tak znamená doslova „pták sedící na vrcholu palmy, která spadla do vody“.
Je čas večeře. Agusova manželka pro nás přichystala místní specialitu zvanou sinole. Za tímto podivným názvem se skrývá nastrouhané a pražené ságo s kokosem a opečená sušená ryba. Po jídle si náš hostitel zapálí kretekovou cigaretu, několikrát beze slova natáhne nasládlý kouř provoněný hřebíčkem a posteskne si: „Nevím, jak dlouho ještě budeme moci takhle žít.“ Přiloží cigaretu k ústům a zasněně si povzdechne: „Takhle svobodně.“ Do života mořských cikánů pomalu ale jistě proniká z pevniny konformita moderní civilizace 21. století. Mají obavu, že doba, která přijde, je bude více a více poutat k pevnině. Již nyní jsou vystaveni tlaku indonéských úřadů, které chtějí děti mořských cikánů přimět k povinné školní docházce. Mnoho rodin se podrobilo a posílá své děti do škol na pevninu. „Jsou tak vlastně odloučeni od svých rodičů,“ říká Agus a dodává, že si ale stejně prozatím vymínili jednu podmínku: „Chodí pouze do škol, které jsou na pobřeží. Ve vnitrozemí by asi zemřeli steskem po moři.“
Proniknutí moderní civilizace do vodní říše těchto kočovníků může mít pro ně samotné i tragické, ne-li přímo fatální následky. Před několika lety získali od čínských obchodníků vzduchový kompresor, který jim měl umožnit setrvat při sběru mořských okurek a lovu perel pod vodou déle. Bajové byli tradičně vynikající potápěči, kteří dokáží vydržet pod vodou i několik minut. Nikdo jim však již nevysvětlil rizika kesonové nemoci, která se projeví při dlouhodobém pobytu ve větší hloubce pod mořskou hladinou. V jedné oblasti na severu Sulawesi tak zemřelo na čtyřicet mužů a mnoho dalších bylo natrvalo zmrzačeno. Naštěstí však stále zůstávají pro mnoho mořských cikánů takřka jedinou vstupenkou do moderního světa potápěčské brýle vyrobené ručně ze dřeva a kusů skla z láhve od limonády. „A když už by někdo z nás chtěl na vlastní oči vidět, jak ten velký, moderní svět vlastně vypadá, tak ho do něho zase nevpustí,“ stěžuje si Agus. „Naši dědečkové se mohli pohybovat volně po celé Asii, jak se jim chtělo, ale od té doby, co jsou hranice, tak nikam nesmíme. I na moři jsou hranice!“ Jeho příbuzný se prý s několika kamarády plavil tři týdny malou rybářskou lodičkou až do Singapuru. Vojáci a policie ale jejich loď zadrželi a do země je nevpustili. „Neměli ty pasy, nebo jak se ten papír jmenuje,“ dodává Agus na vysvětlenou. Etnická skupina Bajů vlastně ani oficiálně neexistuje. Mořští cikáni nemají nárok získat jakékoliv doklady, protože nemohou vykázat žádné přípustné trvalé bydliště s poštovní schránkou a číslem popisným na domě, jako „normální“ občané…

FARMY NA PERLY
Oblohu posetou miliony hvězd náhle protne pruh světla. A pak další. A další. Tmou tropické noci se na několika místech míhají sem a tam kužely světla. Laserová show? Mimozemšťané? „To jsou reflektory ze strážních věží na třech zdejších farmách, kde se pěstují perly,“ vysvětluje nám Agus původ této působivé světelné podívané. „Selamat siang!“ zdraví nás brzy po ránu jeden z pracovníků farmy na molu před malým závodem na zpracování perel. „Nama saya Fujita,“ představuje se nám svou skvělou indonéštinou šestadvacetiletý do bronzova opálený mladík, jeden ze čtyř Japonců řídících tuto farmu. Kam až oko dohlédne, jsou tu na ploše několika kilometrů čtverečních ukotveny plovoucí konstrukce, desítky a stovky sudů se rytmicky pohupují na mořských vlnách, srovnány v řadách, jedna vedle druhé. Později po prohlídce farmy bychom rádi viděli alespoň jednu perlu na vlastní oči. Odpovědí je nám svraštělé čelo a zavrtění hlavou. „Je velice složité perly uhlídat,“ říká Fujita a dodává, že ihned po „sklizni“ perly posílají letecky na Jávu a poté do rodného Japonska. Ani několik dokola rozmístěných mohutných strážních věží vybavených silnými světlomety neustále pročesávajícími temnotu mořské hladiny a rychlé čluny s ozbrojenou posádkou neodradí zloděje z řad místních lidí od pokusů odnést si z farmy nějakou kořist.
„Nedávno tu v noci ukradlo šest zlodějů na dvě stě perel,“ zvedá Fujita výstražně ukazováček. Neopomene však hned zdůraznit, že ukradené perly byly ještě malé, takzvané baby-perly, a tak škoda prý nebyla tak vysoká. „A dva z těch lupičů jsme hned chytli!“ dodává vítězoslavně. Fujita i jeho tři kolegové strávili v Indonésii v průměru deset let, z toho poslední dva až tři roky na této farmě. Shodují se v tom, že se jim tu líbí, i když to tu jako cizinci prý nemají vůbec lehké. „Od Suhartova pádu je Indonésie jakoby ve stavu chaosu. Kriminalita je na vzestupu a s korupcí to není lepší než dříve. Spíš možná naopak,“ tvrdí Hirotsuke. Jako by nyní zdejší lidé potřebovali ventilovat všechnu zlobu nahromaděnou během Suhartovy vlády pevné ruky, kdy byl každý projev nespokojenosti ihned násilně potlačen armádou. Poté co armáda ztratila část svého výsostného postavení a velkého vlivu, upadla tato čtvrtá nejlidnatější země světa do jakéhosi stavu bezvládí a chaosu. Třebaže jako celek zůstávají Indonésané národem velice tolerantních, přátelských a pohostinných lidí, v uplynulých letech postihla zemi série násilností a bombových útoků, často s náboženským podtextem.
„Když začal konflikt mezi muslimy a křesťany na Molukách, museli jsme tam naše dvě farmy na perly zavřít. Mezi našimi zaměstnanci byli stoupenci obou náboženství, a tak docházelo přímo na farmě k častým střetům a rvačkám,“ vzpomíná Hirotsuke. „Pak to tam už začalo být příliš nebezpečné i pro nás, nezúčastněné cizince.“ Říká, že když se situace vyhrotila a místní lidé byli plni emocí, bylo jim vyhrožováno, aby jako „novodobí okupanti“ ihned vypadli ze země. Zdá se, že mnozí Indonésané nezapomněli na japonskou okupaci své země v průběhu druhé světové války. „Jako cizinec žijící v Indonésii jste také nuceni za všechno místním zkorumpovaným úřadům platit. Je to opravdu únavné a ponižující,“ stěžuje si Fujita. „I my tady na farmě musíme pořád někoho uplácet, aby nás místní úřady nezavřely.“ Na naše udivené pohledy jen mávne rukou: „No co myslíte, za čí peníze létá místní ‘hejtman’ na dovolenou na Bali?“

STROMY, PŘESÍDLENCI A PENÍZE
Někde chráněné vysokými horskými pásmy, jinde strmými skálami padajícími do hlubokých údolí a propastí a takřka vždy zaštítěno neprostupnou džunglí, poskytovalo vnitrozemí indonéských ostrovů bezpečné útočiště různým unikátním a svébytným kulturám po dlouhá staletí. Až teprve v průběhu 20. století přicházeli tito lidé, např. Dajákové, Bugiové nebo Toradžové, postupně do kontaktu se západní civilizací. Přes postupující odlesňování zůstává značná část Sulawesi, Kalimantanu nebo Sumatry pokryta bujným deštným pralesem, který činí mnoho oblastí jen těžko přístupnými. Chtěli bychom vidět, jak žijí lidé „na konci světa“. Podle mapy neprotíná poloostrov na jihovýchodě Sulawesi jediná upravená komunikace. Rozhodli jsme se přejít tento poloostrov napříč z jihu na sever až k jezeru Towuti, ležícímu v samém jeho srdci. Spoléhat však pouze na rady a pokyny místních lidí se vzápětí ukáže být jako velmi nerozumné. V mnoha koutech souostroví dodnes není jiná možnost dostat se z místa na místo, než jít pěšky nebo v lepším případě na korbě po střechu naloženého náklaďáku. V důsledku toho tu žije většina obyvatel doslova v izolaci od zbytku světa, nemajíce prakticky ponětí o čase a prostoru. Proto když se našich spolucestujících ptáme na cestu k jezeru Towuti, dostane se nám pestrá paleta různých odpovědí.
Když nákladní vůz později definitivně zastavuje na konci jedné osady, nezbývá nám než pokračovat v odpoledním vedru po svých. Cesta se vine dále mezi kopečky osázenými, kam až oko dohlédne, palmou olejnou. Po hodině chůze se ráz krajiny pozvolna mění. Jsme uprostřed ohromného prostoru, rozlehlé mýtiny poseté tisíci pařezů, která vznikla vykácením deštného pralesa. Kolem dokola jsou v lehce zvlněné pusté krajině postaveny malé dřevěné domečky, srovnané v řadách jako záhony čerstvé zeleniny. Jeden vedle druhého a všechny úplně stejné, tvoří jednu z mnoha osad vybudovaných na základě národního transmigračního programu. Tato uměle vytvořená vesnice se stala domovem stovek původně chudých bezzemků z ostrovů Jáva a Bali. Stovky tisíc Indonésanů se přihlásily do tohoto vládního programu, jehož cílem je přimět obyvatele přelidněných ostrovů, aby opustili svou domovskou komunitu a přestěhovali se do méně zalidněných částí souostroví. Hlavní motivací jim má být získání 5 akrů půdy s malým domkem, zdarma zásoby rýže na jeden rok a navíc samozřejmě i jednosměrná letenka do nového domova. Dáváme se do řeči s dívkou, která tu pere v řece prádlo. Její rodiče prý neměli to štěstí, aby na jejich rodném Bali zbohatli na západních turistech, ani nevlastnili žádná rýžová pole. „Práce bylo málo a lidí naopak hodně,“ vypráví dívka. „A tak jsme se přestěhovali sem.“ Mnoho přistěhovalců získalo práci na plantáži palmy olejné nebo u firem zabývajících se těžbou dřeva. V druhém případě jim pak připadne úkol vykácet další hektary deštného pralesa, na kterých následně vzniknou nové plantáže a osady… A tak to jde pořád do kola. „Jsme tady spokojeni, protože v naší vesnici je většina lidí přesídlených od nás z Bali,“ pokračuje dívka. „Jsme tady všichni hinduisté, a tak tu žijeme v klidu a míru.“
Nicméně v některých jiných komunitách není soužití nově příchozích s původními obyvateli tak pokojné. Nedávno došlo kupříkladu k nepokojům mezi novousedlíky přestěhovanými z ostrova Madura a místními kmeny Dajáků na sousedním Kalimantanu. Ti měli pocit, že jim Maduřané berou práci a získávají příliš velký vliv na tamní ekonomiku. V zahraničním tisku se následně objevily fotografie běsnících Dajaků s oštěpy, na jejichž koncích byly napíchnuté hlavy jejich úhlavních nepřátel.
Rozsah odlesňování a hlavně jeho tempo v člověku budí až hrůzu. Jsme v poslední osadě a dále už následuje pouze džungle s jen velmi obtížně sjízdnou cestou. Vzhledem k nebezpečí, které v nočním pralese číhá, rádi přijímáme nabídku na svezení od dvou mužů na motorkách. Oba pracují kdesi v hloubi pralesa jako hledači a sběrači ratanu, ze kterého se vyrábí u nás tak populární nábytek. Muži se zkušeně vyhýbají všem výmolům a hrbolům. Míjejí nás velké náklaďáky, všechny po střechu naložené čerstvě poraženými mohutnými kmeny stromů. „To dřevo pochází z ilegální těžby,“ snaží se překřičet burácející motory jeden z mužů. Místní mafie přes den organizuje kácení stromů kdesi v hloubi lesa a pak je pod rouškou tmy přepraví kamsi na druhý konec ostrova, kde dřevo zpracuje. Ale že by si nikdo na tak dlouhé cestě nevšiml kolony třiceti nákladních automobilů? „Nedivte se,“ říká jeden z našich průvodců a líčí, jak za ilegální těžbou dřeva stojí velké peníze a vlivní lidé až v Jakartě. Úřady a policie ve všech vesnicích nacházejících se na cestě jsou prý podplacené. „Ano, korupce. V Indonésii je všudypřítomná. Je jako rakovina,“ konstatuje smutně, když v temnotě mizí zadní červená světla posledního náklaďáku.

VELKÝ HLAS NÁRODA
„Národ je společenství lidí stejných rysů, které vyrostlo ze společenství sdílejícího společný osud,“ tvrdil v roce 1945 první indonéský prezident Sukarno při svém projevu určeném Komisi pro přípravu nezávislosti Indonésie. Společným osudem mínil holandský kolonialismus, který působil jako mocné lepidlo pro nový stát a byl zdaleka nejdůležitějším prostředkem k udržení té ohromné různorodosti kultur, náboženství a ras uvnitř jednoho státního útvaru. Když indonéští nacionalisté pokládali základní principy pro nový stát, měli neustále na paměti právě tyto multietnické, multikulturní a multináboženské rysy zdejší společnosti. Sukarno a později Suharto byli oba nepochybně politickými vůdci schopnými sjednotit národ, jak to jednou vystihl druhý z nich: „Není to diktatura většiny nebo tyranie ze strany menšiny… nikoliv mnoho hlasů, ale jediný velký hlas.“ Ale od roku 1998, kdy tento „velký hlas“ náhle po několika desetiletích utichl, jako by se pouta, která v tomto etnicky velice pestrém obyvatelstvu vytváří pocit, že dohromady tvoří jeden národ, pozvolna vytrácela. Především v souvislosti s udělením nezávislosti Východnímu Timoru v roce 1999 volali lidé na řadě míst Indonésie, aby jejich provincie nebo ostrov šly cestou samostatnosti. Když dnes, o tři roky později, projíždíme napříč souostrovím, s tímto voláním se již až na výjimky nesetkáváme. Jako by s novou hlavou státu, nejstarší dcerou prezidenta Sukarna, přišel do Indonésie opět onen „velký hlas“. V různých koutech těchto ostrovů nacházíme pestrou paletu etnických skupin s jejich místními zvyky a kulturou. Každé z těchto etnik má svou místní kuchyni, někdy si dodnes staví svá tradiční obydlí, vedle indonéštiny hovoří svým vlastním jazykem nebo dialektem a často také nakládá po svém se svými zesnulými. Zatímco tedy například domorodci obývající vnitrozemí ostrova Nias tradičně nechávali ležet své mrtvé na kamenných stolech uprostřed vesnice tak dlouho, až těla zetlela nebo je sežrala divoká zvěř, hinduisté na Bali částečně převzali pohřební rituály od svých souputníků ve víře na Indickém subkontinentu – nebožtíci jsou zde páleni na hranicích a posléze je s jejich popelem pohřbena i část osobních věcí, jako jsou knihy, oblečení nebo hračky.
Zcela unikátní jsou v tomto ohledu Toradžové, etnická skupina formálně vyznávající křesťanství, která po staletí obývala těžko přístupná horská pásma v hlubokých pralesích centrálního Sulawesi. Na slavnostně vyzdobené prostranství zaplněné stovkami smutečních hostů dopadá hustý monzunový liják. Oči všech příbuzných jsou však kupodivu suché – nikdo tu nepláče. Vystoupáme po úzkých, strmých schodech do prvního patra. Průvodce ukazuje na usmívajícího se muže ve středních letech. „To je syn zemřelého.“ Ukláníme se před ním a jako dar mu předáváme pytlík s cukrem a krabičku cigaret. Pokyne směrem k slavnostně vyzdobenému lůžku, jedinému kusu nábytku uprostřed místnosti, potaženému červeným suknem. Zčernalá hlava muže má nasazené brýle a je dekorovaná po obou stranách masivními buvolími rohy a fotografií z mladších let. „To je můj otec. Jestli chcete, můžete se s ním vyfotografovat.“ Jsou tomu již více než dva roky, co jeho otec zemřel. Od toho dne zde jeho nabalzamované tělo leží, z pohledu Toradžů „žije v kruhu rodinném“. Když zemře člověk z kmene Toradžů, nehovoří se o něm jako o mrtvém, ale je považován za nemocného. Během doby mezi úmrtím a pohřbem se rodina snaží našetřit peníze, aby mohla nakoupit dostatek buvolů a prasat. Buvol je zde chápán jako průvodce zemřelého na cestě do nebe a čím bohatší a úctyhodnější rodina, tím více jich je třeba porazit. Mezitím se několik statných mužů snaží, s nohama bořícíma se po kotníky do bahna, přivést stádo na smrt vyděšených zvířat. Jeden z nich bere mačetu a pak s ní rychle a přesně sekne doprostřed buvolího krku. Jak se zvíře zmítá a kope zběsile nohama, rozbahněná zem a kaluže vody se barví stříkající krví do červena. První z patnácti buvolů se po chvíli svalí bezvládně na zem. Duše „nemocného“ konečně odchází na onen svět. Tělo muže, který až do této chvíle pozoroval tuto podívanou ze svého čestného místa v prvním patře, konečně nalezne klid.
Toradžové si během pohřebních hostin pochutnávají na místní delikatese, kterou jsou kousky buvolího masa smíchané s kořením a krví a dušené v bambusových tyčích. I o 500 kilometrů dále na sever, v oblasti kolem města Manado, mají obyvatelé své místní speciality. V údolích se převaluje mlha a první paprsky ranního slunce probleskují mezi stromy na okolních kopcích. Na místní trh se trousí postavy pro rovníkovou Indonésii netypicky zachumlané do prošívaných bund a kabátů. Trhovci vybalují rozličné zboží a pokřikují na kolemjdoucí zákazníky. Brodíme se bahnem v úzkých uličkách mezi stánky a zjišťujeme, jaký sortiment se zde nabízí. Vedle roztodivných druhů zeleniny a ovoce tu na jednom místě leží srovnaná prasata se svázanýma nohama, neklamná známka toho, že se nacházíme v jednom z mála regionů s křesťanskou většinou. O pár metrů dále pokuřuje několik mladíků, držíce v každé ruce za pařáty hlavou dolů dvě slepice. Na stole za nimi sedí mladík a důležitě přehlíží své zboží, které má pečlivě srovnané ve třech řadách před sebou. Houf zákaznic obklopujících stánek vytrvale smlouvá o ceně. Dohadujeme se, co že to muž vlastně prodává. „To jsou přece netopýři,“ říká žena vedle nás a přikládá si k nosu jeden kus a pak hned druhý. „Vezmu si tyto dva.“ Prodejce odhání netopýřím křídlem mouchy ze svého zboží. „Netopýří maso je ohromná pochoutka,“ přesvědčuje nás. „Jen blány na křídlech je těžké rozžvýkat,“ upřesňuje předchozí informaci. „Na trhu tu můžete koupit i hadí maso nebo žáby, ale největší pochoutkou je psí maso. To dostanete tamhle v rohu.“ U stánků se psím masem je opravdu živo. Však je tu také psí pečínka, stejně jako třeba rendang (kousky hovězího masa vařeného v kokosovém mléce) na Sumatře nebo nasi campur (rýže podávaná se vším možným) na Jávě, považována za delikatesu, která by neměla chybět na žádné slavnostní tabuli. Kolem pobíhá několik psů, některý se občas opře předními tlapami o stánek a nedůvěřivě očichává vystavené maso. „Jednoduše chodím po okolních vesnicích a ptám se lidí, jestli nechtějí prodat svého psa,“ objasňuje nám jeden z prodejců pravidla nabídky a poptávky v tomto byznysu. „Málokdy se stane, že by mě někdo vyhnal. Lidi si rádi přivydělají pár rupií,“ říká a obsluhuje moderně a elegantně oblečenou starší dámu s bohatě vyšívaným šátkem na hlavě. Rukou osázenou několika zlatými prsteny si dává opatrně do kožené kabelky dva kousky psích stehýnek. Paní pravděpodobně pochází z lepší rodiny a dnes dost možná nakupuje na nedělní slavnostní oběd. O pár metrů dále se zastavuje u dvou mladíků, kteří zde na zem rozložili asi tucet kousků další místní speciality – krysy. Paní se sklání a ukazuje na tři největší exempláře, zatímco jeden z prodejců vytrvale tahá jednu z krys za dlouhý ocas. Za okamžik už dáma v modrém, zlatem prošívaném kostýmku mizí i s velkým nákupem v davu. Z igelitové tašky jí téměř až na zem plandají tři dlouhé ocasy.INDONÉSKÉ LIDICE
Ostrov Morotai, tvořící takřka nejsevernější výspu indonéského souostroví, se ve 20. století významně zapsal do světové historie. Za druhé světové války se stal hlavním stanem generála MacArthura, který z něho plánoval ofenzivu proti Japoncům na Filipínách. Dnes, na počátku 21. století, se místní vesničané chopili lopat a vydávali se hledat v zemi zahrabanou nevybuchlou munici. Mnozí se potápěli na mořské dno ve snaze nalézt zbraně, které odhodili před téměř šedesáti lety japonští vojáci, když se dávali na ústup před ofenzivou spojenců. Lidé ve vesnici Daruba vyprávějí, že se jim některé samopaly a pistole podařilo zprovoznit, většina však prý vystřelila pouze jednou a poté se zasekla. Když byl též tento ostrov zasažen nábožensky motivovaným násilím, při kterém se ke slovu dostaly i zbraně a výbušniny z druhé světové války, byly celé vesnice nebo jejich části srovnány se zemí. Když projíždíme po jediné silnici, která se vine podél východního pobřeží, za okny minibusu se po většinu cesty míhá zlověstně tichá a liduprázdná krajina. Asi šedesát kilometrů dlouhá cesta je lemována troskami vypálených stavení, kostelů a mešit. Banánové a kávovníkové plantáže pozvolna zarůstají pralesem, pobřeží je osázené trouchnivějícími rybářskými loděmi. V každé vesnici míjíme vojenskou hlídku vyzbrojenou samopaly. Jeden z našich osmi spolucestujících nás upozorňuje na ohořelé ruiny kostela stojícího zcela osamoceně uprostřed bujné vegetace. Proč by někdo postavil kostel uprostřed divočiny, honí se nám hlavou. „Tady stála vesnice Sabatai Baru,“ říká muž, ze kterého se vyklube pan učitel žijící na severu ostrova. „Všechny domy byly před rokem a půl zničeny. Zbyly jedině zdi kostela. Bylo příliš pracné je rozebrat, odvézt a použít na stavbu nových domů.“ Základy všech stavení byly mezitím pohlceny tropickou vegetací, jen věž kostela čnící zpoza skupinky banánovníků je jediným svědkem nedávné tragédie novodobých „indonéských Lidic“.
Později večer sedíme před domem Muhammada Tasima, náčelníka malé ospalé vesnice Sambiki, ležící na pobřeží Tichého oceánu. Také zde bylo mnoho domů srovnáno se zemí a všichni jejich křesťanští majitelé ve strachu uprchli. „V naší vesnici bylo zabito jen několik málo lidí,“ zdůrazňuje Muhammad, který byl zvolen za náčelníka vesnice poté, co se nakonec i jeho předchůdce křesťanského vyznání rozhodl ostrov opustit. „Zde je mnoho rodin smíšených a to v důsledku tlumilo násilí. Muslimové zde hodně chránili své příbuzné křesťany,“ zdůrazňuje Muhammad. Na otázku, kdo tedy vlastně způsobil smrt tisíců příslušníků obou vyznání a kdo vypálil tisíce domů, odpovídá velmi vyhýbavě. „To byli provokatéři,“ říká. Ti prý podle něj přicházeli do vesnic a přiměli jejich obyvatele, aby začali zabíjet své sousedy, plenit domy a pálit mešity a kostely. Zdá se, že lidé v Indonésii nechtějí převzít odpovědnost za hrůzné činy, které za poslední tři roky oni sami vykonali. A nebo se také za ně stydí a chtějí zapomenout na prožité peklo. „Nedá se jen tak zapomenout na to, co se zde za poslední tři roky odehrálo,“ přiznává Muhammad. „Bude to trvat celé generace, než se hluboké rány v srdci zahojí.“
Vláda v Jakartě již vypracovala plány na usmíření obou náboženských komunit a přesídlení statisíců uprchlíků do jejich původních domovů. I americká vláda slíbila přispět na stavbu nových domů pro lidi, kteří se rozhodnou vrátit. „U nás v Sambiki začne armáda stavět nové domy hned po ramadánu a Vánocích. Přesně na místech těch původních, zničených stavení,“ nadšeně líčí plány na obnovu své vesnice její náčelník a dodává, že doufá v brzký návrat všech uprchlých křesťanů. „Už se na ně všichni těšíme…“ Na ostrově Morotai, stejně jako na tisících dalších indonéských ostrovů, tak možná končí období nestability a svárů a začíná čas souznění různých kultur, etnik a náboženství. Na Morotaii se dnes rodí naděje. Na Morotaii, tedy tam, kde začíná Pacifik…

Arwad je jediný syrský ostrov. Dnes už nic moc, zato v dobách kanaánských tady bylo samostatné nezávislé království Aradus a Římané celý ostrov opevnili. Dnes už máloco připomíná zašlou slávu. Tři kilometry od syrského pobřeží a přístavního města Tartús z něj dělají zajímavou turistickou lokalitu, o které se v průvodcích píše, že „uličky působí trochu klaustrofobickým dojmem“. Je to pravda, uličky jsou opravdu úzké. Něco podstatného z historie ale přece jen zůstalo. Byť stromy už na ostrově nejsou, ruční výroba a řemeslný fortel ukazuje na skutečnost, že místní pořád vědí, jak se vyrovnat s přepravou na pevninu.

Velké ocelové vany, které polopotopené rezivějí na arwadském pobřeží, rozhodně nejsou něčím, co by místní starousedlíky naplňovalo pýchou. Spíš naopak. Pobřeží znevažují vraky, které, kdyby byly dřevěné, by už dávno podlehly silám moře a větru. Um a fortel místních tesařů je využíván na výrobu dřevěných rybářských bárek. Byť, co si budeme nalhávat, dřevěné lodě už pomalu ustupují do pozadí. Dřevěný tanker nikdo nepostaví, ale zdejší rybáři dobře vědí, co je vyjde levněji. Výroba lodí má, ostatně jako kterékoliv jiné řemeslo, v sobě schovaných mnoho jednoduchých fint, které nejsou na první pohled vidět. Dřevo na výrobu trámků se pečlivě vybírá už na pevnině. Trámky se řežou svědomitě tak, aby letokruhy později nepraskaly pod tlakem a pnutím vyvolaným při nájezdu na vlny. Lodivod pak přibije na hotovou kostru prkna, která musejí být pečlivě vyschlá a do hladka ohoblovaná. Sleduji jednoho tesaře, jak do malinkých mezer mezi jednotlivými prkny maličkým sekáčem s velkým fortelem vbíjí provaz. „To je ucpávka,“ oznamuje mi. Později provaz opravdu zafunguje jako dokonalé těsnění. To, co jsem napsal v jedné větě, byla čtvrthodinová záležitost v arabsko-české konverzaci, přičemž ani jeden z diskutujících neznal jazyk toho druhého. Ještě že piktogramy jsou mezinárodní. Část Arwadu je věnována tradiční výrobě lodí a je to příjemný pohled. Rybáři a truhláři nespěchají a vyzařuje z nich kumšt a pohoda. Kéž by to tak zůstalo a část maličkého ostrova byla i nadále neposkvrněná umělohmotnými barbínami, které spolu s pokémony obsadily kus tržiště u přístavu.

Rozhovor s RNDr. Václavem Cílkem, CSc.

„Lidé jen velmi obtížně přijímají myšlenku klimatických změn. My jsme daleko víc vázáni svou osobní klimatickou zkušeností než informacemi, které dostáváme. V celé klimatologii se nám neustále opakuje motiv naší víry v to, že podnebí je stálé, že se jen málo liší od toho, jaké jsme zažívali v dětství.“

Oteplování atmosféry je dnes přírodní proces už značně akcelerovaný lidskou činností. Je to dobře, nebo špatně?
Já nevím, myslím si, že svět je tak složitý, že jakákoliv změna má kladný, ale i záporný vliv. Nevím, co převáží. Střední Evropa, a to pořád zdůrazňuji, je klimaticky bezvadné místo. Je uchráněna extrémů – přívalových dešťů ve středozemní oblasti, silných větrů v severoněmeckých nížinách – než vichřice dofičí k nám, tak zeslábnou.
Ale žádný cyklický fenomén takového rozsahu se ještě nevrátil.
Doby ledové se vracejí…
Žádný smrtelník je v krajině nezažil. Lidstvo si to nepamatuje. Mamuti už nejsou…
To, co vyhynulo, se nevrátí. Počasí se ale vrací. Zima se vrací každým rokem. Povodně se vracejí. Nemusíme chodit daleko.
Lidstvo tak může skončit existenci na planetě ne tím, že ji vyjí, ale příroda ho se vším všudy zakonzervuje do ledu.
Do ledu ho určitě nezakonzervuje… Nás rozhodně ne, protože velká zalednění se zastavují v našich pohraničních horách a normální pak na linii Berlín-Varšava. Při globálním pohledu pak je zřejmé, že Amazonie a střední Afrika se změní z deštných pralesů na savany. Dojde spíš k vysušení rozsáhlých vlhkých oblastí. Podle studií půjdou v tropech průměrné teploty o 5 až 7 ̌C dolů. Konzervace ledem nepřichází v úvahu. Civilizace – lidé v nějaké formě přežijí. Ale asi bude boj o místo. Začne doba ledová a státy, které na to budou mít, začnou kupovat pozemky v Africe.
Má u nás význam zkoumat zalednění a stopy po něm, když ledovců tady nikdy moc nebylo?
Význam to má, protože to vypadá, že jednou za čas, ta perioda je asi 200 mil. let, je zemský systém nastavený takovým způsobem, že i malé kolísání sluneční aktivity (insolace w/m2 – tepla, které získáváme od Slunce) asi o 2 % může způsobit, že přijde nebo odejde doba ledová.
Velkých dob ledových bylo nejspíš kolem 23, ale velkých studených výkyvů bylo celkem kolem padesáti.
Čísla jsou různá, záleží na tom, jak se doba ledová definuje. Žijeme v období, kdy dochází ke střídání dob ledových a meziledových, a jsme právě v poslední polovině, spíš třetině poslední doby meziledové a není pochyb o tom, že i ona bude zakončena dobou ledovou. Proto nás hrozně zajímá, jak se mění počasí, jak se mění klima. Ale na tuhle problematiku narazíte, když budete například zkoumat zásobníky podzemních vod na Sahaře. Ty se vytvářejí a doplňují jen v dobách ledových. Naše nejlepší zemědělská půda je vázána na spraše – sedimenty z ledových období. Nebo říční údolí. Zajímá vás, proč vypadají, a jak vypadají? Musíte do minulosti. Říční údolí vznikají v dobách velkého oteplení na koncích dob ledových. Tehdy se má zvětšovat průtok řek na 40 až 100násobek. Zkrátka ledová doba sice u nás přítomná ledovcem nikdy nebyla, přesto ovlivňuje zemědělství, morfologii terénu, zásobníky podzemních vod. Nejedná se jen o budoucnost, co bude, ale o to, v čem žijeme…
Ovšem je-li v jakémkoliv jevu časová jednotka 100 let a výš, tak už to pro obyčejného smrtelníka, který ví, že se v průměru dožije sedmdesátky, přestává být zajímavé.
Přestává být zajímavé… ale jak rychle přichází doba ledová? Jestli ji budeme definovat rozšířením ledovců, tak jsme opravdu v horizontu tisíců let, když se ale budeme zajímat o náhlé ochlazení klimatu, tak k něčemu takovému může dojít hrozně rychle. Dříve se uvádělo 30 až 70 let, dnes se hovoří o 5 až 7 rocích. A jsme v časových horizontech každého jedince! Má to ještě jeden nepříjemný dopad – doba ledová končí a začíná náhlými teplotními oscilacemi nahoru a dolů. Ona nemusí přijít rovnou, jen se může na padesát let tvrdě ochladit, a pak zase oteplit. Takové změny už zamávají nejen se zemědělstvím, ty se promítnou prakticky do všeho.
Antropogenní vlivy by mohly dobu ledovou přiblížit? Nebo jejich vliv silně přeceňujeme?
U tohoto vždycky váhám… trošičku, ale váhám. Myslím, že si ještě stále hrajeme na to, že jsme mocnější než příroda. Vlastně nám pořád dělá dobře strašit se, hledat nepřátele, bát se katastrofy… Je to psychologické. Když může člověk něco zničit, tak se tím chlubí. My se chlubíme tím, že si způsobíme dobu ledovou. Když vezmu globální oteplování, tak křivky ukazují jasně – co dnes prožíváme, je nejrychlejší a největší oteplování za posledních 1000 let. Zároveň se ukazuje, že ještě donedávna oteplování korelovalo spíš se sluneční aktivitou. Až posledních 20 let to začíná víc korelovat se skleníkovými plyny. Výsledek: oteplování, které prožíváme, je do značné míry způsobené člověkem. To je vědecký konsenzus.
Doba ledová je způsobená tím, že se na začátku většinou oteplí. Dnes se uvažuje o globálním oteplování jako o něčem, co ji může rychleji nastartovat. Je to proto, že se maximálně otepluje tropická oblast, což je hrozně široká oblast (zabírá asi 48 % povrchu planety). Tropická oblast, tvořená hlavně moři, pohlcuje víc tepla než pevnina, která jej odráží. Tak se nám oteplí tropy, odpaří se víc vody a na pólech začne více sněžit. Ledovce začnou růst.
A rostou? Spíše to vypadá tak, že kamkoliv se člověk podívá, led mizí…
Dnes je situace na pólech velice nevyrovnaná. Jsou oblasti, které se oteplují, jiné se ochlazují. V Grónsku ve výškách nad 2000 metrů přibývá ledovců jako nikdy předtím, přitom na pobřeží led tvrdě mizí. Celková hmotnost Grónského ledovce ale roste a něco podobného se děje i v Antarktidě. Ledovce nám tam rostou nejrychleji za posledních 1000 let!
Přitom se ale obrovské kusy odlamují, což nám občas televize prezentují záběry na závěr svých zpráv.
To je něco jiného, to je dáno tím, že tam jsou šelfová moře a hloubka ukotvení ledu je různá. Led je přimrzlý k podkladu, hloubka jeho ukotvení se mění a relativně teplejší voda se dostává pod led, nadnáší ho a zároveň tepelně zpracovává. Výsledek? Na šelfovém moři skutečně dochází ke tvrdé redukci ledovců, ale z hlediska objemu oceánů to žádný význam nemá. Tady se jen mění objem za objem.
Důležité je si uvědomit, že průměrná teplota v Antarktidě dosahuje asi -8 ̌C, a i když se to oteplí na -6 ̌C, tak se pořád nic neděje. Stále se zde bude měnit zvýšený obsah vody ve vzduchu (díky oteplení a tedy vysokému odparu v tropické oblasti) na led. A jestliže se veliké ledovce odlamují, tak to je hlavně a především záležitostí tečení ledu. Led teče rychleji, protože se ho ve zdrojové oblasti víc nahromadilo. Ledovce v Antarktidě provozují i pirátství – strhávají si své ledovcové splazy, podle toho, jak je který proud mocný a rychlý. Led pak teče najednou na vcelku plochém ledovcovém plató na druhou stranu než obvykle. Zatím podle všech propočtů a studií by vliv Antarktidy na zvýšení hladiny světového oceánu byl negativní, a to i při dosti vysokém globálním oteplování. Působí proti zvyšování hladiny oceánu tím, že zachycuje sníh – odpařenou vodu.
A největší omyl ve vnímání dob ledových veřejností?
Pořád si myslíme, že doba ledová je něco, co bylo, a nás se netýká, protože se už nikdy nevrátí. Vychází to z našeho vnímání času jako něčeho, co pokračuje od jednoho bodu k druhému. Jenže některé fenomény v přírodě, včetně klimatických, jsou cyklické a k našemu „překvapení“ se vracejí.

Do Bamaka, hlavního města republiky Mali, jsem byl vyslán jako dobrovolník Spojených národů na půlroční misi. Mým úkolem bylo pomáhat vybudovat novorozenecké oddělení v nově zrekonstruované porodnici nemocnice Gabriel Touré. První zážitky se dostavily ještě před přistáním v Bamaku. Zvěst o bílém felčarovi na palubě letadla se rychle rozšířila, takže jsem byl během letu požádán o konzultaci sympatickou blondýnkou, která letěla jako doprovod do Mali předat rodičům synka operovaného v Paříži pro vrozenou srdeční vadu. Hošík v baseballové čapce patřil mezi ty šťastnější, jimž rodiče anebo nějaká nevládní charitativní organizace sehnali peníze na operaci v Evropě. Můj spolusedící, původem Malijec – nyní francouzský občan, původně podnikatel – nyní dlaždič silnic v Paříži, se při večeři osmělil a požádal mne, abych mu poradil nějaký lék na zácpu.

PRAVIDLA HRY NA ZPROSTŘEDKOVÁNÍ
Na zařizování věcí mi byl přidělen řidič Kalilou, který mi pomohl překonat všechny nástrahy africké byrokracie. Vždy znal nějaký další nenápadný vchod, kterým bylo možno se vyhnout lidské tlačenici na úřadech, nebo znal někoho, kdo byl ochoten pro mne věci přednostně zařídit (rozuměj dříve než za několik měsíců).
Brzy jsem pochopil, že shánět věci či vyřizovat úřední formality bez zprostředkovatelů je v Africe téměř nemožné. Pravidla hry jsou taková, že tito zprostředkovatelé obchodu většinou žádají odměnu za sehnání klienta od toho, kdo něco nabízí, ale občas se pokusí získat nějaké peníze i od nakupujícího. Člověk, který se stal mou noční můrou, se jmenoval Dialo. Bylo mu okolo padesátky, měl dvě ženy ve věku 23 a 26 let a s nimi 6 dětí. Dialo mi pomohl sehnat auto a dům, za což jsem mu dobře zaplatil, ale on se nemohl zbavit pocitu, že mu ještě něco dlužím. Já ovšem ten pocit neměl, a tak se čas od času objevoval za soumraku před mým prahem jako duch v dlouhé modré zdobené košili až na zem a s bolestínským výrazem ve tváři, kterou měl posetou jizvami po neštovicích. Já ho vždy pozval dál, nabídl mu tamarínový sirup a naše konverzace připomínala hru na kličkovanou, kdy já se ho ptal na život, rodinu a vše, co mne v tu chvíli napadlo. On pořád dokola pochvaloval můj dům, ptal se, jak jsem spokojený se svým autem, a tak nám čas hezky plynul…
Jednou jsem udělal tu chybu, že jsem předem zaplatil celou částku zprostředkovateli jménem Diara, který mi slíbil, že mi do měsíce vyběhá na úřadech technický průkaz vozidla a poznávací značku. Po měsíci jsem mu začal marně a opakovaně připomínat jeho závazky. Policie na mne pořádala doslova hony, neboť běloch bez poznávací značky byl pro ně zlatý důl. Významný příjem policistů totiž tvoří pokuty „dohodou“ do jejich kapsy. Pokud je odmítnete zaplatit, zabaví vám technický průkaz a nebo rovnou vůz.

BAMAKO A JEHO LIDÉ
Hlavní město Bamako, v němž oficiálně žije asi milion obyvatel, se rozkládá na obou březích Nigeru. Na jeho levém břehu se nachází centrum města s hotely, bankami, památníky, tržišti, jedním kinem a hlavní univerzitní nemocnicí Gabriel Touré. Pravý břeh, kde jsou hlavně obytné čtvrti, se začal osídlovat v šedesátých letech, kdy Sověti vybudovali tehdejšímu socialistickému Mali první, dnes takzvaný starý most přes Niger. Kousek od starého mostu ve čtvrti Badalabougou jsem si pronajal domek se zahradou, na které mi rostly banány, manga a grapefruity. Dvě minuty chůze od mého domku již byl břeh Nigeru, kde před Palácem kultury praly služebné po celý den v řece prádlo. Z tohoto místa je vidět oba dva mosty vedoucí přes Niger, starý a nový. Aby se zabránilo dopravnímu kolapsu, v době dopravní špičky se může po starém mostě jezdit jen do centra a odpoledne zase opačně.
Některá auta tu jsou v naprosto dezolátním stavu. Často je vidět skupinka černochů tlačící nepojízdný automobil či autobus, ve kterém si předtím zaplatili jízdu. Pokud se vozidlo porouchá na mostě, změní se tlačení ve zběsilý běh, neboť policie za blokování dopravy na mostě inkasuje 16 tisíc CFA, což zde představuje například průměrnou týdenní mzdu zdravotní sestry.
Každý den jsem se na cestě do nemocnice prodíral chaotickou zácpou osobních aut a malých zelených autobusků bez dveří – sotramanů, které jsou zde nejčastější příčinou nehod. Řidiči sotramanů někdy řídí zdrogovaní a jejich vozy jsou v žalostném technickém stavu. Autobusy kromě hesel „bůh je mocný“ nebo „chvála bohu“ nemají žádné označení, a tak má každý řidič k sobě jednoho až dva naháněče, kteří vyřvávají na kolemjdoucí svou cílovou destinaci, aby nalákali dovnitř co nejvíc lidí. Ještě větší strach jsem měl z řidičů motorek, kteří nejsou povinni dělat řidičské zkoušky, takže neznají pravidla, řítí se ulicemi bez přileb a neustále se snaží předjet zprava i zleva. Není proto divu, že každou chvíli je nějaký motocyklista poražen autem.
V Bamaku neexistuje systém rychlé záchranné služby, a tak pokud se stane nehoda, musejí zranění čekat, až se najde někdo ochotný odvézt je do nemocnice. Několikrát mne předjížděl taxík suplující sanitku. Projížděl křižovatky na červenou a v pravidelných intervalech troubil na klakson, což mělo nahrazovat houkání sanitky. V loňském roce Mali organizovalo mistrovství ve fotbale afrických států. K této příležitosti dostala nemocnice Gabriel Touré jako sponzorský dar několik vybavených vozů rychlé záchranné služby, které po čas šampionátu sloužily k převozu nemocných a zraněných ze stadionu do nemocnice. Když šampionát skončil, přestaly sanitky vozit nemocné a dnes slouží k rozvozu vybraných zaměstnanců z domovů do nemocnice a nazpět.
Za mostem před křižovatkou na mne každý den čekal špalír žebrajících mrzáků, kteří se belhali o berlích, lezli po kolenou či se přesouvali za pomoci rukou pavoukovitými pohyby od auta k autu a prosili o peníze. Kromě tělesně postižených zde obcházely stařenky se zahalenou hlavou, smutně jukající do okýnek aut a projevující svoji vděčnost za každý peníz. Skoro každý den jsem někoho z těch nešťastníků podaroval, abych mohl klidně spát. Nebyl jsem výjimkou, neboť muslimové mají v koránu nařízeno dávat almužny žebrákům. Kromě postižených a starých lidí zde žebrají také malé děti s kyblíčky, odříkávající úryvky z koránu. Často to jsou žáci islámských škol, kteří svůj výdělek odevzdávají svému učiteli. Pokud se chudé ženě narodí dvojčata, jde si s nimi stoupnout na křižovatku, neboť když k vám přijdou dvojčata a zabrebentí „my dvojčata tě zdravíme“, budete mít brzo štěstí. Ovšem jen pokud je podarujete penízkem. Brzo jsem si zvykl potkávat v ulicích mladé maminky, někdy jim nemohlo být víc než 15 let, které nosily na zádech svoje děcka uvázaná v šátku tak, že kyčle byly široce rozevřené a nožky kojence směřovaly dopředu. Toto báječné preventivní balení kojeneckých kyčlí praktikované po stovky generací zřejmě napomohlo k tomu, že vady kyčlí u kojenců v Africe prakticky neexistují. Děti zavěšené na zádech většinou pospávají; pokud se probudí a spustí pláč, matka si rozváže šátek a dítě nakojí.

NEMOCNICE GABRIEL TOURÉ
Areál nemocnice Gabriel Touré je obehnán zdí, ve které jsou čtyři brány. Jedna slouží jako vchod pro pěší, druhá jako východ pro pěší, třetí je určena pro vjezd, čtvrtá pro výjezd vozidel. Každou bránu střeží hlídači. Před nemocnicí postávají příbuzní a přátelé nemocných. Snaží se přesvědčit či uplatit hlídače, aby je pustili do areálu za nemocnými. Cesty a prostranství mezi jednotlivými nemocničními pavilony jsou zaplněné příbuznými pacientů. Posedávají, polehávají či pospávají na donesených rohožích. Před pavilony či na chodbách se také ti, kteří se nedostanou do nemocniční mešity, pětkrát denně modlí. Večer většina příbuzných odejde domů a ti nejbližší stráví noc na chodbách nebo na pokojích nemocných. Každý den jsem se musel během vizity na porodnici prodírat mezi početnými návštěvami rodinných členů. Těch bylo někdy tolik, že na svých rohožích zcela vyplňovali prostor mezi lůžky pacientů, takže nejen nebylo kam šlápnout, ale někdy nebylo možné ani otevřít dveře. Někteří sdíleli lůžko s rodičkou a dítětem, nebo okupovali protější postel, pokud zrovna byla volná. Každodenní vyhánění návštěv z pokojů a vysvětlování, že zde není noclehárna a že na pokojích zůstanou jen ti, kteří se starají o pacienta, připomínalo boj s větrnými mlýny.
Na pokojích nebyly dětské postýlky, a tak matky ležely se svými novorozenci na jedné posteli. Přestože jsem se snažil, aby dítě bylo uloženo vedle hlavy či u prsou matky, stále jsem nacházel děti odložené mezi nohama rodičky nebo častěji na rohožích na zemi, kdy byly zamotány do hadrů tak, že někdy nebyly vůbec vidět.
Problematická byla během vizit také komunikace s pacienty. Francouzsky mluvila méně než polovina rodin pacientů, a tak když moje skrovná slovní zásoba bambarštiny, kterou používá 80 % Malijců, byla u konce, pomáhali mi v tlumočení porodní báby nebo kolegové lékaři a studenti.
Hlavním úkolem příbuzných je postarat se o nemocné členy rodiny. Musí pro ně i pro sebe připravit jídlo, které vaří ve velkých hrncích na otevřeném ohni před pavilony. Před dětským pavilonem i před porodnicí byla vybetonovaná koryta s tekoucí vodou, která sloužila jako úmývárny a zároveň jako prádelny. Prádlo se po vyprání sušilo na sušácích umístěných vedle mešity. Pokud již na prádelních šňůrách nebylo místo, sušily se věci na zemi. Nemocnice neposkytuje žádné erární lůžkoviny ani pleny, takže se vše musí donést z domova.

KDYŽ NEJSOU LÉKY
Další důležitou povinností doprovodu nemocného je shánět pro něj veškeré léky a lékařský materiál. Na oddělení je k dispozici jen vata a líh k dezinfekci. V Mali neexistuje systém zdravotního pojištění, a tak si pacient musí hradit veškeré konzultace u lékaře, všechna vyšetření a léčbu, včetně operace a hospitalizace. Například když porodník rozhodne, že je nutné ukončit těhotenství císařským řezem, musí rodina rodičky koupit v nemocniční lékárně kit, obsahující vše potřebné od náplastí, sterilních rukavic až po infuzní sety a léky určené k celkové anestezii.
Často ale v nemocniční lékárně nebyly ani základní léky na léčení malých dětí a novorozenců, a tak museli rodiče s receptem oběhnout několik dalších lékáren, a stejně skoro pokaždé něco chybělo. Je obtížné smířit se s tím, že nemůžete začít léčit těžce nemocné dítě, dokud rodiče neseženou peníze na zakoupení léků a nedonesou vše potřebné. Pokud rodiče opravdu neměli žádné finanční prostředky nebo dítě potřebovalo lék, který se nedal v lékárnách sehnat, například vzácnější antibiotika, dávali jsme jim v takových případech zdarma léky z omezených zásob z charitativních darů ze zahraničí.
Při nasazení léčby jsem stále musel zvažovat spoustu hledisek, kterými jsem se v Česku nemusel zabývat. Bylo potřebné rozhodnout, které léky jsou pro dítě v danou chvíli nepostradatelné, které léky je možné dostat v nemocniční lékárně ihned, aby se mohla zahájit léčba okamžitě, kolik peněz rodiče u sebe mají a co vše za to mohou koupit. Dalším důležitým rozhodnutím bylo, zda je možno pacienta léčit ambulantně, či je nutné ho hospitalizovat. Pokud šlo o novorozence, bylo nutné zvážit, zda může zůstat na porodnici u matky. Na porodnici ovšem nebyla žádná dětská sestra, takže bylo nutné spolehnout se na inteligenci rodičů a všímavost porodních bab. Jednou při ranní vizitě měl den starý novorozenec křeče, horečku a odmítal kojení. Rodiče se mi přiznali, že „to škubání končetin a stáčení hlavičky“ začalo už před půlnocí, ale že se báli někoho na porodnici s tím obtěžovat…
Pokud novorozenec vyžadoval dlouhodoběji kyslík, infuze či další celkovou intenzivní léčbu se stálým dozorem, bylo nezbytné ho přesunout na dětské oddělení intenzivní péče, kde ale bylo miminko vzhledem ke spektru nemocných pacientů a hygienickým podmínkám ohroženo infekcí trojnásob. Hygiena a způsob práce některých zdravotních sester mě vedla k tomu, že jsem raději většinu odběrů, zavádění kanyl, podávání krevních transfuzí, ale někdy i ředění léků a přípravu infuzí dělal sám se studenty. Každý nitrožilní vstup představoval velké infekční riziko, proto jsme se snažili, jakmile to klinický stav dovolil, přejít u novorozenců a kojenců co nejrychleji na podávání léků do svalů či do úst.
Dalším velkým problémem byla výživa. Pokud matka neměla dostatek mléka, bylo nutné dávat výživu umělou, což opět představovalo vzhledem k podmínkám přípravy velké riziko infekce. Kvůli riziku HIV infekce nebylo možné používat mateřské mléko od jiných matek. U dětí, které nebyly schopné sát, jsme podávali výživu žaludeční sondou. Vše bylo limitované nedostatkem peněz a materiálu, proto i žaludeční sondy se musely zavádět bez sterilních rukavic. Sondy na odsávání se musely používat opakovaně.
Když jsem začal v únoru v nemocnici pracovat, nebyla po 15. hodině do 8. hodiny do rána zajištěna na „dětském oddělení intenzivní péče“ lékařská služba. To vedlo k tomu, že většina pacientů umírala přes noc a ráno nikdo nevěděl, co se s nimi vlastně stalo, neboť zdravotní sestry často v noci spaly. Podařilo se mi prosadit stálé služby zajišťované osmi lékaři v přípravném cyklu na atestaci z pediatrie. Dále se čtyři již atestovaní pediatři, včetně mne, střídali v týdenní pohotovosti. Znamenalo to být každý den od odpoledne do rána k dispozici mladším kolegům. Ti nás během noci volali na naše mobilní telefony, pokud se vyskytl nějaký medicínský, technický či jiný problém.
V Africe stále něco chybí, a tak člověk musí neustále improvizovat. Jednou se narodilo dítě s polohovou vadou dolní končetiny, laicky řečeno mělo dopředu vyvrácené koleno. Bylo potřeba na několik týdnů zafixovat končetinu ve správném úhlu. Jelikož dlahy k dispozici nebyly, našel jsem na zemi v areálu nemocnice kus ohebného lehkého plechu (část blatníku), kerý jsme omyli, vystřihli z něj příslušný tvar, obalili vatou a dlaha byla na světě… Někdy se stávalo, že porod proběhl tak rychle, že rodina nestačila přichystat kusy látky pro usušení a zabalení novorozence; v tom případě jsem balil dítě do papíru. Jednou jsem musel požádat babičku čerstvě porozeného dítěte, aby mi odevzdala látku, kterou měla uvázanou kolem pasu jako sukni.

S KÝBLEM VODY
K pevně zakotveným rituálům patří odpolední čištění nemocničního pavilonu. Přesně ve tři hodiny se všichni rodiče a přibuzní pacientů vyženou z budovy, přístupové mříže se zavřou a nastoupí uklízecí četa s vědry vody, kterou rozlévá po podlaze oddělení. Novorozenci a kojenci ve svých železných postýlkách tak po chvíli připomínají plaváčky. Pak se voda se vší pohlcenou špínou stahuje velkými škrabkami a žene ven z pavilonu. Pobavil mne jeden uklízeč, který si poté, co práci dokončil, spokojeně odplivl doprostřed sálu oddělení.
Vzpomínám si, jak jsem jednou v sobotu, tak jako každý den o víkendu, přijel zkontrolovat do nemocnice své malé pacienty. Nejprve jsem šel do své kanceláře. Na chodbě přede dveřmi se náhle objevila uklízečka s kýblem vody, a dříve než jsem stačil schovat sebe a chorobopisy na stole, voda chlístnutá na dveře vnikla pořádným proudem mezerou ve dveřích a zalila celou kancelář včetně mne. Zařval jsem. Následoval překvapený a provinilý pohled uklízečky. Tvářil jsem se přísně, ale v duchu jsem se smál. Také jsem brzy zjistil, že není radno chodit blízko nemocničních pavilonů. Někteří pečující o nemocného vylévali z oken prvního patra nejrůznější výměšky pacienta, aniž by se předtím rozhlédli, zda někdo nestojí pod okny.

DĚTI BEZE JMÉNA
Děti, které se narodí, musejí čekat sedm dní, než dostanou od rodičů jméno. Muslimové svým dětem dávají jméno až po týdnu při slavnostním rodinném obřadu, který připomíná naše křtiny, ale jehož se novorozenec nezúčastňuje. V této době se dítěti vyholí hlava a nalíčí se mu černou barvou oči, červenou pusa a bílým pudrem se nabarví tváře, temeno a někdy trup. Některé rodiny natírají na hlavičce oblast velké fontanely jílem, aby do dítěte nevstoupil zlý duch. Pupeční pahýl, dokud neodpadne, se pomazává speciálním rostlinným tukem. Na krk, kolem pasu a na zápěstí mu uváží sňůrky s amulety a korálky, takzvané gri-gri, které mají dítě ochraňovat před uhranutím.
U všech chlapců se provádí obřízka většinou už v raném kojeneckém období. U dívek byla obřízka oficiálně zakázána, ale stále se praktikuje, a to i ve vyšších společenských vrstvách. Obřízka se provádí buď na domácích dvorech, nebo pokoutně ve zdravotních zařízeních. Infekční komplikace nejsou vzácné. Vzpomínám si na smutný případ dvouletého děvčátka, které bylo pro masivní krvácení po obřízce přijato na intenzivní oddělení.KDE ČÍHÁ SMRT
V Mali je jedna z největších dětských úmrtností na světě. Věku patnácti let se nedožije každé čtvrté dítě. Přesto tvoří roční přírůstek obyvatel okolo 3 %, neboť žena zde za svůj život v průměru porodí šest až sedm dětí. Mezi nejčastější nemoci dětí hospitalizovaných na intenzivním oddělení patří těžké formy malárie, těžká podvýživa, akutní respirační infekce, průjmy, meningitidy. Asi jednu třetinu přijatých dětí tvoří novorozenci s nejrůznějšími problémy, nejčastěji porodní asfyxií (přidušením), nízkou porodní váhou či infekcí. Vzácností nejsou ani vrozené vývojové vady, nejčastěji rozštěpy neurální trubice. Přestože jsme neměli k dispozici přesné statistiky, poměrně často jsme se setkávali s dětmi HIV pozitivních matek. V době, kdy jsem začal pracovat na porodnici, se rozběhl komplexní program péče o děti narozené HIV pozitivním matkám. Před porodem se bohužel stále většina matek nevyšetřuje a testují se jen matky s příznaky, nebo pokud o to samy požádají. Jestliže se HIV onemocnění matky zjistí včas, dostane matka před porodem antiretrovirový preparát a novorozenci se začne podávat stejný lék formou sirupu během prvního dne po porodu. Tyto drahé léky mají za úkol snížit riziko nákazy dítěte a rodiče je dostávají na speciální recept zdarma, neboť jsou hrazené z Globálního fondu a fondu UNICEF. O každém dítěti HIV pozitivní matky se vede podrobný protokol a dítě chodí v pravidelných intervalech na kontroly.
Alarmující je nedostatek a nedostatečná odbornost středního zdravotního personálu. Na čtyřech sálech dětského intenzivního oddělení, z nichž každý má v průměru 10 až 15 pacientů, pracují během jedné směny pouze tři zdravotní sestry. Většina z nich však nemá ani maturitu. Veškeré pomůcky si musí lékař nosit sám, neboť erární materiál se během několika dnů rozkrade. To bohužel platí i o takových základních věcech, jako jsou teploměr nebo nůžky. Když jsem poprvé přišel na oddělení, ze tří inkubátorů nebyl v provozu ani jeden. U stěn stály nefunkční ventilátory obalené špínou a prachem, porouchané výhřevné lampy a další přístroje. Požádal jsem o pomoc jednoho kubánského technika, který přijel se stovkou kubánských lékařů na dva roky do Mali (projekt financovala Jihoafrická republika). S ním se nám podařilo zprovoznit některé přístroje včetně dvou monitorů. Ze tří fotolamp určených k léčbě žloutenky svítila jen jedna. Proto jsem pak raději léčil žloutenky denním africkým světlem – nechávali jsme na prosluněné chodbě porodnice pojízdnou postel pro dospělé a v ní rozbalené novorozence se žloutenkou. Na oddělení nefungoval sterilizátor. Na povrchovou dezinfekci se používal výhradně louh, některé materiály jsme dávali rodičům, aby je vyvařili v hrnci s vodou na ohýnku venku před pavilonem.
Na rodičích nejvíc závisí, zda dítě přežije, či ne. Rodiče musí mít určitý stupeň inteligence, zájem o dítě a nějaké finanční prostředky. Jenomže když jsem daroval peníze na léky jedné, přiběhly ke mně hned další matky a plakaly, že u nich doma už také žádné peníze na léky nemají. Při naprostém nedostatku zdravotních sester se rodiče musí postarat o hygienu svého dítěte, musí čistit inkubátory, zvlhčovače kyslíku a další pomůcky. Také musí ohřívat vodu do gumových vaků či plastikových láhví, které se pak dávají do nefunkčních inkubátorů nebo postýlek, aby se zabránilo prochladnutí nedonošených dětí. Matka musí zajistit veškerou výživu svého dítěte, a to i přesným dávkováním mléka aplikovaného například každé dvě hodiny injekční stříkačkou do žaludeční sondy. Rodiče také musí svoje dítě hlídat, aby mu nevypadly z nosánku kyslíkové brýle, aby mu kapala infuze do žíly a ne mimo, jak se často stávalo, aby mu nevykapala infuze určená na 24 hodin během 2 hodin. To se stávalo často, protože zde nebyly k dispozici infuzní pumpy a rychlost infuzí se musela řídit počtem kapek. Musíte uznat, že to všechno je poměrně velká zátěž na obyčejnou malijskou rodinu. Navíc je nutné brát v úvahu, že v Mali je gramotných jen 31 % mužů a 23 % žen. Velmi záleží na tom, zda je rodina kompletní a zda má otec o léčbu dítěte zájem. On nejenže zajišťuje léčbu finančně, ale často lépe než matka pochopí, co je potřeba s dítětem dělat, a dohlíží pak na to, aby se matka o nemocné dítě náležitě starala. Nejlepší zkušenosti jsme měli s otci pracujícími v armádě.
Malijští rodiče jsou k lékařům až přehnaně důvěřiví a tolerantní. Když jejich dítě v nemocnici zemře, napíše se strohý formulář, rodiče si dítě zabalí do kusu látky a odnesou z nemocnice. Téměř nikdy si nikdo nestěžuje. Alláh to tak chtěl.

„Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: ‘Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?’ Žena hadovi odvětila: ‘Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.’ Had ženu ujišťoval: ‘Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.’“
(První kniha Mojžíšova – Genesis)

NEDŮSTOJNÝ ČERV NA LÉKÁRNÁCH
Jak známo, žena poslechla „nejzchytralejšího ze vší polní zvěře“ a ochutnala. Plod poznání zafungoval, ona poznala, že je nahá, a zakryla své ohanbí listem, čímž všemohoucímu prozradila svůj stud. A svedla to všechno na hada. „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ Ze shora napsaného sice vyznívá, že had ženu podvedl – zamlčel jí, že s hněvem božím ztratí nesmrtelnost, ale na druhou stranu samotná skutková podstata činu už byla její vlastní práce. Přesto byl had za zneužití svých znalostí potrestán. „Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše po všechny dny svého života, žrát budeš prach.“ A nehezká pověst se s hadem táhne už po zbytek jeho dnů.
Křesťanství tu je něco přes dvě tisíciletí, ale různé hadí kulty a mýty se vyskytly v mnoha jiných kulturách. Ostatně jeden ze symbolů tohoto plazího společenství, tentokrát v kladném slova smyslu, můžeme vidět v našich ulicích dodnes. Prošel od Arabů a Řeků přes Římany, vydržel éru raného i rozvinutého křesťanství a dnes je jako symbol ke spatření na některých lékárnách a sanitkách. Jen málokoho napadne hledat jeho původ. Mám na mysli onu hůl obtočenou hadem, symbolizující lékařský stav. Původně se o hada vlastně vůbec nejednalo. Naopak. Vlasovec medinský Dracunculus medinensis je parazit, jehož samice mohou měřit i více než metr. Vypadá jako „červ“ hadovitého tvaru těla a jeho životní cyklus je poměrně složitý. Ovšem když už se samice po relativně složité pouti dostane do lidského těla, kde dospěje, tak má snahu zachovat něco potomstva. Její okamžik nastává, když se povrch těla, kde v dospělosti žije těsně pod kůží, ochladí. Většinou je to ve chvíli, kdy se postižená část těla dostane do vody. Samice vysune konec těla ven, aby mohla začít vypouštět larvy, které právě vodní prostředí potřebují ke svému dalšímu vývoji (o parazitech viz Koktejl 11/2002). Šikovný lékař, který vysunutí ochlazením vyprovokoval, ji v té době dokázal chytit do rozštíplého dřívka a namotáváním ji pomaličku vysoukat ven. Parazit se nesměl přetrhnout, protože pak by bylo velice obtížné jej znovu zachytit a rána by se stala možnou vstupní bránou infekce. Vytáhnout vlasovce, to nebylo jen tak. Zkušení lékaři, kteří toto dovedli, si vlasovce namotaného na dřívku dávali do znaku jako symbol šikovnosti (vlastně jakýsi druh reklamy), až se stejný znak stal symbolem arabských lékařů v tropické oblasti. Právě tam se vlasovec vyskytuje. Odtud se symbolika dostala do Evropy k Řekům. Protože vlasovcem medinským Evropa zasažena není, došlo k záměně se skutečným hadem. Samotné české pojmenování těchto hlístic – jde o třídu háďat – ukazuje na vzdálenou podobnost s hady. Z hlístice se stal hadí pomocník řeckého boha lékařství Asklépia, syna Apollónova. Ten se později transformoval v římského Aeskulapia. Spekuluje se, že hadem obtočeným okolo hole by mohla být užovka Aeskulapova, dnes přejmenovaná na užovku stromovou Elaphe longissima. Právě ona je ve šplhání po větvích nesmírně dovedná, což ostatně potvrzuje i její současné české jméno. Není bez zajímavosti, že je možné ji vzácně najít i na našem území.
Ve slovanských mýtech se vyskytuje had hospodáříček, kterému se dávala miska mléka přede dveře. Z biologického hlediska je to samozřejmě nesmysl. Mléko je v potravě hadů asi stejně častým jevem jako svíčková s brusinkami. Ovšem zmiňovaná užovka stromová mohla být oním hadem hospodáříčkem. Vycházejme z její biologie. Ve stodolách se drželi hlodavci. Ostatně to se nezměnilo dodnes, a hnůj je zase dobrý substrát pro kladení vajec. Mladé užovky stromové, které se drobnými teplokrevnými obratlovci živí (u nás žijící užovky rodu Natrix, které by teoreticky mohly přicházet v úvahu, jsou potravně zaměřené spíš na obojživelníky či malé rybky), nacházely ve stodolách dostatek potravy. Při troše fantazie mohl vesničan vidět ve světle žlutých skvrnkách, které se výrazně vyjímaly za hadí hlavou, „královskou korunku“. A pohádky o hadí královně byly na světě. Právě pro výskyt hadů v blízkosti chlévů mohla vzniknout pověst, že had pije mléko přímo z kravského vemene a kráva pak dojí krev. Přitom hadi v tom byli naprosto nevinně, červeně dokáže zbarvit mléko třeba třezalka (rod Hypericum).

BUDDHA V KOBŘÍM STÍNU
Při putování za hadem coby symbolem není možné vynechat Indii. Její neuvěřitelně složitý panteon má v sobě schována snad všechna známější zvířata, Ganéšou se sloní hlavou počínaje a kobrou, která má několik mytologických poloh, konče. V dobách védské kultury nelze pominout boha Indru, jehož hrdinský čin – zabití hada – je popsán v jednom z hymnů. „Teď Indrovy hrdinské činy chci hlásat, první, jež hromovládce učinil. Zabil hada, vody vypustil, břicho hor rozřízl. Zabil hada rozvaleného na hoře, Tvaštar mu ukoval svištící hromový kyj…“ Tak to alespoň zmiňuje Jaan Puhvel ve své knize Srovnávací mythologie. V Indii, která je na herpetofaunu – tedy plazí společenstva – nesmírně bohatá, nemají hadi a hadí božstva tak negativní hodnocení, jako u nás. Dušan Zbavitel o největším z hadů hinduistického panteonu píše. „Tisícihlavý Ananta neboli Šéša má dokonce významné místo ve višnuistické kosmologii: v obdobích mezi zánikem jednoho a vznikem dalšího světa na něm spí Višnu, a když tento mocný bůh stvoří další svět, poslouží mu Ananta jako podpěra Země ve vesmírném oceánu; jeho občasnými otřesy vzniká například zemětřesení. Významným mytickým tvorem je také obří král hadů Vásuki. Vládne v jedné z podsvětních říší a bohům prokázal nemalou službu, když jim v dobách, kdy ještě nebyli nesmrtelní, posloužil při stloukání Mléčného oceánu, aby z něho získali nektar nesmrtelnosti amrtu. Bohové tehdy omotali hadího krále kolem hory Mandary jako lano, uchopili Vásukiho za hlavu a démoničtí Asurové zase za ocas, a vrtěli horou tak dlouho, až z oceánu vystoupil vytoužený nápoj.“
Přes veškerou nebezpečnost a množství každoročních úmrtí jsou hadi v Indii uctíváni, mají své háje a je jim projevována zbožná úcta. Hlavní představitel buddhismu totiž spal pod vztyčenou kobrou, která jej svým roztaženým krčním „límcem“ chránila před ostrými slunečními paprsky a zároveň hlídala jeho klidný spánek. Za to jako odměnu dostala dárek v podobě „brýlí“, jasného označení, že je pod ochranou samotného Buddhy.
Kobra posloužila Buddhovi, ale měla mít na svědomí smrt Kleopatry. V jejím případě se mluví o smrtící úloze kobry egyptské Naja naja. Ta byla uctívaným symbolem boha slunce Amona-Re a znakem královské vlády. Zemřít po uštknutí kobry znamenalo stát se blahoslaveným. Právě to zřejmě udělala nejslavnější z egyptských královen, když sáhla do košíku s fíky, ve kterém byl had přinesen. Konec jejího složitého života nastal v roce 30 př. Kr. Někteří z herpetologů ale její smrt přijatou ze zubů kobry zpochybňují, respektive na základě účinků jedu zpochybňují druh hada. Přiklánějí se spíš k některé ze zmijí žijících v Egyptě.
Přesto je kobra spolu s fakírovou píšťalou jedním z nejznámějších symbolů a vyhledávanou atrakcí. Ač to na první pohled vypadá, jako že had reaguje na zvuk píšťaly a tančí, jak fakír píská, jde jen o další z mýtů, který fakíři šikovně využili. Had ve skutečnosti před píšťalou uhýbá a reaguje na fakírův pohyb. Hadi jsou na tom se sluchem velmi špatně. Jsou v podstatě hluší, takže přisoudit jim dokonce hudební sluch, podle kterého by „tancovali“, je naprostý nesmysl.

OPEŘENÝ HAD
Z hlediska evoluce a při značné vědecké benevolenci by se dalo napsat, že opeřený had není zas až takový nesmysl. Hadi jsou jednou z větví rozbujelého systému plazů, vedle dejme tomu krokodýlů, želv či ještěrů. Jedna z evolučních teorií říká, že ptáci jsou jen pokračováním jedné z vývojových větví evoluce plazů, podobně jako dnešní hadi. Navíc opravdu existují hadi, zlatobojgy (Chrysopelea), kteří se dokáží dopravovat vzduchem ze stromu na strom, tedy pasivně létat. Vyskytují se v Barmě, Indonésii a na Filipínách, přičemž Opeřený had, jeden z významných aztéckých bohů, je mexická záležitost. Škoda. Kdyby se shodoval areál výskytu zlatobojg s místem kultu Opeřeného hada, byl by původ tohoto mýtu nasnadě. Jenže kult Opeřeného hada Quetzalcoatla v oblasti výskytu zlatobojg není. Jeho božská zobrazení dodnes zdobí sakrální stavby skryté v pralesním tichu Mexika. Ale není potřeba se probojovávat pralesem, stačí zaplatit příslušné vstupné a podívat se na stavby už veřejnosti zpřístupněné. Historicky není vyloučeno, že tohoto boha zdědili Aztékové od Toltéků, kteří jej převzali od Olméků. Quetzalcoatl prostě doprovázel různé kultury Střední Ameriky.
Bůh Quetzalcoatl zastupoval vrstvu kněžích a měl tak ve svém „resortu“ vědění. Často byl ztotožňován s bohem větrů Eecatlem. Jak se vlastně dostal na zem? V mýtech, legendách a pohádkách mexických indiánů s příznačným názvem Děti Opeřeného hada se o zrození Quetzalcoatla píše: „Na samém počátku všeho byl pouze velký Otec Živitel a Matka Živitelka. Vznášeli se vysoko nad zemí v azurově modré obloze a vládli všehomíru. I stalo se jednoho dne, že Otec Živitel upustil svůj drahý nůž ze vzácného zeleného obsidiánu. Sotva se nůž dotkl země, zrodilo se z toho doteku tisíc šest set bohů a ti osídlili svět. Nejmocnější ze všech byli čtyři bratři – Huitzilopočtli, zvaný Kolibřík jihu, Tezcatlipoca – Dýmající zrcadlo, Quetzalcoatl – Opeřený had a Tlaloc – Ten, který dává rostlinám klíčit.“ Svět měli rozdělený do světových stran a „západ patřil bílému Opeřenému hadovi, bohu života a světla“. Už ze samotného faktu, že byl označen za nejmoudřejšího, by se dalo vytušit, že kněží, tedy ti, kteří mají cestu k bohům nejpřímější, budou právě v Quetzalcoatlově kompetenci a budou se tudíž považovat za nejmoudřejší.
Zlatobojgy sice v Mexiku nežijí, zato v pralesích pod vládou Quetzalcoatlovou žije mytologický pták kvesal chocholatý Pharomachrus moccinno. Májové a Aztékové jej měli uctívat coby boha ovzduší a vesmíru. Při letu se mu vlní dlouhá pera, což mohlo být záminkou ke vzniku mýtu „opeřeného hada“. Ostatně i starý český, stejně tak jako anglický název měl k aztéckému bohu blízko – pták se totiž jmenoval qetzal. Ovšem Opeřený had neodletěl, ale podle jedné z bájí, přemožen bohem Tezcatlipokem, odjel na voru z hadů.
Hadi nemají v aztécké mytologii své místo pouze v Quetzalcoatlovi, ale i například v bohyni země Coatlicue. To je ta, „která nosí sukni z hadů“.

SPÁSA Z DUTÝCH ZUBŮ
Všeobecně se ví, že při kousnutí jedovatým hadem je jedním z možných řešení podání séra. To obsahuje látky, které mají neutralizující účinky proti proteinovým složkám jedu. V podstatě lze séra rozdělit do dvou velkých skupin. Monovalentní – to je to, které obsahuje protilátky proti jedné antigenní složce. Častější je sérum s protilátkami proti více antigenům. To se nazývá polyvalentním. Laikové se často domnívají, že existuje jedno sérum na všechny hady, ale vzhledem k různému a velmi komplikovanému složení hadího jedu je taková naděje naprosto lichá. Právě díky tomu, že různé skupiny hadů mají naprosto rozdílné složení jedu, bylo možné odhadnout, že kousnutí Kleopatry má na svědomí spíše had zmijovitý (Viperidae), než korálovcovitý (Elapidae), kam patří populární kobra. Sérum se vyrábí z krve imunizovaných koní, proto může při jeho podání dojít k nejrůznějším vedlejším účinkům, jako je anafylaktický šok. Existují séra, která jsou schopna negovat účinky blízké skupiny hadů, jako například zmije jednoho rodu. Přesto se v případě uštknutí naší zmijí obecnou sérum většinou nepodává. To proto, že poměr užitek/riziko je poměrně nepříznivý. To, spolu s nízkou jedovatostí zmije, je důvodem, proč se k podání séra (globulittum antivipericum) přistupuje většinou pouze u dětí do 10 let. U dospělých se aplikuje jen ve výjimečných případech. Zmije obecná Vipera berus je sice naším jediným jedovatým hadem, ale pravděpodobně právě pro její výjimečnost jsou účinky jejího jedu démonizovány.MODERNÍ MÝTY
Serpentofobie, jak se nazývá strach z plazů, se v našem povědomí kryje zejména ze strachem z hadů. Jen pro vysvětlení – plazi nejsou jen hadi, ale i krokodýlové, haterie, želvy či ještěři. Je jen logické, že se současná média na těchto fobiích vydatně přiživují. U akčního filmu s hadím názvem Anakonda divák určité přehánění a nadsázku předpokládá. Film nezklamal, hadova biologie je opomenuta a had je představen jako tvor vskutku vychytralý, krutý a pomstychtivý. Biolog nad tím mávne rukou.
Poněkud absurdněji působí, když hrdinný Indiana Jones, archeolog s hlubokými znalostmi cizích zemí včetně flóry a fauny, se ve svém výstupu s neškodnými a naprosto nejedovatými blavory a mladými hroznýši tváří, jako by jej ono „slizké nebezpečí“ mohlo ohrozit na životě. Dobrá, jde o nadsázku. Ovšem v americkém přírodopisném filmu o národním parku Manu si autoři, hovoříce o hroznýšovitém – tedy nejedovatém – hadovi, mohli odpustit fráze o noční, pomalu se plazící smrti. Možná šlo o nešťastný překlad, ale v tom případě jen ukazuje, v jakých souvislostech máme hady v mysli fixovány. Logické je, že podstatně víc „hadích“ mýtů je v oblastech, kde jsou tito plazi hojnější. Ale i na severu Evropy, kde se to hady příliš nehemží, se v mytologické podobě hadi vyskytují. Kupříkladu na Islandu nežije žádný plaz, ale severský bůh Thor v mýtech zůstal. Je to právě Thor, kdo bojoval s mořským hadem Jormundandem, který byl obtočený kolem světa lidí. J. Puhvel dále píše: „…v roce 1545 Georg Sabinus, rektor univerzity v Královci, zaslal kardinálovi Pietrovi Bembovi latinský dopis veršovaný v elegickém distichu: Pod severní hvězdou žije národ divokých venkovanů, který doposud nic o pravém náboženství neví, ale za bohy má modrozelené hady a provádí oběti kozlů tak ohavné, že je nelze ani vyslovit.“ Mělo jít o východopruské venkovany a zdá se, že kult uctívačů hadů má i v Evropě svou tradici, byť ne tak silnou, jako je kupříkladu tradice indická. V současném světě tradiční mýty a pohádky pomalu mizí. Málokteré dítě, a možná i dospělý dnes ví, v které že to pohádce ochutnal Jiřík kousek hada, aby pak rozuměl řeči zvířat. Leckdo je pořád přesvědčený, že hadi jsou slizcí. Přitom onen dojem slizkosti je způsoben rozkladem světla na suchých, někdy průsvitných šupinách. Ty se pod dopadajícím světlem lesknou a vypadají jako vlhké, nebo chcete-li slizké. Mytologie, ve které hadi zaujímají nezanedbatelné místo, je plná tajemství, božských zásahů a neuvěřitelných příhod. Jenže nebožský, leč fosiliemi doložitelný původ hadů je stejně složitý a místy stejně neuvěřitelný. Pachyrhachis problemasticus ze spodní křídy Izraele už jménem dokazuje, že fylogeneze hadů je záležitostí, která se může směle rovnat pohádkové říši hadích legend. Kdybychom šli po této stopě, dostali bychom se k posledním výzkumům, které naznačují, že nejblíže mají hadi k vodním plazům mosasaurům. Jenže to už je námět na zcela jiné povídání.

V souvislosti s globálními změnami klimatu se častěji – na rozdíl od předchozího článku – hovoří o globálním oteplování a tzv. skleníkových plynech, resp. zvyšování jejich koncentrace. Ke skleníkovým plynům patří i kysličník uhličitý CO2, předmět zkoumání ekologického týmu Christophera Fielda ze Stanford University v Kalifornii. Navzdory konferencím a jejich závěrům se snižování skleníkových plynů prozatím nedaří. A atmosférická úroveň CO2 se za poslední století zvýšila o 30 procent. Častý argument proti omezování emisí CO2 do ovzduší zní: když se zvýší CO2 v atmosféře, rostliny porostou rychleji a budou větší, čímž budou vázat více CO2 a držet tak jeho úroveň pod kontrolou. (Původní studie přece ukazovaly, že více CO2 znamená rychlejší fotosyntézu a tím rychlejší růst rostlin, což by mělo mít za následek stažení většího množství CO2 z atmosféry.) Nedávný Fieldův experiment vlivu emisí CO2 na rostliny ale prokázal fatální trhlinu: v přírodním prostředí může zvýšení CO2 způsobit snížení růstu rostlin. Dosavadní studie totiž sledovaly pouze samotný efekt zvýšení CO2. Když vědci započítali i další faktory, jako je voda a dusičnany, výsledek byl překvapující. Připravený experiment ve třech uzavřených prostorách trval tři roky. Na pozemku, kde byla zvyšována jenom koncentrace CO2 z 380 na 680 částic na milion, se růst rostlin ve třetím roce experimentu podle očekávání zvýšil, a to o 32 procent. Ale v prostorách, kde byla kromě koncentrace CO2 zvyšována i teplota, imitovány dešťové srážky a úroveň dusičnanů, došlo k opačnému efektu: růst nakonec klesl o 9 procent ve srovnání s růstem rostlin, kterým bylo zvyšováno množství vody, ale koncentrace CO2 byla ponechána na přírodní úrovni. Pro zjištěné rozdíly vědci zatím nemají jednoznačné vysvětlení, pouze domněnku, že za tím stojí půdní bakterie a plísně, které dobře prosperují se zvyšující se koncentrací CO2 a odebírají rostlinám více živin, jako třeba draslík a fosfor. „Je to vynikající studie,“ komentuje závěry Peter Reich z University of Minnesota v St. Paul, „je překvapující, že stoupající množství CO2 má tak silné tlumící účinky, když se kombinuje s ostatními faktory prostředí.“
New Scientist, prosinec 2002

Na osvětlené prostranství vyskakuje tanečník přestrojený za obrovského ptáka. V pernaté pláštěnce s křídly místo paží, na nohou děsivé spáry. Obličej kryje dřevěná pestře pomalovaná maska hrozivého dravce se žlutým zakřiveným zobákem a rohy na hlavě. Chvíli jako by se zmítal ve vichřici, chvíli jako by kroužil majestátním letem vysoko na obloze. Pak se však připravuje ve stále se zužujících kruzích k výpadu. Jeho útok je doprovázen divokými skřeky. Plameny vrhají na zem fantastický, mnohonásobně zvětšený stín děsivé rohaté hlavy i gigantických rozmáchlých křídel.
Z příšeří na druhé straně plápolajícího ohně ční k nebi štíhlý totem, na jehož vrcholu sedí obrovský dravý pták s roztaženými křídly a shlíží povýšeně na celé to hemžení pod sebou.

STAVITELÉ TOTEMŮ
V představách průměrného Evropana jsou totemy nerozlučně spjaty s každou indiánskou osadou nebo stanovým táborem. V kolika indiánkách nebo kovbojkách se už o nich psalo! Žádný správný tábor Siouxů se bez nich neobešel. V některých byly totemy dokonce naivně zaměněny s mučednickými kůly. A přece jsou tyto podivuhodné stavby výsadou jen několika skupin indiánů žijících v úzkém pruhu na pacifickém pobřeží Britské Kolumbie. Kwakiutlové, Hajdové, pobřežní Sališové. A pak ještě kmeny Nutka, Bella Colla, Cimšian a Tlinkit. Ostatní indiáni je neznali. Kde by na ně také třeba prérijní Dakotové sháněli patřičně vysoké urostlé stromy? To v pásu deštných lesů táhnoucím se podél pacifického pobřeží byla situace jiná. Urostlé stromy, tzv. červené cedry, se tu nabízely po stovkách. Stačilo jen vybrat si ten nejvhodnější.
Nejproslulejší oblastí, v níž se vztyčovaly totemy, je kraj v okolí města Vancouveru, ostrov Vancouver a pacifické pobřeží severně odtud. A nejslavnějšími staviteli totemů byli již zmínění Kwakiutlové a Hajdové. Opravdoví mistři. Projevilo se to i v dalších dřevěných skulpturách podobného charakteru nebo v tanečních maskách tajných společností a klanů. Dřevo tzv. červeného cedru (ve skutečnosti nejde o cedr, ale o jalovec Juniperus scopolorum), rostoucího hojně na celém pobřeží, se pro řezbářské zpracování výborně hodilo a bylo nejčastějším materiálem ke zhotovení totemu. Ve vlhkém prostředí západokanadských deštných pralesů dosahuje tento strom výšky od patnácti do dvaceti metrů. K přípravě těch nejvyšších totemů se v ojedinělých případech užívalo i gigantických jedlovitých douglasek Pseudotsuga menziesii, dosahujících výšky i přes šedesát metrů. Na ostrově Vancouver rostou velké skupiny těchto obrů jako nebetyčné sloupoví přírodních katedrál. Když jsem pod nimi stál a díval se vzhůru, měl jsem stejný pocit pokory a úcty jako při pohledu do hlubin vesmíru.
Obdivuhodný je i způsob poražení stromu, dopravy a vztyčení totemu, uvážíme-li, že k tomu indiáni neměli žádné mechanizační prostředky. Poražený kmen byl posunován na špalcích. Po vyřezání a pomalování byl totem přesunut dolním koncem k vykopané hluboké jámě a pak pozvolna vztyčován neustálým podkládáním jeho horní části tak dlouho, až nakonec svou vahou sklouzl a spodní konec zapadl do připraveného otvoru.
Často přes dvacet metrů vysoké, esteticky vyvážené totemové sloupy fascinující diváka dramaticky sešklebenými tvářemi mytologizovaných zvířat, vyčnívajícími mohutnými zobáky a roztaženými perutěmi na vrcholu. Jsou mistrovskými ukázkami do dřeva zakletých sil přírody. A není to jen náhodné seskupení příšer vzniklé bez ladu a skladu. Každý totem vypráví nějaký příběh, symbolizuje určitou vazbu nebo vztah všech na něm zobrazených tvorů.
Celkový účinek byl zvýšen barvou. V tom vynikali především Kwakiutlové, Hajdové pomalovávali své totemy mnohem umírněněji nebo je nebarvili vůbec. Původně byla užívána jen přírodní barviva. Červená ze železné rudy a olšové kůry, zelená z roztoků mědi, černá z uhlí, bílá ze spálených mořských lastur. Jikry lososů posloužily jako emulze pro nanášení barev a ostny dikobrazů a chlupy zvířat jako štětec. S příchodem bělochů začali indiánští tvůrci používat nových barev, takže dnes již původními barvivy pomalované totemy nenajdete. Životnost těchto barev byla totiž značně krátká a malba se musela často obnovovat. Ani materiál, z něhož byly totemy zhotoveny, nebyl věčný. Podle místních klimatických podmínek vydržel v průměru padesát až sedmdesát let. Jen velmi málo do současnosti zachovalých totemů je starších než sto roků. A tak se po čase místo zetlelých a ztrouchnivělých stavěly nové ve stále se opakujícím cyklu ztvárnění jednoty přírody a lidí v ní žijících.

JAK SE V NICH VYZNAT
Zobrazení zvířat zachycených na totemech je sice silně stylizováno a mytologizováno, přesto však má svá pravidla, podle nichž lze každé z nich bezpečně identifikovat. Tak hromopták, který vévodí na vrcholu mnoha totemů, má zahnutý zobák, dvě péra vztyčená po stranách hlavy a malý pernatý hřebínek na jejím temeni. Orel se mu značně podobá, nemá však tyto pernaté ozdoby. Krkavec má zobák rovný, stejně jako legendární huk-huk, záhadný pták, jehož identitu se zatím nepodařilo určit. Jediným klovnutím prý rozpoltí lidskou lebku, aby z ní mohl vyžrat mozek. Zobák krkavce je však mnohem silnější a na samém konci přece jen lehce zahnutý, zatímco huk-huk má i konec zobáku zcela rovný a mezera mezi jeho horní a dolní částí je viditelná i zepředu. Kosatka je zobrazována ze strany a má vždy dobře viditelnou charakteristickou dorzální ploutev. Losos, symbol hojnosti a prosperity, je zobrazován v půdorysu ve svislé poloze. Dlouhé drápy a vyplazený jazyk charakterizují medvěda baribala, zatímco grizzlyho tvář má podobu v rozích zakulaceného čtyřúhelníku se zdůrazněnými špičáky. Bobr cení oba přední řezáky a lehce ho poznáte podle plochého ocasu, stejně jako vlka podle vyceněných zubů a protáhlé tlamy. Ke správnému čtení totemů je však nutno nejen dobře znát indiánskou mytologii, ale i historii konkrétní rodiny, před jejímž obydlím totem stojí.
I když jsou tyto nádherné, fantasticky vyřezávané a vybarvené, do nebes čnějící sloupy nazývány od nepaměti totemy, pravými totemy vlastně nejsou. V případě pravých totemů je totiž jejich tvůrce přesvědčen, že zobrazené zvíře je předkem jeho klanu a on je pak zbožňuje a uctívá. U indiánů tomu však tak není. Svých totemů si váží, ale neuctívají je. Jsou spíš jakýmisi jejich erby. Konečně, není dokonce ani totem jako totem. Nejčastější jsou ty, které mají vlastně funkci pomníku připomínajícího událost, v níž se jeho majitel nějak vyznamenal. Ty stojí na volném prostranství před domem či na zvlášť významných nebo dobře ze všech stran viditelných místech. Podobné jsou i totemy, které jsou součástí stavby domu a jsou zabudovány do jeho pestře pomalované čelní stěny. Úzkým otvorem v nich, jímž se protáhne jen jediná osoba, se vchází dovnitř. Jiné, menší totemy jsou vestavěny přímo dovnitř domu a slouží jako podpůrné střešní sloupy. Poslední kategorii tvoří pohřební totemy. Ostatky významného zemřelého, většinou náčelníka, spočívají v dřevěné pomalované truhlici na samém vrcholu totemu. Jeho symboly pak zachycují nejvýznamnější události života zesnulého, případně symbolizují i jeho ženu nebo nejbližší příbuzné.

SYMBOL NEJMOCNĚJŠÍ
Nejmocnějším symbolem totemu je hromopták (anglicky thunderbird), umístěný s rozepjatými křídly na jeho vrcholu. Stopy jeho kultu naleznete v celé oblasti západního pobřeží Kanady. Jako vládce nebes ho uznávají nejen Kwakiutlové, kteří pro něho mají těžko vyslovitelné jméno Kwunkwanekulegyi, ale i sousední kmen Hajda, nazývající jej El-Anga. Znají ho i další kmeny této oblasti – pobřežní Sališové (ti ho jmenují Šojuhva), kmeny Nutka, Bella Colla, Cimšian a Tlinkit. Jeho kult zasahuje i daleko na východ, i když tam již méně výrazně. Mytologie Kwakiutlů zná dokonce jménem i další členy hromoptákova rodu – jeho synem je Swivelus, dcerou Kahmi, sestrou Qolus a manželkou Ca-Ič. Všichni mají podoby obrovského ptačího dravce. Je také zajímavé, že hromopták je sice uznáván za vládce nebes a Velkého ducha oblohy, ale není považován za boha. Podle víry Kwakiutlů je jeho hlavní potravou mořská nestvůra, obrovský ještěr Cain-Ku, Velký drak, a jeho nepřítelem Velký duch moří, tyranský vládce podsvětí a hlubin, kosatka Marhenurh. Ve vzájemném boji však vždy hromopták nad kosatkou vítězí. Toto vítězství je motivem jak totemů, tak i velkých indiánských dřevořezeb, které můžete v pobřežních oblastech západní Kanady často vidět (např. v háji totemů před muzeem ve Victorii, v parku Capilano Suspension Bridge ve Vancouveru i jinde). Na těchto pestře pomalovaných a v totemovém stylu zpracovaných dřevořezbách sedí hromopták s roztaženými křídly na zádech kosatky a zatíná do ní spáry.
Úcta, prokazovaná hromoptákovi, je symbolizovaná i tím, že mu na totemu přísluší vždy nejvyšší místo. Bývá zastoupen na většině z nich. Představa totemu, na jehož vrcholku sedí hromopták se široce roztaženými křídly, pronikla tak hluboko do všeobecného povědomí, že „holé“, neokřídlené totemy, kde není zastoupen, připadají divákovi jaksi neúplné nebo nehotové. I na totemech drží často ve spárech ulovenou kosatku (např. na jednom z totemů ve Stanley Parku ve Vancouveru). Někdy zastoupí hromoptáka na vrcholu totemu jeho syn Swivelus, jenž je od něho téměř k nerozeznání, nebo jeho sestra Qolus, která bývá zobrazována se složenými křídly. Jedinečným je v tomto směru totem umístěný ve vancouverském Stanley Parku na místě zvaném Prospect Point, zobrazující celou výše zmíněnou dynastii hromoptáků pohromadě.

VIDĚLI DÁVNÍ KWAKIUTLOVÉ ŽIVÉHO HROMOPTÁKA?
Na všech totemech bývá hromopták vždy zobrazován jako gigantický dravec orlovitého vzhledu, opatřený po stranách hlavy podivnými útvary připomínajícími rohy nebo vztyčené uši s nižším hřebínkem uprostřed. Tím se jednoznačně odlišuje od totemového zobrazení orla, který žádnou takovou ozdobu hlavy nemá. Jinak se však již z totemů, pokud jde o podobu hromoptáka, víc nevyčte. Jeho zobrazení je silně stylizováno, stejně tak jako u ostatních totemových zvířat. Ale snad přece jen ještě o něčem podávají totemy svědectví. Indiáni na nich zobrazovali skutečná zvířata, která znali z každodenního života. Proč právě u hromoptáka by měli udělat výjimku?
Také obyvatelé Blízkého, Středního i Dálného východu byli přesvědčeni o existenci obrovských dravých ptáků. Svědčí o tom četné dochované pověsti, legendy a pohádky. Existovali kdysi opravdu tak obrovští létající dravci, kteří mohli zavdat příčinu k těmto zkazkám?
Ještě před deseti tisíci lety, a v té době byla již tato oblast osídlena indiány, žil na západním pobřeží Severní Ameriky obrovský, kondora připomínající dravec Teratornis incredibilis a o něco menší Teratornis merriami. Větší z nich dosahoval v rozpětí křídel 5,5 m. Pozůstatky těchto dravců se stále nalézají na známé paleontologické lokalitě La Brea Tar Pits na předměstí Los Angeles. Zbytky ještě mnohem většího příslušníka skupiny teratornidů, nazvaného Argentavis magnificus, byly nalezeny asi 160 km od Buenos Aires. Rozpětí jeho křídel činilo kolem osmi metrů, hmotnost 80 kg, od hlavy k ocasu měřil 3,3 m a vestoje dosahoval výšky 1,8 m. Ještě nedávno by nikdo v existenci tak obrovského létajícího ptáka nevěřil. Nebyl to právě některý druh těchto obrovských teratornidů, který se stal uctívaným hromoptákem indiánů?
Existuje však ještě další možnost. Ve zříceninách perské Persepolis lze na sloupových hlavicích najít zpodobení dravce, který se až zarážejícím způsobem hromoptákovi podobá. Staří Peršané nazývali tohoto obra vzduchu homa. Jeho sílu zvýrazňovali tak, že jeho hlavu kombinovali se lvím tělem. V jiných oblastech Blízkého a Středního východu se jeho zobrazení, známé pod obecným jménem gryfon, nachází také. Po stranách hlavy homy upoutají pozornost protažené útvary připomínající rohy nebo uši. A středem se táhne nižší pernatý hřebínek.
Homa a hromopták. Dva legendární gigantičtí dravci dávných dob. Staří Peršané i původní indiánští obyvatelé Severní Ameriky je zobrazují stejně. Mohutní, silní, jednoznačně orlovití ptáci se dvěma výraznými péry vztyčenými po stranách hlavy a nižším pernatým hřebínkem táhnoucím se jejím středem. Staří Peršané a indiánské kmeny nemohli mít mezi sebou před více než dvěma tisíci třemi sty lety žádný styk, kterým by vzájemně ovlivnili svou představivost. Své sochy a totemy zhotovovali podle skutečných dravců. A ti dravci byli totožní. Snad se podobali jakési vzácně se vyskytující cirkumpolárně rozšířené obdobě dnešní harpyje s rozpětím křídel okolo osmi metrů. Harpyje rovněž při podráždění vztyčuje impozantním způsobem svá péra na hlavě. A dosáhli-li takové velikosti příbuzní kondorů, musí každý chtě nechtě přiznat, že jí mohl dosáhnout i zástupce jiné skupiny dravců.
Ze živočichů žijících v dávné minulosti známe stále jen malou část. Možná i legendární hromopták dostane jednou na základě paleontologického nálezu své vědecké jméno.

SESKVEČ A KANIBALSKÁ DSONOKVA
Dávno před příchodem bělochů znali indiáni západního pobřeží Britské Kolumbie i USA obrovitého horského opočlověka, před nímž měli hrůzu. Je tak včleněn do jejich tradice, že se stal i totemovým symbolem, i když se jeho zobrazení vyskytuje na totemech mnohem řidčeji, než je tomu u zmiňovaných zvířat. Indiáni na severozápadě USA ho nazývají velká noha, z kmenů na území západní části Britské Kolumbie jej Kwakiutlové a Sališové jmenují seskveč nebo seskvoč a je znám i pod řadou dalších místních indiánských jmen. Jeho popis je však ve všech případech stejný.
Staré indiánské zprávy často vyprávěly o smíchu seskvečů, signalizujícím blížící se útok. Překlad některých místních jmen zní doslova „smějící se chlupatí obři“ nebo jen „smějící se obři“. To zmátlo některé pozdější etnografy, kteří z pouhého překladu tohoto jména usoudili, že šlo o tvory přátelské, usměvavé. Některé kmeny obviňují seskveče i z příležitostné lidožravosti, zvláště Nimpkišové, kde lidožravá žena tohoto druhu – dsonokva – bývá spolu se svým synem zobrazována na vrcholku totemů. Indiáni pohlíželi vždy na seskveče jako na obrovského chlupatého člověka, nikdy ne jako na zvíře. Viní ho též z občasných únosů mladých žen a jsou přesvědčeni, že s nimi dokáže zplodit potomka.
I když zobrazení na totemech a ostatní dřevořezby jsou značně stylizovány a mytologizovány, přece jen z nich něco vyčíst lze. Prohlédněme si třeba taneční masku Kwakiutlů, představující tohoto tvora, ve sbírkách Provinčního muzea Britské Kolumbie ve Viktorii. Její celkový výraz je hrozivý. Původně byla pokryta mnoha dlouhými vlasy, z nichž se zachovaly jen některé. Má nápadně vystouplé nadočnicové oblouky, plochý nos s velkými nosními otvory – a lidské zuby.
Stejně děsivě vyhlíží na svých totemových zobrazeních i lidožravá samice seskveče dsonokva. Má rovněž silně vystouplé nadočnicové oblouky a strach nahánějící pohled, na rozdíl od svého druha má však rty sešpulené, prý připravené k vysátí krve své oběti, takže zuby vidět není. Ruce a prsty na nich má lidské. Na prstech vyrůstají nehty, nikoli drápy jako např. u medvěda. Její syn, kterého drží v náručí, vyhlíží podobně. Překrásný totem kmene Kwakiutlů s dsonokvou najdete na volném prostranství opět před Provinčním muzeem Britské Kolumbie ve Victorii na ostrově Vancouver.
Uvažuje se, že by seskveč mohl být potomkem obrovského čínského lidoopa nebo opočlověka druhu Gigantopithecus blacki, který se nejen udržel na některých izolovaných lokalitách na východě Asie, ale přes pevninský most, existující kdysi v místech dnešní Beringovy úžiny, mohl přejít i na severoamerický kontinent. A gigantopiték měl prokazatelně chrup mnohem bližší chrupu lidskému než chrupu dnešních lidoopů. Shoduje se tedy s typem zubů zobrazených jak na výše uvedené masce, tak i na totemech. Grizzly je na nich např. zachycen i se svými velkými špičáky. Na základě dermatoglyfologického rozboru dlouhých řetězců obrovských stop z oblasti Walla Walla, provedeného čtyřmi nezávisle vybranými kriminalistickými specialisty a vylučujícího možný podvrh, popsal dokonce americký profesor Krantz seskveče pod vědeckým jménem Gigantopithecus canadensis. A jeho zobrazení na totemech slouží dnes kryptozoologům jako vodítko k tomu, aby zjistili, v jakých oblastech se mohl vyskytovat a kde by po něm měli pátrat.

---

Totemy v britské kolumbii
Nejlepším místem ke studiu totemů je rozhodně kanadská provincie Britská Kolumbie. Ve vancouverském Stanley Parku najdeme shluky totemů hned na několika místech. Nejznámější je skupina velkých totemů nedaleko mořského akvária, pěkné jsou i tři menší u tratě parkové železnice. A rozhodně byste neměli zapomenout na nádherný totem s celou dynastií hromoptáků na Prospect Pointu, o němž jsme již mluvili. Najdete jej hned vedle mostu přes záliv. Další místo, kde je můžete vidět, je na kopci na protější straně zálivu. Je to lokalita Capilano Suspension Bridge, bývalá obchodní stanice pro styk s místními indiánskými kmeny, a kromě několika totemů a indiánských dřevořezeb v životní velikosti se tam můžete projít i po nádherně se houpajícím visutém mostě zavěšeném nad hlubokou propastí. Snad nejhezčí totemy jsou však k vidění v Provinčním muzeu ve Victorii, hlavním městě Britské Kolumbie, na ostrově Vancouver. Jsou jak uvnitř místního muzea, tak i na prostranství před ním. Byly sem převezeny z míst jejich původního umístění z celé přilehlé oblasti a reprezentují tvorbu všech kmenů, které totemy zhotovovaly. Obrovitý totem, sahající až do stropu několikaposchoďové haly, můžete obdivovat i v kanadském Národním muzeu v Ottawě.
Nejsilněji však na mne působily totemy, které jsem nacházel nahodile ve volné přírodě, ať již na ostrově Vancouver, nebo na protějším pobřeží pevniny. Indiánské vesnice, k nimž kdysi patřily, již dávno zanikly, rozpadly se a místa, kde kdysi stály, zarostla vegetací. Nezůstala po nich jediná stopa. Totemy samy byly staré a omšelé, rozhlodané zubem času, takže nikomu už ani nestály za přemístění do muzea. V mnoha případech se již kolem vypínaly vzrostlé stromy, takže jsem je v lese málem přehlédl. Když jsem však před nimi stál, pocítil jsem něco, co ve mně totemy přemístěné do parků a muzeí vyvolat nedokázaly. Jako třeba tehdy, když jsem pod jedním zašlým totemem vlčího klanu, polozavátým sněhem, pozoroval táhnoucí vlčí smečku.
Bylo to také v zimě v pobřežních horách Britské Kolumbie. Jeli jsme na snowmobilech průsmykem k chatě, kde jsme měli zamluvený nocleh. Zaskočil nás rychle se snášející soumrak. Chata již nebyla daleko, chtěli jsme tam dojet ještě za světla, a tak jsme na to trochu šlápli. Najednou se přímo přede mnou vynořil z lesního přítmí neuvěřitelně vysoký holý kmen bez koruny, z návětrné strany obalený navátým zmrzlým sněhem. Měl jsem co dělat, abych zastavil. Teprve pak jsem v nenadálé překážce rozpoznal pradávný zapomenutý totem, ošlehaný vichřicemi, jehož barvy již smyly deště. Stál mírně nakloněn vpřed, mnohaletá eroze narušila jeho podloží. Hromopták na jeho vrcholu se široce roztaženými křídly, pokrytými zmrzlým sněhem, vypadal v příšeří soumraku, jako by se právě chystal vzlétnout. Cítil jsem, že s sebou odnáší poselství nenávratně ztracené minulosti, jíž my se svými snowmobily již nemůžeme rozumět.

Stojaté vody ramene Dunaje ještě nikdy neroztočily kolo kolárovského lodního mlýna a přes kožený rukáv se ještě nikdy nesypala mouka. Duch mlýna je však stále přítomen a čeká, až srdíčko mlýna oživí elektromotor a zlatisté obilí se přemění na bílý dar.

Největší rozmach zaznamenaly lodní mlýny v 19. a na začátku 20. století, kdy vznikaly mlynářské osady na Dunaji a Váhu – řekách majících dost silný proud na pohon mlýna. Vážské mlýny měly tvar obdélníka, pro dunajské byla typická pětiúhelníková stavba s valbovou střechou.
Lodní mlýny se volně spouštěly na řeku. Mlynáři vyhledávali to nejlepší proudění, tam zakotvili a tam také probíhala mlynářská sezona. Když skončila, koně mlýny vytáhli proti proudu na břeh do zimních kotvišť. Naposledy se to stalo v roce 1938. Pak již nastoupila povinná elektrifikace mlýnů. Poslední exemplář převezli do skladů martinského Muzea slovenské vesnice v roce 1965 a tím se zavřely dveře za érou lodních mlýnů.
Lodní mlýn v Kolárově je dnes jediným na Slovensku a podle dostupných informací i v okolních zemích. Vyrobili ho na podnět bývalé památkové správy v Slovenských loděnicích v Komárně v roce 1982 podle vzoru bývalého lodního mlýna v Radvani nad Dunajem. Pak několik let chátral, dokud se o něj nezačali zajímat ochránci přírody a kulturních památek. V roce 1990 dotlačil remorkér mlýn na rameno Malého Dunaje v Kolárově. Pak ho čekaly technické a projektové úpravy kvůli bezpečnosti budoucích návštěvníků. Původní zůstal jen hřídel malého kolesa.
Mlýn je dnes teoreticky funkční, prakticky však ne. Důvodem je stojatá voda ramene v důsledku vodního díla Gabčíkovo. Předseda ochranářského spolku Vodní mlýn Ivan Šáli má již připravený elektromotor, aby mohl turistům ukázat, jak se kdysi proměňovalo zlaté obilí v mouku. Jedinému lodnímu mlýnu na Slovensku se tak znovu roztluče srdíčko a duch historie na nás dýchne alespoň kousek z atmosféry mlynářských obcí předminulého století.
Lodní mlýn však není v Kolárově jediným unikátem. Abyste se k němu dostali, musíte projít po dlouhém dřevěném mostě. A ten je se svými 82 metry nejdelším říčním mostem v Evropě. Jeho minulost je bohužel zamlžená. Ví se jen, že původní most měl jenom 60 metrů a zničily ho někdy v padesátých letech minulého století velké ledy. Ještě dnes, když poklesne hladina vody, jsou vidět původní mostní pilíře. V devadesátých letech byl most zrekonstruován podle svědectví lidí pamatujících si vzhled mostu starého. Současně se jeho délka vyšplhala na 82 metrů, čímž si podle Podunajského muzea v Komárně vysloužil titul nejdelší říční most s dřevěnou konstrukcí v Evropě.

Filmová produkční skupina Galiny Šustové GAGA se rozhodla natočit třináctidílný seriál o přežití v různých částech světa, který by pomohl lidem v řešení mezních situací. Autorem projektu je Jiří Zeman. Na podzim roku 2002 byla v dunajské deltě provedena přípravná lokace prostředí a ověření kolektivu, který by se měl natáčení zúčastnit. Jak tedy můžete zcela bez prostředků přežít v dunajské deltě?

Bez informací a fantazie nemůžete – když se dostanete do kritických podmínek – přežít. Dunajská delta neustále mění svůj tvar. Žádná přesná mapa neexistuje. Nekonečný labyrint vodních ramen, kanálů, jezer, tůní, lagun, rákosové džungle, zbytků lužních pralesů a písečných přesypů připomínajících pouště. Země nekonečné vody, kde není žádná pitná voda. Vodní plochy jsou často zcela zarostlé vodními rostlinami: vystoupíte z lodi na nádhernou travičku k nocování, ta se pod vámi zhoupne a jste pod vodou – zaparkovali jste na plovoucím ostrově, pluaru. Jedete po proudu, mávnete pádlem, a jedete proti proudu. Dunajská delta je země přírodních paradoxů, sevřená do hranic Dunaje, Černého moře a vyprahlé nehostinné Dobrudže. Ideální prostředí na přežití. Konec konců už několik staletí tam její sporadičtí obyvatelé nic jiného nedělají.

VODA PITNÁ NEPITNÁ
Jednou nás Rumuni pozvali do Gorgovy na diskotéku, která začne ráno v deset hodin, což bylo u nich běžné, neboť ke kravám vstávali ve čtyři ráno. Již v devět pro nás přijeli tradičním deltovým člunem, který se nezměnil od dob, kdy byl v deltě římský přístav a vojenské hraniční město. Kanálem nás provezli skrz zbytky lužní džungle k ohromné hrázi kanálu Suliny, pod níž byl po levé straně kravín, po pravé provozovna na zpracování ryb. Naši hostitelé vyhnali krávy z kravína do kanálu a ty v něm blaženě stály po břicha a v jednom kuse vypouštěly kravince a vydatně zvyšovaly hladinu vody močí. Z druhé strany pořád do kalného konce ramene pleskaly zbytky a odpadky z rybí provozovny, včetně lidských výkalů.
Rybáři přinesli ohromný magnetofon, všichni byli oblečeni v gumácích, chlapi jen v trenkách, ženské si hadříky zakrývaly nad gumáky jen to nejnutnější, ale nepřeháněly to, móda je drahá.
Atmosféra a litry malinového likéru udělaly své a brzy jsme byli jeden vřící guláš. Slunce rozpálilo kravín doběla a žízeň byla ukrutná. Naštěstí jeden z místních, Mihail, běhal neustále pro nové zásoby vody, které nosil v butylkách, a přitom neustále křičel: „Ape naturale, ape minerale!“ My jsme se na vodu vrhali a mocnými doušky ji sáli chamtivě až do dna. Pak nadešla ta chvíle, kdy jsem musel. Zeptal jsem se Mihaila, kam s tím. Zavedl mě ke kraji kanálu, do něhož stádo krav konalo nepřetržitě všechny své potřeby, kterých bylo schopné, a z rybí továrničky tam padaly v jednom kuse rybí vnitřnosti a všechno, co lidé už nepotřebují. Mihail uvolněně močil vedle mne do vody a náramně se divil, že já otálím. Pak si napůl zapnul poklopec, sehnul se a na místě, kde ještě graciézně plavaly nažloutlé bublinky jeho moči, nabral do butylek vodu a s výkřiky „ape naturale, ape minerale“ běžel do sálu, kde ji tanečníci lačně vypili, a Mihail běžel znovu.
„Tohle pijem?“ zeptal jsem se ho trochu tupě, neb jsme to pili už několik hodin. „To se nám nic nestane?“
„Klid, chlapče, řasy to vyčistí.“ A měl pravdu, nebylo nám nic, dokonce jsme neměli ani kocovinu, protože když člověk žije zdravě na zdravém vzduchu, střeva si poradí se vším.
Je zbytečné kazit vodu v deltě přípravky, jako jsou pantocit, phar X aqua a mnoho dalších tablet čistících vodu, které ji především neuvěřitelně chuťově zkazí, a případných jedů a chemikálií ji stejně nezbaví. Je lepší vodu převařovat, když už máte obavy o své zdraví, ale mohu vám garantovat, že voda ze zarostlých mělkých kanálů, ve kterých vidíte až na dno a z nichž trčí trsy vodních rostlin jako třeba žabnik, je stejně chutně pitná jako voda z jezer či z dunajského ramene svatého Jiří. Domorodci nabírají vodu přímo z lodi dřevěnými naběračkami, které jim zároveň slouží jako šálek na pití. Často ředí vodu také vodkou či rakií a to je další způsob, jak zabránit střevním potížím ze sporné vody, ale i nezvykle či neobvykle zkažené stravy. Ostatně alkoholem se dezinfikovala voda vždy a všude, stejně jako octem či jinými kyselinami. V Římě se chuďasům prodávala octová voda. V cizinecké legii začali používat coby desinfekci vody a prevenci pohlavních nemocí absint, kterým se s takovou chutí ve Francii upíjeli umělci všeho druhu.
Vodu můžete také čistit nebo jí zlepšovat chuť právě například po použití chemických čisticích prostředků tím, že do ní rozmačkáte listy šťovíků, kterých je v deltě plno, či šťavele nebo jiných rostlin obsahujících kyseliny. Můžete ji vyčistit i pelyňkem, ale pak je hořká. Choulostiví zbabělci, kteří se bojí o své zdraví, potenci a krásu, když nemají chemické čisticí bobule, mohou vykopat na krajích kanálů filtrovací sedimentační studánky nebo si vyrobit z větví a látky filtr. Navrch tráva, pod ní vymytý písek a na dně dřevěné uhlí, které bez problému vyrobíte.
Vodu můžete dezinfikovat také tak, že do ní rozmačkáte mravence nebo do ní přimícháte zadečky se žihadly a jedy vos, sršňů, včel či čmeláků.NEHUBTE ŠKŮDCE – SNĚZTE JE!
Larvy, které Lipované a místní Turci jedí, obsahují vysoké procento bílkovin. Dají se smažit v tuku a chutnají podobně jako sádlo a škvarky. Skutečně nemají špatnou chuť a jsou velmi výživné. Nebo je jedí s mamaligou, což je název pro rumunskou polentu, a praženými houbami, především palčivými ryzci, které praží na slanině nebo právě na tučných sršních larvách. únor 2003
Stejně jako larvy sršňů se jedí larvy všeho ostatního společenského hmyzu, a to nejen v nouzi, ale často jako místní lahůdka. V dunajské deltě, stejně jako v Jižní Americe, například smaží rybáři či kočovní Romové čmeláky na oleji v těstíčku z mouky a soli a dělají z nich kořalku. Navíc hmyzím larvám se připisuje i schopnost udělat z mužů muže ještě větší, některé z nich si označení afrodiziaka skutečně zaslouží.
Při přežití v dunajské deltě můžete kromě zmíněného jíst především dřevokazný hmyz, který bohatě napadá vrby, olše a topoly kolem kanálů. Dřevokazný hmyz patří mezi nejchutnější a nejkonzumovanější po celém světě. Je známo čtyřiadvacet čeledí jedlých brouků. Zvlášť mezi tesaříky a chrobáky jsou pěkní mackové. Jedlé larvy těchto brouků žijí ve dřevě živých i padlých stromů. Na jednom stromě může žít i více druhů brouků. To se vám s ovocem nestane. Jejich larvy účinně přeměňují pro člověka nestravitelnou celulózu na stravitelný tuk. V deltě si můžete být jistí tím, že na každém stromě najdete tolik hmyzu, že vám bohatě pokryje celodenní dávku živin, potřebnou k zachování vynikající fyzické i psychické kondice.
Je nutné si ovšem uvědomit jednu věc – vzhledem k tomu, že nejbližší příbuzní hmyzu jsou humři a krevety, stejně jako oni při tepelné úpravě mění barvu. Při vaření se z původní barvy hnědé, šedé, modré či bílé změní na přitažlivě červenou. Naopak svítivě červený či žlutý hmyz je nechutný, často jedovatý a jeho barvy to hlásají do světa. Ten nesbírejte!
Co se týče speciálně dřevokazných larev, jelikož jsou velmi tučné, nezpracujeme-li je hned po sběru, jejich tuk při styku s kyslíkem zoxiduje a zčerná. Ovšem neděste se, na jejich chuti a výživnosti to nic nezmění.
Povím vám recept na nejběžnější jídlo, které si můžete v deltě udělat při pádlování na každém metru. Vybereme si z lodi strom, na kterém roste několikakilový trs choroše sýrového, a proklepeme strom jako datel. Pod kůrou, kterou odloupeme nožem, vysbíráme larvy dřevokazů. Na břehu nasbíráme jitrocel. Houby pokrájíme a i s larvami je osmažíme, tuk není zapotřebí, nakonec přidáme jitrocel a můžeme opepřit rdesnem peprníkem, které roste všude.
Larvy se dají rovněž zabít vhozením do horké vody, navléct na nit či stéblo trávy a vyudit. Takto jsou velmi chutné a můžete je nosit na krku jako partyzáni v Jižní Americe patrony a uždibovat během cesty.
Nic není pro člověka zdravější a ideálnější potrava než právě hmyz. Tvrdí to alespoň většina lékařů a vědců, kteří se zabývají výživou. Jsou přesvědčeni o tom, že právě v pojídání hmyzu je záchrana budoucího lidstva před hladem. Každopádně díky hmyzu přežijete v jakékoliv situaci kdekoli na světě. Patří mezi nejvýživnější a nejspolehlivější zdroj potravy v krizové situaci. V extrémních podmínkách se vaše síly, rychlost, postřeh a vnímání rychle snižují. Nemáte tedy, pokud nevlastníte nějakou účinnou zbraň, možnost ulovit nějakého většího živočicha. Jste odkázáni především na sběr rostlin, trhání bobulí a chytání hmyzu. Ten vám vleze do pusy sám, když víte jak na to. Stačí mít jen trochu trpělivosti, pusu dokořán a včas polknout.
Na rozdíl od rostlin nám hmyz poskytuje cenné bílkoviny, ale i vitaminy A, C, D, E, B-komplex, dále vápník, zinek a hořčík, což vysvětluje, proč se skoro všechen hmyz, strava nebo přípravky z něj považují za afrodiziakum.
Bez bílkovin neexistují žádné známé formy života. Bílkoviny jsou organické sloučeniny tvořené aminokyselinami. Tvoří stavební tvárnici lidského těla. Pokud nebudeme brát na zřetel vodu (v podstatě jsme vodníci), máme 33 procent bílkovin ve svalech, 20 v kostech a chrupavkách, 10 v kůži a 37 v ostatních tkáních, krvi a tělesných tekutinách. Bílkoviny, které potřebujeme, vytváříme z potravy.
Hmyz nám poskytuje kompletní bílkoviny, které obsahují velké množství všech devíti esenciálních aminokyselin. Navíc po jeho strávení nezbude téměř žádný odpad. Hmyz má navíc ještě stravitelné tuky, uhlovodíky a přírodní cukry. Tyto věci jsou nesmírně důležité pro výrobu energie. Hmyz se běžně konzumuje ve 113 zemích světa a v poslední době se hrne i na stoly společenské smetánky. Velké množství hmyzích skupin nepřenáší cizopasníky ani mikroby či viry.
V deltě jsme často jedli vosy, mravence, larvy vážek a potápníků. Chuť hmyzu je rozmanitá. Vosy chutnají jako pražená borovicová semena a pistácie, mravenci jako nakyslý sladký oříšek, larvy vodního hmyzu jako ryba nebo kaviár. Dalším jídlem, které v deltě hojně seženete, jsou sarančata, cvrčci a kobylky s jemnou chutí, která všechno překryje, proto se hojně přidávají jako surovina do těst, pečení, čalamád, mletých mas, omáček či polévek a vyrábí se z nich různé zálivky připomínající maggi.
My jsme je jedli většinou pražené na žhavém popelu, kameni nebo na trošce tuku. Často jsem si je také udil, tak mi chutnají asi nejvíc. Je dobré, dříve než se do nich pustíte, ulámat jim hlavičky a ty nožičky, s kterými hrají na pilu, protože pokud nejsou dobře upražení, mohli by vám poranit mandle nebo vás roztomile škrábat v krku a rozkašlat.
Doktor Greg Higginns je vedoucím výzkumného programu alternativní výživy v Austrálii. Se svými lidmi jí všemožný hmyz už celá léta. Kromě toho, že se cpou k prasknutí zadarmo, jsou za to ještě tučně placeni. Když zjistil, že jedu dělat expedici Přežití do dunajské delty, nadšeně mi poslal nekonečný seznam brouků, kteří jsou tam k jídlu, s poznámkou, ať tam neztloustnu.
Několik nezbytných rad ke sběru brouků v deltě či kdekoliv jinde. Uvědomte si, že během dne není hmyz většinou aktivní. Nenechte se mýlit tím, že ho všude kolem sebe vidíte. V noci, když ho nevidíte, je ho stokrát tolik. Vylézá ven také za deště, aby nasbíral vláhu, proto když hodně prší a rozvodní se potoky a řeky, jsou jejich hladiny pokryté hmyzem jako ubrusem. Hledejte ho v koutech a skulinkách domů, pod kameny, pod tlejícím listím, na rostlinách a v semenných tobolkách, strhávejte odchlíplou kůru tlejících nebo odumřelých stromů, tam bývají přímo hmyzí velkořeznictví. Housenky najdete na velkých šťavnatých listech, které jsou už zpravidla okousané a děravé, protože hmyz se nedokáže ve své žravosti ovládat, stejně jako většina lidí. Rostliny, které tak rády okousávají housenky, jsou obyčejně chutné a jedlé i pro lidi.
Hmyz je lépe chytat ve velkém v noci na světlo. Seberte pouze živé exempláře, nesbírejte nehybné či zapáchající, nebo když vám způsobují při doteku svědění, nepříjemný pocit nebo vyrážku. Nesbírejte hmyz, který pojídá mršiny a výkaly! Výrazně barevný hmyz včetně housenek je obvykle nechutný či jedovatý. Nesbírejte larvy, které se přichytávají na spodní straně listů. Vylučují většinou jedovaté tekutiny. Nejezte ani zapáchající a na omak slizké larvy. Můžete je ale použít na lov ryb a ptáků.
Vyhýbejte se také příliš velkým broukům s velkými kusadly – divili byste se, co s nimi dokáží!
Při hledání hmyzu nejednejte bezhlavě. V jeho úkrytech mohou být také nebezpeční škorpioni a hadi. Při přípravě hmyzu k jídlu hlavně brouky neomývejte, to je to nejhorší, co by vás mohlo napadnout. Jenom hmyz zbavte lístečků, hlíny, větviček či trávy, a tepelně ho upravte. Mytím byste ho totiž zbavili feromonů, které mu dodávají většinu jeho chutí a vůní. Ve svém exoskeletu vyrábí hmyz antibiotické látky, které vylučují přítomnost mnoha patogenních mikroorganismů. Ale i tak všechny zárodky zahynou, když hmyz protáhnete teplotou 230 stupňů Celsia, což se vám na ohni podaří, i když nebudete chtít.
  Je dobré nechat hmyz 4 až 24 hodin vyhladovět. Hmyz se může totiž napást hořkých rostlin, které by vám mohly pokazit požitek z jeho konzumace. Je proto lepší mu dát čas na vyprázdnění trávicího systému. A pozor, kdo je alergický na humry, langusty, krevety a kraby, nesmí jíst hmyz! Zrovna tak je alergikům nebezpečný hmyz se žihadly.
  V deltě, kdybyste se měli živit čistě jenom hmyzem a už ničím jiným, byste rozhodně nezchudli ani o deko. Americký vědec A. Thomson jednou prohlásil: „Proč máme vynakládat tolik peněz na hubení škůdců našich polí, proč bychom je nemohli sníst?“

ŽIVÉ CHLUPATÉ KONZERVY
V dunajské deltě je pochopitelně kromě hmyzu, ptáků, ryb a rostlin také velké množství rozličných zvířat, která jsou vhodná k jídlu, protože představují veliký kus pobíhajícího masa, živé chlupaté konzervy. Především jsou to divoká prasata, která se shromažďují do pěkných partiček od pěti až do padesáti kusů.
Pochopitelně nás okamžitě napadlo, že kance ulovíme a bude bašta veliká. Nápad skvělý, realizace téměř nemožná. Při přežití vám pochopitelně ubývají síly a s tím i patřičné reakce a zdravé uvažování. Při lovu se lidé dostávají do adrenalinové euforie a jsou často nebezpečnější než lovená zvěř, především sami sobě. Na to je dobré si dávat pozor. Jednou jsem lovil sele – a neulovil. Bylo to na břehu ramene svatého Jiří. Obklíčili jsme malé prase a hvězda švédského cirkusu Eva Másílková na mne prasečího teenagera nahnala. Skočil jsem po něm a objal ho rukama. Brzy jsem propadl zoufalství, protože prase napjalo svaly, změnilo se v pulzující kámen, a čím víc jsem se ho snažil sevřít a udržet, tím víc se mi ruce smekaly po jeho kluzké srsti. Nakonec mi uteklo a ještě mě na rozloučenou nakoplo do čela, prakticky se odrazilo ke svobodě a dlouhému životu od mé hlavy jako od skokanského můstku.
Poslední prase, které jsme v deltě při expedicích přežití ulovili, jsme zabili klasickým způsobem do tlučky, protože jsme týden byli na jednom tábořišti, a tudíž jsme měli čas stavět velkou past. Pasti na zvířata se při přežití vyplatí vyrábět, jen když máte dostatek času nebo se budete vracet zpět stejnou cestou. Ovšem pokud chcete přežít a ulovíte nějaké větší zvíře, ať už je to divoké prase, liška, toulavý pes, kočka nebo zdivočelý bezprizorní dobytek, kterého je v deltě plno, nejdřív se dobře podívejte, zda nemá nějaké cizopasníky, což velmi často má. Zcela určitě je lepší umřít hlady než na svalovce nebo motolici.
Jednou jsem takhle trhal u břehu oddenky stulíku, které jsou sice hořké za syrova, ale po vylouhování a tepelném zpracování vás zasytí jako kynuté knedlíky, když připlaval prám a z něho vyskočil malý nenápadný človíček s velkou mačetou. A v tu ránu podřízl krávě, která ukusovala pár metrů ode mne chutné mladé vrbové větve, krk. Za necelou půlhodinu krávu rozporcoval, maso naházel do jutových pytlů a na loď. Kosti, paznehty a střeva naházel do řeky. Na louce zůstala ležet ohromná játra. Vylezl jsem z vody a slintavě na ně koukal. Uviděl mě a varovně zavrtěl mačetou. Pak je rozřízl na půl, byla celá vycpána motolicí, která připomíná dýňová semínka.

HADÍ POCHOUTKY
Mnohokrát jsme v deltě jedli také hady, kteří jsou tam všudypřítomní. Je tam neuvěřitelné množství užovek, především obojkových, kterým říkají domorodci v deltě kobra (Natrix natrix) a jež tam dorůstají úctyhodné délky až dvou metrů. Milují bažiny a rákos, které střídají s vyprahlými písky. Jejich velkým konkurentem co do množství je užovka podplamatá (Natrix tessellata), krasavice, která připomíná laikům zmiji. Tito něco přes metr dlouzí hadi jsou hnědí až černí se žlutými skvrnami. Neuvěřitelné množství je tam i užovek hladkých (Coronella austriaca), půlmetrových až sedmdesáticentimetrových macatých hadů. Setkáte se tam ovšem i s pro nás exotickými užovkami pardálími či stromovými, které mají dva metry, a s řadou štíhlovek. Často se vám při jejich lovu stane zvláštní věcička. Ulovíte hada, stáhnete ho z kůže a z břicha mu vypadne živá žába, která odskáče pryč. Jednou mi ze stažené užovky vylezla i malá užovka hladká. Hadí trávení chvíli trvá… Žije tu také nezanedbatelná parta zmijí, od naší domácí zmije obecné po krasavici zmiji Ursiniho (Vipera ursinii). Setkáte se tam i s tlustou zmijí růžkatou, která každého přežívače vyloženě potěší, stejně jako sedláka čtyřmetrákové prase.
Většina užovek a škrtičů menších, než jste sami, před vámi uteče, sotva vás zaregistruje. Když se k nim přiblížíte, okamžitě se stočí do preclíku, zaútočí a zuřivě opakovaně kousají. Není to nic příjemného, většinu lidí to vystraší a hada okamžitě pustí. Někdy se ale hadi zakousnou tak, že vám visí z ruky jako mokrý ručník. Když se jich dotknete nebo je čapnete za ocas, bleskurychle vás obtočí a opět koušou.
Zmije vás vnímá také a rovněž se stačí včas uklidit z cesty, ale když se začne cítit ohrožená, zaútočí. Kousne jenom jednou, ale obyčejně je to pořádně – dá vám slušnou dávku jedu. Nejjedovatější zmije je růžkatá, ale i po jejím uštknutí je šance na přežití. Pokud máte sérum, je lepší si ho píchnout. Ovšem paradoxně vás může ohrozit víc užovka (některé mají zadní jedové zuby). Kousnutí zubem, na kterém jsou zbytky staré potravy, může mít fatální následky kvůli zanesené infekci. Navíc některé užovky jsou jedovaté samy o sobě.
Zmije je nejlepší lovit brzy ráno nebo v přicházejícím soumraku, užovky je nejlepší chytat rovněž ráno – ve vodě nebo v trávě.
Hadí maso se hodí k jídlu stejně dobře jako každé jiné. Užovky v deltě mají trochu chuť po rybách, zmije chutnají spíš jako drůbež. Hadí maso můžete vařit, smažit, péct, sušit, udit. Vařený had mi chutná nejméně a musí se opravdu dlouho vařit, aby se maso pustilo kostí a bylo měkké. Zmijí maso změkne daleko dřív než maso užovek. Nejlepší je hady nakrájet na deseticentimetrové kousky a dobře je usmažit na kapce tuku nebo upéct na ohni. Na ohni můžeme péct hada obtočeného kolem rožně. Dobře upražený had se dá jíst i s kostmi.
Když hada ulovíte, nejdřív mu odsekněte hlavu a hoďte ji daleko z dosahu, mohla by vás ještě klidně pokousat. Hlavu ukrojte tak deset centimetrů pod „krkem“, pak kůži nařízněte a bez problémů ji stáhněte. Nejlepší je hada držet v puse zuby a kůži tahat dolů. Hada zvedejte vždycky za ocas – živého i mrtvého, protože reflexy fungují dlouho. Živá užovka se vám okamžitě obmotá kolem ruky a začne své hryzací staccato, zmije se bude snažit zvednout, leč těchto pokusů brzy zanechá a pokusí se k vám dostat kýváním. Proto to nezkoušejte se zmijemi delšími než vaše ruce. Zmiji držte vždy v natažené ruce a praštěte s ní o strom, kámen či tvrdou zem, pokud nemáte mačetu nebo jí nemáte zrovna čím uříznout hlavu. Hadi totiž často předstírají, že jsou mrtví.
Hadí kůže se dá použít místo provazu na různé smyčky či na rukojeti nožů, sekyrek nebo na kožené doplňky. Místo nože můžete použít škeble.
Většina plazích vajec má jednu společnou vlastnost – kožovitou skořápku, přičemž bílek i při tepelné úpravě nikdy zcela neztuhne. Máte-li štěstí a narazíte na hadí hnízdo, můžete najít klidně i stovky vajec. Stejně tak brzy na jaře, přes zimu i koncem října můžete v deltě narazit na zimní noclehárny hadů, kde jich může být několik desítek, ale i stovek. Tam spolu se zmijemi všech druhů najdete různé užovky, ale i slepýše, ještěrky a obojživelníky.

ŽABÍ STEHÝNKA A KAVIÁR
Podobně jako hadi se dají jíst samozřejmě všechny ještěrky a obojživelníci. Obojživelníky chytíme snáze, ještěrky jsou bleskurychlé a chytají se těžko. Jsou také velmi kousavé a odpadávají jim ocásky a často i končetiny. Dají se chytat do smyček, na prut a na hmyz, stejně jako žáby. A stejně jako skokany, můžeme ještěrky chytat do sítěk na plankton nebo na motýly. Ale se síťkou či jiným nouzovým sakem musíte být rychlí. Moc rychlí.
Žáby naopak můžete chytat mnohem jednodušeji, buď je podebírat síťkou z nízkého břehu, nebo je chytat jako ryby na prut – ovšem v momentě, kdy žába skočí po kořisti, musíte hned zaseknout.
Žabí maso patří mezi nejchutnější, které znám, dá se upravovat všemi myslitelnými způsoby, ale při přežití vám bohatě postačí, když žábu usmažíte na pánvi nebo uvaříte. Nejvíc masa je pochopitelně na zadních nohou, ale do polévky žábu klidně jen stáhněte, vyvrhněte její vnitřnosti a hoďte ji tam celou. Stahuje se velmi lehce a najednou. Na uvaření či usmažení žabího masa vám stačí velmi málo času. Výborné jsou také žáby dušené v čemkoli a s čímkoli, ovšem nejlepší jsou samotné.
V dunajské deltě je neuvěřitelné množství všelijakých žab, včetně různých rosniček, kuněk, ropuch. Ale nás zajímají z hlediska stravy a přežití skokani. Těch je v deltě několik druhů a jejich množství přesahuje statisíce. Odjakživa také patřili k místní lidové stravě na přilepšenou. Komunisté kvůli turistice vysadili kolem jejich skanzenu Mile 23 do přírody i americké obří skokany volské (Rana catesbeiana), a to především kvůli žabím stehýnkům. Žabí obluda se v deltě rozmnožila, ale rozprchla se po celém území. Tahle žába může mít až 25 centimetrů a pak má zadní nohu dlouhou až třicet centimetrů. Žabí „vepř“ váží i přes půl kila. Své jméno získal kvůli žabímu bučení, které je slyšet v noci i pár kilometrů.
Vajíčka všech skokanů se mohou jíst syrová se solí jako kaviár, nebo se z nich dá vařit polévka, stejně se může vařit polévka z pulců. Žabí kaviár je v deltě považován za lahůdku a za mocné afrodiziakum. Výhodou sběru skokaních vajíček je to, že snůška je obyčejně ve velkých hroznech, které plavou jako u skokanů ostronosých na hladině a jejich sběr je v době páření skutečně snadný, nebo klesnou a dno pod kolonií skokanů je vajíčky zcela pokryto. To se v deltě odehrává už koncem března a v dubnu. Většina žab má minimální snůšku od l000 až k 20 000 vajíček. V deltě je běžný, až přemnožený deseticentimetrový skokan hnědý (Rana temporaria), který skáče do dálky až jednoho metru. O něco méně hojný je menší skokan ostronosý (Rana arvalis). Díky tomu, že má jiné nároky na prostředí, preferuje spíše menší jezírka, periodické tůně a malé vysychající zarostlé kanály. V deltě je pro přežívače na výběr neuvěřitelné množství vybraných lahůdek. V jezerech může chytat raky. Na síťku nebo kus nějaké propustné látky či plotovinu dáte večer zbytky nějakého masa a ráno ji prostě vyzvednete a raky hodíte do vařící vody. Když nemáte síťku ani vhodný materiál, můžete si vyrobit lapací klec nebo plotnu z větví či rákosu, ovšem rákos musíte něčím vhodným zatížit, aby klesl ke dnu.
V deltě pravidelně jím při přežití škeble. Nehluboká hliněná dna kanálů jsou škeblemi často tak posetá, že připomínají dlažbu. Jsou tam jednak škeble rybničné (Anodonta cygnea) a jednak velevrubové, jako např velevrub nadmutý (Unio tumidus). Ze škeblí jsme vařili guláše, něco jako krémové bílé polévky, udili jsme je, přidávali jsme je do rizota, bramborových kaší a všech divoce rostoucích zelenin, o kterých bude řeč. Často jsme je také opékali na horkých kamenech nebo v popelu.
Můžete je stejně jako mořské škeble naházet do kotlíku bez vody a dát na oheň. Škeble pustí vodu, kterou dochutíte a přidáte do ní jen nějakou zeleň či kořínky, oddenky, a můžete jíst. U mořských škeblí je už polévka osolená, domorodci takto vzniklou polévku ještě dochucují octem. I kdybyste se měli živit jenom škeblemi, vrátíte se domů z přežití o deset kilo těžší.

KACHNY, HUSY, POTÁPKY A LABUTĚ
V deltě žije neuvěřitelné množství všech možných vodních i ostatních ptáků, je tím proslavená a kouzelná. Známá je především díky pelikánům, kteří si zde od jara do podzimu lebedí, svými zobákovými podběráky baští v jednom kuse ryby a po stovkách obléhají hladiny rákosových jezer. V deltě najdeme přes tři sta druhů ptáků. Ale udivující není ani tak množství druhů, jako množství jednotlivých ptáků vůbec a hnízdící ptačí kolonie o stovkách a tisících kusech. Kdybychom měli vyjmenovat všechny ptáky dunajské delty, potřebovali bychom na to celý ročník Koktejlu, ale to není smyslem tohoto článku.
Všichni ptáci, od těch nejdrobnějších až po ty největší, jsou pochopitelně jedlí. Čím větší opeřenec, tím více masa a tím menší hlad a víc síly i větší naděje na záchranu a přežití. Vodní ptáci jsou velice chutní a vydatní, hlavně kachny, husy, potápky, labutě. Ptáci typu volavek a racků či rybáků mají trochu rybí chuť, ale hlad je nejlepší kuchař. Ovšem jejich vejce nemají po rybině ani nádech. Všechna ptačí vejce jsou jedlá a výživná. Vejce vodních ptáků jsou navíc i velmi chutná. V deltě, ale i na Islandu, ve Skandinávii a jinde na jaře vybírají hnízda racků, rybáků a jiných příbuzných ptáků a pochutnávají si na jejich vejcích.
Není to problém, rackové mají svá hnízda v koloniích vedle sebe, ale sotva do kolonie vkročíte, zvednou se jich stovky k nebi a začnou kolem vás zběsile lítat a občas na vás i zaútočí. Na hnízdě vždycky půlku vajec nechte. Jakákoli ptačí vejce můžeme upravovat stejně jako vejce slepičí. Výborná jsou vejce vodních ptáků pečená v popelu, ale ten nesmí být příliš horký, jinak vám budou vybuchovat.
Kachny, husy a další vodní ptáky tohoto typu můžete chytat jako ryby na háček, do ok, do sklopců, střílet je prakem, házet na ně bolaso nebo je zasáhnout kameny či klacky. Můžete je také topit. Na vytipované místo nastražíte kastrol, který přivážete ke stromu nebo k nějakému kořenu, a ke druhému uchu přivážete silon či něco s háčkem, na který nastražíte mňamku. Tu nasypete bohatě i do kastrolu a kolem. Pták začne baštit, spolkne háček, začne se cukat, převrhne hrnec, ten se naplní vodou, stáhne ptáka pod hladinu, kde se utopí. Vy pak ptáka vytáhnete a sníte. Je to drastický způsob, stejně jako kladení ok a pastí, leč pokud jde o přežití, je dovoleno všechno.

LIDOŽRAVÍ SUMCI NA TALÍŘI
V dunajské deltě je pochopitelně ze všeho nejvíc ryb. Jsou tam ryby sladkovodní i mořské, protože ve velké části delty je voda brakická. Všichni tam ryby loví, a pokud se rybařinou živí, což jsou v deltě téměř všichni, jejich způsoby rybolovu jsou veskrze praktické a leckdy drastické. Domorodci pochopitelně na prut nechytají, nejsou blázni, loví zásadně do vrší, kterým se říká talian, a chodí je pravidelně vybírat. Tyto důmyslné pasti využívající rybí zvědavosti nejsou nikdy prázdné. Na velkých jezerech loví do vlečných sítí.
My jsme měli každý den pět deset ryb. Většinou to byli sumci, štiky, kapři, plotice, líni, karasi, okouni a další běžné druhy. Ovšem zdaleka ne všechny ryby v dunajské deltě jsou tak obyčejné. Pokud nebudu za neobyčejnou považovat jesetera nebo vizu.
Jeseteři a viza jsou hlavními dodavateli kaviáru, ale ruku na srdce – všechny rybí jikry jsou dobré, a některé jsou dokonce lepší než kaviár. Díky mořské vodě, která vniká hluboko do delty, ulovíte v řece i platýsy, tresky, cípalovce a sleděnce.
Ryby můžete chytat na prut, na klacek, harpunovat, nabodávat je na kopí, líčit na ně pasti a vrše, otrávit je rostlinnými jedy, v případě delty jsou to především poupata tmavých divizen, nebo je otrávit popelem z rozdrcených a přepálených škeblí. V malém množství neproudící vody otráví – uspí ryby i mydlice lékařská.
V deltě se vám stanou i divné věci. Jel jsem po svatojiřském rameni a najednou se vedle mne za soumraku z vody vynořila vousatá příšera větší než kajak, vznesla se k nebi a žuchla zpátky kousek ode mne do vody. Náraz zvedl vlnu, která mě málem převrhla, a pak z Dunaje začali skákat sumci jeden za druhým. Rybáři v deltě vyprávějí hrůzostrašné historky, že existují sumci lidožraví a sežrali už pár rybářů, ženských a dětí, že napadají čluny, které převrhnou a jejich obsah pak zhltnou. Samozřejmě že jsem tomu nevěřil, dokud to nepotvrdil i Cousteau a dokud tam francouzská expedice skutečně na požádání neulovila sedmimetrového lidožravého sumce, který je vystaven v Paříži.
Sedím na břehu, píšu si poznámky, pozoruji užovku, jak loví žábu. Sotva ji spolkne, přiřítí se orel, čapne ji a vleče si ji do svého privátu. V deltě stačí jen pozorovat a vidíte neuvěřitelné věci.
Ale když jste v kritické situaci a jste v šoku z nějaké nepředvídatelné věci, která vás potkala, obyčejně jste odkázaní především na rostlinnou stravu jako naši prapředci, kteří byli živi z rostlin a hmyzu. Delta je jedlými rostlinami přímo přehlcená, jak ukazuje naše příloha.

---

Většina v článku popisovaných živočichů je v deltě i jinde chráněná a jejich požití je zapovězeno. Nenavádím nikoho, aby „vyžral vzácné druhy ptáků, živočichů a rostlin“, jenom radím, jak přežít, kdyby se v deltě člověk dostal bez prostředků do kritické situace, ve které by mu šlo o život. Normální člověk nebude samozřejmě jíst hady, želvy, labutě nebo vejce chřástalů, když bude mít v lodi šišku salámu a konzervy.
Za informace, které se týkají strategie přežití v extrémních podmínkách, ručí autor článku.

JEDLÉ ROSTLINY DUNAJSKÉ DELTY, VOD, MOČÁLŮ A POBŘEŽNÍCH LUK
Dunajská delta je kromě vodního, ptačího, hmyzího, zvířecího a rybího ráje také rájem rostlinným a skoro každá rostlina u vody nebo ve vodě je jedlá. Něco si o nich povíme. Nejsou totiž vhodné jen jako nouzová strava na přežití, ale také jako plnohodnotná zelenina v naší každodenní kuchyni. V deltě dominují především dvě rostliny – konopí, známá „tráva“, která tam vytváří třímetrové pralesy, a máta vodní, ze které všichni místní vaří čaj. Semena konopí se používají místo pepře.

JEDLÉ ROSTLINY U VODY
  Nejdražšími šperky jara mezi rostlinami v dunajské deltě i naší přírodě jsou rozhodně ORCHIDEJE.
U nás roste velmi velké množství orchidejí, především vstavačů, prstnatců a plno jiných. Vemeník dvoulistý, bradáček vejčitý, korálice patří mezi saprofytické – nezelené – orchideje a těch je u nás také dost.
  Vadnoucí orchideje obyčejně voní kumarinem, proto se používají jako aromatické a dekorativní koření, louhují se pro kosmetické koupele, vyrábí se z nich voňavé masti, a vůbec se používají v kosmetickém průmyslu. Kromě jiného jsou přísadou do cigaretových a lulkových tabáků. Většina pahlíz vstavačů je léčivá. Získává se z nich salepový sliz, ze kterého se vyrábí různé posilující přípravky a doplňky výživy.
Když pahlízy prudce povaříte, navlečete na šňůru a necháte usušit, vzniknou vám tvrdé průhledné kuličky. Prášek získaný jejich rozemletím se používá jako protijed, při velkých žaludečních poruchách, na uvolňování spolknutých kůstek a oficiálně se z něj také vyrábí přípravek proti nadýmání u dětí.
„Hlízy“ jsou velmi výživné. Pokud máte sušené, můžete je opět rozvařit a přidávat do jakéhokoliv jídla. Ideální je používat je společně s houbami.
Z „hlízové mouky“ můžeme dělat pudinky, placky, sladkosti i péct chleba.
Pahlízy je možné používat místo brambor.
Nakládají se také jako ředkvičky.

Další rostlina, která se dá jíst jako brambory, se jmenuje ARON PLAMATÝ (Arum maculatum). Najdete ho v listnatých prosvětlených vlhkých lesích, v křovinách a miluje nivy. Tato rostlina má trs červených plodů připomínajících obří malinu, ale ty jsou jedovaté. V čerstvém stavu je celá rostlina jedovatá, ale hlízy vařením ztrácejí jedovatost a jsou velmi chutnou a výživnou stravou, v dobách nouze vždy vyhledávanou. Obsahují spoustu cukrů a škrobů. Hlízy se musí před upotřebením povařit a usušit. Pak je můžete péct, smažit, vařit, rozemílat na mouku, připomínající ságo, které se vyrábí z aronových příbuzných.

Obří rostlina, která připomíná suchozemskou chobotnici, se jmenuje DRAKUNKULUS obecný (Dracunculus vulgaris). Její načervenalé květy jsou dlouhé přes třicet centimetrů. Rostlinu ucítíme po větru nebo v parnu delty na dálku a rovněž „uslyšíme“, jelikož svým aromatem přitahuje hmyz ze široka daleka. Drakunkulus má obří hlízu, která se po důkladné tepelné úpravě nebo vysušení dá zpracovávat na mouku, může se smažit a obalovat krájená jako řízky a dá se použít prakticky všude místo kořenové zeleniny. Obsahuje stejně jako všechny ostatní aronovité rostliny obrovské množství škrobů a cukrů. Dá se celá péct jako pečeně nebo ji lze vydlabat a naplnit směsí masa či ryb.

Podél cest jsme často nacházeli žluté květiny, připomínající trošku pampelišky – KOZÍ BRADU VÝCHODNÍ (Tragopogon orientalis). Tato rostlina má sladké měkké stopky květních úborů a její pupeny můžeme nakládat do nálevu jako kaprlata nebo vařit jako růžičkovou kapustu, dají se také použít jako součást zeleninových a všelijakých jiných salátů nebo přidávat k pečením, do různých omáček a polévek.

  Hodně zajímavou rostlinou k jídlu je ČISTEC BAHENNÍ (Stachys palustris). Je to metr vysoká, často i větší hluchavka, která roste v deltě na březích vod a kolem moře. U nás ji najdeme kolem Labe. Listí se dá jíst jako špenát, ale je lepší jej smíchat s jinou zelení, například s česneky nebo šťovíky. Podzemní výhonky se zvětšují a nalijí v poměrně velké jedlé hlízy, které se odjakživa sbíraly a upravovaly stejně jako brambory. Vypěstěné kulturní odrůdy jsou známé jako japonské brambory.

OMAN BRITSKÝ (Inula britannica) roste v příkopech, na březích kanálů, potoků a vod, ale také na různých hrázích, násypech, štěrcích a na rumovištích. Díky svým léčivým vlastnostem se často používal jako obvazivo, zvlášť na těžce se hojící a hnisavé rány. Celá rostlina silně voní česnekem, a tak se dá používat jako náhražka česneku, i když je trochu nahořklá.

  Mouku můžeme umlít v deltě z mnoha travin, ale zmíníme se jen o dvou. První je ZBLOCHAN ŘASNATÝ (Glyceria notata) – zajímavý je především množstvím klásků, ze kterých se dá mlít mouka, můžeme je jen tak rozvařovat na kaši nebo jíst na způsob luštěnin či jáhel. Když je rozemeleme i s plevami, lze z nich péct celozrnný chléb. Zrní můžeme používat bez úpravy na obalování pečiva místo kmínu či lněného zrníčka a podobně nebo vcelku přidávat do těsta.
  Pokud jsme říkali, že zblochan řasnatý má spoustu uživatelného zrní, pak ZBLOCHAN VODNÍ (Glyceria aquatica) ho má minimálně dvakrát tolik. Je to skoro metr vysoká rostlina, která miluje močály, stojící nebo velmi pomalu proudící vody.

Další notoricky známou rostlinou, kterou můžeme všestranně použít v kuchyni, je JITROCEL VĚTŠÍ (Plantago major). Semena se dají vařit jako kaše, rozemlít na mouku, přidávat do těst nebo upražit a použít jako náhražka kávy. Listy se mohou vařit jako špenát, obalovat v těstíčku a přidávat do zeleninových salátů.

Univerzálně použitelnou krmí jsou HRACHORY (Lathyrus). Je jich spousta. Hrachor lesní, černý, jarní, bahenní, panonský, luční a plno jiných. Hrachory rostou všude a patří mezi vikvovité, tedy mezi boby. Jsou to nenápadné rostlinky se štíhlými těly a drobnými krásnými kvítky. U hrachoru se jedí semena, hlízky, na čaje se používá celá rostlina a květy. Ty se používají i jako dekorativní a aromatické koření. Dají se jíst i semena všech hrachorů (např. Lathyrus cicera). Ta jsou hořká a jedovatá, proto se musí dobře vyvařit v několika vodách, tím ztratí hořkost i jed. Semena se mohou také pražit jako náhražka kávy. Pražená se solí nebo s cukrem se dají jíst jako mandle či oříšky. Lze je rovněž použít místo oříšků do sladkostí a pečiva. Dá se z nich umlít mouka, upravují se stejně jako luštěniny. Přitom je lze na cestách lehce uchovávat.
Jíst se dají i hlízy, které mnoho hrachorů má, u nás od velikosti třešňové pecky až k velikosti třešně. Hlízy obsahují mnoho škrobů, cukrů, slizu, minerálních látek, vitaminů a bílkovin. Jedí se vařené, nakládané, syrové, pečené. Některé chutnají jako kaštany, jiné spíš připomínají brambory.
Pokud si z nich uděláme mouku, můžeme si z ní upéct cukroví, chléb nebo připravit třeba palačinky.

  Rozhodně nezklame PCHÁČ ZELINNÝ (Cirsium oleraceum). Poupata pcháčů se nechávají kvasit jako zelenina, buď jen v solném roztoku, nebo ve stejném dílu soli, cukru a lžičce syrovátky. Stejným způsobem se dá zpracovat také listí (starší se musí vařit). A nezapomeňte listí zbavit ostnů! Listí se dá jíst syrové i vařené jako každá jiná zelenina a stejné je jeho upotřebení. Jedí se kořeny některých pcháčů, upravují se úplně stejně jako brambory.

V deltě rostou divoce i TULIPÁNY LESNÍ (Tulipa syllvestris). Občas tam rostou také další divoce rostoucí načervenalé tulipány (T. australis). Oba dva tulipány, kromě toho že jsou krásné pro oko, jsou jedlé a velice chutné, ostatně jako všechny tulipány na světě. Jedí se celé rostliny. Cibule se vaří, pečou, obalené smaží, rozvařují na sladké či slané kaše nebo se z nich potom pečou placky. Vaří se v polévkách a omáčkách, dělá se z nich nákyp. Listí a stonky se používají jako polévková a špenátová zelenina. Stonky se nakládají nebo vaří jako chřest. Do listů se balí mletá masa s rýží jako do zelných či vinných listů. Semena se používají jako koření do pečiva, po upražení se z nich vaří náhražka kávy. Listy a stonky včetně cibulí se nakládají na sladkokyselo nebo se mléčně zkvasí jako kyselé zelí. Pravou noblesní stravou jsou plněné květy, které se podávají odjakživa v Holandsku při svátečních tabulích.

Semena NETÝKAVEK patří k tomu nejlepšímu, co nám divoká příroda může nabídnout. A je jedno, jestli jde o netýkavku malokvětou (Impatiens parviflora) nebo o n. žláznatou (Impatiens glandulifera). Jejich semena v bílém nedozrálém stavu i zralá černá můžeme používat místo kmínu, anýzu nebo fenyklu do různého pečiva. Samotné je můžeme jíst jako oříšky. Dá se z nich vymačkat za studena i za tepla olej, a dokonce se na nich v nouzi dá přímo na pánvi s troškou vody smažit místo tuku. Semena se dají rozemlít na mouku a jako mouka použít k čemukoliv. Z netýkavky, jitrocelových a zblochanových semen můžeme, ostatně jako skoro ze všech semen a kukuřice, připravit v terénu i doma oblíbený alkoholický nápoj, se kterým se v Jižní Americe setkáte téměř na každém kroku. Rozžvýkejte semena a i se slinami je naplivejte do nějaké nádoby, nejlépe keramické, kde je nechte vykvasit, a pak si užijte. Jí se i samotná rostlina, ale jen mladé, deset, maximálně patnáct centimetrů vysoké výhonky. Je ostře pálivá a vaří se jako chřest nebo s jinou zeleninou. Při přehnaném množství požité syrové netýkavky můžeme dostat průjem.

JEDLÉ ROSTLINY VE VODĚ
ŽABINEC svým kobercem někdy zcela pokryje kilometrové kanály. Žabinec jsou ve skutečnosti tři drobné rostlinky – okřehek menší (Lemna minor), okřehek trojbrázdý (Lemna trisulca) a závitka mnohokořenná (Spirodella polyrhiza). Žabinec se dá používat do pomazánek, špenátu, polévek a omáček. Může se kombinovat s mletými masy, luštěninami, rýží či bramborami. Dá se přidávat do bramborákového těsta nebo jako náplň do pirohů a knedlíků.

  Světoznámou vodní rostlinou je PUŠKVOREC OBECNÝ (Acorus calamus), který odjakživa patřil k důležitým farmaceutickým, parfumerickým a čarodějnickým rostlinám. Jeho kořen obsahuje aromatické silice, hořčiny, třísloviny a spoustu jiných skvělých látek. Kromě puškvorcové se z něj vyrábí celá řada dalších alkoholických nápojů, včetně vánočního piva, které je oblíbené v Británii a ve Skandinávii. Oddenky se kandovaly v cukru, dělalo se z nich želé. Dělá se z nich čaj, který navíc podporuje u žen tvorbu mléka a působí proti nadýmání. Když žvýkáte puškvorcový kořen nebo puškvorcové pokroutky, nekazí se vám zuby. Ovšem jí se celá rostlina. Velice chutnou, přímo lahůdkovou zeleninou jsou aromatické listy vyrůstající přímo z oddenků. Často se jen lehce spaří ve víně nebo osolené vodě a podávají s bramborem, k rybám či jako příloha k masům nebo sýrům. Puškvorec zahání chuť na tabák.

Puškvorec obyčejně roste dohromady s OROBINCI. A to buď s orobincem širolistým (Typha latifolia), nebo orobincem úzkolistým (Typha angustifolia). V deltě jsou orobince stejně jako rákos nepostradatelnou součástí místní architektury, stavebním a dekoračním materiálem.
Chmýří se dá použít v nouzi na výrobu teplého oblečení či spacího pytle. Ze stébel a listů se pletou klobouky, košíky, rohože, koše, ale i boty, vesty a kolébky pro děti. Ovšem nás zajímá především jako potrava. Jeho přes půl metru dlouhý oddenek obsahuje skoro 50 % škrobu, 11 % cukru a 24 % bílkovin, tudíž je mnohem výživnější než brambory. Pro přípravu mouky musíme orobincové oddenky nalámat na co nejmenší kousky a sušit je tak dlouho, až při lámání suše praskají. Pak je drtíme v hmoždíři nebo rozemeleme v kávovém mlýnku či nastrouháme. Pražené nahrazují kávu. Mladé vařené výhonky se upravují a připravují jako chřest či se nakládají jako zelí. Lodyhy se dají snadno vytáhnout a v místě, kde vyrůstají z oddenků, mají několik desítek centimetrů sladké křehké dřeně, kterou můžeme vařit nebo dávat do salátů. Takzvané doutníky se těsně předtím, než rozkvetou a zhnědnou, tedy když jsou ještě zelené a schované ve slupce, uříznou a vaří ve vodě nebo v páře, nakládají či pečou jako kukuřičky – vaří se jen pět deset minut, a pak se podávají se solí a máslem. V místě, kde se lodyha stýká s s oddenkem, se nachází ztluštělá, velice škrobnatá část, kterou, když ji odřízneme a oloupeme, můžeme použít úplně stejně jako brambory.
Z orobince se dá v nouzi dobře rozdělávat oheň, když nemáte zápalky ani zapalovač.

ŠMEL OKOLIČNATÝ (Butomus umbellatus) – v Rusku mu říkají jakutský chlebíček, který jako stravu znali důvěrně především revolucionáři vypovězení carem na Sibiř a později obyvatelé gulagů. Dá se s klidným svědomím označit za vodní obilí. Tato skoro dva metry vysoká, hrdě vzpřímená rostlina s ohňostrojem růžových kvítků byla po staletí a stále je pro obyvatele Sibiře běžnou denní stravou. V suchých oddencích je 60 % škrobu a mnoho bílkovin a tuku – z jednoho kilogramu oddenků získáme zhruba čtvrt kilogramu mouky, vhodné na cokoli. Mimo to se mohou samotné oddenky vařit nebo péct na slanině.

Častý je i u nás ŽABNÍK JITROCELOVÝ (Alisma plantago-aquatica). V čerstvém stavu je celá rostlina jedovatá, ale po vysušení se její kořeny dají jíst, péct a upravovat na mouku.

  ĎÁBLÍK BAHENNÍ (Calla palustris) je nejenom překrásný, ale i jedovatý. Semena se používají po upražení jako koření, místo pepře či kmínu. Rostlina usušením či tepelným zpracováním svou jedovatost zcela ztrácí, navíc plazivý podzemní oddenek je velmi bohatý na škrob a cukry, tudíž se skvěle hodí na výrobu mouky, dá se vařit místo brambor, smažit nebo péct. V deltě oddenky ďáblíku často vaří v rybích polévkách.

Skutečnou královnou mezi vodními rostlinami je ŠÍPATKA VODNÍ (Sagittaria sagittifolia), jejíž listy, připomínající hroty šípů, vyzývavě trčí z hladin mírně tekoucích vod a mělkých jezer a kanálů. Patří rozhodně mezi nejdekorativnější vodní rostliny, ale také mezi nejchutnější a nejvýživnější. Na konci oddenků vyrůstajících pod vodou má šípatka škrobnaté hlízy velikosti ořechů. Díky tomu, že obsahují o polovinu méně vody, jsou výživnější než brambory. Je v nich také pětkrát tolik bílkovin. Čerstvé hlízy šípatky chutnají jako ořechy, uvařené jako luštěniny a pečené jsou k nerozeznání od brambor. V Americe se říká hlízám šípatek „bílý brambor indiánů“, protože je jedli Irokézové, Delaarové, ale i Apači a Siouxové.

V deltě velmi často trčí z vody pilovité trsy ŘEZANU PILOLISTÉHO (Stratiodes aloides). Kromě toho, že jsou velmi nebezpečné pro nafukovací čluny, se dají mezi jeho kořeny klást pasti na ryby, dužnaté listy se mohou jíst v salátech, smažit, vařit nebo opékat. Dá se z nich také vymačkávat voda.

  POTOČNICE lékařská (Nasturtium officinale) roste v ledových potocích i na jejich březích a můžete ji najít také v zimě zamrzlou v ledových peřejích. Potočnice je typická rostlina pro přežití – můžete ji jíst rovnou, má vynikající chuť, velkou spoustu vitaminů a stopových prvků. Podporuje činnost mozku a poslední výzkumy ukazují, že velmi brzdí růst rakovinných nádorů. V Německu, Rakousku a Švýcarsku potočnici hledají a trhají před Vánocemi a nadrobno nasekanou ji vmíchávají do povidel. Jde o výbornou nádivku do buchet, pirohů a koláčů. Šťáva se používá jako doprovodný lék při léčení rakoviny, zevně proti lupence a jako afrodiziakum. Poupata se jedí čerstvá jako speciální peprné koření a velký zdroj vitaminů, stejně jako bílé květy, ze kterých dělají indiáni posilující čaj. Semena se používají místo pepře a kmínu.

Další řadou velmi opomíjených a všudypřítomných rostlin vhodných pro přežití a do kuchyně jsou RDESNA. Většina rdesen se dá jíst a jsou léčivá. Přesněji řečeno, jedí se všechna a ta, co jsou hořká a nebudou vám chutnat, se používají jako koření, hlavně k tučným jídlům a potravě, která nadýmá.
Rdesno hadí kořen (Bistorta major) je notoricky známá, někdy až metr vysoká bylina s růžovým klasem kvítků a hrubým tlustým škrobnatým kořenem, který připomíná hada. Oddenek se po vylouhování v době nouze jedl a upravoval stejně jako kterákoliv kořenová zelenina, navíc velmi výživná, protože obsahuje velké množství škrobu a bílkovin. Oddenek a kořen se vaří a peče jako brambory – pokud by se zdál hořký, musíte ho vymáčet nebo povařit v několika vodách. V nouzi se z usušeného kořene vyráběla mouka na chleba a pečivo, po upražení je dobrou náhražkou kávy.

Další skvělou zeleninou je BLATOUCH BAHENNÍ (Caltha palustris). V Rumunsku a Rusku ho místy zkvašují jako rychlokvašky a jedí ho jako přísadu ke kukuřičným kaším a tučným jídlům. Nejezte nikdy blatouch nevařený. V tomto stavu obsahují listy škodlivý helleborin.
Poupata se nakládají do octa, slané vody a oleje. A jejich použití je nekonečné. Místy se jedí i květy, ze kterých se dělá salát, nebo se jimi barví máslo či se také máslo květy blatouchů zdobí.

KŘIŽATKA OBECNÁ (Commelina communis) je v Evropě považována za cizí expanzivní plevel, na druhou stranu je to velmi užitečná rostlina, především z hlediska potravy. Je to spanilá, téměř metr vysoká rostlina s jasně modrými květy. V Číně a Indii je křižatka ceněnou zeleninou nebo ovocem. V Číně jí říkají Bua. Celá rostlina se zkvašuje nebo vaří jako chřest, listy se jedí čerstvé, vařené jako zelenina v polévkách, omáčkách, v masech, pečivu, v rýži, luštěninách, pomazánkách, salátech. Kandují ji také s cukrem nebo z ní dělají zelený sladký špenát. Květy nakládají do tuku a cukru. Semena používají jako koření do pečiva a moučníků nebo jsou náhražkou máku. Z květin se na Kavkazu vyrábí sladký nízkoalkoholický nápoj, kterému se říká „nebeský dech“. V Japonsku navíc květy slouží k výrobě zvláštního papíru „awabana“.

LOPUCH VĚTŠÍ (Arctium lappa) je kromě toho, že jde o vynikající zeleninu, také známá léčivka, jejíž povařený nastrouhaný nebo na prášek rozemletý kořen se používá jako zábal na kožní nemoci a lupenku. Vnitřně jako pročišťující prostředek, protože díky dehydratačním účinkům odvádí z těla vodu a pot. Proto nejezte jídla z lopuchu na poušti nebo v situacích, kdy nemáte dostatek pitné vody! Jí se z něho prakticky všechno: kořeny, výhonky, oddenky i listí. Lopuch má vynikající kořen, který si Japonci v kuchyni vysoce cení a prodávají ho běžně jako zeleninu. Kořeny jsou často velmi dlouhé a těžko se vyhrabávají holýma rukama. Jedí se syrové, vařené, pečené, smažené. Lopuchové kořeny můžete používat jako kteroukoliv jinou kořenovou zeleninu v polévkách, místo brambor, dělat z ní kaše nebo škubánky. Obzvlášť chutné jsou smažené nebo pečené. Díky velkému obsahu škrobu a cukru se na nich vytvoří červená nasládlá kůrka.
Lopuchové kořeny jsou velmi výživné. Obsahují mnoho bílkovin, tuk a 45(!) procent inulinu, speciálního škrobu, který se může přeměnit na cukr vysoké hodnoty a libé chuti. Z pražených lopuchových kořenů se vaří káva. Z usušených a umletých se vyrábí velmi výživná mouka, ze které se pečou cukrovinky, chleba, vyrábějí lívance a můžete z ní udělat i knedlíky, obzvlášť ovocné. Mladé lodyhy se spařují nebo vaří jako chřest v co nejmenším množství vody. Voda, ve které se kořeny vařily, se pije jako posilující nápoj, nikdy ji nevylévejte! Mladičké listí a lodyhy se používají v kuchyni, v pomazánkách, v polévkách, čalamádách, jako špenát, v salátech nebo jako zelný či vinný list. V mnoha zemích se vyrábí z lopuchového kořene všemožné alkoholické nápoje.
Napsal Jiří Zeman, ilustrace Jiří Zeman a Olga Hurajová

Zážitek z trojrozměrného filmového představení kanadské společnosti IMAX patří k těm, které se musejí vidět na vlastní oči. Jako malí jste mohli trojrozměrný obrázek – tedy takový, který má kromě šířky a výšky ještě hloubku – vidět nejspíš ve známých dětských kukátkách na kotoučky se sérií sedmi stereoskopických fotografií. Na těch malých obrázcích jste si efektu 3D možná ani nevšimli. Ve srovnání s tím vás představení IMAX ohromí a nedá vám šanci hloubku obrazu přehlédnout!

Současný svět audiovizuálních produkcí charakterizuje honba za maximální možnou věrohodností. V boji o přízeň zhýčkaného diváka vynesla společnost IMAX několik trumfů. Už při vstupu do 3D kina zaujme obří velikost filmového plátna o rozměrech 25 x 20 metrů, které pokryje celý zorný úhel očí, takže divák při promítání nevnímá jeho okraje a zobrazované prostředí ho doslova pohltí. Sklon podlahy v „kotli“ kinosálu dosahuje 23 stupňů, aby divák z kteréhokoli sedadla viděl gigantický obraz nezkreslený. Dojem z obrazu dokonale umocňuje 3D efekt. IMAX používá technický princip polarizačních brýlí, který skýtá prakticky dokonalý dojem hloubky a neunavuje zrak. Snad nikdo při představení neodolá pokušení alespoň jednou vztáhnout ruku před sebe ve snaze „sáhnout si“ na snímaný objekt, defilující jakoby přímo před očima. Samozřejmostí v kinosálech IMAX je šestikanálový zvuk digital surround pouštěný ze tří CD počítačově synchronizovaných s obrazem. Všechny tyto technické finesy činí z představení strhující zážitek. IMAX na svých obřích plátnech promítá i filmy v klasickém 2D provedení. Kromě vlastní produkce se společnost pustila i do technického převodu filmů pro běžná kina na formát IMAX. Tvůrci známého filmu Apollo 13 prohlásili, že zážitek z tohoto díla v 70mm formátu IMAX je ve srovnání s projekcí v běžném kině nesrovnatelně silnější.
První kino IMAX v České republice se nyní staví v novém multiplexu Cinema City v nákupním centru Palác Flóra v Praze a jeho uvedení do provozu je plánováno na březen 2003. Staneme se tak součástí skupiny pouze 30 zemí světa, kde lze zážitek z IMAX představení prožít. Projekční sál bude mít kapacitu 400 míst a bude patřit k nejmodernějším na světě. Navzdory obrovské investici, kterou si budování komplexu vyžádalo (217 milionů Kč) slibuje zastřešující společnost I. T. Czech International Theatres, že vstupenka do kina IMAX nebude dražší než běžný lístek do kina.
V archivu IMAX je nyní přes 200 filmů zábavního i vzdělávacího charakteru. Je potěšitelné, že navzdory technickým možnostem se společnost nezaměřuje jen na efektní podívanou „hollywoodského střihu“. Mezi filmovými tituly najdeme řadu přírodopisných a populárně naučných filmů (Galapagos Islands, Antarctica, Fantasia 2000). Filmy o Aljašce a amazonských pralesích byly v roce 1998 nominovány na Oscara v kategorii krátkých dokumentárních filmů. Filmy IMAX splňují požadavky vzdělávacích osnov a jsou často produkovány ve spolupráci s prestižními vědeckými a vzdělávacími institucemi. I český divák se má tedy záhy na co těšit.

Vyfotit si svou anakondu nebude, jak se ukázalo, vůbec snadné. A to i přesto, že nám projela kolem nohou ještě před vstupem na území rezervace a že domorodý průvodce sliboval, že uvnitř parku ji sám viděl mnohokrát. Jednou prý dokonce i patnáctimetrovou. Ačkoliv je odhad místních poněkud vzdálen skutečnosti a je potřeba délku vydělit alespoň dvěma, i tak to musel být pořádný kousek… Anakonda je zkrátka symbolem amazonské džungle odpradávna a stejně dlouho je považována za jejího nejobávanějšího obyvatele. Snad právě proto je opředena tolika mýty a legendami. Boa, jak ji indiáni nazývají, si však své království obezřetně hlídá, a méně ostražitý návštěvník tak může velmi rychle na vlastní kůži ochutnat i onu odvrácenou stranu krásné přírody. Ostatně drama, které jsme na říčce Samiria prožili, je toho docela dobrým důkazem…

„Vyfoť si svou anakondu, s KLM do amazonských pralesů“ je název projektu, který připravila na tento rok agentura SMK Photo & Video Production společně s magazínem KOKTEJL, leteckou společností KLM, časopisem PHOTO VIDEO a společností Hewlett Packard. V základní tezi projektu, jenž má být ve své podstatě workshopem pro focení v extrémních podmínkách, se mimo jiné praví: „Účastníci foto-výpravy do povodí Amazonky mají mimořádnou příležitost poznat a zaznamenat jedinečnou přírodu panenského tropického deštného pralesa. Národní park Pacaya Samiria, vklíněný mezi řeky Maraňon a Ucayali v místě jejich soutoku, zcela jistě náleží k nejvzácnějším přírodním bohatstvím naší planety. Díky legislativně upravené ochraně přírody si toto území dodnes dochovalo původní porost, na nějž se přirozeně váže i mimořádně bohatá rozmanitost zvířecích druhů. Peruánská vláda chrání toto území již od roku 1940, národní park byl ale vyhlášen teprve roku 1972 a svou dnešní rozlohu, jež čítá více než 20 000 km2, získal o deset let později, v roce 1982. Původně byl zřízen na ochranu paiche čili obřího sumce ohroženého nadměrným lovem, dnes je ale rozšířené území útočištěm všech druhů fauny a flóry. Celá tato oblast v horní části amazonského veletoku navíc představuje poslední pozůstatek sladkého moře, jež se na celém území povodí Amazonky rozkládalo v dávné geologické minulosti. Jedná se tedy o unikátní oblast jak z hlediska biologického, tak i geologického. Rezervací v oblasti aluviální nížiny s několika malými pahorky (nepřesahujícími většinou 200 m nad mořem) protékají dva hlavní toky Pacaya a Samiria s početnými přítoky s desítkami jezer a jezírek. Prakticky jediný způsob dopravy je plavba v malých kánoích, tradičních plavidlech všech amazonských Indiánů. Mimořádná druhová diverzita flóry i fauny slibuje pořízení jedinečných fotografií. V rezervaci žije více než 132 druhů savců (včetně endemitů, např. růžový říční delfín (Inia geoffrensis), 13 z nich jsou primáti. Některé druhy opic jsou sice považovány za nebezpečné, avšak ohroženi můžete být jen tehdy, pokud se dostanete pod přímou ‘palbu’ kokosových ořechů, jež opice při svém hodování odhazují z korun stromů a které pochopitelně mohou způsobit ‘nemalou’ újmu na zdraví. Adrenalin všem účastníkům však jistě zvedne přítomnost černých a bílých kajmanů (Caiman crocodilus, Melanosuchus), krvelačných piraní, jaguárů, jedovatých hadů a anakond, symbolu a odpradávna postrachu celé Amazonie. Doma je tu vydra říční (Pteronura brasiliensis), největší hlodavec světa kapybara (Hydrochaeris hydrochaeris) či několik druhů želv. Peru je z hlediska druhové rozmanitosti ptáků druhou zemí na světě. Jen v rezervaci Pacaya Samiria žije více než tři sta druhů opeřenců nejrůznějších barev a velikostí, bezpočet druhů hmyzu a dalších představitelů zvířecí říše. Stejnou pozornost si ale zaslouží i jedinečná flóra původního porostu tropické džungle. To vše zkrátka právem patří k největším lákadlům všech dobrodruhů, cestovatelů, fotografů. Lovit zvěř je na celém území rezervace přísně zakázáno, s výjimkou lovu ryb. A těch je tady opravdu požehnaně. Chytat je mohou účastníci klasicky na udici s prutem anebo budou jen přihlížet mistrovskému umění zdejších rybářů. Ti loví tradičně tzv. ‘flečou’, jednoduchou harpunou na dlouhé násadě. Hlavní průvodce a šéf veslařů výpravy je pověstný svým kulinářským uměním, ryby umí připravit na mnoho způsobů… Několikadenní exkurze za účasti zkušeného fotografa a školitele, tlumočnice a domorodých průvodců jsou zárukou profesionální organizace a průběhu celého foto-školení v těchto extrémních podmínkách…“ Po zkušenostech z přípravné výpravy do této oblasti však přibyl ještě další, neméně zajímavý a důležitý cíl tohoto projektu – totiž poznat a naučit se v džungli nejen fotit, ale také, a možná především přežít, seznámit se nejen s krásami exotické fauny a vegetace, nýbrž i se všemi nebezpečími a úskalími, která tu na člověka mohou číhat…

PŘES POUŠTĚ A VELEHORY DO AMAZONSKÉHO PRALESA
Z peruánské metropole Limy, jež, ač se to nezdá, leží uprostřed vyprahlé pouště na pobřeží Pacifiku, se na palubě malého boeingu vydáváme na východní svahy And do míst, kde se horská krajina postupně mění v hustě porostlý terén připomínající onen pomyslný „zelený koberec“ tropické džungle, do městečka Tarapoto. Odtud však bez většího otálení pokračujeme dál do zhruba sto kilometrů vzdáleného přístavu Yurimaguas. Třebaže nás usměvavá černovláska v místní dopravní agentuře ujišťovala, že cesta je upravená a jízda terénním autem nepotrvá déle než čtyři hodiny, skutečnost byla poněkud jiná. Ačkoliv jsme si po letitých zkušenostech z pobytu v této zemi už přivykli brát všechny informace takříkajíc „s rezervou“, téměř vždy jsme překvapeni. Cesta pochopitelně trvala hodin bezmála devět a terénní auto se svému označení blížilo naposledy před deseti lety. Pneumatiky ojeté tak, že už dávno nebylo možné rozeznat nejen původní vzorek, ale i jejich výrobce, v nákladním prostoru se na plastových přepravkách se slepicemi, pytli brambor a juky tlačí skupinka asi dvou desítek cestujících, po stranách vozidla, aby se jízda řidiči skutečně vyplatila, je přivázaný trakař a obří pneumatika z prapodivného traktoru. V kabince určené pro pět osob se kromě nás krčí dalších šest lidí i se svými zavazadly. „Ještě doplnit palivo!!“ zavolá kdosi. Mladík pohotově nasaje ústy do hadice ponořené do plechového kbelíku benzin a rychle ji vsune do otvoru nádrže, řidič odhodí cigaretu, zatroubí na okolní postávající zvědavce (co kdyby si to některý z nich rozmyslel a ještě přistoupil?), a jede se… Jestliže byly všechny náklaďáčky a podobné pick-upy, které jsme cestou míjeli, plné, pak ten náš byl nejplnější. Ostatně to dokazovaly i obdivné pohledy kolem stojících zvědavých domorodců a troubení všech protijedoucích vozidel. Jako by všichni chtěli říct: „Seš fakt dobrej, kolik toho uvezeš…“ Nebudu čtenáře zdržovat popisováním útrap z nekonečného trmácení strašlivým terénem po bahnité, rozbředlé „silnici“, neboť cíl naší výpravy a koneckonců i tohoto článku je jiný a hlavně jinde… Co je však podstatné, je zjištění, že tudy cesta pro účastníky výpravy „Vyfoť si svou anakondu, s KLM do amazonských pralesů“ nepovede a že do městečka Yurimaguas, jak se nám podařilo zajistit, doletíme během půl hodinky malou cessnou.

S KRÁVAMI, SLEPICEMI A BANÁNY
To pravé tropické klima. Teplotu přesahující třicet stupňů a bezmála stoprocentní vlhkost pociťujeme na každém kroku a jen zvolna jim přivykáme. S povděkem jsme proto přivítali hotelový pokoj s ventilátorem v jednom z yurimaguaských hostelů, který jsme poznali už během naší minulé cesty.
Ulice i hospůdky stále žijí komunálními volbami, které se před několika dny v celém Peru odehrály. Usměvaví kandidáti slibují na plakátech voličům jako všude – bezpečí, práci, jistotu… Lidé srovnávají vládu prezidenta Alejandra Toleda s bývalým „vůdcem“ Albertem Fujimorim. Zdá se, že je pro přísně katolickou zemi skandál současné hlavy státu s nemanželským dítětem méně stravitelný než korupční aféra „čina“, jak všichni Peruánci shodně označují potomka japonských přistěhovalců Fujimoriho. Rostoucí inflace i kriminalita navíc stále zvyšují hlasy volající po návratu exprezidenta z japonského exilu. Lidé hodnotí i kandidáty na své starosty a místostarosty a dost se podivují nad tím, že gringos z Čech se namísto aktuální politické situace zajímají o anakondu kdesi v pralese…
Zase ty plovoucí bedny! Naděje, že se během dvou let, kdy jsme byli v Peru naposledy, něco změnilo, se ukázala být opravdu jen bláhová. Přeplněné lodě si navíc před několika dny vybraly svou daň. Na sousední řece Ucayali jedna z nich už nevydržela nadměrný náklad na palubě a skončila na dně řeky. Několik desítek lidí se utopilo. Poněkud zaskočeni touto zprávou jsme se přece jen nalodili a vydali na celonoční plavbu do vesnice Lagunas. Zde však nutno pro všechny zájemce o účast v příští výpravě dodat, že i této strastiplné cesty na přeplněné lodi plné banánů, krav a stovek cestujících budou ušetřeni. Malé amazonské čluny se střechou a silným motorem zvládnou totiž cestu rychleji a bezpečněji…

ZA BRANAMI REZERVACE
Vesnici Lagunas na pravém břehu Huallagy jsme poprvé navštívili v roce 2000, kdy jsme v Jižní Americe natáčeli první díl volného televizního cyklu „České stopy… ve světě“, věnovaný jezuitskému misionáři z Čech Samuelu Fritzovi. Ani tady se během dvou let, zdá se, nic nezměnilo. Opuštěným a nejchudším dětem, které nacházejí útočiště na zdejší misijní stanici, jsme přivezli batoh plný hraček. S otcem José Luisem jsme spolupracovali již při našem natáčení před dvěma lety a rozhodli se v mezích možností jeho misii finančně podporovat. Lagunas byla totiž jednou z nejchudších vesnic, jaké jsme v Amazonii měli možnost poznat. Minimálně dvacet procent populace je negramotných a téměř všichni jsou bez placené práce. Nedostávají se finance prakticky na nic a domorodcům většinou chybí snaha svůj život změnit. Projekt „Vyfoť si svou anakondu, s KLM do amazonských pralesů“ může tak alespoň pro některé znamenat příležitost k výdělku a část z jeho zisku jistě pomůže dětem z misie.
Od misionářů, kteří jsou navíc ve vesnici nejen nejvzdělanějšími, ale především spolehlivými lidmi, jsme získali doporučení na nejlepšího znalce národního parku Pacaya Samiria, hlavního cíle naší cesty. Slovo dalo slovo, Erberto se jevil jako skutečný odborník, a tak jsme stanovili brzkou ranní hodinu následujícího dne, abychom společně na trhu nakoupili zásoby jídla a vyrazili…
Trh začíná v Lagunas každý den ještě před svítáním. Vesničané se shromáždí na širokém prostranství poblíž centrálního náměstí a každý se snaží prodat zbylou část své úrody. Zpravidla toho ale mnoho neprodají, neboť téměř každý si na okolních políčkách potřebnou juku a banány vypěstuje. Kupní síla je tu navíc vinou mimořádně vysoké nezaměstnanosti minimální. „Ryby si ulovíme sami, potřebujeme jen rýži, olej a pár banánů,“ radí nám Erberto, a tak jsme s nákupem brzy hotovi. Poněkud složitější je to s dopravou ke vstupnímu místu do rezervace, které je odtud vzdáleno více než 10 kilometrů. Po silném nočním lijáku se nás zdejší „rikšáci“ (majitelé motorových tříkolek) zdráhají po bahnité pěšině dopravit, a tak nakonec s povděkem přijímáme dřevěný dvoukolák tažený pohublou klisnou Klarisou. Její majitel má osm dětí, a proto si tuhle příležitost k výdělku navzdory těžko sjízdnému terénu nenechá ujít.

ZRÁDNÁ ŘEKA
Docela malebná amazonská vesnička Santa Rosa, čítající asi dvě desítky rodin, je posledním obydleným místem ještě před hranicemi parku. I když, nutno dodat, ty jsou vymezeny jen strážními budkami u každého splavného toku, jenž vtéká do chráněného území a je v podstatě jedinou přístupnou komunikací. Nejinak je tomu i tady na břehu říčky Tibilo. V malém přístavu je už pro nás připravena kánoe, klasická loď vydlabaná z jednoho kusu kmene, a Erberto dává pokyn, abychom se nalodili. Když jsme se vší bagáží „usedli“ do vratkého plavidla, zbývalo od jejího okraje k hladině sotva pár centimetrů. První varovný signál, jemuž jsme však v natěšené náladě nevěnovali přílišnou pozornost. Ostatně, na podobných kánoích jsme už v minulosti urazili hezkých pár kilometrů. Erberto i Vláďa se chopili pádel a odrazili od břehu. Díky nočnímu lijáku hladina rychle stoupala, ke spadlým větvím a stromům přibyly další kmeny. Kalný proud řeky navíc zesílil a ještě více plavbu po silně meandrujícím toku komplikoval. Za jedním z mnoha prudkých zákrutů se před námi náhle objevil další spadlý strom, jehož obrovská koruna tentokrát přehradila celé koryto říčky. „Tak tohle neprojedeme,“ vyštěkl Vláďa a pokusil se o záchranný manévr. Bohužel přesně v opačném „rytmu“, než zvolil Erberto. Zcela odlišný způsob evropského a indiánského pádlování pak dokončil „dílo zkázy“. Hlasité zapraskání, a během okamžiku byla kánoe plná vody… Silný proud nás strhl a zatlačil zcela pod vodu. Naštěstí se nám podařilo proplavat na druhou stranu stromu, tedy za jeho kmen. Kánoe odplula a my jsme zůstali uvězněni ve spleti větví a liján, jež nás nekonečné chvíle nechtěly pustit. Jako by chtěly potrestat naduté gringos, kteří přišli s foťáky a kamerou „lovit“ v jejich království. Stahovaly nás pod hladinu, a tak jakákoliv snaha o tempa byla zbytečná. Ve své ženské hysterii jsem už cítila anakondu, jak se omotává kolem mého těla, zatímco Vláďa stačil ještě vykřiknou, že jsou to „jen“ větve. Kolika vodákům i v Čechách už ale byly právě ony osudné. Erberto, který seděl na přídi, naštěstí stačil uniknout a plaval zpět proti proudu, aby nám pomohl. Každá vteřina však jako by trvala celou věčnost… Najednou jako bych se odrazila od země a mohla volně plavat. Otáčím se a s hrůzou sleduji, jak Vláďa v pravidelných intervalech mizí pod hladinou. Erberto je už naštěstí na dosah ruky. Konečně se dotýkám jeho dlaně, táhne mne ke břehu… To už je „nad vodou“ i Vláďa. Podařilo se mu holýma rukama odervat pod hladinou větve plné trnů. Už za chvíli má prsty oteklé a jen stěží jimi hýbe. Jak nepodstatné je to ale v tuhle chvíli! Díky bohu, pomyslím si a pomalu se drápu z vody. Břeh je však pro trosečníky zcela neschůdný, hustý porost nedovoluje udělat jediný krok… Silný proud, který sice všechno způsobil, naštěstí nepřilákal žádnou anakondu ani kajmana. Ještě si rychle vyzouvám botu, abych „prozkoumala“ svůj kotník. Něco mne totiž ve vodě kouslo. Naštěstí se ukázalo, že to byl jen dlouhý trn, který pronikl silnou látkou a bolestivě mě zranil. Co budeme dělat? Cesta neprostupným lesem zpátky je nemyslitelná a naše kánoe už dávno zmizela z dohledu. Turisté tuto část parku zpravidla nenavštěvují a rybáři ze Santa Rosy odjíždějí na lov vždy na několik dní. Erberto se rozhodl dostát svým povinnostem průvodce i za cenu vlastního života a znovu se vrhl do běsnící řeky. Byl si totiž stejně jako my vědomá, že kánoe je naše jediná záchrana. Naštěstí uvázla nedaleko odtud… Starost o bagáž se v prožívané euforii ze záchrany vlastního života odsouvala kamsi na vedlejší kolej. Pak ale bylo potřeba uvažovat racionálně. Co teď? Budeme pokračovat, nebo se vrátíme? „Všechny věci byly přece ve vodotěsných obalech. Nemohlo se jim nic stát,“ uvažujeme společně. Ejha! Kamera s celým příslušenstvím uložená ve speciálním vodotěsném kufru sice přežila bez nejmenší úhony, ostatní části naší technické výbavy už ale takové štěstí neměly. Foťák, nejdůležitější součást celého „fotoprojektu“, je zničený. Vodotěsný vak prohrál boj s ostrým trnovím spadlého stromu. Nebyl důvod zůstávat. Vydali jsme se na cestu zpět… Tak tedy skončil příběh první. Nutno však jedním dechem dodat, že při vší smůle nakonec přece jen se šťastným koncem. Přežili jsme a uvědomili si i rizika výpravy, o nichž bychom si bez prožitého dramatu mysleli, že jsou vhodná jen do hollywoodských trháků `a la Krokodýl Dundee. Ačkoliv jsme v Amazonii strávili už řadu měsíců a dost možná si i neskromně mysleli, co všechno o ní víme, ukázala nám prvně i svou odvrácenou tvář. Projekt „Vyfoť si svou anakondu, s KLM do amazonských pralesů“ přesto nekončí. Chtělo by se spíše říci „právě proto nekončí“. Získaná zkušenost nám totiž pomohla jej připravit lépe a pečlivěji tak, aby všichni odvážlivci, kteří se výpravy i po přečtení tohoto článku budou chtít zúčastnit, poznali jen tu první, vlídnou tvář neskutečně krásné amazonské přírody.

POUČENÍ
Po návratu do vesnice jsme společně s Erbertem začali naše zkušenosti a poučení konkretizovat. Co tedy můžeme udělat, aby se situace už neopakovala, a jak zajistit maximální bezpečí všem účastníkům? Odpovědi přicházely nad detailní mapou celé oblasti postupně. A trvalo dlouho, než jsme si o dalším osudu projektu řekli „ano“. Souhlas byl však podmíněn hned několika „ale“. Především není letní období (od listopadu do května) pro tuto část parku nejvhodnější. Cestovní agentury ve městě Iquitos, jak jsme zjistili, inzerují sice turistické exkurze v průběhu celého roku, avšak nabízejí k návštěvě pouze okrajové severní a východní části parku v povodí řeky Pacaya, jež je vlastně bývalým korytem Ucayali. Více než osmdesát procent všech návštěvníků, kteří sem během jednoho roku zavítají, vstupuje do parku právě z této strany a využívají veškerý komfort, který se jim tu nabízí, tzn. dvoudenní dopravu z Iquitos na luxusním parníku s obytnými kabinami, uměle postavené vesnice s hotýlky apod. Jejich invaze na motorových kánoích spolu s početnou skupinou rybářů, kteří sem den co den vyrážejí z okolních vesnic, však zatlačuje plachá zvířata dál do vnitrozemí, mimo dosah i toho největšího teleobjektivu. Ačkoliv nezaručujeme všem účastníkům doslovné naplnění názvu celého projektu „Vyfoť si svou anakondu…“, přece jen trváme na vstupu ze západní strany, která je všemi odborníky shodně považována za nejklidnější a z hlediska živočišné říše nejzajímavější. Je však potřeba mít na paměti, že z pohledu zvířat, pro něž je povodí řeky Samiria domovem, jsme navzdory ušlechtilým cílům a beze zbraně přece jen vetřelci. Mnohá z nich pak mohou v pomyslném boji při náhodném setkání s lidmi zvítězit. Největší nebezpečí zcela jistě představují smrtelně jedovatí hadi. V celé oblasti jich žije na čtrnáct druhů, a tak jsme se vydali za jejich poznáním. Je to ta nejlepší cesta, jak se strachem, jejž přirozeně vzbuzují ve většině z nás, bojovat a jak se nežádoucího kontaktu s nimi vyvarovat.

BOSÉ NOHY A HADÍ KÁMEN
Na celou oblast amazonského pralesa připadá největší diverzita plazů obývajících naši planetu. Jen v peruánské Amazonii je dosud známo více než 150 druhů plazů, přičemž k nejpočetnějším zástupcům náležejí ještěrky (47 druhů) a hadi (92 druhů). Čtrnáct z nich, kteří obývají i oblast Pacaya Samiria, může být pro člověka životu nebezpečných. K nejobávanějším patří čtyři druhy zmijovitých, tzv. Jergón (Bothriopsis taeniata, Bothrops atrox, B. brazili a B. hyopropus), Naca Naca a největší jedovatý druh, jenž může dosáhnout až tří metrů délky, Lachesis muta, místními nazývaný Shushupe (čteno „šušupe“). „Nejčastější příčinou úmrtí zdejších obyvatel bývají vedle tradičních nemocí a špatné výživy právě otravy po uštknutí jedovatým hadem,“ říká otec Marcelino z lagunské misie, jedním dechem ale dodává: „Víte, řada zdejších lidí se chová ke svému zdraví a životu nezodpovědně. Nechávají růst vysokou trávu v bezprostřední blízkosti svých domů a chodí na svá pole do okolních lesů bosí. Přitom právě tam je největší pravděpodobnost kontaktu s jedovatými hady…“ Ačkoliv se v Peru vyrábí a distribuují účinná séra, pro většinu vesničanů jsou nedostupná. Především kvůli vysoké ceně a zejména příliš vzdálené lékařské péči. Čas přitom hraje v případě uštknutí rozhodující roli. Ačkoli nám lékař v iquitoské regionální nemocnici tvrdil, že všechna zdravotní střediska v oblasti disponují potřebnými séry, realita je přece jen poněkud jiná. Lékaři v Lagunas je například nemají, jsou drahá a navíc musejí být skladována do 8 ̌C, což je v tropických podmínkách bez chladicích přístrojů nemyslitelné. Zdá se však, že by situace vesničanů nemusela být neřešitelná. Jistou šanci dává totiž těmto lidem „hadí kámen“. Pravda, vědci v Limském institutu Ministerstva zdravotnictví, jenž vyrábí pro celou zemi séra, jsou k účinnosti této metody poněkud skeptičtí, jiný názor ale panuje mezi lékaři v Amazonii a pochopitelně u samotných výrobců onoho kamene. Hadí nebo také černý kámen však ve své podstatě kamenem vůbec není. Jde vlastně o silně hygroskopický uhlík vyráběný ze stehenní kosti krav či býků. „Černý kámen se na americký kontinent dostal z Afriky, kde s jeho používáním začali misionáři,“ říká ing. Gerevara, jediný současný výrobce tohoto tradičního „léku“ v amazonské části Peru. „Nejprve je potřeba zbrousit kost tak, aby zůstala silná jen asi půl centimetru. Upravené části skeletu ve tvaru obdélníčků se pak položí na rozpálený plech obložený uhlím a poté se rychle zchladí v dešťové čili vlastně destilované vodě. Pomocí jednoduchého testu – přiložením vzniklého „kamene“ na rty – zjistíme, zda je hotový. Pokud se sám na rtech udrží, je vhodný k použití…“ Na otázku, zda je tato metoda účinná proti jakémukoliv jedu i množství, ing. Gerevara pohotově odpovídá: „Ano, v Limě jsme získali lékařský atest a jedna doktorka se dokonce nechala dobrovolně uštknout, aby účinnost kamene dokázala…“ Třebaže nepanuje mezi odborníky jednotný názor na účinnost této jednoduché metody, pro zdejší domorodce to může znamenat často jediný způsob, jak si pomoci. „Nejprve je potřeba okamžitě zasažené místo očistit a rozříznout mezi oběma otisky hadích zubů. Rychle přiložit kámen na ránu a silně přitlačit. Kámen odpadne sám, jakmile všechnu krev s jedem vysaje. Někdy to může trvat dvě hodiny, nebo také dva dny,“ vysvětluje ing. Gerevara. Výhodou může navíc být nejen velmi nízká cena, ale i univerzálnost použití. Zatímco peruánské „Zdravotnické centrum“ (Centro de salud) produkuje dva druhy séra podle dvou základních typů hadího jedu, a je vždy proto důležité rozeznat, kterým z nich jsme byli zasaženi, kámen účinně reaguje na oba, prý dokonce na všechny typy jedů produkovaných nejrůznějšími druhy zvířat. V každém případě je ovšem nutné vyhledat lékařskou pomoc, byť je vzdálená i mnoho hodin jízdy či plavby. Jak nám totiž potvrdili lékaři v Iquitos, účinek hadího jedu ovlivňuje řada okolností – místo na těle, které bylo zasaženo, množství vypuštěného jedu, celková tělesná dispozice nemocného apod. V mnoha případech mohou totiž lidem ještě dodatečnou aplikací séra zachránit život… Je jistě v tuto chvíli namístě ujistit všechny účastníky příští výpravy, že budou všichni vybaveni hadím kamenem a k dispozici budou i účinná séra.
Jiný druh nebezpečí může představovat anakonda, třebaže k útokům na člověka prakticky nedochází. Boa, yacumana, Madre de aguas (matka vod) nebo také anaconda (Eunectes murinus) je největším hadem Amazonie a nejmohutnějším tvorem svého druhu na světě, který může dosáhnout délky i více než sedm metrů. „Díky legendám a mýtům mívají zdejší domorodci až fantastickou představu o těchto hadech. Vyprávějí si o anakondách dlouhých dvacet i více metrů. To je samozřejmě nesmysl. Nejsou známy exempláře větší než deset metrů, zpravidla ty největší mívají sedm až osm metrů…,“ říká dr. Pekka Soini z Institutu pro výzkum peruánské Amazonie, zoolog a herpetolog pocházející z Finska, jehož láska k exotické fauně přivedla do Amazonie už před více než třiceti lety. Ostatně, dvacetimetrové hady slibují k vidění v rezervaci Pacaya Samiria i někteří agenti cestovních kanceláří v Iquitos. Oné mytické, často až démonizované představy domorodců využili zcela jistě i tvůrci amerického trháku Anakonda, jenž sice naplňoval sály kin po celém světě, avšak s biologickou podstatou tohoto zvířete neměl nic společného. Přesto nás poněkud vyděsil nedávný případ, jejž nám vyprávěli biologové v iquitoském zooparku, o dvou rybářích, kteří byli anakondou na řece napadeni. Stalo se to prý nedaleko městečka Nauta v místě soutoku Ucayali a Maraňonu. Jednoho z rybářů osmimetrová bestie stáhla pod vodu a jeho druh už mu nedokázal pomoci. Herpetolog z amazonského institutu však jen nevěřícně zakroutil hlavou, když jsme si k němu přišli zprávu ověřit. „Víte, někdy se toho v novinách napíše…“ Ať už se tragický případ skutečně stal, či to byla jen další reklamní upoutávka podobná té, která obletěla svět před premiérou zmiňovaného filmu, je potřeba pohlížet na anakondu jako na velmi silné a tedy i nebezpečné zvíře a respektovat její pudové chování v přírodě. Anakonda obývá řeky, jezera, bažiny a zatopené oblasti povodí Amazonky. Obecně jsou známy dva druhy – Boa negra (černá) a Boa amarilla (žlutá). První z nich bývá větší, vyniká velikou silou a žravostí, a je proto považována za nejobávanějšího tvora celé oblasti. Přes den se často sluní ve větvích nad vodou, za soumraku a v noci loví – převážně ryby, ptáky, různé savce, ale i kajmany a želvy, zvláště oblíbené jsou kapybary. Anakonda bez potíží udusí a spolkne i 50 kg těžkou kořist, kterou pak tráví několik týdnů. V posledních desetiletích představovala její kůže výnosný obchodní artikl, její tuk je hojně využívaný v domorodé medicíně. Dnes je však zařazena na listinu ohrožených druhů zvířat.NA POSLEDNÍ CHVÍLI
I když je národní park Pacaya Samiria největším na území Peru, zároveň druhou největší chráněnou oblastí v celé Amazonii, a jen těžko najde v Jižní Americe srovnání, visí i nad ním Damoklův meč. Důvod je nasnadě. Nafta. Prakticky celá oblast peruánské Amazonie je potenciálním ložiskem této cenné suroviny. Na řadě míst již těžba probíhá a ropovod vede v těsné blízkosti severozápadního okraje rezervace, podél Maraňonu. Prospektoři nadnárodních koncernů se nevyhnuli ani přísně chráněné oblasti národního parku Pacaya Samiria. „Jestli se v budoucnu začne v této oblasti těžit, bude to znamenat úplný zánik vzácné fauny i flóry,“ říká s neskrývanou lítostí ředitel parku. V oblasti kolem jezera Pastococha v severozápadní části už hledači černého zlata intenzivně pracují. Pokud se přírodovědcům a ekologům nepodaří tuto vzácnou část své země ochránit před vidinou obrovských zisků z prodeje žádané suroviny, pak národnímu parku mnoho času nezbývá. Projekt „Vyfoť si svou anakondu, s KLM do amazonských pralesů“ tak možná probíhá doslova na poslední chvíli…

Když jsme s Dongem, mým černošským průvodcem, narazili na první lidi od našeho časného ranního odchodu z vesnice Ndélé, měli jsme za sebou pět hodin pochodu po stezkách ve vysokém, povětšinou překvapivě tichém deštném pralese. Nejprve jsme se střetli s maličkou polonahou ženou s dítětem na hrudi a s košíkem dříví na zádech, a vzápětí nato se k nám přidala skupinka tří mrňavých nahatých kluků, kteří mi očividně věnovali větší pozornost než Dongovi. Na rozdíl od něj se přitom se mnou nemohli dorozumět. Běloch byl v těchto končinách bezpochyby ještě hodně vzácným živočichem.
Pak se prales otevřel do mýtiny a v té chvíli byl najednou oživený lidmi a jejich obydlími. Muži a ženy, sedící před chýšemi nebo pohybující se na prostranství mezi nimi, byli velcí jako desetileté děti. Byli jsme u cíle své cesty – v táboře Pygmejů.

V TÁBOŘE PYGMEJŮ
Cestu do izolovaného Ndélé jsem vykonal částečně pro radost z průzkumu a částečně jako příležitostný sčítací komisař. Místo v povodí řeky Bodingué, kam jsme dorazili po strastiplné cestě džípem, zpestřené brody a převozy, bylo tak odlehlé a nepřístupné, že nestálo za to nasazovat tam v probíhajícím sčítání lidu rezidenta. Kvůli dorozumění jsme si vypůjčili z vodohospodářského projektu bantuského černocha Yamindiho, který z vesnice Ndélé pocházel. Zatímco já jsem se vypravil s místním mladíkem Dongem, který díky dětství na misii uměl trochu francouzsky, na dva dny do okolního pralesa, Yamindi společně se šoférem Patricem vyplňovali formuláře s lidmi z vesnice.
Byli jsme v srdci tropů – v pralesní rovině na hranici Středoafrické republiky a Konga, severně od rovníku. Slunce a déšť se tu střídají se samozřejmostí dne a noci, i když ne se stejnou pravidelností. Prší tu i v období od prosince do dubna, které je díky tomu, že dešťů poněkud ubude, považováno za „suché“. V každém případě tu spadne za rok dvakrát až třikrát víc vody než kdekoliv v Evropě. Její přítomnost ve vzduchu je tak dominantní, že člověk tu má po celé dny pocit lázně.
Vlhko svědčí nepříjemným malým živočichům, ale zatím nás mravenci, pavouci, mušky, komáři, pijavice a jiná havěť příliš netrápili a nijak nenarušovali můj pocit štěstí z povedeného tropického dopoledne, umocněný objevem tábora a hlavně lidí v něm.
Oděv většiny z nich se skládal z úzkého pásku přes bedra, z něhož volně visel všem mužům a některým ženám hadřík přes ohanbí. Mladé ženy a dívky hadřík postrádaly; měly na sobě něco, co by se dalo přirovnat k hodně odvážným plavkám monokinám. Na krku některých žen jsem zahlédl náhrdelníky z jakýchsi semen, ale jinak se ozdoby žen i mužů omezily na přímé úpravy těla: jizvy, otvory nad horním rtem a zašpičatělé zuby. Všechny děti byly nahé. Pleť Pygmejů byla tmavá, ale ne tolik jako pleť černochů. Celkový počet přítomných jsem odhadl na dvacet pět až třicet.
Chýše připomínaly polokulovitým tvarem eskymácké iglú, ale byly konstruovány z prutů, vějířovitých palmových větví a listů. Na střeše některých ležely otepi z klacků, na jiných kovové nádoby. Dveře u žádné z chýší neexistovaly, pouze malé otvory, jimiž mohlo projít zpříma pouze dítě. Při pohledu dovnitř nebyl vidět žádný nábytek: nikde žádné sesle ani lůžka, nanejvýš rohože a volně položené kládovité pně, na nichž spát by pro bělocha bylo nemožné.
Přestože příchod bělocha vzbudil evidentně pozornost celého tábora, uvítání bylo nepatetické. Zastavili jsme se na prostranství mezi chýšemi a za chvíli jsme byli obklopeni skoro všemi přítomnými. Překvapilo mě, že jsou mezi nimi i muži a ženy mladšího a středního věku. Dalo se spíše očekávat, že ti produktivnější ze skupiny budou už všichni rozptýleni v okolním lese – muži na lovu a ženy na sběru potravin a dřeva.
Dongo se poctivě snažil vysvětlit starému muži, který zřejmě požíval mezi ostatními jisté autority, proč jsme navštívili jeho tábor. Stařec se odlišoval od ostatních i tím, že měl na sobě normální konfekční košili, evidentně nikdy nepranou. Vysvětlování by bylo sysifovskou prací i pro toho, kdo by perfektně vládl pygmejským jazykem, a to se o Dongovi nedalo říct. Tak jak tak bylo obtížné poučovat Pygmeje, že je velký běloch přišel spočítat, že chce vědět, jakého je kdo z nich věku, a dokonce i to, jaká činnost je pro koho typická.

CVIČENÍ Z PYGMEJŠTINY
„Dej mi sůl,“ řekl jsem Dongovi. Svůj balíček jsem si ještě šetřil. Vzal jsem ten Dongův, kupodivu ještě nezkamenělý vlhkem, roztrhl jsem ho tam, kde byl zalepený, a ukázal jsem bílou látku starci. Mezi Pygmeji to zašumělo. Odevzdat jim sůl bylo důležitou částí seznamovacího rituálu, který už jsem znal z přístupnějších částí pralesa. (Z hlediska co nejmenšího zatížení při pochodu se vyplatilo nosit cigarety, za něž byli snad ještě vděčnější. Kouřili vášnivě – muži, ženy i výrostci. Balíčky cigaret sice nevážily tolik jako sůl, ale představa přírodních lidí s marlborkou nebo gauloiskou v ústech byla pro mě dost příšerná.)
Pokud šlo o dorozumívací prostředek, úplně nevědomý jsem do pralesa za Ndélé nešel. Na to, abych se učil jazyk zdejších Pygmejů, mi scházel čas i učebnice, ale měl jsem například v zápisníku foneticky napsané číslice, které mi v Bangui poskytl student etnologie na francouzské Sorbonně, Středoafričan Abel Koulaninga. Po jeho instruktáži jsem byl dokonce schopen se zeptat, jak se kdo jmenuje. Překvapil jsem tím nejen Pygmeje, ale i Donga. Pygmejové z pralesa u Ndélé naštěstí nepatřili k těm etnikům, pro něž prozrazení jména cizincovi nepřipadá v úvahu: odpovídali bez zábran.
Stařešinovo jméno Mukoko si pamatuji dodnes pro jeho znělost. Ostatně jsem si je poznamenal, stejně jako řadu dalších: Musi, Mboloko, Vuli, Meka, Jaja… Kdo by dobře zvládl jazyk, mohl by se ze jmen leccos dovědět. Malý Pygmej dostane jméno například podle stromu, jehož pně se držela matka, když rodila. Anebo podle ptáka, který zrovna zakřičel. Jméno však nemusí být definitivní, Pygmej může umřít pod jiným jménem, než mu bylo dáno při narození.
Chtěl-li jsem znát přesný počet obyvatel tábora, musel jsem jít od chýše k chýši a za pomoci Donga se vyptávat, kolik kde přespává lidí. Mukoko mě důstojně provázel, kývaje po každé informaci svou šedou hlavou, na niž jsem shlížel někam do úrovně svých prsou.
Prohlášení o tom, že jsem v rámci možností používal pygmejského jazyka, musím vzápětí korigovat konstatováním, že žádný originální pygmejský jazyk neexistuje. Existují jenom Pygmeji upravené jazyky sousedů. Svědčí to o tom, že styky Pygmejů s etniky „velkých černochů“, jejichž sídliště obklopují konžský prales, jsou prastarého data. Pygmejové přejímali výrazivo svých sousedů, s nimiž si od nepaměti vyměňovali své úlovky a med za zemědělské produkty a nástroje. Dělo se to tak dlouho a do té míry, že slovní zásoba a gramatická struktura jazyka jejich sousedů převážila. Různé modifikace, logické vzhledem k rozdílnému způsobu života, a možná i dědictví jakéhosi zasutého prapygmejského jazyka však způsobují, že Pygmejové nemluví stejně jako černošské populace, které jsou jim geograficky nablízku.

OSTROV LIDÍ BAYAKA
Dongo byl schopen dorozumět se s Pygmeji z pralesa na Bodingué, protože jazyk jeho etnika Pande si byl s jejich řečí blízký. Oba jejich dorozumívací prostředky patří do velké rodiny bantuských jazyků, nejsou však totožné. (Velmi hrubý návod k rozpoznání bantuského kořene jazyka je hojnost slabiky „ba“ na začátku slov. Vyjadřuje se jí množné číslo podstatných jmen. Samotný výraz bantu znamená ve většině bantuských jazyků „lidé“, zatímco ntu je „člověk“.)
Téměř v každé zemi černé Afriky žijí desítky etnik, z nichž některá jsou si způsobem života, fyziologicky i jazykově vzájemně příbuzná třeba jako Češi a Slováci, jiná jsou si méně blízká, řekněme jako Češi a Romové, a jiná jsou od sebe ještě vzdálenější. Pygmejové, žijící dnes v sedmi zemích střední Afriky, jsou od svých sousedů fyziologicky i způsobem života vzdáleni na míle, o jazyku to však neplatí. Vlastně by se mělo napsat „o jazycích“, neboť Pygmejové žijí v oněch sedmi zemích v jakýchsi ostrovech, které spolu nesouvisí a jež jsou od sebe vzdáleny až dva tisíce kilometrů. Každý „ostrov“ si vyvinul svou řeč, takže kdyby se setkal Pygmej z Kamerunu s Pygmejem z východní části Demokratické republiky Kongo, nerozuměli by si. Pro blaho etnolingvistů však existují společná slova pro některé typicky pralesní záležitosti, jež sousední „velcí černoši“ neznají. Ta sdílená slova svědčí jasně o tom, že Pygmejové byli kdysi jedním velkým společenstvím.
Zatímco příslušníci všech zhruba sedmdesáti etnik ve Středoafrické republice jsou oficiálně výhradně Středoafričané, Pygmej je tu vždycky jenom „Pygmée“. Anebo také Babinga.
Žádné z těchto slov nepochází od Pygmejů. To první je řeckého původu, jenž se často připomíná společně s tím, že o trpaslících z jihu psal už Homér dva tisíce let před naším letopočtem. Pygmaios znamenalo prý ve starořečtině „velký jako loket“.
Babinga je bantuského původu a podle informace, již jsem získal od Yamindiho, by to mělo znamenat „ti, co pracují“. Je-li tomu tak, souvisí to s občasným polootrockým zaměstnáváním Pygmejů „velkými černochy“.
Vlastní pojmenování bantusky hovořících Pygmejů Středoafrické republiky a přilehlé části Konga-Brazzaville je Aka, znamenající „člověk“. Toto označení se dnes běžně používá i ve vědeckých a populárních pracích. Někdy se vyskytne i v množném čísle jako Bayaka, tedy „lidé“. Na západ a jihozápad od Pygmejů Aka žijí v Kamerunu a ve Středoafrické republice Pygmejové Baka, jejichž řeč je jakékoli bantuštině vzdálená, neboť patří do rodiny tzv. ubangijských jazyků.

ČERNOŠI, PYGMEJOVÉ, MÍŠENCI
„Velký jako loket“, lépe řečeno takhle malý, pochopitelně nikdo z mých dočasných hostitelů nebyl. Nepřišel jsem za antropologickým výzkumem, ale přesto jsem si nenápadně udělal na paži čárku propisovačkou, kam až mi sahají nejdelší muži. Zpátky ve Ndélé jsme s Patricem naměřili k té čáře od země 152 centimetrů. Průměrná výška žen mohla být asi o pět centimetrů menší.
Evidentně tu ještě nedošlo k tomu, co je dnes typické pro většinu pygmejských populací – k intenzivní interakci mezi Pygmeji a černochy, hraničící s promíšením. Dějiny interakce sahají daleko před příchod bělochů do Afriky, ale v té vzdálené době šlo pouze o klasickou výměnu Pygmeji získaných produktů pralesa za předměty a produkty vyráběné černochy.
Dnes je tomu tak, že v období, kdy je pro ně obtížné shánět potravu v pralese, tedy především v periodách relativního sucha, odcházejí Pygmejové do černošských vesnic a za stravu tam pracují pro místní zemědělce. Někde to dospělo tak daleko, že Pygmejové, původně zvyklí několikrát za rok stěhovat svůj tábor, se usadili ve vesnicích a přeškolili se z lovců a sběračů na zemědělce.
Běžné je to, že určití Pygmejové v podstatě patří určitým černochům. Vzhledem k tomu, že jejich práce není regulována žádnou smlouvou a kromě jídla za ni nic nezískávají, budí dnes tento systém pozornost humanitárních organizací. Nejde snad o skrytou formu otroctví? Jestli ano, pak je to jakési otroctví de luxe, neboť každý Pygmej se může kdykoli sebrat a zmizet v pralese, nikdo mu v tom nebrání a nikdo ho nepronásleduje.
Komplikovanější je to s ženami. Pygmejské ženy jsou totiž proslulé svou plodností. Vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti to vypadá jako jakási pojistka proti vymření celého plemene. Do hry se však jako cizorodý živel dostávají i „velcí černoši“. V zemi, kde polygamie je zcela normální, a to i mezi formálními křesťany, si rádi přibírají malé ženušky z pralesa. Často bývá důvodem právě to, že žena z vlastního etnika nemůže dát muži potomka. U Pygmejky tento defekt takřka nepřipadá v úvahu.
Staletími prověřený model pygmejského života však s podobným exportem žen vůbec nepočítá. Pygmejové, kteří jsou převážně monogamní, žijí v příbuzenských klanech tvořených několika rodinami. Mladí muži a vdovci si ženy zásadně nehledají ve vlastní skupině, nýbrž u pralesních sousedů – tedy u jiného klanu. Sousední klan se odchodu dívky nebo mladé ženy do jiné skupiny nebrání, požaduje však reciprocitu. Filozofii pygmejského klanu lze soustředit do věty: Rádi vám dáme ženu, ale jenom tenkrát, dodáte-li nám za ni jinou.
„Velcí černoši“ však berou, ale nevracejí. Zatímco pygmejská družka velkého černocha není ve vesnicích na okraji pralesa vzácností, ke spojení Pygmeje mužského pohlaví s černoškou nedochází prakticky nikdy.
Míšení černochů s Pygmeji je tak starého data, že v některých oblastech střední Afriky, dříve evidentně pygmejských, už „čistí“ Pygmejové zcela zmizeli. Prales na rozhraní Středoafrické republiky, Konga a Kamerunu s pygmejskými populacemi Aka a Baka k těmto oblastem sice nepatří, ale ani zde nejsou míšenci vzácností.

KOMFORT PO PYGMEJSKU
Když jsem nahlížel do všech chýší a snažil jsem se dovědět, kolik v nich spí lidí, musel jsem si klást otázky související s hygienou a s pohodlím.
Přísun vody do pygmejského tábora není problémem, nad kterým je nutné přemýšlet. Potok je vždycky nedaleko. S hygienou si však Pygmejové nedělají starost – odbude se zcela nasucho ranním protřením očí. Pokud se snad někdy namáčejí v potoce, je to vždy spíše pro osvěžení než kvůli umytí. (K hygieně nasucho ovšem patří i odstraňování cizopasníků, z nichž nejhorší jsou písečné blechy chiques, kladoucí vajíčka pod nehty.) Velcí černoši celkem oprávněně považují své malé sousedy za špindíry. Na druhé straně je nutné uznat, že návštěvník pygmejského tábora není vystaven o nic většímu náporu na svůj čichový orgán než třeba v proslulé pražské tramvaji. Bezpochyby je to tím, že skoro nahá těla Pygmejů jsou celý den na čistém vzduchu, často i na dešti.
Při onom nahlédnutí, kvůli němuž jsem musel zaujmout polohu na kolenou, jsem viděl zpravidla jenom podlahu o ploše pěti nebo šesti čtverečních metrů. Byla pokrytá velkými listy a v několika případech rohoží a útlými pni, zbavenými větví. Uprostřed bylo ohniště a po straně u vchodu ležel kotlík; pokud rodina vlastnila velký škopek, byl umístěn před vchodem nebo na střeše chýše. Kdo lezl dovnitř, musel zavadit o jeden nebo dva košíky zavěšené na stropě.
„Kolik tady spí lidí?“ ptal jsem se Dongovým prostřednictvím vždycky Mukoka a dalších, kdo nás provázeli. Ukazovali jsme si to na prstech a potvrzovali slovy, neboť všechny číslice až do jednadvaceti (dál pralesní Akové nepočítají) mi napsal Abel.
Bénéi, bétano, samano, neboli čtyři, pět, šest. To byly nejčastější počty. Dovedl jsem si představit ty malé muže a ženy, matky navíc ještě s nejmenšími dětmi schoulenými v náručí, naskládané v chýši okolo ohniště. Ale byla to představa takového nepohodlí, až jsem se při ní otřásl. Ohýnek totiž hoří celou noc a ve vlhkém prostředí určitě čoudí tak, že vnitřek nevětrané chýše je zakrátko zahalen do neprostupné smradlavé mlhoviny.
Kouř je dobrý prostředek proti komárům a muškám, ale nejsou těžce zkoušené plíce příliš velkou cenou za odpuzení hmyzu? Mravence, jejichž invazi musí v pralese občas čelit každý živý tvor, ostatně kouř nezastaví. Napadne-li je pustit se napříč táborem, musí Pygmejové ze svých primitivních nebo neexistujících lůžek vystřelit a prchat z chýší.
Kdybych hledal bonmoty, snadno bych došel k paradoxu: snad si Pygmej, šampion nočního nepohodlí, odpočine aspoň při svých denních aktivitách. Z pygmejského nocování běhá bělochovi mráz po zádech, i když je zrovna vystaven žáru tropů.

ŽENA VÍC UNESE
Odhadoval jsem věk každého z přítomných. U dospělých to bylo obtížné. I tady v pralese sice existovaly roční doby, reprezentované sušší a vlhčí půlkou roku, ale spolehlivějším měřením času mohly být podle mého mínění housenky. Ty velké a chutné se líhnou v africkém pralese v srpnu a v září. Nicméně nikdo z dospělých si pochopitelně nedělal čárky na dřevo, kolik sezon sběru housenek prožil. Zbyl jen odhad.
Misionáři, pokoušející se o sedentarizaci (usazení) jedné skupiny Pygmejů, stanovili jako průměrnou délku jejich života 41 roků. To by vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti svědčilo o tom, že přežije-li Pygmej choulostivé dětství, má naději dožít se věku takřka metuzalémského.
Moc tomuhle údaji nevěřím. Osobně jsem se za čtyři roky ve Středoafrické republice setkal s několika stovkami Pygmejů, a žádnému z nich bych se neodvážil přisoudit vyšší věk než šedesátku. Tady na Bodingué jsem toto číslo připsal s otazníkem ke jménům Mukoko a Boma. Druhé z těchto jmen patřilo jedné na pohled velice sešlé stařeně, která nicméně chovala malinké dítě.
Sešlost, jakkoli je tento atribut při povrchním odhadu subjektivní, je u pygmejských žen někdy dost nápadná a rozhodně častější než u mužů. Ženy na ni mají „právo“, protože pygmejský systém prakticky všechny těžké práce přisoudil subtilnějšímu pohlaví. Při stěhování tábora jdou muži obtíženi pouze svými zbraněmi a sítěmi, zatímco všechno ostatní – malé děti, košíky s nádobím a rohože – cestuje na zádech a hrudích žen. Žena nese zhruba půlku své vlastní váhy, kdežto muž necelou pětinu.
Nespravedlivost tohoto systému je ještě o něco zjevnější, přičteme-li k tomu, že ženy rodí jedno dítě za druhým a svým sběrem lesních produktů a drobných zvířat (stejně jako chytáním ryb na zahrazeném potoce, na něž má slabší pohlaví monopol) vlastně dodávají 70 procent vší potravy. Muži pouze loví a sbírají med lesních včel, starajíce se tak o zbylých 30 procent potravin, které, pravda, nabízejí vyšší kalorické i chuťové hodnoty.
Očekávalo by se, že se muži realizují jako stavitelé, ale opak je pravdou: při budování nového tábora nehnou prstem. Sehnat pruty, zohýbat je do oblouků a proplést do „hrubé stavby“, pokrýt konstrukci listím a každý velký list „přišít“ k druhému listu i ke konstrukci jeho vlastním stonkem – to je přece typická práce žen, do níž se žádný chlap nemůže míchat. Tak nějak by vám to řekl každý Pygmej, kdybyste byli schopni se s ním dorozumět.

VELKý MALÝ LOVEC
Doménou mužů je lov a sběr medu. Obou těchto aktivit se však mohou a někdy dokonce musí účastnit i ženy a větší děti. Čistě mužskou záležitostí, byť jenom pro ty vyvolené mezi mužskou polovinou klanu, je šamanství.
Věděl jsem, jaký je pro Pygmeje Aka nejčastější způsob lovu, proto mě nepřekvapilo, že v některých chýších se válely neforemné hromady sítí, upletených z pralesních lián. Muži, kteří byli nepřítomni, s sebou však sítě neměli: byli lovit pouze za pomoci kopí a obcházeli pasti. Do pygmejské výchovy patří výuka celé škály zvuků používaných jako vábničky pro jednotlivé druhy zvířat. Stejně tak je nutné umět stopovat anebo hledat nory, z nichž je možné jejich zvířecí obyvatele vykouřit. Jakkoli těžko je to uvěřitelné, pozná prý pygmejský stopař podle stop větších zvířat i pohlaví slona, antilopy, gorily či prasete, a dobu, před jakou zvíře místem prošlo.
Po lekcích, které mi dal Abel, jsem věděl, že život Pygmejů je skrz naskrz prostoupený nejrůznějšími zákazy a tabu. Pygmejové Aka nesmějí mít například v noci před velkým lovem do sítí pohlavní styk. Nahánění se nesmí zúčastnit menstruující žena, a dokonce jí nepatří po úspěšném lovu ani sousto z úlovku, protože by to negativně ovlivnilo příští lov.
Klanový specialista na vrcholný lovecký počin, jímž je zabití pralesního slona, je vázán neuvěřitelným tabu: v celém dospělém životě nesmí ochutnat sloní maso. Týmž zákazem, k němuž se ještě přidává maso prasete, krajty, želvy a potočních ryb, je vázán šaman a léčitel v jedné osobě.
Pygmejovi nestačí trefit se do kořisti kopím nebo šípem samostřílu. (Tento vynález se pravděpodobně dostal k Pygmejům Aka od „velkých černochů“, k nimž ho přinesli první portugalští obchodníci na atlantském pobřeží. Pygmejové Bambuti z povodí středního Konga samostříl neznají.) Aby byly hroty pygmejských zbraní zaručeně smrtelné, namáčí je lovci nad ohněm v rostlinném jedu, vylisovaném z jistého druhu liány.
Jiná liána dává zase Pygmejům krém, jímž se chrání proti žihadlům ti, kteří šplhají na strom pro med lesních včel. Tato aktivita předčí rizikem cokoliv kromě lovu slonů. Přes svůj talent ke šplhání, daný i tělesnou konstrukcí, může nepozorný Pygmej sletět, přičemž včelí hnízda jsou většinou ve třiceti metrech a výše.
Nezdar při lovu do sítě, kopím nebo samostřílem může znamenat hlad, ale smůla může mít ještě jiné jméno. Při lovu slona smůla znamená, že nešťastný lovec se už nemusí vrátit do tábora. Přiblížit se ke slonovi, zranit ho kopím pod kolenem zadní nohy, včas se zachránit před odvetným útokem a totéž udělat pod druhým kolenem tak, aby slon nebyl schopen pohybu, to je vrcholné číslo loveckého umění drobných pralesních lidí. Málokdo kromě Pygmejů tento lov viděl a pravděpodobně nikdo ho dosud nenafilmoval. Svědectvím o úspěšnosti lovu je až mrtvá hromada masa.CIVILIZACE NA POSTUPU
Na Bodingué jsem se mohl oddávat docela dráždivému pocitu, že jsem se dostal k jedné z pygmejských populací nejméně ovlivněných civilizovaným světem a misionáři. Skupina neměla pravidelné styky s „velkými černochy“ a zřejmě – ačkoliv to nemuselo být pravidlem – dokázala žít po celý rok ve svém pralese. Nevyháněl-li ji hlad do černošských vesnic, znamenalo to, že se dovedla uživit dary svého lesa i během suchých období. Pygmejové na Bodingué měli blízko k čistým lovcům a sběračům.
Kladl jsem si otázku, proč se etnografové, o něž okolo Pygmejů Aka vůbec není nouze, dosud nevěnovali speciálně skupinám na Bodingué a nechávali je v jejich „splendid isolation“. Snad to byl důsledek absence cest. Dlouhodobé studium by bylo pro etnografy neúnosně obtížné, neboť během dešťů by zůstali zcela odříznuti od zázemí hlavního města.
Přitom není pochyb o tom, že tito pralesní lidé jsou pro současné lidstvo jedním z posledních vzorků toho, jak asi žili naši předkové. Lidé existují na planetě přibližně tři miliony let, z nichž však pouze asi deset tisíc let získávají potravu zemědělstvím a chovem. Po více než devadesát devět procent času, vymezujícího existenci člověka jako živočišného druhu, žili naši předci jako Mukoko a jeho druzi.
Cestovat za Pygmeji je dnes díky politické nestabilitě středoafrických zemí mnohem těžší než v době cest klasika pygmejských výzkumů Pavla Šebesty před sedmdesáti lety. Jako pozorný Šebestův čtenář, který měl příležitost srovnat si jeho pozorování se současnou realitou, jsem zaznamenal v jeho pionýrském díle jediný omyl. Byla jím Šebestova skepse týkající se přežití Pygmejů jako svérázného samostatného etnika. Míšení a sedentarizace Pygmejů, stejně jako ničení jejich přirozeného prostředí – rovníkového deštného pralesa – sice pokračují, ale „čistí“ Pygmejové ještě žijí. A mají se docela čile k světu.